VERSOLOGIE

- VERSOLOGIE = Nauka o verši a jeho vlastnostech

- PROZOLOGIE = Nauka o prozodických systémech – rozložení přízvuku
- JAZYKOVÁ KVANTITA/KVALITA
- Rytmus je pravidelné rozložení slabik přízvučných a nepřízvučných – v roce 1795 J. Dobrovský – ve svém spisu
Česká prozódie
- 1627 – obnovení zřízení zemské  někteří nositelé jazyka odcházejí

- Každý jazyk musí dojít od úzu k normě a od normy ke kodifikaci

o ÚZUS – všechno to, jak mluvíme, běžná mluva spisovná i mluvená
o NORMA – soubor pravidel pro fungování českého jazyka – časování, skloňování
o KODIFIKACE – nejvyšší stupeň, tištěná norma

- VERŠ
o Druh jazykové stylizace, něco, co je nepřirozené – označující
o Estetické básnické sdělení, které má znakový charakter, a které je zaměřeno na zvukovou stránku jazyka
o Každý verš podléhá gramatickým pravidlům
o Zvukový a významový celek
o Básnická stopa je základní jednotka verše
o Znaky
 Členitost verše – je výrazně členitý, je dána především gramatickou větnou skladbou
 Prozaický text – odstavec, věta, slovo, slabika
 Básnický text – strofa = sloka, verš – vyjadřuje, zda je tam zvuková realizace jazyka,
stopa, část stopy – dělí se na slabiku přízvučnou (=diereze) a nepřízvučnou (=césura)
a) 1 věta = 1 verš
b) Verš je složený z většího počtu vět
c) Věta je několik veršů
1) Verš sylabotónický – slabičně přízvučný – 3 základní metrické řady  trochej (přízvučná, nepřízvučná), jamb
(nepřízvučná přízvučná), daktyl (přízvučná, nepřízvučná, nepřízvučná)
o Pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných  vzniká rytmus
2) Verš sylabický
3) Verš tónický
o Dán pravidelným počtem přízvuků
4) Verš časoměrný
o Pravidelné střídání slabik krátkých a dlouhých  přízvuk nám může, ale nemusí vznikat
o Přenesen z antiky a hodí se pro jazyky v nichž je slabičná délka fonologickým činitelem a přízvuk je
melodický
o Máme 2 typy přízvuku
 Dynamický – silový  vázaný na první slabiku
 Melodický – pohyblivý  ke konci slova
o Móra = čas k vyslovení slabiky krátké, tam kde je vyznačena délka nad slovem čárkou, jedna slabika
dlouhá by se správně měla vyslovovat stejně dlouho jako dvě slabiky krátké
- SLABIKY
o KRÁTKÉ – slabiky, které nejsou dlouhé, nemají vyznačenou délku
o DLOUHÉ – má vyznačenou délku, nese v sobě dlouhou samohlásku a je obsazena diftongem „ou“ „au“,
výjimkou je „ě“. Které je krátké
o Přirozené/naturální – jsou dlouhé vždycky, jestliže má dlouhou samohlásku, anebo obsahuje
diftong
o Polohové/longitudální – dlouhé jen za určitých podmínek, pokud se po prvním krátkém vokálu
nachází dvě souhlásky, platí i mezi dvěma slovy

1
 o Slovo VLAST – uprostřed je vokál „a“, dále následuje „st“, KŘIKLOUNI DAREMNÍ – DA(krátká, nemá délku
a následuje pouze jeden konsonant) REM(dlouhá, protože po „m“ je „n“, tudíž jsou tam dva konsonanty)
NÍ (dlouhá naturální)
o VÝJIMKY
o Aby byla slabika dlouhá musí tam být vokál a pak následují dva konsonanty, když je ten první
konsonant souhláska ražená – p, k, t, anebo je na první pozici souhláska plynná/slabikotvorná
likvida – l, r, tak potom ta slabika přední KŘIKLOUNI – krátký vokál „i“ a pak souhláska „k“
o Jestliže po krátké samohlásce následuje souhláska ražená k, p, t anebo souhláska plynná l, r, jsou
krátké nebo krátké podle potřeby
- Rytmus
o Pravidelné rozložení slabik přízvučných a nepřízvučných
- Metrum
o Závazný pravidelný předpis pro verš
- VĚTA
o Oznamovací – kadence, věta, která je označena kadencí, celková intonace klesá k tečce, výpověď
k adresátovi byla ukončena
o Tázací – anti kadence
- Koncem 18. století chce Dobrovský, aby verš kopíroval běžnou mluvu
- ZNAK – teorii jazykového znaku zpracoval Ferdinand de Saussure – dílo Kurz obecné lingvistiky (editorem F.
Čermák)
o Označující – forma, to, jak je to uděláno, jak je to vyjádřeno
o Označované – něco, co to znamená, co to představuje, něco jako obsah
- V jazyce i literatuře je všechno znakem
- Dobrovský vytváří úzus verše sylabotónického

J. Jungmann – Těžké vybrání

4 4 3 3, typická anakreontská povídka

Dívky dvě můj život sladiť volí,  střídá se přízvučnost a nepřízvučnost 5tistopí verš, zakončen slabikou
nepřízvučnou (=rým ženský), dvě můj = césura (=stopa, kde hranice neodpovídá počtu slov), všechny ostatní stopy
jsou dierese
popohnulo jich mé vzdychání,  popohnulo  dvoustopa = dipódie, vzdychání  3 slabičné
sladké, však jak těžké vybrání!
Obou nelze, jednu vzíti bolí.  odpovídá prvnímu verši dierese
- Rým a, b, b, a  rým obkročný
- Verš sylabotónický  10a, 9b, 9b, 10a
- Funkce sémantická
- Funkce eufonická – zvukomalebná – podílejí se na vytváření esteticko-malebné funkce
- Funkce metrická – rým, pokud se objevuje ve verši pravidelně se stává základním činitelem vnitřního členění
metrické řady, tzn. že přispívá ke vzniku rytmu
SCHÉMA
- X = nepřízvučná
- X´ = přízvučná
- X/X = označení césury
- Mezera mezi X = mezera mezi stopami
1. XX X´/X X´X X´X
2. X´XX´X X´/X X´XX
3. X´X X´/X X´X X´XX
4. X´X X´X X´X X´X X´X

2
LITERATURA X LITERÁRNÍ VĚDA
- Literární věda = Společenskovědní disciplína, která se zabývá literárními díly a literární tvorbou spisovatelů,
literárně historickým vývojem, kulturou, dělí se na několik disciplín
o Teorie literatury – základ
o Literární dějiny – literatura z pohledu historického/vývojového  diachronní pohled
o Literární kritika – literatura z pohledu současného  synchronní pohled
POMOCNÉ DISCIPLÍNY
o Bibliografie – základ pomocných disciplín, zabývá se
o Literární didaktika – o tom, jak máme literaturu učit – založena na praktickém osvojování
o Komparatistika – srovnávací literární věda – Co je literatura světová, evropská, …? Co je to literární
proces? Co je literární směr?
o Folkloristika – nauka o folklóru/lidové slovesnosti
- Slovesnost – soubor textů, které jsou udržovány v povědomí veřejnosti ústním podáním a ústní tradicí, skládá se
ze slovní slovesnosti a písemnictví, je nadřazena všem ostatním pojmům, slovesnost zahrnuje všechny fixované
jazykové projevy  slovesnost ústní a písemnictví
o Literatura = soubor textů, které mají funkci primární i sekundární (estetickou), jazykové projevy, patří do
slovesnosti a kryje se s písemnictvím  odvozeno od slova letra = písmeno, patří do slovesnosti a tvoří ji
písemnictví a ta část ze slovesnosti, která byla dodatečně zapsána, a která byla konstituována jako
literární fakt
1. Písemnictví = pojem širší než literatura, soubor textů skládaných se zaměření, že budou
udržovány v povědomí veřejnosti pomocí písma
 Texty = jazykové projevy fixované písmem, které je materializované  vzniklo ze slova
textům
DĚLENÍ LITERATURY
LITERATURA NÁRODNÍ X LITERATURA SVĚTOVÁ
NÁRODNÍ – literatura psaná česky, obrací se svou funkcí národní pospolitosti a většinou vzniká na domácím území
(nemusí vždy platit)
Kritéria
1. Jazyk
2. Území/teritoria
3. Funkce (ke komu se ta literatura obrací)
SVĚTOVÁ – soubor všech národních literatur, světová literatura je založena na kolujících historicky proměnlivých
literaturách generálních
o 1. koncepce aditivní/přiřazovací – všechna díla, která vznikla v jednotlivých národních literatur
o 2. koncepce výběrová – výběr toho esteticky nejvhodnějších z různých národních literatur, která se pro
svůj význam stala majetkem všech kulturních výsad, tuto koncepci vytvořil J. W. Goethe
o 3. koncepce funkční – pouze vztahy a funkce, které působí na národní literaturu, mluvíme o světovosti,
každé dílo má v sobě něco, co ho přesahuje a odpoutává od té příbuznosti a spjatosti s národní
literaturou, zjednodušeně je to souvislost, která působí v oblasti nadnárodní literatury

- Exulant (Exil) – odchod z politického důvodu, nechtěný odchod ze země x Emigrant – dobrovolný odchod
- Samizdatová literatura = samizdat je zkratka z ruského překladu vlastní nakladatel, vzniká z naší vlastní vůle,
vznikají mimo oficiální proud
- Generální literatura = Paul Van Tieghem v roce 1931 napsal příručku Srovnávací literární věda, mluví o literatuře
generální, říká, že je to jakési seskupení několika národních literatur, které mají společný vývoj, mají společnou
historickou tradici a psychologické založení  projevují se v nich stejné vývojové tendence na úrovni literárních
směrů  typem může být např. středoevropská literatura – teritoriální souvislost
o Generální literatura je mezistupeň mezi literaturou národní a literaturou světovou

3
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ X LITERATURA PRO DOSPĚLÉ
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ – texty intencionální (to co je pro ně přímo určené) a neintencionální (přesahy,
které jsem přešly z literatury pro dospělé), má specifické rysy v obsahu a formě a svým způsobem je technologicky
daleko náročnější než literatura pro dospělé
o Specifické rysy
1. Tematické zúžení/ eliminace témat – témata erotická, sociální
2. Předpokládá existenci speciálních žánrů a literárních útvarů – pohádka, dobrodružný román
3. Je jednoduchá výrazově, má omezený slovník, většinou založena na akčnosti
- Četba mládeže – je vše, to, co mládež čte i díla pro dospělé, je nadřazena pojmu literatura pro mládež
- Literatura pro mládež – jsou díla, která jsou intencionálně/vědomě zaměřena pro tuto věkovou vrstvu
- Dětská literatura – má tabularizovaná určitá témata – chybí sexuální/erotická témata, témata smrti, …
LITERATURA PRO DOSPĚLÉ
- Z hlediska mládeže – Patří sem 3 hlavní skupiny děl
o Díla, která čte mládež v původní podobě např. Babička
o Díla nebo spisy, které byly upravené pro mládež např. Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty
o Žánry, které během vývoje přešly z oblasti literatury pro dospělé na literaturu pro mládež např. bajky
(původně útvar, který byl určen jen dospělým), Kytice (text intencionálně zaměřen pro dospělé, dnes ale
vývojem přešla na text, který je určen převážně mládeži)

LITERÁRÁNÍ VĚDA
- Společenskovědní disciplína, která zkoumá literární díla, tvorbu spisovatelů, literárně historický vývoj a jeho
jednotlivé jevy, společenský příjem
- Je propojena s estetikou a s jazykovědou – je to věda jejímž základem je filologie, předmětem té vědy je něco, co
je uměleckého
- Součástí literární vědy je
1. Teorie literatury – základ – např. poetika literatury – figury, tropy, soubor základních pojmů, které tvoří
její podstatu
 Hlavním předmětem je teorie literárního díla a ta se zabývá podstatou, funkcí a způsobem
existence literárního díla, jako jistého filologického artefaktu – kompozice, struktura, jazyk,
tematická stavba
 Slouží k tomu, abychom lépe poznali a zjistili, jak je postaveno a jak funguje literární dílo
z hlediska teoretického
 Má vztah k filosofii a jazykovědě
 Filosofická antropologie pomáhá teoreticky vysvětlit existenciální problémy člověka
prostřednictvím uměleckého textu
 Patří sem řada vědeckých disciplín
1) Genologie – věda, která se zabývá literárními druhy a žánry
2) Stylistika – věda o rozvržení slohových prostředků z hlediska jejich umělecké funkce
3) Metrika a versologie – věda, která se zabývá pravidly veršové výstavby a otázkou
přízvučnosti a nepřízvučnosti
4) Teorie literárně historického procesu – věda, která zkoumá literaturu z hlediska systému
norem, které jsou platné pro historické zařazení literárních děl – historická poetika
5) Estetika – věda o umění a o krásnu
o Společně s etikou se pokládá za součást praktické filosofie
o Je také důležitá pro literární teorii – estetická míra, estetická funkce, harmonie,
estetický půvab, původ
o Estetická funkce – je pro dílo dominantní, ale je to funkce, která vzniká na
základě čtenářské akce, funkce, která je v díle nestálá a může z něj zase zmizet
 Je schopnost vytvářet estetické hodnoty
 Základem je vyvolání určité estetické emoce, která je součástí nějaké
recepce uměleckého literárního díla

4
  Je založena na emoci a na vymezení estetické hodnoty (schopnost
prostřednictvím uměleckého díla dojít nějakého hlubšího poznání
skutečnosti a poskytnout nám uspokojení)
o Estetická míra – schopnost estetické hodnoty dojít hlubšího poznání skutečnosti
a poskytovat prostřednictvím uměleckého díla nějaké uspokojení  je to přímo
úměrné uspořádanosti, struktuře díla a nepřímo úměrné jeho složitosti
 Je závislá na stupni uspořádanosti díla a na jeho schopnosti vyjádřit
reflektovanou skutečnost, pokud možno v její souvislosti  na základě
toho můžeme krásnou literaturu chápat jako, že jde o komplexní
ztvárnění životní reality formou jazykových znaků, které mají zároveň
význam estetický
o KRÁSNÁ LITERATURA – je komplexní ztvárnění životní reality formou jazykových
znaků, které mají nějaký estetický přesah
2. Literární historie/dějiny literatury – Jak se literatura vyvíjí
 Zabývá se výzkumem literatury v historickém vývoji, vymezuje přínos jednotlivých autorů a děl
 Zkoumá určité změny, které se projevují v té struktuře
 Cílem je rekonstrukce vývoje literatury, vývojových paradigmat/vývojových změn
3. Literární kritika – zabývá se výhradně o současnou literaturu ze synchronního hlediska a snaží se
stimulovat/podněcovat momentálně existující literární vývoj
 Cílem je na základě určitých kritérií posoudit a zhodnotit literární dílo
 Literární kritik uplatňuje ve větší míře svůj osobní estetický vkus
 Je ze všech nejvíce subjektivní a ona sama se stává uměleckou tvorbou
 Funkce stimulační – musí bezprostředně působit na rozvoj literatury, funkce reklamní – každý si
přeje, aby o jeho díle vyšlo něco v novinách/zprávách – recenze, referát
4. Literární didaktika – disciplína, která nás má naučit, jak správně používat češtinu
- Pomocné vědy literatury/ vedlejší literární vědy
1. Folkloristika – věda, která se zabývá využitím prvků a motivů lidové slovesnosti
2. Komparatistika – zkoumá vzájemné vztahy a souvislosti národní literatury
3. Sémiotika – věda/nauka o znaku, vychází z toho, že všechny předměty/jevy kolem nás mají svůj základní
význam (význam užitkový), ale zároveň mají i svůj speciální význam znakový/relativní

SÉMIOTIKA
- Znak – smyslově vnímatelný předmět, operace nebo událost, která ukazuje/zobrazuje/představuje jiný
předmět/operaci/událost, vzniká spojením materiálního předmětu, děje nebo vlastnosti s jistou možností
výkladu/interpretace a tuto možnost interpretace vždy vtiskuje nějaký člověk/interpret na základě jisté hodnoty
o Znakem může být věc, ale na základě určitého recepčního aktu se stává/přerůstá v momentu, kdy se
užitkový význam rozmnoží tak znakem se stává vše, co přibere význam, zaprvé překračuje jeho
individuální existenci za druhé je vše, co v tom společenském systému na základě úzu začne fungovat
jako prostředek komunikace
- Vznik sémiotiky je spjat s jazykovědcem Ferdinandem de Saussure, Francouz, který přednášel na Ženevské
univerzitě, jeho dílo Kurs obecné lingvistiky vyšlo posmrtně (vydaly ho jeho žáci před první světovou válkou) 
v podstatě bible moderní lingvistiky, přeložena až roku 1989
o Ferdinand de Saussure jako první ukázal na znakový charakter jazyka  upozornil na rozdíl mezi
skutečným předmětem a slovem (např. spor mezi realisty a nominalisty)
 Podle dánského filologa Louise Hjelmsleva má aspekt dva znaky
a) Plán výrazu = signifiant, kde se tvrdí, že znak je společensky ustálenou formou na místo
jisté substance jevu předmětu čili denotátu
b) Plán obsahu = signifié, ten samotný denotát, jev, který je vyjádřený znakem (jednota
označujícího a označovaného)
- Charles Sanders Peirce – obecný sémiotik, který provedl klasifikaci znaků do tří skupin podle vztahů mezi
označujícím a označovaným
o Pierce mluví o trojčlenné materiální relaci, ZNAK – určuje se vztahem mezi:

5
 1. Materiálním nositelem znaku, označující
2. Označovaným předmětem, denotátu
3. Množina uživatelů znaků  autor x čtenář
1) Ikony – typ znaku, kdy vztah mezi označujícím a označovaným funguje na základě faktické/vnější
podobnosti, minulost
a) Obrazy samotné – vztah mezi označujícím a označovaným je shodný strukturně
b) Diagramy – vztah mezi označujícím a označovaným se týká jen strukturální proporce, je
vyjádřena v nějakém matematickém fenoménu
2) Indexy – fungují na základě genetické/skutečné/věcné souvislosti mezi označujícím a označovaným,
dotýká se jich, přítomnost
3) Symboly – nejrozšířenější a nejjednodušší typ znaku, vztah mezi označujícím a označovaným sice
existuje, ale existuje jen na základě konvence/na základě dohody, veškeré komunikační soustavy,
abecedy, pravidla, morseovka, světelné značení na semaforech, budoucnost
- Sémiotiku můžeme členit do tří základních disciplín
1) Sémantika – zabývá se zákonitostmi, vznikem a významem jednotlivých znaků, konstatuje, že znak musí
patřit k jistému znakovému systému např. červená barva na dopravních značkách znamená zákaz, ale
červená barva na obrazech/malbách může znamenat revoluční ideu
2) Syntaktika – zabývá se tím, jak mezi sebou jednotlivé znaky souvisí, jakým způsobem vytváří strukturu
textu, např. mapa – jednotlivé znaky nemají význam, dokud se někam neumístí
3) Pragmatika – zkoumá, jak vznikají znaky, jak je používáme a jaký mají význam v dané kultuře, např.
symbolika barev nebo květin – černá barva znamená smutek
- Text je ze sémiotického hlediska je jedinečná specifická konfigurace jazykových a tematických prostředků, které
mají nějakou estetickou funkci
- Jan Mukařovský – významný strukturalista, který se zabýval znakem, a který ho aplikoval na výklad uměleckého
díla, Umění jako sémiologický fakt (1934)
o Umělecké dílo má znakový charakter  nemůžeme ho ztotožnit s vědomím autora ani se subjektem
příjemce, dílo je estetickým předmětem, každé umělecké dílo je nějakým samostatným znakem, který se
skládá z té materiální stránky, z estetického předmětu a z označované skutečnosti
- Jurij Michajlovič Lotman – Ruský literární teoretik, napsal v návaznosti na Mukařovského titul Struktura
uměleckého textu (1917)  přeloženo 1990, Lotman v něm upozorňuje, že umění je jedním z prostředků
komunikace a nikoli lingvistickým primárním jazykem ale sekundárním jazykem vzhledem k jazyku přirozenému
- Umberto Eco – vynikající sémiotik, estetik, dělí znaky podle původu/pramen, kniha Opera Aperta (Dílo otevřené)
o Neživotné znaky
 Přirozené
 Umělé
o Životné znaky
 Lidské
 „Ne“-lidské

GENOLOGIE
= Nauka u literárních druzích a žánrech, teoretická disciplína
NARATOLOGIE
= Nauka o vyprávění, interdisciplinární věda spjatá se stylistikou, s jazykem, genologií
- Literárně vědní celek má společné vnitřní rysy (objektivní) tyto rysy vnímá jistá pospolitost v níž se tento literárně
vědní celek nějakým způsobem obrací, jde v podstatě o nějakou strukturizaci a systemizaci, která je pociťována
subjektivně čtenáři
o Řadíme je geneticky
 Všechny texty, díla od jednoho autora
o Literárně směrově/ideově
 Veškerá díla/texty, která náleží k jednomu určitému směru např. k romantismu
o Podle aspektu chronologického
 Podle data

6
 o Funkčně morfologicky
 Díla stejného žánru – lyrická, epická, dramatická, …
LITERÁRNÍ DRUHY A ŽÁNRY
- Literární druh – lyrika, epika, drama
- Literární žánr – román, sonet, povídka, …
- Žánrová forma – upřesnění literárních žánrů – historický román, milostný román, zábavný román, …
LITERNÁRNÍ DRUHY
- Základní skupiny literárních děl, které se vyznačují těmi nejobecnějšími vlastnostmi a znaky
- Je to druhové členění literatury
- Toto členění představuje nejvyšší stupeň abstrakce – od autora, jeho původu, od doby vzniku, literární druh je
relativně stálý, dílo málo prochází nějakým vnitřním vývojem
- Literární druhy můžeme členit podle:
o Podle estetických kategorií
o Podle estetického vztahu ke skutečnosti
 Lyrika, epika a drama, někdy i publicistika (pomezí mezi uměním a vědou)
 Někdy je těžké vymezit lyriku a epiku
o Podle jazykové realizace/jazykového vyjádření
 Poezie (řeč vázaná), próza (řeč nevázaná), drama (dialogizovaná řeč), někdy se uvažuje o
publicistice
- Literární druhy dělíme podle formálních příznaků
- V ruské tradici 19. století vypracovali Dobroljubov a Černyševskij triadickou definici literárních druhů
o Tvrdí, že každý ze tří literárních druhů je vymezen nepřítomností toho charakteristického znaku, který
naopak mají společný ty ostatní dva druhy
o Jsou tři literární druhy a tři vlastnosti a každý literární druh má z těch tří vlastností pouze dvě
o VLASTNOSTI
 Nesyžetovost
 Jazykové vyjádření první nebo třetí osoby mluvnické
 Dialogičnosti oproti monologičnosti
 Lyrika je nesyžetová a tím se liší od syžetové epiky a dramatu – používá první osobu
 Epika se liší tím, že užívá třetí osobu mluvnickou
 Drama se svou dialogičností liší od monologičnosti lyriky a epiky
- Původcem tohoto členění je Aristoteles – Poetika
o 1. teorie literatury s důrazem na systemizaci
o Vyčlenila tyto 3 základní literární druhy
o Domníval se, že znaky děl jsou objektivně dané, historicky dané  dnes tvrdíme, že jsou proměnlivé
- V minulosti se literárními druhy zabývá ve filosofii např. Hegel – Estetika
o Vymezuje v ní literární druhy podle filosofických kategorií subjektu a objektu
 Subjekt – ten, kdo vypráví – původce
 Objekt – ten daný text, dílo, to, o čem se vypráví
o Každý ten literární druh charakterizuje dominance subjektu nebo objektu
o V lyrice dominuje subjekt, protože je důležitý ten, jehož očima to vnímáme
o V epice je důležitý objekt, tedy to, o čem se vypráví
o Hegel vychází z Aristotelovy Poetiky – drama je syntéza subjektu a objektu
o Hegel tvrdí, že základem epiky je událost, tedy bytí v jeho celistvosti, které dominuje činnostem lidí
 Událost – bytí rozložené do času
o Základem lyriky je podle Hegela nálada, duševní stav, zatímco základem epiky je děj, akce, základem
dramatu je ten, kdo to říká, ale i zaměření na děj
- Dříve se podle některých teoretiků tvrdilo, že drama je tím nejvyšším a nejdůležitějším literárním útvarem, tedy
vrcholem celé literární vědy
- Někdy můžeme literární druhy propojit i s časem
- Emil Staiger – Základní pojmy poetiky
o Vychází z Hegela

7
 o Podle něj literární druhy i v konkretizaci literárních žánrů jsou pojmy poetiky, tedy nauky o básnických
prostředcích
o Domnívá se, že literární žánry označují elementární estetické principy a snaží se je propojit s časovým
hlediskem, filosofická kategorie času je jednou z nejdůležitějších
o Lyrický princip je minulost, je to konkretizováno jako vzpomínání
o Epický princip je přítomnost, protože je to vždy založeno na zpřítomňování a na určitém napětí
o Dramatický princip ukazuje na budoucnost a je kombinace toho minulostního a přítomnostního principu
LYRIKA
- Literární druh nesyžetové povahy, kde motivy nejsou spojeny kauzálně/genetiky/příčinově, ale jsou spojeny
osobou autora, jeho subjektem
- Nositelem tématu je autor
- Podle Aristotela je základem lyriky nálada, stav, situace (základem epiky je podle Aristotela děj, drama konflikt a
předvádění)
- Lyrika subjektivní a objektivní
o Subjektivní – autorův subjekt je v popředí, lyrika založená na ich formě
o Objektivní – autorův subjekt se jen zdánlivě vytrácí je to lyrika v er formě, autorův vztah ke skutečnosti je
podáván nepřímo prostřednictvím jiné osoby, ale pořád je zde subjekt autor, je pouze upozaděn
- Lyrika ukazuje na minulost nebo se vyznačuje bezčasovostí
- Charakteristická je filosofická atemporálnost, tedy nezakotvenost v čase, metaforika – přenášení významu
podle podobnosti, motivy jsou spojeny pouze osobou autora (próza – metonymie – naratologické aspekty,
vyprávění, věcná souvislost – první řádek musí souviset s druhým atd.)
- Jazykově je spojena spíše s veršem a s řečí vázanou, ale může být spjatá i s prózou (lyrická próza)
- Druhy lyriky
1) Autoreprezentativní neboli bezprostřední
 Nejběžnější typ lyriky – autorovy lyrická osobní výpověď je základem, je to jeho výpověď o
individuálních zážitcích a vztazích
 Např. milostná a přírodní lyrika
 Autorská osobnost je zároveň subjektem i objektem
2) Objektová neboli předmětová
 Lyrický hrdina je v pozadí a autorovy prožitky jsou potlačeny
 Obrací se ke skutečnosti prostřednictvím druhé osoby
 Autorův vztah k zobrazované skutečnosti se děje nepřímo
 Lyrika popisná a reflexivní, lyrika objektivní/objektivistická
3) Apelativní neboli programová
 Zaměřena na určitý cíl
 Obrací se ke čtenářům s cílem je získat pro nějaký čin nebo postoj
 Politická lyrika apod., lyrika, která se deklamuje
 Poezie dělnických básníků
EPIKA
- Literární druh syžetové povahy
- Autorův subjekt je v pozadí, inklinuje k objektivnosti
- Je bezpříznaková z hlediska vyprávěcího času a základem je čas minulý
- Nejčastěji vyprávění v er formě často v ich formě, výjimečně v du formě (vypravování ve 2. os. j.č.)
- Výrazovou formou epiky je próza (řeč nevázaná)
- Lyriku členíme podle rozsahu a povahy informací, kterou čtenáři sděluje
1) Epika velká
o Epos, román
o Postavy podávány ve struktuře společnosti – několik hrdinů, několik souběžně dějových linií, několik
témat a příhod, zápletek
o ROMÁN

8
  Rozsáhlé epické vyprávění, román splývá s rozsáhlou epickou prózou, výpověď o jedinci, který je
zachycen veřejně a intimně, ve vývoj, jak on prožívá danou dobu, je nejpoutavějším literárním
žánrem, který je nejvíce čten
1) Útvary historicky vzniklé – časově vymezené
 Romány, kde je převaha variantu nad invariantem, romány existující pouze v určité době
 Např. pikareskní román
2) Útvary, které definujeme obsahem
 Podle zobrazovaného prostředí, podle tematické události
 Městský, venkovský
3) Vymezovány formálně – tvarovým principem
 Román epistulární, ve verších
4) Podle funkce a specifického zpracování látky
 Román satirický, didaktický
 Téma je nějaký jev, který je uvedený do literatury – máme při tematické celky – prostředí,
postavy a děj
 Tématika je soubor témat
 Kompozice románu – stavba/struktura, jak jsou tyto prvky propojeny
 Tektonická – uzavřená, symetricky vybudovaná
 Atektonická – bez vyhraněného zakončení
 Způsob tematických celků – jak jsou postavy zasazeny do děje, jak prostředí ovlivňuje
děj, jak se postavy pohybují v tomto prostředí
 Kompozice může být lineární nebo retrospektivní
o Lineární – jde v souladu s časem biologickým, řazení motivů je posloupně za
sebou, je ve stejném sledu, jaká událost se vyvíjí v reálném čase, je to řazení,
které napodobuje realitu
o Retrospektivní – vyprávění má zpřeházené motivy, vracíme se nazpět, např.
v první kapitole máme smrt hrdiny a druhá až poslední kapitola je rekapitulace
událostí, které vedly k jeho smrti
 U každého románu bychom měli rozlišit fabuli a syžet
o Čas fabule – příhoda, o které se vypravuje, určuje nám ho autor a nemůže do něj
zasáhnout čtenář
o Čas syžetu – způsob, jakým jsou seřazeny dějové složky anebo způsob, jakým
tyto dějové složky řadíme, určuje ho čtenář a nemůže do něj zasáhnout autor
o Fabuli můžeme určit až po dočtení díla, zatímco syžet vnímáme průběžně
o Po přečtení románu nám vznikne protiklad mezi časem o němž se vypravuje,
tedy časem fabule a časem syžetu, čas, ve kterém se vypravuje, čas určený
k přečtení díla
o Např. v románu se odehrají zároveň dvě akce, odehrají se tedy v čase fabule,
autor, ale musí jednu z nich napsat dříve než tu druhou, tedy každou do jiného
odstavce i když se odehrály zároveň, čtenář je tedy čte v čase syžetu – v románu
se tedy odehrály zároveň, ale než se čtenář dostane od začátku do konce uběhne
nějaká chvíle
2) Epika střední
o Novela, romaneto, povídka
 Zakladatelem novely je Giovanni Boccaccio – Dekameron
 Novela vznikla jako nový literární žánr v renesanci, vytlačila středověké rytířské romány založena
na ironickém zpochybňování
3) Epika drobná
o Esej, fejeton, anekdota, bajka, pohádka
o Krátká příhoda, která se vkládá do kázání, žánr, který zachycuje příběhy o svatých

9
LITERÁRNÍ ŽÁNRY
- Skupiny literárních děl v rámci jednotlivých literárních druhů, literární žánr je historický proměnlivý
- Společné znaky a vlastnosti vyplývají ze struktury literárních děl – z obsahu, rozsahu, kompozice, jazyka
- Žánry a žánrové formy jsou konkretizací literárního druhu, zatímco žánrová forma je přesnější určení literárního
žánru např. detektivní společenský román
- Nesmírně důležitá je otázka vývoje – literární žánry jsou historicky proměnlivé narozdíl od literárních druhů
o Literární žánry rychle podléhají vývoji
o Hybatelem vývoje je stránka objektivní  dochází k proměně objektivních vlastností anebo se mění
představy čtenářů o těchto dílech
o Žánr se vyvíjí ze svých strukturních vlastností a pod sociální pohybem/pod nějakým tlakem
- Ve struktuře žánrů máme dvě složky
o Genotyp
 Signál, který zařazuje dílo do žánrů např. společná vlastnost dvou a více děl
 Někdy mluvíme o složce dominantní
o Fenotyp
 Složka, která žánru poukazuje nějakou specifičnost/zvláštnost/jedinečnost např. kompoziční
postupy v románu 18. a 19. století – liší se od sebe (jsou fenotypální složkou)
 Složka variabilní ta, která přetváří literární druh
o Invariant žánru
 Abstraktní model díla, společné vlastnosti
o Variant žánru
 Rozdílné vlastnosti
o Rozdíly mezi Genotypem a Fenotypem nebo Invariantem a Variantem je to, co zajímá teoretika a
literárního historika
 Literárního teoretika zajímá obecné stálé, tudíž genotyp/invariant
 Literárního historika zajímá variant čili složka fenotypální
- Žánr zejména v genotypální složce je nějaká struktura/nějaké schéma, které poskytuje optimální podmínky
k zobrazení určitého obsahu, žánr je tedy v podstatě morfologická organizace obsahu látky, která je subjektivně
pociťována jako optimální pro vyjádření jistého obsahu, nějakého dějového invariantu – jde tedy o soubor
optimálních morfologických postupů pro vyjádření určitého obsahu
- Sémantická hodnota žánru je žánrové označení – může nám vsugerovat a oznamovat určité významové kvality
 žánrový signál, který je vstupní instrukcí čtenáři – jak dílo vnímat, na co se zaměřit, co je a není důležité
- Čtenáři si vybírají díla podle žánru, nikoli podle konkrétního obsahu

TEXTOLOGIE
- Věda, která se zabývá přípravou textu k vydání
- Text = jazykový projev, který je fixován, a který musí mít nějakou svou hodnotu např. estetickou funkci
- Text má základní tři vlastnosti
o Je celistvým znakem – je fixován
o Je nerozčleněným signálem – text je ohraničený
o Text je strukturalizován a hierarchizován podle jistých principů a pravidel – má svou stavbu a syntax
- Textologie má pět hlavních úkolů
o Stanovení autentického textu – musíme si vybrat, se kterým textem budeme pracovat (autor mohl dané
dílo vypracovat například jako rukopis, pak ho mohl vydat v novinách atd.)
o Určení datace textu – text časově zařadit
o Atribuce textu – časově určit autora
o Pořídit kritické vydání – vytvořit tzv. kanonický text (text, který už je neměnlivý, a který budeme
nějakým způsobem připravovat k vydání)
- Cílem textologie je uchování pravého kulturního dědictví
- Autentický text = text, který je věrohodný, není zkomolen, často určujeme na základě metody srovnání
o Archetyp – nejstarší původní (většinou rekonstruovaný) text
- Text poslední ruky – poslední text, který autor schválil nebo do něho zasáhl

10
- Když autor zasahuje do textu nemusí vždy vylepšovat jeho estetickou hodnotu
- Kanonizovaný text nemusí být v souladu s textem poslední ruky
o Např. Petr Bezruč, jehož pozdější zásahy dílo poškodily  nemoc, začal upravovat text k horšímu
- Datace textu je určení doby, v níž daný text vzniká (datum prvního vydání)
o Otázkou je, zda díla datovat od jeho napsání, anebo od jeho objevení/vydání – autor může dílo napsat,
ale nemuselo se např. kvůli politické situaci vydat
o Datace absolutní – přesné určení vzniku  pro nás ideální
o Datace relativní – určení, zda je to mladší nebo starší
o Kritéria mohou být vnitřní nebo vnější
 Vnitřní – kritéria jazyková, která vyplívají z rozboru textu
 Vnitřní jazyková – doloženo z nějakého gramatického prostředku
 Vnitřní věcná
 Vnější – veškeré údaje o textu, které editor získá na základě ne samotného rozboru textu, údaje,
které vyplívají z jiného textu např. ze zmínky v korespondenci, podle jiných údajů
o Díla posthumní – díla posmrtná, vydaná až po autorově smrti
o Paralipomena – doplňky, dodatky, komentáře k dílům, která byla vydána již dříve (Kolár – Slávy dcera)
- Atribuce textu – určení autora např. podle stylu
o Apokryf – texty připisované jiným autorům např. u Máchy
o Pro určení autora máme kritéria vnitřní a vnější
 Vnitřní – údaje, které se týkají vlastního rozboru textu např. stylistické zvláštnosti
 Pseudonym – druh literární mystifikace, jehož cílem je znejistění určení autora
o Allonym – publikace pod jiným jménem
o Prenonym – užití křestního jména jako pseudonymu
o Kryptonym – nové jméno sestavené z  hlásek nebo slabik křestního jména a
příjmení
 Anonym neboli adespota – označení díla, kde autora neznáme
 Pseudoautor – označení díla, kde autor je podvržen
 Vnější – veškeré informace, které stojí mimo dílo
- Kritické vydání – jeho cílem je vytvoření textu, který považujeme za definitivní
o Mělo by mít aspekt textově kritický (jakýkoliv zdůvodněný zásah do textu) a aspekt věcný (slovníček
nesrozumitelných nebo zastaralých slov), mělo by mít i předmluvu
o Pokud budeme číst Němcovou, Čelakovského nebo Kolára, vždy bychom ho měli číst v  nějakém kritickém
vydání
o Transliterace – větší zásah do textu – každé písmeno originálu nahradíme písmem textu  převod
z jedné znakové soustavy do druhé znakové soustavy např. jeden znak azbuky nahradím jedním znakem
latinky
o Transkripce – přizpůsobení textu novému pravopisu, podle současných pravopisných zvyklostí např. ze
staročeštiny do novočeštiny  je to v rámci jedné znakové soustavy
- Cílem editorovi práce je dospět k takovému textu díla, které co nejpřesněji reprodukuje znění vyšlé naposledy
z ruky spisovatele, jako výraz jeho tvůrčího záměru
o Znění – dva texty téhož základu mezi nimiž jsou rozdíly jen nepatrné nebo žádné např. znění časopisecké
a knižní
o Verze – časopisecký a knižní otisk se liší jsou to typy textu, které se od sebe odlišují větším počtem úprav
o Redakce/varianta díla – textové prameny mají podstatné rozdíly, které zasahují tematickou syžetovou
kompoziční nebo i jazykovou výstavbu díla
- Kritéria pro editorovo rozhodování autentického textu
o Text úplný nebo relativně dokončený  musí mít vždy přednost před textem neúplným
o Kvalita textu, tam kde to porušení nejrůznějšího druhu je co nejmenší – otázkou je zda jde o zásah
autorův nebo někoho jiného
o Kdy autor do textu naposledy zasáhl
- Na výsledném vydání se nepodílí jen sám autor
- Každá změna v textu má tři faktory – svého původce, má svou příčinu a projeví se účinkem v textu

11
 o Změny mohou být autorské nebo neautorské
o Vědomá nebo bezděčná změna – neúmyslná
o Zda byla změna pozitivní nebo negativní – buď vylepšuje nebo zhoršuje estetický záměr autora
o Redakční zásahy – komerční zájmy, někdo bez vědomí autora chce text vylepšit, má ohled na čtenáře
o Autor může udělat omyl a nedůslednost
o Chyby nezúčastněných osob
- Pro nás je nejideálnější, pokud změnu udělá autor vědomě a aby ta změna byla pozitivní
- Emendace – autor určí způsob poškození texu a provedení opravy  konjektura – oprava, kterou v textu
provedl na základě nějakého odhadu
- Paleografie – věda, která studuje vývoj písma a vztahy různých písem a zabývá se správným čtením a datací
památek, klade si základní dva cíle
o Správně přečíst text autora – rozluštit zkratky, písemné památky
o Zhodnotit vývoj a funkce písma v souvislosti s vývojem společnosti
PÍSMO
- Písmo je předpokladem pro vznik knihy – grafické znaky, které v kombinaci nebo samostatně vyjadřují nějaký
výrok/myšlenku, něco znamenají
o Přihlíží se k celkové formě – ke sklonu, k základně, poměr šířky a výšky k modulu, kvalita písma
- Dělíme na hledisko chronologické, teritoriální, formální a obsahové
- Prvním, typem písma bylo obrázkové – symboly, piktografy, ideogramy – znaky pro slova
- Hláskové písmo – určitý grafický znak označoval hlásku nebo slabiku – již ve 12.stol př. n. l. (22 znaků)
o Majuskuli – velká tiskací písmena – všechna písmena, která jsou vepsatelná do dvou řádek
o Minuskulní – písmeno psací a přesahuje 2 linky a je ho možné ohraničit 4 řádky
- Fénická abeceda – zprava do leva
- Hlaholice vzniká z řecké minuskule a cyrilice vzniká z majuskule
- Pravopis – soustavy písmen, které vyjadřují jisté obsahy
o Primitivní pravopis – „c“ se používá jako „c“, „k“ i „č“
o Pravopis spřežkový – „č“ jako „cc“, „cz“ nebo „chc“
o Diakritický pravopis– místo spřežek jsou jednoduchá znaménka s rozlišujícími znaménky, s tečkou nad
souhláskou a čárkou nad samohláskou
o Bratrský pravopis – po vydání Kralické bible – tečka nad souhláskou byla změněna na háček

LITERÁRNÍ DĚJINY
- Samostatná literárně vědná disciplína, která studuje obraz literární minulosti, obraz literárního pohybu
- Literárního historika zajímá celý proces v jeho komplexnosti, studuje invariant, to základní, to stálé
- Hlavním úkolem literárních dějin je studovat nesmrtelnost/životnost literárního díla
o Hlavní úkoly jsou dány protikladem mezi dílem a způsobem jeho vnímání
1) Rekonstruovat literární normu a soubor literárních postulátů o daném období – vytvořit takovou
kolektivní identitu
2) Rekonstruovat literaturu daného období, okruh děl, které jsou předmětem živého hodnocení a udělat
hierarchii literárních hodnot
3) Studovat konkretizace literárních děl, ty estetické ohlasy,
4) Měl bych sledovat působivost díla nejenom v oblasti literární, ale i v oblasti mimoliterární
- Jaké literární dějiny máme
1) Dějiny Jaroslava Vlčka – Dějiny české literatury
 První profesor dějin české literatury, žák Gebauera
 Vystudoval filosofickou fakultu UK
 Připustil německý vliv na vývoj dějin české literatury
2) Dějiny Jana Jakubce
 Jsou nejpodrobnějším popisem Národního obrození
 Byl kolegou Vlčka
3) Dějiny Arne Nováka – Přehledné dějiny české literatury od nejstarších dob až do současnosti
 Syn Terezy Novákové

12
  Vycházejí dodnes
4) Akademické dějiny – Jan Mukařovský
- Dvě základní otázky
o Zda se dílo vyvíjí samo ze sebe – zda se na jeho vývoji podílí více faktory vnitřní např. otázka žánrová
o Podléhá sociálnímu tlaku společnosti
- Hans Robert Jauß– tvrdil, že dějiny literatury jsou jakousi čtenářskou výzvou
o Obrátil pozornosti ke čtenáři a k faktoru recepce, zřetel k recepčně estetickým dějinám literatury
- Čtenářské rozumění dílu je sféra, je více než tam autor do toho díla vložil, je to sféra přesahující autorský význam
textu
- Dějinnost literatury souvisí s ohlasem literárních děl

FOLKLOR
- Tento pojem byl poprvé použit v roce 1846
- Lidové vzdělání, je to část duchovní kultury lidu, je to tvorba spjatá s jazykem, tedy lidová slovesnost, která
zahrnuje lidovou píseň, hudbu, tanec a divadlo
- Folkloristika – je věda o folkloru ústním a písemném nezaměňovat s národopisem – věda o hmotné lidové
kultuře, zatímco folkloristika, je věda o ústním slovesném folkloru
- Hlavní rozvoj proběhl ve středověku
- Hlavním znakem folkloru je interpretace založená na způsobu ústního tradování a potom neustálá proměna těch
textů, ve folkloru nemá text ustálenou podobu
- Lidová píseň – píseň, která skutečně vznikla v lidovém kolektivu, má anonymního autora, zmocnilo se jí publikum
a je orálním způsobem tradována X zlidovělá píseň – původně nějaký původní text/umělý, ale později přechází
mezi texty zlidovělé, mají autora
- Dva hlavní znaky folklórní slovesnosti
o Díla v něm nemají ustálenou formu, folklórní dílo, vždy existuje v mnoha typech, variantách, redakcích a
verzích  každá nová varianta díla je novým variantem
o Zásadní činitel v tvorbě a ve vývoji ústní slovesnosti je kolektiv, ten vznikl na základě společné práce
- Autor má ve folkloru celkem tři základní funkce
o Vytváří skladby
o Rozvíjí a stráží lidovou tradici
o Autor je často nejlepším interpretem – je zpěvákem, pohádkářem
- Folklor se nejvíce věnoval pohádce – může být autorská nebo folklórní
o Fantastické vyprávění, kde hrdinové dopomáhají k dosažení cíle nadpřirozené bytosti
o Lidové vyprávění o zvířátkách např. bajka
o Jiří Polívka a Václav Tille, Jan Máchal, Matija Můrko
TEORIE VZNIKU POHÁDKY
1) Teorie mytologická – nejstarší teorie vzniku pohádky
o Koncem 18.století
o Teorie, které vysvětlují látkovou příbuznost
o Johanes Grimm – zakladatelem této teorie
o U nás byl největším stoupencem této teorie K. J. Erben, dále František Čelakovský
o Hlavní nedostatek v této teorii byl, jak vysvětlit existenci podobných syžetů, těch kombinací, motivů u
různých národů
2) Teorie migrační
o Říká, že prototypy evropských pohádek vznikají na jednom místě v Indii a odtud se šířily
o Theodor Benfey – základní vliv na rozvoj pohádek sehrála budhistická filosofie
3) Teorie antropologická
o Andrew Lang
4) Teorie antropologická smíšená

ESTETIKA UMĚLECKÉ TVORBY

- Umění je specificky lidská subjektivní činnost

13
- Umění a literatura jsou z pohledu esteticko – psychologického podstatě specifický typ mezilidské komunikace, je
to v podstatě přenos informace, která není formulovatelná a sdělitelná jinými než abstraktními prostředky a
neobrací se k jednotlivé psychické funkci člověka, ale k celku
- Na umění klademe takové tři základní požadavky
o Je sebevyjádření, zobrazení estetického vyjádření
 Umění je prostředkem k vyjadřování lidských postojů
 Umění vyjadřuje lidské postoje, pocity, názory, prožitky
o Zobrazení, něco smyslově vnímatelné
 Myšlenky proneseny v literárních textech musí být zachyceny v nějakém názorně obrazné
podobě, umění je smyslově vnímatelné a vztahuje se ke skutečnosti
o Musí být z hlediska sémiotiky esteticky uspořádaná
 Umění je prostředkem zobrazování zážitků v esteticky uspořádaných tvarech
- Volné umění je založeno na sebevyjádření – např. literatura
- Užité umění je založeno spíše na nějakém zobrazení a má sloužit člověku v jeho praktickém životě – např.
keramika  nádoby nebo třeba šperky
- Umění můžeme dělit na pět základních typů
o Umění výtvarné
 Malířství, grafika, fotografie, tapisérie, vyšívání
o Umění hudební
 Instrumentální, operní, komorní, vokální, vážná hudba, populární hudba
o Umění taneční
 Sólové a ve dvojici, skupinové
o Literární umění
 Folklor, slovesnost, tištěná literatura, próza, poezie, drama, knižní drama
o Dramatické umění
 Divadlo, pantomima, televize
- Z hlediska psychologie může být umění vizuální, auditivní a syntetické
o Vizuální – malířství
o Auditivní – hudba
o Syntetická – drama  je zde jak prvek auditivnosti, tak vizuálnosti
o Umění vizuálně haptické – sochařství
- Funkce umění např. literatury – biologická (stimulační, terapeutická, relaxační), psychologická (kognitivní,
expresivní, formativní), sociální (ideologická, světonázorná), ekonomická, kulturní (estetická, komunikační)
- Pět fází vzniku a ontologického bytí literárního díla
o Zdroj – podnět = pretext (text v zárodečné stavu)  konkrétní inspirace, která nás přivede k té činnosti
o Příprava – koncepce díla = architext
o Projekce = prototext (fixovaný projekt uměleckého díla) – vzniká umělecké dílo, které se bude později
realizovat, návod ke zhotovení uměleckého díla
o Vlastní realizace – kompletní materializace = text (definitivní, konečné uspořádání uměleckých znaků,
které je neměnné, na rozdíl od pretextu)
o Estetická responze – reflexe = metatext/postext (text, který vznikl k jinému dílu)  např. recenze díla,
rozbor uměleckého díla, zapsané vyjádření
 Responze – bezprostřední vyjádření o díle, citové, emotivní
 Reflexe – s určitým časovým odstupem začneme o dílu uvažovat
- Literární dílo můžeme vnímat jako věc, jako obraz (odraz, dílo něco zobrazuje), jako výraz (odraz subjektivní
reality v textu, vyjadřuje nejrůznější psychické obsahy) jako znak (prostředek mezilidské komunikace, lidé si
prostřednictvím díla sdělují nejrůznější informace, včetně estetické), jako model (zachycuje určité pojetí světa)
- Při komunikace dochází k výměně informací, komunikovat může člověk i sám se sebou
- Umělecká komunikace – klade se důraz na to, jak je daná věc sdělována, zcela specifický způsob podávání zpráv
- Literární kultura – společenský oběh veškeré literatury
o Literatura vysoká krásná – literární klasika, má vysokou estetickou funkci, jádro kulturního dědictví
o Literatura populární – detektivní literatura, folklor, sci-fi, fantasy

14
o Literatura triviální – historické označení pro literaturu dramatickou a prozaickou, která je zaměřena na
tzv. pokleslé umění nebo je to obecně souhrnné označení pro prozaickou produkci, která není vymezena
ani historicky ani tematicky, má význam pouze typologický
 Je zde vždy typický důraz na děj – epika
 Vyznačuje se schematickou jednoduchou kompozicí
 Černobílé pojetí postav – čtenář musí poznat kladné a negativní postavy
 Je honosná vnějšími efekty, kde velký vliv hraje nálada
 Založena na absenci psychologické motivace
 Nenáročný komplikovaný jazyk
 Např. červená knihovna, dobrodružný román, horory, komiks
1) Literatura dobrodružná/akční
 Dramatický, vzrušující, bouřlivý děj
 Je založena na nebezpečí
 Např. napínavá četba, rytířské romány, válečné romány, Robinson Crusoe, western,
májovky, detektivka (anglická logická, americká drsná a francouzská psychologická)
2) Literatura hrůzy a strachu
 Literatura, která vyvolává pocity hrůzy a strachu, založena na tradičním pohádkovém
souboji dobra a zla
 Čerpá z tradice černého gotického románu
 Např. Hitchcock (Ptáci), Fuks (Spalovač mrtvol)
3) Literatura sentimentu a srdce
 Založené na společenském pozadí
 Typ románu spíše ženské četby, kdy zápletka pojednává o citových a milostných vztazích
třeba i s erotickým podtextem
 Zakladatelkou dívčího románu byla u nás Eliška Krásnohorská
 Jde o bohatý děj se zápletkami, aby čtenáři mohli s hrdinkou prožívat dramatické
okamžiky
 Jde o městské/velkoměstské prostředí, které je vždy ozvláštněné, zromantizované,
hlavní hrdinky nejsou tuctové postavy
4) Literatura erotiky a pornografie
 Pornografická literatura zobrazuje primární erotogenní zóny
 Erotická literatura je zaměřena na sekundární erotogenní zóny
 Má vyvolat pocit touhy
 Např. Tajemství její ložnice, Malá švadlenka, Gigolo deník prostitutů
5) Literatura humoru a komiky
 Humoristické časopisy
 Karel Tůma
 Insitní literatura – literatura naivní, literatura samouků, literatura, která je založena na zvláštním
způsobu odrážení skutečnosti, charakteristické je používání zvláštních výrazových prostředků
 Triviální literatura se nevyvíjí
a) Mužská triviální literatura – založena na romantice činu, na akčnosti
b) Ženská triviální literatura – vyjadřuje spíše romantiku citu

15
STRUKTURALISMUS
- Navazuje na ruský formalismus
o Začlenili fonetiku a fonologii do literárních aspektů a obecně začlenili lingvistiku
o Podnikli výzkum na důraz uměleckého jazyka
o Průkopník se stal jazykovědec Baudouin de Courtenay – přispěl svými lingvistickými výzkumy
k hlubokému rozpoznání těch nejnižších zvukových vrstev jazyka
o Formalista pracuje s materiálem, který umělecky zpracovává
o Pojem ozvláštnění – umělec zaujme vnímatele tím, že ozvláštňuje to, co chce zvýraznit (porušuje
nějakým způsobem všednost)
o Do popředí se dostává text a jeho vlastnosti – diferenciační vlastnosti
 Text vnímá svou literárnost
- Strukturalismus se rozvíjí po první světové válce, vzniká z vnitřních zdrojů a z impulzů Rusů
- Základnou je Pražský lingvistický kroužek (vzniká roku 1926) a jejich hlavní publikační tribunou byl časopis
Slova a slovesnost od roku 1935
o Odchodem Jakobsona se strukturalismus modifikuje
o Po druhé světové válce obnovuje lingvistický kroužek svoji činnost
- Znaky strukturalismu
o Literární text je struktura definovaná vzájemným uspořádaným vztahem jednotlivých složek
o Složky literárního textu jsou vzájemně podmíněné a všechny jsou si rovnocenné
o Literární text má nějakou vnitřní motivaci a vnější motivaci
 Vnitřní – estetická funkce, která vyplívá z textu samého, z nějaké jeho konstrukce
 Vnější – sociální hodnota, která je dána vztahem toho textu ke společnosti
o Umělecký text se vyrovnává i s jinými jevy společenských struktur – s kulturou, s historií, s filosofií
- Zaměřuje se na rozbor uměleckých textů a jeho složek, chápe, že tyto dvě složkou jsou nějak spojeny, mluví
se zde o sémantickém gestu
o Sémantické gesto – významová složka uměleckého díla, to, co to dílo drží pohromadě, to, co mu dává
nějaký nadčasový smysl
- Kritika strukturalismu – přeceňuje vnitřní výstavbu uměleckého textu, zaměřuje se údajně na formální
stránku, vývoj se chápe jako hodnotová opozice estetických a mimo estetických hodnot literárního textu
- Ideovým otcem strukturalismu byl lingvista Ferdinand de Saussure (švýcarský lingvista, který spal
francouzsky)
o Byl originální v tom, že si všímal, jak spolu lidé mluví, jak spolu komunikují
o Položil si otázku, jak je vztah označujícího a označovaného a jaké vztahy mají znaky mezi sebou
 Teze o arbitrérnosti jazykového znaku
 Teze o lineárnosti označujícího – v přirozeném jazyku jsou charakteristické znaky řazeny za
sebou
 Jaké jsou vztahy znaků mezi sebou – vztahy znaků uvnitř širších konstrukcí jsou
nahraditelné a nenahraditelné
 Nenahraditelné jsou syntagmatické vztahy, které fungují na úrovni hlásek
 Nahraditelné jsou paradigmatické vztahy neboli asociativní
- Tři základní přínosy strukturalismu
o Funkcionalismus – funkce jazykových projevů
o Chápání jazyka jako systému
o Začlenění fonologie a fonetiky do lingvistiky, rozpracování fonologie
- Permutace – zaměnitelnost v rámci textu, ale nedojde ke změně významu
- Komutace – pokud zaměním jednotky dojte ke změně významu

16