o KLIDU DU ŠEVN 1M.

(De tranquillitate animi.)

L. A. SEN E K A

O KLIDU
DUŠEVNÍM
PŘELOŽIL A ÚVOD NAPSAL

JAROSLAV DVOŘÁČEK

192 8

NAKLADATEL BOHUSLAV HENDRICH

KNIHKUPEC PRAHA 1-234, HUSOVA 8

 ÚVOD.
Nejslavnější římský spisovatel doby t. ř. stří­
brné, filosof Lucius Annaeus Seneka, byl sou-
časník Kristův. Pocházel z města Korduby
(Cordova) v Hispanii, kdež se narodil asi r. 4
před Kristem. V Římě, kamž byl poslán svým
otcem, dostalo se mu znamenitého vzdělání,
zvláště v umění řečnickém a ve filosofii. Vy-
niknuv brzy jako znamenitý řečník, dosáhl již
za vlády Kaligulovy vysokých státních hod-
nostÍ. Když však byl obviněn z cizoložství s ne-
teří císaře Klaudia, byl poslán do vyhnanství
na ostrov Korsiku, kdež ztrávil osm let. Na pří­
mluvu císařovny Agrippiny byl povolán zpět
(r. 49) a zahrnut opětně úřady i přízní, která se
projevila zvláště tím, že Senekovi bylo svěřeno
vychování syna císařovnina Nerona. Tím na-
byl neobyčejného vlivu i ohromného bohatství,
ale za nedlouho upadl v podezření, že se účast­
nil spiknutí proti Neronovi, zatím už císaři.
Ten rozkázal svému býValému učiteli a rádci,
aby si (byl to projev přízně!) sám vyvolil způ­
sob smrti. S hrdinnou myslí, jak se slušelo na
stoického filosofa, otevřel si Seneka v lázni žíly
na rukou a zemřel vykrvácením i zadušením
r. 65 po Kr.
5
 Současníci vytýkali Senekovi ne neprávem,
že uprostřed nesmírného bohatství a hýření ve-
lebil chudobu a střídmost. Ale naproti tomu
víme též, že ani v blahobytu a v rozkoši nezpyš-
něl, že byl štědrý k svým přátelům i k chudině;
na konec se s lehkým srdcem odloučil ode všeho
a hrdinnou smrtí smyl všecky skvrny svého
života.
Jako spisovatel náleží Seneka k nejslavněj­
ším i nejplodnějším autorům římského písem-
nictví. Těžiště jeho literární činnosti je v oboru
mravní filosofie. Senp.ka by] přivržencem školy
stoické, založené filosofem Zenonem, která pro-
hlašova]a za nejvyšší dobro ctnost a učila své
vyznavače nezávislosti na věcech vnějších, na-
prostému klidu duše, z něhož se nemá filosof
dáti ničím vylml:covati. V době mravní bídy
a politického útlaku ší!'ila se tato filosofie zvlá-
ště mezi vznešenými Rímany, kteří v ní nalé-
zali útěchu a posilnění. Učíc nade vším vítě­
ziti silou ducha, jenž je výronem božství, do-
spělo stoické učení až k pojmu lidství, soucitu
s bědnými, k nauce o rovnosti všech lidí a k svě­
toobčanství; takto se ideově značně přiblížilo
mohutnějícímu už křesťanství.
Tyto zásady, byť zhusta v mírnější formě,
hlásá Seneka ve svých spisech, obsahu pře­
vážně mravně povzbuzujícího a vzdělávacího.
K nim počítáme-vedle děl přírodovědeckých,

6
několika dramat a j. - Senekovy Listy Luci-
liovi (Ad Lucilium epistulae morales)*, nej-
vyzrálejší plod jeho životní moudrosti, několik
t. řeč. Consolationes (Listy útěšné) a zvláště
Dialogy čili Rozmluvy, jednající o nejrozmani-
tějších námětech ethických. Jsou to zejména:
O stálosti filosofově, O hněvu, O prozřetelnosti,
O krátkosti života," O blaženém životě, O klidu
duševním (De tranquillitate animi). Do všech
těchtó spisů, jež svou formou jsou spíše filoso-
fické deklamace nežli úvahy, uložil Seneka
ohromné bohatství mravních pravidel v duchu
š,koly stoické; z nich je patrno jeho rozsáhlé
vědění, pronikavá znalost lidského srdce i vy-
zrálá moudrost filosofa.
Senekův sloh, jevící známky záliby dekla-
matorské, je reakcí proti klidné šíři stylu Cice-
ronova. Seneka si libuje v krátkých, úsečných
větách, vyhrocených často v oslnivé sentence,
plné antithes i jiných figur řečnických. Jakkoli
není prost pathosu a theatrálnosti, lze přece
říci, že Senekův sloh je skvělý a elegantní;
myšlenky jsou vysloveny ostře, úsečně a ja-
drně.
Z povahy tohoto slohu, t. j. dikce stručné až
ke skouposti a nejasnosti, vyplývá, že překlad
* Výbor z nich vyšel v mém překladu (Svět. knih.
č. 1341-44).
** Do češtiny přeložil Dr. JaroDÚr Rašín.

7
do moderního jazyka působí svědomitému tlu-
močníkovi značné nesnáze rázu formálního;
neboť leckde žádný jazyk naší doby nestačí
svými výrazovými prostředky, aby se vyrov-
nal monumentálnosti latiny Senekovy. Lze tu-
díž říci, že moderní překladatel vykonává tak-
to spíše zkoušku ze své mateřštiny nežli z ja-
zyka latinského, má-li ovšem překládati správ-
ně, neparafrasovati a přece neublížiti duchu
jazyka, jímž Seneku tlumočí.
Pokud bylo možno, překládal jsem doslovně;
avšak žádoucí zřetelnost donucovala mne k to-
mu, abych zvláště ve spojování vět a na myš-
lenkových přechodech doplnil kontext vhod-
ným slovem, nejčastěji spojkou a příslovcem.
Poznámek k textu jsem připojil co nejméně.

V Brně
-----
v listopadu 1928.
J.D.

8
 POZNÁMKA K OBSAHU.

Senekovo pojednání De tranquillitate animi jest odpo-

věd' na list, snad jen domnělý, jímž Annaeus Serenus, ve-
litel osobní stráže císařské, prosil svého přítele filosofa
o radu, co má činiti, aby si ve své kolísavosti zajistil
stálost ve ctnosti a duševní pokoj. Serenův list obsahuje
I. kapitolu tohoto dílka. Počínaje II. kapitolou Seneka
mu odpovídá. Zkoumá nejprve příčiny lidské nestálosti
a povrchnosti a odtud až do konce dialogu podává -
v duchu zásad mírnější školy stoické - hojnost rad, jak
lze se ubrániti rušivým vlivům světa i vlastního srdce
a zajistit své duši trvalý klid.
Úst byl napsán po Senekově návratu z vyhnanství,
tudíž asi r. 50 po Kr. Veliké literární ceny dodává mu
nejen bohatství hlubokých mravních zásad a skvělých
i skvěle vyslovených myšlenek, nýbrž i zajímavé po-
drobnosti kulturně historické,osvětlující společenské po-
měry císařského Říma v I. stol. po Kr. Seneka tímto dia-
logem, byť kratičkým, podržel věrné zrcadlo své zkaže-
né době, zrcadlo, jež nepozbylo lesku ani po 19 stoletích,
takže se v něm zhlížeti může i naše doba, plná spíše
chvástavého chytráctví než rozvážné moudrosti.

9
 J.
Když jsem o sobě přemýšlel, Seneko, objevo-
valy se mi některé vady zjevné, ležící na bíle
dni, že bych je mohl rukou uchopiti, některé
skrytější a odlehlé, některé nikoli souvislé, ný-
brž vracející se v přestávkách; a ty bych na-
zval snad nejobtížnějšími, jako těkající a tu
a tam se vracející nepřátele, kteří nedovolují
jedno ani druhé: ani abychom byli pohotovi
jako ve válce, ani jako v míru bezpečni. Ob-
zvláště však postřehuji na sobě onen stav
(vždyť proč bych se ti nesvěřil s pravdou jako
lékaři ?), že nejsem zcela jistě prost těch, kte-
rých jsem se obával a jež jsem nenávidě1, ani
zas jim podroben. Jsem ve stavu byť ne nejhor-
ším, přece svrchóVaně žalostném a mrzutém:
nejsem ani nemocen ani zdráv. Není, proč bys
říkal, že začátky všech ctností jsou slaboučké.
že jim časem přibývá trvalosti a síly; vím též
velmi dobře, že i to, co usiluje o vnější lesk (mí-
ním důstojenství, slávu výmluvnosti a vše, co zá-
visí na cizím úsudku), mohutní teprve časem.
Rovněž i to, co zjednává skutečnou sílu, i to,
co lidé pro líbivost zkrášlují nějakým líčidlem,
vyžaduje let, až je dlouhé trvání ponenáhlu
zbarví, - ale já se obávám, aby mi zvyk, jenž
věcem dodává stálosti, tuto vadu hlouběji ne-
zakořenil; dlouho trvající styk jak se zlem tak

10
i s dobrem vlévá nám lásku k němu. Nemohu ti
hned najednou,spíše jen po částech ukázati,jaká
jest ona slabost kolísavé mysli, ne chýlící serázně
ani ke ctnosti ani k nepravostem; povím ti, co
se mi přihází, - ty mé chorobě najdeš jméno.
Mám velikou lásku k šetrnosti, přiznávám
se: nevábí mne okázale zařízené lože, nevábí
šat, vytažený ze skříně, zatěžovaný závažími
a stlačený tisícerými lisy, aby se leskl, nýbrž
domácí a laciný, jejž netřeba úzkostlivě ani
uchovávati, ani oblékati. Mám rád pokrm,
jejž by nemusila celá čeleď ani připravovati
ani obhlížeti, ne pokrm mnoho dní napřed ob-
jednaný, ani podávaný rukama mnohých, ný-
brž laciný a prostý, nemající nic hledaného
nebo drahocenného, všude po ruce jsoucí, ne-
zatěžující ani majetku ani těla a takový, že
nevyběhne, kudy vešel. Za služebníka mám rád
otroka nepěstěného a prostého, těžké stříbro
venkovského otce bez jakéhokoli jména uměl­
cova a stůl, jenž nevyniká pestrostí ozdobného
vykládání a není v městě znám hojným vystří­
dáním majitelů vynikajících vkusem, nýbrž
stůl určený jen potřebě tak, aby oči žádného
hosta ani neupoutávallíbivostí, ani závistí ne-
rozněcoval.
Třebaže se mi toto vše· zcela líbí, přec osl-

* Střídmost a prostota.

II
Ďuje mého ducha skvělá nádhera nějaké druži-
ny otrokli, pečlivěji než na slavnostní průvod
oděné a zlatem vyšňořené služebnictvo i dav
skvostných .otroků; ba i drahocenný dům, do
něhož vstupuji, i sám strop, zářící bohatstvím,
rozsetým po všech koutech, i družina, houf
prllvodců mizejícího majetku. Nač bych mlu-
vil o vodě až ke dnu průhledné a tekoucí ko-
lem samých hostin, nač o hodokvasech, hod-
ných svého prostředí?
Když jsem se nyní vracel z dávno navyklé
střídmosti, obklopila mne velikým svým les-
kem nádhera a odevšad zaznívá okolo mne;
bystrost zraku mi trochu zemdlívá, snáze pro-
ti rozmařilosti pozvédám mysl nežli zrak. Pro-
to odcházívám ne sice horší, ale tesklivější; me-
zi tou svou domácí chudobou neprocházívám se
již tak hrdě a do duše se mi vkrádá hlodavá
pochybnost, zdali ony věci· nejsou přece lep-
ší: nic z těchto )věcí mne nemění, a přece cosi
rozrušuje. Rád si hledím důtklivých rozkazů
svých učitelů a pouštím se do proudu politiky;
rád se chápu čestných úřadů i odznaků, ne
ovšem zváben jsa nachem nebo pruty," ný-
brž proto, abych přátelům, příbuzným a všem
spoluobčanům, potom i všem smrtelníkům byl

• T. j. nádhera a rozmařilost .
.. Fasces, odznaky moci vyšších medníků..

12
oddanější a prospěšnější. Ochotně, odhodlaně
následuji Zenona, Kleantha a Chrysippa, *
z nichž žádný nevstoupil do veřejného života
a přece každý z nich jiné tam posílal. Jakmile
něco rozruší mou mysl, nezvyklou nárazům,
jakmile mne potká něco buď nedůstojného, jak
už toho v celém lidském životě bývá mnoho,
nebo něco hladce se nedařícího, nebo jakmile
věc méně cenná si vyžádá mnoho času, vrací-
vám se do ústraní a jako stáda, byť i unavená,
rychlejším krokem se vracívají domů, rád uza-
vírám svůj život do svých obvyklých 8těn. "Ať
mě nikdo nepřipraví o žádný den, když mi ni-
čím nenahradí tak veliké ztráty; ať duše přilne
sama k sobě, sebe si hledí, nic cizorodého ať ne-
vykonává" nic, co by patřilo před soudce; ať si
oblíbí klid, prostý starosti veřejné i soukromé 1"
Ale jakmile účinnější četba povzbudí duši a
vznešené vzory ji pobídnou, rád bych vyběhl
na forum, přispěl jednomu hlasem, druhému
službou, která, byť i nic neprospěla, přece by
se pokusila prospěti, rád bych zkrotil pýchu ně­
koho, jenž se hloupě vynáší svým štěstím.
Při studiích myslím, že je věru lépe přihlí­
žeti k věcem samým a pro ně mluviti, v ostat-
ním podříditi slova věcem, tak aby nepropra-
covaná řeč je sledovala tam, kam povedou.

• Vynikající filosofové školy stoické.

13
"Nač je třeba skládati řeči, jež by přetrvaly
věky? Chceš usilovati o to, aby o tobě potom-
stvo nemlčelo? Pro smrt jsi zrozen, méně ne-
snází působívá pohřeb tichý. Pročež piš něco
jen pro svou potřebu, abys získal čas, a to pros-
tým slohem, ne pro slávu; menší námahy po-
třeM je těm, kdož studují jenom na den."
Jakmile se však mysl vznešeností myšlenek
povznese, bývá vyběravá ve slovích a dychtí
jak v nadějích- tak ve výraze výše, a tu se
řeč vyrovnává důstojnosti obsahu; tehdy, za-
pomenuv předpisu a tísnivého posuzování, po-
vznáším se výše a mluvívám ne již ústy svými.
Abych déle nepokračoval v jednotlivostech: ve
všech věcech pronásleduje mne tato nestálost
dobrého úmyslu. Ba obávám se, abych se mu
nezpronevěřil, nebo - a to je kormutlivější -
abych neuvázl v nerozhodnosti, podoben jsa
vždycky tomu, kdo již již padá, a nebylo snad
i hůře, než sám tuším; neboť na svůj vlastní
stav hledíváme vždYcky shovívavě a sebeláska
brání správnému 6sudku.
Míním, že by mnozí byli mohli dospěti k mou-
drosti, kdyby nebyli myslili, že k ní dospěli, kdy-
by si leccos sami nebyli zatajili, leccos s otevře­
nýma očima nebyli přeskočili. Neboť není, proč
bys soudil, že cizím pochlebováním hyneme

• Podle čtení: ut sperare (místo spirare).

14
více než svým. Kdo se odváží říci pravdu sám
sobě? Kdo, stoJe v houfu chvalořečníků a li-
chotníků, nelichotil nejvíce sobě sám? Prosím
tě tudíž, máš-li nějaký lék, jímž bys tuto mou
kolísavost zastavil, považuj mne za hodna,
abych ti byl vděkem zavázán za klid. Vím, že
tyto záchvěvy mysli nejsou nebezpečny a že ne-
přinášívají s sebou nic bouřlivého; abych ti
správným příměrem vyjádřil to, nač si stěžuji:
netrpím bouří, nýbrž mořskou nemocí. Ať je
zlo jakékoli, zbav mne ho a přispěj tomu, jenž
jest v nesnázích na dohled pevniny.

II.

Věru již dávno v tichosti sám se ptávám, Se-

rene, k čemu bych asi připodobnil takovýto
stav mysli, a s žádným příkladem bych ho blíže
nesrovnal než se stavem těch, kteří, vyváznuv-
še z dl~uhé a vážné nemoci, bývají postiženi
horečkami a občas slabými záchvaty; a když
vyváznou z následků, přece bývají znepokojo-
váni podezřením, jsouce už zdrávi nastavují
ruku lékařům a úzkostlivě posuzují každou
teplotu těla. Tělo jejich, Serene, není málo
zdravé, ale málo přivyklo zdraví: tak bývá
jaksi zvlněno i klidné moře, zvláště když se po
bouři utiší. Pročež jest zapotřebí nikoli oněch

15
silných léků, které již máme za sebou, aby ses
někdy sám proti sobě postavil, někdy rozhně­
val, někdy přísněji naléhal, - nýbrž toho, co
arciť' přichází naposled, abys měl důvěru v se-
be a věřil, že jdcš správnou cestou, nejsa nijak
odvracen křižujícími se šlépějemi mnohých, na
vše strany se rozbíhajících, a některých, již
bloudí kolem samé cesty.
To však, po čem toužíš, jest velké a vznešené
a bohu se blížící: nedáti se rozrušiti.· Tomuto
neochvějnému stavu mysli Řekové říkají eu-
thymia, a o ní je výborný spis Demokritův;**
já mu říkám klid. (Neboť není třeba napodobo-
vati a doslovně překládati slova co do jejich
tvaru; věc samu, o niž běží, jest označiti něja­
kým jménem, které musí míti význam, nikoli
podobu názvu řeckého). Tážeme se tedy, jak by
mysl stále šla stejnoměrnou a klidnou chůzí,
jak by byla sobč nakloněna, jak by spokojeně
hleděla na svůj stav a této radosti nepřerušo­
vala, nýbrž zůstávala v klidném stavu. nikdy
se ani nevyvyšujíc~i nesnižujíc: to bude její
klid. Jakým způsobem možno k němu dospěti,
zkoumejme povšechně; ty si z obecného léku
vezmeš, kolik budeš chtíti. Zatím však nutno
veřejně postaviti před oči celou chorobu, z níž

• Jedna z předních zásad stoiků: ,/Iři 1Xt(}áHco17m•

.. Demokritos, řecký filosof ve IV. století př. Kr.,
smějící se všem lidským neřestem i lopotám.

16
každý pozná svou část; ty pak zároveň pocho-
píš, oč méně práce s nechutí k sobě máš nežli ti,
jež připoutány ke skvělému povolání a sténa-
jící pod tíží slavného jména ve vlastní přetvář­
ce více drží stud nežli vůle.
Všichni jsou v témže postavení: i ti, kteří
jsou týráni lehkomyslností, omrzelostí a ne-
ustálým měněním úmyslů, ti, jimž se vždycky
více líbí to, čeho zanechali, - i ti, kdož jsou
ochablí a ospalí. K nim připočti ty, kdož se
nejinak nežli lidé, kteří nesnadno usínají, obra-
cejí a lehají si hned tak, hned onak, až únavou
dojdou klidu: měníce čas od času poměry své-
ho života, zůstávají na konec v těch, v nichž je
udržuje nikoli nechut ke zmčně, nýbrž staroba,
líná k novotám.
Připočti též ty, kteří bývají vytrvalí ne vli-
vem své stálosti, nýbrž lenosti, a žijí nikoli
tak, jak chtějí, nýbrž - jak začali. Nespočetné
jsou dále zvláštnosti této choroby, ale výsledek
jeden: nespokojenost s sebou. Tato vzniká
z neukázněnosti mysli a z ostýchavých nebo
neukojených žádostí, když se lidé bud" neodva-
žují toho, po čem dychtí, anebo toho nedosahu-
jí a cele se oddávají naději: bývají vždy nestálí
a kolísaví, což se nutně přihází tčm, kdož ulpí-
vají na svých tužbách.
Všemi cestami směřují ke splnění svých přá­
ní, učí se nečestným a nesnadným věcem i nutí

17
se k nim, a když je námaha bez odměny, mučí
je bezvýsledná hanba a rmoutí se proto, že usi-
lovali ne o zlo, nýbrž že marně. Tehdy zmoc-
ňuje se jich lítost, že započali, i strach započíti
a plíží se ono zmítání mysli, nedocházející vy-
sledku, protože nedovedou svým žádostem ani
poručiti ani vyhověti, rozpaky života nemohou-
cího se vyprostit a pro zmařená přání malátný
stav mysli. To vše bývá vážnější, jakmile se
z omrzelosti nad nezdarem své námahy uchýlí
v soukromí, k samotářským studiím, jichž ne-
může snésti duch uvyklý veřejnému životu a
toužící po činech, jakož i neklidná povaha,
mající totiž v sobě málo útěchy a opory; a tak
duch, zbaven jsa všech potěšení, jež těkavým
poskytují už sama zaměstnání, nesnáší domo-
va, samoty a stěn a nerad vidí, že je zůstaven
sám sobě. Odtud bývá ona omrzelost a nespo-
kojenost s sebou, zmítání duše nikde se ne-
uklidňující a stav, jenž nevrle i trudně snáší
svou nečinnost; obzvláště, když se stydí při­
znati si příčiny a když ostýchavost ještě pro-
hloubí tato muka;-žádosti sevřené v úzkém
prostoru bez možnosti uvolnění samy se rdou-
sí; odtud smutek a únava a tisícer~ zmítání
nerozhodné mysli, kterou nesplněné naděje
udržují v napětí, oželené v zármutku; od-
tud onen stav lidí, proklínajících svou nečin­
nost a naříka.iících, že nemají nic, co by dělali,

18
odtud nejnevraživější závist cizích úspěchů.
Neboť neblahá nečinnost živí jejich závist
apřejí si, aby všichni byli zničeni, protože sami
nemohli dojíti zdaru; potom z této nechuti
k cizím úspěchům a z beznadějnosti vlastních
vzniká duch, hněvající se na osud, naříkající
na běh světa, ukr)'"Vající se do zákoutí a obíra-
jící se svým trestem; zatím se sobě protiví a
znechucuje. Neboť od přírody jest lidský duch
čilý a náchylný k živosti; milý jest mu všeliký
podnět ke vzrušení a k rozptýlení, milejší prá-
vě nejprázdnějším hlavám, které se činností
rády vysilují. Jako některé vředy touží po ru-
ce, jež by je rozškrábala, a libují si v jejím do-
teku, a ošklivému svědění na těle lahodí vše, co
jej dráždí: právě tak bych řekl, že těmto mys-
lím, v nichž žádosti propukly jako zlé vředy,
bývá námaha a utrpení potěšením; neboť jsou
věci, které při některé bolesti lahodí i našemu
tělu, jako obraceti se, léhati si s boku ještě ne-
zemdleného na druhý a stále do jiné polohy se
převraceti. Takový jest i onen Achilles u Ho-
méra,· hned sehnutý do předu, hned v zad,
sám zaujímaje rozličné polohy těla. To bývá
význačnou vlastností nemocného, že nic dlou-
ho nesnáší a změn užívá jako léků.
Proto se podnikají těkavé cesty, bloudí se

• V XXIV. zpěvu Iliady.

19
po cizích březích a brzy na moři, brzy na zemi
se zkouší vrtkavost, nevražící vždycky na to,
co právě má. "Nyní pojeďme do Kampanie." -"
Tamní rozmařilost hned zas omrzí: "Pojďme
do pustin, procestujme Bruttijsko a lesy v Lu-
kanii; v těch pustinách se přece najde něco pů­
vabného, čím by si zpovykané oči odpočinuly
od špíny příšerných míst." -"Pojeďme do Ta-
renta, do jeho velebeného přístavu, kde je v zi-
mě mírnější podnebí, do kraje, který i pro své
dřívější· obyvatelstvo byl dosti bohatý." Ale
už příliš dlouho si uši odpočinuly od potlesku
a hluku, zachce se už pokochat se i lidskou krví.
Proto: "Zaměřme tudíž zase k městu!"·· -
Cesta za cestou se podniká a divadla jsou vy-
střídávána divadly, jak praví Lucretius:
"Takto před sebou prchá vždy každý."
Ale co platno, jestliže neuprchne? Sám sebe
sleduje a na sebe dotírá jako nejobtížnější prů­
vodce. Pročež máme věděti, že netrpíme vinou
míst, nýbrž svou vlastnÍ. Jsme slabí na přetr­
pění všeho, nesnášejíce poněkud déle ani ná-
mahu, ani rozkoš, ani sebe, ani jinou věc. Ten-
to stav dohnal některé lidi až k smrti, protože
měníce často své záměry, opět se k nim vraceli
a nedopřáli místa něčemu novému; počal se
• Tarent míval v III. stol. př. Kr. mnohem víc oby-
vatelůnežli v době Senekově .
•• Do Říma.

20
jim hnusiti život i sám svět a nadešel stav zŽÍ-
ravého rozkošnictví: "Jak dlouho stále totéž?"

III.

Ptáš se, jaké pomoci je po mém soudu třeba

užíti proti této omrzelosti? Nejlépe, jak praví
Athenodoros,· bylo by zaměstnávati se úřed­
ním jednáním, účastí ve věcech veřejných a
službami občanskými. Neboť jako někteří lidé
tráví den na s1unci, cvičením a péčí o tělo, jako
zápasníkům da1eko nejprospěšnější bývá posi-
lovati svá ramena a zdatnost, jíž se jedině vě­
novali: tak pro vás, kten připravujete svého
ducha k zápasu v životě veřejném, jest nade
vtle nejlepší býti ve stálé činnosti. Neboť má-li
kdo úmysl státi se užitečným spoluobčanům
i ostatním smrtelníkům, zároveň se cvičí i pro-
spívá, jestliže se vrhne do proudu veřejného
života, spravuje podle možnosti věci veřejné
i soukromé.
"Protože však," praví Athenodoros, "při
této tak bláznivé lidské ctižádosti (když tolik
překrucovačů práva obrátí i poctivost v nej-
horší zlo), prostota a čestnost není bezpečná a
• Stoický filosof, učitel a přítel císaře Octaviana Au-
gusta, rodák z Tarsu v Malé Asii, odkudž pocházel i apo-
štol Pavel.

21
vždycky se též naskytne vice toho, co překáží,
než co se zdaří: je třeba ustoupiti z fora a z pů­
sobení veřejného; vždyť velký duch má mož-
nost, aby se i v soukromém životě široce roz-
vinul; neboť tak, jako se v klecích krotí útoč­
nost lvů a divých zvířat, nebývá tomu u lidí,
jichž činy právě v soukromí bývají největší.
Ať se však utají tak, aby, nechť kamkoli skryje
své tiché působení, snažil se prospívati jednot-
livcům i celku svým nadáním, hlasem i radou;
neboť státu neprospívá jenom ten, kdo vybírá
kandidáty, hájí obžalovaných a hlasuje o míru
a válce; nýbrž i onen, jenž povzbuzuje mládež,
jenž za takového nedostatku dobrých učitelů
vštěpuje do duší ctnost, jenž chytá a odvrací
lidi ženoucí se úprkem za penězi a hýřením a -
byt' i nic jiného-jistě je aspoň zadržuje, v sou-
kromí pracuje pro veřejné dobro.
Či snad ten, kdo rozsuzuje cizince a občany·
nebo jako městský praetor vyhlašuje stranám
rozsudek přísedícího, koná více nežli onen,
který učí, co je spravedlnost, co zbožnost, co
trpělivost, co statečnost, co pohrdání smrtí, co
poznání bohů, jak bezpečný a zdarma získáva-
ný statek je dobré svědomí? Jestliže tedy čas,
jejž ubéřeš veřejným službám, věnuješ studi-
ím, tím nezběhneš ani se nezpronevěříš povin-

• Římský úředník, zvaný praetor peregrinus.

22
nosti; neboť službu vojenskou nekoná jenom
ten, kdo stojí v šiku bitevném a hájí pravého
nebo levého křídla, nýbrž i ten, kdo střeže
bran a stojí na stanovišti méně nebezpečném,
ne však bezstarostném, kdo koná stráž a spra-
vuje zbrojnici: i tyto služby, třebaže jsou ne-
krvavé, počítají se do let vojenských.
Oddáš-li se zaše studiím, unikneš vší nechuti
k životu a z omrzelosti světla nebudeš si přáti,
aby nastala noc, a nebudeš sobě obtížný ani ji-
ným zbytečný; mnohé v přátelství přivábíš a
právě ti nejlepší se k tobě pohrnou. Neboť
ctnost, byt' i tající se, nikdy nebývá utajena,
nýbrž jeví znaky své: kdo jí hoden bude, půjde
po jejích stopách. Neboť dáme-li výhost vše-
mu styku s lidmi, zřekneme-li se lidského po-
kolení a budeme žíti pohříženi jediné v sebe,
v zápětí za takovou samotou, zbavenou všeho
snažení, následovati bude nedostatek jakékoli
činnosti. Začneme jedny budovy stavěti, druhé
bourati, zatlačovati moře, * přes nepříznivou
polohu přiváděti vodu a špatně hospodařiti
s časem, jejž nám příroda dala prožíti: jedni
jím skrblíme, druzí jej marníme; jedni jej od-
važujeme tak, abychom mohli z něho počet vy-
dati, druzí zas, že nám z nčho nezbývá nic; a
nad to nic není hanebnějšího. Často stařec leti-

• T.j. budovallŮ, stavěnýllŮ na samém břehu mořském.

23
tý nemívá žádného jiného důkazu, jímž by do-
svědčil, že dlouho žil, leda svůj věk.

IV.

Mně se, drahý Serene, zdá, že se Athenodo-

ros příliš podvolil své době, že příliš rychle u-
prchl." Ani já bych sice nepopíral, že někdy
niá člověk ustoupiti; avšak znenáhla, krokem,
beze ztráty praporů, beze ztráty vojenské cti:
neboť váženější a bezpečnější jsou před svými
nepřáteli ti, kdož přicházejí vyjednávat se
zbraněmi. Míním, že tak má jednati čest a muž
cti dbalý. Jestliže však zvítězí osud a překazí
možnost jednati, ať ihned obrátě se neutíká bez
obrany, hledaje skrýš, - jako by věru bylo ně­
jaké místo, kam by ho osud nemohl pronásle-
dovati, "'- nýbrž ať se skrovněji oddává veřej­
ným zamčstnáním a správným yýběrem na-
lezne něco, v čem by byl státu prospěšný! Není
mu dovoleno konati službu vojenskou? Ať se
uchází o čestné úřady! - Musí žíti jako sou-
kromník? Ať je řečníkem! - Jest mu uloženo
mlčení? Ať tichou právní poradou pomáhá !\PO-
luobčanům! - Je nebezpečno na forumbyť jen
vkročiti? Ať po domech, v divadlech, při hosti-

• Vzdal se veřejného působení.

24
nách vystupuje jako dobrý druh, věrný přítel,
střídmý host! - Ztratil povinnosti občanské?
Ať vykonává lidské! - Proto jsme se velko-
myslně· neuzavřeli do hradeb jediného města,
nýbrž vešli do styku s celým okrskem zem-
ským a vyznali, že vlastí je nám svět, aby bylo
možno dopřáti ctnosti širšího okruhu. Nemáš
přístupu na soudcovskou stolici, brání se ti
vstoupiti na řečniště nebo na sněm?
Ohlédni se za sebe, kolik široširých krajů
je ti otevřeno, kolik národů! Nikdy ti nebude
zatarasena tak veliká část, aby ještě větší ne-
zbývala.
Hleď však, aby tohle všecko nehylo tvou vi-
nou. Snad se totiž nechceš účastniti správy
obce jinak než jako konsul nebo prytan** nebo
velekněz nebo sufes·**? Jakže? Nechtěl bys
konati službu vojenskou, leda jako '\-Tchní ve-
litel nebo plukovník? I když jiní budou státi
v první řadě a tebe osud postaví na zad do zá-
lohy, bojuj odtud hlasem, povzbuzováním, pří­
kladem, odvahou!
I ruce uťaty maje nalezne v boji ten, jenž

• Rozuměj: jako naši spoluobčané, pyšní na to, že

žijí v Římě. - Další slova jsou vyznáním kosmopoli-
tismu školy stoické.
.. Titul nejvyšších úředníků v některých řeckýchměs­
tech, zvláště v Athénách•
••• Vlastně "soudce", nejvyšší úředník v Karthagině.

25
 V.
Zdaž můžeš nalézti bědnější stát nežli byl
athénský, když jej pustošilo třicet tyranů? Ti-
síc tři sta občanů, a to nejlepších, usmrtili; a
ani tím ještě nekončila, nýbrž sama se po-
puzovala jejich zuřivost. A v obci, v níž byl
areopag, nejváženější soud, v níž byl senát
a lid senátu podobný, shromažďoval se denně
ukrutný sbor katů, a neblahá radnice byla ty-
ranům malá. Mohla býti v lclidu ona obec,
v níž bylo tolik tyranů, kolik náhončích? Mys-
lím občanů nemohla se objeviti ani žádná na-
děje v opětné nabytí svobody, a proti takové
přesile zla neukazovala se možnost žádné po-
moci; vždyť kde měla- ubohá obec vzíti tolik
Harmodiů?*
Sokrates však žil uprostřed toho, zarmoucené
otce utěšoval, povzbuzoval zoufající nad stá-
tem a boháčům, bojícím se o své bohatství,
vytýkal pozdní lítost nad nebezpečnou lako-
tou; a těm, kdož jej chtěli napodobiti, dával
skvělý vzor, kráčeje svoboden mezi třiceti ty-
rany. Athény samy však jej ve vězení usmrtily:
svobody toho, jenž se byl posmíval bezpečné
smečce tyranů, svobodná obec nesnesla. Věz

• Harmodios, občan athénský, zabil r. 514 pře Kr.

Hipparcha, samovládce v Athénách, a tím zbavil vlast
tyranie.

27
tudíž, že i v pokořené obci mívá moudrý muž
příležitost vyznamenati se· a že v kvetoucí
i šťastné vládne zištnost, závist a tisíce jiných
nepravostí i beze zbraně. Podle toho tudíž, jak
se stát utváří, jak dovolí osud, tak se buď roz-
vineme, buď omezíme: na všechen způsob bu-
deme činní a nebudeme zaháleti, jsouce spou-
táni strachem.
Ba naopak - celým mužem bude ten, jenž
nezničí ani neskryje ctnost, byť i nebezpečí
odevšad hrozila, byť kolem něho řinčely zbra-
ně a okovy. Neboť byť se i chránil, nemusí se
pohřbíti.·
Jak se domnívám, byl to Curiu s Dentatus, ••
jenž říkával, že by raději chtěl býti mrtev než
mrtev žíti. Vrcholem zla jest odejíti z počtu
živých dříve, než umřeš.
Ale bude třeba hleděti, abys, dostaneš-li se
do méně vlídné doby ve státě, oddával se více
klidu a vědám, ahys právě tak jako za nebez-
pečné plavby občas zamířil do přístavu: ne-
čekej, až tě poměry propustí, nýbrž odluč se
od nich sám!

* Z několika variantů místa v originále porušeného

držím se čtení Lipsiova: Non enim debet servantem se
obruere.
** Římský konsul, vítěz nad králem Pyrrhem u Be-
neventa (r. 275 př. Kr.). C. Dentatus byl muž příkladné
poctivosti, střídmosti a neúplatnosti.

28
 VI.
Budeme musit zpytovati nejprve sami sebe,
potom úkoly, jež podstoupíme, konečně ty,
k vůli nimž nebo s nimiž budeme pracovati.
Především nutno jest odhadnouti sám sebe,
poněvadž obyčejně se nám zdá, že dovedeme
více než dovedeme: jeden pochybí přílišnou
důvěrou ve svou výmlUVDost, druhý svému ma-
jetku uloží více, nežli by mohl snésti, třetí zas
zničí své slabé tělo namáhavou službou.
U jedněch se ostýchavost málo hodí k ob-
čanským zaměstnáním, která vyžadují smě­
lého čela; nepoddajnost druhých neuzpůsobu­
je ke dvoru; někteří neovládají své zlosti a
jakákoli nevole strhává je k nerozvážným slo-
vům; jiní se nedovedou opanovati ve svém
vtipkování a nezdrží se nebezpečných žertů:
těmto všem je klid prospěšnější nežli veřejné
působení; prudká a popudlivá povaha ať se
vystříhá svodů k upřímnosti, jež by mohla
uškoditi.
Dále máme odhadnouti i to, do čeho se
dáváme, a změřiti své síJy s věcmi, o něž se
hodláme pokusiti; neboť vždycky musí pracu-
jící míti více síJy nežli žádá práce: břemena,
která jsou nad sílu nesoucího, jistě jej srazí
k zemi.
Mimo to neb)'Vají některá zaměstnání ani

29
tak veliká jako spíše rozrůstavá* a přinášejí
s sebou mnoho jiných prací; i těm se nutno vy-
hýbati, z nichž v~nikne nové, mnohonásobné za-
městnání, jakož i nedávati se do takového, z ně­
hož není volného odchodu. Je třeba se chopiti
těch, jimž bys mohl učiniti konec nebo aspoň
v něj doufati, a zanechati oněch, která se prací
rozrůstají a nepřestávají tam, kde si ustanovíš.

VII.
Obzvláště je potřebí též správného výběru
lidí, zdali jsou hodni, abychom jim věnovali
část svého života, zdali jim prospěje oběť na-
šeho času; vždyť někteří nám naše služby kla-
dou ještě za dluh. Athenodoros praví, že by ani
na oběd nešel k tomu, kdo by mu za to nebyl
nijak zavázán; myslím, že chápeš, že tím méně
byl by šel k těm, kteří přátelské služby vyrov-
návají pozváním ke stolu, kteří počet jídel po-
važují za počet darů, jako by jiným na počest
byli nestřídmí; odejmeš-li jim svědky a divá-
ky, nebude je tčšit domácí kuchyně. Je třeba
uvážiti, zdali se tvá povaha lépe hodí k veřejné
činnosti či ke klidnému studiu a přemýšlení,
a přikloniti se tam, kam tč vede převaha na dá-

• V originále "fecunda". výraz pro svou praegnant-

nost těžko přeložitelný.

30
ní. Isokrates násilím odvedl z náměstí efora, •
domnívaje se, že je způsobilejší ke spisování
dějepisných pamětí; neboť znásilněné vlohy
zklamávají; vzpírá-li se povaha, bývá námaha
marná.
Avšak nic neblaží ducha tak, jako věrné a
milé přátelství. Jaké to štěstí, kde jsou srdce
připravena, aby do nich bezpečně vniklo vše-
liké tajemství, jejichž spoluvědomí hy ses mé-
ně bál než svědomí vlastního, jejichž řeč by
ztišila starost, mínění přineslo radu, veselost
zaplašila zármutek i sám pohled potěšil! Za ně
arciť, pokud možno, vybéřeme si jen lidi prosté
náruživostí; neboť neřesti se plíží, přeskakují
na každého v blízkosti a už svým dotekem ško-
dí. Proto jako za moru musíme dbáti, abychom
si nesedli k osobám již zachváceným a rozpále-
ným nemocí, protože se vydáme v nebezpečí
a již samým dechem onemocníme: tak při vol-
bě povah svých přátel se vynasnažíme, aby-
chom si zvolili muže co nejméně poskvrněné.
Počátek nemoci je styk zdravého s nemocným.
Ale tím ti nepředpisuji, ahys nenásledoval nebo
k sobě nepřipoutával nikoho, leda mudrce;
vždyť kde nalezneš toho, jejž po tolik století
hledáme? Nejlepším ti budiž nejméně špatný!

'" Eforos byl vysoký úředník ve Spartf; měl ml)((

EOudní i vojenskou.

31
 r Stěží bys měj možnost šťastnějšího výběru,
kdybys hledal dobré mezi Platony, Xenofonty
a oním proslulým dorostem sokratovského pě­
stční, nebo kdyby ti bylo možno žíti v době
Catono"vě, * která zrodila přemnoho hodných
toho, aby se narodili v století Catonově (avšak
též mnoho horších než kdykoli jindy a strůjce
největších zločinů); neboť obého druhu lidí
bylo potřebí, aby Cato mohl býti pochopen:
musil míti i dobré, jichž pochvaly by si dobyl,
i zlé, proti nimž by zkusil svou moc. Nynívšak,
za takového nedostatku dobrých, budiž volba
méně vyběravá! Obzvláště však varuj se mr-
zoutů a těch, kteří pro všecko bědují, jimž jest
vítán kde jaký podnčt k nářkům. Byť i takový
člověk měl stálou věrnost a příchylnost, přece
nepřítelem klidu bývá druh přestrašený a při
všem sténající.

VIII.
Přejděme k majetku, největšímu zdroji lid-
ských trampot; neboť srovnáš-li všecko ostat-
ní, čím b)'Váme sužováni, totiž úmrtí, n"emoci,
obavy, snášení bolestí a námah -- s trampota-
mi, které nám způsobuji naše peníze, tato část
• Míněn Cato starší, řečený Censorius (býv. censor)
vzor starořímské poctivosti a přísných mravů; zemřel
r. 149 př. Kr.

32
bude míti velikou převahu. Pročež je třeba po-
vážiti, oč menší boleFlt je nemíti nežli ztratiti;
poznáme, že v chudobě bývá o to méně muk,
oč méně možností ztrát. Neboť mýlíš se, jestli-
že se domníváš, že bohatí snášejí ztráty zmuži-
leji; stejnou bolest působí rána největším i nej-
menším tělům. Bion * vtipně praví, že pleša-
tým je stejně nepříjemné jako vlasatým, t.rhá-
me-li jim vlasy. Totéž věz i o chudých a boha-
tých, že "mají stejné trápení: neboť jedněm
i druhým přirostly peníze k srdci a bez bolesti
nemohou býti vzaty. Snesitelnější však, jak
jsem řekl, a snadnější jest nenabývati nežli
ztratiti; a proto uvidíš, že veselejší jsou ti, kte-
rých si Štěstěna nepovšimla, nežli ti, které o-
pustila.
To pochopil Diogenes, ** muž neobyčejného
ducha, a způsobil, že mu nic nemohlo b}'"t vza-
to. Nazvi si to chudobou, bídou, nouzí, - dej
tomu bezstarostnému stavu jakékoliv potupné
jméno: uvěřím, že tento není šťasten, až mi na-
jdeš někoho jiného, jemuž by se nic nemohlo
ztratit. Buď se mýlím já, nebo věru královské
jest býti mezi lakomci, podvodníky, lupiči a
zloději jediným, jemuž nemožno uškoditi. Po-

• Řecký filosof. kynik, proslulý jízlivým vtipem a po-

směšky; žil v III. stol. př. Kr .
•• Pověstný kynik, současník Alexandra Velikého
(IV. stol. př. Kr.).

33
 ,
chybuje-li kdo o štěstí Diogenově, muze po-
chybovati rovněž o stavu nesmrtelných bohů,
zdali snad žijí málo blaženě proto, že nemají
ani statků, ani zahrad, ani lánů polí, nákladně
obděl~vaných osadníky z ciziny, ani ohrom-
ných lichvářských zisků na foru. Nestydíš se,
ať kdokoliv jsi, hleděti s úžasem na bohatství?
Nuže, pohleď na svět; uvidíš bohy nahé, všecko
rozdávající, nic nemající. Považuješ za chudá-
ka či za muže podobného bohům nesmrtelným
toho, jenž se vyprostil ze všeho náhodného?
Či nazýváš šťastnějším Pompejova propuštěn­
ce Demetria, který se nestyděl býti bohatší než
Pompejus? Jako vojevůdci počet vojska, tak
jemu býval denně hlášen počet otroků, kdež-
to by mu již dávno bohatstvím byli měli být
dva mladší otroci a trochu prostornější komůr­
ka! Diogenovi však uprchl jediný otrok, a ne-
stálo mu za to přivésti jej zpět, když mu ho
ukazovali. "Bylo by hanebné," řekl, "aby Ma-
nes mohl žíti bez Diogena, Diogencs bez Ma-
na nemohl." Zdá se mi, že tím řekl: "Hleď si
svého, osude, u Diogena není už nic tvého.
U tekl mi otrok? Nikoli, - odešel jako svobod-
ný." Služebnictvo žádá šat a výživu, je třeba
pečovati o břicha nejh1tavějších tvorů, je nut-
no kupovati šatstvo, hlídati tolik dravých ruk
a užívati služeb lidí skuhrajících i proklínají-
cích ..•

34
 Oč šťastnější je ten, kdo nikomu není ničím
povínován, leda tomu, komu nejsnáze odepře,
sobě! Ale protože všichni nemáme tolik síly,
máme alespoň omezovati svůj majetek, aby-
chom byli méně vystaveni ranám osudu. Schop-
nější jsou ve válce ona těla, která se mohou
směstnati do své zbroje, nežli ta, kt.erá pře­
čnívají a vlastní velikost je vystavuje ranám;
nejlepší míra peněz je ta, která ani neupadá
v chudobu, ani není chudoby příliš vzdálena.

IX.
Ale tato míra bude se nám líbit.i, jestliže se
nám nejprve zalíbí prostota, bez níž ani žádné
bohatství nestačí, ani žádný palác není dost
prostraný, zvláště když pomoc je na blízku a
sama chudoba může se přispěním střídmosti
proměniti v bohatství. Zvykejme si vzdalovati
od sebe nádheru a oceňovati užitek věcí, ni-
koliv okrasy. Pokrm ať slouží k ukojení hladu,
nápoj žízně a smyslná žádost ať bují, jen po-
kud nutno. Učme se náležitě užívati svých
údů a šat i pokrm upravovati nikoli podle 'no-
vých vzorů, nýbrž tak, jak nám radí mravy
předků. Učme se zvyšovati zdrželivost, ome-
zovati rozmařilost, krotiti okázalost, mírniti
hněv, lhostejnýma očima hleděti na svou chu-
dobu, ctíti střídmost, - (i když se mnozí hu-

35
dou styděti, že se v tom podobají prostému
lidu), na ukojení přirozených potřeb užívati
prostředků laciných, bezuzdné naděje a mysl
do budoucna číhající míti jako vokovech a
usilovati o to, abychom bohatství požadovali
spíše na sobě nežli na osudu!
Nikdy nemůže tak veliká nestálost a nepří­
zeň osudu býti odvrácena tak, aby velká část
bouří nenarážela do tčch, kdož napínají veliké
plachty; proto je nutno omeziti se na úzký pro-
stor, aby střely padaly do prázdna; z té příčiny
se někdy i vyhnanství a pohromy staly lékem
a lehčími protivenstvími byly vyléčeny těžší
choroby. Jestliže mysl málo dbá dobrých na-
učení a mírněji nemúže býti vyléčena, proč by
se jí nepomohlo, vezme-li se jí na pomoc chu-
doba, hana i zkáza majetku, postaví-li se zlo
proti zlu? Zvykejme si tudíž, abychom dovedli
stolovati bez velké společnosti, dáti si sloužiti
menším počtem otroků, šaty si opatřovati jen
na to, nač byly vynalezeny, a bydliti skromně­
ji! Nejenom v běhu a v závodu v cirku, nýbrž
i na této životní dráze je třeba zahýbati spíše
dovnitř. * I náklad na studia, náklad nejušlech-
tilejší, má potud oprávnění, pokud míru. Nač
nes četné knihy a knihovny, jichž majitel za
• V římském cirku stála uprostřed závodiště zeď,
kterou bylo nutno objeti; šlo tudíž o to, aby ji závodník
objel co možná malým obloukem, zahnutím dovnitř.

36
celý život sotva názvy přečte? Spousta jich
učícího obtěžuje, nepoučuje, a mnohem lépe
jest, abys se oddal několika málo spisovatelům,
než abys v mnohých těkal.
Čtvřicet tisíc knih shořelo v Alexandrii;· ať
si ji~ý pochválí tuto knihovnu jakožto nej-
krásnější památník královského bohatství, ja-
ko učinil T. Livíus, který praví, že to bylo zna-
menité dílo královského vkusu i péče.
Nebyl to vkus ani péče, nýbrž vědecký pře­
pych, ba ani ne vědecký, protože jich nena-
hromadili*'" pro vědu, nýbrž na podívanou,
jako přemnohým, nemajícím ani školáckých
vědomostí některého otroka, bývají knihy ne
pomůckami ke studiu, nýbrž okrasou jídelen.
Proto nechť se opatřuje tolik knih, kolik sta-
čí, ale nic na ozdobu.
"Důstojnější však," namítneš, "je toto vy-
dání, než kdyby byli promarnili peníze v ko-
rintských vázách a malbách." Špatné je všu-
de, co je upřílišené.
Proč byl:i promíjel člověku, jenž slídí po skří­
ních z citrového dřeva··· a slonoviny, shání
díla buď neznámých nebo bídných spisovatelů
a mezi tolika tisíci knih zívá, člověku, jemuž
• R. 47 př. Kr., za obléhání Caesarova.
•• Králové .
••• Z afrického stromu zvaného citrus (Thuia orien-
talis L.), z jehož dřeva byl vyráběn přepychový nábytek.

37
se nejvíce líbí hřbety· a tituly vlastních knih?
II největších zahalečú uvidíš tedy všecky knihy
řečnické a dějepisné přihrádky I!-akupené až do
stropu; vždyť už i v koupelnách a v lázních
skvostně se zařizuje knihovna jako nezbytná
ozdoba domu! Odpustil bych jistě, kdyby to
vznikalo z přílišné dychtivosti po vědách; ale
nyní se tato vybraná díla úctyhodných mužů,
ozdobená jejich obrázky, pořizují jen na odiv
a na výzdobu stěn.

x.
Ale snad j si se dostal do něj aké životní nesná-
ze a buď ve veřejném, buď v soukromém ži-
votě hodil tobě, nic netušícímu, osud na krk
smyčku, kterou nemůžeš ani rozvázati, ani pře­
trhnouti. Pomysli na to, že ti, kdož jsou na no-
hou spoutáni, zprvu těžce snášejí břemena a
překážky nohou; potom však, jakmile si umíní,
že jich nebudou proklínati, ale snášeti, nutnost
učí nésti je zmužile, zvyk snadně. V každém
způsobu života nalezneš potěšení, zotavení ira-
dosti, budeš-li chtíti považovat nehody spíše
za nepatrné nežli dělati si je protivnými. Po
žádné stránce nám příroda neprokázala lepší
služby než tím, že vědouc, k jakým bědám se
• Překládám latinský výraz ..frontes" takto, ač
vlastně znamená okraje svitků, bohatě zdobené.

38
rodíme, vynalezla zvyk jakožto ulehčení po-
hrom, spřátelujíc nás rychle i s věcmi nejho-
lestnějšími. Nikdo hy nevydržel, kdyhy trvání
věcí nemilých mělo touž sílu jako první ná-
raz. Všichni jsme k osudu připoutáni: okov
jedněch je zlatý a volný, druhých krátký a re-
zavý; ale jaký rozdíl? Týž žalář svírá všecky,
a spoutáni jsou i ti, kdož spoutali, -leč že hys
okov na levici· považoval za lehčí. Jednoho
spoutávají vysoké hodnosti, jiného bohatství;
jedny tísní urozenost, druhé nízký původ; jed-
ni mají nad hlavou cizí moc, druzí svou vlast-
ní"; jedny drží na témž místě vyhnanství,
druhé úřad kněžský: celý život jest otroctví.
Pročež je třeba zvykati svým poměrům, co
nejméně si na ně naříkati a chápati se toho, co
mají v sobě příjemného. Nic není tak trpkého,
aby v tom klidná mysl nenalezla útěchy. Umě­
ním měřičovým často i nepatrné prostory po-
skytly místa k mnohým účelům a správné roz-
dělení učiní obytnými i několik stop země. V ne-
snázích beř na radu rozum: i kruté věci mohou
h)''ti zmírněny, stísněné uvolněny, a břemena
méně tíží ty, kteří je nesou obratně.
Mimo to nesmíme žádostem příliš povolo-
vati, nýbrž dovolujme jim jen malinko se roz·
• Vězeň u Římanů míval pouto (řetěz) na pravé ruce,
jeho strážce na levé .
•• T. j. moc čili poručnictví svých nezkrotnýchžádostí.

39
běhnouti, poněvadž se nedají spoutati úplně.
Zanechajíce toho, co buď nemůže bi"t splněno,
buď jen ncsnadno, usilujme jen o to, co je
bUzké a naší naději dostupné, ale vězme, že
všecko je stejně bezvýznamné, zevně sic ma-
jící různé tvářnosti, uvnitř stejně nicotné. A
nezáviďme stojícím výše: co se zdálo vyvýšené,
je příkré·. Ti však, které nepříznivý osud po-
stavil na místo nebezpečné, bezpečnější hudou,
strhnou-Ji pýchu s úřadu již svou povahou pyš-
ného a sníží-li osud svůj co budou moci nejvíce.
J sou ovšem mnozí, jimž nezbytně je setrvati
na svém společenském vrcholu, s něhož nemo-
hou dolů, leda pádem; ti však ať dosvědčují,
že to právě jest jim břemenem největším, pro-
tože jsou nuceni býti jiným na obtíž, a že ne-
jsou povýšeni, nýbrž do výše připoutáni. Ať
spravedlností, mírností, vUdností a štědrou i do-
brotivou rukou chystají si k šťastnému pádu
pomůcky, na něž spoléhajíce mohli hy býti
klidnější ve svém vrátkém postavení. Ale nic
nás před tímto koUsáním mysli nezabezpečí
tak, jako když si vždycky sami stanovíme ně­
jakou mez svého riístu a nedopřejeme osudu
rozhodnouti, kdy má přestati; ale sami" ať se
• Proto lze odtud snadno spadnouti .
.. T. j. lidé ctižádostiví. (Je možný i druhý i třetí vý-
klad; místo je totiž v lat. textu porušeno a variantů je
několik.)

40
napomínají, aby se zastavili už daleko před
nejsmělejší tužbou; i takto budou nějaké tou-
hy podněcovati ducha, ale omezeny jsouce ne-
strhnou ho v nekonečno a v nejistotu.

XI.
Tato má řeč týká se jen lidí nedokonalých,
prostředních a slahých, nikoli mudrce. Tomu
není třeba kráčeti bázlivě ani nejistě; neboť
má takovou důvěru v sebe, že neváhá posta-
viti se proti osudu a nikde mu neustoupí; a
nemá, kde hy se ho bál, protože nejenom otro-
ky své, majetek a hodnost, nýbrž i tělo své i oči
i ruku a vše, co může život učiniti dražším, ba i
sebe sama počítá mezi věci nestálé, žije takřka
jako sobě propůjčený, jsa hotov bez zármutku
vrátiti těm, kdož jej budou žádati nazpět. Ale
není sám sobě bezcenný proto, že ví, že sobě
nenáleží, nýbrž všecko bude konati tak bedli-
vě a tak obezřele, jako svědomitý a ctihodný
muž opatruje to, co bylo svěřeno jeho poctivo-
sti. Kdykoli však bude vyzván odevzdati, ne-
bude se příti s osudem, nýhrž řekne mu: "Díky
činím za to, co jsem spravoval a měl; obdělá­
val jsem sice majetek tvůj za veliké nájemné,
ale protože pot,Oučíš, postupuji ti jej rád a ochot- .
ně. Chtěl-li bys snad, abych i nadále měl něco
tvého, ponechám si i nyní; pakli jinak libo,-já,

41
hleď, sth'hro zpracované i peníze,· dům i če­
leď svou vracím a odevzdávám." Požádá-li pří­
roda o to, co nám předtím svčřila, řekneme
též jí: "Vezmi si zpět ducha, a to lepšího nežli
jsi dala; nezdráhám se, nevzpírám. Ochotně
jsem ti zde připravil, co j si dala nevědoucímu"
- vezmi si!" Co těžkého jest vrátiti se, odkud
jsi přišel? Špatně žije, kdo neumí dobře ze-
mříti. Pročež třeba především této věci odníti
cenu a počítati život mezi služby otrocké. "Zá-
pasníky v cirku," dí Cicero, "nenávidíme, jest-
liže vším způsobem usilují zachrániti si život;
přejeme jim, projevují-li pohrdání jím." Věz,
že totéž se přihází nám; neboť často příčinou
smrti bývá - umírati bázlivě.
Osud, jenž si s námi hraje, praví: "Nač bych
tě šetřil, bídný a bázlivý tvore? Tím více bu-
deš zraněn a pobodán, že nedovedeš nastaviti
šíji. Déle však žíti a snáze umírati budeš ty,
jenž ránu mečem přijímáš ne s šíjí vzpurnou,
ne s rukama vzepřenýma, nýbrž zmužile."
Kdo se bude báti smrti, nikdy nic pro živého
člověka nevykoná." • Avšak kdo ví, že mu to

• Factum signatumque argentum .

•• T. j. ještě děcku bez rozumu. (V originále nena-
podobitelně krásná věta: Paratum habes a volente,
quod non sentienti dedisti.)
... V ori/!:inále: pro vivo homine, t. j. co má za své-
ho života vykonati.

42
bylo určeno hned při početí, bude žíti podle
smlouvy a zároveň touž silou ducha způsobí,
že mu nic z toho, co se stává, nebude nenadálé.
Neboť tím, že do budoucna předvídá vše, což-
koli se může státi, zmírní nárazy všeho zla.
Ty nepřinášejí nic nového připraveným a oče­
kávajícím; bezstarostným však a těm, kdož se
ohlížejí jenom po štěstí, stávají se bolestnými.
Neboť nemoc, uvěznění, zřícení domu, oheň,
nic z toho všeho není nenadálé: věděl jsem přec,
do jak bouřlivého příbytku mě příroda uzavře­
la. Tolikrát v mém sousedství vzkřikli·, to-
likrát práh můj míjela pochodeň a svíce, ne-
sená před mrtvolou předčasně zesnulého; čas­
to zpovzdálí zazněl rachot řítící se budovy;
mnohé z těch, jež se mnou sdružilo forum, rad-
nice nebo hovor, urvala noc, a k přátelství spo-
jené ruce roztrhla rakev .••
Či bych se divil, že někdy i na mne přikvačí
nebezpečí, jež stále chodívala kolem mne? Je
velké množství lidí, kteří hodlajíce podnik-
nouti plavbu, nemyslí na bouři. Při dobré věci
nebudu se nikdy hanbiti za rádce. Publius,"
výraznější nežli jiní spisovatelé tragedií i ve-
seloher, když totiž zanechá fraškovitých po-
šetilostí a vtipů, vděčících se poslední řadě di-
• Že ně~ zemřel.
•• Pubhus (vlastně PubliIius) Syrus, lat. básník v I.
st. pře Kr., autor cenných a hlubokých zásad a sentencí.

43
váků, praví mezi mnohými výroky, jadrnější­
mi než bývá obvykle nejen v slohu komedií,
ale i tragickém, také toto:
"Každému se může státi to, co může ně­
komu.',
Vštípí-li si kdo toto do srdce a bude hleděti
na cizí nehody, jichž bývá denně ohromný po-
čet, tak, jako by i k němu měly volnou cestu,
vyzbrojí se mnohem dříve, než bude napaden.
Na snášení nebezpečí se mysl pozdě vyzbrojuje
po nebezpečích. "Nemyslil jsem, že se toto sta-
ne, nikdy bych byl nevěřil, že se to přihodí."
Proč však ne? Které je bohatství, za nímž by
vzadu neklusala nouze a hlad a žebrota? Které
důstojenství, za jehož nachovou togou·, au-
gurskou berlou a patricijským řetězem by v zá-
pětí nešla bída, vyhnanství, veřejný posměch,
tisícerá hana a svrchované opovržení? Které
jest království, pro něž by nebyla uchystána
zkáza, rozdupání, vetřelec i kat? A tyto věci
nebývají od sebe vzdáleny o velké časové me-
zery, nýbrž malá hodinka dělívá trůn a cizí
kolena.··
Věz tedy, že každé postaveníjevrátké, a vše,
co na leckoho přikvačí, může přikvačit i na
• Vlastně: nachem lemovanou; směli ji nositi jen
senátoři a vyšší úředníci .
.. T.j. kolena vítěze, k nimž se plazil poražený, trůnu
zbavený král. žádaje aspoň o záchranu holého života.

44.
tebe. Jsi bohat? Snad bohatší nežli Pompejus?
Když mu Gajus, * dávný jeho příbuzný a ne-
dávný přítel, otevřel palác Caesarův, aby za-
vřel svůj, neměl ani chleba a vody: ten, jenž
byl majetníkem tolika řek, na jeho území pra-
menících i ústících, žebralo kapku vody! Hla-
dem a žízní zahynul v paláci příbuzného, zatím
co jemu, hladovějícímu, dědic chystal slavnost-
ní pohřeb.
Zastával jsi nejvyšší úřady? Snad tak veliké
nebo tak neočekávané jako Sejanus?**
Téhož dne, kdy ho senát vedl v čestném
průvodu, lid jej roztrhal na kusy: z muže,
jejž bohové i lidé zahrnuli vším, čím mohl
být zahrnut, nezůstalo nic, co by odvlekl
kat.
Jsi králem? Neukáži ti na Kroisa, jenž na
rozkaz vystoupil na svou hranici i hasnouti ji
viděl, přeživ nejen své království, ale i svou
smrt.
Neukáži na Jugurthu, jejž římský lid v témž
roce, kdy se ho bál, měl za podívanou. Ptole-
maia, krále afrického, i armenského krále Mith-
ridata viděli jsme mezi strážemi Gajovými:
jeden byl poslán do vyhnanství, druhý si přál
• Gajus CaIigula, římský císař proslulý svými ukrut-
nostmi. vládl--ed r. 37-41 po Kr.
•• Velitel osobní stráže císaře Tiberia, mocný a u-
krutný pletichář.

45
být propuštěn pod lepšÍ ochranou. Jestliže*
při tak veliké vratkosti osudu, v němž všecko
se točí vzhůru dolů, nemíníš, že se stane vše,
co se může státi, vydáváš se v moc neštěstí:
je zlomí jenom ten, kdo je předvídá.

XII.
S tím v souvislosti bude, abychom se ne]opo-
tili s věcmi zbytečnými nebo zbytečně, to jest,
abychom nebažili po tom, čeho nemůžeme do-
sáhnouti, nebo abychom dosáhnouce t,oho, s ve-
likou hanbou, pozdě nepoznali_marno~t sYÝ.l!~_ .
. přání, .to jest, aby marná námaha nebyla bez
úspěchu nebo úspěch nestojící za námahu; ne-
boť z toho obyčejně vzniká zármutek, jestliže
se buď věc nezdaří, nebo stydíme-li se za vý-
sledek.
Je třeba omeziti pobíhání, jaké bývá u veli-
ké části lidí, těkajících po domech, divadlech
a náměstích: nabízejí se k službám pro jiné,
tváříce se, jako by stále něco dělali. Zeptáš-li
se někoho z nich, když vychází z (lomu: "Kam
pak? Co zamýšliš?" - odpoví ti: "Nevím vě­
ru; ale něco uvidím, něco budu dělat." Pobí-
• Král mauretánský Ptolemaios zavražděn cestou do
vyhnanství, Mithridates uvržen nejprve do vězení, na
čas propuštěn, ale později rovněž zabit (na rozkaz CÍ-
saře Galby).

46
 hají hez cíle, hledajíce zaměstnání, ale nedělají,
co si umíní, nýhrž nač padnou; hěhají neroz-
myšleně a hezúčelně, jako po křovinách lezou-
cí mravenci, kteří se daremně prohánějí na
vrcholek stéhla a odtud zas dolů.· Jim po-
dohný život vedou přemnozí, jichž práci hy-
10 hy možno právem nazvati neúnavnou nečin­
ností; polituješ některé, hěžícÍ jako k ohni: tak
vrážejí do chodců, padají a srážejí jiné, třeha­
že hěží jen, ahy pozdravili někoho, kdo jich na-
vzájem nepozdraví, neho ahy doprovodili ra-
kev někoho neznámého neho k soudu člověka
často se soudícího, k zásnuhám ženu často se
zasnuhující, - a provázejíce nosítka místy je
i nosívají. Vracejíce se potom zhytečně unaveni
domů, přísahají, že sami nevědí, proč vyšli
z domu, kde hyli, a nazítří hudou pobíhat zase
tak. ~ročež..~~~~, á námaha ať má nějaký cíl, ať
někam směřuje. ~
-···Ne~el)y·přiČin ·vost hnala starostlivé, - to
jen klamné představy štvou nerozumné lidi;
nehoť ani takoví lidé nehnou se bez nějaké na-
děje, ale vábí je zdání nějaké věci, o jejíž nico-
tě jich zaslepená mysl nestačí přesvědčiti. Týmž
způsobem nicotné a malicherné příčiny vodí-
vají po městě každého z těch, kteří vycházejí
jenom proto, aby rozmnožili dav; takového

* Příměr jistě pochybený!

'--
47
člověka, ač nemá nic na práci, už ranní úsvit
vyhání z domu; a když nadarmo klepal na dve-
ře mnohých občanů a pozdravil- sluhy· , byv
předtím už mnohými odmítnut, nikoho ze
všech nenachází doma tíže než sebe. S tímto
zlozvykem souvisí též ona ošklivá nectnost,
poslouchati a vyzvídati novinky z veřejného
i soukromého života, a zasvěcenost do mno-
hých věcí, jež není bezpečno ani vyprávěti,
ani poslouchati.

XIII.
Míním, že tím se řídě učil Demokritos takto:
"Kdo chce žíti klidně, ať ani v soukromí, ani
na veřejnosti mnoho nekoná" - míně ovšem
věci zbytečné; neboť jsou-li to nutné věci, je
třeba i soukromě i veřejně konati nejen mnoho,
nýbrž nesmírně mnoho. Avšak tam, kam nás
žádná vážná povinnost nevolá, zastavme vše-
cku svou činnost; neboť kdo mnoho věcí pro-
vozuje, vydává se v moc osudu. Nejjistější jest
zakoušeti ho zřídka, avšak stále na něj mysliti
a nic si neslibovati ve příčině jeho spolehlivosti;
říkejme tudíž: Podniknu plavbu, nepřihodí-li
se něco, stanu se praetorem, nepostaví-li se
• Nomenclatores; ti ohlašovali svým pánům jména
těch, kdož přicházeli ráno je pozdravit, t. j. navštívit
a poklonit se.
mi něco v cestu, podnik se mi zdaří, ačli mi ho
něco nepřekazí. Z té příčiny říkáme, že mudrci
se nic nepřihází mimo očekávání: nevyjímáme
ho z lidských nehod, nýbrž z omylů; ani jemu
se nedaří všecko tak, jak chtěl, ale jistě, jak
myslil; především však pamatoval, že něco
může zmařiti jeho úmysly. Jistě však mírněji
se mysli naší dotýká bolest ze zklamané touhy,
jejíhož zdaru jsi si najisto nevěstil.

XIV.
Musíme se též státi povolnými, tak ahychom
příliš nelpěli na svých předsevzetích; přejděme
k tomu, k čemu nás zavede náhoda, a nehojme
se ani změny záměru ani postavení, jen když
nás nezachvátí nestálost, nectnost,' která je
největší nepřítelkyní našeho klidu. Neboť jak-
koli neústupnost jc jistě mrzutá a bídná, ježto
jí osud často něco vyrve, nCl'ltálost nikde se ne-
ovládající je přece obtížnější. Obojí bývá ne-
přítelem klidu: nemoci nic změniti i nic sná-
šeti. Na všechen způsob budiž duše odvrácena
ode všeho vnějšího a pohřížena v sebe: sobě ať
důvěřuje, v sobě se taduje, svého blaha ať si
hledí, ať se vzdálí co nejvíce ode všeho cizího a
přimkne se k sobě, ať nevnímá ztrát a na dob-
rou stránku si vykládá i protivenství! Když
našemu Unonovi bylo oznámeno ztroskotání

49
lodi, když slyšel, že všecek jeho majetek se po-
topil, řekl: "Osud mne vybízí, abych volněji
filoRofoval." - Filol'ofu Theodorovi* vvhrožo-
val tyran smrtí, a to bez pohřbení. "Tti máš,"
dí filosof, "v čem si libuješ: mírka krve je v mo-
ci tvé; neboť co se pohřbení týká, ó, jak jsi
zpozdilý, domníváš-li se, že mi záleží na tom,
zdali zhniju nad zemí či pod zemí!"
Když se byl Canus Julius, muž nad jiné zna-
menitý, jehož obdivu nevadí ani to, že se na-
rodil v našem století, dlouho hádal s Caligu-
10u a když jemu odcházejícímu onenFalaris"
řekl: "Ať se snad neutěšuješ bláhovou nadějí,
- rozkázal jsem už odvésti tě na smrt", Ca-
nus odpověděl: "Děkuji ti, milostivý vladaři!"
J sem v rozpacích, co tím mínil, neboť se mi na-
skytuje mnoho výkladů. Chtěl tyrana pohaněti
a ukázati, jak ukrutná je vláda, za níž smrt
byla dobrodiním? Či mu tím vytkl každodenní
šílenství? (neboť děkovávali i ti, jichž děti byly
usmrceny a statky uloupeny). Ci přijal smrt
rád, jako vysvobození? Ať to bylo cokoli, od-
pověděl velkodušně. Někdo snad řekne: "Ga-
jus Caligula přece mohl potom naříditi, aby
zůstal na živu." Toho se Canus nebál; bylať

• Učitel filosofa Biona; žil kolem r. 300 př. Kr•

•• Tyrltn sicilský, proslulý svou ukrutností tak, že
se jeho jméno stalo obecným názvem lidí krvelačných
a bezcitných; zde místo: Caligula.

50
známa Gajova rozhodnost v takových rozka-
zech. - Věříš-li, že onen prožil následujících
deset dní až do své popravy bez jakéhokoli zne-
p()~:.>jení? Není víře podobno, co onen muž
pravil, co dělal, jak byl klidný. Hrál v kamén-
ky·, když setník, .redoucí zástup odsouzených
na smrt, kázal i jemu se vzchopiti. Byv zavo-
lán, spočítal kaménky a řekl spoluhráči : "Hleď,
ať po mé smrti nelžeš, že jsi vyhráli" Potom
pokynuv setníkovi pravil: "Budeš svědkem, že
mám o jeden víc." Myslíš, že si Canus na onom
prkénku hrál? Posmíval se··. Smutni hyli přá­
telé, majíce ztratiti takového muže. "Pročjste
smutni?" řekl. "Vy přemýšlíte, zdali jsou duše
nesmrtelné; já to budu věděti hned." Nepřestal
hledati pravdu a míti svou sml1: za podnět k fi-
losofickému badání. Doprovázel ho jeho filosof
a nebyl už daleko pahorek, na němž se Caesaru,
bohu našemu, denně přinášela oběť. I ptal se
filosof: ,,0 čem nyní, Cane, přemýšlíš? Jaké jsi
mysli ?" - "Umínil jsem si," odpověděl Canus,
"že v onom nejrychlejším okamžiku budu po-
zorovati, zdali duše pocítí, že vycházÍ;" a slíbil,
že vyzkoumá-li něco, obejde přátele a oznámí
jim, jaký je stav duší. Ejhle klid uprostřed
bouře, ejhle nesmrtelnosti hodný duch, jenž
při onom posledním kroku zpytuje vycházející
• Latrunculi, hra podobná asi našemu šachu •
.. V originále slovní hříčka: lusit - inlusit.

"\ 51
duši a nejen až do smrti, nýbrž i ze samé smrti
se něčemu učí! Nikdo déle nefilosofoval. Ne-
bude kvapně pominut tento veliký muž, hodný
tohoto názvu i po dobré úvaze: zachováme tě
věčné památce, nejskvělejší duchu, významná
oběti Gajova krvavého řádění!·

xv.
Ale nic neprospívá odstraniti příčiny smutku
jen v životě soukromém; zmocňuje se nás totiž
někdy nenávist k celému lidskému pokolení.
Když povážíš, jak vzácná jest bezúhonnost,
jak neznámá poctivost a sotva kdy, leda pro-
spívá-li, i věrnost; že se vynořuje spousta to-
lika se zdarem páchaných zločinů a ctižádost,
která se až do té míry už neudržuje ve svých
mezích, že se svou mrzkostí blvská: duch hrou-
ží se v noc, a jako by už byly vYhlazeny ctnosti,
jichž ani není možno se nadíti ani míti je nepro-
spívá, nastává tma. Pročež musíme se uchýliti
k tomu, aby se nám všecky neřesti davu jevily
ne jako odporné, nýbrž směšné, a raději napo-
dobujme Demokrita nežli Herakleita**. Tento
totiž plakával, kdykoli vyšel na ulici, onen se
smával; tomuto se všecko, co konáme, zdálo
• Překládám volně: Caianae cladis magna portio!
.. ŘeCký filosof, pessimista z ionské školy; žil kolem
r. 500 př. Kr.

52
 bídou, onomu fraškou. Máme si tedy všecko u-
lehčiti a nésti s klidnou myslí: lidštější jest ži-
votu se vysmívati než bědovati nad ním. Po-
važ ještě, že i o lidské pokolení má větší zá-
sluhu ten, kdo se směje, nežli kdo truchlí.,Open
mu ponechává trochu dobré naděje, tento však
pošetile pláče p!,O ,:!c, nrune~- nápiavou-zou-=
.iá, .! pozoruješ-li řádšvěta, jisM sIlnějšího (JU-"
cha je ten, kdo se nezdrží smíchu, nežli ten,
kdo slz, ježto onen potlačuje i nejnepatrnější
hnutí mysli a v celém řádu světa nepokládá nic
za důležité, nic za vážné ani bědné. Ať si jen
každý postaví před oči jednotlivé věci, pro něž
býváme veselí nebo smutní, a pozná, že prav-
da jest, co pověděl Bion: že všecka lopocení
lidí jsou podobna jejich počátkům a že jejich
život není posvátnější ani vážnější nežli soulož,
kterou byli zplozeni.·
Avšak lépe jest klidně hleděti na mravy da-
vu i lidské neřesti a nepropukati ani ve smích
ani v slzy; neboť trápiti se cizím utrpením je
věčná bída, cizím utrpením se smáti zas potě­
šení nelidské, jako zbytečná zdvořilost bývá
plakati proto, že někdo pohřbívá syna, a přetva­
řovati se. I ve svých vlastních utrpeních máš
se chovati tak ... aby~lesti povolil tolik, kolik
.. ~ádápp.:r<!Q~, niii)lL~"Yk.i v~~yť přemnozí l!ro-
...
• Přidržuji se zde čtení: quam eoneubitus in illis
aeto!.

53
, lévaji slzy jen proto, abX it:,!!ká~~i, a mívají
óčisuché vŽdy;- K"dyZ--íi'enl diváka, ~luJlce
, za,JiilI1-Q.tj ,Qťp!~i!t-iti.-Kdýz't'iik ČImvšichn'i:-ta'K
" hluboko se zakoferu1a-ileéfuóšr;rrartíšěcizím
míněním, že i věc nejpřirozenější, slzy, zabíhá
v přetvářku.

XVI.
Následuje ona část, která nikoli bezdůvodně
zarmucuje a znepokojuje, když totiž konce
dobrých lidí bývají zlé: jako Sokrates, jenž
nucen jest umříti v žaláři, Rutilius žíti ve vy-
hnanství, Pompejus a Cicero nastaviti šíj svým
svěřencům a onen slavný Cato, * živý obraz
ctností, nalehnouti na meč a tak dáti najevo,
že je veta po něm i po svobodě státu. Nezbytně
nás bolí, že osud vyplácí odměny tak nespra-
vedlivé. A čeho by se pro sebe mohl nadíti kaž-
dý nyní, když vidí, že nejhorších věcí zakoušejí
lidé nejlepší? Co tedy činiti? Hleď, jakým způ­
sobem každý z nich podstoupil svá muka, a
byli-li stateční, přej si jejich zmužilosti; pakli
zženštile a zbaběle zemřeli, o nic jsme nepřišli.
Buďto jsou hodni toho, aby se ti jejich zmuži-

• Cato mladší, řečený Utický - podle afr. města

Utiky, kdež tento zmužilý a čestný republikán dobro-
volně skončil svůj život, vida po bitvě u Thapsu, že je
konec republice.

54
lost Ubila, nebo nehodni, abys toužil po jejich
zbabělosti. Vždyť co je hanebnějšího, nežli
když nás"nejslavnější mužové svou statečnou
smrtí činí bázlivvmi? Neustále chvalme hod-
ného chvály a říkejme: Čím srdnatější, tím
šťastnější! Unikl jsi lidským nehodám, závisti,
nemoci; vyšel jsi z vězení: bohové usoudili, ne
že bys zasloužil zlého osudu, nýbrž, že jsi neza-
sloužil, aby osud proti tobě ještě něco zmohl.
Avšak na ty, kteří se mu vymykají a ještě ve
chvíli smrti ohlížejí se po životě, musí vztáh-
nouti ruce. Nikoho vesele umírajícího nebudu
oplakávati, nikoho plačícího: onen mé slzy se-
třel sám, tento svými slzami způsobuje, že
není hoden žádných. Měl bych oplakávati Her-
kula, že se za živa upálil, nebo Regula,· že byl
probodán tolika hřeby? Nebo Catona, že své
vlastní rány srdnatě snesl? Všichni tihle ne-
patrným vynaložením času nalezli, jak by se
zvěčnili: smrtí dosáhli nesmrtelnosti.

XVII.
Nemalým zdrojem starostí bývá i to, jestliže
se úzkostlivě přetvařuješ a před žádným se ne-
• M. Atilius Regulus, římský konsul, muž neobyčej­
né poctivosti a zmužilosti; zemřel v zajetí karthagin-
ském, ubodán hřeby, vraženými dovnitř sudu, v němž
byl válen.

55
ukazuješ prostě, jak už bývá život mnohých-
strojený, vypočtený na zdání; neboť trápí je
ustavičné pozorování sebe samých a ~.Qj!JJt
býti přistiženu jinak než obvykle. A nikdy ne-
jsme' žhavenlstarosti, jestliži se domníváme,
že nás lidé posuzují, kdykoli spatří; neboť jed-
nak se přihází mnoho věcí, které nás proti naší
vůli odhalují, * jednak, i když takové pozoro-
vání sebe sama dopadne dobře, přece nebývá
příjemný život těch, kdož žijí pod maskou.
Jaké však potěšení způsobuje ona nelíčená a
v sobě nepřikrášlená přirozenost, ničím neza-
stírající své povahy! A přece i takovýto život
vydává se v nebezpečí potupy, je-li všem vše-
cko na jevě; neboť jsou lidé, kteří si._o~~yí_
všecko, k čeiilUblrže i,nstoupí.' Ctnosti však
nehrozrn~~e~pea;~!injy:-oVšeaněra, jsouc na'
očích, a lépe jest býti':v'op0VrZeĎ.qrřCi-svou ne-
strojenost nežli týrati se neustálou přetvář­
kou. Ale v této věci zachovávejme míru: je
velký rozdíl, zdali žiješ přirozeně či nedbale.
I v sebe je potřebí začasté se pohřižovat; neboť
styk s lidmi jiných povah rozrušuje uklidněné
nitro, znova probouzí vášně a rozjitřuje vše,
co je v duši slabého a nevyléčeného.
Jest však třeba spojovati a střídati tyto dvě
věcj~ saD.l~!u,~ společnost:yrvá v nás vzbudí

• Strhují nám masku.

56
touhu po lidech, tato po nás, a jedna druhé
bude lékem; nechuť ke společnosti vyléčí sa-
mota, omrzelost samoty zas velká společnost.
Nemáme stále v témže napětí udržovati mysl,
nýbrž i vábit ji k žertům. Sokrates se nestyděl
hráti si s chlapci, Cato své mysli, znavené ve-
řejnými starostmi. ulehčoval vínem a Scipio
ve vítězném průvodu pohyboval svým hrdin-
ským tělem podle taktu, neprohýbaje se zžen-
štile, jak nyní mají mnozí ve zvyku, převyšují­
ce i ženskou změkčilost, nýbrž tak, jak při
hrách a v slavnostních chvílích starosvětsky
a mužsky tančívali oni dávní mužové, aniž u-
trpěla jejich vážnost, byť i byli pozorováni svý-
mi nepřáteli. I duchu jest dopřáti osvěžení; od-
počine-li si, vzpruží se, bude zdatnější a čilejší.
Jako se úrodná pole nesmějí přesilovati, neboť
nikdy nepřerušená plodnost je vysílí: tak i u-
stavii'\ná námaha zlomí sílu ducha; síly však
nabude, když se mu trochu popustí a uvolní.
Z nepřetržité námahy vzniká jakási otupělost
a malátnost ducha; tak mocná touha lidí by
k tomu nesměřovala, kdyby hra a žert neměl
v sobě jakési přirozené rozkoše; arciť, dopřá­
váme-li si jich často, oloupí ducha o vážnost a
o všecku sílu. Neboť i spánek je k osvěžení
nutný, a přece, budeš-Ii v něm pokračovati
dnem i nocí, bude to smrt. Je veliký rozdíl,
zdali něco uvolníš nebo rozpoutáš.

57
 Zákonodárci ustanovili svátečni dni, aby li-
M i veřejnou mocí byli nuceni k veselosti, vklá-
dajíce takřka nutný oddech do prací. A někteří
slavní mužové, jak jsem už pověděl, dopřávali
si každý měsíc v určité dni prázdna, někteří si
každý den rozvrhovali na chvíle prázdna a za-
městnání. Tak si vzpomínáme na slavného řeč­
níka Asinia Polliona, jehož nic nezdrželo přes
desátou hodinu *; po této hodině ani listů ne-
čítával, aby mu tím nevznikla nějaká nová
práce, ale v oněch dvou hodinách střásal se
sebe únavu celého dne. Někteří vypřáhli v po-
ledne a na odpolední hodiny si odložili nějakou
lehčí práci. I naši předkové zakazovali dávati
v senátu nový návrh po desáté hodině. * Vojín
střídá stráže a ti, kteří se vracejí z výpravy,
jsou v noci prosti služby. Duši je třeba vyho-
věti a dopřáti jí občas klidu, jenž by jí byl po-
travou a posilněním.
I na procházky do přírody máme choditi,
aby se pod širým nebem a volným dýcháním
duch posiloval a povznášel; někdy i projížďka,
cestování a změna kraje dodá posily, někdy
družná hostina a štědřejší doušek; někdy může
dojíti až k rozjařenosti, ne aby nás utopila,
nýbrž jen tak smočila. Neboť zaplašuje starosti
i zburcovává du~ha, a právě tak jako leckterou

• Podle našeho počítání 4 h. odpol.

58
nemoc, léčí též zármutek. A Liber· byl na-
zván vynálezcem vína ne pro nevázanost ja-
zyka, nýbrž proto, že zprošťuje mysl poroby
starostí, osvobozuje ji, osvěžuje a činí odváž-
nější ke všem podnikům. Avšak jako ve svo-
bodě, tak i ve víně je lidskému zdraví pro-
spěšná umírněnost. Říká se, že Solon a Arke-
silas" byli oddáni vínu; Catonovi vytýkali
opilství: ať mu je vytkne kdokoliv, snáze čest­
nou učiní tuto nectnost než Catona nečestnÝm.
Ale nesmí se to činiti často, aby si duše neo~vo­
jila tohoto špatného návyku; někdy však má si
vyraziti ve veselost a rozpustilost a na chvilku
zapudit tesklivou střízlivost. Neboť ať už vě­
říme řeckému básníku, že "občas i zabláznit si
je milo," ať Platonovi, že "marně na brány
poesie tluče střízlivý," ať Aristotelovi, že "žád-
ný velký duch nebyl bez příměsku bláznov-
ství": něco velkého a nad jiné vynikajícího
mÍlže vysloviti leda mysl vzrušená. Když všed-
ností i zvykem pohrdne a ve svatém vznícení
vznese se výše, tehdy teprve zapěje něco vzne-
šenějšího než ústa smrtelná. Ničeho slavného
a vysokého nemůže dosíci, dokud je při sobě;
je.žád<?u.cí.!.!l~'ydal~ výhost zvyku, aby se vze-
pjala, zahryzla do u'zdy, strhla i jezdce svého
• Staroitalský bůh zdaru rostlinstva, ztotožněný
později s řeckým Dionysem, dárcem vína.
n Řecký filosof v III. st. př. Kr.

59
a vznes]a jej tam, kam by se sám vystoupiti
neodvážil.
Zde máš, drahý Serene, co může klld zajisti-
ti, co obnoviti, co odolávati plížícím ·se nectno-
stem. Věz však, že z toho ze v8eho pro ty, kdož
setrvávají ve své slabosti, nic není dosti silné,
jest1iže napjatá a ustavičná péče neostříhá je-
jich kolísavého srdce.

60
Kromě tohoto, vyšlo též 150 'nečíslovaných výtisků v bi-
bliofilské úpravě na holandském papíru van Gelderově,

písmem Bodoni Průmyslové tiskárny v Praze.

 BIBpOTEKA HENRIADA:
Císlo Kč
1.-6. MedekRwl.: Lvi srdce. Vyd. a). . . 6'-
Medek Rud.: Lví srdce. Vyd. c) bibliofilské • 36'-
Medek Rud.: Lví srdce. Vyd. c) v celopergam.
více o 26'-
7.-9. Ruskinj.: O lidech me2;Í lidmi. Vyd. a) 3'-
10.-13. Groh Vlad. Dr.: Sofistické hnuti ve starověku
Vyd. a) • . . • . . . • . 4'-
14.-17. Bacon Francis: Vybrané essaye. Vyd. a) . . 4'-
Bacon Francis: Vybrané essaye. Vyd. b) . . 9'-
Bacon Francis: Vybrané essaye. Vyd. c)·
bibliofilské s leptem C. Boudy • • . . 36'-
18.-19. Rafín jaromír: Legenda o Marii Egyptské.
Vyd. a) . . . . . • • • • • • 2 ' -
Rašín jaromír: Legenda o Marii EgyptskéVyd. b) 5'-
Rašín jaromír: Legenda o Marii Egyptské.
Vyd. c) bibliofil. s kres. prof. J. Mařatky 20'-
20.-43. Le Sage: Bakal~ř ze Salamanky aneb Příhody
a dobrodružství dona Cherubína z Rondy.
Vyd. a) 2 díly s kresbami Jos. Lhoty. 24'-
Le Sage: Bakalář ze Salařnanky. Vyd. b) 48'-
. Totéž v celopergamenové vazbě více o 35'-
44.-48. Novák Viktor: Zeny a lásky poesie Wolkerovy.
Vyd. a) . . . . . • • •• • • • 5'-
Totéž s kresbou prof. F. Pavelky, vyd. b). 8'0:-
Totéž v bibliofilské úpravě, vyd. c) • • 36'-
49.-52. Seneka: O klidu duševním. Vyd. a) . . 4'-
Totéž na lepším papíru. Vyd. b). . . asi 8'-
Totéž v úpravě bibliofilské. Vyd. c). . asi 36'-
HENDRICHOVA KNIHOVNA:
Sv. I. Manzoni Alessandro: Snoubenci. S barevným
dřevorytem V. Fialy. 632 stran. . . 58' -
Totéž v celoplátěné vazbě • . . . 73'-
Totéž v celokožené růžové vazbě
maroquinové • • • • • . • • . . 196'-
Totéž v celopergamenové vazbě. . . . 196'-
Sv. II. Girawloux jean: Dívka na území mužů. S ba-
·r.evnou obálkou J. Simy . • . • • • I8'-
, ů';~ech knihkupců nebo u nakladatele
B. Hendricha. Praha I. Husova 8.