Transformace slovenské komunistické strany

Případ relativního úspěchu transformace – vstupní sonda

Zpracoval Lubomír Kopeček pro SEPS

Fenomén “sociáldemokratizace” bývalých komunistických stran se stal jedním

z nejzajímavějších jevů, které přinesly systémové změny konce 80. a začátku 90. let. Dnes,
více jak deset let po odstartování těchto proměn, je možné s odstupem času bilancovat a
srovnávat úspěšnost této transformace v jednotlivých státech střední a východní Evropy. Tento
referát se zaměřuje na přeměnu Komunistické strany Slovenska (KSS), přičemž se omezuje
pouze na léta 1989 – 1991, tedy na první, nicméně asi nejdůležitější, fázi její transformace.
Transformace, která skončila jen relativním úspěchem. Úspěchem proto, že na rozdíl od
českých komunistů (Komunistické strany Čech a Moravy) u nichž transformace na
sociálnědemokratickou stranu neproběhla vůbec, se transformace podařila. Avšak nově
vytvořený subjekt – Strana demokratické levice (SDĽ) – sice měl ve slovenské politice 90. let
značný význam, ale nestal se, na rozdíl od polských, maďarských či třeba litevských
postkomunistů, hlavním pólem levé části slovenského politického spektra.
Míru úspěšnosti transformace KSS ovlivnila celá řada faktorů. Tato analýza si vybírá pouze
dva nejdůležitější, jež se naplno projevily v rozhodující době po změně režimu v roce 1989.
Za prvé je to připravenost stranické elity k reformě strany a za druhé ochota členské
základny tuto reformu akceptovat a podporovat. Komparačním rámcem, v němž je
posuzována míra úspěchu transformace KSS jsou komunistické strany tří sousedních států –
Polska, Maďarska a Česka. Maďarští a polští (post)komunisté (Maďarská socialistická strana
a Sociální demokracie Polské republiky) jsou příkladem nejenom poměrně hladké
transformace, ale i úspěšného procesu hegemonizace levé části politického spektra.

<b>Za prvé – připravenost stranické elity k reformě strany</b>

Až do listopadu 1989 stálo v čele KSS staré vedení tvořené lidmi, které vynesla k moci éra
normalizace. Na rozdíl od sousedního Polska či Maďarska, kde se ve vedení komunistické
strany postupně vytvořilo silné reformní křídlo, k podobnému vývoji na Slovensku nedošlo.
Reformně naladění lidé sice v KSS nechyběli, ale fungující vzpomínka na rok 1968 bránila
tomu, aby získali vliv na vedení strany. Klíčová pro přeměnu KSS se po listopadu 1989
ukázala reformní skupina z bratislavského Ústavu marxismu-leninismu. Paradoxně právě na
tomto pracovišti se pod ochranou (kontroverzního) Viliama Plevzy vytvořilo v druhé polovině
80. let podhoubí pro úvahy o nutnosti přeměny strany. Toto centrum reformního myšlení
ovšem nemělo žádné praktické nástroje ani moc k prosazování svých názorů.
Po 17. listopadu Předsednictvo a Sekretariát Ústředního výboru KSS nedokázali reagovat na spád událostí.
Vyčkávali, jak byli léta navyklí, na příkazy z pražského ÚV KSČ, které ovšem nic neřešily. Díky tomu rychle
staré vedení ztratilo ve straně téměř veškerou podporu. 6. prosince 1989 odstoupilo a byl ustaven Akční výbor
KSS, v němž se vůdčími osobnostmi stali Peter Weiss, pozdější dlouholetý předseda strany, a Pavol Kanis ze
zmíněného Ústavu marxismu-leninismu. Je přitom zajímavé, že mezi členy tohoto akčního výboru nechyběl
třeba dnešní slovenský prezident Rudolf Schuster. Teprve od tohoto okamžiku se dá mluvit o tom, že reformátoři
pronikli i do vedení strany. Dále je důležité to, že jiné skupiny tvořené komunisty vyloučenými po roce 1968,
což je třeba příklad Obrody, neprojevily dostatek vůle k moci a ocitly se při reformě strany na vedlejší koleji.
Ovšem ani teprve se formující Weissova reformní skupina nebyla připravena na okamžité ovládnutí strany. Jasně
se to projevilo na mimořádném sjezdu strany v prosinci 1989. Sice bylo pozastaveno členství
nejzkompromitovanějším představitelům bývalého vedení, ale Weiss neuspěl mezi delegáty sjezdu s návrhem,
aby bylo ihned a bez jakýchkoli podmínek vráceno členství lidem vyloučeným po roce 1968. To připravilo
stranu do budoucna o nemalý lidský potenciál. Pozdější revokace tohoto rozhodnutí už na tom nedokázaly nic
změnit, protože tito lidé v řadě případů mezitím zamířili do jiných politických stran. (Asi největší ztrátou byl
v tomto ohledu na Slovensku mimořádně populární A. Dubček.). Prosincový mimořádný sjezd dále zvolil
personálně téměř úplně nové nejvyšší orgány strany (v ÚV KSS pouze 3 z 93 jeho členů působili i ve starém
výboru, ve Výkonném výboru ÚV KSS nezůstal nikdo ze starých členů), nicméně velké části nových nejvyšších
funkcionářů nebylo zpočátku příliš jasné, kam mají stranu vést. Většina těchto nerozhodnutých jen váhavě
souhlasila s reformními kroky. Skutečně skalních konzervativců ovšem bylo, jak se později ukázalo, v novém
vedení strany poměrně málo.
I aktivním přívržencům reformy strany ve vedení ale určitý čas trvalo vyjasnění toho, jak má
vlastně tato přeměna vypadat. Za připomenutí v této souvislosti stojí prohlášení tehdy
tajemníka strany Kanise z února 1990. K jednomu z nejdiskutovanějších témat uvnitř strany -
k historickému hodnocení února 1948 řekl, že jej lze hodnotit “jako završení procesu národní
a demokratické revoluce. Vznikly podmínky pro utvoření nové, sociálně spravedlivé
společnosti. Bohužel tyto možnosti byly zčásti před únorem a hlavně v dalším období
negativně limitované stalinistickými představami”.<b>[1]</b> 1 O člověku, který o tři roky
později bude ve straně patřit k nejrozhodnějším stoupencům vstupu Slovenska do NATO, se
v tomto okamžiku dá asi hovořit jako o reformním komunistovi, ale ne jako o přesvědčeném
zastánci “sociáldemokratizace” strany.
Teprve během roku 1990 se reformní křídlo především na základě kontaktu se západními
socialistickými stranami a zkušeností z Polska a Maďarska “zorientovalo” ohledně toho, jak
má vlastně strana v budoucnosti vypadat. Svědčí o tom vyhlášení “Platformy socialistické
orientace” ze září 1990, které se už v zásadě dá označit za přihlášení se k vytvoření klasické
sociálnědemokratické strany. Konzervativní stranický beton potom zastupovala “Platforma
komunistické obnovy KSS”.<b>[2]</b>2 Někde mezi nimi se potom pohybovala početná
skupina nerozhodných, která se ovšem postupně přidávala k reformátorům. Na sjezdu strany
v říjnu 1990 v Prešově “Platforma socialistické orientace” prosadila nový program,
znovuzvolení Weisse do čela strany a symbolické pozměnění názvu strany na KSS – SDĽ
s tím, že Ústřední výbor později rozhodne o vyškrtnutí první části zkratky. To tento orgán
odhlasoval drtivou většinou v lednu 1991 spolu s tím, že bude do konce roku právně
ukončena existence staré strany a bude vytvořena nová politická strana - Strana demokratické
levice. Zastánci konzervativní linie zjistili při klíčových rozhodováních jak na sjezdu tak v
ÚV, že jsou příliš slabí, aby mohli reformu strany zabrzdit. Postupně stranu opustili a pokusili
s mizivým úspěchem o obnovu komunistické strany.
Ve srovnání s maďarskými a polskými komunisty, kteří o ukončení existence své strany a o
vytvoření nové levicové formace rozhodli na mimořádných sjezdech v říjnu 1989 respektive
v lednu 1990, nebyli slovenští komunisté k podobnému kroku v prosinci 1989 ještě dostatečně
“zralí”. Neexistence reformního křídla ve vedení strany se ukázala důležitým handicapem,
který znamenal, že diskuse o reformě začínala v podstatě z bodu nula. To, k čemu se čelní
maďarští a polští straničtí reformátoři postupně dopracovávali díky pravidelnému styku se
západoevropskou realitou v průběhu 80. let (často prostřednictvím studia na
západoevropských univerzitách) a vyjednávání s politickou opozicí u kulatých stolů na konci
existence starého režimu, slovenští teprve “zjišťovali” v úplně jiných podmínkách otevřené
politické soutěže až po změně režimu. Výsledkem bylo časové opoždění za analogickým
vývojem v polské a maďarské komunistické straně. Na rozdíl od českých komunistů jejichž
výchozí pozice byla prakticky stejná (v KSČ před listopadem se prakticky nedá mluvit o
nějaké reformní skupině), dokázalo nové Weissovo vedení rozběhnout transformační proces a
za dva roky vytvořit nový politický subjekt.

<b>Za druhé – ochota členské základny reformu strany akceptovat a podporovat</b>

Jak demonstrují na jedné straně příklady Polska, Maďarska, ale i např. Slovinska, je třeba
k úspěšné transformaci komunistické strany dosáhnout souhlasu značné části řadových členů,
pro něž je taková změna přijatelná a případně se jim jeví jako nevyhnutelná. <b>[3]</b> 3 Na
druhé straně příklad České republiky potvrzuje, že členská základna může proces
“sociáldemokratizace” zabrzdit i přes snahu vedení strany. Dokládá to vývoj KSČM v době,
kdy stál v jejím čele na začátku 90. let Jiří Svoboda.
Situace v členské základně KSS se na počátku transformace lišila od situace v Čechách.
V tomto ohledu byly klíčové události, které se odehrály dvacet let před koncem
komunistického režimu na počátku normalizace. Vlna masového vylučování stoupenců
socialismu s lidskou tváří ze strany po roce 1968 se na Slovensku na rozdíl od českých
zemích odehrála mírněji a v menším rozsahu. Zatímco v Čechách bylo v rámci čistek ve
straně vyloučeno během roku 1970 23% členů, na Slovensku to bylo “jen” 17,5%. Ještě více
rozdíl mezi oběma částmi republiky vynikne při srovnání celkového úbytku členů strany od
ledna 1968 do října 1970. Zatímco v české části republiky se jejich počet snížil o téměř 31%,
ve slovenské to bylo pouze o necelých 16%.<b>[4]</b>4 O tom, že slovenské orgány strany
postupovaly v rámci čistek mnohem mírněji svědčí i to, že k zostřování postupu vůči
jednotlivcům docházelo přímo z podnětu nejvyšších stranických orgánů v Praze. <b>[5]</b>5
Další jev, který zatím bohužel není přesně statisticky podchycen (a v české části republiky se
opět projevoval minimálně), je přijímání některých vyloučených členů po určité době zpět do
strany.
K hlavním důvodům mírnějšího postupu při čistkách i pozdějšího znovupřijímání
vyloučených členů patřilo to, že ze sociálního hlediska téměř polovinu z nich tvořili
příslušníci inteligence. Ve slovenských podmínkách byli na rozdíl od české situace mnohem
obtížněji nahraditelní v zaměstnáních, jež vykonávali, a o které díky ztrátě stranické
legitimace přišli. Po listopadu 1989 tak mohlo nové Weissovo vedení strany počítat s členskou
základnou, která mnohem ochotněji než v Čechách naslouchala jejím reformním návrhům.
K obecnému vývoji členské základny bezprostředně po změně režimu se dá říci, že především
výrazně zeštíhlela díky vystupování ze strany. Z téměř 450 tisíc předlistopadových členů
zůstalo v červenci 1990 pouhých 194 tisíc. Stoupenci udržení marxisticko-leninského
charakteru strany potom opustili stranu během tzv. přeregistrace. 26. ledna 1991 totiž schválil
Ústřední výbor strany v souvislosti s cílem vytvořit novou stranu – SDĽ - i rozhodnutí, že
stávající členové musí do ní znovu podat přihlášku. Do prosince 1991 to udělalo pouze
necelých 47 tisíc bývalých členů KSS. Weissovo vedení pak s touto základnou začalo budovat
novou stranu. <b>[6]</b>6
Taková obrovská redukce členstva strany nebyla v rozporu s tím, o co šlo Weissovi. V zásadě
totiž okopíroval postup, který už před ním zkusili maďarští a polští postkomunisté, tj. zbavit
se nejenom nejzkompromitovanějších členů a ortodoxních straníků, ale i té části členské
základny, která zpravidla zůstávala ve straně jen ze setrvačnosti. Jeho cílem bylo vybudovat
kádrovou stranu. Jak polští, tak i maďarští straničtí reformátoři to udělali téměř okamžitě po
změně režimu (maďarští ještě v roce 1989, polští na začátku roku 1990). Na Slovensku
proběhl tento proces mnohem pozvolněji, což by ovšem nepředstavovalo nejzávažnější
problém. Důležitou roli hrála i skutečnost, že jak polští i tak maďarští postkomunisté ztrátu
masového charakteru strany z velké části kompenzovali úzkým propojením (i volebním) se
silnou odborovou organizací a dalšími zájmovými skupinami (svazy žen, organizace mládeže
atd.), které byly navázány na komunistickou stranu už v éře starého režimu. <b>[7]</b>7
Slovenským postkomunistům tato vazba na spřátelené zájmové skupiny chyběla, a byť se ji
snažili vytvořit, příliš neuspěli. To mělo poměrně značný vliv na volební výsledky SDĽ.

<b>Závěr – výsledky transformace</b>

Obecně je možno říci, že slovenští postkomunisté mohli těžit z pozitivního hodnocení éry
reálného socialismu a nízkého stupně antikomunismu u velké části populace. <b>[8]</b> 8
Vedení slovenské komunistické strany po roce 1968 dbalo na to, aby neuplatňovalo příliš
tvrdé metody při prosazování svých názorů. Politika, kterou na Slovensku provádělo, byla
v mnoha ohledech “měkčí” než v Čechách a společnost ji do jisté míry akceptovala. Jedním
z důsledků potom bylo, že ve slovenské části republiky téměř neexistoval disent. Praktických
dokladem je výše zmíněný postup při vylučování nespolehlivých členů ze strany. Současně
ale nepřipustilo, aby se ve vedení strany vytvořila nějaká vlivná reformní skupina.
Poslední skutečnost opozdila počátek transformace strany až na první měsíce po změně
režimu. Boj mezi reformátory a konzervativci, který se v KSS poté odehrál, sice skončil
jasným vítězstvím reformátorů, ovšem za cenu ztráty většiny členské základny. Dále to
přibrzdilo proces včleňování strany do krystalizujícího se stranického systému. Znovu je
nutno připomenout, že názorový střet mezi reformátory a konzervativci ohledně budoucnosti
strany polští a maďarští komunisté absolvovali postupně v posledních letech existence starého
režimu. Na Slovensku tento vývoj začal až listopadem 1989 a potom probíhal zrychleně
během asi dvouletého časového období. Nedošlo tak k situaci jako v KSČM, kde byly
všechny pokusy o reformu neúspěšné a reformně naladění členové postupně stranu opustili.
Pokud jde o zdůvodnění toho, proč na rozdíl od sousedního Polska a Maďarska slovenští
postkomunisté neovládli levou část stranického spektra, musíme se podívat na situaci, která se
na Slovensku v roce 1991 vytvořila. Hlavním konkurentem SDĽ se nestala, jak se dlouho
předpokládalo, “historická” sociálnědemokratická strana. Ta zůstala trvale ve slovenských
podmínkách téměř marginální politickou formací. Skutečným nebezpečím se ukázal vznik
nového politického subjektu vedeného bývalým komunistou, vyloučeným ze strany po roce
1968 Vladimírem Mečiarem. Vznik jeho širokospektrálního Hnutí za demokratické Slovensko
(HZDS) spadá právě do doby, kdy vrcholila první fáze transformace komunistické strany, tj
do první poloviny roku 1991. Přestože se to nedá přesně statisticky doložit, HZDS si při svém
širokém ideovém záběru od pravého do levého středu dokázalo získat a udržet právě tu část
elektorátu, která by se jinak pravděpodobně dřív nebo později přiklonila k SDĽ. Z tohoto
hlediska lze zpětně výsledek parlamentních voleb v roce 1992 pro SDĽ hodnotit jako
neúspěšný, přestože to tak v dané chvíli nevypadalo. SDĽ se v těchto volbách sice stala
druhým nejsilnějším slovenským politickým subjektem se 14,7% hlasů, nicméně to byl
současně maximální strop, který už nikdy v budoucnu nepřekročila (v parlamentních volbách
1994 získala v koalici s třemi menšími levicovými stranami 10,4% a v roce 1998 znovu
14,7% hlasů).
Opožděná transformace, která nedokázala podchytit většinu potenciálně perspektivních
komunistických kádrů, připravila SDĽ o místo, které mezitím zabrala pro sebe jiná strana, tj.
HZDS. Je to sice jen hypotetický závěr, který nejde verifikovat, nicméně se lze domnívat, že
je oprávněný.
Politický vývoj po roce 1992 SDĽ donutil k opakovanému uzavírání spojenectví
s přirozenými protivníky z pravé části politického spektra proti HZDS. Navazujícím
důsledkem tohoto schizofrenního stavu, se staly periodické krize uvnitř strany, z nichž
nejvážnější prožívá SDĽ právě nyní.

<b>Chronologický průběh první fáze transformace KSS (1989 – 1991): </b>

1. Začátkem prosince 1989 odstoupilo staré Předsednictvo a Sekretariát Ústředního výbor

KSS a je ustaven Akční výbor KSS, který přebírá rozhodující moc ve straně.
2. V prosinci 1989 se schází mimořádný sjezd strany, který volí nový Ústřední výbor.
3. V lednu 1990 se předsedou Výkonného výboru ÚV KSS stává Peter Weiss.
4. V říjnu 1990 je v Prešově přijat nový program strany a nový název Komunistická strana -
Strana demokratické levice (KSS – SDĽ)
6. V lednu 1991 Ústřední výbor rozhodl o ukončení existence komunistické strany a změně
názvu na Stranu demokratické levice
7. V prosinci 1991 se schází 1. sjezd SDĽ.

Literatura a prameny
Attila, A.: Partial Consolidation of the East-Central European Parties – The Case of the
Hungarian Socialist Party, Party Politics, 1995, n. 4, , pp. 491-514
Balut, A., Cabada, L.: Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku, Politologická
revue červen 2000/1
Dauderstädt, M.-Gerrits, A.-Győrgy, M.: Troubled Transition – Social Democracy in East
Central Europe, Amsterdam 1999
Dudek,A.: Pierwsze lata III. Rzeczypospolitej, Kraków 1997
Ishiyama, J.: The Communist Successor Parties and Party organizational development in Post-
communist Politics, Political Research Quarterly, 1999, n. 1, pp. 87 – 112.
Irmanová, E.: Kádárismus – vznik a pád jedné iluze, Praha 1998
Lipták, L (ed.): Politické strany na Slovensku, Bratislava 1992
Kitschelt, H.: Formation of Party Cleavages in Post-communist Democracies, Theoretical
Propositions, Party Politics, 1995, n. 4, pp. 447-472
Krupavicius, A.: The Post-communist Transition and Institutionalization of Lithuania´s Party,
Political Studies, 1998, XLVI.
Maňák, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969 - 1970, Praha 1997
Pravda ročníky 1989-1991
Vykoupil, L.: Slovník českých dějin, Brno 1994
Waller, M.: Adaptation of the Former Communist Parties of East-Central Europe, A Case of
Social-democratization?, Party Politics 1995, n. 4, pp. 473 - 490
Wiatr. J.: Socjaldemokracja wobec wyzwań XXI wieku, Warszawa 2000
1
1. Viz Pravda 13. února 1990.
2
. K programovým dokumentům obou platforem viz Pravda 4. září 1990.
3
. Polskou situaci v komunistické straně trefně opisuje polský historik Antoni Dudek. V souvislosti se změnou politiky
strany vůči opozici v roce 1988 píše: “odpor vůči radikální změně politiky ve straně byl nevelký a vyplýval v mnohem větší
míře z obecné bezradnosti a stagnace, do níž se PZPR (polští komunisté – pozn. autora) pohroužila v 80. letech, než
z vědomí nebezpečí, jaké sebou nesl návrat Solidarity”. (In: Dudek,A.: Pierwsze lata III. Rzeczypospolitej, Kraków 1997, s.
24. K situaci v členstvu maďarské komunistické straně viz Attila, A.: Partial Consolidation of the East-Central European
Parties – The Case of the Hungarian Socialist Party, Party Politics, 1995, n. 4, pp. 491-514. Ke slovinským komunistům je
velmi inspirativní Balut, A., Cabada, L.: Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku, Politologická revue červen
2000/1, s. 60 – 77.
4
. Viz Maňák, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969 - 1970, Praha 1997, s. 58. a 117. Poněkud odlišné
procentuelní údaje ohledně počtu vyloučených udává publikace Lipták, L (ed.): Politické strany na Slovensku, Bratislava
1992, s. 291.
5
5. Tamtéž s. 58
6
. Údaje poskytnuty sekretariátem SDĽ.
7
. Význam vazby postkomunistických stran k postkomunistickým odborům analyzuje Michael Waller. Viz Waller, M.:
Adaptation of the Former Communist Parties of East-Central Europe, A Case of Social-democratization?, Party Politics
1995, n. 4, pp. 473 - 490
8
. Podle Herberta Kitschelta je typ vládnoucího komunistického režimu velmi důležitý pro vysvětlení odlišných vývojových
trendů nástupnických postkomunistických stran. Kitschelt vyděluje na konci 80. let tři typy komunistických režimů:
patrimoniální, byrokraticko-autoritářský a národně konsensuální komunismus. Zohledňuje přitom vedle jiného i stav
společnosti před uchopením moci komunisty. Slovensko zařazuje do kategorie byrokraticko-autoritářského režimu spolu
s Českem a tehdejší NDR. Tato kategorie se podle něj vyznačuje tvrdším postupem vůči opozici než v národně
konsensuálním komunismu, kam řadí např. Polsko a Maďarsko. Na rozdíl od patrimoniálního komunismu (např.
Rumunsko, Bulharsko, Rusko) se byrokraticko-autoritářský komunismus už nesnaží uplatňovat totalitární metody a spoléhá
se po personální stránce spíše na sofistikovanější ekonomické a administrativní profesionály než na stranické doktrináře.
Byrokraticko-autoritářský režim téměř neumožňuje soutěž uvnitř mocenské elity a je v něm možná jen velmi omezená
artikulace zájmů (v protikladu k národně konsensuálnímu režimu). Ke Slovensku konstatuje, že jde o těžký případ, který má
charakteristiky více typů režimů. Jde tedy o jakýsi hybrid více “čistých” typů režimů. Do roku 1945 vzhledem ke svému
ekonomickému a sociálnímu vývoji mělo Slovensko predispozice spíše pro vývoj jako patrimoniální režim. Meziválečná éra
1. republiky ovšem vytvořila demokratické instituce, které, byť značně mělce, na Slovensku zakořenily. Politické
mechanismy uplatňované místními komunisty po roce 1968 pak spíše připomínaly národně konsensuální režim (viz třeba
zmiňovaný postup při vnitrostranických čistkách). Viz Kitschelt, H.: Formation of Party Cleavages in Post-communist
Democracies, Theoretical Propositions, Party Politics, 1995, n. 4, pp. 447-472.