Zkladn

ANALYTICK CHEMIE
pro studenty, pro n analytick chemie nen hlavnm studijnm oborem

Frantiek Opekar, Ivan Jelnek, Petr Rychlovsk a Zbynk Plzk

Praha 2002

Analytical Chemistry is an applied field in the family of natural sciences and is mainly concerned with studying the chemical composition of substances and, in cooperation with all the natural sciences, seeking connections and interrelationship between the composition of substances and their properties. Analytical Chemistry widely utilizes the knowledge of all the other chemical disciplines, physics, biology, information theory and many technical fields and provides all the sciences and human activities with data on the character and amount of chemical species contained in natural and man-made objects and on distribution of these species in space and time K. tulk, J.Zka: v "Analytical Chemistry today's definition and interpretation", Fresenius J.Anal.Chem. 343 (1992) 832

Obsah
1 vod 1.1 Co je analytick chemie, co je chemick analza 1.2 Zkladn pojmy 1.3 Procesy zskvn analytickch informac 1.3.1 Subjektivn a objektivn metody 1.3.2 Stimulovan zskvn informac 1.4 Klasifikace analytickch metod podle velikosti vzorku; podl analytu ve vzorku 1.5 Vyjadovn koncentrace inidel a obsahu analytu 2 Chemick reakce a chemick rovnovhy 2.1 Vlastnosti chemickch reakc 2.1.1 Stupe pemny 2.1.2 Rychlost reakce 2.1.3 Speciln poadavky 2.2 Zkladn chemick rovnovhy 2.2.1 Iontov produkt vody 2.2.2 Produkt rozpustnosti 2.2.3 Acidobazick rovnovha 2.2.3.1 Disociace slabch kyselin a zsad 2.2.3.2 Hydrolza sol 2.2.3.3 Pufry 2.2.4 Rovnovhy v roztocch komplex 2.2.5 Redoxn rovnovha 2.2.6 Rozdlovac rovnovha 3 Proces analzy 4 Definovn analytickho problmu 5 Odbr vzorku vzorkovn 5.1 Specifika vzorkovn ltek o rznm skupenstv 6 prava vzorku ped analzou 6.1 Rozpoutn a rozklady vzork 6.2 Nedestruktivn metody chemick analzy 6.2.1 Aktivan analza 7 Kvalitativn analytick chemie 7.1 Kvalitativn analza anorganickch ltek 7.1.1 Orientan zkouky 7.1.2 Skupinov reakce 7.1.3 Specifick reakce 7.2 Identifikace organickch ltek 7.2.1 Klasick postup identifikace organickch ltek 7.2.2 Instrumentln metody identifikace organickch ltek 7.2.2.1 Hmotnostn spektrometrie 7.2.2.2 Jadern magnetick resonann spektrometrie 3 3 3 3 3 4 5 6 9 9 9 10 10 11 11 11 13 13 15 15 16 17 19 21 22 23 23 25 25 27 27 29 29 30 31 33 33 34 36 37 39 i

8 Separan a koncentran kroky 8.1 Maskovn interferent 8.2 Separace 8.2.1 Extrakce 8.2.2 Separace na iontomnich 9 Pehled zkladnch analytickch metod 10 Vkov analza, gravimetrie 10.1 Zkladn kroky pi vkov analze 10.2 Ven a vhy 11 Odmrn analza, volumetrie 11.1 Zkladn kroky pi odmrnch stanovench 11.2 Indiktory 11.3 Titran kivky 11.4 Pprava odmrnch roztok 11.5 Jednotliv typy odmrnch stanoven 11.5.1 Srec titrace 11.5.2 Acidobazick titrace 11.5.2.1 Neutralizan titrace v elementrn analze 11.5.3 Komplexometrick titrace 11.5.4 Redoxn titrace 11.6 Men a odmovn objem roztok 12 Kalibrace 12.1 Metoda vnjho standardu 12.2 Metoda standardnho pdavku 12.3 Zkladn rozdly mezi obma kalibranmi metodami 13 Elektroanalytick metody 13.1 Elektrochemick lnek 13.1.1 Galvanick lnek 13.1.2 Elektrolyzr 13.1.3 Vlastnosti lnku jm tee elektrick proud 13.1.4 Schematick znzorovn lnk 13.1.5 Kapalinov potencil 13.1.6 Elektrody 13.1.6.1 Sestavovn elektrochemickch lnk 13.2 Rovnovn potenciometrie 13.2.1 Pm potenciometrie 13.2.1.1 Instrumentace 13.2.1.2 Iontov selektivn elektrody 13.2.1.3 Men pH 13.2.2 Potenciometrick titrace 13.3 Voltametrie 13.3.1 Instrumentace 13.3.1.1 Voltametrick elektrody 13.3.1.2 prava analyzovanho vzorku 13.3.2 Polarizan kivka 13.3.3 Varianty voltametrick analzy

43 43 43 45 47 49 51 51 55 57 57 59 60 60 62 62 63 64 65 67 72 75 75 78 80 82 82 84 84 84 86 86 86 88 89 89 89 90 94 96 97 98 99 100 100 103 ii

13.4 Amprometrie 13.4.1 Amprometrick detektory 13.5 Coulometrie a elektrogravimetrie 13.5.1 Instrumentace 13.5.2 Potenciostatick coulometrie a elektrogravimetrie 13.5.3 Coulometrie a elektrogravimetrie za konstantnho proudu 13.6 Konduktometrie a dk-metrie 13.6.1 Konduktometrie 13.6.1.1 Men vodivosti 13.6.1.2 Pouit konduktometrie 13.6.2 dk-metrie 13.6.2.1 Mic zazen 13.6.2.2 Pouit dk-metrie

106 106 109 109 110 111 114 114 116 117 119 119 119

14 Optick metody 121 14.1 Spektrometrick metody 121 14.1.1 Povaha vmny energie mezi hmotou a zenm 122 14.1.1.1 Absorpce a emise zen 122 14.1.1.2 Atomov a molekulov spektra 125 14.1.2 Zkladn sti spektrometrickch pstroj 127 14.1.3 Rentgenov spektrometrie 130 14.1.3.1 Elektronov mikroanalza 132 14.1.3.2 Rentgenov fluorescenn spektrometrie 132 14.1.4 Atomov emisn spektrometrie 133 14.1.4.1 Instrumentace 133 14.1.4.2 Analytick aplikace 135 14.1.4.3 Indukn vzan plasma-hmotnostn spektrometrie 136 14.1.5 Atomov absorpn (a fluorescenn) spektrometrie 137 14.1.5.1 Instrumentace 137 14.1.5.2 Analytick aplikace 139 14.1.5.3 Srovnn nejpouvanjch atomovch spektrlnch metod 139 14.1.6 Molekulov absorpn spektrometrie v ultrafialov a viditeln oblasti 140 14.1.6.1 Instrumentace 141 14.1.6.2 Analytick aplikace 142 14.1.6.3 Metody prtokov analzy se spektrometrickou detekc 143 14.2 Optick metody pi nich nedochz mezi zenm a vzorkem k vmn energie 144 14.2.1 Refraktometrie 144 14.2.1.1 Instrumentace 145 14.2.1.2 Analytick aplikace 145 14.2.2 Polarimetrie 146 14.2.2.1 Instrumentace 146 14.2.2.2 Analytick aplikace 147 14.2.3 Turbidimetrie a nefelometrie 147 14.2.3.1 Analytick aplikace 147

iii

15 Separan metody 15.1 Chromatografick metody 15.1.1 Princip a zkladn uspodn chromatografickch metod 15.1.2 Klasifikace chromatografickch metod 15.1.3 Zkladn parametry separace v kolonov chromatografii 15.1.4 Kvalitativn a kvantitativn analza v kolonov chromatografii 15.1.5 innost separanho procesu v kolonov chromatografii 15.1.5.1 Teorie chromatografickho patra 15.1.5.2 Dynamick teorie 15.1.5.3 Optimalizace analzy v kolonov chromatografii 15.1.6 Plynov chromatografie 15.1.6.1 Instrumentace 15.1.6.2 Optimalizace analzy v plynov chromatografii 15.1.6.3 Pprava vzorku k analze 15.1.6.4 Praktick aplikace plynov chromatografie 15.1.7 Kapalinov chromatografie 15.1.7.1 Vysokoinn kapalinov chromatografie 15.1.7.2 Planrn chromatografie 15.1.7.3 Superkritick fluidn chromatografie 15.2 Elektromigran metody 15.2.1 Pohyb nabit stice v elektrickm poli 15.2.2 Znov elektroforza 15.2.2.1 Plon proveden znov elektroforzy 15.2.2.2 Kapilrn znov elektroforza 15.2.2.3 Praktick aplikace znov elektroforzy 16 Vyhodnocovn analzy a vyjadovn vsledk 16.1 Sprvnost men 16.2 Pesnost men 16.3 Platn slice 17 Kvalita vsledk chemick analzy a jej zabezpeen 17.1 Analytick chemik jako eitel problmu 17.2 Zpracovn dat chemickch analz 17.3 Nejistoty analytickch stanoven 17.4 Validace analytickch metod, instrumentace a software 17.5 Metrologie v chemii, referenn materily 17.6 Systmov pe o jakost a akreditace 17.6.1 Akreditace podle normy ISO/IEC 17025 17.6.2 Sprvn laboratorn praxe Dodatek 1 Seznam pouitch symbol Dodatek 2 Seznam zkratek Dodatek 3 Vbr literatury k zskn dalch informac

149 149 149 150 152 154 155 155 156 159 160 160 162 162 163 164 165 170 173 173 173 174 175 176 178 181 181 181 183 187 187 188 189 191 192 194 194 195 196 199 201

iv

1 vod
1.1 Co je analytick chemie, co je chemick analza?
Analytick chemie je vdnm oborem, kter se zabv: - hlednm novch metod zjiovn ptomnosti a mnostv ltek; - studiem obecnch zkonitost chemickch reakc a fyzikln- a bio-chemickch interakc, kter lze k tomuto vyut; - metodami zpracovn experimentlnch analytickch dat za elem zven jejich informan hodnoty. Chemickou analzou pak rozumme innost vedouc ke zjitn ptomnosti i mnostv chemickch ltek. Chemick analza je tedy realizac vsledk analytick chemie v praxi.

1.2 Zkladn pojmy

Analytick chemie kvalitativn se zabv zjiovnm ptomnosti ltek (odpovd na otzku "co?"). Analytick chemie kvantitativn se zabv zjiovnm mnostv ltek (odpovd tedy na otzku "kolik?"). Vzorek je st analyzovanho materilu vybran tak, aby representovala svm sloenm a vlastnostmi analyzovan materil jako celek. Analyt je ltka, kter ns ve vzorku zajm, tj. ltka jej ptomnost nebo mnostv zjiujeme. Ltky ptomn s analytem ve vzorku tvo tzv. matrici vzorku. Dkaz je proces vedouc ke zjitn ptomnosti (nebo neptomnosti) analytu ve vzorku. V ppad analzy anorganickch ltek se dokazuje zpravidla ptomnost iont, v organick analze se dkaz tk pedevm zjiovn ptomnosti prvk a funknch skupin. Identifikace je postup vedouc ke zjitn ptomnosti molekul (chemickch individu) ve vzorku. M zsadn vznam pi analze organickch ltek. Dkaz a identifikace se tkaj kvalitativnho sloen vzorku. Stanoven je proces vedouc ke zjitn obsahu analytu ve vzorku, tk se tedy kvantitativnho sloen vzorku. Charakterizace pedstavuje sumu informac zskanch kvalitativn a kvantitativn analzou spolen s informacemi popisujcmi dal vlastnosti vzorku. Tmito vlastnostmi mohou bt napklad distribuce analytu ve vzorku, vyuitelnost analyzovanho materilu, jeho cena a dostupnost, toxicita a ppadn zpsob likvidace materilu atd. Je evidentn, e charakterizace vzorku mus bt elov orientovan.

1.3 Procesy zskvn analytickch informac

1.3.1 Subjektivn a objektivn metody
Informace o vzorku meme zskat metodami subjektivnmi, ale pedevm metodami objektivnmi. Subjektivn metody lze rozdlit do dvou skupin: Vlastn smyslov pozorovn. Barva, zpach, lesk, struktura, chu, jsou asto tak charakteristickmi vlastnostmi uritch ltek, e je lze, na zklad zkuenosti, vyut ke kvalifikovanmu odhadu i pmo k dkazu ptomnosti tchto ltek. Pro kvalifikovan odhad je prospn vmat si i nkterch okolnost nechemickho charakteru majcch vztah k analyzovanmu materilu, nap. msta, kde se materil nachz, pracovn innosti 3

v jeho okol, asovch daj, atp. Uvenm vech tchto okolnost lze nap. snadno kvalifikovan odhadnout, e bl prek v misce na stole s dvma lky kvy je sacharza; je-li na stole msto lk tal se zbytky vepov peen, pjde spe o chlorid sodn. Vyuit smysl jinch organism. V ad ppad, a ji z dvod obavy o vlastn smysly i astji z dvod vy citlivosti lze vyut smyslovch orgn jinch organism. Kanr v kleci je znmm detektorem oxidu uhelnatho v dlnch chodbch, pes je citlivm detektorem drog. K dkazu ptomnosti toxickch ltek lze vyut nkterch organism jako celku (ervi, bakterie). Z potu uhynulch jedinc za uritou dobu lze usoudit nejen na ptomnost, ale i na mnostv toxick ltky ve vzorku. Pi objektivnch metodch analzy se pouvaj nejrznj pstroje snmajc a mc uritou vlastnost analyzovanho systmu (nkdy nazvanou analytickou vlastnost), kter se mn s ptomnost a koncentrac analytu.. Tvo, pochopiteln, nejobjemnj skupinu analytickch metod. Tyto metody bvaj nazvny metodami instrumentlnmi.

1.3.2 Stimulovan zskvn informac

Pmm zpsobem, tj. bez jakkoli stimulace, bez externho psoben na vzorek, je mono zskat pouze velice mlo informac o ptomnosti a mnostv ltek v tomto vzorku. Lze tak zskat nkter informace pi subjektivnm pozorovn (barva, zpach), pouhm ponoenm sklenn nebo platinov elektrody lze zjistit pH nebo redoxn potencil. Ve valn vtin ppad jsou vak analytick informace zskvny vyhodnocenm vsledku interakce analyzovanho vzorku a vnjho psoben. Vsledkem interakce vyvolan nap. pdavkem chemickho inidla, prchodem elektrickho proudu, ozenm vzorku uritm zenm, zahtm vzorku na vysokou teplotu atp., me bt odezva. Ptomnost odezvy na uritou interakci je dajem kvalitativnm, velikost tto odezvy pak dajem kvantitativnm. Interakce vzorek-extern psoben me mt rzn charakter: - interakce nevyvol odezvu, pi interakci nedochz k miteln zmn. Tato interakce m vznam pouze jako negativn dkaz; - je neselektivn, vechny (vtina) ltek ptomnch ve vzorku poskytuj odezvu. Tyto interakce maj vznam v ppad, e jim pedchz separan krok v nm se jednotliv ltky ve vzorku navzjem oddl. Pak kad ltka opoutjc separan zazen poskytne odezvu, tj. me bt detegovna; - je selektivn, odezvu poskytuj pouze ty ltky ve vzorku, kter pat do urit charakteristick skupiny i tdy. Selektivnch interakc je valn vtina. Umouj rozdlen vech ltek ve sloitjm vzorku do jednoduch skupin; - je specifick, specifick interakce je charakteristick pro uritou ltku a ptomnost jinch ltek ve vzorku tuto interakci neru. Umouje, vce i mn jednoznan, rozhodnout o ptomnosti i neptomnosti urit ltky ve vzorku a jej stanoven. Specifick interakce jsou vesms vzny na urit experimentln podmnky a lze jich doshnout: - volbou reaknch podmnek (nap. pH, teploty, potencilu elektrody, vlnov dlky elektromagnetickho zen); - maskovnm interferent (nap. pevedenm do komplexu); - pouitm specifick reakce (nap. enzymatick i imunochemick). Poznmka. Enzymatick a imunochemick analytick metody jsou zaloeny na vysoce specifickch reakcch, kter normln probhaj v ivch organismech. Imunochemickmi reakcemi se organismus brn proti psoben cizorodch ltek, antigen (Ag), tm, e si 4

proti nim vytvo protiltky (antibody, Ab), kter antigeny vou do komplexu: Ag + Ab Ag-Ab a tak je znekoduj. Stejn reakce (probhajc mimo organismus) se vyuvaj pi imunochemickch metodch; analyt-antigen reaguje s inidlem-protiltkou a z mnostv vzniklho komplexu se antigen stanov. Velmi asto se v tto metod pouvaj radioaktivn znaen sloueniny a mnostv antigenu se stanovuje citlivmi radiochemickmi metodami (jde o metodu znmou jako RIA, Radio ImmunoAssay). Protoe s uritm antigenem reaguje pouze k nmu pslun protiltka, je stanoven specifick. Metoda se pouv pro stanoven ltek jako jsou hormony, vitamny, drogy, liva a dal. Enzymatick reakce jsou nezbytnou soust metabolickch pochod v organismech; enzymy, E, katalyzuj reakce substrtu S s rznmi ltkami B: S + B E P. V enzymatickch metodch se analyt-substrt stanovuje z mnostv vzniklho produktu P, ppadn z bytku ltky B. Vysok specifity stanoven je dosaeno tm, e urit enzym katalyzuje pouze uritou reakci pslunho substrtu. Jako pklady vyuit enzymatickch reakc v analytick praxi je mono uvst stanoven glukzy a mooviny: GLU + O2 glukzoxidza P (glukza se stanovuje z bytku kyslku); CO(NH2)2 + H2O ureza 2NH3 + CO2 (moovina se stanovuje z mnostv vzniklho amoniaku nebo oxidu uhliitho). Stanoven asto sloitch organickch ltek tak lze pevst na stanoven jednoduchch anorganickch slouenin; nap. NH3 nebo CO2 se stanov pslunm potenciometrickm plynovm idlem .Chemick idla rznch ltek v nich je vyuito imunochemickch nebo enzymatickch reakc se nazvaj biosensory. Enzymatick a imunochemick analytick metody jsou pouvny hojn v klinickch, toxikologickch a biochemickch laboratoch nap. k analzm vzork s komplikovanou matric (krev a jin biologick tekutiny a materily) a malm obsahem analytu.

1.4 Klasifikace analytickch metod podle velikosti vzorku; podl analytu ve vzorku
K chemick analze pichz vzorky nejrznjch materil a ltek, kter jsou k dispozici na jedn stran v tunovch mnostvch (rudy, uhl, prmyslov suroviny), na stran druh v mikro- i nanogramovch mnostvch (vzorky toxikologick, biochemick, obsah buky). Je zejm, e pro analzu ltek, kter jsou k dispozici ve velkm mnostv budou pouity jin metody (makroanalytick), ne pro analzu ltek jejich mnostv je velice mal (ultramikroanalytick). Kritria pro rozdlen analytickch metod dle velikosti vzorku jsou v tab. 1.1. Rovn podl sledovan komponenty me bt v tchto vzorcch nejrznj, viz tab. 1.2, co je teba vzt v vahu pi volb analytick metody.
Tab. 1.1. Rozdlen analytickch metod dle velikosti analyzovanho vzorku.

Metoda gramov (makro-) centigramov (semimikro-) miligramov (mikro-) mikrogramov (ultramikro-) Sloka Makro hlavn - vedlej Stopov Ultrastopov

Hmotnost vzorku > 100mg 10 - 100mg 1 - 10mg < 1mg

Objem vzorku > 100l 50 - 100l < 50l

Tab. 1.2. Podl analytu v analyzovanm vzorku.

Podl ve vzorku 1 100% 0,01 - 1% < 0,01% < 0,0001% 5

1.5 Vyjadovn koncentrace inidel a obsahu analytu

Molrn koncentrace. Zkladn jednotkou pouvanou v analytick chemii pro vyjadovn koncentrac inidel je molrn koncentrace, c, definovan podlem ltkovho mnostv n dan ltky B a objemu roztoku V: n(B) c(B)= . 1-1 V Molrn koncentrace se nejastji udv v mol/l (moldm3), tj. molrn koncentrace pedstavuje poet mol ltky v jednom litru roztoku. (Koncentraci urit ltky meme zapsat dvojm zpsobem; roztok obsahujc nap. dva moly kyseliny chlorovodkov v litru m koncentraci HCl rovnou 2 mol/l neboli je dvoumolrn, 2M HCl). K praktickm vpotm definin rovnici upravujeme do tvaru: n(B) m(B)[g] m(B)[mg] 1000 m(B)[g] c(B)= = = = , 1-2 V M r (B) V [dm 3 ] M r (B) V [ml] M r (B) V [ml]

kam dosazujeme za Mr(B) relativn molekulovou hmotnost ltky B a za m(B) a V hmotnost ltky v roztoku a celkov objem roztoku v uvedench jednotkch. Vztah 1-2 pouvme nejastji k uren navky ltky pro ppravu roztoku o poadovan koncentraci.
Pklad 1.1. Kolik gram sranu sodnho (Mr(Na2SO4) = 142,04) je teba k pprav 500ml vodnho roztoku 0,1M Na2SO4? een: m(Na2SO4)[g] = (c(Na2SO4)Mr(Na2SO4)V[ml])/1000 = (0,1142,04500/1000) = 7,1. Rozpustme-li 7,1 g sranu sodnho ve vod a po jeho rozputn doplnme roztok na objem 500 ml, dostaneme roztok o poadovan koncentraci, 0,1mol/l. Pozor, roztok je 0,1M Na2SO4, je t 0,1M SO42-, ale je 0,2M Na+.

astou lohou v analytick laboratoi je pprava roztoku o poadovan koncentraci zednm roztoku koncentrovanjho istm rozpoutdlem i (podstatn mn asto) smsenm nkolika roztok o rzn koncentraci. V tomto ppad vpoty vychzej z pochopitelnho pedpokladu, e ve vslednm roztoku mus bt stejn poet mol ltky, kolik jich bylo z jednotlivch roztok odebrno a pouito k pprav roztoku poadovanho. Z rov. 1-1 vyplv, e poet mol ltky odebranch z uritho roztoku je roven souinu koncentrace tohoto roztoku a odebranho objemu. Mus proto platit: c(1)V(1) + c(2)V(2) +...+ c(n)V(n) = c(i)V(i) = cV, 1-3 kde c(i) a V(i) jsou koncentrace a odebran objemy jednotlivch roztok pouitch pro ppravu roztoku poadovanho, c a V je koncentrace a objem roztoku vslednho.
Pklad 1.2. Kolik mililitr 0,6M HCl je teba pidat do vody, m-li bt pipraveno 200ml roztoku o koncentraci 0,1 mol/l HCl? een: V(1) = Vc/c(1) = 2000,6/0,1 = 33,3ml. K pprav poadovanho roztoku je teba vzt 33,3ml roztoku 0,6M HCl a doplnit je vodou do celkovho objemu 200ml. Pklad 1.3. Jakou koncentraci bude mt roztok vznikl pidnm 50 ml roztoku 0,1M NaOH do 250 ml vody? een: c = c(1)V(1)/V = 0,150/(50 + 250) = 0,017 mol/l. 6

Symbolem c(X) oznaujeme celkovou, analytickou koncentraci ltky X. Pokud se tato ltka vyskytuje v roztoku v nkolika formch, nap. jako X, HX+ a H2X2+, budou koncentrace jednotlivch forem tto ltky zapisovny jako [X], [HX+] a [H2X2+]. Samozejm plat, e analytick koncentrace je rovna sum koncentrac jednotlivch forem pslun ltky, tj. v uvedenm pklad c(X) = [X] + [HX+] + [H2X2+].
Procenta, ppm, ppb. Pro vyjadovn obsahu analytu ve vzorku se molrn koncentrace pouv velmi zdka. Mnohem astji se pouv nzornjch pomrnch jednotek. Bnou jednotkou je hmotnostn zlomek, w, nebo objemov zlomek, , udvajc, jak hmotnostn nebo objemov podl z celho vzorku pipad na analyt. Vyjaduje se v procentech (%), menmi jednotkami jsou nap. parts-per-milion (ppm), part-per-bilion (ppb) a dal. V odvenm i odmenm vzorku stanovme pslunou analytickou metodou mnostv analytu a jeho hmotnostn zlomek ve vzorku vypoteme pouitm nkterho ze vztah v tab.1.3. Hmotnostnch procent (ppm, ppb) se nejastji pouv: - k vyjadovn obsahu analytu v tuhch vzorcch, - k vyjadovn obsahu analytu ve zednch vodnch roztocch, - k udvn koncentrace koncentrovanch roztok kyselin a louh. Objemovmi procenty (ppm, ppb) se zpravidla udv: - sloen plynnch vzork, - sloen sms kapalin (rozpoutdel). V souasn dob se ultrastopovou analzou stanovuj ltky v koncentracch du 10-12 g na gram vzorku, tj. part-per-trilion (ppt) a ni. Krom tchto zkladnch zpsob se v rznch oborech pouvaj pro vyjadovn obsah ltek nejrznj speciln jednotky, nap. g/m3 (zneitniny v ovzdu), karty (zpracovn drahch kov) a dal.
Tab. 1.3. Vyjadovn obsahu analytu ve vzorku procenty a odvozenmi jednotkami. Vztahy titn tun jsou definin rovnice, vztahy v zvorkch plat pro zedn vodn roztoky (jejich hustota je rovna piblin jedn); m je hmotnost, V je objem, A zna analyt, V vzorek.

Jednotka w [hmot. %]

Vztahy pro vpoet m(A) 100 m(V)

m(A) 100 V (V)

[obj..%]
w [hmot. ppm]

V (A) 100 V (V) m(A) m(A)[mg] m(A)[g] m(A)[mg] m(A)[g] 10 6 = = = = m(V) m(V)[ kg] m(V)[g] V (V)[l] V (V)[ ml] V (A) 10 6 V (V) m(A) m(A)[g] m(A)[ ng] m(A)[ ng] 10 9 = = = V (V)[ ml] m(V) m(V)[ kg] m(V)[g] V (A) 10 9 V (V)

[obj. ppm]
w [hmot. ppb]

[obj. ppb]

Pklad 1.4. Ve vzorku katalyztoru o hmotnosti 9,7178 g bylo nalezeno chemickou analzou 0,0069 g platiny. Vyjdete obsah platiny v katalyztoru v hmotnostnch procentech a v ppm. een: w(Pt) = m(Pt)/m(V))100 = (0,0069/9,7178)100 = 0,071 %. w(Pt) = (m(Pt)/m(V))106 = (0,0069/9,7178)106 = 710 ppm. K pepotm obsahu analytu z % na ppm a naopak je uiten zapamatovat si, e 1ppm = 10-4 % (viz tab.1.3). p-funkce. Koncentrace urit ltky X mnc se v mnoha dech jsou asto vyjadovny pomoc tzv. p-funkce (p- z latinskho pondus = vha), kter je definovna pX = log c(X). 1-4 Nejznmjm pouitm tto funkce je vyjadovn koncentrace vodkovch iont H3O+ v roztoku jako pH (pH = log[H3O+]). p-funkce je t asto pouvna pro vyjadovn velkch i naopak velmi malch hodnot nejrznjch konstant, kdy pK = log K. Pklad 1.5. a) Disocian konstanta kyseliny octov m hodnotu KA = 1,7510-5. Vyjdete ji ve form pKA; b) pH roztoku je 8,25. Jak je v nm koncentrace vodkovch iont? een: a) pKA = log KA = log 1,7510-5 = ( 4,76) = 4,76. b) pH = log [H3O+], [H3O+] = 10-pH = 10-8,25 = 5,6210-9 mol/l.

2 Chemick reakce a chemick rovnovhy

2.1 Vlastnosti chemickch reakc
Nedlnou soust vtiny analytickch proces jsou chemick reakce. Pi hodnocen vhodnosti urit reakce pro analytick vyuit sledujeme pedevm tyto jej vlastnosti: stupe pemny, rychlost, ppadn speciln vlastnosti.

2.1.1 Stupe pemny

Mnostv spotebovanho inidla nebo mnostv vzniklho produktu pi urit reakci jsou informace na jejich zklad je asto provdno stanoven analytu. Z toho je zejm, e pouze ty reakce, kter probhaj s vysokm stupnm pemny ltek do reakce vstupujcch, jsou pro tyto ely vyuiteln. Chemick reakce nikdy neprobhnou pln, tj. se 100% stupnm pemny. Po smsen reagujcch ltek se tvo produkty jen do t doby, ne je dosaeno rovnovnho stavu, pi nm se ji koncentrace ltek v reakci zastnnch nemn. Pi reakci, kterou meme popsat rovnic: aA+ bB pP, 2-1 kde symboly A a B pedstavuj analyt a pidvan reakn inidlo, symbol P pak produkt reakce, se v reakn smsi za rovnovhy ustl koncentrace vchozch ltek a produktu na takov hodnot, aby vyhovovaly vztahu (znmmu jako Guldbergv-Waagev zkon): [ P] p K = , 2-2 [A]a [ B]b kde K je rovnovn konstanta reakce 2-1, [A], [B] a [P] mohou bt: - rovnovn molrn koncentrace ltek A, B a P, pokud reaguj ltky rozputn v roztoku; - rovnovn parciln tlaky, pokud reaguj ltky v plynn fzi, (pak je vhodnj pouvat symbol p(A), p(B), p(P)); - konstanty, pokud jde o reagujc a) ist tuh ltky (prvky, sloueniny) b) ist kapaln ltky, c) rozpoutdlo ve zednm roztoku (voda); v tomto ppad se ve vrazu pro rovnovnou konstantu neuvd, jsou zahrnuty v rovnovn konstant. V analytick chemii jsou vyuvny pedevm takov reakce, jejich rovnovn konstanta je vysok; vysok hodnota rovnovn konstanty znamen vysok stupe pemny analytu (jednoduchm vpotem se meme pesvdit, e pi reakci 2-1 lze doshnout 99,9% a vyho stupn pemny analytu tehdy, je-li K 106 (pro a = b = p = 1). O takovch reakcch lze ci, e probhaj tzv. kvantitativn). Dosaen rovnovnho stavu vak neznamen, e se reakce zastavila. V rovnovze reakce probh dle, ale v obou smrech stejn rychle. Tm je umonno zenou zmnou koncentrace jakkoli z ltek zastnnch v reakci pslun ovlivnit rovnovn koncentrace zbvajcch ltek v reakn smsi, protoe pro danou reakci mus rov. 2-2 platit neustle. V analytick chemii je tohoto zpsobu ovlivnn rovnovnho sloen reakn smsi asto vyuv nap.: - v ppadech, kdy je mnostv analytu A ve vzorku urovno z mnostv produktu P vzniklho reakc analytu s inidlem B. Zven stupn pemny se doshne tm, e se k reakn smsi pid urit pebytek inidla B, ppadn tm, e se z n produkt P odebr; - v ppadech, kdy je produktem P inidlo, kter se tvo v roztoku z neaktivn ltky A reakc s ltkou B; koncentraci inidla lze snadno dit zmnou koncentrace ltky B.

Prv popsan zpsob ovlivnn sloen rovnovn smsi je jednm z ppad obecnho principu akce a reakce (Le Chtelierv princip): poruen rovnovnho stavu vnjm zsahem (akce) vyvol dj (reakci) smujc ke zruen inku tohoto vnjho zsahu. Krom zmny koncentrace urit sloky lze rovnovn sloen reakn smsi ovlivnit teplotou, ppadn tlakem u reakc v plynn fzi. V relnch roztocch, pedevm pak v roztocch elektrolyt obsahujcch stice s nbojem ionty, se jednotliv ionty astn rznch interakc jak mezi sebou tak i s molekulami rozpoutdla. V dsledku toho se roztok chov, jako kdyby obsahoval men poet iont ne by odpovdalo jejich molrn koncentraci, jinmi slovy, jako kdyby se pouze st iont mohla aktivn astnit sledovan chemick reakce. Pro vyjden mnostv tchto "aktivnch" iont byla zavedena veliina aktivita. Aktivita iontu zvis na koncentraci vech iont v roztoku. Mrou celkov koncentrace iont je iontov sla roztoku. m je iontov sla roztoku vt, tm vce se aktivita iontu v roztoku li od jeho molrn koncentrace. Pouze ve velice zednch roztocch (pod 10-4 mol/l) lze aktivity ztotonit s koncentracemi. Z toho plyne, e rovnovn konstanta nen funkc jen rovnovnch koncentrac ltek astncch se reakce (tj. vystupujcch v pslun chemick rovnici), ale je i funkc koncentrace cizch iont, kter konstantu ovlivuj prostednictvm iontov sly roztoku (podrobnosti viz pslun oblast fyzikln chemie). V dalm textu se budeme zabvat, a na nkter vjimky, pouze koncentracemi, protoe ty v konenm vsledku analytika zajmaj pedevm; budeme si ale rozdlu mezi koncentrac a aktivitou vdomi. Aktivity istch tuhch i kapalnch ltek a rozpoutdel ve zedench roztocch jsou rovny jedn.

2.1.2 Rychlost reakce

Velmi rychlmi reakcemi jsou reakce iont v roztocch. Ionty vznikaj v roztoku hlavn pi rozpoutn anorganickch ltek procesem zvanm elektrolytick disociace. Pomalejmi reakcemi jsou reakce molekul; ve form molekul zstvaj v roztoku zpravidla organick ltky. Rozdln rychlost anorganickch a organickch reakc je jednou z pin rozdl mezi analzou anorganickch a organickch ltek. V analytick chemii, pokud je to mon, jsou vyuvny takov reakce, pi nich je dosaeno rovnovnho stavu rychle. V nkterch specilnch ppadech, kdy je nutno pout reakci probhajc pomalu, lze jej rychlost zvit pidnm katalyztoru i lze jej rychlost ovlivnit teplotou. Ve vjimench ppadech, kdy je z uritch dvod vhodn pout pomalou reakci analytu s inidlem, provd se tzv. nepm analza. Analyt se sms s nadbytkem inidla a po urit dob, dostaten ke kvantitativnmu prbhu reakce, se stanov mnostv nezreagovanho inidla. Z rozdlu se zjist mnostv inidla, kter s analytem zreagovalo.

2.1.3 Speciln poadavky

Pro nkter metody kvalitativn i kvantitativn analzy jsou velice uiten takov reakce, jejich prbh je doprovzen viditelnou (tvorba sraeniny, zabarven, vvoj plynu) nebo snadno mitelnou (pH, teplota, redoxn potencil) zmnou. Ptomnost takov zmny je vyuvna v kvalitativn analze k dkazu ltek, v kvantitativn analze nap. k indikovn stavu, kdy bylo k hledanmu mnostv analytu ve vzorku pidno prv ekvivalentn mnostv inidla.

10

2.2 Zkladn chemick rovnovhy

Pro analytickou chemii m vznam nkolik typ rovnovnch reakc. Pi jejich strun diskusi budeme pedpokldat e se pslun rovnovhy ustavuj ve vodnm prosted, protoe valn vtina chemickch reakc v analytick chemii se provd ve vodnch roztocch. V nkterch ppadech se vak vyuv i reakc v prostedch nevodnch.

2.2.1 Iontov produkt vody

V ist vod je urit koncentrace vodkovch a hydroxidovch iont vzniklch disociac vody: 2-3 H2O + H2O H3O+ + OH-. Rovnovnou konstantu tto reakce, viz. rov. 2-2, lze vyjdit vztahem: [H 3O + ][OH - ] K= . 2-4 [H 2 O]2 Koncentrace vody je v roztoku ve srovnn s koncentrac H3O+ a OH- iont tak velk, e ji lze povaovat za konstantn a zahrnout ji do hodnoty rovnovn konstanty: K[H2O]2 = KW = [H3O+][OH-]. 2-5 Nov definovan rovnovn konstanta, KW , je znma jako iontov produkt (souin) vody. Pi 25oC m hodnotu velice blzkou 10-14, pKW = 14. Jeliko KW je rovnovnou konstantou mus za rovnovhy nejen ist voda, ale jakkoli vodn roztok obsahovat takov koncentrace H3O+ a OH- iont, aby rov. 2-5 byla splnna. Tuto rovnici je tak mono upravit pro pepoet pOH na pH a naopak, eho je pi een loh v nich se vyskytuj acidobazick rovnovhy asto vyuvno: pH = pKW pOH = 14 pOH. 2-6
Pklad 2.1. Jak je piblin pH vodnho roztoku 0,0015 M NaOH? een: Hydroxid sodn je silnm elektrolytem, je tud ve vodnm roztoku zcela disociovn, take [OH-] = 0,0015 mol.dm-3, take pOH = 2,82. Pak pH = pKW pOH = 14 2,82 = 11,18.

2.2.2 Produkt rozpustnosti

Rozpoutn mlo rozpustn soli, AxBy, lze povaovat za rovnovnou reakci: 2-7 AxBy xA + yB, v n se ustavuje rovnovha mezi tuhou nerozputnou sol a jejmi ionty v roztoku. Tuto rovnovhu lze charakterizovat rovnovnou konstantou: K = [A] x [B] y . [A x B y ] 2-8

Protoe koncentrace ist tuh ltky [AxBy] v tuh fzi je konstantn, lze ji zahrnout do rovnovn konstanty: K [AxBy] = KS = [A]x[B]y . 2-9 Nov konstanta, KS, je nazvna produktem (souinem) rozpustnosti. Pklady produkt rozpustnosti nkterch sol jsou v tab. 2-1. Hodnot produktu rozpustnosti je vyuvno nap.: - ke zjitn rozpustnosti pslun soli, tj. ke zjitn jej koncentrace v nasycenm roztoku;

11

- k uren minimln koncentrace srecho inidla v roztoku potebn k tomu, aby se pslun ion zaal sret, tj. vyluovat jako mlo rozpustn sl; - u sol stejnho typu k porovnn jejich rozpustnosti.
Tab. 2.1. Hodnoty produktu rozpustnosti nkterch mlo rozpustnch sol.

Sl AgCl AgBr AgI Ag2CrO4 Ag2S BaSO4 Bi2S3 Cd(OH)2 CuS Hg2Cl2 Hg2I2 MnS PbCl2 ZnS

KS 1,8210-10 5,210-13 8,310-17 1,110-12 610-50 1,310-10 110-97 5,910-15 610-36 1,310-18 4,510-29 310-13 1,610-5 4,510-24

pKS 9,7 12,3 16,1 11,9 49 9,9 97 14,2 35,2 17,9 28,3 12,5 4,8 23,3

Pklad 2.2. Jak je v nasycenm vodnm roztoku molrn koncentrace a) chloridu stbrnho, b) chromanu stbrnho? een: a) AgCl Ag+ + Cl-, take v roztoku plat, e [Ag+] = [Cl-] = c(AgCl). Dosadmeli odtud do vztahu KS = [Ag+][Cl-] za [Ag+] a [Cl-], dostaneme KS = c(AgCl)2, odkud plyne, e c(AgCl) = (KS) = (1,8210-10) = 1,3510-5 mol/l. b) Ag2CrO4 2Ag+ + CrO42-, take v roztoku plat, e [Ag+] = 2c(Ag2CrO4) a [CrO42-] = c(Ag2CrO4). Dosadme-li odtud do vztahu KS = [Ag+]2[CrO42-] za [Ag+] a [CrO42-], dostaneme KS = 4c(Ag2CrO4)2c(Ag2CrO4) = 4c(Ag2CrO4)3, odkud plyne, e c(Ag2CrO4) = 3(KS/4) = 3(1,110-12/4) = 6,510-5 mol/l. Pozor, jak je vidt, u mlo rozpustnch sol nestejnho typu nelze z porovnn hodnot KS jednoznan usoudit, kter sl je rozpustnj; chroman stbrn je rozpustnj ne chlorid stbrn i kdy KS(Ag2CrO4) < KS(AgCl). Pklad 2.3. Jakou koncentraci m nasycen roztok chloridu stbrnho v roztoku 0,05M NaCl? een: Jeliko rovnovha charakterizovan produktem rozpustnosti mus bt splnna v kadm roztoku, pak pro koncentraci Ag+ iont plat [Ag+] = c(AgCl) = KS/[Cl-] = 1,8210-10/0,05 = 3,6410-9 mol/l (pspvek koncentrace Cl- iont dan rozpustnost AgCl k celkov jejich koncentraci v roztoku je zanedbateln). Porovnejte rozpustnosti AgCl v ist vod (pklad 2.2) a v roztoku obsahujc nadbytek Cl- iont (tento pklad). Pklad 2.4. Pi jakm pH se zane z roztoku 0,01M Cd2+ vyluovat hydroxid kademnat? een:

12

Hydroxid kademnat se zane vyluovat z roztoku tehdy, jsou-li v roztoku takov koncentrace kademnatho a hydroxidovho iontu, e je pekroena hodnota produktu rozpustnosti. Plat, e KS = [Cd2+][OH-]2 , odkud lze pro danou koncentraci Cd2+ spotat kritickou koncentraci [OH-] = (KS/[Cd2+] ) = (5,910-15/0,01) = 7,6810-7 mol/l, neboli pOH = 6,11. K pepotu pOH na pH vyuijeme vztahu pro iontov produkt vody: pH = 14 6,11 = 7,89.

2.2.3 Acidobazick rovnovha

Acidobazick rovnovhy se ustavuj v roztocch, v nich dochz k reakcm mezi kyselinami (donory proton) a zsadami (akceptory proton). Acidobazick reakce (nazvan t protolytickmi, protoe pi nich dochz k vmn proton) lze popsat schematicky rovnic: KYSELINA1 + zsada2 ZSADA1 + kyselina2 . Odevzdnm protonu pechz KYSELINA1 v tzv. konjugovanou ZSADU1 a zsada2 pijetm protonu v konjugovanou kyselinu2. Acidobazick reakce tedy mohou probhat pouze v systmech, kde je v kontaktu donor proton s jeho akceptorem, tedy kde je jak kyselina, tak i zsada. Pokud je jednm z reaknch partner voda, mluvme o disociaci. Voda je tzv. amfiprotn rozpoutdlo, tj. me v disocianch reakcch vystupovat jako zsada i jako kyselina. Pi disociaci kyselin, HA, a zsad, B, se ve vodnm roztoku ustavuj protolytick rovnovhy: 2-10 HA + H2O A- + H3O+ + B + H2O BH + OH . 2-11 Pslun rovnovn konstanty, disocian konstanta kyseliny, KA, a disocian konstanta zsady, KB, jsou definovny vztahy:
KA = [A ][H 3 O + ] [HA]

2-12

[BH + ][OH ] 2-13 [B] (koncentrace vody v roztoku je konstantn a je zahrnuta v hodnot disocian konstanty). m je hodnota disocian konstanty vt, tm je pslun kyselina nebo zsada silnj. Tzv. siln kyseliny (HCl, HNO3, H2SO4, HClO4) a siln zsady (NaOH, KOH) disociuj za vzniku pslunch iont tm zcela, tj. v roztoku zbv zanedbateln mnostv nedisociovanch molekul. Koncentrace disociac vzniklch H3O+ i OH- iont je tak prakticky rovna analytick koncentraci kyseliny i zsady. Slab kyseliny (CH3COOH, HCOOH, H2CO3) a slab zsady (NH3, organick aminy) naopak disociuj velmi mlo a v nepli zednch roztocch se vyskytuj pedevm jako molekuly. Podle schopnosti disociovat v roztoku na ionty rozdluj se na siln a slab nejen kyseliny a zsady, ale elektrolyty obecn. Silnmi elektrolyty jsou pedevm nkter anorganick kyseliny (viz ve), hydroxidy alkalickch kov a kov alkalickch zemin a valn vtina sol. Mezi slab elektrolyty pat mnoho anorganickch a vtina organickch kyselin, amoniak a vtina organickch zsad. KB =

2.2.3.1 Disociace slabch kyselin a zsad Disocian konstanty silnch kyselin a silnch zsad nemaj smysl, tyto ltky jsou zcela disociovny. Jsou vak velice dleit pi popisovn acidobazickch rovnovh

13

v roztocch slabch kyselin a slabch zsad; v tab. 2.2 jsou disocian konstanty nkterch slabch kyselin a slabch zsad ukzny pro ilustraci.
Tab. 2.2. Disocian konstanty nkterch slabch kyselin a zsad

Kyselina borit kyanovodk mraven octov uhliit Zsada amoniak anilin hydroxylamin pyridin

Vzorec H3BO3 HCN HCOOH CH3COOH H2CO3 Vzorec NH3 C6H5NH2 HONH2 C5H5N

KA 5,8310-10 2,110-9 1,7710-4 1,7510-5 4,4510-7 (4,710-11) KB 1,7610-5 3,910-10 1,0710-8 1,710-9

pKA 9.23 8,7 3,75 4,76 6,35 (10,3) pKB 4,75 9,4 7,97 8,8

) daj v zvorce se tk disociace do druhho stupn.

Z vrazu pro disocian konstantu KA nebo KB lze vypotat pH roztoku o urit koncentraci slab kyseliny, c(HA), i zsady, c(B). Vpoet se podstatn zjednodu, pedpokldme-li, e disociace je tak nzk, e koncentrace nedisociovan sloueniny, [HA] nebo [B], se prakticky neli od celkov analytick koncentrace c. (Tento pedpoklad je naprosto oprvnn. V uebnicch fyzikln chemie se doteme, e v nepli zednch roztocch slabch kyselin nebo zsad je procento rozdisociovanch molekul [%] = 100(K/c); odtud plyne, e nap. v roztoku 0,1 M kyseliny octov je rozdisociovno pouze 100(1,7510-5/0,1) = 1,3% molekul). Pi disociaci slab kyseliny dle rov. 2-10 plat [A-] = [H3O+], a protoe [HA] = c(HA), lze z rov. 2-12 vyjdit koncentraci [H3O+] a z n vypotat pH roztoku slab kyseliny: [ H 3 O + ] = K A c( HA )

pH = log[H 3O + ] = log K A c(HA) = 0,5(pK A log c(HA)) . 2-14 + Analogicky, pi disociaci slab zsady dle rov. 2-11 plat [BH ] = [OH ], a protoe [B] = c(B), lze z rov. 2-13 vyjdit koncentraci [OH-] a z n vypotat pOH. Protoe v roztoku mus souasn s disocian rovnovhou platit vztah pro iontov produkt vody, lze pOH snadno pepotat na odpovdajc pH roztoku slab zsady: [OH ] = K B c( B)
pOH = log[OH ] = log K B c( B) = 0,5( pK B log c( B))
pH = pK W pOH = 14 0,5( pK B log c( B)) .

2-15

Pklad 2.5. Jak je pH vodnho roztoku 0,01M kyseliny mraven? een: pKA = logKA = 3,75; pH = 0,5(pKA log c(HCOOH)) = 0,5(3,75 ( 2)) = 2,87. Pklad 2.6. Jak je pH vodnho roztoku amoniaku, jeho koncentrace je 0,1 mol/l? een:
14

pKB = 4,76; pOH = 0,5(4,76 ( 1)) = 2,88, odkud pH = 14 2,88 = 11,12. Disociace vcesytnch kyselin do druhho, ppadn dalch stup je podstatn slab a pslun disocian konstanty jsou nkolikadov ni ve srovnn s disocianmi konstantami do prvho stupn. Proto se disociace do vych stup na hodnot pH roztoku vcesytn kyseliny podl zanedbateln.
2.2.3.2 Hydrolza sol Soli jsou silnmi elektrolyty, kter ve vodnm roztoku zcela disociuj na pslun ionty. Pokud vak jeden nebo oba ionty pslu slab kyselin nebo slab zsad, podlh jejich koncentrace v roztoku ve zmnnm protolytickm rovnovhm 2-10 a 2-11. Z tohoto dvodu mus v roztoku dojt k reakcm, pi nich se z sti iont vytvo takov koncentrace nedisociovanch molekul slab kyseliny nebo slab zsady, aby bylo dosaeno pslunho rovnovnho stavu. Ve vodnm roztoku se tchto reakc astn voda, proto se proces se nazv hydrolza. V ppad, e rozpoutme sl slab kyseliny a siln zsady (nap. octan sodn), dochz v roztoku k reakci: rozpoutn: NaA Na+ + A(CH3COONa CH3COO- + Na+) 2-16 hydrolza: A- + H2O HA + OH(CH3COO + H2O CH3COOH + OH ). Pi rozpoutn soli siln kyseliny a slab zsady (nap. chloridu amonnho), dochz v roztoku k reakci: rozpoutn: BHCl BH+ + Cl(NH4Cl NH4+ + Cl-) 2-17 hydrolza: BH+ + H2O B + H3O+ (NH4+ + H2O NH3 + H3O+). Hydrolza je rovn rovnovnou reakc charakterizovanou pslunou rovnovnou konstantou, hydrolytickou konstantou, KH. Pi rozpoutn soli slab kyseliny a slab zsady hydrolyzuj oba ionty. Reakce popsan rov. 2-16 a 2-17 vysvtluj znmou pouku, e vodn roztok soli slab kyseliny a siln zsady reaguje zsadit a roztok soli siln kyseliny a slab zsady reaguje kysele. V ppad roztoku soli slab kyseliny a slab zsady zvis pH na hodnotch disocianch konstant pslun kyseliny a zsady; je-li KA>KB, m roztok pH<7, a naopak, je-li KA<KB m roztok pH>7. 2.2.3.3 Pufry Pufry jsou roztoky obsahujc sms slab kyseliny (nebo slab zsady) a jej soli. Tyto roztoky maj uitenou schopnost jejich pH odolv zmnm i po pidn vodkovch nebo hydroxidovch iont. Pufry jsou v analytick chemii velice asto pouvny k nastaven a udrovn uritho pH, nutnho k tomu, aby nkter reakce probhaly poadovanm zpsobem. V roztoku smsi slab kyseliny a jej soli probhaj souasn ve zmnn rovnovn reakce disociace kyseliny, 2-10, a hydrolzy soli, 2-16: A- + H3O+ HA + H2O A + H2O HA + OH- . Tyto reakce mus probhat jednm nebo druhm smrem tak, aby rovnovn sloen roztoku vdy vyhovovalo obma pslunm rovnovnm konstantm, KA a KH. Proto:

15

- pidme-li H3O+ ionty (nap. roztok siln kyseliny), poru se rovnovn sloen roztoku a aby se rovnovha obnovila, mus se (dle prv z uvedench rovnic) vytvoit z iont Anedisociovan kyselina HA, m se ve valn st dodanch H3O+ iont; - je-li poruen rovnovhy v roztoku zpsobeno pidnm OH- iont (nap. roztokem hydroxidu), obnov se rovnovha (dle druh rovnice) tm, e st molekul kyseliny HA rozdisociuje a pidan hydroxidov ionty se tak z velk sti zneutralizuj. Protoe koncentrace slab kyseliny v roztoku je rovna piblin jej analytick koncentraci, [HA]=c(HA) a koncentrace iont A- je rovna piblin analytick koncentraci soli, [A-]=c(S), je mono pH roztoku pufru snadno vypotat po dosazen uvedench koncentrac nap. do vztahu pro disocian konstantu slab kyseliny (rov. 2-12): [ HA ] c( HA ) [ H 3O + ] = KA = KA c(S) [A ] c(S) pH = pK A + log . 2-18 c(HA) Analogickm zpsobem lze popsat chovn pufru tvoenho slabou zsadou a jej sol; pro pH takovho pufru plat: c( B) pH = 14 pK B + log ; 2-19 c(S) rovnice 2-18 a 2-19 jsou znmy jako Henderson-Hasselbalchovy rovnice. Nejinnji se zmn pH brn roztoky pufr v nich je koncentrace slab kyseliny (slab zsady) a pslun soli stejn. Z Henderson-Hasselbalchovch rovnic je zejm, jak pH budou tyto pufry mt.
Pklad 2.7. Jak pH bude mt roztok vznikl smsenm roztoku 0,1M kyseliny octov (HAc) a 0,1M octanu sodnho (NaAc) v pomru 1:3? een: Koncentrace kyseliny ve vslednm roztoku c(HA) = 1c(HAc)/4, koncentrace soli ve vslednm roztoku c(S) = 3c(NaAc)/4. Po dosazen do HendersonHasselbalchovy rovnice a prav plat: pH = 4,76 + log(3/1) = 4,76 + 0,48 = 5,24.

2.2.4 Rovnovhy v roztocch komplex

Pi tvorb komplexnch slouenin dochz v roztoku k reakci, pi n se na centrln atom (ion kovu), M, v nkter stice (ligandy), L (pro pehlednost nejsou uvdny nboje iont): 2-20 yM + xL MyLx . Reakce je charakterizovan rovnovnou konstantou zvanou konstanta stability vznikajcho komplexu: [M y L x ] K MyLx = . 2-21 [ M ] y [ L] x m je konstanta stability vt, tm pevnj je vznikl komplex. Jej pevrcen hodnota, 1/KMyLx, je disocian konstanta (konstanta nestability) komplexu. Vtina komplex vyuvanch v analytick chemii obsahuje jeden centrln atom (y = 1), ale podle sloen roztoku mohou obsahovat rzn poet ligand. Tak, jak v roztoku vzrst koncentrace ligandu, tvo se postupn komplexy s rostoucm potem ligand:

16

M + L ML ML + L ML 2

K1 =

[ML] [M][L] [ML 2 ] K2 = [ML][L]

2-22

[ML x ] [ML x 1 ][L] kde K1 a Kx jsou dl (konsekutivn) konstanty stability. Snadno se pesvdme, e celkov konstanta stability je rovna souinu konstant dlch (celkov konstanta stability se asto oznauje symbolem x, kde x udv nejvt poet ligand v komplexu). Vlastnosti kovovho iontu vzanho v komplexu jsou zcela jin ne vlastnosti volnho iontu, mn se zabarven roztoku, chemick reaktivita, nap. schopnost kovu tvoit mlo rozpustn sloueniny (sret se), redoxn potencil atd., eho je v analytick chemii velice asto vyuvno. ML x 1 + L ML x K x =

2.2.5 Redoxn rovnovha

Doposud diskutovan reakce byly zaloeny na kombinaci iont, redoxn reakce jsou zaloeny na penosu elektron. V roztoku dochz k penosu elektron mezi reduknmi inidly (donory elektron) a oxidanmi inidly (akceptory elektron). Je-li oxidan inidlo OX1 schopno pi urit reakci pijmout n1 elektron a redukn inidlo red2 je schopno dodat n2 elektron, pak mezi nimi me dojt k reakci: n2OX1 + n1red2 n2RED1 + n1ox2 , 2-23 pi n odevzdnm elektron se redukn inidlo red2 zoxiduje na ox2 a pijetm tchto elektron se oxidan inidlo OX1 zredukuje na RED1. Redoxn reakce tedy mohou probhat pouze v systmech, kde je jak oxidan, tak i redukn inidlo (podobnost mezi redoxnmi a acidobazickmi reakcemi je evidentn, viz. kapitola 2.2.3). Redoxn reakce probh tak dlouho, dokud nen dosaeno sloen roztoku odpovdajcho rovnovn konstant reakce 2-23: [RED1 ]n 2 [ox 2 ]n1 K REDOX = . 2-24 [OX1 ]n 2 [red 2 ]n1 Celkovou redoxn reakci (2-23) je mon rozdlit na dv poloreakce a popsat je samostatn: OX1 + n1e RED1 ox2 + n2e red2. Pokud se v jakkoli z tchto redoxnch poloreakc astn i jin ltky, B, D (asto H3O+ ionty nebo H2O), je teba k jejich popisu pout obecnj rovnici: aOx + bB + ne cRed + dD. 2-25 Slu oxidanch a reduknch inidel v pslun redoxn poloreakci charakterizuje redoxn potencil, E [V], jeho velikost udv Nernstova rovnice. Nernstova rovnice m pro obecnou poloreakci (rov. 2-25) tvar: E = E0 RT [Red]c [D] d ln , nF [Ox ] a [B]b 2-26

kde E0 je standardn redoxn potencil, R = 8,314 J/(Kmol) je universln plynov konstanta, F=96 485 C/mol je Faradayova konstanta, T je absolutn teplota. Po vyslen konstant a pevodu ln na log, dostvme praktick tvar Nernstovy rovnice:

17

0,059 [ Red ]c [ D]d log E=E ; 2-27 n [Ox]a [ B]b seln konstanta 0,059 V plat pro teplotu 298,15 K, tj. pro 25 oC. Standardn redoxn potencil charakterizuje redoxn systm OxRed, len s logaritmem pak udv, jak vliv na hodnotu redoxnho potencilu m sloen roztoku. V tab. 2.3 jsou uvedeny nkter redoxn poloreakce a hodnoty jejich standardnho redoxnho potencilu. Pi srovnvn sly oxidanch nebo reduknch inidel plat, e v poloreakci charakterizovan nejpozitivnj hodnotou E0 je ltka Ox nejsilnjm oxidanm inidlem, v poloreakci j pslu nejnegativnj hodnota E0 je ltka Red nejsilnjm reduknm inidlem. Jsou-li dva redox systmy uvedeny do kontaktu, reaguje nejsilnj oxidan inidlo s nejsilnjm reduknm inidlem. V lenu s logaritmem v rov. 2-26 a 2-27 maj sprvn vystupovat aktivity jednotlivch ltek. Standardn redoxn potencil je pak potencilem redoxnho systmu, v nm jsou aktivity vech zastnnch ltek rovny jedn; hodnota lenu s logaritmem v Nernstov rovnici je rovna nule a E = E0. V ppad, e koncentrace ltek v roztoku jsou takov, e len s logaritmem je roven nule, pak je rovnovn potencil roven nikoli standardnmu, ale tzv. formlnmu redoxnmu potencilu, E = Ef; v analytick praxi se setkvme pedevm s formlnmi redoxnmi potencily (viz t poznmka v kapitole 2.1.1). Ve zmnnch rovnicch by proto sprvn na mst E0 mlo bt Ef. Symbol E0 pouvme pi diskusch o redoxnm potencilu z praktickch dvod hodnoty E0 jsou v tabulkch bnji dostupn.
0

Tab. 2-3. Pklady redoxnch poloreakc a jejich standardnch potencil (podle konvence IUPAC* jsou poloreakce vdy psny ve smru redukce). V tto tabulce je nejsilnjm oxidanm inidlem manganistanov anion, MnO4-, a nejsilnjm reduknm inidlem kovov zinek.

RST SLY OXIDANCH INIDEL

Poloreakce MnO4- + 5e + 8H+ Mn2+ + 4H2O Ag+ + e Ag Fe3+ + e Fe2+ I2 + 2e 2ICu2+ + 2e Cu S4O62- + 2e 2S2O322H+ + 2e H2 Fe2+ + 2e Fe Zn2+ + 2e Zn

E0, [V] + 1,51 + 0,799 + 0,771 + 0,535 + 0,337 + 0,08 0,00 - 0,440 - 0,763

RST SLY REDUKNCH INIDEL

*) The International Union of Pure and Applied Chemistry

Pklad 2.8. Napite pro uveden redoxn poloreakce Nernstovu rovnici a) Cu2+ + 2e Cu (E0=0,337); b) MnO4- + 5e + 8H+ Mn2+ + 4H2O (E0=1,51). een:

a) E = 0,337 + b) E = 1,51

0,059 2+ log[ Cu ] ; 2
5 log [ Mn
4 2+

0,059

]
+ 8

[ MnO ][ H ]

(koncentrace [Cu] v prvm a [H2O]4 v druhm ppad jsou konstanty zahrnut v hodnot E0).

18

Pklad 2.9. Rozhodnte, zda se na sbrn tyince ponoen do roztoku mnatch iont bude vyluovat m nebo na mdn tyince ponoen do roztoku stbrnch iont stbro. een: V obou ppadech se redoxn reakce astn tyto redoxn systmy Ag+ + e Ag Cu2+ + 2e Cu. Z porovnn standardnch redoxnch potencil (Tab. 2.3) plyne, e Ag+ ion je zde nejsilnjm oxidanm inidlem a kovov m nejsilnjm reduknm inidlem. Celkov redoxn reakce bude proto probhat dle rovnice 2Ag+ + Cu 2Ag + Cu2+, tj., stbro se bude vyluovat na mdn tyince (a mdn tyinka se bude rozpoutt za vzniku Cu2+ iont). P. 2.10. Jak hodnota redoxnho potencilu pslu redoxnmu systmu popsanmu poloreakc UO22+ + 4H+ + 2e U4+ + H2O (E0=0,334) v roztoku o pH=2,5 a koncentracch [UO22+] = 0,01 mol/l a [U4+] = 0,005 mol/l? een: pH = 2,5, [H+] = 10-2,5 = 3,1610-3mol/l;
E = 0,334 0,059 2 log [U
4+

2+ + 4 [ UO 2 ][ H ]

= 0,334

0,059 2

log

0,005 0.01 (3,16 10

3 4

= 0,048V .

2.2.6 Rozdlovac rovnovha

V systmech, kde jsou v kontaktu dv nemsiteln fze, I a II, pechz ltka X z jedn fze do druh do t doby, ne v obou fzch doshne rovnovn koncentrace: X(II) X(I). 2-28 Rovnovn konstanta tto reakce je rovna podlu rovnovnch analytickch koncentrac ltky X v jedn a druh fzi a nazv se distribun (rozdlovac) pomr, D: c( X) I D= . 2-29 c( X) II m je hodnota D vt, tm vce ltky X pejde z fze II do fze I; v uritm systmu dvou fz mohou bt distribun pomry rznch ltek rzn, m je dna monost jejich separace. Pokud se ltka X v jedn z fz vyskytuje v rznch formch, nap. ve form X, HX+ a H2X2+, pak se kad z tchto forem me astnit jin rozdlovac rovnovhy, nap.: X(II) X(I) HX+(II) HX+(I) H2X2+(II) H2X2+(I). Kad z tchto rovnovh je charakterizovan jinou rovnovnou konstantou rovnou podlu rovnovnch koncentrac urit formy ltky X v obou fzch, kter se nazv distribun (rozdlovac) konstanta, KD, nap.: [HX + ] I K D (HX + ) = . 2-30 [HX + ] II

19

Pklad 2.11. 50,0 ml vodnho roztoku (fze II) obsahujcho 0,003 molu urit ltky bylo protepno s 20,0 ml organickho rozpoutdla (fze I). Po ustaven rovnovn koncentrace ltky mezi obma fzemi, bylo ve vodn fzi nalezeno 0,0002 molu ltky. Jak je distribun pomr ltky mezi organickou a vodnou fzi? een: c(II) = 0,0002/0,05 = 0,004 mol/l, c(I) = (0,003 0,0002)/0,02 = 0,14, D = 0,14/0,004 = 35.

20

3 Proces analzy
K chemick analze pichzej vzorky nejrozmanitjho charakteru a na chemick analze jsou poadovny odpovdi na rzn otzky tkajc se ptomnosti a mnostv ltek ve vzorku. Z tohoto dvodu neexistuje universln postup, kter by platil pro analzu jakhokoli vzorku. Je vak mono zformulovat obecnou osnovu chemick analzy. Tato osnova je dleitm vodtkem nejen pro analytickho chemika, ale i pro zadavatele analytick lohy; vyplv z n, jak informace by ml analytick chemik pi zadn lohy dostat, aby mohl zvolit optimln zpsob jejho een a odpovdl pesn na to, co zadavatele lohy zajm. Obecn osnova by mla obsahovat nsledujc body: - Definovn problmu. - Vzorkovn. - prava vzorku ped analzou. - Separan a koncentran kroky. - Vlastn men. - Vyhodnocen analzy a vyjden vsledk. Modern analytick chemie nen pasivnm nstrojem pro zskvn informac o ptomnosti a mnostv chemickch ltek v uritm prosted. Neposkytuje odpovdi pouze na otzky co? a kolik?, ale stle astji i na otzky pro? k chemickou analzou zjitn skutenosti dolo a jak? na sledovan prosted psobit, aby se doshlo poadovanho stavu. Proto je do obecn osnovy asto zaazovn bod: - Nvrh innosti vyplvajc ze zskanch dat.

21

4 Definovn analytickho problmu

Prvnm krokem pi definovn analytickho problmu by mla bt jasn formulace lohy, tj. pesn poloen otzky, co je teba udlat. Pi tom je teba uvit adu faktor, nap: - jak je poadovan informace (dkaz, stanoven, identifikace, charakterizace ...); - jak je charakter analyzovanho materilu (vzorek anorganick, organick, jeho skupenstv, stlost asov, stlost na vzduchu, je nebezpen, jedovat ...); - kolik analyzovanho materlu je k dispozici a jak je v nm pedpokldan obsah analytu (volba makro- i mikro-metody, monost pm analzy nebo je nutn pedbn nakoncentrovn ...); - jak je charakter matrice (ptomnost interferent vede k nutnosti separace i maskovn); - kolik vzork m bt analyzovno (manuln analza, automatizace ...); - jak jsou poadavky na rychlost analzy (analza je poadovna v relnm ase, pokud ne, jak vzorek uchovvat ...) - jak je vybaven laboratoe (nutnost kooperace, servis ...); - finann zajitn ... Po dkladnm zformulovn lohy je mono navrhnout een, tj. na sprvn poloenou otzku odpovdt, jak zadan kol splnit. Pi tom se lze opt nap. o vlastn zkuenosti, konsultaci se specialisty, literaturu, vsledky ovovacch pokus atp. Nvrh een by ml vychzet z dalch bod obecn osnovy chemick analzy. Pi nvrhu een analytickho kolu lze erpat informace z velkho mnostv specializovan literatury. K dispozici jsou normy, kter jsou pro een mnoha konkrtnch analytickch loh zvazn, tj. jednoznan pedepisuj jak v danm ppad pi analze postupovat a jak analytick metody volit. Dalm zdrojem titnch informac jsou monografie s analytickou tematikou vnovan asto urit speciln oblasti analytick chemie, nap. analze vody, ovzdu, petrochemickch produkt, liv atd. Nadto kadoron vychzej destky odbornch asopis s nejnovjmi poznatky z analytick problematiky, v nich jsou publikovny postupy, kter mohou bt pi een uritho problmu vyuity pmo tak, jak jsou popsny, pokud een kol je stejn nebo blzk publikovanmu, nebo jimi se lze inspirovat a jeho vhodnou modifikaci vyut pi een vlastnho kolu. Nejbnjmi asopisy s obecn analytickou tematikou jsou nap. (v zvorce je uveden oficiln zkrcen nzev asopisu): Analytical Chemistry (Anal. Chem.) Analytica Chimica Acta (Anal. Chim. Acta) Analyst Talanta Krom nespecializovanch analytickch asopis vychz ada asopis vnovanch jednotlivm analytickm metodm, elektroanalytickm, separanm, optickm, nap. Electroanalysis Journal of Chromatography (J.Chromatogr.) Electrophoresis Spectrochimica Acta (Spectrochim. Acta) a mnoho dalch. V souasn dob je k dispozici obrovsk objem analytickch informac i v elektronick form (Internet, CD ROM), nap. abstrahujc asopisy (Current Contents), obsahy mnoha asopis ppadn cel v nich publikovan lnky, nejrznj specializovan informace atd. 22

5 Odbr vzorku vzorkovn

Kvalita proveden kadho kroku chemick analzy se, pochopiteln, projev na pesnosti a sprvnosti vsledku analzy. Odebrn vzorku bv asto prvn z mnoha operac, jimi analyzovan materil v procesu analzy prochz, proto patnm odbrem vzorku je vsledek analzy znehodnocen od samho potku. Zpsob odbru vzorku (vzorkovn) uritho materilu a pouvan odbrov zazen se zpravidla d pslunmi pedpisy nebo normami; materil se odebr bu run nebo automaticky pracujcmi vzorkovai. A ji se zpsob vzorkovn rznch materil od sebe jakkoli li, vdy mus bt splnny tyto obecn principy: - vzorek mus bt representativn; - vzorek mus bt uchovvn tak, aby se jeho sloen ped analzou nemnilo; - mnostv odebranho vzorku zvis na heterogenit materlu a na obsahu analytu; - pi vzorkovn ltek s asov promnnm sloenm mus bt zvolena vhodn frekvence vzorkovn; - o vzorku mus bt vedena pesn dokumentace.

5.1 Specifika vzorkovn ltek o rznm skupenstv

Vzorkovn tuhch ltek. Hlavnm problmem pi vzorkovn je heterogenita tuhch vzork (nerovnomrn rozloen analytu, rzn velk kusy materilu atd.), mn asto jsou problmy se stlost vzorku. m je vzorkovan materil heterogenj, tm vt mnostv se odebr, v nkterch ppadech a 1-2% z celkovho mostv. Odebran materil se postupn drt a dl kvartac nebo pouitm nejrznjch mechanickch dliek a na konen vzorek o hmotnosti nkolika gram a hrubosti prachu, kter je pouit k dalm analytickm operacm. Vzorkovn kapalin. V tomto ppad bvaj men problmy s heterogenitou vzorku, problmy jsou vak asto se stlost vzorku. Zpsob odbru a prava vzorku zvis na poadovan analze; ada analz kapalnch ltek mus bt provedena ihned po odbru (pH, rozputn plyny), asto je nutn kozervace vzorku nap. chladem.

Obr. 5.1. Pklad vzorkovae tuhch materil - trubkov vzorkova pro odbr sypkch materil nap. z transportnch pytl (A). Pklad vzorkovac ndoby pro odbr kapalin z urit hloubky (B); po ponoen ndoby do poadovan hloubky se oteve kohoutek na hadici, jej st je nad hladinou, vzduch z lahve me unikat a do ndoby zvolna vtk odebran kapalina.

23

Vzorkovn plynnch ltek. Podobn jako u kapalin jsou i v tomto ppad problmy spe se stlost vzorku ne s jeho heterogenitou. Vzorkovn plyn je navc zvltn tm, e vzorkovan materil zpravidla nevidme a pro vzorkovn je zapoteb pouvat specilnch uzavratelnch ndob (k vzorkovn tuhch i kapalnch ltek posta asto lopata nebo kbl). Penos plynu z odbrovho msta do vzorkovac ndoby je mon pouze v dsledku pslunho tlakovho rozdlu mezi nimi. Proto pi vzorkovn plyn o atmosfrickm tlaku bvaj pouvny evakuovan ndoby nebo je nutno pouvat erpadel. Odbr plynnch vzork do ndob uritho konenho objemu je vhodn pouze pro analzy makro-sloek. Pi stanovovn stopovch koncentrac zneiujcch plynnch pms, nap. ve vzduchu, je vhodn tzv. dynamick metoda vzorkovn. Pi n analyzovan vzduch prochz potebnou dobu odbrovm zazenm, v nm se sledovan sloka absorbuje v absorpnm mediu i adsorbuje na vhodnm adsorbentu. Stopovou sloku tak lze ped vlastnm stanovenm absorpc i adsorpc nakoncentrovat z libovoln velkho objemu vzduchu.

A B
ABSORPN ZAZEN

VSTUPN FILTR

MIDLO ERPADLO PRTOKU

C
Obr. 5.2. Vzorkovac ndoby (vzorkovnice) z rznch materil (sklo, nerezov ocel, plastick hmoty) pro statick odbr diskrtnch objem plynnch vzork (A, B). Ndobu s jednm ventilem je nutno ped odbrem vzorku evakuovat, vzorkovac ndoba se dvma ventily umouje ped vlastnm odbrem proplchnut vtm objemem vzorkovanho plynu. Schema odbrov aparatury pro dynamick vzorkovn plyn (C), stanovovan sloka je v uveden aparatue absorbovna v absorpn kapalin. erpadlo je umstno vdy a za absorpnm (ppadn adsorpnm) zazenm.

24

6 prava vzorku ped analzou

dn odebran vzorek lze podrobit chemick analze. Podle zpsobu, jakm je vzorek ped analzou upravovn, lze analytick metody rozdlit na metody destruktivn a nedestruktivn. Pi destruktivnch metodch je vzorek ped analzou zcela rozloen a analyt je peveden do roztoku, v nm je pot dokazovn a stanoven. Pi metodch nedestruktivnch je analyzovn pmo neupravovan vzorek. Vtina pouvanch analytickch metod pat do prv skupiny.

6.1 Rozpoutn a rozklady vzork

Vzorek se nejprve rozpout ve vod studen, tepl i za varu. K pevodu vzorku do roztoku rozpoutnm tak dochz v podstat bez zmny jeho chemickho sloen. V ppad, e se vzorek nebo jeho st ve vod nerozpout pistupuje se k rozkladu. Vzorek se rozkld psobenm rznch chemickch inidel a pi tomto procesu se jeho chemick sloen zcela zmn. Rozklad lze provst rznm zpsobem.
Rozklad psobenm silnch anorganickch kyselin. Podle povahy vzorku se vol kyseliny bez specifickch vlastnost i s uritmi specifickmi vlastnostmi, nap. oxidanmi. Pi rozkladech nkterch typ vzork jsou vhodn smsi kyselin. Rozklad se provd ve sklennch kdinkch pikrytch hodinovm sklem za normln i zven teploty, ppadn za zvenho tlaku v tlakovch ndobch (obr. 6.1). Pklady: - HCl, zedn H2SO4, HClO4 (bez specifickch ink). Pozor, prce s kyselinou chloristou vyaduje mimodnou opatrnost pedevm pi rozkladu vzork obsahujcch organickou ltku, sms me explodovat; - HNO3, koncentrovan H2SO4 (s oxidanmi vlastnostmi); - HCl + HNO3, 3:1 (luavka krlovsk, rozpoutn zlata a platinovch kov); - HF + H2SO4 (speciln pouit - rozklady silikt). Rozklad tavenm. Pokud se vzorek nepoda rozpustit v kyselinch rozkld se tavenm. elem taven je pevst analyt na sloueninu snadno rozloitelnou v kyselin nebo rozpustnou pmo ve vod. Vzorek se sms v tavicm kelmku (porcelnovm, platinovm, niklovm, kemennm i z jinch materil) s tavidlem v pomru asi 1:10. K rozkladu dochz v tavenin pi relativn vysok teplot (stovky oC). Tavidlem bvaj nkter hydroxidy, anorganick soli, ppadn jejich smsi. Sloen tavidla zvis na charakteru vzorku. Taven me bt alkalick i kysel, s oxidanmi ppadn reduknmi inky. Pklady: - Na2CO3 + K2CO3, 1:1 (universln alkalick tavidlo, kationty pechz na uhliitany nebo oxidy, anionty na sodn a draseln sole); - Na2CO3 + Na2O2 (alkalick tavidlo s oxidanmi inky, Cr CrO42-); - Na2CO3 + S (speciln tavidlo - rozklady vzork obsahujcch kovy, As, Sb, Sn, kter tvo thiosoli); - KHSO4 (kysel tavidlo, rozklady odolnch oxid typu Al2O3, Cr2O3, TiO2). Rozklad sintrac. Vzorek se v kelmku sms s podstatn menm mnostvm tavidla (1:1) ne pi taven. Pi teplot ni ve srovnn s teplotou uvanou pi taven dojde k sintraci, pi n je procesem zvanm difze v pevn fzi analyt peveden na sloueninu snadno rozloitelnou v kyselinch. Produktem sintrace je tzv. slinek, kter se po ukonen procesu vyklepne z kelmku a rozlo ve vhodn kyselin. Vhodou sintrace je pouvn

25

menho mnostv tavidla, m se sniuje nebezpe kontaminace vzorku neistotami v tavidle.

Mineralizace na mokr nebo such cest. Tato metoda se pouv k destrukci organick matrice a k pevodu analytu na jednoduch anorganick sloueniny ve vzorcch biologickch, potravinskch, petrochemickch, pochzejcch z ivotnho prosted a dalch. Mineralizace na mokr cest spov v psoben kyselin i jejich sms na vzorek za zven teploty a tlaku. Provd se ve specilnch tlakovch ndobch nebo ve vce i mn sloitch pstrojch zvanch mineraliztory, asto za psoben mikrovlnnho zen. Mineralizace na such cest - pyrolza, spov v zahvn vzorku na vysokou teplotu (a tisc oC) v kyslkov (oxidan pyrolza) nebo ve vodkov (redukn pyrolza) atmosfe, asto za ptomnosti katalyztor. Prvky vzan v organickch sloueninch pechzej na jednoduch anorganick plyny. Z mnostv vzniklho plynu stanovenho vhodnou metodou lze vypotat obsah pslunho prvku v organickm vzorku. Produkty oxidan pyrolzy jsou nap: - C(org) CO2; - H(org) H2O; - N(org) NO+NO2; - S(org) SO2. Produkty redukn pyrolzy jsou nap: - C(org) alkany; - N(org) NH3, HCN; - S(org) H2S; - P(org) PH3.
PTLAN ROUB

OCELOV VKO

PTLAN OCELOV DESTIKA OCELOV TLO

TEFLONOV VKO

TEFLONOV KELMEK MINERALIZANI KAPALINA SE VZORKEM

Obr. 6.1. Typick tvar kelmku (s vkem) pro rozklady tavenm (A); schema tlakov ndobky pro tlakov rozklady i mineralizaci (B).

26

6.2 Nedestruktivn metody chemick analzy

Nedestruktivnch analytickch metod nen mnoho. Pati sem pedevm nkter metody radiochemick, nap. aktivan analza, a dle nkter metody spektrln jako je nap. rentgenov spektrometrie (kap. 14.1.3) i jadern magnetick rezonann spektrometrie (kap. 7.2.2.2).

6.2.1 Aktivan analza

Princip metody. Pi aktivan analze (AA Activation Analysis) je vzorek obsahujc stabiln izotopy prvk aktivovn ozenm neutrony (NAA Neutron Activation Analysis), protony i jinmi sticemi tak, aby se v nm jadernmi reakcemi vytvoily izotopy radioaktivn. Jednotliv radioaktivn izotopy se pi radioaktivnm rozpadu projevuj charakteristickm poloasem rozpadu a charakteristickou energi vyzaovanho radioaktivnho zen ( a zen). Aktivan analza je tedy metodou j se dokazuj a stanovuj prvky. Zvislost intenzity nap. zen na jeho energii je tzv. spektrum, kter se zm spektrometrem; energie zen je dajem kvalitativnm, intenzita zen pak dajem kvantitativnm.

intenzita

kvalitativn daj

kvantitativn daj

Energie charakteristick pro izotop 53Cr

Energie charakteristick pro izotop 56Mn

energie

Obr. 6.2.Schematick znzornn spektra pi aktivan analze.

Pklad - analza vzorku obsahujcho mangan a chrm. Vzorek je aktivovn neutrony (n) v atomovm reaktoru nebo v laboratornm zdroji neutron, kter obsahuje 252Cf; tento izotop je vydatnm zdrojem neutron: 55 Mn + n 56Mn + 52 Cr + n 53Cr + ; zvislost intenzity zen na jeho energii je schematicky znzornna na obr. 6.2. Stanoven analytu A se provd na zklad porovnn intenzit signl zmench ve stejnou dobu a po identick aktivaci, kter poskytuj vzorek a standard: S ( vzorek) m(A, vzorek) = m(A, standard) , 6-1 S (standard)

27

kde m(A,vzorek) je hledan hmotnost analytu, m(A,standard) je znm hmotnost analytu ve standardu, S(vzorek) a S(standard) jsou signly, kter poskytuj vzorek a standard. Hlavn vhody metody jsou: - nedestruktivn analza; - umouje stanovit souasn nkolik prvk ve vzorku; - selektivn a citliv metoda (lze stanovit a 10-10 g analytu ve vzorku); - vyaduje mal mnostv vzorku. Z mnoha praktickch aplikac aktivan analzy lze jmenovat nap. analzu hornin dovezench z Msce, vyhledvn drog a vbunin v zavazadlech a pepravnch kontejnerech (tyto ltky zpravidla obsahuj molekuly s duskovmi atomy, take zven intenzita zen o energii charakteristick pro duskov atomy me indikovat jejich ptomnost ve sledovanm prostoru), zjiovn pravosti archeologickch i umleckch pedmt (porovnv se obsah stopovch prvk v testovanm pedmtu a v pedmtu zaruen pravm pochzejcm z pslun lokality a doby) atd.

28

7 Kvalitativn analytick chemie

Vzorek peveden do roztoku lze podrobit kvalitativn i kvantitativn analze. kolem kvalitativn analzy je dokzat ptomnost i neptomnost urit ltky nebo ltek ve vzorku, mn asto zjistit sloen zcela neznmho vzorku. Metodika analzy anorganickch a organickch ltek je natolik odlin, e kvalitativn analzu dlme na analzu anorganickou a analzu organickou. Hlavn rozdly mezi nimi vyplvaj z tab. 7.1.
Tab. 7.1. Hlavn rozdly mezi kvalitativn analzou anorganickch a organickch ltek

Anorganick analza Dkazy jsou zaloeny obvykle na rychle probhajcch iontovch reakcch v roztoku. Dkaz iontu je zpravidla postaujc informac.

Organick analza Reakce molekul jsou i v roztocch podstatn pomalej.

Prvkov sloen je zcela nedostaujc informace, nutn je identifikace molekuly. Jednotliv ionty lze dokzat i ve smsch. K identifikaci je zapoteb mt chemick individuum; sms je nutno pedem rozdlit. K dkazu obvykle posta subjektivn Identifikace je velmi asto nemon bez metody. pouit instrumentlnch metod.

7.1 Kvalitativn analza anorganickch ltek

Postup pi dkazu ptomnosti (neptomnosti) uritch ltek ve vzorku i pi dkazu ltek ve zcela neznmm vzorku zvis na konkrtnm ppadu a, nepochybn, na zkuenosti analytika; ml by vychzet z nsledujc osnovy: - orientan zkouky; zskvn prvnch informac o monm kvalitativnm sloen vzorku, kter pomhaj pi rozhodovn o dalm postupu analzy; - skupinov reakce; umouj rozdlit ve vzorku ptomn ionty do uritch skupin, ppadn vylouit ptomnost nkterch skupin iont. Jsou zaloeny na selektivnch reakcch; - specifick reakce; vedou ke konenmu dkaz ptomnosti nebo neptomnosti iontu (iont) ve vzorku.

Obr.7.1. Pklady provdn dkazovch reakc: ve zkumavce (A), na porcelnov (bl nebo ern) kapkovac destice (B), na filtranm pape (C).

29

Dkazov reakce lze provdt (v zvorce je uveden potebn objem vzorku): - v semimikrozkumavkch (asi 1 ml); - v mikrozkumavkch ( asi 0,1 ml); - na kapkovac (tekovac) desce (jedna kapka roztoku, tj. asi 0,03 ml); - na filtranm pape (jedna kapka roztoku, tj. asi 0,03 ml); - pod mikroskopem (asi 0,01 ml).

7.1.1 Orientan zkouky

Zkladnmi orientanmi zkoukami jsou (jejich poad lze volit dle poteby):
Popis vzorku. Skupenstv, barva, struktura, homogenita i heterogenita atd; obzvlt zabarven je dleitou informac, protoe barvy nkterch iont jsou ve vodnm roztoku (a asto i v tuhch sloueninch) velice charakteristick (tab. 7.2).
Tab. 7.2. Pklady charakteristickho zabarven vodnch roztok nkterch iont.

Ion Cu2+ Ni2+ Cr3+ Co2+ Au3+, PtCl62-,CrO42-, Fe(CN)64Cr2O72-, Fe(CN)63MnO4-

Zabarven modr, zelen svtle zelen zelen, fialov rov lut oranov fialov

pH reakce. pH se zjiuje universlnm pH paprkem smoenm roztokem vzorku ppadn pititnm k tuhmu vzorku ovlhenmu vodou (tab. 7.3).
Tab. 7.3. pH reakce roztok nkterch ltek

Reakce neutrln alkalick

kysel

Ltka voda, soli silnch kyselin a silnch zsad hydroxidy, soli slabch kyselin a silnch zsad kyseliny, soli silnch kyselin a slabch zsad, obzvlt roztoky sol Bi3+, Sb3+, Al3+

Odparek. Kapka roztoku vzorku se odpa na sklku; dn odparek voda, tkav kyseliny, NH4OH, amonn soli, rtunat soli; odparek soli, ostatn ltky. Reakce se zednou kyselinou srovou. K vzorku v mal zkumavce se pikpne zedn H2SO4. Dleitou informac je zde vvoj plynu doprovzejc rozklad nkterch aniont (tab. 7.4).
Tab. 7.4. Vvoj plyn pi reakci nkterch ltek se zednou kyselinou srovou.

Anion HCO3-, CO32HS-, S2HSO3-, SO32NO2CN-

Plyn CO2 H2S SO2 NO+NO2 HCN

Dkaz zkal kapky roztoku Ba(OH)2 zpach, paprek s octanem olovnatm zern zpach, oranov paprek s K2Cr2O7 zezelen hnd dmy, zpach charakteristick zpach (hok mandle), jedovat!!

30

Reakce s koncentrovanou kyselinou srovou (!). Tato reakce je vraznj ne s kyselinou zednou, navc se uplatuj jej oxidan vlastnosti, take lze pozorovat nap. vvoj Br2 i I2 (hnd a fialov pry) z roztok bromid a jodid, ppadn organick ltky ve vzorku uhelnat a ernaj. Zkouka v plameni. Vzorek se vnese do plamene plynovho kahanu na mal kovov lopatice nebo na platinovm drtku a pozoruj se zmny (tab. 7.5). Velice charakteristick je zabarven plamene solemi nkterch kov (tab. 7.6); zabarven plamene se nejlpe pozoruje pi ovlhen vzorku kyselinou chlorovodkovou, protoe tkav chloridy nejlpe zabarvuj plamen.
Tab. 7.5. Chovn ltek v plameni.

Chovn ltky ho tk tav se task barv plamen Ion Li+ Sr2+ Ca2+ Na+ K+ Ba2+ Cu2+

Vzorek me obsahovat organick ltky sole NH4+, rtunat, arsenit, soli alkalickch kov NO3-, ClO3-, ClO4ionty Li, Na, K,Ca, Ba, Sr, Cu

Tab. 7.6. Zabarven plamene tkavmi solemi nkterch kov.

Barva plamene malinov erven malinov erven cihlov erven intenzivn lut svtle fialov svtle zelen zelen

7.1.2 Skupinov reakce

Skupinov reakce umouj dokzat, zda ve vzorku jsou nebo nejsou ptomny ionty patc do urit skupiny. Pslun skupina iont reaguje se skupinovm inidlem zpravidla za vzniku sraeniny. Pokud se zvol vhodn poad po sob pouitch skupinovch inidel a ionty srejc se uritm inidlem se oddluj, lze vzorek rozdlit na jednodu smsi iont. V nich je ji mono jednotliv ionty snze dokzat. (V pehledech reakc skupinovch inidel, viz dle, jsou uvdny jen ty nejbnj ionty). Skupinovch inidel pouvanch v kvalitativn analze je mnoho, mezi nejdleitj skupinov inidla pro dkazy kationt pat nap. roztoky: - HCl, nerozpustn chloridy tvo nap. ionty Ag+, Hg22+, Pb2+ ; - H2SO4, nerozpustn srany tvo nap. ionty Pb2+, Ba2+, Sr2+; - H2S, sr vechny ionty kov vyjma iont Li+, Na+, K+, Ca2+, Ba2+,Sr2+, Mg2+; - Na2CO3, sr vechny ionty mimo ionty Na+ a K+; - NaOH, sr hydroxidy vech iont vyjma Na+, K+, nkter hydroxidy jsou v nadbytku inidla rozpustn, nap. Al3+, Zn2+, Pb2+. Skupinovmi inidly pro dkazy aniont jsou roztoky Ba(NO3)2 a AgNO3. Anionty se dl do t skupin podle toho, zda se srej: - obma inidly, nap. srany, fosforenany, uhliitany, chromany; - pouze AgNO3, chloridy, bromidy, jodidy, sulfidy, dusitany; - nesr se ani jednm z nich, dusinany, chlorenany. 31

Pro dlen iont ve sloitjch smsch byla navrena ada postup. Jednm z nich je systm dlen kationt zaloen na postupnm pouit skupinovch inidel HCl, H2S a Na2CO3, kter umouje rozdlit kationty do pti skupin, do pti analytickch td kationt. Kationty rozdlen do jednotlivch td se ji snze dokazuj specifickmi reakcemi. Schema dlen je na obr.7.2. Pokud se po pidn uritho skupinovho inidla vytvo sraenina, oddl se od roztoku nejlpe centrifugac; ve sraenin usazen na dn zkumavky se dokazuj kationty pslun analytick tdy, v roztoku nad sraeninou penesenm do dal zkumavky se ptr po kationtech dalch td. Dlen sms aniont je obtnj a vechny navren dlic postupy jsou mn spolehliv ne postupy pro dlen kationt.

VZOREK + HCl
I.tda

SRAENINA chloridy Ag +,Hg2+,Pb 2+

2
II.tda

ROZTOK + H 2S (kysel prosted)

SRAENINA sulfidy 2+,Bi 3+ Cd2+,Hg2+ Cu , As3+,5+,Sn2+

III.tda

ROZTOK + H 2S (neutrln nebo alkalick prosted) ROZTOK +Na 2CO 3

SRAENINA hydroxidy Al3+,Cr 3+ nebo sulfidy Zn2+,Fe 2+ Co2+,Ni2+,Mn2+ ,

IV.tda

V.tda

SRAENINA uhliitany 2+,Sr 2+ Ca ,Ba2+, Mg2+

ROZTOK soli +,K+,NH + Na 4

Obr. 7.2. Pklad systmu dlen kationt; zjednoduen schema dlen kationt do pti analytickch td. Pslun skupinov inidla jsou titna tun.

Poznmka. Sulfan, H2S, je ltkou z n vznik analytick inidlo, S2- ionty, a v roztoku disociac: H2S + H2O H3O+ + S2-. Ze vztahu pro disocian konstantu plat pro

32

[ H 2 S] , odkud plyne, e m je roztok koncentraci sulfidovch iont [S 2 ] = KA [ H 3O + ] kyselej, tm je v nm koncentrace S2- iont men. Koncentraci inidla tak lze dit volbou pH roztoku (viz kap. 2.1.1, Le Chtelirv princip). V kyselm roztoku je koncentrace sulfidovch iont mal, take se srej pouze ty kationty (II tda), jejich sulfidy jsou velice mlo rozpustn; jinmi slovy, ji velmi mal koncentrace S2- iont v roztoku posta k tomu, aby byla pekroena hodnota produktu rozpustnosti tchto sulfid a ty se zaaly z roztoku vyluovat jako sraenina. V roztoku neutrlnm nebo alkalickm je koncentrace S2- iont vy a srej se proto i sulfidy podstatn rozpustnj (III.tda).

7.1.3 Specifick reakce

Skuten specifickch reakc nen mnoho, a jak ji bylo eeno, bvaj vzny na splnn uritch experimentlnch podmnek. Vha vsledku kad specifick reakce tak zvis na prosted v nm se dokazovan ion nachz. Podle situace je tedy zapoteb konen dkaz iontu opt o nkolik, vce i mn specifickch reakc. Tyto reakce lze nalzt v odborn literatue. V tab. 7.7 je pro ilustraci uvedeno nkolik typickch reakc pro dkazy nkterch bnch iont, kter by bylo mono zaadit do "zlatho fondu analytickch reakc", kdyby takov fond existoval. Explicitn jsou sice uvedeny vtinou reakce kationt, ale jak je vidt, dkazy kationt jsou velice asto zaloeny na reakcch s anionty. Je proto evidentn, e uvedench reakc lze vyut i k dkazu pslunch aniont. Konen dkaz ptomnosti nebo neptomnosti uritch iont (ltek) ve vzorku je proveden na zklad vyhodnocen vsledk vech provedench zkouek.
Tab. 7.7. Pklady nkterch dleitch vce i mn specifickch analytickch reakc vyuvanch pro dkazy anorganickch iont v roztoku (vybrny jsou barevn reakce). Pokud nen uvedeno jinak, pedpokld se, e inidlo je v roztoku.

Ion Ag+ Cd2+ Co2+ Cu2+ Fe3+ Fe3+ Hg2+ Mg2+ Mn2+ Ni2+ Pb2+ NO2PO43-

inidlo vsledek + Cr2O72- ervenohnd sraenina Ag2Cr2O7 + S2- lut sraenina CdS + pevn KSCN modr komplex Co(SCN)42- vytepateln do amylalkoholu + Fe(CN)64- hnd sraenina Cu2[Fe(CN)6], tzv. Hatchettova hn + SCN- krvav erven roztok komplexu Fe(SCN)63+ Fe(CN)64- modr sraenina Fe[Fe(CN)6]3-, tzv. berlnsk mod + I- erven sraenina HgI2 rozpustn v nadbytku I- na naloutl komplex + magneson* + NaOH chrpov mode vybarven Mg(OH)2 + pevn bizmutinan sodn fialov roztok MnO4+ diacetyldioxim* erven komplex, roztok a sraenina + I- lut sraenina PbI2 rozpustn v hork vod + kys.sulfanilov (diazotace) + naftylamin (kopulace) erven azobarvivo + molybdenan amonn (+ HNO3) lut sraenina (NH4)3P(Mo3O10)4

*) magneson a diacetyldioxim jsou organick inidla specifick pro uveden kation

7.2 Identifikace organickch ltek

Identifikace organickch ltek je nronj proces ne dkaz anorganickch iont. Z toho dvodu je klasick "chemick" pstup identifikace nahrazovn metodami 33

instrumentlnmi, jimi jsou pedevm hmotnostn spektrometrie, jadern magnetick resonance a infraerven spektrometrie.

7.2.1 Klasick postup identifikace organickch ltek

Identifikace organickch ltek klasickm zpsobem spov v proveden a vyhodnocen sledu operac.
Zkouky na jednotnost. Ped identifikac je nutn pesvdit se, e analyzovan ltka je chemick individuum. Chemick individuum se projevuje nap. ostrm bodem tn (rozmez 0,5 a 1oC) a varu (rozmez 1-2oC), konstantn hustotou a indexem lomu v prbhu destilace atp. Metody molekulrn analytick. Metody, jimi se zjiuj vlastnosti souvisejc se stavbou a velikost molekuly jako celku. Tyto vlastnosti jsou pro urit ltky velmi charakteristick; pat k nim: - vnj vlastnosti, skupenstv, barva, zpach, chu(!), vzhled ; - fyzikln konstanty, bod tn, bod varu, hustota, index lomu, optick otivost ; - rozpustnost, testuje se rozpustnost ve vybranch rozpoutdlech a dle vsledku se ltka zaad do urit tdy rozpustnosti. Zjitn hodnoty se porovnvaj s tabelovanmi daji. Metody elementrn analytick. Ltka je degradovna a na jednotliv prvky pyrolzou (viz t kap. 6.1). Proveden pyrolzy se li podle toho, m-li bt pouita pouze k dkazm prvk nebo k uren jejich pomrnho zastoupen v molekule. K dkazu prvk se pyrolza provd nap. - hnm ltky s CuO ve sklenn banice: Org-C CO2 , dkaz CO2, roztok Ba(OH)2 se zakal; Org-H H2O , chladnj st baniky se oros; - tavenm ltky s Na (K) ve sklenn banice (Lassaigneova zkouka): Org-S Na2S, dkaz sulfid, nap. paprek s octanem olovnatm zern; Org-N NaCN, kyanid se pevede na Fe(CN)64- + Fe3+ d berlnskou mod; Org-X (X = Cl,Br,I) NaX, halogenidy se sr Ag+ ionty; - hnm mdnho drtu ovlhenho testovanou ltkou (Beilsteinova zkouka) pro dkaz ptomnosti halogenu v molekule (nap. pi dkazu chlorovanch a nechlorovanch rozpoutdel): Org-Cl + Cu CuCl2, zabarv plamen do zelena. K zjitn pomrnho zastoupen prvk se pyrolza provd kvantitativn za definovanch podmnek v pstrojch pro elementrn analzu (obr. 7.3). Vsledkem kvantitativn elementrn analzy je procentueln zastoupen jednotlivch prvk ve slouenin z nho lze urit empirick vzorec sloueniny. Pklad vpotu empirickho vzorce. - zjitn procentueln zastoupen prvk: C (Ar = 12): 42,1% H (Ar = 1): 6,4% N (Ar = 14): 0%; - obsah kyslku se zpravidla zjiuje dopotem do 100%: O(Ar = 16): 51,5%; - uren potu mol prvku ve 100 g sloueniny (procentueln obsah odpovd seln potu gram ve 100 g sloueniny):

34

42,1 6,4 51,5 = 3,5 n( H ) = = 6,4 n ( O) = = 3,2 ; 12 1 16 - empirick vzorec udv molrn pomr atom ve slouenin, proto vzorec me bt napsn jako C3,5H6,4O3,2. Protoe prvky se sluuj v pomru malch celch sel, vydl se vypotan poet mol nejmenm z nich: 3,5 6,4 3,2 C= = 11 , H= = 2,0 O= = 1; 3,2 3,2 3,2 - empirick vzorec je tedy CH2O a odpovd mu relativn molekulov hmotnost Mr(emp) = 30; - hodnotu Mr(emp) lze porovnat se skutenou molekulovou hmotnost, pokud je znma z jinch men. Je-li nap. Mr(skut) = 176, je zapoteb poty atom v empirickm vzorci vynsobit koeficientem Mr(skut)/ Mr(emp) 6, m lze dospt k sumrnmu vzorci sloueniny, C6H12O6. n ( C) =

O2

navka vzorku ~900C vzorek

Ag

~600C

Cu

TCD1

reakn plyn

spalovac prostor

konverze filtr X2,SO2 NO2 N2 filtr H O 2 a filtr O2

TCD2 He TCD1 - detekce CO 2 +N2 +H 2 O TCD2 - detekce N2 +CO 2 TCD3 - detekce N 2

filtr CO2

nosn plyn

TCD3

Obr. 7.3. Schema pstroje pro elementrn analzu v uspodn pro stanoven uhlku, vodku a dusku. Naven vzorek se spl v kyslku. Vznikl plynn reakn produkty jsou z reaknho prostoru vyplchnuty heliem do dalch st aparatury a stanoveny na zklad jejich rzn tepeln vodivosti. Z daj tepeln vodivostnch detektor (TCD, thermal conductivity detector) a z navky vzorku se spot procentueln zastoupen jednotlivch prvk ve slouenin.

Pklad 7.1. Elementrn analzou organick ltky bylo zjitno, e obsahuje 74,0% C, 8,7% H a 17,3% N. Je mon, aby tato ltka byla nikotin, C10H14N2? Metody strukturn analytick. Znalost sumrnho vzorce organick sloueniny udv poet pslunch atom v molekule sloueniny, nic vc. Nap. sumrnmu vzorci C6H12O6 odpovd nkolik destek rznch organickch slouenin. Strukturn analytickmi metodami se zjiuje ptomnost tzv. funknch skupin, kter uruj vlastnosti organickch ltek. Pouvaj se k tomu: - selektivn (skupinov) reakce pro zjitn ptomnosti urit funkn skupiny. Nap. ptomnost -OH skupiny v molekule lze dokzat selektivn reakc s chloridem fosforenm, v pozitivnm ppad se reakce projev zahtm reakn smsi a blmi dmy HCl:

35

R-OH + PCl5 R-Cl + POCl3 + HCl; - klasifikan reakce, jimi se ltka zaad do urit skupiny (tdy) organickch ltek. Rozhodnout, zda nap. ltka obsahujc -OH skupinu pat mezi alifatick uhlovodky (alkoholy) nebo aromatick uhlovodky (fenoly) lze na zklad vsledku klasifikan reakce s diazoniovou sol; pouze fenoly s tmto inidlem reaguj (kopulace) za vzniku azobarviva: -NN+ + -OH -NN-OH. Pokud v tto fzi analzy jet nelze porovnnm zjitnch dat s daji ve specializovan literatue ltku identifikovat je nutno - urit jej uhlovodkovou kostru, tj. zkladn (maten) uhlovodk, kter lze jednoznan identifikovat spektroskopi v infraerven oblasti, nap.: alkohol (dehydratace, -H2O) olefin (hydrogenace, +H) alkan; - nebo pipravit jej vhodn derivty. V organick analze existuj pro kadou tdu ltek speciln inidla, jejich reaknmi produkty s analyzovanou ltkou jsou definovan sloueniny s charakteristickmi vlastnostmi, tzv. derivty. Ltky z te tdy poskytuj s pslunm inidlem derivty lic se nap. bodem tn. Nap. k identifikaci alkohol se pouv inidlo p-nitrobenzoylchlorid, kter tvo s alkoholy krystalick estery R-OH + Cl-CO-NO2 R-O-CO-NO2.

Porovnnm zjitnho bodu tn esteru s tabelovanmi hodnotami (tab. 7.8) lze alkohol identifikovat. Zkouen ltka se pokld za identifikovanou, jsou-li jej fyzikln konstanty a fyzikln konstanty alespo dvou jejch derivt shodn s daji v literatue.
Tab. 7.8. Body tn nkolika ester p-nitrobenzoylchloridu s rznmi alkoholy pouvanmi pro jejich identifikaci

Alkohol methylalkohol ethylalkohol isopropylalkohol atd.

R -CH3 -C2H5 -C3H7

b. t., c 96 57 110

7.2.2 Instrumentln metody identifikace organickch ltek

Klasick postup identifikace organickch ltek nen jednoduch a k spnmu proveden je nutn zkuenost a "chemick cit", protoe neexistuje universln provdc pedpis. Identifikace se proto asto pirovnv k achov partii "po nkolika znmch otevench se brzy dostaneme do neopakovatelnch situac" (J.Gaspari v Analytick pruce 2, SNTL Praha 1988, kap.34). V souasn dob jsou pro identifikaci organickch (a nejen organickch) ltek k dispozici velice inn instrumentln metody. Pat mezi n pedevm hmotnostn spektrometrie (MS Mass Spectrometry), jadern magnetick resonann spektrometrie (NMR Spectrometry Nuclear Magnetic Resonance Spectrometry) a infraerven spektrometrie (IR Spectrometry). Nedlnou soust instrumentace pro provdn tchto metod je vpoetn technika, kter identifikaci ltek usnaduje. Ltka bv identifikovna na zklad vsledku potaovho porovnn odezvy pstroje na neznmou ltku s odezvami na mnoho znmch ltek uloench v pamti potae. Velice inn systm pro identifikaci ltek i ve smsch vznikne pmm (tzv. on line) pipojenm pstroje umoujcho identifikaci na vstup vhodnho separanho 36

zazen; jednotliv ltky jsou identifikovny tak, jak postupn vychzej ze separanho zazen. Bn jsou kombinace chromatografickch metod s hmotnostn spektrometri nebo s infraervenou spektrometri, oznaovan zpravidla zkratkami jako nap. GC-MS (Gas Chromatography - Mass Spectrometry), LC-MS (Liquid Chromatography - Mass Spectrometry) nebo GC-IR (Gas Chromatography - Infrared Spectrometry) a dal.
7.2.2.1 Hmotnostn spektrometrie Princip metody. Molekuly ltky jsou ionizovny a roztpeny na soubor fragment licch se pomrem hmotnost/nboj (m/z). Druhy vzniklch fragment a jejich zastoupen v souboru jsou pro danou ltku charakteristick a umouj jej identifikaci. Hypotetick molekula XY me bt ionizovna a roztpeny nap. svazkem elektron na ti ionty: XY + e XY+ + 2e XY + e X+ + Y + 2e XY + e X + Y+ + 2e; XY+ je tzv. molekulov ion (ionizovan molekula) a X+, Y+ jsou fragmentov ionty. Zvislost mnostv vzniklch fragment na hodnot m/z je hmotnostn spektrum; vyhodnocenm hmotnostnho spektra lze ltku identifikovat. Instrumentace. Hmotnostn spektra se zskvaj v hmotnostnm spektrometru (obr.7.4). Vzorek ltky je vnen do prvn sti spektrometru, do zdroje iont (obr.7.4a). V nm je ltka pevedena do plynn fze (pokud tam ji v plynn fzi nevstupuje) a ionizovna nap. bombardovnm elektrony (existuj i jin zpsoby ionizace, chemick ionizace, ionizace laserem a dal). Vznikl ionizovan fragmenty jsou urychleny elektrickm polem. Rychlost, kterou fragmenty zskaj zvis na jejich hmotnosti (pesnji na pomru m/z); m vt je jejich hmotnost, tm men je jejich rychlost. K zskn hmotnostnho spektra je zapoteb zjistit, jak fragmenty vznikly a jak je v souboru fragment jejich zastoupen. Toho lze doshnout nkolika zpsoby v druh sti spektrometru: - fragmenty vyletujc z iontovho zdroje vstupuj do trubice magnetickho separtoru (obr.7.4b), kde se v magnetickm poli jejich drhy zakivuj. Polomr drhy zvis na rychlosti fragmentu a proto se v trubici vytvo nkolik svazk, kter vdy obsahuj fragmenty o stejn hodnot m/z. trbinou je zajitno, aby na detektor iont dopadal vdy jen jeden svazek. Zmnou urychlovacho napt v iontovm zdroji, U viz. obr. 7.4a, nebo zmnou intenzity magnetickho pole lze mnit polomry drah jednotlivch svazk tak, aby dopadaly na detektor postupn; - fragmenty z iontovho zdroje vstupuj do kvadruplovho filtru (obr.7.4c), na jeho elektrody je vloeno takov napt, aby filtrem mohly k detektoru prolett pouze fragmenty o urit hodnot m/z; ostatn fragmenty ze souboru jsou zachyceny na elektrodch. Zmnou napt na elektrodch filtru se dosahuje toho, e postupn mohou prolett filtrem fragmenty o jinch hodnotch m/z a dopadnout na detektor; - fragmenty o rzn hodnot m/z potebuj k pekonn vzdlenosti od iontovho zdroje k detektoru rznou dobu, kterou lze mit tzv. TOF (Time-Of-Flight) detektorem (obr.7.4d). Procesy v obou zmnnch stech hmotnostnho spektrometru probhaj ve vysokm vakuu, aby nedochzelo k vzjemnm reakcm mezi vzniklmi ionty. Dopad iont na detektor (iontov nsobi) se projev vzrstem elektrickho proudu tekoucho detektorem, tzv. pkem; pk je tm vy, m vce iont dopadne na detektor. Signl z detektoru je zpracovn na hmotnostn spektrum.

37

Obr. 7.4. Zkladn sti hmotnostnch spektrometr: zdroj iont (a), magnetick analyztor (b), kvadruplov filtr (c), TOF detekn systm (d). 1-elektronov dlo (zdroj ionizanch elektron), 2-analyzovan ltka (zde pevdn do plynn fze elektricky vyhvanm vlknem), 3-vstup iont z iontovho zdroje, 4detektor iont, 5-trubice analyztoru umstn v magnetickm poli, 6-dva pry elektrod kvadruplovho filtru (kad pr je pipojen k jednomu plu zdroje napt, kter d prchod iont filtrem), 7-linern trubice TOF

Vyhodnocen hmotnostnho spektra. Hmotnostn spektra se zpravidla zobrazuj v normovan podob, tj. znzoruj pomrn zastoupen fragment v souboru vzhledem k nejpoetnji zastoupenmu fragmentu. Je-li nap. v souboru fragment vzniklch z molekuly XY nejpoetnji zastoupen fragment Y+, pak hmotnostn spektrum tto ltky me bt znzornno obr. 7.5. Vzhledem k tomu, e pi ionizaci vznikaj zpravidla fragmenty o jednotkovm nboji (z = 1), lze z polohy jednotlivch fragment ve spektru odest ihned jejich relativn molekulov hmotnosti a z polohy molekulovho iontu relativn molekulovou hmotnost sloueniny. V ppad hypotetick molekuly XY jsou ve spektru ti pky opovdajc tem vzniklm iontm. Hmotnostn spektra relnch ltek obsahuj rzn poet pk, zpravidla

38

tm vt, m je molekula ltky sloitj. Vyhodnocenm hmotnostnho spektra neznm ltky, nap. jeho porovnnm s hmotnostnmi spektry znmch slouenin, lze ltku identifikovat. Hmotnostn spektrometrii lze vyut i v kvantitativn analytick chemii. Z velikosti signlu odpovdajcho vybranmu fragmentu analyzovan ltky lze na zklad nkter z kalibranch metod (viz nap. rovnici 6-1) ltku stanovit.

relat. zastoupen

Y+ XY+ X+
Obr.7.5. Hmotnostn spektrum hypotetick ltky XY. Normovan spektrum se zsk vydlenm vky pku kadho iontu vkou pku nejvyho. Nejpoetnji zastoupen fragment, zde Y+, tvo tzv. zkladn pk.

0,5 0

m/z

Velice uitenou variantou hmotnostn spektrometrie se stv tzv. MALDI MS (Matrix-Assisted Laser Desorption/Ionization Mass Spectrometry), obvykle s TOF detektorem. Vzorek je zde smsen s nadbytkem urit ltky (matric), kter m za kol absorbovat podstatnou st energie ionizanch laserovch puls, kter jsou na vzorek vyslny a zamezit tak fragmentaci molekul. Pi takto etrn ionizaci vzorku proto vznikaj pedevm molekulov ionty. Tm je tato metoda obzvlt vhodn pro identifikaci a charakterizaci makromolekul; nachz velk uplatnn nap. v molekulrn biologii a genetice (charakterizace protein, peptid, nukleovch kyselin atd.). Je ji mono pout k identifikaci ltek i ve smsch.
7.2.2.2 Jadern magnetick resonann spektrometrie Princip metody. Jsou-li atomy nkterch prvk v externm magnetickm poli vystaveny vysokofrekvennmu (vf) elektromagnetickmu zen, mohou jdra tchto atom absorbovat zen uritch frekvenc (vlnovch dlek). Pokud je atom soust molekuly, frekvence absorbovanho zen zvis na charakteru chemick vazby j je atom v molekule vzn. Pi tom plat, e: - jdra stejnch atom, kter jsou vzny v molekule rznm zpsobem, absorbuj zen rznch frekvenc (aspekt kvalitativn - ze znalosti absorbovanch frekvenc lze urit, jak vazby se v molekule vyskytuj a tm pispt k identifikaci pslun ltky); - kad jdro atom stejnho druhu vzanch v molekule stejnm zpsobem pispv k absorpci zen stejnm dlem (aspekt kvantitativn - ze zmench intenzit absorbovanho zen je mono ltku stanovit). Vf energii mohou v magnetickm poli absorbovat jdra majc magnetick moment. Takov jdra jsou v atomech s lichm nukleonovm slem, nap. 1H, 13C, 19F. Nejastji je v NMR spektrometrii vyuvno jdro vodku (protonov magnetick resonance), protoe vodk je z uvedench izotop prvk v organickch ltkch nejhojnji zastoupen. V externm magnetickm poli je mon dvoj orientace magnetickho momentu vodkovho jdra (obr. 7.6), paraleln a antiparaleln. Paraleln orientace odpovd nimu

39

energetickmu stavu jdra, E1, antiparaleln orientace energetickmu stavu vymu, E2 > E1. Pechod paraleln orientace v antiparaleln je mon, absorbuje-li jdro extern dodanou energii. Potebnou energii lze dodat ve form vf elektromagnetickho zen; absorbovna je energie zen prv rovna rozdlu E2 - E1. Tto energii odpovd zen o tzv. resonann frekvenci , pro ni plat E2 - E1 = h, 7-1 kde h je Planckova konstanta.
vf pijma

E2 E1

antiparaleln orientace paraleln orientace

k dalmu zpracovn

1 3

smr externho magnetickho pole

vf vysla
Obr. 7.6. Dv mon orientace magnetickho momentu jdra vodku 1H v externm magnetickm poli. Obr. 7.7. Principiln schema spektrometru jadern magnetick resonance. 1-magnety vytvejc magnetick pole, 2-kyveta se vzorkem, 3-vyslac cvka, 4-pijmac cvka. Signl z vf pijmae je dle elektronicky zpracovn a zobrazen jako NMR spektrum.

V molekule nejsou jdra vodkovch atom izolovna, ale jsou obklopena elektrony a ji vlastnho atomu i atom sousednch, kter se podlej na vazb atomu se zbytkem molekuly. Tyto elektrony svmi magnetickmi vlastnostmi odstiuj jdro atomu od vnjho magnetickho pole, co se projevuje zmnou resonan frekvence. Protoe stnc efekt elektron se mn podle toho, jakm zpsobem je atom v molekule vzn (v jakch funknch skupinch se vyskytuje), odpovdaj rznm vazbm (rznm funknm skupinm) rzn resonann frekvence. Resonann frekvence se zjiuj NMR spektrometrem a znzoruj se ve form NMR spektra.
Instrumentace. Schema NMR spektrometru je na obr. 7.7. Siln magnetick pole je v modernch pstrojch buzeno elektromagnety se supravodivmi cvkami. Pouvan vf elektromagnetick zen spad do oblasti radiovch vln (destky a stovky MHz). Vzorek (kapalina, roztok v rozpoutdle neobsahujcm vodkov atomy, nap. v CCl4, i tuh ltka) je ve sklenn rotujc kyvet. NMR spektrum lze zskat nap. menm zvislosti mnostv vf zen absorbovanho vzorkem na jeho frekvenci pi konstantn hodnot indukce magnetickho pole. Podle toho, jak funkn skupiny vzorek ltky obsahuje, objevuj se ve spektru pi pslunch resonannch frekvencch absorpn psy.

40

mnostv absorbovanho zen

Obr. 7.8. Pklad NMR spektra methylethylketonu. Poloha jednotlivch absorpnch ps je dna ptomnost uritch funknch skupin v molekule ltky, kter obsahuj vodkov atomy. Plochy absorpnch ps jsou v pomru potu vodkovch atom v jednotlivch funknch skupinch. Prvn absorpn ps zprava odpovd TMS.

Vyhodnocen NMR spektra. Aby bylo mono porovnvat NMR spektra ltek zskanch za rznch experimentlnch podmnek a na rznch pstrojch (a tak nap. identifikovat ltku porovnnm jejho NMR spektra s tabelovanmi spektry ltek znmch), zjiuj se relativn resonann frekvence vztaen k uritmu standardu. Relativn resonann frekvence se nazv chemick posun, , a je definovna rovnic: (S) = , 7-2 (S) kde je hodnota resonann frekvence psluejc urit funkn skupin ve vzorku ltky a (S) je resonann frekvence standardu. Standardem bv slouenina tetramethylsilan, TMS, v nm je 12 zcela identicky vzanch vodkovch atom; hodnota jejich chemickho posunu byla definitoricky poloena rovna nule. Pklad NMR spektra je na obr. 7.8. NMR spektrum me bt zmeno rovn takovm zpsobem, e se pi konstantn frekvenci vf zen mn hodnota indukce magnetickho pole. Pi men na pstrojch s velkou rozliovac schopnost lze pozorovat roztpen jednotlivch absorpnch ps zpsoben vlivem interakc jader sousednch atom. NMR spektrometrie je vyuvna nejen k identifikaci ltek, ale i jako nedestruktivn analytick metoda k jejich stanoven. Z velikosti signlu odpovdajcho absorpci zen vybran funkn skupiny lze na zklad nkter z kalibranch metod (viz nap. rovnici 6-1) ltku stanovit.

Metodou NMR je mono sledovat distribuci organickch ltek a vody (ta t obsahuje vodkov ionty) v rznch strukturch, nap. i v ivch biologickch objektech, lovka nevyjmaje. Biologick tkn obsahuj rozmanit ltky, ppadn se li obsahem vody, take z rznch mst studovanho objektu je zskvn rzn intenzivn signl. Tento signl je mono potaov zpracovat do 2D i 3D obrzk, jejich vyhodnocenm je mono nap. odliit zdravou tk od tkn nezdrav. NMR se tak stv dleitou diagnostickou technikou v medicn; tzv. NMR tomografie (NMR Imaging) je metoda 41

- -

CH3 -C-CH 2 -CH 3 O =

CH3 CH3 -Si- CH3 CH3

obdobn metod rentgenov tomografie s tm rozdlem, e vyetovan osoba nen pi vyetovn zatovna rentgenovm zenm. Vznam NMR pro medicinu nepochybn poroste, jak se bude roziovat paleta prvk, kter bude mono sledovat. Nap. distribuce fosforu, 31P, je pro diagnostiku vznamn, protoe fosfor obsahuj molekuly, kter energeticky zajiuj adu biochemickch proces v organismu (ATP) .

42

8 Separan a koncentran kroky

V analyzovanch vzorcch bvaj zpravidla krom analytu ptomny i jin ltky tvoc matrici vzorku. Ltka (ltky) ve vzorku, kter poskytuje odezvu nerozliitelnou od odezvy analytu nebo odezvu analytu jakkoli deformuje je interferentem. Vliv interferent je nutno eliminovat. K tomu lze vyut maskovn nebo separace. Proveden nkterch separanch metod umouje i nakoncentrovn analytu z velkho objemu vzorku, v nm se vyskytuje ve stopov koncentraci, do malho objemu analyzovanho mdia; v souasn dob, kdy je poadovno stanovovat stle ni koncentrace nejrznjch ltek se separace a pedbn nakoncentrovn analytu stv stle astji integrln soust procesu analzy.

8.1 Maskovn interferent

Maskovn je chemick proces jm jsou interferujc ltky pevedeny do takov formy, kter ji s analzou analytu neinterferuje. Nejastji jde o pevod do pevn komplexn sloueniny; k roztoku vzorku se pid komplexotvorn inidlo, kter ve interferent, ale umouje analzu analytu. Maskovn se vyuv v kvalitativn i kvantitativn analytick chemii. Typickmi maskovacmi inidly jsou nap. ionty CN- a F-, kyselina citronov, vinn, chelaton III (dvojsodn sl kyseliny ethylendiamintetraoctov) a mnoho dalch. Pklad pouit maskovn. Dkaz kobaltnatch iont thiokyanatanem draselnm (viz tab. 7.7) nen mon v ptomnosti iont elezitch, protoe vznikajc intenzivn erven komplex inidla s Fe3+ ionty zcela pekryje modr komplex s ionty Co2+. Teprve po pdavku F- iont, kter v Fe3+ ionty do tak pevnho komplexu, e ji s SCN- ionty nereaguj, je mono Co2+ ionty uvedenou reakc dokzat.

8.2 Separace
Separace je skuten, fyzick, oddlen analytu od interferent (obecn rznch ltek ve vzorku od sebe). Do prvn a nejvt skupiny separanch proces pat ty, kter jsou zaloeny na kontaktu dvou fz mezi n se analyt rozdluje; jednu z nich je mono nazvat fz analytu (II), druhou fz kontaktn (I). Piem - ob fze mohou bt v pmm kontaktu, pokud jsou navzjem nemsiteln. Podle skupenstv, v nm se fze mohou vyskytovat, G (Gas), L (Liquid) a S (Solid), existuj rzn varianty separanch proces a od nich odvozench separanch metod. Nkter z nich, kter maj vznam v analytick chemii, jsou uvedeny v tab. 8.1; - ob fze jsou oddleny polopropustnou membrnou, kter brn jejich smsen, ale umouje nkterm ltkm prchod z jedn fze do druh; jde o tzv. membrnov separace, pkladem je dialza. Druhou skupinu separanch metod tvo ty, v nich dochz k dlen ltek psobenm pole, nap. elektrickho (elektromigran metody - elektroforza, isotachoforza) magnetickho (hmotnostn spektrometrie) nebo gravitanho (centrifugace). Separace lze provdt ve dvojm experimentlnm uspodn: - v separanm prostoru jsou dv zeteln oddlen makroskopick fze, obr. 8.1a; toto uspodn je vyuvno nap. pi separaci srenm, extrakcch, separaci na iontomnich, elektrovyluovn;

43

- v jedn pohybujc se fzi se vytv koncentran gradient, obr. 8.1b; toto uspodn je typick pro chromatografick metody a metody elektromigran.
Tab. 8.1. Vybran varianty separanch proces zaloench na kontaktu dvou nemsitelnch fz.

Fze analytu G

Fze kontaktn G L S G L S G L S

S
*) viz t tab. 15.1.

Proces, pklad metody kondenzace (vymrazovn), absorpce, G-L chromatografie* adsorpce, G-S chromatografie* vypaovn, L-G extrakce (head-space) destilace, L-L extrakce, L-L chromatografie* sren, iontov vmna, L-S chromatografie*, L-S extrakce, elektrovyluovn sublimace rozpoutn, S-L extrakce prosvn

B AA B A AB

A A BA A B B B A B

BB B B

A A AA

b
Obr. 8.1. Schema experimentlnho uspodn pro provdn separac s dvma makroskopicky oddlenmi fzemi (a), s gradienty ltek v jedn pohybujc se fzi (b).

Rozdlen analytu A a interferentu B mezi ob fze se d obecn rozdlovac rovnovhou charakterizovanou nap. distribunm pomrem (rov. 2-29) D(A) = c(A)I/c(A)II D(B) = c(B)I/c(B)II. Oddlen obou ltek je mon, pokud D(A) D(B). Je evidentn, e ob ltky se oddluj tm snze m je rozdl hodnot jejich distribunch pomr vt; pi dostaten velkm rozdlu distribunch pomr lze pout mn innch separanch metod, nap. extrakce, pi malm rozdlu je nutno pout inn metody chromatografick (pi chromatografickch separacch nemus jt vdy jen o oddlen analytu od interferent, ale

44

kad z rozdlovanch ltek me bt analytem a podle poteby me bt identifikovna a stanovena; tot plat o metodch elektromigranch, viz kapitola 15).

8.2.1 Extrakce
Extrakce je typickm pkladem separan metody zaloen na kontaktu dvou makroskopicky zeteln oddlench nemsitelnch fz. Tyto fze mohou bt rznho skupenstv (viz ve). Extrakce bv asto provdna tak, aby pi n dolo nejen k separaci, ale i k nakoncentrovn analytu z relativn velkho objemu fze analytu do malho objemu kontaktn fze extraknho inidla. Rzn druhy extrakc maj v praktick analze velk vznam; typickmi extrakcemi jsou: L-G extrakce (extrakce plynem, head space analysis). Tkav analyt pechz z roztoku vzorku do plynn fze (obr. 8.2a). K analze se odebr plynn fze nad roztokem vzorku po ustaven rovnovhy. Metoda je vhodn pro stanoven tkavch organickch ltek (petrochemickch produkt, rozpoutdel) ve vodch. innost extrakce lze zvit v tzv. dynamickm proveden (obr. 8.2b). V tomto uspodn probublv roztokem vzorku proud plynu z nj jsou vyextrahovan organick ltky zachyceny na tuhm adsorbentu (Al2O3, aktivn uhl, silikagel a dal). Pi analze je analyt nakoncentrovan na adsorbentu uvolnn nap. zahtm.
odbr vzorku septum vzduch fze kontaktn vstup extraknho plynu

kolonka s adsorbentem

roztok vzorku fze analytu termostat

b
termostat

injekn stkaka

c
roztok fze analytu adsorbent kontaktn fze

extrakn kolonka roztok vzorku adsorbent

Obr.8.2. Pklady proveden extrakce plynem (a,b) a tuhm sorbentem (c,d).

L-S extrakce (extrakce tuhm sorbentem, SPE Solid Phase Extraction). V roztoku vzorku se rozmch urit mnostv tuhho adsorbentu (vsdkov i statick proveden extrakce, obr. 8.2c) nebo je roztok vzorku prolvn sloupcem (kolonou) sorbentu 45

(dynamick proveden extrakce, tzv. "chemick filtrace", obr. 8.2d). Adsorbent se pot oddl od roztoku a analyt se z nj uvoln teplem i vymytm vhodnm roztokem. L-L extrakce (extrakce kapalinou). Z vodnho roztoku vzorku se analyt pevd do organickho rozpoutdla (chloroform, benzen a dal). Extrakce se provd manuln protepvnm obou kapalin v dlicch nlevkch (obr. 8.1a) nebo v rzn sloitch extraktorech. K analze se bere organick fze. Metoda je vhodn pro stanoven netkavch organickch ltek (tenzidy, pesticidy a mnoho dalch) a pro stanoven tkch kov. Protoe ltky iontov povahy dvaj pednost vodn, polrn, fzi a ltky neiontov povahy pak fzi organick, nepolrn (Liebigovo pravidlo "podobn v podobnm rozpoutj", neboli "svj k svmu"; pravidlo m obecnou platnost v separanch metodch), je nutno ionty kov ped extrakc z vodn do organick fze pevst reakc s vhodnm chelatanm inidlem (nap. dithizon, hydroxychinolin a mnoho dalch) do formy cheltu bez nboje. Nkter chelty kov jsou intenzivn zabarveny, take jejich obsah lze stanovit pmo v organick fzi spektrofotometrickmi metodami. S-L extrakce (extrakce tuhch ltek kapalinou). Analyt z tuhho vzorku (nap. pda) je selektivn peveden (rozputn) do vhodnho rozpoutdla. Extrakci lze provst vsdkov (viz obr. 8.2c - fz analytu je nyn tuh ltka, fz kontaktn je roztok) nebo v dynamickm reimu. Pro dynamick extrakce se pouvaj rzn extraktory, bn je Soxhletv extraktor (obr. 8.3).

chladi

patronka se vzorkem pepadov sifon

Obr. 8.3. Soxhletv extraktor. Vzorkem se napln paprov extrakn patronka a vlo se do extraktoru. Pry extraknho inidla vroucho v bace se srej v chladii a stkaj na vzorek. Pepadovm sifonem vytk kapalina s vyextrahovanou ltkou do baky, kde se ltka postupn hromad. Takto se extrahuj pedevm organick ltky (nap. tuky, oleje, vonn ltky) z rznch prodnch tuhch materil do organickch rozpoutdel.

baka s extrakn kapalinou

Speciln variantou S-L extrakce je extrakce superkritickou kapalinou (SFE Supercritical Fluid Extraction). M-li plyn teplotu vy ne je jeho teplota kritick, neme bt zkapalnn dnm tlakem. Pi dostaten velkm tlaku (destky MPa) vak pechz do stavu tzv. superkritick (nadkritick) kapaliny, kter m nkter vlastnosti typick pro plyny (viskozita), ale jin spe pro kapaliny (hustota). Superkritick kapalina je velice vhodn prv pro extrakci ltek z tuhch vzork, protoe dky nzk viskozit 46

dobe vzorkem pronik. Bn je k SFE pouvn oxid uhliit. Je nepolrn, proto je vhodn k extrahovn nepolrnch ltek; podle poteby je vak mono jeho polaritu ovlivnit pdavkem malch mnostv polrnch modifiktor (voda, methanol). Po skonen extrakce lze superkritick CO2 od analytu snadno oddlit odpaenm. innost pevodu analytu z jedn fze do fze druh zvis na hodnot distribunho pomru (ppadn distribun konstanty). Je-li D(A) >> 1 je mono podstatnou st analytu pevst z fze analytu do fze kontaktn jednou extrakc. V ppad, e hodnota D je men (nap. je-li D = 1 pejde pi jedn extrakci do kontaktn fze 50% analytu), je nutno pi vsdkovm proveden extrakci vcekrt opakovat, m-li bt dosaeno kvantitativnho pevodu. Pi extrakci je obecn vhodnj rozdlit poadovan objem extrakn kapaliny do nkolika mench objem a extrakci provst nkolikrt, ne extrahovat celm objemem najednou (tato zsada plat nejen pi extrakci, ale i pi promvn nap. sraenin a plat i mimo chemickou laborato nap. pi promvn re, mchn prdla atp.). Mnohonsobn opakovan extrakci s istm extraknm inidlem odpovd v podstat dynamick proveden extrakce, kdy fze analytu pichz kontinuln do kontaktu s pitkajcm istm extraknm inidlem. Dynamick (kolonov) proveden tak umouje prakticky kvantitativn extrakci. Vsdkov proveden extrakce je velice jednoduch, ale i po vcensobn extrakci zstv ve fzi analytu pslun rovnovn koncentrace analytu.

8.2.2 Separace na iontomnich

Mnie iont (ionexy), jsou ve vod nerozpustn ltky, kter vak mohou ve vodnm roztoku disociac uvolovat ionty a zamovat je za jin ionty z roztoku. V souasn dob jsou v analytick chemii pouvny syntetick ionexy tvoen polymery i kopolymery organickch ltek (obr. 8.4b). V kadm ionexu najdeme (obr. 8.4a) - hydrofobn uhlovodkovou kostru tvoenou zesovanm polymerem a - hydrofiln funkn skupiny schopn vymovat ionty.
-CH-CH2-CH-CH2SO3H + SO3H + -CH-CH2-CH-CH-CH2SO3H + -CH-CH2 -CH-CH2SO3H +

hydrofobn uhovodkov kostra

hydrofiln funkn skupina SO3H +

-CH-

Obr.8.4. Schematick znzornn ionexu (a) a pklad struktury katexu tvoenho kopolymerem styrenu s divinylbenzenem (b). Divinylbenzen umouje proken etzc poymeru a tm zajiuje mechanickou stabilitu ionexu pi botnn.

47

Funkn skupiny jsou pevn vzan na uhlovodkov koste a mohou bt: - kysel (-SO3-, -COO-), jejich nboj je kompenzovn protionty - kationty (je-li protiontem nap. H+ ion, je ionex v tzv. vodkovm cyklu, je-li protiontem Na+ ion, je v sodkovm cyklu atp.). Tyto ionexy jsou nazvny mnie kationt, katexy; - bzick (-NH3+, -N(CH3)3+), jejich nboj je kompenzovn protionty - anionty (je-li protiontem nap. OH- ion, je ionex v hydroxylovm cyklu, je-li protiontem Cl- ion, je v chloridovm cyklu atp.). Tyto ionexy jsou nazvny mnie aniont, anexy. Je-li ionex v kontaktu s vodou, pijm vodu, protoe se kolem hydrofilnch funknch skupin a protiont vytv hydratan obal. Tm ionex zvtuje svj objem, tzv. botn (rozpadu ionexu pi botnn je zabrnno zesovnm i pekenm polymernch etzc uhlovodkov kostry). Pi vstupu dostatenho mnostv vody dojde k oddisociovn protiontu od funkn skupiny a ionex me bt pouit pro iontovou vmnu. Vmna iont z roztoku za protion v ionexu probh podle reakce, nap.: katex: R - SO3-H+ + M+ R - SO3-M+ + H+ anex: R - N(CH3)3+OH- + A- R - N(CH3)3+A- + OH(R pedstavuje uhlovodkovou kostru). Jeliko jde o rovnovn proces, je mono zvenm koncentrace iont uvolovanch z ionexu (zde H+ i OH- iont) ionex zregenerovat do pvodnho cyklu. Jde rovn o proces stechiometrick, tj. mostv vymovach iont jsou si ekvivalentn, take ionexy lze vyut i v kvantitativ analze. Ionexy jsou pouvny nap.: - k zachycen ppadn i k nakoncentrovn iont z velkho objemu zednho roztoku; - k oddlen kationt, kter mohou ruit pi stanoven nkterch aniont a naopak; - k nepmmu stanoven iont (nap. Na+ ionty uvoln z katexu ekvivalentn mostv H+ iont, kter se stanov acidobazickou titrac); - k separaci a stanoven iont na kolon s ionexem (vyuv se toho, e rzn ionty jsou dreny v ionexu rznou silou); - k odstraovn iont z vody (pprava tzv. deionizovan vody). S ionexy lze pracovat ve vsdkovm (statickm) nebo kolonovm (dynamickm) experimentlnm uspodn, obdobn jako pi extrakcch.

48

9 Pehled zkladnch analytickch metod

Analyt v dn odebranm vzorku, peveden do roztoku, po ppadnm nakoncentrovn a oddlen interferent, je mono stanovit mnoha rznmi analytickmi metodami. Lze je rozdlit do nkolika skupin (v zvorkch jsou sla kapitol, v nich jsou pslun metody popisovny). Metody zaloen na ven: - analyt se stanov z hmotnosti mlo rozpustn sloueniny o pesn znmm stechiometrickm sloen (vkov analza, gravimetrie, kap. 10) nebo - z hmotnosti ltky elektrolyticky vylouen z roztoku na elektrod (elektrogravimetrie, kap. 13.5), ppadn - z bytku hmotnosti vzorku po urit operaci (nap. po vysuen pi stanoven vlhkosti). Metody zaloen na men objemu: - analyt se stanov ze zmenho objemu roztoku inidla o pesn znm koncentraci, kter je zapoteb k pln a stechiometricky definovan reakci s analytem (odmrn analza, volumetrie, kap. 11) ppadn - z objemu plynu uvolnnho pi reakci analytu s vhodnm inidlem (gasometrie). Metody zaloen na men elektrickch vlastnost elektroanalytick metody: - stanoven me bt zaloeno na men elektrickho proudu (nboje) nebo potencilu spojenho s oxidac i redukc analytu (elektrochemick metody, kap. 13.2 a 13.5) nebo - na men elektrickch vlastnost roztoku jako celku (vodivost, permitivita) ovlivnnch ptomnost analytu (elektrometrick metody, kap. 13.6). Metody zaloen na interakci analytu s elektromagnetickm zenm optick metody: - pi interakci dochz k vmn energie mezi analytem a zenm projevujc se absorpc nebo emis zen; analyt je stanoven ze zmny intenzity zen (absorpn i emisn spektrln metody, kap. 14.1) nebo - pi interakci nedochz k vmn energie mezi analytem a zenm, stanoven je zaloeno na men jinch zmn zen vyvolanch analytem (rychlost, sten roviny polarizovanho svtla, rozptyl, kap. 14.2). Metody se zaintegrovanm separanm krokem metody separan: - k separaci ltek ped nslednm stanovenm dochz v dsledku rozdlnch rychlost jimi putuj rzn ltky v systmu mobiln fze/stacionrn fze (chromatografick metody, kap. 15.1) nebo - k separaci ped nslednm stanovenm dochz v dsledku psoben elektrickho pole (elektromigran metody, kap. 15.2), ppadn pole magnetickho (hmotnostn spektrometrie, kap. 7.2.2.1). Ostatn metody: sem lze zaadit nap. metody radiochemick (aktivan analza, kap. 6.2.1), kinetick a ppadn dal. Pro een konkrtn analytick lohy se vol metoda, kter je, jak jinak, nejvhodnj jak z chemickho, tak i ekonomickho hlediska. Obecn eeno, prvn dv skupiny metod (nkdy zvan chemick nebo "klasick"), jsou jednoduch, levn, pesn, ale jsou relativn pomal a pouiteln pro stanoven pouze vych koncentrac ltek (0,1 49

a 10-3 nebo 10-4 mol/l). Nevyaduj vak kalibraci; analyt je stanoven z hmotnosti definovan sloueniny nebo z potu mol inidla potebnho ke kvantitativn reakci s analytem, jde tedy o metody absolutn. Metody dal jsou tzv. metodami instrumentlnmi. Analyt je stanovovn tm vdy (vjimku tvo nap. elektrochemick metoda coulometrie) na zklad porovnn velikosti odezvy pstroje na analyzovan vzorek s odezvou na vzorek standardn obsahujc znm mnostv analytu, jde tedy o metody komparativn. Metody instrumentln umouj stanoven i velmi malch koncentrac analytu, jsou zpravidla rychl, snadno automatizovateln, ale podstatn dra. Jsou obzvlt vhodn pro analzy velkch pot vzork piblin stejnho sloen.

50

10 Vkov analza, gravimetrie

Princip metody. Analyt ve vzorku se srenm s vhodnm inidlem kvantitativn pevede na mlo rozpustnou dobe definovanou sloueninu (viz tab. 10.1). Z jej hmotnosti zjitn venm a z jejho znmho stechiometrickho sloen se obsah analytu stanov. Metoda je vhodn pro stanoven ltek o koncentracch vych ne asi 0,01 mol/l. Mlo rozpustn slouenina mus mt urit vlastnosti, aby ji bylo mono pro gravimetrick stanoven pout: - jej produkt rozpustnosti mus bt nzk, KS 10-7; - mus bt vylouiteln v ist form; - mus bt snadno filtrovateln, aby ji bylo mono oddlit od roztoku; - mus mt definovan chemick sloen; - mus bt dostaten stl. Tyto vlastnosti je nutno zajistit sprvnm provedenm vech potebnch operac. Pi tom zpravidla nen nutno tpat a experimentovat, protoe pro stanoven mnoha analyt je vypracovna a v odborn literatue popsna ada postup, jimi posta (a je vhodn) se dit.
Tab.10.1. Nkter bn srec inidla pouvan v gravimetrick analze a pklady jejich pouit pro anorganick analyty.

Srec inidlo NH3, vodn roztok H2SO4 (NH4)2HPO4 HCl AgNO3 BaCl2 MgCl2+NH4Cl* 8-hydroxychinolin** diacetyldioxim***

Analyt (ven slouenina) Al (Al2O3), Fe (Fe2O3) Ba (BaSO4), Pb (PbSO4) Mg (Mg2P2O7), Zn (ZnNH4PO4 nebo Zn2P2O7) Ag (AgCl), Hg (Hg2Cl2) Cl (AgCl), Br (AgBr), I (AgI) SO42- (BaSO4) PO43- (Mg2P2O7) Al (Al-oxin3), Pb (Pb-oxin2) Ni (Ni-diacetyldioxim2)

* roztok zvan soluce hoenat; **asto nazvn oxin, tvo s adou iont kov mlo rozpustn komplexy; ***specifick organick inidlo (znm z kvalitativn analzy) tvo s Ni2+ ionty mlo rozpust komplex.

10.1 Zkladn kroky pi vkov analze

Odven (odmen) vzorku. Pesn odven mnostv tuhho vzorku i odmen mnostv roztoku vzorku, tzv. navka, se pevede do kdinky; tuh vzorek se rozpust. V kdince je vloena sklenn tyinka a mezi jednotlivmi operacemi je kdinka zakryta hodinovm sklem (obr. 10.1A). Pprava roztoku ke sren. Ped pidvnm srecho inidla je asto zapoteb roztok zedit, upravit pH, pidat roztok indiktoru i jinch pomocnch ltek, ppadn zaht. Potebn pprava roztoku je soust nvodu ke stanoven pslunho analytu. Sren. Zpsobem sren lze ovlivnit adu ve zmnnch vlastnost mlo rozpustn sloueniny. Dostaten ist a snadno filtrovateln (tj. tvoen velkmi zrny) sraenina vznik, je-li sren provdno: - ze zednch roztok, 51

- z roztok teplch, - pomalm pidvnm roztoku srecho inidla a za mchn, - pidnm malho nadbytku srecho inidla. Zrn sraeniny. V mnoha ppadech se po pidn srecho inidla ponechv sraenina v roztoku v kdince uritou dobu v klidu (nap. pes moc) "uzrt". V dob zrn se zrna sraeniny formuj, mohou se zvtit (koagulace) i zbavit nedoucch sloek z roztoku zachycench na sraenin. Promvn a filtrace. Podle povahy sraeniny a zpsobu jejho dalho zpracovn je mono sraeninu oddlit od roztoku filtrac: - paprovm, tzv. kvantitativnm filtrem. Filtry jsou k dispozici o rzn hustot pr (vyznaen na obalu nap. barevn ervenou barvou jsou oznaovny filtry s nejvtmi pry, lutou filtry stedn hust a modrou filtry nejhust s nejmenmi pry) a ve tvaru kruhu o rznm prmru. Filtr se dvojm peloenm uprav do tvaru kuele a vlo se do filtran nlevky. Prmr filtru a velikost filtran nlevky se vol podle mnostv sraeniny tak, aby okraj filtru konil asi 0,5 cm pod okrajem nlevky a sraenina filtr naplnila asi do jedn tetiny (obr. 10.1B). - filtranm kelmkem porcelnovm nebo sklennm. Filtran kelmky maj porzn dno tvoen keramickou nebo sklennou fritou; frity mohou bt rzn hust, tj. s pry rzn velkmi. Pi filtraci je filtran kelmek umstn v odsvacm zazen (obr. 10.1C) a filtrace je umonna pipojenm odsvacho zazen k vvv.

Obr. 10.1. Zpsob proveden nkterch krok vkov analzy. Sren a zrn sraeniny (A), filtrace paprovm filtrem (B), filtrace filtranm kelmkem (C), spalovn paprovho filtru (D).

Promvn sraeniny a filtrace je prakticky jedinou operac. Roztok nad sraeninou se po tyince (obr. 10.1B) pelije na filtr a do kdiny se sraeninou se pid promvac roztok v nm se sraenina rozmch. Po usazen sraeniny se opt pouze roztok nad 52

sraeninou pevede na filtr. Tento zpsob promvn (dekantace) se opakuje tak dlouho, a je sraenina zcela zbavena ltek pouitch pi sren (negativn dkaz pslunch ltek ve filtrtu). Pot se na filtr pevede kvantitativn sraenina. Stejn se postupuje jak pi filtraci paprovm filtrem tak i pi filtraci filtranm kelmkem. Suen nebo hn. Tmito operacemi se sraenina zbav nedouc vlhkosti, zbytku ltek pouitch v promvacm roztoku ppadn paprovho filtru. V ad ppad se teprve hnm pevede sraenina na definovanou a stlou sloueninu. Suen se provd v surn obvykle pi teplotch do 200o C. Su se sraeniny filtrovan filtranm kelmkem. hn se provd v elektrick pcce pi teplotch 900 a 1100o C. hat je nutno sraeniny filtrovan paprovm filtrem, kter se pi tto operaci pevede na popel o zanedbateln hmotnosti, hat lze sraeniny i ve filtranm kelmku. Paprov filtr se sraeninou se vyjme z nlevky, opatrn sbal a vlo do hacho porcelnovho kelmku (hac kelmek, na rozdl od kelmku filtranho, nem porzn dno). Ped vloenm kelmku s filtrem do elektrick pcky je vhodn paprov filtr vysuit a split nap. nad plynovm kahanem (obr. 10.1D). Hork kelmky, a ji po suen nebo hn je nutno nechat ped dalmi operacemi vychladnout v exsiktoru (obr. 10.2) nad suidlem, aby se zabrnilo jejich zvlhnut. Je samozejm, e s horkmi kelmky se manipuluje pomoc kelmkovch klet a s vychladlmi pi ven pomoc pinsety.

Obr.10.2. Exsiktor s kelmky a kelmkov klet. Suidlo (obvykle silikagel) je v doln sti esiktoru.

Ven sraeniny. Hmotnost sraeniny, tzv. vyvka, se zjist odetenm hmotnosti przdnho kelmku od hmotnosti kelmku se sraeninou. Proto je nutno przdn kelmek pedem vysuit nebo vyhat (podle toho, jak operace bude pot provdna se sraeninou) do konstantn hmotnosti. Toho se doshne opakovanm suenm i hnm, chladnutm v exsiktoru a venm przdnho kelmku, dokud se jeho hmotnost zmenuje. Stejnm zpsobem se postupuje dokud nen dosaeno konstantn hmotnosti kelmku se sraeninou. Vpoet koncentrace analytu. Zjitnm vyvky je experimentln st vkov analzy ukonena. Obsah analytu v hmotnostnch procentech je roven (viz tab. 1.3): m( A ) w(A)[%] = 100 , 10-1 m(V) kde m(A) je hmotnost analytu a m(V) je hmotnost vzorku (jsou udvny zpravidla v gramech). Hmotnost vzorku, tj. navka, je znma, ale hmotnost analytu mus bt vypotena ze zjitn hmotnosti nerozpustn sloueniny, tj. vyvky, m(S); jen mlokdy je ven pmo analyt. Pepoet je zaloen na jednoduch me: jsou-li Mr(S) a Mr(A) relativn molekulov hmotnosti nerozpustn sloueniny a analytu a je-li s poet atom 53

klovho prvku v molekule nerozpustn sloueniny a a poet atom tho prvku v molekule analytu, pak plat: aM r (S) m(S) , = sM r (A) m(A) odkud lze hledanou hmotnost analytu vypotat: sM r (A) m( A ) = m(S) = f m(S) ; 10-2 aM r (S) v ppad, e analyt nebo nerozpustn "slouenina" je prvek, vystupuj v rovnici relativn atomov hmotnosti, Ar(A) nebo Ar(S). Tun vytitn len v rov. 10-2 je tzv. gravimetrick (stechiometrick) pepotvac faktor. Udv, kolika gramm analytu odpovd jeden gram ven nerozpustn sloueniny; jeho hodnoty pro nejrzj gravimetrick stanoven jsou tabelovny v analytickch tabulkch. Ozname-li gravimetrick faktor symbolem f, pak pro vpoet obsahu analytu z gravimetrickch dat plat vztah: f m(S) w(A)[%] = 100 . 10-3 m(V) Princip vpotu gravimetrickho faktoru pi rznch stanovench a vznam stechiometrickch koeficient s a a nejlpe ozejm nsledujc pklady: - Stbro, Ag, me bt pi gravimetrickm stanoven pevedeno na chlorid stbrn a jako AgCl veno. Klovm atomem je zde stbro; protoe jedna molekula AgCl obsahuje jeden atom Ag, je s=1, a=1 a plat: Ar (Ag) 107,9 f = = = 0,1234 . M r (AgCl) 143,5 - Pi gravimetrickm stanoven zinku se zinenat ionty pevdj na difosforenan zinenat, kter se v. Obsah zinku ve vzorku lze vyjdit nejen v hmotnostch procentech Zn, ale, podle poteby, nap. i v hmotnostnch procentech ZnO. V obou ppadech je klovm prvkem zinek; jedna molekula Zn2P2O7 obsahuje dva atomy Zn a stanovovan analyt jeden atom Zn, tj. s=2, a=1. Pro pslun gravimetrick faktory plat: 2 Ar ( Zn) 2 65,37 = = 0,4291 f = M r ( Zn 2 P2 O 7 ) 304,68 2 M r ( ZnO) 2 81,37 = = 0,5341 f = M r ( Zn 2 P2 O 7 ) 304,68 - Sran hlinit lze gravimetricky stanovit po vysren jako sran barnat. V tomto ppad je klovm prvkem sra (ppadn skupina SO4). Jedna molekula BaSO4 obsahuje jeden atom sry, jedna molekula Al2(SO4)3 obsahuje ti atomy sry, s=1, a=3 a M (Al 2 (SO 4 ) 3 ) 342,15 = = 0,4886 . f = r 3M r (BaSO 4 ) 3 233,40 Pklad 10.1. Ve vzorku 1,5638 g fosforenanovho hnojiva byl fosforenanov anion peveden srenm s hoenatou soluc (roztok chloridu hoenatho a amonnho) a hnm na 0,2687 g difosforenanu hoenatho, Mg2P2O7. Vyjdete obsah fosforu v hnojivu v hmotnostnch procentech P, P2O5 a H3PO4. f(P)=2Ar(P)/Mr(Mg2P2O7)=230,97/222,55=0,2783; f(P2O5)=Mr(P205)/Mr(Mg2P2O7)=141,94/222,55=0,6378; f(H3PO4)=2Mr(H3PO4)/Mr(Mg2P2O7)=297,99/222,55=0,8806. 54

w(P)=(0,27830,2687/1,5638)100=4,78%; w(P205)=(0,63780,2687/1,5638)100=10,96%; w(H3PO4)=(0,88060,2687/1,5638)100=15,13%.

10.2 Ven a vhy

Odven vzorku bv prvnm krokem analzy, ven je nezbytnou innost pi pprav roztok inidel o pesnch koncentracch i roztok ltek pomocnch o koncentracch piblinch, je konenou operac v gravimetrick analze. Jde obecn o jednu z nejdleitjch operac v analytick laboratoi na n pmo zvis sprvnost vsledku cel analzy; chybu v navce vzorku nebo ltky pro ppravu kalibranho roztoku nelze eliminovat dnm sebedmyslnjm pstrojem, dnm rafinovanm chemometrickm zpracovnm zmench dat. Zkladnmi operacemi v analytick laboratoi pi zjiovn hmotnosti ltek jsou ven a odvaovn. Ven. Zjiuje se hmotnost celho pedmtu (celho mnostv ltky) poloenho na misku vah pmo nebo ve vhodn ndobce.

Obr.10.3. Odvaovac ndobky: venka se zabrouem vkem a sklenn lodika.

Odvaovn. Z vtho mnostv ltky se oddluje urit st o poadovan hmotnosti. Na misku vah se polo odvaovac ndobka (obr. 10.3) a zjist se jej hmotnost, tzv. tra; modern vhy umouj tru vykompenzovat, pi ven na starch vahch je nutno ji zaznamenat a poslze od celkov hmotnosti odest. Do odvaovac ndobky se postupn pidv pslun ltka tak dlouho, a je dosaeno jej poadovan hmotnosti. Pi pmm odvaovn se ltka z odvaovac ndobky kvantitativn pevede do pslun ndoby uren k jejmu dalmu zpracovn. Pi nepmm (diferennm) odvaovn se ltka z odvaovac ndobky pouze opatrn pesype do pslun ndoby k dalmu zpracovn a odvaovac ndobka i se zbytky ulpl ltky se opt zv, hmotnost odven ltky se vypot z rozdlu. Odvaovn uritho mnostv pesn. Odvaovan ltka se podle poteby opakovan pidv do odvaovac ndobky a z n ubr, a do dosaen pesn poadovanho mnostv, nap. 1,0000 g. Tohoto zpsobu odvaovn se pouv pedevm pi pprav standardnch roztok ltek o pesn koncentraci. Jde o asov dosti nronou innost. Odvaovn piblinho mostv ltky pesn. Poadovan ltka se pidv do odvaovac ndobky tak dlouho, a je jej hmotnost piblin rovna hmotnosti poadovan. Pot se ltka pestv pidvat a jej hmotnost v ndobce se pesn odete. Je-li odveno nap. 0,5843 g nebo 0,6097 g atp., znamen to, e bylo odveno asi 0,6 g ltky pesn. Tohoto zpsobu se pouv asto pi odvaovn vzork analyzovach ltek. 55

V analytick laboratoi se nejastji pouvaj dva typy vah, vhy analytick a tzv. pedvky. Analytick vhy. Umouj ven mench hmotnost, obvykle do 100 a 200 g, s pesnost na 0,1 mg. Pouvaj se k ven i odvaovn vzork analyzovach ltek, ltek standardnch pro kalibran ely a ltek pro ppravu roztok inidel o pesn koncentraci. Pedvky. Umouj rychl ven i odvaovn ltek nap. pro ppravu roztok inidel pro kvalitativn analzu, pufr a jinch pomocnch roztok. Pouvaj se t k uren piblin hmotnosti ltek ped jejich pesnm zvenm na vahch analytickch. Lze je pout pro zjiovn hmotnost od stovek gram a po jednotky kilogram s pesnost na 0,1 a 0,01g. Modern vhy jsou vesms jednomiskov. Miska, na ni se pokld ven pedmt i odvaovac ndobka s ltkou je zavena na jednom rameni pky, vahadla. Hmotnost ven nebo odvaovan ltky se u mechanickch vah kompenzuje ve vahch zabudovanm zvam zavovanm mechanickmi podavai na druh, skryt rameno vahadla nebo elektronicky u vah elektronickch (obr. 10.4). Mechanick vhy, analytick i pedvky, jsou v praxi pomrn rychle nahrazovy vahami elektronickmi.

3 1 5 4 I 2

Obr.10.4. Pricip elektronickch vah. Miska vah (1) je nadnena a drena v urit poloze magnetickm polem buzenm elektrickm proudem (I) prochzejcm cvkou elektromagnetu (2). Zmna polohy misky pi zmn zaten je snmna optickm detektorem (3). Signlem z detektoru je zen servozesilova (4), kter podle poteby zvyuje nebo sniuje proud cvkou elektromagnetu a tm i slu magnetickho pole tak, aby miska vah byla stle ve stejn poloze. Velikost tohoto proudu je pmo mrn hmotnosti venho pedmtu. Proud je elektronicky peveden na hodnotu seln rovou hmotnosti a zobrazen na displeji (5).

56

11 Odmrn analza, volumetrie

Princip metody. K roztoku analytu se postupn pidv roztok inidla o znm koncentraci, kter s analytem reaguje. inidla se pidv takov mnostv, kter je pi reakci prv ekvivalentn mnostv analytu. Z objemu pidanho roztoku inidla, jeho koncentrace a znm stechiometrie reakce se obsah analytu stanov. Roztok inidla je odmrn roztok, zpsob proveden stanoven se nazv titrace. Metoda je vhodn pro stanoven ltek o koncentracch vtch ne asi 10-3 ppadn 10-4 mol/l. Chemick reakce mezi analytem a inidlem v odmrnm roztoku mus mt urit vlastnosti, aby ji bylo mono v odmrn analze vyut: - mus bt charakterizovna vysokou hodnotu rovnovn konstanty, Keq 106; - mus probhat podle znm stechiometrie; - mus umonit zjistit bod ekvivalence; - mla by bt rychl. Odmrn stanoven jsou v praxi velmi populrn, protoe umouj relativn rychl (ve srovnn s gravimetri) a levn (ve srovnn s nktermi metodami instrumentlnmi) stanoven nejrznjch analyt. Lze je vyut pro manuln i automatizovan stanoven.

11.1 Zkladn kroky pi odmrnch stanovench

Odven (odmen) vzorku. Pesn odven nebo odmen vzorek se pevede do titran ndobky, tuh vzorek se pevede do roztoku rozputnm nebo rozkladem. Manuln titrace se provd v titranch bakch, co jsou irokohrdl baky kulat nebo knick (obr. 11.1), automatick titrace se provd v ndobkch rznch tvar dle pouitho titranho zazen. V tto kapitole bude pojednno pouze o titracch manulnch.

Obr.11.1. Titran baky pro manuln titrace

Pprava roztoku k titraci. Roztok vzorku se v titran bace pimen zed a podle nvodu k provdnmu titranmu stanoven se uprav pH pidnm pufru, pid se indiktor, ppadn dal ltky, nap. katalyztor. Titrace. Do roztoku v titran bace se za mchn postupn pidv odmrn roztok z byrety do okamiku, kdy ho bylo pidno mnostv prv ekvivalentn obsahu analytu. Pslun spoteba odmrnho roztoku se odete a pouije k vpotu obsahu analytu. V nkterch ppadech odmrnch stanoven (mal rychlost reakce mezi analytem a inidlem, neexistuje vhodn indiktor) se me analyt stanovit tzv. nepmou titrac. K roztoku analytu se pid nadbytek odmrnho roztoku inidla, kter reaguje s analytem. Po urit dob se titrac vhodnm odmrnm roztokem stanov nezreagovan st inidla; z mnostv inidla, kter zreagovalo se vypot obsah analytu. 57

Dosaen bodu ekvivalence lze zjistit: - vizuln (subjektivn), mn se zabarven roztoku vtinou zpsoben pidanm indiktorem (mn asto nadbytkem barevnho titranho inidla) nebo se vytvo zkal; - instrumentln (objektivn), sleduje se odezva pstroje reagujcho na uritou chemickou nebo fyzikln zmnu v titrovanm roztoku (elektrodov potencil, elektrick vodivost, optick vlastnosti, teplota atp.). Kad indikan systm reaguje bu na vymizen analytu z titrovanho roztoku ped dosaenm bodu ekvivalence nebo na ptomnost titranho inidla v roztoku po jeho pekroen. Jak nzk mus bt koncentrace analytu, aby ji indikan systm povaoval za nulovou, i jak vysok mus bt koncentrace titranho inidla, aby ji indikan systm u rozpoznal, zle na jeho mezi detekce (mez detekce je minimln koncentrace detegovan ltky, na kterou reaguje systm jednoznan mitelnou nebo pozorovatelnou zmnou); podle hodnoty detekn meze indikanho systmu je ukonen titrace indikovno ble i dle od bodu ekvivalence. Bod ekvivalence je tedy teoretickm pojmem, pi titraci urujeme konec titrace. Rozdl mezi objemem inidla spotebovanm do ukonen titrace a objemem potebnm k dosaen bodu ekvivalence zpsobuje uritou pozitivn i negativn chybu titranho stanoven. Pouvan indikan systmy jsou vybrny tak, aby tato chyba byla zanedbateln. Dosaen bodu ekvivalence je v praxi nemon i z toho dvodu, e do titrovanho roztoku nelze v blzkosti ekvivalence pidvat nekonen mal objemy odmrnho roztoku tak, aby s poslednm pdavkem bylo pidno prv ekvivalentn mnostv titranho inidla. Vpoet koncentrace analytu. Hmotnost analytu v titrovanm roztoku, m(A) [g], se vypot z experimentln zjitnho objemu odmrnho roztoku potebnho k dosaen konce titrace, V(B) [ml], ze znm koncentrace tohoto roztoku, c(B) [mol/l], a ze znm stechiometrie reakce mezi analytem A a inidlem B, aA + bB produkty. 11-1 Zkladem vpotu je znm skutenost, e stechiometrick koeficienty v chemick rovnici udvaj v jakm molrnm pomru spolu reakn partnei, zde analyt a inidlo, reaguj: n( A ) a = . 11-2 n( B) b Tuto rovnici lze upravovat tak, aby bylo mono po dosazen hodnot znmch veliin vypotat ty hledan (upravovan rovnice je vytitna tun; c(A) a V(A) jsou koncentrace [mol/l] a objem [ml] roztoku vzorku): a a m(A ) = 10 3 c(A )V (A ) = n(A) = n(B) = 10 3 c( B)V ( B) . 11-3 b b M r (A ) Z tto rovice plat pro molrn koncentraci analytu a c( B)V ( B) ; 11-4 c( A) = b V (A) astji se vak hled hmotnost analytu pro ni plat a m(A) = 10 3 M r (A)c(B)V (B) . 11-5 b Bnm zpsobem, tj. vydlenm vypotan hmotnosti analytu hmotnost vzorku, m(V), a vynsobenm podlu 100 (viz rov. 10-1 i tab. 1.3), se zjist hmotnostn procento analytu ve vzorku.

58

Pklad 11.1. Vzorek zednho vodnho roztoku kyseliny chlorovodkov, Mr(HCl)=36,5, o objemu 50,0 ml byl ztitrovn 29,71 ml odmrnho roztoku NaOH o koncetraci 0,01963 mol/l. Jak je a) molrn kocentrace HCl ve vzorku, b) kolik hmot.% HCl vzorek obsahuje? een: Ze stechiometrick rovnice HCl+NaOHNaCl+H2O plyne, e a=b=1, take:

a) b)

c( HCl ) =

1 0,01963 29,71 1
3

50 1 1

= 0,0117 mol / l ,

m( HCl ) = 10

36,5 0,01963 29,71 = 0,021 g / 50 ml ,

w(HCl) = (0,021/50,0)100 = 0,042 %.

Pklad 11.2. 10,0 ml desinfeknho roztoku peroxidu vodku, Mr(H2O2)=34,01, bylo odpipetovno do 100 ml odmrn baky a doplnno po znaku. Z tohoto roztoku bylo 10,0 ml pevedeno do titran baky a ztitrovno 17,15 ml odmrnho roztoku 0,020 M KMnO4. Kolik hmot.% H2O2 desinfekn roztok obsahuje? een: Reakce pi titraci probh podle rovnice 5H2O2+2MnO4-+6H+ 5O2+2Mn2++8H2O, odkud plat, e a=5, b=2;
m( H 2 O 2 ) = 10
3

5 2

34,01 0,02 17,15 = 0,0292 g / 10 ml

zednho roztoku = 0,292 g /10

ml vzorku, w(H2O2) = (0,292/10)100 = 2,92 %.

11.2 Indiktory
Indiktory pro vizuln indikaci jsou chemick ltky, kter reaguj zmnou barvy na zmnu sloen titrovanho roztoku v blzkosti ekvivalence. Velkou skupinu indiktor, In, tvo ltky, kter jsou chemicky stejnho typu jako je titran inidlo a reaguj s analytem A za vzniku sloueniny AIn. Tato slouenina mus mt tu vlastnost, aby po ztitrovn volnho analytu mohl zreagovat s titranm inidlem i analyt vzan v indiktoru a v roztoku se tak objevil voln indiktor AIn A + In; 11-6 jako indiktor lze pout tyto ltky v ppad, e se formy AIn a In li barvou. Z vrazu pro rovnovnou konstantu tto reakce lze zjistit, jak je vztah mezi koncentrac analytu v titrovanm roztoku a koncentracemi jednotlivch forem indiktoru: [InA] [In] [A] = K . 11-7 neboli pA = pK + log [In] [InA] Lidsk oko doke rozliit asi 10% jedn barvy vedle druh, tj. k vizuln zmn zabarven roztoku neboli k barevnmu pechodu indiktoru dochz pi koncentraci analytu, pro ni plat: 1 10 pA = pK + log 11-8 nebo pA = pK + log , tj. pA = pK m 1 . 10 1 Tato rovnice umouje zvolit sprvn indiktor pro urit titran stanoven; vhodnm indiktorem je ten, u nj k barevnmu pechodu dochz pi takov koncentraci analytu, jak bude v titrovanm roztoku v blzkosti bodu ekvivalence.

59

11.3 Titran kivky

Pi instrumentln indikaci je mono sledovat zmny koncentrace analytu, (ppadn i titranho inidla) v prbhu cel titrace. Zvislost koncentrace analytu na objemu pidanho odmrnho roztoku je titran kivka (obr. 11.2).

konc.analytu, -log c(A)

konc.analytu, c(A)

A
k.b. ml odmr. roztoku, V(B)

B
k.b. ml odmr. roztoku, V(B)

Obr.11.2. Titran kivky. Sigmoidn kivka (A), krom konenho bodu titrace je vyznaena oblast koncentrac analytu, v n by mlo dojt pi titraci k barevn zmn indiktoru. Linern kivka odpovdajc titraci, pi n indikan systm reaguje na zmnu koncentrace analytu a nereaguje na ptomnost titranho inidla (B); schematick znzornn tvaru linernch titran kivek odpovdajcch titracm pi nich indikan systm reaguje pouze na ptomnost titranho inidla (B1) i na ptomnost analytu i titranho inidla (B2).

Je-li koncentrace vyjdena v logaritmick form (pH, p[X]) nebo je-li sledovan veliina logaritmickou funkc koncentrace (nap. potencil elektrody, E, viz Nernstova rovnice), m titran kivka sigmoidn tvar. Spoteba odpovdajc konci titrace se odet v inflexnm bod tto kivky i kdy tento bod nemus vdy odpovdat bodu ekvivalence. Z titranch kivek lze odest i nkter fyzikln-chemick konstanty charakterizujc titrovan systm. Je-li koncentrace vyjdena pmo nebo je-li sledovan odezva indikanho pstroje pmo mrn koncentraci, je zskna linern titran kivka. Spoteba titranho inidla na konci titrace se odet v mst prseku obou vtv kivky.

11.4 Pprava odmrnch roztok

Odmrn roztoky lze pipravit dvojm zpsobem: - z vysoce istch, definovanch a stlch ltek (primrnch standard) je mono odmrn roztoky pipravit pesnm navenm (desetiny mg) pslun ltky, jejm rozputnm a doplnnm roztoku na potebn objem v odmrn bace: m( B)[g] c( B) = . 11-9 M r ( B)V ( B)[l] Takovou ltkou me bt nap. dichroman draseln, chlorid sodn, ist kovy, kter se po odven rozlo v odmrn bace kyselinou a roztok se dopln po znaku, a ada dalch. - z ltek, kter nemaj potebnou istotu, ppadn jejich sloen nen pesn definovan (obsahuj nap. promnliv mnostv vlhkosti) se piprav roztok o piblin koncentraci 60

navenm ltky (desetiny a setiny g) jejm rozputnm a doplnnm na poadovan objem. Pesn koncentrace roztoku, tzv. titr, se zjist standardizac. Tmto zpsobem se pipravuje vtina odmrnch roztok. Standardizace spov v titraci pesn znmho mnostv standardn ltky standardizovanm odmrnm roztokem. Ze zjitn spoteby, V(B), se pesn koncentrace odmrnho roztoku, c(B), vypot z rov. 11-5, protoe hmotnost analytu, tj. navka standardn ltky, m(A), je znma, b m(A ) c( B) = . 11-10 3 a 10 M r (A ) V (B) Rov. 11-5 je pi standardizaci pouita i pi odhadu potebn navky standardn ltky; pro pedpokldanou koncentraci c(B) se navuje standardn ltka tak, aby na jej ztitrovn byla spoteba rovn asi 2/3 objemu pouit byrety. Nkdy se na etiket ndoby s odmrnm roztokem neuvd pesn koncentrace odmrnho roztoku zjitn standardizac, ale "teoretick" koncentrace, pro jej ppravu byla ltka navaovna a tzv. faktor odmrnho roztoku, f, c(B) pesn f = ; c(B) teoretick pesn koncentrace odmrnho roztoku je rovna souinu tohoto faktoru a koncentrace teoretick. Nap. daj na etiket 0,5 M AgNO3, f=1,0698 znamen, e pesn koncentrace odmrnho roztoku dusinanu stbrnho je 0,51,0698=0,5349 mol/l. Pklad 11.3. Je teba pipravit 500 ml odmrnho roztoku dusinanu stbrnho, AgNO3 o koncentraci 0,100 mol/l. K dispozici je drt z istho stbra, Ag (Ar(Ag)= 107,88). een: c(AgNO3)=c(Ag), take obsah Ag v 500 ml roztoku 0,1 mol/l AgNO3: m(Ag)=0,1107,880,5=5,394 g. Roztok se piprav odvenm 5,3940 g stbrnho drtu, kter se rozpust v 500 ml odmrn bace v nkolika ml kyseliny dusin a roztok se dopln po znaku vodou. Pokud nemus bt roztok pesn 0,100 mol/l, odv se asi 5,5 g Ag pesn, rozpust v kyselin a dopln po znaku. Nap. navka 5,7315 g Ag odpovd c( AgNO ) =
3

5,7315 107 ,88 0,5

= 0,1062 mol / l .

Pklad 11.4. Je teba pipravit 1000 ml odmrnho roztoku kyseliny chlorovodkov o koncentraci asi 0,5 mol/l. K dispozici je 36% HCl (=1,188 g/ml, Mr(HCl)=36,46), tetraboritan sodn (borax) jako standardn ltka pro zjitn titru roztoku, Na2B407.10H2O (Mr(Na2B407.10H2O)=381,48), a byreta o objemu 25,0 ml. een: Reakci mezi boraxem a kyselinou lze popsat rovnic Na2B4O7+2HCl+5H2O 2NaCl+4H3BO3. a) pprava roztoku: k pprav 0,5 M HCl je teba, aby v 1000 ml bylo rozputno 36,46/2=18,23 g 100% HCl neboli 10018,23/36= 50,64 g 36% HCl, tj. 50,64/1,188=42,63 ml. Odmrn roztok se piprav odmenm 45 ml 36% HCl do 1000 ml odmrn baky, doplnnm roztoku po znaku a jeho standardizac; b) odhad potebn navky boraxu pro standardizaci roztoku: pro pedpokldanou spotebu 20 ml roztoku 0,5 M HCl:

61

m( Na B 0 ) = 10
2 4 7

1 2

381,48 0,5 20 = 1,9074 g .

Ke standardizaci se odv asi 1,9 g

boraxu pesn. c) standardizace roztoku: 1,8765 g boraxu bylo rozputno ve vod a ztitrovno 20,35 ml standardizovanho roztoku, pesn koncentrace roztoku je:
c( HCl ) = 2 1,8765 1 10 3 381,48 20,35 = 0,4834 mol / l .

d) faktor odmrnho roztoku: f=0,4834/0,5=0,9668.

11.5 Jednotliv typy odmrnch stanoven

V odmrnch stanovench se vyuvaj reakce zaloen na kombinaci iont (srec, acidobazick a komplexometrick titrace) a reakce zaloen na penosu elektron (redoxn titrace).

11.5.1 Srec titrace

Pi reakci analytu s inidlem v odmrnm roztoku vznikaj mlo rozpustn sloueniny, pslun chemick reakce charakterizuje produkt rozpustnosti, KS, viz kap. 2.2.2. V praxi je nejrozenj argentometrie. Odmrn roztoky: AgNO3, NH4SCN. Pouit pro stanoven ltek: Cl-, Br-, I-, CN-, SCN- (X- + Ag+ AgX), ppadn Ag+ (Ag+ + SCN- AgSCN). Standardn ltky: Ag, AgNO3, NaCl. Indiktory pro vizuln indikaci: - K2CrO4 (titrace dle Mohra), princip: pi titraci roztoku Cl- nebo Br- iont odmrnm roztokem AgNO3 se pednostn tvo bl nebo naloutl AgCl nebo AgBr, protoe jsou mn rozpustn ne Ag2CrO4. Teprve po jejich ztitrovn se prvnm nadbytkem Ag+ iont vytvo chroman stbrn, kter zabarv roztok do ervenohnda. - NH4Fe(SO4)3 (titrace dle Volharda), princip: pi titraci roztoku Ag+ iont thiokyanatanem amonnm se tvo bl sraenina AgSCN. Po jejich ztitrovn se roztok zabarv do ervena vzniklm komplexem Fe3+ iont s prvnmi nadbytenmi SCN- ionty. Indikace objektivn: potenciometrie se stbrnou elektrodou (viz kap.13.2.2). Pklad 11.5. Argentometrick stanoven jodid se nejlpe provede nepmou titrac. Do 50,0 ml roztoku vzorku obsahujcho I- ionty (Ar(I)=126,91) bylo pidno 20,0 ml roztoku 0,0725 M AgNO3. Nezreagovan dusinan stbrn byl ztitrovn 8,95 ml odmrnho roztoku 0,0502 M NH4SCN (dle Volharda). Jak je koncentrace jodidovch iont v roztoku vzorku v hmot. procentech? een: Reakce v roztoku: Ag++I- AgI; Ag++SCN- AgSCN; do analyzovanho roztoku jodidu dno Ag+: n1(Ag+)=20,010-30,0725=1,45010-3 molu; nezreagovan mnostv Ag+: n2(Ag+)=8,9510-30,0502=0,44910-3 molu;

62

zreagovan mnostv Ag+ ekvivalentn obsahu jodidu: n1(Ag+)-n2(Ag+)=1,4510-3 0,44910-3 =1,00110-3 molu; mnostv I- v analyzovanm roztoku: m(I-)=1,00110-3 126,91=0,127g/50ml; obsah I- v hmot.procentech v roztoku vzorku: w(I-)=(0,127/50)100=0,254%.

11.5.2 Acidobazick titrace

Pi tchto titracch se vyuv reakce mezi kyselinou, HA, a zsadou, B; pi alkalimetrii se stanovuj kyseliny titrac odmrnm roztokem louhu, pi acidimetrii je tomu naopak, stanovuj se zsady titrac odmrnm roztokem siln kyseliny. Reakce v roztoku, HA + B A- + BH+, se d acidobazickmi rovnovhami, viz kap. 2.2.3. Odmrn roztoky: alkalimetrie - NaOH, KOH ppadn Ba(OH)2; acidimetrie - HCl, HClO4, H2SO4. Pouit pro stanoven ltek: alkalimetrie anorganick a organick kyseliny, hydrogensoli, hydrolyzujc soli slabch zsad a silnch kyselin (amonn soli); acidimetrie anorganick a organick zsady, hydrolyzujc soli slabch kyselin a silnch zsad (uhliitany). Standardn ltky (pklady): alkalimetrie kyselina avelov, hydrogenavelan draseln; acidimetrie - hydrogenuhliitan draseln, tetraboritan sodn. Indiktory pro vizuln indikaci: vtinou slab organick kyseliny a zsady, jejich disociovan a nedisociovan forma se li barvou, viz kap. 11.2, HIn+H2OH3O++In-, In+H2OInH++OH; nkter acidobazick indiktory jsou v tab. 11.1. K jejich barevnmu pechodu (rov. 11.8) dochz piblin v rozmez pH=pKA 1, kde KA je disocian konstanta, tj. v rozmez asi dvou jednotek pH. Vznam sprvn volby indiktoru pro urit typ stanoven je patrn z obr. 11.3.
Tab. 11.1. Nkter dleit acidobazick indiktory

Indiktor Thymolov mod Methyloran Bromkresolov zele Methylerve Bromthymolov mod Fenolov erve Fenolftalein

pKA 1,65 3,4 4,66 5,0 7,1 7,81 9,4

Barevn pechod, pH 1,2 - 2,8 3,1 4,4 3,8 5,4 4,2 6,3 6,0 7,6 6,8 8,4 8,3 10,0

Zmna zabarven, kysel zsadit forma erven lut erven lut lut modr erven lut lut modr lut erven bezbarv fialov

Typ* a b a b a a a

*) a indiktor je kyselina, b indiktor je zsada

Pi acidobazickch titracch se prbh titrace li, titruje-li se siln nebo slab kyselina, siln nebo slab zsada. Pi titraci siln kyseliny nebo siln zsady plat: - pH roztoku je v prbhu cel titrace dno koncentrac siln kyseliny nebo zsady;

63

- pi titraci vznik sl siln kyseliny a siln zsady, pH titrovanho roztoku v ekvivalenci, tzv. titran exponent, je rovno 7,0 a v okol ekvivalence se pH mn ve velmi irokm intervalu, take pi titraci lze pout jakkoli v tab. 11.1. uveden indiktor. Pi titraci slab kyseliny i slab zsady je situace jin: - poten pH roztoku zvis nejen na koncentraci, ale i na sle titrovan kyseliny nebo zsady (kap. 2.2.3.1.); - po poten relativn velk zmn pH se v titrovanm roztoku vytvo pufr a pH se mn mn. Je-li kyselina i zsaha prv zpoloviny ztitrovan, plat pH=pKA (rov. 2-18) nebo pH=14-pKB (rov. 2-19); - pi titraci vznik sl slab kyseliny a siln zsady nebo slab zsady a siln kyseliny, kter jsou v roztoku hydrolyzovny (kap. 2.2.3.2), take pH v ekvivalenci je v prvm ppad vy a v druhm ni ne 7. Z toho vyplv, e pi titraci slab kyseliny je nutno volit indiktor s pechodem v alkalick oblasti, pi titraci slab zsady v oblasti kysel. Indikace objektivn: potenciometrie se sklennou elektrodou (kap. 13.2.2).

14 12 pH 10 8 6 4 2 0

siln zsada pK b=4 fenolftalein pK a=8 pK a=6 pK a=4 siln kyselina bromthymolov mod methyloran
Obr.11.3. Titran kivky titrace 50,0 ml jednosytnch kyselin o koncentraci 0,1 mol/l odmrnm roztokem 0,1M NaOH (pln kivky) nebo 50,0 ml zsady o koncentraci 0,1 mol/l odmrnm roztokem 0,1M HCl (rkovan kivky). V grafu jsou zakresleny barevn pechody nkolika acidobazickch indiktor; je zejm e pro titrace slabch kyselin je vhodnm indiktorem fenolftalein, pro titraci slabch zsad methyloran.

25

50 V(NaOH), ml

11.5.2.1 Neutralizan titrace v elementrn analze Pro stanoven ady anorganickch prvk v organickch sloueninch nen vdy nutno pouvat drahch elektronickch pstroj pro provdn elementrn analzy (kap. 7.2.1.), ale lze je po pyrolze stanovit neutralizan titrac, viz tab. 11.2.
Tab.11.2. Pklady stanoven prvk po pyrolze organick sloueniny neutralizan titrac.

Prvek N S C Cl

Produkt pyrolzy NH3 SO2 CO2 HCl

Zpracovn produktu pyrolzy NH3(g)+H3O+NH4++H2O SO2(g)+H2O2H2SO4 CO2(g)+Ba(OH)2BaCO3(s)+H2O HCl(g)+H2OCl-+H3O+

Titrace NaOH (nadbytek H3O+) NaOH HCl (nadbytek Ba(OH)2 NaOH

64

V praxi (analza petrochemickch produkt, pesticid, herbicid, farmaceutickch prepart atd.) je bn stanoven dusku metodou dle J. Kjeldahla. Stanoven se provd ve speciln aparatue a skld se z nkolika krok: - mineralizac vzorku organick ltky ve smsi koncentrovan H2SO4, katalyztoru (nap. CuSO4) a KHSO4 (pro zven bodu varu smsi) je organicky vzan dusk peveden na sran amonn; - nadbytkem NaOH se z (NH4)2SO4 uvoln amoniak, NH3, kter se z mineralizan smsi vydestiluje vodn parou a jm se do definovanho objemu odmrnho roztoku HCl; - po kvantitativnm vydestilovn amoniaku se nezreagovan mnostv HCl stanov titrac odmrnm roztokem NaOH. - ze spotebovanho mnostv odmrnho roztoku HCl se vypot obsah dusku ve vzorku. Cel postup je mono znzornit rovnic Org-N (+H2SO4, katal.)(NH4)2SO4 (+OH-)NH3(g) (+HCl)NH4Cl, z n pro vpoet obsahu dusku v organick ltce vyplv, e jednomu molu dusku odpovd jeden mol spotebovan kyseliny chlorovodkov. Pklad 11.6. Ve vzorku petrochemickho polotovaru o hmotnosti 0,760 g stanovovn dusk metodou dle Kjeldahla. Po mineralizaci a zalkalizovn roztoku byl uvolnn amoniak zachycovn v 50,0 ml 0,1005 M HCl. K titraci nadbytku kyseliny bylo spotebovno 2,44 ml 0,1168 M NaOH. Jak je obsah dusku, Ar(N)= 14,01, v polotovaru v hmot. procentech? een: K zachycen amoniaku vzato HCl: n1(HCl)=50,010-30,1005=5,02510-3 molu; nezreagovan mnostv HCl: n2(HCl)=2,4410-30,1168=0,28510-3 molu; zreagovan mnostv HCl ekvivalentn obsahu dusku: n1(HCl)-n2(HCl) = 5,02510-3-0,28510-3=4,7410-3 molu; mnostv dusku v analyzovanm vzorku: m(N)=4,7410-314,01=0,066 g; obsah dusku ve vzorku polotovaru: w(N)=(0,066/0,760)100=8,68%.

11.5.3 Komplexometrick titrace

Pi tchto titracch je odmrnm roztokem komplexotvorn inidlo (ligand), kter reaguje s analytem (ion kovu) za vzniku rozpustnch komplexnch slouenin; pslun reakce v roztoku charakterizuje konstanta stability, KMyLx, viz. kap.2.2.4. Nejvt praktick vznam m tzv. chelatometrie. tj. disodn sl kyseliny Odmrn roztok: chelaton III, Na2H2Y, ethylendiaminotetraoctov (EDTA EthyleneDiamine Tetraacetic Acid) zvan t chelaton II, H4Y. Nkdy je pro uveden sloueniny pouvno jinch komernch nzv komplexon II a komplexon III): NaOOC-CH2 HOOC-CH2 N-CH2-CH2-N CH2-COOH CH2-COONa

EDTA je silnm komplexotvornm inidlem kter ve ionty kov esti vazebnmi msty (vytitny tun) do pevnch chelt. V praxi se pouv jej disodn sl, protoe je lpe rozpustn ve vod. Pouit pro stanoven: iont kov s oxidanm slem +2, +3 a +4: 65

M2+ + H2Y2- MY2- + 2H+ M3+ + H2Y2- MY- + 2H+ M4+ + H2Y2- MY + 2H+ ; ve vech ppadech odpovd pi titraci jeden mol inidla jednomu molu stanovovanho iontu. Z vrazu pro konstantu stability vznikajcch chelt (bez ohledu na nboj iontu) plat pro rovnovnou koncentraci volnho iontu v roztoku vztah: [MY][H + ] 2 [MY][H + ] 2 K MY = , 11-11 [M] = [M ][H 2 Y 2 ] K MY [H 2 Y 2 ] z nj je patrn, e koncentrace volnho iontu zvis nejen na hodnot konstanty stability vznikajcho cheltu, ale vrazn i na pH roztoku, viz. obr. 11.4, kter se mn v prbhu titrace uvolovanmi H+ ionty. Z toho plyne: - pi titraci uritho iontu je teba dodrovat pedepsan pH, aby koncentrace volnho (neztitrovanho) iontu v ekvivalenci byla co nejmen; - vhodnou zmnou pH titrovanho roztoku je mono stanovit rzn ionty ve smsi. - titrace je nutno vesms provdt v pufrovanm prosted.

12 pCa 10 8 6 4 2 0 10 20 30

20 pM

KFeY - =1,3 .1025 K HgY2- =6,3 .1021 K ZnY 2- =3,2 .1016 K FeY 2- =2,1 .1014 K CaY2- =5,0 .1012

pH=12 pH=10 pH=8

16 12 8

pH=6
4

A
40 50 60 10 20 30 40 V(H 2Y2-), ml

B
50 60 V(H 2Y2-), ml

Obr. 11.4. Titran kivky titrace 50,0 ml roztoku 0,01M Ca2+ odmrnm roztokem 0,01 M chelatonu III pi rznm pH titrovanho roztoku (A); titran kivky 50,0 ml roztoku kationt (titrovanch tm roztokem) tvocch s chelatonem III rzn pevn komplexy v roztoku o pH=6 (B). Z kivek je zejm, e pro stanoven Ca2+ iont je nutn alkalick prosted (pH10), proto v roztoku o pH=6 je mono stanovit nap. ionty zinenat, rtunat i elezit i ve smsi s ionty vpenatmi.

Standardn ltky: asto ist kovy, nap. Zn, Bi. Indiktory pro vizuln indikaci: tzv. metalochromn indiktory; organick barviva tvoc s ionty kov slab komplexy, MIn, jejich barva je odlin od barvy volnho indiktoru, In. V blzkosti ekvivalence, kdy jsou ji ztitrovny vechny voln ionty kovu, pechz do podstatn pevnjho komplexu s chelatonem i ionty vzan v komplexu s indiktorem. Tm se uvoln indiktor a roztok mn barvu: MIn + H2Y2- MY2- + 2H+ + In.

66

Pklady metalochromnch indiktor jsou v tab. 11.3. Valn vtina tchto indiktor se chov rovn jako acidobazick indiktor, take barevn pechod nen jen funkc rovnovn konstanty KMIn (rov. 11.8), ale i funkc pH; to je dal dvod pro potebu pufrovanho roztoku pi chelatometrickch titracch. Indikace objektivn: potenciometrie s iontov selektivn elektrodou (kap. 13.2.2).
Tab.11.3. Nkter metalochromn indiktory pro chelatometrick titrace.

Indiktor Murexid Eriochromer T Pyrokatechinov viole Xylenolov oran

Zmna zabarven voln v komplexu pH>6* modrofialov erven modrofialov lut 11>pH>7* modr vnov erven pH=2-3 lut modr 2<pH<6 lut erven

Prosted

Pklad analytu Ca2+ Ni2+, Co2+ Mg2+,Ca2+, Zn2+, Cd2+ Bi3+, Ni2+, Co2+ Bi3+, Hg2+, Zn2+

*) typickm pufrem pro titrace v alkalickm prosted je tzv. Schwarzenbachv pufr ( amoniak+chlorid amonn, pH10).

Pklad 11.7. Pi stanoven tvrdosti vody lze a) v prosted Schwarzenbachova pufru pi pouit eriochromerni T ztitrovat souasn hoenat i vpenat ionty; b) v siln alkalickm prosted a pi pouit murexidu pouze ionty vpenat. Vdy 100,0 ml vzorku vody bylo titrovno odmrnm roztokem 0,0246 M chelatonu III; spoteba podle postupu a) byla 21,70 ml, podle postupu b) 5,85 ml. Urete obsah Ca2+ iont, Ar(Ca)=40,08, a Mg2+ iont, Ar(Mg)=24,305, v mg/l. Doporuovan celkov tvrdost vody (Ca+Mg) je 0,9 a 5 mmol/l. Rozhodnte, zda tvrdost analyzovan vody spad do tohoto intervalu. een: n(Ca2+)=5,850,0246=0,144 mmol/100 ml , tj. 1,44 mmol/l; n(Mg2+)=(21,70-5,85)0,0246=0,39 mmol/100 ml, tj. 3,9 mmol/l; n(Ca+Mg)=1,44+3,9=5,34 mmol/l, tvrdost vody mrn pekrauje doporuovan hodnoty; c(Ca2+)=1,4440,08=57,7 mg/l; c(Mg2+)=3,924,305=94,8 mg/l.

11.5.4 Redoxn titrace

K redoxnm titracm se vyuv roztok destek oxidanch nebo reduknch inidel, jimi je analyt v roztoku stanovovn oxidac nebo redukc; pslun reakce, n2OX1+n1red2n2RED1+n1ox2, se d redoxn rovnovhou, viz. kap. 2.2.5. Odmrn roztoky: jednotliv varianty redoxnch titrac jsou nazvny podle inidla v odmrnm roztoku, mezi nejdleitj pat: manganometrie titrace odmrnm roztokem manganistanu draselnho. KMnO4 je silnm oxidanm inidlem pedevm v kyselm MnO4- + 5e + 8H+ Mn2+ + 4H2O, ale i neutrlnm a slab alkalickm prosted MnO4- + 3e + 4H+ MnO2 + 2H2O; cerimetrie titrace odmrnm roztokem nap. sranu ceriitoamonnho. Ce4+ je silnm oxidanm inidlem Ce4+ + e Ce3+,

67

jeho roztok je, na rozdl od roztoku manganistanu draselnho, mimodn stl, take jeho titr nen nutno asto ovovat; dichromtometrie titrace odmrnm roztokem dichromanu draselnho. K2Cr2O7 je v kyselm prosted oxidanm inidlem Cr2O72- + 6e + 14H+ 2Cr3+ +7H2O slabm ne roztok manganistanu. Dichroman draseln je k dispozici jako standardn ltka, roztok o pesn koncentraci lze pipravit pmo z navky, je t velmi stl; bromtometrie titrace odmrnm roztokem brominanu draselnho. KBrO3 je v kyselm prosted silnm oxidanm inidlem BrO3- + 6e + 6H+ Br- + 3H2O. Titruje-li se brominanem roztok, do nj byl pidn nadbytek bromidu, tvo se reakc BrO3- + 5Br- + 6H+ 3Br2 + 3H2O brm, jm lze s vhodou titrovat adu organickch ltek; jde o tzv. bromometrii. Brominan draseln je k dispozici t dostaten ist, take odmrn roztoky nen nutno standardizovat; jodometrie zahrnuje velkou skupinu titranch metod pi nich se - ltky titruj odmrnm roztokem jdu, kter m oxidan vlastnosti I2 + 2e 2I-; - ekvivalentn mnostv jdu uvolnnho z jodidu draselnho ltkami s oxidanmi vlastnostmi titruje odmrnm roztokem thiosranu sodnho. Thiosran sodn je nerozlunm partnerem odmrnho roztoku jdu pi jodometrickch titracch. Je reduknm inidlem, pi titraci se oxiduje na tetrathionan I2 + 2S2O32- 2I- + S4O62-; titanometrie titrace odmrnm roztokem chloridu titanitho. TiCl3 je silnm reduknm inidlem Ti3+ Ti4+ + e, take inidlo se uchovv a titrace provd v prosted s ochrannou atmosfrou oxidu uhliitho nebo dusku, aby se zabrnilo nedouc oxidaci Ti3+ vzdunm kyslkem. K zajitn potebn ochrany reduknch inidel ped vzdunou oxidac je teba pouvat komplikovanjho titranho zazen a to je dvodem, pro je v praxi vce vyuvno titrac s oxidanmi inidly. Pouit pro stanoven ltek: redoxnch titrac se pouv k pmmu i nepmmu stanoven velkho mnostv nejrznjch ltek anorganickch i organickch, kter lze oxidovat nebo redukovat, nkolik pklad je v tab. 11.4. Redoxn potencil valn vtiny redoxnch inidel zvis znan na koncentraci vodkovch iont, proto je zapoteb dodrovat aciditu titrovanho roztoku pedepsanou v nvodech pro jednotliv stanoven. V nkterch ppadech je nutno ped vlastnm titranm stanovenm ltku pevst do definovanho oxidanho stavu: - Analyzovan vzorky jsou zpravidla v kontaktu se vzduchem. Stanovovan ltky, kter v roztoku podlhaj vzdun oxidaci, je proto nutno ped titrac oxidanm inidlem pevst kvantitativn do redukovan formy. Vhodnou metodou je prolit vzorku ltky reduktorem (obr. 11.5.) v nm je ltka zredukovna na amalgamovanm zinku (tzv. Jonesv reduktor) nebo na granulch stbra v prosted HCl (Waldenv reduktor). - V ppad, e je nutno vzorek ped stanovenm reduknm inidlem kvantitativn pevst do oxidovan formy, lze pout nap. pevnho vizmutinanu sodnho, kter se za varu suspenduje v roztoku vzorku. NaBiO3 je silnm oxidanm inidlem ve vod mlo rozpustnm, take po skonen oxidace lze jeho nezreagovanou st snadno odstranit z titrovanho roztoku filtrac.

68

Tab.11.4. Pklady stanoven rznch ltek redoxnmi titracemi.

Analyt Reakce manganometrie Fe 5Fe2++MnO4-+8H+5Fe3++Mn2++4H2O H2O2 5H2O2+2MnO4-+6H+5O2+2Mn2++8H2O kys.avelov, 5(COO)22-+2MnO4-+16H+10CO2+2Mn2++8H2O avelany* cerimetrie Fe Fe2++Ce4+Fe3++Ce3+ Sn Sn2++2Ce4+Sn4++2Ce3+ dichromtometrie Fe 6Fe2++Cr2O72-+14H+6Fe3++2Cr3++7H2O hydrochinon 3hydrochinon+Cr2O72-+8H+3chinon+2Cr3++7H2O bromtometrie, bromometrie As 3As3++BrO3-+6H+3As5++Br-+3H2O oxin** oxin+2Br2dibromoxin+2HBr jodometrie Sb SbO33-+I2+H2OSbO43-+2I-+2H+ kys.askorbov kys.askorbov+I2kys.dehydroaskorbov+2I-+2H+ Cu 2Cu2++4I-2CuI+I2 Cl2 Cl2+2I-2Cl-+I2 peroxidy ROOH+2I-+2H+ROH+I2+H2O titanometrie Fe Fe3++Ti3+Fe2++Ti4+
*) monost nepmho stanoven nkterch kationt kov (nap. Ca, Mg, Pb) tvocch nerozpustn avelany, sraenina avelanu se odfiltruje, rozpust v H2SO4 a uvolnn kyselina avelov se titruje; **) monost nepmho stanoven nkterch kationt kov (nap. Al, Mg) tvocch neroxpustn komplex s oxinem, sraenina komplexu se odfiltruje, rozpust v hork HCl, pid se nadbytek bromidu a titruje;

roztok vzorku granule amalg. Zn

k vakuu

titran baka
Obr.11.5. Jonesv reduktor

Jednou z velice uitench aplikac jodometrickch titrac je stanoven vody podle K. Fischera. Titranm inidlem je roztok jdu a oxidu siiitho ve smsi pyridinu a methanolu. Jd oxiduje SO2 pouze v ptomnosti vody, reakce je sloit a lze ji schematicky popsat rovnic 69

I2 + SO2 + H2O + 3C5H5N 2C5H5NHI + C5H5NSO3 z n plyne, e jednomu molu H2O odpovd spoteba jednoho molu I2 (methanol m v inidle ochrannou lohu; produkt reakce, C5H5NSO3, me t reagovat s vodou, pednostn vak reaguje s methanolem, pokud je v roztoku ptomen). V praxi se voda tmto zpsobem stanovuje vtinou automatickou titrac ve speciln aparatue zamezujc pstupu vzdun vlhkosti do titrovanho roztoku. Metoda je vhodn ke stanoven malch obsah vody v rozpoutdlech, olejch a jinch petrochemickch produktech atd. V modernch roztocch pro stanoven vody je pchnouc pyridin nahrazovn jinou bz imidazolem a nepouv se ani jedovatho methanolu; roztoky jsou k dispozici pod rznmi komernmi nzvy. Standardn ltky: pro standardizaci rznch redoxnch inidel jsou pouvny rzn standardn ltky. Typickmi jsou kovov elezo, kyselina avelov, oxid arsenit, dichroman draseln a dal.

1,6 1,4 E, V 1,2 1,0 0,8 0,6 0,4

E=E f (Ce3+/Ce4+) [Ce 3+ ]=[Ce 4+ ]

E(ekv)

ferroin

E=E f (Fe2+/Fe3+) [Fe 2+ ]=[Fe 3+ ]

difenylamin methylnov mod

12,5

25,0

V(Ce4+ ), ml

50,0

Obr.11.6. Titran kivka titrace 50,0 ml 0,05M Fe2+ odmrnm roztokem 0,1M Ce4+ v 1M H2SO4. Potencil bodu ekvivalence, E(ekv), je v inflexnm bod kivky pouze v ppad, e v obou dlch redoxnch poloreakcch (v tomto ppad Fe3++eFe2+ a Ce4++eCe3+) se vymuje stejn poet elektron a nevystupuj v nich jin ionty, nap. vodkov. Potencil elektrody v polovin i dvojnsobku ekvivalentnho mnostv odmrnho roztoku je roven formlnmu potencilu, Ef, redoxnho systmu analytu i titranho inidla; m vce se li hodnoty Ef analytu a inidla, tm vt je v okol ekvivalence potencilov zmna a tm snze se ur konec titrace. Z vyznaench oblast barevnho pechodu redoxnch indiktor je vidt, e v ppad subjektivn indikace je pi tto titraci z uvedench indiktor pouiteln pouze ferroin.

Indiktory pro vizuln indikaci: redoxn organick inidla, kter maj jinou barvu jsouli v oxidovanm nebo redukovanm stavu In(ox) + ne In(red). Redoxn potencil tohoto redox systmu je dn Nernstovou rovnic z n plyne pro barevn pechod indiktoru 0,059 E (In) = E f (In) ; n

70

toto potencilov rozmez mus bt blzk potencilu, jak bude mt titrovan roztok v okol bodu ekvivalence, aby bylo mono indiktor pout (viz obr. 11.6). Pklady nkolika redoxnch indiktor jsou v tab. 11.5. Pi titraci manganistanem draselnm je samo inidlo tak intenzivn barevn, e jeho prvn nadbytek se projev rovm zabarvenm roztoku a indiktor nen zapoteb. Pi jodometrii je typickm indiktorem krob, kter se barv jdem mode.
Tab. 11.5. Nkter redoxn indiktory

Indiktor Methylnov mod Difenylamin Ferroin

Ef(In), (1M H2SO4) 0,53 V 0,76 V 1,11 V

Barevn pechod, forma redukovan oxidovan bezbarv modr bezbarv fialov erven modr

Indikace objektivn: potenciometrick indikace s platinovou redoxn elektrodou (kap. 13.2.2); tento zpsob indikace je pro redoxn titrace nejvhodnj. Pklad titran kivky, tj. zvislost potencilu platinov elektrody, E, na objemu titranho inidla, V(B), s vyznaenmi dleitmi body je na obr. 11.6. Pklad 11.8. Vzorek elezn rudy o hmotnosti 2,8965 g byl rozloen v kyselin chlorovodkov a elezit ionty pevedeny na ionty eleznat prchodem Jonesovm reduktorem. K jejich ztitrovn bylo spotebovno 17,83 ml odmrnho roztoku 0,2001 M K2Cr2O7. Jak je v rud obsah eleza vyjden v hmot. procentech FeO, Mr(FeO)=71,846? een: Z rovnice 6Fe2++Cr2O72-+14H+ 6Fe3++2Cr3++7H2O pyne, e a=6, b=1, take:
m( FeO) = 6 1 17,83 10 3 0,2001 71,846 = 1,54 g ;

w(FeO)=(1,54/2,8965)100=53,17%. Pklad 11.9. Domc blidlo a desinfekn prostedek (Savo) obsahuje chlornan sodn. 25,00 ml tohoto prostedku bylo zedno na 500,00 ml vodou. K analze bylo vzato 20,00 ml tohoto roztoku, do nj byl pidn v nadbytku pevn KI. Uvolnn jd, ClO-+2I-+2H+I2+Cl-+H2O, byl ztitrovn 34,50 ml odmrnho roztoku thiosranu sodnho o koncentraci 0,0409 mol/l, I2+2S2O32-2I-+S4O62-. Urete obsah NaClO, Mr(NaClO)=74,442, v blidle v hmot. procentech. een: Souet obou rovnic vede k celkov stechiometrick rovnici, ClO-+2S2O32-+2H+Cl-+S4O62-+H2O, z n plat, e a=1 a b=2;
m( NaClO) = 1 2 34,50 10
3

0,0409 74, 442 = 0,0525 g / 20 ml zednho blidla

0,052525=1,3125 g / 25 ml nezednho blidla; w(NaClO)=(1,3125/25)100=5,25 %. Pklad 11.10. Kyselinu askorbovou (vitamn C) lze oxidovat brmem vznikajcm reakc brominanu s bromidem draselnm v kyselm prosted, BrO3-+5Br+6H+3Br2+3H2O, na kyselinu dehydroaskorbovou, C6H8O6+Br2C6H6O6+2Br+2H+. Ti tabletky vitamnu C byly rozdrceny a rozputny v 50 ml 1,5 M H2SO4 do n byl pidn nadbytek bromidu draselnho. Na oxidaci kyseliny askorbov 71

bylo spotebovno 16,45 ml odmrnho roztoku 0,0168 M KBrO3. Kolik mg kyseliny askorbov, Mr(C6H8O6)=176,13, bylo v jedn tabletce? een: Jak je vidt, v tomto ppad vede souet obou rovnic k celkov stechiometrick rovnici pouze tehdy, je-li druh z nich vynsobena temi, pak 3C6H8O6+BrO3-C6H6O6+Br-+3H2O, take a=3, b=1.
m(C 6 H 8 O 6 ) = 3 1 16, 45 10 3 0,0168 176,13 = 0,146 g / 3 tablety, tj. 0,049 g / tabletu .

11.6 Men a odmovn objem roztok

O zjiovn a odmovn objem roztok lze c tot, co o ven - pat k nejbnjm operacm v analytick laboratoi. K men a odmovn objem kapalin a roztok je k dispozici velk mnostv nejrznjch pomcek, od jednoduchho odmrnho ndob a po mikroprocesorem zen dvkovac zazen a byrety. Odmrn vlce. Pouvaj se k odmovn piblinch objem i pi pprav pomocnch roztok o piblin koncentraci.

50 40 30 20 10

100 ml

Obr.11.7. Odmrn vlec a odmrn baka

Pstov dvkovae. Pi rutinnch analzch v praxi se pro opakovan dvkovn stle stejnho objemu inidel pouvaj rzn typy dvkova. Dvkovae jsou nasazeny pmo na zsobn lahvi s roztokem inidla; posunutm pstu nahoru se do dvkovae nasaje z lahve urit objem roztoku, pohybem pstu dolu se odmen objem vypust do pedstaven ndobky. Dvkovae lze pout v ppadech, kdy na pesnost dvkovanho objemu nejsou kladeny extrmn nroky. Odmrn baky. Pouvaj se k pprav roztok vzork pro analzu, roztok o pesn koncetraci v odmrn analze nebo roztok pro kalibrace v instrumentlnch analytickch metodch. Jde o ndoby (o objemu od 5 do 5000 ml), kter jsou tzv. kalibrovan na dolit, tj. jmenovitho objemu je dosaeno pi doplnn odmrn baky po znaku. Pipety. Pouvaj se k penen pesnch objem z jedn ndoby do druh. Klasick pipety jsou sklenn nebo plastikov trubice kalibrovan tzv. na vylit, tj. jmenovit objem je penesen vytee-li roztok nast po rysku voln do pedstaven ndoby. Zkladnmi typy pipet jsou pipety nedlen s jednou ryskou uren k penen jednoho objemu a pipety dlen s nkolika ryskami umoujc odmen nkolika rznch objem; pipety jsou ureny k penen objem od asi 0,1 do 100 ml. Roztok se do pipet nasv pomoc 72

nejrznjch pstovch nebo podtlakovch pipetovacch nstavc. V souasn dob se stle astji pouvaj mechanick pstov pipety bu jednoobjemov nebo nastaviteln na objemy rzn; jsou k dispozici pro objemy od jednotek l a do 10 ml. Prce s pstovmi pipetami je velice jednoduch: pika pipety se pono do pipetovanho roztoku, pst pipety se stla do prvn polohy a uvoln, m se do pipety se nasaje jmenovit objem roztoku. Pi vytlaovn roztoku do pedstaven ndobky se pst stla nejprve do prvn a bezprostedn pot do druh polohy. piky pipet jsou vmnn.

4
1

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

25 ml
5 4 3 2 1 0

Obr. 11.8. Pklad dlen (A) a nedlen (B) pipety, mikroinjekn stkaky (C) byrety s postrannm (D) a pmm (E) kohoutem; v detailu je znzornn zpsob sprvnho odetn objemu u prhlednch kapalin se ze stupnice odet objem u spodnho okraje menisku, u kapalin neprhlednch u okraje hornho (v uvedenm pkladu je odeten objem 4,52 ml). Mechanick pstov pipeta, typ Eppendorf (F); 1 pst, 2 vmnn pika.

73

Injekn stkaky. K penen malch objem kapalin a roztok (desetiny a stovky l) lze pout rznch typ specilnch kalibrovanch injeknch stkaek. Jsou t asto pouvny k dvkovn roztoku analytu do micho pstroje, nap. v chromatografii. Byrety. Odmrn ndob uren k pesnmu odmovn objem roztok pedevm v odmrn analze. Jsou to sklenn trubice rznho objemu (1 a 100 ml) opaten jemnou stupnic (kalibrovanou na vyliti) zanajc nulou v horn sti trubice a kohoutem urenm k vypoutn roztoku na dolnm konci. Jednoduch byrety se pln manuln nalitm roztoku shora nebo jeho nastm zdola, poloautomatick jsou nasazeny pmo na zsobn lahvi s odmrnm roztokem a pln se petlakem v lahvi; jejich konstrukce zajiuje automatick nastaven menisku roztoku na nulovou rysku. Pi automatickch titracch se pouvaj pstov byrety ovldan elektronicky zenm motorkem. Poznmka. Je jist zbyten pipomnat, e objem, na rozdl od hmotnosti, se mn s teplotou, take odmrn ndob je nutno pouvat pi teplot, na n je kalibrovno; tato teplota bv na odmrnm ndob vyznaena. Jinak je nutno zavdt pslun korekce. Z tohoto dvodu me bt nkdy vhodn provdt tzv. vkov titrace. Titran inidlo je nap. ve speciln plastikov ndobce, jejm maknm se inidlo po kapkch vytlauje do titrovanho roztoku. Ndobka se v ped titrac a po dosaen konenho bodu titrace. Vhody: ven je pesnj ne odmovn objem a pi pouit elektronickch vah je i velice rychl; je-li koncentrace inidla vyjdena molalitou (udvajc poet mol ltky v 1000 g roztoku) nen nutno zavdt teplotn korekce; plastikov ndobky neteba tak peliv vymvat jako sklenn byrety, protoe ulpvn roztoku na ne zcela istch stnch ndobky nezpsobuje chybu, jako je tomu u byret.

74

12 Kalibrace
V klasickch metodch chemick analzy je obsah analytu ve vzorku stanovovn bu z hmotnosti nebo ekvivalentnho potu mol urit sloueniny, majc k analytu definovan stechiometrick vztah. Stanoven je tedy zaloeno na absolutnch veliinch. V instrumentlnch metodch je mnostv analytu ve vzorku snmno sensorem a pevdno na elektrick signl, ten je elektronicky zpracovn a zobrazen jako odezva pstroje. K tomu, aby bylo mono odezvy pstroje analyticky vyut, mus bt znm vztah mezi velikost tto odezvy a koncentrac analytu. Tento vztah se uruje kalibrac pstroje. Kalibran zvislost S=f(c), kde S je odezva pstroje a c koncentrace analytu, se zjiuje experimentln promenm odezev pstroje na standardn vzorky v nich je koncentrace analytu znma; pro praktick pouit se znzoruje kalibranm grafem nebo kalibran rovnic, jej parametry byly vysleny vhodnou regresn analzou. Stanoven je zaloeno na porovnn odezvy micho pstroje na vzorek o neznm (hledan) koncentraci analytu s touto kalibran zvislost. Kalibrac zjitn zvislost S=f(c) me mt obecn prbh, vhodn jsou vak zvislosti linern, protoe pouze v nich je citlivost stanoven nezvisl na koncentraci analytu. Nejbnjmi zpsoby kalibrac jsou metoda vnjho standardu a metoda standardnho pdavku. Proces kalibrace nemus bt omezen jen na vlastn mic pstroj, ale me se tkat urit sti nebo i celho analytickho postupu. V tom ppad jsou standardn vzorky podrobeny vem poadovanm operacm jako analyzovan vzorek u od uritho bodu procesu analzy, nap. ji od rozkladu vzorku.

12.1 Metoda vnjho standardu

Pi tto kalibran metod jsou vzorek s hledanou koncentrac a standardn vzorky pipravovny a analyzovny oddlen. Postup pi kalibraci. Roztoky analyzovanho vzorku i vzork standardnch se k analze piprav v odmrnch bakch, do nich se pidvaj i vechna inidla potebn ke stanoven a baky se dopln po znaku; schematicky je pprava roztok znzornna na obr. 12.1. Pot se: - zjist se odezvy S(st,1), S(st,2) a S(st,n) na serii standardnch vzork o rzn koncentraci analytu c(st,1), c(st,2) a c(st,n), pipravench nap. zednm zsobnho roztoku standardnho vzorku; koncentrace analytu ve standardnm vzorku v i-t bace se vypot dle vztahu: V (st,i) c(st,i) = c(st ) , 12-1 V kde c(st) je koncentrace zsobnho roztoku standardnho vzorku, V(st,i) je objem tohoto roztoku pouit k pprav roztoku a V je celkov objem roztoku v odmrn bace; - zjist se odezva S(x), kterou poskytuje roztok s analyzovanm vzorkem o koncentraci c'(x); mezi hledanou koncentrac c(x) a koncentrac c'(x) ve vzorku branm k analze plat: V ( x) c ' ( x ) = c( x ) ; 12-2 V - zvislost S(st,i)=f(c(st,i)) se pouije a) ke konstrukci kalibranho grafu, v nm se odete koncentrace analytu odpovdajc odezv na analyzovan vzorek nebo b) k uren parametr kalibran rovnice, z n se hledan koncentrace po dosazen odezvy na analyzovan vzorek vypot. 75

c(st) standardn vzorek

V(st,n) V(st,2) V(st,1)

c(st,n)

S(st,n)

c(st,2)

S(st,2)

c(st,1) c(x) analyzovan vzorek V(x) c'(x) pracovn roztoky v odm.bakch o objemu V ml

S(st,1) S(x) odezvy pstroje

Obr.12.1. Schema k proveden kalibrace metodou vnjho standardu.

Pi pprav kalibranch vzork je teba dodrovat urit zsady (tyto zsady plat i pi kalibraci metodou standardnho pdavku, viz dle): - poet kalibranch vzork by ml bt co nejvt (n6); - obor koncentrac analytu ve standardnch vzorcch, c(st,i), by ml bt zvolen tak, aby koncentrace analytu v analyzovanm vzorku, c'(x), leela uvnit tohoto intervalu; - koncentrace analytu v jednotlivch standardnch vzorcch by nemly bt odstupovny linern, ale nelinern (nap. 1,2,4,8,16... a nikoli 1,2,4,6,8...). Pklad proveden kalibrace a stanoven. Je teba stanovit koncentraci, c(x), kademnatch iont v roztoku vzorku voltametrickou metodou (viz kapitola 13.3); pi tto metod je odezvou pstroje elektrick proud, jeho velikost je pmo mrn koncentraci Cd2+ iont v analyzovanm roztoku. Zvislost odezvy na koncentraci lze tedy popsat rovnic pmky S = b + m c, 12-3 kde b je konstantn len odpovdajc odezv pstroje na vzorek neobsahujc analyt (odezva na tzv. slep vzorek, pozad, "blank"), kter se od odezvy pstroje odet, a m je konstanta mrnosti majc vznam citlivosti stanoven danm pstrojem, tj. odpovd smrnici hledan koncentran zvislosti, S/c. K proveden kalibrace a stanoven kademnatch iont jsou k dispozici tyto informace: - koncentrace Cd2+ ve vzorku pravdpodobn nepev 150 ppm; - k analze bude brno V(x)=50,0 ml roztoku vzorku; - koncentrace zsobnho roztoku standardnho vzorku c(st)=1000 ppm Cd2+; - roztok vzorku a roztoky kalibran se k analze piprav v odmrnch bakch doplnnch na objem V=100,0 ml; - pedepsan prosted k analze je kyselina chlorovodkov o koncentraci 0,5 mol/l, k okyselen analyzovanch roztok je k dispozici zsobn roztok 5 M HCl).

76

Pprava roztok, jejich sloen v jednotlivch bakch a pslun odezvy pstroje jsou v tab. 12.1.
Tab.12.1. Obsah bank s roztoky pipravenmi ke stanoven Cd2+ iont za pouit kalibran metody vnjho standardu a odpovdajc odezvy pstroje.

baka . rozt. 5M HCl, ml V(x), ml V(st,i), ml c(st,i), ppm proud I, A S(x), A* S(st,i), A*
*po odeten "blanku".

Obsah jednotlivch bank blank vzorek kalibran roztoky 0 1 2 3 4 10 10 10 10 10 0 50 0 0 0 0 0 0,5 1 2 0 0 5 10 20 1,8 133,5 12,1 23,9 37,6 131,7 10,3 22,1 35,8

5 10 0 4 40 87,4 85,6

6 10 0 8 80 151,7 149,9

7 10 0 16 160 329,8 328,0

350 300

odezva S(st,i), A

250 200

S(x)=131,7 A
150 100 50

c'(x)=66,2 ppm
0 0 20 40 60 80 100 120 140 160

Obr. 12.2. Kalibran graf pro stanoven kadmia polarografickou metodou kalibrace provedena metodou vnjho standardu.

koncentrace c(st,i), ppm

daje o zvislosti S(st,i)=f(c(st,i)) v tab. 12.1. se a) pouij ke konstrukci kalibranho grafu (obr. 12.2). Odezv na roztok vzorku v bace . 1, S(x)=131,7 A, odpovd z grafu odeten koncentrace c'(x)=66,2 ppm. Tato hodnota se pepot na hledanou koncentraci Cd2+ iont v pvodnm vzorku dle rov. 12-2, 66,2 100 c( x ) = = 132,4ppm ; 50 b) zpracuj metodou linern regresn analzy; vyslen parametry, b=-1,34 a m=2,03, se pouij v kalibran rovnici: V (x) S ( x ) = 1,34 + 2,03 c' ( x ) = 1,34 + 2,03 c( x ) , 12-4 V z n se po dosazen odezvy na roztok vzorku hledan koncentrace vypot 131,7 + 1,34 100 S ( x ) + 1,34 V = 131,1 ppm ; c( x ) = = 2,03 V ( x ) 2,03 50 rozdl v obou hodnotch je zpsoben ni pesnost odetu hodnoty c'(x) z grafu.

77

V ppad linernho vztahu mezi odezvou a koncentrac lze pout jednoduch jednobodov kalibrace. Postup je nsledujc: - zjist se odezva S(x), kterou poskytuje analyzovan vzorek o neznm koncentraci c'(x); - zjist se odezva S(st), kterou poskytuje standardn vzorek o znm koncentraci c(st) (koncentrace analytu ve standardnm vzorku by mla bt blzk koncetraci analytu ve vzorku); - hledan koncentrace c(x) se ur z mry (viz ji dve, nap. kap. 6.2.1., aktivan analza): c' ( x ) S ( x ) S (x) S (x) V = . 12-5 , tj. c' ( x ) = c(st ) odkud c( x ) = c(st ) c(st ) S (st ) S (st ) S (st ) V ( x ) Za pedpokladu, e k jednobodov kalibraci byl zvolen kalibran roztok jeho sloen odpovd roztoku v bace . 5 (tab. 12.1), pak z rov. 12-5 plat pro hledanou koncentraci 131,7 100 c( x ) = 40 = 123,1 ppm . 85,6 50 Vhodj, a to i v ppad linern zvislosti, je vak kalibrace vcebodov, protoe opakovnm kalibranho postupu se sniuje vliv nhodnch chyb, ke kterm dochz pi jednotlivch mench.

12.2 Metoda standardnho pdavku

Pi tto kalibran metod se standardn vzorek pidv pmo do vzorku s hledanou koncentrac. Nutnou podmnkou pro pouit tto metody kalibrace je linern zvislost odezvy na koncentraci analytu a pedpokld se nulov hodnota konstantnho lenu b v rov. 12-1.

c(st) standardn vzorek

V(st,n) V(st,2) V(st,1)

c'(x)+c(st,n)

S(x+st,n)

c'(x)+c(st,2) V(x) V(x) c(x) analyzovan vzorek V(x) V(x) c'(x)+c(st,1) c'(x) pracovn roztoky v odm.bakch o objemu V ml

S(x+st,2)

S(x+st,1) S(x) odezvy pstroje

Obr. 12.3. Schema k proveden kalibrace metodou standardnho pdavku.

Postup pi kalibraci. Roztoky analyzovanho vzorku i vzork se standardnm pdavkem se pipravuj v odmrnch bakch podobn jako pi kalibraci metodou vnjho

78

standardu. Schematicky je pprava roztok znzornna na obr. 12.3.; rozdl oproti metod vnjho standardu (obr. 12.1.) je zejm. Dal postup je nsledujc: - zjist se odezva S(x), kterou poskytuje roztok obsahujc analyzovan vzorek o koncentraci c'(x); mezi touto koncentrac a hledanou koncentrac c(x) plat vztah 12-2; - zjist se odezvy S(x+st,i), kter poskytuj roztoky s analyzovanm vzorkem do nich byly pidny rzn koncentrace standardu, tj. v nich je celkov koncentrace analytu c'(x)+c(st,i); koncentrace c(st,i) se vypot ze vztahu 12-1; - zvislost S(x+st,i)=f(c(st,i)) lze zpracovat do formy kalibranho grafu, ale vhodnj je metodou linern regrese urit parametry kalibran rovnice a hledanou koncentraci vypotat. Pklad proveden kalibrace a stanoven. Postup pi kalibraci metodou standardnho pdavku lze demonstrovat na stejn loze, stanoven Cd2+ iont v roztoku polarografickou metodou, jako v ppad kalibrace metodou vnjho standardu. Pprava a sloen roztok v jednotlivch bakch a pslun odezvy pstroje jsou v tab. 12.2.
Tab.12.2. Obsah bank s roztoky pipravenmi ke stanoven Cd2+ iont za pouit kalibran metody standardnho pdavku a odpovdajc odezvy pstroje.

baka . rozt. 5M HCl, ml V(x), ml V(st,i), ml c(st,i), ppm S(x), A S(x+st,i), A

Obsah jednotlivch bank vzorek kalibran roztoky 1 2 3 4 10 10 10 10 50 50 50 50 0 0,5 1 2 0 5 10 20 133,5 145,6 157,4 171,1

5 10 50 4 40 220,9

6 10 50 8 80 285,2

7 10 50 16 160 463,3

450

350

odezva S, A

250

150

c(st,S=0)

50

-100 -80 -60 -40 -20

20

40

60

80

100 120 140 160

Obr. 12.4. Kalibran graf pro stanoven kadmia polarografickou metodou kalibrace provedena metodou standardnho pdavku.

koncentrace c(st,i), ppm

Zvislost S=f(c(st,i)) je v tomto ppad popsna rovnic pmky (odpovdajc graf je pro ilustraci uveden na obr. 12.4.)

79

V (x) + mc(st, i) , 12-6 V jej parametry uren metodou linern regresn analzy jsou: V (x) sek = mc( x ) smrnice = m = 2,03. = 133,84 V Hledanou koncentraci lze vypotat dvojm zpsobem: a) z seku a smrnice sek V 133,84 100 c( x ) = = = 131,9ppm ; m V (x) 2,03 50 b) z hodnoty koncentrace standardnho pdavku odpovdajc odezv S=0; tu lze odest z grafu (obr. 12.4) nebo vypotat z rov. 12-6 ze znmch hodnot seku a smrnice, sek 133,84 c(st, S = 0) = = = 65,93 . m 2,03 Pro hledanou koncentraci pak z rov. 12-6 plat V 100 c( x ) = c(st, S = 0) = (65,93) = 131,86ppm . V (x) 50 Pi jednobodov kalibraci se postupuje takto: - zjist se odezva S(x), kterou poskytuje roztok obsahujc pouze hledan vzorek o koncentraci analytu c'(x); - zjist se odezva S(x+st), kterou poskytuje t vzorek do nj byl pidn standardn vzorek, tj. v nm je celkov koncentrace analytu c'(x)+c(st); - hledan koncetrace se vypot z mry: c' ( x ) S (x) S (x) = , odkud plat c' ( x ) = c(st ) , neboli c' ( x ) + c(st ) S ( x + st ) S ( x + st ) S ( x ) S = m[c' ( x ) + c(st, i)] = mc( x ) S (x) V . 12-7 S ( x + st ) S ( x ) V ( x ) Za pedpokladu, e jednobodov kalibrace byla provedena s roztokem jeho sloen odpovd roztoku v bace . 5 (tab. 12.2), pak z rov. 12-7 plat pro hledanou koncentraci 133,5 100 c( x ) = 40 = 122,2 ppm . 220,9 133,5 50 Z dvod ve uvedench je i pi tto metod vhodnj kalibrace vcebodov. c( x ) = c(st )

12.3 Zkladn rozdly mezi obma kalibranmi metodami

Metoda vnjho standardu pednosti: - kalibranho grafu i kalibran rovnice je mono pout opakovan, tj. pro stanoven analytu v mnoha vzorcch podobnho sloen; - pi vcebodov kalibraci nemus bt odezva linern funkc koncentrace. nevhody: - kalibran vzorky maj zpravidla jin sloen, jinou matrici, ne vzorek analyzovan, protoe sloen matrice relnch vzork je znmo zdka a nelze ji tud pi pprav kalibranch vzork pesn napodobit. Odezva pstroje me bt proto ovlivnna matric analyzovanho vzorku jinak ne matric vzork kalibranch.

80

Metoda standardnho pdavku pednosti: - kalibran vzorek se pidv pmo k analyzovanmu vzorku, take vliv matrice na odezvu pstroje je stejn jak pi men s analyzovanm vzorkem, tak i pi kalibraci. nevhody: - kalibraci je nutno provdt pi analze kadho vzorku. Proto se velmi asto tento zpsob kalibrace provd tzv. in situ; standardn roztok se pidv (jednou nebo opakovan) pmo do t ndobky v n byla prv zjitna odezva na roztok analyzovanho vzorku. Obvykle se pidv mal objem dostaten koncentrovanho standardnho roztoku, aby bylo mono celkovou zmnu objemu roztoku v ndobce zanedbat; - metoda je pouiteln jen v ppad, e odezva je linern funkc koncentrace.

81

13 Elektroanalytick metody
V elektroanalytickch metodch se ke zjiovn obsahu (ppadn ptomnosti) analytu vyuv elektrochemickch princip. Elektroanalytick metody lze rozdlit do dvou zkladnch skupin. Metody zaloen na redoxn reakci. Analyt se stanovuje ze zmenho napt, proudu i nboje spojenho s jeho oxidac nebo redukc. Tyto metody, tzv. elektrochemick, tvo jdro elektroanalytickch metod. Pat sem potenciometrie, voltametrie (polarografie), amprometrie, coulometrie a elektrogravimetrie. V elektrochemickch metodch probhaj redoxn reakce v elektrochemickm lnku. Podle zpsobu zapojen lnku do micho obvodu, lze tyto metody dle rozdlit do dvou podskupin, na - metody, pi nich lnkem neprochz elektrick proud (potenciometrie), - metody, pi nich proud lnkem prochz (voltametrie, amprometrie, coulometrie a elektrogravimetrie). Prchod proudu elektrochemickm lnkem je spojen s elektrochemickou pemnou analytu, elektrolzou. Podskupinu metod, pi nich elektrochemickm lnkem prochz elektrick proud lze dle rozdlit na - metody, pi nich se obsah analytu ve vzorku zmn elektrolzou zanedbateln (voltametrie, amprometrie), - metody, pi nich dochz ke kvantitativn pemn analytu (coulometrie a elektrogravimetrie). Metody zaloen na men urit elektrick vlastnosti roztoku jako celku. Analyt se stanovuje ze zmen vodivosti i relativn permitivity (dielektrick konstanty) analyzovanho roztoku. Jde o tzv. elektrometrick metody, kam pat konduktometrie a dk-metrie.

13.1 Elektrochemick lnek

Elektrochemick lnek je zkladnm prvkem vech elektroanalytickch metod zaloench na redoxn reakci. Uvaujme dv jednoduch redoxn poloreakce (viz kap. 2.2.5. a tab. 2-3) Ag+ + e Ag (E0 = 0,799 V) a 13-1 13-2 Cu2+ + 2e Cu (E0 = 0,337). Redoxn reakci mezi oxidanm (zde Ag+) a reduknm inidlem (zde Cu) lze provst dvojm zpsobem. Pi prvnm zpsobu jsou redoxn partnei uvedeni do pmho kontaktu. Redukci stbrnho iontu kovovou md lze tmto zpsobem provst tak, e se nap. mdn tyinka pono do roztoku dusinanu stbrnho; na tyince se vyluuje kovov stbro a m se oxiduje na Cu2+ ionty (viz t pklad 2.9 v kap. 2.2.5): 13-3 2Ag+ + Cu 2Ag + Cu2+. Tmto zpsobem, tj. pmm kontaktem oxidanho a reduknho inidla, jsou provdny redoxn reakce nap. pi redoxnch titracch; ob inidla jsou v tomto ppad v roztoku. V elektroanalytickch metodch je vyuvno druhho zpsobu proveden redoxnch reakc. K redoxnm reakcm dochz v elektrochemickm lnku (cele), kde jsou oba redoxn partnei fyzicky oddleni a penos elektron mezi nimi je umonn vnjm vodiem. Redoxn partnei jsou zde nazvni elektrodami, anodou a katodou. Msto pojmu redoxn potencil, kter charakterizuje vlastnosti redoxnch inidel, je k charakterizaci 82

elektrod v elektrochemickm lnku pouvno synonymickho pojmu elektrodov potencil.

roztok CuSO4

roztok AgNO3

Obr. 13.1. Elektrochemick lnek a zkladn zpsoby jeho zapojen do vnjho elektrickho obvodu: a galvanick lnek, men rovnovnho napt, b galvanick lnek, zdroj energie, c elektrolyzr. Zakreslen pozice elektrod a smry toku nabitch stic odpovdaj galvanickmu lnku.

Elektrochemick lnek, viz nap. obr. 13.1, je tvoen (minimln) dvma elektrodami. Elektrodou je obecn kontakt dvou (ppadn vce) navzjem nemsitelnch vodivch fz, na jejich rozhran dochz k redoxnm reakcm, ppadn k vmn elektricky nabitch stic. V obou ppadech je vsledkem rozdl potencil mezi fzemi elektrodov potencil, jeho velikost popisuje Nernstova rovnice. Typickou elektrodou je nap. kov (jedna fze) ponoen v roztoku elektrolytu (druh fze), viz dle. Anodou je ta elektroda, na n dochz k oxidaci, katodou elektroda, na n probh redukce. Elektrody jsou spojeny solnm mstkem, kter mezi nimi zajiuje elektricky vodiv spojen, ale brn promchn roztok u jednotlivch elektrod. Solnm mstkem bv trubika naplnn roztokem neutrln soli, asto chloridem nebo dusinanem draselnm, jej konce jsou uzaveny porzn ztkou a zasahuj do roztok u jednotlivch elektrod. Elektrodov potencil jednotlivch elektrod nelze mit pmo, lze pouze mit potencilov rozdl, napt, mezi dvma elektrodami. Podle konvence IUPAC (The International Union of Pure and Applied Chemistry) je napt elektrochemickho lnku, E, rovno rozdlu potencil katody, EK, a anody EA, 13-4 E = EK EA. Podle te konvence zakreslujeme elektrochemick lnek tak, e anoda je vlevo a katoda vpravo.

83

Schema elektrochemickho lnku v nm probh redoxn reakce 13-3 je na obr. 13.1. Jednou z elektrod je zde stbro ponoen v roztoku stbrnch iont (probh na n poloreakce 13-1) a druhou elektrodou je kovov m ponoen v roztoku mnatch iont (probh na n poloreakce 13-2). Smr prbhu uvedench reakc v elektrochemickm lnku zvis na sloen roztoku u jednotlivch elektrod a na zpsobu, jak jsou elektrody zapojeny do vnjho obvodu. Podle toho se lnek me chovat jako galvanick lnek nebo jako elektrolyzr.

13.1.1 Galvanick lnek

V lnku zakreslenm tak, jako je tomu na obr. 13.1 (viz konvence IUPAC) je mdn elektroda anodou a stbrn elektroda katodou a jejich potencily jsou rovny: EA = E(Cu/Cu2+) = E0(Cu/Cu2+) + 0,029 log [Cu2+] EK = E(Ag/Ag+) = E0(Ag/Ag+) + 0,059 log [Ag+]. V ppad, e k elektrodm je pipojen voltmetr s velmi vysokm vstupnm odporem (schema a na obr. 13.1), lnkem prakticky netee elektrick proud (I = 0) a zmen napt mezi elektrodami je tzv. rovnovn napt lnku. Uvaujeme-li pro jednoduchost jednotkov koncentrace mnatch a stbrnch iont, pak je rovnovn napt lnku rovno E = EK EA = E0(Ag/Ag+) E0(Cu/Cu2+) = 0,799 0, 337 = 0,462 V. Plat obecn, je-li napt lnku E > 0, chov se lnek jako tzv. galvanick lnek, tj. redoxn reakce v nm probhaj spontnn v uvedenm pklad se m oxiduje a stbrn ion redukuje. Galvanick lnek v zapojen, pi nm lnkem netee elektrick proud se vyuv v potenciometrii. Analyt se stanovuje ze zmenho rovnovnho napt tohoto lnku, proto pesnjm nzvem metody je rovnovn potenciometrie. Neprochz-li lnkem elektrick proud dochz na elektrodch pouze k vmnnm reakcm. Ty probhaj jen ve velmi tenk vrstv na rozhran tuh fze/roztok, v tzv. elektrick dvojvrstv, take chemick sloen lnku se v prbhu analzy nemn.

13.1.2 Elektrolyzr
Pokud by byl elektrochemick lnek z obr. 13.1 zformulovn obrcen, tj. tak, e stbrn elektroda by byla anodou a mdn katodou, bylo by jeho rovnovn napt (opt pi jednotkovch koncentracch stbrnch a mnatch iont) rovno E = EK EA = E0(Cu/Cu2+) E0(Ag/Ag+) = 0, 337 0,799 = 0,462 V. Je-li, obecn, napt lnku E < 0, reakce v lnku neprobhaj samovoln. V uvedenm pklad, k tomu, aby stbrn elektroda byla skutenou anodou (tj. dochzelo na n k oxidaci stbra) a mdn elektroda katodou (dochzelo na n k redukci mnatch iont), je nutno lnku dodat energii z vnjho zdroje (zapojen c na obr. 13.1) tak, e se na elektrody vlo napt sprvn polarity (+ na anodu) a velikosti vt ne napt rovnovn, zde vt ne 0,462 V. lnek pak pracuje jako elektrolyzr, elektrick proud (a tud i smr pohybu jednotlivch nabitch stic) je opan ve srovnn s galvanickm lnkem. Elektrochemickho nku zapojenho jako elektrolyzr se vyuv v ostatnch elektrochemickch metodch, tj. ve voltametrii, amprometrii, coulometrii a elektrogravimetrii.

13.1.3 Vlastnosti lnku jm tee elektrick proud

Vlastnosti elektrochemickho lnku jm tee elektrick proud (a ji jde o lnek galvanick nebo elektrolyzr) se vrazn li od vlastnost lnku jm proud netee. Proud 84

lnkem tee jednak pevnou vodivou fz (nap. v lnku na obr. 13.1 kovovm stbrem i md) majc vodivost elektronovou (vodi I. tdy) a jednak roztokem elektrolytu (sranem mnatm i dusinanem stbrnm), kter m vodivost iontovou (vodi II. tdy). Iontov vodivost je spojena s transportem ltky, iont, elektronov nikoli. Na rozhran obou typ vodi tedy mus pi prchodu proudu dochzet k elektrodovmu procesu pi nm hmotn ion pedv (oxiduje se) nebo odebr (redukuje se) tuh fzi "nehmotn" elektrony. Proces je tak nutn spojen s konverznmi reakcemi, pi nich se sloen lnku mn. Zkladnmi kroky elektrodovho procesu jsou: - transport ltky z roztoku k tuh fzi. Hlavnmi transportnmi mechanismy jsou difze (transport z msta o vy koncentraci k mstu o ni koncentraci ltky), konvekce (transport v dsledku pohybu kapaliny, mchn, vibrace) a migrace (transport iont v elektrickm poli mezi elektrodami); - elektrodov reakce. Oxidace i redukce ltky na rozhran kov/roztok, tj. reakce penosu nboje; - transport produkt reakce od povrchu tuh fze (transportn mechanismy, viz ve). Pokud na jedn z elektrod (nebo obou) neme z njakho dvodu elektrodov proces probhat, proud lnkem netee. K tomu dochz tehdy, nen-li u elektrody ptomna dn ltka, kter by se pi danm vloenm napt na elektrod oxidovala nebo redukovala. V ppadn, e elektrodov proces sice probh, ale nkter z jeho krok nen dostaten rychl (nedostaten transport ltky k povrchu i od povrchu tuh fze nebo mal rychlost reakce penosu nboje) tee lnkem proud ni, ne by pi danm vloenm napt tekl v systmu s pouze elektronovou vodivost. V obou ppadech jde o jev specifick pro systmy s kombinovanou vodivost a nazv se polarizace elektrod. Polarizan jevy se vraznji projevuj na tzv. polarizovatelnch elektrodch; nap. elektrody s malm povrchem se snadnji polarizuj ne elektrody s povrchem velkm, protoe k malmu povrchu je obtnj zajistit dostaten psun ltky potebn k reakci na elektrod. Naopak, vlastnosti nkterch elektrod se prchodem proudu nemn, jde o tzv. nepolarizovateln elektrody; jsou to nap. velkoplon elektrody nebo elektrody II. druhu (viz dle). Poznmka. V bnm ivot je galvanickch lnk vyuvno jako penosnch zdroj energie, bateri i akumultor. K jeho elektrodm je v tomto ppad pipojovn spotebi (schema b na obr. 13.1) a lnkem tee elektrick proud. Za tchto podmnek je jeho aktuln napt vdy ni ne napt rovnovn v dsledku bytku napt na ohmickm odporu v obvodu, v dsledku polarizanch jev a v dsledku postupn zmny chemickho sloen lnku. Jak ji bylo eeno, vdy, kdy lnkem tee elektrick proud, dochz na elektrodch ke konverznm reakcm pi nich se jeho chemick sloen mn a to tak, aby se potencily elektrod vyrovnvaly. Reakce na elektrodch probhaj a do dosaen rovnovnho stavu, kdy plat E = 0. Tohoto uspodn galvanickch lnk nen v elektroanalytick chemii vyuvno. V diskutovanm galvanickm lnku po pipojen spotebie kles koncentrace + Ag iont ve stbrn elektrod a roste koncentrace Cu2+ iont v mdn elektrod tak dlouho, dokud jejich pomr neodpovd rovnovn konstant pslun reakce, zde reakce 13-3, KREDOX = [Cu2+]/[Ag+]2 (viz. rov. 2-24). Elektrochemick lnky, u nich lze zmnou smru proudu mnit smr prbhu elektrochemick reakce jsou tzv. reversibiln lnky; pkladem je lnek na obr. 13.1. V bn praxi, kde je vyuvno elektrochemickch lnk jako zdroj energie, jsou reversibilnmi lnky akumultory, u nich pslun elektrochemick reakce b 85

samovoln jednm smrem pi vybjen akumultoru (galvanick lnek) a smrem opanm pi nabjen akumultoru (elektrolyzr). V nejbnjm olovnm akumultoru lze pslunou reakci popsat rovnic PbO2 + Pb + 2H2SO4 2PbSO4 + 2H2O; doprava b reakce pi vybjen akumultoru, opanm smrem pi jeho nabjen. V irreversibilnch lncch se se zmnou smru proudu zcela zmn reakce na jedn nebo obou elektrodch. Pkladem tohoto typu lnk z bn praxe jsou such lnky. Klasickm je lnek Leclanchv, obsahuje zinkovou anodou a katodu z oxidu manganiitho, burelu (ten je v kontaktu s uhlkem sloucm jako zprostedkovatel vmny elektron mezi burelem a zinkem). Zdrojem energie je jednosmrn probhajc reakce Zn + MnO2 ZnMn2O4, take po dosaen rovnovhy vybit lnku, jej nelze zptn nabt.

13.1.4 Schematick znzorovn lnk

Pro znzorovn struktury elektrochemickch lnk se pouv jednoduch linern formy (je respektovna konvence IUPAC, tj anoda vlevo, katoda vpravo), z n je patrn poad jednotlivch komponent lnku a koncentrace ptomnch ltek. Msto vzniku potencilu je vyznaeno svislou arou, . lnek na obr. 13.1 lze schematicky znzornit takto: CuCu(SO)4 ([Cu2+] = 1)AgNO3 ([Ag+] = 1)Ag; asto se uvd pouze aktivn komponenty: CuCu2+ ([Cu2+] = 1)Ag+ ([Ag+] = 1)Ag.

13.1.5 Kapalinov potencil

Dvojit svisl ra na rozhran obou elektrod ve schematickm znzornn lnku pedstavuje tzv. kapalinov potencil, vznikajc na obou koncch solnho mstku. Kapalinov potencil vznik vdy na rozhran dvou roztok o rznm sloen jako dsledek rzn rychlosti pohybu rznch iont. V elektroanalytickch metodch se jeho vliv na namen napt lnk minimalizuje pouvnm solnch mstk plnnch koncentrovanmi roztoky sol jejich kation i anion jsou zhruba stejn pohybliv. Za tchto podmnek je vodiv spojen mezi elektrodami zprostedkovno pedevm ionty v solnm mstku, piem kapalinov potencily na obou koncch mstku jsou zhruba stejn velk, ale opanho znamnka, take se do znan mry vykompenzuj. Typickmi solemi solnch mstk jsou ji zmnn chlorid a dusinan draseln.

13.1.6 Elektrody
Elektrochemick lnky pro elektroanalytick men lze sestavovat z rznch typ elektrod. V jejich nsledujcm pehledu je uvedeno schematick znzornn elektrody, reakce urujc elektrodov potencil a pslun tvar Nernstovy rovnice. Elektrody I. druhu jsou tvoeny kovem (plek, drtek) ponoenm v roztoku svch iont. Pkladem me bt ji ve uveden elektroda stbrn: AgAgNO3 ([Ag+]) Ag+ + e Ag E = E0(Ag/Ag+) + 0,059 log [Ag+] = 0,799 + 0,059 log [Ag+] Elektrody II. druhu jsou tvoeny kovem pokrytm vrstvou sv mlo rozpustn soli ponoenm v roztoku obsahujcm anion tto soli. Dleit elektrody II. druhu jsou: 86

argentchloridov elektroda AgAgCl, KCl ([Cl-] AgCl + e Ag + ClE = E0(AgCl) 0,059 log [Cl-] = 0,222 0,059 log [Cl-] a kalomelov elektroda (kalomel je triviln nzev mlo rozpustnho chloridu rtunho) HgHg2Cl2, KCl ([Cl-]) Hg2Cl2 + 2e 2Hg + 2Cl0,059 E = E 0 (Hg 2 Cl 2 ) log[Cl - ] 2 = 0,268 0,059 log[Cl - ] 2 Plat obecn, e potencil elektrod I. druhu (tzv. kationtovch elektrod) linern roste s rstem logaritmu koncentrace pslunho kationtu v roztoku a to tak, e pi zmn koncentrace o jeden d se potencil zmn o 0,059/n V (pi 25o C). Potencil elektrod II. druhu (tzv. aniontovch elektrod) linern kles s rstem logaritmu koncentrace aniontu v roztoku; v tomto ppad se pi zmn koncentrace o jeden d zmn potencil elektrody o 0,059/n V. Elektrody redoxn jsou realizovny inertnm kovem (Pt, Au, Hg), ppadn uhlkem, ponoenm v roztoku obsahujcm oxidovanou i redukovanou formu pslun ltky. Inertn kov zde hraje roli zprostedkovatele vmny elektron mezi obma redoxnmi formami. Jako pklad lze uvst Fe2+/Fe3+ elektrodu: PtFe3+ ([Fe3+]), Fe2+ ([Fe2+]) Fe3+ + e Fe2+

E = E 0 (Fe 2 + /Fe 3 + ) 0,059 log

[Fe 2 + ] [Fe 3 + ]

= 0,771 0,059 log

[Fe 2 + ] [Fe 3 + ]

Membrnov elektrody jsou tvoeny membrnou (i pepkou) z uritho materlu, M, kter zcela odluje dva roztoky, 1 a 2. Jak membrna, tak i roztoky obsahuj urit ion, I (kation nebo anion, pro jednoduchost zde nen nboj iontu vyznaen), kter se me astnit rovnovn vmnn reakce mezi roztokem a membrnou. Po ustaven rovnovhy mezi ionty v roztoku a v membrn, nabyde kad strana membrny vi roztoku uritho potencilu, E1, E2, jeho velikost zvis na koncentraci iontu I v tom roztoku, s nm je pslun strana membrny v kontaktu. Rozdl tchto potencil je membrnov potencil, EM: X ([I]1)M, membrnaX ([I]2) E1 E2

MI M + I
[ I] 0,059 13-5 log 1 . [I]2 z Membrnov elektrody se od ostatnch diskutovanch typ elektrod li tm, e jejich potencil je urovn vmnou iont mezi membrnou a roztokem a nikoli redoxn reakc. Proto v Nernstov rovnici platc pro membrnov elektrody (rov. 13-5) vystupuje symbol z pedstavujc nboj (oxidan slo) iontu astncho se vmnn reakce a nikoli poet vymovanch elektron. E M = E1 E 2 =

Poznmka. Membrnov potencil hraje vznanou roli v ad biologickch proces, nap. pi penen vzruchu neuronem. V klidovm stavu je bunn membrna neuronu polarizovna tak, e jej vnitn strana m oproti stran vnj negativnj potencil (asi 87

70 mV) co je zpsobeno rznou koncentrac iont uvnit a vn buky. Vn je vt koncentrace Na+ iont, uvnit K+ iont. Pi podrdn (stimulaci) dojde v mst stimulace ke zven propustnosti membrny pro Na+ ionty, kter tak vnikaj z venku dovnit buky (pispv k tomu jak koncentran gradient tak i negativn nboj na vnitn stran membrny). Tm se v mst stimulace zmn polarita membrnovho potencilu vnitn strana membrny se stane oproti stran vnj pozitivnj (asi o 50 mV). O zlomek sekundy pozdji (ms) se stimulovan msto membrny stane velmi propustn pro K+ ion, kter je vypuzovn z vnitku neuronu do vnjho prosted (opt v dsledku koncentranho gradientu a v dsledku elektrostatickho odpuzovn vnitn strana membrny je v tomto momentu kladn). Tento bytek kladnch iont ve vnitnm prostoru neuronu vede k ustaven pvodnho, klidovho stavu membrny. Avak jet dve, ne se stimulovan msto vrt do klidovho stavu, penese se zven propustnost pro Na+ ion na msto pilehl k mstu stimulace a tam dojde k dal stejn zmn polarity membrnovho potencilu jako tomu bylo v mst stimulace a pot ke zmn propustnosti pro K+ ion. Cyklus se tak neustle opakuje a pslun potencilov zmna (akn potencil) se po neuronu rychlost dov destek a stovek m/s. Obnovu pvodn iontov rovnovhy uvnit buky, tj. zbaven se nadbytench Na+ iont a doplnn bytku K+ iot zajiuje v organismu aktivn (energizovan) transportn mechanismus, tzv. sodno-draseln pumpa.

Obr. 13.2. Pklad realizace kalomelov (A) a argentchloridov (B) referentn elektrody s nasycenm roztokem KCl.

13.1.6.1 Sestavovn elektrochemickch lnk Elektrody do lnk pouvanch pro elektroanalytick ely jsou vybrny tak, aby jednou z nich byla elektroda, jej potencil, ppadn proud j prochzejc, byl zvisl na koncentraci analytu ve vzorku. Tato elektroda je nazvna elektrodou indikan nebo pracovn. Bv to nejastji elektroda I. druhu, redoxn elektroda i elektroda membrnov. Druhou elektrodou v lnku bv elektroda referentn, jej vlastnosti (potencil) na sloen analyzovanho vzorku nezvis a nemn se ani v ppad, e j tee elektrick proud. Bv to zpravidla elektroda II. druhu, nejastji elektroda kalomelov

88

nebo argentchloridov. Obsah analytu se tak zjiuje sledovnm zmny vlastnost (odezvy) jedin elektrody. Rovn pi popisu vlastnost elektrochemickho lnku se asto msto o "napt lnku" mluv pouze o "potencilu indikan i pracovn elektrody". Volba indikan (pracovn) elektrody zvis na typu elektroanalytick metody, referentn elektrody (obr. 13.2) bvaj ve vech metodch stejn. V bn praxi se pojmem "elektroda" zpravidla mn pouze tuh vodiv fze; stbrnou elektrodou je tak stbrn drtek, platinovou redoxn elektrodou je platinov drtek nebo plek atp.

13.2 Rovnovn potenciometrie

Princip metody. Analyt je stanoven z rovnovnho napt elektrochemickho lnku tvoenho indikan elektrodou ponoenou do analyzovanho roztoku a referentn elektrodou spojenou s analyzovanm roztokem solnm mstkem. Napt je meno za podmnek, pi nich lnkem netee elektrick proud.

V praxi se vyuvaj dv varianty rovnovn potenciometrie. Pi pm potenciometrii se analyt stanovuje pmo z hodnot zmenho napt. Jde, jako v ppad valn vtiny instrumentlnch metod, o komparativn metodou. Stanoven je tud provdno na zklad kalibran zvislosti, tj. na porovnn napt lnku zmenho v analyzovanm roztoku s naptm tho lnku zmenho za stejnch podmnek v roztocch o znm koncentraci analytu. Pi potenciometrickch titracch se ze zvislosti rovnovnho napt lnku na mnostv pidanho odmrnho roztoku zjiuje konen bod titrace a analyt je stanoven ze spoteby odmrnho roztoku.

Obr. 13.3. Schema zapojen obvodu pro potenciometrick men a pklad realizace potenciometrick ndobky s elektrodami.

13.2.1 Pm potenciometrie
13.2.1.1 Instrumentace Schema a pklad realizace elektrochemickho lnku pro potenciometrick men je na obr. 13.3. Referentn elektrodou bv elektroda kalomelov i argentchloridov, vhodnou indikan elektrodu je teba zvolit podle druhu analytu. Vyut lze v principu

89

vech druh elektrod, protoe dle Nernstovy rovnice je jejich potencil funkc (logaritmickou) koncentrace uritho iontu. V praxi se vak pi pm potenciometrii pouvaj pedevm membrnov elektrody, kter jsou zkladem iontov selektivnch elektrod (ISE Ion Selective Electrode). Pklady potenciometrickch indikanch elektrod jsou na obr. 13.7 a jejich popis v dalm textu.
13.2.1.2 Iontov selektivn elektrody Membrna pouvan v ISE mus bt nerozpustn v analyzovanm roztoku a mus bt schopna s roztokem v idelnm ppad vymovat jeden druh iont. Vmnn reakce probhaj na rozhran povrch membrny/roztok. Ten ion, kter se astn rovnovn vmny mezi roztokem a materilem membrny me bt pslunou ISE stanoven.

EM

REF2
roztok 2

2
Xz+

[X ] 2
Xz+

z+

M-

REF1
roztok 1

membrna
Xz+ Zz+

Xz+ Xz+ X
z+

[Xz+ ] 1
Xz+

Xz+

Xz+

Xz+

E2 REF2 [Xz+]2 membrna

E1 [Xz+]1 REF1
analyzovan vnj referentn roztok elektroda

membrnov elektroda (ISE)

Obr. 13.4. Princip potenciometrickho men s membrnovou elektrodou (znzornna je situace, kdy membrna vymuje s roztokem kation Xz+ a plat [Xz+]1 >[Xz+]2 ) a schematick znzornn elektrochemickho lnku s ISE. Pi men membrnovho potencilu je zapoteb, aby byl obvod s voltmetrem uzaven, tj. membrna mus mt uritou vodivost. Tu zajiuj voln ionty v objemu membrny; mohou to bt ionty stejn, kter membrna vymuje s roztokem (Xz+) nebo ionty jin(Zz+).

Princip men s membrnovou elektrodou je znzornn na obr. 13.4. Membrnov potencil, EM = E1 E2, je men jako rozdl potencil dvou pololnk, z nich kad je tvoen referentn elektrodou REF1 nebo REF2 a pslunou stranou membrny 1 nebo 2. Jsou-li koncentrace iontu, zde kationtu Xz+, na obou stranch membrny stejn, jsou stejn i potencily E1 a E2 a EM = 0. Jsou-li koncentrace kationtu Xz+ na obou stranch membrny rzn, pak (viz t rov. 13-5): [X z + ]1 0,059 . 13-6 log EM = z [X z + ]2 V ISE je jedna strana membrny v kontaktu s referentnm (vnitnm) roztokem o konstantn koncentraci stanovovanho iontu, nap. [Xz+]2 = konst., v nm je ponoena vnitn referentn elektroda. Druh strana membrny je v kontaktu s analyzovanm roztokem se stanovovanou koncentrac [Xz+]1 v nm je ponoena vnj referentn 90

elektroda. Pak lze rov. 13-6 upravit do tvaru, z nj je patrn zvislost membrnovho potencilu na koncentraci stanovovanho kationtu: 0,059 13-7 EM = K + log[X z + ]1 . z Je-li vymovanm iontem anion Yz-, pak plat pro membrnov potencil: 0,059 13-8 EM = K ' log[Y z ]1 . z Odpovdajc kalibran zvislosti pro oba typy elektrod jsou schematicky znzornny na obr. 13.5. U kationtov ISE potencil s rstem koncentrace kationtu roste, u aniontov ISE potencil s rstem koncentrace aniontu kles. Linern sti zvislost odpovdaj rovnicm 13-7 ppadn 13-8, tj. pi zmn koncentrace kationtu (aniontu) o jeden d vzroste (poklesne) potencil ISE o 0,059/z volt. Odchylky od idelnho chovn jsou zpsobeny tm, e: - pi vysokch koncentracch se vraznji projevuje rozdl mezi koncentrac analytu (pouitou pro sestrojen kalibran zvislosti) a jeho aktivitou (pro ni pesn plat Nernstova rovnice); - pi malch koncentracch analytu se na hodnot menho potencilu relativn vce podl jin ionty v roztoku, protoe ideln membrna, kter by vymovala s roztokem pouze jedin druh iont, neexistuje. Zvislost potencilu na logaritmu koncentrace bv linern pes nkolik koncentranch d (asi od 10-5 do 0,1 mol/l), analyticky lze ISE vyuit pro stanoven iont o koncentracch od asi 10-6 do 1 mol/l.

E smrnice =-0,059/z

A
-6 -5 -4 -3

smrnice =0,059/z

B
-6 -5 -4 -3

-2 -1 0 log[Xz+]

-2 -1 0 log[Yz- ]

Obr. 13.5. Schema zvislosti potencilu ISE na logaritmu koncentrace potencil urujcho iontu. A kationtov ISE, B aniontov ISE. (Podobn zvislost plat i pro elektrody prvnho (A) a druhho (B) druhu, viz odpovdajc Nernstova rovnice).

Pklad 13.1. Napt lnku tvoenho nasycenou kalomelovou elektrodou a Pb2+ ISE v 50,0 ml analyzovanho vzorku bylo -0,4706 V. Po pidn 50,0 l 2,0 M standardnho roztoku Pb2+ iont se potencil zmnil na 0,4490 V. Jak je koncentrace olovnatch iont v analyzovanm vzorku v mol/l? een: E1 = K + (0,059/2) log [Pb2+], E2 = K + (0,059/2) log {[Pb2+] + [st]; [st] = 2,00,05/50 = 0,002 mol/l (zanedbna zmna objemu analyzovanho vzorku);

91

E2 - E1 = (0,059/2) log {[Pb2+] + [st]} (0,059/2) log [Pb2+]; 2(E2 - E1)/0,059 = log ([Pb2+] + [st])/ [Pb2+]; 2(E2 - E1)/0,059 = 2(-0,449 + 0,4706)/0,059 = 0,732; 100,732 = ([Pb2+] + 0,002)/ [Pb2+], odkud [Pb2+] = 4,5510-4 mol/l. V relnch ISE nemvaj ob strany membrny naprosto stejn vlastnosti, take i pi stejn koncentraci iont na obou stranch membrny lze na membrn namit potencilov rozdl, tzv. asymetrick potencil. Jeho hodnota bv zahrnuta v konstant K (K'). Zmna asymetrickho potencilu s asem je jednm z dvod relativn ast kalibrace iontov selektivnch elektrod.
Selektivita ISE. Potencil ISE s relnou membrnou je ovlivovn nejen ionty analytu, ale i vtm i menm mnostvm iont jinch (interferujcch), kter jsou ptomny v analyzovanm roztoku. Msto rov. 13-7 i 13-8 je proto nutno k popisu membrnovho potencilu pout obecnj rovnice, kter m pro ppad kationtov ISE tvar: 0,059 log[[X z + ] + k X, B [B z + ]] , 13-9 EM = K + z kde [Bz+] je koncentrace interferujcho kationtu a kX,B je koeficient selektivity udvajc, nakolik se pi stanoven analytu X na menm potencilu podl interferujc ion B. m je hodnota koeficientu selektivity vt, tm vce se odpovdajc interferent podl na potencilu ISE. Je-li kX,B = 1, je ISE stejn citliv k analytu X i interferentu B. Podle potu druh interferujcch iont by mla bt selektivita pslun ISE charakterizovna odpovdajcm potem koeficient selektivity. Pro aniontovou ISE plat obdobn rovnice: 0,059 EM = K ' log[[Y z ] + k Y, B [B z ]] . 13-10 z V tab. 13.1 jsou pro ilustraci uvedeny nkter koeficienty selektivity kadmiov a dusinanov ISE. Je vidt, e pi stanoven Cd2+ iontu interferuj ionty eleznat a olovnat, zatmco ionty zinenat a kobaltnat maj vliv zanedbateln (pokud nejsou ve srovnn s kademnatmi ionty ve velkm nadbytku). V ppad dusinanov elektrody znan interferuj ionty chloristanov a thiokyanatanov; z praktickho hlediska je dleit, e mlo interferuj ionty dusitanov, kter v relnch vzorcch asto dusinanov ionty doprovz. Znalost koeficient selektivity je dleit, pokud maj bt stanovovny urit ionty ve vzorku, kde se rovn vyskytuj ionty, pro kter m pouit ISE vysokou hodnotu koeficientu selektivity je nutno je vhodnm zpsobem maskovat nebo separovat.
Tab.13.1. Vybran koeficienty selektivity pro kadmiovou a dusinanovou ISE

Interferent, B

Cd 2+ , B

Interferent, B

k NO , B
3

Zn2+ Co2+ Al3+ Pb2+ Fe2+

4.10-4 0,02 0,13 6,31 200

SO42ClNO2ISCNClO4-

2.10-5 5.10-3 0,05 20 63 1000

Zkladn typy iontov selektivnch membrn a konstrukn uspodn ISE. V ISE jsou pouvny - membrny sklenn, tvoen skly rznho sloen;

92

- membrny krystalick tvoen monokrystalem nebo lisovan z polykrystalickch materil, asto nap. ze sulfid tkch kov; - membrny kapaln v nich je aktivn komponenta rozputn ve vhodnm hydrofobnm rozpoutdle imobilizovna v polymernm materilu (nejastji v PVC). Aktivn komponentou jsou zde speciln typy iontomni, ppadn neutrln nosie iont, tzv. ionofory, tvoc se stanovovanm iontem komplex.
Tab.13.2. Vbr ISE s membrnami z rznch materil a typick pklady jejich pouit.

Typ a materil membrny sklo monokrystal LaF3 polykrystalick materil AgI Ag2S CuS (+ Ag2S)* PbS (+ Ag2S)* CdSe (+ Ag2S)* PVC membrna rzn aktivn komponenty

Stanovovan ion H+, Na+ F-

IAg+, S2Cu2+ Pb2+ Cd2+ NH4+, K+, Ca2+, NO3-, Cl-, tvrdost vody (Ca2++Mg2+)

*materil pidvn do membrny pro zven jej celkov vodivosti

V tab. 13.2 je uveden vbr ISE s membrnami z uvedench materil a pklady iont, pro jejich stanoven jsou pouvny. Principy konstruknho uspodn membrn v ISE jsou znzornny na obr. 13.6, ukzka typick praktick realizace ISE je na obr. 13.7B. Vnitn elektrolyt bv pi praktickch aplikacch zdrojem experimentlnch problm (nik roztoku, vypaovn), proto je v mnoha ISE vnitn roztok a v nm ponoen vnitn referentn elektroda nahrazen kontaktem vhodnho tuhho materilu s membrnou tak, aby se na tomto kontaktu vytvoil konstantn potencilov rozdl, kter pln lohu vnitn referentn elektrody. V tomto ppad se mluv o tzv. solid-state elektrodch.
vnitn referentn elektroda vnitn referentn elektroda pvodn vodi

vnitn elektrolyt vnitn roztok krystalick nebo polymern membrna

Ag Ag 2 S

A analyzovan
roztok

sklenn membrna

analyzovan roztok

Obr. 13.6. Konstrukn uspodn zkladnch typ ISE. A-se sklennou membrnou; B-s membrnou monokrystalickou, polykrystalickou ppadn kapalnou imobilizovanou v PVC (vnitn referentn elektrodou bv argentchloridov elektroda); C-pklad solid-state ISE (kontakt Ag/Ag2S je v podstat elektrodou I. druhu, jej potencil je konstantn, pokud je konstantn koncentrace Ag+ iontu v membrn).

93

pvod k vnitn referentn elektrod

stnn - pvod k vnj ref. elektrod plnc otvor plastikov nebo sklenn tlo elektrody vnj ref. elektroda vnitn vodi pvod k vnitn ref. elektrod

sklenn trubika

A
Pt nebo Au drtek

B
membrna

C
sklenn membrna

soln mstek (keram. frita) vnitn ref. elektroda ponoen ve vnitnm elektrolytu

Obr. 13.7. Pklady realizace nkterch potenciometrickch indikanch elektrod. A redoxn platinov nebo zlat elektroda; B ISE s krystalickou ppadn kapalnou membrnou (pokud nejde o solid-state elektrodu, je uvnit tla elektrody roztok vnitnho elektrolytu); C kombinovan sklenn pH elektroda.

13.2.1.3 Men pH Vzhledem k charakteru zvislosti potencilu elektrody na koncentraci se koncentrace iont v roztocch asto vyjaduje p-funkc, viz. kapitola 1.5.3, rov. 1-4; ISE jsou proto nkdy nazvny pI elektrodami (I = ion). Nejinak je tomu s nejznmj ISE, sklennou pH elektrodou pro zjiovn koncentrace (pesnji aktivity) vodkovch iont. Pro vztah mezi membrnovm potencilem a pH plat z rovnice 13-7 pro potencil kationtov ISE: EM = K + 0,059 log [H+] = K - 0,059 pH. 13-11 Zvislost EM reln sklenn elektrody na pH je na obr. 13.8; v souladu s uvedenou rovnic potencil kles se smrnic -0,059V/pH. Pro pH > 11 a pro pH < 1 lze pozorovat odklon od linearity. V prvm ppad jde o tzv. alkalickou chybu sklenn elektrody, zpsobenou tm, e pi vysokch hodnotch pH (tj. pi velmi nzkch koncentracch H+ iont) je membrnov potencil vraznji ovlivovn mnohonsobn vy koncentrac alkalickch kov v roztoku (nap. v roztoku 0,01M NaOH o teoretickm pH = 12, je pibline 10-12 mol/l H+ iont a 1010 krt vce, tj. 10-2 mol/l Na+ iont). V druhm ppad je odklon od linearity zpsoben tzv. kyselou chybou sklenn elektrody souvisejc se zmnou obsahu vody v povrchov vrstv sklenn membrny v siln kyselch roztocch, m se v n mn aktivita H+ iontu. Praktick definice pH. Pi men pH se nezjiuje koncentrace (aktivita) H+ iont, z n by bylo mono pH vypotat z definin rovnice, pH = -log a(H+), ale porovnv se membrnov potencil dan elektrody (odezva elektrody) zmen v analyzovanm roztoku, EM(x), a v roztoku standardnm o znm hodnot pH, EM(st):

94

odezva v analyzovanm roztoku: odezva ve standardnm roztoku: pravou plyne z tchto rovnic praktick definice pH:

EM(x) = K - 0,059 pH(x) EM(st) = K - 0,059 pH(st)

E M (x) E M (st) 13-12 0,059 Stanoven pH(x) dle rov. 13-12 umouj upraven voltmetry, tzv. pH-metry. Ped jejich pouitm k men pH neznmho roztoku je nutno je kalibrovat. pH = pH (st )

kysel chyba teoretick zvislost

alkalick chyba

Obr. 13.8. Zvislost potencilu sklenn elektrody na pH (rst pH znamen pokles aktivity H+ iont, proto potencil s rstem pH kles).

8 pH - daj pH-metru 7 6 5 4 4 5 6 7 pH - standardn pufr 8

Obr. 13.9. Schema kalibrace pHmetr ve dvou pufrech. 1 - kalibrace v prvnm pufru (zde o pH = 5,0); 2 kalibrace v druhm kalibranm pufru (zde o pH = 7,5).

Kalibrace pH-metru. Modern pH-metry se zpravidla kalibruj dvma standardnmi roztoky, tzv. kalibranmi pufry (tab. 13.3) a maj k tomuto elu dva kalibran nastavovac prvky. Schematicky je postup kalibrace naznaen na obr. 13.9: - pi ponoen elektrody do prvho z pufr se prvnm kalibranm prvkem nastav na displeji pH-metru daj seln rovn hodnot pH tohoto pufru. Tm je zmen hodnot potencilu EM(st) piazena odpovdajc hodnota pH(st);

95

- pi ponoen elektrody do druhho kalibranho pufru se druhm nastavovacm prvkem opt nastav na displeji pH-metru daj seln rovn pH druhho pufru. Tto druh kalibrace se pouv proto, e smrnice odezvy sklenn elektrody na pH nebv vdy teoretick, tj. -0,059 V/pH (viz. rov. 13.11 a 13.12), ale asto men a nadto se s asem mn. Kalibrac druhm kalibranm pufrem se tak nastav aktuln smrnice tto zvislosti. Kalibran pufry by mly bt vybrny tak, aby pH neznmch roztok bylo mezi hodnotami pH pouitch kalibranch pufr.
Tab. 13.3. Vybran standardn roztoky pro kalibraci pH-metr (koncentrace jsou uvedeny v molalitch, mol/kg, z dvod pesnosti ppravy pi rznch teplotch).

Standardn roztok hydrogenvinan draseln, nasycen roztok 0,05 m hydrogenftalan draseln 0,025 m KH2PO4 + 0,025 m Na2HPO4 0,01 m tetraboritan sodn

pH (25oC) 3,557

pH (50oC) 3,549

4,008 6,865 9,180

4,060 6,833 9,011

Jin elektrody pro men pH. Pro men pH m sklenn elektroda nesporn nejvt vznam. Pro bnou praxi jsou sklenn elektrody kombinovan s vnj referentn elektrodou, obr. 13.7C, take prce s nimi je jednoduch. V nkterch specilnch ppadech, pedevm v technick praxi se k men pH pouvaj kovov elektrody, nap. antimonov nebo bizmutov pH elektroda; jejich hlavn pednost oproti kehk sklenn elektrod je jejich mechanick pevnost. V souasn dob se ke zjiovn pH zanaj pouvat speciln polovodiov mikrostruktury, nap. tzv. ISFET (Ion Selective Field Effect Transistor). Membrna umoujc vmnu iont je nanesena na dc elektrod transistoru. Membrnov potencil, kter se ustav v roztoku o uritm pH d proud tekouc transistorem; tento proud je mrou pH menho roztoku.

13.2.2 Potenciometrick titrace

Potenciometrie je asto pouvanou objektivn metodou zjiovn konenho bodu titrac menm zvislosti potencilu vhodn indikan elektrody na objemu odmrnho roztoku pidanho do titrovanho roztoku. Touto zvislost je sigmoidn titran kivka, jej inflexn bod je zpravidla povaovn za konen bod titrace. Pesn tomu tak je pouze v ppad, e analyt a titran inidlo reaguj v molrnm pomru 1:1. V mnoha ppadech, pedevm pi redoxnch titracch, tomu tak asto nebv. Z praktickho hlediska vak rozdl mezi spotebou odetenou v bod ekvivalence a v bod inflexe titran kivky zpsobuje zanedbatelnou titran chybu, protoe kivka je zde velmi strm. Pro potenciometrick titrace lze pout stejn experimentln zazen jako pro pmou potenciometrii, obr. 13.3, s tm rozdlem, e do ndobky st byreta s odmrnm roztokem. Pi manulnch titracch se do titrovanho roztoku postupn pidv odmrn roztok z byrety manuln a po kadm pdavku se zaznamenv potencil. Zpravidla se zaznamenv cel titran kivka, zjist se bod inflexe a jemu odpovdajc spoteba odmrnho roztoku. Pi automatickch titracch v titrtorech s motoricky ovldanou byretou jsou pdavky odmrnho roztoku zeny elektronicky (dnes zpravidla externm nebo pmo do titrtoru zabudovanm potaem). Obvykle se titruje pouze k pedem nastaven hodnot potencilu konenho bodu. Podle rozdlu aktulnho potencilu a potencilu konenho d titrtor i rychlost a mnostv pidvanho titranho roztoku, m se sniuje nebezpe 96

petitrovn roztoku. Ze zmen spoteby odmrnho roztoku, jeho koncentrace a navky vzorku (daj o hmotnosti vzorku me bt do titrtoru pedn automaticky z pipojench elektronickch vah) titrtor vypot a zobraz koncentraci analytu. Je zejm, e automatick titrace jsou vhodn (podobn jako i jin automatizovan analytick metody) tam, kde se titruje velk mnostv piblin stejnch vzork. Podle typu odmrnho stanoven je nutno volit vhodnou elektrodu tak, aby jej potencil zvisel na zmnch v titrovanm roztoku; vhodn elektrody jsou uvedeny v tab. 13.4.
Tab.13.4. Indikan elektrody vhodn pro rzn odmrn stanoven

Odmrn stanoven acidi/alkalimetrie argentometrie redoxn titrace komplexometrie

Indikan elektroda sklenn pH elektroda Ag elektroda I.druhu Pt, Au redoxn elektroda kationtov elektroda I. druhu, ISE

Poznmka. V elektrochemickch lncch me bt kapaln elektrolyt nahrazen tuhou ltkou s iontovou vodivost. V praxi jsou bn pouvny potenciometrick detektory kyslku, v nich je elektrolytem vhodn upraven tuh oxid zirkoniit, ZrO2. Tyto detektory jsou pouvny k zen spalovacch proces v nejrznjch zazench jako jsou elektrrensk a teplrensk kotle, masov jsou vyuvny ve vech modernch automobilovch spalovacch motorech. Spalovac procesy jsou zeny na zklad sledovn obsahu kyslku v plynech, kter vstupuj a vystupuj ze spalovacho prostoru. V automobilovch motorech je detektor kyslku s oxidem zirkoniitm nazvn lambda sensorem, protoe umouje stanovit tzv. parametr , kter je roven aktulnmu pomru vzduch/palivo k stechiometrickmu pomru vzduch/palivo. Lambda sensor je umstn ve vfukovm potrub. Na situaci, kdy ve vfukovch plynech prv vymiz kyslk, tj. kdy do vlc vstupuje stechiometrick sms vzduch/palivo ( = 1), zareaguje lambda sensor nhlou zmnou potencilu, jako je tomu pi titracch v blzkosti bodu ekvivalence. Nhlou zmnou potencilu (opanho smru) zareaguje lambda sensor t na situaci, kdy se ve vfukovch plynech kyslk prv objev. Podle signlu z lambda sensoru d mikropota v automobilu dvkovn paliva do vlc tak, aby motor pracoval za optimlnch podmnek jak z hlediska vkonu, tak i sloen emis.

13.3 Voltametrie
Princip metody. Elektrochemick lnky pouvan ve voltametrii jsou sestavovny z polarizovateln pracovn elektrody ponoen do analyzovanho roztoku a nepolarizovateln referentn elektrody spojen s analyzovanm roztokem solnm mstkem. Pi voltametrick analze se sleduje zvislost elektrickho proudu tekoucho tmto lnkem na potencilu pracovn elektrody, kter se s asem mn (nap. linern s asem roste i kles); potencil pracovn elektrody se d z externho zdroje. V ppad, e v roztoku nen ltka, kter by se redukovala i oxidovala, je pracovn elektroda zpolarizovna a proud j netee. Je-li v roztoku ltka, kter se pi uritm potencilu oxiduje nebo redukuje, dojde k depolarizaci elektrody a tee j proud. Velikost odpovdajcho anodickho i katodickho proudu je mrou koncentrace tohoto depolariztoru - analytu. Ltky zpsobujc depolarizaci elektrody se obecn nazvaj depolariztory; v elektroanalytickch metodch jsou sledovanmi depolariztory pedevm stanovovan ltky, analyt.

97

Obr. 13.10. Schema zapojen obvodu pro voltametrick men v dvouelektrodovm (A) a telektrodovm (B) uspodn elektrochemickho lnku a pklad realizace voltametrick ndobky (C) pro men v telektrodovm uspodn (a-pomocn elektroda, r-referentn elektroda, w-pracovn elektroda); pracovn elektrodou je zde rotujc diskov elektroda (viz obr. 13.11), elektroda je uvdn do rotanho pohybu elektromotorkem (nen zakreslen).

13.3.1 Instrumentace
Principiln zapojen obvodu pro provdn voltametrickch men je na obr. 13.10A. Napt ze zdroje vkldn na pracovn a referentn elektrodu je meno voltmetrem a proud tekouc lnkem je men amprmetrem. Vzhledem k tomu, e potencil nepolarizovateln referentn elektrody je konstantn, mn se se zmnou vloenho napt pouze potencil polarizovateln pracovn elektrody. Nevhodou dvouelektrodovho uspodn voltametrickho lnku je, e potencil pracovn elektrody nen pesn znm, protoe pi prchodu proudu se st vloenho napt ztrat na odporu analyzovanho roztoku (bytek napt je roven souinu prochzejcho proudu a tohoto odporu). V praxi se proto pouv telektrodovho zapojen voltametrickho lnku, obr. 13.10B. Voltametrick lnek je doplnn o tet, pomocnou elektrodu. Proud tee pouze mezi pomocnou a pracovn elektrodou a skuten potencil pracovn elektrody se m mezi pracovn a referentn elektrodou za bezproudovho stavu. Elektrochemick reakce, kter probhaj pi prchodu proudu na pomocn elektrod se nesleduj, bv to oxidace vody, i redukce vodkovho iontu. Zdrojem napt v telektrodovm zapojen je elektronick potenciostat. Potenciostat je pstroj, kter udruje potencil pracovn elektrody na poadovan hodnot 98

tm, e poadovan potencil neustle porovnv s aktulnm zmenm potencilem a ppadn rozdl, zpsoben nap. bytkem napt na odporu roztoku, automaticky vyrovnv zmnou napt na pomocn elektrod (obr. 13.10C). asov prbh poadovanho potencilu a men proudu zajiuje v modernch pstrojch pota.
13.3.1.1 Voltametrick elektrody Pracovn polarizovateln elektrody ve voltametrii bvaj z tuhch materil (Pt, Au, rzn formy uhlku) nebo rtuov. Elektrody mohou mt rzn tvar, pklady jsou na obr. 13.11. Pouvaj se v klidnm i mchanm roztoku, asto je mchn roztoku zajiovno pmo rotac elektrody. V klidnm roztoku je analyt dopravovn k elektrod pouze difz, v mchanm i konvekc. Transport migrac bv potlaovn (viz dle), protoe se mn se zmnou potencilu elektrody. Voltametrie se rtuovou kapajc elektrodou se z dvod historickch nazv polarografi.

Obr.13.11. Pklady voltametrickch a polarografickch elektrod. A-drtkov elektroda; B-vlknov mikroelektroda (aktivn st elektrody je zvtena, vlkno o prmru 1 a 10 m a dlce do 1 mm bv z platiny, uhlku i wolframu); C-rotujc diskov elektroda (prmr aktivn sti disku bv 1 a 10 mm); Delektronicky zen rtuov kapkov elektroda (v klidovm stavu je psobenm vratn pruiny na uzvr kapilra uzavena. Pi aktivaci solenoidu pohybliv jdro uzvr nazdvihne a rtu me z reservoiru tci do kapilry. Velikost vznikajc kapky se d dobou oteven kapilry. Elektroda umouje prci s visc i kapajc rtuovou kapkovou elektrodou. Je doplnna elektronicky zenm kleptkem, kter lehkm derem na kapilru odtrhne starou kapku pi tvorb kapky nov).

Pomocn elektrody mvaj ve srovnn s pracovnmi elektrodami podstatn vt povrch, take jsou prakticky nepolarizovateln; obvykle jsou tvoeny platinovm plkem. Pomocn elektroda bv od analyzovanho roztoku oddlovna sklennou fritou, aby se zabrnilo kontaminaci roztoku ppadnmi produkty na n probhajcch elektrodovch reakc. Referentn elektrody jsou obvykle elektrodami II druhu (kalomelov, argentchloridov).

99

13.3.1.2 prava analyzovanho roztoku K roztoku vzorku ve voltametrickm lnku se zpravidla pidv roztok indiferentnho (zkladnho) elektrolytu (minerln kyseliny, hydroxidy, neutrln sole jako KCl, KNO3), kter zajiuje dostatenou elektrickou vodivost roztoku. Jeho koncentrace je vdy podstatn vy ne koncentrace analytu, take proud mezi pracovn a pomocnou elektrodou zprostedkovvaj pedevm ionty tohoto indiferentnho elektrolytu a nedouc migrace iont analytu je tak prakticky eliminovna. Velice asto je zapoteb analyzovan roztok zbavit rozputnho kyslku, protoe kyslk se na elektrod redukuje a jeho redukn proud me pekrt redukn i oxidan proud analytu. Kyslk se vtinou odstrauje probublnm analyzovanho roztoku inertnm plynem, obvykle duskem. Krom vodnch roztok se ve specilnch ppadech provd voltametrick analza v roztocch nevodnch rozpoutdel, nap. v acetonitrilu.

13.3.2 Polarizan kivka

Polarizan kivkou je zvislost proudu tekoucho pracovn elektrodou na jejm potencilu. Polarizan kivka je zkladem vech elektrochemickch metod, pi nich tee lnkem elektrick proud.

Depolarizace nap. 2H++2e

H2

Depolarizace nap. H2O 1/2O2 +2H+ +2e

Obr.13.12. Polarizan kivka (zjednoduen) registrovan v zkladnm elektrolytu. Kivka je zakreslena v tzv. "polarografickm souadnm systmu", tj. zporn potencil roste doprava a zporn (katodick) proud roste smrem nahoru.

Polarizan kivka v zkladnm elektrolytu. Polarizan kivka registrovan v roztoku zkladnho elektrolytu pi linern s asem se mncm potencilu vkldanm na pracovn elektrodu je schematicky zakreslen na obr. 13.12. Zkladn elektrolyt se vol takov, aby obsahoval ltky, kter se oxiduj a redukuj a pi vysokch hodnotch potencil pracovn elektrody. Proto je v relativn irok oblasti potencil elektroda zpolarizovan, tee j pouze mal nabjec (kapacitn) proud. Rozsah potencil, pi nich je elektroda v zkladnm elektrolytu zpolarizovan, je vyuiteln pro voltametrickou analzu. Vyuiteln potencilov rozsah zvis na materilu pracovn elektrody, na pouitm zkladnm elektrolytu a rozpoutdle. Ve vodnch roztocch bv omezen na anodick stran oxidac vody, ppadn rozpoutnm (oxidac) materilu elektrody, na katodick stran asto redukc vodkovho iontu. Polarizan kivka v roztoku obsahujcm depolariztor a jej analytick vyuit. Je-li do roztoku zkladnho elektrolytu pidn analyt, kter se pi uritm potencilu v oblasti

100

vyuitelnch potencil oxiduje nebo redukuje, dojde pi dosaen tohoto potencilu k depolarizaci elektrody a pone j tci anodick (pi oxidaci) nebo katodick (pi redukci) proud.

kapacitn proud

Obr.13.13. Polarizan kivka (st v oblasti vyuitelnch potencil) registrovan v mchanm roztoku zkladnho elektrolytu obsahujcm dva depolariztory. A prbh potencilu vkldanho na pracovn elektrodu, B zvislost proudu redukce ltky A a C na potencilu; C - prbh koncentrace ltky A v blzkosti elektrodovho povrchu pi tyech rznch potencilech. rkovan je naznaen prbh koncentrace produktu B (pi jednom potencilu) difundujcho od elektrody do hloubi roztoku.

Na obr. 13.13B je zakreslena st polarizan kivky zmen v mchanm roztoku obsahujcm dv ltky A, a C, kter se redukuj pi dvou rznch potencilech. Potencil vkldan na pracovn elektrodu, obr. 13.13A, roste linern s asem do negativnjch hodnot. Zvislost koncentrace jedn z ltek (A) na vzdlenosti od elektrodovho povrchu pi rznch potencilech je na obr. 13.13C (pro ltku C plat obdobn zvislost). Pi potencilu E1, (viz obr. 13.13B i 13.13C) se jet dn ltka v roztoku neredukuje, elektrodou tee pouze kapacitn proud. Koncentrace ltky A u povrchu elektrody, c(A)0, je rovna jej koncentraci v hloubi roztoku, c(A)0 = c(A). Doshne-li potencil elektrody hodnotu E2, zan se redukovat ltka A (na produkt B) a elektrodou me tci proud. V dsledku tto redukce koncentrace ltky A u povrchu elektrody kles, c(A)0 < c(A), a do hloubi roztoku se roziuje koncentran gradient 101

c(A)/x. Vzdlenost od elektrodovho povrchu do msta, kde je konvekc udrovna koncentrace ltky A na hodnot rovn jej koncentraci v hloubi roztoku se nazv Nernstova difzn vrstva, ; v n je dominantnm transportnm mechanismem difze. Koncentran gradient lze v jednoduchm modelu povaovat za linern a plat pro nj:
c(A) c(A) c(A) 0 . 13-13 = x Proud I, dsledek redukce ltky A, tzv. faradaick proud, zvis na koncentranm gradientu a pro jeho velikost plat rovnice
c(A) c(A) 0 c(A) , 13-14 = nFAD x kde n je poet vymovanch elektron v pslun elektrodov reakci, F je Faradayova konstanta, A [cm2] je geometrick plocha elektrody a D [cm2s-1] je difzn koeficient ltky A (konstanta charakterizujc rychlost difze). Se zvyujcm se potencilem (nap.E3) roste rychlost elektrodov reakce a stle vce ltky A se na elektrod redukuje, m se zvtuje koncentran gradient a podle rov. 13-14 roste proud. Pi potencilu E4 je ji rychlost reakce tak vysok, e veker ltka A, kter se dostane k elektrod je zredukovna, take jej koncentrace na povrchu elektrody je nulov, c(A)0 = 0, a proud ji s dalm zvyovnm potencilu neme rst. Dosahuje sv limitn hodnoty, a protoe jeho velikost je zena difz ltky A v difzn vrstv, nazv se limitn difzn proud. Z rov. 13-14 pro nj plat nFAD I lim = c(A) = Kc(A) . 13-15 Z analytickho hlediska je dleit, e limitn proud je pmo mrn koncentraci analytu v roztoku; hodnota limitnho proudu je proto ve voltametrick analze analytickm signlem. Konstanta K zvis na typu pouit pracovn elektrody, je jin pro rtuovou kapajc elektrodu i pro rotujc diskovou elektrodu atp. a zvis t na zpsobu, jakm byla polarizan kivka zmena, viz. dle. Jak je vidt z obr. 13.13B m zvislost reduknho proudu na potencilu tvar vlny. Tato voltametrick vlna je charakterizovna jednak velikost limitnho difznho proudu (kvantitativn daj) a jednak hodnotou tzv. plvlnovho potencilu, E1/2, tj. potencilu v bod, kdy I = Ilim/2. Plvlnov potencil m blzk vztah k standardnmu (formlnmu) redoxnmu potencilu redoxn reakce, kter na elektrod probh. V tomto bod je u elektrodovho povrchu ltka prv z poloviny zredukovna (obr. 13.13C), take pomr koncentrac jej oxidovan a redukovan formy je roven jedn a z Nernstovy rovnice pro tento ppad plat E = E0; plvlnov potencil je tedy dajem kvalitativnm. Pi dosaen potencilu, pi kterm se redukuje dal ltka v roztoku (zde ltka C) proud opt pone rst a doshne hodnoty limitnho proudu odpovdajcmu koncentraci tto ltky. Rovn odpovdajc plvlnov potencil je charakteristick pro tuto ltku. I = nFAD
Tab. 13.5. Plvlnov potencily redukce nkterch kov na rtuov kapkov elektrod v roztoku zkladnho elektrolytu 0,01M KCl + 2M KNO3. Potencily jsou meny proti nasycen kalomelov elektrod.

Ion Cu2+ Pb2+ Tl+ Cd2+ Zn2+

E1/2 [V] - 0,02 - 0,38 - 0,45 - 0,59 - 1,05

102

Obdobn voltametrick vlny se registruj v ppad, e se ltky v roztoku oxiduj. Anodick proud m opan smr ne proud katodick a roste s potencilem elektrody zvyujcm se do pozitivnjch hodnot. Voltametricky i polarograficky lze stanovovat nejrznj ltky anorganick i organick. Je takto mono souasn stanovit i vce ltek v roztoku, pokud se dostaten li hodnotami plvlnovch potencil. Plvlnov potencily redukce nkterch iont kov jsou pro ilustraci uvedeny v tab.13.5.
Pklad 13.2. Z voltametrick analzy vzorku obsahujcho kadmium jsou znma data uveden v nsledujc tabulce. Jak je koncentrace kademnatch iont, Mr(Cd) = 112,4, v mg/ml ve vzorku? Objemy [ml] pouit k pprav roztok pro stanoven kadmia vzorek 0,40 M KCl standard voda lim. proud, A -3 2+ 2,010 M Cd 15,0 20,0 0 15,0 79,7 15,0 20,0 5,0 10,0 95,9 een: 5,0 ml standardnho roztoku 2,010-3 M Cd2+ obsahuje 5,02,0112,4/1000 = 1,124 mg Cd2+; Toto mnostv v 50,0 ml roztoku odpovd koncentraci kadmia ve standardu, c(st) = 1,124/50 = 0,0225 mg/ml Cd2+; Proud 79,7 A odpovd hledan koncentraci kadmia ve vzorku, c(vz), proud 95,9 A pak koncentraci c(vz)+c(st), odkud plat c(vz) = 79,70,0225/(95,9 79,7) = 0,11 mg/l.

13.3.3 Varianty voltametrick analzy

Doposud popsan zpsob proveden voltametrie, kdy je na pracovn elektrodu vkldn pouze potencil s asem rostouc nebo klesajc se nazv DC (Direct Current) voltametrie nebo polarografie (polarografick vlna, tj. vlna registrovan pi pouit rtuov kapajc elektrody je charakteristick oscilacemi zpsobenmi odkapvnm rtuti, obr. 13.14). Existuje vak cel ada variant tto metody z nich pro analytick ely jsou nejdleitj varianty nsledujc.

Obr. 13.14. Polarografick vlna. Oscilace proudu zpsoben odkapvnm rtuti (kivka A) mohou bt pinou problm pi jeho men a vyhodnocovn (na obrzku je limitn proud men ve stedu oscilac). Pi metod TAST polarografie (kivka B) je proud men jen krtkou dobu (dov ms) tsn ped odkpnutm kapky a dr se v pamti po vtinu doby ivota nsledujc kapky, a do okamiku dalho men. Doba kapky je umle zena.

103

Diferenn pulsn voltametrie. V nkterch voltametrickch metodch se na pracovn elektrodu vkld potencil sloitjho prbhu. V praxi je velice rozen diferenn pulsn voltametrie (DPV Differential Pulse Voltammetry, ppadn DPP Differential Pulse Polarography), pi n se potencil linern s asem se mnc periodicky pekld potencilovmi pulsy o amplitud dov destek mV a dob trvn destek ms. Registruje se rozdl proud zmench tsn ped vloenm potencilovho pulsu a na jeho konci, obr. 13.15A. Voltametrick kivka m tvar pku, piem poloha jeho vrcholu na potencilov ose je blzk plvlnovmu potencilu a vka je zvisl na koncentraci analytu, obr. 13.15B. Touto variantou voltametrick analzy je mono stanovovat ni koncentrace ltek a lze vedle sebe stanovovat ltky lic se podstatn mn v plvlnovch potencilech ne je tomu pi DC voltametrii (tab. 13.6).

Obr. 13.15. Diferenn pulsn voltametrie. A prbh potencilu vkldanho na pracovn elektrodu s vyznaenm interval, kdy je men proud; B voltametrick kivka registrovan pi uvedenm zpsobu men. Tab. 13.6. Limity detekce a rozdly plvlnovch potencil potebnch pro souasn stanoven dvou analyt pi nkterch voltametrickch metodch.

Metoda DC voltametrie Diferenn pulsn voltametrie Rozpoutc voltametrie

Limit detekce a E1/2 10-5 mol/l, E1/2 > 200 mV 10-8 mol/l, E1/2 > 50 mV 10-10 a 10-12 mol/l

Elektrochemick rozpoutc voltametrie. Je-li v analyzovanm roztoku koncentrace ltky tak nzk, e proud tekouc elektrodou pi jej redukci i oxidaci nelze zmit (pesnji eeno rozliit od nabjecho proudu), pak lze pi stanovovn nkterch ltek postupovat (obr. 13.16) tak, e - v prvnm kroku analzy se ltka elektrolytickm vyluovnm za konstantnho potencilu, Edep, nakoncentruje na elektrod. Potencil Edep se vol z oblasti limitnho proudu redukce i oxidace tto ltky a doba nakoncentrovn (tzv. doba pedbn elektrolzy), pi n je roztokem mchno, je dov jednotky a destky minut (podle koncentrace ltky);

104

- v druhm kroku analzy se na elektrod nakoncentrovan ltka elektrolyticky rozpout zpravidla metodou DC voltametrie nebo DPV. Na zvislosti proud potencil se rozpoutn ltky projev proudovm pkem; poloha jeho vrcholu na potencilov ose je dajem kvalitativnm, vka, tj. proud pku, Ip, (ppadn plocha pku) pak dajem kvantitativnm. Tato metoda je nazvna elektrochemickou rozpoutc (stripping) voltametri (ESA Electrochemical Stripping Analysis). Nejastji je pouvna pro stanovovn stopovch koncentrac iont nkterch tkch kov, pedevm Zn2+, Cd2+, Pb2+, Cu2+, Bi3+, Ag+, Hg2+, kter jsou na elektrod vtinou nakoncentrovvny redukc jako kov: Mn+(aq) + ne M(s), a po nakoncentrovn rozpoutny oxidac zpt do roztoku jako ionty (tzv. anodick rozpoutc analza, ASV Anodic Stripping Voltammetry): M(s) Mn+(aq) + ne.

Obr. 13.16. asov prbh potencilu a zvislost proudu na potencilu pi anodick rozpoutc voltametrii. Uveden je pklad souasnho stanoven olovnatch a kademnatch iont. rkovan je znzornno, kde na potencilov ose by byly registrovny redukn vlny Pb2+ a Cd2+, kdyby jejich koncentrace v roztoku byly dostaten vysok pro pm stanoven.

Krom elektrolytick redukce lze k nakoncentrovn nkterch ltek pout i oxidaci s nslednm rozpoutnm nakoncentrovanch ltek redukc (katodick rozpoutc voltametrie, CSV Cathodic Stripping Voltammetry) nebo adsorpci (adsorptivn rozpoutc voltametrie, AdSV Adsorptive Stripping Voltammetry). V prbhu jedn analzy, jak je vidt nap, na obr. 13.16, lze stanovit i vce ltek. Pracovnmi elektrodami jsou nejastji visc rtuov kapkov elektroda, uhlkov diskov elektroda nebo rtuov filmov elektroda (tj. uhlkov elektroda na jejm povrchu je elektrolyticky vylouen tenk "film" rtuti). Vhodou oproti atomov absorpn spektrometrii, s n je tato metoda asto srovnvna, je to, e umouje stanovit iontovou formu kov, zatmco atomov absorpn spektrometrie umouje stanovit pouze jejich celkov obsah. Elektrochemick rozpoutc analza je tak dleitm nstrojem umoujcm stle danj speciaci analytu, tj. stanoven jeho jednotlivch forem v nich se ve vzorku vyslytuje, a kter mohou mt pro praxi rzn vznam. Schopnost stanovit iontovou formu analytu vedle nap. neiontov m sice vce elektroanalytickch metod, viz nap. potenciometrie s ISE, avak na rovni

105

ultrastopovch nezastupiteln.

koncentrac

je

elektrochemick

rozpoutc

analza

prakticky

Poznmka. Objev polarografie a jej zaveden do elektrochemick a elektroanalytick praxe je spojen se jmnem Jaroslava Heyrovskho. J. Heyrovsk dospl k polarografii od studia zvislosti povrchovho napt rtuti na jejm potencilu; touto zvislost je tzv. elektrokapilrn kivka. Pi tomto studiu pouval sklennou kapilru o vnitnm prmru nkolika destek mikrometr spojenou hadikou s reservoirem rtuti. Kapilra byla ponoen do roztoku elektrolytu a rtuz n zvolna vykapvala. Na rtuovou kapku bylo z vnjho zdroje vkldno rzn napt proti druh elektrod, j byla rtuov louika na dn ndobky s roztokem elektrolytu. Povrch rtuov louiky (nepolarizovateln elektroda) byl mnohonsobn vt ne povrch rtuov kapky, take veker zmny napt se projevily pouze na rtuov kapce (polarizovateln elektroda). Rtuov kapika odkpne ze sklenn kapilry do roztoku v okamiku, kdy gravitan sla dan jej zvolna narstajc hmotnost prv pekon slu povrchovho napt, kter ji vtahuje do kapilry. Hmotnost odkapvajcch kapek (zjiovan jejich venm), ppadn doba mezi dvma kapkami, je tak pmomrn studovanmu povrchovmu napt. K zjednoduen men elektrokapilrnch kivek zapojil J. Heyrovsk (v r. 1922) do obvodu se rtuovou kapkovou elektrodou zrctkov galvanometr a sledoval zvislost protkajcho proudu na potencilu kapkov elektrody. Brzy si poviml, e v ptomnosti rznch iont kov dochz pi uritch potencilech k nrstu proudu, a e zvislost proudu na potencilu m tvar vlny, jej vka je pmo mrn koncentraci pslunho iontu. V roce 1924, spolen s japonskm spolupracovnkem M. Shikatou, navrhl pstroj, kter zvislost proudu na potencilu zaznamenval automaticky. Linern s asem se mnc potencil byl odebrn smkavm kontaktem z odporovho drtu pipojenho k akumultoru; drt byl navinut na izolovanm bubnku, kter se pomoc motorku zvolna otel. S bubnkem byl ozubenm soukolm spojen vlec s navinutm fotografickm paprem, na nj se zaznamenval protkajc proud jako stopa svtla odraenho od zrctkovho galvanometru. Pstroj nazvali polarografem (pstroj pro zznam polarizan kivky) a metodu polarografi. Proto se stle pro voltametrii se rtuovou kapajc elektrodou pouv nzev polarografie. J. Heyrovsk byl za svj objev ocenn v r. 1959 Nobelovou cenou za chemii. Rovnici difznho proudu platc pro rtuovou kapkovou elektrodu odvodil v r. 1934 D. Ilkovi; dnes je tato rovnice znma jako Ilkoviova rovnice. Pstroje pro voltametrii i polarografii dnes pouvan jsou elektronick pstroje zcela bez mechanickch komponent (vyjma rtuov elektrody, viz obr. 13.11D), jejich innost je vesms zena potaem.

13.4 Amprometrie
Princip metody. Amprometrie je metoda odvozen od voltametrie. Analyt je stanoven z velikosti proudu tekoucho pracovn elektrodou na n je, na rozdl od voltametrie, vloen konstantn a nikoli s asem se mnc potencil. Konstantn potencil je zpravidla zvolen takov, pi nm elektrodou tee limitn proud analytu. K amprometrick analze lze v principu pout stejnou instrumentaci, jako k analze voltametrick (obr. 13.10).

13.4.1 Amprometrick detektory

Amprometrie je asto pouvanou detekn metodou pi analze ltek v toku kapaliny, v rznch separanch metodch (viz dle), ppadn k detekci plynnch ltek v plynnm i kapalnm prosted. Pro tyto ely je zapoteb uspodn elektrochemickho lnku amprometrick ndobky, pslun pizpsobit. 106

Amprometrick ndobky speciln konstrukce pro urit detekn ely se nazvaj amprometrick detektory.
Detekce v toku kapaliny. Jednm ze zkladnch poadavk kladenm na amprometrick detektory pouvan k detekci v toku kapaliny (pedevm na ty, pouvan v separanch metodch) je mal vnitn objem, aby v detektoru nedochzelo k rozmvn zn detegovanch ltek. Tento poadavek spluj dv zkladn konstrukce amprometricch detektor tenkovrstv (thin-layer) detektor a wall-jet detektor; pklad jejich konstruknho uspodn je na obr. 13.17. Detekn objem v thin-layer detektoru, obr. 13.17A, je dn tloukou tsnn, kter vymezuje prmr kanlku, jm detektorem prochz analyzovan roztok. Ve wall-jet detektoru, obr. 13.17B, je deteknm objemem prostor mezi stm vstupn trubiky a povrchem pracovn elektrody.

Obr.13.17. Zkladn konstrukn uspodn amprometrickch detektor pro detekci ltek v proudcch kapalinch. A thinlayer detektor, B wall-jet detektor.

Clarkv detektor je typickm pkladem amprometrickho detektoru pro stanoven plynnch ltek v plynn i kapaln fzi. V tomto detektoru jsou elektrody od analyzovanho prosted oddleny permeabiln polymern membrnou, kter dovoluje pouze plynnm molekulm projt z analyzovanho prosted k pracovn elektrod. Plyny tak lze stanovit i v komplikovanch vzorcch, nap. v biologickch tekutinch (krev); a prv pro stanoven kyslku v krvi byl tento detektor pvodn navren. Schema Clarkova detektoru pro stanoven kyslku je na obr. 13.18. Kyslk permeuje membrnou z analyzovanho prosted do filmu elektrolytu a jm k platinov katod, na n je redukovn, O2 + 4H+ + 4e 2H2O; 13-16 redukn proud je mrou koncentrace kyslku. Stbrn anoda v prosted KCl slou jako referentn Ag/AgCl elektroda. Detektor pracuje jako elektrolyzr, potebn elektrony jsou dodvny z externho zdroje. Vhodnou volbou materilu anody lze sestavit detektor kyslku pracujc jako galvanick lnek, tj. bez vnjho vloenho napt. Takovm materilem je nap. kadmium. Kyslk se redukuje na katod dle rov. 13-16, potebn elektrony jsou produkovny pi oxidaci anody:

107

2Cd + 2H2O 2CdO + 4H+ + 4e a teou ke katod vnjm obvodem s midlem proudu. Celkovou reakci v galvanickm lnku lze popsat rovnic: 2Cd + O2 2CdO.

Obr. 13.18. Schema Clarkova detektoru kyslku. Detailn struktura detektoru v mst, kde dochz k detekci, je znzornna ve zvten. Tlouka filmu elektrolytu bv dov 10 m, tlouka permeabiln membrny (nap. z poly-tetrafluoroethylnu) bv asi 20 m.

Typickou aplikac detektor Clarkova typu je nap. stanoven biologick spoteby kyslku ve vodch. Jsou vak pouvny i k detekci mnoha jinch elektrochemicky aktivnch plyn. Pro kad plyn je teba zvolit vhodn sloen elektrolytu, materil elektrod a membrny a velikost vloenho napt. Detektory Clarkova typu jsou i dleitm prvkem biosensor (kap. 1.3.2). Velk praktick vznam maj biosensory pro stanoven glukzy v krvi. Toto stanoven je dleit pedevm pro diabetiky, kte si podle vsledk analzy aplikuj hormon inzuln. V biosensorech glukzy je na permeabiln membrn kyslkovho detektoru imobilizovna vrstvika enzymu glukzoxidzy. Je-li tento biosensor exponovn prosted obsahujc glukzu, dochz k jej oxidaci, pi n se spotebovv kyslk. Na bytek kyslku reaguje kyslkov detektor poklesem proudu; pokles proudu je mrou koncentrace glukzy. Pro rychl stanoven hladiny glukzy v krvi jsou k dispozici biosensory na jedno pouit, v nich je elektrodov systm vakuov napren nebo stotiskem natitn na plastikov destice. K elektrodm je pititn filtran papr napojen roztokem elektrolytu a na nj permeabiln membrna s imobilizovanm enzymem. Pvody k elektrodm se zasunou do konektoru pstroje obsahujcho zdroj napt a midlo proudu, na membrnu se d kapka testovan krve a na pstroji se odete koncentrace glukzy. Po proveden analze se sensor vyhod. Vyrbj a pouvaj se i implantovateln formy biosensor tohoto typu, kter sleduj obsah krevn glukzy kontinuln a mohou automaticky podle poteby dit dvkovn inzulnu. 108

13.5 Coulometrie a elektrogravimetrie

Princip metody. Analyt v elektrochemickm lnku v dsledku elektrolzy probhajc na pracovn elektrod kvantitativn zreaguje na urit produkt. Ob metody lze povaovat za absolutn, nevyaduj kalibraci. Obsah analytu je stanoven pi elektrogravimetrii z hmotnosti produktu vylouenho na pracovn elektrod a pi coulometrii z velikosti elektrickho nboje prolho pi reakci lnkem. Vztah mezi hmotnost ltky a nbojem potebnm na jej elektrochemickou pemnu je dn Faradayovm zkonem: M Q m= r , 13-17 nF kde m [g] je hmotnost pemnn ltky, Mr jej relativn molekulov (nebo atomov) hmotnost a Q [C] prol nboj, n a F jsou poet elektron vymovanch pi elektrodov reakci a Faradayova konstanta.

13.5.1 Instrumentace
Elektrochemick lnky pouvan pro coulometrickou i elektrogravimetrickou analzu mus mt nsledujc vlastnosti: - pracovn elektrody jsou velkoplon, aby kvantitativn pemna analytu probhla v rozumn dob. Pouvaj se platinov skov (obr. 13.19) nebo platinov plkov elektrody, ppadn rtuov "loue";

Obr. 13.19. Pklad pracovn velkoplon elektrody (Pt ska) a pomocn elektrody (Pt spirla) pro elektrogravimetrii a coulometrii (tzv. Fischerovy elektrody). Pomocn elektroda je v oddlenm prostoru spojenm s elektrolyzovanm roztokem sklennou fritou.

- dostaten velk pomocn elektroda je zpravidla oddlena od elektrolyzovanho roztoku fritou, aby produkty vznikajc pi elektrolze na pomocn elektrod nemohly interferovat se stanovenm analytu. To je dleit pedevm pi coulometrii; - roztokem je vdy intenzivn mchno nebo intenzivn transport ltky k elektrod pispv k rychlosti jej pemny, z tho dvodu se nkdy elektrolza provd za zven teploty; - sloen roztoku pi coulometrii mus bt takov, aby elektrolza probhala se 100% proudovou innost, tj. veker nboj prol elektrodou mus bt spotebovn pouze na pslunou pemnu analytu; V obou metodch lze elektrolzu provst za konstantnho potencilu nebo za konstantnho proudu. 109

13.5.2 Potenciostatick coulometrie a elektrogravimetrie

Principiln schema obvodu pro potenciostatickou coulometrii a elektrogravimetrii a je stejn jako pro voltametrii (obr. 13.10B), obdobn je i elektrolytick ndobka (obr. 13.10C), upraven tak, aby mla ve uveden vlastnosti. Potencil pracovn elektrody je udrovn na konstantn hodnot potenciostatem. Elektrolza se provd zpravidla pi potencilu, pi nm tee elektrodou limitn proud elektrolyzovan ltky. Pi potenciostatick elektrolze elektrolytick proud, I(t), s dobou elektrolzy exponenciln kles, jak se postupn ltka vyerpv, I(t) = I(t=0) exp (-kt), kde I(t=0) je proud na potku elektrolzy, t je as a k je konstanta zvisl na experimentlnm uspodn (rychlost mchn, objem roztoku, plocha elektrody atp.). Elektrolza se ukonuje pi dosaen nulov hodnoty proudu, I(t) = 0, (teoreticky v ase t ) ppadn v okamiku, kdy je dkaz ptomnosti elektrolyzovan ltky v ndobce negativn. Pi elektrogravimetrii se pracovn elektroda s vyelektrolyzovanou ltkou oplchne, vysu a zv (je samozejm, e ped zahjenm elektrolzy se zv elektroda ist). Pi coulometrii se nboj, Q, prol elektrolyzrem, Q = I (t )dt ,
0

zm elektronickm integrtorem a dosad do rov. 13-17, odkud se vypot hledan hmotnost analytu. Prbh polarizanch kivek pi potenciostatick elektrolze je schematicky znzornn na obr. 13.20 a pklady typickch stanoven ltek coulometri a elektrogravimetri za konstantnho potencilu jsou v tab. 13.7.

Obr. 13.20. Polarizan kivky (A) a pokles elektrolytickho proudu (B) pi potenciostatick coulometrii a elektrogravimetrii. Analyt je zde stanovovn redukc. Pomocnou elektrodou (anodou) mus tct stejn proud jako pracovn elektrodou (katodou), pslunou elektrodovou reakc me bt oxidace nkter komponenty zkladnho elektrolytu, nap. vody (na obr. A je znzornn z prostorovch dvod anodick proud pouze v ase t2). Vzrst proudu pi potencilu negativnjm ne je potencil elektrolzy odpovd redukci dalho depolariztoru v roztoku. Nboj, Q, prol pi elektrolze je roven vystnovan ploe.

110

Tab. 13.7. Pklady stanoven ltek elektrolzou za konstantnho potencilu

Analyt

Reakce na pracovn elektrod

Poznmky

coulometrie Cd2+ CrO42nitroltky As3+ hydrochinon

Cd2++2eCd Cr6++3eCr3+ -NO2 +6e -NH2 As3+As5++2e hydrochinonchinon

Redukce na Hg elektrod; pklad stanoven kov tvocch amalgam. Redukce na Pt elektrod; pklad stanoven kov vyskytujcch se v rznch oxidanch stavech. Redukce na Hg elektrod; pklad stanoven organickch ltek redukc. Oxidace na Pt elektrod; pklad stanoven iont vyskytujcch se v rznch oxidanch stavech. Oxidace na Pt elektrod; pklad stanoven organickch ltek oxidac. Pklad stanoven kov po jejich vyredukovn na Pt elektrod. Pklad stanoven kov vyluujcch se po oxidaci na Pt elektrod ve form povlaku nerozpustn sloueniny. Pklad stanoven analytu, kter se vyluuje na Ag anod ve form nerozpustn sloueniny tvoc se reakc s ionty vznikajcmi jejm anodickm rozpoutnm.

elektrogravimetrie* Cu2+ Cu2++2eCu Pb2+ BrPb2+Pb4++2e Pb4++2OH-PbO2+2H+ AgAg++e Ag++Br-AgBr

*) elektrogravimetrick stanoven lze provst i galvanostaticky

Pklad 13.3. 210 mg smsi obsahujc nitrobenzen, Mr(C6H5NO2) = 123,11, bylo pi potencilu 0,96 V (proti SCE) zredukovno na rtuov katod na fenylhydroxylamin, C6H5NO2 + 4H+ + 4e C6H5NHOH + H2O. Integrtorem proudu bylo zjitno, e ke kvantitativn elektrolze bylo zapoteb 26,74 C. Jak byl obsah nitrobenzenu ve vzorku? een: m(C6H5NO2) = 26,74123,11/(496 450) = 0,00853 g; w(C6H5NO2) = (0,00853/0,21)100 = 4,06 %.

13.5.3 Coulometrie a elektrogravimetrie za konstantnho proudu

Schema zapojen elektrod pi galvanostatick elektrolze je velmi jednoduch (obr. 13.21). V elektrolytick ndobce jsou jen dv elektrody pipojen pes amprmetr ke zdroji konstantnho proudu, galvanostatu. Elektrolza se ukonuje v okamen, kdy je dkaz ptomnosti elektrolyzovan ltky v ndobce negativn. Prol nboj je roven souinu proudu a asu, Q = I t, hmotnost na elektrod vylouen ltky se zjist venm. Jak je vidt z obr. 13.22, pi galvanostatick elektrolze se s asem mn napt na elektrodch. Potencil pomocn elektrody je prakticky konstantn, protoe na n dochz k oxidaci (tak je tomu na obr. 13.22) nebo redukci nkter komponenty zkladnho elektrolytu, kter je v roztoku v nadbytku, take se jej koncentrace elektrolzou znateln nesn. Proto se veker zmny napt projevuj pouze na elektrod pracovn. A zde je 111

problm galvanostatick elektrolzy v okamen, kdy je elektrolzou koncentrace analytu snena natolik, e j odpovdajc limitn proud analytu je ni ne konstantn proud vloen na elektrody, zmn se potencil pracovn elektrody skokem na hodnotu, pi n se pone elektrolyzovat dal ltka v roztoku; na obr. 13.22 k tto situaci dolo mezi asy t2 a t3.

Obr. 13.21. Schema zapojen pro provdn galvanostatick coulometrie a elektrogravimetrie.

Obr. 13.22. Polarizan kivky s vyznaenou zmnou potencilovho rozdlu mezi elektrodami (A) a asov zvislost proudu (B) v prbhu galvanostatick elektrolzy pi coulometrii a elektrogravimetrii. Analyt je stanovovn redukc. Prol nboj, Q, je roven vystnovan ploe. Potencil pomocn elektrody (zde anody) je v prbhu elektrolzy prakticky konstantn, dochz na n k elektrochemick reakci nkter komponenty zkladnho elektrolytu jej koncentrace se po dobu elektrolzy nemn.

Pi elektrogravimetrii tato skutenost nemus bt na zvadu, pokud pi elektrolze dal ltky vznikaj produkty, kter se nevyluuj na elektrod. Coulometrii vak za tchto podmnek pout nelze, protoe prochzejc nboj se spotebovv nejen pi elektrolze analytu, ale souasn i pi elektrolze on dal ltky; pestv platit poadavek na 100% proudovou innost. Z uvedenho je zejm, e potenciostatick proveden elektrolzy je mnohem selektivnj ne proveden galvanostatick, a e galvanostatickou coulometrii v tomto uspodn provdt nelze. V nkterch ppadech lze elektrogravimetrick stanoven provst elektrolzou za konstantnho vloenho napt. Pracovn a pomocn elektroda se pipoj ke zdroji napt o vhodn velikosti. V prbhu elektrolzy se mn jak proud, tak i potencil pracovn elektrody take elektrolza je naprosto neselektivn. Lze ji analyticky vyut pouze tehdy, 112

je-li v analyzovanm roztoku pouze jedin ltka, kter se me na pracovn elektrod vyluovat.
Coulometrick titrace. Galvanostatick coulometrie se provd tak, e do roztoku s analytem A se pid nadbytek pomocn ltky P. Elektrolzou tto ltky konstantnm proudem je generovno inidlo X, kter v roztoku chemicky reaguje s analytem (konstantn proud lze nazvat proudem generanm): reakce na pracovn elektrod: P ne X reakce v roztoku: A + X produkty; Elektrolyzuje se tedy nikoli analyt, jeho koncentrace by se pi elektrolze sniovala, ale ltka, kter je v roztoku v dostatenm nadbytku, take jej koncentrace nikdy neklesne pod hodnotu, pi n by byl odpovdajc limitn proud ni ne proud generan; generace inidla tak probh stle se 100% proudovou innost. inidlo se generuje tak dlouho, dokud je v roztoku analyt, kter s nm reaguje. V okamiku, kdy bylo vygenerovno prv ekvivalentn mnostv inidla se generace peru. V coulometrick ndobce tedy mus bt krom pracovn a pomocn elektrody jet vhodn indikan systm, nap. pr potenciometrickch elektrod. Z doby generace a velikosti generanho proudu se vypot prol nboj, z prolho nboje se vypot mnostv vygenerovanho inidla a ze znm stechiometrie reakce mezi inidlem a analytem se vypot obsah analytu. Metoda se nazv coulometrick titrace, protoe pipomn klasick titrace; rozdl je jen v tom, e inidlo se nepidv z byrety, ale generuje se pmo v titrovanm roztoku na elektrod. Z toho vyplvaj nsledujc vhody: - titrovat lze mlo stlmi a tkavmi inidly (Ti3+, Br2); - inidla nen teba standardizovat; - titrace je mono snadno automatizovat; - as lze mit pesnji ne objem; - stanovovat lze ni koncentrace analyt ne v klasick volumetrii. Pklady coulometrickch titrac jsou uvedeny v tab. 13.8. Coulometrick titrace jsou rovn astou metodou v petrochemii, potravinstv, ivotnm prosted atp. pi automatizovanm stanoven tzv. "celkovho obsahu analytu". Nap. pi stanoven celkovho obsahu sry se sra ze vech slouenin obsaench ve vzorku pevede pyrolzou na plynn oxid siiit, Org-S SO2. Ten se kvantitativn absorbuje ve speciln coulometrick ndobce, kde je z bromidu elektrolyticky generovn brm, se kterm SO2 zreaguje reakce na elektrod: 2Br- Br2 + 2e reakce v roztoku: SO2 + Br2 + 2H2O H2SO4 + 2HBr. Do tto skupiny aplikac coulometrie pat i automatizovan stanoven vody podle K. Fischera (viz kap. 11.5.4, redoxn titrace); jd, jedna z komponent inidla, je elektrochemicky generovn z jodidu pmo v titrovanm roztoku. Doposud popisovan proveden titrac se nkdy nazv sekundrn coulometrick titrace. Podstatn mn asto se lze setkat s tzv. primrnmi coulometrickmi titracemi, pi nich je analyt sten elektrolyzovn na elektrod a teprve pot, kdy je jeho koncentrace tak nzk, e odpovdajc limitn proud je pod proudem generanm, dojde ke zmn potencilu pracovn elektrody na hodnotu, pi n se z dal ltky v roztoku generuje inidlo, kterm se analyt dotitruje. Klasickm pkladem je titrace kyselin (H+ iont): 2H+ +2e H2 pm redukce H+ iont na elektrod: nsledn generace inidla (OH iont) redukc vody: 2H2O + 2e H2 + 2OH-.

113

Tab. 13.8. Pklady coulometrickch titrac (generovan titran inidlo je vyznaeno tun)

Analyt kyseliny zsady X- (Cl-, Br-, I-) As3+, Sb3+, fenoly, merkaptany, olefiny.... S2O32-, H2S, As3+, kys.askorbov.... Fe3+,V5+,U6+.... Me2+ (Ca2+, Cu2+, Pb2+ Zn2+....)

Reakce na generan elektrod 2H2O+2e2OH-+H2 H2O2H++1/2O2+2e AgAg++e 2Br-Br2+2e

Reakce v roztoku OH-+ H+H2O H++OH-H2O Ag++X-AgX(s) oxidace, bromace, adice

2I-I2+2e TiO2++2H++eTi3++H2O HgY2-+2H++2e Hg(l)+H2Y2-

oxidace redukce Me2++H2Y2-MeY2+2H+

Pklad 13.4. Do 100,0 ml prodn vody obsahujc sulfan v coulometrick ndobce byl pidn v nadbytku jodid draseln z nj byl generovn jd proudem 36,32 mA. Po 10,12 minutch byl veker sulfan ztitrovn. Reakce mezi sulfanem, Mr(H2S) = 34,08, a jdem probh podle rovnice H2S + I2 S + 2HI. Kolik H2S v ppm prodn voda obsahuje? een: Q = 36,32.10-310,1260 = 22,05 C m(H2S) = 22,0534,08/(296 485) = 3,8910-3 g w(H2S) = (3,8910-3/100)100 = 3,8910-3 % = 38,9 ppm.

13.6 Konduktometrie a dk-metrie

Princip metody. Konduktometrie a dk-metrie (dielektrimetrie) jsou elektrometrick metody pi nich se analyt stanovuje na zklad men urit elektrick vlastnosti roztoku jako celku.. Je-li touto vlastnost elektrick vodivost, charakterizujc schopnost roztoku vst elektrick proud, jde o konduktometrii; hlavnmi vodii proudu v roztoku jsou ionty. Je-li menou vlastnost permitivita roztoku, charakterizujc schopnost molekul vytvet elektrick diply (polarizovat se) i schopnost ji existujcch dipl orientovat se v elektrickm poli, jde o dk-metrii. Konduktometrie a dk-metrie jsou neselektivn elektroanalytick metody. Poskytuj informace o totlnm obsahu ltek v analyzovanm roztoku, protoe na ve uvedench vlastnostech se podl vechny ltky v roztoku a pspvek jednotlivch komponent nelze rozliit. Principiln rozdl oproti elektrochemickm metodm spov v tom, e stanoven analytu nen zaloeno na redoxn reakci i vmn iont probhajc pouze na rozhran elektroda/roztok, ale na vlastnostech celho objemu roztoku mezi elektrodami.

Vodivost roztoku, G [-1, S], je rovna pevrcen hodnot odporu, R []. M se ve vodivostn ndobce mezi dvma elektrodami o geometrick ploe A [cm2], vzdlench od sebe L[cm], viz obr. 13.23 a plat pro ni vztah A 1 G= = , 13-18 R L kde [S.cm-1] je mrn vodivost roztoku. Ta je charakteristickou vlastnost analyzovanho roztoku a zvis na koncentraci vech iont v roztoku, zatmco podl A/L charakterizuje experimentln uspodn vodivostn ndobky:

13.6.1 Konduktometrie

114

L 13-19 = G , A kde [cm-1] je tzv. konstanta vodivostn ndobky. Aby bylo mono z hodnoty vodivosti G zmen v urit vodivostn ndobce mrnou vodivost urit, mus bt hodnota konstanty vodivostn ndobky znma. Ve valn vtin ppad ji nelze urit z geometrickch rozmr, by je tak podle rov. 13-19 definovna, protoe elektrick pole je mlokdy pesn vymezeno geometrickmi rozmry elektrod. Proto se v dan ndobce zm vodivost roztoku, jeho mrn vodivost je pesn znma a konstanta ndobky se vypot s pouitm rov. 13-19; pro tato men se pouvaj roztoky chloridu draselnho. Hodnoty mrnch vodivost rznch roztok se li v rozmez mnoha d, nkter pklady jsou v tab. 13.9. =G

Obr. 13.23. Schema vodivostn ndobky.

Tab. 13.9. Mrn vodivosti nkterch roztok (S.cm-1) pi 25oC

Superist voda Destilovan voda (na vzduchu) Prodn voda 2% NaOH (0,5 mol/l) 20% HCl (6 mol/l)
H + O H H O H H H O H H + O H

5.10-8 a 10-7 10-6 3.10-5 a 10-3 0,1 1

H

H O H O H O H

-O
H

H3 O+ H 2O

H 2O H3 O+

OH- H 2 O

H 2O OH

Obr. 13.24. Mechanismus penosu nboje v roztocch H30+ a OH-. rkovan jsou naznaeny vodkov vazby mezi iontem a molekulou vody. Zmna charakteru vazby odpovd posunu nboje o jednu molekulu vody.

Pspvek rznch iont (o stejn koncentraci) k celkov vodivosti vodnch roztok je piblin stejn, tj. vodivosti stejn koncentrovanch roztok rznch iont se od sebe pli neli. Vrazn vodivj jsou pouze roztoky vodkovch a hydroxidovch iont. U nich je mechanismus penosu nboje roztokem odlin od mechanismu penosu 115

nboje jinmi ionty. V dsledku existence vodkovch vazeb ve vodnch roztocch je v ppad tchto iont mezi molekulami vody penen pouze nehmotn nboj a nikoli cel hmotn ion, jako je tomu v ppad iont jinch. Schematicky je tento mechanismus znzornn na obr. 13.24.
13.6.1.1 Men vodivosti Vodivost roztok je mono mit v dvouelektrodovm nebo tyelektrodovm uspodn elektrod ve vodivostn ndobce; schemata obou typ zapojen vodivostnch elektrod jsou na obr. 13.25. Pi men vodivosti jsou nedouc polarizan jevy, k nim dochz pi prchodu proudu rozhranm elektroda/roztok (kap. 13.1.2). Protoe tyto jevy se mn projevuj na elektrodch s velkm povrchem, zvtuje se povrch nejastji pouvanch platinovch elektrod pokrytm elektrolyticky vylouenou platinovou ern. Polarizan jevy se dle minimalizuj pouitm stdavho proudu msto proudu stejnosmrnho.
zdroj stdavho proudu V-metr zdroj stdavho proudu I=0 V-metr

I
U=I.R a a

I
a

U=I.R(rozt) b b a

R(el/rozt) 1 R(rozt) R(el/rozt) 2

R(el/rozt) 1 R(rozt) R(el/rozt) 2

osciltor (vysla)

detektor (pijma)

analyz. roztok vyslac cvka

izolan kryt

pijmac cvka

induk.el.pole

Obr. 13.25. Schema dvouelektrodov (A) a tyelektrodov (B) vodivostn ndobky a princip bezelektrodovho men vodivosti (C). U schemat A a B jsou zakresleny velice zjednoduen nhradn obvody vodivostnch ndobek vychzejc z pedpokladu (mylnho), e lze vlastnosti ndobky popsat pouze ohmickmi odpory a dnmi kondenstory. Uveden nhradn obvody maj pouze ilustrovat, e na hodnot zmen vodivosti se nemus vdy podlet pouze odpor roztoku.

Vodivost lze zjisti nap. ze zmenho bytku napt U na odporu R vodivostn ndobky s analyzovanm roztokem, j prochz konstantn stdav elektrick proud I: I 1 G= = . R U V dsledku prochzejcho proudu se mohou na elektrodch vytvet povlaky nap. produkt elektrodov reakce, me se uplatovat i ne zcela eliminovan polarizace elektrod. Tyto efekty se projevuj jako odpor na rozhran obou elektrod a roztoku a pispvaj tak k celkovmu odporu ve vodivostn ndobce, R = R(rozt) + R(el/rozt)1 + R(el/rozt)2. 116

Vodivost zjitn v dvouelektrodov vodivostn ndobce (obr. 13.25A) tak neodpovd pouze hledan vodivosti analyzovanho roztoku, ale je nedoucm zpsobem ovlivnna jevy na rozhran elektroda/roztok. Ve tyelektrodov vodivostn ndobce (obr. 13.25B) prochz proud jednou dvojic elektrod, mezi n je vloena dal dvojice elektrod, na nich je men bytek napt za potenciometrickch podmnek, tj. za bezproudovho stavu. Vodivost zjitn z napt takto zmenho nen ovlivnna jevy, k nim dochz na elektrodch, jimi tee proud a odpovd tak skuten vodivosti roztoku. Naprost vylouen kontaktu elektrod z analyzovanm roztokem umouje bezkontaktn (induktivn) men vodivosti (obr. 13.25C). V analyzovanm roztoku jsou ponoeny dv cvky zcela izolovan od roztoku nap. nevodivm plastem. Jedna z cvek je pipojena ke zdroji stdavho signlu o frekvenci dov destek kHz, druh k midlu, kter m v cvce naindukovan proud. Velikost naindukovanho proudu zvis na vodivosti analyzovanho roztoku.
Vodivostn ndobky. K men vodivosti jsou pouvny rzn typy ndobek podle elu, ke ktermu maj slouit. Pro jednorzov men vodivosti se pouvaj ndobky ponorn, pro kontinuln men ndobky prtokov, pklady jsou na obr. 13.26. Pro pesn men je nutn ndobky temperovat, protoe vodivost zvis na teplot roztoku. V modernch pstrojch pro men vodivosti, v konduktometrech, je teplota analyzovanho roztoku snmna teplotnm idlem integrovanm s vodivostn ndobkou a teplotn zmny vodivosti jsou korigovny automaticky.

vodivostn ndobka analyzovan roztok vodivostn elektrody

Obr. 13.26. Pklady konstruknho uspodn ponornch vodivostnch ndobek (A, B) a ndobky prtokov (C).

13.6.1.2 Pouit konduktometrie Jak ji bylo eeno, je konduktometrie neselektivn metodou. M-li bt z hodnot vodivost stanovena koncentrace urit ltky, mus bt v roztoku ptomna sama. Smsi

117

ltek je proto nutn nejprve vhodnou metodou rozdlit. Stanovenm ltek pmo ze zmen vodivosti se zabv tzv. pm konduktometrie. Konduktometrii lze vyut rovn jako objektivn indikan metodu v odmrn analze, pak jde o konduktometrii nepmou, o tzv. konduktometrick titrace.
Pm konduktometrie. Ze zmench hodnot mrnch vodivost se stanovuje koncentrace ltky, podobn jako v jinch instrumentlnch metodch, na zklad kalibrace. Zvislost mrn vodivosti na koncentraci bv linern pouze pi velmi malch koncentracch. V koncentrovanjch roztocch m asto komplikovan prbh, nkdy prochz i maximem, jak je vidt z kalibranch kivek na obr. 13.27. Pm konduktometrie je v analytick chemii pouvna pedevm - k indikaci istoty destilovan i deionizovan vody (v laboratoch, ve farmaceutickm prmyslu, pi vrob polovodi); - k stanoven celkovho obsahu iont v roztocch (nap. k charakterizaci kvality pitn vody, chladc vody v rznch provozech, odpadnch vod atp.); - k stanoven obsahu sol, kyselin nebo zsad v jednoslokovch technologickch roztocch; - k urovn obsahu minerlnch ltek v roztocch neelektrolyt (nap. v cukrovarnictv); - k detekci v separanch metodch, pedevm v iontov chromatografii a elektromigranch metodch.
mrn vodivost, S.cm-1 (18o C) 0,8 HCl vodivost 0,6 0,4 0,2

H 2SO4 NaOH NaCl

0 20 40 60 80 koncentrace, hmot. % 100

HCl

NaOH

NaCl Objem odmrnho roztoku

Obr. 13.27. Zvislost mrn vodivosti nkterch elektrolyt na koncentraci. Obr. 13.28. Linern titran kivka pi konduktometrick titraci siln kyseliny (HCl) silnou zsadou (NaOH). U jednotlivch st kivky jsou uvedeny sloueniny, kter uruj vodivost roztoku.

Konduktometrick titrace. Pokud se v prbhu titrace mn vodivost roztoku, lze konduktometrie pout jako indikan metody metody zjiovn konenho bodu titrace. K tomu dochz pi titracch acidobazickch, srecch a komplexometrickch. Pro redoxn titrace nen metoda vhodn, protoe pi redoxnch reakcch se vodivost roztoku pli nemn a navc, tyto reakce probhaj v siln kyselch nebo zsaditch roztocch, v nich jsou zmny vodivosti zpsoben zmnou koncentrace analytu i titranho inidla zanedbateln. Konduktometrick titrace se provdj v titranch ndobkch (kdinkch) v nich jsou v titrovanm roztoku ponoeny vodivostn elektrody nap. typu na obr. 13.26B. Roztok je v prbhu titrace mchn, titran inidlo se pouv dostaten koncentrovan, aby objem pidan v prbhu titrace byl zanedbateln ve srovnn s objemem titrovanho roztoku. Nen tak zapoteb provdt korekci vodivosti na zmnu objemu roztoku. Pklad jednoduch titran kivky pi acidobazick titraci je na obr. 13.28. Je vidt, e vysok

118

vodivost roztoku dan vodkovmi ionty v prbhu titrace kles, jak tyto ionty z roztoku ubvaj. V ekvivalenci uruj vodivost ionty sodn a chloridov. Po pekroen ekvivalence vodivost opt roste, jak v roztoku pibv iont hydroxidovch. Relativn permitivita urit ltky, , je definovna jako podl kapacity kondenstoru jeho dielektrikum tvo dan ltka, C, a kapacity tho kondenstoru, jeho dielektrikem je vakuum (ppadn vzduch, protoe permitivita vzduchu se li od permitivity vakua nepatrn), C0: C = . 13-20 C0
13.6.2.1 Mic zazen Ndobky kondenstory pouvan pro men permitivity roztok jsou vlcov sklenn ndobky na jejch vnjch stnch jsou (pilepeny nebo napaeny) elektrody, obr. 13.29A. Umstn elektrod vn ndobky, tj. mimo pm kontakt s analyzovanm roztokem, je umonno tm, e pi men permitivity se pouv stdav proud o vysok frekvenci, dov jednotek a stovek MHz (tj. z oblasti radiovch vln), kter stnami ndobek prochz. Analyzovan roztok v ndobce tvo dielektrikum kondenstoru, take jeho kapacita zvis na permitivit tohoto roztoku. Kapacitu lze zmit pstrojem, jeho princip je naznaen na obr 13.29B. K pepotu zmen kapacity na permitivitu je nutno pstroj okalibrovat tak, e se zjist kapacity ndobky naplnn postupn kapalinami o znm permitivit a zvislost kapacity na permitivit se vynese do kalibranho grafu. Permitivity rznch ltek se pohybuj v rozmez od asi 2 do 100, nkter pklady jsou v tab. 13.10.
C(x) mrn osciltor f(x) f C(ref) referenn osciltor f(ref) midlo frekvence

13.6.2 dk-metrie

Obr. 13.29. Kapacitn typ ndobky pro men permitivity roztok v dk-metrii (A) a princip micho obvodu pro zjiovn jej kapacity porovnnm se znmou kapacitou referennho kondenstoru (B). Frekvence pslunch osciltor zvis na kapacit kondenstor C(x) a C(ref). Je-li f = 0, je C(x) = C(ref).

13.6.2.2 Pouit dk-metrie Dk-metrie je asto pouvanou metodou pedevm v prmyslov praxi. Je obzvlt vhodn pro - stanovovn vody (vlhkosti) v nejrznjch materilech kapalnch (rozpoutdla, oleje) i pevnch (tuky, mouka, obil, uhl, rudy, cement). Protoe permitivita vody je vrazn vy ne permitivita mnoha jinch ltek (tab. 13.10) je stanoven citliv; - stanoven jednotlivch sloek v nkterch binrnch smsch. Na celkov zmen permitivit smsi, (m), se aditivn podl ob sloky lic se v permitivitch, tj. plat:

119

(m) = (1)(1) + (2)(2), kde (1) a (2) jsou objemov zlomky pslunch sloek. V binrn smsi plat (1) + (2) = 1, take ze znmch permitivit jednotlivch komponent a ze zmen permitivity smsi lze objemov zlomky (objemov %) jednotlivch sloek z tchto rovnic vypotat; - kontrolu istoty ltek, protoe permitivita je pro chemick individua charakteristickou konstantou. Protoe elektrody jsou vn ndobky se vzorkem, lze ltky testovat i v uzavench ndobch, nap. v zatavench sklennch ampulch.
Tab. 13.10. Relativn permitivity nkterch kapalin

Ltka Benzen Chloroform Pyridin Aceton Methanol Nitrobenzen Voda

2,3 4,8 13,6 21,4 33,8 35,7 80,3

Pklad 13.5. Relativn permitivita smsi chloroformu a methylalkoholu je 12,05. Jak je v tto smsi procentuln zastoupen jednotlivch komponent? een: (chlorof.) + (meth.) = 1; (m) = 12,05 = 4,8(chlorof.) + 33,8(meth.) = 4,8(chlorof.) + 33,8[1 (chlorof.)]; (chlorof.) = (33,8 12,05)/(33,8 4,8) = 0,75, tj. 75%; (meth.) = 1 0,75 = 0,25, tj. 25%.

120

14 Optick metody
Podstatou optickch metod je interakce elektromagnetickho zen se zkoumanou ltkou (vzorkem). Lze je rozdlit do dvou hlavnch skupin. Metody pi nich dochz k vmn energie mezi zenm a zkoumanou ltkou. Tato vmna energie spov v absorpci nebo emisi zen. Metody patc do tto skupiny jsou metody spektrln. Spektrometrick metody tvo zklad optickch metod; lze je dle dlit na metody absorpn a emisn a ty dle na metody atomov a molekulov spektrometrie. Metody pi nich zen s ltkou energii nevymuje. Do tto, podstatn men skupiny pat metody, pi nich ltka pouze uritm zpsobem ovlivuje vlastnosti prochzejcho zen, ani by dochzelo k vmn energie. Tmito vlastnostmi je nap. rychlost, sten roviny polarizovanho svtla i rozptyl.

14.1 Spektrometrick metody

U elektromagnetickho zen je pedpokldna duln podstata, tj.vlnov korpuskulrn charakter zen. Podle tto teorie m zen jednak vlastnosti vlnov, tj. ohb se, odr, lme atd. a zrove se chov jako proud elementrnch kvant energie, foton, kter se pohybuj jako stice. Kad elektromagnetick vlnn je mono charakterisovat nkolika zkladnmi veliinami. Jsou to: - frekvence neboli kmitoet, , udvajc poet kmit za sekundu. Jednotkou kmitotu je 1 hertz (Hz), kter oznauje 1 kmit za sekundu. Vtinou se pouv nsobk tto jednotky, nap. kHz, MHz; - vlnov dlka, , je drha, o kterou postoup vlna za dobu jednoho kmitu. Nejastji pouvanmi jednotkami vlnov dlky ve spektrlnch metodch jsou m (10-6 m) a nm (10-9 m); ~ ~ - vlnoet, , je odvozen od vlnov dlky ( = 1/) a oznauje poet vln pipadajcch na drhu 1 cm; jednotkou vlnotu je cm-1; - rychlost zen, , je vzdlenost, o kterou postoup vlna za sekundu. Je dna vztahem = .. Ve vakuu m elektromagnetick zen rychlost rovnou 2,9979.108 m s-1, v ostatnch prostedch je rychlost zen ponkud men. V bn praxi vak tyto rozdly v rychlosti neuvaujeme. Kmitoet, vlnov dlka (pp. vlnoet) a rychlost zen spolu souvisej vztahem: ~ 14-1 = = .

Souvislost mezi vlnovmi vlastnostmi zen (frekvenc) a vlastnostmi korpuskulrnmi (energi) popisuje vztah odvozen Planckem, jm je zen o urit frekvenci piazena urit energie: E = h. , 14-2 kde h je Planckova konstanta. Z tto rovnice plyne, e energie zen je pmo mrn jeho frekvenci. Rov. 14-2 lze s pouitm rov. 14-1 upravit do tvaru: E=h

14-3

z nj dle plyne, e energie zen je nepmo mrn jeho vlnov dlce. Naopak, pohybujc se stici lze piadit uritou vlnovou dlku de Broglieovm vztahem:
121

h , m kde m je hmotnost stice a je jej rychlost.

14-4

14.1.1 Povaha vmny energie mezi hmotou a zenm

Interakce pi nich dochz k vmn energie mezi zenm a hmotou jsou zaloeny na skutenosti, e atomy a molekuly mohou mnit svj energetick stav pijmutm nebo vyzenm energie, piem jak pijat, tak i vyzen energie me nabvat pouze uritch diskrtnch hodnot. Vymnn energie se v jednotlivch ppadech li velikost rozdlu E mezi potenm Epo a konenm stavem Ekon, piem plat: E = E kon E po = h . 14-5 V atomech pijmaj nebo vyzauj energii pouze elektrony; pijet nebo vyzen energie odpovd obsazen uritch elektronovch energetickch hladin licch se hodnotou energie Eel. V molekulch existuj rovn elektronov energetick hladiny (molekuly se skldaj z atom), avak energie molekul je navc ovlivovna pohybem jednotlivch atom, kter neustle vibruj kolem svch rovnovnch poloh danch chemickou vazbou. Energie vibranho pohybu je rovn kvantovna a jednotlivm vibranm stavm (tj.vibracm s rznou amplitudou) pslu urit energie. Vibran pohyb atom tak vede k roztpen elektronovch energetickch hladin na vibran energetick podhladiny. Rozdl energie mezi nimi, Evibr, je mnohem men ne mezi hladinami elektronovmi. Molekula jako celek vykonv tak (pedevm v plynnm stavu) rotan pohyby. Tak energie tchto pohyb je kvantovna. Rotan pohyb molekul vede k roztpen kad vibran hladiny na rotan energetick podhladiny. Rozdl energie mezi jednotlivmi rotanmi stavy, Erot, je velmi mal, plat: 14-6 Erot << Evibr << Eel. Pochody spojen s vmnou energie mezi zkoumanou ltkou a zenm jsou schematicky znzornny na obr. 14.1.
14.1.1.1. Absorpce a emise zen Prvnm kritriem pro rozdlen spektrometrickch metod je, zda dochz k absorpci nebo emisi zen (viz obr. 14.1). Absorpce zen. Absorpci lze formulovat jako interakci ltky X (atom, molekula) se zenm o hodnot energie odpovdajc h pi n ltka energii pijm: X + hv X*. 14-7 Podle potu rznch energetickch hladin ltka absorbuje zen o rznch frekvencch. Uspodan soubor frekvenc (astji vlnovch dlek) zen, kter ltka absorbuje se nazv absorpn spektrum. Absorbovan vlnov dlky jsou pro uritou ltku charakteristick a ltku lze podle nich identifikovat, ppadn usuzovat na jej strukturu. Absorbovan vlnov dlky jsou ukazatelem kvalitativnm. Velikost absorpce, tj. mnostv absorbovanho zen urit vlnov dlky se vyjaduje v jednotkch absorbance, A. Vyjdme-li mnostv zen nap. veliinou svteln tok, , pak absorbance je rovna: A = log 0 , kde 0 je tok svtla na ltku dopadajc a tok svtla ltkou prol (obr. 14.2A). Pro ely kvantitativnho hodnocen se v absorpnch metodch vyuv vztahu mezi menou

122

veliinou, A, koncentrac ltky ve vzorku, c, absorbujc monochromatick zen, a dlkou absorbujcho prosted, L: A = cL ; 14-8 pokud je c vyjdena v mol/l a L v cm, pak [l/(cm.mol)] je konstanta nazvan molrn absorpn koeficient (molrn absorptivita). Jej hodnota zvis na vlnov dlce absorbovanho zen. Rovnice 14-8 je nazvna Lambertovm - Beerovm zkonem. Platnost tohoto zkona m urit omezen.

elektronov hladiny E1=h 1 E0

elektronov hladiny

E2=h 2

Atomy
E2

Molekuly
} vibran

hladiny

E1

} hladiny

rotan

<

E0

B
neziv relaxace

2
intenzita

1 ra (linie)

intenzita

ps

rov spektrum

psov spektrum

Obr. 14.1. Schematick znzornn principu vmny energie mezi elektromagnetickm zenm a atomy i molekulami ltek (E0, energie zkladnho stavu, E1, E2 vy elektronov energetick hladiny). U atom dochz k absorpci (A) a emisi (C) zen pouze mezi elektronovmi energetickmi hladinami, absorbovan nebo emitovan zen poskytuje rov spektrum. Molekulami je absorbovno (B) nebo emitovno (D) zen o mnohem vtm potu vlnovch dlek, protoe v molekulch existuje krom elektronovch energetickch hladin mnoho hladin vibranch a rotanch; pslun spektra jsou proto psov. I zen m dostatenou energii na excitaci pouze vibranch a rotanch stav (viz diagram B pln vpravo), zen o kratch vlnovch dlkch (UV, VIS, RTG) je schopno excitovat do vych energetickch stav i elektrony. Na diagramu E je znzornna emise zen pi fluorescenci.

123

Absorbance je vlastnost aditivn, na celkov absorbanci se tud podl vechny ltky ve vzorku, kter absorbuj zen urit vlnov dlky: A = Ai = L (1c1 + 2 c 2 + ... n c n ) .
i n

absorbujc prosted

excitovan ltka

L A

Obr. 14.2. Schema men absorbovanho (A) a emitovanho (B) zen.

Emise zen. Emise je dj opan ne absorpce. Ltka, kter byla excitovna, tj. dodnm energie pevedena do vyho energetickho stavu, X* (viz nap. rov. 14-7), pechz ve velice krtk dob (po dov s i ns) zpt spontnn emis na nkter z nich stav nebo a do zkladnho energetickho stavu. Energie se zbavuje vyslnm zen h, kter je pro ni charakteristick: 14-9 X* X + h. Podobn, jako tomu je u absorpce, uspodan soubor vlnovch dlek, kter ltka emituje se nazv emisn spektrum a je pro danou ltku charakteristick. Pro mnostv emitovanho zen (obr. 14.2B) se pouv ScheibenovaLomakinova vztahu uvdnho v logaritmick form: 14-10 log = b log c + log a, kde c je koncentrace ltky ve vzorku, a a b jsou konstanty charakteristick pro danou ru ve spektru a experimentln podmnky; hodnota zvis na vlnov dlce. Do vzbuzenho, excitovanho stavu lze ltku X pevst nejen absorpc elektromagnetickho zen, ale i nap. dodnm tepla nebo bombardovnm ltky urychlenmi sticemi s vysokou energi (viz dle). Fluorescence. Nkter ltky po excitaci elektromagnetickm zenm pechzej z vych energetickch stav do nich sloitjm mechanizmem. Excitovan atom i molekula nejprve ztrc st zskan energie kolizemi s ostatnmi sticemi ve vzorku ve form tepla, bez emise zen, a teprve pot se vrac zpt do zkladnch elektronovch stav emis zen: X* X + h' + teplo; 14-11 tento jev nazvme fluorescenc. Vlnov dlka tohoto zen je zpravidla vt (frekvence ni) ne vlnov dlka absorbovanho zen. asov interval mezi absorpc a emis je du ms a ns. Zvislost mezi svtelnm tokem fluorescennho zen, F, a koncentrac fluoreskujc ltky je v principu nelinern, reln kalibran zvislosti typu F = f(c) vak obvykle vykazuj dostaten irok linern dynamick rozsah v oboru nzkch koncentrac fluoreskujc ltky. Poznmka. Emise svtla ltkami - luminiscence, po jejich excitaci rznm zpsobem je vyuvno nejen ve spektrlnch metodch, ale mnohem vce v praxi i bnm ivot. Ltky schopn luminiscence, tzv. luminofory, jsou nejrznjch druh. Zde je nkolik pklad.

124

Luminofory pouvan v obrazovkch monitor a televizor luminiskuj vlivem dopadajcch elektron. V osvtlovacch vbojkch a zivkch dochz k excitaci atom rtuti (ptomn v parch) elektrickm vbojem. Rtut emitovan ultrafialov zen excituje luminofor pokrvajc sklennou baku vbojky i trubici zivky, a ten luminiskuje v oblasti viditelnho svtla. Tento zpsob pemny elektrick energie na svtlo je energeticky mnohem innj ne v klasickch rovkch se havenm vlknem. Pod vlivem radioaktivnho zen i rentgenovch paprsk luminiskuje sulfid zinenat (speciln pipraven jako tzv. Sidotovo blejno). Byl pouvn (ve smsi se stopami radioaktivnch ltek) na stupnice pstroj (i nramkovch hodinek) svtcch ve tm nebo na stntka pstroj k zviditelnn rentgenovch paprsk, nap. v medicn. Luminiscence vyvolan chemickou reakc, tzv. chemiluminiscence, je vyuvna v chemiluminiscenn chemick analze. S tmto druhem luminiscence se vak setkvme i v prod nap. u svtluek, u ady moskch ivoich, u hub a bakteri. Jde vesms o luminiscenci vyvolanou enzymaticky katalyzovanou oxidac (viz veobecn znm oxidace luciferinu vzdunm kyslkem katalyzovan enzymem luciferzou). Zajmavou je luminiscence vyvolan mechanickou energi, tzv. triboluminiscence. Lze ji pozorovat pi drcen nkterch krystal, nap. pi ten dvou kostek cukru o sebe; doporuuje se (?) katalyzovat dj stopou cigaretovho popela. Nkter ltky emituj svtlo i pomrn dlouhou dobu po excitaci. Jde o jev, kter je nazvn fosforescenc. Nap. sulfidy alkalickch zemin, obsahujc stopy nkterch tkch kov nebo vzcnch zemin, po ostrm vyhn (1200 - 1500o C) svtlkuj po pedchozm osvtlen dennm svtlem tak dlouho, e jsou vyuvny jako tzv. "svtc barvy" k signalizanm nebo dekoranm elm; jejich barevn odstn zvis na pouit stopov psad.
14.1.1.2. Atomov a molekulov spektra Druhm kriteriem pro klasifikaci spektrometrickch metod je, zda dochz pi absorpci nebo emisi zen ke zmnm energie atom nebo molekul. Dle toho mluvme o metodch atomov nebo molekulov spektrometrie. Spektra atom se li od spekter molekul. Elektronovch pechod v atomu je podstatn mn ne vibranch a rotanch pechod v molekulch, take ve spektrech atom lze jednotliv energetick pechody rozliit, spektra atom jsou rov. Velk poet energetickch pechod v molekule, licch se od sebe jen velmi malm energetickm rozdlem, nelze (instrumentac, kter je v souasn dob k dispozici) navzjem rozliit, splvaj do ps; spektra molekul jsou psov. Spektrln metody atomov nebo molekulov spektrometrie lze dle klasifikovat podle oblast pouvanch vlnovch dlek (frekvenc, vlnot nebo obecn energie) vyuvanho absorbovanho nebo emitovanho zen. Strun pehled je uveden v tab. 14.1. Vmna energie mezi sledovanou ltkou (atomem, molekulou nebo jejm fragmentem) a elektromagnetickm zenm se dje podle spektroskopickch pravidel, tzv. vbrovch pravidel, kter vyplvaj z kvantov mechaniky. Nkter pechody mezi energetickmi stavy jsou podle tchto pravidel dovolen, tzn. e probhaj s velkou pravdpodobnost a maj proto i velkou intenzitu menho signlu (tj. absorbovanho nebo emitovanho zen). Jin pechody jsou zakzan, probhaj s malou pravdpodobnost a jsou mlo intenzivn nebo neprobhaj vbec. Je samozejm, e pro analytick ely je vyuvno pechod s velkou zmnou menho signlu. Spektrlnch metod je velk mnostv. Vbr tch nejastji v analytick chemii vyuvanch je v nsledujcch kapitolch.

125

Tab. 14.1. Elektromagnetick zen vyuvan v analytick chemii.

Dlka vlny (dov) m cm

Druh zen

Spektrln metoda Interakce

radiov vlny mikrovlny

NMRa EPRb

m nm < 1 nm
a b

infraerven I spektrometrie zen (I) viditeln a UV,VIS ultrafialov spektrometrie (VIS, UV) rentgenov RTG spektrometrie zen (RTG)

s magneticky orientovanmi jdry s magneticky orientovanmi elektrony, s vibranmi a rotanmi stavy molekul s vnjmi elektrony ve valennch a molekulovch orbitech s vnitnmi elektrony atom

) viz kapitola 7.2.2.2; ) Elektronov paramagnetick resonann spektrometrie, jej analytick vznam je mal;

A 1 zdroj 2 vlnov 3 vzorek 4 detektor 5 a zobrazen zen selektor zen signlu 1 zdroj zen B 2 vlnov 4 detektor 5 a zobrazen selektor zen signlu 3 vzorek 3 vzorek C 1
zdroj zen zpracovn zpracovn

2 vlnov 4 detektor 5 a zobrazen selektor zen signlu

zpracovn

Obr.14.3. Principiln uspodn zkladnch komponent spektrlnch pstroj pro absorpn (A), emisn (B) a fluorescenn (C) spektrometrii. Fluorescenn zen se m kolmo na smr zen budcho, aby nebylo intenzivnm budcm zenm pekryto. Ppadn zmny v uspodn tchto zkladnch komponent budou zmnny u pslunch spektrlnch metod.

126

14.1.2 Zkladn sti spektrometrickch pstroj

Pestoe spektrometrick metody jsou po experimentln strnce asto velmi odlin, pstroje pro spektrln analzu obsahuj nkolik zkladnch st, kter jsou pro vechny metody spolen. Krom potebn pomocn optiky (oky, zrcadla) usmrujc tok zen, to jsou: zdroj zen, zazen pro umstn vzorku, disperzn soustava, detektor zen a vyhodnocovac/zobrazovac zazen. Tyto zkladn sti jsou ve pstrojch specificky uspodny podle typu spektrometrie (obr. 14.3).
referentn kyveta monochromtor

detektor

zdroj zen

clona

kyveta se vzorkem

A
monochromtor referentn kyveta

zpracovn a zobrazen signlu diferenciln zesilova

detektory zpracovn a zobrazen signlu

zdroj zen

dli kyveta paprsku se vzorkem

Obr. 14.4. Schema praktick realizace absorpnho spektrometru. A - jednokanlovho v diferennm uspodn (pi zaclonn paprsku clonou se na displeji nastav pslunm nastavovacm prvkem maximln absorbance, pi zasunut referentn kyvety do drhy paprsku se nastav absorbance nulov. Pi zasunut kyvety se vzorkem do drhy paprsku pak daj na displeji odpovd rozdlu absorbanc ve vzorku a v referentn kyvet); B jedno z monch uspodn dvoupaprskovho spektrometru.

Popsan zkladn sti mohou bt ve spektrometrickch pstrojch azeny v uspodn jednopaprskovm , tak jak je tomu obr.14.3. Toto uspodn se pouv ve vech emisnch metodch a v nkterch metodch absorpnch. U levnjch absorpnch spektrometr pouvanch v bn analytick praxi se pouv jednopaprskovho diferennho uspodn (obr. 14.4A). V tch absorpnch metodch, kde je nutno eliminovat vliv nestability zdroje zen a absorpci zen kyvetami a rozpoutdlem, se pouv uspodn dvoupaprskov (obr.14.4B). Dvoupaprskov uspodn se pouv u drach spektrometr pedevm pro ultrafialovou, viditelnou a infraervenou oblast.
Zdroje zen. Zdrojem zen rozumme tu st pstroje, kter umouje bu excitaci vzorku, kter pak emituje charakteristick zen (emisn a fluorescenn metody) nebo emituje primrn zen, kter je vzorkem absorbovno (absorpn metody).

127

V metodch atomov emisn spektrometrie je zdrojem zen vzorek, peveden do atomrnho stavu a excitovan dodnm energie. To se me dt dodnm tepla v plameni, v elektrickm vboji nebo ve specilnch plazmovch zdrojch, dodnm energie fotony z laser nebo urychlenmi sticemi. Ve spektrometrickch metodch absorpnch a fluorescennch jsou zkladnmi typy zdroj zen rozhaven tuh ltky emitujc spojit (polychromatick) spektrum zen, elektrick vboj v plynech a parch kov poskytujc dle konstrukce vbojky spojit nebo rov spektrum zen, ppadn lasery poskytujc zen rov. Strun pehled zdroj pro spektrln metody je v tab. 14.2. Zen zdroje, aby mohlo bt vyuito pro spektrometrickou analzu, mus bt asov stl a dostaten intenzivn.
Tab. 14.2. Vbr zdroj zen pro spektrln analzu.

Oblast vyuit Molekulov fluorescence Molekulov absorpn spektrometrie (UV) rovka s wolframovm Molekulov absorpn vlknem spektrometrie (UV, VIS, I) Molekulov absorpn Globar (SiC, 1500o C) spektrometrie (I) Laser Molekulov absorpn spektrometrie (UV, VIS, I); molekulov fluorescence Vbojka s dutou katodou Atomov absorpn spektrometrie (UV, VIS); atomov fluorescence Rtuov vbojka Atomov absorpn spektrometrie (UV, VIS); atomov fluorescence Rentgenov lampa poskytuje spojit spektrum RTG spektrometrie peloen spektrem rovm Umstn vzorku. V atomovch spektrlnch metodch nen vzorek v uzavenm prostoru, ale ve form oblaku atom absorbujcch nebo emitujcch zen. V molekulovch spektrlnch metodch jsou vzorky umsovny ve specilnch vlcovch nebo hranatch ndobkch kyvetch; hranatm kyvetm se dv pednost, zajiuj snze definovanou dlku, L, optickho prosted. Mus bt z materilu, kter je propustn pro pouvanou oblast vlnovch dlek (to plat ovem i pro vechny ostatn optick komponenty, nap. oky, jimi ve spektrlnm pstroji prochz zen). Pro UV oblast zen se pouv kemenn sklo, pro viditelnou sklo ppadn vhodn plastik, pro I oblast se pouvaj kyvety z halogenid nkterch kov (chlorid sodn, bromid thaln). Disperzn systm a pomocn optika. Disperzn systm tvo zkladn optickou st pstroj a slou k vymezen zen o uritm intervalu vlnovch dlek. U kvalitnch pstroj je zskan spektrln interval (psmo) tak zk, e meme toto zen povaovat za monochromatick. adme sem filtry a monochromtory. Filtry vymezuj z polychromatickho zen relativn irok psmo vlnovch dlek. Absorpn filtry jsou sklenn zabarven destiky propoutjc psmo vlnovch dlek o ce asi 100 nm. U psmo vlnovch dlek, asi 10 nm, lze vymezit interferennmi

Zdroje spojitho spektra Xenonov lampa H2, D2 vbojka

Zdroje rovho spektra

128

filtry (obr. 14.5). Filtry se pouvaj v ppad, kdy je men provdno pi jedn vlnov dlce a na monochromatinost zen jsou kladeny relativn mal poadavky.
Obr. 14.5. Oblast vlnovch dlek zen (psmo) propoutn optickmi filtry (A) a princip interferennho filtru (B). Destika z vhodnho materilu je na obou stranch opatena polopropustnmi zrctky. Paprsek 1 ze zdroje zen sten destikou prochz a sten se odr na zrctkch. Prol paprsek a paprsek vystupujc z destiky po mnohonsobnm odrazu, 1', interferuj, je-li splnna podmnka interference; tato podmnka je za danch podmnek (tlouka d, hel dopadu paprsku 1) splnna jen pro uritou vlnovou dlku.
propustnost (T)

1
T/2 ka psma d

1 1'

(max) vlnov dlka

konkvn zrcadla

vstupn trbina odrazov mka zdroj polychromatickho zen

2 vstupn trbina

Obr. 14.6. Schema monochromtoru s odrazovou difrakn mkou. Difrakn odrazov mka je realizovna destikou nebo zrcadlem z rznho materilu, do kterho je vyryta ada stejn velkch a od sebe stejn vzdlench dokonale rovnobnch vryp; dopadajc svtlo se me odret pouze od prouk mezi vrypy a odraen paprsky (pi splnn uritch podmnek) interferuj. hel odrazu je rzn pro rzn vlnov dlky, take interferenn maxima se vytv pro rzn vlnov dlky v rznch smrech. Natenm mky se doshne toho, aby vstupn trbinou prolo pouze zen poadovan vlnov dlky. Poet vryp se rzn podle spektrln oblasti, pro infraervenou oblast je na 1 mm 30 - 300 vryp, pro viditelnou a ultrafialovou oblast nkolik tisc.

Monochromtory umouj vlnovou dlku pouvanho zen mnit. Jako disperznch prvk se v nich uv hranol nebo mek. K disperzi (rozkladu) zen hranolem dochz v dsledku rznho indexu lomu zen o rznch vlnovch dlkch v materilu hranolu. Disperse na mce je dsledek odrazu nebo ohybu (difrakce) zen a interference odraench i ohnutch paprsk; schema mnochromtoru s odrazovou mkou je na obr. 14.6.
Detektory zen. Detektory zen jsou zazen, kter pevdj energii zen v jinou formu energie, kterou je pak mono jednoduchm zpsobem mit. Nejastji je

129

vyuvno peveden na energii elektrickou (fotoelektrick a termoelektrick lnky), dle se vyuv ionizanch ink (proporcionln potae), fotochemick reakce (fotografick detekce) a dalch specilnch monost. Pro detekci ultrafialovho a viditelnho zen, kter jsou v analytick chemii nejastji vyuvna, jsou nejbnjmi detektory fotoelektrick lnky zaloen na vnjm (fotonka, obr. 14.7A, fotonsobi, obr.14.7B) i vnitnm (polovodiov detektor, obr. 14.7C) fotoelektrickm efektu.

h h
katoda

anoda

anoda

+ -

B
+

fotokatoda

dynody

+ + +
polovodi p

polovodi n

+ + +

Obr. 14. 7. Schema fotonky (A): dopadem foton na katodu pokrytou nap. alkalickm kovem, se uvoln elektrony m se zv v systmu poet nosi nboje a odpovdajcm zpsobem vzroste elektrick proud. Ve fotonsobii (B) jsou elektrony emitovan z katody urychlovny elektrickm polem k dynodm, kde kad elektron vyvol emisi mnoha dalch elektron. V polovodiovm detektoru (C) m v uvedenm zapojen p-n pechod (polovodiov dioda) vysok odpor, take pechodem tee jen mal proud. Osvtlenm pechodu se generuj elektrony a odpovdajc dry, take odpor pechodu poklesne a men elektrick proud pslun vzroste.

Vyhodnocovac/zobrazovac zazen. Elektrick signl z detektor zen se po prav a zeslen v modernch pstrojch zpracovv potaovm programem ve vestavnm nebo externm potai. V levnjch pstrojch se vsledn hodnota (absorbance nebo intenzita emitovanho svtla) zobrazuje na displeji, ve vtch a drach pstrojch se zobrazuje na monitoru cel spektrum. Asistence potae je nezbytn pi vyuvn spektrlnch metod k identifikaci ltek.

14.1.3 Rentgenov spektrometrie

Pod pojem rentgenov spektrometrie (X-Ray Spectroscopy) jsou zahrnovny metody, kter pracuj v oboru rentgenovho zen: elektronov mikroanalza, rentgenov fluorescenn spektrometrie, rentgenov absorpn analza a rentgenov difrakce. Pro 130

analytickou chemii maj vznam pedevm prvn dv metody. Rentgenov spektrometrie je vhodn pro pevn vzorky a pat mezi nedestruktivn analytick metody. Rentgenov zen (paprsky X) je krtkovlnn elektromagnetick zen, emitovan pi interakci elektron nebo foton o vysok energi s atomy ltek. Dodnm energie dojde k vyraen elektronu z nkter vnitn hladiny atomu na volnou hladinu vnj; vznikl "dra" (vakance) je okamit (bhem 10-l2 a 10-l4 s) zaplnna nkterm z elektron vych vnitnch energetickch hladin a rozdl energie je uvolnn ve form rentgenovho zen. Protoe energetick rozdly mezi vnitnmi hladinami jsou velk, m emitovan zen velkou energii, tj. vysokou frekvenci a malou vlnovou dlku (dov 10-3 a destky nm). Energetick stav elektron na vnitnch slupkch nen ovlivnn distribuc a energi valennch elektron, kter jsou na vych slupkch, proto vlnov dlky analyticky vyuvanho emitovanho zen zvisej pouze na druhu atomu bez ohledu na to, je-li voln nebo vzan v molekule. Rentgenovou spektrometrii tedy adme mezi metody atomov spektrometrie.

Obr. 14. 8. Primrn rentgenov zen. Jednotliv spektrln ry tvo skupiny, serie, oznaovan psmeny K, L, M, atd. Serie oznaovan psmenem K odpovd peskokm elektron z vych energetickch hladin na energetickou hladinu charakterizovanou hlavnm kvantovm slem n = 1, serie L odpovd peskokm elektron na hladinu n = 2 atd. ry uvnit seri jsou oznaovny eckmi psmeny, ppadn jet s selnm indexem. ra je v kad serii nejintenzivnj a m nejvt vlnovou dlku. V analytick chemii se vyuv pedevm ar serie K a L. Obr. 14. 9. Pklad fluorescennho spektra v rentgenov oblasti. Analza slitiny Ag, Cu, Ni a Cr.

Pi excitaci atom urychlenmi elektrony vznik charakteristick, rov, rentgenov zen a tak spojit polychromatick zen; toto sloen zen se nazv primrn rentgenov zen. Jeho pklad je uveden na obr. 14.8. Primrn rentgenov zen vznik jednak v rentgenov lamp, jednak je emitovno vzorkem pi tzv. elektronov mikroanalze (viz dle). Pi excitaci atom fotony s vysokou energi (tj. nap. primrnm zenm z rentgenov lampy) vznik pouze charakteristick rov spektrum. Toto zen se nazv sekundrn; z principu jeho vzniku je zejm, e je to zen fluorescenn. Pro analytick 131

ely je toto zen vyuvno astji, nebo ptomnost spojitho zen ve spektru zhoruje vyhodnocovn jednotlivch ar. Emitovan rentgenov zen je mono vyhodnotit dvma zpsoby. Pi vlnov disperzn analze je rentgenov zen rozdleno na jednotliv vlnov dlky. Vzhledem k velmi krtk vln rentgenovho zen nelze pro jeho dispersi vyrobit mku s dostatenm potem vryp (vryp by bylo zapoteb destky a stovky tisc na 1 mm). Proto se vyuv difrakce na krystalov mce monokrystalu v krystalovm spektrometru. Pstroje obsahuj nkolik krystalovch spektrometr s rznmi krystaly pro pokryt celho rozsahu vlnovch dlek. Intensita zskanch spektrlnch ar se m detektorem, kter pevd zen na elektrick signl. Pi energeticky disperzn analze je vznikajc rentgenov zen pmo detegovno velkoplonm polovodiovm detektorem, kter snm souasn cel spektrum a mn energii foton v elektrick pulsy jejich amplituda (vka) je mrn energii rentgenovho zen. Rentgenov zen je tedy rozdleno podle energi analogicky jako v pedchozm ppad podle vlnovch dlek. Vlnov dlky i energie jednotlivch ar ve spektru vzorku udvaj druh ptomnch atom. Jejich vyhodnocenm (srovnnm s tabelovanmi hodnotami) je mono urit sloen vzorku. Intensita ar udv koncentraci prvk.
14.1.3.1 Elektronov mikroanalza Primrn rentgenov zen je v elektronov mikroanalze (EPMA Electron Probe Microanalysis) buzeno dopadem urychlench elektron na vzorek; metoda je tak nazvna elektronov mikrosonda. Princip metody. Svazek elektron z vhodnho zdroje urychlen naptm 5 - 50 kV je zaosten na ploku tuhho vzorku, kde elektrony proniknou do hloubky nkolika m pod povrch vzorku. Pi dopadu elektron dochz souasn k nkolika procesm, st elektron je absorbovna, st odraena, dochz k emisi sekundrnch elektron a k emisi rentgenovho zen. Emitovan primrn rentgenov zen obsahuje charakteristick ry vech prvk ptomnch ve vzorku (a pslun spojit zen). Analytick vyuit tohoto zen pak znamen vyhodnocen vlnovch dlek jednotlivch ar a jejich intensit. Analytick aplikace. Pi kvalitativn analze se ve spektru primrnho rentgenovho zen dokazuje ptomnost jednotlivch prvk z polohy charakteristickch ar pomoc tabulek. Pi kvantitativn analze se k vyhodnocovn koncentrace ptomnch prvk pouvaj jejich analytick ry; vyhodnocovn se provd porovnnm intenzity pslun ry prvku ve vzorku s intenzitou stejn ry standardu. V principu lze analyzovat souasn a 30 prvk (Na - U) o koncentraci v jednotkch %. Analzu lze provdt v nkolika variantch: pi bodov analze elektronov svazek dopad na jedno msto analyzovanho vzorku, pi pmkov (liniov) analze se elektronov svazek pohybuje po vzorku podl zvolen pmky a pi dvojdimensonln (plon) analze sleduje elektronov svazek uritou vymezenou plochu. V posledn jmenovanm ppad lze zjiovat distribuci sledovanho prvku v urit ploe vzorku. 14.1.3.2 Rentgenov fluorescenn spektrometrie Princip metody. V rentgenov fluorescenn spektrometrii (X-Ray Fluorescence Spectroscopy) je meno a vyhodnocovno sekundrn rentgenov zen emitovan vzorkem. Druh ptomnch prvk je mono zjistit z vlnovch dlek charakteristickch ar ve spektru pomoc tabulek, procentueln zastoupen prvk je urovno z intensity ar.

132

Excitace atom vzorku se provd ozenm primrnm rentgenovm zenm (rentgenovou lampou). Povrch pevnch vzork je nutno vybrousit a vyletit, homogenn prkov vzorky se lisuj do tablet. Je mon analyzovat tak kapaln vzorky.
Analytick aplikace. Metoda rentgenov fluorescenn analzy je pouiteln pro dkaz a stanoven prvk s atomovm slem vtm ne 10. Rozsah koncentrace prvk stanovitelnch tmto zpsobem je 10 - 10-4 %. Ped analzou nen teba provdt rozklad vzorku (nedestruktivn analytick metoda) ani separaci stanovovanho prvku. Pesnost metody je pro tk prvky do 5 % rel., pro lehk prvky a do 10 %. Ve srovnn s primrnm rentgenovm zenm m fluorescenn zen nevhodu v men citlivosti stanoven a vhodu v odstrann vlivu spojitho zen (pozad) a v monosti pracovat bez vakua pi analze tch prvk. Rentgenov fluorescenn spektrometrie je pouvna pi analze slitin (obr.14.9), minerl, keramickch materil, pd, umlch hmot, barviv a nejrznjch biologickch materil (zde je pi stanoven kov velmi mal vliv matrice).

14.1.4 Atomov emisn spektrometrie

Atomov emisn spektrometrie (AES Atomic Emission Spectroscopy) se zabv zkoumnm a vyuitm zen vyslanho volnmi excitovanmi atomy, poppad ionty prvk, v plynnm stavu. Metoda je vhodn pro zjiovn prvkovho sloen pevnch vzork i vzork v roztoku.
Princip metody. Zkouman ltka je pevedena do excitovanho atomrnho stavu dodnm energie (psobenm vysokch teplot) v budcm zdroji. Pi pechodu zpt do energeticky chudch stav vzorek pebytek energie vyz ve form polychromatickho, ale nespojitho zen. Zen se skld z uritch vlnovch dlek, charakteristickch pro prvky ptomn ve vzorku. Rozkladem vyslanho polychromatickho zen vlnovm selektorem (monochromtorem) se zsk rov spektrum. Kvalitativn sloen vzorku se zjiuje z poloh ar ve spektru (z jejich vlnovch dlek), na obsah jednotlivch komponent se usuzuje z intenzit pslunch ar. 14.1.4.1 Instrumentace Obecn schema pstroj pro emisn analzu je na obr. 14. 3B; zdrojem zen je zde vzorek excitovan v budcm zdroji. Budc (excitan) energii lze dodat atomm prvk v plynnm stavu bu termicky (srkami) nebo absorpc elektromagnetickho zen (fotony). Dje se tak v plamenech, v elektrickch vbojch v plasm i psobenm laser. Podle pouitho budcho zdroje me bt prvek nejen excitovn, ale a ionizovn. Budc zdroje. V budcm zdroji je dodnm energie vzorek rozloen, atomizovn a peveden do plynnho stavu. Tam jsou jeho atomy excitovny a vyslaj zen (dodnm dostaten energie me dojt excitace tak daleko, e elektron atom zcela opust, dojde k ionizaci atomu). Jako zdroje budc energie je mono pout plamene, elektrickho vboje i plasmy: - plamen jako zdroj ni budc energie excituje jen nkter prvky periodickho systmu (alkalick kovy a kovy alkalickch zemin). Zskan spektrum je jednoduch, obsahuje mn spektrlnch ar ne spektrum buzen v elektrickm zdroji. Pouit plamene v emisn spektrometrii vedlo k rozvoji samostatn metody, plamenov fotometrie, schema pstroje pro plamenovou fotometrii je na obrzku 14.10A; - elektrickm vbojem (oblouk, jiskra) je atomm sledovanch prvk dodvna vysok energie. Na rozdl od excitace v plameni registrujeme v tomto ppad spektrum bohat na

133

spektrln ry a krom ar excitovanch atom mohou bt ve spektru i ry ionizovanch atom prvku. Zazen na realizaci elektrickch vboj jsou velmi rznorod, nejastji uvanmi zdroji jsou jiskra nebo oblouk vytvoen mezi dvma elektrodami (obr. 14.10B); - plazmov zdroje se dnes v metod atomov emisn spektrometrie dostvaj do poped. Plazma je obecn vysoce ionizovan plyn (ionizovn z vce ne 1%), je elektricky vodiv, navenek vak nevykazuje dn nboj. Plazma meme zskat pomoc elektrickho vboje v plazmovm plynu, nejastji se vyuv snadno ionizovatelnho vzcnho plynu argonu. Elektrick vboj me bt proveden nkolika zpsoby. Podle zpsobu zskn rozliujeme: stejnosmrn vzanou plazmu (DCP Directly Coupled Plasma), mikrovlnn indukovanou plazmu (MIP Microwave Induced Plasma), indukn vzanou plazmu (ICP Inductivelly Coupled Plasma). Podle pouitho budcho zdroje jsou tak jednotliv atomov emisn metody nazvan.
emise zen

plamen

filtr fotonka

plasma

optika

detektor palivo zmlova vzduch vzorek el. oblouk

budc cvka

*
vzorek

mchac komora

* *

jiskra plazmov plyn, Ar

odpad

chladc plyn, Ar nebo N aerosol vzorku v Ar

2

Obr. 14.10. Zdroje pro emisn spektroskopii. A plamen (v kombinaci s jednoduchou optikou tvo tzv. plamenov fotometr nachzejc pouit pro stanovovn kov zabarvujcch intenzivn plamen, viz tab. 7.6); analyzovan roztok je v zmlovai nasvn ze vstupn kapilry podtlakem, kter vznikne pi proudn oxidantu (vzduchu) okolo st tto kapilry a je nsledn zmlovn do jemnho aerosolu. Vt kapky roztoku odkapvaj do odpadu. B elektrick oblouk a jiskra; elektrody bvaj uhlkov, vzorek lze vloit do jamky v elektrod. Pi tzv. spektroelektrochemick analze me bt vzorek na elektrod vylouen elektrolyticky z roztoku. Pi pouit jiskry me bt elektrodou pmo vodiv vzorek, zpravidla kov. C plasmov hlavice ICP spektrometru.

Nejvt praktick vznam m emisn spektrometrie s indukn vzanm plazmovm budcm zdrojem, AES-ICP. Hlavn soust celho pstroje je plazmov hlavice (obr. 14.10C), ve kter se tvo vlastn plazma majc tvar toroidu (prstence). ICP vznik induknm penosem vysokofrekvenn energie z budcho vysokofrekvennho genertoru cvkou, kter pedstavuje obvykle 2 - 3 zvity primrnho vinut transformtoru do plazmy pedstavujc vinut sekundrn zvit nakrtko. Vysokofrekvenn budc genertor pracuje obvykle na frekvenci v rozmez 15 a 100 MHz a dv vkon 0.5 - 3.0 kW. Prvn ionizan impulz ("zaplen plazmy") potebn na zven elektrick vodivosti se plazmovmu plynu dod elektrickm vbojem iniciovanm z Teslova induktoru. Stedem plazmatu, tzv. analytickm kanlkem, proud aerosol vzorku. Aerosol vzorku je tvoen ve vhodnm zmlovai. 134

Detekce zen a registrace signlu. V dvjch dobch byla zkladnm detektorem v emisn spektrometrii fotografick deska. V souasn dob se k detekci emitovanho zen pouvaj pedevm fotonsobie. Dnen atomov emisn spektrometry s fotoelektrickou detekc existuj ve dvou zkladnch variantch, v sekvennm a simultnnm uspodn (obr. 14.11). Sekvenn uspodn obsahuje oton monochromtor a jeden (nebo dva) pevn umstn fotonsobie. Natenm monochromtoru jsou promovny intenzity jednotlivch emisnch r postupn, jak dopadaj na fotonsobi (druh fotonsobi je pouit jako referenn). U simultnnho uspodn je kolem pevnho monochromtoru umstno vce fotonsobi tak, e na n mohou dopadat jednotliv promovan spektrln ry souasn. Toto, tzv. vcekanlov men, je pouvno u drach pstroj (tzv. kvantometr), kter pracuj automaticky a umouj rychl stanoven mnoha prvk ve vzorku.
vstupn trbina vstupn trbina zdroj zen oton difrakn mka dut zrcadla zdroj zen pevn difrakn mka

3
fotonsobi vstupn trbina

vstupn trbiny

fotonsobie

Obr. 14.11. Princip sekvennho (A) a simultnnho (B) uspodn deteknch systm v AES. Podle potu fotonsobi v simultnnm uspodn detektoru lze promovat intenzity rznho potu spektrlnch ar a tak souasn stanovit vt i men poet prvk ve vzorku.

14.1.4.2 Analytick aplikace Kvalitativn analza v klasick emisn spektrln analze je zaloena na identifikaci ptomnch prvk podle polohy jejich ar ve spektru. Identifikace ar se provd pomoc srovnvacch tabulek. Pi sledovn sms prvk dochz ke koincidenci jejich ar, tj. pekrvn ar stejnch vlnovch dlek, kter odpovdaj rznm prvkm. Proto dkaz ptomnosti prvku ve vzorku vyaduje identifikaci jeho t vlnovch dlek. Kvantitativn analza vychz ze zvislosti mezi koncentrac prvku a intenzitou jeho ry, viz vztah 14-10. Analza je provdna jako komparativn, lze ut jak metody vnjho standardu (kalibran kivky), tak i metody standardnho pdavku. Kalibran zvislosti jsou linern v rozsahu 3 a 5 d koncentrace (AES-ICP). I kdy kad prvek je podle stavby atomu a budcch podmnek schopen vyslat zen obsahujc rzn velk poet ar, analyticky vznamn a pouvan jsou jen nkter z nich. Nejintenzivnjmi arami jsou zpravidla ry rezonann, tj. takov, kter psluej pechodu elektronu do zkladnho stavu. Pklad emisnho spektra je na obr. 14.12. Poznmka. S emis zen se setkvme i u tzv. plamenovch zkouek v kvalitativn analze (kap. 7.1.1). V prvn polovin 19. stolet zjistil nmeck chemik R. Bunsen, e

135

nkter ltky (prvky) charakteristicky zabarvuj nesvtiv plamen plynovho kahanu, kter Bunsen sm zkonstruoval. K rozlien prvk, kter zabarvovaly plamen prakticky stejnou barvou (nap. malinov erven zabarven plamene solemi lithnmi a strontnatmi nelze pouhm zrakem odliit) mu pomohl kolega G. Kirchoff. Svtlo z plamene rozloil trojbokm hranolem a v rozloenm svtle mohli oba chemici pozorovat barevn ry (spektrum), charakteristick pro kad prvek. Tm byl poloen zklad spektrln analzy (1859), kter je dnes jednou z nejdleitjch analytickch metod. Hned v nsledujcch letech na zklad spekter objevil Bunsen v solch z minerlnch vod cesium a rubidium. Emisn spektrln metody nejsou omezeny na dkazy a stanoven prvk na Zemi, ale jsou vyuvny i pi zjiovn ptomnosti prvk ve vesmru a vesmrnch objektech. Nen bez zajmavosti, e neten plyn helium byl spektrln objeven nejprve na Slunci (1868) a teprve pozdji na Zemi (1895).

intenzita

psy MgOH

Obr. 14.12. Pklad emisnho spektra solanky (prodn roztok chloridu sodnho pouvan k elektrolytick vrob NaOH a chloru) buzenho kyslkovodkovm plamenem. Vrazn jsou resonann ry ptomnch prvk.

vlnov dlka, nm

14.1.4.3 Indukn vzan plasma hmotnostn spektrometrie (ICP MS) V metod ICP MS, tj. ve spojen indukn vzan plazmy s hmotnostn spektrometri, je pouit budc zdroj ICP jako zdroj iont pro hmotnostn spektrometr. Hmotnostn spektrometr pak separuje a detekuje ionty podle jejich hmotnosti (viz kap. 7.2.2.1). Tuto metodu ji nememe oznait jako optickou emisn metodu, protoe nedetekujeme emitovan zen, ale pesto je k nim asto zaazovna. Klovou komponentou pro spojen obou metod je zazen (interface), kter zabezpeuje vstup iont vzorku z plazmatu, kde jsou za atmosferickho tlaku, do analyztoru hmotnostnho spektrometru pracujcho ve vakuu. Vsledkem analzy je hmotnostn spektrum. Kvantitativn zastoupen danho prvku (izotopu) je dno intenzitou pslun ry. Dosaen detekn limit pro adu prvk je desetkrt a tisckrt ni ne u optick metody AES-ICP. Nezanedbateln je u ICP MS metody monost zjitn izotopovho zastoupen prvku ve sledovanm vzorku.

136

14.1.5. Atomov absorpn (a fluorescenn) spektrometrie

Atomov absorpn spektrometrie (AAS Atomic Absorption Spectroscopy) a atomov fluorescenn spektrometrie (AFS - Atomic Fluorescence Spectroscopy) jsou vznamn metody pro zjiovn prvkovho sloen ltek v roztoku.
Princip metody. Pi AAS se m bytek elektromagnetickho zen (absorbance) zpsoben absorpc volnmi atomy prvk, kter mus bt v plynn fzi. Atomy ltek ve vzorku se do plynn fze dostvaj procesem zvanm atomizace. Podobn jako v AES jsou analyticky vyuvny pedevm intenzivn rezonann pechody, zde pechody vychzejc ze zkladnch energetickch hladin elektron. Podmnky atomizace jsou proto voleny tak, aby absorbujc atomy nebyly excitovny, ale aby byly v zkladnm energetickm stavu. Vztah mezi absorbanc a koncentrac stanovovanho prvku je dn LambertovmBeerovm zkonem (rov.14-8). Pi metod AFS jsou atomy excitovny a pot se velmi rychle vrac do zkladnho energetickho stavu. Emitovan flurescenn zen je meno a vyhodnocovno obdobn jako emise zen v AES menm velikosti svtelnho toku; vztah mezi svtelnm tokem a koncentrac je dn rov. 14-10. Metoda AAS je v praxi mnohem astj, protoe je experimentln mn nron ne AFS. 14.1.5.1 Instrumentace Schema atomovho absorpnho spektrometru se ponkud li od obecnho uspodn pro provdn absorpn spektrometrie (obr. 14.3A) v tom, e vlnov selektor, monochromtor, je zaazen a za vzorek ped detektor. Atomy absorbuj zen ve velice zkch psmech vlnovch dlek (absorpnch arch, obr. 14.1, majcch ku dov tisciny nm) a neexistuje monochromtor, kter by z polychromatickho zdroje vymezil tak zk psmo. Proto se v AAS a AFS pouvaj speciln zdroje z nich vychz zen obsahujc pesn ty vlnov dlky, kter stanovovan atomy absorbuj. A jsou to pesn ty vlnov dlky, kter pslun atomy samy po excitaci emituj, tj. vlnov dlky odpovdajc emisnm arm pslunho stanovovanho prvku. kolem monochromtoru je z tch absorbovanch vlnovch dlek vybrat tu, kter je pro detekci nejvhodnj, zpravidla vlnovou dlku odpovdajc resonannmu pechodu. Pstroje pro AAS se vyrb v jednoi dvoupaprskovm uspodn. Pstroj pro sledovn atomov fluorescence m analogick schema jako pstroj pro men atomov absorpce, men fluorescence se provd kolmo na smr budcho paprsku (obr. 14.3C). Zdroje zen. Zkladnmi zdroji zen s ve uvedenmi vlastnostmi jsou speciln vbojky. Z principu vci je zejm, e pro kad prvek je zapoteb pouvat vbojku urenou prv pro tento prvek. V nkterch specilnch ppadech jsou k dispozici vbojky pro stanoven vce prvk, nap. pro stanoven Mg a Ca pouvan pi urovn tvrdosti vody. - Vbojky s dutou katodou (HCL Hollow Cathode Lamp), obr. 14-13, jsou sklenn baky s kemennm vstupnm oknkem, obsahujc katodu vyrobenou bu pmo z vysoce istho stanovovanho kovu, nebo z folie ze stanovovanho kovu (vzcn kovy) upevnn na vhodnm podkladu. Anoda je z tkotavitelnho kovu (Zr, Ti, Ta). Vbojky jsou plnny vzcnm plynem (Ne, Ar). Mezi katodu a anodu je vloen potencilov rozdl stovek volt, m dochz k ionizaci vzcnho plynu srkami s urychlenmi elektrony. Kladn nabit ionty vzcnho plynu bombarduj povrch katody a vyrej odtud atomy kovu. Dochz tak ke katodickmu rozpraovn materilu katody a u snadno tkavch kov i k termickmu vypaovm. Atomy kovu jsou v plynn fzi excitovny srkami

137

s elektrony a ionty ionizovanho plynu. Nslednou emis zen (obsahujc pro dan kov charakteristick vlnov dlky) se vracej do zkladnho energetickho stavu.

dut katoda

anoda

kemenn vstupn oknko

Obr. 14.13. Schema vbojky s dutou katodou.

- Bezelektrodov vbojky (EDL Electrodeless Discharge Lamp) jsou opt sklenn baky plnn inertnm plynem s vhodnm mnostvm prvku ve form tkav sloueniny (nap. halogenidu). Vbojky jsou umstn v cvce radiofrekvennho genertoru nebo v rezonann dutin mikrovlnnho genertoru; oba tyto genertory dodvaj energii k vytvoen stabilnho vboje. Bezelektrodov vbojky emituj velmi zk ry s intenzitou a o d vy ne vbojky s dutou katodou.
Absorpn prosted. Absorpn prosted je realizovno atomiztorem, tj. zazenm, kter je schopno dostaten inn pevst stanovovan prvky z roztoku vzorku do plynnho atomrnho stavu. Atomizaci je mon provdt v plameni, elektrotermicky nebo v kemennch atomiztorech. Jednotliv zpsoby se li jak provedenm, tak citlivost a asovou zvislost menho signlu. - Pi plamenov technice (F-AAS Flame-Atomic Absorption Spectroscopy) se pro atomizaci vyuv plamen hocch sms paliva a okysliovadla. Palivem je nejastji acetyln a oxidantem vzduch (pro teploty do 2500 K) nebo oxid dusn (do 2900 K). Zavdn kapalnho vzorku do plamene se provd nejastji pomoc pneumatickch zmlova (obdobnch jako v AES, obr. 14.10A), kde se tvo aerosol drobnch kapek zkoumanho roztoku. innost pneumatickch zmlova je velmi nzk (okolo 10%), pouze mal st vzorku se zml na aerosol, velk st nastho vzorku odkape do odpadu. Nadto vzorek se siln naed spalnmi plyny (200 - 400 tisckrt), take pouze nepatrn podl analyzovanho vzorku se skuten vyuije pro analzu. Plamenov atomiztory se proto pouvaj pi analzch vtch obsah analytu ve vzorku. - Pi elektrotermick atomizaci (ETA-AAS Electrothermal Atomisation-Atomic Absorption Spectroscopy) se do speciln miniaturn odporov vyhvan kyvety (nejastji z grafitu) dvkuje velmi mal mnostv vzorku (10 - 40 l). Postupnm programovanm ohevem kyvety prchodem elektrickho proudu dojde k atomizaci vzorku. Hlavn vhodou bezplamenovch atomiztor je, e se cel nadvkovan mnostv vzorku podl na absorpci primrnho zen. - Pi technice generovn a atomizace tkavch slouenin (HG-AAS Hydride Generation-Atomic Absorption Spectroscopy) se stanovovan analyt nejdve chemickou reakc pevede na tkavou sloueninu. Tato slouenina, nejastji hydrid (odtud nzev), se pevede do proudu inertnho plynu (Ar), m se oddl od matrice vzorku. V plynn fzi je atomizovna dodnm tepeln energie ve specilnm kemennm atomiztoru, kter je umstn v optick ose atomovho absorpnho spektrometru. Generace tkavch hydrid je omezena pouze na tzv. hydridotvorn prvky: As, Se, Te, Ge, Bi, Sn, Sb, Pb. Pro peveden analytu na hydrid je nejastji pouvno redukn inidlo tetrahydridoboritan sodn NaBH4 v kyselm prosted (nejastji v HCl); k redukci na hydrid dochz psobenm atomrnho vodku "ve stavu zrodu": NaBH4 + 3H2O + HCl H3BO3 + NaCl + 8H

138

As(III) + 5H AsH3 (plyn) + H2. Hlavn vhodou technik generovn tkavch slouenin je oddlen analytu od matrice, kter sten omezuje mon interference matrice vzorku. Citlivost men a dosaen meze detekce pro hydridotvorn prvky jsou srovnateln s elektrotermickou atomizac.
Detekce a registrace signlu. Pro detekci zen se vyuv pedevm fotonsobi. Problmem pi men absorbance je, e zen ze zdroje me bt pi prchodu absorpnm prostedm zeslabeno nejen absorpc volnmi atomy sledovanho prvku, ale i nespecifickou absorpc (absorpc pozad). Absorpce pozad je zpsobena rozptylem svtla na nevypaench pevnch sticch a molekulrn absorpc (zpsobenou ptomnost molekul anorganickch sol z rozloenho vzorku). Vzhledem k aditivnm vlastnostem absorbance se nespecifick absorpce pi men pit k signlu analytu a vyvol tedy vdy pozitivn chybu. Proto se v modernch pstrojch pro provdn AAS provd simultnn korekce pozad k n se vyuv nkterch specilnch jev a metodik. 14.1.5.2 Analytick aplikace Metodou AAS lze analyzovat velice rznorod vzorky. Jde o vysoce specifickou metodu pro stanoven jak kov, tak nkterch nekov (celkem lze stanovit asi 70 prvk), stanovovat je mono prvky bez pedchzejc separace. Prvky, kter se snadno atomizuj, se stanovuj v plameni v koncentracch piblin do 0,1 g/ml. Pi ultrastopov analze s ETA se pak tato mez sniuje o 3 dy. AAS je jako valn vtina instrumentlnch metod metodou komparativn, srovnvac, tzn., e stanoven je zaloeno na porovnn signl zskanch s roztokem vzorku a s roztoky standard, jejich sloen se mus blit sloen matrice analyzovanho vzorku. Pi analze se pprava vzork neomezuje jenom na vodn roztoky, ale lze pout i nevodnch rozpoutdel, nap. pi extraknm zakoncentrovn analytu. Podobn je mon pi ETA dvkovat do kyvety (s velkmi omezenmi) suspenze pevnch ltek nebo pmo pevn vzorek. AFS je vhodn pro men velmi nzkch koncentrac prvk a kalibran zvislosti bvaj linern pes nkolik (a 5) d koncentrace, avak nedoznala rozen pedevm pro nedostatek komernch pstroj a byla nahrazena jinmi velmi citlivmi emisnmi metodami (ICP-MS). 14.1.5.3 Srovnn nejpouvanjch atomovch spektrlnch metod Mezi v souasn dob nejpouvanj atomov spektrometrick metody pro analzu roztok vzork pat tyto metody emisn: AES - ICP a ICP - MS a absorpn: F - AAS a ETA - AAS. Atomovmi absorpnmi metodami meme bhem jedn analzy stanovit zpravidla pouze jeden prvek ve vzorku, zatmco atomovmi emisnmi metodami (zvlt v simultnnm optickm uspodn) je mon souasn stanoven vce prvk (dnes ji existuj komern dostupn pstroje i pro ETA-AAS, kter umouj za vhodnch podmnek souasn stanoven i 4 prvk).
Tab. 14.3. Srovnn mez detekce zkladnch metod atomov spektrometrick analzy

Metoda ICP-MS ETA-AAS AES-ICP F-AAS

Mez detekce, mg/l 0,01 1 0,01 2 2 1000 >5

139

Dleitm parametrem pro srovnn analytickch metod pouvanch k podobnm analzm je dosaen citlivost nebo lpe detekn limit a mez stanovitelnosti pro dan prvek; meze detekce vech ty diskutovanch metod jsou porovnny v tab. 14.3.

14.1.6 Molekulov absorpn spektrometrie v ultrafialov a viditeln oblasti

V souasn dob povaujeme molekulovou absorpn spektrln analzu pro jej rychlost, experimentln nenronost, pesnost a citlivost za jednu z nejuvanjch analytickch metod pro stanovovn ltek v roztocch.
Princip metody. Stanoven ltek molekulovou absorpn spektrometri je zaloeno na men absorpce elektromagnetickho zen molekulami ltek v ultrafialov a viditeln oblasti (v rozsahu vlnovch dlek asi 200 a 800 nm). Ltky, kter absorbuj zen s vlnovou dlkou men ne 380 nm (ultrafialov zen), se jev oku jako bezbarv, ltky, kter absorbuj z blho slunenho zen vlnov dlky v rozsahu 380 a 770 nm se oku jev jako barevn (viz tab. 14.4).
Tab. 14.4. Vlnov dlky elektromagnetickho zen ve viditeln oblasti a jim psluejc barva. Ltka, kter absorbuje uritou vlnovou dlku se jev oku v barv komplementrn.

Vlnov dlka [nm] 400 435 435 480 480 490 490 500 500 560 560 580 580 595 595 610 610 750

Odpovdajc barva fialov modr zelenomodr modrozelen zelen lutozelen lut oranov erven

Komplementrn barva lutozelen lut oranov erven purpurov fialov modr zelenomodr modrozelen

Obr. 14.14. Absorpn spektra symetrickho tetracenu, C2H2N4, v plynnm stavu (1), v roztoku cyklohexanu (2) a ve vodnm roztoku (3)

Fotony zen z ultrafialov a viditeln oblasti elektromagnetickho spektra jsou dostaten energetick, aby excitovaly elektronov stavy a tm spe i vibran a rotan stavy molekuly (viz rov. 14-6 a obr. 14.1). Vsledn absorpn spektrum ltky je psov, 140

protoe pi jeho registraci jednotliv diskrtn pechody zpravidla splvaj. Pouze pi men v plynn fzi (za nzk teploty) lze v absorpnm spektru rozliit jemnou vibran a nkdy i rotan strukturu a v roztocch rozpoutdel dostaneme soubory irch ps, protoe molekuly sledovan ltky ji nejsou izolovny, ale solvatovny rozpoutdlem, kter ru jejich volnou rotaci a ovlivuj i vibraci molekuly ltky, viz obr. 14.14. Vztah mezi mnostvm absorbovanho zen absorbanc, a koncentrac je dn, jako ve vech absorpnch metodch, Lambertovm Beerovm zkonem, rov. 14-8.
14.1.6.1 Instrumentace Men absorpce v ultrafialov a viditeln oblasti spektra se provd pomoc rznch typ pstroj, kter, podle sloitosti a tak z historickho hlediska, mohou mt rzn nzvy: kolorimetr, fotometr, spektrofotometr. Principiln uspodn je na obr. 14.3A. V bn analytick praxi se nejastji pouv jednopaprskovho diferennho zpsobu men absorbance (obr. 14.4A), dra pstroje jsou dvoupaprskov (obr. 14.4B). Zdroje zen, dispersn systm a kyvety. Zdrojem zen (tab. 14.1) pro ultrafialovou oblast jsou vodkov nebo astji deuteriov vbojka (m mnohem vy intenzitu zen), pro viditelnou oblast se uvaj wolframov nebo halogenov rovky. Dispersnm prvkem bv mkov monochromtor (obr. 14.6), jen v nejjednoduch pstrojch, kolorimetrech i fotometrech je pouvno filtr. Vzorky jsou v kyvetch, zpravidla hranatch, zajiujcch konstantn tlouku absorbujc vrstvy od 0,1 do 10 cm; nejastji se pro bn men uv 1 cm kyvet. Materil kyvety nesm absorbovat zen ve sledovanm vlnovm rozsahu, viz ve. Pi jednopaprskovm diferennm i pi dvoupaprskovm uspodn je v jedn kyvet vzorek, v druh, srovnvac kyvet, roztok obsahujc vechny sloky, krom vlastnho analytu (tzv. "blank"). Detektory. Detektorem je nejastji fotonka nebo fotonsobi. Zskan signl je zobrazen a vyhodnocen registranm zazenm - zapisovaem, digitlnm displejem i tiskrnou nebo na monitoru potae. Modern pstroje umonuj men absorbance, A, v rozsahu 0,100 a 4,000 jednotek absorbance (A.U.) a umouj bu men pi jedn vlnov dlce nebo registrovat cel spektrum, tj zvislost A = f(), ppadn jej derivace rznho stupn pro vt rozlien jednotlivch ps.

zdroj zen

pota

optick systm kyveta dispersn mka

diodov pole
Obr. 14.15. Schema detektoru s diodovm polem

141

Jin zpsob vyhodnocovn absorbovanho zen umouj spektrometry s detektorem tvoenm diodovm polem (Diode-Array Detector, obr. 14.15), ve kterch je jeden detektor nahrazen adou (polem) miniaturnch polovodiovch detektor (pro vlnovou oblast 200 a 800 nm je jich nkolik set, rozliovac schopnost diodovho pole je asi 0,5 nm). Pole detektor je vytvoeno na jednom ipu (i s potebnou zkladn elektronikou) technikami pouvanmi pi vrob integrovanch obvod. Zen vech vlnovch dlek, kter prolo vzorkem, je rozloeno monochromtorem (v tomto ppad je monochromtor umstn a za kyvetu se vzorkem) a dopad na diodov pole, kde je detegovno vemi fotodiodami souasn. Ty diody, na n dopadlo zen o vlnovch dlkch vce vzorkem absorbovanch poskytuj men signl ne diody, na n dopadlo zen nezeslaben. Cel spektrum je tak zskan prakticky okamit.
14.1.6.2 Analytick aplikace Analytick vyuit molekulov absorpn spektrometrie v ultrafialov a viditeln oblasti je mnohostrann jak v organick, tak i anorganick analze. V kvalitativn analze lze vyhodnocenm zskanch spekter organickch ltek zskat informace o ptomnosti typickch skupin v molekule ltek (kvalitativn posouzen struktury ltek). Zen absorbuj urit charakteristick skupiny v molekule, tzv. chromofory a absorbovan vlnov dlky (poloha absorpnch ps) souvis s jejich strukturou (tab. 14.5). Identifikace ltky jenom podle zskanho absorpnho spektra v ultrafialov a viditeln oblasti vak nen jednoznan.
Tab. 14.5. Pklady organickch chromofor. Absorbovan vlnov dlky pslunho chromoforu zvis i na pouitm rozpoutdle a substituentech.

Chromofor konjugovan alkeny alkiny karbonyl azo - skupina nitro - skupina nitroso - skupina

Pklad sloueniny CH2=CHCH=CH2 C5H11CCCH3 CH3COCH3 CH3N=NCH3 CH3NO2 C4H9NO

Rozpoutdlo n-heptan n-heptan n-hexan ethanol iso-oktan ethyl ether

(max), nm 217 178, 196, 225 186, 280 339 280 300, 665

Kvantitativn analza je zaloena na platnosti Lambertova - Beerova zkona (rov. 14.8). Jeho platnost je vak omezena na zedn ir roztoky absorbujcch ltek o koncentracch zpravidla mench ne 0,01 mol/l. K nalezen vztahu A = f(c) se vyv standardnch kalibranch metod, men se provd pi konstantn vlnov dlce, zpravidla pi vlnov dlce, (max), pi n ltka absorbuje nejvce (maximum na absorpnm psu). Z Lambertova Beerova zkona plyne, e absorbance zvis pro danou ltku nejen na jej koncentraci a tlouce kyvety, ale t na molrn absorptivit, . Take ltky, kter maj ve sv molekule skupiny schopn absorpce UV nebo viditelnho zen chromofory, a maj hodnotu > 1000 l/(cm.mol) lze stanovovat pmo. Ty ltky, kter viditeln a ultrafialov zen neabsorbuj, ppadn maj nzk hodnoty , je nutno nejprve na vhodn absorbujc sloueniny pevst pomoc tzv. spektrofotometrickch reakc. Tmito reakcemi se do sloueniny bu zavede vhodn chromofor nebo se pevedou nap. do vhodnho komplexu. Nap. spektrofotometrick stanoven bezbarvch dusitan (ppadn oxidu dusiitho) je umonno tm, e tyto ltky poskytuj diazotan reakc s aromatickm aminem diazoniovou sl, jej kopulac s aromatickm aminem nebo fenolem vznikaj intenzivn zabarven azobarviva (chromoforem je azo-skupina). Pro stanoven iont kov jsou velice vhodn tzv. chargetransfer komplexy, kter se vyznauj vysokou hodnotou , asto vy ne 10 000 142

l/(cm.mol). Pkladem (obr. 14.16) me bt intenzivn erven komplex Fe3+ s SCNligandem ( = 5000 l/(cm.mol); reakce elezitho iontu s iontem thiokyanatanovm je vyuvna i v kvalitativn analze). V charge-transfer komplexech absorbovan fotony podporuj pechod elektronu z ligandu na kov, co se projevuje vysokou hodnotou .

A [A.u.]

3 2 1 0 400

500

600

[nm] 700

Obr. 14.16. Absorpn spektrum komplexu Fe3+ (5.10-4 mol/l) s thiokynanatanovm ligandem. Maximum absorpce pi asi 490 nm odpovd absorpci zen modrozelen barvy, komplex m proto barvu ervenou (komplementrn), viz. tab. 14.4. Pi vlnov dlce maxima se provd stanoven eleza.

14.1.6.3 Metody prtokov analzy se spektrometrickou detekc Jednou z modernch instrumentlnch technik pouvanch ve spektrofotometrii jsou metody prtokov analzy. Tyto metody pinej mnoho praktickch vhod (napklad rychlost analzy), ale pedevm monost automatizace stanoven. Pat do velk skupiny metod pro hromadn zpracovn chemicky analyzovanch vzork. Je nutno podotknout, e dle uveden prtokov metody analzy mohou vyuvat i jinho zpsobu detekce, nap. elektrochemickho (ISE, amprometrie).
peristaltick pumpa vzorek+ inidlo vzduch inidlo vzorek autosampler se vzorky detektor odstrann bublinek odpad

bublinka vzduchu

absorbance

reakn cvka

A C

h
as

Obr. 14.17. Kontinuln prtokov analza. Pklad experimentlnho uspodn (A), jeho schematickho zakreslen (B) a charakter odezvy (C).

Kontinuln prtokov analza. V kontinuln prtokov analze (CFA Continuous Flow Analysis, ), obr. 14.17, je vzorek nadvkovan do proudu nosnho roztoku (inidla) rozdlen bublinkami vzduchu na segmenty. Kad segment se chov jako mal ndobka v n probhaj vechny potebn reakce vedouc ke vzniku produktu, kter lze spektrofotometricky detegovat. Prtokov rychlost a dlka trubiek jimi roztok protk jsou voleny tak, aby reakce v jednotlivch segmentech probhla a do rovnovhy. Ped

143

vstupem roztoku do detektoru jsou vzduchov bublinky odloueny. Signl z detektoru m tvar uveden na obrzku 14.17C.
Prtokov injekn analza. V prtokov injekn analze (FIA Flow Injection Analysis), obr. 14.18, je vzorek dvkovn do nesegmentovanho toku roztoku inidla. Disperz zny vzorku v prostoru a ase (obr. 14.18B) dochz pouze k stenmu smsen vzorku a inidla, take roztok vstupuje do detektoru ped dosaenm chemick rovnovhy. Zskan zznam z detektoru m tvar pku, jeho vka h zvis na koncentraci analytu. Vhodou FIA oproti CFA je vt poet zpracovanch vzork za jednotku asu (vzorky lze dvkovat do proudu roztoku rychle za sebou), men spoteba inidel a podstatn jednodu aparatura. K dosaen reprodukovatelnch vsledk vak mus bt cel proces pesn asovn (do detektoru vstupuje nerovnovn sms), co je zajiovno (zpravidla vcekanlovou) peristaltickou pumpou.
absorbance

nosn roztok (pufr) inidlo

vzorek

h
as

A B

dvkovac ventil

zna nosn roztok vzorku +inidlo

Obr. 14.18. Prtokov injekn analza. Schematick zakreslen monho experimentlnho uspodn (A), charakter toku roztoku s nadvkovanmi vzorky (B) a pklad odezvy. Otoenm dvkovacho ventilu se do proudu roztoku nadvkuje jeho obsah. Pi plnn dvkovacho ventilu roztokem vzorku (zakreslen situace) tee nosn roztok bon cestou, tzv. bypasem.

Detekce ltek v separanch metodch. Dalm pkladem men v prtoku je spektrofotometrick detekce ltek po separaci v kapalinov chromatografii nebo v kapilrn elektroforze (kap. 15). Ltky vystupujc ze separanho prosted (kolona, kapilra) lze detegovat bu pmo, pokud absorbuj viditeln nebo UV zen. Neabsorbujc sloky vzorku lze podrobit vhodn spektrofotometrick reakci a jej produkt fotometricky detegovat (tzv. detekce s postkolonovou derivatizac).

14.2 Optick metody pi nich nedochz mezi zenm a vzorkem k vmn energie
14.2.1 Refraktometrie
Metoda je zaloena na men indexu lomu ltek. Index lomu je fyzikln konstanta, kter, ve spojen s dalmi daty, slou k identifikaci ltek a k posouzen jejich istoty (viz kap. 7.2.1).
Princip metody. Prochz-li paprsek monochromatickho zen rozhranm dvou transparentnch prosted, mn se jeho rychlost a smr, paprsek se lme. Index lomu, n, je roven pomru rychlost svtla v tchto dvou prostedch:

144

 n= 2 . 1 V praxi bv jednm prostedm vzduch a druhm analyzovan ltka (roztok). Rychlost en svtla prostedm je obtn mit pmo, lze vak mit zmnu jeho smru pi prchodu rozhranm mezi obma prostedmi. Pro index lomu analyzovan ltky plat Snellv zkon lomu: sin n= , 14-12 sin kde (hel dopadu) a (hel lomu) jsou hly, kter svr paprsek svtla s kolmic dopadu, jak je uvedeno na obr. 14.19. Men indexu lomu je zaloeno na urovn meznho (kritickho) hlu m, odpovdajcho lomu paprsku pichzejcmu rovnobn s rozhranm. Jemu pslu hel dopadu = 90o. Dosazenm hodnoty (sin = 1) a zjitnho m do rovnice 14-12 lze index lomu vypotat.

14.2.1.1 Instrumentace Index lomu (mezn hel) se m v pstrojch zvanch refraktometry. Paprsky rozptlenho svtla dopadaj na rozhran vzduch/vzorek pod rznmi hly mezi 0 a 90o a lmou se pod rznmi hly . Mezn hel je pro danou analyzovanou ltku nejvt mon hel lomu, do prostoru za nm se paprsky lomem ji nedostanou, tato st prosted zstv temn. Mezn hel se ur nap. tak, e se lupou spojenou se stupnici hlomru zjist pesn poloha rozhran svtlo/stn (obr. 14-19). Stupnice hlomru me bt kalibrovna pmo v hodnotch indexu lomu.

3 2 1

n1 (vzduch)

n2 (vzorek)

1 2 3 = m lupa na hlomrn stupnici

Obr. 14.19. Lom paprsk monochromatickho zen dopadajc na rozhran dvou prosted s rznmi indexy lomu a princip refraktometru. hly dopadu jsou oznaeny , hly lomu . Mezn hel je oznaen m. Poloha lupy refraktometru nastaven pesn na rozhran mezi svtlem a stnem udv na stupnici mezn hel (ppadn pmo index lomu).

Index lomu zvis na vlnov dlce, proto se jako zdroje zen pouvaj bu sodkov vbojky poskytujc rov spektrum ve viditeln oblasti, nebo zdroje polychromatickho zen (wolframov rovka) v kombinaci s disperznm prvkem (filtrem). Pi pesnch mench je zapoteb vzorek temperovat.
14.2.1.2 Analytick aplikace Refraktometrie se pouv hlavn pro men indexu lomu istch kapalin a pevnch ltek (pi vhodnm uspodn i prkovch materil); index lomu istch ltek je

145

pro n charakteristickou konstantou. Men indexu lomu je mono vyut tak v kvantitativn analze, nebo jeho hodnota je u roztok pmo mrn koncentraci studovan ltky. Pi stanoven se pouv metoda kalibran kivky. Tmto zpsobem je mono stanovit koncentraci sloek v binrnch i ternrnch smsch. Tato metoda je velmi ast v potravinskm prmyslu (urovn obsahu vody v mlce, karboxylovch kyselin v tucch), ale tak v naftovm prmyslu (stanoven aromt), v gumrenstv (stanoven sry) atd. Refraktometrick detektory se pouvaj tak pi prtokovch mench (HPLC, CFA, FIA).

14.2.2 Polarimetrie
Elektrick vektor elektromagnetickho zen normln kmit ve vech smrech kolmch na smr en paprsk. Pi odrazu, lomu a dvojlomu vznik rovinn polarizovan zen, ve kterm kmity elektrickho vektoru le v jedn rovin. Zkladem polarimetrie je men pootoen roviny v n polarizovan svtlo kmit.
Princip metody. K oten roviny polarizovanho zen dochz u opticky aktivnch ltek. Jsou to ltky, jejich molekuly maj chirln strukturu, tj. nemaj sted ani rovinu i osu symetrie (nedaj se tedy dnou operac symetrie pevst na svj zrcadlov obraz). Podle smru oten roviny polarizovanho zen oznaujeme je jako ltky pravotoiv (+) a levotoiv (-). Nejznmj pinou chirln struktury v organickch sloueninch je atom uhlku substituovan tymi rznmi substituenty (asymetrick uhlk). hel , o kter je pootoena rovina polarizovanho zen po prchodu vzorkem opticky aktivn ltky, je dn vztahem:

14-13 kde L je tlouka vrstvy vzorku (v dm), c je koncentrace vzorku (v g/ml) a [] je mrn otivost pi dan teplot a dan vlnov dlce zen; obvykle opt pi vlnov dlce zkladnch ar sodkov vbojky. V uritm koncentranm rozmez je to charakteristick fyzikln konstanta opticky aktivnch ltek. Pro srovnn optick otivosti ltek s rznou molekulovou hmotnost Mr se pouv veliina molrn otivost:
t

= [ ]t Lc ,

] M [ M r ]t = [ 100 r .
t

14-14

zdroj zen polariztor

detektor kyveta analyztor se vzorkem

Obr. 14.20. Schema polarimetru s vyznaenm rovin v nich kmit elektromagnetick zen (pohled ve smru en paprsku).

14.2.2.1 Instrumentace K men hlu otoen roviny polarizovanho zen slou polarimetry. Zjednoduen schma pstroje je uvedeno na obr. 14.20. Zdrojem monochromatickho zen bv sodkov vbojka nebo se ze zdroje spojitho zen (rovka s wolframovm vlknem) vydl potebn vlnov dlka interferennmi filtry. K polarizaci zen

146

vstupujcho do kyvety se vzorkem se pouv polariztor, zen vystupujc z kyvety prochz analyztorem; v obou ppadech jde o hranol z dvojlomnho islandskho vpence (nazv se nikol). Vystupujc zen se pozoruje dalekohledem. Je-li rovina polarizace vymezen polariztorem rovnobn s rovinou polarizace analyztoru a v kyvet je pouze opticky neaktivn roztok, zen j projde beze zmny a v zornm poli dalekohledu pozorujeme maximln jas. Pi otoen analyztoru o 90o, je rovina polarizace analyztoru kolm na rovinu zen vystupujcho z polariztoru a analyztor nepropust dn zen. Je-li v kyvet opticky aktivn ltka, dojde k pootoen roviny polarizovanho zen a k poklesu intenzity zen. Otoenm analyztoru o hel odpovdajc hlu otoen roviny polarizovanho zen lze v dalekohledu pozorovat opt pvodn jas. hel otoen se odet na stupnici mikrometrickho roubu.
14.2.2.2 Analytick aplikace Polarimetrie slou k urovn koncentrace opticky aktivnch ltek. Velk praktick vznam m v potravinstv pi stanovovn obsahu cukru (sacharimetry). Koncentrace se stanovuje na zklad kalibran kivky.

14.2.3 Turbidimetrie a nefelometrie

Princip metody. Turbidimetrie a nefelometrie jsou analytick techniky zaloen na sledovn rozptylu svtla sticemi suspendovanmi v kapalin, tj. sraeninami nebo koloidnmi sticemi (Tyndallv rozptyl). Rozdl mezi obma metodami spov ve zpsobu men rozptlenho svtla. V turbidimetrii se m intenzita zen prolho roztokem (obr. 14.21A), tedy zen nerozptlenho; detektor zen je umstn ve smru prochzejcho zen. V nefelometrii se sleduje intenzita zen rozptlenho sticemi, a proto se m ve smru kolmm na pvodn smr zen (obr. 14.21B).

zdroj zen vzorek

detektor

zdroj zen

vzorek

A
Obr. 14.21. Schema turbidimetru (A) a nefelometru (B).

detektor

14.2.3.1 Analytick aplikace Turbidimetrie a nefelometrie slou k urovn koncentrace suspendovan ltky ve vzorku. Stanoven je provdno na zklad kalibran kivky. Turbidimetrie je vhodn pedevm pro men roztok s velkm obsahem suspendovanch stic, kdeto nefelometrie slou ke stanoven ltek ptomnch v mal koncentrantraci. V praxi se turbidimetrie i nefelometrie pouvaj k stanoven tuhch stic v plynnch i kapalnch vzorcch, obvykle takovch, kdy nelze pro plinou jemnost stic pout metod zaloench na filtraci. Jsou proto vhodn pro sledovn zneitn vzduchu a vod (pi kontrole kou, mlhy, aerosol atd.). Nachzej t uplatnn v klinickch

147

a farmakologickch laboratoch. Lze jimi tak urovat velikost a tvar suspendovanch stic.

148

15 Separan metody
Separan metody tvo vznamnou skupinu instrumentlnch metod s irokm uplatnnm v analytick praxi. Pro separan metody je charakteristick vysok selektivita dan povahou procesu analzy, jedn se o metody vhodn zejmna pro analzu komplexnch vzork se sloitou matric. Proces analzy je mono rozdlit do dvou zkladnch krok, (1) kroku separanho, kdy dochz k fyzickmu oddlen sloek analyzovanho vzorku a (2) detekce istch komponent. Podle povahy separanho dje je mono separan metody rozdlit do dvou zkladnch skupin, viz kapitola 8.2. Metody zaloen na rozdlovn ltek mezi dv fze. Do tto skupiny pat metody chromatografick. Jednotliv komponenty vzorku se dl na zklad ustavovn sorpnch, rozpoutcch nebo iontov vmnnch rovnovh mezi dvma nemsitelnmi fzemi. Metody zaloen na separaci ltek psobenm pole. Tato skupina metod je podstatn men ne pedchoz. Pokud dochz k separaci vlivem elektrickho pole hovome o elektromigranch metodch, jejich nejvznamnjm zstupcem je elektroforza. Pokud k separaci komponent vzorku dochz vlivem magnetickho pole, jde o hmotnostn spektrometrii (kap. 7.2.2.1).

15.1 Chromatografick metody

Objev chromatografie sah do devadestch let 19. stolet a je spojovn se jmnem ruskho botanika M. Cvta, kter pouil sklennou kolonu naplnnou uhliitanem vpenatm pro dlen a izolaci barviv z rostlinnch extrakt. Nzev metody vznikl spojenm eckch slov (barva) a (pst). I pes svou mimodnou spnost byla metoda chromatografie nadlouho zapomenuta a byla znovu objevena Martinem a Syngem v roce 1941. Ti ve svch pracech poloili exaktn teoretick zklady procesu separace a dokumentovali mimodn praktick vznam chromatografie. Oba za svj pspvek k rozvoji chromatografie zskali v roce 1952 Nobelovu cenu. V souvislosti s rozvojem chemickho prmyslu po druh svtov vlce dolo k dalmu rychlmu vvoji v oblasti separanch metod. Jednotliv chromatografick a elektromigran techniky si svj mimodn praktick vznam udrely a do souasnosti.

15.1.1 Princip a zkladn experimentln uspodn chromatografickch metod

Podstatou dlcho procesu komponent vzorku pi chromatografii je opakovan ustavovn rozdlovacch rovnovh vzorku mezi dvma fzemi, tzv. mobiln a stacionrn fz. Mobiln fze un vzorek prostorem ve kterm dochz k separaci, stacionrn fze pedstavuje nepohybujc se npl separanho prostoru. Pi prchodu vzorku separanm prostorem dochz k jeho opakovan interakci se stacionrn fz. Komponenty vzorku jsou touto interakc selektivn brzdny ve svm pohybu, mra brzdn je umrn vazebn sle tto interakce. Distribuci sloky vzorku, X, mezi mobiln a stacionrn fzi, XmXs, meme popsat distribunm pomrem, D, ppadn distribun konstantou KD (viz t kap. 2.2.6): [X]s KD = , 15-1 [X]m

149

kde [X]s a [X]m jsou odpovdajc molrn koncentrace sloky X ve stacionrn a mobiln fzi. S rostouc hodnotou KD bude ltka vce zadrovna stacionrn fz, bude se pomaleji pohybovat separanm prostorem a pozdji tento prostor opust. Komponenty vzorku s odlinmi KD budou prochzet separanm prostorem rznmi rychlostmi a budou od sebe oddlovny, komponenty se shodnmi KD nebudou rozdleny. Je podstatn, e hodnota KD pro danou sloku vzorku zvis nejen na povaze ltky sam, ale tak na vlastnostech mobiln a stacionrn fze. Dan ltka me bt charakterizovan rznmi hodnotami KD v zvislosti na pouit mobiln a stacionrn fzi. Uveden jednoduch kvantifikace interakce vzorku s mobiln a stacionrn fz hodnotou KD zjevn nevystihuje zcela pesn reln podmnky chromatografickho experimentu, kdy za prtoku mobiln fze nen nikdy rovnovnho stavu dosaeno. Nejjednodu experimentln uspodn tzv. kapalinov chromatografie, odpovdajc pvodnmu nvrhu M. Cvta, je schematicky znzornno na obr. 15.1. Separan prostor tvo sklenn kolona naplnn stacionrn fz. Na elo kolony je nanesen vzorek, kter je kolonou unen tokem kapaln mobiln fze. Pi interakci vzorku se stacionrn fz dochz k separaci jednotlivch komponent vzorku, kter jsou ve form oddlench zn uneny separanm prostorem a poslze jmny do vhodnch ndobek.

Vzorek
Mobiln fze

Obr. 15.1. Zkladn experimentln uspodn kapalinov chromatografie

15.1.2 Klasifikace chomatografickch metod

Chromatografick metody je mono roztdit podle nkolika hledisek (tab. 15.1). Zkladnm kriteriem je skupenstv pouit mobiln fze. Pokud se tato fze nachz ve skupenstv plynnm, hovome o plynov chromatografii (GC Gas Chromatography), pokud je ve skupenstv kapalnm, jedn se o kapalinovou chromatografii (LC Liquid Chromatography). Zvltnm ppadem je pouit pry pi nadkritick teplot a tlaku jako mobiln fze u techniky nazvan superkritick fluidn chromatografie (SFC Supercritical Fluid Chromatography). Podrobnj zpsob rozdlen chromatografickch technik, zohledujc mechanismus separace, souvis s typem pouit stacionrn fze. Zkladn typy chromatografickch stacionrnch fz jsou znzornny na obr. 15.2:

150

Tab. 15.1. Zkladn rozdlen chromatografickch metod dle typu mobiln a stacionrn fze.

Mobiln fze

Typ stacionrn fze* A B D A B

Separan mechanismus Adsorpce Rozdlovn Stov efekt Adsorpce Rozdlovn Iontov vmna Stov efekt Specifick interakce

Metoda Plynov adsorpn chromatografie Plynov rozdlovac chromatografie Plynov chromatografie na molekulovch stech Kapalinov adsorpn chromatografie Kapalinov rozdlovac chromatografie Iontov vmnn chromatografie (iontov chromatografie) Gelov permean chromatografie Afinitn chromatografie

Pouvan zkratka** GSC GLC GSC LSC LLC IEC GPC (SEC)

Plyn

Kapalina

C D E

*) oznaen fz dle obr. 15.2 **) pro vysvtlen zkratky viz Dodatek 2

+ + +

B A

- + + + +

C E
Obr. 15.2. Zkladn typy chromatografickch stacionrnch fz; (A) pevn fze, (B) kapaln fze, (C) iontomni, (D) mikroporzn fze, (E) strukturn selektivn fze.

- v nejjednodum ppad se jedn o materil tvoen pevnmi sticemi o velikosti jednotek a stovek m, vzorek je vzn na povrch tchto stic adsorpc (A); - pevn stice ve funkci nosie mohou mt na svm povrchu tenk film kapaliny (B). Pi intrakci vzorku s tmto typem stacionrn fze dochz k jeho rozpoutn a ustavuje se rozdlovac rovnovha mezi vzorkem v mobiln fzi a kapaln stacionrn fzi. Vrstva kapaliny me bt na povrchu nosie vzna adsorpc nebo chemickou vazbou;

151

- stice stacionrn fze me nst na svm povrchu nabit skupiny a chovat se jako iontomni (C). Na jej povrch budou elektrostatickou interakc siln vzny sloky vzorku iontov povahy nesouc opan nboj ne vlastn stacionrn fze, hovome o chemisorpci vzorku; - pokud v sticch stacionrn fze existuj dutiny rozmrov srovnateln s velikost molekul separovanch ltek (D) me v tchto dutinch dochzet k zadrovn uritch komponent vzorku. Molekuly rozmrov pevyujc prmry dutin nemohou vstupovat dovnit a jejich drha bhem separace bude krat ne u molekul mench pronikajcch systmem kanlk. Hovome o dlen komponent vzorku podle velikosti molekul na zklad stovacho efektu, fze tohoto typu nazvme mikroporznmi stacionrnmi fzemi nebo molekulovmi sty; - stacionrn fze me bt tvoen sticemi s navzanmi skupinami specificky interagujcmi pouze s uritm strukturnm typem molekul vzorku (E). Specifick interakce komponent vzorku s tmto typem stacionrn fze je vdy doprovzena nespecifickou adsorpc i rozpoutnm. Vechny doposud jmenovan typy stacionrnch fz maj charakter stic tvocch npl chromatografickch kolon. Pro plnost je nutno uvst, e v ppad plynov chromatografie je asto pouvna principiln odlin forma stacionrn fze navzan pmo na stnu sklenn i kemenn kapilrn kolony. Z hlediska vlastn struktury se nejastji jedn o pevnou i kapalnou stacionrn fzi odpovdajc dve zmnnm sticovm formm A a B, vjimen i form E. V chromatografii je obvykl dal, instrumentln zaloen, zpsob tdn technik podle tvaru separanho prostoru. Pvodn experimentln nvrh M. Cveta pedstavuje nejjednodu pklad kolonov kapalinov chromatografie, kdy stacionrn fze je uzavena v prostoru vymezenm sklennou, kemennou i kovovou trubic. Pi pouit kolon velmi malch vnitnch prmr dov stovek m hovome o technikch kapilrn chromatografie. Z hlediska instrumentlnho nejjednodu je planrn (kapalinov) chromatografie, kdy separace probh v tenk vrstv stacionrn fze. V pehledu kritrii sloucch k rozdlen separanch metod je vhodn pipomenout termn elun chromatografie, specifikujc zpsob dvkovn vzorku. U techniky elun chromatografie je vzorek dvkovn ve form zce ohranien zny do proudu mobiln fze. Elun proveden v analytick praxi zcela vytlailo techniku frontln chromatografie (vzorek je kontinuln pivdn do separanho prostoru po celou dobu analzy) a vytsovac chromatografie (vzorek pedem sorbovan na stacionrn fzi je bhem analzy vytsovn mobiln fz).

15.1.3 Zkladn parametry separace v kolonov chromatografii

Hodnocen separanch parametr ze ziskanch experimentlnch dat zvis na typu pouitho chromatografickho vybaven. V ppad sloupcovho uspodn bez detektoru a planrn chromatografie je hodnocen separace provdno vtinou subjektivn, pi pouit kolonovho chromatografu s detektorem je vsledkem analzy zznam odezvy detektoru na ase tzv. chromatogram. Protoe detektory pouvan v chromatografii vtinou poskytuj odezvu mrnou koncentraci analytu, jsou zny separovanch ltek prochzejc detektorem zaznamenny jako charakteristick koncentran profily s maximem, tzv. chromatografick pky. V idelnm ppad je koncentran profil zny separovan ltky symetrick a odpovdajc chromatografick pk m Gaussovsk tvar. Zpsob objektivn detekce separace tyslokov smsi je zejm z modelov situace na obr. 15.3. Oddlen sloky vzorku vystupuj z chromatografick kolony do detektoru a jsou s asovm posunem registrovny jako chromatografick pky.

152

Chromatogram
Odezva detektoru tR,3 tM tR,2
h Y A

tR,4

4 3 2 1

4
as

Detektor

Obr. 15.3. Zkladn experimentln uspodn kolonov chromatografie a modelov chromatogram separace tyslokov smsi; tM - mrtv as kolony, tR - retenn as sloky vzorku, Y - ka pku pi zkladn, h - vka pku, A - plocha pku.

Z chromatogramu je mono urit hodnoty parametr charakterizujc retenn chovn separovanch ltek a parametry detegovanch chromatografickch pk: - retenn as komponenty vzorku, tR, pedstavuje asov interval od nstiku vzorku do okamiku detekce odpovdajc prchodu maximln koncentrace detektorem, je odetn z chromatogramu jako vzdlenost mezi okamikem nstiku a maximem pslunho chromatografickho pku. Hodnoty retennch as jsou udvny vtinou v minutch a nebo vteinch; - mrtv as kolony, tM, pedstavuje asov interval od nstiku vzorku do okamiku detekce maximln koncentrace sloky je nen stacionrn fz zadrovna a pohybuje se rychlost toku mobiln fze. Na modelov situaci znzornn na obr. 15.3 nen komponenta 1 zadrovna stacionrn fz a jej retenn as odpovd mrtvmu asu kolony; - ka chromatografickho pku, obvykl je odetn tto hodnoty na rovni zkladn linie (hodnota Y) zpsobem naznaenm u komponenty 2, kdy vzestupn a sestupn st pku je extrapolovna tenami. Alternativn je mono ku chromatografickho pku odetat v polovin vky (hodnota Y1/2) a nebo v inflexi, je pro pk Gaussovskho tvaru le v 0,607 nsobku jeho vky (tzv. hodnota 2). Je bn udvat ku chromatografickho pku v asovch jednotkch; - vka, h, a plocha, A, chromatografickho pku v odpovdajcch dlkovch a plonch jednotkch. Vka, vyznaen pro pk sloky 3, pedstavuje vzdlenost mezi maximem pku a jeho nulovou linii menou ve smru kolmm na osu asu. Plocha pku, obtn vyhodnotiteln pmm menm, je v souasnosti urovna vhradn metodou numerick integrace. Jak je zejm z vyznaen pro modelovou ltku 4, je obvykl vymezit plochu pku tenami jeho vzestupn a sestupn linie a zkladn lini. Z uvedench zkladnch parametr je mono vypotat dal odvozen veliiny: - redukovan retenn as , tR, sloky vzorku definovan vrazem: t 'R = t R t M ; 15-2 153

- retenn faktor, k, sloky vzorku definovan vrazem: t t t' 15-3 k= R M = R ; tM tM - rozlien, RS, sloek 1 a 2 definovan rovnic: t R ,2 t R ,1 RS = , 15-4 0,5 (Y2 + Y1 ) kde tR,2 resp. tR,1 jsou retenn asy pozdji resp. dve eluujc sloky a Y2, Y1 jsou odpovdajc ky pk obou sloek pi zkladn. Hodnota rozlien umouje jednoznan seln vyjdit rove separace. Ltky povaujeme za zcela oddlen, jestlie R 1,5, pi hodnotch nich se pslun chromatografick pky sten pekrvaj (obr. 15.4). Z praktickho hlediska za postaujc je mono v ppad symetrickch pk povaovat hodnotu rozlien R = 1,0; - separan faktor, , dvojice separovanch sloek 1 a 2 definovan vrazem: t ' R ,2 = , 15-5 t ' R,1 kde tR,2 resp. tR,,1 jsou redukovan retenn asy pozdji resp. dve eluujc sloky. Hodnota umouje seln vyjdit selektivitu zvolenho systmu mobiln a stacionrn fze vi separovanm ltkm.

tR

Odezva detektoru

Y1

Y2

RS=1,5

RS=0,7

RS=1,0

RS=2,0 as

Obr. 15.4. Charakter chromatogramu znzorujcho separaci dvou ltek pro rzn hodnoty rozlien, RS.

15.1.4 Kvalitativn a kvantitativn analza v kolonov chromatografii

Vyuit chromatografickch dat ke kvalitativn analze, tj. k identifikaci jednotlivch sloek separovan smsi zvis na typu pouitho detektoru. Pi pouit spektrlnho detektoru poskytujcho pmou strukturn informaci je identifikace ltky odpovdajc uritmu pku mon na zklad rozboru pslunho spektra. Bn detektory tuto informaci neposkytuj, piazen urit ltky pku je nutno provst na zklad porovnn a posouzen shody retennch charakteristik (retennch as nebo retennch faktor) identifikovan sloky vzorku a standardu.

154

Mnohem astji ne samotn chromatografie se ke kvalitativn analze vyuv kombinac chromatografickch metod s nkterou instrumentln metodou vhodnou k identifikaci ltek. Tyto, tzv "hyphenated-techniques", GC-MS, LC-IR (viz. kap. 7.2.2) maj pro identifikaci ltek ve smsch mimodn vznam. Kvantitativn analza, tj. zjitn obsahu urit sloky ve smsi, je v principu zaloena na porovnn ploch chromatografickch pk stanovovan komponety a standardu o znm koncentraci. Provd se metodou kalibran pmky nebo metodou standardnho pdavku (oba postupy jsou popsny v kap. 12). V ppad, e standard stanovovan ltky nen k dipozici, je mono pro kvantitativn hodnocen pout postupy vnitn normalizace a standardizace. Pi pouit metody vnitn normalizace je zjiovn podl ploch pk stanovovanch ltek k celkov ploe vech detegovanch pk. Procentuln zastoupen stanovovan i-t sloky ve vzorku, pi, vypoteme podle vzorce: A 15-6 pi = i , Aj
j

kde Ai je plocha pku stanovovan sloky vzorku a Aj je souet ploch vech detegovanch pk. Vsledky zskan metodou vnitn normalizace jsou zateny systematickou chybou danou nestejnou molrn odezvou detektoru vi detegovanm ltkm a poppad i faktem, e ne vechny sloky vzorku jsou separovny a detegovny. Problm nestejn odezvy je mono eliminovat korekc ploch pk hodnotami relativn molrn odezvy detektoru. U metody vnitn standardizace je ke znmmu objemu vzorku, Vvz, pidn znm objem standardn ltky, Vs, o definovan molrn koncentraci cs. Pidvan standard nesm bt ptomen v pvodnm vzorku, nesm reagovat s dnou slokou vzorku, mus eluovat v blzkosti pku stanovovan sloky a bt dobe oddlen od vech sloek vzorku. Molrn koncentraci stanovovan i-t sloky ve vzorku, ci, vypoteme podle vzorce: AV c 15-7 ci = i s s , AsVvz kde Ai a As jsou plochy pk psluejcch stanovovan sloce a standardu. Pi pouit metody vnitn standardizace nen nutno znt objem dvkovan smsi vzorku a standardu a je eliminovn vliv ppadnch zmn experimentlnch podmnek na vsledek men; k tmto zmnm me dojt v dob mezi dvkovnm vzorku a standardu, je-li vzorek a standard dvkovn oddlen. Vsledek analzy je zaten systematickou chybou v ppad nestejn molrn odezvy detektoru vi stanovovan sloce a zvolenmu standardu. Uveden problm je mono eliminovat pouitm standardu strukturn blzkho stanovovan sloce, kdy meme pedpokldat blzkou molrn odezvu detektoru na ob ltky, nebo korekc ploch pk tabelovanmi i experimentln zjitnmi hodnotami relativn molrn odezvy detektoru. Metoda vnitn standardizace je nejpouvanj metodou kvantitativn analzy v kolonov chromatografii.

15.1.5 innost separanho procesu v kolonov chromatografii

innost chromatografick kolony kles s rostouc rychlost rozmvn zn separovanch ltek. Kinetiku procesu rozmvn zn se snaila postihnout ada teori, mezi nejznmj pat teorie chromatografickho patra (Martin a Synge, 1941) a teorie dynamick (van Deemter, 1956). 15.1.5.1 Teorie chromatografickho patra Teorie chromatografickho patra vychz z hypotetickho pedpokladu, e chromatografickou kolonu je mono rozdlit na sled elementrnch jednotek pater. 155

V rmci jednoho patra se uskuten kompletn elementrn separan krok, nap. sorpce vzorku na povrchu stacionrn fze a jeho nsledn desorpce do fze mobiln. Teorie, odvozen z diskontinulnch proces vcestupov extrakce a kolonov destilace, narazila na adu nmitek, v praxi se vak ujalo vyjadovn innosti chromatografickch kolon potem teoretickch pater, poppad vkou teoretickho patra. Za pedpokladu, e chromatografick pk ltky i, zvolen pro testovn innosti kolony, m tzv. Gaussovsk tvar, (tj. je symetrick) je mono poet teoretickch pater kolony, n, vyjdit vztahem:

n=

2 t R, i

kde tR,i je retenn as ltky i a i je poloka pslunho chromatografickho pku v inflexnm bod vyjden v asovch jednotkch. Je dleit, e hodnota potu teoretickch pater je snadno vyhodnotiteln z provedenho experimentu. V praxi, pi uren potu teoretickch pater z chromatogramu pouvme odvozen vrazy:
2 t tR 15-9 n = 16 = 5,54 R , Y Y 1/ 2 kde Y a Y1/2 jsou ky pk pi zkladn resp. v polovin vky. daj o potu teoretickch pater mus vdy doprovzet informace o dlce kolony a pouit testovac ltce. K porovnn innosti kolon rznch dlek se pouv daj o potu teoretickch pater pepoten na jednotku dlky kolony a nebo vky teoretickho patra, H, definovan vrazem: L H= , 15-10 n kde L je dlka chromatografick kolony. Z uvedench vztah je zejm, e na kolon s vy innost na jednotku dlky (s men hodnotou vky teoretickho patra) dochz k pomalejmu rozmvn zn separovanch ltek, zaznamenan pky separovanch ltek jsou u. 2

i2

15-8

15.1.5.2 Dynamick teorie Dynamick teorie van Deemtera umonila popsat, kter procesy bhem separace pispvaj k rozmyt zn separovanch ltek. V pvodn interpretaci, dobe vystihujc podmnky plynov chromatografie s pouitm nplovch kolon, je roziovn zny separovan ltky dno temi nezvislmi a aditivnmi procesy: - vivou (turbulentn) difz v mobiln fzi; - molekulrn (axiln) difz v mobiln fzi; - odporem proti pevodu hmoty v mobiln a stacionrn fzi. Vku teoretickho patra, H, je mono vyjdit jako souet dlch pspvk vv a molekulrn difze HF, HL a odporu proti pevodu hmoty, HM: H = HF + HL + HM. 15-11 - Viv difze v mobiln fzi souvis s nehomogeniou stacionrn fze. Nepravideln uspodan stice vytvej s kanlk nestejn velikosti. Mobiln fze proud v irch kanlcch rychleji ne v kanlcch uch. Molekuly separovanch ltek, prochzejc rznmi kanlky, postupuj rznou rychlost a dky tomu dochz k podlnmu rozmyt zn separovanch ltek. Situace je schematicky znzornna na obr. 15.5A. Velikost pspvku viv difze k celkovmu rozmyt zn separovanch ltek je zvisl pouze na rozmrech stic a pravidelnosti uspodn. Pspvek viv difze je mono vyjdit vrazem: HF = A, 15-12

156

kde A je konstanta zvisl na velikosti stic a uspodn stacionrn fze; - Molekulrn difze v mobiln fzi je dna pirozenou snahou molekul pechzet z msta o vy koncentaci do msta o koncentraci ni. Stupe rozmyt zn separovanch ltek vlivem molekulrn difze zvis na hodnot difznch koeficient v mobiln fzi a na dob strven v separanm prostoru, je je nepmo mrn prtokov rychlosti mobiln fze. Pspvek molekulrn difze k rozmyt zny separovan ltky je mono vyjdit vrazem: HL = B/u, 15-13 kde B je konstanta zvisl na hodnot difznho koeficientu separovan ltky a geometrickm uspodn stacionrn fze, u je prtokov rychlost mobiln fze;

CM

CS1

CS2

Obr. 15.5. Roziovn zny sloky vzorku vlivem (A) viv difze, (CM) odporu pevodu hmoty v mobiln fzi, (CS1) odporu proti pevodu hmoty v kapaln stacionrn fzi, (CS2) odporu proti pevodu hmoty v mikroporzn stacionrn fzi.

- Odpor proti pevodu hmoty v mobiln fzi je dn existenc rychlostnho gradientu mobiln fze nap kanlk mezi sticemi stacionrn fze. Na povrchu stacionrn fze je dky viskositnmu efektu rychlost mobiln fze prakticky nulov, uprosted kanlku dosahuje maxima. Molekuly separovanch ltek budou ve stedu kanlku postupovat rychleji ne u stn a dky tomu bude dochzet k podlnmu rozmyt zn. Situace je schematicky znzornna na obr. 15.5CM. Velikost pspvku odporu proti pevodu hmoty v mobiln fzi k celkovmu rozmyt zn separovanch ltek roste s rostouc prtokovou rychlost mobiln fze; -Podstata vzniku odporu proti pevodu hmoty ve stacionrn fzi je rzn pro rzn typy stacionrnch fz. V ppad stacionrn fze tvoen sticemi s navzanm filmem kapaliny dochz k rozmyt zny separovan ltky dky zpoovn molekul pronikajcch hloubji do vrstvy kapaliny. Situace je znzornna na obr. 15.5CS1. Ke zpodn pispv

157

faktor del drhy je mus molekula urazit a rozdln rychlost difze v mobiln a kapaln stacionrn fzi. Druh zmnn faktor je dleit zejmna v ppad plynov chromatografie. U mikroporzn stacionrn fze se uplatuje efekt stagnujc mobiln fze, je vypluje vnitek pr. Molekuly separovanch ltek, je interaguj se stacionrn fz uvnit pr, mus urazit del drhu v oblasti nepohybujc se mobiln fze a budou se zpoovat oproti molekulm interagujcm pouze s povrchem. Mechanismus rozmyt zny separovan ltky vlivem stagnujc mobiln fze je zejm z obr. 15.5CS2. Obdobn jako v ppad odporu proti pevodu hmoty v mobiln fzi roste velikost tohoto pspvku s rostouc prtokovou rychlost mobiln fze. Celkovou velikost pspvku odporu proti pevodu hmoty v mobiln a stacionrn fzi je mono vyjdit vrazem: HM = (CM+CS)u, 15-14 kde CM a CS jsou konstanty zvisl na difznch koeficientech separovan ltky v mobiln a stacionrn fzi a typu tacionrn fze, u je prtokov rychlost mobiln fze. Po dosazen vraz pro velikost jednotlivch pspvk je mono zvislost vky teoretickho patra na prtokov rychlosti mobiln fze, znmou jako van Deemterova rovnice, napsat ve tvaru: H = A + B/u + (CM+CS)u. 15-15 Graficky je tato zvislost znzornna na obr. 15.6. Je patrn, e hodnota lenu A nezvis na prtokov rychlosti, B hyperbolicky kles s rostouc prtokovou rychlost a CM+CS s prtokovou rychlost linern roste. Soutov kivka m tvar hyperboly s vraznm minimem. Pi prtokov rychlosti mobiln fze odpovdajcmu tomuto minimu je dosaeno maximln separan innosti.

CM+ C S
Hmin

B A
uopt

Obr. 15.6. Zvislost vkovho ekvivalentu teoretickho patra, H, na linern prtokov rychlosti mobiln fze u. Pi uopt je vka patra, Hmin, nejni a innost kolony nejvy.

Van Deemterova teorie je pmo aplikovateln na oblast plynov chromatografie s nplovmi kolonami, platnost si zachovv i pi pouit kapilrnch kolon. V tomto ppad je pspvek viv difze nulov, proto tyto kolony obvykle vykazuj vy innost ve srovnn s nplovmi. Pi rozen van Deemterovy teorie na kapalinovou chromatografii je nutno respektovat skutenost, e rychlost difze ltek v kapalin je o n158

kolik d ni ne v plynn fzi. Proto se pspvek molekulrn difze na rozen pku uplatn jen minimln. Vlivy viv difze a odporu proti pevodu hmoty nejsou v ppad kapalinov chromatografie nezvisl a vzjemn se kompenzuj. Dsledkem je zmna tvaru van Deemterovy zvislosti na ploch tvar bez zetelnho minima. V ppad kapalinov chromatografie nem zmna prtokov rychosti mobiln fze zsadn vliv na inost separace. Pklad 15.1. Modelov ltky A a B byly analyzovny metodou plynov chromatografie na kapilrn kolon o celkov dlce L=15 m. Z chromatogramu byly odeteny hodnoty retennch as obou ltek, tR,A=450 s, tR,B=495 s a ky chromatografickch pk pi zkladn, YA=10s a YB=11s. Z uvedench dat urete za a) poet teoretickch pater n a vku teoretickho patra H kolony, b) vypotte hodnotu rozlien RS ltek A a B. een: a) K vpotu n pouijeme nap. experimentln data pro ltku A:
2 t R,A 450 = 16 n = 16 = 32400 10 YA L 15000 H= = = 0,46 mm n 32400 t R, B t R, A 495 450 b) RS = = = 4,29 0,5(YB + YA ) 0,5(11 + 10) 2

15.1.5.3 Optimalizace analzy v kolonov chromatografii Jednm ze zkladnch cl optimalizace chromatografick metody je dosaen pln separace vech sloek vzorku v co nejkratm asovm intervalu. Podle definice roste hodnota rozlien RS s rostouc diferenc retennch as dvojice separovanch sloek a kles s rostouc kou chromatografickch pk. Jak vyplv z modelov situace na obr. 15.4, optimln je hodnota rozlien RS = 1,5, kdy je dvojice pk separovanch ltek rozdlena prv na zkladn linii. Ni hodnota rozlien zpsobuje komplikace pi identifikaci a zejmna kvantifikaci pekrvajcch se pk, vysok hodnota rozlien, je nepin v oblasti kvalitativnho a kvantitativnho vyhodnocen podstatn vhody, ukazuje na pli dlouhou dobu analzy. Uveden zvry plat i pro analzu vceslokov smsi, kdy je obvykl sledovat a optimalizovat rozlien nejhe separovan dvojice ltek. Zven hodnoty rozlien separovanch ltek je mono doshnout: - zmnou distribunch konstant, KD, separovanch ltek, hodnoty KD je mono ovlivnit volbou vhodn stacionrn fze, mobiln fze a teploty pi separaci. - prodlouenm chromatografick kolony. Hodnota rozlien je pmo mrn druh odmocnin z potu teoretickch pater kolony take teoreticky je nutno pro dosaen dvojnsobnho rozlien pout chromatografickou kolonu tynsobn dlky; - zvenm innosti separace nap. volbou optimln prtokov rychlosti mobiln fze odpovdajc minimln hodnot vky teoretickho patra. K optimalizaci podmnek chromatografickho stanoven pat i volba vhodnho detektoru a nastaven jeho pracovnch podmnek, s clem dosahnout maximln citlivosti men a nzk meze detekce a stanovitelnosti analyzovanch ltek. Z hlediska spolehlivosti kvantitativnch vsledk je dleit i znalost prbhu odezvy detektoru na koncentraci stanovovan ltky. Je vhodn, aby stanoven (tj. kalibrace a vlastn analza vzorku) probhalo v oblasti linernho dynamickho rozsahu detektoru (tj. aby odezva detektoru byla pmo mrn koncentraci stanovovan ltky). 159

15.1.6 Plynov chromatografie

Metoda plynov chromatografie je vhodn pro analzu tkavch ltek, je je mono pevst do plynnho stavu.
15.1.6.1. Instrumentace Zkladn schema plynovho chromatografu je uvedeno na obr. 15.7. Tlakov ndoba slou jako zsobnk plynn mobiln fze (nosnho plynu), kter je pes redukn ventil veden do dvkovae, chromatografick kolony a detektoru. Dvkova, kolona a detektor jsou umstny v termostatovanm prostoru umoujcm individuln nastaven teplot jednotlivch st. Cel zazen je doplnno regulanmi prvky pro zajitn konstantnho prtoku nosnho plynu kolonou a potaem pro zpracovn signlu z detektoru a zen prbhu analzy.
Zdroj nosnho plynu Dvkova

Kolona Detektor

Termostatovan prostor

dc a vyhodnocovac zazen

Obr. 15.7. Schema plynovho chromatografu.

Dvkovn vzorku. Nstik vzorku v plynnm i kapalnm stavu se provd mikrostkaou pes tsnn ze silikonov gumy (septum) uzavrajc vnitn prostor dvkovae. Pro zabrnn kondenzace vzorku je dleit, aby teplota dvkovae pesahovala bod varu nejmn tkav analyzovan sloky vzorku alespo o 50C. Objem vzorku, kter je mono pivst do separan kolony je velmi mal (dov 0,01-0,1 l podle zvolenho typu kolony), proto je vtinou nutno v dvkovai oddlit definovan podl vzorku mimo kolonu. Dvkovae komernch pstroj umonuj plynule mnit podl vzorku pivedenho do kolony v rozmez 0,1 100% dvkovanho objemu. Kolony. V plynov chromatografii se pouvaj nplov nebo kapilrn separan kolony. Kolony nplov jsou tvoeny do spirly stoenou kovovou nebo sklennou trubic o vnitnm prmru 2 - 4 mm a dlce 2 - 6 m, naplnnou sticemi stacionrn fze o prmru 30 - 350 m. Kapilrn kolony jsou nejastji vyrobeny z kemenn kapilry o vnitnm prmru 50 - 350 m, pro zven mechanick odolnosti potaen vrstvou polymeru (polyimidu). Na vnitn stn kapilry je zakotvena (nanesena nebo chemicky navzna) netkav kapalina slouc jako vlastn stacionrn fze. Kapilrn kolony, ve srovnn s nplovmi, dosahuj velmi vysokch separanch uinnost nkolika set tisc teoretickch pater pi celkov dlce a 100 m, jsou vak zatiteln pouze velmi malm mnostvm dvkovanho vzorku.

160

Detektory. Detektory pouvan v plynov chromatografii je mono rozdlit na univerzln a selektivn. Nejstarm pouvanm univerzlnm detektorem je tepeln vodivostn detektor (TCD - Thermal Conductivity Detector), kter je schematicky znzornn na obr. 15.8A. Je tvoen tenkou kovovou spirlou, havenou prchodem elektrickho proudu, umstnou v termostatovanm bloku. Elektrick odpor spirly, kter je pesn men mstkovou metodou, zvis na jej aktuln teplot a ta je zvisl na tepeln vodivosti okol. Pokud se do prostoru detektoru dostane ltka vystupujc z chromatografick kolony, dojde dky zmn tepeln vodivosti prosted ke zmn teploty a elektrickho odporu vlkna, velikost tto zmny je umrn tepeln vodivosti a koncentraci tto ltky. Hlavn pednost tepeln vodivostnho detektoru je jeho univerzlnost a velmi irok linern dynamick rozsah, nevhodou je relativn nzk citlivost.
Elektronick mstek (men R) Vstup Zesilova proudu Vstup Vstupn signl Vstup Z kolony haven vlkno ~300 V Vyhvan blok H2 Vzduch Z kolony -zi (63Ni) Z kolony Katoda Anoda Zesilova proudu Vstupn signl

Obr. 15.8. Schema tepeln vodivostnho detektoru (A), plamenov ionizanho detektoru (B) a detektoru elektronovho zchytu (C).

Mezi (prakticky) univerzln detektory adme i v souasnosti nejastji pouvan plamenov ionizan detektor (FID - Flame Ionization Detector), je je schematicky znzornn na obr. 15.8B. Je tvoen miniaturnm hokem, ve kterm je spalovna sms vodku a vzduchu a do nho je piveden i vstup z chromatografick kolony. Proti st hoku je umstna kovov elektroda vlcovho tvaru, na n je ze zdroje vloeno napt asi 300 V, vlastn hok je uzemnn. Pokud do plamene pichz pouze nosn plyn, je mnostv nabitch stic vznikajcch pi hoen zanedbateln, mezi hokem a elektrodou prochz velmi nzk zbytkov proud 10-9 - 10-12 A. Pokud je v plameni splena ltka vystupujc z chromatografick kolony, poet iont a elektron v prostoru detektoru vzroste, vzroste elektrick vodivost prosted a zv se hodnota prochzejcho proudu. Velikost signlu detektoru zvis na typu a koncentraci detegovan ltky. Vhodou tohoto typu detektoru je jeho univerzlnost, poskytuje odezvu na vtinu organickch slouenin, anorganick ltky vetn vody a oxidu uhliitho signl neposkytuj. Ve srovnn s tepeln vodivostnm detektorem je plamenov ionizan detektor podstatn citlivj pi zachovn velmi irokho linernho dynamickho rozsahu. Zjevnou nevhodou je nutnost pouit zdroj vodku a vzduchu pro zajitn funkce detektoru. Typickm zstupcem selektivnho detektoru je detektor elektronovho zchytu (ECD - Electron Capture Detector), je je schematicky znzornn na obr. 15.8C. V mrn cele je umstna folie s -ziem (nejastji radioaktivnm izotopem 63Ni) emitujcm rychl elektrony. Ty zpsobuj ionizaci nosnho plynu a dochz k emisi sekundrnch elektron o nzk energii (tzv. termlnch elektron). Mezi kovovou stnou detektoru zapojenou jako anoda a katodou prochz dky ptomnosti termlnch elektron elektrick proud. Pokud se do prostoru detekn cely dostane z vstupu chromatografick kolony 161

ltka pohlcujc termln elektrony, dojde k poklesu jejich potu a tedy i k poklesu hodnoty prochzejcho proudu. Pokles proudu zvis na typu a koncentraci ltky vystupujc z kolony, termln elektrony siln pohlcuj organick ltky s vrazn elektronegativnmi funknmi skupinami typu halogenu a nitroskupiny. Detektor elektronovho zchytu je vi tmto ltkm velmi citliv, naopak velmi malou odezvu poskytuj aminy, alkoholy a uhlovodky. Hlavn nevhodou tohoto detektoru, ve srovnn s ostatnmi typy, je pomrn zk linern dynamick rozsah. V souasnosti se ve spojen s plynovou chromatografi stle astji pouvaj spektrometrick detektory, umonujc zskat pmou informaci o struktue separovanch ltek. Komern dostupn je hmotnostn detektor a infraerven spektrometrick detektor. Oba typy detektor poskytuj odpovdajc hmotnostn nebo infraerven spektra, na jejich zklad je mono urit strukturu detegovanch ltek.
15.1.6.2 Optimalizace analzy v plynov chromtografii Pi optimalizaci se vychz z obecnch poznatk o vlivu experimentlnch parametr na rozlien separovanch ltek, diskutovanch v kap.15.1.5. Pro plynovou chromatografii je obzvlt vznamn volba teplotnho reimu pi analze. Jednodu smsi ltek je mono separovat za konstantn teploty (izotermick analza). Pro zabrnn kondenzace vzorku v kolon je dleit, aby teplota kolony pesahovala bod varu nejve vrouc sloky vzorku. Sloitj smsi jsou vtinou analyzovny za podmnek teplotnho gradientu, umoujcho doshnout pln separace sloek vzorku v kratm ase ne za podmnek izotermickch. Poten fze analzy obvykle probh izotermicky, asto za teploty kdy sloky vzorku mohou kondenzovat na potku kolony. Pot nsleduje vzestup teploty s nslednou izotermickou fz pi teplot blc se maximln doporuen teplot kolony, kdy dojde k plnmu vymyt i mlo tkavch sloek z kolony. Za mn vznamn je mono povaovat faktor volby nosnho plynu. Jeho vbr se d pedevm typem pouitho detektoru. V ppad FID je vhodn volba vodku, sloucho zrove jako palivo, pro ECD je z hlediska citlivosti doporuovno pouit dusku, s hmotnostnm detektorem je jako nosn plyn pouvno vhradn helium, poskytujc minimln vlastn signl. 15.1.6.3 Pprava vzorku k analze Pro zabrnn kontaminace dvkovae a separan kolony je nutno dvkovat vzorek jeho veker sloky jsou dostaten tkav. Aby nedolo k chemick degradaci stacionrn fze kolony, je vtinou nutno odstranit ze vzorku vodu. Pro odstrann netkavch sloek a vody ze vzork s komplexn matric se nejastji pouv extrakce organickm rozpoutdlem, nebo extrakce pevnou fz. Pro oddlen a prekoncentraci tkavch sloek z vodnch vzork je mono pout metodu zachycen par na pevnm sorbentu. Pi tomto postupu je kapaln vzorek probublvn proudem inertnho plynu a pry tkavch ltek jsou zachyceny na vhodnm sorbentu. Pak jsou nsledn tepeln desorbovny v dvkovacm bloku a vedeny na kolonu. Kompletn tepeln desorpce tkavch ltek z pevn fze me trvat a nkolik minut, proto je vhodn tyto ltky zachytit na ele kolony kryofokusac, kdy je st separan kolony po dobu tepeln desorpce intenzivn ochlazovno nap. kapalnm duskem. Specifickm problmem v plynov chromatografii je analza mlo tkavch ltek, je je nutno ped nadvkovnm pevst na tkav produkty. Uveden postup se nazv derivatizace, inidlo reagujc se vzorkem pak derivatizan inidlo. Vhodn derivatizan inidlo mus splovat nkolik obecnch poadavk; reakce s analytem mus probhat rychle, kvantitativn a s definovanou stechiometri; reakn produkt mus bt dostaten stabiln i pi zven teplot; pokud pi derivatizan reakci vznikaj krom tkavho

162

derivtu dal produkty, je dleit, aby neruily vlastn stanoven; je vhodn, aby derivatizan inidlo reagovalo specificky pouze s vybranou skupinou ltek. Typickm pikladem derivatizan reakce je silanizace hydroxyslouenin reaktivnmi halogensilany za vzniku tkavch silylderivt, nebo esterifikace karboxylovch kyselin diazomethanem.
15.1.6.4 Praktick aplikace plynov chromatografie Plynov chromatografie m velmi irok praktick uplatnn v mnoha aplikanch oblastech, jsou to nap.: Analza ivotnho prosted. Typickou aplikac GC v tto oblasti je analza plynnch a tkavch organickch polutant v ovzdu a vodch. Vznamn je i analza pesticid, herbicid a insekticid ve vzorcch vody a pd. Chromatografick zznam analzy pesticid v modelovm vzorku vody je uveden na obr. 15.9.
3 8 6 2 4 5 1 7 10 20 17 18 19 23 22 9 15 11121314 16 21

12

16

20

24

28

32

36

40

44

52 48 t [min]

Obr. 15.9. Chromatografick zznam analzy pesticid v modelovm vzorku vody. Kapilrn kolona: EC-5, 30 m 0,32 mm (Alltech, USA), teplotn gradient: 60C 300C (4C/min.), detektor: ECD; 1. propachlor, 2. trifluralin, 3. -HCH, 4. hexachlorbenzen, 5. -HCH, 6. -HCH, 7. -HCH, 8. heptachlor, 9. aldrin, 10. DCPA, 11. heptachlorepoxid, 12. -chlordan, 13. -chlordan, 14. dieldrin, 15. p,p-DDE, 16. endrin, 17. p,pDDD, 18. endrinaldehyd, 19. endosulfan sulft, 20. p,p-DDT, 21. methoxychlor, 22. cis-permethrin, 23. trans-permethrin.

Klinick a toxikologick analza. Plynov chromatografie je bn pouvna pro monitorovn obsah drog v krvi. irok veejnosti je dobe znm stanoven obsahu alkoholu v krvi. Analza potravin a kosmetickch ppravk. Plynov chromatografie se uplatnuje pi objektivnm hodnocen chut a vn. Na obr. 15.10 je uveden chromatogram s identifikovanmi tkavmi komponentami ve vzorku skotsk Whiskey. Analza ropnch produkt. Zjem ropnho prmyslu od potku podpoil rozvoj metodiky plynov chromtografie. Tato metoda je bn pouvna pro posouzen kvality ropy a jejich destilanch produkt. Na obr. 15.11 je uveden chromatogram vzorku bezolovnatho motorovho benznu.

163

4 6 5 7

2 1 3

10 12 t [min]
14 16 18

Obr. 15.10. Chromatogram tkavch sloek ve vzorku skotsk Whiskey. Kapilrn kolona: ECWAX, 30 m 0,45 mm (Alltech, USA), teplotn gradient: 50C 200C (15C/min.), detektor: FID; 1. acetaldehyd, 2. ethylacett, 3. methanol, 4. ethanol, 5. n-propanol, 6. isobutanol, 7. amylalkohol, 8. kyselina octov.

2 34 678 5

21 19

10 1112 13

15 17

20

22

23

24 25

10

20

30

40

50

60

70

t [min]

80

Obr. 15.11. Chromatografick zznam analzy bezolovnatho motorovho benznu. Kapilrn kolona: ATPetro, 100 m 0,25 mm (Alltech, USA), teplotn gradient: 35C 200C (2C/min.), detektor: FID; 1. isobutan, 2. n-butan, 3. isopentan, 4. pentan, 5. 2,3-dimethylbutan, 6. 2-methylpentan, 7. 3-methylpentan, 8. hexan, 9. 2,4-dimethylpentan, 10. benzen, 11. 2-methylhexan, 12. 3-methylhexan, 13. n-heptan, 14. toluen, 15. ethylbenzen, 16. m-xylen, 17. p-xylen, 18. o-xylen, 19. 1-methyl-3-ethylbenzen, 20. 1,3,5trimethylbenzen, 21. 1,2,4-trimethylbenzen, 22. 1,2,3-trimethylbenzen, 23. naftalen, 24. 2-methylnaftalen, 25. 1-methylnaftalen.

15.1.7 Kapalinov chromatografie

V souasnosti jsou pouvny ti varianty kapalinov chromatografie. Nzkotlak kolonov kapalinov chromatografie, odpovdajc svm exprimentlnm uspodnm pvodnmu Cvetovu nvrhu, se pro analytick uely vyuv jen vjimen a nachz uplatnn pevn v oblasti preparativn, pi istn sms ltek. V souasnosti m v analytick chemii dominantn postaven vysokoinn kapalinov chromatografie (HPLC High Performance Liquid Chromatography). Zejmna pro svou instrumentln jednoduchost a nenronost proveden se pro analytick i mikropreparativn uely pouv technika planrn chromatografie.

164

15.1.7.1 Vysokoinn kapalinov chromatografie Vysokoinn kapalinov chromatografie je pokroilou a instrumentln nronou technikou kapalinov chromatografie. V HPLC je dosahovno vysok uinnosti separanho procesu pouitm kolon naplnnch stacionrn fz o mal a dobe definovan velikosti stic. Separan kolony pro HPLC se vyznauj vysokou hustotou a homogenitou npln stacionrn fze a tedy i velkm hydrodynamickm odporem. Pro dosaen dostatenho prtoku mobiln fze (dov ml/min.) je nutno aplikovat petlak jednotek a destek MPa. Zkladn schema pstroje pro HPLC je znzornno na obr. 15.12.

Dvkovac ventil

Kolona

Zsobnk mobiln fze

Vysokotlak erpadlo

Detektor

Obr. 15.12. Schema pstroje pro HPLC. innost, zobrazovn a zpracovn dat v modernch pstrojch zajiuje pota.

erpadla mobiln fze. Tok mobiln fze je zajitovn vysokotlakm erpadlem.V HPLC jsou pouvny dva zkladn typy erpadel, jejich schematick znzornn, spolu s principem funkce, je uvedeno na obr. 15.13. Tzv. linern erpadlo (obr 15.13A) se skld z pstu, kter se pohybuje v pracovnm vlci o objemu a nkolika set ml. Mobiln fze je ped analzou naplnna do vlce a posuvem pstu nsledn vytlaovna do dvkovacho ventilu a separan kolony. Rovnomrnho pohybu pstu ve vlci je dosaeno otenm zvitovho posuvu s pomoc krokovho motorku. Vhodou tohoto erpadla je bezpulsn provoz, principilnm nedostatkem je nemonost zmny sloen mobiln fze bhem analzy. Zmnn nedostate eliminuje v souasnosti nejastji pouvan recipron uspodn erpadla (obr. 15.13B), kde pst ve vlci o objemu destek a stovek l periodicky nasv a vytlauje mobiln fzi. Definovan smr toku mobiln fze ze zsobnku do dvkovacho ventilu a na kolonu zajiuje dvojice kulikovch ventil. Funkce tohoto typu erpadla nen bezpulsn, eliminace tlakovch puls je mono doshnout zaazenm druhho pracovnho vlce s pstem pracujcm v opan period. U recipronho typu erpadla je mono mnit sloen mobiln fze ped jejm vstupem do pracovnho vlce. Dvkovac zazen. Zvltnm problmem v HPLC je dvkovn vzorku. Pesn definovan objem vzorku mus bt nastknut do proudu mobiln fze protlaovan kolonou pod velkm tlakem. Pi dvkovn nesm dojt k vraznm fluktuacm prtokov

165

rychlosti mobiln fze. K dvkovn se bn pouv esticestn ventil s dvkovac smykou definovanho objemu. Schematicky je toto zazen znzornno na obr. 15.14. Dvkovac ventil m 6 vstup, vdy dva jsou propojeny kanlkem. Pootoenm jdra ventilu je mono zmnit vnitn propojen jednotlivch dvojic vstup. Vstupy 1 a 4 jsou extern propojeny vmnnou dvkovac smykou o vnitnm objemu od 0,5 l do 2 ml. Vstup 2 je spojen s vysokotlakm erpadlem, vstup 3 je propojen se separan kolonou, vstupy 5 a 6 se pouvaj pro plnn dvkovac smyky vzorkem. Ve fzi plnn dvkovac smyky vzorkem (obr. 15.14A) proud mobiln fze do kolony, v dvkovac smyce je atmosferick tlak a je ji mono pes vstup 6 naplnit vzorkem. Pebytek vzorku je odveden pes vstup 5. Pootoenm tla ventilu o 60 stup je obsah dvkovac smyky proudem mobiln fze vytlaen do separan kolony (obr. 15.14B), v tto poloze zstv dvkovac ventil po celou dobu analzy.
K zsobnku mobiln fze K dvkovacmu ventilu K dvkovacmu ventilu

K zsobnku mobiln fze

Obr. 15.13. Zkladn typy erpadel pouvan v HPLC: linern dvkova (A), jednopstov recipron erpadlo (B).

Vstup mobiln fze

2 1

3 Ke kolon 4

60

A
Plnn smyky Dvkovac smyka Odpad

Obr. 15.14. esticestn dvkovac ventil: fze plnn dvkovac smyky vzorkem (A), fze dvkovn a analzy (B).

166

Kolony. Separan kolony pouvn v HPLC mus odolat vysokmu tlaku mobiln fze. Jsou vtinou vyrobeny z ocelov nebo tlustostnn sklenn trubice o vnitnm prmru 2 5 mm a dlce 30 300 mm. Kolony jsou naplnny vhodnou stacionrn fz. Tou bv obvykle oxid kemiit vhodn zrnitosti, nejastji chemicky modifikovan navznm vhodnch funknch skupin. Typ funkn skupiny navzan na povrch oxidu kemiitho uruje vslednou polaritu stacionrn fze. V HPLC jsou bn pouvny hydrofobn stacionrn fze s navzanmi uhlovodkovmi funknmi skupinami, stacionrn fze je pojmenovna podle dlky uhlovodkovch etzc (nap. C8 oktyl, C18 oktadecyl atd.). Jako stacionrn fze me bt pouit i granulovan iontomni, tvoen nejastji sovanm polystyrenem s navzanmi kationogennmi nebo anionogennmi funknmi skupinami (viz. kap. 8.2.2). Techniku vyuvajc iontomni jako stacionrn fzi nazvme iontov vmnnou chromatografi (IEC Ion Exchange Chromatography). Obdobn je mono jako stacionrn fzi pout mikroporznch sorbent (komern dostupn jsou dva typy mikroporzn fze, porzn oxid kemiit s velikost por 5 - 400 nm a sovan polystyren s velikost por 5 - 100000 nm). Pi interakci se vzorkem tyto materily vykazuj stovac efekt, dochz k separaci komponent vzorku podle velikosti molekul (molekulov hmotnosti). Technika vyuvajc mikroporzn stacionrn fzi se oznauje nzvem vyluovac nebo gelov permean chromatografie, ppadn SizeExclusion Chromatography. Detektory. V kapalinov chromatografii nejsou pouvny speciln detektory, jako tomu je v chromatografii plynov. K detekci se vyuv mnoha instrumentlnch metod s tm, e vlastn detekn cela je konstrukn pizpsobena k tomu, aby byla pouiteln k detekci v HPLC. Zpravidla se jedn o pizpsoben rozmrov. Objem detekn cely mus bt tak mal, aby v detektoru nedochzelo k rozmvn zn ltek separovanch v kolon. Nejbnji pouvan fotometrick detektor (viz kap. 14.1.6) umoujc sledovat absorbanci ltek vystupujcch z chromatografick kolony. Zkladem detektoru je prton kemenn mrn cela, spojen s vstupem chromatografick kolony. Pes stnu kyvety prochz svteln paprsek pichzejc ze zdroje pes fokusan oku a trbinu. Typ svtelnho zdroje zvis na sledovanm oboru vlnovch dlek, pro ultrafialovou oblast (200 nm 350 nm) se pouv deuteriov vbojka, pro oblast viditelnho zen (350 nm 700 nm) halogenov rovka. Za mrnou celou je umstna disperzn mka a vhodn detektor dopadajcho zen. Fotometrick detektor pracujc v ultrafialov oblasti je pro organick ltky prakticky univerzln, vykazuje velmi irok linern dynamick rozsah a nzk meze detekce. V souasnosti se asto pouv detektor s diodovm polem (kap. 14.1.6.1, obr. 14.15) jeho vhodou je monost okamitho zznamu celho spektra ve zvolen oblasti vlnovch dlek, co napomh identifikaci ltek v jednotlivch znch. Pro ltky vykazujc fluorescenci je mono pout fluorimetrick detektor, jeho uspodn je schematicky znzornno na obr. 14.3C. Jako zdroj zen se pouv nejastji miniaturn vysokotlak xenonov vbojka a nebo laser, fluorescenn zen se m ve smru kolmm k paprsku budcho zen. Zazen je doplnno dvma monochromtory, umonujcmi vybrat jak vlnovou dlku budcho, tak i fluorescennho zen. Fluorescenn detektor umouje dosahnout velmi nzkch mez detekce, je se pro siln fluoreskujc ltky pohybuj v du jednotek pg. Stle astji se v HPLC pouv hmotnostn detektor s monost pm identifikace jednotlivch separovanch ltek vychzejcch z kolony na zklad zskanch hmotnostnch spekter (viz kap. 7.2.2). Alternativn je mono v HPLC pout elektrochemick detektory. Amprometrick detektory (kap. 13.4.1, obr. 13.17) se vyuvaj pro detekci ltek je je mono

167

elektrochemicky redukovat i oxidovat. V iontov chromatografii je pi analze anorganickch iont bn pouvn detektor vodivostn (kap. 13.6.1).
Optimalizace separace v HPLC. Z hlediska optimalizace analzy je pro HPLC obzvlt vznamn volba sloen mobiln fze (na rozdl od chromatografie plynov, kde se mobiln fze procesu separace neastn). Elun poad je ureno vzjemnm vztahem polarity separovanch ltek a polarity mobiln a stacionrn fze. Polaritu mobiln fze je mono ovlivnit volbou zastoupen jednotlivch rozpoutdel. Voda m charaker vrazn polrn, bn alkoholy a acetonitril adme mezi ltky stedn polrn, alkany a cykloalkany jsou nepolrn. Pi pouit polrn stacionrn fze jsou kolonou nejmn zadrovny nepolrn sloky vzorku. Aktuln hodnoty retennch as je mono ovlivnit zmnou polarity mobiln fze, ni polarita vede k prodlouen retennch as, polarita vy k jejich zkrcen. Volbou polarity mobiln fze je mono pzniv ovlivnit rozlien analyzovanch ltek. V ppad nedostatenho rozlien dvojice ltek rychle eluujcch z kolony je mono snenm polarity mobiln fze prodlouit dobu analzy a tm i dobu pro jejch dlen. Naopak, v ppad ltek, jejich pky jsou od sebe pli vzdleny, je mono zvenm polarity fze zkrtit dobu analzy. Opan zvry plat pro nepolrn stacionrn fzi. V kolon jsou nejmn zadrovny polrn ltky, zven polarity mobiln fze vede k prodlouen retennch as.
6 2 5 11

1 4 10 7 3 8 9 1213 14 16 15

3 t [min]

4 t [min]

Obr. 15.15. HPLC separace modelov smsi polyaromatickch uhlovodk; separan kolona: Supelcosil LC-PAH, 3m, 504,6mm (Supelco, USA), mobiln fze: acetonitril/voda (gradient 60-100% acetonitrilu/4 min), prtokov rychlost: 3,0 ml/min, detekce: UV 254 nm; 1. naftalen, 2. acenaftylen, 3. acenaften, 4. fluoren, 5. fenanthren, 6. antracen, 7. fluoranthen, 8. pyren, 9. benz(a)antracen, 10. chrysen, 11. benzo(b)fluoranthen, 12. benzo(k)fluoranthen, 13. benzo(a)pyren, 14. dibenz (a,h)antracen, 15. benzo(g,h,i)perylen, 16. indeno(1,2,3-cd)pyren. Obr. 15.16. Analza anorganickch aniont ve vzorku vody metodou iontov vmnn chromatografie; separan kolona: Allsep Anion, 1004,6mm (Alltech, USA) mobiln fze: vodn roztok NaHCO3 (0,7mM) a Na2CO3 (1,2mM), prtokov rychlost: 1,0 ml/min, detekce: vodivostn; 1. fluorid, 2. chlorid, 3. dusitan, 4. bromid, 5. dusinan, 6. fosforenan, 7. sran.

Pi volb sloen mobiln fze je nutno krom polarity asto zvaovat i dal faktory ovlivnujc separaci. Optimalizace pH je nutn v ppad separace ltek vykazujcch slab kysel nebo bazick charakter. Pdavek iontov provch inidel do 168

mobiln fze se pouv v ppad separace silnch elektrolyt na hydrofobnch stacionrnch fzch, je tyto ltky velmi mlo zadruj. Hodnotu dosaenho rozlien strukturn pbuznch ltek me pzniv ovlivnit pdavek komplexotvornch inidel selektivn interagujcch s vybranmi slokami vzorku. Zvltnm ppadem je pouit opticky aktivnch komplexotvornch inidel pro zajitn separace enantiomer. Pokud si mobiln fze zachovv konstatntn sloen bhem cel analzy hovome o izokratick eluci ltek z chromatografick kolony. Separaci sloitch smsi je asto obtn i nemon provst izokraticky a je nutno volit podmnky gradientov eluce se spojit se mncm sloenm mobiln fze bhem analzy.
Vybran aplikace HPLC. HPLC se uplatnuje pi analzch roztok netkavch ltek v komplexnch matricch. Typickmi aplikanmi oblastmi jsou nap: - Analza ivotnho prosted; bn je vyuit HPLC pro sledovn rznch typ organickch i anorganickch polutant ve vzorcch vod a pdy. Na obr. 15.15 je chromatogram zskan pi HPLC stanoven obsahu polyaromatickch uhlovodk (PAH) v modelov smsi. Na obr.15.16 je pklad vyuit iontov vmnn chromatografie pi analze anorganickch aniont ve vodnm vzorku. - Farmaceutick analza; HPLC je standardn lkopisnou metodou doporuovanou pro identifikaci a hodnocen istoty substanc a finlnch lkovch forem. asto je vyuvna v rmci farmakologickch studi pro urovn koncentrace liv v tlnch tekutinch. Na obr. 15.17 je chromatogram zskan pi HPLC analze sirupu proti kali, na obr. 15.18 zznam separace strukturn pbuznch tricyklickch antidepresiv.
2 1 2 6 3 5 3 4 1 4 7 8

6 9 t [min]

5 6 t [min]

Obr. 15.17. HPLC analza sirupu proti kali; separan kolona: Adsorbosil C18, 5m, 1004,6mm (Alltech, USA), mobiln fze: voda/methanol/kyselina octov (69/28/3), prtokov rychlost: 1,5 ml/min, detekce: UV 275 nm; 1. acetaminofen, 2. kofein, 3. kyselina benzoov, 4. kyselina salicylov. Obr. 15.18. HPLC separace strukturn pbuznch tricyklickch antidepresiv; separan kolona: Adsorbosil CN-AQ, 5m, 1504,6mm (Alltech, USA), mobiln fze: acetonitril/methanol/0,01M vodn roztok K2HPO4 (60/15/25), prtokov rychlost: 2,0 ml/min, detekce: UV 215 nm; 1. trimepramin, 2. doxepin, 3. amitriptylin, 4. imipramin, 5. nordoxepin, 6. nortriptylin, 7. desipramin, 8. protriptylin.

169

15.1.7.2 Planrn chromatografie Planrn chromatografie pat mezi instrumentln nejjednodu variantu kapalinov chromatografie s irokm praktickm uplatnnm. Planrn chromatografii je obvykl dlit podle typu pouit stacionrn fze na paprovou chromatografii (PC- Paper Chromatography), kde k separaci dochz na prouku papru, a na tenkovrstvou chromatografii (TLC Thin Layer Chromatography) se stacionrn fz tvoenou tenkou vrstvou sorbentu. Uspodn experimentu a vlastn proveden analzy se u obou technik ponkud li. U paprov chromatografie se vyuv prakticky vhradn tzv. sestupn uspodn (obr. 15.19A), kdy prouek filtranho papru je na okraji smoen mobiln fz v mlk ndobce tvaru kortka a voln zaven pes jej okraj. Prtok mobiln fze vrstvou papru je zajitn jejm vzlnnm a gravitac. Aby se zabrnilo vysychn mobiln fze z vrstvy papru, je cel zazen umstno v uzaven ndob nasycen parami mobiln fze. U mechanicky pevnch tenkch vrstev sorbent, umstnch na podlon hlinkov folii nebo sklenn destice, se vol vhradn varianta vzestupnho uspodn (obr. 15.19B). Spodn okraj tenk vrstvy je smen mobiln fz, k jejmu prtoku tenkou vrstvou dochz vzlnnm. Pro zabrnn vysychn je tenk vrstva umstna v uzaven ndobce nasycen parami mobiln fze.

mobiln fze

smr vyvjen

smr vyvjen

mobiln fze

Obr. 15.19. Experimentln uspodn planrn chromatografie: sestupn (A, kryt vyvjec ndoby nen zakreslen), vzestupn (B).

Optimalizace separace v paprov a tenkovrstv chromatografii je obdobou optimalizanch postup v kolonov kapalinov chromatografii. Z principu metody je zejm, e nen mono mnit prtokovou rychlost mobiln fze. Volba stacionrn fze. Ve vtin ppad lze pro paprovou chromatografii pout kvalitn filtran papr vyroben na bzi ist celulzy. Celulzov vlkna mohou interagovat prostednictvm vodkovch vazeb s adou polrnch rozpoutdel a vytvet na svm povrchu film kapaln fze. Papr vykazuje obzvl silnou afinitu k vod j je schopen na svm povrchu vzat 5 20%. Pi pouit mobiln fze s ni polaritou ne voda probh separace mechanismem LLC. Pro speciln ely jsou k dispozici typy papru uren pro chromatografii s dobe definovanou dlkou vlken celulzy a hustotou papru.

170

U tenkovrstv chromatografie se jako stacionrn fze bn vyuvaj sorbenty pro kolonovou kapalinovou chromtografii. Pro separaci ltek na zklad LSC mechanismu se nejastji pouv prkov silikagel a oxid hlinit, pro separace zaloen na mechanizmu LLC je mono pout krob nebo mikrokrystalickou celulzu. Komern dostupn jsou hotov folie s nanesenou vrstvou stacionrn fze zpevnn vhodnm pojivem. Tlouka vrstvy stacionrn fze se pohybuje v rozmez 0,1 - 0,25 mm. Krom jmenovanch fz se v tenkovrstv chromatografii pouvaj i chemicky modifikovan sorbenty na bzi silikagelu s malou a pesn definovanou velikost stic. Folie s tmito typy stacionrnch fz vykazuj vysokou separan innost, pi jejich pouit hovome o vysokoinn tenkovrstv chromatografii (HPTLC High Performance Thin Layer Chromatography).
Volba mobiln fze. Pro vbr mobiln fze plat obdobn pravidla jako u kolonov kapalinov chromatografie. Vchozm pedpokladem je znalost polarity separovanch ltek a polarity stacionrn fze. V odborn literatue je popsna ada mobilnch fz (oznaovanch jako rozpoutdlov soustavy) vhodnch pro urit strukturn typ separovanch ltek. Jedn se vtinou o vceslokov soustavy obsahujc vodu, nepolrn, nebo stedn polrn organick rozpoutdlo a sloku s kyselou nebo bazickou povahou pro pravu pH. Dvkovn vzorku. Ped dvkovnm je vzorek rozputn ve vhodnm, dostaten tkavm rozpoutdle. Zpsob dvkovn je zejm z obr. 15.20. Na pape nebo tenk vrstv je ve vzdlenosti nkolika cm od okraje oznaena linie startu. Rozputn vzorek je nanesen na tuto linii mikrostkakou v objemu jednotek a destek l tak, aby plocha skvrny byla co nejmen. Nanen je mono provst opakovan na jedno msto, mezi jednotlivmi opakovnmi je nutno nechat odpait rozpoutdlo. Podle zvolench rozmr je mono na papr nebo tenkou vrstvu nanst nkolik skvrn vzork vedle sebe. Pi vlastn analze, provdn ve vzestupnm i sestupnm uspodn, je nutno dbt, aby linie startu s nanesenm vzorkem nebyla ponoena do mobiln fze. Vyvjen probh po dobu, ne rozpoutdlov soustava doshne pod okraj tenk vrstvy i papru. Detekce a vyhodnocen. Detekce se vtinou provd subjektivn zjitnm pozic skvrn odpovdajcch separovanm ltkm. Skvrny barevnch ltek jsou pmo viditeln, nebarevn ltky absorbujc zen v ultrafialov oblasti je mono po osvcen tenk vrstvy i papru rtuovou lampou pozorovat jako tmav skvrny na svtlm pozad. Pokud separovan ltka vykazuje vlastn fluorescenci, je ji mono pod ultrafialovm svtlem pozorovat jako fluoreskujc skvrnu. ast je zpsob detekce na zklad zhen fluorescence, kdy je stacionrn fze ped analzou impregnovna vhodnm fluorescennm indiktorem. Stacionrn fze po ozen UV svtlem fluoreskuje, separovan ltky se jev jako tmav skvrny. Pi chemickm zpsobu detekce je na tenkou vrstvu naneseno inidlo schopn reagovat se separovanmi ltkami za vzniku barevnch produkt. Pro detekci organickch ltek se pouv ada univerzlnch inidel, pkladem me bt koncentrovn kyselina srov (mineralizace za vylouen orgnickho uhlku), kyselina dusin (vznik lut zbarvench nitroderivt), roztok jdu (vznik lut zbarvench jodderivt) aj. Tato inidla nejsou pro svou agresivitu pouiteln pro tenk vrstvy se sorbentem na organick bzi a chromatografick papr. Zde je mono vyut mn destruktivn a selektivn zpsoby detekce, 4-dimethylaminobenzaldehyd reguje s primrnmi aminy za vzniku lutch a oranovch produkt, ninhydrin a isatin reaguj s aminokyselinami a nktermi aminy za vzniku fialovch produkt apod.

171

Vyhodnocen separace je mono provst i objektivn s pouitm fotodensitometru, tj. zazen schopnm zmit a registrovat hodnotu absorbance i intenzitu fluorescence podl separan drhy. Vsledkem je zznam obdobn chromatogramu, z nho je mono urit retenn charakteristiky separovanch ltek.

elo mobiln fze

B Linie startu A

Smr vyvjen
A+B

Linie startu
Obr. 15.20. Zpsob dvkovn vzork v planrn chromatografii. Obr. 15.21. Kvalitativn vyhodnocen v planrn chromatografii. b(A), b(B) jsou vzdlenosti sted skvrn separovanch ltek A a B od linie startu, a je vzdlenost ela mobiln fze od linie startu.

Pi kvalitativn analze vyhodnocujeme hodnoty retardanch faktor separovanch ltek, RF, je jsou definovny vztahem: 15-16 RF = a/b, kde b je vzdlenost stedu skvrny separovan ltky od linie startu a a je vzdlenost mezi elem mobiln fze (tj. lini kam a dostoupila mobiln fze bhem separace) a lini startu (obr. 15.21). Identifikace separovanch komponent vzorku se provd porovnnm hodnot retardanch faktor analyzovanch ltek s hodnotami RF standard. Monosti kvantitativn analzy jsou u tenkovrstv a paprov chromatografie znan omezen, odhad koncentrace sloek ve vzorku je mono provst na zklad porovnn intenzit zbarven skvrn komponent vzorku a standard nadvkovanch ve znm koncentraci. Pokud je hodnocen separace provedeno s pouitm fotodensitometru, je mono ze zskanho chromatogramu urit plochy pk separovanch ltek a pro jejich kvantifikaci pout postupy bn postupy kolonov chromatografie. Monost je t vystien pslun skvrny (pi paprov chromatografii) nebo odkrabn sorbentu se skvrnou (pi TLC chrpmatografii) a vyextrahovn ltky ze skvrny do vhodnho rozpoutdla, kde je pot stanovena vhodnou analytickou metodou.
Vyuit planrn chromatografie. Paprov a tenkovrstv chromatografie vynikaj jednoduchost proveden a minimln ekonomickou nkladnost. Pro tyto vlastnosti neztrcej ob techniky svj vznam ani v konkurenci rychle se rozvjejcch kolonovch chromatografickch technik. TLC je technikou vhodnou pro monitorovn prbhu organickch syntz, umoujc rychlou kontrolu istoty meziprodkt a finlnch produkt.

172

TLC je asto vyuvna pro urovn identity a hodnocen stability farmaceutickch, potravinskch a kosmetickch produkt. Je nezastupitelnou metodou pi rychlm urovn identity toxickch a omamnch ltek v toxikologick analze.
15.1.7.3 Superkritick fluidn chromatografie I pes irok aplikan oblasti nen mono s pouitm plynov a kapalinov chromatografie vyeit veker problmy spojen s analzou sms ltek. Plynov chromatografie umouje analzu pouze tkavch ltek. V dsledku rychlho ustavovn rovnovh mezi vzorkem v plynn fzi, nosnm plynem a stacionrn fz, je mono u tto metody doshnout vysokch hodnot separan innosti. Kapalinov chromatografie umouje analyzovat i ltky netkav, ustavovn rovnovh mezi vzorkem rozputnm v kapaln mobiln fzi a stacionrn fz je vak podstatn pomalej. Dsledkem je dosahovn dov nich separanch innost. Zajmavou alternativou, stojc svou podstatou mezi plynovou a kapalinovou chromatografi, je metoda superkritick fluidn chromatografie (SFC Supercritical Fluid Chromatography). U tto metody je mobiln fz plyn pi nadkritick teplot, proto pi stlaen neme zkapalnt, ale stv se tzv. superkritickou kapalinou. Svou viskositou se bl fzi plynn a hustotou fzi kapaln. Takovou mobiln fzi lze dky nzk viskosit protlaovat nplovmi i kapilrnmi kolonami bez pouit extrmn vysokch tlak a dochz k rychlmu ustavovn rovnovh se vzorkem; dosahovan hodnoty separan innosti jsou srovnateln s metodou GC. Souasn, v dsledku vysok hustoty, zstv zachovna jej dobr rozpoutc schopnost. Metoda SFC umouje analyzovat i ltky netkav, aplikan oblast je srovnateln s metodou HPLC. Jako mobiln fze se v SFC nejastji pouv oxid uhliit. Metoda SFC se spn uplatuje v oblasti analzy polymer, fosilnch paliv, liv a potravinskch produkt. irmu uplatnn metody brn vy cenov nronost instrumentace a cena vlastn analzy ve srovnn s konvenn GC a HPLC. O pouit superkritick kapaliny pro extrakce je pojednno v kap. 8.2.1.

15.2 Elektromigran metody

Do skupiny elektromigranch metod adme znovou elektroforzu, izotachoforzu, izoelektrickou fokusaci, elektrokinetickou chromatografii a elektrochromatografii. Pro jmenovan techniky je spolen, e k pohybu vzorku separanm prostorem a ke vzjemn separaci nabitch komponent vzorku dochz vlivem elektrickho pole. V ppad elektrokinetick chromatografie a elektrochromatografie me bt vliv elektrickho pole doplnn i zcela nahrazen mechanismem separace na zklad selektivn interakce se stacionrn fz.

15.2.1 Pohyb nabit stice v elektrickm poli

Vznik uspodanho pohybu nabit stice v elektrickm poli je zejm z obr. 15.22. Elektrick pole urychluje nabitou stici silou FE, je je pmo mrn nboji stice Q a intenzit elektickho pole E, FE=f(Q, E). Smr psoben sly FE je zvisl na znamnku nboje, kladn nabit stice (kationty) se pohybuj smrem k zporn nabit elektrod (katod), zporn nabit stice (anionty) pak ke kladn nabit elektrod (anod); pohyb stic vlivem elektrickho pole je migrace. V prosted o nenulov viskosit, , psob proti sle FE opan orientovan tec (frikn) sla F , je je mrn rozmrm stice (rozmrov parametr, "polomr", r) a viskosit prosted , F=f(r, ). 173

Zdroj VN, U [V]

katoda

F+ E

F+ FL E=U/L Q
-

FE-

+ + + +

anoda

Obr. 15.22. Schema k vkladu o pohybu nabitch stic v elektrickm poli.

Za ustlenho stavu se velikost obou sil vyrovn (FE = -F) a stice se pohybuje pohybem rovnomrnm, jeho rychlost, , je pmo mrn nboji stice a intenzit elektrickho pole, nepmo mrn rozmru stice a viskosit prosted: = f(Q, E, 1/, 1/r). Parametry Q a r, souvisejc pedevm typem stice a , souvisejc s vlastnostmi prosted, je mono zahrnout do spolen konstanty oznaovan jako elektroforetick pohyblivost. S pouitm tto konstanty je mono rychlost pohybu nabit stice v elektrickm poli vyjdit jednoduchm vztahem: = E. 15-17 Z uvedenho vrazu je zejm, e stice lic se rozmrem a velikost nboje se v elektrickm poli pohybuj (migruj) rozdlnou rychlost a lze je tud od sebe separovat. Nsledujc text je vnovn metod znov elektroforzy, je je nejstar a v praxi nejastji vyuvanou elektromigran technikou. Nzev metody vznikl sloenm eckch slov (nboj) a (pohyb). Protoe separace sloek vzorku je dosaeno vlivem rozdln rychlosti pohybu stic v elektrickm poli, lze metodou znov elektroforzy (ZE Zone Electrophoresis) analyzovat pouze ltky nesouc nboj, tedy takov, kter v roztoku podlhaj disociaci. Princip separace modelov dvoukomponentn smsi metodou znov elektroforzy je zejm z obr. 15.23. Vzorek je nadvkovn do separanho prosted, do tzv. nosnho elektrolytu, ve form zk, oste ohranien zny, je sloen nosnho elektrolytu prakticky neovlivuje. Elektrolytem je zpravidla pufr, protoe pH separanho prosted je pro separaci ady ltek velice dleitm faktorem (viz dle, pklad 15.2). Nadvkovan smsn zna vzorku se v separanm prostoru pohybuje vlivem elektrickho pole. V prbhu migrace dochz k oddlovn komponent vzorku s odlinou elektroforetickou pohyblivost, kter se sousteuj do samostatnch zn. Pokud je soust experimentlnho uspodn detektor registrujc pohyb jednotlivch zn na konci 174

15.2.2 Znov elektroforza

separanho prostoru, je mono vsledek separace zaznamenat ve form asovho prbhu odezvy detektoru, tzv. elektroferogramu. Vzhled tohoto zznamu a zpsob vyhodnocen je ekvivalentn chromatogramu.

Zna vzorku

Separan prostor
Odezva 1 2

1+2

Smr migrace

as

Obr. 15.23. Princip separace modelov dvoukomponentn smsi metodou znov elektroforzy.

Z hlediska instrumentlnho je mono znovou elektroforzu provdt ve dvou zkladnch uspodnch, v proveden plonm a kapilrnm. Zjednoduen vyobrazen obou instrumentlnch uspodn jsou uvedena na obr. 15.24.

Zdroj vysokho napt

Zdroj vysokho napt Separan kapilra

Elektrody

Nosn elektrolyt
Detektor

Elektrody Separan Kapsy pro vzorek gel

Ndobky s nosnm elektrolytem

Obr. 15.24. Zjednoduen vyobrazen instrumentlnch uspodn pro provdn plon (A) a kapilrn znov elektroforzy (B).

15.2.2.1 Plon proveden znov elektroforzy Plon proveden ZE (obr. 15.24A) vyuv pro separaci vrstvu hydrofilnho polymernho gelu. Pro tyto uely se nejastji pouv zesovan polyakrylamid nebo agarosa. Struktura gelu pedstavuje pro vzorek prostorovou restrikci, kter sniuje rychlost

175

migrace jednotlivch komponent. Rozmrnj astice s vy hmotnost jsou vlivem gelov matrice vce brzdny a uraz za dan as krat drhu. Hovome o separaci na zklad stovacho efektu, kter v ppad plon elektroforzy pedstavuje vznamn faktor pispvajc k rozlien ltek. Pi praktickm proveden analzy metodou plon elektroforzy se prouek gelu ped separac nasyt nosnm elektrolytem a do vez (kapes) v gelu se nanese vzorek. Vodiv spojen mezi gelem a zsobnky nosnho elektrolytu zajiuj prouky filtranho papru nasycen nosnm elektrolytem. Vlastn analza je zahjena vloenm stejnosmrnho napt o velikosti nkolika set a nkolika tisc volt na dvojici platinovch elektrod. Maximln hodnota vloenho napt je limitovna mnostvm tepla generovanho prchodem elektrickho proudu a schopnost zazen toto teplo uinn odvdt. V souasnosti jsou bn pouvny systmy s aktivnm chlazenm podlon desky pod vrstvou gelu. Zny separovanch komponent vzorku je mono, obdobn jako v ppad tenkovrstv chromatografie, zviditelnit vhodnou barevnou reakc. Pkladem me bt reakce ninhydrinu s blkovinami za vzniku fialovch komplex. U plon elektroforzy je mono souasn dvkovat vce vzork a poppad provdt separaci ve vce smrech (vcerozmrn plon elektroforza). Tento zpsob proveden zajituje vysokou selektivitu i pi analze komplikovanch, mnohoslokovch vzork.
Poznmka. ZE je pouvna nejen pro analytick ely, tj. pro stanoven ltek. Je vyuvna nap. pro urovn relativnch molekulovch hmotnost blkovin. Vyuv se zesovanho polyakrylamidu jako separanho gelu a nosnho elektrolytu s pdavkem dodecylsulftu sodnho jako anionogennho tenzidu. Pdavek tenzidu umonuje inn rozruit tercirn strukturu blkovin a rozvinout jejich molekuly do linernch etzc. Rychlost migrace rozvinutch molekul blkovin v matrici zesovanho polyakrylamidu je pak nepmo mrn jejich molekulov hmotnosti. Porovnnm migranch vzdlenost komponent vzorku a standard blkovin o znmch molekulovch hmotnostech je mono urit molekulovou hmotnost separovanch sloek vzorku. V literatue je tento typ plon elektroforzy oznaovn zkratkou SDS-PAGE (Sodium Dodecyl SulphatePoly(acrylamide) Gel Electrophoresis). 15.2.2.2 Kapilrn znov elektroforza Instrumentln odlin je proveden elektroforzy v kapilrnm uspodn. Zjednoduen schema zazen pro kapilrn znovou elektroforzu (CZE Capillary Zone Electrophoresis) je znzornno na obr. 15.24B. Separan kapilry. Vlastn separace probh nejastji v kemennch kapilrch o vnitnch prmrech 50 - 100 m, pro zven mechanick odolnosti z vnjku potaench vrstvou polyimidu. Soust uspodn je detektor, jeho mrn cela je nejastji tvoena pmo separan kapilrou. V souasnosti se nejbnji pouv fotometrick detektor, umoujc sledovat absorbanci zn separovanch ltek, komern dostupn je i fluorescenn a vodivostn detektor. Pouit kemennch kapilr velmi malho vnitnho prmru vrazn sniuje rozsah difze komponent vzorku bhem analzy a umonuje efektivn odvdt teplo vznikajc prchodem elektrickho proudu. Oba faktory se pzniv projevuj v nzkm rozmyt zn ltek bhem separace, take metodou CZE je mono analyzovat i anorganick a mal organick ionty s vysokmi difznmi koeficienty. Efektivn odvod tepla pes stnu kemenn kapilry umonuje aplikovat pi analze vy separan napt (v praxi a do 30 kV) a zkrtit tak bnou dobu analz na jednotky minut.

176

K transportu komponent vzorku me pi pouit separanch kapilr nesoucch vzan povrchov nboj pispt efekt elektroosmzy. Elektroosmza, projevujc se jako miteln tok roztoku nosnho elektrolytu kapilrou vlivem elektrickho pole, transportuje veker komponenty vzorku, nepispv vak k jejich vzlemnmu oddlen. Rychlost elektroosmotickho toku (EOF Electro-Osmotic Flow), EOF, je dna rovnic: EOF = E , 15-18 kde je permitivita roztoku nosnho elektrolytu a je jeho viskosita, je potencil vnitnho povrchu kapilry (tzv. zeta potencil) a E je intenzita elektrickho pole. Elektroosmotick tok se vraznji projevuje v nosnch elektrolytech o pH>4 a smuje ke katod. Na rychlost, poppad i orientaci elektroosmotickho toku m vliv iontov sla roztoku nosnho elektrolytu a pdavek modifiktor typu organickch rozpoutdel, neionogennch a zejmna kationogennch tenzid.
Dvkovn vzorku. Pro zachovn dostaten separan innosti je nutno do kapilry dvkovat definovan, velmi nzk objemy vzorku na rovni jednotek nl. To klade vysok nroky na pouit dvkovac zazen, reprodukovatelnost dvkovn ve vtin ppad uruje dosaitelnou reprodukovatelnost vlastnho stanoven. Na obr. 15.25 jsou znzornny ti zkladn zpsoby dvkovn pouvan v CZE:

VZ

A
VN

VZ

VZ

Obr. 15.25. Zkladn zpsoby dvkovn v CZE: dvkovn gravitan (A), tlakov (B) a elektrokinetick (C).

- gravitan zpsob dvkovn (obr. 15.25A) je nejjednodu a nejmn pesn. Ndobka se separanm pufrem u st kapilry je nahrazena ndobkou se vzorkem, je je vyzdviena do definovan vky oproti ndobce se separanm pufrem na konci kapilry. Petlak, dan rozdlem hladin (h) mezi obma ndobkami, zpsob nast roztoku vzorku do st kapilry. Objem nadvkovan do separan kapilry je pmo mrn velikosti petlaku a dob dvkovn; - dvkovn zenm tlakem (obr. 15.25B) je nejastjm zpsobem dvkovn vyuvanm u komern instrumentace. Do hermeticky uzaven ndobky se vzorkem, v n je ponoeno st kapilry, je nad hladinu roztoku piveden petlak vzduchu i

177

vhodnho inertnho plynu. Objem nadvkovanho roztoku vzorku je dn, obdobn jako u zpsobu gravitanho, velikost petlaku a dobou dvkovn; - elektrokinetick (elektromigran) dvkovn vzorku (obr. 15.25C) je rovn v praxi bn. Po ponoen st kapilry do ndobky se vzorkem je na dvojici elektroforetickch elektrod pivedeno vysok napt. Ltkov mnostv nadvkovan komponenty vzorku je krom velikosti vloenho napt a dob analzy mrn i elektroforetick pohyblivosti tto komponenty. Je zejm, e elektrokinetick zpsob dvkovn m diskriminan charakter, nadvkovan mnostv komponent vzorku s rozdlnou elektroforetickou pohyblivost je rzn a neodpovd jejich pvodnmu zastoupen ve vzorku.

Obr. 15.26. Separace blkovinnch sms izolovanch z rostlinnho a ivoinho materilu metodou SDSPAGE.

15.2.2.3 Praktick aplikace znov elektroforzy Metodou plon elektroforzy jsou nejastji analyzovny biopolymery typu blkovin a fragment nukleovch kyselin v biologickch vzorcch s velmi sloitou matric. Tato metoda je v souasnosti bn vyuvna v klinickch a biochemickch laboratoch pro ely vzkumn a diagnostick, zejmna pi urovn rznch metabolickch poruch a onemocnn. Plon elektroforza pat spolu s metodou izoelektrick fokusace mezi analytick metody je se vznamn uplatnily pi een sloitch biochemickch a biologickch otzek mapovn lidskho genomu. Na obr. 15.26 je uvedena ukzka separace blkovinnch sms, izolovanch z rostlinnho a ivoinho materilu, metodou SDS-PAGE. U hornho okraje vyobrazen vrstvy polyakrylamidovho gelu jsou dobe patrn kapsy uren pro dvkovn vzork. Po obou stranch vrstvy gelu jsou vidt zny separovanch sloek standardn smsi blkovin s definovanmi molekulovmi

178

hmotnostmi, slouc jako standardy pro uren molekulovch hmotnost komponent vzork. Pro zviditelnn zn separovanch ltek byla pouita metoda vybarven stbrem. Aplikan oblast kapilrn znov elektroforzy sah od malch anorganickch iont a po nadmolekulrn mikrostice typu vir. CZE se spn uplatnila v oblasti kontroly ivotnho prosted, jej typick vyuit pi analze obsahu anorganickch aniont ve vzorku pitn vody je dokumentovno na obr. 15.27.
2CO3

2SO4

ClNO3 NO2
3PO4

t [min]

Obr. 15.27. Analza obsahu anorganickch aniont ve vzorku pitn vody metodou CZE s vyuitm nepm fotometrick detekce. Jeliko anorganick ionty neabsorbuj UV zen, pidv se do zkladnho elektrolytu pomocn ltka, kter UV zen absorbuje. Tato ltka je stechiometricky vytsovna ze zn ionty analyzovanch ltek, take pi prchodu zny detektorem dochz k odpovdajcmu poklesu absorbance.
H O H H S H H H H H H O S H H H H

H H

Absorbance

H H H H

10 t [min]

H CH3

H H

H H H

H CH3

Obr. 15.28. Zznam separace enantiomer substance ketotifenu metodou CZE s pdavkem cyklodextrinu jako chirlnho selektoru do nosnm elektrolytu.

179

V oblasti farmacie je CZE bn pouvna pi laboratorn kontrole istoty substanc liv a analze sloen lkovch forem. CZE se velmi dobe uplatnila v oblasti enantioselektivnch analz, pi kontrole optick istoty liv, u nich jeden z enantiomer vykazuje odlinou biologickou aktivitu a nebo je dokonce toxick. Na obr. 15.28 je uveden zznam separace enantiomer substance ketotifenu (aktivn sloka antihistaminika Zaditen) v nosnm elektrolytu s pdavkem -cyklodextrinu jako chirlnho selektoru.
Pklad 15.2. Elektroforza je vznamnou metodou pro separaci blkovin (prv k tomu byla vyvinuta vdskm chemikem Tiseliem, kter za ni dostal v r. 1948 Nobelovu cenu). Blkoviny pat mezi amfolyty, tj. podle pH prosted v nm se nachzej maj celkov kladn, zporn nebo nulov nboj. Celkov nulov nboj (tj., poet kladnch nboj v molekule je roven potu zpornch nboj) m blkovina pi pH rovnm tzv. izoelektrickmu bodu, pI; izoelektrick bod je pro danou blkovinu charakteristickm parametrem. Pi pH < pI m blkovina celkov kladn nboj (protonizace NH2 skupin), pi pH > pI m blkovina nboj zporn (disociace COOH skupin). Ve smsi blkovin uvedench v nsledujc tabulce spolen s jejich izoelektrickmi body, je zapoteb oddlit hemoglobin od cytochromu c. K dispozici jsou nosn elektrolyty (pufry) o pH rovnm 3,0, 7,8 a 10,0. Jak z uvedench pufr je pro tuto separaci nejvhodnj? Blkovina pI kolagen 6,7 lidsk hemoglobin 7,1 insulin 5,4 cytochrom c 10,0 pepsin 1,0 een: Z nsledujc tabulky pH nboj nboj smr hemoglobinu cytochromu c migrace 3,0 + + ob blkoviny ke katod 7,8 + hemoglobin k anod, cytochrom ke katod 10,0 0 hemoglobin k anod, cytochrom se nepohybuje vyplv, e nejvhodnj je pH 7,8. Blkoviny migruj navzjem opanm smrem, jejich oddlen je tak nejlep.

180

16 Vyhodnocen analzy a vyjden vsledk.

Kad men, tedy i chemick analza, je zateno uritou chybou, o em ns pesvduje kadodenn zkuenost. Chyby jsou pinou toho, e pi opakovan analze stejnho vzorku stejnm postupem zskme jednotliv vsledky, xi, kter se mohou odchylovat jak od skuten hodnoty, tak i mezi sebou. Soubor takto zskanch vsledk lze zaadit do jednoho z obraz uvedench na obr. 16.1. Soubor A obsahuje vsledky, kter se vrazn li od skuten hodnoty, ale mlo jeden od druhho. Takov vsledky jsou nesprvn (li se od skuten hodnoty), ale pesn (vsledky opakovanch men jsou si blzk). V souboru B jsou vsledky sprvn a pesn; takov vsledky jsou pi analze douc. V souboru C jsou vsledky sice sprvn, ale naprosto nepesn; by se vsledek pli neli od skuten hodnoty, nelze na nj spolhat protoe byl uren z velice nepesnch men. V souboru D jsou vsledky nesprvn a nepesn.

x
odchylka chyba

A
x

B C D
Obr. 16.1. Schema monho rozloen vsledk zjitnch opakovanm menm vzhledem ke skuten hodnot. Vsledky jednotlivch men, xi, jsou znzornny body na osch hodnot.

x x
skuten hodnota

16.1 Sprvnost men

Rozdl namen hodnoty od hodnoty skuten je chyba. Pinou tohoto rozdlu jsou tzv. chyby soustavn (systematick). Soustavn chyby ovlivuj sprvnost analzy, zatuj vsledek analzy jednm smrem. Maj uritou pinu, kterou lze v principu odhalit (patn proveden kalibrace, nevhodn nastaven pstroj, nevhodn zvolen metoda atp). Pi analze neznmho vzorku ppadnou soustavnou chybu ve vsledku analzy odhalit nelze, protoe skuten hodnota zjiovan veliiny nen znma (jej zjitn je kolem analzy). Lze vak na ptomnost soustavn chyby otestovat analytick postup tm, e se nap. provede analza vzorku, u nj je hodnota zjiovan veliiny znma (tzv. standardn vzorek).

16.2 Pesnost men

Pi analze neznmho vzorku je odhadem skuten hodnoty stedn hodnota opakovanch men. Rozdl mezi stedn hodnotou a vsledkem jednotlivch men je odchylka. Pinou odchylek jsou tzv. chyby nhodn. Jejich zdroj nelze urit, jsou 181

vsledkem psoben velkho mnostv malch chyb k nim dochz pi kadm kroku analytickho postupu (pi ven i odmovn objem, pi odhadu zmny zabarven indiktoru, mal zmna teploty atd). Nhodn chyby ovlivuj pesnost analzy. Uren pesnosti s jakou byla hodnota zjiovan veliiny (zpravidla obsah analytu) urena, je nezbytnou soust kad analzy. Pesnost analzy se testuje tak, e se vsledky opakovanch men zpracuj vhodnm statistickm (chemometrickm) postupem. Podle zvanosti a nronosti analzy se vol vce i mn rafinovan chemometrick postup. Pro zkladn statistick hodnocen pesnosti analzy posta postup, kter je uveden schematicky v tab. 16.1.
Tab. 16.1. Zkladn statistick hodnocen analytickch vsledk

A. Opakovn analzy tho vzorku poet opakovanch (paralelnch) analz n vsledek i-tho men xi (x1 a xn) B. Uren stedn hodnoty pro n < 7 stedn hodnotou je medin, ~ (vsledky se sead podle velikosti pi x lichm potu je medinem prostedn hodnota, pi sudm aritmetick prmr dvou prostednch) stedn hodnotou je aritmetick prmr, x = xi / n C. Odhad smrodatn odchylky pro n < 7 s = k n R , kde kn je tabelovan koeficient (tab. 16.2) a R = xmax xmin je rozpt (rozdl nejvt a nejmen zjitn hodnoty x) pro n > 7 pro n > 7 s=

( x xi ) 2

n 1 D. Uren varianho koeficientu (relativn smrdatn odchylka v %) pro n < 7 s r = 100 s / ~ x pro n > 7
s r = 100 s / x E. Uren intervalu spolehlivosti L1,2 = Kn R , kde Kn je tabelovan koeficient (tab. 16.2) a R je rozpt pro n < 7

pro n > 7

L1,2 = t s / n , kde t je tabelovan koeficient (tab. 16.2)

F. Vyjden vsledku ~L pro n < 7 x 1, 2 pro n > 7

x L1,2 vsledek mus bt doplnn dajem o potu paralelnch stanoven, n.

Pro mal poet men je vydatnjm odhadem stedn hodnoty medin, pro velk poet men lze pout aritmetick prmr. Odhadnut smrodatn odchylka, s, charakterizuje ku intervalu, v nm se mohou vyskytnout vsledky opakovanch men. Z teorie chyb plyne, e v intervalu <stedn hodnota 1s> se vyskytuje 68% vech vsledk, v intervalu <stedn hodnota 3s> ji prakticky vechny vsledky. m je tedy smrodatn odchylka men, tm jsou vsledky soustedny tsnji kolem stedn hodnoty a tud men je pesnj.
182

Varian koeficient (relativn smrodatn odchylka vyjden v %) vztahuje pesnost men k velikosti stedn hodnoty. Byla-li pi dvou rznch analzch vedoucch ke stednm hodnotm ~1 = 10 a ~2 = 100 urena stejn hodnota smrodatn odchylky, x x nap. s1 = s2 = 2, pak v prvnm ppad bylo men mn pesn ne v druhm, (sr)1 = 1002/10 = 20%, (sr)2 = 1002/100 = 2%. Interval spolehlivosti udv, e skuten hodnota le s uritou zvolenou pravdpodobnost (zpravidla 95%) uvnit stanovenho intervalu. V analytick praxi se zdka opakuje men vce ne sedmkrt, proto je k hodnocen pesnosti vhodn stanovovat smrodatnou odchylku a mez opakovatelnosti z rozpt. daj o pesnosti men mus bt vyjden se stejnm potem desetinnch mst s jakm je vyjden vsledek. Z daj v tab. 16.2 je zejm, e koeficiety kn a Kn klesaj zprvu strm, pot se mn mlo. Zvyovn potu opakovanch men nad asi 5 proto ji m mal vliv na hodnocen pesnosti analzy. Pi analze se mohou vyskytnout i tzv. chyby hrub, kter jsou zpravidla zpsobeny nedbalost i neznalost analytika (chybn odebran vzorek, chyba ve vpotu, zneitn chemiklie atp.). Lze se jich vyvarovat dobrou znalost princip provdnch men a pelivou a pozornou prac.
Tab. 16.2. Statistick koeficienty pro vpoet smrodatn odchylky a intervalu spolehlivosti.

Poet men, n 2 3 4 5 6 7 8 9 10

kn

Kn

t/ n

0,8862 0,5908 0,4857 0,4299 0,3946 0,3698 0,3512 0,3367 0,3249

6,4 1,3 0,72 0,51 0,40 0,33 0,29 0,26 0,23

9,00 2,48 1,59 1,24 1,05 0,92 0,84 0,77 0,72

Pklad 16.1. Ti paraleln stanoven obsahu zinku v zinkov rud vedla k vsledkm: 7,47%, 6,98% a 7,27 %. Urete stedn hodnotu obsahu zinku a pesnost stanoven. een: a) stedn hodnota, ~ = 7,27 %; x b) rozpt: R = 7,47 6,98 = 0,49; c) interval spolehlivosti: L1,2 = 1,30,49 = 0,637. Obsah zinku v rud je (7,27 0,64)%, tj. skuten obsah zinku le s 95% pravdpodobnost v uvedenm intervalu (pochopiteln za pedpokladu absence soustavn chyby).

16.3 Platn slice

Kad seln vsledek by ml bt presentovn slem, v nm jednotliv slice maj vztah k realit, maj smysl, tj. ml by obsahovat jen tzv. platn slice. Dle definice jsou platnmi slicemi v sle vechny jist a jedna nejist. Pi experimentln prci jsou jist ty, kter lze odest pmo z kalibrovan stupnice pstroje, nejist je ta lec mezi dvma kalibranmi znakami, tedy odhadnut (viz obr. 16.2). Problmem me bt uren platnosti slice nula. Zjednoduen eeno, pokud je nula obklopena jinmi slicemi
183

(30,26 ml), je platnou slic, pokud pouze indikuje d sla (0,03026 l) je slic neplatnou; ob uveden sla obsahuj shodn tyi platn slice. Koncov nula me, ale nemus bt platnou slic. Platnou je tehdy, udv-li pesnost daje, nap. v daji 2,00 g jsou ob nuly platnmi slicemi, udvaj, e hmotnost je znma na setiny g.

2,3
Obr. 16.2. Odeet objemu odmrnho roztoku z byret A a B ilustruje, jak charakter stupnice ovlivuje poet platnch slic v odetenm experimentlnm daji. V souladu s definic platnch slic by v ppad A ml bt odeten objem udn slem nap. 2,33 ml, v ppad B slem 2,328 ml (odhad posledn, nejist slice je subjektivn).

2,4

Poadovan vsledek je zpravidla zskn a pslunm matematickm zpracovnm experimentlnch sel. Vsledek matematickch operac me mt nejrznj poet slic, nap. v zvislosti na rozsahu displeje kalkultoru. Valn vtina z nich me bt neplatnch, nemajcch vztah k realit, ani nevyjaduj pesnost daje. V tom ppad je vypotan slo nutno zaokrouhlit tak, aby vsledek obsahoval jen slice platn. Zkladnmi pravidly pro uren potu platnch slic jsou: - pi setn a odetn m bt vsledek zaokrouhlen na stejn poet desetinnch mst, kolik jich m ve vpotu slo s nejmenm potem desetinnch mst (3,5 + 0,030 + 11,84 = 15,37 = 15,4); - pi nsoben i dlen je pravidlem zaokrouhlovat vsledek tak, aby obsahoval stejn poet platnch slic jako slo ve vpotu s nejmenm potem platnch slic (244,02/100,0 = 0,9648 = 0,96). - je-li pi vpotu pouito kombinace uvedench poetnch vkon, jednotliv dl vsledky se vyjd slem majcm o jedno desetinn msto i o jednu platnou slici vc ne odpovd ve uvedenm pravidlm. Teprve konen vsledek se zaokrouhl na pslun poet desetinnch mst i platnch slic ((35,2/10,113)(235,342,687) = 3,481 192,61 = 670,5). Ve vtin ppad je poet slic, tak jak je udv displej kalkulaky, nutno snit. V nkterch ppadech naopak; vsledek dlen 5,05/2,02 je na displeji zobrazen jako 2,5, avak mus bt uveden jako 2,50, aby byl vyjden sprvnm potem platnch slic. Pozor, sla ve vpotu, kter jsou definovna, jsou pesn sla a neovlivuj poet platnch slic ve vsledku (polomr kruhu, r, byl uren menm na 2,22 cm, prmr kruhu, d = 2.r, je odtud 2 . 2,22 = 4,44). Pravidla pro zaokrouhlovn jsou veobecn dobe znma: - posledn uvdn slice se zv o jednotku, je-li nsledovna slic vt ne 5 nebo slic 5 nsledovanou dalmi slicemi; - posledn uvdn slice se nemn, je-li nsledovna slic men ne 5; - kon-li zaokrouhlovan slo slic 5 zaokrouhl se tak, aby posledn uvdn slice byla sud.

184

Pklad 16.2. Zaokrouhlovn. Zaukrouhlete sla a) 1,6; b) 1,4; c) 1,5; d) 2,5; e) 2,5001; f) 1,500 na cel sla. een: a) 2; b) 1; c) 2; d) 2; e) 3; f) 2. Pklad 16.3. Zaokrouhlovn. Zaokrouhlete sla a) 124; b) 126; c) 125 tak, aby mla dv platn slice. een: a) 120; b) 130; c) 120 (nula zde pouze udv d sla, proto by bylo lep pro jejich vyjden pout exponenciln formu, tj., 1,2.102 atd. Pklad 16.4. Vyjdete vsledky nsledujcch poetnch vkon sprvnm potem platnch slic. a) 3,2 + 8,007 = 11,207 = 11,2 b) 2,00 . 3,051 = 6,102 = 6,10 c) 5,05/(2,02 . 2,0 . 3,12) = 0,400641025 = 0,40 d) 3,2 . 8,007 = 25,6224 = 26 Pklad 16.5. V tabulce jsou daje zskan pi argentometrickm stanoven obsahu draslku (ve form KCl) ve vzorku minerlnho hnojiva. Vzorek byl titrovn odmrnm roztokem 0,1098 mol/l AgNO3 (indiktorem byl roztok chromanu draselnho). Vypotejte obsah draslku (K) v hmotnostnch procentech (Ar(K) = 39,102). vzorek navka spoteba odm. vzorku, g roztoku, ml 1 0,3654 12,7 2 0,3329 11,7 3 0,3535 12,4 een: Z uvedench daj se vypot obsah draslku (daj o spoteb odmrnho inidla zde uruje poet platnch slic ve vsledku): 1 12,710-30,109839,102100/0,3654 = 14,921674 = 14,9 % 2 11,710-30,109839,102100/0,3329 = 15,114568 = 15,1 % 3 12,410-30,109839,102100/0,3535 = 15,108741 = 15,1 % a) stedn hodnota: ~ = 15,1% ; x b) interval spolehlivosti: (R = 0,2, K3 = 1,3) L1,2 = 0,26; Vsledek: Hnojivo obsahuje (15,1 0,3)% K. Pklad 16.6. Urete prmrn 24 hodinov obsah kademnatch iot v odpadn vod z analz vzork odebranch v estihodinovch intervalech. Stanoven je provdno voltametricky na zklad kalibran pmky I [A] = 2,03 c(Cd2+) [ppm]. vzorek . proud I [A] 1 313 2 243 3 166 4 236

185

een: a) z uvedench daj se vypot obsah kadmia a uvede slem majcm o jednu platnou slici vc ne by odpovdalo dajm vzatm k vpotu: 1 313/2,03 = 154,8 ppm 2 243/2,03 = 119,7 ppm 3 166/2,03 = 81,77 ppm 4 236/2,03 = 116,3 ppm b) ur se prmrn obsah kadmia a vyjd se pslunm potem platnch slic (tyka v dliteli je definovan slice, take neovlivuje poet platnch slic): (154,8+119,7+81,77+116,3)/4 = 118,1 = 118 ppm.

186

17 Kvalita vsledk chemick analzy a jej zabezpeen

17.1 Analytick chemik jako eitel problmu
kolem chemick analzy je poskytovat informace o kvalitativnm a kvantitativnm sloen a strukturnm uspodn hmotnch systm. Tato informace neme vak bt samoeln, ale clen smrovan k een danho problmu a mus poskytovat co nejlep podklady umoujc kvalifikovan rozhodovn. Pnos analytika jako lena eitelskho tmu spov v jeho - porozumn chemickm djm, kter jsou v pozad problmu, - znalosti vzorkovn, uchovvn a zpracovn vzork, - vhodnm pouit separanch technik, - pouvn potebnch kalibranch technik a - schopnosti vybrat nejvhodnj metodu i metody pro koncov men. Rozhodovac procesy v oblasti obchodu, ivotnho prosted, zdravotnictv i soudnch expertz jsou z vce ne 60% zvisl na vsledcch chemickch men chemickch analzch. Vsledek analzy nen vrobkem, je informac, slubou. Jak je tedy odbrateli zkaznku v nejirm slova smyslu (objednateli analzy u zkuebn laboratoe, kolegovi z vzkumnho tmu university nebo prmyslovho zvodu, lkai poadujcmu biochemick analzy i sttnmu, soudnmu anebo celnmu orgnu) dokladovna jakost tto informace? Pod pojmem jakost v souasn dob chpeme stupe splnn poadavk, kter jsou presentovny uritmi znaky. Takov pojet zdrazuje orientaci jakosti na splnn poadavk zkaznka, mrou jakosti nen tedy excelence. U vsledk chemickch analz znamen jakost pedevm: - jejich vhodnost pro dan el, - vrohodnost a reprodukovatelnost a - splnn finannch a asovch omezen. Jakost analytickch vsledk je v posledn dob velice asto probranm tmatem na rznch rovnch a aktulnost tohoto problmu v posledn dob je odrazem nsledujcch faktor: - Zajitn sprvnosti analytickch dat a tedy i jejich reprodukovatelnosti a vzjemn srovnatelnosti v nrodnm a mezinrodnm mtku je problm, kter nem jednoduch een. Jakost analytickch vsledk je ovlivnna mnoha faktory, kter je teba systematicky mt pod kontrolou. - Technologick pokrok v poslednch 30 letech zcela zmnil zpsob provdn chemickch analz. Vyuvn novch instrumentlnch metod, asto na fyziklnm principu, podstatnou mrou zvilo jak produktivitu provdn tak i monosti stanovovat stopov a ultrastopov koncentrace clovch ltek v souladu s poadavky legislativy a ochrany ivotnho prosted. - Chemie postrd metrologick systm, obdobn fyziklnm menm nap. hmotnosti, dlky i asu, kde na principu pyramidln nvaznosti zkladnch mezinrodnch etalon na nrodn etalony a etalony kalibranch laborato je zajitno napojen koncov ternn laboratoe do etzce porovnvn a tedy je tak principiln zajitna porovnatelnost vsledk jednotlivch zkouek. - Zabezpeen jakosti vsledk chemickch analz a dal rozvoj mic infrastruktury se dostalo v Evrop pod siln tlak po vzniku spolenho evropskho trhu. Vzjemn uznvn vsledk analz a tedy i atest vrobk pedstavuje vznamn ulehen obchodu 187

a snen nklad na opakovn analz. Stejn tak een problm ivotnho prosted a zdrav obyvatel pesahuje hranice jednotlivch stt a vyaduje si navzjem srovnateln men. Donedvna byla nejvym argumentem pro spolehlivost a dvryhodnost analytickch vsledk analytikova erudice a etika, a dn z uivatel se neodvil poloit otzku Lze tomu vit? nebo Je to mon?. Poslze nastoupilo obdob apriorn nedvry. Vedly k tomu zkuenosti s nesprvnmi vsledky, a ji zskanmi s nejlepm vdomm a svdomm i zskanmi nekvalitn prac. V dsledcch toti nejsou mezi nimi rozdly ob piny pokozuj uivatele vsledk a zpsobuj asto tk ztrty na majetku, zdrav nebo ivotnm prosted, nebo nejdra analza je patn analza. Nov pstup tedy nastoluje nutnost, aby laboratoe svou dvryhodnost, spolehlivost a vrohodnost byly neustle pipraveny prokazovat. Aby prokazovaly jak systematicky peuj o jakost vsledk provdnch analz. Systematick pozornost je v laboratoch vnovna prvkm urenm na zklad letitch zkuenost analytik: - provrkm vhodnosti pouvanch metodik pro dan el, - efektivnm statistickm zpsobm zpracovn vsledk a volb optimln experimentln strategie, - pouvn vyzkouench a ovench metod analzy a pstroj jejich validaci, - pi o zvyovn kvalifikace personlu, - pouvn referennch materil, referennch men a asti v mezilaboratornch porovnvnch vsledk analz. Jednm z dalch zpsob jak prokzat zpsobilost laboratoe je tak akreditace. Uivatel vkldaj svou dvru v akreditan orgny, kter vstupuj do hry jako morln, odborn fundovan a dvryhodn orgny a pebraj svmi vroky o zpsobilosti laborato velk podl odpovdnosti. V laboratoch se dle uplatuje zpsob managementu laborato zaloen na obecnch zkuenostech i z jinch odvtv a formalizovan v mezinrodn uznvanch systmech jakosti zpracovanch v technickch normch. Uplatnn takov pe o jakost nco laborato stoj, co se nutn mus promtnout do ceny analzy. V rukou zkaznka je pak rozhodnut, zda cena analzy bude tm jedinm kriteriem, kterm se bude dit pi zadvn zakzky. Mus mt pi svm rozhodovn na pamti zkuenost vyjdenou slovnm spojenm "Zabezpeovn jakosti je drahou zleitost, ale pouze do t doby, ne laborato prohraje prvn soudn spor".

17. 2 Zpracovn dat chemickch analz

Aby byla informace poskytovan chemickou analzou kvalitn, tedy vhodn pro dan el, je teba ji pi nvrhu experiment sekvenci pokus plnovat tak, aby vsledky pozorovn bylo mono co nejjednoznanji zpracovat do poadovan informace. Pro metodologii i analytickch experiment je dnes patrn pesun od dvj logick analzy vsledk k matematickmu zpracovn provdnmu na osobnch potach, kter jsou asto nyn pmo soust analytick instrumentace. Pro tento el je vyuvno poznatk oboru, kter se nazv chemometrie a zabv se vyuitm matematickch metod pro: - volbu optimln experimentln strategie a - k zskvn maxima relevantnch informac z experimentlnch vsledk a jejich uvdn. Rozvoj analytick chemometrie v osmdestch a devadestch letech byl dle stimulovn poadavkem na vylouen subjektivnho faktoru pi zpracovn vsledk na jedn stran, a ji vyplvajc z poadavku na zven produktivity zpracovn vsledk nebo automatizace stanoven, a na druh stran monost zvldnout pomoc zkladn vpoetn techniky i vyuit relativn sloitch statistickch vpot. Chemometrick postupy vyuvan v analytick chemii ze rozdlit do nkolika skupin: 188

- Statistick nstroje pro opakovan men - Statistick testovn - Analzu rozptylu - Kalibrace, regresn a korelan metody - Plnovn experiment - Multivariantn analza a - Statistick zen jakosti a regulan diagramy. Pslun statistick postupy jsou podrobn popsny v mnohch publikacch (viz Dodatek 3; v pslun literatue je teba hledat i vysvtlen ady zde pouitch termn). K pouit bnch statistickch nstroj nen pak teba mt na osobnm potai dn speciln program, vtinu vpot lze eit s vyuitm statistickch funkc bnho tabulkovho editoru. Nen teba znt sloit statistick vzorce, je vak nutn se seznmit s pedpoklady, za jakch je mono dan statistick nstroj pout a dle jak interpretovat jeho vsledky. V nejprost form je zpsob statistickho zpracovn experimentlnch vsledk uveden v kap. 16, kde je vak uvaovn pouze vliv nhodnch chyb a nikoli vliv mnoha dalch faktor s menm souvisejcch, kter pispvaj k celkov nejistot zskanho vsledku.

17.3 Nejistoty analytickch stanoven

Stanoven analytu, stejn jako kad mc proces, poskytuje vsledek, kter je odhadem skuten hodnoty, ale kter je souasn ovlivnn vskytem jak nhodnch tak systematickch chyb bhem micho procesu. Vsledek stanoven neme pedstavovat exaktn hodnotu a tedy bez pidruenho daje, kter by charakterizoval rove zahrnutch chyb, nen plnohodnotnou informac. Takovm dajem je hodnota nejistoty men. Existuje irok shoda v tom, e znalost nejistoty men je dleit jak pro laborato tak pro odbratele vsledk. Bez znalosti nejistoty nen mon odhadnout stupe spolehlivosti vsledku pi jeho uit a rovn porovnvat rzn men te veliiny navzjem. Souasn pojet nejistot men a zpsob jejich vyhodnocovn bylo definovno v roce 1993 v dokumentu International Organization for Standardization - ISO "Guide to the Expression of Uncertainty in Measurements" (dle GUM), kter vznikl jako vsledek koordinovanho mnohaletho sil velkho potu mezinrodnch organizac. Toto pojet lze charakterizovat heslovit v nsledujcch klovch bodech: - nedokonalosti micho procesu se projevuj v chyb vsledku jednotlivch men, tato chyba neme bt kvantifikovna (pokud by byla, mohla by se provst korekce vsledku men), proto je mon odhadnout jen nejistotu vsledku men; - pojem rozen kombinovan nejistoty specifikuje interval okolo vsledku men, o kterm se domnvme, e s uritou vysokou pravdpodobnost zahrnuje skutenou hodnotu men veliiny; - nejistoty odrejc nhodn vlivy (zpsobujc nhodnou chybu vsledku men) i ty, kter odrej nekorigovateln systematick vlivy (zpsobuj systematickou chybu men, kterou nen mono korigovat) jsou zpracovvny stejnm zpsobem pi vpotu kombinovan nejistoty; - pruka ISO pedkld statistick postupy, pomoc nich lze shrnout jednotliv pspvky nejistoty odlinho charakteru do kombinovan nejistoty, kter by mla dle definice zohlednit vechny vznamn vlivy v mcm procesu. Nejistota je zavdna proto, aby se nesrovnvaly nesoumiteln daje, jako je tomu nap. u rznch mr pesnosti zskanch na zklad statistick analzy namench hodnot opakovanch men. Vyhodnocen nejistoty dle ISO definin zahrnuje shrnut vech vliv a ji nhodnch i nekorigovatelnch systematickch, kter mohou mt na vztah vsledku ke skuten hodnot vznamn vliv. Z jej definice jasn vyplv, e je kvalifikovanm odhadem vztahu vsledku ke skuten hodnot men veliiny. 189

Zkladnm pedpokladem pouit nejistoty men je kvantitativn odhad nejistoty men podle jednotn metodiky platn pro vechny obory. Uvdn nejistoty men znamen tedy nutnost provst kvalifikovan odhad rozsahu hodnot okolo vsledku men, o kterm se dvodn domnvme, e zahrnuje skutenou hodnotu men veliiny se zvolenou pravdpodobnost (obvykle 95 %). Parametrem vyjadujcm kvantitativn nejistotu men me bt smrodatn odchylka, a takto vyjden nejistota se oznauje jako standardn nejistota, anebo poloka intervalu spolehlivosti, pak mluvme o rozen nejistot. Nejistota men m obecn vce sloek. Nkter z tchto sloek mohou bt odhadnuty na zklad statistickho rozdlen vsledk srie men (vyhodnocen nejistoty typu A) a mohou bt vyjdeny vbrovmi smrodatnmi odchylkami. Odhady ostatnch sloek mohou bt zaloeny pouze na zkuenostech nebo jinch informacch (vyhodnocen nejistoty typu B). Vzhledem k tomu, e nejistoty obojho typu jsou v principu zcela srovnateln, vyjaduje se nejistota souhrnn jako standardn kombinovan nejistota, uc, a nerozliuje se zpsob zskn jejch pspvk. Jednotliv standardn nejistoty se sluuj na zklad statistickho zkona en chyb. Hodnota vsledku men, y, spolu s nejistotou men se uvd nejastji ve tvaru y U, kde U je rozen nejistota, charakterizujc interval hodnot ve kterm le skuten hodnota veliiny y s uritou apriorn pravdpodobnost. Jako hodnota tto (konfidenn) pravdpodobnosti se vol nejastji 0,95. Standardn kombinovanou nejistotu uc je nutn pevst na rozenou nejistotu U dle vztahu: 17-1 U = k . uc, kde k je koeficient rozen, pro nj bylo dohodnuto pouvat ve vtin ppad hodnotu 2. Doporuovan formt zpisu konkrtnho vsledku ve form nap.: celkov dusk: 3,52 0.14 % (vh.) je teba presentovat s poznmkou "uvdn nejistota je rozen nejistota dle ISO vypoten s pouitm koeficientu rozen rovnm 2 a odpovd tedy hladin vznamnosti piblin 95 %. Pro vlastn odhad nejistoty jsou pouvny dva postupy. Princip prvho nazvanho sloka po sloce, je znzornn na obr. 17.1, kdy cel proces je analyzovn krok po kroku, jsou ureny jednotliv sloky, vyhodnoceny a poslze sloueny do kombinovan nejistoty. Tento postup vede i u relativn jednoduchch analytickch stanoven k vyhodnocovn velkho mnostv vliv, co je velmi pracn. Druh postup je nazvn shora dol a vyuv k odhadu nejistoty daje, kter jsou v laboratoi asto ji dostupn a to daj z validan studie, dlouhodobho sledovn pesnosti metody pi zen jakosti nap. formou regulanho diagramu, z asti laboratoe v mezilaboratornch porovnvnch anebo z analzy referennho materilu. Tam, kde jsou takov daje k dispozici, co je asto u rutinnch men, je tomuto zpsobu dvna v souasn dob pednost. Pokud je mic proces ve stabilnm stavu a tento stav je pod kontrolou zen jakosti (nap. vkldnm kontrolnch vzork) odhad nejistoty se piazuje ke vem menm provedenm v dan konfiguraci a nen teba odhad prbn opakovat. Pro kvalitu odhadu nejistoty nen urujc jakm zpsobem byl zskn. Tedy zda-li rozborem micho procesu po jednotlivch krocch "sloka po sloce" nebo vyuitm celkovch informac o vkonnosti metody nap. z validace, regulanch diagram a mezilaboratornch porovnvacch zkouek, tedy postupem "shora dol". Laborato by mla demonstrovat nap. ve form diagramu pin a nsledk nebo i jinak, e si uvdomuje, kter vznamn sloky tvo nejistotu men v pouvan konfiguraci micho procesu a z jakch informac vychzela pi vyhodnocen nejistoty men. Jak zpsob laborato pro odhad hodnot zvol zle na konkrtn situaci tj. pouvanm analytickm postupu a informacch, kter m laborato k dispozici. Postup odhadu nejistoty mus bt urovn principem vhodnosti pro dan el - nen clem vyhodnocovat do detail vechny mon sloky, ale urit rozborem asto jen nkolik zdroj nejistot, 190

kter maj anci se vznamn uplatovat. Princip siln diskriminace malch sloek je odrazem formy zkona propagace nejistot a m za nsledek, e v praxi posta detailn se zabvat pouze tmi nejistotami, kter pesahuj 1/3 velikosti maximln nejistoty. Pro sprvn pouvn nejistot je tedy kritick kvalifikovan vytipovat tyto dominantn sloky a u to jsou sloky elementrn jako je nap. koncentrace pouitho standardu nebo sdruen jako pesnost stanoven koncentrace kalibran smykou a vrohodn je odhadnout.

Specifikace

Kvalifikace nvrhu

Identifikace zdroj nejistot Vyhodnocen sloek nejistoty

Kvalifikace pi instalaci

Funkn kvalifikace

Vpoet kombinovan a rozen nejistoty

Obr. 17.1. Postup odhadu nejistoty

Provozn kvalifikace
Obr. 17.2. Kvalifikace micho zazen

17.4 Validace analytickch metod, instrumentace a software

Primrn otzkou pi provdn analytickch men je provit, zda nstroje, kter analytik m k dispozici analytickou metodu, instrumentaci i softwarov vybaven funguj tak, jak oekv, tedy maj-li v konkrtnm prosted jeho laboratoe takov charakteristiky, vkonnostn parametry, e je mon s jejich pomoc provdt poadovan analytick stanoven a budou poskytovat vsledky oekvan kvality. Takov provovn je nyn nazvno validac, kter pedstavuje obecn zskn dkazu ve form dokumentace, kter poskytuje vysok stupe jistoty, e urit proces bude trvale poskytovat produkt odpovdajc pedem uren specifikaci. V praxi analytick laboratoe je bn ovovat, zda metoda chod a validace nepedstavuje nic pevratn novho. Nov, krom vlastnho nzvu, je draz na veden experiment tak, aby bylo mono rozhodnout o vhodnosti pro dan el a nutnost cel tento proces dokumentovat ve form validan studie. Validaci vlastn metody mus pedchzet validace pouvan instrumentace a softwaru, kter t prov, e vkonnostn parametry konkrtn pstrojov konfigurace v prosted laboratoe jsou vhodn pro pouit pro uvaovan men a zpracovn dat. Zkoumme-li vkonnostn parametry metody nap. pro ely jejho zaveden jako standardn metody, formou mezilaboratorn validace mluvme o extern nebo mezilaboratorn validaci. Pokud nen mon zapojit do validace extern laboratoe, nap. u metody pro kontrolu nov uvdnho liva, pak nememe zjistit vechny parametry metody nap. mru pesnosti metody reprodukovatelnost, kter 191

je, dle definice svch podmnek, vzna na uskutenn men v nkolika laboratoch. V tomto ppad mluvme o vnitn validaci. Chceme-li zavzt v laboratoi postup, kter vychz ze standardn (validovan) metody pouvan pro danou analzu (pkladem standardnch metod jsou nejen metody publikovan v technickch normch, ale i metody v danm oboru obecn uznvan, je teba provst urit oven, zda i v prosted na laboratoe metoda vykazuje deklarovan parametry tto standardn metody. Takov validace, kter neprovuje vechny parametry metody, je obvykle nazvan verifikac. Mezi parametry, kter obvykle validac provuj pat: - pesnost, - sprvnost, - rozsah, - mez detekce, - mez stanovitelnosti, - linearita, - selektivita a specifinost, - citlivost, - robustnost. Pro vbr validanch parametr je zkladnm kriteriem nutnost zskat dostatek daj, aby bylo mono posoudit, zda metoda je vhodn pro zamlen el. Mez detekce bude zejm validovanm parametrem u stopovch stanoven polutant, nebude vak pravdpodobn zkoumna u metody stanoven obsahu hlavn sloky. K revalidaci metody je teba pistoupit pi zmn postupu vedouc k zmn parametru pesahujc rozsah, zmn matrice vzorku, zmn typu instrumentace a kdy zen jakosti indikuje, e systm se dostv mimo kontrolu. Validace pstrojov techniky je ovenm, e pstroj pouit pro danou analytickou metodu vykazuje plnou funkn zpsobilost. U validace sloitj analytick instrumentace vyadujc spoluprci uivatele a vrobce i dodavatele se prosazuje v posledn dob model kvalifikace instrumentace znzornn na obr. 17.2. U potaovch systm se oekv, e uivatel, kter v kadm ppad odpovd za to, e potaov systm byl validovn, m potaov systm pod kontrolou a e systm otestoval a je schopen doloit, e m poadovanou funknost.

17.5 Metrologie v chemii, referenn materily

Metrologie je vdou zabvajc se menm ve vech jejch teoretickch i praktickch aspektech. V oblasti legln metrologie pak zkonnou pravou vytv potebnou metrologickou infrastrukturu, a ji ve form jednotnch jednotek men nebo dalch opaten, kter maj za el chrnit zjmy spolenosti a podporovat jej technick rozvoj. Metrologie chemickch men, tedy metrologie ltkovho mnostv se zkladn jednotkou mol, byla dlouho popelkou v metrologii, kter se pevn zabvala problmy fyziklnch men. Dleitm metrologickm konceptem zajiujcm srovnatelnost men je pojet nvaznosti pyramidlnm srovnvnm men a kalibrace midel a k mezinrodnm etalonm zkladnch jednotek SI soustavy. Nvaznost je vlastnost vsledk men nebo hodnoty etalonu, pomoc n me bt vsledek men vztaen na vhodn standardy, mezinrodn nebo nrodn, neperuenm etzcem porovnvn, kter maj definovanou nejistotu. Specifita chemickch men spov pedevm v jejich diverzit. Zatmco poet typ men fyziklnch veliin nepesahuje v zsad poet zkladnch a odvozench veliin, poet chemickch men je prakticky nekonen a je rovn souinu potu chemickch slouenin a potu monch matric. Dal odlinost od fyziklnch men je vliv matrinch efekt na stanoven ltkovho mnostv. Zatmco uren hmotnosti 192

prakticky nezvis na sloen objektu, stanoven ltkovho mnostv urit ltky (analytu) je siln zvisl na sloen matrice. Tak nap. postup men ltkovho mnostv olova v pitn vod se znan odliuje od stanoven olova ve vzorku pdy. Systm nvaznosti v chemii nen tedy realizovn pomoc midel, ale pomoc men, v nich pebraj lohu etalonu tam, kde je to technicky mon, certifikovan referenn materily, referenn materily jej referenn hodnota vlastnosti byla stanovena pedepsanm zpsobem a je specifikovna v certifiktu spolu s odhadnutou nejistotou a nvodem na pouit zahrnujcm minimln navku, pro kterou je vlastnost certifikovna. V oblasti metrologie v chemii se v Evrop i ve svt vytv strukturovan systm men zaloen na pouit rznch kategori referennch materil a provdn referennch men obdobn modelu fyziklnch men, jak ho znzoruje obr. 17.3. Referenn materily v chemii dlme na dva zkladn typy ist ltky a tak zvan matricov referenn materily, kter obsahuj stanovovanou sloku v reln matrici nap. v sedimentu, biologickm materilu a pod. Vroba a certifikace referennch materil je nkladnou a zdlouhavou zleitost, kterou zvldaj vrobci, z nich velc maj vtinou podporu sttu. V rmci mezinrodn organizace ISO byla vybudovna databze referennch materil COMAR, kter umouje pi zadn analytu, jeho koncentran rovn a druhu matrice zjistit, zda referenn materil vhodn pro danou analzu je dostupn.

Ternn Srovnatelnost laboratoe Referenn laboratoe Nrodn metrologick laboratoe

ost azn Nv

SI
PRM CRM RM

Obr. 17.3. Schma strukturovanho systmu men. RM - referenn materily, CRM - certifikovan referenn materily, PRM primrn referenn materily, SI zkladn jednotka SI soustavy (v chemii mol). Realizace nvaznosti: horizontln nvaznost srovnvac men uvnit jednotlivch prstenc, vertikln nvaznost mezi jednotlivmi prstenci.

Zkonn prava metrologie definuje t kategorizaci midel. Nkter midla pouvan pro stanoven sankc, poplatk, tarif a dan, pro ochranu zdrav, pro ochranu ivotnho prosted, pro bezpenost pi prci apod. jsou stanovena jako midla stanoven. U tchto midel je stanovena povinnost pouvat jen schvlen typy, je stanoven zpsob kalibrace i lhty, ve kterch je nutn kalibraci provdt. Naprost vtina instrumentace v analytickch laboratoch nepat do tto kategorie a tak je v odpovdnosti pracovnk analytick laboratoe stanovit zpsob kalibrace a pe o instrumentaci vetn softwarovho vybaven a jak asto se maj tyto kony provdt. Toto spolu s odpovdnost jednotlivch pracovnk, evidenc midel (vetn referennch materil) a schmat zajiovn nvaznosti zachycuje obvykle dokument nazvan metrologick d laboratoe. 193

17.6 Systmov pe o jakost a akreditace

Systematick pe o jakost se stala jednm ze zkladnch pstup managementu vrobnch podnik v poslednm desetilet ve svt i v na republice. Po velkch spolenostech se zavdn managementu jakosti podle mezinrodn uznvanch princip formulovanch v normch mezinrodn organizace pro normalizaci ISO ady ISO 9000 zaaly vmat i men firmy a odhaduje se, e v R zskalo certifikt dle ISO 9000 ji vce n 2000 podnik. Na analytickou laborato lze pohlet jako na produkn jednotku, kter ze vstup (analytick problmy, vzorky, inidla, standardy aj.) vytv produkty analytickou informaci, vsledky. Je tedy mono pojet systm jakosti zaloench na systematick pi o vechny prvky, kter mohou ovlivovat jakost, aplikovat, po pihldnut ke zvltnostem analytick laboratoe, i v tomto prosted. Systm jakosti je zaloen na souboru striktn dodrovanch zsad, vytvoench v laboratoi a zachycench v dokumentu zvanm obvykle pruka jakosti. Management jakosti se sestv ze - zabezpeovn jakosti (Quality assurance), kter pedstavuje obecn a perspektivn opaten zaveden v laboratoi, kter laborato pouv k zajitn jakosti svch innost (validovan a dokumentovan metody, vyhovujc laboratorn prosted, udrovan a kalibrovan zazen, vzdlan, zacvien a zkuen personl, postupy kontroly a vydvn zprv, nvaznost vsledk, intern audity a pezkoumn systmu, poadavky na inidla, kalibran a kontroln standardy, referenn materily, plny vzdlvn a zznamy o nm aj.) a - zen jakosti (Quality Control) pedstavujc postupy, pijat personlem laboratoe k prbnmu sledovn postup a vsledk men s clem rozhodnout, zda jsou vsledky dostaten spolehliv, aby vyhovly poteb zkaznka (pouvn kontrolnch vzork a regulanch diagram, analza referennch materil/vnitnch standard, analza slepch vzork a vzork s pdavkem, ast v mezilaboratornch projektech zkouen zpsobilosti aj.). Laborato me sama vyvinout takov systm jakosti nebo zabezpeovat dvryhodnost zavedenm nkterho z mezinrodn uznvanch systm jakosti ktermi jsou: - systm akreditace podle normy ISO/IEC 17025, kterm laborato prokazuje technickou zpsobilost, - systm Sprvn laboratorn praxe (SLP), kter se pouv v regulovan sfe pro laboratoe zabvajc se studiemi bezpenosti uit studovanch ltek a - systm certifikace podle obecnch zsad normy ISO 9001 (2000), pouvan v podnikovch laboratoch zabvajcch se vkonem vnitn kontroly.

17.6.1 Akreditace podle normy ISO/IEC 17025

Princip fungovn akreditanho systmu je zaloen na mylence, e pokud laboratoe budou z hlediska technick zpsobilosti posuzovny tet stranou nezvislm akreditanm orgnem jednotnm zpsobem, bude tak vytvoena racionln bze pro vbr laborato, jejich vsledky bude mono navzjem uznvat. Akreditace je tedy oficiln uznn, e zkuebn laborato je zpsobil provdt urit zkouky. Jednotnost posuzovn je dna jednotnmi poadavky, kter mus laboratoe splovat, pokud chtj prokzat, e provozuj systm jakosti, e jsou odborn zpsobil a schopn dosahovat technicky platnch vsledk; pslun poadavky byly formulovny akreditanmi orgny a slaovny nadnrodnmi koordinanmi orgny (norma ISO/IEC 17025). Co tedy konkrtn znamen, kdy laborato prohlauje, e pracuje v systmu jakosti, kter je v souladu s zsadami normy ISO/IEC 17 025, nebo dokonce m "Osvden o akreditaci" dle tto normy? Z tohoto tvrzen by mlo vyplvat nsledujc: 194

- jedn se o laborato s jasn definovanou organizan a manaerskou strukturou s definovanmi a dokumentovanmi kompetencemi jednotlivch pracovnk; - laborato m fungujc systm jakosti, manaera jakosti a vechny postupy dokumentovan v pruce jakosti; - uzavrn zakzek, zabezpeovn analz mimo vlastn laborato, zpsob uvdn vsledk, vetn nejistoty men tam, kde je to vyadovno, i nkup materil a slueb jsou v tto laboratoi provdny definovanm standardnm zpsobem popsanm v pruce jakosti; - laborato disponuje kvalifikovanm personlem, vhodnmi prostorami a vybavenm na potebn rovni k provdn deklarovanch zkouek, pstroje jsou systematicky kalibrovny a udrovny, personl si plnovit zvyuje kvalifikaci; - zkuebn metody, kter laborato pouv, byly pedem prokazateln proveny, e vyhovuj poadovanmu pouit validovny; - nvaznost vsledk men laboratoe je ve vhodn me garantovna pouvnm certifikovanch referennch materil nebo ast v mezilaboratornch porovnvacch zkoukch. Zabezpeen jakosti vsledk je monitorovno a dokumentovno nstroji vnitnho zen jakosti; - zachzen a transport vzork (ev. i vzorkovn) je v laboratoi provdno stanovenm zpsobem, - v laboratoi jsou provdny plnovit vnitn provrky systmu jakosti a provrky systmu vedenm; - pro laborato je povinnost spolupracovat se zkaznkem, vetn zajitn jeho ptomnosti pi provdn zkouek, pokud si to peje, a informovanosti o postupu ev. zdren analz.

17.6.2 Sprvn laboratorn praxe

Dalm systmem jakosti, se kterm se meme setkat v analytickch laboratoch je systm Sprvn laboratorn praxe (GLP Good Laboratory Practice). SLP je mezinrodn dohodnut systm zabezpeen a kontroly kvality prce laborato, kter se ovuje a jeho splnn se potvrzuje vydnm osvden. Plat v oblasti kontroly chemickch ltek (vetn liv) s clem minimalizovat jejich zdravotn rizika pomoc zkouen a posuzovn potencilnho nebezpe tchto ltek. elem SLP je zabezpeen vysok kvality a vrohodnosti vsledk laboratornch studi - neklinick testovn liv, - testovn ink pesticid, - testovn psad do potravin a - testovn vbunin. SLP a akreditace maj mnoho spolench poadavk, zsadn rozdl mezi obma systmy tkv v drazu SLP na zen archivovanch primrnch dat s monost pln rekonstrukce studie, zdrazovn popisu vech standardnch innost ve form Standardnch pracovnch postup (SOP Standard Operation Procedure), existence nezvislho tvaru zabezpeovn jakosti a zamen na studii vedenou vedoucm studie v oblastech, pro kter je aplikace tohoto systmu jakosti ze zkona povinnost.

195

Dodatek 1 Seznam pouitch symbol

(sla v zvorkch u symbol nkterch veliin odkazuj na rovnici, j je pslun veliina definovna i uvedena do textu) A Ar, Ar(X) a B b C C0 c, c(X) c(x), c'(x) c(st) D d E E0 Ef EA EK EM E1/2 E e F f G H h I Ilim i K KA KB KD KML KREDOX KS KW k L geometrick plocha; plocha pku; absorbance (rov. 14-7); konstanta relativn atomov hmotnost, relativn atomov hmotnost ltky X stechiometrick koeficient; vzdlenost ela mobiln fze od startu v planrn chromatografii; konstanta konstanta stechiometrick koeficient; sek regresn pmky (rov. 12-3); vzdlenost skvrny od startu v planrn chromatografii; konstanta rychlost elektromagnetickho zen ve vakuu (2,998.108 m/s); elektrick kapacita; konstanta elektrick kapacita kondenstoru jeho dielektrikem je vakuum stechiometrick koeficient; celkov (analytick) molrn koncentrace celkov (analytick) molrn koncentrace ltky X (rov. 1-1) stanovovan (hledan) molrn koncentrace (rov. 12-2) molrn koncentrace standardn ltky pi kalibraci (rov. 12-1) distribun pomr (rov. 2-29); difzn koeficient stechiometrick koeficient redoxn potencil (rov. 2-26); energie; intenzita elektrickho pole standardn redoxn potencil formln redoxn potencil potencil anody potencil katody membrnov potencil (rov. 13-5) plvlnov potencil napt lnku, rozdl potencil (rov. 13-4); energetick rozdl (rov. 14-5) symbol pro elektron Faradayova konstanta (96 485 C/mol); sla gravimetrick (stechiometrick) pepotvac faktor (rov.10-2); faktor odmrnho roztoku elektrick vodivost (rov. 13-18) vka teoretickho patra (rov. 15-10) Planckova konstanta (6,6.10-34 J.s); vka pku elektrick proud limitn difzn proud (rov. 13-15) poadov slo vzorku, ltky i operace konstanta; rovnovn konstanta (rov. 2-2) disocian konstanta kyseliny (rov. 2-12) disocian konstanta zsady (rov. 2-13) distribun konstanta (rov. 2-30) dl konstanta stability komplexu (rov. 2-21) rovnovn konstanta redoxn reakce (rov. 2-24) produkt rozpustnosti (rov. 2-9) iontov produkt vody (rov. 2-5) retenn faktor (rov. 15-3) dlka 196

L1,2 Mr, Mr(X) m m(X) N n n(X) p p(X) Q R RF RS r S s sr T t tM tR t'R U u V, V(X) V(x) V(st) W w, w(X) x x ~ x Y Y1/2 z

interval spolehlivosti relativn molekulov hmotnost, relativn molekulov hmotnost ltky X hmotnost; smrnice regresn pmky (rov. 12-3); hmotnost ltky X absolutn index lomu (rov. 14-15); poet stic poet mol; poet elektron; index lomu (rov. 14-12); poet opakovanch men; hlavn kvantov slo; poet pater v kolon (rov. 15-8) poet mol ltky X stechiometrick koeficient; procentuln zastoupen sloky v chromatografii (rov. 15-6) parciln tlak ltky X elektrick nboj universln plynov konstanta (8,314 J/K.mol); elektrick odpor; rozpt retardan faktor (rov. 15-16) rozlien (rov. 15-4) polomr odezva pstroje (signl) odhad smrodatn odchylky varian koeficient (relativn smrodatn odchylka v %) absolutn teplota as; teplota mrtv as kolony retenn as redukovan retenn as (rov. 15-2) elektrick napt; rozen nejistota (rov. 17-1) linern prtokov rychlost objem, objem ltky X objem roztoku vzorku odmenho k analze (rov. 12-2) objem roztoku standardu odmenho pro kalibraci (rov. 12-1) ka pku hmotnostn zlomek, hmotnostn zlomek ltky X zmen hodnota aritmetick prmr medin ka pku v mst nulov linie ka pku v polovin vky nboj iontu hel dopadu zen; hel pootoen roviny polarizovanho zen (rov. 1413); separan faktor (rov. 15-5) mrn otivost molrn otivost (rov. 14-14) celkov konstanta stability komplexu; hel lomu zen chemick posuv (rov. 7-2); tlouka difzn (Nernstovy) vrstvy relativn permitivita (rov. 13-20); molrn absorpn koeficient (rov. 14-13) potencil vnitnho povrchu kapilry (zeta potencil) viskozita konstanta vodivostn ndobky (rov. 13-19) mrn vodivost (rov. 13-19) 197

[]t [M]t

, (X)

vlnov dlka elektromagnetickho zen elektroforetick pohyblivost frekvence elektromagnetickho zen vlnoet poloka Gaussovy kivky v inflexnm bod postupn rychlost svteln tok objemov zlomek, objemov zlomek ltky (X)

198

Dodatek 2 Seznam zkratek

Aktivan analza (Activation Analysis) Atomov absorpn spektrometrie (Atomic Absorption Spectroscopy) Adsorptivn rozpoutc voltametrie (Adsorptive Stripping Voltammetry) Atomov emisn spektrometrie (Atomic Emission Spectroscopy) Atomov emisn spektrometrie s indukn vzanou plasmou Atomov fluorescenn spektrometrie (Atomic Fluorescence Spectroscopy) Anodick rozpoutc voltametrie (Anodic Stripping Voltammetry) Kontinuln prtokov analza (Continuous Flow Analysis) Katodick rozpoutc voltametrie (Cathodic Stripping Voltammetry) Kapilrn znov elektroforza (Capillary Zone Electrophoresis) - voltametrie (polarografie): voltametrie (polarografie) se stejnosmrnm proudem (Direct Current) DCP Stejnosmrn vzan plasma (Directly Coupled Plasma) DPP Diferenn pulsn polarografie (Differential Puls Polarography) DPV Diferenn pulsn voltametrie (Differential Puls Voltammetry) ECD Detektor elektronovho zchytu (Electron Capture Detector) EDL Bezelektrodov vbojka (Electrodeless Discharge Lamp) EDTA kyselina ethylendiaminotetraoctov (EthyleneDiamineTetraacetic Acid) EOF Elektroosmotick tok (ElectroOsmotic Flow) EPMA Elektronov mikroanalza (Electron Probe MicroAnalyzer) ETA-AAS Atomov absorpn spektrometrie s elektrotermickou (bezplamennou) atomizac (Electrothermal Atomisation - Atomic Absorption Spectrometry) F-AAS Atomov absorpn spektrometrie s atomizac plamenem (Flame - Atomic Absorption Spectrometry) FIA Injekn prtkov analza (Flow Injection Analysis) FID Plamenoionizan detektor (Flame Ionization Detector) G Plynn fze (Gas) GC Plynov chromatografie (Gas Chromatography) GC-IR Plynov chromatografie kombinovan s infraervenou spektrometri (Gas Chromatography Infrared Spectrometry) GC-MS Plynov chromatografie kombinovan s hmotnostn spektrometri (Gas Chromatography Mass Spectrometry) GLC Plynov rozdlovac chromatografie (Gas - Liquid Chromatography) GPC Gelov permean chromatografie (Gel Permeation Chromatography) GSC Plynov adsorpn chromatografie (Gas - Solid Chromatography) HCL Vbojka s dutou katodou (Hollow Cathode Lamp) HG-AAS Atomov absorpn spektrometrie s generovnm tkavch hydrid (Hydride Generation - Atomic Absorption Spectrometry) HPLC Vysokoinn kapalinov chromatografie (High Performance Liquid Chromatography) HPTLC Vysokoinn tenkovrstv chromatografie (High Performance Thin Layer Chromatography) ICP Indukn vzan plasma (Inductivelly Coupled Plasma) ICP-MS Indukn vzan plasma kombinovan s hmotnostn spektrometri IEC Iontov chromatografie (Ion Exchange Chromatography) AA AAS AdSV AES AES-ICP AFS ASV CFA CSV CZE DC

199

ISFET

Iontov selektivn transistor zen polem (Ion Selective Field Effect Transistor) ISE Iontov selektivn elektroda (Ion Selective Electrode) L Kapaln fze (Liquid) LC Kapalinov chromatografie (Liquid Chromatography) LC-MS Kapalinov chromatografie kombinovan s hmotnostn spektrometri (Liquid Chromatography Mass Spectrometry) LLC Kapalinov rozdlovac chromatografie (Liquid - Liquid Chromatography) LSC Kapalinov adsorpn chromatografie (Liquid - Solid Chromatography) MALDI MS Matrix-Assisted Laser Desorption/Ionization Mass Spectrometry MIP Mikrovlnn indukovan plasma (Microwave Induced Plasma) MS Hmotnostn spektrometrie (Mass Spectrometry) NAA Neutronov aktivan analza (Neutron Activation Analysis) NMR Jadern (nuklern) magnetick resonance (Nuclear Magnetic Resonance Spectrometry) PC Paprov chromatografie (Paper Chromatography) S Tuh fze (Solid) SCE Kalomelov elektroda s nasycenm roztokem KCl (Saturated Calomel Electrode) SDS-PAGE Sodium Dodecyl Sulphate Poly(acrylamide) Gel Electrophoresis SEC Gelov permean chromatografie (Size Exclusion Chromatography) SFC Superkritick fluidn chromatografie (Supercritical Fluid Chromatography) SFE Extrakce superkritickou kapalinou (Supercritical Fluid Extraction) SPE Extrakce tuhou ltkou (Solid Phase Extraction) TLC Tenkovrstv chromatografie (Thin Layer Chromatography) TOF Time-Of-Flight detektor pro MS ZE Znov elektroforza (Zone Electrophoresis)

200

Dodatek 3 Vbr literatury k zskn dalch informac

Uvdny jsou publikace zabvajc se analytickou chemi vce i mn souhrnn. V nich lze nalzt odkazy na jednotliv analytick disciplny, kter tene zajmaj vce. Publikace jsou uvdny dle abecednho poad prvnho autora. akrt M. a kolektiv: Praktikum z analytickej chmie, ALFA, Bratislava 1989 (ISBN 8005-00000-X). Garaj J., Bustin D., Hladk Z.: Analytick chmia, ALFA/SNTL, Bratislava/Praha, 1987. Holzbecher Z., Churek J. a kolektiv: Analytick chemie, SNTL/ALFA, Praha 1987. Christian G.D.: Analytical Chemistry (5. edition), John Wiley & Sons, New York, 1994 (ISBN 0-471-30582-0). Christian G.D., O'Reilly J.E.: Instrumental Analysis (2. edition), Allyn and bacon, Boston, 1986 (ISBN 0-205-08640-3). Churek J. (editor): Advanced Instrumental Methods of Chemical Analysis, Academia, Praha 1993 Kellner R., Mermet J.M., Otto M., Widmer H.M. (editoi): Analytical Chemistry, WilleyVCH, Weinheim 1998 (ISBN 3-527-28610-1). Kolektiv: Instrumentln analza, SNTL/ALFA, Praha 1986. Pietrzyk D.J., Frank C.W.: Analytical Chemistry - an Introduction, Academic Press, New York 1974 (ISBN 0-12-555150-9). Skoog D.A., West D.M., Holler F.J.: Fundamentals of Analytical Chemistry (6. edition), Saunders College Publishing, 1992 (ISBN 0-03-075397-X). Townshend A. (editor): Encyclopedia of Analytical Science, Vol. I X, Academic Press, London 1995 (ISBN 0-12-226700-1). Willard H.H., Merritt L.L., Dean J.A.: Instrumental Methods of Analysis (5. edition), D. Van Nostand Comp., New York 1974 (ISBN 0-442-29479-4). Zka J. a kolektiv: Analytick pruka (I a II dl), SNTL/ALFA, Praha/Bratislava, 1988.
Pklady k potn Coufal P., Boskov Z., abala R., Suchnkov J., Feltl L.: Semin z analytick chemie teorie, pklady, cvien, u. texty UK v Praze, Karolinum, 2001.

Vlil F. a kolektiv: Pklady z chemick a instrumentln analzy, SNTL Praha, 1978.

201