HRAD A ZÁMEK FRÝDLANT

průvodcovský text:
TRASA HRAD

Kristina Prokešová 2024

ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ

Dobrý den, vítejte na státním hradě a zámku Frýdlant. Jmenuji se ______ a budu dnes Vaší
průvodkyní/Vaším průvodcem na prohlídce hradu. Právě se nacházíme na zámeckém
nádvoří a ještě než se vydáme vzhůru k hradu, můžeme si prohlédnout všechny budovy
tohoto ohromného komplexu, který patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším celkům v
Čechách. (Když je na nádvoří více lidí, je lepší vyrazit se skupinou rovnou na terasu a až
odtamtud popisovat budovy.)

Nahoře na skále se tyčí jeho nejstarší část – hrad. Založen byl již v polovině 13. století jako
prostá gotická pevnost. Jeho dnešní podoba je samozřejmě výrazně mladší, víceméně
renesanční, neboť byl v průběhu následujících staletí opakovaně přestavován. Vlevo od něj,
odsud se nám poněkud skrývá za stromem, je zámecká kaple. Ta vznikla na přelomu století
16. a 17. společně s takzvaným starým zámkem, tedy tímto bílým křídlem, na jehož fasádě
vidíte pro renesanci typická sgrafita. Nejnovější částí je žluté zámecké křídlo, přezdívané
kastelánské, které bylo dokončeno roku 1869 a svou neorenesanční fasádou navazuje na
ostatní budovy.

Vzhůru k hradu vedou dvě cesty. První se vine podél hradební zdi a přezdívá se jí rytířská,
protože právě po ní vyjížděli pánové k hradu na koních. Dámy to měly ještě jednodušší, ty
se nechávaly od kočáru vynést v nosítkách. My tu však koně ani nosítka nemáme, a tak
raději využijeme novější schodiště.

POD PRAMPOUCHEM

Gotické jádro hradu vznikalo na čedičové skále, která sloužila i jako jakési druhotné
opevnění. Jak už to tak bývá, má skála i svůj název: Čertovy varhany. Varhany podle typické
sloupcovité odlučnosti čediče, čertovy podle pověsti, která se ke skále váže. Ta vypráví, že ji
ďábel zoral vlastními drápy poté, co s jedním z hradních pánů prohrál hru v kostky.

Nad námi vidíme také prampouch, rozpěrný oblouk. Uvnitř něj vede široká chodba, kterou
šlechta pohodlně přecházela z hradu přímo k oratoři zámecké kaple.

Nyní mi prosím u brány předložte své vstupenky a pak již vystoupáme na hradní nádvoří.
Cestou po pravé straně schodiště uvidíte tři staré hasicí přístroje, spodní z 18. a další dva z
19. století.

HRADNÍ NÁDVOŘÍ

Hradnímu nádvoří se říká též Malé. Snad bychom skutečně v porovnání s rozměry hradu
čekali nádvoří o něco větší, ovšem plocha hradu je omezena skálou, na níž stojí, tedy je
budován spíše do výšky.

Nejstarší částí hradu je vysoká kulatá věž Indika. Její základy jsou dokonce starší, než
samotný hrad, protože už v 11. století zde prokazatelně stávala osamocená strážní věž na
obchodní stezce z Čech do Lužice a Polska. Název Indika je nejspíš odvozen od latinského
index, tedy ukazatel, jako který mohla věž tyčící se vysoko na kopci snadno sloužit. Podle
pověstí se dokonce na jejím vršku v noci zapalovaly ohně, aby svítila do dálky, ale pro to
neexistují žádné skutečné důkazy.
Od poloviny 13. století začaly k věži postupně přibývat hradní paláce. Zprvu byly gotické než
je roku 1551 nechal Kryštof z Bibrštejna všechny najednou přestavět do první renesanční
podoby, jak nám sděluje kamenná deska nad schodištěm. Další renesanční úpravy mají na
svědomí následující majitelé, Redernové. I zde na hradním nádvoří vidíme podobné sgrafito,
jako na starém zámeckém křídle. Zatímco na něm však najdeme pouze lovecké výjevy a jiné
dekorační náměty, tady jsou výjevy též historické, což není úplně tradiční. Nakonec na
protější stěně se skví erb dalšího z majitelů, Matyáše z Gallasu, jsou pod ním sepsány
zásluhy, za něž panství obdržel, ale o tom všem si více povíme uvnitř.

Ve veškerých interiérech prosím foťte výhradně bez blesku a nedotýkejte se vystavených

předmětů ani nábytku.

PRVNÍ HRADNÍ

Nejdřív se stručně seznámíme s nejstarší historií hradu. První pomezní tvrz zde byla
postavena někdy v polovině 13. století, přesný letopočet ani zakladatele hradu ovšem
neznáme. Dlouho převládala doměnka, že prvním majitelem panství mohli být ve 13. století
Ronovici, jedna z větví rodu Berků z Dubé, a proto je tu také nade dveřmi jejich erb. Tito
Ronovici ovšem měli državy ve Slezsku, v okolí dnešního Frýdlantu nad Ostravicí, a na
Českolipsku, kde se také jedné osadě říkalo Friedland. Moderní historici tuší, že se zkrátka
jedná o záměnu.

Tak či tak, již roku 1278 český král Přemysl Otakar II. prodal severočeský Frýdlant
Bibrštejnům, a z tohoto okamžiku také pochází nejstarší dochovaná písemná zmínka o
našem hradě. Bibrštejnové se později proslavili zejména jako vojenští odpůrci husitů. Jejich
erb je opět zlatý, ale tentokrát s jelením parohem. Setrvali zde ze všech rodů nejdéle,
bezmála 300 let, hrad i město pod ním se za jejich působení značně rozrostly a jak již víme,
roku 1551 byla z vůle Kryštofa z Bibrštejna také dokončena ona první renesanční přestavba
celého tehdejšího hradu. Kryštof ovšem v témže roce zemřel, a protože neměl žádné
potomky a vzdálenějším příbuzným byl nárok na dědictví upřen, připadly všechny majetky
do správy České královské komory.

Královská komora spravovala Frýdlant sedm let, než jej roku 1558 koupil Bedřich z Redernu.
Když záhy zemřel, ujali se správy jeho synové a nakonec se stal dědicem nejmladší z nich,
Melchior, kterého konečně vidíme také na podobizně. Melchior z Redernu již v mládí vstoupil
do armády a proslavil se na bojištích po celé Evropě, zejména v bitvách s Turky v Uhrách.
Válečné útrapy ovšem zrovna nepřispívaly k jeho zdraví a Melchior roku 1600 zemřel v
Německém Brodě po krátké nemoci. Ve vitrínce naproti portrétu si můžeme prohlédnout i
několik pozůstatků z rodinné hrobky, jedná se o jeho přilbici, kord a pažní kost, v rámech
nad vitrínou jsou dokonce zarámované i zbytky pohřebního roucha.

Úplně nahoře pak visí další dva erby. Ten vpravo je redernský, vedle něj je vystaven také
šlikovský – a to přesto, že Šlikové Frýdlant nikdy nevlastnili. Ze Šliku byla ovšem rozena
Melchiorova žena Kateřina a právě ona se starala o panství za časů manželovy
nepřítomnosti – což znamená prakticky pořád – ale i po jeho smrti, než dospěl jejich jediný
syn. Kateřina byla velmi zkušená a zdatná hospodářka, navíc se jí stejně jako Melchiorovi
dostalo prvotřídního vzdělání, ale mezi poddanými i měšťany se narozdíl od svého muže
velké oblibě netěšila. Když po jeho smrti zvýšila daně, aby dokázala splatit dluhy zbylé po
všech vojenských taženích, začalo se jí dokonce přezdívat Zlá Kateřina a kolují nejrůznější
nelichotivé pověsti o jejím panování. Právě jí však dodnes vděčíme za vybudování zámecké
kaple, starého zámeckého křídla a dokonce i za výstavbu mramorového náhrobku, který si
můžete prohlédnout na obrázku vedle dveří.

Smutnou pravdou zůstává, že ač byla hrobka ve frýdlantském farním kostele zamýšlena jako
hrobka rodinná, nakonec v ní spočinul pouze Melchior. Kateřininy ostatky se po její smrti
beze stopy ztratily a jediný syn Kryštof, vyobrazen po otcově levici, se později jakožto
protestant zúčastnil českého stavovského povstání a po porážce na Bílé hoře musel
uprchnout do Slezska, aby neskončil mezi popravenými na Staroměstském náměstí.
Frýdlant byl císařem zkonfiskován a co se s celým hradem, zámkem i panstvím dělo dál, si
povíme v další místnosti.

U VALDŠTEJNA

Skončili jsme tedy v roce 1620, kdy byl Frýdlant zabaven Redernům pro jejich protestantské
vyznání. O rok později jej tak mohl levně zakoupit jeho nepochybně nejslavnější majitel,
Albrecht z Valdštejna. Ačkoli zde nikdy nepobýval a hrad navštívil jen třikrát, jeho jméno je
se zdejším krajem dodnes neodmyslitelně spjato. Je tomu tak jednak proto, že byl jediným
frýdlantským vévodou a jedním z nejbohatších i nejmocnějších mužů své doby, jednak
protože právě za jeho působení získalo Frýdlantsko svou přezdívku Terra Felix, Šťastná
země. Tou kraj za doby třicetileté války nepochybně byl – zatímco celou Evropou zmítaly
boje a přesouvající se armády, schopný stratég a generalissimus všech císařských vojsk
Valdštejn se mohl chlubit tím, že na jeho panství nevkročila noha cizího vojáka, vymohl si
také osvobození vévodství od armádních přezimování a navrch nevybíral téměř žádné daně.

Svého nebývalého majetku a vysokého postavení však vévoda nenabyl výhradně skvělými
strategiemi, dosáhl jich i za pomoci nejrůznějších intrik. Jeho ctižádost a jistá proradnost
budily dlouho u císařského dvora nedůvěru, a když i jeho vlastní generálové vyjádřili obavy,
že by se Valdštejn mohl spiknout se Švédy, vydal císař rozkaz k jeho zadržení či zabití.
Albrecht z Valdštejna byl tedy na počátku roku 1634 zavražděn v Chebu a výjev z této
vraždy, jakožto i vraždy jeho posledních věrných důstojníků, vidíte vedle okna. Obraz je ale
značně zavádějící – Valdštejn byl v době své smrti již prakticky paralyzovaný, trpěl
posledním stadiem syfilidy, takže byl zavražděn přímo na lůžku.

Ze všech, kteří jej zradili, nás nejvíce zajímá generál hrabě Matyáš z Gallasu, který se
nejenže po Valdštejnovi stal velitelem císařské armády, ale také odměnou za věrnost císaři
získal část někdejších vévodových majetků. Mezi nimi také Liberecké a Frýdlantské panství.
A právě Matyášovi a jeho potomkům je proto věnován celý následující sál.

RYTÍŘSKÝ SÁL

Po vévodově smrti tedy Frýdlant přešel do rukou Matyáše z Gallasu. Ten si svého nově
nabytého majetku příliš neužil, jelikož ještě téhož roku hrad dobyla švédská vojska. Švédové
pak Frýdlant střídavě okupovali až do roku 1649, tedy dokonce ještě celý rok po skončení
třicetileté války. V mezidobích se sice Frýdlantu vždy ujala posádka císařská, ale nikdy jej
nedokázala ubránit, když se Švédové opět objevili.
Matyáš sám zemřel ještě před koncem války, po konečném stažení Švédů tedy majetky
získali dva jeho nezletilí synové, Antonín Pankrác a František Ferdinand a správy se za ně
neujala matka Dorothea, nýbrž poručníci.

Po několikerém dělení a přerozdělování statků se nakonec majitelem frýdlantského i

libereckého panství stal starší František Ferdinand. Ten byl, jak se pro tehdejšího mladého
šlechtice slušelo, dobře vzdělaným a zcestovalým mužem se zájmem o kulturu. Během své
kavalírské cesty po jižní a jihozápadní Evropě si zamiloval módní barokní architekturu, jak
napovídá i plánek v jeho ruce. Pod tímto vlivem si potom nejenže nechal přestavět interiéry
hradu, ale zejména nechal v nedalekých Hejnicích, kde do té doby stával poutní kostel,
vybudovat františkánský klášter s majestátní barokní bazilikou. V ní je také umístěna rodinná
hrobka Gallasů i pozdějších Clam-Gallasů. Po Ferdinandově boku také vidíme jeho druhou
manželku, Johanu Emerencii Gašín z Rosenbergu. Tomuto páru se narodilo celkem deset
dětí, což v dané době nebylo neobvyklé. Neobvyklou skutečností zato je, že Johana
Emerencie se dožila dodnes úctyhodných 92 let. Znamená to ale zároveň, že postupně také
pochovala všechny své potomky i několik vnoučat. Dětská úmrtnost tou dobou dosahovala
krutých 40 % i v bohatých rodinách.

Nejstarší jejich syn a tedy i dědic sice dospělosti došel, ale v pouhých 20 letech při studijní
cestě zemřel na jakousi tropickou nemoc. O šest dní později padl na bojišti s Turky i jeho o
rok mladší bratr. Dědicem se proto nakonec stal až třetirozený Jan Václav. Ten se, narozdíl
od svých předků, nevydal na vojenskou dráhu a stal se raději diplomatem. Většinu svého
života tak strávil na cestách a jako velvyslanec v Londýně, Haagu či Římě, vrcholem jeho
kariéry bylo jmenování místokrálem neapolským v roce 1719. Tato obrovská pocta mu ale
mnoho štěstí nepřinesla, ještě cestou do Neapole totiž ochořel a zemřel tři týdny po svém
příjezdu. Ačkoli byl se všemi náležitostmi pochován v Neapoli, srdce bylo z těla vyňato a
převezeno do rodinné hrobky v Hejnicích, aby alespoň ono symbolicky spočinulo s rodinou,
jak si sám Jan Václav přál.

Naproti Janu Václavovi vidíme jeho manželku, Annu Marii z Dietrichsteina. Manželství
netrvalo ani pět let, půvabná leč stonavá Anna Marie zemřela v pouhých 23 letech. Výchovu
jejich jediného syna, tehdy dvouletého Filipa Josefa, si vzala na starosti babička, dlouhověká
Johana Emerencie. Filip se podobně jako jeho otec věnoval politice, byl nejvyšším dvorním
sudím a nejvyšším hofmistrem Českého království. Se svou manželkou (a zároveň
sestřenicí) Marií Annou Collona z Felsu však neměl žádné potomky, a tak se jeho největší
zodpovědností stalo zajištění vhodného dědice. Veškeré majetky i hraběcí titul nakonec
připadly synovci, rozenému pánovi z Clamu, pod podmínkou, že přijme i rodinné jméno a
polovinu erbu. Tak nám vzniká nová větev, Clam-Gallasové.

Jejím prvním představitelem byl tedy právě zmíněný synovec, Kristián Filip, veliký milovník a
mecenáš umění a kultury vůbec, zakladatel lázní v Libverdě i známé pražské zahrady
Klamovky. O jeho další, pro nás velmi důležité, zakladatelské činnosti si ale povíme až v
další místnosti.

TABULNICE

Vlevo od oken znovu vidíme podobiznu Kristiána Filipa a na opačné straně i jeho ženu,
Karolínu Josefínu Šporkovou. I ona byla vášnivou milovnicí umění a hlavně sběratelkou
obrazů. To díky ní máme dodnes na Frýdlantě díla od Škréty či Brandla. Jak už bylo řečeno,
Kristián Filip založil nedaleké lázně Libverda. Obliba lázeňství ve šlechtických kruzích
koncem 18. století prudce rostla, stávalo se důležitou společenskou záležitostí. Do Libverdy
se tedy začali sjíždět vznešení hosté a bylo nutné pro ně zajistit také zábavu. Protože je ale
z Libverdy daleko do větších měst a večerní koncerty či představení dosti nesytily poptávku
hostí po kultuře, rozhodli se Clam-Gallasové vytvořit muzeum na svém vlastním hradě. Jeho
brány se návštěvníkům poprvé otevřely v létě 1801 a vznikla tak vůbec nejstarší hradní
expozice v celé střední Evropě. A že již tehdy byl oblíbenou historickou postavou Albrecht z
Valdštejna, není divu, že právě jemu se věnovala od počátku velká pozornost.

Nejprve muzeum tvořila jen portrétní galerie předků, brzy začaly přibývat sbírky umění,
artefaktů, zbraní a suvenýrů z cest. Na tom měl velkou zásluhu jejich syn, Kristián Kryštof,
který po rodičích zdědil lásku k umění a byl mimo jiné i spoluzakladatelem a třetím
prezidentem Společnosti vlasteneckých přátel umění, která dala vzniknout české Akademii
výtvarných umění a později se stala základem Národní galerie. Sám Kryštof měl výtvarné
nadání, některá jeho dílka jsou v galerii dodnes k vidění, zejména měl ovšem v oblibě
divadlo. Uměleckého založení byla i jeho choť, Josefína roz. Clary-Aldringen, která byla pro
změnu výbornou sopranistkou a hrála na několik hudebních nástrojů. Hře na klavír ji učil
Ludwig van Beethoven, který s ní později i koncertoval a také pro ni napsal několik skladeb.

Z manželství Kryštofa s Josefínou vzešly tři dcery a dva synové. Starší Vilém,
předpokládaný dědic panství, byl v pouhých osmnácti letech vážně zraněn na lovu. Trvalo
dlouho, než nabyl plného zdraví, ale povedlo se, načež krátce po dovršení 20 let zemřel na
tyfus.

Dědicem se tedy nečekaně stal mladší z bratří, Eduard. Ten se již od mládí připravoval na
vojenskou kariéru a v 18 letech nastoupil k jezdectvu. Nejmarkantnějších úspěchů dosáhl při
taženích v severní Itálii, po kterých mu bylo svěřeno velení nad císařskou armádou v
Čechách a později byl povýšen do hodnosti generála jezdectva. Na prsou mu také přibývala
nejrůznější vyznamenání, mezi nimi i Řád zlatého rouna či Vojenský řád Marie Terezie. V
prusko-rakouské válce ale utrpěl několik porážek a dopustil se chyb, za něž musel stanout
před vojenským soudem. Ten ho samozřejmě všech obvinění zprostil, ale pro Eduarda bylo
samotné řízení takovou křivdou a potupou, že se k armádě už nikdy aktivně nevrátil. Začal
se naplno věnovat správě svých panství, a byl to právě on, kdo nechal vystavět ono
nejnovější, neorenesanční křídlo zámku a také kompletně přestavět interiéry starého křídla
pro bydlení. Ne snad z touhy po větším pohodlí, nýbrž proto, že hradní muzeum už se
natolik rozrostlo, že bylo čím dál složitější kombinovat jeho provoz s bydlením. Kanceláře a
úřednické byty z renesančního křídla, stejně jako koňská maštal z jeho přízemí, se tedy
vystěhovaly do nových budov v okolí, namísto nich se do zámku přesunula hraběcí rodina a
hrad zbyl více méně pro potřeby muzea.

Eduardovu manželku, o generaci mladší Clothildu z Dietrichsteina, zde bohužel na

podobizně nevidíme. Byla to velmi aktivní a schopná žena, mimo jiné i dvorní dáma, dáma
několika řádů a zakladatelka vyhlášeného vídeňského salónu. S Eduardem měli dvě dcery a
nakonec i jediného synka, Františka.

František Clam-Gallas byl mužem mnoha zájmů a dovedností. Sportovec, cestovatel,

nadšený automobilista i polyglot. Na Vídeňské univerzitě studoval právo a historii, na vysoké
škole zemědělské se také s velkým zaujetím věnoval lesnímu hospodářství. Právě lesy totiž
byly od mládí jeho velikou vášní a zároveň hlavním zdrojem příjmů rodiny. Druhou jeho
životní láskou byla jeho choť Marie, kterou si z Vídně přivezl do severních Čech a založili
zde rodinu, která se postupně rozrostla o sedm dcer. Mužského dědice se páru zplodit
nepodařilo, a tak byl František posledním mužským příslušníkem rodu. Ke štěstí i smůle celé
rodiny vznikla roku 1918 Československá republika. V jejím právním řádu byly ženy později
zrovnoprávněny a zanikly i další překážky, které by za císařských časů bránily rozdělení
majetku a jeho odkázání dcerám, František si tedy mohl zhluboka oddechnout. Hned vzápětí
mu ovšem ještě více starostí přinesla pozemková reforma, v jejímž rámci mu byly
zabavovány ony milované a hýčkané lesy. Bývalý hrabě se s jejich ztrátou těžce vyrovnával,
krom citové újmy navíc ztráta příjmů z těžby dřeva znamenala veliké propouštění i konec
financování nejrůznějších spolků a institucí. Neustále se snažil vyjednávat s vládou, nabízel
jiné pozemky, poskytl státu pražský palác a odprodal i Liberecký zámek, ale úřady byly
neúprosné. Když se František o Vánocích 1929 dozvěděl, že se druhou vlnou reforem má
přijít o téměř dvě třetiny všech svých lesů, už to neunesl. Postihla jej srdeční příhoda a na
její následky o tři týdny později zemřel.

Po Františkově smrti se tedy zbylé majetky rozdělily mezi jeho dcery. Frýdlant zdědila druhá
nejmladší a také jediná neprovdaná Clothilda, která zde pobývala ještě osm let se svou
matkou, o níž se starala. Po Mariině smrti a neshodách s nacisticky laděným obyvatelstvem
se přesunula do Vídně. Po skončení války jí již nebylo umožněno nastěhovat se zpět, neboť
všechny majetky jí i jejích sester byly zkonfiskovány na základě Benešových dekretů.
Všechna děvčata se totiž po zkušenosti s Československým státem hlásila k
německé/rakouské národnosti. Naše poslední majitelka tak zemřela ve Stuggartu roku 1975
jako poslední nositelka jména Clam-Gallas.

Od té doby je tedy Frýdlant v rukou státu. Brzké zestátnění bylo pro zámek ironicky jakýmsi
štěstím v neštěstí, díky existenci hradního muzea, již tehdy skoro stopadesátileté, nebyl
vyhrazen jiným účelům a došlo pouze k rozšíření prohlídkové trasy o dříve obývané prostory.
Také se tak zámek do značné míry vyhnul svážení a přerozdělování depozitářů, které si v
padesátých letech vymysleli komunisté, a při kterém se úspěšně poztrácelo a rozkradlo přes
40 procent všech předmětů. Na Frýdlantě ale zůstalo skoro vše, a tak tu dodnes můžete
vidět autentické vybavení.

To bychom tedy měli k historii a můžeme se vydat vstříc té části hradního muzea, která je
spíš „na koukání“. Jen se ještě rozhlédněte po místnosti, které se dříve říkalo tabulnice, brzy
si o ní povíme více.

ŠPORKOVSKÁ GALERIE

Vzpomínáte-li si ještě na Karolínu Josefínu Šporkovou, manželku prvního Clam-Gallase, co

tolik milovala obrazy, pamatujete si jistě také, že rozšířila frýdlantské sbírky o několik
cenných pláten, některá sama zakoupila, jiná byla součástí jejího věna. Nejcennější z nich
vidíte právě zde. Jedná se o portrét Karolínina prastrýce, Antonína Šporka, zakladatele lázní
v Kuksu, a jeho autorem není nikdo jiný, než barokní velikán Petr Brandl. Na ostatních
podobiznách si můžete prohlédnout další příslušníky hraběcí rodiny Šporků a pak se pomalu
přesuneme dál.
GRAFICKÝ SALÓN

Vraťme se v čase o trochu dál, do 18. století, kdy se ještě na hradě veselo bydlelo.
Samozřejmě sem často mířili i nejrůznější hosté, nejvzácnějším byl nepochybně sám císař
Josef II., který zde přenocoval během své cesty po Čechách, častěji to ale byli příbuzní a
přátelé. Taková návštěva obvykle netrvala den či dva, pro tak krátkou dobu by se málokomu
chtělo strávit dlouhý čas na cestách. Pro hosty bylo potřeba zajistit pohodlí, občas i na pár
týdnů, a tedy jim byly vyhrazené prostory nejen k nocování, ale i společenské, jako je třeba
právě tento salón nebo tabulnice. Tabulnice je jakási malá hodovní síň, reprezentační
prostor a jídelna v jednom, v době baroka se nacházela v oné místnosti, kde jsme se loučili s
historií, jistě si vybavujete dlouhý stůl. Možná jste si povšimli i zavřených dveří, které vedou
na schodiště a kudy lokajové přinášeli pokrmy z kuchyně.

Salón je pak takovou obdobou našich obývacích pokojů, zde panstvo trávilo dlouhou chvíli
četbou, hovorem, hudbou či nejrůznějšími hrami včetně kulečníku, který nám tu dnes již
bohužel chybí, stejně jako mnohé grafiky, které mají zdobit stěny žlutého pokoje. Ta největší,
působivá mědirytina Říma z 18. století je ovšem k vidění na svém místě.

Ložnice se zřizovaly vždy podle počtu hostí, i v předchozím pokoji například občas někdo
spával. Dnes už ale uvidíme jen jednu, a to dámskou, která je před námi.

LOŽNICE

Barokní a barokizující zařízení datuje ložnici ke sklonku 18. století, patrně ale sloužila
návštěvám i sto let poté, pokud ty toužily po romantickém přenocování na „středověkém“
hradě. Až si ji prohlédnete, můžete se skrz lovecký kabinet vydat do kabinetu vojenského.

LOVECKÝ KABINET

Všimněte si na střeleckém erbu letopočtu, který opět odkazuje k prvnímu otevření muzea.
Lovecký sport byl zde na Frýdlantsku velice populární, okolní lesy k němu nabízely ideální
podmínky. Eduard v nich dokonce zřídil oboru o rozloze 55 km2, která z ní činila druhou
největší oboru v Čechách. Po celém obvodu, tedy asi 42 km, byla navíc obehnána plotem s
kamennými sloupky, a to i v těžko přístupném horském terénu. Pozůstalé řady dvoutunových
žulových bloků, na které dodnes tu a tam v Jizerkách narazíte, dávají tušit, jak velkolepé
lesnické dílo to bylo. Na vyhlášené hony se sem sjížděla smetánka z celého R-U, jak si
ostatně můžete přečíst na leckterých trofejích.

Již František ale oboru zase částečně otevíral, protože se nadchl pro turistiku a začal v
horách budovat výletní cesty.

VOJENSKÝ KABINET

Vstoupili jsme do tzv. vojenského kabinetu, který opět upomíná na Eduardovu vojenskou
kariéru. Ve vitrínkách vidíme mnohá z jeho vyznamenání, na červené stužce je Řád zlatého
rouna a například modro-žlutá šerpa a hvězda náleží Řádu železné koruny.

Krom Eduardových vlastních uniforem, dragounské, hulánské a husarské, tu vidíme i dar od

polního maršálka Radeckého – jeho vlastní uniformu, kterou svému příteli Eduardovi
věnoval do muzea.
CHODBA S KACHLEMI

Krom vycpaných zvířecích anomálií, které jsou pozůstatkem z dob, kdy se v muzeu
vystavovala jakákoli rarita, si tu můžete prohlédnout i renesanční výmalbu stropu, dvoje
barokní sáně a hlavně kolekci malovaných kachlí ze 17. století, většinou holandského
původu.

LOKAJNA

Pokoj nadepisovaný ve stoletých hradních průvodcích jako lokajna, je opět zařízen v

barokním stylu. Barokní jsou tu i ohromná kamna a také sbírka cínového nádobí. Cín byl
dlouho na bohatých tabulích tím nejrozšířenějším nádobím. Porcelán se v Evropě rozšířil až
na počátku předminulého století. Na prostřeném stole nám ovšem chybí příbory. Ne že by se
snad vůbec nepoužívaly, ale ještě v 17. století se mnoho pokrmů jedlo rukama. V takovém
případě bylo záhodno si ruce i mezi chody umýt a právě tomu účelu sloužilo lavabo, tedy
přenosné umyvadélko, zde dokonce v podobě delfína.

Nemáte-li hrůzu z výšek, pozvu vás ještě na vyhlídku z balkónu.

VĚŽ

Jak jste už možná podle zaoblení stěny uhodli, procházíme kolem věže Indiky. Na výšku má
49 metrů, v průměru přibližně deset a ještě v tomto patře jsou její zdi tlusté metry bezmála
čtyři. Uvnitř tedy nezbývá mnoho prostoru, a tak ve spodní části nenalezneme schodiště,
pouze dvě místnosti – jednu zde, jednu o patro výš. V dobách, kdy tu věž stávala jako
osamocená strážní, dostávala se její posádka do těchto místností po žebříku, který mohla v
případě ohrožení vytáhnout nahoru. I po vzniku nejstarších hradních paláců zůstávala věž
bokem, propojená jen zdvihacím dřevěným mostkem, aby mohla poskytnout poslední
bezpečné útočiště. Takovému typu věže se říká bergfrit. Když už ji ale rozšiřující se hrad
pohltil a nemohla déle sloužit tomuto účelu, vzniklo v ní vězení a pokladnice. Od půlky 17.
století už jsou tyto malé prostory bez využití.

Zatímco zde vidíte jen kované dveře, o patro výš je místnost otevřená, a tak se nad
schodištěm můžete na vlastní oči přesvědčit, jak tlusté věžní zdi jsou.

ZBROJNICE

Renesanční výmalba stropu a redernský erb prozrazují, že zde bývaly slavnostní,

reprezentační prostory. Dnes tu ale, stejně jako posledních dvě stě let, vidíme zbrojnici plnou
mušket, halaparten i jiných zbraní, většina z nich pochází z období krátce po třicetileté válce.
O něco starší jsou tyto dvě hákovnice, neboli arkebuzy, typické pro 15. století a zejména
husitské období. Jedná se o velmi těžké a primitivní palné zbraně, které se navíc pro svůj
obrovský zpětný ráz musely zachytit za hradbu či taras tím velikým hákem, odtud i jejich
český název. Několik husitských zbraní tu vidíme také, jako připomínku neúspěšných
pokusů o dobytí hradu, při nichž husité napáchali značné škody ve městě.

Ve druhé části zbrojnice si můžete prohlédnout i zmenšená děla a tzv. moždíře, předchůdce
minometů.
KOŇSKÉ POSTROJE

Vedle sebe tu vidíme hned dva typy slavnostních, kočárových postrojů – chomoutové
zdobené stříbrem a poprsní zdobené zlatem.

Kočárový podvozek svou velikostí napovídá, že tento velcí koně jistě netahali. Jednalo se o
kočár dětský, věrnou zmenšeninu parádních otevřených vozů. Tahat jej mohl třeba poník
nebo dokonce kozí spřežení, jaké vidíme na fotografii Františkových dcer, které také měly
podobný kočárek.

Zajímavostí je též vybavení jízdního kurýra. Nejedná se o klobouk, jak by se mohlo na první
pohled zdát, nýbrž o módní batoh. Uvnitř dutiny je uzavíratelná schránka, do níž mohl kurýr
uložit převážené dopisy či listiny, a celou brašnu si potom na řemeni pověsil na záda. Ani
boty nejsou tak obrovské proto, že by měl snad kurýr velké nohy, ale proto, že jsou to boty
jezdecké. Obouval se do nich ještě ve svých vlastních botách a zbylý volný prostor vyplnil
slámou, aby byl hezky chráněn před vlhkem a před zimou.

HRADNÍ OBRAZÁRNA

V hradním muzeu samozřejmě nesmí chybět obrazárna. V té frýdlantské si můžeme

prohlédnout portréty mnoha monarchů včetně několika císařů či španělské infantky Markéty.
Nechybí podobizny dvorních dam a dalších slavných postav, jakožto ani obrazy sbírkové. V
rohu u kamen jsou k vidění tři obrazy anglické provenience, mezi okny vpravo vidíte
podobiznu Bernarda Ignáce z Martinic od slavného malíře Karla Škréty a vpravo od něj
portrét kněze od dalšího barokního mistra, Jana Kupeckého.

Ve vitríně uprostřed si navíc můžete prohlédnout uniformy panských zaměstnanců. Většina z

nich jsou uniformy slavnostní z konce 19. století, tedy oděvy pro lokaje, komoří i vysoce
postavené úředníky. Ve stinném rohu jsou dva livreje ze 17. století a jedna dámská róba.

GALERIE S DÝMKAMI

U obrazů ještě zůstaneme, krajinomalby, které vidíte kolem sebe, vyšly zpod štětce Václava
Vavřince Reinera, opět jednoho z nejvýznamnějších barokních umělců českého prostředí.
Viditelně starší obraz je renesančním dílem ze 16. století, jedná se o znázornění sv. Ludvíka
od Paola Veronského.

Co Vás ale jistě upoutá více, je sbírka dýmek, kterou dali dohromady Eduard a František.
Kolekce čítá celkem asi 220 dýmek rozličných a mnohdy divokých tvarů a rozměrů, z
nejrůznějších materiálů i konců světa.

KANCELÁŘ

Poslední místnost hradního muzea, přidaná k expozici až po zestátnění, nám má ukázat, jak
vypadala taková vrchnostenská kancelář, tedy kancelář vysoce postavených panských
úředníků. Nezbytnou součástí takové kanceláře je tzv. parádní kout, tedy místo, kam mohli
úředníci při jednáních usadit samotného hraběte.

Na stěně si můžete prohlédnout ohromnou mapu, které se říká podle jejího autora mapa
Globitzova. Olejomalba z roku 1660 zachycuje právě frýdlantské panství. Největší město,
označené písmenem F je samozřejmě Frýdlant, nad ním na kopci stojí náš zámek. Okolní
obce jsou označené čísly, ta si můžeme dohledat v legendě vlevo dole.

V neposlední řadě vás ještě upozorním na více než stoletý ceník, na němž se dočteme, že
vstupné na hrad stávalo 1 korunu či marku, pro skupinu od 5 osob pak už jen 20 haléřů či
feniků na hlavu.

Až si i kancelář prohlédnete a prozkoumáte, vyjdeme přes arkádu na schodiště a úplně dolů,

zpět na hradní nádvoří.

HRADNÍ NÁDVOŘÍ

Tím je tedy prohlídka hradu u konce. Viděli jste přes dvacet místností ve dvou a půl patrech
hradu, který jsme tak jeden a půlkrát obkroužili dokola. Doufám, že se Vám u nás líbilo a že
se třeba brzy vrátíte navštívit i ostatní okruhy. Přeji pěkný zbytek dne.