2

AKORDICKÉ ZNAČKY
 

Pro  studenty  konzervatoří  je  nezbytné,  aby  se  s problematikou  akordických 

značek  seznámili  již  v prvním  ročníku  v rámci  předmětu  Všeobecná  hudební  nauka. 
Vhodné  by  dokonce  bylo,  kdyby  se  přinejmenším  v nějaké  omezené  míře  setkaly 
s akordickými  značkami  již  děti  na  ZUŠ.  Hudební  literatura,  zejména  pak  jazzová, 
používá  tento  systém  již  mnoho  desítek  let  zcela  samozřejmě.  Stejně  tak  se 
s akordickými značkami setkáváme téměř ve všech typech novodobých zpěvníků, ať už 
se  jedná  o  písničky  lidové,  country  či  písně  populární  hudby.  Není  tudíž  vhodné 
v dnešní  době  tuto  problematiku  opomíjet.  Student  by  měl  být  schopen  akordickou 
značku  nejen  vytvořit,  ale  i  již  zapsanou  „dešifrovat“  a  v návaznosti  na  předmět 
Povinný  klavír  i  správným  způsobem  interpretovat.  Výstupem  by  pak  měla  být 
schopnost  studenta  doprovodit  či  zahrát  píseň  jen  z melodické  linky  opatřené 
akordickými značkami způsobem odpovídajícím jeho hráčským schopnostem. 

 Akordické značky jsou zkratovým zápisem akordu terciového systému, kterým 
doprovázíme  určitou  melodii.  Obvykle  se  s nimi  setkáváme  zapsané  nad  notovou 
osnovou s melodickou linkou. Značka nevyjadřuje přesnou polohu hlasů akordu, pouze 
harmonický podklad dané melodie. Bohužel, do dnešního dne nebyl zápis akordických 
značek  nikterak  unifikován,  takže  se  v hudební  praxi  setkáváme  s množstvím  různých 
zápisů,  z nichž  některé nejsou  příliš  vhodné  a mohou  hráče  v určitých chvílích  i  mást. 
Pro  tuto  práci  jsem  se  rozhodl  používat  dva  systémy,  které  jsou  dle  mého  názoru 
nejrozšířenější, ale poukážu i na možnosti alternativního zápisu. Samozřejmě, jak jsem 
již předeslal, setkáváme se i s jinými typy zápisu, nicméně naučí‐li se student jeden ze 
systémů,  není  již  pro  něj  problém  správně  přečíst  značku  zapsanou  systémem  jiným. 
Rozdíl je pouze v grafické úpravě. Logika značky zůstává zachována. 

Akordická  značka  se  skládá  z písmena,  akcidentálů,  čísel,  či  různých  grafických 
symbolů.  Písmeno, na rozdíl od kytarových značek, používáme vždy velké a využíváme 
pouze písmen hudební abecedy – C, D, E, F, G, A, H, (B). Písmeno nám udává základní 
tón akordu a u akordické značky ho píšeme jako první. Pak následuje akcidentál a pak 
čísla či grafické symboly. Nyní si probereme postupné skládání akordické značky. 

6 
 
 Obrázek 1 

Základem
m  akordické  značky  jee  durový  kvintakord. 
k Od  něj  se   všechno  odvíjí. 
o
Značčka,  která  see  skládá  po
ouze  z velkéého  písmen
na,  vyjadřuje  právě  du rový  kvintaakord. 
„C“ –– C‐dur kvin
ntakord (viz.. Obrázek 1 ). Zvýšení či snížení zákkladního tó nu a tudíž p
posun 
akord
du o půltón
n ať už směrrem vzhůru  či dolů se d
děje za pom
moci akcidenntálu umístěným 
bezp
prostředně zza velké písmeno. V žáádném přípaadě nepoužžíváme konccovku –is ne
ebo –
es.  A
Akordická  značka  by  měla 
m být  unniverzální  a ne  každá  hudební 
h teoorie  využívá  pro 
vyjád matiky výše zmíněné kooncovky1. Bo
dření chrom ohužel se s tímto nešvaarem setkáváme 
často
o  i  v u  nás  vydaných  zpěvnících. 
z V umístění  posuvky  za
a  základní  ttón  nalézám
me  již 
ntál  jako  pravý  horní  inndex  (C#),  druhý 
prvníí  rozdíly.  Jeeden  ze  systému  použžívá  akciden d
posuvka je nedílnou a sstejně důležitou částí zznačky jako  písmeno a tudíž 
systéém říká, že p
je ve stejné velikkosti (C#). 

Obrázek 2 

V případě, že se jed používá se zzkratka angllického „minor“2 
dná o molloový akord, p
čili „m
mi“. Značkaa pak vypadá „Cmi“. Niicméně tato
o značka je na zápis přííliš dlouhá aa jsou 
tendence značkky neustále  zjednodušoovat, takže  se dnes settkáme i se zzápisem „C
Cm“ či 
doko
once „C‐“, ccož není „m
mínus“, ale rrychlopsaníím zpodobn
nělé písmenno „m“ (Obrázek 
3). 

                                                            
1
 Angllo‐americká hudební teorie
e například pooužívá pro zvýššení křížkem p
pojem „sharp““ a pro snížen
ní 
béčkeem pojem „flat“. 
2
 Minoor – angl. malý 

7 
 
 Obrázek 3 

Zvětšenýý  kvintakord
d  je  durovýý  kvintakord
d  se  zvýšen
nou  kvintouu  (Obrázek  4).  A 
zde  se  dostáváme  k dalším
m  částem  aakordické  značky 
z a  to
o  jsou  čísla .  Čísla  u  zn
načky 
obeccně vyjadřujjí intervaly, které jsou vvztaženy k zzákladnímu tónu. Do z načky se zaapisují 
pouzze  v případě,  kdy  je  jejich  velikkost  jiná  než 
n „obvykllá“.  Za  obvvyklou  kvin
ntu  u 
kvinttakordu se  má kvinta ččistá, čili anni u durovéh
ho ani u mo
ollového kviintakordu jíí není 
třebaa  zmiňovat,,  rozumí  se
e  samo  sebbou.  U  zvětššeného  kvintakordu  jee  však  zvěttšená, 
tudížž oproti obvvyklé kvintě
ě je zvýšenáá. Zvýšení čči snížení intervalu se vvyjadřuje dvěma 
způsoby. Buď syymboly „+“ a „‐“ nebo  křížkem a b užívají‐li se  symboly „+
béčkem. Pou +“ a „‐
“,  pííší  se  za  číslo  intervalu,  který  chhceme  zvyššovat  či  sn
nižovat,  vyuužíváme‐li  křížek 
k
s béččkem,  píšem
me  je  před  interval,  ktterý  zvyšujeme  či  snižžujeme,  navvíc  bývá  zvykem 
umísstit takové ččíslo s posu
uvkou do záávorky. Ale  setkáme se
e i se zápiseem, kdy závvorka 
chyb
bí. 

u  kvintu  u  kvintakorddu  tedy  vyjjádříme  čísslicí  „5“  a  to  následujícími 

Zvýšenou
dvěm
ma způsoby – „(#5)“ ne
ebo „5+“. M ění číslic se různí podlee systému, který 
Místo umístě
jsmee  se  rozhod
dli  používatt  a  to  i  ve  vztahu  k  umístění 
u akkcidentálu  upravující  výšku 
v
záklaadního  tónu.  Je‐li  po
osuvka  psánna  jako  prravý  horní  index,  můůže  zápis  „(#5)“ 
„
pokračovat  jako
o  horní  ind
dex,  ovšem  zápis  „5+““  může  být  použit  po uze  jako  sp
podní 
indexx.  Je‐li  posuvka  základ
dního  tónuu  stejně  veliká  jako  píísmeno,  vyyužívá  se  v obou 
přípaadech  pro  zápis  čísell  oblast  hoorního  inde
exu.  Značka
a  by  tedy  mohla  vyp
padat 
násleedovně  „C(#5)“,  nebo  „C5+“,  stej ně  jako  „C
C5+“.  V rámci  strojopissu  se  použžívá  i 
zjedn
nodušené p
psaní „C5+“,, aniž by se  využívalo in
ndexování. Celou tuto  značku pakk bývá 
zvykeem zkracovat prostě jaako „C+“. 

8 
 
  
Obrázek 4 

nout  se  pr o  jeden  syystém  zápisu  a  ten  vyyužívat  po  celou 

Důležité  je  rozhodn
dobu
u.  Není  dobré  kombin
novat  různ é  systémy  dohromad
dy.  Interpreeta  bychom
m  tím 
mohli zmást. 

Posledníí  ze  základn

ních  kvinta kordů  je  kvvintakord  zmenšený 
z ( Obrázek  5)).  Pro 
zápiss  zmenšenéého  kvintakordu  opět  vvyužíváme  zkratku  ang
glické  term
minologie  „d
dim“  ‐ 
minished“3. C
„dim C zmenšenýý kvintakor d tedy zapííšeme jako  Cdim5, přiččemž číslice
e 5 již 
opět nutná, už ssamotný záp
pis Cdim vyj
yjadřuje zme
enšený kvintakord. 

 
Obrázek 5 

Septakorrdy.  Přidám
me‐li  ke  kvinntakordu  te
ercii,  vznikn
ne  nám  sepptakord.  Sep
ptima 
můžee být ve vzttahu k základnímu tónuu akordu ve
elká, malá, vvýjimečně zzmenšená. Nikdy 
ne zvvětšená, neeboť v temp
perovaném  ladění je zvvětšená septima enharrmonicky sh
hodná 
s  čisttou  oktávo
ou.  A  jelikožž  je  tento  tón  již  v akkordu  samo
ozřejmě  ob sažen  v  po
odobě 
záklaadního tónu
u, je jakýkoli další zbyteečný.  

Septima  je  u  akordických  znaaček  v základu  vždy  malá, 

m čili  ssetkáme‐li  se  se 
symb
bolem  „7“,  jedná  se  vždy  o  maloou  septimu  ve  vztahu  k základním
mu  tónu  akkordu. 
Značčku „C7“ ted
dy při čtení  rozdělujem
me na dvě čáásti. „C“ nám značí duurový kvintaakord, 
indexx  „7“  značí  přidanou  malou  sepptimu  od  základního 
z tónu  akorddu,  čili  v našem 
přípaadě septimu
u od C, což jje B. Akord  bychom te
edy klasickou terminoloogií nazvali tvrdě 
malýý  septakord,  v jazzové  terminologgii  se  používvá  prostě  pojem 
p „sedm
mička“  (Obrázek 
6). 

                                                            
3
 Diminished – angl. zmenšený 

9 
 
  
Obrázek 6 

Pro  velkkou  septimu

u  se  užívá  zkratka  an major“4,  čil i  „maj7“,   mj7“, 
nglického  „m
nebo
o  se  používvá  symbol  „“. 
„ Značkaa  „C“,  neb
bo  chcete‐lii  „C  maj7“,  vyjadřuje  tvrdě 
velkýý septakord
d, čili durovýý kvintakordd s velkou sseptimou, v jazzové terrminologii sse vžil 
pojem
m „majový akord“ (Obrázek 7).  

 
Obrázek 7 

Pro  kom
mbinaci  velké  či  maléé  septimy  s mollovým
m  kvintakorrdem  využíváme 
symb
bolu  pro  mollový 
m mu.  „Cm7“   –  měkce  malý 
kvintakord  a  pro  přísluššnou  septim
septaakord  („mo
oll  sedm“)  (Obrázek 
( 88),  „Cm“  – 
– měkce  velký  septakoord  („moll  maj“) 
(Obrázek 9).  

 
Obrázek 8 

               
Obrázek 9 

Stejná  pravidla 
p platí  pro  koombinaci  septimy  se  zvětšeným
m  kvintakordem 
(Obrázek 10).  

                                                            
4
 Majo
or – angl. většší 

10 
 
 Obrázek 10

Nicméněě zde se již d
dostáváme  k situaci, kdy jsme nuceni za písm
meno základ
dního 
tónu akordu psáát více než jjednu číslic i. V takovýcch případech jsou číslicce vždy psány od 
nejvěětší  po  nejmenší.  Pro
o  zápis  zvěttšeně  malé
ého  septako
ordu  mámee,  v závislossti  na 
ožností.  „C7/5+
systéému  zápisu  akordickýcch  značek,  několik  mo 7
“  –  jakoo  horní  index  za 
použžití  symbolů
ů  pro  zvýše
ení  či  snížeení  „+“  a  „‐“. 
„ V tomto
o  případě  ooddělujeme
e  pro 
přehlednost čísla lomítkem bolů „#“ a „b“ umísťujeeme alterovvané5 
m „/“. Při pooužítí symb
používat neemusíme – „„C7(#5). 
tóny do závorkyy a lomítka p

Obrázek 11

Kombinaace  septakkordů  se  zmenšeným

m  kvintakordem.  Kee  zmenšen
nému 
kvinttakordu  ob
bvykle  přidáváme  buď
ď  septimu  malou,  nebo 
n septim
mu  zmenše
enou. 
Zmen
nšený  kvin
ntakord  s m
malou  septtimou,  zm
menšeně  malý  septakkord,  v  jazzové 
term ný  akord“6, , je  v zápissu  vyjádřen  jako 
minologii  označován  jaako  tzv.  „poolozmenšen
„Cm77/5‐  “,  nebo  „Cm7(b5)“  (Obrázek  111).  Tento  po
olozmenšen
ný  akord  see  užívá  pom
měrně 
hojněě, a značka je přitom p
poměrně dloouhá na psaaní. Proto se vžil symbool, který se užívá 
místo
o tohoto dllouhého zápisu, a to „„C“ (přeškrtnuté kolečko). Na roozdíl od sym
mbolu 
pro m
majový ako
ord nelze vššak tento jižž dále komb
binovat s žá
ádným jiným
m symbolem
m ani 
číslem
m.  Podobně  je  na  tom
m  zmenšenýý  kvintakord  se  zmenššenou  septiimou,  zmen
nšeně 
zmen minologii  prrostě  zmenššený  akordd7  (Obrázekk  12). 
nšený  septakord,  v jazzzové  term
Záklaadní zápis jee „C dim7“ jjehož užíváání dnes je jjiž poměrně
ě na ústupuu, daleko čaastější 

                                                            
5
 Alterace – zvýšení či snížení tón
nu akordu za úúčelem vytvořření většího n
napětí. Na rozddíl od klasické
é 
harmo onie v jazzu užíváme pojem m alterace v ráámci akordu p
pro manipulaci s jeho kvintoou, nónou, 
undeccimou a tercdecimou. 
6
 Z anglického „Halff diminished“ ‐ polozmenšeený 
7
 Z anglického „Whole diminishe ed“ ‐ celozmennšený 

11 
 
bývá užíván zkraatkový zápis „Co“ (koleečko). Opět platí, že an
ni tento sym
mbol není m
možno 
komb
binovat s žáádným jiným
m. 

 
Obrázek 12

Přidáme‐li  k septakkordu  dalšíí  tercii,  vznikne  nám

m  nónový  aakord,  v jazzové 
term
minologii pro
ostě „devítkka“. Nóna v rámci akordických zna
aček může bbýt trojího ttypu ‐ 
velkáá,  malá  a  zvětšená. 
z Zaa  základní  nónu  je  po
ovažována  nóna 
n velká..  Číslice  „9“  bez 
jakéh
hokoli  dalšího  upřesň
ňování  tedyy  vždy  vyjaadřuje  ve  vztahu  k záákladnímu  tónu 
akord
du  velkou  nónu. 
n Dalšíí  věc,  kteroou  je  třeba  na  tomto  místě 
m zmíniit,  že  každé
é  číslo 
vyššíího  řádu  (9,  11,  13),  jiiž  v sobě  auutomaticky  obsahuje  i  všechna  číísla  nižšího řádu 
bez  nutnosti  to
oto  v zápisu
u  akordickéé  značky  zm
miňovat.  Akkord  s 9  teddy  obsahuje
e  i  7, 
akord
d s 11 obsaahuje i 9 i 7 a akord s 113 obsahuje
e i 11 i 9 i 7
7. Všechny ttyto samozřřejmě 
obsažené  intervvaly  jsou  v rámci  akorddu  (nejsou‐‐li  ve  značce  zmíněny))  ve  své  zákkladní 
podo
obě (viz. dálle). 

Obrázek 13

Nóna je  v základu vvždy velká. ZZnačka „C9“ tedy vyjad
“ dřuje přidannou velkou nónu 
k durrovému  kvvintakordu.  A  protožee,  jak  zmín
něno  výše,  devítka  oobsahuje  v sobě 
v
automaticky i seedmičku a sseptima je vv základu vžždy malá, m
má ji i tento  akord. Inte
ervaly 
ve  svvé  základníí  podobě  se  ezmiňují.  Jak  tedy  vyppadá  akord  „C9“ 
s tedy  ve  značce  ne
v nottách  ukazujje  obrázek (Obrázek  13).  Nechcceme‐li  v akordu  septtimu  malou
u,  ale 
třebaa  velkou,  jee  třeba  toto  do  značkky  vepsat.  Značka 
Z nón
nového  akoordu,  kdy  nóna  i 
septiima jsou velké, by tedyy vypadala „„C maj9“, „C9

“ (Obrázekk 14) 

12 
 
 Obrázek 14

Alterování  nóny  aťť  už  vzhůruu  nebo  dolů  se  děje  podobně  jako  tomu bylo 
nty,  čili  „C9+“,  či  „C(#9),,  stejně  jakko  „C9‐“,  či  „C
například  u  kvin „ (b9)“.  Sam
mozřejmě  možno 
m
binovat s daalšími čísly aa symboly nnapř. „Cm9“, „C9‐/5+“ a
komb atd. atd. 

Může naastat situace
e, kdy si všaak budeme  přát, aby kke kvintakorrdu byla přidána 
pouzze nóna a niikoliv i septima. I na to to akordickké značky pa
amatují. Proo tento příp
pad se 
využíívá anglickéého „add“8 ‐‐ „ C add9“,  „Cadd9“. V tuto chvíli je
e pro nás roozhodující zn
načka 
před  „add“  v naašem  přípaadě  „C“,  čil i  durový  kvvintakord  a 
a to,  co  je  za  „add“,  se  ke 
zmín
něnému ako
ordu pouze přidá. Je lhoostejné, zdaa ve stejné oktávě jakoo kvintakord
d, či o 
oktávvu výše. To
oto značka n
neřeší, ta n ám udává p
pouze tónové složení aakordu (Obrázek 
15, 116). Nepoužžíváme zápiss „Cadd2“! Čííslice „2“ má jiný význa
am (viz dálee). 

Obrázek 15

             
Obrázek 16

Po přidání další terccie nám vznniká undecim
mový akord
d – „jedenácctka“. Unde
ecima 
je  v zzákladu  vžd
dy  čistá  a  obsahuje 
o v ssobě  autom
maticky  i  číssla  nižšího  řádu  tzn.  9 
9 a  7. 
Akorrd  „C11“  se  tedy  skládáá  z durovéhho  kvintakordu,  malé  septimy, 
s veelké  nóny  a  čisté 
undeecimy (Obráázek 17).  

                                                            
8
 Add – angl. přidatt 

13