K AT OVA

SMR T
Original title: Der Tod des Henkers
by Laura Noll
© 2021 Gmeiner-Verlag GmbH & Meßkirch/Germany
Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D-69469 Weinheim
www.gmeiner-verlag.de

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Jana Čeřenová, 2023

Cover © Martin Kopecký, 2023
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2023

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-3214-2 (pdf)

 LAUR A NOLL

K AT OVA
SMR T

přeložila Jana Čeřenová

 OBSAH
1942, PR AHA
Středa, 27. 5. 1942, krátce po 10.30

1945, LUBJANK A, MOSKVA

Pátek, 29. 7. 1945

1941, PR AHA
Čtvrtek, 16. 10. 1941, 19.30

1942, PR AHA
Neděle, 24. 5. 1942, 6.30
Středa, 27. 5. 1942, 12.00
Středa, 27. 5. 1942, 15.30
Středa, 27. 5. 1942, 17.30
Středa, 27. 5. 1942, 21.30
Čtvrtek, 28. 5. 1942, 9.30
Čtvrtek, 28. 5. 1942, 11.30
Sobota, 30. 5. 1942, 4.30
Sobota, 30. 5. 1942, 8.00
Sobota, 30. 5. 1942, 10.00
Neděle, 31. 5. 1942, 10.00
Pondělí, 1. 6. 1942, 13.00
Úterý, 2. 6. 1942, 10.00
Úterý, 2. 6. 1942, 15.00
Úterý, 2. 6. 1942, 19.00
Úterý, 2. 6. 1942, 20.00
Středa, 3. 6. 1942, 8.00
Středa, 3. 6. 1942, 15.00
Středa 3. 6. 1942, 21.30
Čtvrtek, 4. 6. 1942, 13.00
Neděle, 7. 6. 1942, 1.00
Neděle, 7. 6. 1942, 12.00
Neděle, 7. 6. 1942, 18.00
Pondělí, 8. 6. 1942, 15.00
Úterý, 9. 6. 1942, 10.00
Úterý, 9. 6. 1942, 16.00
Úterý, 9. 6. 1942, 18.00
Úterý, 9. 6. 1942, 22.00
Středa, 10. 6. 1942, 17.00
Čtvrtek, 11. 6. 1942, 9.00
Čtvrtek, 11. 6. 1942, 22.00
Pátek, 12. 6. 1942, 5.00
Pátek, 12. 6. 1942, 15.00
Sobota, 13. 6. 1942, 9.30
Sobota, 13. 6. 1942, 20.00
Neděle, 14. 6. 1942, 5.00
Neděle, 14. 6. 1942, 23.00
Pondělí, 15. 6. 1942, 8.00
Pondělí, 15. 6. 1942, 19.00
Úterý, 16. 6. 1942, 11.00
Středa, 17. 6. 1942, 5.00
Středa, 17. 6. 1942, 10.00
Středa, 17. 6. 1942, 13.00
Středa, 17. 6. 1942, 23.00
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 4.15
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 6.30
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 8.30
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 11.20
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 12.00
Čtvrtek, 18. 6. 1942, 14.00
Pátek, 19. 6. 1942, 8.30
AUTORČIN DOSLOV
Postavy a děj jsou zčásti smyšlené.
1942, PRAHA
Středa, 27.5.1942, krátce po 10.30

Byla středa dopoledne po svatodušních svátcích

a Kirchmayerova třída v Praze-Libni tonula v ospalém tichu. Slun-
ce z výšky odívalo střechy města – jakoby utvořené jen ze samých
věží a komínů – do zlatavého hávu. Na drátech elektrického vedení
posedávali a cvrlikali ptáci. Za živým plotem, lemujícím levou stranu
této ulice v severní části Prahy, se v ranním světle leskla červená
mansardová střecha nemocnice Na Bulovce. Nad ní se tyčila ze-
lená věžička se zvonkohrou, jež právě začínala vyzvánět melodie.
Na zastávce postávali pod cedulí dva muži – jeden držel aktovku,
druhý měl přes ruku přehozený nepromokavý kabát. Opodál stálo
opřené o břízu osamocené dámské jízdní kolo.
Kirchmayerova třída, rozkládající se severně od velkého mean-
dru Vltavy, se vinula uzoučkými zatáčkami vzhůru do kopce. Bylo
odsud vidět dokonce na Pražský hrad, nad nímž vlál červený prapor
s hákovým křížem.
V jednu chvíli se poněkud níže na ulici cosi zablýsklo, jako
by se sluneční paprsek odrazil od něčeho lesklého. Jeden z mužů
na zastávce zašmátral po zapínání aktovky. Z dálky sem doléhalo
hrčení motoru auta, šinoucího se vzhůru serpentinami. V tomto
příjemném, vlahém dopoledni se nikdo nepozastavoval nad tím, že
černý šestiválcový ­mercedes, který se zrovna vynořil ze zatáčky, jede
s otevřenou střechou.
Pod zastávkou se opět objevil záblesk. Odraz byl tak oslnivý, až
z něj bolely oči. Muž s kabátem pohlédl směrem k vozidlu. Mercedes,
elegantní vůz s poznávací značkou SS-3, se svižně blížil k zastávce;
aby však projel další zatáčkou, snad nejužší a nejstrmější v celé Praze,
musel poněkud přibrzdit. Z opačného směru vyjely se zvoněním
červeno-bílé vozy tramvaje.
Mercedes minul zastávku. Uvnitř auta seděli dva muži. Za volan-
tem hromotluk s ustupujícím čelem v uniformě SS-oberscharführera,
na zadním sedadle generál, který si se zakloněnou hlavou vychutnával
doteky slunce. Vysvlečené sako uniformy si odložil vedle sebe a na
klíně dlouhými, štíhlými prsty svíral blýskavou aktovku z leštěné
kůže.
Do zatáčky vozidlo zahnulo rychlostí chůze. Od kraje chodníku,
kde stáli na zastávce dva muži, ho dělilo půl metru. Generál na zadním
sedadle otevřel oči, zvedl ruku z aktovky a oběma pokynul. To jaro
tam postávali každé ráno, kdykoliv se vezl ze svého venkovského
sídla do Černínského paláce, a zdravili ho tak uctivě, jak to generál
od svých Čechů v protektorátu očekával. Jakmile Slovan najde svého
pána, s radostí se mu podřídí, neboť to má v povaze – generál s libostí
shledával, že se ve svém přesvědčení nemýlil.
Dnes vyrazil o něco později než obvykle, protože si po snídani
ještě pohrál s dětmi, hlavně s malou Silke, kterou miloval nade vše
a která už ve třech letech věděla, jak se nabíjí revolver. Podivil se,
jaké zpoždění dnes má tramvaj ve směru do centra, že oba muži
ještě pořád stojí na zastávce. Od loňského podzimu se v Čechách
a na Moravě jezdilo přesně na čas.
Jeden z mužů zdvihl paži, přes niž měl přehozený kabát. Ten
sklouzl dolů a odkryl pohled na cosi, co v ranním klidu a míru pů-
sobilo až bizarním dojmem. Šoférovy oči se rozšířily. Muž měl pod
kabátem schovaný samopal; stiskl spoušť a během několika málo
vteřin mohlo osazenstvo automobilu provrtat dvaatřicet kulek –
kdyby se z hlavně místo smrtící salvy neozvalo prázdné cvaknutí.
Mužův obličej se zkřivil zděšením. Nepoužitelnou zbraň zahodil
a dal se na útěk.
„Atentátník!“ vykřikl šofér a pokusil se zrychlit, jak jen mu úzká
zatáčka dovolovala, ale generál na zadním sedadle ostře přikázal:
„Zastav, Johanne!“ Měl vysoko posazený hlas, který zněl skoro až
žensky a za jiných okolností by se snadno stal zdrojem pobavení.
Ne však teď. Šofér, vnitřně rozpolcený mezi předpisem, který mu
zakazoval zastavit, a zvykem ve všem svého pána bezpodmínečně
poslechnout, se nedokázal nijak rozhodnout, a tak pomalým tempem
pokračoval v jízdě.
Generál se mezitím střetl pohledem s druhým mužem stojícím
na zastávce. Ten otevřel aktovku, vytáhl z ní hruškovitý předmět
a mrštil jím o zadní blatník mercedesu.
Poslední záchvěvy ranního poklidu proťal výbuch. Z drátů
elektrického vedení a korun stromů se prudce vznesla hejna ptáků.
Tlaková vlna roztříštila skla strážní budky a nadzdvihla mercedes.
Exploze roztrhla bok vozu, z polstrování zadního sedadla vyrvala
kousíčky žíní, které se nad autem rozprostřely jako třpytivá, blýskavá
mlha, vzduchem jako útočný hmyz syčivě prolétly kovové střepiny.
Generál se zkroutil bolestí. Košili měl nasáklou krví, která skapávala
na polstrování.
Muž s aktovkou byl sražen na zem a nyní se s námahou soukal
zpátky na nohy. Po obličeji mu stékala krev, levé oko měl vychlíplé
z oční jamky. Upustil aktovku, z níž se vykutálely další granáty,
a chytil se jízdního kola opřeného o břízu.
Tramvaj přijíždějící z protisměru zastavila. Lidé se vyhrnuli ven,
navzájem se překřikovali a stavěli se muži do cesty. Odněkud se na
berlích přibelhal invalida s nohou v sádře a pokusil se zjednat klid
rozkazy v češtině, které vykřikoval burácivým hlasem jako nějaký
polní maršál.
Takové jednání si generál samozřejmě nemohl nechat líbit. Vy-
skočil z vozu, vytáhl zbraň z nablýskané oceli a vypálil, místo vý-
střelu se však ozvalo jen další cvaknutí. To mu – sportovnímu střelci
ověnčenému cenami – muselo znít jako vyťatý políček.
Konečně se pohnul i šofér. Po vzoru svého pána vyskočil z vozu
a vytáhl pistoli, aby během chvilky selhala i třetí zbraň. V rozrušení
ji střelec zapomněl odjistit. Generál ještě stačil strhnout atentátníka
z kola, než se sám bolestí zhroutil na chodník.
„Zavolejte doktora!“ zaječel někdo hystericky.
„On vykrvácí!“
„Odvezte ho na Bulovku, rychle, dělejte něco!“
Zatímco na zastávce na Kirchmayerově třídě se zdvihal chór
vzrušených, panikou zachvácených hlasů a lidé se tlačili okolo ge-
nerála ležícího na zemi, šofér, vysoký téměř dva metry a vážící skoro
metrák a půl, zavrčel, mrštil pistolí značky Walther o zem a pustil se
do stíhání zraněného útočníka. Ten se mezitím opět zmocnil jízdního
kola a ujížděl z kopce dolů. Musel si přitom neustále kapesníkem
stírat krev z oka, což šoférovi usnadnilo pronásledování. Držel se
mu v patách až na rušnou nákupní ulici.
Ve stejnou chvíli, kdy se lidé na zastávce konečně dohodli, kdo
sežene lékaře, prostřelil prchající muž šoférovi levé koleno, čímž
svého pronásledovatele setřásl.
Kirchmayerovou třídou supěla vzhůru stará dodávka. Když řidič,
urostlý Čech okolo padesátky, uviděl poškozený automobil a srocení
lidu, vytušil, že se muselo něco semlít, a pokusil se kolem neblahého
místa co nejnenápadněji projet. Z chumlu okolo raněného však vy-
klouzla žena, vrhla se do vozovky a dodávku zastavila. Spolu s řidičem
a pod vedením muže s nohou v sádře vtáhli generála do dodávky,
ze dvou stran otevřené. Raněný opět nabyl vědomí a chrlil rozkazy,
které ale nikdo z kolemstojících nebyl s to splnit.
Nikdo z lidí na zastávce si nevšiml mladého blondýna postáva-
jícího v dolní části ulice, který si právě do kabátu zastrčil kapesní
zrcátko a chvátal pryč. Měl tolik naspěch, že ho kolemjdoucí stará
dáma téměř nepoznala. Před několika dny sice oslavila sedmdesáté
narozeniny, ovšem oči i paměť jí sloužily pořád skvěle.
„Josefe?“ zeptala se. Mladý muž se ale nezastavil ani se k ní ne-
otočil.
 „Josefe?“ ozvala se hlasitěji, jenže muž se už od ní kvapnými
kroky vzdaloval.
„Josef nás asi nepoznal,“ poznamenala ke svému pudlíkovi jmé-
nem Tomáš. Tomáš chápavě zavrtěl kupírovaným ocasem a pokra-
čoval s paničkou v procházce, k níž je vylákalo příjemné květnové
slunce.
Mezitím se dodávka na úzké Kirchmayerově třídě otočila a vyra-
zila směrem k nemocnici Na Bulovce s krvácejícím, bolestí řvoucím
generálem na korbě. Lidé vůz následovali jako ovce vůdce svého stáda.
1945, LUBJANKA, MOSKVA
Pátek, 29.7.1945

Generálmajor Vasilij Michajlovič Blochin mi přikázal,

abych vše podrobně sepsal.
Jmenuji se Heinz Pannwitz a narodil jsem se 28. 7. 1911 v Berlíně.
Včera mi bylo třicet čtyři let. Až do svého zatčení v květnu jsem byl
členem gestapa a působil jsem v Paříži. Druhý den ráno po německé
apokalypse mě zatkla francouzská vojenská policie a na mé přání mě
předala Sovětům.
Nyní jsem zde, v Lubjance, a toto je moje zevrubná výpověď
o všem, co je mi známo o operaci Anthropoid.
V onom osudném létě roku 1942 jsem byl vedoucím zvláštní
komise, která vyšetřovala případ Reinharda Heydricha. Když jsem na
to upozornil generálmajora Blochina, začal se o mě zajímat. Konec-
konců se proslýchá, že Sověti se v Praze musí snažit ze všech sil, aby
prosadili svůj vliv. Teď, když se Československo chystá vzkřísit své
staré hranice, nestojí si proruské strany moc dobře. Kolují dokonce
zprávy, že agenti zapojení do operace Anthropoid, které nad českou
zemí v zimě 1941 vysadila anglická letadla a jejichž úkolem bylo zabít
Reinharda Heydricha, nebojovali proti německým okupantům, nýbrž
za obnovu kapitalistického zřízení v Československu. Každopádně
to tvrdí jeden z vašich spolehlivých informátorů, muž jménem Karl
Jerhot. Jak už to chodí, svět je opravdu malý – Karla Jerhota znám totiž
lépe, než vůbec tušíte. Věděli jste, že se zkompromitoval ochotnou
spoluprací s námi Němci a že za to shrábl dvacet milionů korun, za
což ho český národ z celého srdce nenávidí?
Ruský důstojník, který je v tyto dny oslavován jako osvoboditel
Prahy, Vasilij Nikolajevič Gordov, se naléhavě dožaduje obšírných
zpráv o operaci Anthropoid a událostech, k nimž došlo v týdnech po
Heydrichově smrti. Není se čemu divit, vždyť jako armádní velitel
Prahy má ve svých rukou další osud Československa. Pražané z něj
mají úplně stejný strach, jako měli z nás Němců. Uvědomujete si, co
prohlásil československý prezident Edvard Beneš ve svém prvním pro-
jevu po skončení války? Musel dojít k závěru, že nejlepší bude tvrdit,
že o útoku na Heydricha a pohnutkách agentů vůbec nic nevěděl.
Dnes jsem zavřený o chlebu a vodě v Lubjance a nesnažím se jako
mnoho mých nadřízených horečně uprchnout do Latinské Ameriky
nebo do Vatikánu, protože jsem Sovětům učinil jistou nabídku.
Povím jim celou pravdu o operaci Anthropoid. Nepožaduji za to
žádnou milost, žádné zmírnění trestu. My Němci dostaneme, co si
zasloužíme, o tom si už dávno nedělám žádné iluze. V Praze je ale
muž, o jehož osudu bude v těchto dnech Vasilij Gordov rozhodovat.
Ten muž se jmenuje Ladislav Vaněk, patří k českému národnímu
odboji a dal svůj život v sázku za agenty, které jsem já pronásledoval
až do jejich hořkého konce. Pro velitele Gordova je Ladislav Vaněk
buržoazní živel a antikomunista. Za to ho, pokud vím, čeká lágr.
A možná i něco horšího. Toto je moje nabídka: Sověti se dozvědí
pravdu o tom, jak to bylo s operací Anthropoid. A Ladislav Vaněk
se dostane na svobodu.
1941, PRAHA
Čtvrtek, 16.10.1941, 19.30

Toho podzimního večera jemně poprchávalo. Zvedl jsem

si límec kabátu nahoru a svižně jsem kráčel ke schodišti Rudolfi-
na. Prahu halil příkrov noci. Monumentální stavba v záři mnoha
drobných pouličních lamp svítila odstínem slonoviny. Tu a tam jako
světlušky žhnuly ve tmě cigarety. Déšť zesílil, takže voda prosákla
látkou mých kalhot, až se mi nepříjemně lepily na nohy. Poryv
větru rozvířil mokré listí. Dáma v černém kožichu, jež několik
kroků přede mnou spěchala k osvětleným obloukům na horním
konci schodiště, tiše vykřikla, když jí vítr škubl deštníkem a obrátil
ho naruby. Zleva i zprava si se sklopenými hlavami probojovávali
cestu ke vchodu další hosté. Muži si přidržovali důstojnické čepice,
dámy plstěné kloboučky zdobené peřím, které se jim vítr pokoušel
strhnout. Svištěním větru v pečlivě zastřižených živých plotech
pronikaly tiché tóny houslí a lesních rohů.
Ten večer jsem byl vyčerpaný z těžkostí uplynulých týdnů a ve
spáncích mi tepala nepříjemná, tupá bolest. Pokud to tak půjde dál,
čeká nás dlouhá a únavná zima. Na schodišti jsem se navzdory dešti
na chvíli zastavil, abych pohlédl vzhůru. Velkolepá stavba se nad
parčíkem na břehu Vltavy tyčila do výšky tří poschodí. Z vystupující
střešní terasy lemované balustrádou visely obrovské červené vlajky,
nyní ztěžklé dešťovou vodou. V jejich středu se na bílém pozadí skvěl
velký, černý hákový kříž. Nahoře na střešní terase se daly rozeznat
stíny postav, sochy významných hudebníků v nadživotní velikosti.
Dvacet let byl budově, která v době Československé republiky slou-
žila jako Poslanecká sněmovna Národního shromáždění, upírán
její pravý účel. Až dnešního večera jí mělo být navráceno původní
poslání, které budově přiřkl její patron, princ Rudolf. Rakouský
následník trůnu se však z této skvostné stavby dlouho neradoval,
neboť jen několik let po jejím dokončení své nezletilé milence a poté
i sám sobě prohnal hlavou kulku. Vchod z obou stran střežily dvě
bronzové bohyně a svými masivními lyrami dávali Pražanům najevo,
k čemu skutečně byla tato impozantní stavba stvořena: být chrámem
múz a stánkem kultury, z nějž vzešli někteří z největších německých
skladatelů dneška. Jedním z nich byl Anton Bruckner, jehož Adagio
ze Sedmé symfonie se právě linulo ven a jehož kamenná podobizna
stála na terase vysoko nad mou hlavou. Na pokyn nového říšského
protektora – tak se to alespoň v kanceláři povídalo – prý měla být
jedna ze soch odstraněna: o skladateli Mendelssohnovi bylo totiž
známo, že je židovského původu, což v okolním zástupu árijských
hudebníků působilo rušivě. Dělníci však neměli nejmenší tušení, jak
Mendelssohn vypadal, a tak prostě sundali bustu s největším nosem –
pochopitelně, vždyť hledali Žida. Onou odstraněnou sochou nebyl
ovšem nikdo jiný než vůdcův oblíbený skladatel Richard Wagner. Na
poslední chvíli si té trapné záměny někdo všiml a zjednal nápravu.
Nicméně já jsem pochyboval, že by na této burleskní historce bylo
něco pravdy.
Při pohledu na Rudolfinum zbarvené do krémových odstínů
se v mé paměti rozezněl takřka zapomenutý akord. Bylo mi tehdy
deset let a nedávno skončila velká válka. Matka seděla v kuchyni
u stolu skloněná nad novinami Berliner Zeitung, s křečovitě stažený-
mi pohublými rameny a zrudlými tvářemi, které jindy mívala bledé.
Šlachovitýma rukama žmoulala ubrus. Byla učitelkou hry na klavír
a ze svého skrovného platu živila nás oba. Otce jsem nikdy neměl.
Tedy alespoň jsem ho nepoznal. Díval jsem se jí přes rameno na
zrnitý černobílý snímek, na němž byla hromada dřevěných trosek.
Matka ukázala na obrázek a vydala bolestivý povzdech, který jako
by vycházel z nejhlubší propasti její duše.
„Víš, co to je?“
 „Kupa dříví, mami.“
Matka se zasmála, ale znělo to znepokojivě. „Ano, teď už ano.“
Noviny pečlivě složila, vstala a odešla z místnosti. A já si našel
tu fotografii hromady dřevěných trosek. Pod obrázkem byl popisek:
„Brucknerovy varhany v bývalém Rudolfinu byly rozštípány. Histo-
rický nástroj musí uvolnit místo bustě Masaryka.“
Nový československý stát neexistoval ani dvacet let, Tomáš Ga-
rrigue Masaryk, první prezident republiky, byl mrtev a jeho syn
a následovník Jan se, jak známo, léčil v jednom britském sanatoriu
pro duševně choré. Anglie, Francie a Itálie prodali Německu nejen
německojazyčné Sudety, nýbrž rovnou celou českou zem. Českou
vládu k jednáním o budoucnosti jejich státu vůbec nepřizvali, a ta
tak mohla pouze přihlížet, jak byla nad Pražským hradem vztyčena
vlajka s hákovým křížem. Nyní se z Rudolfina opět ozývaly tóny
Brucknerovy symfonie, zatímco na bustu Masaryka odloženou v ko-
moře sedal prach.
Déšť znovu zesílil a bodal mě do obličeje jako ledové jehly. Vyběhl
jsem po schodech – bral jsem je po dvou – a zaplul jsem do teplého
a jasně osvětleného koncertního domu.
Nádhera vstupní haly mi vyrazila dech. Světlé, štukem zdobené
stěny se vypínaly do závratné výše, kde je pod skleněnou střechou
završovaly zlaté fresky. Bezpočet slepých oblouků a okrasných sloupů
propůjčoval mohutné stavbě hravou lehkost. Do koncertního sálu
vedlo dvoustranné schodiště s mramorovým zábradlím lemovaným
girlandami dubového listí a z galerie visela monumentální tapiserie
s vyšívanou říšskou orlicí, která ve spárech svírala hákový kříž tak
pevně, jako by se bála, aby jí ho někdo nevyrval.
Pod zraky orlice proudily vstupní halou zástupy hostů i postá-
valy malé skupinky, muži v elegantních společenských dvouřadých
uniformách a nablýskaných černých holínkách, ženy v kostýmech ke
kolenům, s uzavřeným výstřihem a s kloboučky zdobenými peřím.
Začátek války si vynutil omezení výroby látek na dámskou módu,
takže ani při oficiálních příležitostech už nebývaly k vidění plesové
šaty. Vtom zahlaholila symfonie hlasů a cinkajících skleniček, která
kontrastovala s Brucknerovými smělými harmoniemi linoucími se
z koncertního sálu.
Na čele mi vyrazil pot. Úslužné ruce mi pomohly z promáče-
ného kabátu, livrejovaný číšník nabídl stříbrný podnos se štíhlými
skleničkami sektu.
„Komisaři Pannwitzi, rád vás vidím,“ bez valného nadšení pronesl
hlas za mnou. „Heil Hitler!“
Otočil jsem se a pohlédl do tváře, v níž chyběl jakýkoliv výraz.
Dr. Hans-Ulrich Geschke nebyl ani o pět let starší než já, ale už
zastával funkci vrchního vládního rady a velitele pražského gestapa.
Lebku měl po stranách vyholenou, řídkými plavými vlasy na temeni
mu prosvítala bledě růžová pokožka.
Vysekl jsem náznak mírné úklony. „Heil Hitler, standarten-
führere.“
Geschke mě pozoroval světle modrýma očima. „Jste si doufám
vědom významu dnešního večera. Je to událost, která dalece přesáhne
hranice protektorátu a vejde do dějin jako milník ve vývoji německého
kulturního života.“ Pravou rukou naznačil strohé gesto. „Smutné je,
že tu dnes nemůže být Neurath, nemyslíte?“
Neurčitě jsem pohnul hlavou, abych získal čas. Z tepla v hale se
mi potilo čelo a navíc jsem si s nelibostí uvědomoval, že se mi kalhoty
studivě lepí na nohy. Opět mi začalo tepat v hlavě.
Konstantin svobodný pán von Neurath byl oficiálním říšským
protektorem Čech a Moravy, který v loňském roce nařídil přestavbu
Rudolfina na koncertní sál. Za Hindenburga byl ministrem zahra-
ničí a jako bývalý diplomat zastupující Německou říši v Londýně
udržoval prvotřídní vztahy s britskou vládou. Z ministerského postu
musel v roce 1938 odstoupit, protože se nechtěl podílet na válečných
plánech vůdce. Ničemu to ale nepomohlo, válka začala a Neurath
se náhle objevil ve funkci říšského protektora Čech a Moravy. Toto
Hitlerovo velkorysé gesto bylo nezbytné, aby si to úplně nepokazil
u Britů. Ze své pozice vedoucího referátu pro vyšetřování sabotáží
na pražském gestapu jsem neměl žádný důvod si na Neurathovu poli-
tiku stěžovat. Aktivní odboj byl v protektorátu takřka zanedbatelný.
Sabotáže, zasahující dopravu, zbrojní a jiný průmysl, veřejný život
nebo německé válečné zájmy, byly v poměru k velikosti země sotva
znatelné. Konstantinu von Neurathovi se s pomocí starých britských
přátel dařilo snahy české exilové vlády pod vedením Edvarda Bene-
še, která nalezla útočiště v Londýně, držet na uzdě. Obyvatelstvo
protektorátu chtěl pro věc Německé říše získat cestou usmiřování
a mírného zacházení, tedy způsobem, který podle mě vysloveně dobře
fungoval. Viděl jsem to na stále se tenčících stůžcích spisů na svém
psacím stole a také na tom, že mi jen málokdy někdo volal. Dva roky
po zřízení protektorátu panoval v Čechách a na Moravě naprostý klid.
Neurath byl svědomitý správce a diplomat ze staré školy, bohužel
ne zrovna moc chytrý. Když před čtyřmi měsíci začala válka proti
Sovětskému svazu, situace se děsivě změnila. Nad Prahou se se vší
silou rozpoutala bouře. Od toho dne mi telefon nepřestával zvonit.
Už v prvním srpnovém týdnu moje oddělení zaznamenalo sto osm-
desát případů sabotáží na mostech, tratích, vedeních vysokého napětí
nebo v dílnách a také žhářské útoky na obilná sila a sklady dřeva.
Vzhledem k počtu nahlášených událostí nepřicházelo jejich zpraco-
vání vůbec v úvahu, spokojili jsme se tedy s jejich pouhou evidencí
a vyjasnění případů jsme zcela ponechávali náhodě. Bylo nasnadě,
že říšské vedení nebude takové jednání dlouho trpět, avšak to, jak
s celou záležitostí nakonec naložilo, postrádalo veškerý takt. Šuškalo
se, že se na vůdcově stole vrší stížnosti na Neurathovu skandální
nedbalost. V protektorátu prý vzkvétá černý trh, zaostává výroba
nepostradatelná pro vedení války a pražská vláda udržuje kontakty
s ilegální exilovou vládou s Benešem v čele.
Já sám jsem o takovýchto kontaktech nic nevěděl, poněvadž
v časech, jako jsou tyto, je pro kriminalistu lepší se do politických
otázek nevměšovat. Bylo však více než zjevné, že všechny stíž-
nosti na Neuratha byly sepsány na jednom a tomtéž stole, a sice
v berlínském paláci knížete Albrechta, kde se nacházelo ústředí
RSHA, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, založeného na
začátku války. Za krátkou dobu se z tohoto nového superúřadu stalo
centrum všech bezpečnostně politických a zpravodajských aktivit.
Specialitou RSHA byly zbrusu nové skupiny zvláštního nasazení,
jejichž úloha spočívala v udržování rasové čistoty německého národa.
Srdcem a mozkem úřadu byl energický, plavovlasý kariérista, který
se s obdivuhodnou výkonností věnoval potírání všech protiříšských
živlů. Tento muž, bývalý důstojník námořnictva a velký oblíbenec
Heinricha Himmlera, proslul jedinečným spojením dynamičnosti
a bezohlednosti. Byl pokládán za moderního člověka, který v oblasti
komunikace využíval nejnovější techniku, pracoval s telefonem,
dálnopisem a radiotelegramy a vzdálenosti v čase i prostoru si krátil
pomocí rychlých aut a vlastního služebního letadla. Za nejvyšší prio­
ritu považoval zrychlování a kontrolu. Stručně řečeno, ztělesňoval
pravý opak Neuratha.
Bylo tedy nezvratným vývojem událostí, že Neurath svého praž-
ského úřadu pozbyl – ze zdravotních důvodů, jak se oficiálně uvádělo.
Nyní se na vůdcův příkaz léčil ve svém rodovém sídle ve Vaihingenu
nad řekou Enz. Neurathův neduh, proti němuž bylo potřeba zakročit,
podle mě spočíval v jeho přílišné mírnosti vůči českému obyvatel-
stvu a bylo jasné, že se z něj v dohledné době sotva uzdraví. Hitler
považoval muže jako Neurath za slabochy a ty vůdce nemohl vystát
zrovna tak jako svobodné pány ze starých šlechtických rodů nebo
diplomaty, kteří si stáli zadobře s Brity. A protože se v Neurathovi
snoubily všechny tři z těchto nežádoucích vlastností, nikdo nepočítal
s jeho návratem do Prahy. Ještě v den Neurathova odjezdu dorazil do
protektorátu jeho zástupce a usadil se se ženou, třemi dětmi a dvěma
psy na venkovském zámku v Panenských Břežanech. Nikoho nepře-
kvapilo, že tím následovníkem byl právě onen energický, plavovlasý
kariérista, který Neurathovu politiku zdiskreditoval u vůdce. Jen před
několika dny získal páté místo na německém válečném mistrovství
zvláštní třídy v šermu, které se konalo v Bad Kreuznachu. Rozhodně
to nebyl slaboch.
„Obergruppenführer Heydrich je prý také velkým příznivcem
krásných umění,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
Geschkeho bezbarvé rty se zkřivily v náznaku čehosi, co pova-
žoval za úsměv. „Máte naprostou pravdu, Pannwitzi. Hraje výtečně
na housle, hudba je jeho život, rozumíte? Jeho život. Koneckonců měl
otce skladatele.“ Geschke ze sebe vydal kašlavý zvuk, snad mělo jít
o smích, a pokračoval: „Jeho otec byl však údajně toho názoru, že
mladý Reinhard jaksi postrádá jemnější cit pro duši hudby. Tento
nedostatek teď ale bude jeho předností. O jednom vás mohu ujistit,
Pannwitzi: Reinhard Heydrich vnese do protektorátu nový vítr.
Úplně nový vítr.“
Kolem nás prošla skupinka smějících se mladých dam se štíhlými
sklenkami v upravených rukou a zamířila do sálu. Za několik málo
minut přednese Reinhard Heydrich slavnostní řeč a zahájí koncert
na počest vojáků wehrmachtu raněných na východní frontě, kteří
tento večer obsadili přední řady. Ve foyer bylo ještě tepleji, ale mě
zamrazilo. Ten nový vítr jsem už pocítil. Hned první den po příjezdu
do Prahy vyhlásil nový říšský protektor na dva týdny stanné právo,
což znamenalo, že tribunálům zbývaly jen dvě možnosti: zproštění
viny, nebo rozsudek smrti, a nezáleželo na tom, zda byli dotyční
obviněni z vraždy, sabotáže nebo poslechu nesprávné rozhlasové
stanice. Od konce září bylo bez rozhodnutí soudu zatčeno téměř
tisíc osob a bez procesu bylo vyneseno na dvě stě rozsudků smrti –
stonásobný počet ve srovnání s běžným měsícem. Mezi uvězněnými
byli bývalý předseda vlády Eliáš a pražský primátor Klapka, kteří
byli obviněni, že udržovali kontakty s Benešovými lidmi v Londýně.
Druhý den po Heydrichově příjezdu byly uzavřeny všechny synagogy
ve čtvrti Josefov. Geschke měl pravdu, do protektorátu zavál nový
vítr. A přinášel smrt.
1942, PRAHA
Neděle, 24.5.1942, 6.30

Tři dny předtím, než katastrofické události nabraly

spád, o svatodušní neděli roku 1942, jsem byl časně ráno povolán
na Staré Město.
Bartolomějskou ulicí se rozléhalo zlověstné ticho. Slunce už vyšlo
a nesměle vrhalo první paprsky do úzké uličky, která zde ústila do
ulice Na Perštýně. Světlo se odráželo v tisících skleněných střípků,
třpytících se jako diamanty nedbale poházené po chodníku. Někde
za hradbou domů s rachotem projela tramvaj a zazvonila. Poté se opět
rozhostilo ticho. Dokonce i v tuto ranní hodinu zářily na fasádách
domů neonové tabule s reklamou na slivovici a Baťovu obuv. Neonové
zářivky slyšitelně bzučely. Celé město bylo poseté reklamou, ačkoliv se
toho už moc koupit nedalo. Všude byly německé a české nápisy, jelikož
protektorátní předpisy nařizovaly dvojjazyčnost. Na zdi jednoho domu
visel plakát zvoucí na pražský týden hudby. Speciálně pro tuto příleži-
tost zadal říšský protektor Heydrich nastudování skladby svého otce.
U mých nohou se jako moře blyštivých střepů rozprostíralo
vysypané sklo výkladní skříně knihkupectví. Na dveřích viselo upo-
zornění v němčině a češtině: „Žádáme ctěné zákazníky, aby v tomto
obchodě nehovořili o politice.“
Z kostela sv. Martina ve zdi, stojícího za knihkupectvím, se
ozvalo vyzvánění ohlašující svatodušní svátky. Ten bronzový zvuk
starého zvonu i nevysokou, rozložitou stavbu z tmavého zdiva jsem
moc dobře znal. Už několik let jsem tam každou neděli docházel na
bohoslužby německé evangelické obce v Praze.
Zakřupalo mi pod nohama, když jsem přistoupil k hladce zastři-
ženému živému plotu na křižovatce ulic Bartolomějské a Na Perštýně.
V něžné zeleni listů zela ohavná díra s roztřepenými okraji spálených
větviček. Byl tu cítit střelný prach. Zpod keříků vykukovaly kusy
rezavého kovového předmětu, pravděpodobně trubky. Výbuch byl
tak silný, že roztříštil skleněnou tabuli ve výloze. Ani jsem se neotočil
a jen jsem mávl na kriminalistického asistenta Wolfganga Kiesera.
Opatrně jsem z listí vytáhl kovový předmět. Kieser se ke mně brodil
třpytivým mořem vysypaného skla, přičemž holínkami drtil střepy.
„Bomba?“ zeptal se. Vypadal velmi mladě, téměř jako dítě. Roz-
hodně mu nemohlo být víc než dvacet let. Wolfgang Kieser byl čer-
stvým absolventem policejní akademie ve Fürstenfeldbrucku a na
pražském gestapu nepůsobil ještě ani měsíc.
Podal jsem mu nalezený kus kovu. „Dobře to zabalte. Pozinko-
vaná ocelová trubka, možná vodovodní. Vidíte tu černou vrstvu na
vnitřní straně?“
Kieser si trubku zdvihl před obličej, pozoroval ji jako vzácného
motýla a přičichl si. „Černý střelný prach?“
„Ano. Poměrně snadná výroba a silný tříštivý účinek. To jsou
dva dobré argumenty pro sabotéry bez kloudnějších znalostí. K od-
pálení trubkové bomby není ani potřeba mít správnou trhavinu. Stačí
obyčejné chemikálie a zapalovač, který se dá sehnat úplně všude.“
Kolem nás procházela žena v úzké sukni ke kolenům a v botách
bez podpatku. Zpod svého kloboučku se pokoušela pochytit, co se tu
stalo. Pokývl jsem na ni, načež rychle odvrátila oči a spěšně odkráčela.
Kieser kovový předmět zabalil do plastového sáčku a já otevřel
dveře knihkupectví. Vyšla hubená Češka se zarudlým obličejem
ve světle fialovém županu a tiše, zato však vytrvale začala hučet do
Kiesera, který jí vůbec nevěnoval pozornost. Za ženou vyšel stráž-
mistr od české policie a podal mi hlášení: „Paní Žilanová říká, že ji
zhruba okolo páté hodiny probudila rána a řinčení rozbité výlohy.
Okamžitě se podívala z okna, nikoho ale neviděla.“
Obrátil jsem se na ženu, která utnula příval slov a upřela na mě
svůj napjatý pohled. „Mohl mít někdo zájem na poškození vašeho
obchodu?“ zeptal jsem se jí česky. Ne že by někdo v dnešní době
k útokům potřeboval nějaký zvláštní důvod. Žena neodpověděla
a místo toho kostnatým prstem ukázala na tři písmena velká asi
jako dlaň, která někdo načmáral modrou barvou na zeď: „B+M+M“.
Náhle na mě dolehl pocit silného vyčerpání. „Zdokumentujte
to, Kiesere.“
Skupina Tři králové – přezdívaná podle typické značky, kte-
rou sabotéři za sebou zanechávali na místech činu jako tříkráloví
koledníci – se přihlásila k řadě útoků nejen v Praze, ale i v Berlíně
a v Lipsku. Údajně snad také stála za útokem na říšského vůdce SS na
berlínském Anhaltském nádraží na jaře 1941. Plán se však nevydařil,
protože bomba nebyla dostatečně silná na to, aby nad Himmlero-
vým soukromým vagonem strhla stropní nosníky. Šuškalo se, že se
Tři králové bavili zesměšňováním gestapa. Ukradli kabát Oskaru
Fleischerovi, šéfovi pražské kontrarozvědky, což se mu následně jen
horko těžko vysvětlovalo. Atentátem na Himmlera však zašli příliš
daleko. S velkým nasazením sil se sicherheitsdienstu, SD, před rokem
podařilo skupinu rozbít. Dva ze Tří králů, Josef Balabán a Josef Mašín,
byli zatčeni a předáni do pankrácké věznice, kde se jich ujal expert
na výslechy Paul Soppa. Soppa dosahoval při výsleších takových
úspěchů, o jakých se policii ani nesnilo. Zato z jeho metod jsem
měl noční můry. S čistou kriminalistickou prací zkušenosti opravdu
neměl. Ve 30. letech byl kvůli násilnictví zproštěn služby u policie,
ovšem gestapo si nemohlo dovolit Soppův přirozený talent jen tak
promarnit. Jeho specialitou byla pověstná „vodní houpačka“. Ovšem
v případě Balabána a Mašína hrozilo, že si i věhlasný Soppa vyláme
zuby. Trvalo mu devět měsíců, než z nich dostal potřebné informace
o místě pobytu Václava Morávka, posledního člena Tří králů, který
byl stále na útěku. SD na něj v březnu pod velením standartenführe-
ra Horsta Böhmeho uspořádalo v Praze honičku a při nezdařeném
pokusu o zatčení ho v tramvaji zastřelilo. Kriminalistická katastrofa.
Po smrti posledního ze Tří králů se německé straně nikdy nepodaří
odhalit agenty, kteří sabotérům předávali tajné informace. Muži v jed-
notkách nasazení SD neabsolvovali žádný speciální kriminalistický
výcvik a byly jim rovnou přidělovány případy, které nebylo možné
svěřit policii, protože ta se musela– na rozdíl od SD – řídit jistými
pravidly. Pohotovostní jednotky SD se více zajímaly o velké světo-
názorové otázky, jejich úkolem byla reforma země ve velkém stylu,
při níž se nelze zdržovat s detaily. Vypadalo to, že Václav Morávek
odešel ze světa před zraky vyděšených cestujících v kaluži vlastní
krve a výkalů zejména proto, že SS-obergruppenführerovi Heinri-
chu Müllerovi, zvanému „Müller od gestapa“, pravidelně ze svých
momentálních úkrytů posílal posměšné pohlednice, a to v češtině
i němčině, přesně jak to vyžadovaly protektorátní předpisy.
„Kdo zaplatí to sklo?“ durdila se knihkupkyně. „Kdo mi zaplatí
to zatracený sklo? Vy snad?“
„To nespadá do našich kompetencí,“ odpověděl jsem.
Útok na knihkupectví nebyl, střízlivě vzato, pro německé zá-
jmy v protektorátu ničím významný. K újmě nepřišli žádní Němci,
a dokonce ani Češi. Bombu mohlo vyrobit dítě. Stačil na to střelný
prach ve staré vodovodní trubce. Třeba to měl na svědomí nějaký
kluk odvedle, který se tak pomstil knihkupkyni za to, že si ho do-
volila vytahat za ucho. Přesto jsem v dolním konci páteře pocítil
ledový dotek, který v něm začal ve zběsilém rytmu tepat. Byla to
malá, nevinná sabotáž, nezpůsobila žádné velké škody, takže z čeho
usuzovat na akt odboje?
Během prvních osmi týdnů po příchodu nového říšského protek-
tora bylo zatčeno více než šest tisíc lidí za to, že podporovali černý
trh nebo poslouchali vysílání britských stanic. Poté, jak se zdálo, Češi
pochopili, kdo je novým pánem v domě. V protektorátu zavládl klid,
téměř hřbitovní ticho.
„Když Slovan přivykne tomu, že ho pán nestaví sobě na roveň,
nebude o rovnoprávné zacházení vůbec usilovat,“ konstatoval Rein­
hard Heydrich v nástupním projevu na Pražském hradě. Jeho vysoko
posazený hlas, silně připomínající pištění hašteřivé trhovkyně, vy-
volal v nejednom posluchači tiché pobavení, které ovšem bylo lepší
diskrétně zakrýt rukou – pokud pro dotyčného něco znamenaly
jeho postavení a život. Ostatně jen to, že Heydrich někoho zběžně
přejel pohledem, stačilo, aby nebožákovi uvázl smích v hrdle. Smr-
telná hrůza, již kolem sebe Heydrich šířil, byla pouze jednou z jeho
zbraní, které neváhal použít. Kromě toho se mu dařil mistrovský
kousek, když vládu biče nad obyvateli protektorátu osladil patřičnou
dávkou cukru. Po skončení období stanného práva vstoupil do jed-
nání se zástupci průmyslu, zemědělství a dělnictva. Sdělil jim, že je
ochoten se s Čechy bavit o všem, co je trápí, a pomáhat jim, jak jen
bude v jeho silách, pokud nebudou škodit německým zájmům. Poté,
co Heydrich Čechy nejprve k smrti vystrašil, si teď dával záležet na
tom, aby z nich měl nasycené, spokojené přisluhovače německého
národa. Nám úředníkům svůj plán vyložil následovně: „Potřebuji tu
mít klid, aby dělník – český dělník – s veškerým nasazením svých
sil podporoval německé válečné tažení. K tomu je samozřejmě ne-
zbytné, aby čeští dělníci dostávali tolik žrádla – mám-li se vyjádřit
dostatečně důrazně –, kolik je třeba, aby podávali potřebné výkony.
Do budoucna českým dělníkům zvýšíme příděly tuků zhruba na
čtyři sta gramů. To je už solidní dávka.“
Viditelným výsledkem bylo, že jsme během několika měsíců
nezaznamenali vůbec žádné útoky. K sabotážím ze strany občanské-
ho odbojového hnutí vůbec nedocházelo, takže jsem kolegy často
posílal domů už ve tři hodiny odpoledne a sám jsem do konce služby
procházel staré spisy, protože jsem neměl na práci nic jiného. Říšský
protektor si zvykl jezdit po Praze bez eskorty a s otevřenou střechou,
pouze v doprovodu svého hřmotného šoféra Kleina. Heydrich – pi-
lot, atlet a sportovní střelec – prostě pokládal ozbrojenou eskortu
za nesportovní. To jen slaboši ze staré šlechty jako Neurath se rádi
schovávali za tělesnou stráž. Ze své pozice vedoucího referátu jsem
měl povinnost zaslat říšskému protektorovi věcné upozornění, že
doprovod ozbrojené eskorty nařídil sám vůdce jako nutnost. Z Hey-
drichova úřadu přišla úsečná odpověď, že říšský protektor je názoru,
že něco takového škodí reputaci Německa a on tímto gestem vyjad-
řuje otevřenost a velkorysost německého národa. Ve věci jsem tedy
nemohl udělat už nic víc, než že jsem jeho postoj zaprotokoloval
a podal hlášení do Berlína. Nikdo na něj nezareagoval.
Poté, co jsme dokončili vyšetřování na místě činu, jsme se s kri-
minalistickým asistentem Kieserem vrátili do kanceláře. Vyplnil
jsem formuláře, Kieserovi jsem zadal, aby načisto přepsal protokol
z výslechu svědků, a poslal jsem ho se zajištěnými částmi trubkové
bomby na 3. kriminálnětechnické oddělení. Následně jsem sepsal
žádost o zapůjčení spisu Václava Morávka, byť jsem si nemohl dělat
velké naděje. SD nerado odkrývalo své karty, natožpak před námi
kriminalisty. Pro naše kolegy v černých uniformách jsme předsta-
vovali otravné kverulanty v civilu.
Když jsem dopsal, odložil jsem pero. Byla svatodušní neděle,
slunce už stálo v zenitu a zářivými, plamennými jazyky olizovalo
zlatavé střechy stověžatého města.
Středa, 27.5.1942, 12.00

Seděl jsem u svého psacího stolu a vyplňoval jsem další

formulář týkající se posledního případu, k němuž došlo o svatodušní
neděli. Potvrdil se můj předpoklad, že se jednalo o podomácku
vyrobenou trubkovou bombu naplněnou černým střelným pra-
chem. Majitelka knihkupectví mi už třikrát volala a dožadovala se
odpovědi na otázku, kdo nahradí způsobenou škodu. Telefon na
mém stole se opět rozdrnčel.
„Gestapo Praha, referát II g.“
„Kriminální komisař Pannwitz?“
„Ano, u telefonu.“
Kolem okna jako sněhová vločka prolétlo ochmýřené semínko.
„Tady Fridrich Ženatý.“
Následovalo ticho. Ozývalo se jen praskání v lince.
„Kapitáne Ženatý, mluvte prosím,“ řekl jsem česky. Ženatý měl
potíže s němčinou.
„Pane komisaři, volám vám kvůli jedné krajně ožehavé záleži­
tosti.“
Neslyšně jsem si povzdechl. Uplynula už nějaká doba od chvíle,
kdy mi Fridrich Ženatý, styčný důstojník mezi německou a českou
policií, naposledy volal kvůli jedné krajně ožehavé záležitosti. Česká
policie tenkrát zastavila řidiče, který se ve sportovním voze šílenou
rychlostí proháněl úzkými uličkami v centru Prahy. Mladý, pošetilý
policista nepoznal, že oním provinilým řidičem byl SS-standarten-
führer Horst Böhme, velitel SD a dobrý přítel říšského protektora.
Přihodilo se tedy, že český policista Böhmemu uložil pokutu. Stálo
nás velké úsilí a spoustu drahocenného pracovního času, než se
podařilo celou záležitost urovnat tak, aby dotyčný policista vyvázl
s pouhým napomenutím.
„Prosím, mluvte, kapitáne,“ zopakoval jsem.
„Obdržel jsem hlášení, podle něhož snad měl být při bombovém
útoku zraněn vyšší důstojník SS.“
Opět jsem si povzdechl, tentokrát tak, že to slyšel i Ženatý. Ne-
určitá hlášení tohoto typu k nám docházela pravidelně a pokaždé
vyšlo najevo, že žádné z nich nebylo opodstatněné. Proto je můj
úřad časem přestal brát vážně.
Ženatý pokračoval: „K útoku údajně došlo v Kobylisích.“
„Můžete mi říct, který policejní okrsek vám to nahlásil?“
Když mi věc upřesnil, vyptával jsem se dál: „Máte nějaké infor-
mace o zraněné osobě?“
Nastala krátká pomlka a poté ze sebe Ženatý vysoukal: „Nic
konkrétního nevíme.“
Jeho váhavost mi byla dobře povědomá a v tu chvíli jsem si poprvé
začal dělat starosti. Kapitán Ženatý měl strach.
O hodinu později jsem dorazil před nemocnici Na Bulovce. Do-
provázel mě kriminalistický asistent Kieser. Nemocnice byla krásná
novostavba ze světle hnědého pískovce, vybavená nejmodernější
technikou. Fungovala teprve několik let. Příslušný policejní okrsek
uvedl, že zraněný důstojník by měl být ošetřován právě zde.
Českého strážmistra, který měl zrovna službu, jsem se zeptal
na oběť útoku. Rovněž zareagoval vyhýbavě. Teď jsem si už dělal
vážné starosti.
S Kieserem jsme vešli do vstupní haly nemocnice. Přispěchal
k nám vrátný a mírně se uklonil. Ukázali jsme mu průkazy a já česky
řekl: „Hledáme pacienta, kterého přivezli asi před hodinou. Je to
Němec, snad příslušník SS, zraněný při bombovém útoku.“
Vrátný, vyzáblý mužíček s tváří poďobanou po neštovicích, zvedl
ruce, jako by se od sebe snažil odrazit vrženou kletbu: „To musí být
omyl. Nikoho takového k nám dnes nepřivezli. Víc vám nepomůžu.“
 V tu chvíli se do věci vložil Kieser: „Musím vás upozornit, že
odmítnutí spolupráce s německými úřady…“
Pohybem ruky jsem ho zarazil.
„Vážený pane…,“ předklonil jsem se, abych rozluštil jméno na
uniformě vrátného, „… Chvalkovský, je možné, že se v této věci
postupuje s mimořádnou diskrétností. Doveďte nás prosím na chi-
rurgické oddělení.“
Vrátný zaváhal. Pral se v něm pocit odpovědnosti s vyděšeností.
Takováto rozpolcenost mi byla dobře známá.
„Byli bychom vám opravdu velmi vděční,“ dodal jsem.
Vrátný kývl. „Tudy, prosím.“
Vrátný Chvalkovský požádal nějakého ošetřovatele, aby mě a Kie-
sera dovedl tichými chodbami polikliniky na chirurgii. Nikoho jsme
nepotkali, což jen zesílilo můj neklid.
„Kde jste se naučil česky?“ zeptal se mě Kieser.
„Tady,“ odpověděl jsem. „V Praze.“
„Jak se vám to podařilo?“
„Koupil jsem si učebnici a bavil jsem se s lidmi.“
„Měl jsem spíš na mysli, jak jste to vůbec dokázal? Vždyť to není
jazyk, ale jen samé chrčení a chroptění,“ Kieser trval na svém. „Ty
jejich hrdelní zvuky žádný normální člověk nevysloví.“
„To vás naučili na akademii ve Fürstenfeldbrucku?“
Došli jsme k těžkým dveřím s výplní z mléčného skla, které od-
dělovaly chirurgii od polikliniky. Pokynul jsem Kieserovi, aby zůstal
přede dveřmi a důsledně kontroloval každého, kdo by chtěl vstoupit na
chirurgii, a to i lékaře, sestry nebo ošetřovatele. Nijak jsem si nemalo-
val, jaký by mělo dopad na protektorát, kdyby pachatelé – pokud byl
obětí sabotáže skutečně důstojník SS – v nemocnici své dílo dokonali.
Došel jsem chodbou ke dveřím, které nesly označení „předope-
rační příprava“. Za dveřmi byly slyšet dva ženské hlasy. Jeden tichý
a uklidňující, druhý panovačný a nepříjemný. Mé útroby náhle zalil
chlad. To přece nemohla být pravda. Pokud to bylo skutečně tak, jak
jsem se domníval, protektorát byl jen malý krůček od katastrofy. Na
okamžik jsem se zastavil a prosil Všemohoucího, aby to vzal zpátky,
aby se slitoval nad celým lidstvem, a co se stalo, aby zase vymazal.
Zdálo se ale, že Bůh se v roce 1942 o lidstvo už nijak zvlášť ne-
staral. Bylo to poprvé, co jsem se ve službě modlil. Poté jsem stiskl
kliku a vstoupil do přípravny.
Zády ke mně, na kraji operačního stolu, seděl urostlý, světlovlasý
muž s protáhlou lebkou, jemuž zdravotní sestra přidržovala na spán-
cích a čele ledové obklady a snažila se ho mírným hlasem konejšit. Po
obou stranách páteře měl připevněné obvazy, jimiž prosakovala krev.
„Neprodleně se postarejte…,“ pištěl muž vysokou fistulí.
Sevřel se mi žaludek. Muž na stole přestal mluvit a otočil se ke
mně. V obličeji byl sinalý, téměř nažloutlý, ale oči měl zcela jasné.
A v nich ocelový pohled. Svraštil čelo, a jakmile mě poznal, jeho
elegantně vykrojené rty se zkřivily v úsměv.
„Díky bohu, konečně někdo kompetentní! Komisař Pannwitz,
nemýlím-li se? Heil Hitler!“
Chvíli mi trvalo, než jsem byl opět schopen slova.
„Ano, obergruppenführere.“
S očekáváním na mě pohlížel SS-obergruppenführer, říšský
protektor a generál policie Reinhard Eugen Tristan Heydrich.
„Heil Hitler,“ řekl jsem. V ústech mi vyschlo tak, že jsem měl
pocit, jako by ze mě místo slov lezly piliny.
„Nemarněte čas vyjmenováváním hodností SS, Pannwitzi. Stačí
vojenská hodnost nebo příjmení.“
„Ano, generále.“
Heydrich spokojeně kývl. „To je lepší.“
V Berlíně se mu přezdívalo „árijec“ – díky plavým vlasům a at-
letickému vzrůstu –, „Himmlerův tajný mozek“ – kvůli mimořádné,
chladné inteligenci, pro niž mu Himmler svěřil otázku konečného
řešení – nebo, což se mu určitě už tolik nelíbilo, „koza“ – když se totiž
svým vysokým hlasem zasmál, znělo to jako mečení. Ne že bych ho
někdy slyšel se smát. Mezi českým obyvatelstvem byl naopak znám
jako „pražský kat“ nebo „blonďatá bestie“.
Heydrichovy oči se zúžily. Na okamžik jsem se cítil jako kořist
nebezpečného dravce.
„Pannwitzi, musíte okamžitě zajistit mou aktovku. Dnes odpole-
dne mám v Berlíně schůzku s vůdcem a v té aktovce jsou přísně tajné
dokumenty. Kdyby se dostala do špatných rukou, tak…“
Zdravotní sestra se dotkla mé paže. Německy se silným českým
přízvukem zamumlala: „Před chvílí tu byl muž a přinesl koženou
tašku. Říkal, že ležela v autě. Teď ji má u sebe v kanceláři ředitel.“
„Proč jste to neřekla hned?“ vyjel Heydrich na ženu.
Hlavou se mi překotně valily myšlenky. Naléhavě jsme potřebovali
posilu. Kdykoliv se mohlo stát, že atentátníci znovu udeří. Zjevně se
vědělo, kam byl zraněný Heydrich převezen.
Do místnosti vešel lékař v bílém plášti. „Jsem doktor Dick, ve-
doucí lékař nemocnice. Pana říšského protektora budeme neprodleně
operovat.“ Navzdory německému jménu mluvil s českým přízvukem.
„Do zad mu pronikly kovové střepiny, jedna mu zlomila žebro, další
poranila bránici. Kromě toho mu něco uvízlo i ve slezině.“
„Vy ale nejste Němec,“ odsekl Heydrich. „Nedovolte, aby mě
operoval Čech, Pannwitzi! To by byla moje jistá smrt.“ Zvedl se
ze stolu, napřímil se, což ho stálo zjevné úsilí, a zamířil ke dveřím.
„Právě jsem po telefonu hovořil s vaším lékařem v Berlíně,“ pro-
nesl klidně dr. Dick. „Profesor Sauerbruch přicestuje během dneška.
Pověřil mě, abych okamžitě provedl zákrok.“
V Heydrichově tváři se zračil vnitřní boj.
„Generále, já vás prosím,“ řekl jsem, „neriskujte svůj život.“ Ani
životy milionů lidí v protektorátu, dodal jsem v duchu.
Heydrich ulehl zpět na stůl. V koutcích úst mu přitom škubalo
bolestí, ale nevydal ani hlásku. Sestra s pohledem sklopeným k zemi
ho odvezla do vedlejší místnosti.
Dr. Dick se je chystal následovat, já ho však zadržel.
 „Jsou jeho zranění smrtelná?“
Lékař zakroutil hlavou. „Ne. Má tuhý kořínek, zvládne to.“
„Co se teď bude dít dál?“
„Říšskému protektorovi aplikujeme slabý anestetický plyn. Tím
ho zbavíme bolestí a připravíme na operaci. Následně odstraníme
střepiny a budeme se modlit za jeho uzdravení.“
Pokynul mi hlavou, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
Udělalo se mi mdlo a na okamžik jsem se musel opřít o chladnou
dlaždičkovanou zeď, dokud mě mrákoty nepřešly. Reinhard Hey-
drich nebyl někdo, koho bych běžně zahrnoval do svých večerních
modliteb, ale dnes v noci se budu za jeho život modlit až do úmoru.
Středa, 27.5.1942, 15.30

„Takové svinstvo. Vůdce přikázal, aby ještě dnes bylo

v odplatu za útok zastřeleno deset tisíc Čechů.“
Slova státního tajemníka Karla Hermanna Franka se rozléhala
místností. Jako by odjistil ruční granát. To, co nám sdělil, bylo tak
neslýchané, až se mi tajil dech. Uvědomoval jsem si, že stojím na
minovém poli a každý krok může způsobit smrtící detonaci.
Frank usrkával čaj. Byl to kostnatý, třiačtyřicetiletý muž, ovšem
svým ztrhaným obličejem a mohutnými váčky pod očima působil
přinejmenším o deset let starším dojmem. Pravé oko měl strnulé,
pohyby toho levého následovalo se zpožděním. Frank byl vyučený
knihkupec ze Sudet a očividně náruživý kuřák, soudě podle nažloutle
zbarvených prstů, v nichž držel šálek. Po Neurathově sesazení ho
při obsazování úřadu prostě přeskočili, což snášel s pozoruhodným
klidem. De facto měl být zastupujícím říšským protektorem on.
Tušil jsem, že teď, když se Reinhard Heydrich zmítal mezi životem
a smrtí, Frank poznal, že konečně přichází jeho chvíle. Obecně po-
kládal Slovany za barbary a jejich jazyk rád přirovnával ke zvířecím
zvukům, avšak k úplnému vysídlení sedmi milionů Čechů z Čech
a Moravy zastával odmítavé stanovisko. Tento pošetilý požadavek
přicházel z různých stran. Češi byli sice pro Franka barbaři, ovšem
pracovití a pro válečný průmysl nepostradatelní. Domníval jsem se,
že je dost chytrý na to, aby mu došlo, že hysterická odvetná opat-
ření by situaci v protektorátu destabilizovala. SS-standartenführer
Horst Böhme, třetí muž protektorátu, se k této věci stavěl jinak.
Böhme byl velitelem pražského SD, na hrudi nosil zlatý stranický
odznak a v této záležitosti – v tom „svinstvu“, jak říkal Frank – byl
mým nadřízeným. Především ale byl Heydrichovým krvežíznivým
zabijákem a nejobávanějším mužem v celém protektorátu. Nechtěl
jsem být u toho, až si Böhme vyhrne rukávy, aby dosáhl svého.
Ačkoliv celý civilizovaný svět oslavoval nauku o typech jako nej-
významnější milník ve vývoji kriminalistiky za posledních padesát
let, v podstatě jsem k názoru, že vlastnosti člověka se rýsují v jeho
fyziognomii, zaujímal neutrální postoj. Musel jsem však připustit,
že Horst Böhme se jevil jako živý důkaz této teorie. Vypadal přesně
tak, jak jsem si vždy představoval někoho bezohledného, brutálního
a bezedně hloupého. Nicméně se zdálo, že dokonce i s ním poněkud
otřásl neslýchaný rozkaz, který nám Frank právě přetlumočil. To
bych od něj nečekal.
Odvážil jsem se vkročit na minové pole: „Proč Čechy, gruppen-
führere? Zaměřte se na Němce!“
Frankovi zaskočil čaj v krku. „Přestaňte s těmi hloupými žerty,
Pannwitzi.“
Opatrně jsem na Frankův stůl položil černý pořadač s dokumen-
tací stop. „Gruppenführere, myslím to zcela vážně. Na místě činu
bylo jednoznačně zjištěno, že pachatelé použili anglický samopal
Sten. Dále anglickou munici, anglickou výbušninu, anglický zapa-
lovač, a dokonce i anglickou izolační pásku. Z čeho usuzujete, že se
jednalo o Čechy? Pachateli zrovna tak mohli být němečtí emigranti
nebo Angličani z nějaké zásahové jednotky.“
Frank zaváhal, vzal si pořadač a prolistoval několik stran. „Jsou
ty nálezy spolehlivé?“ zeptal se a roztržitě si rukou prohrábl řídké,
bezbarvé vlasy.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem, „s maximální pečlivostí jsem…“
„Chci tím říct,“ přerušil mě Frank školometským tónem, „že před
vůdcem se budu muset odvolat na vás osobně, Pannwitzi. Mohu to
takto vůdci podat?“
„Bezpochyby se jedná o anglické zbraně a dosud se neobjevilo
nic, co by poukazovalo na národnost atentátníků.“
 Frank si oběma rukama promnul propadlé spánky. Nakonec
přikývl a sáhl po telefonním sluchátku. Jednoznačným gestem mě
i Böhmeho vykázal ven.
Když jsme se usadili na dvou nepohodlných křeslech v předpokoji
kanceláře, rozhostilo se mezi námi nepříjemné mlčení. Böhme byl
přibližně stejně starý jako já a měl krátké černé vlasy ulízané pod
silnými nánosy brilantiny. Moc jsem toho o něm nevěděl a to málo,
co jsem se o něm doslechl, nepředstavovalo vhodné téma, abychom
mohli zapříst kolegiální rozhovor. Jednak to bylo nevydařené zatčení
Václava Morávka. A dále proti němu před několika měsíci přistálo na
stole kriminální policie oznámení od jednoho pražského hoteliéra.
Böhme telefonním sluchátkem srazil k zemi portýra, který mu odpo-
věděl jinak, než si Böhme přál slyšet. Když si pak jeden úředník od
nás chtěl o několik dní později opatřit portýrovu výpověď, nebohý
muž byl už deportován do Terezína, kde náhle a nečekaně zemřel.
Böhme si odkašlal. „Musíme neodkladně vyhlásit stanné právo.“
„Co prosím?“
„Tohle Čechům nesmí projít. Co si myslíte, že se tu bude dít,
když neuděláme vůbec nic?“
Narovnal jsem se v křesle. „Standartenführere, jde o to, zda
chceme vyšetřovat, nebo se mstít.“
„Pokud někdo spáchá atentát na říšského protektora, není co
vyšetřovat. Je to jasná věc.“
„Zjištěné důkazy…“
Böhme vyskočil a děsivou rychlostí se ke mně přiblížil. Sklonil
se nade mnou a zaryl mi ukazovák do hrudi. Ucítil jsem brilantinu
a nasládlý pach jeho dechu.
„Copak to nechápete? Jde o budoucnost celého protektorátu. Mu-
síme udeřit rychle a nemilosrdně, jinak nad Čechy ztratíme kontrolu.
Když teď dáme najevo slabost, dojde k povstáním a dalším útokům.“
Také jsem vstal a uhladil si košili. Stálo mě to nějaké úsilí, abych
před Böhmem necouvl. Velmi pomalu a zřetelně, jako bych mluvil
s malým dítětem, které se v záchvatu vzdoru válí po zemi, jsem řekl:
„Vy to nechápete. Pohrozíte-li zastřelením celých rodin, podnítíte
tím jen atmosféru zoufalství. Odvetný teror nám znemožní krimi-
nalistickou práci.“
Böhme na mě zíral. Obličej měl popelavě bledý, jen nad lícními
kostmi zrudl. Pak vycenil zuby – byly malé a šedé a budily nepříjemný
dojem, že jsou zapilované. „Uvidíme, co na to řekne Himmler. Vážně
si myslíte, že říšské vedení v tuto chvíli vsadí na ubohého byrokrata,
jako je Frank?“
Mlčel jsem. Nebylo co dodat. O deset minut později nám Frank
sdělil, že Hitler rozkaz odvolal. V Berlíně nechtěl nikdo vyvolávat
dojem, že v protektorátu existuje nějaký významnější národní od-
boj proti Němcům. Atentátníci jsou z vůdcova pohledu ojedinělí
pachatelé ze zahraničí.
Na Frankovi samotném bylo vidět, že se mu ulevilo. Připisoval
jsem to skutečnosti, že hromadné zastřelení deseti tisíc mužů by pro
něj teď, když se chystal převzít úřad, nebylo dobrou startovní pozicí.
„Dnes odpoledne v pět hodin oznámím v rozhlase odměnu ve
výši deseti milionů korun, samozřejmě i pro Čechy, za poskytnutí
informací, které povedou k dopadení pachatelů.“
Frankovi bylo zjevně jasné, že nelze mávat bičem a nenabídnout
přitom cukr. Velkoryse honorované udavačství zajišťovalo v zásadě lep-
ší výsledky než odvetný teror, to potvrzovala moje vlastní zkušenost.
Na rozloučenou mi Böhme podal ruku. Připadal jsem si, jako
bych držel kus žhavého uhlí.
„Tak na dobrou spolupráci, komisaři Pannwitzi.“
Středa, 27.5.1942, 17.30

Berlín jsem poprvé v životě opustil v šesti letech. Matka

mě poslala k tetě na venkov, kde se měl její pobledlý, churavý syn
přes léto zotavit ze strastí života ve městě. Berlín nebyl v roce 1917
dobrým místem pro děti, natož pro ty pobledlé a churavé. Před
obchody se tvořily „polonézy“ – tak Berlíňané nazývali stále delší
fronty před prodejnami potravin. Matka si chodila stoupnout do
fronty často už v noci, aby sehnala mouku nastavenou pilinami
nebo kousek másla. Ráno, v poledne a večer byl k jídlu tuřín, pokud
vůbec něco. Tuřínová polévka, tuřínový koláč, tuřínová kotleta.
Po hladové zimě jsem byl bledší než obvykle a sužoval mě silný
kašel, který pálil v hrudi a rozdíral mi krk. Často se stávalo, že
jsem ráno do lavoru plival krev, jíž jsem měl plná ústa. Matka si
neuměla poradit jinak, než že své jediné dítě posadila na vlak do
Bad Frankenhausenu, kde žila mladší sestra mé babičky. Teta Betti
měla v rodu Pannwitzů pověst staré panny, což se za války obrátilo
v její prospěch. Zdědila skromný obnos a nemusela krmit žádné další
krky. Na rozlehlé, avšak stinné a neutěšené zahradě za světlemod-
rým domem jsem si vždy odpoledne hrával. Čas se vlekl. Bylo toho
málo, z čeho se dítě mohlo radovat. Na několika jílovitých záhonech
rostla nepatrná úroda pórku a zelí. Nad matně zeleným trávníkem
a znetvořenými ovocnými stromy, za jejichž červivé plody by žádný
rozumný zelinář nedal víc než hrstku mincí, se vznášela řada oken,
která se kdykoliv mohla otevřít. Z nich pak na mě pršely pokyny,
abych dělal to a nedělal ono a hlavně abych proboha nepromokl.
Ve vzpomínkách z této doby mi jasně utkvěl jeden zážitek. Teta
Betti nějak zařídila, aby mě skupina starších chlapců, wandervogelů
či skautů, vzala do jeskyně v pohoří Kyffhäuser, do níž byl, jak po-
věst praví, pomocí nějakého tajemného kouzla přenesen legendární
císař Fridrich Štaufský Barbarossa. Spí tam na stolci ze slonové kosti
u mramorového stolu, s hlavou složenou v dlaních a rudým vousem,
který mu jako proud ohnivé lávy prorostl stolem až k nohám. Zakletý
císař se probudí tehdy, až se do povětří vznese hrdý orel a zažene
krkavce kroužící kolem hory. Potom konečně nastane chvíle mocné-
ho Štaufa, aby se navrátil na své sídlo a nastolil všeobecný pořádek
a mír. Nakonec však nepovstal Barbarossa, ale někdo jiný, kdo se
považoval za orla, a rozprostřel nad Evropou křídla svých představ
o pořádku a míru.
Víc než pověst mě v tomto pohádkovém podzemním světě
uchvátily obrovské klenby, které se rozpínaly vysoko nad hlavami
návštěvníků. Horní okraj stropu, který připomínal kopuli chrámu
a skvěl se monumentální, svérázně krásnou hrou barev v odstínech
horniny od světle šedé po tmavě černou, lemovaly bizarní útvary.
Výčnělky v třpytivé slonovinové běli vyrůstaly z prohlubní černých
jako nesmírné hlubiny oceánu, do nichž neproniká žádné světlo a kde
svůj život ve věčné temnotě tráví tvorové bez očí. Tváří v tvář mnoha
milionům tun šedé horniny, které mi visely nad hlavou, jsem se cítil
menší, bezvýznamný, jako nepatrné zrnko prachu u Božích nohou.
Když jsem o dvacet pět let později vystupoval v Praze z vozu,
který mě přivezl z mé kanceláře ve Weberově ulici před hlavní sídlo
gestapa, a pohlédl jsem vzhůru na tmavošedou fasádu Petschkova
paláce, přemohl mě stejný pocit jako tehdy. Vše na této budově vy-
volávalo dojem tíhy, nad každým, kdo do tohoto domu vstoupil, se
vznášely tuny tmavého kamene. Petschkův palác si sice kdysi dávno
nechal postavit jeden židovský bankéř, nicméně dům vypadal, jako
když byl zbudován vysloveně pro gestapo. Kovanou železnou bránou
se vcházelo do předsíně obložené tmavým dřevem a osvětlované
mohutným křišťálovým lustrem. Krátké vápencové schodiště vedlo
ke dvojitým proskleným dveřím, jež shora střežil portrét vůdce.
V labyrintu šerých chodeb bych se byl dozajista ztratil, kdyby mě do
mé nové kanceláře ve třetím patře nedovedli dva ozbrojení příslušníci
SS. Ulevilo se mi, že mě vedli po schodech nahoru, a nikoliv dolů.
Ve změti podzemních chodeb Petschkova paláce byla totiž zřízena
řada vězeňských cel, které si nikdo nechtěl prohlédnout zevnitř, a to
ani policista.
Na robustním leštěném psacím stole v nové kanceláři stál rozhla-
sový přijímač, z nějž nakřáple zazníval hlas Karla Hermanna Franka.
„Dnes dopoledne byl spáchán atentát na zastupujícího říšského
protektora, SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha. Za dopa-
dení pachatelů byla vypsána odměna ve výši deseti milionů korun.
Každý, kdo pachatelům poskytne přístřeší či pomoc, bude s ce-
lou svou rodinou zastřelen. Stejně bude naloženo s těmi, kteří vědí,
kdo dotyční jsou nebo kde se zdržují, a tyto skutečnosti neoznámí.
Prostřednictvím této zprávy vyhlašujeme nad pražským okresem
civilní stav výjimečný. Kromě toho se nařizují následující opatření:
Od dnešního večera 21 hodin do zítřejšího rána 6 hodin se civilnímu
obyvatelstvu zakazuje vycházet z domu. Pohostinství, divadla a po-
dobné zábavní instituce musejí být po tuto dobu rovněž uzavřeny. Ve-
řejná doprava bude zastavena. Další opatření jsou vyhrazena a budou
uvedena ve známost rozhlasem.“ Tím Frank svůj proslov zakončil.
Postavil jsem na stůl krabici se spisy a zabořil jsem se do koženého
křesla. Pocit odpovědnosti mě tížil na hrudi, tísnil mě jako šedý kámen
Petschkova paláce. V uplynulých dvou hodinách se vše seběhlo velmi
rychle. Wehrmacht uzavřel celé město, takže – alespoň oficiálně – se
nebylo možné z jeho území dostat. Mohl jsem jen doufat, že se tím
alespoň ztížil útěk neoficiální cestou. Vlaky mířící ven byly kompletně
odstaveny, do Prahy proudilo více než tisíc příslušníků kriminální
a pořádkové policie z Berlína, Lipska, a dokonce i z Norimberku,
aby pročesali město. Nikdo nepomyslel na to, že tito policisté ani
neovládají český jazyk, ani neznají podmínky práce v protektorátu,
což bylo nezbytným předpokladem pro to, aby se v lepším případě
mohli uplatnit alespoň jako pomocné síly. Hans-Ulrich Geschke
mě bez okolků povýšil na kriminálního radu a postavil mě do čela
tohoto chaosu čítajícího na tisíc dvě stě osob.
Do kanceláře vešel kapitán Alois Šeda, jehož česká strana usta-
novila koordinátorem plánovaných pátracích akcí. Byl to zhruba
čtyřicátník s huňatým knírem, jehož vystouplá brada s mohutným
spodním rtem, jímž silně připomínal Habsburky, takřka zastírala
inteligenci, která se zračila v jeho živých očích. Měl urostlé tělo
jako těžký atlet a burácivý hlas, jímž bez zvláštního úsilí mohl velet
celým regimentům pořádkových policistů. Nebylo zvykem, aby do
Petschkova paláce docházeli čeští policisté, já jsem na tom ale trval.
Bez úzké spolupráce s českými bezpečnostními silami jsme měli jen
mizivé vyhlídky na úspěch.
Celé zástupy úředníků gestapa měly napilno, až to v Petschkově
paláci hučelo. Připadalo mi, jako bych pozoroval mraveniště, jehož
obyvatelé bezcílně pobíhali sem a tam.
„Kapitáne, pocházíte z Prahy?“ zeptal jsem se českého kolegy.
Místní člověk, znalý ve městě každého koutu, by byl pro nás ne-
smírně cenný.
„Narodil jsem se v Brně. Do Prahy jsem přišel teprve loni,“ od-
pověděl Alois Šeda. Mluvil perfektně německy.
Ukazovákem jsem poklepal na mapu rozloženou na stole.
„Podívejte se prosím na plán města. Tady je místo atentátu…,“
ukázal jsem na uzoučkou zatáčku na Kirchmayerově třídě, „… a tady
jeden z atentátníků postřelil šoféra Kleina, načež podle výpovědí
svědků běžel tudy dolů.“ Ukázal jsem přitom na nákupní ulici. „Pa-
chatel s granáty v aktovce je poraněný v obličeji a krvácí. Střelec se
samopalem Sten pravděpodobně prchl tímto směrem. Žádný spo-
lehlivý popis zatím bohužel nemáme. Podařilo se nám pouze zajistit
jeho kabát.“
Kapitán Šeda vytáhl z aktovky, již držel pod paží, papír a položil
ho na stůl. „To je zatykač na toho druhého muže, jak jej navrhlo SD.“
 Podíval jsem nejdřív na zatykač, pak na Šedu. Cítil jsem, že oka-
mžitě musím na čerstvý vzduch. „To přece nemyslí vážně. Kapitáne,
řekněte mi, že to je jen špatný vtip.“
Šeda zakroutil hlavou a přečetl nahlas řádek, který stál pod nic-
neříkajícím náčrtem naprosto tuctového obličeje: „Hlavní poznávací
znamení: nemá kabát.“
Měli jsme před sebou dlouhou noc.
Šeda pokračoval, jako by mě chtěl povzbudit: „Všech sedm tisíc
protektorátních lékařů dostalo pokyn, aby okamžitě oznámili, po-
kud je o ošetření požádá, nebo už požádal, někdo s odpovídajícím
poraněním obličeje.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem. „Klíčem k dnešní večerní akci je jízd-
ní kolo. Zraněný atentátník ho odložil tady, před Baťovou prodej-
nou…,“ udělal jsem červený křížek na mapě, „… odkud si ho podle
zpráv očitých svědků po necelé čtvrthodině odvedlo asi čtrnácti
až šestnáctileté děvče. Počítáme, že muž vešel do některé z budov
a děvče požádal, aby mu kolo vyzvedlo. Zaměříme se tedy na okruh
ve vzdálenosti asi osmi minut pěší chůze od tohoto místa.“ Červeně
jsem zakroužkoval oblast na mapě. Tady dnes večer budeme cíleně
prohledávat jednotlivé byty. A to nápadně.“
„Nápadně?“
„Samozřejmě. Nepočítám s tím, že uspějeme, ale obyvatelstvu
musí být nade vše jasné, že ukrývání pachatelů obnáší riziko. Proto
jsem nařídil, aby prohlídky prováděla sice česká policie, ale vždy v do-
provodu německého úředníka, čímž podtrhneme závažnost situace.“
Podal jsem Šedovi mapu se zakroužkovanou oblastí.
„Kapitáne…“
„Ano, pane komisaři?“
„Dohlédněte na to, aby újma na majetku a obyvatelích byla mi-
nimální, ano?“
Šeda mě zpoza svého hustého obočí chvíli nedůvěřivě zkoumal,
jako by si nebyl jistý, zda svá slova myslím vážně.
 V tu chvíli mi na stole zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko,
chvíli poslouchal a opět zavěsil. Cítil jsem, jak mi prchá síla z těla.
Šeda na mě tázavě pohlédl.
„Říká vám něco jméno Daluege, kapitáne?“
Šedovi zacukalo v koutcích. Jeho obličej se zkřivil ve výrazu
hlubokého odporu, ale jen na kratičký okamžik, takže jsem ho téměř
nezachytil. Kurta Daluegeho, jednoho z pouhých čtyř mužů v celé
Německé říši, kteří dosud získali hodnost SS-oberst-gruppenführe-
ra, předbíhala jeho pověst. Böhme měl pravdu: Hitler v této situaci
nevsadí na muže, jako je Karl Hermann Frank. Ten nepochybně
poslušně vykonával všechny rozkazy, chyběla mu však nejen vnitřní
radost z uskutečňování pokynů z Berlína, nýbrž i to, co odlišovalo
byrokrata jako on od zářné osobnosti Reinharda Heydricha: aura
děsu. Frank měl vzezření knihkupce, jemuž se chytrým taktizová-
ním a trpělivým vyčkáváním podařilo obsadit jednu z pozic v horní
třetině. Když ale do místnosti vešel Heydrich, zdálo se, že došlo
k náhlému propadu teplot, jak všechny zamrazilo. Stačil jediný jeho
pohled, aby vysoce postavení důstojníci oněměli a zbledli. Hitler si
byl bezpochyby vědom, co v Heydrichovi získal – ačkoliv si mys-
lím, že i Hitler se vskrytu třásl, když seděl s Heydrichem u stolu –,
a atentát na nejlepšího z jeho mužů přijde Čechy draho. Frankem
by jim sotva mohl nahnat strach. Rozhodně nebyl snadný úkol najít
někoho, kdo by na protektorát vrhl podobně hrozivý stín jako Rein-
hard Heydrich, neboť všichni významní vůdci SS, kteří by se mohli
podílet na rozsáhlé odplatě v takové míře, jak ji plánoval vůdce, se
nacházeli na východní frontě. Tedy téměř všichni.
„SS-oberst-gruppenführer Daluege je v současnosti na ozdravném
pobytu v blízkosti Prahy,“ toporně ze sebe vypravil Šeda.
„Správně.“ Žasl jsem, jak dobře je český kapitán informovaný.
„Vůdce se proto rozhodl, že zastupujícím říšským protektorem nebude
státní tajemník Frank, nýbrž Kurt Daluege coby nejvýše postavený
důstojník, jehož tu máme.“
 Kapitán Šeda pod svým mohutným knírem zbledl. Tušil jsem,
že podobně na nejnovější vývoj událostí zareagoval i Karl Hermann
Frank. Mým úkolem však nebylo posuzovat personální volby vůdce.
Proto jsem se opět sklonil nad mapu a řekl: „Při prohlídkách kontro-
lujte legitimace. Vybavení pachatelů bylo bez výjimky britské, tudíž
předpokládám, že se jedná o parašutisty řízené z Londýna.“
„Myslíte Benešem?“ zeptal se Šeda.
„To je celkem nasnadě. Ze zdrojů našich tajných služeb víme, že
Beneš a Britové dávají svým agentům průkazy, které byly vystaveny
v Brně.“
Zdálo se, že Šeda zbledl ještě o něco více.
V tom okamžiku se dveře rozlétly s takovou rozhodností, že se
oba úředníci, řadící spisy do polic, zarazili v očekávání příchodu
skutečně významné autority. Vešel muž, po jehož návštěvě jsem
toužil ze všeho nejméně.
„To je ale rychlé znovushledání, pane kriminální rado. Heil Hitler,“
vyštěkl přes hlavy přítomných krvežíznivý zabiják Horst Böhme.
Úsměv, který mu hrál na rtech, působil cynicky a samolibě.
Vstal jsem a uhladil si sako. To, že nedostatek vzdělání šel ruku
v ruce s buranskými způsoby, mě nepřekvapovalo. Böhme to nikdy
nedotáhl dál než na obecnou školu. Pravděpodobně proto vykonal
Sonderaktion Prag – násilné zavření českých vysokých škol v listo-
padu před třemi lety – s takovou tvrdostí. Aby se patřičně pomstil
univerzitním profesorům v talárech a namyšleným studentům za
to, že měli něco, co Horst Böhme nikdy mít nebude. Poprvé jsem si
všiml, že při chůzi za sebou sotva znatelně vleče levou nohu. „Heil
Hitler, standartenführere,“ řekl jsem a připravoval se na nejhorší.
A nemýlil jsem se.
„SS-oberst-gruppenführer Daluege rozhodl, že si prohlídky dnes
večer má vzít na starost SD,“ prohlásil Böhme a přistoupil k mému
stolu. „Očekává v přístupu k obyvatelstvu jistou tvrdost, kterou sa-
motná policie nedokáže zajistit.“ Oba příslušníci SS – ještě stále
v rukou drželi spisy – se zjevným napětím očekávali, jak se tato
výměna názorů mezi námi kolegy bude vyvíjet.
Opět jsem se posadil, aniž bych k tomu vyzval Böhmeho. Ten se
naklonil a opřel oběma rukama o desku psacího stolu, takže jsem měl
dobrý výhled na prsten se smrtihlavem na jeho pravém ukazováku.
Prsten navrhl sám Himmler a rozdával ho jako osobní vyznamenání
za mimořádné zásluhy. Na jeho čelní straně se šklebila velká umrl-
čí lebka se zkříženými hnáty tak, jak si ji na vlajky malovali piráti
v osmnáctém století. Okolo smrtihlava stál runový nápis, který měl
zesilovat germánské vlastnosti nositele. Vždy jsem se sám sebe ptal,
jak se mohou dospělí muži ověšovat takovými tretkami a necítit se
přitom ani trochu trapně.
Böhme kývl bradou směrem k Šedovi. „Támhleten je Čech?“
„Ano,“ potvrdil jsem. „To je kapitán Šeda od…“
Böhme mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. „Takže
počká venku,“ zavelel, přičemž Šedovi nevěnoval ani pohled.
Šeda se na mě podíval, já ale mírně zavrtěl hlavou.
„Kapitán Šeda je styčnou osobou mezi námi a českou kriminální
policií. Je bezpodmínečně nutné, aby naši akci plně podpořily místní
bezpečnostní síly,“ pronesl jsem a sepnul ruce na prsou téměř nábožně,
snad až sarkasticky.
Nezdálo se, že by si toho Böhme všiml. „No dobře, když to musí
být, tak ať zůstane,“ odvětil a vrhl na Šedu blahosklonný pohled.
„Standartenführere, podívejte se prosím na plán, který jsme
mezitím připravili. Už…“
Böhme vycenil malé šedé zuby, kterých bylo na jedna ústa příliš
mnoho, a gestem ruky mě zarazil: „Podejte mi tu červenou tužku.“
„To nebude nutné, jak jsem říkal, už jsme…“
Böhme popadl tužku, sevřel ji v pěsti jako dítě a nakreslil velký
červený kruh okolo celého území Prahy.
„To je náš nový plán, Pannwitzi,“ prohlásil. „Kriminálka a gesta-
po budou SD při prohlídkách asistovat, ale budou bezpodmínečně
podléhat velení SD. Povolali jsme tři prapory wehrmachtu, aby pro-
česaly okrajové čtvrti.“
Cítil jsem na sobě pohled kapitána Šedy. Polilo mě horko. Připa-
dalo mi, že se na mě stříbrný smrtihlav posměšně šklebí. Promluvil
jsem tak klidně, jak jen jsem byl v nastalé situaci schopen: „Kapitáne
Šedo, postarejte se prosím o to, aby jednotky nasazené SD měly
k dispozici dostatek českých policistů, kteří dovedou tlumočit.“
Böhme na mě pohlédl s nechápavým výrazem. „Snad si nemys-
líte, že s nimi máme v úmyslu mluvit?“ Pak se od srdce zasmál, jako
by se mi povedl obzvláště vydařený vtip. Asi tomu skutečně věřil.
Středa, 27.5.1942, 21.30

Stál jsem na balkoně, lemujícím čtvrté patro Petschkova

paláce přímo pod měděnkově zelenou střechou, a oběma rukama
jsem se přidržoval kamenného zábradlí. Bylo krátce po půl desáté.
Noc halila město do temného sametu a nad pražskými střechami
se vznášelo napjaté ticho. Měsíc visel nízko a odule nad vltavským
údolím a nořil moře věží do bledého světla. Zastavil se provoz tram-
vají, kina a divadla byla uzamčená, nesčetné kavárny a restaurace
zůstaly zavřené. Ačkoliv jsem nic neviděl, představoval jsem si tisíce
uniformovaných postav, jak se ve tmě plíží ulicemi a jako dravci
těsně před skokem čekají na Böhmeho povel. Všechny přístupové
cesty byly zataraseny, všechny dopravní uzly zablokovány, všechny
ulice uzavřeny.
Čekal jsem. Uběhlo pět minut, pak deset. Panovalo takové ticho,
až se mi zdálo, že slyším šplouchání Vltavy. Vzhlédl jsem k měsíci.
V jeho blouznivém světle se nedalo vymyslet nic kloudného. Zvon na
někdejším kostele sv. Karla Boromejského pod Karlovým náměstím
odbil desátou hodinu.
Ve městě u mých nohou se rozpoutalo hotové peklo.
Z vojenských transportérů vyskákali ozbrojení muži, po kamenné
dlažbě se rozléhal dusot holínek. Ulice zaplavil ďábelský koncert.
Rozkazy vyřvávané v němčině, kovový rachot, výkřiky lidí vytažených
z postelí, praskající dřevo a tříštící se sklo. Kdesi bez ustání vyzváněly
zvony. Vzduchem zahvízdaly ojedinělé výstřely, po nich následovalo
řinčení a další křik. Ptáci vzlétli z drátů telefonního vedení, které
všemi směry přenášely neutichající palbu hovorů. Jekot sirén, ještě
více řevu. A stále další výstřely.
To nebyl civilní výjimečný stav. To byla válka.
Otočil jsem se, zaplul zpátky do paláce a zavřel okna.
Město tonulo v chaosu.
Čtvrtek, 28.5.1942, 9.30

„Udělali jsme všechno přesně tak, jak jste řekl, pane komisa-
ři,“ hlásil vrátný Chvalkovský a mírně se uklonil. „Okna ve druhém
patře jsem natřel bílou barvou, to kvůli odstřelovačům, a všechny
nemocné, kteří by mohli pana říšského protektora rušit během
uzdravování, jsme převezli do jiných nemocnic. Po celé budově
jsou rozmístění policisté. Vidíte, všechno je tak, jak jste požadoval.“
„Dobře,“ řekl jsem, „děkuji vám.“
Kriminalistickému asistentovi Kieserovi, jenž mě doprovázel,
jsem dal znamení a ten z kapsy saka vytáhl pomačkanou stokorunu.
Vzal jsem ji, Chvalkovskému jsem podal ruku a vtiskl mu bankovku.
„Za vaši snahu, pane Chvalkovský. A měl bych na vás ještě jednu
prosbu.“
„Na mě?“ Do mužova vyzáblého obličeje se vkradl strach. Zjevně
neměl dobré zkušenosti s prosbami ze strany Němců.
„Je to jenom taková maličkost. Jste tu přece celý den a slyšíte,
co se mezi lidmi povídá.“
„Kdybych něco věděl, okamžitě bych to oznámil policii,“ vyrazil
ze sebe vrátný a zdvihl ruce, jako by se chystal odrazit útok.
„Ale ano, ovšem. Nejde o to, abyste někoho vyzradil. Chtěl jsem
vás poprosit, abyste sledoval náladu mezi lidmi. Žádná jména, rozu-
míte? Jen to, co si lidi o celé téhle šlamastyce myslí.“
„Žádná jména?“ zeptal se Chvalkovský a zamrkal. „Opravdu
žádná jména?“
„V žádném případě,“ řekl jsem. „Kdybyste znal jména, o nichž
bychom měli vědět, můžete si na policii vyzvednout deset milionů
korun. Jen jaká je nálada. Zvládnete to?“
 Chvalkovský si mě chvíli prohlížel, nejsa si jistý, zda mi může
věřit. Poté zastrčil bankovku do kapsy uniformy. „Žádná jména,“
přikývl. „Jen nálada.“
Když jsme dorazili k nemocničnímu schodišti a předložili své
průkazy dvěma příslušníkům SS, ozbrojeným samopaly, zeptal se
mě Kieser: „Jsme k tomu vůbec oprávnění?“
„K čemu?“
„No ta věc s vrátným… Nemůžeme si přece opatřovat informace
bez vědomí SD.“
Pohlédl jsem mu do obličeje. Mladý muž byl zrovna tak nervózní
jako předtím Chvalkovský.
„Co víte o Češích, Kiesere?“
„Na policejní škole nás upozorňovali, že Češi jsou obratní kapsáři,
kteří Němcům v protektorátu rádi vybírají peněženky,“ spustil Kieser.
Odpustil jsem si poznámku, že veškerý obsah ukradených ně-
meckých peněženek sotva vyváží hodnotu vlasti, kterou Čechům
ukradli Němci, pokud se na to podíváme z jejich perspektivy. A přesně
takového pohledu musí být schopen každý, kdo chce být dobrým
vyšetřovatelem.
„Zejména v Praze je potřeba si dávat pozor,“ rozváděl své myšlen-
ky Kieser. „Němci se tu může snadno stát, že ho z okna vyhodí dav
vyšinutých husitů nebo mu cestou do kostela rozbijí hlavu.“ Vlastní
vtip ho pobavil tak, až se rozškytal, a pak pokračoval: „Co se týče
zacházení s obyvatelstvem, náš školitel, kapitán Illinger, říkával, že
Slovany lze dostat pod kontrolu jedině tak, že s nimi člověk jedná jako
otec s neposlušnými dětmi.“ S naivním výrazem na mě pohlédl. „Vždyť
víte, pane kriminální rado, co vyroste z dětí, které člověk vychovává
mírnou rukou. To je v Německu vidět všude na ulicích: povaleči
a komunisti. Tak to dokonce stojí v bibli, říkával nám kapitán Illinger.“
Naslouchal jsem mu se zajímavou směsicí pobavení a odporu.
Bible zrovna nepatřila k oblíbené četbě policejních školitelů a nutno
podotknout, že ani k Hitlerově.
 Pokusil jsem se zatvářit přísně. „Znáte dějiny českého národa?“
„Ne, ale…,“ odpověděl mladý muž překvapeně. Takovými po-
družnostmi se nikdo na policejní a důstojnické škole ve Fürsten-
feldbrucku nezdržoval.
„To by ale mohlo být užitečné,“ zarazil jsem ho.
„Ano, zajisté, pane komisaři,“ pronesl Kieser rozpačitě.
„Na policejní škole to možná vypadalo, že vraždy a jejich objas-
ňování nejsou ničím zvlášť komplikovaným,“ řekl jsem. „Zpravidla to
tak i bývá, jenže když máte vést vyšetřování proti celému protektorátu,
je nezbytné sledovat, v jakém je obyvatelstvo rozpoložení. Uvědomte
si, že Československo založili muži, kteří v minulé válce museli bo-
jovat proti c. a k. oddílům jako odbojáři. Když padli Rakušanům do
rukou, skončili bez zvláštních okolků na popravišti jako vlastizrádci.“
„Při vší úctě, to je už dávno,“ odpověděl Kieser s typickým pře-
svědčením člověka, kterému ještě ani nebylo dvacet.
„Slyšel jste ve Fürstenfeldbrucku něco o sokolském hnutí?“ vy-
ptával jsem se dál. Neočekával jsem žádné hluboké znalosti, ale
Kiesera jsem nezaskočil.
„Ilegální sdružení, které rozkládá všeobecnou morálku,“ za-
recitoval, jako by předčítal z učebnice. A z té to nejspíš také měl.
Bezesporu to býval horlivý žák. „Česká vláda ho před dvěma lety
zakázala, protože… jak víte…,“ Kieser mírně zrudl.
„Protože k tělesnému cvičení ponouká i počestné ženy a nechává
je provozovat sport na veřejnosti,“ dokončil jsem větu.
Kieser stísněně přikývl, jako by se bál, že ho budu podezřívat,
že má slabost pro cvičící dámy.
„Sokol vznikl před více než sedmdesáti lety zde v Praze a pro
Čechy neznamená pouze sport, ale i pocit národní pospolitosti.
Emil Hácha sice Sokol zakázal, ovšem Neurath byl přesvědčen, že
tato organizace není tím nejhorším nepřítelem Němců. V posledních
třech letech se víceméně spokojovali s folklórní činností.“
„Zastupující říšský protektor to vidí jinak,“ odvětil Kieser.
 „Je vám známo, co se stalo s majetkem těchto spolků po Neu-
rathově odchodu?“
„Předpokládám, že byl zabaven,“ odpověděl Kieser, očividně
udivený nad touto jednoduchou otázkou.
„Správně. Gestapo si přivlastnilo jejich majetek a zatklo vůdčí
osobnosti, které teď drží jako rukojmí, aby v případě nouze bylo
možné vyvíjet tlak na Beneše.“
„To je přece celkem rozumná úvaha,“ odtušil Kieser.
„Připadá vám? Za Neuratha jsme měli o Sokolu dobrý přehled.
Dnes jeho přívrženci agitují potají, a to s podstatně silnějším proti-
německým akcentem než dříve. Tohoto protivníka jsme si vytvořili
sami a musíme počítat s tím, že i když sám o sobě nepodniká násilné
sabotáže, tak je ale kryje a podporuje.“
Kieser zamrkal. Zjevně nevěděl, jakou odpověď od něj očeká-
vám.
„Dnes v poledne podá Böhme Daluegemu hlášení o včerejší akci,“
pokračoval jsem. „Máte dojem, že se nám včera večer podařilo posílit
důvěru obyvatelstva vůči Němcům?“
„To ne, ale…“
„Řeknu vám to stručně. Nepředpokládám, že nás ta včerejší
razie někam posunula,“ prohlásil jsem, „proto musíme hledat jiné
cesty. Lidé, jako je náš vrátný – to nejsou oficiální udavači. Berte je
jako naše přátele.“
Kieser uhnul očima před mým pohledem. Očividně se necítil
ve své kůži.
Mezitím jsme došli do druhého patra a legitimovali jsme se před
další skupinou příslušníků SS, než nás mohli vpustit do prázdné
chodby. Čpělo to v ní po karbolovém mýdle a čerstvém nátěru. Okna
na jižní straně byla zabílená, takže doslova splývala se zdí. Bylo
slunné ráno a chodbu zaplavovalo zářivé světlo, v němž pokojně
a harmonicky, v příkrém kontrastu se závažností situace, tančila
smítka prachu. Otevřely se dveře jednoho z pokojů a vyšel z nich
muž ve vlajícím lékařském plášti. Ve všudypřítomné běli se vyjímal
jako postava anděla. Měl na nose stejné brýle s kulatými drátěnými
obroučkami, jaké nosil Heinrich Himmler, a na jeho plášti se skvěl
odznak SS. Podal mi ruku. „Prof. dr. Karl Gebhardt. Přijel jsem
z Hohenlychenu, abych dohlédl na léčbu generála Heydricha. Můj
dobrý přítel a pacient Heinrich mě poprosil, abych se o říšského
protektora postaral.“
Tím přítelem měl samozřejmě na mysli Heinricha Himmlera.
„Podle našich informací se ošetřování měl ujmout prof. dr. Sau-
erbruch.“
Gebhardt odmítavě mávl rukou. „Netřeba. Můj ctěný kolega by
musel z Berlína urazit daleko delší cestu. A já byl hned za rohem.
Nabídl se, že rovněž přicestuje do Prahy, a zrovna tak dr. Morell,
vůdcův osobní lékař. Znáte to ale, více kohoutů na jednom smetišti
nedělá dobrotu. Samozřejmě bych se s kolegy poradil, kdyby měly
nastat nějaké komplikace. Tomu naštěstí nic nenasvědčuje, i když
i Heydrich je jenom člověk.“
„Něco takového bych si netroufal tvrdit,“ zamumlal jsem.
Gebhardt se zasmál, jako by se mi povedl dobrý vtip. „Pane
komisaři, vím, že se o říšském protektorovi vykládá, že má srdce
z oceli. Byl jsem u operace a věřte mi, vše je v něm z masa a kostí.“
V tom okamžiku vyšla z pokoje žena v tmavém kostýmku. Špinavě
blond vlasy měla sepnuté vzadu v uzlu ze dvou pletených copů. Tvář
měla hladkou, ale bledou a unavenou. Nedalo se přehlédnout, že je tě-
hotná. Rozhodně za sebou neměla klidnou noc. Navzdory zřetelnému
vyčerpání se nesla jako královna, a tou také byla. Pražská královna,
která sídlila na zámku v Panenských Břežanech a před níž se každý
kořil. Lina Heydrichová držela v ruce podlouhlý kovový předmět.
Chvíli mi trvalo, než jsem v něm rozpoznal termoláhev. Možná v ní
svému muži přinesla kuřecí vývar. Pohled na její tenké prstíky, jimiž
svírala láhev jako tonoucí kus vyplaveného dřeva, mě dojal.
„Paní Heydrichová, je mi to upřímně líto,“ oslovil jsem ji.
 Změřila si mě chladným pohledem vládkyně, jakých už musela
rozdat stovky. Víčka měla napuchlá, pod očima se jí rýsovaly tmavé
kruhy. „Heil Hitler,“ odpověděla. Tím řekla vše.
„Heil Hitler,“ zamumlal Kieser stojící v pozadí.
Lina Heydrichová pohlédla skrz něj, jako by tam nebyl.
„Dr. Gebhardte, přišli jsme vyslechnout generála Heydricha. Je
naším nejdůležitějším svědkem.“
Lékař zaváhal, pohlédl na Linu a odpověděl: „Říšský protektor
zvládl operaci dobře, je však ještě velmi slabý.“
Lině vyklouzl povzdech připomínající tichý vzlyk.
Lékař pokračoval: „S ohledem na zdraví pana říšského protektora
vás musím poprosit, abyste výslech o několik dní odložili.“
„Pane doktore, v zájmu bezpečnosti Německé říše je krajně
důležité, abychom ho vyslechli co nejdříve. Oberst-gruppenführer
Daluege osobně…“
Lina se zasmála. Znělo to bolestně a výsměšně zároveň. „Až se
můj muž dozví, že jeho zástupcem je Daluege, dost ho to rozladí, to
vás mohu ujistit. Daluege je ťulpas a nemá úroveň.“ Pohlédla na mě
vyzývavě. Před někým jako Daluege by se pražská královna nesklonila.
Ačkoliv jsem její názor jistým způsobem sdílel, námitku jsem
ignoroval a znovu se obrátil na lékaře: „Prosím pochopte, jak moc
je naléhavé, abychom si s generálem okamžitě promluvili.“
Dr. Gebhardt poodstoupil pár kroků a pokynul mi, abych se
k němu připojil. Tlumeným hlasem mi sdělil: „Říšský protektor má
velké bolesti. Museli jsme mu odebrat slezinu. Své útrapy bezpochy-
by snáší statečně, ale potřeboval velkou dávku morfia. Nechal jsem
si dokonce svézt veškeré zásoby morfia ze všech pražských klinik,
abych mu plně zajistil náležitou léčbu.“ Podíval se na mě jako pes,
který čeká pochvalu za to, že páníčkovi přinesl klacek.
Pomyslel jsem na všechny ty nemocné a zraněné v pražských
­nemocnicích, kteří dnes museli vydržet bez prostředků proti bo-
lestem.
 Lékař mluvil dál: „Ten český šarlatán, který mi při operaci asisto-
val, dr. Dick, chtěl Heydricha ošetřit sulfonamidy. Pokud jste o nich
ještě neslyšel, je to jen takový módní výstřelek, který má údajně
pomáhat proti infekcím ran a zabíjet škodlivé zárodky. Nic takového
samozřejmě nebylo prokázáno. Tak jsem ho i s jeho sulfonamidy
poslal k čertu. Zato morfium, to je učiněné požehnání, to pacienta
postaví zase na nohy. Jen bohužel zakaluje mysl. Ať je situace jakkoliv
naléhavá, pan říšský protektor prostě není ve stavu, aby vám mohl
odpovídat na otázky.“
Kývl jsem. Výpověď těžce raněného muže otupělého morfiem
by nám nijak nepomohla. Proto jsem jen řekl: „Dejte nám prosím
obratem vědět, jakmile bude výslech možný.“
„Samozřejmě, pane komisaři. Počítáme s tím, že během několika
málo dní budeme moct snížit dávky tak, že půjde s panem říšským
protektorem mluvit. Jak všichni víme, má tuhý kořínek. Zastavte
se v úterý.“
Čtvrtek, 28.5.1942, 11.30

Za světlými pískovcovými zdmi Černínského paláce na

­H radčanech panovala pochmurná nálada. Kurt Daluege, nový za-
stupující říšský protektor Čech a Moravy, seděl v Modrém salóně
na židli potažené brokátem a v ruce držel několik listů strojopisu.
Za ním se skvěla barokní tapisérie, na níž se měřili antičtí hrdinové
v boji. Daluege měl těžká víčka typická pro Hornoslezany a vyso-
ké čelo vystupující pod prořídlými vlasy. Podepisovala se na něm
srdeční choroba, která ho sužovala už léta. Nemoc mu zbrázdila
okolí úst a očí hlubokými vráskami a jeho pokožce propůjčovala
nezdravý, popelavě šedý odstín. Teď byl však v obličeji nebezpečně
rudý. Daluege vzhlédl, prohlédl si standartenführera Böhmeho, jako
by měl před sebou nějaký podivný hmyz, předklonil se a četl dále,
zatímco pokožka na jeho hlavě nabývala ještě sytějších červených
tónů. Znovu vzhlédl a tiše řekl: „Takže tohle je váš výsledek.“ Nebyla
to otázka, jen pouhé konstatování.
Na krbové římse na vstupní straně salónu tikaly hodiny z tma-
vého dřeva. Z fotografií rozestavěných nalevo a napravo od hodin se
usmívala Lina a tři veselé plavovlasé děti. Na jednom z obrázků byl
sám Reinhard Heydrich s nejmladším dítětem, asi tříletou holčičkou,
na klíně. Děvčátko se zářícíma očima vzhlíželo k otci, který se na
ně usmíval. Něco mě na Heydrichově obličeji na snímku dráždilo.
Musel jsem tvář říšského protektora chvíli studovat, než jsem si do-
kázal vyložit nezvyklý výraz, který se mu v ní zračil. Byla to vřelost.
Horst Böhme stál bez hnutí u psacího stolu říšského protektora,
za nímž ještě před několika dny seděl Reinhard Heydrich a prav-
děpodobně pracoval na konečném řešení židovské otázky nebo se
zaobíral svými dětmi. Možná dokonce zvládl obojí současně. Böhme
od chvíle, kdy Daluegemu předal zprávu o noční razii, na sobě nedá-
val nic znát, ale měl jsem všechny důvody si myslet, že se cítil pěkně
nepříjemně. Z více než pěti set zatčených lidí jich muselo být asi čtyři
sta propuštěno ihned a dalších sto pak ráno, protože u nich nebylo
možné zjistit jakoukoliv účast na útoku nebo jiné trestné činnosti. Ve
vazbě zůstalo pouze devět osob, a to nikoliv proto, že by měly něco
společného s atentátem. Dvě ze zatčených byly dámy z podsvětí,
které bez povolení provozovaly prostituci, další pak lékárník, který
svým dobře situovaným zákazníkům prodával opium. Čtyři muži
byli tuláci bez stálého bydliště, jeden z nich duševně chorý. U dvou
zbývajících zatčených, nezletilých synů jedné vdovy, se našlo takové
množství cigaret, že bezpochyby muselo jít o kradené zboží.
Karl Hermann Frank zbledl tak, že pokožka na jeho kostnaté
lebce získala nazelenalý nádech. Oběma rukama se opíral o jednu
z elegantních židlí tvořících součást vybavení salónu. „Nemáme tedy
vůbec žádné vodítko, nic, s čím by se dalo pracovat.“
Böhme mu věnoval pohled, jaký by v muži jako Frank vyvolal
smrtelnou hrůzu – kdyby si ho všiml. Jenže Frank se díval jinam.
Upřeně zíral na Daluegeho, jenž seděl před ním na místě říšského
protektora, byť neměl sebemenší politickou zkušenost, natož aby našel
Prahu na mapě. Co ho pro tento úřad obzvláště kvalifikovalo, byla
bezpochyby krvavá čistka, při níž z pozice velitele pořádkové policie
Německé říše nechal z řad pruské policie vymýtit sociální demokraty.
„Právě jsem se rozhodl, že provedeme rozsáhlá preventivní opat-
ření, jimiž zničíme živnou půdu pro národní odboj,“ pronesl Daluege
obrácený k Böhmemu a Frankovi. „Když budeme postupovat dosta-
tečně tvrdě, nějaká vodítka se už objeví.“
Frank sevřel rty, až z nich zůstaly dvě odkrvené čárky. Böhme
se odvážil přikývnout, tím se ostatně nemohl nikdy u nadřízených
dopustit chyby.
 Postoupil jsem o krok dopředu. „Oberst-gruppenführere, my ale
máme vodítka, a to velmi slibná.“
Daluege mě až do tohoto okamžiku vůbec neregistroval, přinej-
menším nedal najevo, že by o mně věděl. Nyní na mě vrhl pohled jako
na nevychované dítě, které na nejlepším koberci v salónku udělalo
loužičku. „Vážně nějaká máme?“ zeptal se bez zájmu.
„Zaprvé nevycházejme z představy, že by tu byl nějaký význam-
nější národní odboj. Včerejší večerní akce nic takového nepotvrdila,“
řekl jsem a díval se jinam než na Böhmeho. „Vzhledem k tomu, na
co ukazují stopy a svědecké výpovědi, předpokládejme, že se jedná
přinejmenším o dva pachatele, ale spíše tři, jelikož šofér krátce před
atentátem zaznamenal světelný odraz pod místem činu. Pachatelé
jsou s největší pravděpodobností agenty Benešovy vlády v Londýně,
nejspíše parašutisté. Dr. Frantová, oční lékařka, která má praxi na
Újezdě, nám sdělila, že se u ní krátce po poledni nechal ošetřit muž,
jehož zranění odpovídají popisu atentátníka.“
„Tu ženskou zatkněte,“ nařídil Daluege Böhmemu.
Musel jsem se kousnout do jazyka, abych nezareagoval příliš
zostra. Pomalu jsem pronesl: „Oberst-gruppenführere, při vší úctě, ta
dáma je svědkyně. Samozřejmě ji na SD už vyslechli a poté propustili.“
Böhme odfrkl, ale Daluege mi naznačil, abych pokračoval.
„Navíc se nám mezitím podařilo získat použitelné popisy obou
atentátníků. Kapitán Šeda v tuto chvíli nechává do českých rodin
roznášet letáky, na nichž jsou vyobrazeny všechny předměty nalezené
na místě činu. Zejména jízdní kolo…“
Daluege mě mávnutím ruky přerušil. „Pane kriminální rado,
nechtěl byste snad přece pátrání po mužích, kteří spáchali krvavý
atentát na Heydricha a tím na celou Německou říši, opírat o jízdní kolo.
Potřebujeme výsledky, ne letáky. Standartenführere…,“ obrátil se na
Böhmeho, „je třeba zesílit tlak na ulicích. Nadále platí stanné právo.
Tu lékařku zatkněte. A zastřelte každého, kdo nebude spolupracovat.“
 Böhme horlivě přikývl. Očividně mu přišlo zatěžko skrývat výraz
zadostiučinění, který se mu rozlil po obličeji.
Ještě jednou jsem se ujal slova, přestože jsem věděl, že vstupuji
na tenký led. „Kriminalistická práce je vždy zkouškou trpělivosti,
oberst-gruppenführere. Nejenže musíme dbát na každý detail, ale
také vědět, koho a co ignorovat.“
Bylo zjevné, že Daluege v ten moment přesně věděl, koho a co
má ignorovat. Díval se z okna naproti psacímu stolu, které skýtalo
dechberoucí výhled do barokní zahrady, zkraje teplého léta okrášlené
záplavou květů, jako by se nic nedělo. Konečně znovu promluvil:
„Standartenführere, pokud někdo nebude spolupracovat, zastřelte
s ním i celou jeho rodinu.“
Co bylo třeba na tomto místě udělat a říct, překračovalo moje
kompetence. Nezbývalo mi nic jiného než prostě vrhnout pohled
na Karla Hermanna Franka a doufat v jeho rozumnost. V hubeném
obličeji státního tajemníka to zaškubalo. Téměř neznatelně jsem na
něj kývl.
„Nebudeme situaci dále destabilizovat masovými represáliemi,
oberst-gruppenführere. Veřejnost nesmí získat dojem, že tu mohlo
dojít k národnímu povstání.“
Daluege se zdvihl ze židle. Byl to velký, statný muž, který kost-
natého knihkupce Franka převyšoval o celou hlavu. Udělal krok
jeho směrem. Bylo vidět, že Franka stálo značné úsilí, aby před ním
necouvl. V místnosti se rozhostilo mrtvolné ticho, jenom zbloudilá
moucha v kanceláři říšského protektora bez ustání narážela jak smyslů
zbavená do okenní tabule.
Böhme se zlomyslně zašklebil a pronesl polohlasně, jako by jen
sám pro sebe: „Že je pan státní tajemník Čechům nakloněn, je vše-
obecně známo. Přesněji řečeno Češkám.“
Karlu Hermannu Frankovi začalo poškubávat ve šlaše na krku,
ale podařilo se mu nasadit výraz, jako když Böhmeho poznámku
přeslechl, a dále domlouval Daluegemu: „Co si myslíte, že se stane,
až se Heydrich uzdraví a zjistí, že jeho protektorát zachvátil chaos?
Výroba se propadla na dno? České dělníky někdo postřílel? Národ-
ní odboj se žene vpřed s větrem v plachtách, který jste mu do nich
vehnal vy? Co pak udělá?“
Daluege byl celý rudý. Nebylo sporu, že on je novým pánem
protektorátu, avšak až se vrátí starý pán, nebude určitě ve smířlivé
náladě. Böhme se stáhl a rozpačitě přešlapoval z jedné nohy na druhou.
Očividně mu došlo, že rozhovor směřuje k tomu, aby prověřil jeho
loajalitu. Sice to byl krvežíznivý zabiják, který s potěšením v ulicích
šířil hrůzu, ale svému pánu, Heydrichovi, byl bezmezně oddán. Složil
přísahu věrnosti. Na přezce jeho opasku stálo: „Mou ctí je věrnost.“
Toto heslo zavedl pro SS před deseti lety Himmler, a sice na počest
„neochvějné loajality“ Kurta Daluegeho coby velitele berlínské SS.
Ten se s několika spolubojovníky v roce 1931 postavil proti vzpouře
příslušníků SA, kteří chtěli zaútočit na vedení berlínské župy, a při
té příležitosti od nich schytal příslovečný výprask.
V této chvíli mi situace přišla jako taková malá, zábavná ironie
osudu. Pokud muž jako Böhme vůbec dokázal cítit lásku, pak jedi-
ně onen závislý druh lásky jako pes, který od svého páníčka čeká
pochvalu.
Daluege stál s rudým obličejem před Frankem a ústy lapal jako
ryba na suchu, neřekl ale nic. Frank nečekal, až najde správná slova,
a pokračoval věcným tónem, jako by si rezervoval lístky na operu:
„Pannwitzi, vyprovoďte mě prosím. Venku už čeká vůz, který mě má
odvézt do Berlína. Promrhali jsme tu hodně času. Vůdce mě očekává
v 15.00 hodin na poradě ohledně dalších opatření.“
Snažil jsem se nedat na sobě znát údiv a následoval jsem státního
tajemníka ven z kanceláře. Ještě než se za mnou zavřely těžké dveře
z leštěného dřeva, stačil jsem si všimnout, jak Daluegeho tvář změ-
nila barvu a přešla z temně rudé ve zlověstný fialový odstín, který
vzbuzoval obavu, aby nový říšský protektor neutrpěl další infarkt.
 Frank se ke mně otočil a řekl: „Už jsem připravil seznam různých
opatření. Zmobilizujeme všechno, co má na sobě uniformu. Kromě
toho jsme zažádali o posilu v podobě těžkého tankového oddílu,
který obsadí město.“
„Nesmyslným terorem nedosáhneme ničeho. Zařiďte v Berlíně
všeobecnou amnestii. Češi musejí atentátníky vydat sami.“
Frank zamumlal: „Zkuste něco podobného vysvětlit vůdci tak,
aby to pochopil.“
Nastala krátká pomlka a já si všiml, jak vyčerpaně Frank vypadá.
Pod očima měl hluboké, tmavé kruhy. Konečně promluvil: „Co se
týče Böhmeho poznámky, tak abyste si nemyslel něco špatného:
moje první žena mě opustila a vzala si muže, který mě předběhl na
kariérním žebříčku. Jsem podruhé ženatý.“ Odkašlal si. „Vzal jsem
si Češku. Jmenuje se Karola.“
Musel jsem se opanovat, abych na státního tajemníka Franka
nezůstal civět s otevřenou pusou. Muž, který považuje Slovany za
páchnoucí lůzu, barbary, kteří normálně nemluví, nýbrž chrochtají,
se oženil s Češkou. Zdálo se, že Frank tuší, co mi běží hlavou. Rty se
mu zkřivily v náznaku rozpačitého úsměvu a odhalily zuby zažloutlé
od nikotinu. „Ti dva tam uvnitř chtějí výsledky. Dodejte jim je.“
Sobota, 30.5.1942, 4.30

Časné ráno pro mě vždy bylo nocí duše. Míval jsem špatné
sny, ale ještě horší bylo probudit se v těchto hodinách pohřbených
ve tmě, která na mě doléhala těžce jako olovo. Abych se úplně ne-
probudil, pokoušel jsem se ponořit hlouběji pod proud vzpomínek,
ony mě však uchopily a táhly stále vzhůru, až jsem prorazil na po-
vrch a lapaje po dechu se navrátil do reality. Takové, jaká existovala
jedině v časných ranních hodinách. Před očima mi vyvstávaly zne-
pokojivé obrazy, například stará sousedka Gerlachová, která trpěla
tuberkulózou a v tuřínové zimě roku 1916 se strašným chroptěním
doprovázeným záškuby pravé nohy vydechla naposled. Nebo chomáč
vlnitých hnědých vlasů s cáry krvavé kůže, který jsem spatřil ráno
10. listopadu 1938 v polozamrzlé kaluži na Wittenberském náměstí.
Všechny tyto nepříjemné vzpomínky pouze rámovaly klenot mých
časných ranních hodin: otázku, zda jsem se tenkrát rozhodl správně.
„Ve mně je temnota, leč v tobě je světlo,“ mumlal jsem do hrobově
chladného rána. „Ve mně je samota, leč ty mě neopouštíš. Upadám
na duchu, leč u tebe je pomoc. Stravuje mě neklid, leč u tebe je pokoj.
Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou.“
V oněch časech jsem si nebyl jist, zda tomu tak skutečně je, nic-
méně slova modlitby mi dodávala sílu. V době, kdy jsem navštěvoval
Teologickou fakultu Berlínské univerzity, mě ji naučil jeden mladý
studentský farář z Vratislavi a já z ní dodnes nezapomněl ani slovo.
Pokoušel jsem se opět usnout, ale místo abych se pohroužil do
vytoužené bezesné černoty, vnímal jsem, jak se místnost okolo mě
rozplynula. Uviděl jsem se v zahradě, kde zapadající slunce zasně-
ně vrhalo červené paprsky na mozaiku šťavnatě zeleného trávníku
a bujných květinových záhonů. Seděl jsem v zahradním křesle na
terase prostorného, obíleného venkovského domu ve Finkenwalde,
který se poté, co jsem dokončil studium teologie, stal středobodem
mého života. Zde jsem měl být vyškolen ke službě obci, zde jsem
se učil, modlil, jedl a spal. To bylo na sklonku léta 1937. Mé útlé,
tmavovlasé já, sedící na terase, bylo jen o pět let mladší, co se týkalo
vzhledu tváře, avšak v nitru bylo o celé eony mladší než Pannwitz,
který se teď neklidně a celý zpocený převaloval v posteli.
V zahradě semináře byla dokonce studna, uprostřed níž stála
mramorová socha chlapce. Voda šplíchala do kašny vyrobené z or-
ganogenního vápence. Toto místo představovalo můj ráj. V tu chvíli
vyšel z budovy muž s úzkými rameny a prořídlými vlasy, které mu
ustupovaly, třebaže byl teprve třicátník. Brýle se zlatými obroučkami
mu zvětšovaly oči do obřích rozměrů. Měl měkké rysy a pomalu se mu
tvořila druhá brada, tehdy se mu však kolem úst rýsoval tvrdý výraz.
„Kdo se odvrací od Vyznávající církve, odvrací se od spásy,“ řekl.
Cítil jsem, jak mi studem zrudly tváře, ale už jsem se rozhodl.
„Dietrichu, zavíráte seminář. Co jiného mi zbývá, než jít jinou
cestou?“
„Volíš cestu nejmenšího odporu, Heinzi,“ odpověděl Dietrich.
Jeho hlas, jímž mladým vikářům jindy rozprávěl o Gándhím a vše-
objímající lásce Ježíše Krista, zněl řezavě ostře a zároveň v sobě nesl
takový tón zraněné spravedlivosti, až ve mně vzkypěl hněv. Znovu
jsem zbrunátněl v obličeji. Zčásti proto, že si Dietrich osoboval právo
pochybovat o mém dobře uváženém rozhodnutí, zčásti proto, že měl
pravdu. Vždy jsem si volil tu nejsnazší cestu, proč ne teď? V roce 1933
jsem vstoupil do SA. Ne že bych tolik tíhl k názorům hnědokošiláčů,
ale prostě proto, že tak v Berlíně postupoval každý, kdo se nacházel
ve stejné situaci jako já. Byl jsem nezaměstnaný strojní zámečník bez
vyhlídek na to, že bych sehnal práci. Zrovna jsem si dodělal maturitu
na večerní škole, když se jedné třeskutě mrazivé noci v lednu 1933
mohutný průvod více než čtyř tisíc příslušníků SA s pochodněmi
vypravil od berlínské Velké hvězdy Braniborskou bránou až k Říšské-
mu kancléřství, aby oslavil Hitlerovo jmenování říšským kancléřem.
Bezprostředně nato ministr vnitra Hermann Göring povýšil SA na
pozici oficiální pomocné policie, a zbavil ho tak jisté vady na kráse,
a sice té, že se dosud nejednalo o státem uznanou organizaci. Když
jsem tedy v létě 1933 podepisoval přijímací formulář, neměl jsem
ani stín pochybností. A líbilo se mi starat se o klid a pořádek v uli-
cích. Neuplynul ale ani rok a zase bylo po všem. Vůdce SA, Ernsta
Röhma, totiž zlikvidovali za to, že se oddával jednomu svému jaksi
nepřirozenému sklonu. To, že Röhma nezajímala děvčata a že měl
slabost pro mladé muže, bylo už léta veřejným tajemstvím, které
dosud vždy stačilo odbýt nějakým nevkusným vtípkem. Hitler však
v Röhmovi vycítil rivala a udeřil proti němu opatřením nazývaným
Staatsnotwehr, nutná obrana státu, ještě než Röhm sám stihl něco
podniknout. Jeho roky trpěná pederastie, která náhle dostala cejch
protistátnosti, samozřejmě byla dostatečným důvodem, aby ho bez
procesu zamordovali. Tenkrát jsme si kladli otázku, jak Hitler zareagu-
je, až zjistí, že je Göring tlustý nebo že Goebbels kulhá. Po Röhmově
smrti ztratilo SA na významu, a já tak měl alespoň čas pustit se do
studia na Berlínské univerzitě. Ovšem to, co jsem zažil v SA, ve mně
zanechalo hlubší dojem, než jsem si zprvu myslel. Zastával jsem tam
práci, která mi umožnila vnášet řád do chaosu, v němž se celý svět
náhle zdál tonout. A jelikož se teologický seminář ve Finkenwalde
právě zavíral, dospěl jsem k jistému rozhodnutí, které jsem si nechtěl
nechat rozmluvit, a to ani od Dietricha.
„U kriminální policie můžu vykonat mnoho dobrého, Dietrichu.
Můžu pomáhat lidem,“ pronesl jsem, avšak když jsem slyšel, jak chabě
to z mých úst vyznělo, zrudl jsem ještě víc.
„Pokud dnes v Německu vyřešíš vloupání, je to, jako bys sfoukl
svíčku na narozeninovém dortu a nechal přitom v místnosti zuřit
požár,“ odpověděl Dietrich. „Vždy se k nám můžeš zase připojit,
Heinzi. I když zavřou seminář. My budeme pokračovat.“
 „Ty chceš pokračovat? To není možné. Po prvním veřejném
vystoupení si pro tebe přijdou a zavřou tě.“
„Vůbec se to nedozvědí. Fungujeme tajně. Našel jsem dům, kde
je místo pro nás všechny. Pro nás i pro Boha.“
„To je ale ilegální. A nebezpečné. Chceš snad každý den prožívat
strach z odhalení?“
Dietrich pokrčil rameny. „Když jsem přesvědčený o tom, že jed-
nám správně, pak jsem s něčím takovým smířený. A měl bys být i ty.“
Sklopil jsem hlavu a prohlížel si prkna, z nichž byla stlučená terasa.
Chtěl jsem žít v přítmí ilegality, s hlavou napůl v oprátce? Stálo to za
to? Dietrich neustále vikářům kázal, že v dobách jako tato je nejvyšší
povinností křesťanů stát při obětech drcených koly osudu, a nejen
to. Také se pod ně vrhat, pokud to okolnosti vyžadují. Myslel jsem
na nelítostné kolo, které se valilo Německem a drtilo vše, co se mu
postavilo do cesty. Ne, pod toto kolo jsem se rozhodně vrhat netoužil.
Následujícího dne jsem podal přihlášku k berlínské kriminální
policii a vstoupil jsem do strany. Dietricha jsem už nikdy nespatřil,
ale věděl jsem, že na něj byl za rozvratnou činnost uvalen rozsáhlý
zákaz psaní a veřejného vystupování. Z celého srdce jsem doufal, že
ho pro své vlastní dobro dodržuje.
Posadil jsem se ve tmě. Na spánek už nebylo pomyšlení. Příliš
mnoho myšlenek, příliš mnoho otázek. „Nechápu tvé cesty, leč ty
znáš tu mou,“ znovu jsem si přeříkal modlitbu a vstal jsem. Dnes
bude dlouhý den.
Sobota, 30.5.1942, 8.00

Cestou do Petschkova paláce jsem si každé ráno kupoval

jeden výtisk Völkischer Beobachter a jedny Lidové noviny, které jsem
zběžně přelétl v tramvaji. V obou denících stálo víceméně to samé
a nic, co bych ještě nevěděl, ale Pepík, starý prodavač novin, patřil
k přátelům, kteří mi vždy jako vrabci na střeše vycvrlikali, jaká
v ulicích panuje nálada.
„Dneska brzy ráno vytáhla policie z postelí mladý holky,“ hlásil
Pepík, když mi podával noviny. „Jejich rodiny, přátelé a sousedi mají
za to, že si je gestapo odvleklo do svejch bordelů.“ Vzal si ode mě sto-
korunu, kterou jsem mu podával, a nedbale mi vrátil hrst drobných.
„Díky, Pepíku,“ řekl jsem a nastoupil do tramvaje, která právě
v tu chvíli přikodrcala. Budu si dnes muset promluvit s kapitánem
Šedou o diskrétnosti jeho počínání.
Zalistoval jsem ve výtisku Völkischer Beobachter. Vedle vzrušené
zprávy o útoku na Reinharda Heydricha, která se dala očekávat, deník
otiskl rozhovor s Hansem Frankem. Německý generální guvernér
Polska byl známý také jako „polský král“, anebo ještě lépe jako „polský
řezník“. V rozhovoru se Hans Frank vyjadřoval k poměrům v Praze,
kde v průběhu pátrání po atentátnících bylo zastřeleno už sedm
lidí. Ne proto, že by měli cokoliv společného s útokem, ale protože
dostatečně nespolupracovali, což v době stanného práva stačilo na
to, aby je na místě odpravili. Hans Frank, podle fotografie obtloustlý
čtyřicátník s ustupujícími vlasy, reagoval, jaké to způsobilo pozdvižení
mezi českým obyvatelstvem, a neodpustil si přitom žertík.
„Takže v Praze se vyvěšují plakáty, které hlásají, že bylo zastře-
leno sedm Čechů? Kdybych měl dát vyvěsit plakát za každých sedm
zastřelených Poláků, měli bychom takovou spotřebu papíru, že by
nám na jeho výrobu nestačily polské lesy.“
Zavřel jsem noviny, stočil je do ruličky a zastrčil mezi sedadla.
Četba v jedoucí tramvaji dnes ve mně vyvolávala nevolnost. Zbytek
cesty jsem se raději díval z okna.
Sobota, 30.5.1942, 10.00

„Pane kriminální rado, potud jsme hotovi,“ sdělil kapitán

Šeda. Před mým psacím stolem stál v bezvadném postoji, ale jeho
obličej vypovídal o zjevném vyčerpání. Vlasy měl propocené, kolem
očí mu vystoupila síť drobných vrásek. Působil jako někdo, kdo trpí
silnými bolestmi hlavy.
„Podejte hlášení,“ povzbudil jsem ho.
„Úředníci české policie dnes ráno z příslušného okrsku odvedli
tři sta dvacet dívek, které vypadají na čtrnáct let. Nechali jsme je po
jedné projít velkým sálem v prvním patře, všech tři sta dvacet. Obě
svědkyně je pozorovaly průhledy ve stěně, byl jsem s nimi. Většina
dívek – až na dvanáct z nich – byla už v prvním kole vyřazena.“
„Postarejte se prosím o odškodnění těch dívek a také aby jim
byla uhrazena cesta domů.“
„Samozřejmě, pane kriminální rado,“ řekl Šeda, „už se stalo.“
„Dobrá. Pokračujte.“
„Zbylých dvanáct děvčat muselo několikrát kolem svědkyň za
stěnou převést kolo. Poté jsme jich sedm mohli vyřadit a poslat domů.
Zbývajících pět čeká dole. Svědkyně se nedokázaly shodnout,“ zakon-
čil Šeda s rozmrzelostí policisty, který ze zkušenosti ví, že se svědci
neshodnou v podstatě nikdy.
„Nechte dívky vyfotografovat a pošlete je prosím do jednací
místnosti tady ve třetím patře.“
„Jistě,“ odpověděl Šeda. Na chvíli zaváhal a poté se zeptal: „Co
se s nimi stane?“
„Nic,“ odtušil jsem stroze.
Šeda se neodvážil vyptávat dál.
 Když jsem o hodinu později vešel do dřevem obložené místnosti,
seděla tam na elegantních židlích skupinka mladých děvčat v prostých
sukních a halenkách. Byla úplně potichu. V očích se jim zračil strach.
Možná se k jejich uším donesly zvěsti, že policie zavléká mladé Češky
do německých bordelů. Důkladně jsem si dívky prohlížel, což mělo
za následek, že se začaly stísněně vrtět na židlích. Poté jsem je česky
oslovil: „Milé dámy, zbytečně jsme vás tu zdržovali. Bohužel jsme
si vás s někým spletli. Každá z vás si u vchodu může vyzvednout
peníze na cestu domů.“
Dívky zůstaly bez hnutí sedět a nevěřícně na mě zíraly. Jedna
z nich se nakonec zvedla a nejistě se zeptala: „Takže můžeme jít,
pane komisaři?“
„Samozřejmě. Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti. Mo-
mentálně tu panuje velký zmatek.“
Ve dveřích se objevili dva úředníci. Jeden z nich nesl velký košík
plný housek, které okamžitě provoněly celou místnost.
„Nabídněte si prosím. Kolegové vás poté vyprovodí ven.“
Děvčata si začala potichu šuškat a chichotat se. Obestoupila
úředníka s košíkem a brala si pečivo s bezstarostnou dychtivostí
nedospělých stvoření. Poté se celá skupina zvedla a jako uštěbetané
hejno ptáčat prolétla chodbou.
V mé kanceláři už čekal kapitán Šeda se spisy a fotografiemi
dívek. Usadil se na dřevěné židli u okna, kde mu sluneční světlo
procházející okenními mřížemi kreslilo na obličej vzor složený
ze samých čar. Kapitán si prohlížel obraz svatého Václava v plné
zbroji, s pláštěm a knížecí korunou, v pravici s korouhví na žerdi
kopí a na pravém rameni se štítem se svatováclavskou orlicí. Názory
na to, zda zemský patron Čech a Moravy má právo nadále viset
v Petschkově paláci a s nezúčastněným pohledem shlížet stejně
na Němce jako na Čechy, se, kulantně řečeno, různily. Neurath
diskusi prostě nějak přetrpěl. Zato Heydrich nejenže tohoto světce
a ochranitele obhajoval, ale dokonce ho výslovně postavil do služeb
německé věci. Vždyť Václav byl vůbec první, kdo poznal, že český
národ může žít a prospívat jedině v prostoru ovládaném Němci,
byl tedy zářným příkladem pro všechny správně smýšlející Čechy
s dobrým rasovým původem. Obzvláště horliví pomahači z řad
Čechů dostávali za zásluhy o německý národ svatováclavský řád.
Když Emil Hácha, bývalý československý prezident a nyní „hla-
va autonomní správy“ – který byl sotva něčím víc než servilním,
ryze formálním prezidentem, o němž se říkalo, že na Pražský hrad
smí chodit pouze vchodem pro služebnictvo – předal Reinhardu
Heydrichovi v korunní komoře čtyři ze sedmi symbolických klíčů
k městu pražskému, Heydrich si krátce posadil na hlavu svatovác-
lavskou korunu, jako příslib toho, že i na Čechy dopadne odlesk
velkoněmecké velkoleposti. Přinejmenším tehdy, budou-li ochotni
uznat nové pány.
Při nejlepší vůli jsem nedovedl říct, co se muži jako Alois Šeda
muselo honit hlavou, když v hlavním sídle gestapa viděl starého
dobrého knížete Václava jako pána a sluhu zároveň.
Šeda odvrátil pohled od obrazu, a jako by naslouchal mým my-
šlenkám, řekl: „Znáte legendu, která se váže k oné koruně?“
Pověstí, jimiž byla skvostná koruna s byzantskými drahokamy
opředená, byl bezpočet, já však věděl, na co kapitán naráží. Kdo si
korunu světce nasadí neprávem, do roka zahyne násilnou smrtí.
„My se staráme o fakta, ne o legendy,“ zareagoval jsem příkřeji,
než jsem měl v úmyslu.
Šeda mi věnoval prázdný pohled a o krok poodstoupil od obrazu.
Ozvalo se zaťukání a vešel kriminalistický asistent Kieser. Nejistě
přejel pohledem ze mě na Šedu, jako by zaznamenal stopy napětí, jež
se mezi nám rozhostilo. Vyzval jsem ho, aby si sedl. Nechal jsem si
jej zavolat kvůli zvláštnímu úkolu, který by nikdo jiný nesplnil tak
dobře jako právě Wolfgang Kieser.
„Nařídil jsem sledování každé z těchto pěti mladých dam a jejich
rodin. Kapitáne, ukažte nám prosím fotografie.“
 Šeda poslechl a položil na psací stůl pět snímků s podobiznami
dívek.
Poklepal jsem prstem na děvče s krátkými hnědými loknami.
„Kdo je to, kapitáne?“ Šeda zdlouhavě zalistoval ve spisu. „Jindřiška
Nováková, patnáct let, Libeň,“ sdělil nakonec.
„Její rodinu musíme sledovat čtyřiadvacet hodin denně. Pět mužů
na směnu. Kiesere, vezmete si na starost sledování té dívky. Nebudete
dělat nic jiného. Budete jí dnem i nocí v patách.“
Kieser se zakabonil. Hlídání patnáctileté školačky mu zjevně ne-
přišlo nijak zvlášť atraktivní. Velkoryse jsem přehlédl jeho nevhodný
mimický výstup a vyčkávavě jsem se mu zahleděl do tváře. Lehce se
začervenal a způsobně mi přisvědčil: „Ano, pane kriminální rado.“
„Nejlepší bude, když začnete hned.“
Kieser se spěšně zvedl k odchodu, ale já jsem si ho ještě jednou
zavolal zpátky a podal jsem mu balíček v hnědém papíru, který jsem
vytáhl z kapsy uvnitř kabátu.
„Co je to?“ zeptal se Kieser a nedůvěřivě si balíček prohlížel.
„Nedávno jste se oháněl průpovídkou o otci a jeho vzdorovitých
dětech,“ odpověděl jsem. „Otci určitě neuškodí, když pochopí, co si
o něm říkají děti.“
Zmateně na mě pohlédl, přesto zdvořile poděkoval a opustil
kancelář.
Když se dveře za Wolfgangem Kieserem zavřely, vznesl Šeda do-
taz: „Proč zrovna tahle dívka, ta…,“ nahlédl do spisu, „… Jindřiška?“
„Nepřišly vám nápadné její vlasy?“
„Vlasy?“
„Jediná měla čerstvý sestřih. Nanejvýš dva nebo tři dny starý.
A navíc trvalou. Samozřejmě může jít jen o náhodu,“ zakončil jsem
myšlenku tónem hlasu, který jasně říkal, že tak to rozhodně není.
Kapitán Šeda mi podal další pořadač.
„Tady jsou výpovědi svědků z místa činu, v němčině a češtině.
Identifikovali jsme téměř všechny přítomné.“
 „Téměř?“
„Jednomu ze svědků se podařilo vzdálit dříve, než byly zazna-
menány jeho osobní údaje.“
Zalistoval jsem ve spisu, přečetl si několik stránek a zarazil se.
„Invalida?“
Šedovi zaškubalo v krční šlaše. Dotčeně, s pocitem trapnosti při-
kývl. „Muž s nohou v sádře a o berlích se bez velké námahy vytratil,
aniž nám zanechal výpověď.“
„To spadá do působnosti české policie. Zařiďte, aby byl podle
popisu ostatních svědků sestaven jeho portrét.“
„Jistě, pane kriminální rado.“
V tu chvíli někdo nesměle zaťukal na dveře. Vešel mladý, tlustý
muž v uniformě bez ozdob, jakou nosili uchazeči o členství v SS,
a nervózně se rozhlédl po prostorné kanceláři.
Pohledem chvíli setrval na tmavě červené tapisérii s vyšitou
německou orlicí. V masité ruce svíral desky z hnědého papíru.
„Ano prosím?“
Obézní mládenec se na mě vyděšeně podíval a krátce se uklonil.
Desky držel na prsou jako ochranný štít.
„Pan kriminální rada Pannwitz?“ zašeptal.
„Osobně.“
Mladý tlouštík mi podal desky. Byly zapečetěné. Jeho ruce za-
nechaly na papíře tmavé skvrny.
„Z oddělení II,“ řekl mladík.
Prohlédl jsem si desky. Těsným strojopisem na nich bylo napsáno:
„Václav Morávek“.
Na okamžik jsem zůstal tak ohromený, že jsem se nezmohl na
jediné slovo. Nepočítal jsem s tím, že SD mou žádost vůbec uváží,
ale vypadalo to, že se mi přestěhováním do nové kanceláře zároveň
otevřely nové dveře. V rukou jsem právě držel spis posledního z Králů,
jehož nedávno zastřelili v tramvaji plné lidí.
 „Děkuji,“ řekl jsem, aniž bych vzhlédl od desek. Uchazeč o členství
v SS se rychlými kroky vzdálil a téměř neslyšně za sebou zavřel dveře.
Možná byl útok na knihkupectví jen nezbedný kousek, který se
vymkl kontrole, možná ale také ne. Pochyboval jsem, že by Václav
Morávek, jehož mrtvola byla spálena už před osmi týdny a jeho
popel dávno zahrabán do země, měl cokoliv společného s bombou,
jež rozbila sklo výlohy. Nedalo se však vyloučit, že to byla stopa.
Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou, pomyslel jsem si bez jaké-
koliv souvislosti.
Chtěl jsem zlomit pečeť, když mi došlo, že nejsem sám. Podíval
jsem se na Šedu, který mi pohled s nepohnutým výrazem opěto-
val. Pokud se jednalo o stopu, mohl mi být český kapitán za jistých
okolností užitečný.
„Vyznáte se v místních odbojových skupinách?“
„V rámci své práce na policii,“ odpověděl odměřeně.
Věděl jsem, že každý český policista musel v této otázce pociťovat
jistou rozpolcenost, a rozhodl jsem se, že do toho nebudu příliš zabíhat.
„Tohle je spis Václava Morávka. Tři dny před atentátem došlo
k útoku na jedno knihkupectví v Bartolomějské ulici. Pachatel na
místě zanechal značku, možná poukazující na Tři krále.“
„B+M+M,“ dodal Šeda.
„Nejsem si jistý, ale mám pocit, že bychom tu mohli najít něja-
kou stopu.“
Zlomil jsem pečeť, vyjmul tenký štůsek papírů a začal v nich
listovat. Z desek přitom vypadla fotografie a plavně se snášela k zemi.
Sehnul jsem se pro ni. Cosi, co jen a jen čekalo na svou příležitost,
začalo okrajově vnikat do mého vědomí a zahryzlo se do něj ostrými
zoubky. Na snímku byl světlovlasý muž, kterému táhlo tak ke třicítce
a jehož hezké, hladce oholené rysy působily nezvykle odule. Měl
bystré světle modré oči a pootevřenými rty se usmíval do fotoaparátu.
 Zapátral jsem ve spisu, k čemu se fotografie vztahuje. Nebyl na ní
Václav Morávek. Našla se sice v kapse mrtvého Krále, avšak dotyčný
muž na snímku nebyl nikdy identifikován.
Ukázal jsem fotografii Šedovi. Kapitán zakroutil hlavou.
Ještě jednou jsem si světlovlasého muže prohlédl. Přišlo mi, jako
by se na mě spiklenecky usmíval, jako bychom sdíleli nějaké nanejvýš
zábavné tajemství. To, co mi prve lehce hlodalo v hlavě, teď začalo
nabírat zběsilé obrátky.
„Ještě dnes večer musí obličej toho muže viset na každém ná-
roží,“ řekl jsem.
„Ale proč?“ zeptal se Šeda. „Tenhle muž je přece pro nás napros-
to bezvýznamný. Jenom bychom mátli obyvatelstvo, kdybychom
přicházeli se stále novými tvářemi…“
Nevzal jsem kapitána na vědomí, ale dlouhými kroky jsem za-
mířil ven na chodbu a dál do dálnopisné kanceláře, abych krimi-
nálně technickému oddělení zadal tisk tisíce plakátů s podobiznou
neznámého blondýna.
„Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou,“ mumlal jsem si pro
sebe, když jsem míjel Šedu, který mě očima sledoval ven z místnosti.
Dokud jsem nezašel za roh, cítil jsem v zádech jeho upřený pohled.
Neděle, 31.5.1942, 10.00

Za vyzvánění starého bronzového zvonu se rozezvuče-

lo halasné závěrečné postludium. Šelest, šoupání židlí, ojedinělé
mumlání, dětské hlasy, zprvu tiché, poté stále hlasitější. Věřící se
tlačili z téměř tisíc let starého kostela sv. Martina ve zdi ven do záři-
vého letního dne. Pražským českým bratřím bylo dovoleno v tomto
starobylém kostele pořádat evangelické bohoslužby v německém
jazyce, ovšem pouze na základě výjimky, kterou bylo nutné každé
tři měsíce obnovovat. Návštěvy personálu gestapa v kostele neviděla
ráda ani jedna ze stran, takže jsem k nedělní bohoslužbě docházel
co nejméně nápadně a nikoho jsem neoslovoval.
Zatímco jemné tóny varhan vyprovázely věřící úzkým, dvě-
ma prostými sloupy ohraničeným portálem ven, zůstal jsem se-
dět a prohlížel jsem si klenbu nad kněžištěm, jejíž žebra vyrůstala
z fantaskních pískovcových masek a křížila se jako vlákna pavučiny.
Na stropě se skvěly dva vavřínem ověnčené erby, stříbrný vlk rodu
Benešů a kotva se třemi háky rodu Holců. V kostele bylo chladno.
Zvuky odcházejících odeznívaly, zvon a varhany utichly a záhy se
opět rozhostilo naprosté ticho. Hluk města tlustými zdmi z hrubého
kamene nepronikl. Vzpomněl jsem si na zahradu ve Finkenwalde,
kde se tráva zádumčivě pohupovala ve větru vanoucím od Odry
a ozýval se zpěv cikád. Bývalo tam takové ticho, že bylo slyšet lístky
opadávající z květů. Vedle mě usedl hnědý ptáček, naklonil hlavičku
na stranu a díval se na mě nehybnýma černýma očima, než nakonec
odlétl na bílou oblohu.
Zpět do reality mě uvrhl dusot holínek. Nechtěl jsem se otočit,
ale neubránil jsem se.
 Přítmím centrální lodi se ke mně přihrnula mohutná postava
v uniformě. Široký obličej se mihotal hrou světla a stínu. Horst Böh-
me. Útroby mi jako ledová voda zaplavila nelibost.
To, že se Böhme zjevil na tomto místě, se téměř rovnalo rouhání.
„Heil Hitler,“ zaburácel Böhme na pozdrav.
„Heil Hitler,“ špitl jsem. Rovněž tato slova zněla v tichu kostela
jako nestoudný projev blasfémie. Vstal jsem ze židle.
„Nezastihli jsme vás ani doma, ani v Petschkově paláci, kriminální
rado Pannwitzi,“ pronesl Böhme vyčítavým tónem.
„Tak teď jste mě našel, standartenführere,“ odvětil jsem a otočil
se k portálu. Potřeboval jsem čerstvý vzduch. Böhme šel mlčky krok
za mnou, jako by si musel dávat pozor, abych mu neutekl. Když jsme
vyšli z příšeří kostela sv. Martina do zářivého slunečního světla,
musel jsem přimhouřit oči. Znovu jsem je otevřel a spatřil v úzké
uličce před kostelem zaparkovanou velkou černou limuzínu. Měla
uzavřenou střechu, ve sklech se odrážely sluneční paprsky. Böhme
vycenil zuby do nepříjemného úsměvu.
„Již jste očekáván, pane kriminální rado,“ řekl.
„Kým, mohu-li se optat?“
V tom okamžiku se otevřely zadní dveře mercedesu a zevnitř
k nám pokynula ruka vyčnívající z rukávu uniformy SS. Přiblížil
jsem se k vozu a musel jsem se sklonit, abych nahlédl dovnitř. Po-
hled mi se strnulou tváří opětoval Hans-Ulrich Geschke, velitel
pražského gestapa. Výraz měl zcela prázdný, to však u něj nebylo
ničím mimořádným.
„Nastupte si,“ řekl bez pozdravu.
Poslechl jsem a přisedl si k němu dozadu. Kožený potah byl
studený, a když jsem dosedl na sedadlo, tiše zavrzal. Böhme otevřel
přední dveře a posadil se na místo vedle řidiče, takže jsem ve zpětném
zrcátku mohl pozorovat horní polovinu jeho obličeje.
Geschke hned přešel k věci. „Dnes ráno jsem obdržel hovor
z Berlína,“ řekl bezvýrazným hlasem, z něhož se nedalo usuzovat
na to, zda se jednalo o dobré, nebo špatné zprávy. „Říšské vedení
je vysloveně nespokojené s tím, jak se objasňování zločinu vleče.“
Provrtal mě pohledem a poprvé se mi ve tváři nadřízeného podařilo
zachytit náznak nějakého pocitu. Geschke měl strach.
„Uběhly čtyři dny a my pořád máme prázdné ruce. Je to ostuda
pro policii,“ pokračoval vyrovnaným hlasem, jako by oznamoval
otevírací dobu městského úřadu. „Frank nedokázal přesvědčit vůdce,
aby odvolal stanné právo.“
Vrhl jsem rychlý pohled do zpětného zrcátka a viděl, že se Böhme
znovu zašklebil.
„Standartenführere Geschke, víte zrovna tak dobře jako já, že
pokud uplatníme odvetný teror, který mnozí považují za přiměře-
ný…,“ krátce jsem se odmlčel, aby si Böhme mohl daný moment plně
vychutnat, „… vyšetřování se nutně povleče. Není pravda, že máme
prázdné ruce. Shromáždili jsme slibné stopy, které…“
Geschke mi jediným gestem vzal slovo. „Říšské vedení nechce
stopy, ale viníky. Váš způsob vyšetřování, komisaři Pannwitzi, padá
v konečném důsledku i na mou hlavu. Pokud atentátníky nechytíme,
odneseme to my oba, chápete?“
Chápal jsem to moc dobře. „Pokud sabotéry nevypátráme, spadne
to jedině na vrub mé vlastní neschopnosti, standartenführere. Dávám
vám své slovo, že se budu za své chyby zodpovídat, jestliže se ukáže,
že k nějakým na straně policie vůbec došlo.“ Na chvíli jsem zaváhal.
V zrcátku se na mě upíraly Böhmeho oči. „Politika nám hází klacky
pod nohy. Ale jsem si jistý, že pachatele dopadneme, ještě než bude
říšský protektor propuštěn z nemocnice. Nejdůležitější je, abychom
nesmyslným násilím, které nikomu nijak neprospívá, nedávali v sázku
důvěru Čechů.“
Vypadalo to, že mě Böhme chce provrtat pohledem. Pak připo-
jil i posměšný výraz, který mě znejistil. Geschke mi zjevně neřekl
všechno. Mlčky jsem čekal, dokud se Geschke opět neujal slova:
„V těchto okamžicích přijíždí do Prahy ředitel říšské kriminální
policie Nebe. Projevil bezpodmínečné přání prověřit si práci vaší
zvláštní komise.“
Venku za oknem automobilu se korytem Vltavy valila šedá, zpě-
něná voda. Kolem nás se míhala zástavba a stromy. Arthur Nebe byl
šéfem celé německé kriminální policie a vzhledem k jeho brilantnímu
mozku nebylo divu. Platil za plamenného obhájce kriminální biologie,
jenž rozšířil archiv Hlavního rasového a osidlovacího úřadu o mnoho
polic genealogických průzkumů rodů jednotlivých odsouzenců včetně
rodokmenů, výpisů z trestního rejstříku a osobních posudků, které se
běžně označovaly jako „Nebeho cikánské spisy“. Kromě toho nechal
zřídit četné internační tábory určené ke kriminálněbiologickému
a rasověhygienickému posuzování mladistvých delikventů. Podle
mých informací byli chovanci v těchto zařízeních rozděleni na „trvale
selhávající“, „příležitostně selhávající“, „narušitele“ a „nezpůsobilé“
a přiváděni na správnou cestu tím, že nedostávali jídlo, museli stát
na hanbě a vůbec se stávali terčem nejrůznějších forem šikany. To
ostatně byly ještě pořád poměrně nevinné záležitosti, o Nebem jsem
však věděl i jiné věci. Jeho skutečně smělé plány byly zcela odlišných
rozměrů.
Geschke přerušil tísnivé mlčení. „Kriminální ředitel vás očekává
na pohovor v poledne v Petschkově paláci. Ten váš Čech… jakže se
jmenuje?“
„Máte-li na mysli kapitána Aloise Šedu…,“ spustil jsem a chystal
jsem se svého nadřízeného poučit, že Šeda mi nepatří, ale Geschke mě
zarazil. „Velmi přičinlivý člověk, to se musí nechat. Už vám sestavil
spisy, které můžete Nebemu předložit.“
Vzedmul se ve mě tlumený pocit vděčnosti. Věřil jsem Šedovi,
že výsledky zpracoval tak, abych to nakonec neodnesl ani já, ani
Geschke. Po zbytek cesty jsme mlčeli a já neměl nejmenší chuť se
znovu podívat do zpětného zrcátka.
Mercedes zajel před Petschkův palác. Dva příslušníci opustili svá
stanoviště a přispěchali otevřít dveře limuzíny. Böhme vysoukal své
statné tělo ven, obvyklým způsobem se rozloučil a nasedl do zadní
části vozu. Řidič ho rovnou zaveze k Černínskému paláci, kde ho
očekává říšský protektor Daluege.
Geschke a já jsme vstoupili do stínu ponuré budovy.
„Sicherheitsdienst nemůže diktovat kriminální policii, jak má
vyšetřovat, standartenführere. Politika je jedna věc, policejní práce
druhá. Vůbec nepochybuji o tom, že pachatele dopadneme, pokud
se nám do toho už nikdo nebude vměšovat. Když se nám podaří
přesvědčit kriminálního ředitele Nebeho, že v tomto ožehavém vy-
šetřování musíme postupovat obzvláště obezřetně, pak…“
„Když se ho podaří přesvědčit vám, Pannwitzi. Nebe bude mluvit
jen a jen s vámi. Doufám, že nebudu muset litovat toho, že jsem vás
jmenoval vedoucím zvláštní komise.“
Podal mi ruku – jeho stisk byl slabý – a nechal mě bezradně stát
ve vstupní hale. Do mých myšlenek se vplétala rudá nitka strachu.
Vyšel jsem po schodech ke své kanceláři. Před těžkými dvojitými
dveřmi stáli dva ozbrojení příslušníci SS. Poté, co došlo k atentátu,
vůdce zakázal vysoko postaveným důstojníkům, aby se na veřejnosti
pohybovali bez eskorty. Chvíli jsem zůstal stát přede dveřmi. Rudá
nitka byla stále silnější a zářivější, zabírala v mé mysli stále více
místa. Esesmani na mě beze slova zírali. Hodiny na kostele sv. Kar-
la Boromejského dvanáctkrát odbily. Rozmýšlel jsem se, zda mám
zaťukat, než vstoupím do své vlastní kanceláře, ale to jsem zavrhl.
S posledním úderem jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.
U jednoho z oken stál ředitel říšské kriminální policie Arthur
Nebe a hleděl ven na stověžaté město. Byl ke mně obrácen zády a měl
založené ruce. Kolik času je potřeba na to, aby se člověk otočil? Pouhé
dvě, nanejvýš tři vteřiny. Připadalo mi, že Nebemu to trvalo věčnost,
jako když se postupně odkrývá dorůstající měsíc. Slunce ho ozářilo
ze strany a jeho pronikavé světlo zvýraznilo Nebeho ostré rysy.
Najednou se mi o něm vybavilo vše ostatní – záležitosti ze zcela
odlišných sfér, než je zřizování kárných táborů pro mladistvé. Nebe
byl považován za brilantního kriminalistu, ale ještě brilantnějšího
pedanta. Povídalo se, že loni v létě se Heinrich Himmler zúčastnil
masové popravy židovských sabotérů v Minsku. Když nabyl dojmu,
že poprava trvá příliš dlouho a má nechutný průběh – ke zdi pokryté
matrací postavili vždy deset mužů, které zastřelilo deset příslušníků
SS, a toto krvavé představení se vleklo celé hodiny –, vyzval Nebeho,
aby vymyslel nějaký efektivnější způsob. Nebe poté zavřel skupinu
duševně chorých Rusů do dřevěného přístřešku, na který dal umístit
nálože trhaviny. Polovina obětí první explozi přežila, i když z nich
nezbývalo víc než krvavá, křičící, beztvará hmota, takže bylo nutné
odpálit druhou nálož s větším množstvím dynamitu. Nebe následně
tento způsob usmrcování zavrhl jako příliš nespolehlivý. V jeho geniál-
ním mozku ovšem vzplanul jako žárovka v temné místnosti neslýchaný
nápad. Ještě nikdo nic takového nikdy nevymyslel, ani Reinhard
Heydrich. Nebeho skupina zajela do jednoho malého běloruského
sídla, kde nařídil, aby v laboratoři léčebného ústavu zazdili okna,
a vytvořili z ní tak vzduchotěsnou komoru. Do tohoto hermeticky
uzavřeného prostoru zavřeli hrstku slabomyslných. Následně Nebe
nechal dovnitř pozinkovanou trubkou přivádět zplodiny z osobního
automobilu. Ovšem jediným výsledkem, jehož tím dosáhl, bylo, že
nebozí blázni bez ustání zvraceli. Nebe esesmanům nařídil, aby ještě
navíc hadicí připojili výfuk nákladního vozu. Motory běžely, dokud
muži v laboratoři nebyli mrtví. Někteří dokonce tvrdili, že to byl sám
Nebe, kdo v horečném zápalu hadici připojil. Od té doby tajně zkoumal
metodu popravy pomocí plynů, jež měla být mnohonásobně účinnější
a méně namáhavá pro popravčí. Cítil jsem, jak se mi na předloktích
zježily chlupy. Samozřejmě že dnes už nepřicházelo v úvahu, aby
kdokoliv veřejně zpochybňoval, zda duševně choří jedinci skutečně
v tak vysoké míře ohrožují zdraví národa a péče o ně představuje tak
neúnosnou finanční zátěž, že si ji Německo v době války sotva může
dovolit, nicméně udušení v temné místnosti nebylo zrovna něco, co
by člověk někomu druhému přál, a to ani slabomyslné osobě.
 Nebe se konečně otočil a podíval se na mě. S naprostou jasností
jsem si uvědomil, že úplně každé slovo, které jsem o Nebem kdy
slyšel, musela být pravda. Potlačil jsem lehkou nevolnost, narovnal
se v ramenou a pozdravil: „Heil Hitler, generále.“
„Heil Hitler,“ odpověděl Nebe a naznačil mi, abych se posadil
ke svému psacímu stolu. Na správnou stranu, jak jsem s údivem
zjistil. Nebe si sám sedl naproti mně na židli pro návštěvy. Na
stole ležely čtyři úhledné stohy šedých desek. Kriminální ředitel
na mě pokývl. Otevřel jsem spisy a spěšně jsem Nebemu vylíčil
dosavadní průběh vyšetřování. Šeda shrnul naše nejdůležitější
závěry do seznamu, podle něhož jsem mohl snadno popsat vývoj
událostí v uplynulých dnech.
„Jednou z našich hlavních stop je jízdní kolo, nebo spíše dívka,
která ho vyzvedla. Její rodinu nepřetržitě sledujeme. Jsou to Nová-
kovi ze čtvrti Libeň. Zatím na ně nevyvíjíme žádný nátlak, protože
se domníváme, že pokud jsou skutečně v kontaktu s atentátníky,
nakonec nás k nim sami dovedou.“
Nebe kývl. „Co ještě máte?“
„Oční lékařku, která ošetřila muže, o němž se můžeme téměř
najisto domnívat, že je jedním z pachatelů. Zítra ji znovu vyslech-
neme, já sám se toho ujmu. Snad si vzpomene na více detailů než
při výslechu u SD.“
„Nu dobrá, ale v Berlíně bych potřeboval předložit hmatatelnější
výsledky.“
Zalistoval jsem ve světle šedých deskách kriminálně technického
oddělení. Obsahovaly dálnopis z Berlína, v němž bylo na dvaceti
strojopisných stránkách zdokumentováno ohledání aktovky, již za-
hodil bombový atentátník.
„Aktovka je ruční výroby a v minulosti byla používána ke sběru
krmení pro králíky. Z toho vyvozujeme, že se pachatelé zdržovali už
týdny, nebo dokonce měsíce na Hradčanech, údajně aby tam jako
mnoho jiných Čechů sbírali pampelišky. Ve skutečnosti pozorovali
říšského protektora a jeho každodenní zvyklosti. Kromě toho se
v aktovce našly stopy po perleti. Momentálně prověřujeme všechny
příslušné dílny, v nichž se tento materiál zpracovává.“
Když jsem zvedl oči od dokumentu z Berlína, uviděl jsem, že
se Nebe usmívá. Světle zelené oči mu zářily pobavením jako dítěti,
jehož matka před odchodem z domu zapomněla schovat sirky. „Není
to fascinující, co všechno moderní kriminalistická technika dokáže?
Každé, jakkoliv dobře skryté tajemství odhalí mikroskopické částice,
lidskému oku jinak neviditelné. Je to skutečný dar, že můžeme žít
v této době, kdy příroda zvídavému lidskému duchu už neklade žádné
hranice, nepřipadá vám to také tak?“
Pomyslel jsem na černé gumové hadice přivádějící oxid uhelna-
tý do komory plné duševně chorých a otřásl jsem se, ale přišlo mi
rozumnější Nebemu neodporovat.
„Cením si vaší důkladnosti, pane kriminální rado, to vám říkám
zcela otevřeně. Nicméně tímto způsobem budete k objasnění případu
potřebovat mnohem více času, než je pro říšské vedení únosné. Na
základě těchto výsledků mohu vůdce sotva přesvědčit, aby upustil
od dalších opatření.“
V tu chvíli někdo zaťukal na dveře kanceláře. Vešel jeden z ozbro-
jených příslušníků SS.
„Promiňte, gruppenführere,“ spustil.
„Co je?“ přerušil ho Nebe nevrle. „Máme tu důležité jednání.“
„Je tady Čech, který říká, že musí naléhavě mluvit s kriminálním
radou Pannwitzem.“
Za mužem se ve dveřích objevil Alois Šeda. Zdvořile se Nebemu
uklonil a poprosil o prominutí, že vyrušuje.
„Před pár minutami se mnou mluvila jedna dáma. Poznala pla-
vovlasého muže na vyvěšeném plakátě.“
Málem jsem vyskočil ze židle, ale udržel jsem se.
„Toho muže, jehož fotografie se našla u Václava Morávka?“
Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou, proběhlo mi hlavou.
 Šeda přikývl. Jeho tvář zůstala bez výrazu. Snad se obával dů-
sledků pro české obyvatelstvo v případě, že by se ukázalo, že onen
blonďatý muž byl členem národního odboje.
Nebe se zájmem pohlédl na Šedu. „Podejte hlášení, kapitáne.“
Šeda na mě vrhl stísněný pohled a uposlechl Nebeho rozkazu.
„Té dámě je sedmdesát let a jmenuje se Anna Schieblová, rozená
Baťová,“ spustil.
„Z rodiny obuvníka Bati?“ otázal se Nebe.
Kapitán přikývl. „Paní Schieblová vedla až do roku 1939 účet-
nictví pro svého bratra a synovce, dokud firma nemusela…,“ Šeda
zmlkl. Tušil jsem, co měl na jazyku. Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr
zakladatelky firmy Anny a současný šéf firmy, emigroval s výrobou
po rozbití Československa do Ameriky, loni se však vrátil. Spřátelil
se s mocnostmi Osy. Pro Čechy to byla vlastizrada a já si byl jist,
že jednoho dne na to Baťa doplatí, pokud… Zakázal jsem si tuto
myšlenku dále rozvíjet. Bylo naprosto vyloučeno, aby Německo
válku prohrálo. Dr. Goebbels při každé příležitosti ujišťoval, že velká
bitva na východě je v podstatě vyhraná. Pokud by se dr. Goebbels
přece jen mýlil, snad by bylo továrníku Baťovi přičteno k dobru,
že všechny své židovské zaměstnance přesunul na pozice mimo
Evropu.
Šeda znovu navázal přetrženou nit a pokračoval v hlášení: „Kaž­
dopádně až do roku 1939 měla Anna Schieblová pevně ve svých
rukou účetnictví závodů v Čechách a na Moravě. Říká, že ten mladý
muž na plakátě býval jedním z jejich koželuhů, a sice v letech 1932
až 1939, kdy náhle a bez omluvy přestal chodit do práce. Jmenuje
se Josef Valčík, narodil se v roce 1914. Po obecné škole nastoupil
do učení ve zlínském kmenovém závodě. Paní Schieblová ho vídala
téměř každý den, proto si je tak jistá.“
Nebe na mě pohlédl s povytaženým obočím. „To je moc pěkné,
hledaný muž je tedy moravský obuvnický dělník. Zůstává ale otázkou,
co má tenhle Valčík společného s atentátem.“
 „Jeho fotografie se našla u odbojáře Václava Morávka. SD tehdy
tuto stopu dále nesledovalo,“ odpověděl jsem rezervovaně.
Šeda pokračoval: „Paní Schieblová je už v důchodu a bydlí v jed-
nom domě v Kobylisích. Minulou středu ale viděla právě Valčíka na
Kirchmayerově třídě, ani ne padesát metrů od místa činu.“
Udělalo se mi mdlo. Pokud Josef Valčík v roce 1939 beze slova
zmizel, mohlo to znamenat, že jako celá řada Čechů uprchl do za-
hraničí a probojoval se až do Anglie k Benešovým lidem. Je možné,
že udržoval kontakt se Třemi králi a jinými sabotážními skupinami
a Beneš ho pověřil, aby se stal koordinátorem atentátu.
Pohlédl jsem na Nebeho, jemuž zjevně běželo hlavou to samé.
Teď, nebo nikdy, pomyslel jsem si.
„Gruppenführere, vzhledem k tomuto vývoji ve vyšetřování vás
naléhavě žádám, abyste se za nás u Hitlera přimluvil. Po Valčíkovi
budeme pátrat v celém protektorátu, ale potřebujeme dobrou vůli
a důvěru obyvatelstva, jinak ničeho nedosáhneme.“
Nebe se zdvihl a uhladil si sako. Nebyl vysoký ani statný, přesto se
zdálo, jako by vyplňoval celou místnost, když pronášel: „Kriminální
rado Pannwitzi, jsem velmi spokojený s odvedenou prací.“ Usmál
se tak přívětivým a kamarádským způsobem, že jsem nemohl jinak
než mu důvěřovat. „Dnes odpoledne požádám o rozhovor standar-
tenführera Böhmeho a Geschkeho a také oberst-gruppenführera
Daluegeho. Jako ředitel říšské policie jsem odpovědný za to, aby
zájmy kriminální policie nebyly přehlíženy.“ Zarazil se, vyhlédl
z okna a přejížděl pohledem po zlatavé nádheře střech. „Pánové,
to vám říkám zcela neoficiálně: Hitler pohrozil Háchovi, že dá
evakuovat všechny Němce z města a Prahu vybombarduje. Taková
šílenost! Násilí se bude stupňovat, na obou stranách budou nesmyslné
krvavé oběti. Politika neustále zabředává do chaosu a nerozumu,
kdežto my…,“ udělal gesto, kterým zahrnul všechny tři přítomné
v místnosti, „… každý den tvrdě pracujeme na tom, abychom našli
čisté řešení problémů německého národa. Komu prospěje, když
toto úchvatné město lehne popelem? Víte, co se momentálně děje
na východní frontě?“
„Přesidlování židovského obyvatelstva z oblastí určených pro
Němce,“ odpověděl jsem. To byla alespoň oficiální rétorika. Tušil
jsem však, že „přesidlováním“ jsou míněna drastičtější opatření než
jen to, že pár kavalírů od SS pomůže ruské židovské babičce na
povoz. Nebe se suše zasmál, což mé podezření potvrdilo. „Přesidlo-
vání, ano, tak se tomu říká. Naši muži z wehrmachtu a SS tam jsou
vystaveni otřesné zátěži. Pro mnohé je tento úkol nad jejich síly.
Prostě přicházejí o rozum. Někteří se z fronty vracejí jako pijáci, jiní
jsou závislí na opiu a další zase tráví celé dny tím, že trhají novinový
papír na tenké proužky. Slyšeli jsme o případech, kdy vojáci zastřelili
své vlastní ženy nebo děti, protože je prostě nenapadl důvod, proč
by to neměli udělat. Jsou tak hluboko vtaženi do svých vzpomínek,
že s nimi nelze vůbec terapeuticky pracovat. Já vám říkám, pánové,
na východní frontě se naši muži brodí v potocích krve. Nesmíme
dopustit, aby se něco takového dělo i tady.“
Nebe se odmlčel. V obličeji se mu zrcadlila upřímná lítost. Musel
jsem se v něm zmýlit. Nebylo možné, aby tento rozumný muž byl
onou bestií, jak ho líčily různé zvěsti. Naposledy přejel pohledem
přes střechy a zahloubaně, jako by mluvil sám se sebou, pronesl:
„Naši muži jsou lidé, pánové. Jejich schopnost snášet utrpení má
své hranice. Pokud jsou po návratu z boje nepoužitelní a terapie
s nimi nic nezmohou, nezbývá než je zlikvidovat. Není to strašné
plýtvání německými životy? Židovský a cikánský problém musíme
vyřešit jinak. Efektivněji, bez toho všeho nesmyslného prolévání
krve.“
Nikdo nic nenamítl.
Nebe nám potřásl rukou, také českému kapitánovi, ještě jednou
pochválil naši práci a opustil kancelář.
Navzdory civilnímu výjimečnému stavu se dnes konal závěrečný
koncert pražského hudebního týdne. V zahradách Pražského hradu
měly pro veřejnost zahrát německé policejní kapely. To si Arthur
Nebe coby ředitel kriminální policie nemohl nechat ujít.
Také já jsem Šedovi podal ruku. „Děkuji vám za spolupráci.
Vyhlaste pátrání po Josefu Valčíkovi. Odměna sto tisíc korun, žádné
pohrůžky potrestáním nebo represáliemi.“
V Šedově bradě to zaškubalo. Chvíli to vypadalo, že chce něco
říct, pak se usmál, až se mu bystré oči téměř ztrácely ve spleti vrásek
pod hustým obočím. Sáhl po své aktovce. Přitom bokem vrazil do
stolu, aktovka se převrátila a vysypaly se z ní nějaké tužky a kan-
celářské spony. Na zem se jako opadávající podzimní listí snesly
tři nebo čtyři papíry. Šeda si klekl a začal je sbírat. Sehnul jsem se,
abych mu pomohl, ale kapitán to odmítl. „Pane kriminální rado,
prosím vás, to nemusíte.“
Po vší té pomoci, již mi Šeda dnes prokázal, jsem neměl potřebu
ho uvádět do rozpaků, takže jsem od svého záměru upustil a kapitán
rychlými pohyby nastrkal tužky, spony a papíry zpět do aktovky.
Zdvihl se, kývl na mě a zamířil ven, aby vykonal rozkazy.
Když jsem osaměl, přistoupil jsem k oknu a pohlédl ven. Očima
jsem sledoval koleje, které se spletitě klikatily až k hlavnímu nádraží.
Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou.
Posadil jsem se ke stolu. Zítra vyslechnu oční lékařku. Nohou
jsem pod stolem zavadil o cosi, co zašustilo. Sehnul jsem se a podí-
val se dolů. Ležel tam pomuchlaný papír. Kapitán Šeda ho musel
přehlédnout. Zvedl jsem jej a prohlédl. Byly na něm otištěné výpo-
vědi očitých svědků z místa činu v češtině. Přelétl jsem očima text.
Jednalo se o popis muže s nohou v sádře, o nějž jsem Šedu žádal.
Možná přítomnost Arthura Nebeho kapitána rozrušila natolik, že
mi výpověď zapomněl předat. Prohlédl jsem si papír pozorněji. Na
rozdíl od ostatních podkladů byl několikrát složen, jako by si ho někdo
strčil do kapsy kalhot nebo saka. To bylo nezvyklé, neboť Šeda vždy
zacházel s dokumenty vzorně, nikdy nebyly zohýbané ani ušpiněné.
 Ještě jednou jsem si přečetl popis vzhledu invalidy. Jak už to tak
chodí, svědci si vzpomněli především na nohu v sádře a berle, vše
ostatní bylo tímto nápadným znakem zastíněno. Na čem se svědci
shodli, bylo to, že muž byl Čech. Středně vysoké, svalnaté postavy,
vlasy měl pravděpodobně tmavé, to ale nebylo jisté. Jeden ze svěd-
ků popsal jeho obličej jako široký, se silnými čelistmi a typickým
zdejším širokým knírem. Hledaný muž ve svých základních rysech
odpovídal tmavému, podsaditému typu člověka s mohutnými kost-
mi, který se častěji vyskytoval na Moravě a k němuž patřil i kapitán
Šeda. Použitelnější detaily se z výpovědí vyčíst nedaly. Pokud měl
člověk na sobě nápadný klobouk nebo trpěl dobře viditelným posti-
žením, které okamžitě udeřilo do očí, nikdo už dotyčného pozorněji
nezkoumal. Přesto jsem se rozhodl, že podle tohoto nedostatečného
zadání nechám zhotovit portrét, a vložil jsem popis osoby do potrubní
pošty, odkud ho pneumatický mechanismus vystřelil a dopravil na
kriminálnětechnické oddělení.
Pondělí, 1.6.1942, 13.00

Pátrání po invalidovi se rozběhlo během pondělního rána.

Muž s berlemi v něm nefiguroval jako podezřelý, nýbrž jako svědek,
takže byla reálná šance, že se ho podaří najít. Celé dopoledne jsem
se zaobíral několika ojedinělými indiciemi, které se mi dostaly pod
ruku, žádná z nich ale vůbec nikam nevedla. Nemohl jsem už dlouho
odkládat sestup do světa pod Petschkovým palácem. Tento zcela
speciální prostor dělilo od kanceláří a jednacích místností jenom
několik schodů, byl jsem si ale jist, že na každou cítící bytost, která
scházela do oněch potemnělých hlubin, musel dolehnout závan hrůzy.
Rozhodl jsem se, že se nejprve naobědvám. Právě jsem dojedl
skrovné jídlo v jedné kavárně v Jindřišské ulici – brambory a maso
kvůli válce nahradil tuřín, což ve mně vyvolávalo nepříjemné vzpo-
mínky na jednu konkrétní zimu v Berlíně – a dopil cikorku, kávu
z kořene čekanky, když se ke mně připojil kriminalistický asistent
Kieser, úplně jako bychom se domluvili. Skončila mu ranní směna
a nyní seděl naproti mně a s mladistvým hladem do sebe házel mdlý
tuřínový eintopf. Jindřiška Nováková v sobotu po návratu z Petschko-
va paláce už nevyšla z domu a také neděli, přestože venku bylo krásně,
strávila celá rodina Novákových ve svém bytě. Kieser se dnes časně
ráno vrátil ke sledování dívky, neboť škola začínala v protektorátu
brzo. Ani na Jindřišce, ani na jejích rodičích nebylo nic nápadného,
co by bylo potřeba hlásit.
„Děkuji za knihu, co jste mi předevčírem půjčil,“ pronesl Wolfgang
Kieser mezi dvěma lžícemi eintopfu. „Už jsem ji dokonce otevřel.“
Vytáhl z kapsy výtisk Česko-německé konverzace od jistého pro-
fesora Emila Smetánky, vázaný ve žluté lněné látce a už poněkud
ohmataný, a položil ho na stůl vedle svého talíře. Kniha vyšla už před
více než dvaceti lety, mně ale hodně pomohla. Obsahovala všeobecné
fráze a obraty v češtině a němčině pro každodenní použití.
„Při sledování té dívky vám tedy zbývá dost času na studium
jazyka?“
Kieser se na mě podíval dotčeně. „Pane kriminální rado, tam
někde venku se ukrývají přinejmenším tři nebezpeční a všehoschopní
teroristé a já hlídám školačku, která vůbec nevystrčí nos na ulici.
Něco přece musím dělat, když se potloukám po okolí. Už si pomalu
připadám jako jeden z těch nezaměstnaných budižkničemů a flákačů.“
Mladému muži jsem dobře rozuměl. Na pražském referátu pro
sabotáže sloužil teprve několik týdnů, ale ve Fürstenfeldbrucku byl
nejlepší z ročníku a dostal prvotřídní doporučení. Chtěl světu, který
čekal jen na něj, dokázat, co se v něm skrývá.
„Mohu vás ujistit, že odvádíte užitečnou práci,“ řekl jsem mu
a snažil se přitom znít povzbudivě.
Ústa mluví, čeho je srdce plné, pravil kdysi Ježíš, a v Kieserově
případě se Spasitel trefil do černého.
„A co teprve ta nuda, pane kriminální rado. Postávám tam celý
den a dělám, jako když si prohlížím výkladní skříně, přitom v nich
není nic zajímavého k vidění.“
Přikývl jsem. Politická situace nedovolovala, aby se vyrábělo
něco jiného než válečný sortiment.
„Před chvílí jsem stál ve Stránského ulici, kde bydlí Novákovi,
kousek od libeňského nádraží. Celou hodinu jsem strávil tím, že
jsem se díval do výlohy Františkových rybářských potřeb, ačkoliv
v ní je jen pár rybářských vlasců, háčků a jeden z těch staromódních
plováků s rozcuchanými pírky. A abych nezapomněl, taky zaprášená
vycpaná ryba, které chybí jedno skleněné oko.“
Proti své vůli jsem se musel usmát. Chování kriminalistického
asistenta Kiesera bylo samozřejmě nemístně provokativní, ale mně
se líbila jeho upřímnost. To byla vlastnost, s níž jsem se u policie už
moc nesetkával. Nevěřím, že lidé v roce 1942 lhali s větší chutí než
v jiných dobách, ovšem neustálá kontrola ze všech stran způsobila,
že buď přestali mluvit, nebo sklouzli k neupřímnosti.
„Kdybych alespoň mohl sledovat otce, toho Nováka,“ povzdechl
si Kieser.
„Je mi líto, Kiesere, pana Nováka mají na starosti dva agenti
SD.“ Opět jsem se pousmál a ukázal jsem na knihu. „Kraťte si čekání
s profesorem Smetánkou.“
Kieser na mě pohlédl jako dítě na otce, který ho nespravedlivě
potrestal, netroufá si však odporovat. Koneckonců služba je služba.
Rozloučil jsem se a vrátil se do Petschkova paláce. Tentokrát
jsem nevyšel po schodech do své kanceláře, ale přinutil jsem své
nohy, aby u vchodu zabočily doleva. Proti mé vůli mě nesly dřevem
obloženou chodbou, na jejímž konci stály dveře. Za nimi byla další
chodba, tlumeně osvětlovaná dvěma lampami. Ta vedla ke schodišti,
které scházelo dolů do klenutého sklepení někdejší banky. Stavitel
paláce, Julius Petschek, vlastnil většinu českých uhelných dolů. V do-
bách, kdy se starý Julius ještě stále ploužil chodbami svého paláce,
mu tmavě šedá žula, jíž byla obložená železobetonová konstrukce
budovy, pravděpodobně připomínala všechno to uhlí, z nějž získal
své bohatství. Komukoliv jinému při pohledu na temný kámen mu-
sel přebíhal mráz po zádech. Pohlédl jsem vzhůru. Zatímco v horní
části budovy byly vysoké a štukem zdobené stropy, tady dole byly
nízké. Budovu v posledních letech vybavili nejmodernější technikou,
potrubní poštou, telefonem, tiskárnou. Na stropě se táhly nespočet-
né trubky a kabely. Na okrasné bednění jako v horních patrech se
ve sklepě nedostalo. Cestu lemovaly dveře s ornamentálními skly,
všechny označené úhlednými štítky – „Spisy a opisy“, „Regi­­stra­tura“.
Vlevo se od hlavní chodby oddělovala jiná chodba. Do té jsem
zamířil a prošel jsem kolem dalších administrativních místností.
„Katalog písemných materiálů“. „Likvidace“.
 Chodba končila přede dveřmi, na nichž stál nápis „Životopisy“.
V nitru paláce se ukrývalo jedenáct bývalých trezorových míst-
ností vestavěných do stabilního betonového zdiva. Zákazníci Julia
Petschka si do nich mohli ukládat cenné, zároveň však neskladné
předměty a plně se spolehnout na to, že žádný z nich bez patřičné-
ho zplnomocnění suterén neopustí. Každý z těchto trezorů měřil
dva na dva metry. Za dveřmi s nápisem „Životopisy“ se nacházela
malá místnost bez okna, vybavená pouze dvěma dřevěnými židlemi
a jednoduchým psacím stolem. Ten se od jiných stolů lišil tím, že
z jeho desky jako ocelové klouby prstů vystupovaly úchyty na pouta.
Stůl byl až na úhledně složenou hromádku oblečení a jeden pár bot
prázdný. Podlaha byla vydlážděná malými, světlými a tmavými kach-
ličkami, které před očima návštěvníků tvořily výmluvný vzor mříží.
Hluboko dole v páteři jsem pocítil závan chladu. Na druhém konci
výslechové místnosti zela chodba, která vedla k jedenácti trezorovým
místnostem. Na výstražné ceduli stálo velkými červenými písmeny:
„Achtung! Pozor!“ Níže byl připojen dvojjazyčný text: „Vězni, kteří
se v této místnosti zdržují bez dovolení, budou za trest 3 dny bez jídla
a 3 dny stát.“ Aby nedošlo k mýlce, trojka byla červeně zvýrazněná.
Zaklepal jsem na dveře třetí trezorové místnosti, což v podsta-
tě nedávalo smysl, protože dveře samozřejmě nešly otevřít zevnitř.
Vnímal jsem to čistě jako projev zdvořilosti. Poté jsem z kapsy vytáhl
příslušný klíč a odemkl. V místnůstce za dveřmi bylo akorát tak dost
místa na to, aby se do ní vešla palanda. Stěny byly holé a umouněně
šedé, celu bez oken osvětlovala pouhá žárovka bez stínidla. Na okraji
palandy seděla žena, jíž patřila ona hromádka oblečení. Měla na sobě
šedý vězeňský mundúr a plstěné boty, ovšem její držení těla rozhodně
nesvědčilo o postoji vězeňkyně. Dr. Milada Frantová vstala z pryčny
a pronikavě se na mě zadívala. Vypadala o několik let starší než já,
malá a mírně při těle. Kaštanově hnědé vlnité vlasy měla vzadu svá-
zané do prostého uzlu, její pokožka působila jemně jako hedvábný
papír. Neřekla jediné slovo, ale ze světle šedých očí jí sršely jiskry.
 „Paní doktorko Frantová, pojďte prosím za mnou,“ pronesl jsem
co nejvěcnějším tónem, jako by šlo o něco úplně běžného, potkat se
v těsné vězeňské cele. Vyšla do místnosti s psacím stolem, na němž
ležely poskládané její šaty.
„Posaďte se,“ řekl jsem a ukázal na jednu z židlí. Sám jsem si sedl
na židli na druhé straně stolu. „Jsem kriminální rada Heinz Pannwitz.“
V tenkém spisu oční lékařky jsem se dočetl, že před čtyřmi lety
promovala, přičemž se ve své závěrečné práci zaměřovala na téma
změn sítnice a zrakového nervu u různých forem hypertonie. Její
studie udávala v oboru směr. Paní doktorka vedla vlastní moderní
chirurgickou praxi na Malé Straně, již navštěvovali i Němci. Bylo
mi krajně nepříjemné vidět tuto ženu ve vězeňských šatech – mírně
řečeno. Vlastně to pro mě bylo naprosto neúnosné. Opět jsem vstal
a řekl: „Prosím, převlékněte se. Až budete hotova, vyjděte ven. Po-
čkám na vás na chodbě.“
Když jsem opouštěl výslechovou místnost, v zádech jsem cítil její
překvapený pohled. Do seznamu jsem zanesl čas jejího propuštění,
připojil svůj podpis a informoval jsem službu konajícího úředníka, který
měl dozor nad trezorovými místnostmi. Po několika minutách vyšla
Milada Frantová na chodbu. Měla na sobě světlé halenkové šaty na
knoflíčky zdobené vetkanými proužky a na zápěstí elegantní dámské
hodinky. Kolem hlavy si uvázala úzký, světle žlutý hedvábný šátek,
vzadu zapletený do uzlu vlasů tak, že jím přichytila uvolněné lokny.
Ačkoliv jí bylo pětatřicet let, vypadala teď docela jako mladé děvče.
„Jsem hotova,“ řekla a nehlučně za sebou zavřela dveře. Snažila
se vystupovat co nejrozhodněji, já však v jejím hlase zaznamenal
lehký třas. „Kam mě vedete?“
Milada Frantová pocházela ze Slezska a mluvila výborně němec-
ky, přestože její mateřštinou byla polština. Provdala se za českého
profesora očního lékařství, který dříve učil na univerzitě v Hradci
Králové. Kvůli své spřízněnosti se sokolským hnutím a blíže neurčené
spolupráci v takzvaném Petičním výboru Věrni zůstaneme od dubna
seděl v terezínském policejním vězení. Petiční výbor byl považován
za podvratnou organizaci, která dost možná udržovala kontakty
s Benešovou vládou a vydávala ilegální texty.
„Laskavě mě doprovodíte do mé kanceláře. Potřebuji si vyslech-
nout a zaznamenat vaši výpověď.“
Usmála se tak tvrdě, až jsem od ní málem uskočil. „Vždycky
zavíráte svědky před výslechem do toho kumbálu?“
„Ne,“ odpověděl jsem stroze a zamířil chodbou ke schodům.
Mlčky mě následovala, dokud jsme nedošli k mým dveřím.
Milada Frantová se zarazila na prahu kanceláře. Zdálo se, že ji
velikost prostorné místnosti a její bohatá výzdoba znejistila. Pokynul
jsem rukou, aby vešla a posadila se.
„Chtěl bych se vám omluvit za způsobené nepříjemnosti.“
„Ano, bylo to skutečně velmi nepříjemné, když mě esesmani
odvedli z ordinace a strčili do cely,“ poznamenala. „Zkoušel jste
někdy ležet na té pryčně? Rozhodně bych vám to nedoporučovala.“
Musel jsem se hodně držet, abych se neusmál. Dr. Frantová si
nebrala servítky. Já však na její poznámku nezareagoval a místo toho
jsem z desek vytáhl několik papírů.
„Povězte mi o tom muži, jehož jste ošetřovala minulou středu.“
„Smím si zapálit.“ Nebyla to ani tak otázka jako spíše konstatování.
Aniž by čekala na odpověď, vytáhla paní Frantová z náprsní kapsy
stříbrnou tabatěrku. Od roku 1938 bylo kouření ve veřejných budo-
vách, zejména ženám, zakázáno. Němečtí lékaři nade vši pochybnost
prokázali souvislost mezi požíváním tabáku a srdečními a plicními
chorobami. Říšské vedení dokonce zakázalo kouření i v pražských
tramvajích, aby tak před účinky jedů ochránilo mladé české průvodčí.
Sám vůdce považoval tabák za pomstu rudokožců na bílém muži
a hřebíček do rakve národního zdraví.
„Samozřejmě.“
 Ze zásuvky v psacím stole jsem vytáhl zapalovač potažený mod-
rým emailem a nabídl jí oheň. Zhluboka nasála kouř a opět ho vy-
foukla.
„Vše, co vím, jsem už pověděla pánům od SD,“ řekla Milada
Frantová, „načež mě ti samí pánové před očima mých pacientů zatkli.
Nemám, co bych ke své výpovědi dodala.“ Krátce sevřela rty a po-
kusila se nasadit vzdorovitý výraz. Měl jsem pro její reakci naprosté
pochopení. Šlo tu ovšem o něco důležitějšího než osobní hrdost
svědkyně, která musela strávit pár nocí v nepohodlí.
„Vždyť také po vás nechci, abyste něco dodávala. Jednoduše
mi povězte vše o tom muži s poraněným okem. Potom můžete jít
domů. Pokud ale potřebujete čas na rozmyšlenou, rád vás nechám
vyprovodit zpět do cely.“
Nikdy jsem nebyl dobrý lhář, nicméně Miladě Frantové, která
určitě ještě cítila v zádech tvrdá prkna pryčny, to stačilo. Změřila si
mě pohledem, napůl zkoumavým, napůl opovržlivým, který mě pak
ještě dlouho pronásledoval.
„Minulou středu, muselo to být krátce po jedné, přišel do mé
praxe muž. Naléhavý případ. Držel si přes oko kapesník. Když moje
sestry viděly krev, okamžitě přivedly pacienta ke mně. Řekl, že
pracuje na dráze a stala se mu nehoda. Prý explodoval parní kotel.
Měl poškozenou vnitřní strukturu oka a natrženou oční stěnu.
Musela jsem odstranit část sklivce. V ráně byly kovové střepiny
a částice sazí, ty jsem vyjmula. Poté jsem ránu ošetřila jódovou
tinkturou a nařídila mu klid na lůžku. Dostal potvrzení o pracov-
ním úrazu a šel.“
„Na jaké jméno?“
„Ludvík Cupal,“ vyhrkla na můj vkus až moc rychle.
„Koho jste na tom potvrzení uvedla jako zaměstnavatele?“
Touto otázkou jsem ji zjevně zaskočil. Vytáhla z kapsy dekorativní
popelníček, otevřela ho a vmáčkla do něj cigaretu. Víko zdobila idyla
v pastelových barvách, zachycující dvě děvčátka hrající si v prosluněné
krajině s bílými kůzlátky.
„Pan Cupal mi sdělil, že je zaměstnaný u Protektorátních drah
Čech a Moravy.“
„Mohl to něčím doložit? Měl u sebe nějaký průkaz nebo něco
podobného?“ V protokolu z prvního výslechu, který provedlo SD,
nebyla o průkazu žádná zmínka a já se sám sebe ptal, zda se tak
chytrá žena jako dr. Frantová skutečně nechala tak snadno napálit.
Milada Frantová pronesla s takovou shovívavostí, jako by mluvila
s malým dítětem: „Vzhledem k tomu, že měl na sobě zakrvácené
železničářské oblečení a ruce umazané od sazí, považovala jsem za
dostatečně průkazné, že se jedná o zaměstnance drah, který naléhavě
potřebuje pomoc.“
„On byl oblečený jako železničář?“ Byl jsem ohromen. Nic ta-
kového se v protokolu neuvádělo. „Proč jste to neřekla při prvním
výslechu?“
„Nikdo se mě neptal, jak vypadal nebo co měl na sobě.“
Chvíli mi trvalo, než jsem překonal prvotní šok. Zraněný aten-
tátník si poté, co odložil kolo před Baťovým obuvnictvím, obstaral
v nejbližším okolí převlek a až poté navštívil praxi dr. Frantové na
Malé Straně.
Milada Frantová vytáhla z tabatěrky další cigaretu a nechala si
připálit. Tabák byl nedostatkové zboží, na něž se vztahovaly přísné
příděly. Musela mít pořádně napjaté nervy, pokud vykouřila hned
dvě cigarety najednou. Zodpověděla mi ještě několik otázek, kte-
ré ovšem nevedly k žádným novým poznatkům, podepsala se pod
protokol a chystala se vstát, když jsem se zeptal: „Jaký je váš osobní
postoj k atentátu?“
Milada Frantová strnula v pohybu. „Co prosím?“
„Jaký je váš osobní postoj k atentátu?“ zopakoval jsem otázku.
Znovu dosedla na židli a tiše si povzdechla, jako by mi tím chtěla
říct, že od začátku věděla, že náš rozhovor je past.
 „Váš manžel je ve vězení, protože byl v úzkém kontaktu se Sokolem
a působil v sabotážní skupině. Přece na to musíte mít nějaký názor.“
„Poslyšte, pane kriminální rado Pannwitzi,“ rozhorlila se, „tenhle
atentát má nedozírné důsledky pro nás všechny. Nejenže bude stát
stovky lidí život, ale také ohrožuje politické vězně, kteří jsou drženi
jako rukojmí.“ Zjevně se v ní odehrál vnitřní zápas, než vůbec mohla
pokračovat: „Vězně, jako je můj muž.“ Vydala přidušený sten a drob-
nou bílou ručku si přitiskla na ústa.
„Doprovodím vás dolů,“ promluvil jsem po chvíli a podal jí pa-
pírový kapesníček.
Přikývla, vzala si kapesníček a žmoulala ho v ruce. Byla nervóz-
ní. Snad si ještě pořád myslela, že to je past, já ale neměl v úmyslu
ji zavřít zpátky do cely. Že by kula něco ve spolku s atentátníky, to
mi přišlo nepravděpodobné. Měla toho příliš mnoho v sázce. Před-
ložil jsem jí další formulář, v němž potvrdila vrácení osobních věcí,
a pomohl jsem jí vstát. Podívala se na mě a v koutcích úst, ještě než
ho stihla zadusit, jí zahrál úsměv. Vyšli jsme z kanceláře a sestoupili
po schodech dolů k hlavnímu vchodu. Pod křišťálovým lustrem,
visícím z tmavého dřevěného stropu vstupní haly, jsem jí podal ruku.
„Paní doktorko Frantová, možná vás budeme ještě potřebovat,
buďte nám prosím nadále k dispozici.“
Pobaveně jí zasvítily oči a mně najednou ta toporná slova přišla
trapná. Podle všeho si mých rozpaků všimla, uchopila mě za ruku
a krátce ji stiskla.
„Na shledanou, pane kriminální rado,“ řekla a otočila se k od-
chodu.
Díval jsem se, jak kráčela Bredovskou ulicí a zahnula do Jin-
dřišské, kde mi zmizela ze zorného pole. Rozhodl jsem se nařídit
sledování Frantové, nevěřil jsem však, že by mělo vést k nějakým
novým zjištěním. Pokud byla předtím v kontaktu s atentátníky, teď
už nebude riskovat.
 Zbytek dne jsem strávil v kanceláři vyplňováním různých for-
mulářů, poté jsem zamkl dveře a vyměnil samotu Petschkova paláce
za samotu svého bytu v Kodaňské ulici.
Úterý, 2.6.1942, 10.00

Dr. Gebhardt stísněně přešlapoval z jedné nohy na dru-

hou. Čelo měl lesklé potem a pod očima se mu dmuly napuchlé váčky.
Vypadal, že má za sebou těžkou noc. Dokonce si pod pláštěm špatně
zapnul košili. Snažil jsem se ho příliš okatě nezkoumat. Dnes mě
do nemocnice Na Bulovce doprovázel kapitán Šeda. Důvodem naší
návštěvy bylo, že mi ráno zavolal vrátný Chvalkovský a nahlásil, že
němečtí lékaři z chirurgického oddělení vypadají velmi ustaraně.
Měl jednoznačně pravdu.
Dr. Gebhardt si rukou projel prořídlé vlasy. „Mluví tenhle ně-
mecky?“ zeptal se a bradou pokývl směrem k Šedovi, taktně stojícímu
dále ode dveří chirurgie.
„Ano. A dokonce výborně.“
„Tak počká venku,“ řekl Gebhardt. „Na oddělení můžou mo-
mentálně jen Němci.“
„Kapitán je můj kolega,“ namítl jsem. „Obáváte se, že by mohl
pro generála Heydricha představovat nějaké nebezpečí?“
„Takové jsou zkrátka předpisy,“ řekl Gebhardt. „Já si je nevy-
myslel. Kromě toho…,“ ztišil hlas, abych ho slyšel jen já, „… nejsou
tyhle informace určeny jeho uším ani uším žádného jiného Čecha.“
Dalším naléháním bych jenom plýtval energií. Obrátil jsem se
na Šedu: „Omluvíte nás na okamžik?“
Kapitán mě počastoval pohledem téměř hraničícím s pohrdáním,
ale uposlechl.
Gebhardt počkal, až se za Šedou zavřou dveře s výplní z mléčného
skla, a řekl: „Stav říšského protektora se dnes ráno náhle zhoršil.“
Ucítil jsem, jak mi žaludek sevřela ledová pěst.
 „Jak moc se zhoršil?“
„Značně. Dostal opět horečku. Včera se cítil v rámci možností
dobře. Dokonce jsme se bavili o klasické hudbě. Věděl jste, že hrál
na housle s chotí generála Canarise? Okouzlující dáma. Heinrich –
on není pouze můj pacient, ale i opravdu velmi blízký přítel – mi ji
představil.“ Neodpovídal jsem, takže Gebhardt mluvil dál: „Dnes ráno
však říšskému protektorovi povážlivě stoupla teplota. Mám podezření,
že se v dutině břišní mohl vytvořit zánět, takzvaná gangréna.“
„Co to znamená, pane profesore?“
„Laicky by se dalo říct, že se jedná o jakousi formu sněti,“ vysvětlil
Gebhardt. „V ráně jsme našli velké množství drobných chloupků.
Zdá se, že zvířecích.“
Hned jsem pomyslel na závoj žíněného prachu z rozedraného
polstrování, který, jak jsem si všiml na místě činu, pokrýval Hey-
drichův automobil.
„Jak obvykle ošetřujete tuto komplikaci?“
„Běžně bývají gangrénou zasažené končetiny, tedy ruce či nohy,
případně uši. Také jsem už viděl i nos, který…“
„Pane profesore, odpovězte mi prosím na otázku.“
Gebhardt pozdvihl obočí. Očividně nebyl zvyklý, že ho přerušuje
nějaký bezvýznamný úředník.
„Nu dobrá. Sněť zpravidla ošetřujeme resekcí, tedy odstraněním
postižené tkáně, nebo amputací, pokud nastane zhoršení a sněť se
výrazně rozšíří.“
„A v dutině břišní?“ zeptal jsem se pomalu.
„V dutině břišní samozřejmě amputace možná není,“ připustil
Gebhardt stísněně.
„Jak momentálně léčíte ten zánět?“
Gebhardt pevně sevřel rty, až se mu úplně odkrvily. To, jak jsem na
něj chrlil otázky, pro něj očividně hraničilo s urážkou jeho majestátu.
„Momentálně nemůžeme dělat vůbec nic, pouze věřit v sílu a hou-
ževnatost říšského protektora. Možná když mu pustíme žilou…“
 Musel jsem se ovládnout, abych lékaře nepopadl za límec pláště
a nezatřásl s ním tak, až by mu z nosu odlétly ty jeho brýličky se
zlatými obroučkami.
„A co ten prostředek, který chtěl použít dr. Dick? Látka, která
má pomáhat proti zánětům?“
Gebhardt se na mě rozhořčeně podíval. „Poslyšte, vy jeden civi-
listo,“ obořil se na mě, jako by se jednalo o urážku, „nefušujte nám do
řemesla. Vyslovil jsem se proti použití léků, které stav pa­cienta v lepším
případě jen zastírají. Sulfonamidy nejsou dostatečně prozkoumané
a jejich účinek není jednoznačně doložen. Říšský protektor přece
není pokusný králík, abychom na něm zkoušeli obskurní chemické
látky, jež mohou způsobit více škody než užitku. Heinrich nařídil,
aby na konci roku proběhlo testování na polských vězních. Do té
doby budu generála léčit konzervativním způsobem.“
„Takže neuděláte nic,“ shrnul jsem, „prostě budete čekat, jestli
přežije, nebo ne. Copak jste vůbec nikdy nepomyslel na to, jaké
následky bude mít, pokud Heydrich zemře?“
„Pane kriminální rado, říšský protektor má skutečně tuhý ko-
řínek. Několikrát se zřítil s letadlem a pokaždé přežil. Heinrich
ovšem správně podotkl, že člověk, který projíždí městem obývaným
zběsilými Slovany jako arcivévoda František Ferdinand v otevřeném
voze, může také jako František Ferdinand přijít o život.“
„Sarajevský atentát rozpoutal nejničivější válku v lidských ději-
nách, doktore Gebhardte. Možná byste měl tento fakt zohlednit ve
svých úvahách.“
Gebhardt ohrnul nos, jako bych mu učinil nějaký krajně neslušný
návrh. „Politika by neměla trápit ani vás, ani mě, pane komisaři. Vy
pochytáte atentátníky, já se postarám o generála. Jsem přesvědčen,
že oba děláme to nejlepší, co je v našich silách.“
Z výrazu jeho tváře se dalo jasně usuzovat, že alespoň v mém
případě je doopravdy přesvědčen. O opaku.
 Už jsem na Gebhardta nemrhal dalšími slovy, obešel jsem ho
a zamířil k pokoji říšského protektora. Ignoroval jsem lékařovo rep-
tání a zastavil se až před ozbrojenými příslušníky SS, stojícími před
Heydrichovým pokojem. Legitimoval jsem se a ukázal jim dokument
podepsaný státním tajemníkem Frankem, který mi v protektorátu
otevíral všechny dveře. Dr. Gebhardt mě s nářky následoval.
„Pane doktore, počkejte prosím chvíli venku, musím generála
neodkladně vyslechnout.“
„Přece nemůžete jen tak…,“ spustil Gebhardt, ale já už tiskl
kliku pokoje. „Heinrich, můj pacient a starý přítel, na dnešek ohlásil
návštěvu a bude velmi rozmrzelý, pokud bude generál kvůli vašemu
výslechu příliš vyčerpaný a nebude moct hovořit.“
„Slibuji vám, že generála nebudu zatěžovat více, než je bezpod-
mínečně nutné. Vy mě necháte dělat mou práci a já nechám vás, bez
jakýchkoliv dalších výhrad, dělat tu vaši.“
Gebhardt se zatvářil poraženě. „Přesně za pět minut vás nechám
vyvést z pokoje,“ pronesl zlostně a otočil se. Zatímco rázoval chod-
bou pryč, cípy pláště za ním vlály jako ostentativní manifestace jeho
rozhořčení. Vešel jsem dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře.
Nemocniční pokoj byl celý bílý. Před zamalovaným oknem se
vzdouvaly bílé závěsy. Úzký proužek nezaběleného skla propouštěl
dovnitř trochu slunečního světla, v němž tančila smítka prachu.
Na posteli povlečené bílým prostěradlem bylo přes celou její délku
natažené dlouhé Heydrichovo tělo. Ležel pod propocenou lněnou
přikrývkou. Až na dvě horečnatě zarudlá místa na tvářích byl v obli-
čeji bílý jako stěna, měl zavřené oči a ústa stažená bolestí. Když jsem
opatrně přistoupil k boku postele a uvažoval o vhodném způsobu,
jak generála vzbudit, otevřel říšský protektor oči.
„Pannwitzi, doufám, že jste přišel, abyste mi oznámil dopadení
těch chlapů…,“ řekl Heydrich. Jeho hlas zněl slabě a chraplavě.
„Je mi líto, generále, ale…,“ promluvil jsem, avšak Heydrich mě
přerušil.
 „To byl jen žert, Pannwitzi. Nemyslíte, že bych byl první, kdo
by se to dozvěděl?“
„Samozřejmě, generále,“ odpověděl jsem. Heydrich byl považován
za nejlépe informovaného muže v celé říši a vůbec by mě neudivilo,
pokud by atentátníky dostal sám přímo z nemocničního lůžka – kdyby
jen byl v lepším stavu. Morfium a horečka však říšského protektora
neúprosně ochromovaly.
„Mám otravu krve, Pannwitzi. Angličani na ni mají lék, vyrábějí
ho z plísňových hub. Používají ho ve svých lazaretech. Každý Němec
však raději zemře, než by si do těla nechal vpravit hnilobu a plíseň.“
Nebyl jsem si tím úplně jistý, když jsem si představil lidi, kteří se
převalují s hnisajícími pahýly na potřísněných prostěradlech a křičí
bolestí, dokud jim neselže hlas a nepopraskají drobné cévky v oč-
ních bulvách, zatímco je zaživa stravují bacily. Přesto jsem přikývl
a Heydrich pokračoval: „Nehledě na to, že bych sám nic takového
neužíval, Angličani by nám lék sotva nabídli. Neurathovi by ho určitě
věnovali v dárkovém balení i s mašlí, ale mně?“
„Pravděpodobně ne, generále.“
„Zemřu, je to tak?“ zeptal se Heydrich.
Mlčel jsem. Nenapadalo mě nic, co bych mohl říct. Člověk jako
Heydrich se musel pokládat za nesmrtelného.
„Já skutečně zemřu,“ zopakoval s nevěřícím úžasem. Tvář mu
zastřel smutek. Bez něj se svět přestane točit. Ve svém nejhlubším
nitru musel být přesvědčen o tom, že Bůh stvořil vesmír pro něj,
Heydricha, a že teď spolu s ním bude muset zaniknout. Všichni
ostatní – já, Lina, atentátníci, a dokonce i Hitler – byli jen statisty
a smutek, který Heydrich pociťoval, se ani tak netýkal jeho samotného
jako celé reality, jež přestane existovat.
„Měl jsem je všechny vyhladit,“ pronesl Heydrich zadumaně,
jako by si povídal sám se sebou.
„Generále, řekněte mi, co se událo v den atentátu. Každé vodítko,
které mi poskytnete, může být nesmírně důležité.“
 „Bylo moc krásné ráno,“ řekl Heydrich tak tiše, že jsem se k němu
musel sklonit. Jeho oči získaly skelný výraz. Horečka zjevně stále
stoupala. „Věděl jsem, že se to stane, ale proč zrovna to ráno? Moje
malá Silke… Víte, že mi nabila revolver? Snad proto nevystřelil. Moc
šikovná holčička, a to jsou jí teprve tři roky.“
„Věděl jste, že se to stane? Jak to myslíte?“ Měl jsem tak napjaté
nervy, že mi v nich začalo hučet.
„Sicherheitsdienst před dvěma týdny zachytil vysílání. Řekl vám
o tom Böhme?“
„Ani slovo, generále. Jaké vysílání?“
Heydrich zavřel oči a mělce dýchal. Měl jsem sto chutí říšského
protektora chytit a drsně s ním zatřást, aby se vzbudil, ale Heydrich
mluvil dál se zavřenýma očima. Kůže na jeho víčkách byla jako
z vosku a téměř průhledná, takže pod ní prosvítaly drobné cévky.
„To je dobře. Zakázal jsem Böhmemu, aby to komukoliv hlásil.
Radiotelegram byl určený Benešovým lidem a vysílaný z Chrudimska,
nedaleko od Hradce Králové. Tam někde Češi ukryli vysílačku. Zpráva
pocházela od muže s krycím jménem Jindra a varovala Beneše před
atentátem na jistého ‚H‘.“ Heydrich se zasmál se supěním, které přešlo
v trýznivý kašel. „Tím ‚H‘ jsem byl nejspíš já, to se teď potvrdilo.“
Musel jsem se chytit konstrukce postele. Místnost se se mnou
začala kymácet.
„Kdo ještě ví o tom radiotelegramu?“
„Jen Böhme a hrstka jeho lidí, samí pěšáci,“ zamumlal Heydrich.
Byl na pokraji ztráty vědomí. „Hitler se o něm v žádném případě ne-
směl dozvědět, jinak bych musel jezdit se zavřenou střechou, chápete?“
Chápal jsem moc dobře. Tento muž riskoval život, aby si v autě
mohl vychutnávat paprsky letního slunce. Bylo to jeho rozhodnutí. Ale
že tím zmařil životy tisíců lidí v protektorátu, ve mně rozdmýchalo
urputný hněv. Heydrich pootevřel oči. Na rtech mu hrál tak zlomyslný
úsměv, až jsem před ním ucouvl. Věděl, že dříve nebo později se to
stane. Dokonce si o to sám říkal, když se po protektorátu pohyboval
nechráněně. Zcela určitě se ale nejednalo o bezmyšlenkovitost, jak
jsem se domníval ještě před vteřinou. Byla to jeho hra a on pokaždé
nakonec vyhrál, i kdyby ho to mělo stát život. Krvavá oběť z řad
Čechů bude tak strašlivá, že si budou přát, aby zůstal naživu.
Heydrich se nezvučně zachichotal. „Vidím, že chápete.“
Pak zavřel oči a upadl do spánku, který ho unášel kamsi na tenkou
hranici mezi životem a smrtí, zatímco ono pověstné ocelové srdce
v jeho hrudi pumpovalo hnisavý jed do sítě tepen a vhánělo ho do
každé částečky těla. Obával jsem se, že generála záhy zaskočí několik
nepříjemných vhledů, co se jeho vlastní nesmrtelnosti týče. Vhledů,
které vlastně měly být zcela nabíledni.
„Generále, víte ještě něco o tom Jindrovi?“ zeptal jsem se, ačko-
liv jsem věděl, že Heydrich neodpoví. Zůstal jsem chvíli stát u jeho
postele a pozoroval protáhlý, bledý obličej a hrudník říšského pro-
tektora, jak se pod vlhkým prostěradlem křečovitě zdvihal a klesal.
Bůh musel bezpochyby řešit dilema. Nemohl ani připustit, aby člověk
jako Heydrich žil, ale ani aby zemřel. Obě možnosti znamenaly jen
další krveprolití.
Úterý, 2.6.1942, 15.00

Seděl jsem ve své kanceláři a civěl na kupu papírů, které

ležely na lesklé desce robustního stolu. Z obrazu na hemžení smrtel-
níků vyrovnaně shlížel svatý Václav. Tu a tam jsem si přečetl řádek
a pokusil se soustředit na jeho obsah, vůbec se mi to ale nedařilo.
Vždy jsem si myslel, že mou nejlepší vlastností je schopnost vyčkávat
a udržet si přehled. Dokud jsem si ho udržoval, propůjčovalo to
světu jakési zdání řádu. Nyní se však skutečnosti začínaly na okra-
jích rozostřovat, třepit a pozbývat jasných obrysů. Jakmile člověk
jednou ztratil přehled, neviděl už les, jen pouhé stromy, nebo ještě
hůře divokou změť větví a listí. Pokud Heydrich skutečně zemře,
dojde ke katastrofě, to bylo jasné. Vyšetřování uvázlo na mrtvém
bodě, a to byl atentát spáchán před šesti dny. Sledování dívek, z nichž
některá pravděpodobně odvedla jízdní kolo, ani jejich rodin zatím
k ničemu nevedlo. Jméno plavovlasého muže na fotografii nalezené
u Morávka jsme sice zjistili, nepodařilo se jej však vypátrat. Byl jsem
si takřka jist, že Josef Valčík byl třetím z atentátníků. Heydrichův
šofér Klein vypověděl, že si těsně před útokem všiml světelného
odrazu, jakoby od kapesního zrcátka nebo skla hodinek, a to na
místě, na němž stará dáma, Anna Schieblová, zahlédla bývalého
koželuha. Zraněný atentátník, ten s granáty v aktovce, se poté, co
se nechal ošetřit u Milady Frantové, vytratil beze stopy. Správa
protektorátních drah nevěděla o žádném zaměstnanci, který by
v onu středu utrpěl odpovídající pracovní úraz. Kam prchl útočník
se samopalem Sten, věděl snad jen Bůh. Já nikoliv. S jistotou se
dalo tvrdit, že někde ve městě je tajný úkryt, kam se útočníci stáhli
a kde teď vyčkávají. Nevěřil jsem, že počítali s tím, že by útok vůbec
přežili. Jednalo se o sebevražedné komando, zrozené z šílené odvahy
a zoufalství. Nyní čekali na nenadálou příležitost, díky níž by policii
snad přece jen mohli uniknout. Udělal bych totéž. Za schvalování
atentátu momentálně hrozil trest smrti, ale nemohl jsem jinak než
ony muže za jejich odvahu a pevné nervy obdivovat. Věděli, že cesta
z Anglie do Prahy bude jejich poslední, přesto neváhali obětovat
život. V tomto ohledu mi připomínali Dietricha.
Co se týkalo dalších stop, policie nezjistila nic nového. Vypadalo
to, jako by se invalida s nohou v sádře, který by nám o atentátnících
snad mohl povědět něco bližšího, propadl do země. Ani prověření
pražských uměleckých řemeslníků pracujících s perletí nepřineslo
žádné výsledky a stejně to dopadlo s tím málem indicií, které nám
poskytlo obyvatelstvo. Za tak vysokou odměnu by se v Berlíně sešlo
na sto tisíc oznámení. Zato český národ, do nejmenšího detailu in-
formovaný a vyzvaný ke spolupráci, z převážné většiny mlčel. Moji
zvláštní přátelé, jako byl prodavač novin Pepík, mě utvrzovali v obavě,
že obyvatele protektorátu do hloubi duše děsí doprovodný pekelný
koncert, jímž bylo vyhlášení stanného práva. Kdo by si několik dní po
atentátu troufl jít na policii? Každý, kdo by něco věděl a přišel s tím
až teď, by skončil v podzemní cele dřív, než by řekl „Heil Hitler“.
Přejel jsem si rukou po tváři. Byla drsná na dotek. Nejhorší na
tomto odpoledni však bylo, že se nedalo zastihnout standartenführe-
ra Horsta Böhmeho ani v ústředí SS a SD v Norimberské ulici, ani
v Černínském paláci. Nechtěl jsem Franka nebo Daluegeho infor-
movat o zachyceném vysílání, dokud jsem o něm sám nevěděl víc.
Böhme samozřejmě všechno popře, ale byl jsem si jist, že ho nějak
prozradí jeho reakce. Nebyl zrovna moc chytrý a ani opatrný – to
jsem si každopádně tenkrát myslel. Jakmile se říšské vedení dozví
o radiotelegramu týkajícím se plánovaného atentátu, nebudou padat
jen české hlavy, nýbrž také pěkná hromádka německých, především
pak ta Horsta Böhmeho. Agent s krycím jménem Jindra se postavil
proti Benešovu plánu, nedokázal si však nesouhlas prosadit. Kdyby
se mi podařilo Jindru vystopovat a přinutit ho, aby promluvil, mohl
by nám objasnit celou operaci od plánování až po realizaci. Byla to
jediná šance, jak zabránit, aby se protektorátní policie nemusela záhy
brodit po kolena v krvi. Rozhodl jsem se, že do Norimberské ulice
sám zajdu. Bude mnohem těžší odbýt mě osobně než po telefonu.
Většinu níže postavených příslušníků SS zlomí ostrý pohled přímo
do očí. K tomu jsou ostatně vycvičeni.
Kromě toho jsem chtěl znovu vyslechnout dr. Frantovou. Jako
jediná svědkyně se dostala do bezprostředního kontaktu s jedním
z atentátníků. V případě, že by se jeho stav zhoršil, a to bylo pravdě-
podobné, by ji zřejmě opět vyhledal nebo poprosil o pomoc. Tero-
risté si zalezli do nějakého tmavého kouta, kde určitě neměli přístup
k lékům nebo obvazovému materiálu. Oční lékařku jsme samozřejmě
nepřetržitě sledovali, nicméně dosud nic nenaznačovalo, že by došlo
k opakovanému kontaktu. Ještě jednou jsem si prohlédl mapu Prahy,
na níž byla červeně vyznačena nejdůležitější místa spjatá s atentátem.
Útok byl spáchán na Kirchmayerově třídě, v nejseverovýchodnější
části Prahy, kde Vltava tvořila mohutný m ­ eandr. Zraněný atentátník
odložil kolo v Libni. Poté se musel vláčet od jednoho bytu k druhé-
mu podél vltavského meandru a na této kilometrové cestě si opatřit
železničářský oděv, ještě než přešel na druhý břeh řeky a vyhledal dr.
Frantovou, jejíž praxe se nacházela na Malé Straně, tedy na opačném,
západním konci města. Vybral si ji náhodou? To jsem si stěží dovedl
představit. I když jsem nevěřil, že by lékařka byla do atentátu zapletena
vědomě, pachatel ji musel znát alespoň podle jména. Otevřel jsem si
spis Frantové a ještě jednou si ho pročetl. K jednomu archu papíru
byla kancelářskou sponou připevněna lékařčina fotografie. S mírným
úsměvem hleděla lehce mimo objektiv, což jí propůjčovalo zasněný
výraz. Spočinul jsem pohledem na její tváři o něco déle, než bylo
nutné, a jakmile jsem si to uvědomil, málem jsem spis v návalu roz-
paků zaklapl. V tom mě do očí uhodila dvě slova: „Hradec ­K rálové“.
 Byl slunný, zářivě krásný den – ostatně takový byl každý den od
atentátu, jako by se nebesa stavěla na stranu sabotérů a svou jasnou,
ničím nezkalenou nádherou jejich čin schvalovala. Opustil jsem
stísňující stěny Petschkova paláce, vyšel ven do Bredovské ulice,
do níž ani za toho nejslunnějšího dne téměř nezasvítilo, a zahnul
jsem do Jindřišské. Tato část Prahy s nesčetnými úzkými uličkami
budila dojem maloměsta, zatímco jen pár metrů opodál na Václav-
ském náměstí přímo pulzoval velkoměstský život. Kolem mohutné
jezdecké sochy svatého Václava proudil rušný provoz a náměstí, či
spíše široká nákupní třída, se hemžilo chodci. Všude visela reklama
na praženou kávu Brazilka, kterou už nebylo možné nikde sehnat,
a na italské nudle, jež by člověk v obchodech také marně hledal.
Součástí koncepce protektorátního vedení bylo neustále obyvatel-
stvu předestírat, že vlastně žije v nadbytku. Momentální nedostatek
jednotlivých výrobků byl lépe zvládnutelný než přiznání, že všechny
čeká dlouhá, tvrdá zima ve znamení hladu. Červené informační
cedule na obchodech připomínaly, že příjem a výdej pokrmů bez
platných potravinových lístků není z organizačních důvodů možný
a porušování předpisů se trestá. Modré plakáty zvaly na operní dra-
ma Amen od Bruna Heydricha, které mělo u příležitosti pražského
hudebního týdne premiéru. Baťa na Václavském náměstí otevřel
víceposchoďový obchod s obuví. Ve výkladních skříních stály vy-
stavené kožené boty, dámská a sportovní obuv, ovšem s výjimkou
jedné výlohy. Ta obsahovala obrázky aktovky, jízdního kola, kabátu
a samopalu Sten v životní velikosti. Tyto předměty bych už dovedl
popsat i se zavřenýma očima. Každý záhyb kabátu, nepravidelný
povrch štíhlé hlavně samopalu, dokonce i úhel, v němž bylo kolo
opřené o sloup pouliční lampy. Jako bych měl tyto obrazy navždy
vypálené do sítnice. Přešel jsem ze severního konce Václavské-
ho náměstí do Melantrichovy ulice, kde hluk a čilý ruch ustal tak
prudce, jako když se vypne rádio. Vpravo byl obchod s porcelánem,
který nesl název Leander a ve výkladních skříních nabízel křehké,
zlatě zdobené šálky a cukřenky. Porcelán zalévalo stříbřité světlo
křišťálového lustru, takže vypadal jako vykrajovaný z ledu. Tytéž
šálky tam postávaly už několik měsíců. Doba nepřála luxusnímu
zboží, nicméně majitelé obchodů dostávali skromné odměny za to,
že vystavovali sortiment, který si v Praze nemohl nikdo dovolit.
Přispívali tak ke zlepšení všeobecné morálky. Už jsem viděl vrcholky
mohutné gotické věže, která patřila ke Staroměstské radnici, když
můj pohled padl na krejčovství Svatoš v přízemí elegantního, světlé-
ho městského paláce. V záplavě lesklého sametu tam stála bezhlavá
figurína. Měla na sobě šaty z temně modrého hedvábí, na němž se
jiskřily drobounké třpytky jako hvězdy na nebeské klenbě. Byla to
tak neskutečná krása, že když se do ní člověk zahleděl, skoro se mu
až zatočila hlava.
A já se zahleděl.
Potom jsem otevřel dveře a vešel do krejčovství. Rozezněl se
zvoneček upozorňující na příchod zákazníka a z dílny vstoupila do
prodejny žena. Pohybovala se klidně a plavně, jako když z lžíce stéká
med. Vlasy měla svázané do uzlu, což zvýrazňovalo její ostře řezané
rysy.
„Dobrý den,“ pozdravila mě s mírně pozdviženým obočím. Můj
zevnějšek nebyl zrovna zářným příkladem vznešenosti árijské, panské
rasy, což však mělo tu výhodu, že ke mně alespoň všude přistupovali
neutrálně.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem česky. Samozřejmě mě prozradil
přízvuk.
Když žena poznala, že jsem Němec, sevřela koutky úst a zeptala
se: „Čím mohu posloužit?“
Můj pohled padl na několik hlav figurín s falešnými vlasy ová-
zanými barevnými sametovými a vyšívanými hedvábnými stuhami.
Mnoho žen v protektorátu, když si už nemohly dovolit hedvábné
šaty, se zkrášlovalo těmito cenově dostupnějšími doplňky. Vzpomněl
jsem si na Miladu Frantovou, která rovněž ve vlasech nosila něco
takového, a řekl jsem: „Sháním stuhu do vlasů pro svou snoubenku.“
Švadlena, pravděpodobně paní Svatošová, se usmála. Jistě měla
mnoho zákazníků, kteří by svým milovaným rádi věnovali hedvábné
šaty, museli se ale spokojit se stuhami.
„A jakou barvu vlasů má madam? Mezi blondýnkami jsou oblí-
bené tmavě modré sametové stuhy.“
„Ne, má hnědé vlasy. Kaštanově hnědé, tak je to myslím správně.“
„V tom případě bych doporučila stuhu ze světlého hedvábí. Pří-
padně s decentní výšivkou, to podle toho, k jakým příležitostem má
sloužit.“
Pozorně jsem si stuhy prohlédl. Jednu zdobily podobné třpytivé
dekorace jako šaty ve výloze. „Tahle je opravdu překrásná. Ty třpyt-
ky – z čeho jsou?“
„To jsou drobné střepinky skla s perletí. Stačí, aby na ně dopadlo
jen trochu světla, a vytvoří jedinečný lesklý efekt. Je to momentálně
velmi oblíbený způsob zdobení, ale samozřejmě nákladnější než
výšivka, což jistě chápete.“
„Ovšem. Jen bych moc rád věděl, jak se vám podařilo střepinky
nanést na látku. To je určitě dost komplikované, musí vám to dát
dost práce.“
„Ano, máte pravdu. Právě za tímhle účelem jsem vyvinula zvláštní
stříkací techniku.“
„Vzal bych si tu světle šedou stuhu s perleťovými střepinkami.
Krásně ladí k očím mé snoubenky.“
„Jistě, pane,“ řekla paní Svatošová a naučeným pohybem z figu-
ríny bez tváře sňala stuhu. Ta dokonce i ve sporém světle krejčovství
zajiskřila, jako by byla posetá diamantovým prachem. Bezděčně
jsem zauvažoval, jak by se asi tak vyjímala ve vlasech dr. Frantové.
Paní Svatošová stuhu pečlivě zabalila do hedvábného papíru. Ná-
hle jsem uslyšel, jak orloj na Staroměstské radnici čtyřikrát odbil.
Hluboko v nitru hodinového stroje do sebe tajemně zapadala kola
a žasnoucímu publiku, jež se na náměstí shromáždilo vždy v celou
hodinu, předváděla mechanicky posunované postavy apoštolů. Před-
stavení významným gestem ukončovala smrtka, která automatickým
pohybem otáčela přesýpací hodiny.
Zatímco paní Svatošová vkládala stuhu do úzké krabičky, již
ovázala růžovou stužkou, pochopil jsem, s jak důkladně promyšlenou
přesností právě zapadalo jedno ozubené kolo do druhého. V útrobách
věže s orlojem byly do chodu uvedeny – a dělo se tak už více než pět
set let – komplikované mechanismy, které ukuli čeští hodináři, dávno
se rozpadnuvší v prach, a to přesně v okamžiku, kdy se působením
základních, nahodilých životních mechanismů v mé hlavě zrodil
naprosto jasný poznatek.
Vzal jsem si balíček a zaplatil jsem tučný obnos, který bych za kus
látky nikdy nedal, nebýt ve hře pokus o vraždu říšského protektora.
Před odchodem jsem se ještě zběžně zeptal: „Nevyrábíte náhodou
také pánský sortiment? Třeba něco z kůže? Aktovky? Potřebuji totiž
ještě dárek pro svého nadřízeného.“
Paní Svatošové zamrzl úsměv na rtech. „Momentálně ne,“ pronesla
ledově. „Zkuste se zastavit někdy jindy.“ Prošla kolem mě a otevřela
dveře, abych mohl vyjít z krejčovství ven.
„Míváte někdy cestu kolem Baťovy obuvi, paní Svatošová?“
Dveře jí vyklouzly z ruky a s tichým cinknutím zvonku se za-
bouchly. Žena zbledla.
„Nevím, co po mně chcete.“
„Ta aktovka, co je tam vystavená ve výloze. Není vám povědomá?“
Vytáhl jsem z kapsy kabátu průkaz a podržel jí ho před očima.
„Nemám s tím nic společného, musíte mi věřit,“ zašeptala.
„Tak mi povězte, co o té aktovce víte. Třeba s tím skutečně ne-
máte nic společného.“
Přikývla tak mechanicky, že připomínala postavy na orloji.
 „Když jsem viděla ten plakát, napadlo mě, že jsem takovou ně-
jakou tašku mívala. Ale ta je už asi tři měsíce pryč. Nevím, jestli to
je jedna a tatáž.“
„Nějakou podobnou jste tedy měla?“
Paní Svatošová opět přikývla. Jazykem si přejela náhle vyschlé
rty. „Používala jsem podobnou tašku na přenášení látek nastříka-
ných třpytkami. Utrhl se z ní ale ramenní popruh a vůbec měla dost
ošoupané rohy. Chtěla jsem ji přešít, ale pak si ji koupil jeden muž,
který ji zahlédl za výlohou.“
„Toho muže jste znala?“
„Nikdy předtím jsem ho neviděla,“ řekla odměřeně. „Měl potíže
s mluvením.“
„Chcete říct, že to byl cizinec?“
„Ne, to nebyl. Jen ze sebe těžko dostával slova, nešla mu ven
z pusy.“
„Koktal?“
Přikývla. „Ano, tak se tomu asi říká.“
„Paní Svatošová, máte telefon?“
Zavedla mě k černému, jehlanovitému monstru s číselníkem.
Vyřídil jsem dva hovory a znovu se obrátil na švadlenu, žmoulající
v hubených rukou látkový kapesník.
„Jistě chápete, že musím dát prohledat váš dům. Za okamžik
se tu objeví moji kolegové a odvezou vás k výslechu. Pokud budete
spolupracovat, vrátíte se domů.“
Hleděla na mě s čirým zděšením, takže jsem se jí raději nepo-
koušel vylíčit, co by se stalo, kdyby nespolupracovala. Soucit s po-
dezřelými byl neprofesionální, ale jejich vystrašený pohled ve mně
vyvolával vysloveně nepříjemné pocity. Proč se prostě nepřihlásila
hned, když uviděla tu aktovku na fotografii? Odpověď byla bohužel
nasnadě.
Krátce nato do krejčovství vstoupila skupina policistů a začala
obracet dílnu vzhůru nohama. Já ovšem byl chaosu už syt. Policistům
jsem přikázal, aby mi zprávu o prohlídce bez prodlení nechali na
stole a – což mi přišlo ještě důležitější – aby paní Svatošovou předali
výhradně kapitánu Šedovi osobně. Pokud o tom koktavém muži,
který si u ní koupil aktovku, věděla víc, Šeda z ní informaci dostane,
aniž by ji zároveň musel připravit o všechny nehty.
Ze Staroměstského náměstí jsem zamířil do Norimberské ulice,
na jejímž rohu se nacházelo hlavní sídlo SS a SD. Tato okolnost
byla poměrně pikantní, neboť ulice vedla středem bývalého Jose-
fova, který ještě před několika desetiletími představoval židovské
centrum Prahy. Dnes se prostě jednalo o městskou část Praha 5,
jelikož Židé kolem roku 1900 dosáhli toho, že se směli usazovat ve
všech částech města, a tvář Josefova tak doznala podstatné změny.
Přestože však domy a ulice získaly nové omítky a nebývalý lesk,
působila tato městská část temně a ponuře. Tu a tam ještě prosví-
taly záhadné stopy po starých židovských obyvatelích. V místě, kde
se z Norimberské ulice odbočovalo do Josefovské, byla do dlažby
zasazena prostá mozaika. Čtverečky z bílého kamene tvořily obrys
mohutné postavy černé jako noc, na jejímž čele trůnilo jedno bílé
oko. Připadalo mi, jako by mě postava svým strnulým pohledem
provrtávala. Každý, kdo šel kolem, musel odolávat neodbytnému
nutkání padnout na kolena a vyznat se dlážděnému démonovi z hří-
chů. Ona bytost představovala golema, služebníka, jehož z prachu
a hlíny stvořil rabi Löw a jemuž rabín sám, jako Bůh, vdechl život.
Tento hliněný pomocník – Löw jej pojmenoval Josef – měl chránit
pražské Židy před nepřáteli. Když jsem se mozaiky dotkl nohou,
bezděčně jsem se otřásl a pospíšil si, abych pochmurné postavě
golema zmizel, ještě než ho napadne vyplnit rabínův příkaz. Svižně
jsem kráčel Norimberskou ulicí směrem k Vltavě. Po levici jsem
míjel bývalé synagogy s vchody přebitými prkny. Za novogotickou
fasádou Maiselovy synagogy byl přechodně skladován židovský
majetek do doby, než bude postoupen k arizaci. Arizace – zvláštní
výraz pro obyčejný prodej v dražbě těm, kdo nabídnou víc. Tváří
v tvář golemovi jsem se kvůli této nepříliš dobře zastírané formě
krádeže zastyděl, z oficiálního hlediska zcela nepřístojně. Nebylo
však na mně, abych posuzoval řešení židovské otázky. Jako krimi-
nalista jsem proti Židům v podstatě nemohl nic namítat, jelikož si
své rozpory většinou urovnali sami mezi sebou a málokdy figurovali
mezi pachateli trestných činů, rozhodně ne častěji než Němci. Nebyl
jsem si jist, nakolik přesídlení Židů vyřeší naše německé problémy,
nicméně už bylo rozhodnuto. Neměl jsem na to žádný vliv. Nikdo
nedokázal s jistotou říct, kam přesídlili Židy, kteří byli od začátku
roku odváženi pryč, zpravidla v časných ranních hodinách, a ani
jsme se na to neptali. V létě roku 1942 jsme sice nevěděli vše, ovšem
dost na to, abychom další podrobnosti znát nechtěli.
Tam, kde se Norimberská ulice stýkala v blízkosti Mendelova
mostu s Dvořákovým nábřežím, se tyčila masivní pětiposchoďová
budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, vystavěná před dob-
rými dvaceti lety. Od konce roku 1939 však na ní žádní profesoři
nevyučovali. Palác tyčící se nad Vltavou vypadal šedivě a bez příkras.
Přísně geometricky ztvárněné fasádě dominoval trojúhelník, z nějž
vystupoval český lev a dvě alegorické postavy, muž a žena, jako sym-
boly spravedlnosti a jejího prosazování. Ti dva při plnění svého úkolu
dopadli úplně stejně jako pražský golem. Okna Právnické fakulty byla
opatřena bílými mřížemi, takže připomínala spíše vězení. SS si tu
zřídilo místní komandaturu a Böhmeho SD jim tu dělalo společnost,
dokud nedostalo k dispozici nové sídlo v ulici Pod Kaštany. Kdo
toto místo vybral, měl podobně šťastnou ruku jako ten, kdo zvolil
hlavní úřadovnu gestapa. Právnická fakulta působila stejně tísnivým,
ponurým dojmem jako Petschkův palác, jako by stavitelé už tenkrát
věděli, kdo se sem jednoho dne nastěhuje.
U vchodu jsem se dozvěděl, že standartenführer Böhme ode-
šel už dopoledne – přibližně v tu dobu, kdy jsem v nemocnici Na
Bulovce mluvil s Heydrichem – a dosud se nevrátil. Nechtěl jsem
mu zanechat žádný vzkaz, zato jsem se jedním neochotným, leč
neprůbojným příslušníkem SS nechal zavést do Böhmeho kance-
láře, abych tam na něj počkal. Posadil jsem se do jednoho ze dvou
masivních křesel, rozkládajících se naproti sobě u kuřáckého stolku
jako dva obří šachisté.
„Kamže to standartenführer Böhme jel?“ navázal jsem rozhovor
s příslušníkem SS, který nevrle nahlížel dovnitř.
„O tom nic nevím,“ odpověděl, a dal mi tak jasně najevo, že
o konverzaci nemá zájem.
„Jistě máte práci. Nechci vás zdržovat.“
Muž se na mě ostře podíval. Očividně se mu příčilo nechat
mě samotného v Böhmeho kanceláři, neměl však žádný důvod mi
nevyhovět, alespoň ne takový, jaký by mohl dostatečně přijatelně
formulovat, aniž mě přitom musel označit za zloděje nebo špióna.
Změřil si mě jediným pohledem, do něhož vložil zřetelné varování,
abych se nehnul z místa, a opět zaujal své stanoviště. Dveře kanceláře
přitom demonstrativně nechal otevřené dokořán.
Chvíli jsem čekal ve strohé místnosti a zamřížovaným oknem
pozoroval Vltavu, která se městem vinula jako obrovský, pradávný
had. Psací stůl vypadal neuspořádaně, na desce ležel z půli popsaný
list. Odešel Böhme ve velkém spěchu, nebo to prostě byl jeho styl,
nešířit chaos pouze v pražských ulicích, ale i na vlastním stole? Po
chvíli čekání jsem z chodby zaslechl tiché drnčení a poté skřípání
koleček na dřevěné podlaze. Ve dveřích se objevil velmi mladý muž
s vozíkem, na němž se vršily dopisy a dokumenty. Kancelářský po-
slíček svým vzezřením připomínal vychrtlou fretku. Pokývl jsem na
něj a hochův obličej se napětím ještě více protáhl do špičky. Nebylo
zvykem, aby se někdo cizí, natož civilista, zdržoval ve standarten-
führerově kanceláři. Poslíček se však zjevně necítil povolaným k tomu,
aby se mě zeptal na důvod návštěvy, beze slova se vplížil do místnosti
a vyložil malou hromádku pošty.
Ještě než stačil stejně tiše zmizet, zeptal jsem se: „Standarten-
führer se měl přece už dávno vrátit, je to tak?“
 Poslíček pohlédl na hodiny na zdi za psacím stolem. Ukazovaly
krátce po půl páté. Řekl: „Do Kladna to sice není až tak daleko, ale
standartenführer se z dřívějška zná s velitelem tamější služebny
gestapa. Tuším, že spolu chodili na důstojnickou školu.“
Přikývl jsem, jako bych to sám věděl nejlépe. „Tak to se bývalí
spolužáci určitě nechali unést šťastnými vzpomínkami.“
Hoch s fretčím obličejem se nervózně pousmál. Böhme a já jsme
se narodili v tomtéž roce, 1911, a pro kancelářského poslíčka jsme
bezpochyby byli kolegy ze studií.
Zkusil jsem výstřel naslepo: „Standartenführer Böhme mi o schůz-
ce v Kladně nic neřekl, a to jsem s ním předevčírem mluvil.“ Ke
svému vlastnímu úžasu jsem si uvědomil, že vlastně říkám pravdu.
„Sekretářka vás neinformovala? Standartenführer Böhme vám
předevčírem nic říct nemohl. Hauptsturmführer Wiesmann mu zavolal
teprve dnes ráno. Zrovna jsem vyřizoval ranní pochůzku. Když jsem
standartenführerovi přinesl poštu, právě telefonoval.“ Úzké tváře
mu lehce zčervenaly. „Doufám, že si nemyslíte, že jsem poslouchal?“
„Ovšemže ne. Jen si myslím, že toho při své práci hodně pochy-
títe. Odkud jste věděl, že standartenführer má na telefonu velitele
kladenského gestapa?“
„Říkal mu Haralde. Standartenführer oslovuje jen velmi málo lidí
křestním jménem. Tedy alespoň ve službě. Když jsem mu doručoval
poštu, zrovna říkal: ‚Hned vyjedu, Haralde. Za hodinu jsem u tebe.‘
Pak zavolal sekretářce na ústředně a nařídil jí zrušit všechny dnešní
schůzky. Stál jsem celou dobu ve dveřích a čekal, jestli mi předá
něco do interní pošty. Dneska ale asi nic neměl, protože mě prostě
odstrčil stranou a vyřítil se z místnosti. Divím se, že vám sekretářka
schůzku nezrušila.“
„To se stane. Děkuji za informaci. Moc jste mi pomohl.“
Mladík na mě zmateně pohlédl. V jeho fretčí tváři se pomalu
rýsovalo zjištění, že se svou indiskrétností nejspíš dopustil chyby,
já ale vyšel z kanceláře dřív, než ho napadlo, že by se také mohl na
něco zeptat.
Když jsem se ocitl na Jánském náměstí před Právnickou fakultou,
na chvíli jsem zavřel oči, abych si uspořádal myšlenky. Kladno byl
správní obvod asi pětadvacet kilometrů západně od Prahy. Věděl
jsem, že tam je ocelárna a nedaleko továrna na výrobu kapesních
svítilen. Nenadálá schůzka v Kladně pravděpodobně nijak nesou-
visela se zachyceným radiotelegramem, jelikož vysílání vycházelo
od Chrudimi, která leží více než sto dvacet kilometrů na východ.
Přesto jsem cítil opět ten zvláštní pocit zasutý někde v hlavě, jako
by zmínka o Kladně podnítila dobrý tucet dalších myšlenek, které
si teprve budu muset pomyslet, ale které, když jsem se o to pokusil,
mi unikaly jako cáry mlhy. Promluvím si o tom se Šedou, až se dnes
znovu setkáme.
Bylo už po páté, když jsem se rozhodl, že nastoupím do tramvaje
a zajedu přes Mánesův most na Malou Stranu, kde měla svou praxi
dr. Frantová. Tramvaj se kodrcala přes Josefov Sanytrovou ulicí, než
odbočila doprava a zamířila na most. Ten byl zbudovaný v masivním
kubistickém stylu, s nízkými, širokými betonovými oblouky a vyvý-
šenou vozovkou. Mohl jsem odsud pozorovat velkolepé Rudolfinum
se sochami na střeše, které jsem nedávno navštívil u příležitosti jeho
znovuotevření, a slavný Karlův most lemovaný plejádou barokních
soch, ztvárňujících světce ve chvílích jejich proměny nebo bolestivé
smrti, popřípadě obojího současně. Slyšel jsem o jednom švábském
vědci, který byl sice brilantní fyzik, ale úplný Žid, což bylo důvodem,
proč se před deseti lety nechal zbavit německého občanství. Tento muž
se zrádným příjmením Einstein jednou prohlásil, že cesta na Měsíc
vede přes Karlův most a u malostranské mostecké věže odbočuje
doleva. Přesně tam zahnula tramvaj. Projela Magdeburskou ulicí na
Malostranské náměstí, kde střechy domů převyšovala jako velká,
zelená houba kupole kostela sv. Mikuláše. Tam tramvaj uhnula na
jih a minula Seminářskou zahradu, odkud vedla lanovka k proslulé
rozhledně na Petříně, která svou ocelovou konstrukcí napodobovala
pařížskou Eiffelovu věž a z níž se nabízel výhled na celé vltavské údolí.
Stavba připomínala káravě vztyčený ukazovák, jenž se zabodával do
nebe. Tramvaj zastavila na Újezdě. Vystoupil jsem, ještě než se znovu
rozjela vstříc měsíci. Poslední metry jsem ušel pěšky.
Když jsem vstoupil do čekárny ordinace, mumlání hlasů rázem
utichlo.
Někteří pacienti se doslova snažili splynout se zdí. Očividně ni-
komu neušlo, že dr. Frantovou sleduje německá policie. Jediný pohled
do tváří čekajících stačil na rozptýlení pochybností o tom, jestli vědí,
kdo jsem – nebo lépe řečeno, co jsem. Jedna ze sester neslyšně zmi-
zela v ordinaci. Neuběhlo ani deset vteřin a rozlétly se dveře. Přede
mnou stála Milada Frantová, žena malého vzrůstu, sahající mi sotva
po ramena. Ve svém hněvu však působila až hrozivě. Tváře jí zrudly
a z účesu, v němž měla vetkanou světle žlutou hedvábnou stuhu, jí
vypadlo několik kadeří, které jí teď z hlavy odstávaly jako hadi na hlavě
Medúzy. Oči jí rozezlením ztmavly, a připomínaly tak oči dravce, který
se co nevidět snese na svou kořist. Kdyby se na mě dr. Frantová vrhla
a zaryla mi nehty do tváří, neudivilo by mě to. Nicméně se ovládla.
„Co pro vás mohu udělat, pane Pannwitzi? Nestačí, že mi dnem
i nocí hlídáte dům?“
Hlas se jí třásl stěží potlačovanou zlostí.
„Jen bych se s vámi chtěl o něčem pobavit, paní doktorko Fran-
tová.“
„A zavřete mě nejdřív na noc do cely?“
Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Vnímal jsem stejnou
směsici hněvu a studu jako tenkrát na zahradě finkenwaldského
semináře. Ještě než jsem se zmohl na odpověď, uchopila mě dok-
torka za zápěstí a řekla: „Nemyslela jsem to tak. Pojďte za mnou do
ordinace vzadu.“ Ukázala do světle vymalované chodby, chytla mě
za ruku a vlekla za sebou.
 Byl jsem příliš zmatený na to, abych se vůči tak nepřiměřenému
zacházení ohradil. Alespoň pacienti zachovávali pietu a nesmáli se,
když jejich oční lékařka odváděla německého policistu jako pouťového
medvěda na špagátu. Nebo se spíš báli o vlastní kůži.
Milada Frantová otevřela dveře na konci chodby a vpustila mě
dovnitř. „Tato ordinace vlastně patřila mému muži,“ pronesla s mdlým
úsměvem. „Jak ale víte, momentálně neordinuje.“
Cítil jsem se poněkud omráčeně a ohlédl jsem se po židli, na
niž bych se mohl posadit. Lékařka si sedla naproti mně a vyčkávavě
na mě pohlížela. V jejím pohledu bylo něco, co mě ještě více mátlo,
a tak jsem si raději prohlížel umělecký tisk, který zdobil stěnu vedle
lůžka povlečeného bílým prostěradlem. Jednalo se o dosti spletitou
scenérii vyvedenou v bílých a šedých odstínech na černém pozadí,
s ostrými okraji a úhly, jak je dnes moderní. Obraz byl dlouhý jako
oltářní triptych, ovšem tam, kde by se dal očekávat ukřižovaný Je-
žíš, stál kůň řvoucí v hrozných bolestech. Nad ním se vznášelo cosi
světlého, zářivého, co na první pohled vypadalo jako Boží oko, při
bližším prozkoumání se však ukázalo, že se jedná o jakousi stropní
lampu s pronikavě zářící žárovkou. Zbylé postavy byly chaoticky
nahloučené kolem té ústřední, důkladnější pohled ovšem odhalil,
že tvoří jehlanovitou konstrukci, jak ji známe ze štítů antických
chrámů. V duchu jsem se tázal, zda obrázek není prostě jen opo-
vážlivým rouháním, avšak bolest ve tvářích lidí a zvířat byla zrovna
tak strašlivá jako ve tváři ukřižovaného Krista, který jindy býval
obvyklým námětem maleb tohoto druhu. A možná ještě horší, neboť
Ježíš věděl, že jeho utrpení bude mít konec a smrt smysl. Postavy
na obrázku nevypadaly, že by kdy očekávaly vykoupení. Jelikož byl
výjev přinejmenším tak matoucí jako pohled dr. Frantové, mohl
jsem se v klidu opět obrátit k svědkyni.
„Obraz zachycuje bombardování Guerniky za španělské ob-
čanské války,“ řekla, přičemž nebylo jasné, zda náhodou zkázu
baskického města nedává za vinu mně osobně. Našly by se pro to
i dobré důvody, koneckonců Frankův krvavý boj proti španělské
republice podpořila Legie Condor německé luftwaffe. Samozřejmě
bez oficiálních německých uniforem a výsostných znaků, jelikož
v roce 1936 se nepěkné záležitosti, jako je ničení celých měst, ra-
ději prováděly diskrétně. Obraz nebyl projevem rouhačství, ný-
brž podobiznou zrazeného a zaprodaného světa. Doufal jsem, že
umělec, ať už to byl kdokoliv, nebude muset v dalším díle podob-
ně zachytit bombardování Prahy. Abych přišel na jiné myšlenky,
zeptal jsem se: „Zkontaktoval vás opět ten předpokládaný aten-
tátník? Vzhledem k závažnosti svých zranění jistě potřebuje další
péči.“
„Minulý týden jsem ho požádala, aby se znovu zastavil v pátek.
To jsem samozřejmě ještě nevěděla, že se jedná o teroristu.“ Slovo
terorista zdůraznila tak, aby dala jasně najevo, že muže, který se pokusil
zavraždit říšského protektora, pokládá za cokoliv, jen ne teroristu.
„Zda přišel, to vám neřeknu, protože jsem, jak víte, byla na krátké
dovolené. Ubytování ovšem nebylo nic moc, o stravě ani nemluvě.“
Nijak jsem nezareagoval. To, co řekla, by stačilo na další krátkou
dovolenou v podzemní cele, musel jsem si ale přiznat, že její způsob
jednání je velmi osvěžující. Zejména když si člověk uvědomil, že se
v Německé říši zažil zvyk vše přikrášlovat různými polopravdami.
„Dotyčného jsem každopádně od té doby neviděla,“ pokračovala
a já jí věřil.
„Říkal jsem si, proč vyhledal zrovna vás. K atentátu došlo na
místě, které je od vaší praxe vzdálené osm kilometrů. To je dlouhá
cesta pro tak vážně zraněného muže. Copak nejsou ve východní části
Prahy žádní schopní oční lékaři?“
„To samozřejmě jsou. Nevím, proč přišel zrovna ke mně. S aten-
tátem nemám nic společného.“
„A co váš muž? Loni byl zatčen v Hradci Králové kvůli domně-
lému členství v Petičním výboru.“
 „Domnělému, sám jste to řekl. Ani on nemá s útokem nic spo-
lečného. Jak jste správně poznamenal, od konce minulého roku je ve
vězení.“ Poslední slova zařinčela jako kostky ledu.
„Pokud vím, Petičnímu výboru se nepřipisují žádné násilné činy.
Členové jsou spíše podezíráni z toho, že tajným vysíláním udržují
kontakty s Benešem.“
Milada Frantová pokrčila rameny. „O tom nic nevím. A pokud
něco ví můj muž, jistě to už uvedl do protokolu.“
„Váš muž popírá jakékoliv kontakty s Benešovými lidmi v Lon-
dýně,“ řekl jsem. „Dotázal jsem se v Terezíně.“
„Pokud vaši speciální vyšetřovatelé při výsleších nic nezjistili,“
odpověděla chladně, „můžeme se domnívat, že nic neví.“
„Třeba by se mu ale přece jen něco vybavilo, kdyby věděl, že
může odvrátit smrt tisíců lidí?“
Milada zbledla. „Jak to myslíte? Chcete mi vyhrožovat?“
„Naopak. Zjistil jsem, že se v okolí Hradce Králové nachází vy-
sílačka, odkud nějaký agent varoval Beneše, aby se do atentátu na
říšského protektora nepouštěl. Kdyby se nám toho agenta podařilo
najít a byl by ochoten s námi spolupracovat, mohli by snad Češi ujít
podobné katastrofě.“ Ukázal jsem na obraz města Guerniky.
Obličej dr. Frantové mezitím ztratil veškerou barvu. Z bledé
tváře více než kdy jindy vystupovaly její velké, tmavé oči.
„Říká vám něco jméno Jindra?“
Trhla sebou, jako bych ji udeřil.
„Ne,“ zašeptala, já ale věděl své. „Musím se teď věnovat paci-
entům. Odvedu vás ještě ven.“ Vyšla z ordinace a doprovázela mě
chodbou ke dveřím.
„Velmi mě mrzí, že jsem vám nemohla nijak pomoct,“ pozname-
nala tak nahlas a zřetelně, že k nám čekající pacienti pokradmu otočili
hlavy. Poté otevřela dveře a zamířila se mnou na schodiště. Stoupla
si na špičky a já si chvíli bláhově myslel, že mě chce políbit. Místo
toho mi pošeptala do ucha. „Přijďte dnes večer v deset do zahrady
Kinských, úplně nahoru.“ Její vlasy mě pohladily po tváři a zanechaly
na ní zvláštně svrbivý pocit. Chtěl jsem jí také něco povědět, ale
dr. Frantová vmžiku zaplula chodby a neslyšně za sebou zavřela dveře.
Úterý, 2.6.1942, 19.00

Po návratu do Petschkova paláce jsem ze všeho nejdříve

zastavil sledování oční lékařky. Jednak proto, že zjevně probíhalo
břídilsky, a postrádalo tak jakýkoliv smysl. A pak jsem se také chtěl
vyvarovat nežádoucího obecenstva v zahradě Kinských. Neofi­
ciální domluvy s informátory sice nebyly v zásadě zakázané, já si
však chtěl nejprve poslechnout, co má paní doktorka na srdci. Na
mém stole už čekal protokol z výslechu paní Svatošové, podepsaný
kapitánem Aloisem Šedou. Švadlena zůstala u tvrzení, že aktovku
si od ní v únoru koupil neznámý, asi třicetiletý muž a že ji na foto-
grafiích nepoznala kvůli značnému opotřebení. To znamenalo, že
parašutisté byli s velkou pravděpodobností v zemi už delší dobu.
Podle výpovědí českých dělníků, kteří denně dojížděli tramvají
z Kobylis do Prahy, byli na Kirchmayerově třídě od března téměř
každý den vidět muži s aktovkou, jak údajně sbírají pampelišky
pro králíky. Ve skutečnosti si mapovali trasu říšského protektora
a studovali jeho zvyklosti.
Při dalším prohledání krejčovství se zjistilo, že se v něm pracuje
se třpytkami, velmi podobnými těm z aktovky. Vzorky bylo nutné
poslat na rozbor do Berlína, já si však byl jist, že se budou shodovat.
Švadlena dotyčného muže popsala a byla opět propuštěna. Samo-
zřejmě jsme jí zůstali v patách a po neznámém koktavém muži bylo
vyhlášeno pátrání. Dělal jsem si jen málo nadějí, že se jej v dohledné
době podaří vystopovat. Postup bezpečnostních sil mezitím Če-
chy natolik znejistil, že už vlastně nevěděli, zda je po výpovědi na
gestapu čeká pohled do kufru plného bankovek, nebo do černého
ústí hlavně pistole.
 Krátce nato se v mé kanceláři objevil Alois Šeda. Pověděl jsem
mu o Böhmeho neobvyklém výletu do Kladna.
„Poblíž Kladna zadrželi čeští četníci začátkem dubna slovenského
parašutistu, vysazeného z britského letadla,“ poznamenal Alois Šeda
a poškrábal se mohutnou tlapou na bradě. „Jmenuje se Viliam Gerik.
Kladenský strážmistr Vybíral ho zatkl a okamžitě předal gestapu.
Vybíral je důvěryhodný muž. Byl to záložník a už na důstojnické
škole dobrým přítelem…,“ Šeda se zarazil.
„Čím přítelem?“ zeptal jsem se, více ze zdvořilosti než ze zájmu.
Přátelské vazby mezi českými záložníky nebyly úplně k věci.
„Jednoho z mých starých známých,“ řekl Šeda.
„To je hezké, ale povězte mi, co se dál stalo s Gerikem.“
Šeda mi pomohl osvěžit paměť. Opět jsem musel s obdivem
konstatovat, že je kapitán obšírně informován. Mladý Slovák Gerik
se nějakou dobu po seskoku sám vzdal české policii. Ta ho nepře-
vezla do jeho vlasti, což by byl obvyklý postup, nýbrž ho předala
referentovi gestapa Schultzemu. Gerik byl neozbrojený, vyčerpaný
a hladový, takže nakonec po rozhovoru se šéfem abwehru Oskarem
Fleischerem souhlasil, že bude s německou zpravodajskou službou
spolupracovat. Jelikož však neměl nic, co by nám o plánovaném
útoku mohl sdělit, nikdy jsem neměl s jeho případem co do činění.
Kdyby Gerik vypověděl cokoliv, co nějak souviselo s atentátem na
Heydricha, Schultze by mi o tom podal hlášení. Gerik neměl důvod
nic zatajovat. Sám se přihlásil a spoluprací s německými úřady si
zajistil imunitu, navíc jeho rodina žila na Slovensku, a tedy v bezpečí
před možnými represáliemi. Kdyby Gerik něco věděl, už by to dáv-
no prozradil. Pro Němce měl cenu výhradně jako zdroj informací.
Jakmile vystřílí všechny své náboje, bylo dost dobře možné, že ho
přesunou na Slovensko – bude-li mít zrovna štěstí. V opačném pří-
padě se mu pravděpodobně stane nějaká politováníhodná nehoda.
Třeba spadne ze schodů nebo dostane infarkt. Jak to, že mu po pádu
ze schodů nebo srdeční příhodě zůstane v čele díra po kulce, na to
se příbuzní neodváží zeptat. Pokud byl Gerikovi život milý, musel
si věci zařídit tak, aby byl pro Němce nepostradatelný.
„Napadá vás ke Kladnu ještě něco?“ zeptal jsem se.
„Ve Slaném je továrna na výrobu kapesních svítilen,“ řekl Šeda.
„Majitel se jmenuje Jaroslav Pála a v minulosti měl opakovaně problé-
my s českou policií, protože si na něj stěžovalo několik zaměstnanců.
Tedy vlastně zaměstnankyň. Strážmistr Vybíral mi o tom nedávno
vyprávěl. Většina dělníků z továrny žije ve vesnici Lidice a ta patří
do kladenského okresu.“
„Mohl byste od Vybírala zjistit, jestli se v Kladně nestalo něco,
co by vysvětlovalo Böhmeho přítomnost?“
Šeda se zatvářil rozpačitě. Asi nechtěl známého zatahovat do
nepříjemností. Pokračoval jsem: „Samozřejmě zcela neoficiálně.
Sám nedovedu posoudit, zda to nějak souvisí s naším případem. Ani
vaše, ani Vybíralovo jméno nebude v této záležitosti nikdy uváděno,
to vám slibuji. Šlo by jen o přátelský rozhovor.“
Šeda vytáhl z kapsy zápisník a zalistoval v něm. Poté zvedl
sluchátko a začal vytáčet číslo kladenské četnické stanice. Chtěl
jsem, aby měl možnost si s Vybíralem promluvit otevřeně, tak jsem
vyšel ven z místnosti a procházel se sem tam po dřevem obložené
chodbě. Zbývalo ještě asi půldruhé hodiny, než pražské střechy
naposled za­planou zlatem zapadajícího slunce, avšak uvnitř černých
zdí Petsch­kova paláce panovala už téměř tma. Byl jsem k smrti
unavený. Připadalo mi to jako celá věčnost od chvíle, kdy jsem se
s umírajícím říšským protektorem bavil o údajném radiotelegramu
agenta Jindry. Až nastane příležitost, budu se muset na Jindru ze-
ptat Šedy. Pomyšlení na neznámého agenta mě opět dovedlo k dr.
Frantové, s níž se setkám po setmění v zahradě Kinských. Jindru
znala, třeba jen podle jména, budu-li mít však štěstí, snad mi napoví,
jak bych ho mohl najít. Jindra by to slyšel nerad, ale dost možná na
něm závisí blaho či utrpení celého národa. Jak asi vypadá Milada
Frantová ve svitu měsíce?
 Než jsem stačil tuto myšlenku rozvinout, Alois Šeda otevřel dveře.
„Strážmistr Vybíral dnes skutečně viděl standartenführera
Böhmeho v Kladně,“ pronesl. „Gestapo se usídlilo v horním patře
kladenské strážnické stanice. Není jich mnoho, pouze hauptsturm-
führer Wies­mann a dva níže postavení příslušníci gestapa.“
„Byl pro tu vzácnou návštěvu nějaký zjevný důvod?“
„Vybíral si není jistý. Včera za ním ovšem přišel Jaroslav Pála,
majitel továrny na výrobu kapesních svítilen. Přinesl dopis, který
zabavil jedné ze zaměstnankyň. Podle Vybírala se jednalo o vzkaz
jejího milence. Na přesné znění si nevzpomíná, protože dopis z os-
tychu, jak říká, jen přelétl, ale nenarazil v něm na nic podezřelého,
odhlédneme-li od nemravného, mimomanželského poměru. Zdá se
ale, že Pála je…,“ Šeda zakoulel očima, „… v posledních měsících
trochu divný. Všude vidí spiknutí. Teď je přesvědčený, že se z dopisu
dá mezi řádky vyčíst, že se na Kladensku děje něco neobvyklého.
Něco, co by mohlo souviset s atentátem. Vybíral starého Pálu poslal
pryč, ale továrník, místo aby dopis vrátil nebohému děvčeti, jej podle
všeho ještě tentýž den předal hauptsturmführerovi Wiesmannovi.“
Chvíli jsem nebyl schopen slova. Pokud dopis mohl byť jen mi-
nimálně přispět k objasnění atentátu, měl Wiesmann samozřejmě
podat hlášení vedoucímu zvláštní komise, tedy mně. Místo toho
zavolal Böhmemu, který – aniž by mě informoval – okamžitě vy-
razil do Kladna. Nemohl jsem dostat jasněji na srozuměnou, čím
jsem pro Böhmeho: fíkovým listem, který před veřejností zastává
čistou, nicméně neúčinnou vyšetřovatelskou práci, zatímco jeho
SD v zákulisí tahá za nitky. V ulicích Berlína se mužům jako Böhme
přezdívalo „Goebbelsovi rabiáti“, protože byli brutální a bezohlední
a – což v bývalém Prusku představovalo ještě těžší prohřešek proti
morálce – bezostyšně ignorovali všechny předpisy. Nejraději bych
si s Böhmem pěkně promluvil, zároveň jsem však věděl, že to nemá
smysl. Nejen proto, že byl mým nadřízeným, na jehož blahovůli se
budu určitě ještě muset spoléhat. Hlavně ovšem kvůli tomu, že jsem
úplně viděl, jak mu přednesu svou stížnost a on prostě jen pokrčí
rameny a zašklebí se. Nebyl jsem si jist, zda bych to unesl.
Šeda na mě poznal, že jsem rozzlobený. Navrhl, že hned druhý
den ráno zajedeme do Kladna a podíváme se panu továrníkovi na
zoubek. Nejprve mi to přišlo jako dobrý nápad, zpětně o tom ale až
tak přesvědčený nejsem. Cestou do Slaného jsme totiž projížděli
vesnicí Lidice. Raději bych ji býval nikdy nespatřil.
Úterý, 2.6.1942, 20.00

Vyšel jsem z Petschkova paláce a těsně si přitáhl

kabát k tělu. Začínalo léto a nastával nádherný večer, já však byl
unavený a chvěl se zimou. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem
naposled jedl. Zamířil jsem do hostince na vltavském nábřeží,
do ulice, která se ještě letos přejmenuje na nábřeží Reinharda
Heydricha. Měli tam alespoň slušné jídlo, které nechutnalo po
pilinách a skutečně nasytilo. Ačkoliv jsem se alkoholu obvykle
vyhýbal – jako kriminalista jsem si nemohl dovolit otupovat své
smysly –, dnes večer jsem si objednal české pivo. Doufal jsem, že
mě zbaví vnitřního neklidu a chvatu, jenž se mě zmocnil. Hitler
byl rovněž zapřisáhlým odpůrcem alkoholu, ovšem v případě piva
také dovedl přivřít oko. Doslechl jsem se, že během svého věznění
v pevnosti Landsberg v letech 1923 a 1924 každý den zkonzumo-
val minimálně jednu láhev. Mezi policisty na kriminálce koloval
bezpočet opisů vůdcových vězeňských spisů, a když se při nějaké
příležitosti sešli, s chutí z nich k všeobecnému obveselení citovali.
Pod vlivem bavorského piva zformuloval Hitler na starém cestov-
ním psacím stroji program NSDAP o 25 bodech i smělý protinávrh
k marxismu, které později vydal pod názvem Mein Kampf, aby měl
vůbec na zaplacení advokáta. V mládí si pochopitelně jako malíř
pohlednic žádné jmění nenastřádal.
Pomalými doušky jsem popíjel pivo a listoval v novinách, uchy-
cených do modré dřevěné lišty, které byly hostům volně k dispozici.
Na obrázcích v nich defilovaly bledé, ale smířené ženy před hroma-
dami prachu a suti, to Royal Airforce bombardovaly cíle v Duisburgu,
Essenu a Oberhausenu. Milý Tommy, leť dál, my jsme jen horníci. Leť
na Berlín. Tam všichni volali hurá! – honilo se mi hlavou, zatímco
jsem si prohlížel, jak malé dívenky v Porúří skáčou přes švihadlo.
„Kola se musí točit pro vítězství!“ Pod tímto heslem spustily
Říšské dráhy kampaň za omezení soukromé dopravy na podporu
transportu zbraní. Wehrmacht dosáhl u Charkova rozhodujícího
vítězství nad Sověty, takže se dalo předpokládat, že se štěstěna brzy
obrátí v náš prospěch. Což ale nebude dřív, než se Göring vejde do
Goebbelsových kalhot – tak by to alespoň okomentovali Berlíňané.
V Treblince, malé obci severovýchodně od Varšavy, byla zahájena
výstavba gigantického záchytného tábora, kde měli být vysídlení
polští Židé a cikáni připravováni na nový život. Rozhovor k tomuto
smělému projektu poskytl sám Arthur Nebe. Zařízení bylo konci-
pováno podle nejmodernějších vědeckých norem, počítalo se v něm
s pokrokovými dezinfekčními stanicemi, které měly zabránit šíření
nákaz, s bezpečnou úschovnou osobních cenností vysídlenců a pro-
stornými sprchami ke zlepšení celkové hygieny. Na fotografii byla
zachycena strážní budka ve stylu útulné tyrolské chalupy, na níž
visela cedule s nápisem „Zvláštní komando SS Treblinka“.
Kulturní rubrika cupovala nejnovější tvorbu jedné britské au-
torky detektivek.
Konečně kdesi odbila půl desátá. Zaplatil jsem, pověsil výtisk
Völkischer Beobachter zpět na věšáček a vyrazil z hostince. Noční tmu
z pražských ulic vyháněla záplava neonových reklam. Po Smetanově
mostě jsem přešel na druhý břeh Vltavy a dostal se přímo na Újezd,
odkud se mezi udržovanými trávníky a květinovými záhony vinuly
vzhůru na Petřín dlážděné cestičky. Nebyly tu žádné reklamní tabule,
jen osamocené lampy tu a tam vrhaly na zem kruhy matného světla.
Na jasném nočním nebi zářily hvězdy. Obloha byla posetá tisíci svítí-
cích teček jako brilianty nedbale poházenými po černém sametu. Od
východu vanul vltavským údolím mírný vánek. Zatímco jsem kráčel
vzhůru do kopce, stromy v zahradě Kinských se jemně pohupovaly
v měsíčním světle. Vzduchem se neslo šumění listí a vítr sem odněkud
zavál vůni roztodivných květů, jejichž názvy jsem neznal ani v němčině,
natož česky. Příležitostně jsem ve tmě potkával pozdní chodce – samé
dvojice –, kteří se bavili šeptem, a kdykoliv jsem je míjel, zmlkli. Došel
jsem k malému kostelíku vystavěnému v ruském pravoslavném stylu,
který vypadal, jako by ho tvořila jen jedna neskutečně vysoká šinde-
lová střecha se třemi cibulovitými věžičkami. Ve tmě žhnula cigareta.
„Doktorko Frantová?“ vyslal jsem otázku do tmy.
Uslyšel jsem přes trávník přicházet kroky, poté jsem na svém
nadloktí ucítil drobnou ruku.
„Pojďte,“ sykla Milada Frantová a vlekla mě pod stříšku nad
vchodem do kostela. Celá budova byla obehnaná úzkou dřevěnou
verandou. Mlčky jsme došli k zadní straně kostelíka, kde Milada
otevřela nějaké dveře. Cigaretu zahodila na prořídlý trávník, kde dál
žhnula do tmy. Vstoupili jsme do těsného vnitřního prostoru kostela.
Světlo nesčetných svíček ozařovalo tlusté červené koberce a zlaté ikony
svatých. Vzduch byl ztěžklý kadidlem a kouřem ze svíček. Milada
se posadila na jednu z nízkých lavic a pokývla na mě. Posadil jsem
se v patřičném odstupu od ní. Pod kabátkem měla oblečené světle
modré šaty, vlasy spletené do copu si sepnula v týle. S překvapením
jsem zaznamenal, že se navoněla. V obličeji byla velmi bledá.
„Co tady vlastně dělám?“ zeptala se tiše.
„Pomáháte českému národu,“ odpověděl jsem pravdivě.
„Pomáhám gestapu, které zavřelo mého muže, aby mohlo vydí-
rat Beneše,“ náhle v ní vzplanula zlost. A měla samozřejmě pravdu.
„Doktorko Frantová, ke všemu, co mi povíte, budu přistupovat
s naprostou diskrétností. Nikdo se nedozví, že jste s gestapem mluvila
o Jindrovi. Věřte mi prosím.“
Už při zmínce Jindrova jména sebou trhla – anebo to bylo, když
jsem jí navrhl, aby mi věřila?
„Chci jen, aby to neuškodilo dalším lidem,“ pronesla ledově.
„Nechovám žádné sympatie k vám ani k vaší záležitosti, to vám
říkám naprosto jasně.“
 Teď jsem sebou pro změnu trhl já. Ke komu oční lékařka chová
sympatie, bylo v podstatě jedno, pokud se jen ve vyšetřování po-
suneme dál. Přesto mě její nepřátelskost zasáhla.
„Jméno Jindra jste už někdy slyšela, je to tak?“ znovu jsem se
chopil slova.
Pomalu přikývla. „Neznám ho osobně, ale jeho jméno jsem mimo-
děk zaslechla na jednom shromáždění v Hradci Králové. Šlo o čistě
sportovní akci, to zdůrazňuji. Muselo to být loni na jaře, kdy byly
takovéhle akce ještě povolené. Bylo dost pozdě večer. Zrovna jsem se
převlékala v dámské šatně, když venku za oknem procházeli dva muži.
Okno nešlo dovřít, a možná se nedovírá dosud, dneska už se zkrátka
nic neopravuje. Ti dva muži – jejich jména neznám – se zastavili, aby
si zapálili. Ještě si vzpomínám, že oknem do šatny vnikal kouř a já
dostala strašnou chuť na cigaretu.“ Rozpačitě se zasmála a vytáhla
z kapsy tabatěrku. Náhle jí zjevně došlo, že sedíme v kostele, a zase ji
zastrčila. „Musela jsem tedy nedobrovolně vyslechnout, jak se ti dva
za oknem bavili, že nějaký člověk, jemuž říkali Jindra, musel zmizet
do podzemí, protože po něm jdou.“
„Chtěli mu ti muži nějak pomoct?“
„Naopak. Vypadali, že mají radost, že se Jindry zbavili. Označo-
vali ho za antikomunistu a buržoazní živel, který se poté, co spojenci
zaprodali Prahu, vyslovil proti české mobilizaci. Z nějakého důvodu
byl Jindra v kontaktu s Benešem, což ty dva za oknem popuzovalo.
Zastávali názor, že Čechům přinese svobodu jedině partyzánský
boj proti Německu, a Jindra se stavěl proti. Nejhorší na věci bylo,
že Beneš zjevně na Jindrův názor celkem slyšel.“
Polkl jsem. „Pochopila jste z rozmluvy, kam mohl Jindra zmizet?“
Milada zavrtěla hlavou. „O tom nemluvili. Říkali jenom, že Jindra
měl v plánu si přisvojit identitu jednoho spřáteleného důstojníka,
který se nepozorovaně přesunul do Anglie.“
Hlavou se mi hrnula jedna myšlenka za druhou. Jindra urči-
tě neprchl do zahraničí, když ještě před pár týdny navázal spojení
s Londýnem. Rozhodně se už nezdržoval v Hradci Králové, kde
by jeho maskování bylo rychle odhaleno. Zůstal v protektorátu,
pravděpodobně v některém větším městě, kde mohl snadno zmizet
a odkud mohl jednoduše dojíždět do Chrudimi, kdykoliv potřeboval
kontaktovat exilovou vládu v Londýně. To bych přinejmenším udělal
já na jeho místě.
„Proboha,“ zamumlal jsem, „třeba je dokonce tady v Praze.“
Milada pokrčila rameny. „To nevím. Ptala jsem se na Jindru
Jiřího, ale zrovna ten večer nechtěl mluvit o politice, ani následující
večer ne, a já pak prostě na Jindru nějak zapomněla.“
Nepřítomně jsem přikývl. Co Jiří Franta ví nebo neví o Jindrovi,
to se ukáže. Důležitější bylo, že hned ráno nechám prošetřit inzerci
ve všech denících dostupných v Praze a jiných velkých městech na
výskyt jména Jindra, a to od jara 1941 do dnešního dne. Inzeráty
byly oblíbeným způsobem, jak agenti mezi sebou tajně komunikovali.
Bezmyšlenkovitě jsem uchopil Miladu za ruce a stiskl je.
„Moc jste mi pomohla, paní doktorko Frantová,“ řekl jsem, „po-
mohla jste všem lidem v protektorátu.“
Shlédla dolů na své ruce, které jsem stále svíral, a vymanila se
z mého stisku.
„Udělala jsem to hlavně pro svého muže,“ podotkla a vstala.
„Doufám, že mu moje spolupráce k něčemu bude.“
„Uvidím, co pro něj mohu udělat,“ odpověděl jsem a pocítil nával
studu, protože jsem věděl přesně, co asi tak zmohu. Naprosto nic.
Vězení v terezínské Malé pevnosti sice formálně spadalo pod gestapo,
nicméně vedení bylo v rukou SS. Ze spisů jsem alespoň vyčetl, že se
dr. Franta v policejním vězení těšil přednostnímu zacházení, a do-
konce tam působil jako lékař. Vzápětí mě napadla strašná myšlenka:
neosvěžilo by paměť dr. Franty, kdyby mu někdo do vězení poslal
uťatý prsteníček jeho ženy s navlečeným snubním prstenem, uložený
třeba do elegantní krabičky, do níž mi švadlena Svatošová zabalila
hedvábnou stuhu do vlasů? Při té představě mě zaplavila nevolnost, až
jsem se musel přidržet opěradla kostelní lavice, abych nezavrávoral.
A i když jsem se vzpamatoval, zůstal ve mně pocit studu, že jsem byl
schopen na něco takového vůbec pomyslet.
V kapse kabátu jsem nahmatal krabičku. V krejčovské dílně se
našel dostatek stop po třpytkách, takže stuhu jsem jako důkazní ma-
teriál nepotřeboval. S Miladou Frantovou jsme zase zadními dveřmi
vyšli z kostela ven. Milada mě požádala o oheň. V zahradě Kinských
panovalo takové ticho, že když jsem jí připálil, slyšel jsem dokonce
zapraskání hořícího papíru. Zhluboka nasála kouř a opět ho vydechla.
V měsíčním světle stoupaly obláčky dýmu jako mlžný závoj. Chvíli
jsme vedle sebe mlčky stáli. Poté odhodila nedopalek na vyschlou
trávu před dřevěnou verandou. Vylovil jsem z kapsy krabičku od šva-
dleny a beze slova ji podal Miladě. Nevím přesně, proč jsem to udělal.
Prostě mi to tak přišlo samo od sebe. Mně stuha nebyla k ničemu
a údajnou snoubenku, pro niž jsem ji koupil, jsem si beztak vymyslel
podle Miladina vzoru. Pohlédla na mě se stejnou nedůvěrou jako
Wolfgang Kieser před několika dny, když jsem mu předal hnědý balí-
ček. Očividně jsem při rozdávání dárků nepůsobil moc přesvědčivě.
„Co je to?“
„Rozbalte to,“ řekl jsem.
„Jen si nemyslete, že si mě můžete koupit nějakými dárky,“ upo-
zornila mě Milada, ale v jejím hlase jsem slyšel, že se do tmy pousmála.
Vybalila dárek s téměř dětskou radostí, vyhrkla překvapením
a z obalu vytáhla hedvábnou stuhu. Podržela ji tak, aby se ve třpyt-
kách lámalo měsíční světlo. Drobné částečky skla se blyštěly jako
drahokamy. Milada si stuhu natáhla na hlavu a trochu se pootočila
jako nějaká fotomodelka. Pak vzhlédla ke mně.
„Takže?“ zeptala se s mírnou koketérií v hlase.
„Moc pěkné,“ řekl jsem, aniž bych dal najevo, zda tím myslím
stuhu, nebo její nositelku.
Než jsem mohl cokoliv udělat, položila mi ruku zezadu na hlavu,
přitáhla si můj obličej k sobě a políbila mě. Mohlo to trvat nanejvýš
dvě vteřiny, mně to však připadalo jako celá věčnost. Odtáhla se
a řekla: „Nemusíte mě doprovázet domů.“
Chtěl jsem něco odpovědět, ale než mě napadla vhodná slova,
zmizela Milada ve tmě. Naslouchal jsem jejím krokům, které se rychle
vzdalovaly, až zmizely z doslechu. Zpozoroval jsem, že se špičkami
prstů dotýkám místa, na které mě Milada políbila. Rychle jsem zastrčil
ruce do kapes a vydal se na cestu domů do Kodaňské ulice, kam jsem
se dostal až někdy kolem půlnoci. Vykonal jsem nejnutnější hygienu
a padl do postele. Spánek ale dlouho nepřicházel.
Středa, 3.6.1942, 8.00

Brzy ráno mi na soukromou linku zavolal vrátný Chvalkov-

ský, čímž mě vzbudil. Vlastní telefon byl jednou z výsad, kterých
požívali úředníci gestapa. Nadřízený je díky tomu mohl kdykoliv
zastihnout i mimo službu. Vrátný mi kvapně sdělil, že říšský vůdce
SS Heinrich Himmler pochoduje s ustaraným výrazem sem tam po
chodbě nemocnice Na Bulovce a Lina Heydrichová sedí s kamen-
nou tváří na lavičce před klinikou, přestože je po ránu chladno.
Chvalkovský ze situace vyvodil správné závěry.
„Chudák holka, takhle těsně před porodem,“ poznamenal s po-
litováním v hlase a zněl při tom naprosto upřímně. O stavu říšského
protektora zatím nevyšlo žádné oficiální oznámení, ale dalo se očeká-
vat nejhorší. Zavolal jsem do Petschkova paláce, abych rozběhl pátrání
po inzerátech obsahujících jméno Jindra, vyšel jsem z bytu a zamířil
na schůzku s kapitánem Šedou. Nechtěl jsem, aby se v Petsch­kově
paláci nebo na SD vědělo o našem malém výletě do zázemí, proto
jsme se dohodli, že do Kladna pojedeme vozem české policie.
Alois Šeda usedl za volant a vyrazili jsme z Prahy severozápad-
ním směrem.
„Jsou nějaké novinky v pátrání po Valčíkovi nebo invalidovi?“
zeptal jsem se.
Šeda odpověděl záporně a já ho informoval o telefonátu vrátného
Chvalkovského, načež se jeho výraz zachmuřil. Oči pod hustým
obočím mu hněvem ještě více potemněly.
„Pokud měl Beneš tak neodkladnou potřebu spáchat atentát,
měl si raději vybrat našeho českého quislinga,“ zavrčel. Vidkun Qu-
isling, který před dvěma roky s radostí předal Norsko pod německou
nadvládu, byl v celé Evropě synonymem zrady a kolaborace. Samo-
zřejmě s výjimkou Německa, kde byl pokládán za věrného přítele,
který směl nosit titul Fører.
Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Máte na mysli Emila Háchu?“
„Myslím toho zatracenýho Moravce,“ odvětil Šeda.
Generál Emanuel Moravec byl ministrem lidové osvěty. Až do
rozbití zbytku Československa vystupoval jako zapálený vlastenec
a přísahal na vojenskou obranu země před všemi okupanty. Po zevrub-
ném rozhovoru s Karlem Hermannem Frankem však pochopil, že za
úpadek národa nemohou Němci, nýbrž čeští intelektuálové, a od té
doby se rád nechával vidět po Heydrichově boku, v černé uniformě,
již si sám navrhl a která si svou říznou strohostí v ničem nezadala
s uniformami SS.
„V čem je Moravec horší než Hácha?“
„Hácha byl vždycky slaboch,“ odpověděl Šeda. „Jeho slabost je
přímo příslovečná. Pokud někdo podlehne mírnému nátlaku, lidé
o něm prostě řeknou, že zháchovatěl.“
V tom měl Šeda pravdu. Výraz zháchovatět použil jako první sám
Hitler, když byla vyhlášena nezávislost Slovenska a prezident Emil
Hácha během noci, kdy probíhala jednání, dostal takový záchvat
slabosti, že si vyžádal lékařské ošetření. „Až říšský protektor zemře,
Beneš bude moct ze svého bezpečného londýnského hnízdečka při-
hlížet, jak se krvavě pomstíte na politických rukojmích.“
„Kapitáne Šedo, doufám, že víte, že dělám maximum pro to,
abych právě tomu zabránil,“ poznamenal jsem. Šedova výčitka mě
ranila hlouběji, než bych si byl myslel.
„A to proto, že zastáváte názor, že masakr desítky tisíc nevinných
lidí je zločin, nebo prostě proto, že by vám jen ztěžoval práci?“
Nevěděl jsem, čím jsem si dnes ráno jeho útočnost vysloužil, ale
už jsem se opravdu zlobil. Hlavně kvůli tomu, že obě tvrzení byla
pravdivá. Hromadné popravy pro mě nepředstavovaly pouze lidskou,
ale i kriminalistickou katastrofu. Mlčel jsem a z okénka si prohlížel
nezvykle pusté statky, které jsme cestou míjeli.
„Nedávno jste se modlil,“ přerušil Šeda zničehonic ticho, jež se
mezi námi rozhostilo.
„Co prosím?“
„Když jste našel fotografii Josefa Valčíka, pronesl jste něco jako
modlitbu.“
„Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou,“ řekl jsem a měl přitom
pocit, že mi znecitlivěly rty. „Občas prosím Všemohoucího o pomoc.“
„Jste věřící člověk, pane kriminální rado?“
„Ano,“ odpověděl jsem stručně.
„Proč se tedy podílíte na těch věcech?“
„Jak to myslíte, kapitáne?“
Šeda moc dobře věděl, že se pohybuje po velmi tenkém ledě.
Přečetl jsem si to ve výrazu jeho tváře.
Nicméně otázka byla zcela na místě. Nevím, kolik lidí dnes tvrdí,
že o těch věcech, jak to pojmenoval Šeda, nic nevěděli. Správnější by
bylo říct, že jsme nic nechtěli vědět, z oprávněné hrůzy z nás samých
a kvůli nevýslovné nenávisti těch, na nichž jsme ty věci páchali. Pokud
si nedáme pozor, ta nenávist jednoho dne dopadne na naše hlavy.
Proto jsme se ze všech sil museli snažit, abychom tu šílenou válku
proti celému světu vyhráli. Matně jsme tušili, že ty věci nás Němce
k sobě navzájem jakýmsi tajemným způsobem navěky připoutaly,
a pokud bychom válku prohráli, strhly by nás všechny bez výjimky
do propasti. Že jsme v těch věcech navzdory svému vědomí a svědomí
pokračovali, se tenkrát zdálo jako naše jediná možnost, jak vůbec
přežít. Na takzvaném přesídlení východních Židů jsme se my všichni
nějak podíleli, protože jsme ty věci sice zaregistrovali, ale co nejrychleji
je odkládali ad acta, aby nás nemohly vytrhnout z apatie, do níž jsme
se pohroužili, jen abychom se jimi nemuseli zabývat. Říkám vám,
že jsme o všem mohli vědět, stačilo jenom chtít a najít v sobě sílu,
abychom se dokázali podívat pravdě do očí. Kdo na to ale tenkrát
měl sílu? Museli jsme se soustředit na to, abychom vyhráli válku,
poněvadž všechno ostatní znamenalo naši zkázu. Denně jsme slýchali,
že za tou ideou zkázy stojí Židé se svou bezednou nenávistí, raději
jsme však nepomýšleli na to, co nenávist vyvolalo. Stovky tisíc, snad
miliony mrtvých by mohly být pochopitelným důvodem. A nyní jsme
se chystali si k sobě připoutat i český národ, který by tak v případě
prohrané války musel zaniknout spolu s námi. Bylo to vůbec poprvé,
co mě napadlo, že Reinhard Heydrich nebyl napaden kvůli své krutosti
vůči Čechům, ale spíše proto, že měl nakročeno z nich udělat národ
sytých, spokojených souputníků a pomahačů, kteří by upadli do stejně
tupého spánku jako my Němci. Tento vhled mě naprosto ohromil.
Šeda řekl něco, co jsem nepochytil. Vytrhl mě ovšem z mých
myšlenek.
„Co prosím?“
„Popravy gestapem. Jak může věřící člověk něco takového schva-
lovat?“
„Popravy nikdy neschvaluji. Je to ohavná nutnost. Ostatně jsem
se vyslovil proti stannému právu, k ničemu to ale nebylo.“
„Kdyby za vámi přišel český udavač a poskytl vám zásadní in-
formace, co byste udělal?“
„Vážně se ptáte? Zatkl bych pachatele a pohnal je ke spravedlnosti.“
„Ovšemže. Co by se ale stalo s rodinami, které atentátníkům
poskytly přístřeší a pomoc? S ženami a dětmi?“
Nelíbil se mi směr, jímž se rozhovor ubíral. „Být po mém, vyhlásil
bych všeobecnou amnestii,“ podotkl jsem, „avšak vzhledem k platné-
mu právnímu statu quo bychom museli všechny zúčastněné osoby
zatknout a odsoudit, tedy i ženy, a dokonce i děti starší čtrnácti let.“
Šeda přikývl, jako by takovou odpověď čekal. „A kdyby to bylo
obráceně? Kdybyste byl informátor vy?“
Chvíli jsem přemýšlel. „Atentátníky bych prozradil,“ usoudil jsem
nakonec. „Ne kvůli deseti milionům korun. Udělal bych to, protože
tak je to správné a protože bych tím ukončil celý ten šílený teror.“
 „I za cenu, že byste katům vydal všechny ty, kteří o skutku mohli
něco vědět? Vlastní rodinu?“
Na mysli mi vytanul muž s krycím jménem Jindra, který mo-
mentálně nejspíš přemítal přesně nad tímtéž.
„Už toho nechme, kapitáne,“ vycouval jsem z palby otázek. Chtěl
jsem se ještě zeptat na jeho názor ohledně záležitosti se záhadným
agentem, ale v tu chvíli jsem měl hrdlo stažené bezmezným vztekem.
Ani jsem nevěděl, na koho se vlastně zlobím víc. Na Aloise Šedu, pro-
tože si přivykl klást mi osobní otázky, jež se nikdy neminuly cílem?
Na Karla Hermanna Franka, který si u Hitlera nevymohl všeobecnou
amnestii, protože se nedokázal prosadit vůči Daluegemu? Nebo sám
na sebe, protože jsem se podobnými otázkami, jaké mi kladl kapitán,
raději nechtěl zabývat?
Následující minuty uběhly v tichosti. Poté jsme přijeli do vesnice
Lidice, kterou tvořil pěkný pískovcový kostel, škola a hrstka domů.
Zvon na kostele zasvěceném svatému Martinovi poklidně vyzváněl
a z malé školičky se vyhrnul houf dětí, které okamžitě začaly dovádět
na louce. Když naše auto pomalu projíždělo kolem plaňkového plotu
oddělujícího školní pozemek od silnice, děti se rozběhly naším směrem
a rozverně na nás mávaly. Také jsem zvedl ruku na pozdrav. V okně
budovy se v tu chvíli objevil učitel a na své chráněnce zavolal něco,
čemu jsem nerozuměl. Děti se poté obrátily a pádily zpátky ke škole.
Jedno z nich, plavovlasé děvčátko se zvláštně uzavřeným výrazem ve
tváři a odřenými koleny pod sukní s ramínky, se ještě jednou otočilo
a podívalo se na mě. Většina lidí by tu dívenku nejspíš označila za
zaostalou nebo slabomyslnou – bylo zjevné, že je jiná než ostatní.
Vypadala zároveň chytře i zmateně, jako by nevěděla, co si počít
s tím šíleným světem okolo sebe. Dnes najisto vím, že se jmenovala
Věnceslava Puchmeltrová, o pár dní později jsem ji totiž měl identifi-
kovat na fotografii, již mi poslal Nebe. Tenkrát to ale prostě byla jen
lidická holčička, která se zájmem sledovala, jak se světlo červnového
slunce láme na naleštěné karoserii policejního automobilu.
 Projeli jsme kolem řeznictví Houbová a nějakého statku a po
okresní silnici dojeli do Kladna. Už z dálky jsme viděli komíny oce-
lárny.
„Naproti je četnická stanice,“ řekl Šeda a ukázal na úhlednou,
světle žlutou budovu. „Kladenské gestapo sídlí v prvním patře.“
Městečko Slaný se nacházelo v severozápadní části kladenského
okresu. Za své jméno vděčilo místnímu nalezišti soli a Václav II. ho
před více než šesti sty lety povýšil na královské město. Továrna Palaba,
kterou po velké válce založil Jaroslav Pála a kde od té doby úspěšně
vyráběl kapesní svítilny a baterie, se nacházela vně historického jádra
města, na bývalých pastvinách. Na věži vlála německá a česká vlajka.
Vystoupili jsme a vešli do továrního komplexu zbudovaného ve tvaru
podkovy. S kapitánem Šedou jsem byl domluvený, že se slova ujme
nejprve on. Jaroslavu Pálovi náš příjezd neunikl, protože jen co jsme
vkročili na dvůr továrny, vyšel ze správní budovy a zamířil přímo
k nám. Byl to elegantně oblečený, zhruba šedesátiletý muž s působivým
bílým knírem a výrazem bolestného smutku okolo úst, který jako by
žaloval, že ho v životě stihla už nejedna ničemnost. Pomyslel jsem na
potíže jeho zaměstnankyň a v duchu jsem si kladl otázku, jak si takový
člověk vůbec může myslet, že má právo hrozit se nad zkažeností světa.
„Pánové, račte vstoupit,“ zvolal Pála a vedl nás do své kanceláře,
kde do baňatých sklenek nalil koňak.
„Podařilo se vám už něco zjistit?“ zeptal se a lokl si pálenky.
Šeda na mě vrhl pohled. Pokývnutím jsem mu dal najevo, že
má volnou ruku.
„Toto je kriminální rada Pannwitz z pražského gestapa,“ pronesl
Šeda tónem, jako by ohlašoval krále.
Pála nasadil zděšený výraz, který účinek Šedových slov potvrzo-
val. „Aha!“ vykřikl. „Hned jsem si myslel, že to bude gestapo zajímat.
Hauptsturmführer Wiesmann vám předal dopis?“
 Hlavou jsem provedl neurčitý pohyb, který mohl znamenat co-
koliv, a řekl jsem česky: „Pane Pálo, popište mi prosím ještě jednou
a naprosto přesně okolnosti, za jakých jste k tomu psaní přišel.“
„Ovšem, pane kriminální rado. V továrně zaměstnávám mnoho
dělnic z okolí. Nepovažuji se pouze za zaměstnavatele, nýbrž poci-
ťuji také jakousi otcovskou povinnost, abych dohlížel na počestné
mravy mladých dam, zejména v dobách, jako jsou tyto, kdy děvčata
kouří, a dokonce pijí alkohol.“ Lokl si koňaku a zasmušile zakroutil
prošedivělou hlavou. „Předevčírem došel s odpolední poštou dopis
pro slečnu Annu Maruščákovou, která onemocněla a ten den byla
v pracovní neschopnosti. Na obálce byl jako odesilatel uveden pouze
jakýsi Milan, což mi samozřejmě hned přišlo podezřelé. Považoval
jsem tedy za nutné dopis neprodleně otevřít, abych odvrátil pohromu
od továrny Palaba a samozřejmě i od slečny Maruščákové. Poté, co
jsem si dopis přečetl, mi bylo hned jasné, že se rozhodně jedná o zá-
ležitost pro gestapo. Jsem vysloveně rád, že jsem byl tak prozíravý
a duchapřítomný a dopis předal hauptsturmführerovi Wiesmannovi.
Představte si, pane kriminální rado, kladenský strážmistr, ten Vybí-
ral, se mě prostě chtěl jen zbavit, jako nějakého obtížného hmyzu.“
Naklonil se dopředu a přešel do šepotu: „Možná je Vybíral do toho
spiknutí i sám zapletený, já bych se tomu nedivil.“
Šeda poznámku ignoroval a ptal se dál: „Co přesně vás v tom
dopise přimělo, abyste vyrozuměl policii?“
„To jsem už ale přece vysvětlil hauptsturmführerovi.“
„Pan kriminální rada by si to rád ještě jednou poslechl přímo
od vás,“ odvětil Šeda.
„Jistě, chápu,“ přitakal velebně Pála. „Samozřejmě jsem si pořídil
kopii do pracovního spisu slečny Maruščákové. Nejlepší bude, když ji
vyndám a na ní vám ukážu, co ve mně vzbudilo okamžité podezření.“
Vytáhl z kapsy svazek klíčů a otevřel robustní spisovou skříň
z tmavého dřeva, v níž měl seřazené stovky pořadačů. Hřbet každé-
ho z nich byl pečlivě popsán drobným písmem s ostrými tahy. Pála
s naprostou jistotou vytáhl jeden pořadač, svědomitě zamkl skříň
a otevřel spis, který si o dotyčné zaměstnankyni vedl. Měl v něm
pečlivě založený štos papírů a několik fotografií. Pála zaregistroval,
že si mladou ženu na fotografiích prohlížím, vyňal kopii dopisu
a pořadač spěšně zaklapl.
„Sami vidíte,“ řekl s jistým uspokojením v hlase. „Já vždycky
věděl, že slečna Maruščáková není tak nevinná, jak vypadá.“
„Zavdala vám Anna Maruščáková už někdy dříve důvod ke sta-
rostem?“ otázal jsem se.
Pálovy bledé tváře zrudly. „Slečna Maruščáková je známá tím,
že hází očima po mužích. Když se k ní ale někdo ve vší počestnosti
a s otcovskou starostlivostí přiblíží, nadělá strašný povyk.“
Vzal jsem si dopis a četl jsem:
„Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš,
neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem
udělal. Toho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na
shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan“
Podal jsem dopis Šedovi. Třeba si všimne něčeho, co mi uniklo,
přece jen češtinu neovládám jako rodilý mluvčí.
„Ten muž je zcela zjevně jedním z teroristů, kteří zaútočili na
našeho říšského protektora,“ rozhorlil se Pála. „Udělal, co měl v plá-
nu! Osudný den! A pak to rozloučení! Dobře, že je ten zločinec za
mřížemi.“
Vyměnili jsme si se Šedou pohledy.
„Rádi bychom si se slečnou Maruščákovou promluvili. Přišla
dnes do práce?“
Pála na mě zmateně pohlédl. „Samozřejmě že ne. SD ji přece hned
včera odvedlo k výslechu. A pokud ji pustí na svobodu, což si sotva
dovedu představit, tady už rozhodně nemá co pohledávat. Její matce
jsem mezitím nechal doručit okamžitou výpověď. V Palabě nestojíme
o nikoho, kdo má milostné pletky s kriminálníky, to přece chápete.“
 Vzal jsem si od Jaroslava Pály adresu matky Maruščákové v Ho-
lousích, malé vesničce u Slaného, kde se nacházelo asi jen deset domů.
V autě Šeda zkonstatoval: „Böhme vás o tom ani slovem nein-
formoval.“
„Budu si na jednání Horsta Böhmeho oficiálně stěžovat,“ odpo-
věděl jsem. Potíž byla v tom, že mi nebylo jasné, komu bych měl svou
stížnost předložit. Na výše postavené důstojníky Daluegeho a Franka
jsem se spolehnout nemohl. Zato Hans-Ulrich Geschke, velitel praž-
ského gestapa, měl coby standartenführer přece jen stejné postavení
a kromě toho nemohl vystát, když někdo obcházel úřední postupy
a pohrdal předpisy. Pochyboval jsem však, že by pokáral Böhmeho,
který měl mocnější dobrodince. Heydrich si ho vychoval pro špinavou
práci a v této funkci mu víceméně ponechával volnou ruku.
Šeda přikývl: „Ano, to udělejte, pokud možno si postěžujte u sa-
motného vůdce.“
Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Ano. Tak to asi udělám.“
Oba jsme se museli zasmát. Bylo to poprvé, co jsme se společně
něčemu smáli. Napětí mezi námi bylo konečně zažehnáno.
V Holousích nás očekávala zoufalá matka Maruščáková, která
žila jako vdova se svou dcerou Annou v nepředstavitelně nuzných
poměrech. Že SD zatklo její dceru, jí nezpůsobilo pouze bolest a strach
o život jediného dítěte, nýbrž ohrožovalo samotnou její existenci.
Matku i dceru sotva živila mzda, kterou Anna pobírala v Palabě. Paní
Maruščáková nám o záhadném odesilateli dopisu bohužel mnoho
neřekla. Věděla jen to, že se Milan ve skutečnosti jmenuje jinak a je
ženatý.
„Nejdřív tu moji holku využil a teď ji ještě uvrhl do záhuby,“
vzlykala. Nemohli jsme pro ni udělat nic než to, že jsme ji ujistili, že
SD s Annou určitě zachází slušně, a pokud s nimi bude spolupracovat,
brzy ji propustí.
Na zpáteční cestě do města jsem se Šedy zeptal, co si myslí o do-
pise.
 „Přijde mi, že se ten Milan jen naparuje,“ řekl kapitán. „Udělá pár
neurčitých narážek, aby vypadal jako člen odboje, neuvede ale vůbec
nic konkrétního, na čem by se nějak podílel. Víte, jak to myslím?“
Podíval jsem se na něj tázavě.
„Řekl bych, že se Milan chtěl zbavit milenky. Třeba mu na jeho
milostnou avantýru přišla manželka a donutila ho k rozchodu. Nebo
už třeba jemu samotnému byla Anna na obtíž. A aby před ní nevypa-
dal jako bídák, předstíral politické důvody, jako že ji nechce vystavit
nebezpečí, a proto se své touhy po ní jako pravý hrdina vzdá.“ Šeda
se zdál být skutečným znalcem lidí.
„To zní věrohodně. Přesto ovšem stopu musíme sledovat. Jak
znám Böhmeho, už nejspíš zjistil, jak se ten nevěrník Milan doo-
pravdy jmenuje.“
Bezděčně jsem pomyslel na Paula Soppu, který svými speciálními
výslechovými metodami dostal ze dvou zatčených Králů jméno tře-
tího, Václava Morávka. Doufal jsem, že se Anně vede lépe. Fakticky
vzato se přece ničím neprovinila, i kdyby byl její milenec zapletený
do atentátu. Když se teď na to dívám zpětně, byla to zcela zbytečná
úvaha. Anna, Milan ani ono děvčátko, které se myslím jmenovalo
Věnceslava – nikdo z nich se ničím neprovinil.
Středa, 3.6.1942, 15.00

Kriminální rada Schultze byl malý, útlý muž s řídkými,

bezbarvými vlasy, na němž sako uniformy volně plandalo. Měl
nedůvěřivý pohled a obranný postoj někoho, kdo je zvyklý být
neustále odmítán.
Už jsem s ním několikrát spolupracoval a věděl jsem, že je to
typ člověka, který je sice nadprůměrně nadaný, nicméně se kvůli
nedostatku sebedůvěry nedokáže prosadit.
„Včera ráno mi volali z Kladna,“ přiznal. „Kdybych jen tušil,
že vám nedali vědět, učinil bych tak sám. Ovšem neřeknu vám nic
jiného, než že ta stopa nikam nevede.“
Kývl jsem. Přesně to jsem čekal.
„Účast Viliama Gerika tedy můžete vyloučit?“ zeptal jsem se
pro jistotu.
„Vůbec nepřichází v úvahu, že by o něčem věděl nebo něco os-
noval. Vždy spolupracoval a atentát ho zaskočil stejně jako nás. Sa-
mozřejmě věděl, že Beneš proti nám podniká kroky a chce podkopat
systém. To ale víme my všichni, že? O výsadku u Kladna, který by
proběhl začátkem roku nebo ještě dřív, neví nic. Jako kontaktní
místo mu nebyly uvedeny ani Lidice, ani Holousy nebo Slaný, nýbrž
Praha. Měl jste Gerika vidět, když jsme ho chytili. Úplně vyhladovělý
a promrzlý. O toho se rozhodně nikdo nepostaral.“
„Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by pisatel v dopise narážel na
atentát nebo byl do něj dokonce zapletený?“
„Ani v nejmenším. To jsem také sdělil Wiesmannovi. Kdybych
měl sebemenší podezření, že by tu mohla být nějaká souvislost,
samozřejmě bych vše nahlásil zvláštní komisi.“
 Díval se na mě otřeseně, jako bych mu vytýkal hrubé zanedbání
povinnosti.
„Chtěl jsem to pouze ještě jednou slyšet z vašich vlastních úst,
pane Schultze. Váš úsudek je koneckonců v této věci rozhodující.“
Kriminální rada Schultze na mě pohlédl s nelíčenou radostí.
„Můžete se na mě zcela spolehnout, pane Pannwitzi.“
Jakmile jsem získal potřebné ujištění od příslušného znalce,
vydal jsem se za Böhmem. Neohlásil jsem se telefonicky, abych mu
nedal čas na vymýšlení kdovíjakých historek, které by mi pak mohl
chtít navykládat.
Když jsem vešel do budovy Právnické fakulty v Norimberské ulici,
legitimoval jsem se a nechal se rozmrzele se tvářícím scharführerem
dovést k Böhmeho kanceláři. Na chodbě se proti mně vynořil poslíček
s fretčím obličejem. Jakmile mě poznal, zabočil do jiné chodby tak
prudce, až mu z vozíku na zem sklouzl svazek dopisů.
Standartenführer Horst Böhme na mě čekal ve dveřích své kan-
celáře. Recepční ho musel telefonicky upozornit na mou návštěvu.
Černé vlasy měl pečlivě napomádované a uhlazené dozadu, takže
vypadal sotva na třicet. Sako uniformy mu těsně obepínalo břicho.
Zřejmě si v poslední době nadmíru dopřával české pivo.
„Pane kriminální rado, šel jste náhodou okolo, nebo nepokládáte
za nutné se předem ohlásit?“
„Heil Hitler, standartenführere,“ odpověděl jsem a vskrytu jsem
se musel pousmát nad tím, jak jsem ho usadil a on vztekem celý
zbrunátněl v obličeji. Ale jen vskrytu, protože, nutno přiznat, roz-
zuřený Horst Böhme vzbuzoval hrůzu.
„Heil Hitler,“ zavrčel. „Co ode mě chcete?“
„Musím s vámi naléhavě probrat dvě záležitosti,“ řekl jsem. „Zkou-
šel jsem vás zastihnout už včera, ale byl jste v Kladně.“
Böhme se na mě zamračil. S tím zjevně nepočítal.
„Nepůjdeme dovnitř?“ zeptal jsem se a ukázal na otevřené dveře,
v nichž stál.
 Beze slova ukročil na stranu a nechal mě vstoupit. Posadil jsem se
na jedno z masivních křesel, která stála u kuřáckého stolku, a počkal,
až Böhme zavře dveře a přisedne si.
„Dozvěděl jsem se od kriminálního rady Schultzeho, že jste
sledoval nějakou stopu do Kladna,“ spustil jsem. „Chtěl jsem se
poptat, zda se nezjistilo něco, co by mě jako vedoucího zvláštní
komise mohlo zajímat.“
„Až se něco takového zjistí, budu vás informovat,“ odpověděl
Böhme a snažil se znít vyrovnaně. Sáhl po sklence, stojící na stolku,
a srkl si. Mně nenabídl nic.
„Co uvedla ta slečna z Holous, Anna Maruščáková, do proto-
kolu?“ zeptal jsem se.
Böhmeho obličej potemněl. „Špehujete mě, Pannwitzi?“
„Sleduji indicie, které by mohly přispět k objasnění atentátu,“
odpověděl jsem. „Jako vedoucí zvláštní komise…“
„Ta vaše zvláštní komise je směšná,“ odsekl Böhme. „Nemáte zhola
nic. Ťulpasy, jako jsou Frank a Geschke, můžete tou svou takzvaně
vyšetřovatelskou prací balamutit, ve skutečnosti však nemáte nic,
jen prázdné ruce.“
Nemarnil jsem čas tím, že bych Böhmemu přednesl výčet svých
pracovních úspěchů. „Standartenführere, generál Nebe vás vyzval
k přátelské spolupráci se zvláštní komisí. Žádám vás, abyste se tím řídil.“
„S Nebem na mě nechoďte,“ řekl Böhme. „Ten bude mít brzy
úplně jiné starosti.“
„Jak to myslíte?“
Böhme se zašklebil. „Vy vůbec nic nevíte, Pannwitzi. Dokud si
Nebe bude v klidu dělat ty své pokusy na cikánech a zkoumat na
nich pitnost mořské vody, necháme ho být.“
„Teď vám nerozumím,“ podivil jsem se.
„Na naše lidi leccos víme, Pannwitzi. Občas něco moc ošklivého.
U Nebeho obzvlášť. Heydrich si vede spisy o každém, kdo jen něco
znamená. To jste nevěděl?“
 Slyšel jsem, že Reinhard Heydrich je informovaný úplně o všem
a hlavně o všech, považoval jsem to však za mýtus, který si sám vytvořil,
aby si zjednal respekt. Při pomyšlení, že někde v Heydrichově masivní
trezorové skříni leží i můj spis, mě polil chlad. Böhme zjevně uhodl,
na co myslím. „Vím leccos také o vás, Pannwitzi. Měl jste úzké vazby
na muže, které dnes pokládáme za nepřátele. Jste dost mazaný na to,
abyste se od té změkčilé flanďácké chátry včas distancoval, ale všechny
nitky nejsou zpřetrhány, že?“ Lokl si ze skleničky a podíval se na mě.
„A já zase vím leccos o vás, standartenführere.“
Slova, která mi přešla přes rty jakoby mimoděk, uvízla v prostoru
mezi námi. Náhle mi úplně vyschlo v hrdle. Böhme se pomalu zvedl
z křesla. Ještě před chvílí byl rudý vztekem, teď měl však obličej
popelavě bledý. „Chcete mi něco naznačit, Pannwitzi?“
„Vím o tom vysílání z Chrudimi,“ pronesl jsem potichu. Vysílání,
jež mohlo Böhmeho stát hlavu.
„O žádném vysílání nevím,“ ohradil se Böhme mdle.
Předpokládal jsem, že Böhme každý kousek papíru, na němž bylo
něco o plánovaném útoku na Heydricha, ještě večer v den atentátu
spálil.
„Kdo je Jindra?“ zeptal jsem se, abych mu dal najevo, že vím,
o co se tu jedná.
„Nemám tušení, kdo je Jindra,“ zablafoval Böhme. „Pokud s tím
půjdete za Frankem nebo Daluegem, vysmějí se vám, Pannwitzi. Nej-
spíš pro ně budete jedním z těch pomatenců, co všude větří spiknutí.“
„Myslíte jako Jaroslav Pála?“
Böhme křečovitě sevřel sklenku, až mu praskla v ruce. Upřel jsem
pohled na střepy, které se třpytily v kaluži vody a krve. Na Böhmem
ale vůbec nebylo znát, že by si všiml, že mu z mnoha drobných ranek
na ruce teče krev.
„Co chcete?“ zeptal se.
„Chci protokoly z výslechu Anny Maruščákové a jejího milence.
Toho jste přece už určitě vystopovali.“
 Böhme se znovu zašklebil. Krev mu stále ukapávala na desku
stolu. „Slečinka se rozmluvila rychle, jen co jsem si stačil vyhrnout
rukávy. Tlumočník sotva stíhal.“
„Už jste toho muže vyslechli?“ zeptal jsem se a potlačil nastu-
pující nevolnost.
„Ovšem. Dělník z kladenské ocelárny. Taková práce se samo-
zřejmě vykonává mnohem hůř, když člověk nemá nehty. Naštěstí
to pochopil dřív, než jsem s ním skončil.“
„Co řekl? Ví něco o atentátnících?“
Böhme se poškrábal na bradě. Očividně si poraněné ruky nevšiml
nebo na ni hned zapomněl, takže mu na bledé kůži spodní čelisti
zůstaly červené šmouhy. Vypadal, jako když nebohému Milanovi
vyrval nehty vlastními zuby.
„Ten idiot nám neřekl nic užitečného,“ postěžoval si Böhme.
„Jenom jméno nějakého chlapa z Lidic, který se v roce 1939 nebo
1940 vypařil do Anglie. Horák nebo tak nějak.“
„S tou rodinou si promluvíme,“ řekl jsem.
Böhme si odfrkl. „Ušetřete si námahu. Na tom momentálně
pracuje SD.“
„Co se stane s onou dívkou a jejím milencem?“
„Oba prozatím zůstanou ve vazbě,“ odpověděl Böhme úsečně.
„Standartenführere, tímto vám oficiálně připomínám, že do bu-
doucna musím být jako vedoucí zvláštní komise informován o všem,
co jakkoliv souvisí s atentátem.“
Troufl jsem si zajít dál, než mi příslušelo. To Böhme měl služebně
navrch a mohl mi nařizovat. Podíval se na mě a začal se uculovat jako
někdo, kdo si právě vzpomněl na něco úžasného. Naklonil se ke mně,
až se mě svým bledým, zakrváceným obličejem skoro dotýkal. Ucítil
jsem železitý pach krve a závan pomády z jeho vlasů. Při pohledu do
jeho temných očí se mi zdálo, jako bych hleděl do hluboké studny,
v níž nebylo nic, jen prázdnota.
„Víte, že jsem už v Praze zabil člověka?“
 Böhme měl v Praze bezpochyby na svědomí více lidí. Jako by
četl mé myšlenky, pokračoval: „Nemyslím Žida, Čecha nebo cikána.
Skutečného člověka, Němce.“
Stísněně jsem přikývl. Mluvil teď o inženýru Rudolfu Formisovi,
který s Hitlerovým rivalem Otto Strasserem z Prahy rozdmýchával
nálady proti vůdci. Toho Böhme, když byla vysílačka odhalena,
zavraždil.
„Nenechte to zajít tak daleko, Pannwitzi. Žádný Němec neprolije
rád krev svého krajana – pokud to není zrovna komunista.“
Raději jsem se neptal, co tím chce říct. Böhmemu šlo úplně
o všechno. Pokud jeho protektor Heydrich zemře, bude ztracen,
zůstane sám s vědomím toho, že si v minulosti nadělal jen samé
nepřátele. Neměl jsem ponětí, jak cíleně umí Horst Böhme vzít věci
do svých rukou. Zíral na mě hrozivýma, bezedně propastnýma očima
jako šelma, která se chystá vrhnout na kořist.
V tom okamžiku zadrnčel masivní telefon na pracovním stole.
Zazvonění proťalo naše mlčení, pak se ozvalo ještě jednou a znova.
Konečně Böhme odvrátil pohled ode mě a zamířil k telefonu. Otočil
se zády a zvedl sluchátko.
„Böhme,“ vyštěkl a poté se na dlouho odmlčel. Nakonec beze slova
zavěsil a obrátil se ke mně. V obličeji byl tak bílý, že krvavé šmouhy
na jeho kůži svítily jako vypálený cejch. Nebo Kainovo znamení.
Temné zornice měl nepřirozeně rozšířené a lesklé.
„Zmizte, Pannwitzi,“ vypravil ze sebe takřka bezhlesně a máchl
rukou, jako by odháněl obtížný hmyz. „Musím odejít.“
„Co se stalo, standartenführere?“
„Právě volal Himmler.“
„Jde o generála Heydricha?“ zeptal jsem se a odpověď jsem si
mohl přečíst z jeho pohledu. Tolik modliteb. A marně.
Středa 3.6.1942, 21.30

Do nemocnice Na Bulovce jsme s Frankem dorazili už za tmy.

Ve foyer jsme narazili na Himmlera, který nám sdělil, že Heydrich
sice ještě stále dýchá, noc však pravděpodobně nepřežije. Obličej
s buclatými tvářemi měl zbrázděný žalem.
„Jak to vysvětlím Hitlerovi?“ obrátil se na státního tajemníka
Franka a přejel si roztřesenou rukou přes vyholené spánky. „Co vůdce
řekne? A přitom to ještě před pár dny vypadalo, že je Heydrichovi
lépe.“ Vytáhl ze saka uniformy kapesník a otřel si čelo. Na kapesníku
měl světle modrou přízí vyšitý monogram, dvě propletená H. Říkal
jsem si, zda ho tímto ručním výrobkem poctila přísná manželka
Margarethe, nebo mladá, sličná sekretářka Hedwig. Himmler se
netajil tím, že je bigamista, a žil s Margarethe a Hedwig v partner-
ském trojúhelníku. S každou z obou dam měl dítě a další byly na
cestě. Povídalo se, že dokonce přesvědčil Hitlera, aby po dosažení
konečného vítězství povolil polygamii, již podle jeho názoru svo-
bodní Germáni běžně praktikovali a kterou proti vší přirozenosti
potlačil teprve dva tisíce let trvající diktát církve. Také se šuškalo,
že se Heinrich Himmler natolik oddal myšlence, že je reinkarnací
stejnojmenného saského knížete z jedenáctého století, že po porážce
Ruska chtěl v Německu znovu nastolit starogermánské poměry. Jeho
druhá žena jej údajně musela oslovovat královským titulem. Ovšem
tohoto pozdního červnového večera roku 1942 ve foyer nemocnice
Na Bulovce se Heinrich Himmler s chvějící se, povadlou dvojitou
bradou chrabrému králi Sasů v ničem nepodobal. Vyšívaným kapes-
níčkem si jen otíral čelo, na němž mu strachy vyrážel pot, a na nose
si neustále posouval brýle, ačkoliv mu vůbec nesjížděly.
 Ze schodů sešel Horst Böhme a změřil si Franka smrtícím po-
hledem. Když si všiml mě, zastavil se a otevřel ústa, aby něco řekl,
pak si to ale rozmyslel. Prohlédl si mě temnými zraky, odvrátil se
a vyprovodil roztřeseného říšského vůdce SS Heinricha Himmlera
ven z kliniky, kde na něj čekala limuzína. Byl jsem rád, že nejsem na
jeho místě. Těžko říct, jak se Himmler sám stavěl k Heydrichově blí-
žící se smrti. Jeho odchovanec ho svou mimořádnou ctižádostivostí,
ohromnou výkonností a nevyčerpatelnou nápaditostí musel někdy
až děsit. V Heydrichovi přijde o svůj největší trumf – a zároveň
o nejtěžšího soka, který s ním soupeřil o vůdcovu přízeň.
Vyšli jsme s Frankem po schodech k chirurgickému oddělení,
kde říšský protektor Daluege v tichosti rozmlouval s dr. Gebhardtem,
zatímco Lina Heydrichová, ve vysokém stupni těhotenství a s po-
bledlou tváří, seděla na židli strnule jako panenka. Nikdo z těch tří
nám nevěnoval pozornost. Posadili jsme se na skládací židle přene-
sené do druhého patra pro čekající návštěvy. Dr. Gebhardt domluvil
s Daluegem a odvedl Linu k pokoji, kde ležel její muž. Přede dveřmi
na chvíli zaváhala, jako by se bála, že vzbudí spícího dravce, a poté
po špičkách vklouzla dovnitř. Na chodbě panovalo hrobové ticho.
Minuty a hodiny plynuly jako zrnka písku v přesýpacích hodinách.
Když venku tiše odbila půlnoc, vrátil se Horst Böhme a beze slova
začal pochodovat sem tam po chodbě. Viděl jsem, jak se Frankovi klíží
oči. Měl skelný pohled, působil k smrti vyčerpaně – anebo k smrti
unuděně. Daluege každou chvíli vstal ze židle a stoupl si k oknu,
jako by se chtěl podívat ven, což ale nebylo kvůli zabílenému sklu
možné. Mohl jen doufat, že to bude mít rychlý průběh. Bylo by pro
něj výhodné, kdyby už zítra nebyl pouhým zástupcem zastupujícího
říšského protektora.
V jednu chvíli se dveře do Heydrichova pokoje otevřely. Frank
a Daluege sebou leknutím trhli, jako když se ozve nečekaný výstřel.
Na chodbu vyšel dr. Gebhardt a vyzval nás, abychom vstoupili. Nikdo
se v tomto osudovém okamžiku neodvažoval vydat ani hlásku. Vplížili
jsme se do nemocničního pokoje, který se právě změnil v pohřební
komoru. Lina seděla vedle postele, bílá jako stěna a s tak nábožným
výrazem, jako by právě byla svědkem vstoupení duše svého manžela
na nebesa. Sinalá tvář Reinharda Heydricha se podobala posmrtné
masce. Oči měl zavřené, všechny svaly ochablé, takže jeho obličej
zcela pozbyl energické napjatosti, pro něj tak příznačné. Na úmrtním
loži ležel cizinec, jen vzdáleně připomínající Heydricha.
Hluboké mlčení prolomil dr. Gebhardt. „Smrt nastala ve 4.30.
Jako příčinu úmrtí můžeme předpokládat sepsi.“
Čtvrtek, 4.6.1942, 13.00

Čekal jsem, že se po smrti Reinharda Heydricha rozpoutá peklo.

Zdálo se však, že se ta zpráva rozprostřela nad celým protektorátem
jako hustý příkrov šoku a zděšení, který vše vespod zadusil. Do všech
tvářích v Petschkově paláci byl vepsán výraz ohromení. Heydrich
nebyl jediný, kdo se pokládal za nesmrtelného – mysleli si to o něm
všichni. Sháněl jsem se po Aloisi Šedovi, v hlavním sídle gestapa
ale nebyl k zastižení. Moc jsem si s ním chtěl promluvit, aniž bych
přesně věděl o čem. Uvažoval jsem, že se ozvu Miladě Frantové,
ovšem ani pro to jsem neměl pádný důvod. Nejraději bych se rozjel
do svého bytu v Kodaňské ulici a pár hodin se prospal, to ale v den
jako tento samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Kurt Daluege oznámil
smrt říšského protektora Reinharda Heydricha v rozhlase a okáza-
lými slovy vychválil jeho velkorysé a spravedlivé úsilí o vybudování
protektorátu, které umožnilo, aby se i z těch nejposlednějších zby-
tečků dobré vůle zrodila atmosféra důvěry. Tento jeho svobodný
a otevřený přístup byl podle Daluegeho zcela v souladu s tím, jak se
Heydrich projevoval jako člověk. Oč tragičtější bylo, že mu právě
toto uvolněné, lidské zacházení s Čechy přineslo zkázu.
Vypnul jsem rádio. Daluege byl pravděpodobně jediným člově-
kem na světě, který byl schopen Reinhardu Heydrichovi vytknout
přílišnou lidskost. Pokud jsem si kdysi pomyslel, že s Heydrichem
do protektorátu zavál ledový vítr, museli jsme se teď připravit na
příchod té nejkrutější zimy, jakou jsme tu ještě nezažili.
Na odpoledne bylo naplánované shromáždění na Václavském ná-
městí, k němuž se měli dostavit všichni pražští občané, aby tak z celého
srdce vyjádřili solidaritu se svými německými pány. Nedostavit se
bez závažného důvodu bylo nemyslitelné a samozřejmě za to hrozil
postih. Kondolenční povinnost se vztahovala i na německé občany
pobývající v Praze. Z okna jsem viděl, jak se v úzkých uličkách shro-
mažďují lidé, tvoří menší i větší skupinky a nakonec na staroměstských
prostranstvích splývají v nepřehlednou lidskou masu, která navzdory
nesmírným počtům působila nezvykle tiše a nezúčastněně. Nelétaly
láhve ani kameny, nebyl slyšet křik ani zpěv. Stěží se našel někdo,
kdo za Heydrichovu duši zapálil svíčku.
Neděle, 7.6.1942, 1.00

Daluege si vymyslel zvláštní představení k uctění své-

ho zesnulého předchůdce, a tak jsem byl hodinu před sobotní
půlnocí očekáván na Hradčanech. Už ve čtvrtek v poledne pro-
fesoři Hamperl a Weyrich, kapacity v oboru patologie, provedli
spěšnou pitvu Heydrichovy mrtvoly, nicméně přesné výsledky se
zvláštní komise nikdy nedozvěděla. Heydrich byl prostě mrtvý,
co víc bychom asi tak mohli chtít vědět? V sobotu odpoledne říš-
ského protektora připravili na jeho poslední slavnostní jízdu na
Pražský hrad. Navlékli mu jeho nejlepší uniformu a podrobili ho
důkladným kosmetickým úpravám, aby zakryli stopy po řádění
horečky. Přesně o půlnoci jeho rakev ozdobená vlajkou vyrazila
na Hradčany v pochodňovém průvodu dosud nevídaných rozmě-
rů. Heydrichovu mrtvolu eskortovaly stovky ozbrojených vojáků
a příslušníků SS, další tisíce stály v pozoru po krajích ulic. Neudi-
vilo by mě, kdyby se Heydrich ještě jednou zvedl z már a vůči té
monstrózní akci se ohradil, nic takového se ale nestalo. Jako mrtvý
se holt musel s takovým nesportovním chováním smířit. Procesí
duchů v moři plápolajících pochodní se pomalu, více než hodinu
šinulo do kopce. Nikdo z pražských občanů nesměl ten večer vyjít
z domu, což obyvatelstvo přijalo s jistou úlevou. Druhý den ráno
měla být rakev říšského protektora vystavena před Matyášovou
bránou i pro truchlící veřejnost – tehdy byla účast všech Pražanů
naopak přísně vyžadována. Počítalo se, že slzavé loučení českého
obyvatelstva a Háchovy vlády se protáhne až do časných večerních
hodin. Následujícího dne měl být Heydrich převezen do Berlína,
kde byl na úterní ráno naplánován státní pohřeb.
 Se státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem, který
měl na sobě bojovou uniformu a kouřil jednu cigaretu za druhou,
jsme stáli na prostranství před Pražským hradem a poslouchali jsme,
jak se blíží průvod. Daluege, Böhme a Nebe drželi čestnou stráž po
obou stranách rakve.
Frank měl Heydricha před kovanou bránou slavnostně přijmout
a naposledy ho doprovodit dovnitř. Průvod se stále blížil. Hluboké
dunění polopásových vozů, tiché, lítostivé tóny tlumené dechovky,
dusot holínek. Celé výpravě předcházela démonická hra světel, která
ještě předtím, než procesí zahnulo za poslední zatáčku, vrhala na
dlažbu děsivé, pokřivené stíny.
„Doprovodíte Linu Heydrichovou do Berlína na pohřeb?“ zeptal
jsem se Franka.
„Lina by takovou cestu nezvládla. Její stav to nedovoluje.“ Ru-
kou před svým hubeným břichem naznačil vypouklinu. „Zůstane
s malou Silke v Panenských Břežanech, do Berlína pojedu s Klau-
sem a Heiderem. Klausovi bude příští týden devět let, Heiderovi je
sedm.“ Odhodil cigaretu na dlažbu a zašlápl ji. „Takové svinstvo,“
řekl a zakroutil kostnatou hlavou.
„Promluvte si prosím s Hitlerem,“ vychrlil jsem ze sebe, ještě než
zástupy s pochodněmi odsunou vše ostatní stranou. „Objasněte mu,
že abychom dopadli pachatele, potřebujeme všeobecnou amnestii.
To je to poslední, co může pro Heydricha udělat.“
„Uvidím, co zmůžu,“ pronesl Frank sklesle. „Zatímco budu
s oberst­--gruppenführerem Daluegem v Berlíně, bude mít hlavní
slovo v protektorátu standartenführer Böhme. Zkuste se s ním pro-
sím znovu nepohádat.“
Po svém středečním rozhovoru s Böhmem jsem si na jeho postup
u Franka neformálně stěžoval. Bylo jasné, že Frank v tomto směru
nic nepodnikne, jelikož se na moji stížnost vztahovalo staré věčné
pravidlo, že co není psáno, není dáno. Byla to moje první stížnost na
Böhmeho a po ní jich měla následovat slušná řádka.
 V tu chvíli dospělo procesí k zatáčce a mířilo přímo k nám. Když
na prostranství vjela první vojenská vozidla, snažil jsem se co nejvíce
splynout se stíny, které sem vrhaly výčnělky zdí. Frank důstojně
vykročil k bráně a salutoval, aby na hradě mrtvých českých králů
uvítal mrtvého říšského protektora.
Neděle, 7.6.1942, 12.00

Od časného rána na Hradčany proudily přes Vltavu po

mostech zdobených vlajkami s hákovými kříži desetitisíce Němců
a Čechů. Říkal jsem si, zda je mezi nimi i Milada Frantová. Všechno,
co mělo nohy, se v ten zářivě slunečný den přišlo rozloučit s Reinhar-
dem Heydrichem. Viděl jsem dokonce lidi v kolečkových křeslech,
kteří se nechali vyvézt do strmého kopce, aby zde dostáli poslední,
smutné povinnosti vůči protektorovi. Muži v moravských krojích
kladli před rakev obrovské věnce a kytice, tisíce paží se vztyčovaly
k nebi, zatímco na nádvoří neustále vyhrávala ponurá hudba.
Na poledne jsem měl domluvenou schůzku s Wolfgangem Kie-
serem, ačkoliv od sledování rodiny Novákových jsem si už mnoho
nesliboval. V podstatě jsem považoval za jisté, že to byla Jindřiška,
kdo vyzvedl kolo před Baťovým obuvnictvím. Stalo se tak zhruba
kolem poledne, kdy končí škola. Možná jí některý ze spiklenců dal
na ulici pár korun a požádal ji o malou službičku. Měl jsem na něj
vztek, že uvrhl nevinné dítě do nebezpečí. Samozřejmě ona ani její
rodina už o tom nemohli promluvit – jediným okamžikem, kdy snad
ještě směli, byl přímo den atentátu. I tehdy by ovšem celá rodina
musela počítat se zatčením, stejně jako se to přihodilo Miladě, přes-
tože zraněného atentátníka oznámila bez prodlení. Sledování však
přirozeně pokračovalo. Dokonce i dnes jim šla v patách na Pražský
hrad hrstka našich mužů.
S Kieserem jsem se opět setkal v oné kavárně, která se speciali-
zovala na mdlý tuřínový eintopf. Jedli jsme mlčky. Mladík působil
otřeseně a sotva se odvažoval na mě pohlédnout. Že by ho tak zasáhl
skon říšského protektora?
 „Máte nějaké novinky o Jindřišce?“ vyzvídal jsem. Konečně
zvedl oči a zaraženě se na mě podíval.
„Něco není v pořádku?“
Kieser polkl. „Udělal jsem chybu,“ špitl téměř neslyšně.
„Copak se stalo?“
„Prosím vás, pane kriminální rado, jste jediný, komu jsem o tom
řekl. Nikdo z kolegů si ničeho nevšiml.“
Vypadal jako vystrašený školák, který přísnému řediteli přiznává
nějakou lumpárnu.
„Pokusím se s informací naložit důvěrně,“ řekl jsem neurčitě.
„Jste mladý a nehody se prostě stávají.“
Raději jsem před ním nezmiňoval, že pochybení, jichž se do-
pouštějí mladí muži, jsou dnes trestána nemilosrdněji než ta, která
si dovolují páchat lidé na vyšších pozicích.
Zdálo se, že jsem v Kieserovi vzbudil krapet důvěry.
„Viděla mě,“ zašeptal.
„Kdo? Jindřiška?“
Kieser přikývl. Do tváří se mu vlila růžová barva.
„Poznala, že jste policista?“ zeptal jsem se. To by ve skutečnosti
byla větší nehoda, než jakou bych mohl ututlat.
„Probůh, to ne,“ vykřikl Kieser. „Ovšemže ne.“
Napětí ve mně trochu polevilo. „Tak povídejte.“
Kieser se svíjel na židli, až málem ze stolu shodil svůj talíř polévky.
„Došlo k tomu ve středu odpoledne. Jindřiška už byla doma a já
jako vždy seděl na lavičce, která stojí napříč od bytu Novákových.
Je tam parčík, nebo spíš jen takový pruh zeleně s jedním velkým
stromem a kouskem trávníku. Tam vždycky obědvám. Lidi si musí
myslet, že jsem zaměstnanec pracující někde poblíž a že sem chodím
na přestávku. Mimochodem, na tom stromě visí obrázek muže s no-
hou v sádře, po němž pátráme. Mám rád při jídle trochu společnosti,
i když je jenom na papíře.“
Povzbudivě jsem na něj kývl.
 „Takže si tak sedím na lavičce a vezmu do ruky Smetánku, abych
si něco málo procvičil. Zjistil jsem totiž, že není vůbec od věci umět
pár vět, víte?“
„No ne,“ podivil jsem se a snažil se tvářit překvapeně.
„Čtu si tedy v učebnici a předpokládám, že Jindřiška právě doma
obědvá, jako každý jiný den po škole. Najednou uslyším kroky a na
stránky mi padne něčí stín. Tak zvednu oči a…“
„… Jindřiška stojí před vámi,“ dokončil jsem větu za něj.
Kieser zrudl. „Ano,“ zašeptal.
„Pokračujte,“ vyzval jsem ho.
S rozmrzelým pokrčením rameny se znovu rozmluvil. „Držela
v ruce konvici, poslali ji pro mléko. Matka to ten den nestihla. Podí-
val jsem se na ni a musel jsem vypadat, jako když mám před sebou
strašidlo, protože se zasmála a německy se mě zeptala, jestli vážně
vypadá tak děsivě.“
Musel jsem se hodně držet, abych se nahlas nezasmál. Kieser
měl velké štěstí, že o tom neřekl nikomu kromě mě, jinak by druhý
den už nesměl ani vypisovat pokuty. „Co jste Jindřišce řekl?“ zeptal
jsem se s nehraným zájmem.
„Myslím, že nic duchaplného, pane kriminální rado,“ odpověděl
Kieser mrzutě. „Jindřiška ukázala na mého Smetánku a poznamenala,
že se první německé věty naučila právě z téhle knížky. Pak si sedla
vedle mě a…,“ Kieser zmlkl. Zrudl tak, že mu hlava úplně svítila.
„Jindřiška s vámi začala procvičovat?“
Sklopil oči a s pohledem upřeným na své ruce přikývl. „Nechal
jsem ji, protože jsem nechtěl, aby poznala, že jsem policista,“ rychle
dodal.
„Ovšem.“
„Neuběhlo ale ani pět minut a z domu vyšla její matka. Musela
nás zahlédnout z okna. Neměla zrovna moc radost, že se její dcera
baví s cizím člověkem, navíc s Němcem.“ Zatahal se za krátké blond
vlasy. „Domlouvala Jindřišce – myslím, že to nebyly právě věty, které
se někdy objeví ve Smetánkovi. Když ji matka ode mě odváděla,
Jindřiška na mě ještě přes rameno vrhla takový ten úsměv, jako by
se omlouvala, že musí mít zrovna takovou matku.“
„Chápete, že vás už nemůžu nechat Jindřišku Novákovou sle-
dovat?“
„Jistě,“ odpověděl Kieser a zněl poněkud zklamaně.
Samozřejmě jsem si nechal pro sebe, že mi udělal radost. A velkou.
Neděle, 7.6.1942, 18.00

Bylo nabíledni, že zvláštní komise v tyto dny nedosáhla ve

vyšetřování žádného pokroku. Jímalo mě podezření, že od nás už
nikdo vlastně ani neočekává, že v pátrání po atentátnících budeme
pokračovat. Protektorát upadl do stavu jakéhosi ochromení, v jakém
se ocitne hraboš ve chvíli, kdy na něj dopadne stín jestřába. SD,
aby vyvinulo vůbec nějakou činnost, považovalo za nutné v neděli
ráno přijít s tvrzením, že tři domnělí atentátníci uprchli speciálním
vlakem, který směl večer 27. května na základě výjimky udělené
ministerstvem práce odjet z Prahy do Berlína. Údajně se schovali
pod lavicemi. Jen jsem kroutil hlavou. Bylo dost nepředstavitelné, že
by pachatelé prchli zrovna do Berlína. A tak tvrzení, že atentátníci
vycestovali do Německa, muselo být ještě téhož odpoledne odvoláno.
Vlak skutečně odjel z Prahy večer po atentátu, ovšem s osobním
svolením ministra Göringa. Odjezd navíc schválilo a autorizovalo
gestapo. Vzhledem k tomu, na čí hlavy v tomto případě padala od-
povědnost, bylo od dalšího vyšetřování raději upuštěno. V neděli
odpoledne pokračovala Heydrichova poslední cesta. Dobře si vyba-
vuji fotografie, které se druhý den objevily ve všech novinách. Celá
protektorátní vláda pod vedením Emila Háchy, v černých oblecích,
kráčela v čele průvodu, jenž vyprovázel mrtvolu říšského protektora
na hlavní nádraží. Bezpočet uniformovaných vojáků stál po obou
stranách procesí, které kráčelo z Hradu okolo Černínského paláce
dolů z Hradčan a přes Karlův most, kde se zdálo, že se před rakví
sklánějí i kamenní světci. Všude postávaly staré dámy, jež si krajko-
vými kapesníčky osušovaly oči. Bylo to divadlo takových rozměrů
a s tak dokonale promyšlenou choreografií, až jsem si říkal, zda si
ho nenaplánoval samotný Reinhard Heydrich, který vždy předvídal
všechno, tedy dost možná i svou vlastní smrt.
Vpodvečer byly protektorovy tělesné ostatky naloženy do zvlášt-
ního vlaku. Snad to byl dokonce Heinrich, Himmlerův osobní vlak.
Večer vyjel z nádraží směrem na Berlín, kde ho očekávalo přijetí
s velkými poctami. Říkal jsem si, jak asi zareaguje Všemohoucí, až
před ním stane Heydrichova duše. Nebo archanděl Michael, jehož
úkolem je vážit duše zemřelých. Koneckonců Reinhard Heydrich
byl vychován jako katolík a znal slova, jež Bůh ohnivými písmeny
vepsal na zeď krále Belšasara: Zvážen a shledán příliš lehkým. Nebo
byl na cestě do říše germánských hrdinů? Mělo pro duši význam,
čemu člověk za svého života věřil?
Ten večer jsem se vydal na dlouhou procházku po Praze, abych
si uspořádal myšlenky. Nikdo nevěděl, co bude s protektorátem dál.
Heydrichovou smrtí vzniklo vakuum, které těžce nemocný muž jako
Daluege nemohl vyplnit.
Nějaký pocit – snad instinkt, díky němuž jsem se stal krimina-
listou, snad předtucha, již jsem onoho večera ještě plně nechápal,
anebo snad potřeba mít na očích svého nepřítele – vedl mé kroky
Norimberskou ulicí na Dvořákovo nábřeží, kde se nacházelo hlavní
sídlo SS a SD. Když jsem míjel Právnickou fakultu, zastavily před
ní dva nákladní vozy wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že po Praze
byly tisíce vojáků, nešlo o nic neobvyklého, nicméně jsem zůstal stát
a přihlížel, jak z kabiny vyskákali muži v uniformách a začali spěšně
přenášet věci z nakládacích ramp k portálu fakulty. Jednalo se převážně
o bedny se vším možným, ale i několik předmětů, které mě zaujaly.
Dva vojáci nesli ke dveřím dlouhé stativy, jiní velké reflektory, jaké
se používají při natáčení filmů. Bezpochyby posloužily k nafilmování
průvodu vyprovázejícího Heydricha. Vrtalo mi ale hlavou, proč je teď
převezli do hlavního sídla SS a SD. Když jsem se už chystal přistoupit
a některého z vojáků oslovit, z budovy vyšel Horst Böhme, aby osobně
dohlížel na průběh vykládky. Potupný útěkový reflex mě přiměl ukrýt
se za reklamním sloupem. Byl jsem příliš daleko, než abych to mohl
tvrdit s určitostí, ale měl jsem dojem, že se v Böhmeho tváři zračí něco
temného, ohavného. Dělo se něco, o čem jsem neměl vůbec tušení.
Böhme zařval pár povelů, načež vojáci naskákali na nákladní vozy
a odjeli. Neuběhlo ani pět minut od jejich příjezdu a na náměstíčku
na Dvořákově nábřeží nezbylo ani stopy po tom, že tu někdo před
chvílí složil náklad. Böhme pohlédl mým směrem. Obával jsem se,
že mě zahlédl, ale pak zaplul do budovy fakulty tak rychle, že jsem
na okamžik zapochyboval, zda se mi všechno jenom nezdálo.
Pondělí, 8.6.1942, 15.00

V pondělí se stejně jako v předchozí dny nedělo nic zvlášt-

ního. Čechy a Morava byly omráčené zděšením, šokem a strachem.
V protektorátu panoval téměř strašidelný klid.
Dopoledne Alois Šeda prověřil pár vodítek, která jsme získali od
několika německých občanů pobývajících v Praze, neposunuli jsme
se ale ani o píď. Jako bychom zabředli do bažiny a plácali se na místě.
Čím více jsme se snažili dostat ven, tím hlouběji jsme se propadali
do bahna a tím více jsme se vzdalovali cíli. Kapitán Šeda byl ten den
povážlivě tichý a rozmrzelý. Sotva se mnou prohodil slovo, nebudil
ale dojem, že by měl na mě zlost. Spíš mi přišlo, že má na srdci něco,
co za žádnou cenu nechce prozradit – a zároveň s tím musí ven. Jen
jsem se ho ale zeptal, něco nevrle zabručel a demonstrativně zalis-
toval v deskách. Usoudil jsem, že lépe udělám, když ho nechám na
pokoji. Na muže jako Šeda nelze vyvíjet nátlak. Chytřejší je počkat,
až se ozve sám.
Když jsme tedy mlčky ještě jednou procházeli všechny spisy,
zazvonil na mém stole telefon. Na druhém konci se ozval kapitán
Ženatý, styčná osoba mezi českou a německou policií, a s nepřes-
lechnutelným ostychem v hlase se mě zeptal, jestli je kapitán Šeda
v Petschkově paláci. Přitakal jsem a on mě požádal, zda by si s ním
mohl promluvit. Zjevně mu bylo krajně nepříjemné, že se mnou musí
jednat jako s nějakým sekretářem.
Šeda popadl sluchátko a naslouchal Ženatému; poté mu stroze
poděkoval a zavěsil. „Strážmistr Vybíral se po mně sháněl v mém úřadě
a prosí, abych mu zavolal nazpátek,“ řekl. Mrzutě pohlédl na horu
papírů, vršící se před ním. Jednalo se o mnohostrannou geologickou
analýzu stop zeminy, které jsme zajistili z jízdního kola. „Všechno to
tu srovnám a zavolám mu později ze své kanceláře.“
Mučivě vleklé odpoledne, které nám nepřineslo žádné nové po-
znatky a které jsme převážně strávili v tísnivém mlčení, konečně
uběhlo, Šeda se rozloučil a vydal se zpět do svého úřadu.
Za půl hodiny zavolal a nahlásil něco neobvyklého.
„Strážmistr Vybíral mi sdělil, že dnes v poledne přijely do Kladna
dvě nákladní vozidla SS a nyní parkují před četnickou stanicí.“
„Ví Vybíral, co tam chtějí?“
„Ne, ale…,“ Šeda poněkud ztišil hlas, „… nahlédl pod plachty,
jimiž je zakrytý náklad. Nevyvozujte z toho prosím nic špatného. Od
oné záležitosti s dopisem pro Annu Maruščákovou SS nedůvěřuje.“
„Zvědavost zabila kočku,“ zamumlal jsem.
„Co prosím?“
„Vlastně nic. Co našel Vybíral pod plachtou?“
„To je právě divné. Spoustu beden, reflektory, stativy a cosi, co
pokládá za filmovou kameru.“
Proč proboha dal Böhme do Kladna převézt filmařské vybavení?
Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Zítra bude celý protektorát sedět
u svých rozhlasových přijímačů a poslouchat přenos ze státního
pohřbu Reinharda Heydricha. Kdo má k dispozici televizor, bude
moct sledovat i obraz. K čemu tedy byly potřeba kamery, navíc na tak
bezvýznamném místě jako Kladno, kde se dozajista nikdy nepsaly
světové dějiny? Umínil jsem si, že Böhmeho v příštích dnech ne-
spustím z očí, a poprosil jsem Aloise Šedu, aby svého přítele Vybírala
požádal, ať nás informuje o každém hnutí SS v Kladně.
Měl jsem už tenkrát tušit, co má Böhme za lubem? Nikdo ne-
mohl ani v nejmenším takový vývoj událostí předvídat, říkal jsem si
zpětně. Pak si ale vybavím Böhmeho obličej, bledý, se zasychajícími
stopami krve na bradě, s prázdným pohledem. Musel jsem to tušit.
Úterý, 9.6.1942, 10.00

V úterý ráno jako by celý svět zatajil dech a obrátil zraky

k Berlínu.
„Před dvojitou runou SS, zdobící mramorovou stěnu v Mozai-
kovém sále Říšského kancléřství, je vystavena rakev s tělesnými
ostatky SS-obergruppenführera Heydricha, jenž padl za Německo.
V tuto hodinu se zde shromáždila německá elita, aby zastupujícímu
říšskému protektorovi Čech a Moravy, který zemřel na následky
zranění, vzdala poslední poctu,“ ozývalo se z rozhlasu s patetickou
hudbou v pozadí.
Usedl jsem k psacímu stolu a otevřel spis s označením „Jindra“,
nedokázal jsem se však soustředit. Něco mi unikalo.
Vypnul jsem rozhlasový přijímač a zašel do zasedací místnosti ve
druhém patře, kde byl televizor. Na křeslech tu posedávalo a sledovalo
obřad několik úředníků gestapa. Mezi diváky seděla i jedna žena,
Gertrude Pistoriusová, sekretářka dr. Hanse-Ulricha Geschkeho.
Měla zarudlé oči a na napudrovaných tvářích šmouhy po slzách.
Sekretářka zírala na televizní obrazovku jako očarovaná. Tři sta
kilo­metrů severně od Prahy probíhala v Říšském kancléřství k uctění
Reinharda Heydricha smuteční slavnost tak gigantických rozměrů,
že to působilo dojmem, jako by pohřbívali nějakého orientálního
krále. Chyběl už jen zástup válečných zajatců, kteří by byli na jeho
počest obětováni. Při zpětném pohledu však musím připustit, že
mysleli i na tento detail.
Kamera zabírala Heydrichovu rakev, zahalenou vlajkou s háko-
vým křížem. Na zdi za ní, jak už zaznělo v rozhlase, se skvěla dvojitá
runa SS. Standarta Německé říše v záhlaví rakve se mírně nakláněla
dopředu, takže zlatá orlice na ní připomínala spíše supa, který se
v radostném očekávání snáší na tučnou kořist. Vlevo i vpravo drželi
čestnou stráž vojáci. Mozaikovým sálem se rozléhala dramatická
hudba. Kamera se oddálila a v záběru se objevila místnost plná
lidí, kteří seděli jako v kostele na židlích nalevo a napravo od široké
středové uličky. Naráz se truchlící postavili a v hitlerovském pozdra-
vu vymrštili paže do vzduchu. Uličkou kráčel vůdce doprovázený
skupinou příslušníků SS v černých uniformách, následujících ho
v uctivém odstupu. Když dorazil do první řady, potřásl si rukou
s několika hodnostáři, mimo jiné s ministrem Göringem. Kamera
snímala Göringa ze strany, otřesně tak vynikla jeho pověstná tloušťka.
Uniforma, zhotovená speciálně pro něj v nadměrné velikosti, mu
těsně obepínala soudkovitý trup. V Berlíně se šeptem vtipkovalo,
že by se měl Göring v zimě občas prohnat nahý ulicemi, aby lidi po
dlouhé době zase viděli nějaký špek a sádlo. Himmler přistoupil
k Hitlerovi se zarmouceným obličejem a něco mu říkal, načež si
vůdce sundal čepici a podíval se dolů. Kamera následovala jeho
pohled a ukázala divákům dva plavovlasé chlapce, statečně hajlující
útlými pažemi. Jakmile děti spatřila Gertrude Pistoriusová, zakvílela
a začala klátit hlavou jako stará, smutná kobyla. Vůdce potřásl oběma
Heydrichovým synkům rukou a mladšího, Heidera, poplácal jako
hodný strýček po tváři. Vedle dětí stál Karl Hermann Frank, z jehož
zbrázděného obličeje tryskal upřímný soucit. Podávání rukou v první
řadě nebralo konce. Poté se Hitler usadil na prázdné židli v uličce,
načež povstal říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Tak důstojně,
jak jen byl muž jako on schopen, vyšel tři schůdky k Heydrichově
rakvi a pozdravil.
„Jak neskutečné je pomyšlení, že nás tento veliký, skvělý člověk
opustil ve věku pouhých osmatřiceti let a nebude již dále bojovat ve
středu svých druhů. Jak nenahraditelné jsou jeho jedinečné schop-
nosti spjaté s charakterem tak vzácné čistoty a rozumem prodchnu-
tým pronikavou logikou a jasností. Nejednali bychom v jeho duchu,
kdybychom zde, u jeho rakve, opět nepřijali za svou hrdinnou my-
šlenku ‚Zemři a zroď se!‘, jež kdysi náš národ dojímala v čase smrti
milovaných osob.“
Himmler pronášel nekonečnou chvalořeč na mrtvého, v níž
pojednával především o tom, jak on, Himmler, Heydricha objevil
a podporoval a jak nikdy nepolevil v úsilí, aby se z jeho chráněnce
stal ten, kým nakonec byl.
„Dne 27. května ho však zákeřně zasáhla bomba anglického
původu, vržená podplaceným individuem z řad těch nejnicotnějších
podlidí, a připravila jej o život,“ zahromoval Himmler a následně
se pustil do dalšího chvalozpěvu, v němž vyzdvihl Heydricha jako
otce, hudebníka a sportovce. Proslov zakončil slovy: „Reinharde
Heydrichu, byl jsi vskutku dobrým esesmanem!“
Sekretářka Hanse-Ulricha Geschkeho znovu zaštkala a pokusila
se osušit si kapesníčkem obličej, čímž v něm napáchala jen další škody.
Následovaly ostatní proslovy. Kurt Daluege zopakoval to, co
prohlásil už ve čtvrtek v rozhlase, a svého předchůdce, jemuž se za
života přezdívalo „Pražský kat“, vylíčil jako jednoho z největších
dobrodinců lidstva.
Na závěr přistoupil k rakvi sám Hitler a posmrtně Heydricha
vyznamenal Německým řádem nejvyššího stupně. Jeho improvizo-
vaná řeč byla jen krátká, což přítomní jistě přijali s povděkem. Poté
se zopakovalo potřásání rukama a poplácávání po tvářích a rakev
byla za zvuků Beethovenova smutečního pochodu vynesena z Mo-
zaikového sálu.
Víc jsem vidět nepotřeboval.
Vrátil jsem se zpátky do své kanceláře a pokoušel se soustředit na
vyšetřování, ale musel jsem pořád myslet na ten neobvyklý náklad,
který dal Böhme převézt do Kladna.
Brzy odpoledne mi někdo zaklepal na dveře a já toto vyrušení
velmi uvítal. Kriminalistický asistent Wolfgang Kieser v civilu. Pro-
tože jsem ho stáhl ze sledování Jindřišky Novákové, měl buď volno,
nebo mu skončila směna. Z krátkých blond vlasů mu trčely rudé uši
a trochu popadal dech, nejspíš běžel do schodů.
„Pane kriminální rado,“ zasupěl, „musím s vámi mluvit.“
„Posaďte se.“
„Ten muž s nohou v sádře, po němž pátráme… asi mám stopu.“
Úplně jsem z jeho sdělení oněměl. Kromě očitých svědků z místa
činu se s informacemi ohledně invalidy nikdo jiný neozval, takže
jsem si už začínal myslet, že šlo o pouhý přelud. A že by teď Kieser
narazil na nějakou stopu?
„Vyprávěl jsem vám přece o tom parčíku, kam jsem chodil na
oběd, když jsem sledoval Jindřišku.“
Přikývl jsem. Visel tam pátrací plakát s podobiznou našeho zá-
hadného invalidy.
„Dnes jsem měl ranní a skončil jsem krátce před polednem,“
řekl a začervenal se. „Ten parčík v Libni jsem si oblíbil, tak jsem si
řekl…“ Kieser zmlkl.
„Šel jste tam o přestávce na oběd?“ zeptal jsem se ohromeně.
„Jste vy vůbec normální?“
„Byl jsem tam soukromě,“ prohlásil vzdorně.
„Dobře, tak pokračujte.“
„Jak jsem tam seděl na lavičce, netrvalo dlouho a z domu vyšla
Jindřiška. Skoro bych si myslel, že mě vyhlížela z okna.“
Ta představa Kieserovi očividně polichotila, protože se neubránil
úsměvu. Já jen nad takovou lehkomyslností kroutil hlavou.
„Je moc milá a chytrá, i když tak mladá. Trochu jsme si povídali
a já jí řekl, že jsem zaměstnaný na železnici. To se jí líbilo, protože
jeden její kamarád, Aťa, půjde po škole k protektorátním drahám
jako jeho otec. Potom ukázala na obrázek invalidy a řekla něco moc
zajímavého.“
„Proboha, Kiesere, co řekla?“
„Řekla, že ten muž na plakátě vypadá trochu jako někdo, koho
potkala u Ati doma. Sice neměl nohu v sádře, ale od Aťovy matky
si půjčil berle po zesnulé babičce. Muži na obrázku se sice moc ne-
podobal, ale berle a noha v sádře přece patří k sobě, přemítala. Jako
by ten muž už předem věděl, že brzy dostane sádru. Aťa mu říkal
strýček Jindra nebo tak nějak.“
Vyskočil jsem. „Jak se ten Aťa jmenuje příjmením?“
Kieser pokrčil rameny. „V tu chvíli k nám přišla Jindřiščina mat-
ka. Dívala se na mě, jako by mi chtěla vyškrábat oči. Pak obě zase
zašly do domu.“
Vytáhl jsem ze zásuvky formulář, vyplnil řádky a připojil do-
spodu svůj podpis. Bylo možné, že se Kieser dostal na stopu nejen
invalidovi, ale nevědomky také Jindrovi. Nemohl se třeba Jindra
přestrojit za invalidu, aby měl možnost zasáhnout do průběhu aten-
tátu? To by znamenalo, že v době útoku byl v Praze a kvůli přísným
podmínkám, které mužům ztěžovaly vycestování, se zde ještě stále
zdržuje. Také stopa zraněného útočníka vedla k Aťově rodině. Když
se objevil u Milady, měl na sobě železničářský oděv. A Aťův otec
pracoval u protektorátních drah.
„Musíme Jindřišku okamžitě vyslechnout. Zajeďte se dvěma
kolegy do Libně a přivezte ji sem i s jejími rodiči.“
Kieser na mě zděšeně pohlédl. „Co si o mně Jindřiška pomyslí,
až zjistí, že jsem jí lhal?“
Jeho zcela oprávněnou námitku jsem ignoroval a vtiskl jsem mu
do ruky zatykač na rodinu Novákových. Kdybych jen tušil, jaké to
bude mít následky, nejspíš bych si to byl rozmyslel.
Úterý, 9.6.1942, 16.00

Čekal jsem v kanceláři na Kiesera a Jindřišku, když vtom

se ve dveřích objevila postava s bledou tváří, jakoby uhnětenou
z hrubého jílu. Hrozivé zjevení mi připadalo jako golem z Jose-
fova, který se konečně vrátil, aby splnil svůj úkol. Muž se na mě
podíval vyhaslýma očima a otevřel ústa, aby něco řekl, místo toho
však ze sebe vydal jen skřípavý zvuk. Konečně jsem poznal, že to
není golem, kdo mě poctil svou návštěvou. Ostatně golem nenosil
uniformu českého četnictva.
Ve dveřích stál kapitán Alois Šeda. Z jeho obličeje vyprchala
veškerá barva a síla, pod strnulýma očima měl povislé, nažloutlé
tváře. Celým držením těla připomínal starce.
„Proboha, Šedo, vy jste mě ale vyděsil. Co je to s vámi?“
Šeda mi beze slova podal list hustě popsaného papíru. Sáhl jsem
po něm, ale Šedova ruka ho stále křečovitě svírala. Dotkl jsem se
kapitánovy obrovské tlapy. Byla ledová.
„Dejte mi ten dopis,“ vyzval jsem ho, jako bych mluvil s vyleka-
ným zvířetem. „Prosím vás, Aloisi, pusťte.“
K mému překvapení to skutečně pomohlo a Šeda povolil stisk,
takže jsem mu papír mohl vzít z ruky. Nahoře, kde jej Šeda svíral,
byl pomačkaný, já jsem ale okamžitě poznal hlavičku: orlici s ro-
zepjatými křídly svírající ve spárech hákový kříž a pod ní dvojitou
runu SS.
„Odkud máte ten dopis?“
Konečně se Šedovi vrátil hlas. „Poslal mi ho strážmistr Vybíral
dálnopisem. Říká, že to přišlo hauptsturmführerovi Wiesmannovi
z pražského SD.“
 Za neautorizované předání dokumentů SS, ať už komukoliv, sa-
mozřejmě hrozil českému policistovi trest smrti. Strážmistr Vybíral
dal právě v sázku svůj život.
„Čtěte,“ řekl Šeda. Jeho hlas zněl, jako by mluvil s ústy plnými
hlíny.
Tak jsem četl. Text dopisu se mi v hlavě rozléhal jako ozvěna
v studniční šachtě. Četl jsem znovu v naději, že mě jen šálí napjaté
nervy, ale písmena zůstala na svém místě nezměněna.
„To je naprosté šílenství. To nemůže Böhme udělat.“ Zatímco
jsem pronášel tato slova, dostavil se vhled a zalil mě chladem jako
ledová sprcha. Na okamžik jsem mohl nahlédnout do temné propasti,
kterou měl Horst Böhme místo své duše. Bylo to skutečně šílené,
a právě proto to Böhme udělá. Zdálo se, že se svět vychýlil a my
pomalu, ale nezadržitelně sklouzávali za jeho okraj.
Upustil jsem Böhmeho dopis, jako by byl napuštěný jedem.
Pomalu doplul k zemi a zůstal ležet na podlaze z tmavého dřeva.

SS-standartenführer Horst Böhme SS-hauptsturmführerovi

Haraldu Wiesmannovi:
Dne 9. 6. 1942 mi SS-gruppenführer Karl Hermann Frank
telefonicky z Berlína sdělil, že po poradě s vůdcem má být s obcí
Lidice ještě téhož dne naloženo následovně:
1. Všichni dospělí muži budou zastřeleni.
2. Všechny ženy budou převezeny do koncentračního tábora.
3. Děti budou shromážděny a v případě vhodnosti k poněmčení
předány do Říše rodinám příslušníků SS. Pro ostatní bude
nalezeno jiné využití.
4. Obec bude vypálena a srovnána se zemí. Do prací se zapojí
české hasičské sbory.

Sáhl jsem po sluchátku a začal jsem vytáčet číslo státního tajemníka

Karla Hermanna Franka v Černínském paláci, když mi došlo, že vůbec
není v Praze. Pravděpodobně tou dobou přihlížel, jak se Heydrichova
rakev pod záplavou květin a vlajek noří na Hřbitově invalidů do země.
Údajně to byl on, kdo vydal rozkaz k této akci, to mi ale připadalo
nemyslitelné. Karla Hermanna Franka opět obehráli.
Standartenführer Horst Böhme byl v ten den nejvýše postaveným
důstojníkem v Praze. Považoval jsem ho za hlupáka, ale bezpochyby
měl jakýsi instinktivní cit pro vnitřní zákonitosti diktatury.
Položil jsem sluchátko a vyřítil se z místnosti, abych o tom straš-
livém plánu informoval dr. Hanse-Ulricha Geschkeho, jenž měl
také hodnost standartenführera, a bylo tedy v jeho moci Böhmeho
zastavit. Ke kanceláři velitele gestapa jsem to neměl daleko. Geschke
ale u sebe nebyl. Narazil jsem jen na Gertrude Pistoriusovou, která
ještě stále poslouchala rozhlasový přenos smuteční slavnosti z Berlína
a mumlala si: „Náš nebohý říšský protektor.“
„Kde je dr. Geschke?“ vyhrkl jsem bez jakýchkoliv zdvořilost-
ních formalit.
„Standartenführer Geschke odjel do Kladna,“ pronesla sekretářka
zastřeným hlasem.
Aniž bych se zdržoval dalšími řečmi, hnal jsem se zpátky do své
kanceláře. Na chodbě jsem narazil na poněkud přepadlého Kiesera.
Řekl mi, že Jindřiška Nováková se i s rodiči dostavila a čekají na mě
ve výslechové místnosti. Nařídil jsem mu, aby Novákovy prozatím
zadržel, a kdyby se odmítali podvolit, aby je vzal v případě nutnosti
do vazby. Postarám se o ně ještě ten den, jen o něco později.
Alois Šeda stál bez hnutí v mé kanceláři u okna a více než kdy
dříve připomínal golema.
„Musíme okamžitě do Kladna.“
„Čemu to pomůže?“ zeptal se Šeda.
„Je tam dr. Geschke. Připomenu mu posudek kriminálního rady
Schultzeho, podle něhož parašutista zajištěný v Kladně nemá s aten-
tátem nic společného. Podle toho, co víme, nemá s atentátem nic
společného nikdo z Lidic.“
 „A vy se domníváte, že to hraje nějakou roli?“ zeptal se Šeda.
Pomyslel jsem na gigantickou smuteční slavnost, která se v těchto
okamžicích chýlila v Berlíně ke konci. Lidice měly být posledním
aktem představení.
„Je to krvavá oběť, kapitáne. Böhme ji plánoval od Heydrichovy
smrti. Vzal si s sebou reflektory a kamery, aby ji zdokumentoval pro
příští generace.“
Úterý, 9.6.1942, 18.00

Když jsme po zdánlivě nekonečné jízdě dorazili do Kladna,

zastavila nás na kraji města skupina příslušníků SS s namířenými
samopaly. Vystoupil jsem a legitimoval se.
„Musím neodkladně mluvit s SS-standartenführerem Geschkem,“
pronesl jsem povýšeným tónem autority, který jsem měl vyhrazený
pro níže postavené příslušníky SS. „Mám zplnomocnění od státního
tajemníka Franka.“
Muži si mezi sebou něco šuškali a pak jeden z nich promluvil:
„Zajeďte tamhle k té žluté budově. To je četnická stanice.“
Poděkoval jsem a pokračovali jsme dál. Byl vlahý letní večer, ale
ulice Kladna zely prázdnotou, všechny okenice pozavírané.
Sotva Šeda zastavil, otevřel jsem dveře vozu a vyběhl po schodech
ke vchodu do strážnice.
Dr. Hans-Ulrich Geschke seděl u stolu ve foyer malé budovy a mí-
chal si v šálku čaj. Jeho obličej byl jako vždy úplně bez výrazu, bez
známky jakéhokoliv hnutí. Když si mě všiml, pozdvihl obočí: „Co
tady děláte?“
Nezdržoval jsem se žádným vysvětlováním. „Standartenführere,
musíte zastavit Böhmeho. Nemáme jediný obstojný důkaz, že by se
obyvatelé Lidic nějak podíleli na atentátu. Kriminální rada Schultze
vám to kdykoliv potvrdí.“
„Standartenführer Böhme to vidí jinak, Pannwitzi. A když proti
sobě postavíte kriminálního radu a standartenführera…“ Pokrčil
rameny a bloumal svýma bledýma očima po místnosti, jako by ho
můj výstup nudil.
 „Standartenführer Böhme zcela zjevně nedodržel úřední postup,“
zahrál jsem svůj první trumf. Stovky českých životů pro Geschkeho
třeba neměly žádnou váhu, zato úřední postupy pro něj byly svaté.
„Neobdržel žádný příkaz od státního tajemníka Franka. Ten v tuto
chvíli stojí u hrobu říšského protektora a…“
„Chápu vaši starost,“ pronesl Geschke mírně, „ale mohu vás
uklidnit. Böhme jedná z vůdcova pověření. Vše odsouhlasil říšský
vůdce SS Himmler, mám to písemně.“
Strnul jsem. Takže Böhme nedoprovázel Himmlera na letiště
v pozdních středečních hodinách z ryzího soucitu, nýbrž proto, aby
mu už ve voze navrhl zákrok proti Lidicím.
„Naléhavě vás žádám, abyste uvážil důsledky,“ pokračoval jsem.
„Že z mapy zmizí bezvýznamná vesnice?“ odpověděl Geschke
s lehkým posměchem. Věděl jsem, že vesnice a její obyvatelé jsou
v Geschkeho očích méně než špína za jeho nehty, ale existovalo něco,
co význam mělo, i pro něj. Například budoucí kariéra.
„Vždyť tím jen nahrajete Benešovi. Pokud tomuto aktu pomsty
nezabráníte, vytvoříte mučednický symbol, na který se budou od-
volávat všichni nepřátelé Německé říše. Dovedete si představit, jaká
se na nás snese nepřátelská propaganda, pokud zavraždíme stovky
nevinných lidí?“
„Žádný Čech není nevinný, to přece víte stejně dobře jako já. Za
schvalování atentátu je trest smrti a každý Čech, jemuž byste nahlédl
do jeho černé duše, dnes vskrytu jásá. Smrt si v Lidicích zasloužili
všichni. Na to se budeme odvolávat my.“
Neřekl jsem, že kdyby zastřelili každého, kdo tam dnes vskrytu
jásá, i Berlín by se napůl vylidnil, a místo toho jsem si dál vedl svou:
„Standartenführere, tím ale takřka znemožníte objasnění atentátu.
Pokud akci nezabráníte, nikdo z Čechů s námi nebude chtít spolu-
pracovat.“
 „Tak to my Němci budeme muset zvládnout sami, ostatně jako
vždycky,“ poznamenal Geschke s gestem, jímž mi dal důrazně na
srozuměnou, že se mnou nehodlá dál diskutovat.
„Proč to dovolíte?“ zeptal jsem se. Víte přece, že jde o bezpráví.
Bezpráví, jež dopadne na hlavy nás všech, generaci za generací.“
Konečně jsem v Geschkeho nezúčastněné tváři zahlédl náznak
nějakého hnutí. Věděl, že mám pravdu, ale všichni jsme vězeli už
příliš hluboko v bažině viny. Nebylo návratu.
„Standartenführere, vy tomu můžete zabránit,“ řekl jsem. Hans-
-Ulrich Geschke, který vystudoval práva s červeným diplomem a nyní
řídil celé pražské gestapo, na mě malomyslně pohlédl: „Böhme už
rozhodl. Jak to mám někomu jako on asi tak rozmluvit?“
Svět se ještě více vychýlil, až se celý převrátil a já se nezadržitelně
řítil přes jeho okraj do propasti.
Úterý, 9.6.1942, 22.00

Moc rád bych tu vyprávěl, že jsem se odvážně postavil Böhme-

mu a z moci svého úřadu ho přinutil, aby muže odvolal a zase si ty
své kamery a reflektory ve vší tichosti a tajnosti naložil tak, jak je
přivezl. Že Böhme opustil Kladno pokořený a se staženým ocasem
a jeho lidé jej s nepořízenou následovali zpět do Prahy. Že Lidice
pořád stojí, zdejší lidé jsou naživu a že to děvčátko se zvláštním
výrazem ve tváři, Věnceslavu Puchmeltrovou, nikdo neodvezl do
Vídně. My Němci jsme si časem tak zvykli zastírat pravdu, že by
mi nebylo zatěžko něco takového tvrdit. Jenomže za závojem lži,
natolik opotřebeným, že prosvítá, se šklebí pravda.
Podnikl jsem poslední, zoufalý pokus a nechal se kapitánem Šedou
zavézt do Lidic. Při vjezdu do obce stála skupina esesmanů se svými
vozidly. Zastavili nás a za žádnou cenu nás nechtěli nechat projet. Vy-
stoupil jsem a zkusil to se zplnomocněním státního tajemníka Franka,
ale muži jen zakroutili hlavou. Když jsem kolem nich chtěl projít pěš-
ky, jeden z nich zdvihl zbraň a zamířil někam zhruba mým směrem.
Nemyslím si, že by mě doopravdy zastřelil, když ale člověk hledí do
ústí hlavně, není snadné si zachovat jasnou mysl. Zůstal jsem stát. Po
silnici přijíždělo další auto. Zastavilo, otevřely se dveře spolujezdce
a z vozu se vyvalilo těžké tělo standartenführera Horsta Böhmeho.
„Pannwitzi!“ zařval bez známky překvapení.
Přistoupil jsem k němu a začal mu domlouvat.
„Sklapněte,“ obořil se na mě. „Jen tady překážíte. Jeďte prostě
domů a vyspěte se z toho.“
Nemohl jsem přestat a chrlil jsem stále více slov, více důvodů,
proč je jeho akce něčím naprosto šíleným. Podíval se na mě s lehkým
politováním a vrazil mi pěstí do obličeje. Praskl mi ret a levé oko
okamžitě oteklo. Jeho esesmani se diskrétně odvrátili a s hranou
lhostejností se dívali jinam. Kapitán Šeda měl dost rozumu, aby zů-
stal sedět v autě. Viděl jsem, jak Böhme takřka něžně přejel prstem
po rukojeti své zbraně.
„Zmizte odsud,“ procedil Böhme tiše. „Nebo chcete skončit jako
Rudolf Formis?“
V jeho hlase nebylo ani stopy po váhání. Ustoupil jsem a couval
k autu.
„Zmizte!“ zařval Böhme a já poslechl. Ze rtu mi na límec košile
kapala krev. Cítil jsem se jako omráčený, takže jsem si na bezútěšné
zpáteční cestě do Prahy vůbec nevšiml, že se něco děje s Aloisem
Šedou.
Nebyl jsem přímo u toho, abych sledoval, co se po setmění ode-
hrálo v Lidicích, na návsi a na Horákově statku. Mohl jsem si události
jen představovat a věřte mi, že jsem k tomu měl dost příležitostí.
Představoval jsem si, jak učitel z obecné školy, kterého jsem zahlédl
tenkrát, když volal děti zpět do bezpečné vzdálenosti od policejního
automobilu, přistoupil k oknu. Dnes vím, že se jmenoval Zdeněk
Petřík. V létě roku 1942 se mi po mnoho nocí zdálo, že jsem Petřík
a stojím u okna.
Venku byla černočerná tma. Učitel Petřík zaslechl rachot a du-
nění, které se k němu blížilo tichem luk a polí. Poté hluk utichl.
Zdola bylo slyšet bouchání nádobí. To jeho žena Jaroslava uklízela
osušené talíře do kredence. Petřík byl přesvědčen, že se právě octl
v hodně zvláštním snu. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře, tři krátké,
vychované údery klouby prstů. Slyšel, jak jeho žena vyšla z kuchyně
a otevřela vchodové dveře. Nejraději by seběhl dolů a zabránil jí v tom,
ale jak už to tak ve snech bývá, nemohl odlepit nohy od podlahy.
Uslyšel mužský hlas. Nerozuměl slovům, ale zněla jako zdvořile
přednesená prosba.
 Konečně se Petříkovy nohy odlepily od podlahy. Sešel tápavými
kroky po tmavém schodišti.
Ve dveřích stáli tři muži v šedých uniformách. Němci, příslušníci
ochranné policie. Jeden pohlédl na Petříka a přátelsky se usmál.
Mluvil dokonce lámanou češtinou. Řekl: „Zabalte si prosím oblečení
na dva dny, nejlépe i něco k jídlu. Nezapomeňte také na cennosti,
šperky a zlato, pokud nějaké máte.“
Jaroslava se zeptala: „Máme za domem malý kurník. Co se stane
se slepicemi, když tu nebudeme?“
„Nedělejte si starosti,“ odpověděl Němec dobromyslně, „to my
už zařídíme.“
Jaroslava se dál neptala. Když do velké cestovní tašky nastrkali
to málo nejnutnějších věcí, co měli, přičemž jim ti tři policisté naku-
kovali přes rameno, přehodili si přes sebe kabáty. Noci zkraje června
byly ještě celkem chladné.
Policisté je požádali, aby se shromáždili na návsi před kostelem.
Jaroslava na něj hleděla velkýma, ustaranýma očima, ale Petřík se
mohl jen dohadovat, co bylo důvodem tohoto nočního překvapení.
Možná se někde v Lidicích ukryl nějaký nebezpečný zločinec, a proto
byla nutná evakuace obyvatel. Že by těmi nebezpečnými zločinci
mohl být on, jeho žena Jaroslava, jeho žáci a sousedé, zkrátka všichni
Lidičtí, mu na mysl nepřišlo.
Petříkovi stáli na písčitém prostranství před kostelem, okolo nich
narychlo oblečení muži, ženy a děti. Panovalo naprosté ticho, nikdo
se neodvažoval promluvit. Policisté v šedých uniformách obestoupili
obyvatele Lidic ve volném kruhu a zůstali nehnutě stát. V mdlém světle
hvězd vypadali jako strašidla. Ozývalo se jen zvláštní bzučení, jako by
někde běžely kamery, takže celá situace působila ještě neskutečněji.
Náhle vzplálo pronikavé světlo reflektorů a Petříka oslnilo. Ticho
přerušil rozkaz, jemuž nerozuměl. Policisté se naráz, jako jediná vlna
valící se na břeh, přiblížili k lidem.
 Dění bylo tak surreální, že Petřík definitivně nabyl přesvědčení,
že se jedná jen o zlý sen. Pohled do tváří sousedů mu prozradil, že to
vnímají úplně stejně. Policisté v šedých uniformách mířili puškami
a pistolemi na shromážděné lidi na návsi a bez ustání na ně něco po-
řvávali, takže Lidičtí z halekání mohli pochytit leda tak kusé útržky.
Většina policistů neuměla ani slovo česky, protože přijeli teprve ten
večer z Halle, rodného města Reinharda Heydricha, výhradně aby
se zúčastnili akce Lidice.
Chvíli trvalo, než jim došlo, co po nich policisté chtějí. Muži měli
jít k Horákově statku, který patřil rodině muže, jenž před několika
lety emigroval do Anglie. Ženám a dětem přikázali, aby odtáhly
tašky a kufry do školy. Cennosti se musely opatřit jménem a adresou
majitele a odevzdat. Petřík se chtěl vydat za ženami a dětmi, vždyť
se koneckonců jednalo také o jeho školu a jeho ženu, ale pažba pušky
jej popohnala opačným směrem. Klopýtl, upadl a někdo ho surově
postavil na nohy. Vrhl poslední pohled na školu, neboť tušil, že zítra
vyučování nebude. Ani zítra, ani pozítří, už nikdy. Petříka a ostatní
muže vehnali impozantní bránou na dvůr statku Horákových. I zde
byly rozestavěné reflektory, které vše nořily do pronikavého světla.
Petřík skutečně zahlédl muže s kamerami, jejichž objektivy civěly na
lidické muže jako oči hladových kyklopů. Odsud Petříka a ostatní
zahnali do sklepení pod hlavní budovou, kde seděli potmě, sotva se
odvažovali dýchat a museli naslouchat, jak němečtí policisté pustoší
vesnici. Ještě pořád jsme aspoň naživu, říkal si Petřík, snad bude
Němcům stačit, když vyplení domy. Muži ve sklepě Horákova statku
museli celé hodiny poslouchat, jak policisté rozbíjejí okenní tabule
a s rámusem vyhazují vybavení domů ven na ulici. Neslyšeli sice, jak
muži v uniformách sbírají vše, co má nějakou hodnotu, předměty řádně
označují a skládají na nákladní vozidla, dovedli si to ale představit.
Z oken létaly knihy a obrazy, oblečení a dětské hračky. Byla už dávno
půlnoc, když štěrbinami ve dveřích do sklepa pronikl pach spáleného
dřeva. Zajatci byli úplně potichu. Třeba na ně v tom horečném shonu
zapomenou. Aspoň jsou ještě stále naživu. Tak ubíhala hodina za
hodinou. Josef Štemberka, více než sedmdesátiletý farář kostela sv.
Martina, se s muži ve sklepě začal modlit.
Schylovalo se k ránu a na východě už bledly hvězdy. Horizont
něžně pohladily první doteky narůžovělého světla a sametová čerň
noci rázem zesvětlala v temnou modř vodních hlubin. Začínal nový
den a fialové nebe nad Lidicemi postupně modralo. Tu se dveře sklepa
rozletěly, dovnitř vtrhli ozbrojení policisté a vyřvávali nesrozumi-
telné příkazy. Odpočítali prvních pět mužů, kteří dřepěli na zemi
nejblíž ke dveřím, a postavili je na nohy. Teď začali muži domlouvat
policistům, ti ale také ničemu nerozuměli. Vyvedli je po schodech
nahoru. Pak učiteli Petříkovi zmizeli ze zorného pole. Krátce poté
k němu dolehl jejich křik, na dvoře zazněl povel a třeskly výstřely.
Výkřiky ustaly, jako když utne. Rozhostilo se ticho. Policisté opět
sešli po schodech dolů a vybírali další pětici z mužů, kteří se nyní
všichni snažili natlačit co nejvíc dozadu do stinných koutů sklepení.
Třeba jim bude stačit pět nebo deset zastřelených, přemítal Petřík,
a zbytek nechají naživu, jakmile jen dají dostatečně najevo, kdo je
tady pánem. A znovu křik, povel v němčině, výstřely, ticho. Opět se
otevřely dveře do sklepa a bylo odvedeno pět mužů, mezi nimi i Pe-
třík. Když je vyhnali po schodech nahoru, učitele oslnilo pronikavé
světlo reflektorů. Jakmile jeho oči přivykly té záři, uviděl na dvoře
stát další policisty. Petříka a ostatních si nevšímali, jelikož právě pó-
zovali na památeční fotografii. V popředí na ní budou tři usmívající
se policisté, v pozadí černý chřtán sklepa a po straně zárodek kupy,
na první pohled nařezaného dřeva. Až pozornější pohled odhalí, že
ve skutečnosti z té haldy trčí nohy.
O zeď hlavní budovy byly opřené matrace potřísněné červený-
mi a bílými šmouhami. Petřík nikdy v životě neviděl lidský mozek
vyhřezlý z lebky, byl však natolik sečtělý, aby si nedělal žádné iluze
o tom, co se to na matrace přilepilo. Opět si připadal jako ve snu, vše
bylo naprosto neskutečné. Nikdo, ani Němci, by nenahnal všechny
obyvatele jedné vesnice před ošuntělé slaměné matrace a nepostřílel
je, to byla příliš bláznivá představa pro muže, který celý život pracoval
jako učitel na obecné škole.
Poté Petřík uviděl bledý obličej Františka Hejmy, lidického sta-
rosty, jenž stál vedle policisty se seznamem v ruce. Ukázal na Petříka
a řekl: „Petřík Zdeněk, učitel obecné školy.“
Policista přikývl, poznamenal si ho a po něm i jména zbylých
čtyř, kteří byli vyvlečeni ze sklepa spolu s ním. Bylo přece nutné
dohlédnout na řádný průběh, na to jsou předpisy a zákony. Petřík
tušil, co bude odměnou za Hejmovu pomoc. Bude smět přihlížet
krvavé lázni na Horákově statku až do samého konce, z čestného
místa vedle popravčích, a v samotném závěru mu bude uštědřen
poslední výstřel. To všechno byla ale samozřejmě jen noční můra,
pomyslel si Petřík a málem se zasmál. Až zítra přijde na vyučování
úplně vyřízený, bude si muset vymyslet nějakou historku. Dětem přece
nemůže vyprávět tak příšerný sen. Popadly ho nějaké ruce a přitlačily
ho obličejem k matraci, neuvěřitelně realisticky páchnoucí po krvi.
Zatímco zbylí čtyři muži vedle něj křičeli, plakali a žadonili, Petřík
usilovně přemýšlel, jakou báchorku svým žákům napovídá. Zrovna
když dostal výborný nápad a zadoufal, že ho nezapomene hned, jak
se probudí, což se se sny často stává, třeskly za ním výstřely. Lebeční
kost Zdeňka Petříka prorazila kulka a vymazala mu z hlavy nejen
jeho skvělý nápad, ale i všechny ostatní myšlenky. Úplně naposled
pocítil údiv nad tím, jak to, že se ještě neprobudil. Pak bylo po všem.
Zatímco muži v uniformách narovnali mrtvoly Petříka a zbylých
čtyř na hromadu a došli si do sklepa pro další pětici, ženy a děti,
které mohly ve školní budově z bezprostřední blízkosti sledovat
vyrabování kostela sv. Martina, byly nahnány na nákladní vozidla,
jež je měla převézt do Kladna. Strhly se dohady ohledně jednoho
chlapce, o němž matka tvrdila, že je teprve čtrnáctiletý. Podle údajů
v evidenci obyvatel však minulý týden dovršil patnáct let. Policisté se
dlouho nerozmýšleli, na to jsou přece předpisy, a chlapce odvedli na
Horákův statek, načež matka dostala hysterický záchvat. Nad takovým
nedostatkem sebeovládání policisté jen kroutili hlavou. V Kladně
beztak oddělí děti od matek a ty z nich, u nichž se prokáže, že jsou
vhodné k arizaci, se mohou těšit na růžovou budoucnost v německé
rodině. Pro zbývající děti se také nějaké to využití najde. Ženy budou
nějakou dobu, dokud budou použitelné, pracovat ve válečné výrobě
v táboře Ravensbrück.
Policista ukázal na plavovlasé děvčátko, které veškerému shonu
přihlíželo zcela nezúčastněně, na rozdíl od ostatních dětí, jež kvílely,
plakaly a tiskly se ke svým matkám.
„Je to děvče slabomyslné?“ zařval.
Nikdo mu nebyl schopen na otázku odpovědět. Nezbylo mu
tedy než dát na svůj pocit a poznamenat si dítě stranou. Zapsal si na
seznam jméno, Věnceslava Puchmeltrová, a připojil poznámku, že
se jí při převozu nesmí za žádnou cenu nic stát. Byla potřebná pro
válečný výzkum. Ve Vídni působil lékař jménem Hans Asperger, který
pracoval s jedním konkrétním typem slabomyslných. Vyvinul metodu,
pomocí níž bylo možné odhalit geniální jedince, kteří se mezi nimi
občas vyskytli, a pověřit je zvláštními úkoly. Děti, jež se pro lékařovy
účely nehodily, rovněž posloužily k vědeckému bádání. Například
se na nich zkoumalo, zda lze gangrénu skutečně léčit sulfonamidy.
Mezitím popravčí na Horákově statku došli ke zjištění, že po-
kud chtějí se všemi vesnickými muži skoncovat ještě během středy,
nestačí je střílet ve skupinkách po pěti. Musí je začít brát po deseti.
V časných ranních hodinách se do Lidic vracel asi tucet mužů
z noční směny v ocelárně. Už z dálky viděli stoupat kouř, a tak se
co nejrychleji hnali po hrbolatých polních cestách k vesnici. Všude
viděli postávat české hasičské vozy, ale nezdálo se, že by někdo něco
hasil. Přiřítili se tedy do Lidic, kde uviděli spálené domy a zpustošený
kostel. Volali své ženy, ale nikdo jim neodpovídal. Když zaslechli
hluk z Horákova statku, v panice vběhli branou dovnitř, kde je uvítali
policisté v šedých uniformách. Poznamenali si jejich jména, a než
příchozí stačili pochopit, že neforemné hromady nalevo a napravo od
domu jsou nakupené mrtvoly jejich otců, bratrů a sousedů, přitiskli
je obličejem k matraci a zastřelili. Pak už nebylo koho střílet, tak
museli popravčí vzít zavděk dobytkem, který ve stáji Horákova statku
už celé hodiny bučel. Nakonec přišli na řadu psi a kočky. Zastřelení
zvířat sice nikdo výslovně nenařídil, ale když už se do díla jednou
pustili, chtěli to udělat pořádně.
V poledne na náves najely těžké stroje. Ještě zbýval čas na další
památeční záběry: policisté se sice vyčerpaně, ale spokojeně usmívali
do kamer. Pásová vozidla začala srovnávat se zemí dýmající trosky
toho, co ještě před několika hodinami byla vesnice jménem Lidice.
Mezitím si policisté zašli do řeznictví Houbová. Protože v obchodě
nenašli nikoho, kdo by je obsloužil, po krátké poradě usoudili, že
je v pořádku, když si prostě vezmou, co potřebují. Při těžké práci
koneckonců člověk vyhladoví a dostane žízeň. Vyvalili na náves pár
sudů piva, rozestavěli skládací židle a lehátka a pak si dokola začali
v koších posílat uzeniny. Pozorovali, jak vojáci vytrhávají náhrobní
kameny ze hřbitova, rozkládajícího se kolem kostela, a nakládají je
na vozy. Žula byla žádaným stavebním materiálem. Ve středu večer
dorazila další vozidla s nákladem posypové soli. Na hromadách kry-
stalů křupajících pod nohama stáli muži s lopatami a až do setmění
zahazovali doutnající lidickou půdu.
Nevím, zda se vše odehrálo přesně tak, jak jsem vylíčil. Během
mnoha dlouhých nocí jsem ale měl dost času na to, abych si vše živě
představil. Stále dokola se mi vybavovala jména zapsaná v pečlivě
vedených seznamech. Mohli bychom předložit podrobné záznamy
o každém z nich, včetně jejich jména, data narození a úmrtí, popřípadě
účelu, k němuž byli dotyční použiti, pokud se pro ně nějaký našel.
Středa, 10.6.1942, 17.00

Celý den jsem se pokoušel zastihnout Karla Hermanna Fran-

ka. Nevrátil se do Prahy zvláštním vlakem, jak bylo plánováno, ale
zapůjčil si vůz a odvezl Klause a Heidera k matce do Panenských
Břežan. Poté odjel domů umýt se a převléknout. Pozdě odpoledne
dorazil do Lidic, kde už nenašel nic než sutiny a mrtvoly. Nikdy
jsem se nedozvěděl, kdy přesně byl informován o Böhmeho plánu,
zda ještě v Berlíně, nebo až po návratu do Prahy. Pro muže jako
on bylo každopádně pozdě na to, aby k Lidicím zaujal jiný postoj
než Hitler. Světová veřejnost upřela zraky na malou vesničku, od
základů vyhlazenou a vymazanou z map. Od toho dne už nebylo
nutné mluvit o „přesídlování“, jestliže přišla řeč na vyvražďování
východních Židů. Böhmeho pomsta nám strhla masku. Přehnala
se přes nás vlna nepřátelské propagandy a Beneš se svými lidmi
v Londýně triumfoval. Ani Goebbels nedokázal německou porážku
v Lidicích nijak přikrášlit. „Lež má krátké nohy,“ říkalo se v létě
1942. V průběhu dne se objevila tato suše znějící tisková zpráva:

Tímto oznamujeme: Při pátrání po vrazích

SS-obergruppenführera Heydricha byly zjiš-
těny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce
Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc
okruhu pachatelů, který přichází v úvahu.
Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci
místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo
dotazováno. Stanovisko k atentátu, tímto
projevené, je zdůrazňováno ještě dalšími
 činy Říši nepřátelskými, jakými jsou napří-
klad: nálezy protistátních tiskovin, skla-
dišť zbraní a munice, ilegální vysílačky
a neobyčejně velkého množství zboží, jež
podléhá řízenému hospodářství, a okolnos-
tí, že v aktivních službách nepřátelských
v zahraničí jsou obyvatelé jmenované obce.
Protože se obyvatelé této vesnice svou čin-
ností a podporou vrahů SS-obergruppen-
führera Heydricha co nejhrubším způsobem
provinili proti vydaným zákonům, byli do-
spělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do
koncentračního tábora a děti dány na nále-
žité vychování. Budovy v obci byly srovnány
se zemí a jméno obce bylo vymazáno.

V Petschkově paláci panovala stísněná nálada. V tu středu odpoledne

jsme se bavili o Heydrichově pohřbu v Berlíně, o počasí a o tom, že –
jaká hrůza! – zemřel britský herec Stanley Lupino. Jak my se u jeho
filmů nasmáli, tedy v dobách, kdy ještě bylo dovoleno se u britských
filmů smát. O tom, co se seběhlo v uplynulých hodinách, jsme sko-
ro nemluvili. Myslím, že se mezi těmi muži nenašel jediný, který
by přinejmenším v nejhlubším nitru nevěděl, že jsme se v Lidicích
dopustili do nebe volajícího bezpráví, byť třeba z vůdcova pověření.
Sotva se našel někdo, komu se neulevilo, když se dozvěděl, že tam
řádily jednotky ochranné policie z města Halle nad Sálou, a nikdo
od nás. Ale také by se sotva našel někdo, kdo by necítil, že Němci
teď musí stát ještě víc při sobě. Ministr Goebbels to formuloval
výstižně: všichni sedíme v rychlovlaku řítícím se zběsilou rychlostí.
Kdo vystoupí, zlomí si vaz, kdo se pokusí zatáhnout za ruční brzdu,
toho ostatní bez milosti vyhodí ven.
 Bylo mi po všech stránkách mizerně. Alois Šeda se dnes v Petsch­
kově paláci neukázal. Moc jsem si s ním přál promluvit, ale chápal
jsem, že se mi ten den už nechce podívat do očí. Plánoval jsem, že
vyslechnu rodinu Novákových, která na mě čekala dole, v útrobách
služebny, ale cítil jsem, že toho dnes už nebudu schopen. Byli pod
zámkem a do zítřka v celách vydrží. To jsem si alespoň ve středu
večer myslel. Kromě toho se nějak vytratil pocit naléhavosti. Komu
pomůže, když vystopujeme Jindru? Lidickým určitě ne.
Lhostejně jsem listoval ve spisech, navršených na mém stole.
Poraněný ret se začínal hojit a na ústech se mi utvořil ošklivý, svě-
divý strup. Bolela mě brada a cítil jsem, že mám po té ráně šlachy
na krku křečovitě stažené. Více starostí mi ovšem dělalo oko. Bylo
oteklé a podlité krví. Navíc když jsem se díval úzkou škvírkou, která
mi z výhledu zbyla, viděl jsem rej černých teček, jako bych si s sebou
do Prahy přivezl popel z Lidic. Před pátou hodinou jsem dospěl k zá-
věru, že to takhle nemá smysl. Musel jsem nutně k očnímu lékaři.
Vyrazil jsem k zastávce na Václavském náměstí a nastoupil do první
projíždějící tramvaje. Jako by byla součástí vyššího plánu, zavezla
mě přes Vltavu na Malou Stranu. Vystoupil jsem na Újezdě, a jako
by mě někdo vedl za neviditelné provázky, zamířil jsem k pěknému
městskému paláci, v němž se nacházela ordinace dr. Milady Frantové.
Před domem se o sloup lampy opíral nějaký muž a zběžně listoval
v novinách. Když jsem ho míjel, vzhlédl, prohlédl si můj opuchlý
obličej a rychle usoudil, že mnohem zajímavější je článek, který právě
bez zvláštního zaujetí přelétl.
V čekárně seděla jen jedna pacientka; ustrašeně po mně po-
kukovala a snažila se ukrýt za rozečteným románem. Když si mě
všimla sestra, okamžitě mě požádala, abych na paní doktorku počkal
v zadní ordinaci. Udělal jsem, co mi řekla, třebaže jsem se bál znovu
pohlédnout na děsivý obraz zničeného města Guernica. Dnes se celý
svět úplně stejně díval na Lidice.
 Do ordinace vešla Milada Frantová. K mému překvapení měla ve
vlasech hedvábnou stuhu, již jsem jí daroval. Čekal jsem, že se u ní
setkám s hrůzou nebo odporem, místo toho ale ke mně přistoupila
bez jakéhokoliv výrazu ve tváři a začala vyšetřovat zraněné oko.
Neřekla přitom ani slovo. Když skončila, umyla si ruce, založila je
na prsou a profesionálním tónem mi sdělila diagnózu: „Tupý úder
způsobil otok. Nejen kolem oka, ale také uvnitř očnice. Otok nyní
tlačí na zrakový nerv a narušuje vidění. Ve většině případů potíže
zmizí samy, jakmile otok ustoupí. Aby nedošlo k zánětu, který by
průběh hojení zkomplikoval, předepíši vám mast.“
Poté se rozplakala.
„Co jste to udělali?“ zavzlykala a skryla si obličej v dlaních.
Vstal jsem a přistoupil k ní. Uvnitř mě se všechno pralo. Nevěděl
jsem, zda ji mám zkusit utišit tím, že jí položím ruku na rameno.
Vtom se ke mně přimkla a položila si hlavu do jamky nad mou klíční
kostí. Prudký dotek na tom místě zabolel… ale vlastně to ani tak
strašné nebylo. Něco mumlala, já jsem ale ničemu nerozuměl, jen
jsem vnímal její teplý dech na svém krku. Drželi jsme se v objetí jako
dva trosečníci. Z uzlu svázaných vlasů se jí uvolnila lokna a pohladila
mě po krku, jako by se mě svými křídly dotkl motýl. Z jejích vlasů
stoupala sladká vůně, která mi – s obrazem zkázy Guerniky před
očima a vizí Lidic vypálenou hluboko do mého mozku – připadala
nesmírně útěšná. Mírně jsem sklonil hlavu, abych se více nadýchal
té teplé vůně. Opět mi něco na krku zašeptala, její dech mě krásně
hřál, potom zvedla hlavu a podívala se na mě. Měla ty nejhezčí a nej-
zvláštnější oči, jaké jsem kdy viděl. Ačkoliv stále plakala, zapůsobil
na mě její pohled jako studená ruka na rozpáleném čele. Náhle jsem
si velmi jasně uvědomoval, jak se ke mně tiskne a ve mně stoupá
neuhasi­telný žár.
Milada na mě hleděla svýma znepokojivě krásnýma očima a na-
jednou jsem měl pocit, že sedím ve voze, který nabírá stále větší
rychlost. Bylo mi jasné, že brzy už nedokážu zastavit. Zavřela oči, ale
kouzlo tím neopadlo, právě naopak. Její tvář, sklopená víčka, lehce
pootevřené rty slibovaly jediné. Přivinul jsem ji těsněji k sobě a ona
neuhnula. Všude se rozlévala její vůně a já najednou věděl, že nechci
zastavit, jakkoliv šílené se to vzhledem k naší situaci mohlo zdát.
Políbil jsem ji a ona stále neuhýbala, zůstávala ke mně přitisknutá.
Přejížděla mi ukazováčkem po bradě. Když se mě dotkla, trhl jsem
sebou. Sklopila hlavu a skryla svou tvář na mém rameni.
„Milado,“ vydechl jsem.
„Tiše.“
„Je to příliš nebezpečné,“ vyrazil jsem ze sebe, ale v podstatě mi
to v tu chvíli bylo jedno. Dotek jejího prstu rozpaloval citlivé předivo
nervů, sbíhajících se pod mou kůží.
I když jsem jí neviděl do tváře, zaslechl jsem v jejím hlase úsměv.
Pošeptala mi: „Neměj strach. Postarám se o tebe.“
Její slova zaduněla v mé mysli jako kameny vržené do studny.
A poté jsem ji opět políbil. Přitiskla se ke mně ještě těsněji. Dotkla
se mě, já se dotkl jí a pln vděku jsem alespoň na okamžik zapomněl
na Lidice.
Čtvrtek, 11.6.1942, 9.00

Ráno mě v Petschkově paláci čekalo nemilé překvapení.

Ze vstupní haly jsem se rovnou vydal do kamenných útrob budovy.
Cestou jsem míjel obraz, na němž byl namalovaný cínový talíř se
žlutými kdoulemi a červenými jablky. Přestože chodbu jen spoře
osvětlovala slabá zář lampy, barvy na obraze mě přímo tloukly
do očí, zátiší navíc viselo trochu nakřivo. Pocítil jsem neodbytné
nutkání rám narovnat, jelikož pohled na obraz nahnutý doprava mi
způsoboval nevolnost. Na ochranném skle obrazu ulpíval prach.
Přejel jsem po něm ukazovákem a prostředníkem a zanechal na
něm dvě úzké, rovnoběžné stopy. Otřel jsem si prsty o sako a sešel
jsem po schodech dolů. V půli cesty stál prázdný kolečkový vozík na
spisy. Nahlásil jsem svůj příchod přítomnému příslušníkovi gesta-
pa, který ve sklepě držel stráž. Po dalších schodech jsem sestoupil
k jedenácti trezorovým místnostem a malé výslechové místnosti
s půvabným označením „Životopisy“. Místnost se mi zdála ještě
menší než posledně. Připadalo mi to jako věčnost od doby, kdy jsem
zde poprvé spatřil Miladu. Ve skutečnosti to nebyly ještě ani dva
týdny. Namlouval jsem si, že ve vzduchu je stále slabě cítit její vůně.
Na psacím stole ležel seznam. Novákovi byli zavření v místnostech
osm až deset. Zaklepal jsem na dveře cely, v níž se podle seznamu
měla nacházet Marie Nováková, matka. Neozvala se žádná odpověď,
ale tu jsem ani nečekal. Budu paní matce muset vysvětlit, že k tomu,
aby se mohli vrátit domů, postačí jediné slovo: příjmení Jindřiščina
kamaráda Ati. Netěšilo mě, když jsem musel na lidi vyvíjet nátlak.
Pokud to ale bude nutné, pohrozím jí, že jestli nebude spolupracovat,
podrobíme její dceru Jindřišku nepříjemnému výslechu, který bude
moct sledovat průzorem ve dveřích. Z mé zkušenosti to naštěstí jen
málokdy zašlo tak daleko, že bychom museli pohrůžky uskutečnit.
Nahnat strach dospělé ženě, která zatajuje informace, je docela jiná
věc než ubližovat mladému děvčeti. Přesto se mi naráz udělalo mdlo.
Chodba jako by se začala zmenšovat, až se scvrkla na velikost vězeň-
ské cely a poté rakve. Zavřel jsem oči, a když jsem je opět otevřel,
všechno bylo zase v pořádku.
Otočil jsem klíčem v zámku trezorové místnosti a dveře se otevřely
směrem ven. Cela byla prázdná. Úzká dřevěná pryčna stála osiřele
u šedé zdi. Musel jsem si splést číslo. Podíval jsem se na štítek na
dveřích. Číslo devět. Vrátil jsem se do výslechové místnosti a znovu
si prohlédl seznam. Marie Nováková měla být v místnosti číslo de-
vět. Zkusil jsem ještě celu osm a deset, avšak obě zely prázdnotou.
Zbývající cely neměly být ten den podle seznamu obsazené. Do všech
jsem nahlédl, abych se přesvědčil, že Novákovi nejsou zavření jinde.
Nenašel jsem ani živáčka.
Do třetice jsem se podíval do seznamu. Musel v něm být uveden
začátek a konec vazby i s podpisem příslušného úředníka. Příchod
Novákových byl zaznamenán v úterý v 16.45. Službu konajícímu
strážci je předal kriminalistický asistent Wolfgang Kieser. Jiný zá-
znam tu nebyl. Podle zápisů museli být tady, což ale zjevně nebyli.
Vyšel jsem na chodbu a zavolal na přítomného strážce. Právě
nastoupil do služby a chystal se vězňům nandat hubenou snídani
do prohlubní v plechových tácech. Po samotných vězních se zatím
nepodíval, k čemu taky? Ze suterénu Petschkova paláce nebylo úniku.
Následoval mě do výslechové místnosti a ohromeně zůstal zírat na
prázdné cely. Poté se podíval na seznam a pokrčil rameny.
Vyběhl jsem zpátky nahoru do vchodové haly a nařídil, aby se
strážci, kteří měli od úterního odpoledne službu ve vazebním od-
dělení, okamžitě dostavili na služebnu a do mé kanceláře. To bude
chvíli trvat. Zavolal jsem na ústředí české policie, abych povolal také
kapitána Šedu. Ještě stále jsem mu neřekl o radiotelegramu agenta
Jindry, což jsem chtěl teď napravit. Vzhledem ke kaskádě hrozných
a stále hroznějších událostí z posledních dní se pro mě význam Jindry
scvrkl na pouhé zrnko prachu. Dnes v časných ranních hodinách
mi však na mysli vytanula nová, ještě děsivější myšlenka. Co když
nebyly Lidice jen závěrečným aktem státní truchlohry o Heydrichově
zavraždění, nýbrž úvodem k celé řadě odvetných útoků? Třeba chtělo
říšské vedení Čechům vnuknout pocit, že krytím atentátníků to byli
oni, kdo vlastnoručně zabil obyvatele Lidic a dalších vesnic, které
měly ještě následovat. Dříve či později se někdo sesype a promluví.
Kolik mrtvých k tomu ale bude zapotřebí? Oč hlouběji zabředneme
do viny, jíž zatížíme své děti a vnuky? Kdyby se mi podařilo vypátrat
Jindru, mohl bych jej přesvědčit, aby s námi spolupracoval, tím jsem
si byl jist. Při pátrání po rodině Novákových a chlapci jménem Aťa
jsem ovšem potřeboval Šedovu pomoc.
Po telefonu mi však bylo sděleno, že kapitán Šeda nepřišel do
služby ani ve středu, ani dnes. Nenahlásil pracovní neschopnost ani
nikoho neinformoval o tom, že je nemocný a na jak dlouho. Telefo-
nistka pražského četnictva to označila za velmi neobvyklé. Požádal
jsem ji o Šedovu adresu, kterou mi po krátkém zaváhání nadiktovala.
Telefonní číslo neznala. Nezbývalo mi tedy než kapitána zkusit vyhle-
dat přímo v místě jeho bydliště. Dělal jsem si o něj starosti, měl jsem
totiž dojem, že úterní a středeční události ho zasáhly ještě hůř než
mě. Uvědomil jsem si, jak málo o něm vím. Je ženatý? Má děti? Žije
sám? Vzpomněl jsem si, že mi řekl, že je v Praze teprve od loňského
roku. Zmiňoval přitom rodinu? Už jsem si nevzpomínal. Představa,
že je sám s tím, co se v něm muselo odehrávat, byla neúnosná. Musel
jsem si přiznat, že mám Aloise Šedu rád, a to i navzdory jeho poměrně
nesnesitelnému způsobu, jímž mi kladl nepříjemné otázky.
Netrpělivě jsem čekal na policisty, kteří v uplynulých osmačty-
řiceti hodinách hlídali vězeňský trakt.
Když do mé kanceláře vstoupil vychrtlý úředník s odstávajícíma
ušima, už z výrazu jeho tváře jsem vyčetl, že jsem právě našel viníka.
Civěl na mé poraněné oko a přiznal, že včera pozdě večer přišli do
Petschkova paláce muži od sicherheitsdienstu, aby ke zvláštnímu
výslechu odvedli všechny osoby zatčené v souvislosti s Heydrichovým
případem. Vyzáblý příslušník gestapa se jim neodvážil odporovat nebo
se jen na cokoliv zeptat. Přítomný důstojník SD mu prý naznačil, že
se vždy najde volná cela pro vzdorovité úředníky, kteří se vzpírají
spolupráci s nimi. Zaskočený muž v té zoufalé situaci doufal, že SD
vězně po výslechu vrátí, a do seznamu nic nezapsal. To mi stačilo.
Vyhnal jsem roztřeseného strážce z kanceláře a popadl jsem telefonní
sluchátko. Představa dalšího střetnutí s Böhmem se mi dost příčila,
ale v sázce bylo příliš mnoho.
Abych předešel tomu, že mě na telefonní ústředně v hlavním
sídle SS jen tak odbydou, vytočil jsem přímo Böhmeho předvolbu.
Prsty na ciferníku se mi třásly. Uvnitř mé hrudi běsnil jako dravá
šelma čirý, jedovatý hněv, zatínal drápy do mého srdce a zahryzl se
do něj. Böhme byl sice můj nadřízený, nicméně překročil meze svých
pravomocí. Slyšel jsem telefon zazvonit – poprvé, podruhé, potřetí –,
nikdo ho ale nezvedal. Šelma v mé hrudi vztekle prskala. Vstal jsem
a začal rázovat po kanceláři sem a tam, abych tu bestii uklidnil. Musel
jsem do celé záležitosti zapojit státního tajemníka Karla Hermanna
Franka. Nechal jsem se k němu telefonicky přepojit, ovšem hovor
s Černínským palácem mi přinesl jen zklamání. Franka Böhmeho
jednání pohoršilo, nevěděl však, jak by mi mohl pomoct.
„Standartenführerovi Böhmemu se podařilo přesvědčit říšského
vůdce SS, aby mu v Heydrichově případě ponechal takřka volnou
ruku.“
„Pokud někdo odvede pryč důležité svědky, maří tím vyšetřová-
ní,“ namítl jsem. Do mozku se mi jako rozpálené železo propaloval
žhnoucí vztek.
Frank si povzdechl. „Já vám rozumím, Pannwitzi. Je tu ale něco,
o čem nevíte. Odpoledne po Heydrichově pohřbu v Berlíně si vůdce
pozval mě a Emila Háchu na přátelský pohovor. Byl u toho samozřejmě
i Himmler, ten nikdy nesmí chybět. Hitler oslovil protektorátní
vládu klidným hlasem, tedy alespoň zpočátku. Řekl, že vede tuto
válku, aby v Evropě konečně nastolil klid a mír. Narušitele míru – tak
sabotéry nazval –, kteří stojí jeho dílu v cestě, bude potírat všemi
dostupnými prostředky. Kdo z Čechů nebude stát o pokojné soužití,
bude muset pryč.“
Frank se krátce odmlčel, než se znova ujal slova: „Pannwitzi,
znáte ten vtip, jak se potkají dva lékaři, internista a psychiatr? Psy-
chiatr pozdraví internistu: ‚Heil Hitler!‘ A ten mu na to odpoví: ‚Ty
jsi přece psychiatr, tak ho nezdrav, ale uzdrav!‘“
Vtip jsem znal, nečekal bych ale, že mi ho bude do telefonu vy-
právět SS-gruppenführer. Cítil jsem, jak můj hněv pozvolna polevuje.
Frank pokračoval: „Vůdce nakonec ztropil scénu, která téhle
anekdotě dala za pravdu. Snažil se zůstat v klidu, vůbec se však
nedokázal ovládnout, chápete? Emil Hácha se už při úvodních slo-
vech propadl do křesla tak hluboko, že vypadal jako špatně vycpaný
polštářek, a když se na něj Hitler znenadání zuřivě obořil, ten ne-
bohý muž málem zemřel strachy. ‚V tomto prostoru má místo jen
jeden, z obou národů musí pak jeden ustoupit!‘ řval Hitler. Úplně
Háchovi poprskal brýle.“
Navzdory všemu jsem se skoro zasmál. Frank imitoval úsečnou
dikci běsnícího Hitlera naprosto bravurně. Jestli bude mít po tom
všem dost politiky, může s tímhle číslem vystupovat v nejlepších
varieté. Ze sluchátka burácel téměř dokonalý vůdce:
„Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a ně-
mecký národ neustoupí. V sázce je osud, život a budoucnost českého
národa. Buď se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mě únosné,
nebo bude český národ z Evropy vymazán.“
Oba jsme chvíli mlčeli a poté si Frank odkašlal: „Himmler mu
samozřejmě ve všem přisvědčil, protože se drží zásady vůdci nikdy
neodporovat. Hácha se nezmohl na slovo.“
„A vy, pane státní tajemníku?“
 Frank si znova povzdechl. „Politika není tak jednoduchá, jak si ji
představujete, Pannwitzi. Řekněme si na rovinu: váš styl vyšetřování
zatím nepřinesl žádné výsledky.“
„Böhmeho styl pomsty proti nám poštval celý svět,“ odvětil jsem.
„To nám tak ještě scházelo,“ řekl Frank rozmrzele. „Ale uvidím,
co pro vás mohu udělat. Říšského protektora Daluegeho ovšem s tou
záležitostí neobtěžujte. Je plně zastáncem radikálního odvetného
přístupu.“
Frank přislíbil, že se mi odpoledne ozve odpovědná osoba z SD
a sdělí mi, kde se nachází rodina Novákových. Nic víc prý není v jeho
silách.
Zavěsil jsem a potlačil nutkání vytočit číslo oční praxe a požá-
dat Miladu o další schůzku. Místo toho jsem se vypravil na adresu
kapitána Šedy. Bydlel v jižní části města, ve Vratislavově ulici na
Vyšehradě. Dojel jsem tramvají k úpatí malé vyvýšeniny, na níž už
tisíc let vzdorovaly nepřízni času valy středověkého hradu. Prošel
jsem Karlachovými sady a minul přitom tři úlomky obrovského,
starého sloupu, které se o sebe opíraly horními konci a tvořily jakousi
jehlanovitou konstrukci. Tento relikt z pohanských dob se nazýval
Čertův sloup. Podle jedné pověsti se tradovalo, že pán pekel v těchto
místech prohrál sázku s jedním důvtipným Čechem a ve vzteku sloup
roztříštil na tři části.
Dům ve Vratislavově ulici vypadal, jako když se o něj už delší
dobu nikdo nestará. Neudržované záhony, z fasády místy oprýskávala
omítka. Po cestičce skrz předzahrádku jsem došel k domovnímu
vstupu. Na kotnících mě šimral plevel prorůstající mezi popraskanými
dlaždicemi. Stál jsem před prosklenými dveřmi. Vnitřek domu chránil
před zvědavými pohledy tenký, světle žlutý závěs, na jedné straně
uvolněný a visící nakřivo. Mezi závěsem a sklem na vnitřní straně
dveří se pnuly pavučiny. Napadlo mě, že jsem si spletl číslo domu,
jenže to souhlasilo s tím, co stálo v mých poznámkách. Za bujným
zimostrázem vedle dveří jsem objevil zašlý mosazný štítek: „Šeda“.
Zaklepal jsem, nic se ale nedělo. Změnil kapitán bydliště? Vzhledem
k tomu, jak neudržovaně dům vypadal, tu nejspíš dlouho nepobýval.
Vždyť do Prahy přišel teprve loni. Proč svou novou adresu nenahlásil
úřadům? Taková nedbalost mi ke kapitánu Šedovi vůbec neseděla.
Otočil jsem se a vrátil se na chodník. Právě kolem procházela stará
žena s nákupní taškou na kolečkách. Měla namířeno k sousednímu
domu. Když zpozorovala, že se na ni dívám, zrychlila krok.
„Promiňte, milostivá paní,“ řekl jsem česky, takže se musela
zastavit.
„Ano?“ zeptala se a číhavě mě sledovala stařecky zažloutlýma
očima. Možná jí naháněl strach můj opuchlý obličej.
„Rád bych navštívil svého přítele Aloise Šedu,“ řekl jsem. „Už
tady nebydlí?“
„Aloise Šedu byste rád navštívil?“ uchichtla se. „To ale jdete
pozdě, mladý muži.“
„Jak to?“ zeptal jsem se. Nervy mi začínaly pracovat.
„Ten váš povedený přítel přece odjel do Anglie, už před třemi
roky. Tak se to alespoň proslýchá. Všechno tu opustil a prostě zmizel.“
Jelikož jsem Šedu viděl před dvěma dny, považoval jsem to za
naprosto vyloučené.
„Máte na mysli policejního kapitána Aloise Šedu?“ zeptal jsem
se ještě jednou. Třeba stařena pomotala pár věcí dohromady.
„Alois Šeda, který tu bydlel, byl záložní důstojník, ne policista.“
„Můžete mi ho popsat?“
Pohlédla na mě nedůvěřivě. „Co se vám stalo s obličejem?“
„Jeden esesák mi dal pěstí,“ odpověděl jsem popravdě. Spokojeně
přikývla. Pokud někoho zmaluje německý esesman, musí se prostě
jednat o důvěryhodnou osobu.
„Pojďte se mnou, mám fotografii, na níž je Alois Šeda na jedné
sousedské oslavě.“
Doprovodil jsem ženu k domu a zdvořile počkal u dveří, do-
kud se znovu nevynořila s tlustým albem pod paží. Listovala v něm
celou věčnost a objasňovala mi příbuzenské vztahy mezi všemi lidmi
zvěčněnými na fotografiích, jejich ctnosti i neřesti, až konečně našla
hledanou stránku. Snímek zachycoval skupinku asi patnácti osob na
zahradě. V popředí se o malou jablůňku opíral elegantně oblečený
muž, uprostřed houfu vesele si hrajících dětí pak stála dáma v dlou-
hých bílých šatech a letním kloboučku a vážně hleděla do objektivu.
Stařena křivým prstem ukázala na muže v popředí.
„Alois Šeda.“
Muž byl hubený, s úzkými rameny a připlešatělý jako někdo,
komu vlasy začaly vypadávat už před třicítkou. Na nose měl brýle.
V ničem se nepodobal kapitánu Šedovi, jehož jsem znal já. Na úřadě
muselo dojít k záměně. Zde bydlel jiný Alois Šeda, který nejspíš už
před nějakou dobou – ať už to bylo kamkoliv – zmizel, ale zcela určitě
se nejednalo o mého podsaditého kolegu s bujnou kšticí a knírem.
Poděkoval jsem staré paní a vydal se na zpáteční cestu do Petsch­
kova paláce. Opět jsem musel sebrat všechnu sílu, abych odolal po-
kušení vyhledat Miladu. Ani jsem si nebyl jist, zda by mě vůbec
chtěla znovu vidět.
Přede dveřmi mé kanceláře čekal tlustý, mladý uchazeč o člen-
ství v SS, který mi už dříve doručil spis Václava Morávka. Potil se
ve své uniformě bez ozdob a nervózně se na mě díval. Rozhodně
se nejednalo o „odpovědnou osobu z SD“, již mi sliboval Frank, ale
lepší než nic. Podal mi obálku a já ji okamžitě otevřel. Uvnitř jsem
našel průpis formuláře podepsaného standartenführerem Horstem
Böhmem. Pustil jsem list z ruky a ohromeně pohlédl na tlustého
mladíka, který vzal okamžitě nohy na ramena. Formulář nařizoval
přeložení rodiny Novákových do vězení v terezínské Malé pevnosti.
Byla k němu připojena příloha určená hauptsturmführerovi Jöckelovi,
veliteli věznice, obsahující pokyn ke zřízení ženského oddělení. Do
budoucna totiž bude třeba počítat také s vězeňkyněmi. Marii a Jindřišce
se dostalo pochybné cti stát se vůbec prvními ženami uvězněnými
v Malé pevnosti. Poškrábal jsem se na čele. Poté jsem usedl k psacímu
stolu a sestavil jsem stručný dopis hauptsturmführerovi Jöckelovi,
v němž jsem mu nařizoval, aby uvězněné Novákovy neprodleně vy-
dal do Prahy, protože jsou důležitými svědky pro gestapo, a oznámil
jsem mu, že je v Petschkově paláci očekávám hned zítra ráno. Dopis
jsem do Terezína nechal poslat dálnopisem. Zatímco jsem čekal na
odpověď, znovu jsem zavolal na českou policii a dotázal se, odkdy je
kapitán Šeda zaměstnán na pražské služebně. Slyšel jsem, jak telefo-
nistka na druhé straně šustí papíry, až nakonec řekla: „Je mi líto, ale
muselo dojít k nějaké chybě. V našich záznamech jsou protichůdné
údaje. Mám před sebou dokument, podle nějž byl Alois Šeda loni
v létě z pozice záložního důstojníka povolán jako kapitán k české
policii, a proto se přestěhoval z Hradce Králové do Prahy. Ovšem
podle jiného dokumentu je už celé roky nahlášen v Praze a pobírá
vojenskou rentu. Je ale možné, že jde o dva různé Šedy a jen se nám
pomíchaly podklady.“
„Nemáte tam ještě nějakou jinou adresu?“ zeptal jsem se.
„Ne, pouze tu ve Vratislavově ulici,“ odpověděla telefonistka tak
provinile, jako by sama byla odpovědná za chaos, který měla česká
policie v papírech.
„Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou,“ zamumlal jsem a položil
sluchátko na vidlici. Znovu jsem měl ten pocit, že mi něco uniká,
i když to mám přímo před nosem. Do třetice jsem zavolal na pražskou
četnickou stanici a telefonistce tentokrát nařídil, aby ke mně poslala
kapitána Šedu hned, jak se objeví ve službě.
Právě když jsem se chystal znovu zvednout sluchátko a požádat
slečnu na naší telefonní ústředně, aby mě přepojila na hradeckou po-
licii, telefon se opět rozdrnčel. Na druhém konci se ozval příslušník
SS jménem Theodor Hohaus, dozorce v Malé pevnosti.
„Hauptsturmführer Jöckel mě požádal, abych vám zavolal,“ pro-
nesl toporně. „Velmi lituje, pane kriminální rado, že vašemu nařízení
nemůže vyhovět.“
 „Mám zplnomocnění od státního tajemníka Franka a vy se máte
řídit mými příkazy,“ pokusil jsem se na něj zatlačit, i když to nebyla
úplně pravda.
„Já vím, pane kriminální rado,“ řekl Hohaus dotčeně. „Kdyby to
bylo jen trochu možné, poslal bych vám tu rodinu obratem do Prahy.“
„A kdo nebo co tomu brání? Mám za to, že jsem příkaz hauptsturm­
führerovi Jöckelovi sdělil dost jasně.“
Hohaus ztišil hlas. „Ve vší diskrétnosti, pane komisaři, ono to
vůbec neprobíhalo standardně.“ Zmlkl, protože si nejspíš uvědomil,
že vyzrazuje interní záležitosti.
„Řekněte mi prosím, co se stalo,“ vybídl jsem ho. „Vše, co mi
povíte, zůstane jen mezi námi.“
„V Malé pevnosti mám na starosti stravování vězňů. Když dorazili
Novákovi, vůbec nebyli na běžném seznamu přídělů. Něco takového
se stává jedině tehdy, pokud k nám někdo přijde jen jako do přestupní
stanice. Pro tyhle vězně jsem měl zvláštní seznam.“
„Nerozumím. Přeřadil už snad někdo Novákovy zpátky do Pra-
hy?“
Hohaus neodpovídal. Pomalu jsem si začínal myslet, že se pře-
rušilo spojení, vtom se ale znovu ozval: „Dnes dopoledne byli de-
portováni z protektorátu.“
„Co prosím?“
„Do Mauthausenu v Rakousku. Do tábora blízko Lince.“
Nebyl jsem schopen odpovědi. Tábor v Mauthausenu byl ne-
chvalně proslulý. Patřil k němu žulový lom a jako jediné zařízení na
říšském území se řadil do kategorie III, což znamenalo: likvidace
prací. Sám Reinhard Heydrich ho jedním výnosem vyhradil pro
těžce se provinivší, nepolepšitelné a asociální vězně. Do této skupiny
Novákovi rozhodně nespadali, poněvadž jednak byli dosud zcela
bezúhonní, jednak byli pouhými svědky.
„Toho děvčete mi je moc líto,“ řekl Hohaus. „Matka to taky může
mít těžké, ale děvče…“
 Zůstal jsem jako omráčený. Povídalo se, že Heinrich Himmler
zřídil v mauthausenském táboře speciální oddělení, kde si zasloužilí
a spolupracující vězni mohli dopřávat jistých služeb, k nimž byly
nuceny jejich spoluvězeňkyně. Mohl jsem jen doufat, že šlo o pou-
hou fámu pramenící z Himmlerova uvolněného postoje k mužské
promiskuitě a nemající nic společného se skutečností.
„Přál bych si, abych měl pro vás ohledně Novákových jinou
zprávu,“ zakončil Hohaus. „Přišlo mi, že to byli slušní lidé.“
Že o nich mluvil v minulém čase, mě rozlítilo. Třískl jsem slu-
chátkem a vyskočil jsem. Z představy, že si Böhme právě blahopřál,
jak elegantně se zbavil nepohodlných svědků, mi bylo na zvracení.
Böhme zjevně systematicky sabotoval vyšetřování. Musel nějak
vytušit, že jsem se dostal na stopu Jindrovi a tím i zachycenému
radiotelegramu. Kdyby se mi podařilo dokázat, že k tomu osudnému
vysílání někdy došlo, byl by s jeho kariérou konec. Kvůli chybě, jíž se
Böhme a jeho SD dopustili tím, že ignorovali informace o chystaném
atentátu, mu možná hrozil dokonce mnohem horší osud. Hitler se
už celé měsíce potýkal se svým zničujícím hněvem, který se snažil –
stále méně úspěšně – krotit. Vědomí, že člověk spáchal něco, co ten
hněv může obrátit proti němu samotnému, bylo stejně znepokojivé
jako cvaknutí kohoutku pistole v týle.
Čtvrtek, 11.6.1942, 22.00

Zamířil jsem dolů na Malou Stranu, jako by mě nohy samy

vedly. Směr se celkem nabízel, neboť jsem právě vyšel z Černínského
paláce, kde jsem Karlu Hermannu Frankovi podal oficiální stížnost
na Böhmeho kvůli spáchání trestného činu při výkonu funkce. Frank
se mi věc pokoušel rozmluvit.
„V téhle době musíme držet při sobě, Pannwitzi, copak to nechá-
pete? Pokud nebudeme vystupovat jednotně, naši nepřátelé nakonec
zvítězí. Když se německý národ semkne, funguje jako dobře pro-
mazaný stroj. Svým oznámením nás úplně vytrhnete ze společného
rytmu. Vezměte přece rozum do hrsti!“
Rukou si roztržitě prohrábl řídké vlasy. Já ho dokonce chápal.
Celé roky s ostatními stavěl tento domeček z karet a nyní mu jedna
karta za druhou začínala ujíždět. Jediné, co Frank mohl dělat, bylo
tomuto hrozícímu zhroucení přihlížet.
„Jsem vázán německými zákony,“ zarytě jsem si vedl svou.
Frank si povzdechl. Bylo na něm vidět, že má ohromnou chuť na
cigaretu, ale dokázal se ovládnout. Ze zásuvky stolu vytáhl noviny:
aktuální vydání New York Times. Čtenáře doslova udeřil do očí hlavní
titulek vytištěný velkými černými písmeny: „Nazis Blot Out Czech
Village! Kill All Men, Disperse Others!“ – „Nacisté vyhladili českou
vesnici! Zabili všechny muže, ostatní odvlekli!“
Pod ním stálo menšími písmeny, ale o to výstižněji: „Details of
the Lidice massacre for sheer horror surpass anything yet reported from
a battle-front!“ – „Zpráva o lidickém masakru svou hrůzností předčí
všechna dosavadní hlášení z fronty!“
 Frank ze zásuvky vytáhl další dokument, svinutý do úzké rulič-
ky. Rozvinul ji, takže odkryl obsah vyvedený v křiklavých barvách.
V popředí se vyjímala krvavě rudá pěst svírající taktéž rudou pažbu
pušky. Pod ní v levé části obrázku stál cihlově červený nápis „LIDI-
CE“. Z písmen šlehaly plameny a dravě olizovaly zbraň. Pozadí bylo
rozdělené do dvou částí: vlevo bylo temně černé, aby vynikl drama-
tický kontrast ohnivého nápisu vystupujícího z pekelné temnoty; na
pravé straně pak byla vyobrazena poklidná vesnička pod jasným,
modrým nebem posetým obláčky. Vpravo od hořícího názvu Lidice
stála světlá, vzletná slova: „shall live“ – „Lidice budou žít.“
„Plakát navrhli Benešovi lidé. Naše zpravodajská služba před-
pokládá, že Beneš kvůli té ošklivé záležitosti proti nám rozpoutá
v nadcházejících týdnech štvavou kampaň. Takovýmito letáky chce
mobilizovat britské ocelárenské dělníky.“
Nic jsem neodpovídal. Přesně to jsem předpovídal dr. Geschke-
mu. Nyní se potvrdilo, že akce Lidice znamenala po všech stránkách
pro Němce prohru – morální, kriminalistickou a propagandistickou
katastrofu.
„Něco vám navrhnu, Pannwitzi. Zítra ráno ještě jednou zavolám
vůdci a vylíčím mu situaci.“ Frank se na mě pronikavě zahleděl. „Vy
stáhnete své oznámení na Böhmeho, dokud se celá záležitost nějak
nesrovná, a já se budu důrazně dožadovat všeobecné amnestie. Ne-
mohu vám ale slíbit, že z vůdce dostanu víc než pár dní. Vsadíme
všechno na jednu kartu.“
Podal jsem Frankovi ruku. Uchopil ji, čímž jsme mlčky stvrdili
dohodu.
Na Malé Straně jsem nasedl na noční tramvaj a Karmelitskou
ulicí jsem dojel na Újezd. Okna oční praxe byla touto dobou potem-
nělá, avšak v malém podkrovním bytě, kde Milada bydlela, se svítilo.
O sloup lampy se opíral nějaký muž a ve svitu plynového osvětlení
studoval výtisk Völkischer Beobachter. Jinak byla ulice liduprázdná.
Pokývl jsem na něj a i on odpověděl na pozdrav.
 Pohlédl jsem vzhůru k osvětlenému oknu, jehož teplá záře mě
jakoby zaplavovala neskutečnou útěchou, sebral jsem veškerou od-
vahu a zazvonil.
Pátek, 12.6.1942, 5.00

Seděli jsme v pološeru a oknem k nám pronikaly první zvu-

ky města, které mnoho metrů pod námi pomalu procitalo k životu.
Milada mi shrnula vlasy z vlhkého čela. Pod její tíhou mi trochu
tuhla paže, ale ještě jsem ji nechtěl pustit. Venku se probouzeli ptáci
obývající soutěsky pražských ulic. Posedávali těsně vedle sebe na
hřebenech střech a v korunách stromů, štěbetali si pronikavými
hlasy jako ženy na trhu a na nějaký záhadný, lidmi nepostřehnutelný
signál všichni současně vzlétli do vzduchu, až nebe zčernalo. Po
chvíli zase někde opodál usedli.
Chtěl jsem něco říct, ale Milada mi něžně položila prst na rty.
Tenkými závěsy si razily cestu první sluneční paprsky a kreslily jí
na tělo světle skvrnitý vzor. Její kůže měla barvu slonovinové kosti
a v tomto světle vypadala, jako by byla prozářená zevnitř. Milada
otevřela ústa a pousmála se. Tmavé vlasy jí padaly na ramena jako
hedvábný závoj. Měl jsem toho tolik na srdci, ale ona mě umlčela
polibkem a položila si pravou ruku na mé holé břicho, kde mě pálila
jako kus řeřavého uhlí. Z jejího doteku se mi jako příboj vln rozšířil
žár do celého těla. Zapomněl jsem na ptačí trylky, město pod sebou
a všechno, co jsem jí chtěl říct.
O něco později si zapálila cigaretu a vydechla kouř. Náhle vy-
padala velmi vážně.
„Myslím, vlastně vím, proč ten atentátník vyhledal právě mě,“
pronesla do ticha.
S trhnutím jsem se posadil. „Cože?“
Potáhla z cigarety. „Neřekla jsem ti o tom, protože to, co dělám,
je nelegální.“
 Pokrčil jsem rameny. Co jsem zrovna dělal já, bylo také na hra-
nici legality.
„Jsem sice oční lékařka, ale nabízím i jiné lékařské služby. Ženám
a dívkám, které někdo přivedl do nesnází.“
Kývl jsem. Řeč byla o potratech. V Německu bylo přerušení tě-
hotenství ženám se zdravými geny zakázáno, zatímco těm geneticky
nebo rasově méněcenným bylo z eugenických důvodů dokonce vnu-
cováno. Sám Hitler neviděl žádný smysl v rozlišování manželského
a nemanželského početí. Když se z říšského stranického sjezdu,
jehož se směli zúčastnit také členové Hitlerjugend a členky Bund
Deutscher Mädel, vrátilo asi devět set dívek v jiném stavu – nikdo
tenkrát nepomyslel na to, že by bylo dobré oddělit stany podle
pohlaví –, založilo říšské vedení zvláštní domovy pro svobodné
matky, kde mohly porodit na státní útraty, a pokud se samy necítily
na výchovu dítěte, mohly jej svěřit do opatrovnictví. Novorozenců
se ujímaly páry, které samy děti mít nemohly. Pokud se však mladé
matky rozhodly, že si miminko vezmou s sebou domů, obdržely
od úřadů podporu. Neuctivé zacházení s takovýmito ženami bylo
trestně stíháno. V katolicky orientovaných Čechách byla ovšem
docela jiná situace.
Milada se pokusila dešifrovat výraz v mé tváři a usoudila: „Vadí
ti to.“
Pokrčil jsem rameny. Ve finkenwaldském semináři by k tomu
zaujali jednoznačný postoj. Zabití plodu v matčině lůně bylo po-
rušením práva na život, propůjčeného samotným Bohem. Bůh si
přál, aby se dotyčný člověk narodil, a potratem to bylo úmyslně
znemožněno. Nicméně ve srovnání s věcmi, které se odehrávaly
na východní frontě, působilo přerušení těhotenství bezvýznamně.
Šlo jen o nepatrnou dušičku, jež neslyšně vydechla naposled. Musel
jsem myslet na vyvraždění Lidic a na to, jak malou má život cenu.
A potraty ji snižovaly ještě hlouběji.
 „Ani mně to nepřijde správné,“ vyhrkla Milada s takovou prudkos-
tí, až jsem sebou škubl. „Není správné, že navzdory všem moderním
vymoženostem stále žijeme ve světě, v němž těhotné děvče nevidí
jiné východisko než potrat. Že se musí obávat, že ji opustí milenec,
zapudí rodina, že nenajde práci ani bydlení. Při mši neobdrží svátost
oltářní. Občas za mnou přijdou i starší ženy, které už mají děti, jen
nevědí, jak by se postaraly o další, aby přežilo zimu.“ Mračila se na
mě, jako bych jí vyčítal nějakou špatnost.
„Jak to souvisí s atentátníkem?“ zeptal jsem se.
Milada se trochu uvolnila a položila si hlavu na mou hruď.
„Zhruba před měsícem za mnou přišla dívka, nebylo jí ještě ani
dvacet. Žila v Praze a doslechla se o mé vedlejší činnosti. Řekla mi, že
ji do jiného stavu přivedl mladý muž, který v tuhle chvíli dítě nechce,
přestože se mají moc rádi. Prý slíbil, že si ji vezme, ale až po válce.“
„Zajímalo by mě, kolik mladých děvčat si denně takovýhle slib
vyslechne,“ poznamenal jsem.
„Škoda, že už nejsem děvče,“ odvětila Milada a šelmovsky se
usmála. Poté opět zvážněla. Možná si uvědomila, že je vdaná.
„Ta dívka mi řekla, že se jmenuje Liběna, a vyprávěla mi příběh
podobný těm, jež často slýchám od mladých žen ve stejné situaci:
milenec naléhá na potrat, aby neohrozil důležitý politický úkol,
k němuž je vyvolen.“
Pomyslel jsem na Annu Maruščákovou a jejího nevěrného amanta,
který se jí chtěl zbavit pomocí podobné výmluvy. Tím, že se mladý
muž obestřel pokoutnou aureolou politického odboje, získal nad
svou milenkou téměř neomezenou moc.
„Proč by zrovna tenhle muž měl říkat pravdu?“
„Liběna mi začala důvěřovat – což není vůbec od věci, když
k sobě člověk pouští někoho s dlouhou jehlou. Vyprávěla mi, že její
milý přiletěl jako parašutista z Anglie a plánuje něco velkého, většího
než kdy dřív. Zapíše se tím do československých dějin.“
„Zmínila, kde přistál po výsadku?“
 „Seskočil ještě s jiným parašutistou u Čelákovic. Tři další muži
letěli až k Chrudimi.“
Žádné seskoky v oblasti Čelákovic nebo Chrudimi mi nebyly
známy, to ale nemuselo vůbec nic znamenat. Skutečnost, že Jindra
v Chrudimi o plánovaném útoku věděl, mluvila ve prospěch do-
mněnky, že tu dívku, Liběnu, doopravdy svedl jeden z atentátníků.
„Řekla ti jeho adresu? Nebo aspoň příjmení?“
Milada zakroutila hlavou. „To po takovýchto pacientkách samo-
zřejmě nežádám. Nevím ani, jak se Liběna jmenuje ve skutečnosti.
Zaplatila mi a pak se už nikdy neukázala. Třeba byl muž, jehož jsem
ošetřila, otcem dítěte nebo jedním z jeho druhů. To by vysvětlovalo,
odkud znal moji adresu a proč mě pokládal za důvěryhodnou.“
„Dokázala bys odhadnout, v jak pokročilém stupni těhotenství
Liběna byla?“
„Ve třetím měsíci.“
Přikývl jsem. Potvrzovalo to můj předpoklad, že se atentátníci
zdržovali v protektorátu už celé měsíce, a to zase znamenalo, že mezi
obyvateli města museli mít pomahače a zasvěcené osoby. Tak dlouho
by se v naprostém utajení neudrželi. Kdyby se Frankovi skutečně po-
dařilo dosáhnout všeobecné amnestie, musela by nabídnutá odměna
být závratně vysoká, aby se alespoň někdo nechal zlákat. Viděl bych
to na nějakých dvacet milionů korun.
Pátek, 12.6.1942, 15.00

Netrpělivě jsem hypnotizoval telefon na svém psacím

stole. Touto dobou musel Karl Hermann Frank volat Hitlerovi
a předkládat mu návrh všeobecné amnestie. Přede mnou ležely
vyplněné formuláře, jimiž jsem chtěl dostat rodinu Novákových
z Mauthausenu. Šance na úspěch však byly mizivé. Kdo se jednou
ocitl v táboře, jako je Mauthausen, už z něj nevyšel. Ve své žádosti
jsem zdůrazňoval, s jakou naléhavostí zvláštní komise potřebuje
Novákovy jako svědky, ale zároveň jsem se obával, že jim tím jenom
ještě víc uškodím. Pokud Böhme zjistí, jak moc mi záleží na jejich
návratu do Prahy, jen se tím zvýší pravděpodobnost, že v táboře za
tragických okolností zahynou, jako onen nešťastný portýr, který si
jednou dovolil Böhmemu nevhodně odpovědět.
Vroucně jsem doufal, že je Alois Šeda v pořádku. Vzklíčilo ve
mně podezření, že i v jeho zmizení má prsty Böhme, nenacházel
jsem však mezi těmi dvěma žádnou spojitost. Navíc pokud to vyjde
se všeobecnou amnestií, budu nutně potřebovat Šedu po svém boku.
Jemu jsem mohl věřit. Když se telefon na stole přede mnou rozdrnčel,
tak mě to zaskočilo, že jsem málem zapomněl zvednout sluchátko.
„Pannwitz,“ rychle jsem vyhrkl.
„Tady Karl Frank.“
„Gruppenführere, prosím řekněte, že se vám podařilo Hitlera
přesvědčit.“ Frank na druhém konci mlčel. Nakonec promluvil tichým
hlasem: „Máme šest dní, Pannwitzi. Od zítřka do příštího čtvrtka.
Pokud se nám za tu dobu nepodaří nic zjistit, je s protektorátem
konec. Hitler sem pošle luftwaffe. Pokud tady nemůžou žít Němci,
nebudou ani Češi. To je cena za všeobecnou amnestii.“
Sobota, 13.6.1942, 9.30

Ačkoliv byla sobota, hned časně ráno jsem se objevil

v Petsch­kově paláci. Dokud atentátníky nedostaneme, na volné dny
nebo krátké směny nebylo pomyšlení. Za půl hodiny vyhlásí státní
tajemník Frank v rozhlase všeobecnou amnestii, jíž každému, kdo
se přihlásí jako svědek, i kdyby měl k objasnění případu přispět jen
okrajově, zaručí úplnou beztrestnost. Poskytne-li někdo zevrubnější
informace vedoucí k dopadení pachatelů, čeká na něj dvacet milionů
korun a svatováclavský řád za zvláštní zásluhy o německý národ.
Nařídil jsem, aby se gestapo během následujících pěti dní krotilo
s prohlídkami a zatýkáním, a nezadusilo tak hned v zárodku důvěru
obyvatelstva. Pokud se před uplynutím ultimáta nikdo nepřihlásí,
snese se na protektorát Hitlerova krvavá pomsta jako hněv Boží
na Sodomu.
Na schodišti jsem potkal Wolfganga Kiesera, zrovna měl namí-
řeno ke mně. Pod paží si nesl noviny.
„Nemáte nějaké zprávy o Jindřišce?“ zeptal se váhavě. „Od chvíle,
co jsme ji odvedli k výslechu, jsem ji neviděl. Ani zbytek rodiny.“
Neměl jsem to srdce, abych mladému muži oznámil, že Novákovi
právě čelí likvidaci prací a že jsem je nemohl nijak zachránit. Proto
jsem neurčitě, ale celkem vzato popravdě pronesl: „Zaslechl jsem,
že odjeli na venkov.“
Na Kieserovi bylo vidět, že se mu ulevilo. „To je dobře. Už jsem
se bál, aby snad neuvázli v nějakém maléru.“
Na jeho poznámku jsem raději nezareagoval. Místo toho jsem
ukázal na noviny, které si přidržoval pod paží. „Vy už dokonce čtete
české noviny?“
 „Cože?“ Kieser pohlédl na deník stočený do ruličky. „Ne, tak
daleko ještě nejsem,“ zasmál se. „Čistě služební záležitost. Kvůli
těm inzerátům.“
„Inzerátům, v nichž hledáte zmínky jména Jindra?“
„Přesně tak. Dnes se jeden takový inzerát objevil. Proto jdu za
vámi.“
Vytrhl jsem mladému asistentovi noviny z ruky a nalistoval inzer-
ci. V sekci Různé stál červeně zakroužkován jeden inzerát. Text byl
v češtině a zněl: „Milý jmenovče, vím, že bys mě rád viděl. V neděli
se setkáme ve zdi. Jindra.“
Přeložil jsem text Kieserovi.
„Znamená to, že máme co do činění se dvěma Jindry?“ otázal
se zmateně. „A jak se někdo může chtít setkat ve zdi? Není tam spíš
‚na zdi‘?“
„Ne, stojí tu zcela určitě ‚ve zdi‘.“
Zničehonic, už když jsem ta dvě slova vyslovoval, mi došlo, co je
myšleno místem setkání. A také kdo je oním jmenovcem. Ze všeho
rovněž vyplývala doba, kdy se měl Jindra objevit ve zdi. Zatuch-
lý pach, prostupující celým Petschkovým palácem, náhle jako by
zesílil, světlo zjasnělo a barvy se rozzářily. Z mé mysli vyplouvaly
na povrch spousty myšlenek a praskaly jako vzduchové bubliny na
vodní hladině. Zanechal jsem vyjeveného Kiesera na chodbě a vyšel
jsem ven z budovy, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, který jsem
najednou nutně potřeboval.
Natolik jsem se pohroužil do přemítání o Jindrovi, že jsem si až
na poslední chvíli všiml limuzíny, jež přede mnou prudce najela na
chodník a odřízla mi cestu. Ze zadních dveří se vyvalila mohutná
postava v černé uniformě a stanula přede mnou. Mladá žena, jdoucí
s kočárkem pár kroků přede mnou, vyhodnotila situaci a urychle-
ně přešla na druhou stranu ulice. Bez ohlížení se spěšnými kroky
vzdalovala a zahnula za nejbližší roh. Nemohl jsem jí to zazlívat.
V ulici najednou nezůstalo ani živáčka. Zdálo se, že naráz utichl
i hluk města. Jako když před bouří ustane vítr a ovzduší se zbarví do
hrozivých odstínů. Na nebi nade mnou viselo slunce jako roztavená
mince, obkroužené fantaskními, duhově se blyštícími kruhy. Když
mě standartenführer Horst Böhme drsně popadl za límec, pocítil
jsem, jak z něj vycházejí vlny hněvu.
„Nemyslete si, že vám to projde, Pannwitzi,“ sykl. Poprskal mi
přitom obličej, ale neudělal jsem mu tu radost, abych se rukou otřel.
Böhmeho čelo mělo voskovou barvu, na tvářích mu svítily rudé skvr-
ny. Chystal jsem se odpovědět, ale sotva jsem otevřel ústa, prudce
mě udeřil hřbetem ruky do obličeje. Před očima se mi začaly míhat
černé tečky.
„Tou svojí amnestií vůbec ničeho nedosáhnete. Až Hitler srovná
Prahu se zemí, co s námi zatraceně bude?“
V prvním okamžiku jsem si pomyslel, že má na mysli všechny
Němce v protektorátu. Pak mi došlo, že myslí jen sám na sebe. Na
sebe a svou budoucnost. Všude si nadělal nepřátele a jako velitel SD
v Heydrichově případě katastrofálně selhal. A až se veřejnost dozví,
že vyhlazení Lidic, které Němcům tak nekompromisně strhlo masku,
bylo jeho nápadem, bude to jeho politický konec.
Cítil jsem, jak mi z opět prasklého rtu vytryskla krev. Nikdy
v životě jsem nebyl tak rozzuřený. Jako by ve mně náhle vzplanul
ničivý oheň. Měl jsem chuť Böhmeho zabít, holýma rukama, na ulici.
Vzpamatoval jsem se ale a vychrlil na něj: „Zabalte si kufry. Našel
jsem svědka, který potvrdí, že jste stopil zachycený radiotelegram
z Chrudimi, a nahrál tím atentátníkům. Ostatně jste tak zodpovědný
za smrt říšského protektora a také za ten nesmyslný masakr v Lidicích,
který nám na celé čáře uškodil.“ Zlomyslně jsem se usmál, zatímco
mi krev kapala na límec košile. „Svět se spolčil proti nám. Angličani
píšou slovo Lidice na bomby, jež shazují na německá města. Může se
dokonce stát, že kvůli vám prohrajeme válku, standartenführere.“
 Böhme sebou trhl, jako bych mu tentokrát zasadil ránu já. Vypadal,
že celý strnul nevýslovnou nenávistí. Jeho kůže úplně zesinala a z bledé
tváře vystupovaly jen oči, prázdné a temné. Klíčové dírky do pekla.
Náhle se mu ústa zkřivila v odporném šklebu. „To se ještě uvidí,
Pannwitzi,“ řekl a pustil límec mé uniformy. „Myslíte si, kdovíjaký
nejste chytrák. Nebo dokonce dobrodinec. Tak dnes večer myslete
na tu Novákovic holku. V Mauthausenu je speciální barák pro vzorné
vězně. Věděl jste to? Muži, kteří tam mají přístup, jsou těžcí zločinci,
cikáni a podobná chamraď. Himmler je ale toho názoru, že produkti-
vitu jejich práce lze podstatně zvýšit , pokud jim dopřeje jisté tělesné
radosti.“ Zašklebil se ještě víc. „Holka tam najde dobré uplatnění.“
Měl jsem mžitky před očima. Tupě jsem si uvědomoval, že mu-
sím odsud rychle pryč, pokud nechci, aby mi neznámá síla vypnula
mozek. Děsilo mě to – ale zároveň jsem po tom ukrutně toužil. Měl
jsem pocit, že mé tělo zachvátil zběsilý požár nebo sněžná bouře,
která smetla vše, co se jí postavilo do cesty. Představoval jsem si, jak
vší silou dupu po Böhmem, jak se mu s hlasitým praskáním lámou
žebra, jak se na něj vrhám jako vzteklý pes, rdousím ho a z hlavy
mu rvu celé chomáče vlasů. Dokonce jsem i slyšel, jak na dlažbu
šplíchá jeho krev.
Z posledních sil se té části mého mozku, která ještě pořád fun-
govala, podařilo mě zastavit. Odvrátil jsem se od Böhmeho, od toho
jeho šklebu, a prchal jsem ulicí pryč.
Sobota, 13.6.1942, 20.00

Zbytek soboty jsem strávil tím, že jsem neklidně přecházel

sem tam jako panter v kleci. Vražedný vztek, který jsem pociťoval
vůči Böhmemu, se změnil ve zděšení nad sebou samým, jež na mně
celý den ulpívalo jako kovový odér. Během soboty se nepřihlásil
žádný informátor, nebudeme-li brát v potaz dva nebo tři blázny
přesvědčené o tom, že se jejich nenáviděný příbuzný nebo otravný
soused spolčil s pekelnými mocnostmi a říšského protektora zavraždil
s ďáblovou pomocí. Sice jsme každému z těchto obvinění věnovali
pozornost – nemohli jsme si dovolit ignorovat sebemenší stopu –,
ale žádné z nich už při prvním, zběžném přezkumu neobstálo.
Opět jsem se pokusil prostřednictvím české policie zastihnout
kapitána Šedu, ale marně. Měl jsem zlost, že mě kapitán s vyšetřo-
váním nechal na holičkách. Bez ohledu na to, jak strašně mu lidické
události drásaly srdce, neměl prostě právo se jen tak vytratit.
S příchodem večera jsem si oblékl kabát a vyrazil domů. Byl jsem
unavený a vzpomínka na střetnutí s Horstem Böhmem ve mně vyvolá-
vala pocit, jako bych měl nohy z roztaveného olova. Kromě toho jsem
musel být stále k dispozici, kdyby v noci nějakého svědka napadlo, že
si chce se mnou promluvit. Nejrozumnější bylo jít domů, ulehnout
do postele a doufat, že se mi ve snech nezjeví Jindřiška Nováková.
Když jsem však vystoupil z tramvaje, nestál jsem na Kodaňské
ulici, nýbrž před impozantním městským palácem, v němž bydlela
Milada.
Už se stmívalo, slunce zapadlo za Hradčany a nebe nad Pražským
hradem se rozzářilo tmavě fialovou barvou. Pod lampou před Mila-
diným bytem se povaloval výtisk Völkischer Beobachter. Vzpomněl
jsem si na muže, který tam předevčírem stál a četl si noviny. Zjevně
je už nepotřeboval, a tak je ledabyle odhodil na zem. Otočil jsem je
špičkou boty tak, abych se podíval na titulní stranu. Nejednalo se ale
o předvčerejší vydání, nýbrž dnešní, sobotní. Při pohledu na noviny
pohozené na chodníku se mi v celém těle rozechvěly nervy napjaté
až do krajnosti. Kvapně jsem se rozhlédl, nespatřil jsem však nic než
ulici nořící se do soumračného pološera. Tiše tu jen pobzukovala
světelná reklama na jakýsi podnik jménem Royal Court.
Jediným rychlým pohybem jsem přiskočil ke dveřím a stiskl naráz
zvonky praxe i bytu nad ním. Oknem praxe jsem tlumeně slyšel, jak
se zvonek rozdrnčel. Nikdo neotvíral. Ustoupil jsem o krok dozadu
a podíval se nahoru. Ani v praxi, ani v bytě se nesvítilo. Třeba šla
ven, pokoušel jsem si namluvit. Koneckonců neměla povinnost mi
hlásit, co dělá nebo kam chodí. Ještě jednou jsem zazvonil, ale v domě
stále panovalo ticho. Nejraději bych zazvonil i na ostatní nájemníky
a zeptal se, kde bych našel paní doktorku Frantovou. Dokonce jsem
uvažoval o tom, že na Miladu počkám před domem, ale jak by to
vypadalo, pokud je venku s jiným mužem a bude si ho chtít během
večera přivést k sobě na návštěvu?
Rozhodl jsem se tedy, že se vydám domů. Do myšlenek se mi
ale neustále vkrádal obraz výtisku Völkischer Beobachter, který kdosi
nedbale pohodil na chodníku, a pronásledoval mě i ve snech.
Neděle, 14.6.1942, 5.00

Když jsem se probudil do ranního šera, musel jsem ještě nějakou

dobu nehnutě setrvat v tupé bolesti. To, co vyvstávalo z temných
hlubin mé duše, bylo černé jako smuteční prapor. Nebyl to jen strach
nebo úlek. Byl to přímo děs, zhmotněný do této černé, plápolající
podoby. Jako bych stál na okraji jámy spěšně zaházené mrtvolami.
Nedokázal jsem se ani modlit. Nějakou dobu jsem ležel ve stínu
černého praporu a vnímal jsem, jak mou hrudí proudí vzduch, do-
vnitř a ven. Teprve když ranní mlha nad Vltavou ustoupila modři
dne, našel jsem sílu osvobodit se ze sevření, které rdousilo mou duši.
Nejraději bych se rozjel za Miladou a přesvědčil se, zda je v po-
řádku, ale dnes jsem měl schůzku. Vzal jsem si svůj nejlepší oblek
a jako každou neděli jsem se vypravil do kostela sv. Martina ve zdi.
Místo setkání, které Jindra navrhl adresátovi inzerátu, mi bylo
dobře známo a zrovna tak i Jindrův jmenovec. Jindra je domáckou
podobou jména Jindřich. Německy se Jindřich řekne Heinrich, zkrá-
ceně Heinz. A to jsem já.
Jindra se nějak dozvěděl, že po něm pátrám. Třeba měl dokon-
ce i nějaký zdroj u policie. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím mi
to připadalo pravděpodobnější. Buď chtěl Jindra využít všeobecné
amnestie a vzdát se policii, nebo mi chtěl alespoň načrtnout svou
představu, co by za spolupráci požadoval.
Tmavý a nízký kostel sv. Martina se krčil mezi staroměstskými
paláci pnoucími se do výšky. Tak tomu bylo už tisíc let. Vstoupil
jsem do potemnělé chrámové lodi a posadil se pod starobylým dře-
věným stropem bohatě zdobeným rostlinnými a zvířecími motivy.
Viděl jsem tytéž tváře, které jsem tu vídal každou neděli a které mě
uklidňovaly, ačkoliv jsem ty lidi ani neznal jménem. Ze začátku mě
věřící ze zdejší obce oslovovali a zvali, abych se s nimi zapojil i do
dalších běžných aktivit, ale mně šlo o zachování anonymity. V jistou
chvíli tedy přestali a pak už jsme se jen zdravili pokývnutím hlavy
nebo si mumlavě popřáli dobrý den. Neznámý obličej odpovídající
Jindrově popisu jsem nikde neviděl. Nezúčastněně jsem naslouchal
kázání, otčenáš jsem odříkal mechanicky a bez vroucnosti. Asi jsem
se zmýlil a Jindrův inzerát vůbec nebyl určen mně nebo se jednalo
o nějakého jiného Jindru, který s námi neměl nic společného. Ostatně
v Čechách nešlo o nijak neobvyklé jméno. Následovalo svaté přijímání,
já však při něm neokusil přítomnost Boha, nýbrž jen suchý chléb. Po
přímluvách a požehnání jsem jako obvykle zůstal ještě chvíli sedět
a pozoroval odcházející věřící. Když nevelký zástup vyšel z kostela ven,
vstoupila do klenuté prostory chrámu podsaditá postava v tmavém
kabátě. Přestože měl dotyčný na sobě civilní oděv, okamžitě jsem
poznal, že ke mně kráčí kapitán Alois Šeda. Sice jsem se na něj za to,
že bez jediného slova zmizel, zlobil, ale ulevilo se mi, že se mu nic
nestalo. Nepochyboval jsem vůbec o tom, že Böhme by byl schopen
zatknout i kapitána české policie.
„Šedo!“ zavolal jsem polohlasně do liduprázdného kostela a rá-
zoval jsem mu naproti. „Kde jste zatraceně byl? Na co jste myslel, že
jste mě v tom nechal samotného?“
Došel jsem k němu, podíval se mu do tváře, v níž se zračil stud
a lítost, a musel jsem se krotit, abych ho zcela nemístně neobjal jako
starého kamaráda. Opravdu mi chyběl.
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se. Musel na ten inzerát taky na-
razit. Informoval jsem ho vůbec o tom, že pátrám po Jindrovi? Ne-
vzpomínal jsem si, že bych s ním o tajném agentovi a zachyceném
vysílání mluvil. Na druhou stranu byl kapitán Šeda mazaný a určitě
měl své vlastní zdroje.
„Viděl jste ho?“ zeptal jsem se, když Šeda stále mlčel.
Kapitán přikývl. „Stojí před vámi.“
 Šeda musel přijít o rozum. Zdálo se, že ho zážitky z minulého
týdne úplně vykolejily.
„Aloisi,“ řekl jsem mírně, „posaďme se.“
„Nejmenuji se Alois,“ odpověděl. „Alois Šeda uprchl do Anglie.
Momentálně žije v Americe. Pobírám jeho penzi, aby si jeho zmizení
nikdo nevšiml.“
Vybavil jsem si útlého muže s jemným úsměvem, jak se na foto-
grafii opíral o strom. „Vím, kdo je Alois Šeda,“ řekl jsem mu. „Kdo
jste v tom případě ale vy?“
„Jmenuji se Ladislav Vaněk a jsem vedoucím Sokola, po němž
pátrá brněnské a chrudimské gestapo. Proto jsem musel zmizet.
Když už Šeda nějakou dobu pobýval v Anglii, přišel na jeho adresu
dopis, jímž ho policie vyzývala, aby posílil řady českého četnictva.
Rekrutovali vysloužilé důstojníky, protože mnoho vlasteneckých
úředníků odešlo z Prahy za Benešem. Tehdy jsem dojížděl zhruba
každé čtyři týdny do Prahy, abych si vyzvedl penzi a vybral schránku.
Moje situace v Chrudimi se zkomplikovala, a tak jsem využil příle-
žitosti a osvojil si Šedovu totožnost. Do jeho domu jsem se ovšem
nastěhovat nemohl, abych nevzbudil podezření mezi sousedy.“
Cítil jsem, jak mi náhle vyschly rty. „Pokusil jste se pod jménem
Jindra přimět Beneše, aby upustil od toho šíleného činu?“
Šeda – nebo vlastně Vaněk – sklopil hlavu. „Udělal jsem vše
pro to, abych atentátu zabránil. Beneš mě podvedl. Slíbil, že mi do
27. května sdělí své rozhodnutí. Dokonce mi za mou otevřenost
poděkoval.“ Vaněk si odfrkl. „Jeho odpověď jsem nikdy nedostal.“
„Jak jste se dozvěděl o plánovaném atentátu?“
Vaněk na mě udiveně pohlédl. „Samozřejmě od atentátníků.“
„Co prosím?“
„V dubnu za mnou přišli dva muži, jimž Benešovi lidé z nějakého
důvodu dali stejné krycí jméno, Zdeněk Vyskočil. Chtěli se mnou
mluvit, protože měli vážné pochybnosti o tom, zda mají útok do­
opravdy uskutečnit.“
 Upřel jsem pohled na Ladislava Vaňka. Ten pokývl a pokračoval:
„Dokonce obviňují Beneše z toho, že je o poměrech v protektorátu
chybně informoval. Vzhledem k tomu, že tu panují poměrně bezpečné
podmínky pro obyvatelstvo a Německo nemá zrovna vyhlídky na
to, že by válku vyhrálo, pokládali za rozumnější vyhnout se eskalaci
napětí a raději v klidu vyčkávat, až nás dříve či později okupantů
zbaví spojenci.“
„A přesto to udělali? Proti vlastnímu přesvědčení?“
Ladislav Vaněk na mě dotčeně pohlédl. „Jsou to vojáci, pane
kriminální rado. Složili přísahu, sami se tedy z akce nemohli vy-
vázat. Proto přišli za mnou. Věděli, že jsem Benešovou kontaktní
osobou – nebo jsem jí byl. Naléhavě mě prosili, abych jim s Londý-
nem vyjednal změnu rozkazů, o což jsem se taky pokusil. Nepřišla
ale žádná odpověď.“
Vzpomněl jsem si na muže s nohou v sádře. „Byl jste na místě
činu?“
Přikývl. „Šel jsem tam, abych akci na vlastní pěst zabránil. I s vě-
domím, že riskuji, že u Beneše navěky upadnu v nemilost. Nevěděl
jsem ale, kde konkrétně má k útoku dojít, to mi Zdeňkové nesměli
prozradit.“
„Očití svědkové uvedli, že jste se pokoušel říšského protektora
zachránit,“ řekl jsem tiše.
Probodl mě ostrým pohledem. „Nemyslete si, že si podle mě
ta bestie nezasluhovala smrt. Zdechnul přesně v takových mukách,
jaká jsem mu přál.“
Přikývl jsem. V podstatě měl pravdu. Vzklíčila ve mně ještě jedna
otázka a drala se ven. Sevřel jsem rty. Nebyla to otázka služební povahy.
Vaněk si promnul mohutné ruce a prohlásil: „Pro Čechy by bývalo
bylo úplně nejlepší prostě počkat. Hitler zastává názor, že Evropu
ovládá ten, kdo má ve svých rukou český prostor coby evropský
střed. Že se v případě nepokojů rozhodně nezalekne použít jakékoliv
prostředky, jen aby si toto území udržel, bylo nám všem jasné. A také
to, že povstání proti Němcům je čirá sebevražda.“ Sevřel své tlapy
v pěst, až se mu nehty zaryly hluboko do masa. „A přesně tak se stalo.
Krev Lidických ulpívá na mých rukou zrovna tak jako na Böhmeho.“
Když otevřel pěsti, po hrubých dlaních mu z ranek, které do nich
vyryly zaťaté nehty, stékaly pramínky krve.
„Ne,“ odvětil jsem. „Vy žádnou odpovědnost za Lidice nenesete.
Pomozte mi najít atentátníky, a zabránit tak dalším odvetným akcím.“
„Nevím, kde se zdržují,“ odpověděl muž, který byl ještě před
chvílí Aloisem Šedou.
„Znáte ale přece jejich kontaktní osoby,“ odvážil jsem se vystřelit
naslepo.
Přikývl.
„Co je s Aťovou rodinou, kde vás viděla Jindřiška Nováková?“
ptal jsem se dál.
Vaněk zbledl. „Ona mě poznala? Co jste s ní udělali?“
„Byla i s celou rodinou zatčena,“ sdělil jsem mu stručně, bez
bližších podrobností.
„To jsem nechtěl,“ hlesl tiše.
„Ani to není vaše chyba. Jindřišku do toho namočili atentátníci,
když ji navedli, aby jim vyzvedla jízdní kolo. Pravděpodobně vůbec
netušila, kdo ji o tu laskavost žádá.“
Podrbal se na široké bradě a zůstal mlčet. V jeho tváři se rýsovalo
jen obtížně potlačované zoufalství, tak bezedné, že by v něm utonul
celý jasný den.
„Pomozte nám,“ poprosil jsem ho. „Pojďte se mnou do kanceláře
a podejte výpověď. I sebenepatrnější vodítko by mohlo zachránit
další vesnice před vyhlazením.“
„Co se stane s lidmi, kteří pomáhali atentátníkům?“
„To přece víte stejně tak dobře jako já,“ prohlásil jsem dotčeně.
„Na vás jako informátora se samozřejmě vztahuje všeobecná amne-
stie. Co budu moct udělat pro ostatní pomahače, to nevím. Pokud
je přimějete, aby se sami dobrovolně přihlásili, bude nakonec nutné
prolít jen krev atentátníků. S tím jste ale tak jako tak počítal, že?“
Ladislav Vaněk pomalu a rozvážně přikývl, jako by teprve po-
třeboval toto stanovisko v sobě upevnit. Rychle jsem pokračoval:
„Všichni ostatní by byli zproštěni viny. Zůstali by naživu, chápete?
Můžete je zachránit.“
Vaněk se zdvihl. „Chápu.“
Jeho malé, chytré oči pod huňatým obočím se zvláštně zaleskly:
„Pokud se mi to nepodaří, podám písemné doznání, v němž vezmu
veškerou odpovědnost na sebe, a pak se zastřelím. Snad to bude stačit.“
Pochyboval jsem, že toto by utišilo krvežíznivost říšského vedení.
Povinnost mi velela, abych ho na místě zatkl. Samozřejmě jsem to
neudělal.
„Máme čas do čtvrtečního večera. Pak zemře mnoho lidí.“ Než
jsem tomu stačil zabránit, vyklouzla mi otázka, již jsem před chvílí
v sobě zadusil. Rozhodující otázka. „Proč jste se mi nesvěřil?“
Vaněk se na mě podíval a vůbec nemusel tu smutnou odpověď
vyslovit. Ano, měl pravdu: byl jsem jedním z nich. Bylo jedno, jak
moc se budu snažit minimalizovat škody, které napáchali atentátníci.
Nic ze mě nesmyje vinu za to, že jsem jedním z nich.
Neděle, 14.6.1942, 23.00

Po rozhovoru s kapitánem Šedou – jen těžko jsem si zvykal,

že se jmenuje Ladislav Vaněk – jsem zbytek neděle strávil v jakési
otupělé omámenosti. Pozdě odpoledne jsem se znovu pokusil setkat
s Miladou, nikdo mi ale neotevřel. Praxe zůstávala prázdná a tichá,
byla ovšem neděle. Opřel jsem se o sloup pouliční lampy, jako ten
muž s novinami před pár dny, a čekal jsem, dokud světlo dopadající
na dlažbu nezezlátlo.
Milada nepřišla. Třeba mě už nechtěla vidět, třeba jela na pár dní
ke své rodině anebo snad do Hradce Králové. Že by ji někdo znovu
zatkl, to jsem si vůbec nepřipouštěl. Jako vedoucí zvláštní komise
bych byl informován, kdyby se ocitla v podzemní cele. Kromě toho
nebyl pro její uvěznění žádný důvod. Na rozdíl od rodiny Novákových
nepředstavovala pro Böhmeho žádné riziko.
Když slunce zapadlo, vzdal jsem to a rozjel se domů do Kodaň-
ské ulice, kde na mě nečekal nikdo, kdo by mě ochránil před mými
myšlenkami.
Pondělí, 15.6.1942, 8.00

Když jsem druhý den ráno, vyčerpaný a s hlodavou bolestí

v hlavě, vešel do kanceláře, přerostl můj mnohadenní neklid v čiré
zděšení.
Na psacím stole ležela tlustá obálka bez uvedeného odesilatele.
Na stroji na ni pouze někdo naťukal „Kriminální rada Heinz Pann­
witz“. Uvnitř se nacházela úzká kartonová krabička, úplně stejná
jako ta, již jsem dostal od švadleny Svatošové. Ledovými prsty jsem
ji vyjmul z obálky a civěl na ni. Vzpomněl jsem si na svůj strašný
nápad, že bych Miladinu muži v nějaké takové krabičce mohl poslat
její prsteník. Po páteři mi přebíhal chladný, lepivý děs. Zíral jsem na
krabičku a ze stran se mi začínalo zužovat zorné pole. V myšlenkách
jsem se zatoulal k jedné hrůzné scéně, kterou jsem si kdysi jako dítě
přečetl v jakési knize pohádek. Vystupovala v ní mladá žena boha-
tého Modrovouse, která, poháněna sebezničující zvědavostí, v jeho
nepřítomnosti otevřela zapovězenou komnatu, v níž našla znetvořené
mrtvoly svých předchůdkyň.
Cítil jsem bušení ve spáncích a vyschlo mi na patře, jelikož jsem
dýchal, nebo lépe řečeno supěl s otevřenými ústy.
Za zvědavost se draze platí, pomyslel jsem si a krabičku otevřel.
Vynaložil jsem takové mentální úsilí, abych zabránil brutálnímu
šoku z toho, co v ní najdu, že jsem měl chvíli dojem, že tam krvavý
prst skutečně vidím.
Žádný prst v ní ovšem nebyl.
V krabičce ležela světle šedá, perletí zdobená hedvábná stuha,
kterou jsem věnoval Miladě.
Okolní místnost se rozplynula v mlze a chvíli na mě šly mrákoty.
 Procházel jsem městem, jako bych byl v nějakém zlém snu. Ku-
podivu mě nepřejela žádná tramvaj. Před Miladiným domem jsem
se zastavil. Někdo vsunul pode dveře světlý dřevěný klínek, aby se
nezavřely. Někdo, kdo na mě čekal. Funkční část mého mozku sa-
mozřejmě věděla, že to je určitě past. Neměl jsem ale na vybranou.
Tápavě jsem se proplížil schodištěm, kolem bytů v přízemí
i v prvním patře, přičemž jsem jasně cítil, že mě sledují pohledy
z dveřních kukátek. Praxe byla podle všeho zavřená, i když bylo
pondělí. Nakonec jsem došel nahoru do poschodí, v němž se nacházel
Miladin malý byt. Zůstal jsem stát přede dveřmi. Byly pootevřené.
Zatajil jsem dech. Z bytu ke mně nedoléhaly žádné zvuky, z nichž
by se dalo usuzovat na lidskou přítomnost. Otevřel jsem a udělal
jeden krok dovnitř. Na chodbě panovalo ticho a téměř tma. Závěsy
na oknech byly zatažené. Vedle sebe jsem ve tmě rozeznal obrys
věšáku s mosaznými nohami. Znovu jsem se zaposlouchal. Ticho.
Neodvažoval jsem se rozsvítit. Cítil jsem Miladinu vůni, jíž byl byt
prostoupen, cigaretový kouř, dávno vyčpělý, a ještě něco jiného,
co mi přišlo dobře povědomé a zároveň cizí a odpudivé. V hlavě
mi začalo tepat tak, jako by mi do ní někdo zatloukal silný rezavý
hřebík, a křečovitě se mi sevřel žaludek. Na spáncích se mě dotkly
studené prsty a jemně přitlačily.
Někdo tu byl. Ohlédl jsem se.
„Milado?“ zazněla moje otázka do ticha bytu. Nikdo neodpovídal.
Najednou jsem ten rušivý zápach poznal. Pomáda.
Okamžitě jsem pocítil, že se mi celé tělo plní jasně červenou
vroucí tekutinou. Čirým, ničím nezředěným, zběsilým vztekem.
„Böhme!“ zařval jsem a rozběhl se po temných pokojích. Jako
smyslů zbavený jsem začal rozhrnovat závěsy. Dovnitř vpadlo oslnivé
světlo a přes křížové příčky dělených oken vykreslovalo na dřevěnou
podlahu zkřivené obrazce.
Za mnou se ozval zvuk, tichoulinký, ale zcela nezaměnitelný.
Cvaknutí odjištěné zbraně. Strnul jsem. Pomalu jsem se otočil.
 „Hledáte tu svou polskou děvku?“ zeptal se standartenführer
Horst Böhme a namířil mi na čelo tak, abych hleděl přímo do čer-
ného ústí hlavně, které se mu vznášelo před obličejem jako třetí oko.
„Co jste udělal s Miladou?“ vypravil jsem ze sebe.
„Byla zatčena,“ usmál se Böhme. „Zaprvé kvůli nezákonné pros-
tituci. Důkazní prostředek jsem vám dnes nechal doručit. Po inten-
zivním rozhovoru se ukázalo, že madam mimo to provádí nelegální
potraty. Zjistilo se sice, že zákroky poskytovala výhradně Češkám, což
není přímo trestný čin, ovšem tuto službu nenahlásila a neodváděla
z ní daně. A zatřetí jí jde k tíži podpora nepřítele v prostoru, který
dle názoru říšského protektora není dosud plně vyčištěn.“
Böhme vycenil děsivě špičaté zuby a volnou rukou mě kamarádsky
poplácal po rameni, zatímco tou druhou mi ještě stále mířil pistolí na
pravé oko. Nejraději bych ho praštil do tváře a ty jeho hnusné zuby
mu z té odporně rozšklebené tlamy vymlátil, jenže než bych stačil
zdvihnout pěst, bylo by po mně. Ani v nejmenším jsem nepochybo-
val, že Böhme by vystřelil. Znovu mě poplácal po rameni a řekl: „Ta
vaše panička má celkem dost vroubků, Pannwitzi. Nečekal bych, že
se spustí s někým, jako jste vy.“ Tiše zahvízdal.
Stálo mě hodně úsilí, abych se udržel na uzdě. „Kde je?“ zeptal
jsem se.
„Z bezpečnostních důvodů byla převezena do terezínské Malé
pevnosti. Nedávno tam zřídili ženské oddělení.“ Uchechtl se, jako by
se mu povedl obzvlášť vydařený vtip. „Aby nedocházelo k trapným
scénám mezi manželi, byl její muž přemístěn do Drážďan.“
Zaplavila mě vlna žhnoucí nenávisti. Byl jsem bez sebe zlostí na
Böhmeho, nemohl jsem ale dělat nic než mu prostě jen zírat do tváře.
„Co po mně chcete?“ zeptal jsem se. „Co mám udělat, abyste
Miladu pustil?“
„To je velmi prosté,“ řekl Böhme. „Zaprvé stáhnete ty své ma-
licherné stížnosti na mou osobu a dáte mi pokoj s tím zachyceným
radiotelegramem, který vám pořád straší v hlavě.“
 Přikývl jsem. Najednou mi to bylo jedno. Pokud měl Böhme
dělat kariéru, jakkoliv a kdekoliv se mu zlíbí, pokud měl telefonními
sluchátky utloukat portýry, jakkoliv a kdykoliv se mu zamane, co mi
bylo po tom?
Böhmeho bledý obličej se přede mnou vznášel jako rozšklebený
přelud bez těla, ústí pistole na mě upřeně civělo jako had na svou kořist.
„Zadruhé vyberete pět nebo šest libovolných mladých Čechů,
naženete je do prázdného bytu, přinutíte je, aby podepsali doznání,
a nakonec je necháte postřílet.“
„Zešílel jste?“ vyhrkl jsem. Na odpověď jsem nemusel čekat. Jeho
strnulé, temné oči, vlasy, které se mu i přes nános pomády začínaly
ježit, a ohnivě rudé skvrny na jeho bledých tvářích mluvily za vše.
Böhme na mě hleděl s mírnou výtkou, jako se člověk dívá na
paličaté dítě, které zatvrzele odmítá přistoupit na rozumný návrh,
i když moc dobře ví, že by mělo. „Ani jeden z nás nechce, aby Hitler
poslal na Prahu luftwaffe.“
„Přece nemůžu dát postřílet muže, kteří s tím nemají vůbec nic
společného,“ odporoval jsem.
„Ovšemže můžete, Pannwitzi,“ pronesl Böhme povzbudivě. „Zas
o tolik nejde.“
„Tak proč to prostě neuděláte sám?“ zeptal jsem se mdlým hla-
sem. „Nechte mě a Miladu na pokoji. Zastřelte si, koho chcete, ale
mě do toho nezatahujte.“
„Jste nechápavější, než jsem si myslel,“ odtušil Böhme a s polito-
váním zakroutil hlavou. „Ať už tomu věříte, nebo ne, poučil jsem se
z minulých chyb. Beneš je mazaný jako liška. Pokud to udělám já nebo
moji lidé, bude okamžitě tvrdit, že ti zastřelení muži byli náhodně
vybraní civilisté a že nám šlo jen o to, neztratit tvář. Vy naproti tomu
máte v různých kruzích díky své přecitlivělosti a úzkoprsosti celkem
dobrou pověst. Sice nejste schopen vidět celkový obraz, Pannwitzi, ale
přinejmenším vás považují za svědomitého, a to i Čechouni. Generál
Heydrich si o vás vedl velmi přesné záznamy. Věděl jste, že si vás
dokonce cenil?“
Oněměle jsem zakroutil hlavou. Raději bych se tento detail nikdy
nedozvěděl.
„Přemýšlejte o tom, Pannwitzi,“ pokračoval Böhme a začal mě
opět poplácávat po rameni. Měl jsem sto chutí tu ruku od sebe odrazit,
ale neodvažoval jsem se ani pohnout. „Ta děvka prozatím zůstane
v jedné malé, útulné cele v Terezíně a bude čekat, jak se její princ
rozhodne. Máte čas do čtvrtka.“
Rychlým pohybem, takže jsem neměl šanci se připravit, mi pis-
tolí zasadil ránu do obličeje. Zatímco jsem ležel na zemi a zoufale
se snažil neomdlít, na pokraji ztráty vědomí jsem ještě vnímal, jak
Böhme opouští Miladin byt a píská si přitom Píseň Horsta Wessela.
Pondělí, 15.6.1942, 19.00

Kasárenské město Terezín leží přibližně šedesát kilometrů

severně od Prahy. Koncem osmnáctého století zde císař Josef II. vy-
budoval pevnost na obranu před hrozícími útoky Prusů a pojmenoval
ji na počest císařovny Marie Terezie. Zatímco v některých částech
města postupem času vyrostla běžná občanská vybavenost a dalo
se zde normálně bydlet, vojenská věznice v Malé pevnosti přečkala
jak Habsburky, tak Československou republiku a i pod německou
správou sloužila ke stejnému účelu. V obytných částech města vznik-
la v únoru sídliště určená výhradně pro staré Židy nebo židovské
válečné invalidy vysídlené z Německé říše. Výsluhy se zde dočkali
také Židé, kteří se zasloužili o Německo ve Velké válce. Byly zde
dílny, kavárny, knihovny, školy a školky. Říšský protektor Heydrich
se dokonce postaral o to, aby zdejší orchestr hrával hudební díla
židovských skladatelů a pravidelně tu byla uváděna dětská opera.
Po práci se místní obyvatelé mohli odreagovávat zahradničením,
fotbalem nebo přednáškami na vědecká či umělecká témata. Tak
se to alespoň uvádělo v publikacích o Terezíně, které vydávalo
ministerstvo propagandy. Vybavila se mi fotografie, na níž několik
nuceně se usmívajících žen se žlutými hvězdami na halenách hrálo
karty před patrovými postelemi z hrubě otesaného dřeva. Titulek
pod obrázkem zněl: „Svobodné ženy a dívky se pohodlně zabydlely
v ženském domově.“ Zbytek místnosti, který byl na snímku vidět
a který více než přívětivý domov připomínal lágr, ovšem nebudil
dojem, že by byl zamýšlen ke stálému bydlení. Také vzhledem ke
skutečnosti, že sem od začátku roku proudily tisíce nových obyvatel,
ale nikde se neobjevovaly zprávy o probíhajících stavebních pracích
k rozšíření ubytovacích kapacit, vyvstávala nepříjemná otázka, co
se dělo s nadpočetnými osobami.
Město pro staré lidi leželo na levém břehu Ohře, vojenská věznice
na pravém. Hlavní brána Malé pevnosti s černo-bílým šachovnicovým
vzorem kontrastovala s robustním zdivem, jímž bylo celé vězeňské
zařízení obehnáno. Předložil jsem průkaz a k mému překvapení mě
stráž bez námitek vpustila dovnitř. Ve strážnici jsem se dozvěděl,
že velitel tábora, hauptsturmführer Jöckel, není přítomen. Nevrlý
SS-oberscharführer Rojko si bedlivě prohlédl můj potlučený obličej
a dal mi na srozuměnou, že požadavku na vydání vězňů v žádném
případě nemůže vyhovět, ledaže to výslovně nařídí velitel Jöckel.
„Musím vyslechnout svědkyni v případu vraždy říšského pro-
tektora,“ oznámil jsem. „Jsem vedoucím zvláštní komise.“
„To nejde,“ pronesl Rojko úsečně. „Pokud úředníci pražského
ge­stapa chtějí někoho vyslýchat, musí se ohlásit předem. Hauptsturm­
führer Jöckel vaši žádost přezkoumá a rozhodne, zda je výslech vůbec
nutný.“
„Je důležité…,“ spustil jsem, ale Rojko mě přerušil. Vypadal, že
se královsky baví.
„To by mohl říct každý. Podle našich záznamů byla svědkyně
v případu Heydrich už několikrát vyslýchána. Ještě budeme přezkou-
mávat přečiny, kvůli nimž tu je. Pokud se nemýlím, sedí za prostituci
a ilegální potraty.“ Při zmínce slova prostituce se nechutně zazubil.
Pocítil jsem k němu téměř fyzický odpor.
„Mohu rovnou vyplnit žádost?“ zeptal jsem se.
„Bohužel. Tiskárna má momentálně výpadky v dodávkách. Mů-
žete si opatřit formulář v Praze.“
„Pak tedy počkám na hauptsturmführera Jöckela a sám mu svou
žádost předložím,“ pronesl jsem unaveně.
Rojko pokrčil rameny. „Jak chcete. Na dvoře jsou lavičky.“
Vyvedl mě ze strážnice a ukázal mi cestu kolem šatny na první
dvůr. Nad branou do dvora stálo oblíbené heslo Arbeit macht frei.
Dvůr tvořila holá štěrková plocha, kterou obklopovaly nízké, žlutě
natřené správní budovy a trnité křoví. Stálo tu několik laviček, na
nichž se návštěvníci mohli usadit a vychutnávat si výhled na cely
a zdi. Rojko zmizel bez jediného slova na rozloučenou.
Čekal jsem dlouho a představoval si, že se Milada prochází po
své cele ani ne sto metrů ode mě. V mých představách měla na sobě
světlé letní šaty na knoflíčky jako při první návštěvě Petschkova
paláce. Těch několik málo žen, které pobývaly v terezínské vězni-
ci, si mohlo ponechat civilní oblečení, protože pro ně ještě nebyly
k dispozici vězeňské mundúry.
Po nějaké době se otevřely dveře jedné ze správních budov, nad
nimiž byla připevněna cedule s nápisem „Sklad potravin“. Na dvůr
vkročil tlustý muž v uniformě, s rozbředlým obličejem a odstávají-
címa ušima. Měl ohrnutý nos, jímž připomínal starověkého filosofa
Sokrata. Rozhlédl se a poté mi dal znamení, abych šel k němu. Vstal
jsem a vydal se přes dvůr jeho směrem. Mávl na mě, abych vešel
dovnitř, a rychle zabouchl dveře.
Skladiště bylo plné skříní, polic a beden. Všude na podlaze po-
stávaly pytle s moukou a sušeným hrachem. V jednom rohu stál velký
sud s jablky, z nějž se šířil sladce hnilobný pach.
„Kriminální rada Pannwitz?“ zeptal se muž. Jeho hlas mi byl
povědomý.
„Jsem Theodor Hohaus, před pár dny jsme spolu mluvili po
telefonu.“
Potřásli jsme si rukou. Hohaus si sedl na jednu z beden a zapálil
si cigaretu. Já se usadil na nízkém soudku, páchnoucím po prosole-
ných rybách.
„Slyšel jsem, že čekáte na velitele,“ řekl Hohaus a potáhl z cigarety.
„Ano,“ přitakal jsem, „přijel jsem, abych vyslechl jednu vězeň-
kyni.“
„Uvězněných žen zde zatím moc nemáme. Máte na mysli tu
doktorku z Prahy?“
 „Ano, dr. Frantovou.“
„Pozoruhodná osůbka, ta paní doktorka,“ konstatoval Hohaus
a vydechl kouř. „Podle německých měřítek sice nejde o dokonalou
krásku, ale svým temperamentem to umí vynahradit.“
Jeho důvěrné postřehy jsem ignoroval a pokračoval jsem: „Svěd-
kyně ošetřovala jednoho z mužů, kteří spáchali atentát na říšského
protektora. Samozřejmě aniž by znala jeho totožnost.“
Hohausův měkký obličej lítostí ochabl a na okamžik mi dovolil
zahlédnout, jak bude vypadat, až zestárne. „Velitel Jöckel vám výslech
nepovolí. Pokud vím, je u ní nařízená izolace.“
Samozřejmě jsem počítal, že Böhme pamatoval na to, aby mi
s Miladou znemožnil jakoukoliv komunikaci. Přesto jsem cítil, jak
ve mně vře vztek a zklamání. Dostal jsem chuť rozkopat sudy s ry-
bami a sádlem a házet pytli po celé místnosti, dokud se neprotrhnou
a nevysypou na podlahu.
Hohaus si mě zkoumavě prohlížel. „Pokud vám ovšem jde o něco
jiného než oficiální výslech, nejspíš vám mohu pomoct.“
„Co prosím?“ otázal jsem se podrážděně.
„Myslím tu lékařku. Pokud jí chcete něco vzkázat, našel by se
způsob.“
„Jak vás vůbec mohlo napadnout…?“ spustil jsem. Ale vlastně to
bylo jedno. „Co pro mě můžete udělat a za jakou cenu?“
Hohaus se tiše zasmál. „Jde o něco osobního?“
Pokrčil jsem rameny. Hohaus vyčkával.
„Ano,“ přiznal jsem. Bylo přece tak snadné se svěřit někomu úplně
cizímu. „S dr. Frantovou jsme se v průběhu vyšetřování spřátelili. Za
to, že je tady, vděčí mému přátelství. Rád bych, aby věděla, že jsem
na ni nezapomněl.“
Hohaus kývl. Zdál se být s mou odpovědí spokojen. „Moje žena
tu také pracuje. Dosud se starala o kuchyni, ale nově ji zaměstnali jako
dozorkyni na ženském oddělení.“ Pohlédl na mě vlhkýma očima. „Má
dobré srdce. Proto se pořád hádá s Jöckelem. Připadá jí, že příděly
stravy jsou nedostatečné, a v tom má pravdu.“
„Myslíte tedy, že by vaše paní mohla kontaktovat dr. Frantovou?“
„Pokud jí chcete zanechat nějakou zprávu, zařídím, aby se k ní
dostala.“
Bylo to lepší než nic. Vytáhl jsem z kapsy kabátu krabičku se
stuhou do vlasů. „Tohle patří paní doktorce,“ řekl jsem popravdě.
„Můžete jí věc předat?“
„Není tam doufám nůž?“ zeptal se nejistě s pohledem upřeným
na krabičku.
„Ovšemže ne. Klidně to otevřete.“
Hohaus poslechl. „Moc pěkné,“ konstatoval. „To by neměl být
problém.“
Podal jsem mu balíček cigaret. „To jí udělá ještě větší radost než
stuha,“ řekl jsem.
Hohaus vstal a přešel ke skříňce uzamčené visacím zámkem.
Odemkl ji a otevřel dvířka. Nakoukl jsem dovnitř a zahlédl uzeni-
ny, trvanlivé pečivo a sáček cukru, ale také oříšky, rozinky a další
sušené plody.
„Moje soukromá spíž,“ objasnil Hohaus. „Jak jsem už řekl, příděly
jsou dost nuzné. Pokud některý z vězňů opravdu strádá hlady, něco
mu ze své skříňky pošlu.“ Ve tváři se mu objevil vzdorovitý výraz,
jako bych ho za to snad chtěl pokárat. „Abyste tomu špatně nero-
zuměl: nekradu jídlo z tábora. Tohle je moje soukromé vlastnictví.“
Vložil krabičku se stuhou a cigarety do skříňky a zase ji pečlivě
zamkl. Vytáhl jsem z kapsy bankovku a podával ji Hohausovi, ten však
odmítl. „Já to nedělám pro peníze, pane kriminální rado. Se ženou
nám je těch lidí líto. Můžou to být třeba komunisti a kriminálníci,
ale pořád to jsou přece lidi, nebo ne?“
Cítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. S námahou jsem ze sebe dostal
pár děkovných slov.
 „Už radši jděte,“ řekl Hohaus. „Obávám se, že pokud se s Jöc-
kelem pustíte do křížku, své přítelkyni jenom přitížíte. Moje žena
na ni dá pozor.“
Úterý, 16.6.1942, 11.00

Upíral jsem zrak na telefon ve své kanceláři. Minuty a ho-

diny plynuly a mně připadalo, že telefon můj upřený pohled vzdor-
ně opětuje. Čekal jsem. Včera jsem Böhmeho návrh pokládal za
naprosté šílenství, avšak v časných úterních hodinách mě začínalo
obestírat jeho svůdné, bizarní kouzlo. Jak snadné by bylo sehnat
hrstku libovolných mladých mužů, pohrozit jejich rodinám a při-
nutit je tím, aby se přiznali k činu, který nikdy nespáchali? Mohlo
by to zafungovat. Věděl jsem dost na to, abych poskládal nějaký
věrohodný příběh. Zůstaly by v něm sice nějaké ty díry a slabá místa,
ale koho by zajímaly? Zakrvácené hlavy oněch mužů by pravdě-
podobně nabodli na kopí a slavnostně s nimi obcházeli Václavské
náměstí. Jejich rodiny bylo možné odškodnit z dvaceti milionů korun
vypsaných na dopadení pachatelů. Potom bych si vyzvedl Miladu
a odjeli bychom někam, kde nás nikdo nezná, daleko od Prahy.
Všechno bychom opustili, našli bychom si pěkný, malý domeček,
a dokonce si pořídili děti. Čipernou dcerušku s tmavými loknami
a jiskrnýma očima nebo tichého, chytrého synka. Možná oba. To
všechno bylo nadosah. Samozřejmě zbývalo pár detailů, které jsme
si ještě museli vyjasnit – především zda by Milada se mnou vůbec
chtěla odjet –, to by se ale už nějak zařídilo. Stačilo jen, abych vyšel
na ulici a vyhledal pár vhodných Čechů, pohledného blonďáka jako
Josef Valčík, dalšího hubeného s jizvou u oka a potom muže, jehož
zvláštním poznávacím znamením bylo, že nemá kabát. To se určitě
dalo zařídit. Představoval jsem si, jak na ulici zastavím nějakého muže
a zatknu jej za to, že si vyšel ven bez kabátu. Böhmeho poskoci by
mi jistě rádi ulehčili od nepříjemné práce a celou noc by zmateného
chudáka brutálně vyslýchali, až by nakonec sám uvěřil tomu, že je
do atentátu nějak zapletený. Zaklonil jsem hlavu a začal se hlasitě
smát. Po tvářích mi tekly slzy, už mě bolelo břicho, ale nemohl jsem
přestat. Teprve když mi došlo, jak nepříčetně zní můj smích v té vel-
ké, prázdné místnosti, přešel mě. Moje veselí zmizelo totam a místo
něj mě začala zachvacovat nevolnost, jež mě poslední dva týdny
provázela jako věrná družka. Už mi chybělo jen málo a vyzvracel
bych se do koše, když mě do reality vrátilo pronikavé zazvonění.
Nevěřícně jsem pohlédl na telefon, který se nemilosrdně rozdrnčel.
„Pannwitz,“ řekl jsem a lekl se, jak můj hlas zněl ochraptěle.
„Pane kriminální rado!“ uslyšel jsem Wolfganga Kiesera. Do
sluchátka křičel celý udýchaný, jako by zrovna podal běžecký vý-
kon. „Přijďte prosím hned do výslechové místnosti II. Je tady muž,
Čech. Vyrozuměl jsem jen tolik, že vám chce něco říct o té aktovce
na plakátech.“
Najednou se mi v hlavě úplně rozjasnilo. „Dejte mu napít a řekněte
mu, že hned přijdu.“ Chtěl jsem zavěsit, ale ještě něco mě napadlo:
„Nespouštějte ho z očí, Kiesere. Nesmí si to rozmyslet. A zavolejte
překladatele.“
Snažil jsem se sejít schody pěkně pomalu a v klidu. V žádném
případě jsem nechtěl budit dojem vzrušeného chvatu. Možná byl
ten člověk jen nějaký náfuka nebo blázen, pokud ale skutečně něco
věděl, nesměl si hned domyslet, že právě překročil Rubikon, odkud
není cesty zpět. Jestliže něco ví, opustí Petschkův palác buď o dvacet
milionů korun bohatší – nebo jako mrtvola.
Muž, jenž mi údajně chtěl sdělit něco o aktovce švadleny Svato-
šové, seděl zhrouceně na dřevěné lavici před výslechovou místností.
V ruce držel kelímek kávy, ale očividně se z něj vůbec nenapil. Bylo
mu kolem třiceti a ve vlasech se mu začínaly tvořit kouty. Měl mírnou
tvář, v níž se však zároveň zračila troufalost. Pravděpodobně se těšil
velkému zájmu děvčat. Tiše jsem předal pokyny Kieserovi, který se
je spěšně vydal vykonat. Pokývl na člověka na lavici a zmizel.
 Když jsem si vedle muže stoupl, zdvihl hlavu a pokusil se něco říct,
slabiky mu ale cestou ven uvázly v hrdle. Uštvaně se na mě podíval
a silně zrudl, což jeho potíže s mluvením zjevně ještě zhoršovalo.
Zdálo se, jako by se celá lavice pod ním chvěla. Přes okraj kelímku
mu vychrstla káva a postříkala mu košili a kalhoty. Posadil jsem se
vedle něj, opřel se zády o tmavě šedou žulovou stěnu a zavřel oči.
Cítil jsem přitom, jak údivem zkoprněl a zůstal na mě civět. Otevřel
jsem oči a pohlédl mu do tváře.
„Dobrý den, jmenuji se Heinz Pannwitz,“ řekl jsem česky a podal
mu ruku.
„K… K… Karel Čurda,“ pracně ze sebe vydoloval a váhavě po-
dávanou ruku přijal.
„Mohu vám pomoct,“ snažil jsem se ho povzbudit. „Nic se vám
nestane, ať už mi řeknete cokoliv.“
Samozřejmě jsem okamžitě věděl, koho mám před sebou. Muže,
který si koupil aktovku v krejčovství Svatoš. Švadlena uvedla, že koktal.
Nechtěl jsem ho zahnat do úzkých. Ostatně přišel dobrovolně a poví,
kvůli čemu je tady – možná i něco navíc. Jakmile už člověk jednou
začne, bývá nesmírně úlevné svěřit se se vším, co má na srdci. Peníze
jsou jedna věc, ale ještě něco docela jiného je, pokud se člověk zbaví
tíživého, trýznivého břemene, den ode dne těžšího.
„Znám tu aktovku na plakátě,“ pronesl s velkým vypětím a znovu
se roztřásl.
„Pojďte tedy za mnou. Kolega nechal připravit několik aktovek,
mezi nimi i tu doličnou. Ukážete na tu, která vám připadá povědomá.“
Ve tváři se mu rýsovala panika.
„Pokud vám žádná povědomá nebude, u vchodu si vyzvednete
cestovní náhrady a budete moct jít,“ řekl jsem co nejklidnějším
hlasem. Samozřejmě že tu aktovku pozná, ale vědomí, že existu-
je úniková skulina pro případ, že by ztratil odvahu, ho alespoň
uklidní. Skulina byla ovšem čistě hypotetického rázu, což jsem
mu raději zamlčel.
 Zdálo se, že se Karel Čurda skutečně trochu vzchopil. Vstal
a šel za mnou do místnosti, kde na řadě stolů stálo asi dvacet akto-
vek. Nervózně se rozhlédl a vykročil podél řady. Každou aktovku
si pozorně prohlédl, přičemž si mnul vlhké dlaně. Nerušil jsem ho
otázkami ani pobízením, aby si pospíšil. Z jeho pohledu jsem poznal,
že tu správnou už zahlédl. Potřeboval jen čas, aby Rubikon překročil
i druhou nohou.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel překladatel Josef Chalup-
ský, malý, šlachovitý Čech s německými kořeny. Karel Čurda si ho
nevšímal. Po chvíli přešlapování ukázal na aktovku od Svatošových
a řekl: „Tahle to je, pane kriminální rado.“
Přikývl jsem. „Dáme si společně kávu v zasedací místnosti.“
Seděli jsme ve třech u stolu, Karel Čurda, Josef Chalupský a já.
Sekretářka nám donesla podnos s kávou a pečivem a téměř nábožně
se vpíjela pohledem do mladého muže, poněkud ztraceně se krčícího
mezi mnou a překladatelem.
Josef Chalupský se ho vyptal na osobní údaje. Karel Čurda, bývalý
četař československé armády, se narodil 10. 10. 1911 ve Staré Hlíně.
Poté jsme se chvíli bavili o Kolíně, kde bydlel u matky. Zdálo se, že
ho potíže s koktáním pomalu opustily. Slova a věty mu plynuly ze
rtů souvisleji.
„Povězte nám prosím, za jakých okolností jste aktovku viděl,“
vrátil jsem se k důvodu našeho malého kávového dýchánku.
Čurda náhle vypadal jako chlapec, který stojí na skokánku a váhá,
zda se má vrhnout do vody. Napil se kávy, aby své otálení zamaskoval.
Pak skočil. „Já sám jsem ji koupil,“ zamumlal. „Nestála moc, protože
byla už dost poničená. Pak jsem ji předal muži jménem Jozef Gabčík
a ten ji vyspravil.“
Viděl jsem, jak Chalupský horečně zapisuje Čurdova slova.
„Kdo je Gabčík a odkud ho znáte?“ zeptal jsem se.
Čurda si dlouze prohlížel své ruce, než prohlásil: „Gabčík je
Slovák.“
 „A dál?“
„Dál je to parašutista, zrovna jako já.“
Chalupskému vypadla tužka z ruky. S tichým bouchnutím dopadla
na desku stolu a skutálela se přes jeho okraj na zem, kde zůstala bez
povšimnutí ležet.
„Gabčík s několika dalšími muži seskočili už v prosinci a od té
doby se ukrývají v Praze. Atentátníky jsou on a poddůstojník česko-
slovenské armády Jan Kubiš. Gabčík je ten střelec se samopalem Sten.
Kubiš hodil bombu. Já jsem zkraje roku seskočil u Telče a navázal
kontakt s Gabčíkem.“
„Kdo vám velí?“
„František Moravec,“ odpověděl bez zaváhání. Moravec byl jedním
z nejvýše postavených generálů v Benešově exilové vládě. „Z Benešova
pověření koordinuje operace Out Distance a Anthropoid.“
Čurda na mě obrátil rozostřený pohled. Na čele mu vystoupily
krůpěje potu. Levou rukou se bezděčně chytil za náprsní kapsu
košile. Vyschlo mi v ústech.
„Svléknout,“ zavelel jsem ostře.
Josef Chalupský se na mě podíval, jako bych se zbláznil. Čurdův
prst se šinul ke slonovinově zbarvenému knoflíčku, jímž byla kapsa
zapnutá.
„Svléknout,“ zařval jsem a popadl Čurdovu ruku. Zděšeně na
mě zíral. Pak se mu oči zalily slzami a sklopil hlavu.
„Tak už mu tu košili stáhněte, chlape,“ vyjel jsem na překlada-
tele, který se úlekem otřásl. Poslechl mě, i když na něm bylo vidět,
že si dělá vážné starosti o můj duševní stav. Čurda se nedůstojnému
zákroku bezvládně poddal.
„Doneste mu něco na sebe,“ přikázal jsem Chalupskému a ten
okamžitě vyběhl z místnosti.
Sáhl jsem do náprsní kapsy a nahmatal malý, tvrdý předmět
s hladkým, jakoby skleněným povrchem. Vytáhl jsem kapsli a pro-
hlížel si ji. Čurda měl hlavu stále sklopenou.
 „Cyankáli,“ řekl jsem a kapsli schoval.
Čurda přikývl. „Všichni jsme jednu dostali,“ zašeptal.
Chalupský se vrátil a podal Čurdovi šedou košili na knoflíky.
Ten si ji nedbale přetáhl přes hlavu.
„Patří k některé z vašich skupin i Josef Valčík?“
„Ano,“ přitakal. „S Valčíkem jsme v Plzni provedli útok na Ško-
dovku.“ V jeho hlase zazníval zbytek vzdorovité pýchy, když dodal:
„Výroba se skoro na týden zastavila.“
„Byl jste v kontaktu s Jindrou?“
Čurda nasadil překvapený výraz. „Vy víte o Jindrovi?“
Bez odpovědi jsem se ptal dál: „Kde se nyní atentátníci zdržují?“
Čurda bezmocně pokrčil rameny. „Nevím. Snažil jsem se je najít.
Byl jsem na jednom z našich kontaktních míst, ale poslali mě pryč.“
Pohledem mu probleskla zloba z odmítnutí. „Chtěl jsem je přinutit,
aby se přihlásili. Všichni jsme pochybovali, zda je Benešův plán zabít
Heydricha skutečně rozumný, ale Gabčík a Kubiš byli toho názoru, že
rozkazu nelze neuposlechnout. Chtěli požádat Jindru, aby si promlu-
vil s Benešem, ale buď se ho Jindrovi nepodařilo zkontaktovat, nebo
byl Beneš odhodlaný operaci provést za každou cenu. Já sám jsem se
hned po útoku skryl u matky v Kolíně, ještě než se uzavřely silnice.“
„Patřila rodina Novákových v Libni k vašim kontaktním místům?“
„Ano,“ řekl Čurda, „ale ti toho moc nevěděli. Měli jen vyzved-
nout jízdní kolo.“ Pomyslel jsem na Jindřišku, pro niž jsem teď už
nic nemohl udělat.
„Znáte chlapce jménem Aťa?“
Čurda přikývl. „Aťa je syn Marie Moravcové. Jí patří to kolo
a ona večer po atentátu ukryla Gabčíka s Kubišem.“
„Byl byt prohledán?“
„Ovšemže ano. Gabčík a Kubiš mezitím stáli na parapetu kou-
pelnového okénka, tři patra nad zemí.“ Opět jsem nemohl jinak
než vskrytu obdivovat šílenou odvahu těch dvou mužů. Pohled na
Chalupského mi prozradil, že si myslí totéž.
 Podal jsem Čurdovi tužku a papír.
„Napište nám přesnou adresu rodiny Moravcových.“
Bez váhání popadl tužku a začal něco škrábat na papír. Když uvedl
příslušná jména a adresu, pokračoval v psaní dál. Řádek za řádkem
zapisoval jména dalších zasvěcených osob a pomocníků. Přesně v to
jsem doufal, přesto mi to v tu chvíli přišlo jako hanebnost. Že prozradil
atentátníky a jejich nejbližší kontaktní osobu, bylo projevem zdravého
rozumu. Ale že s každým novým odhaleným jménem zabil dalšího
člověka, mě do morku kostí naplňovalo znechucením. Němci stejně
jako všechny národy na tomto širém světě milují zradu – zato zrádci
se jim hnusí. Vstal jsem a poodešel k oknu. Za zády jsem zaslechl,
jak se Josef Chalupský tiše zeptal: „Proč to děláte?“
„Nechci, aby umírali další lidé,“ odpověděl Čurda mechanicky
a třeba to i byla pravda, ale mně to v tu chvíli znělo, jako by řekl:
„Těch dvacet milionů korun se mi bude hodit.“
Středa, 17.6.1942, 5.00

Jedno přísloví praví, že když v pět ráno někdo zazvoní u dveří,

může to být jedině mlékař – anebo GPU, Stalinova tajná policie. Dnes
ráno to bylo gestapo, kdo z postelí tahal lidi z Čurdova seznamu.
Jakmile odbila pátá, úředníci gestapa vtrhli do domů, bytů, obchodů
a dílen po celém městě. Čurda nám udal zhruba deset kontaktních
míst v Praze a také tři v Plzni, tři v Hradci Králové a hrstku dalších
v okolí Prahy. Navrch vyzradil místo úkrytu vysílačky na Chrudim-
sku, odkud Jindra komunikoval s Londýnem. Tam v průběhu léta
zemřou další lidé. Za pouhých dvacet milionů korun si protektorátní
vláda koupila neuvěřitelné množství informací. Toto ráno jsme se
však soustředili na pražské adresy. Rozhodl jsem se, že sám provedu
prohlídku v rodině Ati Moravce.
Krátce před pátou jsem stál se čtyřmi příslušníky gestapa a Jo-
sefem Chalupským před tmavě hnědým činžovním domem v Bis-
kupcově ulici na Žižkově, když jsem zahlédl pohyb ve stínu zdí na
opačné straně ulice. Druhá skupina našich mužů zaujímala pozici
před domem, kde žil další pomahač atentátníků se ženou a synem.
Kdokoliv by v tu chvíli v Biskupcově ulici vyhlédl z okna ven, musel
by si pomyslet, že je ještě stále hluboká noc, ve skutečnosti se však už
polehoučku blížil rozbřesk. Zrzavá veverka si z vysokého javoru na
nároží lhostejně prohlížela spící domy. Na okraji kamenného pítka se
usadil vrabec a rozstřikoval kolem sebe perlivé kapičky vody. Tenký
pruh světla nořil nebe na východě do něžně růžových odstínů. Nad
hlavami nám prolétli netopýři obývající půdy starých domů, aby se
vikýři a skulinami vrátili zpět do svých přístřeší. Někde na kostelní
věži pětkrát odbilo. Pohnul jsem se. Veverka zvedla hlavu a mrštně
zmizela v hnízdě, které si vystavěla ve vidlici větví javoru. Jeden
z našich mužů se činil u domovních dveří. Odemknout zámek byla
celkem hračka. Nehlučně jsme se šinuli po temném schodišti vzhůru,
dokud jsme nedošli k bytu Moravcových. Vedle dveří byla upevněna
glazovaná hliněná cedulka, zjevně vytvořená dětskou rukou. „Zde
bydlí Alois, Marie, Miroslav a Vlastimil Moravcovi.“
Vlastimil byl nejmladší syn. Přezdívalo se mu Aťa. Miroslav, jeho
starší bratr, emigroval do Anglie. Příslušníci gestapa vytáhli zbraně.
Nešlo vyloučit, že se atentátníci stále ukrývají u Moravcových.
Rozpřáhl jsem se a zabušil na dveře. Údery se po holém, temném
schodišti rozléhaly tupě a zlověstně.
Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevil unavený, zmatený
mužský obličej. Policisté okamžitě vyrazili vpřed, až se dveře rozlétly,
nahrnuli se do předsíně a přitiskli muže – ještě než si stačil uvědo-
mit, co se děje – ke zdi, kde stál celý roztřesený s rukama za zády, se
zbraní namířenou na spánek. V bytě se rozsvítila světla a dva policisté
vyvlekli z ložnice ženu středního věku v noční košili. Tmavé vlasy,
protkané prvními šedinami, jí divoce odstávaly na všechny strany.
Postavili ji ke zdi vedle jejího muže.
„Nechte Aťu na pokoji!“ vykřikla žena. „Je to ještě dítě.“
V tom okamžiku ze svého pokoje vyklopýtal plavovlasý hoch,
v obličeji bílý jako noční úbor, který měl na sobě. „Mami!“ zavolal
a chtěl přispěchat matce na pomoc, ale už ho drželi a se zbraní u hla-
vy stavěli vedle otce. Dva policisté a překladatel Chalupský střežili
Moravcovy a zbývající dva muži se pustili do prohlídky bytu.
„Kde jsou agenti?“ zeptal jsem se česky.
„Neznám žádné agenty,“ odpověděl Alois Moravec klidně, jako
bych se ho zeptal, kolik je hodin.
„Nic se vám nestane, pokud nám prozradíte jejich úkryt,“ řekl
jsem tiše, ačkoliv jsem věděl, že takový slib nemohu dodržet. Třeba
bych mohl alespoň uchránit chlapce. „Pokud teď budete spolupraco-
vat, můžete ještě zachránit manželku i syna. Máte poslední šanci.“
 „Přestaňte nás obtěžovat,“ sykla žena. „Nemáme s agenty nic
společného. Klidně si prohledejte celý byt. Nic nenajdete.“
„Není to dlouho, co máme jednoho společného přítele, paní
Moravcová. Jmenuje se Karel Čurda.“
Tvář Marie Moravcové ohromením ochabla. Pak v ní vzplanul
vztek – a ještě něco jiného. Přiblížila se o krok ke mně a prohlásila:
„Můj muž a syn neměli tušení, že ti muži, kteří tu pár dní bydleli,
jsou parašutisté. Namluvila jsem jim, že jde o mé synovce z Moravy.“
Na chodbě se rozhostilo naprosté ticho. Otec a syn na sebe ml-
čky pohlédli. Paní Moravcová se zapotácela a musela se rukou opřít
o zeď. Chtěl jsem ji zachytit, ale vyprskla na mě jako podrážděná
kočka. Nakonec řekla: „Je mi zle, myslím, že budu zvracet.“ Vrávo-
ravě zamířila ke dveřím koupelny. Jeden policista ji popadl za paži,
strhl zpátky a vyťal jí takový políček, až jí odletěla hlava na stranu.
„Zešílel jste?“ obořil jsem se na muže. Tak jej to zaskočilo, že
Marii Moravcovou pustil. Ta využila chvilkové nepozornosti, vběhla
do koupelny a zabouchla za sebou dveře. Vyrazil jsem za ní a chtěl
dveře otevřít, ale byly zevnitř zajištěné na zástrčku.
„Paní Moravcová, vyjděte ven!“ křičel jsem. Samozřejmě mě
neposlechla. Byla to ostatně chytrá žena. Alois a Aťa Moravcovi
přihlíželi celému divadlu mlčky a s pobledlými obličeji. V Aťových
očích se zaleskly slzy.
„Ty dva odveďte,“ nakázal jsem dvěma policistům. „Okamžitě
je převezte do Petschkova paláce!“
Otec a syn nekladli odpor. Nechali se odvést ve svých nočních
košilích jako dva náměsíčníci. Aťa se na prahu ještě jednou otočil
a podíval se mým směrem. Zrovna jsem vší silou lomcoval klikou
dveří do koupelny, ale pod jeho pohledem mi ztěžkly ruce. Veškerá
síla ze mě vyprchala. Chlapec se pak odvrátil a zmizel na schodech.
„Vyrazte dveře,“ zavelel jsem dvěma policistům, kteří tu se mnou
a Chalupským zůstali. Překladatel Marii Moravcové skrz dveře na-
léhavým tónem domlouval. Nikdo nečekal, že otevře.
 Jeden z policistů se ramenem vrhl proti dveřím z laciného dřeva,
panty povolily, zámek se zlomil. Muž setrvačností pohybu vletěl do
koupelny, kde zpříma stála Marie Moravcová a usmívala se. Byl to
divoký, hrdý, vítězoslavný úsměv. Pak se jí protočily panenky, takže
z očí už jen prosvítalo bělmo. Rty jí začaly tmavnout a v koutcích
úst se tvořila pěna. Už se neudržela na nohou a klesla vedle vany na
zem. Vycházel z ní silný pach hořkých mandlí. Volal jsem, ať někdo
přinese vodu, a pokusil jsem se udržet ženu při životě masáží srdce,
ale pozdě. Pod rukama jsem ucítil křeč, přestala dýchat. Z úst jí vytekl
pramínek světle červené krve. Musela si poranit jazyk nebo vnitřní
stranu tváře, když rozkousla kapsli s jedem. Zaškubalo jí v levé noze.
Vzkypěla ve mně zlost, bezcílná a bezejmenná, a to s takovou
silou, že jsem měl chuť umírající Marii Moravcovou udeřit do tváře,
v níž doznívaly poslední záchvěvy divokého úsměvu. Musel jsem se
odvrátit jinam. Napadlo mě něco strašného, pekelně temného. To, co
se mi právě zrodilo v hlavě, bylo děsivé a hanebné, ale zároveň jsem
měl před sebou tak jasný a zřetelný obraz, jako bych to už udělal.
Počkal jsem, až sebou tělo Marie Moravcové přestane škubat
a kůže se jí začne zbarvovat do světle červeného odstínu. Chalupský
si vedle mrtvé klekl a zavřel jí oči. Takovéhoto smířlivého gesta jsem
v tu chvíli nebyl schopen. Poté jsem dal příkaz, aby mrtvolu paní
Moravcové rovněž převezli do Petschkova paláce, nikoliv však na
patologii. Chalupský i oba policisté na mě šokovaně pohlédli, nikdo
se mi ale neodvážil odporovat.
Středa, 17.6.1942, 10.00

„Vážně nevím, o čem mluvíte,“ tvrdil chlapec. Ze všech sil

se snažil působit uvolněně, ale třásly se mu ruce. Světlé vlasy mu
v týle odstávaly jako ocasní pera kačerovi. Levé oko měl oteklé jako
já před několika dny. Napjatá pokožka měla leskle fialový nádech.
Podle protokolu při zatýkání nešťastnou náhodou upadl. „Nechte
mě konečně promluvit si s rodiči.“
„Vlastimile,“ spustil jsem, „pokud chceš pomoct svým rodičům,
musíš mi říct, co víš o těch mužích, kteří u vás byli.“
„Já ale vůbec nic nevím,“ vzdoroval. „Matka nám řekla, že to
jsou synové její sestřenice z Brna.“
„Kdy jsi je viděl poprvé?“
Aťa Moravec se svíjel na židli. „Už přesně nevím. Na jaře.“
„Bydleli u vás?“
„Ne, matce tenkrát nebylo dobře. Ubytovali se u mého učitele.“
Přikývl jsem a pohlédl na překladatele Josefa Chalupského.
Chlapec tím potvrdil tvrzení Karla Čurdy, že muž bydlící naproti
Moravcovým byl rovněž zapletený do atentátu. Jednalo se o učitele
Jana Zelenku, který až do zákazu činnosti sokolského hnutí působil
ve skupině zvané Masarykova liga proti tuberkulóze. Jak jsem se
právě dozvěděl, Zelenka projevil podobně jako Marie Moravcová
pozoruhodnou duchapřítomnost a smělost – i on unikl gestapu tím,
že pozřel kapsli s jedem. Znovu ve mně vzplál hněv. Marie Moravcová
se z celé situace vyvlékla a nechala tíhu břímě ležet na muži a synovi.
Otec, Alois Moravec, byl vyslýchán v jiné místnosti a svým stoickým
klidem přiváděl vyslýchající k zoufalství. Popíral, že by o počínání
své ženy cokoliv věděl. Obával jsem se, že příští zastávkou na jeho
cestě bude jistá hermeticky uzavřená místnost v pankrácké věznici
a dalším, kdo se ho ujme, bude Paul Soppa, nejžádanější výslechový
specialista našeho úřadu.
„Můžu si prosím promluvit s matkou?“ zeptal se Aťa. Jeho hlas
zněl tence, jako by patřil malému dítěti.
„Později,“ řekl jsem. „Ještě si musíme vyjasnit pár otázek.“
„Já ale přece vůbec nic nevím,“ vzlykal hoch.
„Aťo,“ domlouval jsem mu a upřel na něj naléhavý pohled. „Můžeš
zachránit celý protektorát. Jakmile dopadneme atentátníky, všechno
skončí. Bude to jako dřív.“
Myslel jsem na Miladu, jejíž život také dost možná závisel na
tom, co nám Vlastimil Moravec řekne. Trčela bezdůvodně zavřená
v těsné cele a jediné, co jsem s tím mohl dělat, bylo pokusit se něco
dostat z toho chlapce. „Aťo, pomoz nám.“
Podíval se na mě vzdorně a shrábl si vlasy z čela. „Ne, dokud si
nepromluvím s matkou.“
Jeho vzdor mě ještě více rozezlil. V sázce byla spousta lidských
životů. A samozřejmě i Miladin. Než mi došlo, co dělám, napřáhl
jsem se a udeřil ho do tváře. Chalupský tiše vykřikl. Na stůl mezi
námi dopadl krvavý stříkanec. Aťa zdvihl ruku a osahával si ústa.
S údivem pohlédl na špičky prstů, na nichž mu ulpěla krev. Pak sevřel
rty. „Chci mluvit s matkou.“

Nedlouho nato jsem stál na chodbě bez oken v temných hlubinách

Petschkova paláce a pokoušel se zastavit třas v rukou. Josef Chalup­
ský pod nějakou záminkou utekl, jen co jsem vyhlásil přestávku ve
výslechu. Nemohl jsem mu to zazlívat. Sám jsem nad svým jednáním
pociťoval tupý úlek a zhnusení, ale zároveň i elektrizující vzrušení,
které okolní svět nořilo do jasných barev. Praskliny v žulové stěně jsem
vnímal tak zřetelně, že mi i sebemenší rýha připadala jako hluboká
propast. Jemné bzučení elektrických lamp, tichý hukot městského
provozu kdesi nade mnou, útržky hlasů z chodeb a místností na
oddělení Životopisů – všechny tyto dojmy se na mě valily a způso-
bovaly, že se mi svět jevil v nadpozemské jasnosti. Pohrával jsem si
s myšlenkou, že bych se mohl pomodlit, ale uvnitř sebe jsem věděl,
že Bůh se v tomto temném okamžiku ode mě odvrátil.
Chodbou přicházel muž. Byl podsaditý se širokými rameny a měl
na sobě uniformu kapitána českého četnictva. Můj přetížený mozek
musel vyplodit přelud muže, po jehož přítomnosti jsem tolik prahl.
Přízrak se přiblížil a položil mi mohutnou tlapu na nadloktí. Dotek
mi připadal neuvěřitelně skutečný.
„Pane kriminální rado,“ řekl kapitán Alois Šeda a pokývl. Náhle
jsem pochopil, že nejde o žádný přelud, o žádný výplod blouznícího
mozku. Ohromením jsem zůstal bez sebe.
„Co tady děláte?“
„Jsem kapitán ve službách české policie, jemuž jste vy sám, pane
kriminální rado, udělil neomezený přístup do Petschkova paláce.“
„Může vás to stát život,“ sykl jsem.
„Nikdo tady neví, co víte vy,“ odvětil Šeda – tedy vlastně Vaněk,
jak se ve skutečnosti jmenoval. V hlase se mu chvěla stopa nejistoty.
Nemohl tušit, zda jsem jeho tajemství nevyzradil a nedám ho na místě
zatknout. Nemohl jsem si nevzpomenout na římského setníka, který
přišel za Ježíšem v plné důvěře, že mu uzdraví umírajícího služebníka,
přestože oficiálně byli nepřáteli. Já však bohužel nebyl ani v nejmen-
ším jako Ježíš Kristus. Přesto se Vaněk ve své domněnce nemýlil.
„Dozvěděl jsem se, že jste zatkl Moravcovy,“ pokračoval.
„Udal je muž jménem Čurda.“
Vaněk zbledl. „Zatracenej parchant,“ procedil mezi zuby.
„Chce, aby to zabíjení už skončilo,“ podotkl jsem zostra.
Vaněk sebou trhl. Zjevně si uvědomoval, že právě to se jemu
samotnému nepodařilo.
„Marie Moravcová spáchala sebevraždu,“ sdělil jsem a chvíli
si vychutnával Vaňkův bolestný výraz. „Její muž se tváří, že nemá
o ničem ponětí. Chlapec musí říct, co ví.“
 „Nechte mě si s ním promluvit,“ požádal Vaněk. „Znám Aťu.
Pokud ví, kde se atentátníci ukrývají, mně to poví.“
„Neví, že je matka po smrti,“ poznamenal jsem. „Nic mu o tom
prosím neříkejte.“
Vaněk zamyšleně přikývl. Zašli jsme zpět do výslechové místnosti,
kde seděl Aťa. Chlapcovy oči se rozšířily údivem, když Vaňka poznal.
„Strýčku Jindro, co tady děláš?“ Pak se kousl do rtu a podíval
se na mě.
„Já o tom vím,“ řekl jsem stručně. „Můžeš s ním bez obav mluvit.“
„Nic nepovím,“ odpověděl Aťa nevrle. „Ne, dokud si nepromlu-
vím s matkou.“
„Nechal byste nás na chviličku u samotě?“ zeptal se Ladislav
Vaněk s pohledem upřeným na mě.
To bylo samozřejmě proti všem předpisům. Přikývl jsem však
a opustil místnost. Na chodbě jsem se opřel o zeď vedle dveří a zavřel
oči. Jestliže jsem se ještě před chvílí cítil bděle, teď jsem byl k smrti
vyčerpaný. Naslouchal jsem tlumeným hlasům, doléhajícím sem
přes dveře. Nerozuměl jsem ani slovo. Vaněk hlubokým hlasem
konejšivě domlouval Aťovi. Ten odpovídal jen málo, a když už, tak
jen pár slovy. Vaňkův hlas zesílil a zrovna tak chlapcův. Zdálo se,
že se mezi nimi strhla hádka. Najednou se rozletěly dveře a Vaněk
vyběhl z výslechové místnosti celý rudý v obličeji.
„Vyčetl mi, že spolupracuju s gestapem. Označil mě za zrádce
a pohrozil, že mě udá.“
„Vy víte, že to klidně může udělat,“ řekl jsem opatrně. „Nejste
tady v bezpečí, Ladislave.“
„To nejsem nikde,“ zamumlal.
„S Aťou nepohneme,“ zkonstatoval jsem.
Vaněk zakroutil svou těžkou hlavou. „Odmítá cokoliv říct, dokud
neuvidí tu svoji zpropadenou matku.“ Promnul si spánky. „Marie,
cos nám to udělala?“
Přikývl jsem.
 Bylo mi zle z toho, jak se Marie Moravcová vyvlékla z odpověd-
nosti. Dělalo se mi zle při vzpomínce na její vítězoslavný úsměv. Ale
ze všeho nejvíc mi bylo zle z toho, že pár metrů ode mě sedí kluk,
který trucuje jako malé děcko, a přitom naprosto přesně ví, kde se
ukrývají atentátníci. Zahrával si s Miladiným životem, jako by vůbec
nic neznamenal. Část mé mysli se mi pokoušela sdělit, že Aťa nemůže
tušit, co Böhme provedl, jenže k mému srdci se ta zpráva nedostala.
Vaněk zjevně vycítil hněv, sálající ze mě jako jedovatý opar.
„Co máte v plánu?“ otázal se.
„Chce vidět matku? Zařídím.“
„Jak to myslíte?“
„Tak, jak to říkám.“
Vaněk mi opět položil ruku na paži, já ji ale setřásl. „Je to ještě
dítě, Heinzi. Promluví, jen mu dejte čas.“
„Ten právě nemáme,“ odvětil jsem. „Zítra vyprší amnestie. Pokud
nepředložíme nic, jen další nevyřešené otazníky, rozpoutá se tady peklo.“
„To jsem mu taky říkal,“ odtušil Vaněk. „Ale zbytečně.“
„Teď prosím odejděte,“ řekl jsem. „Nechci, abyste to viděl.“
„Co nemám vidět?“
Jen jsem zakroutil hlavou. Nápad, který mi dnes ráno vytanul
na mysli při pohledu na mrtvou Marii Moravcovou, se prostě nedal
vyslovit nahlas. Přesto jsem měl ten obraz naprosto jasně před očima.
„Snažně vás prosím,“ přimlouval se Vaněk. „Je to ještě dítě.“
„Jděte,“ zopakoval jsem, ale v podstatě mi všechno bylo jedno.
Celý prostor vyplňovala už jen ona strašná představa a existence
nějakého Ladislava Vaňka mě najednou vůbec nezajímala.
Miladin useknutý prst v krabičce vystlané hedvábným papírem.
Ze špiček prstů se mi tělem rozlévalo bolestivé brnění. Ruce jsem
měl ledové a zároveň mě pálily jako oheň. Beze slova jsem se rozběhl
chodbou. Vešel jsem do místnosti, v níž se nacházela mrtvola Marie
Moravcové, a přistoupil jsem k ní.
Ještě než se jí budu věnovat, musel jsem si zařídit pár věcí.
Středa, 17.6.1942, 13.00

Aťa Moravec seděl na židli se stejným vzdorovitým postojem

jako předtím, než jsem odešel. Zajel jsem do výslechové místnosti
s vozíkem na spisy, který jsem objevil při svém posledním sestupu do
labyrintu chodeb Petschkova paláce. Místo spisů nebo občerstvení
však na něm stála schránka, skleněná krychle se stranami o délce asi
čtyřicet centimetrů, zakrytá starým ubrusem z krémového damašku.
„Co je to?“ zeptal se Aťa.
Klesl jsem na židli naproti němu. Bylo mi zle a šly na mě mdloby.
Brnění v končetinách ustoupilo tupé necitlivosti, jako bych dlouho
ležel v ledové vodě. Přestože jsem se převlékl a důkladně si omyl
ruce i obličej, připadal jsem si špinavý.
„Tak co je s vámi?“ dotazoval se Aťa a poposedával na židli.
„Co máte na tom vozíku?“ Chlapec vypadal nanejvýš znepokojeně.
Zjevně měl dobrý instinkt.
Ukázal jsem na krychli. „Podívej se sám.“
Aťa si ji zkoumavě prohlížel. Tak nějak musela vypadat Modro-
vousova nejmladší žena, když stála před zapovězenými dveřmi. V jeho
obličeji se zračila instinktivní obava i sebezničující zvědavost. Věděl
jsem, co udělá, ještě než zvedl ruku a váhavě uchopil cíp ubrusu.
„Stáhni ho,“ pobídl jsem ho. Necítil jsem nic kromě nezvyklé
ztuhlosti. V uších mi pronikavě zvonilo, nevěnoval jsem tomu však
pozornost. Chlapec polkl a zatáhl za cíp ubrusu. Ten sklouzl a téměř
neslyšně se snesl k zemi, kde zůstal bez povšimnutí ležet.
Aťa se rozkřičel.
Ve skleněné schránce na servírovacím vozíku se nacházel speciální
upomínkový předmět. Ve formalínovém roztoku plavala hlava. Hlava
ženy, která Aťu porodila, kojila a kolébala, která ho líbala a utěšovala,
když si rozbil koleno. Z hrubě odřezaného masa na krku vyčnívaly
krvavé šlachy a pohupovaly se v roztoku jako listy vodních rostlin
v mírném říčním proudu. Napůl otevřená víčka odhalovala pohled
na krví naběhlé bílé bulvy. Ústa s fialovými rty byla pootevřená a ven
se z nich dral oteklý jazyk. Oddělit hlavu Marie Moravcové od trupu
bylo snazší, než jsem si myslel. Příslušný zákrok jsme trénovali u SA
na uhynulých srnách. Serbenscheider, nůž na snopy, který vyráběli
bratři Gräfrathové v Solingenu, byl děsivě rychlý a mrtvým masem
klouzal téměř bez odporu. Jistou překážku představovala páteř, ale
ani ta nebyla ničím, co by se nedalo zvládnout. Přesto jsem měl
všechny pažní a šíjové svaly křečovitě stažené.
Aťa otočil hlavu na stranu a vyzvracel se na podlahu. Nemít
to už sám za sebou, dopadl bych stejně. Takhle jsem přemohl nut-
kání vydávit se před chlapcem na zem a poprosit ho o odpuštění.
Po Lidicích jsem předpokládal, že už nemůže být hůř. Z toho, že
se prostě nemůže stát nic horšího, jsem čerpal svou snad jedinou
útěchu. Tato domněnka byla také důvodem, proč jsem v tom vůbec
mohl pokračovat. Jenže ono bylo hůř. V tuto chvíli jsem měl pocit,
že z mého života navždy vyprchala radost a vše, v co jsem doufal,
oním činem zmizelo z mého dosahu. A přesto jsem pokračoval. Co
jiného mi ostatně zbývalo?
„Je jen na tobě, jestli k ní přidáme ještě hlavu tvého otce,“ přešlo
přes mé zvláštně necitlivé rty.
Aťa si přitiskl pěsti tak silně na ústa, že se mu klouby zaryly do
horního rtu. Veškerý dosud pociťovaný hněv se ve mně sesypal jako
hromádka popela.
Aťovi se vrátil hlas. „Ne,“ zašeptal. „Prosím ne.“
„Řekni mi, co víš.“
Aťa si skryl obličej v dlaních a rozplakal se. Jeho hubeným tělem
lomcoval usedavý vzlykot. Možná si také přál být mrtvý, ale šel dál.
Marie Moravcová nezúčastněně hleděla z nádoby na svého štkajícího
syna. „Matka mi řekla, že v nejvyšší nouzi mám jít do kostela Karla
Boromejského,“ vyhrkl. „To je všechno, co vím. Nechte otce naživu!“
Vstal jsem, vyšel z místnosti a zanechal Aťu ve společnosti mat-
činy uříznuté hlavy.
Středa, 17.6.1942, 23.00

Právě jsem prošel kovanou bránou na jižní straně Černín-

ského paláce, kolem níž se nedávno nesly máry s mrtvolou Rein-
harda Heydricha, když se ze stínu skupiny precizně zastřižených
zimostrázů vyloupla postava a zastoupila mi cestu. Sevřel jsem
aktovku a zdvihl ji před hruď, abych se ochránil před případným
útokem. Žádný se však nekonal.
Na standartenführera Horsta Böhmeho byl hrozivý pohled. Jindy
tak pečlivě ulízané vlasy mu trčely na všechny strany, bledé tváře
pokrývalo drsné černé strniště. Pod očima se mu rýsovaly fialové
kruhy. Byl to spíše on, kdo budil dojem muže, který právě uřízl hlavu
mrtvé ženě a předložil ji jejímu synovi. Ta představa mě rozesmála.
Zaklonil jsem hlavu a vypálil salvy smíchu k hvězdnému nebi.
Böhme mě hrubě popadl za paži a zatřásl se mnou. „Zmlkněte,“
zasyčel.
Chvíli trvalo, než můj řehot odezněl. Böhme se přiblížil obli-
čejem tak těsně k mému, že jsem z jeho dechu ucítil pivo a žhavý,
kovový zápach, vystupující mu ze všech pórů. „Chci k naší úmluvě
doplnit jednu maličkost, Pannwitzi,“ řekl tiše. „Jste sice vedoucím
zvláštní komise, ale tady se schyluje k vojenské akci. Předáte velení
Treuenfeldovi.“
Karl von Treuenfeld byl velitelem waffen-SS a generálmajo-
rem ozbrojených sil v protektorátu; už v minulé válce sloužil pod
generálem Ludendorffem. Ona ostudná záležitost, kdy mu asi před
deseti lety ve velkém stylu zkrachovala jeho dovozní firma, mu
nijak neubrala na arogantním a panovačném vystupování. Pokud
velení nad ozbrojenými silami třímal v rukou muž jako Treuenfeld,
mohl si být Böhme jistý, že až bude po všem, nezůstanou tu žádní
nepohodlní svědci, kteří by mohli upozorňovat na nějaká pochybení
ze strany SD.
„Mám na vybranou?“ zeptal jsem se Böhmeho.
„Ovšemže ne. Ale Daluege a Frank se zeptají na váš názor.“ Mír-
ným pohybem hlavy ukázal na osvětlená okna Černínského paláce.
„Předám velení Treuenfeldovi, pokud okamžitě zavoláte do Malé
pevnosti a nařídíte převoz dr. Frantové do Prahy.“
Böhmeho obličej potemněl hněvem. „Vy mi nerozumíte, Pan-
nwitzi. Já se neptal na vaše podmínky.“
„Jen jsem si říkal, že byste možná mou podmínku slyšel raději
hned, ještě než se budeme muset před pány Frankem a Daluegem
pohádat ohledně nedbalého způsobu, jakým spravujete svůj úřad.“
Viděl jsem na něm, že by mi nejradši znovu jednu vrazil. Nic-
méně úskočná, vypočítavá část jeho mysli ho dostatečně varovala,
aby si nezpůsoboval potíže jen kvůli tomu, že by novému říšskému
protektorovi musel vysvětlovat, proč vedoucí komise přichází do
Černínského paláce s čerstvým zraněním v obličeji. Ačkoliv jsem
cítil žhoucí nenávist, která z něj přímo sršela, klidně pokrčil rameny.
„Pokud vám na té vaší Polce tolik záleží, tak prosím.“
Vstoupili jsme do obrovské podlouhlé budovy. V chodbách pa-
novalo takové ticho, že se zvuk našich kroků strašidelně odrážel
od stěn. Před těžkou pískovcovou sochou nahého Herkula s kyjem
Böhme vrazil do dveří, za nimiž se nacházela telefonní ústředna
paláce. Službu měla jedna osamocená telefonistka; když Böhme
vpadl dovnitř, v úleku poskočila na židli. Byla velmi mladá a měla
na sobě brýle s tlustými skly, která jí zvětšovala oči tak, že vypadala
jako sova. „Spojte mě s Malou pevností v Terezíně,“ vyštěkl Böhme.
Telefonistka roztřesenými prsty vykonala rozkaz. Sotva vytočila číslo,
vytrhl jí sluchátko z ruky. Dívka se dala na útěk. Vyběhla z místnosti
a zapomněla přitom za sebou zavřít dveře. Chodbou k nám doléhalo
klapání jejích botek bez podpatku.
 „SS-standartenführer Böhme,“ zavrčel nepřátelsky do sluchátka,
„chci okamžitě mluvit s SS-hauptsturmführerem Jöckelem.“
Chvíli mlčky vyčkával, pak řekl: „Hauptsturmführere Jöckele,
vzpomínáte si, jak jsme se bavili o přeložení vězeňkyně Frantové
Milady? Přesun proběhne zítra ráno v šest hodin. Opakujte.“ Mávl na
mě, abych přistoupil blíže, a podržel si sluchátko dále od ucha, abych
také slyšel odpověď hauptsturmführera na druhém konci: „Rozumím,
standartenführere. Zítra ráno v šest hodin bude vězeňkyně Frantová
Milada převezena. Heil Hitler.“
Böhme praštil sluchátkem. „Jste teď konečně spokojený, vy jeden
kverulante?“
Přikývl jsem, i když bych zrovna netvrdil, že jsem pociťoval něco
jako spokojenost.
Říšský protektor Kurt Daluege a státní tajemník Karl Hermann
Frank nás očekávali ve Zlatém salóně. Ozdobné barokní židle s poz-
lacenými nohami a opěrkami byly nedbale odsunuty na stranu, aby
udělaly místo mohutnému stolu uprostřed místnosti. Na něm ležela
divoká změť pořadačů, desek a map. Daluege a Frank seděli na dvou
elegantních židlích a kouřili, a to navzdory výslovnému zákazu, který
měl chránit rozměrnou rokokovou tapisérii před poškozením. Daluege
vypadal, jako by měl každou chvílí dostat další infarkt. Na olověně šedém
čele se mu leskly krůpěje potu, límec košile nad příliš těsně uvázanou
kravatou mu ztmavl, kolem úst byl popelavě bledý. Frank se svou nažlout-
lou pokožkou pevně obepínající kostnatou lebku působil vyčerpaným
a churavým dojmem. Pravděpodobně jsem vyhlížel podobně neutěšeně,
ale to se v mém případě dalo alespoň omluvit tím, že jsem jen před pár
hodinami oddělil jedné ženě hlavu od trupu. Cítil jsem, jak se ve mně
opět vzdouvá ten hyení smích, a proto jsem se kousl do jazyka tak silně,
až jsem v ústech ucítil chuť teplé krve. V místnosti se nacházeli ještě
další dva muži. Dr. Hans-Ulrich Geschke se bez znatelného zájmu dí-
val na dokumenty rozložené po stole. Jako obvykle nejevil jeho obličej
známky sebemenšího hnutí. Nevypadal ani unaveně, ani popuzeně
nebo rozrušeně, jako by měl na sobě tenkou masku ze světle růžového
vosku nebo gumy. Čtvrtý muž v místnosti byl urostlý důstojník se špi-
navě blond vlasy. Stál za státním tajemníkem Frankem a zkoumavě si
mě prohlížel. Na první pohled vypadal mladší než státní tajemník, na
takových čtyřicet, nanejvýš pětačtyřicet let. Měl dokonalé držení těla,
tak ukázkově pruské jako jen málokdo na světě. Pozornějšímu oku však
neušla jemná síť vrásek kolem očí, které prozrazovaly, že se věkově pohy-
boval někde na hraně šedesátky. Generálmajor Theodor Friedrich Karl
von Treuenfeld, velitel waffen-SS. Už od první chvíle mi byl nesnesitelný.
Böhme a já jsme pozdravili, načež Frank a Daluege vzhlédli
a pozdrav opětovali. Zato Treuenfeld mlčel a jen na mě upíral ledový
pohled, z nějž mrazilo.
Daluege vymrštil své mohutné tělo z úzké židle, do níž se sotva
vešel, a bez okolků spustil: „Vy tedy předpokládáte, že se přinejmenším
tři, ale spíše více teroristů ukrývá v kostele v samém srdci Prahy.“
Přikývl jsem. „Jedná se o kostel sv. Karla Boromejského v Resslově
ulici, malý, dnes pravoslavný kostel, který navštěvují především ruské
manželky českých legionářů z minulé války.“
„Přejděte k věci,“ přerušil mě Daluege.
„Tři atentátníky známe jménem. Jsou to parašutisté Jan Kubiš,
Jozef Gabčík a Josef Valčík, nasazení v různých operacích ve služ-
bách Benešovy vlády. Kromě nich se tam podle mě skrývají další tři
nebo čtyři muži. Určitě jsou ozbrojení, ještě ale nevědí, že známe
jejich úkryt. Pokud se však do zítřejšího rána neobjeví osoba, která
jim zajišťuje zásobování, začnou něco tušit.“
„Co je s tou osobou?“ vyzvídal Daluege.
Chtěl jsem mu říct, že její hlava, coby nejnovější hit tohoto léta,
zdobí jednu z výslechových místností v Petschkově paláci, ale ovládl
jsem se. „Je mrtvá, oberst-gruppenführere. Sebevražda.“
Daluege nepřítomně přikývl a obrátil se na Treuenfelda. „Bri-
gadeführere, ten kostel není moc velký. Nemělo by být příliš těžké
se do něj dostat a atentátníky zlikvidovat.“
 Treuenfeld a Böhme si vyměnili pohledy. Poté Treuenfeld pro-
hlásil: „Ještě před východem slunce navrátíme čest německé policii,
oberst-gruppenführere.“
V tepnách na krku mi začalo prudce pulzovat. Pokusil jsem se
zachytit nějaké hnutí ve výrazu tváře dr. Geschkeho, ten si ovšem
zrovna prohlížel tapisérii tak uvolněně, jako by zavítal do uměleckého
muzea. Kdykoliv jsem v pozdější době pomyslel na nebezpečnost
a hloupost vůdcovského principu v Německu, vždy se mi vybavil
Hans-Ulrich Geschke a Karl von Treuenfeld. Muži jako oni dva,
dobře obeznámení s vnitřními zákonitostmi diktatury a spoléha-
jící se na svou ohromnou moc, činili rozhodnutí rodící se z jejich
bezbřehého egoismu. Z této podstaty byla hloupá a zločinná a jako
těžké břemeno zatížila celý národ.
Geschke na vyslovené nehoráznosti nijak nezareagoval, nýbrž se
dále tvářil, že studuje jemnou techniku vázání nástěnného koberce –
anebo ještě hůře, on ji snad doopravdy studoval. Tak jsem předstoupil
já a položil na stůl aktovku.
Měl jsem v ní svazek dokumentů, které jsem v průběhu večera
sestavil. Jednalo se o stavební plány katakomb a kanalizace, hrubý
nárys od vedoucího městského stavebního úřadu a církevního sta-
vebního rady.
„Brigadeführere, musíme předpokládat, že ti muži jsou po zuby
ozbrojení a v kostele se zabarikádovali. Určitě se nevzdají bez odporu.
Kromě toho bychom měli uvážit i únikové cesty a uzavřít vývody
kanalizace do Vltavy. Pokud do kostela prostě jen napochodujete,
atentátníci buď prchnou, budou-li k tomu mít možnost, nebo na vás
z úkrytu zahájí palbu.“
Treuenfeld stáhl koutky úst a pronesl s chladnou přezíravostí,
k níž ho opravňovala jeho hodnost i šlechtický původ: „Detaily po-
nechte prosím na mně, komisaři Pannwitzi.“
„Vzal jste v potaz, že atentátníky potřebujeme živé?“
 „O to nám vůbec nejde. My tu dnes zastupujeme ozbrojené
Německo, které takovéto zbabělé útoky odráží vší silou.“
Böhme namítl: „Pokud závěry vašeho vyšetřování dostatečně
dokládají jejich vinu, nehraje přece roli, zda ti muži v kostele zůsta-
nou naživu, nebo zemřou. Snad už sám nepochybujete o své práci?“
„Ne, to opravdu ne, ale…“
„Pak se držte zpátky, kriminální rado,“ vzal mi slovo Daluege.
„Civilista nediktuje podmínky, když jedná ozbrojená moc. To si
zapamatujte.“
Přejel jsem pohledem z Daluegeho na Treuenfelda a pak na
Böhmeho. Daluege nasadil kamenný výraz, zato Böhmemu v očích,
tak mi to alespoň přišlo, hrál úsměv. Treuenfeld podle všeho na mou
přítomnost mezitím zapomněl, teď se totiž díval skrz mě, jako bych
byl vzduch.
„Standartenführere,“ znovu jsem se chopil slova a obrátil se
na Geschkeho, „je přece v zájmu gestapa, abychom spiknutí beze
zbytku objasnili.“
Geschke přerušil prohlídku tapisérie a počastoval mě pohledem,
jasně vyjadřujícím, jak mu je naléhání podřízeného trapné.
„Pannwitzi, doprovoďte mě na chvíli ven,“ pronesl. Vyšel jsem
za ním na chodbu, slabě osvětlenou elektrickou lampou. Geschkeho
obličej se vznášel v příšeří.
„Vůbec nic nechápete, Pannwitzi,“ vyjel na mě. Měl tichý a stu-
dený hlas. „Dosud se nenašel nový šéf bezpečnostního úřadu. Po
Heydrichově smrti se strhl boj o uvolněné místo – o všechna zbývající
místa ostatně také –, a proto se z taktických důvodů v této záležitosti
držím zpátky. A vy byste se měl snažit o totéž, pokud se nechcete
záhy ocitnout v zákopech na východní frontě.“
Prohlížel si mě bezbarvýma očima a já ho moc dobře chápal.
Geschke měl v úmyslu nerozházet si to u žádné ze stran, aby u nového
pána neměl žádný vroubek. Posledním významným činem, který
Heydrich svým skonem spáchal, bylo, že rozpoutal opětovný boj
o vyšší pozice. „Radil bych vám tedy, abyste prostě vyčkal a udělal
to, co vám výše postavení důstojníci nařídí. Za současné situace se
může stát, že na námitky bude pohlíženo jako na sabotáž.“
Musel jsem vrazit ruce hluboko do kapes kabátu, abych unikl
pokušení popadnout svého nadřízeného za úzká ramena a vytřást
z něj tu jeho hloupost a zbabělost. Odvrátil jsem se od Geschkeho
studeného pohledu a beze slova kráčel pryč.
„Pochopil jste, co vám říkám, Pannwitzi?“ zasyčel na mě zezadu.
Vešel jsem do Zlatého salónu. Daluege, Böhme a Treuenfeld stáli
kolem stolu a rozebírali útok na kostel sv. Karla Boromejského. Karl
Hermann Frank si stoupl k oknu se skvostnými zlatými závěsy a svíral
cigaretu jako tonoucí stéblo. Zamířil jsem k němu. Důstojníci u stolu
mi nevěnovali pozornost.
„Pane státní tajemníku, vzpomínáte si ještě na náš první rozhovor
po atentátu? Jak jsme chtěli objasnění, ne odplatu?“
Frankovy úzké rty se zkřivily. „Situace se prostě změnila. Sám
z toho nemám zrovna velkou radost.“
Naklonil jsem se k němu tak blízko, až jsem ucítil lehký měděný
pach strachu, jenž z něj vycházel, a zašeptal jsem: „Kolikrát se ještě
chcete nechat přeskočit? Heydrich se prostě natlačil na místo, které
mělo být vaše. To, že jste se proti němu nepostavil, je naprosto po-
chopitelné. Nikdo by nebyl takový blázen, aby se snažil konkurovat
Reinhardu Heydrichovi.“
Frank přikývl a potáhl z cigarety.
„Ale nenechte se vyšachovat Daluegem. Böhme vám už dost
uškodil tím, že vám hodil na krk to svinstvo v Lidicích. Nedopusťte,
abyste byl nakonec tím, kdo svou nerozvážností zmařil objasnění
atentátu. Z výpovědí atentátníků můžeme dokázat, že Beneš svým
důstojníkům v Anglii nalhává, že v protektorátu existuje solidní
civilní odboj a stačí jiskra, aby se z něj rozhořel ničivý požár. Můžete
být tím, kdo do Čech a na Moravu přinese mír a smíření. Hitler
nakonec jistě ocení, pokud se vám navzdory všem nesnázím podaří
udržet výrobu.“
Frankovi se blýsklo v očích. Už se vzdal naděje na některou
z nejvyšších pozic, ale určitě by se mu líbilo být tím, kdo se zasměje
naposled.
„Jak ale chcete z atentátníků dostat přiznání, Pannwitzi? Jsou
to Češi a ti se, jak známo, nikdy nepoddají. O tom bych vám mohl
vyprávět své.“ Nasadil přitom pokřivený úsměv, téměř vzbuzující
sympatie. „Doufám, že se jednoho dne seznámíte s mojí Karolou.“
„Budu s nimi vyjednávat, pane státní tajemníku. K tomu vás ale
potřebuji mít za zády.“
„To je přece šílené, Pannwitzi,“ řekl Frank. „V kostele nastane
krvavá řež a je jedno, co uděláte. Proč by vám atentátníci měli věřit?
Pracujete na gestapu a to stačí, abyste si od těch mužů vysloužil
nesmiřitelnou nenávist. Jste jejich nepřítel, a když získají příležitost,
zabijí vás stejně, jako zlikvidovali Heydricha.“
„Což bych jim nemohl zazlívat,“ odvětil jsem.
Frank vydechl kouř a zasmál se. „Ani já ne.“
„Existuje jeden český agent, který se s Benešem kvůli atentátu
nepohodl. Má kontakt na parašutisty. Rozhodně nejde o žádného
příznivce německé okupace, ale chce celou záležitost s ohledem na
české obyvatelstvo rychle ukončit.“
„Protože je toho názoru, že válku beztak prohrajeme,“ zkonsta-
toval Frank střízlivě.
Přikývl jsem.
„Zdá se, že ten váš agent je jasnozřivý muž,“ řekl Frank a nera-
dostně se zasmál. „Snad tedy bude při výběru protislužby rozumný.
Další amnestie kromě té pro vaše informátory nemohu připustit,
Pannwitzi. To jistě uznáte sám.“
„Jindra ví, že potřebujeme někoho, koho budeme moct předho-
dit lvům,“ řekl jsem. „O osudu mužů ukrytých v kostele si nedělá
žádné iluze.“
 Pomyslel jsem na bolest v očích Ladislava Vaňka, když jsme
mluvili o tom, co se stane s atentátníky po zatčení.
„Co tedy ten váš Jindra požaduje?“
„Aby se Sokol mohl podílet na vnitropolitických záležitostech
protektorátu. Jindra chce s vámi navázat osobní kontakt a požaduje
právo spolurozhodovat o opatřeních týkajících se života českého
obyvatelstva.“
Frank si povzdechl a poškrábal se na hlavě. Z pokožky se mu při-
tom uvolnily silné, nažloutlé lupy a usadily se mu v prořídlých vlasech.
Frank pohlédl na Daluegeho, jehož vypoulená hruď se ztěžka dmula
pod uniformou. „Nový říšský protektor má spíš zálusk na zásluhy
než na práci,“ pronesl tiše. „Pokud by někdo vládl za něj, nemuselo
by mu to vůbec vadit, jestliže to na něj nakonec vrhne dobré světlo.“
„Kromě toho Jindra nabídl, že nám dá k dispozici existující rádiové
spojení s Anglií. Dál by ho na oko udržoval, aby nás už Benešovy
operace na českém území nezaskočily. Požaduje přitom, aby agenti
z výsadků byli do konce války jen uvězněni, nikoliv však potrestáni.“
„Rozpolcený muž, ten váš Jindra,“ řekl Frank. „Ví o vašem českém
příteli dr. Geschke?“
Zakroutil jsem hlavou. „Jindra je eso v našem rukávu, pane státní
tajemníku.“
„Geschke bude strašně zuřit, pokud to nastrojíte za jeho zády,“
odtušil Frank. Jako by mu přes obličej přelétla jiskra pobavení.
Představa, že bych svého nadřízeného alespoň jednou v životě
spatřil jinak než s prázdně lhostejným výrazem ve tváři, skutečně
v sobě obsahovala jisté kouzlo.
„To mi je jedno,“ řekl jsem. „Až tohle celé skončí, nevím, jestli
zůstanu u policie.“
Čekal jsem námitky, ale Frank jen přikývl. Třeba sám uvažoval
o tomtéž. Chvíli jsem si představoval, jak Frank, jeho česká žena
Karola, Milada a já společně sedíme na sluncem zalité terase a pozo-
rujeme děti hrající si mezi nízkými, kvetoucími ovocnými stromky.
Děti byly německé, české a polské krve, to už ale nikoho netrápilo.
O strašných událostech z onoho léta 1942 jsme mluvili jen jako
o zlém snu, který je dávno pryč. Snad pak i dokonce zapomenu na
ten pocit, jaké to bylo, když jsem nožem na snopy zajížděl do masa
mrtvé Marie Moravcové a přeřezával jí šlachy a chrupavky. Avšak
světlem zalitý obraz se před mýma očima roztřepil a rozpadl v prach.
Vím, že Karl Hermann Frank bude jednou muset pykat za všechno,
co spáchal – a i za to, co jeho jménem spáchali druzí –, a jen doufám,
že to bude mít rychle za sebou.
„Pokuste se vyjednávat, máte moji plnou moc,“ pronesl Frank.
„Pokud ale neuspějete, Böhmeho a Treuenfelda na uzdě neudržím.“
Čtvrtek, 18.6.1942, 4.15

Temné postavy se jako duchové tančící na bezzvučnou me-

lodii shromáždily ve stínech spících městských paláců, utvořily
mlčící skupinky a opět se neslyšně rozptýlily, až splynuly s tmou.
Tři kruhové zátarasy z černě oděných těl a vozidel se zhasnutými
světly se zatáhly jako smyčka okolo malého areálu v srdci Prahy,
v jehož středu stál kostel sv. Karla Boromejského. Střežili každý
východ z kanalizace, každou odpadní rouru vedoucí do Vltavy,
každý vjezd, každou bránu. Na všech střechách okolo kostela zaujali
pozice odstřelovači, kteří se na pozadí rozednívajícího se, tmavo-
šedého nebe vyjímali jako pochmurní dravci. Vše probíhalo v pří-
zračném tichu. Od Vltavy zaváněl hnilobný puch. Roztřásl jsem se
v chladném ranním vzduchu, zatímco jsem, oblečený v civilu, spolu
s Ladislavem Vaňkem v uniformě kapitána české policie a s překla-
datelem Chalupským scházel z Karlova náměstí do Resslovy ulice.
Blok domů, v němž se nacházel kostel sv. Karla Boromejského, byl
už uzavřený. Žádný z černě oděných mužů z Treuenfeldova zálož-
ního praporu nesměl vystřelit, dokud jsem to výslovně nepřikázal.
Panovalo takové ticho, že jsem slyšel vrzání kožených kabátů. Vše
jako by se odehrávalo zpomaleně a nemělo nikdy skončit. Ohlédl
jsem se po Ladislavu Vaňkovi; vypadal bledě a ustaraně. Pod očima
se mu rýsovaly hluboké kruhy. Kostel sv. Karla Boromejského byl
obehnán kovaným železným mřížovím. Z fasády na nás, vetřelce,
shlíželi temní andělé vytesaní z kamene.
Nechápu tvé cesty, leč ty znáš tu mou, pomyslel jsem si. Necítil
jsem ale přitom nic, z čeho by se dalo usuzovat na Boží přítomnost.
Pokud tu v těchto temných dobách ještě stále přebýval, pak se volbou
místa dopustil obzvláště krutého žertu. S Chalupským, Vaňkem
a dvěma úředníky jsme vyšli několik schodů k železné bráně. Zdálo
se mi, že se jeden z kamenných andělů ke mně sklání, jako by mě
zapřísahal, abych toto posvátné místo ponechal nedotčené. Rychle
jsem se podíval jinam. Kostelníkův dům stál hned vlevo vedle brány.
Dal jsem pokyn jednomu z úředníků, aby zazvonil. Zvonek drnčel
několik vteřin, poté se chvíli nic nedělo. Úředník se už chystal
zazvonit podruhé, když vtom se otevřely dveře a vykoukl na nás
zmatený obličej muže v noční košili. Jakmile poznal, s kým má tu
čest, vytřeštil oči. Ještě než nám stačil přirazit dveře před nosem,
úředníci ho popadli, zkroutili mu ruce za záda a nasadili želízka.
Muž, snad kostelník, zasténal. Viděl jsem, jak hluboko se mu na
zápěstí zařízl kov do masa.
„Zaveďte nás prosím do kostela,“ řekl tiše Chalupský. „Chceme
se jen podívat, zda je tam všechno v pořádku.“
„Tady je všechno v pořádku,“ zakňoural kostelník. „Zavřel jsem
všechna okna a dveře.“
„Prosím,“ vyslovil jsem s důrazem.
Kostelník se popuzeně ohlédl, ale nenašel nic, čeho by se mohl
pohledem zachytit.
„Tudy,“ řekl. „Pojďte.“
Prošli jsme úzkou chodbou spojující kostelníkův dům s chrámo-
vou lodí. Holé zdi hrozivě zkreslovaly zvuk našich kroků. Chodba
mi připadala těsná jako rakev. Náhle jsem velmi zřetelně pocítil,
jak mi kravata přiškrcuje krk a jak nepříjemně se mi uzel zarývá do
hrdla. Došli jsme do nějaké vedlejší místnosti, v níž se nacházelo
prosté lehátko a velký dřevěný kříž. U zdi stálo otlučené umyvadlo.
Dveře na protější straně vedly dovnitř do chrámu. Na lehátku, napůl
přikrytý šedou vlněnou dekou, spal kostelníkův pomocník. Sotva
jsme vstoupili do místnosti, muž se napřímil a prohlížel si nás jako
zjevení ze svých nejčernějších snů. Vlastně to asi nebylo daleko od
pravdy. Kostelník mu spěšně vysvětlil důvod naší návštěvy. Muž
vypadal, jako by chtěl nenápadně splynout s dekou, ale to ho už jeden
z úředníků stáhl z lehátka a rovněž mu nasadil želízka.
„Tady k ničemu nezvyklému nedošlo,“ řekl muž. „Vše je v nej-
lepším pořádku.“
„Mohli by se tu moji kolegové porozhlédnout?“ zeptal jsem se
česky.
„To nevím,“ zajíkal se kostelníkův pomocník. „O tom musí roz-
hodnout kaplan Petřek.“
„A kde je kaplan?“ zeptal se Vaněk, já však už odpověď neslyšel.
V nervech mi intenzivně bzučelo jako ve vosím hnízdě. Něco tady
zjevně v pořádku nebylo. Do zdí této holé místnosti bylo zapuštěno
několik okének, všechna chráněna mřížemi. Všechna – až na jedno.
Mříže byly vylomené a opíraly se o zeď pod oknem. Po kamenné
podlaze se povalovaly kousky omítky a zdiva.
„Co se tu přihodilo?“ vyptával jsem se dál.
Pomocník bezradně pohlédl na kostelníka a zakroutil hlavou.
Chalupský mu zopakoval mou otázku a muž zkoprněl. Vnímal
jsem, jak z něj vychází odér strachu.
„Takhle to tady bylo vždycky,“ vykoktal ze sebe. Vyměnil jsem si
pohled s úředníky. Jeden z nich zamířil zpět do chodby, my ostatní
jsme zůstali s kostelníkem a tím druhým mužem v holé místnosti.
Nikdo neřekl ani slovo. Kostelník v noční košili se roztřásl. Po zdánlivě
nekonečných minutách se úředník vrátil, tentokrát ne sám. Následo-
vala ho hrstka mužů v civilu. Jejich kabáty se ve světle holé žárovky
leskly jako krunýře velkých, černých brouků. Ozbrojeni samopaly
nepůsobili ani trochu nerozhodně. Až na tichou ozvěnu kroků se
pohybovali téměř neslyšně. Ukázal jsem na dveře na druhé straně
místnosti. Zatímco se jeden z mužů vracel se spoutanými zaměstnanci
kostela chodbou do kostelníkova domu, ostatní mě následovali do
potemnělé chrámové lodi. Venku už svítalo a okny se dovnitř linulo
šedavé světlo. V přítmí se leskly zlaté obrazy svatých. Ke vchodu do
kostela se postavil muž s odjištěnou zbraní, další neslyšně proplul
chrámovým prostorem a zaujal postavení u hlavního portálu. Hluk
kroků pohlcovaly tlusté červené koberce, které mi pod nohama při-
padaly nepatřičně měkké. Vzduch byl prosycený vůní vychladlého
kadidla. Nikdo z nás nepromluvil. Cítil jsem přítomnost mužů, po
nichž jsem už celé týdny pátral. Neviděl jsem je, neslyšel jsem je, ale
věděl jsem, že tam někde jsou – a že vědí, že tu jsem taky. V příštích
okamžicích se rozhodne o osudu protektorátu. Úředníci se nehlučně
hemžili po chrámové lodi, procházeli řady lavic a nahlíželi za obrazy
svatých. Vše se odehrávalo v naprosté tichosti a tak rychle, že jsem si
připadal jako v nějakém němém filmu – vždyť i barvy se v matném
světle ranního rozbřesku jevily v neostrých šedých tónech. Ten po-
cit byl na okamžik tak silný, že jsem se málem posadil na koberec
na stupni před oltářem, odkud bych to bizarní dění mohl sledovat.
Úředníci se vraceli a mlčky kroutili hlavou, já však věděl, že se mýlí.
Atentátníci byli někde v kostele a pozorovali mě.
Můj pohled padl na zamřížované dveře v kněžišti, za nimiž stou-
paly schody. Pohlédl jsem vzhůru a šikmo nad sebou jsem rozeznal
úzký kůr, který se vypínal nad kněžištěm těsně pod střechou jako
vlaštovčí hnízdo nalepené na stěnu stodoly. Kůr neměl zábradlí, nýbrž
nízkou poprseň, z níž nalevo a napravo od oltáře vyrůstaly kamenné
pilíře podpírající stropní klenbu. Pokud někdo ležel na kůru na zemi,
poprseň ho kryla před našimi zraky.
Všiml jsem si, že i vedle mě stojící Vaněk kůr zaregistroval a ohlížel
se po nějakém vchodu. Mlčky jsem ukázal na schody za zamřížova-
nými dveřmi. Přikývl a mávnutím přivolal Chalupského.
„Sežeňte od kostelníka klíč,“ zašeptal překladateli.
Chalupský zmizel v chodbě vedoucí ke kostelníkovu domu. Upře-
ně jsem zkoumal kůr. Téměř fyzicky jsem cítil, že nás někdo pozoruje.
Jako by se mě muži skrývající se tam nahoře dotýkali pohledem.
Po nekonečně dlouhých minutách v přítmí kostela jsem z chod-
by uslyšel kroky. Rozhodné kroky těžkých holínek. Zavřel jsem oči
a zadoufal, že to jen nějaký záhadný akustický efekt pod holou klenbou
zesílil zvuk Chalupského kroků, ale samozřejmě jsem znal pravdu.
Úzkým průchodem do kostela nakráčel Horst Böhme a ani se
nesnažil být potichu. Držel samopal. Rychle jsem k němu přistoupil,
abych mu zabránil jeho pouhou přítomností vše ohrozit, ale on mě
prostě odstrčil, ukázal na Vaňka a vyštěkl: „Co ten tady dělá? Tohle
je německá záležitost. Každý Čech, který se nachází v kostele, ho
opustí mrtvý.“
„Státní tajemník Frank mě pověřil, abych se pokusil vyjednávat,“
sykl jsem. Cítil jsem v týle pohledy atentátníků a jejich žhnoucí
nenávist. V tu chvíli bych byl raději s nimi na kůru než v blízkosti
Horsta Böhmeho.
„Chcete, aby za vás mluvil český kapitán? Zbláznil jste se?“
„Buďte konečně zticha,“ vyjel jsem na něj.
„Přišel jsem tuto misi zachránit, ještě než těmi svými směšnými
vyjednávacími pokusy zcela pošlapete čest německého národa,“ od-
větil Böhme. Poslal jste překladatele, aby vám od kostelníka přinesl
klíč, jenže dotyčný momentálně není schopen vaší prosbě vyhovět.“
Böhme se zašklebil a zvedl pravou pěst. Na kloubech jeho prstů jsem
spatřil pomalu zasychající rezavě červené šmouhy. „A to jsem se ho
jen začal na teroristy vyptávat,“ pronesl s tichou lítostí. „Je až k ne-
víře, jak málo ti dnešní věřící vydrží. A to si ten chlap říká Čech?“
Když zachytil můj pohled, zafrkal smíchy. „Buďte bez obav, Pann­
witzi. Jsem tu, abych vám pomohl.“
Rozhlédl se a objevil zamřížované dveře v kněžišti. „To půjde
rychle,“ prohlásil, a zatímco jsem všemu pln zděšení přihlížel, zamířil
k brance, jediným pohybem otočil samopal a zámek mocným úderem
pažbou napoprvé roztříštil. Poté o krok ustoupil a galantně se uklonil.
„Cesta je volná.“
V tu chvíli z kůru zahvízdaly výstřely. Kdyby atentátníci vypálili
o tři nebo čtyři vteřiny dříve a Böhmeho cestou k apsidě provrtali,
všechno by se asi odehrálo jinak. Oni však zaváhali, takže Böhme,
který se už vracel zpět, padl na zem a po čtyřech se odplazil do úkrytu
v boční lodi. Krupobití kulek shora neustávalo. Jeden z úředníků
v centrální lodi vykřikl. Otočil jsem se a viděl, jak mu z ruky prýští
krev. V pološeru se leskla černě jako ropa. Pokoušel jsem se roze-
znat střelce na kůru, avšak poprseň zakrývala výhled. Vzduchem
ztěžklým kadidlem svištěly další salvy a úředníci se snažili krýt za
sloupy a lavicemi, jak jen to šlo. Z kůru vylétl směrem do kněžiště
hruškovitý předmět, s bouchnutím dopadl na oltářní stupně a s při-
dušenou ránou explodoval. Z tlakové vlny mi zalehlo v uších a hlavu
mi vyplnil pronikavý hvízdot. Shora na nás pršely střepy barevného
skla. To detonace rozbila dvě okna, zachycující výjevy ze života
svatých Cyrila a Metoděje. Několik příslušníků SS stálo v předklonu
v příčné lodi chrámu a tisklo si ruce na uši. Granát zjevně nikoho
z nich nezasáhl, ale ubrus na oltáři a koberec v kněžišti začaly hořet.
Kostelem stoupala oblaka kouře a halila kůr nad našimi hlavami do
hustého závoje, který znemožňoval cílenou palbu z obou stran. Přesto
na nás neviditelní střelci z kůru dále útočili a úředníci se samopaly
opětovali palbu, což vzhledem k dokonalému krytí, které skýtala
kamenná poprseň, bylo naprosto nesmyslné.
„Ústup!“ zařval jsem do prostoru, načež muži začali couvat k hlav-
nímu portálu a postrannímu vchodu, někteří neochotně, většina však
se zjevnou úlevou. Vaněk zůstal v mé těsné blízkosti, avšak Böhmeho
jsem ztratil z očí. Zatímco byli ranění vynášeni na malý kostelní
dvorek, kde už na ně čekali zdravotníci, vydal jsem pokyn, aby se
shromáždila nová skupina ozbrojených mužů a před kostelem počkala
na mé rozkazy. V doprovodu dvou příslušníků gestapa se samopaly
jsme s Vaňkem znovu vešli do kostela. Oba ozbrojenci postupovali
v pozici s výhledem na kůr. Uvnitř chrámu panovalo naprosté ticho,
plameny už uhasly a kouř vycházel ven rozbitými okny. Koberec na
podlaze ještě stále doutnal a šířil kolem sebe štiplavý zápach. Ukryli
jsme se za jedním silným žulovým sloupem, podpírajícím strop boční
lodi. V jeho stínu jsme pro atentátníky na kůru nebyli snadným cílem.
Opuštěný samopal, který tam zanechal jeden z našich mužů, stál
opřený o zeď vedle nějakých dveří. Pootevřené dveře vedly do malé
zpovědní místnůstky. Při pohledu na zbraň se mi v mozku rozdrn-
čel nepříjemně pronikavý zvonek, ale nelibý pocit jsem potlačil. Na
to bude čas později. Vaněk stál vedle mě. Jeho hranatý obličej pod
knírem prozrazoval muka.
Zavolal jsem do ztichlého kostela: „Jmenuji se Heinz Pannwitz.
Chci s vámi mluvit.“
Muži na kůru vypálili mým směrem salvu výstřelů. O setkání
zjevně nebyl zájem.
„Gabčíku, Kubiši, Valčíku! Jestli se teď vzdáte, bude s vámi za-
cházeno jako s válečnými zajatci!“ V tu chvíli jsem slova, která mi
v češtině přešla přes rty neuvěřitelně snadno, pokládal za lež, ovšem
vzhledem ke skutečnosti, že ze tří milionů Rusů, kteří upadli do
německého zajetí, už po první zimě více než dva miliony nezůstaly
naživu, jsem možná říkal i pravdu. Agenti nad našimi hlavami zůstali
na okamžik potichu. Asi nejprve museli vstřebat šok z toho, že jsem
je oslovil jejich jmény – ačkoliv to zrovna nemuseli být přesně oni.
Pak se z kůru ozval hysterický smích. Samozřejmě věděli, že lžu.
Vaněk na mě vrhl opovržlivý pohled. Na svou obhajobu mohu pou-
ze uvést, že my Němci jsme se v roce 1942 už úplně odnaučili říkat
pravdu. Podobné, sebebláznivější lži jsme vypouštěli z úst s naprostou
lehkostí. Nakonec na nás atentátníci znovu spustili palbu a my se
museli ukrýt za sloupem.
Vykřikl jsem: „Děláte dobře, že mi nevěříte. Ano, zemřete. Ale
pokud se vzdáte, můžete zachránit život dalším lidem!“
Odpovědí byla jen další salva výstřelů, které se zarývaly do sloupu.
Kolem obličeje mi prolétly drobné úlomky kamene.
Vaněk udělal krok vpřed, zdvihl ruce nad hlavu a zvolal: „Kama-
rádi! To jsem já, Jindra. Snažně vás prosím jménem českého národa,
abyste se vzdali.“
 Nad poprsní se na chviličku vynořil obličej a já v přítmí rozeznal
rozčepýřenou tmavou kštici vlasů a údivem vytřeštěné oči. Jeden
z našich ozbrojenců párkrát vystřelil a obličej zase zmizel.
„Přestaňte,“ nařídil jsem střelcům. „Nikdo nevystřelí, dokud
nedám rozkaz.“
„Tenhle muž hodil bombu,“ zašeptal Vaněk. Zněl přitom takřka
nábožně. Pokud se Vaněk nemýlil, tmavovlasý muž byl tedy Jan Kubiš.
Tak označil Karel Čurda muže, jenž se nakonec stal Heydrichovým
andělem smrti. Chvíli jsem sám zakoušel tentýž slavnostní, až ná-
božný pocit, který jsem právě zaslechl ve Vaňkově hlase. Měl jsem
před sebou přemožitele blonďaté bestie.
„Zradil jsi nás?“ zvolal hlas shora.
„Čurda to udělal,“ řekl Vaněk klidně. Stál nechráněn před slou-
pem, s rukama nahoře. Do kamene nad jeho hlavou se zaryla sprška
kulek, on se ale ani nepohnul.
„Lžeš!“ odtušil hlas. „Zrádce jsi ty!“
„Říká pravdu,“ vykřikl jsem. „Karel Čurda k nám přišel sám. Jindru
jsem odhalil já. Až do konce se vás pokoušel chránit. Je to váš přítel.“
„Oba jste nás zaprodali,“ odpověděl jiný hlas. „Čurda shrábl
prachy, co? Dvacet milionů. Ale co tvoje cena, Jindro?“
„Stovky, snad tisíce lidských životů,“ pronesl Vaněk v naprostém
klidu. „Pokud se vzdáte, společně vezmeme vinu na sebe. Němci
potřebují viníky. Jestli je nedostanou, prostě si nějaké najdou. Přece
jste slyšeli o Lidicích, nebo ne?“
Z kůru k nám doléhalo tlumené šuškání, poté zavolal třetí hlas:
„Když se vám vzdáme, budete nás mučit a nutit, abychom ukázali
na další viníky. Každého, kdo na nás na ulici třeba jen náhodou
pokývl, zavraždíte jako komplice. Vy, ten Němec tam dole! Můžete
to popřít?“
Pomyslel jsem na Jindřišku Novákovou a její rodiče, na Aťu a na
Marii Moravcovou. Na Annu Maruščákovou, zaměstnankyni továrny
na kapesní svítilny, a jejího milence, kteří neměli s atentátem nic
společného, a přesto nejspíš také zemřou. Nemohl jsem to popřít.
Odkudsi se ve mně vynořila znepokojivá představa. Uviděl jsem
nějakou temnou místnost, kde na vykachlíčkované podlaze ležela
šedá hedvábná stuha potřísněná velkými červenými skvrnami. Vší
silou jsem se pokusil ten strašlivý obraz ze své mysli vytěsnit.
„Ne,“ řekl jsem chabě. „Ale aspoň nedojde na druhé Lidice.“
„To nemůžete vědět,“ křikl první hlas shora.
„Máte pravdu,“ řekl jsem, „nemohu.“
„Co je s Marií Moravcovou?“ zeptal se druhý. „Od úterý tu ne-
byla. Čurda ji musel udat. Nechte ji a její rodinu na svobodě a my si
to rozmyslíme.“
S Vaňkem jsme si vyměnili pohled. Nevěděli jsme, co odpovědět.
„Slyšíte?“ ozval se první.
„Paní Moravcová si vzala život,“ řekl jsem. Můj hlas zněl v po-
temnělém kostele dutě. Z kůru se na nás sneslo šokované ticho.
Ozval se přidušený zvuk a následovala další střelba určená Vaňkovi
a mně, tentokrát byla míněna vážně. Vaněk tiše vykřikl. Z vlasů mu
po tváři stékala krev, ale podle všeho nebyl raněn těžce. Kulka se
o něj jenom otřela. Ukryli jsme se za arkádou oddělující boční loď
od hlavní a zalehli jsme na zem. Můj pohled mimoděk zabloudil
k opuštěnému samopalu. Něco tady nehrálo. Když jsem otevřel ústa,
abych promluvil, uslyšel jsem zvuk, který mi v uších zazněl jako
déjà-vu z jedné mé noční můry. Cvaknutí odjištěné zbraně.
Ze zpovědnice vykoukla ruka bez těla. Držela pistoli, ukazovák
na spoušti. Na kloubech ulpívala zaschlá krev. Kostelníkova krev. Ústí
pistole se vznášelo jen několik centimetrů od Vaňkovy hlavy. Böhme
procedil: „Zůstaňte hezky sedět. Takže ten váš ochočený český pejsek
je záhadný Jindra. Jste pěkně prohnaný, Pannwitzi, jenže ta vaše hra
právě skončila.“ Neviděl jsem mu do obličeje, protože se ukrýval za
dveřmi, ale z jeho hlasu jsem poznal, že se ušklíbl.
 Vaněk v očekávání smrtící rány zavřel oči. Po tváři mu ještě stále
stékal pramínek krve, na ostré linii jeho brady se z něj tvořily kapky
a padaly na límec jeho uniformy z tmavé látky, která je dychtivě vpíjela.
Vrhl jsem pohled na samopal opřený o zeď. Kdybych po něm
dost rychle sáhl, možná bych Böhmeho zaskočil. Představoval jsem
si, jak zbraň strhnu a rozstřílím ten jeho odporný ksicht, až se mu
rozšklebí od ucha k uchu. Neměl jsem za pravděpodobné, že by se
mi to podařilo, avšak nedalo se vyloučit, že bych ho skolil, ještě než
by stačil zastřelit Vaňka. Zaváhal jsem. Mohl jsem zabít německého
standartenführera, abych ochránil českého agenta? Člověk by si
řekl, že někdo, kdo před pár hodinami uřízl hlavu mrtvé ženě, by
ani v tomto případě neměl pociťovat žádné zvláštní zábrany. Svou
chvíli jsem promeškal.
„Zůstaňte v klidu, Pannwitzi,“ řekl Böhme tiše, jako by mi četl
myšlenky. „Nemám v úmyslu tomu vašemu pejsánkovi zkřivit ani vlas.
Zatknu ho a předám Geschkemu, ať vyjde najevo, jak jste neloajální.
Děláte nám ostudu, Pannwitzi, celému našemu národu.“
„Povím Geschkemu o vašem přešlapu se zachyceným radiotele­
gramem,“ pronesl Vaněk klidně. Ještě stále měl zavřené oči.
Böhme se uchechtl. „Pro to už neexistuje jediný důkaz, idio-
te. Bude to jenom žalostný pokus odhaleného agenta, který očerní
zasloužilého německého důstojníka v naději, že tím snad vyvlékne
hlavu z oprátky.“
„Dostanu vás z toho,“ pošeptal jsem Vaňkovi. Obrátil obličej ke
mně a otevřel oči. Ten pohled mě pronásleduje dodnes.
„Ano, já vím, příteli,“ odpověděl stejně tichým hlasem.
Böhme se vysoukal ze zpovědnice, pistoli stále namířenou na
Vaňkovu hlavu. Popadl ho hrubě za paži a postavil ho na nohy. „Ven,“
vyštěkl a postrčil jej směrem k postrannímu východu. Vaněk s ním
šel bez odporu.
„Co je to tam dole?“ křikl jeden z mužů na kůru a párkrát vystřelil.
 „Šetřete si kulky, idioti,“ zařval Böhme, „radši se pomodlete ke
svatému Václavovi, protože až se vrátíme, bude po vás!“
Kostelem prosvištěly další výstřely. Jedna kulka zasáhla lavici
a zaryla se hluboko do opěradla, až z něj do vzduchu vylétly třísky.
Oba ozbrojenci opětovali palbu, ale ze své pozice neměli šanci aten-
tátníky zasáhnout. V chodbě ke kostelníkovu domu Böhme sykl:
„Pannwitzi, vy zůstanete tady, budete držet jazyk za zuby, a až bude
po všem, posbíráte mrtvoly teroristů. Přichystáte je, aby je náš přítel
Čurda mohl identifikovat. Potom mu Frank může vyplatit odměnu.
A tebe…,“ obrátil se na Ladislava Vaňka, který na něj hleděl bez
zjevné známky strachu nebo hrůzy, „… necháme nenápadně převézt
do sídla SD. Až budou hlavy tvých zbabělých přátel napíchnuté na
bráně Pražského hradu, předvedu tě Geschkemu. Můžeš mezitím
přemýšlet o tom, zda si chceš ještě přihoršit tím, že budeš nepodloženě
obviňovat muže, který právě odpravil vrahy Reinharda Heydricha.“
Vaněk dokázal dělat, jako by tu Böhme nebyl ani mu nikdo ne-
mířil pistolí na hlavu, a podal mi ruku. Uchopil jsem ji a chvíli ji
tiskl. Poté Böhme mého jediného přítele, jehož jsem v Praze měl,
odvlekl chodbou ven.
Čtvrtek, 18.6.1942, 6.30

Nad Prahou vyšlo slunce a střechy se zaleskly teplými,

zlatavými tóny. V jiných dnech touto dobou už zde panoval čilý
ruch jako v mraveništi, dnes ráno se však nad Resslovou ulicí a ce-
lým centrem města rozprostíralo napjaté ticho. Každý, kdo měl
oči a uši, sledoval, jak si smělí atentátníci, osvoboditelé Prahy od
blonďaté bestie, dělají blázny z gestapa, SS, a dokonce i vojska. Už
tři hodiny držely stovky ozbrojenců kostel sv. Karla Boromejského
v ocelovém sevření – a této přímo zdrcující převaze vzdorovali na
kůru tři mladí muži, jejichž jedinou výzbrojí bylo několik anglických
samopalů a zoufalá odvaha.
Tucet Treuenfeldových mužů v ocelových přilbách vnikl hlavním
vchodem do kostela, bylo slyšet střelbu, výkřiky a tupou explozi,
která otřásla zbývajícími okny. Krátce nato se zdivočelý roj vojáků
vyřítil portálem ven. Pokusili se vzít útokem úzké schodiště vedoucí
na kůr, avšak jeden z atentátníků hlídající vchod střílel na každého,
kdo se jen pokusil položit nohu na první schod. O zbytek se postaral
ruční granát vržený do váhající skupiny v prostoru kněžiště. Útoč-
níci byli zahnáni. Několika zraněných mužů se ujali zdravotníci
na dvorku. Mezitím dorazil Karl Hermann Frank. Vypadal ještě
mizerněji než před šesti hodinami. Stál pod jedním kamenným an-
dělem na schodech ke dvoru kostela a mezi rty svíral cigaretu tak
pevně, že se málem přelomila. Böhme pěnil vzteky, když zjistil, že
se muži vypotáceli z kostela s nepořízenou. Řval na raněné a hřměl
přes dvůr rozkazy, které nikdo nemohl nebo nechtěl vykonat. Až po
delší době ho napadlo, že i my můžeme použít granáty. Stáhl jsem
se do chodby ke kostelníkovu domu, zatímco do kostela se hnal celý
oddíl ozbrojených mužů – jeden z nich vzápětí dostal zásah a padl
k zemi. Útočníci vrhali na kůr ruční granáty. Několik jich zasáhlo
sloupy, takže vzduchem svištěly úlomky žuly, zlatě zdobený kříž se
zřítil za oltář a rozbil se, koberec znovu vzplál a z velkého okna za
kůrem, které se rozprsklo, pršely třpytivé, barevné střepy. V měkkém
světle ranního slunce šlo o téměř krásnou podívanou – pokud by tu
ovšem někdo byl v danou chvíli schopen krásu ohňostroje střepů
vnímat. Východní strana kostela se změnila v obraz zkázy. Kde ještě
před chvílí stály vznešené ikony, vznášely se jen saze a prach a roz-
valovaly se sutiny vyvolávající znepokojivou vzpomínku na kostel
sv. Martina v Lidicích.
Palba z kůru ustala.
Treuenfeld, který od hlavního vchodu dohlížel na průběh akce,
ukázal na jednoho vojáka. „Vy tam!“
Mladý muž se pokusil za ukazovákem generála přikrčit, aby černý
Petr padl na někoho jiného. Marně.
„Vy jste náš dobrovolník. Vyjdete po těch schodech nahoru
a zjistíte situaci.“
Voják polkl a snažil se nenápadně splynout s kamennou zdí, před
níž stál, jenomže Treuenfeld na něj netrpělivě mával. „Tak bude to?“
Voják pomalu přistoupil ke schodům, připraven vrhnout se mezi
lavice hned, jak se ozve nová salva výstřelů, avšak stále panovalo
ticho. Slyšel jsem váhavé kroky vojáka, jenž si sutí, křupající mu pod
nohama, razil cestu ke schodům. Když k nim došel, ještě jednou se
ohlédl a Treuenfeld znovu zařval: „Tak bude to?“
Mladý muž zdvihl zbraň a zmizel na schodišti. Vteřiny ubíhaly.
Konečně dolů zavolal: „Jsou mrtví!“
Zbylí muži uvnitř kostela se okamžitě dali do pohybu, vtom ale
voják na kůru křikl: „Počkat, jeden ještě žije!“
Tak mě to překvapilo, že jsem málem zůstal stát jako zkamenělý
na chodbě. Pak jsem proletěl kolem vojáků a ostatních příslušníků
a po schodech jsem se vyřítil nahoru. Mladého vojáka, který klečel
vedle jednoho z atentátníků, jsem odstrčil na stranu. Dva mrtví se
skelnýma očima se opírali o zeď po levé straně kůru a kolem nich
se rozlévala stále větší kaluž tmavé krve. Oba měli prostřelené spán-
ky a oba v bezvládných rukou drželi zbraně. Na nosních dírkách
a v koutcích úst se jim tvořila pěna. Starší z nich měl úplně rozdrcenou
pravou paži, takže se musel usmrtit levou rukou. Třetímu atentát-
níkovi, který ležel v suti na podlaze kůru, pomalu stoupala a klesala
hruď. Z levé poloviny obličeje zbývala jen krvavá troska, levé oko
prasklo a rosolovitá hmota sklivce se mu přilepila na tvář. Očividně
ho vržený granát zasáhl zblízka. Nohy měl na více místech přelá-
mané a vyvrácené v tak nepřirozeném úhlu od těla, až se mi dělalo
zle. Sako měl nasáklé krví. Byl to zázrak, že člověk s tak strašlivými
zraněními ještě dýchal. Mezi zakrvácenými rty mu uvízl drobný
předmět. Zasunul jsem mu do koutku úst ukazovák a opatrně rty
pootevřel. Druhou rukou jsem vyjmul kapsli s jedem. Muž už neměl
sílu ji rozkousnout. Podle zápachu hořkých mandlí, který se linul od
obou atentátníků u zdi, bylo zjevné, že jim se, ještě než se zastřelili,
podařilo jed pozřít. Položil jsem raněnému muži ruku na hruď. I přes
jeho strašlivě znetvořený obličej jsem v něm poznal tmavovlasého
muže, který na okamžik vyhlédl z kůru ven. Byl to Jan Kubiš, ten,
kdo po Heydrichovi hodil onu osudnou bombu.
„Vydržte, Jane,“ řekl jsem mu česky, muž ale nijak nereagoval.
Nevěděl jsem, proč to dělám, ale sklonil jsem se k němu. „Je mi to
líto,“ zašeptal jsem. Jenže umírající Kubiš mi nemohl dát rozhřešení.
To už nemohl nikdo.
„Zdravotníka!“ zařval jsem z kůru dolů, kde bezradně postávali
ostatní muži. Nikdo se dosud nezaobíral myšlenkou, že by se nám
atentátníci mohli dostat do rukou živí.
Mladý voják se rozhodl jednat a spěšně vyrazil ke schodům.
Třeba měl v sobě prostě jen trochu slušnosti. Moc rád bych s Janem
Kubišem mluvil a trochu mu usnadnil odchod, nebyl však při vědomí.
Tak jsem mlčky seděl vedle něj, s rukou položenou na jeho hrudi,
dokud jsem nezaslechl pronikavé sirény záchranky. Konečně dorazili
zdravotníci, pro Kubiše už ale nemohli nic udělat. Dva záchranáři
přinesli nosítka, zdvihli na ně umírajícího, připásali ho a snesli po
schodech dolů. Sledoval jsem z kůru, jak ho nesou k portálu. Jeho
obličej lemovaný tmavými vlasy probleskoval v temném prostoru
kostela sněhobílými a krvavě rudými odstíny. Už nikdy nenabyl
vědomí, jak jsem se později dočetl ze zprávy lékařů pohotovostní
služby.
Poté jsem se obrátil k oběma mrtvým mužům u zdi. Ani jeden
z nich nebyl Josef Valčík, jehož tvář jsem znal z fotografie, která se
našla u Václava Morávka. Ani na jednoho z nich neseděl popis muže
se samopalem, Jozefa Gabčíka. Mrzelo mě, že jsem neznal jejich jmé-
na. Jediné, co jsem pro ně mohl udělat, bylo zavřít jim oči. Několik
úředníků vyšlo nahoru a mrtvoly odneslo. Konec.
Když jsem odcházel z kůru, všiml jsem si tmavého saka na zemi,
podobného saku, jež měl na sobě Kubiš. Podíval jsem se za oběma
mrtvými muži, které pár metrů pode mnou uličkou mezi lavicemi
táhli pryč. Oba na sobě měli sako. Tři muži, čtyři saka. Nechápu tvé
cesty, leč ty znáš tu mou, znovu mi blesklo hlavou. Žádná odpověď se
však nedostavila. Tři muži, čtyři saka. Ještě nebyl konec. Vyšel jsem
za ostatními z kostela ven na dvůr. Karel Čurda – vypadal, že každou
chvílí vrhne – stál nad mrtvolami ležícími na chodníku.
„Adolf Opálka,“ zakňoural. „Velel operaci Out Distance.“
„Kdo je ten druhý?“ zeptal se Frank a ukázal na mladšího z těch
dvou, nanejvýš dvacetiletého.
Čurdovi bylo na zvracení, ale nakonec nad svým stávkujícím
žaludkem zvítězil. Sklopil hlavu a zamumlal: „Josef Bublík. Člen
operace Bioscop. Třetí, kterého právě odvezli do nemocnice, se jme-
nuje Jan Kubiš. To je ten, co hodil bombu.“
„Dobře,“ řekl Frank. „Jakmile mrtvoly odvezou, vypíši vám šek.“
Standartenführer Böhme přistoupil k mrtvým mužům a stoupl si
nohou Opálkovi na hruď, jako to dělají myslivci na konci honu. „To
máte za to, vy zbabělí psi,“ řekl spokojeně. Pak zavolal na esesmany
a vojáky: „Je to vyřízené. Rozchod!“
Tři muži, čtyři saka, pomyslel jsem si. Karel Čurda otevřel ústa.
„Ne,“ řekl jsem, ale nikdo mě neslyšel.
„Chybí Gabčík a Valčík. A možná ještě pár dalších.“
„Cože?“ Böhme popadl Čurdu za límec a zatřásl jím.
„To nejsou všichni!“ ječel Čurda.
„Přiveďte toho zpropadenýho Petřeka,“ zaburácel Böhme.
Dva ozbrojenci přivlekli na dvůr vousatého muže v ornátu kapla-
na. Ruce měl spoutané za zády. Böhme k němu přistoupil, chytil
ho palcem a ukazovákem za vousatou bradu a řval. Kaplan zjevně
nerozuměl ani slovo. Z hloučku úředníků se vyloupl Chalupský
a začal tiše překládat.
Petřek mlčel.
„Povězte mu, že když okamžitě neřekne pravdu, vlastnoručně
na místě zastřelím kostelníka i s pomocníkem,“ osopil se Böhme na
překladatele. Chalupský tiše promlouval ke kaplanovi a ten sklopil
hlavu.
„To já jsem ty dva přinutil, aby atentátníky ukryli,“ odpověděl
Petřek. „Zavázal jsem je přísahou, nemohli jednat jinak. Nemůžete
je potrestat.“
„Vy mi nebudete poroučet,“ hromoval Böhme. „Buď mi odpovíte,
nebo budete mozek těch svých poskoků seškrabávat z chodníku.“
„Bylo to celkem sedm mužů,“ přiznal Petřek.
„Kde jsou zbývající čtyři?“ zeptal jsem se česky. „Byl byste ochoten
je přesvědčit, aby se vzdali?“
Petřek na mě překvapeně pohlédl. „Mohl bych to zkusit,“ řekl.
S Petřekem jsem v doprovodu dvou příslušníků, kteří na něj mířili
zbraněmi, vešel portálem do zpustošeného kostela. V centrální ulič-
ce se povalovaly trosky a kdesi ještě stále doutnal koberec. Petřek
se zastavil v křížení lodí a zvučným hlasem duchovního, zvyklého
promlouvat ke své obci, zvolal: „Chtějí, abyste se vzdali. Když vyjdete
ven, nic se vám nestane.“
Nikdo neodpovídal.
Böhme chytil kaplana a drsně s ním otáčel kolem dokola. „Tak
kde zatraceně jsou?“
Petřek, zajisté chytrý muž, právě ve své hlavě horečně spřádal
plán, jak zachránit muže, kteří se ještě stále někde v kostele ukrý-
vali. Prozradily ho ale oči, jež mu zalétly ke koberečku před apsidou
a nepatrnou chvilku na něm spočinuly. Všiml si toho i Böhme. Strhl
koberec na stranu. Vespod byla do podlahy zapuštěná padací dvířka,
akorát tak široká, aby jimi prolezl štíhlý člověk.
„Kam ta díra vede, chlape?“ zařval Böhme a zatřásl kaplanem.
Od úst mu létaly sliny a obličej se mu zkřivil do lojovité grimasy,
z níž mu vykukovaly oči jako dva lesklí, černí brouci. Sálal z něj
štiplavý zápach, směs potu, strachu a brilantiny. Nejspíš už viděl,
jak atentátníci prolézají kanalizací do temných útrob Prahy, možná
i slyšel jejich posměvačný smích a vtípky na jeho účet.
„To je vchod do krypty,“ řekl Petřek a snažil se přitom znít vy-
rovnaně. „Tam už celá staletí odpočívají kosti zesnulých mnichů.“
Chalupský slova přeložil a Böhme se rozřehtal tak, že zpustošeným
chrámovým prostorem zaduněla ozvěna jeho hrozivého chechotu.
„Zesnulí mniši! To je k popukání!“
Kývl na jednoho muže v uniformě SS, z jehož výrazu tváře se
dalo vyčíst, že přesně ví, co ho čeká.
„Otevřít!“ vyštěkl Böhme.
Muž si dřepl na zem vedle dvířek a ohmatával bronzový kruh.
„Kromě tohoto otvoru vede ven ještě i jiná cesta?“ zeptal jsem
se Petřeka. Zakroutil hlavou. „Je to hrob,“ zamumlal.
„Počkejte,“ křikl jsem na esesmana. „Agenti jsou chycení v pasti.
Nemůžou ven a určitě jsou ozbrojení stejně jako jejich kamarádi na
kůru.“
 Při pomyšlení na to, že mu po otevření poklopu lebku rozčísnou
desítky kulek, muž zaváhal. Bezradně vzhlédl k Böhmemu.
„Otevřít!“ zaburácel standartenführer. „Kdo neuposlechne roz-
kazu, bude na místě zastřelen!“
Muž zatáhl za kruh a dvířka se otevřela. Nic se nedělo.
„Tak dolů,“ zavelel Böhme a esesman poslechl. Přestože bylo
v kostele chladno, čelo mu orosil pot. Spustil do černého otvoru nohy
a v očekávání toho, co muselo přijít, přimhouřil oči.
Ozvala se tupá salva výstřelů, muž hlasitě zařval a pokusil se
vyškrábat nahoru. Chytil jsem ho za ruku a vytáhl z díry ven. Zůstal
ležet na podlaze pokryté sutinami. Pronikavě skučel jako podsvinče,
které nešikovný řeznický učeň podřezává tupým nožem. Dva úředníci
popadli raněného za ramena a vlekli ho, ještě stále naříkajícího, z kos-
tela ven. Jeho nohy za sebou zanechávaly v centrální uličce špinavě
červenou šmouhu. Böhme vypadal, jako by sám nejraději seskočil
dolů a holýma rukama atentátníky roztrhal na kusy, ale musel uznat,
že sprška kulek okamžitě uvítá každého, kdo se tudy odváží projít.
Kývl jsem na kaplana, který ještě jednou nepřesvědčivě zvolal:
„Prosím vás, synové moji, vzdejte se!“
„Zmizte odsud, otče,“ vzkázal k našim nohám hlas ze tmy. „Tady
teď asi nastane pěkná mela.“
Zaklekl jsem vedle otvoru tak, aby si mě agenti nemohli vzít na
mušku, a řekl jsem: „Nemůžete ven, my nemůžeme dovnitř. Dříve
nebo později vám dojde munice, voda, zásoby…“
„Do té doby ale co nejvíc z vás postřílíme,“ ozvalo se zdola.
„Ústup,“ zavolal jsem přes rameno a většina mužů se neprodleně
otočila k odchodu. Nikdo neměl chuť být dalším, kdo poleze do díry.
„Stát!“ rozkázal Böhme ostře. Část esesmanů dělala, že neslyší,
a mířila dál k portálu, několik jich ale zaváhalo a zpomalilo krok.
Böhme ukázal na jednoho z váhavců a přivolal jej k otvoru. Muž
uposlechl se sinalým obličejem a ve chvíli, kdy do krypty vklouzl
spodní části těla, znovu zazněly výstřely následované výkřiky bolesti.
Z kostela byl vyvlečen další raněný. Mezitím všichni, kdo se nechtěli
stát příštím dobrovolníkem, úprkem opustili budovu. Zanechal jsem
Böhmeho na místě a vkročil do uličky mezi lavicemi, již zaplavovalo
útěšné denní světlo.
Čtvrtek, 18.6.1942, 8.30

„Co prosím?“ Karl Hermann Frank na mě pohlédl, jako

bych se pomátl.
Böhme se neudržel a zašklebil se. „Konečně rozumný návrh,
Pann­w itzi. Utopíme atentátníky jako krysy, což ostatně taky jsou.
Za mě může být.“
„Nechci je utopit. Pokud ke kryptě skutečně není jiný přístup,
můžeme jim to tam dole dost znepříjemnit. Až budou stát po pás ve
studené vodě, třeba budou ochotnější přijmout nabídku z naší strany.“
„Vy jste se ještě pořád nevzdal toho šíleného nápadu vyjednávat
s teroristy?“ opáčil standartenführer.
Frank pronesl školometským tónem, který muže jako Böhme
doháněl k nepříčetnosti: „Sám uvidíte, standartenführere, že živí
nám budou užitečnější než mrtví.“
„Ano, gruppenführere,“ zabručel Böhme. „Pokud ale utrpí ně-
mecká pověst, protože si nějaký změkčilý komisař netroufne zakročit,
budu nucen…“
„To se ještě uvidí,“ odbyl Frank standartenführera Böhmeho,
všiml jsem si však přitom jeho těkavého pohledu. Také Frank se bál,
aby neutrpěla německá pověst. Co když my, muži od gestapa a SS,
nejsme těmi výkonnými vražednými stroji, za něž nás všichni mají?
Měl by pak z nás svět ještě dostatečný strach na to, aby se nám pod-
řídil? Pokud to dnes zbabráme, co když Čechy napadne, že bychom
zrovna tak mohli zbabrat i další věci?
„Mrtvé je můžeme mít hned, pane státní tajemníku. Vy sám jste
ovšem nařídil, abychom atentát beze zbytku objasnili,“ řekl jsem
klidně.
 „V pořádku, Pannwitzi,“ odvětil Frank, zahlédl jsem však, že mu
přitom zaškubalo u pravého oka. „Vyrozumím hasiče.“
Když o půl hodiny později před kostel dorazily české hasičské
vozy, stahovaly se sem už celé zástupy diváků, které bylo nutné opa-
kovaně pod pohrůžkou násilí rozhánět. Jen co se podařilo rozptýlit
některou skupinu, na jiném místě se utvořila nová. Frank měl přímo
napsané na čele, jak mu přítomnost přihlížejících vadí. Treuenfeld se
rozhlížel přes hlavy okolostojících s ledovým výrazem. Předpokládal
jsem, že při sebemenší příležitosti nechá některého z nezvaných
hostů zastřelit. Kolemstojící to podle všeho také vytušili, zůstávali
totiž naprosto potichu a jen se pokoušeli přes zátarasy vše bedlivě
sledovat.
Z červeně nalakovaných požárních vozů vystoupili hasiči, na nichž
bylo znát, že by rozkaz nejraději neuposlechli. Utopit muže, kteří je
zbavili pražského kata, v temné díře jako nechtěná koťata zdaleka
přesahovalo jejich představy o kolaboraci. Snažil jsem se jim dát na
srozuměnou, že nemáme v úmyslu nechat atentátníky utonout. Bylo
nasnadě, že mi nevěří. Měřili si nás pohledy plnými odporu, nicméně
nakonec se nevzepřeli. S kamennými tvářemi odvinuli první hadici
a pokusili se ji dotáhnout k dvířkům v podlaze, ale byla příliš krátká.
Ani ostatní hadice tam nedosáhly.
Obešel jsem kostel a ve výšce obrubníku jsem objevil úzké okenní
průduchy, které sloužily k větrání katakomb, a chránily tak útroby
kostela před plísní a hnilobou. Byly tak úzké, že by jimi neprolezlo
ani malé dítě, hadice by ale projít měla. Požární vozy zajely k podél-
né straně kostela, kde se hasiči znovu rozmrzele pustili do odvíjení
hadic a jejich velitel přikázal otevřít vodu. Zatápění krypty začalo.
Tu a tam se v průduších vynořili atentátníci, vystrčili hadice z otvoru
ven a stříleli na každého, kdo se je pokusil vrátit zpátky na místo.
Esesmani, kteří drželi místo v obklíčení, opětovali palbu a já jsem
měl co dělat, abych je vůbec zastavil. Muži byli podráždění a nervo-
zita přeskočila i na jejich vůdce. Treuenfeldův výraz byl pochmurný
jako moře pod zataženou oblohou. Ležela na nás taková tíha, že
jsme se pod ní začali sypat jako kulkami provrtané zdivo kostela.
Kdosi odněkud přitáhl velké amplióny, z nichž v nekonečné smyčce
a s ohlušující hlasitostí vřeštěl nepříjemný hlas, že pokud atentátníci
dobrovolně nevyjdou ven, celý kostel vyletí do povětří. Deklamované
hlášení drásalo nervy všem, kdo stáli venku. Jediní, na koho zjevně
nezapůsobilo, byli atentátníci ukrytí ve starých zdech kostela.
„Jak vysoko už sahá voda?“ vyjel Böhme na velitele hasičů, který
se jen bezradně rozhlédl. Chalupský mu to přeložil.
„To nevím, ale odhadoval bych to asi na půl metru, pokud voda
nikam moc neuniká.“
„To nestačí,“ odfrkl Böhme. „Místo vody tam pustíme plyn a ko-
nečně tohle trapné představení ukončíme.“
„Připomínám vám, že agenty potřebujeme živé,“ namítl jsem.
Ještě pořád mi z kriminalistického hlediska připadalo nezbytné
vyslechnout muže, kteří spáchali atentát. To ale nebylo vše. Nechtěl
jsem, aby zemřeli. Nebyla to jejich šílená odvaha, s níž podstoupili
tuto smrtící misi, čím si mě získali, ani jejich odhodlání, s nímž nám
tváří v tvář veškeré bezvýchodnosti vzdorovali. To všechno jsem
uznával a respektoval, nicméně nezachraňoval bych je kvůli tomu,
nanejvýš bych jim přál důstojnou smrt, a ne aby bídně zdechli pod
zemí. Nechtěl jsem, aby zemřeli, protože snad jsme přece jen nutně
nebyli národem vrahů. Mezi Němci – stejně jako v každém jiném
národě – se našli vrazi i ti, co jimi nebyli. Pravděpodobně bylo v Ně-
mecku v létě 1942 více vrahů než jinde, ale to jsme nedostali vínkem
do kolébky, chápete? Ti, kteří nebyli vrahy, dělali, že jsou neviditelní.
Myslím, že se na sebe nedokázali podívat, poněvadž se jako vrazi
cítili, bez ohledu na to, zda schvalovali nebo zavrhovali, co skuteční,
mezi námi přítomní vrazi konali. Poutaly nás k sobě navzájem články
řetězu viny, ale možná existoval způsob, jak je rozbít. Možná stačilo
zachránit jediný život, abychom unikli věčnému zatracení. Plně jsem
si uvědomoval absurdnost těchto myšlenek, to mi však nebránilo,
abych je spřádal dál. Kdyby se mi podařilo dostat ty muže živé, třeba
bych dokázal přimět Franka k dalším ústupkům. Třeba…
Böhme přerušil moje směšné fantasmagorie. „Jde o naši reputa-
ci, copak to nechápete? Před očima celého světa tu stojíme jako
neschopní pitomci jen proto, že nedokážeme obratem zneškodnit
Heydrichovy vrahy.“
Jeho poslední věta způsobila, že jsem zkoprněl vztekem a odpo-
rem. Než jsem však stačil něco namítnout, Böhme odkráčel a nařídil
vyhnat muže z krypty pomocí jedovatého plynu – buď vyjdou ven,
nebo se tam dole udusí, to mu bylo jedno. Poohlížel jsem se po
Frankovi. Na pozemku kolem kostela momentálně panoval příšerný
zmatek, všichni na sebe přes dvacet jiných hlav pokřikovali něja-
ké povely, beztak neproveditelné. Musel jsem tedy přihlížet tomu,
jako Böhmeho muži přenášejí dovnitř do kostela soudky s plynem.
V tichosti jsem si pomyslel, že Arthur Nebe by z tohoto malého
experimentu na posvěcené půdě měl radost, nicméně vše dopadlo
jinak. O několik minut později se z portálu kostela vypotáceli muži
v černých uniformách, lapali po dechu, několik se jich zastavilo na
dvorku a v předklonu vyvrhlo obsah žaludku, který se v průběhu
dopoledne na sluncem zalité dlažbě seschl a vytvořil ohavnou krustu.
Plyn vnikl do chrámové lodi spárami v podlaze, zatímco atentátní-
ci, kteří se museli stáhnout do výklenků na rakve, zůstali fatálních
účinků jedu ušetřeni. To, že jsou stále naživu a při síle, jsme snadno
poznali podle střelby vycházející z úzkých okének i vstupního otvoru.
„Plyn je příliš lehký,“ zamumlal hlas za mými zády. Připojil se ke
mně Karl Hermann Frank. Ve tváři měl jasně vepsaný strach. Kdyby
atentátníci z této smrtelné pasti unikli, neohrozilo by to pouze jeho
postavení. Pravděpodobně by neušel obvinění ze sabotáže, napo-
máhání nepříteli a vlastizrady. V létě roku 1942 se už jen takovéto
nařčení rovnalo rozsudku smrti, a to i tehdy, když si dotyčný říkal
Karl Hermann Frank.
„Kdybychom měli omamný plyn…,“ spekuloval dál.
 V tu chvíli hodiny na kostelní věži jedenáctkrát odbily. Kostel byl
v obležení už téměř sedm hodin a jediné, čeho jsme zatím dosáhli,
byli dva mrtví agenti a jeden tak těžce raněný, že se nedožije večera.
„Počkejte,“ řekl jsem. „Přerušíme akci. Hodinu atentátníky po-
hlídejte. Musím si zavolat.“
„Zbláznil jste se? Celou hodinu nemáme nic dělat?“
„Vždyť na tom nesejde. Agenti se ven nedostanou, my nemůžeme
dovnitř. Klidně hodinu pokračujte v tom, co dosud, výsledek bude
stejný.“
„Jen s tím rozdílem, že na naší straně přibude raněných,“ zkon-
statoval Frank se suchým ostrovtipem, jemu tak vlastním. „Co máte
v plánu?“
„Musím si promluvit s dr. Dickem, vedoucím nemocnice Na
Bulovce.“
„Kvůli čemu?“ volal za mnou, ale to jsem už sbíhal po schodech
do Resslovy ulice, kde na mě vrhali kradmé pohledy postávající zvě-
davci, já však s rozevlátým kabátem pádil dál do Petschkova paláce.
Čtvrtek, 18.6.1942, 11.20

Cesta z kostela sv. Karla Boromejského pražskými ulič-

kami do Petschkova paláce byla dlouhá asi jen kilometr. Připadalo
mi neuvěřitelné, že jsem měl atentátníky celou tu dobu tak nablízku.
Ponurá budova paláce se krčila mezi Bredovskou a Růžovou
ulicí jako nějaké kamenné monstrum a ani za tohoto slunného rána
to nevypadalo, že se vynoří ze stínů.
Jakmile mě hlídači u vchodu zahlédli, spěšně ustoupili na
stranu. Zírali na mě, jako bych se pomátl. Možná se až tak úplně
ne­­mýlili.
U vchodu stál Wolfgang Kieser. Působil neklidně a ustaraně.
„Dobře, že jdete, pane komisaři…,“ začal mluvit, já se ale u něj
nezastavil a vletěl jsem do telefonní ústředny v přízemí. Nakázal jsem
jedné telefonistce, aby mě spojila s nemocnicí Na Bulovce, a o několik
minut později jsem měl na lince dr. Dicka.
„A kdybychom plyn v kryptě rozptýlili pomocí slabé trhaviny?
Třeba malého ručního granátu?“
„To nebude fungovat, pane kriminální rado. Náš omamný plyn je
těkavá kapalina, která se mění na plyn při více než šedesáti stupních.
Na klinice ji můžeme bez problémů zahřát na potřebnou teplotu,
ale v podzemí je daleko chladněji. Kapalina má větší hustotu než
voda, je tedy těžší a klesla by pod vodní hladinu. Použijete-li ruční
granát, působením ostrého světla a kyslíku v kryptě se plyn rozloží
na dílčí složky.“
„Není ještě nějaká jiná možnost?“
Dr. Dick chvíli mlčel a poté řekl: „Je mi líto, že vám nemohu
pomoct.“
 Zavěsil jsem a vyšel z místnosti. Cítil jsem se neskonale vyčerpa-
ný. Teď nám už jen zbývalo nechat ve svůj prospěch hrát čas. Pokud
budou atentátníci dost dlouho sedět ve tmě a mokru a mrznout, snad
nakonec vyjdou ven. Pokud ne, tak…
„Pane kriminální rado, prosím, vyslechněte mě,“ zadrmolil Kieser,
čekající před telefonní ústřednou.
„Vy nevíte, že pracuji na zatčení atentátníků?“ vyjel jsem na
Kiesera, až ode mě kus odstoupil.
„Jistě, pane kriminální rado, jde jen o to…“
Pokrčil jsem rameny. Co smysluplného jsem v tu chvíli mohl
dělat? „Tak o co jde?“
„Od rána vás shání jeden muž jménem…,“ Kieser vytáhl lísteček
z kapsy, „… jménem Theodor Hohaus. Zněl velmi rozrušeně a prosil,
abyste mu obratem zavolal do Malé pevnosti. Zkoušel vás zastihnout
určitě tak pětkrát nebo šestkrát.“
„Milada,“ zašeptal jsem a vyděšeně pohlédl na Kiesera. Dávno
musí být v Praze. Od té neblahé vize v kostele jsem si na ni už ne-
vzpomněl.
„Co prosím?“ otázal se Kieser. Prohlížel si mě přitom stejně
zkoumavě jako strážní u vchodu. Rukou jsem si projel rozcuchané,
­propocené vlasy. Dovedl jsem si představit, jaký na mě musí být
pohled.
„Dorazila dnes ráno vězeňkyně z Terezína? Víte o ní něco?“
„Ne, nevím. Ale SD údajně zatklo jednoho českého kapitána,
tak se mi to alespoň doneslo. Neuvěřitelné, že?“
„Jistě,“ řekl jsem, aniž bych se zdržoval vysvětlováním, jak to
doopravdy bylo s Aloisem Šedou.
Vrátil jsem se do telefonní ústředny a nechal se spojit s policejní
věznicí v Terezíně. Trvalo neskutečně dlouho, než sehnali strážného
Theodora Hohause k telefonu.
 „Stalo se něco znepokojivého,“ pronesl tiše, jako by se bál, že by
někdo mohl poslouchat. „Dnes brzy ráno přijela dodávka a odvezla
několik vězňů. Mezi nimi i vaši přítelkyni, dr. Frantovou.“
„Já vím, pane Hohausi. Sám jsem nařídil převoz. Vážím si toho,
že máte o paní doktorku Frantovou takovou starost.“
„Vy sám jste to nařídil?“ zeptal se Hohaus. „Ptám se jen, protože…
no, pak ale asi bude všechno v pořádku.“
Něco v jeho hlase se mi ani trochu nelíbilo. V hlavě se mi opět
rozezněl výstražný zvonek.
„Co vás na tom tolik zaráží?“ otázal jsem se ho.
„Řidič dodávky přijel dřív, než se čekalo, a tak měl čas na cigaretu,
kterou jsem mu nabídl. A když jsem se ho zeptal, kam má ten den
namířeno, jak už to my pěšáci máme ve zvyku, řekl, že dnes toho
moc na práci nemá, musí jen dopravit pár vězňů na vlak.“
„Na vlak? Vždyť do Prahy je to kousek.“
„Do Prahy?“ Hohaus zněl zmateně. „Nešlo o vlak do Prahy.
Vězni měli být převezeni pod spisovou značkou AAh se zvláštním
určením do Mauthausenu.“
Cítil jsem, jak mi sluchátko vyklouzlo z ruky. Se zapraskáním
narazilo do dřevěných prken, odštípl se z něj kousek plastu a odletěl
po podlaze.
„Haló?“ slyšel jsem ze sluchátka vřeštět strašidelně zkreslený
hlas. „Pane Pannwitzi?“
Slečna z telefonní ústředny vyskočila a přispěchala zvednout
sluchátko ze země. Když mi ho chtěla podat, odvrátil jsem se. Slyšel
jsem už dost. Böhme mě opět přechytračil. V hlavě mi zběsile huče-
lo. Když se telefonistka dotkla mé paže a já se k ní otočil, vylekaně
uskočila dozadu, takže málem zakopla o kolečka židle. V okenní
tabuli naproti jsem spatřil obličej zkřivený tak nevýslovnou nenávistí,
že v něm nebylo skoro nic lidského. Během čtvrthodiny se stalo,
že tři lidé zapochybovali o mém duševním stavu, a to při pouhém
pohledu na mě. Zuřící plameny hněvu ve mně zardousily veškerou
rozvahu. Rozhodl jsem se, že Böhmeho zabiju, a pokud to nevyjde
dnes, udělám to jindy. Ale prostě ho zabiju. Nicméně ta zubožená
část mé mysli, kterou ještě zcela nezachvátila nenávist, mi nedovolila,
abych běžel kilometr ke kostelu sv. Karla Boromejského s napřaženou
pistolí a dopřál si oblažující pohled na to, jak Böhmeho škleb mizí
v oblaku krve a úlomků kostí.
Ze všeho nejdříve jsem musel zařídit, aby Miladu hned po jejím
příjezdu do Mauthausenu posadili do nejbližšího zpátečního vlaku
do Prahy. Nařídil jsem slečně, aby mě spojila s Mauthausenem. Prsty
se jí třásly tak, že se jí to podařilo až na třetí pokus.
V Mauthausenu byli na transport z Čech připraveni, neznali
však žádné podrobnosti. S velitelem tábora, sturmbannführerem
Ziereisem, nebylo možné mluvit, ale jeho podřízenému jsem dal
jasně na srozuměnou, že dr. Frantovou nutně potřebujeme k iden-
tifikaci atentátníka, s nímž byla v kontaktu. Přikázal jsem mu, aby
zajistil zpáteční převoz hned, jak vězni dorazí do Mauthausenu. Do
vědomí se mi vkrádala myšlenka, že od té doby, co tábor ve svém
žulovém lomu využívá vězně k nuceným pracím, se jim výrazně zvedla
produkce. Slyšel jsem, že vězni odsouzení k práci v kamenolomu
museli na zádech vláčet padesátikilové bloky žuly, a to v zástupu,
takže pokud někomu náklad vyklouzl, rozdrtil za ním jdoucímu
vězni nohy, což bylo důvodem k zastřelení obou. Představa, že by
Milada byla byť jen na vteřinu podrobena takovému mučení, byla
nesnesitelná. Umínil jsem si, že pokud během odpoledne nedostanu
žádné hlášení od Ziereise nebo jeho podřízeného, nezbude mi než do
Mauthausenu osobně zajet. Třeba bych tam mohl udělat i něco pro
rodinu Novákových, jejichž dcera se znala s jedním z agentů. Dokud
ale atentátníci dřepěli v kryptě, odjezd z Prahy nepřicházel v úvahu.
Když jsem se o čtvrthodinu později vracel do Resslovy ulice,
pocítil jsem náraz tlakové vlny po výbuchu.
Čtvrtek, 18.6.1942, 12.00

„Máte něco?“
Nechápavě jsem stál na vnitřním dvoře kostela sv. Karla Boromej-
ského, z jehož vysypaných oken se valil dým a prach. Na chodníku
ještě stále ležely mrtvoly Adolfa Opálky a Josefa Bublíka. Slunce
dopadající do dvora přes vysoké železné mřížoví jim na obličeje
zbarvené kyanidem dočervena kreslilo divoké obrazce. Nikoho zatím
nenapadlo, že by se mrtvá těla měla odvézt. Prostě je jen odtáhli na
stranu jako kus nábytku, aby se nepletla v cestě.
„Hergot, Pannwitzi, vždyť už nemáme čas. Co jsem měl podle
vás dělat? Mimochodem vypadáte příšerně, víte to?“ Frank potahoval
cigaretu tak hltavě, že bych se nedivil, kdyby ji celou spolkl. Ani on
nevypadal zrovna moc dobře.
„A proto jste nechal do podlahy v oltářišti vyrazit díru?“
„Treuenfeld prohlásil, že se tady jen zostuzujeme. Pokud si sedm
set mužů z ozbrojených jednotek vyláme zuby na čtyřech Češích
zalezlých v kryptě kostela, bude to mít nedozírné následky.“
„Gabčík je Slovák, pane státní tajemníku,“ podotkl jsem mrzutě.
Frank přikývl.
Přinejmenším v tomto jsme byli zajedno.
„Nemohu uvěřit,“ pokračoval jsem, „že jste kapituloval před
Treuenfeldovým hloupým vojenským siláctvím.“
„Mírněte se, Pannwitzi,“ napomenul mě Frank vlažně. Byl dost
chytrý na to, aby sám uznal nesmyslnost svého rozkazu, ale nyní se
zjevně styděl vzít ho přede všemi zpět. „Naši muži momentálně od-
klízejí sutiny,“ pronesl Frank věcným tónem. „Můžeme předpokládat,
že výbuch roztrhl desku, pod níž se nachází krypta.“
 „Mrtvé jsem vám je mohl dodat už před šesti hodinami. Mohli
jsme dovnitř naházet tucet ručních granátů a rozervat jim plíce na
kousky. To ale nebylo mým cílem.“
Přihlížel jsem, jak zaprášení příslušníci jednotek nasazení vytahují
portálem ven prasklé dřevěné trámy a trosky kamenných sloupů. Poté
se opět ozvaly výstřely a křik. Krátce nato byli z kostela vyneseni dva
naši zakrvácení muži. Skličující déjà-vu, jehož bych byl rád ušetřen.
Přistoupil k nám brigadeführer Treuenfeld. Jako obvykle mě
ignoroval a obrátil se na státního tajemníka Franka: „Budeme posí-
lat muže oběma otvory dovnitř, dokud teroristům nedojde munice.
Mobilní lazaret je už na cestě. Až vystřílí všechny náboje, udeříme.
Nemohli si tam dolů nanosit celý muniční sklad.“
Z kostela se znovu ozvala střelba.
„Nemyslíte si, brigadeführere, že si agenti pošetří jednu kulku
pro zvláštní účely?“
Treuenfeld ke mně otočil svůj nehybný obličej a dělal, jako by si
mě teprve teď všiml. Poté pronesl k Frankovi: „Když jedná ozbrojená
moc, civilista má mlčet. Váš rozkaz bude samozřejmě bezezbytku
vyplněn, gruppenführere.“
„Je to přece váš vlastní rozkaz, který jste vložil státnímu tajem-
níkovi do úst,“ vyjel jsem na něj, ale Treuenfeld mi nevěnoval ani
pohled a odkráčel, aby pokračoval ve svém nesmyslném záměru.
„Je Böhme uvnitř?“ zeptal jsem se Franka a ukázal palcem k por-
tálu kostela.
„Standartenführer Böhme před deseti minutami obdržel radiote-
legram od říšského vůdce SS Himmlera a právě mu podává hlášení. Je
někde tamhle,“ odpověděl Frank a máchl rukou neurčitým směrem.
Byl jsem pevně odhodlán s Böhmem zúčtovat, nicméně jsem usoudil,
že by nebylo moc chytré zastřelit ho všem na očích.
Svižným krokem se k nám blížil příslušník SS.
„Gruppenführere,“ zavolal a sotva popadal dech. „Rozkazy od
Himmlera!“
 „Ano?“ Nevypadalo to, že by Frank zrovna dychtil po nejnovějších
pokynech od svého šéfa.
„Zadržet,“ supěl muž. „Himmler říká, že máme atentátníky za
každou cenu přinutit, aby se vzdali. Je jedno, jestli to bude trvat do
noci nebo do rána. V žádném případě je nesmíme zneškodnit!“
Frank si projel rukou prořídlými vlasy. „Zatraceně,“ zasténal.
Rozhlédl jsem se. Treuenfeld na slunném prostranství před portálem
pochodoval sem a tam, jako by předváděl novou letní kolekci uniforem.
„Ústup!“ zavolal jsem na něj, ale nevěnoval mi pozornost.
„Rozkažte mu, aby odvolal své muže,“ naléhal jsem na Franka,
který nerozhodně přešlapoval na místě. Jeho autorita byla tatam, ať
udělá cokoliv. Konečně sebou pohnul a zamířil k Treuenfeldovi. V tu
chvíli jsme uslyšeli čtyři výstřely tlumené staletými zdmi kostela.
S Frankem jsme se na sebe podívali. Nato Resslovu ulici zahalil
rubáš ticha.
Čtvrtek, 18.6.1942, 14.00

Moc rád bych vám tu vyprávěl, že se příslušníci gestapa,

Böhmeho SS a Treuenfeldovi vojáci stáhli do stínu staroměstských
paláců. Že se nějakému chytrému, rozvážnému muži, třeba mně,
podařilo atentátníky přimět, aby se vzdali a vypovídali jako korunní
svědci proti exilové vládě Edvarda Beneše, která atentát zosnovala.
Tím by celý ten zpropadený příběh dostal dobrý, milosrdný konec.
Jediný myslitelný dobrý konec. Vše se samozřejmě, jak víte, odehrá-
lo jinak. Jedinou milost, jíž jsem se toho dne dočkal, představoval
záchvat slabosti, který mě postihl na dvoře kostela poté, co zazněly
čtyři tlumené výstřely. Svět se mi začal vytrácet, žaludek se mi
křečovitě sevřel, a nebýt příliš zesláblý, asi bych se vyzvracel na
Opálku a Bublíka, kteří si na dlažbě naposled vychutnávali doteky
slunečních paprsků. Abych neupadl, ztěžka jsem se opřel o chlad-
nou kamennou zeď kostela. V posledních záchvěvech vědomí jsem
ještě vnímal, že mě dva zdravotníci dovlekli na nosítka. Nejsem
na to vůbec pyšný, ale aspoň jsem si tou náhlou indispozicí ušetřil
pohled na čtyři mrtvoly, Gabčíka, Valčíka a jejich dvou kamarádů,
které se v kryptě, zaplavené do výšky kolen, vznášely na vodní
hladině. Když jim došla munice, každý z nich vytáhl jednu kulku,
snad z náprsní kapsy. Bili se statečně, ale věděli také, kdy to celé
ukončit. Myslím, že si nikdy ani na okamžik nepřipustili, že by se
mohli vzdát. Všichni vystřelili naráz.
Zatímco jsem se ze všech sil bránil mdlobám, naši muži vylovili
atentátníky ze zaplavené krypty a položili je na sluníčko vedle jejich
mrtvých kamarádů. Odněkud mi do úst stříkla ostře chutnající te-
kutina, až jsem se zakuckal. Rozkašlal jsem se tak, jako kdyby mi
měly prasknout plíce. V kostele ještě posbírali zbraně, ruční granáty
a nábojnice, které pošlou na ohledání do Berlína. O něco později
jsem seděl na jedné z kamenných lavic před portálem a přihlížel,
jak dorazili zaměstnanci ústavu soudního lékařství, ze všemožných
úhlů si vyfotografovali mrtvé a nakonec je odvezli. Dozvěděl jsem
se, že Jan Kubiš zemřel už cestou do nemocnice a na své přátele
čekal na patologii. Trochu je tam upraví, než je naši svědci budou
moct identifikovat.
Vyskočil jsem, jenže v tu chvíli se mi zatmělo před očima a sesu-
nul jsem se zase zpátky na lavici. Pokud to nepůjde jinak, doplazím
se do Petschkova paláce třeba po čtyřech. Naštěstí to ale nebylo
nutné. V mezičase byly odstraněny zátarasy, takže sem mohl zajet
policejní automobil, z nějž vystoupili dva úředníci – jedním z nich
byl Wolfgang Kieser – a rovnou zamířili ke mně. Když mě odváděli
k vozu, podpírali mě co nejméně nápadně, aby mě ušetřili další ostudy.
„Musím si zatelefonovat,“ řekl jsem. Můj hlas připomínal opilce.
„Odvezeme vás domů,“ prohlásil Kieser. „Kdy jste naposled něco
snědl nebo se vyspal?“
Ani na jedno, ani na druhé jsem si už ani nevzpomínal.
„Měl jsem o vás starost, když jsem vás prve viděl v Petschkově
paláci,“ pokračoval Kieser a podal mi papírový sáček, v němž jsem
našel pár kousků chleba. „Nevypadáte zrovna nejlíp.“ Druhý úředník
na něj vrhl varovný pohled. Kieser se začervenal a rychle dodal: „Což
je vzhledem k okolnostem naprosto normální. Myslel jsem jen…“
„To je v pořádku, Kiesere. Děkuji vám. Trvám ale na tom, že
pojedeme do kanceláře.“
„Předpokládal jsem to,“ odtušil Kieser. „Zajisté, pane kriminální
rado.“
Když jsme dorazili před Petschkův palác, cítil jsem se o něco
lépe – nebo alespoň více při síle. Nevěřil jsem, že by ještě někdy
mohlo být lépe. Jakmile člověk dojde na konec strastiplné cesty,
jakákoliv vyhlídka na zlepšení mu připadá jako vzdušný zámek,
ale utěšuje se alespoň tím, že už nemůže být hůř. Mě však teprve
čekalo zjištění, že jsem byl na omylu. Zdolal jsem schody vedoucí
k mé kanceláři a zřítil se do svého křesla za psacím stolem. Ve
velké místnosti panovalo naprosté ticho. Připadal jsem si v ní cize,
jako bych tu seděl poprvé. Neměl bych tu být, pomyslel jsem si.
Není to dobré místo, pro nikoho. Vlastně měla v Petschkově paláci
panovat povznesená nálada. Dopadli jsme a skolili vrahy říšského
protektora. Jejich krví byla splacena Heydrichova smrt, německé
gestapo znovunabylo cti a my se mohli oddat představě, že sprave-
dlnost vždy zvítězí. Přesto jsem se cítil mizerně – a nesouviselo to
s faktem, že jsem byl vyčerpaný nebo že jsem si už ani nevzpomínal,
kdy naposledy jsem jedl, nebudu-li počítat těch pár kousků chleba
od Kiesera. Dnes v kostele sv. Karla Boromejského zemřelo sedm
lidí, kteří by za svůj čin byli v kterékoliv zemi na světě odsouzeni
k smrti – zároveň jsem však věděl, že přibylo sedm svědků, kteří
budou na konci času svědčit proti nám. Okamžitě je poznám mezi
stovkami tisíc ostatních, za jejichž smrt neseme odpovědnost – jeden
ruský generál mi nedávno sdělil, že to byly dokonce miliony, ale
kdoví? Co budu moct přednést na svou obhajobu, aby to neznělo
jako nějaká směšná výmluva? Že jsem pouze konal svou povinnost?
Představoval jsem si, jak na mě Kubiš, Gabčík a jejich kamarádi němě
ukážou svými ztuhlými prsty. Jistě tam bude i Marie Moravcová,
která si ponese hlavu pod paží. Tato představa stačila na to, aby
zadusila jakoukoliv povznesenou náladu, již by ve mně dopadení
atentátníků mohlo vyvolávat. Jedině pomyšlení na malý, obílený
domek někde daleko od Prahy nebo Berlína, třeba v Pomořansku,
prozařovalo mou vnitřní temnotu jako nějaký nesmírně vzdálený,
ale stále viditelný maják.
Zvedl jsem sluchátko a požádal telefonistku, aby mě ještě jednou
spojila s táborem v Mauthausenu. Pokud se jednalo o tutéž telefo­
nistku, která měla službu předtím, nedala na sobě nic znát a uposlechla
mého pokynu s profesionální přívětivostí.
 V Mauthausenu nebyl standartenführer Ziereis stále k zastižení,
ale slíbili mi, že jakmile dorazí transport s vězni z Terezína a bude
řádně zaevidován, obratem mi zavolají.
Vytáhl jsem list papíru a vložil ho do psacího stroje. V nadcháze-
jících dnech mě zaplaví nekonečný příval papírů, dokumentů a proto-
kolů, ale ze všeho nejdůležitější bylo sepsat tři věci. Byla v tom jakási
neodvratnost. Chvíli jsem upíral zrak na prázdný list.
Nakonec jsem na něj naťukal: „Oznámení o spáchání trestného
činu při výkonu funkce“. Slova se zahryzla do papíru jako černé
ohnivé písmo, můj Belšasar se ovšem jmenoval Horst Böhme. Ještě
jednou jsem si přečetl nadpis a pak se to stalo. Mé prsty se zběsile
roztančily po klávesách, které pod údery ostře klapaly. Slova přichá-
zela sama od sebe a téměř bez mého přičinění se hrnula na papír,
zatímco jsem tam seděl a se zadržovanou zvědavostí přihlížel, jak
se prázdné listy plní jedním řádkem za druhým. Nevěděl jsem, zda
toho bude dost, aby to Böhmeho stálo hlavu, ale na suspendaci by to
určitě stačit mělo. Pokud nezmizí z Prahy, budu ho muset zastřelit,
a toho jsem se chtěl ušetřit. Venku pomalu přecházelo bílé polední
světlo v teplé, zlatožluté tóny.
Listy s udáním na Böhmeho jsem vsunul do obálky a vložil do
stroje nový papír.
„Vrchní velitelství wehrmachtu, generál polní maršál Keitel,“
naťukal jsem na něj adresáta dalšího dopisu. Věděl jsem, že je zoufalá
sháňka po nových poddůstojnících pro útok na Stalingrad, plánova-
ný na sklonek léta – popularita služby na východní frontě totiž od
minulé zimy drasticky poklesla. Papír se jako mávnutím kouzelného
proutku plnil písmeny, slovy a větami. Vyjmul jsem ho, podepsal
a vložil do druhé obálky.
Na vyhotovení třetího důležitého dokumentu jsem potřeboval
speciální psací stroj, který si obstarám v nejbližších dnech – stroj
s mimořádně velkými písmeny, aby je přečetl i slabozraký muž.
V dobách, kdy jsem Ladislava Vaňka ještě pokládal za Aloise Šedu,
jsme si z toho dělávali legraci. Uběhly asi jen dva týdny od chvíle, co
mě kapitán doprovázel do Slaného, abychom se podívali na zoubek
Pálovi, majiteli továrny na kapesní svítilny, ale připadalo mi, jako
kdyby se to odehrálo nejen strašně dávno, ale i v nějakém jiném
světě. Ve světě, v němž ještě pořád stály Lidice.
Opět jsem sáhl po telefonu a ten den už potřetí promluvil se za-
městnancem tábora v Mauthausenu, který mi nemohl nijak pomoct
a odkázal mě na zítřejší ráno. Uvažoval jsem, že hned sednu do auta
a pojedu přes noc do Rakouska. Než ale vyrazím, budu si muset ho-
dinku nebo dvě zdřímnout. Linec, město, před jehož branami ležel
mauthausenský tábor, byl dvě stě padesát kilometrů daleko a cesta
údajně obtížná.
Zvedl jsem sluchátko a položil ho vedle telefonu. Chtěl jsem si
na chvilku nerušeně odpočinout. Položil jsem ruce na stůl a opřel si
o ně hlavu. Naslouchal jsem jednotvárnému tónu volné linky, který
tiše vycházel ze sluchátka, a pokoušel se nemyslet na Gabčíka, Valčíka
ani Kubiše, na Jindřišku Novákovou ani na šlachy trčící z krku Marie
Moravcové. Víčka mi ztěžkla a cítil jsem, jak moje mysl konečně
povolila stisk, jímž se přidržovala reality.
Hodinku si odpočinu, pak vyrazím.
Pátek, 19.6.1942, 8.30

Ležel jsem ve tmě a naslouchal bzučení, dokud jsem si ne-

všiml, že už vlastně úplná tma není. Byla spíše taková načervenalá,
živá a pokojná. Ráno v domě na kraji velkoměsta, kde se člověk mohl
probudit, kdy se mu zachtělo. Ležel se zavřenýma očima a viděl jen
červenou tmu, která vznikala tím, jak slunce pronikalo tenkou kůží
očních víček. Naslouchal šumění starých platanů před domem,
cvrlikání ptactva a bzukotu z kuchyně, kde matka chystala snídani.
Bylo mu osm let a moc toho nevěděl o všech těch ohavnostech, které
se na světě odehrávaly.
Zvedl jsem se. Nebylo mi osm, ale třicet, neležel jsem ve své dětské
posteli, nýbrž jsem se celý ztuhlý a prochladlý probral na podlaze pod
svým psacím stolem v Petschkově paláci. Oknem dovnitř dopadalo
slabé světlo. Ze sluchátka, ležícího vedle telefonu na stole, vycházelo
neustálé bzučení, které mě doprovázelo při přechodu ze spánku zpět
do reality. Venku na chodbách panoval ruch, slyšel jsem tiché hlasy
a kroky. Začal nový den.
Vstal jsem s rozbolavělými údy z prkenné podlahy. Cítil jsem, že
mám ledově studené šíjové a ramenní svaly, zároveň však byly jako
v jednom ohni. V ústech se mi rozvalovala mdlá, hořká chuť. Došel
jsem na toaletu ve druhém patře, omyl si obličej a lokl si z kohoutku
vody, jež chutnala zatuchle a nepříjemný pocit v ústech mi nespravila.
V kapse jsem nahmátl papírový sáček, který mi dal Wolfgang Kie-
ser. Bylo v něm ještě pár kousků chleba, tvrdých, suchých a s příchutí
pilin, ale bylo to lepší než nic. Měl jsem před sebou dlouhou cestu.
Když jsem se vrátil do kanceláře, rozhodl jsem se, že svou návštěvu
telefonicky ohlásím, a všechny zúčastněné tak ušetřím trapných scén.
 Konečně se mi podařilo spojit se se sturmbannführerem Fran-
zem Xaverem Ziereisem. Neznal jsem jej osobně, ale jeho hlas zněl
hrozivě jako zaťatá pěst.
Představil jsem se a spustil jsem: „Jde o vězeňkyni Frantovou
Miladu, která k vám dorazila včera. Byla deportována omylem. Je to
důležitá svědkyně, kterou potřebujeme k identifikaci vrahů Rein­
harda Heydricha.“
„Říkáte Frantová Milada?“ Slyšel jsem, jak Ziereis zašustil papíry.
„Ano. Pražské gestapo je ochotné zajistit vlastní převoz a uše-
třit vám tak další komplikace. Identifikace se musí uskutečnit co
nejrychleji.“
„To máte jistě pravdu,“ pronesl Ziereis, ale zněl, jako by si myslel
pravý opak. „Proslýchá se, že český rozhlas v Londýně hlásí, že jste
nahnali do kostela nějaké partyzány a postříleli je, abyste veřejnosti
mohli konečně předložit nějaké výsledky.“ Mečivě se zasmál, jako
by taková představa byla naprosto absurdní. Já věděl svoje, ale nic
jsem na to neřekl.
Ziereis mluvil dál: „Bohužel vaší žádosti nemůžeme vyhovět,
kriminální rado Pannwitzi.“
Povzdechl jsem si. „Pravděpodobně jste dostali pokyn od jistého
standartenführera Horsta Böhmeho, abyste vězeňkyni drželi pod
zámkem, ale k tomu vám musím sdělit, že…“
„Ne, žádný takový pokyn tu nemáme,“ přerušil mě Ziereis ne-
vlídně. „To zpravidla ani nebývá nutné, protože lidi, které nám sem
přivezou, nikdo zpátky nechce.“
„A proč nám tedy nechcete paní doktorku Frantovou vydat?
Pokud se jedná o náhradu výdajů za poskytnutou stravu nebo jiné
náklady…“
„Příslušné náklady se obvykle vyrovnávají z majetku vězňů nebo
jejich rodin,“ poučoval mě Ziereis. „V případě vězeňkyně Franto-
vé Milady nám vznikly jen zanedbatelné náklady, jež není třeba
řešit – odhlédneme-li od toho, kolik práce nám dá následné odstra-
ňování toho svinčíku.“
„O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se, ale přesně v tom okamži-
ku mě zasáhla pravda jako mohutná rána palicí. Chtěl jsem praštit
sluchátkem, abych neslyšel Ziereisovu odpověď, jenže jako by mi
ochrnula ruka.
„Došlo tu k administrativnímu omylu. Musím vám oznámit, že
Frantová Milada byla dnes ráno v 7.30 zastřelena.“ Neznělo to, že by
se příliš styděl, že se pod jeho velením stávají takové chyby.
Najednou bylo všude černo. Něco se ve mně zlomilo. Konečně
jsem dospěl na samý konec strastiplné cesty. Ziereis mluvil dál, asi
aby odvedl pozornost od svého selhání, jeho hlas však ke mně doléhal
jen tlumeně jako skrze hustou mlhu. Poté jsem našel sílu zavěsit.
Co se dělo ve dnech po smrti atentátníků, povím jen stručně.
Nikoliv proto, že by to byl prostý příběh s dobrým koncem, ale protože
jsem jej prožíval jako pouhý divák v temném kinosále, který byl tak
unavený nebo opilý, že každou chvílí podřimoval a film vnímal jen
útržkovitě. Fungoval jsem však bezvadně, o tom vás mohu ujistit.
To odpoledne jsem se ocitl v rozlehlém, půlkruhovém, dobře
osvětleném prostoru, uprostřed nějž stál dlouhý, oplechovaný stůl.
S Chalupským jsme zaujali místo u okna. Místností defilovalo velké
množství osob, jedna po druhé. Všechno to byli svědci nebo rodinní
příslušníci atentátníků, jež udal Karel Čurda. Chalupský dotyčné
instruoval, aby obešli stůl a pozorně si prohlédli, co na něm leží. Do
místnosti vešel velmi mladý muž se spoutanýma rukama. Viděl jsem,
jak při pohledu na stůl leknutím zalapal po dechu. Vypadal jako Aťa
Moravec poté, co vlastníma rukama odkryl hlavu své matky.
„František Kubiš,“ řekl nahlas jeden úředník a druhý zanesl
křížek do seznamu. Mladý muž nejistým krokem přistoupil ke stolu.
Na plechu, který sloužil jako deska stolu, byly na podstavci umístěné
jako svíčky na adventním věnci lidské hlavy. Vypadaly neuvěřitelně
dobře, neboť součástí oboru soudního lékařství na pražské univerzitě
byla i kosmetická úprava mrtvol. Týdenní pobyt ve vlhké, studené
kryptě ani nervy drásající poslední hodiny jejich života na nich nebyly
znát – pouze Janu Kubišovi se nepodařilo navrátit původní vzhled.
Jeho zranění byla příliš devastující. Říkal jsem si, na koho asi připadl
ten nevděčný úkol oddělit hlavy od těl. Byl bych mu s tím třeba mohl
poradit. František Kubiš – jak jsem se později dozvěděl, nejmladší
bratr bombového útočníka Jana Kubiše – obcházel hrůznou dekoraci
stolu jako ve snu. Připadalo mi, že mu to trvá věčnost, jako by se stůl
stejným tempem otáčel, a chlapec tak nikdy nedošel až na konec.
Občas vzhlédl a uslzenýma očima na mě vrhl pohled, tak skelný, že
nebylo jasné, zda František Kubiš vůbec chápe, co se tu děje. Mám-li
být upřímný, ono tu také nebylo co chápat.
„Poznáváš někoho?“ zařval esesman – myslím, že se jmenoval
Knöchlein – na chlapce, jenž nerozuměl ani slovo. Chalupský mu
to přeložil. František Kubiš pomalu zakroutil hlavou. Esesman mávl
rukou a poslal chlapce na pomalou zpáteční obchůzku kolem stolu.
Už byl skoro u konce, když příslušník SS ztratil trpělivost. Popadl
za vlasy třetí hlavu zprava, patřící Janu Kubišovi, zvedl ji a málem ji
vrazil chlapci do obličeje. František vyděšeně zaječel a couvl.
„Nepřipomíná ti někoho?“ zaburácel Knöchlein, ale hoch úporně
kroutil hlavou.
„Nikoho z těch mužů neznám,“ zakňoural, avšak bolest v jeho
obličeji prozrazovala opak.
„Odchod!“ zařval Knöchlein, načež se František Kubiš odpotácel
ke dveřím. Také ostatní členové rodiny Kubišových popřeli, že by
se mezi mrtvými nacházel jejich bratr a syn Jan, nicméně do večera
každého z agentů identifikovalo asi dvacet pět svědků.
V kostele se kromě zbraní, jimiž se atentátníci bránili a nakonec
zastřelili, našlo deset dalších pistolí, mezi nimi i ta, jíž Kubiš prostřelil
koleno šoféru Kleinovi.
Exilová vláda v Londýně podle očekávání popřela, že by muži
byli jejími agenty, a tak se rozběhl trýznivý, zdlouhavý proces, který
měl doložit identitu parašutistů. Vyslýcháni byli stále další svědci
a po podání výpovědi mizeli v Malé pevnosti, kde skončili, pokud
měli štěstí, v péči Theodora Hohause a jeho ženy. Většinu jich čekal
stejný osud jako Miladu. Z Terezína je převezli do Mauthausenu
a na konci nelítostného léta roku 1942 byli všichni mrtví. Říšský
protektor Daluege, který jinak raději nevystrkoval hlavu nad desku
svého stolu, nařídil veřejný proces s kaplanem Petřekem, kostelní-
kem a jeho pomocníkem. S Čurdovou pomocí se mi nějak podařilo
vystopovat Kubišovu a Gabčíkovu milenku. Jedna z dívek, jíž bylo
právě devatenáct let, se skutečně jmenovala Liběna Fafková a přizna-
la, že byla na potratu u dr. Milady Frantové. Její milenec, Gabčík, ji
k zákroku přemluvil, aby nebyl ohrožen atentát coby vyšší cíl. Tím se
Milada posmrtně stala komplickou agentů, a i ona tak byla – stejně
jako obvinění duchovní, obě dívky, švadlena Svatošová se svým
mužem, rodina Novákových a další – odsouzena k trestu smrti.
„Rozsudek již vykonán,“ přibyl záznam v Miladině spisu. Agenti
svým prohlášením na kůru uhodili hřebíček na hlavičku. Nikdo
z těch, kdo na ně na ulici třeba jen mimoděk pokývl, nepřežil léto.
Ušetřena byla pouze rodina Jozefa Gabčíka, žijící na Slovensku, kde
se nesmělo zatýkat. O ironickou pointu příběhu se postaral Kurt
Daluege, který nechal duchovní z kostela sv. Karla Boromejského
zastřelit v úzké zatáčce Kirchmayerovy třídy. Státního tajemníka
Franka jsem tou dobou moc často nevídal. Jako novopečený otec
napůl českého dítěte se držel v pozadí. Také Reinhard Heydrich
se toho léta stal počtvrté otcem – o tom, že malá Marte je pravá
árijka, nebylo samozřejmě pochyb. Dr. Hans-Ulrich Geschke mě
zahrnul vážnými výtkami kvůli českému agentovi Ladislavu Vaňkovi
a hrozil mi degradací, v ty dny se ale sotva našlo něco, na čem by
mi záleželo méně. Svého přítele Ladislava jsem už nikdy nespatřil.
V létě 1942 jsem už neměl sílu za něj bojovat. Pravidelně jsem si
o něm nechával donášet informace a z mé kapsy také odcházely
nějaké peníze, díky nimž byl snad jeho pobyt v cele snesitelnější.
Dny ubíhaly jako film, který se odvíjel tu příliš pomalu, tu zase
příliš rychle, na některých místech zadrhával, na jiných byl pře-
tržený a chyběly v něm scény. Dobře si ale vzpomínám, jak jsem
po večerech sedával u psacího stroje s velkým písmem a ve světle
lampy sepisoval zvláštní závěrečnou zprávu, která se stránku za
stránkou plnila jednotlivými podrobnostmi.
Ani standartenführera Horsta Böhmeho jsem už nikdy nespatřil.
Na základě stížnosti kvůli „spáchání trestného činu při výkonu funkce“
byl přeložen jako atašé do Bukurešti, kde, jak se proslýchalo, úspěšně
vedl Einsatzgruppe B a významně přispěl k dosažení konečného cíle.
Ještě pořád na něj často myslím.
Karel Čurda dostal svoje peníze, krásné, nové jméno a německou
ženu, již těšilo, že tak může prokázat službu své vlasti.
Léto se chýlilo ke konci, a když jsme na podzim případ oficiálně
uzavřeli, přišla mi odpověď z vrchního velitelství wehrmachtu. Byl
jsem povolán jako poddůstojník na východní frontu.
Svou závěrečnou zprávu jsem odeslal ve více vyhotoveních –
jednu obdržel dr. Geschke, další zamířila do Berlína k „Müllerovi od
gestapa“ a třetí přistála na psacím stole samotného vůdce. Doneslo
se mi, že Hans-Ulrich Geschke dostal záchvat zuřivosti – předpo-
kládám, že mu krátce škublo v horním rtu –, neboť jsem zcela obešel
správný úřední postup, když jsem sám podal zprávu Hitlerovi, v níž
jsem vznesl výtky vůči svému nadřízenému a Horstu Böhmemu.
Nikdo z nich samozřejmě nepocítil žádné bolestivé důsledky, na
tom už ale nesešlo. Kryt falešným číslem útvaru polní armády jsem
ze zákopů východní fronty mohl pozorovat zápas o vysoké pozice
v Praze a Berlíně.
Vše jsem vám tady vylíčil tak podrobně, jak jen jsem dovedl.
Vím, že jen málo z vás věří v Boha nebo na nesmrtelnost duše, ale
vezměte prosím v potaz, že se všichni vrátí zpět – všichni ti mrtví,
kteří zemřeli pod našima rukama. Sedají u mě každou noc. Milada
mívá ve vlasech svou zakrvácenou stuhu. Pokaždé když se vzbudím,
na prostěradle se rýsují tmavé stopy potu, jež zase přes den uschnou
a promění se v jemnou, bílou, slanou siluetu, která se jen s mírnými
odchylkami překrývá se slabě znatelnými obrysy z předchozích nocí.
Připomíná to rozevřený balíček karet.
Pro Miladu už nikdo nic neudělá. Spolu s Jindřiškou Novákovou,
Aťou Moravcem a ostatními leží v hromadném hrobě u Lince.
A já jsem tady v Lubjance, a ne na nějakém jiném místě na světě,
kde jsou nám, Němcům, přátelštěji nakloněni – buď pro naše mimo-
řádné skutky, nebo prostě za peníze –, a mám k tomu jediný důvod:
Pusťte Ladislava Vaňka na svobodu.
AUTORČIN DOSLOV

Vyšetřování atentátu na Reinharda Heydricha bylo

oficiálně uzavřeno v září 1942. V souvislosti s útokem bylo podle
novějších poznatků českého ministerstva obrany popraveno při-
nejmenším 1 500 lidí, mimo jiné rodina Novákových, příbuzní
atentátníka Jana Kubiše, Aťa Moravec, švadlena Svatošová se svým
mužem a také duchovní z kostela, v němž se atentátníci ukrývali.
Nejmladší obětí odvetných opatření byla Jindřiška Nováková, kte-
ré bylo v květnu 1942 čtrnáct let. Někteří byli zastřeleni v Praze,
většina však zemřela v koncentračním táboře Mauthausen, a to
bez ohledu na to, jak závažné bylo jejich zapojení do plánování
a uskutečnění atentátu.
Kolaboranti Karel Čurda a Wiliam Gerik přežili své někdejší
kamarády jen o pět let: v dubnu 1947 byli v Praze jako zrádci obě-
šeni. Jediné, co po nich zbylo, je stručné oznámení o jejich smrti
v novinách Free Lance-Star.
Horst Böhme sice kvůli spáchání „trestného činu při výkonu
funkce“ musel opustit Prahu, jeho kariéře tím však nebyl učiněn konec.
Právě naopak: roku 1943 začal velet nechvalně proslulé Einsatzgruppe
B, která měla na svědomí masové vraždění civilistů v Rusku. V srpnu
1944 se stal policejním plukovníkem, v listopadu byl povýšen na
SS-oberführera. Jeho stopa se ztrácí v dubnu 1945 poblíž Královce.
Kurt Daluege v roce 1943 ze zdravotních důvodů odstoupil ze
všech funkcí a stáhl se na venkovské sídlo, jež mu přenechal Hitler.
Při novém obsazování úřadu protektora se opět zapomnělo na Karla
Hermanna Franka. Wilhelm Frick, dosavadní říšský ministr vnitra,
který měl od roku 1940 rozmíšky s Hitlerem, byl tímto způsobem
odsunut do Prahy a jeho ministerský post se uvolnil pro Himmlera.
Na Franka zbyl úřad státního ministra pro Čechy a Moravu, který
zastával až do konce války. Daluege i Frank byli po svém zatčení
britskou, respektive americkou vojenskou policií v roce 1945 vydáni
do Československa, kde s nimi proběhl proces. Oba byli v roce 1946
veřejně popraveni oběšením.
Velitel Heinrich Jöckel a celá řada dozorců z policejní věznice
v Terezíně stanuli v roce 1946 před soudem v Litoměřicích. Bylo
vyneseno mnoho rozsudků smrti. Výjimku představovali manželé
Hohausovi, v jejichž prospěch vypovídalo mnoho bývalých vězňů,
takže byli obvinění ze zločinu proti lidskosti zproštěni.
Ladislav Vaněk byl až do konce války v roce 1945 vězněn a ná-
sledně měl jako jeden z vedoucích pracovníků ministerstva školství
účast ve vládě. O několik let později se vrátil k profesi učitele chemie
a zemřel v roce 1993 v Praze. Před takzvaným čestným soudem byl
obviněn ze spolupráce s gestapem, nicméně proces nebyl doveden
do konce.
Heinz Pannwitz přežil nasazení na východní frontě, vrátil se
a stal se velitelem dalšího zvláštního komanda. Roku 1945 se vzdal
do ruského zajetí. Roku 1955 byl propuštěn a dvacet let vedl v Lud-
wigsburgu nenápadný život obchodního zástupce. Oženil se a měl
čtyři děti.
Pannwitzův příběh a jeho role ve vyšetřování Heydrichova pří-
padu by asi nikdy nevešla ve známost, kdyby australský historik
českého původu Stanislav Berton nebyl v roce 1981 upozorněn na
zdánlivě neuvěřitelnou skutečnost, že se bývalý funkcionář Sokola
Ladislav Vaněk pokoušel navázat kontakt s někdejším komisařem
gestapa Heinzem Pannwitzem, aby ho požádal o pomoc při sepi-
sování svých vzpomínek. Pronásledovaný a pronásledovatel svorně
spolupracující na společných pamětech? Berton začal pátrat a zjistil,
že Pannwitz v roce 1975 zemřel. Podařilo se mu ale přesvědčit vdo-
vu, aby mu předala zápisky svého muže. Mezi nimi se našla také asi
čtyřiceti­stránková zpráva datovaná do března 1959, která podrobně
popisuje události související s atentátem na Reinharda Heydricha.
Tuto zprávu Stanislav Berton vydal se svými komentáři roku 1985
v časopise V­ ierteljahreshefte für Zeitgeschichte (sv. 4). Vyšlo tak najevo,
že autorem dosud anonymní úřední závěrečné zprávy k Heydrichově
případu, uložené v Institutu pro židovský výzkum YIVO v New Yor-
ku, byl právě Pannwitz, který ji s ohledem na krátkozrakost Adolfa
Hitlera sepsal na psacím stroji s mimořádně velkými písmeny.
Napsat román, který se odehrává v nejtemnějším období ně-
meckých dějin, je samo o sobě dosti choulostivé: smí se v literatuře
uplatňovat fikce při líčení hrůz, jako je likvidace celých obcí a jejich
obyvatel, aniž by autorka musela čelit výtce, že z nacistických zvěrstev
činí předmět zábavy?
Většina událostí v tomto románu se skutečně odehrála tak, jak je
zde popsáno. Některé mezery vyplnila fikce, některé osoby vystupují
z dramaturgických důvodů v jiném čase. Největší volnost jsem si do-
volila u postavy Ladislava Vaňka: tento gymnaziální učitel a aktivista
z řad Sokola musel v roce 1941 zmizet, protože mu hrozilo zatčení,
a osvojil si identitu důstojníka Aloise Šedy, který emigroval do USA
a z jehož penze byl Vaněk živ. Pod krycím jménem Jindra organizoval
komunikaci s exilovou vládou v Londýně a důrazně se vyslovoval proti
provedení atentátu – z důvodů v románu vylíčených. Tvrzení, že se
vyskytl na místě činu, maskovaný pomocí nohy v sádře, sice nadnesl
historik Rudolf Ströbinger, nicméně sám Vaněk to razantně popřel.
A že pod jménem Alois Šeda vstoupil do policejních služeb, je čirá
fikce. Přesto měl Vaněk gestapo prvotřídně zmapované: o německé
policii získal tak přesné informace, že příslušníky, kteří ho přišli za-
tknout, dokázal oslovovat správnými jmény, hodnostmi a funkcemi.
Ovšem to, co historický Vaněk po svém zadržení gestapem sdělil
Pannwitzovi, odpovídá tomu, co říká náš románový Vaněk. Zdá se,
že se mezi ním a Pannwitzem postupem času utvořil vztah založený
na vzájemném respektu, ne-li přímo na přátelských citech: dopisy,
které si Pannwitz a Vaněk posílali v roce 1964, připomínaly Stanislavu
Bertonovi korespondenci dvou starých známých.
Výplodem fantazie je Pannwitzův milostný románek s oční lékař-
kou Miladou Frantovou, jež ošetřila zraněného Jana Kubiše v hodinách
následujících bezprostředně po atentátu. Faktem je, že její manžel,
Jiří Franta, profesor očního lékařství v Hradci Králové, byl roku 1940
kvůli účasti v jedné odbojové skupině zatčen a uvězněn v Terezíně.
Milada Frantová se následně přestěhovala do Prahy a otevřela si zde
praxi. Po ošetření Kubiše se přihlásila na gestapu, byla zatčena a opět
propuštěna. Její osud zpečetil až předpis z pozdějšího vyšetření s ra-
zítkem její praxe, který se našel v kapse saka mrtvého Jana Kubiše.
Milada Frantová byla zatčena a deportována. Jako jedna z prvních
osob zapletených do atentátu byla zavražděna v Mauthausenu – tato
smutná skutečnost odpovídá historickým faktům.
Jak již bylo řečeno, napsat román o takovéto temné éře a s vyu-
žitím fiktivních prvků je poněkud choulostivé. Napsat román z úhlu
pohledu komisaře gestapa, jenž pronásleduje lidi, kteří s nasazením
vlastního života zabili jednoho z nejhorších zločinců své doby, ov-
šem vznáší mimořádně ožehavé otázky: Smíme vůbec dávat prostor
perspektivě pachatelů těchto zločinů? Nakolik můžeme věřit jejich
zprávám? Jak moc můžeme vůči nim vzbuzovat sympatie? A přede-
vším, smíme je líčit jako lidi, kteří mají vlastnosti a charakterové rysy
přesahující jejich funkci coby přisluhovačů zla?
Jeden z možných klíčů, jak k těmto otázkám přistupovat, nám
zanechal sám Heinz Pannwitz. Jeho zprávou, byť byla sepsána věc-
ným tónem z odstupu více než patnácti let, stále znovu probleskuje
rozpolcenost komisaře gestapa mezi jeho chápáním plnění povinností
a hlubokou nevolí vůči zjevně hloupým a nelidským rozkazům ze
strany nadřízených. Překvapivý je jeho jasný, analytický pohled na
bezhlavost a nesmyslnost celé řady prováděných opatření i odvaha,
s níž trval navzdory svým nadřízeným nejen na vyhlášení všeobecné
amnestie, ale také se bez jejich vědomí obrátil přímo na špičky RSHA.
Naproti tomu však Pannwitz ve svých zápiscích opomíjí ohavnou,
krvavou stopu svého vlastního počínání: to, že Aťovi Moravcovi
předložil uříznutou hlavu jeho matky, vyšlo najevo až z Vlastimilovy
zprávy, již uveřejnil historik Čestmír Amort v roce 1965. Rovněž
počet lidí, kteří padli za oběť odvetným opatřením, Pannwitz – ať
již vědomě, nebo bezděčně – výrazně poopravil směrem dolů. Právě
tato ambivalence činí z Pannwitze poutavou postavu, jejímaž očima
můžeme pohlížet na hrůzné skutky německých okupantů v protek-
torátu tak, jak doopravdy byly: na jedné straně jako na nevýslovné
zločiny, na straně druhé jako na každodenní součást reality, v níž
lidé – jak oběti, tak pachatelé – museli nějak žít.
 LAUR A NOLL

K ATOVA
SMRT
Z německého originálu Der Tod des Henkers
přeložila Jana Čeřenová.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Kontrast v roce 2023,
jako elektronickou knihu.
Odpovědný redaktor: Jan Malý
Jazyková korektura: Marcela Fischerová
Obálka: Martin Kopecký
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-3214-2 (pdf)

Více informací o edici Kontrast naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405