Konspekt

DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Vyd. 2. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2014.
Scholares. ISBN 978-80-87855-13-3.

1. Část první: Teorie

I. Typy narativních promluv
1. Strukturace narativu
● Narativ je ve své textové struktuře nejsložitější literární druh (drama, poezie,
narativ)
● Narativní text je kombinace promluvy vypravěče a promluvy postav
○ Zatímco postavy jsou součástí fikčního světa, vypravěč nemusí být
jeho součástí, může být nad ním nebo mimo něj
○ Vypravěč tak disponuje funkcí konstrukční (autorův tvůrčí akt) a
kontrolní (řídí konstrukci světa, nevztahuje se na obsah promluvy
postav)
○ Postavy mají funkci akční (konají ve fikčním světě) a interpretační
(postava je samostatný subjekt, který zaujímá postoj k ději fikčního
světa)
1.1. Funkční model
● Autor píše narativní text za účelem vytvoření fikčního světa, čtenř
prostřednictvím narativního textu tento svět objevuje - konstrukce a
rekonstrukce fikčního světa
● Narativní komunikace - mezi autorem a čtenářem
● Hlavními složkami fikčního světa jsou děj, postavy a prostředí
● Tvar fikčního světa je určen tím, co je explicitně nebo implicitně
vyjádřeno textem
1.2. Textový model
● Funkční model bez textového nestačí pro pochopení struktury a
vývoje narativního textu
● Texty dělíme na subjektivní (mluvčí je hlavním faktorem,
subjektivita expresivní a apelativní) a objektivní (potlačení odkazů k
mluvícímu a přijímacímu subjektu

2. Klasický narativní text

● Klasický narativní text = objektivní Er-forma + přímá řeč
○ Viz vyprávění Boženy Němcové
2.1. Osoba
● Shiftery = význam tohoto jazykového prostředku nelze určit bez
odkazu ke sdělení
● Přímá řeč disponuje systémem tří osob
○ 1. Vyjadřuje vztah k mluvčímu
○ 2. Vyjadřuje vztah k posluchači
○ 3. Vyjadřuje vztah k předmětu
● V objektivní Er-Formě funguje pouze třetí osoba, tato gramatická
forma je tedy neschopná shiftování
2.2. Čas
● Přímá řeč sahá do všech gramatických časů - minulý, přítomný,
budoucí
 ● Objektivní Er-forma používá historický-přítomný čas, zařazuje
vyprávěné události do minulosti:
○ Děti poslechly babičku…
2.3. Deixe
= Ukazovací prostředek k jednotlivým prvkům komunikační situace
● Deixe je běžná jak v objektivní Er-formě, tak v přímé řeči
2.4. Apel a exprese
● Apel - mluvící postava se obrací na posluchače s žádostí, rozkazem,
otázkou…
● Exprese - mluvící postava vyjadřuje své hodnocení, reakce
● Obojí se hojně objevuje v přímé řeči
● Objektivní Er-forma apel ani expresi neobsahuje - vyjadřuje
neutrální, nezabarvené sdělení
2.5. Významové znaky
● Přímá řeč má shiftující charakter, protože se střídáním mluvčích se
střídá i pohled na “věc”
● Naproti tomu objektivní Er-forma projevuje nestranný pohled na
“věc”
● Nejnápadnějším výrazem postoje jsou kvalifikační adjektiva,
adverbia a zdrobnělá či jinak zabarvená substantiva
● Subjektivní argumentace uvádí myšlenky do souvislosti s osobním
míněním mluvčího
● Subjektivní modalita hodnotí mluvčí sdělovaný předmět (možný,
nemožný, nutný…)
● Subjektivní sémantika - celá osobnost mluvčího, jeho ucelený názor
na svět
2.6. Slohová rovina
● Zdrojem přímé řeči je zpravidla mluvená čeština v jejích
hovorových a nářečných formách
○ Řeč, kterou postava mluví, dokresluje i její osobnost
(profese, vzdělání, postavení)
● Zdrojem objektivní Er-formy je psaný projev a její jazyk zpravidla
sleduje normu soudobého jazyka spisovného
2.7. Grafické znaky
● Grafické prostředky - pomlčky, dvojtečky, uvozovky, odstavce -
upozorňují čtenáře na změnu/vývoj v textu, změnu z objektivity do
subjektivity, změna subjektivity na jinou subjektivitu…
● Klasický narativní text vykazuje nejen rozdíl ve funkcích vypravěče
a postrav, ale především protikladnou jazykovou výstavbu jejich
promluv:
○ Gramatický rys - shiftující/stálý(absolutní) osoby a čas
○ Výpovědní rys - přítomnost/nepřítomnost deixe, apelu a
exprese
○ Sémantický rys: přítomnost/nepřítomnost subjektivity
○ Slohový rys: hovorový/neutrální jazyk
○ Grafický rys: vyznačení/nevyznačení
3. Moderní narativní text
● Polarita je zdrojem vnitřního napětí - to způsobuje strukturální změny
● Konečným výsledkem této polarity je vznik nových forem řeči postav a
nových vypravěčských způsobů - ty vytváření moderní narativní text
● Transformace spočívá v neutralizace distinktivních rysů jazykové výstavby
○ 1. Vzniká neznačená přímá řeč
○ 2. Vzniká polopřímá řeč (NERUDA - JAK SI PAN VOREL
NAKOUŘIL PĚNOVKU)
○ 3. Vzniká smíšená řeč

4. Neznačená přímá řeč

● Důsledné a funkčně zdůvodněné opuštění grafického značení přímé řeči
znamená nový promluvový typ
● Neznačená přímá řeč není oddělená od zbytku vyprávění

5. Polopřímá řeč
● Nejvýraznější a nejpopulárnější promluvový typ moderního narativu
● Problematika její jasné definice, navzdory širokému použití napříč kulturami
5.1. Osoba
● Polopřímá řeč je ve shodě s objektivní er-formou, zná tedy jen třetí
osobu
● Oproti dynamice rozhovoru v přímé řeči tvoří polopřímá řeč
rozhovor tlumený
5.2. Čas
● Polopřímá řeč může mít všechny tři časy
5.3. Deixe
● Deixe je jeden z nejvýraznějších rysů, které polopřímá řeč sdílí s
přímou řečí - přítomnost deixe ohlašuje promluvu orientovanou k
subjektu (výpověď nebo myšlení postav)
5.4. Apel a exprese
● V polopřímé řeči není druhá osoba a 5. pád, musí tedy vyjadřovat
apel opisně
● Exprese je v polopřímé řeči běžnější než apel, často je na expresi
vyznačení polopřímé řeči závislé
5.5. Významové znaky
● Subjektivní sémantika je nejdůležitějším znakem polopřímé řeči
● Mínění určité postavy a její řeč lze ztotožňovat pouze s danou
postavou, nikoliv s vypravěčem
● Subjektivita sjednocuje polopřímou a přímou řeč
○ Například na nějakou postavu může mít jedna část postav
názor záporný a označovat ho jako “darebáka” apod. zatímco
jiné postavy ji mohou označovat za “dobráka”
5.6. Slohové znaky
● Polopřímou řeč mohou charakterizovat prostředky hovorové češtiny
a místních nebo sociálních dialektů
● moderní próza však zásadně nerespektuje princip slohové
stejnorodosti
 5.7. Přechodná pozice polopřímé řeči
● Polopřímá řeč nemá vlastní rysy, je to promluvový typ, který se
vytváří soustředěním distinktivních rysů subjektivity na osnově
objektivního vyprávění

6. Smíšená řeč
● Smíšená řeč je kombinací různé míry prvků objektivní a subjektivní
promluvy

7. Kontinuální syntax moderního narativního textu

● Kontinuální syntax moderního narativního textu vypadá jednoznačně takto:
přímá řeč - smíšená řeč - objektivní vyprávění - smíšená řeč - polopřímá
řeč…

II. Subjektivizace vyprávění

1. Rétorická Er-forma
● Vypravěč nese konstrukční, kontrolní i interpretační funkci - konstruuje
fikční svět, ale také ho hodnotí a soudí
● Anonymita vypravěče vybízí čtenáře k tomu, aby přisuzovali jeho postoje
autorovi knihy - zvlášť silné je toto vybídnutí ve chvíli, kdy se dle všech
známých informací zdá, že jsou postoje vypravěče podobné reálným
postojům autora - ani tak toto pokušení nesmí vést ke ztotožnění autora s
vypravěčem
● Žádný autor nemůže být ideálně objektivní
● Nikoliv autori soudí ale vypravěč textu soudí

2. Subjektivní Er-forma
● Forma vypravěče ve třetí osobě maskuje subjektivitu pohledu vypravěče -
osobní pohled a hodnocení narativu
● Jedná se o internacionální jazykovou formu, dokládá, že moderní narativ je
jevem světové literatury

3. Způsoby vyprávění v první osobě

● Subjektivní Er-forma je historicky nedávného původu - začal se prosazovat v
druhé polovině 19. století
● Ich-forma je funkční adaptace přímé řeči
● Převzetí vypravěčských funkcí neznamená nutně ztrátu primární funkce
postav
● Vypravěč v Ich-formě může tvořit fikční svět a zároveň ho může komentovat
a soudit - různou mírou potlačení těchto funkcí se vytvářejí různé druhy Ich-
formy.
3.1. Objektivní Ich-forma
● Vzácný vypravěčský způsob, vyžaduje potlačení jak akční tak
interpretační funkce vyprávějícího subjektu
● Jedná se o umělou nepřirozenou desubjektivizaci subjektu - z
promluvové subjektivity zůstává jen znak první osoby.

3.2. Rétorická Ich-forma

 ● Vyprávěcí subjekt zůstává akčně pasivní ale ponechává si funkci
interpretační - subjekt konstruuje a při tom soustavně hodnotí
3.3. Osobní Ich-forma
● Vypravěč je zároveň fikční postavou, zároveň se podílí na vyprávění
narativu.
● Jedná se o nejpopulárnější variantu Ich-formy
3.4. Polopřímá řeč v Ich-formě
● Polopřímá řeč je v Ich-formě poměrně vzácná
● Můžeme ji zkoumat pouze podle dialogů, protože monology v této
formě nejsou rozpoznatelné od vyprávění
● Systém osob v polopřímé řeči je stejný s jejich systémem ve
vypravěčské promluvě

III. Vypravěčské způsoby a autentifikace fikčních světů

1. Binární model
● Přiděluje motivům buď autentickou nebo neautentickou hodnotu
● Výpověď objektivního Er-formového vypravěče postrádá pravdivostní
hodnotu, avšak má autentifikační sílu, naproti tomu přímé řeči postav
podléhají pravdivostnímu hodnocení ale samy o sobě nemají schopnost
autentifikovat motivy
● Austinova teorie performativů (viz Culler) - pronesený výrok je zároveň
aplikací činu do praxe (ano při svatebním obřadu) - musí být proneseny
osobou s příslušnou autoritou
● Analogie mezi mluvčím performativu a Er-formovým vypravěčem

2. Nebinární modely
● Nebinární model je určitou škálou mezi autenticitou a neautenticitou motivů
2.1. Subjektivizovaná autentifikace
● Fikční autenticita (fakticita) je daná subjektivním viděním hlavní
postavy
● V tomto případě je úloha čtenáře rozšířena - musí se aktivně
rozhodovat nad tím, co je autentické a co ne
2.2. Osobní autentifikace
● Autenticita motivů je závislá na spolehlivosti vypravěče
● Jádrem fikčního světa jsou motivy autentické díky a podle osobní
zkušenosti vypravěče
2.3. Osobní vypravěč s autentifikační autoritou “vševědoucího” vypravěče
● Vševědoucí vypravěč v Ich-formě nemusí osvětlovat svou motivaci
čí důvody svého jednání - existují tedy jisté danosti
● Tomuto supervypravěči sou přístupné všechny události, včetně
vlastní smrti

2. Část druhá: Texty

 IV. Komenský, poutník a vypravěč v Labyrintu světa a ráji srdce
● Česká strukturální poetika je úzce spjata s avantgardním uměním, neznamená to ale,
že se skrze ní nedá pohlížet i na starší díla
● Středověká, renesanční a barokní literatura a kultura jsou dodnes součástí naší
estetické zkušenosti
● Komenského Labyrint překonává z estetických důvodů všechna díla našeho staršího
písemnictví

● Celý příběh je předán v první osobě, jeho vypravěč - Poutník -je zároveň hlavním
hrdinou
● Probíhá střídání rétorické a osobní Ich-formy
● První část knihy je psána rétorickou Ich-formou a vypravěč se tak omezuje na roli
pozorovatele a komentátora
● Názory vypravěče jsou často příbuzné postojům autora
● Hlavní složky narativního textu tvoří popis, který konstruuje fikční svět, hodnotící
monology a dialogy, které slouží k obojímu
● Poutník často nejdříve situaci zhodnotí a po bližším pohledu své hodnocení upravuje

● Druhá část textu obsahuje vystoupení Šalamouna a jeho družiny

● Šalamoun je alegorický zástupce poutníka v pokusu o reformu světa

● Třetí část knihy se od dvou předchozích podstatně liší stylem i tématikou

● Potlačena je role popisná a naopak dominuje role akční

V. Objektivní vypravěč: Kalibův zločin Karla V. Raise

● V knize jde o střetnutí zřejmého dobra se zlem, vypravěč však zůstává zcela
nestranný
● Rozsáhlé pasáže fikčního světa jsou rozvíjeny výhradě vypravěčskou promluvou
● Popis krajiny v tomto fikčním světě patří k tomu nejlepšímu, co nabízí česká próza
● Struktura díla je tvořena protikladem lidského a přírodního času
○ Cyklický čas přírody (roční období…) X Lineární čas lidského života
● Pro popis postav se často využívá detail očí - výraz (oči) mluví za postavy a za jejich
např. duševní rysy
● Autor využívá “zoomingu” - tedy přibližuje popis postupným detailnějším pohledem
- vesnice - dům - místnost - židle…
● Odmítnutí erotického motivu

● Objektivita vypravěče vyžaduje striktní a přísné dodržování jistých pravidel:(vztaženo k

tomuto dílu)
○ Vypravěč má ústřední úlohu v konstrukci přírody
○ Vypravěč bez hodnocení konstruuje vnější rysy postav
○ Vypravěč nezasahuje do konstrukce duševní stránky postav
○ Vypravěč se stává pouhým reportérem děje

● Poslední kapitola knihy jeví výrazné rysy promluvové subjektivity

VI. Dva moderní vypravěči: Karel Čapek a Vladislav Vančura
1. Tradiční narativní text
 ● Hlavní rysy:
○ jasný rozdíl mezi rozpravou vypravěče a rozpravou postav
○ sémantická stejnorodost vyprávění
○ objektivní-pasivní vypravěčský způsob
2. Model moderního narativního textu
● Hlavní rysy moderního narativní textu jsou přesnou opozicí hlavních
rysů tradičního narativního textu:
○ asimilace rozpravy vypravěče a rozpravy postav
○ sémantická různorodost
○ subjektivní-aktivní vypravěčský styl
3. Čapkův a Vančurův narativní styl
● Oba opíší moderním narativním způsobem
● Čapek přizpůsobuje promluvu vypravěče hovorové rovině promluvy
postav
● Vančura přizpůsobuje řeč postav řeči vypravěče
● Vančura (i když nedůsledně) přizpůsobuje řeč postav jejich původu.
postavení, zaměstnání…
● Oba využívají jak spisovnou a nespisovnou řeč, tak argot
● Vančura maximalizuje potenciál interpretačních možností rétorické
Er-formy, zatímco Čapek buduje příběh pomocí subjektivní Er-formy
- subjektivní psychologizace

● Docházíme k závěru, že Čapek s Vančurou přistupují k tvorbě textu

odlišně, ale docházejí oba k tvorbě moderního narativního textu

VII. Vypravěčské sympozium v Žertu Milana Kundery

● Mnohoperspektivní vypravěčská technika může být využita dvojím způsobem:
○ Tytéž události jsou opakovány - viděny z jiných vypravěčských
perspektiv - cyklus odlišných verzí narativu
○ Jednotlivé úseky jsou zkonstruovány jednou, ale v průběhu se mění
vypravěčská perspektivy
● Druhý typ vypravěčské techniky je použit v románu Žert
● Fikční svět je zde konstruován čtyřmi vypravěči osobní Ich-formy
● Jeden - primární - vypravěč je zároveň hlavní postavou, tři sekundární
vypravěči k němu mají určitý vztah
● Liché kapitoly jsou určený Ludvíkovi - hlavní postavě, sudé kapitoly ostatním
vypravěčům
● Žert je ideologický román - typický moderní narativ (především díky
charakteristické chronologii)
○ předhistorie - ostravská epizoda - mezidobí - moravská epizoda
● Spolehlivost vypravěče: Ludvík se zdá být jako nejspolehlivější vypravěč
a s jeho verzí příběhu tak čtenář porovnává další verze ostatních postav