Reflexe Višňového sadu

- Prostředí višňového sadu je inherentně vtělené do postavy Raněvské. Postavy, vyjadřující se ve

svých promluvách jedině k minulosti, z níž bere všechny emoce (od radosti z toho, co bylo po
neštěstí z toho, že je to pryč) a vnitřní pochody. Pokud musí nutně Raněvská reagovat na přítom-
nost (jako když čeká v salóně, kde se tančí, na verdikt ohledně vlastního majetku), vždy je za tím
jen taková pohnutka, která by ji mohla připravit o bezpečné místo. Nejdo o sad a stavení jako
majetek, je to pro ní pouze jakýsi symbol, přes který se dívá do místa, kam už se nikdy opravdu
podívat nemůže. Na místo štěstí, na místo dětství.
- Hra se otevírá prostředím, které s tímto pnutím Raněvské souzní: postavy stojí v dětském pokoji
a dívají se na minulost, kterou už nedokážou dosáhnout ale ani opustit (“pokoj, kterému se do
dneška říká dětský”) a zároveň se tu znovu objevuje prvek budoucnosti, která je v tušení, ale
ještě se postav netýká - a to višně, které budou kvést. A ačkoliv se o jejich květu všichni v dějství
mnohokrát baví a obdivují jejich krásu, doopravdy ještě rozkvetké nejsou.
- Jepichovova postava, která má nápadně společného s postavou Kulygina, učinila ve Višňovém
sadu výrazné změny. Svůj úděl tu postava nepřijímá se ztuhlým úsměvem a utvrzování sebe
sama, že si to užívá a že je to tak správné. Svoji situaci neustálého neštěstí přijímá s úsměvem,
který se zdá jízlivým.
- Paříž se zpočátku zdá místem divů - je to místo, kde se lítá balónem, jedí krokodýli, místo ve
vyprávění fantazijní, než divák zjistí, koho Raněvská v tomto místě, kam se nehodlá vrátit,
nechala. Pak se celá pohádka o Paříži, městě divů, rozpadá a tříští do místa, kde prostě jen
dochází k opravdové konfrontaci
- Zajímavá je postava Firse, starce. Přestože by jeho postava mohla ztělesňovat minulost, po které
Raněvská touží a mohl by být tím pohádkovým dědečkem, je tomu naopak. Firs mluví pro sebe,
nikdo ho neposlouchá, i přestože má dost často případné poznámky. Je tak znovu jen symbolem,
který nikdo nečte. Slouží jako postava na šachovnici v nějaké hře, jejíž pravidla už si nikdo nepa-
matuje, ale všem je trapné si to přiznat, tak hrají dál.
- Pozoruhodný je vůbec fakt, že až do tancovačky Raněvská vůbec nereaguje na hrozbu blížícího
prodeje sadu. Sadu, na kterém lpí nejvíc ze všech.
- Druhé dějství se pak odehraje na poli, kde se v dáli tyčí hrozba - nebezpečí paneláků jako chatařů
nebo kohokoliv, kdo přijede obrátit sad do profitu
- Ve třetím dějství je pohyb účastníků na tancovačce v salonu jen rozptýlením od nevyhnutelného,
od napětí, od atmosféry zastavení, před rozhodnutím ohledně odkupu
- V posledním dějství je prostředí vyklizeného dětského pokoje doslova příznakem vykradeného
snu o minulosti, který už nemůže fungovat, jelikož symbol skrz něž Raněvská hleděla na štěstí,
jež se jí týkalo alespoň kdysi, je pryč.