Moliére – Lakomec (1668)

Děj:
Příběh se odehrává v Paříži roku 1670. Pojednává o životě lakomce Harpagona. Harpagon žije v
domě se svými dvěma dětmi - Kleantem a Eliškou. Všichni o něm ví, že je velice bohatý, ale zároveň lakomý
a pomlouvá ostatní. Jeho největší starostí je, aby dětem nemusel dávat k svatbě věno, ale aby jej dostaly
ony. Tyto pomluvy jeho dětem ztěžují společenský život.
Když se Eliška zasnoubí s Valérem, má oprávněné obavy, že otec jejich svatbě nepožehná. Proto se
se svými úmysly nejprve rozhodne svěřit svému bratru Kleantovi. Ten se jí na oplátku svěří se svým
trápením. On sám je také zamilovaný do chudé, ale velmi krásné dívky Mariany a chce si ji vzít. Ani
jednomu z nich se však do přiznávání svých citů otci nechce. Nakonec se rozhodnou, že za otcem půjdou
společně. Ten o svatbě začne hovořit sám. O Marianě mluví pěkně a potěší ho, že mu jeho syn dá za pravdu
v tom, že by z ní byla dobrá manželka. Poté vyjde najevo, že Harpagon celou dobu mluví o tom, že on sám
si chce Marianu vzít. Na tuto myšlenku přivedla Harpagona dohazovačka Frosina, která pomocí různých
úskoků, dvojsmyslných vět a chlácholivých monologů přesvědčí Harpagona, že jej Mariana miluje.
Celá situace se stává pro Harpagonovy děti ještě více nešťastnou, když jim jejich otec oznámí, že pro
ně také našel vhodné protějšky. Pro svou dceru Anselma, velice bohatého staršího pána, a pro Kleanta
bohatou vdovu. Když se Frosina dozví, že Mariana miluje Kleanta, rozhodne se mladému páru pomoci.
Plánuje s dívkou, jak se lakomce zbavit. Roli v tom hraje také fakt, že jí Harpagon za její předešlé
dohazovačské služby nezaplatil.
Kleant se rozhodne jednat sám. Podepíše nevýhodný obchod s neznámým lichvářem, ze kterého se
nakonec vyklube jeho otec, jehož tím nesmírně rozčílí. Dojde k hádce mezi Kleantem a Harpagonem, při
níž tedy vyjdou najevo Kleantovy city k Marianě, po které touží oba. Zoufalý Kleant odchází do zahrady, kde
se střetne se svým sluhou Čiperou. Čipera během jejich hádky najde pohádkový poklad – truhličku s
penězi, kterou Harpagon ukrýval v zahradě a později ji předá Kleantovi. Harpagon ale brzy přijde na to, že
mu poklad chybí. Rozzuří se a přivolá komisaře. Rozhodne se vyslechnout celou rodinu i služebnictvo. Jakub
obviní ze zlosti Valéra, jenž ho v hádce kvůli přípravě večeře uhodil. Harpagon tedy vyslechne správce
Valéra. Při výslechu však dojde k nedorozumění – Valér si myslí, že ho Harpagon obviňuje nikoliv z
krádeže, ale z lásky k Elišce, a tak se ke všemu přizná. Harpagon je vzteky bez sebe. Chce nechat Valéra
popravit.
Ještě ten samý večer má dojít k slavnostní večeři, na níž Harpagon pozval jak svou nastávající
Marianu, tak Anselma, kterého určil za ženicha své dceři. Po příchodu pana Anselma se všechno změní.
Valér přiznává, že je synem hraběte Tomase d'Alburci. On jediný přežil, když s celou rodinou ztroskotali na
moři. To celé slyší Mariana a Anselm. Děj vyvrcholí přiznáním pana Anselma, který prozradí svůj skutečný
původ. Ukáže se, že je ztraceným otcem nejen Valéra, ale i Mariany. Kleant vrátí otci ukradené peníze s
podmínkou, že se bude moci oženit s Marianou a Eliška s Valérem. Harpagon s vidinou navrácených peněz
souhlasí, a vlastně na tom vydělává: svatební výlohy a náklady za vyšetřování bude platit Anselm. Harpagon
je spokojen a zůstává sám se svými penězi.

Téma: lakota, podlézavost, neupřímnost, peníze ničí charakter a rodinné vztahy

Časoprostor: Paříž, 17.století (1670)
Kompozice: chronologický postup, 5 dějství, jednota místa, času a děje
1. Expozice- Harpagonův majetek
2. Kolize- láska Harpagonova syna Kleanta
3. Harpagonovo zamítnutí svatby Mariany a Kleanta
4. Katastrofa- ztráta peněz
5. Závěr- navrácení peěnz, svatba Mariany a Kleanta+ Elišky a Valéra
Druh: drama
Žánr: charakterová komedie- náměty z každodenního měšťanského života a usiluje o vytvoření ustálených
lidských typů (lakotný měšťaň, rozmařilý šlechtic, zištný lékař), bezprostřední pobavení diváka, kritika
charakterových vad a společenských neduhů, obhajoby přirozené mravnosti, spravedlnosti a zdravého
rozumu dosahuje s humorem, bez moralizujícího patosu
Vypravěč: není, dialogy
Postavy: postavy se nevyvíjejí – stejné jako na začátku (charakterové postavy)

 HARPAGON- otec Kleanta a Elišky, vdovec, lichvář, lakomec, pro peníze cokoli, tragikomická postava,
ubohá životní úroveň v domě
 KLEANT- opak Harpagona (jeho syn), hlavní je láska, miluje Marianu, dobré společenské mravy,
kultivovaný
 ELIŠKA- opak Harpagona, hlavní je láska, miluje Valéra
 MARIANA- krásná, chudá, stará se o nemocnou matku, skromná a plachá
 VALÉR- správce, sluha u Harpagona, chce se mu proto zalíbit – pronásleduje podřízené mnohdy hůř než
H, donáší na služebnictvo, chce se pánovi ukázat v nejlepším světle
 FROSINA- dohazovačka, intrikářka, jako jediná zná poměry v celé rodině
 ANSELM- bohatý, má si vzít Elišku, otec Mariany a Valéra, štědrý a dobrosrdečný šlechtic, později se
ukáže jeho pravé jméno Tomas d´Alburci
 ČIPERA- sluha Kleanta, ukradne truhlu – dobrý úmysl, oddaný
 JAKUB- Harpagonův kuchař, kočí a sluha na všechno, podlý a pomstychtivý
 Policejní komisař, písař policejního komisaře, Harpagonovo služebnictvo - mistr Šimon, panna Klaudie,
Bumbal, Treska

Vyprávěcí způsoby: není

Typy promluv: dialogy, monology (spisovný jazyk, jednoduchá souvětí, zdrobněliny, ironie, nadsázky,
metafory, metonymie, personifikace, hyperbola)
Kontext autorovy tvorby:
 Jean Baptiste Pouquelin (pokelán)- povolání dramatika nebylo prestižní, aby nekompromitoval rodinu…
největší francouzský autor komedií, zemřel na pódiu
 režisér a herec kočovné divadelní společnosti (Skvělé divadlo), nakonec pronikl až ke královskému
dvoru (Ludvík 14.- také Tři mušketýři, Alexandr Dumas), v konfliktech s dvorskou šlechtou a církevní
hierarchií, své komedie totiž učinil nástrojem kritiky dobových poměrů- společnosti, proti předsudkům,
církvi, (šlechtické) přetvářce, postavení žen ve společnosti
 Ředitel královského divadla v Paříži, navázal na tradici domácí frašky a komedii dell ´arte (druh lidového
divadla, herci neměli k dispozici psaný text, ale jen stručný scénář s dějovou kostrou a seznamem
postav ustálených typů)
 Zdravý nemocný, Tartuffe, Misantrop, Měšťák šlechticem (téma podobné Lakomci)
Literárně- historický kontext:
 Tzv. velké století- věda, kritika poručnické role státu a církve, emancipační úsilí měšťanstva, víra v
rozum
 klasicismus: vzor v Antice (vysoká literatura- eposy, tragédie, toto nízká), dokonalost, krása, harmonie,
přesná pravidla, řád, střídavost, umírněnost, jasnost, cit podřízen rozumu, podřízení se společnosti, je
však psána v próze, což klasicistnímu vkusu už odporovalo, nejdříve ve Francii (za vrcholu absolutistické
monarchie), pravdivost, střídmost (oproti baroku) , Aristotelova myšlenka jednoty místa, času a děje
 osvícenství: převažuje rozum a pravda, rozvoj vědy, svobody myšlení, rovnost lidí
Další autoři:
 převzatý motiv: Titus Plautus- Komedie o hrnci, jejíž hrdina Enclio je ovšem zprvu chudý člověk, který
své jmění získá náhodou, vedle tohoto hl.pramene jsou zde čitelné odkazy Ariostovi (Nastrčení) a
Lariveyovi (Duchové)
 podobní: Pierre Corneille – Cid (tragická láska), Jean de la Fontaine – bajky, Eunuch (drama), Jean
Racine – Faidra (milostný příběh), Carlo Goldini – Sluha dvou pánů (commedia dell’arte), Maryša-
podobné postavy, Lakomá Barka- Werich, řecké mýty
 soudobí: Voltaire – Candide (filozofický román), Charles Montesquie – Perské listy (satira, román
v dopisech), Jean Jacque Rousseau – Emil čili o výchově (výchovný román, návrat k přírodě), Daniel
Defoe – Robinson Crusoe, Jonathan Swift – Gulliverovy cesty
Pozn. Reelný- zastarale reálný
Seladon- milovník, uhlazené chování a vzhled