2.

Metody sociologického výzkumu

Metody sociologického výzkumu můžeme roztřídit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní metody se orientují
na populaci (zkoumají skupiny lidí). Používají dotazníkovou techniku, anketu a kvantitativní analýzy textů. Cílem
kvantitativního výzkumu je ověřování hypotéz. Tento výzkum má silnou reliabilitu, ale nízkou validitu. Kvalitativní
metody se zaměřují na interpretaci, popis, charakteristiku, evaluaci nebo verifikaci statistických dat a dokumentů
(např. zúčastněné pozorování, studium biografických dokumentů aj.). Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění
sociální situaci a vytvoření teorie o ní. Má nízkou reliabilitu, ale vysokou validitu.

Zásady sociologického výzkumu

• anonymita - utajená totožnost dotazovaného

• validita – platnost, správnost statistických dat (technika/metoda musí odpovídat tomu, co chceme zkoumat)

• reliabilita – spolehlivost, přesnost dat (při opakování testu dostaneme podobné výsledky)

• vhodná technika (např. dobře formulovaný dotazník)

• vhodný výběr dotazovaných

Techniky sociologického výzkumu

Sociologický výzkum se realizuje na vybraném vzorku populace, který zahrnuje obvykle 800–2000 respondentů.
Vzorek musí být reprezentativní, musí být přesným obrazem společnosti. Proto se často používá náhodný výběr
(losování) nebo kvótní výběr (výběr podle věku, pohlaví, vzdělání apod.).

Techniky sběru dat

• analýza dokumentů (např. statistiky, zákony, ale i korespondence apod.)

• dotazník

• rozhovor

• anketa (málo otázek adresovaných veřejnosti, odpovědi nejsou reprezentativní)

• pozorování (např. zúčastněné pozorování)

• experiment

• sociometrie a další

Analýzy dokumentů se provádějí na zákonech, korespondencích a statistikách. Anketa umožňuje rychlý přehled o
reakcích veřejnosti na určité otázky, nedává však plně reprezentativní obraz o sledovaném problému. Pozorování
může být např. zúčastněné – pozorovatel studuje daný problém v terénu, účastní se pozorované situace, ale pasivně.
Sociometrie je sociologická metoda, která zkoumá strukturu vztahů v sociální skupině, zkoumá vztahy sympatií a
asympatií (např. vztahy ve školní třídě). Zakladatelem sociometrického výzkumu se stal psychiatr a sociolog Jacob
Levy Moreno.

Empirický výzkum je vždy zaměřen na určitý problém, který objasňuje a odpovídá na otázku na základě
nashromážděných faktů.
Základní pojmy:

 Pracovní hypotéza
- tvrzení předpovídající existenci souvislosti mezi dvěma nebo více proměnnými
 Vzorek
- skupina jednotek, které skutečně pozorujeme
- důležitá znalost populace, snaha o reprezentativnost vzorku
 Populace
- soubor jednotek, o kterém
předpokládáme, že jsou pro něj
závěry platné
 Projekt (podle něj se provádí výzkum)
 Průzkum (nepříliš rozsáhlá výzkumná
akce v sociologii)
- blíží se sondě
 Pilotáž
- Ověřuje vhodnost techniky sběru dat
 Hypotéza
 Fáze výzkumu

1. Zaměřte se nyní na experimenty. V minulosti bylo podniknuto mnoho sociologických pokusů (či
sociálněpsychologických), z nichž nejznámější jsou dva – Stanfordský a Milgramův. Přečtěte si texty
a podívejte se na uvedené odkazy, poté zodpovězte otázky.

Milgramův experiment (1962)

Psycholog z Yaleovy univerzity (Yale University) Stanley Milgram se pokusil přijít na to, jak daleko jsou
schopni lidé zajít ve své poslušnosti k autoritě. V experimentu vystoupili „učitel“ (člověk, se kterým probíhal
experiment) a „žák“ (nastrčený herec). Žák se měl naučit slova z dlouhého seznamu a učitel měl za každou špatnou
odpověď žáka potrestat stále silnějším elektrickým výbojem. Proces „výuky“ začal na 40 V. „Žák“, který se tvářil, že
skutečně dostává elektrické šoky, brzy začal prosit o ukončení experimentu. Při pochybnostech zkoušeného ho
experimentátor ujišťoval, že „žákovi“ nic nehrozí a bral celou odpovědnost na sebe. Při zvyšování napětí herec
předstíral čím dál tím větší nepohodlí, pak silnou bolest a nakonec křičel, aby experiment ukončili. Výsledky pokusu
jsou otřesné: ani jeden ze čtyřiceti pokusných lidí se nezastavil do úrovně 300 V, pět se jich odmítlo podřídit až po
hranici 300 V, čtyři po 315 V, dva po 330 V, jeden po 345 V, jeden po 360 V a jeden po 375 V; ostatních dvacet šest
došlo až na konec stupnice. Takový výsledek neočekávali ani psychiatři.

Zdroj: Převzato z http://www.ideje.cz/cz/clanky/pet-ohromujicich-psychologickych-experimentuze dne 18. 12. 2011

(jazykově upraveno)

Otázky k textu:

1) Co bylo tématem pokusu? Dokázat, že lidské násilí nemusí být způsobeno sadismem, ale může za to i
poslušnost. I běžný člověk se může dopustit krutého zacházení, pokud se ocitne v situaci, kdy je pod tlakem
okolností a smyslu pro povinnost.
 2) Jaké byly výsledky experimentu? Co dokazují? Nechte se inspirovat Milgramovým epilogem níže.

65 % testovaných došlo až k šokům síly 450 V, zbytek skončil na 300 voltech. Pokud „učitelé“ dostávali pokyny po
telefonu, měli menší chuť poslouchat. Naopak byli účastníci ochotnější, pokud měl vedoucí výzkumu bílý plášť.
Experiment dokazuje, že lidé jsou schopni násilí, pokud je k tomu někdo nutí.

3) Uveďte alespoň dva příklady z reálného života, v nichž se potvrzují/potvrdily výsledky výzkumu.

Ruští vojáci na Ukrajině rozhodně nechtěli všichni válčit a zabíjet, ale byli k tomu donuceni svými nadřízenými.
Agresor šikany strhne dav proti jedné osobě.

Stanfordský experiment (1971)

Stanfordský vězeňský experiment je jedna z nejznámějších a nejkontroverznějších studií psychologických

efektů doprovázejících vězně a vězeňské dozorce. Stanfordský experiment byl zahájen v roce 1971 Philipem
Zimbardem a byl sponzorován americkým námořnictvem, které mělo zájem o bližší průzkum konfliktu mezi
vojenskými dozorci a vězni.
Dvacet čtyři studentů mužského pohlaví bylo vybráno po absolvování testů osobnosti. Každému byla
náhodně přidělena role vězně či dozorce v simulovaném vězení umístěného v podzemí Stanfordského
psychologického institutu. Účastníci předčili Zimbardovo očekávání – dozorci se rychle unáhlili k autoritářským
praktikám završeným mučením vězňů. Mnoho vězňů naopak pasivně akceptovalo fyzické násilí a na pokyn dozorců
dokonce trestali ty, kteří se tomuto násilí snažili zabránit. Přestože byl tento experiment naplánován na čtrnáct dní,
z etických důvodů musel být ukončen již po šesti dnech.
Zdroj: Převzato z http://www.kazdodennipsychologie.cz/psychologicke-experimenty/ ze dne29. 8. 2012
(jazykově upraveno)

Otázky k textu:

1) Jaké faktory v uvedené situaci ovlivňovaly lidské chování (zjistěte, co jsou faktory dispoziční, situační,
systémové)?

dispoziční: osobnost

situační: konkrétní okamžik, ve kterém se člověk nalézá

systémové: postavení ve společnosti

2) Podle Zimbarda je kořenem zla touha po moci, která je zaměřená na způsobování bolesti jiným lidem.
Hranice mezi dobrem a zlem je propustná a každý z nás ji může překročit tam i zpět. Vypište motivace, které
vedou lidi k jejímu překročení.

A) DOBRO – ZLO: strach, zlost, donucení, pocit moci, sadismus

B) ZLO – DOBRO: svědomí, radost, donucení, strach
C) Napište vlastní definici zla:
Záměrné poškození
Jaké podmínky musí dle Zimbarda nastat, aby se dozorci z bloku 1A dopouštěli činů zobrazených ve videu? Podmínky
určete pro každou oblast.

Dispoziční: mít prostředky a prostředí pro konání zla, sám se cítím bezpečně

Situační: být v partě – stádovité chování

Systémové: mít navrch postavením, pravidla, která mi dávají tu možnost

4) Čtěte si a komentujte jednotlivé body (souhlasím; nesouhlasím, proč?)

K předcházení vzniku „situačního” typu zla Zimbardo navrhuje tyto kroky:

1. Posilovat ochotu uznat chybu. Nejen před sebou, ale i veřejně.

Nesouhlasím. To, že člověk chybu uzná, nemusí znamenat, že se z nich poučí.
2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.
Nesouhlasím, i při snaze nedělat věci automaticky může člověk pod tíhou okolností podlehnout a začít se chovat tak,
jak si to přeje někdo jiný.
3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.
Souhlasím, lidé by si měli uvědomit, že za své činy odpovídají sami a že se by je neměli svádět na ostatní. Jednou by
se i oni mohli dostat do situace, kdy mají nést vinu za jiné.
4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, často jsou totiž prvním krokem.
souhlasím, pokud se člověk už jako dítě naučí, že všechny přestupky jsou špatné a nezáleží na jejich objevení, bude
v budoucnu víc dbát na dodržování pravidel a spíše se nenechá strhnou davem/situací…
5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou.
Nesouhlasí. Domnívám e, že každý si za své chování odpovídá sám a nezáleží na příkazech. Každý máme svou hlavu a
můžeme kontrolovat své činy.
6. Od raného věku podporovat kritické myšlení.
Souhlasím, pokud se bude každé dítě učit přemýšlet o svém chování, nebude mu to činit potíže v pozdějším věku a
bude schopno samo určit, kdy se nechává strhnou okolím a kdy souhlasí s vlastním jednáním.
7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat.
Nesouhlasím. Kladný vzor může být pro každého někdo jiný a vždy budou skupiny, které mají různé definice zla.
Myslím si, že se nedá říct přesně, že někdo je tím správným vzorem.
8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí.
Nesouhlasím. Do odlišnosti může patři například i páchání zla a pokud bychom to respektovali, mohlo by se to
přeměnit v podporování.
9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti.
Souhlasím, pokud bude člověk vědět, že si ho ostatní budou schopni zařadit k jeho činům, bude si dávat větší pozor
na své chování.
10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo.
Souhlasím, člověk by měl přemýšlet nad chování a nad jeho směřováním. I sebelepší myšlenka se může obrátit.
11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti. Toto obětování je vždy
reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.
Nesouhlasím. Někdy může oběť přinést ovce zdaru. Zároveň nesouhlasím s názorem, že bezpečnost je něco
vzdáleného. Pokud se člověk obětuje, ostatní to může vést k zamyšlení nad situací a k hledání řešení.