Jméno: Alžběta Šťastná

Datum: 10.1.2021

Třída: VIII.B

Článek s prvky recenze

Zadání: č. 3

(Ne)povinná četba
Moření se s knihou celou noc před testem, který má zkontrolovat, zda jsme knihu opravdu četli.
Statečnější z nás knihu dočetli i přes to, jak moc nás nebavila a zavíraly se nám u ní oči. Jít na test
s načtenými rozbory děl a prosit spolužáky, aby nám knížku pět minut před zvoněním převyprávěli
praktikovali ti slabší z nás, kteří ale naopak dokázali test nějakým způsobem „okecat“. I milovníci
literatury mohou mít s povinnou četbou ve škole problém, ale mít předsudky vůči veškeré povinné
četbě rozhodně není dobrý nápad, protože nějaké knihy opravdu stojí za to.

Petrolejové lampy od Jaroslava Havlíčka mohou nejprve studenty svým rozsahem (větším než sto
stran) trochu vylekat. Tato kniha si ale určitě zaslouží alespoň jednou opravdu přečíst. Jaroslav
Havlíček byl jedním z nejvýznamnějších autorů české psychologické prózy. Narodil se roku 1896
v Jilemnici a zemřel v roce 1943. Studium na gymnáziu úspěšně zakončil maturitní zkouškou, vysokou
školu ale nedokončil, jelikož byl odveden na frontu 1.sv.v. Po válce se pokoušel studium dokončit, ale
z důvodu nedostatku času musel školu opustit. Věnoval se tvorbě povídkových cyklů, novel a povídek
a konečně i románů, kam patří jeho Petrolejové lampy, jedno z nejznámějších děl Jaroslava Havlíčka.

Dílo si zakládá na výjimečné propracovanosti charakteristik všech postav, což ději přidává na
obrovské autentičnosti. Příběh vypráví o životě dívky Štěpánky, která to kvůli svému vzhledu a
výstřední povaze nemá na malém městě jednoduché. Zažívá nehezké věci jako dítě i jako dospělá
provdaná žena, které její manžel přidělává akorát starosti. Štěpka, jak jí všichni říkají, má ale silného
ducha, nebere si k srdci pomluvy ostatních a zůstává svá.

Tento příběh vzal za srdce nejednoho čtenáře a ti, kteří si místo přečtení na internetu našli rozbor
přišli podle mě o krásný příběh. Je to jedna z těch knih, u kterých si říkáte, že příběh není složitý a test
přece napíšete i bez přečtení, protože proč byste měli číst povinnou četbu, která má téměř čtyři sta
stran, že? Během čtení se s postavami ale prakticky spřátelíte a nebude se vám je chtít zavřením
knihy opustit. Bude vám Štěpky líto, budete se na ní zlobit, budete si říkat co to krucinál dělá a jak se
to chová, ale ve výsledku ji budete obdivovat. Proto této knize nedávejme titul “povinné četby“ jen
proto, že bývá ve školních kánonech a píšeme z ní testy. Sedněme si k ní s radostí, berme si jí do
tramvaje, do metra a hlavně vůči ní nemějme předsudky, protože ona, ani ostatní, si to nezaslouží.