Professional Documents
Culture Documents
Hrala (Ed.) - Kapitoly Z Dějin Českého Překladu (2002) II (Veselý, J., České Překlady Z Německy Psané Literatury)
Hrala (Ed.) - Kapitoly Z Dějin Českého Překladu (2002) II (Veselý, J., České Překlady Z Německy Psané Literatury)
České překlady
z německy psané literatury
125
učili u Němců, jak přesvědčivě prokázal T. G. Masaryk v České otáz
ce, byla německá literatura jedním z hlavních zdrojů, z nichž česká
kultura čerpala, přičemž Jungmannův slovník a Jungmannem do
české kultury uvedené a od Němců převzaté teorie z oblasti stylisti
ky a poetiky byly pro český kulturní život velmi významné.
Motivy obecně vlastenecké se v době obrozenské hledaly nebo do
českého prostředí transponovaly daleko snáze v poezii než v próze.
I to byl důvod, proč i velmi hodnotná prozaická díla německy psané
literatury namnoze zůstávala hodně dlouho nepřekládána, tím spíše,
že psát prózu v českém jazyce leckomu připadalo snazší než psát
díla řečí vázanou, takže se v českém jazyce objevovala spíše origi
nální prozaická díla než díla dramatická a pochopitelně než díla bás
nická. Dramata překládána byla, avšak spíše než pro čtenáře raději
přímo pro jeviště, tedy pro české divadelní soubory a výsledně pro
českého diváka. Tak se na jevištích hojně vyskytovaly české překla
dy německého dramatika A. Kotzebua, na scéně se objevoval dnes
už legendární dojemný kus Mlynář a jeho dítě od Raupacha, Josef
r Jjnda (1789-1834) překládal Ouklady a lásku od Friedricha Schillera,
Karel Simeon Macháček (1799-1846) a Josef Jiří Kolár (1812-1896) si
s jistým zpožděním troufli na Goetha. Byla to však především poe
zie, která mohla přispívat k vytváření českého básnického jazyka nej
výrazněji, tam se také cílový jazyk, tj. čeština, rychle dostával do
povědomí české čtenářské či divácké veřejnosti v časopisech či al
manaších nebo například při různých oslavách, recitačních_večerech
apod. Bylo tak možno sledovat přímý dopad tlumočených veršů na
posluchače. Hlavně poezie to tedy byla, kterou se dalo - vedle pří
mého kontaktu z jevišť - působit na českého konzumenta kultury.
Překlad, a zejména překlad poezie, byl obzvlášť ceněn nejen jako
prostředek k obohacení českého básnického jazyka, nýbrž byl lec
kdy i inspirací pro původní tvorbu českých autorů. Texty do češtiny
nebyly jen překládány, byly však často upravovány, parafrázovány,
jakoby domýšleny. Stávalo se, že původní hodnotný originál byl roz
mělněn a často byl ráz takového přepracovaného obsahu banální.
Překlad do českého jazyka procházel ve svých počátcích obdobím
nejrůznějších omylů, chyb, prohřešků a zejména potíží, vyplývají
cích namnoze z historicky pochopitelného faktu opoždění české kul
tury za kulturou světovou. Opoždění za kulturou německou bylo
tím zřejmější, že český a německý národ žily odedávna vedle sebe
a jejich kultury se i vzájemně prolínaly. Překlady „z druhé ruky“,
tedy nikoli z originálu, nýbrž oklikou z jiného překladu, tj. z jazyka
126
bližšího, známějšího, přístupnějšího, byly tehdy pokládány v čes
kém kulturním životě za zcela legitimní a až teprve koncem obroze
ní narážela tato praxe na kritiku. Dobrá znalost francouzštiny, an
gličtiny a jiných jazyků - kromě němčiny - byla v českých zemích
věcí výjimečnou. Zprostředkujícím jazykem zde tudíž byla. namnoze
němčina, která umožňovala poznávat bohatství literatury francouz
ské, anglické i jiné. Trochu paradoxně, nicméně pochopitelně se ve
dle hojného využívání německých překladových pramenů objevova
ly i ostré výtky vlasteneckého rázu, které se stavěly proti této praxi
v obavě, že se tak dostaneme do ještě většího područí vyspělejší kul
tury našeho německého souseda. Puchmajer například poukazoval
na škodlivost takového zprostředkovacího postupu - vydávání čes
kých překladů děl jinojazyčných prostřednictvím němčiny - a na
bádal spíše překládat přes polštinu, kterou považoval pro českého
překladatele za přijatelnou vzhledem k jisté podobnosti obou slo
vanských jazyků, a ovšem i za politicky bližší, pokud samozřejmě
dobrá a přímá znalost původního jazyka překladateli chyběla.
Český jazyk musel být pochopitelně hojně doplňován neologis-
my, aby bylo možno vyjádřit myšlenky z jazyků cizích. To se dalo tu
s větším, tu s menším citem. U Jungmanna byla tvorba nových slov
mnohde zdařilá, zato u mnoha dalších autorů krajně necitlivá. Skoro
jako by si čeští básníci vzali vzor z pověstného Václava Jana Rosy,
který nazýval múzy zpěvopannami, nymfy hájopannami či dryády
stromodívkami. Uveďme jeden příklad za mnohé - Karel Ignác Thám
přeložil substantivum die Schwärmerin neobratně jako třeštíce a vý
raz die allerliebste Träumerin jako přemilá ospalkyně.87
Jako byla pro protireformační překlad nedotknutelná idea nábo
ženská, tak se - podle Jiřího Levého - stává sakrosanktem obrození
idea národní. Z překládané literatury se dokonce vymycují místa,
která jako by od vlastenecké myšlenky odváděla. Vlastenectví bylo
však tehdy trnem v oku cenzuře, jež leckdy zasáhla do textů a vy
škrtala vše, co velebilo vlast, svobodu, mateřský jazyk. Tak v Jung-
| mannově překladu Schillerovy Das Lied von der Glocke (Píseň o zvo-
' nu, česky 1822) vymýtil cenzor verše, které vyjadřují politickou ideu
2^*A*JU^díla (... svobodu, rovnost pokřikuji!). Hrát ani tisknout se tehdy ne
směly Lindbvy překlady Schillerova dramatu Kabale und Liebe (Ou-
i klady a láska) a dalších her. Takových příkladů by bylo mnoho.
Někdy se však naopak právě překladateli podařilo cenzuru ošálit
a vyslovit pod rouškou překladu, ve skrytu za jménem originálního
tvůrce, některé myšlenky svobodymilovné, které by v originálním
127
českém textu u cenzury sotva došly milosti. Tak hru Zeman ze staré
ho času vydával Tyl úmyslně za práci cizího původu, ačkoli byl sám
z větší části jejím plnoprávným autorem, čímž úřad poněkud obešel.
Překladatel v obrozenské době usiloval především o to, aby se při
bližoval Českému čtenáři a aby přiměl českého čtenáře česky číst.
Ona snaha, aby český čtenář text dobře pochopil, aby mu text byl co
nejbližší, vedla občas k čechizaci textu, k dodávání vysvětlivek,
k změnám lokalizace, někdy i k banálnímu doplňování textu. Zdů
razňovala se utilitárnost českého překladu. „Ještě nám příliš brzo
hleděti k oslavě a chloubě, hleďme zato více k potřebě a užitku,“ na
bádal Jungmann v Slovesnosti. Tím, že se při překladu zčešťují reá
lie, tím, že překladatel má především na mysli českého čtenáře, po
třebujícího i Českou kulturu, stává se překlad kulturně a politicky
agresivní v dobrém slova smyslu. Důraz na účelovost je však občas
na úkor kvality. Naše překladatelství bylo tehdy podle Jungmanno-
vých slov „zahradou bez zahradníka, kdež každý, komu se zachce,
sází své byliny, aniž jest, kdo by vtipné svéhlavce, mudrující kazi-
mluvce napravoval, překladačů nedospělých luzu káral a blázny
moudřeti učil“.88
Čechizace textů se projevuje namnoze přejmenováváním jednají
cích postav. Tak Bürgerova balada o opatu a císaři se u Puchmajera
mění v příběh z českého prostředí a hlavní hrdina se jmenuje Vaněk
Všeboj. Leckde šlo o „převod ciziny do vlastenecké půdy“ se vším
všudy, jako by právě tím bylo možno naplnit Jungmannovu zásadu
vyslovenou v Slovesnosti, totiž že v „jazyce naše národnost“. 89 A tak
se z Bürgerových anemon, krokusů a paonií stávají u Puchmajera
máky, chrpy a růže, Goethův König in Thule se u Macháčka jmenu
je Král v Luži, z Lenory se stává Lenka, u Marka je z Fridlina Milo-
vín, Gräfin von Savern se mění v paní ze Žerovín, Frau Homeck
v paní Horníkovou atd.
Bürgerův střízlivý verš „Sagenvolle Wolken streuen warme Trop-
fen auf die Flur“90 je u Puchmajera mnohamluvně a nenáležitě zmno
žen: „Mračna plodná z jara blaží, co se klíčí, dub i mez; teploučký
mi suchý vlaží krůpějemi les i mez.“ 91
Antonín Marek přesazuje baladu Die Büßerin od Friedricha Leo
polda Stolberga (1750-1819) z německého prostředí do českého.
Úvodní trojverší
Hört, ihr lieben deutschen Frauen,
Die ihr in der Blüte seid,
Ein Mähť aus alter Zeit92
128
zní v češtině:
Slyšte, mladé dívky české,
pověst z vetché paměti,
nyní vám chci bájeti.93
129
K této závěrečné změně došlo zřejmě proto, aby Vilím - tak se
jmenuje Wilhelm v Jungmannově překladu - nemusel táhnout proti
Rakousku, proti Praze, proti Čechám. Čili řekli bychom, že tady jde
o změnu vlastně ideologickou.
Pozoruhodný je i překlad Goethova známého eposu Reineke
Fuchs do češtiny v roce 1845. Překladatel František Matouš Klácel
(1808-1882) nazval skladbu mnohomluvně Feryna Lišák z Kuliferdy na
Klukové a nahradil německý hexametr rýmovaným čtyřstopým tro-
chejem. To vše pro něho bylo nástrojem aktualizace. Jak vysvětlil
Václav Vlček (1839-1908), měl Klácel v úmyslu českému čtenáři před
ložit nikoli zábavný epos (to ostatně neměl v úmyslu ani Goethe),
nýbrž skrytou satiru na tehdejšího kancléře Metternicha a v hlavním
hrdinovi eposu ukázat Metternichovy politické kotrmelce, pletichy
a politické metody. Zbývasnad dodat, že do slovenštiny byl Reine
ke Fuchs přeložen Olgou Gašparikovou až v roce 1927 pod titulem
Starý lišiak z Klamárovec a jeho šibalstva, Čímž překladatelka využila v ti
tulu onoho posunu do prostředí čtenáři známého, ovšem již bez oné
skryté politické intence.
Nezralý český básnický jazyk však vytvářel leckdy překážky nepře
konatelné. Přiblížit se k takzvanému prostému českému Čtenáři zna
menalo občas pro nezkušeného a neobratného překladatele, jakými
byli tehdy až na velmi malé výjimky všichni, sklouznout do oblasti vul
gárnosti. Tak v Thámově překladu Schillerových Loupežníků se Amálii-
na démonická zášť předvádí - samozřejmě v rozporu s kultivovaným
originálem - často opakovaným klením a výrazy jako sakra, sakra.100
Zmíněné jazykové obtíže vedly k tomu, že některé básně byly pře
kládány prózou, zejména pokud šlo o nesnadný originální text. Pró
zou přeložil například Václav Stach známého Klopstockova Mesiáše
a Jan Nejedlý (1776-1834) dokonce Geßnerovy Idyly. Podobně Josef
Kajetán Tyl (1808-1856) se dostal do obtíží, když překládal hru Die
Schleichhändler (přeloženo jako Pašerové) od Ernsta Benjamina Rau-
pacha, u nás proslaveného zejména dojemnou hrou Mlynář a jeho
dítě. Posteskl si tehdy, jak je obtížné překládat z němčiny do češtiny
adekvátním jazykem v téže stylistické rovině, je-li jazyk originálu ko
munikačním jazykem takových kultivovaných společenských vrstev,
jaké v české společnosti ve výrazné míře chyběly:
„My Češi bychom tedy pouzí blázni byli, kdybychom o sobě sou
dili, že sami něco krásného a výborného napsati dovedeme, protož
také jen překlady z cizích jazyků robíme. A jaké štěstí pro nás, že ve
světě ještě jiných jazyků jest, nežli náš český.“101
130
Není divu, že nejhorlivěji z německé poezie byl překládán Gott-
fried August Bürger, zakladatel německé umělé balady, zatímco
Goethe a především Schiller byli pro českého překladatele leckdy
problémem nezvládnutelným. Bürger ve svých básních zprvu ana-
kreontských, později pak zejména v baladách vycházel důsledně
z hovorové němčiny, z lidové poezie, často z kramářských písní, což
mu například Puchmajer vytýkal („Bürger psal pro uličníky a písnič
káře“),102 takže český jazyk se lidově vyslovených myšlenek dokázal
zmocnit daleko snáze, než tomu bylo u autorů jazykově a snad
i myšlenkově náročnějších. Bürger chtěl, aby jeho dílo mělo týž ús
pěch „v dřevěné boudě jako v zámeckém divadle“.
Dalo by se říci, že Gottfried August Bürger byl vlastně jakýmsi
prubířským kamenem pro překladatelské umění českých básníků.
Všechny klady, o kterých jsme se zmínili, a především všechny zá
pory českých překladů z cizích literatur lze ve zkratce demonstrovat
na příkladech z Bürgera.
Již v roce 1785 Václav Thám (1765-1816) ve sbírce Básně v řeči
vázané uvedl pět básní pod společným titulem Některé básně podle
Býrgera. Překlady jsou namnoze neobratné, byť průkopnické, Bür-
gerovo umění zůstává ovšem pro Tháma a další nedosažitelným
snem.
Báseň Václava Matěje Krameria (1753-1808) nazvaná To děvče, které
miluji, je vlastně volným překladem Bürgerovy básně Die Holde, die
ich meine. Na přímý překlad se Krameriovi nedostává sil. Kramerius
použil Bürgerovu báseň jako předlohu bez větších zásahů do textu,
pouze šestiverší, které opěvá krásu dívčích ňader, považoval zřejmě
za eroticky nevázané, takže oněch šest řádků prostě vynechal. Jsou
to tyto verše:
Wer hat zur Fülle höchster Lust
gewölbt der holden weiße Brust?
Ér auch, durch den ihr Ebenbild
des Schwanes Brust von Flammen schwillt.
Er hat zur Fülle höchster Lust
gewölbt der Holden weiße Brust.103
131
Aniž ovšem onen konkrétní pramen sám u jednotlivých básní
udává.
Avšak i některá místa Puchmajerovy původní poezie připomínají
vzory Bürgerovy. Tak například báseň Můj máj vyvolává vzpomínku
na Bürgerovu báseň Das Dörf chen, začátek Písně na Jana Žižku z Troc
nova připomíná Bürgerovu báseň - její počátek - Das Lied vom bra-
ven Manne.
P u c h m a j e r : Ó blaze mne, můj duch že toho muže
i rekovné a slavné činy může
tečí věrnou písní světiti.105
Bürger: Gottlob, daß ich singen und preisen kann,
zu singen und preisen den braven Mann.106
Přitom je samozřejmě jasné, že se obě básně mohly inspirovat
i v antice, protože oba tyto začátky připomínají začátek Aeneidy
Publia Vergilia Mara: „Arma virumque cano, Troiae qui primus ab
oris...“
U Bürgera se učili mnozí čeští básníci, například i Vojtěch Nejed
lý (1772-1844), jehož báseň Lenka silně připomíná Lenoru, čerpal
přitom ale také z anglické předlohy. Ani Vojtěch Nejedlý ovšem ne
dosáhl Bürgerovy úrovně, jinak by se u něho nemohla objevit na
příklad tato sloka:
Lenko milá, Lenko zlatá,
jak jsem moh' jít od tebe?
Odpusť duše, odpusť svatá,
řek' - a v tom byl bez sebe.107
132
verše toporné, obsah až nevkusný, dochází až ke komice nechtěné
ho:
Bürger: Und als die Schote nun allgemach,
sie dehnt sich in die Breit und Lange;
als Erdbeer und Kirsche sich rötet und schwoll,
da wurde dem Mädchen das Briistchen zu voli,
das seidene Röckchen zu enge.109
zatímco Tablic:
Měsíc když zmladil se potřikráte,
morová sukně se děvčeti ouží,
boky se nevolně vyplňují,
sněhová ňadra se pozdvihují,
otec mněl (= mínil - J. V.), strava že dobře jí slouží.110
133
Erben: U něho život jarý květ,
bez něho však mne mrzí svět!
Také příchod milého má paralely:
Bürger: Und außen horch!
Ging's trapp, trapp, trapp.
Erben: A slyš na záspí kroků zvuk
a na okénko ťuk, ťuk, ťuk.
Bürger: Schläfst, Liebchen, oder wachst duř
Erben: Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Bürger: Komm, schürze, spring und schwinge dichl
Erben: Skoě a pojď a mne doprovod!
B ü r g e r : Graut Liebchen auch? Der Mond scheint hell.
Hurra, die Toten reiten schnell...
Graut Liebchen auch vor Toten?
Erben: Pěkná noc, jasná, v tento čas
mrtví s živými chodí zas,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž,
má milá, nic se nebojíš?
Není divu, že se běžnému čtenáři může zdát, že ze strany Erbe
novy šlo o napodobení Bürgerovy balady, byť o napodobení zdařilé.
Není tomu však tak. Podstatné koncepční rozdíly ukazují, že ve Sva
tebních košilích má čtenář před sebou docela původní, originální
český text, přičemž adjektivum český zde zdaleka nevystihuje jen
stránku jazykovou, nýbrž - daleko citelněji - stránku obsahovou.
Dívka u Erbena je zbožný sirotek, modlící se k Panně Marii, zatím
co Bürgerova Lenora je smyslná, vášnivá dívka, rouhající se Bohu:
Erben: A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící,
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené,
slzy jí z očí padaly...
Maria Panno, při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nevhodně jsem tě prosila,
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Takové pokorné verše najít u Bürgera prostě nelze.
Ani cesta s mrtvým milým po boku není u Erbena zdaleka tak
hrůzná jako u Bürgera. I to je symptomatické, že Bürgerova dívka
jede se svým milým na koni, zatímco Erbenova hrdinka jde v sle-
134
)é důvěře, pěšky, bosá, s modlitebními knížkami a s růžencem za
pasem.
Odlišné je i zakončení balady: Erbenova dívka v podstatě nedojde
úhony, je zachráněna (tělo tvé bílé, spanilé, bylo by co ty košile), za
tímco Lenora u Bürgera dochází hrozného trestu:
Hoch bäumte sich, wild schnob der Rapp',
und sprühte Feuerfunken;
Und huil wať unter ihr hínab
Verschwunden und versunken.
Geheul, Geheul aus hoher Lust,
Gewinsel kam aus tiefer Grust;
Lenorens Herz mit Beben
Rang zwischen Tod und Leben.
íís
Překlad 1850-1890
Časový úsek, kterým se tato studie zabývá, začíná zhruba v polo
vině 19- století, tedy krátce po roce 1848, kdy Evropou prošla vlna
bouřlivých společensko-politických událostí, odrážejících se nejen
v jednotlivých národních literaturách, ale také v dalších mezikultur-
ních a meziliterámích vztazích. Končí přibližně tokem 1918, tedy
koncem první světové války a dobou ustavení samostatného česko
slovenského státu.
Přeložená literatura se v koncepci dějin překladu začleňuje do
vývoje systému literatury národní, tedy do procesu kontinuálního,
a proto nelze ostře, jedním přesně uvedeným rokem vydělovat perio-
dizační mezníky. Genetické hledisko výzkumu však umožňuje, aby
byl sledovaný recepční jev vystopován až ke svým kořenům, tedy do
doby, kdy se v literárním vývoji objevily jeho první příznaky.
Pro české dějiny překládání a recepce z německy psané literatury
je pro toto období relevantní uvědomit si především historický a kul
turní kontext v českých zemích, různě motivované potřeby a hori
zont očekávání čtenářské veřejnosti, tedy jak vrstvy čtenářů zábavné
a konzumní literatury, tak i Čtenářů sahajících po literatuře myšlen
kově i tvárně náročné. Na tomto místě je třeba připomenout zásad
ní skutečnost, že totiž v daném období je němčina pro většinu vzdě
lanců a intelektuálů stále ještě jazykem, který velmi dobře ovládají,
proto potřeba překladů druhého z výše uvedených typů literatury
není pociťována jako naléhavá a pramení spíše ze záměru doplnit
a obohatit národní literární kontext.
Dalším předpokladem nezbytným pro zachycení a pochopení to
hoto úseku historie překladu z německy psané literatury je přehled
o dobových literárních a kulturních poměrech v tehdejších němec
kých a rakouských zemích, o ideových a estetických směrech ovlá
dajících jejich orientaci či mezi sebou na tomto poli soupeřících,
o výrazných uměleckých osobnostech ovlivňujících tamější vývoj či
se na něm alespoň podílejících.
V kulturním životě Evropy se v polovině 19. století polarizuje
myšlení intelektuálů a umělců. Vedle křesťanské víry se objevuje ra
dikální ateismus, vedle Schopenhauerova pesimismu optimistická
víra v technický pokrok, vedle národní hrdosti vědomí mezinárodní
sounáležitosti, vedle historismu vůle k progresivní aktuálnosti, vedle
literárního objevování hodnot venkovského člověka a venkova i vnitř
ně rozporný svět velkoměsta a průmyslu. Literatura se stává dějiš-
136
těm konfliktů, polemik a diskusí. Proud národní, který se opírá o ro
mantismus a kulturu vznikající v atmosféře osvobozeneckých válek,
se prolíná i zápolí s proudem sociálním, zrozeným za francouzských
revolucí. Z tohoto duchovního klimatu vyrůstala novodobá česká
literatura, i když národnostní útlak metternichovského režimu a po
sléze Bachův absolutismus brzdily tempo kulturního života v čes
kých zemích a omezovaly výměnu duchovních hodnot i přímé na
vazování literárních vztahů v podobě přejímání významných
literárních děl formou překladů. Realita života a historické i sociální
zkušenosti z let 1830, 1848 a z padesátých let si však žádaly nové
umělecké tvůrčí metody. Česká literatura se začala rozrůzňovat.
Tvorba vyrůstající ještě z obrozenské filologické koncepce se ocitala
ve slepé uličce a z hlediska vývojové přínosnosti začala nabývat na
významu orientace na evropské literatury. Soustřeďovala se na spi
sovatele, kteří si v souladu s jejími potřebami rovněž přáli všestran
nou, tedy národnostní, sociální i názorovou svobodu člověka. Téměř
převratným činem na literární frontě byl v roce 1848 článek Karla Sa
biny Demokratická literatura, v němž autor navázal na jungmannov-
skou koncepci české literatury a pokusil se vytvořit nový literární
program. Jeho jádrem se stala snaha chápat literaturu jako pravdivý
obraz společenské skutečnosti a zabývat se v ní aktuálními problé
my.
Demokratická mládež se soustředila kolem J. V. Frice a vydala
v roce 1855 almanach Lada Nióla, který reagoval na politické a kul
turní ovzduší bachovského absolutismu. Zaznívaly v něm duch ro
mantismu a navazování na folklorní tradice a nesl ještě řadu znaků
nevyzrálé umělecké tvorby.
V poezii byly snahy mladých nejlépe představovány básnickými
překlady tvorby Heinricha Heina (Josef Václav Fric a Václav Čeněk
Bendi) a Ludwiga TJhlanda 0. V. Fric). Z nabídky prózy jsou v naší
perspektivě zajímavé povídka Život sváteční J. V. Frice, kde autor ústy
hlavní postavy vášnivě obhajuje básnickou rozervanost H. Heina,
a próza Dlouhý den od Josefa Jiřího Kolára, napsaná podle předlohy
Clemense Brentana.
V německé kultuře dozníval v polovině století romantismus roz
kládaný a překonávaný směry, které byly buď orientovány konzer
vativně vlastenecky, nebo vycházely z Hegelovy filozofie dějin a kri
tiky vývoje a stavěly na politickém liberalismu. Za nejvýraznější
hnutí tohoto období je považována estetickoteoretická, kritická, no
vinářská a literární činnost autorů spojovaných pod jménem Mladé
137
Německo. Dnešní literární historie k nim řadí především básníka
Heinricha Heina (1797-1856), novináře Ludwiga Börna (1786-1837),
prozaika Karla Gutzkowa (1811-1878) a estetika Ludolfa Wienbar-
ga (1802-1872). Zatímco estetické a publicistické texty byly mezi
mladými českými autory sice známé, ale nebyly překládány, jeden
z Gutzkowových románů přeložil v roce 1845 Josef Kajetán Tyl pod
jménem Srdce a svět aneb Milenka a manželka. Básně obdivovaného
nonkonformního básníka Heinricha Heina, alespoň v ukázkovém
výběru, překládali J. V. Fric a Jan Neruda. Síla Heinovy umělecké
a filozofické osobnosti pronikala zvenčí přes hranice rakousko-uher-
ské monarchie a ovlivňovala myšlení i tvorbu mladých českých au
torů. Řada z nich se v roce 1858 seskupila kolem almanachu Máj,
který měl být výrazem deziluze a zklamání z dobového vývoje. Má-
jovci také formulovali koncepci světovosti literatury. Nechtěli cizí
vzory pouze napodobovat, ale snažili se je v překladech i uvádět do
české literatury. Proces vytviření české národní kultury na pozadí
důsledného národního oddělení se završoval a mezi spisovateli se
ozývaly hlasy varující před nacionálním zúžením obzoru a falešným
sebeuspokojením. Právě májovci museli vzdorovat nařčení z kosmo
politismu, neboť formou překladu či adaptace ve vlastním díle pře
nášeli do české kultury demokratické a humanistické ideje zazníva
jící kdekoli v literatuře, především v poezii, bez ohledu na jazyk,
jakým byly vyjádřeny. Tak byli vedle Heina překládáni, byť jen frag-
mentárně, i další básníci hlásící se k Mladému Německu, například
Ferdinand Freiligrath (1810-I876) a Georg Herwegh (1817-1875).
Vzájemné historicky a společensky podmíněné antipatie v česko-
-německých a česko-rakouských vztazích se projevovaly i v druhé
polovině 19. století, politizovaly literární dění a způsobovaly, že ně
mecká literatura narážela v českém prostředí leckdy na větší překáž
ky než ostatní literatury. Přesto se od vystoupení májovců i v šede
sátých a sedmdesátých letech objevují snahy korigovat politicky
podloženou a kulturněpoliticky živenou představu o německém fe
noménu v literatuře posilováním recepce německy psané literatury
prostřednictvím překladů. Velmi dobrou příležitost k tomu poskyto
val i německý spisovatel českého původu Alfred Meißner (1822-1885).
Meißner, který byl v Praze lékařem, se později rozhodl věnovat se
pouze literatuře a přestěhoval se do Lipska, odtud pak do Paříže,
kde byl blízkým přítelem Heinovým. Psal poezii i prózu a nejvýraz
nějším dílem jeho politické lyriky je epos Žižka (1846), který roku
1867 přeložil do češtiny Ervín Špindler. Ve stejném roce přeložil
138
jeho román o působení jezuitů Ke cti a slávé boží Čeněk Vyhnis a o rok
později vyšel v překladu Vincence Vávry Haštalského dokonce Čtyř
dílný román Černožlutí.
Překlady z němčiny se v hojnější míře vyskytovaly v oblasti drama
tického žánru. Překladatelé se vraceli k autorům klasickým a osvěd
čeným, jako byli Johann Wolfgang Gpethe a Friedrich Schiller. Z je-1
jich díla například překládal - Goethovu dramatickou báseň Faust!
a Schillerovo básnické drama Loupežníci ~ v šedesátých letech Josef
Jiří Kolár, Schillerovo Spiknutí Fieskovo Václav Vincenc Haštalský. ^
I odpůrce májovců Jakub Malý se věnoval překladu nesporně uzná
vaných hodnot světové literatury a z němčiny v roce 1865 přeložil
drama Gottholda Ephraima Lessinga (1729-1781) Nathan Moudrý. Ve
svém překladu se Jakub Malý snažil zachovat zásady, které sám pro
překlad klasických děl formuloval ve stati O překládání klasiků se
zvláštním zřetelem na Shakespeara (1854).112 Cílem překladu tako
vých děl je vytvořit „okrouhlý celek“, ve kterém se spojuje „látka
i forma v dokonalé shodě“. Překlad by měl na čtenáře působit stej
ným dojmem jako originál, proto nestačí pouze sdělit myšlenku,
nýbrž záleží i na způsobu, jakým je vyjádřena.
V českém překladu Františka Douchy se roku 1867 objevila čino
hra Heinricha von Kleista (1777-1811) Katinka Heilbronská. Kromě
klasických dramat se však překládaly i hry soudobé a módní. Již od
dvacátých let 19. století byly do češtiny hojně překládány zábavné,
tematicky efektní, i když způsobem a úrovní zpracování banální hry
německého divadelníka Augusta Kotzebuea (176I-1819). Na jejich
uvádění do české kultury se podílela řada překladatelů začínající
roku 1819 Václavem Rodomilem Krameriem, který v té době přelo
žil hned několik her, např. Dům na silnici, dále Hrabě Beňovský anebo
Spiknuti na Kamčatce či Oba lístky. Kotzebueovy hry překládali dnes už
většinou neznámí překladatelé, např. V. Filípek, L. Pospíšil, J. Land-
fras, ale i autoři původní české tvorby a osobnosti dobového české
ho literárního a kulturního života jako Josef Kajetán Tyl, František
Josef Procházka a Jan Nepomuk Štěpánek. Dlouhý časový úsek, ve
kterém byl Kotzebue uváděn, a rozmanitost překladatelů i účelů
a cílů překiadu poskytují také přehled o rozdílných názorech na pře
kladatelskou činnost a její svébytnost. Ta se projevuje v sémantice
výrazů označujících vydanou přeloženou hru. Zatímco v roce 1819
hru Dům na silnici přeložil V. R. Kramerius, v roce 1869 hru Dva líst
ky dle A. Kotzebuea vzdělal J. K. Tyl. Pod titulkem hry Epigramm
aneb: Což si mne žádná nevezme? není v roce 1836 a ani v druhém vy-
139
dání roku 1875 blíže specifikován význam předložky od před jmé
nem Jana Nepomuka Vávry, zatímco pod titulkem Hodinky a mandlo
vý dort už je v roce 1844 alespoň lakonicky poznamenáno dle Au
gusta Kotzebuea od Norberta Vaňka. Hra Panošova šélmovství byla
v roce 1840 zčeštěná od Jana Nepomuka Štěpánka, v roce 1873 dle
Augusta Kotzebuea volně vzdělal hru Němý V. J. Kavka. Divadelní
kus Hrabě Beňovský anebo Spiknutí na Kamčatce v roce 1922 vznikl pře
ložením Josefa Chmely a v roce 1874 ho podle SJaršího překladu
prof. Chmely vzdělal František Josef Procházka.
V druhé polovině 19. století byla v českém kontextu dále úspěšná
například společenskokritická veselohra Gustava Freytaga (1816-1895)
Novináři, kterou v roce 1863 „zčeštil“ František Pravoslav Volák,
nebo od téhož autora hra Valentina, přeložená roku 1866 Josefem
M. Boleslavským.
V sedmdesátých letech se hned tři překladatelé věnovali diva
delním hrám německého dramatika a prozaika Adolfa Wilbrandta
(1837-1911). Přestože ho literární historie označuje jako epigona,
jehož komedie připomínají dílo Gustava Freytaga, dramata Friedri
cha Schillera, prózy produkci Paula Heyseho a myšlenkově je po
platný Nietzschemu, vyšla v polovině sedmdesátých let v překladu
Bohumily Klimšové jeho veselohra Malíři (1875), dále truchlohra
Arria a Messalina v překladu Josefa Jiřího Stankovského a v roce 1876
přeložil Ervín Špindler truchlohru Grakchus, tribun lidu. A do kontex
tu humorně a zábavně laděné dramatické tvorby z lidového prostře
dí se hodily překlady her rakouského divadelníka Johanna Nepo
muka Nestroye (1801-1862). Komedii Zlý duch Lumpacivagabundus
aneb: Ludráchý trojlístek v roce 1873 „pro ochotnická divadla upravil“
J. L. T. a hru Treperendy v roce 1874 „dle Johanna Nepomuka Ne
stroye upravil E. Z.
V sedmdesátých letech nachází konečně svého soustavnějšího pře
kladatele dílo Heinricha Heina. Lyrickou sbírku básní Kniha písní
překládá roku 1873 Ervín Špindler a tentýž překladatel o rok pozdě
ji vydává i Heinovu básnickou pohádku Atta TroU.
Blízký českým básníkům byl také rakouský pozdní romantik Ni-
kolaus Lenau (1802-1850). Jeho touha po všestranné svobodě, vnitř
ní rozpolcenost a světonázorové reflexe vyjádřené v epicko-drama-
tické básnické skladbě o symbolické postavě Faust i epická skladba
o boji francouzských středověkých kacířů Albigenští upoutala v polo
vině sedmdesátých let spisovatele a překladatele Josefa Jiřího Stan
kovského.
140
Heine a Lenau představovali pro české básníky májové generace
vzor i po stránce formálního poetického ztvárnění obdivovaných
a uznávaných idejí, třebaže zájem o slohově uměleckou stránku zau
jímal u májovců při posuzování hodnoty literatury až druhé místo.
Jejich názor na prioritu společenských úkolů umění, sklon k žurna
listické profesi a zdůrazňovaný individualismus záměrně přehlížejí
cí poetické tradice a žánry často vedly k úmyslnému i mimovolnému
zanedbávání formy. Slova „nemytá a nečesaná“, jaká lze nalézt v pů
vodní tvorbě například Jana Nerudy, narušování metrických sché
mat a ryzího rýmu v poezii Hálkově, se objevují i v překladech vzni
kajících v okruhu májové školy.
„Přeložená báseň má se zdáti, jako by byla básní původní, totě
nejčelnější kategorie umění překladatelského... Hlavní požadavek
jest, aby překlad úplně zobrazil originál, aby byl věrný,“113 píše
přední estetik konce šedesátých let a let sedmdesátých Josef Durdík,
generační druh májovců. A i když v dalších řádcích pojem věrnosti
podle svého specifikuje a vztahuje ji na „převedení myšlenek“, v zá
sadě trvá na tom, že překlad je vždy vázán originálem. Durdíkovy es
tetické názory byly od počátku provázeny zásadním rozporem. Jako
kritik zejména na přelomu desetiletí podporoval snahy o širší kul
turní rozhled, zajímal se o překlad a sám také překládal z angličtiny.
Avšak postupně v jeho kritické tvorbě začaly převažovat tendence
formalistické a normativní. V souladu s formalistickou estetikou vy
budovanou na filozofii herbartismu 114 rozlišuje Durdík formy este
tické od mimoestetických hodnot uměleckého díla a vylučuje z este
tiky jakoukoli vnější tendenci. Usiluje o stanovení pevných pravidel
a norem, které chce aplikovat při hodnocení literárních děl původ
ních i přeložených. Tím se vzdálil svým současníkům z kruhu má
jového, neboť ti naopak při posuzování slovesného díla vycházeli
z konkrétního rozboru a teprve z něj vyvozovali obecnější poznatky.
Na kulturní a literární koncepci májovců ztělesňovaných domi
nantními postavami Jana Nerudy a Vítězslava Hálka organicky na
vázala generace další, seskupení spisovatelů shromážděných kolem
almanachu Ruch a časopisu Lumír. V situaci sedmdesátých a osm
desátých let přetrvávaly požadavky dát literatuře společensky ak
tuální myšlenkovou náplň a především ji ideově i tvárně zapojit do
mezinárodního kontextu. Změnila se však doba. Vývoj kultury v čes
kých zemích se stejně jako vývoj hospodářský a politický odehrával
ve znamení zápasu německo-rakouského nacionálního útlaku a eman-
cipačních tendencí českého národa. V naději, že dojde ke státopráv-
141
nímu vyrovnání, vládla v Čechách atmosféra aktivity a vzdoru. Člo
věk vnímal pocit zřetelného psychického i fyzického zrychlení živo
ta. Měl potřebu se sdružovat, ale zároveň i individuálně uplatňovat.
Almanach Ruch, vydaný poprvé roku 1868 u příležitosti položení zá
kladního kamene k Národnímu divadlu, se stal centrem mladších
spisovatelů naladěných na národní notu. Od poezie požadovali ak
tuální a bojový smysl, zdůrazňovali historické tradice, idealizovali
slovanskou solidárnost. Vzrušené city a patos ovládaly tvorbu i este
tiku této větve „školy národní“ představované například jmény Sva
topluk Čech a Eliška Krásnohorská. Druhá větev se přimkla k vlas
tenecké romantice. V tónech lidových balad u Josefa Václava Sládka
a Ladislava Quise, v próze pak studiem lidového ducha a života na
venkově v románech Josefa Holečka a Terezy Novákové, stoupenců,
nikoli přímých členů ruchovského kruhu, připravovala půdu pro li
terární realismus. Okruh Ruchu byl převážně orientován na vlastní
národ, proto byl i vztah většiny jeho příslušníků k překládání z ci
zích literatur velmi zdrženlivý. A pokud někteří ruchovci překládali,
pak většinou z literatur slovanských, popřípadě ještě z angličtiny.
Spíše výjimkou hyl_jTp.Hi si ay__Qrii sJ který přeložil Ballady Johanna
Wolfganga Goetha (překlad vyšel v roce 1880). Také ve své pozdější
překladatelské činnosti si Quis vybíral z německé literatury autory,
kteří mu byli blízcí. A tak v roce 1891 vychází jeho „přebásnění“
Schillerovy Marie Stuartovny, v roce 1894 překlad Goethovy Ifigenie
v Tauridě. Překlad druhého dílu Goethova Fausta zůstal v rukopise.
V duchu slovanské orientace byly z němčiny překládány verše
básníka a spisovatele německého i českého jazyka Siegfrieda Kappe-
ra (1821-1879). V letech 1872-1874 to byly Zpěvy lidu srbského I, II,
kde je překladatel podepsán pouze šifrou S. K., zatímco pod přelo
ženým titulem Pohádky přímořské z roku 1873 není překladatel uve
den vůbec, stejně jako zůstává v anonymitě překladatel sbírky Gusle
(Ohlasy černohorské), vydané v roce 1875 a podruhé v roce 1882. Česká
vydání Kapperovy poezie však neodpovídají německým protějškům,
jsou spíše jejich volnými mutacemi.
Vedle školy národní se rozvíjela především kolem časopisu Lumír
škola označovaná hanlivě míněným přívlastkem kosmopolitická, lu-
mírovci. Osobností spojující oba směry byl Josef Václav Sládek, tón
v lumírovském okruhu udávali především Jaroslav Vrchlický a Ju
lius Zeyer. I když ani lumírovci se nezříkali národní kultury a po
vinností k národu, hlásali nutnost vyrovnávat se také s kulturou
všech minulých a přítomných národů. Součástí jejich programu bylo
142
seznamovat čtenáře s klasickou i současnou literaturou celého světa.
Z toho vyplývaly mezi lumírovci a ruchovci odlišnosti v názorech na
umění. Překlady se v lumírovské koncepci staly integrovanou sou
částí národní literatury, avšak kulturní orientace celé lumírovské
školy byla výrazně románská, eventuálně angloamerická. Výraznější
zájem o německy psanou literaturu projevil v rámci své neobyčejně
rozsáhlé překladatelské činnosti jen Jaroslav Vrchlický, který pře
básnil oba díly Goethova dramatického básnického eposu Faust (1890,
2. vydání 1907). Překonal tak starší překlad Kolárův z roku 1863 i pře
klad Vlčkův z roku 1890, neboť v obou těchto případech byl přelo
žen pouze první díl tragédie .Vrchlický se však od Goethova origi
nálu silně odklonil, neboť ve své překladatelské recep“cľ a interpretaci
díla německé klasiky uplatňoval pohled postromantického němec
kého klasicismu.115 V překladu lze tento subjektivní posun sledovat
na jeho idealizujícím, „poetickém“ jazyku, kterým převedl široký rej
střík Goethova jazyka sahající od patetických obratů až k realistic
kým, téměř hovorovým výrazům. Překladu byla vytýkána i význa
mová nepřesnost a místy i zkreslení smyslu.
Proti Vrchlického metodě „přebásnění“ vystupoval v souvislosti
s překlady z francouzštiny a angličtiny také Jiří Karásek, který v Li
terárních listech XVI v roce 1895116 zdůrazňoval zásadní požadavek
zachování původního výrazu a autorovy původní stylizace.
V devadesátých letech Vrchlický ještě přeložil drama Vilém Telí od
Friedricha Schillera (1892). K témuž autorovi se vrátil také později
a v roce [1924^byly posmrtně vydány překlady básní a balad Píseň
o zvonu a jiné básně. V roce 1900 zaujal Vrchlického rakouský lyrik
a autor veršovaných eposů Robert Hamerling (1830-1889). Jeho dílo
poznamenané schopenhauerovským pesimismem ztvárňuje celoži
votně pociťovaný rozpor mezi ideálem antické krásy a touhou po du
chovním a mravním povznesení. Vrchlický si nejprve zvolil k pře
kladu epos Ahasver v Římě. O několik let později, v roce 1907, vychází
rovněž překlad eposu Amor a Psýché. Hamerling se zřejmě v zástupu
překládaných autorů z řady dalších jazyků dokázal u Vrchlického
prosadit tak silně, že se mu básník překladatelsky věnoval i dále;
ještě v roce-1928 vyšel posmrtně Výbor lyriky.
Jako ohlas německého pozdního romantismu zazněl roku 1887
v české literatuře překlad Výbor čtrnácti pohádek bratří Grimmův, u ně
hož však nebyl uveden překladatel. Pohádky, které bratři Grimmové
sbírali z různých pramenů ústně i písemně dochované lidové slo-
vesnosti nejen německé, ale například i francouzské a vydali je ve
svazku Kinder- und Hausmärchen, představují v německém písem
nictví umělecké dílo, jež zachovává a obnovuje lidové tradice.
Situace na společenském, politickém a kulturním poli v Německu
se po předělu, jaký ve všech ohledech znamenal rok 1848, vyvíjela
poněkud jinak. Literárněhistorické období od poloviny století do po
čátku devadesátých let poznamenal především realismus, označova
ný později jako „poetický“, „psychologický“, případně „měšťanský“,
aby tak byl pojem užívaný pro tento úsek dějin německé literatury
odlišen od uměnovědného pojmu realismus, užívaného v mnoha ji
ných souvislostech. Politika uplatňovaná Bismarckovou vládou ne
nabízela většině umělců duchovní uspokojení ani inspiraci, a postoj
realistických spisovatelů vůči jejich současnosti byl tedy chladný
a vyčkávavý, případně rezignovaný. Kontext české literatury oproti
tomu reflektoval soudobé politické nálady, národní orientaci, státo
právní požadavky a názorový obzor české veřejnosti. Navíc byla ně
mecká literatura ještě pod značným vlivem idealistické filozofie,
která se na území Německa stále udržovala. A tak do ní dlouho jen
pronikal odlesk realistické tvorby ze zahraničí, především z Francie.
Němečtí realističtí autoři ve svých knihách pouze nestranně po
zorovali a líčili události, záměrně se vyhýbali subjektivním citům
a názorům. Nenáviděli patos, byli skeptičtí k heroismu. Prostředí
pro ně představovalo protipól člověka, vytvářelo napětí, v němž se
postavy pohybovaly. Středem spisovatelského zájmu se v druhé po
lovině 19. století stal jedinec viděný v každodenním životě a všedním
světě. Spisovatelé se pokoušeli vystihnout podstatu fungování duše
a najít vztah mezi duší a tělem. Poetický realismus ještě neviděl člo
věka jako produkt materiálních sil, jak tomu bylo u pozdějšího na
turalismu, ale ukazoval ho v boji s těmito silami, který byl, jak věděli
i bojující, pro individuum předem prohraný. Žánrově nejsilnější byl
román. Nejvýznamnější autoři tohoto literárního hnutí jako Theodor
Fontáne (1819-1898), Theodor Storm (1817-1888), Wilhelm Raabe
(1831-1910) a další však většinou nenašli v dobovém českém kultur
ním prostředí žádného prostředníka a jejich díla musela na svůj pře
klad čekat, někdy i déle než půl století.
Překlad 1890-1918
V posledních dvou desetiletích 19. století se v české literatuře pro
stupují a soupeří mizející svět nesoucí ještě obrozenské rysy a na
stupující moderní umělecké směry nové éry. Literární tvorba i hori-
144
zont čtenářského očekávání se rozrůzňují. Hodnotový systém opírají
cí se u starší generace o ideu prospěchu národa a blaha vlasti se stře
tává s deklarováním práv jedince, který má mít podle mladších uměl
ců nárok svobodně vyjádřit své subjektivní cítění, prožitky a smýšlení
bez ohledu na společenské konvence.
Na jedné straně stojí ideové a literární hnutí realistické, na druhé
individualistický postoj a subjektivizace tvorby. Realismus vyznaču
jící se analytickým pohledem, averzí k esteticismu a silným sociál
ním vědomím zavrhl rétoričnost a patos, dbal na věcnost a střízli
vost, přesnost a názornost. S úsilím o realistický postoj byl spjat
kritický prvek, a to platilo hlavně o próze a dramatu. Stylizace a dě
jová vykonstruováno st ustupovaly obrazům skutečných životních
konfliktů. S nimi vstupovala do prózy i regionální specifičnost. Tyto
aspekty se promítaly také do výběru literárních titulů pro překlad.
Stále ještě přetrvávala tendence osamostatnit se od vlivu německé
kultury a perspektiva německého poetického realismu plně nekores
pondovala s orientací české realistické prózy, která v novelistice a ro
mánech z venkovského života vycházela z národního tradicionalis-
mu a stále ještě souvisela s národně obrannými tendencemi. Proto je
pochopitelné, že jedním z mála německy píšících a do češtiny přelo
žených spisovatelů byl švýcarský autor Jeremiáš Gotthelf (1797-1854).
Ve svých prózách, v nichž mísil spisovný jazyk s dialektem, líčil
život bernských rolníků. Výchovná tendence jeho románů se opíra
la o křesťanskou mravnost a tradiční společenský pořádek. První díl
jeho dvousvazkového románu přeložil do češtiny nejprve v roce
1849 Josef Kajetán Tyl pod názvem Wogta, chudý čeledín, druhý díl pak
o rok později Jan Václav Rozum pod titulem Vojta, poctivý nájemník.
V roce 1889 „dle staršího překladu Tylova a Rozumová k novému vy
dání“ pod názvem Cyril čeledínem „upravil“ Jan Bartocha. Totéž vydá
ní vyšlo ještě v roce 1894. Dobrota a humor, pedagogická tendence
i pocit odpovědnosti k sociálně slabým jsou základními ideovými
principy také v románu Božena od Marie von Ebner-Eschenbach
(1830-1916), německy píšící spisovatelky z Moravy. Tento titul pře
ložil roku 1896 do češtiny Josef Karásek.
Chápeme-li českou národní literaturu jako socíokulturní systém,
lze konstatovat, že její diferencovanost je v posledních letech 19. sto
letí stále výraznější. Vymezují se v ní jednotlivé různě“ hierarchizo-
vané subsystémy a z hlediska výzkumu dějin překladu je podstatné,
že vedle původní české literatury, ať už pojímané v duchu obrozen-
ských tradic či usilující o myšlenkovou, obsahovou i tvárnou „mo-
145
demost“, je to především literatura překladová, která se v literární
komunikaci začleňuje do struktury funkcí, norem a pravidel pro
dukce i recepce. Pro rozšíření překladatelského horizontu od slova
a textu ke kulturnímu a sociálnímu kontextu je důležité, že koncep
ce představování skutečnosti znakem, znakovou strukturou, začala
brát v potaz výsledky historického, sociologického a kunsthistoric-
kého bádání a stala se reprezentací cizího umění a cizí společnosti.
Umělecký překlad je fenomén integrující, především jako prostřed
ník mezi kulturami hovořícími různými jazyky. Tím je dána kom
plexnost a složitost jeho vnitřní struktury, různorodost funkcí, které
jsou mu přisuzovány, a v neposlední řadě mnohotvárnost reflexí
vztahujících se k procesu překládání, jeho východiskům, produk
tům, metodám, normám a dalším buď dílčím, specializovaným
aspektům či problémům prezentovaným jako panoramatický celek.
Je spojen nejen s jazykovými a stylovými normami, nejen s norma
mi estetickými a ryze překladatelskými, ale i s národní literaturou,
případně komparatistikou. Pro zkoumání meziliterárních vztahů, re
cepce německy psané literatury v kontextu české národní literatury
a potažmo i některých podstatných aspektů dějin překladu, např.
metodologie, filozofie a kulturní orientace překladů, je pro období
devadesátých let 19- století důležité zjištění, že v této době se už zá
kladna českého literárního života natolik rozšířila, že byla schopna
tvůrčím způsobem přijímat inspirativní podněty jinonárodních lite
ratur a předávat je čtenářům formou překladů či modifikací v pů
vodních dílech. Na české literární scéně se vynořila různá literární
seskupení, začaly se projevovat různorodé proudy a směry kores
pondující svým zaměřením s vývojovými tendencemi ostatních
evropských literatur. Zmiňme se na tomto místě především o realis
tickém zaměření stoupenců České moderny, o smyslovosti impre-
sionistů, o mnohovrstevné básnické výpovědi a panoramatické vizi
světa symbolistů, o vypjatém individualismu a excentričnosti deka-
dentů, o snovosti, mytičnosti a pohádkovosti novoromantiků.
Také v Německu se od osmdesátých a devadesátých let 19. stole
tí zásadně rozcházejí tvůrčí tendence směřující k objektivizujícímu
zobrazení s tendencemi orientovanými k subjektivistickému ztvár
ňování. První ústí v naturalistický literární směr, druhé především
v impresionismus a směry s ním spřízněné.
Kořeny naturalistického postoje a umění vyrůstají ze společen
ského prostředí a atmosféry v posledních letech vlády Bismarckovy
a prvních letech panování Viléma II., tedy ze sociálně i politicky vy-
146
pjaté situace gründerského období. Analyticky konkrétní a implicit
ně kritický popis existenčních možností obvyklý v realistické litera
tuře se radikalizuje a zužuje na zobrazení morální a hospodářské
bídy, situace lidí z okraje velkoměstské společnosti, zločinů a fyzic
kého i duševního utrpení. Ale myšlení této generace už integruje
i poznatky přírodních věd, filozofické pozitivistické myšlení a pře
devším teorii Hippolyta Taina o rozhodujícím působení sociálního
a geografického prostředí na společnost i jedince. Německý literární
naturalismus byl nejprve zcela pod vlivem naturalismu francouz
ského a ruského. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let
v románovém a dramatickém díle Gerharta Hauptmanna (1862-1946)
spěje ke své vrcholné fázi. A v posledních letech 19. století se obje
vují i v českém literárním kontextu první překlady Hauptmannových
děl. Drama Osamělé duh - překlad Matěj A. Šimáček, 1895 - však líčí
psychické procesy v člověku, rozpor mezi ním a konvenční společ
ností, která ho nedokáže a nechce pochopit, a uvažuje o sociálních
problémech. Druhé Hauptmannovo drama, s nímž se český čtenář
mohl seznámit, byla sociálněrevoluční hra Tkalci, kterou roku 1898
přeložil Josef Krušina ze Švamberka. Poté, roku 1899 v překladu
„rozměrem a rýmy originálu“ od F. S. Procházky, následovala bás
nická pohádková hra Potopený zvon, tragédie umělce odehrávající se
ve světě vodních vil. Lyrická alegorie stylizovaná v duchu německé
lidové mytologie a německé vlastenecké atmosféry patří však do no-
voromantické fáze Hauptmannovy tvorby. Tuto část jeho díla, v níž
se silně uplatňuje složka pohádková, snová a symbolická, uváděl do
českého literárního povědomí také Bedřich Šaloun, když roku 1902
přeložil tragédii zneužívaného nemocného dítěte Hanička. Další Haupt-
mannova naturalistická dramata byla překládána rovněž na počátku
20. století. V roce 1903 přeložil P. Nebeský hru Bobří kožich a o čtyři
roky později, roku 1907, bylo českým čtenářům opět v překladu Bed
řicha Šalouna předloženo jedno z vrcholných Hauptmannových na
turalistických děl, hra Forman Henčl.
Naturalističtí autoři, jako například Ludwig Anzengruber (1839
-1889) a Julius Otto Bierbaum (1865-1910), byli překládáni až v prv
ních letech. 20. století. Anzengruberovu tragédii sebeklamu Sedlák
křivopřísežník přeložil roku 1903 J- E- Šlechta, komedii ze selského ži
vota Červ svědomí až roku 1915 František Josef Janke. Bierbaumova
próza Markétka a tři mládenci se objevila v českém překladu K. Jan
ského v roce 1910 a v překladu Jaroslava Josefa Svobody roku 1915.
První dvě kapitoly Bierbaumova groteskního románu Prinz Kuck-
147
kuck přeložil roku 1917 pod názvem Milostné styky krásné Sáry ano
nymní překladatel.
Zřejmě úspěšně byl českou literární veřejností přijat dramatik
a prozaik Hermann Sudermann (1857-1928), jak tomu nasvědčuje
řada překladů jeho děl. Sudermann včleňoval do svých her a romá
nů naturalistickou složku, ukazoval morální rozklad měšťanské
společnosti, ale vyhýbal se silným „antiesteticiým“ prostředkům
a zůstával poplatný francouzskému konverzačnírflu dramatu i star
šímu sociálnímu románu. Efektní zápletky a jejich někdy povrchní
řešení přivádějí Sudermannovy tituly do blízkosti kolportážní lite
ratury. V roce 1893 překládá Ignát Herrmann jeho drama Čest o re-
lativnosti pojmu čest v rozdílných sociálních vrstvách společnosti.
O dva roky později překládá J. Kühnl hru o konfrontačním pojetí
morálky umělkyně a jejího maloměšťáckého okolí Domov. Roku
I896 následuje překlad románu Dědic prokletého jména od Václava Ku-
cínského a tento román s původním titulem Der Katzensteg byl pod
názvem Kočičí stezka přeložen ještě dvakrát, a to v roce 1915, kdy
překlad Josefa Hodka vyšel v Rokycanech, a téhož roku překlad
J. Skaláka v Praze. V roce 1902 přeložil Karel Mašek vývojový ro
mán Starost a tentýž román vyšel roku 1908 v překladu Louise Kři-
kavy. Sudermannovy novely a povídky Indická lilie přeložil roku 1913
Pavel Dušan.
Naturalismus se v německé literatuře prosazoval především na
přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale už v roce 1891 uveřej
nil rakouský spisovatel a publicista Hermann Bahr (1863-1934) po
lemickou esej Překonání naturalismu, která vyvolala kritickou diskusi
o teoretických základech, názorovém pozadí a estetice tohoto smě
ru. I když naturalismus nesporně i do budoucna ovlivnil německou
literaturu, z procesu názorového tříbení na počátku devadesátých
let vyšly vítězně literární proudy stavící se do protikladu k literatuře
naturalistické a často, i u Bahra, označované nepřesně vymezeným
pojmem „moderna“. Naturalismus i moderna vyrůstaly v politickém
a sociálním prostředí druhého císařství, a přestože hospodářský růst
Německa dokázal kolem roku 1900 poněkud uklidnit poměry v ze
mi, atmosféra komercionalizované společnosti doléhala na umělce,
vyvolávala v nich nespokojenost, a tak je nutila, aby se s ní podle své
myšlenkové a tvůrčí orientace vyrovnali. Mladá generace sice ztráce
la zájem o sociologický pohled převládající v naturalismu, o jeho
snahu objektivně vidět a zachycovat život a svět, a přikláněla se
k subjektivismu a individualismu, avšak i v její tvorbě byly obsaže-
148
ny kritické pohledy na společnost, vyjadřované ovšem spíše formou
zobrazování psychických a citových krizí.
Duchovní atmosféra, z níž v Německu čerpaly modernistické li
terární proudy, byla ovlivňována protipozitivistickými a protiracio-
nalistickými filozofickými myšlenkami, antropocentrickou filozofií
Wilhelma Diltheyho, Bergsonovým intuitivismem a Nietzschovým
kulturním pesimismem a radikalismem. Nietzscheho filozofické dílo
se stavělo proti dosavadním společenským normám a ideálům, jeho
ústředním pojmem byl život, v jeho jménu zavrhoval dobovou měš
ťanskou kulturu a morálku. Jeho sen o nadčlověku ve smyslu svo
bodného člověka budoucnosti, jeho arístokratický kult génia, odpor
k průměrnosti a důraz na individualitu, odmítání veškerého tradi-
cionalismu, vůle „přehodnotit hodnoty“ ovlivnily na přelomu století
nejen německou, ale i evropskou literaturu a umění. Také v české li
teratuře jsou stopy Nietzscheho filozofie patrné v tvorbě autorů pře
lomu století. Rozeznáváme je například v Macharově kultu antiky,
Březinově symbolistickém vizionářství, Dykově moralismu a duchov
ním aristokratismu Karáskově, Procházkově a Hlaváčkově. V českém
překladu F. V. Krejčího se pod názvem Tak mluvil Zarathustra objevi
ly v roce 1896 vybrané kapitoly jednoho ze zásadních Nietzschových
spisů. Na počátku nového století, v roce 1902, vyšly v Krejčího pře
kladu Nietzscheho Nečasové úvahy a v roce 1905 v překladu Leopolda
Pudlače Nietzscheho Antikrist. Některé další Nietzscheho texty pře
kládal Arnošt Procházka pro časopis Moderní revue. Byly to napří
klad Morálka jako protipřirozenost117 či Zájezdy nečasového.118 Procházka,
který pro Moderní revui překládal pod různými pseudonymy, 119 se
snažil zachovat zvláštnosti originálu, a to i pokud se týkaly inter
punkce a vertikální struktury textu (např. slov psaných kurzívou).
Překlady jsou velmi přesné, zachovávají velký podíl cizích slov a Pro
cházka v nich dodržuje i původní pravopis. Skion k hyperkorekt-
nosti a archaizaci, příznačný pro autory a překladatele z okruhu Mo
derní revue, se v Procházkově překladu projevuje v rovině stylistické
i gramatické, například důsledným dodržováním záporového geniti-
vu (míti soucitu), příliš častým používáním instrumentálních vazeb
(učinili jsme své srdce obsáhlým) či při skloňování substantiv (jem
ných, hodnotných citův).
Od druhé poloviny osmdesátých let můžeme v české literatuře
sledovat narůstání kritičnosti spojené s uměleckým hledáním před
stavitelů realismu, impresionismu, dekadence a symbolismu. Jejím
základem bylo poznání, že postoj k životu a realitě již nelze zaklá-
149
dat na nadindividuálních hodnotách společnosti, ale v rozporu s ni
mi či mimo ně. Mezi měnícím se charakterem doby a měnící se
povahou literatury existovala pevná vazba. S prosazováním různo
rodých představ o realismu souviselo i společné tažení různých
proudů mladé literární a kritické generace proti překladatelské me
todě dominující v posledních dvou desetiletích v literárním překladu
do češtiny a představované především překladatelským dílem Jaro
slava Vrchlického. Jednotícím požadavkem se nyní stala zásada věr
nosti ve smyslu zachování významu a stylistické individuality origi
nálu. 120 Do diskusí o překladu se zapojil také F. X. Salda a roku 1893
ve stati Překlad v národní literatuře položil základy dobové filozofie
překladu a formuloval principiální teze překladatelské estetiky mo
derny.121 Cílem překladu podle něj nebylo sbližování cizí literatury
s naší literaturou národní, ale účelem bylo zachování kulturní di
ferenciace, individuality vlastního národa originálu. Předpokladem
správné interpretace díla je pak psychická spřízněnost českého čte
náře s cizím autorem.
V následujícím čtvrtstoletí však Salda zásadně změnil svůj názor
na estetiku překladu a v roce 1922 v článku Nad starým Homérem
neboli O svobodě básnické i lidské obhajuje překladatelskou volnost
a v souhlasu s Otokarem Fischerem také jeho substituční teorii.
Šaldova literárněvědná práce se výrazně podílela na vývoji české
literatury devadesátých let a jeho stať Syntetismus v novém umění (1892)
mimo jiné vyjádřila ambivalentní vztah mladé literární generace
k uměleckému realismu. Obhájci realismu znali protinaturalistické
reakce v evropských literaturách a uvědomovali si rostoucí smysl pro
subjekt a individualitu. Dobový a odborně fundovaný pohled na pro
blematiku realismu podal ve své studii O realismu uměleckém (1890)
Otakar Hostinský. A v literární praxi se zájem o evropský realismus
projevoval i ve výběru titulů pro překlad.
V roce 1898 přeložil dramatik a divadelní kritik z okruhu české
dekadence Karel Kamínek tragédii o 5 dějstvích Judita od německé
ho dramatika a spisovatele Christiana Friedricha Hebbela (1813-1863).
V biblickém dramatu zde autor ztvárnil dobový problém emancipa
ce žen. Podobným tématem se zabývala i Hebbelova prozaická měš
ťanská tragédie Marie Magdalena, kterou tentýž překladatel uvedl do
českého literárního kontextu v roce 1902. O dva roky později, 1904,
přeložil Jaroslav Sutnar veršovanou tragédii Gyges a jeho prsten a roku
1911 přeložil pohádkovou komedii Rubín Alfons Breska. Kratší Heb-
belovy prózy vyšly v roce 1913 pod názvem Povídky a novelky, překla-
150
datel nebyl uveden. Hebbelovým dílem, v němž autor zobrazuje pro
tiklad mezi jedincem a společností a uplatňuje ideu pantragismu,
obecného tragického zákona, který ovládá svět a uvrhá člověka do
nevyhnutelných a nepřekonatelných konfliktů, se z hlediska literár
ní kritiky zabýval také F. X. Salda.
Švýcarskou literární realistickou tvorbu, reprezentovanou přede-
všimHílem Gottfrieda Kellera (1819-1890), k nám v roce 1900 uvedl
rovněž Karel Kamínek překladem sbírky novel Lidé Seldwylští a dru
hou Kellerovu sbírku novel Sedm legend na motivy nejrůznějších
podob lásky přeložila roku 1904 Tereza Nováková. Formálně nově
a myšlenkově bohatěji je téma Sedmi legend zpracováno ve sbírce
uzavírající soubor Kellerových novelistických cyklů. V roce 1911 jí
do češtiny přeložil J. Reichmann pod názvem Epigram.
Také další švýcarský realistický spisovatel Conrad Ferdinand Meyer
(1825-1898) byl na počátku století v české literatuře recipován. V ro
ce 1905 vyšel z pera Karla Kamínka překlad novely Pokušení Pescaro-
vo, která nás uvádí do renesanční Itálie a v níž jsou ztvárněna ně
která autorova zásadní témata jako protiklad zrady a věrnosti, vůle
a náhody, vášně a ovládání. Ta jsou modifikována i v další rovněž do
češtiny přeložené novele, která se opět odehrává v Itálii a jejímž rám
covým vypravěčem je Dante. Pod názvem Mnichova svatba ji v roce
1912 přeložil losef Fischer. Ve stejném roce byl také ve Fischerově
překladu vydán příběh lásky a smrti statečné dívky Páže Gustava Adol
fa. A ještě v roce 1912 přeložila Hedvika Pacovská už zmíněnou
Meyerovu novelu, tentokrát s názvem Svatba mnichova, a ve stejném
svazku vyšla v překladu Pacovské i novela Výstřel z kazatelny.
Dvě desetiletí českého kulturního, společenského a politického
života před vypuknutím první světové války byla naplněna střetává
ním a prolínáním zájmů národněpolitických a sociálních. To se sa
mozřejmě projevovalo také v oblasti původní a překládané tvorby.
I nadále v literatuře přetrvával realistický proud, jehož autoři a stou
penci se nedívají na svět prizmatem uznávaných a předem daných
hodnot, ale uprostřed konkrétní skutečnosti vnímají svět v jeho roz
tříštěnosti a rozpornosti. Sférou jejich žití a působení je všednost,
z ní čerpají-příběhy, situace a postavy svých děl. Důležitým tématem
se stává také šosácká mentalita, lidská malost a důsledky, které z ní
pro jednotlivce i společnost vyplývají. Do kontextu realistické litera
tury přeložené do češtiny se roku 1906 začlenila i baladická novela
Theodora Storma Jezdec na bílém koni o boji osamoceného jedince
proti silám přírody a lidské zlovůli. Přeložil ji J. Satranský. Způso
151
bem ztvárnění odlišné, myšlenkově však spřízněné jsou prózy rea
listického vypravěče Wilhelma Raaba (1831-1910). Nepřikrášlené
zobrazování osudů a charakterů lidí je však u Raaba většinou vyleh
čeno humorem a stopami sentimentalismu. V době, kdy politika
kancléře Bismarcka nepřála rozvoji umění a orientovala se na pod
poru militarismu a politické i ekonomické rozpínavosti Německa, se
Raabe uchýlil ke psaní humorných kratších próz. y roce 1912 přelo
žila Marie Majerová jeho prózu U „Divého muže“^, opatřila vydání
i předmluvou. V roce 1914 vyšla v překladu Slávy Příhody próza Be
zový květ, v níž se zrcadlí Raabův pobyt v Praze.
Terčem realisticky laděné satiry se leckdy stávala i církev. Bylo
tomu tak i u básníka, satirika a kreslíře Wilhelma Busche (1832-1908).
Jeho dobová kritika se vztahovala na pokrytectví, maloměšťáckou
přetvářku a klerikalismus. Do češtiny přeložil Jan Vratislav Čapek
roku 1902 satirické proticírkevní verše Svatý Antonius Paduánský. Bu-
schovy známé veršíky pro děti byly přeloženy až o několik desetile
tí později.
Moderní německé literatuře z počátku století je společná koncep
ce člověka jako osamocené bytosti. Takové pojímání jedince vychází
z romantismu a moderní autoři je ztvárňují v postavách, které zhoub
né osamělosti podlehnou Či se ji snaží vlastními silami, bez sociální
a morální opory okolí překonat. Důležitá úloha je přikládána funkci
umění a bohémskému postoji k životu. Ve svém díle dokázali ně
kteří umělci stmelit romantický prvek s realistickou tradicí a se šká
lou modernistických názorů sahající od naturalistických po impresío-
nistické fenomény. Vznikala tak pozoruhodná a originální, leckdy
experimentální literární díla, která byla recipována i v jinonárodních
literaturách. Rané práce Heinricha Manna (1871-1950) a Thomase
Manna (1875-1955) patří k vrcholným tvůrčím počinům tohoto ob
dobí.
V roce 1914 přeložila Božena Böhmová do češtiny výbor z krat
ších próz Heinricha Manna pod názvem Novelly. Tyto prózy vznika
ly na přelomu století a jsou poznamenány jednak vlivem četby fran
couzských romanopisců druhé poloviny 19. století, jednak dobovou
zálibou v psychoanalýze. Román Heinricha Manna satiricky zobra
zující vztah maloměšťáctví k umění byl v roce 1909 přeložen do češ
tiny pod titulem V zemi všehojnosti. Překladatel je uveden pouze ini
ciálami K. M. Stejný román, tentokráte s názvem V zemi blahobytu,
znovu v roce 1912 přeložila Eliška z Purkyňů. Novely Heinricha
Manna vyšly v českém překladu i za první světové války. Jejich výbor
152
s názvem Pippo Spáno a jiné novely přeložil roku 1915 František Hole
ček a hned téhož roku vyšel stejný novelistický soubor v překladu
Zdenky Hostinské. Hostinská, manželka českého estetika Otakara
Hostinského, převedla do češtiny v roce 1912 také svazek Novelly od
Thomase Manna. Jeho román Královská výsost přeložil v roce 1910
J. Hanousek a připomněl tak českým čtenářům téma rozporu uměl
ce a společnosti. V tvorbě Thomase Manna představuje typ umělce
romantický pól, který ostře kontrastuje s denním, reálným životem.
Podobné romantické prvky se na přelomu století a v prvních letech
století dvacátého objevovaly u řady německých autorů. Zmíněn už
byl v této souvislosti Gerhard Hauptmann, uvedme ještě alespoň po
zdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu, prozaika a básníka
Hermanna Hesseho. Jeho vývojový román o bezvýchodném konflik
tu umělce a společnosti Peter Camenzind přeložil roku 1911 Karel Vít.
Kolem roku 1900 se v Německu začal uplatňovat směr, jehož te
matika i styl byly ovládány vypjatým citem, vášní, melancholií, este-
ticismem a smyslem pro historičnost, mytičnost, pohádkovost, sno-
vost a exotičnost. Už svým označením - novoromantismus - se hlásil
k návaznosti na romantismus dřívější, „původní“, rozšířený v evrop
ských literaturách v první polovině 19. století. Německý novoro
mantismus našel i svou teoretickou reflexi, například v kulturněhis-
torických pracích německé autorky Ricardy Huchové (1864-1947)
o romantismu, jeho vývoji a idejích. Z její literární tvorby přeložila
Zdenka Hostinská v roce 1909 sociálně romanticky laděný román
Z vítězné ulice.
Díla novotomariUckých autorů i některá, díla. německého vrchol
ného a pozdního romantismu byla v české literatuře recipována na
široce pojatém pozadí symbolismu a dekadence. Základní principy
symbolistně-dekadentní literatury tvořily úniky autorů od skuteč
nosti do niterného světa, opozice vůči všem stávajícím hodnotám
a vyostřený individualistický postoj. Prostředí, v němž umělci žili,
bylo poznamenáno krizí soudobé české společnosti, v níž se pro
hlubovaly rozpory mezí hlásanými ideály a prožívanou skutečností,
vyhrocovaly se sociální otázky a společnost se názorově, politicky
a kulturně diferencovala. V umělecké rovině se smýšlení symbolistně-
-dekadentních autorů promítalo do odmítání realismu a naturalismu
a do oceňování duchovních dimenzí člověka.122 Subjektivita ovládala
všechny jejich projevy a realita se stávala jen přeludem. Symbolis
mus se ji snažil objevit pod povrchem jevů a vyjádřit ji právě pomo
cí symbolů, dekadence se od skutečnosti odvracela úplně a progra-
153
mově. Jiří Karásek ze Lvovic na základě principů symbolistně-deka-
dentní estetiky reflektoval i otázku překladatelské metody. V článku
K otázce, jak překládati12* klade největší důraz na „původní expresi au
torovu“, na „způsob, jakým tento vnímá a reprodukuje“. Umělcův
výraz je mu výsledkem „nárazu vnějšku na jeho nitro“, na jeho „psy
chickou dispozici“. Z Karáskových kritických poznámek k Vrchlic
kého překladům a z jeho návrhů vyplývá požadavek zachovat v pře
kladu především básníkovu expresi. Moderna v následujících
překladatelských reflexích svých teoretiků používala pojem konge-
niálnost ve smyslu duševního spříznění překladatele s autorem.
Pojem později převzala a rozšířila tzv. Fischerova škola.124
V prvním desetiletí 20. století byl překládán významný německý
romantik Joseph von Eichendorff (1788-1857). Rovněž romantická
linie tvorby Jeana Paula (1763-1825), autora velkých románů i roz
měrem drobnějších ídyl, zaujala v kontextu české literatury právě
druhým zmíněným žánrem. Karel Franta přeložil v roce 1917 ukáz
ku z prózy Jeana Paula pod názvem Dvě idyly.
Představitele proudu tzv. heidelberské romantiky Clemense Bren-
tana (1778-1842) uváděli ve druhém desetiletí 20. století mezi české
Čtenáře hned tři překladatelé. Roku 1912 to byl P. Matěj Fencl s eseji
Život přesvaté Panny Marie a ve stejném roce přeložila Marie, šlechtič
na z Lešehradu, prózu z vesnického prostředí Příběh o hodném Kaš
párkovi a hezké Aničce. V roce 1918 uvedl Viktor Schwing v češtině Po
hádku o myrtové panně.
Z dalších významných německých autorů, v jejichž díle se zrcad
lil romantismus, byl v druhém decenniu 20. století překládán napří
klad Heinrich von Kleist (1777-1811). Roku 1909 přeložil JLadisl&v
Quis Kleistovu komedii Rozbitý džbán a v roce 1911 Jaroslava Vofrů-
1)ová novelu Michael Kohlhaas o~sporu mezi individuem a státem.
Tutéž novelu přeložil v roce 1915 O. Mikovský. Tragédie Penthestlea
o konfliktu mezi zákonem a citem vyšla v překladu Otokara Fische
ra v roce 1912.
Také romantická poezie Nikolause Lenaua našla na začátku sto
letí své překladatele. Roku 1909 vyšla v překladu V. Martínka epic-
ko-dramatická básnická skladba o proslulé postavě italských dějin
Savonarola a v roce 1917 přeložil K. Dvořák titul Miska.
Střetávání individua a reality, kritickosatirický pohled na společ
nost a forma lidové písně oblíbená v romantismu, tragédie osamělé
ho jedince a přírodní lyrika, to jsou rysy básnické tvorby Heinricha
Heina, které korespondovaly s horizontem Českých čtenářů v obou
154
prvních desetiletích 20. století. Proto se objevila celá řada překladů
jeho děl. V roce 1900 byla podruhé přeložena Kniha písní, tentokrát
byl autorem překladu A. Pikhart. Roku 1906 přeložil tragédii Álman-
sor Josef Emr, básnická sbírka Bimini vyšla roku 1910 v překladu
Alfreda Fuchse. Prózy Florencké noci (Fragment) a Listy z Helgolandu pře
ložil roku 1910 Josef Mach. Sbírku básní Hebrejské melodie převedl
v roce 1911 opět novinář a spisovatel Alfred Fuchs. Ve stejném roce
přeložil R. Kaňka Heinovy Paměti. Roku 1913 vyšla v překladu Jaro
slava Nováka umělecká cestopisná črta, Cesta Harcem a v roce 1914
uvedl F. Linhart do českého povědomí tragédii Vilém Ratcliff.
Nbvoromantické zálibě v dobrodružnosti odpovídal i rozsáhlý ro
mán barokního autora Hanse Jacoba Grimmelshausena (1621722-
-1676). V zájmu větší čtivosti ho „upravil“ překladatel Jiří Vičar a vy
dal v roce 1916 pod názvem Dobrodruhovy paměti.
Do pocitového kontextu novoromantické České literatury se za
čleňoval i překlad Goethova románu v dopisech Utrpení mladého Wer-
thera, který v roce 1901 vytvořil Emanuel Miřiovský. Také v desátých
letech se ke Goethovi vracela řada překladatelů. Alois Tvrdek přelo
žil v roce 1911 drama Torquato Tasso, roku 1912 vyšly Goethovy Bal-
Jady v překladu 1. Kamenáře a ve stejném roce komorně laděný a kla-
sicky komponovaný román s nepříliš šťastně přeloženým titulem
Výběrové příbuznosti v převodu Jindřicha Fleischnera. V roce 1914 pře-
ložil Jaroslav Šťastný Goethovu uměleckou autobiografii Z mého ži
vota. Báseň a pravda. Roku 1916 vydal Otokar Fischer ve vlastním pře
kladu výbor pod názvem Z Goethova odkazu.
Opravdovostí citu spojenou s humanistickými ideály, kritickým
duchem a osvíceností rozumu zaujalo v prvních dvaceti letech
20. století dílo německého osvícence Gotthoída Ephraíma Lessinga.
(1729-178I). V roce 1905 přeložil Josef Kratochvíl jeho komedii Mina
z Barnhélmu nebo Štěstí vojenské, o rok později „Dle Lessinga upravil“
Petr Zajíc drama Mladý učenec. Roku 1912 přeložil Otakar Smrčka
básnické drama Moudrý Nathan a o rok později, 1913, vyšel v překla
du Alfonse Breska výbor Z hamburské dramaturgie. Téhož roku „zčeš-
til“ Karol Warski, vlastním jménem Ladislav Tichý, text Ernst a Falk
(Rozhovory pro zednáře).
S no vor om antickým proudem v německé i české literatuře souvi
selo i posílení zájmu o pohádku, a to pohádku určenou nejen dětem,
ale i dospělým. Próza německého romantika Adelberta von Chamis-
so (1781-1838), která vyšla roku 1911 v českém překladu Jaroslavy
Votrubové pod titulem Podivná historie Petra Schlemihla, v sobě orga-
155
nicky spojuje rysy romantické pohádky a realistické novely. Byla pře
ložena do mnoha jazyků a svého autora proslavila.
Autorem mnohdy excentrických próz, v nichž se uplatňovaly
pozdně romantické prvky a prolínal skutečný svět s říší fantazie,
a též autorem řady pohádek pro děti byl spisovatel, hudební sklada
tel, dirigent a malíř Ernst Theodor Amadeus Horfmann (1776-1822).
Nejprve, v prvních letech 20. století, byly clo -češtiny překládány
právě jeho pohádky. Roku 1901 „zčeštil“ pohádku Malý Zaches zvaný
Cinobr Louis I. Arleth, o pět let později, 1906. přeložil Karel Švanda
7.e Semcic „pohádku ?. noyé doby“ Zlatý hrnec. Roku 1910 následova
la povídka Cizí dítě v překladu J. Fischera a téhož roku výbor Fantas
tické prózy, který přeložila Marie, šl. z Lešehradu. O rok později (1911)
přeložil Karel Mašek novelu s kriminální zápletkou Slečna de Scuderi
a roku 1914 vyšla povídka Signor Formica, kde jméno překladatele ne
bylo uvedeno.
Na tradici překladů pohádek bratří Grimmů navázal v roce 1913
Antonín Macek. Ze sbírky bratří Grimmů In calce si vybral jen část,
kterou v českém překladu uveřejnil pod názvem Irské pohádky o skřít
cích. V roce 1919 pak Výbor z pohádek bratří Grimmů pro potřebu školn
i soukromou „upravili, poznámkami a slovníčkem opatřili“ F. Chmelař
a B. Vydra.
Až do dnešních dnů patří do světové pokladnice umělých po
hádek texty Wilhelma Hauffa (1802-1827). Tento tvůrce náležející
k pozdně romantickému směru dokázal lícit jímavé, cituplné příběhy
i popisovat efektní orientální a exotické kraje a mravy. To byly prv
ky, které samozřejmě upoutaly pozornost i v Českém literárním kon
textu na počátku 20. století. První Hauffova literární práce však vyšla
už v roce 1849 a znovu pak 1858. Byla to próza Pěvkyné, „novelka,
jížto z Hauffových spisů pro Čechoslovany vybral“ Josef Antonín
Šrůtek. V roce 1903 byly vydány Pohádky v překladu Terezy Turné
rové a o dva roky později z pera téže překladatelky Pohádky, II. díl.
Roku 1911 přeložil Vojtěch K. Blahník pohádku Chladné srdce a ve
stejném roce vyšly v jednom svazku dvě pohádky: O kalifu čápovi a Po
hádka o malém Mukovi. Překladatel však nebyl uveden.
Díky pohádkám proniklo mezi českou literární veřejnost také
jméno nejprve naturalisticky, později symbolisticky orientovaného
lyrika, prozaika a dramatika Richarda Dehmela (1863-1920). Zdenka
Hostinská přeložila roku 1913 Dehmelovy Pohádky a povídky, roku
1916 vyšly v překladu L. Tiché Pohádka o krtkovi a Zarmoucená lví ro
pucha.
156
Snad nejpřekládanějším autorem z německé literatury v první pě
tině 20. století byí Karel May (1842-1912), nepochybně jednak díky
své obrovské produkci titulů, jednak díky atraktivnosti témat, snad
né čtivosti a nenáročnosti. Navíc byl okruh adresátů jeho knih ne
smírně široký, neboť zahrnoval děti, mládež a dospělé nejrůznějšího
vzdělání a společenských vrstev. Jeho dobrodružné romány, které
stylizoval jako cestopisné, jejich dějovost a exotika a až dojemně
prostě traktované ideály spravedlnosti a morálky získávají srdce čte
nářů i dnes a dočkaly se řady překladů. Jsou situovány do Ameriky
a Asie, do prérií i pouští. Jejich literární úroveň je nevyrovnaná, řada
titulů je vyloženě triviálních. Mayovy romány u nás byly soustavně
překládány přibližně od roku 1900, i když už předtím se ojediněle
objevil nějaký jeho titul, například v roce 1899 přeložil Stanislav
Vraný román Pouští z cyklu Po stopě zlého činu. Od téhož překlada
tele a z téhož cyklu vysel roku 1900 román Divokým Kurdistánem.
Roku 1901 přeložil O. Flögl román Vinnetou rudý gentleman a v roce
1902 byly v překladu J. K. Landy vydány tři díly románu Old Sure-
hand. Následovaly překlady dalších titulů z románového cyklu Po
stopě zlého činu i jednotlivých románů. Z překladatelů, kteří se
v prvních dvou desetiletích 20. století podíleli na uvádění Mayových
titulů do češtiny, uvádíme ještě například E. Musila-Daňkovského,
J. Turnovského, Xavera Anderlíka a Jana Zajíčka-Horského.
Pod vlivem zahraničních, převážně francouzských podnětů z ma
lířství a literatury se v německy psané literatuře v reakci na natu
ralismus rozvíjel i další umělecký směr založený na senzibilizaci
smyslového vnímání a subjektivním pohledu na skutečnost - impre
sionismus. Jeho estetika je založena na vjemu, který je zdrojem
požitku. Individualističtí impresionističtí autoři, především básníci,
jsou přitahováni přírodou, povrchem jevů a věcí. Příroda je jim ná
hradou za problematickou společenskou skutečnost, jejich básně
vyvolávají pocit neuchopitelnosti okamžiku, bývají laděny teskně
a melancholicky. V impresionistické literatuře převažuje žánr poe
zie, objevují se však i kratší prózy a divadelní hry. V celé řadě vět
ších prozaických textů či románů z této doby jsou patrné impresio-
nistické prvky. V německé literatuře je předním impresionistickým
autorem Detlev von Liliencron (1844-1909). Přestože těžištěm jeho
tvorby jsou básně, v nichž realizoval nové impulzy a formy, do češ
tiny uvedl v roce 1910 P. Maxa jeho prózy Vojenské novelly, tematicky
čerpající z války let 1870771. Novely jsou psány s humorem a im-
presionistickou lehkostí, prozrazují však autorovu názorovou poli-
157
tíckou naivitu. Také druhý titul, povídky, které v roce 1915 přeložil
A. Křečan pod názvem Pod vlajícími prapory, vypovídají o jeho patriar
chálně konzervativní orientaci.
V rámci německé moderny se na počátku století vyvinul novoklasi-
cistický směr, jehož zásadními rysy bylo odmítání jak naturalistické
ho „kopírování“ přírody, tak i vypjatého subjektivismu symbolistické
a dekadentní estetiky. Jeho předním teoretikem i představitelem byl
Paul Ernst (1866-1933), jenž se ve svých studiích soustřeďoval na
žánr novely a tragédie. V nich i ve vlastní prozaické tvorbě usiloval
o obnovu vypravěčského umění. V české literatuře se myšlenky no-
voklasicismu uplatňují kolem roku 1910 v souvislosti s nástupem
umělecké generace shromážděné později kolem Almanachu na rok
1914 a s formulováním programu nového moderního umění. Výraz
nou osobností prosazující novoklasicismus je F. X. Salda, k novo-
klasicistické novele se vyjadřovali i Josef Čapek a Arnošt Procházka.
Podnětem jejich zájmu byl překlad Paulovy novely Vězeň od Jarmily
Pospíšilové, vydaný v roce 1912. Soubor Ernstových novel Princezna
východu vyšel v roce 1918 v překladu Bohuslava Reynka.
Rakouská literatura na přelomu století se vyvíjela v odlišných pod
mínkách. Silné kulturní tradice a působení uměleckých osobností
vzešlých z rozmanitých národních kultur připravovaly atmosféru pro
kulturní a umělecký rozmach, který se dostavil na konci 19. a počát
ku 20. století. Vídeň patřila k předním evropským centrům vědy
a uměni Ale reálně uvažující intelektuálové už rušili zánik monarchie
a neslibovali si od něj nic dobrého. Proto se v rakouské literatuře oné
doby neozývá víra ve všemocný vědecký pokrok, ale základním
tónem je smutek, melancholie, nostalgie vztahující se k neodvratně
zanikající minulosti, pocit marnosti. Silné jsou v ní proudy moderní,
symbolistické, impresionistické, romantické, které se soustřeďují na
lidské nitro a jeho obranu proti nepřátelskému vnějšímu světu.
V díle rakouského autora Rainera Marii Rilka (1875-1926), pochá
zejícího z Prahy, se promítají prvky několika uměleckých směrů
z přelomu století. Rané prózy a dramata jsou ještě částečně pod vli
vem inspirace naturalismu, i když i zde už jsou patrné stopy impre
sionismu a secese. V Rilkově poezii z tohoto období pak převládají
impresionistické básně nad básněmi laděnými dekadentně či senti
mentálně a podléhajícími určitým rysům manýristické a secesní
módy. Roku 1908 byl vydán autorizovaný překlad Jana Löwenbacha
Dvě pražské povídky, v nichž Rilke vyjádřil své sympatie k českému ná
rodu a svému rodišti. V roce 1913 vycházejí v překladu Tomáše Lip-
158
číka Povídky o Pánu Bohu. V žánru drobné prózy je zde se stejnou bás
nickou silou jako v poezii literárně ztvárněn nejen Rilkův vztah k ná
boženství, religiozitě a Bohu, ale i pohled na umění, jeho původ
a cíl. O rok později (1914) přeložil Karel Hádek baladický příběh
O lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka.
Neodmyslitelnou součástí vídeňského literárního života na přelo
mu století je prozaik Peter Altenberg (1859-1919). Bývá přiřazován
k předchůdcům expresionismu, ale také k secesi a zcela samozřejmě
k impresionismu. Psal výhradně krátké prozaické texty, které ve
svých knihách spojoval do cyklů. V prvních letech 20. století byly
Altenbergovy texty u nás prezentovány v několika výborech. Roku
1905 přeložil K. Janský výbor s titulem Stopa. O rok později byl
vydán další Výbor drobné prosy, který „uspořádal a z němčiny přelo
žil“ Jaroslav PŠenička. V roce 1910 přeložila cyklus krátkých próz Jak
jä to vidím Beatrice Mařáková a rovněž původní svazek textů Pohádky
života přeložil roku 1912 Innocenc Hošťálek.
Dalším mistrem krátké humorné a satirické prózy v rakouské lite
ratuře na přelomu století byl Alexander Roda-Roda (1872-1945). Ter
čem jeho kritiky byla zkostnatělost a šosáctví rakouské armády a by
rokracie. V roce 1911 vyšel český překlad jeho próz pod titulem Jeden
den králem. Překladatel byl uveden pouze iniciálami K. J. Náměty ně
kterých próz čerpal Roda-Roda ze slovanského světa v monarchii.
Tak tomu bylo i ve svazku Královna léta, který roku 1912 přeložila
E. Horká.
Silnou uměleckou osobností rakouské literární moderny byl ne
sporně básník, prozaik, dramatik a esejista Hugo von Hofmannsthal
(1874-1929). Měl hluboký vztah ke starým kulturám západním i orien
tálním a vědomí zestárnutí těchto kultur i odpor k současnému
„vnějšímu životu“ ho naplňovaly dekadentními pocity, násobenými
ještě obecně panující náladou fin de siěcle. Hofmannsthal měl vytří
bený smysl a cit pro jazyk, který dodával jeho básním kvalitu hu
debního zážitku. Do českého kontextu však byla nejprve uvedena
jeho dramata a libreta. V roce 1910 vyšlo drama Elektra, jehož „český
překlad upravil“ Karel Kovařovic. O rok později, 1911, přeložil Ota
kar Fischerlyrické drama Sobeidina svatba, psané pod silným vlivem
symbolismů, a téhož roku vychází v překladu Karla Šípka libreto Rů
žový kavalír. Bylo to jedno z třinácti libret, která Hofmannsthal vy
tvořil pro Richarda Strausse.
Na konci 19- století popsal rakouský filozof Ernst Mach realitu
jako komplex smyslových počitků. Hermann Bahr označil tuto teo-
159
rü jako filozofii impresionismu, autoři rakouské literární moderny
vyjadřovali ve svých dílech podobné pojetí světa. V jejich tvorbě se
navíc pod vlivem Freudových psychoanalytických výzkumů projevo
valy nové psychologické postupy a mnohdy se boňía i úzkoprsá mo-
ralistická tabu.
Reprezentativním představitelem rakouské modernistické prózy na
přelomu století je prozaik a dramatik Arthur Schnitzler (1862-1931).
S lehce ironickým a zároveň melancholicky teskným pohledem se dívá
na soudobou společnost, na spleť vztahů mezi lidmi, soustřeďuje se
na jejich psychický a citový život a na oblast erotiky, skrze kterou se
snaží poznat člověka. Skepticky sleduje svět kolem sebe a z pozic hu
manismu a liberálního smýšlení kritizuje jeho negativní jevy a amo-
rální jednání lidí v různých společenských vrstvách. Schnitzler nava
zuje na tradice rakouského realismu, v jeho dramatech i prózách se
však ozývají tóny naturalistické, dekadentní i impresionistické. V po
sledních letech 19. století byla prostřednictvím překladu v českém kul
turním povědomí recipována dramata Milkování, roku 1897 v překladu
Josefa F. Javůrka, a Anatol roku 1898 v překladu Karla Švandy ze Sem-
čic. Tématem je v obou případech láska, její psychologie i erotické
projevy, možnosti, jež člověku nabízí, a volba, kterou jedinec učiní.
Stejně jako novela Umírání, která vyšla roku 1898 v překladu Josefa
F. Javůrka a v duchu naturalismu líčí střetnutí vitality a morbidity, se
Schnitzlerovy tituly začleňují do českého čtenářského horizontu
ovlivněného už i původními naturalistickými a dekadentními literár
ními projevy. Roku 1900 překládá Hanuš Hackenschmied jednoak
tovku z prostředí Francouzské revoluce U zeleného papouška 21 v roc
1904 je do češtiny přeložen kruh dramatických scén Kolo. Deset dialogů
Překladatel R. V. Boubela tak uvedl ve své době v Rakousku velmi
sporný a několikrát pro amorálnost zakázaný divadelní kus. Ve stej
ném roce vychází v překladu Karla Šípka ještě povídka Lieutnant Gustl,
odsuzující zachovávané společenské předsudky.
Na počátku století se však překládá i pro tradičněji orientované
čtenáře a pro ty, kteří se chtějí literaturou především pobavit. Tak se
například navazuje na překlady úspěšného rakouského dramatika
Nestroye a v roce 1901 „nově pro ochotnické divadlo upravil dle
J. Štěpánka O. Tochovský“ Nestroyovu hru Zlý duch Lumpacivagabun-
dus aneb Ludrácký trojlístek. Nestroy však nebyl pouze překládán, ale
také adaptován. A tak roku 1905 „zpracoval“ Nestroyovo téma Ru
dolf Kafka a vznikla hra Rozpustilé holky ve škole. O rok později „dle
J. N. N. upravil J. H.“ hru Rozpustní kluci ve škole.
lóo
A v roce 1906 překládá Aglaja Wuhadinovičová biedermeierov-
skou novelku Eduarda Mörikeho (1804-1875) Mozart na cestě do Prahy.
Na počátku století, kdy se už v monarchii i celé Evropě ohlašova
la politická krize a s ní související zproblematizování všech stránek
života., kdy se v české literatuře střetávaly různé a mnohdy pro
tichůdné ideové a estetické názory, nebyla situace příliš příznivá
pro recepci díla tak hluboce humanisticky založeného a morálně
čistého, jako byla tvorba rakouského spisovatele Adalberta Stiftera
(1805-1866). Snad proto nacházíme jen ojedinělý překlad jedné z je
ho prací, výboru povídek Křišfdl. Byl vydán roku 1906 bez uvedení
překladatele.
Zvláštní postavení v prostředí české kultury měli německy píšící
spisovatelé z českých zemí. Jejich tvorba byla často velmi úzce spja
ta s českým prostředím, na druhé straně se jejich filozofické a este
tické myšlení lišilo od smýšlení jejich českých kolegů. Bylo to dáno
řadou specifických historických, sociologických a národnostních dů
vodů, jejichž výklad se vymyká rámci této studie. Proto se jen zmi
ňujeme o jejich překladatelské recepci ve sledovaném období. V prvé
řadě uveďme novoromantického básníka a prozaika Huga Saluse
(1866-1929). Jeho básně jsou impresionistické miniatury s prvky ro
koka a biedermeieru a často se tematicky vážou k přírodě a také
k Praze. Tyto základní rysy určují i charakter Salusových lyrických
próz. V roce 1906 přeložil Zdeněk Broman novelu Christa. Evangelium
krásy. O rok později následoval z pera téhož překladatele výbor Praž
ské i jiné novely. Roku 1918 pak J. A. Koráb uspořádal a přeložil výbor
Salusovy poezie Výbor z oásní.
V druhém desetiletí 20. století upoutal pozornost svými magicko-
-mystickými prózami Gustav Meyrink (1868-1932). Už v roce 1911 ho
Českým čtenářům v překladu představil František Holeček, a to svaz
kem s neatraktivním názvem Výbor z prací Gustava Meyrinka. V roce
1916 přeložil Bořivoj Prusík Meyrinkův pražský román Golem a roku
1917 vyšel titul Opálové oči v překladu Karla Weinfurtera.
Próza Maxe Broda (1884-1968), jedné z nejvýraznějších osobnos
tí z kruhu pražských německých autorů, byla většinou založena fi
lozoficky a s obtížemi by se začleňovala do horizontu dobového čte
nářského očekávání. Snad proto se v prvním dvacetiletí přeložilo
z jeho tvorby jen málo. Čtenářsky nepříliš náročnou novelu Česká
služka přeložil roku 1910 Jan Osten a historický román z renesanční
Prahy Tychona Braha cesta k Bohu byl v překladu Adolfa Weniga vydán
v roce 1917.
161
V českém kulturním životě na počátku století se ozývaly i hlasy
vyslovující výhrady k uměleckým směrům devadesátých ]et. Filozo
fie vitalismu a pragmatismu, zrozená z víry v život, lásku a aktivitu
člověka, byla základem nové koncepce světa. V civilizaci bylo spa
třováno novum, aniž se braly v úvahu její možné negativní důsled
ky. Projevoval se však i pocit, že člověk si tak pro sebe připravuje
past. Stále více se kladl důraz na emocionalitu a sugestivní výraz
a v předválečných letech, hlavně však v době první světové války, se
v původní tvorbě i ve výběru titulů pro překlad uplatňoval vliv
expresionismu, který se v německé literatuře široce rozvinul. Na
tomto pozadí přeložil Josef KodíČek novely německého prozaika
Leonharda Franka (1882-1961) Člověk jest dobrý.
V prvních dvou desetiletích 20. století byla stejně jako dříve i po
zději z němčiny překládána triviální literatura určená především
ženám. V tomto období uvedme alespoň romány Eugenie Marlitto-
vé (1825-1887) v překladu J. L. Turnovského: V sovím hrádku (1905),
Hraběnka Gisela (1909), Na panském zájezdě (1912), Pastouší princezna
(1913) a další.
Závěrem lze shrnout výsledky výzkumu rešeršovaného materiálu,
který je zde samozřejmě předložen ve výběru reprezentujícím na
shromážděné údaje, a vyvodit z nich poznání, že německy psaná li
teratura byla ve sledovaném období zhruba od poloviny 19. století
do roku 1918 recipována v překladech do Češtiny poměrně hojně,
i když samozřejmě v českém kulturním kontextu ztratila své domi-
], nantní postavení z doby obrozenské a předobrozenské. Zajímavé je
' doložené zjištění, že výběr titulů projpřeklad určovanýJiorizontem
I očekávání čtenářů a potřebami naší národní literatury na jedné stra-
j ně koresponduje s vývojovými tendencemiv české literatuře a na
i druhé straně tyto tendence inspiruje. Zároveň je tímto i prokázáno,
s| že česká literatura na konci 19. a na začátku 20. století byla plně in
tegrována do vývojového systému evropských literatur.
162
kého jazyka, protože právě v této oblasti nakladatelské činnosti se
státoprávní změny projevují nejzřetelněji. Je to pochopitelné, uváží-
me-li, že až do této doby byla němčina jazykem na školách a úřadech
běžným, že patřila k obvyklému vzdělání nejen vrstev intelektuál
ních, ale vůbec vrstev městských (a leckde i venkovských), a že byla
takovou samozřejmostí, že překlady krásné literatury z němčiny do
češtiny, ve větší míře vznikající až v období poobrozenském, byly
zhusta považovány ne-li za zbytečné, pak tedy často jen za manifes
taci vlasteneckých pocitů a za pokus ukázat, že čeština je s to vyja
dřovat sebesložitější a sebemoudřejší plody literatur světových, a ni
koli v řadě poslední literatury a kultury německé. Rok 1918 se svým
nadšením pro samostatnost a pro odvrhnutí dosavadního kulturní
ho područí, z něhož se naše kultura od dob obrozenských pokouše
la vymanit, znamenal i uvolnění stavidel a záplavu překladové lite
ratury na našich knihkupeckých pultech. Ostatně svým způsobem
to připomíná i nedávný převrat v roce 3989, který umožnil nebo
dokonce podnítil neuvěřitelný rozmach té překladové literatury, na
jejíž edici v době předpřevratové nebylo z různých důvodů ani po
myšlení nebo pro niž nebyly podmínky. Kromě vrcholných děl se vy
dávají spousty literatury módní, někdy i brakové, spíše efektní než
kvalitní, tak jak po tom volá nenasycený knižní trh, a konzument li
teratury poznává, že byl zatím dosavadní překladatelskou činností či
ediční politikou o taková díla - někdy i „díla“ - připraven, leckdy ja
koby ošizen. Jak dokládá Jiří Levý, pevná překladatelská koncepce
a organické sepětí s aktuálními potřebami Českého národního života
charakterizují však jen práci některých význačnějších překladatelů
této poválečné doby.
Vcelku dochází v prvních desetiletích po politickém osamotnění
k přebujení překladatelské tvorby, a jestliže to platí třeba o anglič
tině a francouzštině, pak to platí tím spíše o němčině. Koncem
19. století, kdy české překladatelství už své schopnosti a možnosti
předvedlo, tu byly první náznaky takového stavu, jak ho charakteri
zoval P. X. Salda v roce 1899: „Přejkladqvá^litejrjtura nás přímo
zaplavuje a dáví.“ V té době se to ovšem netýkalo tolik literatury ňě-
mecké, jako spíše francouzské či anglické. S tím úzce souvisí i úro
veň překladatelské práce, protože kdejaký „znalec jazyka“ cítí příle
žitost se na tomto boomu přiživit a pomoci nikoli zájmu čtenářů,
nýbrž spíše svému kontu. „Věru neubývá překladů na (českém) kniž
ním trhu, je jich tolik, že to vrhá dlouhý stín na literární produkci
původní. Nakladatelé vždy dají přednost překladům před domácí li-
163
teraturou, pokud překlad - přijde o něco laciněji,“ napsal Karel
Čapek v Národních listech v roce 1920. A laciněji přišel nakladatele
takový překlad zdaleka ne proto, že by to byla výlučně otázka ho
norářová, nýbrž především proto, že čtenář z módních důvodů
často raději sahal po překladu než po originálu a že se snobsky do
mníval, že autor cizí mu připraví větší požitek než autor český, na
mnoze dosud neznámý. Někteří čeští spisovatelé - například autoři
detektivek nebo kovbojek - vydávali svá původní díla raději za pře
klady, jen aby jim tak zajistili v snobském čtenářském okruhu větší
odbyt.
Ve dvacátých letech se houfně objevují překlady takových psa-
vých autorů, jako byla například Hedwig Courthsová-Mahlerová
(1867-1950), překládaná například Janem Chajdovským, Karlem
Weinfurterem, Josefem Trumpusem, Julií Vlasákovou, Josefem Ma
tečnou a dalšími. Některé tituly děl této výrobkyně ženských romá
nů stůjtež zde místo komentáře: Má milovaná dívenka, Princezna Lili,
Krásná Miss Lilian, Z prvního manželství, Popelka a dolarový princ aj. Po
dobně hojné jsou překlady z prozaických děl rakouského populár
ního spisovatele Ludwiga Ganghofera (1855-1920). Zcela typické je,
že tato Ganghoferova díla vlastně nebyla překládána, nýbrž převy-
pravována a v knize bývá uvedeno, že překlad byl pořízen „dle
Ganghofera“; například zde jde o tituly jako Dívka s pochodní (1925,
„zpracovala dle Ganghofera“ Štěpánka Holubová-Břežná), Zámek
Hubertus (1918), Klášterní myslivec (1924), Myslivec z hor (1924), Mar
tinská poustevna (1937 - vše „zpracoval dle Ganghofera Bedřich Mo
ravec“) aj. Ono překládání „dle“ samozřejmě vůbec nekoresponduje
s oněmi dále zde uváděnými požadavky volnosti, deklarovanými
Bohumilém Mathesiem, u Ganghofera překladatel pociťuje, že na
nějakém tom slově nezáleží, že lze leccos vynechat a leccos doplnit,
protože není třeba s pokorou přistupovat k mnohomluvnému ori
ginálu, naopak jistým osekáním a zestručněním se čtenáři takový
autor mimoděk přiblíží. Takový přístup je i dnes praktikován u li
teratury odpočinkové, brakové, triviální. Tady samozřejmě platí
Fischerovo konstatování, že při výběru děl k překladu určených je
třeba hlubokého zamyšlení a že nelze podlehnout manýře nekritic
ké obliby některého díla. S jistými výhradami to platí i pro překlad
Karla Maye [Černý kapitán, přel. D. Jam, 1922, Hořčicoví Indiáni, přel.
Jiří Freund, 1937).
Ke slovu se v seriózní překladatelské práci dostává Čím dále tím
výrazněji škola Otokara Fischera (1883-1938). Při překladu je třeba
164
vzít podle Fischera v úvahu, že dílo vzniká v prostředí jiného náro
da, kde je cele zakořeněno. Při jeho transformaci do jiného jazyka sej
musí mít na zřeteli, aby neztratilo nic na své původní aktuálnosti. \^r'
Transformace musí tedy dbát zákonitostí nového prostředí, do ně- .
hož je dílo přeneseno. Jiným předpokladem dobrého překladu je po- |Al<_t
dle Fischera udržet rytmus a ducha originálu i v přeloženém textu. Ay
Přitom nešlo o „otrocké“ formální napodobování díla, jak to lze spa
třovat ve Vrchlického překladu Fausta, naopak proti Vrchlického pře
kladu se Fischer postavil rozhodným způsobem, když konstatoval,
že Vrchlického snaha o přímé napodobování je nežádoucí, že vede
překladatele do slepé uličky a že již rozvinutou národní kulturu
ničím zvláštním neobohacuje. „Doslova lze překládat jenom latinské
kompozice od primy do kvarty,“ konstatuje s jistou nadsázkou Bo
humil Mathesius (1888-1952) v roce 1928 v Kmenu a dodává: „Pře
kládat se má to, co potřebuje kulturní organismus, do kterého se pře
kládá. (...) Překládat je slovo nepřesné, lépe bylo by transplantovat,
verše pak a dobré stylisty transponovat, ano transformovat. Dobře
překládat znamená vyjmout celou tkáň z jednoho kulturního orga
nismu i s kořínky a živnou půdou a opatrně ji přesadit do druhého
organismu. Dobrý překladatel může a má autora znásilnit (je-li potře
ba), zkrátit, prodloužit, doplnit, překomponovat, zkrátka tomu chu
dákovi pomoci. Nejlepší překladatel je ten, který přeloží z autora jenom
titul a ostatní mu dodělá. Přitom je si počínat s hadí opatrností a ho
lubicí prostotou...“ Nepochybně i zde je nemálo tezí vysloveno
s úmyslnou nadsázkou, vezmeme-li do ruky Mathesiovy překlady,
vidíme záhy, jak dalece se svými zásadami řídil a jak dalece tyto zá
sady vyslovil spíše proto, aby šokoval ty, kdo v souladu s předchozí
mi dobami tak lpěli na překladu co nejdoslovnějším. Však ani Oto-
kar Fischer, Jan Zaorálek (1896-1947), Jindřich Hořejší (1886-1941)
a další nesdílejí Mathesiovy názory beze zbytku. Bylo by věru poše
tilé chtít všechny Fischerovy a Mathesiovy současníky identifikovat
jako představitele jedné, tedy Fischerovy školy. Obdobně nelze roz
škatulkovat původní literární tvůrce a opatřit je neměnnou nálepkou
tu romantismu, tu naturalismu, protože nikde nejsou tyto „záhony“
přesně vymezeny a nikdy nelze říci, že by autor nepřesahoval z jedno
ho záhonu do záhonu druhého. Byl snad Eduard Mörike (1804-1875)
pozdní romantik? Byl to snad „už“ realista? Onoho nesmyslného už
se používalo v padesátých letech s úmyslem demonstrovat méně-
cennost „nerevolučního“ romantismu a zdůrazňovat „pokrokovost“
kritického realismu jako vyššího vývojového stupně. Nebo byl Möri-
165
ke snad reprezentantem biedermeieru? Nebo měl od každého něco?
Cožpak lze z Boženy Němcové odečíst prvky romantické či prvky
realistické, ba i prvky biedermeieru tak, aby se nám z toho všeho ne-
vytratila naše paní Božena Němcová? A tak nelze ani příslušnost pře
kladatelů k některým školám brát kategoricky, rigorózně, strnule.
Uvnitř tzv. Fischerovy skupiny, nebo, chceme-li, školy jsou tedy
značné individuální rozdíly. Lze říci, že Fischerova škola byla pře
devším zaměřena na revizi doby minulé, zejména na kritiku školy
lumírovské, a přitom spíše na její pietní pohřbívání než na její za
tracování. A přece se samozřejmě ještě na počátku první republiky
objevují překlady staré školy, např. Vrchlického překlad Schillerovy
Písně o zvonu (1924).
Na překladatelské scéně se pevně zabydlel již mnohokrát zmíně
ný Otokar Fischer, jehož hlavní překladatelská zásluha patří litera
tuře německého iazvka. Otokar Fischer byl profesorem Univerzity
Karlovy a _ordináriem germanistiky, k německému jazyku měl nej
blíže. Jistě stojí za zmínku, že své teoretické statě z oblasti transla-
tologie i germanistiky psal zásadně česky, například dvousvazkovou
monografii o Heinrichu Heinovi. Otokar Fischer se samozřejmě za
mýšlel nad svou - a nejen nad svou - činností překladatelskou.
Nebyl prost pochybností, zda a jak dalece je účelné se překládáním
zabývat, zda je vůbec možné dospět k adekvátnímu překladu, o kte
rém by se dalo říci, že je něco jako kongeniální. Fischer se zamýšlí
již nad tím, jak překládat titul díla, což leckdy bývá odbýváno nad
řazeným, povýšeným úsměvem. „Je nemožné v cizím jazyku podr
žeti aliteraci i asonanci spolu se smyslem, např. u Hofmannsthalova
díla Der Tor und der Tod; jen v původním názvu Goethových Wahl-
verwandtschaften je zvláštnost německého kompozita spojena s upo
mínkou na někdejší názvosloví chemické; přeložit doslova nadpis ly
rického dialogu Herr und Herrin Richarda Dehmela (1863-1920) Pán
a paníbjlo by banalitou; Erdgeist (1895, česky 1914 pod titulem Lulu)
Franka Wedekinda (1864-1918) rozechvívá v originále asociace, jež
se v překladu ztrácejí: Die Götzendämmerung (1889, česky s titulem
Soumrak model, 1913) Friedricha Nietzscheho (1844-1900), ale i jeho
Also sprach Zarathustra (1883-1891, česky ve Fischerově překladu
Tak pravil Zarathustra, 1932), Reineke Fuchs (1794) nebo Hermann
und Dorothea (1798, česky Jungmannův překlad Heřman a Dorotka
1841) Johanna von Goetha (1749-1832) - pravá nesnáz počíná se
hned tituly a často a častokrát je nutno při nadpisu díla voliti opis
nebo zcela volnou náhradu.“ 125
166
Připomeňme zde, jak Otokar Fischer pracoval svědomitě, i když
překládal text jen pro potřeby své rodiny, pro své děti, bez úmyslu
překlad odevzdat tisku. Když se - výhradně pro své děti a pro do
mácí potřebu - pustil do překladu slavných klukovských příběhů
Max und Moritz (1865) od Wilhelma Busche, zvolil titulek s velkým
citem: uchoval aliteraci i rytmus titulu díla a nazval je Vít a Véna
(vyšlo posthumně z pozůstalosti v roce 1959). Dejme za pravdu Oto-
karu Fischerovi, že v titulcích překladů bývá veliká obtíž a že není
při práci překladatelově nic škodlivějšího nežli překlad titulu díla
podcenit. 126
OznaČili-li jsme Otokara Fischera za goethovského překladatele
bezmála kongeniálního, musíme si uvědomit, s jakou pokorou Fi
scher ke Goethovu textu přistupoval. Fischerův pro naše účely zkrá
cený text následující úvahy pochází z roku 1929.
„Markétčina duma u kolovrátku Meine Ruh ist hin je intonována
protikladem zvuků u a i (Fischerův překlad*. Můj klid ten tam, I mé srdce
je mdlé, I už nedojdu míru, I už nikdy ne. ~ J. V.); obdobně, zcela nevy
stižitelně, Poutníkova noční píseň Uber allen Gipfeln ist Ruh (Fischerův
překlad: Nad vrcholky strání f avýŠ f ticho je, ni vání f necítíš f v korunách
vát; f už ptáčkové došvitořili. f Počkej, jen chvíli, též budeš spát. ~ f. V.) atd.:
bylo by vůbec rozumné žádat, aby ke všem jinakým požadavkům
tzv. věrnosti obsahové a formální přistupovalo ještě toto přání po
identitě hudby slov? Dojista že nikoliv, neboť pak by se překládání
změnilo v jakousi hračkářskou křížovku, která by nutila k německé
mu Ruh hledati nějaký náš adekvát ne tak podle smyslu, ale podle
zvuku, nějaký ruch nebo tlum nebo šum nebo hru. Ale když báseň
pozbude své hudebnosti, tj. svého znaku nejdůležitějšího, nebylo by
lip nechat ji nepřeloženu? A když se podaří zachovat její hudbu, leč
na úkor obsahu, je to pak vůbec překlad? Nebylo by lip z analogic
ké nálady pokusit se o původní vystižení duševního stavu, tj. o vlast
ní, novou báseň, jíž by onen Verlaine nebo Goethe byl snad jedním
z popudů, ale nikoli předlohou? Není třeba z oblasti tlumočnické
(dnes rozuměj: překladatelské - J. V.) vůbec vyjmouti lyriku nejly
ričtější, tedy právě nejpodstatnější část poezie, vyznačenou třeba
v německé literatuře linií Stormovou nebo Mörikovou nebo Hölder-
linovou?“
Fischer formuluje tyto otázky úmyslně tak zdánlivě bezútěšně,
aby naznačil, že plně chápe zásadní odpor nejednoho ctitele cizí poe
zie proti pokusům o její přenášení. Fischer si ovšem uvědomuje, že
„je řada míst, kde nám rodný jazyk dává možnost úspěšného soutě-
167
žení s cizím. Oslovuje-li Goethe v Písni Měsíci svou řeku lim ,Flies-
se, fliesse, lieber Flussľ, máme my, řekneme-li ,Plyň a plyn, má říčko
jenľ, nejen obdobnou onomatopoji vyjadřující tekoucí pohyb, ale
můžeme deminutivem zdůvěrnit oslovení: končili se kouzelné verše
Johanna Christiana Friedricha Hölderlina (1770-1843) o půli života
,... im Winde klirren die Fahnen*, můžeme hořkost přírodního zvu
ku ještě zostřit postpozicí slovesa a zakončit pointou , větrem prapo
ry řinčí* apod.“ Příkladů uvádí Fischer ovšem více. Dovozuje tak, že
tam, „kde narážíme na nepřekonatelné obtíže podmíněné struktu
rou cizího jazyka a odlišností našeho, tam běží o to, aby v rámci pře
kladových možností byly nalézány náhrady prýštící z ducha jazyka
mateřského. (...) Překlad uměleckého díla má platnost a oprávněnost
tehdy, je-li uměleckým dílem sám.“127
Otokar Fischer kritizuje překladatelské názory Theodora Mommse-
na (1858), který se domnívá, že se snáze překládá do jazyka blíz
kého, příbuzného, a dochází dokonce k tomu, že spíše opak je
pravdou. Ostatně Fischerovy překlady dokazují, jak vážně on sám
k problémům přistupoval. Tak například jeho český překlad (1931)
historické hry Alžběta anglická (1930) Ferdinanda Brucknera (1891-1958)
je toho důkazem.
K překladatelským problémům se Otokar Fischer vyjádřil i bás
nicky, a to polemikou s pražským německým spisovatelem Otto Pic-
kem (1887-1940), známým zprostředkovatelem obou kultur. Otto
Piek úvod k této polemice napsal německy, je zde citován překlad vy
nikajícího překladatele O. F. Bablera z Pickovy knihy Básně:128
Překladatel
V záchvatu, jenž z něho není,
k cizímu se přissá krvácení,
ač se zrodí, čeho nezplodil.
Cizí tón to v novém ožil hlase,
ale krev - tak zuří zas a zase -
neproudí tam z jeho žil.
168
A kdo jeho vlastní čekal dílo,
zří, že, tuhnouc, dravě se to slilo
v živou změť, jež dýše, studená.
Ale on v své bezelstnosti ryzí
ví: ta směs, jíž dal své všechny mízy,
není sen, jenž miatrům ve tvar z t u h .
Kdys, když, ach, své skromné neznal ceny,
mnil se mocný být a vyvolený,
mněl, že sám všech neměnných je d r u h .
Jako by Otokar Fischer chtěl svými verši jen potvrdit to, co vyjá
dřil jindy a jinde: „I není překladatelství omezováním osobní svobo-
169
dy, nýbrž naopak, jejím množením, nepodniká se s rezignovanými
pocity méněcennosti, nýbrž z nadbytku a z duše přetékající...*130
Otokar Fischer byl taková osobnost, že v době jeho tvůrčí epo
chy málokdo překládal Goetha, zejména jeho básně. Přece se vsak
odvážní překladatelé našli, mezi nimi někteří znamenití. Tak na
příklad Erik Adoíf Saudek (1904-1963) veími dobře přeložil Utrpení
mladého Werthera (1927, méně významný překlad pořídil již předtím
pod týmž titulem v roce 1925 Alfons Breska, 1873-1946), Viléma
Meistera léta učednická přeložili v roce 1928 společně Vojtěch Jirát
(1902-1945} a E. A. Saudek, Partu {1927} a Silvestrovský prolog (1932)
O. F. Babler (1901-1984), Novou Meluzínu v roce 1930 Marie Dolejší,
Italskou cestu (1930) K. Arnstein a B. Plecháčová, Lóže (cyklus zed-
nářských veršů, 1930) A. Hartl, autobiografii Z mého života. Báseň
a pravda (1932) v roce 1932 Jan Kamenář (1875-1952), Maršál Bos-
sompiere (1932) Miroslav Novotný, Pandoru v roce 1938 Pavel Eisner
(1889-1958) aj.
Mezi dvěma světovými válkami přeložil Otokar Fischer vedle
Fausta131 a Urfausta132 Dramata prosou [K Šhakespearovullni, dramata:
Götz z Berliching, Clavigo, Stella, vše 1927), další dramata (přeložili
vedle O. Fischera Pavel Eisner, Jan Kamenář a Erik A. Saudek, 1931),
Goethovy básně (např. Západovýchodní aíván, 1928, Římské elegie a Be
nátské epigramy, 1921), zejména balady (1931, 1932, 1937, Balada o za
puzeném a vracejícím se hraběti, 1931), jen“o Deník (1932), Lüin park
(1932), román Spřízněni volbou a jiné prózy (1932 spolu s Josefem Fi
scherem (1891-1945), Fragmenty a improvizace z mládí (1927) aj.
K dějinám překladu nepochybně patří i recenze významných pře
kladů, které se objevovaly v denním tisku. Tak Pavel Eisner na stra
nách Prager Presse a Karel Polák (1903-1956) v Časopise pro moder
ní filologii analyzovali vždy se znalostí věcí a s velkým pochopením
nejrůznější překlady, zejména překlady Fischerovy. Zvláště Polákův
přístup byl oproštěn od emocí, byl velmi střízlivý a dokázal jednot
livé překlady hodnotit s nadhledem, přičemž kladl nemalý důraz
na věrnost - nikoli doslovnost! - ve vztahu k originálu. V recenzích
nezapomínal na souvislost s dosavadními překlady a na jejich vzá
jemné srovnání, vysoko vyzvědal překlady Otokara Fischera i Erika
A. Saudka, zato však vytýkal překladu Goethova Götze von Berlichin-
gen od Františka Kubky (1894-1969) matnost a bezbarvost. Měl jisté
výhrady někdy i k Saudkovi (příliš bujný temperament), vysoce hod
notil Fischerovy schopnosti, cenil si, že je srozumitelný, blízký lido
vé mluvě, český v nejlepším smyslu slova, expresivní a přitom jadr-
170
ný a výstižný. Eisnerův přístup je trochu jiný, vychází i z radosti ze
slovních hříček, i z potěšení z neotřelých, nových a výstižných výra
zových prostředků. Byl přesvědčen, že Fischerovy překlady mohou
Goethovu dílu pomoci k cestě mezi české čtenáře, vysoce hodnotil
snahu nakladatelství Borový vydat šestnáctisvazkový výbor z Goe-
thových spisů s důrazem na překlady Fischerovy. Tyto překlady jsou
vytvořeny „definitivním a plně obrozeným národním jazykem“. Uvě
domoval si, že Fischerův překlad mladého Goetha „je překladatelský
výkon historického významu. Mnozí před ním se snažili a ztrosko
tali, protože ztroskotat museli, i kdyby byli měli Fischerovy enormní
subsidie, ale prostě jazyk nebyl dosud tak daleko.“133 V Rozpravách
Aventina se Pavel Eisner domnívá, že ve srovnání s předchozími f au-
stovskými překlady - má na mysli překlad Josefa Jiřího Kolára, Fran
tiška Vlčka, Jaroslava Vrchlického, nepublikovaný překlad Ladislava
Quise - má Fischer z každého ze jmenovaných překladatelů onu
„světovou duši“ a Faust v jeho podání je mystériem slova. Je to pře
klad spolehlivý, věrný a přitom originální, je to mistrovské dílo,
jehož bezprostřednost, čistota a nekonvenčnost byly jeho hlavními
vlastnostmi, přičemž jeho pramenem byl dynamický jazyk. „Fische
rův překlad znamená Goethovu renesanci v Čechách.“134
S velkým pochopením si všiml Fischerova překladu Fausta i Voj
těch Jirát v časopise Plán (1929730). Jirát vyzvedl dva typy překladu,
jednak ten, který by by] náhradou originálu, jednak ten, který se
stává samostatným uměleckým dílem. Odmítl rozhodným způso
bem poetické poučování 19. století jako zcela nepostačující k vytvo
ření samostatného literárního žánru, jímž se překládání v Jirátově
pojetí stalo. Jirát zdůrazňoval myšlenku věrnosti překladu, která však
rozhodně nebyla identická s doslovným překladem. Na Vrchlického
příkladu předvedl, že čím doslovnější byl překlad, tím vzdálenější
byl původnímu myšlenkovému obsahu. Proto se Jirát přimlouval za
metodu Fischerovu, tj. za překlad, jehož věrnost se manifestovala
v srozumitelnosti hlavní ideje. I takové umělecké dílo může ovšem
zestárnout, vždyť stejně tak zestárnou umělecké konvence a výrazo
vé prostředky jazyka, takže umělecké dílo třeba nemusí a nemůže
být stále-aktuální, avšak ani tak neztrácí uměleckou hodnotu. Jirjí-
tovo pojexinání Dva překlady Fausta vyšlo v roce 1Q3CLV knižní formě.
Tam analyzoval autor rozdíly mezi překladatelským pojetím Vrch
lického a Otokara Fischera na příkladu Goethova Fausta.
Otokar Fischer věnoval své srdce Goethovi, zatímco Schiller u ně
ho přišel do jisté míry zkrátka. Nejen to. Zatímco se Fischerův pře-
171
klad Fausta objevuje na jevišti až do dneška a hovoří se o něm jako
-o překladu nepřekonaném a někdy i nepřekonatelném, jeho překlad
Schillerových Loupežníků (knižně 1955) tento punc nepřekonatelnos-
ü zdaleka nemá. To může být dáno ovšem i nesouměřitelností Lou
pežníků a Fausta co do umělecké úrovně, avšak především je to zřej
mě dáno překladatelovým vztahem k oběma originálům. Ostatně
Fischerovo )méno coby překladatele schillerovského se objevuje sku
tečně sporadicky. Z let 1918-1945 si připomeňme pceklady z Friedri
cha Schillera od Jaroslava Vrchlického {Píseň o zvonu, 1924), od Jana
Kamenáře (1875-1952, Básně, 1944), od Václava Renče [Marie Stuar-
tovna, 1944, Valdštejn, 1944), Františka Vrby [Mesinská nevěsta, 1942),
___ \ od Pavla Tkadlece {Úklady a láska, 1944). Je vůbec pozoruhodné, že
v
< J mezi dvěma světovými válkami se Schiller vydával velmi zřídka, vět-
• O , [ šina děl pak je dokonce datována válečnými léty.
<v7 ty Velmi kladný vztah měl Otokar Fischer k Heinrichu Heinovi, o kte-
<^s&^^rém dokonce napsal dvousvazkovou velmi hodnotnou monografii.
^ ^ Otokar Fischer přeložil Heinův Passionál (1925). Jako překladatel
Heina se objevuje mezi dvěma světovými válkami i Eduard Bass
(1888-1946; Německo, 1923, Písně o tvoření, 1932), Václav Kůst {Roman-
cero, 1926) a bürgerovský překladatel Bedřich Beneš Buchíovan
(1885-1953; Romancero, 1929), Zdeněk Kalista (1900-1982) a Alfred
Fuchs (oba společně přeložili Výhor básní, 1924), František Zeman
a E. Barbašová (Z pamětí pána von Schnabelevopski, 1928).
Pozoruhodný je i jiný jev: před první světovou válkou se překlá
dali někteří autoři, zejména rakouští, jejichž dílo jako by bylo po
roce 1918 odsouzeno k zapomnění. Skoro nepochopitelné je to na
příklad u autorky před válkou tak oblíbené, jakou byla Marie von
Ebner-Eschenbach (1830-1916), která měla na začátku století v čes
kých zemích hodně čtenářů, a to jak čtenářů mocných německého
jazyka, tak čtenářů vyhledávajících literaturu překladovou. Jediné
její dílo, které spatřilo po první světové válce světlo světa v českém
jazyce, byl román Božena (česky 1922), zatímco její i dnes vyhledáva
né novely a povídky se edicí nedočkaly. Snad to bylo způsobeno na
kladatelským í čtenářským odklonem právě od literatury rakouské,
snad to byla reakce spíše na politické, nikoli na kulturní dění, nej
spíše to však byla reakce na čtenářskou tendenci vyhledávat knihy
přinášející něco nového nejen po stránce obsahové, ale i po stránce
umělecké, proto se na knihkupecké pulty dostávaly především knihy
z přelomu století, kde česká kultura musila zachytit celoevropský
vývoj.
172
Překladatelé a nakladatelé se obraceli zejména k naturalistům, ex-
presionistům, novoromantikům, k moderním vypravěčům, prostě
k autorům přelomu století a mladým spisovatelům začátku století
dvacátého. Tak se „učil česky hovořit“ například Hermann Bahr
[Okamžik - přeložil v roce 1923 známý spisovatel Emanuel Lešehrad,
71877-19557), J- R- Becher (román Spravedlivá válka čili Levisit v pře
kladu z roku 1923 od básníka S. K. Neumanna 71875-19477), Hans
Heinz Ewers [Alraune, přel. Jiří Ščerbínský, 1919; totéž pod titulem
Alrúna přel. Hugo Filla, 1921; Můj pohřeb a Ukřižovaný Tannhäuser
a jiné hrůzné příhody, oboje přel. Karel Koschon, 1920; Poslední vů
le nevěstčina, přel. F. H. Smolík, 1923; Hrůza, přel. Karel Weinfurter
a E. Šubert, 1926), Stefan George [Básně v próze, přel. v roce 1936 ka
tolický básník Jan Zahradníček 71905-19607; Tři legendy, přel. v roce
1929 O. F. Babler 71901-19847), Hermann Sudermann (román Starost,
přel. Alexander Fleischer v roce 1928; Tělo a ďábel, přel. O. Klein
a K. Weinfurter v roce 1932), Arthur Schnitzier {Tereza. Kronika žen
ského života, přel. Růžena Thonová, 1930), Hugo von Hoímannsthal
[Legenda o Josefovi, 1922; Dobrodruh a zpěvačka aneb Dary života, 1930 -
oboje přel. Alfons Breska 71873-19467), Bruno Brehm [Smějící se bůh
v překladu Růženy Thonové z roku 1929; román Ani císař ani král,
přel. roku 1935 František Václav Krejčí 71867-19417; román o Františ
kovi Ferdinandovi Apis a Este, přel. Ladislav Drůbek, 1935), Gerhart
Hauptmann [Tkalci, přel. v roce 1922 Jakub Rydvan a L. Janoušek;
Fantom, přel. 1926 budoucí hlavní hitlerovský kolaborant a protekto-
rátní ministr Emanuel Moravec 71893-19457; Ostrou velké matky čili Zá
zrak na Ile des Dames, přel. 1926 Olga Laurinová 71892-19507; Mořská
panna, přel. 1938 Eva Formanova 71910-19807), Bertolt Brecht (Tří-
grošový román v překladu Jaroslava Zaorálka 71896-19477 z roku 1935),
Lion Feuchtwanger [Žid Süß, přel. Boh. Rovenský, 1930; Úspěch, přel.
Josef Kodíček, 1933; Válka židovská, přel. v roce 1933 Ivan Olbracht
71882-19527), Anna Seghersová [Únor, přel. Oldřich Preč, 1934), Her
mann Hesse [Stepnívlk, přel. Jiřina Fischerova, 1931; Siddhárthan, přel.
1935 básník Petr Křička 71884-19497), Bernhard Kellermann [Tunel,
přel. B. Jirsík, 1920, 7vyšlo u J. R. Vilímka ještě v několika dalších vy-
dáních7; Moře, přel. Marie Wegrichtová, 1922; Jester a Li, román touhy,
přel. Alois Přibyl a Karel Kraus, 1924; Vladaři snů, přel. František Feigl,
1927), Heinrich Mann (drama Madame Legros, přel. Jan Löwenbach,
1924; Hlava, 1925; Chudáci, 1925; Poddaný, 1925, vše přel. František
Bicek; Liliana a Pavel, přel. Antonín Horský, 1927; Profesor Neřád,
konec tyranův, přel. Pavel Eisner, 1930; Neznámý, přel. v roce 1931 pro-
173
zaička Božena Benešová 71873-19367; Velká věc, přel. V. Vitinger,
1932), Klaus Mann (román ze života Čajkovského Patetická symfonie,
přel. Jan Münzer, 1936; protifašistický román Mefisto, přel. Markéta
Slonková, 1937), Thomas Mann (Smrt v Benátkách, přel. Rudolf Paz^
derník, 1927; Kouzelný vrch, přel. společně v roce 1930 Jitka Fučíko
vá, Pavel Levit a Jan Zahradníček; Malý pan Friedemann, přel. Růžena
Thionová, 1930; Josef a bratři jeho, přel. v roce 1934 Ivan Ol-
bracht a Helena Malířova 71877-19407; Odpovědí, přel. Otokar Fischer,
1937; úvahu Freud a budoucnost přel. Pavel Eisner, 1938) aj.
Pro čtenáře, ovšem pro trochu jinou vrstvu, byli přitažliví i auto
ři píšící prostě, jednoduše, ale na úrovni, jako například Hans Falla-
da [Občánku, a co ted?, přel. Josef Vrbata, 1933; Sedláci se bouří, přel
Zdenka Hofmanová, 1934; Ubohý pan Kufalt, přel. Olga Laurinová,
1934; Staré srdce jde do sväa, přel. Milan Rusinský, 1938; Měli jsme díť'
a Vlk mezi vlky, oboje přel. Jan Münzer, 1938), Erich Kästner [Fabián
přel. v roce 1933 Miloš Hlávka 71910-19457; Létající třída, přel. Marti
Třísková, 1935; Stalo se 35. května, 1935; Zmizelá miniatura, přel. Jan
Rybář, 1937; Lyrická domácí lékárnička, přel. Jan Münzer, 1939) aj.
Klasika se ovšem těšila úctě vždy, i stará literatura se tu a tam pře
kládala, i když nacházela ohlas zejména v intelektuálních kruzích,
např. Hans Sachs (Původ české země a království, přel. Antonín Hartl,
1936; Šprýmy a masopustní reje, přel. Jan Kamenář, 1927), Hans Jacob
Grimmelshausen [Dobrodružný Simplicissimus, přel. Jaroslav Zaorálek,
1929), Johannes von Saaz 7von Tepty [Oráč a smrt, přel. Pavel Eisner,
1938). Z osvícenské literatury to byl především Gotthold Ephraim
Lessing [Bajky, přel. O. Reindl, 1932; Mina z Barnhelmu nebo Štěstí vo
jenské, přel. Josef Kratochvíl, 2. vydání 1926), z období Bouře a vzdor
(Sturm und Drang) Gottfried August Bürger [Příhody barona Prášila,
přel. Bedřich Beneš-Buchíovan, 1924), z přechodného období mezi
klasikou a romantismem Jean Paul [Myšlenky o knihách a autorech, přel
O. F. Babler, 1932), Heinrich von Kleist [Robert Guiskard, vévoda nor
manský, přel. Otokar Fischer, 1926; Tanečník a loutka, přel. E. A. Sstu-
dek, 1930), z romantického údobí Clemens Brentano [Život přesvaté
Panny Marie, přel. Matěj Fencl, 1929; Z kroniky potulného žáka, přel. Ja
roslav Šťastný, 1936), Nikolaus Lenau [Jan Žižka, obrazy z husitské voj
ny, přel. Antonín Hartl, 1934), z období biedermeieru Eduard Mörike
[Mozartova cesta do Prahy a jiné povídky, titulní povídku přeložil Jan
Čep 71902-19747, povídky Stuttgartský Křížalníček a Poklad Jan Za
hradníček 71905-19607, výběr z jeho básní František Pastor, 1927),
z období realismu Annette von Droste-Hülshoff (Židův buk, přel.
174
O. Reindí, 1938), Gottfríed Keíler (Sedm legend, přel. Bedřich Beneš-
-Buchlovan, 1924; Zelený Jindřich, přel. Bedřich Václavek 71897-19437
v r. 1931; Lidé Seldwylští, přel. E. A. Saudek, 1934), Conrad Ferdinand
Meyer [Jíra Jenač. Kus historie bündenské, přel. Rudolf Pazdemík, 1927;
Pokušení Peskarovo a Světec, přel. Jitka Fučíková, 1930; Svatba mnichova.
Výstřel z kazatelny, přel. 1934 Bedřich Fučík 71900-19847), Theodor
Storm [Jezdec na bílém koni, přel. J. Satranský, 1906; Sněhurka u trpaslí
ků, přel. O. F. Babler, 1925), Carl Spitteler [Moje příhody z nejútlejšího
mládí, přel. Josef V. Kavka, 1926; Poručík Konrád. Obraz, přel. Josef
V. Kavka, 1921; Gustav, přel. 1939 Otto Piek 71887-19407), expresio-
nistický průkopník Alfred Doblin [VaUštejn, přel. Miloslav Novotný,
1931; Berlín, Alexandrovo náměstí, přel. Zdeňka Münzerová, 1935), Leon-
hardt Frank (Karel a Anna, přel. Jarmila Haasová-NeČasová, 1929;
Bratr a sestra, přel. Jan Grmela, 1930; Ochsenfurtské kvarteto, přel. Bed
řich Václavek, 1930; V posledním vagóně, přel. Miloš Hlávka, 1932; Ze
tří milionů tři, přel. Jaroslav Zaorálek, 1932; Milenci vesnách, přel. Lída
Faltová, 1937) aj.
Byli překládáni a vydáváni i němečtí spisovatelé z Českých zemí,
například báseň Friedricha Adlera pod názvem Do památníku mladého
člověka vydali v roce 1930 Viktor a Marie Roubalovi v překladu Jaro
slava Vrchlického. Je dobře známo, že Friedrich Adler to byl, kdo
sám překládal verse Jaroslava Vrchlického do němčiny a staral se
o propagaci českého básníka v německy mluvící oblasti. Pokračují
překlady z díla Siegfrieda Kappera, onoho Kappera, který byl objek
tem někdejší neblahé Havlíčkovy antisemitské kritiky. V roce 1921
vydal a uspořádal Jan Krejčí jeho Výbor ze spisů, překladatel uveden
není. Básnické dílo Moritze Hartmanna přeložil Karel Hartmann
{Kalich a meč, 1935) a E. Makovcová-Illov (Selská rebelie, 1925), Adalbert
Stifter byl překládán a vydáván vlastně ve všech dobách, Cornelii pře
ložil 1944 Antonín Pasek, Granit (1939) přel. Josef Staněk, Hrad bláz
nu Františka Stolzová (1929), Lesní poutník (1933) nemá uvedeného
překladatele, Vesničku na suchopáru přel. v roce 1940 František Pastor,
ten přetlumočil i Zatmění slunce 8. července 1842 (1927), román o bo
jích Přemyslovců Vítek (1926) přeložila Milena lilová. V první polovi
ně 20. století se v českých časopisech objevují jednotlivé básně Rai-
nera Marii Rilka. První překlady publikují Jozef Tkadlec (= Samuel
Verner) a O. F. Babler, dva z nejpilnějších rilkovských překladatelů
vůbec. Knižní překlady z Rilka zahajuje v roce 1927 Tkadlecův pře
klad Knihy o chudobné smrti (= 3- oddíl Knihy hodinek), důležitým pře
kladatelským činem byly Elegie z Duina (přel. Pavel Eisner, 1930),
175
čímž podle Oldřicha Králíka (v časopise Akord 1939740) začíná „ví
tězný vpád Rilkova ducha do české literatury“. V letech 1930-1944
vyšlo kromě řady časopiseckých otisků podle konstatování Jiřího
Stromšíka135 dvaadvacet knižních titulů, z toho sedm v roce 1937,
kdy rilkovská vlna podnícená desátým výročím Rilkovy smrti vrcho
lila. Skoro polovinu těchto vydání činí drobné bibliofilie. Rilkovská
recepce se od předchozí liší i obsahem, kdy zájem o domnělého ad
vokáta české věci se orientuje na zralé dílo, vedle Knihy hodinek (přel.
Jozef Tkadlec, 1927-1941) se ve větších výborech překládá Kniha ob
razů a Nové básně (přel. Vladimír Holan ve svazku Slavení, 1937), vy
cházejí i Sonety Orfeovi (přel. Václav Renč, 1937) a Rilkovy francouz
ské verše v překladech Vladimíra Holana Růže, Okna a Sad (1937).
Z prózy vycházejí konečně i Zápisky Malta Lauridse Brigge (přel. Jan
Zahradníček, 1933). Vladimír Holan je označován dokonce za Rilko
va žáka, Rilkova recipienta Jana Zahradníčka nazývá Arne Novák
v Lidových novinách 1938 trubadúrem Smrti. Podle Stromšíka byl
Rilke u nás v této době nejen recipován, nýbrž dokonce integrován
do České lyriky. Za zmínku zde stojí velmi zasvěcený pohled Oldři
cha Králíka pod názvem Rilkova poezie v českých překladech.136
Velmi frekventované je jméno překladatele Jana Grmely. Ten pře
ložil mj. novelu Oskara Bauma Osudná láska (1931), romány téhož au
tora Pokus o život (1927) a Soud lásky (1931). Dílo Maxe Broda, který
byl dokonce odměněn i československou státní cenou v roce 1930 za
literaturu v kategorii německy psaných děl, si mezi válkami získalo
řadu Čtenářů, takže není divu, že vycházel hojně i v české řeči. Tak
Alfred Fuchs přeložil Brodovu knihu Leoš Janáček - život a dílo (1924).
Janáčka Max Brod vlastně objevil pro českou kulturu. Jan Grmela
přeložil mj. Brodův román Život s bohyní (1927), jeho renesanční
román Reubeni, kníže židovské (1929) a komedii Zázračný kaktus opuncie
(1934)- V téže době se začíná výrazně uplatňovat Pavel Eisner, jehož
zprostředkovatelská funkce mezi oběma kulturami je nedocenitelná.
V roce 1934 přeložil Brodův Osudný rok. Povídku Franze Kafky Pro
měna přeložil František Pastor (1929), Kafkův román Zámek uvedl
česky Pavel Eisner (1935). Román Gustava Meyrinka Bílý dominikán
vysel česky v roce 1927 (překlad Antonína Bayera), Noc Valpurgina
v překladu téhož zprostředkovatele obou kultur vyšla česky v roce
1925, stejně tak Bosákův rozhlas (1928) a Zelená tvář (1925). Jan Grme
la překládal i díla Hugo Saluse Modré okno v roce 1925 a Krásnou Bar
boru v roce 1924, zatímco Výbor básní (1927) téhož autora přeložil An
tonín Kurz a pod titulem Básně vyšel výbor z pera překladatelky
176
Marie Rixové-Meislové v roce 1929- Rudolf Čížek přeložil Slovanskou
lásku (1929) a Útočiště trpících (1928) od spisovatelky Aloisie Kirschne-
rové, píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Franze Spundu [Egypt
ská kniha mrtvých, 1926, Žlutý a bílý papež, 1929) překládal Antonín
Bayer. „Brněnský Gerhart Hauptmann“, jak byl nazýván Philipp Lang-
mann díky svému velkému úspěchu po inscenaci dramatu Barthel Tu-
raser, měl posléze úspěch i u čtenářů [Bartoš Tuřanský, přel. Karel Že-
lenský, 2. vydání 1925). Nejvíce překladů z díla Egona Erwina Kische
bylo vydáno až po druhé světové válce, avšak již mezí válkami vyšla
například kniha Caři, popi, bolševici (přel. Jarmila Haasová, 1929), Kri-
minalistický cestopis (přel. táž, 1932), román Pasák (přel. Josef Bláha,
1922), Prašná brána (přel. Jarmila Haasová-Nečasová, 1928), Vojákem
pražského sboru (přel. táž, 1930), Zuřivý reportér (přel. táž, 1929). Velký
rozruch způsobil překlad nazvaný Zajatec Hitlerův, vydaný v roce
1933 Levou frontou, překladatel nebyl uveden. Šlo o překlad auten
tické aktuální reportáže v originále s titulem Aus den Kassematten
in Spandau, podávající otřesné svědectví o vězeňských poměrech
v hitlerovském Německu poté, co byl E. E. Kisch zadržen v souvis
losti s požárem Říšského sněmu. Dílo trutnovského rodáka Josefa
Mühlbergera Hus v Kostnici přeložila v roce 1931 Olga Laurinová.
Rozporuplný autor Hugo Sonnenschein, komunista, trockista, vě
zeň z Osvětimi, posléze pak obviněný z konfidence vůči gestapu,
patrně však oběť partajního poúnorového rasistického šílení, byl pře
kládán zřídkakdy, u překladu jeho Krize či rozklad v Kominternč (1929)
nebyl uveden překladatel. Román jihlavského rodáka Karl-Heinze
Strobla Hlava vyšel 1922 v překladu H. Richtera, Vzpoura ze záhrobí
v roce 1923 v překladu K. Černého. V třicátých letech přichází vlna
emigrantů z Německa, což s sebou nese jisté změny v ediční politi
ce. Samozřejmě že vycházejí i díla těch autorů, kteří do Českoslo
venska přišli, zejména pak těch, kdo se zde chtěli usadit (Bruno
Frank: Cervantes, přel. Pavel Levit, 1935; Politická novela, přel. Milada
Sotonová, 1934; Fritz Walter Nielsen: Kniha v plamenech, přel. Helena
Sommerová-Matoušková, 1936 aj.). Na našem území vzniklo několik
dalších nakladatelství, která vydávala knihy také v německém jazyce
(Malik Verlag), avšak klidná ediční činnost trvala jen několik let.
Specifická situace nastala v roce lQffi kdy byla Československá
republika okupována hitlerovským Německem. Ediční politika v do
bě nacistické okupace, pokud o něčem takovém jako ediční politika
lze v této době vůbec hovořit, byla samozřejmě dána skutečností, že
bylo možno vydávat jen to, co mělo největší naději na vydání, a to
177
byly především překlady z němčiny. Díla všech Židů i samozřejmě
všech emigrantů (např. bratrů Mannů) byla z edičních plánů zcela
vyloučena. Např. pokud jde o Heina, byla edice jeho děl v době tzv.
protektorátu v letech 1939-1945 naprosto znemožněna právě proto,
že Heinrich Heine byl židovského původu, a jeho díla tudíž hořela
na středověkých hranicích v roce 1933 po celém Německu. Ke cti
překladatelů a nakladatelů třeba říci, že jen zcela výjimečně se na
knižním trhu objevily knihy autorů režimu poplatných (Hanns
Johst, Pošetilost lásky, přel. Vladimír Procházka, 1941). Není divu, že
se editoři a nakladatelé výrazně obracejí k německé klasice: Friedrich
Jc_hiller, Gotthold Ephraim Lessing [Emilia Galotti, přel. Bohumil
Mathesius, 1943; Hamburská dramaturgie, přel. J. Pospíšil, 1941; Mina
z Barnhelmu, přel. Bohumil Mathesius, 1941), Gottfried August Bjir-
ger (prášilovskou prózu Podivuhodné cesty po vodě a po souši přel. Ar
nošt Ondrůj, 1941), Johann Nepomuk Nestroy [Aforismy, přel. Taťá-
na Peřinová, 1942).137 Christian Friedrich Hebbel [Dcera lazebníkova,
přel. Václav Renč, 1943; Gyges a jeho prsten, přel. týž, 1942; Herodes
a Marianne, přel. Karel Škaloud, 1944), Wilhelm Hauff [Karavana, přel.
Alois Machovec, 1941; Nepravý princ, Kalif čápem, přeložil Petr Denk,
1941; Pohádky, přel. v roce 1944 František Hrubín, 71910-19717), Ec-
kermannovy Hovory s Goethem (přel. Jaroslav Benda, 1941), dílo Jere
miáše Gotthelfa [Rozhovor snoubenců, přel. O. F. Babler, 1941), dílo ro
mantických spisovatelů Josepha von Eichendorffa [O milostné, krásné
paní, přel. Božena Věrná, 1943; Mramorová socha a jiné novely, přel. Bo
huslav a Marie Durychovi, 1944), E. T. A. Hoffmanna [Don Juan, přel.
O. Reindl, 1942; Louskáček a myší král, přel. Petr Denk, 1942, další pře
klad Evy Kyjovské, 1943), Adelberta von Chamisso [Petr Šlemíl, přel.
podle vydání z roku 1852 Jiří Konůpek, 1941), Heinricha von Kleist
[Kleistovy veselohry, přel. Miloš Hlávka, 1944; Princ Bedřich Homburský,
přel. rovněž Miloš Hlávka, 1941; Vzbouřenci na ostrově Domingo, přel.
Eliška Lažanská, 1941) a Novalise [Modrý květ, přel. V. F. Bláha, 1940;
Ryzí květ, přel. Božena Věrná, 1940), Friedricha Hölderlina [Dopisy
a básně, přel. František Hamler, 1944; Torzo odkazu fvýboľ z díla7 přel.
Jiří Hájek a František Vrba, 1944), Georga Büchnera [Básník Lenz,
přel. Miroslav Drápal, 1942), Eduarda Mörika [Jezertina ruka, přel.
František Springer, 1939), Theodora Storma [Jezdec na bílém koni, přel.
Jaroslav Pokorný, 1942; Tři povídky, přel. Milada Straková, 1944),
Bernharda Kellermanna [Modrá stuha, přel. Bedřich Václavek, 1942),
dramata Franze Grillparzera [Moře a láska, přebásnil Josef Hrouda,
1944; Pramáti, přel. Jaroslav Bartoš, 1930; Zlaté rouno, přel. Eugen
178
Stoklas, 1933), Carla Spittelera [Gustav, přel. Otto Piek, 1939), Erwi
na Quida Kolbenheyera, nositele československé státní ceny za lite
raturu [Mistr Joachim Pausewang, přel. Jan Doubrava, 1941; Úsměv pe
nátů, přel. Jaroslav Zaorálek, 1941), Bruno Brehma [Na shledanou,
Zuzanko, přel. Lída Faltová, 1940; Strašidelní koně, přel. Josef Špičák,
1941) aj. Je pozoruhodné, že nejpřekládanější autor z němčiny do
češtiny Karl May v době okupace vycházel jen sporadicky [Poklad ve
Stříbrném jezeře, přel. E. Musil-Daňkovský, 1944), zatímco před první
světovou válkou se jeho díla překládala a po roce 1945 zaznamena
la vyložený boom. Karl May na odpor okupační cenzury ovšem ne
narazil, protože byl přece, jak známo, oblíbeným autorem „samot
ného“ Adolfa Hitlera. Z německy píšících autorů žijících v českých
zemích nebo přímo v Praze se vydával Rainer Maria Rilke proto, že
byl „árijského původu“ a tedy přijatelný, pak ale hlavně proto, že
bylo možno zdůrazňovat Rilkovu blízkost české kultuře a jazyku
(pod titulem Můj domov překládá 1941 Miloš Kareš výbor z Rilka,
kdy instrumentalizuje „vlasteneckou“ notu na podporu českému se
bevědomí). Šest básní z Obětí Urům v překladu Karla Bendy (= Pavel
Eisner) zařadil Vincy Schwarz (1902-1942) do své antologie Ta krás
ná země (1941).
179
Hurávlastenecké tendence v české kultuře pomalu odeznívaly.
V druhé polovině čtyřicátých let se začaly konečně objevovat mezi
překlady první vlaštovky. Tak Kischovy Objevy v Mexiku v překladu
Jarmily Haasové se dostaly čtenářům do ruky v roce 1947, přičemž
samozřejmě při tomto edičním činu hrálo kladnou roli, že šlo o praž
ského spisovatele, u nás velmi dobře známého, který se do Prahy
vrátil z mexické emigrace. Podobný motiv vedl editory k vydání sbír
ky veršů Franze Werfela (zemřel 1945 v USA) v roee 1948 v překla
du Viktora Fischla, své trvalé tažení za úspěchem mezi českými čte
náři zahájil v témž roce i Erich Maria Remarque románem Brána
vítězství. Ostatně jméno autora neznělo příliš německy a děj se ode
hrával v Paříži.
Mezitím však došlo k únorovému uchopení moci komunistickou
stranou, což se projevilo výrazně i v knižní politice. Pokračovalo se
ve vydávání populárních, nicméně umělecky často méně zdařilých
děl Remarqueových, kde snad pouze román Na západní frontě klid
snese seriózní kritiku, pokračovalo se ve vydávání děl Kischových
v plytkých překladech Jarmily Haasové-Nečasové, své čtenáře si na
šly české překlady děl Liona Feuchtwangera, nepochybně i proto, že
finanční požadavky ze strany dědiců byly hodně umírněné. Po právu
se překládala díla Anny Seghersové {Sedmý kříž, česky 1949, a mnoho
jiných), Arnolda Zweiga, Bertolta Brechta či Ludwiga Renna, autorů,
kteří byli deklarováni jako klasici německého socialistického realismu
a zakladatelé literatury NDR. Na náš knižní trh se tehdy dostávaly
převážně knihy z NDR, často poznamenané simplifikující politic
kou tendencí padesátých let. Doprovázena náležitou propagandou
se tak na český knižní trh dostala díla Williho Bredela [V stalingrad-
ském kotli, česky 1950) a pokleslé politické agitky Hanse Marchwitzy
[Rodina Kumiaků, česky 1950, aj.), Bodo Uhseho (např. My synové, čes
ky 1951), Ludwiga Tureka (Tak jsme iili, česky 1951), Eduarda Clau
dia (např. Lidé po našem boku, česky 1951) a další. Postupně se i v nové
literatuře NDR vynořují jména spisovatelů daleko kvalitnějších, je
jichž díla přišla v českých překladech i u nás na trh. Lze mezi nimi
jmenovat díla, J. R. Bechera (největší úspěch mezi čtenáři měl asi
jeho román Loučení, česky od Věry Saudkové v roce 1974), díla Loui
se Fürnberga, Franze Fühmanna, Stefana Heyma (slavný byl jeho
román Křižáci na Západě, česky v roce 1950 od Aloise Hamplíka), až
mnohem později díla Christy Wolfové, Hermanna Kanta, Volkera
Brauna, Johannesa Bobrowského, Jureka Beckera, Stephana Hermli-
na, Güntera Kunerta a mnoha jiných. Uvádění děl některých těchto
180
autorů bylo ale vždy přímo závislé na míře jejich občasných či do
časných „provinění“, například když se některý z nich - Becker, Ku-
nert, Kunze aj. - rozhodli žít na Západě.
Ačkoli se zdálo, že díla ze standardní produkce NDR budou pro
český knižní trh vždycky a nesporně přijatelná, i tady docházelo
k různým, byť drobným kolizím: problémy se objevovaly hlavně po
sovětské okupaci v roce 1968. Tehdy se totiž řada autorů a překla
datelů u nás znelíbila a hledalo se náhradní „politické“ řešení. Skvě
lým brechtovským překladatelem byl Ludvík Kundera, bratranec
emigranta Milana Kundery. Sebrané spisy Bertolta Brechta byly zčásti
vydány, zčásti přichystány k tisku, jiného překladatele - a už vůbec
ne samozřejmě adekvátního - se opatřit nepodařilo, přestat vydávat
Bertolta Brechta bylo neúnosné, a tak se tedy překlady Ludvíka
Kundery používaly i nadále, jen v tiráži doplněné politicky „prozíra
vou“ formulací „Přeloženo z němčiny“. Dost. I tak šly věci řešit.
V roce 1977 měl vyjít román spisovatele Hanse Fallady138 Železný
Gustav, který byl pod tímto titulem česky uveden už v roce 1941. Ta
kový titul však připadal cenzuře neúnosný, protože v čele komunis
tické strany a ve funkci prezidenta už tehdy jeden Gustav byl, totiž
Gustav Husák. Kniha musila vyjít pod změněným názvem Zlato za
železo (česky 1977, přel. Kamila Jiroudková). V roce 1973 vyšla kníž
ka Anny Seghersové Neobvyklá setkání. Neobvyklé byly i rozpaky
partajních šéfů české kultury nad touto edicí. Zatímco u nás se
v době tzv. normalizace v sedmdesátých letech jméno Franze Kafky
pomalu ani vyslovit nesmělo - „Franz Kafka, horribile dietu!“, řekl
kdysi v sedmdesátých letech při diskusním příspěvku znamenitý
prof. Dahlke z NDR na jakési konferenci v Liblicích -, zakladatelka
německého socialistického realismu ho uvedla jako jednu z hlavních
postav jedné povídky, jako by nestačilo, že se v tomto údajně socia-
listickorealistickém díle fiktivně sejdou nota bene v Praze tři spiso
vatelé, kteří se - časově - nikdy sejít nemohli; byl to ke všemu vedle
E. T. A. Hoffmanna a N. Gogola právě - Franz Kafka. Knížka vyšla
až v roce 1977 v překladu Kamily Jiroudkové. Některá díla - napří
klad Alexanders neue Welten od Fritze Rudolfa Friese z roku 1983 - se
naší cenzuře (nebo vyjukaným nakladatelským pracovníkům?) zdála
na naše poměry příliš odvážná a po delším přešlapování se překladu
.„nedočkala.
Po čtyřicet let totality zůstala vlastně pro vládnoucí režim jedinou
jistotou v této oblasti literatura klasická, knihy autorů dávno zemře
lých a už neměně „marxisticky“ zhodnocených. Proto se tehdy vy-
181
dávalo leccos od Johanna Wolfganga Goetha (ponejvíce v klasických
překladech Otokara Fischera), Frieclricha Schillera, Heinricha
Heina, Johanna Christiana Hölderlina, E. T. Í^Hoffmanna, Adel-
berta Chamissa, Jeana Paula, Josepha Eichendorffa, Heinricha
Kleista, Achima von Arnim, Clemense Brentana, Georga Büchnera
aj., ze staré literatury pak slavná próza Johannesa von Saaz (překlad
Jaromíra Povejšila pod názvem Oráč a smrt z roku 1985), výbor
z veršů Hanse Sachse pod titulem Blázni v lázni (překlad Ivana Wer-
nische z roku 1976). Z překladatelů jmenujme alespoň jen namát
kou Jindřicha Pokorného, Josefa Brucknera, Jiřího Munzara, Oto
kara Štětku, Pavla Eisnera aj. Oblast, kde se nedalo narazit, byla
i stará literatura dětská, třeba pohádky od Wilhelma Hauffa nebo
bratří Grimmů, nebo knihy dobrodružné, kde zelenou měl přede
vším Karl May.
Vydávali se i autoři realističtí 19. století, např. Gottfried Keller,
Romeo a Julie na vsi, překlad E. A. Saudka z roku 1949, Theodor Fon
táne, Effi Briestová v českém překladu Josefa Menzela z roku 1954,
Wilhelm Raabe, Kronika Vrabčí uličky a Husy z Bützowa v překladu
manželů Veselých z roku 1981, povídky Marie von Ebner-Eschen-
bach v překladu Jana Scheinosta z roku 1978, novely Ferdinanda
von Saar v překladu Karla Houby z roku 1972 a jiní. Pro český kniž
ní trh byly přijatelné i české překlady děl bratrů Mannových nebo
u nás oblíbených knih Stefana Zweiga (zejména v překladech Věry
Macháčko vé-Riegerové).
Komplikovaná byla ovšem situace kolem překladů „ze Západu“.
Opomineme-li již zmíněná díla Remarqueova nebo Feuchtwangero-
va, přistupovalo se k takovým dílům nanejvýš opatrně. Potíže byly
třeba s knihou Leonharda Franka, která měla být původně přelože
na jako Učedníci Ježíšovi, její titul však musel být změněn na Dvanáct
spravedlivých. Hojně se začal vydávat Heinrich Böll, např. A neřekl je
diné slovo (česky 1958, Bohumil Černík) nebo Chléb mladých let (týž pře
kladatel, česky 1959)- Křesťanská orientace spisovatelova nešla při
povrchním čtení tak snadno vystopovat a režimním schvalovatelům
vyhovovala Böllova kritická nota, kterou bylo možno snadno vydávat
za kritiku celého kapitalistického systému, ačkoli jí nebyla, a byla-li
jí, pak na docela jiné základně, než by bylo „žádoucí“. Podobně
tomu bylo ostatně s díly Güntera Grasse, Friedricha Dürrenmatta,
Maxe Frische, Rolfa Hochhutha a dalších. Přišel však rok 1968 a so
větská okupace a právě těmito spisovateli deklarovaný protest proti
této vojenské akci. Mezi nimi nejslavněji vystoupil Heinrich Böll,
182
který byl v srpnových dnech shodou okolností ubytován na Václav
ském náměstí a viděl tak všechno z první ruky. Tanky míří na Kafku -
tak tehdy svoji jednoznačně formulovanou reportáž pojmenoval.
Následovalo to, co v totalitních státech v podobných případech vždy
následovat musí: zákaz vydávám. Poslední, co koncem šedesátých let
ještě vyšlo, byl Bollův Konec jedné služební cesty (překlad Evy Pilařové,
1968), Frischův Homo faber (překlad Heleny Nebelové, 1967), Grassův
Plechový bubínek (překlad Vladimíra Kafky, 1969), Hochhuthův Ná
městek (překlad Marie Líehmové, 1966).139
Na striktní kulturní politiku podřízenou vládě jedné strany do
plácela ovsem v době totality také oblast německé literatury z Prahy.
Možné bylo vydávat tzv. socialistické spisovatele jako Kische, Weis-
kopfa, Fürnberga, ale největší autor z tohoto okruhu Franz Kafka se
ocitl záhy více či méně na indexu jako spisovatel typicky buržoazní,
který prý nemá dnešnímu čtenáři co říci. S tímto stavem zahýbala
slavná kafkovská konference v Liblicích 1963, uspořádaná a jakoby
ideově podložená profesorem Eduardem Goldstückerem, později po
sovětské okupaci označovaná zejména ideology NDR za sjezd, jehož
se účastnili Vorreiter der Konterrevolution, bez ohledu na to, že
v čele konference stály „pilíře socialistické literatury“ Marie Majero
vá a Anna Seghersová. V šedesátých letech se na knihkupeckých pul
tech objevila všechna stěžejní díla tohoto pražského autora, avšak
léta normalizace samozřejmě Kafku opět odmítala. Když se blížil rok
1983, začaly být příslušné kulturněpolitické složky nervózní: sto let
od Kafkova narození dávalo tušit, že se do Kafkova rodiště, Prahy,
budou sjíždět nejrůznější představitelé světové kultury a budou se
zajímat o to, čím Praha přispěje k tomuto jubileu, přičemž poslední
české vydání Kafky vyšlo někdy před patnáctí lety. Nahonem se na
chystala jakási vládní akce s položením věnců u Kafkova hrobu a při
pravila se jedna jediná reedice Kafkových povídek v tak mizivém
nákladu, že je beztak žádný z běžných čtenářů do ruky nedostal.
Teprve devadesátá léta splatila zčásti dluh vůči Franzi Kafkovi (vy
dání románu Nezvěstný v českém překladu Josefa Čermáka z roku
1990, překlad Ivany Vízdalové Dopisů Felici z roku 1991, dosud kniž
ně nevydaný Dopis otci a jiné ěástečné povídky v českém překladu Ga
briely a Jiřího Veselých z roku 1996 aj.). Podobně na tom byl Max
Brod. Také edice jeho děl skončila v šedesátých letech (např. Pražské
hvězdné nebe v českém překladu Bedřicha Fučíka z roku 1969, Život
plný bojů od téhož překladatele z roku 1966 aj.), takže na překlad Bro
dová Pražského kruhu z pera Ivany Vízdalové musili čtenáři počkat až
183
do roku 1994- Totéž s jistými individuálními výhradami lze říci o dí
lech Lea Perutze, Paula Leppina a dalších.
K modernějším spisovatelům se v době totality přistupovalo opa
trněji a s výběrem, nejspíše se dostávali ke slovu v letech šedesátých,
kdy se začínalo volněji dýchat vzhledem k chystané politice praž
ského jara, nebo pak v letech osmdesátých, kdy sovětská politika tzv.
perestrojky kladně poznamenávala i kulturní politiku sousedních
zemí. Jde zde o díla Kurta Tucholského, Hermanna Hessa (zejména
v mnoha překladech Vratislava Slezáka), Christiana Morgenstema
(v znamenitých překladech Josefa Hiršala), Arthura Schnitzlera (např.
Slečna Elsa, česky 1977 v překladu Vladimíra Tomeše) aj.
Převrat v roce 1989 znamenal ovšem ve všech směrech obohacení
ediční politiky. Jména Ernst Jandl, Elfriede Jellineková, Peter Hand-
ke, Robert Musil, Friederike Mayröckerová a mnoho dalších se stala
běžnou součástí knihkupeckých fondů. K této hodnotné literatu
ře se ovšem po roce 1989 zařadila i díla literatury kýčové, která na
chází také své Čtenáře, jako například knihy Hedwigy Courthsové-
-Mahlerové ponejvíce v překladech Libuše Lacinové. O vydávání knih
už ale rozhoduje především knižní trh.
184