Irena Plevová-Vybrané Kapitoly Obecné Psychologie

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Vybrané kapitoly z obecné psychologie
Irena Plevová
Olomouc 2013
Vybrané kapitoly z obecné psychologie 3
Obsah
Úvod .............................................................................................................................................. 4
Vysvětlivky k ikonám ....................................................................................................................... 5
1 Předmět psychologie - čím se psychologie zabývá ....................................................................... 8
1.1 Základní psychologické pojmy ........................................................................................... 8
1.2 Osobnost člověka v psychologii ....................................................................................... 10
1.3 Determinace lidské psychiky ........................................................................................... 11
1.3.1 Biologická determinace lidské psychiky ................................................................ 12
1.3.2 Sociální a kulturní determinace lidské psychiky ..................................................... 15
1.3.3 Duchovní dimenze determinace lidské psychiky .................................................... 17
1.4 Systém psychologických věd ........................................................................................... 18
2 Poznávací procesy ................................................................................................................... 22
2.1 Čití a vnímání ................................................................................................................. 22
2.2 Představy ...................................................................................................................... 25
2.3 Paměť ........................................................................................................................... 27
2.4 Pozornost a vědomí ........................................................................................................ 30
2.5 Myšlení a inteligence ...................................................................................................... 31
2.5.1 Inteligence......................................................................................................... 33
3 Emotivní procesy ..................................................................................................................... 36
3.1 City a jejich vlastnosti ..................................................................................................... 36
3.2 Temperament a temperamentové typologie ..................................................................... 38
3.2.1 Vybrané temperamentové typologie .................................................................... 38
4 Volní procesy a motivace ......................................................................................................... 43
4.1 Motivace ........................................................................................................................ 44
4.1.1 Motivační činitelé ................................................................................................ 45
4.2 Motivace v zátěžových situacích ...................................................................................... 47
5 Metody v psychologii ............................................................................................................... 52
5.1 Experiment v psychologii ................................................................................................ 52
5.1.1 Druhy experimentu............................................................................................. 53
5.2 Pozorování ..................................................................................................................... 58
5.3 Rozhovor ....................................................................................................................... 60
5.4 Dotazníky a testy ........................................................................................................... 63
Úvod
Vážení čtenáři,
dostává se vám do rukou nový studijní materiál k předmětu obecná psychologie. Informace, které
nastudujete, využijete i ve studiu dalších psychologických disciplín, poněvadž obecná psychologie
poskytuje základní pojmový aparát pro další psychologické disciplíny se kterými se při tomto typu
studia setkáte. Jde konkrétně o psychologii vývojovou, pedagogickou, sociální a psychologii práce.
Protože je tento učební materiál základním úvodním modulem do studia psychologie, počítejte s tím, že
získané vědomosti jsou brány jako základní vstupní vědomosti, kterými byste měli disponovat při
studiu dalších psychologických disciplín.
K tomu, aby vaše studium bylo efektivní a přineslo očekávané výsledky vám doporučuji text nejenom
číst, ale hlavně přemýšlet a spojovat si naučené se zkušenostmi z každodenního života. Vždyť
psychologie je právě o tom. Každý z vás máte svůj vlastní soubor poznatků a zkušeností o tom, jak
jednat s lidmi, či jak je lépe poznat. Vytvořili jste si svoji vlastní, životní psychologii. Vědecká
psychologie slouží právě k tomu, aby vám pomohla tyto vaše informace a postoje přezkoumat
a rozšířit.
Ikonky – symboly umístěné na stranách textu (v tzv. popisném sloupci) vám usnadní orientaci v textu,
stejný význam mají tzv. marginálie – komentáře stručně prezentující především obsah jednotlivých
odstavců či částí učiva. Popisný sloupec využijte pro vlastní poznámky, postřehy či nejasnosti. Budou se
vám hodit k diskusi na tutoriálech.
I když studium obecné psychologie není jednoduché, pevně věřím, že vás zaujme a obohatí vaši
„vlastní psychologii“. Hodně pozitivního ladění při studiu vám přeje
Irena Plevová
Vysvětlivky k ikonám
Tyto ikony Vás budou provázet studijním materiálem, budou Vám nápomocny při orientaci v textu
a také Vás budou upozorňovat na jednotlivé části celé publikace. Jejich užití závisí na vlastním
uvážení každého autora/autorů příslušné studijní opory. Autorem vysvětlujících komentářů k ikonám
je doc. PhDr. Iveta Bednaříková, Ph.D. z Ústavu pedagogiky a sociálních studií Pedagogické fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci.
Cíle
Na začátku každé kapitoly naleznete konkrétně formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled
o tom, co budete po nastudování příslušného tematického celku umět, znát, co budete schopni dělat.
Doba potřebná ke studiu
Prostřednictvím této pasáže získáte alespoň orientační informace o časové zátěži kapitoly nebo části
textu. Budete si moci svoje studium lépe naplánovat. Uvedený časový údaj nebo rozsah zahrnuje i čas
věnovaný zpracování úkolů nebo realizaci dalších studijních aktivit. Protože je délka učení vzhledem
k různým způsobům samostudia, typům učících se (studujících) a dalším zvláštnostem studia nesnadno
identifikovatelná, berte tyto informace s jistou rezervou.
Pro zájemce
Tato část textu je určena těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium problematiky, nebo se chcete
dozvědět i nějaké zajímavé podrobnosti vztahující se k tématu. Vše, co najdete v této pasáži, je
nepovinné, tudíž zcela dobrovolné. Zmíněné informace po vás nebudou vyžadovány u zkoušky.
Shrnutí
Tato pasáž postihuje ve stručné podobě to nejdůležitější, o čem konkrétní kapitola pojednává. Má
význam pro opakování, aby se vám informace a klíčové body probíraného učiva lépe vybavily. Pokud
zjistíte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste jej dostatečně neprostudovali, vraťte se k příslušné
pasáži v textu.
Průvodce studiem
Prostřednictvím této pasáže textu k vám promlouvá sám autor (autoři). Bude (budou) vás vést úskalími
studované problematiky, navigovat vás, upozorňovat na důležitá místa v textu. Nabídne (nabídnou)
vám také metodickou pomoc, radu, vlastní zkušenosti anebo důležité informace ke studiu, včetně toho,
jak máte postupovat, na co se ve studiu zaměřit, co neopomenout apod.
Úkol nebo cvičení
Měla (y) by vás podněcovat k přemýšlení, k úvahám, k hledání adekvátní odpovědi nebo vlastního
řešení. Je to také prostor k vyjádření osobního názoru, postoje ke studované problematice nebo
k prezentaci již dříve získaných nebo praxí nabytých poznatků a zkušeností. Odpovědi na tyto otázky si
formulujete sami, bývají předmětem diskusí na prezenčních setkáních. Jsou-li tyto otázky zaměřeny na
hledání jednoznačné odpovědi, může být tato odpověď nebo možné řešení uvedeno v „KLÍČI“.
Kontrolní otázky a úkoly
Prověřují, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a zda je umíte
aplikovat. Najdete je většinou na konci každé kapitoly. Jejich prostřednictvím zjistíte, jestli jste splnili
formulované cíle. Jsou velmi důležité, věnujte jim proto náležitou pozornost. Odpovědi na ně můžete
najít ve více či méně skryté formě přímo v textu, v pasážích učiva.
Příklad
Takto označená pasáž textu je určena k objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze
života, praxe, ze společenské reality. Je součástí vysvětlování teoretických pasáží učiva. Obsahuje
informace, údaje, fakta, případy z praxe vhodné k tomu, abyste teorii nejenom lépe porozuměli, ale
i sami dokázali najít další podobné příklady.
Literatura
V této části najdete přehled všech zdrojů a literatury, ze které autor (autoři) čerpal (i) při zpracovávání
studijního textu. Tento seznam slouží také jako zdroj informací pro zájemce o další podrobnější
studium a doplnění poznatků.
Pojmy k zapamatování
Na konci každé kapitoly najdete klíčové pojmy, které byste měli být schopni vysvětlit. Jde o důležitý
terminologický aparát, jejž je nezbytné znát. Po prvním prostudování kapitoly si je zkuste sami pro sebe
objasnit, vracejte se k nim i při dalším čtení a opakování, dokud si je dostatečně nezafixujete v paměti.
Řešení
KLÍČ – váže se ke konkrétním otázkám, zadáním, cvičením a úkolům. Slouží k autokorekci. Najdete zde
správné (nebo možné) odpovědi. Jejich prostřednictvím si můžete zkontrolovat správnost své odpovědi
nebo správnost postupu svých úvah, najít adekvátní odpověď nebo možné řešení. Ne všechny úlohy
a učební zadání však obsahují „KLÍČ“.
Důležitá pasáž textu
Obsahuje informace, terminologii, učivo, které je pro vás klíčové, nezbytné pro vaše další studium.
Snažte se tyto části textu pečlivě a do hloubky studovat, opakovat si naučené a hledat různé možnosti
a postupy, jak si získané poznatky uložit do dlouhodobé paměti.
Krátký úkol
Jeho prostřednictvím vás autor (autoři) vybídne (vybídnou) k tomu, abyste na základě studia určité
tematiky něco vytvořili, zpracovali, konkrétně uvedli za předpokladu, že už máte jisté znalosti. Má
převážně aplikační charakter. Správné (možné) řešení najdete k některým úkolům (dle obsahu
a zaměření) v „KLÍČI“ nebo je zpracování úkolu vyžadováno jako součást vašeho portfolia či přípravy
na seminář nebo zkoušku.
Korespondenční (dlouhý) úkol
Jde o samostatnou práci (seminární práci, projekt, návrh, model, studii, esej atd.), kterou máte
zpracovat. Nabízí vám prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci,
aktivitu, iniciativu, vyjádření vlastního přístupu, originálního řešení. Často přesahuje zaměření
studijního materiálu. Korespondenční úkoly jsou součástí vašeho portfolia. Kvalitu jejich zpracování
hodnotí vám přidělený pedagog (tutor). Při jejich plnění postupujte podle pokynů s notnou dávkou
vlastní iniciativy. Tyto úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého studia.
1 Předmět psychologie - čím se psychologie zabývá

Cíle
Po prostudování následující kapitoly budete schopni:

 vysvětlit, čím se psychologie zabývá, co je středem pozornosti tohoto oboru,
 analyzovat „determinaci lidské psychiky“ a vysvětlit jednotlivé determinanty biologické, sociální
a duchovní,
 definovat systém psychologických věd a popsat náplň vybraných psychologických oborů.
Co je předmětem studia psychologie? Psychologie se zabývá člověkem a jeho psychikou.

Psychologie studuje široké oblasti života a její bádání je úzce spjato s tím, co se děje ve společnosti.
Souběžně se změnami ve společnosti vznikají nové problémy, které musí psychologie řešit. Výzkum
v psychologii je úzce spjat například s vývojem technologií komunikace – internet, mobilní telefony;
s ekonomickou situací ve společnosti – hledání práce, nezaměstnanost apod. Psychologie je o
každodenním životě v našem moderním světě, je úzce spjatá s životem každého z nás, je praktická.
Psychologové také provádějí výzkumy, testují své myšlenky a formulují obecné teorie. Psychologie je
tedy i teoretická.
Zamyslete se nad tím, jaké další nové problémy psychologie řeší v posledních dvaceti letech. Jaké nové
psychologické obory vznikly? Poznatky a postřehy si zapište a prokonzultujeme je společně ve výuce.
1.1 Základní psychologické pojmy

Pojem psychologie pochází z řečtiny a doslovně znamená „věda o duši“. Je složen ze dvou slov.
Psyché, což znamená duše a logos, což znamená věda (slovo).
Jestliže se chceme o lidech něco dozvědět, pak se nám nabízí v zásadě dva prameny poznání: my sami
a lidé kolem nás. Zkušenosti a poznatky o sobě a o druhých získáváme především prostřednictvím
pozorování. Podobně i psychologie je založena na pozorování.
V psychologii je důležité jak pozorování sebe - introspekce, tak pozorování druhých – extrospekce. introspekce -
extrospekce
Psychologie zkoumá to, jak se člověk cítí, jak prožívá svůj vnitřní svět. Zabývá se ale také tím, co
člověk dělá, jak reaguje, jak se chová. Ve zjednodušené formě bychom mohli říct, že psychologie je
věda o prožívání a chování člověka. Pojmy prožíváni a chování řadíme mezi základní pojmy
v psychologii. Pojďme si je společně podrobněji popsat.
Prožívání je vnitřní svět člověka, uskutečňuje se prostřednictvím duševních jevů, které probíhají Prožívání
nepřetržitě. Duševní jevy v prožívání můžeme rozdělit na psychické procesy a psychické stavy. Dále
psychické procesy můžeme kategorizovat na poznávací, emotivní a volní (podrobný rozbor duševních
dějů najdete v dalším textu). Pod pojmem psychický stav si můžeme představit naše aktuální psychické
rozpoložení, jinak řečeno naši náladu. Co je předmětem prožívání? Předmětem prožívání může být vnější
svět, stav vlastního těla i vlastní mysli. Prožívání má i významný vztahový rozměr. Znamená to, že člověk si
stále uvědomuje své citové vazby k blízkým lidem i svou začleněnost do sociálních skupin. Významnou
dimenzí v našem prožívání je čas - časovost. Znamená to, že naše psychika má schopnost v jakémkoli
okamžiku mít na zřeteli nejen přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Jak znáte z vlastního prožívání, často
určité záměry sledujete a plánujete ve vztahu k budoucnosti a při tom využíváte i své minulé zkušenosti.
Chování představuje vnější projevy prožívání. Může jít o verbální chování (slovní a písemný projev), o Chování
neverbální chování (řeč těla). Mezi vnější projevy prožívání patří také projevy fyziologických pochodů
v organismu (červenání, blednutí, třes apod.) Od chování v psychologii odlišujeme jednání. Jednání je
specifický lidský projev, který patří mezi ty nejsložitější. Na rozdíl od projevů chování jde o uvědoměle
vykonávanou činnost. Znamená to, že člověk vědomě působí na své okolí i na sebe samého.
Neverbální projevy osobnosti jsou „řečí našeho těla“. Jde o způsob držení těla a jeho pohybů, výrazů Neverbální
chování
obličeje, pohledů a pohybů očí, změn vzdáleností mezi komunikujícími, signálů ovládání prostoru, ale také
o druh oděvu a jeho barev, dotyků, rychlosti a hlasitosti řeči. Jak výstižně uvádí někteří odborníci - nelze
nekomunikovat. Jestliže je možné nemluvit, není možné se nijak neverbálně neprojevovat. Nelze
signalizovat takříkajíc „nic“. I svým mlčením, nehnutým obličejem a celkovým klidem těla něco sdělujeme.
Komunikace probíhá neustále. Přehledné členění neverbálního chování uvádí známý psycholog a
psychoterapeut Zbyněk Vybíral. Co tedy můžeme zařadit do neverbálních projevů chování?
1. gesta, pohyby hlavy a další pohyby těla;

2. postoj těla;
3. výraz tváře (mimika);
4. pohledy očí;
5. volba a změny vzdálenosti a zaujímání pozice v prostoru (přibližování a oddalování se);
6. tělesný kontakt (dotyky);
7. tón hlasu a další neverbální aspekty řeči (rychlost, výška hloubka, síla);
8. oblečením, zdobení těla, fyzické aspekty vlastního zjevu.
Prostřednictvím neverbálních projevů si s lidmi předáváme informace o tom, jak se cítíme (co
prožíváme, v jaké jsme náladě), jak vnímáme sami sebe, ale také jak vnímáme svého partnera
v komunikaci. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme je také podvědomě.
Vyberte si jednu z doporučených publikací a nastudujte si dle vlastního výběru projevy neverbálního
chování. Vybíral, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2009. 319 s. ISBN 978-80-7367-387-
1. Vybíral, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál, 2008. 175 s. ISBN 978-
80-7367-429-8. Hartley, Mary. Řeč těla v praxi: teorie, cvičení a modelové situace . Praha: Portál, 2011.
103 s. ISBN 978-80-262-0033-8.
Obecná psychologie je základním psychologickým oborem. Jejím úkolem je hlavně vymezení a

určení toho, čím se má psychologie zabývat (vymezuje předmět zkoumání). Obecná psychologie je
důležitá také proto, že poskytuje základní pojmový aparát jiným psychologickým disciplínám (např.
vývojové, pedagogické, sociální psychologii), mnoho jejich poznatků proniká do praktických
psychologických oborů. Je v úzkém kontaktu s experimentální psychologií, která se zabývá
problematikou experimentu v psychologickém výzkumu.
Co je úkolem vědecké psychologie? V prvé řadě zkoumání toho, jak se utváří, jaké je a jak se
vyvíjí lidské prožívání a chování. Psychologie se snaží prožívání a chování popsat, třídit, vysvětlit (jak
fungují), snaží se nacházet zákonitosti vzniku. Psychologie je empirická věda (empirie – zkušenost je
pramenem poznání) o prožívání a chování, o jejich determinaci a projevech.
Průvodce studiem
Možná vám informace, pojmy a terminologický aparát obecné psychologie budou zpočátku činit
problémy při zapamatování, ale nenechte se odradit. Brzy pochopíte, že obecná psychologie tvoří
základ pro studium dalších psychologických disciplín, se kterými se během studia dostanete do
kontaktu. Časem zjistíte, že vědecká psychologie vám pomůže rozšířit a prohloubit „vlastní psychologii
života“.
1.2 Osobnost člověka v psychologii

Slyšíme-li slovo "osobnost", můžeme v tom slyšet ono vztažné "o sobě". Také ale můžete slyšet
významnou příbuznost s "osobitostí", tzn. jedinečností, individualitou. Sám původ slova "osobnost " je
sporný. Například latinsky persona znamená masku herce v římském divadle, "obličej", který ukazoval
publiku (jakoby osobnost byla něco, co ukazujeme světu). Personare znamená probarvit, tedy něco co
"prostupuje" (jakoby osobnost probarvovala, prostupovala naším prožíváním a chováním).
Člověk se jako osobnost nerodí, ale stává se jí v průběhu života. Kdy se tedy osobnost začíná
prosazovat? Kdy se člověk osobností stává? Počátky projevů osobnosti se objevují již v raném dětství,
utváření osobnosti jde ruku v ruce s vývojem „já“. Uvědomování si vlastního já je období, kdy si malé
batole začíná uvědomovat samo sebe a právě v kontaktu s druhými začíná celoživotní proces hledání
vlastní identity. Pojem identita (totožnost, shoda, úplný soulad, stejnost) ale není lehké definovat.
V návaznosti na běžný význam lze říci, že při usilování o identitu se člověk pokouší "dostihnout sám Identita
sebe, být jedinečným a žít v jednotě se sebou samým". Identita je dána vědomím sama sebe (kdo
jsem, jaký jsem, co chci, co mohu apod.).
Jak vidíte na příkladu, vědomí vlastního "já" (sebeuvědomění) je specifickým projevem
osobnosti. Podíváme-li se na proces vývoje sebeuvědomění, přijdeme na to, že u dítěte se nejprve
prosazuje „vědomí tělového já". Jde o obraz vlastního těla, kdy si dítě postupně uvědomuje: mám
ruce, mám nohy, mám bříško, vlasy, oči. Své tělo vnímá dítě nejen svýma očima, hmatem, čichem, ale
i vnitřními receptory reagujícími na různé fyziologické změny (napětí svalů, tlak v žaludku apod.). Tím
se vytváří tělesná identita, která nabývá velkého významu v dospívání, ale také v dospělosti jde o
významný aspekt osobnosti. Zahrnuje totiž představy o vlastním těle. Je krásné nebo méně krásné?
Jsem spokojen s tím, jak vypadám nebo jsem nespokojen? Jak znáte z každodenního života, k tělu se
vztahují také určité vitální pocity síly, svěžesti nebo naopak únavy, vyčerpání, slabosti či sešlosti.
Zřejmě budete souhlasit s tím, že k tělu patří také oblékání. Ačkoli je oděv odložitelný a zaměnitelný a
není vlastně přímo součástí těla, stává se součástí nás samých a našeho sebepojetí. To, jak se člověk
obléká, co si obléká, jak pečlivě či nepečlivě je ustrojen, jaké barvy volí apod., může vyjadřovat mnoho
ze vztahů jedince k sobě samému. Tělo i oděv jsou obvykle prožívány jako součást já (viz. text o
neverbálních projevech osobnosti) .
Příklad
Mnoho lidí pečuje o své tělo nejen pro své zdraví, ale také pro krásu. Určitě znáte lidi ve svém okolí,
kteří se podrobují dietám, různým tělesným cvičením, trápí se tím, jak vypadají. Ženy často vydávají
velké částky za líčidla, kadeřníky, kosmetiku a za módní výstřelky. Tzv. "ideál krásy" je ovlivněn
společností, kulturou a během historie prochází změnami. Pohlédněte jen například na ideál krásy
ženského těla od barokní plnosti k současné extrémní štíhlosti.
Jistě budete souhlasit s tím, že člověk převážnou část života tráví v kontaktu s druhými lidmi. Člověk
je především sociální bytost. Také tento fakt si malé dítě postupně uvědomuje a ruku v ruce s
tímto se u něho vyvíjí tzv. "vědomí sociálního já".
Pojďme si ještě společně zdůraznit, že dítě k tomuto dospívá ve věku okolo dva a půl roku. Pokud jste
rodiče a máte již své děti, určitě jste si všimli jedné pozoruhodnosti. Až do této doby, ačkoli vaše dítě
již umělo dobře mluvit, označovalo sebe samo ve třetí osobě a neužívalo zájmena "já". Říkalo
například: "Evička chce, Evička zlobí, Evička je hodná". Postupně začalo zapojovat do těchto vět
zájmeno "já": "Já chci, já zlobím, já jsem hodná". Psychologové tvrdí, že k sebeuvědomění přispívá
zejména to, že má dítě své křestní jméno a že je pojímáno rodiči (prarodiči, sourozenci, kamarády)
jako něco jedinečného. Uvědoměním si sociálního já se s člověka stává sociální bytost.
Definice a znaky osobnosti Definice
a znaky
osobnosti
 Osobnost člověka je jednotou tělesného a duševního, vrozeného a získaného,
projevuje se v jeho prožívání a chování.
 Každá osobnost je jedinečná a neopakovatelná. Ač se během života a ve svém vývoji mění,
je ve svých charakteristických rysech relativně stabilní. Pro každou osobnost jsou typické
nějaké způsoby prožívání a chování.
 Každá osobnost je součástí určitého prostředí, které ji ovlivňuje a sama osobnost na toto
prostředí nějakým způsobem reaguje. Osobnost se vyvíjí ve vztahu k sociálnímu okolí.
 Osobnost sjednocuje (integruje) průběh duševních dějů a stavů, reguluje naši duševní činnost.
Můžeme tvrdit, že osobnost je charakteristická svou regulující a integrující aktivitou.
1.3 Determinace lidské psychiky

Psychologie se ptá, proč je člověk takový, jaký je. Táže se také, proč a čím se lidé od sebe liší. Tak
jako „obyčejný“ člověk bez psychologického vzdělání pátrá po informacích, chce vědět, proč se lidé
chovají tak, jak se chovají, tak také vědecká psychologie hledá příčiny prožívání a chování člověka.
Psychologové jsou toho názoru, že nic se neděje bez příčiny, nic se neděje prostřednictvím kouzla či
zázraků, všechny události v životě odráží vztahy mezi tím, co předcházelo a co potom následuje.
Podmíněnost nějakého jevu, podmíněnost prožívání a chování vyjadřuje slovo „determinismus“.
Psychologický determinismus značí právě to, že ani v naší psychice se nic neděje bez příčiny. Psychologický
determinismus
Jedním z nejdůležitějších témat psychologie je otázka, v jakém poměru je naše osobnost

určována (determinována) vnitřními vlivy (biologickými danostmi) a vnějšími vlivy
(prostředí a výchova).
V minulosti i v současnosti můžeme sledovat různá pojetí determinace lidské psychiky a vývoje lidského
jedince. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že lidskou psychiku nejvíce ovlivňují biologické faktory
(např. dědičnost), jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že na lidskou psychiku mají největší vliv faktory
sociální (prostředí, ve kterém vyrůstám).
Tak například environmentální teorie (environment – prostředí) předpokládaly, že vývoj jedince a Environmen-
tální teorie
celá jeho osobnost je určena vnějšími faktory. Podstatou tohoto přístupu byl filozofický názor Johna
Locka, že člověk se rodí jako „tabula rasa“ a teprve až zkušenost jej formuje do určité podoby. Tento
přístup může prezentovat extrémní názor známého amerického psychologa Jamese Watsona. Ten
vychází z přesvědčení, že jakékoli zdravé dítě je schopen „vycvičit“ (vychovat) tak, že se z něho stane
to, co on sám bude chtít. Lékař, právník, umělec, obchodník, ale také zloděj a žebrák. To vše bez
ohledu na jeho talent, sklony, schopnosti a také bez ohledu na povolání a rasu jeho předků.
Zdůrazňuje tedy význam prostředí a výchovy na vývoj osobnosti , zcela popírá a ignoruje vlastní aktivitu
jedince a jeho dědičné dispozice.
Jiným přístupem jsou tzv. nativistické teorie (nativní – přírodní) které vycházejí z teze, že duševní Nativistické
teorie
vývoj je ve své podstatě určen vrozenými mechanismy a prostředí nemá podstatnější vliv. Tyto
přístupy přeceňují biologickou determinaci. Do této skupiny bychom mohli zařadit přístup vídeňského
psychiatra Sigmunda Freuda. Ten předpokládá, že člověk má v sobě něco, co nemůže změnit ani
nijak ovlivnit. Jsou to pudy, pudová energie. Nejvýrazněji je člověk ovlivněn „sexuálním pudem“, který
se projevuje jako „touha po slasti“. A právě pod tlakem této pudové energie jedná.
1.3.1 Biologická determinace lidské psychiky

Budeme-li diskutovat o biologických činitelích ovlivňující osobnost, přikloníme se k tomu, že jde o něco
daného, o něco, co je v nás a co někdy můžeme ovlivnit jen do určité míry. Biologičtí činitelé
představují souhrn podmínek, které tvoří tzv. vnitřní faktory rozvoje duševního života.
Všichni zřejmě víte, že existuje něco, co si do života přinášíte od svých rodičů, prarodičů a vůbec od
vašich předků. Z pohledu biologické determinace je tedy významná pro naši psychiku dědičnost.
Dědičnost – to, co si přinášíme od našich předků
Dědičnost je přenos určitých dispozic z jedné generace na druhou. Jednotky dědičnosti, které Dědičnost
dostáváme od svých rodičů a které přenášíme na svoje potomstvo, se nazývají chromozomy a
nacházejí se v každé buňce našeho těla. Každý chromozom je složen z mnoha jednotek dědičnosti,
které se nazývají geny. Gen je úsek desoxyribonukleové kyseliny - DNA, která je hlavním
nositelem genetických informací. Je známo, že DNA má mnoho společného s „otiskem prstu“, podle
DNA můžeme přesně určit totožnost jedince. Proto slouží analýza DNA například v kriminalistice,
pomáhá při odhalování zločinů, které byly spáchány i v dávné minulosti. K zjištění totožnosti stačí
nepatrné množství materiálu, například jediný vlas, kapka krve či kousek zaschlého spermatu.
Soubor dědičných předpokladů, které si jedinec přináší na svět, je nazýván genotyp. Jde o soubor
zděděných dispozic, které se mohou týkat fyzických vlastností (stavba těla, barva vlasů, očí, pleti),
vlastností nervové soustavy (vzrušivost, labilita, stabilita) a také dispozic k psychickým vlastnostem
(otevřenost, uzavřenost, dominance, submisivita). Člověk je ale neustále v kontaktu s vnějším
prostředím. Výsledkem dlouhodobých a složitých vztahů mezi souborem dědičných dispozic jedince
(genotypem) a faktory životního prostředí, v němž se tyto dispozice v průběhu vývoje projevují, je
fenotyp.
Pro zájemce
Ve vztahu k dědičnosti badatelé zjistili zajímavou informaci: lidé a šimpanzi si jsou mnohem podobnější
na genetické úrovni, než se dříve věřilo. Výzkumy ověřily, že lidé a šimpanzi jsou si na úrovni DNA
z 98,5% rovni. Zato shoda DNA šimpanze a gorily je pouze 97%, což ukazuje, že šimpanzi mají přece
jen blíže k lidem než ke gorilám.
Jak badatelé pátrají po tom, co je podmíněno dědičností více a co méně? Jednou z nejdůležitějších
metod při výzkumu dědičnosti je tzv. metoda dvojčat. Je známo, že existují „jednovaječná dvojčata“,
která mají v podstatě stejnou dědičnou výbavu. Vznikla totiž rozdvojením již oplodněného vajíčka a
všechny geny jsou u nich stejně zastoupeny. Můžeme si položit otázku: jsou si podobnější
jednovaječná dvojčata, která vyrůstají společně nebo jednovaječná dvojčata, která vyrůstají odděleně
(například při adopci, kdy každé z dvojčat vyrůstá v jiné rodině)? Podívejte se na následující příklad.
Příklad
V literatuře je popsán snad jeden z nejznámějších případů jednovaječných dvojčat, vychovávaných

odděleně. Jednalo se o dvě neworská děvčata jménem Beth a Amy. Amy byla umístěna do rodiny
chudé, obézní, nejisté a nemilující matky. Vyrostla z ní neurotická a introvertní žena. Avšak stejné
vlastnosti měla i Beth, jejíž adoptivní matka byla bohatá, uvolněná, milující a veselá. Rozdíly
v osobnosti Amy a Beth byly téměř zanedbatelné. O čem tento příklad svědčí?
Další metodou výzkumu dědičnosti je studium rodin a celých rodokmenů, u kterých se dědí z
generace na generaci nějaká choroba.
Příklad
První lidskou genetickou chorobou, která se dostala na světlo, byla Huntingtonova choroba. Poprvé
byla diagnostikována už v roce 1872 Georgem Huntingtonem. Ten si všiml, že se vyskytuje v celých
rodinách. Pozdější výzkum odhalil, že ve dvanácti generacích jednoho rodokmenu se dalo nalézt více
než tisíc případů choroby. Bylo zjištěno, že všichni nemocní byli potomky dvou bratrů. Úpadek u této
choroby začíná lehkým zhoršením intelektu, postupně dochází k upadnutí do těžké deprese.
Jak ovlivní naši psychiku mozek a nervová soustava?

Abychom mohli porozumět biologickým základům lidské psychiky, je nutné se vedle dědičnosti zmínit Mozek
a nervová
také o nervové soustavě. soustava
Příklad
Americký psycholog José Delgado demonstroval úžasný výsledek výzkumu mnohých vědců: zastavil
rozzuřeného býka v aréně pouhým zmáčknutím tlačítka, které aktivovalo elektrodu v mozku zvířete.
Delgado potlačil minimálním elektrickým impulsem v určité části mozku agresivní chování a proměnil
rozzuřeného býka v beránka.
Příklad
Vědci zjistili, že v mozku existuje centrum sytosti a centrum hladu. Pokud je operativně narušeno
centrum hladu, zvíře se stane afagickým. Znamená to, že přestane přijímat potravu i vodu (nemá hlad)
a časem hladem zemře. Pokud je narušeno centrum sytosti, zvíře se stává hyperfagickým (žravým,
nemá pocit sytosti). Není schopno ukončit příjem potravy, až se po několika týdnech dostane do stavu
obezity.
Jak vidíte z uvedených experimentálních příkladů, existuje úzká spojitost mezi mozkem a
prožívám a chováním. Abychom si tuto souvislost mezi činností mozku a prožíváním a chováním
potvrdili, můžeme nahlédnout od experimentů do běžného života. Podívejme se například na osudy
známých lidí, kteří onemocněli nějakou chorobou nervového systému.
Příklad
Lékař Ivan Lesný popisuje známé osobnosti z různých údobí historie, u nichž pravděpodobně
onemocnění některé části nervového systému způsobilo viditelné změny v jejich prožívání a chování.
Tak například: Římský císař Caligula po zánětu mozku údajně zešílel, začal být neuvěřitelně krutý a
agresivní.Josef Mánes po horečnatém onemocnění, které zřejmě postihlo jeho nervovou soustavu, trpěl
velkými bolestmi hlavy, jeho organismus byl vyčerpaný a choval se "podivně". Uvádí se, že se toulal,
bloudil po kraji a měl halucinace. Bedřich Smetana prodělal zánět sluchových nervů, ohluchl, měl
závratě a hučení v hlavě. Trpěl chmurnou náladou a depresí.
Nervová soustava je důležitým spojujícím článkem mezi tělesnou existencí a duševním životem.
Psychické děje jsou úzce vázány na funkci mozku. Americký neurobiolog Roger Sperry zjistil,
že mozek je rozdělen na dvě části, na dvě mozkové hemisféry - pravou a levou. Na svých
epileptických pacientech zjistil, že každá hemisféra plní podstatně rozdílné důležité funkce.
Levá hemisféra je nazývána "mluvící hemisférou", protože se v ní nacházejí řečová centra. Vládne Mozkové
hemisféry
našimi schopnostmi vyjadřovat se jazykem, je obratná ve čtení, psaní a matematice. Má význam pro
uplatnění se ve škole či v jakýchkoli vzdělávacích aktivitách. Je zaměřená na fakta, na realitu a logické
myšlení.
Pravá hemisféra je vývojově starší a umožňuje nám vnímat prostor (orientovat se v něm), lépe
rozpozná tváře, umožňuje nám vnímat hudbu a pomáhá porozumět "řeči těla" (neverbální komunikaci),
je intuitivní, zahrnuje emoční prožívání, zejména pokud je spojené s aktuálními vjemy. Pro rozvoj
specifických sociálních dovedností a vzdělávání (tzn. pro školu) nemá až tak velký význam.
Obrázek 1: Mozkové hemisféry
Vyzkoušejte si následující cvičení.
Která hemisféra převládá u vás? Odpovězte si na následující otázky ano/ne.

1. Jsem dobrý(á) v luštění křížovek.
2. Lehce projevuji své city, ale je pro mě těžké vyjádřit je slovy.
3. Udržuji své papíry, dokumenty či nářadí v logickém pořádku.
4. Když tančím, dávám přednost volnému a svobodnému pohybu, při kterém mám možnost využít
svoji intuici.
5. Když budu požádán(a,) abych popsal(a) známého, uvedu podrobně a přesně jeho jméno, kde
pracuje, jaké má vzdělání, co má oblečeno apod.
6. Dávám přednost matematice a přírodním vědám před humanitními vědami a uměním.
7. Nerad(a) plánuji dopředu, rád(a) dělám věci spontánně.
8. Když tančím, dávám přednost společenskému tanci s přísnými pravidly.
Řešení
Vyhodnocení: Sečtěte si odpovědi na otázky a zjistíte, kterou hemisféru více v životě využíváte. Na
převahu levé hemisféry poukazují následující otázky a odpovědi: č. 1, 3, 5, 6 – odpověď ano; 2, 4, 7,
8. – odpověď ne. Sečtěte nyní odpovědi. Na převahu pravé hemisféry poukazují následující otázky a
odpovědi: č. 1, 3, 5, 6 – odpověď ne; 2, 4, 7, 8. – odpověď ano. Sečtěte nyní odpovědi. Více
dominantní je u vás ta hemisféra, u které máte větší součet bodů.
Důležité je vědět, že činnost hemisfér je zodpovědná za naše "praváctví a leváctví" - lateralitu, což
značí přednostní užívání jednoho z párových orgánů pohybového nebo smyslového ústrojí. Pokud je
dominantní hemisféra levá, máte dominantní pravou ruku (jste praváci), v opačném případě, při
dominanci pravé hemisféry, jste leváci. Možná jste se také setkali s lidmi, kteří mohou veškeré činnosti
(například psát, řezat nožem, navlékat nit do jehly) vykonávat jak pravou, tak levou rukou. Tento
případ je nazýván jako ambidextrie a jedná se o tzv. nevyhraněnou lateralitu. Odborníci doporučují,
že lateralita by měla být vyřešena do vstupu dítěte do školy. V tomto období by mělo být jasné, zda
dítě bude ve škole psát pravou nebo levou rukou. Známý český neurofyziolog František Koukolík
uvádí, že lateralita se dá rozeznat již v prenatálním období. Tomu, že na vzniku laterality se podílí
dědičnost, nasvědčuje sledování pohybu lidských plodů v třítýdenních intervalech mezi 12-27 týdnem
nitroděložního vývoje. Ukázalo se, že v každém z těchto věkových období pohybuje 83% plodů častěji
pravou než levou paží. V průběhu nitroděložního vývoje vkládá do úst palec pravé ruky 95% lidských
plodů.
Mozek je neuvěřitelně složitý systém, a doposud existuje kolem něho spousta tajemství. To, jak
vnímáme, je závislé na tom, jak mozek zpracovává informace, které přicházejí ze smyslových orgánů.
Mozek je považován za "sídlo psychiky". Určitě jste slyšeli o tom, že někdo je „líný“ myslet. Lidský
mozek však není líný, nikdy neodpočívá, nikdy nespí. I když se člověk snaží relaxovat a nic nedělat,
mozek pracuje. Jeho neurony komunikují, vyměňují si informace.
Ač mozek, nervová soustava a dědičnost hrají podstatnou roli v biologické determinaci, existují ještě
další činitelé, které bychom mohli do této skupiny zařadit. Patří zde:
 Endokrinní systém, tzn. žlázy s vnitřní sekrecí. Hlavně jejich produkty, hormony, mají
velký vliv na psychiku. Problémy se projeví při změně jejich činnosti. Například snížená činnost
(hypofunkce) štítné žlázy způsobuje u dětí zaostávání v psychomotorickém vývoji (děti jsou
opožděné, nesedají, nevstávají, nechodí). Její zvýšená činnost (hyperfunkce) je známá pod
názvem Basedowova nemoc (projevuje se labilita, třes rukou, zrychlená činnost srdce).
 Biologické potřeby (potřeba potravy, spánku, sexuální potřeba apod.) slouží pro přežití.
 Zdravotní stav organismu. Jakékoli onemocnění ovlivní prožívání a chování na různě
dlouhou dobu.
 Růst a vývoj organismu, zrání. Nejprve musí organismus dozrát po biologické stránce, aby
se mohl něco naučit. Asi se mnou budete souhlasit, že i nejdokonalejší způsob výuky čtení a
psaní by nebyl úspěšný u ročního dítěte.
Podívejte se na: Rozhovor s Františkem Koukolíkem. Napište si, co vás zaujalo, vaše názory a postřehy
prokonzultujeme společně ve výuce.
A jen stručně na závěr. Biologický přístup ke studiu člověka má dlouholetou historii. Už Hippokrates
se zajímal o fyziologii a fungování lidského těla. V současné době existují odvětví psychologie, které se
speciálně zaměřují na biologickou stránku fungování psychiky. Mezi ně patří například biologická
psychologie, která se snaží mapovat vztahy mezi biologickými procesy a chováním. Speciálně vlivem
dědičnosti se zabývá genetická psychologie, která se snaží odpovědět na otázky typu: Za co všechno v
našem prožívání a chování může dědičnost? Jsou duševní choroby dědičné?
1.3.2 Sociální a kulturní determinace lidské psychiky

Přes nesporné důkazy o biologické podmíněnosti prožívání a chování jedince je člověk také
spoluvytvářen prostředím. Pod pojmem prostředí si můžeme představit celý životní prostor jedince,
který je ovlivňován kulturou dané společnosti.
Co si představit pod pojmem kultura? Pokud se zamyslíte nad tím, co je to kultura, zřejmě vás
nejprve napadne, že kultura je umění (nějaký umělecký projev): divadlo, film, literatura, výtvarné
umění apod. Do kultury ale také patří například architektura, kultura ovlivňuje stavbu lidského obydlí (u
nás typická paneláková sídliště), též způsob bydlení a zařízení bytu. Kultura společnosti ovlivňuje
způsob oblékání, dále také způsob obživy, stolování, určuje úhel pohledu na partnerské vztahy,
sexualitu, na výchovu a vzdělání a v neposlední řadě určuje hodnoty dobra a zla.
Kultura určuje, jak se máme chovat, určuje tzv. "vzorce chování". Ty nám dávají informace o tom, Vzorce
chování
co se smí a co ne, co je dobré a co je špatné, co je slušné a co neslušné, zahrnují tedy příkazy (imperativy)
a zákazy (interdikce). Předpisy chování (vzorce chování) jsou nerozlučně spjaty s odměnami a tresty -
tzv. sankčním systémem. Pokud dodržujeme zásady, které nám společnost předepisuje, jsme odměněni,
pokud nedodržujeme, jsme potrestáni. Podívejme se nyní na příklady základních kategorií kulturních
vzorců chování a jejich sankčních důsledků jak je popisuje známý psycholog Milan Nakonečný.
 Zvyky a obyčeje většinou zahrnují tzv. "normy slušného chování". Předepisují to, co se sluší a
patří nebo naopak to, co se nesluší. Patří zde například dodržování zdvořilosti, ochoty,
zdravení, úcta ke starším apod. Co způsobí nedodržování zvyků a obyčejů? V podstatě přináší
relativně malé riziko penalizací (uložení trestu). Většinou jde o domluvu, výtku, projevení
nelibosti, nesouhlasu či údivu.
 Mravy jsou kulturní normy, které se vyjadřují k jednání v termínech dobra či zla. Vyjadřují se
tedy k morálce, k tomu, co je dobré a co je špatné, co je morální a co je nemorální (nelhat,
nekrást, nepodvádět, nebýt promiskuitní apod.). Pokud nedodržujeme základní mravní principy
společnosti, jsme označeni za nemorální a penalizace je tvrdší. Okolí může být rozhořčeno nad
naším chováním, jsme odmítání, izolováni. S lidmi, kteří nedodržují morálku, často okolí
pohrdá.
 Zákony jsou další kulturní normy, jejichž dodržování je zajištěno právní cestou. Týká se velmi
široké oblasti lidského chování. Nedodržování je charakterizováno jako přestupek, přečin nebo
zločin a tomu odpovídá i penalizace (od finanční náhrady až po trest smrti).
 Tabu je speciální příklad kulturní normy, v níž se spojuje přísný zákaz, s výrazným odporem
nebo zábranou. Tabu původně znamená "nedotknutelný předmět," tedy něco přísně
zapovězeného a posvátného. Vymezuje to, co je v dané společnosti nejvíce v rozporu s
morálkou. Většina tabu se týká i v moderní společnosti oblastí, které se společnost snaží
uzamknout do "třinácté komnaty".
Napadá vás, co bychom mohli v naší kultuře zařadit do tabuizovaných témat a zákazů? Nápady si
zapište, následně je prokonzultujeme ve výuce.
Všechny normy společnosti, návyky, celá naše psychika se uskutečňuje v procesu socializace. Socializace
Nejčastěji je socializace definována jako "vrůstání" člověka do společenských podmínek života. Jde o
celoživotní proces, začíná narozením a končí smrtí. Socializace je možná jen v kontaktu s jinými
lidmi. Možná jste již někde slyšeli o lidech, kteří vyrůstali mimo lidskou společnost. Jak vypadá život
těchto lidí? Jaká je jejich osobnost? Jak se chovají? Jak se vyvíjí jejich psychika? Pravděpodobně
nejznámější je případ Amaly a Kamaly, tzv. vlčích dětí, u nichž se předpokládá, že žily asi od svých šesti
měsíců ve vlčí společnosti. Děti běhaly po čtyřech, pily z misky zvířecím způsobem, ve dne spaly a v
noci ožívaly. Převýchova šla velmi pomalu. Mladší Amala zemřela za necelý rok po zahájení
”převýchovy”, Kamala po dvou letech řekla první slovo a až za tři roky dosáhla vzpřímeného postoje,
zemřela po devíti letech. Pro tyto děti se hodí popis člověka, označeného jako člověk divoký ”homo
ferus”, jehož charakteristiku podává švédský přírodovědec Carl Linné už v 18 století. Otázka ”vlčích
dětí” je ale dosti nejasná a vědecky nepodložená.
První skutečně vědecká studie o ”zdivočelém dítěti” pochází z Francie a jejím hrdinou je Divoký hoch
aveyronský. Byl nalezen asi ve svých dvanácti letech, do té doby žil v přírodě. Jeho výchovy se ujal
lékař a učitel hluchoněmých Gaspard Itard, který vešel svým vzdělávacím postupem do dějin
pedagogiky. Ač byl chlapec prohlášen za zcela nevzdělavatelného a nevychovatelného, ztratil postupně
zvířecí vzhled, změnilo se jeho chování, rozvinul se jeho citový život, mluvit se ale moc nenaučil.
Třetí cesta sledování vývoje lidí izolovaných od lidské společnosti se v psychologii označuje zvláštním
souhrnným názvem ”Kašpar Hauser”. Jde o člověka, který se, ve svých asi dvanácti letech, záhadně
objevil se v ulicích Norimberka, pohyboval se potácivě a choval se jako tříleté dítě. Mluvit nedovedl.
V ruce nesl dopis, který říkal, že matka dala dítě k adopci, v dopise stálo, že o existenci dítěte nikdo
neví. Šlo o chlapce, který žil od útlého dětství zavřen ve sklepě, potrava byla stavěna vedle něho, když
spal, svého vychovatele nebyl schopen popsat. Po různých vyšetřeních byla výchova tohoto nalezence
svěřena vynikajícímu pedagogovi, profesoru Daumerovi, který přijal chlapce jako člena své rodiny.
Časem se naučil dobře mluvit, číst, psát, učil se dokonce i latinsky. Kdo byl Kašpar Hauser, zůstane již
navždy záhadou. Do literatury však vstoupil tento případ jako model dítěte, které bylo vychováváno
sice v lidské společnosti, avšak v podmínkách krajní izolace. Dnes jsou takto označovány děti, které
vyrůstaly v ”nelidském” prostředí zanedbanosti (často například v rodinách psychotiků, alkoholiků). Po
dalších příkladech nemusíme pátrat daleko v minulosti, což ukazuje následující příklad.
Příklad
Světem otřásl případ Nataschi Kampuschové, která byla ve svých deseti letech unesena (1996)
Wolfgangem Priklopilem a strávila osm let izolovaná ve sklepní místnosti v dolnorakouském městě
Strasshofu. Většinu času Natascha trávila v jediné místnosti o rozměrech 2,8 × 1,8 × 2,4 metru
umístěné pod garáží domu. Po osmi letech věznění se děvčeti podařilo utéct.
Na závěr bych ráda zdůraznila, že přírodě patří člověk svým tělem a společnosti především sociálními
rolemi. Je ovlivněn nejen biologickými základy, ale také svou příslušností k určitému kulturnímu
prostředí.
1.3.3 Duchovní dimenze determinace lidské psychiky

Bez ohledu na to, co bylo řečeno o tom, jakým podmínkám je podřízena naše psychika v průběhu
vývoje, cítíme, že člověk je více než výsledek biologických, psychologických a sociálně-kulturních
podmínek, více než souhra dědičnosti a prostředí. Každý zdravý jedinec má silnou potřebu cítit smysl
svého bytí. Viktor Emanuel Frankl, známý filosof, psycholog a terapeut, považoval lidskou "vůli po
smyslu" za základní rys lidské bytosti. Říká, že každý člověk se čas od času nad smyslem života
zamýšlí. Určitě i vy sami jste si někdy položili otázky typu: Má smysl moje práce? Proč to vlastně
dělám? Jak mě to uspokojuje? Proč tady jsem, k čemu tady jsem?
Frankl byl za 2. světové války vězněn jako Žid v koncentračním táboře. V této těžké době poznal, že V. E. Frankl
hrůzy lágrů přežili většinou ti, kteří měli nějaký smysl života. Došel k přesvědčení, že i v takovýchto
beznadějných situacích je člověk schopen najít si "individuální smysl života". Každý jedinec sám
sobě určuje, jak se podmínkám poddá, anebo se jim postaví. Člověk nejenom existuje, ale má také
možnost rozhodnout, čím bude v příštím okamžiku. To znamená, že člověk má svobodu se v každém
okamžiku změnit. Frankl vytvořil své vlastní učení, svou vlastní metodu psychoterapie, kterou nazval
logoterapií („logos“ zde značí „smysl“, terapeuo znamená starat se, pečovat). „Touha po smyslu“ je
hnacím motorem života, hledání smyslu života stává ústředním pojmem logoterapie.
Existenciální frustrace
Existenciální frustrace je stav ztráty smyslu, ztráty životních hodnot. Víme, že ztráta smyslu bývá velmi
bolestná, má ochromující účinek na náš život. V duchovní oblasti dochází ke zhroucení vůle, svobody a
odpovědnosti, člověk prožívá utrpení, které se promítá i do dalších oblastí života jedince. Například může
dojít k poruchám funkcí lidského organismu (poruchy spánku, sexuality, příjmu potravy apod.) a osobnosti
(úzkosti, deprese, nutkavé negativní myšlenky apod.). Existenciální frustrace se podílí i na sociální patologii
(promiskuita, agresivita, kriminalita), je také zjevně zodpovědná za mnohé případy patologických závislostí
(užívání návykových látek, závislost na hracích automatech, na práci, na internetu apod.).
Jak si existenciální frustraci vysvětlit? Podle Frankla vzniká při existenciální frustraci v člověku tzv.
existenciální vakuum. Toto vakuum - analogicky vakuu fyzikálnímu - si vynucuje zaplnění. V situaci,
kdy člověk postrádá pro něho smysluplné činnosti, které by tuto prázdnotu znovu vyplnily, vyplní toto
vakuum nepatřičně. Například přehnanou zaměřeností na sebe, na své utrpení, přehnanou vázaností na
výkon, chorobnou závislostí na druhých, alkoholem, drogami, zvýšeným soupeřením, agresivitou,
úzkostí, izolací od světa apod. Jak je ale známo, tyto aktivity vedou k destrukci a existenciální frustraci
nepřekonají.
Potřeba náboženství
Touha lidí najít naplnění, smysl každodenního života a života vůbec existuje odpradávna. Tuto potřebu ve všech
kulturách v minulosti i v současnosti naplňovalo náboženství. Je známo, že náboženské systémy nabízejí
duchovní přístup k lidské existenci a pravděpodobně nejlépe uspokojují "touhu po smyslu". Religiozita –
náboženskost, je vlastně psychologickým jevem, je to náboženství individuálně prožívané jednotlivcem. Je
všeobecně známo, že religiózní lidé žijí déle, mají menší sklony k depresi a úzkosti, k sebevraždám, méně holdují
alkoholu a drogám. Náboženství se ukázalo jako pozitivní činitel při zvládání náročných životních situací.
Známý psycholog Carl Gustav Jung vnímá religiozitu jako přirozený předpoklad duševního zdraví. Jako lékař C. G. Jung
konstatuje Jung překvapivě prostě, že člověk, jemuž náboženství dává naději na posmrtný život, je zpravidla
vyrovnanější a šťastnější, a tedy psychicky zdravější než ten, pro něhož budoucnost končí smrtí. Právě ve vztahu
ke konci života a ke smrti víra hraje důležitou úlohu. Je známo, že religiózní lidé mívají ze smrti menší strach.
Pro zájemce
Pro zájemce doporučuji k nastudování knihu: Frankl, Viktor Emil. A přesto říci životu ano: psycholog
prožívá koncentrační tábor. 3. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 175 s. Osudy;
21. ISBN 978-80-7192-866-9.
Determinace lidské psychiky je problematika komplexní, současná psychologie respektuje bio-psycho-

sociálně-duchovní přístup k člověku.
1.4 Systém psychologických věd

Psychologie byla do 19. století součástí filosofie. Podle většiny psychologických učebnic se psychologie W. Wundt
„zrodila“ v prosinci 1879. S tímto datem se pojí jméno Wilhelm Wundt, který založil v Lipsku první
psychologickou laboratoř. Od té doby se neustále v oboru hromadí nové a nové poznatky. Psychologie se
postupem času začala diferencovat, vznikaly a vznikají, společně s novými výzkumy, nové psychologické
obory. Ty vytvářejí tzv. systém psychologických věd, který je v zásadě dělen na:
 základní psychologické obory
 speciální psychologické obory
 aplikované psychologické obory
Pojďme se nyní společně podívat na charakteristiky vybraných psychologických oborů.

Základní psychologické disciplíny

Základní psychologické disciplíny studují lidskou psychiku z toho nejobecnějšího pohledu. Můžeme zde Základní
psychologické
zařadit následující obory: disciplíny
 Obecná psychologie
 Vývojová psychologie
 Sociální psychologie
 Psychopatologie
Obecná psychologie – je základním psychologickým oborem. Jejím úkolem je hlavně vymezení a
určení toho, čím se má psychologie zabývat (vymezuje předmět zkoumání). Obecná psychologie je
důležitá také proto, že poskytuje základní pojmový aparát jiným psychologickým disciplínám, mnoho
jejich poznatků proniká do praktických psychologických oborů. Je v úzkém kontaktu s experimentální
psychologií, které se zabývá problematikou experimentu v psychologickém výzkumu.
Vývojová psychologie – zaměřuje se na vývoj psychiky člověka a to nejméně ze dvou pohledů –
ontogenetického a fylogenetického. Ontogeneze psychiky sleduje vývoj psychiky u jednotlivce od početí
po smrt, fylogeneze je zkoumání psychických projevů prožívání a chování ve vývojovém sledu na
rozdílném stupni evoluční řady.
Sociální psychologie – za základní zdroje sociální psychologie je považována sociologie, národová
psychologie (psychologické studium jazyků, mýtů, zvyků) a kulturní antropologie (studující zvláštnosti
příslušníků různých kultur). Všechny tyto vědy potvrzovaly skutečnost, že psychika člověka je podstatně
formována faktory společenského života a kultury. Sociální psychologie v podstatě zkoumá dva
problémy: jak se člověk utváří v sociálních situacích a jak v nich sám působí.
Psychopatologie – jde o hraniční disciplínu mezi psychiatrií a klinickou psychologií. Pojem
psychopatologie znamená v doslovném překladu nauku o chorobách duše. Zabývá se tedy zkoumáním
příčin, projevů a výkladem duševních poruch a nemocí. Dílčí poznatky z psychopatologie jsou důležité
v pedagogice, speciální pedagogice, ale i v lékařských oborech (při jakémkoli o¨nemocnění je nutno
přihlížet k tzv. psychogenním činitelům).
Speciální psychologické disciplíny

Tyto obory studují užší, vymezenější a speciálnější oblasti psychologie. Zkoumají lidskou psychiku Speciální
psychologické
v nějakých specifických podmínkách. Pro ukázku si uvedeme následující obory: disciplíny
 Zoopsychologie
 Neuropsychologie
 Genetická psychologie
Zoopsychologie – zoopsychologie je disciplína, která studuje chování zvířat, jejich reakce, vlastnosti.
Zoopsychologové vytvářejí modely problémů, které nelze z humánního hlediska zkoumat u lidí.
Neuropsychologie – obor, zabývající se vztahem činností nervového systému a psychiky. Je v úzkém
vztahu s neurologií, nelze mezi nimi určit ostré hranice. Neuropsychologie se uplatňuje na neurologických a
neurochirurgických klinikách při řešení otázek diagnostiky a rehabilitace u poškození mozku.
Genetická psychologie – tato disciplína je soustředěna na otázky dědičnosti. Objasňuje úlohu
genotypu a prostředí při jeho formování.
Aplikované psychologické disciplíny

Do této skupiny patří disciplíny, u kterých dochází k aplikaci (užití) psychologických poznatků, metod a Aplikované
psychologické
koncepcí ze základních a speciálních disciplín do praxe (lékařství, sociální oblast, vzdělání, průmysl, disciplíny
obchod, sport apod.). Můžeme zde zařadit například tyto obory:
 Pedagogická psychologie
 Poradenská psychologie
 Klinická psychologie
 Psychologie práce
 Forenzní psychologie
Pedagogická psychologie – v obecné rovině je předmětem pedagogické psychologie studium

rozvoje osobnosti v podmínkách záměrného, cílevědomého učení Pedagogická psychologie čerpá
z psychologie obecné, vývojové, sociální, také z disciplín biologických, úzký vztah má k pedagogice.
Poradenská psychologie – neboli také „psychologické poradenství“, se začíná intenzivně rozvíjet po
2. světové válce. Čerpá z různých psychologických a nepsychologických disciplín, význam mají
především poznatky z teoretické i praktické psychologie práce, z pedagogické psychologie, psychologie
osobnosti, sociální a vývojové, ale i z klinické psychologie a psychoterapie. Poradenskou psychologii
rozlišujeme podle toho, na jakou oblast je zaměřená. Například:
 školní psychologické poradenství
 profesionální poradenství
 poradny pro problematiku závislostí
 předmanželské a manželské poradny
 poradny pro oběti trestných činů
 telefonické linky důvěry
Klinická psychologie – je vědecká disciplína, zabývající se duševním životem z hlediska choroby
nebo poruchy adaptace. Jde o poznávání a diagnostiku psychických poruch, o jejich léčbu a prevenci .
Klinický psycholog poskytuje péči lidem nemocným, hospitalizovaným v nemocničním zařízení, zabývá
se adaptací pacienta na nemocniční prostředí, postoji pacientů k onemocnění apod. Důležitým úkolem
je také péče poskytovaná terminálně nemocným a umírajícím. Prakticky orientovaný klinický psycholog
se zabývá převážně diagnostikou a psychoterapií.
Psychologie práce – je obor, který zkoumá psychologické zákonitosti utváření konkrétních forem
pracovních činností a vztah člověka k práci. Má spoustu oblastí, na které se zaměřuje (vliv prostředí na
pracovní výkon, příprava na práci, osvětlení a hluk při pracovním výkonu, v současné době velmi
aktuální problematika nezaměstnanosti aj.). Zabývá se také psychologií profesionální orientace,
kde se jedná o určování charakteristik různých profesí.
Forenzní psychologie – zabývá se studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů,
psychologickými expertízami pro soudní potřeby. Zkoumá psychologické aspekty soudního řízení,
problémy psychologické výpovědi obviněných a svědků. Zabývá se také psychologií soudce, obhájců,
studiem prostředí obviněných.
Shrnutí
 Psychologie je věda praktická i teoretická, je založena na pozorování. Zabývá se tím, co

člověk dělá, jak reaguje a jak se chová. Je to věda o prožívání a chování.
 V prožívání probíhají duševní jevy, které dělíme na psychické stavy (naše nálada) a
psychické procesy, které máme poznávací, emotivní a volní.
 Od chování, které může být verbální a nonverbální, odlišujeme jednání. Na rozdíl od
chování, které představuje vnější projevy prožívání, je jednání uvědoměle vykonávána činnost.
 Ústředním zájmem psychologie je osobnost člověka. Osobností se člověk nerodí, ale stává se
jí v průběhu života. Počátky projevů osobnosti se projevují ve vnímání vlastního já. Nejprve
se prosazuje vědomí "tělového já", čímž se vytváří tělesná identita. Ta zahrnuje představy
o vlastním těle. Člověk je ale především sociální bytost, proto se u něho vyvíjí vědomí
"sociálního já". Osobnost je jednotou tělesného a duševního, vrozeného a
získaného, projevuje se v prožívání a chování. Je jedinečná a neopakovatelná. Každá
osobnost se vyvíjí v interakci s prostředím.
 Jedním z nejdůležitějších témat psychologie je otázka, v jakém poměru je naše osobnost
determinována zděděnými danostmi a vnějšími vlivy. Environmentální teorie přeceňují ve
vývoji vnější faktory (prostředí a výchovu), nativistické teorie naopak vrozené mechanismy.
 Z pohledu biologické determinace je významná pro naši psychiku dědičnost a nervová
soustava. Z pohledu sociálně-kulturní determinace jde o ovlivnění osobnosti životním
prostorem jedince a danou kulturou společnosti. Socializace je celoživotní proces, začíná
narozením a končí smrtí.
 Člověk je ale více než souhra dědičnosti a prostředí. Zamýšlí se nad smyslem života. Právě
touha po smyslu je základním rysem lidské bytosti. Hledání smyslu je podstatou přístupu
logoterapie - tvůrcem je Viktor Emanuel Frankl. Při ztrátě smyslu dochází k existenciální
frustraci, stavu, kdy dochází ke ztrátě hodnot.
 Psychologie je věda, pod kterou se řadí mnoho oborů. Ty vytvářejí tzv. systém
psychologických věd, do kterého řadíme následující skupiny psychologických disciplín:
základní - obecná, vývojová, sociální, psychopatologie, speciální - zoopsychologie,
neuropsychologie, genetická psychologie, psychologie dospívání a aplikované obory -
pedagogická psychologie, poradenská psychologie, klinická psychologie, psychologie práce,
forenzní psychologie
1. Definujte předmět psychologie. Čím se psychologie zabývá?

2. Uveďte základní charakteristiky a projevy osobnosti člověka.
3. Vysvětlete pojem determinace lidské psychiky.
4. Analyzujte přístupy environmentálních a nativistických teorií.
5. Vyjmenujte a popište vnitřní (biologické) faktory ovlivňující psychiku člověka.
6. Vyjmenujte a popište vnější (sociální a kulturní) faktory ovlivňující psychiku člověka.
7. Vysvětlete pojem existenciální frustrace. K čemu se tento pojem vztahuje?
8. Vyjmenujte a definujte psychologické obory.
Psychologie, osobnost, determinace lidské psychiky, dědičnost, genotyp, fenotyp, mozek, socializace,
logoterapie, existenciální frustrace, systém psychologických věd. Důležitá jména k zapamatování:
James Watson, Sigmund Freud, Roger Sperry, František Koukolík, Viktor Emanuel Frankl, Wilhelm
Wundt.
2 Poznávací procesy
Cíle
Po přečtení kapitoly dokážete:

 vysvětlit jak člověk poznává své okolí a sebe sama,
 popsat průběh jednotlivých poznávacích procesů (vnímání, představivosti, paměti a myšlení),
 objasnit, jak pozornost a vědomí může poznávací procesy ovlivnit.
Průvodce studiem
Jak již znáte po studiu první kapitoly, v prožívání probíhají duševní děje, které můžeme teoreticky dělit na
psychické procesy a psychické stavy. Psychické procesy jsme si dále rozdělili na poznávací, emotivní a volní.
V následujícím textu budete studovat problematiku psychických procesů poznávacích. Nenechte se odradit
novým množstvím informací, studujte systematicky a postupně, jen tak dosáhnete dobrých výsledků.
Pomocí poznávacích (kognitivních) procesů se orientujeme a poznáváme své okolí i sami sebe. Tvoří
důležitou součást naší psychiky a řadíme mezi ně čití, vnímání, představivost, paměť, pozornost a
myšlení. Pozornost má mezi nimi navíc zvláštní funkci. Je podmínkou pro zdárný průběh všech
dalších poznávacích procesů. Je zárukou například přesného vnímání a soustředěného myšlení.
2.1 Čití a vnímání

Nejjednodušší a základní informace o světě (jako i o stavu vlastního organismu), získává člověk pomocí Počitek a vjem
smyslových analyzátorů (sluchový, zrakový, hmatový, chuťový, čichový). Činnost smyslových analyzátorů
je nazývána čití, výsledkem činnosti analyzátorů jsou počitky (počitek sluchový, zrakový, hmatový, chuťový,
čichový). Sám smyslový orgán však k poznání nestačí. Proto nastupuje důležitá činnost nervové soustavy a
mozku. Mozek nám jednotlivé počitky spojí (syntéza), čímž vznikne vjem. Vjem je odraz předmětu a
jevu jako celku ve vědomí člověka, vzniká na základě právě působících podnětů.
Příklad
Když vidíme jablko, nevnímáme odděleně jeho barvu, velikost, tvar, ale vnímáme ho jako celek. Mozek
spojí jednotlivé počitky (zrakový, chuťový, čichový, hmatový). Vnímáme současně jeho barvu, velikost,
tvar, představíme si jeho chuť. Vnímáme ho se všemi jeho vlastnostmi – vjem.
Vnímání je založeno na smyslovém vnímání reality. Přináší nám do vědomí informace, které jsou
relativně přesnými obrazy skutečnosti. Pomocí vnímání poznáváme přítomnost právě ve chvíli,
kdy na nás aktuálně působí. Vnímání lze pojmout jako komunikaci člověka s okolním prostředím.
Komunikace probíhá jak s neživými objekty (vnímání uměleckého díla, přírody), tak s živými objekty,
tedy s lidmi. Mezilidské vnímání je v psychologii nazýváno jako sociální percepce.
Čím je naše vnímání ovlivněno?

1. To co vnímáme, si vybíráme. Nevnímáme všechny podněty, které na nás působí, vnímání je u
každého člověka individuálně specificky zaměřeno. Tato zaměřenost může být ovlivňována našimi
potřebami a motivací.
Příklad
Je známo, že člověk má tendenci - je motivován - více vnímat potravinové produkty, když je hladový.
Proto doporučuji neprovádět nákupy potravin v hladovém stavu. Nakoupíte potom všeho mnohem více,
než opravdu potřebujete.
2. To, co jedinec vnímá, také individuálně specificky zpracovává. Každý člověk podle svých
znalostí, zkušeností, rozumových schopností odlišně informace zpracovává a interpretuje. Podívejte se
znovu na náš příklad s jablkem. Jinak bude vnímat jablko člověk, který má jablka rád, jinak člověk,
který má hlad, jinak ho bude vnímat pěstitel jablek, jinak malíř, který ho chce ztvárnit na plátno.
Je vnímání reality vždy přesné?

Psychologové zjistili, že člověk nevnímá realitu vždy přesně. Zajímavostí ve studiu vnímání jsou Optické klamy
smyslové klamy. Jde o nesprávné a matoucí vnímání reality. Oko vidí nějaký obrázek, ale mozek ho
zpracuje jinak, než jak je zobrazen. Člověk může vidět něco, co na obrázku vůbec není. Podívejte se na
následující příklady.
Příklad
Podívejte se na příklad. Jsou úsečky stejně dlouhé?
Tento klam je známý pod názvem Müller-Lyerova figura a ukazuje klam ve vnímání velikosti úseček.
Ač jsou stejné, tak v důsledku různé orientace šipek vzniká dojem jejich nestejné délky.
Příklad
Sledujte obrázek. Vnímáte strany čtverce jako prohnuté? Jde o optický klam, přesvědčte se přiložením
pravítka.
Příklad
Podívejte se na čáry. Jsou dlouhé čáry rovnoběžné? Na první pohled se rovnoběžné nezdají. Zkontrolujte si skutečnost.
Při vnímání hraje důležitou úlohu to, na co zaměřujeme pozornost. To na co se zaměříme jakoby vystoupí z pozadí.
Pokud změníme zaměřenost našeho soustředění, dojde ke změně vnímání. Tento jev se v psychologii nazývá vztah
předmětu (figury) a pozadí. Dokazují nám to následující obrázky, na které se pozorně podívejte. Co vidíte?
Příklad
Pokuste se měnit zaměření pozornosti. Jak stará je tato žena?
Příklad
Tento příklad je znám pod názvem „Rubinova figura kalicha.“ Co je na obrázku - pohár nebo obličeje?
Co vidíte?
Prohlédněte si další Optické klamy. Zaznamenejte si zajímavosti, které jste se dozvěděli.
O čem svědčí tyto příklady? Tyto příklady svědčí o tom, že naše smyslové vnímání je často
nepřesné. Smyslové klamy jsou nepřesnosti a vjemové odchylky. Vyplývají z určité konfigurace
(seskupení, uspořádání) předmětů. Známým klamem je situace, kdy ponoříme hůl do vody. Jak ji
vidíme? Jeví se nám jako ohnutá, jako zlomená. Přesto ale víme, že hůl zlomená není.
Přestože ve vnímání existují individuální rozdíly, díky kterým každý vnímá jinak, můžeme z těchto Typy vnímání
rozdílů vyčlenit následující typy vnímání:
 Typ analytický. Projevuje tendencí rozkládat (analyzovat) vnímané předměty a jevy na
jednotlivé detaily. Tito lidé se snaží především proniknout do všech podrobností a často mají
problém vyvodit zevšeobecňující závěry a pochopit jejich podstatu.
 Typ syntetický. Tito jedinci, naopak od analytických typů, vnímají jevy kolem sebe jako jeden
celek a nepřipisují význam detailům, nemusí si těchto detailů vůbec povšimnout. Jejich vnímání
je všeobecné a tím pádem nepřesné.
 Typ analyticko-syntetický. Lidé tohoto typu jsou kombinací analytického a syntetického
typu. Mají tendenci nejprve vnímat detaily a následně tyto části vnímat v rámci celku. Tito lidé
jsou schopni pochopit základní význam vnímaných předmětů a jevů na základě konkrétně
vnímaných detailů. Tento typ je schopen vnímat nejpřesněji.
 Emocionální typ. Tito lidé vnímají předměty a jevy kolem sebe na základě svého vnitřního
prožívání, na základě svých citů. Jsou to většinou lidé se zvýšenou emocionální dráždivostí,
čímž se při vnímání snižuje objektivnost.
Mezi poruchy vnímání můžeme zařadit halucinace. Jedná se o klamné vjemy, které vznikají nezávisle
na vnějším podnětu. Člověk je ale při tom o reálnosti působícího podnětu nezvratně přesvědčen.
Halucinace mohou mít různý obsah, dělíme je podle analyzátorů. Může jít o halucinace sluchové,
zrakové, čichové a chuťové.
2.2 Představy
Člověk nežije jen v přítomnosti, ale také v minulosti a budoucnosti. K minulosti se vracíme
vzpomínkami, k budoucnosti se vztahujeme pomocí snění. Vztah k minulosti i k budoucnosti se
děje v představách. Všeobecně bychom mohli definovat představy jako názorné obrazy
předmětů a jevů, které v daném okamžiku nevnímáme. Nebo případně jsme je ani v dané
podobě nikdy nevnímali.
Představy můžeme rozdělit na:
1. Představy paměťové (vzpomínkové), které se blíží našim původním zážitkům. Jde v podstatě o Paměťové
představy
více méně přesnou reprodukci nějakého obrazu nebo zážitku (představa nedělního odpoledne za mého
dětství, představa matky, představa nového svetru pod stromečkem apod.). Vzpomínky se vztahují k
minulosti, jsou více či méně datovány (například stalo se to na mé narozeniny v roce 1983).
Psychologové uvádějí, že první vzpomínky máme z období kolem třetího roku života, výjimečně si ale
lidé pamatují zážitky i před rokem třetím.
Jak to máte vy s prvními vzpomínkami? Přerušte nyní studium, pohodlně se posaďte, uvolněte se a
zavřete oči. Vzpomeňte si na své dětství. Co vidíte? Jakou situaci? Jde o konkrétní zážitek, či jen o
„pocit“? Do kterého věkového období spadá vaše vzpomínka?
2. Představy fantazijní, které se mohou podstatně lišit od našich původních zážitků. Vznikají Fantazijní
představy
originální kombinací našich zážitků a zkušeností, ovšem jen zkušeností se vysvětlit nedají. Mohou
představovat i úplně nové výtvory. Proto se také často fantazie nazývá obrazotvorností. Fantazijní
představy (obrazotvornost) můžeme dále dělit na představy rekonstruující a konstruující, bdělé snění a
spánkové sny.
 Rekonstruující fantazijní představy - možná si ani neuvědomujete, že s tímto druhem
představ pracujete neustále. Například když řídíte auto. Orientujete se podle mapy, podle
dopravních značek, pracujete s představami na křižovatkách a ve složitých dopravních
situacích. Zmíněné představy se utvářejí v naší mysli na základě popisu, grafického nebo
symbolického znázornění. Může jít například o zeměpisné mapy, značky, ale také výkresy,
plánky, noty. Jen díky tomu jsem schopni si představit krajinu či člověka podle slovního popisu,
zahrajeme melodii podle not, dojdeme na neznámé místo podle slovního popisu jiné osoby.
Rekonstruující fantazie má velký význam při mnohé lidské činnosti.
 Konstruující fantazijní představy - se projevují v tvorbě něčeho nového. Jde o součást
tvořivého procesu, který přináší něco originálního, nějakou novou hodnotu. Všechny oblasti
lidské činnosti, které mají tvořivý charakter, se neobejdou bez tvořivé fantazie.
Příklad
Švadlena dostala zakázku s přesným popisem a návodem na ušití společenských šatů. Již si
představuje, jak bude při vytváření modelu postupovat. „Vidí“ jak bude stříhat, sešívat apod. Začne
pracovat, ale nedrží se přesně postupu, najde si svůj vlastní, dokonce jí napadnou další originální
zlepšení a módní doplňující efekty. Díky její tvořivé (konstruující) fantazii vznikl opravdu originální a
neopakovatelný model. Napadá vás nějaký další příklad?
 Bdělé snění - je utváření představ, které se vztahují k vlastní budoucnosti. V bdělém stavu
si například člověk představuje, co by si přál, aby se mu v budoucnosti splnilo, jak by si přál
prožít dovolenou, jak by si přál prožít stáří apod. Bdělé snění může na člověka působit
mobilizačně - představy ho motivují dosáhnout určitého cíle. Tím pádem také působí
pozitivně na psychiku. Denní snění může ale působit také záporně, a to v případě, že se v
představách zveličují nepříjemné zážitky, tzv. "katastrofické scénáře" a negativní očekávání od
budoucnosti. Takové představy potom vyčerpávají a snižují aktivitu a odvahu člověka.
Výskyt denního snění záleží na věku, nejčastěji se objevuje v dospívání a mladé dospělosti. Ve
stáří je člověk zaměřen více do minulosti, převažují vzpomínky. Také záleží na typu
osobnosti. Je známo, že k dennímu snění tíhnou více osoby se sklonem k introspekci. Obsah
denního snění se liší i podle pohlaví. U žen převažují sny a představy zaměřené na mezilidské
vztahy, péči o druhé a často také na pocity viny. U mužů sny a představy obsahují více
sexuální tématiku, hrdinské činy a výkon.
 Spánkové sny - jsou ve srovnání s ostatními druhy fantazijních představ projevem neúmyslné
fantazie. Vznikají v podstatě tak, že některá centra mozkové kůry se ve spánku z nějakých
příčin zcela neutlumí. Tehdy se zážitky, které zanechaly stopy v těchto mozkových částech,
promítají do vědomí. Kontrola zůstává utlumená, proto ke sdružování představ dochází zdánlivě
zmateně.
Podobně jako vnímání, tak i představivost můžeme rozdělit do různých typů. Někdo z vás má například
jasné a přesné představy vzhledu lidí, někdo si vybaví spíše zabarvení jejich hlasu, někdo si vybaví zase
lépe jejich pohyby těla, způsob chůze, gesta, výraz obličeje apod. Dle toho vydělujeme následující typy
představivosti:
 Zrakový typ. U těchto lidí se přesně a lehce utvářejí zrakové představy. Lehce si vybavují Typy
tváře, vzhled předmětů, oblečení, barvy. Studenti tohoto typu si lehce vybavují například představivosti
barevně označené učivo, různá schémata apod.
 Sluchový typ. U tohoto typu lidí se lehce utvářejí zvukové představy. Vybaví si lehce melodie,
zabarvení hlasu lidí, se kterými byli v kontaktu. Studenti tohoto typu si lehce vybavují to, co
slyšeli.
 Pohybový typ. Tito lidé si lehce představí a zapamatují pohyby, například taneční, sportovní.
Studenti tohoto typu si dobře vybavují to, co si sami zapsali, nakreslili, co si sami nacvičili.
Mezi poruchy představivosti můžeme zařadit perseverační představy. Jde o představy vtíravé,
opakující se a přetrvávající, které se vnucují do vědomí jedince i proti jeho vůli. Téměř vždy vyvolávají
tíseň, a co do obsahu se velmi liší.
2.3 Paměť
Paměť bychom mohli definovat jako funkci psychiky, která umožňuje uchování zkušeností,
informací o okolním světě i o sobě samém. Představte si paměť jako „zvláštní sklad“, ve kterém
jsou uloženy všechny vaše zážitky, vztahy a situace, kterými jste prošli během života. Tyto vaše
zkušenosti se potom projevují ve vašem prožívání a chování, vstupují do vašeho vědomí, kdy si to
přejete, ale i v situacích, kdy si to právě nepřejete.
Paměťový proces probíhá ve třech fázích, které si nyní popíšeme. Paměťový
proces
1. Vštípení
2. Uchování v paměti
3. Vybavení
Ad 1) Vštípení - „ulož do paměti“

Vštípení je přijetí nějaké informace do našeho vědomí. Uvědomění si jakékoli informace je
předpokladem fungování tzv. krátkodobé paměti. K tomu, aby informace vstoupila do vědomí, je
nutná spoluúčast některého z dalších psychických procesů - vnímání, myšlení, citového prožívání apod.
Když na naše smysly působí nějaký podnět, podle důležitosti může, ale nemusí přejít do krátkodobé
paměti. Pokud soustředíme na informaci pozornost a tato informace není pro nás banální, má pro nás
důležitost, zapíše se do krátkodobé paměti.
Příklad
Představte si situaci při telefonování. Máte před sebou číslo, na které voláte poprvé. Díváte se na
něj,snažíte si ho zapamatovat, vytočíte číslo (chvíli bylo v krátkodobé paměti) a hned ho zapomenete.
Pokud ale toto číslo bude pro vás z různých důvodů důležité, budete se zřejmě snažit si ho
zapamatovat na delší dobu. Tím se přenese z paměti krátkodobé do paměti dlouhodobé.
Dlouhodobá paměť je nazývána také pamětí "pracovní". Tuto paměť bychom mohli přirovnat ke
knihovně a pamětní procesy k činnosti knihovníka. Knihy mohou symbolizovat informace. Dlouhodobá
paměť je schopná uchovávat informace po velmi dlouhou dobu, někdy i po celý život.
Ad 2) Uchování informace v paměti - „podrž v paměti“

Aby se nám informace v paměti uchovaly, musí je nějakým způsobem "zakódovat". Zapamatování je
tedy spojeno se zakódováním informací v našem mozku. Pokud si představíte zmíněnou knihovnu
(paměť), je nutné knihu (informaci) označit, zařadit, abychom ji mohli lehce vyhledat. Významné
informace jsou zpracovány (zakódovány) takovým způsobem, že si je snadněji vybavíme.
Jaké informace se nám lépe pamatují?
▪ Určitě jsou to informace, které jsou pro nás osobně důležité. Mají tedy pro nás nějaký osobní
význam. Čím je informace osobně důležitější, tím větší je motivace k zapamatování. Pro jasnější
představu si můžeme srovnat funkci motivu s palivem, na které jezdí automobil. Teprve palivo uvádí
motor do pohybu, teprve motiv nám uchová informaci v paměti. Uchování informací je přímo úměrné
síle motivu.
Čím více se informace pojí s osobním citovým prožitkem, tím lépe si ji zapamatujeme. Je známo, že
zkušenosti, které jsou spojené s příjemnou odměnou nebo zážitkem se zapamatují lépe.
Příklad
Co se může stát, když člověk jen mechanicky něco převezme, ilustruje jedna učitelská historka: Malý
chlapec stále nemohl pochopit, proč nemá slovo "oběd" psát jako "objed". Nakonec učitel ztratil trpělivost
a po hodině zavolal žáka k tabuli. Uložil mu, aby napsal 100x slovo "oběd". Chlapec poctivě popsal celou
tabuli a zanechal učiteli pod výchovným trestem vzkaz. Stálo na něm: Úkol jsem splnil a šel jsem se
naobjedvat.
Ad 3) Vybavení a reprodukce - „vybav z paměti“

Vybavení uložených informací se může dít formou reprodukce, tj. relativně přesného vybavení
informací (například něco se naučíte ke zkoušce, následně tyto vědomosti reprodukujete při zkoušení).
Bylo prokázáno již velmi dávno, že reprodukce je ale spíše rekonstrukcí. Znamená to, že vybavení
není nikdy úplně přesné, dochází k vynechávání či přidávání detailů, změně souvislostí apod.
Vybavení se ale může dít také formou znovupoznání. Je to v situacích, kdy není možné si vybavit
dostatečné množství informací, které by stačily k reprodukci. Může se stát, že při opětovném setkání s
touto situací se objeví "pocit známosti". Při tomto setkání se mohou paměťové stopy oživit a mohou se
nám vybavit i detaily, které již byly "zapomenuty".
Příklad
Možná se vám již stala tato situace: Čtete televizní program a vyberete si film, na který se určitě chcete
večer podívat. Pohodlně usadíte, film začíná a vy po pár minutách najednou zjistíte, že jste ho již
viděli. Vybaví se vám přesně děj i samotné konkrétní situace. Při opětovném setkání se situací se vám
objeví pocit známosti, oživí se paměťové stopy a vy „znovupoznáte“ celou situaci.
Paměť rozlišujeme také na bezděčnou a záměrnou (jinak také úmyslná a neúmyslná). Při
bezděčném zapamatování ani nemusíme chtít a informaci si zapamatujeme. V životě ale s touto pamětí
nevystačíme. Zejména k osvojení si vědomostí je zapotřebí paměti záměrné. Máme cíl a chceme si
něco zapamatovat, něčemu se naučit. Pokud „chceme“ znamená to, že do paměťového procesu se
zapojí volní procesy (tedy naše vůle), o kterých budeme hovořit v následujícím textu.
Možná vás překvapí, že důležitou funkcí paměti, se kterou se všichni setkáváme (a na kterou si často Zapomínání
stěžujeme), je také zapomínání. Paměťová stopa může vyhasínat, může být překryta jinými zážitky
nebo změněna novými informacemi, potřebami a postoji. Zapomínání je důležitá funkce paměti.
Pamětí denně proteče nesmírné množství podnětů. Představte si, jak by to asi vypadalo, kdybyste si
měli vzpomenout na všechno, co jste viděli nebo co jste prožili. Mozek se brání zahlcení, proto
uchovává jen nepatrné množství podnětů.
Příklad
Jaroslav pracuje jako číšník. Při své práci si osvojil a neuvěřitelně rozvinul schopnost, jak si
zapamatovat, co si který host přeje. V kavárně se řídí hlavně zrakovou pamětí. U každého zákazníka si
všimne, kde sedí, kolik mu je asi let a co má na sobě. Když si pak u baru připravuje tác s nápoji,
uspořádá je podle toho, jak kdo sedí. Zapamatuje si až 20 objednávek a nesplete se. Jak je vidět z
příkladu, pro Jaroslava tvoří zapomínání nedílnou součást paměti. Jak by to asi vypadalo, kdyby
všechno to, co si přes den vštípil do paměti, pamatoval ještě po skončení služby?
Mnoho případů zapomínání z dlouhodobé paměti je často selháním procesu vybavování. Vzpomeňte si
na knihovnu. Snaha vybavit si informaci může být analogická snaze najít knihu ve velké knihovně.
Pokud se nám nepodaří knihu najít, neznamená to, že tam není. Je možné, že hledáte na nesprávném
místě, nebo může být jednoduše chybně zařazena, a proto není přístupná.
Jak funguje zapomínání v procesu učení? Je známo, že nejvíce se zapomíná v prvních hodinách
po naučení se něčemu. Potom v dalších dnech dochází opět k poklesu schopnosti vybavování až
posléze něco z toho, co bylo naučeno, v paměti zůstává. Podívejte se na následující obrázek, který
znázorňuje „křivku zapomínání“.
Příklad
Křivka zapomínání - nejvíce zapomínáme bezprostředně po naučení dané látky.
Rozlišujeme tři typy paměti: Typy

a poruchy
paměti
 Názorný paměťový typ. Hovoříme o něm tehdy, kdy si člověk rychleji a lehčeji zapamatuje
názorné podněty, zrakové, sluchové, pohybové, čichové. To znamená to, co vidí, slyší, cítí, co
si „osahá“, sám vyzkouší.
 Slovně - logický typ. Tento typ si rychleji a lehčeji zapamatuje pojmy, soudy a úsudky, to,
co je vyjádřeno slovy.
 Emocionální typ. Tento typ si lehce zapamatuje emočně podbarvené zážitky.
Poruchy paměti se mohou projevovat jako:
 Hypermnézie, což znamená zvýšenou funkci paměti. Člověk není schopen zapomínat.
Pamatuje si i to, co nechce, co nepotřebuje.
 Hypomnézie, což znamená sníženou funkci paměti, snížení paměťové výkonnosti. Může jít o
poruchu vštípivosti, ale také o narušení uchování informací v paměti. Hypomnézii může
způsobit únava, probdělá noc, alkohol.
 Amnézie je částečná nebo úplná ztráta paměti, porucha vybavování si předešlých zážitků.
Často k ní dochází přechodně například po úrazu hlavy (mozku) nebo po emočně silném
zážitku (přepadení), také po alkoholové intoxikaci.
Příklad
Relativní hypermnézie může být přítomna i u některých slabomyslných, jejichž paměť (zejména
mechanická reprodukce) nápadně kontrastuje s úrovní ostatních duševních schopností. Příkladem může
být film s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem „The Rain Man“.
Pro zájemce
Podívejte se na muže se zázračnou pamětí ZDE. Přečtěte si článek, jak si zapamatovat co nejvíce
informací - paměťové kotvy.
2.4 Pozornost a vědomí

Vědomí je stav, kdy je náš organismus aktivní a bdělý. Je důležitou podmínkou průběhu většiny
psychických funkcí a projevu psychických vlastností. V bdělém stavu se učíme, komunikujeme,
vnímáme. Při "změněném stavu vědomí" se člověk špatně orientuje, hůře si pamatuje, není připraven
reagovat, má zpomalené reakce apod.
Vědomí má vždy subjektivní charakter, projevuje se určitou úrovní prožívání a uvědomování si jak
vlastního tělesného, tak duševního dění. Uvědomujeme si ale nejen sami sebe, nýbrž i okolní prostředí.
Ve svém vědomí si každý vytváří a zpracovává obraz reality. Okolní svět se každému zobrazuje jinak.
Výsledek je vždy takový, co zná a jak se cítí pozorovatel.
Úmyslná a neúmyslná pozornost

Vědomí má výběrový charakter. Nemůžeme soustředit pozornost na vše, co se kolem nás děje. Zaměřujeme Úmyslná
a neúmyslná
pozornost jen na něco, co je pro nás důležité nebo neobvyklé. Právě pozornost je považována za centrum pozornost
vědomí. Pozornost je psychickou funkcí, která zaměřuje naše vědomí na určité objekty, situace,
pocity apod. Člověk, pokud je v bdělém stavu, neustále na něco zaměřuje (soustředí) svoji pozornost. Může
to být zcela neúmyslně, kdy je pozornost upoutána nějakými neobvyklými a zajímavými podněty. V jiném
případě je naše pozornost podporována vůlí. To znamená tím, že člověk "chce" nebo jinak řečeno vědomě se
soustředí na nějaký podnět či na nějakou situaci. Z tohoto pohledu můžeme dělit pozornost na:
 bezděčnou, spontánní či neúmyslnou (něco upoutá naši pozornost, aniž si to přejeme)
 úmyslnou nebo-li záměrnou (sami chceme něčemu věnovat svoji pozornost)
Neúmyslně (jinak bezděčně, spontánně) může upoutat pozornost:
 nějaký silný podnět (světlo, zvuk, vůně),
 také něco, co je v kontrastu s prostředím (na procházce v lese potkáte ženu v plesových šatech)
 jakákoli změna (žák přijde do školy s červeno-zelenou hlavou),
 nebo něco, co souvisí s našimi potřebami (mám hlad, tak všude vidím jídlo) nebo zájmy
(člověk zajímající se o módu si více všímá, jak chodí lidé oblékáni).
Příklad
Něco mimořádného upoutá naši pozornost více, než něco všedního: Žena, kterou mrzelo, že si
její muž nikdy nevšimne, co má na sobě, použila jednou metodu "dramatizace". Chystali se vyjít večer
do společnosti. Když si muž konečně všimnul toho, co měla jeho manželka na sobě, zůstal jako
opařený. "Proč máš na sobě noční košili?" "Teď, když konečně věnuješ pozornost tomu, co mám na
sobě, se půjdu obléct tak, jako normálně", odpovídá manželka.
Slabou úrovní pozorností je typická například ospalost. Pokud jste ospalí, špatně se orientujete a
špatně se soustředíte. Stav ospalosti může nastat nejen při nedostatečném spánku, ale i například při
onemocnění, po epileptickém záchvatu, po jídle. Stav snížené bdělosti s nadměrnou spavostí je
nazýván somnolence. Přirozený stav, kde si člověk přestává uvědomovat a vnímat své okolí (i sám
sebe) známe všichni. Jde o spánek.
Změněný stav vědomí může vznikat pod vlivem alkoholu, léků a drog. Může vzniknout také
psychologickým zásahem, například pod vlivem relaxace organismu, imaginace a hypnózy.
Poruchy pozornosti se obvykle projevují hlavně v poruchách soustředěnosti, jedná se o
neschopnost koncentrace. Může se jednat o roztržitost. Roztržitým lidem běhají myšlenky sem a tam
podobně, jak se zaměřuje jejich pozornost. Poruchou pozornosti trpí děti s hyperaktivním syndromem.
Tyto děti nevydrží delší dobu u jedné činnosti, jakýkoli drobný podnět zaujme jejich pozornost a odvádí je
od práce, kterou vykonávají. Ve škole i doma vyžadují trpělivost v přístupu od dospělých.
2.5 Myšlení a inteligence

Za nejvyšší stupeň poznávání je ale považováno lidské myšlení. Vzhledem k uvedenému můžeme
poznání rozdělit na:
 poznání smyslové, jehož výsledkem jsou počitky, vjemy a představy
 poznání zprostředkované, což je právě myšlení, jehož výsledkem jsou pojmy a různé
všeobecné soudy (pravidla, poučky, všeobecné zákonitosti apod.)
Pokud poznáváme okolí prostřednictvím smyslů, vnímáme jen barvu, chuť, tvar a jiné vlastnosti předmětů.
Tento obraz světa by byl nedostačující pro jeho poznání. Až myšlení nám odhalí podstatné souvislosti. Až
vnímání těchto souvislostí nám umožní předvídat a porozumět, spojit své vědomosti a zkušenosti.
Příklad
Ráno se podíváte na teploměr za oknem a zjistíte, že je 10 stupňů pod nulou. Z této informace
usoudíte (na základě vědomostí, zkušeností), že mrzne (i když smysly mráz nevnímáme), a vyvodíte
z toho, že se musíte teple obléci.
Myšlenkové operace
Myšlení je možné definovat jako proces řešení problémů. Mezi základní myšlenkové operace, Myšlenkové
operace
které slouží k řešení nějakého problému, jsou obvykle řazeny:
 Analýza a syntéza. Jde vlastně o analyticko-syntetickou činnost mozku. Analýza je
myšlenkové rozdělení problému na části, na jednotlivé vlastnosti. Jak již víte, analýza se
uplatňuje i ve vnímání a představách. Opakem analýzy je syntéza, kde se jedná o myšlenkové
sjednocení, spojení. Tyto dvě operace jsou v nerozlučném spojení.
 Srovnávání a třídění. Jsou myšlenkové operace, které souvisí s analýzou i syntézou.
Srovnáváním zjišťujeme podobnosti a odlišnosti mezi předměty a jevy. Tyto podobnosti a
souvislosti potom spojíme do nového celku.
 Abstrakce a zobecnění. Abstrakce je myšlenková operace, pomocí které vyčleňujeme podstatné
a všeobecné vlastnosti, přičemž si nevšímáme ostatních, především nepodstatných vlastností.
Zobecnění bezprostředně navazuje na srovnávání předmětů a jevů. Pomocí zobecnění (jinak též
generalizace), zařadíme jev do nějaké skupiny (tedy srovnáme, zobecníme a zařadíme).
 Konkretizace. Je opačnou myšlenkovou operací ve vztahu k abstrakci. Tzn. že všeobecné
poznatky použijeme na jednotlivý předmět, všeobecný vzorec použijeme na konkrétní jev.
Myšlenkové operace většinou probíhají na vědomé úrovni, jde o racionální myšlení. Každý
myšlenkový proces ale nemusí mít vědomý charakter. Existuje ještě tzv. intuitivní myšlení, které
probíhá zdánlivě mimo vědomí. Představte si, že existuje problém, kterým se právě nezabýváte, když
náhle dojde k řešení. Člověk to často nedovede přesně vyjádřit, ale má pocit, že toto řešení je správné.
Náhlé uvědomění správného řešení bývá často výsledkem předchozího přemýšlení nad problémem.
Ke kreativnímu, překvapivému a nekonvenčnímu řešení problému nám pomáhá divergentní myšlení.

Divergence znamená rozbíhavost, umožňuje vám najít nové způsoby řešení. Naproti tomu stojí
myšlení konvergentní, kde jde o cílené, postupné a pochopitelné řešení. Konvergence je opakem
divergence a znamená sbíhavost, sbližování. Směřuje známým řešením k nějakému cíli. Abychom si
poradili s problémem, potřebujeme oba způsoby myšlení.
Příklad
Přirovnejte si nyní své myšlení k tekoucímu potoku, představte si vaše myšlenky jako vodu v něm. Potok již
po staletí plyne lesem vyhloubeným korytem a voda v něm se bezpečně dostane do místa, kde ústí do jiné
řeky. Cesta je známá a voda doplyne tam, kam má. Najednou ale voda objeví skulinu v břehu, pramínek
vody opustí stálé a známé koryto a dá se jiným směrem. Objevuje nové krajiny, nové pohledy. Možná je
cesta zajímavější, možná i kratší, ale každopádně nová. I touto cestou voda doplyne tam, kam má.
Dokážete k těmto dvěma způsobům toku potoka přiřadit konvergentní a divergentní myšlení?
Metoda, která se skládá z obou částí (tedy divergentního i konvergentního myšlení), je nazývána jako Brainstorming
brainstorming. Jde o metodu, která je dobře použitelná při řešení nějakého problému ve skupině. V první
fázi jsou členové skupiny vedeni k tomu, aby navrhovali pokud možno neobvyklé, dokonce i na první pohled
nesmyslné řešení. Při tom platí pravidlo, že nesmí být řečena žádná kritická poznámka a nikdo se nesmí
vyjadřovat negativně k jakémukoli návrhu. V druhé fázi jsou vyřazeny všechny nepoužitelné návrhy. Vždy je
překvapivé, kolik dobrých návrhů nakonec zůstane!
Efektivní pomůckou při přemýšlení je vytváření mentálních map. Mentální mapování vylepšuje inteligenci, Mentální mapy
podporuje kreativitu, koncentraci pozornosti a paměť. Mentální mapy se používají k přehledné organizaci
myšlenek a úkolů, pomáhají ujasnit si priority. V myšlenkové mapě splývá logická a třídící činnost levé mozkové
hemisféry s vizualizací a intuitivní funkcí pravé mozkové hemisféry. Jde o grafické znázornění nápadů, myšlenek,
plánů a cílů. Myšlenkové mapy vymyslel Tony Buzan, který se věnuje výzkumu mozku a učení.
Jaký je princip tvorby myšlenkové mapy?
Do středu mapy zakreslíme klíčový objekt, jedná se o centrum naší pozornosti – jádro myšlenkové mapy.
Začínáme hlavními tématy, jež s hlavním objektem přímo souvisí, a z nich pokračujeme dále vzdálenějšími
motivy. Větve mají svá klíčová slova, popřípadě ilustrace. Jak tvrdí Buzan: jeden obrázek vydá za tisíce slov.
Obrázek 2: Ukázka mentální mapy na téma: Co je pro mě důležité (střed mapy - klíčový objekt, hlavní
téma - co je pro mě důležité - vyjádřeno kruhovým útvarem bez slovních symbolů, střed se rozvětvuje
do témat, jež se středem souvisejí - žena, 32 let).
Nastudujte a zapište si pravidla mentálního mapování z knihy: Buzan, Tony a Buzan, Barry. Myšlenkové
mapy: probuďte svou kreativitu, zlepšete svou paměť, změňte svůj život. 2. vyd. Brno: BizBooks, 2012.
210 s. ISBN 978-80-265-0030-8. Na základě informací si vytvořte sami „mentální mapu“ dle vzoru.
Vaše zkušenosti budeme konzultovat ve výuce.
Poruchy myšlení
Poruchy myšlení se mohou projevovat změnou tempa a zaměřenosti myšlení. Celkové zpomalení tempa
myšlení je nazýváno jako bradypsychismus. Bývá spojováno s pomalým vybavováním, obtížným
soustředěním a snadnou unavitelností. Vyskytuje se například u depresivních lidí a u lidí s mentálním
postižením.
Naproti tomu tachypsychismus znamená zrychlené myšlení. Může jít o tzv. myšlenkový trysk, kdy
rychlost řeči nestačí tempu uvažování. Tato porucha se vyskytuje u manických (silně vzrušených)
stavů, také u drogových intoxikací.
2.5.1 Inteligence
Francouzský psycholog Alfred Binet začal roku 1904 provádět sérii výzkumů, jejichž cílem bylo Alfred Binet
vyvinout použitelný nástroj k předpovědi školního úspěchu. Proto musel přemýšlet, které dětské
vlastnosti chce testovat. Jednotlivé úkoly seřadil podle věku, tzn. úkoly, které vyřeší tříleté dítě, čtyřleté
dítě apod. Z úspěšně vyřešených úkolů celého testu potom určil výkon průměrně inteligentního dítěte
určitého věku. Binet pojmenovat tuto schopnost jako mentální věk. Mentální věk vyjadřuje úroveň
rozumových schopností, která odpovídá úrovni průměrného dítěte určitého chronologického
(kalendářního) věku.
Wiliam Stern později zavedl známý inteligenční kvocient - IQ - podle vzorce: mentální věk /chronologický Wiliam Stern
věk x 100. Inteligence bývá často definována jako to, co je měřeno inteligenčními testy. Vývojem
poznávacích procesů a vývojem inteligence se zabýval významný vývojový psycholog Jean Piaget.
Mohli bychom tedy shrnout, že inteligence je schopnost:
 Myslet - tedy řešit problémy. Zde hrají důležitou úlohu i další poznávací procesy, jako
například paměť a představy.
 Učit se - tedy řešit problémy lépe, využívat nových zkušeností, pochopit problém.
 Adaptovat se - tedy na základě poznání se lépe přizpůsobit. Jestliže se člověk v situaci
lépe orientuje (rozumí její podstatě), dovede dobře využívat své zkušenosti. V adaptaci se
uplatňuje jak schopnost myšlení, tak schopnost učení.
Typy inteligence
Jak víte ze života, každý člověk může vynikat v nějaké jiné činnosti. Někdo se lehce učí jazyky a Typy
inteligence
někomu to vůbec nejde. Někdo je schopen cokoli vyrobit a opravit, zatímco druhý je v praktických
činnostech nešikovný. Někdo lehce navazuje kontakty s druhými, jiný zase naopak. Z těchto, a ještě z
dalších charakteristik, můžeme vyvodit několik typů inteligence. Pojďme si uvést ty, které popisuje
známý psycholog Howard Gardner.
 Inteligence lingvistická. Jde o schopnost rozumět řeči, schopnost mluvit, číst a psát.
Vysokou úroveň této inteligence mají spisovatelé.
 Inteligence logicko-matematická. Projevuje se při vědeckém myšlení, zejména při řešení
logických hádanek, odvozování důkazů a provádění výpočtů. S vysokou úrovní této inteligence
se setkáváme u filozofů a matematiků.
 Inteligence prostorová. Projevuje se dobrou orientací v prostoru a snadným vytvářením
vizuálních představ. Setkáváme se s ní u architektů, orientačních běžců, navigátorů v moři.
 Inteligence muzikální. Tito lidé jsou dobří ve zpěvu, komponování, dirigování a hře na
hudební nástroje. S vysokou úrovní této inteligence se setkáváme u hudebníků, hudebních
skladatelů a dirigentů.
 Inteligence tělesně pohybová. Jde o schopnost užívat své tělo k cílevědomým a obratným
pohybům. Častá je u tanečníků, sportovců a chirurgů.
 Inteligence intrapersonální. Tito lidé rozumí dobře sami sobě, chápou své myšlenky a své
emoce, rozumí svým činům. Představitelé tohoto typu inteligence jsou například mistři
budhismu.
 Inteligence interpersonální. Jde o schopnost rozumět druhým lidem a mezilidským
vztahům. Jejími představiteli jsou psychologové, psychoterapeuti, učitelé a také někteří úspěšní
politici a obchodníci.
I když je nám známo, že inteligence je ovlivněna dědičností, nesmíme opomenout, že pro vývoj
inteligence u dětí má velký význam sociální prostředí, ve kterém vyrůstají. Četná pozorování
potvrdily, že děti v kojeneckých ústavech nemají podmínky pro rozvoj inteligence. Naopak děti, které
byly z kojeneckých ústavů adoptovány nebo přeřazeny do pěstounské péče, změnily své chování již
během několika měsíců a dosáhli na stupnici IQ až o 58 bodů více!
Poruchy intelektu
Mezi poruchy intelektu řadíme demenci. Je to označení pro syndrom, jehož nejvýznamnějším
projevem je úbytek komplexu kognitivní funkcí, především intelektu. Nejčastějším typem je
demence u Alzheimerovy choroby, která se vyvíjí pozvolna. Mezi její příznaky patří: změny v
prožívání a chování (nemocní přestávají dodržovat společenská pravidla, ztrácejí zájem o sebe,
převládá apatie). Zhoršují se všechny kognitivní funkce (porucha paměti, zapomnětlivost v běžných
činnostech – například zapomenou vypnout vařič, zastavit vodu). Porucha paměti vede ke ztrátě
schopnosti se orientovat v čase a prostoru (nemocní netrefí známou cestou domů). Postupná ztráta
schopnosti logicky uvažovat (nerozumí běžným činnostem, například proč si mají vyzvednout nový
telefonní seznam, proč mají platit nájem). Nerozumí verbálnímu sdělení, což způsobí obtíže
v komunikaci. Mají časté změny nálad.
Mentální retardace označuje vrozený defekt rozumových schopností. Nízká úroveň rozumových
schopností se projevuje nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a následkem
toho i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky. Postižení je na rozdíl od demence vrozené
(dědičné nebo způsobené poškozením plodu v prenatálním období).
Shrnutí
 Základní potřeba člověka je poznávat okolní svět i sebe sama. Proces poznání umožňují
poznávací (kognitivní) procesy v osobnosti, kde obvykle řadíme čití, vnímání,
představivost, paměť, pozornost a myšlení.
 Nejjednodušší informace o světě získává člověk pomocí smyslových analyzátorů. Činnost
analyzátorů se nazývá čití, výsledkem činnosti analyzátorů jsou počitky. Mozek nám
jednotlivé počitky spojí, čímž vznikne vjem. Vjem je výsledek procesu vnímání. Jde o odraz
předmětu nebo jevu ve vědomí člověka, vzniká na základě právě působícího podnětu.
 Smyslové vnímání není přesné, svědčí o tom například smyslové klamy.
 Představy jsou názorné obrazy předmětů a jevů, které v dané chvíli nevnímáme. Představy
můžeme dělit na paměťové a fantazijní.
 Paměť umožňuje člověku uchování zkušeností, informací o okolním světě i o sobě samém.
Paměťový proces probíhá ve třech fázích: vštípení, uchování a vybavení. Paměť dále
můžeme dělit na krátkodobou, dlouhodobou, úmyslnou a neúmyslnou. Důležitou funkcí
paměti je také zapomínání.
 Vědomí je stav, kdy je náš organismus aktivní a bdělý, je důležitou podmínkou průběhu
většiny psychických funkcí. Pozornost je psychickou funkcí, která zaměřuje naše
vědomí na určité objekty, situace, pocity apod. Pozornost můžeme dělit na bezděčnou a
záměrnou. Změny pozornosti mohou nastat pod vlivem ospalosti, alkoholu, léků, drog, také
vlivem relaxace, imaginace a hypnózy. Poruchy pozornosti se projevují poruchami
soustředěnosti.
 Lidské myšlení je nejvyšším stupněm poznávání. Myšlení je možné definovat jako proces
řešení problémů. Problémy nám pomáhají řešit myšlenkové operace: analýza, syntéza,
srovnávání, třídění, abstrakce, konkretizace a zobecnění. Mezi poruchy myšlení jsme
uvedli bradypsychismus a tachypsychismus.
 Inteligenci bychom mohli definovat jako schopnost myslet, učit se a adaptovat se. Podle
Howarda Gardnera existuje několik typů inteligence: inteligence lingvistická, inteligence
logicko-matematická, inteligence prostorová, inteligence muzikální, inteligence tělesně
pohybová, inteligence intrapersonální, inteligence interpersonální.
1. Jaké znáte poznávací procesy v osobnosti?

2. Jaký vidíte rozdíl mezi vjemem a představou?
3. Vyjmenujte fáze procesu zapamatování.
4. Které informace si lépe uchováme v paměti?
5. Co může neúmyslně upoutat naši pozornost?
6. Jaké znáte myšlenkové operace? Popište divergentní a konvergentní myšlení.
7. Definujte pojem inteligence.
8. Co je to „brainstorming?“
9. Jaký význam mají „mentální mapy?“
10. Co vám říká jméno Howard Gardner? Co vytvořil?
Čití, vnímání, paměť, pozornost, vědomí, představivost, myšlení, inteligence. Jména k zapamatování:
Jean Piaget, Alfred Binet, Viliam Stern, Howard Gardner.
3 Emotivní procesy
Cíle
Po nastudování následujícího textu budete schopni:

 vyjmenovat vlastnosti emocí a popsat citové reakce, citové stavy a citové vztahy,
 objasnit, jaký význam mají emoce v našem prožívání a chování,
 vysvětlit, co je a jak se projevuje temperament,
 vyjmenovat a popsat nejznámější temperamentové typologie.
O tom, že emoce existují, všichni víme z každodenního života. Člověk všechno to, co poznává (viz.
poznávací procesy), zároveň i nějak prožívá, má ke svému okolí i k sobě nějaký vztah. Něco je mu
příjemné, něco nepříjemné, něco se mu líbí, něco méně, něco je mu sympatické něco nesympatické.
Tuto stránku psychiky nazýváme city - emoce.
Jak můžeme rozdělit emoce?

Emoce můžeme dělit na citové reakce, citové stavy a citové vztahy. Dělení emocí
Citové reakce jsou ty city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu a prostředí.
Nejtypičtěji je charakterizuje intenzita. Velmi intenzivní citové reakce nazýváme afekty, které jsou
doprovázeny prudkými změnami činnosti vnitřních orgánů (zpomalení nebo zrychlení činnosti srdce). Také
dochází k velkým změnám v průběhu psychických procesů (neschopnost se rozhodovat, neschopnost si
pamatovat, narušení koncentrace pozornosti) a ve vnějším výrazu (zblednutí, zčervenání, zatínání pěstí, křik,
pláč). Po afektu většinou nastává celkové vyčerpání organismu. Afekt je tak panovačný v našem vědomí, že
nepřipustí ke spolupráci kritické a rozvážné myšlení, takže jeho průběh většinou nemůžeme kontrolovat.
Citovými stavy nazýváme naši náladu. Nálada dlouhodoběji ovlivňuje prožívání a chování v kladném
i záporném směru. Není tak intenzivní, jako citové reakce (například afekt). Citové stavy ale tvoří
základ pro citové rekce. Při podrážděném citovém stavu (náladě) vzniká rychleji reakce hněvu, zlosti,
vzteku a nespokojenosti než při klidné a vyrovnané náladě.
Prožívání subjektivního vztahu k předmětům, lidem i k sobě nazýváme citovými vztahy. Utvářejí se
v tom případě, pokud pro nás má předmět nějakou hodnotu, ať už kladnou nebo zápornou. Některé
citové vztahy jsou nevysvětlitelné, například sympatie a antipatie.
Zatímco citové reakce trvají jen chvíli, citové stavy trvají déle, citové vztahy jsou většinou nejdelší. Citové vztahy
předurčují citové reakce a citové stavy pro budoucnost. Velmi intenzivní citový vztah nazýváme vášeň
(hráčská vášeň, sběratelská vášeň, vášnivý sportovec apod.). Citový vztah je základem každého zájmu.
Emoce vyjadřují tedy postoj:

 K sobě samému. Od prožívání a hodnocení vlastního těla (líbí, nelíbí, jsem spokojen, jsem nespokojen),
až po celkové sebehodnocení, které se vztahuje k psychosociální situaci člověka. Vztah k sobě bývá
ovlivněn i mírou uspokojení psychických potřeb (potřeby lásky, potřeby bezpečí a potřeby „být potřebný“).
 K vnějšímu světu. To je k různým situacím, vztahům a lidem. Vyjadřují emocionální
rozdílnost vztahů. Co je pro člověka důležité a významné, je doprovázeno intenzivnějšími city.
3.1 City a jejich vlastnosti
City se vyznačují specifickými vlastnostmi, ke kterým řadíme:

 Polarita nebo také protikladnost. Znamená to, že většina citů má svůj protiklad, například Vlastnosti citů
láska - nenávist, radost - hněv. V této souvislosti můžeme hovořit o tzv. citovém rozpětí.
Citové prožívání se pohybuje od jednoho pólu k druhému přes nulový bod, kde se nachází
objekty, které nám jsou lhostejné. Čím více se emoce vzdaluje od nulového bodu, tím více je
intenzivnější. Příjemné city nazýváme stenické, nepříjemné city nazýváme astenické.
 Ambivalence znamená smíšenost. Málokdy člověk prožívá tzv. čisté city. Většina citů je
smíšení příjemných a nepříjemných. Například cit lásky v sobě zahrnuje jak radost, štěstí, pocit
bezpečí, sounáležitost, vnitřní harmonii, tak také obavy, strach, úzkost, nejistotu, žárlivost a
vztek.
 Aktuálnost citů znamená neopakovatelnost toho, co jsme jednou prožili. Emoce se nikdy
nevrátí v úplně stejné podobě.
 Stereotypnost emočních reakcí znamená setrvačnost. Pokud se opakování nějakých
podnětů upevní nějaká citová reakce, může přetrvávat i v době, kdy už podnět nepůsobí.
 Pestrost časového trvání znamená, že city mohou trvat od několika sekund (úlek, údiv), až
po roky (partnerská láska), někdy trvají celý život (rodičovská láska).
 Nakažlivost citů znamená přenášení citů z jednoho člověka na druhého. Při pohledu na
pozitivně naladěného člověka se nám zlepší nálada, při napjatých vztazích cítíme napětí apod.
 Citová adaptace znamená, že opakující se podněty, které vyvolávaly citové reakce, se po
určité době stávají neutrálními. Již nevyvolávají takové citové prožívání jako na počátku.
Příklad
Vzpomínám si na jednoho studenta, který uvedl výstižný příklad ze života k „citové adaptaci“. Říkal:
„Když si manželka sbalila kufry poprvé, byl jsem z toho vyděšen, cítil jsem úzkost a měl jsem strach.
Když to dělala opakovaně, obavy opadaly a tak zhruba při desátém pokusu jsem již necítil nic“.
Prožívání emocí je úzce spojeno s fyziologickými změnami v organismu. Například při prožívání Fyziologické
změny
vzteku či strachu dochází k zrychlenému tepu a dechu, suchu v ústech, pocení, zvýšenému
svalovému napětí, chvění končetin, stažení žaludku, vztyčení chlupů na kůži. Ve fyziologických
projevech mají vztek a strach mnoho společného. Při prožívání těchto emocí se mění i teplota kůže.
Bylo zjištěno, že u vzteku je teplota kůže vyšší, než při prožitku strachu. Není tedy divu, že lidé popisují
svůj vztek slovy „pění se mi krev v žilách“ a strach spíše slovy „stydne mi krev v žilách“.
Fyziologické změny při prožívání emocí se využívají při odhalování lží. Na tomto principu je založen
detektor lži. Jde o přístroj nazývaný polygraf, který zapisuje současně několik fyziologických reakcí.
Míry, které se nejčastěji zaznamenávají, jsou: změny srdeční činnosti, krevního tlaku, dechu a kožně
galvanické reakce (změny elektrické vodivosti kůže). Předpokládá se, že když některá osoba lže, projeví
se to v jejich fyziologických reakcích. Jaký máte názor na spolehlivost detektoru lži?
Poruchy emocí
Poruchy emocí můžeme rozdělit na poruchy afektů (citů) a poruchy nálad.
Mezi poruchy afektů řadíme tzv. patický afekt. Jde o velmi silný emoční výbuch, který je spojen
s krátkodobou poruchou vědomí (na jeho konci nastává krátký mrákotný stav). V tomto stavu se může
člověk dopustit i násilných trestných činů, které si nebude uvědomovat, tedy pamatovat. Sklon
k takovým afektům může být podporován užitím alkoholu a drog. Vtíravé a chorobné strachy se
nazývají fobie. Člověk s fobií si uvědomuje nesmyslnost svého strachu, ale nedokáže jej vůli
ovládnout. Existuje celá řada různých patologických strachů, fobií.
Pro zájemce
Literatura uvádí, že mezi nejčastěji se vyskytující fobie patří agorafobie. Slovo je řeckého původu a
značí „strach z tržiště“. Tito jedinci se obávají, že se dostanou do neznámého prostředí, bojí se opustit
domov, vyhýbají se cestování, tlačenicím v obchodních domech a dopravních prostředcích. Součástí
agorafobie bývá často klaustrofobie, strach před uzavřeným prostorem. Někteří lidé mají extrémní
strach z hadů, pavouků, výšek a tmy. U studentů se často vyskytuje sociální fobie. Může se jednat o
přehnaný strach ze ztrapnění se, z koktání, třesu a červenání. Mezi nejčastější potíže jedinců, kteří trpí
sociálními fobiemi je strach z vystupování nebo stravování se na veřejnosti.
Poruchy nálady nepříznivě ovlivňují prožívání a chování. Příkladem může být depresivní
nálada. Jde o extrémně smutnou náladu, která je spojena s celkovým útlumem. Manická nálada
je naopak nepřiměřeně optimistická a rozjařená nálada. Lidé v tomto stavu jsou nepřiměřeně
aktivní a radostní. Úzkostná nálada je typická nepřiměřenými obavami z nějakého ohrožení,
úzkostní lidé pociťují celkově zvýšené napětí. Apatická nálada je typická celkovou vyhaslostí a
nezájmem o cokoli.
3.2 Temperament a temperamentové typologie
Příklad
Stojíte v řadě na poště před okýnkem, když najednou se úřednice zvedne a řekne, že přijde za chvíli.
Lidé začínají být netrpěliví, protože každý někam spěchá. Někdo začne hlasitě nadávat, někdo přejde
do druhé řady, jiní říkají, že je to osud, smůla, že se vždy postaví do „špatné řady“, někteří v klidu
čekají, jsou přesvědčeni, že situace se brzy vyřeší. Tato překážka někomu zkazí náladu na celý den,
jiný na ni rychle zapomene. Proč se lidé v podobných situacích chovají různě? Proč je někdo převážně
vzrušený a jiný klidný? Proč je někdo družný a jiný spíše samotář?
Odlišné reakce jsou způsobeny naši emotivitou (citovým prožíváním). Emotivita je specifickou
součástí temperamentu. Slovo "temperare" znamená teplota. Také v běžné hovorové řeči, pokud o
někom tvrdíme, že je "temperamentní", máme většinou na mysli, že je živý, výrazný, pohyblivý a
gestikulující (tedy horkokrevný nebo také „horká povaha“). Temperament se hlavně projevuje v
našich citech, tedy v emocionální stránce osobnosti, také potom v psychomotorice. Jedná se
hlavně o tempo průběhu a střídání psychických procesů a o intenzitu emocí (tzn. jejich hloubku a vnější
výrazovost).
Temperament se v našem prožívání a chování projevuje nezávisle na tom, co děláme. Projevuje se
v každé činnosti. Ať tedy děláme cokoli, vždy naše činnost a naše prožívání má podobné zabarvení. Je
známo, že temperament je geneticky podmíněný, a tedy málo ovlivněný vnějšími vlivy. Z tohoto
důvodu se stal temperament oblíbeným základem typologií.
K čemu slouží typologie? V prvé řadě ke snadnější orientaci a k rozlišení lidí podle typu, ke kterému
náležejí. Typ je určitá konstelace vlastností, určitá charakteristika, která slouží ke zjednodušení popisu
osobnosti. V daném uspořádání je společná určité skupině lidí. I v každodenním životě máme tendenci
přiřazovat lidi do určitých typů. Typ svůdníka, pavlačový typ, koketa, bojácný typ, agresivní typ apod.
3.2.1 Vybrané temperamentové typologie

Hippokrates a Galenos
Nejstarší typologii vytvořili již staří Řekové Hippokrates (460 let př. n. l.) a Galenos (199 let př. n. Hippokrates
a Galenos
l.). Oni sami se domnívali, že v těle člověka se mísí čtyři tekutiny. Krev (sanquis), hlen (flegma), žluč
(cholé) a černá žluč (melancholé). Povaha člověka, temperament, je určována převahou některé
tekutiny v těle. Vytvořili čtyři druhy temperamentových typologií - sangvinik, cholerik, melancholik
a flegmatik. Jejich názvy a psychologický obsah se vžily natolik, že jsou užívány dodnes. Jistě víte, že
tyto názvy se užívají i laické řeči, a často mají pejorativní nádech (ty choleriku jeden, typický flegmatik,
je mu všechno jedno apod.).
Typologie introverze a extraverze

Autorem této pozoruhodné typologie je švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung. Typologii sestavil na C. G. Jung
základě svých klinických zkušeností. Pozorujeme-li lidi, říká Jung, zjišťujeme, že někteří jsou
koncentrováni na sebe, jiní na své okolí. To jsou dva životní vztahy, které zabarvují a prostupují
prožíváním a chováním. Podle tohoto zaměření můžeme lidi rozdělit na introverty a extraverty.
Introvert je více zaměřen na sebe, na svůj vnitřní svět. Žije více vnitřně, má bohatou fantazii a
představivost, vnější svět ho spíše obtěžuje. Je uzavřený, spíše nepřístupný a pasivní, zdrženlivý a
nespolečenský, nedůvěřivý. Ze situace se často stahuje do sebe, v jednání bývá váhavější a má plno
zábran.
Extravert je více zaměřen navenek, na realitu, je společensky založený, otevřený, přístupny a
činorodý. Je závislý na mínění ostatních, myslí, cítí a jedná ve vztahu k vnějšímu okolí. Je adaptabilní a
prakticky založený.
Konstituční typologie Ernsta Kretschmera

Představitelem konstituční typologie, která získala velký ohlas, byl německý psychiatr Ernst Ernst
Krestschmer
Kretschmer. Během své psychiatrické praxe Kretschmer vypozorovat, že k určitému druhu
psychického onemocnění se váže podobný typ stavby těla. Povšiml si, že osoby se schizofrenním
onemocněním mívají převážně tzv. astenickou stavbu těla. Osoby trpící maniodepresivní psychózou
mívají především pyknickou stavbu těla. Hovoří o souvislostech určitého typu stavby těla
(somatotypu) a určitých charakterových vlastností, ve skutečnosti jde spíše o vlastnosti
temperamentové. Kreschmer charakterizoval následující typy stavby těla, které vidíte v následujícím
příkladu.
Příklad
Krestschmerova typologie - pyknik, atletik, astenik
1. Pyknický typ se naproti tomu vyznačuje sklonem k tloušťce, má měkký široký obličej, masivní a
krátký krk, velké břicho a krátké horní a dolní končetiny. Svého charakteristického vzezření dosahuje až
mezi 30 a 40 rokem věku, kdy se začíná jevit jako podsaditý a obtloustlý.
Pyknickému somatotypu odpovídá cyklothymní typ povahy. Tento typ povahy má dvě varianty: veselost
a živost a na druhé straně těžkopádnost a zádumčivost. Obecně jde o společensky založené osoby,
jejichž nálady kolísají mezi oběma póly s převahou jednoho nebo druhého ladění. Mají smysl pro
humor, ale snadno se rozpláčí a jsou smutní. Milují požitek a pohodlí, žijí realisticky, spíše
v přítomnosti. Jsou to lidé otevření a sdílní.
2. Atletický typ se vyznačuje širokými rameny, vypracovanými svaly. Oproti mužům mohou ženy
tohoto typu mít více podkožního tuku a vykazovat v obličeji i v tělesné stavbě znaky "mužatek".
Atletickému somatotypu odpovídá viskózní temperament. Jde o lidi psychomotoricky klidné, pomalé,
v extrémních případech těžkopádné a neobratné. Jsou mezi nimi často úspěšní boxeři, vykazují
„rozvážný a prostý způsob myšlení“. Jsou převážně flegmatičtí a nevyznačují se silnou vůlí. Relativně
nejčastějším afektem je u nich „explozivní zuřivost“.
3. Astenický typ se vyznačuje protaženým vzrůstem, úzkými rameny a boky, dlouhými horními a
dolními končetinami. Má ochablé svaly a působí hubeným dojmem. Je vytáhlý, slabý a subtilní.
Astenickému somatotypu odpovídá schizothymní typ povahy. Jde o lidi záhadné a složité povahy, mají
hloubku a jen stěží můžeme nahlédnout do jejich nitra. Jsou schizoidní lidé, se kterými můžeme žít
třeba 10 let a nemohli bychom s jistotou říci, že je známe. Obecně jde o osoby uzavřené, vážné,
plaché, citlivé a chladné zároveň, často nějakým způsobem podivínské. Jsou to lidé plni rozporů, jsou
spíše nepraktičtí. Krestschmer tvrdí, že mezi těmito typy můžeme najít jemné aristokraty, ale i chladné
zločince, mohou se zde zařadit patetičtí idealisté, ale také mrzoutští podivíni, může jít o chladné
panovačné povahy, egoisty, či lidi přespříliš ctižádostivé.
Neurofyziologicky založená typologie Ivana Petroviče Pavlova

Známý neurofyziolog Pavlov pozoroval ve svých laboratořích pokusná zvířata (převážně psy) a zjistil, že I. P. Pavlov
každý pes reaguje jinak. Někteří jsou klidní, rychle se přizpůsobují. Naopak jsou psi velmi neklidní, kteří
se přizpůsobují jen velmi těžce. Poněvadž byl Pavlov neurofyziolog, vychází jeho typologie z kvality
dvou základních nervových procesů, vzruchu a útlumu. Typ reakcí zvířete (ale i člověka) je závislý na
základních vlastnostech nervových procesů. Jejich síle či slabosti, vyrovnanosti a nevyrovnanosti
a rychlosti či pomalosti. Z těchto vlastností vyvodil následující typy:
Příklad
Jak vidíme, k charakteristikám uvedených typů se velice dobře hodily výstižné pojmy Hippokratových
typů. Silný vyrovnaný pohyblivý se snadno přizpůsobuje, snáší větší zátěž, je podnikavý a pracuje
v rychlém tempu. Silný vyrovnaný nepohyblivý je schopen se déle soustředit a přizpůsobit, bývá klidný,
rozvážný, vytrvalý, pracuje rovnoměrně a vytrvale. U silného nevyrovnaného typu převládá vzruch nad
útlumem, tento typ je rychlý, ale často podrážděný, impulzivní, hněvivý, rychle citově vzplane. Slabé
typy nesnášejí silné podněty, jsou citliví a snadno zranitelní, mají hluboké a stálé city, jsou zodpovědní,
důkladní, také urážliví a v činnostech brzy unavení.
Typologie Hanse Jürgena Eysencka

Eysenck navazuje ve své typologii na introverzi a extraverzi Junga. Doplňuje tyto dimenze navíc o míru H. J. Eysenck
neuroticismu. Ta je dána mírou lability a stability nervové soustavy. V zavedení tohoto kritéria se
autor opírá o výzkumné poznatky Pavlovovy. Člověk s vysokým neuroticismem (labilní) bývá neklidný,
úzkostný a dělá si často zbytečné starosti. Je snadno podrážděný a mívá pocity méněcennosti. Mívá poruchy
spánku.
Z uvedeného schématu můžeme vyčíst následující temperamentové typy:

 stabilní introvert (flegmatik)
 stabilní extravert (sangvinik)
 labilní introvert (melancholik)
 labilní extravert (cholerik)
Většinou se jednotlivé uvedené typy navzájem kombinují, proto se u lidí často setkáváme se střední
mírou temperamentových vlastností. Nelze také říci, že bychom mohli některý z uvedených typů označit
za lepší či horší. Každý typ má kladné i záporné vlastnosti. Při správně zvoleném zaměstnání se
může temperamentová vlastnost, která se například ve škole jeví jako nevýhodná, stát naopak
výhodnou a žádoucí. Například uzavřenost a malá sdílnost mohou být výhodné v činnosti, kde je třeba
pracovat dlouhou dobu individuálně, samostatně a vytrvale. Naopak živost, podnikavost se může
uplatnit v činnostech, které vyžadují kontakt s lidmi, společenské vystupování a střídání činností.
Temperament ve školní třídě

Život ve třídě je ovlivněn (mimo jiné) i individuálními rozdíly v temperamentu (jak u žáků, tak u Temperament
ve školní třídě
učitelů). Temperament žáků a učitelů má mocný interaktivní efekt (Keogh, 2003).
Jak se mohou lišit žáci v temperamentových projevech?
 Pomalý typ: pomalé tempo, procházejí životem neuspěchaně, pomalu reagují a pomalu jdou do
akce. Ve třídě mají tito jedinci většinou problémy s dokončováním úloh. Pokulhávají za
vrstevníky.
 Rychlý typ: aktivní jedinci, kteří jdou životem rychlým tempem. Jsou to ti žáci, kteří začnou
pracovat na úloze před tím, než učitel stačil dokončit instrukci a snaží se úkol rychle dokončit.
 Rozrušený typ: Některé děti jsou rozrušené každou změnou, potřebují čas k přizpůsobení se
situaci. Například novému rozsazení, novému třídnímu řádu, změně místnosti nebo novým
lidem.
 Aktivní typ: Těší z novinek, vyhledávají nové zkušenosti a dobře spolupracují s učiteli a
spolužáky.
Uvedené osobnostní charakteristiky jsou odrazem temperamentových rozdílů. Často slýcháme, že jsou
děti chytré, pilné, zajímající se o sport apod. To reflektuje to, co dítě dělá, nakolik se o to zajímá.
Abychom dostali obrázek o temperamentu a způsobech chování, můžeme přemýšlet o tom, jak
rozdílně děti reagují v určitých situacích.
Shrnutí
 Emoce vyjadřují postoje k sobě samému a k vnějšímu světu. Mezi základní vlastností
emocí patří: polarita, ambivalence, aktuálnost, stereotypnost, pestrost časového trvání,
nakažlivost a citová adaptace.
 Emoce se projevují fyziologickou aktivací organismu - například při prožívání vzteku či
strachu dochází k zrychlenému tepu a dechu, suchu v ústech, pocení, zvýšenému svalovému
napětí, chvění končetin, stažení žaludku, vztyčení chlupů na kůži.
 Emotivita je specifickou součástí temperamentu. Temperament postihuje jak emocionální,
tak psychomotorický základ osobnosti. Projevuje se nezávisle na obsahu naší činnosti.
Typ je určitá konstelace vlastností, která slouží k popisu osobnosti.
 Nejstarší typologii vytvořili již staří Řekové, Hippokrates a Galenos. Autorem typologie
introverze a extroverze je Carl Gustav Jung.
 Kreschmerova typologie vychází ze stavby těla, somatotypu. Charakterizoval pyknický typ,
astenický typ a atletický typ.
 Neurofyziolog I. P. Pavlov vychází ve své typologii z kvality základních nervových procesů,
vzruchu a útlumu. Vyvodil následující typy: silný vyrovnaný rychlý (sangvinik), silný
vyrovnaný pomalý (flegmatik), silný nevyrovnaný (cholerik) a slabý (melancholik).
 Hans Eysenck navazuje ve své typologii na Junga a doplňuje jeho dimenze introverze a
extroverze o míru neuroticismu.
 Je nutno si uvědomit, že každý typ má kladné i záporné vlastnosti, většinou dochází ke
kombinaci jednotlivých typů, v čisté podobě se vyskytují zřídka.
 Temperamentové vlastnosti mají vliv i na reakce žáků ve školní třídě. Abychom dostali obrázek
o temperamentu a způsobech chování, můžeme přemýšlet o tom, jak rozdílně děti reagují
v určitých situacích.
1. Jaké vlastnosti vykazují emoce?

2. Vysvětlete vztah mezi citovými reakcemi, citovými stavy a citovými vztahy.
3. Popište, které fyziologické změny v organismu mohou způsobit emoce?
4. Vysvětlete co to je a jak se projevuje temperament.
5. Jakou znáte nejstarší temperamentovou typologii?
6. Popište typologii, kterou vytvořil Kretschmer.
7. Vyjmenujte a vysvětlete další temperamentové typologie, se kterými jste se seznámili při
studiu.
Emoce, citové stavy, citové reakce, citové vztahy, temperament, temperamentové typologie. Jména
k zapamatování: Hippokrates, Galenos, C. G. Jung, H. Eysenck, E. Kretschmer, I. P. Pavlov.
4 Volní procesy a motivace

Cíle
Po nastudování následující kapitoly budete schopni:

 analyzovat volní procesy,
 vysvětlit, co je to motivace,
 vyjmenovat a pochopit motivační faktory v osobnosti.
Vůle souvisí v osobnosti s rozhodováním. Pokud chceme něco udělat, máme vůli něco změnit, něčemu
se naučit, jsou ve hře volní procesy. V laické řeči se pojem vůle vyskytuje velmi často. Hovoříme o
lidech s pevnou nebo slabou vůlí.
Vůle je zvláštní duševní funkce, jejíž objektivní zkoumání je velmi obtížné. Jsme odkázáni do značné
míry na introspekci. Ptáme se: Co člověk při volním aktu prožívá? Jaké jsou jeho myšlenky, pocity a
představy? Při tom se také zajímáme o to, jaké vnější projevy (chování) lze při volním aktu pozorovat.
Volní proces začíná impulsem k nějaké vědomé činnosti. Má fázi rozhodovací, která většinou vyústí Fáze volního
procesu
v rozhodnutí a úmysl. Potom následuje fáze realizační, kdy se úmysl uskuteční.
1. Fáze rozhodovací. Proces rozhodování může trvat velmi krátce. Například když si uvědomíme, že
máme hlad, rozhodneme se, že se najíme. Rozhodování však může trvat i velmi dlouho (změna
zaměstnání). Při nerozhodnosti může vzniknout tzv. chronický neurotický konflikt, který se může
táhnout léta. Zvlášť obtížné je rozhodování v situaci, kdy jsou všechny varianty nežádoucí.
Je důležité si uvědomit, že rozhodování není jen činností „chladného rozumu“. Velkou roli hrají emoce.
Cit je důležitou součástí rozumového rozhodování, cit může také zkreslovat rozumovou úvahu (také
někdy nám cit může „zatemnit“ rozum).
2. Fáze realizační. Realizační fáze nastává, když padne rozhodnutí a boj motivů vyústí v úmysl. Realizační
fáze může být opět velmi krátká (například sportovní výkon) nebo velmi dlouhá, kdy se mohou objevovat nové
motivy, které nás odvádějí od původního záměru (například rozchod s partnerem, změna zaměstnání).
Charakteristika vůle
 Vůle souvisí v naší osobnosti s rozhodováním při řešení konfliktů. Volní akt si jedinec
uvědomuje a prožívá ho jako „CHCI“. Vůle je cílevědomá motivace - chci dosáhnout
nějakého cíle (dostudovat školu, naučit se jezdit na kolečkových bruslích, postavit si dům, jet
na dovolenou, koupit si nové šaty apod.)
 Volní rozhodování je vztaženo k budoucnosti jedince. Jedinec si představuje následky svých
činů a srovnává míru jejich prospěchu a škody.
 Známe vůli aktivní a pasivní. K aktivní vůli se řadí vlastnosti jako: ráznost, energie, činorodost,
iniciativa, pružnost, rozhodnost. Tyto vlastnosti se uplatňují především při rozhodování.
K pasivní vůli se řadí vlastnosti typu: vytrvalost, odolnost, pevnost, nepovolnost, stálost,
neovlivnitelnost, soustředěnost, sebeovládání a sebekázeň. Tyto vlastnosti se potom uplatňují
hlavně ve fázi realizační. Jejich podstatou je schopnost vytrvat a odolávat různým tlakům.
 Volní vlastnosti se formují v průběhu života v jakýchkoli činnostech, které vykonáváme.
Začíná to již od dětských her po práci. Velký význam má výchova.
Pro zájemce
Doporučuji vám přečíst si knihu Ernsta Hemingwaye: Stařec a moře. Při četbě si uvědomíte, jak hrdina
obtížně, ale vytrvale a houževnatě bojoval s překážkami, aby dosáhl svého cíle. Napadá vás ještě
nějaký příklad ze života, kde vidíte, že když člověk opravdu chce, tak dokáže hodně?
Poruchy vůle
U poruch vůle může jít o poruchu aktivní vůle, kdy se člověk není schopen rozhodnout v žádné
situaci. Může jít o úplné chybění vůle, tzv. abulie. Často se vyskytuje například u depresí. U některých
lidí můžeme pozorovat poruchu tzv. pasivní vůle, kdy jde o neschopnost realizovat svá rozhodnutí.
Může to být nedostatkem vytrvalosti nebo nedostatkem jiných volních vlastností - rozvážnost,
rozhodnost, spolehlivost, zásadovost, svědomitost.
4.1 Motivace
Jestliže chceme porozumět chování lidí a umět také možné chování předvídat do budoucnosti, pak se
přirozeně ptáme, co chtějí, oč jim jde, co je zajímá nebo zase čeho se bojí . Ptáme se na jejich
motivaci. Problematika motivace je stará jako lidstvo. Lidé se vždy zajímali o pohnutky vlastního
chování i chování jiných. Nejde jen o psychologická zkoumání, ale o běžný všední život, při němž si
neustále klademe otázky po důvodech a příčinách. Spisovatelé rozebírají pohnutky jednání svých
hrdinů, v detektivním románě pátrá vyšetřovatel po motivu činu. Historikové se snaží vysvětlit, proč
význačné osobnosti jednaly určitým způsobem. Pedagogové se zamýšlejí nad podněty, které vedou
studenty k učení. Každý z nás analyzuje své chování i chování lidí kolem sebe a ptá se, co je k tomu
vedlo.
Slovo motivace pochází z latinského slova motio, což znamená pohyb, síla, vášeň. Je to něco, co nás
„nutí“ chovat se určitým způsobem. Lidské motivy vytvářejí složité předivo, všelijak se propojují a
kombinují. Motiv bychom mohli definovat jako důvod, příčinu, proč jednáme určitým způsobem.
Motivy určují: Význam
motivu
 Směr a zaměření určité aktivity a tím i její obsah. Motiv usměrňuje průběh určitého chování.
 Intenzitu takové aktivity.
 Délku trvání nějaké činnosti.
V chování člověka se mohou odrážet vědomé i nevědomé motivy. V motivaci se odráží jednak vnitřní
psychický a somatický stav člověka, ale působí na ni nejrůznější vlivy z vnějšího prostředí.
 Z hlediska vnitřního stavu jedince je zdrojem motivu nějaká potřeba.
 Z hlediska vnějšího prostředí je zdrojem motivu pobídka – nějaký vnější podnět, incentiva
(například odměny a tresty ve výchově).
Motivy vznikají většinou v důsledku interakce obou uvedených složek. Motivace tedy může vycházet Vnitřní
a vnější
z vnitřních nebo vnějších podnětů - vnitřní motivace (baví mě to, zájem) a vnější motivace (pochvala, motivace
finanční odměna aj.). Vnitřní motivace bývá trvalejšího a hlubšího rázu, motivační podněty vznikají
z vlastní vůle jedince. Jedinec vykonává aktivity z vlastního zájmu a přesvědčení (např. se člověk učí,
protože ho to baví, má z učení radost). Vnější motivace může mít okamžitý a markantní účinek
(finanční odměna, trest, hračka, ve škole známka), ale její účinek může rychle upadat.
Motivaci můžeme klasifikovat podle různých kritérií. Často je klasifikována na: Počáteční,
průběžná
a výsledná
motivace
 motivace počáteční,
 motivace průběžná,
 motivace výsledná.
Počáteční motivace má za úkol vzbudit aktivitu jedince a nasměrovat ho k cíli. Už na této úrovni se
rozhoduje, jak kvalitní bude aktivita jedince. Průběžná motivace musí udržet aktivitu jedince na dané
nebo vyšší úrovni. V průběhu činnosti aktivita jedince může klesat, je nutné ji stále posilovat. Výsledná
motivace se objevuje po dosažení cíle. V případě úspěchu nabývá pozitivních forem, v případě
neúspěchu dochází ke snížení motivace, k nezájmu, obavám, strachu apod.
Dále můžeme motivaci dělit na pozitivní a negativní. Pozitivní je určena snahou dosáhnout žádoucího
cíle, odměny. Negativní motivace je určena snahou vyhnout se něčemu nepříjemnému.
U každého jedince je motivace neobyčejně složitou záležitostí. Lidské chování a prožívání je většinou
ovlivněno několika motivy, je polymotivistické. Pro předivo motivů je také typické vytváření tzv.
odvozených motivů, které často tvoří celé řetězce.
Příklad
Touha dívky seznámit se s chlapcem (který je fotbalovým fanouškem) ji vede k tomu, že se začne
zajímat o fotbal, sleduje zprávy, naučí se přesně jména všech fotbalových reprezentantů, sbírá
zajímavosti o jejich životě. Začne sama sportovat, což u ní vzbudí zájem o zdravou výživu. Cvičení ji
zaujme natolik, že si složí „cvičitelské zkoušky“ a stane se cvičitelkou. Jako cvičitelka se začne zajímat o
sportovní masáže, atd.
4.1.1 Motivační činitelé

Pojem motivace je velmi široký. Zahrnuje v sobě takové pojmy, jako jsou snažení, chtění, touha,
tendence, přání, očekávání, tlak, tenze apod. Kromě toho motivaci nemůžeme přímo pozorovat.
Usuzujeme na ni z nejrůznějších projevů lidí. Proces motivace je podstatný v tom, že zaměřuje lidské
chování a aktivuje člověka (dodává mu energii k činnosti). Motiv je jakýkoliv vnitřní činitel, který
člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě. Mezi významné motivační činitelé patří potřeby.
Potřeby - Murrayho teorie potřeb

Slavný americký psycholog Henry Murray (1893-1988) vystudoval nejprve medicínu a stal se Primární
a sekundární
úspěšným chirurgem a biochemikem. Seznámil se s Jungem, který v něm vzbudil zájem o psychologii. potřeby
Murray se stal ředitelem Harvardské psychologické kliniky a začal se svým týmem odborníků zkoumat
osobnost padesáti zdravých mužů. Úsilí Murrayho týmu vyústilo v roce 1938 ve vydání rozsáhlého díla
„Výzkumy osobnosti“. Největší ohlas vzbudila jeho komplexní teorie motivace. Potřebu Murray
označuje jako konstrukt, který vyznačuje sílu a samotný Murray je zodpovědný za to, že pojem
potřeba má v psychologii motivace tak velký význam. Murray rozdělil potřeby do dvou hlavních skupin
a to na potřeby:
 primární (viscerogenní)
 sekundární (psychogenní)
Primární (viscerogenní) potřeby jsou vytvářeny a uspokojovány periodickými fyziologickými
procesy. Patří k nim potřeba, potravy, spánku, kyslíku, vody, vyhýbání se horku a chladu.
Potřeba potravy - vyhledávat potravu nutí člověka chuť nebo hlad. Je známo, že dlouhodobé
hladovění má vliv na psychiku. Na počátku hladovění se mění chuť k jídlu, dochází ke změnám ve
smyslovém vnímání. Výrazně se zlepšuje sluch, zlepšuje se barevné vidění a ostrost. Bez jídla lze
vydržet 60-70 dní, jsou-li k dispozici tekutiny. Dlouhodobější hladovění je doprovázeno halucinacemi,
mění se prožívání a vztah k okolí, rozpadají se sociální vazby, až nakonec se člověk stará sám o sebe a
o vlastní přežití. Jestliže kritický nedostatek potravy postihuje velké množství populace a vede k úmrtí
množství lidí v důsledku úplného vyčerpání tělesných rezerv, hovoříme o hladomoru.
Příklad
Vlivy hladovění byly popsány například při blokaci Leningradu za 2. světové války. Při dlouhodobém
hladovění společenské normy ustupují do pozadí. Počáteční podrážděnost je vystřídána celkovou apatií,
sníženou pohyblivostí, hlad vede k psychózám, poruchám paměti, poruchám vůle a k halucinacím.
Projevuje se neúčast s osudem druhých a krutost k blízkým, v některých extrémních případech
nastupuje kanibalismus. Za velkého hladu v Rusku se neznámý letopisec zmiňuje o případu, kdy matka
šla po ulici s dítětem v náručí a náhle mu zaživa odkousla z ruky kus masa, aniž dbala jeho naříkání.
Nepochybně šlo o případ akutní psychózy s halucinacemi z hladu (Dvořák, 1990).
Potřeba spánku souvisí s odpočinkem, regenerací organismu. Potřeba spánku je u jednotlivců vysoce
individuální a mění se v průběhu vývoje jedince. Děti do věku 18 měsíců spí průměrně 14 hodin,
většina dospělých spí průměrně 8 hodin. Někteří ale mají potřebu spánku nižší, 4 – 5 hodin, jsou lidé,
kterým stačí i méně. U různých lidí se také liší spánkový režim. Známe ranní ptáčata, tzv. ”skřivany”
nebo naopak lidi, kteří jsou dlouho do noci vzhůru, tzv. ”sovy”. Nedostatek spánku se nazývá spánková
deprivace. Spánková deprivace u některých lidí nemusí mít stejné dopady na psychiku, ale bylo
potvrzeno, že obraz tělesné a psychické výkonnosti se při delším nedostatku spánku snižuje.
Příklad
První noc po probdělé noci většinou osoba překoná. Druhý den po probdělé noci se již snáší hůře, pálí
oči, je obtížné něco číst. Třetího dne bývá uchována schopnost manuálně pracovat, člověk však nesmí
sedět, protože ihned usíná. Řeč ztrácí melodii, mění se vnímání času, začínají sluchové halucinace. Bylo
také zjištěno, že někdy i nevelký spánkový dluh může mít velký vliv na spolehlivost při některých
činnostech, například při řízení motorového vozidla (Šulc, Dvořák, Morávek, 1984).
Někteří lidé trpí nespavostí, nazývanou insomnie (somnus znamená spánek). Ta může zahrnovat
poruchy při usínání, časté probouzení se v noci následované obtížným ”znovuusnutím”, nebo může jít
také o časné ranní probouzení. Mezi vzácnou, ale závažnou poruchu spánku patří také narkolepsie a
apnoe. Osoba, která trpí narkolepsií, může usnout při psaní dopisu i řízení auta, dokonce i uprostřed
hovoru. V případě apnoe přestane jedinec v průběhu spánku dýchat. Při každé zástavě dechu se
probudí za účelem jeho obnovení, avšak tato probuzení bývají tak krátká, že si na ně nepamatují.
Sekundární potřeby (psychogenní) mohou zahrnovat potřebu kontaktu s druhými lidmi (sdružování se),
potřebu lásky a bezpečí, potřebu dostatečného množství podnětů, potřebu otevřené budoucnosti, potřebu
seberealizace, potřebu se vzdělávat, potřebu uznání, potřebu být úspěšný, potřebu být dominantní aj.
Největšího výzkumného zájmu se dočkaly potřeby úspěšného výkonu, nadvlády (dominance) a sdružování se.
Neuspokojení psychických potřeb způsobí psychickou deprivaci. Jde o stav vzniklý následkem takových
životních situací, kdy subjektu není dána možnost uspokojit základní psychickou potřebu v dostačující míře a
po dosti dlouhou dobu (Pugnerová, Konečný, 2012). Jaké máme typy deprivace?
 Deprivace biologických potřeb - nedostatek jídla, spánku apod.
 Senzorická deprivace - strádání v oblasti stimulace podnětů (chybění zvukových podnětů,
zrakových podnětů)
 Kognitivní deprivace - deprivace v oblasti potřeby učení, výchovné a výukové zanedbávání.
 Sociální deprivace - omezení přiměřených mezilidských kontaktů (postihuje např. děti
a dospělé, kteří jsou dlouhodobě připoutáni na lůžko)
Zvláštní kategorií motivů, která má velký význam v motivaci člověka a ve výchově, tvoří zájmy.
Americký psycholog Abraham Maslow je autorem stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém Maslowova
pyramida
systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby vyšší se objevují až po uspokojení
potřeb nižších. Člověk má obvykle potřebu seberealizace, pokud není hladový, je v bezpečí, milován a
uznáván. Např. člověk netouží po nových závěsech do pokoje nebo obraze, když je ohrožován nějakou
katastrofou nebo je hladový (nenaplněný 1. a 2. stupeň). Podívejme se na hierarchii potřeb dle Maslowa:
 Fyziologické potřeby - jak již bylo zmíněno, patří zde potřeba potravy, spánku, vody, dýchání,
regulace tělesné teploty, fyzické aktivity.
 Potřeba bezpečí - celková jistota, jistota vztahů, zaměstnání, jistota rodiny, zdraví, jistota
ochrany před agresí a násilím.
 Potřeba lásky (přijetí) - dobré citové vztahy, přátelství, partnerství, sounáležitost, láska a přijetí
v rodině.
 Potřeba úcty - uznání od druhých, být přijímán, oceňován a respektován druhými. Vážit si sám
sebe, sebeúcta, sebepřijetí.
 Potřeba seberealizace - přijímání života, přijímání sebe, spontánní tvorba myšlenek a činů,
tvořivost, aktivita, zájem o druhé, pomoc druhým, vnitřní etika.
Příklad
Pyramida lidských potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Abraham_Maslow
Obecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je
podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však nelze říci zcela bezvýhradně
a je doloženo, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v mezních
situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí
koncentračních táborů, o čemž referovali Viktor Emanuel Frankl (viz. text o duchovní dimenzi determinace
lidské psychiky). Maslow dodatečně doplňuje na vrchol pomyslné pyramidy potřebu transcedence,
potřebu duchovní dimenze lidského bytí. Člověk může přežít, pokud má „pro co žít“. Jen v duchovní
rovině má člověk možnost rozhodnout se, čím se stane, jaký postoj zaujme k životním danostem.
Průvodce studiem
Ráda bych na konci této části učebního textu upozornila na to, že problematika motivace je velmi
obsáhlá a bude v různých souvislostech probírána i v jiných studijních psychologických a
pedagogických předmětech. V předmětu pedagogická psychologie se budete zabývat problematikou
motivace ve vztahu k učení. V předmětu psychologie práce motivací ve vztahu k pracovnímu procesu.
4.2 Motivace v zátěžových situacích

Mezi zátěžové situace obvykle v psychologii řadíme stres, frustraci a konflikt. Všechny souvisí s
motivací a nutí nás k určitému jednání a rozhodování.
Stres, jehož koncept vytvořil kanadský lékař Hans Seley, je prožíván jako narušení rovnováhy (jak Stres
psychické, tak fyzické). Toto narušení rovnováhy můžeme vnímat negativně, ale také pozitivně. Při
negativním vnímání stresu hovoříme o distresu. Může to být například v období před nějakou
důležitou zkouškou, kdy zjistíte, že již máte málo času na zvládnutí učiva. Narušení rovnováhy ale
nemusíme vždy vnímat negativně, může jít i o pozitivní události v životě. Například můžete pozitivně
prožívat „stresovou“ přípravu na svatbu, přípravu na nějaké důležité vystoupení, či přípravu na
vytouženou dovolenou. Pozitivně mohou prožívat stres herci před premiérou, přednášející před
důležitou přednáškou, na kterou se dlouho připravovali. V tomto případě hovoříme o eustresu.
Činitelé, kteří stres způsobují, se nazývají stresory. Jedná se o události, které vnímáme jako ohrožující naši
tělesnou a duševní pohodu. Stres vyvolává nespočetné množství událostí. Některé představují závažné
změny ovlivňující mnoho lidí, například válka, jaderná katastrofa, zemětřesení. Jiné představují
závažné změny v životě jednotlivce, například stěhování do nové oblasti, změna zaměstnání, ztráta
přítele, vážná nemoc. Každodenní nepříjemnosti mohou lidé prožívat také jako stresory, například ztráta
dokladů, dopravní zácpa, spor se spolupracovníky apod. Konečně zdroj stresu může být i v člověku
samém ve formě konfliktních přání či motivů. Rozhodování je často pro mnoho lidí stresující. Mohli bychom
říci, že každá myslitelná fyzická i psychická zátěž, například hluk, spěch, nebezpečí, zranění, konkurence,
rivalita, nezdravé soupeření, nejistota, konfliktní vztahy a mnoho dalších, můžeme označit jako stresory.
Nejnápadnějším zdrojem stresu jsou traumatické události. Jedná se o mimořádně nebezpečné situace,
které se vymykají běžné lidské zkušenosti. Můžeme zde zahrnout přírodní katastrofy (zemětřesení,
povodně), katastrofy způsobené člověkem (válka, automobilové nehody, letecké katastrofy) a fyzické útoky
(napadení, znásilnění, pokus o vraždu). Obecně známou reakcí na vysoce traumatické události je
katastrofický syndrom. Ten se projevuje ve třech stádiích:
 V prvém stadiu tím, že oběti jsou ochromeny a zmateny, zdá se, že si neuvědomují, co se stalo.
 V druhém stadiu jsou pasivní, neschopni sami něco dělat, ale jednoduše následují druhé.
 Ve třetím stadiu začínají pociťovat úzkost a mají značné potíže se soustředěním.
Příklad
Příkladem traumatické události nám může být nedávný (únor 2013) výbuch plynu a následný požár
panelového domu ve Frenštátě pod Radhoštěm na Novojičínsku. Detonace vzbudila i okolní obyvatele, dům
hoří, lidé vyskakují z oken, je slyšet volání o pomoc. Kolem je vidět rozházené věci, střepy, na stromech visí
ohořelé žaluzie a ve vzduchu poletují rodinné fotografie. Mnozí přišli o své blízké a psychické následky si
ponesou celý život. Policisté, kriminalisté a hasiči popisují traumatické zážitky a pocit bezmoci ze
záchranných akcí jako nejhorší zážitky v životě, oběti nejsou schopné výslechu, jsou ochromeny a zmateny.
Jak na stres reagujeme?

Na stres reagujeme oblasti emotivní, fyziologické a kognitivní.
 Reakce na stres v emotivní
Nejčastější citovou reakcí na stresor je úzkost. Jde o nepříjemnou emoci, kdy prožíváme obavy,
strach, napětí, nervozitu, pochybnosti apod. Většinou nám úzkost signalizuje stav nebezpečí či
narušení rovnováhy. Další nejčastější reakce na stres je vztek, který může vést k agresi. Člověk
pociťuje emoce jako: zloba, nenávist, rozhořčení, nepřátelství, zatrpklost, zaujatost,
podrážděnost, v extrému může dojít až k násilí. Opačnou, ale rovněž častou reakcí na stres je
uzavření se do sebe a apatie. Jestliže stresové podmínky trvají, apatie může přerůst v depresi.
 Reakce na stres ve fyziologické oblasti
Tělo na stres reaguje tím, že spustí složitý řetěz vrozených reakcí. Je známo, že se zvyšuje
srdeční frekvence, krevní tlak, dechová frekvence a svalové napětí. Počáteční známkou stresu
bývá sucho v ústech. Při dlouhodobém působení stresorů se člověk stává méně odolným vůči
nemoci, chronický stres může vyvolat tělesné poruchy, jako například žaludeční vředy, vysoký
krevní tlak a srdeční choroby. Může také poškodit imunitní systém a snížit odolnost organismu
vůči virům a bakteriím. Při stresu se lehce nachladíme, či onemocníme chřipkou.
 Reakce na stres v oblasti poznání - kognitivní
Kromě emočních a tělesných reakcí na stres, které jsme právě probrali, lidé často také zjišťují, že
mají potíže se soustředěním a logickým uspořádáním myšlenek. Výsledkem je, že se jejich výkon
v určitých úkolech zhoršuje. Negativní myšlenky nás rozrušují a zabraňují nám soustředit se na
činnost. Stres ovlivní kognitivní procesy v osobnost, vnímání, představivost, paměť a myšlení.
Frustrace (frustra - marně) - pokud se snažíme o dosažení nějakého cíle a naše snaha je nějak Frustrace
znemožněna (nějakou překážkou), hovoříme o frustraci. Frustrace je závažné neuskutečnění našich potřeb.
Určitě každý z vás zažil „materiální frustraci“. Mohlo to být v dětství, kdy jste nedostali hračku, kterou
jste si přáli, nebo i v dospělosti, kdy vám váš výdělek v práci neumožnil uspokojení některých vašich
potřeb. Pokud trvá materiální frustrace dlouhodobě, může přerůst ve stresovou situaci (například
dlouhodobé nedostatečné ekonomické zabezpečení rodiny). K materiální frustraci přispívá i společenská
situace (nezaměstnanost, neschopnost podniků vyplácet mzdy svým zaměstnancům apod.).
Jiným typem frustrace je „sociální frustrace“, kdy není uspokojena vaše potřeba přijetí ostatními.
Pro zvládání životních překážek je významná frustrační tolerance. Jde o míru toho, jak jste sami odolní
vůči překážkám, které se vám staví do cesty, co unesete a vyřešíte bez újmy na zdraví.
Příklad
Mnoho rodičů se obává, aby své děti příliš nezatěžovali. Plní za dítě jeho povinnosti, dají mu všechno, na
co si vzpomene, aby bylo spokojené a mohlo se „harmonicky“ rozvíjet (skleníková výchova). Přílišným
dáváním (ve smyslu materiálním či neurčením hranic, co se smí a co už ne) rodiče vytvářejí prostředí,
které se stane tak bezpečným a uspokojujícím, že se dítě zastaví ve vývoji a touží setrvat v prostředí,
které ho trvale ochraňuje a ve všem podporuje. Začíná to již ve velmi raném věku. Nedávno jsem
pozorovala mladou matku, která nakupovala se svým, asi pětiletým synem. Dítě drželo v ruce několik
rohlíků a neustále chtělo něco nového. Matka nervózně vysvětlovala, uklidňovala a přitom dítěti
v podstatě ve všem vyhovovala. Nakonec to dopadlo tak, že musela nákup předčasně ukončit.
Konflikt (conflictus - srazit se spolu) souvisí v naší osobnosti s volním aktem, s rozhodováním. Jde o rozpor, Konflikt
nesoulad, nesouhlas, střet či nevyhnutelnost volby a rozhodnutí. Jistě máte zkušenosti s tím, že některá
rozhodnutí ve vašem životě byla pro vás jednodušší (například jestli půjdete do kina nebo si budete doma číst),
jiná hlouběji zasáhla do vašeho života (například rozhodnutí o tom, zdali budete studovat, jaký obor si vyberete,
zdali změníte zaměstnání, či ne apod.). Do konfliktu se můžeme dostávat sami se sebou, tedy ve svém vnitřním
světě, ve svém vnitřním rozhodování. Ale znáte určitě situace, ve kterých se můžete dostat do konfliktů se svým
okolím, hlavně ve vztahu s jinými lidmi. První se nazývají „konflikty vnitřní“, druhé „konflikty vnější“.
Lze říci, že vnitřní konflikt vyjadřuje aktivaci dvou nebo více neslučitelných tendencí a vy se musíte
rozhodnout pro jednu z nich. Výzkumy v oblasti konfliktů jsou spojeny se jménem Kurta Lewina, který
stanovil následující základní typy konfliktů. Vycházel při tom ze dvou základních tendencí, přitažlivosti -
apetence a odpudivosti - averze. Podívejme se nyní na typy konfliktů podle Kurta Lewina.
 První typ konfliktu je apetence - apetence. Máte se zde rozhodnout mezi motivy, které jsou
pro vás zhruba stejně atraktivní. Představte si, že sedíte hladoví v restauraci a máte si vybrat
jedno ze dvou jídel, která jsou pro vás obě přitažlivá. Doby výběru jídel bude pravděpodobně
delší v situaci, kdy nebude pro vás téměř žádný rozdíl v jejich atraktivnosti.
Příklad
Tento typ konfliktu je řazen mezi nejjednodušší. Bývá přirovnáván k situaci Buridanova osla, před kterým
leží ve stejné vzdálenosti od něj dvě otýpky sena. Osel se ale nemůže rozhodnout pro žádnou z nich a
umře hladem. Vy se ale opravdu nemusíte obávat tohoto osudu, protože ve skutečnosti v konfliktu
apetence – apetence jste vždy rozhodnutí schopni. Převládne tedy jedna apetence nad druhou.
 Druhý typ konfliktu je averze - averze. Zde se musíte také rozhodnout pro jednu z alternativ,
ale s tím rozdílem, že obě alternativy jsou vám nepříjemné. Tento konflikt je velice těžký. Často
se stává, že odsunujeme nepříjemné rozhodnutí na pozdější dobu, ač víte, že nakonec jednu

z možností zvolit musíte. Známý psycholog Milan Nakonečný píše, že v tomto případě budou o
vaší volbě rozhodovat spíše emoce než váš rozum.
Příklad
Šestiletý chlapec ztratil maminčinu peněženku při cestě do obchodu. Rodiče jsou velmi rozezlení a oba se
rozhodnou dítě potrestat, Dají dítěti velmi těžký úkol, má si vybrat ze dvou trestů, které jsou oba pro něho
nepříjemné. Rodiče mu nedovolí setkání s kamarádem, které už má domluveno a velmi mu na něm záleží,
nebo mu nekoupí kolečkové brusle, kterých se už dlouho nemůže dočkat. Co se děje v takovém dítěti?
 Třetí typ konfliktu je apetence - averze. Člověk se má rozhodnout pro to, co je pro něho
současně přitažlivé i odpudivé. Averzivní je vše, co budí nejen odpor, ale i jiné negativní
emoce, zejména úzkost. V této konfliktní situaci si člověk po určité době rozhodování může
zvolit náhradní cíl, pokud jedna možnost v konfliktu nepřevýší druhou.
Příklad
Martinovi se líbí Alžběta, vysoká, štíhlá a krásná dívka. Když se s ní konečně seznámí, zjistí, že je pro
něho povahově nesnesitelná. Přesto cítí, že Alžběta ho neustále velmi přitahuje, vyhledává její společnost.
Konflikty v našem životě jsou přirozené, dokonce i užitečné. Ve vztazích nás nutí zamýšlet se nad
ostatními, nutí nás nacházet nejlepší řešení. Ve vztahu k sobě nám pomáhají k hlubšímu sebepoznání a
regulaci naší osobnosti, učí nás adaptovat se na změny v nás i kolem nás.
Shrnutí
 Volní proces začíná impulsem k nějaké činnosti. Má fázi rozhodovací a realizační. Vůle
souvisí s rozhodováním a s řešením konfliktů, jde o cílevědomou motivaci. Volní rozhodování se
vztahuje i k budoucnosti. Abulie znamená úplné chybění vůle.
 Studium motivace má ústřední význam pro pochopení osobnosti. Motiv bychom mohli
definovat jako důvod, příčinu, proč jednáme určitým způsobem. Lidské chování je většinou
ovlivněno několika motivy, je polymotivistické. Pro předivo motivů je také typické vytváření
odvozených motivů.
 Proces motivace zaměřuje a aktivuje lidské chování. Mezi motivační síly, mimo jiné,
řadíme potřeby.
 Potřeby můžeme dělit na primární a sekundární. Zajímavou hierarchii potřeb vytvořil americký
psycholog A. Maslow - pyramida lidských potřeb.
 Motivují nás také zátěžové situace, do kterých se během života dostáváme. Motivace úzce
souvisí s celou osobností.
 Mezi zátěžové situace v psychologii obvykle řadíme stres, frustraci a konflikt. Všechny
souvisí s motivací a nutí nás k určitému jednání, rozhodování a prožívání. Stres je prožíván
jako narušení rovnováhy a to jak psychické, tak i fyzické. Pozitivní prožívání stresu
nazýváme eustres, negativní distres. Každá osobnost je jinak citlivá vůči stresorům, tedy
vůči faktorům, které stres způsobují.
 K frustraci dochází vždy, když se jedinec na cestě k cíli setkává s více či méně nepřekonatelnou
překážkou. Frustrace může být materiální a sociální. Procházením frustracemi se upevňuje
„frustrační tolerance“.
 Konflikt souvisí v naší osobnosti s rozhodováním. Čím je rozhodování mezi několika motivy
složitější, tím větší je frustrace.
 Konflikty v našem životě jsou přirozené, dokonce i užitečné. Pomáhají nám adaptovat se na
změny v našem životě.
1. Jaké znáte fáze volního procesu. Popište je.

2. Jak vysvětlíte slovo motivace?
3. Co vytvořil H, Murray?
4. Vysvětlete pyramidu lidských potřeb dle Maslowa.
5. Definujte stres, frustraci a konflikt. Jaké jsou rozdíly?
6. Co je to posttraumatický syndrom?
7. Vysvětlete pojem frustrační tolerance.
8. Jaké znáte druhy konfliktů? Popište je.
9. Jaký význam mají zátěžové situace v lidském životě?
Motivace, motiv, odvozený motiv, potřeba, zátěžové situace, stres, frustrace, konflikt, reakce na zátěž.
Jména k zapamatování: Henry Murray, Abraham Maslow, Hans Seley.
5 Metody v psychologii
Cíle
Po nastudování kapitoly budete umět:

 vyjmenovat a popsat metody v psychologii,
 charakterizovat druhy experimentu v psychologii,
 využít rozhovor a pozorování v praxi,
 podat přehled testů a dotazníků.
Psychologie, jak již víme, je věda empirická, a aby dospěla ke správným poznatkům, potřebuje
vědeckou metodu. Zřejmě všichni chceme lépe porozumět sami sobě a svému okolí, chceme lépe
porozumět tomu, proč se věci kolem nás a v nás dějí tak, jak se právě dějí. Každý má na základě
zkušeností vlastní vysvětlení světa, každý má svůj soubor poznatků, kterými si vysvětluje dění kolem
sebe a v sobě. Psychologie nám pomůže tyto poznatky přezkoumat a rozšířit. Cesta vědecké
psychologie k poznání příčin, k výpovědi o určitém jevu většinou probíhá v následujících krocích:
 sbírání materiálu a dat (například prostřednictvím dotazníku),
 vyhodnocení těchto získaných dat,
 zveřejnění výsledku výzkumu z důvodu, aby mohl být výsledek přezkoumán a tím buď potvrzen
(verifikace- potvrzení správnosti) nebo vyvrácen (falzifikace - falšování, padělání, vyvrácení
hypotézy nebo teorie),
 zařazení zjištěných fakt do toho, co již je známo, do již existujících výsledků výzkumu.
Společně si vysvětlíme experimentální metodu, metodu pozorování a rozhovoru.
5.1 Experiment v psychologii

Mezi základní vědecké metody, a to nejen v psychologii, patří metoda experimentální nebo-li
experiment (experi - zkoumat). Experiment velice úzce souvisí s pozorováním a často se proto
experiment charakterizuje jako zvláštní případ pozorování.
Z historického pohledu rozvoj experimentální metody v psychologii spadá do druhé poloviny 19. století
a byl silně ovlivněn úspěchy přírodních věd a lékařství. Avšak experimentální metoda se vyvíjela a byla
využívána mnohem dříve. Je známo, že již Pythagorovi žáci se zabývali experimentálním studiem
vnímání hudby.
U nás začíná rozvoj experimentální psychologie až po první světové válce. Ze starších badatelů nabyl
světového jména fyziolog J. E. Purkyně, zejména svými objevy v oblasti smyslového vnímání.
Experimentálně u nás pracovali také například Doležal, Váňa, Příhoda, Chmelař a jiní. Jaké otázky si
kladli badatelé v počátečním období rozvoje experimentu? Zajímali se především o smyslovou činnost,
zkoumali počitky, vjemy, představy, hodně pozornosti bylo věnováno i paměti a pozornosti. Později, na
přelomu století, se badatelé začali zaměřovat také na problémy složitějších psychických procesů, začali
experimentálně pozorovat a měřit myšlení a volní jednání.
Závislá a nezávislá proměnná v experimentu

Co je tedy účelem experimentu? Účelem je zjistit vztahy mezi dvěma sledovanými jevy, které X a Y
nazýváme proměnné. Cílem je zjistit, zda změna v jedné proměnné způsobí změny v jiné proměnné.
Jedna proměnná se nazývá X, druhá Y. Základním problémem tedy je, že chceme najít odpověď na
otázku, jak X ovlivňuje Y. X je nezávislá proměnná, protože s ní může badatel rozmanitě manipulovat a
Y je závislá proměnná, protože je závislá na manipulaci s nezávislou proměnnou. Pojďme si následně
tyto pojmy podrobněji vysvětlit.
Nezávislá proměnná je podmínka nebo událost, kterou badatel manipuluje za účelem

zjistit její účinek na jiné proměnné. Je to proměnná, kterou badatel kontroluje a může ji měnit.
Nezávislá proměnná může být také „určená“, může jít například o pohlaví, úroveň vzdělání, místo
bydliště apod. Závislá proměnná je proměnná, která je závislá na manipulaci s nezávisle
proměnnou. V psychologických studiích závislá proměnná je obvykle měření nějakého aspektu
chování.
Příklad
Představte si, že badatelé chtějí zjistit odpověď na následující výzkumnou otázku: Jsou muži
agresivnější než ženy? Která proměnná v tomto experimentu bude nezávislá a která závislá? Co je
cílem experimentu? Chceme zjistit, zda pohlaví (muž, žena) má vliv na míru nějakého chování (zde
agresivní chování).
Doplňte si nyní: nezávislá proměnná, tedy X je ………………… závislá proměnná, tedy Y je ……………….
Správnou odpověď naleznete na konci kapitoly.
Ověřování vztahu mezi X a Y si uvedeme na známém experimentu sociálního psychologa Stanleye

Schachtera (in Weiten, 1999), který si položil následující otázku a pokusil se ji experimentálně ověřit:
Jestliže se lidé cítí úzkostně, přejí si být raději sami nebo raději potřebují druhé kolem sebe?
V jeho experimentu manipuloval s úrovní úzkostí následujícím způsobem: Pokusné osoby se
shromáždily v jeho laboratoři a byly následně informovány, že během experimentu by měly přijmou
sérii elektrických šoků, při čemž bude monitorován jejich puls a krevní tlak. Polovina pokusných osob
byla informována o tom, že elektrické šoky budou velmi bolestivé. Tímto vytvořil vysoce úzkostnou
skupinu. Druhé polovině pokusných osob bylo řečeno, že elektrické šoky budou mírné a bezbolestné,
tím vytvořil nízce úzkostnou skupinu. Ve skutečnosti ale nikdo žádné elektrické šoky nedostal.
Celá procedura byla jednoduše zaměřena k tomu, aby byly vyvolány různé úrovně úzkosti u pokusných
osob. Poté bylo pokusným osobám sděleno, že experiment se trochu opozdí, protože se připravuje
šoková aparatura. V této době byli subjekti dotazováni, zda by preferovali být u elektrických šoků sami
nebo raději společně s jinými. Pokusné osoby z vysoce úzkostné skupiny si přály raději být společně
s druhými.
Porozuměli jste dobře experimentu, kde se manipulovalo s mírou úzkosti? Pokud ano, jistě správně
určíte závislou a nezávislou proměnnou v tomto experimentu. Správnou odpověď naleznete na konci
kapitoly.
5.1.1 Druhy experimentu

Laboratorní experiment
Experiment je velice často, jak již jsme poznali z předešlého textu, realizován v laboratorních Laboratorní
experiment
podmínkách. Laboratorní experiment se provádí v uměle navozené situaci, většinou v psychologické
laboratoři. Podmínky experimentu jsou přísně uspořádány tak, aby zredukovaly na nejmenší míru
změny všech (nebo téměř všech) nezávisle proměnných, které nejsou sledovány a které by mohly
ovlivnit nežádoucím směrem zkoumaný problém. To je umožněno tím, že výzkum je izolován od rutiny
běžného života. Oproti jiným experimentům má laboratorní experiment určité výhody a přednosti.
Příklad
Velmi známé jsou experimenty Stanleye Milgrama - který reprezentoval opravdu dramatickou studii o
poslušnosti v sociální psychologii. V jeho pokusech byly zkoumané osoby v roli učitele, který měl za
úkol „trestat žáka“ elektrickými šoky za chyby, kterých se dopouštěl v jednoduché úloze. Intenzita šoků
se postupně zvyšovala. Roli žáka ale sehrál starší muž, který byl ve skutečnosti spolupracovník
experimentátora. Ten seděl za přepážkou, takže na něj účastníci neviděli. Při rostoucí intenzitě trestu si
ztěžoval a naříkal a prosil o to, aby byl z pokusu vyřazen. Většina zkoumaných osob tuto situaci
prožívala velmi nepříjemně, přesto se většina podrobila příkazům experimentátora. Dokážete si to
vysvětlit?
Jaké jsou jeho výhody?

 Vyniká zejména svou precizností pokud jde o kontrolu podmínek. Badatel může podmínky
pokusu záměrně určit a tím pádem je může v průběhu pokusu pečlivě kontrolovat a může
experiment ve stejné podobě opakovat se stejnými výsledky
 Vyniká precizností pokud jde o registraci odpovědí pokusné osoby. Často se používá
přístrojových metod, ale nemusí to být pravidlem. Může jít také o běžné verbální a neverbální
úkoly, testy, dotazníky apod.
Přes uvedené výhody má laboratorní experiment také řadu nedostatků, které bývají často předmětem
kritiky.
Jaké jsou jeho nevýhody?
 Nejzávažnější je námitka, že jde v podstatě o umělé podmínky, které se v reálném životě
zřídka vyskytují, jsou vytvořeny právě jen pro potřeby experimentu. Člověk má tendenci
chovat se v laboratorních podmínkách jinak, než ve svém přirozeném prostředí, není proto
vždy zaručeno, že se nám podařilo vyvolat skutečně jev, který jsme si přáli vyvolat.
 Proto výsledky laboratorních výzkumů musí být testovány znovu za mimo laboratorních
podmínek. Musíme tedy ověřit platnost vztahu, který testujeme v laboratorních situacích,
v podmínkách, na které tento vztah chceme zobecnit Například pokud experimentální
výsledky učení dětí v laboratorních podmínkách musí být později ověřovány v přirozeném
prostředí.
Laboratorní experimenty se tedy pokoušejí najít vztahy za „ čistých“ a nenarušených podmínek.
Přirozený experiment
Všechny experimenty nelze provádět v laboratoři. Někdy je nutné rozhodnout, co má pro daný výzkum Přirozený
experiment
větší význam, zda maximální přesnost a kontrola, nebo znalost přirozených podmínek.
Přirozený experiment je výzkumná studie v reálné situaci, podmínky experimentu jsou také pečlivě
sledovány a nezávislá proměnná je kontrolována badatelem, jak je to jen v přirozené situaci možné.
Hlavní rozdíl mezi laboratorním a přirozeným experimentem je viděn v tom, že probíhá v přirozených
životních podmínkách, což může kontrolu i registraci proměnných do určité míry ztěžovat.
Velký význam má přirozený experiment v oblasti výchovy, může probíhat také v prostředí výchovných
ústavů, internátů, vysokoškolských ubytoven, knihoven, nemocnic apod. Zkoumaná osoba zde pobývá
delší dobu a je zde možnost organizovat podmínky jejich života ve shodě s úkoly, které jsou stanoveny
ve výzkumu. Například může jít o sledování vlivu podmínek prostředí (nezávislá proměnná) na rozvoj
některých činností či interpersonálních vztahů (závislá proměnná). Přirozený experiment má několik
unikátních předností, ale také své nevýhody.
 Velkou výhodou je právě to, že se uskutečňuje v přirozeném prostředí, v různých
společenských skupinách, zejména pak ve vyučovacím a pracovním procesu. Pokusné osoby
nemusí často vůbec vědět, že jde o experiment. Například ve vyučování se může jednat o
zkoumání rozdílů účinnosti tradiční výuky a výuky s použitím audiovizuálních pomůcek ve dvou
různých třídách.
 Proměnné v přirozeném experimentu mají většinou silnější účinek, než v experimentu

laboratorním. Platí zde zásada: čím realističtěji se blíží výzkumná situace běžným životním
podmínkám, tím mohou mít proměnné silnější účinek. To má velký význam například při
výzkumech ze školního prostředí, také například při sledování dynamiky a interakce malých
skupin. Asi velice těžce bychom získali validní (platné) výsledky, kdybychom sledovali proces
komunikace uvnitř skupiny v laboratorních podmínkách.
 Ovládání celé situace je zřídkakdy tak pevné jako v laboratorním experimentu, protože
v přirozených podmínkách je docela obtížné izolovat vztah proměnných, aniž bychom mohli
spolehlivě vyloučit nežádoucí a rušivé vlivy. I přes tuto zásadní nevýhodu je jeho unikátní
přednost právě v tom, že probíhá v přirozené situaci.
 V přirozeném prostředí může být také ztížena registrace pokusu, záznam výsledků je o něco je
složitější, než v laboratoři.
Přirozený experiment má velký význam například pro mnoho psychologických oblastí. Jmenujme
například sociální psychologii, dětskou a pedagogickou psychologii, psychologii práce apod.
Experiment ex post facto

Základní specifikum tohoto výzkumu je, že v experimentální proceduře je pozorováno Y (tedy závislá Experiment
ex post facto
proměnná) a z tohoto pozorování je potom retrospektivně (retrospektiva - pohled zpět, retrospektivní -
ohlížející se do minulosti) hledáno X (to je nezávislá proměnná).
Celé zkoumání začíná tedy od závisle proměnné. Tato cesta je volena všude tam, kde příčiny jevu,
který chceme pochopit spočívají v minulosti. Jde například o zjišťování příčin rozdílných reakcí osob za
katastrof či jiných mimořádných událostí, při rozpadu manželství, při sebevraždách, alkoholismus či
jiných narůstajících negativních jevech u mládeže.
Příklad
Tak například badatelé chtějí zjistit, proč se u některých dětí projevuje delikventní chování. Položí si
otázku: Co je příčinou delikventního chování ? Věnují následně mimořádnou pozornost zjišťování příčin.
Tedy prostředí, ve kterém děti vyrůstají, rodinnému zázemí, dostatku a nedostatku lásky – každá
z těchto podmínek nebo všechny dohromady, mohou být příčinou delikvence. Nejprve tedy pozorují Y
(závisle proměnnou), zde jde o delikventní chování dětí a následně hledají X (nezávisle proměnné),
v tomto případě se může jednat o mapování prostředí ve kterém dítě vyrůstalo.
Příklad
Podobně může být postupováno, pokud si položíme otázku: Jaké jsou základy úspěšné školní práce u
žáků? Sledujeme závislou proměnnou (Y), v tomto případě je to míra úspěšnosti či neúspěšnosti ve
školním výkonu a jsme postaveni před velké množství odůvodněných možností (nezávislé proměnné X):
Inteligence, vlohy, motivace, domácí prostředí dítěte, zájem dítěte o činnost, učitelova osobnost,
osobnost žáka a také metody vyučování.
Pro zájemce
Typickým příkladem postupu ex post facto je práce klinického psychologa, který se snaží postihnout příčiny
určitého selhání či problému (rozpad vztahu, sebevražedné tendence, alkoholismus aj.) Zde se musí
psycholog obrátit do minulosti daného jedince a sledovat souvislosti, které mohly vést k současnému
psychickému stavu, nejobecněji řečeno psycholog analyzuje, proč je člověk právě takovým, jakým je.
K tomu může využít například životopisu, anamnestických dat, deníků, rozhovoru apod.
Co je tedy podstatou experimentu ex post facto? Ex post facto výzkum může být definován jako
výzkum, ve kterém se nezávislá proměnná či proměnné již objevily a ve kterém badatel začíná
s pozorováním závislé proměnné či proměnných. Studuje pak nezávisle proměnné retrospektivně pro
jejich možné vztahy a účinky na závisle proměnnou.

 Bezesporu patří mezi časté studie v psychologii a pedagogice a ve všech společenských vědách
prostě proto, že mnoho problémů není možné provádět pomocí laboratorního nebo přirozeného
experimentu (viz. uvedené příklady).
 Badatel nemá kontrolu nad zjištěnými možnými příčinami (nezávisle proměnnými). Může
potom dojít k tomu, že se začneme domnívat, že jedna věc je příčinou jiné prostě jenom proto,
že ji předchází. Badatel ex post facto musí brát věci tak, jak jsou a snažit se je rozšifrovat (Je
příčinou neúspěchu žáků ve škole jejich rodinné zázemí nebo inteligence nebo nezájem o
předmět nebo …?
 Badatel nemůže manipulovat (nemůže měnit) s nezávisle proměnnou.
 Protože badatel nemá dostatečnou kontrolu, může dojít k nesprávné interpretaci dat na
základě klamu, který je znám jako post hoc, ergo propter hoc, což značí „potom, tedy proto“.
Ex post fakto výzkum je v sociálních vědách velice častý a i přes své slabiny je velice důležitý. Často je
užíván studenty při zpracování diplomové práce.
Terénní výzkumy
Terénní výzkumy jsou vědecká šetření ex post facto, zaměřující se na objevení vztahů a vzájemných interakcí Terénní
výzkum
mezi sociologickými, psychologickými a pedagogickými proměnnými v různých sociálních strukturách.
Zatímco u přirozeného experimentu stejně jako u laboratorního se vytvářejí a mění podmínky,
v terénních studiích jsou vybrány již existující podmínky, za nichž bude pozorována závislá proměnná.
Při terénní studii již existuje přirozená variace podmínek. V terénní studii badatel obyčejně
nemanipuluje s žádnou nezávislou proměnnou.
Při terénním výzkumu badatel vychází ze sledování určité reálné životní situace, z přirozených životních
aktivit (v rodině, škole, v zájmových skupinách, v pracovních či jiných situacích – při hře, učení, práci
apod.), a pak studuje vztahy například mezi postoji, hodnotami, vnímáním a chováním jednotlivců
případně skupin.
Rozdíl od laboratorního a přirozeného experimentu je hlavně v tom, že badatel odkrývá vztahy, které
již existují, hledá tedy něco, „co již je.“
 Silnou stránkou terénních výzkumů je jejich realismus. Představme si například rozdíl mezi
studiem soudržnosti skupiny v laboratoři, kde mohou být pokusné osoby dotazovány například
na to, zda by zůstaly ve skupině za určitých podmínek (míra soudržnosti) a studiem této
soudržnosti na fakultě vysoké školy, kde rozhodnutí zůstat či nezůstat ve skupině ovlivní
podstatnou část nejen profesionální budoucnosti jedince.
 Silnou stránkou terénních experimentů je to, že jsou ze všech typů výzkumů nejbližší reálnému
životu.
 Registrace výsledků terénního výzkumu může být velmi obtížná a může dojít ke zkreslení
situace. Nevýhodou je právě jeho ex post facto charakter. V terénní situaci působí mnoho
proměnných, které nemůžeme kontrolovat.
V terénních podmínkách se provádějí tzv. field experimenty (polní experimenty). Pokusnými osobami
jsou lidé, kteří jsou výzkumníky sledováni opravdu v různorodých situacích. Například při běžném
provozu na ulicích, v dopravních prostředcích, při nakupování v obchodních domech, v podchodech či
v soudních síních. Ideální je, že většinou také nejsou informováni o tom, že určité místo je natáčeno a
sledováno. Situace je tedy zcela přirozená, pokusné osoby jsou lidé, kteří se právě v tuto dobu
náhodně ocitnou na sledovaném místě.
Příklad
Ve známém a klasickém terénním experimentu (in Shaver, 1977) si badatelé položili otázku: Jak si lidé
budou projevovat vzájemnou pomoc, pokud se někomu něco stane na veřejných prostranstvích?
V experimentu vystupovali pomocníci experimentátora, kteří hráli „oběť“. Šlo o to, že oběť zkolabovala
v podchodu metra mezi dvěma stanicemi. Tato „oběť“ (spolupracovník badatele), byla v experimentu
nezávislou proměnnou. Sledoval se tedy její účinek na chování lidí. Závislou proměnnou bylo
„pomáhající chování“ lidí, kteří byli náhodně na tomto místě. Někdy oběť byla černá, někdy bílá, někdy
střízlivá, jindy pod vlivem alkoholu. Badatelé sledovali, jaký vliv mohou mít tyto proměnné na
poskytnutí pomoci.
Pro zájemce
Efekt přihlížejícího - kdo pomůže oběti?
Individuální a skupinový experiment

Aby se mohl psychologický experiment realizovat, vyžaduje účast nejméně dvou osob: badatele Individuální
a skupinový
(experimentátora), který pokus řídí a registruje výsledky a dále pokusné osoby. Vzhledem experiment
k individuálním rozdílům mezi lidmi se pracuje zpravidla s menší nebo větší skupinou pokusných osob.
Podle počtu osob zúčastněných v pokusu, rozlišujeme tedy individuální a skupinový experiment.
Doposud námi zmíněné experimenty byly rázu skupinového. Individuální experiment, kde je sledován
jeden subjekt, bývá v odborné literatuře rozmanitě označován, například jako projekt jednoho N, jako
rozbor jednotlivých případů nebo také jako případová studie (kazuistika), která slouží k vysvětlení
specifických projevů aktivit určitého jedince (například v podobě soudně-znaleckého posudku, při
posuzování školní připravenosti dítěte, při zařazení dítěte do zvláštní školy, při výběru adoptivního
rodiče pro dítě apod.).
Podkladem pro kazuistiku mohou být data z psychologického vyšetření, podkladem může být
pozorování, anamnéza a vůbec užití různých pedagogicko-psychologických metod. Abychom mohli
napsat podrobný popis případu, je nutné zajistit si dostatek informací, některé kazuistiky jsou
výsledkem sledování, které může probíhat i několik let, jiné mohou obsahovat aktuální informace,
například kazuistika žáka může obsahovat: popis rodinného zázemí, jeho chování ve škole, vztah ke
spolužákům, školní prospěch, vztah k předmětům, informace o zdravotním stavu a jeho osobnostních
vlastnostech.
Příklad
Známou kazuistikou, které předcházelo longitudinální sledování dětí, je kazuistika profesorky Jarmily
Koluchové - Kazuistika jednovaječných dvojčat, chlapců, kteří prožili v dětství extrémní sociální izolaci.
Chlapci (narozeni v roce 1960) byli sledováni v rámci longitudinálního výzkumu dětí, které byly ohroženy
nepříznivým vývojem v dětství a které byly následně umístěny v pěstounské péči. Vlastní matka dvojčat
zemřela brzy po porodu, otec ani širší rodina se o ně nemohli starat, proto byla dvojčata dána do
kojeneckého ústavu. V 11 měsících si otec vyžádal děti s odůvodněním, že se mu o ně bude starat jeho
sestra. Brzy na to se otec znovu oženil a chlapci přišli do rodiny, kde bylo celkem šest dětí. Další osud
dvojčat bylo možno rekonstruovat teprve po jejich „objevení“ na podzim roku 1967. Pět a půl roku života
žila dvojčata ve své rodině abnormním způsobem. Chlapci žili téměř o samotě, izolováni od vnějšího
světa, nevycházeli ven, stále žili v nevytápěné komůrce, často byli na dlouhou dobu zavíráni do sklepa a
krutě biti. Celé dny sedávali u stolečku, na němž byly kostky, jediná jejich hračka. Děti strádaly v rodině i
po stránce somatické. Po přechodu do pěstounské péče se chlapci zlepšili po všech stránkách, dokonce
vystudovali střední školu. Profesorka sledovala vývoj dvojčat až do jejich 26 let.
Řešení
V experimentu s agresivitou mužů a žen je X-nezávislá proměnná pohlaví a Y-závislá proměnná míra
agresivity. V experimentu Shachtera je míra úzkosti (s tou badatel manipuloval) X-nezávislá proměnná
a míra potřeby pokusné osoby být společně s druhými je Y-závislá proměnná.
5.2 Pozorování
Pozorování patří mezi základní aktivity lidského jedince, všechny informace o okolním světě a veškerá
zkušenost, kterou získáváme, musí projít smyslovými orgány. Nejen že prolíná celým lidským životem,
metoda pozorování se úzce vztahuje k experimentální situaci, bez pozorování nemůže proběhnout
žádný vědecký experiment. Pozorování je tedy nedílnou součástí každého experimentu, přesné
ohraničení experimentu a pozorování není obvykle možné, spíše mezi nimi existují plynulé přechody .
Pozorování má svou důležitost nejen v experimentu, ale také při jakémkoli psychologickém zásahu
(například v diagnostice osobnosti, v psychoterapii, v krizové intervenci). Pozorování jako psychologická
metoda spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažené
nějakého cíle.
Pozorování v přirozených a laboratorních podmínkách

Poněvadž pozorování je spjato s experimentální situací, může probíhat v přirozených podmínkách,
některé metody přímého pozorování však vyžadují použití laboratoře.
Nejčastější případy pozorování v přirozených podmínkách se vyskytují při sledování kulturních rozdílů, Pozorování
kulturních
při sledování chování lidí v různém kulturním prostředí. Ze zkušenosti víme, že emocionální exprese rozdílů
různých kultur mohou být velmi podobné, ale také velmi rozdílné.
Příklad
Například od čínské dívky se v duchu tradičního mravu žádá, aby nestavěla na odiv svoji radost a při
smíchu neukazovala zuby. Její exprese štěstí nemusí být tedy srozumitelná pozorovateli z jiné kultury a
Evropanovi její obličej může připadat jako „plachý“ nebo dokonce „prázdný“.
Jak mnohé další výzkumy dokazují, pro pochopení základů psychické činnosti člověka a pro hlubší poznání Pozorování
chování zvířat
jeho vývoje má velký význam také pozorování chování zvířat. Například pozorováním primátů v jejich
přirozeném prostředí se získalo mnoho informací o jejich způsobech sociální komunikace a celé sociální
organizaci. Z poznatků o chování zvířat a všech živočichů může dnes čerpat cenné informace nejen
psychologie, ale i sociologie, psychiatrie, kriminologie a další vědní disciplíny. Pečlivé a systematické pozorování
zvířecího a lidského chování bývá často na počátku velké části výzkumu v psychologii (Bičík, Fraňková,1985).
Analogicky s pozorováním sociální komunikace zvířat, konkrétně jejich teritoriálního chování v přirozeném Personální
prostor
prostředí, si badatelé položili otázku: Existuje také něco jako „lidské teritorium?“ Pozorováním „lidského
teritoria“ později nazvaného personálním prostorem, bylo zjištěno, že lidé, aby si uchránili svůj prostor, po
sobě (podobně jako zvířata) zanechávají „značky“. Ty informují druhé o zabraném prostoru a současně
těmito značkami varují jiné před jejich narušením. Bylo zjištěno, že jiní opravdu na tyto značky reagují a
pokud dojde k jejich nerespektování, tedy k narušení personálního prostoru, může dojít k otevřeným
agresivním projevům. Pozorování tohoto fenoménu v přirozených podmínkách bylo v dřívějších studiích
prováděno na takových místech, jako jsou jídelny, knihovny, domovy důchodců, studentské koleje apod.
Příklad
Zajímavý experiment se uskutečnil v univerzitní knihovně. Subjekti měli možnost posadit se v knihovně
k prázdnému, označenému nebo obsazenému stolu. Značkami byly v tomto případě otevřené
poznámkové bloky a otevřené knihy. Pozorovatel během normálního provozu knihovny registroval, kam
se návštěvník posadil, jakou měl polohu vzhledem ke značce nebo k jiné osobě, kdy přišel a kdy
odešel. Zaznamenané údaje z pozorování ukázaly, že 83% subjektů si sedalo co nejdále od obsazených
a označených stolů.
Pozorování je východiskem metod nejen sociální, ale také obecné a vývojové psychologie. Sledování
psychického vývoje člověka v různých časových úsecích života umožnilo poznat a rozdělit jednotlivá
vývojová období a najít základní charakteristiky , které jsou pro pozorované vývojové období typické.
Je například velice těžké studovat psychiku novorozenců, kteří nám nemohou nic říci. Jen dlouhodobé a
systematické pozorování jejich chování nám umožnilo vymezit společné vývojové zákonitosti. Právě
systematickým pozorováním dětí po narození byly zmapovány například detailně vzorce jejich pohybů
a typ podnětů, na které reagují.
Jaké mohou být druhy pozorování? Druhy

pozorování
Pozorování může být zjevné, kdy je pozorovatel přímo účasten pozorovaného jevu. Může jít například
o pozorování klienta během psychologického vyšetření, všímáme si, jak reaguje na zadávání úkolů, na
obtíže při jejich plnění, jaké má řečové projevy apod. Nebo může být pozorování skryté, které má tu
výhodu, že nenarušuje průběh pozorovaného děje. K tomuto pozorování se může užívat například
jednosměrného zrcadla, modernější přístupy pracují s průmyslovou televizí. Etické problémy takového
pozorování či záznamu nejsou zdaleka tak jednoznačně vyřešeny jako problémy technické.
Zvláštním případem pozorování je zúčastněné pozorování, kdy je pozorovatel členem pozorované
skupiny, pozorovatel je s pozorovanými v sociálním kontaktu.
Příklad
Například badatel sám žije mezi bezdomovci nebo tuláky, aby získal prostřednictvím bezprostředního
styku s nimi takové informace, které by jiným způsobem bylo obtížné získat. Pomocí této v mnoha
směrech náročné metody byly získány cenné poznatky například o psychice vězňů, o chování a
smýšlení členů gangů, náboženských sekt apod.
Pozorování se také může lišit z pohledu délky jeho trvání. Z časového hlediska tedy rozlišujeme pozorování
krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobé pozorování může být omezeno například dobou návštěvy klienta
v pracovně psychologa, dobou rozhovoru učitele se žákem apod. U pozorování dlouhodobého může jít o
opakované kontakty například ve školním prostředí, v období hospitalizace v léčebném zařízení apod.
Dlouhodobé pozorování ale může trvat i řadu let a používá se při sledování nějakého jevu či probíhajících
vývojových změn v jednotlivých vývojových obdobích. Může se jednat o dlouhodobé pozorování vlastních
dětí, kterému se věnovali mnozí odborníci, psychologové i dětští lékaři. U nás to byl například Chmelař a
Příhoda, kteří pozorovali vývojové změny svých dětí a zaznamenávali je formou deníků.
Registrace pozorování Registrace

pozorování
Velmi důležitý je průběžný záznam toho, co pozorujeme. V současné době se k záznamu pozorování
používá stále častěji různých technik, jako je film, fotografie, video, zvukový záznam. Nejbohatší data
z pozorování poskytuje filmový záznam. Ten pomáhá odkrýt pravidelnosti, které by jinak mohly zůstat
utajeny, události mohou být snímány také pomocí „skryté kamery“.
U nepozorovaného pozorování je možno dělat písemný záznam v průběhu sledovaného chování, ale při
osobním kontaktu, jak ukazují zkušenosti, mohou písemné poznámky působit rušivě.
5.3 Rozhovor
Rozhovor je technikou komunikace, kterou používáme ve většině životních situací. Existuje celá řada
termínů, které mají podobný význam: například rozmluva, interview, dialog, ale také konverzace,
debata, diskuse, rozprava, pohovor. Rozhovor může být:
 neformální, kdy může jít o dialog mezi přáteli, o společenský rozhovor, neformálně může
v určitých situacích komunikovat i učitel se žákem,
 nebo může také jít o formální rozhovor, například věcný rozhovor mezi nadřízeným a
podřízeným,
 rozhovor může být ale také promyšleným, připraveným a cíleným postupem, který je
psychologickou metodou. Používá se ke zjišťování faktů, pocitů, názorů, postojů hodnot, čímž
se odlišuje od běžného rozhovoru, od běžné konverzace.
Vedení rozhovoru klade značné nároky na komunikační dovednosti, na porozumění a také na znalosti
teoretické.
Možné přístupy k vedení rozhovoru Vedení

rozhovoru
Z hlediska cíle můžeme hovořit o rozhovoru výzkumném, diagnostickém, anamnestickém,

terapeutickém, poradenském či výběrovém.
 Výzkumný rozhovor je procesem záměrné a cílevědomé interakce mezi badatelem a pokusnou
osobou. Cílem tohoto rozhovoru je zjistit nebo vyvolat takové reakce, které jsou potřebné pro
daný cíl výzkumu. Rozhovor diagnostický se často překrývá s anamnézou a spolu
s pozorováním je důležitou pomůckou pro diagnostiku osobnosti.
 Anamnestický rozhovor poskytuje základní informace o různých oblastech života (biologické,
psychologické, sociální), bývá nedílnou součástí jakéhokoli lékařského nebo psychologického
vyšetření. Terapeutický rozhovor může poskytovat podporu a uklidnění, může léčit nebo také
přesvědčovat vede ke změně psychického stavu, ke změně osobnosti a chování.
 Poradenský rozhovor se pohybuje převážně na racionální a věcné úrovni. Poradenský
psycholog může poskytovat informace k problémům, které člověka zatěžují (například na koho
se má v určité problematice obrátit, co může udělat pro to, aby získal práci, jak přistupovat
k dítěti, které odmítá chodit do školy apod.)
 Výběrový rozhovor může probíhat v rámci konkurzu při vstupu do nového zaměstnání.
Z hlediska způsobu vedení můžeme rozlišit tři podoby rozhovoru. Každý z nich vyžaduje jiný způsob
přípravy a umožňuje i jinou kvalitu vyhodnocení. Jde o:
Nestandardizovaný (volný) rozhovor – jedná se o volně vedený rozhovor, kde se tazatel
přizpůsobí dané situaci, užívá se často otevřených otázek, při kterých se odpovídající může volně
rozvykládat, může zabíhat i k podrobnostem. Dotazující si většinou nevede žádný záznam rozhovoru,
případně si udělá sem tam nějakou poznámku. Přednost tohoto rozhovoru je spatřovaná v tom, že
vede k navázání hlubšího kontaktu. Vyhodnocení takového rozhovoru je složité, často se jedná spíše o
rozhovor terapeutický než výzkumný. Mezi volný rozhovor bychom mohli zařadit například nedirektivní
empatický rozhovor mající svá pravidla a vycházející z psychoterapeutického směru nazývaného

rogersovská psychoterapie. Jeho zakladatelem je americký psycholog C.G. Rogers, který zdůrazňuje při
rozhovoru důležitost vytvoření přátelské a bezpečné atmosféry, která zvyšuje sdílnost a důvěru.
Nedirektivita zde neznamená pasivitu či lhostejnost, nýbrž to, že při vedení rozhovoru se vychází
z potřeb klienta.
Částečně standardizovaný rozhovor – tvoří plynulý přechod mezi nestandardizovaným a
standardizovaným rozhovorem. Jde o rozhovor, kde jsou již některé otázky (i tzv. otevřené otázky)
připraveny, dle zaměření problematiky rozhovoru. Dotazující si dělá poznámky, rozhovor je většinou
zaměřen na nějaké téma, záměr rozhovoru je pevně, stanoven, ale taktika jeho vedení je uvolněná.
Standardizovaný rozhovor – jde o předem připravený, strukturovaný rozhovor, který je striktně
veden a zaznamenáván. Má přesně stanovený postup, dotazovatel má většinou záznamový list, kde
jsou otázky přesně formulovány, může vypadat podobně jako dotazník a je dotazníkovým metodám
velmi blízký. Takový rozhovor má možnost přesného vyhodnocení, protože výsledky lze kvantifikovat.
Příklad standardizovaného výzkumného rozhovoru si můžeme uvést na studii, ve které badatelé
zjišťovali vztah mezi chováním typu A a ischemické choroby srdeční.
Příklad
Typ chování A/B: Na základě strukturovaného rozhovoru, který byl pro dotazovaného záměrně
frustrující, posoudili badatelé více než 3000 zdravých mužů středního věku. Při rozhovoru byly záměrně
vytvářeny frustrující situace - badatel nechal pokusnou osobu záměrně čekat a pak jí položil řadu
otázek, které se týkaly soutěživosti, hostility a nedostatku času. Například: „Máte stále naspěch?“, Jíte
rychle?“, „Můžete o sobě říci, že jste ctižádostivý, přetížený nebo uvolněný a bezstarostný?“, „Máte
vztek, když se někdo opozdí?“. Badatel dotazovaného přerušoval, pokládal mu otázky vyzývavým
způsobem, sem tam prohodil nelogickou poznámku. Skóroval nejen samotné odpovědi, ale také
způsob, jimž se pokusná osoba při zodpovídání otázek chovala. Bylo zjištěno, že lidé s výrazným
chováním typu A mluvili při rozhovoru hlasitě a překotně, tvářili se upjatě, vzrušeně popisovali
nepříjemné události. Lidé s chováním typu B seděli uvolněně, mluvili pomalu a klidně, častěji se
usmívali. Jedinci typu A jsou výrazně soutěživí a výkonově orientováni, pociťují trvalý nedostatek času,
jsou zlostní. Často onemocní chorobou srdeční. Jedinci s typem chování B nevykazují vlastnosti, které
mají A, jsou přátelští a více se usmívají.
Typy otázek v rozhovoru Typy otázek
V rozhovoru má velký význam způsob kladení otázek. Nejde jen o jejich výčet, ale i o modulaci hlasu, o
vystižení vhodného okamžiku k položení otázky, také ale o výraz tváře tazatele a uspořádaní sezení při
rozhovoru.
K rychlé orientaci slouží tzv. otázky uzavřené. Jsou to dotazy, které jsou zaměřeny na upřesnění
informace. Ty dotazovanému neposkytují moc prostoru k odpovědi, protože odpověď předem
vymezují. Dovolují jednu ze dvou alternativních odpovědí ano či ne nebo určení jedné jediné z několika
možných odpovědí.
Příklad
Příkladem takovéto uzavřené otázky může být dotaz : „Kouříte?“, Kolik je vám let?“ ale také například
„Máte úzkost?“, „Spíte dobře?“, „Máte z něčeho strach?“. Jak vidíme, tyto otázky jsou kategorické a
umožňují pouze jednoslovnou odpověď.
Jaké jsou výhody uzavřených otázek? V prvé řadě slouží k rychlejší orientaci a jsou časově nenáročné.
Je ale známo, že otázky tohoto typu utlumují kontakt, brzdí rozhovor, mohou být zavádějící a odpovědi
mohou být méně přesné.
Svobodnější odpovědi umožňují v rozhovoru tzv. otázky otevřené. Ponechávají větší prostor pro
odpověď, odpovídající může více přemýšlet, mají povzbuzující význam, umožňují zjištění potřeb,
celkově podněcují rozhovor a uvolněnost. Dotazovaný může odpovědět celou větou, případně několika
větami. Otevřenou otázku dáváme tam, kde chceme druhému poskytnout příležitost, aby se volně
rozhovořil a podrobněji vysvětlil například co se domnívá, co by mělo být řečeno apod. Nevýhodou je
větší časová náročnost.
Příklad
Jedná se například o otázky typu: „Co si vy o tom myslíte?“ „Jak jste prožil volné dny?“, „Jak se to
stalo?“, „Jak jste to zpozoroval?“, „Jak se cítíte, když…?“.
Z hlediska obsahu můžeme mluvit o otázkách věcných, které jsou zaměřeny na určitou věc, vylučují
podíl osobního vztahu.
Příklad
Například: „Co všechno jste dělal včera večer? V kolik hodin ráno obvykle vstáváte? Na tyto otázky se
většinou jednoduše odpovídá, mohou se zaměřovat na osobní znalosti, udržují rozhovor spíše
v racionální rovině.
Na druhé straně otázky osobní jsou zaměřeny na zjišťování osobních názorů, postojů, představ a
pocitů. Tyto otázky jsou zaměřeny nejen na věc, ale také na subjektivní a zvláště pak na emocionální
stránku. Takovéto otázky nutně vzruší toho, kdo má na ně odpovědět a tím se může vyvíjet poněkud
tvořivější atmosféra.
Příklad
Například: „Co si myslíte o…?“, Jaký máte pocit z…?“, Co jste prožíval, když…?“. Společnou výhodou a
zároveň nevýhodou těchto otázek může být to, že podporují osobnější kontakt a odpovědi kladou
vyšší nároky na tvořivost dotazovaného.
V rozhovoru je nutno si dávat pozor na otázky sugestivní. Jedná se o kategorické otázky, které
zároveň s otázkou vnucují odpověď. Sugestivní otázky mají manipulativní charakter, odpověď často
nevystihuje skutečnost.
Příklad
Například otázka: „Určitě se již cítíte lépe, že? Bříško už nebolí, že?“ - nabízí jednoznačnou odpověď.
V rámci diagnostického rozhovoru se uvádí možnost otázek přímých, u kterých se přímo dotazujeme
na konkrétní věc, například: Utrácíte zbytečně a často? Dále otázek nepřímých (nedirektivních), kdy
se ptáme opisem, k jádru věci se přibližujeme jakoby oklikou, například: Máte dojem, že někdy
neodoláte a koupíte si sice pěknou věc, ale méně potřebnou? A otázek projektivních, které vycházejí
z principu identifikace s jinými lidmi, do nichž se projikují postoje, názory, hodnoty apod. Například: Co
soudíte o lidech, kteří něco koupí a neuvažují moc o tom, zda věc potřebují?
Podobně jak jsme uváděli u metody pozorování, tak i u rozhovoru je nutná jeho registrace. Záznam o
průběhu rozhovoru lze dělat během jeho trvání, případně ihned po jeho ukončení. Ovšem zápis během
rozhovoru často narušuje jeho plynulý průběh, naopak záznam po zakončení tuto nevýhodu nemá, ale
zkušenosti ukazují, že jsme schopni po ukončení rozhovoru zachytit pouze 40% obsahu a často se
mohou objevovat nesprávné a nepřesné údaje. Nejvhodnější tedy bude zapisovat si stručné poznámky
během rozhovoru a po ukončení si pořídit průběžný záznam. Použití nahrávky rozhovoru, ať už veřejně
či skrytě, naráží na podobné problémy, jak jsme již uvedli u metody pozorování.
5.4 Dotazníky a testy
Průvodce studiem
Možná na počátku bychom si mohli položit otázku: „Jakou roli hrají psychologické testy v našem
životě?“ Pravděpodobně se většina z vás již s nějakým psychologickým testem setkala, poněvadž často
bývají psychologické testy součástí přijímacího řízení na střední či vysokou školu. Také po ukončení
studia, pokud budete hledat zaměstnání, se můžete a zřejmě i mnozí z vás setkáte, s psychologickými
testy, kde se zaměstnavatel pokusí ocenit vaše vlastnosti, motivaci a váš talent. Někteří mají
zkušenosti s inteligenčními testy, někteří možná s testy, které zjišťují tvořivost, jazykové a studijní
předpoklady či profesionální zájmy. Pokud jste prošli testovou zkouškou, možná si živě pamatujete
vážnou atmosféru, kdy examinátor se stopkami v ruce prochází místností, na velice formální instrukce a
upozornění na to, že máte pracovat rychle a přesně.
Tato vážná atmosféra je nutná, protože při testové zkoušce musí být dodržována určitá pravidla,
instrukce jsou jednotné, užívá se jednotných pomůcek a následně také jednotným způsobem jsou
vyhodnocovány získané informace, jako odpovědi, výkony a různé výtvory. Jedná se o standardní
způsob vyšetření.
Tradičně jsou testové metody děleny do dvou širokých kategorií na:
1. testy mentálních schopností,
2. testy osobnostní.
Testy mentálních schopností nebo-li testy výkonové patří k nejstarším diagnostickým metodám
v psychologii. Již z názvu vyplývá, že jsou zaměřeny na výkon vyšetřované osoby, na úspěch či neúspěch.
Výsledky těchto testů jsou málo závislé na subjektivních úmyslech toho, kdo s testem pracuje.
Mezi testy mentálních schopností jsou obvykle řazeny: Testy

mentálních
schopností
 testy inteligence, které měří obecné rozumové schopnosti a se kterými jste se již seznámili
v rámci studia poznávacích procesů,
 testy speciálních schopností zaměřující se na některé konkrétní schopnosti jedince, které
mohou být důležitou součástí inteligence, ale můžeme je měřit relativně samostatně. Jde o
testy speciálních schopností, jako je například paměť, pozornost, kreativita, lateralita,
matematické a verbální schopnosti apod.,
 testy vědomostní bývají určeny k tomu, aby zjistily úroveň vědomostí, znalostí a
informovanosti, sekundárně slouží také ke zjišťování zájmů a úzce se vážou ke speciálním
schopnostem. Mohou obsahovat otázky z různých oblastí, například z vědy a filosofie,
z politické oblasti, z vyučovacích předmětů jako biologie, chemie, fyzika apod. a jsou, jako i
jiné testy, zaměřeny na určitou věkovou skupinu.
Schopnosti, jako je například obecná inteligence, jsou jen jednou stránkou lidské osobnosti. Kromě nich
se dá měřit celá řada dalších vlastností, jako jsou vlastnosti temperamentu, motivační vlastnosti,
schopnost adaptace, sebedůvěra, dominance a submisivita, ale také hodnotové orientace, zájmy aj.
Testy osobnostní, které měří zmíněné vlastnosti osobnosti bychom si mohli rozdělit do následujících Testy
osobnostní
skupin:
 projektivní metody - podstatou projektivních technik je předpoklad, že člověk promítá svoji
psychiku do výtvorů nebo do reakcí na různé podněty. Mezi velmi užívané projektivní metody
patří skupina expresivních technik, do kterých můžeme zařadit kresebné testy. Do kresebného
výtvoru jedinec projikuje (promítá) své emoce a vlastní zkušenosti.
Pro zájemce
Více informací o projektivních metodách v psychologii naleznete například ZDE.
 objektivní testy osobnosti - se dosti blíží výkonovým testům, avšak jsou orientovány na
zkoumání osobnostních vlastností. Podstatou těchto testů je, že osoba je zpravidla stavěna
před úkoly nebo do situací, při jejichž řešení se v jejím chování projeví její osobnostní rysy,
vlastnosti, návyky.
Příklad
Do této skupiny se řadí testy, které mohou být zaměřeny například na zjišťování rychlosti a správnosti
řešení úkolů, zjišťování pečlivosti jejich provedení, což může souviset s osobnostními vlastnostmi jako je
impulsivita, lehkomyslnost či zodpovědnost. K objektivním testům bývají řazeny testy aspirační úrovně,
které zjišťují osobní ctižádost ve vztahu k příštímu výkonu, snahu k úspěchu a strach z neúspěchu apod.
 dotazníky - dotazníky jsou psychologické metody založené na subjektivní výpovědi osoby o

jejich vlastnostech, pocitech, postojích, názorech, zájmech, způsobech reagování v nejrůznějších
situacích, také o tělesném zdraví a některých psychopatologických symptomech apod. S jakými
otázkami se můžeme v dotazníku setkat? Záleží vždy na tom, co chce dotazník zjišťovat.
Příklad
Otázka na obvyklé chování: Přicházíte na domluvené schůzky často pozdě? ANO/NE. Otázka na
prožívání: Míváte pocity viny pro to, co mnozí lidé považují za maličkosti? OBČAS/ZŘÍDKA/NIKDY.
Otázka na postoj: Jste pro zákaz trestu smrti? ANO/NE. Otázka na zájem: Kdybyste vynikal v obojím
stejně, věnoval byste se raději: šachům/nevím/společenskému tanci. Otázky na momentální pocity
nebo na pocity během krátkého období: Zaškrtněte, co v této chvíli prožíváte: Radost, znechucení,
únava, dojem, že jsem k ničemu, nadšení apod.
Dotazníky slouží k získávání informací o vlastnostech, postojích, zájmech apod. Jako všechny uvedené
metody mají své výhody a přednosti a také určité nevýhody.
Co je jejich výhodou?
 V prvé řadě je to snadná a rychlá administrace a také způsob jejich hodnocení. Během krátké doby
můžeme získat velký počet údajů od mnoha osob, vyhodnocení probíhá většinou pomocí zhotovených
šablon a je poměrně rychlé a přesné. Jako všechny psychologické metody mají i své nedostatky.
Jaké jsou jejich nevýhody?

 Nejpodstatnější výhradou vůči dotazníkům je možnost jejich záměrného zkreslení žádoucím
směrem, což je označováno termínem sociální desirabilita (míra sociální přijatelnosti daného typu
chování). Průměrně inteligentní osoba brzy přijde na princip otázek a může své odpovědi v tomto
směru ovlivňovat. Dotazníky potom mohou podávat nepravdivé odpovědi, které, jak subjekt věří, se
mohou setkat se souhlasem okolí a o kterých si myslí, že budou akceptovatelné. Z tohoto důvodu
osobnostní dotazníky v sobě často obsahují škálu, která sociální desirabilitu zjišťuje. Ta umožňuje
odhalit tendenci testované osoby prezentovat se v sociálně příznivějším světle.
 Jako další problém se uvádí to, že dotazníky nehodnotí opravdu to, jaká osoba je, ale to, jak se
ona sama vidí nebo dokonce jak by sama sebe vidět chtěla . Odpovědi také mohou být
zkresleny ochotou osoby podat takové odpovědi, jaké si myslí, že se od ní očekávají (podobné
jako u experimentu).
Shrnutí
 Psychologie je věda empirická a aby dospěla ke správným poznatkům, potřebuje vědeckou

metodu.
 Mezi základní vědecké metody, a to nejen v psychologii, patří metoda experimentální nebo-
li experiment (experi - zkoumat). Experiment velice úzce souvisí s pozorováním a často se
proto experiment charakterizuje jako zvláštní případ pozorování.
 Účelem je zjistit vztahy mezi dvěma sledovanými jevy, které nazýváme proměnné. Cílem je
zjistit, zda změna v jedné proměnné způsobí změny v jiné proměnné. Jedna proměnná se
nazývá X, druhá Y. Základním problémem tedy je, že chceme najít odpověď na otázku, jak X
ovlivňuje Y. X je nezávislá proměnná, protože s ní může badatel rozmanitě manipulovat a Y je
závislá proměnná, protože je závislá na manipulaci s nezávislou proměnnou.
 Experiment dělíme na laboratorní, přirozený, ex post facto. Podle počtu osob
zúčastněných v pokusu, rozlišujeme tedy individuální a skupinový experiment.
 Pozorování je nedílnou součástí každého experimentu, přesné ohraničení experimentu a
pozorování není obvykle možné, spíše mezi nimi existují plynulé přechody.
 Pozorování má svou důležitost nejen v experimentu, ale také při jakémkoli psychologickém
zásahu (například v diagnostice osobnosti, v psychoterapii, v krizové intervenci). Pozorování
jako psychologická metoda spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě
zaměřeno k dosažené nějakého cíle.
 Mezi základní psychologické metody patří rozhovor. Z hlediska cíle můžeme hovořit o rozhovoru
výzkumném, diagnostickém, anamnestickém, terapeutickém, poradenském či
výběrovém.
 Z hlediska způsobu vedení můžeme rozlišit tři podoby rozhovoru. Každý z nich vyžaduje jiný
způsob přípravy a umožňuje i jinou kvalitu vyhodnocení. Jde o standardizovaný a
nestandardizovaný rozhovor.
 Testy mentálních schopností nebo-li testy výkonové patří k nejstarším diagnostickým
metodám v psychologii. Již z názvu vyplývá, že jsou zaměřeny na výkon vyšetřované osoby, na
úspěch či neúspěch - testy inteligence, testy speciálních schopností a vědomostní testy.
 Testy osobnostní, které měří vlastnosti osobnosti, bychom si mohli rozdělit do
následujících skupin: projektivní metody, objektivní osobnostní testy a dotazníky.
1. Jaké znáte psychologické metody?

2. Jaké znáte druhy experimentu. Popište jejich výhody a nevýhody.
3. Co je účelem experimentu?
4. Popište na příkladu experimentu závislou a nezávislou proměnnou.
5. Vysvětlete metodu pozorování. Jak souvisí s experimentální metodou?
6. Jak dělíme rozhovor z hlediska jeho cíle?
7. Jak dělíme testové metody v psychologii?
8. Jaké jsou výhody a nevýhody dotazníků?
Metoda, experiment, laboratorní experiment, přirozený experiment, závislá proměnná, nezávislá

proměnná, cíl, pozorování, rozhovor, testy, dotazníky.
Literatura
ATKINSONOVÁ, R., L., ATKINSON, R., C., SMITH, E., E., BEM, D., J. Psychologie. Praha: Victoria Publishing,
1993. ISBN: 80-85605-35-X.
FRAŇKOVÁ, S. a BIČÍK, V. Srovnávací psychologie a základy etologie. Praha: Karolinum, 1999. 295 s.
ISBN 80-7184-835-2.
CARTER, P. J. a RUSSEL, K. A. Trénujte si mozek. Praha: Portál, 2012. 271 s. ISBN 978-80-7367-863-0.
COMBY, B.: Stres pod kontrolou. Praha: Pragma, 1997. ISBN:80-7205-475-9.
CUMMINSOVÁ, D., D. Záhady experimentální psychologie. Praha: Portál, 2006. ISBN: 80-7367-173-5.
DVOŘÁK, J. Člověk mezi životem a smrtí. Praha: Spektrum, 1990. 221 s. ISBN 80-7107-010-6.
FRANKL. V. E. Člověk hledá smysl. Praha: Jiří Kocourek, 1994. ISBN: 80-851139-2.
FRAŇKOVÁ, S., DVOŘÁKOVÁ-JANŮ, V. Psychologie výživy a sociální aspekty jídla. Praha: Karolinum,
2003. ISBN: 80-2460-5481.
GOLEMAN, D. Emoční inteligence. Praha: Columbus, 1997. ISBN: 80-85928-48-5.
HONZÁK, R. Strach, tréma, úzkost a jak je zvládat. Praha: Maxdorf, 1995. ISBN: 80-85800-05-5.
HAMER, D., COPELAND, P. Geny a osobnost. Praha: Portál, 2003. ISBN: 80-7178-779-5.
HOMOLA, M.: Motivace lidského chování. Praha: SPN, 1973.
HOŠEK, V. Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 2001. ISBN: 80-7184-889-1.
HOWARD, P. J.: Příručka pro uživatele mozku. Praha: Portál, 1998. ISBN: 80-7178-211-4.
KEOGH. B.: Temperament ve třídě. Praha: Grada, 2003, ISBN: 978-80-247-1504-9.
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 2003, 2009. ISBN: 80-7367-122-0.
KUSÁK, P., DAŘÍLEK, P. Pedagogická psychologie – A,B. Olomouc: VUP, 1999. ISBN: 80-7067-2.
LESNÝ, I. Zpráva o nemocech mocných. Praha: Horizont, 1984.
LESNÝ, I. Zpráva o nemocech slavných. Praha: Víkend, 1991.
MÍČEK, L., ZEMAN, V.: Učitel a stres. Opava: Vademekum, 1997. ISBN: 80-210-0521-1.
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. ISBN: 80-200-1290-7.
NAKONEČNÝ, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN: 80-200-0625-7.
NAKONEČNÝ, M.: Základy psychologie osobnosti. Praha: Management Press, 1993. ISBN: 80-85603-34-9.
NAKONEČNÝ, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN: 80-85255-74-X.
NAKONEČNÝ, M.: Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. ISBN: 80-200-1290-7.
PAPICA, J. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. I. a II. díl. Olomouc: FFUP, 1979.
PAPICA,J. Sociální psychologie. In: Osladilová,D. a kol.: Základy psychologie pro učitelské studium na
FF. Olomouc: VUP, 1982.
PAPICA, J. Psychologie náboženství. In: AUPO Psychologova IV. A V., Olomouc: UP, 1994.
PARDEL, T., MARŠÁLOVÁ, L., HRABOVSKÁ, A.: Dotazník motivácie výkonu. Bratislava: Psychodiagn. a
did. testy, 1984.
PETROVÁ, A., PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie I. Olomouc: UP, 2008, ISBN: 978-80-244-
2140-7.
PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie II. Olomouc: UP, 2004, ISBN: 80-244-0963-1.
PLEVOVÁ, I. Kapitoly z obecné psychologie. Texty k distančnímu vzdělávání. Olomouc: UP, 2006. ISBN:
80-244-1413-9.
PLEVOVÁ, I.: Kauzální atribuce aneb jak pátráme po příčinách životních událostí. Olomouc: Hanex,
2007. ISBN: 80-8578-384-3.
PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2007. ISBN: 80-200-1499-3.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. 328 s. Psyché. ISBN 80-247-0871-X.
PLHÁKOVÁ, A. Spánek a snění: vědecké poznatky a jejich psychoterapeutické využití. Vyd. 1. Praha:
Portál, 2013. 258 s. ISBN 978-80-262-0365-0.
PLHÁKOVÁ, A. Přístupy ke studiu inteligence. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 305 s. ISBN
80-244-0020-0.
PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Proti stresu krok za krokem. Praha: Scarabeus, 2001, ISBN: 80-247-0068-9.
PUGNEROVÁ, M., KONEČNÝ, J. Patopsychologie se zaměřením na psychologii handicapu . Olomouc: UP,
2012. ISBN: 978-80-244-3058-4.
RIDLEY, M. Genom. Praha: Portál, 2001. ISBN: 80-7178-507-5.
ROZENZWEIG, S.: Rosenzweigův obrázkově frustrační test pro děti. Brno: Psychodiagnostika, 1998.
ŘÍČAN, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Orbis, 1972.
SVOBODA, M. HUMPOLÍČEK, P. a ŠNOREK, V. ed. Psychodiagnostika dospělých. Vyd. 1. Praha: Portál,
2013. 487 s. ISBN 978-80-262-0363-6.
SVOBODA, M. Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál, 2010. 343 s. ISBN 978-80-7367-
706-0.
ŠIMEK, J.: Lidské pudy a emoce. Jak jim porozumět a jak s nimi žít. Praha: Lidové noviny, 1995. ISBN:
80-7106-121-2
ŠTECH, S.: Teorie atribučních procesů (současný stav a hodnocení). Českoslov. psychol. 5., XXIV,
Praha: Academia, 1980.
ŠULC, J., DVOŘÁK, J., MORÁVEK, M. Člověk na pokraji svých sil. Praha: Avicenum, 1984.
ŠVANCARA, J. Emoce, motivace, volní procesy: studijní příručka k předmětu Obecná psychologie II
(prožívání, jednání). 1. vyd. Brno: Psychologický ústav filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2003.
140 s. ISBN 80-86633-11-X.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN: 80-7178-802-3.
VAŠAŠOVÁ, Z.: Kapitoly zo všeobecnej psychologie. Bánská Bystrica: FHV, 2005. ISBN: 80-8083-089-4.
VÝROST, J. a SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. 404 s.
Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.
WEITEN, W. Psychology: themes and variations. California: Brooks/Cole Publ. Comp., 1998.
doc. PhDr. Irena Plevová, Ph.D.
Vybrané kapitoly z obecné psychologie
Publikace neprošla jazykovou korekturou. Studijní text je původně určen k publikování v LMS,
multimediální obsah, některé odkazy a přílohy proto nejsou dostupné.
1. vydání
© Irena Plevová, 2013
Vydala a vytiskla Agentura Gevak s.r.o. 2013
ISBN 978-80-86768-69-4

Irena Plevová-Vybrané Kapitoly Obecné Psychologie

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Irena Plevová-Vybrané Kapitoly Obecné Psychologie

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Vybrané kapitoly z obecné psychologie

Doba potřebná ke studiu

Úkol nebo cvičení

Kontrolní otázky a úkoly

Důležitá pasáž textu

Korespondenční (dlouhý) úkol

1 Předmět psychologie - čím se psychologie zabývá

Po prostudování následující kapitoly budete schopni:

Co je předmětem studia psychologie? Psychologie se zabývá člověkem a jeho psychikou.

Úkol nebo cvičení

1.1 Základní psychologické pojmy

1. gesta, pohyby hlavy a další pohyby těla;

Úkol nebo cvičení

Obecná psychologie je základním psychologickým oborem. Jejím úkolem je hlavně vymezení a

1.2 Osobnost člověka v psychologii

1.3 Determinace lidské psychiky

Jedním z nejdůležitějších témat psychologie je otázka, v jakém poměru je naše osobnost

1.3.1 Biologická determinace lidské psychiky

V literatuře je popsán snad jeden z nejznámějších případů jednovaječných dvojčat, vychovávaných

Jak ovlivní naši psychiku mozek a nervová soustava?

Obrázek 1: Mozkové hemisféry

Vyzkoušejte si následující cvičení.

Úkol nebo cvičení

Která hemisféra převládá u vás? Odpovězte si na následující otázky ano/ne.

Úkol nebo cvičení

1.3.2 Sociální a kulturní determinace lidské psychiky

Úkol nebo cvičení

1.3.3 Duchovní dimenze determinace lidské psychiky

Determinace lidské psychiky je problematika komplexní, současná psychologie respektuje bio-psycho-

1.4 Systém psychologických věd

Pojďme se nyní společně podívat na charakteristiky vybraných psychologických oborů.

Základní psychologické disciplíny

Speciální psychologické disciplíny

Aplikované psychologické disciplíny

Pedagogická psychologie – v obecné rovině je předmětem pedagogické psychologie studium

 Psychologie je věda praktická i teoretická, je založena na pozorování. Zabývá se tím, co

Kontrolní otázky a úkoly

1. Definujte předmět psychologie. Čím se psychologie zabývá?

Po přečtení kapitoly dokážete:

2.1 Čití a vnímání

Čím je naše vnímání ovlivněno?

Je vnímání reality vždy přesné?

Podívejte se na příklad. Jsou úsečky stejně dlouhé?

Pokuste se měnit zaměření pozornosti. Jak stará je tato žena?

Úkol nebo cvičení

Prohlédněte si další Optické klamy. Zaznamenejte si zajímavosti, které jste se dozvěděli.

Úkol nebo cvičení

Ad 1) Vštípení - „ulož do paměti“

Ad 2) Uchování informace v paměti - „podrž v paměti“

Ad 3) Vybavení a reprodukce - „vybav z paměti“

Křivka zapomínání - nejvíce zapomínáme bezprostředně po naučení dané látky.

Rozlišujeme tři typy paměti: Typy

2.4 Pozornost a vědomí

Úmyslná a neúmyslná pozornost

2.5 Myšlení a inteligence

Ke kreativnímu, překvapivému a nekonvenčnímu řešení problému nám pomáhá divergentní myšlení.

Úkol nebo cvičení

Kontrolní otázky a úkoly

1. Jaké znáte poznávací procesy v osobnosti?

Po nastudování následujícího textu budete schopni:

Jak můžeme rozdělit emoce?

Emoce vyjadřují tedy postoj:

3.1 City a jejich vlastnosti