Professional Documents
Culture Documents
napětí
Iontové kanály a selektivní propustnost buněčné membrány, elektrochemický gradient. Rovnovážný potenciál
pro K+, Na+ a Cl-, Nernstova rovnice. Klidový membránový potenciál
Costanzo 15
Iontové kanály
● iontové kanály jsou integrální membránové proteiny, které umožňují průchod určitých iontů
● jsou selektivní (může jimi procházet jen jeden typ iontů nebo ionty velice podobné)
○ selektivita je založena na nábojích na membránovém póru (např. kanály s
negativními náboji umožňují průchod kationtů a zabraňují průchodu aniontů)
○ dále také selektivita závisí na velikosti a tvaru kanálu (tzn. kanál může být
propustný pro Na+ a zároveň nepropustný pro K+)
1) kanály stále otevřené (resting channels)
○ pro draslík - draslíkové leak kanály (nongated channels)
2) vrátkované (řízené, gated)
○ iontové kanály jsou řízeny vrátky (gate) a v závislosti na poloze bran mohou být
kanály otevřené nebo uzavřené, uzavřené jsou tehdy, když je membrána v klidu
○ gating = řízení otevírání a uzavírání kanálů
○ když je kanál otevřený, ionty, pro které je kanál propustný, jím mohou protékat
podle svého elektrochemického gradientu
○ je-li uzavřený, ionty jím nemohou procházet bez ohledu na velikost
elektrochemického gradientu
○ vodivost kanálu závisí na pravděpodobnosti otevření (čím větší pravděpodobnost
otevření, tím má větší vodivost a je propustnější)
○ různé typy vrátek kontrolují otevírání a uzavírání iontových kanálů:
a) napěťově řízené kanály
● vrátka se otevírají a uzavírají v reakci na
změny membránového potenciálu
● aktivační vrátka nervového Na+ kanálu
jsou otevřena depolarizací nervové buněčné
membrány, otevření -> upstroke AP
● jiná brána Na+ kanálu - inaktivační brána je
zavřena depolarizací a protože aktivační
brána odpovídá mnohem rychleji na
depolarizaci než inaktivační, Na+ kanál se
nejprve otevře a pak následně zavře. Tento
časový rozdíl mezi dvěma bránami je
zodpovědný za tvar a čas AP
● Na+ kanál - 3 stavy:
1. klidový - uzavřený
po depolarizaci:
2. aktivovaný (otevřený)
3. inaktivovaný (uzavřený)
Selektivní propustnost BM
● koncentrace K+ je vysoká na vnitřní straně membrány nervového vlákna a nízká na vnější
straně membrány
● membrána je permeabilní pro K+, ale ne pro ostatní ionty
● velký koncentrační gradient K+, který směřuje ven z buňky -> K+ má tendenci difundovat
ven
● K+ se přes iontové kanály pohybuje ven a odnáší s sebou kladný náboj, v buňce nechává
nespárované anionty se záporným nábojem
● v buňce se tímto utvoří záporný náboj, který ale začne přitahovat pozitivní K+ zpět do
buňky
● vzniká potenciálový rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem - difuzní potenciál
● rozdíl potenciálů je 94 mV s negativitou uvnitř
● rozdíly v koncentraci daného iontu přes selektivně propustnou membránu vedou k vytvoření
membránového potenciálu
Elektrochemický gradient
● součet proti sobě orientovaných hnacích sil (koncentrační gradient a potenciálem poháněný
transport)
● ionty se pohybují otevřenými kanály pod vlivem chemického koncentračního spádu a
rozdílu elektrického potenciálu (elektrochemický gradient)
● difuze K+ ven z buňky pokračuje tak dlouho, dokud se obě síly nevyrovnají, tedy dokud
jejich elektrochemický gradient není roven 0
● pak se ustálí poměr mezi koncentrací iontů na jedné a druhé straně membrány (rovnovážná
koncentrace) a určitý potenciál (rovnovážný potenciál)
Difúzní potenciál
● potenciálový rozdíl vytvořený přes membránu, když iont difunduje po svém koncentračním
gradientu -> tzn. difuzní potenciál je způsoben difúzí iontů
● lokální změna náboje membrány
● difúzní potenciál může být generován pouze v případě, že je membrána propustná pro
daný iont
● velikost difúzního potenciálu, měřená v milivoltech (mV), závisí na velikosti
koncentračního gradientu (hnací síla)
● závisí na náboji difundujícího iontu
● difúzní potenciály jsou vytvářeny pohybem pouze několika iontů a nezpůsobují změny
koncentrace iontů v celém roztoku
Rovnovážné potenciály
● elektrický potenciál potřebný k přitahování např. K+ do buňky, který balancuje
koncentrační spád, který K+ vede ven
● kation difunduje po svém koncentračním gradientu a přenáší pozitivní náboj přes membránu,
což zpomalí a zastaví jeho další difuzi
● rovnovážný potenciál je difuzní potenciál, který balancuje difuzi po koncentračním spádu
● v elektrochemické rovnováze jsou chemické a elektrické hnací síly stejné a opačné a žádná
další difuze neprobíhá
● např. chloridové ionty mají vyšší koncentraci v ECT než uvnitř buňky, a mají tedy tendenci
difundovat po svém koncentračním gradientu do buňky. Vnitřek buňky je proti jejímu
vnějšímu prostředí negativní a chloridové ionty jsou odpuzovány ven z buňky po směru
jejich elektrického gradientu. K rovnováze dojde tehdy, když tok Cl– dovnitř a tok Cl– ven
je vyrovnaný. Membránový potenciál, při kterém vznikne tato rovnováha, se nazývá
rovnovážný potenciál
● Na+ rovnovážný potenciál
○ 2 roztoky oddělené
membránou propustnou pro
Na+, ale nepropustnou pro Cl-
○ koncentrace NaCl je vyšší v
roztoku 1 než v roztoku 2
○ iont, který může procházet -
Na+, difunduje po svém
koncentračním gradientu z
roztoku 1 do roztoku 2, ale
iont, pro který membrána není propustná: Cl -, ho nedoprovází
○ v důsledku pohybu kladného náboje do roztoku 2 vzniká difúzní potenciál Na+ a
roztok 2 se stává pozitivním vzhledem k roztoku 1
○ pozitivita roztoku 2 zabraňuje další difúzi Na+ a nakonec je dostatečně velká, aby
zcela zabránila difúzi
○ potenciálový rozdíl, který přesně vyrovnává tendenci Na+ difundovat po jeho
koncentračním gradientu, je rovnovážný potenciál Na+
○ když jsou chemické a elektrické hnací síly na Na+ stejné a opačné - Na+ je v
elektrochemické rovnováze
● Cl- rovnovážný potenciál
○ membrána propustná pro
Cl-
○ Cl- difunduje z roztoku 1
do roztoku 2 po svém
koncentračním gradientu
○ vzniká difuzní potenciál a
roztok 2 je více negativní
○ potenciálový rozdíl, který
přesně vyrovnává tendenci Cl- difundovat po svém koncentračním gradientu, je
rovnovážný potenciál Cl-
Nernstova rovnice
● používá se pro výpočet rovnovážného potenciálu pro iont při daném rozdílu koncentrace
přes BM za předpokladu, že je BM pro tento iont propustná
● rovnovážný potenciál je počítán pro 1 iont v čase
● Nernstova rovnice převádí koncentrační rozdíl pro iont na napětí
E...rovnovážný potenciál
R...univerzální plynová konstanta
T...absolutní teplota
z...náboj iontu (+1 pro Na+, +2 pro Ca2+, -1 pro Cl-)
F...Faradayova konstanta
C1...intracelulární koncentrace (mmol/l)
Co...extracelulární koncentrace (mmol/l)
● hodnoty rovnovážných potenciálů pro jednotlivé ionty:
logaritmus
○ b) sekundární aktivní transport- energie z koncentračního gradientu určitých iontů vytvořeného
primárním aktivním transportem
■ vysoký koncentrační gradient Na+ vytvořený primárním aktivním transportem= zásobárna
energie- nadbytek Na+ v ECF- tendence difundovat do ICF
■ za určitých podmínek- difuzní energie Na+ může s sebou táhnout jiné látky do ICF=
kotransport
● Na+- Glc, Na+- AMK- renální a intestinální
epitelové buňky- absorpce Glc a AMK do krve
● musí dojít k navázání druhé látky, aby došlo ke
konformační změně a přenosu
■ antiport- transport Na+ po svém koncentračním
gradientu dovnitř buňky + jiné látky ven z buňky (po
navázání obou- konformační změna přenašeče)
● Na+/Ca2+- téměř ve všech buňkách- Na+
dovnitř, Ca2+ ven
○ v kardiomyocytu- odčerpávání Ca2+ po
kontrakci ven z buňky, po
depolarizaci- změna směru transportu
● Na /H - proximální tubulus- Na+ z lumen do
+ +
Jednotky
● Moly
○ Jeden mol = molekulová hmotnost látky vyjádřená v gramech.
○ Každý mol látky obsahuje přibližně 6 · 10 23 molekul.
○ Takže 1 mol NaCl = 23 g + 35,5 g = 58,5 g .
● Ekvivalenty
○ Jeden ekvivalent (ekv) = 1 mol ionizované látky dělený její valencí.
○ Jeden mol NaCl disociuje na 1 ekv Na + a 1 ekv Cl – . Jeden ekvivalent Na + = 23
g/1 = 23 g; ale 1 ekv Ca2+ = 40 g/2 = 20 g.
● Osmoly
○ = počet částic, na které látka v roztoku disociuje, osmolarita = koncentrace částic v
roztoku vyjádřená jako osm/l
● pH
○ převrácená hodnota dekadického logaritmu hodnoty koncentrace H +
Iontová podstata AP
1. Klidový membránový potenciál
○ - 70 mV
○ vysoká vodivost membrány pro K+
■ kanály pro K+ otevřené → K+ difunduje ven z buňky po
svém koncentračním gradientu
■ membránový potenciál je blízko K+ rovnovážnému
potenciálu
○ vodivost membrány pro Na+ je nízká
■ inaktivační hradlo Na+ kanálu je otevřené
■ aktivační hradlo Na+ kanálu je zavřené
■ Na+ se nemůže pohybovat kanálem
2. Upstroke
○ akční potenciály jsou nejčastěji započaty otevřením iontových kanálů
závislých na ligandu, které zvýší propustnost membrány pro Na+,
umožní tak těmto iontům vstoupit do buňky → tím způsobí, že se Em
posune směrem k ENa (tj. stane se více pozitivním)
○ tato iniciální depolarizace aktivuje napěťově ovládané Na+ kanály,
které dále zvýší propustnost membrány pro tento iont a to vyvolá ještě
větší depolarizaci. Když se AP přiblíží k - 50 až - 45 mV (prahový
potenciál) dochází k lavinovitě narůstajícímu ději vedoucímu k
velkému, přechodnému zvýšení propustnosti membrány pro Na+, což
dává hodnotám Em velikost blížící se ENa.
3. Repolarizace
○ MP je repolarizován zpět na - 70 mV protože:
■ v odpovědi na depolarizaci se uzavřou inaktivační hradla
napěťově ovládaných sodných kanálů (zavírají se však se
zpožděním → jejich odpověď na depolarizaci je pomalejší
než-li otevření aktivačních hradel) a propustnost pro Na+
prudce klesá
■ otevřou se napěťově ovládané K+ kanály → K+ proudí ven
z buňky
4. Hyperpolarizace
○ v důsledku vysoké vodivosti pro K+ snaha přiblížení rovnovážnému potenciálu K+
○ MP je více negativní než KMP
Velmi malé změny v koncentraci iontů, které se objeví během AP, jsou vráceny na původní hodnoty
činností sodno-draselné ATPasy (! AP není způsobem změnami v koncentraci iontů, ale změnami v
iontové propustnosti)
Refrakterní periody
● vzrušivé buňky nejsou schopny produkovat normální AP
● Absolutní
○ Na + kanály jsou inaktivní (uzavřená inaktivační hradla) po dobu asi 1 ms, dokud
buňka není značně repolarizována
○ Během této periody nemohou být Na + kanály otevřeny jakkoliv velkou depolarizací
○ Další AP tedy nemůže být generován (ani při velkém stimulu)
● Relativní
○ V dalších asi 2 až 3 ms je propustnost membrány pro K+ vysoká a její depolarizace je
obtížná. Tento interval je označován jako relativní refrakterní perioda.
○ hlavně při hyperpolarizaci
○ AP může být generován, ale jenom stimulem vyšším než obvykle
○ omezuje frekvenci, s jakou mohou být AP generovány na 1000 s-1 a zabezpečuje, že
jednou vzniklý AP se bude šířit pouze jedním směrem
Propagace AP
● vznik lokálních proudů
● lokální proudy vznikají nad místem, kde došlo ke změně rozložení iontů. Důsledkem vzniku
těchto proudů je depolarizace membrány sousedního úseku vlákna.
● v klidu
○ kladné náboje rozmístěny podél zevní strany membrány, negativní podél strany
vnitřní, celý axon - KMP
● během AP
○ [A] AP začne v iniciálním segmentu axonu (aktivní místo), Na + proudí do buňky
→ vnitřek buňky se stává pozitivní, zevní strana negativní, sousedící oblast je stále
uvnitř negativní, vně pozitivní
○ [B] kladné náboje z aktivního místa tečou do sousední inaktivní, negativní oblasti
○ [C] lokální proud způsobí depolarizaci membrány sousedního úseku vlákna a
vznik AP a obrácení polarity membrány, původní aktivní místo je repolarizováno zpět
na KMP
6/ Mechanika svalové kontrakce, izometrická, izotonická
kontrakce
Zdroje: Guyton 83, Kittnar 105, Costanzo 37
Typy kontrakce
● Svalový stah je výsledkem zkrácení kontraktilních
elementů. Protože však sval obsahuje i elastické a
viskózní složky zapojené s kontraktilními jednotkami v
sérii, je možné, aby kontrakce proběhla i bez
zjistitelného zkrácení svalu jako celku. Taková
kontrakce se jmenuje izometrická (stejná délka).
Kontrakce proti stálému zatížení s přiblížením konců
svalů je izotonická (stejné napětí).
● Práce je síla násobená drahou, po níž působí ->
izotonická kontrakce práci tedy vykonává, zatímco
izometrická kontrakce ne
● Izotonická kontrakce
○ Vzniká tehdy, když je konec svalu volně
pohyblivý a po podráždění se kontrahuje za
použití konstantní síly
○ Síla svalové kontrakce je větší než zátěž a
napětí tak zůstává konstantní během celé
kontrakce
○ Když se sval kontrahuje, zkrátí se a pohne
závažím
● Izometrická kontrakce
○ Stav, kdy jsou oba konce svalu fixovány v
určité vzdálenosti a následná stimulace tak
způsobí zvýšení svalové tenze, aniž by se
změnila jeho délka
○ K izometrické kontrakci dochází, když je zátěž
větší než síla svalové kontrakce, sval vytváří
napětí, když dochází ke kontrakci, ale nemění se jeho délka
● V praxi je kontrakce nejčastěji tvořena oběma komponentami - Je zřejmé, že v podstatě žádný
sval nemůže fyziologicky striktně pracovat v izotonickém nebo izometrickém režimu
(částečně platí pro antigravitační svalstvo). Izometrickou kontrakci je možné vypozorovat
např. na začátku zvedání těžkého břemena do doby, než síla kontrakce překročí váhu
břemena. Pak se sval při dalším narůstání síly zároveň zkracuje - auxotonická kontrakce.
Sled kombinující izometrickou a pak izotonickou kontrakci je popisován jako tzv. podpůrné
trhnutí (zvedání předmětu z podložky). Izotonická kontrakce následována kontrakcí
izometrickou je popisována jako nárazové trhnutí (ukousnutí sousta následované stiskem
sevřených čelistí).
Síla kontrakce (jedno svalové vlákno)
● závislost síly izometrického stahu svalu na iniciální
délce sarkomery vyjadřuje Gordonova kŘivka
○ týká se kontrakce jednoho svalového vlákna
● Síla kontrakce závisí na počtu vazeb mezi aktinem a
myosinem
● Největší množství vazeb mezi aktinem a myosinem je
při délce sarkomery asi 2 mikrometry (vrchol křivky,
body B,C), tato délka je též klidovou délkou svalu, při
které sval ještě nevyvijí pasivní elastickou sílu
● Při prodloužení nad tuto optimální délku se zmenší
oblast překryvu tenkých a tlustých filament, což vede k
menšímu množství aktin-myosinových vazeb ...D
● Při kratší délce dojde naopak k překryvu tenkých myofilament, čímž se sníží počet aktivních
vazebných míst pro myosin...A
Hladká svalovina
● nemá příčné pruhování - tenká a tlustá myofilamenta jsou sice přítomna,
ale nejsou uspořádána do sarkomery
● tenká myofilamenta jsou zakotvena do densních tělísek
● každá svalová buňka obsahuje jedno jádro, které leží v blízkosti jejího
středu, buňky hladké svaloviny mají vřetenovitý tvar, jsou mezi sebou
spojeny desmosomy
● Funkce hladké svaloviny: pohyb (chymu, moči), zachování napětí (cévy)
Excitace a kontrakce
● I buňky hladkého svalu se kontrahují vzájemným posunem myofilament po sobě, ale
kontrakce probíhá v porovnání s ostatními typy svalů mnohem pomaleji
● Hladké svaly jsou schopné dlouhodobé kontrakce, aniž by došlo k vyčerpání jejich
energetických zásob a ke svalové únavě
● Ve srovnání s příčně pruhovanou svalovinou obsahuje struktura hladkého svalu 2x více aktinu
a tropomyosinu a žádný troponin, myosin je zastoupen pouze z 25%
● K zahájení kontrakce je opět nutné zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+
Mechanismus kontrakce hladkého svalu
● Rychlost vedení:
● rychlost, kterou se AP
šíří tkání
● rozšíření AP z SA uzlu
přes síně, AV uzel,
Hisův svazek, PS do
nejvzdálenějších míst
komor trvá 220 ms
● AV delay - vedení přes
AV uzel představuje ½
doby vedení AP po
celém myokardu
● Akční potenciál různých částí převodního systému:
● Fáze 0 = upstroke
○ fáze rapidní depolarizace
○ dochází k otevření aktivačních hradel sodných kanálů a influxu Na+ do buňky -
zvýšení gNa
○ depolarizace až na hodnou +20 mV, pak se hradla zavřou
○ míra zvýšení upstroke = dV/dT = změna hodnoty AP za jednotku času [V/s]
○ dV/dT závisí na klidovém membránovém potenciálu:
■ při negativním KMP (-90 mV): dV/dT je největší, rychlé vedení
■ při méně negativním KMP (-60 mV): dV/dT je nižší, pomalé vedení
● Fáze 1 = iniciální repolarizace
○ gNa se snižuje uzavřením hradel
○ K+ proudí z buňky
● Fáze 2 = plateau
○ dlouhý, stabilní, depolarizovaný potenciál
○ influx Ca2+ = slow inward current, Ca2+ proudí kanály typu L
■ tento influx Ca2+ vyvolá další uvolnění vápníku z intracelulárních zásob pro
proces spřažení excitace a kontrakce
○ efflux K+
● Fáze 3 = repolarizace
○ zmenšení influxu Ca2+
○ zvětšení effluxu K+
● Fáze 4 = klidový membránový potenciál
○ cca -85 mV
○ stabilní membránový potenciál
○ Jak se může influx Ca2+a Na+ s nízkými g vyrovnat efluxu K+ s vysokou g?
■ pro každý iont: current = conductance (g) * driving force
■ gK je sice vysoký, ale hnací síla K+ je malá, protože KMP je blízký Ek,
zatímco gca a gna jsou malé, ale ionty žene velká hnací síla, protože KMP je
vzdálený Eca i ENa
● AP v SA uzlu
● Fáze 0 = upstroke
○ jako výsledek zvýšení gca a tím intracelulární koncentrace Ca2+(influx skrz kanály
typu T)
● Fáze 1,2
● Fáze 3 = repolarizace
○ zvýšení gk, K+ proudí ven
● Fáze 4 = spontánní depolarizace = pacemakerový potenciál
○ nejdelší fáze, zodpovědná za automacii
○ maximální diastolický potenciál -65 mV (nejvíce negativní hodnota membránového
potenciálu Em )
○ potom pomalá depolarizace vyvolaná otevřením sodných kanálů, influx Na+ (If) v
tzv. funny channels
○ jakmile je dosaženo aktivačního potenciálu (threshold, asi -40 mV), otevřou se Ca2+
kanály typu T a nastává upstroke
○ rychlost depolarizace fáze 4 stanovuje tepovou frekvenci
■ zvýší-li se rychlost depolarizace, rychleji je dosaženo threshold potenciálu,
SA uzel pálí více AP za jednotku času a tepová frekvence se zvyšuje
● Latentní pacemakery:
○ ostatní části převodního systému srdečního (AV uzel, Hisův svazek a Purkyňova
vlákna) jsou také schopné fáze 4 - spontánní depolarizace. Tento jejich potenciál však
není za normálních podmínek využit
○ tepovou frekvenci vždy určuje
pacemaker s nejrychlejší fází 4 -
depolarizací
○ když SA uzel určuje srdeční frekvenci,
aktivita ostatních pacemakerů je
potlačena (overdrive suppression)
○ SA uzel má nejkratší dobu trvání AP,
nejkratší refrakterní periodu -> pálí
další AP ještě předtím, než jsou ostatní
části převodního systému připravené
○ vlastní frekvence ostatních částí je pomalejší než SA uzlu, proto podráždění
vycházející z SA uzlu zastihne oddíly právě před jejich spontánní depolarizací, tedy
než dosáhnou vlastního prahového potenciálu
○ latentní pacemakery mohou převzít řízení srdeční frekvence = ektopický pacemaker:
■ je-li SA uzel potlačen (léky) nebo kompletně zastaven (odstraněn)
■ snížené pálení z SA uzlu (vagální stimulace)
■ je-li latentní pacemaker rychlejší
■ blokace v přenosu AP z SA uzlu
■ cca 0,35 s
○ srdeční frekvence= počet QRS-komplexů za minutu (nebo R-vln= nejvýraznější)
○ délka cyklu= R-R interval- čas mezi dvěma po sobě jdoucími R-vlnami
○ srdeční frekvence=1/délka cyklu
○ změny srdeční frekvence a délky cyklu vedou ke změně délky akčního potenciálu, refrakterních
period a excitability
■ zvýšení srdeční frekvence (zkrácení délky cyklu)- zkrácení trvání AP- více AP za čas + kratší
AP a kratší refrakterní periody- buňky myokardu se excitují dříve a častěji- může vést k
arytmiím
● srdeční sval:
● srdce je složeno ze třech hlavních typů srdečních svalů:
1) síňový sval (pracovní kardiomyocyty)
2) komorový sval (pracovní kardiomyocyty)
3) specializovaná excitační a konduktivní svalová vlákna (převodní kardiomyocyty)
● síňový sval, komorový sval: kontrakce probíhá stejným způsobem jako u kosterního svalu,
kontrakce je ale mnohem delší
● specializované buňky převodního systému: se kontrahují pouze slabě, protože obsahují málo
kontraktilních vláken (myofibril), mají schopnost generovat AP nebo vést AP a vytvářejí tak
excitační a konduktivní systém kontrolující rytmický tlukot srdce
● pruhování srdečního svalu je podobné pruhování kosterních svalů, včetně přítomnosti linií Z
● interkalární disky
○ představují velmi pevná spojení mezi vlákny,
udržující návaznost buněk, takže tah vyvinutý
jednou kontraktilní jednotkou může být předán další
○ buněčné membrány oddělující kardiomyocyty
○ vyskytují se u linií Z
○ po stranách vláken, vedle interkalárních disků,
splývají buněčné membrány sousedících vláken v
poměrně dlouhém úseku a vytvářejí štěrbinová
spojení gap junctions - šíří se jimi podráždění z
jednoho vlákna na druhé, umožňují srdečnímu svalu
fungovat jako syncytium
● spotřeba energie:
○ srdce vyžaduje aerobní metabolismus: má značné krevní zásobení, četné
mitochondrie a vysoký obsah myoglobinu, svalového barviva, které může sloužit jako
zásobárna O2. Normálně se získává anaerobním metabolismem méně než 1 %
uvolňované energie. Během hypoxie však může toto procento narůst až na téměř 10
%
○ za bazálních podmínek 35 % kalorické potřeby lidského srdce poskytují sacharidy, 5
% ketony a aminokyseliny a 60 % tuk (MK)
● význam vápníku:
○ nadbytek vápníku způsobuje spastickou (křečovitou) kontrakci srdce, je to
způsobeno přímým efektem vápníku na zahájení srdeční frekvence
○ naopak nedostatek vápníku způsobuje srdeční slabost, jako u nadbytku draslíku
● význam draslíku:
○ nadbytek draslíku v ECF způsobuje, že je srdce rozšířené a ochablé a také
zpomaluje srdeční frekvenci, může dojít k zablokování vedení skrz A-V uzel,
slabší kontrakce
13. Mechanismy regulace srdeční kontrakce(homeometrická, heterometrická)
● regulační systémy v srdci působí na jeden nebo více z následujících dějů v srdci:
○ srdeční frekvence- její ovlivnění= chronotropie (chronos= čas, tropé= obrat), zvýšení srdeční
frekvence= pozitivní chronotropie, snížení= negativní chronotropie
○ síla srdeční kontrakce- její ovlivnění= ionotropie (ís, ínos= vlákno), její zvýšení= pozitivní ionotropie,
její snížení= negativní ionotropie
○ síňokomorový převod- jeho ovlivnění= dromotropie (dromos= běh), zrychlení (zkrácení intervalu mezi
systolou síní a komor)= pozitivní dromotropie, zpomalení= negativní dromotropie
○ vzrušivost myokardu- její ovlivnění= bathmotropie (bathmos= práh), její zvýšení= pozitivní
bathmotropie, snížení= negativní bathmotropie
PARASYMPATIKUS působí obecně na srdeční činnost: SYMPATIKUS působí obecně na srdeční činnost:
● negativně chronotropně (zpomaluje srdeční frekvenci) ● pozitivně chronotropně
● negativně ionotropně (snižuje sílu srdeční kontrakce) ● pozitivně ionotropně
● negativně dromotropně (zpomaluje síňokomorový převod) ● pozitivně dromotropně
● negativně bathmotropně (snižuje vzrušivost myokardu) ● pozitivně bathmotropně
● srdeční kontrakce
○ zatížený sval se může po podráždění aktivně kontrahovat- jeho délka se zkracuje, napětí ve svalu se
nemění= izotonická kontrakce (změna objemu komory za stálého nitrokomorového tlaku)
■ v myokardu představuje zátěž plnící tlak komory
○ izovolumická kontrakce- délka svalu konstantní, sval vyvíjí tenzi
○ při svalové práci- kombinace obou a u srdeční činnosti na sebe oba typy navazují- nejprve roste
nitrokomorový tlak, objem komory zůstává stálý (izovolumická fáze), až po překonání diastolického
tlaku v aortě nebo a. pulmonalis (v případě kosterního svalu hmotnosti břemene)- izotonická fáze
○ myokard překonává při své kontrakci dvě různé zátěže:
■ afterload (dotížení)= zátěž, kterou musí komorový myokard překonat při izovolumické
kontrakci, aby mohl přejít do kontrakce izotonické= odpor, proti kterému musí srdce
pumpovat krev
● = tlak, při kterém se otevírají semilunární chlopně
● pro levou komoru- tlak v aortě
■ preload (předtížení)= napětí komor v důsledku plnění- určuje počáteční délku relaxovaného
svalu
● ovlivněn poddajností myokardu
● odpovídá mu end-diastolický objem
● ke zvýšení tepového objemu může docházet dvěma způsoby:
○ a) zvýšením kontraktility (síly kontrakce)- tato regulace není závislá na klidové délce vlákna=
homeometrická regulace srdeční kontrakce= schopnost myokardu zvýšit kontraktilitu a tepový
objem, když dojde ke zvýšení dotížení
○ b) zvýšením preloadu- prodloužení výchozí délky myokardiální sarkomery- zvýšení počtu interakcí
mezi aktinem a myosinem= Frank-Starlingův mechanismus-
heterometrická regulace
● kontraktilita= schopnost buněk myokardu vyvíjet sílu za určité délky svalové
buňky
○ přímo souvisí s intracelulární koncentrací Ca2+- závisí na uvolnění
množství Ca2+ ze SER během spřažení excitace a kontrakce
○ množství Ca2+ uvolněného ze SER závisí na: velikosti influxu Ca2+
během fáze plateau a množství Ca2+ předtím skladovaného v SER (čím vyšší oba faktory, tím vyšší
ICF koncentrace Ca2+ a vyšší kontraktilita)
○ efekt ANS na kontraktilitu
■ sympatikus- pozitivní ionotropní efekt- vyšší napěťové maximum, zvýšená míra vyvíjení
napětí a rychlejší relaxace- kontrakce je kratší= více času pro plnění
● aktivace β1 receptorů= spřažené přes s GS proteiny- aktivace adenylátcyklázy-
produkce cAMP- aktivace proteinkinázy A- fosforylace proteinů- zvýšená
kontraktilita
● koordinované působení fosforylovaných proteinů vede ke zvýšení intracelulární
koncentrace Ca2+
○ 1) fosforylace Ca2+ kanálů v sarkolemě (influx Ca2+ během fáze plateau)-
zvýšený influx Ca2+ během plateau- více Ca2+ uvolněného ze SER
○ 2) fosforylace fosfolambanu- reguluje Ca2+ ATPázu- zvýšený uptake a
skladování Ca2+ sarkoplazmatickým retikulem- rychlejší relaxace + vyšší
množství skladovaného Ca2+ v SER pro další uvolnění
■ parasympatikus- negativní inotropní efekt na síně
● muskarinní receptory= spřažené s Gi proteiny (GK)
● ACh snižuje influx Ca2+ během plateau + zvyšuje IK-ACh= eflux K+- zkracuje trvání AP a
nepřímo snižuje influx Ca2+ (zkrácení fáze plateau)
○ efekt srdeční frekvence na kontraktilitu- zvýšení srdeční frekvence vede ke zvýšení kontraktility
■ zvýšení srdeční frekvence- více AP za časovou jednotku- zvýšení celkového množství Ca2+
vstupujícího do buňky během fáze plateau + pokud je zvýšení srdeční frekvence způsobeno
sympatikem/katecholaminy- ještě vyšší influx Ca2+
■ vyšší influx Ca2+- SER akumuluje více Ca2+ pro následné uvolnění + pokud je zvýšení srdeční
frekvence způsobeno sympatikem- fosforylace fosfolambanu- navíc zvyšuje uptake Ca2+
pomocí SERCA
■ Bowditchův efekt (schodišťový fenomén)- při zdvojnásobení srdeční frekvence- postupné
zvýšení tenze vyvinuté na každý tep až do zvýšení na maximální hodnotu- více AP za
jednotku času- více Ca2+ vstupujícího do buňky během plateau, více Ca2+ akumulovaného v
SER
● první tep po zvýšení srdeční frekvence- žádné zvýšení tenze- ještě nedošlo k
akumulaci Ca2+
● s každým tepem- vyšší množství uskladněného Ca2+ v SER- až do dosažení
maximálního množství, které může být skladováno
■ postextrasystolická potenciace- při extrasystole je napětí vyvinuté na další tep vyšší než
normálně, přestože napětí vyvinuté při extrasystole= nižší než normálně
● během extrasystoly vstupuje “extra” Ca2+ do buňky- akumulace v SER
zvýšením preloadu
● tepový objem (SV- stroke volume)= objem krve vyvrhnutý srdcem při každém stahu (cca 70 ml/stah)
■ = rozdíl mezi objemem krve v komoře před ejekcí (end-diastolický objem) a objemem, který
zůstává v komoře po ejekci (end-systolický objem)
● ejekční frakce= jaký podíl krve (z celkového objemu krve přítomného v komoře na začátku systoly) je
vypuzen při kontrakci komory do krevního oběhu= spolehlivý ukazatel komorové kontraktility (při zvýšení-
zvýšení kontraktility, při snížení- snížení kontraktility)= cca 0,55 (55%)
𝑡𝑒𝑝𝑜𝑣ý 𝑜𝑏𝑗𝑒𝑚
○ 𝐸𝐹 =
𝑒𝑛𝑑−𝑑𝑖𝑎𝑠𝑡𝑜𝑙𝑖𝑐𝑘ý 𝑜𝑏𝑗𝑒𝑚
● srdeční výdej/minutový objem srdeční (CO- cardiac output)= celkový objem krve vyvržený za jednotku
času= cca 5000 ml/min (70 kg muž- SO=70 ml, srdeční frekvence= 72)
○ HR= srdeční frekvence: 60-100 tepů za minutu
○ 𝐶𝑂 = 𝑆𝑉 × 𝐻𝑅
● Frank-Starlingův zákon: objem krve vypuzený komorou
závisí na objemu přítomném v komoře na konci diastoly- ten
závisí na objemu,který se vrátil do srdce (žilní návrat)
○ tepový objem a srdeční výdej= přímo závislé na end-
diastolickém objemu= přímo závislý na žilním
návratu (v klidu: srdeční výdej = žilní návrat)
○ graf ilustrující Frank-Starlingův zákon
■ CO a SV= vyneseny jako funkce end-
diastolického objemu/tlaku v pravé síní
(můžeme zaměnit, protože oba parametry
jsou závislé na žilním návratu)
■ se zvyšujícím se žilním návratem- zvyšování
end-diastolického objemu a díky vztahu
délka-tenze v komorách- zvýšení tepového objemu
■ za fyziologických okolností- téměř lineární vztah mezi tepovým objemem a end-
diastolickým objemem
■ až po dosažení určité hodnoty end-diastolického objemu se křivka začne ohýbat- komora
dosáhne limitu a není schopna držet krok s žilním návratem
■ pozitivní ionotropie (digoxin)- zvýšení CO a SV pro daný end-diastolickým objem= větší část
EDV je vyvrhována- zvýšení ejekční frakce
■ negativní ionotropie- snížení CO a SV pro daný end-diastolický objem- menší část EDV je
vyvrhována- snížení ejekční frakce
● interakce: preload, afterload, ionotropie
○ zvýšený preload
■ zvýšený SV, zvýšený CO
■ SVR není ovlivněn
■ původní cévní tonus způsobí relativní
zvýšení afterloadu
○ zvýšený afterload
■ snížený SV, snížený CO
■ snížený CO nedokáže odčerpat celý žilní návrat
■ zvýšený žilní návrat vede ke zvýšení
preloadu
○ zvýšená ionotropie
■ zvýšený CO + snížený ESV
■ SVR se nemění
■ relativní zvýšení afterloadu
■ zvýšený afterload sníží poddajnost
■ nižší poddajnost sníží preload
● centrální žilní tlak (CVP): charakterizuje krevní tlak v dutých žilách blízko pravé
srdeční síně
○ jeho hodnota podmiňuje plnící tlak pravé srdeční síně/komory (PRELOAD) a tím ovlivňuje srdeční
výdej!!! ….přímá úměra….Frank-Starlingův mechanismus
○ faktory ovlivňující hodnotu CVP:
■ srdeční výdej
■ sympatický tonus
■ respirační aktivita
■ kontrakce kostrových svalů dolních končetin
■ gravitace
○ zvýšení ■ snížení SVR (vazodilatace)
■ hypervolémie
■ vazokonstrikce periferních žil
a přesun krve centrálně
■ horizontální poloha
■ Valsalvův manévr
■ svalová pumpa DK
■ hyperventilace
○ snížení
■ nízký CO
■ hypovolémie
■ vzpřímená poloha
○ ↑ objemu krve (např. transfuze)- ↑ stressed volume- ↑ MSFP- posunutí průsečíku cévní funkční křivky s osou x
doprava- posun celé křivky doprava (není zde žádná změna v TPR)
■ nový klidový stav- ↑ CO a ↑ tlak v pravé síni
○ ↓ objemu krve (např. krvácení)- ↓ stressed volume- ↓ MSFP- posun průsečíku cévní funkční křivky s osou x
doleva- paralelní posun celé křivky
■ nový klidový stav- ↓ CO a ↓ tlak v pravé síni
○ ↓ cévní poddajnosti- krev z unstressed volume do stressed volume- stejný efekt jako zvýšení
objemu krve- posun křivky doprava
○ ↑ cévní poddajnosti- krve ze stressed volume do unstressed volume- stejný efekt jako snížení
objemu krve- posun křivky doleva
○ změny v TPR ovlivňují obě křivky- srdeční funkční křivky kvůli změně afterloadu (arteriální krevní
tlak) a cévní křivky kvůli změně žilního návratu
■ ↑ TPR (konstrikce arteriol)
● (1) zvýšení arteriálního tlaku- držení krve v arteriích- ↑ afterload- ↓ CO- posun srdeční
funkční křivky dolů kvůli zvýšenému afterloadu
● (2) rotace cévní funkční křivky proti směru hodinových ručiček- méně krve se vrací
do srdce při daném tlaku v pravé síni (↓ žilní návrat)
● (3) kombinace obou efektů- nový klidový stav- ↓CO + ↓ žilní návrat
● na obrázku- tlak v pravé síni nezměněn, ALE ↑ TPR- ↓ CO- ↑ tlak v pravé síni (méně krve je
pumpováno ze srdce)- ve skutečnosti tlak v pravé síni může být lehce zvýšený, lehce
snížený nebo nezměněn- záleží na rozsahu ovlivnění obou křivek
■ ↓ TPR (dilatace arteriol)
● (1) ↓ arteriálního tlaku- ↓ afterload- posun srdeční funkční křivky nahoru
● (2) rotace cévní funkční křivky ve směru hodinových ručiček- více krve se vrací do
srdce při daném tlaku v pravé síni (↑ žilní návrat)
● (3) nový klidový stav- ↑CO + ↑ žilní návrat
● tlak v pravé síni může být lehce zvýšený, lehce snížený nebo nezměněn
○ ↓ TPR - ↑CO- ↓ tlak v pravé síni- více krve je pumpováno ze
srdce
○ ↓ TPR - ↑ žilní návrat- ↑ tlak v pravé síni- více krve se vrací do srdce
14. Srdeční cyklus, graf, význam a změny jednotlivých bodů a částí křivky
● srdeční cyklus= období mezi začátkem dvou, po sobě jdoucích srdečních stahů
○ skládá se z:
■ 1. kontrakce komor, označované jako systola
■ 2. relaxace komor, označované jako diastola
○ obě části srdečního cyklu- několik fází, pro které je charakteristická buď výrazná změna tlaku při
konstantním objemu nebo změna objemu při minimální změně tlaku
○ fáze systoly: izovolumická kontrakce, rychlá a pomalá ejekce
○ fáze diastoly: izovolumická relaxace, rychlé plnění komor, pomalé plnění komor, systola síní
○ rychlé a pomalé plnění komor + systola síní= plnící fáze
○ trvání jednoho srdečního cyklu= nepřímo úměrné srdeční frekvenci- se stoupající frekvencí se
délka cyklu zkracuje, s klesající frekvencí se naopak prodlužuje
■ při frekvenci 75 úderů/min trvá jeden cyklus 0,8 s
○ za klidových podmínek zaujímá systola 1/3 a diastola 2/3 délky srdečního cyklu
■ při stoupající frekvenci se zkracuje zejména trvání diastoly, ale délka systoly se příliš nemění
● fáze srdečního cyklu
○ 1) kontrakce síní (systola síní)
■ tlakově objemové změny v srdci
● kontrakce levé síně- zvýšení tlaku v levé síni
● mitrální chlopeň= otevřena- levá komora se dále plní krví-
další zvýšení komorového objemu (aktivní ejekce krve z levé
síně do levé komory)- výchylka na křivce tlaku levé komory
odpovídá tomuto objemu ze systoly síní
● ze síní je do komor vypuzeno asi 20-30% z celkového plnícího
objemu, ale komorová svalovina je v této fázi relaxována= nedochází k významnému
vzestupu komorového tlaku, i když se komory plní krví
● hodnota tlaku krve v obou komorách je blízká nule
● na konci systoly síní je v každé komoře přibližně 130 ml krve= enddiastolický objem
● význam této fáze zejména při zvyšování srdeční frekvence, kdy se významně zkracuje
trvání diastoly a tím i časový prostor pro plnění komor
■ žilní puls
● kontrakce svaloviny síní- zvýšení tlaku v obou síních- vznik pozitivní vlny a
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách systémového a plicního oběhu mírně klesá, na konci této fáze je roven
hodnotě diastolického tlaku
■ elektrokardiogram
● na začátku se dokončuje depolarizace obou síní a na EKG lze registrovat konec vlny
P- během systoly síní je svalovina obou síní kompletně depolarizována a elektrický
vzruch přechází na AV uzel-vzniká izoelektrická linie – segment PR
○ 2) isovolumická kontrakce
■ srdce
● elektrický vzruch se šíří komorovou svalovinou a zahajuje její
kontrakci
● díky kontrakci dochází k vzestupu tlaku uvnitř obou komor,
který převýší tlak v síních- vzniklý tlakový gradient způsobí
krátkodobé obrácení toku krve z komor do síní, což způsobí
uzavření cípatých chlopní (mitrální a trikuspidální)
● poloměsíčité chlopně jsou v této fázi uzavřeny, protože komorový tlak je nižší než
tlak ve velkých tepnách
■ tlakově objemové změny v srdci
● krev je nestlačitelná a všechny chlopně jsou uzavřeny- tlak uvnitř komor strmě
stoupá, aniž by se měnil objem krve v komorách= izovolumická
● objem krve je roven enddiastolickému objemu (cca 130 ml)
■ žilní puls
● strmý vzestup tlaku v komorách- vyklenutí atrioventrikulárních chlopní směrem do
síní- vzastup tlaku krve v síních- pozitivní vlna c
● částečně se na vzniku vlny c podílí i zpětný tok krve z komor do síní těsně před
uzavřením cípatých chlopní
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách se nemění a je roven hodnotě diastolického tlaku (přibližně 80 mmHg
ve velkém oběhu a 8 mmHg v malém oběhu)
■ elektrokardiogram
● před zahájením izovolumické kontrakce se vzruchová aktivita rozšiřuje z AV uzlu
pomocí Hisova svazku a Purkyňových vláken na svalovinu komor
● postupné šíření depolarizace na komorové septum a poté na volné stěny obou
komor se zobrazuje na EKG jako QRS komplex
● po srdečních síních se ve stejném okamžiku šíří repolarizace, kterou však na EKG
nelze identifikovat, neboť je překryta QRS komplexem
■ srdeční ozvy
● na fonokardiogramu se objevuje I. srdeční ozva- způsobena vibracemi cípatých
chlopní, krve a přilehlé srdeční svaloviny, které vznikají v důsledku prudkého
uzavření cípatých chlopní
○ 3) rychlá ejekce= izotonická kontrakce- napětí ve stěně LK se nemění, snižuje
se její objem
■ srdce
● jakmile stoupající tlak v levé komoře převýší tlak v aortě a
stoupající tlak v pravé komoře převýší tlak v a.pulmonalis,
dojde k otevření poloměsíčitých chlopní
● komorová svalovina se dále kontrahuje a krev je vypuzována z
levé komory do aorty a z pravé komory do a.pulmonalis
● cípaté chlopně jsou uzavřeny, neboť tlak v síních je nižší než tlak v komorách
■ tlakově objemové změny v srdci
● maximální komorový tlak na vrcholu ejekční fáze je v levé komoře asi 120 mmHg a v
pravé komoře asi 25 mmHg (= systolický tlak)
● prudký vzestup komorového tlaku- krev je do cév vypuzována rychleji- rychlá ejekce
● většina tepového objemu= vypuzena během rychlé ejekce- výrazný pokles
komorového objemu
● začíná plnění síní- tlak v levé síní pomalu roste (krev se vrací z do levého srdce z
pulmonální cirkulace- tato krev bude vypuzena během následujícího cyklu)
■ žilní návrat
● na začátku: při kontrakci komor dochází k posunu síňokomorového rozhraní
směrem k srdečnímu apexu- zvětšení objemu srdečních síní a k následnému poklesu
intraatriálního tlaku, který se na flebogramu projeví negativní vlnou x - výše
zmíněný pokles tlaku v síních urychluje žilní návrat
■ tlakové změny v tepnách
● díky rychlému vypuzení krve z komor stoupá tlak ve velkých tepnách- nejvyšší
hodnoty na konci rychlé ejekční fáze= systolický tlak- u zdravého člověka- 120
mmHg ve velkých tepnách systémového oběhu a 25 mmHg v plicnici
■ elektrokardiogram
● svalovina komor= kompletně depolarizována a na elektrokardiogramu je přítomen
segment ST- konec kontrakce komor
○ 4) pomalá ejekce
■ tlakově objemové změny v srdci
● tlak krve v obou komorách začíná klesat- komory se již
nekontrahují
● snižuje se tlakový gradient mezi srdečními komorami a velkými
cévami- krev je vypuzována pomaleji- proto pomalá ejekce
● tlak v levé síni nadále vzrůstá se návratem krve do levého srdce z
plic
■ tlakové změny v tepnách
● tlak krve v tepnách malého i velkého oběhu postupně klesá
■ elektrokardiogram
● začíná se repolarizovat svalovina komor, což vede ke vzniku vlny T
○ za klidových podmínek je během ejekční fáze (rychlá + pomalá ejekce) z každé komory vypuzeno asi
70 ml krve= systolický objem, na konci ejekce zůstává v každé komoře asi 60 ml
krve= endsystolický objem
○ 5) izovolumická relaxace
■ srdce
● během pomalé ejekce dochází k poklesu tlaku krve v obou
komorách- díky setrvačnosti toku krve teče krev z komor do cév
krátkou dobu i poté, co tlak v cévách převýší tlak v komorách
● po překonání setrvačnosti toku krve dojde k uzavření
poloměsíčitých chlopní na základě tlakového gradientu (tlak krve ve velkých cévách
je vyšší než tlak krve v srdečních komorách)- zahájení izovolumické relaxace
● cípaté chlopně zůstávají v uzavřeném stavu- tlak krve v síních je nižší než tlak v
komorách
■ tlakově objemové změny v srdci
● všechny chlopně= uzavřeny- objem krve v komorách se nemění
● objem krve v každé komoře je roven endsystolickému objemu (asi 60 ml krve)
● relaxace komorové svaloviny vede k rapidnímu poklesu tlaku uvnitř komor, který se
na konci izovolumické relaxace v obou komorách blíží k nule
■ žilní puls
● do obou síní kontinuálně přitéká žilní krev hromadící se před uzavřenými cípatými
chlopněmi- stoupá intraatriální tlak, což se projeví vznikem pozitivní vlny v
■ tlakové změny v tepnách
● pokles krevního tlaku v tepnách malého i velkého oběhu je přerušen krátkodobým
zakmitnutím (pokles následovaný vzestupem tlaku)= dikrotický zářez a je způsoben
uzavřením poloměsíčitých chlopní
■ elektrokardiogram
● probíhá dokončení repolarizace komor a EKG záznam se přibližuje izoelektrické linii
■ srdeční ozvy
● II. srdeční ozva= způsobena vibracemi krve, poloměsíčitých chlopní, přiléhající
komorové svaloviny a cév vznikajících v důsledku uzavření poloměsíčitých chlopní
● nádech oddaluje uzavření pulmonální chlopně a způsobuje rozštěpení 2. srdečné
ozvy- během nádechu se pulmonální chlopeň uzavírá až po aortální chlopni- pokles
nitrohrudního tlaku- zvýšení žilního návratu do pravé částu srdce- zvýšení end-
diastolického objemu pravé komory- zvýšení tepového objemu pravého srdce-
prodloužení ejekční fáze pravé komory- zpoždění uzavření pulmonální chlopně
○ 6) rychlé plnění
■ srdce
● jakmile snižující se nitrokomorový tlak klesne pod hodnotu
tlaku v síních, otevřou se cípaté chlopně a komory se začnou
plnit krví
● poloměsíčité chlopně= uzavřeny
■ tlakově objemové změny v srdci
● komory se rychle plní krví, která se kumulovala v síních před
otevřením cípatých chlopní
● do komor přitéká hlavní podíl krve z celkového plnícího objemu
● přestože se rychle zvyšuje objem krve v obou komorách, nitrokomorový tlak se díky
relaxované komorové svalovině příliš nemění a je blízký nule (= diastolický tlak)
■ žilní puls
● tok krve ze síní do komor vede k poklesu tlaku v síních- negativní vlna y
■ tlakové změny v tepnách
● po uzavření poloměsíčitých chlopní- pokles tlaku krve ve velkých tepnách klesá
● díky „pružníkovému efektu“ elastických cév neklesá tlak v tepnách během diastoly na
nulovou hodnotu jako je tomu v srdečních komorách
● nejnižší hodnota krevního tlaku během srdečního cyklu (= diastolický tlak) má
hodnotu asi 80 mmHg v tepnách velkého oběhu a 8 mmHg v tepnách malého oběhu
■ elektrokardiogram
● po síních ani po komorách se nešíří žádná elektrická aktivita a na EKG je přítomna
izoelektrická linie
■ srdeční ozvy
● u některých jedinců může rychlý vtok krve do komor způsobit zvukový fenomén
označovaný jako III. ozva srdeční (= normální u dětí, u dospělých středního a vyššího
věku může být známkou overloadu- u městnavé srdeční slabosti/pokročilé
regurgitace mitrální nebo trikuspidální chlopně)
○ 7) pomalé plnění= diastáza (nejdelší fáze srdečního cyklu)
■ srdce
● cípaté chlopně zůstávají otevřeny, poloměsíčité chlopně jsou v
uzavřeném stavu
■ tlakově objemové změny v srdci
● do komor přitéká menší objem krve (ve srovnání s rychlou
plnící fází)= krev, která žílami přitéká do síní a kontinuálně
protéká síněmi do komor- objem již nestoupá tak prudce
● tlak krve v obou komorách je blízký nule
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách systémového a plicního oběhu mírně klesá a přibližuje se k hodnotě
diastolického tlaku
■ elektrokardiogram
● na konci této fáze vychází ze sinoatriálního uzlu vzruchová aktivita, která se šíří po
stěně obou síní a na EKG se objevuje počátek vlny P (depolarizace síní)
■ změny srdeční frekvence ovlivňují délku diastázy- např. zvýšení srdeční frekvence ji
komory
15/ Minutový výdej srdeční
Výpočet, Fickův princip, diluční metoda, echokardiografický odhad, jeho nastavení, faktory, které ho ovlivňují, vliv změn fre kvence srdeční
na trvání systoly a diastoly, význam pro práci srdce a spotřebu kyslíku
Zdroje: Guyton 245, Trojan 214, Costanzo 146
○ Pokud srdce není schopné zvýšit dostatečně CO, podle potřeb orgánů = srdeční
selhání!
● vliv změny frekvence srdeční na trvání systoly a diastoly:
○ při maximální zátěži srdeční frekvence stoupne až na 180-220 tepů/min
○ při zvýšení srdeční frekvence se také mění poměr mezi trváním systoly a diastoly.
Systola se se stoupající srdeční frekvencí zkracuje jen málo, zatímco diastola se
zkracuje podstatně více
○ proto také, když se srdeční frekvence dostane nad kritickou hodnotu (tzv.kritická
frekvence), začne váznout diastolické plnění komor a s dalším zvýšením srdeční
frekvence už minutový výdej neroste
○ zvyšováním frekvence dochází ke zkracování doby plnění srdce krví (diastoly). Od
určité frekvence další zvýšení HR způsobí snížení CO!
● měření:
○ minutový výdej je důležitým ukazatelem čerpací práce srdce
○ Fickův princip:
■ aplikace zákonu zachování hmoty
■ množství látky zachycené za časovou
jednotku orgánem (nebo celým
organismem) se rovná součinu tepenné
koncentrace této látky, zmenšené o žilní
koncentraci (arteriovenózní rozdíl), a
krevního průtoku
■ srdeční výdej = spotřeba kyslíku/ A-V
rozdíl
■ dle obr.: Každou minutu se z plic do
krve absorbuje 200 ml kyslíku. Každý
litr krve procházející plícemi se obohatí
o 40 ml kyslíku. Průtok tedy musí být 5 l
krve/min.
○ Diluční metody:
■ vstříkne se do periferní žíly známé množství barviva, nebo častěji
radionuklidu. Koncentrace indikátoru se pak sleduje v sérii vzorků tepenné
krve.
■ srdeční výdej se rovná množství vstříknutého indikátoru dělenému jeho
průměrnou koncentrací v tepenné krvi během jediného oběhu
○ Echokardiografické vyšetření
■ echokardiografie = neinvazivní diagnostická metoda, která umožňuje určit
polohu a pohyb srdečních struktur pomocí pulzních ultrazvukových vln
odražených od akustických rozhraní
■ ultrazvukové vlny vysílá sonda umístěná na hrudníku nebo v jícnu, tyto vlny
se po odrazu z různých srdečních struktur opět toutéž sondou zachycují
■ vlny se odrážejí z míst, kde se mění akustická impedance, zobrazují se v čase
na osciloskopu a poskytují tak obraz o pohybu komorových stěn, septa a
chlopní během srdečního cyklu. Kombinuje-li se tato metoda s
dopplerovskou technikou, umožňuje změřit rychlost a objem průtoku krve
chlopněmi
■ stroke volume je vypočten z rychlosti toku krve proudícího do aorty a průřezu
■ srdeční výdej je pak spočten ze stroke volume a tepové frekvence
■ echokardiografie má mimořádný klinický význam, zejména při hodnocení a
plánování terapie u pacientů s chlopňovými vadami
● Reynoldsovo číslo = vyjadřuje mez, nad kterou když se proudění zrychlí, stane se
turbulentním (asi 1000)
● Průtok (Q) můžeme vypočítat z lineární rychlosti proudění krve (v) a plochy A příčného
průřezu cévy
● Vzájemný vztah velikosti průtoku krve, tlakového gradientu a periferního odporu řečiště
lze vyjádřit rovnicí analogickou Ohmovu zákonu
● Z uvedeného vztahu vyplývá, že při vasodilataci, kdy je odpor snížený, je průtok krve
vyšší a při vasokonstrikci nižší
● Průtok krve je úměrný rozdílu tlaků, nepřímo úměrný viskozitě a délce cévy
● Průtok krve je výrazně závislý na poloměru cévy, je úměrný čtvrté mocnině poloměru
-> tedy i malá změna průsvitu cévy způsobí velkou změnu průtoku
● Změny poloměru cév jsou rozhodujícím mechanismem regulace jak průtoku
krve, tak periferního odporu a tedy i tlaku krve
Metody měření průtoku krve
● Elektromagnetický průtokoměr:
○ založen na principu, že ve vodiči, který se pohybuje v magnetickém poli, je
indukováno napětí, které je úměrné rychlosti pohybu
○ protože krev je vodič, magnet je umístěn kolem cévy a napětí, které je úměrné
velikosti průtoku, se měří elektrodou, umístěnou na povrchu cévy
● Dopplerovým průtokoměrem:
○ Ultrazvukové vlny jsou vysílány do cévy diagonálně z jednoho krystalu a vlny,
odražené od červených a bílých krvinek, jsou vychytávány druhým krystalem,
umístěným ve směru proudu. Frekvence odražených vln je úměrná rychlosti
průtoku směrem ke druhému krystalu (Dopplerův efekt).
● Nepřímé metody měření
○ zahrnují aplikaci Fickova principu a indikátorové
diluční techniky (např. určení průtoku krve
ledvinami změřením clearance paraaminohipurové
kyseliny)
○ množství údajů o průtoku krve dolními
končetinami bylo získáno pomocí pletyzmografie
- například předloktí je uzavřeno do vodotěsné
komory (pletyzmograf); změny objemu předloktí,
odrážející změny v množství krve a mezibuněčné
tekutiny, vytlačují vodu a tato změna se měří na
zapisovači objemu. Je-li venózní drenáž předloktí
uzavřena, je rychlost vzestupu objemu funkcí
průtoku arteriální krve (venózní okluzní
pletyzmografie)
Arteriální tlak
● Krevní tlak je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy,
kterou protéká
● Je vytvářen působením srdce jako krevní pumpy a
souvisí se stavbou a funkcemi krevního oběhu
● Tlak v aortě, v brachiálních cévách a jiných velkých
arteriích stoupá v průběhu každého srdečního cyklu
až k vrcholové hodnotě (systolický tlak) kolem 120
mm Hg a klesá na nejnižší hodnotu (diastolický tlak)
kolem 70 mm Hg.
● Arteriální tlak obsahuje pulzace : odrážejí pulzující
aktivitu srdce: vypuzování krve během systoly, relaxaci během diastoly...Každý cyklus
pulzace v tepnách se shoduje s jedním srdečním cyklem
● Krevní tlak se zapisuje jako systolický tlak na diastolický tlak, např. 120/70 mm Hg
● Tlaková amplituda (pulzový tlak) = rozdíl mezi systolickým a diastolickým tlakem
○ normálně zhruba 50 mm Hg
○ dána hlavně velikostí tepového objemu a poddajností stěny velkých tepen (C=V/P)
● Střední tlak = průměrný tlak po dobu srdečního cyklu.
○ Protože systola je kratší než diastola, je střední tlak lehce nižší než poloviční hodnota
mezi systolickým a diastolickým tlakem, přibližně se rovná diastolickému tlaku plus
jedné třetině tlaku systolického
○ SATK= ⅓ STK + ⅔ DTK
○ Ve vzestupné aortě je jeho hodnota přibližně 90 mm Hg
○ Blíží se tím více diastolickému tlaku, čím dále od srdce tlak měříme
● Tlak klesá velmi málo ve velkých a středně velkých cévách, protože jejich odpor, kladený
krevnímu proudu je malý, ale rychle klesá v malých arteriích a arteriolách, které jsou
místem největšího odporu, proti kterému srdce pumpuje. Střední tlak na konci arteriol je 30–
38 mm Hg. Také tlaková amplituda se rychle snižuje až k hodnotě 5 mm Hg na konci arteriol
● Černá křivka udává střední tlak, který je nejvyšší v aortě a velkých tepnách a postupně
klesá, jak krev proudí z tepen do arteriol přes kapiláry do žil a zpět do srdce
● střední tlak v aortě je velmi vysoký ( průměrně 100 mm Hg) a to kvůli dvěma faktorům
○ Z levé komory do aorty je čerpán velký objem krve = srdeční výdej
○ arteriální stěna má nízkou poddajnost (daný objem krve způsobuje vyšší tlak, když
je poddajnost nízká)
● Ve velkých arteriích zůstává stále vysoký (nízká poddajnost)
● Počínaje malými tepnami se tlak snižuje, k nejvýraznějšímu poklesu dochází u arteriol - na
konci arteriol je průměrný tlak asi 30 mmHg, k tomuto dramatickému poklesu dochází proto,
že arterioly mají vysoký odpor proti proudu krve (kvůli velké rezistenci musí být velké ΔP)
○ arterioly jsou nazývány rezistenční cévy, představují 50% celkového periferního
odporu, mají vysoký podíl hladké svaloviny -> změna průsvitu -> změna odporu
● Když krev dosáhne žil tlak se ještě sníží jejich stěna je totiž vzhledem k tenké svalové vrstvě
snadno roztažitelná (vysoká poddajnost) a žíly tak mohou držet objem krve při nízkém
tlaku
● Tlak ve vena cava je jen 4 mm Hg a v pravé síni 0 - 2 mm Hg
Faktory určující hodnotu tlaku
1. Vliv gravitace
● Vlivem gravitace jsou tlaky ve všech cévách pod úrovní
srdce zvýšeny, nad ní naopak sníženy.
● Velikost vlivu gravitace – součin hustoty krve,
gravitačního zrychlení (980 cm/s/s) a svislé vzdálenosti
nad srdcem či pod ním – je 0,77 mm Hg/cm při normální
hustotě krve.
● Příklad: U dospělého stojícího člověka při středním
arteriálním tlaku na úrovni srdce 100 mm Hg je střední
tlak:
○ ve velké artérii hlavy (50 cm nad srdcem) je 62
mm Hg
■ 100 – [0,77 · 50] = 62
■ céva nad úrovní srdce - tlak snížen
○ ve velké arterii nohy (105 cm pod srdcem) je 180 mm Hg
■ 100 + [0,77 · 105] = 180
■ céva pod úrovní srdce - tlak zvýšen
2. Srdeční výdej + faktory, které ho ovlivňují
○ Srdeční výdej = množství vypuzené krve ze srdce za jednu minutu. Je dán tepovou
frekvencí a objemem vypuzené krve během systoly (cca 70ml)
○ vzestup srdečního výdeje zvýší systolický krevní tlak
○ např. emoce srdeční výdej zvyšují, takže je potom vyšší tlak - vzhledem k nervozitě
má zhruba 20 % hypertoniků vyšší tlak v ordinaci než doma (»hypertenze z bílého
pláště«)
3. Periferní rezistence + faktory, které ji ovlivňují
○ určen třemi faktory: viskozita, čtvrtá mocnina průměru cévy, délka cév
○ vzestup periferní rezistence zvýší tlak diastolický
○ např. při obezitě, kdy je zvýšený periferní odpor je zvýšený TK
4. Pohlaví
○ u žen (○) je tlak nižší než u mužů (●)
5. Věk
○ jak systolický, tak diastolický tlak s věkem stoupá (kojenci mají systolický tlak okolo
100 mm Hg)
○ důležitou příčinou zvýšení systolického tlaku je pokles roztažnosti arterií,
způsobený stoupající rigiditou jejich stěn = pokles poddajnosti tepen
○ při stejném srdečním výdeji je systolický tlak vyšší u starších než u mladších jedinců:
vzestup objemu arteriálního systému během systoly je totiž menší, projít však
musí stejné množství krve
6. Denní doba
○ v noci jsou hodnoty tlaku nižší
7. Zevní teplo/chlad
○ u zevního tepla dochází k vazodilataci cév, ke snížení periferního odporu a tím ke
snížení TK, u chladu je účinek opačný
8. Množství cirkulující krve - krvácení
○ snížení objemu krve -> snížení TK
● chemoreceptory
a) periferní - pO2
● bifurkace karotid, oblouk aorty
● citlivé zejména na pokles pO2 (odpověď na pokles pO2 větší, když je zvýšené
pCO2 a snížené pH)
● snížení pO2 -> aferentní nervy aktivují sympatická vazokonstrikční centra ->
vazokontrikce, pokles PO2 dále vede ke zvýšení ventilace
b) centrální - pCO2 a pH
● prodloužená mícha
● zvýšení pCO2 a pokles pH (např. při ischemii mozku - snížený průtok krve ) -
> chemoreceptory přímo aktivují sympatikus -> vazokonstrikce -> zvýšení
TPR a Pa
● vazokonstrikce - vyšší periferní odpor - vyšší TK
● úzce spjato s udržováním stálého objemu tělesných tekutin (homeostáza) - určena rovnováhou
mezi příjmem a výdejem tekutiny
○ řízeno nervově, hormonálně, ledvinami (- ledvinový systém dlouhodobé regulace
arteriálního tlaku a dlouhodobé bilance tělních tekutin)
Role ledvin
● pokud se zvětší objem krve a nezmění kapacita cév → zvýší se
arteriální tlak → rostoucí tlak způsobuje, že ledviny vylučují
přebytečný objem a vracejí tak tlak zpět k normálnímu stavu
○ Tlaková diuréza - zvýšení tlaku jen o několik mm Hg
zdvojnásobí výdej vody (tím i moči) ledvinami; grafickým
vyjádřením je křivka tlakové diurézy neboli renální funkční
křivka
■ tlak 50 mmHg → výdej moči téměř 0
■ tlak 100 mmHg → normální výdej moči
■ tlak 200 mmHg → 6x vyšší výdej moči!
○ Tlaková natriuréza - zvýšení tlaku jen o několik mm Hg zdvojnásobí výdej soli
ledvinami
● příjem vody a soli se musí rovnat výdeji = rovnovážný
bod
○ TK v rovnovážném bodu = 100 mm Hg
○ TK se zvětší nad rovnovážný bod (např. na 150
mmHg) -> výdej soli a vody ledvinami (3x)
větší než příjem -> tělo ztrácí tekutiny -> TK se
sníží -> dosáhne opět rovnovážného bodu
○ TK se zmenší -> příjem větší než-li výdej -> objem tekutin v těle se zvýší -> TK se
zvětšuje, aby opět dosáhl rovnovážného bodu
● Změna ,,dlouhodobého" středního arteriálního tlaku dvěma
mechanismy:
1. změna příjmu vody a soli [B]
○ obrázek - příjem zvýšen 4x → rovnovážný bod
posunut k tlaku 160 mmHg
○ chronická hypertenze - dlouhodobá pozitivní
bilance iontů sodíku a tekutin z jejich trvalého
nadměrného přívodu, kdy rychlost přírůstku
objemu solí a tekutin bude přesahovat rychlost
jejich výdeje
○ obecně malý význam (ale někteří lidé jsou ,,salt
sensitive" např. v důsledku hypertenze, diabetu,
dlouhodobého zvýšeného příjmu soli, onemocnění
ledvin; potom i malé zvýšení příjmu soli způsobí
znatelné zvýšení TK, v těchto případech
○ je vyžadováno větší zvýšení tlaku proto,
aby byl dostatečně zvýšen renální výdej a
byla tak zachována rovnováha příjem-
výdej)
2. stupeň posunu tlaku křivky renálního výdeje pro
vodu a sůl [A]
○ posun křivky v důsledku abnormalit ledvin
○ ustanovení nového rovnovážného bodu,
kde se dvě křivky (příjmu a výdeje)
protínají
○ obrázek - v důsledku abnormalit ledvin
posun křivky o 50 mmHg doprava k
vyšším hodnotám tlaku → do několika dnů
zvýšení arteriálního tlaku
● Chronické změny TK (dny, měsíce) mají daleko větší efekt na renální výdej vody a soli než
náhlé změny TK
1. přímý hemodynamický efekt na exkreci ledvinami
2. (ale navíc) nepřímý efekt (role nervového s. a hormonů) - např. při zvýšení TK -
snížení aktivity sympatiku, angiotenzinu II, aldosteronu (snižují exkreci)
● Vzorec:
● Zvýšení objemu tělesných tekutin → zvýšení TK ( zvýšením CO, TPR) -> zvýšení diurézy ->
snížení objemu tělesných tekutin
Sympatikus
● I když nejhustěji jsou inervovány arterioly a ostatní odporové cévy, mají všechny cévy s
výjimkou kapilár hladkou svalovinu a vedou do nich motorická nervová vlákna ze
sympatické části autonomního nervového systému
Vazomotorické centrum
● v RF prodloužené míchy a mostu
● přenáší parasympatické impulsy skrze n.vagus do srdce a
sympatické impulsy skrze míchu a periferní sympatické
nervy do prakticky všech tepen, arteriol a žil těla
● vazokonstrikční oblast
● vazodilatační oblast - inhibuje vazokonstrikční oblast - to
potom vede k vazodilataci
● senzorická oblast - senzorické signály z cirkulace cestou
n.IX a n.X, kontrola aktivity vasokonstrikčního a
vazodilatační oblasti, reflexivní kontrola mnoha funkcí
cirkulace, např. baroreceptorový reflex, který kontroluje
krevní tlak
Lokální regulaCE
Autoregulace
= schopnost tkání regulovat krevní průtok (navzdory měnícímu se arteriálnímu tlaku)
● většina cévních řečišť má vlastní schopnost vyrovnávat mírné změny tlaku změnami
cévního odporu, takže průtok krve zůstává relativně konstantní
● tato schopnost je dobře vyvinuta v ledvinách, ale byla pozorována také v mezenteriu,
kosterním svalu, mozku, játrech a v myokardu
Aktivní hyperémie
● průtok krve orgánem je úměrný jeho metabolické aktivitě
● např. když se metabolická aktivita kosterního svalu zvýší (cvičení), i tok krve do svalu se
musí úměrně tomu zvýšit, jelikož sval má vyšší metabolické nároky
Reaktivní hyperémie
● zvýšení průtoku krve v odpovědi na předchozí období sníženého průtoku (např. v reakci na
okluzi (uzávěr) arterie)
● zvýšený průtok krve za účelem napravení kyslíkového dluhu
Mechanismy
● Myogenní teorie autoregulace
○ tyká se autoregulace, nevysvětluje hyperémii
○ dána kontraktilní odpovědí hladké svaloviny na napětí -> když je hladká svalovina
cév natažena -> kontrahuje se
○ stoupá-li tlak, krevní cévy se roztahují a vlákna cévní hladké svaloviny, která cévu
obklopují, se kontrahují -> zvýšení rezistence - průtok je tak udržován
konstantní i přes změnu tlaku
○ za předpokladu, že sval odpovídá na napětí v cévní stěně, mohla by tato teorie
vysvětlit větší stupeň kontrakce při vyšších tlacích. Napětí ve stěně je totiž přímo
úměrné tlaku, který působí rozšíření cévy, násobenému poloměrem cévy (Laplaceův
zákon), a udržování příslušného napětí při vzestupu tlaku by proto vyžadovalo
zmenšení poloměru
○ Koronární cirkulace:
■ Zvýšená kontraktilita myokardu -> vyšší spotřeba O2 -> lokální hypoxie ->
vazodilatace koronárních arteriol -> zvýšení průtoku krve (více O2)
■ = příklad aktivní hyperémie
○ Cerebrální cirkulace
■ Vazodilataci arteriol způsobuje zvýšený pCO2 -> zvyšený průtok krve
pomáhá odstranit CO2
○ Pulmonální cirkulace:
■ vazoaktivní látka je O2 -> hypoxie vede narozdíl od koronární cirkulace k
vazokonstrikci
○ Kosterní sval
■ Při cvičení se zvyšuje metabolická aktivita kosterního svalu a dochází k
produkci vazodilatačních látek - např. laktát, K+, adenosin-> vazodilatace
arteriol kosterního svalu -> zvýšení průtoku krve -> více O2
21/Koronární průtok krve
● Onemocnění
○ Přibližně jedna třetina všech úmrtí v průmyslových zemích západního světa je
důsledkem onemocnění koronárních tepen.
○ Ischemická choroba srdeční
■ Je nejčastější příčinou úmrtí v západní kultuře
■ Je způsobena nedostatečným koronárním průtokem
■ Dochází k ateroskleróze, která omezuje koronární průtok. V arteriích dochází
k ukládání lipidů, usazují se zde
vápenaté soli a krevní destičky, a to
celé je ještě zpevněné fibrinovými
vlákny = tvoří se tak ateromový plát,
který brání průtoku krve
■ Důsledek ICHS je infarkt myokardu,
při kterém dochází k odumření části
srdečního svalu kvůli uzávěru nebo
výrazném zúžení věnčitých tepen.
■ Dalším důsledkem je angina pectoris,
projevuje se bolestí na hrudi při zátěži. Tím se liší od infarktu, kde na bolest
nemá vliv zvýšená tělesná námaha. Vzniká kvůli nedostatečnému zásobení
srdce kyslíkem.
■ Léčba:
A) při léčbě je důležité zabránit koagulačním procesům (aby
nedocházelo k shlukování krevních destiček), pak dále rozpustit
sraženiny - trombolytická léčba - používají se různé léky jako nitráty,
které způsobují vazodilataci nebo B-blokátory nebo blokátory
kalciového kanálu
B) další možností je angioplastika cévy
- kdy dochází k mechanickému
zprůchodnění zúženého místa, zavede
se katetr s balónkem, ten se ve
zúženém místě nafoukne a roztáhne
cévu. A zpevní se to kovovou
protézou - tzv.stent
● v těle je velké množství kosterních svalů, které při tělesné zátěži potřebují velký průtok
krve
● srdeční výdej se musí zvětšit 4-5x u netrénovaného člověka, 6x-7x u sportovce, aby byla
zajištěna metabolická potřeba svalů
● trénink:
○ trénovaní sportovci mají v klidu i při všech úrovních námahy větší tepový
objem a pomalejší tepovou frekvenci než netrénovaní lidé. Jejich srdce
bývají větší. Trénink zvyšuje maximální spotřebu O2
23. Tvorba tkáňového moku, lymfatická cirkulace, regionální zvláštnosti v tvorbě tkáňového moku,
Starlingova rovnice, rovnováha na kapiláře
● intersticiální tekutina= tkáňový mok= tekutina pronikající všemi tkáněmi a vyplňující prostor mezi buňkami
● jelikož stěna vlásečnic umožňuje průchod vody, vzniká tkáňový mok filtrací krevní plazmy přes stěnu
krevních kapilár
● hlavní funkcí tkáňového moku je přenos živin a O2 k buňkám a zpětný transport odpadních látek
● složení tkáňového moku je téměř shodné se složením krevní plazmy- roztok vody obsahující AMK, cukry,
mastné kyseliny, hormony, soli, metabolity buněk a další látky- největší rozdíl mezi ním a plazmou je v
minimálním obsahu bílkovin
● pokud se na jednom místě začne hromadit tkáňová tekutina, vzniká edém
● lidské tělo obsahuje v průměru asi 11 l tkáňového moku
● tvorba tkáňového moku= nepřetržitý děj probíhající na
úrovni krevních kapilár
○ na výměně vody, látek a plynů mezi plazmou a
intersticiem se podílejí dva mikrocirkulační
mechanismy:
■ difuze
■ filtrace a reabsorpce
● mikrocirkulace- funkce kapilár a sousedních
lymfatických cév
● kapiláry
○ výměna živin a odpadních látek ve tkáních a výměna tekutin mezi cévními a intersticiálními
kompartmenty
○ krev se dostává do kapilár z arteriol, kapiláry se spojují ve venuly
○ tenká stěna z jedné vrstvy endotelových buněk
○ míra konstrikce nebo relaxace arteriol výrazně ovlivňuje tok krve do kapilár
○ kapiláry se větví z metarteriol (mezi nimi- prekapilární sfinktery- určují, kolik krve vstupuje do
kapilár)
○ v každém okamžiku= v kapilárách jen 5% cirkulující krve, ale je to v jistém smyslu nejdůležitější část
krevního objemu- přes stěny kapilár vystupují O2 a živiny do IS a naopak CO2 a odpadní produkty do
krve (výměna látek= nezbytná pro přežití tkání)
○ v tkáních za klidu- většina kapilár kolabována a převážná část krve protéká preferenčními kanály z
arteriol do venul
○ v aktivních tkáních- metarterioly a prekapilární sfinktery dilatují- tlak v kapilárách stoupá- převyšuje
kritický uzavírací tlak cév a krev proudí všemi kapilárami (relaxace hladké svaloviny metarteriol a
prekapilárních sfinkterů= způsobena vasodilatačními metabolity, které se tvoří v aktivních tkáních +
poklesem aktivity sympatických vasokonstrikčních nervů inervujících hladkou svalovinu)
● výměna látek přes kapilární membránu- prostá difuze
○ některé látky prostupují přes endotelové buňky, některé mezi nimi- záleží na jejich rozpustnosti v
tucích
○ O2 a CO2= vysoce rozpustné v tucích- ochotně přechází přes kapilární stěnu difuzí skrz endotelové
buňky (= poháněna gradientem parciálních tlaků pro daný plyn)
■ míra difuze závisí na gradientu parciálních tlaků a na ploše dostupné pro difuzi (čím vyšší
počet otevřených kapilár, tím větší povrch pro difuzi)
○ látky rozpustné ve vodě- voda, ionty, Glc, AMK- nemohou volně difundovat přes membránu
■ difundují přes vodou vyplněné mezery mezi endotelovými bb- plocha pro difuzi je mnohem
menší než u látek rozpustných v tucích
○ nejdůležitějším mechanismem pro prostup tekutiny přes stěnu kapilár= osmóza poháněna
hydrostatickými a osmotickými tlaky= Starlingovy síly
○ proteiny= obecně příliš velké na prostup stěnou kapilár skrze mezery mezi endotelovými buňkami a
zůstávají v cévním kompartmentu
■ v některých tkáních (zejména v mozku)- mezery obzvláště těsné- jen malé množství proteinů
vystupuje z kapilár
■ v ledvinách a ve střevě- kapiláry= fenestrované/perforované- průchod limitovaného
množství proteinů
■ v jiných kapilárách- proteiny mohou prostupovat v pinocytárních vesikulách
○ rovnovážného stavu pro malé molekuly= často dosaženo na arteriolárním konci každé kapiláry-
celková difúze může být vzestupem průtoku- výměna je limitována průtokem
○ výměna látek, u nichž po dobu prostupu kapilárou nedochází k rovnovážnému stavu s tkáněmi, je
limitována difúzí
● přechod tekutiny přes kapilární stěnu
○ tekutina osmoticky přechází přes biologickou membránu, pokud má póry, které dovolují přestup
vody, a pokud existuje tlakový rozdíl na obou stranách membrány
○ látky s reflexním koeficient 1,0 (nemohou prostupovat membránou) přispívají nejvíce k efektivnímu
osmotickému tlaku- v kapilární krvi jsou to pouze proteiny- tvoří tzv. koloidně
osmotický/onkotický tlak
○ závisí na dvou faktorech
■ efektivní filtrační tlak= rozdíl mezi Starlingovými silami, které filtraci podporují, a mezi
Starlingovými silami, které naopak filtraci brání
■ kapilárním filtračním koeficientu- určen permeabilitou a velikostí plochy kapilár v dané
tkáni
● Starlingova rovnice- popisuje přechod tekutiny přes kapilární stěnu poháněný Starlingovými silami (tzv.
filtrační tok)
○ směr pohybu tekutiny ven z kapiláry= filtrace, dovnitř kapiláry= absorpce
○ míra pohybu tekutiny je dána kapilárním filtračním koeficientem (určený permeabilitou kapilární
stěny pro vodu)- určuje rozsah pohybu tekutiny pro daný rozdíl tlaků
○ výsledný tlak= algebraický součet všech čtyř tlaků- hnací síla
■ + 6mmHg- filtrace z kapiláry
■ - 5 mmHg- absorpce do kapiláry
○ rychlé a povrchní dýchání má při stejné minutové ventilaci za následek menší alveolární ventilaci
než hluboké a pomalé dýchání
● rovnice alveolární ventilace (efektivní alveolární ventilace)= fundamentální vztah respirační fyziologie-
popisuje inverzní vztah mezi alveolární ventilací a PACO2
○ konstanta K= 863 mmHg za podmínek BTPS (tělesná teplota- 310 K, atmosférický tlak- 760 mmHg,
plyn saturovaný vodními parami)
○ při metabolické acidóze- posun křivky doleva= nižší hladiny PaO2 vyvolají
stejný stupeň stimulace dýchání
○ ventilační odpověď= asi o 40% nižší, pokud zabráníme zvýšení arteriální
koncentrace H+ vyvolané zvýšením CO2, zbývajících 60%= pravděpodobně důsledkem působení CO2
na koncentraci H+ v mozkomíšním moku a mezibuněčné tekutině mozku
● zadržování dechu
○ vůlí lze dýchání na určitou dobu zastavit, ale nakonec je vždy volní úsilí překonáno- tento okamžik,
kdy již nemůžeme dech dále zadržovat= bod zlomu
○ obnovení dýchání= v důsledku zvýšení PaCO2 a poklesu PO2
○ po odstranění karotických tělísek lze dech zadržovat déle
○ oddálení bodu zlomu při předchozím dýchání 100% kyslíku a zvýšení PAO2/předchozí hyperventilaci
atmosférickým vzduchem- vydýcháme CO2 a PaCO2= na počátku nízké
25/ Mechanismus vdechu a výdechu, dechové svaly
Zdroje: Costanzo 201, Kittnar 278, Ganong 651
Nádech - B, C
● Během inspirace se bránice stahuje (pokles bránice) a způsobuje zvětšení objemu hrudníku
● Změny objemu hrudníku jsou následovány analogickou změnou objemu plic
● Když se objem plic zvětší, tlak v plicích musí klesnout (Boyleův zákon: PV=konst při dané
teplotě)
● V polovině inspirace alveolární tlak klesne pod hodnotu atmosférického tlaku ( - 1 cm H2O)
● Vzniklý tlakový gradient mezi atmosférou a alveoly způsobí nasátí vzduchu do plic
● Vzduch proudí do plic do té doby než se oba tlaky zase vyrovnají (konec nádechu)
● Objem vzduchu inspirovaný jedním dechem je tzv. dechový objem (tidal volume -VT) a je
přibližně 0,5 l
● Objem vzduchu přítomný v plicích na konci normálního nádechu je roven součtu funkční
reziduální kapacity a dechového objemu (FRC+ VT).
● Během inspirace se intrapleurální tlak stává více negativní (na konci nádechu je asi - 8 cm
H2O)
○ Existují pro to dvě vysvětlení (podle Costanzo)
■ Jak se zvětšuje objem plic, elastická zpětná síla plic se také zvětšuje a působí
tak silněji proti intrapleurálnímu prostoru
■ Tlaky v DC a alveolární tlaky se stanou negativní
● Podle toho do jaké míry se během inspirace mění intrapleurální tlak se může odhadnout
dynamická poddajnost plic.
Shrnutí: Aktivní děj- kontrakce bránice -> pokles tlaku -> nasátí vzduchu
Výdech - D
● Obvykle je expirace pasivním procesem.
● Hrudník a plíce zmenšují svůj objem (na původní velikost) vlastní elasticitou.
● Při výdechu se tlak v dýchacích cestách zvýší, stane se lehce pozitivním a vzduch proudí z
plic ven
○ Alveolární tlak se stává kladným - + 1 cm H2O (vyšší než atmosférický tlak),
protože elastické síly plic stlačují větší objem vzduchu v alveolech
● objem plic je opět roven FRC, vydechnutý objem je tzv. dechový objem.
Shrnutí: Pasivní - kvůli tlakovému gradientu mezi plícemi a vnějším prostředím
Usilovný výdech
● Aktivní, zapojení výdechových svalů (mm. intercostales interni)
● Jak tlaky dýchacích cest, tak alveolární tlaky jsou mnohem vyšší než-li u pasivního výdechu.
Během pasivního výdechu je alveolární tlak +1 cm H2O, u usilovného výdechu je alveolární
tlak +35 cm H2O
● Zvyšuje se i intrapleurální tlak
Dechové svaly
● Nádechové
○ nejdůležitějším svalem pro
inspiraci je bránice
○ vnější interkostální svaly zajišťují
energičtější inspiraci - při cvičení,
když je vyšší dechová frekvence
● Výdechové
○ normálně pasivní proces
○ Během cvičení nebo při onemocněních, kdy je vyšší odpor DC (např. astma),
výdechové svaly mohou pomoci výdechovému procesu.
○ Mezi svaly výdechu patří břišní svaly, které stlačují břišní dutinu a tlačí tak bránici
nahoru a dále vnitřní interkostální svaly, které způsobují pohyb žeber dolů a
dovnitř.
26/Faktory určující plicní poddajnost a odpor dýchacích cest,
dechová práce
Zdroje: Costanzo, Fyziologie dýchání Herget
Na co se zaměřit? ☺
● Faktory určující plicní poddajnost a odpor dýchacích cest, dechová práce- Vztah změna objemu versus změna
tlaku, elasticita tkáně a povrchové napětí a faktory, které je ovlivňují, surfaktant, křivka poddajnosti plic,
vysvětlení tvaru, odpor proudění v dýchacích cestách a faktory, které ho udávají, regulace průsvitu bronchů, práce
statická, dynamická, měření.
Fibróza ↓
● Onemocnění DC, při němž vznikají jizvy v plicní tkáni a hromadí se vláknitá pojivová
tkáň
● Tato pojivová tkáň je málo poddajná -> snížená poddajnost plic, elasticita naopak
roste
● Snížení poddajnosti plic je spojeno se sníženým sklonem křivky a nižší FRC
● (tendence ke smrštění plic větší než tendence hrudní stěny k rozpínání, tyto opačné
síly již nejsou vyvážené a pro obnovení rovnováhy bude systém plic a hrudní stěny
hledat nový nižší FRC- nový průsečík, kde je tlak v dýchacích cestách nulový)
2. Povrchové napětí ↓
● Čím větší je povrchové napětí, tím menší je poddajnost
● Vzniká na rozhraní alveolární tekutina - vzduch
● Je způsobeno tím, že vnitřek alveolu je potažen tenkým
filmem tekutiny a molekuly vody jsou mezi sebou
přitahovány silněji nežli k molekulám vzduchu, tekutina
se tedy snaží zaujmout co nejmenší povrch
● Povrchové napětí generuje tlak, který způsobuje
kolabování (smršťování) alveolů a je stejný jako tlak,
který je třeba vynaložit k tomu, aby alveolus zůstal
otevřený
● Výpočet: Laplaceův zákon (P=2T/r)
○ T=povrchové napětí
○ P= distenzní tlak
● Malý alveolus
○ malé alveoly nejsou ideální, protože mají tendenci kolabovat a vyprazdňovat
se do větších
○ jsou zde velké mezimolekulární síly mezi molekulami vody a tím pádem
vysoké povrchové napětí
○ aby k tomuto nedocházelo, je zde látka, která snižováním povrchového
napětí zabraňuje kolapsu alveololů a tou je surfaktant
3. Surfaktant ↑
● směs fosfolipidů, bílkovin secernovaná pneumocyty typu II
● tím, že snižuje povrchové napětí (hydrofilní část redukuje přitažlivé síly mezi
molekulami H2O) -> snižuje kolabující tlak
● účinek surfaktantu závisí na poloměru alveolu - zmenšující se alveoly -> molekuly
surfaktantu se koncentrují - v malých alveolech je velikost povrchového napětí
snižována více
● přispívá tedy ke stabilitě velikosti alveolů, snižuje povrchové napětí, zvyšuje
poddajnost plic a tím snižuje dechovou práci spojenou s rozepětím alveolů
Křivka poddajnosti
Křivka inspirace
● Velmi nízký objem plic - malá poddajnost
○ kapalné molekuly nejblíže k sobě a intermolekulární síly mezi molekulami
kapaliny jsou nejvyšší -> je zde vysoké povrchové napětí -> nízká
poddajnost
○ abychom nafoukli plíce, tyto silné mezimolekulární síly musí být rozbity -> to
zajišťuje surfaktant, který během inspirace vstupuje do kapalinové vrstvy,
rozkládá tyto mezimolekulární síly, tím snižuje povrchové napětí
○ V počáteční fázi inspirace je však nízká hustota surfaktantu (povrch plic se
zvětšuje rychleji než se stačí dodávat surfaktant) -> malá poddajnost -> křivka
je plochá
● Střední část křivky - největší poddajnost
○ Se zvyšující se hustotou surfaktantu v průběhu nádechu, se zvětšuje
poddajnost a křivka se tak stává strmější
● Velký objem plic - malá poddajnost
Křivka expirace
● Povrch plic klesá rychleji, než stačí být surfaktant odstraňován -> hustota surfaktantu
se zvětšuje -> snižuje se povrchové napětí -> vysoká poddajnost
1. R=dP/Q
● Q= proud vzduchu
● dP= Tlakový gradient - nosní, ústní dutina a alveoly
2. Poiseuilleův zákon
● Změny v odporu:
○ ANS - parasympatikus způsobuje konstrikci hladké svaloviny bronchů ->
menší poloměr bronchu -> větší odpor, sympatikus naopak relaxaci - větší r,
menší R
○ viskozita vdechovaného vzduchu - viz poiseuillův zákon, vyšší viskozita ->
vyšší odpor (např. při potápění)
○ objem plic - plicní tkáň vyvíjí tažnou sílu na DC, větší objem plic-> větší tah-
> nižší odpor DC
27/Dechová práce
Zdroj: Ganong 658, Fyziologie dýchání (Slavíková)
Celková dechová práce při klidném dýchání se odhaduje na 0,3 až 0,8 kg.m/min.
● závisí na dechovém objemu (přesněji ventilaci) (V) a síle, resp. tlaku (p), který je na
nádech potřeba. Práce je jejich součinem - W= pxV
● Hodnoty se podstatně zvyšují při tělesné námaze
● I při tělesné námaze však představují u zdravých lidí méně než 3 % celkové spotřeby
energie
Dýchací svaly vykonávají v inspiriu dechovou práci, která zahrnuje následující složky:
● Neelastická práce 35%
○ 2práce viskózního (tkáňového) odporu (7%)
■ = práce nutná k překonání odporu hrudníku a plicní tkáně
■ dynamická práce
○ práce odporu dýchacích cest (28%)
3
○ hnací silou pro difuzi= rozdíl parciálních tlaků na obou stranách membrány, nikoli koncentrační
rozdíl
○ difuzní koeficient plynu= kombinace obvyklého difuzního koeficientu závislého na molekulární
hmotnosti a rozpustnosti plynu
■ difuzní koeficient pro CO2 je asi 20x vyšší než difuzní koeficient pro O2- za daných rozdílů
parciálních tlaků CO2 difunduje asi 20x rychleji než O2
○ difuzní kapacita plic- zahrnuje difuzní koeficient plynu, plochu a tloušťku membrány + čas potřebný
pro navázání plynu na proteiny v krvi pulmonálních kapilár
■ měří se s CO- transport CO přes alveolo-kapilární membrány je limitován čistě jen difuzí
● pacient vdechne plynnou směs s nízkou koncentrací CO- měří se
jako množství CO, které přestoupí za časovou jednotku z alveolů do
krve ve vztahu k velikosti alveolokapilárního gradientu
■ emfyzém (rozedma plic)- pokles difuzní kapacity z důvodu menší plochy pro
výměnu plynů
■ fibróza/plicní edém- pokles difuzní kapacity, protože vzrůstá difuzní vzdálenost (tloušťka
membrány nebo objem ISF)
■ anémie- pokles difuzní kapacity z důvodu poklesu množství hemoglobinu (zahrnuje i
proteiny vážící O2)
■ cvičení- difuzní kapacita vzrůstá- více kapilár je perfundováno krví- zvýšení plochy pro
výměnu plynů
● formy plynů v roztoku
○ celková koncentrace plynu v roztoku je rovna součtu všech forem plynu v daném roztoku
○ a) rozpuštěný plyn- pro daný parciální tlak čím vyšší je rozpustnost plynu, tím vyšší je koncentrace
tohoto plynu v roztoku
■ v roztoku pouze molekuly rozpuštěného plynu zodpovídají za parciální tlak
■ N2 je jediný plyn ve vdechovaném vzduchu, který je v krvi pouze v rozpuštěné formě- využití
pro různá měření v respirační fyziologii
○ b) vázaný plyn
■ O2 a CO- vazba na hemoglobin, CO2- vazba na hemoglobin + na plazmatické proteiny
○ c) chemicky modifikovaný plyn
■ konverze CO2 na bikarbonát v erytrocytech pomocí karboanhydrázy
● výměna plynů v plicích
○ v pulmonálních kapilárách- krev z pravého srdce
(smíšená venózní krev)
○ výměna plynů- mezi alveolárním vzduchem a kapilární
krví- difuze O2 z alveolárního vzduchu do kapilární
krve a difuze CO2 z kapilární krve do alveolárního
vzduchu
○ krev opouštějící plicní kapiláry- do levého srdce- stává
se z ní systémová arteriální krev
○ vdechovaný suchý vzduch
■ PO2= 160 mmHg (atmosférický tlak x frakční
koncentrace= 760 x 0,21)
■ PCO2= 0
○ zvlhčený tracheální vzduch
■ vzduch je plně saturován vodními parami- při
37oC je PH2O= 47 mmHg
■ PO2= 150 mmHg: (760-47) x 0,21= 150- O2 je
zředěný vodními parami
■ PCO2= 0
■ vstupuje do alveolů- výměna plynů
○ alveolární vzduch
■ PAO2=100 mmHg
■ PACO2= 40 mmHg
■ O2 opouští alveolární vzduch a difunduje do
kapilární krve x CO2 opouští kapilární krev a
difunduje do alveolárního vzduchu
■ za normálních podmínek koresponduje množství CO2 a O2 přestupujících přes
alveolokapilární membránu s potřebami těla- transfer O2 z alveolárního vzduchu je roven
spotřebě O2 a transfer CO2 je roven produkci CO2
○ krev vstupující do pulmonálních kapilár= smíšená venózní krev
■ krev sbíraná z tkání- žílami do pravého srdce- odtud pumpována do pulmonální artérie a
poté do pulmonálních kapilár
■ složení odráží metabolickou aktivitu tkání- PO2= 40 mmHg (spotřeba O2 v tkáních), PCO2= 46
mmHg (produkce CO2 v tkáních)
○ krev opouštějící pulmonální kapiláry= okysličená- stává se z ní systémová arteriální krev
■ jelikož výměna plynů je rychlá má tato krev stejné PO2 a PCO2- dochází k úplné rovnováze
■ PaO2= 100 mmHg
■ PaCO2= 40 mmHg
■ vrací se do levého srdce- pumpována z levé komory do aorty a cyklus se opakuje
■ v systémové arteriální krvi je o něco nižší PO2 (asi 97 mmHg) než v alveolárním vzduchu díky
tzv. fyziologickému zkratu (shunt)- malá část pulmonální krve obtéká alveoly a není
okysličena
● bronchiální tok krve + koronární venózní krev, která se rovnou vlévá do levé komory-
neteče do plic a není tedy okysličena
● zvýšení v řadě patologických stavů (ventilační/perfuzní defekt)- neobjeví se vyrování
mezi kapilární krví a alveolárním vzduchem a krev není plně okysličena
● A-a rozdíl= rozdíl PO2 v alveolárním vzduchu a v systémové arteriální krvi
○ pokud je zkrat malý- A-a rozdíl je též malý nebo zanedbatelný
○ pokud je zkrat větší- A-a rozdíl stoupá až do stavu, kdy se nemůže objevit
plné okysličení krve
● zda látky přecházející z alveolů do kapilární krve dosáhnou ekvilibria během 0,75 s= doba, po kterou krev
prochází plicní kapilárou- závisí na jejich interakci se součástmi krve
● CO i N2O difundují z alveolárního vzduchu do pulmonální kapiláry- Pa plynu se zvyšuje s délkou kapiláry až
se blíží/dosáhne hodnoty PA - pokud jí dosáhne- kompletní rovnováha- už není žádná hnací síla pro difuzi
(není zde již gradient parciálních tlaků)- pokud se nezvýší průtok krve (více krve do pulmonálních kapilár)-
výměna plynů ustává
● difuzně limitovaná výměna plynů= celkové množství plynu transportovaného přes alveolokapilární
membránu je limitováno difuzí
○ dokud je zachován gradient parciálních tlaků- difuze bude pokračovat v celé délce kapiláry
○ graf A = CO - je vázaný hemoglobinem červených krvinek takovou rychlostí, že parciální tlak CO v
kapilárách zůstává velmi nízký a ani během 0,75 s, kdy je krev v plicní kapiláře, nedojde k rovnováze s
alveolárním vzduchem
■ parciální tlak CO v alveolárním vzduchu je konstantní v celé délce kapiláry
■ na začátku kapiláry není v krvi žádný CO- PaCO=0- zde je největší gradient
■ postupně CO difunduje do krve a PaCO se zvyšuje a gradient klesá- PaCO stoupá ale jen lehce,
protože se CO v krvi váže na hemoglobin (vázaný CO se nepodílí na parciálním tlaku)-
gradient pro difuzi je zachován v celé délce kapiláry- nedochází k vyrovnání parciálních
tlaků
■ míra difuze závisí na velikosti gradientu parciálních tlaků
● perfuzně limitovaná výměna plynů= celkové množství plynu transportovaného přes alveolokapilární
membránu je limitováno perfuzí (průtokem krve) pulmonálních kapilár
○ gradient parciálních tlaků není zachován- jediná cesta, jak zvýšit množství transportovaného plynu=
zvýšení průtoku krve
○ platí pro N2O, O2 a CO2
○ graf B- N2O- nereaguje s krví a dosahuje rovnováhy s krví během 0,1 s
■ parciální tlak N2O v alveolárním vzduchu je konstantní v celé délce kapiláry
■ na začátku kapiláry- PaN2O=0- největší gradient parciálních tlaků
■ všechen N2O zůstává volný v krvi- všechen se podílí na parciálním tlaku- parciální tlak N2O
stoupá rychle a je zcela ekvilibrován s alveolárním vzduchem již v první ⅕ kapiláry
■ po dosažení ekvilibra- žádný gradient- difuze ustává- jediná možnost, jak zvýšit míru difuze
N2O= zvýšení průtoku
krve
● graf A a B: červená křivka= parciální
tlak plynu v pulmonální kapiláře jako
funkce délky kapiláry, zelená
přerušovaná přímka= PA, který je
konstantní, vyšrafovaná růžová
plocha= gradient parciálních tlaků
mezi alveolárních vzduchem a
pulmonální kapilárou (hnací síla pro
difuzi- čím větší plocha, tím větší
transport plynu)
● perfuzně limitovaný transport O2-
za normálních okolností v plicích v
klidu
○ O2 je někde mezi N2O a CO- je vázán hemoglobinem, ale ne tak dychtivě jako CO- dosahuje
rovnováhy zhruba po 0,3 s- jeho transport je také limitovaný perfuzí
○ PAO2=100 mmHg- konstantní, na začátku kapiláry- PaO2= 40 mmHg- velký gradient pohánějící difuzi
O2 do kapiláry- postupné zvyšování PaO2
○ gradient je nejprve udržován díky vazbě O2 na hemoglobin- malé množství volného O2 v krvi a malý
gradient
○ vyrovnání parciálních tlaků- někde ve ⅓ délky kapiláry- difuze O2 ustává- průtok krve plícemi určuje míru
difuze- zvýšení průtoku (např. během cvičení) vede ke zvýšení celkového množství
transportovaného O2 a naopak
● difuzně limitovaný transport O2- za patologických okolností (např. fibróza) a během namáhavého cvičení
○ během fibrózy dochází ke ztluštění alveolární stěny- zvyšuje se difuzní vzdálenost a snižuje se
difuzní kapacita plic- zpomalení difuze a udržení gradientu v celé délce kapiláry- výrazné snížení
celkového množství transportovaného O2- snížený PaO2 v systémové arteriální krvi a snížené PVO2 ve
smíšené venózní krvi
● transport O2 ve vysokých nadmořských výškách
○ snížený atmosférický tlak- snížený parciální tlak O2 v alveolárním vzduchu
○ graf- PAO2= 50 mmHg, PVO2= 25 mmHg- gradient parciálních tlaků je výrazně snížený- snížení míry
difuze O2, ekvilibra bude dosaženo mnohem pomaleji (kompletní až někde ve ⅔ )
○ u pacientů s fibrózou plic je pomalejší vyrovnávání ještě umocněno- ekvilibra není dosaženo a PaO2=
30 mmHg- vážné porucha dodávky O2 do plic
30. Disociační křivka hemoglobinu
● hemoglobin= protein tvořený 4 podjednotkami, z nich každá obsahuje hem
○ dva řetězce ɑ a β
○ hem= komplex tvořený porfyrinem a 1 atomem Fe2+- každý ze 4 atomů Fe2+ může reverzibilně vázat
pouze jednu molekulu O2 (železo při reakce s kyslíkem zůstává dvojmocné= oxygenace, ne oxidace!)
○ oxygenace= rychlá reakce (netrvá déle než 0,01 s), deoxygenace= rovněž velmi rychlá
○ kvartérní struktura určuje jeho afinitu k O2
■ v deoxyhemoglobinu jsou globinové jednotky pevně vázány v tenzní (T) konfiguraci, která
snižuje afinitu molekuly k O2= deoxyHb
■ po navázání prvního O2 se vazby s globinovými jednotkami stávají volnějšími a vznik
relaxovaná (R) konfigurace, která odhaluje více vazebných míst pro O2- 500 x větší afinita=
oxyHb
● každá molekula Hb má kapacitu vázat 4 molekuly O2= 100% saturace
● pokud každá molekula Hb váže průměrně 3 molekuly O2= 75% saturace, 2 molekuly= 50% saturace, 1
molekula= 25% saturace
● disociační křivka hemoglobinu ukazuje vztah saturace vazebné kapacity hemoglobinu pro O2 a hodnot PO2
○ charakteristický sigmoideální tvar daný přechody mezi stavy T a R
■ strmý vzestup saturace v intervalu PO2 0-cca 40 mmHg, od 50 mmHg do 100 mmHg- už jen
mírný vzestup
■ tvar je dán změnou afinity hemu k O2: navázání první molekuly O2 zvyšuje afinitu pro druhou
molekulu O2, navázání druhé molekuly zvyšuje afinitu pro třetí molekulu až třetí molekula
zvyšuje afinitu pro čtvrtou= nejvyšší (hodnoty PO2= 60-100 mmHg- saturace téměř 100%)=
pozitivní kooperativní interakce
○ P50= PO2, při němž je hemoglobin saturován z 50%- tato hodnota se využívá jako ukazatel změny
afinity hemoglobinu k O2
■ ↑P50=↓ afinity hemoglobinu k O2, ↓P50= ↑ afinity hemoglobinu k O2
○ vysvětluje také, proč je O2 čerpán z alveolárního vzduchu do krve pulmonálních kapilár a naopak
proč se uvolňuje ze systémových kapilár do tkáně
■ při vysokých hodnotách PO2 (v krvi systémových artérií) je afinita Hb k O2 nejvyšší, naopak při
nízkých hodnotách PO2 (ve smíšené venózní krvi) je afinita Hb k O2 nižší
○ alveolární vzduch, krev pulmonální kapilár i krev systémových artérií- PO2= 100 mmHg- odpovídá
téměř 100% saturaci a nejvyšší afinitě díky pozitivní kooperativní interakci
○ smíšená venózní krev- PO2= 40 mmHg (protože O2 difundoval ze systémových kapilár do tkání)-
odpovídá asi 75% saturaci a nižší afinitě k O2
○ v plicích- Pa02= 100 mmHg- hemoglobin je téměř 100% saturován- díky pozitivní kooperativní
interakci je afinita nejvyšší a O2 je vázán nejpevnější (plochá část křivky)
■ důvod: je důležité, aby v plicích bylo co nejvíce O2 načerpáno arteriální krví
■ protože je kyslík tak pevně vázán k hemoglobinu, relativně málo kyslíku je rozpuštěno a
vytváří parciální tlak- PO2 pulmonálních kapilár= nižší než PO2 alveolárního vzduchu- difuze
O2 do kapilár
■ plochá část křivky: 100-60 mmHg- člověk dokáže tolerovat pokles PO2 až na 60 mmHg (např.
pokles atmosférického tlaku) bez výrazného vlivu na množství O2 přenášeného
hemoglobinem
○ ve tkáních- P𝑣O2= zhruba 40 mmHg- hemoglobin je saturován jen ze 75% a afinita k O2 je snížená- O2
není vázán tak pevně a může se uvolňovat do tkání
■ gradient parciálních tlaků pro difuzi O2 do tkání je udržován dvěma způsoby
● tkáně spotřebovávají O2 a udržují tak nízký PO2
● nižší afinita k O2 zajišťuje, že O2 se z hemoglobinu uvolňuje ochotněji- volný O2 v krvi
vytváří parciální tlak a PO2 v krvi je relativně vysoký
● pulzní oxymetrie měří saturaci arteriální krve (nejčastěji na prstu)
○ oxyhemoglobin a deoxyhemoglobin mají odlišné absorbanční charakteristiky- využití dvou vlnových
délek- poměr absorbancí= poměr koncentrací oxyhemoglobinu a deoxyhemoglobinu
○ je třeba rozpoznat, kolik světla bylo pohlceno samotnou arteriální krví a kolik všemi ostatními
absorbujícími tkáněmi- využívá se toho, že v průběhu pulzové vlny se mění objem tepenné krve v
arteriích prstu a tedy i absorpce světla podmíněná hemoglobinem v ní
● posuny disociační křivky
○ odráží změny afinit hemoglobinu k O2
○ pokud nedochází ke změně vazebné kapacity- posun křivky doleva/doprava
○ pokud se mění vazebná kapacita- posun křivky doleva/doprava + změna tvaru
○ posun doprava- snížená afinita hemoglobinu k O2- zvýšení P50 (50% saturace se dosáhne při vyšších
hodnotách PO2 než normálně)- snadnější uvolňování O2 do tkání
■ ↑PCO2 a ↓pH
● při zvýšení metabolické aktivity se zvyšuje produkce CO2- zvýšení PCO2- zvýšení
koncentrace H+ a pokles pH
● oxyhemoglobin je silnější kyselinou než deoxyhemoglobin
● tento mechanismus umožňuje uspokojit poptávku po O2 (např. cvičící kosterní sval)
● efekt PCO2 a pH na disociační křivku= Bohrův efekt
■ ↑ teploty
● teplo produkované svalem posunuje křivku doprava- více O2 do svalu
■ ↑ koncentrace 2,3-bisfosfoglycerátu
● 2,3-bisfosfoglycerát= meziprodukt glykolýzy červených krvinek
● 2,3-bisfosfoglycerát= vázán na β-řetězce deoxyhemoglobinu a snižuje jeho afinitu k O2
● produkce 2,3-bisfosfoglycerátu se zvyšuje při hypoxii- např. vysoké nadmořské
výšky- hypoxemie- stimuluje produkce 2,3-bisfosfoglycerátu a ten usnadňuje
○ formy O2 v krvi
■ rozpuštěný v krvi- 3%
● dle Henryho zákona je koncentrace rozpuštěného O2 přímo úměrná PO2
● rozpustnost O2 v krvi= 0,003 ml O2/100 ml krve na mmHg x 100 mmHg (normální
PaO2)= 0,3 ml O2/100 ml= koncentrace rozpuštěného O2 v krvi
■ vázán na hemoglobin- 97%
● hemoglobin A= hemoglobin u dospělého jedince
○ ɑ2β2 (více viz otázka 30)
● methemoglobin- železo je ve formě Fe3+- neváže O2
○ methemoglobinemie- řada příčin- oxidace Fe2+ na Fe3+ působením
sulfonamidů a dusitanů/vrozená vada- chybí methemoglobinreduktáza v
erytrocytech- udržuje železo v redukované formě
● fetální hemoglobin (HbF)- mnohem vyšší afinita k O2- usnadňuje přesun O2 z krve
matky do krve plodu
○ ɑ2γ2
● hemoglobin S= abnormální varianta hemoglobinu způsobující srpkovitou anémii
○ podjednotky ɑ= normální, podjednotky β= abnormální
○ ɑ2Aβ2S
○ nižší afinita ke kyslíku
○ transport O2 v arteriální krvi
■ asi 98% krve vstupující do levé síně prošlo
alveolárními kapilárami a bylo oxygenováno na
PO2 104 mmHg, další 2% procházejí aortou a
bronchiální cirkulací zásobující hluboké tkáně
plic- není vystavena vzduchu v plicích= “shunt
(výhybka) flow”- PO2 jako normální systémová
venózní krev= 40 mmHg- po kombinaci této
krve s krví z alveolárních kapilár v
pulmonálních žilách- smíšená krev- vstupuje
do levého srdce a je pumpována do aorty- PO2=
95 mmHg
○ difuze kyslíku z periferních kapilár do tkáňové tekutiny
■ když se arteriální krev dostane do periferních tkáních- PO2= 95 mmHg
■ PO2 intersticiální tekutiny= 40 mmHg (horní limit- jinak by nedošlo k uvolnění dostatečného
množství kyslíku- 5 ml O2/100 ml krve)
■ velký gradient parciálních tlaků- O2 difunduje z kapilární krve do tkání velmi rychle- tak
rychle, že PO2 kapilární krve v intersticiu klesá na téměř 40 mmHg
■ PO2 krve opouštějící tkáňové kapiláry a vtékající do systémových žil= cca 40 mmHg
● a) centrální chemoreceptory
○ jsou umístěny pod ventrálním povrchem prodloužené míchy v
chemosenzitivní oblasti dechového centra
○ centrální chemoreceptory reagují na změny v PaCO2 nebo na změny H+, což
vede k excitaci dechového centra
○ centrální chemoreceptory jsou citlivé na změny pH mozkomíšního moku
(CSF). Snížení pH CSF vede ke zvýšení dechové frekvence
(hyperventilace) a zvýšení pH CSF vede ke snížení dechové frekvence
(hypoventilace)
○ centrální chemoreceptory = chemoreceptory, které zprostředkovávají
nárůst ventilace při zvýšení arteriálního P CO2
○ ventilační odpověď v řádu desítek vteřin
1) Dechové centrum
○ nachází se v retikulární formaci prodloužené míchy
○ skládá se ze dvou skupin neuronů:
a) Dorzální skupina neuronů (inspirační neurony):
● kontroluje rytmus dýchání nastavením frekvence
nádechu
● tato skupina neuronů (hlavně v nucleus tractus solitarii)
dostává senzorické informace z periferních
chemoreceptorů skrz (CN IX) a (CN X) a z
mechanoreceptorů v plicích skrz n. vagus
● Inspirační centrum posílá informaci (motorický výstup)
do bránice skrz n.phrenicus. Aktivita n.phrenicus je
charakteristická obdobím klidu následovaným
výbuchem akčních potenciálů po dobu několik sekund,
potom opět klid
● Aktivita bránice se řídí stejným vzorem: klid -> vrchol
frekvence akčních potenciálů (což vede ke kontrakci
bránice) -> klid
● Nádech může být zkrácen inhibicí inspiračního centra
pneumotaxickým centrem
b) Ventrální skupina neuronů (exspirační neurony):
● zodpovědné za výdech, který je pasivní proces,
motoneurony jsou neaktivní během klidného dýchání
● Toto centrum je aktivováno během zátěže, cvičení
○ Hlavní součásti generátoru základního dechového rytmu,
odpovědné za automatické dýchání, jsou umístěny v
prodloužené míše v pre-Botzingerově komplexu
2) Pneumotaxické centrum
● ve Varolově mostu (ncl.parabrachialis)
● limituje nádech a omezuje výbuch akčních potenciálů v n. phrenicus
● sekundární efekt je zvýšená rychlost dýchání, protože limitace nádechu
také zkracuje výdech a celou dobu každého dechu
● omezuje velikost tidal volume a reguluje rychlost dýchání
● Bez tohoto centra přetrvává normální rytmus dýchání
● Po poškození této oblasti se dýchání zpomalí a zvětší se dechový
objem
3) Apneustické centrum
● Apneustické dýchání= významně prodloužený nádech, který je
přerušen jen krátkými výdechy
● Stimulace apneustického centra v dolním mostu vede k tomuto typu
dýchání. Stimulace těchto neuronů vede k excitaci inspiračního
centra v medulle, což prodlužuje délku trvání akčních potenciálů v
n.phrenicus a tedy i délku trvání kontrakce bránice
Aferentace z periferie:
● receptory ze svalů a kloubů - aktivují dýchání při cvičení
● dráždivé receptory: zvýšení dechové frekvence
● J receptory (juxtakapilární receptory)
● plicní napínací receptory - mechanické vlivy na řízení dýchání:
○ centrálně generovaný dechový rytmus je ovlivňován signály z
periferie
○ při rozpětí plic je reflexně inhibována inspirace a zahájena
exspirace (naopak velký pokles objemu plic stimuluje hlubokou
inspiraci)
○ informace o rozpětí plic je přenášena k příslušným dechovým
centrům a stimuluje příslušnou protireakci
○ reakce na rozpětí plic: Heringův Breuerův inflační reflex
■ reflexní oblouk začíná u plicních mechanoreceptorů v
trachee, bronších a bronchiolech. Aferentní dráha běží
cestou n.vagus (bilaterální přerušení n.vagus =>
dýchání je pomalejší s hlubšími inspiracemi)
■ tento reflex fyziologicky omezuje rozsah dýchacích
pohybů a podílí se na dosažení situace, kdy je dechová
práce pro danou úroveň ventilace minimální a zároveň
brání nadměrnému rozepětí plic
● Obranné dýchací reflexy
○ chrání dýchací systém před poškozením vyvolaným
vdechnutím silně dráždivých nebo toxických látek
○ podílejí se také na udržení volné průchodnosti DC
○ a) apnoický reflex: zástava dechu nastává při čichovém
podráždění vyvolaném silně dráždivými látkami. Reflexní
apnoe při polykání brání aspiraci potravy.
○ b) kýchání: reflex vyvolaný drážděním receptorů nosní
sliznice, udržuje průchodnou nosní dutinu. Nahromadění hlenu
či cizí předmět podráždí receptory a po mohutném nádechu se
silným výdechem nosní dutina zpravidla uvolní.
○ c) kašel: reflex napomáhající udržovat volně průchodné
dýchací cesty. Podnět (mechanický - vdechnutí cizí částice,
nahromadění hlenu) dráždí receptory hlavně tusigeních zón
(např.oblast laryngu, bifurkace trachey). Po mohutném nádechu
při uzavřené hlasivkové štěrbině stoupne intratorakální tlak až
na pozitivní hodnoty a po náhlém uvolnění hlasivkové štěrbiny
vyrazí proud vzduchu spolu s dráždivou látkou ústní dutinou.
Shrnutí ☺
34/ Funkční rozdíly mezi velkým a malým oběhem
Reakce na hypoxii v plicním a systémovém řečišti, hypoxická plicní vazokonstrikce, mechanismus, důsledky
pro saturaci kyslíkem, cirkulaci
Trojan 265, Kittnar 292
● v důsledku nízkého tlaku v plicním řečišti je průtok a jeho distribuce v plicním řečišti velmi
významně ovlivněn i dalšími vlivy:
○ intrapulmonálním tlakem - tlakem v dýchacích cestách (význam při přetlakovém
dýchání při umělé plicní ventilaci: významné zvýšení intrapulmonálního tlaku může
omezovat průtok plícemi - utiskovat kapiláry)
○ žilním tlakem - význam při snížené čerpací fci L srdce, stagnující krev v L srdci pak
může snižovat průtok plícemi
○ systémovým žilním návratem
○ důsledky působení gravitace při změnách polohy
● pro zjištění hodnot tlaku v plicních kapilárách se používá: pravostranná srdeční katetrizace -
měření tlaků ve velkých žilách systémového oběhu, v PS, PK, plicní arterii a v ,,zaklínění" -
tlak v utěsněné plicní arterii - jeho hodnota je totožná s hodnotou tlaku v plicních kapilárách
● hemodynamické podmínky jsou v plicních tepnách stejné jako v systémových, nárazový
proud krve z PK je přeměňován elastickými vlastnostmi plicních tepen na kontinuální, na
rozdíl od systémového oběhu má však tok krve pulzatilní charakter i v postkapilární části
plicního oběhu a to dokonce až do L předsíně
● nejen hodnoty tlaku, ale i tlakové rozdíly mezi jednotlivými úseky řečiště jsou v plicním
oběhu výrazně menší
● tomu odpovídá i celkový periferní odpor v
plicní cirkulaci, který představuje méně než
1/10 celkového odporu systémové cirkulace
● plicní tepny mají oproti systémovým tenčí
stěnu a jsou proto snadněji roztažitelné - díky
tomu se může měnit objem krve v plicích až
o 50%
● spolu s objemem krve, který je v LK na konci
diastoly, objem krve v plicních cévách tvoří
tzv. centrální objem krve (600-650 ml) - ten
představuje snadno a rychle mobilizovatelný
rezervoár (v případě akutní potřeby se z něj
může uvolnit cca 300 ml krve)
1. hypoxická hypoxie
2. Anemická hypoxie
● Příčiny:
○ nedostatečným počtem erytrocytů (v důsledku
krevních ztrát, snížené erytropoézy)
○ poklesem koncentrace hemoglobinu při
dostatečném počtu erytrocytů
○ tvorbou patologického hemoglobinu (např. v
případě srpkovité anemie, talasemie)
○ neschopností hemoglobinu vázat kyslík
○ k anemické hypoxii může dojít při otravě
oxidem uhelnatým. Oxid uhelnatý se váže na
hemoglobin 240 krát silněji než kyslík, tím
pádem obsadí vazebná místa pro kyslík a
snižuje jeho vazebnou kapacitu. Takže je
snížena schopnost hemoglobinu přenášet
kyslík, i když celkové množství hemoglobinu v krvi není změněno.
○ Symptomy otravy CO jsou stejné jako u jiných typů hypoxie - bolesti hlavy, zvracení,
na kůži je patrné třešňově červené zbarvení.
○ Obr.: disociační křivky kyslíku: 1) v případě anemie, 2) disociační křivka hemoglobinu
s navázaným CO
4. Histotoxická hypoxie
● Vzniká nejčastěji při otravě kyanidy. Kyanidy
inhibují enzym cytochromoxidázu, takže tkáně
nemohou použít O2, i když je ho k dispozici
dostatek. Tkáně nejsou schopné využít kyslík k
oxidačním procesům
● kyslík v arteriální krvi normální, zvýšený ve
venózní zvýšený
● Projevy hypoxie:
○ 1.fáze:
■ neklid, úzkost
■ tachycardia (více než 100 tepů za minutu)
■ tachypnoe
○ 2.fáze:
■ bradycardia
■ dyspnoe (dušnost) - namáhavé, ztížené dýchání
■ cyanóza - namodralé zbarvení kůže při vyšším obsahu hemoglobinu
● Následky hypoxie
○ Následky stagnační hypoxie závisí na tkáni, kterou postihly.
○ Při hypoxické hypoxii a ostatních generalizovaných formách hypoxie je první postižen
mozek.
○ Náhlý pokles pO2 ve vdechovaném vzduchu pod 20 mm Hg vyvolá ztrátu vědomí během
10–20 s a smrt ve 4–5 min
○ Méně výrazná hypoxie působí změny mentálních funkcí podobné účinkům alkoholu:
zhoršení soudnosti, ospalost, snížené vnímání bolesti, vzrušení, dezorientaci, ztrátu pojmu o
čase a bolení hlavy
○ Další symptomy zahrnují nechutenství, nauzeu, zvracení, tachykardii a při výrazné hypoxii,
hypertenzi
36/Spirometrie, principy měření, statické a dynamické
Spirometrie
● vyšetřovací metoda pro stanovení plicních objemů, kapacit a průtoků
● měření ventilace
● ventilační parametry se měří spirometry. Vyšetřovaný
dýchá prostřednictvím náustku, masky apod. přes
přístroj (tak, aby byl zachycen všechen
nadechovaný/vydechovaný vzduch). Do cesty
vzduchu jsou vloženy například turbínka/jemná síťka.
Proudící vzduch roztáčí turbínku nebo vytváří velmi
malý tlak na síťku, a to proporcionelně k objemu
vydechovaného vzduchu. Současně je měřen čas a je
možno tedy dopočítat průtoky a rychlosti proudění
vzduchu.
● měření ventilace - hodnota ventilace je významná při
diagnostice plicních onemocnění (restrikční a
obstrukční viz dále)
b) dynamické parametry
● vyžadují měření objemu v čase (průtoku)
● informují zejména o proudění vzduchu (proto dynamické) v dýchacích cestách, a
tudíž obstrukčních poruchách (tedy zúžení dýchacích cest, objemy plic mohou zůstat
nezměněny, problémem je omezení rychlosti proudění vzduchu v dýchacích cestách,
důsledkem je nedostatečná ventilace, např.astma, chronická bronchitida,..)
○ a. renalis- menší a menší artérie a arterioly- aferentní arteriola- glomerulus- eferentní arteriola-
peritubulární kapiláry (vasa recta- obklopují jednotlivé tubuly nefron)- větší a větší vén- v. renalis-
VCI
● dopamin
○ syntetizován v mozku a v ledvinách
○ po vazbě na dopaminergní receptory v nízkých koncentracích způsobuje konstrikci kapilár v kůži a
svalech a tím dilatuje cévy kolem orgánů- např. srdce a ledvin.
○ vasodilatace aferentních a eferentních arteriol a zvýšení RBF
● autoregulace
○ lokální mechanismy uvnitř ledvin
○ udržují v širokém rozmezí tlaků (zhruba 80-200 mm Hg) konstantní RBF i GFR
○ mechanismus není zcela objasněn- funguje u deinervovaných ledvin (transplantovaných),
autoregulace- ANS není zahrnut
○ myogenní mechanismus
■ reflexní kontrakce hladkých svalových buněk v důsledku
působení vysokého arteriálního tlaku, který cévy
roztahuje
■ zvýšený renální arteriální tlak roztahuje aferentní i
eferentní arterioly, což vede k jejich kontrakci a zvýšení
jejich rezistence- RBF je tak konstantní i přes změnu
tlaku
● tubuloglomerulární zpětná vazba
○ macula densa= buňky stočeného distálního tubulu v těsné blízkosti aferentní arterioly
(junxtaglomerulární buňky) a vytváří tzv. junxtaglomerulární aparát (i
junxtglomerulární bb EA)
■ snížení glomerulární filtrace- v tubulech méně filtrátu- menší
tok- reabsorbuje se menší množství sodných iontů-
registruje macula densa- začne secernovat renin
● 1) angiotensin I na II (ACE- lék- hypertenze,
ale ne sekundární, té by mohl naopak
uškodit)- zvýší se odpor eferentní arterioly-
zvýšení glomerulární filtrace
● 2) snížení rezistence eferentních arteriol
● průtok kůrou a dření
○ hlavní funkcí ledvinné kůry= filtrace velkého množství krve
protékající glomeruly
■ relativně velký průtok kůrou ledviny= spojen s malou extrakcí kyslíku z krve
■ průtok krve kůrou ledviny: 5 ml/g tkáně/min
○ ledvinná dřeň- údržba osmotického gradientu- vyžaduje relativně nízký průtok krve (zevni dřeň- 2,5
ml/g/min, vnitřní dřeň- 0,6 ml/g/min)
■ metabolické procesy (např. resorpce Na+ v tlustém ascendentním raménku Henleovy kličky)
vyžadují relativně vyšší množství transportovaného O2
● dřeň= vulnerabilní k hypoxii, pokud průtok dále klesá
● filtrační frakce= vztah mezi GFR a RPF
○ část RPF, která je filtrována přes membránu- fyziologicky: 0,20-20% je filtrováno, 80% ne- opouští
glomerulus eferentní arteriolou a stává se peritubulární kapilární krví
𝐺𝐹𝑅
𝐹𝐹 =
𝑅𝑃𝐹
○ ↑ filtrační frakce- více tekutiny je filtrováno ven z glomerulu- vyšší koncentrace proteinů v kapilární krvi-
↑𝜋𝑐 peritubulární kapilární krve- ovlivnění reabsorpce v proximálních tubulech
● změny 𝑃𝐺𝐶 (hydrostatický tlak kapilární krve)- změny rezistence aferentních a eferentních arteriol, změny
arteriálního tlaku-autoregulace
○ 1) vasokonstrikce AA
■ ↑ rezistence AA- ↓RPF-↓ 𝑃𝐺𝐶 -↓GFR
○ 2) vasokonstrikce EA
■ ↑ rezistence EA- ↓RPF, ALE ↑GFR, protože ↑𝑃𝐺𝐶 - krev proudí proti vyššímu tlaku
○ 3) vasodilatace AA
■ ↓ rezistence AA- ↑ RPF - ↑𝑃𝐺𝐶 - ↑ GFR
○ 4) vasodilatace EA
■ ↓ rezistence EA- ↑RPF- ↓ 𝑃𝐺𝐶 - ↓GFR
38. Faktory určující glomerulární filtraci
● v glomerulárních kapilárách začíná filtrace- vzniká ultrafiltrát- primární moč (stejná jako intersticiální
tekutina- 300 mOsm/l)
○ obsahuje vodu a všechny malé rozpuštěné látky v krvi, ale neobsahuje proteiny a krevní buňky
● za glomerulární filtraci jsou zodpovědné stejné síly jako v systémových kapilárách- Starlingovy síly
○ rozdíly- zejména v ploše a vlastnostech filtrační
bariéry- GFR= mnohem vyšší
● glomerulární filtrační bariéra
○ endotel
■ v něm- póry (70-100 nm)- poměrně velké-
tekutina, rozpuštěné látky, plazmatické
proteiny projdou, ale neprojedou krevní buňky
○ bazální membrána
■ 3 vrstvy- lamina rara interna (splývá s
endotelem), lamina densa, lamina rara externa
(splývá s epitelem)
■ přes ni neprostoupí plazmatické proteiny- negativní náboj
○ epitel
■ specializované buňky- podocyty (připojeny k BM pomocí
pediklů)- mezi nimi filtrační štěrbiny přepaženy tenkým
diafragmatem= velmi malé- taktéž důležitá filtrační bariéra
○ přítomnost negativně nabitých glykoproteinů- endotel, lamina
rara interna a externa, podocyty. pedikly, filtrační štěrbiny
■ pro malé rozpuštěné látky (Na+, K+, Cl-, HCO3-) nemá
význam, jsou filtrovány nezávisle na náboji
■ velký význam pro plasmatické proteiny (negativní náboj)-
nejsou filtrovány kvůli své velikosti a náboji
■ u některých onemocnění může být negativní náboj eliminován- zvýšená filtrace
plasmatických proteinů- proteinurie
● Starlingovy síly: ženou tekutinu přes glomerulární bariéru
○ hydrostatický tlak kapilární krve 𝑃𝐺𝐶
■ napomáhá filtraci
■ poměrně vysoký- asi 45 mmHg
○ hydrostatický tlak Bowmannova pouzdra 𝑃𝐵𝑆
■ brání filtraci
■ 10 mmHg
■ původ- tekutina přítomná v nefronu
○ onkotický tlak v kapiláře 𝜋𝐺𝐶
○ onkotický tlak Bowmanova pouzdra=0, protože filtrace
proteinů je zanedbatelná
● velikost glomerulární filtrace: asi 125 ml/min= 180 l/ den= množství filtrátu produkovaného všemi
glomeruly obou ledvin za minutu vs. 1,5-2 l moči/ den- 99% ultrafiltrátu se reabsorbuje
○ v glomerulárních kapilárách- vztah v závorce nikdy není nižší než 0- pohyb tekutiny je vždy ven z
kapiláry, čím větší, tím větší GFR
𝐺𝐹𝑅 = 𝐾𝑓 [(𝑃𝐺𝐶 − 𝑃 𝐵𝑆 ) − 𝜋𝐺𝐶 ]
● glomerulární kapilární filtrační koeficient 𝐾𝑓
○ parametry
■ tloušťka membrány- nepřímá úměrnost
● např. vznik depozit- snížení
glomerulární filtrace
■ plocha- přímá úměrnost
● snížení počtu glomerulů- DM apod.
○ nefrektomie
○ uspořádání glomerulární membrány- koeficient
asi 300x větší než u systémových kapilár
● na začátku glomerulární kapiláry- výstup z AA- žádná
filtrace ještě neproběhla- nízká koncentrace proteinů- nízký onkotický tlak- součet všech Starlingových sil=
+16 mmHg- výrazně ve prospěch filtrace
● na konci glomerulární kapiláry- vstup do AA- vysoký onkotický tlak- filtrační ekvilibrum- součet všech
Starlingových sil=0- žádná filtrace již nemůže probíhat
● krev v peritubulárních kapilárách- vysoký onkotický tlak= hnací síla pro reabsorpci v proximálním tubulu
● hydrostatický tlak kapilární krve se v celé délce kapiláry nemění- konstrikce eferentních arteriol= prevence
před poklesem 𝑃𝐺𝐶 , která by se za normálních okolností filtrací tekutiny ven objevila
● změny 𝑃𝐺𝐶 - změny rezistence aferentních a eferentních arteriol, změny arteriálního tlaku-autoregulace
○ 1) vasokonstrikce AA
■ ↑ rezistence AA- ↓RPF-↓ 𝑃𝐺𝐶 -↓GFR
○ 2) vasokonstrikce EA
■ ↑ rezistence EA- ↓RPF, ALE ↑GFR, protože ↑𝑃𝐺𝐶 - krev proudí proti vyššímu tlaku
○ 3) vasodilatace AA
■ ↓ rezistence AA- ↑ RPF - ↑𝑃𝐺𝐶 - ↑ GFR
○ 4) vasodilatace EA
■ ↓ rezistence EA- ↑RPF- ↓ 𝑃𝐺𝐶 - ↓GFR
● změny 𝜋𝐺𝐶
○ změny plazmatické koncentrace proteinů
■ zvýšení- ↑𝜋𝐺𝐶 -↓GFR
■ snížení- ↓𝜋𝐺𝐶 - ↑GFR
● např. nefrotický syndrom- velké množství
proteinů se dostává do moči- proteinurie
● změny 𝑃𝐵𝑆
○ obstrukce močových cest- např. kámen v močovodu nebo
konstrikce ureteru- moč se vrací do ledvin- ↑ 𝑃𝐵𝑆 - ↓ GFR
● u eferentních arteriol- pokud resistence překročí určitý práh-
začne proti
[𝑈] 𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛 × 𝑉
𝐺𝐹𝑅 = [𝑃]𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛
= 𝐶𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛 𝑉=diuréza
● jednotky: GFR: ml/min, Uinulin: mg/ml, Pinulin: mg/ml, V: ml/min, Cinulin: ml/min
● inulin není endogenní látka- podává se intravenózně infuzí (pro praxi málo použitelné)
● čitatel zlomku= míra exkrece inulinu
● změny v plasmatické koncentraci inulinu neovlivňují GFR
○ ↑ plasmatické koncentrace inulinu- ↑ množství filtrovaného inulinu- ↑ množství vyloučeného inulinu- jmenovatel i
čitatel se zvětší stejně- GFR zůstává konstantní
● GFR/ clearance inulinu neovlivňuje diuréza
○ ↑ diuréza- ↓ Uinulin- zředění- GFR bude konstantní
● kreatinin- je volně filtrován, ale v malém množství sekretován (u zdravých jedinců max. 5-10%)- clearance
kreatininu je lehce vyšší než GFR, ALE je to endogenní látka- nemusí být podávána infusně
○ při poklesu glomerulární filtrace se tubulární sekrece dále zvyšuje- clearance kreatininu může být
normální i u nemocných se sníženou glomerulární filtrací o více než 50%
○ v praxi se využívá odhad glomerulární filtrace podle hodnot sérového kreatininu
■ při poklesu clearance kreatininu až o cca 50% stoupá sérový kreatinin jen minimálně
■ sérový kreatinin závisí také na množství svalové hmoty
■ odhad clearance kreatininu- např. vzorec podle Cockrofta a Gaulta- bere v úvahu hodnoty
sérového kreatininu, věk, váhu a pohlaví
○ měření clearance kreatininu s 24 h sběrem moč- pro praxi nevýhodné + značná chybovost
(nespolupracující pacienti)
● k určení GFR může být využita koncentrace močoviny v krvi i sérového kreatininu- oba filtrovány přes
membránu
○ ↓GFR (renální selhání)- ↑ močoviny (BUN= blood urea nitrogen) a sérového kreatininu - nejsou adekvátně
filtrovány
○ hypovolémie= snížení objemu obíhající krve- snížená renální perfúze- ↓GFR- prerenální azotemie- ↑
BUN i kreatinin, ale BUN se zvýší více- u hypovolémie- zvýšená proximální resorpce rozpuštěných
látek vč. močoviny- BUN/kreatinin je větší než 20
○ oproti tomu renální selhání z renálních příčin (chronické renální selhání)- ↑BUN i kreatinin
● cystatin C= neglykosylovaný bazický protein patřící mezi cysteinové inhibitory proteáz
○ konstantní endogenní produkce, nezávisí na pohlaví, tělesné hmotnosti, velikosti svalové hmoty ani
aktivaci zánětu
○ volně filtrován v glomerulech, poté resorbován a metabolizován v proximálním tubulu
○ močové koncentrace= velmi nízké (převážně metabolizován, nikoli vylučován)
○ odhad glomerulární filtrace na základě sérové koncentrace cystatinu C- měření nefelometricky
○ plazmatické koncentrace stoupají s věkem
○ mírný pokles glomerulární filtrace (např. u pacientů s diabetem, esenciální hypertenzí,
aterosklerotického postižení renálních tepen, po transplantaci ledvin)- lepší identifikace na základě
měření cystatinu C než sérového kreatininu nebo clearance kreatininu
○ nevýhoda: vyšší náklady
40. Měření tubulárního transportu
● hlavní funkcí tubulů je zpětná resorpce látek a vody z glomerulárního filtrátu a sekrece odpadních látek do
moče
● resorpce
−
○ voda a mnoho rozpuštěných látek (𝑁𝑎+ ,𝐶𝑙− , 𝐻𝐶𝑂 3 , glukóza, AMK, urea, 𝐶𝑎2+ , 𝑀𝑔2+ , fosfát, laktát,
citrát)- reabsorbováno z glomerulárního filtrátu do peritubulární kapilární krve
○ malé proteiny a peptidy- reabsorpce v prox. tubulu endocytózou, jiné látky- pasivní/usnaděná
difuze po chem./elektr. gradientu/ aktivní transport proti gradientům
○ membránové transportéry
○ bez ní by většina látek byla vyloučena močí
● sekrece
○ některé látky (organické kyseliny a báze, 𝐾 + )- sekretovány z peritubulární kapilární krve do
tubulární tekutiny
○ vedle filtrace- další mechanismus pro vylučování látek do moči
○ pasivní/usnaděná difuze po chem./elektr. gradientu/ aktivní transport proti gradientům
○ membránové transportéry
● množství profiltrované látky= součin GFR a plazmatické koncentrace dané látky
● množství vyloučené látky= množství
profiltrované plus množství transportované
tubuly= EX
○ tubulární sekrece- 𝐸𝑋 je pozitivní, v
případě resorpce je 𝐸𝑋 negativní
○ je-li clearance dané látky =GFR,
nedochází k tubulární sekreci ani
resorpci; je-li větší než GF, jde o
sekreci, je-li menší než GF, jde o
tubulární resorpci
● množství resorbované látky= rozdíl mezi
množstvím profiltrované látky za čas a
vyloučeným množstvím za čas- Rx
○ 𝑅𝑥 = 𝐺𝐹𝑅 × 𝑃𝑥 − 𝑈𝑥 × 𝑉
○ Rx>0- látka je resorbována
○ Rx<0- látka je secernována
○ GFR x P> U x V- došlo k efektivní resorpci sledované látky v tubulech
○ GFR x P< U x V- došlo k efektivní sekreci sledované látky v tubulech
○ efektivní= vypočítaný rozdíl je výsledkem všech transportních procesů- řada látek je v některých
úsecích nefronu resorbována, v jiných secernována (urea, kys. močová, K +)
● transportní maximum
○ transportované množství dané látky je přímo úměrné množství přítomnému až do dosažení Tm pro
danou látku- při vyšších koncentracích je transportní mechanismus saturován a už nedochází k
pozorovatelnému zvýšení transportovaného množství
● frakční exkrece: podíl iontu, který se vyloučil do definitivní moče z původně přefiltrovaného množství
𝑚𝑛𝑜ž𝑠𝑡𝑣í 𝑙á𝑡𝑘𝑦 𝑣𝑦𝑙𝑜𝑢č𝑒𝑛é 𝑚𝑜čí 𝑈𝑋 .𝑉
○ 𝐹𝐸 = =𝑃
𝑚𝑛𝑜ž𝑠𝑡𝑣í 𝑝ř𝑒𝑓𝑖𝑙𝑡𝑟𝑜𝑣𝑎𝑛é 𝑙á𝑡𝑘𝑦 𝑋 .𝐺𝐹𝑅
○ FE<0- tubulární resorpce převládá nad sekrecí
○ FE>0- tubulární sekrece převládá nad resorpcí
○ př. FENa=0,01 (1%)- pouze 1% z celkového profiltrovaného množství je vyloučeno do moči
● osmolální frakční exkrece= frakční exkrece osmoticky aktivních složek- informuje o podílu osmoticky
aktivních látek, které se vyloučily do definitivní moče z původně profiltrovaného množství
○ pro výpočet- nutná znalost látkové koncentrace kreatininu a osmolality v séru/plazmě a moči
○ 𝐹𝐸𝑂𝑠𝑚 = (𝑈𝑂𝑠𝑚 − 𝑃𝑘𝑟 )(𝑃𝑂𝑠𝑚 − 𝑈𝑘𝑟 )
○ UOsm= osmolalita moče, POsm= osmolalita plazmy, Pkr= plazmatická koncentrace kreatininu, U kr=
koncentrace kreatininu v moči
○ zvyšuje se při zvýšeném obsahu osmoticky aktivních komponent ve filtrátu při zániku nefronů,
glykosurii, katabolismu, terapii mannitolem apod.
● schodek osmolality v moči= rozdíl hodnot vypočtené osmolality a osmolality naměřené osmometrem
○ 𝑈𝑂𝐺 = 𝑈𝑂𝑠𝑚 − [2 × (𝑈𝑁𝑎 + 𝑈𝐾 ) + 𝑈𝑈 ]
○ UOsm= osmolalita naměřená osmometrem, UNa, UK, UU= koncentrace sodíku, draslíku a močoviny v
moči
○ zvyšuje se při glykosurii, přítomnosti ketolátek, intoxikacích apod., snížení je spojeno s
acidifikačními poruchami ledvin
● osmolální clearance= objem primární moči potřebný pro vyloučení všech osmoticky aktivních solutů
𝑉𝑈 ×𝑈𝑂𝑠𝑚 [2×(𝑈𝑁𝑎 +𝑈𝐾 )+𝑜𝑠𝑡𝑎𝑡𝑛í 𝑠𝑜𝑙𝑢𝑡𝑦 𝑣 𝑚𝑜č𝑖]
○ 𝐶𝑂𝑠𝑚 = = [2×(𝑃
𝑃𝑂𝑠𝑚 𝑁𝑎 +𝑃𝐾 )+𝑜𝑠𝑡𝑎𝑡𝑛í 𝑠𝑜𝑙𝑢𝑡𝑦 𝑣 𝑝𝑙𝑎𝑧𝑚ě]
○ VU= objem definitivní moči, UOsm, POsm= osmolality moči a plazmy zahrnující ureu, glukózu, příp. jiné
ionty nebo soluty
● free water clearance (clearance bezsolutové vody)- informace o tom, zda je voda resorbována/sekretována
ledvinami- vypovídá o exkreci objemu vody zmenšeného o vodu vázanou všemi osmoticky aktivními
složkami
○ (U)osm a (P)osm= osmolarita moči a plazmy (osmol/l)
○ zahrnuje všechny rozpuštěné látky
○ zlomek ve vzorci říká, kolik plazmy je očištěno od všech rozpuštěných látek za jednotku času
○ můžeme zjistit problém s distální stočeným
kanálkem/sběracím kanálkem- aquaporiny (aktivovány
pomocí ADH)- reabsorpce
○ pozitivní
■ voda je sekretována, moč je hypoosmolární v
porovnání s plazmou
■ příjem nadměrného množství vody/ ledviny
neodpovídají na ADH
○ negativní
■ voda je reabsorbována, moč je hyperosmolární v porovnání s plazmou
■ dehydratace/ produkce příliš velkého množství ADH
41. Transporty v proximálním tubulu
● vysoká resorpční kapacita proximálního tubulu- výrazný metabolismus
a velké množství mitochondrií podporující aktivní transportní procesy +
velký membránový povrch (apikální kartáčový lem a bazální labyrint)
● první polovina proximálního tubulu
○ na luminální membráně- mnoho sekundárně aktivních
transportních mechanismů- zisk energie z transmembránového
Na+ gradientu
○ Na+ resorbován spolu s ionty bikarbonátovými a řadou látek
(glukózou, aminokyselinami, laktátem, močovinou a fosfáty)-
tyto látky= osmoticky aktivní- strhávají s sebou tedy i vodu, čímž stoupne koncentrace
chloridových iontů v tubulární tekutině
○ sekrece H+ do tubulární tekutiny pomocí Na+/H+-antiportu v luminální membráně- H+ mohou v
tubulární tekutině reagovat s přefiltrovanými bikarbonátovými ionty za vzniku kyseliny uhličité-
rozklad na vodu a oxid uhličitý- volně difundují do epitelových buněk tubulu- vzniká kyselina
uhličitá- disociuje na vodíkové a bikarbonátové ionty
■ bikarbonátové ionty následně přecházejí
přes bazolaterální membránu do
intersticiální tekutiny prostřednictvím
buď Na+/3HCO3–-kotransportéru, či
anion exchangeru (Cl–/HCO3– přenos)/
facilitovanou difuzí (Constanzo)
■ H+ se vrací pomocí antiportu se sodnými
ionty do tubulární tekutiny
■ za každý sekretovaný H+ se tedy
resorbuje Na+ a HCO3– (Na+ se vrací do
krve aktivním transportem výměnou za
K+ – Na+/K+-ATPáza)
○ výsledek
■ 1) 100% filtrované glukózy a AMK
resorbováno
■ 2) 85% filtrovaného HCO3- resorbováno
■ 3) většina fosfátu, laktátu a citrátu resorbována
■ 4) značná část Na+ resorbována
● renální (tubulární) práh
○ Glc, AMK a řada dalších organických látek se v této části tubulu za fyziologických podmínek
resorbují kompletně- kapacita této resorpce má ale určitou maximální hodnotu=
renální/tubulárním práh (tubulárním maximum)
○ při překročení práhu (důsledkem příliš vysoké koncentrace látky v krevní plazmě – například 10
mmol/l pro glukózu) se objeví daná látka v definitivní moči- neresorbované molekuly jsou osmoticky
aktivní, strhávají s sebou tedy vodu a zvyšují diurézu = osmotická polyurie
● druhá polovina proximálního tubulu
○ sodné ionty jsou transportovány spolu s ionty
chloridovými do intersticia jak transcelulárně
(na bazolaterální membráně napomáhá K+/Cl–-
symport), tak paracelulárně
○ primární reabsorpce NaCl- Na+/H+ výměník a Cl-
/formiát výměník- poháněn vysokou tubulární
koncentrací Cl-
○ Na+ do krve pomocí Na+/K+ ATPázy, Cl- difuzí
○ paracelulární reabsorpce- také závisí na vysoké
tubulární Cl- koncentraci- tight junctions-
difuze Cl- vytváří Cl- difuzní potenciál- lumen
pozitivní oproti krvi- resorpce Na+
○ v tubulární tekutině zůstává relativní nadbytek kladných iontů (sodné, draselné, vápenaté,
hořečnaté) a ty doprovází chloridy paracelulárně
○ látky jsou opět následovány pasivní resorpcí vody
● isoosmotická resorpce
○ primární je resorpce solutů, následuje pasivní resorpce vody
○ Na+ vstupuje do buňky jedním z transportních mechanismů a je
následován vodou (membrána je pro ni permeabilní)- udržení
isoosmolarity
○ Na+ se dostává do krve pomocí Na+/K+ ATPázy na peritubulární (2a)/
bazolaterální (2b) membráně a je následována pasivně vodou
○ laterální intercelulární prostor (3)- hromadění isoosmotické tekutiny-
působením Starlingových sil do peritubulární kapiláry
■ nejvíce ovlivňuje resorpci vysoký onkotický tlak kapilární krve
● glomerulotubulární rovnováha- zajišťuje, aby bylo reabsorbováno konstantní
procento filtrovaného Na+ (67%) i pokud dojde ke zvýšení/snížení množství
filtrovaného Na+
○ zvýšení GFR beze změny RPF- zvýší se filtrační frakce- koncentrace proteinů a onkotický tlak
roste- zvýšená resorpce - to samé při snížení
○ může být ovlivněna změnami v objemu ECF
■ expanze- snížení reabsorpce v PT
● ↑ objemu ECF (infuse isotonického roztoku NaCl)- ↓ plazmatické koncentrace proteinů zředěním -
↑ hydrostatický tlak v kapiláře- ↓onkotického tlaku- ↓ reabsorpce isosmotické tekutiny- vrací se
zpět do lumen tubulů a odchází močí
● pomáhá ve vylučování nadbytečného NaCl a vody
■ kontrakce- zvýšená reabsorpce v PT
● ↓ objemu ECF (průjem, zvracení)- ↑ koncentrace proteinů v plazmě- ↓ hydrostatický tlak v
kapiláře- ↑ reabsorpce isosmotické tekutiny
● protektivní mechanismus
● ↓ objemu ECF- ↓ objem krve- ↓ arteriální tlak- aktivace renin-angiotensin-aldosteronového
systému- angiotensin II stimuluje Na+/H+ výměnu v proximálním tubulu- stimuluje
reabsorpci Na+, HCO3- a vody- kontrakční alkalóza
● resorpce glukózy
○ 1) glukóza se dostává do buňky pomocí Na+-glukóza
kontransportétu (SGLT) v luminální membráně- 2 Na+ a 1 glukóza
se naváží na kotransportní protein- rotace- vyloučení do ICF-
pohyb proti elektrochemickému gradientu- energie z pohybu Na+
podle jeho gradientu
○ 2) Na+ gradient je zachován pomocí Na+/K+ ATPázy v
peritubulární membráně- ATP je přímo využito k dodání energie
Na+/K+ ATPázy a nepřímo k zachování Na+ gradientu= sekundárně aktivní transport
○ 3) glukóza se dostává do peritubulární krve facilitovanou difuzí- pohyb po svém elektrochemickém
gradientu- není třeba žádná energie- proteiny GLUT1 a GLUT2
● titrační křivka glukózy
○ znázorňuje vztah mezi plazmatickou koncentrací glukózy a
resorpcí glukózy
○ filtrace
■ volně filtrována přes membránu- s rostoucí
plazmatickou koncentrací roste i množství filtrované
glukózy
○ reabsorpce
■ u plazmatických koncentrací nižších než 200 mg/dl-
všechna filtrovaná glukózy může být resorbována,
protože Na+/glukóza kotransportérů je dostatek-
resorpce= filtrace
■ plazmatické koncentrace vyšší než 200 mg/dl se
křivka ohýbá- některé filtrované molekuly nejsou
resorbovány
■ plazmatické koncentrace vyšší než 350 mg/dl- přenašeče jsou plně saturované- transportní
maximum
○ exkrece
■ plazmatické koncentrace vyšší než 200 mg/dl- přenašeče se blíží transportnímu maximu-
většina glukózy je reabsorbována, některá ne- vyloučena do moči
■ renální práh pro glukózu je plazmatická koncentrace, při níž se glukóza poprvé objeví v moči
ve větším než onom běžně minimálním množství- 200
mg/dl
■ plazmatické koncentrace vyšší než 350 mg/dl-
transportní maximum- lineární růst jako filtrace
○ zaoblení křivky- dosažení transportního maxima= splay- část
titrační křivky, kde reabsorpce dosahuje saturace, ale není
plně saturována- glukóza je vylučována do moči ještě před
dosažením transportního maxima
■ nízká afinita Na+/glukóza kotransportéru
■ heterogenita nefronů- transportní maximum ledvin= průměr transportních maxim všech
nefronů- některé nefrony dosahují transportního maxima při nižších plazmatických
koncentracích než jiné
○ glykosurie- za normálních plazmatických koncentrací glukózy (70-100 mg/dl) všechna filtrovaná
glukóza je reabsorbována
■ diabetes mellitus (neléčený)- nedostatek inzulinu- zvýšená plazmatická koncentrace
glukózy- přesahuje transportní maximum- vylučována do moče
■ těhotenství- zvýšení GFR- zvyšuje se množství filtrované glukózy, které může přesáhnout
reabsorpční kapacitu
■ vrozené anomálie Na+/glukóza kontranspotéru- snížení transportního maxima- glukóza se
dostává do moče za nižších plazmatických koncentrací
● urea- 50% filtrované močoviny je reabsorbováno prostou difuzí- koncentrační rozdíl v krvi a tubulární
tekutině díky reabsorpci vody
● koncentrace solutů v průběhu proximálního tubulu
○ množství Na+ v délce PT klesá, ale koncentrace (a i celková
osmolarita) se nemění- vysoká permeabilita buněk pro vodu-
isoosmotická resorpce
○ některé organické látky- Glc, AMK a HCO3-= resorbovány ve
větší míře než voda- jejich koncentrace výrazně klesá
○ jiné organické látky nejsou aktivně resorbovány (např.
kreatinin)- jejich koncentrace stoupá
● sekrece organických kyselin a bází- soli ŽK, oxalát, kys. močová,
katecholaminy
● sekrece léků a toxinů
● sekrece PAH- její clearance se využívá při měření RPF
42. Renin-angiotensin-aldosteronový systém
● regulace arteriálního tlaku primárně regulováním krevního objemu
● pomalý- hormonální regulace
● 1) pokles arteriálního tlaku způsobí pokles renálního perfuzního tlaku- zaznamenán mechanoreceptory
aferentních arteriol ledvin- přeměna proreninu na renin v junxtaglomerulárních buňkách- sekrece reninu
je stimulována renálním sympatikem a beta 1 agonisty jako isoproterenol a inhibována beta 1 antagonisty-
propanolol
● 4) angiotensin II - různorodá biologická aktivita v kůře nadledvin, vaskulárním hladkém svalstvu, ledvinách
a mozku- aktivace receptorů angiotensinu II spřaženými s G-proteiny (AT1 receptory)
○ 1) působí na buňky zona glomerulosa kůry nadledvin a stimuluje je k produkci aldosteronu- působí
na hlavní buňky distální tubulu- zvyšuje resorpci Na+- zvyšuje objem ECF a krevní tlak
■ zahrnuje genovou transkripci a proteosyntézu = hodiny až dny= pomalá odezva
○ 2) vlastní přímý efekt na ledviny- stimuluje výměnu Na+/H+ v proximálním tubulu a zvyšuje resorpci
Na+ a HCO3-
○ 3) působí na hypothalamus- zvyšuje pocit žízně a příjem vody + stimuluje sekreci antidiuretického
hormonu (ADH)- zvyšuje resorpci vody sběracími kanálky
■ zvyšuje celkovou vodu v těle- doplňuje zvýšení resorpce Na+- zvýšení objemu ECF, objemu
krve a krevního tlaku
○ 4) působí také na arterioly vazbou na AT1 receptory a aktivuje IP3 a Ca2+ jako druhé posly-
vasokonstrikce- zvýšení celkové periferní rezistence- zvýšení arteriálního tlaku
● angiotensin II- zůstává v těle pouze 1-2 min., poté inaktivace četnými krevními i tkáňovými enzymy-
angiotensinázy
○ způsobuje vasokonstrikci v mnohých částech těle- obejvuje se velmi rychle- především v arteriolách,
ale méně také v žilách
■ konstrikce arteriol vede ke zvýšení celkové periferní rezistence- zvýšení arteriálního tlaku
■ mírná venokonstrikce- zvýšený žilní návrat- srdce pumpuje proti zvyšujícímu se tlaku
○ snižuje exkreci solí i vody ledvinami- pomaluje zvyšuje objem ECF- zvyšuje arteriální tlak= účinnější
mechanismus pro zvýšení arteriálního tlaku
■ působí na ledviny přímo- konstrikce renálních arteriol
● pomalý tok krve snižuje tlak v peritubulárních kapilárách- rychlá resorpce tekutiny v
tubulech
● působí také přímo na tubulární buňky- zvýšení resorpce sodíku a vody
■ působí na kůru nadledvin-exkrece aldosteronu
● zvýšení ECF sodíku- retence vody- zvýšení objemu ECF= dlouhodobější
mechanismus pro zvýšení arteriálního tlaku
● jednou z nejdůležitějších funkcí renin-angiotensinového systému= při konzumaci malých nebo velkých
množství soli nedochází ke změnám v objemu ECF ani arteriálního tlaku
○ výchozí efekt zvýšeného příjmu soli= zvýšení objemu ECF a tím i zvýšení arteriálního tlaku- zvýšený
průtok krve ledvinou- snížení sekrece reninu- snížená renální retence soli a vody- objem ECF se
vrací do normálních hodnot a tím i arteriální tlak
43. Vylučování draslíku v ledvinách
● zachování draslíkové rovnováhy je důležité pro normální funkci
excitabilních tkání (nerv, kosterní sval, srdeční sval)- K+ gradient
na membráně excitabilních buněk určuje klidový membránový
potenciál a v důsledku toho excitabilitu těchto tkání
● většina draslíku v těle= v ICF (98%)- mnohem vyšší intracelulární
koncentrace- gradient udržován pomocí Na+/K+ ATPázy
● distribuce K+ přes membránu= vnitřní K+ rovnováha- ovlivněna
hormony, léky i patologickými stavy- ovlivňují extracelulární
koncentraci K+
● variabilita množství K+ přijatého potravou- množství K+ přijatého
potravou se musí rovnat množství K+ vyloučeného močí= vnější K+
rovnováha udržována renálními mechanismy
● K+ rovnováha: exkrece K+=příjem K+
● pozitivní K+ rovnováha: exkrece K+ < příjem K+ (hyperkalémie)
● negativní K+ rovnováha: exkrece K+ > příjem K+ (hypokalémie)
● filtrace- není vázán na plazmatické proteiny, volně filtrován
● proximální stočený tubulus- resorpce asi 67% K+ jako součást
isoosmotické reabsorpce
● tlusté vzestupné raménko- reabsorpce 20% K+
○ do buňky přes Na+/K+/2Cl- kontransportér
○ a) z buňky do krve difuze přes K+ kanály na bazolaterální
membráně- reabsorpce
○ b) z buňky do lumen difuze- vytváří lumen pozitivní
potenciál
● distální tubulus a sběrací kanálky- resorpce nebo sekrece K+ dle
aktuální potřeby- udržení rovnováhy
○ alfa vmezeřené buňky- resorpce (nízký příjem K+)- exkrece
močí může být až 1% filtrovaného K+
■ H+/K+ ATPáza- primárně aktivní transport- H+ z
buňky do lumen a K+ z lumen do buňky
■ K+ dále difunduje do krve přes K+ kanály
○ hlavní buňky- sekrece (normální/vysoký příjem K+)-
exkrece může být až 110% filtrovaného K+
■ K+ z krve do buňky přes Na+/K+ ATPázu- udržuje
vysokou K+ koncentraci
■ K+ kanály na obou stranách, ale propustnost a elektrochemický gradient pro K+= vyšší na
luminální membráně- proto difuze především zde
■ rychlost sekrece= proporcionální rychlosti toku tubulární tekutiny distálními částmi
nefronu- při rychlejším toku je méně
příležitostí k vzestupu tubulární
koncentrace K+ k hodnotám, kdy se další
sekrece zastaví
■ velikost K+ sekrece je dána velikostí
elektrochemického gradientu pro K+ na
luminální membráně- čím vyšší, tím vyšší
● strava s vysokým obsahem K+-
vyšší intracelulární koncentrace- roste elektrochemický gradient na luminální
membráně- sekrece- vyloučení močí
● strava s nízkým obsahem K+- nižší intracelulární koncentrace- klesá hnací síla pro
K+ sekreci- sekrece klesá, zvyšuje se reabsorpce- klesá exkrece
● aldosteron- zvyšuje K+ sekreci jako sekundární efekt zvyšování Na+ resorpce
○ stimuluje syntézu Na+ kanálů na luminální membráně- více Na+ do buňky-
větší zátěž Na+/K+ ATPázy- více K+ do buňky
○ zvyšuje počet Na+/K+ ATPáz
○ celkově tedy zvyšuje intracelulární koncentraci K+- roste hnací síla pro K+
sekreci
○ zvyšuje počet K+ kanálů v luminální membráně
○ potrava se zvýšeným obsahem Na+- exkrece více Na+ i K+
○ diuretika- více Na+ do buňky, vyšší resorpce Na+, vyšší sekrece K+
● změny ABR- alkalóza zvyšuje K+ sekreci, acidóza snižuje K+ sekreci
○ alkalóza: deficit H+ v ECF- H+ ven z buňky (pufrační činnost)- K+ do buňky-
zachování elektroneutrality- ↑ intracelulární koncentrace K+- ↑ hnací síla
pro sekreci K+- hypokalémie
○ acidóza: nadbytek H+ v ECF- H+ do buňky- K+ z buňky- zachování
elektroneutrality- ↓ intracelulární koncentrace K+-↓ hnací síla pro
sekreci K+- hyperkalémie
○ ne vždy má vliv na transport K+
● diuretika- zvýšená exkrece K+- hypokalémie
○ thiazidová a kličková diuretika
○ zvýšená sekrece K+ hlavními buňkami- inhibice reabsorpce Na+
○ vyšší průtok- ředění- nižší koncentrace K+ v tubulech- vyšší hnací síla pro
sekreci K+
○ kličková diuretika také zvyšují distální sekreci K+- zvýšení exkrece K+-
inhibice Na+/K+/2Cl- kotransportéru
● K+ šetřící diuretika (spironolakton, amilorid, triamteren…)
○ jako jediná diuretika nepůsobují kaliurézu
○ inhibují všechny děje vyvolané aldosteronem- inhibice K+ sekrece
○ používají se v kombinaci s ostatními diuretiky jako kompenzace
● luminální anionty- přítomnost velkých aniontů (sulfát, HCO3-...) v lumen distálního
tubulu a sběracího kanálku- zvýšení sekrece K+- zvyšují elektronegativitu lumen a
tím elektrochemickou hnací sílu pro K+ sekreci
● hypokalémie= častá a může být závažná
○ vyskytuje se při velkých ztrátách K+ do moči, při průjmech nebo u nemocných, u kterých se K+
přesouvá do buněk při podávání inzulinu a β-sympatikomimetik nebo při dlouhodobě sníženém příjmu K+
● hyperkalémie= mnohem závažnější- může významně ovlivnit srdeční činnost, vyskytuje se vzácně, pokud
není těžce snížena renální funkce
● inzulin- zvyšuje vychytávání K+ buňkami zvýšením aktivity Na+/K+
ATPázy- zabraňuje vzniku hyperkalémie
○ DM I. typu- hyperkalémie
● adrenergní agonisté a antagonisté
○ aktivace β2-adrenergních receptorů β2 agonisty- zvýšení aktivity
Na+/K+ ATPázy- K+ do buňky- může vést k hypokalémii, působení
antagonistů je opačné
○ aktivace α adrenergních receptorů agonisty- K+ z buňky- může vést k
hyperkalémii, působení antagonistů je opačné
● hyperosmolarita ECF- transport K+ z buňky
○ voda z buňky do ECF po osmotickém gradientu- zvýšení
intracelulární koncentrace K+- difuze do ECF
● lýze buněk- uvolnění velkých množství K+- hyperkalémie
● cvičení- transport K+ z buněk
○ spotřeba ATP otevírá K+ kanály v membráně svalu-
putuje z buňky po svém elektrochemickém gradientu-
většinou jen velmi malý vzestup koncentrace K+ v krvi
○ ale- léčba β2-adrenergními antagonisty/poškozené
renální funkce (K+ se nevylučuje dostatečně)- může
vést při intenzivním cvičení k hyperkalémii
○ K+ uvolňované z buněk se účastní lokální kontroly
průtoku krve ve cvičícím svalu- je jedním z vasodilatačních metabolitů- působí přímo na svalové
arterioly a dilatuje je- zvyšuje průtok krve
44. Renální vylučování močoviny a metabolismus amoniaku v ledvinných tubulech
● močovina
● transport ve většině segmentů nefronu
● resorpce/ sekrece difuzí (prostá/facilitovaná)-
míra je dána koncentračním rozdílem v tubulární
tekutině a v krvi a permeabilitou epiteliálních
buněk pro močovinu- přímá úměra
● volně filtrována přes glomerulární membránu-
koncentrace v ultrafiltrátu= koncentrace v krvi-
žádný koncentrační rozdíl/hnací síla pro resorpci
● resorpce asi 50% filtrované močoviny v
proximálním tubulu
■ reabsorpce vody- zvýšení koncentrace
močoviny v tubulárním tekutině- hnací síla
pro pasivní resorpci- čím vyšší resorpce
vody, tím vyšší resorpce močoviny a nižší
exkrece
○ tenké sestupné raménko- sekrece močoviny
(vysoká koncentrace v IST vnitřní dřeně)- v
záhybu- 110% původně filtrované močoviny
● urea recycling- podílí se na vytvoření
kortikopapilárního gradientu
○ v kortikálních a vnějších dřeňových
sběracích kanálcích- ADH zvyšuje
propustnost pro vodu, ale nezvyšuje
propustnost pro močovinu- močovina zůstává v tubulární tekutině- zvyšuje se její
koncentrace
○ ve vnitřních dřeňových sběracích kanálcích- ADH zvyšuje propustnost pro vodu a zvyšuje
počet transportérů pro močovinu UT1 (up-regulace pomocí ADH)- facilitovaná difuze
○ zvýšená koncentrace močoviny z důvodu resorpce vody v kortikálních a vnějších dřeňových
sběracích kanálcích- vznik velkého koncentračního gradientu- ve vnitřních dřeňových
sběracích kanálcích urea difunduje do IST- není vyloučena, ale recyklována do vnitřní dřeně
a umocňuje tak kortikopapilární osmotický gradient
○ vysoké hladiny ADH (nedostatek vody)- urea je recyklována do vnitřní dřeně (70% resorpce,
40% exkrece)
○ nízké hladiny ADH (pití vody/centrální diabetes insipidus)- urea není recyklována
○ kortikopapilární osmotický gradient je tedy vyšší při vyšších hladinách ADH
● amoniak
○ pokud by byla exkrece H+ jako titrovatelné kyseliny jediným mechanismem- exkrece H+ by byla
limitována množstvím fosfátu v moči
○ produkce vázaného H+ z proteinového a fosfolipidového
katabolismu: cca 50 mmol/den
■ pouze 20 mmol/den exkrece jako titrovatelná
kyselina
■ zbylých 30 mmol/den exkrece jako NH4+
○ proximální tubulus- sekrece NH4+ prostřednictvím
Na+/H+ antiportu
■ enzym glutamináza přeměňuje glutamin na
glutamát a NH4+
■ glutamát se přeměňuje na alfa-ketoglutarát-
přeměna na CO2 a H2O a poté na HCO3-= resorbován přes Na+/HCO3- kotransport- pomáhá
nahradit zásoby v ECF
■ NH4+= v rovnováze s NH3 a H+
■ NH3 (rozpustný v tucích)- difuze po svém koncentračním gradientu do lumen,
■ H+- sekrece do lumen přes Na+/H+ antiport
■ v lumen- H+ a NH3- přeměna na NH4+
■ část NH4+- exkrece přímo do moči, část nepřímá exkrece- reabsorpce tlustým
ascendentním raménkem- uložení v dřeňové intersticiální tekutině- sekrece do sběracího
kanálku k finální exkreci
○ tlusté ascendentní raménko- resorpce NH4+- spoluvytváří kortikopapilární osmotický gradient
■ reabsorpce pomocí substituce K+ na Na+/K+/Cl- kotransportéru
■ NH4+ se účastní protiproudového násobení- koncentrace ve intersticiální tekutině vnitřní
dřeně a papily
○ alfa vmezeřené buňky sběracího kanálku-
sekrece NH3 a H+ do lumen- vytváří NH4+-
exkrece
■ dva transportéry k exkreci H+
● H+ ATPáza
● H+/K+ ATPáza
■ NH3 difunduje z místa vysoké
koncentrace v dřeňové intersticiální
tekutině do lumen- s H+ tvoří NH4+
■ NH4+ a NH3= v rovnováze, difunduje NH3,
protože je rozpustný v tucích
■ NH4+= rozpustný ve vodě, ne v tucích- uvězněn v tubulární tekutině a vyloučen= diffusion
trapping
■ za každý H+ vytvořený a sekretovaný buňkou= syntéza a reabsorpce nového HCO3-
○ faktory ovlivňující exkreci NH4+
■ pH moči
● snižující se pH- zvyšuje se exkrece H+ jako NH4+- více NH4+ oproti NH3
● čím nižší luminální koncentrace NH3, tím vyšší gradient pro difuzi NH3 z dřeňového
intersticia do tubulární tekutiny
● čím nižší pH tubulární tekutiny, tím vyšší difuze NH3 a větší množství H+
vyloučeného jako NH4+
■ acidóza
● míra syntézy NH3 se mění v závislosti na množství H+, které se musí vyloučit
● chronická acidóza- adaptivní zvýšení syntézy NH3 v buňkách proximálního tubulu
○ snížení intracelulárního pH- indukuje syntézu enzymů zahrnutých do
metabolismu glutaminu- zvýšená syntéza NH3- více H+ se vyloučí jako NH4+ a
více nového HCO3- je resorbováno
■ plazmatická koncentrace K+
● hyperkalémie- inhibuje syntézu NH3 a snižuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+-
renální tubulární acidóza typu 4
● hypokalémie- stimuluje syntézu NH3 a zvyšuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+
● ovlivnění antiportem H+/K+ - ovlivňuje intracelulární pH
○ hyperkalémie- K+ do buňky, H+ ven- zvýšení intracelulárního pH- inhibice
syntézy NH3 z glutaminu
○ hypokalémie- K+ z buňky, H+ do buňky- snížení intracelulárního pH-
stimulace syntézy NH3 z glutaminu
○
45. Tvorba koncentrované a zředěné moči, regulace příjmu tekutin
● osmoregulace- udržuje konstantní osmolaritu tělesných tekutin (290 mOsm/l)
○ i malé změny stimulují hormonální odpověď ovlivňující reabsorpci vody v ledvinách
● osmolarita moči: 50-1200 mOsm/l
○ isoosmotická: osmolarita moči=osmolarita krve
○ hyperosmotická: osmolarita moči > osmolarita krve
○ hypoosmotická: osmolarita moči < osmolarita krve
● odpověď na nedostatečný přísun vody
○ ztráty vody z těla potem a výpary z úst a nosu- zvyšuje se osmolarita plazmy
○ to stimuluje osmoreceptory v přední části hypothalamu
○ navození žízně a sekrece ADH z neurohypofýzy
○ ADH se dostává krví do ledvin- zvyšuje propustnost hlavních buněk distální části DT a sběrných
kanálků pro vodu
○ zvýšená reabsorpce vody - zvyšuje se osmolarita moči, snižuje se objem moči a snižuje se
osmolarita plazmy na normální hodnotu
○ negativní zpětná vazba
● odpověď na zvýšený přísun vody
○ přisun vody ředí tělesné tekutiny a osmolarita plazmy se snižuje
○ to inhibuje osmoreceptory v přední části hypothalamu
○ snižování žízně a inhibice sekrece ADH
○ snížení množství cirkulujícího ADH a přísun množství ADH do ledvin- snížení permeability hlavních
buněk pro vodu
○ snížení reabsorpce vody v distálním tubulu a sběracích kanálcích- voda je vylučována močí- snížení
osmolarity moči a zvýšení objemu moči- osmolarita plazmy se zvyšuje na normální hodnotu
● kortikopapilární osmotický gradient
○ gradient osmolarity intersticiální tekutiny mezi kůrou (300 mOsm/l) a papilou (1200 mOsm/l)
○ protiproudový mechanismus- Henleho klička- protiproudový násobič
■ pro udržení fyziologické hladiny osmolarity tělesných tekutin ledviny musí schopné
produkovat hypertonickou či hypotonickou moč v závislosti na momentální potřebě
organismu – je-li potřeba vyloučit nadbytečné soluty nebo nadbytečnou vodu-k tomu je
zapotřebí oddělit proces resorpce vody a solutů
■ pro schopnost ledvin upravovat osmolaritu moči (v rozmezí osmolarity definitivní moči 50-
1200 mosm/l) je nezbytné vytvořit hypertonickou dřeň s gradientem osmolarity rostoucím
směrem do hloubky dřeně
■ PPM opakovaným přenosem iontů chloridu a sodíku podél průběhu Henleovy kličky
vytváří ve dřeňovém intersticiu osmotický gradient, který je nezbytný pro koncentraci moči
při průtoku sběracími kanálky
■ single effect
● tlusté ascendentní raménko Henleho kličky
○ resorpce NaCl pomocí Na+/K+/2Cl- kotransportu
○ nepropustný pro vodu- voda zůstává v tubulu- tubulární tekutina je ředěna
○ NaCl do intersticiální tekutiny- zvyšuje se osmolarita
● descendentní raménko Henleho kličky
○ propustný pro vodu- voda teče z tubulu do té doby, než dojde k vyrovnání
osmolarity s intersticiální tekutinou
● výsledek: ↓ osmolarita ascendentního raménka, ↑ osmolarita
intersticiální tekutiny, ↑ osmolarita descendentního raménka
● ADH- ↑ aktivity Na+/K+/2Cl- kotransportéru- posiluje single effect
■ tok tubulární tekutiny
● nová tekutina vstupuje do descendentního raménka z proximálního tubulu
(osmolarita 300 mOsm/l)- stejný objem musí opustit ascendentní raménko a
vstoupit do distálního tubulu
● tekutina o vysoké osmolaritě vzniklá v důsledku single effect se posouvá k ohybu
Henleho kličky
𝑝𝐻 = −𝑙𝑜𝑔10 [𝐻 + ]
● fyziologické pH : 7,35-7,45
● extracelulární tekutina
○ arteriální krev: 7,37-7,42
● pH < 7,37= acidémie
● pH > 7,42 = alkalémie
● pH slučitelné se životem: 6,8-8,0
○ venózní krev: pH je nižší- 7,35
■ parciální tlak oxidu uhličitého je vyšší
○ intersticiální tekutina- 7,35
■ obsahuje produkty metabolismu (také CO2)
○ moč-4,5-8
○ žaludek- 0,8
■ HCl
● intracelulární tekutina- 6-7,4
● produkce kyselin v těle
○ CO2
■ nestálá kyselina, konečný produkt aerobního metabolismu
■ sama o sobě není kyselinou, ale reakcí s vodou vzniká kyselina uhličitá (slabá kyselina)
krev)
■ CO2 produkovaný buňkami je vylučován do venózní krve- přeměněn na H+ a HCO3- v
erytrocytech a transportován do plic- opačná reakce- vzniká CO2- vyloučen, proto se
označuje jako nestálá kyselina
○ stálé kyseliny
■ produkty katabolismu proteinů a fosfolipidů (50 mmol/den)- kys. s obsahem síry a fosforu
■ za patofyziologických okolností vznikají také jiné kyseliny
● kys. beta-hydroxymáselná, kys. acetyloctová (ketokyseliny)- neléčený diabetes
mellitus
● kyselina mléčná- namáhavé cvičení, hypoxie tkání
● kyselina salicylová- předávkování aspirinem
● kyselina mravenčí- požití methanolu
● kyselina glykolová a šťavelová- požití ethylenglykolu
■ nadprodukce nebo požití stálých kyselin vede k metabolické acidóze
● pufry= směs slabé kyseliny a její konjugované báze/slabé báze a její konjugované kyseliny
○ látky schopné přijmout nebo vyloučit proton
○ zabraňují změnám pH- první obranná linie
● Henderson-Hasselbachova rovnice- pH pufru
[𝐴− ]
𝑝𝐻 = 𝑝𝐾 + 𝑙𝑜𝑔
[𝐻𝐴]
● pK
○ rovnovážná konstanta (K)= poměr reakčních konstant přímé a
zpětné reakce
○ silné kyseliny (HCl)- snadněji se disociují- vysoká K, nízké pK
○ slabé kyseliny (H2CO3)- méně se disociují, menší K, vysoké pK
○ pufry nejlépe fungují při pH = pK ± 1
● ECF pufry
○ bikarbonátový systém
■ A-= HCO3-
■ HA= CO2 (v rovnováze s H2CO3)
■ nejdůležitější a nejúčinnější extracelulární pufr
■ první obranná linie, pokud tělo získá H+ nebo ho ztratí
■ Henderson-Hasselbachova rovnice:
● 0,03= konstanta rozpustnosti- přepočet parciálního tlaku CO2 na molární
koncentraci v mmol/l
[𝐻𝐶𝑂3− ]
𝑝𝐻 = 𝑝𝐾 + 𝑙𝑜𝑔
0,03 × 𝑝𝐶𝑂2
● lze též znázornit pomocí acidobazického nomogramu- vztah mezi pCO2,
koncentrace HCO3- a pH
● isohydrické linie- stejné pH
● elipsa ve středu- normální hodnoty pro arteriální krev
● abnormální kombinace pCO2 a koncentrace HCO3- mohou dát normální hodnoty
pH
● př. 12 mmol/l HCl je přidáno k ECF, počáteční koncentrace HCO3- v ECF je 24 mmol/l
○ 12 mmol/l přidaného H+ s 12 mmol/l HCO3- vytváří 12 mmol/l H2CO3- přeměna na CO2 v
přítomnosti CA
○ nová koncentrace HCO3- bude 12 mmol/l, nová koncentrace CO2 bude počátečních 1,2 mmol/l
(0,03x40 mmHg) plus 12 mmol/l
○ nové pH=6,06= smrtelná hodnota, ale druhý protektivní mechanismus= respirační kompenzace
■ acidémie stimuluje chemoreceptory v karotických tělískách- okamžitý zvýšení ventilace-
hyperventilace- všechen nadbytečný CO2+více odchází plícemi
■ koncentrace CO2= 0,72 (0,03x24 mmHg), koncentrace HCO3-=12 mmol/l, nové pH=7,32=
velmi blízké normální hodnotě
○ přestože koncentrace HCO3- i pCO2= výrazně snížené, pH je skoro normální
○ úplné obnovení acidobazické rovnováhy závisí na ledvinách
○ fosfátový systém
■ pK pro HCO3-/CO2 je 6,1 s lineární částí v rozmezí pH 5,1-7,1
■ pK pro HPO42-/H2PO4- je 6,8 s lineární částí v rozmezí pH 5,8-7,8- efektivní pufrovací
rozmezí je blíže 7,4, ALE
● 1) HCO3- se vyskytuje v mnohem vyšší koncentraci (24 mmol/l) než fosfát (1-2
mmol/l)
● 2) kyselá forma bikarbonátového systému je CO2= nestabilní a může být vyloučen
plícemi
● ICF
○ H+ se musí nejprve dostat přes buněčnou membránu
■ 1) nadbytek/nedostatek CO2- CO2 může samovolně přecházet přes membránu
● např. respirační acidóza- nadbytek CO2- generuje H+, který musí být pufrován
○ CO2 vstupuje do buňky a H+ je pufrován intracelulárními pufry
■ 2) nadbytek/ nedostatek stálé kyseliny- H+ může vstupovat/ opouštět buňku s organickým
aniontem- např. laktát
● např. metabolická acidóza způsobená nadbytkem laktátu- nadbytečný H+ je
produkován s laktátem- společně vstupují do buňky- zachování elektroneutrality
■ 3) nadbytek/nedostatek H+ bez doprovodného aniontu- výměna H+ s K+- zachování
elektroneutrality
○ organické fosfáty
■ ATP, ADP, AMP, glukóza-1-fosfát, 2,3-bisfosfoglycerát
○ proteiny
■ hemoglobin
● pK oxyhemoglobinu=6,7
● pK deoxyhemoglobinu= 7,9- více efektivní
● krev protéká kapilárami, oxyhemoglobin uvolňuje kyslík do tkání a přeměňuje se na
deoxyhemoglobin, zároveň CO2 vstupuje do krve systémových kapilár z tkání a
difunduje do červených krvinek- s H2O vytváří H2CO3- disociace na H+ a HCO3-
● H+ je pufrován deoxyhemoglobinem- pH=7,37! (jen o 0,03 kyselejší než arteriální
krev)
● buffer base
○ zahrnuje všechny konjugované báze slabých kyselin
○ hodnota BB je dána součtem všech nárazníkových bazí v 1 l
krve nebo plazmy
○ 𝐵𝐵 = [𝐻𝐶𝑂3− ] + [𝑛𝑜𝑛𝐻𝐶𝑂3− ]
○normální hodnota v plazmě je 42 mmol/l
○normální hodnota bazí v plné krvi je navíc zvětšena o
koncentraci Hb- 48 mmol/l
○ normální hodnoty BB jsou definovány vzhledem k normální
situaci v HCO3-= taková koncentrace BB v krvi
(plazmě), kdy je normální pH a pCO2- tedy podle
Henderson-Hasselbachovy rovnice i normální
koncentrace HCO3- (24 mmol/l)
○ normální hodnoty BB jsou individuálně definovány podle koncentrace Hb- při normální koncentraci
Hb (150 g/l) je normální hodnota BB krve 48 mmol/l, při vyšších koncentracích je normální hodnota
vyšší a naopak
● base excess
○ hodnota je dána aktuální změnou BB oproti normální hodnotě BB
○ 𝐵𝐸 = 𝑎𝑘𝑡𝑢á𝑙𝑛í 𝐵𝐵 − 𝑛𝑜𝑟𝑚á𝑙𝑛í 𝐵𝐵
○Base excess je definován jako počet molů silné kyseliny, který je třeba přidat do jednoho litru plně
okysličené krve, aby bylo dosaženo pH 7,4 při pCO2 = 5,3 kPa a při teplotě 37 °C. Jedná se o
optimální veličinu pro hodnocení metabolické složky ABR. Normální hodnoty činí 0 ± 2,5 mM.
Záporné hodnoty BE značí nadbytek kyselin v krvi – metabolickou acidózu. Kladné hodnoty BE
naopak značí nadbytek bazí – metabolickou alkalózu.
● základním vyšetřením pro posouzení acidifikační činnosti ledvin= vyšetření pH vzorku ranní moči
○ stanovení pH je zapotřebí provést ihned a doporučuje se použít pH-metr
○ u zdravého dospělého je pH ranního vzorku nižší než 6,0
○ při vyšší hodnotě vzniká podezření na poruchu acidifikační schopnosti, a pokud nejsou
kontraindikace (např. výrazné omezení funkce ledvin), je možno provést acidifikační test po zátěži
NH4Cl nebo CaCl2 (u pacientů s poruchou jaterní funkce)
○ za 3 hodiny po požití testovací látky následuje sběr moči ve 3 jednohodinových intervalech a ihned
po odběru se ve vzorcích moči změří kyselost pH-metrem- při neporušené acidifikační funkci ledvin
by pH moči mělo klesnout pod hodnotu 5,5.
○ acidifikační schopnost je porušena u pacientů s renální tubulární acidózou distálního typu
● H+ je ledvinami eliminován ve dvou formách:
○ vázaný na přítomné anionty, např. na fosfáty (přeměna hydrogenfosforečnanu na
dihydrogenfosforečnan) nebo na anionty některých organických kyselin
■ tento podíl se označuje jako tzv. titrovatelná acidita, která za normálních podmínek
představuje 10–30 mmol/24 hodin- lze ji stanovit titrací hydroxidem sodným
○ jako amonný kationt, který představuje nejvýznamnější systém- množství NH4+ vyloučeného močí
se pohybuje mezi 30–50 mmol/24 hodin
48. Acidóza, příčiny, kompenzace
● abnormální koncentrace H+ v krvi- abnormální pH
● acidémie= zvýšení koncentrace H+ v krvi (snížení pH)- příčinou je patofyziologický proces- acidóza
● alkalémie= snížení koncentrace H+ v krvi (zvýšení pH)- příčinou je patofyziologický proces- alkalóza
● mohou být způsobeny primárním narušeném koncentrace HCO3- nebo primárním narušením pCO2
● metabolické- změny v koncentraci HCO3-
○ metabolická acidóza
■ pokles HCO3- koncentrace- snížení pH
■ nadbytek vázaného H+ v těle- nadprodukce H+/ požití H+/ snížená exkrece vázaného H+
■ ztráty HCO3-
○ metabolická alkalóza
■ zvýšení HCO3- koncentrace- zvýšení pH
■ ztráty vázaného H+/nadbytek HCO3-
● respirační- poruchy pCO2- poruchy respirace
○ respirační acidóza
■ hypoventilace- zadržování CO2- zvýšené pCO2- snížení pH
○ respirační alkalóza
■ hyperventilace- ztráty CO2- snížení pCO2- zvýšení pH
● 1. linie obrany= ECF a ICF pufry
● dále respirační nebo renální kompenzace
● metabolická porucha (výkyvy v koncentraci HCO3-)- respirační kompenzace- úprava pCO2
● respirační porucha (výkyvy v koncentraci pCO2)- renální kompenzace- úprava koncentrace HCO3-
● kompenzační mechanismus- vždy stejný směr jako původní příčina
○ metabolická acidóza- primární příčina= snížení koncentrace HCO3- v krvi- odpověď:
hyperventilace- snížení pCO2
○ respirační acidóza- primární příčina= zvýšené pCO2- odpověď: zvýšení koncentrace HCO3-
● důležitý ukazatel pro stanovení poruchy ABR= anion gap
○ princip elektroneutrality: v každé tělní tekutině musí být rovno množství kationtů a aniontů
○ obvykle měřený kation= Na+
○ měřené anionty= HCO3- a Cl-
○ vyšší koncentrace Na+ oproti součtu koncentrací HCO3- a Cl-,
rozdíl= anion gap
○ protože elektroneutralita musí být vždy dodržena, v plazmě se
musí nacházet neměřené anionty- plazmatické proteiny,
fosfát, citrát a sulfát
○ akutní porucha - ještě před renální kompenzační odpovědí- abnormální hodnoty pH krve
○ chronická porucha- jakmile se objeví renální kompenzace (několik dní)- díky kompenzačním
mechanismům- normální hodnoty pH
○ pro každou metabolickou poruchu- pro danou změnu v koncentraci HCO3 můžeme vyčíst
očekávanou změnu pCO2
○ pro každou respirační poruchu- pro danou změnu v pCO2 můžeme vyčíst změnu v koncentraci
HCO3-
● metabolická acidóza
○ pokles koncentrace HCO3- v krvi
○ může být způsobena:
■ A) nadprodukcí kyselin- ketokyselin, laktátu apod.
■ B) požití kyselin- kys. salicylová
■ C) neschopnost ledvin vylučovat vázané kyseliny produkované normálním metabolismem
■ D) ztráty HCO3- ledvinami/přes GIT, diluční acidóza
○ ↓pH, ↓koncentrace HCO3-, ↓pCO2
○ může být způsobena přímo ztrátou HCO3- (diarrhea/RTA), ale mnohem častěji- nadbytek vázaných
kyselin v těle
○ 1) nárůst vázaného H+
■ zvýšená produkce/požití kyselin/ snížená exkrece kyselin
○ 2) pufrování
■ nadbytek H+ je pufrován v ICF i ECF především pomocí HCO3-, což vede ke snížení
koncentrace HCO3– pokles pH
■ v ICF je H+ pufrován organickými fosfáty a proteiny- H+ musí nejprve vstoupit do buňky-
pomocí organického aniontu (ketoanion, laktát, mravenčan nebo výměnou za K+-
hyperkalémie)
○ 3) respirační kompenzace
■ pokles pH arteriální krve stimuluje periferní chemoreceptory v karotických tělískách-
hyperventilace- pokles pCO2
○ 4) renální korekce
■ závěrečný mechanismus- navrácení ABR do normálu
■ několik dní
■ nadbytek vázaného H+ bude vyloučen jako titrovatelná kyselina a NH4+
■ zároveň bude syntetizována a reabsorbován nový HCO3-, který doplní HCO3- použitý dříve
k pufrování
● respirační acidóza
○ způsobena hypoventilací- zadržování CO2- inhibice medulárního respiračního centra, paralýza
respiračních svalů, obstrukce dýchacích cest, porucha výměny CO2 mezi plicními kapilárami a
alveoly
○ ↓pH, ↑koncentrace HCO3-, ↑pCO2
○ 1) retence CO2
■ vzrůst pCO2= primární porucha- snížení pH- zvýšení koncentrace HCO3-
○ 2) pufrování
■ pufrování nadbytečného CO2 dochází výhradně v ICF zejména v erytrocytech
■ uvnitř buněk se konvertuje na H+ a HCO3- a H+ je pufrován intracelulárními proteiny (např.
hemoglobin) a organickými fosfáty
○ 3) respirační kompenzace
■ ŽÁDNÁ
○ 4) renální kompenzace
■ zvýšená exkrece H+ jako vázané kyseliny a NH4+ a zvýšená syntéza a reabsorpce nového
HCO3- -zvýšení koncentrace HCO3-
○ akutní respirační acidóza- renální kompenzace se ještě neobjevila- pH poměrně nízké- zvyšuje se
jmenovatel, zatímco čitatel jen lehce
○ chronická respirační acidóza- renální kompenzace způsobí nárůst čitatele- pH se normalizuje
Alkalóza
- patří mezi poruchy acidobazické rovnováhy (jsou dány změnou koncentrace H+ iontů v krvi,
což se pak projevuje změnou pH)
- v případě alkalózy: pH zvýšené
alkalóza x alkalémie
- Alkalémie – zvýšené pH krve, pH krve nad fyziologickou hodnotu 7,42, kdy je snížená
koncentrace H+ iontů v krvi
- Alkalóza – patofyziologický proces, který vede k alkalémii
Hendersonova-Hasselbalchova rovnice
- pro poruchy acidobazické rovnováhy je důležitá
Hendersonova-Hasselbalchova rovnice pro
bikarbonátový pufr
- je ale modifikovaná, ve zlomku - parciální tlak
oxidu uhličitého místo kyseliny uhličité. Koncentrace H2CO3 je špatně měřitelná,
protože kyselina uhličitá je velmi nestálá sloučenina v plazmě. Za přítomnosti
karbonanhydrázy je většina H2CO3 přítomna ve formě CO2 - (400 CO2:1 H2CO3)
- z HH rovnice vyplývá, že pH krve je ovlivněno dvěma složkami (množstvím bikarbonátu a
množstvím oxidu uhličitého)
- rozlišujeme dva základní typy: metabolickou a respirační alkalózu, podle toho která složka
toho zlomku se mění:
1) Metabolická alkalóza: způsobena zvýšenou koncentrací bikarbonátu (množství
bikarbonátu se zvýší => pH vzroste)
- může k ní dojít buď ztrátou H+ nebo ziskem HCO3-
2) Respirační alkalóza: primárně způsobena sníženým parciálním tlakem oxidu
uhličitého (snížené množství co2 =>zlomek se zvýší, pH opět roste)
- je způsobena hyperventilací, která vede ke ztrátě CO2 a tedy k sníženému
parciálnímu tlaku co2
Kompenzace:
1) metabolická alkalóza
- kompenzace je respirační (plícemi)
- když se zvýší množství bikarbonátu,
tak aby bylo pH blízko 7,4, se zvýší
množství co2, aby se zlomek blížil
fyziologickému poměru. A zvýšit
množství co2 můžeme hypoventilací.
- ale Valoušková: hypoventilace není možná (?) => kompenzace: ledviny: eliminace HCO3-
spolu s K+, bikarbonátové pufry
2) respirační alkalóza
- kompenzace je metabolická, ledviny
- ledviny sníží množství bikarbonátu,
více bikarbonátu se vyloučí (spolu s
K+) a méně bikarbonátu je
reabsorbováno, nebikarbonátové pufry, dodávají H+
Léčba:
- snížení objemu ECT: nutné doplnit objemový deficit infuzní léčbou izotonickým roztokem
NaCl (v krvi je koncentrace Na+ vyšší než koncentrace Cl-, ve fyziologickém roztoku jsou
oba ionty v poměru 1:1 => dodáváme nadbytek chloridů => acidifikující účinek)
- u jedinců s metabolickou alkalózou na podkladě zvýšeného příjmu alkálií je třeba zastavit
jejich příjem
Akutní x chronická:
- Akutní: není kompenzována ledvinami, snížené množství co2, ph je zásadité
- Chronická: snížené pco2, kompenzována ledvinami => ph je relativně v normě
50/ Regulace tonu kosterního svalu, gama systém, volní
kontrakce
Costanzo 97, Kittnar 674, 665, Druga -fyziologie motoriky, Ganong 136
Svalový tonus
= svalové napětí
= stálá, mírná aktivita motorických jednotek svalových, a to i v úplném klidu bez jakékoli
volní kontroly
= síla působící proti protažení svalu (odpor napínání relaxovaného svalu)
Svalové vřeténko:
● proprioreceptor
● především ve svalech zodpovědných za jemné pohyby
● registruje protažení a zkrácení svalu (registrace změny délky protažení
svalu - statický systém, rychlost změny délky svalu - dynamický systém)
● tvořené intrafuzálními nervovými vlákny obalenými vazivovým
pouzdrem: vlákna intrafuzální s jaderným vakem a vlákna intrafuzální s
jaderným řetězcem, paralelní s vlákny kosterního svalu - extrafuzálními
vlákny
● sezorická inervace:
○ Ia a II aferentní nervy, vlákna skupiny Ia jsou na svalovém
vřeténku zakončena primárními - anulospirálními zakončeními,
vlákna skupiny II jsou zakončena sekundárními - keříčkovými zakončeními, inervují
především vlákna s jaderným řetězcem
● Ia - vysoká rychlost vedení, II - střední rychlost vedení
● Ia - detekují rychlost změny délky, II- detekují délku svalového vlákna
● motorická inervace:
○ 2 typy gama- motoneuronů: statické (končí na vláknech s jaderným řetězcem) a
dynamické (končí na vláknech s jaderným vakem), funkce obou typů gama
motoneuronů - regulace citlivosti intrafuzálních vláken, které inervují (zajišťují, že
svalová vřeténka zůstanou citlivá ke změně délky svalu)
● funkce svalového vřeténka: když je sval natažen, výbojů z vřeténka přibývá a sval se reflexně
zkracuje, zatímco při zkrácení svalu beze změny v eferentních výbojích γ-vláken vřeténka
snižují aktivitu a sval relaxuje (viz též napínací reflex)
Gama systém
● systém řízení stálého napětí IF svalových vláken, která mohou být drážděna:
○ pasivně, při protažení EF svalových vláken
○ při kontrakci IF vláken inervovaných vlákny Aγ z γ-motoneuonů předních rohů
míšních
● autoregulační zpětnovazebný systém závislý na stupni natažení svalu
● uplatňuje se při řízení tonu antigravitačních
svalů, při posturálních reflexech a převádí
také extrakortikospinálních vlivy
● modulován retikulární formací
● aktivace γ MN vyvolá stah IF svalových
vláken vřeténka, tím dojde k podráždění jejich
receptorů stejně jako při natažení svalu,
vzruchy jsou pak vedeny na příslušný α MN a
následuje kontrakce EF vláken svalu
● GS tedy nastavuje citlivost svalového
vřeténka (jestliže se aktivita v gama-systému
zvýší, dojde ke kontrakci intrafuzálních vláken
a zvýšení citlivosti svalových vřetének)
● tento systém je sice zdlouhavější, ale pro CNS
energeticky méně náročný, jelikož ke
kontrakci svalu dochází po aktivaci malých
(30–40 µm), snadno vzrušivých neuronů
● Organismus k aktivaci svalů využívá převážně α MN. Hlavním důvodem převahy zapojení α
MN před γ MN je zpoždění, které nastane při aktivaci svalu prostřednictvím γ smyčky.
Aktivace gama systému v závislosti na stupni zátěže svalu
● Např. při zvedání těžkého břemene, u něhož předem neznáme váhu. Pokud člověk zvedá
lehkou zátěž, sval se zkrátí, a tudíž nedojde k protažení receptorů svalů. Výboje ze svalového
klesají a klesá tedy i aktivita α MN, potažmo EF vláken. Díky tomuto zvedáme předmět jen s
malým úsilím.
● Pokud je však zvedaný předmět těžší, sval se nemůže zkrátit, napětí svalového vřeténka je
zachováno a pokračuje reflexní excitací α MN. Čím vyšší je stupeň zátěže, tím více se tento
princip uplatňuje. Díky tomuto mechanismu není potřeba zaměstnávat CNS přizpůsobováním
svalu na různé typy zátěže, toto vše řeší spinální mícha a svalová vřeténka
Retikulární formace
● cestou retikulospinální dráhy
● RF pontu patří do facilitační oblasti, která facilituje motoneurony extenzorů a inhibuje
motoneurony flexorů, = facilitačně působí především na reflexní tonus antigravitačních svalů;
facilitační systém RF (oblast pontu) je spouštěn kolaterálami z dostředivých senzorických
drah;
● RF prodloužené míchy řadíme k inhibiční oblasti RF, která facilituje motoneurony flexorů
a na motoneurony extenzorů má opačný vliv, = tlumí reflexní tonus extenzorů, inhibiční
oblast RF (tedy prodloužená mícha) je spouštěna z podnětů z mozkové kůry (primární
motorické korové oblasti, nemotorické korové oblasti a ze somatosenzorických oblastí)
Hodnocení napĚtí
● Hypertonický (spastický) je sval tehdy, když odpor proti prodlužování je vysoký díky
hyperaktivním napínacím reflexům. Někde mezi extrémy chabosti a spasticity je špatně
definovaná oblast normálního tonu. Obecně jsou svaly hypotonické, když frekvence
eferentních γ-výbojů je nízká, a hypertonické, když je vysoká.
51/ Mechanismus volní kontrakce kosterního svalu
Zdroje: Costanzo 32, Skripta histologie
Tenká myofilamenta
● složena ze tří proteinů: aktin, tropomyosin a troponin
● Aktin
○ dvoušroubovice polymeru F-aktinu
○ má vazebná místa pro myosin (v klidové fázi
jsou kryty tropomyosinem, takže nedochází k
interakci aktin-myosin)
● Tropomyosin
○ zapadá do žlábku mezi molekulami F-aktinu
● Troponin = komplex 3 globulárních proteinů
○ TnT - zajištuje spojení s tropomyosinem
○ TnI - v nepřítomnosti vápenatých iontů zaujímá v komplexu spolu s tropomyosinem
polohu, která inhibuje interakci aktin-myosin, překrývá vazebná místa pro myosin na
aktinu
○ TnC - váže na sebe vápenaté ionty, jsou-li dostupné
Tlustá myofilamenta
● polymery molekul myosinu II, z nichž každá je
tvořena 2 těžkými a 4 lehkými polypeptidovými
řetězci
● tyčinkovitá část těžkých řetězců
● globulární část - vazebné místo pro aktin, vazebné
místo pro molekulu ATP s katalytickou aktivitou
(ATPáza)
Sarkomera
= základní kontraktilní jednotka, ohraničena Z-liniemi
● Z-linie = elektronově densní příčky, jsou zde ukotvena tenká myofilamenta
● A proužek - centrum sarkomery, tenká i tlustá myofilamenta, oblast tmavého proužku
● I proužek - tenká myofilamenta, světlý proužek
● M-linie - dělí střed A proužku
Sarkoplazmatické retikulum
● skladují se zde a uvolňují Ca2+
● terminální cisterny - vytvářejí s transverzálními tubuly triády
● ryanodinový receptor - kalcium-uvolňující kanál
● SERCA = Ca2+ ATPáza, akumulace Ca2+ v SR,
Kontrakce kosterního svalu, nervosvalová ploténka
● je pod volní kontrolou, každá buňka kosterního svalstva je inervována motoneuronem
● nervosvalová ploténka = přenos vzruchu z motoneuronu na svalové vlákno
○ AP se šíří motoneuronem, depolarizuje presynaptickou membránu, otevřou se
napěťově ovládané Ca2+ kanály -> Ca2+ jde do buňky
○ Dojde k uvolnění přenašeče (acetylcholinu) na nervosvalové ploténce, následuje
vazba acetylcholinu na nikotinové receptory pro Ach
○ Zvýšení vodivosti membrány ploténky pro Na+ a K+ (silnější proud Na+ do buňky
než K+ ven), vznik ploténkového potenciálu a následně vznik akčního potenciálu ve
svalovém vláknu
SpŘažení excitace a kontrakce
● (excitation-contraction coupling)
● AP -> ↑ koncentrace Ca2+ -> kontrakce svalového
vlákna
1. AP se šíří do T tubulů
2. Depolarizace T-tubulů způsobí konformační změnu
napěťově ovládaných dihydropyridinových receptorů
3. Tato konformační změna přes překlenující protein otevře
i mechanicky ovládaný ryanodinový receptor
4. Vápenaté ionty skladované v SR začnou z terminální
cisterny pronikat mezi myofilamenta
5. Vápník se návážena TnC, konformační změna troponinu
způsobí to, že je tropomyosin vytáhnut ze žlábku ->
vazebná místa pro myosin jsou odhalena, takže může dojít
k interakci aktin-myosin
6. Interakce aktinu a myosinu = cross bridge cycle
7. Relaxace nastane, když SERCA sníží intracelulární
koncentraci Ca2+ pod 10-7 M, dojde k uvolnění vazby
mezi Ca2+ a troponinem, tropomyosin zapadá do žlábku, přerušení vazby mezi aktinem a
myozinem
C
● konformační změna myosinu,
který se napřímí, pohybuje se
směrem k + konci aktinu
● hydrolýza ATP na ADP a P,
které zůstanou navázané na
myosinu
D
● na myosinu je navázané ADP
● myosin se připojí k novému
místu na aktinu (následující
aktivní místo, blíže k + konci
aktinu) -> generována síla
(power stroke = force)
● každý cyklus se myosin posune o
10 nanometrů podél aktinového
filamenta
E
● ADP se uvolní, aktin a myosin v pozici rigor
Tetanus
● sval je opakovaně stimulován -> SR tak nemá čas reakumulovat Ca2+ -> intracelulární
koncentrace Ca2+ se nikdy nedostane k nízké hodnotě potřebné k relaxaci, a to vede ke stálé
kontrakci
52/ Červené krvinky. Tvorba, funkce, ontogenetický vývoj
Ganong, Guyton 445
Funkce
● hlavní fce červených krvinek: transport hemoglobinu (přenos kyslíku z plic do tkání)
● obsahují karbonickou anhydrázu (enzym, který katalyzuje reverzibilní reakci CO2 + H2O
=> H2CO3, tuto reakci KA zrychluje)
● hemoglobin - významný AB pufr
Tvar a velikost
● tvar bikonkávních disků
● normálně mají muži v 1 µl krve 5,4 milionu červených krvinek a ženy 4,8 milionu
● lidská krvinka má průměr asi 7,5 µm, je 2 µm tlustá a obsahuje přibližně 29 pg hemoglobinu
Oblasti tvorby ČK
● na začátku embryonálního období jsou ČK tvořeny ve žloutkovém váčku
● později v průběhu těhotenství jsou hlavní oblastí tvorby játra (ale také se tvoří ve slezině a
lymfatických uzlinách)
● v posledním měsíci těhotenství a po narození je jediným místem
tvorby kostní dřeň
○ do věku 5 let kostní dřeň v podstatě všech kostí produkuje
ČK
○ dřeň dlouhých kostí, s výjimkou proximálních částí humeru
a holenní kosti, se stává tučnou a po asi 20 letech
neprodukuje žádné další erytrocyty. Od tohoto věku se
většina červených krvinek i nadále tvoří v kostní dřeni
kostí, jako jsou obratle, hrudní kost, žebra...I v těchto kostech se produktivita kostní
dřeně snižuje s rostoucím věkem
Erytropoéza
● vznik v KD, úloha IL-1, IL-3, IL-6 a GM-CSF ve vývoji zárodečných buněk červené krevní
řady
● Pluripotentní hemopoetická kmenová buňka = společný základ pro vývoj všech krevních
elementů
○ z ní se vyvíjí CFU-E (colony-forming unit-erythrocyte, prekurzorová buňka
erytrocytů)
● Buňky krevní řady
○ proerytroblast
○ bazofilní erytroblast
■ bazofilní tinkce cytoplazmy (přechodný nárůst počtu ribozomů, které
syntetizují globiny Hb)
○ polychromatofilní erytroblast
■ amfofilní cytoplazma - acidofilní Hb, bazofilní ribozomy
○ ortochromatofilní erytroblast
■ jádro a organely se přesouvají do excentrické polohy - extruze jádra, buňka
ztrácí schopnost se dělit
○ retikulocyt
■ bezjaderný, opouštějí KD - diapedéza, do 3 dnů se v nich dokončuje syntéza
Hb -> změna v červené krvinky, krátký poločas života - v krvi méně než 1%
Regulace tvorby ČK
● erytropoetin
○ hypoxie způsobuje produkci erytropoetinu a ten
způsobuje tvorbu ČK
○ tvořen v ledvinách
○ stimuluje produkci proerytroblastů z hematopoetické
kmenové b. a urychluje produkci bb v dalších stádiích
● okysličení tkání
○ nízké okysličení tkání - tvorba ČK
○ tvorba ČK při anémii (krvácení)
○ destrukce kostní dřeně rentgenovými paprsky ->
hyperplazie zbývající KD
○ vysoké nadmořské - tvorba ČK
○ nízké okysličení tkání -> srdeční selhání, plicní
choroby
● pro zrání ČK je potřeba B12 a k.listová
○ nutné pro syntézu DNA (thymidintrifosfát)
○ v případě nedostatku: abnormální DNA, porucha buněčného dělení, ČK produkují
více makrocytů a jsou nepravidelné, velké a oválné namísto bikonkávního tvaru - tyto
červené krvinky jsou schopné přenášet kyslík, ale v důsledku jejich fragility mají
životnost o polovinu kratší
Úloha sleziny
● slezina je důležitý filtr, který vychytává sférocyty a další abnormální červené krvinky
● obsahuje také hodně destiček a je důležitá pro imunitní systém
● abnormální červené krvinky jsou vychytávány proto, že jsou méně pružné a neschopné
protáhnout se mezerami mezi endoteliemi ohraničujícími slezinné sinusy
● chybí-li slezina, dochází častěji k bakteriálním infekcím. Malárie má při chybění sleziny vyšší
mortalitu, protože deformované krvinky obsahující parazity nejsou vychytávány
Oběh
● u lidí přežívají v cirkulaci zhruba 120 dní
● u savců ztrácejí před vstupem do oběhu jádra
● přestože zralé erytrocyty nemají jádro, mitochondrie nebo endoplazmatické retikulum,
mají cytoplazmatické enzymy, které jsou schopné metabolizovat glukózu a vytvářet
adenosintrifosfát. Tyto enzymy
○ udržují ohebnost buněčné membrány
○ udržují transport iontů v membráně
○ udržují železo hemoglobinu v železnaté formě, nikoli ve formě železité
○ zabraňují oxidaci proteinů v ČK
Anémie
● nedostatek Hb (může být způsoben ČK nebo Hb v ČK)
a) anémie v důsledku ztrát krve
b) aplastická anémie způsobená dysfunkcí kostní dřeně
○ např. vystavení záření nebo chemoterapii může poškodit kmenové buňky kostní dřeně
-> následuje za několik týdnů anémie
○ také může být způsobena vysokými dávkami určitých toxických chemikálií, jako jsou
insekticidy
c) megaloblastická anémie
○ vitamin B12, k.listové
○ tvorba erytroblastů
○ výsledkem je tvorba příliš velkých ČK - megaloblastů
d) hemolytická anémie
○ různé abnormality erytrocytů (většinou dědičně získané), způsobují, že buňky jsou
křehké, takže se snadno protrhávají při průchodu kapilárami, zejména slezinou
○ přestože počet vytvořených červených krvinek může být normální nebo dokonce
mnohem větší, než je obvyklé, životnost křehkých červených krvinek je tak krátká, že
se buňky ničí rychleji, než se mohou tvořit, a výsledkem je vážná anémie
○ sférocytóza
○ srpkovitá anémie- buňky mají abnormální typ hemoglobinu - hemoglobin S, který
obsahuje poškozené beta řetězce v molekule hemoglobinu, když je tento hemoglobin
vystaven nízkým koncentracím kyslíku, vysráží se na dlouhé krystaly uvnitř ČK. Tyto
krystaly protahují buňku a dávají jí vzhled srpu, vysrážený hemoglobin také
poškozuje buněčnou membránu, takže se buňky stávají vysoce křehké, což vede k
vážné anémii
Sekundární polycytémie
● při hypoxii tkání např. kvůli malému množství kyslíku ve vdechovaném vzduchu (ve
vysokých nadmořských výškách) nebo kvůli selhání dodávky kyslíku do tkání (při srdečním
selhání), dochází k zvýšené produkci ČK. Tento stav se nazývá sekundární polycytémie a
počet červených krvinek se obvykle zvyšuje na 6 až 7 milionů /mm3, asi o 30 procent nad
normální hodnotu
● Běžný typ sekundární polycythémie - fyziologická polycythemia, se vyskytuje u domorodců,
kteří žijí ve vysokých nadmořských výškách, kde je hodnota atmosférického kyslíku velmi
nízká. Krevní obraz je obvykle 6 až 7 milionů / mm3
Polycythemia Vera (Erythremia)
● patologický stav
● dáno genetickou poruchou hemocytoblastů - nadbytek produkce ČK
● 7 až 8 milionů ČK / mm3 a hematokrit - 60 až 70 % místo normálních 40 až 45 %
53. Krevní skupiny, Rh inkompatibilita matky a plodu
● membrány lidských krvinek obsahují rozmanité antigeny krevních skupin= aglutinogeny
● systém AB0= nejvýznamnější
○ vyskytují se i v řadě jiných tkání- ve slinných žlázách a slinách, v pankreatu, ledvinách, játrech,
plicích, varlatech a spermatu a v amniové tekutině
○ lokus pro krevní skupina AB0- tři alely- IA, IB, I0
■ alela I0= recesivní, alely IA a IB= kodominantní
■ celkem 6 možných kombinací alel- 6 genotypů
○ A a B antigeny= komplexní oligosacharidy lišící se svými koncovými cukry
■ na erytrocytech- hlavně glykosfingolipidy, v ostatních tkáních-
glykoproteiny
■ gen H kóduje fukózatransferázu umisťující na konec těchto
glykolipidů/glykoproteinů fukózu za vzniku antigenu A
■ krevní skupina A- gen pro transferázu přidávající na antigen H
koncový N-acetylgalaktosamin
■ krevní skupina B- gen pro transferázu přidávající terminální galaktózu
■ krevní skupina AB- obě transferázy, krevní skupina 0- žádná transferáza
○ četnost jednotlivých krevních skupin v ČR: A 42%, 0 39%, B 15%, AB 4%
○ protilátky proti aglutinogenům červených krvinek= aglutininy
■ jedinci skupiny A tvoří protilátky anti-B, jedinci skupiny B tvoří protilátky anti-A, u skupiny 0
se tvoří obě protilátky, jedinci skupiny AB netvoří žádnou protilátku
■ ihned po narození je množství aglutininů v plazmě téměř nulové, 2-8 měsíců po narození
začne dítě produkovat aglutininy- maximum v 8-10 letech, pak už jen pokles
■ tvoří se, i přesto že cílové aglutinogeny nejsou přítomné na erytrocytech, protože malá
množství antigenů A a B vstupují do těla v potravě, součástí střevních bakterií atd.
○ při smíšení plazmy nositele skupiny A s krvinkami skupiny B- anti-B protilátky vyvolají shlukování
krvinek skupiny B= aglutinace
○ určování krevních skupin- smíchání určitých krvinek s antiséry obsahujícími různé typy aglutininů
na podložním sklíčku a sledování, zda dochází k aglutinaci
○ nebezpečné hemolytické transfúzní reakce vznikají při převodu inkompatibilní krve= při dodání
krve jedinci, který má aglutinin proti převáděným krvinkám
■ podávaná plazma se obvykle u příjemce naředí- aglutinaci až na výjimky nevyvolá i přes
vysoký titr protilátek proti příjemcovým krvinkám
■ ALE pokud jsou aglutininy proti dárcovským krvinkám v plazmě příjemce- krvinky aglutinují
a hemolyzují- uvolnění hemoglobinu do plazmy
■ akutní hemolýza- okamžitá hemolýza po podání inkompatibilní krve (protilátky způsobují
lýza erytrocytů aktivací komplementu- produkce proteolytických enzymů destruujících
buněčné membrány)
■ opožděná hemolýza= častější- je třeba vysoký titr protilátek pro hemolýzu a také různé typy
protilátek (hemolysiny)- dochází k fagocytóze aglutinovaných buněk
■ závažnost transfúzní reakce může být od asymptomatického malého zvýšení bilirubinu v
plazmě až po velmi těžkou žloutenku a poškození ledvinných tubulů (vyvolané látkami
uvolněnými z hemolyzovaných erytrocytů) ústící v anurii a smrt
● jedním z hlavních letálních důsledků= selhání ledvin (může začít během pár minut až
hodin a vést až k smrti v důsledku akutního renálního selhání)
○ v důsledku hemolýzy- uvolnění toxických látek způsobujících silnou renální
vasokonstrikci
○ v důsledku ztráty erytrocytů, produkce toxických látek a imunitní reakce-
rozvoj oběhového šoku
■ výrazný pokles arteriálního tlaku- pokles RBF a diurézy
○ pokud je celkové množství volného Hb vyšší než množství, které se může
vázat s haptoglobinem- průnik Hb do ledvinných tubulů- pokud je ho hodně-
resorpce pouze malého množství a vzrůstá jeho koncentrace v tubulární
tekutině- precipitace Hb- blokáda ledvinných tubulů
■ jedinci se skupinou AB= univerzální příjemci- nemají žádné cirkulující aglutininy
■ jedinci se skupinou 0= univerzální dárci- jejich krvinky nenesou antigeny A a B
■ k vyšetření aglutinace se provádí tzv. křížová zkouška- smíchání dárcových krvinek a
plazmy příjemce na sklíčku- vždy existuje možnost reakcí nebo senzibilizace způsobené
inkompatibilitou v jiných systémech než AB0
■ autotransfuze- pacientovi se před plánovaným chirurgickým výkonem odebere krev a ta se
mu pak vrátí při operaci, je-li potřeba
● ostatní aglutinogeny- existuje řada dalších systémů- Rh, MNS, Lutheran, Kell, Kid, Duffy apod.
○ známe více než 500 miliard fenotypů krevních skupin
○ některé nemoci- častější výskyt u lidí s určitou krevní skupinou, ale rozdíly nejsou velké
● Rh systém- druhý klinicky nejvýznamnější
○ název odvozen od opice makak rhesus- s pomocí jeho krve byl zpočátku zkoumán
○ primárně tvořen antigeny C, D, E, ale obsahuje jich mnohem více
○ antigen D= nejsilnější- Rh+= jedinec má aglutinogen D, Rh-= jedinci tvořící anti-D aglutinin, setkají-li
se s D-pozitivními buňkami- nemají antigen D
○ většina populace= Rh+ (85%)
○ rozdíly od AB0:
■ antigeny Rh systému nebyly nalezeny jinde než na erytrocytech
■ anti-D protilátky nevznikají bez kontaktu D-negativního jedince s D-pozitivními krvinkami
během transfuze nebo při průniku fetální krve do mateřské cirkulace
○ D-negativní jedinci, kteří dostali transfúzi D-pozitivní krve mohou mít i po letech významný anti-D
titr a při opakovaném podání D-pozitivní krve se u nich může rozvinout potransfúzní reakce
■ u Rh- osob, které nikdy předtím nebyli vystavení Rh+ krvi- neobjeví se okamžitá reakce-
vznik protilátek během následujících 2-4 týdnů- aglutinace zbylých buněk cirkulujících v krvi
a hemolýza- velmi mírná
● při další aplikaci Rh+ krve- transfúzní reakce je silnější a může být okamžitá
● Rh inkompatibilita matky a plodu- matka= Rh-, dítě= Rh+
○ při porodu může trochu fetální krve uniknout do matčina oběhu- tvorba Rh aglutininů, které při
dalším těhotenství přecházejí placentou do plodu- může vyvolat hemolýzu a různé formy
hemolytické nemoci novorozenců (erythroblastostis fetalis)
■ pokud je hemolýza výrazná- smrt plodu in utero/rozvoj anémie, těžké žloutenky a otoků
■ může vzniknout i jádrový ikterus (zejména, je-li porod komplikován hypoxií)= neurologický
syndrom- v BG se ukládá nekonjugovaný bilirubin (u dospělých bilirubin prakticky
neprostupuje přes HE bariéru, ale v kojeneckém věku- pravděpodobně vyšší propustnost)
● vysoká koncentrace nekonjugovaného bilirubinu- systém konjugace je nezralý
■ léčba: opakované nahrazování krve novorozence Rh- krví- prevence jádrového ikteru- po 6 a
více týdnech už jsou anti-Rh aglutininy zničeny
○ asi 50% Rh- lidí vytvoří po transfúzi Rh+ krve protilátky proti Rh faktoru
○ k senzibilizaci Rh- matky Rh+ plodech dojde obvykle až při porodu- první dítě je v pořádku
○ hemolytickou poruchou trpí asi 17% Rh+ dětí narozených Rh- matkám, které už byly těhotné Rh+
fétem
○ prevence- pasivní imunizace- podávání anti-D protilátek matce- inhibice produkce B-lymfocytů +
zakrytí vazebných míst na Rh+ fetálních erytrocytech- zabránění imunitní reakce a tvorby protilátek
■ snížení výskytu hemolytické nemoci o více než 90%
54/Hemostáza, hemokoagulace, různé faktory, propojení
Hemostáza, hemokoagulace, protisrážecí faktory, jejich propojení, koagulační testy, vazokonstrikce a její
faktory, destičková reakce, hemokoagulace, vazba jednotlivých faktorů, vápník, vitamín K, vznik definitivního
trombu, propojení koagulačních a antikoagulačních mechanismů v rámci koagulační kaskády, Quickův test,
APTT, INR, jejich význam
Ganong: 543, Trojan 140, testy: odkaz z moodlu https://fyziologie.lf1.cuni.cz/file/5842/blok-1.pdf
Reakce cév
● konstrikce poškozené arterioly nebo malé arterie může být tak výrazná, že uzavře cévní
lumen. Tuto vazokonstrikci působí serotonin a další vazokonstrikční látky uvolněné z
destiček, které adherovaly ke stěně poškozené cévy, další vazokonstrikční látkou je např.
tromboxan A2
● Největší podíl na vazokonstrikci má přímá myogenní reakce cév na poranění
● Protisrážlivé mechanismy
○ brání srážení krve uvnitř cév a pokud sraženiny vzniknou, odbourávají je
○ interakce proagregačních účinků tromboxanu A2 a protisrážlivého vlivu
prostacyklinu, v jejímž důsledku se krev sráží v místě, kde je céva poraněna, ale ne v
lumen
○ antitrombin III je cirkulující inhibitor proteáz, který se váže na serinové proteázy
koagulačního systému a brání jim aktivovat další faktory
○ tuto vazbu usnadňuje přirozená antikoagulační látka heparin, který inhibuje aktivní
formy koagulačních faktorů IX, X, XI a XII
○ cévní endotel aktivně brání rozšiřování
sraženiny do normálních cév. Všechny
endotelové buňky s výjimkou mozkové
mikrocirkulace exprimují na svém povrchu
trombomodulin, protein vázající trombin. V
cirkulující krvi působí trombin prokoagulačně
aktivací faktorů V a VIII, ale po navázání na
trombomodulin se stává antikoagulanciem tím,
že komplex trombomodulin–trombin aktivuje
protein C
○ aktivovaný protein C (APC) spolu se svým
kofaktorem proteinem S inaktivuje faktory V a
VIII a inhibitor tkáňového aktivátoru
plazminogenu, čímž zvyšuje tvorbu plazminu
○ plazmin (fibrinolyzin) je aktivní složkou
fibrinolytického systému - tento enzym
rozkládá fibrin a fibrinogen za vzniku
fibrinogenových degradačních produktů (FDP),
které inhibují trombin
○ plazmin vzniká z inaktivního prekurzoru
plazminogenu působením trombinu a tkáňového aktivátoru plazminogenu (t-PA).
Také ho aktivuje urokinázový typ aktivátoru plazminogenu (u-PA)
○ plazminogenový systém se kromě rozpouštění sraženin podílí také na buněčném
pohybu a na ovulaci
○ t-PA hydrolyzuje vazby v plazminogenu, lidský t-PA se dnes vyrábí rekombinantní
technikou a lze jej klinicky používat. Podá-li se brzy po vzniku infarktu myokardu,
odbourává sraženiny v koronárních arteriích
○ bakteriální enzym streptokináza má podobné fibrinolytické účinky a rovněž se
používá v léčbě časných fází infarktu
○ s koagulací a fibrinolýzou souvisí skupina homologních bílkovin zvaných dnes
anexiny - anexin II, tvoří na povrchu endotelových buněk pláty, na kterých reagují
komponenty fibrinolytického systému a vytvářejí fibrinolýzu. Anexin V zase zakrývá
fosfolipidy zúčastněné v koagulaci, což má antitrombotický účinek
Význam vitaminu K
● faktory se tvoří v játrech a tvorba faktorů II, VII, IX, X a XIV je závislá na vitaminu K
● chybí-li vit.K nebo jsou-li blokovány jeho účinky, vyplavují se z jater do krve biologicky
neúčinné prekurzory, které nemohou vázat Ca2+
● pepsin
○ aktivace- odštěpením malého N-terminálního fragmentu
■ jen při pH<5, pomalá při pH 3-5, velmi rychlá při pH nižším než 3
■ autoaktivace
○ nejen pro aktivaci, ale i pro fungování vyžaduje relativně kyselé pH (pH optimum: 1,8-3,5)-
reverzibilní inaktivace při pH vyšším než 3,5, pH vyšší než 7,2- ireverzibilní inaktivace
● sekrece HCl: parietální buňky- obrovské
množství mitochondrií (v klidovém stavu-
intracelulární canaliculi- v sobě mají vodíkovou
pumpu zodpovědnou za produkci HCl, v
aktivovaném stavu- propojení kanálků se sebou
navzájem i s vnějškem buňky- obrovská plocha
membrány, na níž je exprimována vodíková
pumpa)
○ na obrázku- lumen vpravo
○ apikální membrána- H+/K+ antiport (ATP dependentní)- H+ do lumen
○ H+ z H2CO3 (CO2+H2O- karboanhydráza)- HCO3- přes bazolaterální
membránu výměnou za Cl-- přes kanál do krve
○ bazolaterální membrána- Na+/K+ ATPáza- vytváří gradient
○ výsledek: sekrece HCl a absorpce HCO3-
● regulace sekrece žaludeční šťávy
○ parasympatikus (přes ENS)- aktivace při cefalické/orální fázi,
distenzí žaludku (vago-vagální reflex), chemoreceptory detekující
proteiny
■ nejsilnější stimulus pro sekreci HCl, pepsinogenu, mucus,
HCO3-
■ acetylcholin z neuronů ENS- muskarinové receptory na parietálních buňkách- ↑HCl
● působí také na G-buňky v antru- produkce gastrinu- putuje krví k parietálním
buňkám- endokrinní působení- uvolňuje se do krve (vazba na CCK2 receptory-
původně popsány jako receptory pro cholecystokinin, ale váže i gastrin)- ↑HCl
● acetylcholin i gastrin působí na ECL buňky- produkce histaminu- působí parakrinně
na parietální buňky (jsou hned vedle)- H2 receptor- ↑HCl
○ velmi silný efekt- antihistaminika= jedna z možností, jak tlumit tvorbu
kyseliny
○ somatostatin- produkován endokrinními buňkami v antru při pH nižším než 3 (jídlo pufruje H +- když
se posune do tenkého střeva- další sekrece H+ snižuje pH)- přímé působení na parietální buňky-
antagonista histaminu/parakrinní inhibice G-buněk (inhibice produkce gastrinu)/inhibice ECL
buněk- negativní zpětná vazba
○ prostaglandiny- působí také jako antagonisté histaminu aktivací Gi proteinu a inhibicí
adenylátcyklázy
● stimulace sekrece HCl
○ n. X inervuje přímo parietální buňky- ACh jako neurotransmiter, také G- buňky- GRP (gastrin
releasing peptide) jako neurotransmiter
■ cefalická/orální fáze- 30% celkové sekrece HCl
● stimuly: vůně, chuť, žvýkání, polykání,
podmíněné reflexy
● přímá stimulace parietálních buněk n. X
● nepřímá stimulace parietálních buněk
gastrinem (n. X- GRP- G- buňky- gastrin- do
cirkulace- stimulace parietálních buněk)
■ žaludeční fáze- 60% celkové sekrece HCl
● distenze žaludku- přímá stimulace
parietálních buněk přes n. X/nepřímá přes
gastrin
○ distenze v oblasti antra- lokální
reflexy stimulující uvolňování
gastrinu
● působení AMK a malých peptidů na G-buňky- produkce gastrinu
● alkohol a kofein také stimulují sekreci HCl
■ intestinální fáze- 10% celkové sekrece HCl
● produkty trávení proteinů
○ absorpce
■ Glc a Gala
● apikální membrána- sekundárně aktivní transport-
Na+-Glc kotransportér (SGLT1) proti
elektrochemickému gradientu
○ energie nepochází z ATP, ale z Na+
gradientu na apikální membráně (udržován
pomocí Na+/K+ ATPázy na basolaterální
membráně
● bazolaterální membrána- facilitovaná difúze
(GLUT2)- do krve
■ Fru
● apikální membrána- facilitovaná difúze (GLUT5=
Fru-specifický)
● bazolaterální membrána- facilitovaná difúze (GLUT2)
● narozdíl od Glc a Gala není absorbována proti elektrochemickému gradientu
○ pokud zůstanou neabsorbovatelné sacharidy v lumen GIT, zadržují ekvivalentní množství vody, aby
obsah střeva zůstal isoosmotický- retence vody- osmotická diarrhea
■ laktózová intolerance
● laktáza v kartáčovém lemu chybí nebo jí je málo- laktóza není štěpena na Glc a Gala-
zůstává v lumen střeva- zadržuje vodu- průjmy
● proteiny
○ trávení: štěpení na absorbovatelné formy (AMK, dipeptidy, tripeptidy) pomocí proteáz
■ začíná v žaludku působením pepsinu, končí v tenkém střevě působením pankreatických
proteáz a proteáz v kartáčovém lemu
■ endopeptidázy- hydrolýza vnitřních peptidových vazeb- pepsin, trypsin, chymotrypsin a
elastáza
■ exopeptidázy- hydrolýza jedné AMK z C-terminálního konce proteinů a peptidů-
karboxypeptidázy A a B
■ hlavní buňky v žaludku- sekrece pepsinogenu- přeměna na pepsin (nízké pH)- 3 isoenzymy
mající pH optimum mezi 1-3, nad pH 5 je pepsin denaturován a inaktivován
● není nepostradatelný pro trávení proteinů- u pacientů s gastrektomií nebo s
poškozenou sekrecí H+ (pepsinogen není aktivován na pepsin)- trávení a absorpce je
normální- pankreatické proteázy a proteázy kartáčového lemu dokáží pepsin
nahradit
■ trávení pokračuje v tenkém střevě- 5 hlavních pankreatických proteáz ve formě inaktivních
prekurzorů- trypsinogen, chymotrypsinogen, proelastáza, prokarboxypeptidáza A a B
● 1) aktivace trypsinogenu na trypsin (enterokináza- kartáčový lem)- nejprve
produkováno malé množství trypsinu- katalyzuje přeměnu všech ostatních
inaktivních prekurzorů na aktivní formy + konverze zbylého trypsinogenu na trypsin
(autokatalýza)
● 2) aktivované pankreatické proteázy hydrolyzují proteiny na AMK, dipeptidy,
tripeptidy a oligopeptidy (dále hydrolyzovány proteázami kartáčového lemu)
● 3) nakonec pankreatické proteázy štěpí samy sebe a sebe navzájem
● vápník
○ asi 2% tělesné hmotnosti (99% v kostech, 1% v tělesných tekutinách)
○ koncentrace v séru: 2,1-2,6 mmol/l
■ asi 60% volně filtrovatelné- ⅘ - volné Ca2+, ⅕ v komplexní vazbě
■ 40% vázáno na plazmatické proteiny (hlavně albumin)
○ snižuje nervosvalovou dráždivost, uplatňuje se při svalových kontrakcích, spolupůsobí na přeměně
fibrinogenu na fibrin, účastní se glukoneogeneze v játrech...
○ požité kalcium se vstřebává ze 30-80%
○ významné rozdíly v transportu Ca v jednotlivých částech GIT- nejvíce v duodenu, dále ileum s
velkým rozdílem a jejunum (souvisí s aktivitou Ca-ATPasy v jednotlivých segmentech)
■ v duodenu- saturabilní proces závislý na vit. D, primárně aktivní děj vyžadující energii
■ v jejunu a ileu- pasivní děj probíhající paracelulárně
○ absorpce v tenkém střevě a závisí na přítomnosti aktivní formy vit. D- 1,25-dihydroxycholekalciferol
○ aktivní transport ze střevního lumen zejména v horní části tenkého střeva, část iontů se resorbuje
též pasivní difuzí (Ganong)
○ transport v duodenu- vstup přes apikální membránu po elektrochemickém gradientu, výstup je proti
elektrickému i koncentračnímu gradientu- primárně aktivní proces (Herget, 1992)
■ primárně aktivní čerpací činnost Ca2+-ATPasy
■ Na+/Ca2+ výměník- sekundárně aktivní transport Ca2+ výměnou za Na+ (vstupuje do buňky po
koncentračním gradientu udržovaném činností Na +/K+ ATPasy)- pravděpodobně aktivní až,
když je kapacita Ca2+-ATPasy vyčerpána
○ kalcium vázající protein- váže se na apikální membránu a zvyšuje její permeabilitu pro vápník +
pomáhá udržovat nízkou hladinu cytosolického Ca 2+ tím, že ho váže na sebe
○ kalmodulin reguluje Ca2+-ATPasu v bazolaterální membráně
○ asi 90% přijatého vápníku se vylučuje stolicí
● fosfát- jeho metabolismus není tak přísně hlídán jako metabolismus Ca2+, je s ním ale úzce spjat
○ denní příjem okolo 1,4 g - 0,9 g se resorbuje a v průmětu se také znovu vyloučí ledvinami
○ anorganický fosfát v plazmě- zejména dvě formy HPO42- (1,05 mmol/l), H2PO4- (0,26 mmol/l)
○ 85 % v kostech, 14-15% v buňkách, méně než 1% v ECF
○ výskyt v kostech a zubech společně s Ca2+
● udržování kalcémie
○ koordinovaná interakce 3 orgánů (kost,
ledviny, střevo) a 3 hormonů (PTH, kalcitonin,
vit. D)
○ denní příjem (1000 mg/den)
■ 350 mg je absorbováno v GIT
(stimulace aktivní formou vit. D), 150
mg je sekretováno do GIT ve slinách,
pankreatické a střevní šťávě= celková
absorpce je 200 mg a zbylých 800 mg
je vyloučeno stolicí
■ absorbovaný vápník - do ECF
■ nepřetržitá remodelace kosti
(resorpce stimulována PTH a 1,25-
dihydroxycholekalciferolem a
inhibována kalcitoninem)
■ k udržení Ca2+ rovnováhy- ledviny musí vyloučit stejné množství, které je resorbováno v GIT
(200 mg/den)- filtrace a resorpce
● parathormon- regulace koncentrace Ca2+ v ECF (↓ koncentrace Ca2+- sekrece PTH příštítnými tělísky)-
fyziologický účinek na kost, ledviny a střevo - návrat koncentrace Ca2+ do normálu
○ sekrece- hlavní buňky příštítných tělísek
○ syntéza na ribosomech jako preproPTH (115 AMK)- odštěpení 25 AMK během dokončování syntézy-
proPTH (90 AMK)- GK- odštěpení 6 AMK- PTH (84 AMK)- zabalení do sekrečních granul
○ regulace sekrece PTH: koncentrace Ca2+ v plazmě
■ vyšší koncentrace Ca2+/v normě (10 mg/dl)- sekrece PTH
v malých (bazálních) množstvích
■ pokles koncentrace Ca2+ pod 10 mg/dl- stimulována
sekrece PTH (max. při 7,5 mg/dl)
■ na regulaci má vliv koncentrace ionizovaného Ca2+
■ odpověď= velmi rychlá- během několika sekund
■ čím rychlejší pokles- tím větší odpověď
■ hlavní buňky registrují pokles koncentrace Ca2+ v ECF
● Ca2+ receptory - přes G-protein napojení na fosfolipázu C
● ↑ koncentrace Ca2+ v ECF- Ca2+ se váže na receptor a aktivuje fosfolipázu C- ↑
IP3/Ca2+- inhibice sekrece PTH
● ↓ konc. Ca2+ v ECF- váže se méně Ca2+ na receptor- stimulace sekrece PTH
■ chronické změny v koncentraci Ca2+ ovlivňují transkripci genu pro preproPTH, syntézu,
uchovávání PTH a růst příštítných tělísek
● chronická hypokalcémie způsobuje sekundární hyperparathyreózu- zvýšená
syntéza a skladování PTH + hyperplázie příštítných tělísek
● chronická hyperkalcémie- snížená syntéza a skladování PTH, zvýšený rozpad
skladovaného PTH a uvolňování inaktivního PTH do cirkulace
■ magnesium- méně významný vliv na sekreci PTH (hypomagnesemie stimuluje, hyper
inhibuje)- výjimka: vážná hypomagnesemie s chronickým úbytkem Mg2+ (alkoholismus)-
inhibice syntézy PTH
■ 1,25-dihydroxycholekalciferol- přímá inhibice syntézy a sekrece PTH
○ mechanismus působení
■ kost- PTH receptory na osteoblastech
● přechodně ↑ formování kosti přímým působením na osteoblasty + dlouhodobě ↑ resorpci kosti
nepřímým působením na osteoklasty (přes cytokiny z osteoblastů- zvyšují počet a
aktivitu osteoklastů)
● hyperparathyeóza- trvale zvýšená resorpce kosti- ↑ koncentrace Ca2+ v séru
● výsledný efekt: stimuluje resorpci kostí- uvolnění Ca2+ i fosfátu do ECF
● působení PTH na kost ale nezpůsobí vzestup ionizovaného Ca 2+ v plazmě- Ca2+ s
fosfátem vytváří komplex- je třeba ještě fosfáturické působení PTH
■ ledviny
● 1) inhibuje resorpci fosfátu inhibicí Na+/fosfát kotransportu v proximálním
stočeném tubulu- zvýšená exkrece fosfátu
v moči- fosfáturie (napomáhá působení
PTH v kosti- fosfát by se jinak vázal s
vápníkem do komplexu a nedošlo by ke
zvýšení koncentrace ionizovaného Ca2+)
○ PTH se váže na receptor spřažený s
G-proteinem na bazolaterální
membráně- adenylátcykláza-
konverze ATP na cAMP- aktivace
proteinkináz- fosforylace intracelulárních proteinů- inhibice Na+/fosfát
kotransportu
● 2) působení v distálním stočeném tubulu- doplňuje výše uvedeného působení PTH
■ tenké střevo- nepřímo stimuluje absorpci Ca2+ aktivací vit. D (stimuluje 1α-hydroxylázu)
○ primární hyperparathyreóza- parathyroidní adenom
■ zvýšené hladiny cirkulujícího PTH, hyperkalcémie (zvýšená resorpce kosti, zvýšená renální
resorpce Ca2+, zvýšená resorpce Ca2+ ve střevě), hypofosfatémie (snížená renální resorpce
fosfátu)
■ zvýšené množství fosfátu, cAMP, Ca2+ (míra filtrace přesáhne resorpční kapacitu nefronů) v
moči- Ca2+ může precipitovat v kameny
○ sekundární hyperparathyreóza- funkce příštítných tělísek je normální, ale jsou sekundárně
stimulovány k nadměrné sekreci PTH z důvodu hypokalcémie- nedostatek vit. D/chronické renální
selhání- zvýšené hladiny cirkulujícího PTH a hladiny Ca2+ v krvi jsou nízké nebo normální
○ hypoparathyreóza= relativně častý důsledek operace štítné žlázy/příštítných tělísek- nízké hladiny
cirkulujícího PTH, hypokalcémie, hyperfosfátémie (léčba: orální supl. Ca2+ a aktivní formy vit. D)
○ pseudohypoparathyreóza- hypokalcémie, hyperfosfatémie, charakterický fenotyp- malý vzrůst,
krátký krk, obezita, subkutánní kalcifikace…- Albrightova hereditární osterodystrofie= AD
onemocnění- porucha G-proteinu spřaženého s receptorem pro PTH
○ humorálně podmíněná hyperkalcémie- maligní tumory (plíce, prsa)- produkce PTH-rp (PTH-
related peptide)- stejná struktura i fyziologické účinky jako PTH- hyperkalcémie, hypofosfatémie,
podobný krevní obraz jako u hyperparathyreózy, ale nízké hladiny PTH - sekrece PTH je utlumena
hyperkalcémií
○ familiární hypokalciurická hyperkalcémie= AD onemocnění- snížená exkrece Ca2+ močí a zvýšená
koncentrace Ca2+ v séru- inaktivační mutace Ca2+ receptorů v příštítných tělískách a v tlustém
vzestupném raménku v ledvinách
● kalcitonin= peptid (32 AMK)- parafolikulární buňky (C buňky) štítné žlázy
○ gen pro kalcitonin- syntéza preprokalcitoninu- odštěpení signálního peptidu- prokalcitonin- další
štěpení- kalcitonin- sekreční granula
○ hlavní stimulus: zvýšená plazmatická koncentrace Ca2+- inhibice kostní resorpce osteoklasty-
snížení plazmatické koncentrace Ca2+
○ neúčastní se okamžité regulace plazmatické koncentrace Ca 2+
○ nejasná role v lidském těle- thyroidektomie (snížené hladiny kalcitoninu) i tumory štítné žlázy
neovlivňují metabolismus Ca2+
● vitamin D- podporuje mineralizaci nových kostí- zvýšení plazmatické koncentrace Ca2+ i fosfátu- uložení do
kosti
○ cholekalciferol přijímán v potravě/syntetizován v kůži ze 7-dehydrocholesterolu za působení UV
záření- v játrech hydroxylován na 25-hydroxycholekalciferol (na ER, vyžaduje NADPH, O2, Mg2+)-
váže se na α-globulin v plazmě- hlavní cirkulující forma vit. D
○ v ledvinách je 25-hydroxycholekalciferol hydroxylován na pozici C1 na 1,25-
dihydroxycholekalciferol (fyziologicky aktivní forma)- enzym 1α-hydroxyláza (v mitochondriích-
NADPH, O2, Mg2+, cytochrom P450)/hydroxylace na C24- 24,25-dihydroxycholekalciferol (inaktivní)
○ regulace syntézy vit. D- typ hydroxylace závisí na aktuálním stavu Ca2+ v těle
■ dostatek Ca2+- adekvátní příjem v potravě a mormální nebo zvýšená plazmatická
koncentrace Ca2+- preferenčně syntetizována inaktivní forma
■ nedostatek Ca2+- nízký příjem v potravě a snížená plazmatická koncentrace- preferenčně
syntetizován aktivní metabolit- zajištění resorpce dodatečného Ca2+ GIT
■ regulace aktivity 1α-hydroxylázy (zvýšení aktivity- snížení plazmatické koncentrace Ca2+,
zvýšené hladiny cirkulujícího PTH, snížená plazmatická koncentrace fosfátu)
● tvorba tepla:
○ při svalové práci (největším zdrojem tepla je aktivita kosterního svalstva)
○ při zpracování potravy
○ při všech životně důležitých pochodech, které se podílejí na bazálním metabolismu
○ pokud organismus nepřijímá potravu a nekoná svalovou práci, mohou tvorbu tepla
ovlivňovat endokrinní mechanismy:
■ adrenalin a noradrenalin vyvolávají rychlý, ale krátkodobý vzestup
produkce tepla
■ zvýšení produkce tepla vyvolané thyroxinem naopak nastupuje pomalu, ale
je dlouhodobé
○ sympatikus:
■ aktivita sympatiku je snížena v průběhu půstu a zvyšuje se při jídle
■ nízká teplota okolního prostředí stimuluje sympatikus - dochází k
vazokonstrikci a snižují se ztráty tepla, také sympatikus působí na hnědý tuk
○ zdrojem značného množství tepla je zejména u kojenců tzv. hnědý tuk
○ třes:
■ rytmická kontrakce kosterních svalů
■ nízká teplota okolního prostředí aktivuje centra v zadním hypotalamu, ten
potom aktivuje alfa a gama motoneurony, které inervují kosterní svaly =>
kosterní svaly se rytmicky kontrahují, generují teplo a zvyšuje se tělesná
teplota
○ řízeno zadním hypotalamem
● výdej tepla:
○ vyzařováním, vedením a vypařováním
vody v dýchacích cestách a z povrchu
kůže
■ vyzařování (radiace) = přenos
tepla z jednoho předmětu na
druhý předmět o rozdílné teplotě
infračerveným
elektromagnetickým zářením,
aniž by se oba předměty dotýkaly
■ vedením (kondukcí) se
vyměňuje teplo mezi dvěma
předměty s rozdílnou teplotou,
jestliže se navzájem dotýkají. Molekuly teplejšího tělesa narážejí na molekuly
tělesa chladnějšího a tím na ně přenášejí část své tepelné energie.
■ prouděním (konvekcí) se předává teplo mezi povrchem těla a pohybujícím
se médiem, které je s ním v kontaktu (nejčastěji vzduch)
■ při odpařování vody z povrchu těla je tepelná energie využita na přeměnu
skupenství
● perspiratio insensibilis = odpařuje se voda difundující z hlubších
vrstev kůže a voda z povrchu DC
● perspiratio sensibilis = pocení
○ malá množství tepla odcházejí také s močí a se stolicí
○ řízeno předním hypotalamem
○ vazodilatace (snížená aktivita sympatiku působícího na cévy)
○ zvýšená aktivita sympatických cholinergních vláken k potním žlázám
● horečka
○ Pyrogeny způsobují horečku tím, že zvýšují bod nastavení
termostatu. Normální tělesná teplota je vyhodnocena
hypothalamickým centrem jako nízká a aktivují se mechannizmy
zodpovědné za tvorbu tepla.
○ Bakteriální jedy (např. endotoxin) nebo zánět působí na monocyty,
makrofágy a Kupfferovy buňky tak, že začnou produkovat cytokiny,
které působí jako endogenní pyrogeny - např. IL-1
○ IL-1 aktivuje area preoptica v hypothalamu (přední hypothalamus)
○ Z hypothalamu jsou uvolněny prostaglandiny, které zvyšují bod
nastavení termostatu
○ Horečka může být snížena aspirinem, který inhibuje enzym
cyklooxygenázu, který je potřebný pro syntézu prostaglandinů => je
tedy přerušena dráha vedoucí ke zvýšení bodu nastavení termostatu
○ Význam:
■ mnoho mikroorganismů roste nejlépe v relativně úzkém
tepelném rozmezí a zvýšení teploty jejich růst potlačuje
■ při zvýšené teplotě je zvýšena produkce protilátek
● ontogeneze
○ zdrojem značného množství tepla je zejména u kojenců tzv. hnědý tuk
○ u malých dětí není řízení tělesné teploty tak přesné, a proto mohou mít i normálně
teplotu o 0,5 °C vyšší než zdraví dospělí
● Shrnutí
66. Mechanismy působení hormonů
● syntéza peptidových a proteinových hormonů
○ v jádře- transkripce genu pro daný hormon do mRNA- do cytoplazmy- translace
na ribosomech- preprohormon- připojení signálního peptidu na ER- dokončení
translace
○ na ER- uvolnění signálního peptidu- prehormon- kompletní hormonální sekvence
+ další peptidové sekvence- odstraněny v konečném kroku (mohou být zásadní
pro správné skládání proteinů)
○ prehormon do GK- uložen do sekrečních vesikul (v nich- proteolytické enzymy
odštěpující peptidové sekvence) + glykosylace a fosforylace
○ po odštěpení peptidových sekvencí vzniká konečný hormon= uskladněn v
sekrečních vesikulách do stimulace endokrinní buňky
■ např. PTH= syntetizovány i skladovány v hlavních buňkách příštítných
tělísek- stimulus pro sekreci= nízká extracelulární koncentrace Ca 2+-
zaznamenána senzory na příštítných tělískách- sekreční vesikuly jsou
translokovány do buněčné membrány- exocytóza PTH
● syntéza steroidních hormonů (kortisol, aldosteron, estradiol, estriol, progesteron,
testosteron, vit. D
○ syntéza a sekrece dření nadledvin, gonádami, žlutým tělískem a placentou
○ deriváty cholesterolu- modifikace odštěpením/připojením postranních řetězců,
hydroxylací nebo aromatizace steroidního jádra
● syntéza hormonů odvozených od AMK
○ syntéza thyroidních hormonů- viz. otázka 68
○ syntéza katecholaminů- viz. obrázek
● typy sekrece
○ endokrinní- vylučování hormonu do krve, krevním řečištěm- do cílové tkáně
○ parakrinní- buňka vylučující hormon ovlivňuje buňky ve svém okolí- NO (z
endotelu do hladké svaloviny v plicích), somatostatin
○ autokrinní- buňka ovlivňuje sama sebe- liberiny, statiny
● regulace sekrece hormonů
○ neurální mechanismy- např. sekrece katecholaminů- pregangliové sympatické
nervy tvoří synapse na dřeni nadledvin
○ zpětnovazebné mechanismy= častější
■ negativní feedback
● změna vyvolaná hormonem v cílové tkáni je monitorována a zpětně inhibuje sekreci
hormonu
● hypothalamus- sekrece uvolňujícího hormonu- stimuluje sekreci adenohypofýzy-
působí na periferní endokrinní žlázu (např. testes)- sekrece hormonu (např.
testosteron)- působí na cílovou tkáň (např. kosterní sval)- fyziologické účinky
● long-loop zpětná vazba hormonu až na hypothalamo-hypofyzární osu
● short loop- adenohypofýza- inhibice sekrece hypothalamických uvolňujících
hormonů
● ultrashort-loop- hypothalamické hormony inhibují svou vlastní sekreci
● dostatečné/vysoké hladiny
hormonu- jeho další
sekrece je inhibována
● nedostatečné/nízké hladiny
hormonu- sekrece je
stimulována
● inzulin- vysoká
koncentrace Glc v krvi-
stimulována jeho sekrece-
inzulin působí na cílovou
tkáň (játra, sval, tuková
tkáň)- snížení glykémie
■ pozitivní feedback- nepříliš častá
● cyklus změn, kdy každá
potencuje další- výsledek:
kvalitativní změna systému
● nehormonální příklad: otevírání Na+ kanálů během pálení akčních potenciálů
○ při depolarizaci- otevření Na+ napěťově ovládaných kanálů- vstup Na+ do
buňky- ještě větší depolarizace a větší vstup Na+
● efekt estrogenu na sekreci FSH a LH
○ během folikulární fáze- ovaria- sekrece estrogenu- působí na
adenohypofýzu- rychlý nárůst sekrece FSH a LH- ovulace a stimulace
sekrece estrogenu
● oxytocin
○ dilatace cervixu- sekrece oxytocinu neurohypofýzou- stimuluje kontrakci
dělohy- větší dilatace cervixu- porod
● regulace sekrece hormonálními receptory
○ senzitivita= koncentrace hormonu způsobuje alespoň 50% maxima odpovědi
■ pokud je zapotřebí více hormonu na produkci 50% maxima odpovědi, došlo ke snížení
senzitivity cílové tkáně
■ změna senzitivity- změna počtu receptorů/změna afinity receptorů
○ down-regulace- hormon snižuje počet/afinitu svých receptorů v cílové tkáni- snížení syntézy
nových receptorů, zvýšení degradace existujících receptorů, inaktivace receptorů
■ snížení senzitivity cílové tkáně, přičemž hladiny hormonu jsou vysoké
■ např. působení progesteronu na vlastní receptor v děloze
■ může být spojena i s regulací příbuzných hormonů- progesteron také down-reguluje
receptory pro estrogen
■ chronicky vysoké hladiny T3 snižují senzitivitu receptorů pro TRH v adenohypofýze
○ up-regulace- hormon zvyšuje počet a afinitu receptorů- zvýšení syntézy nových proteinů, snížení
degradace existujících receptorů, aktivace receptorů
■ prolaktin zvyšuje počet receptorů v prsu
■ růstový hormon zvyšuje počet receptorů v kosterním svalu a játrech
■ estrogen zvyšuje počet receptorů v děloze + up-reguluje receptory pro LH v ovariích
● mechanismy působení hormonů
○ hormon se váže na membránový receptor- tvorba hormon-receptorového komplexu= propojený s
efektorovým proteinem (většinou enzymy- adenylátcykláza, fosfolipáza C) pomocí G-proteinu
○ aktivace efektorového proteinu- produkce druhého posla- cAMP/IP3- amplifikace signálu
○ G-proteiny= rodina proteinů vázaných na membránu propojujících hormonálních receptory s
efektorovými proteiny- tři podjenotky: α, ꞵ, γ
■ α-podjednotka váže GDP/GTP a má GTPázovou aktivitu
■ pokud je navázáno GDP G-protein je inaktivní, pokud GTP- aktivní
■ Gs- stimulační G-proteiny- αs podjednotka (vazba GTP na αs podjednotku- Gs protein stimuluje
efektorový enzym) x Gi- inhibiční G-proteiny- αi podjednotka (vazba GTP na αi podjednotku-
Gi protein inhibuje efektorový enzym)
○ a) adenylátcyklázový mechanismus
■ receptor-G protein-adenylátcyklázový
komplex= zakotvený v membráně
■ pokud na receptoru není navázán
žádný hormon- αs podjednotka váže
GDP- inaktivní
■ 1) hormon se váže na receptor-
konformační změny αs podjednotky-
GDP se uvolňuje z αs podjednotky a je
nahrazeno GTP + αs podjednotka se
odpojuje z G-proteinu
■ 2) αs-GTP komplex migruje na
membráně a váže se na a aktivuje
adenylátcyklázu- katalyzuje konverzi
ATP na cAMP= druhý posel
■ 3) cAMP přes řadu kroků zahrnujících
aktivaci proteinkinázy A fosforyluje intracelulární proteiny- vykonávají fyziologické děje
■ 4) cAMP je degradováno na inaktivní metabolit- 5´ AMP pomocí fosfodiesterázy
○ b) mechanismus působení přes fosfolipázu C
■ 1) hormon se váže na receptor-
konformační změny αq podjednotky-
uvolnění GDP, nahrazení GTP +
uvolnění αq podjednotky z Gq proteinu
■ 2) αq-GTP komplex migruje na
membráně a váže se na a aktivuje
fosfolipázu C- katalyzuje uvolnění
diacylglycerolu a IP3 z PIP2
(membránový fosfolipid)
■ 3) IP3 způsobí uvolnění Ca2+ z
intracelulárních zásob (v
ER/SER)- ↑ intracelulární Ca2+
■ 4) Ca2+ a diacylglycerol aktivují proteinkinázu C- fosforyluje proteiny- fyziologický děj
○ c) mechanismus působení přes receptory s katalytickou aktivitou
■ guanylátcykláza- extracelulární doména- vazebné místo pro ANP, intracelulární doména-
guanylátcyklázová aktivita
● vazba ANP- aktivace guanylátcyklázy a konverze GTP na cGMP- aktivace cGMP-
dependentních kináz- fosforylují proteiny zodpovědné na děje vyvolané ANP
● NO- působí přes cytosolickou guanylátcyklázu
○ NO-synthasa v cévním endotelu štěpí Arg na citrulin a NO- difunduje ven z
endotelové buňky do poblíž ležící hladké svalové buňky- aktivace
guanylátcyklázy- GTP na cGMP- relaxace hladkého svalu
■ tyrosinkináza- fosforyluje tyrosinové zbytky na proteinech
● tyrosinkinázové receptory- zabudovaná tyrosinkinázová aktivita
○ extracelulární doména- vazba hormonu/ligandu
○ hydrofobní transmembránová doména
○ intracelulární doména- tyrosinkinázová aktivita (po aktivaci hormonem-
autofosforylace + fosforylace dalších proteinů)
○ insulinové a IGF receptory= dimerizované
TSH, FSH, LH
● rodina glykoproteinových hormonů
● dvě podjednotky: alfa (pro všechny stejná) a beta (navzájem se jí liší, zodpovědná za jejich
biologickou aktivitu)
● TSH
○ syntetizován po stimulaci TRH z hypotalamu, reguluje růst štítné žlázy a sekreci
thyroidních hormonů
● FSH
○ : stimuluje růst granulózních buněk v primárních folikulech a syntézu estradiolu (ten potom
podporuje trofický efekt FSH na folikulární buňky)
○ stimuluje spermatogenezi a funkci Sertoliho buněk + stimuluje sekreci proteinu vázajícího
androgeny
● LH
○ ♀iniciuje ovulaci - těsně před ní výrazně stoupá hladina LH v krvi a indukuje
rupturu dominantního folikulu uvolňujícího oocyt, stimuluje tvorbu corpus
luteum (luteinizace) a udržuje jeho produkci steroidních hormonů během luteální
fáze menstruačního cyklu
○ stimuluje Leydigovy buňky k syntéze testosteronu zvyšováním aktivity
cholesteroldesmolázy
ACTH
● = adrenokortikotropní hormon
● patří do proopiomelanokortinové rodiny peptidů
● sekrece regulovaná CRH z hypotalamu
● působí na kůru nadledvin -> řízení produkce glukokortikoidů a mineralokortikoidů
Růstový hormon
● nezbytný pro postnatální růst
● stimulován GHRH, což je uvolňující hormon syntetizovaný v hypotalamu
● pulzatilní sekrece
○ nepravidelná sekrece, vyplavování hormonu do krve v pulzech
○ spojená se spánkem a závisí na věku
■ maximální sekrece nastává do 1 hodiny po usnutí (během spánkových fází 3 a
4)
■ sekreční pulzy - vyšší u dětí, s věkem se snižují, v pubertě - velké sekreční
pulzy ( —> růst)
● faktory ovlivňující sekreci růstového hormonu
○ stimulace např. hypoglykémií, hladověním...
● regulace sekrece
○ hypotalamus secernuje dva
hormony regulující sekreci
růstového hormonu - stimulační
GHRH a inhibiční somatostatin
○ negativní zpětná vazba
1. GHRH inhibuje
svoji vlastní
sekreci
2. Somatomediny
(vedlejší produkty
působení STH ve
tkáních) inhibují
sekreci STH v adenohypofýze
3. STH i somatomediny stimulují sekreci somatostatinu v hypotalamu
● funkce prolaktinu
○ rozvoj mléčné žlázy
○ tvorba mléka (stimulace syntézy laktózy, kaseinu a lipidů)
○ tlumí ovulaci (inhibice GnHR)
Shrnutí
68/ Hormonální funkce štítné žlázy
Zdroje: Costanzo 401, Ganong 329
● Hormony produkované štítnou žlázou jsou tyroxin (známý jako T4) a trijodotyronin
(T3)
● Thyroxin je hlavní syntetizovaný thyroidní hormon, trijodotyronin je však biologicky
aktivnější
● Hormony štítné žlázy ( cca 99%) jsou v krvi vázány na plazmatické bílkoviny - (TBG
- tyroxin vázající globulin, tyroxin vázající prealbumin a na albumin). Jen 0,04%
tyroxinu a 0,4% trijodtyroninu jsou ve volné formě. Volné hormony jsou fyziologicky
účinné.
● Syntéza a sekrece thyroidních hormonů je primárně kontrolována thyreotropinem
(TSH), který je secernován adenohypofýzou
● Účinky thyroidních hormonů mají pomalý nástup, jsou však dlouhodobé
● Kardiovaskulární systém
○ zvyšují srdeční výdej - zvýšený metabolismus tkání, zvýšená spotřeba kyslíku
tkáněmi
○ Thyroidní hormony zvyšují počet a afinitu β-adrenergních receptorů v srdci-->
myokard je tak citlivější k působení sympatiku. Sympatikus způsobuje zvýšení
tepové frekvence a kontraktility a tím tedy i srdečního výdeje.
● Dýchací systém
○ Vzestup minutové ventilace - umožňuje větší dodávání kyslíku tkáním
● Játra
○ TH stimulují celkově metabolismus sacharidů- glukoneogenezi, ale i
glykolýzu
○ Dále jsou TH důležité kvůli tomu, že snižují hladinu cholesterolu,
fosfolipidů a triacylglycerolů v krvi
○ Jeden z mechanismů, jak thyroidní hormony snižují hladinu cholesterolu je
ten, že stimulují tvorbu LDL receptorů jaterních buněk, což vede k
rychlému odstraňování lipoproteinů z plazmy a následné sekreci cholesterolu
do těchto lipoproteinů
○ Ovšem když je sekrece thyroidních hormonů snížená, hladina plazmatické
koncentrace cholesterolu je vysoká a u dlouhotrvajícího hypothyroidismu
tato zvýšená hladina cirkulujícího cholesterolu může vést k ateroskleróze
● Kosterní sval
○ účinek thyroidních hormonů je spojen s úbytkem svalové hmoty, katabolický
účinek - zvýšení rozpadu proteinů - proteolýza
○ U většiny nemocných s hyperthyreózou vzniká svalová slabost (thyreotoxická
myopatie)
○ Svalový třes - jeden z hlavních příznaků hyperthyreoidismu
● Kost
○ podporují normální růst a vývoj kostry
○ U hypothyreózních dětí se kostní růst zpomaluje a uzavírání epifyzárních
štěrbin se zpožďuje
○ synergisté růstového hormonu a somatomedinů
● Tuková tkáň
○ stimulace lipolýzy
● GIT
○ metabolický účinek - zrychlují resorpci sacharidů ze střeva
○ zvýšená potřeba vitamínů - protože thyroidní hormony zvyšují množství
enzymů v těle a jelikož jsou vitaminy součástí enzymů, thyroidní hormony tak
zvyšují potřebu vitamínů. Při zvýšené sekreci thyroidních hormonů může dojít
k vitamínové deficienci
○ zvyšují apetit a příjem potravy
○ zvýšená motilita trávicího traktu
● CNS
○ široká škála efektů, dopad nadbytku/nedostatku thyroidních hormonů je různý
v závislosti na věku:
1. Perinatální období- thyroidní hormony jsou nezbytné pro
normální vývoj CNS, hypothyreoidismus v tomto období může
způsobovat vážnou mentální retardaci!
2. Dospělost
a. hypothyreoidismus - způsobuje apatii, pomalé pohyby,
somnolenci, poruchy paměti,
b. hyperthyreoidismus - thyroidní hormony obecně
stimulují funkce mozku, u člověk s hyperthyreoidismem
se vyskytují symptomy jako: hyperexcitabilita,
hyperreflexie, podrážděnost, extrémní nervozita, úzkost
○ spánek: lidé s hyperthyreoidismem se často cítí unavení, ale v důsledku
excitačního účinku thyroidních hormonů nemohou spát, hypothyroideusmus:
extrémní somnolence, spánek trvající až 14 hodin
Jiné
○ Kalorigenní účinek = zvyšují spotřebu kyslíku
■ zvyšují spotřebu kyslíku téměř ve všech metabolicky aktivních tkáních
tím, že zvyšují aktivitu Na+-K+ ATPázy
■ výjimkami jsou mozek (mozek je tím chráněn před nedostatkem
kyslíku při celkovém hypermetabolismu), slezina, pohlavní žlázy
○ Zvyšují termogenezi
■ U hyperthyreoidismu je trvale teplota zvýšena až o 0,5 °C naopak je
snížena když celková úroveň metabolismu je nízká - při nedostatku
hormonu štítné žlázy
■ Účinky thyroidních hormonů na zvýšení produkce tepla jsou
dlouhodobé a
■ Narozdíl od adrenalinu a noradrenalinu, které vyvolávají rychlý, ale
krátkodobý vzestup produkce tepla
Pro shrnutí ☺:
Doplněk k otázce 68
● folikulární buňky štítné žlázy produkují trijodthyronin (T3) a tyroxin
(T4), parafolikulární buňky (C-buňky) produkují kalcitonin (o něm více
v otázce 64)
● syntéza- folikulární buňky štítné žlázy- tvoří folikuly- v lumen-
koloid tvořený nově nasyntetizovanými thyroidními hormony připojenými k
molekule thyreoglobulinu (TG)
○ 1) thyreoglobulin= glykoprotein nesoucí velké množství tyrosinu,
syntetizován na rER a GK folikulárních buněk- inkorporován do
sekrečních vesikul a přes apikální membránu transportován do
lumen
○ 2) I- je aktivně transportován z krve do folikulárních buněk proti
svému elektrickému i chemickému gradientu- Na+-I- kotransport- využívá koncentrační gradient
Na+ tvořený Na+/K+ ATPázou
■ primární regulace TSH
■ aktivita této pumpy= regulována hladinami I- v těle- nízké hladiny pumpu stimulují- snaha
kompenzovat deficit, ale pokud je deficit příliš velký pumpa jej nezvládne kompenzovat-
snížení syntézy thyroidních hormonů
○ 3) oxidace I- na I2- thyroperoxidáza (katalyzuje také následující dva kroky)- na luminální membráně
folikulárních buněk při přestupu jodidu do koloidu
○ 4) organifikace jodu (jodace tyrosinu)- vzniklé molekuly jodu se váží na tyrosinové zbytky TG- vznik
monojodtyrosin (MIT) a dijodtyrosin (DIT)-
zůstávají připojení na TG, dokud není štítná
žláza stimulována
○ 5) kondenzace: ze dvou molekul DIT vzniká T4 a
z jedné molekuly DIT a jedné molekuly MIT
vzniká T3
■ vznik T4= rychlejší je- poměr vzniklých
T4:T3 přibližně 6:1
■ nasyntetizované hormony zůstávají
součástí thyreoglobulinu a představují
zásobu na několik týdnů (až 3 měsíce)
○ 6) endocytóza a rozklad thyreoglobulinu v
lyzosomech a uvolnění T3 a T4
■ TSH- stimulace endocytózy koloidu a
vytvořené fagosomy se sloučí s lyzosomy- fagolyzosomy- hydrolýza thyreoglobulinu na
fragmenty- T3 a T4 + MIT a DIT (zbaveny jódu dejodázou- reutilizace jodu)
● vazba thyroidálních hormonů v plazmě
○ thyroidní hormony cirkulují v krvi vázané na plazmatické proteiny/volné
○ většina T4 a T3 je navázána na thyroxin-vážící globulin (TBG)
○ menší množství se váží na T4-vážící prealbumin a albumin, ještě méně= volné- pouze ty jsou
fyziologicky aktivní
○ jaterní selhání- snížené hladiny TBG v krvi (snížená syntéza proteinů v játrech)- zvýšené hladiny
volných thyroidních hormonů- inhibice syntézy thyroidních hormonů (negativní zpětná vazba)
○ těhotenství- vysoké hladiny estrogenu inhibují rozklad TBG játry- zvýšení hladin TBG- méně
volných thyroidálních hormonů- zvýšená syntéza a sekrece thyroidních hormonů- výsledek: ↑
hladiny celkového T4 a T3 + normální hladiny volných thyroidních hormonů- euthyroidní stav
● aktivace T4 v cílových tkáních
○ hlavní produkt štítné žlázy= T4- méně aktivní
○ v cílové tkání- enzym 5´-dejodáza- přeměna T4 a T3 (uvolnění jednoho atomu jódu z vnějšího kruhu)
+ přeměna T4 na reverse T3 (rT3) (uvolnění jednoho atomu jódu z vnitřního kruhu)- neaktivní forma
■ při hladovění- tento enzym je inhibován v některých tkáních (např. kosterní sval)- snížení
spotřeby O2 a bazálního metabolismu během kalorické deprivace- v mozku ale se tento
enzym odlišuje a není tedy inhibován- zabránění poklesu T3 v mozku během kal. deprivace
● regulace sekrece thyroidních hormonů
○ hlavní: hypothalamo-hypofyzární dráha
■ TRH (= tripeptid) sekretovaný nuclei paraventriculares v
hypothalamu- působí na adenohypofýzu- transkripce genu pro TSH a
jeho sekrece
■ TSH (= glykoprotein) sekretovaný adenohypofázou- reguluje růst
štítné žlázy (trofický efekt) a sekreci thyroidních hormonů
● TRH stimuluje sekreci TSH
● thyroidní hormony inhibují sekreci TSH down-regulací TRH
receptorů na thyrotropních buňkách adenohypofýzy- snížení
senzitivity ke stimulaci TRH= negativní zpětná vazba- volný
T3 (v adenohypofýze- dejodáza konvertující T4 na T3)-
relativně plynulá sekrece
■ TSH se váže na adenylátcyklázový receptor na štítné žláze - produkce
cAMP
● zvyšuje syntézu a sekreci thyroidních
hormonů stimulací každého kroku
biosyntézy- vychytávání I- a oxidace,
organifikace, kondenzace, endocytóza,
proteolýza TG
● trofický efekt- při dlouhodobě
zvýšených hladinách TSH- hypertrofie a
hyperplazie štítné žlízy
■ TSH receptor je také aktivován thyroideu
stimulujícími Ig- stejný efekt jako TSH
● Gravesova choroba= nejčastější příčina hypertyreózy- autoimunitní choroba
způsobena vysokými hladinami TS-Ig- štítná žláza je intenzivně stimulována- zvýšení
hladin thyroidních hormonů- negativní zpětná vazba- pokles hladin TSH
● patofyziologie
○ hypertyreóza
■ diagnóza: měření zvýšených hladin T3 a T4, hladiny TSH mohou být snížené/zvýšené- záleží
na příčině hypertyreózy
● zvýšené hladiny tyroidních hormonů- hladiny TSH budou snížené negativní zpětnou
vazbou
● pokud je příčinou hypertyreózy zvýšená sekrece TRH/TSH (porucha v
hypothalamu/adenohypofýze)- zvýšené hladiny TSH
■ symptomy: výrazný úbytek váhy, zvýšený příjem potravy- zvýšený bazální metabolismu,
nadměrná produkce tepla a pocení- zvýšená spotřeba O2, zvýšení srdeční frekvence- up-
regulace beta1- receptorů, zadýchávání při námaze, tremor, nervozita a slabost- efekt na
CNS, objevuje se struma- může tlačit na jícen a ztěžovat polykání
○ hypotyreóza
■ nejčastější příčina= autoimunitní destrukce štítné žlázy (thyroiditida)- protilátky-
destrukce žlázy/blokují syntézu tyroidních hormonů
■ další příčina: chirurgické odstranění štítné žlázy, porucha hypothalamu/hypofýzy,
nedostatek I-
■ diagnóza: pokud je defekt ve štítné žláze- hladiny TSH budou zvýšené (negativní zpětná
vazba), pokud je defekt v hypothalamu/hypofýze- hladiny TSH budou snížené
■ symptomy: snížený bazální metabolismus, přibývání na váze bez zvýšeného příjmu potravy,
snížená produkce tepla a chladová intolerance, snížená srdeční frekvence, zpomalení
pohybů, špatně srozumitelná řeč, zpomalená mentální aktivita, letargie a somnolence, zácpa,
ztráta vlasů a menstruální dysfunkce, někdy- myxedema- zvýšená filtrace tekutiny z kapilár
a edém v důsledku akumulace osmoticky aktivních mukopolysacharidů v intersticiální
tekutině, pokud je defekt ve štítné žláze- struma (nadměrná stimulace štítné žlázy- vysoké
hladiny TSH), pokud se hypotyreóza objeví v perinatálním období a není léčena- nevratná
růstová a mentální retardace- kretenismus
69/ Glukokortikoidy
Costanzo: 410, Kittnar 518, přednáška
Sylabus: Glukokortikoidy, reakce na stres- Regulace vylučování glukokortikoidů, pulzatilní sekrece, cirkadiánní průběh.
Účinky glukokortikoidů a význam sekrece glukokortikoidů při stresu.
Struktura
● 21 uhlíků, ketonová skupina na C3, hydroxylové skupiny na C11 a C21
Syntéza
● syntetizovány enzymově katalyzovanými reakcemi z cholesterolu (cholesterol →
pregnenolon - z pregnenolonu potom vznikají řadou kroků různé steroidní h.)
● cholesteroldesmoláza: katalyzuje první krok syntézy -> cholesterol —> pregnenolon; nachází
se ve všech vrstvách nadledvin, stimulována ACTH
Regulace syntézy
● cyklické změny (cirkadiánní rytmy)
○ produkce a tím i hladiny kortizolu (ale i
CRH a ACTH) během dne kolísají s
maximem v časných ranních hodinách,
navíc sekrece není hladká, vyskytují se
pulzy → pulzatilní sekrece
○ vysoké hladiny kortizolu v ranních hodinách
-> vyčerpány hladiny glukózy a glykogenu -
> kortizol stimuluje glukoneogenezi
○ fyziologická hodnota kortizolu tedy závisí na době, kdy se vzorek odebírá - pokud
stanovujeme kortizol z krve, doporučeno odebírat mezi 8-9. hodinou ráno
Transport
● z nadledvin je kortizol transportován krví k tkáním navázaný na transkortin (většina), část
kortizolu se transportuje navázána na albumin, do 10% se vyskytuje ve volné formě
● kortizol má v oběhu poločas kolem 70 min
● intracelulární receptory pro glukokortikoidy mají všechny buňky organismu, v jádře se
vytvořený komplex váže na místo v blízkosti genů, které jsou kortizolem aktivovány,
konkrétní výsledek působení kortizolu závisí na genetické výbavě buňky, proto je jeho
působení tak rozmanité
Funkce
● mechanismus působení: tak jako ostatní steroidní hormony
působí jako transkripční faktory, zasahují do exprese genů
○ je nutný přepis DNA, syntéza specifické mRNA a
indukce syntézy nového proteinu
● nezbytné pro život
○ pokud nefungují nebo jsou odstraněny, musí být uměle
dodány, chybí-li - stav neslučitelný s životem
● stimulace glukoneogeneze
○ stimulace proteolýzy → koncentrace AK v krvi stoupá
→ využity pro syntézu glukózy v játrech
○ stimulace lipolýzy → zvýšená hladina MK a
glycerolu, opět využito pro syntézu glukózy
○ snížení utilizace glukózy tkáněmi
○ překonání období delšího hladu
○ => diabetogenní účinek - zvýšení glykémie
● protizánětlivé účinky
○ syntéza lipokortinu → blokuje účinek fosfolipázy A2 → inhibice syntézy k.
arachidonové (tj. inhibice syntézy prekurzorů prostaglandinů a leukotrienů)
○ inhibice produkce interleukinu-2 a proliferace T-lymfocytů
○ inhibice uvolnění serotoninu a histaminu ze žírných buněk a krevních destiček
● imunosuprese
○ potlačení imunitní odpovědi
○ terapie → potlačení rejekce transplantovaného orgánu
● kardiovaskulární systém
○ udržení reakce cév na katecholaminy, permisivním působením na katecholaminy
zvyšuje sílu srdeční kontrakce, srdeční výdej a krevní tlak
● degradace kosti
○ snížení: syntézy kolagenu I, produkce osteoblastů, absorbce Ca2+
● zvýšení GFR
○ vazodilatací aferentních arteriol
● efekt na CNS
○ glukokortikoidové receptory se nacházejí v mozku, zejména v limbickém systému
■ kortizol zkracuje REM spánek, prodlužuje spánek s pomalými vlnami,
zvýšení trvání bdělosti (vylučuje se nad ránem), vliv na náladu
● pojivová tkáň a kůže
○ při nadměrné koncentraci kortizolu - poruchy pojivové tkáně a kůže (zeslabení)
● plod
○ maturace CNS, kůže, reziny, GIT, plic
● stres
○ komplexním působením v organismu zajišťuje homeostázu při stresu - dostatečný
přísun glukózy pro činnost mozku, stimulací kardiovaskulárního systému k udržení
oběhových funkcí
Terapie glukokortikoidy
● působí protizánětlivě -> revmatická onemocnění
● působí imunosupresivně -> imunosuprese, transplantace
● jak takový pacient vypadá?
○ hyperkortizolismus
○ tělesný tuk se přesunuje centripetálně, bizoní hrb, měsícovitý obličej
○ úbytek svalů - končetiny
○ kosti - osteoporóza
○ náchylnější k infekcím, těžší průběh
○ intolerance glukózy, steroidní diabetes
○ endogenní kortizol → hypertenze (má totiž mineralokortikoidní účinky →
reabsorbce vody → zvýšení tělesné tekutiny a tím TK)
○ syntetické glukokortikoidy → není hypertenze
● terapii glukokortikoidy nemůžeme náhle přerušit kvůli negativní zpětné vazbě, kterou má
kortizol na vyšší centra (dodávanými glukokortikoidy je totiž hypothalamus s
adenohypofýzou inhibován a pokud bychom přerušili terapii, pacient by se ocitl úplně bez
glukokortikoidů)
Patofyziologie
● poruchy na úrovni nadledvin, poruchy na úrovni H-H kaskády, enzymové deficience
● kortizol stimuluje glukoneogenezi, a proto nadměrné hladiny kortizolu způsobují
hyperglykémii, deficit kortizolu způsobí naopak hypoglykémii
● Cushingův syndrom
○ v důsledku chronického nadbytku glukokortikoidů
■ adrenální adenom -> nadprodukce glukokortikoidů
■ iatrogenní podání kortikoidů
○ hyperglykémie, zvýšená proteolýza a ztráta svalů, obezita, redistribuce tuku, špatné
hojení ran, osteoporóza…
● Deficience enzymů katalyzujících reakce biosyntézy kortizolu
○ 21-beta-hydroxyláza
■ adrenogenitální syndrom -> netvoří se ani glukokortikoidy ani
mineralokortikoidy, meziprodukty se hromadí —> vyšší produkce
androgenů, u žen - virilizace, zvýšená hladina ACTH - má trofický efekt →
hyperplazie nadledvin)
○ 17-alfa-hydroxyláza
Stres
● vnější a vnitřní faktory vnímané individuem jako ohrožení homeostázy organismu
● stresové podněty mohou být různého druhu - fyzické, psychické, hladovění, horečka…
● organismus na tyto podněty reaguje obecným adaptačním syndromem
1.fáze = poplachová
● zde hrají hlavní roli katecholaminy z ANS (noradrenalin), z dřeně nadledvin
(adrenalin)
● fight or flight
2. fáze = adaptační
● mechanismus pro odbourání stresu nebo minimalizaci jeho škodlivosti
● glukokortikoidy umožňují mobilizaci energetických zdrojů pro nejdůležitější orgány
● vliv RAAS
3. fáze = vyčerpání
● při stálém působení stresoru adaptační mechanismy se samy stávají škodlivými
● chorobné stavy jako např. hypertenze, poruchy imunity a steroidní diabetes
Dřeň nadledvin
● nadledvina uložena retroperitoneálně
● nadledvina - jedna z nejlépe prokrvených tkání
● dřeň tvoří 20% nadledviny
● má neuroektodermální původ
● secernuje katecholaminy = adrenalin, noradrenalin a dopamin
Biosyntéza a metabolismus
● noradrenalin se tvoří hydroxylací a dekarboxylací tyrozinu
● adrenalin se tvoří methylací noradrenalinu
○ enzym, který katalyzuje tvorbu adrenalinu z noradrenalinu - fenylethanolamin-N-
methyltransferáza (FNMT)
○ syntéza FNMT dřeně nadledvin je indukována glukokortikoidy
● v plazmě je asi 95 % dopaminu a 70 % noradrenalinu a adrenalinu konjugováno se sulfáty
(sulfátové konjugáty jsou neúčinné a není jasná jejich funkce)
● katecholaminy mají v cirkulaci poločas asi 2 minuty
Katabolismus katecholaminů
● noradrenalin je ze synaptické štěrbiny odstraňován vazbou na postsynaptické a presynaptické
receptory, vychytáváním do presynaptických neuronů nebo katabolismem, zpětné
vychytávání je u noradrenalinu hlavním mechanismem
● adrenalin a noradrenalin jsou na biologicky neúčinné produkty metabolizovány oxidací a
methylací. První z reakcí je katabolizována monoaminooxidázou (MAO) a druhá katechol-
O-methyltransferázou (COMT)
● MAO se nachází na zevním povrchu mitochondrií, nachází se v neuronech - nervových
zakončeních, odkud jsou katecholaminy secernovány
● COMT je hlavně v játrech, ledvinách a hladkých svalech, v mozku se nachází v buňkách
glie a v malém množství v postsynapických neuronech, není však v presynaptických
noradrenergních neuronech
● důsledkem jsou dva různé typy metabolismu katecholaminů:
● hlavním místo katabolismu - játra, cirkulující adrenalin a noradrenalin jsou z největší části O-
methylovány a měření koncentrací O-methylderivátů v moči je dobrým ukazatelem rychlosti
sekrece noradrenalinu a adrenalinu. O-methylderiváty, které nebyly vyloučeny, jsou nejvíc
oxidovány a 3-methoxy-4-hydroxymandlová kyselina (kyselina vanilmandlová, VMK) je
nejhojnějším metabolitem katecholaminů v moči. Malá množství O-methylderivátů jsou
také konjugována na sulfáty a glukuronidy.
● v noradrenergních zakončeních nervů je část noradrenalinu stabilně přeměňována pomocí
intracelulární MAO na fyziologicky neaktivní deaminované deriváty, jako jsou 3,4-
dihydroxymandlová kyselina a její glykol (DHPG). Tyto sloučeniny mohou být následně
přeměněny na své O-methylderiváty VMK a MHPG
● glykémie:
○ jak adrenalin, tak noradrenalin vyvolávají glykogenolýzu. Tak působí přes β-
adrenergní receptory, které zvyšují hladinu cyklického AMP s aktivací fosforylázy, a
pak přes α-adrenergní receptory, které zvyšují koncentraci intracelulárního Ca2+
○ katecholaminy navíc zvyšují sekreci inzulinu a glukagonu cestou β-adrenergních
mechanismů, ale sekreci těchto hormonů inhibují mechanismy α-adrenergními
● metabolismus:
○ noradrenalin a adrenalin také vyvolávají rychlé zvýšení metabolismu, nezávislé na
činnosti jater, po němž následuje menší, opožděný vzestup metabolismu - ten je
pravděpodobně způsoben oxidací laktátu v játrech
○ adrenalin má větší metabolický účinek
● K+:
○ injekce adrenalinu i noradrenalinu vyvolává iniciální zvýšení hladiny plazmatického
K+, protože K+ se uvolní z jater
○ následuje prodloužený pokles plazmatického K+, neboť více K+ vstupuje do
kosterních svalů (to je zprostředkováno β2-adrenegními receptory)
○ jisté doklady pro to, že aktivace receptorů α tomuto účinku brání. Tak katecholaminy
mohou hrát významnou úlohu v regulaci poměru mezi extracelulárním a
intracelulárním K+.
● feochromocytomy:
○ většina tumorů dřeně nadledvin (feochromocytomů) vylučuje noradrenalin a
hlavním nálezem je epizodická či trvalá hypertenze
○ feochromocytomy secernující adrenalin způsobují menší hypertenzi, ale často
vyvolávají epizodickou hyperglykémii, glykozurii a jiné metabolické poruchy.
Účinky dopaminu
● injikovaný dopamin vyvolává renální vazodilataci, pravděpodobně působením na specifický
dopaminový receptor
● vyvolává též vazodilataci v mezenteriu
● jinde působí vazokonstrikci, a to pravděpodobně tím, že uvolňuje noradrenalin
● má pozitivně inotropní účinek v srdci působením na β1-adrenergní receptory
● výsledným účinkem mírných dávek dopaminu je zvýšení systolického tlaku, diastolický tlak
se nemění. Proto je dopamin užitečný v léčbě traumatického a kardiogenního šoku
● Dopamin vzniká v kůře ledvin a jeho významná množství jsou v moči. Vyvolává
natriurézu, a to patrně inhibicí renální Na+-K+ ATPázy
Stres
● podněty vnímané organismem jako ohrožení homeostázy organismu
● organismus reaguje na stresové podněty obecným adaptačním syndromem:
● poplachová fáze
○ hlavní roli hrají katecholaminy z
ANS a dřeně nadledvin
○ fáze ,,bojuj, nebo uteč"
○ rezistence ke stresu se zpočátku
poněkud snižuje
● adaptační fáze
○ hlavní roli hrají glukokortikoidy
○ odbourání stresoru, minimalizace
jeho škodlivosti
○ ADH, RAS
● vyčerpání
○ chorobné stavy - hypertenze,
poruchy imunity, steroidní diabetes
● reakce na stres: sympato-adreno-medulární
osa
○ krátkodobá reakce
○ signál vychází z mozku, který je pod stresem (konkrétně z hypotalamu) a běží
nervovou cestou do sympatických vláken a působí na dřeň nadledviny a
dochází k vylití adrenalinu a noradrenalinu
○ pod vlivem A a NA se zesiluje srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak, roste
hladina glukózy v krvi - je více energie pro svaly
71. Endokrinní funkce varlat
● 2 hlavní funkce varlat: spermatogeneze a sekrece testosteronu
● varlata= uložena ve scrotu (teplota 35o-36o C)- teplota vhodná pro spermatogenezi udržována
protiproudovým uspořádáním testikulárních arterií a vén- usnadňuje tepelnou výměnu
○ semenotvorné kanálky (80% dospělých varlat)- spermatogeneze (3 typy buněk- spermatogonie,
spermatocyty a Sertoliho buňky)
○ Sertoliho buňky- zajišťují výživu pro diferencující se spermie, tvoří mezi sebou tight junctions-
tvorba bariéry mezi krví a varletem (selektivní permeabilita- např. pro testosteron), sekrece
vodnatého roztoku usnadňující pohyb spermií do nadvarlete, sekrece androgeny vážícího proteinu
(pomáhá udržet vysoké lokální hladiny testosteronu)
○ zbývajících 20%- pojivová tkáň s roztroušenými Leydigovými bb- syntéza a sekrece testosteronu
● spermatogeneze- probíhá kontinuálně během reprodukčního období muže
○ mitotické dělení spermatogonií- vznik spermatocytů
○ meitotické dělení spermatocytů- vznik haploidních spermatid
○ spermiogeneze- přeměna spermatid na zralé spermie (ztráta cytoplazmy +
tvorba bičíku)
○ celý cyklus trvá asi 64 dní
● spermie jsou primárně skladovány v epididymis, po nějakém sexuálním stimulu-
kontrakce hladkého svalstva kolem duktů- vypuzení spermií z nadvarlete a během
ejakulace do vas deferens a do urethry
○ v ampulla vas deferens- další skladování + sekrece tekutiny bohaté na citrát a
Fru
● semenné váčky- sekrece tekutiny bohaté na Fru, citrát, fibrinogen a prostaglandiny
(reagují s cervikálním hlenem- více penetrabilní pro spermie + indukují peristaltické
kontrakce ženy- usnadnění pohybu spermií)
● prostatické žlázky- sekrece roztoku bohatého na citrát, Ca2+ a enzymy- lehce
alkalický- zvýšení motility spermií a napomáhá při fertilizaci neutralizací kyselých
sekretů vas deferens a vaginy
● celkově veškeré sekrety přídatných žlázek tvoří 90% objemu semene a spermie jen
10%
● spermie musí podstoupit určitým reakcím, aby mohla oplodnit vajíčko
○ kapacitace- eliminace inhibičních faktorů spermatu, vyvázání cholesterolu z membrány spermie a
redistribuce povrchových proteinů, influx Ca2+ do spermie zvyšuje jejich motilitu
○ akrosomová reakce- fúze akrosomové membrány s vnější membránou spermie- tvorba pórů pro
prostup hydrolytických a proteolytických enzymů- průnik spermie přes obaly vajíčka
● testosteron= hlavní androgenní hormon- syntéza a sekrece Leydigovými buňkami
○ biosyntetická dráha= stejná jako v kůře nadledvin kromě 2 rozdílů
■ absence 21ꞵ-hydroxylázy a 11ꞵ-hydroxylázy
■ přítomnost enzymu 17ꞵ-hydroxysteroid dehydrogenázy- konverze androstendionu na
testosteron
○ v některých tkáních je aktivním androgenem dihydrotestosteron- musí zde proběhnout přeměna
testosteronu na dihydrotestosteron pomocí 5ɑ-reduktázy
■ 5ɑ-reduktáza I. typu= v kůži po celém těle, hlavní enzym kůže hlavy
■ 5ɑ-reduktáza II. typu= v kůži genitálu, prostatě a jiných tkáních pohlavního ústrojí
■ vrozený nedostatek toho enzymu- pseudohermafroditismus (mužské vnitřní genitálie vč.
testes a zevní genitál ženského typu)
■ klinické využití inhibitorů 5ɑ-reduktázy (finasterid) k léčbě benigní hyperplazie prostaty
○ 98% cirkulujícího testosteronu= vázáno na plazmatické proteiny- globulin vážící pohlavní hormony
(65%) a albumin (33%)
○ pouze volný testosteron je biologicky aktivní, pohlavní hormony vážící globulin= rezervoár pro
cirkulující hormon a jeho syntéza je stimulována estrogeny a inhibována androgeny
○ působí parakrinně (uvnitř testes) i endokrinně (transport krevním řečištěm do cílových tkání)
■ intratestikulárně difunduje do Sertoliho buněk- posiluje spermatogenní působení FSH
● spermatogeneze i sekrece testosteronu= kontrolována hypothalamo-hypofyzární osou
○ GnRH= dekapeptid sekretovaný hypothalamickými neurony v ncll. arcuati- ve vysokých
koncentracích vstupuje do adenohypofýzy
■ pulzační sekrece - paralelní pulzační sekrece FSH a LH
● jinak by vysoké hladiny down-regulovaly GnRH
receptory a tak inhibovat sekreci FSH a LH-
využití v léčbě karcinomu prostaty- inhibice
sekrece LH a testosteronu
○ FSH a LH= gonadotropiny adenohypofýzy stimulující
spermatogenní a endokrinní funkci varlat
■ součástí rodiny glykoproteinových hormonů (společně s
TSH a hCG)- stejná ɑ- podjednotka, rozdílná ꞵ-podjednotka
zodpovědná za jejich biologickou aktivitu
■ FSH stimuluje spermatogenezi a funkci Sertoliho buněk +
stimuluje sekreci proteinu vázajícího androgeny
■ LH stimuluje Leydigovy buňky k syntéze testosteronu
zvyšováním aktivity cholesteroldesmolázy
○ negativní zpětná vazba
■ testosteron působí na hypothalamus a adenohypofýzu- inhibice sekrece GnRH a LH-
snížení amplitudy i frekvence GnRH pulsů
● působí přímo na adenohypofýzy a inhibuje sekreci GnRH
● část testosteronu ovlivňuje semenotvorný epitel- vede k vysoké místní koncentraci
androgenů v Sertoliho buňkách, která je nezbytná k normální spermatogenezi
● systémové podávání testosteronu nezvyšuje tak silně hladinu androgenů ve varlatech
a tlumí sekreci LH- vede k poklesu počtu spermií (navrženo jako mužská
antikoncepce, ale dávky potřebné k potlačení spermatogeneze vyvolají retenci Na + a
H2O)
■ inhibin (sekrece Sertoliho buňkami)= glykoprotein inhibující sekreci FSH adenohypofýzou,
slouží jako “indikátor” spermatogenní aktivity varlat
● malá množství cirkulujícího testosteronu- přeměna na estrogen, většina na 17-ketosteroidy (vylučují se
močí)- ⅔ z nadledvin, ⅓ z varlat, ne všechna 17-ketosteroidy jsou androgeny a naopak
● účinky androgenů
○ vývin a udržování mužských sekundárních pohlavních znaků- změny v distribuci ochlupení,
konfigurace těla a velikosti genitálu, snižují vlasový kryt atd. (viz otázka 76)
○ anabolické účinky- zvyšují syntézu a snižují rozpad proteinů- vede ke zrychlení růstu
■ sekundárním projevem= mírná retence Na +, K+, H2O, Ca2+, síranu a fosfátu (působí též
zvětšení ledvin)
■ dávky exogenního testosteronu s
významným anabolickým účinkem= také
maskulinizující a zvyšují libido
● mechanismus působení
○ vazba na intracelulární receptory- receptor-hormon se váže na DNA- transkripce spec. genů
○ dihydrotestosteron se váže na stejné IC receptory jako testosteron, ale jeho komplex je pevnější-
transportuje se lépe na vazebná místa DNA
○ tvorba DHT= zesílení působení testosteronu v cílových buňkách
○ komplex testosteron-receptor= odpovědné za zrání struktur Wolfova vývodu a za tvorbu mužského
vnitřního genitálu během vývoje, vzestup svalové hmoty a vývoj mužského libida a sexuálního pudu
○ komplex DHT-receptor= nezbytný pro vytvoření zevního mužského genitálu, odpovědný za
zvětšení prostaty a penisu v době puberty, růst akné, vousů a ústup vlasové linie na spáncích
● produkce estrogenů varlaty
○ přes 80% estradiolu a 95ˇ% estronu plazmy dospělých mužů vzniká aromatizací testosteronu a
androstendionu, zbytek pochází z testes
○ oproti ženám se produkce estrogenů s věkem mírně zvyšuje
72. Endokrinní funkce ovarií, menstruační cyklus
● 2 hlavní funkce vaječníků
○ oogeneze
○ sekrece ženských pohlavních hormonů- estrogen a progesteron
● vaječníky- 3 zóny
○ kůra- vnější a největší zóna
■ lemována zárodečným epitelem obsahujícím všechny typy oocytů- každý z nich je uzavřen
ve folikulu- zodpovědné za syntézu steroidních hormonů
○ dřeň- střední zóna, směs různých typů buněk
○ hilum- vnitřní zóna, prochází jím krevní a lymfatické cévy
● ovariální steroidní hormony působí parakrinně (podporují vývoj vajíčka) i endokrinně (působí na cílové
tkáně- děloha, prsa, kosti)
● funkční jednotka vaječníků= folikul- jedna zárodeční buňka obklopená endokrinními buňkami
○ zajišťuje živiny pro vyvíjející se oocyt, uvolnění oocytu ve vhodný čas (ovulace), připravuje vaginu a
vejcovody pro usnadnění oplození vajíčka spermií, připravuje dělohu na implantaci a v momentě
fertilizace udržuje produkci steroidních hormonů, dokud není přebrána placentou
● oogeneze
○ mitotické dělení primordiálních zárodečných buněk na oogonie
(od 8.-9. do 20.-24. týdne těhotenství)- některé vstupují do
profáze meiotického dělení- vznik primárních oocytů (do 6
měsíce života)- zůstávají v profázi meiotického dělení až do
ovulace
○ při narození- 2 mil. oocytů, v pubertě- 400 000 oocytů
● vývoj folikulů
○ první stádium- paralelní s profází oocytů (cca 13 let-50 let)
■ s růstem primárního oocytu proliferuje granulosa a
dodává oocytu živiny a steroidní hormony
■ přeměna primordiálního folikulu na primární folikul-
vyvíjí se buňky theca interna a buňky granulosy začínají
vylučovat sekret
○ druhé stádium- mnohem rychlejší než první (70-85 dní)- pouze
v reprodukčním věku
■ během každého menstruačního cyklu do něj vstupuje
pár folikulů
■ akumulace tekutiny obsahující steroidní hormony (přímá sekrece buňkami granulosy),
mukopolysacharidy, proteiny a FSH v antru
■ granulózní a thekální buňky pokračují v růstu
■ na konci vzniká Graafův folikul (průměr 2-5 mm)
○ třetí stádium= nejrychlejší (5-7 dní po menses- menstruačním krvácení)
■ jeden Graafův folikul se stává dominantním (průměr až 20 mm)
■ 14. den- ovulace- dominantní folikul praská a uvolňuje oocyt do
peritonea- dokončeno první meiotické dělení a sekundární oocyt
začíná druhé meiotické dělení ve vejcovodu, které je dokončeno po
fertilizaci
○ folikuly, které praskly při ovulaci, tvoří corpus haemorrhagicum- drobné
krvácení do břišní duiny může vyvolat podráždění peritonea a přechodnou
bolest v podbřišku- rychlá proliferace granulózních a thekálních buněk-
sražená krev se brzy nahradí na tuk bohatými luteálními buňkami- tvoří
corpus luteum (granulózní, thekální buňky, kapiláry a fibroblasty)
■ syntéza a sekrece steroidních hormonů nezbytných pro implantaci a
udržení zygoty po fertilizaci
■ pokud dochází k fertilizaci- sekrece steroidních hormonů až do
převzetí této funkce placentou, pokud nedochází k fertilizaci-corpus
luteum zaniká v průběhu následujících 14 dní- přeměna na
jizevnatou tkáň corpus albicans
● syntéza progesteronu a estrogenu- granulózní + thekální buňky
○ biosyntetická dráha= stejná jako u ostatních steroidních hormonů ale navíc
aromatáza konvertující testosteron na 17β-estriol (hlavní ovariální estrogen)
○ thekální buňky- syntéza a sekrece
progesteronu + syntéza androstendionu-
difuze z thekálních buněk do granulózních
buněk
○ granulózní buňky obsahují 17β-hydroxysteroid
dehydrogenázu a aromatázu- přeměna
androstendionu na testosteron a ten na 17β-estradiol
○ LH stimuluje cholesterol desmolázu v thekálních buňkách
○ FSH stimuluje aromatázu v granulózních buňkách
● regulace funkce ovarií- hypothalamo-hypofyzární osa
○ GnRH= produkován epizodicky v pulsech vyvolávající vrcholy sekrece LH- nezbytné pro normální
sekreci gonadotropinů
■ po podání GnRH kontinuální infuzí dochází k down-regulaci GnRH receptorů
adenohypofýzy a sekrece LH klesá k nule
■ frekvence se zvyšuje estrogeny a snižuje progesteronem a testosteronem (v pozdní
folikulární fázi se zvyšuje s kulminací v období vrcholu LH, během sekreční fáze- pokles
frekvence jako důsledek působení progesteronu)
■ v období vrcholu LH- zvýšení citlivosti gonadotropů na GnRH vlivem pulsů GnRH ve
frekvenci vyskytující se v tom čase- “sebestimulující efekt”- důležitý pro vznik max. odpovědi
LH
○ FSH- granulózní buňky= jediné buňky vaječníků s receptory pro FSH
■ stimuluje růst granulózních buněk v primárních folikulech a syntézu estradiolu (ten potom
podporuje trofický efekt FSH na folikulární buňky)
○ LH
■ iniciuje ovulaci- těsně před ní výrazně stoupá hladina LH v krvi a indukuje rupturu
dominantního folikulu uvolňujícího oocyt
■ stimuluje tvorbu corpus luteum (luteinizace) a udržuje jeho produkci steroidních hormonů
během luteální fáze
○ negativní zpětná vazba
■ folikulární fáze menstruačního cyklu- FSH a LH stimulují syntézu a sekreci estradiolu
folikulárními buňkami- estradiol působí negativní zpětnou vazbu na sekreci GnRH, FSH a LH
■ luteální fáze menstruačního cyklu- hlavní hormon- progesteron působící negativní zpětnou
vazbou na sekreci GnRH, FSH a LH
○ pozitivní zpětná vazba
■ uprostřed menstruačního cyklu- hladiny estradiolu výrazně rostou jako důsledek
proliferace folikulárních buněk a stimulace jeho sekrece během folikulární fáze- po dosažení
určité hladiny působí estradiol pozitivní zpětnou vazbou na sekreci GnRH, FSH a LH up-
regulací GnRH receptorů v adenohypofýze vedoucí k další sekreci FSH a LH= ovulační
nárůst FSH a LH vedoucí k ovulaci
○ inhibin= produkován granulózními buňkami, inhibuje sekreci FSH
○ aktivin= produkován granulózními buňkami, stimuluje sekreci FSH
● 2% estradiolu= volná, zbytek je vázán na bílkoviny- 60% na albumin a 38% na steroidy vážící globulin
● 2% progesteronu= volná, zbytek vázán na bílkoviny- 80% na albumina 18% na steroidy vážící globulin
● účinky estrogenu a progesteronu se většinou navzájem doplňují, někdy jsou protichůdné nebo se vzájemně
modulují
● během menstruačního cyklu sekrece estrogenu předchází sekreci progesteronu- připravuje cílové tkáně na
odpovídání na progesteron up-regulací progesteronových receptorů (bez estrogenu by měl progesteron jen
malou biologickou aktivitu), naopak progesteron down-reguluje receptory pro estrogen v některých
cílových tkáních
● vliv estrogenu a progesteronu na vývoj ženských pohlavních orgánů
○ v pubertě- začátek sekrece estrogenu vaječníky- podporuje růst a vývoj ženského pohlavního traktu,
progesteron většinou zvyšuje jejich sekreční aktivitu
○ děloha- estrogen způsobuje proliferaci buněk, růst buněk a zvýšenou kontraktilitu (zmnožení AP v
jednotlivých vláknech), progesteron zvyšuje sekreční aktivitu a snižuje kontraktilitu
○ vaječníky- estrogen stimuluje ciliární aktivitu a kontraktilitu- napomáhá pohybu spermií,
progesteron zvyšuje sekreční aktivitu a snižuje kontraktilitu
○ vagina- estrogen stimuluje proliferaci epiteliálních buněk, progesteron stimuluje diferenciaci, ale
inhibuje proliferaci epiteliálních buněk
● vliv estrogenu a progesteronu na menstruační cyklus
○ folikulární (proliferační) fáze- dominuje estrogen- připravuje endometrium na přijetí blastocysty-
stimuluje růst endometria, růst žlázek a stromatu a elongaci spirálních artérií + působí na cervikální
mucus- stává se řídkým a elastickým- tvorba kanálů pro průchod spermií
○ luteální (sekreční) fáze- dominuje progesteron- zpomaluje se růst endometria a snižuje se jeho
tloušťka, děložní žlázky se klikatí, akumulují glykogen ve vakuolách a zvyšují sekreci, elongace a
stáčení spirálních artérií + snižuje množství hlenu- stává se tlustším a neelastickým- už nemůže dojít
k fertilizaci
● vliv estrogenu a progesteronu na růst a vývoj prsou
○ i během menstruačního cyklu- cyklické změny prsou
○ estrogeny vyvolávají proliferaci mlékovodů, zodpovědný za růst prsou v pubertě
○ progesteron způsobuje růst lalůčků a váčků
● vliv estrogenu a progesteronu v těhotenství
○ vysoké hladiny- syntéza corpus luteum a následně placentou
○ estrogen stimuluje růst myometria, růst duktálního systému prsou, sekreci prolaktinu a zvětšení
vnějších genitálií
○ progesteron udržuje endometrium, zvyšuje práh dělohy na kontraktilní stimuly- zachování
těhotenství
● další působení estrogenu a progesteronu
○ estrogen přispívá k růstové vlně v pubertě, uzavření epifyzárních štěrbin a ukládání subkutánního
tuku + působí mírnou retenci Na+ a H2O + působí řídnutí sekretu mazových žláz- inhibuje tvorbu
akné + snižuje hladiny cholesterolu v krvi a vyvolává vasodilataci zvýšením lokální tvorby NO-
snižuje aterogenezi a přispívá k nižšímu výskytu infarktů a jiných komplikací aterosklerózy před
menopauzou
○ progesteron- mírně termogenní účinek- zvýšení bazální tělesné teploty během luteální fáze
menstruačního cyklu- na jejím měření je založen jeden
druh antikoncepce
● látky stimulující působení progesteronu= progestační látky,
gestageny nebo progestiny- spolu se syntetickými estrogeny se
využívají jako perorální antikonceptiva
● menstruační cyklus- opakuje se cca každých 28 dní během
reprodukčního věku
○ délka se může lišit (24-35 dní), ale průměrná délka= 28 dní-
variabilita je dána rozdíly v délce folikulární fáze (luteální
fáze je konstantní)
○ folikulární (proliferační) fáze- 0.-14. den
■ primordiální folikul se mění v Graafův folikul,
sousedící folikuly odumírají a stává se folikulem
dominujícím
■ v časné folikulární fázi- up-regulace receptorů pro
FSH a LH v granulózních a thekálních buňkách a
gonadotropiny stimulují syntézu estradiolu-
dominuje 17β-estradiol- proliferace buněk
endometria, inhibice sekrece GnRH, FSH a LH
negativní zpětnou vazbou
○ ovulace- 14. den (před menses)
■ doprovázena významným nárůstem sekreci
estradiolu na konci folikulární fáze- pozitivní
zpětnou vazbou působí na sekreci GnRH, FSH a
LH
■ nárůst FSH a LH způsobí ovulaci zralého vajíčka
■ zvyšuje se množství cervikálního hlenu, stává se
řidším a více prostupným pro spermie
■ hladiny estradiol se sníží ihned po ovulaci, ale
narůstají opět během luteální fáze
○ luteální (sekreční) fáze- 14.-28. den
■ vyvíjí se corpus luteum- začíná syntetizovat
estradiol a progesteron
■ vysoké hladiny progesteronu stimulují sekreční aktivity endometria a zvyšují jeho prokrvení-
příprava endometria na přijetí oplozeného vajíčka
■ zvyšuje se bazální tělesná teplota- progesteron zvyšuje teplotní set-point v hypothalamu
■ snižuje se množství cervikálního hlenu a stává se tlustším
■ později, pokud nedošlo k fertilizaci, zaniká corpus luteum- ztráta zdroje estradiolu a
progesteronu- významný pokles jejich hladin v krvi
■ menses
● zánik corpus luteum a náhlá ztráta estradiolu a progesteronu- endometrium se
ztenčuje a zvyšuje se stočení spirálních artérií- objevují se nekrotická místa, která
poté splývají, objevuje se spasmus a potom i nekróza stěn artérií- menstruační
krvácení (4-5 dní)- průměrně asi 30 ml krve
● spasmus= pravděpodobně vyvolán lokálním působením prostaglandinů
● primordiální folikuly již vstupují do nového cyklu
● hormonální antikoncepce
○ perorální antikoncepce- kombinace estrogenu a progesteronu/samotný progesteron
■ primárně působí přes negativní zpětnou vazbu na adenhypofýzu (inhibice FSH a LH-
zabraňuje ovulaci) + mění charakter cervikálního hlenu- spermie přes něj nemohou dobře
prostupovat + snižuje motilitu vejcovodů
■ antikoncepční účinky samotného progesteronu- pouze poslední dva zmíněné účinky
■ přípravky s vyššími dávkami estrogenu a progesteronu- inhibice ovulace + zabraňují
implantaci- použití jako postkoitální antikoncepce
○ nitroděložní tělíska z kovu/umělé hmoty- brání spermii oplodnit vajíčko
○ subkutánní implantáty složené hlavně z gestagenů
estrogen progesteron
Tuková tkáň jako endokrinní orgán
Kittnar 538, přednáška
Funkce TT:
● tuková tkáň je významnou zásobárnou energie, tvoří mechanickou ochranu životně
důležitých orgánů (ledvin) a působí jako tepelný izolátor
● ovlivňuje metabolismus, IS, endokrinní systém
● syndrom inzulinové rezistence = metabolický syndrom = syndrom X
○ inzulinrezistence
○ DM2 a porucha glukózové homeostázy
○ esenciální hypertenze
○ dyslipoproteinémie
○ centrální obezita
○ hyperurikémie
○ poruchy hemokoagulace
Typy TT:
● dle typu adipocytů rozlišujeme:
a) hnědá tuková tkáň
○ u dětí mezi lopatkami, krčními svaly a perinatálně do 1 roku života
○ významná pro poporodní adaptaci novorozence zejména na chlad
○ význam pro termoregulaci
○ multivakuolární adipocyty
○ více mitochondrií
b) bílá tuková tkáň
○ uložena subkutánně nebo v dutině břišní
○ androidní akumulace TT
■ typicky u mužů
■ ukládání viscerálního tuku na břiše
■ viscerální tuk (menší adipocyty; metabolicky aktivnější,
nebezpečnější; jejich produkty jdou přes v.portae do jater; množství
viscerálního tuku - lepší korelace s komplikacemi obezity; více
infiltrován makrofágy - produkuje více prozánětlivých a škodlivých
faktorů)
○ gynoidní akumulace TT
■ typicky u žen
■ ukládání v podkoží (stehna, hýždě)
■ podkožní tuk (větší adipocyty; metabolicky méně aktivní; méně
koreluje množství podkožního tuku s komplikacemi obezity)
○ epikardiální TT
■ obaluje srdce
■ u pacientů s aterosklerózou produkuje výrazně více prozánětlivých a
metabol.negativních látek
■ nejnebezpečnější TT
Adipocyty
● adipocyty vznikají převážně v dětství a mládí, pak už se jen zvětšují do určité velikosti, v
dospělosti se počet nemění ani při velkém nárůstu hmotnosti
● přeplněné adipocyty mají velká metabolická rizika (DM2) - přeplněné bb nejsou schopné
ukládat další lipidy - dochází k ektopickému ukládání tuků (sval. a jater. tkáň) - takto
poškozené bb nemohou správně fungovat - ukládat glukózu - inzulinová rezistence
● při stejném množství tuku mají pacienti s více menšími buňkami mnohem menší riziko
komplikací, i štíhlí s velkými buňkami jsou metabolicky rizikoví
● u velkých buněk dochází ke změně v produkci hormonů - prozánětlivý stav (TNF alfa)
● adipocyty, kterých je hodně, jsou hypoxické a podléhají buněčné smrti - přitahují další
makrofágy
● uvolňování dalších VMK - poškození jater, kosterního svalu, pankreatu, což způsobí IR
● lipoatrofický diabetes - ztráta tukové tkáně, není úložiště pro VMK a ty poškozují organismus
Tuková tkáň a zánět
● zánět - obézní mají mírně zvýšené CRP
● infiltrace bb.IS - výrazně víc u obézních (makrofágy..)
● produkce prozánětlivých cytokinů - IL-6 a TNF alfa
Humorální aktivita TT:
● v TT dochází ke konverzi hormonů
○ aromatáza - androstendion -> estron a estriol (ženské hormony)
○ může způsobovat gynekomastie u mužů
○ je-li zvýšená hladina ženských hormonů u obézních žen, je zvýšené riziko karcinomu
prsu
● adipocyty jsou zdrojem mnoha hormonů (leptin, adiponektin, rezistin, estradiol,
angiotenzin, TNF-alfa), které se nazývají souhrnně adipokiny
leptin
● protein produkovaný bb tukové tkáně - adipocyty
● působí prostřednictvím receptorů v hypotalamu a v bb periferních tkání
● ovlivňuje hypotalamus - ncl.ventromedialis (,,centrum sytosti")
● navozuje pocit sytosti
● primárně určen k adaptaci na hladovění (tím, že jeho hladina u malnutricí poklesne, tak se
přepne metabolismus na šetření energií)
● zhoršuje produkci inzulinu a inzulinsenzitivitu tkání
● nedostatek leptinu nebo postižení receptorů vyvolává hyperfagii a obezitu
● jeho sekrece má cirkadiánní charakter s maximem kolem půlnoci
● biologický účinek:
○ snižuje příjem potravy, má anorexigenní účinek
○ inhibuje aktivitu neuronů produkujících neuropeptid Y, který zvyšuje příjem
potravy
○ prostřednictvím sympatiku zvyšuje metabolickou aktivitu buněk, stimuluje oxidace
MK
○ vliv na rozvoj arteriální hypertenze - přes sympatikus a antidiuretický efekt a
zadržování sodíku
○ potencuje účinek inzulinu
○ snižuje ukládání tuků, ale obezitu neléčí
○ působí protizánětlivě
● obézní lidé mají vysoké koncentrace leptinu (jeho hladina odpovídá množství TT),
signalizační význam pro příjem potravy mizí - rozvíjí se syndrom leptinové rezistence
(pacienti mají hyperleptinemii, ale organismus to nevnímá a neodpovídá na to, takže to reálně
pak nefunguje tak, že obézní lidé by měli menší chuť k jídlu)
adiponektin
● polypeptid produkovaný bb tukové tkáně
● vylučován do krve
● působí prostřednictvím receptorů v periferních tkáních (svaly, játra) a v mozku
● negativní korelace mezi obsahem tuku v těle a tvorbou adiponektinu
● při redukci tělesné hmotnosti se zvyšuje jeho plazmatická koncentrace - negativně koreluje s
BMI
● jeho hladina bývá snížena u pacientů s diabetem a obezitou
● biologický účinek:
○ zvyšuje citlivost k inzulinu
○ zvyšuje glukoneogenezi v játrech
○ zvyšuje oxidaci VMK ve svalech a játrech
○ protektivní účinky na endotel jako možná prevence aterosklerózy
○ působí protizánětlivě
rezistin
● prozánětlivý cytokin
● produkován nejen adipocyty, ale i bb IS
● zvyšuje uvolňování tumor necrosis factor-alfa (TNF-alfa), interleukinu-12 z monocytů a
makrofágů, zvyšuje expresi cytoadhezivních molekul
TNF-alfa
● produkce cytokinu TNF-alfa adipocyty (ale i leukocyty, fibroblasty) stoupá působením
zejména bakteriálních endotoxinů
● biologický účinek:
○ snižuje citlivost buněk k inzulinu
○ zvyšuje lipolýzu
○ navozuje tvorbu interleukinu-6, který reguluje expresi CRP
Systém renin-angiotenzin-aldosteron a TT
● angiotenzinogen je produkován v TT (hlavně ve viscerální tkáni obézních pacientů)
● při akutním stresu se zvyšuje produkce angiotenzinogenu v epikardiálním tuku
● vliv nejen na hypertenzi spojenou s obezitou, ale i lokálně negativní vliv na metabolizmus -
neg.vliv na diferenciaci adipocytů a insulinzenzitivitu
● ACE inhibitory a AT blokátory (antihypertenzivy) - snížení incidence DM2
74. Hormonální změny v těhotenství, placenta, porod
● těhotenství= období od oplodnění vajíčka do konce porodu (cca 40 t/284 d od prvního dne posledního MC)
○ spojeno se změnami téměř všech orgánových systémů- odrážejí adaptaci organismu ženy na nároky
vyvíjejícího se plodu i adaptační změny zabraňující poškození mateřského organismu v průběhu
těhotenství, porodu nebo šestinedělí (obvykle reverzibilní a vracejí
se opět na původní úroveň před těhotenstvím za několik měsíců
po porodu nebo ukončení laktace)
● události časné fáze těhotenství
○ fertilizace- v distální části vejcovodu- ampulla
■ poté co spermie penetruje do vajíčka- zánik druhého
pólového tělíska a vajíčko se začne dělit- blastocysta (4
dny po ovulaci, cca 100 buněk) se dostává do děložní
dutiny
○ implantace
■ blastocysta v děložní dutině 1. den volně pluje a 5. den po
ovulaci se implantuje do dělohy
■ ochota dělohy přijmout vajíčko= závislá na nízkém poměru
estrogen/progesteron- corpus luteum produkuje největší
množství progesteronu
■ vnitřní vrstva buněk- z ní fetus, vnější vrstva- trofoblast- invaduje do endometria, tvoří
fetální část placenty + proliferace a tvorba syncytiotrofoblastu- penetrace blastocysty
hluboko do endometria
■ díky působení progesteronu- diferenciace endometria na
deciduální buňky- mateřská část placenty
○ sekrece hCG- začíná asi 8 dní po ovulaci (syncitiotrofoblast)
■ hCG= lidský choriový gonadotropin- podobná biologická
aktivita jako LH (=glykoprotein složený z podjednotek a a
b, podjednotka a= identická s a podjednotkou LH, FSH a
TSH)
■ informuje corpus luteum o proběhlé fertilizaci- nezaniká
a dále produkuje estrogen a progesteron- potlačují vývoj
dalších folikulů- brání menstruaci
■ jeho produkce se výrazně zvyšuje během prvních týdnů
těhotenství- na jeho detekce je založen těhotenský test (lze ho
detekovat v moči již 9. den po ovulaci)
● přehled hormonů v těhotenství
○ první trimestr
■ hCG
● udržuje corpus luteum a stimuluje ho k sekreci
progesteronu a estrogenů- corpus luteum graviditatis
● maximální hladiny zhruba v 9. týdnu, poté pokles- je
stále produkován, ale jeho význam po prvním trimestru
je nejasný
● nádorový marker (někdy produkován tumory)
● maximum- 10.-12. týden
● vliv na sekreci testosteronu mužským plodem
■ po 6 týdnech těhotenství- dostatečná syntéza estrogenu a
progesteronu z mateřských a plodových prekurzorů v
placentě (přebírá funkci vaječníků)- ovariektomie před 6.
týdnem vede k potratu, po 6. týdnu nemá na těhotenství vliv
■ funkce žlutého tělíska se začíná snižovat po 8. týdnu, ale
přetrvává po celou dobu těhotenství
○ druhý a třetí trimestr
■ placenta je zodpovědná za produkci steroidních hormonů
■ progesteron
● cholesterol z mateřské krve- konverze na
pregnenolon v placentě- přeměna na progesteron
● syncytiotrofoblast- velké množství progesteronu
● hlavně nutriční funkce- stimuluje sekreci vejcovodů a dělohy (výživa moruly),
pomáhá připravit endometrium pro implantaci (vývoj deciduálních buněk), snižuje
dráždivost dělohy- zabraňuje kontrakcím dělohy a spontánnímu potratu
● stimuluje rozvoj prsní tkáně
■ estriol= hlavní forma estrogenu během
těhotenství- hlavně proliferační funkce
● syntéza díky koordinované aktivitě těla
matky, placenty a fetu
● cholesterol z mateřské krve- konverze
na pregnenolon v placentě- vstupuje
do fetální cirkulace a je přeměněn na
DHEA (dehydroepiandrosteron)-sulfát
ve fetální kůře nadledvin- hydroxylace na 16-OH DHEA-sulfát ve fetálních játrech-
zpět do placenty (sulfatáza a aromatáza)- přeměna na estriol
● stimuluje růst dělohy, rozvoj prsu a relaxaci ligament + důležitý pro vývoj plodu
■ hCS (lidský choriový somatomammotropin/hPL- lidský placentární laktogen)
● peptidový hormon, strukturně podobný růstovému hormonu a prolaktinu
● laktogenní a růstově stimulační účinek
● způsobuje retenci dusíku, draslíku a vápníku- využití pro růst tkání
● stimuluje lipolýzu a způsobuje pokles utilizace Glc v těhotenství- přívod Glc do plodu
(může být nebezpečné- může vést k rozvoji GDM)
● množství produkovaného hormonu je úměrné velikosti placenty- normálně by
placenta měla vážit asi ⅙ váhy plodu (nízká hladina- placentární insuficience)
● další hormonální změny v těhotenství
○ relaxin
■ pomáhá udržet těhotenství- inhibice kontrakcí myometria
■ usnadňuje porod- vyvolává relaxaci pánevních vazů a změkčení děložního hrdla (může
relaxovat i jiná ligamenta již během těhotenství)
■ produkce: corpus luteum a placenta
○ hypofýza- zvětší se asi o 50%
■ ↑ produkce kortikotropinu, thyreotropinu, prolaktinu
■ produkce LH a FSH je zcela utlumena působením estrogenu a progesteronu z placenty
○ ↑ glukokortikoidy- zřejmě aby byl dostatek AMK pro plod pro vývoj tkání
○ ↑ aldosteronu- reabsorpce sodíku- zadržování vody- může vést k hypertenzi
○ štítná žláza- zvětší se asi o 50% (thyreotropní efekt hCG, hCT- thyrotropin)- ↑ thyroxinu
○ zvětšení příštítných tělísek- ↑ parathormonu- resorpce Ca2+ z kostí- udržení normální hladiny v
krvi- plod ho využívá pro osifikaci + spotřeba při laktaci
● fyziologické změny v těhotenství
○ zvýšení bazálního metabolismu asi o 15% (druhá polovina
těhotenství)
○ zrychlení srdeční činnosti + zvýšený srdeční výdej (o 30-50%)
○ zvětšení objemu tekutin (aldosteron, estrogen)- vyšší objem
plazmy asi o 50% + zvýšená erytropoéza jen o 25%- pokles
hemoglobinu a hematokritu (může vést k anémii)
○ rostoucí děloha- útlak pánevních žil- zhoršení odtoku krve z
dolních končetin- riziko srážení + trombofilní stav (součástí
těhotenství)
○ vysoké riziko vykrvácení při porodu (bez použití metod
moderní medicíny)- normální ztráta krve při porodu= 0,5 l
■ tělo se brání navýšením objemu krve v těhotenství a zvýšenou srážlivostí krve (proto
zvýšené riziko krevní sraženiny při užívání hormonální antikoncepce- tělo se chová trochu
jako v těhotenství, rizikový faktor: kouření + leidenská mutace)
○ spotřeba O2 matkou těsně před porodem= vyšší asi o 20% + vyšší produkce CO2- zvýšení minutové
ventilace asi o 50% (+ progesteron- zvyšuje senzitivitu resp. centra na CO2)
○ zvýšení průtoku krve ledvinami a glomerulární filtrace- renální vasodilatace (zvýšené hladiny NO-
zřejmě vliv relaxinu)
● placenta- produkce hCG, hCS, progesteronu, estrogenu a relaxinu
○ zajišťuje difuzi živin a kyslíku do krve plodu + exkreci odpadních látek z těla plod do těla matky
○ zpočátku- nízká permeabilita placentární bariéry- tlustá + malý povrch, později- ztenčení a zvětšení
povrchu- vyšší permeabilita
○ slouží také jako “plíce” plodu- podobnost včetně hypoxické vazokonstrikce (důležitý pojem pro
zkoušku)
■ transport kyslíku- prostá difuze, ALE tlakový gradient je pouze 20 mmHg- zajištění
saturace plodu kyslíkem
● fetální hemoglobin- posunutí disociační křivky pro Hb doleva- vyšší schopnost vázat
O2 při daném PO2 (o 20-50%) než maternální Hb
● vyšší koncentrace Hb ve fetální krvi (až o 50% více než u dospělého)
○ fyziologická novorozenecká žloutenka- degradace nadbytečného Hb
● dvojitý Bohrův efekt- Hb transportuje více kyslíku při nižším PCO2 oproti vyššímu
PCO2- plod odevzdá matce CO2- v jeho krvi se PCO2 sníží a v její se zvýší- snadněji
snadnější přechod O2
● porod
○ jakmile plod dosáhne určité velikosti- distenze dělohy zvýší její kontraktilitu
■ nepravidelné Braxton-Hicksovy kontrakce se objevují asi měsíc před porodem
○ těsně před porodem- aktivace fetální hypothalamo-hypofyzo-adrenální osy a kůra nadledvin začíná
produkovat značná množství kortisolu- zvyšuje poměr estrogen/progesteron-
zvyšuje senzitivitu dělohy na kontraktilní stimuly (estrogen zvyšuje kontraktilitu,
progesteron snižuje)
○ estrogen stimuluje (progesteron inhibuje) lokální produkci prostanglandinů PGE2
a PGF2ɑ- zásadní pro vyvolání porodu (tabletky)
■ 1) zvyšují intracelulární koncentraci Ca2+ v hladkém svalstvu dělohy-
zvýšení kontraktility
■ 2) podporují tvorbu gap-junctions mezi hladkými svalovými buňkami
dělohy- synchronizace kontrakcí dělohy
■ 3) změkčení, ztenčení a dilatace cervixu v časné fázi porodu
○ oxytocin- výrazně stimuluje kontrakce dělohy
■ důkazy o up-regulaci receptorů dělohy pro oxytocin na konci těhotenství
■ dilatace cervixu během porodu stimuluje sekreci oxytocinu
○ pozitivní zpětná vazba
■ po dosažení určité síly kontrakcí- každá další kontrakce je silnější
■ roztažení cervixu- kontrakce děložního těla (ještě větší roztažení krčku prostupující
hlavičkou) + sekrece oxytocinu
○ bolestivé signály (z dělohy- komprese cév- hypoxie hladkého svalstva; a porodního kanálu) vyvolají
neurogenní reflexy v míše- intenzivní kontrakce břišních svalů napomáhající porodu
○ první fáze porodní- děložní kontrakce začínající ve fundu táhnoucí se dolů pohybují hlavičkou
směrem k cervixu a postupně ho rozšiřují a ztenčují
○ druhá fáze porodní- plod je tlačen přes cervix a vystupuje přes vaginu
○ třetí fáze porodní- placenta se odděluje od deciduální tkáně dělohy a je porozena
■ silné kontrakce dělohy také kontrahují děložní cévy a brání nadměrnému poporodnímu
krvácení
■ po této fázi se hladiny hormonů vrací do hodnot před těhotenstvím kromě prolaktinu
● oxytocin
○ sekrece neurohypofýzou
○ pozitivní zpětná vazba
○ hlavní stimulus: sání z prsu- senzorické receptory v bradavce- impulsy do míchy aferentními
neurony- tr. spinothalamicus do mozkového kmene- nuclei paraventriculares hypothalami- sekrece
oxytocinu z nervových zakončení v neurohypofýze
○ pokud sání pokračuje- syntéza nového oxytocinu v hypothalamických tělískách- putuje axony a
nahrazuje sekretovaný oxytocin
○ k sekreci oxytocinu není sání nezbytné- i podmíněné reflexy (zrakové, sluchové a čichové vjemy
spojené s dítětem) vedou k laktaci
○ způsobuje ejekci mléka
■ prolaktin stimuluje laktogenezi, mléko je skladováno v alveolech a malých vývodech
■ sekrece oxytocinu v reakci na sání nebo podmíněné reflexy- kontrakce myoepitelových
buněk obklopujících malé vývody- mléko se dostává do velkých vývodů, je shromažďuje se v
cisternách a teče ven z bradavky
○ způsobuje kontrakce dělohy během porodu
■ v nízkých koncentracích způsobuje silné rytmické
kontrakce hladké svaloviny dělohy
■ vyvolává porod a redukuje poporodní krvácení
○ významný pro rozvoj vztahu mezi matkou a dítětem
● protilátková ochrana novorozence
○ IgG procházejí přes placentu, IgA z mateřského mléka- slizniční imunita
● těhotenství a imunitní systém
○ plod= cizí tkáň v těle matky- je třeba zabránit odhojení
■ placentární trofoblast (odděluje tkáně matky a dítěte)- neexprimuje MHC I. a II. třídy
■ utlumení IS matky v těhotenství- nízká produkce protilátek (riziko sepse po porodu)
○ Rh inkompatibilita (viz otázka 53)
● preeklampsie- hypertenze a proteinurie
○ retence solí a vody, nárůst hmotnosti, tvorba edémů, hypertenze, porucha funkce endotelu- četné
arteriální spasmy (ledviny, mozek, játra)- snížení průtoku krve ledvinami a glomerulární filtrace
○ různé teorie vzniku- nadměrná sekrece placentárních/adrenálních hormonů/jistý typ autoimunitní
reakce nebo alergie matky na plod
○ nedostatečný přívod krve do placenty (nedochází k remodelaci mateřských arteriol)- vylučování
spec. látek placentou (TNF-ɑ, IL-6)...
● eklampsie- vaskulární spasmus po celém těle- záchvaty až koma, snížení funkce ledvin a jater (je třeba
podat vasodilatační látky + okamžité ukončení těhotenství CŘ- mortalita asi 1% a méně)
75. Funkční změny u novorozence při narození (dýchání, krevní oběh)
● při narození- ztráta placentální komunikace mezi dítětem a matkou- ztráta metabolické podpory
● začátek dýchání
○ u normálního porodu (matčin systém nepotlačen anestetiky)- dítě začne dýchat během několika
vteřin a má normální dýchací rytmus za méně než minutu po narození
■ pohotovost- náhlá expozice vnějšímu světu- mírné zadušení během porodu a senzorické
impulsy (náhle chladná kůže)
■ dítě, které nezačne dýchat okamžitě- tělo postupně více hypoxické a hyperkapnické-
stimulus do respiračního centra- nastartování dýchání během další minuty
○ opoždění dýchání o několik minut
■ a) u několika novorozenců- intrakraniální krvácení nebo otřes mozku- utlumení
respiračního centra
■ b) dlouhotrvající hypoxie během porodu- vážné utlumení respiračního centra
● komprese pupečníku
● předčasná separace placenty
● nadměrné kontrakce dělohy- přerušení toku krve z matčina
těla do placenty
● nadměrná anestezie matky- snížené okysličení krve
● dlouhý porod
● u dospělých neschopnost dýchání déle než 4 min- smrt
● novorozenci po porodu často přežívají až 10 min bez dýchání
○ opoždění dýchání o 8-10 min- trvalé a vážné
poškození mozku- léze thalamu, colliculi inferiores a
oblastí mozkového kmene- trvalé postižení
motorických funkcí
○ expanze plic při narození
■ stěny alveolů jsou nejprve kolabovány kvůli povrchovému napětí
viskózní tekutiny, která je vyplňuje
■ k otevření alveolů a překonání povrchového napětí je třeba negativní
inspirační tlak větší než 25 mmHg
■ jakmile dojde k otevření alveolů- k další respiraci již stačí slabé
dýchací pohyby
■ první nádechy jsou extrémně silné - tlak až 60 mm Hg v
intrapleurálním prostoru
■ P/V diagram
● první dech- křivka začíná v místě nulového tlaku
○ objem plic je téměř nulový až po dosažení tlaku -40 cm H2O (-30 mm Hg)
○ po dosažení -60 cm H2O- kolem 40 ml vzduchu vstupuje do plic
○ ke splasknutí plic je třeba odpovídající pozitivní tlak (+40 cm H 2O)- viskózní
rezistence tekutiny v bronchiolech
● druhý dech- mnohem snadnější, vyžaduje mnohem nižší tlaky
● dýchání není zcela normální po dobu asi 40 min. po narození
○ syndrom respirační tísně- u nedonošenců
■ selhání respiračního epitelu v sekreci surfaktantu (snižuje
povrchové napětí alveolární tekutiny- umožňuje snadné
otevření alveolů během inspirace)
■ surfaktant se začne produkovat v posledních 1-3 měsících
těhotenství
■ kolaps alveolů a rozvoj plicního edému
● oběhové změny
○ umožňují adekvátní průtok krve plícemi a během několika hodin také
játry- ve fetálním oběhu- malé krevní zásobení
○ fetální oběh
■ plíce jsou během fetálního života nefunkční a játra jen
částečně- není třeba velký přísun krve
■ krev z placenty přes v. umbilicalis skrz ductus venosus (krev
obchází játra)- většina krve přicházející do pravé síně přes VCI
skrz foramen ovale do levé síně- okysličená krev z placenty
vstupuje zejména do levého srdce a odtud je pumpována levou
komorou zejména do tepen hlavy a předních končetin
■ krev vstupující z VCS do pravé síně směruje přes trikuspidální
chlopeň do pravé komory- odkysličená krev z hlavy-
pumpována pravou komorou do plicní artérie a poté skrz
ductus arteriosus (krev obtéká plíce) do sestupné aorty- aa.
umbilicales- placenta- okysličení krve
■ distribuce krve: asi 55% veškeré krve jde přes placentu, pouze
45% pro všechny tkáně plodu
● jen 12% krve protéká plícemi, zatímco ihned po
narození jimi protéká téměř veškerá krev
○ primární oběhové změny při narození
■ ztráta průtoku obrovského množství krve placentou- téměř zdvojnásobení systémové
vaskulární rezistence- zvýšení tlaku v aortě a tlaků v levé komoře a levé síni
■ výrazný pokles pulmonální cévní rezistence- důsledek expanze plic
● v neexpandovaných plicích- cévy jsou stlačeny malým objemem plic
● expanze- rezistence se výrazně snižuje
● během fetálního života- hypoxie plic způsobí významnou tonickou vasokonstrikci
plicních cév
● vasodilatace při provzdušnění plic
● snížení rezistence až 5x- snížení pulmonálního arteriálního tlaku, tlaku v pravé
komoře a pravé síni
○ uzavření foramen ovale
■ v důsledku primárních změn- nízký tlak v pravé síni a vysoký tlak v levé síni- tendence krve
proudit opačným směrem- z levé síně do pravé- uzavření malé chlopně kolem foramen ovale
nalevo od atriálního septa- zabraňuje proudění přes FO
■ ⅔ lidí- srůst foramen ovale během pár měsíců až let- permanentní uzávěr
■ neúplný srůst- foramen ovale patens- tlak v levé síni zůstává o 2-4 mmHg vyšší než v pravé-
tlak ponechává chlopeň uzavřenou
○ uzavření ductus arteriosus
■ zvýšená systémová rezistence zvyšuje tlak v aortě, snížená pulmonální rezistence snižuje
pulmonální arteriální tlak
■ po narození- krev začne proudit opačným směrem- z aorty do pulmonální arterie přes
ductus arteriosus, po pár hodinách stěna ductus arteriosus kontrahuje a během 1-8 dní-
konstrikce dostačující k zastavení veškerého proudu krve= funkční uzávěr ductus
arteriosus
■ během dalších 1-4 měsíců- vláknitá tkáň proroste lumen ductus arteriosus
■ příčina: zvýšené okysličení krve protékající skrz ductus, ztráta relaxačních účinků
prostaglandinu E2
● kyslík zřejmě kontrahuje stěnu ductus arteriosus
■ důsledek ductus arteriosus patens:
● recirkulace přes plíce (½ - ⅔ krve z aorty teče přes ductus do pulmonální arterie- do plic-
zpět do levé komory a aorty- krev proteče plícemi 2 i vícekrát pokaždé, když proteče
systémovou cirkulací)
○ cyanóza až později během života- srdeční selhání a překrvení plic
● výrazně snížená srdeční a respirační rezerva
○ levá komora pumpuje 2 a vícekrát krve, po hypertrofii až 4-7x
○ během cvičení- průtok krve zbytkem těla nebude nikdy dostačující
○ vysoký tlak v plicních cévách může vést k otoku a překrvení plic
○ pacienti umírají na srdeční selhání mezi 20-40 roky
○ uzavření ductus venosus
■ po narození- tok krve přes v. umbilicalis ustává, ale většina portální krve stále teče přes
ductus venosus
■ během 1-3 hodin stěna ductus venosus silně kontrahuje- uzávěr- výrazné zvýšení portálního
tlaku z 0 na 6-10 mmHg- tok portální krev přes jaterní sinusy
■ obvykle nedochází k selhání uzávěru
■ o příčině uzávěru se toho ví jen velmi málo
76. Růstové změny, puberta, vývoj pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků
● růst= komplexní fenomén ovlivněný nejen růstovým hormonem a somatomediny, ale také hormony štítné
žlázy, androgeny, estrogeny, glukokortikoidy a inzulinem + genetickými faktory a stavem výživy
○ za normálních podmínek je doprovázen sledem maturačních změn, přibýváním proteinů v tkáních,
zvýšením váhy i zvětšováním délky a ostatních rozměrů
○ pouhé zvýšení váhy může být způsobeno tvorbou tuku nebo zadržením solí a vody
○ přísun potravy= nejdůležitější zevní faktor ovlivňující růst
■ potrava musí být vyvážená z pohledu bílkovin, ale i nezbytných vitaminů a minerálů + musí
obsahovat dostatek kalorií, aby požité bílkoviny nebyly spalovány pro získání energie
■ významné je, kdy dojde k nedostatku potravy- když už nastane
pubertální urychlení růstu, výrazný lineární vzrůst pokračuje i po
snížení kalorického příjmu
○ poranění a nemoci omezují růst- zvyšují proteokatabolismus
○ 2 periody akcelerace růstu
■ první v raném dětství= zčásti pokračování fetální růstové periody
● růst= epizodický- nárůst délky kojenců o 0,5-2,5 cm za
několik málo dnů- vystřídán obdobím 2-63 dnů, během
kterého růst téměř není pozorovatelný
■ druhá v pozdní pubertě před zastavením růstu- působení
růstového hormonu, androgenů a estrogenů
● následná zástava růstu je způsobena hlavně uzavřením
růstových štěrbin působením estrogenů
● dívky dospívají dříve než chlapci- akcelerace růstu u
dívek- dříve
● rychlost růstu jednotlivých tkání= u obou pohlaví odlišná
○ hormonální účinky
■ růst in utero= nezávislý na růstovém hormonu plodu
■ u novorozenců- hladina STH v plazmě zvýšená, poté průměrné
klidové hladiny klesají, objevují se pulsy sekrece STH (zejména v
pubertě)- ↑ průměrná hladina v plazmě/den
■ hladina STH u dospělých: 2-4 ng/ml, u dětí: 5-8 ng/ml
■ STH= jedním z faktorů stimulujících sekreci IGF-1- plazmatické
hladiny se během dětství zvyšují (maximum: 13-17 let), oproti tomu
hladiny IGF-2 se během postnat. života nemění
■ akcelerace růstu v pubertě je způsobena proteoanabolickým účinkem androgenů (v době
puberty se jejich sekrece zvyšuje u obou pohlaví) a také interakcí mezi STH, pohlavními
steroidy a IGF-1
● podávání androgenů a estrogenů zvyšuje reakce
STH na podněty jako inzulin a Arg
● pravděpodobně pohlavní hormony zvyšují
amplitudu pulsů sekrece růstového hormonu, to
pak zvyšuje sekreci IGF-1, který pak stimuluje růst
■ estrogeny nakonec růst ukončují- vyvolají uzávěr
epifyzárních štěrbin dlouhých kostí
● proto pacienti s předčasnou pubertou mají sklon k
malému vzrůstu
● muži kastrováni před pubertou mají sklon k vysoké
postavě- sekrece estrogenů= nízká- epifyzární štěrbiny zůstávají otevřené i po
pubertě
■ thyroidální hormony- permisivní působení k účinku růstového hormonu, patrně cestou
potencování účinku somatomedinů
● zřejmě nezbytné pro zcela normální rychlost sekrece STH
● výrazné účinky na osifikaci chrupavek, růst zubů, kontury obličeje a proporce
různých částí těla
● kretenismus- spojen s nanismem a infantilním vzhledem
■ nanismus vzniklý v důsledku panhypopituitarismu- vzhled odpovídající jejich věku až do
puberty, ale sexuálně nedozrávají- juvenilní rysy až do dospělosti
■ vliv inzulinu- diabetická zvířata nerostou, inzulin vyvolává růst u zvířat po hypofyzektomii,
růst je ale výraznější se současným podáváním velkých kvant sacharidů a proteinů
■ i jiné adrenokortikální hormony než androgeny- permisivní účinek na růst-
adrenalektomovaná zvířata nerostou, pokud se jejich krevní tlak a
cirkulace neudržují substituční léčbou x glukokortikoidy=
významné inhibitory růstu pro jejich přímý vliv na buňky-
farmakologické dávky u dětí zpomalují růst nebo zastavují po dobu
léčby
○ doháněcí růst- po těžší nemoci/při hladovění (zastavení růstu dětí)-
období doháněcího růstu
■ rychlost růstu= vyšší než normálně, zrychlení obvykle pokračuje
až do dosažení původní růstové křivky před nemocí, poté se
zpomalí k normálu
■ nejsou známé mechanismy
○ nanismus- může být způsobeno deficitem GRH, STH, IGF-1 nebo jinými
příčinami
● puberta
○ prudké zvýšené sekrece testosteronu u plodů mužského pohlaví před
narozením, další zvýšení sekrece v novorozeneckém období (funkce neznámá), poté se funkce
Leydigových buněk snižuje- období, kdy jsou gonády obou pohlaví v klidu až do aktivace
hypofyzárními gonadotropiny- konečné zrání reprodukčního systému= dospívání
(adolescence)/puberta (podle přesné definice je puberta období, kdy endokrinní a gametogenní
funkce gonád poprvé dosahují vývojového stupně, kdy je možná reprodukce)
○ věk nástupu puberty= variabilní (u dívek většinou 8-13 let, u chlapců 9-14 let)
○ u dívek- první období= telarche- formují se prsa, poté pubarche- vytváří se axilární a pubické
ochlupení a následuje menarche- první menstruace
○ sekrece gonadoliberinů začíná ve 4. týdnu těhotenství, ale hladiny zůstávají nízké až do puberty
○ sekrece FSH a LH začíná během 10.-12. týdne těhotenství- hladiny též nízké až do puberty
■ v dětství- hladiny FSH relativně vyšší než hladiny LH
○ v pubertě a v reprodukčním věku se zvyšuje sekrece GnRH, FSH a LH a stává se pulsní
■ hladiny LH jsou vyšší než hladiny FSH
○ ve stáří dále stoupá sekrece gonadotropinů a hladiny FSH jsou opět vyšší než hladiny LH
○ v pubertě- zvýšení senzitivity GnRH receptoru v adenohypofýze (up-regulace)
○ pulzní sekrece FSH a LH stimulují sekreci gonadálních steroidních hormonů (testosteron a
estradiol)- zodpovědné za rozvoj sekundárních pohlavních znaků
○ mechanismus nástupu pulzní sekrece GnRH= nejasný (postupná maturace hypothalamických
neuronů/role melatoninu jako inhibitoru GnRH- jeho uvolňování se v dospělosti snižuje)
○ vzestup sekrece nadledvinových androgenů (ale žádné změny sekrece kortisolu nebo ACTH)
■ pravděpodobně změny v enzymových systémech- více pregnelononu směřuje do tvorby
androgenů
■ existují důkazy, že je to vyvoláno vzestupem sekrece dosud neizolovaného hormonu
stimulujícího nadledvinové androgeny
○ role leptinu: k rozvoji puberty je pravděpodobně potřeba dosáhnout jisté kritické tělesné hmotnosti
■ vrcholové atletky/anorektičky- ztrácejí na váze a přestávají menstruovat- po nabrání váhy
začnou znovu menstruovat
■ leptin pravděpodobně zasahuje do celkové regulace puberty,
ale není jasné jak
○ pseudopubertas praecox- předčasný vývoj sekundárních pohlavních
znaků bez gametogeneze- vystavení nezralým chlapcům
androgenům/dívkám estrogenům
○ pravá pubertas praecox- předčasné, ale jinak normální vyplavování
gonadotropinů z hypofýzy
● vývoj gonád
○ na obou stranách embrya v blízkosti nadledvin se diferencují primitivní
gonády v tzv. genitální rýze- v nich se vyvíjí kůra a dřeň
○ až do šestého týdne jsou tyto struktury stejné u obou
pohlaví
○ u mužů- v 7.-8. týdnu se z dřeně vytvoří varlata, kůra
regreduje, objeví se Leydigovy a Sertoliho buňky, začne se
secernovat testosteron a Müllerova inhibiční látka
○ u žen- kůra se vyvíjí ve vaječníky a dřeň zaniká, embryonální
vaječníky neprodukují žádné hormony
● vývoj genitálu
○ v 7. týdnu těhotenství- mužské i ženské embryo- primární
pohlavní vývody
■ u žen- Müllerův vývodný systém se vyvíjí ve
vejcovody a dělohu
■ u mužů- Wolfův vývodný systém se vyvíjí v
nadvarlata a chámovod
○ zevní genitál= pravděpodobně bipotenciální až do 8. týdne-
mizí urogenitální štěrbina a vytváří se mužský
genitál/štěrbina zůstává otevřena a tvoří se ženský genitál
○ funkční varlata- vyvinutí mužského vnitřního a zevního
genitálu- Leydigovy bb produkují testosteron a Sertoliho buňky produkují Müllerovu inhibiční
látku (MIS)- rodina RF TGF-β
■ na vnitřní genitál působí unilaterálně
■ MIS vyvolá regresi Müllerova vývodu apoptózou na straně, kde je produkován
■ testosteron podporuje vývoj chámovodu a příbuzných struktur z Wolfova vývodu
■ dihydrotestosteron vyvolá formování mužského zevního genitálu a mužských sekundárních
pohlavních znaků
■ hladiny MIS: u chlapců od 2 let do puberty klesá a zůstává nízká (měřitelná) po celý život, u
dívek se tvoří v granulózových bb malých ovariálních folikulů- až do puberty velice nízké
(neměřitelné), poté je stejná jako u mužů
■ funkce MIS po skončení časného embryonálního vývoje=
nejasná- zřejmě se podílí na zrání zárodečných bb u obou
pohlaví a na řízení sestupu varlat u chlapců
● mužské sekundární pohlavní znaky
○ rozsáhlé změny v distribuci ochlupení, konfiguraci těla a velikosti
genitálu v pubertě
○ prostata a semenné váčky se zvětšují, semenné váčky začínají
produkovat Fru
○ androgeny zvyšují ochlupení těla, ale vlasový kryt spíše snižují
● ženské sekundární pohlavní znaky
○ zvětšení prsu, dělohy a pochvy
○ působení estrogenů + nepřítomnost androgenů
○ užší ramena, širší boky, konvergující stejna a divergující paže, distribuce tuku na prsech a hýždích,
larynx si zachovává prepubertální rozměr (hlas zůstává vysoký), méně ochlupení po těle a více vlasů,
pubické ochlupení- typická distribuce s rovným ohraničením
○ vývoj pubického a axilárního ochlupení= vyvolán spíše androgeny (z kůry nadledvin a malé míře z
vaječníků)
77. Endokrinní funkce pankreatu, regulace glykémie, markery glukózové homeostázy, vyšetření
● endokrinní funkce pankreatu
○ endokrinní buňky pankreatu= uspořádány do Langerhansových ostrůvků (1-
2% pankreatu)
■ β- buňky (65%)- produkce inzulinu
■ α- buňky (20%)- produkce glukagonu
■ δ-buňky (10%)- produkce somatostatinu
■ zbylé buňky- produkce pankreatického polypeptidu
● jeho sekrece se zvyšuje po jídle s vysokým obsahem proteinů a
při hladovění, námaze a akutní hypoglykémie
● jeho sekrece se snižuje působením somatostatinu a po
intravenózní infúzi Glc
● zpomaluje absorpci potravy a může vyrovnávat vrcholy a poklesy absorpce- přesné
fyziologické funkce však zůstávají nejisté
● inzulin= peptidový hormon produkovaný beta-buňkami pankreatu
○ uvolňování je stimulována zvýšenou hladinou Glc (ale i dalších nutrientů)
○ pre-proinzulin→ proinzulin→ inzulin + C-peptid (slouží pro sledování produkce inzulinu)
○ degradace- játra a ledviny
○ cílové orgány- svaly a tuková tkáň
○ způsobuje translokaci GLUT4 do buněčné membrány
○ dlouhodobé působení způsobuje snížení citlivosti a down-regulaci receptorů na buněčném povrchu
○ obecně v tkáních způsobuje zvýšení růstu buněk (prenatálně vysoké hladiny inzulinu- makrosomie
u diabetických matek, především diabetici II. typu- zvýšené riziko nádorového bujení)
○ způsobuje zvýšené vychytávání K+ (využívá se při hyperkalémie)
○ sekrece inzulinu
■ bazální (stálá)- důležitá k udržení metabolismu (i hladový organismus produkuje inzulin)
■ stimulovaná
● cefalická fáze- v CNS (myšlenky na jídlo apod.)- vyplavování inzulinu- klesá
glykémie- vzrůstá touha po jídle
○ slazené limonády umělými sladidly- do mozku- informace o cukru- pokles
glykémie- větší hlad
● gastrointestinální- vstup mediátorů enteroinzulární osy- inkretiny (GIP, GLP-1-
produkce enterokrinními bb)- stimulace syntézy inzulinu ještě před vzestupem
glykémie= “inkretinový efekt”
○ rozdíl perorálního a intravenózního podání Glc- při perorálním podání
funguje inkretinový systém, zatímco po intravenózním podání- až
substrátový impuls
○ využívá se při léčbě diabetu II. typu- simulace inkretinového efektu
● nejvýznamnější= substrátová- vzestup nutrientů v plazmě
○ uvolňování inzulinu z beta-buněk pankreatu
■ glukózovým senzorem GLUT-2 prochází Glc do mitochondrií- uvolnění
ATP- uzavře ATP-senzitivní K+-kanál- depolarizace a otevření Ca2+ kanálu
a uvolnění inzulinu z buňky
○ působení inzulinu
■ účinkuje přes inzulinový receptor (transmembránová tyrosinkináza)
■ klíčový moment postreceptorových událostí= translokace GLUT-4 do
membrány buněk insulin senzitivních tkání (svaly, tuková tkáň, játra,
○ játra: inzulin stimuluje syntézu glykogenu a inhibuje jeho rozklad, stimuluje glykolýzu a inhibuje
glukoneogenezi, stimuluje syntézu lipidů a proteinů, snižuje ketogenezi (vysoká hladina ji zastavuje)
○ svaly: stimuluje příjem AMK a syntézu proteinů, snižuje katabolismus proteinů, snižuje uvolňování
glukoneogenetických AMK, stimuluje příjem Glc a přestavbu na glykogen, zvyšuje vychytávání K +,
■ cvičení- zvýšení senzitivity na inzulin- dokáží zaktivovat vstup Glc do buněk i v nízkých
koncentracích/nepřítomnosti inzulinu
○ tuková tkáň: zvýšený vstup Glc, zvýšení lipoproteinové lipázy- uvolňování volných MK z
cirkulujících lipoproteinů, stimulace syntézy glycerolfosfátu nutného pro syntézu TAG z Glc,
zvýšená syntéza MK, aktivace lipoproteinové lipázy, inhibice hormon-senzitivní lipázy, zvýšené
vychytávání K+
■ významný vliv na metabolismus tuků!
● glukagon= produkován alfa-buňkami pankreatu
○ sekrece blokována hyperglykémií a zároveň inzulinem
○ sekrece stimulována nízkou hladinou Glc v plazmě, katecholaminy,
glukokortikoidy a neurogenními signály (adrenergní, cholinergní,
peptidergní)- působí přes něj nepřímo mnoho hormonů
○ hlavní efekt v játrech- stimulace příjmu AMK, glukoneogeneze,
uvolňování Glc, ketogeneze a inhibice glykolýzy a syntézy MK
○ silně stimuluje sekreci inzulinu (i v případě hypoglykémie je potřebný inzulin)
● somatostatin= produkován delta-buňkami pankreatu
○ parakrinní regulace uvolňování inzulinu, glukagonu i pankreatického polypeptidu
○ brání příliš prudkému nárůstu Glc v krvi- inhibuje absorpci ve střevě (příliš rychlé vstřebání potravy
a Glc by se nestačila vstřebat- překročení Glc prahu- ztráty močí)
● regulace glykémie
○ zdroje Glc v krvi: střevo-Glc z potravy, játra
○ produkce Glc v játrech musí být zablokována inzulinem (pokud
není- hyperglykémie)
○ Glc vstupuje do tkání, které nezávislé na inzulinu za všech
okolností, a za přítomnosti inzulinu také do ostatních tkání
○ glykémie: 3-8 mmol/l během dne (zahrnuje glykémii nalačno i
po jídle)
■ hraniční hodnoty jiné v kapilární krvi, v plazmě a žilní
krvi
○ Glc= nebezpečná molekula z důvodu tvorby volných radikálů- je
třeba udržovat hladiny glykémie, aby nedocházelo k poškození tkání
○ a) hormonální regulace
○ b) autoregulace
○ c) nervové vlivy (glukózové senzory- játra- parasympatikus, hypothalamus)- parasympatikus
hypoglykemizuje, sympatikus hyperglykemizuje- zejména stresové situace (vyšší glykémie)
● glukózové transportéry
○ GLUT1- erytrocyty, CNS, svaly, placenta, colon- bazální vychytávání Glc (gly 5-7 mmol/l)
○ GLUT2- játra, ledviny, střevo, beta-buňky- senzor Glc v beta-buňkách, transport ven ze střevních a
renálních buněk (gly 7-20 mmol/l)
○ GLUT3- CNS, placenta, ledviny…- bazální vychytávání glukózy (nejnižší hodnota, do které je
schopen Glc přenášet- 1,6 mmol/l- pokles glykémie pod tuto hodnotu- Glc přestane přestupovat i
do mozku)
○ GLUT4- svaly, srdce, tuková tkáň- 5 mmol/l, koncentrace transportéru regulována inzulinem-
funguje přes něj velká část regulací
○ GLUT5- jejunum- absorpce potravy
● uvolňování Glc- pouze játra a ledviny (normální podmínky- převažují játra, ale při dlouhodobém hladovění
vzrůstá podíl ledvin)
○ fosforylace brání jejímu uvolnění z buňky- pouze buňky jater a ledvin jsou schopné odstranit fosfát
(glukóza-6-fosfatáza)
● mozek
○ spotřeba Glc: 120 g/den= 60-70% celkového denního metabolismu Glc
○ MK nepřestupují HE bariérou
○ v době hladovění- náhradní zdroj energie= ketolátky- acetoacetát, hydroxybutyrát (u pacientů s
nezvladatelnou epilepsií pomáhá ketogenní dieta)
● svaly- uvolňují AMK= substrát pro glukoneogenezi, v klidu zpracovávají hlavně MK
○ Glc z oběhu a svalového glykogenu- rychlý zdroj energie
● ledviny
○ SGLT (sodium-dependent glucose
cotransporters/sodium-glucose linked transporter)= v
proximálním tubulu (a tenkém střevě)
■ Na+/K+ ATPáza na bazolaterální membráně- přenos
3 Na+ z buňky do krve výměnou za 2 K+- vytvoří se
gradient Na+- tato energie= využita pro SGLT k
transportu Glc proti jejímu konc. spádu (symport s
Na+)
■ omezené množství těchto transportérů- glukózový práh- po jeho přestoupení (nasycení
všech SGLT)- glykosurie (po překročení cca 10 mmol/l- velká variabilita, liší se mezi jedinci)
● hormonální regulace
○ hormony snižující glykémii: inzulin, somatostatin
○ hormony zvyšující glykémii: glukagon (játra), adrenalin (játra, tuková tkáň, ledviny), kortizol (sval),
ACTH, růstový hormon (tuková tkáň), thyroxin
● další hormony regulující glykémii
○ katecholaminy- mobilizace energetických zásob během stresu, glykogenolýza (sval, játra), lipolýza
(tuková tkáň)
■ pacienti s feochromocytomem (nádor produkující katecholaminy)- hyperglykémie,
glykosurie, zvýšení metabolismu
○ růstový hormon- smyslem jeho působení= šetřit Glc pro rostoucí tkáně- antiinzulinový efekt,
snižuje vazbu inzulinu, snižuje počet inzulinových receptorů, snižuje utilizaci Glc (inhibuje
fosforylaci), glykogenolýza (játra), lipolýza
○ glukokortikoidy- proteokatabolismus (inhibice proteosyntézy), zvyšuje glukoneogenezi v játrech,
lipolýza, snižuje periferní utilizaci Glc, snižuje afinitu inzulinových receptorů
■ má dlouhodobější efekt
■ specifické ukládání tuku- “měsíčkovitý obličej”, býčí hrb, strie, kulaté břicho
■ steroidní diabetes (Cushingův syndrom, při léčbě steroidy)
○ thyroidní hormony- zvyšují resorpci Glc ve střevě, zvyšují glukoneogenezi a glykogenolýzu- více
volné Glc pro zrychlující metabolismus, zvyšují vychytávání Glc buňkami
● poruchy glykémie
○ glykémie < 3,3 mmol/l= hypoglykémie
○ lačná glykémie
■ norma: ≤ 5,6 mmol/l
■ 5,7-6,9 mmol/l= zvýšená lačná glykémie
■ ≥ 7,0 mmol/l- diabetes- hrozí rozvoj
mikrovaskulárních komplikací
○ OGTT= odráží reakci organismu na podání glukózy fyziologickou
cestou a hodnotí, zda je organismus schopen po zátěži glukózou
udržet její hladinu v krvi v normálním rozmezí
○ hypoglykémie
■ může dojít až k nevratnému poškození mozku (pokles glykémie až pod 1,6 mmol/l)
■ důležitý je i subjektivní pocit pacienta
■ v mozku není zásoba glykogenu
■ nejčastěji- komplikace léčby diabetu, hyperinzulinismus (nádor beta buněk), vrozené vady
metabolismu, otravy (alkohol), dlouhodobé hladovění, výrazná delší fyzická zátěž-
nezávažné, poruchy metabolismu spojené s infekcí nebo orgánovým selháním
■ aktivace hormonů zvyšujících glykémii- adrenalin (třes, nervozita, úzkost, palpitace,
mydriáza, tachykardie, chlad, pocení, bledost, paresthesie), glukagon (hlad, nauzea, zvracení,
bolest hlavy) + neuroglykopenie- zmatenost, setřelá řeč, koma, křeče, abnormální
uvažování, emoční labilita, apatie, rozmazané nebo dvojité vidění, porucha rovnováhy
○ hyperglykémie
■ chronická: Glc= reaktivní molekula- tvorba volných radikálů glykace proteinů- poškozené
funkce proteinů a chronické záněty- urychlení stárnutí organismu
■ mikroangiopatické komplikace- nefropatie, retinopatie, neuropatie (syndrom diabetické
nohy)
■ makroangiopatické komplikace- akcelerace aterosklerózy- riziko infarktu, cévní mozkové
příhody…
■ akutní příznaky: polydipsie (souvisí s polyurií- v důsledku glykosurie), vyčerpání, koma
(jedna z příčin- dehydratace v důsledku glykosurie)
■ chronické příznaky: ztráta hmotnosti (v důsledku glykosurie), špatné hojení ran (Glc- výživa
pro bakterie + defekt IS- glykace proteinů), opakované infekce (zejména močového traktu-
glykosurie- lepší množení bakterií)
● diabetes mellitus- zvýšená hladina glykémie (nalačno, po jídle)
○ narušené celého metabolismu- hlavně lipidového
○ nedostatečný účinek inzulinu ovlivní metabolismus
■ cukrů- hyperglykémie
■ tuků- lipolýza, ↑ TAG, ↑ VMK, ↓ HDL
■ bílkovin- proteolýza, degradace bílkovin
■ minerálů- resorpce Na+ v ledvinách, metabolismu K+
○ diabetes mellitus I. typu= autoimunitní onemocnění
■ polygenní onemocnění + výrazný vliv exogenních faktorů
■ destrukce beta-buněk pankreatu- po zničení cca 80-90%- manifestace onemocnění-
absolutní nedostatek inzulinu- léčba: inzulin
■ Glc se nemůže dostat do buněk- bb hladoví (svaly, tuková tkáň) a v krvi stoupá hladina
glykémie= příznaky hyperglykémie + zvýšený metabolismus tuků- vznik ketolátek- rozvoj
ketoacidózy- ketoacidotické kóma- ohrožení života
■ často v dětství nebo v mládí
○ diabetes mellitus II. typu- vznik stále není uspokojivě vysvětlen
■ velký podíl inzulinrezistence (normální plazmatické hladiny inzulinu- nedostatečná
biologická odpověď organismu)- hyperinzulinismus až postupné vyčerpání beta buněk
(zvýšená produkce inzulinu na překonání rezistence)
■ velký podíl genetických faktorů
■ ve většině případů je zásadním způsobem ovlivnitelný životním stylem
■ rozvoj většinou ve vyšším věku, většinou spojen s obezitou
■ může dlouho unikat dg.
■ relativní nedostatek inzulinu způsobený inzulinrezistencí- rozvoj hyperglykémie (nějaká Glc
do buněk prostupuje- většinou nedochází k dramatické ketoacidóze)- dominují
hyperosmolární příznaky- hyperosmolární kóma
○ gestační diabetes: těhotenské hormony mají tendenci mít antiinzulinový efekt v organismu matky-
ušetření Glc pro plod
■ hrozí embryopatie (diabetes v raném stádiu těhotenství/před ním) a fetopatie
■ Glc- teratogenní účinky- zvýšení rizika vrozených vad
■ nadbytek Glc- zvýšení produkce inzulinu plodem- hyperplazie beta buněk plodu- po
narození hrozí hypoglykémie a poškození mozku (zablokována produkce ketolátek)
■ novorozenci= často makrosomičtí (inzulin podporuje růst plodu)- placenta nemusí zvládat
nároky- hrozí až úmrtí plodu
○ monogenní typy diabetu: MODY2- glukokinázový diabetes, mírný, MODY3- diabetes transkripčních
faktorů= jako DM1, ale bez ketoacidózy, velmi rychlý rozvoj komplikací
○ steroidní diabetes
○ sekundární diabetes: důsledek pankreatitidy apod.
78. Akční potenciál v nervové buňce, šíření, vliv myelinu
● nervové buňky- nízký práh pro podráždění
● podnět- elektrický, chemický nebo mechanický
● dva typy fyzikálně chemických narušení rovnováhy
○ 1) místní nešířící se potenciály, podle lokalizace- synaptické,
generátorové nebo elektrotonické
○ 2) šířící se akční potenciál (nervové podněty)
● nervová tkáň= poměrně špatný pasivní vodič- za nepřítomnosti aktivních
dějů by byl potřeba potenciál mnoha voltů, aby na druhém konci 1 m
dlouhého axonu vznikl signál velikosti zlomku 1V- vedení je aktivní,
spontánně se šířící proces a podnět se podél nervu pohybuje s konst.
amplitudou a rychlostí
● elektrické děje na neuronech= rychlé, měří se v milisekundách (ms),
změny potenciálu= malé, měří se v milivoltech (mV)
● klidový membránový potenciál- u neuronů okolo -70 mV
● v okamžiku podráždění neuronu- krátká, nepravidelná výchylka od
základní čáry- stimulační artefakt= způsoben tokem proudu od stimulačních elektrod k elektrodám
registračním, objevuje se i přes pečlivé stínění, označí bod, kde vznikla
stimulace
● následuje izopotenciálový interval (latence) končíčí s počátkem AP=
odpovídá době, kterou vzruch potřebuje, aby se podél axonu dostal ze
stimulované oblasti k registračním elektrodám= úměrná vzdálenosti mezi
registračními a stimulačními elektrodami a rychlosti vedení axonem
○ při znalosti latence a vzdálenosti elektrod- výpočet rychlosti vedení
axonem
● první projev blížícího se AP= počínající depolarizace membrány, po
počáteční depolarizace o přibližně 15 mV rychlost depolarizace stoupá- tato
změna rychlosti= spouštěcí úroveň/ práh
● depolarizace “překmitne” nulový potenciál o přibližně 35 mV
● repolarizace-po dosažení 70%- snížení rychlosti (následná depolarizace- 4 ms)
● ostrý vzestup a rychlý pokles= hrotový potenciál- velmi rychlý
● po dosažení KMP- překmitne do hyperpolarizace (amplituda 1-2 mV, ale trvá kolem 40 ms)
● prahová intenzita- pokud působí po určitou dobu, vyvolá vzruch
○ mění se s trváním podnětu
■ při slabším podnětu musí být trvání delší
■ při silnějším může být kratší
○ pomalu narůstající proudy nespustí AP nervu- nerv se adaptuje na aplikovaný podnět- akomodace
○ po jejím dosažení vzniká úplný akční potenciál
○ další vzestup intenzity podnětu nevyvolá nárůst nebo jinou změnu AP- pokud je podnět na prahové
úrovni nebo nad ní, objeví se AP s konst. amplitudou a tvarem bez ohledu na intenzitu podnětu-
charakter akčního potenciálu vše nebo nic
● podprahové podněty nevyvolají AP, působí ale na membránový potenciál
○ dráždění podprahovými podněty o stálém trvání katodou vede k
místní změně potenciálu ve smyslu depolarizace, anodový proud
vyvolá hyperpolarizační potenciálové změny= elektrotonické
potenciály= pasivní změny polarizace membrány způsobené
přidáním nebo odebráním náboje příslušnou elektrodou
■ nízké intenzity proudu (změna do 7 mV)- velikost změny
úměrná velikosti podnětu, u silnějších- platí tento vztah
pro anodu, katodická odpověď je větší než očekávání dle
aplikovaného proudu (depolarizace 7-15 mV)- začínají se otevírat Na+ kanály= místní
odpověď
■ při dostatečně velké katodické stimulaci vyvolávající depolarizaci okolo 15 mV (na MP okolo -
55 mV) začne MP náhle klesat a objevuje se šířící se AP (depolarizační síly překonají
repolarizační děje)
■ katodové proudy vyvolávají depolarizace do 7 mV- čistě pasivní účinek na membránu=
výsledek přidání negativních nábojů
■ proudy vyvolávající depolarizaci 7-15 mV- mírný aktivní příspěvek k depolarizačním dějům,
repolarizační síly ovšem stále převažují nad depolarizačními a potenciál odeznívá
■ anodové proudy tlumí tvorbu vzruchu, jejich pokles ale může
vést k depolarizaci
● během AP- změny prahových vlastností (excitability) neuronu
○ hyperpolarizující anelektronické děje práh zvyšují, katelektronické děje
jej snižují- přibližují membránový potenciál blíže ke spouštěcí hladině
○ při depolarizační místní odpovědi- práh snížen
○ během vzruchu při vzestupu a velké části poklesu MP= neuron
refrakterní (odolný) ke stimulaci- refrakterní perioda
■ absolutní refrakterní fáze- od dosažení spouštěcí hladiny do
proběhnutí asi ⅓ repolarizace
● nerv nemůže být excitován žádným podnětem bez
ohledu na jeho intenzitu
■ relativní refrakterní fáze- od ⅓ repolarizace až do začátku
následné depolarizace
● podněty silnější než běžné mohou způsobit excitaci
● elektrogeneze akčního potenciálu
○ v klidu- kladné náboje rozmístěny podél zevní strany membrány,
negativní podél strany vnitřní
○ během AP- kladné náboje z oblasti před a za vznikem AP tečou do
oblasti negativity tvořených AP- klesá polarizace membrány- vyvolá
místní odpověď, když je dosaženo spouštění úrovně, vznikne šířící se
odpověď- depolarizuje membránu před svým čelem- posun po
nemyelinizovaném axonu k jeho konci
○ podstatou šíření nervového podnětu= vznik proudových okruhů a
následná depolarizace membrány v oblasti před AP na spouštěcí
úroveň- vzruch nedepolarizuje membránu za sebou= refrakterní
● saltatorní vedení- myelinizované axony
○ myelin= účinný izolant- proud je přes
něj zanedbatelný
○ AP- pouze v zářezech
○ depolarizace přeskakuje z jednoho
Ranvierova zářezu na druhý
○ elektrický proud teče v ECF a v
axoplazmě
○ výhody
■ 1) přeskakování na dlouhé vzdálenosti podél axonu- výrazné
zvýšení rychlosti šíření vzruchu (5-50x)
■ 2) energeticky výhodnější- depolarizace pouze v zářezech- asi
100x menší ztráty iontů, a tedy spotřeba méně energie na
znovustavení iontové rovnováhy
● rychlost vedení: od 0,25 m/s (malá nemyelinizovaná vlákna) až po 100 m/s (velká
myelinizovaná vlákna)
● iontová podstata klidového membránového potenciálu
○ Na+ aktivně transportován z neuronů a ostatních buněk, K+ aktivně transportován do buněk
○ K+ difunduje z buněk a Na+ do nich
○ permeabilita pro K+ větší než pro Na+
○ membrána není pro většinu aniontů propustná- vytékání K+ není
doprovázeno odpovídajícím tokem aniontů, membrána- udržována v
polarizovaném stavu (vnější povrch= pozitivní oproti vnitřnímu)
● iontové toky během akčního potenciálu
○ vodivost pro iont= převrácená hodnota elektrického odporu jeho
průchodu membránou, měřítkem propustnosti membrány pro
příslušný iont
○ lehký pokles KMP- ↑ vytékání K+ a vtékání Cl- - obnovení
KMP
○ pokud depolarizace překročí 7 mV, začínají se ve větší míře otevírat Na+ kanály- aktivace Na+
kanálů, po dosažení spouštěcí hladiny- přítok N+ překoná repolarizační síly
○ rovnovážný potenciál pro Na+= +60 mV- membránový potenciál směřuje k této hodnotě, ale
nedosáhne jí- vzestup vodivosti pro Na+ je pouze krátkodobý
■ Na+ kanály rychle přecházejí do inaktivovaného stavu (v něm- několik ms), poté přechod do
klidového stavu
■ převrácení směru elektrického gradientu pro kationty- omezení vtékání Na+
○ otevírání napěťově řízených K+ kanálů- pohyb kladného náboje z buňky- repolarizace
■ jejich otevírání probíhá pomaleji a déle než u Na+ kanálů
○ pomalý návrat K+ kanálů do uzavřeného stavu- hyperpolarizace
○ pokles zevní koncentrace Na+ zmenšuje velikost AP, ale má malý vliv na KMP- propustnost
membrány pro Na+ v klidu je relativně nízká
○ vzestup zevní koncentrace K+ snižuje KMP
○ měřitelné změny v koncentraci iontů až po protrahované opakované stimulaci- počet iontů
účastnících se procesů během AP je minimálně
○ pomalejší otevírání a opožděné uzavírání K+ kanálů vysvětluje akomodaci
■ rychlá depolarizace- otevírání Na+ kanálů překoná repolarizační síly
■ pomalu probíhající depolarizace- otevírání kanálů pro K+ vyrovnává postupné otevírání
kanálů pro Na+ a AP se neobjeví
○ pokles koncentrace extracelulárního Ca2+ zvyšuje dráždivost nervových buněk zmenšením
depolarizace nutné pro vyvolání AP, naopak její vzestup stabilizuje membránu snížením excitability
○ napěťově řízené Na+ kanály= koncentrovány v Ranvierových zářezech, u myelinizovaných neuronů
v iniciálních segmentech
■ iniciální segment a u senzorických neuronů první Ranvierův zářez- místa, kde jsou
normálně generovány vzruchy
■ ostatní Ranvierovy zářezy= místa, kam podněty přeskakují během saltatorního vedení
● vlastnosti smíšených nervů
○ periferní nervy= tvořeny mnoha axony spojenými fibrózním
krytem- epineurium
○ extracelulárně zaznamenávané potenciálové změny
reprezentují algebraický součet AP mnoha axonů, které
vznikly podle zákona “vše nebo nic”
○ podprahové potenciály- žádná odpověď
○ podněty prahové intenzity- aktivace axonů s nízkým
prahem aktivace- malá potenciálová změna
○ zvyšování intenzity stimulace- výboje v axonech s vyšším
prahem
○ podnět, který podráždí všechny axony= maximální podnět
○ jakákoliv další aplikace silnějších (supramaximálních) podnětů nevyvolá další nárůst velikosti
sledovaných potenciálů
○ přítomnost několika vrcholů v záznamu extracelulárních potenciálových změn- vícevrcholový
potenciál= složený potenciál (elektroneurogram)
■ zvláštní tvar dán tím, že smíšený nerv tvoří skupiny vláken s různou rychlostí vedení
■ podráždění všech vláken- aktivita rychle vedoucími vlákny se dostane k registrační
elektrodě dříve než vlákny pomalými
■ čím dále umístíme elektrody od měřeí- tím výraznější oddělení typů vláken
■ počet a velikost vrcholů závisí na typech vláken ve sledovaném nervu
■ při použití submaximálního dráždění závisí tvar složeného AP také na počtu a typu
drážděných vláken
79/ Vodivost a typologie nervových vláken
Costanzo 69, Ganong 62
● Nervová vlákna jsou klasifikována podle jejich rychlosti vedení, která závisí na velikosti
vláken a přítomnosti či nepřítomnosti myelinizace
○ Nejrychleji vedou Aα: 70–120 m/s
○ Nejpomaleji vedou C vlákna: 0,5–2 m/s
● Čím větší vlákno, tím vyšší je rychlost vedení
○ Širší axony jsou primárně spojeny s propriocepcí a somatickými motorickými
funkcemi, vnímáním dotyku a tlaku
○ Tenčí axony slouží k vnímání bolesti a teploty a k autonomním funkcím
● Rychlost vedení se také zvyšuje s přítomností myelinového obalu kolem nervového vlákna
○ A a B vlákna jsou myelinizovaná, vlákna C nikoliv
● Tedy velká myelinizovaná nervová vlákna mají nejrychlejší rychlosti vedení a malá
nemyelinizovaná nervová vlákna jsou nejpomalejší
● Existují dva klasifikační systémy, které jsou založeny na rozdílech v rychlosti vedení:
○ Erlanger a Gasser
■ platí jak pro senzorická (aferentní), tak i pro motorická (eferentní) nervová
vlákna
■ skupiny A, B a C (skupině A dále dělených na α, β, γ a δ vlákna)
○ Lloyd a Hunt
■ Vztahuje se pouze na senzorická nervová vlákna
■ používá římské číslování I, II, III a IV
Různé druhy vláken periferních nervů se mimo rychlost vedení a průměr liší také citlivostí k
anestetikům a hypoxii
● To má fyziologický i klinický význam
○ lokální anestetika potlačují přenos vlákny
skupiny C dříve, než zaúčinkují na vlákna
skupiny A
○ Naopak tlak na nerv může způsobit ztrátu
vedení v širokých vláknech pro motoriku,
dotyk a tlak, kdežto bolestivé vjemy jsou
relativně nedotčeny. Takový stav se někdy
objevuje u jedinců, kteří mají ve spánku
hlavu dlouho položenou na paži a stlačí si tak nervy
Synapse:
● spojení, kde končí axon nebo jiná část jedné buňky (presynaptická buňka) na dendritech,
somatu nebo axonu jiného neuronu nebo v některých případech svalu, či buňce žlázy
(postsynaptická buňka)
● Přenos je na většině synaptických spojení chemický; podněty v presynaptické části způsobí
sekreci neurotransmiteru, ten se váže na receptory na povrchu postsynaptické buňky a spouští
děje otevírající nebo zavírající kanály v její membráně
● Na některých spojeních je však přenos elektrický a na vzácnějších smíšených synapsích je
jak chemický, tak i elektrický
1. Chemická synapse
● nejčastější typ synapse u lidí, presynaptický neuron sekretuje chemickou látku -
neurotransmiter
● vedení probíhá v jednom směru (="one-way" conduction) - z presynaptického neuronu
(sekretujícího neurotransmiter) na postsynaptický neuron
● Presynaptické zakončení
○ Presynaptické terminály = jedná se o terminální
části axonů neuronů
○ konce presynaptických vláken jsou obvykle
rozšířené a vytvářejí presynaptická zakončení
(synaptické knoflíky)
○ uvnitř zakončení je mnoho mitochondrií a také
váčků krytých membránou, které obsahují
neurotransmitery
○ zakončení končí obvykle na dendritech
○ každé presynaptické zakončení chemických
synapsí je odděleno od postsynaptické struktury
synaptickou štěrbinou širokou 20–40 nm
○ na postsynaptické membráně v oblasti
synaptické štěrbiny je mnoho receptorů pro
neurotransmitery
Synaptický přenos
1. Šíření akčního potenciálu presynaptickým zakončením → depolarizace membrány
presynaptického zakončení
2. Otevření napěťově ovládaných Ca2+ kanálů přítomných v membráně presynaptického
zakončení a vstup Ca2+ do buňky
3. Vazba Ca2+ iontů na proteiny, které zajišťují exocytózu synaptických vesikul, umožní
vezikulám, aby uvolnily jejich neurotransmitery do synaptické štěrbiny
4. Vylití neurotransmiteru do synaptické štěrbiny (čím více Ca2+ iontů vystoupí, tím více
neurotransmiterů se uvolní)
5. Vazba neurotransmiteru na receptory na postsynaptické membráně
a) ionotropní
b) metabotropní
6. Depolarizace nebo hyperpolarizace postsynaptické membrány (vznik postsynaptického
potenciálu)
○ Změna potenciálu v závislosti na receptoru a mediátoru - může být excitační (EPSP)
nebo inhibiční (IPSP)
○ Inhibiční neurotransmiter – otevře se kanál pro Cl- → hyperpolarizace postsynaptické
membrány
○ Excitační neurotransmiter – otevření kanálů pro Na+ → depolarizace postsynaptické
membrány
Nervosvalové spojení
● Přenos z nervu na sval je podobný chemickému synaptickému přenosu z neuronu na
neuron.
● Nervosvalové spojení je specializovanou oblastí, kde končí motorický nerv na vlákně
kosterního svalu, je místem stereotypních dějů přenosu impulsů.
2. Elektrická synapse
● U elektrických synapsí se membrány
presynaptického a postsynaptického
neuronu úzce přibližují a mezi buňkami se
tvoří štěrbinové spojení
● Cytoplazmy buněk jsou přímo spojeny
iontovými kanály (gap junctions) -
umožňují volný pohyb iontů z jedné buňky
do druhé
● Přenos signálů může probíhat v obou
směrech
● Elektrická spojení např. mezi některými
neurony v laterálním vestibulárním jádře
Synaptické receptory metabotropní a ionotropní:
● Ionotropní
○ přímo ovládají iontové kanály (ligandem řízené)
○ navázáním ligandu se otevře iontový kanál a dojdek influxu iontů
○ okamžité účinky - když neurotransmiter aktivuje iontový kanál,
kanál se obvykle otevře v řádu zlomků milisekund, když není
neurotransmiter nadále přítomen, kanál se stejně rychle zavře
○ výsledkem aktivace těchto receptorů je depolarizace
postsynaptické membrány nebo inhibiční hyperpolarizace
membrány
■ depolarizace (vtok Na+ do buňky), excitační
neurotransmitery: acetylcholin, serotonin, glutamát, puriny
■ hyperpolarizace (vtok Cl- do buňky), inhibiční
neurotransmitery: GABA, glycin
○ Např. nikotinové receptory -postsynaptický receptor spojen s
kanálem pro sodné a draselné ionty - váže neurotransmiter
acetylcholin
● Metabotropní
○ fungují díky druhým poslům (nejčastěji fungují přes G-proteiny)
■ Když je receptor aktivován neurotransmiterem, dojde k jeho
konformační změně a umožní tak navázání G-proteinu,
který uvolňuje GDP a váže GTP
■ Část G-proteinu s navázaným GTP se oddělí a pohybuje se
volně po cytoplazmě a způsobí:
1. Otevření specifických iontových kanálů
2. Aktivace cyklického adenosin monofosfátu (cAMP)
3. Aktivace jednoho nebo více intracelulárních enzymů
4. Aktivace genové transkripce
=> metabotropní receptory mají tedy i jiné funkce než jen otevírání
iontových kanálů
○ dlouhodobé změny (uplatňují se např. u paměti, obecně u funkcí
NS, které vyžadují dlouhodobé změny v neuronech - kanály často
zůstávájí otevřené po delší dobu)
○ Např. muskarinový receptor
excitační účinek
Zdroje: Ganong (108), Costanzo 29, Kittnar 85
● Otevírají kanály pro Ca2+, Na+ (influx)
● Depolarizují = snižují negativitu
Glutamátergní
● Glutamát je nejrozšířenější excitační neurotransmiter v mozku (je odpovědný za 75 %
excitačního přenosu v mozku)
● Neurony, které ho obsahují, se nachází především v mozkové kůře (zejména v hipokampu),
amygdale a bazálních gangliích
● Dráhy končí opět převážně v neokortexu, hipokampu, amygdale, bazálních gangliích
● Ovlivňuje procesy týkající se především učení, paměti…
● 2 typy receptorů pro glutamát
○ ionotropní
■ ligandem ovládané iontové kanály
■ 3 typy receptorů
● 1. Kainátové receptory
○ (kainát je kyselina izolovaná z mořských řas)
○ jednoduché kationtové kanály umožňující vtékání Na+ a
vytékání K+
● 2. AMPA receptory
○ jednoduché kationtové kanály umožňující vtékání Na+ a
vytékání K+
● 3. NMDA receptory (pro N-methyl-D-aspartát)
○ také kationtový kanál (umožňuje vtok Na+), ale umožňuje i
průtok relativně velkým množstvím Ca2+
○ Jeho funkci facilituje navázání glycinu
○ Za normálního membránového potenciálu je kanál
blokován iontem Mg2+ a odblokovává se pouze teh-
dy, když je neuron částečně depolarizovaný akti-
vací AMPA nebo jinými kanály, které vyvolávají
cestou jiných synaptických okruhů rychlou depo-
larizaci.
○ metabotropní
● skrze G proteiny spojeny s iontovými kanály
● zvyšují intracelulární koncentraci IP3 a DAG, nebo snižují hladinu
intracelulárního cAMP
● Bylo nalezeno jedenáct podtypů receptorů, které jsou jak
presynaptické, tak i postsynaptické a jsou široce rozšířeny
v mozku
● Ukazuje se, že jsou spojeny se synaptickou plasticitou, obzvláště v
mozečku a v hipokampu
● Vyřazení genu pro jeden z těchto receptorů, působí těžkou poruchu
motorické koordinace a poruchu prostorového učení
Aspartátergní
● Aspartát je excitační neurotransmiter spinální míchy
● Neurony, které ho obsahují se nachází především ve ventrální spinální míše
● Dráhy tvoří krátké spoje rovněž ve spinální míše
● Hlavní role tohoto systému je regulace motorických funkcí míchy a percepce bolesti
Cholinergní systém
● neurotransmiter: acetylcholin
● ovlivňuje na jedné straně funkce motorické, na straně druhé chování jedince, paměť a další
komplexní funkce psychické
● acetylcholin je neurotransmiter všech nervosvalových plotének
● ACH je uvolňován ze všech pregangliových neuronů a většiny postgangliových neuronech
v parasympatickém NS
● ACH je uvolňován ze všech pregangliových neuronů v sympatickém NS
● Nachází se ve vysoké koncentraci převážně uzavřen v malých, jasných synaptických váčcích
v synaptických zakončeních cholinergních neuronů
● Syntéza acetylcholinu:
○ V presynaptickém nervovém zakončení
○ Reakce mezi aktivním acetátem (acetylkoenzym A) a cholinem je katalyzována
enzymem cholin acetyltransferázou.
● Degradace acetylcholinu
○ = ukončení působení ACH na postsynaptické membráně
○ má-li se objevit repolarizace, musí být acetylcholin rychle odstraněn ze synapse.
Odstranění probíhá hydrolýzou acetylcholinu na acetylát a cholin, reakci katalyzuje
enzym acetylcholinesteráza (ta je přítomna na postsynaptické membráně)
○ Reutilizace cholinu - transport zpět do presynaptického zakončení pro syntézu nového
ACH
● Receptory pro acetylcholin
Na základě farmakologických vlastností byly receptory pro acetylcholin historicky rozděleny
do dvou hlavních typů:
1. Muskarinové
○ Metabotropní
○ M1-M5
○ Muskarin, alkaloid odpovědný za toxicitu muchomůrek, má malé účinky na
receptory v autonomních gangliích, ale napodobuje stimulační účinky
acetylcholinu na hladké svalstvo a žlázy. Toto působení acetylcholinu se
proto nazývá muskarinové účinky a příslušné receptory muskarinové
receptory
2. Nikotinové
○ Ionotropní
○ Nikotinové receptory se dále dělí na receptory nacházející se na
nervosvalových spojeních a na spojeních mezi neurony. Jak muskarinové,
tak nikotinové receptory pro acetylcholin se nacházejí ve velkých
množstvích v mozku.
○ Na každé podjednotce α je vazné místo pro acetylcholin a pokud se
acetylcholinová molekula naváže na každou z nich, vyvolá to změny
konfigurace proteinu, a tím se otevře kanál. To zvyšuje vodivost pro Na+ a
další kationy a následující vtok Na+ je příčinou depolarizačního
potenciálu
○ V gangliích sympatiku malá množství acetylcholinu stimulují postgangliové
neurony a velká množství blokují přenos podnětů mezi pre- a
postgangliovými neurony. Tuto aktivitu napodobuje nikotin. Proto jsou tyto
účinky acetylcholinu označeny jako nikotinové a receptory jako nikotinové
cholinergní receptory
Serotoninergní systém
● Serotonin obsahující neurony jsou téměř výhradně v nuclei raphes
○ avšak v největší koncentraci je přítomen v krevních destičkách a v trávicím ústrojí
● Ovlivňuje
○ v mozkovém kmeni ARAS, vazomotorické centrum, dechové centrum
○ přepojení senzorických a motorických funkcí v talamu
○ vegetativní a hormonální procesy v hypotalamu
○ učení, paměť, chování, emoce v limbickém systému
○ sociální chování v prefrontální kůře
inhibiční účinek
Zdroje: Kittnar 86, Ganong 110
● GABAergní
○ Kyselina gama-aminomáselná je hlavní inhibiční neurotransmiter v mozku, mimo
to se nachází se i v sítnici, kde je mediátorem odpovědným za presynaptickou inhibici
○ Je tvořena dekarboxylací glutamátu (glutamátdekarboxyláza)
○ Neurony, které ji obsahují se nachází především v bazalních gangliích, hypotalamu,
hipokampu, neokortexu
○ Ovlivňuje především vigilitu, rovněž celkové ladění organismu
○ Jsou dva typy receptorů pro GABA na postsynaptických membránách - GABA A a
GABA B ( + existuje ještě jeden receptor pro GABA v sítnici- GABA C)
■ Receptor GABA A
● přímo spojen s kanálem Cl- a je tedy ionotropní
● když je stimulován, zvyšuje Cl- vodivost, a tak hyperpolarizuje
(inhibuje) postsynaptickou buňku
● místem působení benzodiazepinů a barbiturátů v centrální nervové
soustavě
■ Receptor GABA B
● spojen prostřednictvím G proteinu s K+ kanálem a je tedy
metabotropní
● při stimulaci zvyšuje K+ vodivost (a tlumí adenylátcyklázu a vtékání
Ca2+) a hyperpolarizuje postsynaptickou buňku
○ zvýšení proudu Cl– do buňky a K+ z buňky a omezení prostupu Ca2+ membránou →
způsobuje hyperpolarizaci neuronů a tím IPSP
○ Huntingtonova choroba
■ je spojena s nedostatkem GABA
■ toto onemocnění je charakterizováno hyperkinetickými pohyby souvisejícími
s nedostatkem GABA v drahách ze striata na globus pallidus
■ charakteristické nekontrolované pohyby jsou zčásti přičítány nedostatku
GABA-dependentní inhibice nervových drah
● Glycinergní
○ Gly je hlavní inhibiční neurotransmiter v spinální míše
○ V mozku má glycin díky svému působení na NMDA receptory excitační účinky
○ Mechanismus jeho působení spočívá ve zvyšování vodivosti postsynaptické
membrány pro Cl- -> MP je blíže Cl- rovnovážnému potenciálu -> postsynaptická
membrána je tedy hyperpolarizována, inhibována
○ Neurony, které ho obsahují se nachází především ve ventrální spinální míše
○ Jejich axony, podobně jako je tomu u aspartátu, také v míše končí
○ Role u spinální motoriky
prostředí
Kittnar 580, Guyton 793
Hematoencefalická bariéra
= označuje bariéru oddělující mozkovou tkáň a krevní oběh
- regulace kinetiky přesunu látek z krve do CNS a zpět
- mnohem aktivněji probíhá transport ve směru mozek -> krev
- téměř vyloučený prostup makromolekulárních látek (existence tight junctions, absence
fenestrací kapilár, a nízká aktivita transportních vezikulů a pinocytózy)
- malé molekuly také velmi špatně pronikají mezibuněčnými kontakty -> transepitelový
transport
- složení:
● Endotelové buňky mozkových kapilár
○ bez fenestrací - transport pouze přes membrány endotelií
○ endotelové buňky jsou spojené tight junctions (těsná mezibuněčná spojení),
je tak znemožněn prostup látek intercelulárnimi prostory
● Bazální laminy astrocytů a endotelu
● Pedikly astrocytů
■ výběžky astrocytů tvořící membrana limitans gliae perivascularis
■ velmi těsný kontakt mezi výběžky astrocytů - kolem kapiláry téměř
chybí perikapilární prostor
Význam hematoencefalické bariéry
● Ochrana tkáně CNS vůči škodlivým látkám
○ Kromě toho, že HEB brání průniku mikroorganismů a vzniku infekce v oblasti CNS,
omezuje i přestup protilátek a antibiotik, což může terapii případné infekce
výrazně znesnadnit
● Umožňuje průnik potřebných látek pro mozek
● = selektivní bariéra
● zajišťuje stabilní prostředí mozku
Transportní mechanizmy
● Hydrofóbní povaha bariéry
○ nepronikají látky hydrofilní, pokud nemají na endotelových buňkách a astrocytech
příslušné transportéry (např. plazmatické proteiny)
○ naopak obecně umožňuje průnik látek lipofilních
Gliové buňky
- představují přibližně 90% všech buněk nervového systému
- netvoří akční potenciály ani synapse s ostatními buňkami, zachovávají si schopnost dělení a
nahrazují odumřelé neurony, vytváří i malé množství mezibuněčné hmoty (proteoglykany)z
- Funkce obecně: podpůrná funkce (kostra nervové tkáně), výživa nervových b., chrání
nervové buňky, vytvářejí myelin, fagocytují poškozené neurony, izolují skupiny neuronů od
okolí (=izolační bariérová funkce), reparace nervové tkáně
- V CNS: buňky ependymové, astrocyty, oligodendrocyty, mikroglie
- V PNS: Schwannovy buňky, satelitové buňky
● Ependymové buňky:
○ nejstarší
○ výstelka dutin CNS obsahujících MMM - ependym
○ pohyb řasinek ependymu vede k pohybu likvoru
○ transcelulární transport
● Astrocyty
○ hvězdicovité, dlouhé výběžky - vytváří jimi pochvy kolem krevních cév - membrana
limitans gliae perivascularis
○ podpůrná (dlouhé výběžky) a výživná funkce
○ Podílejí se na fci hematoencefalické bariéry a stabilizaci extracelulární koncentrace
kalia
○ V šedé hmotě: plazmatické, v bílé hmotě: fibrilární
● Oligodendrocyty
○ obklopují výběžky neuronů v CNS a vytvářejí myelinové pochvy axonů - rotací
výběžku oligodendrocytu kolem neuritu
○ zajištění metabolismu neuronů
● Mikroglie
○ nejmenší, součást monocytomakrofágového systému
○ schopny fagocytózy, obranné reakce, při patologických stavech, hlavní vykonavatel
dozoru tkáňové integrity nervové tkáně
● Schwannovy buňky
○ základním typem neuroglie v PNS
○ Vytvářejí myelinové pochvy axonů v PNS- rotací Schwannovy buňky kolem axonu
vzniká myelinová pochva
○ Má metabolický význam pro axon
○ Fagocytóza
● Satelitové buňky
○ obklopují těla neuronů vegetativních a senzitivních ganglií, hrají zde trofickou
úlohu
87/ Funkce míchy
● Fylogeneticky nejstarší část CNS, je v páteřním kanále obalena plenami, sestává z 31
segmentů
● Tvoří nejnižší článek reflexního řízení
● počátek vzestupných a konec sestupných drah
1.Motorika
● je centrem řízení motorických reakcí na základě informací z proprioreceptorů a
exteroreceptorů
● motorické nervy přenášejí informace z míchy do periferie
○ somatomotorická vlákna - regulují pohyb a napětí kosterního svalu
○ visceromotorická vlákna - inervují srdeční sval, hladké svaly, žlázy a sekreční buňky
● motoneurony předního rohu
○ α motoneurony -> vlákna Aα -> kosterní sval (motorická jednotka)
○ γ motoneurony -> vlákna Aγ -> intrafuzální vlákna kosterního svalu (svalové
vřeténko) - udržení svalového tonu
○ interneurony
● úloha míchy v motorice:
○ Zajištění plynulosti svalové kontrakce
○ Rovnoměrné rozložení stahu mezi motorické jednotky
○ Zajištění stahu synergických motorických jednotek
○ Korekce pohybů „přikázaných“ motorickou kůrou
○ Integrační funkce (motorické okruhy nervových buněk předních rohů míšních také
integrují signály přicházející z vyšších oddílů CNS)
○ sídlo reflexů !
■ viz otázka 86
■ Reflexní ochrana svalu a svalových úponů
■ Reflexní zajištění uvolnění antagonistického svalu
(reciproční inervace) u fázických pohybů
○ Sestupné dráhy
■ tractus corticospinalis = pyramidová dráha – hlavní
motorická dráha
● volní motorika
● 1. neuron – mozková kůra (pyramidová buňka)
● 2. neuron – alfa-motoneurony → míšní nerv
■ mimopyramidové (extrapyramidové dráhy)
● mimovolní motorika
● tr. vestibulospinalis – lateralis- ovládá
posturální svalstvo, medialis- souhyby hlavy a
očí
● tr. tectospinalis - pohyby hlavy a krku na základě zrakových a
sluchových podnětů, souhyby hlavy a očí
● tr. reticulospinalis – gama motoneurony, řízení tonu svalů, tlumení
bolesti na míšní úrovni
● tr. rubrospinalis (rudimentární)
2.Senzorika
● je důležitým článkem senzorického systému
○ somatosenzitivní vlákna - přenášejí do míchy informace mechanoreceptorů,
exteroreceptorů, termoreceptorů, proprioreceptorů povrchu těla
○ viscerosenzitivní - z baroreceptorů, chemoreceptorů a pouzder vnitřních orgánů
● dorzální míšní kořeny = senzorické kořeny
● Vzestupné dráhy
○ modalita: dotyk, bolest, teplo-chlad, polohocit (propriocepce, kinestézie)
○ receptor: exteroceptory, interoceptory, proprioceptory
○ 1. neuron: ganglion spinale
○ 2. neuron: mícha / mozkový kmen
○ 3. neuron: talamus (nuclei ventrobasales)
○ zakončení: mozková kůra, mozečková kůra, mozkový kmen
○ tractus spino-bulbo-thalamo-corticalis= dráha zadních provazců = lemniskální
systém = fasciculus gracilis + cuneatus
■ polohocit, jemná kožní citlivost, diskriminační čití, tah, tlak, vibrace
○ tractus spinothalamicus ant.+lat. = anterolaterální systém
■ rychlá bolest, teplo + chlad, hrubá kožní citlivost
○ tractus spinoreticularis
■ pomalá bolest
● mozek si umí regulovat průtok i regionálně pomocí mikroregulace- oblast, která potřebuje
více kyslíku- lokální vazodilatace
○ pomocí astrocytů-
produkce NO, derivátů
kys. arachidonové, K+,
adenosin-
vasodilatace
○ neurovaskulární
jednotka-
neurovaskulární
coupling
○ penetrující arterioly-
kapiláry (mezi nimi
prekapilární sfinktery)- kapiláry mozku= velmi kontraktilní (pericyty)- pomocí
dopředné vazby= automatický děj, naprogramovaný sled událostí, který se spustí-
samotná aktivita vede k dilataci cév
● růst intrakraniálního tlaku stlačuje mozkové cévy
● růst žilního tlaku snižuje průtok krve- snižuje efektivní perfúzní tlak a stlačuje mozkové cévy- pomáhá
kompenzovat změny arteriálního tlaku na úrovni hlavy
○ při akceleraci těla vzhůru (pozitivní g)- krev se hrne do nohou a
arteriální tlak na úrovni hlavy klesá, klesá i žilní tlak a tedy i
intrakraniální tlak- tlak působící na stěnu cév se tím snižuje a
pokles průtoku krve je menší než bez tohoto mechanismu
○ při akceleraci dolů (negativní g)- zvyšuje síla působící směrem k
hlavě arteriální tlak na úrovni hlavy, nitrolební tlak také roste a
podporuje cévní stěnu- nepraskne
■ podobně jsou mozkové cévy chráněny při defekaci nebo
porodu
● pokud intrakraniální tlak rychle stoupne na více než 33 mmHg- výrazný
pokles průtoku krve mozkem
○ výsledná ischémie stimuluje vazomotorickou oblast a krevní tlak stoupá
○ stimulace vagu vyvolá bradykardii a zpomalení dýchání
○ růst krevního tlaku= Cushingův reflex- pomáhá udržet průtok krve mozkem
● měření CBF
○ Ketyho metoda
■ Fickův princip: průtok jakýmkoliv orgánem můžeme změřit, když množství určité látky (Q X)
extrahované tímto orgánem z krve vydělíme rozdílem koncentrací této látky v arteriální krvi
𝑄𝑥
a ve venózní krvi odtékající z orgánů: 𝐶𝐵𝐹 = ([
𝐴𝑥 ]−[𝑉𝑥 ])
■ použití oxidu dusného
■ neposkytuje žádné údaje o místních rozdílech + závisí na vyrovnání koncentrace N2O v
mozku a krvi- měří průtok pouze perfundovanými oblastmi- je-li průtok nějakou částí
mozku blokován, neprojeví se to změnou v naměřeném průtoku- neperfundovaná oblast
nepřijala N2O
○ pozitronová emisní tomografie (PET)
■ sledování regionálního průtoku krve u bdělých lidí
■ využití radionuklidů s krátkou životností pro označení látky, která nás zajímá- její přibývání
a ubývání sledujeme pomocí detektorů
■ průtok krve- vázán na metabolismus mozku- dobrý ukazatel= 2-deoxyglukóza označená
zářičem pozitronů s krátkým poločasem rozpadu- 18F, 11O, 15O
○ funkční magnetická rezonance
■ lepší než PET
■ detekce rezonujících signálů v magnetickém poli
■ redukovaný Hb se stává paramagnetickým- mění signál emitovaný krví- měření množství
okysličeného a odkysličeného Hb- ukazatel průtoku krve
● mozek- asi 2% celkové tělesné hmotnosti- podílí se 15% na celkovém metabolismu
● základní metabolismus mozku v klidových podmínkách mnohonásobně vyšší (7,5x) než u non-neurálních
tkání
● víceméně aerobní, anaerobní část je potlačena- pokud dojde k přerušení přítoku krve/nedostatku kyslíku v
krvi- bezvědomí za 5-10 vteřin
● CMRO2= Cerebral Metabolic Rate for Oxygen- mozková spotřeba kyslíku- 3,5 ml/100 g/min
● hlavní živina pro mozek= glukóza- do mozkové tkáně pomocí transportu z cévy do astrocytu přes GLUT-1
(inzulin-nondependentní- svá stálá aktivita)
○ a) do ECM- dostupná pro vše kolem
○ b) rozpad glukózy v glykolýze- pyruvát- přeměna na laktát-
monokarboxylový transportér 1 a 2- do neuronu- velmi silný
aerobní metabolismu- rychlá oxidace laktátu na pyruvát- vstup
do Krebsova cyklu a dýchacího řetězce
● v mozku vstřebávání glutamátu= v rovnováze s výdejem glutaminu
○ Glu vstupující do mozku váže amoniak a opouští tkáň jako Gln
○ detoxikační mechanismus zbavující mozek amoniaku
○ amoniak= velmi toxický pro mozek
86/ Reflex a jeho jednotlivé součásti, klasifikace
reflexů
- reflex:
- základní integrační mechanismus CNS
- automatická odpověď organismu na dráždění receptorů zprostředkovaná
reflexním obloukem
Reflexní oblouk
- Je základní jednotkou integrované nervové aktivity
- Reflexní oblouk má pět částí:
a. senzor (např. svalové vřeténko, receptor bolesti)
b. aferentní dráha
c. jednu nebo více synapsí v integračním centru (CNS)
d. eferentní dráha
e. efektor (příčně pruhovaná svalovina, hladká svalovina, žláza)
Klasifikace reflexů:
a) typu receptoru
- proprioreceptivní reflexy (receptor a efektor se nacházejí ve stejném svalu - napínací
reflex)
- exteroreceptivní reflexy (receptor leží v jiném místě než efektor - obranný reflex)
- interoreceptivní reflexy (např. chemoreceptory)
b) centra - na základě lokalizace integrační části
- centrální reflexy - mozkové, míšní
- extracentrální reflexy - axonové, gangliové
c) efektoru
- somatické reflexy (ovlivňují kontrakci svalů) - např. napínací reflex
- autonomní reflexy (žlázy) - např. baroreceptorový reflex - regulace krevního tlaku
d) počtu synapsí v reflexním oblouku
- monosynaptické reflexy (1 synapse)
- polysynaptické reflexy (2 a více synapsí, přítomnost interneuronů) - většina reflexů
e) vzniku (kdy se vyvíjí)
- podmíněné (získané)
- nepodmíněné (vrozené)
• Reflexy podmíněné
● vytvářejí se v průběhu života
● forma učení, získané zkušeností
● vyvolání nepodmíněné reakce na základě jiného signálu, než je signál vrozený
● jsou reakcemi na opakující se podněty, které si organismus postupně zapamatoval
(může jej vyvolat sluchový, zrakový, nebo čichový vjem)
● pokud se podnět přestane opakovat – reflex vyhasíná
1. Klasické podmiňování
- dochází ke spojení podmíněného podnětu s nepodmíněným, podmíněný
podnět je pak schopen sám o sobě vyvolat odpověď
- klasické podmiňování popsal I.P. Pavlov na základě svých pokusů se
psy: Pavlov skupinu psů po zazvonění na zvon nakrmil jídlem. Opakoval toto
po dostatečně dlouhou dobu, až pouhé zazvonění na zvon vyvolalo u psů
slintání a očekávání jídla. Jednoduše tito psi měli vytvořen podmíněný reflex,
který je nutil, připravit se na jídlo, jakmile zazvonil zvon.
- klasické podmiňování zahrnuje většinou činnost žláz a hladkého svalstva
2. Instrumentální podmiňování
- chování je určováno svými následky
- upevňuje se to chování, které vede ke kladným následkům, zatímco jednání
vedoucí k negativním důsledkům se utlumuje
- využívá odměny a trestu
- zahrnuje většinou činnost kosterního svalstva
• Reflexy nepodmíněné
– jsou vlastní všem živým organismům, jsou vrozené, stálé a neměnné
– patří sem např. reflex dýchací, polykací, sací, obranné reflexy (kýchání, kašlání, mrkání) a
také reflexy míšní (např. čéškový reflex)
Míšní reflexy
1. Napínací reflex
○ Monosynaptický - pouze jedna synapse v reflexním oblouku mezi
aferentními nervy (aferentní neuron) a eferentními nervy (alfa motoneuron)
○ Princip: Je-li sval natažen - stáhne se (podnět, který iniciuje reflex, je
protažení svalu a odpovědí je stah nataženého svalu)
○ Receptorem: je Golgiho šlachové tělísko - zapojené s extrafuzálními vlákny v sérii = GŠT jsou
aktivována jak při svalové kontrakci, tak i při pasivním protažení svalu
○ Když se sval kontrahuje, extrafuzální svalová vlákna se zkrátí a aktivují GŠT,
následně dojde k aktivaci Ib aferentních vláken
○ Aferentní dráha: je zakončena excitační synapsí na inhibičním interneuronu
Ib, jehož axon vytváří synapsi na alfa-motoneuronu v předním rohu míšním
○ Eferentní dráha: končí na motorické ploténce extrafuzálního vlákna téhož
svalu
○ Aktivita alfa-motoneuronu je inhibičními interneurony utlumena a sval, který
byl kontrahován, relaxuje
○ Kolaterála aferentní dráhy končí také na excitačních interneuronech, které
jsou napojeny na motoneurony antagonistických svalových skupin, což vyvolá
jejich kontrakci
○ Pro shrnutí: sval relaxuje, synergické svaly také relaxují a antagonistické
se kontrahují
○ Kroky:
○ 1. Když stoupneme pravou nohou na ostrý předmět, je zaznamenán bolestivý
podnět a jsou aktivována somatosenzorická aferentní vlákna, která jsou
zakončena synapsí na interneuronech v míše
○ 2. Na ipsilaterální straně (pravé) dochází k flexi - flexory jsou aktivovány a
extenzory inhibovány, aby došlo ke vzdálení od zdroje podráždění
○ 3. Na kontralaterální straně (levé) jsou naopak aktivovány extenzory, ty se
kontrahují a flexory relaxují = zkřížený extenzorový reflex, aby byla zajištěna
stabilizace polohy těla
88/ Volní řízení hybnosti
Volní pohyb
● Pohybový vzorec pro volní pohyby je plánován uvnitř mozku a povely jsou vysílány ke
svalům primárně cestou kortikospinálního a kortikobulbárního systému.
● Vstupy konvergující na motoneuronech slouží ke třem částečně odlišným funkcím:
a. zahajují cílenou, volní činnost
b. zajišťují polohu těla a tím i stabilní základ pro pohyby
c. koordinují působení různých svalů tak, aby pohyby byly plynulé a přesné
● Poloha je soustavně upravována systémy regulujícími polohu nejen před pohyby, ale i v jejich
průběhu. Pohyb je uhlazován a koordinován mediální a intermediální částí mozečku
(spinocerebellum) a jeho spoji. Bazální ganglia a laterální části cerebela (neocerebellum)
jsou součástí zpětnovazebného okruhu do premotorické a motorické kůry, která se zabývá
přípravou a organizací volních pohybů.
Mimovolní pohyb
● =reflexní
● Předpokladem veškeré hybnosti je reflexní svalový tonus, na něm je vybudován systém
postojových a vzpřimovacích reflexů (motorický systém polohy, postojová motorika), při
jehož řízení se účastní RF, statokinetické čidlo a mozeček (vestibulární a spinální část)
● Motorický systém polohy je pak základem složité soustavy úmyslných pohybů (motorický
systém pohybu, cílená motorika), řízené činností mozkové kůry, korového mozečku a BG
● Přitom se všechny nervové vlivy, které způsobují svalové kontrakce, uplatňují ve své konečné
podobě prostřednictvím motoneuronů uložených v jádrech hlavových nervů a v páteřní míše.
Postojové reflexy
● Zajišťují vzpřímenou polohu těla
● základem všech postojových reflexů je svalový tonus udržovaný především
proprioceptivními spinálními reflexy a gama systémem
a. Lokální statické reakce
■ týkají se např. jedné končetiny
■ např. odpověď ve svalu podrážděné končetiny
b. Segmentální statické reakce
■ Součinnost svalů více končetin
■ Např. zkřížený extenzorový reflex
Vzpřimovací reflexy
● zajišťují vyšší koordinaci statických reakcí a usměrňování těžiště (návrat těla do vzpřímeného
stoje)
● Integrace: střední mozek - tyto reflexy jsou v podstatě sledem odpovědí integrovaných z
větší části jádry mezencefala
● dle druhu reflexu receptory mohou být: otolitické orgány, svalová vřeténka, ale i
exteroreceptory
Retikulární formace
● Mozkový kmen - především retikulární formace (RF) - je centrem reflexní motoriky
● RF tvoří velmi důležitý integrační funkční systém.
● dvě oblasti: facilitační a inhibiční. Facilitační oblast zvyšuje dráždivost míšních
center somatických reflexů a působí aktivačně především na reflexní tonus
antigravitačních svalů. Má proto velký význam pro udržení vzpřímeného postoje a
polohy těla. Tonus flexorů naopak většinou tlumí.
● Inhibiční oblast RF tlumí míšní reflexy, a především reflexní tonus extenzorů. Má
tlumivý vliv i na úmyslné pohyby
● V míše ovlivňuje jak činnosti alfa – motoneuronů, tak i gama – motoneuronů, a tak se
účastní řízení úmyslných i neúmyslných pohybů
Mozeček
● hraje hlavní roli v koordinaci pohybu, rovnováhy a svalového tonu.
● je důležitým integračním a koordinačním centrem reflexní, mimovolní hybnosti i
úmyslných pohybů.
● Optimalizaci hybných reflexů polohy zajišťuje vestibulární a spinální část mozečku.
● Vestibulární mozeček je nutný k udržování vzpřímené polohy těla. Integruje
informace ze statokinetického čidla se signály z proprioceptorů a z mozkové kůry. Při
jeho poškození dochází k těžkým poruchám rovnováhy.
● Spinální mozeček analyzuje informace z proprioceptorů pohybového ústrojí a má
důležitý vztah k řízení svalového napětí. Řídí rovnováhu mezi podrážděním a
útlumem na úrovni proprioceptivních reflexů a prostřednictvím inhibičního systému
působí RF tlumivě na antigravitační svaly
92/Sympatikus a parasympatikus
Zdroje: Costanzo 45, Memorix, Kittnar 703-707, neurochemie: Ganong 101
Sylabus: ANS - Sympatikus, parasympatikus, účinek na různé orgány
Parasympatikus
● kraniosakrální, ncli originis najdeme v jádrech mozkového kmene a míšních segmentech
S2-S4
● ganglia:
○ n.III - ganglion ciliare
○ n.VII - ganglion
pterygopalatinum,
g.submandibulare
○ n.IX - g.oticum
○ n.X - ganglia ve stěně orgánů
● zodpovědný za činnosti související s
ukládáním energie, anabolickými
reakcemi
● zpomaluje srdeční činnost, zužuje
průdušky, podporuje peristaltiku
trávicího systému, sekreci žláz a stah
m.detrusor, zodpovědný za miózu,
dilataci arterií
● 1) ncl.Edinger-Westphali - vysílající
axony prostřednictvím n.oculomotorius
do ganglion ciliare, zde se přepojuje a
cestou nn.ciliares breves inervuje
m.sphincter pupillae (mióza, zúžení
zornice) a m.ciliaris (akomodace)
● primární mediátory
○ acetylcholin:
■ nachází se ve vysoké
koncentraci převážně uzavřen v malých, jasných synaptických váčcích v
synaptických zakončeních cholinergních neuronů, neurony uvolňující
acetylcholin jsou známy jako cholinergní neurony
■ váže se v gangliích na nikotinové receptory, které jsou součástí iontového
kanálu
■ v efektorových orgánech na muskarinové acetylcholinové receptory
○ noradrenalin:
■ je skladován v synaptických zakončeních neuronů, neurony secernující
noradrenalin jsou správně nazývány noradrenergní, je však pro ně též
používán termín adrenergní neurony
■ váže se na adrenergní receptory - receptory spojené s G-proteiny
Neuroefektorové spojení
● Spojení mezi postgangliovým neuronem a efektorem (danou tkání)
● Postgangliové neurony se opakovaně větví a mají po celé své délce početné butony, které
tvoří ztluštěniny (varikozity), zde se syntetizují, skladují a uvolňují neurotransmitery
Účinek na různé orgány
● většina orgánů má sympatickou i parasympatickou inervaci, jejich působení je často protichůdné, je zde
však vysoký stupeň centrální koordinace, takže zvýšení sympatické aktivity je obvykle doprovázeno
snížením aktivity parasympatiku
● Srdce
○ sympatikus a parasympatikus fungují opačně a regulují tak srdeční frekvenci, rychlost vedení
a sílu kontrakce -> např. když je snížený krevní tlak, vazomotorická centra v mozkovém
kmeni stimulují sympatickou aktivitu a snižují parasympatickou aktivitu, což má za následek
zvýšení srdeční frekvence (což pomáhá obnovit normální krevní tlak).
● Močový měchýř
○ hladká svalovina stěny močového měchýře má jak sympatickou inervaci (která vytváří
relaxaci), tak parasympatickou inervaci (která způsobuje kontrakci)
○ sympatická aktivita převládá, když se močový měchýř plní, způsobuje tedy relaxaci stěny
močového měchýře a současně kontrakci vnitřního svěrače močového měchýře. Močový
měchýř se tak může naplnit, protože stěna močového měchýře je uvolněna a je svěrač uzavřen.
Během močení, převládá parasympatická aktivita, která způsobí kontrakci stěny močového
měchýře a současně relaxaci svěrače
● GIT
○ účinek je stejný jako u močového měchýře -> sympatikus: relaxace hladká svaloviny stěny,
kontrakce svěrače, parasympatikus: kontrakce stěny, relaxace svěrače
● Zornice
○ m.dilatator pupillae je zodpovědný za dilataci zornice (mydriáza) a má sympatickou
inervaci;
○ m.sphincter pupillae je zodpovědný za zúžení zornice (mióza) a má parasympatickou
inervaci
● U mužských genitálií řídí sympatická aktivita ejakulaci a parasympatická aktivita řídí erekci
93/ EEG a evokované potenciály
Zdroje: přednáška, Guyton 766, Ganong 201
= síť navzájem propojených, fylogeneticky starých jader, která sahá od krční míchy celým
mozkovým kmenem až do mezimozku
● aktivační (ARAS) a inhibiční (pocit únavy, navození spánku) vliv na celou CNS
● důležitá přepojovací stanice
● regulační centra životně důležitých funkcí (řízení srdce, krevního oběhu, dýchací centrum)
● obsahuje centra reflexů (obranné, obživné)
● vnímání bolesti
● řízení motoriky
● regulace tělesné teploty
1) ARAS - ascendentní retikulární aktivační systém
○ rozvod senzorických podnětů
○ vzruchy přicházející do RF jsou v podobě nespecifické budivé aktivity přenášeny do
celé mozkové kůry
○ nastavení bdělosti a vědomí
2) Descendentní RF
○ držení těla a svalový tonus
a) Facilitační oblast - facilitačně působí na tonus antigravitačních svalů, tlumí tonus
flexorů, udržení vzpřímeného postoje, je aktivována ze: statokinetického čidla,
vestibulárního mozečku, kolaterál ze specifických senzorických drah, mozkové kůry
b) Inhibiční oblast - tlumí míšní reflexy, tlumí tonus extenzorů, je aktivována:
spinálním mozečkem, bazálními ganglii, mozkovou kůrou
● Decerebrační rigidita:
○ význam součinnosti RF s vyššími oddíly CNS
○ přerušení mozkového kmene v lamina quadrigemina -> vyřazení vlivů vyšších oddílů
CNS, které aktivují inhibiční oblast RF-> převaha facilitační oblasti RF -> stoupne
tonus extenzorů
● Modulační systémy z vypracovaných otázek:
95/ Spánek a bdění
Zdroje: přednáška, Guyton 763, Ganong 202, bdění: Trojan 676
Spánek
= Základní fyziologická potřeba
● Behaviorální (týkající se chování) stav
• Snížená odpověď na podněty
• Nízká interakce se zevním prostředím
• Snížená motorická aktivita
• Stereotypní postury
• Reverzibilita
● Spánkový cyklus
○ délka celého spánkového cyklu: cca 90 minut
○ klid: alfa vlny
○ usínání - pomalá synchronizace - théta vlny
● Funkce spánku
1. zrání nervového systému
2. význam spánku pro učení, paměť
(konsolidace)
3. význam pro kognitivní funkce - spánek je tedy potřebný pro fungování psychických
funkcí (myšlení, rozhodování, paměť, ale např. i zrak) tím, že odstraňuje jejich únavu
vyvolanou bdělým stavem
4. odstranění metabolitů nervových buněk
5. zachování metabolické energie - šetření energií
● Limbický systém
○ systém korových a podkorových
struktur
○ podílí se na řízení homeostázy
organismu
○ vliv na emoce, chování,
motivaci, paměť, autonomní i
somatický systém, endokrinní
osu hypothalamus-hypofýza,
zapojen do integrace
smyslových vjemů, pud
sebezáchovy, sexuální chování,
příjem potravy
○ Z fylogenetického hlediska je limbická kůra nejstarší korovou oblastí
○ Podle původní představy by se měl limbický systém účastnit zpracování
čichových informací (odtud jeho starší název rhinencephalon)
○ označení limbický vychází z vývoje CNS, v němž struktury limbického
systému tvoří límec okolo mozkového kmene, limbus - latinsky límec
● korové oblasti
○ allokortex
■ primitivní korová tkáň, většinou trojvrstevná, obkružující hilus
hemisféry, vývojově starší
a) paleokortex = rhiencephalon, čichový mozek
b) archikortex = limbická kůra
○ hipokampální formace: ukládání informací do dlouhodobé
paměti, podílí se na tzv. konsolidaci paměťové stopy,
rozpoznávání novosti a významnosti informace
○ juxtaalokortex = mesokortex
■ prstenec korové tkáně přechodného typu, má 3–6 vrstev, uložený mezi
alokortexem a neokortexem
○ neokortex
■ nejvíce vyvinutou částí mozkové hemisféry, vždy šestivrstevný, více
než 95% povrchu hemisfér
■ gyrus cinguli: emoční reakce - přední část, prostorová orientace -
zadní část
■ gyrus parahippocampalis - prostorová orientace, schopnost rozlišit
objekty
● podkorové struktury
○ amygdala:
■ centrum emocí a strachu
■ ukládání vzpomínek spojených s emocionálními událostmi
■ reakce strachu (strnutí, tachykardie, tachypnoe, stimulace produkce
stresových hormonů)
■ reakce na podněty spojené zejména se špatnou událostí
■ kortikomediální část amygdaly dostává informace z čichových
receptorů => čich ovlivňuje chování
■ bazolaterální část amygdaly s temporálními a parietálními asociačními
oblastmi mozkové kůry - ty zprostředkovávají přístup všech
senzorických informací kromě čichových, tato část určuje emoční
význam informací a přisuzuje jim emoční náboj
■ centrální část amygdaly má spoje s chuťovými centry
○ ncl.accumbens - jádro závislosti a touhy
○ septum verum - centrum radosti
○ hypothalamus - ncll. mammillares
○ thalamus - ncll. anteriores thalami
● Papezův okruh
● Motivace
○ ovlivnění chování informacemi z vnitřního prostředí organizmu
○ vlivem nedostatku nebo přebytku některé látky se spouští takové programy
chování, které tuto odchylku vyrovnávají (např. pokles hladiny glukózy v
plazmě způsobuje pocit hladu a vede k vyhledávání a příjmu potravy) - tento
typ motivace je označován jako drive (pohnutka, úsilí), je řízen z
hypothalamických center regulujících homeostázu dané veličiny (centrum
hladu, žízně, termoregulační centrum)
○ mnoho typů chování je však spouštěno jinými druhy změn vnitřního prostředí,
jako jsou změny hladiny hormonů nebo vnitřní aktivity CNS (biologické
hodiny, vnitřní rytmy). Stejně jako biologickými potřebami může být chování
ovlivněno i potřebami poznávacími (kognitivními)
● Emoce
○ citové zabarvení činnosti, případně psychický stav v určité míře ovlivňující
každé jednání. U člověka tak také můžeme nazvat subjektivní hodnocení dané
reakce. Jejich charakter a intenzita většinou odpovídá biologickému významu
podnětu. Velikost emočního doprovodu nějaké činnosti je možné posoudit
podle projevů aktivace sympatického nebo parasympatického nervstva
(velikost TK, srdeční frekvence, pocení, průměr zornic,..)
○ Emoce jsou řízeny z limbického systému. Velký význam mají také
mediátorové systémy mozku
97/Typy paměti
Zdroje: Guyton 746, Kittnar 609, Ganong 273, přednáška Jiruška
vstup: senzorická informace - přepisuje se do okamžité paměti (zobrazení informace v příslušné korové
oblasti) => uložení do krátkodobé paměti: a) zapomínání - nevyužíváme informaci, b) do pracovní
paměti - vybavení c) konsolidace do dlouhodobé
● Kódování - zpracování příchozí informace
● Přepis - Registrace vstupní informace ze senzorických zdrojů
● Konsolidace - Informace trvalejšího významu přepsána permanentní paměti
● Uložení - Výsledek získání a konsolidace informace
● Vybavení - Využití uložené informace k vytvoření vědomé reprezentace informace či
k vykonání naučeného chování
● dle trvání:
a) krátkodobá paměť - trvající sekundy, minuty, není tedy trvalá, informace
může být přesunuta do jiného druhu paměti, kapacita je omezená
○ pracovní paměť: formou krátkodobé paměti, sledování souvislostí v
textu, podílí se na matematických operacích
b) střednědobá paměť - informace je uchovávána dny, týdny, (minuty-hodiny),
vymizí spontánně nebo přesunutím do dlouhodobé paměti, kapacita je
omezená, uchovává komplexnější informace - obrazové a zvukové sekvence,
vůně a chutě, pro uložení a vybavení informace má význam hipokampus
c) dlouhodobá paměť - roky, celý život (několik dní-mnoho let-trvale) - kapacita
prakticky neomezená, informace opakované, s mimořádným významem,
emočním nábojem, zvláštní formou jsou paměťové stopy (schopnost číst, psát,
počítat), Pamětní stopy v období krátkodobé paměti můžou být narušeny
úrazem nebo různými látkami, kdežto dlouhodobé pamětní stopy jsou velmi
odolné
○ operantní podmiňování
c) neasociační učení
○ Změny v behaviorální odpovědi na jednotlivý
stimulus v průběhu času
○ habituace = učení se ignorovat podněty
bez signálního významu, postupně nevěnujeme
pozornost tikání hodin
○ senzitizace = zesílení odpovědi na všechny
podněty, opačný proces k habituaci - opakovaný
podnět začne vyvolávat větší odpověď, když je
jednou nebo několikrát spojen s nepříjemným
nebo příjemným podnětem
d) priming = ovlivnění odhadu
○ usnadnění rozpoznání slov nebo objektů
předcházející expozicí. Příkladem je lepší
vybavení slova, pokud vidíme několik prvních
písmen
○ podnět z dřívějška ovlivňuje pozdější chování,
automatické uvažování
98. Podstata vzniku paměťové stopy
● paměť je spojena s vytvářením nových nebo zesílením existujících spojení mezi mozkovými oblastmi,
skupinami buněk nebo buňkami
● paměťová stopa (engram)= fyzická reprezentace naučeného
● přerušení spojení nebo narušení paměťové stopy- deficit paměti
● vytváření pamětní stopy (Hebovo učení)
○ zevní podnět- aktivace neuronové sítě- reverbující aktivita v
buněčné populaci pokračuje i po odstranění stimulu- zesílení
spojení mezi neurony v buněčné populaci, které jsou aktivní ve
stejný čas (princip fire together-wire together)- posílená spojení v
populaci reprezentují engram (paměťovou stopu) pro daný typ
podnětu
○ pro období učení- i částečná aktivace buněk v populaci
vede k aktivaci celé buněčné reprezentace stimulu
○ princip vybavování je nezávislý na hippocampu
○ díky optogenetice potvrzení engramu- genetická
modifikace (vnesení genu do mozku přes vektor)- vnesení
genu pro opsin (světlem aktivovaný iontový kanál-
nacházíme u sinic)
■ posvícení na neuron- depolarizace
■ neuron s inhibičním opsinem- světlo na buňku-
inhibice vzniku AP
■ neuron exprimující aktivační opsin- generace AP
■ vyvolání falešné vzpomínky (viz. obrázek)
○ podstatou paměťové stopy na úrovni neuronů je změna
účinnosti synapse- dlouhodobá potenciace
■ na neurony končí vstupy ze dvou drah
■ stimulace jedné dráhy- vznik AP- měříme
odpověď na postsynaptickém neuronu
(postsynaptický potenciál)- aplikace
tetanického stimulu (1s- 100Hz)- opět
jednoduchý stimulus- amplituda odpovědi se
výrazně zvětšila- výrazná potenciace odpovědi-
zesílení synapse (může trvat hodiny, dny…)=
buněčný podklad dlouhodobé paměti
■ druhá dráha stimulována pořád stejně- pořád stejné odpovědi
■ mechanismus: v presynaptickém prostoru dochází k vylití
glutamátu- váže se na AMPA receptory- depolarizace
membrány- pokud je malá- NMDA receptory zůstanou
uzavřené
● více aktivovaných AMPA receptorů- otevření NMDA
kanálů- influx Ca2+ do buňky- velký postsynaptický
potenciál
● zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+- aktivace
proteinkináz (zeta..)- přenos do jádra- aktivace genů (c-fos, creb)- syntéza proteinů-
zabuduje se více AMPA/NMDA- zesílení přenosu na synapsi
● mohou se vytvářet i nové synapse
● zablokování NMDA receptorů- paměťový deficit
● může se uvolňovat větší množství glutamátu (díky NO z postsynaptického prostoru)
■ epileptická aktivita interferuje s reaktivací paměťové stopy- poruchy paměti
■ kromě funkčních změn na synapsi dochází i ke změnám
počtu synapsí a jeji morfologie
● v průběhu učení- vznik nových synapsí a existující
synapse mohou být zesíleny
● zapomínání- zmizí synapse nebo se původní synapse
oslabí
● opětovné učení- zesílení synapsí
○ dlouhodobá deprese- zapomínání
■ stimulus 5-10 Hz- postsynaptický potenciál se zmenší- přenos je méně efektivní
○ dlouhodobá potenciace a deprese souvisí s množstvím Ca2+, které se dostane do buňky
■ malé množství Ca2+- aktivace protein fosfatáz- defosforylace synaptických proteinů
● audiometrie
○ ostrost slyšení se měří audiometrem- vysílání čistých tónů o různých frekvencích
○ prahová hodnota pro každou frekvenci- objektivní měření stupně ztráty sluchu a rozsahu,v němž se
objevují největší ztráty
● otoakustické emise- metoda zacílena na kochleární zesilovač
○ do ucha- určitá frekvence
○ reporduktor a mikrofon- zachycuje, jak samotné ucho generuje daný tón (stále kmitají vnější
vláskové buňky na dané frekvenci)- pokud fungují vnější vláskové buňky- měly by být schopny
rezchvívat membránu a samy generovat zvuk
○ screening novorozenců (pokud se hluchota nezachytí včas- nemusí se rozvinout porozumění řeči)
100/ Oko jako optický aparát
Memorix, přednáška; vady oka- Ganong 155, Constanzo
● Zrak je nejdůležitější smysl, kterým vnímáme až 80 % veškerého okolního dění. Díky němu
dovedeme rozlišovat jednotlivé předměty, vzdálenosti mezi nimi, a můžeme se tedy
orientovat v prostoru. Sluneční paprsky přicházejí do oka přes různá optická prostředí:
rohovku, přední komoru, čočku a sklivec. Dopadají na sítnici, kde se tvoří zmenšený a
převrácený obraz.
Struktury oka
101/Funkce sítnice
Costanzo, Ganong 156, přednáška
● sítnice obsahuje světločivné elementy tyčinky a čípky plus čtyři typy neuronů: bipolární
buňky, gangliové buňky, horizontální buňky a amakrinní buňky
1. Tyčinky: mají nízký práh aktivace, reagují na tlumené světlo, zodpovědné za noční -
skotopické (černobílé vidění), pomalu se adaptují na tmu
Čípky: reagují na světlo o vyšší intenzitě, mají vyšší práh aktivace, zodpovědné za fotopické
= barevné vidění, ve fovea centralis, v macula lutea (místo nejostřejšího vidění), na tmu se
adaptují rychleji, 3 druhy čípků: červené, zelené, modré
2. Převodní neurony (buňky bipolární - 2.N zrakové dráhy, buňky gangliové - 3.N zrakové
dráhy)
○ převádí signál ze světločivných buněk do zrakového nervu
○ tyčinky a čípky, které jsou nejblíže cévnatce, tvoří synaptická spojení s bipolárními
buňkami, které se dále synapticky napojují na buňky gangliové. Axony gangliových
buněk se sbíhají a opouštějí oko jako zrakový nerv
3. Asociační neurony (buňky horizontální a amakrinní)
○ dále modulují signál
○ horizontální b.: tvoří synapse se světločivnými a bipolárními buňkami
○ amakrinní b.: tvoří synapse s axony bipolárních b. a dendrity buněk gangliových
● elektrická aktivita fotoreceptorů a většiny neuronů: místní potenciály, až v gangliových
buňkách vznikají akční potenciály
● Stavba:
○ 1) buňky pigmentového epitelu: pohlcují
světlo a zabraňují tak jeho odrazu uvnitř oka,
přeměňují all-trans-rhodopsin na 11-cis-
rhodopsin, podílejí se na výměně tekutin mezi
cévnatkou a sítnicí, resyntéze rhodopsinu,
vyživují vrstvu fotoreceptorů
○ 2) fotoreceptory - tyčinky a čípky
○ 3) vnější vrstva jader fotoreceptorů
○ 4) vnější plexiformní vrstva - synapse mezi
fotoreceptory a interneurony a mezi
interneurony navzájem
○ 5) vnitřní vrstva jader - buněčná těla
interneuronů, bipolární buňky (B), horizontální
buňky (H), amakrinní buňky (A)
○ 6) vnitřní plexiformní vrstva - presynaptické a postsynaptické části interneuronů
sítnice
○ 7) vrstva gangliových buněk - těla gangliových b.
○ 8) vrstva optického nervu - tvořena axony gangliových buněk
● slepá skvrna (discus opticus) - místo, kde optický nerv opouští oko, nejsou zde žádné
zrakové receptory
● macula lutea - na zadním pólu oka, světle žlutě pigmentovaná skvrna
■ světlo je zaměřeno na ztenčené místo v makule, zvané fovea centralis -
nejsou zde žádné tyčinky, ale je zde velká hustota čípků, nad nimi je jen
velmi málo buněk a nejsou zde žádné cévy - je to místo nejvyšší zrakové
ostrosti
● Fotorecepce
○ přeměna světelné energie na elektrickou energii
prostřednictvím tyčinek a čípků
○ rhodopsin (světločivný pigment) se skládá z
bílkoviny opsinu (protein) a retinalu (aldehyd
vit.A)
○ Rozklad rhodopsinu světlem - transdukční proces:
○ fotoizomerizace = když světlo dopadne na
fotoreceptory, 11-cis rhodopsin je transformován
na all-trans rhodopsin
○ tato změna způsobí konverzi retinalu na
metarhodopsin II
○ metarhodopsin aktivuje G protein transducin
○ transducin stimuluje fosfodiesterázu, která
katalyzuje přeměnu cyklického guanosine
monophosphate (GMP) na 5’-GMP. => pokles
cyklického GMP
○ V membráně fotoreceptorů jsou Na+ kanály
regulovány cyklickým GMP
○ Ve tmě je hodně GMP levels, což má za následek
to, že Na+ kanály jsou otevřené, je zde Na + vnitřní
proud (,,dark current") a dochází k depolarizaci
membrány fotoreceptoru
○ Na světle je pokles GMP, zavírají se Na+ kanály,
dojde k hyperpolarizaci membrány
fotoreceptorů, ta způsobuje snížené uvolňování
jak excitačního, tak inhibičního neurotransmiteru.
K+ kanály otevřené.
■ Je-li snížené uvolňování excitačního
neurotransmiteru (glutamát), dojde k
hyperpolarizaci horizontálních a
bipolárních buněk
■ Je-li snížené uvolňování inhibičního neurotransmiteru, dojde k depolarizaci
horizontálních a bipolárních buněk (tj. Inhibice inhibice vyvolá excitaci, což
je depolarizace)
○ Světlo tedy může způsobit depolarizaci (excitaci) nebo hyperpolarizaci (inhibici)
bipolárních a horizontálních buněk, v závislosti na tom, zda je neurotransmiter
uvolněný z fotoreceptoru inhibiční nebo excitační. Tento proces stanoví on-off
patterns pro zrakové pole
● On-off reakce:
○ Centrum receptivního pole je v reakci
na světlo excitováno (centrum on),
periferie je inhibována (off) a naopak
○ centrum buněk reaguje jinak než
periferie
● Laterální inhibice
○ hlavní funkcí horizontálních buněk
○ důležité pro vytváření kontrastu
○ Valoušková: buňka, která je nejvíce
osvětlená, vysílá nejvíce signálu
(inhibiční?) na horizontální buňky
(inhibiční aktivita?), zatímco boční
buňky vysílají méně neurotransmiteru
na horizontální buňky, takže i inhibují
horizontální buňky, ale podstatně méně
než ty nejosvětlenější receptory, takže se celkově se aktivita na boku snižuje a
uprostřed zvyšuje. Dochází k ostrému rozhraní.
● Zraková dráha
○ 1.neuron: tyčinky a čípky
○ 2.neuron: bipolární buňky sítnice
○ 3.neuron: gangliové buňky sítnice
- jejich axony vytváří nervus opticus, který vystupuje ze sítnice, levý a pravý
ndfd.opticus se částečně kříží a vytváří chiasma opticum
- po křížení pokračuje dráha v tractus opticus
- pravý tractus opticus obsahuje informace z pravých polovin
sítnice, tedy z levých polovin zorného pole
- levý tractus opticus obsahuje informace z levých polovin
sítnice, tedy z pravých polovin zorného pole
○ 4.neuron: v nucleus corporis geniculi lateralis (metathalamus)
○ končí v primární zrakové oblasti (area 17)
103/Vestibulární aparát a nystagmus
Costanzo 90, Kittnar 637, nystagmus - Ganong 189
Polokruhovité kanálky:
● Receptory v polokruhovitých
kanálcích reagují na úhlové
zrychlení (rotační pohyby hlavy)
● Každý kanálek je v jednom místě
rozšířen (ampula). Vláskové
receptorové buňky v ampulách jsou pokryty rosolovitou hmotou = cupula.
Vestibulární vláskové buňky se liší od sluchových vláskových buněk v tom, že
vestibulární buňky mají kinocilie i stereocilie (X sluchové - mají jen
stereocilie). Aferentní nervová vlákna z vlasových buněk přenášejí
vestibulární informace do CNS.
Vestibulární přenos:
● Když se hlava otočí doleva,
horizontální půlkruhové kanály a
jejich ampuly se také otáčí doleva. Při
otočení hlavy se stěny kanálku vůči
endolymfě pohybují. Na začátku je to
proto, že se tekutina proti stěně
kanálku opožďuje, na konci pohybu
naopak endolymfa proudí setrvačností
i po zastavení otáčení.
● Pohyb tekutiny (endolymfy) se
přenáší na rosolovitou hmotu a na
vlásky receptorových buněk.
● Jsou-li stereocilie ohnuty směrem
ke kinociliím, vláskové buňky se
depolarizují, je zde zvýšené pálení
(firing rate) v aferentních
vestibulárních nervech. Jsou-li
stereocilie ohnuty směrem od
kinocilií, vláskové buňky se
hyperpolarizují.
● Během otočení hlavy doleva je levý horizontální kanálek excitován a pravý
inhibován.
● Mechanicky řízené iontové kanály, otevírané a uzavírané pohyby vlásků, mění
změnou své propustnosti membránový potenciál receptorové buňky. Takto
vznikající receptorový potenciál synaptickým přenosem zvyšuje nebo tlumí
tvorbu akčních potenciálů nasedajících aferentních vláken.
● Zatímco se hlava stále otáčí doleva, endolymfa nakonec „dohání“ pohyb
ampuly a kupuly. Cilia se nyní vrací do svých původních poloh a vláskové
buňky nejsou depolarizovány ani hyperpolarizovány
● Když se hlava přestane otáčet, události se dějí obráceně. Na krátkou dobu se
endolymfa pohybuje, tlačí kupulu a kinocilie v opačném směru. Vláskové
buňky, které byly původně depolarizovány, se hyperpolarizují a naopak.
● Vestibulární dráha
● Nystagmus
= kompenzační pohyby očí vyvolané drážděním receptorů v polokruhovitých
kanálcích
● objevuje se v reakci na úhlové nebo rotační zrychlení hlavy (fyziologické)
● Je to vlastně reflex, který udržuje zrakovou fixaci na nehybné body, zatímco
tělo rotuje
● není vyvoláván zrakovými podněty a je přítomen i u slepých jedinců
● pomalá komponenta nystagmu - vestibulo-okulární reflex
○ Když se hlava otáčí, oči se zpočátku pohybují v opačném směru
otáčení a udržují konstantní směr pohledu, zrakovou fixaci
● rychlá komponenta nystagmu
○ Jakmile oči dosáhnou meze svého laterálního pohybu, dojde k
rychlému pohybu očí ve stejném směru jako otáčení hlavy. Oči rychle
kmitnou k novému fixačnímu bodu a pak se znovu pomalu pohybují
opačným směrem
● Pomalá složka je vyvolávána podněty z labyrintů; rychlá složka je spouštěna
centrem v mozkovém kmeni. V klinické praxi bývá nystagmus vidět u
pacientů s lézemi v mozkovém kmeni
● Podle konvence je směr pohybů očí při nystagmu udáván podle směru jeho
rychlé složky. Směr rychlé složky je při otáčení shodný s jeho směrem, ale
postrotační nystagmus, který se objevuje díky posunu kupuly po zastavení
otáčení, je opačný.
● abnormální: pokud s hlavou neotáčíme a docházíme k tomu
104/Čich a chuť
Costanzo 92-96
● Jsou tzv. chemickými smysly = zajišťují vnímání chemického složení okolí
organismu
● chemické podněty jsou převáděny na elektrické, které se mohou přenášet v nervovém
systému
ČICH
● Smyslové buňky jsou lokalizovány na stropu nosní dutiny – regio olfactoria (plocha
asi 4 cm2)
● Čichový epitel obsahuje u člověka asi 15 000 000 bipolárních neuronů (=čichové
receptory, = čichové buňky)
○ Jejich dendrity mají na svém konci řasinky (cilia) zanořené do vrstvičky
hydrofilního hlenu
○ Axony čichových receptorů směřují ve svazcích (jako tzv. fila olfactoria)
skrze lamina cribrosa intrakraniálně. Jsou nemyelinizované a velmi malé =>
jsou tedy jedny z nejpomalejších vláken!
● Kromě vlastních čichových receptorových buněk, jsou dále součástí čichového
epitelu buňky podpůrné a bazální (bazální buňky, jsou nediferencované buňky, které
zajišťují obnovu epitelu - mohou se diferencovat v ostatní typy buněk epitelu, např. v
buňky čichové - dochází tedy ke kontinuální neurogenezi)
Mechanismus transdukce
Transdukce= chemický signál je přeměněn na elektrický signál,
který je přenesen do CNS
1. Pachové látky (= odorant*) se vážou na specifické proteiny
na řasinkách čichových buněk.
2. Čichové receptorové proteiny jsou spojeny s
adenylylcyklázou prostřednictvím G proteinu zvaného Golf. Po
navázání odorantu se aktivuje Golf, který aktivuje
adenylylcyklázu.
3. Adenylylcykláza katalyzuje přeměnu ATP na cAMP.
Intracelulární hladiny cAMP se zvyšují, což způsobuje otevření
Na+ kanálů v buněčné membráně čichového receptoru.
4. Přestup těchto iontů vede k depolarizaci membrány
receptorových buněk. Depolarizace se šíří dendritickou částí
neuronu. Po dosažení iniciálního segmentu (axonu čichového
nervu) vzniká akční potenciál. Akční potenciály šíří podél axonů
čichového nervu směrem k bulbus olfactorius.
*Pozn. Pachové látky jsou přítomny v plynné fázi, k čichovým
receptorům se dostanou skrze nosní dutinu. Vzduch jde z nozder přes nosní dutinu a končí v
nasofaryngu. Nosní dutina obsahuje skořepy, které víří vzduch a umožňují mu tak vystoupat do
vyšších částí nosní dutiny.
Jak poznáme o jakou vůni jde?
● Rozmanitost vůní je dána tím, že každý receptorový protein může vázat různé
odoranty, ne každý však navíc odpovídá stejnou měrou, různé receptorový proteiny
odpovídají na jeden daný odorant jinak. Tedy u různých odorantů se objevují různé
vzorce, tomu se říká kód napříč vlákny (across-fiber pattern code).
● Receptory detekují různé parametry molekul
Čichová dráha
CHUŤ
● Buňky registrující chuť jsou umístěny v chuťových pohárcích. Ty se nacházejí
hlavně na papilách jazyka, dále na měkkém a tvrdém patře a v hltanu. Lidé dovedou
rozpoznat 5 hlavních chutí: hořkou, sladkou, umami (chuť glutamátu), kyselou a
slanou.
● Chuťové pohárky jsou podobné čichovému epitelu a sestávají ze tří typů buněk:
podpůrných buněk, bazálních buněk (stejně jako u čich.epitelu, jsou prekurzory
receptorových buněk) a receptorových buněk
● Chuťové buňky:
○ jsou to specializované epitelové buňky - chemoreceptory
○ nejsou to neurony! (jako jsou čichové buňky)
○ mají mikroklky (velká plocha pro vnímání chem. podnětů)
○ Obměna buněk trvá dva týdny
○ Buňky vylévají ATP a serotonin
● Chuťové pohárky
○ V průběhu života počet chuťových pohárků klesá
⬇️
● Papily
○ Jsou tvořeny chuťovými pohárky
○ 3 typy papil obsahují chuť. pohárky: circumvallate (ty
jsou na bázi jazyka), foliate (po stranách jazyka) a
fungiformis (na dorsum linguae)
○ Jazyk - organizace papil a kde je jaká chuť:
■ Prý to neplatí
● Špička jazyka je nejcitlivější na sladké, slané a umami, zatímco
zadní jazyk je nejcitlivější na hořké a strany jazyka jsou
nejcitlivější na kyselou.
● Mechanismus transdukce:
Ve většině případů vede transdukce nakonec k depolarizaci membrány receptoru
chuti. Tato depolarizace vede k vytvoření akčních potenciálů v aferentních nervech,
které inervují tuto část jazyka.
Hořká chuť: se “chuťové molekuly” se vážou k receptorům spojeným s G proteinem
na membráně receptoru chuti. Mechanismem přes IP3 / Ca2+ dojde k otevření kanálů
TRP (TRP=přechodného receptorového potenciálu) a to vede k depolarizaci.
Sladká a umami: molekuly se vážou na jinou třídu receptorů spojených s G
proteinem, jinak stejný princip, umami receptor je podobný glutamátovému receptoru
v mozku
Kyselá a slaná: v membráně obou typů smyslových buněk jsou stále otevřeny
iontové kanály. V buňkách pro slanou chuť je to kanál ENaC pro Na+ a v buňkách
pro kyselou chuť je to ASIC (acid-sensing ion channel) pro H+. Protože jsou tyto
kanály stále otevřené, zvýšení koncentrace příslušných iontů vede k depolarizaci
buněčné membrány. U Na+ přímo, u H+ hraje roli i uzavření K + kanálů.
● Chuťová dráha:
○ Chuťová dráha patří mezi tříneuronové aferentní dráhy. Vede specifické
senzorické signály od chuťových buněk, které se nacházejí v chuťových
pohárcích.
○ 1. neuron- pseudounipolární buňky uložené v ganglion nervi facialis,
glossopharyngeus et vagus (jejichž dendrity přicházejí do kontaktu s
chuťovými buňkami)
○ 2. neuron - ncl. solitarius (prodloužená mícha)
○ 3. neuron- buňky ncl. ventralis posteromedialis thalamu. Odtud jeho axony
míří do insulární oblasti a area 43 mozkové kůry (chuťová kůra), což jsou
terminální oblasti chutové dráhy
b) nociceptory
○ bolest, dokáží registrovat potenciálně poškozující podnět a
transformovat jej do změn membránového potenciálu
c) termoreceptory
○ změna teploty
○ dle funkce:
a) exteroreceptory ~ kožní čití (tlak, vibrace, chlad, dotyk, bolest), povrchové čití
b) interoreceptory: reagují na změny vznikající v útrobních orgánech, hluboké
čití
c) proprioceptory: informace o poloze a pohybu těla, v kloubech, kosterním
svalstvu, šlachách
● Svalové vřeténko
○ proprioreceptor
○ registruje protažení a zkrácení svalu
○ tvořené intrafuzálními nervovými
vlákny obalenými vazivovým
pouzdrem: vlákna intrafuzální s
jaderným vakem a vlákna intrafuzální
s jaderným řetězcem, paralelní s
vlákny kosterního svalu -
extrafuzálními vlákny
○ inervovány Ia a II aferentními
nervy, vlákna skupiny Ia jsou na
svalovém vřeténku zakončena
primárními - anulospirálními zakončeními, vlákna skupiny II jsou na
na svalovém vřeténku zakončena sekundárními - keříčkovými
zakončeními
○ Dráždění dynamických eferentních vláken zvyšuje citlivost vřetének k
rychlosti změny napětí
○ Dráždění statických eferentních vláken zvyšuje citlivost vřetének ke
stálému, udržovanému napětí
○ registruje změnu protažení svalu - st.
○ registruje rychlost protažení svalu - dy.
○ tyto informace slouží primárně k řízení svalového napětí, mají také
význam pro vykonávání pomalých volních pohybů
○ funkce svalového vřeténka: když je sval natažen, výbojů z vřeténka
přibývá a sval se reflexně zkracuje, zatímco při zkrácení svalu beze
změny v eferentních výbojích γ-vláken vřeténka snižují aktivitu a sval
relaxuje.
○ Gama systém: nastavuje citlivost svalového vřeténka
Bolest
= nepříjemná senzorická nebo emocionální zkušenost, která se objevuje společně s
probíhajícím nebo hrozícím poškozením tkáně nebo je takovým poškozením popisována
Nociceptory:
● receptor, aktivovaný podnětem, který způsobuje poškození tkáně, nebo by ji mohl
způsobit, jestliže podnět bude působit déle
● receptory s vysokým prahem - např. jejich práh pro tepelnou energii je více než
100krát vyšší než práh vlastních tepelných receptorů
● většinou polymodální (reagují na více modalit, především však na teplo a chlad)
● mají malou nebo žádnou adaptaci - na bolest si nezvykneme
● chybí v mozkové, plicní a jaterní tkáni, parenchymu vaječníků, varlat a pod.
● Existují dvě hlavní třídy nociceptorů:
4 složky bolesti:
● Senzoricko - diskriminační - jak, kde...
● Afektivně - emoční - prožívání bolesti
● Autonomní - reakce ANS (změna tepu…)
● Motorická - úlevová poloha, spasmus
Typy bolesti:
Přenesená bolest
● Dráždění útrob často vyvolává bolest, která není pociťována přímo ve vnitřním
orgánu, ale v jiných strukturách těla, které mohou být velmi vzdálené od primárního
zdroje
● Jestliže se bolest přenáší, pak je to obvykle mezi útvary vzniklými z téhož
embryonálního základu. Tento princip se nazývá pravidlo dermatomů.
● Na základě dermatomů: místa na kůži jsou inervována nervy pocházející ze stejných
segmentů míchy jako ty, které inervují viscerální orgány.
● Pravděpodobně nejznámějším příkladem je projekce bolesti ze srdce na vnitřní
plochu levé paže. K jiným názorným příkladům patří bolest na vrcholu ramene,
způsobená drážděním centrální části bránice, a bolest ve varleti, způsobená
nadměrným roztažením močovodu