Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2-3, ROČNÍK IV, JARO-LÉTO 2002, ISSN 1212-7817 - PART 2-3, VOLUME IV, SPRING-SUMMER 2002, ISSN 1212-7817

STRANA OBČANSKÉHO POROZUMĚNÍ - STRANA „NA JEDNO

POUŽITÍ“

Lubomír Kopeček

Abstract
This article deals with the political evolution of the Civic
Understanding Party (SOP). SOP was founded by popular
politician R. Schuster at the beginning of 1998. SOP obtained
8% of votes in parliamentary election in September 1998. Main
reasons its success were support from the private television
Markíza, the money resources from Slovak businessman J.
Majský and concentration of several popular persons (for
example opera singer P. Dvorský). R. Schuster was nominated
for Slovak president by the new government coalition and he
succeeded in election in May 1999. P. Hamžík was elected new
chairman of SOP. Afterwards an unclear ideological profile, an
internal fighting and a decline in voters support of led to a
crises of SOP.
Key words
the Civic Understanding Party, election, Schuster

„Řekněme si na rovinu – lidé na listopadových náměstích zvonili klíči za spravedlivější a svobodnější

společnost a ne za kapitalismus v jeho nejprimitivnější a nejnelidštější podobě. (...) SOP vzniká se
záměrem ukončit studenou válku, která už léta polarizuje Slovensko, politikou národního (a ...)
občanského porozumění.
(úryvek z projevu Rudolfa Schustera na ustavujícím kongresu SOP v dubnu 1998)

Blížící se slovenské parlamentní volby 2002 vyvolávají řadu otázek. Jednou z těch klíčových je
expanze nových politických formací, přičemž v současné době se u některých z nich rýsuje možnost
překročit 5% uzavírací klauzuli. Asi největší pozornosti se těší Smer R. Fica, u nějž je dokonce reálné,
že po volbách bude hrát roli jednoho z nejdůležitějších hráčů při sestavování nové vlády. Politická
historie tohoto subjektu je ovšem poměrně krátká, jeho ideologická orientace velmi mlhavá, stejně jako
vyhlídky na dlouhodobé etablování se na politické scéně. Proto je dosti obtížné odhadnout roli a
význam tohoto subjektu ve stranickém systému po parlamentních volbách 2002 (srov. Kopeček 2001).
(Částečně obdobný - ovšem s mnohem nižší mírou pravděpodobné volební úspěšnosti - se jeví případ
Aliance nového občana P. Ruska.) Inspirativní se tak může jevit pohled na formace s podobným
profilem. Asi nejsilnější analogií, která v mnoha ohledech Smer výrazně připomíná - svým
nevyhraněným (ale spíše v levo směřujícím) ideologickým vymezením, klíčovým významem integrující
osobnosti leadera strany, rétorikou (poskytnutí šance „novým lidem“)a tendencí vymezovat se mimo (a
mezi) oba hlavní politické tábory - byla před minulými parlamentními volbami Strana občanského
porozumění (SOP). Právě jejímu politickému vývoji se věnuje tento text. Je třeba přitom poznamenat,
že zde nastíněná historie SOP nepredikuje podobný vývoj Smeru. Při úvahách nad dalšími změnami
ve slovenském stranickém systému je ovšem nezbytné brát v úvahu právě tento zpětný reflexivní
pohled na jistý prototyp modelu politické strany, který zakladatel SOP R. Schuster vnesl do slovenské
politické tradice.

1
 Charakteristika a vývoj
Důvody přechodného politického vzestupu Strany občanského porozumění (SOP) spočívají
v kombinaci několika faktorů, k jejichž kumulaci došlo v roce 1998. První souvisel s mechanismem
fungování stranického systému. Silná odstředivost fungování stranického systému po roce 1994
rozdělila stranické spektrum na dva jasně oddělené tábory – mečiarovský a antimečiarovský. Mimo
ně nezůstala prakticky žádná relevantní strana. To vytvářelo šanci pro subjekt, který by zaujal jakousi
„středovou“ pozici mezi oběma tábory. Druhý faktor souvisel s prvním. Jak signalizovaly průzkumy
veřejného mínění na podzim 1997, existoval početný segment elektorátu, kterému nevyhovovala
žádná existující politická strana. Dále průzkumy indikovaly velkou skupinu nerozhodnutých a
znechucených voličů (nevoličů), kteří nepreferovali ani jeden politický tábor a nehodlali jít k volbám.
Procentuelně šlo dohromady téměř o třetinu elektorátu (Bútorová, Gyarfášová 1998: 33 – 34). Nová
strana tak potenciálně mohla alespoň částečně zaplnit mezeru existující v politické nabídce. Třetím
faktorem byla skutečnost, že právě v této době se rozhodl populární košický primátor R. Schuster ke
svému návratu do celostátní politiky. Tento faktor opět souvisel s oběma předchozími, protože
Schuster dokázal reálně zhodnotit panující politickou situaci a nálady voličů a správně odhadl vhodný
okamžik pro zahájení realizace projektu nové strany „občanského porozumění“.
Vzhledem k tomu, že politický vzestup SOP je jednoznačně spojen se Schusterovým jménem, je
dobré přiblížit několik základních údajů z jeho politické kariéry. Schusterova politická kariéra v 70. a
80. letech byla úzce spjata s východním Slovenskem a Košicemi. Postupně zde šplhal po žebříčku
funkcí v tehdejších stranických a regionálních strukturách (od místopředsedy pro služby na košickém
národním výboru až po předsedu východoslovenského Krajského národního výboru). Přitom si
obratnou politikou dokázal zajistit nejen silnou pozici v oficiálních strukturách, ale díky úspěšné
prezentaci i značnou popularitu mezi veřejností. Do povědomí např. vstoupil svými operativními
zásahy, jimiž byl rychle a efektivně řešen problém Košic s nedostatkem vody, přičemž do této akce
zapojil i tehdejší Lidové milice. Jiným příkladem byla rychlá mobilizace všech dostupných prostředků
včetně armády při likvidaci sněhových kalamit (Leška 2000:22). V době začínajících politických změn
na konci roku 1989 se Schusterovy obliby pokusilo využít poslední předlistopadové vedení
Komunistické strany Slovenska (KSS). Narychlo jej (bez jeho souhlasu) dosadilo na post předsedy
slovenského parlamentu. Schuster, který si uvědomoval rizika zastávání této funkce v přelomové
historické situaci, se sice pokusil toto „povýšení“ odmítnout, nicméně nakonec v této funkci setrval až
do parlamentních voleb v roce 1990. Přestože se podílel na začátku pokusu o reformu KSS, dokázal
správně reagovat na vývoj situace a před nejistou kariérou v této, v danou chvíli izolované politické
straně, dal přednost dočasnému odchodu na velvyslanecký post v zahraničí. Ve službách
československého a posléze slovenského ministerstva zahraničí zůstal až do roku 1994, kdy se
rozhodl k návratu do slovenské politiky. Využil své stále velké popularity na východním Slovensku a
uspěl v roce 1994 v komunálních volbách a stal se primátorem Košic (volba starostů a primátorů je na
Slovensku přímá). Své čtyřleté působení v primátorském křesle dokonale využil ke zviditelnění své
osoby, když dokázal jako svůj osobní úspěch prezentovat nákladnou rekonstrukci centra města,
organizování řady masových společenských akcí (včetně konzumace největšího makovníku na světě,
uspořádáním tance makarena se 70 tisíci účastníky či velké námořní bitvy u příležitosti dne města).1
Schusterovu znovu prudce stoupající oblibu mezi voliči i mimo východoslovenský region se
pokusily využít některé politické subjekty - především Slovenská demokratická koalice (SDK) a
nástupce komunistů Strana demokratické levice (SDĽ) - a přitáhnout jej do svých řad. Košický
primátor si ale pro svůj návrat do vysoké politiky rozhodl vytvořit vlastní stranickou bázi. Velmi
pravděpodobně už v této době kalkuloval s možností využít ji i pro pokus o získání prezidentského
křesla, o nějž na konci roku 1997 opakovaně projevil zájem. Uvědomoval si, že v daném rozložení sil
ve slovenském parlamentu je jeho šance na zvolení prezidentem nízká. Proto potřeboval stranickou
základnu, která by mu k tomuto cíli dopomohla. Pro úspěšný start nového subjektu dokázal vytvořit
patřičné podmínky. Získal:
 mediální podporu soukromé televize Markíza řízené Pavlem Ruskem (jehož manželka
za SOP úspěšně kandidovala do parlamentu) a vlivného levicového deníku Pravda;
 dostatečné finanční krytí (propojení se silnou firmou Sipox, kterou vlastnil slovenský
podnikatel Jozef Majský, jehož partnerka za SOP rovněž úspěšně kandidovala);

2
  několik mediálně či politicky známých osobností (např. operní zpěvák Peter Dvorský;
bývalý ministr zahraničí za HZDS Pavol Hamžík, který po zmařeném referendu o vstupu do NATO
a přímé volbě prezidenta na jaře 1997 odstoupil z funkce; primátor Banské Bystrice Igor Presperín
aj.).
S touto přípravou oznámil Schuster v lednu 1998 vznik SOP, kterou mlhavě vymezil jako stranu
„usilující o překonání společenských konfliktů, usnadnění občanského porozumění, poskytnutí šance
novým lidem, novým myšlenkám a řešením existujících problémů“. Od počátku se ji tak snažil
prezentovat jako „neideologickou“ formaci, jejímž cílem je odstranění stávající polarizace stranického
systému. Důkladná mediální příprava se vyplatila a již v průzkumech preferencí na začátku února
1998, tedy v době kdy strana ještě neměla ani program a dokonce nebyla ani zaregistrovaná,
překračovala SOP bez problémů uzavírací klauzuli pro vstup do parlamentu. V následujících měsících
pak preference strany dále stoupaly a v některých výzkumech z jara a léta 1998 se dokonce dostaly
přes hranici 15%. Straně se přitom podařilo oslovit nejenom nerozhodnuté voliče a nevoliče, ale
dokonce i velkou skupinu voličů SDK, která prodělala na jaře 1998 na úkor SOP prudký pokles
preferencí (Bútorová - Gyarfášová – Velšic 1999: 247).
SOP byla oficiálně zaregistrovaná 19. února 1998 a ustavující kongres se sešel 4. a 5. dubna
1998 v Bratislavě. Předsedou strany se prakticky jednomyslně stal Schuster. Strategii udržovat se
„mezi“ (a tím vlastně mimo) oba hlavní politické tábory se strana pokoušela držet po celou první
polovinu roku 1998, přičemž ovšem s blížícími se parlamentními volbami se to stávalo stále těžší.
Zvolená strategie vedla u obou politických táborů k podezření, že SOP je „trojským“ koněm opačné
strany. Provládní média podrobily SOP silnému tlaku (viz např. diskreditační kampaň veřejnoprávní
televize), který nutil vedení strany zaujímat stále jasnější politická stanoviska, čímž ovšem původní
vize nejasného balancování ve „středu“ postupně brala za své. Už v květnu 1998 R. Schuster označil
SOP za opoziční stranu (vůči Mečiarově) vládě, v červnu 1998 odmítl jakoukoliv možnost spolupráce
s HZDS po volbách a během posledních předvolebních měsíců se přihlásil ke spolupráci s ostatními
opozičními stranami při vytváření budoucí nové vládní většiny. Tento posun, byť vedení strany nadále
rétoricky setrvávalo na požadavku národního a občanského usmíření, potom zřejmě klíčovým
způsobem ovlivnil podporu voličů v parlamentních volbách v září 1998. SOP v nich získala „jen“ 8%
hlasů (13 mandátů), což vyvolalo jisté zklamání ve vedení strany, které očekávalo až dvojnásobně
vyšší volební výsledek.
Slabý volební výsledek přesto Schusterovi umožnil v následujících měsících realizovat svoji cestu
do prezidentského úřadu. Výměnou za to, že SOP získala v nové Dzurindově vládě jen dvě
ministerstva (podle rozložení sil měla nárok na tři), se celá vládní koalice v koaliční smlouvě oficiálně
zavázala podporovat Schusterovu prezidentskou kandidaturu. Byť v politické praxi se toto naplnění
neukázalo zcela stoprocentní (viz např. nesouhlas části politické elity SDK, který se promítl do
podpory vlastních prezidentských kandidátů), zajistilo nakonec Schusterovi dostatečnou politickou
podporu pro zvolení. Původně usiloval o rychlé zvolení v parlamentu, kde měla vládní koalice
dostatečnou většinu. Poté co se ukázalo, že ochota řady koaličních poslanců jeho volbu podpořit je
problematická, začala se SOP jednoznačně orientovat na přímou volbu prezidenta. Po změně ústavy
v lednu 1999, se v květnu 1999 konaly přímé prezidentské volby. Schusterovi trochu paradoxně
pomohlo Mečiarovo rozhodnutí kandidovat. Mobilizovalo totiž v jeho prospěch (jako nejsilnějšího a
oficiálního kandidáta antimečiarovského tábora) i ten antimečiarovský elektorát, který by jinak zřejmě
výrazněji podpořil jiné, politicky více „vyhovující“, kandidáty - M. Vášáryová, J. Švec - nebo by
k volbám vůbec nešel. (Není od věci se zmínit, že v některých etnicky maďarských okresech podpora
Schustera v 2. kole dosáhla téměř 100%!) Schuster v 1. kole skončil první - získal 47,4% hlasů (druhý
V. Mečiar 37,2%). V 2. kole dopadl výsledek 57,2% : 42,8% v Schusterův prospěch.

Politická agónie SOP

Schusterův přesun do prezidentského úřadu (pozastavil členství v SOP) znamenal zásadní
mezník ve vývoji strany. Schuster naplněním svého hlavního cíle – dosažení prezidentského úřadu -
ztratil větší zájem na další existenci strany (byť opakovaně vyjadřoval lítost nad jejím dalším vývojem).
Jeho odchodem zmizela charismatická stranu integrující osobnost. To se následně odrazilo (vedle
potíží s identitou) v rychlé krizi strany a erozi její voličské podpory (Krivý 2001: 181). Už během roku
1999 měly preference SOP spíše klesající trend (nic na tom neměnil ani Schusterův úspěch
s prezidentskou kandidaturou), přičemž v první polovině roku 2000 došlo k poklesu pod 5% uzavírací
klauzuli. Silně se na tom podepsal i vznik Smeru, který přetáhl část voličů SOP. V následujících letech
(do parlamentních voleb 2002) zůstaly preference SOP „stabilizované“ na úrovni 1 – 3% podpory,
čímž před stranou vyvstala perspektiva úplné politické marginalizace po parlamentních volbách 2002.
V této souvislosti je zajímavá snaha o redefinici identity strany po Schusterově odchodu do
prezidentského křesla. Koncem června 1999 se konal 2. sjezd strany v Popradě, přičemž novým

3
předsedou byl zvolen dosavadní první místopředseda Pavol Hamžík. Příznačně pro dosavadní tradici
strany proti jeho kandidatuře nehlasoval žádný delegát. Konsensuálnost okolo osoby nového
předsedy byla ovšem i jistým výrazem bezradnosti, kam stranu dále směřovat. Předseda Hamžík
deklaroval „nový začátek“ strany, přičemž mělo dojít k jejímu vymezení (v přesně neurčeném)
„sociálně-liberálním“ prostoru politického spektra (při zachování formální akceptace původních
myšlenkových východisek strany). Na dalším sjezdu v květnu 2000 to bylo konkretizováno ve smyslu
přihlášení se k myšlenkám „Nového středu“ a „třetí cesty“ (hlásaných některými stranami
západoevropské sociálně demokratické levice). SOP se tím deklaratorně přihlásila k podobným
východiskům jako prakticky v téže době Smer.2 Předseda Hamžík, kterého kongres v květnu 2000
opět bezproblémově potvrdil ve funkci se v té době, vedle hledání nové identity strany, plně zaměřil i
na propojení SOP s jiným politickým subjektem. Primárně se přitom orientoval především na SDĽ a
Sociálnědemokratickou stranu na Slovensku (SDSS), s nimiž opakovaně jednal o nějaké formě
kooperace či dokonce fůze. Jednání, která probíhala mezi lety 1999 – 2001, ale nepřinesla prakticky
žádný hmatatelný výsledek. Důvodem bylo především vítězství „radikálně-socialistického“ křídla v SDĽ
na sjezdu v létě 2000, které svými názory (a z důvodů osobních animozit) nebylo pro vedení SOP
přijatelné. Navíc se ukázalo, že ani sloučení se SDSS, která už několik let prožívala hlubokou
politickou krizi, by nepřineslo straně žádný větší pozitivní efekt (předseda Hamžík tímto způsobem
usiloval o získání členství v Socialistické internacionále, což se ale ukázalo nereálné). Se SDSS sice
SOP oficiálně udržovala „nadstandardní vztahy“, v praxi to ale ani jedné straně nepřineslo žádný
užitek. Jako zcela utopická se potom ukázala Hamžíkova myšlenka na vytvoření velkého levo-
středového subjektu, který měl vzniknout spojením SOP, SDĽ, SDSS a případně i strany Střed
bývalého poslance HZDS I. Mjartana, Strany zelených na Slovensku (SZS) a dokonce Liberálně
demokratické unie (LDÚ) Jána Budaje. Neúspěchem skončil i pokus o ustavení společného
parlamentního klubu SOP – SZS – LDÚ na začátku roku 2001. Klub sice vznikl, nicméně v důsledku
vnitřní krize SOP se do konce roku 2001 zase prakticky rozpadl. Neúspěchem skončila také snaha
vtáhnout do strany ředitele televize Markíza Pavola Ruska, který k ní měl v předchozím období blízko.
Rusko se začal od roku 2000 od SOP postupně odklánět a orientovat se na založení vlastního
politického subjektu. SOP tak přišla o důležitou mediální podporu.
Propad podpory voličů a nejasná vize budoucnosti strany vedla k postupnému narůstání rozporů
ve straně. Už od roku 1999 se objevovala kritika předsedy Hamžíka především ze strany některých
místopředsedů (I. Presperína, F. Petráka, M. Machová). Avšak až do roku 2001 zůstávalo narůstající
napětí víceméně vnitrostranickou záležitostí. Spouštěcím momentem, který rozpory vynesl na
veřejnost, byl skandál okolo zneužívání prostředků z fondů EU, za což nesl Hamžík přímou politickou
odpovědnost jako místopředseda vlády pro evropskou integraci. Výsledkem byl tlak médií na
Hamžíkovo odvolání, k čemuž následně skutečně došlo. Skandál oslabil Hamžíkovo postavení ve
straně a vedl k pokusu o zbavení ho funkce předsedy. Tímto krokem se současně ventilovala
nespokojenost části stranické elity. Na mimořádném kongresu SOP 2. června 2001 v Košicích
nicméně Hamžík předsednické křeslo obhájil. V 1. kole hlasování získal 130 hlasů (292), jeho
protikandidátka Mária Machová jen 81 (vzhledem k nutnosti získání nadpoloviční většiny v prvním kole
se konalo kolo druhé, před nímž ovšem část přívrženců Machové sjezd opustila). 3 Po sjezdu ze
strany odešla část členů (a dokonce i celých místních organizací) a poslanců. Dezintegrační tendence
se ovšem podařilo Hamžíkovi načas utlumit (např. jeho protikandidátka na sjezdu a ministryně pro
privatizaci Machová se sice po kongresu stala jen řadovou členkou, ale ve straně zůstala), nicméně
nekonzistentnost strany přetrvávala. Slabost strany se plně projevila v regionálních volbách v prosinci
2001, v nichž strana dokázala do krajských zastupitelstev prosadit jen 6 svých zástupců (celkem se
rozdělovalo 401 mandátů).

Programatika SOP
SOP prodělala určitý programatický vývoj, ovšem ideologické posuny po roce 1999 se přímo do
programatiky strany do jara 2002 prosadily jen ve velmi omezené míře. Původní programatika před
volbami 1998 zcela odpovídala koncepci „občanského porozumění“, které se stalo ústředním mottem
strany. Strana tomuto heslu věnovala celý programový dokument („O občianskom porozumení“), který
jej vymezoval jako „dialog mezi vládou a opozicí (...) a respektování opačného názoru. Odlišný
politický názor nebude zdrojem nenávisti“. Snahu po odstranění polarizace slovenské společnosti,
demonstruje i volební program SOP (1998). Ovšem právě snaha zaujmout „neideologickou“ pozici
mezi dvěma politickými tábory a tomu odpovídající nejasné vymezení na pravo-levé škále se v tomto
programu naplno odráží značně obecnými cíli. Strana se hlásí k dodržování právního státu, rozvoji
občanské společnosti, obhajobě národně-státních zájmů Slovenska, sociálnímu tržnímu hospodářství,
pokračování privatizace, zvyšování životní úrovně atd. Ovšem nástroje jak toho dosáhnout jsou

4
značně nekonkrétní nebo zcela absentují. Na rozdíl od ostatních stran antimečiarovského tábora
volební program 1998 neobsahoval přímou kritiku éry Mečiarovy vlády, nicméně z ducha textu (viz
např. preambule „(...) přijímání protiústavních zákonů, netransparentní a nespravedlivý privatizační
proces (...)“ byl cítit silný odstup od tehdy vládního tábora. Strana se hlásí k plné podpoře vstupu do
EU a NATO.4

Hodnocení SOP
R. Schusterovi se díky vhodně časově a programově zvolenému projektu nové strany podařilo
dočasně prosadit do slovenské politiky nový politický subjekt. Ten na rozdíl např. od SZS sice neodmítl
pravo-levé zařazení, nicméně jej Schuster díky situování do přechodně volného prostoru (mezi dvěma
politickými tábory) na elektorátním trhu dokázal udržet do voleb 1998 ideologicky nevyhraněný. To mu
umožnilo oslovit přechodně určitý segment voličů a uspět ve volbách 1998. Nutnost politicky se jasně
vymezit jej ovšem už před volbami 1998 začala tlačit do antimečiarovského tábora, což vedlo
k rychlému oslabování původního mobilizačního étosu strany. SOP se tak podobně jako např. v
minulosti Sdružení dělníků Slovenska ukázala stranou jednoho volebního období. Poté co nenaplnila
očekávání voličů a selhal pokus o nové redefinování identity sociálnědemokratickým směrem,
dostavila se krize a rozklad strany. Hamžíkovský pokus najít po vyčerpání účinnosti hesel o národním
porozumění pro stranu nový volný prostor na volebním trhu neuspěl. Šance na revitalizaci strany
v budoucnu je minimální, čemuž zřejmě bude odpovídat i propad v parlamentních volbách v září 2002.
Hodnocení rychlé expanze a následné pozvolného úpadku strany není možné bez zohlednění
důležitého faktoru původního účelu jejího vzniku. Strana posloužila jako vhodný „výtah“ ke vstupu (či
návratu) do vrcholné politiky nejen pro oba stranické předsedy R. Schustera a P. Hamžíka. V prosinci
1999 byl místopředseda strany Ján Mazák jmenován prezidentem R. Schusterem předsedou
Ústavního soudu. V téže době byl další kandidát strany (oficiálně nestraník) Jozef Stahl zvolen do
funkce předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Z těchto personálních vzestupů se dá vyvodit důležitý
závěr: značná část stranické elity SOP naplnila prostřednictvím strany své politické ambice. Tím ale i
ztratila většinu zájmu na její další existenci. I to zřejmě napomohlo úpadku strany po roce 1998.

5
1
Poznámky:
. Odvrácenou stranou byly ovšem značná nákladnost těchto podniků, které město silně zadlužily.
2
. Dokonce se později objevil (nerealizovaný) nápad změnit název strany na „SOP – Nový střed“.
3
. Viz Sme on-line 3.6. 2001.
4
. Nicméně už ve volebním programu 1998, přes jeho všeobecnost, bylo možné identifikovat jisté zárodky
orientace SOP spíše na levou část politického spektra (bod o „posilování sociální spravedlnosti a solidarity“).
Byly v něm ovšem i této orientaci odporující cíle (bod o „omezování státních zásahů do ekonomiky“).

Použité prameny a literatura

Bútorová, Z., Gyarfášová, O. (1998): Politická scéna rok pred voľbami, in: Bútorová, Z. (ed.): Slovensko
pred voľbami. Ľudia – názory – súvislosti, IVO, Bratislava, s. 30 – 65.

Mesežnikov, G. (1999): Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Mesežnikov, G./Ivantyšyn, M.
(eds.): Slovensko 1998 – 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava, s. 92 – 94.

Mesežnikov, G. (2000): Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, In: Mesežnikov, G./Kollár, M.
(eds.): Slovensko 2000. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava, s. 99 - 104 .

Kučera, V. (2001): Strana občanského porozumění, (klauzurní práce), Katedra politologie FSS MU.

Schuster, R. (1997): Ultimátum, Svoboda, Praha.

Krivý, V. (2001): Politici a ich prívrženci, in: Gyarfášová, O., Krivý, V., Velšic, M. et al.: Krajina v pohybe,
IVO, Bratislava, s. 175 – 194.

Nová politická strana Smer ve slovenském stranickém systému.

Kopeček, L. (2001):
Ohrožení vstupu země do Evropské unie? Středoevropské politické studie č. 1/2001 (elektronická
verze).

Bútorová, Z. – Gyarfášová, O. – Velšic, M (1999): Verejná mienka, in: Mesežnikov, G., Ivantyšyn, M.
(eds.): Slovensko 1998-1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava, s. 233 – 269.

Leška, M. (2000): Masky a tváre novej slovenskej elity, IVO, Bratislava.

Sme on-line roč. 1998 – 2002.

Volebný program SOP (1998).

Program SOP (1998) .

O občianskom porozumení (1998).

Strana občianského porozumenia - http://www.sop.sk .