Platn (427 p.n.l - 347 p.n.

l)

Faidn je Platnv dialog, kter v chronologii Platnova zpracovn Skratova ivota navazuje na Obranu Skratovu. Pojednv o Skratov smrti uzavrajc jeho psoben, kter Platn ve svch dlech sleduje. Samotn text zaznamenv formou dialogu to, co se dlo ve vzen v den, kdy byl naplnn rozsudek smrti, k nmu byl Skrats odsouzen. Tento pbh, kter tvo jdro textu, je zasazen do rmce rozhovoru Faidna a Echekrata, jen se odehrl del dobu po tom, co Skrats zemel. Faidn byl tto udlost osobn ptomen a Echekratovi sdluje ve, co Skrats v diskuzi s Simmiou a Kebtem ekl k tmatm lidsk smrti a nesmrtelnosti due. Skrats nepistupuje ke smrti s obvyklm lidskm strachem. Naopak, vid ji jako nco, k emu smoval cel jeho ivot. Smrt je pro Skrata oddlenm due od tla. Filosofii, kterou pstuje, chpe jako snahu o odluovn due od tla. Smrt je tedy v dsledku naplnnm toho, o co filosof usiluje, a nen proto dvod se smrti bt. Pokud tedy Skrats doke, e due po smrti existuje, bude dokzno, e smrt je nco dobrho, a ne nco zlho... Faidn vypravuje Echekratovi onen den, kdy Skrats vypil ve vzen jed. Echekrates chce vylit dopodrobna, co vechno Skrats ekl a co se dlo (krom Faidna byli u Skrata i Apollodoros, Kritobulos a jeho otec, Hermogenes, Epigenes, Aischines, Antisthenes, Ktesippos z Paianie, Menexenos, Simmias z Thb, Kebes, Faidondes, Eukleides z Megar, Terpsion a jet dal; Platn byl nemocen). V rozhovoru (nebo sp monologu Faidna) se e, pro psal Skrats ve vzen bsn, pro se tit na smrt, nesmrtelnost due (co je hlavnm tmatem), vztah due k tlu a naopak, e ve vlastn probh v kruhu, protiklady, jak by se mli filozofov chovat... Zaujalo m nkolik pas, kter budu citovat a komentovat. ...Myslme nco slovem smrt? (Skrats) Oveme, odpovdl hned Simmias. Snad nco jinho ne odlouen due od tla? A bti mrtev, e znamen to, e tlo, odloueno od due, se dostane zvl samo o sob a zvl je sama o sob due odlouena od tla? Jest snad smrt nco jinho ne to? (Sokrates) Ne, prv toto. Z toho vyplv, e v nenarozenm stavu jsme vlastn mrtv, protoe due nen v tle. Teprve pi narozen due "vpad" do tla, nebo due je ve svt idej, kde poznv. Pi porodu zapomn a bhem ivota se zase rozpomn. Toto je uvedeno v citaci: ...Nue jestli nabyve ho ped narozenm, pi narozen jsme je ztratili, ale pozdji pi vnmn poitk o tch vcech znova nabvme onch vdomost, kter jsme mli kdysi ji dve, zdali pak neznamen to, emu kme uen, znova nabvati vlastnho vdn? A kdybychom tomu kali vzpomnati si, snad bychom to nazvali sprvn? U teorie opan vznik z opanho m napadlo, jak to je asi u svtla a tmy?

...Tak napklad, kdy se nco zvtuje, nen-li nutno, e se to stv vtm z toho, co dve bylo men? Jak me bt svtl tma nebo tmav svtlo? A kdy rozsvtme, je tento pechod o to rychlej. ...kdykoli pichz vdn jistm zpsobem, e to je vzpomnn? Mm na mysli asi tento zpsob: kdykoli nkdo nco bu uvid nebo usly nebo njakm jinm smyslem pojme a pi tom pozn nejen onu vc, nbr mu vstoup na mysl i nco rznho, co nen pedmtem tho poznatku, nbr jinho, zdali pak tomu prvem nekme, e si na to, co pojal do mysli, vzpomnl? Dky tomu jsem si vzpomnla na J.A.Rimbauda a jeho Opil korb, kde je toto vzpomnn nazvno synestzi, co je prolnn smyslovch poitk. Je to tedy rozpomnn nebo prolnn? ...Mysleme si tedy dva druhy vc, jeden viditeln, druh neviditeln; chce? (Skrats) Ano, mysleme si. (Kebes) A ten neviditeln, e je stle stejn, viditeln vak nen nikdy stejn. (Skrats) Jak to, e meme porovnvat viditeln s neviditelnm, kdy to neviditeln nevidme? Meme si to tedy myslet. Ale jak si meme myslet neviditeln, kdy jsme to pedtm nemli ve smyslech? A jak tedy vbec vme, e to neviditeln je nemnn? Dle mm nmitku: rozum i due se pece mn. Dejme tomu, e kdy bylo Skratovi osm let, neprohlaoval, e v, e nic nev. Na to piel s postupem vku. Tud s postupem vku se zmnila due i rozum. A pokud ne due, tak aspo rozum. Nebo rozumem chpeme. Mal dt nechpe, jak co dopodrobna funguje, ale kdy je star, pochop to. Je to jako st Malho prince od Exupryho v osmi a ve dvaceti letech. V osmi nevidme to, co vidme ve dvaceti. N rozum se tedy zmnil a nen nemnn. Ml by bt v tom ppad hmotn a viditeln? ...e due kadho lovka pi citu siln slasti nebo nelibosti, nm zpsoben, zrove je nucena souditi, e pi em nejvce zakou takov city, e to je nejskutenj a nejpravdivj, akoliv tomu tak nen. Pi tom jde nejvce o vci viditeln; i ne?... e kad slast i nelibost jakoby mla heb a tm pibj dui k tlu a pipn a in tlesnou, take se domnv, e to je pravdiv, cokoli i tlo prohlauje za pravdiv... (Skrats) Slast je podle m nehmotn, tud neviditeln, avak je ctn tlem, ale nezachytiteln. V Hdu pociuje due "slast", ale jak due v, e to je slast, kdy ji jet neproila. Mohla ji prot skrze tlo, ale to je hmotn, tud liv. Take co kdy nakonec due vlastn nic neprov? Nebo prov nco jinho, ne slast? ...Je to po tto strnce, pravil Simmias, e by bylo mono pronsti tou mylenku tak o harmonii i o lye a strunch, e toti harmonie u naladn lyry je nco neviditelnho, nehmotnho, pekrsnho a boskho, ale lyra sama a struny jsou tlesa a vci hmotn, sloen, zemit a pbuzn s tm, co je smrteln. Mysleme si tedy, e nkdo bu rozbije lyru nebo pezne a petrhne struny, a e by tu nkdo tvrdil podle tho soudu jako ty, e ona harmonie nutn jet trv a nezanikla. Vdy by patrn nebylo nijak mono, aby lyra jet trvala postrhn strun a aby trvaly struny, kdy jsou smrteln pirozenosti, avak harmonie aby zanikla, je je stejn pirozenosti a sourod s tm, co je bosk a nesmrteln, a aby zanikla

dve ne vc smrteln. ...harmonie je vc sloen, due pak e je jaksi harmonie skldajc se ze stav napjatch po tle... (Skrats) Lyra je vc hmotn, tedy sloen a smrteln. Harmonie je vc nehmotn, nehmatateln, tedy jednoduch. Je vak hmatateln smysly, tedy by mla bt liv a due by si ji nemla pipoutt, nebo to, co je vnmno smysly, ne rozumem, je klamn. Dle: i kdy je lyra vc hmotn, musel ji nkdo vymyslet. Zde se objevuje idea lyry, a to je vc nehmatateln a nehmotn. Navc si Skrats protie: "Nue pozoruj, Kebete, zdali nm ze veho, co bylo eeno, vychz tohle, e due je zcela podobna boskmu, nesmrtelnmu, rozumovmu, jednoduchmu a nerozbornmu, tomu, co je neustle v tm stavu a stejn samo se sebou, kde to tlo zase e je zcela podobno lidskmu, smrtelnmu, sloitmu, nerozumnmu a rozbornmu, tomu, co nikdy nen samo se sebou. Meme snad, mil Kebete, ci nco jinho proti tomuto, e tomu v jistm smyslu tak nen? (Skrats) Na jedn stran tvrd, e due je jednoduch, na stran druh, e due je sloen. Je tedy due podobna harmonii? Kdy ob jsou bosk, mly by bt jednoduch a nesloen, ale harmonie je vc sloen a due je pirovnna k harmonii. Ba spe snad, Simmio, podle sprvnho sudku dn due nebude astna patnosti, a jestlie jest harmoni; vdy pece harmonie, kdy je dokonale prv tmto, harmoni, nikdy by nemohla bt astna neharmoninosti. (Skrats) Jene harmonie je zvisl na strunch lyry. Podle toho, jak se nalad struny lyry, je harmonie krsn a ist. Je tedy due zvisl na tlu? Podle toho, jak ji tlo ovld, je due krsn a ist? To je v naprostm rozporu s pedchozm. Jene tento rozpor vyplv z ei samotnho Skrata. Dle jsem si vimla, e Skrats, a nenpadn, vnucuje sv nzory tm, kdo s nm hovo. Jsou nuceni vdy ci ano, nebo ne ve tvaru podob se, je nutno nebo nesouhlas atp., ani by jakkoli argumentovali, protoe Skrats postav otzku tak, aby z n nebylo niku. To se mi moc nelb, protoe Skrats nenpadn dovede vechny tam, kam chce on. A nikdo si nevimne, e si protie.