Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

Bakalářská práce

OPRAVNÉ PROSTŘEDKY VE SPRÁVNÍM ŘÍZENÍ

Eva Kubínyi

2007/2008

Čestné prohlášení

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Opravné prostředky ve správním

řízení“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

______________________
Obsah
Úvod 4

1. Záruky zákonnosti veřejné správy 6

1.1. K zárukám zákonnosti ve veřejné správě obecně 6
1.2. Zrušení, změna a sistace vadných správních aktů 6
1.3. Další záruky zákonnosti ve veřejné správě 7
1.3.1. Právo na informace ve veřejné správě 7
1.3.2. Uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností 8
1.3.3. Přímé donucení ke splnění povinnosti 8
1.3.4. Kontrola veřejné správy 9

2. K opravným prostředkům obecně 10

2.1. Historický exkurs do oblasti přezkumu správního řízení 10
2.2. Defekty správních rozhodnutí 12
2.2.1. Nicotná rozhodnutí 12
2.2.2. Věcně nesprávná rozhodnutí 13
2.2.3. Nezákonná rozhodnutí 13
2.2.4. Formálně vadná rozhodnutí 13
2.3. Způsoby nápravy defektních správních rozhodnutí 13
2.4. Systematika opravných prostředků ve správním řízení 14

3. Řádné opravné prostředky 17

3.1. Odvolání 17
3.1.1. Pojem 17
3.1.2. Přípustnost podání odvolání 17
3.1.3. Náležitosti odvolání 18
3.1.4. Lhůty 19
3.1.5. Účinky odvolání 20
3.1.5.1. Suspenzivní účinek 20
3.1.5.2. Devolutivní účinek 20
3.1.6. Postup správních orgánů po podání odvolání 21
3.1.6.1. Postup orgánu I. stupně po podání odvolání 21
3.1.6.2. Postup a rozhodnutí odvolacího správního orgánu 22
3.1.6.2.1. Zrušení rozhodnutí a zastavení řízení 23
3.1.6.2.2. Zrušení rozhodnutí a nové projednání 24
3.1.6.2.3. Změna rozhodnutí 24
3.1.6.2.4. Zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí 25
3.1.6.2.5. Zamítnutí odvolání z procesních důvodů 25
3.2. Rozklad 26
3.2.1. Pojem 26
3.2.2. Rozkladová komise 27
3.2.3. Rozhodnutí o rozkladu 29
3.3. Námitky uplatněné ve správní exekuci 30
3.3.1. Pojem 30
3.3.2. Účinky 31
3.3.3. Rozhodování o námitkách 31

2
 3.4. Odpor 32
3.4.1. Příkaz a jeho náležitosti 32
3.4.2. Podání odporu a jeho účinky 33

4. Mimořádné opravné prostředky 35

4.1. Obnova řízení a nové rozhodnutí 35
4.1.1. K obnově řízení obecně 35
4.1.2. Podmínky obnovy řízení 36
4.1.2.1. Podmínky obnovy řízení na žádost účastníka 36
4.1.2.2. Podmínky obnovy řízení ex officio 37
4.1.3. Právní účinky obnovy řízení 38
4.1.4. Rozhodnutí o obnově 39
4.1.5. Nové řízení a nové rozhodnutí 40
4.2. Přezkumné řízení 41
4.2.1. K institutu přezkumného řízení obecně 41
4.2.2. Realizace přezkumného řízení 42
4.2.3. Rozhodnutí v přezkumném řízení 43
4.2.3.1. Zrušení rozhodnutí 43
4.2.3.2. Změna rozhodnutí 43
4.2.3.3. Zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení 44
4.2.4. Zkrácené přezkumné řízení 44

5. Soudní ochrana (nejen) účastníka správního řízení 45

5.1. K soudní ochraně obecně 45
5.2. Ochrana prostředky správního soudnictví 46
5.3. Uspokojení účastníka po žalobě podané ve správním soudnictví 48
5.4. Řízení podle části páté OSŘ 49
5.5. Řízení před Ústavním soudem 50
5.6. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva 50

Závěr 51

Summary 53

Přehled použité literatury a dalších pramenů 55

3
Úvod
„Errare humanum est“, říká latinské přísloví, a je stejně pravdivé, jako bylo v době
Ulpiánově. Zatímco se ale jednotlivci mýlí a je to obecně akceptováno, připustit možnost
omylu v sociálním systému je na pováženou. Sociální systém je totiž konstruován tak, aby
sňal ze skupiny jednotlivců břemeno morální i materiální a aby ji svojí autoritou zastřešil.
Vzniká tím tradované dogma neomylnosti1, které však v kontaktu s realitou získává trhliny,
neboť lidé chybují i při realizaci - jinak bezchybných - sociálních norem.
Aplikace práva, na rozdíl od aplikace většiny dalších systému ve společnosti, si však
vytvořila autoregulační nástroje, kterými dokáže kompenzovat selhání v některé své oblasti
nebo v některém svém stadiu a přiblížit se tak k primárnímu účelu, kterým je poskytování
spravedlnosti. Pokud bychom z aplikace práva vyňali jen rozhodovací proces, bylo by
nasnadě, že v důsledku působení lidského faktoru může dojít k omylu a tím i k vydání
nesprávného rozhodnutí.
K eliminaci omylů, nedostatků a vad rozhodovacího procesu byly konstituovány
opravné prostředky. Přestože jsou opravné prostředky obsaženy téměř ve všech druzích řízení
a prostupují téměř všemi obory práva, je záměrem této práce postihnout pouze ty z nich, které
se vztahují ke správnímu řízení. S ohledem na charakter práce a na její kapacitu, nelze
dopodrobna popsat a rozebrat všechny opravné prostředky stejně, pokusím se proto podat
alespoň jejich stručnou charakteristiku a zabývat se opravnými prostředky komplexně, ve
vzájemných vztazích a souvislostech.
Práce je členěna do pěti kapitol. První kapitola se zabývá zárukami zákonnosti ve
veřejné správě, v kapitole druhé se věnuji správnímu řízení jakožto právnímu institutu, jehož
jsou opravné prostředky imanentní součástí. Správní řízení, v jehož nalézací fázi byly
shledány nedostatky, se tak stává materiálním východiskem aplikace opravných prostředků.
K pochopení tohoto stavu je potřebné rozeznávat nejen pojem a úlohu správního řízení
v právním řádu, ale seznámit se i s jeho výstupy a určit, jakými vadami mohou tyto výstupy
trpět. V návaznosti na výše uvedené dále zkoumám obecné členění opravných prostředků ve
správním řízení, jejich význam, účel, postavení v rámci systému správního práva a také jejich
charakteristiku. Pro snazší pochopení tématu obsahuje tato kapitola rovněž malý historický
exkurs do oblasti opravných prostředků ve správním řízení.

1
O tom, do jaké míry probíhá institucionalizace sociálního chování jednotlivců prostřednictvím rituálů
i formálních organizací, pojednává blíže Keller, J. Nedomyšlená společnost. Brno : Doplněk, 1992.

4
 Další kapitola je zaměřena na problematiku tzv. řádných opravných prostředků, které
tvoří páteř ochrany práv účastníků správního řízení před nesprávným rozhodnutím. Největší
pozornost jsem věnovala institutu odvolání, který je základním kamenem celého systému a na
podrobném rozboru celého řízení o odvolání jsem, jak doufám, demonstrovala i základní
východiska, která procesní úprava nového správního řádu v oblasti řádných opravných
prostředků přináší. Druhou část této kapitoly jsem věnovala rozkladu. Subkapitoly
o námitkách ve správní exekuci a o podání odporu proti příkazu už pak jen ilustrují téma
kapitoly, protože s ohledem na celkovou kapacitu práce jim nebylo možné věnovat více
prostoru.
Druhou velkou skupinou opravných prostředků ve správním řízení jsou ty, které se
aplikují proti pravomocným správním rozhodnutím. Této skupině jsem věnovala kapitolu
čtvrtou, přičemž mým cílem bylo postihnout dva hlavní instituty této skupiny, tedy obnovu
řízení a přezkumné řízení. Obě dvě řízení hrají nezastupitelnou roli při přezkumu, liší se však
tím, kdo je právní normou nadán k jejich iniciaci; na tento aspekt se také soustředím nejvíce.
Obsahem páté kapitoly je interakce subjektu správního řízení se soudním přezkumem.
Jakkoliv se může zdát, že by se toto téma mohlo vymykat zadání práce, dovolím si tvrdit, že
právě soudní přezkum správních rozhodnutí je normativní pojistkou ochrany práv účastníků
správního řízení, a to včetně jejich práv materiálních2. Kapitolu jsem rozdělila do částí, které
odpovídají jednotlivým druhům soudních řízení, včetně řízení ve věci individuální ústavní
stížnosti před Ústavním soudem a řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve
Štrasburku.
Závěrečné shrnutí pak obsahuje závěry, ke kterým jsem dospěla při zpracování této
problematiky a které by měly být - v obecné rovině - společné pro všechna řízení (ať již
správní či soudní) o revizi napadeného rozhodnutí. Práce je doplněna stručným summary
v anglickém jazyce a přehledem literatury a dalších pramenů, ze kterých jsem při psaní této
práce čerpala.

2
De facto má účastník správního řízení záruku čtyřinstančního řízení – dvě instance správního řízení a další dvě
ve správním soudnictví. Důvodová zpráva k hlavě III. vládního návrhu zákona č. 500/2004 Sb. S důvodovou
zprávou však nelze souhlasit v tom ohledu, že jako další instanci označuje i možnost podání ústavní stížnosti.
Na toto téma pravidelně judikuje Ústavní soud, který zdůrazňuje svoji úlohu orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv
jakési další instance v rámci soudního přezkumu. K tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 356/05 ze
dne 25. ledna 2006: „Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů,
perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v
oblasti jednoduchého práva; jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým
charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že zakládá porušení ústavně zaručených
základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.“.

5
1. Záruky zákonnosti veřejné správy

1.1. K zárukám zákonnosti ve veřejné správě obecně

Bylo by obtížné definovat záruky zákonnosti bez znalosti samotného pojmu
„zákonnost“. Odmyslíme-li si tedy doktrinálně filozofickou oblast hledání zákonnosti, zbude
poměrně jednoduchá definice, tedy že zákonnost je všeobecná a všeobjímající vázanost
zákonem (v širším úhlu nazírání pak právem)3. V oblasti veřejné správy se pak projevuje
bezvýhradnou vázaností správních orgánů zákony, ale i z nich odvozenými podzákonnými
právními předpisy, které jsou vydány na základě zákona a k jeho provedení a neměly by tak
být s tímto zákonem v rozporu. Souvztažně k výše uvedenému je pak správní orgán povinen
chránit práva a právem chráněné zájmy fyzických a právnických osob a vyžadovat od nich
plnění jejich povinností.
Právní záruky zákonnosti pak slouží k tomu, aby byla zásada zákonnosti zabezpečena
činností orgánů veřejné správy, což se konkrétně projevuje v typologii jednotlivých druhů
záruk zákonnosti, jak budou dále popsány. Celý systém záruk ve veřejné správě se pak může
realizovat ve dvou rovinách. Jednak je to rovina časová, jež nám rozděluje záruky zákonnosti
na preventivní, sloužící k předcházení potenciálního ohrožení zákonnosti, a následné, určené
ke zjednání nápravy stavu deformovaného porušením práva; ve druhé rovině se záruky člení
podle směru svého působení na vnitřní (směřují dovnitř veřejné správy) a na vnější (směřující
i mimo oblast veřejné správy).

1.2. Zrušení, změna a sistace vadných správních aktů

Tato záruka zákonnosti je z hlediska vymezení mé práce stěžejní. Zaměřím se však na
problematiku individuálních správních aktů, neboť k jejich nápravě lze využít systém
opravných prostředků daný správním právem procesním, a která se ze své definiční podstaty
primárně realizuje ve správním řízení. Jak bude podrobně vyloženo v dalších částech mé
práce, je důvodem sistace, zrušení anebo změny individuálního správního aktu jeho vada, a to
jak v rovině skutkové, tak i v rovině právní4.

3
Na úrovni ústavního pořádku je tato zásada reprezentována čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
4
Někteří autoři však shledávají vady právních aktů jako výhradně právního charakteru: „Vady správních aktů se
vyznačují zásadně jako takové nedostatky, které způsobují rozpor s obecně závazným předpisem vyšší právní síly,
tj. zákonem, přičemž důsledkem tohoto stavu je, že vadný správní akt nevyhovuje právním pravidlům podstatným
pro jeho tvorbu.“ Nedorost, L. Vady správních aktů a přezkum jejich platnosti. Správní právo, 1997, č. 2,
s. 47.

6
 Je přirozenou potřebou systému veřejné správy, aby obsahoval vnitřní regulativy, které
mu umožní eliminovat následky rozhodovacího procesu nesouladné s právem anebo se
skutkovým stavem. Samotná existence těchto opravných regulativů je přiznáním, že výkon
veřejné správy nemůže být bez výjimky dokonalý, ale že nastavený mechanismus vnitřní
kontroly umožňuje dosáhnout stavu předvídaného hypotézou právní normy, jež na konkrétní
právní vztah dopadá.
Pokud se individuální správní akt realizuje (rozhodnutí nabývá právní moci), platí
domněnka jeho správnosti a platnosti. Správní orgán totiž nemůže při své činnosti jednat
jinak, než legálně5, a proto se musí všechny ostatní orgány i osoby řídit presumpcí správnosti
jím vydaného aktu do doby, než bude zákonem stanoveným postupem tento akt sistován,
změněn anebo zrušen.
Výše uvedené se samozřejmě týká pouze individuálních správních aktů
napadnutelných, tedy těch, které jsou schopny vyvolávat právní účinky. Tyto správní akty,
trpí-li vadou, mohou být subjektem působení opravných prostředků v rámci správního řízení,
a to iniciovaných jak ze strany účastníka řízení, tak i ze strany správního orgánu, který
předmětný akt vydal anebo iniciovaných jeho nadřízeným orgánem. Opravným prostředkům,
které se v rámci správního řízení aplikují na vadné individuální správní akty je konečně
věnována i celá tato práce.

1.3. Další záruky zákonnosti ve veřejné správě

1.3.1. Právo na informace ve veřejné správě

Právo na informace nebylo mezi záruky zákonnosti řazeno vždy6, avšak o jeho
významu pro fungování právního státu nemůže být sporu. Promítá se totiž ve formě ústavně
zaručeného politického práva do ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod7,
přičemž na úrovni zákonné je tato zásada implementována zákonem č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“). Právní úprava pak definuje subjekty, které jsou
povinné poskytovat informace o své činnosti, a to buď na základě žádosti, anebo zveřejněním.
Důraz na posílení transparentnosti činnosti veřejné správy, které koresponduje s informační

5
Viz část 1.1. a zásada legality.
6
V učebnici správního práva z roku 1999 tak například ještě chybí. Srov. Průcha P. Správní právo obecná část.
Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999, s. 224.
7
Čl. 17 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky: „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným
způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“.

7
povinností těchto povinných subjektů, může být prolomen jen při ochraně hodnot, které jsou
svojí povahou významnější (ochrana utajovaných informací, obchodního tajemství apod.).
Zákon o svobodném přístupu k informacím obsahuje vlastní procesní úpravu k dosažení práva
na informace a dostupností veřejnoprávních informací vytváří normativní garanci plného
uplatnění této záruky zákonnosti.

1.3.2. Uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností

Tuto odpovědnost nelze bez dalšího zaměňovat za obecnou odpovědnost za škodu, jak
ji upravuje soubor norem občanského práva8, neboť porušení povinnosti ve veřejné správě má
především povahu správně právní odpovědnosti9. Určovatelem správně právní odpovědnosti
je pak skutečnost, zda sankce za porušení právní povinnosti je uložena na základě normy
správního práva, nikoliv zda byla apriori norma správního práva porušena. Správně právní
odpovědnost je pak předmětem úpravy především správního práva trestního, jenž komplexně
upravuje odpovědnost za správně právní delikty.
Obecně lze konstatovat, že správním deliktem rozumíme takové protiprávní jednání,
jehož znaky jsou uvedeny v zákoně a za které je správní orgán oprávněn uložit zákonnou
sankci. V právní teorii je správně právní odpovědnost dále strukturována na odpovědnost za
přestupky a odpovědnost za jiné správní delikty, jako jsou disciplinární delikty, pořádkové
delikty a jiné správní delikty fyzických nebo právnických osob. Své správně právní
odpovědnosti není zbaven ani stát, který odpovídá na základě zvláštního zákona10.

1.3.3. Přímé donucení ke splnění povinnosti

Jedná se o faktickou správní činnost, která je uskutečňována na základě zákona
a jejímž prostřednictvím jednotlivé úřední osoby v konkrétních případech zasahují do
správních poměrů fyzických nebo právnických osob11. I přímé donucování musí mít svoji
oporu v zákoně a realizuje se ve dvou hlavních oblastech. Tou první je bezprostřední zákrok
orgánu veřejné správy, kterou reaguje na nově vzniknuvší skutečnost ohrožující bezprostředně
právem chráněné zájmy (typicky použití donucovacích prostředků příslušníky Policie ČR12).

8
Zejména pak § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Každý
odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“.
9
Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2004,
s. 309.
10
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších změn a doplňků.
11
Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha. C.H.BECK, 2006, s. 175.
12
Srov. § 38 – 42 zákona č. 283/1991 Sb. o policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

8
Druhou oblastí je výkon správních rozhodnutí, jehož cílem je vynutit si splnění povinnosti,
která nebyla dříve splněna dobrovolně13. Zárukou zákonnosti je zde neodvratnost naplnění
skutkového a právního stavu předvídaného ve vykonatelném rozhodnutí správního orgánu.

1.3.4. Kontrola veřejné správy

Poslední zárukou zákonnosti ve veřejné správě je její kontrola. Lze ji zjednodušeně
popsat jako formalizovaný postup zjišťování nedostatků ve veřejné správě, jehož výstupem je
jejich identifikace a napravení závadného stavu včetně vyvození takových opatření, aby ke
zjištěným vadám již dále nedocházelo. Veřejná správa jako celek je současně subjektem
i objektem kontroly. Konkrétní rozdělení závisí na tom, zda se kontrola realizuje uvnitř
individualizovaného veřejnoprávního aparátu na hierarchické úrovni, tu pak nazýváme
kontrolou vnitřní; anebo jde o kontrolu jinými orgány vně této struktury, kteroužto kontrolu
označujeme jako vnější.
Prvotně by měla vždy nastupovat kontrola vnitřní a jako další pojistka potom kontrola
vnější. Vnější kontrola se přitom nevztahuje pouze na výkon kontrolní činnosti orgány moci
soudní, ale i na činnost Veřejného ochránce práv14 nebo samotné veřejnosti jako takové15.

13
Podrobnou úpravu tohoto vynucení dobrovolně nesplněné povinnosti uložené ve správním řízení obsahuje
SprŘ v Hlavě XI.
14
Tak jak je vymezena v ustanovení § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších
předpisů.
15
Srov. čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním.

9
2. K opravným prostředkům obecně

2.1. Historický exkurs do oblasti přezkumu správního řízení

Regulace správního řízení, ale ani správního soudnictví, nemá - oproti jiným právním
odvětvím na našem území - tu nejdelší tradici. Regulace v předminulém století existovala ve
formě roztříštěných ad hoc předpisů, počínaje činností policejného aparátu a konče činností
tzv. politických úřadů. Článek XV. Základního zákona (Grundgesetzt) č. 144/1867 ř.z. o moci
soudcovské, dokonce obsahoval zmocnění k vydání zákona, kterým by byla stanovena
působnost správního soudu. Zatímco byl ale v tomtéž roce ustaven Říšský soud, v jehož
jurisdikci byly převážně kompetenční konflikty, ale i stížnosti občanů na porušení politických
práv, zřízení správního soudního dvora se realizovalo až v roce 1875. Zajímavostí tohoto
správního soudu bylo, že měl působit jako mimořádná instance mimo soustavu správních
orgánů, s kompetencí procesněprávní i hmotněprávní16.
Se vznikem první republiky nedošlo k recepci Říšského soudu, ale byl zřízen Nejvyšší
správní soud, který část jeho pravomocí přejal. Mimo to byl Nejvyšší správní soud oprávněn
rozhodovat v případech, kdy občan tvrdil, že byl na svých právech poškozen nezákonným
rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu. Tato rozhodnutí se však připouštěla pouze
v úrovni individuálních správních aktů a jen proti rozhodnutí nejvyšší správní instance.
Samotná stížnost se podávala v prekluzívní lhůtě 60 dnů ode dne doručení napadeného
správního aktu a její podání nemělo obecně odkladný účinek17.
K této době se ale pojí i první kodifikace správního řízení, a to nařízením vlády
č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení).
Jak se shoduje většina současné odborné veřejnosti18, toto nařízení představovalo jeden
z legislativních vrcholů prvorepublikové právní formy a i přes svoji poměrnou stručnost bylo
inspirací pro všechny následující normy. Jediným řádným opravným prostředkem bylo
odvolání, které bylo možno aplikovat vždy, pokud v daném řízení nebyl opravný prostředek
vyloučen anebo se strany práva na odvolání nevzdaly. Lhůta pro podání odvolání byla
stanovena jako procesní v době trvání 15 dnů „ode dne vydání rozhodnutí v odpor vzatého“.

16
Mates, P., Mazanec, M. Úvahy a fakta o správním soudnictví – 1. díl. Právní rozhledy, 1994, č. 7, s. 226.
17
Odkladný účinek mu ale mohl přiznat ten úřad, který napadené rozhodnutí vydal (nikoliv tedy Nejvyšší
správní soud), zákon č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů,
s ustanovením § 2 a násl. říš. zák. 36/1875.
18
Srov. např. Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha,
a. s., 2005, s. 9, anebo Mikule, V. Ještě ke správnímu soudnictví a jeho organizaci. Právní praxe, 1994, č. 4,
s. 185.

10
Z mimořádných opravných prostředků upravovalo nařízení č. 8/1928 Sb. zrušení nebo změnu
rozhodnutí z moci úřední, navrácení v předešlý stav19 a konečně obnovu řízení.
Ani přes výslovnou zmínku v Ústavě z roku 1948 nebylo správní soudnictví obnoveno
(a to ani na úrovni Nejvyššího správního soudu). Vládní nařízení č. 8/1928 Sb. bylo účinné až
do roku 1955, kdy bylo nahrazeno vládním nařízením č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech
správních; v závorce okrajové rubriky byl poprvé užit pojem správní řád. Základní rozsah
opravných prostředků zůstal nezměněn, doplněno však bylo řízení o protestu generálního
prokurátora20. Tento právní předpis byl o pět let později nahrazen dalším vládním nařízením.
Jeho rozsah však byl minimalistický (pouhých 36 paragrafů) a v oblasti opravných prostředků
nepřinesl žádné zásadní změny. Byl však více než poplatný době svého vzniku a jeho úroveň
byla velmi nízká21.
Přijetí nového správního řádu v roce 1967 již bylo provedeno formou zákona
a i představení jeho cílů předznamenalo výrazně vyšší kvalitativní úroveň, než jakou se
vyznačovali jeho předchůdci: „Správní řízení plní v podstatě dvojí společenskou funkci.
Jednak upravuje postup správních orgánů při rozhodování o konkrétních právních poměrech
občanů a organizací a tím napomáhá správním orgánům řádně plnit úkoly státní správy,
jednak zajišťuje ochranu práv a právem chráněných zájmů občanů a organizací v souladu se
zájmy společenskými i plnění jejich právních povinností.“22
Tento zákon určil podobu správního řízení na dalších téměř 40 let a o jeho legislativní
kvalitě svědčí i to, že se první novely dočkal až po 33 letech své účinnosti. Způsob právní
úpravy opravných prostředků podle tohoto zákona bude popsán i v jednotlivých kapitolách
věnujících se konkrétním institutům dle správního řádu, a proto je zde není potřeba blíže
rozebírat. Na základě programového prohlášení vlády ze srpna roku 1998 se začala
připravovat reforma správního řízení a správního soudnictví, a to zejména proto, aby se
správní přezkum mohl realizovat i vůči aktům územně samosprávných celků23. Vládní návrh
nového správního řádu byl Poslanecké sněmovně předložen 27. září 2001, avšak dne

19
Pro zmeškání procesního úkonu, úředního jednání anebo odvolací lhůty.
20
§ 42 – 43 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních (správní řád).
21
V důvodové zprávě k novému správnímu řádu z roku 2004 v rubrice „ Zhodnocení platného právního stavu“
jeho úroveň označena jako „deklasující“, a i znění § 1, obsahující základní zásady správního řízení, pravdivost
takového hodnocení dokazuje: § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení: „Národní výbory
zajišťují ochranu a uskutečňování práv a oprávněných zájmů občanů a organizací v souladu se zájmy
a s rozvojem socialistického státu a společnosti pracujících. Vychovávají občany k dodržování zákonů a pravidel
socialistického pořádku ve společnosti, k dobrovolnému a uvědomělému plnění povinností ke společnosti a státu
a k úctě k právům spoluobčanů.“.
22
Viz důvodová z práva k § 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízením; dostupná pod IČ 20514 (LIT)
v ASPI.
23
Staša, J. O novém správním řádu. Bulletin advokacie, 2005, č. 4, s. 8.

11
15. února 2001 nebyl ve třetím čtení schválen. Návrh byl proto částečně experty vládní
komise přepracován (bylo upuštěno od myšlenky samostatného exekučního řádu správního) a
po dvouletém projednávání v ústavně-právním výboru sněmovny byl návrh – ve znění
pozměňujícího návrhu senátu – dne 24. června 2004 schválen a dne 1. ledna 2006 nabyl
účinnosti jakožto zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen SprŘ).

2.2. Defekty správních rozhodnutí

Jelikož SprŘ neposkytuje žádnou definici správního rozhodnutí, je třeba použít
interpretace a správní rozhodnutí definovat pomocí znaků uvedených na různých místech
zákona (např. v § 9 nebo v § 67 odst. 1 SprŘ). Pak lze konstatovat, že správní rozhodnutí je
„akt vydaný správním orgánem jako výsledek správního řízení, jímž se v určité věci zakládají,
mění, nebo ruší práva a povinnosti jmenovitě určených osob nebo jímž se v určité věci
prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá“24.
Pokud správní rozhodnutí splňuje všechny formální a materiální náležitosti předvídané
zákonem, jedná se o rozhodnutí bezvadné. V opačném případě se jedná o rozhodnutí vadné.
Defekty správního rozhodnutí (vady) mohou být v rovině obsahové, rovině formální
a konečně i v postupu správního orgánu předcházejícího vydání rozhodnutí (vady
procedurální). Důsledkem těchto defektů pak mohou být správní rozhodnutí nicotná,
nezákonná, věcně nesprávná anebo formálně vadná.

2.2.1. Nicotná rozhodnutí

Jako nicotná se označují správní rozhodnutí, která trpí takovým množstvím vad
vysoké intenzity, že je vůbec nelze za správní rozhodnutí považovat. Zákon uvádí25, že takové
rozhodnutí nebylo vydáno oprávněným orgánem, je vnitřně rozporné, právně či fakticky
neuskutečnitelné anebo je za rozhodnutí nelze považovat v důsledku jeho jiných vad. Orgán
nadřízený správnímu orgánu, jenž takové rozhodnutí vydal, může nicotnost zjistit a prohlásit
z moci úřední. Nicotné rozhodnutí totiž nelze změnit ani zrušit. Na nicotný správní akt se pak
nahlíží, jako by vůbec neexistoval a nebyl schopen vyvolávat jakékoliv právní účinky, a to
s účinky ex tunc.

24
Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a. s. 2006, s. 140.
25
Srov. § 77 a 78 SprŘ; k tématu blíže pak Mates, P. Nicotná rozhodnutí v novém správním řádu. Právní rádce,
2005, č. 1, s. 48.

12
2.2.2. Věcně nesprávná rozhodnutí
Jedná se většinou o způsob řešení problému správním orgánem za situace, kdy měl na
výběr z více možností. Pokud jeho diskreční pravomoc byla využita v souladu s literou
zákona, avšak způsobem nevhodným, nehospodárným anebo v rozporu s veřejným zájmem,
je rozhodnutí věcně nesprávné.

2.2.3. Nezákonná rozhodnutí

Tato rozhodnutí vykazují nedostatky, které jsou sice závažné, avšak nikoliv do té
míry, aby správní rozhodnutí byla považována za nicotná. V těchto případech správní orgán
posoudil věc v rozporu s právním předpisem, jímž byl vázán. Hranice mezi nezákonnými
rozhodnutími a věcně nesprávnými rozhodnutími je poměrně úzká, protože i na špatné správní
uvážení lze pohlížet jako na jistou formu nezákonnosti, proto se také někdy věcně nesprávná
rozhodnutí označují jako nezákonná v širším slova smyslu26.

2.2.4. Formálně vadná rozhodnutí

Tato rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy, správní orgán aplikoval
správní uvážení správně, avšak rozhodnutí obsahuje nedostatky v oblasti formální; tedy
zjevné chyby v psaní (překlepy), chyby v počtech (které však nesmí být konstitutivní povahy)
a jiné zřejmé nesprávnosti. Opravu těchto rozhodnutí provede na žádost účastníka nebo
z moci úřední správní orgán, který toto rozhodnutí vydal, a to formou procesního usnesení27.

2.3. Způsoby nápravy defektních správních rozhodnutí

Vydání správního rozhodnutí je jednou z forem projevů veřejné moci, a proto
i náprava vadného rozhodnutí musí být provedena formálně správným postupem,
definovaným právními předpisy, včetně konkrétních podmínek a způsobů nápravy.
V nejobecnější rovině můžeme hovořit o opravě zřejmých nesprávností, změně správního
rozhodnutí, zrušení správního rozhodnutí bez náhrady, zrušení správního rozhodnutí a jeho
vrácení k dalšímu projednání a prohlášení nicotnosti.
První fází přezkumu správních rozhodnutí je jejich projednání na úrovni správní, a to
buď ve formě opravného prostředku podaného účastníkem řízení, anebo ve formě prostředku

26
Srov. Hendrych, D a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C.H.BECK, 2006, s. 379.
27
§ 70 SprŘ. Podle původní právní úpravy prováděl opravu zřejmých nesprávností správní orgán neformálně
a účastníky řízení o tom pouze vyrozuměl (§ 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů).

13
dozorčího, uplatněného nadřízeným správním orgánem. Nelze pominout ani možnost
autoremedury. Postup správních orgán přitom není veden jen zásadou ochrany práv dotčených
osob, jak tomu je u soudních orgánů, ale i požadavkem ochrany veřejného zájmu (§ 2 odst. 4
věta první SprŘ), kam lze konformitu správních rozhodnutí s právním řádem podřadit.
Soudní přezkum správních rozhodnutí je přezkumem sekundárním a realizuje se
prostředky soudní moci v soudním řízení. Tato skutečnost apriori nevyplývá z norem
správního práva, ale z dikce Listiny základních práv a svobod, která ve svém čl. 36 odst. 2
uvádí: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může
se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.“.
Oběma druhy přezkumů (správním i soudním) se prolínají odlišné principy
přezkumných procesů. V principu apelačním dochází k přezkumu správního rozhodnutí po
stránce právní i skutkové, příslušný orgán přezkumu může rozhodnutí změnit, zrušit, ale
i vrátit k dalšímu rozhodnutí prvostupňovému orgánu. Apelační princip je nejvýrazněji patrný
v rozhodování o odvolání. Naproti tomu princip kasační upouští od hodnocení skutkové
stránky zkoumaného rozhodnutí (relevantní je skutkový stav zjištěný v napadeném
rozhodnutí) a věnuje se pouze přezkumu právní stránky rozhodnutí. S ohledem na to původní
správní rozhodnutí nemění, ale může je pouze zrušit anebo potvrdit28.

2.4. Systematika opravných prostředků ve správním řízení

Pro účely této práce je nezbytné vymezit, jaké jsou vlastně opravné prostředky ve
správním řízení a co se jimi rozumí. Správní řád, ale ani jiné právní předpisy z oblasti
správního práva tento pojem nedefinují, a pro jistotu ani příliš neužívají. Z právních norem
tak vyplývá, že je to institut, o kterém by měl být účastník poučen29, že jej vůči konkrétnímu
typu rozhodnutí nelze podat30, nebo že podaný opravný prostředek nemá odkladný účinek31.
Na opravné prostředky tak můžeme nazírat ze dvou úhlů pohledu. Z hlediska užšího
jsou to jen ty opravné prostředky, které se použijí na nápravu defektních správních
rozhodnutí, přičemž řízení o nich podléhá výhradně režimu správního řízení a užívá jeho
procesní prostředky. Z širšího hlediska jsou pak opravnými prostředky všechny prostředky,

28
Typicky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle SŘS anebo řízení o ústavních stížnostech
podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
29
Např. § 51 odst. 2 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na
ochranu průmyslového vlastnictví.
30
§ 128 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
31
§ 88 odst. 7 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů.

14
kterými je možné napravit defektní rozhodnutí vzešlé ze správního řízení, přestože se tak
neděje výlučně prostředky správními, ale i soudními.
Obecně lze tyto dvě skupiny opravných prostředků rozlišovat v tom smyslu, že jejich
definiční vztažnou soustavou je výhradně existence správního řízení (užší skupina), anebo je
touto definiční vztažnou soustavou založení působnosti k nápravě vadného správního
rozhodnutí, což by odpovídalo skupině širší. Při psaní této práce jsem se přiklonila
k restriktivnímu výkladu, neboť z hlediska jazykového výkladu jsou „opravné prostředky ve
správním řízení“ svázány právě s existencí správního řízení. Přestože bude těžiště mé práce
spočívat na opravných prostředcích ve správním řízení, nemohu neudělat exkurs do oblasti
soudního přezkumu, protože jeho význam nelze bez narušení celistvosti této práce
opomenout.
Opravné prostředky lze členit i podle toho, zda jsou v nich zahrnuty prostředky
dozorčí, které sice užívají prostředky správního práva k nápravě rozhodnutí, avšak nikoliv
k ochraně subjektivních práv a zájmů, ale k ochraně veřejných zájmů a objektivního práva.
V podmínkách správního řízení lze hovořit o tom, že takovými dozorčími prostředky jsou
obnova řízení zahajovaná ex officio a přezkumné řízení.
Snad nejtradičnějším členěním opravných prostředků je členění na řádné
a mimořádné. Toto členění, dnes spíše doktrinální, nemá oporu ve správním řádu, užívá jej
však řada právních předpisů a výrazně ulehčuje orientaci v problematice. Z tohoto členění
budu v zájmu systematiky vycházet i já.
Řádné opravné prostředky směřují proti těm správním rozhodnutím, které dosud
nenabyly právní moci; v protikladu – právní moc znamená nemožnost napadnout rozhodnutí
řádnými opravnými prostředky. Lhůty pro podání řádných opravných prostředků počínají
běžet ode dne oznámení rozhodnutí. Typické pro ně je, že jsou plně v dispozici účastníka
řízení a při splnění zákonných podmínek je na jejich projednání nárok.
Mimořádné opravné prostředky se pak aplikují proti rozhodnutím, jež nabyla právní
moci. Mimořádnost spočívá v tom, že napadené rozhodnutí je již způsobilé vyvolávat právní
následky v jeho výroku uvedené, a proto je jeho změna zásahem do právní jistoty účastníků
řízení, nehledě na možné materiální důsledky. Přístup k mimořádným opravným prostředkům
je proto restriktivnější (oproti prostředkům řádným) a příslušný správní anebo soudní orgán
musí zvažovat, zda zájem na zákonnosti takového správního rozhodnutí převáží zájem na
zachování právní jistoty.
V rámci správního řízení (a dokonce mimo něj) existuje ještě několik dalších institutů,
jejichž působnost se blíží opravným prostředkům. Nelze je však bez dalšího označit za

15
opravné prostředky, protože jim chybí základní rysy opravných prostředků, tedy že
přezkoumávají správní rozhodnutí, které po provedeném řízení může být napraveno. Jedná se
především o navrácení v předešlý stav (§ 41 SprŘ), ochranu před nečinností podle § 80 odst. 3
poslední věty SprŘ, stížnosti dle § 175 SprŘ nebo o podnět k činnosti ochránce podle § 9
písm. a) zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv. Citovaným institutům se proto
dále nebudu věnovat.

16
3. Řádné opravné prostředky

3.1. Odvolání

3.1.1. Pojem
Odvolání je procesním institutem, jehož prostřednictvím může účastník řízení
napadnout konkrétní správní rozhodnutí, pokud toto ještě nenabylo právní moci. V obecné
rovině lze tvrdit, že účastník řízení, který se cítí být rozhodnutím správního orgánu v prvním
stupni poškozen, odvoláním apeluje na soustavu správních orgánů, aby zjednala nápravu
a poskytla tak ochranu jeho právům32.
Odvolání je nejšíře pojatým opravným prostředkem v rámci celého správního řízení,
SprŘ výslovně stanoví, že „Účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon
nestanoví jinak“33. Toto ustanovení je potvrzením důsledné aplikace dvojinstančnosti
správního řízení, která chrání účastníka před vadami rozhodnutí. Ačkoliv se budu dále
věnovat odvolání, které se podává správnímu orgánu, je vhodné připomenout, že zmíněná
dvojinstančnost správního řízení bude zachována i tehdy, pokud je odvolání adresováno
soudu (namísto správnímu orgánu)34.
Rozhodnutí o odvolání je navíc nezbytná podmínka pro další přezkum, pokud jej
neuspokojený účastník odvolacího řízení hodlá iniciovat. Tento další přezkum nelze ztotožnit
pouze s postupem podle § 68 soudního řádu správního, ale vztahuje se i na možné posouzení
nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

3.1.2. Přípustnost podání odvolání

Jak bylo uvedeno výše, odvolání je opravný prostředek široce pojatý a univerzálně
aplikovatelný; přičemž - s výjimkou zákonem definovaných případů - je podání v plné
diskreci účastníka řízení nebo jeho zástupce35. Významné je zejména to, že podání odvolání je
právem, nikoliv povinností – subjekt oprávněný odvolání podat se tak může sám rozhodnout,
zda chce této právní možnosti využít a neučiní-li tak, musí další nepříznivé důsledky své

32
Jelikož je předmětem správního řízení dle § 9 SprŘ „vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění
nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby“, je povinností správního orgánu, aby takové
rozhodnutí respektovalo základní zásady správního řízení, tedy i zásadu legality. Ochranu práv účastníků řízení
navíc ve své judikatuře silně akcentuje i Ústavní soud (např. nález Ústavního soudu sp. zn.Pl. ÚS 42/02 #1
publikovaný pod č. 106/2003 Sb.).
33
§ 81 odst. 1 SprŘ.
34
Srov. Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s.,
2005, s. 267.
35
Je jím zákonný zástupce, opatrovník, nebo zmocněnec, ve smyslu § 31 SprŘ. Jsou-li o rozsahu zastoupení
pochybnosti, platí, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení.

17
volby nést sám. Kromě zde popsané formy může ještě svého práva nevyužít i komisivně, a to
vzdáním se práva na odvolání. Lze tak učinit buď písemně nebo ústně do protokolu, avšak
s vědomím toho, že odvolání v téže věci již nelze podat znovu. Právní úkon spočívající ve
vzdání se odvolání je provázán s ustanovením § 72 SprŘ a nelze jej proto učinit přede dnem,
kdy bylo tomuto účastníkovi rozhodnutí oznámeno (platí maxima, že se nikdo nemůže platně
vzdát předem svých práv).
Odvolat se lze proti meritornímu rozhodnutí stejně jako proti rozhodnutí procesnímu
(rozhodnutí vs. usnesení), avšak SprŘ někdy stanoví, že odvolání, jakožto opravný
prostředek, bude vyloučeno. Jedná se tak např. o rozhodnutí odvolacího orgánu podle § 91,
o zastavení správního řízení podle § 66 anebo proti rozhodnutí o námitkách podle § 117 SpŘ.
Oproti právní úpravě obsažené v zákoně č. 71/1967 Sb. došlo v novém zákoně
k zúžení míry apelace využitelné účastníkem po vydání rozhodnutí. § 82 odst. 1 SprŘ nám
říká, že odvolat se lze proti výroku rozhodnutí jako celku, proti jednotlivému výroku,
a dokonce jen proti vedlejšímu ustanovení, avšak zatímco dříve měl správní orgán ze zákona
povinnost přezkoumat rozhodnutí v celém rozsahu z úřední povinnosti, je týž orgán podle
nové právní úpravy vázán rozsahem odvolání vůči výroku. Tato zásada je pak prolomena jen
tehdy, vyžaduje-li celostní přezkum veřejný zájem36. Změnou je i to, že nová právní úprava
výslovně uvádí, že odvolání směřující proti odůvodnění je nepřípustné, což v dřívější úpravě
odvolacího řízení takto vyjádřeno nebylo. Pravděpodobným postupem by pak bylo předání
nepřípustného odvolání nadřízenému správnímu orgánu s konstatováním nepřípustnosti (§ 88
odst. 1 SprŘ) a následně zamítnutí tohoto odvolání v souladu s § 92 odst. 1 SprŘ.

3.1.3. Náležitosti odvolání

Správní řád se nevěnuje problematice formálních náležitostí odvolání zvlášť
vyčerpávajícím způsobem a odvolává se na ustanovení § 37 odst. 2 SprŘ, které podává výčet
podstatných údajů, které musí podání obsahovat37. Z dalších náležitostí uvedených v zákoně
vyplývá především požadavek jednoznačné identifikace napadeného rozhodnutí, následně
rozsahu tohoto napadení a konečně i toho, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí
či řízení, případně rozpor s právními předpisy. Nastane-li situace, že odvolání neobsahuje

36
§ 89 odst. 2 SprŘ. Míra intenzity veřejného zájmu, a to i ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 1 SprŘ – je pak
výhradně předmětem správního uvážení příslušného nadřízeného správního orgánu.
37
Z dikce ustanovení § 37 odst. 1 SprŘ lze dovodit, že podáním není jen návrh na zahájení řízení, ale jakákoliv
kvalifikovaná aktivita účastníka vůči správnímu orgánu, včetně odvolání. Někteří autoři však odvolání jako
formu podání nepřipouštějí - viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA
POLYGON, 2006, s. 270.

18
některou z náležitostí podle § 37 odst. 2 nebo § 82 odst. 3 SprŘ, správní orgán pomůže
žadateli odstranit nedostatky anebo mu určí lhůtu k jejich odstranění.
Pokud odvolatel neuvede, v jakém rozsahu napadá výrokovou část rozhodnutí (protože
odůvodnění napadat odvoláním nemůže), nastupuje ze zákona právní domněnka, že napadá
celý výrok a domáhá se zrušení celého rozhodnutí. Smyslem této právní domněnky není
posilovat revizní princip při přezkumu správním orgánem druhé instance, ale ve vazbě na
ustanovení § 82 odst. 3 SprŘ umožnit nabytí právní moci těch výroků, které napadeny nebyly
a jsou ve smyslu zákona schopny samostatné právní existence.

3.1.4. Lhůty
SprŘ konstruuje semi-kogentní lhůtu pro podání odvolání v době trvání 15 dnů ode
dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno38. Uvedená patnáctidenní lhůta je pak prolomena druhou
částí věty, která předpokládá, že zvláštní zákon tuto lhůtu může stanovit odlišně39. Právní
úpravu oznámení rozhodnutí obsahuje § 72 SprŘ, přičemž pro zjednodušení lze uvést, že se
jedná o doručení rozhodnutí do vlastních rukou účastníka či ústní vyhlášení. Tím však
nemůže být dotčeno ustanovení § 19 odst. 8 SprŘ, jímž zákonodárce umožnil i aplikaci jiných
forem doručení, vázaných však na projev vůle adresáta. Platí, že lhůta byla zachována i při
podání takového odvolání, které předchází oznámení napadeného rozhodnutí; s tímto spojil
zákonodárce fikci podání v první den lhůty.
Prolomení patnáctidenní lhůty je ale myslitelné i ve dvou dalších případech. Tím
prvním je situace, kdy správní orgán vydá rozhodnutí s vadným či žádným poučením40 (§ 83
odst. 1 SprŘ). V takovém případě běží lhůta do 15 dnů ode dne vydání opravného rozhodnutí
a není-li takového, je pro podání odvolání konstruována objektivní lhůta 90 dnů, jež se počítá
ode dne oznámení původního rozhodnutí zatíženého vadou. Druhým případem (§ 84 SprŘ)
prolomení patnáctidenní lhůty je situace, kdy rozhodnutí nebylo doručeno účastníkům podle
§ 27 odst. 2 a 3 (vedlejší účastníci a účastníci takto označení zákonem). Zde SprŘ poskytuje
účastníkovi subjektivní lhůtu 30 dnů k podání odvolání ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí
dozvěděl; tato doba je pak shora omezena objektivní lhůtou 1 roku od oznámení rozhodnutí
poslednímu účastníkovi.

38
§ 83 odst. 1 SprŘ.
39
Není to sice časté, ale některé zákony ke SprŘ tuto speciální lhůtu skutečně variují – např. zákon č. 458/2000
Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví ve svém § 96 odst. 3 lhůtu pro podání odvolání „90
dnů ode dne doručení zamítavého stanoviska provozovatele přenosové soustavy.“.
40
Je nezbytné poukázat na skutečnost, že nejen SprŘ, ale ani SŘS neukládají správním orgánům povinnost
opatřit jejich rozhodnutí poučením o možnosti ochrany ve správním soudnictví.

19
3.1.5. Účinky odvolání

3.1.5.1. Suspenzivní účinek

Účinků rozhodnutí se týká § 85 SprŘ, přičemž suspenze (odklad) účinků nastává
tehdy, pokud je odvolání podáno včas a pokud je přípustné; je tedy odložena jeho právní moc
(§ 73 SprŘ), vykonatelnost (§ 74 odst. 1 SprŘ) a nenabude ani jiných právních účinků (§ 74
odst. 3 SprŘ).
Vyloučení suspenzivního účinku je pravomocí správního orgánu, který o něm
rozhodne v taxativně vymezených případech sám, jinak lze suspenzivní účinek vyloučit pouze
zákonem (a to jak správním řádem přímo, tak i zvláštními zákony41). SprŘ v ustanovení § 85
odst. 2 důvody vyloučení odkladného účinku výslovně určuje, a to ve vazbě na veřejný
zájem42, hrozí-li některému z účastníků újma anebo na přímou žádost účastníka řízení.
Ačkoliv musí být vyloučení odkladného účinku odůvodněno, nelze se proti tomuto výroku
samostatně odvolat. To je – nejen podle mého názoru43 - zbytečně duplicitní právní úprava,
která navíc z pohledu materiálního nemá přímý vliv na práva účastníka, neboť nemožností
postupného přezkumu ztrácí povinnost odůvodnit rozhodnutí své opodstatnění
(neapelovatelná věc není přezkoumatelná v době, kdy by vyloučení odkladných účinků mohlo
změnit právní situaci účastníků).

3.1.5.2. Devolutivní účinek

Jeho faktickým vyjádřením je skutečnost, že se rozhodování o odvolání přesouvá
z orgánu který rozhodnutí vydal na jiný správní orgán, který stojí v institucionální hierarchii
výše. Konkrétní označení odvolacího správního orgánu pak závisí na konkrétní hmotněprávní
úpravě organizace veřejné správy a přímo ve SprŘ specifikován není (a vzhledem ke všem
působnostem veřejné správy by to ani nebylo technicky možné).
Devoluce se však neaplikuje vždy, protože za splnění zákonem stanovených podmínek
může o odvolání rozhodnout i sám správní orgán, který rozhodnutí vydal. To však
předpokládá vyhovění podanému odvolání v plném rozsahu, nesmí být způsobena újma jiným
účastníkům anebo s tím musí dotčení účastníci souhlasit (samozřejmě ještě před vydáním
rozhodnutí). Toto plné vyhovění – autoremedura – je upravena v § 87 SprŘ a je výrazem

41
Viz např. § 120 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dle
kterého odvolání proti rozhodnutí o zákazu užívání stavby nemá odkladný účinek.
42
Vztahuje se na ustanovení § 2 odst. 4 SprŘ.
43
Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s., 2005,
s. 277.

20
procesní ekonomie správního řízení, tedy minimalizace zásahů do sféry právem chráněných
zájmů účastníků při zachování maximální efektivity veřejné správy.

3.1.6. Postup správních orgánů po podání odvolání

3.1.6.1. Postup správního orgánu I. stupně po podání odvolání

SprŘ stanoví, že se odvolání podává u toho správního orgánu, který vydal rozhodnutí
napadené odvoláním. Definici správního orgánu podává § 1 odst. 1 SprŘ, přičemž ze
systematického výkladu vyplývá, správním orgánem nemohou být vnitřní organizační složky
správního úřadu, přestože by tomu jejich označení napovídalo (např. živnostenský úřad,
stavební úřad apod.).
Podá-li účastník odvolání k nesprávnému správnímu orgánu, mohou obecně nastat dvě
situace. Ta první předpokládá, že účastník podá odvolání přímo odvolacímu orgánu.
V návaznosti na ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) SprŘ lze předjímat, že lhůta zůstane
zachována44, jestliže účastník z vážných důvodů nemohl učinit podání u orgánu příslušného.
Důkazní břemeno v tomto případě musí nést sám účastník. V druhém případě je odvolání
podáno orgánu, který není ani věcně příslušným, ani nadřízeným příslušného orgánu; zde
nastupuje procesní úprava dle § 12 SprŘ, avšak bez pozastavení lhůt, takže účastníkovi hrozí
reálné nebezpečí marného uplynutí lhůty.
Odvolání lze podat písemně, ústně do protokolu a také elektronicky, jestliže je takové
podání podepsáno zaručeným elektronickým podpisem45. Není vyloučeno ani použití jiných
technických prostředků46, avšak musí být ve lhůtě 5 dnů potvrzeno a doplněno některým
z výše uvedených způsobů. Stejnopis podaného odvolání rozešle správní úřad všem
účastníkům správního řízení, a to i těm, kteří odvolání podali, neboť nelze vyloučit, že bylo
podáno více odvolání a je právem účastníka vyjádřit se ke všem podáním (přirozeně
s výjimkou vlastního odvolání). Lhůta daná pro vyjádření je limitována minimální dobou
trvání 5 dnů, její horní hranice je předmětem správního uvážení příslušného správního orgánu,
avšak musí korespondovat s příslovcem „přiměřeně“. V řízeních s velkým počtem účastníků
nemá odvolatel povinnost připojit k odvolání potřebný počet stejnopisů a správní úřad
informuje účastníky jen veřejnou vyhláškou (§ 144 odst. 5 SprŘ).

44
Zůstává ovšem nevyjasněno, zda je nutné výše uvedené podání podat opravdu jen v poslední den lhůty, nebo i
dříve. Dikce zákona nasvědčuje striktnímu výkladu, naopak komentátoři oponují povahou věci, Vedral, J.
Správní řád. Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2006, s. 512.
45
§ 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon
o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů.
46
Jak uvádí § 37 odst. 4 SprŘ: „….zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez
použití zaručeného elektronického podpisu.“.

21
 Prvostupňový správní orgán může řízení doplnit, jestliže tato potřeba vyvstane
z podaného odvolání a má dostatek času. Musí také přezkoumávat skutečnost, zda účastník
nemohl důkazy a skutečnosti uvedené v odvolání uplatnit již dříve (v takovém případě řízení
doplní jen tehdy, je-li na tom veřejný zájem).
Správní orgán prvního stupně může ve věci – při splnění zákonných podmínek –
rozhodnout autoremedurou (viz výše), jinak spis i se svým stanoviskem předá odvolacímu
správnímu orgánu. Zákon pro toto předání stanoví lhůtu 30 dnů, která začíná dnem doručení
odvolání. Je-li možné předat jen část spisu, který obsahuje výrok napadený odvoláním,
správní orgán prvního stupně předá jen tuto část. Vedle svého stanoviska by měl správní
orgán prvního stupně předat i výsledky doplněného dokazování (pokud se realizovalo) a
navrhnout odvolacímu správnímu orgánu rozhodnutí.
Podání opožděná nebo nepřípustná mají lhůtu pro předání spisu nadřízenému
správnímu orgánu zkrácenu na deset dní (§ 88 odst. 1 SprŘ)47, avšak hodnocení jejich
opožděnosti či nepřípustnosti provádí správní orgán prvostupňový. Jeho stanoviskem však
není nadřízený správní orgán vázán a dojde-li k opačnému závěru, vrátí věc podle § 92 odst. 2
SprŘ správnímu orgánu, který rozhodl v prvním stupni. Ten potom postupuje podle
ustanovení § 86 odst. 2 SprŘ.
Před předáním spisu nadřízenému správnímu orgánu musí nalézací správní orgán
řízení zastavit, jestliže nastaly důvody, které SprŘ taxativně uvádí (§ 66 odst. 1 písm. a), e), f)
nebo g) nebo v § 66 odst. 2). Správní úřad tak postupuje poté, co se o důvodech svědčících
zastavení řízení dozvěděl a je lhostejno, zda již vyzval ostatní účastníky k vyjádření anebo
začal řízení doplňovat; zákonodárce mu neposkytuje žádný diskreční prostor. Správní uvážení
by bylo možné aplikovat jen tehdy, pokud správní orgán v řízení zahájeném z moci úřední
dojde k závěru, že by rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody některým
z účastníků48 – pak předá věc k rozhodnutí odvolacímu orgánu, který napadené rozhodnutí
bude přezkoumávat.

3.1.6.2. Postup a rozhodnutí odvolacího správního orgánu

Ustanovení § 89 odst. 1 SprŘ vymezuje odvolací správní orgán jako ten, který je
nejblíže nadřízený nalézacímu správnímu orgánu, avšak s dovětkem, že zákon může stanovit
jinak. Vlastní nadřízenost, jako vodítko pro určení odvolacího orgánu, ještě konkretizuje

47
Jedná se o normativní aplikaci zásady procesní ekonomie, protože takto vadné odvolání není rozesíláno
ostatním účastníkům a správní orgán ani řízení nedoplňuje, proto je lhůta deseti dnů dostatečná.
48
V podrobnostech viz Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde
Praha, a. s., 2005, s. 283.

22
ustanovení § 178 SprŘ, které označuje jako nadřízený správní orgán ten orgán, o kterém to
stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle
zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Právní řád tak obsahuje řadu těchto
zákonem předvídaných výjimek49.
Druhý odstavec § 89 SprŘ má potom funkci limitační a oproti právní úpravě dle § 59
odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. výrazně omezuje plný revizní princip. Odvolací správní orgán
tak v plném rozsahu přezkoumává pouze soulad napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího řízení s právními předpisy (které jsou ovšem účinné ke dni rozhodování
odvolacího správního orgánu). Věcná správnost napadeného rozhodnutí je přezkoumávána jen
v rozsahu námitek uvedených v odvolání, anebo při existenci veřejného zájmu50. Při
přezkumu legality řízení vedoucího k vydání rozhodnutí nemusí odvolací správní orgán
přihlížet k takovým vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na
nesoulad napadeného rozhodnutí s právem anebo na jeho věcnou správnost; tato aplikace
zásady procesní ekonomie však nesmí mít vliv na základní procesní práva účastníka. Tenkou
linii, která ohraničuje závažné vady řízení od těch méně podstatných, ve své judikatuře
osvětlil i Ústavní soud.51

3.1.6.2.1. Zrušení rozhodnutí a zastavení řízení

Odvolací orgán může napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit, což je typický
přístup správního řízení trestního. Řízení je skončeno, jestliže nastaly důvody předvídané
zákonem. Typickým důvodem je nezákonnost výrokové části napadeného rozhodnutí, která
však nedosahuje intenzity nutné pro prohlášení rozhodnutí za nicotné. Stejně se postupuje
i při rozhodnutí o odvolání proti pravomocnému předběžnému opatření; výjimku z tohoto
pravidla představuje situace, kdy by rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu

49
Např. podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, je Státní energetická
inspekce podřízena ministerstvu průmyslu a obchodu, avšak má specificky upravené řízení o opravných
prostředcích. Její organizační složka (územní inspektorát) ukládá pokuty, zatímco druhá složka (ústřední
inspektorát) rozhoduje o odvolání proti nim.
50
Ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 2 SprŘ.
51
V odůvodnění nálezu I. ÚS 148/02 citovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod zn. U 19/31 SbNU 327
Ústavní soud uvedl: „Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat
tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy
samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě
znamenat porušení práva na spravedlivý proces. … Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by
mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo
v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem
zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na
svých hmotných právech.“.

23
škody; zde správní orgán rozhodnutí neruší, ale pokračuje v přezkumu tak, aby jeho
rozhodnutí mohlo být titulem pro potenciální náhradu škody.

3.1.6.2.2. Zrušení rozhodnutí a nové projednání

Odvolací správní orgán může také napadené rozhodnutí nebo jeho vadnou část zrušit
a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a následnému
meritornímu rozhodnutí. Účastníci řízení odvolacího se transformují na účastníky obnoveného
řízení prvostupňového.52 Správní orgán prvního stupně pak bude v rámci nového projednání
vázán právním názorem odvolacího správního orgánu. Tento právní názor je obsažen
v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť musí být zřejmé, z jakých předpokladů
odvolací správní orgán vycházel a čím jsou podloženy jeho závěry.
Tento způsob rozhodnutí aplikuje odvolací správní orgán tehdy, jestliže neshledá
důvody pro prosté zrušení anebo pro provedení změny. Tyto situace mohou nastat především
tehdy, jestliže se mu nedostává podkladů pro vydání vlastního rozhodnutí a jejich získávání
odvolacím orgánem by bylo spojeno s příliš velkými obtížemi, ale i proto, že je rozhodnutí ze
své povahy nepřezkoumatelné. Vychází se pak ze zásad správního práva, že proti novému
rozhodnutí je možné podat nové odvolání53.

3.1.6.2.3. Změna rozhodnutí

Změna rozhodnutí správního orgánu nalézacího spočívá v nahrazení jednoho nebo
více výroků jeho rozhodnutí výroky novými. Novum, oproti dřívější právní úpravě, spočívá
v zakotvení zásady, že napadené rozhodnutí nemůže být změněno v neprospěch odvolatele.
Výjimky stanoví přímo § 90 odst. 3 SprŘ, který připouští reformaci při protichůdných
odvoláních více účastníků anebo je vlastní rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo
veřejným zájmem (což je ovšem subjektem správního uvážení a v odůvodnění k tomu musí
být uvedeny nosné důvody).
Napadené rozhodnutí rovněž nelze změnit tak, aby tímto rozhodnutím odvolacího
správního orgánu byla uložena taková povinnost, v jejímž důsledku by účastník mohl přijít
o možnost odvolání; stejně tak nelze měnit rozhodnutí územního samosprávného celku
vydané v jeho samostatné působnosti. Odvolací správní orgán dokonce může změnit
odůvodnění rozhodnutí, jestliže toto obsahuje právní vady, není však stanoveno, zda se
odůvodnění mění jen tehdy, jestliže je měněn i výrok, nebo je možné jej změnit i samostatně.

52
Srov. Vopálka,V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. Praha : C. H. BECK, 2003, s. 161.
53
§ 81 odst. 1 SprŘ.

24
Přestože v tomto ohledu není jednotná ani právní teorie54, z jazykového a logického výkladu
vyplývá, že může-li odvolací správní orgán změnit rozhodnutí (§ 90 písm. c) SprŘ), je
součástí tohoto rozhodnutí i odůvodnění, nebo alespoň jeho nosné důvody55. Stanoví-li zákon,
že lze měnit odůvodnění, není to ve vazbě na výrok, ale na odůvodnění samotné, protože
oprávnění ke změně rozhodnutí (výrok + odůvodnění) nese jiná část této normy.

3.1.6.2.4. Zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí

Odvolací orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání
rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. V průběhu tohoto přezkumu může rozhodnutí
podrobit některému z výše uvedených procesních institutů, dojde-li k závěru, že rozhodnutí
bylo v tomto směru vadné. Pokud tak neučiní, vyplývá z toho, že rozhodnutí bylo bezvadné
(nebo alespoň že jeho vady neměly vliv na výsledek řízení56), a proto nemá podání odvolání
své opodstatnění a je podrobeno zamítnutí dle § 90 odst. 5 SprŘ.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího správního orgánu obsahuje více než jeden výrok,
přičemž některé výroky rozhodnutí mění nebo ruší, je odvolání zamítnuto v té jeho části, v níž
se ponechává původní rozhodnutí nedotčené. Obdobně je třeba posuzovat situaci, kdy
odvolací správní orgán posuzuje odvolání více účastníků s různým petitem nebo proti různým
částem rozhodnutí, přičemž výsledkem musí být rozhodnutí s jasně definovanými právy
a povinnostmi účastníků, v tomto případě jak vůči rozhodnutí prvního stupně, tak vůči sobě
navzájem. Na oznámení výsledného rozhodnutí věci závisí i jeho právní moc, která se
v souladu s ustanovením § 91 odst. 1 SprŘ odvíjí od konkrétního oznámení všem odvolatelům
i účastníkům dle § 27 odst. 1 SprŘ.

3.1.6.2.5. Zamítnutí odvolání z procesních důvodů

Toto rozhodnutí nelze označit jako meritorní, neboť je svým charakterem zjevně
procesní. Chybí zde totiž materiální znak, kterým je přezkum. Jestliže tak správní orgán, který
rozhodnutí vydal a jemuž bylo opožděné nebo nepřípustné odvolání směřováno, ve lhůtě 10
dnů odvolání postoupí, nadřízený správní orgán již neprovádí přezkum podle § 89 odst. 2
SprŘ, ale zamítá jej z formálních důvodů.

54
K první variantě Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON,
2006, s. 535; ke druhé pak. Černý, P., a kol. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a. s., 2006,
s. 252.
55
Ke vztahu výroku a odůvodnění blíže nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaný pod
č. 252/2006 Sb.
56
Viz dříve citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02.

25
 Pokud však již rozhodnutí nabylo právní moci, odvolací správní orgán zkoumá
ex officio, zda nejsou dány důvody pro přezkoumání rozhodnutí v rámci mimořádných
opravných prostředků, tedy přezkumného řízení, vydání nového rozhodnutí nebo obnovy
řízení, nastupuje dle § 92 odst. 1 věty druhé SprŘ právní fikce transformace odvolání na
podnět k zahájení jednoho z výše uvedených řízení.
V protikladu, dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že odvolání je přípustné
a včasné, vrátí věc správnímu orgánu prvostupňovému, avšak - na rozdíl od postupu dle § 90
odst. 1 SprŘ – zde nepůjde o nové rozhodnutí, ale o dokončení procesního postupu správního
orgánu I. stupně po podání odvolání.57

3.2. Rozklad

3.2.1. Pojem
Rozklad, jakožto forma opravného prostředku v rámci správního řízení, je do
normativní právní úpravy vtělen od roku 1967, tedy od vzniku původního správního řádu
a jeho § 61. Přestože tvůrci nového správního řádu v důvodové zprávě k ustanovení § 152
uvedli, že „rozklad jako institut by měl být pokud možno omezován“, dostalo se mu
podrobnější úpravy, než jakou obsahoval původní správní řád.
Jedná se tedy o opravný prostředek, kterým může účastník správního řízení brojit proti
rozhodnutí v prvním stupni, jenž vydal ústřední správní úřad, ministr, státní tajemník
ministerstva, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. V takovém případě totiž nelze
uplatnit devolutivní účinky spojené s jinými řádnými opravnými prostředky, protože de facto
neexistuje orgán, který by byl instančně nadřízený58. Právě absence přesunu rozhodování na
jiný stupeň odlišuje rozklad od odvolání, ačkoliv jsou si svým charakterem i účelem velmi
podobné59. O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu
a stejně jako nadřízený správní orgán v rozhodování o odvolání, přezkoumává soulad

57
Ve svém výčtu jsem úmyslně pominula schválení smíru odvolacím orgánem dle § 141 odst. 8 SprŘ, protože
systematickým výkladem správního řádu nelze dospět k tomu, že by jej zákonodárce považoval za konstitutivní
způsob rozhodování dle § 90 SprŘ. Chybí mu navíc i procesní zakotvení v rámci této fáze správního řízení,
protože není zřejmé, zda se jeho právní moc odvíjí od § 91 odst. 1 SprŘ nebo od závaznosti dle § 73 odst. 2.
Výkladové pojetí je ovšem odlišné, viz Mikule, V. Řádné opravné prostředky podle nového správního řádu in
Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Code of Administrative Procedure. Praha : ASPI, a. s.,
2005, s. 168.
58
Lze ovšem spekulovat o tom, zda takto nadřízeným orgánem nemůže být vláda. S ohledem na její postavení
v rámci ústavou dané dělby moci (viz čl. 67 odst. 1 Ústavy) a s ohledem na její hierarchické nezakotvení
v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
pozdějších předpisů.
59
§ 152 odst. 4 SprŘ: „Nevylučuje-li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání.“.

26
napadeného rozhodnutí i celého řízení s právními předpisy a v rozsahu petitu i jeho věcnou
správnost.

3.2.2. Rozkladová komise

Výše uvedený vedoucí ústředního správního úřadu o rozkladu sice rozhoduje, avšak
návrh rozhodnutí mu předkládá rozkladová komise. Rozkladová komise je ze své podstaty
orgán poradní a současně orgán kolektivní, který je konstituován z iniciativy a dle výběru
vedoucího ústředního správního úřadu. SprŘ neupravuje její vznik, a proto mohou být
ustaveny rozkladové komise ad hoc (u ústředních správních úřadů, jež v prvním stupni
nevydávají často rozhodnutí), tak i komise stálé.
Samotná existence rozkladové komise nemůže v žádném ohledu konstituovat její
působnost v oblasti vydávání rozhodnutí o rozkladu, protože to je SprŘ svěřeno pouze
ministrovi nebo vedoucímu jiného ústředního správního úřadu. Nabízí se tak otázka, jaký jiný
účel sledoval zákonodárce tím, že oproti dřívější právní úpravě rozkladové komise (tehdy
zvláštní komise) její definici zpřesnil a rozvedl?60 Myslím si, že se jednalo o přirozenou
potřebu kompenzovat nedostatečnou devoluci v rámci institutu rozkladu a učinit rozhodnutí
transparentnější, a to i v rámci posílení principu právní jistoty účastníka správního řízení
a principu proporcionality.
Považuji však za potřebné zdůraznit, že nedostatek devolutivních účinků rozkladu
neznamená prolomení zásady dvouinstančního správního řízení, protože věc rozhodnutá
meritorně v prvním stupni je znovu přezkoumána61. Skutečnost, že orgánem přezkumu není
správní orgán nadřazený tomu, jenž rozhodnutí vydal, je v případě rozkladu určena faktickou
neexistencí instančně vyššího správního orgánu. Přezkum je však realizován obdobně jako
v případě rozhodování o odvolání, avšak je realizován členy rozkladové komise namísto
oprávněné úřední osoby nadřízeného správního orgánu. Základní principy ovládající správní
řízení tak zůstávají zachovány.
Poněkud odlišná situace vyvstane v okamžiku, kdy o rozkladu rozhodne jiná osoba
než stanoví zákon, ale také pokud je v procesu rozhodování o rozkladu angažována osoba, jež
se podílela na napadeném rozhodnutí prvního stupně. Obě dvě situace bych ráda ilustrovala

60
Rozdíl je patrný i ze znění ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., v porovnání se současným zněním
§ 152 odst. 3 SprŘ.
61
Ostatně porušení principu dvojinstančnosti nespočívá - dle ustálené judikatury - ve zvláštním postavení
vedoucího ústředního správního úřadu při rozkladu, ale v nedodržení principů, jež ve svém důsledku vedou
k naplnění materiálních znaků porušení práva na spravedlivý proces. Viz rozhodnutí NSS ze dne 18. 12. 2003 čj.
6 A 35/2001 – 62; anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 122/05 publ. ve SbNU pod
č. 14/40.

27
na judikatuře. V prvním případě je již z kogentního ustanovení § 152 odst. 2 SprŘ patrné, že
rozhodnutí o rozkladu nemůže přijmout jiná osoba, než ministr nebo vedoucí jiného
ústředního správního úřadu, jakkoliv by svoji pravomoc delegoval. Rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze62 totiž již v roce 1997 deklarovalo, že: „Vedoucí ústředního orgánu státní
správy nemůže pravomoc rozhodovat o rozkladu přenést na jinou osobu, ani se nemůže dát
při tomto rozhodování zastupovat jinou osobou.“. Rozhodnutí např. náměstka ministra
o rozkladu je vadou, jejíž nezhojitelnost by byla důvodem pro zrušení rozhodnutí v rámci
soudního přezkumu. Ve druhém případě nastává podezření z podjatosti člena rozkladové
komise, a to většinou na základě uplatnění námitky podjatosti podle § 14 SprŘ ze strany
účastníka řízení63. Na tento podnět musí rozkladová komise reagovat hlasováním o námitce
podle § 134 odst. 4 SprŘ; a cítí-li se podjatý samotný člen rozkladové komise, měl by o jeho
setrvání rozhodnout ten, kdo rozkladovou komisi jmenoval. Právní úprava explicitně
nepodává, že by samotná účast úřední osoby na řízení v prvním stupni znamenala naplnění
rozvazovací podmínky uvedené v § 14 odst. 1 SprŘ, a tak je případná podjatost
přezkoumávána vrchnostensky. Tomu přisvědčuje i judikatura Nejvyššího správního soudu64.
Podle ustanovení § 152 odst. 3 SprŘ musí mít rozkladová komise alespoň 5 členů,
přičemž nadpoloviční většinu musí tvořit odborníci, kteří nejsou zaměstnanci dotčeného
ústředního správního úřadu. Přestože není stanovena forma ověření odbornosti externích
členů komise, vede tato úprava k posílení objektivnosti rozhodování o rozkladu a ke zmírnění
devolutivního deficitu v rámci aplikace tohoto opravného prostředku. K posílení objektivity
obsahuje toto ustanovení ještě odkaz na obdobný postup při možné podjatosti dle § 14 a na
její jednání se vztahují obecná ustanovení o řízení před kolegiálním orgánem dle § 134 SprŘ.
Jednání komise se tak nepovažuje za ústní jednání ve smyslu § 49 SprŘ, účastníci nemají
právní nárok na účast při projednávání svého rozkladu a ani se nemohou k návrhu komise na
rozhodnutí vyjádřit.

62
Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 89/95 ze dne 11.3.1997, dostupné v ASPI pod ID –
JUD8006CZ.
63
Není však zcela zjevné, jakým způsobem se účastník řízení dozví o tom, že v rozkladové komisi taková osoba
působí, aby mohl námitku podjatosti podat. Někteří teoretici doporučují tento deficit překlenout zasíláním
informativních výpisů účastníkovi řízení, což ale osobně považuji za neefektivní a jdoucí za hranu zákona. Srov.
Černý, P., a kol. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, s. 272.
64
Rozhodnutí NSS čj. 6 A 116/2001-120 ze dne 20.08.2004, které uvádí: „Rozkladová komise není orgánem,
který by o věci rozhodoval …; není tedy správním orgánem s vrchnostenskou pravomocí. Otázka, zda členem
rozkladové komise může být pracovník, který se účastnil na rozhodování v I. stupni správního řízení, tak není
otázkou zákonnosti či procesní správnosti, ale spíše vhodnosti takového řešení. Její posuzování se proto vymyká
kognici správního soudu, který nalézá toliko o právnosti postupu správního orgánu.“.

28
 Konečně považuji za nutné zmínit i často diskutovanou otázku závaznosti návrhu na
rozhodnutí65, jež svému zřizovateli předkládá rozkladová komise. Je třeba odmítnout
představu, že by rozkladová komise byla správním orgánem, neboť jí k tomu chybějí
elementární konstitutivní prvky. Nemůže tak vydávat rozhodnutí, což nenaznačuje ani zákon,
ale plní toliko funkci poradní, akcesorickou k rozhodovací pravomoci ministra nebo
vedoucího jiného správního úřadu. Stejně tak není osoba, stojící v čele ústředního správního
úřadu, vázána odůvodněním rozhodnutí, které komise vypracovala. Je tak zcela na rozhodnutí
této osoby, zda bude respektovat návrh rozkladové komise na rozhodnutí o rozkladu, včetně
jeho odůvodnění, nebo zvolí jiné řešení, jehož odůvodnění si zpracuje sama (aby dostála
požadavkům kladeným na formu takového rozhodnutí a následnou přezkoumatelnost).
Z praktického hlediska je však nasnadě, že s ohledem na komplexnost a odbornost přípravy
rozhodnutí nemůže být jeho změna pravidlem, neboť je účelem tohoto poradního orgánu, aby
vedoucímu úřadu ulehčil od podrobného studia problému a svojí fundovaností garantoval
naplnění premisy dvojinstnančního řízení. Pokud by vedoucí úřadu rozhodl v rozporu
s návrhem komise, nebo bez něj, mohlo by být z této skutečnosti vyvozeno přinejmenším
porušení základních zásad činnosti správních orgánů66.

3.2.3. Rozhodnutí o rozkladu

Zákonodárce zvolil takový způsob řešení, že při důsledné aplikaci § 152 odst. 5 SprŘ
lze napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit, jen pokud se tím rozkladu plně vyhoví a pokud
tím nemůže být jinému účastníkovi způsobena újma, ledaže s tím všichni účastníci vysloví
souhlas. Nastane-li jakákoliv jiná situace, může vedoucí ústředního správního úřadu v rámci
své diskreční pravomoci rozklad toliko zamítnout. Ačkoliv se zákonodárce zjevně inspiroval
institutem autoremedury podle § 87 SprŘ, z platné právní úpravy vyplývá, že je-li např.
rozklad důvodný jen z části, musí jej vedoucí ústředního správního úřadu zamítnout67.
Východiska z této situace jsou patrně tři. Tím prvním je změna právní úpravy
„poněkud nešťastného“ ustanovení § 152 odst. 5 přímo zákonodárcem, druhou pak možnost,

65
Ačkoliv se většina autorů shoduje na tom, že návrh rozkladové komise je doporučením, od něhož se lze
odchýlit, existuje i názor opačný (a také ojedinělý), srov. Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou
zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s., 2005, s. 446.
66
Srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2006, s. 862.
67
V tomto ohledu se komentátoři shodují co do vad SprŘ, ale zatímco Vladimír Mikule považuje právní stav za
definitivní, Josef Vedral nebo Radek Ondruš argumentují výkladem, že pokud lze napadené rozhodnutí zrušit
jako celek, tím spíše je možné zrušit i jeho části a ve zbytku rozhodnutí potvrdit. Blíže k polemice: Mikule, V.
Řádné opravné prostředky podle nového správního řádu, in Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., správní
řád. Code of Administrative Procedure. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 172, Vedral, J. Správní řád. Komentář.
Praha: RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2006, s. 867 anebo Ondruš, R. Správní řád - nový zákon
s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s., 2005, s. 448.

29
že tuto vadnou normu zruší Ústavní soud (což však není příliš pravděpodobné68) a konečně
třetí možnost vyplyne z běžné justiční praxe, která bude muset SprŘ aplikovat a ukáže tím
cestu, která by měla být právně konformní a přitom respektovat ústavně garantované právo na
spravedlivý proces. Dosud není zcela zřejmé, jak se bude nazírání tohoto problému dále
vyvíjet, třebaže již určitá východiska nabízí odborná literatura. Existuje tak například názor,
že v řízení o rozkladu nepřichází pro ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního
úřadu v úvahu varianta, že by orgán druhého stupně mohl rozhodnutí zrušit a věc vrátit
orgánu prvního stupně k novému projednání, neboť právě takovýmto postupem by prý byla
popřena podstata rozkladu jako opravného prostředku bez devolutivního účinku, kdy vrácení
nemá být ničím jiným než jedním z důsledků uplatnění devolutivního účinku69. Jiní autoři70 se
naopak přiklánějí k názoru, že dotčené ustanovení je třeba vnímat jako deklaraci a na způsoby
rozhodování aplikovat § 90 SprŘ, jakožto ústavně konformní formu výkladu. Takovému
způsobu řešení nelze jistě upřít jeho efektivnost, zvlášť s ohledem na klíčový nález Ústavního
soudu71, který předznamenal konec tolerování rigidně positivistického nazírání procesních
norem s tím, že se jedná o: „přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované
zdůvodňování zjevné nespravedlnosti“. Nelze-li tak dosáhnout spravedlivého řízení jinak,
musí správní orgán vyložit § 152 odst. 5 takovým způsobem, aby ochránil procesní práva
účastníka řízení, a neaplikoval spornou právní normu mechanicky a alibisticky. Elegantní
způsob interpretace tohoto ustanovení nabízí některé komentáře již dnes72.

3.3. Námitky uplatněné ve správní exekuci

3.3.1. Pojem
Správní exekuci lze definovat jako nucený výkon rozhodnutí, který představuje
relativně samostatný postup správních orgánů vedoucí k nucenému splnění povinnosti
uložené správním orgánem73. Námitky ve správní exekuci představují poměrně specifický
opravný prostředek, avšak nikoliv opravný prostředek mimořádný. Směřuje totiž proti těm
usnesením exekučního správního orgánu, proti nimž se nelze odvolat. K jejich podání je
68
Ústavní soud dává přednost ústavně konformní interpretaci napadených ustanovení před jejich zrušením (viz
nálezy sp. zn. Pl. ÚS 42/03, publikovaný pod č. 280/2006 Sb. nebo nález sp. zn. 48/95, publikovaný pod
č. 121/1996 Sb.).
69
Viz Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia,
s. r. o., 2005, s. 200.
70
Srov. Žáčková, M. K rozhodnutí o podaném rozkladu podle zákona č. 500/2004 Sb. in Nový správní řád,
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Code of Administrative Procedure. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 176.
71
Nález III.ÚS 127/96 ze dne 11.7.1996, publikovaný jako N 68/5 SbNU 519.
72
Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2006, s. 867 – 869.
73
Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha a. s., 2006, s. 226.

30
aktivně legitimovaný povinný nebo jiná osoba, které z tohoto úkonu vyplývá povinnost74.
Uplatněné námitky, stejně jako rozklad, nemají devolutivní účinek a k rozhodování o nich tak
není povolán nadřízený správní orgán k orgánu exekučnímu, ale ten kdo napadené usnesení
vydal.

3.3.2. Účinky
Právo podání námitek, omezené jen na okruh osob povinných75, z jejich aplikace
vylučuje jak oprávněného, tak i osobu, jíž se napadené usnesení v exekuci týká mírou menší,
než by byl vznik povinnosti. K podání námitek nestanoví SprŘ žádný zvláštní procesní
postup, lze proto dovodit, že účastník postupuje podle § 37 odst. 4 SprŘ. Obdobně nejsou
stanoveny ani lhůty, ve kterých lze námitky podat, avšak zákonodárce přistoupil
k negativnímu vymezení aplikace námitek a omezil možnost podání námitek na dobu, než
bude usnesení vykonáno nebo bude proveden jiný úkon. Námitky podané po výkonu
usnesení tak správní orgán musí odmítnout, protože s ohledem na ustanovení § 118 odst. 3
SprŘ nelze zmeškání úkonu prominout a úkon proto trpí nezhojitelnou vadou.
Vzhledem ke skutečnosti, že SprŘ ve svém § 117 odst. 3 vychází ze subsidiárního
pojetí odkladných účinků námitek, musí se exekuční správní orgán podrobit ustanovení
zákona a přiznat odkladné účinky (resp. je respektovat) čtyřem vyjmenovaným právním
situacím dle písmen a) – d). V rámci své pravomoci ale může exekuční správní orgán
odkladné účinky námitkám přiznat i tehdy, přisvědčují-li tomu vážné důvody76.

3.3.3. Rozhodování o námitkách

Jak bylo uvedeno v části 3.3.1., nelze na rozhodování o námitkách vztáhnout
požadavek devoluce. Rozhoduje tak exekuční správní orgán, který o námitce rozhodne
meritorně, přičemž se nezabývá meritem předmětu řízení, ale meritem námitky. Jelikož jde
o rozhodnutí formalizované, musí obsahovat náležitosti předpokládané § 67 SprŘ; výjimkou
je situace, kdy již bylo usnesení vykonáno nebo byl proveden jiný úkon - v takovém případě
nedochází k vydání rozhodnutí, ale osobě, jež návrh podala, je oznámena nepřípustnost
námitek.

74
Např. ten, kdo je povinen oprávněné úřední osobě umožnit přístup na místa, kde je třeba exekuci provést
(§ 114 odst. 2 SprŘ).
75
Srov. § 118 odst. 2 SprŘ.
76
SprŘ sice vážné důvody nedefinuje, výkladem však dojdeme k tomu, že se může jednat o vážné důvody na
straně povinného (většinou), nebo oprávněného, ale i takové důvody, které by mohly znamenat újmu pro veřejný
zájem.

31
 Rozhodnutí exekučního správního orgánu je konečné a uplatnění řádných opravných
prostředků je vyloučeno77. S odkazem na ustanovení § 118 odst. 3 SprŘ nelze aplikovat ani
obnovu řízení nebo vydat nové rozhodnutí, takže jedinou možností revize rozhodnutí
o námitkách zůstává přezkumné řízení78.

3.4. Odpor

3.4.1. Příkaz a jeho náležitosti

Příkazní řízení je ve správním procesu dle správního řádu novým institutem, protože
předcházející právní úprava tento pojem užívala jen ve vztahu ke správněprávní exekuci79.
Jeho zavedení odůvodnil zákonodárce potřebou „v některých případech řízení maximálně
odformalizovat“ a zavedl ve SprŘ příkazní řízení po vzoru jiných veřejnoprávních kodexů80.
Příkazní řízení tak lze vnímat jako postup směřující k zabezpečení rychlosti a efektivnosti
řízení, a to specificky tehdy, jestliže je účelem správního procesu uložení povinnosti81.
Správní orgán vydávající příkaz musí respektovat ustanovení § 67 odst. 2 SprŘ do té míry,
nestanoví-li § 150 SprŘ (upravující příkaz) postup odlišný. Z tohoto vyplývá, že příkaz má
písemnou formu a správní orgán jej vydává tehdy, považuje-li skutková zjištění za dostatečná.
§ 150 odst. 1 SprŘ dokonce předpokládá, že vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení
a vzhledem k povaze příkazu to může být současně i úkon poslední; takto zjednodušené řízení
výrazně zefektivňuje výkon veřejné správy.
Z právní úpravy příkazního řízení uvedené v § 150 SprŘ, která je poměrně obecná,
vyčnívá odstavec druhý, jež se poněkud nesystematicky věnuje rozsahu podkladů pro
rozhodnutí správního orgánu, přičemž jeho východiskem je výhradně kontrolní protokol podle
zvláštního zákona. Stanoví se, že kontrolní protokol musí být pořízen týmž správním
orgánem, který je pro návazné správní řízení věcně a místně příslušný a pořizoval jej ten, kdo
může být oprávněnou úřední osobou. Další podmínkou je, aby se kontrolovaný seznámil
s obsahem protokolu (nebo byl k tomuto řádně vyzván) a aby byly správně vyřízeny jeho
případné námitky proti obsahu protokolu; přičemž o obsahu protokolu nesmí být pochybnosti

77
§ 117 odst. 4 SprŘ.
78
V souvislosti s dikcí § 94 a násl. je však zřejmé, že přezkumné řízení iniciované správními orgány neposkytuje
subjektu, jehož námitky nebyly vyslyšeny, záruku nezávislé dvojinstanční kontroly.
79
§ 78 a 80 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
80
Lze usuzovat, že inspirací pro přípravu § 150 SprŘ byla např. ustanovení o příkazním řízení v § 87 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; platební rozkaz dle § 172 -175 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nebo trestní příkaz dle ustanovení dle § 314e a násl.
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.
81
Příkazu tak lze využít jak v řízení zahájených ex officio (typicky u správních deliktů), tak i u řízení sporných,
kde však nejde o vznik nové povinnosti, nýbrž o vynucené plnění z rozhodovaného správního vztahu.

32
ani z jiného důvodu. To vše proto, aby mohl být kontrolní protokol přijatelný jako jediný
podklad pro vydání příkazu. Ačkoliv to přesahuje rámec této práce, nabízí se úvaha, zda
problematiku podkladu rozhodnutí dle zvláštního právního předpisu nepřenechat speciální
právní úpravě82, na kterou cílí i citovaný odstavec 2, a k této zvláštní úpravě pak neodkázat
poznámkou pod čarou. Jelikož k důvodu takto podrobné úpravy zákonodárce v důvodové
zprávě mlčí, lze se zabývat i myšlenkou, že jeho úmyslem bylo vytvořit standard, jehož
prostřednictvím si správní orgán ověřuje, zda shromážděné podklady dostačují pro vydání
příkazu nebo je nutné opatřit důkazy další. V této variantě by kontrolní protokol představoval
minimální hranici přijatelnosti podkladů.
Ačkoliv je příkazní řízení samo o sobě zvláštní formou správní řízení, existuje navíc
zvláštní forma příkazního řízení samotného, a to příkaz na místě83. Oproti „standardnímu“
příkaznímu řízení nastupují dvě podmínky – účastník řízení, jemuž je ukládána povinnost84,
musí být na místě přítomen a současně musí uznat důvody vedoucí k vydání příkazu v plné
míře. Pokud tento účastník s uložením povinnosti na místě souhlasí a stvrdí to svým
podpisem, správní orgán je zproštěn povinnosti odůvodnit příkaz. Příkaz se tímto také stává
pravomocným a vykonatelným. Vydání příkazu na místě není napadnutelné žádným řádným
opravným prostředkem, neboť účastník svoji povinnost uznal.

3.4.2. Podání odporu a jeho účinky

Jelikož je příkazní řízení specifickým procesním postupem, je specifický i opravný
prostředek poskytnutý SprŘ k ochraně práva povinného – namísto odvolání nastupuje odpor.
V rovině faktické se jedná o zásah účastníka proti tomu, aby se v příkazu obsažené povinnosti
staly vykonatelnými. Oproti odvolání je postavení účastníka oslabeno, což se projevuje
například i tím, že se povinný nemůže seznámit s podklady z příkazu.
Odpor lze podat proti každému příkazu, s výjimkou příkazu vydaného na místě nebo
tehdy, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Podat jej však může pouze osoba povinná,
nikoliv jiná osoba na řízení zúčastněná85. Pro podání odporu stanoví § 150 odst. 3 SprŘ
osmidenní lhůtu ode dne oznámení příkazu a obecné formální požadavky jako na jakékoliv
jiné podání. Specifikum odporu spočívá v tom, že není nutné, aby byl odůvodněn, protože

82
Jde o zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak jeho § 15 a násl.
83
Znovu je nutné upozornit na paralelu se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
konkrétně jeho § 84 – 86.
84
Na místě lze uložit povinnost k peněžitému plnění do výše 10.000,- Kč anebo takové nepeněžité plnění, jež lze
splnit hned na místě (§ 150 odst. 5 SprŘ).
85
Stejně tak je vyloučena (actio popularis) žaloba na ochranu práv, kde žalobcem nemusí být osoba dotčená
zásahem do svých práv. K teorii populární žaloby blíže usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11.
května 1999.

33
jeho včasným uplatněním se příkaz ruší a příkazní řízení se transformuje do běžného,
nezkráceného správního řízení, v němž správní orgán rozhodne meritorně správním
rozhodnutím. K tomu mu začíná běžet lhůta dnem podání odporu.

34
4. Mimořádné opravné prostředky

4.1. Obnova řízení a nové rozhodnutí

4.1.1. K obnově řízení obecně

Obnova řízení je prvním z mimořádných opravných prostředků, kterým se budu
věnovat. Jakožto mimořádný opravný prostředek směřuje proti pravomocným správním
rozhodnutím86, a to především proti jejich skutkovým vadám, zatímco posouzení právní
nedostatečnosti přisoudil zákonodárce řízení přezkumnému. Obnova řízení tak představuje
průlom do překážky věci rozhodnuté.
Oproti předcházející právní úpravě obnovy řízení došlo k citelnému oslabení sféry
ochrany zákonnosti řízení, ve prospěch zachování sféry právní jistoty účastníků. Zatímco tedy
byla předcházející právní úprava obnovy správního řízení komentována jako „požadavek
socialistické zákonnosti“, je v současné podobě obnovy řízení spatřováno posílení významu
materiální právní moci87. Bez ohledu na to, který přístup je správnější, zůstala zachována
smíšená forma obnovy řízení, což znamená, že obnovu řízení lze realizovat jak na žádost
účastníka správního řízení v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, tak i z úřední povinnosti
správního orgánu (což představuje jistý zásah dozorčích prostředků do oblasti prostředků
opravných).
Vlastní proces obnovy řízení sestává ze dvou vzájemně navazujících stádií. Ve stádiu
prvním rozhoduje správní orgán o tom, zda vůbec obnovu řízení povolit či nařídit (a existují-li
tak podmínky a důvody obnovy), ve druhém stádiu se realizuje vlastní obnovené řízení.
Obnovené řízení ale není nutným následkem prvního stádia a patrně ani nelze hovořit o tom,
že by se svým označením mohlo shodovat se stádiem prvním. První stádium je ze své povahy
iniciační, zatímco druhé je stádiem realizačním. Samotné rozhodnutí o povolení obnovy ještě
neznamená, že v novém řízení bude přijato rozhodnutí odlišné (věcně či formálně) od
rozhodnutí původního, správní orgán teprve umožnil zkoumání nových skutečností či
neuplatněných důkazů a odlišné hodnocení (resp. rozhodnutí) nelze automaticky předjímat.

86
Velmi zajímavou otázkou je možnost obnovy řízení u rozhodnutí, která jsou v rámci zvláštních právních
předpisů pokládány za pravomocné pouze z formálních důvodů (domněnky a fikce vydání rozhodnutí). Srov.
Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2006, s. 603.
87
Srov. důvodovou zprávu k § 62 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, publikovanou pod interním č. ASPI
20517 (LIT) a komentář k § 100 SprŘ v Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a
poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s., 2005, s. 310.

35
4.1.2. Podmínky obnovy řízení
Z ustanovení § 100 odst. 1 SprŘ vyplývá, že předmětem obnovy řízení může být
jakékoliv meritorní rozhodnutí88, avšak vyloučeny jsou rozhodnutí procesní povahy, zejména
tedy usnesení. Kromě existence pravomocného rozhodnutí správního orgánu ve věci však
ještě musí existovat zákonný důvod, který je podmínkou možnosti obnovit řízení. Přestože
těchto důvodů obsahuje SprŘ více; pro větší přehlednost je budu dále členit podle toho, zda se
má obnova řízení iniciovat na žádost účastníka anebo z moci úřední.

4.1.2.1. Podmínky obnovy řízení na žádost účastníka

Tyto podmínky stanoví zákon taxativně. Jedním z hlavních důvodů obnovy řízení
z vůle účastníka je existence důkazů (tedy účastníkovi dříve neznámých skutečností), které
však v době původního řízení musely objektivně existovat a které účastník nemohl uplatnit89.
Pokud ale k neuplatnění důkazů došlo zaviněním účastníka (lhostejno, zda úmyslně či
z nedbalosti), pak mu tato podmínka nesvědčí. Důvody obnovy samotné, stejně jako
podmínky jejich uplatnění, zkoumá správní orgán po celou dobu řízení o obnově. Dalším
důvodem obnovy řízení by bylo, kdyby se důkazy v předchozím řízení provedené ukázaly být
nepravdivými. Skutečnost, že takové důkazy nejsou pravdivé, musí být prokázána v jiném
řízení90 nebo to musí objektivně doložit ten, kdo o obnovu řízení žádá.
Dalším důvodem obnovy řízení na základě žádosti účastníka je skutečnost, že bylo
zrušeno anebo změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení,
které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou
odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Tato situace je typická pro
tzv. řetězení správních aktů, kdy je vydání jednoho správního rozhodnutí podmíněno vydáním
jiného správního rozhodnutí, ale také pro řízení o předběžné otázce, jejímž řešením je
prvostupňový správní orgán vázán91. Pro pochopení smyslu obnovy řízení je podstatná
i legislativně technická formulace § 100 odst. 1 písm. b) SprŘ: „.., pokud tyto skutečnosti,
důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky...“, ze které vyplývá, že cílem
obnovy není meritorní náprava věcných nesprávností rozhodnutí, ale posouzení, zda určité
88
Tj. rozhodnutí dle § 67 odst. 1 SprŘ.
89
K tomu SJS NSS č. 522/2005 ze dne 25. dubna 2005: „Smyslem institutu obnovy řízení podle § 62 odst. 1
písm. c) správního řádu je nové projednání věci za situace, kdy účastník řízení až po uplynutí lhůty pro podání
odvolání nebo až po proběhnuvším odvolacím řízení, případně poté, kdy nabylo právní moci správní rozhodnutí,
proti němuž není odvolání přípustné, zjistí, že procesní pochybení správního orgánu mohlo vést k vydání
rozhodnutí v jeho neprospěch. Pokud účastník řízení namítal takové pochybení již v odvolání a odvolací orgán
shledal toto pochybení nevýznamným pro meritorní rozhodnutí, obnova řízení není možná. “.
90
Typicky se jedná o řízení dle zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, anebo o řízení dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
91
Srov. § 57 odst. 3 SprŘ.

36
skutečnosti mohly řízení ovlivnit natolik, že by jeho výsledek mohl být defektní a tím
i revidovatelný v novém řízení.
Jakkoliv to přímo nevyplývá z ustanovení § 100 SprŘ, důvodem pro obnovu řízení
může být zrušení nebo změna rozhodnutí s podmiňujícím výrokem v rámci společného řízení,
neboť to vyplývá z ustanovení § 140 odst. 7 SprŘ, ale také zrušení či změna závazného
stanoviska, které rozhodnutí podmiňovalo92.
Účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve
věci rozhodoval, a to v subjektivní lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodech obnovy
dozvěděl, avšak v objektivní lhůtě do 3 let ode dne právní moci vydání rozhodnutí. Předmětný
účastník se ale nemůže dožadovat obnovy řízení, pokud důvod obnovy řízení mohl uplatnit již
v odvolacím řízení. Není přitom rozhodné, zda odvolací řízení proběhlo (bez předložení
onoho důvodu) nebo neproběhlo vůbec, neboť oprávněný účastník své důvody neuplatnil.
Důkazní břemeno v těchto případech leží na správním orgánu, který musí prokázat, že
účastník mohl navrhovaný důvod obnovy řízení uplatnit již v odvolacím řízení. Pokud se mu
tuto skutečnost podaří prokázat, důvodností žádosti se dále nezabývá a odmítne ji
z formálních důvodů.

4.1.2.2. Podmínky obnovy řízení ex officio

Druhou zákonnou možností obnovy správního řízení je rozhodnutí a postup správního
orgánu z moci úřední. Tuto pravomoc má pouze správní orgán, který ve věci rozhodoval
v posledním stupni a jen tehdy, je-li dán některý z důvodů svědčící účastníkovi k podání
93
žádosti o obnovu dle § 100 odst. 1 SprŘ . Současně platí, že na obnově řízení musí být
veřejný zájem, což je oproti výše uvedenému materiálnímu kritériu promítnutím zásady dobré
správy podle ustanovení § 2 odst. 4 SprŘ.
Vlastní rozhodnutí o obnově řízení je správní orgán v řízení zahájeném z moci úřední
povinen vydat do tří let od nabytí právní moci původního rozhodnutí. Neznamená to však, že
by bylo vydáno rozhodnutí meritorní – v obnoveném řízení rozhodnutí nové – nýbrž se
rozhoduje jen o tom, zda se řízení obnoví či nikoliv. Poněkud nezvyklé je, že nestačí-li
správní orgán v objektivně nastavené tříleté lhůtě vydat rozhodnutí, přestože dosavadní
průběh řízení nasvědčuje prokázání důvodů obnovy, musí řízení zastavit. Zákonodárce zde
zvolil odlišný postup od uplatňování důvodů obnovy ze strany účastníka, protože jeho lhůta

92
Zrušení nebo změna závazného stanoviska realizovaná na základě § 149 odst. 5 SprŘ, a to při přezkumném
řízení, je dalším důvodem obnovy řízení, pokud rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem již nabylo právní
moci.
93
Viz část 4.1.2.

37
končí posledním dnem tříletého období, avšak na ni navazuje neomezené správní řízení94;
zatímco správní orgán musí v tříleté lhůtě věc identifikovat a navíc o ní i rozhodnout. Podnět
k zahájení řízení o obnově řízení ex officio může získat správní orgán jakkoliv. Zejména se
jedná o podněty vzešlé z jeho vlastní úřední činnosti, zaslané mu dotčeným správním
orgánem, nadřízeným správním orgánem nebo od dalších osob95.
Samostatnou kapitolou je rozhodnutí o obnově řízení v případě, že předmětného
rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. V takovém případě rozhoduje orgán, který vydal
rozhodnutí v posledním stupni. SprŘ nespecifikuje, o jaké trestné činy se jedná, proto se toto
ustanovení zřejmě vztahuje na trestné činy obou stran (úřední osoby i účastníka), a to v plné
myslitelné šíři skutkových podstat, které mohly mít vliv na výsledek řízení. V situaci, kdy má
správní orgán podezření na spáchání trestného činu, který mohl mít vliv na výsledné
rozhodnutí, musí tento orgán zachovat postup podle § 57 odst. 1 písm. a) část věty za
středníkem SprŘ, a dát příslušnému orgánu veřejné moci (orgánu činnému v trestním řízení)
podnět na zahájení řízení. V návaznosti na to zřejmě aplikuje i ustanovení § 64 odst. 1
písm. c) SprŘ a řízení usnesením přeruší.
Po uplynutí tří let od nabytí právní moci rozhodnutí se obnova řízení povolí nebo
nařídí jen tehdy, bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným činem. Zde je konstituována nová
prekluzívní lhůta v době trvání tří let, která se počítá ode dne právní moci rozsudku o daném
trestném činu. Není ale zřejmé, zda se při spáchání trestného činu, za který nebyl vydán
odsuzující rozsudek, bude lhůta dále odvíjet nebo se zastavením řízení skončí i existence
důvodu pro obnovu řízení96.

4.1.3. Právní účinky obnovy řízení

Zatímco včas podané a přípustné odvolání má vždy odkladný účinek, který může být
toliko ve výjimečných případech vyloučen správním orgánem97, jsou právní účinky obnovy
řízení konstruovány tak, že samotná žádost o obnovu řízení odkladný účinek nemá, avšak
tento jí může být přiznán. Žádosti o obnovu řízení přiznává odkladný účinek ten správní
orgán, který o povolení obnovy bude rozhodovat, nikoliv tedy správní orgán, který ve věci
rozhodoval dříve a k němuž je možné dle dikce § 100 odst. 2 SprŘ žádost o obnovu podat.

94
Tedy omezené jen lhůtami danými pro rozhodnutí obecně, zejména pak ustanovením § 6 odst. 1 SprŘ a § 80
SprŘ.
95
Nemusí se přitom jednat výhradně o účastníky řízení, ale o jakoukoliv osobu a jakýkoliv podnět, který je
kvalifikován a projednán podle § 42 SprŘ.
96
Komentátoři nejsou v názoru na danou problematiku jednotní. Viz Ondruš, R. Správní řád - nový zákon
s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s., 2005, s. 313 a Horzinková, E. Novotný, V.
Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a. s., 2006, s. 202.
97
Srov. § 85 odst. 2 SprŘ s odkazem na ustanovení § 68 odst. 2 SprŘ.

38
 Důvodem přiznání odkladného účinku může být vážná újma, která hrozí buďto
účastníkovi (a pak lze toto ohrožení označit jako hrozbu subjektivním právům), anebo
veřejnému zájmu (v tom případě se jedná o ohrožení objektivních práv). Naopak osoby,
jejichž práva či právem chráněné zájmy mohou být přiznáním odkladného účinku ohroženy,
mají procesní nástroj své obrany jen v ustanoveních § 156 odst. 2 a § 158 odst. 2 SprŘ,
protože přiznání odkladného účinku se, s ohledem na dikci § 76 odst. 1 SprŘ, patrně nemůže
realizovat usnesením98 a tím spíše pak ne rozhodnutím ve věci podle § 67 odst. 1 SprŘ.
Oproti žádosti o obnovu řízení má samotné rozhodnutí, kterým se řízení obnovuje, ve
vztahu k původnímu řízení odkladný účinek vždy, pokud nenastal některý ze zákonem
předvídaných důvodů. Tím nejzásadnějším je proběhnuvší výkon rozhodnutí, kdy by odklad
nepřinesl žádné faktické účinky. Odkladný účinek takového rozhodnutí však může vyloučit
správní orgán ve svém rozhodnutí i sám, jestliže nastal některý z důvodů předvídaný
v ustanovení § 85 odst. 2 SprŘ99, nebo zanikla vykonatelnost rozhodnutí (to především ve
vazbě na uplynutí prekluzivních lhůt plnění).

4.1.4. Rozhodnutí o obnově

Výsledkem celého procesu je, že shledá-li příslušný správní orgán existenci podmínek
pro obnovu řízení na žádost účastníka, obnovu řízení povolí, případně správní řízení obnoví
na základě své pravomoci, jedná-li se o posuzování věci ex officio. Rozhodnutí o povolení
nebo nařízení obnovy řízení je svojí povahou rozhodnutím prvoinstančním, proti němuž je
možné brojit odvoláním (rozkladem).
Rozhodnutím o povolení nebo nařízení obnovy řízení se meritorní rozhodnutí vzešlá
z původního správního řízení ještě neruší, pouze se obnovuje řízení, v rámci kterého může
dojít ke zrušení či změně takového rozhodnutí.
Proti rozhodnutí, kterým správní orgán zamítl žádost o obnovu řízení, lze podat
odvolání. Toto odvolání však může podat jen ten, kdo žádost podal (a komu jedinému se také
negativní rozhodnutí doručuje). V případě, že o nařízení obnovy rozhoduje správní orgán

98
Vzhledem k tomu, že zatím nejsem seznámena s praktickou aplikací formálního rozhodování o obnově řízení
ve správní praxi, vycházím z publikovaného názoru Josefa Vedrala uvedeného v Vedral, J.: Správní řád.
Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2006, s. 606. Přesto si však myslím, že
v aplikační praxi bude rozhodováno usnesením, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je právní zájem osob, jichž se
přiznání odkladného účinku dotkne, aby byl na ochranu jejich zájmů aplikovatelný řádný opravný prostředek,
tím druhým pak výkladový argument, může-li správní orgán přiznat odkladný účinek podle § 41 odst. 3 SprŘ,
může též rozhodovat usnesením ve věci odkladného účinku obnovy řízení, jakkoliv nenastaly zákonem
předvídané podmínky (rozhodnutí usnesením dle § 76 odst. 1 SprŘ).
99
K tomu podrobněji v kapitole 3.1.5.1.

39
z moci úřední, oznamuje se negativní rozhodnutí všem účastníkům, avšak tito nemají možnost
podání opravného prostředku.

4.1.5. Nové řízení a nové rozhodnutí

Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů,
ve svém § 64 odst. 2 umožňoval spojení rozhodnutí o obnově řízení s novým rozhodnutím ve
věci. Nový SprŘ toto procesní řešení nepřejal a ve svém ustanovení § 102 odst. 1 tato dvě
řízení výslovně odlišuje. Po rozhodnutí o obnově řízení tak následuje nové (obnovené) řízení.
Tím je umožněno, aby v pravomocné věci bylo vydáno nové rozhodnutí. Samotné nové
rozhodnutí ve smyslu § 102 SprŘ však neruší původní správní akt, pouze brání jeho
vykonatelnosti; novým rozhodnutím vydaným podle § 100 nebo § 101 písm. a) SprŘ se
původní rozhodnutí ruší.
Věcným důvodem nového rozhodnutí je v obecné rovině normativní výhrada vydání
takového rozhodnutí v okamžiku, kdy došlo ke změně podmínek, za nichž bylo vydáno
původní rozhodnutí. Tato změna podmínek však musí být kvalifikovaná a pouhá změna
okolností není důvodem, jestliže s tím zákon nespojuje potřebu vydat nové rozhodnutí.
Nedostatek kvalifikace nelze obejít ani rozsáhlým výkladem100.
SprŘ taxativně uvádí důvody nového řízení, přičemž pro zahájení řízení stačí naplnění
jen jednoho z nich. Ve svém § 102 také stanoví společná procesní pravidla pro nové řízení
jako jakousi druhou fázi řízení o obnově řízení. K novém řízení je příslušný správní orgán,
který byl dříve příslušný k řízení na prvním stupni, avšak rozhoduje podle aktuálního
skutkového a právního stavu. To však nebrání správnímu orgánu v tom, aby využil podkladů
vzešlých nebo určených pro původní rozhodnutí, a to včetně podkladů pro rozhodnutí
o odvolání, jestliže tomu nebrání povaha nebo stav projednávané věci.
Žádost o zahájení nového řízení může podat kterýkoliv původní účastník, pokud je
původním rozhodnutím dotčen a okamžikem podání je ze zákona zahájeno řízení. Pokud tedy
správní orgán při posuzování žádosti dojde k závěru, že tato žádost není důvodná, řízení
zastaví a tuto skutečnost oznámí dotčeným osobám101.

100
Srov. rozhodnutí NSS sp. zn. SJS 652/2005.
101
V návaznosti na podmínky stanovené § 66 odst. 1 SprŘ se bude jednat především o toho, kdo žádost o nové
řízení podal, ale také o všechny další osoby, vůči nimž byl v souvislosti se zahájeným řízením učiněn správní
úkon.

40
4.2. Přezkumné řízení

4.2.1. K institutu přezkumného řízení obecně

Odborná veřejnost se shoduje na tom, že institut přezkumného řízení podle SprŘ
nahradil obdobný institut102, kterým byl institut přezkumného řízení mimo odvolací řízení
upravený v § 65 - 68 dřívějšího kodexu. Jeho cílem je přezkoumávat rozhodnutí vydaná ve
správním řízení, jestliže existuje důvodná pochybnost, že toto rozhodnutí není v souladu
s právními předpisy. Ve smyslu systematiky opravných prostředků je přezkumné řízení
opravným prostředkem mimořádným, protože podle ustanovení § 94 odst. 1 SprŘ jsou
objektem jeho působnosti pravomocná správní rozhodnutí103.
Přezkumné řízení stojí rozkročeno mezi mimořádným opravným prostředkem
a prostředkem dozoru v rámci veřejné správy. Je potřebné vidět, že účastníci řízení, v němž
bylo vydáno napadené rozhodnutí, nemají aktivní legitimaci k podání návrhu a jsou tak
odkázání jen na podání podnětu104, který však správní orgán nezavazuje a není s ním ani
spojeno zahájení řízení. Soudila bych proto, že funkce dozorová u přezkumného řízení
převažuje.
Na rozdíl od obnovy řízení zde nehraje roli věcná správnost rozhodnutí, protože
příslušný správní orgán zkoumá pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí
a správního řízení, které jeho vydání předcházelo. Pod zákonnost je ale nutné zahrnout nejen
správnou aplikaci a interpretaci norem správního práva (de facto celého právního řádu), ale
i správnou aplikaci zásad, které správní řízení ovládají.
Celé přezkumné řízení je ovládáno principem oficiality, a proto je i zahajováno
a vedeno z moci úřední. Jak jsem uvedla výše, podnět k zahájení řízení s sebou nenese nárok
na provedení úkonů či zahájení řízení. Alespoň ne přímo. Správní orgán totiž bude v situaci,
že zjistí-li poté, co se zabýval podnětem účastníka, indicie nezákonnosti rozhodnutí, správní
řízení zahájit musí. Protože dotčený účastník (tudíž jakákoliv osoba), není oprávněn podat
návrh na zahájení řízení, SprŘ nestanoví, jakému správnímu orgánu se podnět doručuje. Ze
systematického výkladu dovozuji, že s ohledem na možnost autoremedury podle § 95 odst. 2

102
Zaznívají ovšem i kritické hlasy a např. Vladimír Sládeček na přezkumném řízení podle nového správního
řádu neshledává pozitivního téměř nic. Srov. Sládeček, V. Dozorčí prostředky ve správním řízení: k institutu
přezkumného řízení, in Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Code of Administrative Procedure.
Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 177 a násl.
103
SprŘ připouští aplikaci přezkumného řízení i ve vztahu k jiným úkonům správních orgánů než rozhodnutím
jako individuálním správním aktům. Takovými úkony jsou např. závazné stanovisko, veřejnoprávní smlouva,
opatření obecné povahy, vyjádření, osvědčení a sdělení správního orgánu, stejně jako jiné úkony, které sice
nejsou výslovně označeny, ale lze je zrušit.
104
Srov. § 94 odst. 1 SprŘ.

41
SprŘ bude nejúčelnější podat podnět tomuto orgánu, který jej, v případě vyloučení postupu
dle § 95 odst. 2 SprŘ, může předat svému nadřízenému orgánu.
Okruh věcí, které lze v přezkumném řízení přezkoumávat, je vymezen SprŘ
negativně, a to např. v § 94 odst. 2 a 3, § 153 odst. 2 nebo § 96 odst. 3 SprŘ. Není tak
například přípustné přezkoumávat rozhodnutí ve věci osobního stavu, když žadatel nabyl
práv v dobré víře; dále meritorní rozhodnutí v přezkumném řízení či rozhodnutí, kterým je
uspokojován účastník řízení po podání žaloby ve správním soudnictví. Za podmínek
stanovených zákonem lze přezkoumávat i některá procesní rozhodnutí105, jiná usnesení ale jen
tehdy, pokud jsou přezkoumávána společně s rozhodnutím ve věci a může-li to mít význam
pro soulad rozhodnutí ve věci nebo jiného rozhodnutí s právními předpisy nebo pro náhradu
škody.

4.2.2. Realizace přezkumného řízení

Předtím, než příslušný správní orgán zahájí usnesením správní řízení, musí posoudit,
zda objektivně existují důvody pro zahájení (nejen přípustnost předmětu řízení, ale i existence
důvodné pochybnosti ohledně zákonnosti vydaného rozhodnutí). Jestliže k tomuto závěru
o nedostatku zákonnosti dojde, končí působnost správního uvážení a nastupuje povinnost
řízení zahájit a konat.
Vydání usnesení o zahájení řízení je podmíněno subjektivní lhůtou 2 měsíců ode dne,
kdy se tento správní orgán dozvěděl o důvodu možného zahájení řízení, tedy především na
základě podnětu nebo vlastní úřední činnosti. Objektivní lhůta je stanovena na dobu
nejpozději do 1 roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ve věci.
Orgánem příslušným pro vlastní přezkumné řízení je ten správní orgán, který je
bezprostředně nadřízen správnímu orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal. Výjimkou
z tohoto pravidla je – jak bylo částečně uvedeno výše – možnost modifikované autoremedury
podle § 95 odst. 2 SprŘ. Tato výjimka umožňuje řízení provést tomu správnímu orgánu, který
rozhodnutí vydal106.
V oblasti přezkumu rozhodnutí ústředních správních úřadů je přezkumná pravomoc
realizována obdobně dle dikce § 152 SprŘ; o přezkumu tedy rozhoduje ministr nebo vedoucí
jiného ústředního správního úřadu, a to na návrh jím jmenované komise.

105
Např. usnesení o odložení věci nebo usnesení o zastavení řízení (§ 94 odst. 3 SprŘ).
106
Takový postup se však může realizovat jen tehdy, jestliže podnět k přezkumnému řízení vzešel od účastníka
řízení, tomuto účastníku bude v přezkumném řízení vyhověno a současně nesmí být způsobena újma žádnému
jinému účastníkovi. Poslední podmínky lze prolomit souhlasem všech osob, kterých se takové rozhodnutí týká.

42
 Správní orgán při realizaci své pravomoci k přezkumu rozhodnutí může dojít k závěru,
že nedošlo k porušení žádného ustanovení právního předpisu, a to jak z pohledu materiálního
(samotné rozhodnutí netrpí právními vadami), tak z pohledu procesního (řízení předcházející
vydání rozhodnutí netrpělo takovými vadami, jejichž vliv na rozhodnutí by ovlivnil
v konečném důsledku jeho zákonnost). Je-li tomu tak, vydá správní orgán usnesení, kterým
řízení zastaví a poznamená jej do spisu107.

4.2.3. Rozhodnutí v přezkumném řízení

Rizikem přezkumného řízení je možnost zásahu do práv nabytých v dobré víře a tedy
i snížení právní jistoty bývalých účastníků řízení a třetích osob. Jako určitou formu
kompenzace (či sebeomezení) vložil zákonodárce do SprŘ prekluzívní lhůtu, po jejímž
marném uplynutí již nelze v přezkumném řízení meritorní rozhodnutí vydat. Podle ustanovení
§ 97 odst. 2 SprŘ uplyne tato lhůta po 15 měsících ode dne právní moci rozhodnutí ve věci108.
Tuto lhůtu nelze prodloužit a po vypršení lhůty je správní orgán povinen řízení usnesením
zastavit, a to v jakékoliv fázi. Je potřebné zdůraznit, že stěžejním pojmem je zde vydání
rozhodnutí podle § 71 odst. 2 SprŘ, nikoliv tedy nabytí právní moci. Proti včas vydanému
rozhodnutí lze uplatnit odvolání anebo rozklad, neboť přezkumné řízení je principiálně
dvouinstanční.
Jestliže správní orgán v rámci svých přezkumných pravomocí dojde k závěru, že
předmětné rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právní předpisy, může rozhodnout jedním ze
tří způsobů:
4.2.3.1. Zrušení rozhodnutí
Rozhodnutí bude zrušeno – v tomto případě bez náhrady – především tehdy, jestliže
správní orgán zjistí, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť jeho vydání je
v rozporu s právními předpisy nebo být vydáno nemělo, protože k jeho vydání nebyl dán
dostatek pravomoci nebo působnosti. Dikce § 97 odst. 3 SprŘ napovídá, že rozhodnutí bude
zrušeno jako celek, třebaže vadami trpí jen některá z jeho částí.
4.2.3.2. Změna rozhodnutí
Správní orgán rozhodnutí změní tehdy, jestliže zjistí vady rozhodnutí mající vliv na
jeho zákonnost a současně bude mít dostatek podkladů pro rozhodnutí nové. Stejně jako
u rušení rozhodnutí správní orgán může stanovit, zda právní účinky nastávají zpětně od právní

107
Okamžikem poznamenání do spisu nabývá usnesení právní moci, protože podle ustanovení § 76 odst. 5 SprŘ
se proti takovému usnesení není možné odvolat.
108
Tuto prekluzivní lhůtu znal i zrušený správní řád, avšak v době trvání tří let. § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967
Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.

43
moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí anebo od právní moci
nebo předběžné vykonatelnosti rozhodnutí v přezkumném řízení109. Tato možnost rozhodnutí
je vyjádřením zásady procesní ekonomie a rychlosti řízení110, protože se řízení neprodlužuje
(jak by tomu bylo při vrácení věci zpět prvostupňovému nebo odvolacímu správnímu orgánu)
ani změna rozhodnutí neznamená navýšení nákladů řízení (jsou téměř stejné jako při
přezkoumávání rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci).
4.2.3.3. Zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení
Jestliže přezkoumávající správní orgán nemá dostatek kvalifikovaných podkladů pro
změnu rozhodnutí, avšak dostatek k tomu, aby posoudil rozpor s právním řádem, rozhodnutí
zruší a vrátí jej k dalšímu řízení. Názorem přezkoumávajícího správního orgánu jsou pak
příslušné další správní orgány vázány.

4.2.4. Zkrácené přezkumné řízení

Výše uvedená zásada procesní ekonomie je promítnuta i do ustanovení § 98 SprŘ,
který výrazně usnadňuje vydání rozhodnutí v přezkumném řízení při splnění v zákoně
uvedených podmínek. Tyto podmínky jsou tři. Musí být splněny obecné podmínky pro
zahájení přezkumného řízení, porušení právního předpisu musí být zjevné již ze spisu
a vysvětlení účastníků nesmí být nutné; při jejich kumulativním naplnění je správní orgán
oprávněn zkrácené přezkumné řízení provést.
Ve zkráceném přezkumném řízení se neprovádí dokazování (vedlo by k popření
smyslu „zkráceného“ řízení), a proto je prvním úkonem správního orgánu přímo změna nebo
zrušení předmětného správního aktu. Z hlediska systematického je řazení tohoto řízení až za §
97 „Rozhodnutí v přezkumném řízení“ poněkud nešťastné, protože se fakticky jedná o postup
správního orgánu před zahájením řízení a teprve tehdy, když nelze aplikovat zkrácené
přezkumné řízení, bude správní orgán postupovat standardním postupem podle § 97 SprŘ.
Zajímavostí ovšem je, že toto řízení je jedním z nekratších správních řízení vůbec, protože je
zahájeno i ukončeno jediným úkonem a tedy i v jediném okamžiku111.

109
Srov. § 99 odst. 1 SprŘ.
110
Promítá se zde zakotvení zásady procesní ekonomie dle § 6 odst. 2 SprŘ, ačkoliv rychlost řízení zdůrazňovala
i původní právní úprava (§ 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správní řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů).
111
Aplikace opravných prostředků podle Části druhé Hlavy VIII SprŘ vede ke vzniku správního řízení
navazujícího, avšak nikoliv totožného se zkráceným přezkumným řízením.

44
5. Soudní ochrana (nejen) účastníka správního řízení

5.1. K soudní ochraně obecně

Přes veškeré instituty, které jsou správním právem určeny k ochraně práv účastníků
správního řízení a také k ochraně správního procesu samotného, nelze upustit od ochrany
vyššího stupně, kterou je přezkum a náprava defektních správních rozhodnutí prostředky
soudní moci. Nástrojem této přezkoumatelnosti je pravomoc soudu revidovat věci správními
orgány rozhodnuté, a to za podmínek stanovených zákonem.
Základním předpokladem totiž je, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům112. Tato kontrola se realizuje vůči
správním rozhodnutím, která jsou již pravomocná, a u nichž se mohl ten, kdo se soudní
ochrany dovolává, bránit již v průběhu správního řízení řádnými opravnými prostředky113.
Uplatnění principu subsidiarity (nastoupení soudní ochrany až po vyčerpání osobních
možností přiznaných procesními normami správního práva) slouží k zajištění účelu správního
řízení a tedy k vyřízení věci před správními orgány. Pokud by každé správní rozhodnutí
mohlo být napadeno před soudem ještě před svojí účinností, došlo by jednak k přetížení
soudů, ale i k popření smyslu správního řízení. Dalším důvodem podporujícím postup v plné
jurisdikci správních orgánů je ten, že správní řízení je oproti řízení soudnímu rychlejší,
dostupnější a operativnější co do šíře a míry použití právních nástrojů určených zákonem
k revizi napadeného rozhodnutí.
Kromě výše uvedených materiálních důvodů možnosti soudního přezkumu je
východiskem soudní kontroly správních rozhodnutí z formálního hlediska zejména Listina
základních práv a svobod114, ale v širším měřítku i Evropská úmluva115. V této kapitole proto
nemohu - vedle ochrany poskytované účastníkům správního řízení ve správním soudnictví
a obecnými soudy podle části páté Občanského soudního řádu – opomenout ani ochranu
mimo soustavu obecných soudů v rámci České republiky, nebo ochranu v celoevropském
rámci.

112
Čl. 90 věta první ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
113
K významu aplikace opravných prostředků pro správní řízení se podrobně vyjadřuje i Nejvyšší správní soud,
konkrétně např. v rozsudku sp. zn. 4 As 21/2006-52 ze dne 16. března 2007, kde uvádí: „Soudní řád správní
důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté, kdy jsou vyčerpány možnosti
nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky správního řízení. Podmínkou vyčerpání opravných
prostředků však je, že procesní předpisy správního řízení podání opravných prostředků umožňují a že jde
o opravné prostředky řádné, tedy o odvolání.“.
114
Zejména prostřednictvím čl. 36 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv
a svobod, který zní: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se
obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.“.
115
Čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.

45
5.2. Ochrana prostředky správního soudnictví
Základním kodexem pro realizaci ochrany práv prostředky správního soudnictví je
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘS“).
SŘS upravuje v obecné rovině základní zásady činnosti správních soudů, určuje jejich
postavení a definuje působnost, kterou svojí činností realizují krajské soudy a Nejvyšší
správní soud. Kromě řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, kterým se budu
věnovat podrobněji, je do pravomoci správních soudů svěřeno i rozhodování o ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, rozhodování o ochraně před nezákonným zásahem správního
orgánu, rozhodování o kompetenčních žalobách, rozhodování ve věcech volebních, ve věcech
místního referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, rozhodování o zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem, a konečně rozhodování ve
věcech porušení povinnosti veřejných funkcionářů.
Pro účely této práce je stěžejní ustanovení § 65 – 78 SŘS, které pojednává o žalobách
proti rozhodnutí správního orgánu. Tyto žaloby jsou vyjádřením dispoziční zásady vedení
řízení, která stojí v protikladu k zásadě oficiality, jíž je ovládáno správní řízení
o mimořádných opravných prostředcích, přičemž cílem podané žaloby nemůže být změna
rozhodnutí, ale jen jeho kasace (zrušení) a vrácení věci k novému rozhodnutí116. K podání
žaloby jsou legitimovány tři skupiny oprávněných. Tou první skupinou jsou bývalí účastníci
správního řízení tvrdící, že byli zkráceni na svých právech rozhodnutím správního orgánu117,
druhou skupinu představují osoby, kterým sice nesvědčí podmínka účastenství (tudíž nebylo
o jejich právech rozhodováno), ale přesto tvrdí, že postup správního orgánu je zkrátil na jejich
právech tak, že to mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí. Třetí skupinou jsou osoby, které
se u správních soudů žalobou domáhají upuštění od potrestání za správní delikt nebo jeho
zmírnění.
Takto široká možnost k podání žaloby je na druhou stranu korigována dvěma
skupinami omezení, které redukují možnosti podání a přijetí žaloby. Otázky přípustnosti
žaloby upravuje § 68 SŘS. Zde zákonodárce specifikoval pět rozvazovacích podmínek, při
jejichž naplnění se soud nemůže podanou žalobou zabývat. Tou první je podmínka vyčerpání
všech řádných opravných prostředků v rámci řízení před správním orgánem, protože
i Nejvyšší správní soud judikoval, že soudní přezkum správních rozhodnutí je koncipován až
jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat

116
Správní soud může samozřejmě vyslovit i nicotnost správního rozhodnutí anebo v rámci řízení o správních
deliktech trest moderovat, to však není pro tuto práci podstatné.
117
A to buď přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení - § 65 odst. 1 SŘS.

46
prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy118. Dalšími podmínkami je, že se nesmí jednat
o správní rozhodnutí v soukromoprávní věci nebo nesmí být jediným důvodem tvrzená
nicotnost napadeného rozhodnutí. Žaloba také nesmí směřovat jen proti důvodům rozhodnutí
(tedy proti jeho odůvodnění119), brojit proti správním rozhodnutím vyloučeným ze soudního
přezkumu SŘS nebo zvláštním zákonem, byť by nastal některý z důvodů pro podání kasační
stížnosti podle § 103 SŘS120.
Druhou velkou skupinu omezení tvoří tzv. kompetenční výluky, které vymezují limity
uplatnění práva na soudní přezkum. Zatímco výše uvedená skupina směřovala nepřípustnost
směrem k vadám komisního jednání žalobce, jsou kompetenční výluky zaměřeny především
na ty úkony správních orgánů, které nejsou rozhodnutími, mají předběžnou nebo procesní
povahu anebo jsou z přezkumu vyloučeny. Tato vyloučení v praktické aplikační rovině
způsobuje, že soud nepřistoupí k přezkumu takového správního rozhodnutí a návrh odmítne
podle § 46 SŘS.
Žaloba musí obsahovat všechny formální náležitosti podle ustanovení § 37 odst. 2 a 3,
a § 71 odst. 1 SŘS a obecně musí být podána ve lhůtě do tří let od právní moci rozhodnutí.
Zmeškání lhůty nelze prominout. Samotné podání žaloby nemá vliv na účinky rozhodnutí;
o odkladu účinků rozhodnutí může rozhodnout po podání žaloby soud, jestliže o to žalobce
požádá a svědčí mu v zákoně uvedené důvody.
Splňuje-li žaloba formální i materiální náležitosti, soud přezkoumá napadené
rozhodnutí v mezích uvedených v žalobním návrhu, přičemž vychází ze skutkového
a právního stavu, jaký byl v době rozhodování správního orgánu. V rámci dokazování může
soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, přičemž hodnotí, zda jsou
pro zjištění skutkového stavu adekvátní.
Shledá-li soud, že skutečnosti vedoucí k podané správní žalobě jsou důvodné,
napadené správní rozhodnutí zruší a věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu řízení. Důvodem
tohoto zrušení může být jak nezákonnost tohoto rozhodnutí, tak vady řízení, jež vydání
napadeného rozhodnutí předcházelo. Rozhodnutí bude zrušeno i tehdy, jestliže správní orgán

118
Viz rozhodnutí NSS - SJS 672/2005 ze dne 12. května 2005.
119
Otázku závaznosti odůvodnění řeší právní teorie i judikatura zejména ve vztahu k rozhodnutím Ústavního
soudu – např. usnesení II. ÚS 355/02 ze dne 14. října 2002, podporující výrazně závaznost nosných důvodů
uvedených v odůvodnění, oproti tomu právní teorie např. Mikule, V., Sládeček, V. O závaznosti rozhodnutí
Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 1995, č. 3, s. 35 a násl.
120
Jak judikoval Nejvyšší správní soud: „Pokud soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je
vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, pak již nepřezkoumává, zda v řízení před správním orgánem došlo
k vadám, které mohly ovlivnit zákonnost takového rozhodnutí, ani zda rozhodnutí správního orgánu je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.“ v rozhodnutí SJS 393/2004.

47
překročil meze svého správního uvážení anebo jej zneužil121. Právním názorem soudu je pak
správní orgán při dalším řízení vázán.
Proti rozhodnutí ve správním soudnictví jsou opravné prostředky aplikovatelné pouze
tehdy, jestliže tak výslovně stanoví SŘS. Jsou myslitelné dvě varianty opravných prostředků,
obě však mimořádné (tedy směřující proti pravomocnému rozhodnutí soudu) – návrh na
povolení obnovy řízení122 a kasační stížnost. Kasační stížnost se uplatňuje jako mimořádný
opravný prostředek proti rozhodnutím krajských soudů a rozhoduje o ní Nejvyšší správní
soud. V zásadě může mít rozhodnutí o kasační stížnosti dvě podoby – úspěch stěžovatele
a zrušení napadeného rozhodnutí soudu s vrácením věci k dalšímu řízení nebo (jestliže
stížnost není důvodná) její zamítnutí123. Kasační stížnost je nutné podat do dvou týdnů ode
dne doručení rozhodnutí a Nejvyšší správní soud jí může přiznat odkladný účinek.

5.3. Uspokojení účastníka po žalobě podané ve správním soudnictví

Podá-li bývalý účastník správního řízení ve správním soudnictví žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu, které již nabylo právní moci, může příslušný správní orgán
předejít rozhodnutí správního soudu a žalujícího účastníka řízení uspokojit sám. Jedná se tak
o poněkud zvláštní formu autoremedury, která se aplikuje až v okamžiku hrozby zrušení
rozhodnutí soudem. Procesní prostředky a možné způsoby uspokojení účastníka definuje
SprŘ v § 153 (a nikoliv SŘS).
Správní orgán aplikuje takové prostředky postupu, které navrhuje žalobce. Při návrhu
na zrušení rozhodnutí správního orgánu tak může toto rozhodnutí změnit správní orgán sám
v rámci přezkumného řízení; žádá-li účastník upuštění od potrestání nebo zmírnění trestu,
může přistoupit správní orgán k vydání nového rozhodnutí. Obdobný postup volí i při
požadavku na vyslovení nicotnosti124.
Správní řízení o uspokojení účastníka po žalobě podané ve správním soudnictví se
zahajuje z moci úřední a podnětem je podaná správní žaloba. Pokud chce správní orgán

121
K tomu je ale vhodné uvést, jaký je vztah správního a soudního uvážení – „Úkolem soudu není nahradit
správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak
posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem,
resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení,
nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ - viz rozh. Nejvyššího soudu SJS 416/2004 ze dne
18. prosince 2003. K obsahu a mezím správního uvážení také podrobně Skulová, S. Správní uvážení. Základní
charakteristika a souvislosti pojmu. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2003.
122
§ 111 – 120 SŘS, důvodem obnovy může být jen to, že vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez viny
účastníka nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné
otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro účastníka příznivější.
123
§ 102 – 110 SŘS.
124
Srov. ustanovení § 153 odst. 1 písm. b) a c) SprŘ ve vazbě na ustanovení § 77 odst. 1 SprŘ.

48
postupovat výše uvedeným způsobem (vydat rozhodnutí předvídané § 153 odst. 1 SprŘ),
může takto postupovat jen se souhlasem nadřízeného správního orgánu. Existují-li jiní
účastníci správního řízení, jejichž práv se podaná správní žaloba dotýká, může správní orgán
svým rozhodnutím jejich práva a povinnosti měnit pouze s jejich souhlasem.
V okamžiku, kdy žalobce sdělí soudu, že již byl ve věci uspokojen postupem
správního orgánu, nastupuje právní domněnka, že se vzdal práva na podání odvolání nebo
rozkladu. Právní moc rozhodnutí správního orgánu se iniciuje dnem právní moci rozhodnutí
soudu o zastavení řízení o žalobě.

5.4. Řízení podle částí páté OSŘ

Řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem podle části páté občanského
soudního řádu, se týká věcí, které rozhodl správní orgán a které vyplývají
z občanskoprávních, pracovněprávních, rodinných a obchodních vztahů.
Žalobu podává ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých
právech, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Tato procesní
lhůta je prekluzívní a její zmeškání nelze prominout. Zákon stanoví125, že s výjimkou věcí
vkladu práva k nemovitostem jsou k řízení příslušné okresní soudy. Žalovatelná jsou pouze
pravomocná rozhodnutí správního orgánu, přičemž podání žaloby nemá odkladný účinek (při
splnění zákonem stanovených podmínek jej však může soud přiznat). Účastníkem řízení jsou
kromě žalobce i další bývalí účastníci napadeného správního řízení, není jím však správní
orgán, který rozhodnutí vydal.
Před podáním tohoto typu žaloby musel žalobce vyčerpat všechny řádné opravné
prostředky, jinak není žaloba přípustná. To platí i pro žaloby proti nepravomocným správním
rozhodnutím anebo proti těm, která jsou z tohoto typu soudního přezkumu vyloučena.
Specifikem tohoto řízení je skutečnost, že již napadené rozhodnutí spočívalo
v rozhodování soukromoprávní věci orgánem veřejné správy. Soud proto věc nepřezkoumává,
ale ve věci rozhoduje. Po celou dobu řízení je žalobce vázán svým petitem a soud projednává
žalobu v mezích v ní stanovených, aniž by však přitom byl vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil správní orgán.
Pokud soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci nebylo správním
orgánem rozhodnuto správně, a proto je napadené správní rozhodnutí nesprávné či
nezákonné; rozhodne ve věci rozsudkem sám (a v důsledku vázanosti petitem tak návrhu
zcela anebo zčásti vyhoví). Rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu
125
Srov. § 249 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

49
v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem dotčeno, zbytek zůstává zachován126. Proti tomuto
rozsudku lze brojit odvoláním.

5.5. Řízení před Ústavním soudem

Postavení a pravomoc Ústavního soudu popisují především tyto dva právní předpisy –
ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů,
a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústava ve svém čl. 87 odst. 1 písm. d) podává, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní
stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně
zaručených základních práv a svobod, což je dále rozvedeno zákonem o Ústavním soudu,
který v § 72 – 84 konkretizuje a rozvádí podmínky ochrany prostřednictvím řízení o ústavní
stížnosti.
Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba která tvrdí, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem
orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
pořádkem. Podmínkou pro to, aby se Ústavní soud stížností zabýval, však je, aby stěžovatel
vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje127.
Společně s dalšími důvody stanovenými zákonem je nevyčerpání opravných prostředků
důvodem k odmítnutí stížnosti bez meritorního projednání.

5.6. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pro úplnost této práce nelze opomenout supranárodní složku ochrany práv jednotlivce,
a to včetně jeho práv souvisejících se správním řízením, kterou zaštiťuje Evropský soud pro
lidská práva ve Štrasburku.

126
Aby nedocházelo k interpretačním obtížím, musí být míra aplikace rozsudku na původní správní rozhodnutí
stanovena v jeho výrokové části (§ 250j zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů).
127
Tyto prostředky jsou konkretizovány a vykládány i v judikatuře Ústavního soudu, srov. jeho usnesení sp. zn.
II. ÚS 151/05: ... prostředkem na ochranu práva, který má na mysli § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, je takový
prostředek, který je především v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli
a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být současně prostředkem účinným. Musí tedy
rozhodujícímu orgánu dovolit skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně
změnit, a to nezávisle na vůli dotčeného orgánu.“.

50
Závěr
„Správní proces je způsobem správy a většinou nemá alternativu“128. Právě proto je
správní řízení významným normativním regulativem společenských vztahů a na jeho
bezvadnosti závisí nejen výsledné rozhodnutí o právech a povinnostech adresáta správně-
právní normy, ale i celkové nazírání k výkonu veřejné moci jako takové a implementace
vnímání dobré správy nejuristickou veřejností.
Jistě se nezmýlím, budu-li tvrdit, že opravné prostředky aplikovatelné ve správním
řízení jsou sice určeny především k nápravě nesprávného (nezákonného) rozhodnutí, ale
i k zabezpečení takového výkonu veřejné správy, který při respektu k orgánům veřejné správy
bude primárně hájit práva účastníka správního procesu, jakožto subtilnějšího ze subjektů
střetu veřejné moci a jednotlivce.
Na poli ochrany práv jednotlivců, která mohla být narušena správním rozhodováním,
však nepůsobí opravné prostředky dle SprŘ samy. Právě pro význam dobré správy, a z ní
plynoucího požadavku na „dobré“ správní řízení, poskytuje právní řád neuspokojenému
účastníkovi správního řízení po opravných prostředcích i nadstavbovou část, kterou je
ochrana soudní mocí a jejími prostředky. Tím samozřejmě neupírám význam alternativním
způsobům řešení, jako jsou mediace, arbitráž anebo činnost veřejného ochránce práv, avšak
pověstné „hard core“ leží ve SprŘ a SŘS.
Nový správní řád přinesl řadu nových přístupů k otázkám správního řízení129, avšak
východiska právní úpravy opravných prostředků dle původního správního řádu zůstaly ve
svých podstatných náležitostech téměř nedotčeny. Dovolím si říci, že oproti ostatním
prostředkům ochrany práv jsou nástroje správního řádu bez dalšího dostupné, rychle
aplikovatelné a vynutitelné. Při jejich selhání lze navíc dosáhnout nápravy nesprávného
rozhodnutí i soudním přezkumem, a to na více úrovních.
Myslím si ale, že na druhou stranu vnáší nová úprava opravných prostředků ve
správním řízení jistou tendenci k bobtnání dosavadní jednodušší právní úpravy s poukazem na
potřebu podrobnější úpravy jako podmínky uplatnění obecných právních principů (zejména

128
Vopálka, V. Nová úprava správního řádu in Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Praha :
ASPI, a. s., 2005, s. 15.
129
Petr Průcha dokonce použil tato slova: „ Nový správní řád přivedl naše správní právo procesní (v rozměru
pozitivněprávním) v dobrém slova smyslu na rozcestí, kde je opouštěno jeho dosavadní užší pojetí a kde, či kdy,
se úprava správního procesu vydává,…, cestou procedurální reglementace prakticky všech postupů při výkonu
veřejné správy navenek.“ Průcha, P Správní právo na rozcestí aneb „je tu nový správní řád“. Časopis pro právní
vědu a praxi, 2005, č. 3 s. 280.

51
pak principu zákonnosti). Jak ale konstatují i někteří odborníci130, nelze očekávat, že větší
suma podrobností, často svádějící k detailnímu pojetí, může znamenat posílení právní jistoty
účastníků správně právních vztahů a přitom redukci procesních nedostatků na straně
správního orgánu. Příslušné správní normy totiž musí být aplikovány oběma partnery
správního řízení, tedy jak správním orgánem, tak i účastníkem správního řízení, a při novém
znění SprŘ je namístě položit si otázku: „qui bono?“. Je hlavním zájmem efektivní správní
řízení a upřednostnění ochrany veřejných zájmů, nebo naopak primární ochrana práv
a oprávněných zájmů soukromých osob?
Podle mého soudu na tyto otázky definitivně odpoví zřejmě až dlouhodobá aplikace
nového SprŘ a také judikatura, která se i v podmínkách České republiky stává významným
pramenem interpretace práva. Dílčí odpověď se však nabízí už nyní – pokud se budou
důsledně aplikovat zásady správního řízení, pokud při svém rozhodování budou správní
orgány hledat rovnováhu mezi veřejným a soukromým zájmem a budou přitom uplatňovat
princip proporcionality, pak se účastníkovi správního řízení dostane té nejspravedlivější
správy, jakou si mohl přát. Dosud má jen takovou, jakou si zasloužil.

130
Srov. Čebišová, T K východiskům a principům nového správního řádu. in Nový správní řád, zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád. Code of Administrative Procedure. Praha : ASPI, a. s., 2005, s. 45.

52
Summary
These bachelor theses are focused on the area of remedial measures under the
authority of Code of administrative procedure (hereinafter “Code”), but the scope of this work
partially interferes with the common ground of administrative proceedings held by public
bodies to follow the administrative law principles.
The remedial measures are legal tools construed with a view to protect the procedural
rights of parties to an administrative case, as far as the first stage administrative body failed to
achieve the fair trial. The key word is the concept of rule of law state or principle of
lawfulness in other words. It applies it the sphere of public law under the requirement of
absolute observance to the law, particularly by the state itself and by other public authorities.
All the administrative decisions shall be though issued under the law and within the law.
My work is supposed to describe not only the single legal instruments, determined by
the legislator’s will, but also the mutual linking between them, often coupled with the general
legal background. The theses are divided into six chapters, further consisting of sections
relevant to the item in question.
The very first chapter is giving a general view on the purpose of writing on such theme
and explains the structure and division of the whole work itself. Following chapter is an
introduction to the area of remedial measurements, regarding the aims and general guaranties
applicable to the administrative and even constitutional law branch. Implying the brief
historical preview opens a space for defining regular and irregular remedies, whereas the
essential differences are explained.
The third chapter is connected with regular remedial measures and their kinds.
Subdivisions are made of an appeal, a remonstrance, a protest and an objection. The greatest
importance has been paid to the appeal, which is the most important and widespread of all the
remedial measures and attention is paid to all the problems related (content, form, and time-
limits). The other institutes are described just in a brief manner.
Fourth chapter deals with irregular measures like the review proceedings and new
proceedings. Both these instruments are more supervision nature than the remedy as applied
in regular remedial measures and the proceedings are commenced by virtue of office
(application is not considered).
Following chapter points to opportunities given by the judicial power to protect the
rights and enforce the duties of parties to administrative proceedings. Four different measures

53
are described, including the proceedings before a Constitutional Court and before the
European Court on Human Rights in Strasbourg.
Finally the conclusions and general summary is introduced to sum up the information,
cognizance, facts and opinions presented in previous chapters.

54
 Přehled použité literatury a dalších pramenů:

Knižní díla

1. Černý, P., a kol. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde Praha, a. s., 2006.
2. Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně,
1997.
3. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. vydání. Praha : C. H. BECK, 2003.
4. Hendrych, D., a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. BECK, 2006.
5. Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vydání. Praha : Melantrich, a. s., 1937.
6. Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. Praha : Linde Praha, a. s., 2006.
7. Keller, J. Nedomyšlená společnost. Brno : Doplněk, 1992.
8. Knapp, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy Praha : Linde Praha, a. s., 1998
9. Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995.
10. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze principů v judikatuře. Praha : Karolinum,
2002.
11. Macur, J. Správní soudnictví a jeho uplatnění v současné době. Brno : Masarykova univerzita v Brně,
1992.
12. Ondruš, R. Správní řád - nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde Praha, a. s.,
2005.
13. Pítrová, L., Pomahač, R. Evropské správní soudnictví. Praha : C. H. BECK, 1998.
14. Průcha, P. Základní pojmy a instituty správního práva. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1998.
15. Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně a Doplněk,
2004.
16. Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia,
s.r.o., 2005.
17. Skulová, S. Rozhodování ve veřejné správě. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1996.
18. Skulová, S. Správní uvážení. Základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno : Masarykova
univerzita v Brně, 2003.
19. Večeřa, M., Urbanová, M. Základy sociologie práva. Brno : Doplněk, 1996.
20. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2006.
21. Vopálka,V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. Praha : C. H. BECK, 2003.

Sborník

1. Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Code of Administrative Procedure. Uspořádal
Vopálka, V. Praha : ASPI, a. s., 2005.

55
 Časopisecká díla

1. Černý, P. (Téměř) nekonečný příběh nového správního řádu. České právo životního prostředí, 2002,
č. 2.
2. Mates, P. Nicotná rozhodnutí v novém správním řádu. Právní rádce, 2005, č. 1.
3. Mates, P., Mazanec, M. Úvahy a fakta o správním soudnictví – 1. díl. Právní rozhledy, 1994, č. 7.
4. Mikule, V. Nový správní řád je konečně na světě. Právní zpravodaj, 2004, č. 9.
5. Mikule, V. Ještě ke správnímu soudnictví a jeho organizaci. Právní praxe, 1994, č. 4.
6. Mikule, V., Sládeček, V. O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 1995, č. 3.
7. Nedorost, L. Vady správních aktů a přezkum jejich platnosti. Správní právo, 1997, č. 2.
8. Potěšil, L. Napadnutelná vadná správní rozhodnutí. Právní rádce, 2006, č.12.
9. Průcha, P. Správní právo na rozcestí aneb „je tu nový správní řád“. Časopis pro právní vědu a praxi,
2005, č. 3.
10. Staša, J. O novém správním řádu. Bulletin advokacie, 2005, č. 4.
11. Vopálka V., Nový správní řád - rozsah působnosti a vztahy k jiným předpisům. Právní rozhledy,
2004, č. 21.

Soudní rozhodnutí

Nález ÚS ze dne 26.03.1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 [N 21/5 SbNU 171]

Nález ÚS ze dne 11.07.1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 [N 68/5 SbNU 519]

Nález ÚS ze dne 26.03.2003 sp. zn.Pl. ÚS 42/02 #1 [N 42/29 SbNU 389]

Nález ÚS ze dne17.01.2006 sp. zn. I. ÚS 122/05 [N 14/40 SbNU 115]

Nález ÚS ze dne 25.01.2006 sp. zn. I. ÚS 356/05 [N 20/40 SbNU 153]

Nález ÚS ze dne 28.02.2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 [N 47/40 SbNU 389]

Nález ÚS ze dne 28.03.2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/03 [N 72/40 SbNU 703]

Usnesení ÚS ze dne 11.05.1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 [U 34/14 SbNU 329]

Usnesení ÚS ze dne 14.10.2002 sp. zn. II. ÚS 355/02 [U 35/28 SbNU 437]

Usnesení ÚS ze dne 09.06.2005 sp. zn. II. ÚS 151/05

Usnesení ÚS ze dne 27.08.2006 sp. zn. I. ÚS 148/02 [U 19/31 SbNU 327]

Rozsudek NSS ze dne 30.09.2003 čj. 6A 63/2002-40 [SJS 522/2005]

Rozsudek NSS ze dne 18.12.2003 čj. 5A 139/2002-46 [SJS 416/2004]

Rozsudek NSS ze dne 23.07.2004 čj. 2As 37/2003-47 [SJS 393/2004]

Rozsudek NSS ze dne 26.10.2004 čj. 6Ans 1/2003-101 [SJS 652/2005]

Rozsudek NSS ze dne 12.05.2005 čj. 2Afs 98/2004-65 [SJS 672/2005]

Rozsudek NSS ze dne 16.03.2007 sp. zn. 4As 21/2006-52

Rozhodnutí NSS ze dne 18.12.2003 sp. zn. 6A35/2001-62

Rozhodnutí NSS ze dne 20.08.2004 sp. zn. 6A116/2001-120

56
Právní předpisy

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního
pořádku České republiky, v platném znění.

Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 71/1967 Sb. , o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním.

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Zákona č. 283/1991 Sb. o policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn
a doplňků.

Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon
o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů.

Zákon č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu
průmyslového vlastnictví.

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Elektronické zdroje
A. automatizované právní informační systémy

ASPI

LexGalaxy

B. internetové stránky

Internetové stránky Nejvyššího správního soudu České republiky:
URL <http://www.nssoud.cz/>

Internetové stránky Ústavního soudu České republiky:
URL <http://www.concourt.cz/>

Další internetové stránky:
URL <http://www.judikatura.cz/>

57