Azid olovnatý

3. července 2008 v 19:02 | Petrs | Třaskaviny

Anorganické azidy jsou soli odvozené od kyseliny HN3 (azoimid, kyselina azidovodíková)
náhradou vodíku nejčastěji alkalickým kovem nebo kovem alkalických zemin. Jelikož je
samotný azoimid v koncentrovaných roztocích silnou výbušninou o D(bezv.HN3)=8000m/s,
mají i jeho soli výbušné vlastnosti. Jednotlivé azidy se od sebe liší (ve výbušinářských
vlastnostech) především citlivostí k mechanickým podnětům (náraz, tření), iniciační
schopností.
Vlastnosti anorganických azidů velmi silně ovlivňuje kation vázaný na skupinu N3: azidy
alkalických kovů (sodný, draselný) jsou bezbarvé až lehce narůžovělé krystalické látky ve
vodě dobře rozpustné. Mají velmi slabé výbušné vlastnosti a pro přepravu i skladování jsou
bezpečné (používá se především NaN3 v analytické chemii, organické syntéze a k výrobě
iniciátorů).
Se stoupající atomovou hmotností kationtu v azidu roste i citlivost k nárazu, plameni, tření a
výrazněji se projevují (u sodné soli původně skryté) výbušné vlastnosti.
Zatímco např. azid sodný je považován za (téměř) nevýbušnou chemikálii, jsou azidy těžkých
kovů (Pb, Ag, Cu, Au, Hg, Cd....) třaskaviny velmi citlivé k nárazu a přehřátí.
Některé azidy s větší molekulovou hmotností (zvláště obsahují-li kation ze skupiny
přechodných prvků) jsou až extrémně citlivé a prakticky není možné jich průmyslově použít i
když mají vysoké iniciační účinky (Příkladem je azid měďnatý, který je velmi nebezpečný a v
jistých mezích lze přirovnat k jododusíku. Mimo jiné může vznikat stykem azidu olovnatého s
kovovou mědí- proto se azid olovnatý nesmí plnit do Cu rozbušek).
Prakticky se ve výbušinářství používají jen azidy olova a stříbra, jež jsou oproti ostatním
azidům méně citlivé a zároveň mají vynikající iniciační účinky.

Azid olovnatý:
Azid olovnatý vyváří bílé až slabě narůžovělé ortorhombické krystalky specifické hustoty
4.71g/cm3, sypné váhy 1,3-1,5g/cm3.
Pro svou vynikající roznětnou sílu a poměrně vysokou stabilitu a snadnost přípravy je
nejdůležitější třaskavinou ve výbušinářské technice.
Azid olovnatý je nerozpustný ve studené vodě (20mg/100g vody při 15°C), v horké se
částečně rozpouští (130mg/100g vody při 90°C).

Velkou předností je vysoká stabilita ve srovnání s ostatními třaskavinami (vyšší než u

fulminátů). Silné iniciační účinky předurčili tuto endotermní třaskavinu k výrobě
iniciátorových složí a plnění rozbušek.
Používá se téměř výhradně jako sekundární rozbušková slož v hliníkových detonátorech
(rozbuškách). Do měděných rozbuškových obalů se nesmí plnit z důvodu možné reakce s
kovovou mědí za vzniku azidu měďnatého (jak si ukážeme později, je Cu(N3)2 výjimečně
nebezpečný).
Díky nízké rozpustnosti ve vodě není azid olovnatý hygroskopický, zachovává si detonační
schopnost i ve vlhkém stavu. Zatímco většinu třaskavin je možné znecitlivit přídavkem
několika procent vody, u azidu olovnatého ani 40% obsah vody nijak výrazně nesnižuje jeho
citlivost a přídavek ethanolu má jen nepatrný flegmatizační vliv.

V suchém stavu je azid olovnatý nebezpečný hlavně svou vysokou citlivostí ke tření (citlivost
k nárazu je nižší než u třaskavé rtuti, organických peroxidů, DDNP apod.). Stačí způsobit i
velmi malé tření.
Velký vliv na citlivost azidu má velikost krystalků. Azid olovnatý vyrobený ve formě krystalů
s velikostí nad 0,5mm je absolutně nepoužitelný a může explodovat při přesypávání, pouhým
dotykem nebo i samovolně při vysychání vlhkého produktu (vnitřní pnutí velkého krystalu).
Pro praktické použití má význam jen forma velmi jemně krystalické sraženiny s velikostí
krystalků pod 0,02mm. Při výrobě a srážení azidu olova se nesmí používat horké roztoky a
používá se přídavku rušičů krystalizace(látek škrobovité povahy, dextrinů atd.), které zamezí
růstu krystalů. Takto připravená třaskavina je relativně bezpečná.

Další nevýhodou azidu olovnatého je jeho špatná zápalnost. Zápalná teplota leží vysoko nad
300°C a krátkodobým přímým plamenem je obtížné jej zapálit.
V kompozicích se proto mísí s třaskavinami citlivými k plameni- nejčastěji s tricinátem
olovnatým (2,4,6-trinitroresorcinolát olovnatý), tetrazenem.
Jejich přídavek se pohybuje kolem 20-50mg na rozbušku, tedy 5-15% z hmotnosti Pb(N3)2.

Účinkem světla nedochází k výraznějším změnám azidu olovnatého. Zpočátku se objevuje

slabé nažloutlé zbarvení vznikajícím PbO, při delší několikadenní expozici na silném
slunečním světle se povrch pokrývá šedočernou vrstvičkou vyredukovaného olova. V obou
případech se změna barvy projevuje jen na povrchu a chrání tak další vrstvy. V každém
případě se stabilita ani roznětné účinky azidu nemění. Tato vlastnost tedy není považována za
nebezpečnou.

Výbušinářské vlastnosti azidu olovnatého:

Pro azid olovnatý je charakteristickou vlastností vysoká iniciační schopnost, zapříčiněná
prudkou akcelerací (rychlý přechod z hoření v detonaci). Po zážehu přechází hoření okamžitě
v detonaci.
Další charakteristiky:Energie výbuchu (E): 367 kcal/kg
Objem plynů (Vo): 308 l/kg
Detonační rychlost (D): 5180m/s (4,0g/cm3)
Kyslíková bilance (atom-g/kg): -3,43
Teplota vzbuchu: 345°C
Citlivost k tření(podle J.Peters): 0,12 kgf (fulminát Hg =0,43)
Citlivost k nárazu: 0,41 kgm/cm2 (fulminát Hg =0,18)
Citlivost podle Kasta: 4cm (fulminát Hg =3cm)

Výroba azidu olovnatého v laboratoři:

Výchozí surovinou pro přípravu azidu olovnatého je azid sodný. Není sice zrovna nejlevnější
(cena se pohybuje kolem 500-800Kč/100g NaN3), ale když uvážíme, že z tohoto množství
můžeme připravit 220g azidu olovnatého a v jedné rozbušce použijeme pod 400mg azidu, je
to cena již přijatelná.

Pokud budeme azid olovnatý připravovat v laboratoři v malém množství do 20g v jedné šarži,
nemusíme upravovat pH roztoku pomocí NaOH, dokonce bychom ani nemuseli použít
přídavek dextrinu, ale s ohledem na bezpečnost (ne každý postupuje přesně podle návodu a
někteří si je různě upravují) radši dextrin použijeme. Ti, kteří nemají ve své "labině" k
dispozici dextrin mohou použít jako náhražku i rozpustný škrob.

Postup:
1. V malé kádince obsahu do 100ml rozpustíme 5g azidu sodného v 50ml destilované vody.
2. V druhé (větší) kádince připravíme roztok 14-15g dusičnanu olovnatého (tj. 10-15%ní
nadbytek oproti teorii) v 100ml destilované vody.
Do roztoku dále přidáme 0,4-0,5g dextrinu a mícháme až do rozpuštění. Teplota obou roztoků
se má pohybovat kolem 10-30°C. V obou případech musíme použít destilovanou vodu, jinak
se kromě azidu olovnatého budou srážet i chloridy, sírany a uhličitany jako bílé PbCl2,
PbSO4 a PbCO3.
3. Oba připravené roztoky smísíme (je jedno v jakém pořadí) a dobře promícháme.
Ihned se začne srážet azid olovnatý jako bílá sraženina. Necháme ji klesnout ke dnu a roztok
nad ním dekantujeme, přidáme čistou destilovanou vodu a zfiltrujeme přes filtrační papír.
4. Na filtru několikrát promyjeme studenou destilovanou vodou až odtékající
voda nevykazuje reakci na olovnaté ionty s nasyceným roztokem uhličitanu sodného,
odebereme malý vzorek cca 500mg a promytou sraženinu vysušíme při teplotě do 30°C.
Zbytek uchováme pod vrstvou ethanolu (minimálně 10dílu Et-OH na 1 díl azidu olova).
Připravený azid olovnatý je čistě bílá mikrokrystalická sraženina s velikostí krystalků pod
0,02mm.

Výtěžek: Při pečlivé práci získáme z uvedeného množství chemikálií cca 10,8-11,0g
Pb(N3)2, tj. 96,4-98,2% teorie. Získaný produkt nevysoušíme všechen, ale jen část, zbytek
uložíme v nádobce s ethanolem, který výrazně sníží jeho citlivost! V případě výbuchu celého
množství připravené třaskaviny, bychom mohli přijít nejen o ušní bubínky. Pamatujte si to!
Zdroj: http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/vybusnin/PXD/cl/azid_pb.htm