RP Anglie A Skotsko - 17092012

Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor
Katedra dějin státu a práva
Rigorózní práce
Právo a státní zřízení Anglie a Skotska do roku
1707 v historických souvislostech
Petr Kubíček
2012
Prohlášení
„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Právo a státní zřízení Anglie a

Skotska do roku 1707 v historických souvislostech zpracoval sám. Veškeré
prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány
v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu požitých pramenů a
literatury“
Datum: Podpis:
ii
Poděkování
Poděkování patří mému vedoucímu práce JUDr. Stanislavu Balíkovi Ph.D. a dále
PhDr. Jaroslavě Divišové a JUDr. Lence Lukešové za pomoc a ochotu při
závěrečných pracích.
iii
OBSAH
Předmluva ............................................................................................................................5
Úvod .....................................................................................................................................6
1 Počátky státu a práva v Anglii a Skotsku..........................................................................7
1.1 Období římské okupace, její vliv na vznik státu a práva v Anglii a Skotsku 7
1.2 Anglosaské období státu a práva v Anglii 11
1.3 První státní útvary na území Skotska 17
1.4 Právo a prameny práva 19
1.4.1 Anglické rané právo ............................................................................. 19
1.4.2 Skotské rané právo ............................................................................... 25
2 Anglie a Skotsko v období feudalismu ...........................................................................27
2.1 Normanské panství 27
2.2 Skotsko a Anglie v období vrcholného středověku 30
2.3 Novátorští panovníci 33
2.4 Podobnost Anglie a Skotska 41
2.5 Skotský boj o samostatnost 42
2.6.1 Anglické feudální právo ....................................................................... 45
2.6.1.1 Rozvoj common law .......................................................................... 47
2.6.1.2 Právní odvětví a prameny práva ........................................................ 53
2.6.1.3 Vznikající právnický stav .................................................................. 58
2.6.2 Skotské feudální právo ......................................................................... 63
3 Další vývoj Anglie a Skotska do roku 1707 ...................................................................68
3.1 Vzájemné vztahy Anglie a Skotska za renesance 68
3.2 Nástup Stuartovců na anglický trůn 71
3.3 Anglická revoluce a skotský vliv 74
3.4 Vyhlášení unie Anglie a Skotska (Act of Union) 76
3.5.1 Anglické právo renesance .................................................................... 79
3.5.1.1 Náboženské reformy.......................................................................... 79
3.5.1.2 Přes revoluci k unii ............................................................................ 81
3.5.1.3 Právní odvětví a prameny práva ........................................................ 85
3.5.2 Vývoj skotského práva po roce 1707 ................................................... 88
Závěr ..................................................................................................................................91
Conclusion .........................................................................................................................93
Seznam použité literatury ..................................................................................................97
Přílohy..............................................................................................................................101
Příloha 1 Mapa – římské období 101
Příloha 2 Mapy – anglosaské období 102
Příloha 3 Geografické mapy 106
Příloha 4 Kniha posledního soudu 108
Příloha 5 Velká listina práv a svobod 109
Příloha 6 Prosba o práva 112
Příloha 7 Habeas Corpus Act 113
Příloha 8 Listina práv 115
iv
Předmluva
Ve svém životě jsem měl vždy rád historii, a proto byla volba daného
tématu diplomové, a později rigorózní práce, která na diplomovou práci navazuje,
volbou logickou. Jsem členem spolku pro oživlou historii, kde se s kolegy
zajímáme o dobové nástroje, zbroje - předpokládaný způsob jejich používání, dále
o způsob života našich předků, jakož i jiných národů; přirozeným způsobem
přecházíme k úvahám o souvisejících dějích a k vyhledávání a ověřování
informací. Vztahy mezi zeměmi jsou vždy zajímavým tématem, tím spíš bouřlivé
vztahy mezi Anglií a Skotskem. Uvědomil jsem si, že mám příležitost rozšířit
okruh debatovaných témat a do rozmluv zahrnout i právo.
Informace, které uvádím v rigorózní práci, jsem čerpal jednak z pramenů
českých, jednak zahraničních, resp. překladových i původních, a to z monografií
anglických či skotských autorů. Problém nastal s právní problematikou Skotska,
neboť k ní se nedostává běžně dostupných písemných pramenů ani v jazyce
anglickém, ani českém. V tomto případě jsem byl odkázán na univerzitní
knihovnu v Oxfordu, ze které jsem prostřednictvím tamních přednášejících
obdržel dostatek pramenů, ze kterých jsem čerpal. Takto získané informace jsem
třídil, cizojazyčné překládal a skládal souvislý text.
5
Úvod
Anglie a Skotsko se nacházejí na ostrově, čímž je dána základní odlišnost

vývoje společnosti jedné i druhé země v porovnání se zeměmi kontinentálními.
Anglie a Skotsko jsou země evropské, ale oddělením od ostatních zemí Evropy
postupem času vyplynula určitá specifika jejich kultur oproti kulturám
kontinentálních evropských zemí.
V práci se snažím sledovat především právní kultury obou zemí, které jsou
s ohledem na svůj zajímavý vývoj jistě hodny zpracování. Samotný fakt, že na
Britských ostrovech vznikl právní systém common law, je pozoruhodný, a ve
spojení s právní kulturou Skotska, která tvoří most mezi kontinentálním systémem
práva a právem common law, představuje práce odborné pojednání o tom, jaké
formy právních kultur spolu mohou koexistovat v jednotném právním systému.
V rigorózní práci se zabývám historickým procesem, který postupně vedl
k vytvoření unie mezi oběma zeměmi. Sleduji vztahy jedné země k druhé – jak po
stránce právní, státní, tak kulturní či náboženské – jelikož tvoří celek, ve kterém
jedno souvisí s druhým.
Práce je sepsána tak, aby právní pasáže navazovaly na historické, které se
snaží uvést čtenáře do obecnějšího dějového rozhraní, čímž je zajištěna kontinuita
a přehlednost celé práce. Vzhledem k tomu, že předkládaná rigorózní práce
mapuje právo a státní zřízení Anglie a Skotska ve velkém časovém rozpětí, nelze
popsat celkový vývoj práva v těchto zemích podrobným způsobem. Práce se proto
zaměřuje především na zásadní milníky v historii obou zemí, prostřednictvím
specifikace právních institutů je porovnává a uvádí majoritní rozlišnosti, přičemž
čtenáři nastiňuje témata, která mohou být dalším, hlubším předmětem studia.
6
1 Počátky státu a práva v Anglii a Skotsku
1.1 Období římské okupace, její vliv na vznik státu a práva v Anglii
a Skotsku
Nejstarší stopy lidského života na území dnešní Británie pocházejí z doby,

kdy byla země ještě součástí euroasijského kontinentu. Přibližně před 50 000 lety
žili v Británii předchůdci Homo sapiens, kteří získávali obživu lovem a
sběračstvím. Mezi lety 2500 a 2000 př. n. l.1 osídlovali jižní a západní pobřeží
Britských ostrovů Iberové. Jejich kmeny osídlily část dnešní Anglie, Skotska,
jakož i Irska.
Z hlediska právního lze předpokládat obyčejové právo, souhrn pravidel, na
jejichž dodržování dohlížel náčelník či jiný vůdce daného společenského útvaru.
Později přišla na půdu Britských ostrovů další vlna obyvatel. Byl to lid
zvoncových pohárů. Iberové a lid zvoncových pohárů žili vedle sebe zhruba od
roku 2000 do roku 1500 př. n. l. Lid zvoncových pohárů přinesl na území Británie
dovednost zpracování kovu, a to bronzu. Následujících pět století bylo
považováno za období konsolidace, kdy na velké části dnešní Británie existovala
jednotná kultura pozdní doby bronzové.2
V období kolem roku 1000 př. n. l. se v Británii výrazně mění společenská
situace. Končí 1000 let klidného soužití dvou převládajících národů a přicházejí
skupiny Keltů, které si začínají podmaňovat tamní obyvatelstvo. V souvislosti
s postupným osidlováním ostrovů Kelty kolem roku 500 př. n. l. mluvíme o konci
doby bronzové a počátku doby železné.
Keltové přicházeli zřejmě ve třech vlnách. První vlna představuje britskou
verzi pevninské halštatské kultury3, která již byla rozšířena v rozlehlých částech
Evropy. Druhá vlna odpovídá pevninské kultuře laténské.4 Třetí vlna je spojována
1
Polišenský, J. Dějiny Británie. Svoboda, 1982, s. 18
2
3
Doba halštatská označuje období, při kterém nastalo ve střední Evropě finální osídlování Kelty,
začalo se v hojné míře zpracovávat železo a začalo se s výstavbou prvních oppid. Začátek tohoto
období je archeology datován do 7. století př. n. l. a končí kolem roku 450 př. n. l. Svůj název
dostalo podle hornorakouského města Hallstattu v Solné komoře. V polovině 19. století tam bylo
objeveno přes tisíc hrobů. Nálezy z hrobů se s převahou daly zařadit do nejstarší doby železné.
4
Tato kultura, jejímiž nositeli byli historičtí Keltové, se rozvíjela během mladší doby železné, tj.
asi od poloviny 5. stol. př. n. l. do přelomu letopočtu, kdy podlehla tlaku římské expanze a útokům
germánských kmenů ze severu. Vznikla plynulým přechodem z halštatské kultury starší doby
železné; v tomto procesu dominuje vliv středomořských oblastí, zejména Řecka a Etruské
7
s příchodem prvního historicky doloženého kmene Belgů kolem 1. století př. n. l.
Ten byl zřejmě již kmenem smíšeným, keltsko-germánským, který vytvářel
v 1. století př. n. l. drobná kmenová království v jižní Anglii, což mělo zásadní
význam pro státní zřízení. Belgové udržovali styky s Galií, kam vyváželi obilí.
Zaváděli v zemi peněžní hospodářství a položili základy městské civilizace.
V době, kdy do Británie přišel Caesar, docházelo již k pokusům o vytvoření
větších politických celků. Náčelníci spravovali svá území ze středisek, ze kterých
se mnohdy stávala města.5
Zatímco Iberské kmeny a Lid zvoncových pohárů byly prastaré formy
lidské společnosti, společnost Keltů tvořila rodová šlechta (privilegovaní) a
obyčejný lid; v čele společnosti stál náčelník. Na rozhodování o právních
otázkách měla značný vliv rada starších, která se usnášela formou konsensu.
Ohledně keltského práva nemáme souvislejší informace ani zachované
dokumenty, ale můžeme se domnívat, že Keltové přinesli na britské ostrovy
poměrně složitý systém právních vztahů. Vyplývá to mimo jiné z propracovaných
ekonomických vztahů, například daňových. Vzhledem k tomu, že se daně platily
takřka ze všeho: z hlavy, oken, komínů, půdy aj., je možno vyvozovat, že takové
vztahy byly nutně regulovány pravidly. Lze to například doložit na vztahu věřitele
a dlužníka. Jestliže se věřitel chtěl domoci své pohledávky na dlužníkovi, sedl si
před jeho dům a čekal; navíc nepřijímal potravu. Tím se dlužník dostával do
společensky těžko přijatelné situace: věřitel sedící před domem je informací pro
okolí o neplnění závazku a co hůře, dlužník takto přebíral odpovědnost za
zachování věřitelova života.6
Vedle práva civilního měli Keltové také právo trestní, přičemž v závislosti
na nebezpečnosti trestného činu a na míře jeho škodlivého vlivu rozlišovali tresty
peněžité a tělesné. Výjimkou nebyl ani trest smrti.
Můžeme říci, že keltské právo zanechalo na Britských ostrovech trvalejší
odkaz než vyspělejší „současník“, právo římské, a to i přesto, že bylo ve srovnání
s ním méně velkolepé.
Římané se s keltskou kulturou seznámili poprvé roku 55 př. n. l. Ústřední
postavou se stal Gaius Julius Caesar, který měl za sebou úspěšné podmanění
Galie. Důvody, které vedly Caesara ke vpádu na ostrovy, byly zajisté vojenské
civilizace. Laténská kulturní centra vzkvétala zejména na území dnešní východní Francie,
Švýcarska, Rakouska, jihozápadního Německa, České republiky, Slovenska a Maďarska.
5
6
Keltská společnost [online]. Dostupný z WWW: <http://eldar.cz/kangaroo/keltove/soc.html>
8
povahy, neboť Belgové pomáhali svým příbuzným z Galie při odporu proti
Caesarovi. Odpor byl definitivně zlomen při obléhání Alesie pokořením
největšího galského vůdce té doby Vercingetorixe.
Proces dobytí Británie římskou říší trval téměř sto let. Po spíše
loupeživých nežli koloniálních výpadech Gaia Julia Caesara porobil Britské
ostrovy roku 43 n.l. římský generál Aulus Plautius. Keltské obyvatelstvo Anglie
mohlo stěží čelit profesionální armádě římských legionářů. Kolem roku 70 n. l. již
římská armáda dosáhla Cheviot Hills, tvořících jakousi pomyslnou hranici se
Skotskem, kde svůj postup zastavila. V tomto roce již byla Anglie plně pod
nadvládou Římanů, kteří zde budovali svou infrastrukturu.7
Roku 78 n. l. byl do britské Anglie poslán nový guvernér Julius Agricola,
který měl galskou krev a již dříve sloužil v Británii jako voják. Ten měl povinnost
pokračovat v úspěších svých předchůdců a dobýt severní území Britských ostrovů
obývané Kaledonci.8
K faktickému podmanění severní části Britských ostrovů však nikdy
nedošlo a hranice římského území se Skotskem se trvale ustálila právě v okolí
Cheviot Hills, kde byl později vybudován Hadriánův val 9, který ještě více oddělil
obyvatelstvo Anglie a Skotska, což mělo dopad na ekonomický, kulturní, ale i
právní život především ve Skotsku. Po příští staletí moc Říma nad jeho
nejodlehlejší provincií upadala a kolem roku 300 n. l. již Kaledonci pronikali přes
obranné valy a zabrali takřka vše římské, co ve Skotsku bylo vybudováno.10
S přibývajícími potížemi v říši a početnějšími nájezdy Piktů ze Skotska a Skotů
z Irska11, jakož i počínajícími nájezdy Anglů, Sasů a Jutů z pevniny byli Římané
nuceni si mír s Kaledonci vykupovat. S jednotlivými kmeny a skupinami
válečníků uzavírali smlouvy a dohody o neútočení.
Nutno zdůraznit, že vztahy římské Anglie s obyvateli Skotska nebyly
výhradně nenávistné. Boje trvaly po celou dobu, ale ze strany skotských kmenů
nešlo o jednotnou politiku. Díky obchodování se obyvatelé severní Británie
7
Somerset Fry, P.; Somerset Fry, F. The history of Scotland. Routledge & Kegan Paul, 1982, s. 21
8
Kaledonci – římské označení lidu obývajícího území Skotska; obyvatelstvo Kaledonie bylo trojí:
Keltové, Piktové (jejichž původ není zcela vyjasněn) a původní britské obyvatelstvo.
9
Hadriánův val je kamenné a hliněné opevnění, táhnoucí se napříč severní Anglií. Tento val tvořil
po dlouhou dobu severní hranici římské říše, která měla chránit jižní část země před nájezdy
severních kmenů ze Skotska.
10
Somerset F. P.; Somerset F. F. The history of Scotland. Routledge & Kegan Paul, 1982, s. 24 -
26
11
V té době bylo území dnešního Skotska obýváno kmeny Piktů, kteří byli Římany nazýváni
Kaledonci. Na území dnešního Irska naopak sídlil kmen Skotů, který postupem času přesídlil do
Skotska, kde založil Dal-Riadské království.
9
dostávali do kontaktu s mezinárodním hospodářským systémem, který měl
centrum ve Středomoří. Archeologové stanovili kulturní hranici na řece Tay, asi
150 kilometrů severně od Hadriánova valu. Je zřejmé, že přímý vliv v „blízké
zóně“, jak bylo toto území v jižním Skotsku nazýváno, byl značný. Přítomnost
méně hodnotných římských předmětů naznačuje, že v této příhraniční oblasti
existovalo omezené peněžní hospodářství, trh a obchodníci. Na druhou stranu je
málo pravděpodobné, že se vůbec nějaká forma obchodu rozvinula na vzdáleném
nedostupném severu. Lze říci, že zdejší horalové byli vlivem římské civilizace
takřka netknuti.
Ekonomický a politický vliv Římanů jde celkem přesně vyjádřit, ale co
vliv kulturní? Římané považovali Skoty za „poslední muže na zemi, poslední
svobodné“, jak napsal Tacitus ve svém díle De vita et moribus Iulii Agricolae.
Domnívám se, že nejdůležitější dědictví Říma pochází z období konce jeho éry a
je jím křesťanství, prostřednictvím kterého se na Britské ostrovy dostává poprvé
římské právo. Také to bylo poprvé, co byl na půdě Britských ostrovů představen
jiný typ náboženství než polyteistický. Počátek šíření křesťanství se datuje do
4. století n. l. Křesťanství se však nemělo udržet déle než pár set let, neboť za dob
anglosaské invaze bylo vytěsněno germánským polyteismem.
Na závěr lze s ohledem na výše uvedené shrnout, že Římané nezanechali
na ostrovech velké dědictví, na které by bylo možno navázat. Zůstaly po nich
zbytky silnic, zpustošená města, několik latinských slov a křesťanství, které bylo
zanedlouho vytěsněno. Rozhodně se domácímu keltskému obyvatelstvu, které žilo
v rodovém společenství, byť již narušeném, nepodařilo vnutit městskou civilizaci
založenou na otrokářství.
Římské právo v Británii kvetlo samozřejmě především v porobených
oblastech země, zejména v již založených městech, která se stávala středisky
moci soudní. Kuklík a Seltenreich uvádějí, že jsou doloženy případy sporů
rozhodovaných před „legátem juridicem“ Javolenem Priscem. Dokonce je známo,
že sám slavný římský právník Papinián rozhodoval právní spory v Yorku.12
Císař Hadrián se později zasadil o rozšíření římského práva ve větším
rozsahu. V pozdějších fázích okupace se měnila i správa ostrova. Provincie byla
rozdělena na čtyři sektory, které podléhaly prefektovi Gallie. Zajímavostí jistě je,
že se v Británii aplikovaly římskoprávní zásady ve vztahu k otrokům. Za císaře
12
Kuklík, J.; Seltenreich, R. Dějiny angloamerického práva. Linde, 2007, s. 23
10
Diokleciána se také objevil institut kolónů neboli právního připoutání dosud
osobně svobodných rolníků k půdě.13
Nicméně, jak jsem se zmiňoval výše, odkaz římského práva nebyl
výrazný. Přestože na ostrově zůstal značný počet Římanů natrvalo, přestalo se
římské právo takřka užívat a v Británii převládly původní obyčeje. V izolovaném
Skotsku nemělo římské právo vliv žádný; za Hadriánovým valem po něm nebylo
ani stopy.
1.2 Anglosaské období státu a práva v Anglii
Období od pádu římského panství do zhruba 8. století je obdobím temného

středověku, kdy je obecný nedostatek právních i jiných pramenů, ze kterých
bychom získali informace o tehdejší společnosti. Jisté však je, že keltské
obyvatelstvo bylo od poloviny prvního tisíciletí napadáno a podrobováno
germánskými obyvateli.14 Keltské báje hovoří v této době o králi Vortigernovi,
který si do země pozval družiny germánských náčelníků Hengista a Horsy, aby
mu pomohly s obranou jeho panství proti vpádům Piktů, kteří po odchodu
římských posádek začali pronikat hlouběji na anglická území. Hengist si vzal za
manželku Vortigernovu dceru Rowenu, později ale svého tchána zabil a vytvořil
si v ústí Temže drobný stát. Do této doby (první pol. 6. století) také bývají řazeny
skutky bájného krále Artuše (Arthura) a rytířů kulatého stolu.15
„Tato mytická vyprávění mohou demonstrovat, jak asi probíhal vpád
germánských kmenů Anglů, Sasů a Jutů. Jednotliví keltští vládcové si na obranu
nebo dokonce útok proti svým sousedům najímali družiny germánských
bojovníků z oblasti Jutského poloostrova a dnešního severního Německa. Ze
spojenců se záhy stávali nepřátelé,16 kteří se usazovali nejprve na pobřeží a pak
postupovali do vnitrozemí. Jutové osídlili jihovýchod ostrova, Sasové oblasti
okolo řeky Temže a početně nejsilnější Anglové obsadili střední a severovýchodní
část země.“17
13
14
Schelle, K. Právní dějiny, Plzeň, 2007, s. 388
15
Koudelka, P. Anglosaská království v raně středověké Anglii [online]. Dostupný z WWW:
<http://airborn.webz.cz/anglia.html>
16
Jedná se o častý model, podobně došlo např. k obsazení Španělska Araby v 8. stol.
17
11
Tyto informace samozřejmě vycházejí z archeologických nálezů, ale i z
písemných dokladů (počínaje první polovinou 6. století). První písemností,
ze které čerpáme poznatky té doby, je De Excidio et Conquestu Britanie (O
zničení a nářku Británie), jejímž autorem je Gildas. Právě z tohoto písemného
pramene – vznikajícího okolo roku 547 - -se dozvídáme první poznatky ohledně
příchodu germánských kmenů do Anglie. Údaje o germánské invazi však musíme
čerpat s vědomím, že Gildas silně vycházel z ústní tradice, jež referovala o
jednotlivých etapách germánského osidlování zkresleně. Není tedy překvapivé, že
se archeologické výzkumy rozcházejí nejen s údaji, které jsou obsaženy v tzv.
Gildově kronice, ale i s pozdějšími kronikami (kronika Bedy Ctihodného,
Anglosaská kronika), které však již mají k uvedeným událostem značný odstup.
Jen těžko si můžeme ověřit pravdivost Gildova tvrzení, že Sasové byli vyzváni
k svému příchodu do Anglie místním velmožem, hledajícím u nich záštitu a
podporu proti domácím utlačovatelům. Zrovna tak není možno považovat za
nepochybný ani Gildův údaj o vítězství Britonů u Mons Badonicus, kde se
původní obyvatelstvo Britských ostrovů snažilo čelit náporu germánských kmenů.
Nicméně můžeme Gildovu kroniku považovat za významný pramen té doby,
neboť obsahuje i mnoho tvrzení, která se shodují s novodobými archeologickými
výzkumy, čímž dotváří obraz tehdejších událostí.18
„V současné době převládá názor, že pod náporem Germánů byli Britové
zatlačeni do Cornwallu, Devonu a Walesu, případně nuceni přeplavit se přes
Lamanšský kanál do Bretaně a jen část zůstala ve svých domovech a byla
podmaněna nájezdníky. Nejnovější výzkumy opřené o výzkum genetické
informace dnešních Angličanů nicméně svědčí o tom, že v zemi zůstalo daleko
víc Keltů, než se dříve předpokládalo. Germáni však v každém případě ovládli
většinu Británie až po záliv Firth of Forth na severu a pro území jejich záboru se
časem vžil název Anglie. Přibližně v polovině 6. století se tak konstituovalo sedm
drobných germánských státních celků, tzv. Heptarchie. Byly to státy Kent,
Sussex, Essex, Wessex, East Anglia, Mercia a Northumbria (viz příl., obr. 4),
které mezi sebou žily v míru i v drobných válkách. Nejvýrazněji se tehdy projevil
konflikt mezi domorodými, většinou již křesťanskými keltskými Brity, sídlícími
18
Kudrna, J., Materiály ke středověkým dějinám Francie, Španělsko a anglosaská Anglie, Státní
pedagogické nakladatelství Praha, s. 280
12
především ve vnitrozemí a v západní části ostrova, a teprve postupně
christianizovanými Germány.“19
Rád bych zmínil, že období germánského záboru nebylo akcí
jednorázovou, ale k osídlování Anglie docházelo pravděpodobně v průběhu
několika desetiletí. To plyne i ze skutečnosti, že germánské kmeny nebyly
centralizované a neměly jediného vůdce, kterého by hromadně následovaly,
naopak se zde mísily mezi sebou jednotlivé skupiny kmenů, což se dá názorně
vysledovat právě na příkladu Sasů. Sasové byli vnější svaz kmenů a v Karlovské
době20 se dělili na saské kmeny sídlící západně od Labe na Vestfály, Engery a
Ostfály.21 O decentralizaci nám referuje i Beda Ctihodný22, který ve své kronice
píše, že Sasové měli více náčelníků a pouze ve válce se podrobovali jednomu
z nich (což mělo čistě pragmatický účel, aby na bojišti nevznikaly zbytečné
rozkoly mezi jednotlivými vůdci). Beda píše, že i později, kdy se na britském
souostroví konstituují základní státní útvary, je velmi těžko říci, kde jde o stát a
kde máme co činit se starším kmenovým předstátním útvarem. Je nepochybně
možno předpokládat, že mnohé útvary, o nichž např. referuje Beda Ctihodný
v anglosaské Anglii, byly pouhými kmenovými svazy. Jisté je, že jižní část Anglie
byla více vyvinutá. Zde byl obvykle uváděn pouze jeden panovník, jemuž byli
podřízení ostatní. Podřízení se ovšem mnohdy rovnalo pouze volnému svazku a
nemůžeme tedy mluvit o podřízenosti tak, jak ji známe z feudálního řádu
vrcholného středověku. Nicméně v pramenech 7. století se kmenová organizace
považuje již za celkově překonanou23, o čemž svědčí i značná třídní diferenciace
Sasů žijících v pevninské Evropě v době merovejské.24 O tom referují
archeologické výzkumy, odhalující opevněná hradiště, která sloužila nejen
bezprostředně vojenskému účelu, nýbrž plnila i funkce administrativně správní.
Z hlediska uspořádání společnosti lze předpokládat třídní diferenciaci již před
franskou okupací saských území (konečně málokterý zákoník svědčí o tak velké
19
20
8 – 9. století.
21
Kudrna, J., Úvod do problematiky pramenů raného feudalismu v západní Evropě, Státní
22
Je známý jako vzdělanec, učenec a autor díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum - Církevní
dějiny národa Anglů, díky kterému získal přízvisko Otec anglické historie. Je jediný světec
jmenovaný učitelem církve, který pochází z Velké Británie.
23
24
Období od pol. 5. do pol. 8.st., kdy vládnoucí dynastií ve franské říši byli Merovejci; toto
označení se také používá pro souhrnné označení archeologických kultur doby stěhování národů u
západogermánských kmenů.
13
vnitřní diferenciaci jako Lex Saxonum).25 Příchodem germánských kmenů a
zabráním britského území se tato diferenciace ještě více prohloubila, což dle mého
názoru vyplývá i z faktu, že po záboru Anglie si jednotlivé kmeny zakládají
vlastní království, která jsou již mnohem více centralizovaná (alespoň některá) a
obyvatelé podléhají pravomoci krále, který hledá oporu právě v nově vznikající
kastě válečníků a církvi. Přibližně od 7. století začíná král dávat část své půdy
církvi nebo jednotlivcům za jisté služby. Podobně postupovali i velmoži. Zároveň
s půdou od krále přechází na nové držitele pravomoc soudní a správní. Tímto
způsobem se začínají vytvářet mezi králem a velmoži či mezi velmoži a osobami,
které od nich dostávají půdu, lenní vztahy.26
Postupem času se původní rozdíly mezi jednotlivými germánskými kmeny
stíraly, takže už od 6. století se o nich hovoří jen jako o Anglosasech, po nichž
následně dostala země své jméno.27Současně s tím probíhala i sociální
diferenciace uvnitř anglosaské společnosti. Původní rodové zřízení se rozpadalo a
bylo nahrazováno řádem novým, feudálním. Porobení Keltové se stávali
nevolníky, které přednostně získávali náčelníci anglosaských klanů. Proto se tito
náčelníci mohli pokusit o vytvoření vlastních držav. To je důvod úpadku starých
kmenových náčelníků. Navíc se někteří bojovníci v nově dobyté zemi nevrátili k
zemědělství a ustavili se jako nová společenská vrstva. Tím se anglosaské
obyvatelstvo rozčlenilo na bojovníky, rolníky a keltské nevolníky. Bojovníci se
společenským postavením stále více vzdalovali od prostých rolníků, od kterých
také postupně přebírali vojenskou povinnost, a tím i společenský a politický
vliv.28
S příchodem Anglosasů také souvisí zavádění nových mocenských orgánů.
Nejvýznamnější byl witan – původně shromáždění svobodných bojovníků,
později sbor královských šlechticů neboli thenů. Jeho úkolem bylo volit krále
z členů královské rodiny,29 zabývat se zahraniční politikou, vydávat zákony a
schvalovat daně. S postupující úlohou křesťanství se pravomoc witanu rozšířila
z ryze světské i na církevní. Důležitou úlohou bylo svolávání zemské hotovosti
neboli fyrdu. Fyrd byl složen z rolníků, kteří v době války sloužili v královském
25
26
Kincl, J. a kolektiv. Všeobecné dějiny státu a práva, Panorama Praha 1983, s. 204
27
28
29
14
vojsku.30 S postupem feudalizace a sjednocování Anglie ztrácel witan význam ve
prospěch královské moci; instituce vymizela nedlouho poté, kdy se Vilém
Dobyvatel chopil v Anglii moci.
Koncem anglosaského období se také ustálila pevnější podoba správy
státu, která ovlivnila i následující vývoj. Již v zákoníku krále Edgara (959–975)
The Laws of King Edgar se objevuje vymezení pojmu a pravomocí základní
správní jednotky, kterou se stala tzv. setnina - hundred.31 Setniny se dále dělily na
menší jednotky původně složené z deseti rodin a zvané tithting a dále na vesnické
občiny zvané town.32 Kromě nich se prosadila i vyšší územněsprávní jednotka
zvaná hrabství - shire. V čele hrabství stál správce, úředník zvaný šerif, někdy též
ealdorman.33 Již v této době se objevilo jako zvláštní správní a soudní jednotka i
město – borough. Na tuto správní soustavu navazoval i systém shromáždění
svobodných mužů se správní a soudní pravomocí – zvaných moots. Shromáždění
se na úrovni setnin - hundred moots konala obvykle dvanáctkrát do roka. Dále se
za předsednictví ealdormana dvakrát ročně scházelo hrabské shromáždění - shire
moot, které kromě výkonu soudní pravomoci sloužilo k řešení správních otázek
hrabství a docházelo při něm i k uzavírání obchodů a významných právních
převodů (transakcí). V případě války se takto shromažďovali i rytíři hrabství.
Správní a soudní pravomoc měla dále s postupem času i města.34
Společenský přerod Anglosasů byl urychlen příchodem křesťanství.
Charakteristické je, že christianizace se udála hlavně pod přímým patronátem
Říma. Papež Řehoř Veliký roku 597 vyslal do Anglie misii vedenou Augustinem,
který se stal prvním anglickým arcibiskupem.35 Za své sídlo si zvolil kentské
Canterbury. Záhy bylo ustaveno i druhé arcibiskupství v Yorku. Římské
christianizační úsilí však v zemi narazilo na oblasti obrácené na Kristovu víru tzv.
iro-skotskými misionáři. Tento originální proud misií vznikl spojením neobvykle
procítěného křesťanství a vzácně uchované latinské vzdělanosti se specifickými
kulturními podmínkami keltského prostředí Irska. Šířil se nejprve v keltských
oblastech britských ostrovů, zejména ve Skotsku, později ale postoupil i do konti-
nentální Evropy, jejíž christianizaci výrazně napomohl (je dokonce možné, že
iro-skotští misionáři působili v raných fázích christianizace Velké Moravy).
30
Harding, A., Social History of English Law, Penguin 1966, s. 22
31
Termín setnina vznikl tak, že šlo o celky schopné vyzbrojit sto mužů.
32
33
Od toho poté anglický titul hrabě – earl.
34
35
15
V anglosaských oblastech Británie se sice iro-skotské pojetí křesťanství
nerozšířilo nijak zvlášť masově, ale přesto brzy začaly být pociťovány některé
rozdíly mezi ním a římskou misií, a tak roku 664 proběhla ve městě Whitby
synoda, která nakonec skončila vítězstvím římského typu křesťanství. Kromě
některých věroučných a liturgických sporů šlo o organizaci církve jako takové.
Katolická církev byla totiž od dob Římské říše spravována biskupy sídlícími ve
městech. Ovšem v civilizačně poněkud zaostalém Irsku žádná města nebyla, takže
se zde základní církevní organizační jednotkou staly kláštery a místo biskupů ve
zdejší církevní hierarchii zaujali opati a abatyše (což je jedním z mála příkladů v
historii, kdy se ženy podílely na správě církve). Tato odchylka od jinde běžných
pravidel se nelíbila papeži ani jednotlivým anglosaským vládcům. Ti by totiž rádi
napodobili vzor z kontinentální Evropy, kde bylo zvykem, že panovník užíval
biskupy jako nástroj své státní správy, což s představenými klášterů bylo možné
stěží.36
Za přijetí římského typu křesťanství se církev uměla odměnit. Zajišťovala
pro státní organizace vzdělanou byrokracii – první písaře a notáře. Nejdůležitější
přínos lze spatřovat v tom, že ve vlastním zájmu oživovala tradice římského
práva, které neznalo kolektivního práva, a tím posilovala nejen vlastní hmotné
postavení, ale také postavení statkářů a nakonec i královo. Biskupové a
arcibiskupové budou přirozeně po dlouhou dobu ministry králů. Církev sama
podporuje monarchie, neboť potřebuje světskou moc, aby zajistila svým zákonům
úctu.37 Na přelomu 7. a 8. století představovaly anglické kláštery střediska
kulturní činnosti a Anglie se stala jednou z nejpokročilejších zemí tehdejší
Evropy.
Brzy po příchodu církve do Anglie se objevily první pokusy o sjednocení
země pod vládou jednoho panovníka. Počátkem 7. století stála v popředí říše
kentská, později došlo k hegemonii Northumbrie, která vznikla spojením původně
samostatných království Deira a Bernicia (viz příl., obr. 3, 4). Na přelomu 7. a
8. století měla největší vliv Mercie, zejména v době vlády krále Offy. Kolem roku
800 se do mocensko-politického popředí dostalo knížectví Wessex. Skutečné
politické sjednocení všech anglosaských kmenů však bylo dílem západosaského
krále Egberta, jehož vnukem byl Alfréd, zvaný Veliký. Ještě než se dovršilo
36
37
Maurois, A.; Mohrt, M. Dějiny Anglie : doplněné o novější období Michelem Mohrtem. Lidové
noviny, 1993, s. 34
16
sjednocení a upevnění tohoto mocensko – politického svazku, začali do země od
poloviny 9. století pronikat seveřané, Vikingové,38 což zpomalilo proces
centralizace a politické unifikovanosti. Roku 866, kdy Kent zaplatil první
Danegeld39 čili daň za mír, zahájili Vikingové pokus o dobytí celé Británie. Ten
byl zmařen wessexským králem Alfrédem. Po desetiletém boji byl uzavřen mír ve
Wedmore. Avšak dobytí poplatného území Dánů, zvaného Danelaw40 (viz
příl., obr. 5) bylo ponecháno až Alfrédovým nástupcům, kteří celou oblast
Danelawu dobyli v polovině 10. století, kdy Eadred vyhnal z Yorku Erika
Krvavou sekeru, posledního vikingského krále.41
Nájezdy seveřanů měly několikero přínosů – nejen jazykový, který
představuje obohacení o slova jako „skiff“ (typ lodě), „anger“ (hněv), ale i přínos
v oblasti soudnictví i práva.42 Technickým přínosem bylo používání vyspělejších
nástrojů. Dále severské vpády přispěly k dalšímu dělení anglické společnosti;
i když byla oblast Danelaw znovu zabrána Anglosasy, stále zde zůstávala početná
skupina seveřanů, kteří se zabývali především obchodem.43
Jak bylo již zmíněno, Vikingové proces unifikace zpočátku zpomalili, ale
svým počínáním k němu i výrazně přispěli, a sice vyvražděním šesti ze sedmi
anglických královských rodin. Tímto barbarským skutkem přeměnili zemi
početných nejednotných království v jedinou říši pod vládou jediného krále.44
1.3 První státní útvary na území Skotska
Skotské území Británie bylo v 6. století n. l. rozčleněno na tři hlavní,

etnicky odlišná království: Dalriady45 na západním cípu, jehož obyvateli byl kmen
38
39
Poplatek, kterým si anglosaská království vykupovala mír s Vikingy žijícími v oblasti Dalelawu.
40
Danelaw je název části Britských ostrovů, kde bylo dánské právo nadřazeno tradičnímu
anglosaskému. Rozsah území odpovídá přibližně dnešní severní a východní Anglii. Jeho počátky
sahají do vikinské expanze v 8. století. Termín je také používán k označení souhrnu práv
dohodnutých mezi anglosaským králem Alfrédem Velikým (Alfred the Great) a dánským vůdcem
Guthrumem.
41
Nurmann, B.; Schulze, C.; Verhülsdonk, T. Vikingové znovuzrození v berevných fotografiích.
Fighters publications, 2007, s. 25
42
Vikingové přinesli na britské ostrovy nový způsob rozhodování, který byl odvozen z jejich
národního sněmu (althing, jakási skandinávská verze parlamentu), kde se přijímaly zákony či
ustavovaly soudy, v nichž zasedala porota, která rozhodovala o přednesených žalobách.
43
Barlow, F., The Feudal Kingdom of England, 1042-1216, London 1955, s. 2
44
Craughwell, T. J. Barbaři. Fortuna Libri, [2009], s. 128
45
Dalriadské království se rozkládalo na severní části Skotska od 6. stol. n. l. Obyvateli byl kmen
Skotů z Irska. V 8. století se dalriadský král Mac-Alpin stal prvním králem Skotska.
17
keltských Skotů z Irska; Piktsko, původ jehož obyvatel není vyjasněn, a
anglosaské království Northumbrie.
Roku 756 se Piktové spojili s Angly z Northumbrie a porazili království
Strathclyde, které postupně přešlo pod piktskou nadvládu. Otázku soužití hlavních
skotských mocností Dalriady, Piktska a výbojné anglické Northumbrie pak
rozuzlil pozoruhodný historický kompromis, který vedl k vytvoření prvního
skutečného státu v severní Británii - Skotska. Postup agresivních Anglů
definitivně skončil roku 685, když byli poraženi Pikty. Od té doby se na skotský
sever nepokoušeli pronikat. Ambice měla i Dalriada, která si v 6. století n. l.
budovala pozice v jižním Piktsku. Její expanze však skončila, když ji na
neznámém bitevním poli rozdrtili Northumbrijci. Toho využili Piktové a na
počátku 9. století n. l. již byla Dalriada pod jejich nadvládou. Piktové ji ovládali
politicky a zároveň tak přivykali gaelské kultuře46 dovezené z Irska. Vyplynulo,
že se království sblížila natolik, že dalriadští panovníci začali významně
ovlivňovat piktskou politiku. Dalriadský král Kenneth Mac-Alpin (vládl 843–858)
si vzal za manželku piktskou šlechtičnu a Piktsko kolem roku 843 ovládl jako
dědičný monarcha. Jeho zásluhou bylo Skotsko sjednoceno. A bylo to opravdu
poprvé Skotsko, neboť na trůn usedli Kelti z Irska, kteří byli od dob Římanů zváni
Sccoti. Rok 843 je tak považován za vznik skotského království, které trvalo až do
roku 1707.
V 8. a 9. století nebylo Skotsko nájezdy Vikingů nijak zvlášť dotčeno.
Vikingové si sice udržovali nadvládu nad Šetlendy a Orknejemi, ale na sever
Británie se dostali jen málo, protože hlavním cílem jejich zájmu bylo Irsko (kde
mj. založili Dublin) a bohatá království jižní s střední Británie. Lze dokonce říci,
že nájezdy Vikingů měly na Skoty i pozitivní vliv, neboť byly impulzem
k soudržnosti a stmelení do té doby nejednotných kmenů. Dalriadský král
Kenneth Mac-Alpin, který si šikovným politickým a poté mocenským tahem roku
843 n. l. podmanil říši Piktů a založil království Alba, vládl klidně, stejně jako
jeho potomci. Stav trval až do roku 1030, o čemž se zmíním později.
Království Alba bylo tvořeno šesti severními provinciemi (spravovanými
mormaery čili správci) a několika královstvími na jihu. Mormaerové i králové byli
podřízeni skotskému velekráli, který však měl jen malou možnost zasahovat do
věcí těchto spíše samosprávných celků. Přesto se královská moc v Albě
46
Gaelové patří ke goidelské skupině keltské větve indoevropské rodiny
18
konsolidovala natolik, že panovníci začali ovlivňovat celkový politický vývoj na
severu Britských ostrovů.
Důležité z hlediska vztahů Anglie a Skotska je, že Skotsko, tak jako za
časů římské Británie, si i nadále udržovalo svou samostatnost a nezávislost. Bylo
to však proto, že anglosaská království měla po dobu takřka šesti století starost
sama se sebou a později s nájezdy Dánů. To se změnilo v době, kdy na anglický
trůn dosedl bratr dánského krále Knut (995–1035). Tento ambiciózní mladík
vykonal mnohá opatření na ochranu Anglie a přesto, že byl původem Dán, vládl
spravedlivě a vůči obyvatelům nestranně. Jako anglický král od roku 1016 a po
smrti bratra v roce 1018 i jako král dánský dobyl Knut v roce 1030 Norsko. Tímto
se zbavil hrozby ze severu a sjednotil Anglii pod nadvládu jednoho muže. Nyní se
jeho pozornost obrátila ke Skotsku, na království Alba. Za cenu mnoha výsad
přijal lenní přísahu skotského krále, což byl první projev podřízenosti Skotska
Anglii v dějinách.
1.4 Právo a prameny práva
1.4.1 Anglické rané právo
Do poloviny 7. století bylo na území Británie založeno sedm království čili

heptarchie. S příchodem germánských kmenů je spojen vývoj společnosti jak
z hlediska náboženského, státního, tak právního.
Úvodem této kapitoly považuji za vhodné zmínit se o barbarských
zákonících. První germánský kmen, u kterého se střetáváme se zákoníky, které
v pravém smyslu slova můžeme označit za barbarské, jsou Vizigóti. První
zákoník, který se nám zachoval alespoň ve zlomcích, je Codex Euricianus –
Eurichův47 zákoník. Německý badatel Zeumer se snažil použitím metody textové
kritiky rozluštit jednotlivé vrstvy zákoníku. Zajímavá je stránka stylistická, v níž
se projevuje značný vliv římského právního vzdělání. Eurichův zákoník platil
prvně pouze pro Góty, ale později se v něm dala nalézt i místa, která řešila spory
mezi Římany i Góty zároveň. Druhým významným zákoníkem se stala vizigótská
Antiqua, která jen potvrzuje silný vliv Říma na právní kulturu barbarů, neboť
většina jejích ustanovení prozrazuje použití klasických institutů římského práva.
Čili i samotné barbarské zákoníky vycházely z práva římského a ne pouze
47
Vládl 466-485
19
zákoníky barbarů určené římskému obyvatelstvu (Lex Romana Visigotorum), jak
by se mohlo zdát.48
Vedle dalších barbarských zákoníků, jakými byly zákoníky Burgundů,
východních Gótů, Langobardů, byl nejvýznamnější ze všech zákoník Franků –
Lex Salica. Jeho význam je dán především faktem, že se nám jej dochovalo více
než 60 rukopisů. Zajímavostí je, že se v něm takřka vůbec neprojevuje, na rozdíl
od vizigótských zákoníků, vliv římského práva, a to ať jde o formu či obsah.
Tento zákoník vznikal pravděpodobně v průběhu několika století, přičemž
nejstarší redakce se datuje do časů vlády krále Chlodovíka (482-511). Za vlády
Karla Velikého (742-814) byl zákon podroben revizi, čímž vznikla Lex Salica
Emendanta, která měla vliv na vývoj dalších germánských zákoníků. Svou
podstatou je Lex Salica monumentálním dokladem přežitků staršího práva.
Některá z jeho ustanovení prozrazují, že v nich jde o novelu. Takové části
vykazují svou vlastní stylizaci a lze je rozeznat velmi snadno.49 Lex Salica
Emendanta je, jak jsem naznačil výše, důležitá pro první saský zákoník –
kapitulář Capitulatio de partibus Saxonise. Jeho obsah svědčí o tom, že byl
pravděpodobně vydán v prvních letech franské nadvlády. Jsou pro něj příznačné
těžké tresty za jakékoli přečiny proti církvi.50 Tím se dostáváme k faktu, že saské
zákoníky byly ovlivněny franskými, které, jak jsem naznačil výše, nebyly
ovlivněny římským právem, tudíž se skrze ně římské právo na půdu Britských
ostrovů nedostalo.
Roli "převozníka" římského práva na půdu Britských ostrovů sehrálo
křesťanství, především prostřednictvím práva kanonického, které výrazně
ovlivnilo oblast rodinného a manželského práva. Z řad církve se také rekrutovali
písaři a notáři, kteří sepsali množství právních dokumentů, přičemž písemná
dokumentace byla do té doby takřka neznámá. Neméně důležité bylo působení
církve jako moci soudní, a to především moci ordálové.51
Křesťanství a s ním spojená církev podpořily i vznik jednotné královské
moci a ovlivnily i podobu nejstarších anglosaských zákoníků, tedy prvních
psaných pramenů práva, které jsou částečně zápisem obyčejového práva, částečně
48
49
50
51
Pouze církev směla řešit spory lidí pomocí tzv. božích soudů neboli ordálů.
20
vytvářejí právo nové.52 Mezi nejstarší můžeme řadit zákoníky pocházející
z Kentu. Za vůbec nejstarší kodex lze považovat zákoník krále Aethelberta I.,
který byl sepsán na počátku 7. století. Zákoník se zabýval několika právními
okruhy, jako například regulací majetkových vztahů či trestněprávní represí.
V zákoníku je patrné odstupňované trestání viníka dle společenského postavení,
najdeme zde i fixaci wergeldu (tj. ceny mrtvého muže, např. pro výkup z krevní
msty). Velice důležitým znakem tohoto právního počinu je fakt, že nemění
obyčejové právo, ale doplňuje je tam, kde existovala možnost krále rozhodovat
dle jeho uvážení.53
Zmínky o Aethelberthtových zákonech nacházíme u Bedy Ctihodného,
který poukazuje i na jazykovou formu zákoníku. Zajímavostí je, že se
Aethelberthovy zákoníky neopíraly o starší texty zákonů. Konečně Beda výslovně
podotýká, že Aethelberthovy zákony vznikly „cum consilio sepientium“ (na
rozumném shromáždění). Historik Liebermann se domnívá, že v čele poradního
witanu, na němž byl zákon vyhlášen, stál vedoucí činitel misie v Anglii
Augustin.54 55
Dalšími právními texty byl například zákoník krále Offy z Mercie (vládl
757–796), jehož text se nám nedochoval, či zákoník krále Ineho z Wessexu (vládl
688–726), v němž lze nalézt 76 právních pravidel západních Sasů. Ineho zákoník
je však zajímavý především tím, že z něho vyplývají feudální normy vlastnictví
půdy. Mluví se v něm o stěhování feudála, jemuž se povoluje vzít s sebou i
kováře. Dle Ineho zákoníku vyplývá i platba renty v naturáliích.56 Dále zde
můžeme najít klasifikaci ozbrojených gangů, kde v závislosti na počtu členů je
určována jejich nebezpečnost pro společnost a postup, jakým má být proti nim
zakročeno.57
Můžeme konstatovat, že anglosaské zákoníky si byly podobné, ale je
možné nalézt i odlišnosti. Tak například na rozdíl od zákoníku kentského zákoník
Ineho již operoval s jakousi definicí recidivy. Zatímco náhodný zloděj se mohl ze
52
Balík, S., Obecné dějiny státu a práva (nástin přednášek), Univerzita Karlova 1989, s. 75
53
54
Augustinus: A. sv., apoštol Anglosasů, byl proboštem v benediktinském klášteře sv. Ondřeje v
Římě. Papež Řehoř Veliký jej vypravil roku 596 s 39 mnichy do Anglie kázat evangelium. V roce
597 navštívili věrověstové krále Aethelberthakterý měl za manželku křesťanskou princeznu Bertu
z Francké říše. Jejím působením bylo misii povoleno kázat křesťanství, a král sám přijal křest o r.
597
55
56
57
21
své loupeže vykoupit zaplacením „své ceny“, recidivista, který byl opakovaně
přichycen při krádeži, byl odsouzen k useknutí ruky, tedy trestu znatelně horšímu.
Na kodifikace v anglosaském období měla církev ještě další podstatný
vliv. V mnoha případech totiž sami církevní hodnostáři přímo vyzývali panovníka
k sepsání kodexu. Například panovník Kentu Wihtraed prohlásil, že text jeho
právní kodifikace je výsledkem jednání biskupů, a také zákoník krále Aethelstana
v samotném úvodu stvrzuje vybírání církevního desátku a stvrzuje silný vliv
biskupů a arcibiskupa na text zákoníku.58
Nejvýznamnějším panovníkem té doby byl Alfréd zvaný Veliký (vládl
871–901). Tento vzdělaný panovník byl i významným zákonodárcem. Uměl číst a
psát, schopnosti na tu dobu nezvyklé. Hned na úvod je třeba zmínit, že svou
inspiraci čerpal z Brehonských zákonů.59 Druhou inspirací byla zajisté jeho
návštěva v Římě roku 855, kde se přiučil mnohému z římského civilního práva,
které poté mohl aplikovat ve své zemi.
Samotný kodex, zvaný prostě Kniha zákonů - The Book of Laws, byl ve
své podstatě sepsáním obyčejů všech tří anglosaských kmenů. Ovšem v kodexu
nalezneme i rozsáhlé pasáže práva kanonického, přičemž hned v úvodu se král
Alfréd odvolává na desatero Božích přikázání.60 Zločiny také byly trestány spíše
jako hříchy proti Bohu, nežli trestné činy proti panovníkovi.61 Hlavní zásadou
zákoníku bylo pravidlo chování „co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“
Samotný Alfréd k tomuto uvedl, že jestliže bude mít soudce tuto zásadu na zřeteli,
může vykonávat spravedlnost bez dalších zákonů. Stačí, aby si sám sebe
představil jako žalobce a uvážil, jaký rozsudek by jej uspokojil.62 Po desateru
božích přikázání následuje soupis pravidel chování – zákonných norem, které jsou
v drtivé většině odvozeny z bible – části Exodus. Příkladem může být norma,
kterou můžeme nazvat trestní, neboť upravuje odpovědnost majitele domu za
zabití případného lupiče. Ustanovení zní takto: „Jestliže se lupič vloupe do domu
po setmění a je zde zabit – vrah (tedy majitel domu) není vinen zabitím. Jestliže se
58
59
Od irského slova brithem, tj. soudce. Tyto zákony byly předávány po staletí ústní tradicí a jsou
velmi podobné s waleskými zákony Keltů té doby. Byly zaznamenávány v letech 600–900 n. l.
Obsahovaly tradiční zákony z předkřesťanského období Irska s již patrnými vlivy křesťanství.
Tyto zákony existovaly paralelně a občas dokonce v konfliktu s právem kanonickým.
60
61
62
22
toto stane po východu slunce, již je vinen za vraždu. Pokud ovšem neprokáže, že
šlo o nutnost.“ Toto pravidlo můžeme nalézt v Exodu 22:1-2.6364
Zvláštností oproti předchozím počinům je zaměření právní úpravy
zejména na osobu, moc a majetkové zájmy panovníka, a to pod hrozbou přísných
trestů.65 Winston Churchill věřil, že Alfréd spojil židovské právo, keltské právo a
zvykové právo pohanských Anglosasů. Churchill dále uvádí, že Alfrédův zákoník
byl rozšiřován jeho následníky a rozrostl se do zvykového práva spravovaného
hrabstvími a soudními dvory. To vedlo roku 1100 k vydání Listiny svobod
Jindřichem I.
Významným pramenem práva Alfrédovy doby je Anglosaská kronika. Je
jedním z nejdůležitějších pramenů informací té doby vůbec. Bez ní bychom se jen
těžko orientovali v období temného středověku. Anglosaská kronika je soupisem
letopisů popisujících historii Anglosasů. Kontinuita líčení nebyla přetržena ani po
normanském záboru, a proto se nám kronika stává zdrojem informací až do roku
1154. Nicméně i u Anglosaské kroniky je potřeba její sdělení podrobovat
kritickému zkoumání, neboť ne vždy se informace v ní obsažené shodují
s informacemi získanými archeologickým výzkumem. To je dáno i faktem, že
Anglosaská kronika vzniká od počátku 9. století a končí rokem 1154, tedy že byla
psána více autory, kteří ne vždy používali zcela korektní informace a zdroje.
Jako pramen o dějinách církve (ale nejen jí) jsou nejdůležitějším dílem
Církevní dějiny anglického lidu - Historia ecclestiastica gentis Anglorum od Bedy
Ctihodného, které zaznamenávají události od odchodu Římanů po rok 731. Beda
se zaměřil na konflikt mezi praxí římské církve a církve, která se na britských
ostrovech vyvinula pod keltským vlivem (viz spor církví a synoda ve Whitby).
Alfrédovi bývá obecně přisuzováno zavedení soudního řízení před
porotou, tak typického znaku anglického práva. Ovšem po dalších dvě stě let není
o tomto institutu ani zmínky. Těmi, kdo se zasloužili o zavedení řízení před
porotou, byli až Normané, kteří je sami dobře znali.66 I když nemůžeme Alfrédovi
Velikému připsat zásluhu za vymyšlení tohoto procesního nástroje, můžeme
63
King Alfred the Great and our Common Law [online]. [cit. 8. 11. 2011] Dostupný z WWW:
<http://www.dr-fnlee.org/docs6/alfred/alfred.pdf>.
64
Bible, Česká biblická společnost 2008
65
66
Zde se názory autorů liší. V některých zdrojích se můžeme dočíst, že řízení před porotou
přebrali Normané od Franků. Sám jsem příznivcem teorie, že si Normané institut řízení před
porotou přivezli ze své bývalé domoviny ve Skandinávii, kde se používal po mnoho staletí
v instituci zvané thing.
23
konstatovat, že se i tak do dějin Anglie zapsal jako vznešený a vzdělaný panovník,
starající se o rozvoj kultury i práva.
Dalším, poměrně unikátním právním kodexem, byl zákoník vydaný
Knutem ve spolupráci s arcibiskupem z Yorku v roce 1018. V zákoníku se Knut
pokusil formulovat shodné a odlišné prvky anglického a dánského práva. Poté
tento severský panovník bez ohledu na svůj původ prohlásil, že právo a zákony
budou pro obyvatele jeho království platit stejnou měrou a že bude poctivý a
čestný vládce.
Pro vnitřní dějiny Anglosasů mají význam i právní dokumenty jiného typu
než zákoníky. Například se dochovala smlouva mezi králem Alfrédem Velikým a
dánským králem Guthrumem, z níž je možno vyčíst, jak vypadal vztah dánských
dobyvatelů k domácímu anglosaskému obyvatelstvu. Smlouvu je možno datovat
do r. 880-889. Z období wessexského krále Aethelstana (925-940) disponujeme
řadou právních dokumentů, vyznačujících se jasně feudální tendencí. Jde o soubor
nařízení ochraňujících především církevní majetek a upravující vztahy mezi
světskými feudály. Jak uvádí historik Libermann, nejzajímavější je tzv. Aethelstan
VI, z něhož můžeme získat i náhled do vnitřních poměrů Londýna. Předpokládá
se, že byl sepsán kolem roku 940.67
Anglosaskému období také vděčí za své základy samotné common law,
které je obecně považováno za přínos Normanů. Mezi králem a jeho podřízenými
správci království se již za anglosaského období používal psaný příkaz - writ,
svěřující do rukou královského úředníka určitou záležitost, což byl institut
nevyskytující se jinde v Evropě. Dále anglosaské zákoníky hovoří o situacích, kdy
má být rozhodnut spor v lokální komunitě (vesnici) v případě, že dojde ke sporu
z prodávaného či kupovaného zboží. Při takové transakci mělo být přítomno 36
osob, které při případném sporu měly rozhodnout, kde leží právo. Tato situace je
velmi podobná porotnímu soudnictví, které zavedl ve 12. století Jindřich II., kde
porotu tvořilo 12 osob – sousedů, kteří "znali situaci."68 Obé jsou instituty
původního anglosaského obyvatelstva, proto by bylo chybné se domnívat, že
vniku common law vděčí Anglie pouze Normanům, kteří převzali staré anglosaské
instituce a rozvinuli je k účelnějšímu vedení země. Obecné anglické právo vzniklo
spojením anglosaských a normanských právních obyčejů a královských soudních
67
68
Harding, A., Social History of English Law, Penguin 1966, s. 25-28
24
rozkazů. Utvářelo se pod vlivem práva římského a kanonického, přičemž svého
výrazu dosahovalo skrze soudní rozhodnutí.69
Závěrem této kapitoly můžeme konstatovat, že právo v anglické části
Britských ostrovů se po příchodu germánských kmenů dramaticky změnilo.
Anglosaské kmeny s sebou přinesly své obyčejové právo, jakož i znalost psaného
práva, které vyplývalo z barbarských zákoníků. Zákony byly uzavírány
konsensuální formou na zasedáních witanu. Vliv práva římského lze v tomto
období sledovat nikoli skrze barbarské zákoníky, nýbrž skrze právo kanonické,
které v této době mělo na vznikající právní předpisy majoritní vliv.
1.4.2 Skotské rané právo

Ve Skotsku byla právní situace poněkud odlišná. Máme jen málo pramenů,
které nám odhalují skotský právní systém před rokem 1000. V těchto dobách
nebyl osud země ani zdaleka tak spojen s anglosaskou částí ostrova, jako tomu
bylo po normanském záboru. Nicméně i anglosaské právo mělo svůj dopad.
Skotské právo té doby je směsicí práv, a sice keltského, britského, norského a
anglosaského, přičemž míra vlivu se lišila podle oblastí. V oblasti Northumbrie
byl znatelný vliv anglosaský, zatímco na severozápadě země, na tzv. výšinách
bylo právo plně keltské s prvky severského. Rané gaelské právo bylo prvně
zaznamenáno v 9. století. Odhalovalo společnost silně zaměřenou na příbuzenství
a společenský status. Skotské zvykové právo začalo nabírat tvar koncem
11. století, kdy do sebe začalo zahrnovat gaelské a keltské právo se znaky práva
anglo-normanského, o čemž se zmíním níže.
I přes vydání veškerých kodifikací na britských ostrovech můžeme
konstatovat, že právo anglosaského období bylo převážně zvykové, což platí i pro
Skotsko. V obou zemích se projevovaly regionální odlišnosti, které byly
způsobeny rozdílným složením obyvatelstva.
Z právních odvětví je třeba zmínit, že kodifikováno bylo zejména právo trestní,
které se především snažilo omezit krevní mstu. Dále můžeme sledovat pozvolný
vývoj práva majetkového, jakož i dědického. V těchto právních odvětvích
můžeme nalézt prvky původních anglosaských obyčejů, jako například přítomnost
svědků při převodech vlastnického práva. Vývoj práva reflektuje měnící se
majetkovou strukturu anglosaské společnosti, zejména ve vztahu k půdě.
69
25
Soudní zřízení vycházelo ze systému soudů setnin a hrabství. Žalobce, jenž
byl tradičně označován jako plaintiff, předvolával žalovaného zvaného defendant.
Jestliže se ten nedostavil, byl poté znám jako psanec – outlawry.70 Rozvíjel se
také systém ordálů neboli božích soudů. Některé byly podobné jako v zemích
českých, ale Anglie měla i své speciální. Například posvěceným pecnem chleba –
viník měl pozřít chléb posvěcený svěcenou vodou a v případě jeho viny by se
chlebem zadusil. Netrvalo dlouho a Angličanům začalo být zjevné, že tímto
ordálem nelze vinu prokázat, zatímco jinými ano; proto byl poměrně brzy
vypuštěn. Nicméně ať už se jednalo o řízení před soudy, či soud ordálem,
výsledek byl vždy dost nejistý.
Závěrem můžeme říci, že anglosaské období přineslo na britskou půdu
první pokusy o kodifikace práva. Jednalo se o soupisy některých obyčejů, jakož
i o nové zákony vydané panovníkem. Toto však nemůžeme považovat za sepsání
všeho práva, protože si převážně udrželo podobu obyčejovou. V neposlední řadě
je anglosaské období charakteristické vlivem církve a křesťanství na utváření
práva jak v Anglii, tak Skotsku. Anglosaský vliv byl pro Anglii přínosný, ale
zdaleka ne tak zásadní jako vliv Normanů. Eduardem Vyznavačem (vládl 1042–
1066) končí období starých anglosaských království a starého zřízení. Po další
období středověku je státoprávní vývoj Británie progresivnější.
70
26
2 Anglie a Skotsko v období feudalismu
2.1 Normanské panství
Události roku 1066 podstatně změnily běh historie Británie. Toho roku
umírá anglický král Eduard Vyznavač, který byl dosazen po Knutově smrti
Velkou radou všech svobodných čili witanem. Toho času byla faktická moc
v zemi v rukou rodu Godwinsonů, kteří ovládali tři ze šesti velkohrabství. Proto
bylo zřejmé, že další panovník bude zvolen z řad tohoto rodu. A tak se také stalo.
Witan dosadil na místo krále Harolda (vládl 1066), s čímž nesouhlasil normanský
vévoda Vilém, kterému údajně Eduard přislíbil vládu po své smrti. Proto, za
požehnání papeže, se roku 1066 vypravil Vilém na válečnou výpravu do Anglie.
Byla svedena bitva u Hastingsu, jež měla dalekosáhlé následky jak pro Anglii, tak
Skotsko. Vilém (od této chvíle znám jako Vilém Dobyvatel, vládl 1066–1087) se
stává králem Anglie, která se od té doby nedá považovat za anglosaskou.71 Anglie
se stala zemí, jejíž panovníci byli severského původu, neboť Vilém byl přímým
potomkem dánských Vikingů.
Co našli Normané v Anglii? Lid, jehož obce jsou odděleny hustými lesy a
vřesovišti a vystavěny kolem dřevěného kostela a sídla jejich pána. Anglické
království, které je mnohem menší než francouzské, může silný král poměrně
snadno ovládat. Již dávno k němu patří královský úřad, církev, základní
pozemková daň, kterou je geld, a hromadný odvod vojska. Normanští vladaři sice
využijí všech těchto tradičních nástrojů moci, ale budou to právě oni, kdo vytvoří
většinu institucí, které vtisknou Anglii její ráz. Anglosaští vladaři nevytvořili
parlament, zločince nesoudí královští soudci za přítomnosti poroty, nezaložili
žádnou univerzitu. Z anglosaských institucí zůstanou jen ty, které řídí místní a
venkovský život. Vesnická shromáždění se transformují ve farní shromáždění.
Hranice farností a hranice hrabství se prakticky již nezmění. A jestliže vesnické
buňky, které budou tvořit státní základ Anglie, existují již v roce 1066, pak vlastní
podobu a ústrojí tomuto státu dají během následujícího století teprve normanští
králové a králové z Anjou.72
71
Maurois, A; Mohrt, M. Dějiny Anglie : doplněné o novější období Michelem Mohrtem. Lidové
noviny, 1993, s. 46
72
Maurois, A; Mohrt, M. Dějiny Anglie : doplněné o novější období Michelem Mohrtem. Lidové
noviny, 1993, s. 53
27
Čím byl však normanský vpád na Britské souostroví tak zásadní?
S normanským příchodem je spojen rozvoj feudalismu a vývoj svébytného
právního systému, který se později nazývá common law. Anglie byla v období
raného feudalismu;73 feudální řád nebyl zdaleka tak rozvinutý jako v sousední
Francii, od které se Normané učili. Vilém v Anglii zavedl vojenský despotismus,
který byl po dlouhou dobu jedním z nejsilnějších v Evropě. Poddaní byli pevně
připoutáni k půdě a zodpovídali se svým normanským pánům. Nicméně zde
Vilém a následně i jeho synové zavedli silnou a fungující administrativu, pod jejíž
správou se anglické království mohlo rozvíjet a konkurovat ostatním zemím
Evropy.74
S tím je nutně spojena změna sociálního systému, z čehož plyne i změna
systému právního. Lenní systém měl však v Anglii svoji ojedinělou podobu –
panovník měl silnější postavení než v jiných feudálních řádech té doby.75 Lenní
zřízení souviselo s rozsáhlými konfiskacemi majetku na základě práva okupace76
a řídilo se heslem „vazal mého vazala je i mým vazalem“, což vedlo k centralizaci
země.77 Vrchním lenním pánem byl panovník, kterému podléhali baroni, kteří ji
dále postupovali dalším, svobodným osobám, které však skládali přísahu a byli
vojensky podřízeni přímo králi.78 79
Tím si Vilém zajistil mnohem silnější
postavení v zemi, než měl například francouzský panovník, kterému podléhali
pouze jeho přímí vazalové, ale nikoli jejich vazalové. Z toho vyplývalo, že vazal
musel vojensky podporovat svého seniora, a to i proti králi. Proto v Anglii rozvoj
lenních vztahů nevedl k ochromení panovnické moci, čemuž Vilém dopomohl i
tím, že uděloval léna malá, v různých částech země, čímž zamezil vzniku
kompaktních domén schopných silného odporu.80 To byl zásadní krok
k monopolizaci veškeré moci v rukách státu. Lenní systém, který vznikl za časů
Karlovců81 na anticko-germánském základě82, doznal v Anglii pod vedením
73
74
Chibnall, M. Anglo-Norman England, 1066-1166, Bobs Books 1991, s. 23
75
Po obsazení Anglie, byli Normané v menšinovém postavení vůči původnímu anglosaskému
obyvatelstvu. K udržení vlády potřebovali soudržnost a pevnou vládu silného panovníka. Obé
splnili. Vilém zkonfiskoval takřka veškerou půdu náležející původnímu obyvatelstvu a propůjčil ji
jako léna svým normanským rytířům. Ti se mu za to odvděčili vojenskou podporou. Vilém měl
takřka neomezenou moc v nově porobeném státě.
76
77
Ve Francii platila zásada opačná: „vazal mého vazala není mým vazalem“.
78
Balík, S., Balík S. ml. Právní dějiny evropských zemí a USA (stručný nástin), Aleš Čeněk, 2010,
s. 85
79
80
81
Karlovská dynastie (Karlovci) byla šlechtickou a později panovnickou dynastií, která vládla ve
Franské říši v letech 751–987 a stala se obnovitelkou říšské ideje v západní Evropě. Název
28
Normanů velkolepého rozkvětu. Ze spojení karolinského lenního zřízení a nor-
manské myšlenky svazového uspořádání vznikl na Britských ostrovech první
opravdový evropský stát, schopný konkurovat jak německému císařství, tak
francouzskému království.83 „Lenní zřízení i po tomto přechodu bylo zvláštním
režimem osobních vztahů, který byl spojen se složením přísahy a předáním daru a
jehož cílem bylo zajistit dodržování míru a věrnosti. V lenním zřízení 10.–
12. století šlo sice již o nastolení mírových pořádků vztahujících se na rozsáhlá
teritoria, nicméně se ještě vycházelo z osobních a nikoli teritoriálních principů.“84
S příjezdem Normanů je dále spojeno oddělení světské a církevní
jurisdikce. Vilém na podnět královské rady, která se vyvinula z witanu, stanovil,
že duchovní nebudou již nadále smět zahajovat spory týkající se církve na
soudních shromážděních setnin. Ty pak nesměly projednávat ani zločiny spáchané
duchovními. Obdobná situace nastala i u soudů hrabských. Církevní soudy tak
měly být svolávány biskupem na místo, které tento církevní hodnostář určí. To
vedlo roku 1077 arcibiskupa Lanfranca k vytvoření zvláštní soustavy církevních
soudů. Žádný královský úředník (šerif, kancléř, justiciář) si nesměl osobovat
pravomoc spadající církevním soudům, naopak jim měl být nápomocen při
potřebě předvedení řádně předvolané osoby. Církevní soudy se dělily na soudy
arciděkanů, biskupů a arcibiskupů. Kromě duchovních věcí měly na starosti i
některé okruhy světských záležitostí (typicky manželské právo a velká část
dědické agendy). Jinak se soudní soustava o mnoho nelišila oproti původní
soustavě v anglosaském období.85
Co se správních orgánů týče, zavedl Vilém orgán zvaný Královská rada,
což byl de facto panovnický dvůr s nejvyššími úředníky. Fungoval jako poradní
orgán panovníka a také jako soud nejvyšší instance. Nejdůležitějším soudním
úředníkem byl justiciář, který v nepřítomnosti panovníka řídil zemi. Za základ
správy byla i nadále považována hrabství, v nichž byla posílena soudní moc
šerifů.
odvozuje od nejvýznamnějšího člena, císaře Karla Velikého. S Karlovci se setkáváme od dob

Pipina Staršího (zemřel r. 639) až do dob posledních Karlovců, vévody dolnotrinského Oty
(zemřel r. 1012) a nelegitimního syna krále Lothara arcibiskupa remešského Arnulfa (zemřel
r. 1021).
82
Proces formování feudálního státu a práva začal nejdříve u Germánů, u kterých lze pozorovat už
v 5. – 10. století postupný rychlý rozklad rodové společnosti, prohlubování třídní
diferenciace/svobodné obyvatelstvo se mění na nesvobodné a polosvobodné lidi, závislé na
statkářích/ a vytváření feudálních vztahů.
83
Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. C. H. Beck, 1998, s. 261
84
85
29
Byť nenáviděni anglosaským obyvatelstvem, přivezli s sebou Normané na
Britské ostrovy kulturu vyspělejší a progresivnější. Bez nich by Anglie jen těžko
mohla čelit rychle se měnícím podmínkám na pevnině. Pozvolna se ustalující
systém pomalu převládal a začal se dostávat i do severnějšího Skotska, jehož osud
začne být neodvratně spojen s mocnějším sousedem na jihu.
2.2 Skotsko a Anglie v období vrcholného středověku
Dobytí Anglie Normany mělo zajisté dalekosáhlé následky pro anglickou

část ostrova, ale co Skotsko? Posledními králi starého Skotska byli Macbeth (vládl
1040–1057) a Lulach (vládl 1057–1058); hovořící gaelsky86. Macbethovo
království nebylo nikdy napadeno Angličany. Jakožto mnoho jeho nástupců měl i
Macbeth problémy se šlechtou, která ať již otevřeně či tajně spolupracovala
s anglickou stranou. Kdyby neprohrál bitvu u Lumphatanu, pravděpodobně by
vedl Skotsko naprosto odlišným směrem než jeho sok Malcolm, který dosáhl
vítězství s pomocí Anglie a dosedl na skotský trůn (vládl 1058-1093). Mezi jeho
spojenci byli i skotští lordi, kteří měli v Anglii různé zájmy. Ti ve Skotsku zaseli
semínko tzv. anglické strany – začátek procesu, v němž skotští lordi budou nuceni
penězi a dalšími dary podporovat anglické zájmy ve Skotsku. Dalo by se říci, že
to byl stejný proces, jehož prostřednictvím bylo Skotsko v letech 1706–1707
donuceno přistoupit na tzv. Act of Union.87
Malcolm měl početné vztahy v Anglii, kde pravděpodobně strávil nějaký
čas na dvoře Eduarda Vyznavače, který měl kolem sebe i mnoho dvořanů z řad
Normanů. Malcolm byl beze sporu pod anglickým vlivem - učil se anglickému
jazyku, studoval kulturu Anglie a je pravděpodobné, že strávil nějaký čas
v Normandii, kde pochytil znalosti o lenním systému.
Kolem roku 1050, kdy dosáhl plnoletosti, na Malcolma hleděli Angličané
jako na osobu, která by jim mohla zajistit určitý vliv na nepoddajné Skotsko.
Jejich očekávání však nebyla naplněna, a když byl Malcolm dosazen na trůn, bez
výčitek zapomněl na jakékoli vztahy s Anglií a naopak se o pomoc a spojenectví
obrátil na sever. V roce 1059 se oženil s vdovou po norském pánovi Thorfinnovi
Mocném, což z něho udělalo nebezpečného oponenta Anglie. V roce 1061 napadl
86
Starý jazyk, který do země přivezli gaelové (scotti) z Irska. Typově se jednalo o jazyk keltský,
proto nebyl zásadní problém při jeho přijímání na území Skotska.
87
Frank, J. Skotsko. Libri, 2007, s. 26
30
anglickou Northumbrii a zpustošil západní části Cumbrie. Jeho zájem byl zaměřen
na strategicky výhodné město Carlisle, ale Angličané dokázali město udržet. Roku
1066 se stala situace v Anglii nepřehledná, neboť se králem Anglie stal vévoda
normanský Vilém, který si rychle vybudoval silnou oporu ze svých normanských
rytířů a změnil Anglii k nepoznání. V důsledku změny situace v Anglii Malcolm
přehodnotil svůj postoj a poskytl azyl těm členům anglosaské královské rodiny,
kteří uprchli a o azyl ve Skotsku požádali. Ve spojenectví s dřívějšími nepřáteli
viděl Malcolm příležitost k posunu anglo-skotské hranice. Severní země Anglie,
jako Northumbrie, Cumbrie a Westmorland byly holé a málo obydlené části země.
I přesto chtěl Malcolm, stejně jako mnoho jeho nástupců, tato území získat, k
čemuž za 36 let své vlády podnikl řadu kroků. Jeho snaha byla patrně vedena
tím, že nahlížel na tato území jako na zemi nikoho a chtěl ji získat ze
strategických důvodů, aby v případném sporu fungovala jako nárazníkové pásmo
a poskytla tak čas na přípravu armády.88
Roku 1071 Malcolm znovu vedl své armády na jih do Cumbrie.
Pravděpodobně chtěl ustálit hranici někde mezi Carlislem a Newcastlem. Zjistil,
že severní země Anglie nejsou zdaleka tak dobře střeženy jako nové normanské
centrum Anglie. Malcolm zde napadal vesnice a odváděl z nich lid do nevolnictví.
Anglosaská kronika zaznamenává dané skutečnosti tak, že nebyla jediná vesnice
či dokonce velký dům, kde by se nenašli angličtí nevolníci. Král Anglie Vilém
zareagoval shromážděním armády,89což vedlo k prvnímu závažnému konfliktu
mezi oběma zeměmi.
Malcolm byl poražen a musel roku 1072 uznat Viléma za pána.
V Anglosaské kronice je uvedeno, že Vilém z tohoto triumfu neměl žádný
prospěch, ovšem s tímto tvrzením je možno polemizovat, neboť pět let po vpádu
do Anglie měl Vilém u původního anglosaského lidu jistě jen malou oblíbenost.
Zůstává nejasné, zdali Malcolm uznal Viléma jako pána nad celým Skotskem, či
pouze nad územím, které se snažil dobýt silou. Nicméně angličtí králové se již
vždy domáhali věrnosti králů skotských, přičemž jim uznali titul jen o málo vyšší
než „feudální pán držící Skotsko z jejich laskavosti“. Ať se Malcolm podrobil
zcela, či nikoli, ne všichni jeho nástupci brali nadvládu Anglie nad Skotskem na
vědomí. Sám Malcolm se pokusil o podobnou invazi přinejmenším ještě třikrát,
88
89
Normanská armáda byla považována za jednu z nejlepších v tehdejší Evropě. Důvodem bylo
skvělé vybavení rytířů, kteří do bitev nosili dlouhé brnění z kroužků, mandlový štít, kopí a meč.
Také byli prvními, kdo začal v masovějším měřítku používat luky v bitvách.
31
avšak při posledním pokusu v roce 1093 byl před hradbami hradu Alnwick
usmrcen.90
Situace po Malcolmově smrti odkryla politické napětí mezi stoupenci
gaelského kulturního a politického tradicionalismu a členy poangličtěné královské
elity, kteří trvali na otevřenosti Skotska mocnějšímu sousedovi na jihu. O trůn se
přihlásil mladší Malcolmův bratr Donald III. Bane, zvaný Poctivý (vládl 1093–
1094). Silou zbraní a za podpory konzervativních magnátů rychle obsadil skotský
trůn a vykázal ze země všechny anglické dvořany. Pro nového normanského
panovníka Viléma II. (vládl 1087–1100) však byli potomci Malcolma mnohem
čitelnějšími a přijatelnějšími partnery. Vilém II. Rufus, druhý ze synů Viléma
Dobyvatele, rychle vyzbrojil Malcolmova syna Duncana, který žil od dob válek
svého otce s Vilémem Dobyvatelem v Anglii jako rukojmí, a vyslal ho v čele
armády do Skotska. Donald byl poražen a Duncan (vládl 1094) usedl na trůn.
Jednalo se o velké vítězství Anglie, neboť historicky poprvé byl na skotský trůn
dosazen panovník z vůle krále Anglie. Nicméně za pouhých šest měsíců byl
Duncan zavražděn a na trůn opět dosedl Donald. Na řadu přišla další vojenská
expedice podporovaná Normany, v jejímž čele stanul čtvrtý syn Malcolma Edgar
(vládl 1097–1107). Donald byl roku 1097 poražen, dopaden, oslepen a zemřel ve
vězení. Poté byl pohřben na ostrově Iona jako poslední skotský král. Nyní se
vlády ve Skotsku chopil Edgar, muž z krve gaelské i anglosaské91, který byl
podporován Normany. Anglie měla na Skotsko stále větší vliv a vazbu mezi
zeměmi potvrdil sňatek Edgarovy sestry Edith s anglickým panovníkem
Jindřichem I.92 Gaelské tradice pomalu mizely a další zásah dostaly závětí, kterou
sepsal Edgar: ignoroval zásady tanistrie93 a s požehnáním Jindřicha I. jmenoval
svými nástupci Alexandra I. a Davida I., vychovaného na anglickém dvoře.94
12. století můžeme považovat v Anglii i Skotsku za zlomové. V obou
státech začínají probíhat procesy, které vedou ke zlepšení politického, právního i
soudního aparátu. Z výše nastíněného historického vývoje můžeme dobře
90
Mackie, J.D., A History of Scotland, Penguin Books 1966, s. 49
91
Edgar byl synem Malcolma, který měl gaelskou krev, a Margaret, která byla Anglosaskou.
(Margaret byla významná tím, že zavedla angličtinu jako hlavní jazyk na skotském dvoře.)
92
93
Tanistrie byla jedním ze způsobů řešení nástupnictví. Byla známa především ve starém Skotsku
a Irsku. Systém byl založen na volbě následníka (tanista) ještě za života panovníka či náčelníka
klanu, a to z předem definované skupiny (hlavy jednotlivých rodů, patrilineární příbuzní
předchozích panovníků do stanoveného stupně příbuzenství, výjimečně i všichni mužští členové
klanu). Tanist pak v případě smrti vládce automaticky nastupoval na jeho místo. Tento systém má
své výhody (zejm. vláda vždy v rukou dospělého panovníka), ale i nevýhody (např. boje o trůn).
94
Frank, J. Skotsko. Libri, 2007, s. 28–29
32
vypozorovat, že po normanském záboru byla státní správa Anglie podstatným
způsobem změněna a skrze politickou situaci mezi Anglií a Skotskem se státní
správa po anglickém vzoru pomalu konstituovala i ve Skotsku samotném, které do
té doby bylo na Anglii víceméně nezávislé.
To, co Vilém I. Dobyvatel nastolil, mělo být rozšířeno a upevněno jeho
třetím synem Jindřichem I. v Anglii a Jindřichovým švagrem Davidem I. ve
Skotsku. Oba panovníci byli silní a vzdělaní a v obou zemích jsou považováni za
jedny z nejvýznamnějších.
2.3 Novátorští panovníci
Vláda Jindřicha I. (vládl 1100–1135) se v Anglii považuje za dobu

rozkvětu království spojovanou s opětovným posílením královské moci. Za vlády
Jindřicha I. docházelo k reformám správy, financí a moci soudní. Jednu
z nejvýznamnějších proměn podstoupila Královská rada - Royal Council, která
vykonávala důležité finanční a soudní pravomoci. Byl to orgán s jehož pomocí se
vyřizovaly vládní věci všeho druhu. Později se z ní vyčlenily více specializované
úřady jakými byla například královská kancelář, finanční komora či dokonce
parlament.95 Vytvořil se systém nejvyšších úředníků, kterému velel Lord kancléř -
High Lord Cancellor, mezi jehož úkoly patřila především příprava listin ve formě
příkazů a privilegií vydávaných králem, tzv. writ96 nebo charters. Jindřich I.
vytvořil i orgán nový, který nazval Velká rada -Great Council. Ustálila se
z Královské rady a můžeme o ní smýšlet jako o předchůdci anglického
parlamentu, neboť se scházela obvykle třikrát ročně a do její působnosti patřila
především problematika daní a schvalování zákonů. Největšími změnami však
prošlo soudnictví. Po Jindřichově reformě existovaly v Anglii čtyři základní druhy
soudů: Královský soud, šerifské soudy v jednotlivých hrabstvích, soudy na
jednotlivých panstvích zvané manor courts a církevní soudy.97 Kromě
jmenovaných vznikaly soudy speciální, a to městské a lesní.
Z hlediska právní historie je důležité, že z doby vlády Jindřicha I. se
dochovala právní kniha obsahující jeho zákony zvaná Leges Henrici Primi. Byla
95
96
Například Writ of Right, jímž se zabezpečovalo právo. Jakmile by bylo porušeno, došlo by ke
královskému zásahu.
97
33
sepsána kolem roku 1118 neznámým autorem, který nejspíš nebyl právníkem
pocházejícím z Anglie, neboť přináší pohled na právo z hlediska zájmů krále a
vyznačuje se kritikou soudnictví a nepsaného anglického práva.98
Silná a obratná vláda Jindřicha I. obnovila v zemi klid a pořádek, kterého
král využil k vybudování aparátu královské moci. Byl dobrým právníkem a
postupně zlepšoval soudnictví, finance i správu koruny. Proti velkým feudálům se
opíral podle vzoru svého otce o církevní hierarchii.99 V Anglii se za jeho vlády
ustálila situace napjatá po normanském záboru.
Ve Skotsku roku 1107 nastupuje na trůn Alexandr I. (vládl 1107–1124).
Počátek jeho vlády poznamenala neochota respektovat postavení jeho mladšího
bratra Davida v jižní části země. Napětí mezi bratry polevilo teprve poté, když se
za Davida postavil Jindřich I., který mu roku 1114 udělil titul hraběte
z Huntingdonu a Northamptonu, obnášející nemalé pozemkové vlastnictví
v Anglii. Zde byl David poměrně nezávislým pánem až do smrti svého bratra, kdy
převzal skotský trůn jako David I. (vládl 1124–1153).100 Po jeho nástupu se vliv
politických a kulturních zvyklostí normanské Anglie ve Skotsku naplno projevil.
David I. byl normanskými šlechtici považován za jednoho z nich a on sám jejich
schopnosti upřímně obdivoval.
Když David I. dosedl na trůn, přizval s sebou do Skotska mnoho
normanské šlechty, která postupně měnila východní a jižní Skotsko na feudální
království tak, jak jej známe z Anglie. Úřady mormaerů a thanů se změnily po
vzoru anglických na úřady vévodů a earlů. Mnozí z těchto nových úředníků byli
královými přáteli normanského původu. Zde jim král právně zaručil vlastnictví
k půdě. Řada těchto nových magnátů vykonávajících de facto anglické právo na
skotské půdě vlastnila mnoho pozemků jak v Anglii, tak ve Skotsku. Později
dojde k tomu, že mnoho z těchto pánů se bude muset rozhodnout, s kterým
panovníkem je spojena jejich loajalita.101
Změny, k nimž došlo za Davidovy vlády, jsou často nazývány Davidovská
revoluce. Její podstatou bylo další otevírání Skotska světu, především pak Anglii,
a s tím spojená ekonomická a sociální transformace vyúsťující v posílení role
panovníka. Spouštěcím momentem bylo, jak jsem se již zmínil, usazování
normanských a vlámských rodů ve Skotsku. Některá svá panství rody získaly díky
98
99
100
101
Neville,C. Land, Law, and People in Medieval Scotland, Edinburgh University Press 2010, s.
84
34
sňatkům s příslušníky rodin skotských rodových elit. Jiné rody, jako například
normanskou rodinu De Bruce, která se usadila na panství Annandale na
skotsko-anglickém pomezí, půdou obdaroval sám král David I. S příchodem
Normanů přichází i rozvoj feudalismu. Skotští mormaer (později vévodové)
představovali vojenskou družinu krále, jemuž poskytovali zázemí. Své oblasti
ovládali po generace a všechny jejich sociální a ekonomické vazby vycházely
z pradávných rodových tradic. Uplatňování feudálních zásad však dosavadní
mocenskou strukturu, lépe řečeno její legitimitu, měnilo. Pro Normany mělo
platnost pouze psané právo, respektovali jasně vymezené hranice šlechtických a
královských panství, která vnímali jako výrobní jednotku slibující zisk. Půdu
pronajímali svým vazalům, k nimž je nepojila žádná předchozí vazba, a ti jim
kromě renty byli povinováni vojenskou službou.102 Od panovníka se očekávala
efektivní správa země a úcta k privilegiím a mocenské autonomii baronů. Pokud
se král choval dle těchto zásad, mohl počítat s vojenskou podporou svých leníků.
Aby ekonomický růst země podpořil, založil David I. na strategických
vnitrozemských a pobřežních místech první skotská městečka: Dunfermline,
Perth, Stirling, Aberdeen, Edinburg, Roxburg a Berwick. Získala práva trhu,
privilegia na mezinárodní obchod103 a stala se výraznými přispěvateli do
královské pokladny. Konečně byl zaveden i ve Skotsku nový prostředek směny –
stříbrné mince, do té doby užívané jen sporadicky. Dalším modernizačním
opatřením Davida I. bylo zakládání královských hradů po celé zemi. Na hradě
působili, stejně jako v Anglii, jmenovaní úředníci koruny, tzv. šerifové, kteří bděli
nad dodržováním pořádku a vykonávali spravedlnost nejen nad hradní posádkou a
čeledí, ale i nad územím příslušejícím k hradu. David I. tak v nejednom ohledu
spojil modernizaci země s budováním královské autority, kterou představovali
dědiční nejvyšší královští úředníci, jako kancléř či komorník.104
Ve výčtu zásluh Davida I. na povznesení Skotska schází už jen zmínka o
jeho vztahu k církvi. Ke třem dosavadním skotským biskupstvím přibylo dalších
šest – například Glasgow, Aberdeen a Dunblane. Začal se tvořit i systém farní
správy církve. David I. dále zakládal nová opatství, kam zval mnišské řády105,
jimž přiděloval značné množství půdy. Mniši ji začali obdělávat progresivnějším
způsobem a zároveň zdvihli úroveň skotské vzdělanosti tím, že při opatstvích a
102
103
skotské přístavy opouštěla především vlna, ryby a kůže
104
105
dominikány, cisterciáky
35
kostelech začali zakládat školy. V tomto ohledu nejdále zašli dominikáni, kteří
v jednotlivých provinciích řídili semináře, jakési předchůdce univerzitní výuky.106
David I. tedy dle svého vzoru Jindřicha I. obohatil Skotsko takřka o všechny
sociální stránky tehdejší společnosti. Vztah těchto dvou panovníků byl
mírumilovný a vřelý, založený na hospodářské pomoci a respektu. Vládu
Davida I. lze charakterizovat podobně jako vládu Jindřicha I. v Anglii. David I.
přinesl do Skotska značné změny, kterým se přiučil od Normanů, a zvýšil kulturu
Skotska. Již to nebyla zastaralá země řízená starými gaelskými tradicemi, nýbrž
země, která se pomalu přibližovala kulturnímu, právnímu a politickému standardu
západní Evropy.
V Anglii se mezitím situace změnila. Jindřich I. stárnul a trůn měl přejít na
jeho syna, čímž by byla zachována linie normanských vládců. To se však nestalo,
neboť oblíbený Jindřichův syn Etheling Vilém ztroskotal se svou lodí a utonul.
Jindřich I. proto roku 1126 učinil dědičkou trůnu Matyldu, svou dceru. Aby jí
zajistil oddanost baronů, přesvědčil Velkou radu, aby jí odpřisáhla věrnost. Pak
v zájmu ochrany Normandie provdal budoucí anglickou královnu Matyldu za
Geoffroye z Anjou, neboť to byl mocný soused normanského vévodství. Tento
sňatek s cizincem se Angličanům příliš nelíbil a mnozí šlechtici litovali, že složili
slib ženě. V té chvíli se již dalo předvídat nesnadné politické dění po Jindřichově
smrti.
Tři normanští králové – Vilém Dobyvatel, Vilém Ryšavý a Jindřich I. –
sloužili přijaté vlasti dobře, nastolili v Anglii vládu a pořádek (i když z počátku na
úkor především anglosaské nobility), udrželi mezi právy církve a právy panovníka
přirozenou rovnováhu a reformovali soudnictví. Angličané jim vděčili za mnoho a
dobře to věděli.107 Po Jindřichově smrti následovalo devatenáct let anarchie, což
poskytlo obyvatelům Anglie příležitost ocenit spravedlivou vládu Jindřicha I. To
byl i důvod oslabení reforem, o které se Jindřich I. tak tvrdě zasadil. Jindřich I.
sice určil svou nástupkyní dceru Matyldu, ale existoval i jiný uchazeč o trůn –
Štěpán z Blois, vnuk Viléma Dobyvatele a syn jeho dcery Adély. Obyvatelé
Londýna a malá baronská klika prohlásili Štěpána za svého krále. Království se
rozdělilo na dva tábory, což byla příležitost pro Davida I., krále Skotska.
Jako hrabě z Huntingdonu mohl David jen stěží zůstat stranou; Matylda
byla navíc jeho neteří. Po tři roky pustošila skotská vojska anglický sever, ale
106
107
Kenneth, O. Morgan a kol. Dějiny Británie. Praha, 1999, s. 58
36
roku 1138, kdy je Angličané zaskočili v bitvě u Standardu, se stáhla zpět do
Skotska. Tímto činem si proti sobě David I. popudil nejen Anglii, s níž měl do té
doby dobré vztahy, ale i skotské magnáty Roberta Bruce a Johna Balliola, kteří
proti němu pozdvihli zbraně. David I. však v útocích pokračoval. Současně
jmenoval svého syna Jindřicha hrabětem z Northumberlandu a časem dosáhl
svého: roku 1149 přešla hrabství Northumberland, Cumberland a Westmorland do
skotských rukou.108
Toto období bylo pro Anglii krizové. Města se stala nebezpečnými místy
vydanými napospas lupičům, půda nebyla obdělávána a zákon nebyl řádně
zastoupen. Právě proto v tomto období vznikalo množství církevních stánků. Sám
Štěpán nechal postavit kolem sta církevních budov. Je možné, že se obával
zatracení, a proto se snažil vykoupit. Lidé se nikdy tolik nemodlili. Poustevníci se
usazovali v lesích, cisterciáci mýtili pralesy a v Londýně vyrostla řada nových
kostelů. V roce 1152 se mladý Jindřich, syn Matyldy (který se stal po smrti svého
otce hrabětem z Anjou) konečně dohodl zásluhou canterburského arcibiskupa se
Štěpánem. Církev, tentokrát jako úspěšný smírčí soudce, sepsala smlouvu, která
byla podepsána ve Wallingfordu a slavnostně potvrzena ve Westminsteru. Štěpán
adoptoval Jindřicha, přibral ho k řízení království a učinil svým dědicem. Brzy
poté Štěpán z Blois zemřel a Jindřich se stal králem, kterého všichni přijali
s nadšením. Právě Jindřich II. je pokládán za zakladatele nové dynastie
Plantagenetů – The House of Plantagenet.109
Téměř ve stejném roce jako Jindřich II. nastupuje na skotský trůn
mladičký Malcolm IV. (vládl od 1153–1165). V době nástupu mu bylo pouhých
11 let. Takto mladý panovník nemohl čelit nátlaku energického a silného
Jindřicha II. Plantageneta (vládl 1154–1189), který ovládal velká území ve Francii
a svým bohatstvím a mocí převyšoval nejen jejího krále, ale také
římsko-německého císaře. Po jeho diplomatickém nátlaku se již roku 1157 museli
Skotové vzdát Northumbrie, Cumerlandu a Westmorlandu a hranice s Anglií byla
jednou provždy stanovena na řekách Solway a Tweed. O dva roky později se
Malcolm IV. připojil k Jindřichovu tažení proti Toulouse, jež bylo snahou
o sjednocování jeho francouzských držav v Anjou a Akvitánii. Na oplátku mu
Jindřich II. vypomohl při potlačování rebelií v Galloway a Moray.110 Jindřich měl
s Malcolmem dobré vztahy. Nebylo to proto, že by se vladaři ctili a respektovali,
108
109
110
37
jak tomu bylo v případě Davida I. a Jindřicha I., ale proto, že Malcolm IV. byl
slabý panovník a pro Jindřicha II. neznamenal hrozbu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že byl Jindřich II. vlivný a rázný panovník.
Zabral zpět skotské državy, s pomocí Skotů upevnil moc na svých územích
v Evropě a dokonce se roku 1171 prohlásil králem celého Irska. Moc hodlal uhájit
i ve své zemi na poli politickém. K jeho zásadním činům se řadí spor s církví a
s tím související reforma soudnictví. Konflikt s církví nastal kvůli Jindřichovu
plánu na posílení královské moci, což se nelíbilo arcibiskupovi z Canterbury
Tomáši Becketovi. Jindřichův záměr byl sepsán roku 1164 v tzv. Clarendonské
konstituci. Ta navíc obsahovala řadu reforem dosavadního právního řádu, zejména
v procesní oblasti.111 Tomáš Becket, který stál tvrdě proti Jindřichovi, odjel do
Francie, ovšem po návratu byl zavražděn. Část historiků čin připisuje právě
Jindřichovi, ale jisté důkazy o tom nemáme. Jindřich si svůj postoj víceméně
uhájil.
Tyto události měly za následek změnu pravomocí církevních a světských
soudů. Církevním soudům zůstala pravomoc v rozhodování o trestních věcech
duchovních, o církevní půdě, manželských a dědických věcech.112 Ostatní agenda
spadala pod soudy světské a pokud byl spor nejasný, přednost měly soudy
světské. Tím byla zajištěna budoucnost domácího obecného práva (common law),
které rozsudky vytvářelo precedentní právo, zatímco soudy církevní rozsudky
právo nalézaly podle práva římského.
Vztahy mezi Skotskem a Anglií se zhoršily roku 1165, kdy se vlády nad
Skotskem chopil Vilém I. Lev (vládl 1165–1214). Vypukla nová válka mezi
Anglií a Skotskem, která roku 1174 vyvrcholila smlouvou z Falaise, v níž Vilém
I. za svého pána, pána skotských baronů, církve a celé země uznal Jindřicha II.
Královské hrady Berwick, Roxburgh, Jedburgh, Stirling a Edinburgh byly vydány
Angličanům.113 Jaké byly důsledky této smlouvy? Potupa paradoxně způsobila
definitivní vyřešení otázky skotské církevní samostatnosti. Skotští biskupové se
totiž proti znění smlouvy odvolali k papeži a požadovali, aby uznal nezávislost
skotské církve na církvi anglické. Mezitím Vilém I. opakovaně zamítal řadu
papežových kandidátů na biskupský stolec v St. Andrews, ačkoli měli podporu
Anglie. Nakonec papež odvolání biskupů uznal, stejně jako právo panovníka
zasahovat do výběru biskupů.
111
112
113
38
Další klauzule smlouvy z Falaise vzaly za své ještě rychleji, když na trůn
dosedl Jindřichův syn Richard, který bral Británii spíše jako pokladnu
k financování svých kratochvílí než jako zemi, o kterou se má starat.
Jednorázovou finanční výpomocí v hodnotě 10 000 marek vyvázal Viléma
z plnění smlouvy. Na platnosti smlouvy z Falaise netrval ani Richardův nástupce
Jan Bezzemek (vládl 1199–1216), jemuž Vilém sice přísahal věrnost, ale v praxi
se omezil jen na ochranu Janových „vlastních práv“ ve Skotsku.
Král Richard Lví Srdce (vládl 1187–1199), v Anglii tolik opěvovaný, byl
jedním z nejhůře vládnoucích králů Anglie. Současníky je popisován jako
„toulavý rytíř“ hledající dobrodružství. Jak jsem se již zmínil, aby financoval
křížovou výpravu, za peníze odpustil Skotům plnění smlouvy z Falaise. Na svou
zem uvalil tzv. saladinský desátek114. Tato daň je pozoruhodná tím, že je první
daní, která postihuje veškerý – nemovitý i movitý – majetek, nikoli výhradně
pozemky.
Po návratu z křížové výpravy, na které však ničeho nedosáhl, ještě přitížil
Anglii tím, že upadl do zajetí a výkupné činilo sto tisíc liber. Nakonec byl Richard
propuštěn a po návratu do Anglie ho čekaly ovace, ačkoli království bylo
oslabeno a nebezpečí dalšího oslabení představoval Filip August, král Francie,
který vpadl do Normandie. Panovaly nepokoje, Akvitánie se bouřila, Anjou a
Poitou se přikláněly k Francii.
Po Richardově smrti nastoupil na anglický trůn roku 1199 Jan Bezzemek.
Jeho vláda byla poznamenána odporem feudálů proti silné královské moci, která
vyrostla z protikladu mezi vítěznými Normany a poraženými Anglosasy. Jelikož
koncem 12. století odpor Anglosasů ustal a normanská šlechta se sama cítila dost
silná, stala se pevná královská moc historicky zbytečnou.115
Celý výše nastíněný historický vývoj dospěl k vydání jednoho
z nejdůležitějších dokumentů anglické ústavnosti a dokumentu, který i ve zbytku
Evropy zcela předčil svou dobu. Vláda Jana Bezzemka vedla ke značným
ústupkům šlechtě a roku 1215 byl nucen podepsat dokument s názvem Velká
listina práv a svobod (Magna Charta Libertatum), o které se zmíním podrobněji
později v kapitole o právu.
Po smrti Viléma I. Lva usedl roku 1214 na skotský trůn Alexandr II. (vládl
1214–1249). Ve stejné době se do velkých politických potíží dostává právě Jan
114
V té době se vedla třetí křížová výprava. V čele muslimských vojsk stál generál jménem
Saladin, kterého si Richard velmi považoval, ale také se ho bál.
115
39
Bezzemek, proti němuž se vzbouřila domácí vyšší i nižší šlechta a také města, a
nevedlo se mu ani v bojích s francouzským králem, který na pevnině získával
jednu plantagenetovskou državu za druhou. Alexandr byl založen diplomatičtěji
než jeho otec, ale touze po získání severních anglických hrabství neodolal. Ve
chvíli, kdy Jan nemohl reagovat, je zpustošil a demonstraci síly završil roku 1217
pověstným tažením napříč Anglií až do Doveru. Nerušeně (ale bez územních
zisků) se vrátil do Skotska, neboť Jan mezitím zemřel a on neměl v Anglii
rovnocenného soka.116
Vztahy mezi zeměmi se zlepšily poté, co Alexandr za choť pojal sestru
nového anglického krále Jindřicha III. (vládl 1216–1272), princeznu Joan.
Problém Northumbrie však vztahy mezi Anglií a Skotskem ohrožoval až do roku
1237, kdy byla za zprostředkování papežského legáta Otty podepsána smlouva
z Yorku, v níž Alexandr na Northumbrii definitivně rezignoval výměnou za území
v hrabství Cumberland.
Na rozdíl od Anglie, kde od roku 1215 v podstatě načas vládli baroni podle
Velké listiny svobod, Alexandr ve Skotsku pokračoval v posilování centrální
moci. Významným milníkem té doby je svatba Alexandra II. s francouzskou
šlechtičnou z rodu de Couci Marií, která, k velké nelibosti Angličanů,
předznamenala budoucí orientaci Skotska na Francii, jež se samozřejmě promítla i
do právního systému Skotska, o čemž se zmíním později. Manželství dalo
jediného syna, Alexandra III. (vládl 1249–1286), který nastoupil na trůn
v pouhých osmi letech. Ze skotských kronik můžeme vyčíst, jak obrovský a
slavnostní byl jeho korunovační obřad. To vše mělo zastřít fakt, že ve Skotsku je
moc v rukou někoho jiného. Byly to dvě soupeřící frakce. Jednu vedl královský
justiciář odpovědný za chod královské spravedlnosti, Alan Durward, těšící se
podpoře rodu Bruce a hraběte Dunbaru, druhou hrabě z Menteithu, Walter de
Comyn. Za jejich dohledu se Alexandr III. roku 1251 oženil s dcerou krále
Jindřicha III., Margaret.117 Anglický král očekával po obřadu od skotského krále
hold, ale ten jej složil jen za svá panství v Anglii, z holdování za celou zemi se
diplomaticky vymluvil s odkazem na nutnost domluvy se skotskými předáky. 118
Doba vlády Alexandra III. bývá skotskými historiky nazývána „zlatým
obdobím“ skotských středověkých dějin, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním
byla relativní zahraničněpolitická i vnitropolitická stabilita. Podařilo se získat
116
117
118
40
Hebridy a citlivé vztahy s Anglií podbarvené latentním anglickým nárokem na
skotské vazalství byly urovnané. K tomu zajisté přispěl i fakt majetkového
feudálního propojení mezi oběma zeměmi. Polovina z 27 severoanglických
hrabství byla v rukou skotských feudálů a polovina skotských panství byla
v rukou magnátů vlastnících další pozemky v Anglii. Zatímco Skotsko prožívalo
své zlaté období, Anglie se potácela od dob Richarda v neustálých nepokojích, ať
už se jednalo o ztrátu držav ve prospěch jiných evropských panovníků nebo o
občanské nepokoje přímo v Anglii. Tato doba je charakteristická oslabováním
moci panovníka. Právě v době nepokojů se na ostrovech začal konstituovat
parlament, jehož cestu otevřela Velká listina svobod. Za vlády Jindřicha III. se
parlament již scházel pravidelně, na což dohlížel sbor 24 baronů.
2.4 Podobnost Anglie a Skotska
Osudy Anglie a Skotska byly propojeny po normanském záboru roku

1066. Do té doby se tato dvě království jen málo podobala ve státoprávních
prvcích. Příchodem Normanů začíná doba ovlivňování skotské kultury anglickou,
a to jak v oblasti sociální (složení obyvatelstva, jazyk), tak v oblasti politické a
správní (např. způsob královské správy, který byl ve Skotsku 13. století stále
efektivnější). Kolem panovníka byl sbor stálých rádců, jejichž hlavou byl kancléř,
který zajišťoval chod země. Justiciář, stejně jako v Anglii, dohlížel na královskou
spravedlnost, jež nepatřila do kompetence šerifů. Hlavním poradním orgánem
byla Královská rada. Normanský vliv se tak netýkal výhradně Anglie, kterou
Normané zabrali násilím, ale i Skotska, do kterého normanská nobilita pronikla
spíše politicky nežli vojensky.
Frank119 uvádí, že se historici shodují v názoru, že v základních
parametrech právních zvyklostí v Anglii a Skotsku na konci „zlatého věku“
panovaly jen stěží postřehnutelné rozdíly. Normanizace zahájená králem Davidem
I. slavila triumf. Lze tedy konstatovat, že Anglie v polovině 13. století plně
dosáhla poangličtění Skotska, které převzalo její právní, soudní i kulturní
zvyklosti.
V anglické části Británie se podařilo nastolit jednotu práva takřka ve všech
částech území, zatímco ve Skotsku panovník nebyl schopen sjednotit odlišná
119
41
práva různých oblastí. I když se Skotsko nechávalo ovlivňovat Anglií a přejímalo
její zvyklosti, nikdy se nestalo jejím přesným obrazem.
2.5 Skotský boj o samostatnost
Po problémech s Janem Bezzemkem usedl na anglický trůn Jindřich III.

(vládl od 1216–1272). Nebyl nikterak oblíbený ani zajímavý. Několikrát potvrdil
Magnu chartu, ale stejně často ji i porušoval. Královská rada ho pod hrozbou
zbraní přinutila přijmout tzv. Oxfordské provize120, které však Jindřich zanedlouho
prohlásil za neplatné. Rada se rozhodla jednat, Jindřich byl sesazen a byl svolán
parlament. Vůdce královy opozice Šimon z Montfortu byl však roku 1272 poražen
a zabit Jindřichovým synem Eduardem, čímž bylo zahájeno období tří Eduardů a
Anglie měla po dlouhé době opět dostat silného panovníka.
Tím se stal Eduard I. (vládl 1272–1307). Po dlouhé době byl králem
s anglosaským jménem a jeho cílem bylo spojit Britské ostrovy v jediný státní
celek, v jednotnou feudální centralizovanou monarchii, tak jako tomu bylo za jeho
předchůdce Jindřicha II. Plantageneta. Proto měla být první na řadě expanze do
Walesu a poté do Skotska.
Pro další výklad je třeba nastínit, jaká situace vládla koncem 13. století ve
Skotsku. První pokus, kdy se Anglie pokusila o kompletní zábor skotského území
pod svou nadvládu, vyplynul z nehod, jež se přihodily skotské nobilitě.121 Král
Alexandr III. sice patří mezi nejúspěšnější skotské panovníky, do dějin se však
zapsal také tragickým osudem své rodiny i svým vlastním. Královna Margaret
zemřela roku 1279, o dva roky později zemřel králův mladší bratr David a krátce
nato v Norsku při porodu skonala i dcera Margaret provdaná za krále Erika. Na
svět přivedla princeznu Margaret, známou jako „Panna norská“. Zemřel i
Alexandrův starší syn Alexandr, který byl stejně jako David bezdětný. Aby zajistil
legitimní nástupnictví na skotský trůn, pojal král Alexandr za manželku
francouzskou šlechtičnu Yolande of Dreux. Roku 1286, šest měsíců po svatbě, se
Alexandr v Edinburghu radil s parlamentem a poté spěchal na jih do Kinghornu,
aby se setkal s královnou. Jeho kůň při osamělé noční jízdě klopýtl a král spadl
120
Jednalo se o reformní požadavky baronů, kteří vytvořili patnáctičlennou radu, která krále
kontrolovala; moc se tím soustřeďovala v rukou feudálních magnátů.
121
42
z útesu. Druhý den byl nalezen mrtev. Tak po meči vymřela gaelská dynastie
skotských králů.122
Po čtyři léta spravoval zemi sbor šesti „ochránců“123 z řad šlechticů a
biskupů, kteří zastupovali nepřítomnou princeznu.124 Roku 1290 skotský
parlament, který se taktéž konstituoval po anglickém vzoru z Královské rady, tyto
„ochránce“ pověřil, aby s anglickým králem Eduardem I. uzavřeli dohodu o
sňatku šestileté dědičky trůnu s anglickým princem Eduardem II. Stalo se tak
téhož roku. Nyní anglický panovník Eduard I., jenž si úspěšně podmanil Wales a
válčil ve Francii, pomýšlel na připojení Skotska. „Ochráncům“ přislíbil, že
Skotsko v duální monarchii s Anglií zůstane samostatné, svobodné a nepodřízené
anglickému národu. „Panna norská“ se vydala z Bergenu do Skotska, aby naplnila
dohodu. Nikdy však nedorazila. Poslední příslušnice královského rodu
onemocněla na Orknejích, kde roku 1290 zemřela. Smrt mladé královny je
zvratem ve vztazích mezi Anglií a Skotskem. Svatba mohla125vytvořit unii mezi
oběma zeměmi a ušetřit jim tři staletí válek, které po smrti královny nastaly.126
Po smrti mladičké „Panny norské“ nezůstalo místo skotského krále dlouho
prázdné. O uprázdněný trůn se rychle přihlásili dva zájemci z řad skotské šlechty.
Byli jimi John Balliol a Robert Bruce z Annandale, který byl dobrým přítelem
Eduarda I. z dob křížové výpravy. Oba vyvozovali svůj nárok na trůn
z příbuzenského vztahu s hrabětem Davidem z Huntingdonu, bratrem Viléma I.
Rody, z kterých pocházeli, patřily ke dvěma nejmocnějším nejen ve Skotsku, ale
dokonce v celé Británii. Jelikož oba kandidáti byli původem Normané, vlastnili
rozsáhlá území jak v Anglii, tak Skotsku. Souboj protivníků provázely výboje na
území druhého. Zmiňovaní „ochránci“ se ve snaze zabránit občanské válce
obrátili na Eduarda I., aby spor pomohl vyřešit. Anglický král jako chytrý politik a
vynikající válečník dokonale využil situace. Navrhl dalších jedenáct kandidátů a
s pomocí vlastní historické argumentace dosáhl toho, že všichni jmenovaní uznali
jeho svrchovanost. Balliolovy nároky se králi jevily jako nejpřesvědčivější,
a proto hlasoval pro jeho korunovaci.127 Novodobí angličtí i skotští historikové
vidí důvod postoje Eduarda I. spíše v jeho vypočítavosti: v Balliolovi vybral za
122
123
Robert Bruce se mezi nimi nenacházel
124
125
Dle názorů historiků svatba byla promyšleným tahem Eduarda I. k ovládnutí Skotska a
prosazení anglických tradic na tomto území. Nyní se můžeme pouze domnívat, zdali by Skoti
přijali nenásilné usurpování svých tradic anglickými, či by vypukly neshody a války.
126
127
43
následníka muže, který, jak víme podle dobových zdrojů, byl slabý a vůbec
nevynikal státnickým nadáním; rozhodnutí za něho činil poradce Comyn. V roce
1292 mělo Skotsko nového krále.
Problém nastal, když se záměr anglického panovníka nezdařil. Roku 1294
si Eduard od Balliola vyžádal posily pro válku ve Francii. Skotský parlament,
v němž zasedli zástupci měst, však žádost odmítl a s Balliolovým souhlasem se
Eduardovi vzepřel. O rok později uzavřel skotský král na naléhání parlamentu
historickou spojeneckou dohodu s Francií namířenou proti Anglii, zvanou Stará
aliance, což je velice důležitý milník v právním vývoji Skotska, neboť od této
doby se jeho právní cesta bude odvíjet směrem ke kontinentálnímu právu
založenému na základech práva římského. Eduard I. na spojenectví mezi
Skotskem a Francií reagoval vzápětí. Vtrhnul do Skotska, obsadil nejvýznamnější
obchodní město Berwick, pobil obyvatelstvo a v dubnu 1296 bez větších potíží
rozprášil bojácnou armádu skotských feudálů u Dunbaru. John Balliol byl nucen
žádat o mír. Byl pokořujícím způsobem zbaven trůnu, převezen do londýnského
Toweru a poté střežen pod papežovým dohledem v Římě. Zemřel v azylu na
svých statcích v Pikardii ve Francii. Eduard I. nechal odvézt ze Scone „kámen
osudu“, o kterém se tradovalo, že pochází až z Egypta, a který byl svědkem všech
korunovací skotských králů. Dále nechal odvézt královské klenoty a státní
dokumenty. Skotští magnáti i parlament se při setkání v Berwicku sklonili před
královým diktátem plné anglické suverenity ve Skotsku.128 Tím Eduard I. pokořil
Skoty jako ještě nikdo před ním. I když ponechal Skotům jakousi iluzi suverenity,
stal se Eduard I. de facto suverénním pánem nad touto částí země a jako prvému
v historii se mu ji podařilo dobýt násilně.
Anglická nadvláda provázená okupací vyvolala nečekaný rozmach
skotského národního odporu, v jehož čele stanul William Wallace. Národní odpor
čelil anglickému pokusu o zabrání Skotska do roku 1305, kdy byl Eduardem I.
definitivně poražen.
Nicméně po předchozích zkušenostech se anglický král tentokrát rozhodl
jednat se Skoty smířlivěji. V září roku 1305 oznámil, že zemi budou vládnout jím
pověření úředníci a že určitý vliv na politiku bude mít také tzv. Skotská rada
složená ze zástupců nejvyšší šlechty a biskupů. Robert Bruce a John Comyn, což
byli dva nejmocnější muži ve Skotsku, byli jejími členy a oba se ucházeli o místo
na skotském trůně. Nakonec byl úspěšnější Robert Bruce, který bitvou u
128
44
Bannockburnu pokořil Angličany na hlavu. Tím byl boj za skotskou nezávislost
dovršen. Jednalo se patrně o jeden z nejdůležitějších momentů historie Skotska,
neboť nikdy nebylo v tak silném područí Anglie, jako tomu bylo právě na
přelomu 13. a 14. století.129
2.6.1 Anglické feudální právo

Po dobytí Anglie Normany byly Anglii představeny progresivnější prvky
v oblasti práva i státu. Vilém Dobyvatel dobře věděl, jaký druh zákonů musí
vydávat, aby si zajistil řád v zemi. Anglické právo tak bylo ovlivněno řadou
francouzských prvků, a to včetně právních pojmů. Na druhou stranu nemůžeme
tvrdit, že by anglické právo po normanském vpádu bylo tvořeno komplexním
sloučením starého práva anglosaského a nového normanského.130 Od vpádu
Normanů se pomalu vytvářejí podmínky pro nový typ obecného práva neboli
common law. Vilém věděl, že represe musejí být únosné i pro původní anglosaské
obyvatelstvo, a proto nedošlo k nahrazení dosavadních právních obyčejů. Sám
Vilém po svém nástupu prohlásil, že si země ponechá své právo a obyčeje.
Skutečnost se však ukázala odlišná, neboť normanská nobilita se řídila především
svým právem a jen pramálo dbala zákonů původního, porobeného obyvatelstva.
To se řídilo svým starým obyčejovým právem, zejména na vesnicích a
v odlehlých osadách, kam se Normané dostali jen málo.
Anglie se však změnám vyhnout nemohla. Nastaly především v oblasti
majetkoprávní. Po normanském záboru Vilém zkonfiskoval asi 90 procent veškeré
půdy náležející staré anglosaské šlechtě. Část půdy si panovník ponechal a zbytek
rozdělil mezi své vazaly a církev. Zabezpečil si tím loajalitu svých rytířů a oslabil
moc anglosaské šlechty, která mohla mít revoluční nálady. Nejvýznamnějším
dokumentem Vilémovy doby, který má právní relevanci, se stala tzv. Domesday
Book neboli Kniha posledního soudu z roku 1086. Je to králem nařízený soupis
půdy, usedlostí, dvorců a jiných geograficky významných prvků, pořízený pro
daňové účely. Clem bylo zjistit daňovou schopnost země a získat přehled o
129
I když mluvíme o skotské samostatnosti, jeví se mi důležité zmínit, že právě usednutí Roberta I.
Bruce na skotský trůn znamená, že Skotsko má poprvé panovníka, který je přímým potomkem
normanské nobility.
130
Pollock, F.; Maitland, F. W. The history of English law before the time of Edward I. Cambridge
University Press, 1968, s. 79–80
45
rozdělení pozemkové držby.131 Soupis obsahuje dva údaje – původní hodnotu
půdy a majetku z doby vlády Alfréda Velikého a současnou hodnotu. Účelem
takového soupisu bylo jistě provedení rozsáhlé evidence, na jejímž základě bylo
možné stavět silnou a fungující správu.132 „Kniha posledního soudu je cenným
pramenem, sloužícím k poznání sociálního rozvrstvení obyvatelstva, právního
postavení jednotlivých vrstev obyvatelstva a právních obyčejů koncem 11.
století.“133
Domesday Book se skládá ze dvou jednotlivých knih. První z nich, známá
jako Little Domesday Book, pokrývá pouze tři hrabství, a sice Norfolk, Suffolk a
Essex. Druhá, Great Domesday Book, zahrnuje zbytek Anglie, tedy 32 hrabství,
kromě území na severu, nyní známých jako Westmorland, Cumberland,
Northumberland a hrabství Durham.134 Soupis také nebyl proveden v Londýně,
Winchesteru a některých dalších městech. Tato dvě velká města byla
pravděpodobně vynechána kvůli své velikosti, Cumberland chybí, protože byl
dobyt až několik let po soupisu. Navzdory svému jménu byla Little Domesday
Book větší a mnohem detailněji propracovaná. Je psána na kožených pergamenech
a obsahuje 450 stran oboustranně popsaných. Podle některých badatelů vznikla
Little Domesday Book jako první. Až následně při sepisu Great Domesday Book
se stalo zjevným, že již nelze postupovat a knihu sepsat tak podrobně jako Little
Domesday Book. Záznamy v obou svazcích nebyly řazeny geograficky, ale podle
příslušnosti k určitému lénu. Pozemky se řadily k místnímu baronovi nebo jiné
osobě či instituci, která měla půdu udělenou přímo od panovníka. Seznam pro
každé hrabství vždy začínal králem, následovaným duchovními a kláštery, po nich
následovali hlavní nájemci (baroni) a nakonec několik málo žen, které také držely
půdu. U některých hrabství byl pro jedno či několik důležitých měst vytvořen
zvláštní oddíl, podobně jako pro sporné nároky. Tato pravidla byla více uplatněna
u většího svazku, systém u Little Domesday Book je v tomto ohledu méně
precizní. Domesday Book pokrývá kromě celého venkova, který tvoří hlavní
objem záznamů, i většinu měst. U měst jsou uvedeny některá zvyková práva,
povinnosti vojenské služby, práva trhu, ražení mincí a další záznamy.135
Ačkoli je Domesday Book velkolepým dílem své doby, musíme se na něj
dívat kriticky a obsažené informace čerpat s vědomím, že kniha je sice opravdu
131
132
Erskine, R.W.H., Williams, A., The Story of Domesday Book, Phillimore 2003, s. 19
133
134
Některé z těchto oblastí byly v té době pod kontrolou Skotska
135
Erskine, R.W.H., Williams, A., The Story of Domesday Book, Phillimore 2003, s. 2-6
46
velmi přesným obrazem majetkové situace v Anglii té doby, ale jsou zde chyby,
nedorozumění a části, které si vzájemně odporují. Nicméně hodnota díla je
nezpochybnitelná. I přes kritický náhled na Domesday Book musíme uznat, že se
jedná o dílo, díky kterému můžeme nahlédnout hlouběji do fungování anglické
středověké společnosti. V žádné jiné evropské zemi nedošlo v 11. století k tak
dokonalému a skutečnosti odpovídajícímu soupisu majetku. Podobná díla jsou
známa až z období 14. století z rozvinutých italských měst, která si počala vést
podrobné záznamy související především s námořním obchodem.136
2.6.1.1 Rozvoj common law
Významnými změnami prošla Anglie za vlády Vilémova syna Jindřicha I.,

který byl též znám pod přezdívkou Lev spravedlnosti. Jeho vláda byla silná, plná
justičních a finančních reforem. Baronům potvrdil Listinu svobod - Charter of
Liberties, která se stala základem pozdější Magny Charty Libertatum. Na jeho
odkaz velkou měrou navázal Jindřich II., který se velkou měrou zasloužil o vznik
plnohodnotného common law – obecného anglického práva, jehož rozvoj se datuje
právě do doby 12. století.137 Vývoj common law byl podpořen tím, že se král
snažil nahradit co možná největší počet odlišných místních právních obyčejů
právem, které bylo společné všem. Tím došlo k užívání většího počtu písemných
pramenů, i když majoritní postavení mělo stále obyčejové právo.
Jindřich II. též vycházel z předpokladu, že jako panovník má možnost
zasahovat do tvorby práva. To se dělo prostřednictvím výnosů vydávaných
Královskou radou – assizes. Významnou reformou byla i další soudní reforma138 a
s ní související změna procesního práva, kde významnou úlohu sehráli státní
úředníci – šerifové – sherrifs.139 Na základě Clarendorských výnosů, které byly po
čase doplněny a změněny na tzv. Northamptonské výnosy, se položily základy
anglického porotního soudnictví,140 které nahradilo proces založený na ordálovém
procesu. Jindřich však ordály prohlásil za nesprávné a bezbožné, což zdůvodnil
tím, že bůh nebude automaticky odpovídat, kdykoli se lidem zamane.141 142 Porota
136
Erskine, R.W.H., Williams, A., The Story of Domesday Book, Phillimore 2003, s. 23
137
138
139
140
141
142
Zajímavostí je, že ještě v roce 1818 v kauze Ashford vs. Thorton bylo k údivu většiny právníků
zjištěno, že ordálový proces lze aplikovat, i když v praxi se používal po staletí výhradně proces
s porotou. Ordálový proces byl finálně zrušen až roku 1852
47
se užívala zejména pro posuzování faktické stránky případu, tj. viny či neviny
v trestním řízení (verdikt guilty – not guilty) či skutkové situace v majetkových
sporech apod. Porota byla považována za laický prvek spravedlnosti (Lay – folk).
Z porotního soudnictví, zajišťujícího, že každý bude souzen sobě rovnými, se stal
jeden ze základů anglické ústavnosti.143
Pro vznik common law byl dále důležitý fakt, že Jindřich II. nechal z členů
původní Královské rady vytvořit soud Královské lavice – King’s bench,
rozhodující spory náležející králi. Tak vznikl pojem „korunních pří“144 – crown
pleas.145
Další nový typ soudu, který Jindřich II. vytvořil, byl soud Kancléře
Šachové desky – Chancelor of the Exchequer Chamber. Jemu byli podřízeni
šerifové. Soud rozhodoval především finanční spory a důchody krále. Byla
zavedena i instituce pojízdných soudců – itinerant justices – ti několikrát do roka
objížděli soudní obvody Anglie. Výrazně jim pomáhali především šerifové, kteří
zaujímali úlohu procesně přípravného orgánu. Byli v kontaktu se soudci, a jakmile
se dozvěděli o jejich příjezdu, připravili vše potřebné, aby se mohlo konat soudní
líčení.146
Vláda Jindřicha II. je typická nárůstem majetkoprávních sporů, a tedy
i nárůstem počtu královských příkazů neboli writů, tolik typického znaku common
law. Z necelé padesátky vzrostl v průběhu 13. století jejich počet na téměř pět
set.147 Původně byl writ pergamen, nejčastěji psaný v latině, obsahující královský
rozkaz, vyhotovený lordem kancléřem pod velkou pečetí ve jménu krále a
podepsaný svědkem – originální writ.148 Pergamen byl adresován šerifovi a
nařizoval, aby se strany konkrétního sporu dostavily k soudu, nebo aby šerif
zajistil splnění králova rozhodnutí (respektive rozhodnutí královských soudců).149
Writ se opatřoval velkou pečetí a za jeho vystavení se platil poměrně vysoký
poplatek. Je třeba si uvědomit, že ve středověkých dobách vzniku common law je
možnost obrátit se na soud občanovým privilegiem, které mu mohlo být
143
144
Jednalo se především o nejtěžší zločiny, které nesměřovaly proti jednotlivci, ale království
(vražda, loupež).
145
146
147
Hogue, A. Origins of the common law. Liberty fund, 1986, s. 15
148
149
48
poskytnuto, nikoli však právem. Z toho vyplývá, že právo, pro které neexistoval
writ, nemohlo být u soudu uplatněno.150
Postupně se vyvinulo několik druhů těchto procesních prostředků. Jedna ze
skupin se nazývá originální writy viz výše. Ty byly ve 12. století postupně tvořeny
z rozkazů vydávaných kancléřem šerifům; obsahovaly formuli, že pokud se
neprovede příkaz v nich obsažený, bude případ projednán před královským
soudem. Dalším typem formule obsažené v originálním writu byl příkaz, aby se
určitá osoba dostavila k soudu a zodpovídala se z již učiněného jednání. Konečně
třetím typem formule byla žádost, aby šerif shromáždil dvanáct mužů z určitého
místa a za přítomnosti žalovaného se vyjádřil k určité právní skutečnosti.151
Příkaz byl velmi prostý a z formálního hlediska byla používána pouze
formule: „Král … Vás srdečně zdraví do … a informuje Vás, že v určité věci má
být proveden jeden ze tří druhů příkazů“. Taková zpráva byla velmi jednoduchá a
dostačující pro ni byl list papíru o šíři deseti centimetrů a výšce dvaceti
centimetrů. Jednalo se tedy o velice stručné, jednoduché zprávy.152
Writy byly adresovány šerifovi, který k nim připojil zprávu o tom, jak
příkaz splnil, a poté byly navráceny určitému soudu. Tam soudci mohli vydat
další typ writu – judicial writ. Jednalo se o písemný soudní příkaz k provedení
určitého úkonu.153 Z tohoto vznikl systém obecných originálních writů154 jako
procesních nároků na zahájení řízení. Nové writy byly zpočátku vytvářeny dle
aktuální potřeby. V polovině 13. století však nastala tendence omezovat vytváření
nových writů. Postupem času se vydávání nových writů omezilo tak, že o něm
rozhodovalo kancléřství za souhlasu Královské rady.155
Výše zmíněné originální writy dělíme do několika skupin. První a nejstarší
z nich je označována jako praecipe a představuje writy vyžadující, aby žalovaný –
defendant něco učinil, a pokud by se tak nestalo, aby se dostavil ke královskému
soudu. Z toho se vyvinuly analogické writy nárokující jiná práva – od práv
k pozemkům až po vydání movitých věcí či zaplacení dluhu. Společným znakem
této skupiny writů bylo spíše obnovení práva než kompenzace újmy. Problémem
150
Knapp, V. Velké právní systémy. C. H. Beck, 1996, s. 166
151
152
153
154
jednou vydaný writ fungoval jako precedent a byl zapisován do registru
155
49
jejich uplatnění byla zdlouhavá procedura, neboť právo dávalo žalovanému řadu
možností, jak proces prodlužovat.156
„Další skupinou originálních writů jsou ty, které umožňovaly i nápravu
újmy způsobené protiprávním jednáním – wrongdoing. Jejich výsledkem také
bylo přisouzení náhrady škody – damages a zaplacení pokuty králi.“ Jednalo se
například o neoprávněné zadržování movitých věcí – replevin či podvod – fraud.
Třetí skupinou originálních writů jsou prerogativní writy, které řešily kompetenční
spory mezi soudy. Nejstarší z nich je writ of prohibition z 13. století. Byl užíván
jako procesní prostředek k odejmutí případu církevnímu soudu, když se jednalo
o věc náležející do světské jurisdikce.157
V době Jindřicha II. vzniká jeden z nejzásadnějších writů vůbec, writ
chránící vlastníka, do jehož držby někdo protiprávně zasáhne, a mnoho dalších.
Jednalo se vskutku o zlaté období anglického práva, které bylo typické především
značným nárůstem panovnické moci a rozvojem common law. Anglie se tak stala
pod jistou vládou Jindřicha II. Plantageneta mocným státem západní Evropy
charakterizovaným pevným státním zřízením a propracovanou právní strukturou.
Úspěch Normanů nebyl zapříčiněn skutečností, že by na Anglickém území
prosadili zcela nové, revoluční právo, ale dokázali starým anglosaským institucím
vtisknout novou, progresivnější a fungující podobu.158
Dalším velkým panovníkem byl Eduard I. Jak již bylo zmíněno v jiné části
práce, osobnost Eduarda I. byla silná takřka ve všech ohledech a nebylo tomu
jinak ani v oblasti právní. Za jeho vlády se již plně konstituoval anglický
parlament. Panovník připravoval zákony, které byly následně schvalovány
zákonodárným sborem. Z této doby pochází označení zákonů – statues. Roku
1275 vydal Eduard ve spolupráci s parlamentem tzv. Westminsterský statut, který
obsahuje 51 článků a jenž se stal jedním z největších právních počinů 13. století.
Je považován za jeden z pilířů anglického ústavního vývoje. Objevuje se v něm
pojem parlament a pojem svobodných voleb do parlamentu, které nesmějí být
násilně narušovány. Co se soudnictví týče, změn doznalo především trestní právo,
protože šerifové již měli přesně vymezeny kategorie zločinů, za které mohli
přijmout kauci a za které nikoli. Dosud záleželo pouze na jejich uvážení.159
Eduard I. spolu s parlamentem upravoval cla, reformoval soudnictví, dokonce
156
tamtéž
157
158
Harding, A., Social History of English Law, Penguin 1966, s. 29-30
159
50
zakázal lichvu. Jeho velkolepé snažení dosáhlo dalšího výrazného cíle roku 1285
vydáním druhého Westminsterského statutu, který upravuje především právní
vztahy k půdě. Tento statut byl důležitý především z hlediska vývoje nového
rozhodovacího systému zvaného equity. Druhý Westminsterský statut totiž
znamenal kompromis mezi králem a feudály ve věci výkonu soudnictví a stanovil,
že typy writů existující v té době nemají být rozmnožovány. Jen výjimečně bylo
připuštěno vydání writu analogického writu existujícímu. Ustanovení, které čelilo
rozšíření pravomoci královských soudů a které bylo formálně zachováno až do
reforem provedených koncem 19. století, nezamezilo sice vývoji common law
v Anglii, nicméně učinilo systém common law ještě rigidnějším. Nové originální
writy už nemohly být vytvářeny a kauzy, které se nedaly vtěsnat do existujících
writů, byly náhle neřešitelné. Tím bylo common law odsouzeno ke stagnaci.
Situaci napomohly angličtí právníci, kteří se chytrou argumentací pokoušeli nové
případy subsumovat pod staré writy.160 Nicméně následná rigidita vniknuvší po
zákazu vydávání nových writů byla historickým podnětem postupného vzniku
druhého systému anglického nepsaného práva, jímž je equity.161
Čím složitější se stával společenský a zejména hospodářský život, tím více
bylo sporů, pro které neexistovaly writy (a to ani podobné), přičemž nové typy
writů nemohly být vytvářeny. Lidé se v takových případech obraceli rovnou na
krále. Ten poté svěřoval případy lordu vysokému kancléři, který rozhodoval právě
podle equity – spravedlnosti. Je však důležité si uvědomit, že common law zůstalo
i nadále právem primárním (alespoň teoreticky). Vztah equity a common law byl
vyjádřen zásadou „Equity follows the law“ (equity sleduje právo, tj. common law).
Tato zásada dávala jasně najevo, že equity se neobrací proti common law, nýbrž je
doplňuje a zdokonaluje. Nicméně se z rozhodování podle equity postupně vytvořil
druhý systém soudcovského práva a z toho plynoucí dualismus common law a
equity.162
Rozhodování podle equity se odlišovalo od rozhodování dle common law
ve čtyřech hlavních bodech. Hlavní odlišností bylo, že k zahájení řízení nebylo
potřeba writu. Stačilo písemné podání žalobního důvodu – bill. Druhou odlišností
byl směr, ke kterému řízení dle ekvity směřovalo. Proces common law směřoval
vždy k určité věci – in rem, proces ekvity směřoval k osobě – act in personam.
Rozhodnutím soudu common law byla nařízena náhrada škody. Pokud odsouzený
160
161
Knapp, V. Velké právní systémy. C. H. Beck 1996, s. 167
162
tamtéž
51
nevyhověl rozsudku, následoval writ of fiery facias – ať se to udělá, nebo writ of
elegit – ať si zvolí. Writ of fiery facias byl adresován šerifovi, který byl oprávněn
provést exekuci na movitém i nemovitém majetku povinného. Exekuci tedy
nařizoval přímo. Writ of elegit dával odsouzenému právo volby mezi
dobrovolným plněním, nebo nucenou exekucí. Lord kancléř, který rozhodoval
v rámci systému ekvity měl jiné možnosti. Bylo na jeho úvaze, zda připustí určitý
druh vyrovnání mezi spornými stranami, např. nařídil obžalovanému, aby splnil
závazky ze smlouvy podle jeho určení. Mohl žalovanému zakázat jednat určitým
způsobem. Dalším rozdílem mezi procesem ekvity a common law byl fakt, že
v systému ekvity nikdy nebyla porota. Soudci zde sami rozhodovali jak o otázce
skutkové, tak právní. Poslední a velmi důležitým odlišovacím prvkem mezi
oběma řízeními byl způsob, podle kterého bylo u soudů ekvity rozhodováno.
Původně jednal Lord kancléř zcela dle svého svědomí a vědomí, nikoli podle
zásad plynoucích z dřívějších precedentů. Ty pro něho byly nezávazné. Dokonce i
opravný prostředek mohl poskytnout nebo neposkytnout pouze na základě svého
uvážení. Rané rozhodování v systému ekvity bylo v ostrém protikladu proti
common law, a to především díky své volnosti a nespoutanosti ustálenými
pravidly. Neexistoval žádný ekvitní systém, pouze soubor nahodile vzniklých
zápisů vydaných kancléřem v jednotlivých sporech. Pravidelné záznamy vznikaly
až v polovině 16. století.163
Na základě uvedeného je zřejmé, že vláda Eduarda I. je charakterizována
právním rozmachem, s nímž je na druhou stranu spojeno oslabování centrální
panovnické moci, což se projevovalo například v nemožnosti vypisování rychlých
daní pro války, které vedl. Musel učinit mnoho ústupků a začátkem 14. století
parlament rozhodoval o všech zásadních otázkách království, což byl další krok
ve vývoji ústavnosti a demokracie na anglické části Britských ostrovů.
Slabý Eduard II. nedokázal za své vlády ani zlomek toho co jeho otec.
Nadále docházelo k posilování moci baronů vůči koruně. Po sesazení Eduarda II.
parlamentem a dosazení Eduarda III. (vládl 1327–1377) na trůn se vyvinula a
vžila zásada, že parlament má pravomoc rozhodovat ve věcech nástupnictví.
Eduard III., vnuk Eduarda I., byl stejně energický jako jeho děd. Za jeho
vlády došlo k vydání tzv. Northamptonských statutů, které se zabývaly otázkou
míru a bezpečí v zemi. Bylo v nich stanoveno, že by se panovník měl vyhýbat
používání práva milosti, které by se mělo užívat jen v případě, že obviněný
163
Schelle, K. Právní dějiny, Plzeň, 2007, s. 416-417
52
někoho zranil či usmrtil z nedbalosti či nevědomě. Ve vztahu k soudnímu řízení je
důležitý králův výnos z roku 1362, který omezoval užití francouzského jazyka na
soudech. To byl významný krok vedoucí ke zpřístupnění práva širšímu okruhu
osob, protože pokud lidé řízení nerozuměli, nemohli znát právo ani se ho
dovolat.164
Další právní vývoj následující doby není z hlediska rozsahu mé práce
významný. Anglie byla ve válce s Francií, kde vítězstvím u Agincourtu získala
rozsáhlá území, která vzápětí ztratila, což byl jeden z důvodů rebelií a občanské
Války růží, díky které se legislativní činnost takřka zastavila. Situace se zklidnila
až nástupem dynastie Tudorovců roku 1485.
2.6.1.2 Právní odvětví a prameny práva
Vedle práva dědického, pozemkového a trestního zmíním v této kapitole

také systém lenního zřízení, který má jistě právní základ a dal by se proto
považovat za samostatné právní odvětví. Problematiku lenního zřízení vztáhnu na
oblast celé Evropy, jelikož je podobná na všech jejích územích.
Středověké lenní zřízení bylo zabudováno do rámce právních vztahů, které
mu zaručovaly a propůjčovaly trvalost. Nejdůležitějším je zde institut „půjčky“.
Nápadná je již mnohoznačnost použití německého slova „lehn – léno“ a jeho
obměna v právní mluvě. V němčině jsou léno – lehn a půjčka – leihe jazykově
příbuzná slova a obě de facto znamenají přenesení práva na určitou dobu. Vždy
přitom šlo o přenesení práva z vyššího subjektu na nižší. Důležité pak je, že tyto
instituty nebyly určeny pouze šlechtě. Byť tento systém dosáhl svého vrcholu
právě mezi šlechtou západního světa Karlovců a Normanů, nalezla půjčka a léno
své uplatnění také v selském pozemkovém právu a právech městských. Na
principu půjčky bylo například na venkově založeno pozemkové řízení. Dědičná
léna a rozmanité formy pozemkových pronájmů se zakládaly na propůjčovacích
aktech. Lze konstatovat, že institut „propůjčení“ ovládl veškeré právo středověké
Evropy ve všech vrstvách společnosti a na většině území.165
Obsahem právního vztahu půjčky byla vzájemná práva a povinnosti stran a
předmětem půjčky nebyla věc ve smyslu moderního soukromého práva, ale
užívací právo. Toto pojetí přetrvávalo jak v raném středověku, tak v dalších
staletích. Předmětem léna tak byla oprávnění (panská práva), kdy pán – dominus
164
Kuklík, J.; Seltenreich, R. Dějiny angloamerického práva. Linde, 2007, s. 46–47
165
53
postoupil ze svého panství – dominium jeden díl svému poddanému. Je nutné si
uvědomit, že pán v tomto smyslu ještě nebyl chápán jako vlastník (dominum ještě
nebylo subjektivním právem vlastnictví). Tento moderní význam se objevuje až
v 15. a 16. Století a pán se v této době naučil chápat své právo jako ryze světské,
tedy neodvozené od Boha, právo neomezeného nakládání s věcí. Lenní zřízení
středověku však takové nebylo a odvozovalo se od práva, které bylo propůjčeno
někým vyšším. To platilo vždy, ať se jednalo o panovníka, šlechtice či sedláka.166
Lenní právo se vyskytovalo na západě až do 13. století v různých právních
formách. K jeho kodifikacím došlo například v langobardských právních knihách
– Libri feudorum, přesto však zůstalo ústním právem. Uvedení v léno probíhalo
v rituálu sestávajícím z určitých náležitostí – formulí a gest. Každý z těchto
projevů měl svůj právní význam a nemohl být pozměňován. Prvým aktem uvedení
v léno bylo tzv. manství neboli hommage.167 Pochází z 11. století a představuje
akt, jímž leník dává najevo svou ochotu stát se podřízeným. Kromě odpovědi na
danou otázku se vůle leníka projevovala i gestem, které je až do dnešních dní
známo jako modlitební gesto sepnutí rukou. Manství tak bylo odevzdáním sebe
sama do rukou pána. Muselo být potvrzeno prohlášením a následnou odpovědí.
Teprve poté odpřisáhl leník svému pánu věrnost.168
Až po řádně vykonaném rituálu mohlo následovat převzetí lenních
povinností. Tyto povinnosti by však leník nemohl převzít, pokud by na něj nebylo
přeneseno léno. To se dělo prostřednictvím tzv. investitury.169 Lenní pán všem,
kteří mu složili přísahu věrnosti, udělil svým žezlem investituru a tímto symbolem
na ně přenesl svou moc.170 171
Zajímavostí jistě je, že i leník se mohl stát lenním pánem. Směl
z oprávnění, které na něj bylo přeneseno, udělovat podléno. Tak vznikla pyramida
osobně propojených lenních vazeb. Vzájemné lenní vazby se mohly stát
nepřehlednými, neboť někde bylo možné léno převzít od více lenních pánů. Často
166
tamtéž
167
Německy „Mannschaft“ nebo „Hulda“.
168
Ukázka lenního obřadu, kterým Vilém z Flander obdařil své leníky: „Nejdříve mu nabídli
následujícím způsobem své manství; hrabě se otázal budoucího vazala, zda se chce stát zcela a
úplně jeho leníkem a ten odpověděl: „Chci to.“. Poté objal hrabě jeho sepjaté ruce svýma rukama a
uzavřeli svazek polibkem. Za druhé složil ten, který měl vykonávat manskou službu, hraběcímu
předříkávači následujícími slovy přísahu věrnosti: „Slibuji touto svou přísahou, že od tohoto
okamžiku budu hraběti Vilémovi věrný a budu své manství proti každému hájit v pravé věrnosti a
bez jakékoli lsti.“ Za třetí zpečetil totéž přísahou na relikvie svatých.“
169
Z latinského investire, obléci.
170
Investitura byla známa jak v právu světském, tak právu církevním – takto získávali svůj úřad i
biskupové.
171
54
tak bylo nutné přezkoumat, zda a jak dalece byl leník zavázán lenní věrností a zda
se takové lenní věrnosti navzájem nevylučovaly. Takto mohly být politické
výhody, které si udělením léna sliboval lenní pán, značně omezeny obratným
manévrováním leníků zavázaných v různých stupních k věrnostním povinnostem.
Někdy se musel lenní pán spokojit s neutralitou svého leníka a nemohl od něj
žádat účast na válečném tažení. Nicméně přijetí léna vždy znamenalo uznání
nadřazenosti lenního pána. Toho se snažila využít i církev. Papež se tímto
způsobem snažil podřídit si evropské krále. Králové tak stáli nad otázkou, zda si
vybrat získání práva užívání k majetku za cenu mocenské podřazeností. I oni
však, jako například anglický král Jan Bezzemek, zaujímali v politické hře
postavení leníků. Výjimkou bylo pouze francouzské království, které stavělo na
zásadě: není země bez pána - Nulle terre sans seigneur společně se zásadou: král
se nezodpovídá nikomu jinému než sobě a bohu - Le roi ne tient de nului, z nichž
vyplynulo, že francouzský panovník je nejvyšším lenním pánem všech svých
poddaných. On však nechtěl být zavázán nikomu. Tento návrh podtrhl na jednom
shromáždění velmožů právním výrokem, podle nějž nepřísluší církvi ve Francii
pravomoc ve věcech lenních sporů.172
Jak jsem se již zmínil, byl lenní vztah časově omezený. Skončil smrtí
lenního pána nebo leníka, jakož i předčasným zrušením (pokud leník porušil
povinnosti nebo dal výpověď). Postupem času se časové omezení stávalo méně
zřetelné. Leníci si prosazovali stále větší výhody a usilovali o dědičnost svých lén.
S přibývajícími dědičnými lény se lenní zřízení postupně měnilo na stavovský
stát, v němž byla moc stavů tím větší, čím menší byla schopnost království ubránit
se lennímu přímusu.173 Lenní zřízení končí v době, kdy královská vojska začala
být nahrazována nájemnými žoldnéři. Lenní zřízení formálně trvalo v Anglii do
roku 1649 (ve Francii do roku 1789, v našich zemích až do konce Svaté říše
římské roku 1806).
Co se týče majetkoprávní oblasti anglického práva, byla příchodem
progresivnějšího typu feudalismu pojímána odlišně než za časů před normanským
záborem. Feudalismus staví na lenním systému, proto již nebylo důležité
vlastnictví k půdě, ale lenní vztah k ní a druh držby půdy. Toto bylo zakládáno
smlouvou či dohodou, které se uskutečňovaly složením slibu lenní věrnosti. Ze
smlouvy vyplývala práva a povinnosti oběma stranám, leníci byli povinováni plnit
172
Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. C. H. Beck, 1998, s. 263–264
173
Uvolněné léno se sice nevrací panovníkovi, ale panovník je musí znovu udělit.
55
své povinnosti (odvádět daně), zatímco lenní pán měl právo a povinnost je chránit
a vykonávat nad nimi jurisdikci.
Dědické právo k pozemkům muselo také projít určitou změnou. Byl zde
stále patrný a významný vliv právních obyčejů, které se lišily v různých oblastech
země, ale v průběhu 13. století se situace počala měnit a tato problematika se stále
více řídila pravidly common law. Přednost měli pokrevní příbuzní, a to podle
stupňů. Systém nebyl vlídný k ženám, ale i ty mohly dědit, jestliže nebylo
mužských dědiců.174
S pozemkovým právem je neodmyslitelně spjato i zajištění závazků.
Problematika byla řešena podobně jako v novodobých právních řádech. Dlužník
převedl na věřitele zástavu v podobě movité věci nebo pozemku. Po zaplacení
dluhu se mu daná věc vracela zpět, případně ji mohl věřitel prodat, jestliže se
dlužník neměl ke splnění své povinnosti.
Trestní právo se také nevyhnulo změnám. Tak jako dnešní trestní zákoník
i středověké anglické právo operovalo s pojmem bipartice trestných činů. Tak
bylo zavedeno dělení na nejtěžší trestné činy neboli felonies a méně závažné
neboli misdemeanours. Rozdíly byly v závažnosti daného provinění, v okruhu
trestů, které se za provinění udělovaly, a v procesním postupu, který následoval
po porušení dané normy.
Do nejtěžší kategorie trestných činů patřily především takové, jako byla
velezrada, vražda, loupež či žhářství. Důležité je zmínit, že královské soudy
prostřednictvím precedentní činnosti stanovily pojem tzv. vinné mysli, což se
vztahuje k zavinění za trestný čin. Byla stanovena i věková hranice pachatele na
12 let s výjimkou, kdy soudce mohl věk snížit, shledal-li mravnostní a rozumové
vlastnosti pachatele za dostačující. Z klasických institutů byla stanovena i
akcesorita účastenství, tedy, že účastník se trestá stejně jako hlavní pachatel.
Trestání méně závažných trestných činů bylo především na rozhodnutí soudu.
Nejčastěji byl ukládán peněžitý trest či mrskání. Trest odnětí svobody nebyl až do
konce 18. století příliš obvyklý.175
Efektivita trestního práva ve středověku je jen stěží vyjádřitelná. Trestní
právo sloužilo především k udržení pořádku v zemi, co se státních zájmů týkalo.
Proto postihovalo především ty, kteří se přímo provinili proti králi, jeho
174
175
Kuklík, J.; Seltenreich, R. Dějiny angloamerického práva. Linde, 2007, s.71-72
56
pozemkům, královským lesům, cestám a dalším královským majetkům a
právům.176 Čili byl nadsazován státní zájem nad práva a život jedince.
Nejdůležitější pramen práva té doby je spojen s králem Janem
Bezzemkem. Když počátkem 13. století nastoupil na anglický trůn, byla situace
v Anglii zoufalá a král Jan ji nedokázal nijak zlepšit. Postupně byl vyšší i nižší
šlechtou a duchovenstvem donucen roku 1215 pod nátlakem koalice přijmout
Velkou listinu práv a svobod, která stála na počátku vzniku anglického
parlamentu a byla příčinou postupného úpadku královské moci. Předcházela jí
Listina svobod – Charter of Liberties z roku 1100, které se Jindřich I. dobrovolně
podřídil.177 Latinsky psaná Magna Charta Libertatum obsahovala 63 článků;
týkaly se svobod církve, královské moci (již v některých směrech omezovaly),
obchodu měst, ochrany majetkových a osobních práv obyčejných lidí.
Článkem 60, tzv. bezpečnostní klauzulí, bylo zakotveno právo branného
odporu178, které dovolovalo koaličním silám povolat armádu, jestliže král nebude
Listinu svobod dodržovat. Tento článek předpokládal zvolení 25 baronů s úkolem
“podle všech sil zachovávat, držet a dál zachovat veškerý mír a svobody“, které
král povolil Velkou listinou svobod. Pokud by došlo k porušení Velké listiny
svobod a byli o tom informováni 4 z 25 baronů, měli tito baroni žádat na králi
nápravu. Jestliže by král odmítl, byli uvedení 4 baroni povinni informovat ostatní
barony a poté s obcí celé země krále tísnit zabíráním hradů, zemí, statků a jiných,
až do zjednání nápravy.179 O pouhých sedm let později potvrdil právo branného
odporu i Ondřej II, uherský král, a to Zlatou bulou dovolující uherským stavům
právo „odporovat a odmlouvat“.180
Přestože Magna Charta Libertatum přijata byla, nebyla nikdy dodržována
plně. Její obsah byl měněn v závislosti na vyvíjející se politické situaci v zemi. Po
dalších 200 let ji sice každý panovník uznával, ovšem vydal vlastní verzi. To však
nic nemění na tom, že je nejvýznamnějším raným dokumentem v dlouhodobém
historickém procesu vedoucím k současnému ústavnímu právu.
Co se týče ostatních pramenů práva, lze shrnout, že nejrozšířenějším
pramenem práva bylo obyčejové právo – custom law. Zejména ve Skotsku měly
176
177
Magna charta libertatum [online]. Dostupný z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Magna_charta_libertatum>
178
Ius resistendi et contradicendi
179
180
Balík, S., Balík S. ml. Právní dějiny evropských zemí a USA (stručný nástin), Aleš Čeněk,
2010, s. 148
57
právní obyčeje prioritu. V severních částech země byly často jediným pramenem
práva až do 17. století.
Do konce 13. století sílí úloha zákonodárných královských aktů – statue
law, enacted law, ať již vydávaných samotným králem, nebo králem ve spolupráci
s parlamentem či královskou radou.
Dalším význačným pramenem byly tzv. právní knihy pořízené
soukromými osobami. Mezi nejvýznamnější patří Bractonovy Knihy patery o
zákonech a obyčejích Anglie zabývající se soudním řízením dle obecného práva a
souhrnným přehledem práva anglického a Glanvillův Traktát o zákonech a
obyčejích Anglie.
Asi nejtypičtějším pramenem anglického práva jsou právní prameny soudu
– judge made law, case law, známé jako precedenty, které anglickému právu
dávají jistou pružnost na úkor právní jistoty. Jsou to soudní rozhodnutí, která mají
povahu pramene práva. Precedenty byly vydávány především nejvyššími soudy,
čímž byla dána autorita rozhodnutí, které je nadále závazné pro veškeré soudy,
které budou rozhodovat v obdobné věci. Toto právo se uplatňuje jak v oblasti
common law tak v oblasti equity.181
Ze shora uvedeného vyplývá posun od obyčejového práva k právu
psanému. Královská moc byla sice centralizovaná na panovníkově dvoře, ale
rapidní růst královských úřadů a soudů, jakož i městských právních institucí
přinesl psané právo i na venkov, kde se do té doby uplatňovalo pouze právo
obyčejové. Obdobím feudalismu počaly výrazné změny, které se dotkly všech
obyvatel ostrovů. Anglie se stávala zemí svébytného právního rázu, který
v budoucnu ovlivní řadu dalších zemí.
2.6.1.3 Vznikající právnický stav
Původní právní znalci, kteří byli schopni vést určitý právní proces či sepsat
writ, byli správci, kteří sloužili králi nebo lordům. Nejvíce jich pocházelo z
církve, kde se míra vzdělanosti a písemnictví udržovala na vysoké úrovni. Od
13. století se začaly formovat základy anglických právnických profesí, které jsou
považovány za jeden ze základních znaků právní kultury common law.182
181
Knapp, V. Velké právní systémy. C. H. Beck, 1996, s. 165
182
58
První osoby, které se konstituovaly, byli soudci. Již od 12. století se soudci
vydělili od ostatních královských rádců183 a získali významné postavení jak
v nejvyšších soudech common law, tak jako „pojízdní soudci“. Na samém počátku
mohli být soudci jak osoby světské184, tak církevní. Zajímavé je, že pro výkon
funkce se z počátku nevyžadovalo studium práva.185 Pro středověk bylo
signifikantní, že správa a soudnictví nebyly odděleny. Mnozí vysocí úředníci byli
rovněž soudci vyšších soudů, nebo jejich úřad podle svého zaměření byl také
speciálním soudem s věcně a personálně omezenou jurisdikcí.186
Právníci jako osoby zastupující strany před soudy se začali objevovat již
na počátku 13. století. Před nimi, ve 12 století, působili u soudů osoby zastupující
strany a označované jako přispěvatelé – answerer nebo bailiff. Takové osoby
dohlížely na nezbytné procesní kroky před soudem. Ve 13. století se již u soudů
objevují právní specialisté, kteří se z přispěvatelů vyvinuli. Byli označováni jako
tzv. attorneys či essioners, tj. osoby, které měly formálně před soudem
podezřelého omluvit. Profesionální právníky si vynutil především fakt, že se u
soudů používal francouzský jazyk, a dále fakt, že se procesní common law stávalo
stále složitějším.187 V druhé polovině 13. století se dokonce již objevovaly
předpisy, které regulovaly dané profese. Takovým byl například Westminsterský
statut z roku 1275.188
Na počátku 14. století byl dohled nad právnickými profesemi svěřen
královským soudům a zvláštním královským rádcům, seržantům práva – serjeants
at law,189 kteří se konstituovali z původních pleaders. Přijetí do jejich řad
vyjadřovalo profesní kvalifikaci i poctu s udělením doktorátu nebo pasování na
rytíře. Postupně se vžila zvyklost, že pouze člen tohoto sboru může být jmenován
soudcem.190 Rovněž se stali právníky, kteří před soudem Obecných pří monopolně
zastupovali strany. Jejich argumentace byla založena na citacích a odlišování se
od minulých případů. V první polovině 13. století také vznikla tradice, kdy se po
jmenování dvou seržantů práva do řad královských soudů vybírali královští soudci
právě z řad seržantů práva. Seržanti práva postupem času nabyli na důležitosti a
již počátkem 14. století byli jediní, kdo mohl mluvit u soudu Obecné pře – Court
183
184
Včetně rytířů.
185
186
187
Harding, A., Social History of English Law, Penguin 1966, s.170-171
188
189
Jejich znakem bylo nošení bílé čepice zvané coif.
190
59
of Common Pleas191 a tuto výsadu si udrželi až do poloviny 19. století. 192 Krom
soudu Obecné pře mohli seržanti práva působit i u jiných soudů obecného
anglického práva jako byl soud Královské lavice – Court of King's Bench.193
Funkce těchto elitních anglických právníků byla v Anglii zrušena roku 1921.194
Jmenování soudců z řad seržantů práva byl průlom kupředu, neboť soudci na
nejvyšších pozicích již nebyli právně nevzdělaní, ale před svým jmenováním měli
značnou právní praxi. Ve 14. století se pak soudcem soudu Obecných pří,
Královské lavice a pojízdných soudů nemohl stát nikdo jiný než seržant práva.
Tuto exkluzivitu si však seržanti práva udrželi pouze do 16. století, kdy byli za
soudce jmenováni i právníci působící u jiných soudů.195
Obecnými zástupci u soudů byli obhájci – hromadně označovaní jako
attorneys. Zákon z roku 1402 pak stanovil, že jejich odbornost nutná pro přijetí do
jejich řad bude zkoušena soudci. Až po přezkoušení skládali přísahu o řádném
výkonu profese a stali se členy řádu.196 Attorneys se pak dále dělili na baristry -
barristers a solicitory – solicitors (tito až od 16. století,197 některé prameny -
Goodman, A.; Lawyers London. Blackstone Press 2000, s, X uvádějí již století
15.). Rozdíl mezi oběma byl značný. Baristři byli vysoce kvalifikovaní a
specializovali se na zastupování klientů před soudem. Znali proces a celý postup,
který probíhal u soudů. Nebyli jediní, kdo mohl působit u soudů, nicméně od 14.
století získávali monopol (podobný jako seržanti práva u soudu Obecné pře)
k zastupování klientů před soudy vyšší instance, především pak před soudem
Královské lavice. Baristři praktikovali právo převážně ve Westminsteru 198 a
spoléhali na ostatní "obyčejné" obhájce, kteří praktikovali právo po celé zemi, že
jim klienty zajistí, neboť oni sami před soudy jednat nemohli.199 V praxi to
vypadalo tak, že obhájce – solicitor přijal klienta, pro kterého právně zpracoval
případ, a poté sám kontaktoval baristra, který celý případ vedl před soudem.
191
Jeden z nejvýznamnějších soudů vůbec. Počátek jeho působení se datuje do doby podepsání
Magny Charty roku 1215 a řešil spory týkající se dvou subjektů, které však nezasahovaly do
královských práv.
192
Baker, J, The Oxford History of the Laws of England, Oxford University Press 2003, s. 423
193
Soud Královské lavice byl druhým z nejvýznamnějších soudů obecného anglického práva.
Oproti soudu Obecné pře soudil záležitosti, které se týkaly koruny, včetně trestných činů. Byl také
soudem odvolacím vůči soudu Obecné pře.
194
Posledním seržantem práva byl Lord Lindley.
195
196
197
Právní spory se ve většině vedly o půdu, proto se vžil název solicitor. Termín vznikl počátkem
15. století.
198
Ve Westminsteru se nacházela většina obecných soudů common law jako byl soud Obecné pře
či soud Královské lavice.
199
Harding, A., Social History of English Law, Penguin 1966, s.173
60
Velmi často se stávalo, že baristr nebyl za celý proces s klientem, kterého
zastupoval, seznámen. V roce 1875 došlo k úplnému splynutí profesí pod jedinou
– solicitors.200 Ve Velké Británii je stále patrný rozdíl mezi oběma funkcemi, i
když v úrovni odborného vzdělávání rozdíly vymizely.
Jelikož seržanti práva, baristři a solicitoři byli právníci zastupující a
praktikující pouze common law, musela existovat i skupina právně vzdělaných
osob, které by dokázali praktikovat právo dle civilních zásad, jež se užívaly
v jiném typu soudnictví. Takovou právní profesi tvořili právníci, kteří praktikovali
právo u církevních soudů a u Vysokého soudu admirality. Jejich označení bylo
advokáti a prokoři – advocates, procors. Advokáti byli jmenováni soudci výše
zmíněných soudů a většinou se požadovalo, aby dosáhli titulu doktora práv.201
Vzdělání prokorů dosahovalo maximální úrovně bakaláře práva a specializovali se
na zatupování stran v rozvodovém řízení. Advokáti byli naopak právníci povoláni
k zastupování stran ve všech právních odvětvích.202 Právo se neučili v Inns, jako
obecní obhájci common law, ale na univerzitách. Zajímavostí je, proč se na
univerzitách obecné anglické právo neučilo. Právníci užívající common law
potřebovali být zběhlí v právnické angličtině, z velké části i francouzštině, stejně
jako v latině. Avšak v Oxfordu a Cambridge se vyučovalo pouze v latinském
jazyce, což bylo vyhovující pouze pro římské právo a právo kanonické, které
z něho vycházelo.203 To je důvodem proč většina absolventů univerzit mířila
především do církevní správy či k církevním soudům a k soudu Admirality, kde se
aplikovaly zásady Corpus iuris civilis.
Systém výuky práva je další zajímavou součástí anglické právní kultury.
U nejvyšších soudů common law se již ve 13. století setkáváme se zvláštním
systémem výuky práva přímo v právní praxi. U soudů byly budovány galerie,
z nichž mohli zájemci o právnické povolání sledovat průběh procesu. Byli
označováni jako „učni práva“ a z nich se dále rekrutovali právníci působící u
různých soudů. Na počátku 14. století se začal budovat systém praktického
vzdělávání praktikujících anglických právníků. Ten byl založen na systému
praktických kolejí zvaných Inns204, kde se osoby původně scházely, bydlely spolu,
diskutovaly a učily se. Původně – počátkem 14. století – vznikaly jako zařízení
200
201
202
203
204
Z počátku se jednalo o hostince, měšťanské domy, ale i původní sídla templářů, jejichž řád byl
rozpuštěn roku 1312.
61
k zabezpečení každodenních potřeb soudců a seržantů práva při výkonu jejich
profesí u westminsterských soudů. V průběhu 15. století se tyto instituce začínají
měnit a mít charakter učilišť a škol.205 Koleje se dělily do několika stupňů.
Nejnižším stupněm byly koleje kancléřství – Inns of Chancery. Zde se zájemci o
právnické vzdělání učili základům procesu a studovali užití jednotlivých writů.
Studenti práva mohli být zapsáni na vyšší stupeň koleje až po absolvování kolejí
kancléřských. Vyšší koleje byly označovány jako Inns of Court či Inns Barristery,
které dohlížely výhradně na profesionalitu baristrů.206 Studenti se na kolejích učili
kromě právnických dovedností, které byly založeny především na praktických
cvičeních, také dalším vědám, umění a hrám. Jako lektoři zde působili již vyučení
právníci nebo sami soudci.207 Uchazeči o studium nastupovali na koleje přibližně
ve věku 20 let a praktikovali zde právo po několik let (nejčastěji osm), než byli
přivolání ke zkouškám208 - „povoláni k závoře“ – call to the bar. Po složené
zkoušce barrister procházel procesem praxe u zavedeného barristera. Dvakrát
ročně musel absolvovat kurz přednášek na zvolené téma, čímž jednak potvrzoval
pozici staršího člena koleje, jednak se tím podílel na vzdělávání svých kolegů.
Z vyučených barristerů byli vybírání seržanti práva a z těch poté soudci.209
Koleje měly vlastní řád a pravomoc. Mohly udělovat disciplinární tresty,
což mohlo vést až k vyloučení studenta z kolejí. To mělo pro vyloučeného
dalekosáhlé důsledky, neboť již nemohl být přijat zpět na stejnou či jinou kolej v
zemi. Studium nebylo ve středověku levné; pobyt na koleji byl poměrně finančně
náročný.210 Tím bylo zajištěno, že tak zásadní státní instituce jako justice zůstane
v rukou šlechty, neboť nikdo jiný neměl dostatek prostředků na studium. To se
změnilo s postupným rozvíjením obchodu a vznikem nového stavu bohatých
obchodníků, kteří si mohli nákladné studium také dovolit.
Zajímavostí je, že většina kolejí byla rozmístěna v Londýně blízko
Westminsteru na území o přibližném radiusu jedné míle. Ještě dnes se zde
nacházejí čtyři Inn sof Court, tři Serjeants Inns a devět Inns of Chancery.211
Vývoj skotských právnických profesí můžeme jasně spojit se založením
právnické univerzity v Edinburgu roku 1532. Do této doby nemůžeme mluvit o
205
206
207
208
Baker, J, The Oxford History of the Laws of England, Oxford University Press 2003, s. 449
209
210
211
Goodman, A.; Lawyers London. Blackstone Press 2000, s, VII
62
profesionálních právnících sdružujících se v komunitách. Jak je zmíněno níže,
před založením skotské právnické univerzity studovali skotští studenti práva na
univerzitách kontinentální Evropy. Po návratu do Skotska praktikovali právo
způsobem podobným jako přispěvatelé - answerer v Anglii. Jistě se jednalo o
osoby poskytující právo na profesionální úrovni, nicméně se jednalo o solitérní
jedince, nad kterými nevykonávala kontrolu žádná instituce, jako tomu bylo
v Anglii u Inns of Court ve vztahu k baristrům.212 Po roce 1532 se ve Skotsku
začíná pomalu formovat profesionální právnická profese, která je již zaštítěna
institucí vznikající v rámci univerzity, a sice komorou advokátů – faculty of
advocates.
V průběhu 16. století je již možno se setkat s profesí advokáta,
prokurátora, notáře či pisatele – writer, což byl předchůdce právnické profese
solicitora.213 Nicméně tyto profese od sebe nebyly jasně odděleny. V pramenech
tehdejší doby lze často narazit na osoby, které vykonávaly jak úřad notáře, tak
advokáta či prokurátora. Tento nedostatek přesného vymezení vede k nejasnému a
nemožnému roztřídění právnických profesí Skotska 16. a 17. století.214
V průběhu 18. století se jako dvě hlavní právní profese ustálili advokáti a
solicitoři. Rozdíl mezi oběma byl podobný jako u baristrů a solicitorů v Anglii.
Advokáti byli elitními právníky, majícími monopol u vyšších soudů. V současné
době se postavení advokátů a solicitorů stírá a solicitoři si mohou pomocí
dodatečné zkoušky zajistit přístup k vyšším soudům. Nicméně povolání advokáta
ve Skotsku je stále velmi privilegovaným, neboť členové Skotské advokátní
komory tvoří pouhých 5% z celkového počtu osob poskytujících právní služby.
2.6.2 Skotské feudální právo

Skotské právo se ubíralo odlišným směrem než právo anglické. V severní
části Britských ostrovů se zrodil systém, který je unikátní – vyznačuje se růzností
kořenů, ze kterých vznikl. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, do
poloviny 10. století se ve Skotsku převážně uplatňovalo zvykové právo Keltů,
poté bylo postupně nahrazováno právem feudálním a církevním. Významným
milníkem byl rok 1124, kdy na trůn nastoupil David I., který ve Skotsku zavedl
212
Finlay, J., Men of Law in Pre-Reformation Scotland, Tuckwell Press 200, s. 3
213
Vznik profese writera se datuje k roku 1594, kdy členové této společnosti byli přijati
k právnické univerzitě, kde založili Society of Writers to Her Majesty’s Signet.
214
Finlay, J., Men of Law in Pre-Reformation Scotland, Tuckwell Press 200, s. 3
63
anglo-normanské zákony a zvyklosti. Prvním a takřka jediným známým textem
skotského práva se stal dokument Regin Majestatem, který byl pravděpodobně
sepsán koncem 12. století. Jeho předloha byla několikerá, což jenom potvrzuje
svéráznost skotského práva. Z velké části se Regin Majestatem inspiroval starým
právem keltským, anglickým právem a dále kanonickým právem 13. století,
prostřednictvím kterého se Skotsko setkává s právem římským, jež se užívalo před
církevními soudy. Jedná se o jeden z mála počinů středověkého skotského práva,
který se dochoval do současnosti, byť neuceleně, neboť byl za dob invazí Eduardů
do Skotska konfiskován a ničen.
Zajímavostí je konstituování skotského parlamentu, které nastalo dříve než
v Anglii. Obecně se datuje rokem 1235, kdy se z původní královské rady biskupů
a hrabat vyvinul první jednokomorový skotský parlament Estates of Parliament,
který jednal v Kirklistonu215 a který měl zákonnou a politickou moc. V rámci své
jedné komory však působil jednak jako instituce prvoinstanční – tedy obdoba
poslanecké sněmovny, jak ji známe dnes, jednak jako instituce odvolací – tedy
senát. Od roku 1326 se parlament skládal z církevních hodnostářů (což je rozdíl
oproti Anglii, kde se právě v tomto období úloha církevních hodnostářů na
rozhodování v parlamentu zmenšuje), vrchních velitelů a zástupců měšťanstva.
Do jeho pravomocí patřily jak otázky zahraniční politiky, tak vnitřní záležitosti
státu, jakými bylo například vyhlašování daní. Stejně jako anglický parlament měl
i skotský parlament pravomoci soudní. Důležitou funkcí bylo samozřejmě
schvalování zákonů. V rámci parlamentu se stanovovaly komise (Lords of the
Articles), které zpracovávaly návrhy zákonů, ty pak prezentovaly v parlamentu,
který je dále schvaloval či vracel. Když srovnáme parlamenty obou zemí, zjistíme
určité podobnosti, ale i rozdíly, kdy například anglický parlament v průběhu
svého vývoje přešel z jednokomorového na dvoukomorový. Hlavním rozdílem
skotského parlamentu od anglického, který disponoval nejrůznějšími
pravomocemi k omezení panovníkovi moci, je skutečnost, že skotský parlament
byl mnohem více náchylný a snadno ovlivnitelný působením monarchy.216 Dle
mého názoru vychází tento fakt ze skutečnosti, že ve Skotsku neprobíhal tak
dramatický ústavní vývoj jako v Anglii, kde panovník v rámci své politické
situace musel ustoupit baronům a omezit tak své pravomoci v jejich prospěch. Ve
215
První jednání parlamentu, z něhož jsou dochovány písemné dokumenty.
216
Walker, D. Legal History of Scotland V: 3. Tottel Publishing 2001, s. 256
64
Skotsku taková situace nebyla, a proto role parlamentu po velmi dlouhou dobu
neměla z faktického hlediska větší váhu nežli roli poradní.
Tak jako byla vláda Davida I. pro skotskou část Británie zásadním
momentem, kdy se právně i kulturně Skotsko začínalo podobat Anglii, byl konec
13. století a uzavření tzv. Staré aliance mezi Francií a Skotskem jiným důležitým
milníkem, který naopak determinoval skotskou právní kulturu směrem ke
kontinentu a jeho klasickým právním institutům a pramenům práva.
Před uzavřením Staré aliance roku 1295 bylo Skotsko s Francií spojováno
pouze příležitostnými svazky, které nebyly dlouhodobého charakteru. Takovou
byla například dohoda mezi Vilémem I. Lvem a Ludvíkem VII. z roku 1173. Stará
aliance, jak jsem se zmínil výše, byla uzavřena především díky výbojné anglické
politice Eduarda I., který si podmanil téměř celé Skotsko.217 A jelikož Francie
byla v té době rovněž ve válce s Anglií, byla aliance dvou zemí sužovaných
stejným protivníkem věcí ryze pragmatickou. Aliance obsahovala ustanovení jak
o společné obraně, tak společném útoku a je důležitá především proto, že nám
dává jasný důkaz o napojení Skotska na francouzskou kulturu.
Aliance byla několikrát novelizována, a to s ohledem na měnící se
politickou situaci, především v britském Skotsku. Takto byla například změněna
v roce 1326 tzv. Corbeilskou úmluvou, která reagovala na aktuální situaci,
především na získání skotské nezávislosti a korunovaci Roberta I. Bruce za
skotského krále. Aktualizace Staré aliance pokračovaly až do 16. století218, kdy se
ukázalo, že Skotsko bude sjednoceno s Francií díky svatbě Marie, královny
skotské, s francouzským Dauphinem219 Františkem, který se stal francouzským
králem pod jménem František II. v roce 1559. Avšak jeho náhlá smrt v roce 1560,
stejně jako směřování Skotska k protestantismu, možnost spojení Francie a
Skotska pod personální unii či pod jeden státní celek znemožnilo. Jediné, co
svatba nakonec oběma národům přinesla, byla skutečnost, že ještě po celé století
měli Skoti stejná práva ve Francii jako Francouzi a Francouzští občané měli ve
Skotsku stejná práva jako Skoti.220
Pro Anglii byla situace, za níž se neustále musela strachovat o své severní
hranice, krajně nevýhodná. Situaci mohla vyřešit svatba mezi Jakubem IV. a
217
Nicholson, R. Scotland: The Later Middle Ages, Edinburgh: Mercat Press, 1974, 2. vyd., s. 47
218
Mackie, J. D., The History of Scotland,Penguin 1984. s. 99
219
Někdy také Dauphin de France - šlechtický titul příslušející prvorozeným synům
francouzského krále a následníkům francouzského trůnu
220
Gordon, W., Roman Law, Scots Law and Legal History, Selected Essays, Edinburg University
Press 2007, s. 300
65
Margaret z rodu Tudorovců. Okolnosti se však změnily po bitvě u Floddenu (viz
níže), kde byl Jakub VI. poražen. Prvním krokem k odpoutání Skotska od Francie
tak byla až personální unie vytvořená Jakubem VI., který své právo vyvozoval
právě ze svatby Jakuba IV. s Margaretou. Jakub VI. doufal, že toto spojení nebude
pouze mezi korunami, ale že spojí země v jedno království s jedním králem, církví
a právem.221 Jeho plány sice naplnění nedošly, ale byla nastolena myšlenka
společné unie mezi Anglií a Skotskem, která o století později vešla v reálný fakt.
Unie mezi Skotskem a Francií, která trvala přes 200 let, měla na právní systém
Skotska dopad, který je snadno vysledovatelný do dnešních dní. Není těžké
naleznout společné znaky mezi skotským a francouzským právem. Otázka zní,
zda společné znaky poukazují na vypůjčení jednotlivých institutů mezi zeměmi, či
jsou společné znaky odkazem starším, vycházejícím například z obecných
feudálních obyčejů, kanonického práva či samotného práva římského. Jak daleká
je podobnost mezi právem francouzským a skotským právě kvůli obecným
faktorům a jaká díky konkrétním vypůjčením jednotlivých institutů? To je otázka,
která není vždy snadno zodpověditelná, a kořeny jednotlivých podobností jsou
mnohdy jen stěží zpozorovatelné. Jednou z věcí, která se zdá být jasná, je, že
Skotsko s Francií sdílelo společné názory například na řešení nakládání
s majetkem ženatého muže, který nad ním nemohl vykonávat plné svrchované
právo, ale musel s ním operovat uvážlivě, aby byl stále schopen zabezpečit
rodinu. Dále zde byly společné ideje ohledně dědictví, kdy vdova po muži měla
právo na podíl z mužova movitého majetku, které nebylo možno omezit závětí.
Stejná situace byla i u dětí, které měly neomezitelné právo na podíl z movitého
majetku jejich rodičů.222
Obecně se dá tvrdit, že oblasti práva, v kterých si bylo Skotsko s Francií
podobné, jsou právo obligační a právo movitého majetku. V dalších oblastech
práva můžeme rovněž nalézt určité podobnosti, nicméně nejsou tak významné,
jako tomu je například u zmiňovaného práva závazkového.
Z konkrétních případů, kdy můžeme soudit, že skotské právo následovalo
francouzský vzor, lze uvést například ustanovení z roku 1424 upravující právní
pomoc žalobcům, které takřka bezprostředně navazuje na obdobné ustanovení ve
221
Levack, B. P., The proposed Union of English and Scots Law in the Seventeenth Century,
Juridical Review, s. 97
222
Anton, A. E., The effect of marriage upon property in Scots law, The modern review vol. 19, s
653
66
Francii.223 Jako další případ můžeme uvést zákon z roku 1579 týkající se
závazkového práva. Tento následoval Moulinskou ordonanci z roku 1566 týkající
se především způsobu zabezpečení závazků.224
Důležitou věcí, kterou dle mého názoru je účelné zmínit ve vztahu právní
kultury Francie a Skotska, je otázka univerzit, a to zejména právnických. Jelikož
ve Skotsku neexistovaly univerzity, studovali téměř všichni skotští právníci právě
na univerzitách ve Francii či Nizozemí. Právnická univerzita v Orleánsu například
čítala takové množství skotských studentů, že se dalo hovořit o svébytné
komunitě, kde skotští studenti nabývali vědomostí kontinentálního typu práva,
které po studiích dále uplatňovali přímo ve své rodné zemi jako právníci, soudci,
či případně zákonodárci. Situace, která dále podpořila odliv skotských studentů
práva na kontinent, nastala s nástupem Jindřicha VIII. na anglický trůn. Jindřich
zakázal studovat na anglických školách každému, kdo nepřijal stanovy
anglikánské církve, což trvalo až do poloviny 19. století. Tím byla možnost studia
práv v Anglii pro Skoty zcela uzavřena, čímž se samozřejmě uzavřela i možnost
vzájemného ovlivňování dvou sousedících právních systémů.
Situace ohledně samostatné skotské univerzity se vyřešila za vlády
Jakuba V., který vedl četné války proti Jindřichu VIII. Kvůli nákladům na vedení
válek potřeboval Jakub V. znovu naplnit pokladnici, a tak se obrátil na papeže.
Pro svatého otce byla v té době důležitá především otázka loajality, jelikož si po
revoluci Jindřicha VIII. nemohl být jistý věrností křesťanských králů ke Svaté
stolici. Proto papež Jakubovi V. přispěl vyhlášením desátku, ovšem pod
podmínkou zřízení právnické univerzity. Král na požadavek přistoupil a roku
1532 byla otevřena první právnická univerzita ve Skotsku, úhelný kámen skotské
právní historie.225
Období středověku bylo pro právní vztahy Anglie a Skotska velmi
rozmanité. Zpočátku Skotsko přebíralo většinu svého státního, jakož i právního
zřízení od vyspělejší Anglie, avšak později navázalo na kontinentální tradici práva
skrze Francii. Tím bylo ovlivněno skotské právo po dobu tří století a zásady
vycházející z Corpus juris civilis nebyly ze skotského práva odstraněny ani po
vytvoření státního celku Velké Británie.
223
Stoddart, C. N., A short history of legal aid in Scotland, Juridical Review vol. 24, s. 170
224
Press 2007, s. 305
225
Mackie, J.D. A History of Scotland, Penguin Books 1966, s. 137
67
3 Další vývoj Anglie a Skotska do roku 1707
3.1 Vzájemné vztahy Anglie a Skotska za renesance
V Anglii se změnila situace roku 1485, kdy se na ostrovech vylodil

Jindřich Tudor a v bitvě u Bosworthu porazil vojska Richarda III. Nástupem
Jindřicha Tudora (vládl 1485–1509) na trůn skončila občanská válka a rok 1485
se stal závažným mezníkem anglických dějin – s novou dynastií Tudorovců
dochází k jisté rovnováze ve společenské stavbě země. Stará feudální šlechta byla
díky Válce růží226 téměř vyhlazena, moc získávala nová šlechta, která měla
pochopení pro hospodářské podnikání. Tudorovci, jimž rovnováha ve feudální
vládnoucí třídě umožnila soustředit ve svých rukou moc v daleko větší míře, než
se podařilo jejich předchůdcům, se mohli pokusit o vytvoření absolutní
monarchie, tj. posledního vývojového stupně feudálního státu. Nebránili
přirozenému vývoji ke kapitalismu, který se proto mohl v Anglii rozvíjet rychleji
než kdekoli jinde.
Pro anglo-skotské vztahy má zásadní význam 16. století. Na trůny obou
zemí nastupují nové dynastie – Tudorovci v Anglii, Stuartovci ve Skotsku, které
mohou začít s „čistým štítem“. Jakub IV. (vládl 1473–1513), skotský král,
nicméně zavinil svým jednáním opětovný konflikt mezi zeměmi. Roku 1496 vtrhl
do Anglie, od čehož si sliboval územní zisky, avšak neuspěl. Jakub IV. poté
požádal Jindřicha VII. Tudora o ruku jeho dcery Margaret. Jindřich VII. souhlasil
a současně s tím vešla roku 1502 v platnost smlouva o věčném míru mezi Anglií a
Skotskem – Treaty for perpetum peace.227
Tento okamžik je v anglo-skotských vztazích významným proto, že právě
tehdy skotská královská stuartovská dynastie, jejíž četní příslušníci se sňatky
postupně vplétali do řad evropské nobility, vstoupila do všech budoucích her
o anglický trůn. Královna Margaret dala Jakubovi IV. celkem šest dětí, ale přežil
jen jediný chlapec, budoucí skotský král Jakub V. (vládl 1513–1542). Brzy se
ukázalo, že navzdory strategickému sňatku i nové mírové smlouvě zůstávají
vzájemné vztahy Anglie a Skotska více než citlivé a jejich kvalitu neurčují
226
Válka růží (1455–1485) byla série bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů
Lancasterů a Yorků. Příčiny konfliktu sahaly až k roku 1399, kdy přívrženci Lancasterů svrhli
krále Richarda II. a ustavili novým králem Jindřicha IV.
227
68
deklarace, nýbrž reálné zájmy obou mocností, stejně jako osobní ambice jejich
vladařů.228
Strůjcem dalšího náročného dilematu skotské zahraniční politiky byl
anglický král Jindřich VIII. (vládl 1509–1547), mezi jehož mladické ambice
patřila touha pokořit Francii. Roku 1511 se připojil spolu s Benátkami k papežově
Svaté lize proti francouzskému králi Ludvíkovi XII., jenž obratem žádal
skotského vladaře Jakuba IV. o oživení Staré aliance. To vedlo k logickému
rozporu mezi mírovými ustanoveními mezi Skotskem a Anglií a Skotskem a
Francií. Jakub byl nucen si vybrat. Nakonec svůj vstup do války obhájil
argumentací, že Anglie sama porušila mírové smlouvy se Skotskem, když napadla
Skotského spojence.229 Skotská flotila vyplula k irským břehům, kde Irům
pomáhala dobýt anglickou pevnost Carrickfergus, a skotská armáda o síle 20 000
mužů, největší a nejlépe vyzbrojená, jež se kdy do bojů s Anglií vypravila,
překročila jižní hranici. V hrabství Northumberland dobyla northamský hrad a
oblehla několik dalších. Skotům v čele s Jakubem IV. vyšel vstříc hrabě ze Surfy,
jehož síly byly o něco méně početné, zato lépe vyzbrojené. V bitvě u Floddenu
9. září 1513 byli Skotové drtivě poraženi. Zahynulo přibližně 10 000 Skotů, mezi
nimi i jejich král Jakub. Mnozí se dodnes podivují nad zmarem králova života ve
zbytečné bitvě, podstoupené nikoli ve svrchovaném skotském zájmu.230 Tento
fakt však jasně poukazuje na skutečnost, jak silné bylo sepětí mezi Francií a
Skotskem.
Nový skotský král Jakub V. (vládl 1513–1542) neměl Anglii v lásce, o což
se přičinilo poručnictví proanglicky uvažujícího místokrále Douglase, který
přechodně vládl po smrti Jakuba IV. Kvalitu mezinárodních vztahů v Evropě
právě v době Jakubova vládnutí začala ovlivňovat luteránská reformace, kterou
některé státy přijímaly, jiné striktně odmítaly. Skotsko patřilo do druhé kategorie,
zatímco Anglie byla jejím jasným zastáncem. Jakub V., pro velkou nelibost svého
strýce Jindřicha VIII., upaloval heretiky, kteří byli takto reformačně naladěni.
Jindřich VIII. se po roztržce s Římem kvůli rozvodu s Kateřinou Aragonskou
prohlásil roku 1534 hlavou vlastní anglikánské církve, která měla svůj základ
v učení Martina Luthera. To znamenalo další rozkol mezi Anglií a Skotskem,
které bylo pod přísným dohledem katolicismu.
228
229
230
69
Vztahy Skotska a Anglie se snad nejvíce vyostřily, když na trůn usedla
dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Vláda královny Alžběty I. (vládla 1558–
1603) byla dobou expanze i relativní stability. Alžběta se vrátila k otcově
kompromisní náboženské politice, čili podporovala střední cestu mezi
„papeženci“ prosazujícími návrat ke staré víře a puritány, tj. protestantskými
radikály, kteří se přikláněli k reformacím kalvínského typu.231 Opírala se důsledně
o „novou šlechtu“, tzn. o drobné obchodníky a měšťanstvo, v boji proti feudálním
velmožům. Feudální a katolická opozice, podporovaná španělským králem
Filipem II., prosazovala totiž na trůn její příbuznou Marii Stuartovnu. Konflikt
nabyl na dramatičnosti od poloviny šedesátých let, kdy se vztah mezi Anglií,
Španělskem a římskou kurií radikálně zhoršoval.232
Když se Marie vrátila po smrti svého muže, francouzského krále
Františka II., do Skotska, byla již většina šlechty a měšťanstva získána pro
reformaci radikálního kalvínského typu. S hlavou kalvinistů a představitelem
skotské reformace Johnem Knoxem se Marie dostala brzy do konfliktu. Vztahy
vyústily v anglo–skotsko–francouzskou válku. Alžběta I. poskytla podporu
protestantsky naladěným Skotům, zatímco Francie chránila své katolické
spojence. Konflikt skončil vítězstvím protestantů roku 1560. Francouzi a
Angličané podepsali mírovou úmluvu a stáhli se ze země. Anglie svou pomocí
opět vymezila nový rámec vztahů mezi oběma zeměmi, které se nábožensky
sjednotily pod ducha protestantismu. Co se nepovedlo Jindřichu VIII., toho
docílila Alžběta I.
Mariina situace se zhoršila, když její druhý manžel Jindřich Stuartovec
zahynul při atentátu a když se jejím třetím manželem stal hrabě Bothwell,
označovaný za Jindřichova vraha, proti kterému povstala šlechta.233 Nastalé
okolnosti vedly k abdikaci Marie ve prospěch jejího syna Jakuba VI. O rok
později uprchla Marie do Anglie, kde byla internována. Její příchod, ať už tomu
chtěla či nikoli, z ní udělal kandidátku na všechna spiknutí proti vládě královny
Alžběty.234 Roku 1586 bylo odhaleno spiknutí spojené s Marií Stuartovnou. Na
základě dokumentů, o nichž Marie prohlašovala, že jsou falešné, byla skotská
královna roku 1587 odsouzena k smrti a popravena, což byla dobrá záminka pro
krále Španělska Filipa II. k otevřenému konfliktu s Anglií. Nicméně obrovské
231
Každý člověk má Bohem určené poslání; důraz na lidskou pracovitost, zákaz veřejných zábav
atd.
232
233
234
Polišenský, J. Dějiny Británie. Svoboda, 1982, s. 83–84
70
španělské loďstvo235 bylo roku 1588 poraženo v Lamanšském průlivu a zničeno
bouří na pobřeží Hebrid. Toto tažení znamenalo konec španělsko-portugalské
nadvlády na mořích a učinilo z Anglie námořní velmoc.
Za vlády Alžběty se podařilo Skotsko s Anglií sblížit nábožensky, což
připravilo snadnější cestu ke spojení obou národů v unii. A vzhledem k faktu, že
Alžběta nezanechala potomků a na trůn měla největší nárok stuartovská rodová
linie vládnoucí ve Skotsku, byla myšlenka unie více než reálná.
3.2 Nástup Stuartovců na anglický trůn
Po smrti královny Alžběty se na výzvu anglického parlamentu ujal vlády

Jakub VI. (1566–1625, skotským králem od 1567, anglickým od 1603 jako
Jakub I.). Politická výzva vládnout sílící světové mocnosti odpovídala ambicím
stuartovského panovníka. Jakub neusiloval o nic menšího než o splynutí Anglie a
Skotska v jediný stát, stuartovskou Velkou Británii, čímž se poprvé v historii
obrací role těchto dvou věčně soupeřících rivalů. Skotský parlament vyjádřil
souhlas s jeho ambicemi, ale Anglie, obávající se především chudšího skotského
„přívažku“ i vzrůstu konkurence, prozatím odmítla. Epocha vzájemné nenávisti
mocností však již byla překonána. Země již stmeloval stejný panovník a otázka
náboženská byla rovněž vyřešena. Symbolický význam překonání nenávisti měl
oficiální anglický překlad bible, ve Skotsku poprvé publikovaný v roce 1611 (tzv.
Verze krále Jakuba). Od této chvíle se skotština jako literární a přední jazyk Skotů
postupně přesunovala na druhou kolej. Pokud jde o správu Skotska, Jakub
dlouhodobě pobýval v Londýně – aniž by jmenoval skotského místokrále – a
v souladu s jeho zájmy Skotsko spravovaly tradiční instituce. Jakubovu kontrolu
nad úslužným skotským parlamentem udržoval stálý parlamentní výbor, jehož
členové často zasedali ve skotské Královské radě a část z nich jmenoval přímo
král.
Jakubovou ambicí nebylo stmelit Anglii se Skotskem jen po stránce
územní, politické či náboženské, ale usiloval i o splynutí právní. Angličtí
historikové spekulují, v jak velkém ohrožení byla tehdejší pozice obecného
235
Španělská Armada byla flotila, kterou nechal postavit Filip II. Španělský pro invazi do Anglie.
Čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 1 500 kusy mosazných a 1 000 železných děl, její
posádky tvořilo na 8 000 námořníků a 18 000 vojáků. Flotila byla složená z 28 válečných lodí, 20
galeon, 4 galér a 4 galeas; zbytek loďstva se sestával hlavně z vyzbrojených karak a lehkých lodí.
71
domácího práva v Anglii. Jakubovým záměrem nebylo nic jiného, než v Anglii
rozšířit kontinentální civilní právo, které Anglii nebylo zcela neznámé, neboť se
praktikovalo u paralelního systému equity a vycházely z něho samozřejmě i soudy
církevní či soud Admirality.236 Nicméně Jakub I. své ambice nenaplnil a common
law i nadále zůstalo majoritním právním systémem Anglie.237
Jakubovým nástupcem byl jeho druhorozený syn Karel (1600–1649,
anglickým a skotským králem od roku 1625). S jeho nástupem na trůn měly znovu
nastat problémy, které vedly k nejradikálnější revoluci na anglických ostrovech
vůbec. Za choť pojal Karel Marii Henriettu, katoličku, jež trvala na budování
autokratické formy správy Anglie a Skotska. Kamenem úrazu ve vztahu
panovníka a Skotska zůstávalo náboženství. Jakub VI. a poté Karel I. trvali na
hlavní roli panovníka v náboženských záležitostech, chtěli, aby se co nejvíc
sblížily správní modely anglikánské církve a presbyteriánské skotské církve.
Jakub docílil prosazení určující role biskupů na chod skotské církve a roku 1618
po výhružkách dokonce dosáhl souhlasu Obecného shromáždění skotské církve
v Perthu s tzv. pěti články z Perthu, v nichž se oficiálně do skotské liturgie vracely
praktiky jako poklekání při přijímání svátosti, křtění, soukromé přijímání a další,
jež byly zcela proti mysli vlivných radikálních puritánských presbyteriánů, a proto
se v praxi téměř neujaly.
Další oheň na hranici náboženského sporu přilil sám Karel I., když roku
1625 prosadil revokační zákon, na jehož základě se měla bývalá půda katolické
církve, nyní převážně v rukou skotské nobility, vrátit státu. Pro odpor šlechty
musel Karel aplikaci zákona zmírnit a odložit, ale brzy presbyteriány popudil
znovu. Ultimativně nařídil, aby se skotská náboženská praxe napříště řídila textem
Modlitební knihy, jež stále obsahovala pět článků z Perthu. Ovšem skotské
presbyteriány nejvíce ze všeho znepokojovalo, že ji král nediskutoval ani
s parlamentem, ani s Obecným shromážděním, čímž opět demonstroval svou
svrchovanou autoritu v oblasti náboženství, kde dle presbyteriánů byla
panovníkovi vyhrazena toliko partnerská role a do přímého vztahu Skotů s Bohem
nikdo neměl vstupovat. Roku 1637, kdy se bohoslužby měly začít řídit textem
Modlitební knihy, vypukly na několika místech protesty a do Edinburgu
236
Soud Admirality vznikl v průběhu 14. Století a zabýval se převážně námořním právem. Soudci
při řešení sporů praktikovali převážně civilní právo.
237
Press 2007, s. 320
72
směřovala záplava petic.238 Proti byla i velká část šlechty. Král však trval na svém
a navíc prohlásil, že odpůrci knihy se dopouštějí velezrady.
Jako anglickému králi se Karlovi nevedlo o moc lépe. Roku 1625 svolal
parlament před neúspěšnou výpravou proti španělskému přístavu Cádizu, ale
o rok později jej rozpustil. Karel vedl v letech 1626–1630 neúspěšnou válku proti
Francii, což ovlivnilo jeho radikální rozhodnutí nechat roku 1629 zajmout
parlamentní předáky. Od roku 1629 do roku 1640 vládl Karel I. na anglickém
trůně bez parlamentu.239 Svými činy Karel předznamenal svůj pád.
Definitivní roztržku s králem znamenalo zasedání Obecného shromáždění
ve Skotsku na konci roku 1638, při kterém přišli všichni biskupové o své
postavení. Byla zakázána Modlitební kniha a pět článků z Perthu.
Presbyteriánskou ortodoxii stvrdila nová ustanovení skotského parlamentu. Ve
snaze donutit k tomu i krále překročila skotská armáda roku 1640 hranice a
úspěšně okupovala Durham a Newcastle. Skotská invaze povzbudila členy
rozpuštěného anglického parlamentu, kteří invaze využili a donutili Karla I., aby
svolal nový parlament (tzv. Dlouhý parlament). Do srpna 1642, kdy v Anglii
vypukla občanská válka mezi royalisty a parlamentem, Karel ve Skotsku ničeho
nedosáhl. Roku 1643, hnáni vidinou možného budoucího triumfu
presbyterianismu v celé Británii, se Skotové dohodli na společném boji proti králi
a s anglickým parlamentem uzavřeli tzv. Slavnou dohodu, v níž se zavázali
naverbovat 20 000 žoldnéřů a vyslat je do Anglie. S tím nesouhlasil jeden
z iniciátorů hnutí Konventu240, markýz z Montrose James Graham, jenž si
uvědomoval roli krále, a proto ho nechtěl zcela porazit. S armádou
irsko-skotských katolíků porážel jednu armádu Konventu za druhou. Byl zastaven
až roku 1645 poblíž Selkirku. Situaci v Anglii mezitím ovládla parlamentní
armáda Olivera Cromwella (1599–1658, od roku 1653 vládl jako lord protektor),
a proto se Karel I. roku 1646 raději vzdal přímo Skotům. Pod Konvent se však
nepodepsal, a tak jej roku 1647 velitelé skotského vojska vydali Angličanům
238
239
240
Dne 23. července 1637 se bohoslužby ve Skotsku měly začít řídit textem Modlitební knihy
vydané králem Karlem I., která radikálně zasahovala do presbyteriánských tradic. Na mnoha
místech ve Skotsku vypukly vlny protestu a zemí se začala šířit vlna petic požadujících nápravu.
Král však trval na svém a dokonce prohlásil, že odpůrci knihy se dopouštějí vlastizrady; 28. února
1638 se Skotskem začal šířit masově podepisovaný text National Covenant (Národního konventu),
v němž se signatáři všech společenských vrstev slavnostně zavázali bránit pravé náboženství
a autoritu Jeho Milosti [Boha] proti každému.
73
výměnou za první splátku na úhradu žoldu, který Skotům parlament dlužil.241
Umírnění zastánci Konventu se roku 1648 pokusili svého krále osvobodit, ale
Cromwell je u Prestonu porazil. Dne 30. ledna 1649 byl Karel I. v Londýně
popraven.
3.3 Anglická revoluce a skotský vliv
V této době měli ve Skotsku určující postavení radikální zastánci

Konventu, kteří všechny, kdo se zapletli s králem, zbavili politických funkcí.
Poprava Karla I. však byla vnímána ve Skotsku rozporuplně. Jeho syn a následník
trůnu Karel II. (1630–1685, anglický král od 1660) byl skotským parlamentem
provolán za skotského krále, ale pod podmínkou, že se upíše pod anglo-skotskou
úmluvu z roku 1643 a pod literu skotského Konventu. Karel, který ještě doufal ve
zvrat situace v souvislosti s návratem markýze z Montrose, po jeho definitivní
porážce kapituloval a neochotně podepsal oba dokumenty. V létě téhož roku se
vrátil z francouzského exilu do Skotska a byl korunován. To bylo nepřijatelné pro
republikánský režim Olivera Cromwella, který začínal mít v Anglii faktickou
moc. Ten roku 1651 vpadl do Skotska a nevyzpytatelné skotské spojence vedené
Lesliem porazil.242 Skotsku poté vládli jím dosazení úředníci opírající se o
anglické posádky. Skotští obchodníci měli stejná práva jako angličtí a mezi
protestanty všech odnoží panoval vynucený mír.243
Oliver Cromwell nechal rozpustit Sněmovnu lordů a soud Královské
lavice změnil na soud Nejvyšší stolice. Otázka však byla, komu svěřit moc
výkonnou namísto královských úřadů. Dosud tuto úlohu vykonával parlament,
který k tomuto účelu zřídil vlastní zvláštní výbory. Byla tedy vytvořena Státní
rada složená ze zástupců parlamentu a nejvyšších důstojníků armády. Tento
absolutistický orgán řídil téměř vše, od obchodní politiky přes zahraniční politiku
až po vojenské akce. Naprostý úspěch revoluce završil zákon o zrušení
královského úřadu z roku 1649. 19. května 1649 byla Anglie prohlášena
Commonwealthem – republikou a svobodným státem řízeným parlamentem.244
Přestože toto zřízení mělo daleko k republice, jak ji pojímáme dnes, byl to velký
241
242
243
244
74
krok ve vývoji ústavnosti a přinejmenším impuls pro budoucí panovníky
přizpůsobit svou vládu potřebám lidu a omezit absolutistické tendence vlády.
V dohodě s armádou zajistil Cromwell vítězství revoluce v Anglii, Irsku
i Skotsku a poprvé všechny tři země spojil v celek, oficiálně nazývaný Velká
Británie. Cromwell však nevládl podle představ revoluce. Dnes bychom jej zcela
jistě mohli nazvat vojenským diktátorem, který uzurpuje moc pro vlastní zájmy,
což mělo daleko k parlamentní demokracii. Roku 1654 rozpustil parlament;
důvody byly čitelné – Cromwell zjistil, že většinu mají zástupci drobné buržoazie
s příliš radikálními názory. Dočasně pak vládl s pomocí jedenácti generálmajorů,
kteří rozdělili Anglii mezi sebe, což byl experiment tak nepopulární, že se
Cromwell vrátil ke svolání parlamentu. Tentokrát v něm měli většinu
konzervativní zástupci velké buržoazie, zatímco generalita, grandové, měla být
uspokojena místy v Horní sněmovně.245 Ani s tímto krokem neměl Cromwell
úspěch a v září roku 1658 umírá uprostřed hroutícího se republikánského režimu.
Cromwellova smrt odhalila slabost osobního režimu. Majetní členové
parlamentu, ctižádostiví generálové a stoupenci vyhnaných Stuartovců se dohodli
na obnovení monarchie. Cromwellův syn Richard byl sesazen a na trůn byl
z nizozemského exilu pozván Karel II. Na základě předchozích dohod nedošlo za
tzv. restaurace k naprostému protirevolučnímu zvratu. Nebylo to ani možné,
protože buržoazie již byla příliš mocná a postavení si ještě pojistila
prostřednictvím tzv. dlouhého parlamentu. Karel II. totiž ještě před svým
příchodem do Anglie potvrdil členům parlamentu několik ústupků. Na smrt byli
vydáni jen tzv. regicidé (královrazi), tzn. ti, kdo hlasovali pro smrt Karla I. Ti,
kteří už zemřeli, například Oliver Cromwell, byli popraveni posmrtně. V ostatních
případech Karel II. vyhlásil amnestii, uspokojil armádu vyplacením žoldu,
vyhlásil svobodu vyznání a především potvrdil většinu převodu pozemkového
majetku. Původním majitelům byly vráceny jen ty pozemky, které jim byly za
revoluce konfiskovány. Anglická buržoazie vyšla z revoluce let 1640–1660
vítězně a zajistila si prostřednictvím parlamentu vládu.246 Nároky spojenců
buržoazie, obecného lidu však zůstaly nesplněny.
Ve Skotsku byla po restauraci panovníka situace o mnoho horší. Karel II.
se příliš nezajímal o tuto část své země, ba naopak ji spíše nenáviděl, neboť měl
v paměti potupný nátlak Konventu na jeho královskou autoritu. Opět vyvstal
245
246
75
problém presbyteriánství, které Karel II. prohlásil za nehodné gentlemanů.
Zakrátko byla obnovena biskupská správa církve a Konvent prohlášen za
nezákonný. Následovalo období válek a vzpour, které byly ze strany Karla II.
účinně potlačovány. Nejvíce se problémy projevily poté, co Karel dosadil do
funkce skotského královského komisaře svého bratra Jakuba Stuarta, vévodu
z Yorku a Albany, jenž byl katolík. Krátce na to byl přijat zákon, podle něhož
měli všichni státní úředníci a církevní hodnostáři přísahat na vyznání víry z roku
1560 a zcela se podřídit královské vůli. Desítky kněží opustily své úřady, věřící
byli pokutováni za neúčast na oficiálních bohoslužbách.247
Z právního hlediska se napravovalo to, co nastolila vláda Cromwellova
protektorátu za revolučních let. Parlament musel schvalovat zákony na podporu
otřesené pozice panovníka, restaurovat správní úřady i obnovovat světskou
autoritu církevních osob. Nestálé období 17. století přineslo Británii mnoho změn,
které změnily politickou tvář Anglie, jež se opět více přiblížila od absolutistické
vlády jedince k vládě většiny, potažmo parlamentu,248 který získá naprosto
rozhodující úlohu v otázkách směřování země.
3.4 Vyhlášení unie Anglie a Skotska (Act of Union)
Zpráva o smrti krále Karla II. a nástupnictví yorského vévody Jakuba

(1633 až 1701, v Anglii vládl jako Jakub II., ve Skotsku jako Jakub VII., 1685–
1688) neměla moc pozitivních ohlasů. Jakub byl proslulý pochybnou loajalitou
k britskému náboženskému dědictví, což v zemi zmítané náboženskými problémy
nemohlo být k užitku, stejně tak jako jeho absolutistické ambice. Již při svém
nástupu na trůn odmítl složit korunovační přísahu k ochraně protestantského
náboženství.249
Z toho také vyplynula tzv. slavná revoluce v Anglii – Glorious revolution,
nekrvavé svržení Jakuba II. opozicí, která odmítala jeho snahy o rekatolizaci.
Jakub II. prchl do Francie. Na trůn byl z Nizozemska povolán jeho zeť. Angličané
v říjnu 1688 uvítali v zemi protestantského panovníka Viléma III. Oranžského a
jeho choť, Jakubovu dceru Marii. Shromáždění stavů roku 1689 nabídlo Vilémovi
247
248
Nemůžeme mluvit o vládě lidu tak, jak ji pojímáme dnes, neboť volení zástupců do parlamentu
bylo v tomto období odvislé od společenského postavení a majetku, čili výběr zástupců lidu byl
omezen na třídu, která často sledovala prospěch svých zájmů nežli zájmů většiny jako takové.
249
76
korunu i ve Skotsku. Musel však přistoupit na podmínku, že nebude trvat na
episkopální250 správě skotské církve. To Vilém splnil a do konce roku 1690 byla
zrušena institucionální nadřazenost koruny nad církví.
Vláda Viléma III. je charakteristická oslabováním jeho moci. Roku 1689
vydal v Anglii Prohlášení práv, které upevnilo vládu buržoazie a proměnilo Anglii
v parlamentní monarchii. Jinak byl Vilém natolik zaměstnán na pevnině, že vládu
v Anglii přenechal tzv. juntě. Válečné útraty, které Vilém potřeboval k placení
válek251, vedly k založení stálého státního dluhu. Bylo také dohodnuto, že
parlament bude svoláván jednou za tři roky a že musí být každé tři roky
obnovován volbami. Tím se stal Vilém III., možná proti své vůli, protože nic
podobného ve Spojeném Nizozemí neexistovalo, významným budovatelem
anglického parlamentarismu,252 kterému po období nejistého postavení garantoval
jistou a pevnou úlohu ve správě země.
Téma státoprávního splynutí Skotska a Anglie v celek zvaný Velká
Británie bylo ve vztazích mezi oběma královstvími – spojenými personální unií
Stuartovců – přítomné od počátku 17. století. Skotové po vzniku personální unie
roku 1603 získali dvojí občanství a jejich uhlí, dobytek a plátno putující na
anglický trh bylo zbaveno cel. Na straně druhé se Skotsko v zahraničněpolitických
otázkách ocitlo v područí silnější Anglie, jež v obchodu (především zahraničním)
i nadále střežila vlastní zájmy. Tato disproporce se bolestně projevila právě
v případě darienského podniku (počátek 1698), což byl pokus Skotska o ovládnutí
vlastní americké provincie, čímž by významně napomohlo své ekonomice.
Z neúspěchu vinili Skotové londýnskou vládu, ačkoli celou operaci poznamenalo
také celkově nešťastné organizační uchopení, naivita, nemoci a španělské
nepřátelství.253 Po Darienu začínalo být ve Skotsku zřejmé, že do budoucna
existují dvě alternativy. První spočívala ve vytvoření parlamentní unie s Anglií, de
facto ve státoprávním splynutí, jež by umožnilo výhodnou participaci na síle
mezinárodního postavení Anglie. Druhou možností byl návrat k plné skotské
suverenitě, jenž by ovšem faktickým zájmům stále zaostalé a geograficky
znevýhodněné země nemusel prospět.
Katalyzátorem nastalé situace se ukázala být otázka nástupnictví
anglického a skotského trůnu. Roku 1702 na anglický trůn dosedla mladší dcera
250
Podporující správu církve prostřednictvím biskupů
251
Mj. také proti Jakubovi, který se znovu snažil o převrat
252
253
77
Jakuba II. a švagrová zesnulého Viléma III. Oranžského Anna Stuartovna (1665–
1714, anglická královna od 1702). Všechny Anniny děti zemřely, a proto anglický
parlament rozhodl, že po jejím skonu vládu převezme následník z vládnoucí
hannoverské dynastie, v níž – díky dceři Jakuba VI. Alžbětě – kolovala
stuartovská krev. Skotský parlament nebyl konzultován ani v otázce nástupnictví,
ani při vstupu do války Anglie s Francií (tzv. válka o španělské dědictví 1700–
1714). Reakcí skotského parlamentu byla série zákonů, podle nichž si Skotsko
vyhradilo právo na výběr panovníka dle vlastního uvážení, nebude-li garantována
jeho svébytnost ve věcech obchodu a církve, míru a války. Vztah Anglie a
Skotska tedy musel být redefinován. Anglický parlament, obávající se
francouzské podpory vlivným jakobitům (příznivci Jakuba II.), reagoval v únoru
1705 ustanovením vyžadujícím, aby Skotové do deseti měsíců odvolali své
požadavky a buď přijali hannoverské nástupnictví, nebo přistoupili na rozhovory
o vytvoření parlamentní unie.254 V opačném případě Skotsku hrozilo ukončení
obchodních a civilních výhod plynoucích z dosavadní personální unie.
Angličané se pod tlakem rozhodli opustit protiunijní stanovisko, diktované
především obchodními zřeteli, ale zároveň upřeli Skotsku možnost kompromisu.
Vztahy obou zemí, v dubnu 1705 dále vyhrocené vykonáním rozsudku smrti nad
několika údajnými anglickými piráty, byly na bodu mrazu. Rozhodující roli
nakonec sehrály obchodní zájmy, neboť polovina skotského zahraničního
obchodu byla realizována právě s Anglií. Skotský parlament, reprezentovaný
antiunionistickými jakobity, zastánci dvora a rozpolcenými stoupenci tzv. Strany
země, byl zprvu proti unii, ale v dané situaci se po bouřlivých debatách jako
nejodpovědnější jevilo vyslat do Londýna skupinu vyjednavačů s úkolem uzavřít
co nejvýhodnější smlouvu o unii. Dodnes neutichly debaty o zákulisních intrikách
doprovázejících jednání, a dokonce o výši úplatků pro nejvlivnější skotské
zastánce unie. Proti unii byli například obchodníci z Glasgow či městské rady
královských měst; skotskou svrchovanost chtěly uhájit i davy páchající výtržnosti
v Edingburgu, Glasgow, Dumfries a dalších městech. Federalistické iluze
některých skotských vyjednavačů vzaly rychle za své. Smlouva pro obě království
stanovila jeden parlament, jednoho krále, jednu vlajku, jednu měnu, jediný
daňový a obchodní systém. Skotsko si ponechalo svůj právní řád a nezávislou
presbyteriánskou církev. V britském parlamentu zasedlo 45 skotských poslanců a
16 lordů. V lednu roku 1707 schválilo zákon o unii 110 poslanců skotského
254
78
parlamentu, jimž oponovalo 67 přítomných. Dne 1. května 1707 vstoupil zákon
v platnost.255 Obě země konečně nebyly spojeny pouze osobou panovníka, ale
především parlamentem, což byl základní předpoklad k dlouhodobému fungování
obou národů ve společném státním celku. Panovník sám o sobě nemohl přijmout
zákon pro část země, která by měla svůj parlament, jak tomu bylo za dob
personální unie. Nyní panovník přijímal zákony spolu s parlamentem, který
rozhodoval o otázkách celého království jako celku.256 Tím byl dovršen a vyřešen
dlouhodobý konflikt těchto dvou věčně soupeřících zemí. Nadále se měl osud
Anglie a Skotska ubírat společnou cestou vstříc novému věku, věku průmyslové
revoluce.
3.5.1 Anglické právo renesance
3.5.1.1 Náboženské reformy
S obdobím anglické renesance257 je spojeno několik významných reforem,

které se týkaly především církve, ale i právního systému. Do dějin se vepsal
Jindřich VIII. Tudor a jeho vztah s ženami, a to především otázka rozvodu
Jindřicha s chotí Kateřinou Aragonskou. Série událostí vedla až k rozhodnutí
Jindřicha odpoutat se od katolické církve. V tomto ohledu mu byl věrným
spojencem parlament a také právníci obou nejvyšších soudů, kteří si tím slibovali
vyřešení kompetenčních sporů mezi nimi a církevními soudy. Byl svolán
parlament, který vydal mnoho reformačních zákonů, především prohlásil krále za
hlavu všech světských a duchovních poddaných království. Neméně zajímavým
byl zákon o omezení odvolání, který zakazoval odvolávat se v záležitostech
církevního práva k papežským soudům a převedl tuto pravomoc na krále.258
Jindřich nabytých pravomocí okamžitě využil a sám rozvedl své
manželství. V dalším ze zákonů parlament potvrdil panovníkovo právo vybírat
církevní hodnostáře. Proces vytvoření anglikánské církve byl završen vydáním
zákona o supremaci – Act of Supremacy. Tomu byl uzpůsoben i nově vydaný
zákon o velezradě a v roce 1539 i tzv. zákon o šesti článcích – Six Articles Act,
255
256
257
Počátek 16. století až konec 17. století
258
Kuklík, J.; Seltenreich, R. Dějiny angloamerického práva. Linde, 2007, s. 77 - 78
79
který na základě dohody s biskupy prohlašoval základní myšlenky a učení
anglikánské církve.259 260
V návaznosti na výše zmíněné akty nastal spor o to, zda by se měla Anglie
naprosto odtrhnout od katolické církve. Umírněné názory reprezentoval Sir
Thomas More, který však své argumenty neobhájil a byl pro ně popraven.
Radikální názory pak prosazoval Thomas Cromwell, který požadoval plný
rozchod s Římem. Po Morovi se stal roku 1536 Lordem kancléřem, což mělo za
následek vydávání zákonů o sekularizaci církevního majetku (zákon o rušení
menších klášterů – Act for the Dissolution of Lesser Monasteries) a byl omezen
i vliv církve na univerzitní výuku. Postupně následovaly i ostatní kláštery a další
církevní právnické osoby. Církevní majetek tak napříště připadal koruně.
S reformou církve musela logicky přijít i reforma ústředních a místních úřadů. Tu
Jindřich VIII. provedl na návrh Cromwella. Byla posílena zejména role královské
Tajné rady – Privy Council. Od roku 1539 se tak ještě výrazněji podílela na
vydávání právních aktů, tzv. proklamací.261
Po smrti Jindřicha VIII. vládla za jeho nezletilého syna Eduarda VI.
(1547–1553) rada regentů. Rada následovala Jindřichova příkladu a důsledně se
přikláněla k anglikánské reformaci. V tomto období byly vydány dva významné
zákony, které se týkaly sjednocení anglikánské věrouky a liturgie. Situace se
radikálně změnila po náhlé smrti Eduarda VI. Na trůn dosedla jeho sestra Marie
(1553–1558), která byla silnou katoličkou.262 Prosazovala návrat ke katolicismu,
což se dotklo také zákonodárství. Byly vydány zákony rušící zákony
reformačního parlamentu, Acts repealing all statues, articles, and provinils made
against the See Postolic of Rome since the twentieth year of King Henry VIII.
Spolu s parlamentem vydala Marie zákon o hereticích, na jehož základě nechala
popravovat členy anglikánské církve jako kacíře. Stabilizace situace nastala až po
nástupu Alžběty I. Parlament ji podpořil vydáním nového zákona, který obnovoval
její postavení jako hlavy anglikánské církve. To bylo doplněno zákonem
o uniformitě, který propracovával zvyklosti správného člena anglikánské
259
260
Baker, J, The Oxford History of the Laws of England, Oxford University Press 2003, s. 246-247
261
262
Poté, co nastoupila na trůn obnovila spojení anglikánské církve s církví římskokatolickou. V
procesu potlačování protestantismu bylo upáleno asi 300 církevních rebelů a královna získala
přídomek Krvavá Marie.
80
církve.263 Alžběta se vrátila k smířlivé politice svého otce, která jí zajistila
podporu lidu i parlamentu.
Po Alžbětině nástupu docházelo k vydávání zákonů, které především měly
reagovat na vládu její předchůdkyně Marie, ale také na plány katolíků postavit
Marii Stuartovnu proti ní. Klíčový byl rok 1559. Zásadní význam měl nový zákon
o supremaci, který navracel stav, jenž byl v Anglii za Reformačního parlamentu,
a především opět potvrdil vůdčí postavení královny jak ve světských, tak
církevních věcech. Posléze byl doplněn zákonem o uniformitě – Act of
Uniformity, zavádějícím Knihu obecných modliteb – Book of Common Prayers.
Alžbětino postavení mělo posílit i vytvoření soudu zvaného Vysoká komise -
Court of High Commission roku 1559.264 Za Alžbětiny vlády dále došlo
k důslednějšímu oddělení exekutivní a soudní moci tím, že Alžběta nejmenovala
soudce své Tajné rady. Tajnou radu tvořilo dvanáct nejvýznamnějších úředníků a
rádců. Znovu byla také upravena pravomoc pojízdných soudů, které objížděly
zemi a řešily především závažnější trestné činy. Kromě nich se také čtyřikrát
ročně konaly v hrabstvích čtvrtletní shromáždění – Quarter Sessions vedené
smírčími soudci.265
Alžbětino období je také spjato s rozvojem námořního obchodu, což se
promítlo do soukromého práva, které v tomto období mění svou podobu z práva
feudálního na právo komerční, vycházející z potřeb trhu.266
3.5.1.2 Přes revoluci k unii
Po Alžbětině vládě nastoupil, jak je zmíněno výše, na trůn Jakub I. z rodu

Stuartovců. Tento panovník byl oblíben jak skotským, tak anglickým lidem.
Nicméně považoval postavení panovníka za božské267 (chápal je zřejmě ve světle
středověkých dogmat, kdy panovník představuje nejvyššího reprezentanta
263
264
Byl to další ze zvláštních soudů, který zasahoval proti trestným činům vedeným proti
panovníkovi, anglikánské církvi či na církevní půdě. Soud se tak zabýval především šířením tzv.
podvratných knih, kacířstvím, pobuřováním a dalšími projevy neposlušnosti. Komise soudu dále
mohla rozhodovat o veškerých stížnostech v náboženských otázkách. Soud byl tvořen biskupy a
zvláštními soudci, které jmenoval sám panovník. Zajímavé je, že soud byl sice omezen „právy a
zákony království Anglie“, ale mohl využívat i jiné než tradiční důkazy a procesní postupy známé
obecným soudům common law a přebírat řízení, která jinak byla vyhrazena právě tradičním
soudům.
265
266
267
Ve svém díle Opravdové právo svobodných monarchií zastává názor o nadřazeném postavení
panovníka oproti parlamentu a právu. Podle něho je panovník dokonce nad právem a podřizuje se
mu pouze dobrovolně, ze své vůle a pro dobro svých poddaných.
81
zákonodárné, výkonné a soudní moci a nese i nevyšší zodpovědnost ve státě)268 a
otevřeně pohrdal parlamentem, což předal i svému synovi Karlovi I. To postupně
vedlo k omezování pravomocí parlamentu oběma těmito panovníky, k nespo-
kojenosti šlechty a následné revoluci. Spor mezi parlamentem a králem vyvrcholil
roku 1628, kdy byl sepsán dokument Prosba o práva – Petition of Rights.269, která
především obsahovala požadavek, aby obyvatelstvo nebylo nuceno platit
nezákonné daně a půjčky, čímž byla podtržena daňová zákonnost. Dále stanovila,
že nikdo nemůže být zbaven svobody, života a majetku jinak než na základě
zákona.270 Neměla sice formu zákona, ale byl peticí panovníkovi, aby dodržoval
právo země a neporušoval je, což vycházelo ze starých anglických zásad Lex facit
regem – právo dělá panovníka a zásady, která staví panovníka pod boha a právo –
The King is under God and Law.271 Přesto roku 1629 Karel I. parlament rozpustil
a vládl jedenáct let bez něho, což odůvodňoval svým božským původem, který mu
vnukl jeho otec. Postupnými chybami se Karel I. dostal do pozice nechtěného
panovníka a byl svržen.
Tato neobvyklá revoluční situace se nutně musela dotknout legislativy.
Období je výjimečné především hledáním alternativního ústavního uspořádání
nejvyšších státních orgánů po králově popravě a jejich poměru k vítězné armádě a
jejímu velení. Jedná se o velmi choulostivé období, kdy bylo třeba správně
rozdělit moc mezi moc výkonnou a parlament. Z tohoto období také pochází první
psaná ústava v anglických dějinách nazvaná Nástroj vlády – Instrument of
Government.272 Nejvyšší zákonodárná moc byla svěřena Lordu protektorovi spolu
s parlamentem. Lord protektor měl postavení hlavy státu s rozsáhlými
pravomocemi jak vnitrostátními, tak zahraničními. De facto převzal Lord
protektor většinu pravomocí panovníka.273 V tomto období se rovněž spekuluje o
tom, zdali režim Cromwellovy vlády nechtěl využít institutů civilního práva pro
své účely. Obecně je v Anglii civilní právo spojováno s absolutismem, neboť
Corpus iuris civilis obsahoval jasná ustanovení o tom, že panovníkovo slovo má
268
Adamová, K. Světla a stíny středověkého práva. Havlíček Brain Team, 2006, s. 77
269
Tento dokument bývá považován za jeden z nejvýznamnějších dokladů o pokračujícím sporu
mezi králem a parlamentem o rozsah královských pravomocí před rokem 1640. Parlament
s poukazem na obyčeje a předchozí statuty trval na svých pravomocích v oblasti povolování daní a
kritizoval nerespektování práv zejména v trestním řízení, a to i s odvoláním na Magnu Chartu.
270
2010, s. 156
271
272
Jedná se o první psanou ústavu v anglických dějinách (1653). V čele státu podle ní stanul lord
protektor, kterým se stal doživotně Oliver Cromwell. Ústava se zabývala především dělbou moci
mezi lorda protektora, radu a parlament.
273
82
sílu zákona, či že panovník není vázán zákonem. Nicméně ustanovení nové ústavy
o použití civilního práva nevypovídala.274
Právní vývoj směřoval k prosazování zájmů revoluce. Zákonodárství bylo
využíváno k rušení nevyhovujících královských příkazů a institucí a k jejich
nahrazování – především se znovu vydaly zákony týkající se vlastizrady.
I když ze shora uvedeného by se mohlo zdát, že revoluce nepřinesla takřka
žádné změny ve vztahu k demokracii, není tomu tak. Byla sepsána první ústava,
která alespoň formálně zakotvovala ve svých článcích jeden z původních záměrů
revoluce, a sice aby byl parlament svoláván alespoň jednou za tři roky a aby
alespoň po dobu pěti měsíců nesměl být odročen ani jinak přerušen. Ústava dále
obsahovala ustanovení o náboženské svobodě, i když tato svoboda byla pojata
rozporuplně. I přes pád revolučního hnutí a znovunastolení královské moci měla
revoluce značný státoprávní dopad, který Anglii sedmnáctého století posunul
k parlamentní demokracii blíže, než jí byla kterákoli jiná země v Evropě.
Po nástupu Karla II. na trůn byla již situace naprosto odlišná, než jak tomu
bylo za vlády minulých králů. Vláda tohoto panovníka byla typická především
participací vladaře a parlamentu na utváření zákonů. Z této doby je
nejvýznamnější přijetí zákona Habeas Corpus Act. Týkal se především trestního
řízení a upravoval i otázku včasného předvedení obviněného před soud, což byl
pokrok v základních právech a svobodách občana. Je považován za jeden
z nejdůležitějších předpisů, které poskytují procesněprávní ochranu osobní
svobody jednotlivce.275 Upravoval praxi používání soudních rozkazů k předvádění
zatčených. Poskytoval každému občanu absolutní právo žádat soud, aby
přezkoumal zákonnost jeho zatčení.276 Je pokládán za třetí chartu anglické
ústavy.277
Další právní vývoj tohoto období je spojen s nástupem katolického
panovníka Jakuba II., který byl však svržen v tzv. slavné revoluci – Glorious
revolution, jež na jeho místo dosadila Viléma Oranžského. Důležitým
274
Press 2007, s. 321
275
276
V zásadě se postupovalo tak, že příslušný soudce zjišťoval, zda zatčení bylo, nebo nebylo
zákonné. Pokud zatření bylo nezákonné, zatřený byl propuštěn na svobodu. Jestliže zatření bylo
zákonné, mohl soudce zatčeného propustit na kauci nebo jej ponechat ve vazbě, když šlo o
podezření z velezrady nebo jiného hrdelního trestného činu. Praxe přezkoumávání zatření se
používala zprvu jen v trestním procesu, později i v občanském procesu. Zákon se stal formální
zárukou osobní nedotknutelnosti.
277
2010, s. 162
83
dokumentem té doby se stala Listina práv – Bill of Rights, která měla kalvínskému
panovníkovi zabránit v nepravostech na anglickém trůnu. Upravovala hranice
mezi oprávněnými koruny a výsadami parlamentu ve prospěch parlamentu.278
Bylo v ní vylíčeno, jakým způsobem porušoval Jakub II. své povinnosti a práva,
a dáno, čeho se má příští panovník vyvarovat. Součástí bylo také ustanovení, že
Vilém omezí svou moc vůči parlamentu a bude dodržovat práva jednotlivce.
Dokument je dodnes podstatnou částí anglické ústavy. Na Listinu práv navázal
v roce 1701 Zákon o nástupnictví trůnu, který znovu potvrdil a zdůraznil ideu
svrchovanosti parlamentu a zákona nad králem.
Poslední z panovníků, který je významný z hlediska tématu této práce, je
královna Anna. Jejím nejvýznamnějším právním počinem je bezesporu sjednání
dohody o unii se Skotskem, čímž došlo roku 1707 k vytvoření Spojeného
království Velké Británie jako společného anglo-skotského státu.
Dohoda byla v Anglii provedena Zákonem o unii ze dne 1. 5. 1707. Zákon
byl schválen anglickým i skotským parlamentem. Je zajímavý především
způsobem rozdělení kompetencí mezi společné orgány unie – krále, královské
úřady a parlament – a dále právními otázkami, které měly na jedné straně zůstat
unií nedotčené, na straně druhé mohly být řešeny společným zákonodárstvím
(veřejná správa, finanční a ekonomické záležitosti).279
Zákon ve svém prvním článku obsahoval především konstatování věčného
spojení obou zemí a jejich sjednocení pod jedno království s názvem Spojené
království Velké Británie. Dále stanovil takovou společnou vlajku, jejíž vzhled
bude panovník považovat za vhodný. V článku druhém byla upravena
problematika nástupnictví na společný trůn. Trůn měl náležet princezně Sofii, jež
byla dcerou Anny, a jejím dědicům, jestliže budou protestanty a získají korunu
anglického království. Zásadním byl článek třetí, který stanovil společný
parlament Spojeného království Velké Británie. To znamenalo, že oba původní
parlamenty byly rozpuštěny a na jejich místo nastoupil parlament nový. 280 Čtvrtý
článek se týkal především práv občanů unie k svobodnému obchodu. Občané
278
2010, s. 163
279
280
Dodejme, že se situace změnila roku 1998, kdy byl schválen zákon, který založil samostatný
skotský parlament, jenž umožňuje Skotům upravovat své záležitosti rychleji a blíže lidem, což je
znakem decentralizace zákonodárné moci ve Velké Británii
84
Spojeného království tak nadále měli požívat práv a privilegií, která jsou dána
poddaným jednoho z království.281
Další, velmi rozvíjenou problematikou byl obchod, jehož se týkalo
množství dalších článků, které stanovovaly např. sjednocení cel, váhových měr či
daní. Tyto články byly sepsány a převzaty téměř bezvýhradně z anglického
obecného práva, neboť Anglie měla s úpravou obchodních vztahů delší zkušenosti
než Skotsko.282
Posledním článkem, který zde uvedu, je článek 25 stanovující neplatnost
zákonů, jež jsou v rozporu nebo nejsou v souladu s ustanoveními článků Zákona o
unii. Za neplatné je měly prohlásit parlamenty příslušných království, čímž byl
proces vytvoření unie dokončen.283
3.5.1.3 Právní odvětví a prameny práva
Z právních odvětví doznalo vývoje právo majetkové, trestní a

s rozvíjejícím se obchodem právo obchodní – tehdejší novinka. Dovršil se
především vývoj právních vztahů k půdě. V této době se v dědickém právu již
plně zažila zásada primogenitury.284 Další změnu v dědickém právu přinesl Zákon
o závětích, který umožňoval, aby o jedné třetině pozemku mohl držitel rozhodovat
ve své poslední vůli. Do přijetí tohoto zákona (roku 1540) bylo nemyslitelné, aby
se podle common law dědilo dle závěti..285
Významným počinem renesanční doby byl rozvoj nájmu k půdě, který se
datuje do konce 15. století. Nájem byl stanoven na určitý počet let a nájemce
z pronajatého pozemku musel platit roční daň. Zajímavé jistě je, že common law
pokládalo nájem za osobní vlastnictví, což nebylo u majetkových práv běžné.
Další odchylkou byla procesní ochrana. Nájemce měl možnost použít writ, jímž se
mohl domáhat náhrady škody způsobené mu vyhnáním z půdy či neoprávněným
vniknutím na půdu.
V 16. století se dále dotvořil koncept služebností či věcných břemen –
easement. Věcné břemeno vznikalo nejčastěji na základě dohody či výkonu práva.
Typicky šlo o právo přechodu přes pozemek, právo čerpat vodu ze sousedního
pozemku a další.
281
282
Press 2007, s. 306
283
284
Zásada, podle níž dědí nejstarší syn.
285
Kuklík, J.; Seltenreich, R. Dějiny angloamerického práva. Linde, 2007, s. 84-86
85
Jistých změn dosáhlo i právo obligační, které se pod precedentním
rozhodováním soudu značně zjednodušilo. Uzavřená dohoda již nemusela
obsahovat specifické formule vyjadřující očekávání závazek splnit. Zjednodušil se
jak proces uzavírání smluv, tak vymáhání dluhů před soudem, kde porota měla
pouze rozhodnout, zda určitý dluh existuje, či nikoli.286
V odpovědnostním právu prodělala největší změnu ta část institutů
common law, které se říkalo torts.287 Anglické právo zná torts proti půdě288, torts
proti movitým věcem289, torts proti osobě290, škody způsobené nedbalostí291 a
pomluvu292. Není zcela jasné, zdali se institut torts řadí k trestnímu či civilnímu
právu. Převládající názor je, že jednání mělo být posuzováno podle torts před tím,
než se přistoupilo k trestněprávní odpovědnosti.293
Se shora uvedených příkladů vyplývají dvě kategorie deliktů: první je
charakterizována jako jednání používající síly či zbraně, druhá jsou nedbalostní
činy. Na základě precedentů se dokonce začíná rýsovat i odpovědnost za nekonání
čili omisivní delikt, kdy byl pachatel vzhledem ke svému postavení povinen něco
činit. Další, třetí kategorií, byly zvláštní případy odpovědnosti za nedbalostní
založení požáru či odpovědnost hostinského za ztracené či zničené věci v jeho
hostinci. V průběhu dalších století se z druhé a třetí kategorie vyvinula jediná
kategorie torts způsobených z nedbalosti. Poslední, čtvrtou kategorií torts, byla
kategorie soukromých deliktů charakterizovaná jako obtěžující jednání, kterým je
zasahováno do práva jiné osoby, zejména ve vztahu k pozemkům. K těmto
jednáním bylo počítáno rušení hlukem či pachem či například bránění výkonu
služebnosti. Kromě této skupiny torts se ovšem osoba mohla dopustit i podobného
jednání, které však již směřovalo proti veřejnému zájmu – veřejný delikt.294 295
Anglické právo se postupně členilo a stávalo propracovaným. Znalo
veškeré novodobé základní instituty, jakými jsou odpovědnost na základě
zavinění či úmyslné spáchání činu, jež doplňovala ustanovení o činech
nedbalostních a další potřebné instituty k ochraně práv jednotlivce.
286
tamtéž
287
Pojem pochází z francouzštiny a latinsky by mu odpovídal pojem injura.
288
trespass to land
289
trespass against goods
290
trespass against person
291
negligence
292
defamation
293
294
Za takové jednání bylo považováno například lití splašků z okna na veřejnou ulici a další.
295
86
Obchodní právo, jehož vývoj je spjat s obdobím renesance, zažívá svůj
progresivní rozvoj především za vlády královny Alžběty, kdy roste počet
obchodních společností, jako Levant Company pro oblast Středomoří či slavná
Východoindická společnost, které dostávaly monopoly na svá podnikání. S tím
vzniká i požadavek zákazu konkurence, což znamenalo, že společníci těchto
společností se nesměli zabývat daným oborem jinde než právě ve společnosti, kde
vykonávali svou obchodní činnost. Možnosti převodu podílu společností byly
omezené, ale naopak ručení ne, což bylo pochopitelné především u společností
zaměřených na dovoz zboží do Anglie, který tak mohl způsobit škody domácímu
trhu. Tuto problematiku upravoval zákon o monopolech, který byl vydán roku
1624.
Se shora uvedenými změnami souviselo i právo procesní a soudnictví.
Jednou z nejdůležitějších změn bylo zavedení jak ústní, tak písemné formy
zahájení procesu. V 16. století se také ustálila možnost přezkoumat rozhodnutí
soudu na základě tzv. writ of error, tedy zkoumání, zda v soudních spisech není
zaznamenána procesní chyba.296 Z výše uvedeného vyplývá, že jak právo hmotné,
tak na něj navazující právo procesní s postupující dobou spělo k prohlubování
občanských práv a svobod.
Co se pramenů práva týče, neprošel jejich výčet žádnou změnou, pouze se
postupně zvyšovala důležitost psaného práva, které v období renesance zažívalo
opravdový rozvoj v podobě zákonů. Určitý vývoj lze ovšem sledovat i ve vývoji
equity. Souviselo to se zvyšující se úlohou Kancléřského soudu, 297 který stále více
konkuroval nejvyšším soudům common law. V této době se také ustálil vlastní
pojem equity pro takovou část práva, která je rozhodováním Kancléřského soudu
vytvářena. „Jeho roli velmi dobře charakterizuje prohlášení Lorda Ellesmera
z roku 1615, podle nějž činy mužů jsou tak rozdílné a nekonečné, že je těžké
stanovit pro ně obecné právo, které by mohlo vhodně reagovat na každou
jednotlivost a nezklamat za určitých okolností; úkolem Lorda kancléře proto je
napravovat lidská svědomí při podvodech, porušení smluv, deliktech a útiscích …
a změkčovat a klidnit extrémy práva.“298 Jak jsem se zmínil výše, mělo to výhody
v pružnosti procesu a ve více způsobech nápravy újmy, nicméně se postupně
ukázaly i nedostatky.
296
297
Kancléřský soud řešil případy dle equity, čímž zabraňoval „nespravedlnostem“, které se v rámci
rozhodování dle common law přihodily
298
87
Vzhledem k narůstajícímu počtu případů již nebylo v moci soudu stíhat
řešení daných sporů. I právníci si stěžovali, že kvůli nevyzpytatelnosti rozhodnutí
Lorda kancléře nevědí, jak poskytovat rady svým klientům. Proto se v 16. století
ustálilo, že Kancléřský soud si ponechával případy, jejichž hodnotu stanovil
minimálně na 10 liber. Pro chudší byl vytvořen speciální soud a část působnosti
Kancléřského soudu převzal i soud Hvězdné komory299.
3.5.2 Vývoj skotského práva po roce 1707
Vývoj skotského práva do roku 1707 a jeho příklon ke kontinentálnímu

typu práva, je popsán výše. Po vstupu do unie doznal právní systém Skotska
změn. Skotsko již nemělo oddělenou legislativu, nicméně jeho soukromé právo
zůstalo články o unii zachováno.
V této době již nemůžeme hovořit o pokračujícím vzájemném propojování
skotského práva s kontinentálními prvky. Po uzavření unie mezi Anglií a
Skotskem bylo skotské právo pomalu připoutáváno zpět k systému common law.
Takovým opatřením bylo například přijetí postupu, kdy se odvolací řízení v rámci
skotského prvoinstančního soudnictví přesunulo ze skotských odvolacích soudů
ke sněmovně lordů, vykonávající odvolací jurisdikci v Anglii. To mělo dva
zásadní následky. Skrze rozhodnutí odvolací instance se do skotského právního
systému dostávaly myšlenky založené v systému common law, podle kterého byly
odvolací případy posuzovány. Druhým následkem byl fakt, že skotští žalobci měli
nechuť využívat odvolání, a to právě s ohledem na jejich dopad na skotské právo,
což se dá chápat jako druh právního patriotismu.300
Jak anglická legislativa, tak sněmovna lordů byly kvůli svému postupu
kritizovány za to, že se snaží začlenit nevhodné ideje z anglického právního
systému do právního systému Skotska. Je nepopiratelné, že Anglie, jako silnější
z obou států, importovala do skotského právního systému určitá ustanovení, která
nebyla příliš šťastná s ohledem na kontinentální dědictví práva ve Skotsku. Ke
konci 18. století však již mezi zeměmi vládl entusiasmus k reformaci skotských
právních institucí dle anglického vzoru. Jednou z takových změn bylo například
299
Soud Hvězdné komory byl anglický mimořádný soudní dvůr. Jeho členové byli Lord kancléř a
další vysocí královští úředníci. Byl to další druh soudu, který nebyl vázán common law. Brzy začal
sloužit jako nástroj likvidace odpůrců absolutistických panovníků. Jeho činnost byla dokonce
srovnávána s inkvizicí. V roce 1641 byl na nátlak opozice zrušen.
300
Press 2007, s. 306
88
zavedení občanského soudního řízení před porotou. Nemůže být pochyb, že po
uzavření unie mezi Anglií a Skotskem bylo skotské právo čím dál více vtahováno
do systému common law.
Ne všechny oblasti práva byly ovlivňovány srovnatelně. Jak je
zmíněno výše, procesní právo bylo měněno od samého počátku unie, u skotského
práva soukromého však panovala jiná situace. Do konce 18. století je jen velmi
málo zákonů, které by oblast soukromého práva ve Skotsku ovlivnily zásadním
způsobem. Stejná situace byla i ohledně rozhodnutí učiněných sněmovnou
lordů.301 V rámci skotského soukromého práva byly po celé 18. století rozhodující
především akty skotského parlamentu a rozhodnutí skotských soudů,
vycházejících z civilního práva. Anglické právo bylo v rovině soukromého práva
také zmiňováno, ale zdaleka ne v tak zásadní míře, jako tomu bylo na konci 19.
století. Zatímco oblast soukromého práva nebyla anglickým systémem příliš
dotčena, situace ohledně obchodního práva byla zcela odlišná. To bylo způsobeno
především faktem, že Anglie byla považována za stát s mnohem výraznější a
bohatší obchodní historií než Skotsko, pro které byla Anglie hlavním obchodním
partnerem. Významný skotský právník G. J. Bell ve svém díle Komentářů ke
skotskému právu uvádí, že anglické obchodní právo by se mělo ve skotských
poměrech používat vždy, a to extensivně, jelikož jde o právo propracovanější a
postavené na dlouholeté zkušenosti v rámci tohoto odvětví. Jasná vůle Skotska
následovat anglické obchodní právo byla dovršena horlivou podporou Skotů při
schvalování obchodního zákoníku pro Britské království. Bylo dokonce uvedeno,
že odkaz skotského obchodního práva, založeného na kontinentálních zásadách,
by byl překážkou pro samotný vývoj obchodního práva ve Spojeném
království.302
Obdobný názor zastával i David Hume,303 který doporučoval, aby
v trestních věcech bylo přihlíženo spíše k anglickému právu než k římskému, což
se stalo trendem především v průběhu 19. století.
Na závěr kapitoly lze konstatovat, že koncem 19. století bylo skotské
právo mnohem blíže právu anglickému než francouzskému. Podobnost práva
obou zemí se ustálila vlivem společných národních zájmů, jako jsou oblasti
obchodního či daňového práva, zatímco v oblastech majetkového či dědického
práva zůstávají země právně nejednotné. Anglické právo se stalo hlavním zdrojem
301
Tyto nabyly na síle a důležitosti v průběhu 19. století
302
Wilson, J. D., The recent progress of codification – Juridical Review 1891, s. 97
303
Commentaries on the Law of Scotland Respecting Crimes
89
inspirace v místech, kde ve skotském právu chyběla příslušná ustanovení. V této
době je rovněž patrná velká podobnost v aplikaci práva jak anglickými, tak
skotskými právníky. Zcela zásadním přiblížením obou zemí je pak skutečnost, že
ve skotském soudnictví byl soudce povýšen na osobu, která vytváří právo.304
I když společná unie Anglie a Skotska přinesla jisté změny pro skotský
právní systém, Skotsko si v zásadě uchovalo právní systém odlišný od Anglie.
Zatímco Anglii je možné považovat za zemi patřící do rodiny common law,
Skotsko odvozuje svou právní identitu především z práva civilního. Jak vztah
s Francií, tak vztah s Anglií způsobil, že Skotsko přijalo do svého právního
systému principy obou zemí a vytvořilo velmi zajímavý právní systém, o kterém
se mnohdy mluví jako o systému, který kombinuje to nejlepší z obou, a sice
pružnost systému common law a právní jistotu kontinentálního systému práva.
304
Judge made law, law maker
90
Závěr
Shrneme-li vývoj práva v první části mé práce, můžeme říci, že jeho

prapočátkem byla pravidla chování předstátní keltské společnosti, uplatňovaná jak
na anglické, tak skotské části ostrovů. V 1. století však anglickou část Británie
obsadili Římané a zavedli své zvyklosti a právo. Tak muselo keltské právo
z anglického území postupně ustoupit právu římskému, zatímco Skotsko zůstalo
netknuté. Bylo to poprvé, kdy se země vzdalovaly jak kulturně, tak právně. Po
odchodu Římanů nezbylo z jejich odkazu takřka nic. Právní zvyklosti Říma
nezakořenily a návrat římského civilního práva na ostrovy je spojen až
s příchodem anglosaské invaze v 5. století. Tehdy se Anglie od Skotska opět
právně vzdaluje, neboť anglosaští králové projevovali snahu o kodifikování práva,
které bylo směsicí obyčejového práva vznikajícího na sněmech a práva
kanonického, prostřednictvím kterého se uplatňovalo i právo římské. Skotsko té
doby bylo pustinou rozdělenou mezi drobná království s rodovým zřízením a
gaelsko-piktskými obyčeji.
Obrat v dějinách nastal příchodem Normanů do Anglie. Od této doby se
kultura Anglie a Skotska sbližuje. S Normany přišlo na Britské ostrovy i nebývale
progresivní právo, které mělo sloužit feudálnímu systému té doby. Práce
pojednává o vývoji common law v Anglii, které, ač obklopeno kontinentálním
systémem práva, se vyvinulo v propracovaný a svébytný systém práva, který se v
dalších staletích rozšířil do celého světa. Vlivem normanské vlády se Anglie a
Skotsko sblížily a do počátku 14. století se jejich politické a správní systémy lišily
jen málo. Jak vyplývá z předložené práce, vzájemné ovlivňování neprobíhalo
stejnou měrou. Je třeba si uvědomit, že to bylo vždy Skotsko, které přebíralo
politické, správní i právní myšlenky od vyspělejší Anglie. Jakkoli však Skotové
přebírali anglickou kulturu, nikdy se jejich kultura nestala přesným obrazem té
anglické, i když v určitých dobách se právní, politické i správní modely obou
zemí lišily jen nepatrně.
S koncem 13. století dochází v rámci historického vývoje k orientaci
Skotska na kontinentální Evropu, především Francii. Zde se skotská právní
kultura významně odvrací od anglického modelu a právo Skotska se po další
období přibližuje právu kontinentálnímu, založenému na základech práva
římského. Do právních vztahů zasáhla výrazným způsobem i otázka náboženská,
91
kdy se Anglie za vlády Jindřicha Tudora odklonila od katolicismu a přijala nový
typ protestantského náboženství, přičemž Skotsko zůstalo i nadále v područí
katolické církve, což jej ještě více připoutalo k Evropě. Situace se změnila
počátkem 17. století, kdy mezi oběma zeměmi byla vytvořena personální unie,
která však na právní systémy obou zemí neměla značný vliv. Nicméně obě země
se v průběhu 17. století dále sbližovaly, čemuž napomohlo i vyřešení náboženské
otázky, kdy Skotsko přistoupilo na protestantskou víru.
Konečným milníkem předložené práce je rok 1707, kdy Anglie a Skotsko
vstupují do unie, ve které se zákony vydávaly prostřednictvím společného
zákonodárného sboru. Ani to však nevedlo k vytvoření společného právního
systému či k přijetí jednotného náboženství. Byť v unii, ponechala si každá země
své právní systémy i svá kulturní specifika, jež se tvořily v tak dlouhém a složitém
procesu.
Tato specifika a rozličnosti mezi zeměmi jsou možnou příčinou
současných úvah o odtržení Skotska od Británie. Skotská národní strana, která se
v nedávné době dostala k politickému vedení země, chce po vítězství ve volbách
do skotského parlamentu splnit svůj dlouhodobý slib a vypsat referendum o
odtržení země od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Vyhlášení referenda je zajímavé i z hlediska ústavnosti takového postupu,
neboť dle tradice skotská vláda nemá navrhovat změny ústavy. Nicméně anglická
strana ve svých vyjádřeních uvedla, že nelegálnost vyhlášení referenda napadat
nebude. Dle průzkumu veřejného mínění si takové jednání Anglie může dovolit,
neboť většina Angličanů by proti odtržení Skotska neměla námitek a sami
Skotové jsou ze dvou třetin proti odtržení. Nicméně referendum by připadlo
v úvahu nejdříve za dva roky, přičemž do té doby se může sociologicko –
politická situace v zemi výrazně změnit. Nicméně si myslím, že sami Skotové
dobře vědí, že unie s Anglií jejich hospodářskému postavení v Evropské unii
pomáhá a staví Skotsko do mnohem silnější pozice, než kdyby existovalo jako
samostatný stát. Ať již situace ohledně referenda dopadne jakkoli, poukazuje tento
vývoj na skutečnost, že i přes tři století unijního spojení mezi Anglií a Skotskem
jsou oba národy daleko od kulturního splynutí a udržují si svá specifika a
národnostní zvláštnosti.
92
Conclusion
If we were to summarize the development of law in the first part of my

thesis, we can say that the very beginning can be seen in Celtic law, practised on
either the English and Scottish part of the Isles. However, the Romans have
conquered the English part of Britain in the 1st century and have introduced their
law and customs there. Hence Celtic law had to bend before the Roman law at the
English territory, leaving Scotland intact. This can be marked as the first historical
milestone, when both territories started drawing apart culturally and legally.
Anyhow, almost nothing has been left from the Roman legacy after their retreat
from England. Legal customs of the honourable Rome have not taken roots in
England, thus the elements of civil Roman law have returned to the island only
with the Anglo-Saxon invasion in the 5th century. Here we can trace another
retirement of the two nations – the Anglo-Saxon kings pressed for the codification
of law, which had been a medley of customary and, sporadically, Roman law.
Scotland by that time was only a nowhere wasteland divided between clans ruled
by generic establishment and customs. There was no try to create codification of
law like in England. This task came to Scotland by the impulse of England after
very long time during medieval ages.
A turn-over in history came with the arrival of the Normans to England.
Since then, the faith of both nations is inseparable. The Normans have brought
with them an unusually progressive law, which was designed to serve the feudal
system of that time. The thesis deals with the sole development of Common Law
in England, which, although surrounded by continental law system, has developed
into a sophisticated and distinctive law system, which has expanded further
throughout the world in the following centuries. The expansion of Common Law
is studied considering the Scottish part of the British isles, which in the 11th and
12th centuries had followed the jurisdictional, political and administrative
development of its neighbour almost implicitly.
In course of time, both nations have legally (but not culturally) converged
and by the 14th century, their legal systems have differed very little. As I have
drawn up many times in my thesis, the relationship between the two nations hasn’t
been much symbiotic. It is necessary to bear in mind that it had mostly been
Scotland that has adopted the law and scheme of legal institutions from an
93
advanced England. Yet however have the Scots overdrawn English cultures, never
have they submitted to the stronger neighbour. Many a time had their sovereignty
trembled in the balance, but these proud people have always managed to rebound
and keep their freedom, which I consider an admirable achievement.
By the end of the 13th century, Scotland has oriented itself towards Europe,
mainly France. That is when the Scottish legal culture significantly turned away
from the English model and Scottish law has then got closer to continental law,
which is based on Roman law. Legal relations were also affected by religious
attitudes, when England ruled by Henry Tudor turned away from Catholicism and
adopted a new type of protestant religion, whereas Scotland remained further
under the command of the Catholic church, which has even strengthened it bonds
with Europe. The situation changed at the beginning of the 17th century, when a
personal union has been created between both countries. However, it has not
much influenced the legal systems of either one of the countries.
However, both countries have further converged during the 17th century,
which was aided by the solving of the religious question – both countries had a
common ruler and both have practised the protestant form of Christian religion.
This opened the way to mutual negotiations regarding a possible unification of
both countries into one common entity. In the end, logical interests of both
countries have won. England needed to have her northern neighbour for an ally,
which would help her eliminate the possible threat of an invasion to England
through Scotland, since Scotland has had close relationship with France since the
13th century. The Scots were motivated by commercial reasons. Although England
was Scotland’s largest trade partner, duties were imposed on Scottish goods.
These could then have been eliminated and aid influential Scottish tradesmen in
their efforts.
The year 1707, when both nations have entered into a union, is a
hoar-stone of my thesis. However, not even the union has helped the two to create
a common legal system or religion. Although united, both nations have kept their
cultural differences and legal systems, which have evolved through the long and
difficult span of history. At its very end, the thesis deals with the legal
development in England and Scotland after 1707. The outcome of the whole
historically-legal development of both countries led to the fact that after the
creation of a union between England and Scotland, both legal systems have
become definitively close. During the first century of mutual coexistence, no
94
radical changes in legal cultures of either of the countries have been made,
however the 19th century brought considerable changes to the Scottish part of the
island. These have unambiguously determined Scotland towards the Common
Law system. Contact with the Common Law has turned Scotland into mixed
jurisdiction and in legal method there is not a great deal to distinguish Scots law
from its larger neighbour although differences in style remain. For example
English lawyers speak their own language. Practising lawyers have never really
accepted as natural that legal education should take place in the university and
that the universities can be trusted to give would-be practitioners a sound legal
education although at has become fairly normal for practitioners to start with a
law degree. Another difference between the two countries is the fact that Scotland
cannot be considered a Common Law country. Many of her institutes have their
roots in the civil law, which is a fact that many Scottish lawyers are proud of. On
the other hand, regarding today, England is forced to deal with the continental
system more, as it is being practised throughout most of the European Union.
Since Scotland can be considered a sort of a bridge between the two systems,
England is being introduced to the continental system just through Scotland. At
the very end, it is possible to say that the legal situation of the United Kingdom of
Great Britain and Northern Ireland is very interesting due to the mutual
interconnection of the legal institutes, which are still developing and are heading
towards a possible creation of a unified legal system, which will be based on the
principles of common law, equity and also continental law. Both systems have the
opportunity to find a place in what may become a new Common Law drawing on
all that Western legal tradition has to offer but the Roman and Civil Law are not
wholly assured of the continuing contribution which they could make to that law.
In fine I only should mention the people themselves. During my stay in
Britain, I have often questioned both the English and Scots on what they think
about one another. Despite the uniting title of the United Kingdom of Great
Britain and Northern Ireland, the nature of the people is utterly different and
stereotypes from the middle ages still remain in the two societies. The Scots will
probably forever remain crude Highlanders and the English will always be
nicknamed as uninvited guests and usurpers. These particularities and differences
between people may be the reason for current thoughts for the separation of
Scotland from Britain. The Scottish National Party, which has recently managed
to get to politically lead the country wants to, after winning the elections, fulfil its
95
long-term promise and call a referendum on the separation of the country from the
United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland.
The procedure of calling a referendum is interesting as to its
constitutionality, since according to a tradition, the Scottish government should
not propose constitutional amendments. However, the English side has stated that
it will not contest the announcement of the referendum. According to a public
opinion survey, England can afford such behaviour, since most Englishmen would
not oppose the separation of Scotland and two thirds of all Scots are against it.
However, the referendum would be possible the soonest after two years, where at
the same time the socio-political situation may change distinctively. Nevertheless,
I think that the Scots themselves know very well that the union with England aids
their commercial status within the European Union and puts Scotland into a much
stronger position as to Scotland being independent. Whatever the situation around
the referendum will be, the development shows upon the fact that even after three
centuries of a union bond, the two nations are far from a cultural fusion and keep
their particularities and national oddities.
96
Seznam použité literatury
Původní a překladové prameny, elektronické zdroje

[1] ADAMOVÁ, Karolína. Světla a stíny středověkého práva : příspěvek k aplikaci
„Principů“ E. F. Smidaka. 1. vyd. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2006. 157 s.
ISBN 80-903609-4-7.
[2] BALÍK, S., Obecné dějiny státu a práva (nástin přednášek), Univerzita Karlova
1989, 132 s.
[3] BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Právní dějiny evropských zemí a USA
(stručný nástin). 4.Vyd. Plzeň. Aleš Čeněk, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7380-273-8.
[4] CRAUGHWELL, Thomas J. Barbaři : jak jejich invaze ovlivnily moderní svět :
Vikingové, Vandalové, Hunové, Mongolové, Gótové a Tataři srovnali se zemí starý
svět a položili základy k novému. 1. vyd. Praha : Fortuna Libri, c2009. 319 s.
ISBN 978-80-7321-440-1.
[5] Dějiny Skotska. 1. vyd. Ed. Jenny Wormaldová. Praha : Lidové noviny, 2007. 346 s.
ISBN 978-80-7106-875-4.
[6] FRANK, Jan. Skotsko. Praha : Libri, 2007. 147 s. Edice Stručná historie států,
sv. 48. ISBN 978-80-7277-344-2.
[7] HATTENHAUER, Hans. Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1998.
707 s. ISBN 80-7179-056-7.
[8] Keltská společnost [online]. [cit. 1. 3. 2010] Dostupný z WWW:
<http://eldar.cz/kangaroo/keltove/soc.html>.
[9] KINCL, Jaromír a kolektiv. Všeobecné dějiny státu a práva. Panorama Praha 1983.
464 s. ISBN 80-7179-089-3.
[10] KNAPP, Viktor. Velké právní systémy. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1996. 248 s.
ISBN 80-7179-089-3.
[11] KOUDELKA, Pavel. Anglosaská království v raně středověké Anglii [online].
Aiborn. [Poslední revize 29. 7. 2004.] [cit. 20. 3. 2010] Dostupný z WWW:
<http://airborn.webz.cz/anglia.html>.
[12] Král Skotů. (King of Scots.) Režie Gerard Costello. Velká Británie, 2006.
[Dokumentární film.] Viasat History. 2009.
[13] KUBÍČEK, Petr. Diplomová práce - Vztahy Anglie a Skotska do roku 1707, Plzeň
2010, 84 s.
[14] KUDRNA, Jaroslav. Materiály ke středověkým dějinám Francie, Španělsko a
anglosaské Anglie. Státní pedagogické nakladatelství Praha 1985. 315 s.
[15] KUDRNA, Jaroslav. Úvod do problematiky pramenů raného feudalismu v západní
Evropě. Státní pedagogické nakladatelství Praha 1976. 207 s.
97
[16] KUKLÍK, Jan; SELTENREICH, Radim. Dějiny angloamerického práva. 1. vyd.
Praha : Linde, 2007. 879 s. ISBN 978-80-7201-688-4.
[17] Magna charta libertatum [online]. Wikipedie : otevřená encyklopedie. 17. 3. 2010
[cit. 15. 1. 2010]. Dostupný z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Magna_charta_libertatum>.
[18] MAUROIS, André; MOHRT, Michel. Dějiny Anglie : doplněné o novější období
Michelem Mohrtem. 1. vyd. Praha : Nakl. Lidové noviny, 1993. 491 s.
ISBN 80-7106-084-4.
[19] MORGAN, Kenneth Owen. Dějiny Británie. Přel. Ivo Šmoldas a kol.; kapitolu o
Velké Británii na přelomu tisíciletí naps. Martin Kovář, kapitolu o česko-britských
stycích naps. Josef Polišenský. Praha : Nakl. Lidové noviny, 2010. 656 s. Edice
Dějiny států. ISBN 978-80-7106-432-9.
[20] NURMANN, Britta; SCHULZE, Carl; VERHÜLSDONK, Torsten. Vikingové
znovuzrození v berevných fotografiích. Praha : Fighters publications, 2007. 91 s.
ISBN 978-80-86977-21-8.
[21] POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Británie. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1982. 323 s.
[22] REGAN, Geoffrey. Rozhodující bitvy. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 2006. 263 s.
ISBN 80-206-0824-9.
[23] SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3.
Vydání. Praha: Leges, 2010, 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
[24] SCHELLE, Karel a kol. Právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007, 1134 s. ISBN
978-80-7380-043-7.
98
Cizojazyčná literatura
[25] ANTON, A. E., The effect of marriage upon property in Scots law, The
Modern Law Review vol. 19, 1956
[26] BAKER, J., The Oxford History of the Laws of England, Volume VI.,
Oxford University Press 2003, 964 s. ISBN: 0-19-825897-6
[27] BARLOW, F., The Feudal Kingdom of England, 1042-1216, Longmans Green,
London 1988. 445 s. ISBN 13: 9780582495043
[28] ERSKINE, R.W.H, WILLIAMS, A., The Story of Domesday Book, Phillimore
2003, 280 s. ISBN: 860772730
[29] FINLAY, J., Men of Law in Pre-Reformation Scotland, Tuckwell Press 2000, 253 s.
ISBN: 1 86232 165 5
[30] GOODMAN, A., The Walking Guide to Lawyers‘ London, Blackstone Press 2000,
243 s. ISBN: 1-85431-993-0
[31] HARDING, A., Social History od English Law, Penguin 1966, 503 s. ISBN:
0844622044
[32] GORDON, W., Roman Law, Scots Law and Legal History, Selected Essays,
Edinburg University Press 2007, 398 s. ISBN: 978 0 7486 2516 1
[33] HOGUE, Artur., Origins of the common law. Indianapolis : Liberty fund, 1986.
271 s. ISBN 0-86597-054-8.
[34] CHIBNALL, M., Anglo-Norman England, 1066-1166, Bobs Books 1991,
248 s. ISBN: 9780631154396
[35] King Alfred the Great and our Common Law [online]. [cit. 8. 11. 2011] Dostupný
z WWW: < http://www.dr-fnlee.org/docs6/alfred/alfred.pdf>.
[36] MACKIE, J. D., The History of Scotland,Penguin 1984. 416 s. ISBN-10:
0140136495
[37] NEVILLE, C. J., Land, Law and People in Medieval Scotland, Edinburgh:
Edinburgh University Press, 2010. 256 s. ISBN 9780748639588.
[38] NICHOLSON, R., Scotland: The Later MiddleAges, Edinburgh: Mercat Press, 1974, 2.
vyd., 695 s. ISBN 9780901824844
[39] SOMERSET FRY, Plantagenet; SOMERSET FRY, Fiona., The history of Scotland.
1. vyd. London : Routledge and Kegan Paul, 1982. 247 s. ISBN 0-7100-9001-3.
[40] POLLOCK, Frederick; MAINTLAND, Frederick William., The history of English
law before the time of Edward I. 1. vyd. London : Cambridge University Press,
1968. 691 s. ISBN 0-521-07062-7.
[41] WALKER, David., Legal History of Scotland V: 3. Tottel Publishing 2001, 890 s.
ISBN-10: 1845927265
99
Související literatura
[42] BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Texty ke studiu právních dějin evropských
zemí a USA. Plzeň : Vyd. a nakl. Aleš Čeněk, 2005, 271 s. ISBN 80-86898-28-8.
[43] BALÍK, Stanislav. Právní dějiny evropských zemí a USA : stručný nástin. 1. vyd.
Dobrá Voda : A. Čeněk, 1999. 192 s. ISBN 80-902627-4-0.
[44] BEDA VENERABILIS [CTIHODNÝ]. Církevní dějiny národa Anglů. 1. vyd. Přel.
Jaromír Kincl, upravila Magdaléna Moravová. Praha : Argo, 2008. 404 s. Edice
Memoria medii aevi, sv. 3. ISBN 978-80-257-0023-5.
[45] BUCHVALDEK, Jiří. Prameny práva v Anglii a Skotsku. Diplomová práce. Ved.
dipl. práce Jiří Čapek. Praha, 2000. 83 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta,
katedra teorie práva a právních učení. Rukopis.
[46] Common Law Review : news from the Common law world. Praha : Common Law
Society, 2001–. ISSN 1213-4678.
[47] ELLIS, Peter Berresford; PODANÝ, Richard. První tisíciletí keltských dějin
: Keltové 1000 př. Kr.–51 po Kr. 1. vyd. Praha : Brána, 1996. 235 s.
ISBN 80-85946-46-7.
[48] STANTON Robert. The Culture of translation in Anglo-Saxon England.
Woodbridge. Eng., and Rochester, N.Y.: Boydel and Brewer 202, 198 s.
[49] VANĚČEK, Václav. Keltská a germánsko-římská kapitola z dějin státu. In
Právněhistorické studie. Sv. 3. Praha : Ústav právních dějin Právnické fakulty UK,
1957. ISSN 0079-4929.
100
Přílohy
Příloha 1 Mapa – římské období
Obr. 1 Rozložení kmenů, které osidlovaly Británii v období příchodu Římanů

(zdroj: viz poznámka)
_____________________
Poznámka: Mapy na obrázcích 1 až 5 na přílohách 1 a 2 mě zaujaly a získal jsem
je z internetu dříve, než jsem věděl, že budu na související téma psát kvalifikační
práci. Jsem si vědom, že neuvedení zdroje je pochybení, ale srovnatelně
vypovídající mapy, jejichž zdroj bych mohl uvést, se nepodařilo dohledat.
101
Příloha 2 Mapy – anglosaské období
Obr. 2 První proudy přílivu germánských kmenů do Anglie
102
Obr. 3 Rozložení prvních anglosaských království na území Anglie
103
Obr. 4 Nový státní útvar Northumbrie
(Northumbrie pohltila menší království Deiry a Bernicie)
104
Obr. 5 Poplatné území Dánů, kteří na britském ostrově založili v 9. stol. své
království a smlouvou z roku 886 vymezili hranice s Angličany
105
Příloha 3 Geografické mapy
Obr. 6 Hlavní pohoří, hory a řeky Británie

(zdroj: http://www.planetware.com/map/england-britains-principal-mountains-hills-and-
rivers-map-eng-gbmhhlrv.htm)
106
Obr. 7 Historická hrabství Velké Británie
(zdroj: http://www.picturesofengland.com/mapofengland/historic-uk-counties.html)
107
Příloha 4 Kniha posledního soudu
Obr. 8 Ukázka z Knihy posledního soudu (Domesday Book) z let 1085–1086

(zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domesday_Book_-_Warwickshire.png)
Kniha posledního soudu byla především soupisem půdy, osob a právních titulů k půdě,
který nařídil normanský král Vilém Dobyvatel pro daňové účely. Na základě tohoto
soupisu došlo k významným změnám v pozemkovém vlastnictví ve prospěch nové
normanské šlechty.
Ukázka textu z knihy
Seznam držitelů půdy v hrabství Surrey
I. Král Vilém, II. Arcibiskup v Canterbury, III. Biskup z Winchesteru, IV. Biskup
Osbern, V. Biskup z Bayeaux, VI. Opatství Westminsterské, VII. Opatství
Winchesterské, VIII. Opatství z Cherstsey, IX. Opatství St. Wandrille, X. Opatství
svatého Kříže, St. Leufroy, XI. Kanovník sv. Pavla, Londýn, XII. Kostel v Lambeth,
XIII. Hrabě Eustace, XIV. Hraběnka z Boulogne, XV. Hrabě z Mortain, XVU. Vévoda
Roger, XVII. Rihcard z Tonbridge, XVIII. Vilém z Braose, XIX. Vilém, syn Anculfa,
XX. Vilém, syn Othereho, XXI. Walter z Douai, XXII. Gilbert, syn Richereho,
XXIII. Geoffrey de Mandeville, XXVII. Miles Crispis, XXVIII. Šerif Hamo ...
108
Příloha 5 Velká listina práv a svobod
Obr. 9 Ukázka z dokumentu Velké listiny práv a svobod (Magna Charta

Libertatum) z roku 1215
(zdroj:http://www.google.cz/search?hl=cs&q=Magna+charta+Libertatum+pictures&btnG
=Hledat&aq=f&aqi=&aql=&oq=&gs_rfai=)
109
Obr. 10 Ukázka z dokumentu Velké listiny práv a svobod (Magna Charta
Libertatum) z roku 1215
(zdroj:http://www.google.cz/search?hl=cs&q=Magna+charta+Libertatum+pictures&btnG
=Hledat&aq=f&aqi=&aql=&oq=&gs_rfai=)
110
Obr. 11 Ukázka podepsání Velké listiny práv anglickým králem Janem
Bezzemkem
(zdroj: http://magna-charta-libertatum.navajo.cz/magna-charta-libertatum-3.jpg)
Velká listina práv je dodnes považována za nejstarší součást anglického ústavního

vývoje. Kromě potvrzení výsad znamenajících zároveň omezení panovnické moci a
zárodek vzniku anglického parlamentu však obsahuje i celou řadu dalších významných
ustanovení, která se týkala církve, majetkového, dědického a trestního práva, soudnictví,
měst, obchodu či měr a vah. Do dnešního dne se považuje za platnou součást anglické
ústavy – její první chartu.
111
Příloha 6 Prosba o práva
Obr. 12 Ukázka z dokumentu Prosby o práva (Petition of Rights) z roku 1628

(zdroj:http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://www.nationalarchives.gov.uk/pathway
s/citizenship/images/rise_parliament/2ct-
6a.jpg&imgrefurl=http://www.nationalarchives.gov.uk/pathways/citizenship/rise_parliam
ent/docs/petition_rights.htm&h=694&w=1006&sz=344&tbnid=rAruobZlVgijxM:&tbnh=
103&tbnw=150&prev=/images%3Fq%3Dpetition%2Bof%2Brights%2Bpicture&hl=cs&
usg=__LdhzWFrSUGVWKlKBJoM2a3HBfdE=&sa=X&ei=73RqTLHwIoGNONee0bM
B&ved=0CBgQ9QEwAA)
Tento dokument bývá považován za jeden z nejdůležitějších dokladů o pokračujícím

sporu mezi králem a parlamentem o rozsah královských pravomocí před rokem 1640.
112
Příloha 7 Habeas Corpus Act
Obr. 13 Ukázka z dokumentu Habeas Corpus Act z roku 1679

(zdroj:http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://www.bl.uk/onlinegallery/takingliberties
/images/25habeascorpusactbig.jpg&imgrefurl=http://www.bl.uk/onlinegallery/takingliberti
es/staritems/25habeascorpusactpic.html&h=1243&w=750&sz=199&tbnid=jE1RGNefAII
113
LSM:&tbnh=289&tbnw=174&prev=/images%3Fq%3DHabeas%2Bcorpus%2Bact%2Bpic
ture&hl=cs&usg=__YMly3ZpXZEITFAwPdWraDePDejk=&sa=X&ei=snhqTN2jJ4yWO
Oqw_asB&ved=0CBkQ9QEwAA
Jednalo se o zákon o rozkazech k předvádění zatčených. Byl vydán Karlem II. a jeho
hlavním cílem byla ochrana osobní svobody anglických občanů proti nezákonnému
zatčení
114
Příloha 8 Listina práv
Obr. 14 Ukázka z dokumentu Listiny práv (Bill of Rights) z roku 1689

(zdroj: http://cogweb.ucla.edu/Restoration/Images/DeclarationOfRights_1688.jpg)
Tento významný dokument z doby tzv. Slavné revoluce je pokládán za ústavní základ pro
vyjádření občanských, politických a náboženských práv a svobod v Anglii a zároveň za
vymezení základního ústavního vztahu mezi parlamentem a panovníkem. Tento
dokument byl předložen Vilému III. Oranžskému a jeho ženě Marii, kteří se ujali vlády
po sesazeném Jakubovi III.
115
Obr. 15 Ukázka z dokumentu Listiny práv (Bill of Rights) z roku 1689
(zdroj: http://bill-of-rights.navajo.cz/bill-of-rights.jpg)
116
117

RP Anglie A Skotsko - 17092012

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

RP Anglie A Skotsko - 17092012

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Právo a státní zřízení Anglie a

Anglie a Skotsko se nacházejí na ostrově, čímž je dána základní odlišnost

Nejstarší stopy lidského života na území dnešní Británie pocházejí z doby,

1.2 Anglosaské období státu a práva v Anglii

Období od pádu římského panství do zhruba 8. století je obdobím temného

1.3 První státní útvary na území Skotska

Skotské území Británie bylo v 6. století n. l. rozčleněno na tři hlavní,

1.4 Právo a prameny práva

1.4.1 Anglické rané právo

Do poloviny 7. století bylo na území Británie založeno sedm království čili

1.4.2 Skotské rané právo

2.1 Normanské panství

odvozuje od nejvýznamnějšího člena, císaře Karla Velikého. S Karlovci se setkáváme od dob

2.2 Skotsko a Anglie v období vrcholného středověku

Dobytí Anglie Normany mělo zajisté dalekosáhlé následky pro anglickou

2.3 Novátorští panovníci

Vláda Jindřicha I. (vládl 1100–1135) se v Anglii považuje za dobu

2.4 Podobnost Anglie a Skotska

Osudy Anglie a Skotska byly propojeny po normanském záboru roku

2.5 Skotský boj o samostatnost

Po problémech s Janem Bezzemkem usedl na anglický trůn Jindřich III.

2.6 Právo a prameny práva

2.6.1 Anglické feudální právo

2.6.1.1 Rozvoj common law

Významnými změnami prošla Anglie za vlády Vilémova syna Jindřicha I.,

2.6.1.2 Právní odvětví a prameny práva

Vedle práva dědického, pozemkového a trestního zmíním v této kapitole

2.6.1.3 Vznikající právnický stav

2.6.2 Skotské feudální právo

3.1 Vzájemné vztahy Anglie a Skotska za renesance

V Anglii se změnila situace roku 1485, kdy se na ostrovech vylodil

3.2 Nástup Stuartovců na anglický trůn

Po smrti královny Alžběty se na výzvu anglického parlamentu ujal vlády

3.3 Anglická revoluce a skotský vliv

V této době měli ve Skotsku určující postavení radikální zastánci

3.4 Vyhlášení unie Anglie a Skotska (Act of Union)

Zpráva o smrti krále Karla II. a nástupnictví yorského vévody Jakuba

3.5 Právo a prameny práva

3.5.1 Anglické právo renesance

3.5.1.1 Náboženské reformy

S obdobím anglické renesance257 je spojeno několik významných reforem,

3.5.1.2 Přes revoluci k unii

Po Alžbětině vládě nastoupil, jak je zmíněno výše, na trůn Jakub I. z rodu

3.5.1.3 Právní odvětví a prameny práva

Z právních odvětví doznalo vývoje právo majetkové, trestní a

3.5.2 Vývoj skotského práva po roce 1707

Vývoj skotského práva do roku 1707 a jeho příklon ke kontinentálnímu

Shrneme-li vývoj práva v první části mé práce, můžeme říci, že jeho

If we were to summarize the development of law in the first part of my

Původní a překladové prameny, elektronické zdroje

Příloha 1 Mapa – římské období

Obr. 1 Rozložení kmenů, které osidlovaly Británii v období příchodu Římanů

Obr. 2 První proudy přílivu germánských kmenů do Anglie

Obr. 6 Hlavní pohoří, hory a řeky Británie

Obr. 8 Ukázka z Knihy posledního soudu (Domesday Book) z let 1085–1086

Obr. 9 Ukázka z dokumentu Velké listiny práv a svobod (Magna Charta

Velká listina práv je dodnes považována za nejstarší součást anglického ústavního

Obr. 12 Ukázka z dokumentu Prosby o práva (Petition of Rights) z roku 1628

Tento dokument bývá považován za jeden z nejdůležitějších dokladů o pokračujícím

Obr. 13 Ukázka z dokumentu Habeas Corpus Act z roku 1679

Obr. 14 Ukázka z dokumentu Listiny práv (Bill of Rights) z roku 1689

You might also like