Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta
Psychologický ústav

                                                      

Esej k předmětu PSA_049 Manželské a rodinné poradenství

Autor:                   Bc. Hana Řádová        

UČO:                   143637

Ročník:                4.
Britský historik John-Dalberg Acton před více než sto lety prohlásil „Všechna moc
korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně.“. Vezmeme-li tento výrok byť jen jako
bonmot, nelze se nad ním nezamyslet. Psychologové mají moc. Mají ji v poradenské,
forenzní či klinické praxi i jako výzkumníci. A „psychologickou“ moc mají i jako osoby.

Daniel Kahneman poukazuje (Kahneman, 2012) na to, jak například ekonomičtí analytici
nepredikují ve svém zaměření v průměru téměř nijak lépe než obyčejní lidé, avšak mají ve
své předpovědi násobně vyšší důvěru. Psychologové by pravděpodobně sázeli na svou
nadprůměrnou schopnost sebereflexe. Včetně toho, že jsou schopni rozkrývat i skrytější
motivy svého chování, a rozlišit například to, kdy činí z ryzí touhy pomoci a kdy se, byť
okrajově přimíchává touha „po-moci“. Nemůže u psychologů existovat obdoba Dunning-
Krügerova efektu týkající se jejich schopnosti sebereflexe? Na mysl okamžitě přicházejí
dva příklady z oblasti výzkumu. Čerstvějším z nich je replikační krize v psychologii, tj.
stav, kdy se i široce přijímané a opakovaně zkoumané efekty nedaří při dodržení vhodné
metodiky a pravidel (např. dvojité zaslepení kvůli vyloučení efektu experimentátora)
znovu potvrdit. Nakolik má na replikační krizi, respektive na výsledcích předchozích
nezreplikovatelných či obtížně zreplikovatelných výzkumů podíl zneužití moci především
od autorit z oboru, které měli (a částečně stále mají) pozici znehodnotit potenciální
kritiky, resp. kritiku pouhým poukázáním na kratší odborné zkušenosti autora?

Druhou oblastí (zne)užití moci psychologa je v konstrukci výzkumů ve vztahu

k probandům a jejich manipulaci. Lze namítnout, že si psychologická obec vytvořila
záchytné mechanismy v podobě etických kodexů a etických komisí a excesy typu průběhu
vězeňského experimentu již dnes nemohou nastat. Co se týče prostředí výzkumného, je
dnes již velmi nepravděpodobné, že by byl schválen výzkum mající potenciál zneužití
moci psychologa. Pokud ovšem návrh výzkumu etickou komisí prochází, což stále ještě
není samozřejmostí.

Nicméně co lze učinit, pokud psycholog svou moc zneužívá například v poradenské praxi
či jako „mediální tvář“ šířit poplašné zprávy? Vůbec nic. V Česku se stáváme psychology
s možností psychologickou praxi provozovat na doživotí (nedojde-li samozřejmě
k události až za hranicí trestního práva). Členství v profesních komorách není povinné,
jejich etické orgány mohou maximálně vydat své prohlášení, ale reálně nesvedou nic.
Mechanismus podobný pozastavení či odebrání licence u nás neexistuje.

K potenciálnímu zneužití moci může vést i to, že „psycholog“ není jediná životní role,
kterou psycholog má. Již v rámci jeho profesní činnosti se může potkávat a potenciálně i
střetávat více dílčích rolí – výzkumník, pedagog, terapeut… A přidávají se role vztahové
– potomek, partner, přítel,… A role profesní nepsychologické a jiné – manažer, politik…
Uplatnění potenciálu „moci psychologa“ se pak často nabízí a pravděpodobně málokdo se
mu dokáže zcela vyhnout. A zde nastupuje otázka jednak míry a jednak účelu. Jak
například pohlížet na případ, kdy psycholog a politik napíše o občanovi vystoupivším na
zastupitelstvu: „A já si teprve potom vzpomněl, že je to bývalý klient poradny, že s ním
byly věčné výchovné potíže a že z něj jeho adoptivní rodiče byli dost zoufalí, dokonce ho
snad v jeho osmnácti prostě vyhodili z domu, když už si nevěděli jiné rady.“ (“Mlčenlivost
psychologa v podání PhDr. M. Hudce”, 2015). Jedná se o využití moci díky uplatnění
vědění získaného při výkonu psychologické činnosti a navíc vyplývající z jeho postavení
autority „kompetentní“ vyjadřovat se k lidské psychice a hodnotit ji? Nebo na něj, na výše
zmíněné výzkumníky i na sebe klademe příliš vysoké nároky?

A jsme zpět u sebereflexe. Pokud si psycholog staví na tom, že tuto schopnost

nadprůměrně rozvinutou má, nemůže zároveň nepřijmout zodpovědnost za zvážení svých
motivů a vědomé přijetí rozhodnutí, co se týče užití své moci, i jeho následků.

Zdroje:

Kahneman, D. (2012). Myšlení: rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil.

Mlčenlivost psychologa v podání PhDr. M. Hudce [Online]. (2015). In I-noviny.

Retrieved from http://www.i-noviny.cz/hydepark/mlcenlivost-psychologa-v-podani-phdr-
m-hudce#.WbYxX8hJbIU