2.

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA JAKO VĚDNÍ OBOR

(předmět, cíle, postavení v soustavě věd, systém SP – tři hlediska, základní terminologie
ve SP, např. vada x postižení x handicap dle WHO, ICIDH a MKF, reedukace,
kompenzace, rehabilitace, označení osob, proměna speciální pedagogiky na přelomu
tisíciletí, nová východiska speciální pedagogiky)
kapitole
VYMEZENÍ
Speciální pedagogika
Je poměrně mladá vědní disciplína (přelomu 19. a 20. století), orientovaná na výchovu a
vzdělávání a celkový osobnostní rozvoj znevýhodněného člověka s cílem dosáhnout co
možná nejvyšší míry jeho sociální integrace, a to včetně pracovních a společenských možností
a uplatnění.

Termín speciální pedagogika použil poprvé v roce 1957 Bohumír Popelář, posléze se tento název začal
prosazovat v řadě zemí. Od roku 1973 začal termín speciální pedagogika užívat významný český
speciální pedagog Miloš Sovák.

Předmětem speciální pedagogiky – je „zkoumání podstaty a zákonitostí výchovy a edukace

jedinců se speciálními potřebami, osoby se zdrav. postižením, sociálním a zdravotním
znevýhodněním

Předmětem péče speciálních pedagogů – je jedinec se zdravotním postižením, případně sociálním

znevýhodněním tedy "Předmětem péče speciální pedagogiky je zdravotně, eventuálně sociálně
znevýhodněná osoba, která potřebuje podporu v oblasti výchovy, vzdělávání či při pracovním a
společenském uplatnění." (Pipeková, 2010)

Součastná speciální pedagogika respektuje nejnovější moderní trendy a zabývá se postiženým

člověkem od svého narození až po konec jeho života, v některých případech se o takového jedince
zajímá už v prenatálním období (Jesenský).

Cílem speciální pedagogiky

je „maximální rozvoj osobnosti jedince s postižením či znevýhodněním a dosažení maximální úrovně
jeho socializace“. (Pipeková)
Pro naplnění těchto cílů je třeba pochopit specifické potřeby, možnosti a omezení plynoucí z postižení
a stanovení si reálných cílů.

POSTAVENÍ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY V SOUSTAVĚ VĚD

Speciální pedagogika spadá mezi tzv. humanitní obory, tzn. obory zabývající se lidmi

Speciální pedagogika čerpá poznatky z:

 Vědy hraniční –také se zabývají člověkem-pedagogika, psychologie, sociologie,
biologie, medicínské obory…

 Vědy pomocné – člověk by si na první pohled řekl, že tyto obory se speciální

pedagogiky vůbec nedotýkají, avšak opak je pravdou. Poznatky z těchto věd speciální
pedagogika využívá při stanovování svých cílů a při popisu lidského jedince, u kterého
se má dosáhnout určitého cíle.

např. etika, logika, estetika, právo (legislativní podpora), patopsychologie, sociální

patologie, ale např i ekonomika (zajištění financí), informatika..

1
SYSTÉM SP
Členění speciální pedagogiky

A) Hledisko podle předmětu péče, tedy podle konkrétní skupiny lidí s určitým druhem
postižení či znevýhodnění:

Miloš Sovák je autorem koncepce rozdělení speciální pedagogiky na jednotlivé oblasti tzv.
pedie, které se věnují různým druhům postižení osob.
1. PSYCHOPEDIE – zabývá se lidmi s mentálním postižením;
2. TYFLOPEDIE – zaměřuje se na problematiku spojenou s lidmi se zrakovým postižením;
3. SURDOPEDIE – předmětem péče této disciplíny jsou lidé se sluchovým postižením;
4. LOGOPEDIE – cílená na lidi s narušenou komunikační schopností;
5. SOMATOPEDIE – oblast péče o lidi s poruchou hybnosti (tělesným postižením, zdrav.
znevýhodněním a nemocí)
6. ETOPEDIE – disciplína, která se zabývá lidmi s poruchou chování a lidmi ohroženými
sociální exkluzí.

K Sovákovým „pediím“ se nověji přidávají:

1. speciální pedagogika osob s kombinovaným postižením;
2. speciální pedagogika osob s parciálními nedostatky (specifické vývojové poruchy učení);
3. speciální pedagogika osob s mimořádným nadáním

B) Hledisko vycházejícího z věku lidí, o které je pečováno, nebo kteří jsou vychováváni
či vzděláváni. Jde tedy o:
1. speciální pedagogiku raného věku,
2. speciální pedagogiku předškolního věku,
3. speciální pedagogiku školního věku,
4. speciální pedagogiku dospělých – tzv. speciálněpedagogickou andragogiku,
5. speciální pedagogiku seniorů – tzv. speciálněpedagogickou gerontagogiku.

C) Hledisko členění speciální pedagogiky ze všeobecného hlediska:

1. všeobecné základy speciální pedagogiky – terminologie, systém…
2. historiografii speciální pedagogiky,
3. metodologii SP –diagnostika,
4. teorii komunikace osob s postižením – např. AAK,
5. nauku o školách a zařízeních primárně určených pro osoby s některým druhem postižení či
znevýhodnění

2
Základní terminologie ve SP, např. vada x postižení x handicap dle WHO,
ICIDH a MKF
WHO
(Světová zdravotnická organizace)

ICIDH –(ICIDH vyšla v roce 1980)

International classification of impairments, disabilities and handicapes
Mezinárodní klasifikaci vad, postižení a handicapů

V roce 1980 Světová zdravotnická organizace (WHO) vymezila termín postižení v Mezinárodní
klasifikaci vad, postižení a handicapů (ICIDH - International Classification of Impairments,
Disabilities and Handicaps). (ICIDH je nynější MKF) V této klasifikaci jsou užity tři termíny:
 poškození (impairment) - porušení organické, mentální či psychické složky nebo funkce
člověka.
 omezení (disability) - Z poškození vyplývá určité omezení nebo neschopnost konat
činnost či více činností v rozsahu nebo způsobem, který je pro člověka bez tohoto
omezení jinak běžný.
 postižení (handicap). Díky poškození a následnému omezení znemožňovat
plnění (sociální) role nebo rolí, které by byly pro konkrétního jedince jinak normální.
Vzniklé znevýhodnění již dosahuje společenských a sociálních rozměrů a jedná se tak o
postižení (handicap).

Pořadí a oddělení těchto termínů poukazuje na jejich vzájemnou návaznost i jednotlivou

specifičnost. Poškozením se míní samotné porušení organické, mentální či psychické složky
nebo funkce člověka. Z poškození vyplývá určité omezení nebo neschopnost konat činnost či
více činností v rozsahu nebo způsobem, který je pro člověka bez tohoto omezení jinak běžný.
Tento individuální nedostatek může omezovat či znemožňovat plnění (sociální) role nebo rolí,
které by byly pro konkrétního jedince jinak normální. Vzniklé znevýhodnění již dosahuje
společenských a sociálních rozměrů a jedná se tak o postižení (handicap).

POŠKOZENÍ OMEZENÍ POSTIŽENÍ

Vada, disability
handicap
porucha,
defekt
impairment

Světová zdravotnická organizace v roce 1997 změnila pojmy užívané od roku 1980
(poškození - impairment, omezení - disability, postižení - handicap) a v Mezinárodní
klasifikaci postižení tak uvedla jejich nové znění od roku 1998:
 poškození (impairment)- poškození je nahlíženo v rovině medicínské (organické,
mentální, psychické)
 aktivizace (aktivity) - aktivita v rovině personální (psychologicko-pedagogická
rovina, schopnosti a možnosti aktivity) smyslem aktivizace je naplnit fyzické,
psychické i společenské potřeby člověka.
3
  participace (participation) - participace v rovině sociální, tedy spoluúčasti na
společenském životě. Účast osob na určitém procesu, podíl na rozhodování, řízení, postupech a
jiných aktivitách směřujících ke společně stanovenému a akceptovanému cíli. V oblasti vzdělávání je
důležitá aktivní participace žáků na procesu výuky, jejíž formy se mění v závislosti na stupni a druhu
školy i na samotném klimatu třídy. Jedním z cílů speciálně pedagogické intervence je zvyšování
participace zdravotně postižených žáků na vlastním vzdělávání a na aktivitách školy. Podobně
participace rodičů významně ovlivňuje jejich vztah ke škole a úspěšnost vzdělávacího procesu.
Participace rodičů zdravotně postižených žáků přispívá k dosažení pozitivních
výsledků integrativního způsobu vzdělávání.

V dokumentu ze Světové konference o vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami

pořádané organizací OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO v roce 1994, Deklarace ze Salamanky,
je participace uváděna jako nedílná součást inkluze. „Inkluze a participace tvoří podstatu lidské
důstojnosti a jsou tím, co lidem umožňuje realizovat a naplňovat jejich práva. V rámci zaměření na
problematiku vzdělávání se tento trend odráží v různých strategiích, jež jsou vyvíjeny ve snaze
dosáhnout skutečně rovných příležitostí“ (Prohlášení ze Salamanky, 2016).

Jelikož zásadní součástí života ve společnosti je vzdělávání, náležitý důraz by měl být kladen na
vytvoření adekvátních podmínek pro participaci žáků a studentů s různými formami znevýhodnění ve
školách. Pančocha (2013) považuje participaci za nezbytnou součást inkluze. Přičemž tento pojem
nezahrnuje pouze doprovázení dětí a žáků se speciálně pedagogickými potřebami jejich školním
působením, ale především celoživotní proces doprovázení při účasti na společenském životě.

Úprava termínů vychází z nového pohledu na osoby s postižením, kdy se stále více
zohledňuje účast těchto lidí na životě ve společnosti. V souvislosti s narůstající integrací osob
s postižením do společnosti přispívá nový přístup ke klasifikaci postižení k samostatnějšímu
způsobu jejich života - „V posledních letech se podle revidovaného přístupu k mezinárodním
definicím pohled na situaci člověka s vadou, postižením a handicapem zásadně mění. Sleduje
se funkce a stav tělesných struktur člověka namísto jeho vad a poruch. Sleduje se aktivita
takového jedince namísto jeho postižení a omezení. A konečně je také rozhodující jeho
možnost participace na životě společnosti, nikoliv už pouze jeho vlastní handicap.“

V roce 2001 vydala WHO Mezinárodní klasifikaci funkčnosti, postižení a zdraví (International
Classification of Functioning, Disability and Health), která se označuje zkratkou ICF a nahradila původní
verzi klasifikace postižení ICIDH. Vzhledem k návaznosti ICF na původní verzi se někdy používá zkratka
ICIDH-2. Nový přístup podle klasifikace ICF(česky MKF) se u osob s postižením zaměřuje namísto jejich
vad a poruch na stav funkcí a tělesných struktur, do popředí už neklade jejich omezení a postižení, ale
možnosti a schopnosti konat aktivity a středem pozornosti se již nestává pouze vlastní handicap
těchto osob, ale možnost jejich spoluúčasti (participace) na společenském životě.

Shrnutí termínu ICIDH, ICF až po MKF

ICIDH -International classification of impairments, disabilities and handicapes (ICIDH vyšla v roce
1980) ------ z toho pozdější verze ICF (International classifocation of functioning, disability and health
někdy označována jako ICIDH2. z toho v češtině MKF = Mezinárodní klasifikace funkčních
schopností, disability, zdraví.

Mezinárodní klasifikace WHO (WHO) tvoří užitečný rámec, který slouží jako společný jazyk nejenom
pro odborníky, ale i širokou veřejnost. Tyto klasifikace mají především usnadňovat skladování,
vyhledávání, analýzu a interpretaci dat týkajících se zdraví.

Speciální pedagogika přebírá pojmy z MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí-10. revize) a

z MKF (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví).
MKF spolu s MKN-10 tvoří rodinu WHO. (MKN-10 a MKF se tedy navzájem doplňují a uživatel se
vybízí, aby použil těchto dvou členů „rodiny“ mezinárodních klasifikací WHO dohromady.)

4
  V mezinárodních klasifikacích WHO jsou zdravotní problémy (nemoci, postižení, úrazy atd.)
nejprve klasifikovány v MKN-10 (zkratka pro Mezinárodní klasifikaci nemocí 10. revize),
která poskytuje etiologický rámec.
 Funkční schopnosti a disabitliy spojené se zdravotními problémy, jsou klasifikovány v MKF.
MKF (mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví), řeší problém
následků chorob, úrazů nebo vrozených vad napříč etiologickým diagnózám, uváděných v
Mezinárodní klasifikaci nemocí.
Díky MKF je možné lépe definovat a vyhodnotit pozitivní nebo naopak negativní dopady
různých aspektů prostředí na participaci osob s disabilitou – jak toto prostředí zmenšuje
důsledky zdravotního postižení (facilitace) anebo jak je naopak umocňuje vytvářením nových
překážek“

Když se hovoří o člověku s postižením, často se setkáte také s pojmy VADA, PORUCHA
NEBO HANDICAPOVANÝ JEDINEC. Tyto pojmy se od sebe odlišují a jsou v
Mezinárodní klasifikaci vad, postižení a handicapů ICIDH definovány následovně:

VADA, PORUCHA, DEFEKT (impairment) jedná se o narušení (abnormalita) psychické,

anatomické či fyziologické struktury nebo funkce (Slowík, 2007, s 26).

Vada, zahrnuje části těla, které nefungují, tak jak mají.

Jesenský (2000) definuje tento pojem jako ztrátu nebo poškození v anatomické stavbě
organismu a poruchy ve funkcích organismu. Defekty se pak projevují jako anomálie
vzhledu, chování, výkonnosti a jednání. Příčiny defektů jsou většinou zjevné. Diagnóza,
měření i prognóza jsou vysoce propracované a mohou být jimi úrazy, onemocnění i dědičnost.

Z uvedeného vyplývá, že vad a poruch je celá škála, a proto je třeba je klasifikovat.

Klasifikace vad a poruch: (SLOWÍK):

PODLE TYPU 1. orgánové – existuje anatomické poškození
orgánu nebo tělesné struktury, které se
projeví v jejich porušené funkci. (postihují
orgány nebo jejich části, příčinou může být
vývojová vada, nemoc nebo úraz),

2. funkční – nelze identifikovat poškození

orgánu nebo tělesné struktury, přesto je
porušena jejich funkce.
Tkáň orgánu v pořádku, ale orgán nefunkční.
(Vznikají v důsledku narušení vzájemných
sociálních vztahů mezi jedincem a jeho
prostředím. Nejčastěji se sem řadí orgánové
neurózy, psychoneurózy a poruchy chování.)

PODLE INTENZITY: 1. LEHKÉ

není dosud narušen vztah ke společnosti, ani
toto nebezpečí nehrozí
2. STŘEDNĚ TEŽKÉ
jedinec je ohrožen poruchou společenských
vztahů, příp. tato porucha je již téměř
vyvinuta
3. TEŽKÉ

5
 je provázená ztrátou nebo velmi vážným
poškozením sociálních vztahů
4. HLUBOKÉ
(Jeřábková uvádí i tento 4 stupeň)
PODLE PŘÍČIN 1.vrozené
TEDY PODLE DOBY VZNIKU: Lze dále členit na genetické a vzniklé v
období prenatální, perinatální (při porodu),
raně postnatálním (krátce po porodu)

2. získané – vzniklé v průběhu života

(např. po nemoci či úrazy)

1. středně těžké 4. (někdy) hlubo

3. těžk

VÝVOJOVÁ VADA
Vývojová vada je charakteristická pro dětský věk a narušuje vývoj jedince.
 Vývojovou vadu může mít i dospělý jedinec, který ji však má již od dětství.
(Jeřábková a kol., 2012)

Charakteristika vad:

a) vada REVERZIBILNÍ (zvratná, je možné vadu zvrátit) = změna je vratná a lze ji

napravit vhodnou léčbou, změnou životního stylu apod.
b) vada REPARABILNÍ (možná náprava)
c) vada PROGRESIVNÍ (vede k postupnému zhoršování)
d) vada IREVERZIBILNÍ – není možné vadu zvrátit

-Příkladem vady, kterou uvádí Slowík (2007, s 26), je např. fokomélie neboli vrozená vývojová vada projevující
se neúplným vyvinutím horních nebo dolních končetin. S defektem se jedinec buď dovede vyrovnat sám, a pak je
defekt jeho osobní záležitostí, nebo se s ním nedovede vyrovnat, a pak defekt už není jen záležitostí jedince s
postižením. Tím, že nabývá sociální dimenze, stává se záležitostí společenskou (Edelsberger, 1984).

POSTIŽENÍ (disability)
- Postižení (disability) znamená omezení nebo ztrátu schopnosti vykonávat činnost
normálním způsobem. (Slowík)
-Postižení vzniká tehdy, kdy osoba díky defektu není schopna vykonávat činnosti běžným
způsobem a vykonává je způsobem méně obvyklým. (Jeřábková)
- Postižení poukazuje na věci, které člověk není schopen dělat, především základní dovednosti
každodenního života
- Použijeme opět případ fokomelie, na kterém daný problém vysvětluje Slowík (2007, s 27) – postižení člověka s
touto vadou spočívá především v neschopnosti (nebo velmi omezené schopnosti) používat ruce běžným způsobem
k běžným úkonům, jak to dělají lidé nepostižení (při manipulaci s předměty, při psaní atd.).

HANDICAP (ZNEVÝHODNĚNÍ)
- omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postižení, které ztěžuje nebo znemožňuje,
aby naplnil roli, která je pro něj normální.

6
 - Handicap neboli znevýhodnění je omezení jedince vyplývající z jeho vady či
postižení.
- V některé literatuře se také ještě můžete setkat s pojmem defektivita, který ovšem ve
slovníku moderní české speciální pedagogiky splynul s termínem handicap (WHO,
1980 in Slowík, J. 2007).
- Handicap má širší spektrum vlivu, jelikož se vztahuje i na osoby intaktní a to
například při znevýhodnění na trhu práce co se týče upřednostňování mužů před
ženami. Znevýhodnění se projevuje ve vztahu ke společenskému prostředí.
(Jeřábková). Člověk s funkčním postižením je dán svou existencí, ale to, zda bude
handicapován, resp. znevýhodněn ve všech nebo některých oblastech lidského života,
závisí na postojích a praktických krocích společnosti, v níž žije. Znamená to, že
skutečný handicap se rozvíjí až tehdy, když ono funkční postižení člověku brání ve
výkonu občanských práv a svobod, kdy se nemůže adekvátně vzdělávat a následně
nemá možnost využívat svých schopností v zaměstání.
- Handicap představuje těžkosti, které člověk má při vykonávání sociálních rolí.

- Opět použijeme Slowíkova příkladu jedince s fokomélií – jeho handicap může mít řadu podob, zcela jistě
se ale projeví třeba při hledání pracovního uplatnění, jeho možnosti budou výrazně limitované omezenou
schopností manipulovat s předměty nebo vykonávat činnosti vyžadující zapojení jemné motoriky atd.
Handicap je úzce vázán na sociální existenci člověka ve společnosti. Za určitých podmínek tedy může být
jedinec s určitým druhem postižení v jistém společenském prostředí handicapován méně než v jiném

SHRNUTÍ TERMINOLOGIE
 Porucha (vada) je pojem nejužší a znevýhodnění pojem nejširší.
 Dle definice ICIDH2 je porucha, vada (impairment) narušení (abnormalita) psychické,
anatomické či fyziologické struktury nebo funkce (WHO, 1980).
 Od poruchy (vady) se vše odvíjí, postihuje určité funkce (od toho pojem „postižení“),
to následně jedince handicapuje (znevýhodňuje) v určitých oblastech života.
 závěr WHO, také hovoří o tom, že jedinec s nějakou poruchou (vadou) či postižením
není automaticky znevýhodněn, ke znevýhodnění dochází až následně, když má
jedinec redukovaný přístup k životním příležitostem, nemůže uspokojovat své lidsky
přirozené potřeby přiměřeným způsobem a k jeho seberealizaci, socializaci a
pracovnímu i společenskému uplatnění společnost přistupuje jako ke stigmatu
akcentujícího odlišnost a nedostačivost jedince (WHO, 1980; Novosad, 2009).
Novosad dále uvádí, že handicap (znevýhodnění) vzniká až jako následek
nedostačujících opatření. Např. při dostatečném zajištění bezbariérových přístupů,
podpoře formou osobní asistence a dalších opatření, nemusí být (nebo jen minimálně)
jedinec s tělesným postižením handicapován.

vady, poruchy -------> postižení -------------> znevýhodnění

(impairments) (disabilities) (handicaps)

REEDUKACE, KOMPENZACE, REHABILITACE

=metody speciální pedagogiky
Tyto speciálně pedagogické nápravné metody se, opět podle J. Pipekové, zaměřují na
překonávání a zmírňování následků postižení

7
REEDUKACE
postupy, které se zaměřují přímo na porušenou funkci, kterou rozvíjejí a zlepšují. Rozvíjí se ta
funkce, která nebyla vyvinutá. Zlepšuje se či zdokonaluje funkce, která byla omezená.
Reedukace tedy spočívá v posilování toho, co je postiženo.
Metody reedukace se uplatňují v celém procesu speciální výchovy a vzdělávání ve spojení s
metodami vyučování a výchovy prostřednictvím slova, názoru nebo praktické činnosti. U
zrakově postižených osob se např. jedná o reedukaci zraku, u tělesně postižených o
pohybovou reedukaci, u osob s poruchami chování o reedukaci v oblasti mravních vlastností a
chování, atd. V reedukačních postupech mají být využívány i nejmenší zbytky a předpoklady
pro zlepšení stavu postižených funkcí. Důležitá je včasnost praktické realizace těchto postupů,
což ostatně platí i pro všechny další speciálněpedagogické metody.

KOMPENZACE (vyvážení)
Kompenzace nahrazuje to, co je postiženo, něčím jiným.
Jsou to postupy, které se zaměřují na rozvoj a zdokonalení jiných funkcí než těch
poškozených. Kompenzací se rozumí náhrada porušené, nevyvinuté nebo zaniklé funkce
(resp. orgánu) jinou funkcí (náhradou orgánu).
Např. u neslyšících plní kompenzační funkci především zrak, u nevidomých sluch, hmat, čich,
atd.. Kompenzační metody se ve speciální pedagogice chápou i v tom smyslu, že postižený
má vyrovnávat své nedostatky v oblasti tělesné, smyslové či mentální např. dobrým
chováním, pozitivním vztahem k práci, profesní zručností, celkovým kladným vztahem ke
společenskému prostředí, atd.

REHABILITACE
-Rehabilitace pak spočívá v odstraňování následků a přizpůsobení se a zapojení do běžných
situací.
-Ve speciální pedagogice se rehabilitační metody chápou spíše ve významu uzpůsobení i
takových osob, které původně nebyly nikdy intaktní, ale s některým typem postižení se
již narodily. Využívají se s cílem odstranit nebo alespoň zmírnit následky defektu, a tím i
dosáhnout socializace postižené osoby.
-Speciálněpedagogické rehabilitační metody jsou tedy způsob, který využívá
výchovně-vzdělávací složka jako součást tzv. KOMPLEXNÍ REHABILITACE (ucelené)
rehabilitace-má tyto cíle:
1. rehabilitace léčebná -léčba operativní, medikamentózní -léčba rehabilitační (fyzioterapie,
LTV, léčba prací, ergoterapie, balneoterapie...)

2. rehabilitace výchovně-vzdělávací -výchova a vzdělávání (všeobecné i odborné) -příprava

na povolání -výchovné poradenství

3. rehabilitace pracovní -zaměřuje se na kvalifikaci a rekvalifikaci osob se specifickými

potřebami. Usiluje o rozvoj speciálních vědomostí, dovedností a návyků těchto jedinců v
pracovním procesu

4. rehabilitace sociální -má znevýhodněným jedincům zajistit bydlení, zaměstnání, dopravu,

zájmové a kulturní vyžití, realizaci důchodových nároků, atd.

Dále máme také rehabilitaci technickou, psychologickou, právní, ekonomickou.

Zásady komplexní rehabilitace:

8
Podle F. Kábeleho (1998) se uvádějí zásady:
- individuálního přístupu (na základě speciálních edukačních potřeb)
- komplexnosti (důsledné dodržování celostního přístupu)
- přiměřenosti (akceptování druhu a stupně postižení, věku, stupňů vývoje rozumových a
dorozumívacích schopností )
- reflexnosti ( využívání reflexních zákonitostí při nácviku poškozených funkcí motorických)

OZNAČENÍ OSOB, NORMALITA

Nutné vymezit co je normalita:
Norma, normalita
 Normalita je stav osoby, jedince, věci nebo situace, v nichž tento jev odpovídá té
normě, z jejíhož hlediska je normalita posuzována
 Individuální pojetí normality-posuzování a hodnocení kvalit a výkonů člověka je
vztahováno k jeho vlastním předpokladům a možnostem
 „nenormální“-vymyká se v nějakém ohledu obecně uznávaným normám, důležitým
pro bezproblémovou sociální existenci
 Norma-původně latinsky, pravítko, měřítko nebo pravidlo. Dnes chápáno především
ve smyslu závazné směrnice, ustáleného a obecně respektovaného zvyku nebo
dokonce zákona
 Normy: estetické, etické (stolování, zásady slušného chování), kulturní (zvyky a
tradice, jazyk), výkonové (musíme splnit 15 kreditů), právní (platná, aktuální
legislativa)
 Úkol speciální pedagogiky-inspirovat k reflexi sociokulturních norem, na prvním
místě lidský, ne vady a deficity

Pojetí normality:
 Statistické-průměrné, běžné (Gaussova křivka)
 Zdravotní-odpovídá naplnění definice pojmu zdraví WHO
 Funkční-umožňuje chování či výkon, který splňuje nároky kladené okolnostmi,
úkolem, či situací
 Sociokulturní-společenská většina (chování..)
 Ideální-ideální představa pro daný jev

V současné době u nás není sjednocena nejvhodnější terminologie pro označení

znevýhodněných osob. Musíme si uvědomit, že na prvním místě je vždy člověk a až poté
jeho postižení – je lepší používat označení člověk s postižením a ne postižený člověk. V
pracovněprávní oblasti se označení invalida častěji nahrazuje pojmem osoba se změněnou
pracovní schopností a i v oblasti vzdělávání se místo problémových a integrovaných žáků
používá označení děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami.
- nemá chybět slovo lidé, člověk a podobně. Protože především jsme lidé jako všichni
ostatní, a teprve pak máme nějaké zdravotní postižení, zdravotní handicap. Napíšete-li lidé
se zdravotním handicapem, popřípadě lidé se zrakovým, sluchovým, tělesným či jiným
handicapem, tak je to v pořádku. Ale samotné slovo postižení či handicapovaní bez
určení, o jaký handicap se jedná, je urážlivé.

9
Podle Valenty a kol. (2014, s. 8) „je za korektní považováno spojení: Dítě, žák, člověk s
(mentálním, smyslovým – zrakovým či sluchovým, řečovým, tělesným) postižením (s
handicapem, disabilitou).

Nepoužíváme nálepkující nebo jinak stigmatizující označení: dokonce i mnoho profesionálů má ve

zvyku hovořit třeba o lidech s Downovým syndromem jako o „daunících“ nebo o žácích
s dyslexií jako o „dyslekticích“. To jsou ovšem ukázkové příklady labelingu (nálepkování), který často
vede nejenom k nesprávnému zobecňování, ale může napáchat mnoho škody jak v sebevědomí a
sebepojetí „onálepkovaného“ jedince, tak deformovat i jeho role v sociální skupině.

Vycházíme ze současného poznání: na to by měla reagovat nejenom odborná terminologie, ale i

jazyková kultura celé společnosti. Mnoho dnes slyšíme a čteme o autistech, ale málokdy se dozvíme
něco o poruchách autistického spektra. A že je těch poruch opravdu celá řada a jsou mezi nimi zásadní
rozdíly! Když pak zahrneme pod zjednodušené označení autista jak dítě s těžkou formou
nízkofunkčního autismu, tak i mimořádně nadané dítě s Aspergerovým syndromem, vznikne velký
zmatek a možná tím některé rodiny i vyděsíme.

- V našich zemích používáme pro označení osob s defektem více termínů – člověk postižený,
znevýhodněný, s postižením, handicapovaný, zdravotně postižený, se speciálními
výchovnými a vzdělávacími potřebami, člověk se speciálními potřebami, výjimečný

Normalita je sítí obecně uznávaných norem chování v konkrétním místě společenské struktury
a v konkrétním čase. Normalita v kulturním okruhu je sítí široce platných norem chování
(platných pro většinu, nebo pro celý okruh) v konkrétním čase. V tomto smyslu je normalita
dynamická, a to jak časově, tak lokálně.

Původní rozdělení mentální retardace v termínech debil (50–69), imbecil (IQ 35–49) a idiot (IQ pod
35) se dnes z důvodu velmi pejorativního významu nepoužívá.
Hluchoněmí = neslyšící
Intaktní = nedotčený postižením či znevýhodněním

NOVÁ VÝCHODISKA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

-Ve speciální pedagogice dochází k určitým posunům. Mění se tzv. paradigmata speciální
pedagogiky, její východiska. Tedy to, „jaké otázky a jak, jakým způsobem má být studováno,
jak mají být kladeny otázky, dle jakých pravidel mají být interpretovány získané výsledky –
poznatky“.

-Projevují se nové hodnotové postoje: humanita (zájem speciálních pedagogů se přesouvá

ze studia vad, poruch či postižení na podporu člověka) a demokratičnost (lidé s postižením či
znevýhodněním mají svobodnou vůli rozhodovat o svém vlastním osudu, což nebylo vždy
možné).

-Sílí chápání lidí s postižením či znevýhodněním jako rovnocenných lidských bytostí. Do

popředí se začínají dostávat integrační a inkluzivní postoje. Objevuje se teorie
celoživotního vzdělávání, učení.

-Speciální pedagogika přesouvá svůj zájem ze specifické věkové kategorie dětí na lidi s
postižením či znevýhodněním po celý život. Lidé s postižením či znevýhodněním si budují
lepší společenský status a prestiž. U většinové společnosti se rozvíjí empatie a tolerance
vůči minoritám obecně. Důraz je kladen na nezávislost lidí s postižením či znevýhodněním
a s tím související snahu o jejich seberealizaci a rozvoj jejich kreativity.

10
-důležitými faktory, které ovlivňují nové východiska ve spec. ped jsou zajisté vědecké
poznatky, úpravy v legislativě, organizační změny…

Proměna speciální pedagogiky na přelomu tisíciletí (nová východiska speciální

pedagogiky)
 1950 -1970 – zlepšení podmínek pro vzdělávání, nebyla násilná segregace,
nové příležitosti
 1970 – 1989 – děti s postižením zbaveni povinné školní docházky, nebyla
tu možná integrace, vzdělávání dětí s postižením bylo především v rukou
odborníků, děti většinou v ústavech, rodiče nemohli nic dělat

Pojmy SOCIALIZACE, INTEGRACE, INKLUZE

 Socializace - jedná o začleňování jedince do společnosti

 Socializace u lidí s postižením – proces začlenění handicapovaných osob do okolní

společnosti, kdy je společnost na jedné straně ovlivňována handicapovaným, ale
zároveň na straně druhé je také handicapovaný ovlivňován okolní společností

 Integrace - obecné začlenění lidí s postižením či znevýhodněním do majoritní

společnosti. Vzájemný proces, ve kterém se obě strany k sobě přibližují a mění se,
takže roste obostranná pospolitost a sounáležitost. Cíl integrace pak spočívá v tom,
vytvořit v kontextu rovnosti šancí vzájemné porozumění a akceptaci mezi lidmi s
postižením a lidmi bez postižení. To znamená brát i dávat na obou stranách

 Segregace - opačným pojmem k termínu integrace je segregace, tedy společenské

vyčleňování, vylučování -sociální exkluze

 Inkluze – Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením

mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez
postižení. Cílem je začlenění jedinců do stávající společnosti. Inkluze usiluje o
proměnu společnosti tak, aby v ní rozličnost byla považována za normální jev!

Inkluzivní pedagogika
- Hlavní subjekty inkluzivní pedagogiky jsou žáci s postižením, narušením nebo ohrožením a
žáci intaktní.
- Žáci se v rámci inkluzivního edukačního konceptu už nedělí na dvě skupiny (tj. ty, kteří mají
speciální potřeby, a ty, kteří je nemají), ale jde tu o jedinou heterogenní skupinu žáků, kteří
mají rozličné individuální potřeby.
- inkluzivní vzdělávání upřednostňuje zařazování žáků a studentů se speciálními vzdělávacími
potřebami do běžných škol – tedy jejich vzdělávání společně s nepostiženými vrstevníky a s
využitím převážně běžných vzdělávacích metod a prostředků
- Velmi zjednodušeně by bylo možné říci, že integrace vyžaduje větší přizpůsobení dítěte
škole, zatímco inkluze se víc snaží přizpůsobit edukační prostředí dětem. (LECHTA)

Použitá literatura:
11
LECHTA, V. Základy inkluzivní pedagogiky. Praha:

RENOTIÉROVÁ, Marie a Libuše LUDÍKOVÁ. Speciální pedagogika.

SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika

SOVÁK, Miloš. Nárys speciální pedagogiky

12