Faidón – výpisky

Faidón byl u Sokrata onen den, kdy vypil jed. Echekratés se ho vyptával. Faidón vše vyprávěl, přesně,
kdo co říkal.

Sokrates byl zabit po dlouhé době po soudu – jelikož zrovna probíhala pouť, den před soudem byla
ověnčena loď – prodloužil se mu tak pobyt ve vězení

I když čekal na smrt, byl šťastný. Faidón cítil něco podivného – směs libosti a zároveň zármutku.

Byli u toho Apollodóros, Kritobúlos, jeho otec, Hermogenées, Epigenés, Aischinés, Antishenés,
Ktésippos, Menexenos, – Platón byl nemocen, byli zde i cizinci – Simmias z Théb, Kebés, Faidónes,
Eukleidés a Terpsión

Každý den se společně všichni sešli a pak šli za Sokratem, i v osudný den.

Sokrates začal ve vězení skládat básně – vykládal si sny, ve snu slyšel: dělej músické dílo, a to budiž
tvá práce

Sokrates: člověk nesmí sebe usmrtiti dříve, dokud mu bůh nepošle nutnost – my patříme bohům

-ten, kdo strávil svůj život ve filosofii, se nebojí smrti – je plný naděje, že se mu na onom světě
dostane největšího dobra

Smrt = odloučení duše od těla

-filosof odprošťuje duši od těla více než ostatní lidé

-duše je od těla klamána

Pro pravdivé poznání: zkoumat to pravým myšlením, nepoužívat zrak, sluch, rozum – odprostit se od
celého těla, musíme se dívat duší

Až tehdy se nám dostane toho, po čem toužíme – až zemřeme

Jestliže ve spojení s tělem není možné nic poznat – dvě možnosti: 1) není možné nic poznati 2) až po
smrti – tehdy bude duše sama bez těla

-toto vyproštění a odloučení duše od těla se nazývá smrt

Vyprošťovati se snaží ti, kteří správně filosofují=milují moudrost – smrt je jim nejméně strašná

-poté odchází do říše Hádovy

Milovník moudrosti X milovník těla

-rozumnost – za ní a s ní se všechno kupuje a prodává – to je vskutku statečnost, uměřenost i

spravedlnost a vůbec pravá ctnost

-ne vyměňovat libosti za libosti, bolesti za bolesti, … jako peníze

-když jsou věci odloučeni od rozumnosti a mění se jedna za druhou – nemají v sobě nic pravdivého
ani zdravého

-ve skutečné pravdě je vše očištěno

-kdo přijde do Hádu očištěný – bude bydliti s bohy, jinak bude bydlet v bahně
-neobává se smrti, protože tam v Hádu nalezne dobré pány i přátele

-duše odejdou do Hádu a pak sem zase přicházejí a opět vznikají z těch, kteří zemřeli – všechny věci
vznikají tímto způsobem – opačné z opačných (rychlý z pomalého, lepší z horšího)

Opakem žití je býti mrtev – tyto stavy vznikají ze sebe navzájem a jsou dva, takže je mezi nimi dvojí
vznikání

Opakem umírání je oživování – vznikání živých z mrtvých, zrovna tak jako mrtví z živých = duše
zemřelých nutně někde jsou a odtamtud opět vznikají

-je to pohyb v kruhu X ne v přímce – všechno by nabylo téhož tvaru, všechno by bylo mrtvo

-naše učení není nic jiného než vzpomínání = ve dřívějším čase jsme se naučili – teď rozpomínáme

-duše je tedy nesmrtelná

Důkazy:

Lidé jsou tázáni – kdyby v nich nebylo vědění a správný pojem, nebyli by schopni to dokázati

Jestliže je někdo na něco upamatován – musil to dříve vědět

Kdykoliv přichází vědění, je to vzpomínání

Stejnost jsme znali ještě před oním časem

Pomýšlení nad věcmi také – buď z vidění, dotknutí nebo z jiného smyslového vjemu

Než jsme začali vnímat smysly, museli jsme někde nabýt vědomosti o samém jsoucnu a stejnosti

=toto vědění jsme nabyli už před narozením

Učení = znovu nabývání vlastního vědění, vzpomínání si

Takže buď se narodíme s věděním o těch jsoucnech anebo si vzpomínáme, učíme se=vzpomínáme

-spíše si vzpomínáme na to, co už jsme dřív poznali

-naše duše nabyly toto vědění už před našim narozením

-ostatní mu věří, že duše je dřív, než se my narodíme, ale pochybují, jak je to pak se smrtí

Kébes a Simmias především

Myslí si, že po smrti člověka se duše rozptyluje a je to pro ni konec bytí – hyne

Sokratés je přesvědčuje: všechno živé vzniká z mrtvého

Dva druhy věcí: 1) neviditelné – ty, které jsou stále stejné – jdou pojmout jen rozumovou činností
mysli – duše

2) viditelné – nikdy nejsou stejné – tělo

Když duše zkoumá sama o sobě – odchází k tomu, co je čisté, stále jsoucí, nesmrtelné, v témž stavu

Když užívá těla a zkoumá smyslem – působení těla ji zavléká do těch věcí, které nejsou nikdy stejné

Duše se podobá božskému a těla smrtelnému

Duše je nejpodobnější božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému, nerozbornému,
tomu, co je stále v témž stavu a stejné samo sebou

Tělo je nejpodobnější lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému, rozbornému, tomu, co nikdy

není stejné samo se sebou

Tělu přísluší rozklad, duši nerozlučitelnost

Duše odchází k Hádovy (pravý smysl jeho jména je Neviditelný) – k dobrému, rozumnému bohu

Odchází k něčemu sobě podobnému, neviditelnému, božskému, nesmrtelnému a moudrému

Tráví svůj čas s bohy

Je zbavena lidských zel

Také může odcházet duše prostoupena tělesností – nečistá

Taková duše je zatěžována a stahována

Jsou to duše špatných lidí

Do nejlepších míst jdou ti, kteří se řídili obecně lidovou a občanskou ctností – uměřenost a
spravedlnost – pochází ze zvyku bez filosofie a bez účasti rozumu – ti přicházejí zase do takových
pospolitých tvorů – včel, vos, řádných mužů

Do rodu bohů nesmí přijít ten, kdo nebyl filosofem a neodchází úplně čist, nýbrž jenom milovník
vědění

Milovníci vědění poznají, že filosofie přijala jejich duši jako spoutanou v těle, a tak se snaží ji vyprostit,
přemlouvají ji, aby se zbavila smyslů a aby důvěřovala jen sama sobě

Slast či strázeň přibíjí duši k tělu – duše se shoduje s tělem v míněních, stává se shodnou s tělem –
nemůže přijít do Hádu čistě, nýbrž přichází naplněna tělem – proto brzy padá zpět do jiného těla

Labutě, když ucítí, že mají zemřít, tak zpívají – nejvíce a nejkrásněji – radují se, že mají odejít k bohu

Simmias pronesl myšlenku o harmonii, o lyře a o strunách (a přirovnával k duši a tělu) – harmonie u
naladěné lyry je něco neviditelného, božského. Ale lyra sama a struny jsou tělesa a věci hmotné,
příbuzné s tím, co je smrtelné.

Když někdo rozbije lyru, harmonie ještě trvá a nezanikla (jako duše) – takto to přirovnal podle vzoru
Sokrata a jeho vyprávěním o duši – což je podle Sokrata ale špatně

Kebés nechce věřit, že po smrti naše duše ještě někde je. Řeší, že jednou už může duše zemřít
nadobro. Není smrt právě zahynutím duše?

Po těchto spekulacích byli všichni rozhozeni, jestli Sokrata tedy pochopili, či nikoliv. Které myšlence
mají věřit.

Sokrates se domluvil s Faidonem, že pokud přesvědčí Simmiase a Kebése, tak se oba ostříhají.

Člověk do někoho vloží důvěru bez náležité znalosti a myslí si o něm, že je ten člověk pravdivý.
Později zjistí, že je špatný a nevěrný. Když se to někomu stane mnohokrát, zanevře pak na všechny.
Takový člověk s nimi nezacházel znalecky. Jinak by správně smýšlel tak, jak se má – že není příliš
dobrých, ani příliš špatných, nejvíce je uprostřed.
Avšak rozumové úvahy nejsou podobny lidem po této stránce. Když se nějaké úsudky někdy zdají
pravdivé a jindy ne, není to vina úsudků, nýbrž my sami ještě nejsme ve zdravém stavu. Musíme se
snažit o dosažení zdravého stavu. Kdyby dával vinu úsudkům, už by nikdy nedošel k pravdě.

Teď se možná Sokrates nezachová jako milovník moudrosti, ale jako milovník vítězení (způsob
nevzdělaných) – nezajímají se o to, jak se má ta věc, nýbrž aby to, co pronesli se stalo předmětem
přítomnosti – chce dořešit před svojí smrtí odlišné spekulace s Kebesem a Simmiasem – potřebuje
říct pravdu hlavně sám sobě

Simmias se bojí, jestliže je duše něco božštějšího než tělo, tak aby dříve nezanikla. Kebés se Sokratem
souhlasí, že je duše něco trvalejšího než tělo. Ale je mu nejasné, že když duše opotřebuje mnoho těl,
tak jestli při opuštění posledního těla taky nezanikne.

Simmias nesmí přijmout myšlenku, že duše je harmonie. Harmonii nenáleží, aby vedla ty věci,
z kterých je složena, nýbrž, aby je následovala. To duše řídí všechny činitele, staví se jim na odpor a
všemi způsoby jim vládne. Duše je něco mnohem božštějšího, než aby byla srovnávána s harmonií.
Kdybychom tvrdili, že duše je harmonií, neshodovali bychom se s Homérem, božským básníkem, ani
sami se sebou.

Z Báry poznámek: harmonie nemůže existovat dříve než její hmotné předpoklady.

Kebés tedy tvrdil, že duše není nesmrtelná, že je třeba dlouhověká, ale ne nesmrtelná. Sokrates to
s ním šel tedy řešit. Dlouhým příběhem se k tomu dostával, od počátků jeho přemýšlení.

Sokrates dřív slyšel, že prý rozum jest to, co působí řád a je všeho příčinou. Měl z toho radost a chvíli
o tom byl i přesvědčen. Pak se touto nadějí rozloučil. Dočetl se, že za příčiny neuváděl rozum, ale
vzduchy, aithéry, vody a mnoho divných věcí. Podle toho dělat to, co dělá, a to znamená jednat
rozumem je lehkomyslné. Dělá přece to, co je nejlepší. Je něco jiného to, co je opravdu příčinou a to,
bez čeho vy příčina nikdy nebyla.

Učiní si základem nejpevnější myšlenku – cokoliv se podle něj s ní shoduje – je pravdivé.

- Cokoliv se s ní neshoduje – je nepravdivé

Krásné věci jsou krásné krásnem – nic jiného to nečiní krásným, nežli buď přítomnost nebo účast
onoho krásna

Každý jednotlivý z pojmových druhů něco je a že ostatní věci nabývajíce v nich účasti dosahují právě
podle nich jméno. Simmias je větší než Sokrates, ale menší než Faidón – neříkáš ale, v Simmiovi je
obojí, malost i velikost. Simmias má přívlastek, že je malý i velký, protože je uprostřed mezi nima.
Velikost sama nechce být zároveň malá i velká. Žádná věc nechce být opakem, nýbrž při styku
s opakem buď odchází nebo hyne.

Někdo ho napomenul, že předtím říkal, že z menšího vzniká větší – takže se stali opakem.

Sokrates vysvětluje: Tehdy se tvrdilo, že z opačné věci vzniká opačná věc. Nyní se tvrdí, že opačná věc
se nemůže stát opačnou sama sobě. Tehdy jsme mluvili o věcech, které mají opaky a které jsme
nazývali jejich názvy. Nyní mluvíme o pojmech samých, které jsou ve věcech a jejichž názvy věci mají.
= opak nikdy nebude opakem sám sobě

Teplé a studené X sníh a oheň

Teplé je něco různého od ohně a studené něco různého od sněhu. Sníh, přijme-li do sebe teplo, již
nikdy nebude to, co bylo – totiž sníh a teplo – po příchodu tepla buď mu ustoupí nebo zanikne. Také
oheň, přijde-li studeno, buď ustoupí nebo zanikne.

3 a 5 jsou obě liché, i když nejsou totéž – 3 buď zanikne nebo se s ní stane něco jiného, než aby se
stala sudým (opakem)

3 není opakem sudého, stejně tak 2 je proti lichému a oheň proti studenému

Duše svým vnuknutím do těla způsobí, že tělo bude živé

Duše tedy přináší život

Opakem života je smrt

Duše nikdy nepřijme opak toho, co sama přináší

Duše nepřijímá smrti

Tedy duše je nesmrtelná

Duše nepřijme smrt ani nebude mrtva, stejně tak jako číslo tři nebude sudé

Bůh nikdy nezaniká

Když je něco nesmrtelné, je to i nezničitelné

Když na člověka přichází smrt, jeho smrtelná složka umírá, ale nesmrtelná odchází pryč neporušená.

Kebés tedy uznává, že naše duše je nesmrtelná a nezničitelná.

Cesta duše:

Když jde duše do Hádu, bere s sebou vzdělání a výchovu. Každé duši je přiřazen daimón, který ho
vede – nejdříve se podrobit soudu a pak do Hádu s oním vůdcem – ti mají odvést zemřelé odsud na
onen svět. Pak když se vrací zase sem, vede je jiný vůdce.

Aischylův Télefos praví, že do Hádu vede jednoduchá cesta – s tím Sokrates nesouhlasí

-pak by nebylo potřeba vůdců – nikdo by přece nezabloudil, kdyby byla jedna cesta

-cesta má mnoho odboček a křižovatek

Každá duše má své místo – podle toho, jestli žila spořádaně, či nikoli

Podoba země:

Je uprostřed nebe a je kulatá. Nepotřebuje žádné přírodní síly, aby nespadla – stačí rovnovážnost
země samotné a podobnost nebe – je stejnorodé

Je obrovská a oni zabírají jen malinkou část, ale že v jiných částech země bydlí i jiní.

Bydlíme v dutině země, ale domníváme se, že bydlíme na povrchu a nazýváme vzduch nebem.

Všechno to, co je tady v té dutině je zkaženo, není tu nic dokonalého. Na povrchu je všechno
krásnější, nezkažené.

Z vrchu je krásně barevná.

Tady je vše zpuchřelé a zničené od látek, které sem stékají – způsobují ošklivosti a nemoci
Co je pro naše potřeby voda a moře, to je tam vzduch. A co nám je vzduch, pro ně je aithér. Jsou bez
nemocí a mají delší život. Mohou se stýkati s bohy.

Popisuje, že tu tečou řeky, lávy, podzemní vody…

Tartar – největší otvor země – sem se stékají všechny řeky a zase z ní vytékají

-nemá ani dna, ani základu

4 jisté toky:

Ókeanos – největší, tekoucí kolem dokola

Acherón – tekoucí v opačném směru – teče i pod zemí, přichází do jezera Acherontského – sem
přicházejí duše většiny zemřelých – až tam pobudou, tak jdou zase zpět do živých tvorů

3. řeka Pyriflegethón - vyvěrá uprostřed mezi těmato, padá do místa hořícího ohněm a tvoří jezero, v
němž se vaří voda, dále jde kalná, blátivá, kolem Acherontského jezera a pak vpadá do Tartaru

-proudy lávy jsou její útržky

Kókytos – naproti 3., jezero styx – stejně jako 3. se nesměšuje s jinou, pak také vpadá do Tartaru

Zemřelé odvádí daimón na místo soudu – ti, co žili prostředně odeberou k Acherontu – očišťují se

ti špatní jsou vrženi do Tartaru (odsud nikdy nevychází)

ti málo špatní taky vrženi, ale po roce je vlna vyvrhne

-vrahy do Kókytu

-násilníky do Pyriflegethonu

Žádají o odpuštění těch, kterým ublížili, aby mohli v jezeře Acherontském vystoupit – buď je
nechají vystoupit nebo ne a jedou znova do Tartaru

Ti dobří jsou osvobozeni od těchto podzemí, usazují se na skutečné zemi

Pro ty, kteří jsou očištěni filosofií, žijí naprosto bez těl, jsou ještě krásnější příbytky

Až vypije Sokrates jed, nezůstane tu, odejde do radostí blažených duší

Pití jedu:

Zřízenec s jedem mu řekl, že byl nejhodnější, nejvlídnější a nejlepší muž ze všech, co tam kdy byli

Všichni to běžně natahují a vypijí jed až nejpozději co to jde. Sokrates ho vypije hned. Jed vypil zcela
lehce a klidně. Všichni začali brečet, že přišli o takového přítele.

Sokrates byl klidný a řekl jim, ať zachovají klid a jsou silní, však umírat se má v tichu.

Jeho poslední slova: Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta, dejte mu ho a nezapomeňte!