Copyright © Perrin, 2002

Tous droits réservés.

Published by arrangement
with Literary Agency „Agence de l’Est“.
Translation © Tomáš Kybal, 2009
ISBN 978-80-7407-063-1
 ŘÁD
NĚMECKÝCH
RYTÍŘŮ
Henry Bogdan

Přeložil Tomáš Kybal

 Úvod

Jedním z nejpozoruhodnějších projevů dynamičnosti a životnosti latinského křesťanství ve

středověku byl nesporně fenomén křížových výprav.

Pojem křížová výprava není omezen, jak jej často míváme sklon omezeně pojímat, na jepičí
dobytí svatých míst v Jeruzalémě a v Palestině. Ve skutečnosti se termín křížová výprava používá
pro každou vojenskou akci vyvolanou z iniciativy církve, přesněji papežské moci, a organizovanou
pod její kontrolou, jejímž cílem je buď osvobození křesťanského, či dříve křesťanského území, jež
upadlo pod nadvládu nevěřících – a z toho důvodu zapadá do obecného rámce křížových výprav
neboli reconquisty Iberského poloostrova vedené od 11. století křesťanskými panovníky z Leonu,
Aragonie, Kastilie a z Portugalska; nebo rozšíření křesťanského světa směrem do sousedních zemí,
jejichž nekatolické obyvatelstvo pro něj představuje reálnou či předpokládanou hrozbu – to je
případ četných výprav podnikaných od 10. století ze Svaté říše římské národa německého směrem
na východ za účelem evangelizace, ale také podřízení pohanských národů sídlících za Labem.

Při všech těchto bojových výpravách, v nichž dobové i světské zájmy často zastiňovaly
misionářské ideály a duchovní motivace, hrály prvořadou roli vojenské církevní řády, které vznikly
během 12. století jak v Evropě, tak v Orientu. Tyto řády, původně určené k zajištění morální
ochrany a k vytváření pohostinného prostředí pro poutníky a křižáky, se rychle změnily na vojenské
řády, tedy na stabilní armády mnichů-vojáků, v jejichž čele stály na počátku tyto řády: v iberské
společnosti se jednalo o řády z Alcantary (1156), z Calatravy (1158) a ze Santiaga (řád sv. Jakuba z
Compostelly, 1175); ve Svaté zemi to pak byly templáři (1119), špitálníci svatého Jana (1130) a řád
německých rytířů (1191).

Řád Panny Marie Němců (Ordo sanctae Mariae Teutonicorum), známější pod jménem řád
německých rytířů, který Němci nazývají Deutsche Ritterorden či Deutsche Orden, má několik rysů,
jimiž se od ostatních rytířských řádů liší. I když se němečtí rytíři stejně jako templáři či špitálníci ve
Svaté zemi aktivně účastnili obrany území držených křesťany a boje proti nevěřícím – a mnozí v
něm nalezli hrdinnou smrt prokázali vůči muslimské civilizaci mnohem otevřenější postoj než
ostatní řády a užívali diplomatických prostředků.

Jinou zvláštností řádu německých rytířů byla skutečnost, že neomezoval svou vojenskou a
politickou činnost na Svatou zemi. Současně s bojem, který vedli na východě v Orientu na obranu
latinského vlivu, nezanedbávali rytíři Evropu a byli přítomni všude, kde bylo křesťanství ohroženo
nepřáteli, a sice nejvíce v Transylvánii (Sedmihradsko), kde čelili nebezpečí, jež představovaly pro
Uhersko poslední vlny „stepních národů“, které kočovaly po rovinách Dolního Dunaje, a pak a
hlavně v příhraničních markách německo-polského světa, neustále devastovaných vpády
pohanských národů z Pruska a Baltu. Tam řád německých rytířů projevil své schopnosti přizpůsobit
se okolnostem i svou moc, když na baltském pobřeží založil svrchovaný stát, jehož administrativní
organizace předcházela tradičním středověkým strukturám. Z tohoto státu německých rytířů později
vzniklo Pruské království.

A právě dějinami řádu německých rytířů se bude zabývat tato kniha, a to zejména s ohledem
na dějiny řádu ve Francii, jež jsou málo známé a někdy natolik karikované, že řád německých rytířů
byl pro svou roli při vzniku pruského státu a snahu o jeho přisvojení vůdci
nacionálněsocialistického Německa poněkud démonizován.

Skutečnost, že řád německých rytířů přes veškeré dějinné zvraty přežil po staletí coby
teritoriální mocenská struktura a existuje dodnes v podobě výhradně církevní a dobročinné, více se
shodující s jeho prvotním posláním, je nepochybně dána jeho moderností a organizační pružností,
obratností a nadáním jeho velmistrů.

Vojenská minulost německých rytířů, negativní pro Slovany a pozitivní pro Němce, je stále
platnou součástí historie. Sovětský filmový režisér Sergej Ejzenštejn zvěčnil v roce 1938 ve svém
filmu Alexandr Něvský boj Slovanů sjednocených proti německým vetřelcům, jejichž síly byly
rozdrceny na zamrzlém Čudském jezeře (Pejpus), a v téže době, kdy tato epopej uchvacovala
milovníky filmu po celém světě, se pokoušeli vůdci nacionálněsocialistického Německa,
připravující operaci Barbarossa proti Sovětskému svazu, uskutečnit moderními prostředky starý sen
německých rytířů o „tažení na Východ“ na východních hranicích germánského světa a Himmlerova
ďábelská představivost se současně snažila vzkřísit v jednotkách SS „černý řád“, zbloudilý
německý řád moderní doby.

Ironie dějin. Vedoucí činitelé nacistického Německa, proroci árijského novopohanství,

přebírali v rámci své „křížové výpravy proti bolševismu“ expanzivní a kolonizační politiku, kterou
ve své době vedli němečtí rytíři, ale tentokrát bojovali proti jiné podobě nového pohanství, jíž byl
marxistický ateismus…

Vzhledem k německé povaze řádu německých rytířů jsou v této knize záměrně používány
především německé podoby jmen osob, vyjma případů, kdy existuje běžně užívaná česká podoba
(jako například u místních jmen), případně je současná podoba jména uvedena v závorce.
 První část
VÝCHODNÍ
DOBRODRUŽSTVÍ
 1.
Němci ve Svaté zemi:
počátky řádu německých rytířů

Jako většina západních křesťanů přijali Němci od středověku zvyk vydávat se na pouť ke
svatým místům Jeruzaléma. Jako ostatní poutníci používali buď námořní cestu z italských
středomořských přístavů, nebo delší a méně bezpečnou pozemní cestu přes Uhersko, byzantskou
říši, Anatolii a Sýrii, jež je ke konečnému cíli jejich cesty, Jeruzalému, přivedla po dlouhém
putování. Pozemní cesta se ukázala zvláště nebezpečná, zejména od 11. století, když Malá Asie
upadla do rukou seldžuckých Turků a když se Palestina, jež přešla formálně pod vládu soupeřících
emírů, stala všeobecně známou nebezpečnou zónou. Například v roce 1065 bylo asi deset tisíc
německých poutníků vedených biskupem z Bambergu po svém příchodu do Svaté země
zmasakrováno beduíny.

Nová situace, vycházející z definitivního usazení Turků v Malé Asii a na Blízkém východě,
byla jedním z důvodů, jež přivedly papeže Urbana II. k tomu, že roku 1095 vyzval rytíře a
panovníky celého Západu, aby se podíleli na osvobození svatých míst v Palestině zpod nadvlády
nevěřících, čímž převzal, tentokrát s úspěchem, plány, které se jeho předchůdce Řehoř VII. (1073-
1085) pokusil konkretizovat poté, co o pomoc volali východní křesťané.

První křížové výpravy se zúčastnili hlavně rytíři z Francie a jejích jižních okrajů a z jižní
Itálie. Tato křížová výprava, v níž byl ve velké většině přítomný „francký“ živel, skončila 14.
července 1099 dobytím Jeruzaléma. Od té doby si arabské obyvatelstvo navyklo nazývat „Franky“
všechny lidi ze Západu. Také němečtí rytíři, v omezeném počtu, se pokusili v roce 1101 dostat do
Svaté země, ale jelikož použili pozemní cesty, byla většina z nich při přechodu Malé Asie pobita
Turky; někteří křižáci se přesto vyčerpaní dostali do Sýrie, kde založili knížectví Antiochie.

Ve 12. století se němečtí poutníci vydali do Jeruzaléma námořní cestou a ke konečnému cíli
své cesty dospěli z přístavů na palestinském pobřeží. Avšak tato cesta byla dlouhá a vyčerpávající, a
všichni se do Jeruzaléma nedostali. Horko, epidemie, zranění utržená při setkání s lupiči či
nepřátelskými muslimskými bandami si vyžádaly pro tyto poutníky zřízení hostinských zařízení.
Německým poutníkům bylo potřeba pomoci, a to zapříčinilo zakládání vlastních dobročinných
zařízení, jež jsou nepochybně vzdálenými počátky založení řádu německých rytířů.

***
Německá přítomnost ve Svaté zemi byla po dlouhou dobu velmi skromná. Historikové
obyčejně připouštějí jako datum, kdy se předchozí církevní instituce s dobročinným posláním,
zřízená během 12. století, přeměnila ve vojenský řád, jenž pomáhal německým poutníků a křižákům
v nesnázích, rok 1198. Tato instituce je známa pod názvem řád bratří Panny Marie Němců v
Jeruzalémě.

Kdy a za jakých podmínek byla tato první dobročinná instituce určená Němcům založena?
Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Nedostatek či nepřesnost zdrojů neumožňuje rozlišit,
co je mezi všemi legendami a tajemnem, do nějž se noří vznik špitálu Panny Marie Němců v
Jeruzalémě, skutečností. Někdy se v souvislosti s počátkem této instituce hovoří o velkorysém gestu
německého obchodníka, pravděpodobně z Brém nebo z Lubecku, jenž pobýval ve Svaté zemi na
konci 11. století a měl při dobytí Jeruzaléma v roce 1099 přijmout ve svém domě německého rytíře
těžce zraněného v boji, který ležel bezvládně na jedné ulici starého města. Obchodník a jeho žena
prý raněného ošetřili a navrátili ho k životu. V následujících letech se tito dobří lidé začali starat o
nemocné či raněné rodáky, ať šlo o rytíře, či prosté poutníky. Se souhlasem jeruzalémského
patriarchy Štěpána se tato neformální dobročinná a spontánní instituce přeměnila ve skutečný špitál,
který zahrnoval i ubytování, jakýsi hostinec pro německé poutníky, a to vše pod záštitou Panny
Marie.1 Tento špitál, jemuž štědří manželé po své smrti odkázali svůj majetek a o nějž se starali
bratří, mezi nimiž byli řeholníci, pak dostal jméno špitál Panny Marie Němců v Jeruzalémě.

Dokument, jehož pravověrnost je často považovaná za nejistou, vydaný papežem

Celestýnem II. dne 9. prosince 1143 a o němž se hovoří v bule Ex parte dilectorum papeže Řehoře
IX. ze 17. srpna 1229, měl dát tento špitál pod pravomoc řádu špitálníků svatého Jana, přičemž bylo
dohodnuto, že špitál Panny Marie má mít německého převora. V archivu departementu Bouches-du-
Rhóne existuje kopie textu Celestýna II. Přijmeme-li autenticitu tohoto dokumentu, pak získáváme
potvrzení existence dobročinné organizace založené německým obchodníkem a jeho ženou. 2
Existenci špitálu Panny Marie nám potvrzuje také pasáž v textu kronikáře Jacquese de Vitry, jenž o
století později působil jako biskup z Akka. Ve svém díle Historia orientalis, v knize I, jež pokrývá
období do roku 1193, tento kronikář hovoří o události takto: „Jelikož po svém osvobození bylo
svaté město obýváno křesťany a vzhledem k tomu, že četní Němci, kteří se vydávali do Jeruzaléma
jako poutníci, se nedohovořili svým jazykem, přimělo vznešené milosrdenství jednoho důstojného a
zbožného Němce, který žil ve městě se svou ženou, založit z vlastních zdrojů útulek pro chudé a
nemocné Němce. Když tam hromadně přicházelo množství jeho krajanů kvůli svému jazykovému
společenství, na žádost a se souhlasem patriarchy založil vedle útulku oratoř na počest blahoslavené
Panny Marie, matky Boží… Někteří, zvláště mezi Němci, se vzdali všeho, vedeni láskou a
oddaností vůči bližnímu, oddali se svou osobou i majetkem tomuto špitálu, vzdali se světa a
věnovali se službě nemocným.“ Marian Tumler udává pro události, jež popisuje Jacques de Vitry,
datum 1118, ale nevylučuje datum o deset let pozdější. 3 Připustíme li datum 1118, nijak se
nevylučuje s víceméně legendárním líčením, jež připomíná dobročinnou činnost tohoto
obchodnického páru, který u sebe ubytoval raněného německého rytíře a který měl následně – to
znamená asi o dvacet let později založit dobročinnou instituci.

Přinejmenším se tedy dá říci, že původní počátky založení špitálu Panny Marie Němců v
Jeruzalémě jsou stále velmi málo známé. Jisté zato je, že v polovině 12. století existoval v
Jeruzalémě špitál a útulek určený k přijímání, ubytování a ošetřování německých poutníků, že tuto
dobročinnou instituci spravoval německý převor a že byla dána pod pravomoc řádu špitálníků
svatého Jana.

Špitálníci svatého Jana pocházejí z dobročinného zařízení založeného v Jeruzalémě před

rokem 1070 obchodníky z Amalfi4, jež bylo určeno k ubytování a případně k ošetřování a pomoci
procházejícím chudým poutníkům. Zakladatel, Mauro di Pantaleone, který založil také zařízení
stejného druhu v Antiochii, zemřel v roce 1071; byl finančně podporován amalfským
společenstvím5. Tento špitál – hotel se nacházel ve čtvrti Muristan mezi Bazarovou ulicí a Svatým
hrobem. V okamžiku první křížové výpravy prý poskytl správce špitálu svatého Jana, jistý Gérard,
informace obléhajícím, a měl tak usnadnit vstup křižáků do Svatého města. Na počátku 12. století
byl špitál uspořádán ve skutečný církevní řád, který přijal jméno řád špitálu svatého Jana. Po smrti
blahoslaveného Gérarda, 3. září 1120, byl řád špitálníků nemocnějším ve Svaté zemi a instituci
uznávanou oficiálně papežem6. Za jeho následovníka Raymonda du Puy se uspořádání řádu
vymezilo konkrétněji a postupně, zejména od roku 1137, přidali špitálníci ke své dobročinné
činnosti i činnost vojenskou. Rád se pak aktivně účastnil vojenských tažení proti nevěřícím, a sice s
přísně obranným cílem. Ke třem tradičním slibům chudoby, mravní čistoty a poslušnosti, které se
obyčejně skládají u řeholníků, špitálníci od té doby přidali slib bránit Svatou zemi se zbraní v ruce7.
Jejich úkolem bylo chránit armády poutníků při jejich cestách do svatých míst 8. Špitálníci založili
převorství v Evropě, v Saint-Gilles-du-Gard, odkud do Svaté země odcházeli poutníci z jižní
Francie. Pravděpodobně kvůli tomuto rozdělení jazyků či národů byl německý špitál Panny Marie
připojen ke špitálníkům svatého Jana, jenž nad ním převzal poručnictví.

Postupná militarizace špitálníků svatého Jana nebyla ve 12. století v Jeruzalémském

království ojedinělým případem. Je pravděpodobné, že tato změna církevního řádu s milosrdným
posláním na vojenský řád proběhla podle vzoru templářského řádu. Tento řád, jehož počátky jsou
stejně záhadné a málo známé jako počátky řádu německých rytířů, se totiž objevil coby vojenský
řád v letech 1118-1119 pod jménem „chudí rytíři Krista“. Podle kronikáře Jacquese de Vitry se
„slavnostními sliby pronesenými před patriarchou Jeruzaléma zavázali bránit poutníky před lupiči a
únosci, chránit cesty a sloužit panovníkovi jako jezdectvo. (…) Jejich vůdci byli dva ctihodní mistři
Hugues de Payns a Godefroy de Saint-Omer. (…) Král je ubytoval ve svém paláci, poblíž chrámu
Páně. (…) Později se jim říkalo templáři.“ Během trojského koncilu v roce 1128, konaného za
přítomnosti apoštolského legáta a možná také svatého Bernarda z Clairvaux, velmi úzce spojeného s
Huguesem de Payns, obdrželi templáři od papeže Honoria II. (1124-1130) řeholi inspirovanou
řeholí benediktinů, s níž souvisely vojenské povinnosti.9

Vzhledem ke špitálníkům svatého Jana a k templářům se zdáli bratří špitálu Panny Marie
Němců v Jeruzalémě dost bezvýznamní a o prvních desetiletích jejich existence není nic známo.
Každopádně dále pokračovali v plnění svého poslání pomáhat poutníkům přicházejícím z
německého prostředí. Těch bylo nepochybně mnohem méně než těch, kteří přicházeli z Francie či z
Itálie. Po druhé křížové výpravě, která přivedla do Svaté země císaře Konráda III. v doprovodu
mnoha členů jeho rodiny – jeho bratrů biskupa Oty z Freisingu, Jindřicha Rakouského a jeho
synovce, vévodu Friedricha Švábského, budoucího Barbarossu a obklopeného řadou německých
šlechticů například markrabím Hermannem Bádenským přicházeli Němci do Palestiny stále
častěji.10 Ale ve Svaté zemi se pevně usadili až po třetí křížové výpravě.

Při dobytí Jeruzaléma Saladinem 30. září 1187 museli řeholníci špitálu Panny Marie stejně
jako špitálníci a templáři město opustit a uchýlit se neznámo kam, ale nepochybně nalezli útočiště v
jednom z domu špitálníků, který zůstal pod správou křesťanů; ale ani v tomto případě to kvůli
nedostatku dokumentů nelze tvrdit s jistotou.

***
Vzrušení, které vyvolal v celém křesťanství pád Jeruzaléma, vyvolalo u papeže Řehoře VIII.
výzvu ke všem západním panovníkům, aby zorganizovali novou křížovou výpravu, ale skutečným
organizátorem třetí křížové výpravy byl jeho nástupce Klement III. (1187-1191). Prvním, kdo
odpověděl na papežovu výzvu, byl císař Friedrich I. Barbarossa na zemském sněmu konaném v
Mohuči v březnu 1188. Krátce poté ohlásili svou účast anglický král Richard Lví srdce a
francouzský král Filip August. Během roku 1189 sestavil Friedrich Barbarossa mocnou armádu.
Podle tehdejších kronikářů se císař vydal na cestu s armádou šedesáti tisíc jezdců doprovázených
třemi sty tisíci pěšáků na podzim roku 118911; je jasné, že tato čísla jsou silně nadsazená, ale
potvrzují význam této první „německé křížové výpravy“. Tato armáda byla složena z kontingentu z
různých oblastí císařství; kolem císaře a jeho mladšího syna prince Friedricha Švábského se točila
nejslavnější jména německé šlechty, lankrabí Hermann I. z Durynska a Hessenska, četní biskupové,
rytíři a jejich družiny i prostí poutníci, všichni toužící zajistit si spásu duše a zvýraznit německé
jméno účastí na dobytí Svatého města. Barbarossova armáda poté, co prošla Uhersko a byzantskou
říši, překročila Bospor a pronikla do Malé Asie; tam se objevily první potíže s vedrem, epidemiemi
a neustávajícími léčkami Turků. Císař do Palestiny nikdy nedošel. Když překračoval řeku
Kalykadnos, zvanou též Saleph (dnes Goksu) v Cilicii, nalezl v ní smrt. Utopil se 10. července
1190,12 bylo mu tehdy téměř sedmdesát let. Družina, jež následovala císaře, nalezla jeho tělo bez
života na břehu řeky. Armáda vyděšená touto zlou předzvěstí se málem rozložila. Bylo třeba vší
energie a obratnosti Friedricha Švábského, aby se vojska opět sešikovala. Všichni se vydali směrem
na jih, aby se tam setkali s Richardem Lvím srdcem, který doplul do Palestiny po moři ze Sicílie.

V okamžiku, kdy se na podzim roku 1189 Barbarossa vydal na cestu, vyplulo do Svaté země
jiné německé vojsko vedené Adolfem z Holsteinu a vylodilo se u Akka. Tam se německé posily
přidaly k oblehatelům, kteří se snažili dobýt město, jehož se zmocnil Saladin v červenci 1187.
Obléhání Akka začalo 29. srpna 1189 a jevilo se dost obtížné. Ztráty na obou stranách byly početné
a u křižáků se přidávaly k obětem bojů i oběti epidemií. Z Tabulae Ordirtis Theutonici se
dozvídáme, že v té době obchodníci z Brém a z Lubecku, kteří pravděpodobně doprovázeli vojsko
Adolfa z Holsteinu, zřídili pro nemocné či raněné poutníky i křižáky polní špitál. Podle Tabulae
tento špitál ležel retro in cimeterio Sancti Nicolai inter montem (…) et fluvium, za hřbitovem
svatého Mikuláše mezi horou a řekou. Založení tohoto polního špitálu spadá mezi 29. srpen 1889,
datum počátku obléhání, a polovinu září 1190, kdy charta krále Jeruzaléma Guye z Lusignanu
určená špitálu nařídila zřízení nemocnice uvnitř Akka, až bude město dobyto. Tento dokument se
zmiňuje o jistém „mistru Sibrandovi“, označovaném jako hlava milosrdného společenství13.

Tento polní špitál, tvořený stany postavenými z plachet lodí, na nichž připluli křižáci,
fungoval po celou dobu obléhání Akka.14 Když konečně k městu dorazilo 7. října 1190 vojsko
Friedricha Švábského a přidalo se k obléhajícím, byli četní ranění a nemocní okamžitě odvedeni do
tohoto polního špitálu, aby tam byli ošetřeni.

Je pravděpodobné, že mezi těmi, kdo sloužili v této polní nemocnici, byli řeholníci z
bývalého špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě. I když pro toto tvrzení neexistuje žádný
dokument, je přece jen příznačné, že když byl polní špitál přemístěn do města Akka, převzal bývalé
jméno špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě.

Friedrich Švábský, velmi vnímavý k oddanosti řeholníků Panny Marie a k raněným

vojákům, jim udělil svou ochranu a určil jim za administrátora kaplana jménem Konrád a správce
jménem Burchhard; což vyplývá z Naratio de primordiis ordinis Theutonici.

Po dobytí města Akko 13. července 1191 po téměř dvouletém obléhání byl polní špitál
přemístěn za městské hradby, do budovy sousedící s nemocnicí Arménů v blízkosti věže svatého
Mikuláše, nedaleko rezidence patriarchy.15
 Napříště řeholníci špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě – neboť nadále nosili tento
starý titul „s nadějí a důvěrou, že dům matky (…) bude moci být znovu obnoven ve svatém městě
Jeruzalémě navráceném křesťanské víře“ ochraňovaní Friedrichem Švábským a říší, se postupně
snažili emancipovat se z poručnictví špitálníků a stát se samostatným řádem. Shodnost názvu mezi
bývalou nemocnicí v Jeruzalémě a novou zřízenou v Akku je problematická, chceme li určit
eventuální následnost obou ústavů. Pro některé dějepisce řádu německých rytířů, jako je Marian
Tumler, kontinuita mezi oběma zařízeními neexistovala; jiní, v čele s Walterem Hubatschem a
Kurtem Forstreuterem, naopak soudí, že špitál zřízený v Akku v přímé linii následuje jeruzalémský
špitál. Marie-Luise Favreau16 zaujímá jiné stanovisko, jež předpokládá paralelní existenci obou
institucí před rokem 1229.17 Teze o návaznosti obou špitálů se ale zdá být pravděpodobná.

***
Usazení řeholníků ze špitálu Panny Marie v pevnosti svatého Jana v Akku znamená počátek
úzkého spojení mezi touto nemocnicí a Svatou říší římskou národa německého. Mimo přímou
podporu Friedricha Švábského se za řeholníky rýsuje stín nového císaře Jindřicha VI. (1190-1197).
Díky štědrosti krále Guye z Lusignanu měli řeholníci v Akku mimo špitálu i kostel a ubytovací
prostory. Scházelo jim již jen oficiální uznání jejich nezávislosti.

Toto uznání získali konečně od papeže Celestýna III. (1191-1198) díky intervenci císaře.
Listina s datem 2. února 1198 zmiňuje bratra Gerharda, označeného za „mistra špitálu Němců, který
se nachází v Akku“, z čehož se dá usuzovat, že jde o řád, jelikož se užívá slovo „mistr“, místo
„převor“. Ale o rok později, v únoru 1193, hovoří darovací listina hraběte Jindřicha z Champagne o
„Jindřichovi, převorovi špitálu Němců, který je v Akku“. Listiny z října 1194 a března 1194 také
mluví o tomto „převorovi Heinrichovi“. Tento Heinrich je obyčejně ztotožňován s Heinrichem
Walpotem von Bassenheim, prvním velmistrem řádu německých rytířů od roku 1198, jenž měl být
pouze „převorem“ špitálu Němců od roku 1193.18

Nejistoty týkající se toho, jaký titul měla vedoucí osoba špitálu Němců, ukazuje, nakolik
papežský stolec váhal s potvrzením roztržky mezi špitálem Němců a řádem špitálníků svatého Jana.
Přitom od té doby, co se usadili v Akku, stali se bratří špitálu Panny Marie Němců
neopomenutelnou finanční mocností díky četným darům, které dostávali. Již v roce 1193 tak byli
schopni koupit si od krále Guye z Lusignanu celou městskou čtvrť. Od téže doby také vystupuje do
popředí vojenská povaha špitálu Panny Marie, takže téhož roku jim král svěřil obranu předsunutého
postu a pak v roce 1198 obranu brány svatého Mikuláše, věže Chatre a také královské střelecké
bašty.19

Špitál Panny Marie byl předmětem velké pozornosti císaře Jindřicha VI., následníka
Barbarossy a všech německých panovníků. Díky císařské podpoře potvrdil papež Klement III.
znovuzaložení špitálu 6. února 1191. Jeho následovník Celestýn III. pak bulou s datem 21. prosince
1196 definitivně stvrdil existenci řádu Panny Marie Němců, církevního společenství podřízeného
řeholi svatého Augustýna a vymykající se veškeré autoritě, kromě Svaté stolice. 20 V roce 1197 počal
Jindřich VI. přípravy na velkou křížovou výpravu, jež měla osvobodit Jeruzalém; na jeho výzvu
odpověděla více než dvacítka církevních i laických knížat z císařství, ale smrt císaře 28. září 1197
plánům na křížovou výpravu učinila konec. Nicméně německá knížata přítomná ve Svaté zemi
chtěla dosáhnout oficiálního potvrzení postupné transformace tohoto církevního řádu na řád
vojenský, a dala to na vědomí v roce 1198 na shromáždění v Akku.
 Statut řádu špitálu Panny Marie vyjasnil definitivně papež Inocenc III. (1198-1216). 19.
února 1199 stanovil papežskou listinou, že řád bude podléhat řeholi špitálníků ve všem, co se týká
jeho charitativní činnosti; a bratří – rytíři budou podléhat řeholi templářů a budou nosit rovněž bílý
plášť, ale s černým křížem místo červeného templářského.

V té době měl takto ustanovený nový řád kromě svého hlavního sídla v Akku pět dalších
sídel ve Svaté zemi, v Gaze, v Jaffě, Askhelonu (Askalon) a ve městech Rama a Zamsi; od roku
1197 se řád usadil v Barlettě v jižní Itálii a v sicilském Palermu, odkud vyplouvala většina
německých poutníků mířících do Palestiny.21

Napříště lze hovořit o řádu německých rytířů, jelikož na rozdíl od obou již existujících
vojenských řádů, špitálníků a templářů, byli jeho členové i jeho církevní vedení výhradně německé.
Oficiální název zůstává stále řád špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě a připomíná
jeruzalémský původ starého špitálního zařízení. Ale do běžné mluvy postupně pronikl název
německý řád či teutonský řád (der Deutsche Ritterorden). V této souvislosti zdůrazňuje profesor
Jean Richard, že „skutečnost, že se němečtí rytíři seskupili v onom řádu Panny Marie Němců,
germánském ostrůvku uprostřed frankofonní země, naznačuje změnu, která denacionalizuje Svatou
zemi,22 jež se až dosud směšovala s Jeruzalémským národem“.

Rozvoj řádu německých rytířů mimo Svatou zemi se neomezuje na Itálii; týká se také
německého prostoru se založením komendy v Sonntagu ve Štýrsku a špitálů v durynském Halle
roku 1200 a pak v Bolzanu o dva roky později. V roce 1204 byly založeny nové komendy v Praze a
ve Vídni a pak v roce 1207 v hessenském Reichenbachu, roku 1209 v Norimberku a v roce 1210 v
bavorských městech Aichachu a v Řezně (Regensburg). V roce 1206 bylo založeno druhé sídlo na
Sicílii v Polizzi a roku 1209, po čtvrté křížové výpravě, se řád německých rytířů usadil v Řecku na
jihu Peloponéského ostrova.23

Řád německých rytířů tedy začíná nezávisle existovat na počátku 13. století, a sice vedle
dvou dalších konkurenčních vojenských církevních řádů, špitálníků a templářů. V jeho čele se
nachází velmistr (Hochmeister) volený kapitulou. První velmistr zvolený v roce 1198 byl Heinrich
Walpot von Bassenheim, jehož lze ztotožnit s převorem Jindřichem, designovaným v roce 1193
špitálníky. Heinrich Walpot patřil nepochybně k rodině obchodníků z Mohuče. Bratří řádu
německých rytířů se dělili do tří skupin: rytířů, bratří – sluhů a bratří-kněží. Všichni byli zavázáni
slibem pronášeným obyčejně řeholníky: chudobou, slibem čistoty a poslušnosti; pouze rytíři a
bratří-sluhové se zavazovali, že budou zajišťovat ochranu křižáků a poutníků do Svaté země.

Druhý velmistr řádu německých rytířů Otto von Kerpen (1200 –1208) pocházel stejně jako
Heinrich Walpot od špitálníků. Třetí velmistr, Heinrich von Bard (1208-1209), pocházející z
Durynska, byl prvním velmistrem, který nepřišel od špitálníků. Za těchto prvních velmistrů byly
postupně zřízeny instituce řádu, které pak upevňoval přibližně od roku 1210 velmistr Hermann von
Salza.
 2.
Hermann von Salza a císařská aliance

V době, kdy se stal velmistrem řádu Hermann von Salza, nebyla situace latinských zařízení
ve Svaté zemi nijak uspokojivá. Od roku 1187 se Jeruzalémské království, jež bylo dosud v
křesťanských rukou, omezovalo na úzký pobřežní pás podél Středozemního moře, táhnoucí se od
Bejrútu po Jaffu, a jeho soudržnost byla posílena znovudobytím města Akko v roce 1191 po třetí
křížové výpravě. Ale celé vnitrozemí s Jeruzalémem a dalšími svatými místy zůstávalo v
muslimských zemích. Následník Barbarossy, Jindřich VI., přijal plány svého otce na Východě za
své, a v roce 1197 začal s přípravou nové křížové výpravy. Mnoho německých rytířů se již vydalo
na cestu a došli do Akka, ovšem náhlá císařova smrt, jak jsme viděli výše, plány na křížovou
výpravu naráz zhatila.24 Následujícího roku vydal papež Inocenc III. novou výzvu ke křížové
výpravě, na niž odpovědělo množství rytířů z Francie, a zvláště ze Champagne. Ale odjezd této
křížové výpravy, které velel markýz Bonifác z Montferratu, byl několikrát odložen, a když k ní
konečně došlo v roce 1202 z Benátek, byli křižáci nuceni dát se do služeb zájmů benátské
republiky. To je nakonec přivedlo do Cařihradu, jehož se v roce 1204 zmocnili. Křižáci z této čtvrté
křížové výpravy se usadili na území, z nějž se stala latinská říše Konstantinopol, a rozdělili si ho
mezi sebou. Ve Svaté zemi marně čekali na pomoc křesťanského Západu, jejž více zajímalo bájné
bohatství staré byzantské říše. Této honby za pokladem se účastnily i vojenské řády, v čele se
špitálníky a templáři, ale také němečtí rytíři, kteří se v roce 1209 usadili v Kalamatě na jihu
Peloponésu a u starého řeckého města Méthoné a poté založili komendy ve městech Mosteniza,
Villafort a Andravida. Ve Villafortu vybudovali mocný hrad s povinností udržovat tam kaplana a
zřídit v Andravidě špitál a dva vedlejší dispensáře (ambulatoria).25

Zvolení mladého bratra pocházejícího z Durynska, Hermanna von Salza, nástupcem

velmistra Heinricha Barda v roce 1210 – nebo možná v roce 1209 – znamená významný zvrat v
osudu řádu německých rytířů. Byl to počátek jeho dlouhé spolupráce s císařstvím.

Kdo je tedy ve skutečnosti onen Hermann von Salza, válečník a diplomat zároveň, který
během pár let učinil z církevního řádu, dosud oproti templářům a špitálníkům ne tolik významného,
zcela prvořadou politickou a církevní mocnost v Evropě stejně jako na latinském Východě a který
vyjednával s papežem i s císařem jako rovný s rovným?

O prvních létech života Hermanna von Salza máme dosti málo informací. Víme, že pocházel
z Durynska; narodil se v obci Langesalza poblíž Eisenachu v rodině tzv. ministeriales, kteří tvořili
zvláštní skupinu v německé feudální společnosti. Původně šlo o nevolníky, jež velmoži pověřovali
důvěrnými misemi a kteří v Německu 12. a 13. století hráli důležitou roli. Spoléhali na ně zvláště
panovníci Hohenstaufenové proti šlechtě, jež byla stále připravená ke vzpouře. Učinili z nich rytíře
– nevolníky, zaopatřené lény, jež se brzy stala dědičnými, a často jim svěřovali významné funkce u
dvora. Po vzoru císařů měli ve svých službách ministeriales i velcí němečtí feudálové. To byl případ
blízkých předků Hermanna von Salza, který vlastnil v Durynsku pozemky, jež mu přenechal jako
léno lanckrabě.

Datum narození budoucího velmistra řádu německých rytířů je nejisté. Podle většiny
historiků se Hermann von Salza narodil pravděpodobně v roce 1179 nebo 1180. Jiní stanovují jeho
datum narození kolem roku 1170. Jako mnoho mladších potomků u drobné šlechty, kteří byli
obyčejně vyloučeni z dědictví rodinného majetku, vstoupil mladý Hermann během druhého
desetiletí 12. století do řádu německých rytířů. Rád se těšil ochraně lanckrabího Hermanna I.
Durynského (1190-1217), jenž byl jedním ze strůjců jeho oficiálního uznání Římem. Mladý bratr
rytíř Hermann přišel do kontaktu se Svatou zemí pravděpodobně v roce 1196 a celou ji procestoval.
Připustíme-li, že v roce 1196 již byl bratrem-rytířem, znamená to, že Hermann von Salza byl jedním
z prvních rytířů naverbovaných řádem.

Po seznámení se Svatou zemí a jejími problémy dospěl Hermann von Salza brzy k závěru,
že nápad zřídit tam trvalý křesťanský stát je utopie. On, který prošel Palestinu křížem krážem, si byl
vědom, že tato země je obydlená hlavně nekřesťany, tu a tam několika židovskými komunitami, ale
hlavně obrovskou většinou muslimů, pro něž jsou křesťané nepřátelé, které je třeba vyhnat. Navíc si
budoucí velmistr brzy uvědomil, že má – li Jeruzalémské království, nebo to, co z něj zbývalo,
upevnit svou pozici, potřebuje neustálý přísun nové krve z Evropy. Jenže století po založení
latinských států na Východě byl duch křížových výprav v Evropě mnohem slabší a vyvolával menší
nadšení. Příležitostně sice chodili do Svaté země poutníci, ale pouze s cílem navštívit Svatá místa, a
jakmile svou pouť vykonali, navraceli se zpátky do své rodné země. Pokud jde o laické rytíře,
Východ si za své trvalé působiště zvolilo jen málo z nich. Do Svaté země přicházeli pouze, aby se
zúčastnili nějaké určité vojenské akce, ale pak se zase rychle vraceli do Evropy. Tehdy tedy
existovaly dva křesťanské světy, jež se navzájem stále více odcizovaly a mezi nimiž panovalo
neporozumění či alespoň neznalosti. Jeden, obrovský a mocný, v Evropě a druhý v Palestině,
skromných rozměrů a izolovaný uprostřed nepřátelského obyvatelstva. Pouze církevní vojenské
řády mohly být v Orientu stálou silou, o niž se mohl jeruzalémský král opřít, ovšem mohly přetrvat
jen pravidelným přísunem nových branců z Evropy. To všechno Hermann von Salza dobře věděl,
když roku 1209 či 1210 nastoupil na místo velmistra řádu německých rytířů.26

V té době měl řád německých rytířů v Palestině jen malé vojsko s dost skromnými stavy,
srovnáme – li je s mnohem podstatnějšími stavy špitálníků a templářů, v jejichž stínu a s bídou vedli
rytíři nezávislou existenci. Jedním z cílů, které si stanovil Hermann von Salza, když byl zvolen
velmistrem, bylo dostat rytířstvo na stejnou úroveň, jaké se těšily oba konkurenční řády. Nový
velmistr, podporovaný durynským lanckrabětem, udržoval úzké vazby se členy rodin řádu sídlících
v Německu, a právě ty pověřil Hermann von Salza odpovědí na výzvu uherského krále Ondřeje II.,
který si přál zajistit bezpečnost východních hranic svého království, ohrožovaných kumánskými
útoky.27 V reakci na tuto výzvu se tak rytíři usadili od roku 1211 na jihovýchodě Transylvánie a
pokusili se tam založit nezávislý stát. Z toho je patrné, že Hermann von Salza neomezoval své
ambice na Svatou zemi, ale naopak, v přesvědčení o jepičí povaze křesťanské přítomnosti na
Východě uvažoval již o převedení bratří – rytířů do Evropy. Co se týká reálného významu řádu
německých rytířů v té době, lze předpokládat, že ačkoliv na Východě nebylo rytířů mnoho, v
Německu byli již dostatečně početní a natolik známí, aby je bylo možno vyslat na vojenskou misi.
Uherský král totiž rytířstvo povolal, aby zajistilo bezpečnost jeho státu.Hermann von Salza, jenž
podpořil celou svou autoritou vytvoření teritoriálního celku v Uhrách, spravovaného a vedeného
řádem německých rytířů, přikládal Evropě a jejím východním hranicím, neustále ohrožovaným
dosud pohanskými národy, velký význam – a sice ať už se jednalo o Karpaty ohrožované Kumány,
nebo o něco později Odru a Vislu, jejichž hraniční roli chtěli zpochybnit Prusové a pobaltské
národy; ve všech případech tedy šlo o oblasti, kde byly ve hře zájmy Svaté říše římské národa
německého. Až do té doby, než nastoupil do úřadu velmistra Hermann von Salza, vykonával řád
bratří špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě vzdor výhradně německé národnosti svých členů
aktivity hlavně ve Svaté zemi; s Hermannem von Salza se přemístilo těžiště řádu ke Svaté říši. Ale
angažmá řádu v Uhrách také Hermanna von Salza přivedlo k rozšíření svých kontaktů s papežským
stolcem. Velmistr tak byl přednostním společníkem tří papežů, Inocence III., Honoria III. a Řehoře
IX.

Hermann von Salza hrál podstatnou roli v komplikovaných vztazích mezi císařstvím a
papežskou stolicí, s níž byl v neustálém kontaktu. Měl být přímo ze své funkce zároveň mužem
církve i válečníkem a byl také především diplomatem, jenž neustále pendloval mezi Palestinou,
Sicílií, Římem a císařstvím.28 Tento svůj očividný diplomatický talent využíval zároveň k tomu, aby
se pokusil ukončit věčný konflikt mezi kněžstvem a císařstvím, rozpoutaný v době Barbarossy a
vyostřený za vlády Friedricha II., a aby u Friedricha II. nalezl pro křesťany výhodné diplomatické
řešení v otázce Jeruzalému.

Politická a diplomatická činnost Hermanna von Salza je spjatá s vládou Friedricha II. z
Hohenstaufenu. Po období zmatků, které následovaly po smrti Jindřicha VI. v roce 1197, podpořil
papež guelfa Otu IV. proti dalšímu kandidátovi na následnictví, Filipovi Švábskému, bratrovi
zesnulého císaře. Zavraždění Filipa Švábského v roce 1208 očividně posílilo pozici Oty IV., jehož
papež Inocenc III. posvětil 4. října 1209 císařem. Nicméně syn Jindřicha VI., mladý Friedrich II.,
jenž byl již od roku 1198 králem Sicílie, začal brzy vyžadovat císařskou korunu pro sebe, tím spíše,
že ho jeho otec za svého života nechal jmenovat králem Římanů, to znamená potenciálním dědicem
císařské koruny. Nezměrné ambice Oty IV. směrem k Sicílii přivedly papeže k tomu, že mu odejmul
svou podporu a obrátil se k Friedrichovi II. V Německu měl Friedrich II. podporu části knížat;
francouzský král Filip August zase byl znepokojený spojenectvím mezi Otou IV. a Anglií, a proto
podporoval mladého krále Sicílie. Sněm, který se sešel v Norimberku na žádost Inocence III.,
prohlásil Friedricha císařem a v lednu 1212 se vydala delegace sněmu do Palerma, aby tuto zprávu
králi Sicílie oznámila. Císař, zvolený, ale ještě ne korunovaný, se tedy vydal na cestu do Německa,
aby tam byl pomazán. Na cestě se setkal v Messině s papežem, který od něj žádal skutečný akt
podrobení se, a pak na květnou neděli roku 1212 byl podle tradice s jásotem pozdraven římským
lidem. Papež si nechal svou podporu draze zaplatit; od Friedricha II. požadoval, aby se v případě, že
by byl korunován císařem, vzdal sicilské koruny ve prospěch svého syna. Během léta 1212 navázal
mladý císař kontakt s německou společností a pak se přes Konstanci a Karlsruhe dostal do
Frankfurtu, kde sněm, shromážděný 5. prosince, vyhlásil sesazení Oty IV. a Friedricha prohlásil za
jediného legitimního císaře. 9. prosince se konalo symbolické pomazání, jež ale nemělo žádnou
právnickou hodnotu, jelikož se nekonalo v katedrále Aix-la-Chapelle, kterou dosud držel Oto IV.

Hermann von Salza byl informován o vývoji situace v Německu jednak svými zástupci u
papeže a jednak německými rody patřícími k řádu. Situace byla nerozhodná ještě osmnáct měsíců.
O osudu Oty IV. rozhodlo vítězství Filipa Augusta a jeho spojenců v Bouvines 27. července 1214.
Ota, připravený o všechny své opory, se stáhl na své državy. Friedrich II., k němuž se přidala
většina těch, kdo až dosud podporovali jeho soupeře, mohl konečně 25. července 1215 přijmout
císařské insignie z rukou mohučského arcibiskupa Siegfrieda v katedrále v Aix-la-Chapelle. Na
druhý den před biskupy a dvorními hodnostáři složil slavnostní slib, že jakmile bude v Německu
obnoven mír, chopí se kříže a vyrazí do Svaté země.29

V té době, a ostatně již dlouho předtím, vkládal Friedrich II. všechnu svou důvěru v řád
německých rytířů, jako to činili již jeho předchůdci. Císařským glejtem vydaným v Hanau 23. ledna
1214 prohlásil Friedrich II. velmistra řádu a jeho nástupce plnoprávnými členy císařského dvora, a
tím mu i jeho doprovodu poskytl ubytování, kdykoliv přijede; navíc byla stejná laskavost udělena
vyslancům velmistra, kteří přijeli s posláním k císaři, a oběma stálým zástupcům řádu u dvora. 30

Během obřadu pomazání měl Hermann von Salza příležitost setkat se poprvé s tím, jehož
pak byl po příštích dvacet let nejvěrnějším rádcem. Velmistr řádu německých rytířů a Friedrich II. si
tam hned sjednali první schůzku. Byl to počátek úzké spolupráce mezi oběma muži, ostatně
povahově tolik rozdílnými, jež byla posílena dlouhým a silným přátel stvím.

Impulzivní a často zlostné povaze císaře poskytoval Hermann von Salza uklidnění,
rovnováhu a umírněnost. Takto navzájem se doplňující povahy propůjčovaly obě mužům jisté
výhody. Od té doby byl Hermann von Salza přijat do rady a již roku 1216 se účastnil jednání sněmu
v Norimberku, kde vystupoval jako jeden z nejvěrnějších stoupenců císařovy politiky. Od té doby se
řád německých rytířů stal přímou součástí všech politických podniků Friedricha II.31

Poté, co se podílel na vyřizování německých záležitostí v zájmu Friedricha II., vrátil se

Hermann von Salza v roce 1217 do města Akko. Situace křesťanského Východu tam byla stále
stejně znepokojivá. Nový král Jeruzaléma Jean de Brienne, jenž se oženil s dědičkou království
Marií z Montferratu, se pokoušel organizovat nájezdy na muslimské území, odvislé od neustále
porušovaných příměří.

Odpovědí sultána al-Adila bylo, že nechal vystavět na hoře Thabor obávaný hrad, tvořící
stálou hrozbu pro křesťanská území. Tato situace přivedla papeže Inocence III., jehož pokusy o
vyjednávání se sultánem ztroskotaly, k oživení myšlenky na křížovou výpravu, a to na koncilu v
Lateranu v roce 1215, jehož se zúčastnil i zástupce Jeana de Brienne. 32 Nová křížová výprava, podle
obvyklé terminologie pátá, se vydala na cestu o dva roky později. První křižáci, Němci ze Saska a z
Rakouska a Vlámové, přijeli do města Akko v září roku 1217. Přivítali je tam velmistři vojenských
řádů ve Svaté zemi, Guillaume de Chartres za templáře, Garin de Montaigu za špitálníky a
Hermann von Salza za německé rytíře.33 O pár týdnů později došli také námořní cestou uherští
rytíři, vedení králem Ondřejem II., jenž byl úzce spojený se švábským rodem a s rytířstvem.
Doprovázeli je kyperští křižáci, v čele s kyperským králem Hugem I. Kyperským.

Vojenské operace začaly již v listopadu výjezdem do Galileje a pak křižáci oblehli horu
Thabor. Ale odpor obléhaných vyústil v rozprášení křižáků. V lednu 1218 se uherský král vrátil do
Evropy.34 Němečtí křižáci zůstali na místě s rakouským vévodou. Král Jan s podporou vojsk
poskytnutých vojenskými řády podnikl útok na Egypt námořní cestou. Hermann von Salza, jenž
osobně velel vojsku německých rytířů, projevil při této příležitosti svůj talent vojevůdce, ale
němečtí rytíři nezapomínali ani uprostřed bojů na své milosrdné poslání a starali se o četné raněné z
obléhání Dumyatu (Damietta).35 Výprava skončila po více než ročním obléhání 5. listopadu 1219
jeho dobytím.36 Na nového egyptského sultána malika al-Kamila, jehož tábor padl do rukou křižáků,
tento neúspěch tak zapůsobil, že učinil nabídky k jednání a nabídl vrátit Jeruzalém výměnou za
Dumyat. Papežský legát Pelagius, jenž doprovázel křižáky, uzavření dohody, jíž byli nakloněni
někteří velitelé křížové výpravy, a zejména samotný Jan, svou tvrdohlavostí zabránil. Neústupný
postoj legáta vyvolal neshodu v křesťanském táboře. Hermann von Salza se postavil na stranu krále
Jana proti papežovu vyslanci; panovníkovi již přenechal svůj podíl kořisti po dobytí Dumyatu, aby
mu umožnil zachránit jeho finanční situaci.37 Zklamaný Hermann von Salza odjel krátce poté do
Evropy, aby tam pro řád naverboval nové rytíře, ale v Německu se ihned zapletl do záležitostí
Friedricha II.

V této roli císařova poradce a vyslance u papeže projevil Hermann von Salza všechnu svou
obratnost a svůj diplomatický talent, když se snažil uklidnit konflikty mezi kněžstvem a císařstvím.
Papež Řehoř IX. (1227-1241), nesmiřitelný a zavilý protivník Friedricha II., mu nemohl složit
zaslouženější poctu, než když popisoval Hermanna von Salza jako „muže, jehož loajalita je nade vši
pochybnost a který má zkušenost se světem, jež ho činí všem příjemným“.38

První významná mise, v níž velmistr řádu německých rytířů projevil svůj talent, spadá do
října roku 1220. V té době se Friedrich II., jenž posílil své postavení v Německu, vydal na cestu do
Říma, aby se tam nechal pomazat papežem podle tradice zavedené před několika staletími. Ke
světské investituře, již mu udělil sněm, totiž patřila také duchovní investitura, která měla dvě etapy:
tou první byla korunovace v Aix-la-Chapelle mohučským arcibiskupem 25. července 1215 a druhou
bylo pomazání v Římě papežem, jemuž předcházelo pozdravení římským lidem. Ovšem papež
Honorius III. dosud nedal svůj souhlas s provedením římského pomazání, jež bylo přitom nezbytné
pro zajištění císařovy legitimity před celým křesťanstvem. Friedrich II., jenž v dubnu roku 1220
právě nechal zvolit sněmem svého syna Jindřicha králem Římanů, okamžitě poslal poselství papeži,
oznámil mu svůj odjezd do Říma a sdělil mu své přání být tam pomazán. Kurie zachovávala
zdrženlivý postoj; mnozí kardinálové Friedrichovi II. vyčítali, že přes své někdejší sliby vytváří
úzké spojení mezi Sicílií a Německem. Papež měl i tak k Friedrichovi II. veškerou důvěru, a ten aby
uklidnil papežovy obavy, obnovil svůj slib, že se vydá na křížovou výpravu.

Před svým příjezdem do Říma pověřil Friedrich II. Hermanna von Salza misí u papeže, aby
vyjednal podmínky dohody a vyřídil okolnosti pomazání. Honorius III. vyžadoval od císaře, aby
byly Německo a Sicílie nadále na sobě nezávislé a aby byla potvrzena svrchovanost papeže. Papež
navíc žádal, aby Sicílii spravovali úředníci pocházející z jižní Itálie. Friedrich II. usoudil, že bude
moudřejší, když papežovy požadavky okamžitě přijme. Pomazání se tedy mohlo konat 22. listopadu
1220. Friedrich II. a jeho manželka Konstancie Aragonská byli Honoriem III. pomazáni v bazilice
svatého Petra za přítomnosti Hermanna von Salza a četných německých a italských prelátů;
Friedrich II. se při té příležitosti znovu zavázal, že v srpnu 1221 odjede do Svaté země.39

Za služby poskytnuté Hermannem von Salza převzal císař pod svou ochranu členy řádu i
všechen jeho majetek a budovy v současnosti i v budoucnosti a zplnomocnil všechny držitele
císařských lén k tomu, aby je věnovali rytířstvu.40

Když Hermann von Salza dokončoval misi, kterou mu svěřil Friedrich II., nezapomínal
přitom na původní cíl svého návratu do Evropy – verbovat rytíře pro Svatou zemi. Na cestu na
Východ se vydal v doprovodu pěti set rytířů, vedených vévodou bavorským, a v květnu roku 1221
se vylodil v Dumyatu. V té době se situace „íránských“ vojsk rychle zhoršovala. Legát Pelagius,
jenž byl proti jakékoliv dohodě se sultánem a jenž byl ochoten ke všemožným ústupkům, aby
Dumyat získal zpět, se soustředil do tragického dobrodružství. Přes odpor Jeana de Brienne
soustředil Pelagius svá vojska na dobývání Egypta, ale výprava skončila katastrofálně. Armáda
křižáků byla celá obklíčena a byla osvobozena až za navrácení Dumyatu. Ten byl egyptskému
sultánu navrácen 7. září 1221.41 Tím skončila pátá křížová výprava a král Jan byl donucen odejít ze
svého království a jít vyjednávat za svou věc do Evropy.

Legát Pelagius, jehož aroganci se mohla vyrovnat pouze jeho neschopnost, hledal viníka
neúspěchu svého podniku. Nalezl ho v osobě Friedricha II. Císař totiž přes svůj slib stále nevyrazil
na křížovou výpravu a podle Pelagia to byla hlavní příčina pádu Dumyatu. Pelagiovy argumenty
nalezly odezvu mezi kněžstvem a i papež na ně slyšel. Vztahy mezi papežem a císařem se opět
zhoršily a Hermann von Salza byl znovu pověřen nalezením kompromisu.

Friedrich II. byl tehdy na Sicílii, kde se od svého římského pomazání snažil pacifikovat zemi
zmítanou vzpourami místní aristokracie a saracénských emírů. Hermann von Salza se navrátil do
Evropy ihned po ztrátě Dumyatu a přidal se ke Friedrichovi II. v Palermu. Císařova důvěra mu
přinesla významné funkce v sicilském zastupitelství, vedle arcibiskupa z Bari Bérarda z Castaccy a
Konrada von Scharfenberg. Friedrich II., do nějž se pustil papež, jenž mu vyčítal, že odkládal svůj
odjezd do Svaté země, pověřil Hermanna von Salza novou misí u papeže. Hermann von Salza byl
zcela pánem situace. Na jednu stranu měl veškerou důvěru císaře, jemuž coby člen rady složil
přísahu; a na druhou stranu mu naslouchal papež Honorius III., jenž dvakrát potvrdil a rozšířil
privilegia řádu německých rytířů, jednou v prosinci 1216, a pak hlavně v lednu 1221. Rád měl nyní
stejné výsady jako špitálníci a templáři, to znamená naprosté zproštění placení desátků, právo stavět
kostely a oratoře na svých državách a výsadu, že nemůže být souzen, ba ani exkomunikován nikým
jiným než papežem.42 Hermann von Salza využil všech zdrojů svého diplomatického talentu, aby
mezi oběma muži nalezl možnost dohody. V roce 1222 zorganizoval setkání mezi papežem a
císařem ve Veroli v Abruzzách. Během setkání, jejž se zúčastnil velmistr, obvinil papež Friedricha
II., že se nezúčastnil křížové výpravy, což vedlo ke ztrátě Dumyatu.

Friedrich II. na to odpověděl, že události na Sicílii ho přinutily zůstat v Evropě a že císařská

pokladna je prázdná. Hermann von Salza císařovy argumenty podpořil celou svou vahou. Obě
strany se dohodly na dalším setkání. Došlo k němu o rok později ve Ferentinu, opět za přítomnosti
velmistra. Friedrich II. musel zase čelit stejným výčitkám, na něž odpověděl připomenutím nejisté
situace na Sicílii, a i zde ho podpořil jeho věrný poradce. Papež s jistými rozpaky udělil nový
odklad. Friedrich obnovil svůj slib, že se vydá na křížovou výpravu před 14. červencem 1225, jinak
bude exkomunikován.

Jakmile se papežův hněv zmírnil, vrátil se Hermann von Salza do Akka, kde mohl
konstatovat, že během jeho nepřítomnosti se situace kvůli neustálým hádkám mezi franckými
velmoži a králem Janem pouze zhoršila.

Naprostá nutnost získat posily ho přivedla na jaře roku 1224 do Evropy. Velmistr se napřed
vydal do Palerma za Friedrichem II., před nímž vylíčil temný obraz situace ve Svaté zemi, aby ho
přiměl k co nejrychlejší přípravě tolik očekávané nové křížové výpravy. Pak se vydal do Německa a
v červenci dorazil do Norimberku, kde před sněmem vydal výzvu k německým knížatům, aby se
aktivně zúčastnila výpravy, kterou má sestavit Friedrich II. Po dosti dlouhém pobytu v Německu,
kde se zúčastnil vyřešení konfliktu mezi dánským králem Waldemarem II. a hrabětem ze
Schwerinu, odejel Hermann von Salza znovu na Sicílii, aby se tam setkal s císařem. Země již byla
zpacifikována, ale panovníkova autorita byla dosud křehká, což oddalovalo dodržení závazků
učiněných před papežem.

Neustále odkládaný odjezd na křížovou výpravu vyvolal mezi císařem a Honoriem III. nové
napětí, zvláště když bylo krajní datum 14. července 1225 ohroženo a na brzký odjezd příští křížové
výpravy to vůbec nevypadalo. Zuřící papež povolal Friedricha II. do Foggia. K setkání mezi oběma
muži došlo 30. července v kostele San Germano; jako při předchozích schůzkách se nechal
Friedrich II. doprovázet Hermannem von Salza, který musel opět jednou plédovat se svou obvyklou
výmluvností za věc svého panovníka, a zejména připomněl, že Friedrich II. byl jediným mezi všemi
panovníky křesťanské Evropy, který se zavázal účastí na nové křížové výpravě. Seznámil papeže
také s přetrvávajícími nepokoji na Sicílii, které představovaly značné výdaje pro císařskou
pokladnu. To byly podle velmistra jediné příčiny nedodržení závazků přijatých ve Ferentinu. K
utišení papežova hněvu bylo třeba veškeré diplomacie Hermanna von Salza, aby tak zabránil
císařově exkomunikaci. S velkými potížemi byl nalezen kompromis. Císař se musel písemně
zavázat, že odjede do Svaté země do 27. srpna 1227, s tisícovkou rytířů, zůstane tam nejméně dva
roky, a připraví loďstvo, které by mohlo přepravit dva tisíce dalších rytířů s jejich doprovodem a
vybavením. V případě, že by k odjezdu nemohlo dojít do udaného data, zavazoval se Friedrich II.,
že nechá rozdělit chudým ve Svaté zemi sumu sto tisíc zlatých uncí.43

Po uzavření této nové dohody se papež navrátil do Říma v doprovodu Hermanna von Salza.
Tam měli oba muži příležitost setkat se s králem Jeanem de Brienne, jenž přijel do Evropy plédovat
za věc latinských států. Jean de Brienne se v roce 1210 oženil, jak jsme viděli výše, s dědičkou
jeruzalémské koruny Marií z Montferratu; z tohoto manželství se narodila dcera Yolande, jež se
stala ipso facto dědičkou království. Jean de Brienne, jenž hodlal zachovat to, co zbylo z dědictví
jeho ženy, zesnulé v roce 1224, se stal před papežem obhájcem plánu, spočívajícího ve svatbě jeho
tehdy čtrnáctileté dcery Yolandy s císařem Friedrichem II., který byl vdovec od roku 1222, kdy
zesnula jeho choť Konstancie Aragonská. Podle Jeana de Brienne v takovém případě existovala
naděje na znovudobytí Svaté země a obnovu bývalého Jeruzalémského království v jeho celistvosti.
Papež byl přístupný panovníkovým argumentům a přidal se k takto zosnovanému plánu. Podle
Honoria II. měla totiž tato svatba a perspektiva, že se stane dědicem Jeruzalémského království,
přimět Friedricha II. k dodržení jeho závazků a k co nejrychlejšímu odjezdu na Východ.

Hermann von Salza byl tedy pověřen papežem, aby Friedrichovi II. tento plán svatby sdělil.
Friedrich II. po jistém váhání tuto myšlenku na svatbu, jež z něj činila přímého dědice
Jeruzalémského království a dávala mu možnost vládnout celému latinskému Východu, přijal. 44 Na
konci srpna roku 1225 se konala svatba, napřed v zastoupení v kostele Svatého kříže v Akku a pak
byla princezna Yolanda korunována královnou Jeruzalému v katedrále v Tyru. O měsíc později se
královna Yolanda po krátké zastávce v Limassolu vydala na cestu do Itálie. A skutečná svatba,
tentokrát za přítomnosti obou manželů, se konala 9. listopadu téhož roku v katedrále v Brindisi.
Císař Friedrich II. dal okamžitě na vědomí svému tchánovi, že napříště vládne Jeruzalémskému
království on, a aby dal dobře najevo, jaký má nyní o tuto novou državu zájem, nechal se korunovat
ve Foggiu králem Jeruzaléma. Napříště bude nosit titul Fredericus dei gratia imperator romanorum
semper augustus et rex Hierosalym45 Když bylo po svatebním i korunovačním obřadu, Hermann
von Salza ještě nějaký čas u Friedricha II. zůstal. Během zimy přijal návštěvy vyslanců knížete
Konráda Mazovského a pruského biskupa Kristiána, kteří přišli žádat o pomoc řádu při zajišťování
severních hranic Polska, ohrožovaných útoky starých Prusů.

Než se pustil do baltského dobrodružství, obrátil se Hermann von Salza na císaře a získal od
něj v březnu roku 1226 dokument známý pod jménem Zlatá bula z Rimini, která udílela řádu
německých rytířů privilegia a statut vládce říše, s možností založit na svém území, které má dobýt
nad starými Prusy, suverénní stát.46 Rád německých rytířů tak rozšiřoval své pole působnosti na
severní Evropu a pobaltské země. Poté, co s vyslanci vévody mazovského vyřídil podrobnosti
zásahu řádu v Prusku, chopil se Hermann von Salza opět jednou své poutnické hole a prošel
ohromná území císařství. Tu povzbuzoval šlechtu, aby se chopila zbraní na obranu křesťanství,
jinde nabádal obchodníky a města, aby svými penězi pomohli financování tažení. Pro tu chvíli
uvažoval Hermann von Salza zvláště o náboru na křížovou výpravu do Svaté země v očekávání
brzkého odjezdu Friedricha II., nezapomínaje na to, že bylo také možno bojovat za obranu
křesťanského společenství v samotné Evropě, na východních hranicích Svaté říše.

Přesvědčovací talent Hermanna von Salza se projevil opět jako účinný. Výzva ve prospěch
křížové výpravy vyvolala v Německu nadšení, jež ve Francii a v Itálii již delší dobu neexistovalo.
Mezi význačnými rekruty byli lanckrabí Ludvík Durynský a vévoda Jindřich IV. z Limburgu.
Hermannovi von Salza se tak podařilo naverbovat asi sedm set rytířů jako pomocníky řádu.

První kontingent, vedený Jindřichem z Limburgu, dospěl do Svaté země v dubnu 1227 a při
svém prvním zásahu získal nazpět od nevěřících města Sidon a Cesareu. Krátce poté se do Svaté
země vrátil také velmistr ve společnosti patriarchy Jeruzaléma Gérauda. S pomocí nedávno došlých
německých rytířů nechal Hermann von Salza opravit hrad Montfort (Starkenberg), který svěřil
Friedrich řádu. Tento hrad, ležící severovýchodně od Akka, stál na vrcholku kopce tyčícího se nad
údolím Wadf al-Qurain a ovládal cestu spojující Akko a Tyr. Nový hrad, který tak povstal z trosek,
měl všechny typické znaky porýnského hradu. Měl dvojí opevnění a mocný čtverhranný donjon na
zajištění obrany. Za hradbami se nacházely klášterní budovy se společenskými sály s křížovou
klenbou. Hrad měl také mohutné nádrže na vodu a velmi rozlehlé sklady na ukládání zbraní a zásob,
což umožňovalo dlouho odolávat v případě obléhání. 47 Do tohoto hradu Montfort, nazývaného také
Franc-Chastiau, přenesl Hermann von Salza 10. listopadu 1227 hlavní sídlo řádu německých rytířů
ve Svaté zemi, jež bylo až dosud v Akku, což vyjadřovalo vůli po naprosté nezávislosti na
spitálnících a templářích, kteří v Akku zůstali. Tam byly nadále uchovávány archivy a také poklad
řádu. Velitel hradu vykonával zároveň funkci pokladníka řádu. Němečtí rytíři zde strávili zimu a
pak, na jaře roku 1228, byli pověřeni velmistrem, aby šli obnovit hrad v Césareji.48

Zatímco Hermann von Salza uváděl do obranného stavu křesťanské pevnosti v Palestině,
Friedrich II. se pomalu připravoval na odjezd na Východ. Mezitím, 18. března 1227, zemřel papež
Honorius III; jeho následovník, Řehoř IX. (1227-1241), byl pevně rozhodnut dosáhnout od
Friedricha II. toho, aby dodržel svůj závazek a aby skutečně vyjel do 27. března 1227. Ve
skutečnosti byl císař skutečně odhodlán vyjet, ale chtěl také, aby byla jeho výprava na Východ
korunována úspěchem. Současně s vojenskými přípravami, které přivedly do Brindisi desítky tisíc
křižáků, již přišli hlavně z Anglie a z Německa, podnikl Friedrich II. diplomatickou akci směrem k
malikovi al-Kamilovi, synovci Saladina, který vládl v Egyptě od roku 1218. Císař byl dokonale
informován o konfliktu, v němž proti sobě stáli egyptský sultán a jeho bratří malik al-Askraf, jenž
vládl v Alepu, a malik al-Moazzine, sultán z Damašku, pod nějž spadal Jeruzalém a Svatá země.
Malik al-Kamil, znepokojený spojenectvím malika al-Moazzine s Turky v roce 1226, se snažil
získat podporu Friedricha II. proti svému bratrovi, výměnou za neurčitý slib navrácení Jeruzaléma.
Jednání vedli na straně Západu představitelé křesťanů ve Svaté zemi, Tomáš Akvinský, hrabě z
Acerry a arcibiskup z Palerma Bérard z Castaccy, a za Egypt emír Fakhr ed-Din, jenž přijel dokonce
v říjnu roku 1227 do Palerma, kde se setkal s Friedrichem II. a navázal s ním přátelské vztahy, jež
se měly následně ukázat velmi užitečné. Hermann von Salza, jenž až dosud pracoval na vojenské
organizaci křížové výpravy, hleděl na diplomatickou činnost Friedricha II. s nemenším
zájmem.Vůle dosáhnout jednáním toho, co mohlo být získáno vojenskou akcí, jejíž výsledek byl
vždy nejistý, vysvětluje úmyslnou liknavost, s níž Friedrich II. připravoval svůj odjezd na křížovou
výpravu. V tomto bodě se pojetí císaře dost blížilo tomu, jak je chápal Hermann von Salza. Křížová
výprava se nakonec vydala na cestu z přístavu Brindisi 8. září 1227, ale byl to opět falešný odjezd,
neboť Friedrich II. a Ludvík Durynský, sotva se nalodili, onemocněli, a bylo třeba je vylodit v
Otrante.49 To už bylo na popudlivého papeže Řehoře IX. příliš, a vyhlásil nad Friedrichem II.
interdikt. Ten přes vysvětlení, jež mu císař poskytl, pobídl lombardská města a sicilské kněžstvo,
aby proti papeži povstali. Friedrich II. pak mohl alespoň plně ocenit všechen diplomatický talent
Hermanna von Salza. Velmistr se totiž v té době nacházel ve Svaté zemi a císař musel vyřešit
kritickou situaci, do níž ho papež dostal, úplně sám. Situace se vyostřila. 17. listopadu 1227 vyhlásil
papež in petto vyobcování Friedricha II. z církve a o půl roku později, na Zelený čtvrtek, nechal tuto
zprávu rozšířit po celém křesťanském světě. Hermann von Salza, jenž se zdržel v Akku, nemohl
tentokrát nic dělat.

Veřejné odsouzení, jehož byl nyní předmětem a které v tehdejší společnosti mělo velmi
vážné důsledky, přimělo Friedricha neodkládat již dále svůj odjezd na křížovou výpravu, tím spíše,
že nyní musel hájit práva svého syna. Jeho manželka, královna Yolanda, 50 dědička jeruzalémského
trůnu, mu totiž porodila syna Konráda. K odjezdu přiměl Friedricha ještě další důvod. Tajná
vyjednávání s malikem al-Kamilem se vyvinula příznivě; Hermann von Salza na místě udržoval
kontakt s egyptským sultánem. Pro Friedricha II. šlo nyní o to přijmout výzvu, kterou před něj
postavil papežský stolec.

Přes exkomunikaci, jež ho zasáhla, i přes zákaz odejet do Svaté země, který mu papež vydal,
rozhodl se císař přeci jen vyjet. 28. června 1228 vypluly z Itálie koráby, na nichž se plavil císař se
svým doprovodem, jenž činil celkově tisíc pět set rytířů a deset tisíc pěšáků. Po mezipřistání v
Limassolu, kde se přidali k výpravě Jean ď Ibelin a kyperský král Jindřich z Lusignanu, připlul
Friedrich II. se svými křižáky 7. září do pevnosti svatého Jana v Akku. I když byl císař
exkomunikován, byl přivítán s velkými poctami církevními autoritami v čele s patriarchou
Jeruzaléma Géraudem a arcibiskupy z Tyru, z Cézareje, z Nazaretu, z Palerma a z Capuy. K
přivítání se dostavili také velmistři vojenských řádů, Bertrand de Thessy za špitálníky, Pierre de
Montaigu za templáře a samozřejmě Hermann von Salza. Němečtí rytíři, oblečení do širokých
bílých plášťů s velikým černým křížem, tvořili kolem velmistra čestnou stráž a před překvapeným
kněžstvem přistoupili k císaři a vykonali před ním obřad proskyneze: jeden po druhém před
Friedrichem II. poklekli a políbili lem jeho roucha. Jednalo se o starou tradici vycházející z
byzantského obřadu, který byl převzat ve 12. století na dvůr sicilských králů. 51 Přede všemi tak bylo
zpečetěno úzké spojenectví mezi řádem německých rytířů a císařem Hohenstaufenem, jenž byl sice
exkomunikován, ale v očích německých rytířů a jejich velmistra symbolizoval legitimitu. Ovšem
tímto gestem bral na sebe řád německých rytířů veřejně riziko, že nedůvěřuje papežovi. Byla to
vypočítavá odvaha, ale hodně vypovídala o skutečné síle řádu.

Jakmile se Friedrich II. usadil v Akku, začal s Hermannem von Salza probírat, jak se
zachovat vůči egyptskému sultánovi. Malik al-Kamil právě předtím zpochybnil předchozí závazky a
tvrdil, že přenechání Jeruzaléma křesťanům by vyvolalo vzpouru v celém muslimském světě.
Vyjednávání nicméně nebylo přerušeno a Friedrich II. se rozhodl ve shodě s Hermannem von Salza
na sultána zatlačit tím, že vyvolá dojem chystaného útoku. 17. listopadu se císařská vojska tvořená
křižáky a rytíři řádu německých rytířů ubytovala v Jaffě a začali opravovat městské hradby, jako by
chtěli, aby si sultán myslel, že Jaffa bude sloužit jako opěrný bod při chystaném útoku na Egypt.
Tato lest měla úspěch a umožnila nové zahájení rozhovorů na žádost samotného malika al-Kamila.
Hermann von Salza a Thomas ďAcerra navázali jménem císaře kontakt s vyslanci sultána, emírem
Fakhr ed-Dinem a kádím z Nábulusu Chems ed-Dinem. Tato nová jednání byla korunována
úspěchem, jelikož smlouva z Jafťy s datem 18. února 1229 umožnila exkomunikovanému císaři,
aby bez jediné rány získal nazpět území, pro jehož dobytí bylo marně prolito tolik krve.

Podle smlouvy z Jaffy sultán navracel císaři a jeho rychtářům „hlavní svatá místa
křesťanství, Betlém, Nazaret a celou západní Galilej, panství Thoron, část území Sidonu, jež byla
ještě v rukou muslimů, a hlavně město Jeruzalém – s výjimkou svatých míst muslimů, to znamená
mešity al-Aksá, navíc s Olivovou horou s údolím Josafát, ležícími za městskými hradbami. Venkov
okolo Jeruzaléma zůstával pod kontrolou muslimů; a pouze cesta spojující svaté město s Jaffou
zajišťovala teritoriální kontinuitu mezi křesťanským územím a Jeruzalémem. Takže by bylo možno
říci s René Groussetem, nemilosrdným soudcem Friedricha II., že Jeruzalém „bylo otevřené město,
vydané na pospas jednomu rezzou [ozbrojené skupině, provádějící razie, loupeživé vpády]“. 52
Dohoda podepsaná vyslanci císaře a egyptského sultána za přítomnosti Hermanna von Salza a dvou
anglických biskupů, Petra z Winchesteru a Williama z Exeteru, byla uzavřena na desetileté období a
byla obnovitelná.53 Takže velmistr řádu německých rytířů ručil svou přítomností za politiku
exkomunikovaného císaře, která byla korunována úspěchem tam, kde se diplomacie a duch
tolerance ukázaly účinnější než chvastounství legáta Pelagia na zasedání v Dumyatu před deseti
lety.

Nyní zbývala již jen jedna formalita, aby byla mise Hermanna von Salza splněna, a to
nechat císaře korunovat v Jeruzalémě. Velmistr okamžitě přistoupil k přípravám na obřad
korunovace, jehož datum bylo stanoveno na neděli 16. března. Zbýval jeden palčivý problém:
zaručovala se východní křesťanská církev svou účastí na obřadu pomazání za panovníka
vyobcovaného z církve papežem?

Dokud byl Jeruzalém v rukou muslimů, východní latinská církev dělala, že na

exkomunikaci, která postihla Friedricha II., zapomněla, neboť potřebovala jeho podporu pro
znovuzískání svatého města, ale jakmile byl Jeruzalém osvobozen, nebyl již důvod císaře šetřit. A
Hermann von Salza, přes veškerý svůj diplomatický talent, narazil na kategorické odmítnutí
patriarchy a většiny prelátů z království se pomazání Friedricha II. zúčastnit. Narazil také na
nepřízeň templářů, kteří císaři vyčítali, že přenechal muslimům mešitu al-Aksá, ležící v místě
někdejšího Šalomounova chrámu, kde o století dříve založili templáři své první sídlo.

14. března 1229 vstoupil Friedrich II. slavnostně do Jeruzaléma, kam před ním směřoval dav
poutníků a křižáků, většinou Němců a Angličanů. O dva dny později se konala korunovace v
chrámu Svatého hrobu. Hermann von Salza a rytíři řádu německých rytířů stáli kolem německých,
anglických a sicilských biskupů přítomných ve Svaté zemi. Císař si vzal korunu ležící na oltáři a
vlastníma rukama si ji nasadil na hlavu. Jakmile bylo toto symbolické gesto vykonáno, pustili se
němečtí rytíři do obřadu proskyneze, jak to již učinili při příjezdu císaře do Akka. Rád německých
rytířů, přes své vazby, jimiž podléhal papeži, dával přednost věrnosti císaři před poslušností
nejvyššímu veleknězi. Po korunovaci promluvil Friedrich II. k přítomným latinsky a pak Hermann
von Salza přeložil jeho slova do němčiny a do francouzštiny. Byl to umírněný a opatrný projev, v
němž císař prohlašoval, že je připraven smířit se s papežem, ale v němž předkládal ve svůj prospěch
historii konfliktu, v němž byl postaven proti Honoriu III. a Řehoři IX. Poté Friedrich II., obklopený
dvorními hodnostáři a rytíři řádu německých rytířů, vyšel z chrámu za potlesku davu poutníků.

Císař zde zůstal ještě šest týdnů a pak se navrátil na Sicílii, kde znovu započaly nepokoje
rozdmýchané z popudu papeže. Ve Svaté zemi patriarcha Géraud, který při korunovaci zůstal v
městě Akko, vyslal do Jeruzaléma arcibiskupa z Césareje, aby tam vyhlásil interdikt na všechny
městské kostely. Friedrich II. se zase před svým odjezdem do Evropy vynasnažil zorganizovat
obranu křesťanských pozic a vyzval místní velmože, aby ukončili své spory. 17. a 18. března se
Friedrich II. setkal s velmistry špitálníků a templářů, ale nezískal od nich žádnou pomoc. Bylo
jasné, že ve Svaté zemi mohl Friedrich II. nadále počítat jenom s řádem německých rytířů a za
jejich věrnost je dokázal bohatě odměnit. Před svým odjezdem z Východu věnoval řádu k hradu
Montfort navíc hrad Toron, různá panství u Sidonu a také „královské sídlo“, starobylý palác
jeruzalémských králů, ležící uvnitř hradeb Svatého města, na Arménské ulici u Davidovy věže. 54

Hermann von Salza si byl vědom toho, že exkomunikace, která postihla Friedricha II., by
dlouhodobě mohla mít neblahé důsledky jak pro panovníka, tak také pro řád. Vyslal k papeži
emisara v osobě biskupa z Reggia, aby připravil usmíření s císařem, ale Řehoř IX. byl neústupný,
neboť podle něj to, čeho dosáhl Friedrich II. smlouvou z Jaffy, mělo jen nepatrný význam. Hermann
von Salza byl papežovou obmyslností hluboce raněn, a dal mu to na vědomí dlouhým dopisem
plným kritiky vůči papežově neústupnosti, která podle něj uvrhla císaře do podřadného postavení
během jeho vyjednávání s egyptským sultánem. 55 Friedrich II. odjel z Jeruzaléma 20. března do
Akka, kam dorazil o pár dní později. Svolal také křesťany na generální shromáždění, během nějž
představil plán reorganizace království se zřízením účinnějšího centralizovaného státu,
efektivnějšího z hlediska zajištění obrany křesťanských zařízení než byla feudální anarchie, kterou
udržovali latinští velmožové. Ale patriarchovi templářů se podařilo proti Friedrichovi II. poštvat
obyvatelstvo, a templáři otevřeně vstoupili do vzpoury.

Císař, hluboce zklamaný svou východní zkušeností, Akko spěšně opustil 1. května v
doprovodu kyperského krále a několika věrných a 10. června připlul do Brindisi.56

V jižní Itálii tenkrát zuřila vzpoura; pod vlivem papeže povstala i lombardská města.
Thomas z Acerry, jenž doprovázel Friedricha II., byl pověřen obnovou pořádku. Měl podporu
několika stovek německých rytířů, kteří se navrátili z Palestiny. Papež se pokusil poštvat proti císaři
evropské panovníky, ale popularita „osvoboditele“ Jeruzaléma byla taková, že papežovy snahy byly
odsouzeny k nezdaru. Koncem října získal císař kontrolu nad situací. Hermann von Salza, jenž
přijel za Friedrichem II., se opět dostal ke slovu. Byl pověřen misí u papeže. Řehoř IX. se projevil
zvláště odměřeně. Přistoupil na jednání teprve, když mu Hermann von Salza dal na vědomí, že řád
německých rytířů i německá knížata se zaručují za císařovu dobrou vůli. A na důkaz této dobré vůle
Friedrich II. ujistil papeže, že v případě, že by nedodržel své závazky, byl by automaticky znovu
exkomunikován. Tato poslední záruka situaci uvolnila. Dlouhá vyjednávání, jež započal Hermann
von Salza a v nichž pokračovali jménem císaře biskupové z Reggia, z Modeny, z Mantovy a z
Winchesteru, nakonec dospěla ke konci. 28. srpna 1230 v Cepranu, na papežském území, nedaleko
hranice se Sicilským královstvím, oznámili Friedrichovi II. dva kardinálové, papežští legáti, že
exkomunikace a všechny zákazy, které s ní souvisely od roku 1227, jsou zrušeny.

Hermann von Salza, jenž stál během poslední fáze jednání po boku císaře, se mohl opět
pyšnit tím, že přispěl k obnově míru mezi duchovní a světskou mocí. 1. září papež Řehoř IX.
konečně souhlasil s tím, že přijme v Anagni císaře, stále doprovázeného Hermannem von Salza.
Nevíme, o čem císař s papežem během svého setkání a následující hostiny mluvili, neboť jediný
svědek těchto rozhovorů, Hermann von Salza, projevil krajní diskrétnost. Jisté ale je, že Friedrich
II., nazvaný papežem „drahý syn církve“,57 slavil vítězství na plné čáře. Papež totiž ihned po setkání
v Anagni přikázal patriarchovi Jeruzaléma i velmistrům špitálníků a templářů, aby přísně dodržovali
dohody z Jaffy, uzavřené s malikem al-Kamilem, a nepodnikali proti muslimům žádnou vojenskou
akci.58

Během následujících let pobýval Hermann von Salza téměř trvale v Evropě. Je pravda, že ve
Svaté zemi vládl od dohody v Jaffě mezi muslimy a křesťany mír. Symbol Jeruzaléma, města, kde
se konaly obřady jak muslimského, tak křesťanského kultu, vyjadřoval realitu jistého duchu
tolerance, jemuž západní svět, a zejména papežská stolice, nerozuměl, a tím méně ho připouštěl.
Hermann von Salza, jenž zůstal v Evropě,

musel nyní dohlížet na vojenské operace, vedené řádem proti Prusům, a nešetřil námahou na nábor
nových rytířů.59

Hermann von Salza zůstával po dohodách z Anagni, jež usmířily papeže a císaře, ve střehu,
neboť věděl, jak je usmíření mezi oběma muži křehké. Nejméně do roku 1236 zůstávaly nicméně
vztahy mezi kněžstvem a císařstvím ve znamení míru. Řehoř IX. si byl vědom toho, že popularita
Friedricha II., spolu s rolí, jakou sehrál při mírovém získání Jeruzaléma, mu vynesla ohromnou
popularitu nejen v Německu, ale i v celém západním světě. Neváhal také poctít společně císaře i řád
německých rytířů, když publikoval 1. června 1235 bulu o svatořečení Alžběty Uherské, vdovy po
lanckrabím Ludvíku Durynském, který zemřel v roce 1231. Svatá Alžběta, příbuzná s císařem svou
svatbou s lanckrabím, byla po celý svůj život oddanou ochránkyní řádu. Nový lanckrabě, Ludvíkův
bratr Konrád Durynský a Hessenský (1227-1240), byl také věrným ochráncem řádu. V roce 1234, s
podporou císaře a Hermanna von Salza, dosáhl Konrád od papeže toho, že špitál františkánů v
Marburgu byl přidělen řádu německých rytířů, stejně jako špitální kaple, která byla vystavěna z
péče Friedricha II. Vliv rytířstva na Konráda byl takový, že lanckrabí do řádu 18. listopadu 1234
vstoupil, stejně jako dva další durynští rytíři, Hartmann von Heldgrungen a Dietrich von Griiningen.
Citové vazby, které pojily Friedricha II., řád německých rytířů a německá knížata, zejména z
Durynska, činily z řádu jednu z hlavních morálních a politických sil Svaté říše. Prvního května roku
1236 byly ostatky svaté

Alžběty Uherské exhumovány a umístěny do zlaté schránky ve špitální kapli v Marburgu.

Nadále pak bude svatá Alžběta patronkou řádu německých rytířů.

Hermann von Salza trávil nyní větší část svého času u Friedricha II., jehož byl nejvěrnějším
poradcem a jemuž se dostávalo největšího sluchu. V roce 1235, během ozbrojeného konfliktu mezi
císařem a jeho synem, králem Římanů Jindřichem VII., pověřeným od roku 1231 německými
záležitostmi, byla tak velmistrovi svěřena jeho poslední velká diplomatická mise. Mladý princ se
brzy postavil proti svému otci a z popudu papeže navázal spojenectví s lombardskými městy. Ale
německá knížata ho ve veliké většině na jeho cestě zrady nenásledovala a zůstala věrná osvoboditeli
Jeruzaléma. Na misi k mladému vzpurnému princi byl vyslán Hermann von Salza, jenž doprovázel
Friedricha z Itálie a šel s ním i do jižního Německa, a 2. července 1235 dosáhl Jindřichovy
kapitulace. A nejspíše právě díky uklidňujícímu vlivu velmistra na císaře a na soudce unikl mladý
Jindřich VII. hrdelnímu trestu.

Toto byla poslední intervence Hermanna von Salza do pozemských záležitostí. Starý a
nemocný velmistr se uchýlil do jižní Itálie, kde strávil poslední léta svého života. Zesnul tam 20.
března 1239 v městečku Barletta v Apulii, téhož dne, kdy Řehoř IX. vynesl nad Friedrichem II.
nový rozsudek o exkomunikaci z církve.
 3.
Konec řádu německých rytířů v Palestině
V době, kdy se stále ve větším počtu soustředili němečtí rytíři na dobývání Pruska a
Livonska, narážel řád na vzrůstající potíže na latinském Západě, na oněch vzdálených územích, kde
se ve 12. století zrodil, tam, kde byl samotný důvod jeho existence.

Velmistr Hermann von Salza opustil Svatou zemi krátce po návratu Friedricha II. do Evropy;
zanechal tam několik stovek rytířů pod velením komtura hradu Montfort, ale již v té době byly jeho
stavy o hodně nižší než ty, které zůstaly v Evropě v různých řádových zařízeních.

Odjezd Hermanna von Salza nevyvolal okamžitě velké změny. Kompromis, jímž byla
smlouva z Jaffy, udržoval na Východě relativní mír mezi Jeruzalémským královstvím a Egyptem, a
to tím spíše, že papež přikázal latinské církvi a jejím stoupencům, aby byla dodržována smlouva z
roku 1229. To bylo nejhmatatelnějším výsledkem míru z Anagni. Ale v Jeruzalémském království,
přes zrušení exkomunikace, která postihla Friedricha II., byla autorita zástupců císaře Baliana z
Ibelinu a Garniera lAleman neustále zpochybňována neustálými střety mezi stoupenci Friedricha II.
a stoupenci papeže. Ve městě Akko se střetali janovští rezidenti naklonění straně ghibellinů s
pisánskými guelfy, kteří byli proti císaři; stejně tomu bylo ve většině měst království, a zejména v
Jeruzalémě. Těchto neustálých hádek se účastnily i samotné vojenské řády. Jediný řád německých
rytířů se od nich držel stranou; zůstával neochvějně věrný panovníkovi Hohenstaufenovi, protože
představoval legitimitu. Špitálníci a templáři naopak byli zapojeni do politických bojů a zůstávali
vůči usmíření mezi Friedrichem II. a papežem skeptičtí a nedůvěřovali německým rytířům, v nichž
viděli spojence panovníka, jehož stále považovali za exkomunikovaného.

Vnitřní spory pohlcovaly velkou část energie křesťanských sil a kvůli nim se zapomínalo, že
jejich prvotním posláním je zajistit obranu země. Smrt sultána malika al-Kamila 8. března 1238
zpochybnila dohodu z Jaffy, uzavřenou na deset let, která měla vypršet v únoru roku 1239. Situace
mezi muslimy nebyla o nic stabilnější než mezi křesťany. Následnictví al-Kamila vyvolalo konflikt
mezi jeho synem al-Adilem a dalšími uchazeči. Tento boj o moc v Káhiře by býval mohl být
křesťanům příznivý. Jenže přes stále platný mír iniciovali templáři stále více šarvátek a provokací
proti muslimům, například převzali kontrolu nad jeruzalémskou mešitou al-Aksá, která byla
smlouvou přenechána muslimským církevním autoritám. A křesťanští poutníci, kteří přicházeli do
Jeruzaléma, byli zase cestou často oloupeni, ba i zmasakrováni lupiči, když muslimskou zemí
procházeli.

Papež Řehoř IX., jenž si nečinil žádné iluze o míru z roku 1229, vyhlásil již roku 1235
novou křížovou výpravu, jež se setkala s jistým ohlasem u francouzských velmožů, ale když chtěl
počátkem roku 1239 vést křižáky do Cařihradu, aby tam podpořil císaře Baudoina II., velmoži
odmítli a nějakou chvíli dokonce pomýšleli na to, že by si postavili do čela krále Jeruzalému
Friedricha II. Této myšlenky se brzy vzdali, neboť Friedrich II. byl podruhé exkomunikován, a on
sám nebyl ostatně vůbec ochoten vydat se znovu na Východ, tím spíše, že čelil vzpouře
lombardských měst, které proti němu poštval papež. Friedrich II. se navíc obával, aby tato nová
křížová výprava nezpochybnila dohodu z Jaffy. Nakonec ji vedl Thibaud IV., vévoda z Champagne
a král Navarrský. Křižáci – tisíc až patnáct set rytířů a jejich doprovod – dopluli do Akka 1. září
1239.
 Pesimistické předpovědi Friedricha II., pokud jde o případné represálie ze strany muslimů,
byly brzy potvrzeny. Malik ze Zajordánska, al-Násir Dawud, okamžitě podnikl přepadení
Jeruzaléma; přes odpor obránců, kteří se stáhli do Davidovy věže, město po sedmadvacetidenním
obléhání padlo. Je pravda, že Jeruzalém neměl ani opevnění, ani dostatečné zásoby potravin. A na
Západě, a zvláště v Římě, okamžitě obvinili Friedricha II. a jeho tamní zástupce, konetabla
(vrchního velitele) Euda de Montbéliard a maršála Filanghieriho, že ve své misi pochybili. Po své
kapitulaci doprovodila eskorta obránce Jeruzaléma al-Násira na pobřeží.60

Po této zprávě svolal Thibaud de Champagne na poradu hlavní velmože ze Svaté země,
arcibiskupa z Týru, biskupa z Akka, velmistra templářů a nového velmistra řádu německých rytířů,
Konráda Durynského a Hessenského. Bylo tam rozhodnuto, přes výhrady Konráda, jenž byl věrný
postupu svého předchůdce Hermanna von Salza, že zaútočí na Askhelon. Egyptský sultán okamžitě
zareagoval vysláním vojsk na Gazu. Vévoda de Bar rozhodl, že jim půjde naproti, přes rady k
opatrnosti ze strany Thibauda i šéfů tří vojenských řádů, kteří se v tom pro jednou shodli. Setkání
mezi křesťanskými rytíři a egyptskými vojsky skončilo 13. listopadu novým neúspěchem pro
Franky. Mnoho rytířů zde nalezlo smrt, a mezi nimi vévoda de Bar, další byli zajati. Když se
velitelé křížové výpravy o té katastrofě dozvěděli, pokusili se zajatce z Askhelonu osvobodit. Do
čela výpravy se postavil řád německých rytířů, ale museli pronásledování zastavit, aby neohrozili
bezpečnost zajatců. Neopatrnost a nezodpovědnost západních rytířů opět jednou rozbila křehkou
rovnováhu, k níž dospěla diplomacie Friedricha II. a Hermanna von Salza. Naštěstí pro křesťany
jim umožnily napravit tuto situaci konflikty, v nichž stáli proti sobě muslimští panovníci.
Thibaudovi de Champagne se podařilo v roce 1240 dohodnout se s malikem z Damašku Ismailem,
jejž ohrožovali malik za Zajordánska a nový egyptský sultán Ayyub, bratr al-Adila, který byl právě
sesazen mameluky. Toto spojenectví umožnilo křesťanům získat nazpět významné území od Sidonu
po Tiberiadu, s hradem Beaufort a územím Safedu. Diplomacie opět dosáhla konkrétních výsledků
tam, kde válka neuspěla, což dávalo nepřímo za pravdu postupu Friedricha II. Templáři toto
spojenectví podpořili a měli z něj profit, jelikož získali nazpět hrad Safed, který jim kdysi patřil.

Spojenectví mezi Damaškem a Franky bylo proti veškeré dosavadní politice; velmi
znepokojilo Egypt. A egyptský sultán měl v rukou významný trumf; držel totiž v zajetí rytíře po
dobrodružství v Jaffě. A družině malika Ismaila se zase vůbec nelíbila spolupráce s křesťany proti
jiným muslimům, a syrské spojenectví mělo brzký konec.

Thibaud IV., podporovaný veliteli křižáků, špitálníky a řádem německých rytířů, usoudil za
účelnější vyjednávat s Egyptem. Sultán Ayyub s jednáním souhlasil a osvobodil křesťanské zajatce.
Uzavřená dohoda byla zpochybňována částí franských velmožů a templáři, zatímco špitálníci a řád
německých rytířů ji schvalovali. Neshody v křesťanském táboře přiměly Thibauda z Champagne k
návratu do Evropy dříve, než předpokládal; na konci září roku 1240 opustil s většinou křižáků, kteří
ho doprovázeli, přístav Akko.

Krátce po odjezdu Thibauda de Champagne vyplul 11. října do Akka bratr anglického krále
a švagr Friedricha II., kníže Richard z Cornwallu, s několika stovkami rytířů. Richard se se svými
muži okamžitě vydal do Askhelonu, aby se tam zúčastnil oprav městských hradeb, což bylo
dokončeno v březnu roku 1241. Když tak upevnil hranici s Egyptem, byl Richard, podporovaný
velmistrem špitálníků a umírněnými, schopen také ratifikovat dohodu s Egyptem, kterou uzavřel
před rokem Thibaud de Champagne; dosáhl na Ayyubovi dokonce nových ústupků. To bylo
předmětem smlouvy z 23. dubna 1241, jež byla mnohem příznivější křesťanům než smlouva z Jaffy.
Mimo postoupení území, jehož bylo dosaženo v Jaffě, totiž křesťané získali vnitrozemí Bejrútu,
celé panství Beaufort s tamním hradem, východní Galileu s městy Hattin, Safed, Tiberiada, Thabor
a Toron, celé Filištínsko s Askhelonem, ale bez Gazy, a hlavně svatá města Jeruzalém a Betlém a
také pruh území spojujícím je s Jaffou.61 Křesťanští velmoži tak mohli převzít do vlastnictví své
bývalé državy a znovu se na nich usadit.

Byla to nicméně křehká dohoda. Templáři se odmítli pod ni podepsat a pustili se do

nerozvážných útoků na izolované muslimské pozice, což z jejich strany vyvolalo prudkou odezvu.
Navíc, guelfové a templáři se dále stavěli proti stoupencům císaře. Takže ve chvíli, kdy se Richard z
Cornwallu naloďoval v květnu roku 1241 na cestu do Evropy, neměl již žádné iluze o budoucnosti
království, rozpolceného válkami mezi soupeřícími frakcemi, v němž autorita legitimního
panovníka, i když exkomunikovaného, Friedricha II., narážela na stoupence papeže podporované
templáři a v menší míře špitálníky. Pouze řád německých rytířů zůstával věrný legitimní moci.Přes
své skromné stavy měl řád německých rytířů ve Svaté zemi některé pozemky a budovy, získané
díky císařské velkorysosti, a navíc různé dary od křižáckých rytířů, často francouzských, vděčných
za péči, jíž se jim dostalo ve špitálech řádu německých rytířů. Už v přístavu Akko měli němečtí
rytíři od roku 1191 významný komplex, tvořený kostelem, špitálem, ubytovnami, skladišti, a to vše
bylo chráněno hradbou, nad níž čněla věž Němců. V roce 1220 se jim dostalo šlechetností
Friedricha II. významného majetku ve vnitrozemí za přístavem Akko, s asi padesáti zemědělskými
panstvími, na nichž se rýsoval stín mocných hradeb hradu Montfort. Rád německých rytířů měl také
asi čtyřicet vesnic v okolí města Tyr. Přímo v Jeruzalémě mu Friedrich II. předal prostory bývalého
špitálu Panny Marie Němců, které mu patřily až do pádu města v roce 1244. K tomu všemu je třeba
přidat državy, které řád německých rytířů získal v Malé Arménii po pomoci, kterou poskytli králi
Levonovi; v Arménsku vlastnili od roku 1212 hrad Amuda a od roku 1236 také město Harunia se
čtyřmi opatstvími a devatenáct zemědělských panství.62

Přes toto významné dědictví měl v Palestině řád německých rytířů méně významnou pozici
než špitálníci a templáři. Je pravda, že od počátku 13. století bylo hlavním zájmem velmistrů řádu
německých rytířů evangelizace a podrobení pohanských národů, které neustále pustošily severní a
východní pohraničí Svaté říše římské národa německého. Svatá země ustupovala v politice řádu
postupně stále více do pozadí, což nebránilo příslušníkům řádu německých rytířů, přítomných v
Palestině, aby byli proti své vůli zapleteni do nekonečných střetů mezi guelfy a ghibelliny, i když
pro ně bylo hlavní na jejich misi hájit Svatou zemi proti muslimům a zajišťovat křesťanským
bojovníkům špitální servis.

Po smrti Hermanna von Salza byla svěřena funkce velmistra řádu německých rytířů
Konrádu Durynskému a Hessenskému; jeho následovník, Gerhard von Malberg (1240 – –1244),
velmi blízce napojený na templáře, jenž chtěl za každou cenu oba řády smířit, se ukázal jako
nehodný velké funkce, do níž ho jeho druhové vynesli. Jeho poněkud nevázané mravy a jeho často
zvrhlé chování ho přinutily odstoupit z jeho funkce a uchýlil se pak pravděpodobně k templářům.63

V té době byla situace ve Svaté zemi od smlouvy z roku 1241 téměř stabilizovaná. Ale
postavení křesťanů na Východě bylo neobyčejně ohroženo vstupem Mongolů do hry. Po krátkém,
ale pustošivém vpádu do Polska a do Uherska se Tataři usadili v jižním Rusku a v Malé Asii, odkud
tvořili trvalou hrozbu jak pro muslimské, tak pro křesťanské státy. Ale pro přítomnost křesťanů na
Východě byl v tu chvíli nejvíce nebezpečný neustálý boj mezi stoupenci papeže za vyhnání
představitelů státní správy zřízené Friedrichem II. Hlavní oporou císaře na místě byl maršál Ricardo
Filanghieri, jehož hlavním opěrným bodem bylo město Tyr, zatímco obec v přístavu Akko byla v
rukou guelfů. K tomuto střetnutí mezi světskou mocí se přidával konflikt mezi templáři, kteří zase
byli pro guelfy, a stoupenci syrského spojenectví a špitálníky, kteří byli pro udržení politiky dohody
s Egyptem, kterou nastolil Friedrich II. Guelfové si připsali bod v červenci roku 1234, když se
zmocnili s podporou janovského a benátského loďstva Tyru a zároveň domu špitálníků i řádu
německých rytířů.64

„Francké bezvládí“ nemohlo než podnítit muslimské panovníky, aby přešli do akce. Tím
spíš, že templáři neustále zpochybňovali smlouvu z Askhelonu. Již v září roku 1242 tak například
zpustošili okolí Hebronu, což vyvolalo prudkou reakci malika ze Zajordánska Dawuda na úkor
křesťanských poutníků a obchodníků a jako odvetu vyvolalo vyplenění Nábulusu 30. října roku
1242. Egyptský sultán na důkaz solidarity s Dawudem vyslal vojska, která na několik dní obklíčila
Jaffu. Následujícího roku obnovení války mezi Egyptem a spojeneckou Sýrií poskytlo Frankům
neočekávanou chvíli oddechu. Dawud dokonce přiznal křesťanům vlastnictví celého Jeruzaléma,
včetně muslimských svatých míst. Templáři tak mohli převzít své bývalé budovy v Jeruzalémě a
rozhodli se tam vybudovat mocný hrad.

Toto spojenectví mezi templáři, pobřežními franckými republikami a syrskými panovníky

znepokojilo Egypt. Egyptský sultán tehdy povolal Tatary, usazené od počátku 13. století v Persii a v
Mezopotámii, a poštval je proti syrsko-franckému spojenectví. Počátkem července roku 1244 začali
Tataři útočit na Svatou zemi; napřed zpustošili venkov ve vnitrozemí Palestiny a pak došli k branám
Jeruzaléma, který byl špatně vybavený na to, aby čelil dlouhému obléhání, přičemž se vyhnuli
hradům, které byly schopné jim odolávat. K prvnímu útoku došlo 11. července – skončil
neúspěchem, ale během bojů zahynuli velitel posádky a preceptor špitálníků. V té době pobřežní
guelfské republiky nehnuly ani prstem, lhostejné k osudu města, které bylo po více než století
příčinou odchodu mnoha křižáků z Evropy. 11. srpna začalo obléhání Jeruzaléma; 23. srpna dostali
obránci možnost opustit svobodně město a v počtu sedmi tisíc namířili do Jaffy. Přes záruky dávané
malikem Ayyubem byli během cesty napadáni a do Jaffy jich došlo jen několik stovek. Frankové z
pobřeží konečně zareagovali; shromáždili se kolem města Akko, posílení o vojska poskytnutá
spojenci, maliky z Homsu a z Damašku. Přes výzvy k opatrnosti ze strany Syřanů a části velmožů
zahájil Frankové neopatrný útok proti Tatarům a egyptským silám, jimž velel mameluk Baibars. K
setkání došlo 17. září 1244 u Gazy, poblíž vesnice Harbiye. Francká armáda byla totálně
rozprášena. Přes svou rivalitu se v ní spojily všechny tři vojenské řády a udatně bojovaly. Velmistr
templářů Armand z Périgordu a jeho maršál Hugues de Montbard zahynuli v boji společně se třemi
sty dvanácti ze svých tří set čtyřiceti osmi rytířů. Velmistr špitálníků, Guillaume de Cháteauneuf,
byl zajat, ale tři sta dvacet pět z jeho tří set padesáti jedna rytířů v boji zahynulo. Pokud jde o řád
německých rytířů, téměř celé jejich vojsko bylo pobito, s výjimkou tří z nich, jimž se podařilo
uniknout se svým velmistrem Gehrardem z Malbergu. Neurčitý postoj velmistra v boji spolu s jeho
volnými mravy, které prý měl, vyvolaly jeho sesazení. Byl nahrazen Heinrichem von Hohenlohe
(1244-1249), někdejším chráněncem Hermanna von Salza, bezúhonným a zdatným rytířem, který
až dosud sloužil v Prusku.65

Porážka u Harbiye měla za následek mimo definitivní ztráty Jeruzaléma okupaci Sýrie
Egyptem. Sultán al-Salih Ayyub tak ve svůj prospěch obnovil jednotu své říše, a dokonce se mu
podařilo zbavit se Tatarů. Pro křesťany z Palestiny to bylo naprosté obklíčení nepřátelskými silami,
ohlašující dlouhodobě konec jejich přítomnosti na Východě. První předzvěstí toho bylo roku 1247
dobytí Tiberiady a pak Askhelonu egyptskou armádou. Během té doby velmistři vojenských řádů
vyslali z Evropy všechny rytíře, které měli k dispozici. Několik stovek rytířů řádu německých rytířů
tak připlulo do Palestiny pod velením provinciála Německa Eberharda von Seyne. 66 Na Západě
papežský stolec přes dlouhé interregnum, následující po krátkém pontifikátu Celestýna IV. v roce
1241, pokračoval s Inocencem IV. (1243-1254) ve svém nelítostném boji proti Friedrichovi II. Ten,
exkomunikovaný a daný křesťanskou společností do klatby, již nebyl schopen akce na Východě,
aby tam hájil zájmy svého syna Konráda, po matce legitimního dědice Jeruzalémského království.
Výzva ke křížové výpravě, kterou vydal na lyonském koncilu v červenci roku 1254, nalezla odezvu
jen u francouzského krále Ludvíka IX. – Svatého, který poté, co vyřídil vnitřní záležitosti svého
království, nakonec vyplul 25. srpna 1248 do Svaté země.

Cílem této sedmé křížové výpravy, výhradně francouzské, byl Egypt, považovaný za trvalou
hrozbu pro Franky ve Svaté zemi. Po velmi dlouhém mezipřistání na Kypru se křižáci znovu vydali
na moře 30. května 1249, ale během plavby byla část jejich loďstva rozptýlena po prudké bouři,
takže Ludvík Svatý vkročil na pevninu poblíž Dumyatu se značně omezenými silami. Křižákům se
nicméně podařilo zmocnit se města, z nějž muslimští obyvatelé uprchli. Usadili se tam ve velkém
počtu Frankové a všem třem vojenským řádům byly na místě přiděleny jejich koncese. Ale křižáci,
místo aby okamžitě pochodovali na Káhiru, zůstávali nečinně po více než pět měsíců v Dumyatu a
na cestu do egyptského hlavního města se vydali až koncem listopadu, právě ve chvíli, kdy umíral
sultán al-Salih. Egyptská armáda, jíž velel emír

Fakhr ed-Din – přítel Friedricha II., jenž kdysi vyjednával s Hermannem von Salza smlouvu
z roku 1229 začala tehdy doléhat na křesťanské síly. Stejně jako před třiceti lety v době legáta
Pelagia, místo přijetí nezbytných opatření převážil v táboře křižáků amatérismus,
nedisciplinovanost a touha porvat se za každou cenu, nemluvě o domýšlivosti velitelů, kteří s
pohrdáním odmítli nabídku nového sultána, že křesťanům navrátí výměnou za Dumyat Jeruzalém,
AskheIon a Tiberiadu.67

Na návrh Roberta ďArtois, bratra Ludvíka Svatého, se křižáci rozhodli pochodovat na

Káhiru, ale bylo třeba překročit Nil, který byl hájen pevností Mansurah. Zatímco francouzský král
přikázal nepodnikat nic, dokud celá armáda nepřekročí řeku, Robert ďArtois porušil královské
příkazy a s podporou velmistra templářů zaútočil na egyptský tábor. Onoho rána 8. února 1250 byl
útok Roberta ďArtois korunován úspěchem. Egypťané uprchli, neboť během útoku zahynul emír
Fakhr ed-Din. Místo aby tam zůstal a čekal na příchod Ludvíka Svatého a zbytku armády, Robert
ďArtois, opilý svým úspěchem, pokračoval ve svém rozletu a vstoupil do Mansurah. Se zlou se
potázal, neboť mameluci pod velením Baibarse ho odtud vypudili a při znovudobývání města
utrpěli muži Roberta ďArtois i templářů těžké ztráty. Zachránit situaci umožnil příchod královské
armády, ale křesťanské síly, vyčerpané nemocemi a horkem, nebyly schopny pokračovat v cestě na
Káhiru. Zbytky královské armády se stáhly do Dumyatu a neustále byly pronásledované mameluky.
Francouzský král se marně pokusil obnovit jednání se sultánem, a poměr sil se převrátil ve prospěch
Egypta.

Nemoc Ludvíka Svatého a zrada či neschopnost jednoho velitele vyústily 6. dubna 1250 v
kapitulaci celé křesťanské armády. Nemocní zajatci – a těch bylo nejvíce – byli pobiti, ti pohybu
schopní i francouzský král a jeho bratři Alphonse de Poitiers a Charles ďAnjou byli odvedeni jako
zajatci do Káhiry. Egypťané zprvu vyžadovali po Ludvíku Svatém nejen navrácení Dumyatu, ale
také ponechání všech franckých držav ve Svaté zemi. Po obtížném vyjednávání byl nalezen
kompromis. Ludvík Svatý navrátil Dumyat, což představovalo jeho vlastní výkupné, a zavázal se
vyplatit pět set tisíc tourských franků jako výkupné za svou armádu; z územního hlediska byl
udržen státu quo na základě situace při příchodu Ludvíka Svatého, což znamenalo definitivní ztrátu
Jeruzaléma.68

Ludvík Svatý byl osvobozen 8. května 1250 poté, co templáři vyplatili zálohu dvě stě tisíc
franků. O pět dní později připlul do Akka na janovském korábu. Za několik dní sultán a šáh Turan,
jenž vládl Egyptu od smrti svého otce al-Saliha, padl v Káhiře pod ranami vzpoury mameluků a
jejich velitele Baibarse, jehož zase svrhl z trůnu krátce poté Turkmén Aiberg. 69 Krátce po svém
návratu do města Akko projevil Ludvík Svatý královským patentem z 20. srpna 1250 svůj vděk rádu
německých rytířů za jeho účast na křížové výpravě. Povolil řádu, aby nosil na svém erbu na hrotech
zlatého jeruzalémského kříže čtyři liliové květy. K tomuto čestnému privilegiu přistoupil dar dvou
tisíc zlatých bezantů a nejspíše také několik držav ve Francii.70

Zatímco se většina křižáků, kteří ho doprovázeli, navrátila do Francie, zůstal Ludvík Svatý
na Východě až do 24. dubna 1254. Napřed se vynasnažil dosáhnout osvobození asi dvanácti tisíc
zajatců, dosud držených v Egyptě. První byli osvobozeni členové vojenských řádů, velmistr
špitálníků Guillaume de Cháteauneuf s pětadvaceti špitálníky, patnácti templáři a deseti německými
rytíři a také sedm dalších zajatců. Pak, po nekonečném vyjednávání a kšeftaření, se dostali na
svobodu všichni zajatci, neboř mamelukové chtěli šetřit krále Francie v případě, že by byl v
pokušení uzavřít nové spojenectví s damašskými ayyubidovci. 71 Ludvík Svatý také dohlédl na
opravu křesťanských hradů; nechal obnovit městské hradby kolem Akka, Césareje a Jaffy. Měl ve
Svaté zemi takovou prestiž, že se mu podařilo pouhou svou přítomností ukončit vnitřní konflikty;
Ludvík Svatý tak znamenal skutečnou morální autoritu pro to, co zbývalo z Jeruzalémského
království, jehož legitimní král byl přitom stále Hohenstaufen, to znamená nyní, po smrti Friedricha
II., jenž zesnul 13. prosince 1250, mladý Konrád IV. Jeho vláda neměla dlouhého trvání, jelikož
zemřel 21. května 1254, krátce po návratu Ludvika Svatého do Evropy, a tím se stal jeruzalémský
trůn předmětem dalších sporů.

Okamžitě po odjezdu Ludvíka Svatého ve Svaté zemi opět zvítězila anarchie a obnovily se
vnitřní boje ve franckých městech. Ani muslimský svět nebyl ušetřen vnitřních konfliktů, což
umožnilo v roce 1256 nastolení křehkého míru mezi oběma tábory v podobě desetiletého příměří.
Tento mír byl tím vítanější, že v rozbouřené kupecké společnosti, která ovládala francká města, byli
všichni tak zaujati lokálními konflikty, že nebyli žádní muži, kteří by zajišťovali zemi proti
muslimským sousedům. V letech 1257 až 1258 se francká města zapletla prostřednictvím
obchodníků do skutečné války mezi představiteli italských obchodních měst, Benátčany a Janovany.
Janované byli podporovaní katalánskými obchodníky a špitálníky; Benátčané pak Pisou,
provensálskými obchodníky, templáři a německými rytíři. Zástupci Ludvíka Svatého ve Svaté zemi
dalo hodně práce obnovit mír.72

Nový příjezd Tatarů na Blízký východ zpochybnil mír z roku 1256. Ludvík Svatý se pokusil
s Mongoly dvakrát vyjednávat, v roce 1249 a pak v roce 1255. Mezi Mongoly byli totiž nestoriánští
křesťané. Jedné z jejich armád ostatně velel křesťan, Kitbuqa. Tataři poté, co se zmocnili Bagdádu,
Alepu a Damašku, zvažovali útok na Palestinu a na Egypt. Egyptský sultán a vůdce mameluků
žádali po vedoucích představitelích „republiky Akko“ povolení průchodu franckým územím, aby
mohli jít naproti mongolským dobyvatelům. Přes výhrady velmistra řádu německých rytířů Anno
von Sangershausen (1257-1273), který byl proti spojenectví s mameluky, jim byl přechod přes
křesťanskou zemi povolen. Nový egyptský sultán Qufuz byl dokonce přijat v Akku společně s
vůdcem mameluků Baibarsem. 3. září roku 1260 uštědřil Baibars se svými mameluky v Ain Jalut v
Galileji (Ain Harod) Kitbuquově mongolské armádě tvrdou porážku. Starý mongolský vůdce v
bitvě hrdinně zahynul.73

Vítězství u Ain Jalut mělo pro tábor křesťanů těžké následky. Po vyhnání Mongolů z
ayyubských emirátů v Sýrii se stal Egypt mameluků jedinou mocností dominující Blízkému
východu. Baibars, jenž nechal zavraždit sultána Qufuze, se stal všemocným pánem Egypta a Sýrie;
zapomněl na dohody uzavřené s křesťany a od roku 1263 se pustil do systematického dobývání
křesťanských pozic na Východě. Poté, co obsadil franckou Galileu, obléhal Baibars Akko, poprvé v
dubnu roku 1263, ale města se zmocnit nedokázal. Následujícího roku válka pokračovala, zprvu v
podobě potyček a trvalého napadání křesťanských pozic, a pak, počátkem roku 1265, zahájil
Baibars velkou ofenzivu, při níž se 27. února zmocnil Césareje a pak Arsufu, udatně bráněného
špitálníky, který ale padl po čtyřicetidenním obléhání 29. dubna. Následujícího roku Baibars v
tažení pokračoval. Pokusil se napřed dobýt hrad Montfort, ale řád německých rytířů ho odrazil. Pak
zaútočil na hrad Safed, který patřil templářům. Obhájci, zrazení svými syrskými veliteli,
kapitulovali za slib zachování života. Slib ale nebyl dodržen a všichni byli sťati.74

V srpnu roku 1266 umožnil příjezd do Akka panovníka Kypru Huga z Antiochie s vojskem
kyperských rytířů křesťanům uvolnit se ze sevření, do nějž je dostal Baibars. Hugo vypravil v říjnu
výpravu, jejíž předvoj tvořili špitálníci a řád německých rytířů, posílení o francké rytíře, ale
nedokázal znovu dobýt Safed a po cestě zpátky padl do léčky a utrpěl těžké ztráty. Větší část
křesťanských sil se stáhla za hradby města Akko, neustále ohrožované Baibarsovými muži. V roce
1268 padla Jaffa, po ní Beaufort a nakonec Antiochie.

Přes neustále obnovovaná a téměř stále porušovaná příměří pokračovali mameluci v

metodickém dobývání země, pustošili venkov a dobývali pevnosti ve vnitrozemí jednu po druhé.
Hrabství Tripoli (Tarabulus al-Ghrab), Chátel-Blanc a Krak des Chevaliers padla v roce 1271 a
odtud se Baibarova vojska vydala hromadně ke hradu Montfort. Posádka řádu německých rytířů
byla nepočetná. Po týdnu obléhání rytíři 12. června kapitulovali, ale mohli se svobodně vrátit do
Akka, kde se usadili ve věži Němců.75

Pád Montfortu znamenal konec moci řádu německých rytířů na latinském Východě. Událost
proběhla téměř bez povšimnutí, neboť již po téměř půl století se aktivita řádu přenesla do
severovýchodní Evropy. Jak již konstatoval Hermann von Salza, křesťanská přítomnost v
muslimské zemi byla iluzorní a trvale by ji šlo udržet pouze neustálým přísunem posil z Evropy.
Ale tehdy, koncem 13. století, byl v Evropě duch křížových výprav mrtvý a německé rytíře, kteří
nyní vstupovali do řádu, mnohem více lákalo Prusko a sousední Pobaltí než vzdálené přeludy
Orientu.

Konec křesťanského Východu se neúprosně blížil. Po smrti posledního Hohenstaufena,

mladého Conradina popraveného v Neapoli 29. října 1268 na rozkaz Karla z Anjou, bratra Ludvíka
Svatého, byla koruna Jeruzaléma svěřena Hugovi z Antiochie, který vládl zároveň na Kypru i tomu,
co zbývalo z bývalého království Friedricha II. v Palestině. Obnova monarchie, po více než dvou
desetiletích střetů o moc, přicházela příliš pozdě na to, aby mohla již silně zhoršenou situaci
napravit.

V Evropě se Ludvík Svatý, jenž se nepřestal zajímat o záležitosti Východu, rozhodl k nové
výpravě. Počátkem roku 1270 se král nalodil v Aigues-Mortes k plavbě do Tuniska; domníval se, že
s podporou tuniského emíra, jehož považoval za přístupného křesťanským idejím, by mohl z
Tuniska zaútočit na Egypt. Ale sotva se vylodil na africkém území, Ludvík Svatý zemřel. U města
Tunis ho 25. srpna 1270 skolil mor.

Následujícího roku převzal pochodeň křížové výpravy princ Edward, z nějž se stal anglický
král Edward I., a v květnu roku 1271 se vylodil v Akku, kam s sebou přivedl tisíc anglických rytířů.
Z jeho iniciativy došlo k pokusu obnovit dialog s Mongoly, v naději, že zaútočí na Baibarsovy
pozice. A skutečně, v říjnu až listopadu toho roku Tataři nakrátko pronikli do Sýrie a pak se zase
stáhli. Baibars každopádně opatrně souhlasil s vyjednáváním s králem Hugem. Mír v Césareji,
uzavřený 22. dubna 1272 na deset let a deset dní, přiznával křesťanům vlastnictví území Akka i
právo používat cestu mezi Akkem a Nazaretem.76 Ale vnitřní boje, jež na chvíli utichly, začaly s
ještě větší intenzitou, a znechucený král Hugo opustil Akko v říjnu roku 1276 a navrátil se na Kypr.
Karel z Anjou, z nějž se stal král Sicílie, a tudíž se cítil de facto dědicem Hohenstaufenů, se
prohlásil roku 1277 králem Jeruzaléma, ale jeho zástupce v Akku, Roger ze San Severina, narazil na
místě na tytéž potíže, s nimiž se kdysi setkali představitelé Friedricha II. Ovšem na Sicílii
skoncovaly s východními sny Karla z Anjou sicilské nešpory.

Zmatky pokračovaly na křesťanském Západě až do roku 1283, když se Hugo III. znovu
objevil v Akku, aby tam pár měsíců po svém příjezdu zemřel. Naštěstí pro křesťany, Baibarsova
smrt roku 1277 jim poskytla nový oddech. Uvažovalo se opět o oživení bývalé jepičí aliance s
Mongoly; anglický král, přes neúspěch z roku 1271, dál udržoval korespondenci s chánem
Abaghou, ale mezi křesťany a Mongoly vládlo ovzduší vzájemné nedůvěry. Nicméně v letech 1280
a 1281 se Tataři znovu objevili v Sýrii a špitálníci je podpořili. 77 Mameluci, znepokojení obnovením
společné fronty Mongolů a Franků proti Egyptu, obnovili 3. června 1283 příměří z roku 1272,
uzavřené s městem Akko výměnou za odstoupení od mongolského spojenectví.78

Syn Huga III., dědic jeruzalémské a kyperské koruny Jindřich II., tehdy čtrnáctiletý a
nemocný, nastoupil na trůn v době, kdy by bylo potřeba energického muže, aby skoncoval s vnitřní
anarchií a uvedl do obranyschopného stavu to, co z království zbývalo. Přetrvávající anarchie
obratně využívali mamelukové; v dubnu roku 1285, přes obnovené příměří, oblehl sultán Qualawun
Marqab a 25. května se ho zmocnil.

V Evropě se papež snažil marně uspořádat novou křížovou výpravu, ale většina panovníků
se vyvlékla, s výjimkou Edwarda I., který nicméně svůj odjezd neustále odkládal. Mongolové se
zato zdáli ochotní obnovit vztahy s křesťany, ale tentokrát odmítli křesťané, z obavy z represálií ze
strany mameluků, což ovšem mamelukům nebránilo pokračovat v útocích. Přes příchod některých
posil z Kypru závisel osud Jeruzaléma na dobré vůli Egypta, tím spíše, že s ním v roce 1290
uzavřeli Janované, aragonský král a král Sicílie pakt o přátelství a neútočení. 79 Mameluci tak měli
volné ruce a mohli si dělat, co chtěli. Poté, co v dubnu roku 1289 dobyli Tripoli (Tarabulus),
rozložili svá vojska pod hradbami Akka. Smrt sultána Qualawuna 10. listopadu 1290 a nástup al-
Ahrafa Khabila na jejich plánu nic nezměnily. 5. dubna 1291 přišel převzít velení operacím osobně
nový sultán. Začínalo skutečné obléhání Akka.

Město mělo se svými čtyřiceti tisíci obyvatel asi patnáct tisíc obránců. V roce 1289 dostalo
nové posily, asi čtyřicet tisíc křižáků, a mezi nimi bojovníky, které přivedl z Německa velmistr řádu
německých rytířů Burchhard von Schwanden (1283-1282). Na obraně města Akko se účastnily
výjimečně všechny tři vojenské řády. Město mělo dvojí hradební zeď s mocnými věžemi směrem do
vnitrozemí, ale od moře bylo otevřené, aby ho bylo možno zásobovat. 80 Templáři a špitálníci
zajišťovali obranu městské hradby mezi mořem a věží Angličanů. Bratr krále Jindřicha II. Amaury a
rytíři ze Sýrie a z Kypru hájili po boku německých rytířů Proklatou věž a hrad německých rytířů. 81
Velmistr Burchhard von Schwanden, jenž přijel do Akka v roce 1289, se brzy vzdal svého velení a
odstoupil z funkce, z důvodů, které je těžké pochopit. Jedni se domnívají, že pro svůj zdravotní stav
nebyl schopen zcela plnit své povinnosti, jiní soudí, že když neuspěl ve své snaze sjednotit všechny
tři vojenské řády hlavně kvůli templářům, byl by radši přenechal velení svému zástupci Heinrichu
von Bouland, který zahynul během prvních šarvátek. Ve chvíli konečného útoku se nakonec ocitl v
čele řádu německých rytířů německý mistr Konrád von Feuchtwangen. 82 Po zuřivých bojích padla
poslední bašta odporu, hrad templářů, navečer 18. května 1291. Bylo nemnoho obránců, jimž se
podařilo uniknout krveprolití, jež následovalo po dobyti města, a uprchnout na lodích přetížených
raněnými, kteří tam již byli odneseni. Během bojů a plenění města rozvášněnými mameluky přišlo o
život přes třicet tisíc křesťanů; další, méně početní, byli zajati a pak prodáni do otroctví. Ti, kdo z
templářů a špitálníků přežili, se dostali na Kypr a přeživší členové řádu německých rytířů se vydali
do Benátek. Tam byl v dubnu roku 1229 zvolen nový velmistr řádu, Konrád von Feuchtwangen,
jehož chrabrost vyvolávala během bojů obdiv všech.83

Velký sen o latinském a křesťanském Východě se s pádem Akka definitivně rozplynul.

Poslední křesťanské državy, Tyr, Sidon, Bejrút, Cháteau-Pélerin, byly opuštěny během
následujícího léta. Ale pro řád německých rytířů neznamenala ztráta oněch držav v Palestině ztrátu
veškeré teritoriální opory, jako tomu bylo u špitálníků a templářů; Palestina představovala pro řád
německých rytířů jen skromnou část jeho majetku v poměru k říši, kterou řád právě budoval na
baltickém pobřeží.
 Druhá část
ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ,
TERITORIÁLNÍ MOCNOST
V EVROPĚ
 4.
První snahy o evangelizaci baltských národů
Tisíce kilometrů od Svaté země a prosluněných krajin východního Středomoří, za Odrou, jež
dlouho vyznačovala hranici mezi německým křesťanstvím a barbarským pohanstvím, se rozkládá
podél jižního pobřeží Baltského moře rozlehlý celek drsných a nehostinných území, s půdou
nejčastěji chudou, neboť je špatně odvodňovaná a pokrytá morénovými nánosy – poslední stopou
po čtvrtohorním zalednění, s neprostupnými lesy, v nichž se mísí jehličnany s listnáči a jejichž
mýtiny často představují jezera či rybníky. Tato nehostinná území, jež se rozkládají od ústí Odry až
k pomezí Finského zálivu, jsou zavlažována menšími údolími mocných řek s četnými přítoky
stékajícími z karpatských hor, jako je Visla, nebo z ruské centrální nížiny jako Dvina anebo
menšími vodními toky jako Pregel, Němen či Vindava.

Země se široce otevírá do nízkého pobřeží, písčitého, ale velmi jasně se rýsujícího, s
četnými přirozenými útočišti, které jsou tvořeny širokými zakrojenými zálivy, jako je Gdaňský, či u
dnešních měst Memel či Riga, často chráněnými pobřežními kosami, tzv. Nehrungen. Jedná se o
přirozené hráze, připomínajícími lidi na benátském pobřeží, jež mezi sebou a vlastním pobřežím
tvoří jakási vnitřní jezera, tzv. Haff, jako je Kuronská zátoka u ústí Memelu, nejrozlehlejší ze všech,
s rozlohou přes 1 600 km2, nebo Frišský záliv u ústí řeky Pregel. Někdy jsou před pobřežím
ostrovy, jako Osel (Saaremaa) a Dago (Hiiumaa), chránící příchod do Rižského zálivu.

V těchto krajích, kde je voda všudypřítomná, jsou tuhé zimy, ale mráz zde není tak krutý
jako hluboko ve vnitrozemí; časté jsou mlhy, a to i v létě. Léta jsou chladná, oblačnost je hojná, ale
nikdy nehybná; mraky jsou hnané větry, které neustále vanou, a ruší monotónnost nebe splývajícího
s obzorem. Deště jsou zde časté v každé roční době, a ještě více mrholení. To vše učinilo z těch
krajů zvláštní svět, záhadný, plný legend, izolovaný, jakoby mimo Evropu, která se tehdy teprve
tvořila.

Ve 12. století tato země, jež dnes odpovídá severnímu Polsku, bývalému východnímu
Prusku a baltským republikám, byla ještě pro tehdejší lidi terra inkognita, ze všech stran obklopená
již uspořádanými státy, toužícími tam získat vliv a zavést tam svou křesťanskou víru. Na západě to
byla Svatá říše římská národa německého, jejíž císaři během 10. století přičlenili k říši
Brandenbursko a pak si podrobili ve druhé polovině 12. století Slezsko (1163) a poté Pomořansko
(1181). Na severozápadě to bylo Dánské království, nejmocnější z tehdejších skandinávských států,
jehož panovníci vládli Šlesvicku, Jutsku, ostrovům Scanie a jihu Švédska; Dánsko, jehož církev se
zrovna emancipovala od německého poručnictví založením lundského arcibiskupství v roce 1104,
zůstávalo nicméně úzce spojené s říší, přičemž udržovalo obchodní vztahy s baltskými národy a s
Rusy. Dánové a Němci měli společnou touhu evangelizovat – a podrobit své moci – dosud
pohanské národy tohoto baltského území.

Stejně tomu bylo s Poláky, jižními sousedy baltských národů. Polsko, jež je křesťanské od pokřtění
knížete Mieszka v roce 968, se stalo roku 1024 královstvím, jehož vztahy se Svatou říší byly
nejednoznačné. A konečně, na východě a jihovýchodě se ruská knížectví, seskupená kolem
kyjevského velkoknížete, vzdor své nestabilitě úzce zajímala o tyto národy z baltského pobřeží,
které jim překážely v přístupu k moři.
 V této nehostinné a dosud málo známé zemi žily národy, které představovaly pro sousední
státy permanentní hrozbu. Od Visly po Niemen se rozkládala oblast Prusů, jimž je lépe říkat staří
Prusové, aby se odlišili od německy mluvících Prusů, kteří je vystřídali – označovaných někdy za
Borussy či Bruzi. Tito staří Prusové byli v rámci některých slovanských prvků jazykově příbuzní s
Litevci a Lotyši.84

Staří Prusové, pocházející ze severu, se tam nejspíše usadili během 4. století po Kristu, poté
co se Gótové, kteří přišli ze Skandinávie ve 2. století, přesunuli k jihu. Tvořili soubor bojovných
kmenů žijících z lovu a z jednoduchého zemědělství. Smísili se s předchozími Slovany, Lužickým
Srby, kteří se asimilovali. Náboženství starých Prusů spočívalo v uctívání přírodních sil. Předmětem
zvláštního kultu byla tři hlavní božstva, Perkunos, bůh světla a blesku, Pikuzos, bůh pekel, a
Potrimpos, bůh země, plodů a zvířat. Zvláštní kult byl také věnován měsíci, hvězdám a některým
zvířatům, jako ještěrkám, hadům a žábám, které ještě v 16. století někteří pruští a litevští vesničané
zbožňovali pod posvátným dubem na březích řeky Russ. Kněžská kasta byla velmi mocná a v jejím
čele stál tzv. griwe, soudce a velekněz zároveň, jmenovaný doživotně duchovenstvem tvořeným tzv.
siggennoty a waidely. Waidelové byli přítomni ve všech vesnicích a tvořili jakýsi místní klérus.
Staří Prusové praktikovali ještě ve 12. století lidské oběti na počest svých bohů, při příležitosti
obřadů konajících se pod starými duby či hustými lipami; často se uvádí toruňský dub, který byl tak
veliký, že později posloužil za úkryt několika německým rytířům, a také posvátná lípa u
Rastenbergu, z níž se po evangelizaci země stalo poutní místo. Ve 12. století byli staří Prusové
rozděleni na dvanáct kmenů vedených velmoži, tzv. reiks, jejichž moc byla omezená mocí kněží a
ozbrojeného lidu.85

Na severu a na jihovýchodě území obývaného starými Prusy se rozkládalo území Litevců,

Lotyšů a Estonců. Litevci a Lotyši byli Indoevropané, stejně jako staří Prusové; obývali své nynější
území již počátkem prvního tisíciletí našeho letopočtu. Od 9. století se Litevci začali politicky
strukturovat. Žili seskupení v asi deseti kmenech vedených místními vůdci, tzv. kuningas, kteří
vládli vesnickému společenství svobodných lidí. Jednomu z nich, Mindaugasovi, se podařilo kolem
roku 1230 potvrdit se jako nejvyšší vůdce Litevců, tzv. kunigaikštis.86 Lotyši, severní sousedi
Litevců, byli rozděleni na tři hlavní skupiny: Kurše, kteří dali jméno Kurlandu, obývali oblasti
ležící západně od Rižského zálivu po obou stranách řeky Venta; Zemgalové a Latgalové byli
usazení na jihu a na východě od Rižského zálivu po obou stranách Dviny. Kolem roku 1000 se
Lotyši rozšířili na severovýchod podél řeky Fauna a obsadili zemi Livů – odtud jméno Livonie, jak
se kdysi nazývala země Lotyšů; Livové, ugrofinský národ blízký Estoncům, se brzy asimilovali.

Severně od Lotyšů žili Estonci (eestlased), jazykově blízcí svým sousedům za Finským zálivem a
hovořící jako oni ugrofinským jazykem. Estonci se tam usadili během prvého tisíciletí před Kristem
a vytlačili na jih Protolotyše a Protolitevce. Jako jejich lotyšští a litevští sousedé byli Estonci
národem zemědělců a rybářů; od 10. do 12. století se u nich objevuje řemeslnictví, známka již dobře
organizované společnosti. Politická organizace Estonců byla
nicméně dost primitivní. Země byla rozdělena na újezdy (maa), které měly v čele „stařešinu“,
voleného svobodnými muži, ale moc postupně tíhla ke koncentraci do rukou členů jedné rodiny a
zavedení jakési feudální aristokracie.87

Náboženství Litevců, Lotyšů a Estonců bylo dost blízké náboženství starých Prusů a
předmětem zvláštního uctívání byly přírodní síly. Všichni, přes svou politickou izolaci od
křesťanské Evropy, udržovali pravidelné obchodní styky se svými západními či jižními sousedy,
jimž prodávali vosk a med, sušené ryby, a hlavně žlutou ambru, vzácnou pryskyřici, jež se
nacházela v písku na břehu Haffu, pro kterou tam jezdili již ve starověku Řekové a Etruskové.

Během 12. století byly k pohanským národům na baltském pobřeží organizovány první
evangelizační misie. Již na konci 10. století došlo k prvnímu pokusu o evangelizaci u starých Prusů,
a sice z iniciativy pražského arcibiskupa Vojtěcha, který již hrál významnou roli u obrácení na víru
Cechů, Moravanů, Maďarů a Poláků.

Vojtěch se svými druhy plul po proudu Visly a podél břehů Gdaňského zálivu a v roce 997
se vylodil v Sambii (Samland), nejbohatsím pruském kraji. Tam se nacházel posvátný romowský
dub, pod nímž se obětovali zajatci na počest bohů. Vojtěch a jeho učedníci se pustili do obtížné
evangelizace místního obyvatelstva, ale se zlou se potázali. Vojtěch svou smělost natolik přehnal, že
nechal romowský dub porazit, a když konal bohoslužbu na onom místě zapovězeném bezvěrcům,
proklály ho šípy Prusů, pobouřených spáchanou svatokrádeží. Jeho tělo s sebou vzali jeho druhové
na útěku do Hnězdna (Gniezna), polské církevní metropole, kde byl pohřben. O několik měsíců
později zaplatil v roce 1008 svým životem podobný pokus benediktinský mnich Bruno, pocházející
z Querfurtu. Po tomto novém neúspěchu již nadále nepřicházelo v úvahu staré Prusy konvertovat, a
na polské straně se spokojili tím, že se chránili před jejich loupeživými vpády.

Ke skutečně vážným snahám o evangelizaci došlo ve druhé polovině 12. století. Tyto snahy
však nebyly směrovány ke starým Prusům, kteří byli považováni za příliš nebezpečné, ale směrem k
Livonsku, s nímž od roku 1160 udržovali obchodníci z Lubecku jisté obchodní vztahy. Kolem roku
1180 se na ostrově Gotland usadil jeden augustinský mnich z brémské diecéze jménem Meinhard.
Odtud se v roce 1184 v doprovodu několika učedníků dostal do Livonska, přivedl na víru několik
Lotyšů a vystavěl v této pohanské zemi první kostel, v Uxhullu, na dolním toku Dviny. Brémský
arcibiskup, jenž si byl vědom Meinhardovy misie, ho v roce 1186 vysvětil livonským biskupem.
Náruživá a mírová Meinhardova práce nebyla marná a křesťanství se pomalu šířilo mezi místním
obyvatelstvem. Po Meinhardově smrti, v roce 1196 ve věku jedenasedmdesáti let, pokračoval v jeho
díle napřed mnich Berthold pocházející z Hannoveru, který se tam dostal v době, kdy pohané znovu
získali převahu poté, co rozpoutali všeobecnou vzpouru obyvatelstva; Berthold byl ostatně zabit
během střetů v červenci roku 1198. Místní náčelníci se rozhodli vypudit všechny kněze, kteří tam
zůstali; kdyby trvali na tom, že zůstanou déle než do Velikonoc roku 1199, byli by popraveni. 88 Za
této situace byl vyslán do Livonska mladý a energický muž, Albert z Buxhovdenu, pocházející z
brémské diecéze, jemuž pomáhal jeho bratr Theodorik. V roce 1199 byl Albert jmenován livonským
biskupem.89

Nový biskup měl podporu papeže Inocence III., dánského krále Filipa Švábského a dánské i
německé církve. Ctižádostí Alberta Livonského bylo založit uprostřed baltských pohanských zemí
nezávislý stát podřízený pouze papežské autoritě. Na jeho žádost papež Inocenc III. v říjnu 1199
vydal bulu vyzývající „křesťany ze Saska a z Vestfálska“, aby se vydali na křížovou výpravu na
„obranu církve v Livonsku výměnou za odpuštění jejich hříchů“. A skutečně, v dubnu 1200 vyjelo
mnoho „křižáků“ do Livonska na pomoc biskupovi Albertovi. Livonský biskup spojil misionářskou
činnost s kolonizační akcí a v roce 1201 založil město Riga, jež se stalo sídlem jeho diecéze. Ve
městě, jehož populace rychle narostla a které se brzy stalo hlavním obchodním přístavem v této
oblasti, se usadilo mnoho osadníků ze severu Německa, zvláště z Brém a z Hamburku. 90 Bylo ale
třeba zajistit neustálou obranu křesťanských společenství izolovaných od obyvatelstva, jež zůstalo z
velké části pohanské.

Jakmile se křižáci navrátili domů, pomýšlel tedy livonský biskup na zřízení vojenského řádu
podobného těm, které již existovaly ve Svaté zemi, kde široce prokázaly svou účinnost. Albert
poslal do Říma svého bratra Theodorika, aby tam o jeho projektu informoval. Po Theodorikově
návratu na podzim roku 1202 se plán zkonkretizoval v podobě vojenského a církevního řádu
mečových bratří (Fratres militiae Christi), jehož statut byl oficiálně stanoven papežskou bulou z
roku 1204, která jim dala za vzor řád templářů. Tito bratří jsou známější pod jménem mečoví rytíři
(Schwertbruder) pro svůj bílý plášť, jenž se podobá tomu, který nosí rytíři svatého Jana, a je
ozdobený na zádech červeným křížem a mečem.91

Livonský biskup si představoval, že pouhá přítomnost mečových rytířů ke zpacifikování

oblasti postačí. Je pravda, že dvakrát, v roce 1207 a pak v roce 1212, byli Livoňané a Lotyši, kteří
se pokusili zaútočit na pozice držené řádem, rozdrceni a museli se podřídit, ale staré pohanské víry
byly mezi domorodým vesnickým obyvatelstvem stále pevně zakotvené.

Když se biskup Albert usadil v Rize, věnoval se organizování církve v Livonsku. Založil
několik klášterů jako například v Dunamunde (Daugavriva) v roce 1205, jehož opatem se stal
Theodorik, jeho vlastní bratr, a kde se v roce 1208 usadili mniši z Couteux. Ale Alberta zajímaly i
pozemské aspekty jeho misie. Mimo podporu mečových rytířů mohl počítat také s podporou krále
Germánie Filipa Švábského, od nějž obdržel jako léno livonské biskupství i s pozemky, což z něj
činilo vladaře říše a jako takovému mu dávalo možnost přenechávat svým vazalům část
pozemkového vlastnictví biskupství jako léno. Aby posílil své postavení, pokusil se Albert marně
přivést v roce 1208 na víru Estonce z kraje Tartu a Otepaa a roku 1211 vysvětil svého bratra
Theodorika estonským biskupem. Ale tato estonská diecéze byla čistě teoretická, neboť Estonci se
ukázali této snaze o evangelizaci naprosto nepřístupní.

Stejná situace byla u starých Prusů, jejichž loupeživým podnikům, které vedli zejména v
Mazovsku, se Poláci snažili čelit, jak to šlo. Pro svou obranu se mazovský vévoda obrátil na
dánského krále Waldemara II., jehož intervence zaznamenala několik omezených úspěchů. Staří
Prusové odpověděli na tento útok tím, že na jaře 1206 pronikli do hloubi Mazovska. Mazovský
vévoda Konrád byl bratr polského krále Vladislava Bílého, ale ten čelil vnitřním bojům mezi
velmoži, a nemohl mu poskytnout potřebnou pomoc. Konrád se tedy obrátil na misionáře, neboť
usoudil, že s mírností by snad bylo možné dosáhnout lepších výsledků. Jedním z těchto misionářů
byl cisterciák z kláštera Oliva, 92 jistý Christian, pocházející z Freyenwaldu, který vedle svého
rodného německého jazyka hovořil dokonale polsky a pruským jazykem. Christianovi se podařilo
přivést na víru několik pruských notáblů, jako reiky z Lobau a z Lanzama v Pogesanii (kraj Elbing),
za což ho v roce 1214 jmenoval papež Inocenc III., jemuž přijel podat zprávu o své misii, biskupem
Pruska. Ale zatímco byl v Itálii, Prusové se vzbouřili a nově konvertované pobili. Mazovsko bylo
opět napadeno a kraj Chelmno (Kulm) zcela zdevastován. Vévoda Konrád byl pak pověřen Římem
vyhlášením křížové výpravy, a mocná armáda křižáků, složená z Němců, Poláků a Dánů, se v roce
1219 dala na pochod proti Prusům. Christian, coby pruský biskup, obdržel od vévody mazovského
velký kus území kolem Chelmna, a tento dar byl potvrzen papežem. Prusové předstírali, že se
podrobili, ale jakmile se křižáci vrátili domů, roku 1223 obnovili své útoky, opět napadli Mazovsko,
zmocnili se města Plotzk, které vyplenili, a při návratu si s sebou odvedli četné zajatce do otroctví.

Pro zajištění bezpečnosti v této oblasti navrhl Christian v roce 1225 vévodovi mazovskému
založení vojenského řádu podobného mečovým rytířům. Byl to řád mečových bratří v Prusku, jehož
členové nosili na svém bílém plášti kříž a meč červené barvy. Rytíři obdrželi od vévody
mazovského hrad Dobrzyň, ležící na břehu řeky Drewenz, odtud jméno dobrzyňští rytíři, jak byli
obvykle nazýváni. Kromě hradu Dobrzyň, jenž byl rezidencí velmistra řádu, získali rytíři také
významné území, které leželo na pomezí pruských pozemků a jehož obranu zajišťovali. Dostali za
poslání evangelizovat Prusy a podrobit je. Polovina území, které by dobyli, by jim patřila. Prusové
odpověděli na tuto novou hrozbu obnovením svých útoků na mazovské vévodství. Dobrzyrtští rytíři
se je pokusili zastavit, ale v roce 1225 byli poraženi u Strassburgu (Brodnica) a nemnozí, kteří
přežili, se stáhli do svého hradu, zatímco vévoda mazovský se dal na útěk. Opět jednou ti, kteří se
pokusili zvítězit v Prusku, sklidili palčivou porážku.

V okamžiku, kdy vévoda mazovský a dobrzyrtští rytíři měli čelit stále smělejším a
vražednějším útokům starých Prusů, mečoví rytíři z Livonska bojovali s Estonci, podporovanými
ruskými knížaty ze Pskova a z Novgorodu, kteří viděli v přítomnosti řádu na březích Rižského
zálivu překážku ve své cestě k Baltskému moři. Estonský odboj proti mečovým rytířům vedli
obyvatelé ostrova Osel, kteří ovládali vstup do Rižského zálivu. Estonci z Oselu se pokusili v roce
1215 o vylodění na pobřeží a pokračovali v postupu až do Rigy, ale byli odraženi. Biskup Albert se
tehdy musel obrátit na dánského krále Waldemara II. 93 Na jaře roku 1219 připlulo k ostrovu Osel
mocné dánské loďstvo a ostrov byl obsazen, přes odpor místního obyvatelstva; pak se dánští
„křižáci“ zmocnili severního pobřeží Livonska a zřídili opevněný tábor u estonské pevnosti
Lindanis. Tento tábor byl základem města Talin, jehož jméno znamená v estonštině „město Dánů“ a
které Němci nazývají Reval.

Estonci odolávali cizí invazi úporně. V roce 1222 se jim podařilo Dány z ostrova Osel
vyhnat; pak se vzpoura rozšířila po celé zemi. Ozbrojená intervence mečových rytířů skončila
katastrofou 29. ledna 1223 v bitvě u Fellinu (Vijlandi), kde mnoho rytířů zahynulo. Estonci se
znovu obrátili na ruská knížata, jimž slíbili za jejich pomoc polovinu kořisti dobyté na mečových
rytířích a na německých žoldnéřích. S pomocí ruských posil se Estoncům podařilo cizí síly, které se
tam usadily, ze své země vyhnat, ale měli nešťastný nápad využít své převahy k napadení svých
lotyšských sousedů, s nimiž měli vždy více či méně napjaté vztahy. Lotyši se pak spojili s
mečovými rytíři. Estonci byli zatlačeni k řece Seda blízko jezera Burtnieks. Mečoví rytíři tak mohli
pokračovat v ofenzivě. V téže chvíli Dánové odráželi Rusy pod hradbami Talinu. Na jaře 1224
vyústila křesťanská protiofenziva v dobytí jednoho z posledních estonských opěrných bodů, Tartu
(Dorpat), ale potrvá ještě do roku 1227, než do rukou Dánů padne poslední bašta estonského
odporu, ostrov Osel.

Spojenectví mezi Dány a mečovými rytíři tak umožnilo podrobení Estonců a konec jejich
nezávislosti, a to na několik století. Bylo ale třeba arbitráže papežského vyslance, legáta Viléma z
Modeny, aby se dospělo ke kompromisu o rozdělení kořisti. Dánové si ponechali sever Estonska
(Harjumaa a Virumaa) s městem Talin, které z náboženského hlediska spadalo pod lundské
arcibiskupství; řád mečových rytířů obdržel střední část země s územími Parnumaa, Jarvamaa a
Viljandimaa. Zbytek Estonska, to znamená Tartumaa, Laanemaa, Hiiumaa a část ostrova Osel, byl
přidělen nově založeným biskupským sídlům Tartu a Arensburg.94

S potížemi, pod trvalou hrozbou obrody pohanství a stále možných vzpour místního
obyvatelstva, žárlivě střežícího svou nezávislost, se tak podařilo jednomu vojenskému řádu,
mečovým rytířům, a jedné světské mocnosti, Dánskému království, dostat pod svou moc
obyvatelstvo Livonska a Estonska a zavést politiku evangelizace, úzce spojenou s politikou
kolonizace. Místní obyvatelstvo, přebývající výhradně na venkově, bylo integrováno do feudálního
vazalského systému ze Západu. Z vesničanů se tak stali na jejich starobylých pozemcích nájemci
podřízení poplatkům a robotě pro světského či církevního pána, což byli cizinci, většinou Němci,
ale také Dánové. Země byla rozdělena sítí pevností, z nichž se z některých zrodila města obývaná
německými osadníky.

Tyto výboje staré Prusy od vnějšího světa ještě více izolovaly. Prusové několikrát ukázali
svou pevnou vůli zůstat svobodní a uchovat si svou starou víru; představovali jistou hrozbu pro
německé podniky v Livonsku a v Pomořansku, stejně jako pro knížectví v severním Polsku. Vévoda
Konrád Mazovský, jenž byl několikrát obětí loupeživých výprav starých Prusů, nebyl schopen sám
své vévodství bránit; nemohl vůbec počítat s pomocí polského krále ani s pomocí dánského krále,
jehož více zajímaly jeho výboje v Estonsku, a proto se v zimě 1225-1226 obrátil na německé rytíře.
 5.
Řád německých rytířů v Uhersku: nešťastný pokus o
usazení ve střední Evropě.

Pod vrchní autoritou Hermanna von Salza, když se řád německých rytířů zdál ještě pevně
usazený ve Svaté zemi, se rytířům nabídla příležitost usadit se v Uhersku.

V roce 1211 jim totiž nabídl uherský král Ondřej II. (1205-1235) kraj Burzenland (Barcaság)
na jihovýchodní hranici Transylvánie a svěřil jim poslání obydlet toto území a vytvořit z něj
obrannou baštu před nebezpečím, jemuž bylo jeho království vystaveno ze strany dosud
pohanského národa Kumánů.

Lze si klást otázku, jaké důvody přiměly uherského krále, aby povolal právě řád německých
rytířů, a ne jiný vojenský řád. V Uhersku již byli například od roku 1147 přítomni špitálníci. Pro
odpověď na tuto otázku je třeba předně mít na paměti, že od založení uherského státu králem
svatým Štěpánem (997-1038) si uherští panovníci navykli přijímat zahraniční hosty (hospites), aby
se zúčastnili obydlování jejich rozlehlého království, zhodnotili ho a zajistili jeho obranu. Sám
svatý Štěpán byl iniciátorem této politiky; vždyť napsal ve své závěti, určené princi následníkovi
Emerikovi, že „království je slabé a křehké, je-li v něm jen jediný jazyk a jediný obyčej“. A za
jednoho z jeho následovníků, Gézy II. (1141-1162), byli do Horních Uher (dnešního Slovenska) a
do Transylvánie přivedeni první němečtí osadníci, označovaní za Sasy. V této politice pokračoval a
dále ji rozvíjel Béla III. (1172-1196). Byla výhodná pro obě strany. Pro Uhersko to byl prostředek,
jak osídlit četné kraje, jež byly ještě neobydlené – zejména v okrajových hornatých oblastech a těžit
četné důlní bohatství (zlato, stříbro, sůl), které se v nich nacházelo; pro Svatou říši římskou národa
německého to byl prostředek, jak zmírnit přelidnění venkova, způsobeného demografickým
rozmachem, k němuž došlo ve 12. století.95

Právě v případě přivedení německých rytířů počátkem 13. století zde hrály roli zvláštní
důvody. Král Ondřej II. se v roce 1206 oženil s německou kněžnou Gertrudou, pocházející z knížecí
rodiny Meranů (Jižní Tyrolsko) – dnes Merano v Itálii na horním toku řeky Adige. S Gertrudou
neobyčejně vzrostl německý vliv na uherském dvoře, neboť mladá královna si s sebou přivedla
německou družinu, tvořenou zvláště „lidmi z Merana“. 96 Král Ondřej II., jehož autorita byla
několikrát zpochybněna částí šlechty, se snažil o „meranskou“ družinu své ženy opřít, tím spíše, že
přes ni mohl počítat s podporou papeže Inocence III. (1198-1216). Papež byl totiž v době, kdy se
snažil shromáždit všechny síly křesťanstva pro zahájení nové křížové výpravy, tomuto sblížení
Uherska se Svatou říší římskou národa německého velmi nakloněn. Mezi Němci, kteří těžili z
královské štědrosti, je třeba zmínit mladšího bratra královny Gertrudy Bertolda, který byl díky
podpoře Ondřeje II. zvolen arcibiskupem v Kalocse. O pár let později svěřil král Ondřej II. svému
chráněnci nové posláni, tentokrát politického druhu, a udělal z něj bána, to znamená guvernéra,
Dalmácie a Chorvatska. Krátce nato byla Bertholdovi svěřena funkce vévody v Transylvánii, neboli
představitele krále v tomto kraji.97

Jiný bratr královny Gertrudy, Eckert, byl biskupem v Bambergu; také on se těšil královské
přízni a hrál nezanedbatelnou úlohu na uherském dvoře. V roce 1211 přiměl k zásnubám dceru
Ondřeje II. a Gertrudy Alžbětu, tehdy čtyřletou, s knížetem Ludvíkem, synem durynského
markraběte Hermanna (1190-1217). Alžběta poté byla za své dobročinné působení kanonizována
církví a je známa pod jménem svatá Alžběta Uherská (nebo Durynská). Eckert a třetí bratr královny,
markrabí Jindřich z Istrie, nalezli útočiště v Uhersku v roce 1208 kvůli svému vyhoštění z říše v
souvislosti se svou nepřímou účastí na vraždě císaře Filipa Švábského. Během svého exilu v
Uhersku se oba dva těšili královské štědrosti. Při příležitosti Alžbětiných zásnub dosáhl papež od
císaře Oty IV. ukončení jejich vyhoštění.

Toto spojenectví s durynským dvorem představovalo pro uherského krále další trumf v
konfliktu, v němž stál proti části aristokracie. Někteří velmoži totiž proti němu stavěli od roku 1210
antikrále pocházejícího z mladší větve dynastie. Mimo to byl durynský rod spřízněný s císařským
rodem a měl podporu papeže.

V tomto ovzduší vnitřních politických bojů se král Ondřej II. pod vlivem královniny strany
rozhodl usadit v Transylvánii německé rytíře. Vazby mezi durynským a meranským rodem a
velmistrem německého řádu Hermannem von Salza byly úzké. Nejstarší dům řádu v Evropě98 byl
založen v Halle v Durynsku. Pokud jde o Hermanna von Salza, jak víme, sám patřil ke staré rodině
ministeriales spojených s durynskými markrabími.99

Podmínky usazení německých rytířů v Transylvánii byly upřesněny v královské chartě

vydané v roce 1211. Touto chartou svěřoval uherský král řádu německých rytířů „do svobodného a
trvalého vlastnictví (…) kraj nazývaný Barza“, to znamená území známé pod maďarským jménem
Barcaság a Němci nazývané Burzenland.100 Území takto přidělené německým rytířům se rozkládalo
na přibližně 1 500 km2 a většinově odpovídalo bývalému comitatu (kraji) Brassó v hranicích před
rokem 1876. Toto území, upřesňuje charta z roku 1211, bylo namířeno versus Cumartas, „proti
Kumánům“, dosud pohanským101 a mělo být stále deserta et inhabita, „pusté a neobydlené“; avšak
toto vyjádření je lépe nebrat doslova.

Na tomto území pravděpodobně zůstávalo pár izolovaných ostrůvků Pečenegů, kteří jsou
také tureckého původu, ale jsou pokřesťanštění a usadil je zde uherský král koncem 11. století, aby
zajistil obranu tohoto hraničního kraje.102 Všimněme si, že pozemky, které dostali němečtí rytíři,
tvořily celek od jednoho držitele, zatímco dosud všechny královské dary vojenským či obyčejným
řádům byly tvořeny statky roztroušenými po celém království.

Němečtí rytíři získali naprostou politickou nezávislost na svých pozemcích, a unikali tak
autoritě vévody Transylvánie; měli soudní privilegia jak pro sebe, tak pro osadníky, které tam
usadili; ti si totiž mohli volit své soudce. Mimo tato politická privilegia se těšili četným
hospodářským výsadám. Mohli zřizovat svobodné trhy, na nichž by jako jediní inkasovali různá
práva a daně. Oni i jejich osadníci byli zproštěni všech královských daní a neměli povinnost hostit
transylvánského vévodu a jeho družinu. V případě objevu zlatých či stříbrných ložisek na
přidělených územích měla připadnout polovina výnosů z dolů řádu a druhá polovina Koruně. Tím,
že řád vydal zákaz vstupu královským směnárníkům na své území, měl tak legální výsadu razit
peníze. Toto povolení bylo uděleno německým rytířům dodatečnou listinou vydanou roku 1212, v
níž je zmiňován jistý Theodor coby nejvyšší představený německých rytířů sídlících v Burzenlandu.
Německému řádu bylo dále povoleno kvůli poslání obrany hranice před stále možnými vpády
Kumánů, které mu bylo svěřeno, stavět na strategických místech dřevěné pevnosti, kontrolující
údolí vedoucí do kumánské země.
 Organizování náboženství v Burzenlandu upřesňovala listi na z roku 1213 udělená biskupem
z Transylvánie Vilémem. „Za zásluhy získané v boji proti pohanům“ přenechával biskup Vilém
německému řádu možnost vybírat v Burzenlandu desátky, s výjimkou desátků vybíraných od
uherských a sikulských (székely) osadníků, kteří je měli dál vyplácet transylvánskému biskupovi.
Toto omezení podněcuje k myšlence, že vedle německých osadníků usazených zde německými
rytíři se k nim přidali osadníci uherského a sikulského původu, leda že zde byli již před přidělením
Burzenlandu německému řádu. Listina z roku 1213 uděluje německým rytířům výsadu vybírat si
sami kněze pro farnosti, které budou založeny, ale tito kněží měli být představeni transylvánskému
biskupovi ke konfirmaci. Takto jmenovaní kněží stále spadali pod jurisdikci biskupa Transylvánie a
měli hostit biskupa, kdyby je přijel navštívit. I když tím byla pravomoc německého řádu v církevní
oblasti omezená, v politické oblasti zato řád již měl většinu charakteristik suverénního státu.
Veškerá jeho politika měla nadále tíhnout k potvrzení a k posílení jeho suverenity v Burzenlandu. 103

Až do roku 1218 zůstávaly vztahy mezi Ondřejem II. a řádem německých rytířů na stálé
úrovni. Rytíři tehdy měli naprostou svobodu na území, které jim král přenechal. Této svobody
využívali ke stavbě pevností, ne dřevěných, jak jim povolovala listina z roku 1211, ale kamenných.
Jen v letech 1211 až 1222 vystavěl řád úctyhodné obranné zařízení tvořené čtyřúhelníkem
chráněným čtyřmi mocnými kamennými pevnostmi, jež měly zajišťovat obranu jejich hlavního
postavení v Kronstadtu,104 ležícího na významné křižovatce spojovacích cest.

Usazování německých osadníků v Burzenlandu bylo prováděno energicky. Hovoří o něm

listina biskupa Viléma z roku 1213 a zmiňuje mimo příchodu německých osadníků také příchod
uherských, sikulských a saských osadníků ze sousedního Altlandu.105 Většina německých osadníků
přicházela z říše v ucelených skupinách organizovaných z iniciativy biskupa z Magdeburgu a
biskupa z Bambergu. Později přišli osadníci ze západních krajů říše, z Flander a z porýnských krajů.

Je pravděpodobné, že osadníci se těšili postavení, jež bylo blízké statutu, který řád zřídil
později pro německé osadníky v Prusku. Tito osadníci byli svobodní muži, měli stejné díly
pozemků pro zajištění svého živobytí a vypláceli z nich řádu pozemkovou rentu v naturáliích; měli
právo lovu a rybolovu na území řádu; mohli užívat lesů, luk i pastvin; to vše za případnou
vojenskou službu a poskytnutí pracovní síly pro stavbu obranných staveb. Když byli povoláni k
vojenské službě, sloužili tito venkované jako pěšáci pod velením vesnických náčelníků; ti
vykonávali navíc funkce lokálního soudce, a tím také uchovávali část soudních práv. Vedle této
většinové populace svobodných lidí byl v Burzenlandu omezený počet nevolníků, kumánských
válečných zajatců z výprav vedených řádem na kumánském území. Tito nevolníci byli obyčejně
využíváni k hlídání dobytka.

Řád německých rytířů na svém území podporoval a organizoval obchodní činnost.

Burzenland měl výhodnou zeměpisnou polohu pro obchod, dotýkal se západního světa, latinské
cařihradské říše a na druhé straně zemí Levanty. S přebytky produkce se obchodovalo, a z
Kronstadtu se tak stalo centrum směny.

Zatímco si řád německých rytířů takto upevňoval své pozice v Uhersku, čelil král Ondřej II.
nesčetným vnitrostátním potížím. Předně to bylo spiknutí vedené bánem Bánkem, které stálo 28.
září 1213 život královnu Gertrudu a jež vyjadřovalo nepřátelství části aristokracie vůči německé
orientaci královské politiky. Zato v zahraničí vedl král Ondřej II. velmi aktivní politiku. Napřed
poskytl podporu Friedrichovi II. z Hohenstaufenu v konfliktu s jeho rivalem Otou IV., což mohlo
dobré vztahy s německými rytíři jen podpořit, takže velmistr řádu Hermann von Salza podporoval
Friedricha II. Zároveň vedl uherský král několik vojenských akcí v letech 1213 až 1217 v Galicii a
podařilo se mu na několik let dostat tento kraj do uherské lenní závislosti. Pak svou svatbou s
Yolandou de Courtenay, jejíž otec Pierre de Courtenay se stal v roce 1217 císařem v Cařihradu,
jasně projevil svůj zájem o Východ, což potvrdil v srpnu 1217, když vyplul z přístavu Spalato (dnes
Split) do Svaté země, kde pobýval několik měsíců a zúčastnil se obléhání hory Thabor. Neúspěch
křížové výpravy přiměl Ondřeje II. vstoupit koncem ledna 1218 do Uher a ve Svaté zemi měl
příležitost setkat se s Hermannem von Salza.106

Po návratu Ondřeje II. vládl v zemi velký nepořádek; královskou pokladnici rozházeli
velmožové. Král také zjistil, že poživatelé královských donací zneužili jeho nepřítomnosti, a v tom
okamžiku si nepochybně uvědomil expanzní politiku prováděnou německými rytíři za hranicemi
Burzenlandu, a usmyslel si přezkoumat všechny předchozí donace.

Řád německých rytířů, který si nechal potvrdit královské donace papežem, se cítil vůči
jakékoliv hrozbě ze strany královské moci krytý. Nicméně v roce 1221 vyzvalo královské nařízení
německé rytíře, aby navrátili Burzenland Koruně. Příčin nespokojenosti s tímto řádem bylo dost.
Transylvánský biskup Vilém jim vyčítal, že nedodržují závazky přijaté v roce 1213 o kontrole
fungování církve v Burzenlandu. Král jim zase vyčítal, že vystavěli pevnosti z kamene vzdor listině
z roku 1211 a že lákali německé osadníky usazené již v jiných krajích Uherska, a vyžadoval proto
jejich odchod.

Tento první konflikt neměl dlouhého trvání a král naopak privilegia udělená řádu od roku
1222 rozšířil. Je pravda, že tehdy se začala v dálce rýsovat tatarská hrozba a Ondřej II. si byl vědom
toho, že všechny síly, které jsou k dispozici, musejí být použity na zajištění obrany království, tím
spíše, že Kumáni, přímo ohrožení Tatary, hledali útočiště v Uhrách. Papež Honorius III. (1216-
1227) se také snažil nalézt kompromis, v čemž ho podporoval Hermann von Salza a durynský
markrabě Ludvík.

Nová královská charta ze 7. května 1222, o jejíž autenticitě někteří historikové pochybují,
vyjadřuje mezi králem a německými rytíři usmíření. Tato charta potvrzovala ustanovení z textu z
roku 1211, ale se zásadní změnou: němečtí rytíři budou moci napříště budovat „kamenné pevnosti a
města“ (castra et urbes lapideas).107 Ve skutečnosti toto ustanovení pouze potvrzovalo situaci, jež
už vlastně existovala, stejně jako přiznávalo řádu vlastnictví hornaté oblasti ležící na jihu
Burzenlandu, kterou již ovládali. Rytíři navíc získali nové výhody, pokud jde o těžbu v solných
dolech v údolí Oltu, a měli nadále celní úlevu pro přechod sikulské země a „valašského území“
Fogaras. A konečně, nová charta jasně stanovila pro řád německých rytířů privilegium zcela
bezcelně razit mince.

Tato ustanovení musela vyvolat pobouření církve, neboť zpochybňovala, alespoň v

Burzenlandu, privilegium ostřihomského arcibiskupa ve věci měny – ten totiž kontroloval ražbu
mincí a dostával pondus za každou vyraženou stříbrnou marku, který odpovídal poplatku 1/48;
pobíral také desátek z části zisků z dolů (urgura) vyplácených králi.108

Krátce po publikování této charty velmi příznivé německému řádu byl král pod nátlakem
šlechty přinucen při zákonodárném shromáždění udělit svým poddaným Zlatou bulu, skutečnou
ústavu vyhlášenou 29. května 1222, která omezovala královskou moc ve prospěch zemského sněmu
tvořeného představiteli šlechty a církve. V článku 31 přiznávala lidu „právo na odpor“ v případě
zneužití moci. Většina ustanovení uvedených ve Zlaté bule byla ovlivněna „jeruzalémským
zasedáním“, o kterém se uherští křižáci dozvěděli, když v roce 1217 doprovázeli Ondřeje II. do
Svaté země.109 „Právo na odpor“, o němž se hovořilo v bule, ovšem znepokojilo německé rytíře,
kterým nebylo neznámo, že vůči nim uherská šlechta a církev chová nepřátelství. Takže velmistr
Hermann von Salza usoudil, že bude opatrnější a obrátí se na papeže, aby dosáhl potvrzení
privilegií řádu v Uhrách, a papež Honorius III. bulou z 19. prosince 1222 svou autoritou privilegia i
panství řádu potvrdil. Hermann von Salza také požádal papeže, aby udělil řádu plnou nezávislost z
církevního hlediska vůči transylvánskému biskupovi, pod nějž spadalo území Burzenlandu. Ve
skutečnosti si řád německých rytířů přál, aby papež jmenoval v Burzenlandu biskupa spadajícího
přímo pod Řím, což by připravilo o všechnu právní moc na tomto území biskupa z Transylvánie, a
posílilo by to tak nezávislost řádu na uherském státu a církvi. První krok v tomto smyslu učinil
papež, který v dopise z 12. ledna 1223 pověřil chebského biskupa Tomáše, aby nastolil jako
„doyena Burzenlandu“ vhodnou osobu navrženou německými rytíři, což vyvolalo hněv nového
transylvánského biskupa Reinalda. Ten odpověděl vyžadováním přísného uplatňování charty z roku
1213, vydané jeho předchůdcem. Papež zareagoval novou bulou z 12. prosince 1223 a potvrzoval v
ní nezávislost církve v Burzenlandu na transylvánském biskupovi a zakazoval mu pobírat tam
desátky a vykonávat svou jurisdikci. Papež hned nato sdělil toto rozhodnutí biskupovi z Chebu, z
nějž se stal nedávno ostřihomský arcibiskup a uherský primas.

V celé této záležitosti papež pozice německého řádu podpořil, a to tím spíše, že řád se hodlal
vložit pod přímou autoritu Svaté stolice, což vyplývá z papežské charty z 30. dubna 1224. 110 „Mistr
a bratří požádali, abychom ráčili vložit do rukou autority Apoštolské stolice území Burzenlandu
(…), které bylo až donedávna pusté a neobydlené kvůli invazím pohanů a které náš milovaný bratr
v Kristu Ondřej, pozoruhodný uherský král, jim svěřil ve své velkomyslnosti a kde se, poté, co
zkrotil útoky pohanů za cenu četných lidských ztrát, usadili. K tomu se připočítává to, že věřící jdou
do těchto končin tím ochotněji, že vědí, že jsou tam pod zvláštní ochranou Apoštolské stolice (sub
speciále apostolicae sedis protectione). Takže toto území, na němž chybějí zemědělci (…) je rychle
obydleno a počet jeho obyvatel se zvýší pro odrazení pohanů, pro bezpečnost věřících a pro
nezanedbatelnou výhodu Svaté země.111 Vyhověli jsme zbožné a laskavé žádosti mistra a bratří a
vkládáme výše zmíněné území pod jurisdikci svatého Petra, přebíráme ho do vlastnictví (in jus et
proprietatem beati Petri) a prohlašujeme, že ho budeme vždy mít pod obranou a zvláštní ochranou
Apoštolské stolice.“

Tato závislost řádu na papeži byla konkretizována každoročním vyplácením daně dvou
zlatých marek (duas marcas auri). Taková ustanovení nemohla uherského krále než pobouřit.
Obával se toho, že v království vznikne skutečný stát ve státě pod pravomocí řádu německých rytířů
a Svaté stolice, a toho, že by mohl k sobě přitahovat německé osadníky usazené v jiných částech
uherského území. Takže Ondřej II. udělil Sasům v Transylvánii nová privilegia, aby je udržel na
svém území. Tato privilegia definuje bula Diploma Andreanum112 z roku 1224, která shromažďuje
všechny Sasy z Transylvánie v jednom správním útvaru jediného držitele pod pravomocí
královského hraběte ze Szebenu (comes cebiniensis) jmenovaného králem a nezávislého na
transylvánském vévodovi. Obyvatelé saské župy měli širokou správní a právní autonomii – byli
osvobozeni od veškeré panovnické pravomoci, ale byli králi povinni platit každoroční daň a také
mu byli povinováni vojenskou službou.

Ondřej II., obhájce saských osadníků, ale odpůrce vytvoření německého státu v
Transylvánii, se rozhodl německé rytíře vyhostit a převzít kontrolu nad Burzenlandem. Operace
začala na jaře roku 1225, kdy se královská armáda pustila do dobývání území. Rád německých
rytířů se pak obrátil na papeže, který ho ujistil o své podpoře a rytířům poblahopřál k jejich odporu,
jak o tom svědčí dopis, který zaslal 10. června 1225 Hermannovi von Salza: „Neopustili jste tuto
zemi přes hrozby a násilí.“ Honorius III. připomíná, že již napsal uherskému králi, „abyste si mohli
tuto zemi ponechat (…), tuto zemi, kterou vám přidělila královská štědrost jako vlast a kterou
Apoštolská stolice konfirmovala“.113 Mimo to požádal papež nuncia Cinthia, aby Ondřeji II. předal
papežskou bulu tykající se německých rytířů a vyzval ho, aby ji respektoval.114

Přes papežovy opakované žádosti trval uherský král na svém a němečtí rytíři byli zkrátka a
dobře z Uherska vypuzeni, ale osadníci, které tam usadili, zůstali a uchovali si svůj statut. To
ukazuje, že politika Ondřeje II. nebyla namířena proti německým osadníkům – to již dokázalo
udělení Andreana ale pouze proti německému řádu, pokud se snažil vytvořit na území království
nezávislý stát. To král Uherska, který byl podporován svou družinou, a zejména svým synem a
dědicem Bélou – budoucím Bélou IV. opíral se o uherskou církev a který si žárlivě střežil své
pravomoci, nemohl připustit.

Sluší se také dodat, že kumánské nebezpečí, jež bylo v roce 1211 reálné a bylo příčinou
toho, že se němečtí rytíři usadili v Transylvánii, se v roce 1225 jevilo pro Uhersko mnohem méně
hrozivě. Kumáni, které zase ohrožovali Tataři, byli ochotnější přestoupit na křesťanství výměnou za
ochranu uherského krále. Již roku 1221 poslal Béla na kumánské území dominikány, a ti dosáhli
pokojně několika konverzí. Následující události daly za pravdu uherskému králi, jelikož v roce
1227, dva roky po vypuzení řádu německých rytířů, se nechal kumánský kníže Bare pokřtít s celým
svým lidem a vložil se pod ochranu uherského krále. Od té doby bylo kumánské území připojeno ke
království. Ale před tatarským nebezpečím museli Kumáni opustit své území a uchýlit se do Uher.

Jakkoliv se může zdát tato snaha o usazení německých rytířů v Transylvánii okrajová a bez
trvalých následků, je přesto signifikantní, neboť již jevila hlavní charakteristické rysy kolonizace,
jak ji pojímal řád. V Transylvánii se totiž řád německých rytířů pokusil rozpustit teritoriální stát,
chráněný systémem pevností a pevnůstek umístěných na hlavních strategických bodech, stát
nezávislý na poručnictví místního duchovenstva a pod ochranou papeže; řád zahájil politiku
systematického obydlování a povolal osadníky ze všech koutů germánského světa, kteří když se zde
usadili, měli statut svobodných mužů a obdrželi kus půdy za placení každoroční daně a povinnost
vojenské služby. Tato nešťastná zkušenost v Transylvánii se měla brzy zopakovat – tentokrát
úspěšně – o pár let později v Prusku.
 6.
Usazení německého řádu na Baltu:
dobytí Pruska (1226-1283)
Během zimy 1225/1226 se vydala do Itálie mise vedená pruským biskupem Christianem,
aby se tam setkala s Hermannem von Salza, jenž se nacházel na dvoře Friedricha II. Biskup přijel
ve jménu mazovského vévody Konráda požádat o pomoc německé rytíře při obraně proti neustálým
útokům starých Prusů a sdělil jim, že coby odškodné je panovník Konrád ochoten přenechat řádu
území Chelmna, to znamená území o rozloze asi 3000 km2, ležící na dolním toku Visly, a také
ostatní území, které bude od Prusů získáno. Zdá se, že Hermann von Salza z této nabídky neprojevil
velké nadšení, neboť nešťastná zkušenost, kterou učinil řád v Transylvánii, ho nabádala k
opatrnosti.115

Než se pustí do pruského dobrodružství, chtěl mít seriózní záruky. Ty získal napřed od
Friedricha II., který s chystanou výpravou vyslovil souhlas Zlatou bulou z Rimini z března 1226 a
potvrdil přenechání Chelmna, „jelikož samo toto území je zahrnuto do říšské lenní závislosti“. 116 Je
pravda, že pro císaře byla všechna území ležící za Odrou považována za přirozené pokračování
Svaté říše. Bula z Rimini zaručovala také německým rytířům definitivní a nezrušitelnou povahu
takto udělené koncese.

Podle Hermanna von Salza nebyly záruky poskytované bulou z Rimini stále dostačující. I
když byl tlačen císařem i papežem k tomu, aby nabídku vévody mazovského přijal, snažil se
velmistr získat obsáhlejší informace o skutečné situaci v Prusku, a kvůli tomu vyslal na místo dva
své spolupracovníky doprovázené osmnácti muži ve zbrani. Peter von Dusburg ve svém díle
Chronicon terrae Prussiae o této misi napsal: „Řečený mistr [Hermann von Salza] vyslal bratra
Konrada von Landsberg a jiného bratra řádu k polskému panovníkovi, aby si prohlédli území
Chelmna. (…) Když přijeli do Polska (…), pruská armáda řádila, rabovala a vypalovala zemi…“
Oba bratří a jejich doprovod, kteří se zúčastnili bojů po boku Poláků, byli těžce raněni a ošetřováni
manželkou vévody mazovského, kněžnou Agafií. Krátce poté na radu svých synů věnoval Konrád
„bratřím německého řádu území Chelmna a Lobau a vše, co seberou Prusům“.117

Přes toto potvrzení předchozí nabídky Hermann von Salza stále jako by váhal. Po více než
roku úvah poslal mazovskému vévodovi nové poselství vedené komturem Philippem de Salle v
doprovodu dvou bratří. Hermann von Salza se tehdy zajímal hlavně o křížovou výpravu Friedricha
II., která byla konečně připravena k odjezdu. Nicméně pokračovala vyjednávání s mazovským
vévodou, který potvrdil novou chartou z 23. dubna 1228 dříve udělené dary. Nic definitivního
nemohlo být uzavřeno, neboť Hermann von Salza právě odejel do Svaté země, aby tam přivítal
Friedricha II., ale představitelé řádu pobývali na Konrádově dvoře, aby tam pokračovali ve
vyjednávání. Po návratu Hermanna von Salza do Evropy byly navázány nové kontakty s
mazovským vévodou. Ten počátkem roku 1230 vydal novou chartu, kterou věnoval německým
rytířům celé území Chelmna se všemi jeho lény, totium ex integro chelmens teritorium cum
omnibus suis apendiciis ab eo loco. Jiná charta, vydaná krátce poté, přidala k předchozímu daru
pevnost Nessau se čtyřmi vesnicemi, které k ní patřily.118

Definitivní smlouva mezi německým řádem a mazovským vévodou, uzavřená 30. června
1230 v Kuschwitzu, přebírá to hlavní z obsahu dříve podepsaných smluv a upřesňuje, že k území
Chelmna patří také tamní hrad. Aby si byl jistější, nechal Hermann von Salza smlouvu z
Kuschwitzu několikrát potvrdit papežem, mazovským vévodou a jeho synem Kazimírem. Zbývalo
vyřešit jeden problém, a to vztahy mezi řádem a pruským biskupem Christianem. Ten vlastnil také
panství v Chelmnu, z nějž pobíral desátky a různé poplatky. Po dlouhém vyjednávání mezi řádem a
biskupem se Christian vzdal smlouvou z Rubenichtu (březen 1231) všech svých majetků v Chelmnu
a věnoval německým rytířům třetinu Pruska.119

Od roku 1230, poté co získali všechny garance papeže, císaře i mazovského vévody, začali
totiž němečtí rytíři přicházet do Pruska. Hermann von Salza tam vyslal coby zemského mistra
(Landmeister) jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, Hermanna Balka, pocházejícího jako
on z Durynska. Landmeister se vydal okamžitě na cestu v doprovodu pěti bratří-rytířů a asi stovky
ozbrojenců, k nimž se brzy přidaly posily z celého severního Německa. Nalezli na místě malé
řádové zařízení ve Vogelsangu na levém břehu Visly, naproti místu, kde mělo být o pár let později
vystavěno město Toruň. Šlo o dřevěnou pevnůstku zbudovanou na pozemku patřícím mazovskému
vévodovi, který v roce 1226 věnoval řádu. Jakmile přišel na hranice Pruska, doplnil Hermann Balk
obranný systém tím, že nechal postavit novou pevnůstku v Nessau, několik kilometrů jižně od
Vogelsangu. Poté na jaře roku 1231 Balk se svým vojskem – celkem asi tisíci muži – překročil Vislu
a začal systematicky útočit na pozice držené Prusy. 120 Poté, co Balk dosáhl jistých úspěchů, se
pustil do stavby nového obranného bodu na pravém břehu Visly, poblíž místa, kde předtím nechal
vystavět biskup Christian dřevěnou věž (Turm); dlouho se mělo za to, že jméno města Toruň neboli
Thorn pochází z Turm, ale dnes všichni připouštějí, že jméno Thorn je třeba spojovat spíše se
jménem pevnosti ve Svaté zemi Toron.121 Tento první hrad je znám pod jménem Alt-Thorn,122 ale po
nějakém čase bylo toto místo opuštěno ve prospěch příhodnějšího umístění, ležícího pár kilometrů
dále proti proudu. Nový Thorn (polsky Toruň, latinsky Thorunia), ležící na vyvýšené plošině nad
řekou, byl zbudován podle pětiúhlého plánu; byl vybaven první pevnůstkou, která byla kolem roku
1250 posílena mocným řádovým hradem a impozantní hradbou. U velkého městského náměstí byl
postaven kostel svatého Jana, později dominikánský. Již roku 1232 obdržela Toruň právnický statut
města.123 Za hradbami bylo o něco později vystavěno druhé město, nové (Neustadt) obchodní město,
lišící se od starého města (AItstadt), administrativního a vojenského.124 Toruň tak byla prvním
městem založeným řádem německých rytířů v Prusku a sloužila za vzor později zakládaným
městům. Od té doby sem masivně přicházeli křižáci a osadníci pod vedením magdeburského
purkrabího Burckhardta; přicházeli sem hlavně ze severního Německa a z Čech, lákala je vábivá
vyhlídka na kolonizaci východních území. Příchod osadníků byl tím nezbytnější, že staří Prusové
stále více útočili na panství německého řádu a bez váhání vraždili všechny, kdo jim padli do rukou.
Pro řád byly jediným účinným protiopatřením výboje a okupace dobytých území německými
osadníky, aby si území dobře udrželi a ovládli domorodé obyvatelstvo, které mělo často na výběr
jen křest, smrt nebo útěk.

Od roku 1232 Hermann Balk v čele svých rytířů a nedávno přišedších křižáků provedl
systematickou očistu Chetmska. V blízkosti obce Starogrod založili němečtí rytíři město Chelmno,
jehož šachovnicový půdorys byl rozvržen kolem velkého náměstí a nad ním čněl hrad, který se stal
sídelní budovou vládců pruské země až do roku 1309. Obě města, Toruň a Chelmno, obdržela od
velmistra německého řádu listinu privilegií s datem 28. prosince 1233, známou pod jménem
Kulmer Handfeste. Listina, nesoucí podpis Hermanna von Salza, vydal obyvatelstvu Hermann Balk.
Tato charta, inspirovaná magdeburským právem, pak posloužila za vzor všem chartám uděleným
novým městům založeným v Prusku; dávala obci značná práva, s velkou správní autonomií a
právem volit si každoročně radní; navíc si obec mohla nechat část příjmů ze soudnictví. Zato si řád
ponechával vládu nad opevněním a nařizoval měšťanům povinnou vojenskou službu v podobě
trvalé milice.125 Krátce po založení Chelmna se pustili němečtí rytíři do výstavby nového hradu v
Marienwerderu (Kwidzyn), severně od Chelmna, nad řekou Lieb, přítokem Visly. Marienwerder
bude rezidencí pomořanských biskupů v letech 1254 až 1526.

Příliv osadníků neustával. Na papežovu výzvu přicházelo stále více křižáků; měli v Prusku
stejná privilegia jako ty, kterým se těšili křižáci ve Svaté zemi. Nové tažení proti Prusům začalo
koncem roku 1233; řád německých rytířů totiž organizoval své vojenské akce v zimě: drsné klima
umožňovalo vojskům překročit zamrzlé vodní toky, a snadno tak protivníka překvapit. Tažení v
zimě v letech 1233-1234 shromáždilo pod rytířskou korouhví křižáky ze všech polských knížectví.
Byl tam Konrád Mazovský, který velel také vojskům z krakovského a sandomirského vévodství,
slezský vévoda Jindřich, velkopolský vévoda Vladislav, a dokonce pomořanský vévoda Svatopluk.

Poté, co překročili zamrzlou Vislu, narazili křižáci na Prusy na březích řeky Sirguna u
Christburgu. Na dobytém území vystavěli němečtí rytíři pevnosti Kulmsee a Rehden, a mohli tak
kontrolovat celé Pomořansko. Od té doby, v následujících letech, zaútočili na Pogesanii, kterou si s
vynaložením jistého úsilí podrobili. V roce 1237 byl vystavěn hrad Elbing (Elblag) na ostrově v ústí
řeky téhož jména. Hrad, zbořený v roce 1239 Pogesany, byl o něco později znovu postaven na
severu, v místě, kde se řeka Elbing vlévá do jezera Drausen; četní osadníci z Lubecku a z Míšně se
účastnili na založení města chráněného novým hradem, které získalo v roce 1246 listinu privilegií
inspirovanou lubeckým právem.

Když v roce 1239 Hermann von Salza zemřel, ovládali již němečtí rytíři celé Chelmno a
také Pomořansko a Pogesanii. Jak pokračovalo dobývání, rozděloval řád část pozemků křižákům,
kteří pak zvali z Německa osadníky, a umožňovali tak metodickou exploataci země a její
poněmčování. Systematické dobývání pruských území pokračovalo za velmistrů Konráda
Durynského a Hessenského a Gerharda von Malberg. Tato metoda byla neměnná. Poté, co dosáhli
podrobení místního pruského vůdce a jeho přestoupení na křesťanství – což vyvolávalo alespoň
formální konverzi jeho poddaných, ihned vystavěli uprostřed jeho území hrad, z nějž se brzy zrodilo
město. Tak byly od roku 1239 podrobeny oblasti Warmiňska, Natangie a Bartonie; vystavěné byly
hrady Kreuzburg v Natangii, Heilsberg a Braunsberg ve Warmiňsku, Bartenstein, Rossel a
Weissenburg v Bartonii. Pak, poté co obsadili pruské opevnění ležící severovýchodně od Elbingu,
na poloostrově spojujícím Frisches Haif s Baltem, tam němečtí rytíři vystavěli nový hrad, který
dostal jméno Balga. V té době již řád kontroloval polovinu Pruska.

Více na severu, v Livonsku, přiměl vývoj situace německé rytíře k zásahu. Biskup z Rigy se potýkal
s neustálými útoky dosud pohanských litevských kmenů, které ohrožovaly jihovýchodní hranice
jeho území. Přes konflikty spojené s otázkami zájmů a přednostního práva mohl rižský biskup
počítat s podporou řádu mečových rytířů na ochranu Litevců. Ale 22. září 1236 utrpěli mečoví rytíři
tvrdou porážku v saulských bažinách, při níž byl zabit velmistr Volkwin. 126 Mečoví rytíři se pak
obrátili o pomoc na řád německých rytířů. Již předchozího roku se pokusil Volkwin dosáhnout u
Hermanna von Salza spojení obou řádů, ale marně. Nyní, když byl Volkwin mrtev, obrátili se
mečoví rytíři na papeže. Řehoř IX. byl jejich argumentům přístupný a předal dvěma vyslancům
mečových rytířů, kteří za ním přijeli do Viterbe, dvě buly z 12. května 1237, jimiž začleňoval
mečové rytíře do řádu německých rytířů. Tudíž i jejich majetek přešel pod kontrolu německého
rytířstva. Jediný ústupek soukromým zájmům mečových rytířů, bula De unione, upřesnila, že
Livonsko vytvoří zvláštní jednotku, které bude vládnout krajský pán. Kapitula německého řádu
zasedající v Marburgu svěřila Hermannu Balkovi na doživotí funkci krajského pána Livonska, již
výjimečně spojil s funkcí, kterou už vykonával v Prusku. Bylo také rozhodnuto vyslat do Livonska
šedesát rytířů na pomoc mečovým rytířům.127

V tom okamžiku se objevilo nové nebezpečí na východních hranicích křesťanské Evropy, a

sice s příchodem Mongolů do Ruska během zimy roku 1236/1237, kterým se tam říkalo Tataři. Ti,
poté co zpustošili stepi jižního Ruska, se 6. prosince 1240 zmocnili Kyjeva a chystali se na pochod
na západ. Zpráva o tatarské invazi nevyvolala na Západě žádný rozruch. Pouze Friedrich II. přikázal
svému synovi Enziovi zrušit vojenské operace, které vedl v Itálii proti guelfům, a vrátit se do
Pruska a přidat se k německým rytířům. Na místě uvedl do pohotovosti řádovou pevnost velmistr
Němců a pak se vydal s vojskem rytířů do Slezska, aby se tam spojil s vévodou Jindřichem
Zbožným a polským vévodou Boleslavem. K setkání sil křesťanské koalice s tatarskými nájezdníky
došlo 9. dubna 1241 u slezského městečka Legnice. Křesťanští rytíři byli v bitvě rozsekáni a Popon
Ostierna, jenž stál v jejich čele, byl vážně raněn. Ale také Tataři utrpěli těžké ztráty, což je přimělo
nepostupovat dále v pochodu na západ a stáhnout se do Ruska; cestou ovšem ještě krátce a ničivě
vpadli do Uher.128 Z celého západního křesťanstva pouze Friedrich II., věčně exkomunikovaný,
projevil jisté vzrušení z nové hrozby, ohrožující křesťanskou Evropu, a marně volal na pomoc
všechny západní panovníky.129

Tatarská invaze měla odezvu přímo v Prusku, kde domorodé obyvatelstvo využilo odchodu
četných rytířů do Slezska a povstalo s příležitostnou podporou vévody z východního Pomořanska
Svatopluka. Četné řádové pevnosti padly do rukou Prusů, kteří je zbořili, když předtím
zmasakrovali jejich obhájce. V rukou německých rytířů zůstaly pouze Toruň, Elbing, Rehden a
Chelmno. Četná venkovská panství byla vypleněna, jejich němečtí obyvatelé mučeni a pak
popraveni, zatímco domorodé obyvatelstvo obnovovalo svou starou víru. Papež tedy vyhlásil
křížovou výpravu proti pomořanskému vévodovi. Maršál řádu Dietrich von Bernheim v čele
německých rytířů posílených vojsky, jež poskytla polská knížata, se zmocnil pomořanské pevnosti
Sartowitz (Zarthawicza) a pak pevnosti Nákel. Svatopluk dal přednost vyjednávání a v roce 1242
požádal o mír. Zavázal se, že zůstane loajální k řádu a vzdal se pevnosti Sartowitz. Toto zklidnění
situace umožnilo německým rytířům se znovu zmocnit pruské země s použitím „meče a ohně“. O
dva roky později Svatopluk obnovil boj a s pomocí pruského obyvatelstva zaútočil na državy řádu v
Prusku. Po téměř čtyři roky střídala vítězství porážky. V Německu byla opět vyhlášena křížová
výprava, což přimělo Svatopluka k mírovým nabídkám prostřednictvím papežského legáta Jacquesa
Pantaleona, budoucího Urbana IV. Vévoda pomořanský se oficiálně zavázal smlouvou z 24.
listopadu 1248, že se vzdá jakéhokoliv spojenectví s „pruskými modloslužebníky“.

Tuto smlouvu doplnila smlouva z Christburgu ze 7. února 1249, uzavřená s pruskými

náčelníky, která řešila otázky práv a povinností národů podrobených řádem, samozřejmě za
podmínky, že přestoupily na Kristovu víru. Rád touto smlouvou přiznával svým domorodým
poddaným osobní svobodu na tak dlouho, dokud zůstanou věrní nové víře; dával jim právo získávat
pozemky, prodávat je a předávat svým dědicům, pouze v přímé linii. Pokud nebyli přímí dědicové,
připadl jejich majetek řádu. Konvertovaní domorodci měli také právo na soudní proces, uzavírání
sňatku, mohli vstupovat do řad duchovenstva, a dokonce patřit k řádu německých rytířů, jestliže
pocházeli z bývalé šlechty. Všichni se museli bezpodmínečně vzdát starých pohanských zvyků
(polygamie, spalování mrtvých, lidských obětí, modloslužebného kultu) a přísně dodržovat pravidla
církve ve věci náboženských svátků a křtění novorozenců. Měli také povinnost platit řádu desátek,
loajálně mu sloužit a vyhovět jeho povolání do vojenské služby. A za upřímné přistoupení ke
křesťanskému náboženství mohli vybudovat na své náklady třináct kostelů v Pomořansku, šest ve
Warmiňsku a tři v Natangii, a sice ve tříleté lhůtě. Takto konvertovaní Prusové podléhali
magdeburskému právu nebo polskému právu, s výjimkou božích soudů či jiných opatření příčících
se zákonům Boha a církve. A konečně, ti z nich, kteří ještě nebyli pokřtěni, tak museli neprodleně
učinit pod trestem zkonfiskování jejich jmění a vyobcování.130

Smlouva z Christburgu jasně ukazuje, jaký význam přikládal řád německých rytířů konverzi
národů, které si podrobil. A zároveň s tím, ještě před uzavřením dohody, byla učiněna opatření
prostřednictvím legáta Viléma z Modeny o budoucí organizaci církve v Prusku. Bula z 28. (nebo
29.) července 1243, pocházející od legáta a potvrzená papežem Inocencem IV., rozdělila Prusko do
čtyř diecézí, a to na Chelmsko, Pomořansko a Warmiňsko a čtvrtou měla tvořit nová dobytá území.
Každá diecéze měla být rozdělena mezi biskupa a řád německých rytířů, a to takovým způsobem,
aby měl biskup k dispozici třetinu území v plném vlastnictví a podle svého výběru a nad celkem
vykonával své duchovní zákonodárství. Obrana území přináležela pouze do pravomoci řádu, ale v
případě nezbytné nutnosti se na ní měli účastnit biskupové. Pro dohled nad organizací církve v
Prusku rozšířil svou pravomoc na Prusko arcibiskup z Rigy, který již spravoval Livonsko a
Estonsko.131 V bule se také pravilo, že Prusko je vlastnictvím svatého Petra a že církev ho postupuje
řádu, včetně práv a příjmů. Dokument z roku 1245, pocházející od Friedricha II., ostatně potvrdil
německému řádu vlastnictví Livonska, Kurlandska a Žmudi (Samojedsko).

Spojení do jedné arcidiecéze pruských zemí, Livonska a Estonska potvrdilo, že mimo

Prusko rozšířili němečtí rytíři ve skutečnosti své pole aktivit na baltské země. Rád německých rytířů
a řád mečových rytířů se snažily zavést svou pravomoc v Livonsku. Ale tato oblast byla předmětem
vnějšího ohrožení. Na severu se Rusové pokoušeli získat přístup k Baltu a naráželi na německé
rytíře. 5. dubna 1242 uštědřil novgorodský kníže Alexandr Něvský německým rytířům tvrdou
porážku na zamrzlém jezeře Pejpus (Čudské jezero). Dalším nebezpečím pro Livonsko a jeho léna
byla Litva, která zůstala přes všechny snahy o evangelizaci vedené z Rivy neochvějně pohanská.
Litevci byli vždy připraveni povzbuzovat Livy k povstání. Proti Litevcům se němečtí rytíři
uchylovali k technice již prověřené v Prusku, spočívající ve výstavbě hradů na hranicích s
nepřátelskou zemí. Tak byl například vybudován v roce 1242 Memelsburg před severním okrajem
Kurisches Haffu, mezi Pruskem, Livonskem a litevským územím Žmudi. Místo bylo zvláště dobře
vybráno, jelikož střežilo pobřežní cestu, která zajišťovala územní kontinuitu mezi Livonskem a
Pruskem. V podhradí vzniklo město Memel, které přijímalo osadníky ze severního Německa.

Na obranu proti Litevcům, stále stejně nebezpečným, se uvažovalo o zorganizování křížové

výpravy. Při této zprávě nejvyšší vůdce Litevců, velkokníže Mindaugas, projevil velkou obratnost a
v roce 1251 souhlasil, že se nechá pokřtít. Následujícího roku ve svém hradě Varute přijal z rukou
biskupa z Chelmna, obklopeného německými rytíři, velkovévodskou korunu. Mindaugas tak přijal
pozici panovníka státu oficiálně uznaného za člena křesťanského společenství. Ve skutečnosti se
Litva stávala protektorátem německého řádu a velkovévoda projevil několikrát dobrou vůli, když
dal v roce 1255 a pak roku 1257 německému řádu velké majetky.132

Přes Mindaugasovu očividnou dobrou vůli zůstával řád německých rytířů ve střehu a z
opatrnosti si chtěl velmistr Popon Ostierna, bývalý provinční pán z Pruska, který dobře znal zemi,
zajistit kontrolu všech pruských okresů sousedících s dosud nezávislou Litvou, se Sambií, s
Nadrovskem a se Skalovskem. Za tím účelem dominikáni vyhlásili v celé Svaté říši novou křížovou
výpravu, což umožnilo shromáždit armádu téměř šedesáti tisíc mužů, která se přidala k německým
rytířům. Velení křižáků se ujal český král Přemysl Otakar II., po boku svého švagra Oty III.
Brandenburského, a také Rudolf Habsburský, budoucí císař, a četní šlechtici ze Saska, z Durynska,
z Porýní, z Čech a Moravy. V tažení v letech 1254-1255 dosáhli křižáci četných úspěchů. Sambie
byla zpustošena, symboly pohanství vymýceny. Náčelníci Sambů se podrobili a souhlasili s
přistoupením na křesťanství i se svými poddanými. A na kopci, kde rostl posvátný les Twangste,
položili křižáci základy města, které dostalo jméno „Králova hora“ – Kónigsberg, tedy Královec –
na počest českého krále. Náčelník Tresko, který chtěl projevit vůči řádu dobrou vůli, jim poskytl
svůj hrad Wehlau.

Nicméně Nadrovsko a Skalovsko stále odolávaly, navíc řád musel od roku 1259 v této
oblasti přerušit operace kvůli obnovení války s Litevci. To, co řád dobyl v pobřežní oblasti, totiž
vyvolalo znepokojení sousedních litevských kmenů. Obyvatelé Žmudi a Zemgalie povstali 13.
července 1260 a jejich vojska dosáhla jasného vítězství nad německými rytíři u Durbenu. Ztráty
byly vážné a mezi sto padesáti padlými rytíři byl i pán Livonska a maršál Pruska. Všude v Litvě
byli křesťané pronásledováni a zabíjeni a pohanská víra nabývala nových sil. S touto všeobecnou
revoltou měl pravděpodobně něco do činěni Mindaugas, i když oficiálně se k ní přidal až v roce
1261.

Vůči tomuto novému všeobecnému povstání vyhlásil papež Alexandr IV. novou křížovou výpravu,
ale revolta se šířila. Ke hnutí se přidali také Prusové, bořili kostely, napadali zemědělská
hospodářství ve vlastnictví Němců. Zajatci, kteří jim padli do rukou, byli zabíjeni po strašlivém
mučení. Do čela povstání, jež se rozšířilo na celé pruské území kromě Chelmska a Pomořanska, kde
již byla německá kolonizace značně pokročilá, se postavili mladí pruští šlechtici, které nechal řád
německých rytířů vychovat v Německu. Tato revolta Prusů přiměla Mindaugase k otevřené roztržce
s německým řádem. Až dosud revoltu Litevců a Prusů nenápadně podporoval. V čele koalice
Litevců a obyvatel Žmudi napadl Mindaugas Mazovsko a německým rytířům v lednu 1261 v
Pocarwistu uštědřil krutou porážku, zatímco pruští vzbouřenci obléhali Královec, Creuzburg,
Bartenstein, Heilsberg a četné další německé opěrné body ve Warmiňsku. Posily z Německa
umožnily počátkem roku 1262 zlepšit situaci, ale na celém severu a severovýchodě Pruska byli
němečtí rytíři obklíčeni ve svých pevnostech.133

Nový velmistr Anno von Sangershausen (1262-1274) zdědil obtížnou situaci. Okamžitě po
svém zvolení vydal výzvu, v níž žádal pomoc papeže a všech evropských panovníků. V očekávání
příchodu křižáků byli rytíři na místě konfrontováni s opotřebovací válkou, jak v Prusku, tak v
Livonsku,kde se střídaly neúspěchy a úspěchy. Snažili se nicméně dobýt zem zpátky a postupně si
budovali stále více pevností. V roce 1263 tak například vybudovali hrady Tapiau (Sugurb) na řece
Pregel a Witlandisort (Lochstete) na baltském pobřeží, ale téhož roku bylo vše zpochybněno
porážkou německých rytířů v Lobau, při níž padlo mnoho rytířů a hodnostářů řádu; řád poté musel
vyklidit větší část dobytého území a čekal na křižáky. První posily přišly do Pruska až koncem roku
1265, pod vedením vévody Alberta Brunšvického a lanckraběte Alberta Durynského. V roce 1266
zase přišli s novými vojsky brandenburští markrabí Jan a Oto a podíleli se na výstavbě nového
hradu, nazvaného na jejich počest Brandenburg, poblíž Královce a jižně od Frisches Haifu. Pak se
dostavily také významné posily pod vedením českého krále Otakara. Příchod všech těchto křižáků
umožnil dost špatnou situaci poněkud zlepšit.
 Nový pomořanský vévoda Mestwin, který nastoupil po svém otci Svatoplukovi v roce 1261,
se snažil využít potíží řádu k obnově boje, ale po příchodu křižáků požádal v roce 1268 o mír a
přenechal německým rytířům území Mewe na levém břehu Visly. Po návratu Otakara do Cech v
roce 1270 zasáhla válka i Chelmno, zatímco nový útok Litevců způsobil řadu škod na východě
Pruska.

Obnovení vlády řádu v Prusku umožnilo nahrazení Ludwiga von Baldersheim ve vládě nad
Pruskem Dietrichem von Thierberg v roce 1271, a sice za pomoci Konrada von Thierberg jako
velitele. V letech 1272-1273, s pomocí posil z celé říše, zaútočil mistr na obyvatele Natangie a
Pogesanie. Hlavní vůdci vzpoury, Lincko, Berg, Gellens a Glappon, zahynuli v bojích nebo byli
zajati a popraveni. Obyvatelé NatangieWarmiňska a Bartonie se vzdali; odpor Pogesanů trval o
něco déle, ale lze říci, že v roce 1274 se do Pruska navrátil klid.134

V Livonsku byla situace dlouho nejistá, neboť řád německých rytířů a arcibiskup z Rigy se
neustále potýkali se vzpourami svých domorodých poddaných, hlavně Kurů a Zemgalů, kteří byli
na venkově ve velké převaze. Na rozdíl od Pruska, kde němečtí osadníci rozdělili část
zemědělských oblastí, tady, v Livonsku a v Kurlandsku, byla obydlena Němci a skandinávskými
křesťany pouze města oproti venkovu, kde převažoval domorodý a pohanský živel. Provinciálové
Georg von Eichstádt, Werner von Breithausen, Otto von Luttenberg, Konrád von Mandern a Otto
von Rodenstein museli neustále čelit vzpourám Zemgalů a Kurů. Celá druhá polovina 13. století
byla poznamenána neustálými válkami, po nichž následovaly mírové smlouvy, neustále
zpochybňované – stačilo, že Litevci nebo Rusové využili situace a napadli državy řádu. Pro boj
proti vzbouřeným Kurům vystavěli němečtí rytíři hrad Mitau (Jelgava) na hranici mezi zemí Kurů a
zemí Zemgalů a pak se v roce 1272 zmocnili dvou zemgalských hlavních opěrných bodů, Tervete a
Mezotne, což přivedlo Zemgaly k žádosti o mír a k závazku, že podpoří řád proti Litevcům. Nová
vzpoura rozpoutaná zemgalským náčelníkem Nameisisem a podporovaná Litevci přiměla řád k
ústupkům. Tervete byla navrácena Zemgalům, ale z opatrnosti v roce 1286 vybudovali němečtí
rytíři poblíž Tervete pevnost Heiligenberg (Sveta-Kalnapils). Zemgalové nato obnovili boj, uštědřili
německým rytířům těžké ztráty v rámci gerilové války, na niž rytíři odpověděli systematickou
devastací venkova. Zemgalové zanechali boje v roce 1290, jedni se vzdali, druzí nalezli útočiště v
Litvě. Litva se stala v té době velkou teritoriální mocností, která značně rozšířila své území směrem
do ruských rovin; pro řád nepřipadalo v úvahu na ni zaútočit s omezenými prostředky, kterými
disponoval.135

Rád během té doby dokončoval pacifikaci Pruska. Symbolem nadvlády německých rytířů nad
oblastí byla velká pevnost zbudovaná na pravém břehu řeky Nogat, východního přítoku dolního
toku Visly, asi dvacet kilometrů před Elbingem. Pevnost dostala jméno Marienburg na počest Panny
Marie, k jejíž patronaci se řád hlásil od svých jeruzalémských počátků. Zvolené místo byla
vápencová výspa tyčící se asi dvacet metrů nad řekou. Práce započaly v roce 1276 z iniciativy
provinciála Konrada von Thierberg, stavbou „horního hradu“ (Hochburg), skutečného donjonu
čtverhranného tvaru, k němuž přistavěli později „střední hrad“ (Mittelburg) lichoběžníkového tvaru
spojený s Hochburgem hradbou. V Hochburgu sídlil od roku 1309 velmistr řádu. Mittelburg,
tvořený čtyřmi budovami kolem centrálního dvora, měl kostel, kapitulní sál, refektáře a ložnice
rytířů. Na severu bylo vystavěno také předhradí (Vorburg), v němž byly konírny, chlévy, zásobárny
potravin, různé dílny a zbrojnice. Hochburg spojoval s levým břehem Nogatu most.Všechny
budovy byly dokončeny v polovině 14. století. Pevnost Marienburg, obehnaná dvojí hradbou
vybavenou věžemi, před níž byl hluboký příkop, zaujímala povrch asi dvanáct hektarů. Podle
severoněmecké tradice byla vystavěna z cihel a je to jeden z nejpozoruhodnějších výtvorů
vojenského umění německých rytířů. Od konce 13. století vzniklo kolem Hochburgu město, jež
pokrývalo prostor asi šesti hektarů a bylo obehnané zdí. Na jeho vrcholu ve 14. století nepřekročil
počet jeho obyvatel ani dva tisíce. Ale přítomnost velmistra a jeho nejvyšších hodnostářů, mezi nimi
provinciála Pruska, učinila z Marienburgu symbol německé přítomnosti na pruském území.
 7.
Německá říše proti svým sousedům
Od konce 13. století se zdála nadvláda německého řádu pevně ustanovena v Prusku a v
Livonsku. Domorodé venkovské obyvatelstvo, tvrdě postižené represemi, které na ně dopadly po
každé z jeho vzpour, vypadalo, že volky nevolky přijalo svůj osud. Dokonce se postupně
asimilovalo, zejména v Prusku. Přítomnost čím dál početnějších německých osadníků mezi nimi
byla této asimilaci příznivá, a přitom umožňovala řádu lépe upevnit jeho moc na venkově. A
konečně, síť měst a pevností, která se časem vytvořila s postupným dobýváním dalších území,
zajišťovala v podstatě bezpečnost držav německého řádu. Nicméně kolem území podřízených řádu
byla latentní hrozbou přítomnost více či méně nepřátelských národů či států, a nutila velmistry řádu
udržovat neustále ve válečném stavu mocnou vojenskou sestavu.

***
Na západě mělo panství německých rytířů za nepříjemného souseda vévodství Východní
Pomořansko, jehož území odpovídalo západní části dolního toku Visly. Pomořansko obývali
většinou Slované pokřesťanštění ve 12. století a svým jazykem dost blízcí Polákům. Během 13.
století několikrát, jak bylo již výše zmíněno, byl tvrdým oříškem pro německé rytíře pomořanský
vévoda Svatopluk, když u staropruských poddaných řádu vyvolal vzpurné nálady. Svatoplukův syn
a následovník Mestwin (1261-1295) byl k německým rytířům obecně méně nepřátelský než jeho
otec. Ale po jeho smrti vyvolalo nástupnictví v Pomořansku řadu potíží mezi německým řádem a
polskými knížaty. Vévoda Mestwin, který neměl přímého dědice, totiž odkázal v testamentu své
državy velkopolskému vévodovi Přemyslavu II. Poláci tedy obsadili Pomořansko, ale nepočítali
přitom s brandenburskými markrabími Otou a Konrádem. Ti se totiž opírali o výrok císaře
Friedricha II. a tvrdili, že Pomořansko je léno brandenburského rodu, a tím pádem se považovali za
jeho legitimní vlastníky.

V roce 1307 armády markrabích Poláky z Pomořanska vyhnaly, ale nepodařilo se jim přitom
zmocnit se Gdaňsku ani oblasti Mewe, která patřila pod řád německých rytířů. Poláci, kteří ještě v
té době s řádem udržovali dobré vztahy, ho požádali o pomoc, aby vyhnali okupanty. Rád souhlasil
za slib vyplacení náhrady a hned poté vojska německých rytířů pronikla do Pomořanska a přinutila
síly brandenburských markrabí zrušit obléhání Gdaňska. Bylo jasné, že v celé této věci má
Pomořansko v očích německého řádu veliký význam, zejména kvůli skvělému přístupu k Baltu,
který představoval přístav Gdaňsk.

Pod záminkou, že Poláci nezaplatili slíbenou odměnu, se němečtí rytíři v roce 1308 v
Gdaňsku usadili. Ve městě byla od 12. století německá država, kterou v roce 1238 vévoda
Svatopluk povýšil na město.136 Tím, že se zmocnili přístavu Gdaňsk, mohli němečtí rytíři
kontrolovat veškerý říční provozna řece Visle. Jelikož Poláci stále nesplnili svůj závazek, řád
německých rytířů, který se pořád zajímal o vlastnictví Pomořanska, se snažil dohodnout s novým
brandenburským markrabím Waldemarem. Dohodou ze Soldinu z 6. září 1309 pruský krajský
vládce Friedrich von Plotzk přenechal řádu Gdaňsk, Dirschaw, Schwetz a jejich léna za deset tisíc
marek ve stříbře, s výhradou, že toto přenechání schválí papež i císař. S územími, která řád koupil v
květnu téhož roku od vévody z Kujavska, byl řád nyní v Pomořansku pevně územně zakotven.
Velmistr Siegfried von Feuchtwangen (1303-1311) ratifikoval dohodu s Waldemarem, která prodej
potvrdila a přidala k němu nová území, což přeneslo hranice panství řádu až k toku Leby. K
císařskému schválení prodeje došlo v roce 1311 oficiální listinou císaře Jindřicha VII., který udělil
německému řádu v léno celé Pomořansko.137 Hlava Svaté říše římské národa německého se opět
jednou projevila jako nejlepší spojenec německých rytířů. Od nynějška řád rozšířil svou moc na oba
břehy dolní Visly. S Gdaňskem měl již fungující přístav, navštěvovaný všemi hanzovními
obchodníky, a mohl tak kontrolovat a zdaňovat veškerou říční dopravu mezi tímto přístavem a
polským vnitrozemím.

Tato nová situace se střetala se zájmy polských knížat. V jejich očích se řád německých
rytířů stával obtížným sousedem, jehož neustálá dobyvačná politika dlouhodobě hrozila uvrhnout
do nebezpečí samotnou existenci polského státu, již oslabeného jeho vnitřními rozpory. Usazení
německých rytířů v Gdaňsku bralo Polákům veškerou naději, že budou mít přímý přístup k moři, a
odsuzoval je k tomu, zůstat kontinentální mocností. Jistě, pro tu chvíli nepředstavovalo Polsko pro
řád německých rytířů vážný problém, jelikož stát byl rozdělený na soupeřící knížectví a neměl v
čele krále od konce 11. století. Poláci se nicméně několikrát pokusili zmocnit se Pomořanska a
Gdaňska, jehož prosperita vzbuzovala jejich žádostivost. První potyčky začaly v roce 1316 o
pobírání desátků v Pomořansku, které prováděl od roku 1311 řád německých rytířů. Arcibiskup z
Hnězdna, polský primas, podporovaný polskými biskupy, se rozhodl hlučně uplatnit svá práva a
vyobcoval řád německých rytířů z církve za neoprávněné pobírání desátků v Pomořansku. Rád toto
rozhodnutí okamžitě zpochybnil a opíral se přitom o bulu Cum dilecti z roku 1218, kterou vydal
Honorius III. a v roce 1266 potvrdil Urban IV. Podle této buly nemůže být vysloveno žádné
vyobcování německého řádu z církve bez souhlasu Svatého stolce. Záležitost se tedy přenesla do
Říma. Polské biskupy podporoval velkopolský vévoda Vladislav, který byl ostatně o něco později, v
lednu 1320, prohlášen za polského krále pod jménem Vladislav I. Rád německých rytířů zase mohl
počítat s podporou českého krále Jana Lucemburského, syna císaře Jindřicha VII. Z této záležitosti,
zpočátku čistě náboženské, se rychle stal politický konflikt, když polský král žádal od německého
řádu navrácení celého Pomořanska.138

Jelikož papežova odpověď na výzvu řádu stále nepřicházela, využili polští biskupové potíží,
s nimiž se němečtí rytíři setkávali u Litevců, a vyřešili záležitost přímo. 10. února 1322 v kostele v
Inowlódzi obnovil církevní soud exkomunikaci, již proti řádu vyhlášenou, a vyžadoval od něj
vyplacení částky třiceti tisíc stříbrných marek jako náhradu za příjmy z neoprávněně vybíraných
desátků. Rád německých rytířů považoval tento rozsudek za neplatný a rozhodl se pevně vyčkat
papežského vyjádření a odmítat pokusy Poláků o proniknutí do Pomořanska. Poláci, aby uplatnili
svá práva, se neváhali spojit s pohanskými Litevci a s Rusy. V roce 1328 se z potyček stala válka. I
když v otevřeném terénu utrpěla vojska německých rytířů často porážku, pevnosti řádu odolávaly
všem útokům. Na tento konflikt mezi Polskem a německým řádem se rychle přenesl vnitřní boj o
polskou korunu. Proti králi Vladislavovi se postavil český král Jan Lucemburský, který uplatňoval
jménem své manželky Elišky Přemyslovny svá práva na polskou korunu. A český král politicky i
vojensky podporoval řád německých rytířů, jemuž věnoval jako alodium (svobodný statek) – to
znamená do plného vlastnictví zproštěného veškerých daní či povinností – celé Pomořansko, a sice
darovací listinou podepsanou v Toruni 12. března 1329; a jinou listinou, sepsanou v Metách 16.
května 1330, prodal Jan Lucemburský německým rytířům Dobrzyň.Střety dočasně ustaly s
nástupem nového polského krále Kazimíra III. (1333-1370); tomu leželo na srdci přednostní
vyřešení konfliktu s českým králem o polské nástupnictví. Kazimír III. dosáhl za dvacet tisíc
stříbrných marek toho, že se Jan Lucemburský vzdal svých práv na polské dědictví. Pokud jde o
roztržku německého řádu o Pomořansko, obě strany se společně rozhodly podřídit se arbitráži králů
českého a uherského. Při jejich setkání ve Visegrádu 26. listopadu 1335 králové Jan Lucemburský a
uherský Karel Robert – přímý potomek Karla z Anjou, bratra Ludvíka Svatého – konečně vydali
tolik očekávaný rozsudek: Pomořansko bylo přiděleno německému řádu, ale ten se měl zříci
Dobrzyňska a Kujavska. Obě strany přijaly rozhodnutí arbitrů s výhradou, že ho posvětí polský
sněm.139 Mír měl krátké trvání. Zatímco němečtí rytíři se opět jednou potýkali s Litevci, vstoupili
Poláci do Pruska a postoupili až do Pomořanska. Nový velmistr Dietrich von Altenburg se obrátil na
zprostředkovatele, kteří prosadili jednoroční příměří (od června 1336 do června 1337). Mezitím
odmítl polský sněm ratifikovat visegrádský kompromis a vyžadoval návrat Polska nejen do
Pomořanska, ale také do Chelmska a oblasti Michalowska; pověřil krakovského biskupa Jana ze
Slupcze misí u papeže Benedikta XII., aby tam hájil polské zájmy. Papež určil komisi legátů, aby
prozkoumali rozpory mezi Polskem a německými rytíři, a bulou s datem 4. května 1338 předvolal
řád, aby se dostavil před jeho legáty pod trestem ztráty privilegií. Je pravda, že již nějaký čas byl
papežův postoj mnohem méně nakloněný německému řádu, než tomu bylo dříve. Od roku 1309
totiž musel papežský úřad přesídlit do Avignonu, a byl tím pádem podřízen vlivu francouzské
královské moci. Ludvík V. zase zakázal velmistru německého řádu podrobovat se jurisdikci
Apoštolského stolce, jelikož území, která byla předmětem sporu, byla říšská léna.140

Konflikt mezi německými rytíři a Polskem nyní dostával zcela jiný rozměr, a vznikal tak
dojem návratu ustavičných střetů mezi kněžstvem a říší, které ve své době poznamenaly vládu
Friedricha II. Legáti papežského tribunálu nebrali ohled na připomínky říšského sněmu; povolali
před svůj tribunál představitele řádu a všechny velitele, kteří se účastnili operací proti Polsku.
Velmistr Dietrich von Altenburg se omezil na vyslání bratra-kněze Jacquesa ďArnouville, aby dal
najevo, že řád odmítá veškerou kompetenci tribunálu legátů a že předloží záležitost v odvolací
instanci před papeže. To nezabránilo tribunálu pokračovat v práci a vynést 15. září 1339 rozsudek:
velmistr i všichni, kdo se účastnili války proti Polsku, byli exkomunikováni, leda by je papež
zprostil viny, a hlavně, řád byl odsouzen k tomu, aby navrátil Polsku Pomořansko, Chelmsko,
oblasti Michalowska a Dobrzyňu i všechny kraje Kujavska, které kontroloval, nehledě na vyplacení
náhrady osmdesáti čtyř tisíc pěti set stříbrných marek jako odškodnění, k němuž bylo třeba přidat
výlohy za proces.141 Nicméně papež, jehož autoritu část křesťanstva zpochybňovala, si zvolil
kompromisní řešení a odmítl rozsudek vynesený varšavským tribunálem ratifikovat. Opatrný postoj
Benedikta XII., který byl podporován jeho následovníkem Klementem VII., přiměl polského krále k
oslabení své pozice. Opět byli povoláni český a uherský král, aby posloužili jako arbitři. Během léta
1343 se podařilo nalézt kompromis přijatelný pro všechny, známý pod jménem mír v Kališi. Tuto
dohodu slavnostně ratifikoval král Kazimír III.

a pak nový velmistr Ludolf Konig von Wattzau, první složil přísahu na svou královskou korunu a
druhý na svůj kříž. Tato smlouva nepřinášela mnoho nového, leda že stanovovala „trvalý mír“ mezi
Polskem a řádem, jemuž bylo potvrzeno vlastnictví Pomořanska a všech předchozích darů a koncesí
udělených polskými panovníky.142 Zdálo se, že dlouhý a zbytečný konflikt, který proti sobě stavěl
po půl století Polsko – někdejšího spojence – a řád německých rytířů, končil ve prospěch řádu, který
si ke svému pruskému panství nechával zadní Pomořansko s Gdaňskem a ústím Visly. Ale válka
zanechala hluboké stopy a Polsko se s regionem, který byl jeho jediným možným přístupem k
Baltskému moři, nerozloučilo s lehkým srdcem – alespoň pro tu chvíli.

Válka s Polskem nebyla jedinou potíží, s níž se setkal řád německých rytířů ve 14. století.
Krátkodobě byla mnohem vážnější trvalá hrozba Litevců na zařízení německého řádu v Prusku a v
Livonsku, kde se také řád navíc střetal s ambicemi arcibiskupa z Rigy, který si přál vykonávat svou
pravomoc nad državami německých rytířů, navzdory císařským a papežským privilegiím, jichž se
řádu dostalo. Litevci byli pro državy řádu reálným nebezpečím, které se zvyšovalo tím, že se
několikrát spojili s Poláky a s Rusy – ne-li dokonce s Tatary – proti přítomnosti německých rytířů v
oblasti. Litevci, přes konverzi, a to spíše politickou než upřímnou, jejich velkovévody Mindaugase,
zůstali v nitru pohany. Po Mindaugasově smrti v roce 1262 pohanství spontánně znovu vyvřelo a
jen málo pokřtěných Litevců zůstalo nové víře věrno. Litevské kmeny si navykly konat pravidelně
loupežné výpravy a razie na území německého řádu, na které v zimě odpovídaly represivní operace.

Počátkem 14. století dostal konflikt mezi řádem a Litevci nový vývoj. Tažení vedená na
litevském území velmistrem Heinrichem von Plotzke v letech 1311 až 1316 umožnila řádu zachovat
si své pozice. Ale nástup nového nejvyššího náčelníka Litevců v osobě velkovévody Gedimanase,
předka Jagellonců, obnovil napětí. Počátkem léta 1320 zahájil Gedimanas generální ofenzivu proti
državám řádu; vítězství, které dobyl nad rytíři 27. července v Medeniku ve Žmudi, znamenalo
dočasný konec ambicí řádu v této oblasti. Během této bitvy zahynul maršál řádu Heinrich von
Plotzke a s ním četní rytíři. V euforii z vítězství Litevci páchali na zajatcích ukrutnosti. Tak byl při
slavnosti na počest pohanských bohů zaživa upálen na svém koni zástupce Sambie Gerhard von
Ruden, který jim padl do rukou.143 Je dobrým zvykem v četných historických dílech představovat
německé rytíře – a jenom je – jako kruté válečníky, kteří ničili své protivníky „ohněm a mečem“,
ale v zájmu spravedlnosti se sluší připomenout, že ani jejich protivníci nevynikali shovívavostí ke
svým nepřátelům.

Po nešťastném tažení z roku 1320 požádal řád německých rytířů o pomoc z vnějšku, a nato
byla vyhlášena v Německu a v Cechách křížová výprava. Velkovévoda Gedimanas usoudil, že bude
moudřejší převzít politiku, kterou vykonával kdysi jeho dávný předchůdce Mindaugas. Také se
nechal pokřtít, a dokonce provdal svou dceru Aldonu za syna polského krále Vladislava IV., v době,
kdy ten byl v konfliktu s německým řádem. Svou konverzí ke křesťanství vzal litevský vůdce
případné křížové výpravě proti sobě veškeré oprávnění. Válka se nicméně obnovila v roce 1322.
Němečtí rytíři, díky posilám z Německa, zpustošili kraj Wayken, ale následujícího roku obnovily
pohanské kmeny ze Žmudi své útoky, zmocnily se Memelu a pak zpustošily Mazovsko a Dobrzyň,
zatímco v Livonsku Litevci postoupili v útocích až k Revalu, poté co zbořili a vyrabovali všechny
kostely a kláštery, s nimiž se cestou setkali, což dobře ukazovalo čistě oportunistickou povahu
Gedimanasova křtu. V polském Mazovsku Litevci zbořili Pultowsk, zpustošili venkov, spálili
kostely a povraždili věřící kněze. To bylo dost vzdálené plánům zosnovaným s Polskem v letech
1320-1321. Ale jelikož Poláci neustále brali německým rytířům Pomořansko, obnovili od roku 1325
styky s Gedimanasem.144

Tato snaha o spojenectví, k níž došlo po svatbě Gedimanasovy dcery s polským princem-
následníkem, byla novou etapou ve sbližování mezi Polskem a litevským velkovévodstvím, které se
obě obávaly vzrůstající moci německého řádu. Nicméně pro tu chvíli se ještě nedalo hovořit o
trvalém a upřímném spojenectví kvůli příkopu, který dělil hluboce křesťanské Polsko od Litvy, jejíž
obyvatelstvo bylo stále v ohromné většině věrné svým tradičním vírám.

Gedimanasovy východní ambice směrem k Rusku a k Černému moři i postupné obnovování

normálních vztahů mezi německým řádem a Polskem obnovily jakýs takýs mír na hranicích území
německých rytířů a Litvy. Tím spise, že velmistr Dietrich von Altenburg, který právě obdržel od
císaře Ludvíka V. investituru na všechna území držená Litevci, nad ním dosáhl 15. srpna 1338
rozhodujícího vítězství na rovině Dablawken (Galeluken) nedaleko Medeniku, kde byli němečtí
rytíři zmasakrování o osmnáct let dříve.145 Válka ještě nějaký čas pokračovala. Armáda německých
rytířů postoupila na litevském území, ale nedokázala se zmocnit pevnosti Veliona. Právě při
obhajování této pozice ostatně zahynul v roce 1341 Gedimanas. Jeho dva synové, Algirdas a
Keiskutis, se podělili o jeho dědictví. Prvně jmenovaný vládl z Vilniusu východní Litvě a jeho bratr
Kaunas zase západní Litvě a Žmudi.146

Po dvou poměrně mírových letech válka znovu propukla v roce 1343. Litevci opět zaútočili
na Livonsko, kde všeobecné povstání litevského a estonského obyvatelstva proti Němcům a Dánům
koupalo venkov v krvi a ohni. Pán Livonska, díky posilám z Pruska, mohl osvobodit Reval
obléhaný vzbouřenými estonskými vesničany. V téže chvíli Litevci napadli Sambii a Žmuď a
vyplenili město Mitau a pak se rozptýlili po venkově kolem Rigy. Rád německých rytířů, na chvíli
zaskočený, musel povolat své tradiční spojence, českého a uherského krále a markraběte
moravského, k nimž se přidali četní němečtí a holandští velmoži. Naneštěstí fakt, že ve zvláště
Orodnomírné zimě roku 1344/1345 nemrzlo, zabránil vojskům řádu a jejich stoupenců překročit
vodní toky a dostat se k bažinám, které tvořily pro Litevce skvělou přírodní ochranu. 147 Všichni
tedy zůstali na svých pozicích.

V této záležitosti se německému řádu vyplatila pomoc, kterou poskytl dánskému králi. V
roce 1346 dánský král Waldemar IV. Atterdag prodal řádu za devatenáct tisíc stříbrných marek
všechny své državy v Estonsku, to znamená oblasti Harjumaa, Virumaa s městy Reval, Parnu
(Pernau) a Narva, a ostrov Osel.148 Smlouva o přenechání byla slavnostně podepsána 24. června
1347 v rezidenci velmistra na Marienburgu a řád německých rytířů tato území skutečně převzal 2.
listopadu 1347.149 Nadále tak vládl územnímu celku v jednom kuse od dolního toku Visly až k
Čudskému jezeru a k Finskému zálivu.

Litevská hrozba přitom nezmizela, i přes křehký mír, který vládl od roku 1344. Nový
velmistr Heinrich Dusemer von Arffberg (1346-1351) se od svého zvolení připravoval k útoku na
Litvu. S armádou čtyřiceti tisíc mužů napadl litevské území počátkem ledna 1348. Proti němu
postavil Algirdas mocnou armádu složenou z Litevců a z Rusů. Ke střetu mezi oběma armádami
došlo 2. února 1348 na rovině Anken (Oukaim). Ztráty na obou stranách byly značné, ale výhoda
nicméně byla na straně německých rytířů, kteří se do útoku pustili znovu následujícího léta,
zpustošili západní Litvu, zmocnili se značné kořisti a četných zajatců, kteří byli okamžitě
propuštěni, když souhlasili, že přijmou křest. Nelze nikdy ztrácet ze zřetele, že alespoň ještě v této
době němečtí rytíři nezapomínali, že vedle svých válečných aktivit mají také náboženské poslání,
jímž byla evangelizace pohanských národů.

V roce 1349 zase vykonali ničivý vpád do Pruska a do Warmiňska Litevci s Rusy. Velmistr,
který rychle obnovil vojsko, nájezdníky odrazil a rozprášil Algirdasovu armádu na řece Strebe
(Strebnitz). Rád přišel v bitvě o padesát rytířů a čtyři tisíce řadových vojáků, zatímco Rusové a
Litevci nechali v poli tisíce mužů.150

Po přestávce v boji válka pokračovala v roce 1353. Když se velmistr Winrich von Kniprode
dozvěděl, že se Litevci chystají zaútočit, předešel je. Počátkem zimy 1353/1354 vstoupil na litevské
území, ale v dalším pochodu mu zabránila obleva. Jakmile znovu přišel mráz, podnikli Litevci
protiútok, překročili Kurisches Haff uvězněný v ledu a zpustošili Warmiňsko. 151 Komturovi
Heinrichu von Schindekop se je podařilo odrazit, ale na jaře zaútočili Litevci u Resselu a zajali
mnoho zajatců, které nechal Algirdas pobít, aby ústup rytířů uspíšil.

Na litevských hranicích byla válka téměř permanentní. Na neustálé útoky Litevců

odpovídaly trestné výpravy vedené německými rytíři. Zvláště vražedná byla zimní tažení roku
1370. Po bitvě u Rudau, v níž proti sobě stály 13. února vojska velmistra Winricha von Kniprode a
mocná silná armáda o šedesáti tisících mužů – což je možná počet přehnaný kronikáři řádu, aby tím
bylo vítězství německých rytířů ještě oslnivější –, složená z Litevců, obyvatel Žmudi, Rusů a
Tatarů, zůstali němečtí rytíři pány území. Jejich protivníci ztratili přes deset tisíc mužů, zabitých či
zraněných, nepočítaje tisíce zajatců, které na útěku opustili. Ztráty na straně řádu se zdály na první
pohled omezené, šestadvacet komturů, mezi nimi pruský maršál Schindekop, dvě stě rytířů a
důstojníků. Omezené ztráty v absolutním počtu, ale závažné v poměru k lidskému potenciálu řádu.
To bylo ostatně slabé místo německých rytířů, jejichž stavy byly omezené, a museli být proto vždy
v defenzivě se skromnými počty mužů, které se daly stále obtížněji obnovit.152

Situace se ovšem měla brzy radikálně změnit. V roce 1386 totiž Algirdasův syn Jagello,
který pochopil, jaký význam má sblížení s Polskem pro to, aby odolával německým rytířům,
souhlasil, že konvertuje na křesťanství, aby se mohl oženit s princeznou Hedwigou, dcerou a
dědičkou polského krále Ludvíka. V den, kdy slavili v Krakově svatbu, 17. února 1386, se nechal
Jagello pokřtít a přijal křesťanské jméno Vladislav, pod nímž vládl po boku své ženy jako král
Polska. Jagello se ihned pustil do převádění svých litevských poddaných na křesťanské náboženství.
Pouze obyvatelé Žmudi zůstali věrní pohanské víře.153 Tuto novou politickou situaci přijal řád
německých rytířů špatně. Polsko-litevské spojenectví se mu zdálo jako zlá předzvěst.

Po spoustě zvratů ve spojenectví bez konkrétních výsledků musel řád německých rytířů
přijmout dokonanou skutečnost. Polsko-litevská jednota se stala realitou, s níž musel řád počítat.
Němečtí rytíři přijali v roce 1403 od Jagella nabídky k jednání. Následujícího roku, 22. května
1404, byl uzavřen nový „trvalý mír“ mezi Jagellem a velmistrem Konrádem von Jungingen (1394-
1407) na společném setkání v Raczianszu. Při tomto setkání učinil nový král Polska vůči
německému řádu gesto dobré vůle: Žmuď, která vyvolala tolik bojů mezi řádem a Litevci, byla
přenechána německým rytířům, kteří tak získali široký koridor spojující Prusko s Livonskem. Za to
se řád vzdával oblasti Dobrzyňu a všech předchozích kořistí v Litvě. Dohoda z Raczianszu také
potvrzovala suverenitu řádu nad Novou Markou Brandenburskou, kterou řád získal v červenci 1402.
Toto protáhlé území se rozkládalo od Odry až po Pomořansko s městy Landsberg, Driesen a Solden,
podél severozápadní hranice Polského království.

Německému řádu se tehdy počátkem 15. století podařilo uskutečnit cíl, který mu kdysi
stanovil Hermann von Salza, to znamená vytvořit mocný teritoriální stát, řízený božími bojovníky,
kteří budou zároveň mnichy a vojáky.
 8.
Řád německých rytířů na svém vrcholu
Navzdory neustávajícím vražedným bojům, které musel vést po celé 14. století, aby zajistil
přežití svých držav, představoval řád Panny Marie Němců v Jeruzalémě v té době světskou i
duchovní sílu, s níž musely království a knížectví východní a severní Evropy počítat. Velmistr řádu,
panovník Svaté říše a vazal Apoštolského stolce, měl v tehdejším křesťanském světě významnou
prestiž a morální autoritu. 14. století představovalo v tomto ohledu vrchol moci německého řádu.
Nikdy, v žádném jiném období své historie, nedosáhl vliv řádu takové úrovně.

Moc řádu německých rytířů spočívala předně ve vládě, kterou vykonávala nad územím pevně
usazeným na jižním pobřeží Baltského moře, od rovin dolního toku Visly po Finský záliv a Čudské
jezero. Tam se nacházely oba kraje řádu, zvané „bojové provincie“, to znamená oblasti, kde kvůli
neustálé hrozbě ze strany litevských a polských sousedů byla vojenská zařízení řádu – pevnosti a
jejich posádky – v neustálé pohotovosti. Těmito dvěma bojovými kraji byly předně Prusko,
pacifikované a podrobené po téměř pětasedmdesáti letech neustálých bojů, kde řád založil četná
města a vesnice. Usadily se tam tisíce Němců, napřed ve městech a pak postupně, hlavně po roce
1280, na venkově, což široce přispělo ke germanizaci země, koncem 14. století prakticky ukončené.
Druhým z těchto krajů bylo Livonsko, zpočátku spojené s Pruskem úzkým pobřežním pásem, který
byl pod neustálou hrozbou útoků litevských kmenů ze Žmudi a jehož území bylo nakonec v roce
1397 řádu podřízeno. Na rozdíl od toho, k čemu docházelo v Prusku, působila moc řádu jen v části
Livonska, té, která dříve patřila rytířům řádu mečových rytířů, až do jejich spojení s řádem
německých rytířů v roce 1237, což představovalo velkou část Kurlandska, po Zemgale a severní
Livonsko, s městy Fellin a Wolmar. K tomu je třeba přidat estonské vévodství, které koupili němečtí
rytíři od dánského krále v letech 1346-1347. Zbytek Livonska patřil pod rižského arcibiskupa, který
byl často v konfliktu s německým řádem – a biskupa z Tartu.

Mimo tyto dvě bojové provincie měl řád izolovaná velitelství v dosti významném počtu,
seskupená do takzvaných „mírových“ provincií. Koncem 14. století existovalo mimo Prusko a
Livonsko sedm dalších provincií: německá, rakouská, česká, uherská, lotrinsko-burgundská, italská
a pomořanská. Mimo tyto provincie vlastnil řád od 13. století četné pozemkové i movité majetky
získané dary od západních rytířů po jejich návratu z křížových výprav, které měly svědčit o jejich
vděčnosti za péči v zařízeních německých rytířů ve Svaté zemi, zejména za křížové výpravy
Ludvíka Svatého. Tyto majetky se nacházely hlavně v diecézích Chartres, Nevers a Troyes.
Všechny přenechal v roce 1501 komtur lotrinské provincie Jean Langellen se souhlasem velmistra
řádu v Německu a v Itálii Hartmanna von Stoken opatství v Clairvaux. 154 Důvod udávaný pro
ospravedlnění tohoto prodeje – ostatně za velmi nízkou cenu – byl předně ten, že tento majetek byl
velmi rozptýlený, což velmi ztěžovalo jeho správu; mimo to se nacházel v tak zchátralém stavu, ba
v ruinách po zkáze způsobené stoletou válkou, že by jeho obnova byla pro řád příliš těžkým
úkolem.

Aby vládl nad tak rozlehlým územím a tak rozptýleným v prostoru, měl řád německých rytířů velmi
účinnou organizaci a centralizované a hierarchizované instituce, jejichž fungování určovaly stanovy.
Stanovy řádu se skládaly z pravidel, ze zákonů a ze zvyklostí, neustále aktualizovaných a
přizpůsobovaných momentálním okolnostem. Původně byl řád Panny Marie Němců v Jeruzalémě
podřízen řeholi silně inspirované řeholí špitálníků v církevním ohledu svého poslání a řádu
templářů ve vojenském ohledu. Ale brzy, zvláště od dob velmistra Hermanna von Salza, se
postupně podařilo německému řádu se naprosto osvobodit od morální záštity ostatních dvou
konkurenčních řádů a měl vlastní řeholi určenou papežskou bulou z 9. ledna 1221 a třiceti čtyřmi
dopisy z doby od 15. do 21. ledna téhož roku a adresovaných papežem Honoriem III. Hermannovi
von Salza. Základní texty stanov německého řádu byly indult papeže Inocence IV. z 9. února 1244 a
nové stanovy přijaté v roce 1297 na generální kapitule řádu konané v Benátkách.155

V čele řádu stál předně mistr (magister), který byl od počátku 13. století nazýván velmistr
(magister generalis – Hoch-meister), jehož pravomoci se neustále rozšiřovaly a jenž byl od
zavedení stanov v roce 1297 skutečným panovníkem, který měl absolutní moc nad celým řádem,
jak nad muži, tak nad jejich majetkem. Jediné omezení velmistrovy všemohoucnosti byla řádová
řehole.

Velmistr byl zvolen na doživotí volební kapitulou (Wahl – kapitel), jejíž složení bylo
syntézou systému volby a systému kooptace. Zprvu určovali společným souhlasem „velitele voleb“
(Wahlkomtur) všichni řádoví bratří. Ten si pak vybral dalšího bratra a oba se shodli na výběru
třetího a tak dále, až bylo dosaženo počtu třináct. Třináct takto kooptovaných vyvolených tvořilo
volební kapitulu, jež měla za úkol zvolit velmistra. Symbolický počet třinácti volitelů byl
připomínkou Krista a jeho dvanácti apoštolů. Setkáváme se s ním v četných komendách, které měly
třináct rytířů, a také v rozdělení německé provincie na třináct pachtů. Podle tradice bylo z těchto
třinácti volitelů vždycky osm představitelů rytířů, jeden představitel ostatních bratří a jediný
představitel bratří-kněží.156 Když nadešel okamžik volby nového velmistra, komtur voleb oznámil
nahlas jméno bratra, kterého měl za nejvíce hodného této vysoké funkce. Ostatní volitelé mohli
tento výběr schválit, a v tom případě byla volba přijata bez dalších formalit. Ale mohlo se stát, že
komturova volba byla kritizována a odmítnuta, a v tom případě se měli všichni volitelé dohodnout,
aby dospěli k volbě přijatelné pro všechny. Tento způsob volby zůstal v platnosti až do roku 1500 a
až na vzácné výjimky umožnil postavit do čela řádu vynikající muže.157

Při založení řádu na konci 12. století byla rezidence velmistra v Akku a pak byla kolem roku
1271 přenesena na hrad Montfort. S koncem křesťanské přítomnosti v Palestině se usadili němečtí
velmistři zpočátku ve svých budovách v Benátkách a pak, od roku 1309, začali sídlit v Prusku v
pevnosti Marienburg, kterou opustili v roce 1457 a přesídlili do Královce.

Velmistr, hlava výkonné moci v řádu, měl kolem sebe pět vysokých hodnostářů, kteří, mimo
zvláštní úkoly, jež vykonávali, tvoří radu. První z těchto vysokých důstojníků byl velekomtur
(Grosskomtur), skutečná pravá ruka velmistra, u nějž trvale přebýval, a který vykonával také funkce
představeného v domě mistra. Po něm byl maršál (Marschall), jenž byl hlavou německého vojska
pod vrchním velením velmistra. Na vojenských výpravách byl maršál zodpovědný za všechny
otázky týkající se disciplíny a strategie; v bitvách hrál maršál u velmistra roli velitele hlavního štábu
a v tomto úkolu mu pomáhalo několik zástupců. Byl zde také výstrojní důstojník (Trapier),
pověřený všemi otázkami týkajícími se oblékání a vybavení bratří, který měl také roli hospodáře.
Ten měl pod kontrolou a zodpovědností špitálníka (Spittler), jenž byl zvláště pověřen udělováním
milodarů a udržováním a dobrým fungováním řádových nemocničních zařízení. Ten přebýval v
Elbingu, kde se nachází nejstarší špitál řádu v Prusku. A konečně pokladník (Tressler) dohlížel na
spravování příjmů a kontrolu výdajů řádu.158
 Direktivy velmistra měly odezvu na lokální úrovni u celé hierarchie důstojníků, které on
jmenoval, kontroloval a případně odvolával. Provincie měly ve svém čele velkého komtura
(Grosskomtur), který měl nejčastěji titul zemského pána (Land– meister), ale v provincii Německo
měl zemský pán titul pán Německa (Deutschmeister čili Magister Germaniae). Prusko podléhalo
zvláštnímu režimu. Podléhalo přímo velmistrovi, který v něm pobýval od roku 1309. V každé
provincii byla správa sestavená podle vzoru centrální správy. Velekomturovi tam pomáhal maršál,
který měl na starost velení vojskům provincie při velkých vojenských operacích, jichž se účastnily
všechny ozbrojené síly řádu. Ale provinční maršálové poslouchali rozkazy řádového maršála.
Uvnitř každé provincie byly regionální provincie nebo rychtářství (Ballei), které se zase dělily na
komendy, základní buňky každé organizace německých rytířů.

Všichni komtuři z provincií a vysocí hodnostáři řádu se mohli sejít v generální kapitule.
Generální kapitula byla nejvyšší autorita v řádu; hrála roli legislativní moci vedle velmistra, který
vykonával výkonnou moc. Za všechna nařízení uvnitř řádu zodpovídala generální kapitula; měla
také právo dohledu na všechna jmenování hodnostářů. A konečně, generální kapitula hrála za
jistých okolností roli soudního dvora. Velmistr mohl předkládat generální kapitule návrhy, a ta je ve
většině případů schválila. Když ne, snažily se obě strany dospět ke kompromisu přijatelnému pro
všechny. Generální kapitula měla konečně jednu pravomoc, jež zdaleka nebyla zanedbatelná: mohla
v rámci jasně definované procedury sesadit velmistra, který by selhal v úkolech, jež měla na starost.
K tomu došlo v roce 1293 sesazením velmistra Gerharda von Malberg a také v roce 1413, když byl
se souhlasem císaře a papeže sesazen velmistr Heinrich von Plauen.

Podmínky sesazení velmistra byly upřesněny na generální kapitule v roce 1297: generální
kapitula měla právo si předvolat velmistra v případě, že nesplnil povinnosti, které měl na starosti,
nebo zradil z hlediska řádu, a v případě, že se po třech předvoláních velmistr nedostavil, byl ipso
facto sesazen.159

***
Velmistr a celá tato přísně hierarchizovaná administrativa vykonávaly svou pravomoc nad
řádovými bratry, kteří byli také rozděleni do několika kategorií. Elita řádových bratří byli bratří-
rytíři (Ritterbruder), ti museli být vznešeného původu a spadali pouze pod pravomoc velmistra či
jeho zástupců. Dlouho se hovořilo o povinnosti bratří-rytířů být Němci. Texty, které máme k
dispozici, umožňují toto nedorozumění vyvrátit. Bula papeže Celestýna II. z roku 1142 pouze
udává, že řádový převor musí hovořit německy. Pokud jde o řádovou řeholi, ta ve všech svých
verzích vyžaduje, aby byli bratří-rytíři šlechtici, poddaní či vazalové Svaté říše. A právě ve Svaté
říši nebyla některá knížectví germanofonní nebo výlučně germanofonní. To byl případ zejména
Tridentska, Cech, hrabství Barrois a velké části Lotrinska.160

Na rozdíl od toho, k čemu docházelo v templářském řádu, byl přijat nový bratr-rytíř po
obřadu pasování a slavnostního předání zbroje, který byl stejný, jaký probíhal u civilního rytířstva.
Německý rytíř byl tedy dokonalý rytíř, jak se patří. Před obřadem byla jako v civilním rytířstvu noc
modliteb, na niž se rytíř připravil zpovědí. V den slavnostního pasování se budoucí rytíř obklopený
svými druhy zúčastnil velké mše. Pak v podstatě velmistr – nebo častěji jeho zástupce, provinciál či
komtur v zastoupení – přistoupili k obřadu pasování. Uchazeč klečel před svým nadřízeným, který
mu poklepal na rameno čepelí svého meče; pak obdržel svou zbroj, jíž bylo předtím požehnáno.
Takto pasovaný a pak vyzbrojený nový rytíř nyní patřil k řádové elitě. Pasování nových rytířů se
konalo obyčejně u příležitosti velkých církevních svátků, na Vánoce, na Velikonoce, na Svatodušní
svátky a také v den svátku svaté Alžběty Uherské, svaté patronky německého řádu.

Bratří-rytíři měli v řádu významnou funkci. To oni zajišťovali základní vojenskou organizaci
armád německých rytířů. Pouze jim bylo povoleno nosit přes svůj oděv velký bílý plášť ozdobený
černým křížem na levém rameni díky privilegiu udělenému v roce 1230 papežem Řehořem IX.

V řádové hierarchii stáli hned za rytíři bratří-kněží (Priesterbruder). Z definice byli bratří-
kněží zaměřeni výhradně na náboženskou činnost. Zajišťovali církevní servis v řádových zařízeních
a jejich posláním bylo pokřesťanšťování podrobených národů na dobytých územích a budování a
obsluha kultovních míst. Bratří-kněží hráli také roli učitelů a zajišťovali vzdělávání a výuku jiných
bratří. A jak se to dělalo také ve všech klášterech v té době, věnovali se uchovávání a přepisování
rukopisů a posvátných textů ve scriptoriích. Někteří bratří-kněží měli na starost také administrativní
práce nebo práce sekretáře pro vysoké důstojníky či provinční komtury.

Střední kategorie v hierarchii bratří se objevila ve 13. století ve Svaté zemi. Šlo o bratry
služebníky (Sariantbruder). Ti se účastnili vojenských operací po boku rytířů, s lehčí zbrojí. Neměli
všechna privilegia rytířů, a zvláště neměli právo nosit bílý plášť. Zdá se, že role těchto bratří-
služebníků byla ve 13. století dost významná, ale po opuštění Palestiny se o jejich existenci již
neobjevuje zmínka.

Poslední kategorii bratří tvoří laičtí bratří (Laienbruder), skromného rodinného původu,
kteří byli omezeni na zemědělskou a řemeslnou činnost, nezbytnou pro potřeby ostatních bratří; byli
to zemědělci, zahradníci, kováři, sedláři, určení k údržbě či výrobě zbraní. Často se označovali
názvem „polobratří“ (Halbrůder) anebo „šedokabátníci“ (Graumdntler), což dobře zdůrazňovalo
jejich podřadný statut. Nicméně laičtí bratří podléhali řádovému řádu a stejným povinnostem jako
ostatní bratří.161 Je třeba také zmínit, že v německém řádu existovala zařízení vedená jeptiškami.
První ústavy „německých sester“ jsou dosvědčeny v utrechtské diecézi, jeden v Bunu, který pochází
z roku 1271, a druhý byl založen roku 1299 v Schotenu. Existoval také ženský ústav v Bernu a další
ve Frankfurtu nad Mohanem, založený uprostřed 14. století pro mladé šlechtičny. Zato se nenachází
ani stopa po zařízeních „německých sester“ ani v Prusku, ani v Livonsku.162

Jakého počtu dosahovali němečtí bratří? To je zásadní otázka, na niž je ovšem dost těžké dát
přesnou a jasnou odpověď, neboť máme k dispozici jen útržkovité informace. Navíc dokumenty,
které slouží jako prameny, se netykají jen bratří-rytířů. Například celkový počet německých rytířů
se v provincii Prusko hned na počátku 15. století odhaduje obyčejně na dva tisíce – nebo podle
některých zdrojů dokonce na tři tisíce. V ostatních provinciích byli jistě méně početní, v Livonsku
jich bylo možná pět set, a v těchto dvou případech jde o bojové provincie. Je jasné, že v ostatních
provinciích, těch mírových, stavy zdaleka nedosahovaly takové úrovně. Pro 14. století, a tím spíše
pro dobu počátků řádu, je naše dokumentace ještě nejistější. Zato jsme si téměř jisti, že počátkem
14. století nalezli někteří němečtí templáři útočiště v zařízeních německých rytířů a v době
rozpuštění templářského řádu v roce 1317 byli začlenění do německého řádu.163

Bratří-rytíři měli přísně nařízeno pobývat v řádových pevnostech, jichž bylo zvláště hodně –
asi šedesát – v Prusku a v Livonsku, kde dělily území, neustále ohrožované zvnitřku i zvnějšku.
Některé z těchto pevností držela pouze hrstka rytířů. Pro nejvýznamnější pevnosti lze počítat se
stavy v řádu průměrně asi třiceti rytířů. Pouze hlavní zařízení řádu, jako Marienburg, Gdaňsk a
Královec, měly významnější stavy čítající mezi padesáti a stem rytířů. 164 Ostatní kategoriebratří,
přestože v dokumentech se o nich nehovoří, byly mnohem početnější. Život bratří v jejich
zařízeních spočíval v přísném dodržování zvláště přísného, ale snesitelného řádu. Oblečení bratří
bylo velmi skromné. Skládalo se ze lněného prádla, přes nějž se nosila jakási vlněná róba – kutna
dost krátká, s kapuci, a přes to vše v případě rytířů známý bílý plášť a u ostatních bratří plášť
temnější barvy. V zimě, kdy bylo v Prusku a v Livonsku zvláště drsné klima, měli bratří povoleno
nosit přes kutnu pláštěnku z kozí či ovčí kůže a také rukavice. Přes den se bratří německého řádu
stejně jako jiní mniši z mnišských řádů věnovali hlavně modlitbám a náboženským exerciciím –
denním i nočním –, jež zabraly asi pět hodin denně. To ukazuje, že přes svou obtížnou vojenskou
činnost, jež jako jediná zaujala pozornost historiků, nepřestali být bratří německého řádu nikdy
řeholníky.165 Potrava byla prostá, a to ať zaujímal bratr v hierarchii jakékoliv postavení. Jídelníček
byl stejný pro všechny a od nejprostšího bratra až po velmistra dostávali všichni stejnou stravu.
Jediná výjimka z tohoto jednotného zacházení v refektáři (Remter), kde museli všichni povinně jíst
– kromě vojenských operací, kdy se jedlo v poli byly tři prostřené stoly, první pro komtura, bratry-
rytíře a bratry-kněží, druhý pro laické bratry a třetí pro sluhy. Nemocní a ranění bratří, kteří měli
zvláštní výsadu komtura, povolení obědvat a večeřet na ošetřovně, měli bohatší a zároveň
rafinovanější stravu. Mohli jíst maso každý den s výjimkou pátku.

Se zájmem zaznamenáváme zvláštní péči řádu o své nemocné, ať se o ně pečovalo na ošetřovnách

komendy, či v řádových špitálech, jako v Elbingu v Prusku nebo u svaté Alžběty v Marburgu. Je
pravda, že nemocní bratří se měli zotavit v nejlepších podmínkách, aby mohli později pokračovat ve
své vojenské misi. Je třeba též zdůraznit, že na rozdíl od templářů neodvrhli němečtí bratří nikdy ty,
kteří byli postižení tehdejší metlou – malomocenstvím, a vzdor nevyléčitelné povaze této nemoci je
vždy oddaně ošetřovali ve svých špitálech.

Normální strava pro bratry byla prostá, ale hojná. Třikrát týdně, v neděli, v úterý a ve čtvrtek, bylo
jako hlavní jídlo maso, obyčejně hovězí či skopové, se zeleninou. V jiné dny byly místo masa vejce
či sýry a k tomu dva zeleninové chody. Pokud jde o ryby, ty byly obvyklým jídlem v pátek a také
během celého půstu. U stolu pili bratří vodu či pivo, ale nikdy víno. Bylo mnoho postních dní – sto
dvacet ročně; rozdělovaly se na takzvané „církevní“ půsty, to znamená při vigiliích velkých
církevních svátků a ve velikonoční době, a na půsty vlastní řádu, tedy stanovené řádem, to znamená
od 14. září po advent a od svátku Tří králů do Popeleční středy. Během půstů, jež byly řádu vlastní,
se jedlo hlavní jídlo kolem půl druhé a svačina na konci dne, zatímco při půstech církevních se jedlo
jediné povolené jídlo kolem čtvrté hodiny odpolední. Pouze na Velký pátek byl den naprostého
půstu: jediná potrava, přijímaná toho dne, byl chléb a voda. Během jídla podávaného společně
zajišťovali službu u stolu samotní bratří, kteří se tak jeden po druhém, po týdnu, stávali „služebníky
u stolu“.166 Během celého jídla byl jeden bratr pověřen povznášející četbou, neboť, jak je
zdůrazněno ve stanovách řádu, „nevychutnává se pouze jazykem; také uši lační po Božím slovu“.
Bratří německého řádu spali ve velké nevytopené ložnici; ponechávali si svůj denní oděv kromě
pláště. Jejich prosté lůžko se skládalo ze slamníku vycpaného odstřižky vlny a k tomu z jednoho
polštáře. Na přikrytí měli lněné prostěradlo a přikrývku z hrubé látky používanou jako peřina. Na
pohodlnější postel s duchnou naplněnou peřím měli právo pouze nemocní. 167 Vybavení zařízení řádu
bylo primitivní a strohé. Například ve velkém kapitulním sále mistrova domu v Marienburgu byly
jen kamenné lavice zapuštěné do zděných stěn. Výzdoba, tvořená hlavně freskami zobrazujícími
náboženské scény, byla povolena pouze v kapitulním sále a v kapli.168

Vzácné volné chvíle, které mohli bratří mít, byly obyčejně věnovány hrám, zvláště šachům,
jež byly oblíbenou kratochvílí německých rytířů. Zato hru v kostky a všechny hry o peníze řád
zakazoval. Někdy, aby se rozptýlili, zvali do řádových pevností potulné hudebníky, bardy, akrobaty,
šašky, a dokonce i medvědáře, jichž bylo v severní Evropě vždy mnoho. Lov byl povolen, ale
výhradně v zájmu společenství. Chodilo se na lov vlka, rysa či medvěda, kteří byli všichni
považováni za škodnou. Pouze velmistr, vysocí důstojníci a komtuři mohli lovit pro zábavu, 169 což
bylo privilegium, jež tak zdůrazňovalo aristokratický původ hodnostářů řádu.

Ovšem mimo klášterní život tvořila hlavní činnost rytířů válka. Část volného času byla
věnována tréninku. V bojových provinciích se přecházelo plynule od cvičení ke skutečné válečné
činnosti v terénu. Pro boj bylo vybavení německého rytíře stejné jako u všech ostatních rytířů
středověkého Západu. Rytíř, oblečený v brnění, chráněný drátěnou košilí a s přílbou s hledím,
nárameníky a vysokými botami, na koni, vybaveném částečně kovovou ochranou, mohl vyjet do
boje. Měl různé útočné zbraně, kopí, těžký štít, házecí kopí, někdy luk nebo kuši a samozřejmě svůj
meč, symbol své příslušnosti k rytířstvu.170 Útočným vojenským operacím se věnovali obyčejně v
zimě. Vytrvalé mrazy, které charakterizují chladné období v severní Evropě, totiž umožňovaly, jak
jsme viděli, při velkých cestách snadno překonávat zamrzlé vodní toky a bez potíží přecházet
rozsáhlé zamrzlé bažinaté plochy na pobaltských rovinách a na ruských hranicích, které byly v
normální době téměř nepřístupné. Někdy ale zaútočil nepřítel v méně příznivé roční době a bylo
třeba mu čelit, což nebylo pro těžce vyzbrojené rytíře vždy snadné.

***
Řád německých rytířů neomezil svou činnost pouze na evangelizaci pohanských národů na
východních hranicích Svaté říše a jejich podrobení v rámci mocného územního státu. Snažil se také
začlenit do „civilizované“ Evropy onen dosud „barbarský“ svět, přičemž se rozumělo, že tento
výraz musí být vykládán ve smyslu, jaký mu dávali staří členové řádu.

Když si řád německých rytířů podrobil Prusko a velkou část Livonska, nacházel se před
oblastí rovin zčásti pokrytých lesy, poseté četnými jezery, močály a rašeliništi, která ale obsahovala
také území považovaná tenkrát za úrodná, protože byla vlhká a snadno obdělávatelná tehdejšími
nástroji. Domorodé obyvatelstvo tam rozvinulo primitivní zemědělsko-pastevecké hospodářství,
kde po období pěstování následovala dlouhá období, během nichž půda ležela ladem. Pěstoval se
tam ječmen a kořínky a chovalo se hlavně drobné zvířectvo, vesničané se věnovali včelařství a
sběru lesních plodin. Příchod čím dál tím početnějších německých osadníků od roku 1280 vyvolal
radikální změnu zemědělské krajiny a zemědělského života hlavně v Prusku, neboť v Livonsku
německá kolonizace, obyčejně okrajová, vůbec nezměnila tradiční aktivity domorodých venkovanů,
kteří byli stále v převaze.

Usazení německých osadníků na územích německého řádu napomohl demografický tlak,

který vyvolal od 13. století nedostatek půdy v německých zemích. Venkovská kolonizace v Prusku
byla systematicky organizována verbíři německého řádu. Obyčejně použil řád locatora, pověřeného
náborem osadníků na založení vesnice a zhodnocení k ní patřící půdy, poté co byla předtím
vyklučena či odlesněna. Locator obdržel od řádu smlouvu, podle niž se řídily podmínky usazování
osadníků a jejich povinnosti ve prospěch řádu i odměna locatorovi, obyčejně formou trvalého
přenechání některých „dvorců“, což pro něj tvořilo jakýsi panský „rezervát“, jenž odpovídal
obyčejně pětině či šestině pozemků přidělených vesnici.171

Osadníci, takto zverbovaní locatorem, dostávali díl půdy, dvorec (Hufe), za to, že vypláceli
řádu každoročně fixní poplatek, k němuž se přidávaly někdy symbolické naturální povinnosti a
samozřejmě desátek. Obyčejně byl osadník během prvních let po usazení – vzhledem k tomu, že
sklizeň byla takřka nulová a že práce na vyklučení a uspořádání hospodářství byly velmi těžké –
zproštěn povinností. Tato léta osvobození se nazývala Freijahre a mohlo jich být více či méně,
podle obtížnosti zhodnocovacích prací. V nezalesněných oblastech trvalo osvobození dva až šest
let. Zato v nejdivočejších oblastech Pruska mohlo dosáhnout až dvaceti let. Dvorec dostávali
osadníci do dědičného vlastnictví a mohli je prodávat, když měli souhlas dědiců. 172 Mimo
povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi locatorem a německým řádem měli osadníci v
případě potřeby povinnou vojenskou službu. Jejich příspěvek spočíval napřed v poskytování pěšáků
pro zeměbranu (Landwehr), ale případně také v poskytování povozů na dopravu jednotek a
poskytování zásob a píce při příchodu zahraničních křižáků. Přes tyto povinnosti zatěžující
osadníky měli mimo díl půdy, jehož velikost byla v Prusku v řádu asi patnácti hektarů, výhodu, na
tehdejší dobu velmi značnou: měli statut svobodného člověka. To vše vysvětluje, proč se tisíce
vesničanů, přicházejících hlavně ze severního Německa, v německém státě usazovaly. Vesnice,
které tito osadníci zakládali, měly různou rozlohu půdy. Půda osadnických vesnic měla obyčejně
čtyřicet až šedesát dvorců, tedy rozlohu šest set až devět set hektarů orné půdy, ale některé vesnice
někdy překračovaly i stovku dvorců.

Vesnice vzniklé touto zemědělskou kolonizací měly dva druhy půdorysu. Existovaly jednak
vesnice-ulice (Strassendorf), jejichž domy byly rozloženy po obou stranách cesty a zvnějšku byly
chráněné zdí nebo příkopem, a vesnice-náměstí (Angerdorf), jejichž plán byl variantou vesnice-
ulice s rozšířením hlavní ulice, aby se uprostřed vesnice vytvořilo více místa. Kolem vesnice byly
pozemky obdělávány celým společenstvím, a sice trojpolním osevním systémem. Každý hon (Feld
či Art) byl postupně oset ozimy a jařinami a pak nastalo období, kdy pole ležela ladem a byla
vydána všanc vesnickým stádům.

Zatímco domorodé obyvatelstvo používalo tradičně rádlo (aratrum slavicum či Radeo),

němečtí osadníci zavedli povoz s kovovou radlicí (aratrum theutonicae či Pflug). Kolonizace tak
změnila krajinu v pobaltské Evropě a přispěla k tomu, že se z Pruska stal velký producent obilí s
přebytky na vývoz pro větší profit německého řádu. Byly zavedeny nové plodiny, jako vinná réva,
jež se krásně šířila díky velmistrovi Konrádu Zollneru von Rotenstein, jenž pozval na konci 14.
století vinaře z Itálie a z jižního Německa. Síření půdy ležící ladem umožnilo rozvoj chovu krav a
ovcí. Ale řád také napomáhal chovu koní pro vojenské potřeby.173

V Livonsku byla německá kolonizace mnohem méně rozsáhlá než v Prusku. Málo se tam
klučilo, přes snahy řádu pozvat tam německé rytíře a osadníky. Livonsko si uchovalo své tradiční
formy zemědělství pro místní potřeby. Rád německých rytířů nicméně vytvořil kolem některých
svých komend statky, které sám přímo obdělával a kde se věnoval chovu skotu, zejména v
Goldingenu, kde se chovali koně, krávy i ovce. 174 Podpořilo-li osidlování venkova germanizaci
Pruska, umožnilo zakládání měst německým řádem šířit západní civilizaci v severovýchodní
Evropě. K prvnímu zakládání měst docházelo od poloviny 13. století. Šlo tehdy o kamenné
pevnosti, kolem nichž se rychle vytvářelo městské jádro, napřed administrativní centrum, z nějž se
brzy stalo místo obchodu a výroby. Období, během nějž založili němečtí rytíři největší počet měst,
lze datovat do let 1260 a 1330, ale města se dál zakládala až do konce 15. století. Plán těchto měst
se držel dvou konstantních typů. Město mohlo být uspořádáno kolem hlavní ulice obklopené
obytnými bloky oddělenými ulicemi kolmými k centrální ose, jak je tomu v případě Elbingu. Jiný
typ plánu, s nímž se setkáváme nejčastěji v Prusku a v Livonsku, byl také šachovnicový plán, ale
kopíroval římský tábor, se dvěma hlavními ulicemi křížícími se v pravém úhlu a vytvářejícími svou
křižovatkou velké náměstí (Markt), kolem nějž se tyčily hlavní civilní i církevní budovy a nad nimi
hrad. Postupně s tím, jak se města rozvíjela, zvětšovala se přistavováním nových čtvrtí, které se
postupně začleňovaly do mateřského města. Například k elbingskému Starému Městu (AItstadt)
založenému v roce 1237 se přidalo v roce 1340 Nové Město (Neustadt). Totéž se týká města Toruň,
jehož staré město s hradem pochází z roku 1233; přistavěné nové město s šachovnicovým plánem se
rozvinulo koncem 13. století, ale trvalo do roku 1454, než bylo spojení obou měst úředně
potvrzeno.

Zabydlování měst připomíná trochu metodu používanou k usidlování osadníků na venkově.

Měšťák, jehož osobní svoboda byla zaručena, obdržel dědičně do užívání (possessio) stavební
pozemek (area) za trvalé vyplácení poplatku řádu. Často mu byl přidělen zemědělský dvorec v
bezprostřední blízkosti města. Takto založená města byla ve většině případů spravována podle
magdeburského práva, s výjimkou Braunsbergu, Gdaňska, Elbingu, Fravenburgu a Memelu, kde
platilo lubecké právo. Město tvořilo vůči řádu společenství považované za právnickou osobu.
Spravovala ho každoročně volená rada (Rat); ve skutečnosti byli členové rady voleni nebo
kooptováni členy velkých obchodnických rodin nebo pozemkovými vlastníky v případě
významných měst či řemeslníky a krámkaři ve městech druhotného významu.

Většina měst patřících německému řádu bylo skromné velikosti, s obyvatelstvem, které
nepřesahovalo ve 14. století počet 2000. Na konci 13. století byly Marienwerder a Riga jen městysy,
dosahujícími sotva 500 obyvatel, města Toruň a Královec měla tehdy každé 10 000 obyvatel. Ale
nejlidna– tější město v prostoru rytířstva byl Gdaňsk, kde kolem roku 1500 bydlelo 3 800 „hlav
rodiny“, což podle používaného koeficientu odpovídalo populaci čítající mezi 15 000 a 35 000
obyvatel. V pruských městech pocházela zpočátku velká většina obyvatel ze severního Německa a z
Vestfálska a pak, ve 14. století, začali přicházet noví přistěhovalci z německých krajů Slezska, po
nichž někdy následovali Poláci. Poláci tak představovali již ve 14. století téměř 10 % obyvatelstva
Gdaňska, ale v Chelmnu a v Toruni jich bylo již téměř 15 %. 175V Livonsku bylo městské
obyvatelstvo více diversifikované a podíl domorodého obyvatelstva vyšší. Představoval-li německý
živel 70 až 80 % obyvatelstva Rigy, v Revalu ve 14. století bylo zato Němců jen 40 % oproti 44 %
Estonců a 16 % Švédů. Ve městech podléhajících německému řádu patřila většina obyvatelstva ke
střední třídě tvořené drobnými obchodníky, řemeslníky a cechovníky, ale tato střední vrstva, jež
byla dlouho ve většině, byla postupně konfrontována s nárůstem počtu zástupců nižších tříd, sluhů,
nádeníků, žebráků, pocházejících obyčejně z domorodého obyvatelstva, a to zvláště v Livonsku. 176
Pokud jde o patriciát, ten byl v menšině v Prusku i v Livonsku, neboť velký obchod byl v rukou
německého řádu a jeho zástupců.177

***
Se systematickým zhodnocováním pruského venkova a baltského pohraničí měl řád
německých rytířů značné zdroje díky poplatkům a dalším povinnostem, jimž podléhali němečtí
osadníci stejně jako domorodí venkované. Díky zemědělským přebytkům mohlo rytířstvo vyvážet
do západní Evropy produkty ve stále větším množství. Navíc zemědělské a důlní produkty ze
střední a východní Evropy, které se dovážely do Pobaltí na lodích po Visle, musely přecházet přes
Gdaňsk, jenž přešel počátkem 14. století pod kontrolu řádu.

Není překvapivé, že se řád německých rytířů rychle přidal k hanzovní lize a stal se v ní brzy
jedním z nejvlivnějších členů. Z asi sedmdesáti či osmdesáti měst, která ve 14. a v 15. století patřila
k Hanze, jich spadalo pod vládu řádu asi patnáct, ale byla mezi nimi významná centra. Hanzovní
města podléhající rytířstvu se dělila do dvou skupin. Předně to bylo na západě šest pruských měst:
Gdaňsk, Elbing, Královec a Braunsberg, všechna na baltském pobřeží, a také Chelmno a Toruň
ležící na Visle. Tato pruská města byla pod patronací velmistra řádu, který dohlížel na jejich
městské rady a kontroloval chování jejich delegátů na setkáních hansovních sněmů. I když Elbing
až do poloviny 14. století významně působil v hansovní tradici, zde byl jeho velkým konkurentem
Gdaňsk. Obchodní aktivita Gdaňska spočívala předně na exportu obilí z Pruska, pšenice a žita
určeného pro západní Evropu. K tomu se přidával tranzit produktů z východní Evropy převážených
po Visle a v Gdaňsku nakládaných na baltské nákladní plachetnice. Obyčejně šlo o těžké produkty,
dřevo z Polska, měď z Polska a horních Uher, sůl z Wielicky, ale byl zde také český křišťál, vosk a
med z Ukrajiny, a dokonce hedvábí a koření z Orientu, které se převážely přes Lvov na povozech
do Krakova, odkud se posílaly do Gdaňska proti proudu Visly. Do Gdaňska se dostávalo také železo
a měď ze Švédska a odtud se pak převáželo do Anglie. Všechen tento obchod procházející
Gdaňskem přinášel německým rytířům významné zisky formou mýta a dalších přístavních
poplatků. Druhým směrem dovážel přístav Gdaňsk z Brug vlámské látky a orientální koření, jež
bylo rozesíláno do celého polského, litevského a ukrajinského vnitrozemí. Obchodní provoz v
ostatních pruských hanzovních městech byl omezenější. Královec, který měl dobře vybavený
přístav, se nemohl Gdaňsku nikdy rovnat kvůli permanentnímu ohrožení své bezpečnosti neustálými
vzpourami Litevců ze Žmudi. Přes Královec nicméně odcházely do západní Evropy lesní produkty
z vnitrozemí a také jantar, na západě velmi vyhledávaný.178

Livonská hanzovní města měla vždy omezenější činnost než pruská. Zdaleka
nejvýznamnější byla Riga a zajišťovala spojení mezi Západem a Ruskem, ovšem podléhala autoritě
svého arcibiskupa, který byl s německými rytíři často v konfliktu. Zato Reval a Dorpat a také
několik dalších měst druhořadého významu, jako Fellin, Wenden, Windau a Wolmar, byla od roku
1346 podrobena německému řádu. Reval byl výchozím bodem cesty, která přes Dorpat mířila do
Pskova a Novgorodu. V Revalu se shromažďovali západní obchodníci, kteří jezdili na trhy do
Novgorodu, nakupovali tam kožešiny a vosk z Ruska a přiváželi tam látky, koření a také sůl z
Lunenburgu. V Novgorodu se nacházelo hanzovní obchodní zastupitelství, Peterhof, dlouho řízené
obchodníky z Lubecku, než roku 1442 přešlo pod kontrolu obchodníků z Revalu a z Dorpatu a přes
ně německého řádu.179

Zatímco v hanzovních městech neexistovaly velké permanentní obchodní organizace, řád

německých rytířů zřídil velmi brzy centralizovaný organizační systém, spočívající na dvou „velkých
hospodářských správách“ (Grosscháfferei), jedné z Marienburgu pod vedením řádového pokladníka
a druhé v Královci spravované maršálem řádu. Tyto hospodářské správy si zřídily v hlavních
hanzovních městech úřady, v nichž se zástupci (Lieger) zabývali nákupem a prodejem zboží a které
byly dobře propojené celou sítí uschovatelů (Wirte).180 Námořní obchod dlouho zajišťovaly lodě
omezené velikosti a výtlaku, „kocábky“, které ve 14. století postupně nahrazovaly trojstěžníky
(Holk), jež mohly přepravovat až sto padesát lastů (tři sta tun) zboží na dlouhé vzdálenosti s
posádkou asi dvaceti mužů, zatímco flotila malých lodí zajišťovala místní a regionální provoz. Až
do poloviny 15. století zaujímal Gdaňsk přední místo ve stavbě lodí, téměř stejné, jako měl Lubeck.
Pokud jde o Elbing, ten se specializoval na výrobu kotev z importovaných švédských nerostů. 181
Rád německých rytířů, který tak kontroloval část stavby lodí na Baltu, se stavěl tak dlouho proti, až
se dokázal vyrovnat s mnohokrát obnovovanými zákazy hanzovních sněmů prodeje lodi cizincům.
S centralizovanou organizaci německého řádu se setkáváme také v jeho loďstvu. Zatímco ve většině
hanzovních měst bylo vlastnictví lodí obyčejně rozděleno na části, tím početnější, čím byla loď
větší, bylo rytířstvo naopak vlastníkem celých lodí a stalo se brzy největším vlastníkem lodí v
Hanze. Na samém počátku 15. století vlastnil řád dva trojstěžníky a podíly v dalších třinácti lodích,
což vše představovalo dopravní kapacitu přes devět set lastů. 182 Ale situace řádu v námořnictví se
rychle zhoršila po bitvě u Tannenbergu.

Námořní obchod, stavba lodí, obchodní aktivity, vybírání přístavních a různých jiných
poplatků, to vše byly zdroje příjmů, které činily z německého řádu až do počátku 15. století jednu z
největších mocností severní Evropy a umožnily mu financovat nákladnou vojenskou politiku.
Obchodní zisky z Pruska kolem roku 1400 jsou odhadovány na asi sedmdesát tisíc stříbrných
marek, což odpovídalo v té době hodnotě 525 000 kusů dobytka.183

Příslušnost některých rytířských pruských a livonských měst k hanzovní lize umožnila v

těchto krajích rozšíření typického životního rámce a charakteristických staveb od Vlámská až po
Skandinávii a pohraničí Ruska. Všude se setkáváme se stejnými církevními budovami, gotickými
katedrálami s masivními zvonicemi. Lubeck, Gdaňsk, Riga, Reval představují ve vzhledu svých
církevních budov nespornou podobnost.

V Prusku i v Livonsku, i když byly první hrady německých rytířů kamenné, se nejčastěji
používaným materiálem ke stavbě budov velmi brzy stala cihla. Ta se používala jak ke stavbě
církevních budov, tak ke stavbě budov civilních. Ale na rozdíl od ostatních hanzovních měst nesla
německá města přes typický hanzovní styl na svých budovách známky vlastní německému řádu, to
znamená sílu a vojenský vzhled. Když se například podíváme na toruňskou radnici, vystavěnou ve
14. století, zarazí nás její čtverhranný půdorys, podobný tomu, jejž mají rytířské pevnosti. Jediná
městská věž zde připomíná, že jde o civilní budovu. A tyto postřehy platí pro většinu starých
objektů řádu. Vzor, kterým se inspirovali stavitelé těchto budov, je mocná, téměř nedobytná pevnost
v Marienburgu, jejíž stavba se protáhla na více než století.

Tato slavná pevnost vítězně odolala všem útokům dobyvatelů. 184 Marienburg, symbol
germanizace Pruska, padl až roku 1945 pod údery Rudé armády.

***
Během 14. století dospěl řád německých rytířů na vrchol své moci. Se svou silně
hierarchizovanou organizací vykonával nad městy i kraji, a tedy i nad lidmi a majetkem, které
ovládl, téměř absolutní moc. Široce přispěl ke germanizaci a ke zhodnocení východních území.
Také se vysoce podílel na pokřesťanštění Pruska a Livonska. Jen v letech 1280 až 1350 bylo na
tomto kdysi pohanském území vystavěno 735 vesnických kostelů. Ale politické ambice řádu
vyvolaly znepokojení jeho sousedů, zvláště Poláků, u nichž nelze zapomínat, že kdysi právě jejich
panovníci příchod německých rytířů naléhavě vyžadovali. Ti byli napřed považováni za
ochranitelskou paži latinského křesťanského Západu před pohanským – nebo pravoslavným –
prostředím na Východě, ale postupně ze z nich stal v očích jejich slovanských sousedů symbol
dobyvačného germánství. Tuto skutečnou či předpokládanou hrozbu si Litevci, Poláci a Rusové
uvědomili na konci 16. století a zahájili politiku sbližování, jejíž důsledky měli němečtí rytíři brzy
pocítit.
 Třetí část
ÚPADEK A OBRODA
NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ
 9.
Doba ponížení a roztržek
Počátkem 15. století zaujímala německá říše v tehdejší severovýchodní Evropě, zasažené až
pozdě šířením křesťanské civilizace, prvořadé místo. Rád německých rytířů naplnil na onom území
pozoruhodné evangelizační poslání, ale tento nesporný úspěch pak bral rytířstvu část jeho důvodů k
existenci. Pro mnohé se stal řád německých rytířů světskou mocí, jež si zasloužila, aby se s ní s jako
takovou zacházelo. A je pravda, že tehdy v politice rytířstva zdaleka vítězily hmotné starosti nad
duchovními motivacemi. I když odhlédneme od četných budov, zařízení a hospodářství ve Svaté
říši, v Itálii a v celém latinském křesťanském světě, vykonával řád německých rytířů jen v pruské
provincii, jež byla baštou jeho říše, svou vládu nad více než 2 000 000 osob žijících ve více než 19
000 vesnicích a v 55 lokalitách se statutem města, opatřených hradbami, nepočítaje 48 pevností
rozdělených v šestnácti komendách, a to zajišťovalo řádu mimořádně vysoký každoroční příjem
800 000 stříbrných marek.185 A přitom za jedno století nedokázaly budovy, které vybudovali němečtí
rytíři s velikou námahou a za cenu tisíců obětí, odolat útokům nepřátel.Ke známkám věštícím první
potíže docházelo již ve 14. století. Ovšem zdálo se, že řád německých rytířů překonal tvrdou
zkoušku, kterou byla pro celou Evropu v polovině 14. století morová epidemie. Počet obyvatel
pruských a livonských měst se citelně snížil; venkov zasáhla epidemie rovněž, ale ne tak drasticky.
Letopisy rytířstva nám podávají pro léta 1351-1352 smutnou bilanci černého moru: Gdaňsk podle
nich přišel o 13 000 obyvatel, Toruň o 4 300, Elbing o 6 000 a Královec o 8000 lidí. Navíc tehdy
zahynulo 117 rytířů a 3012 dalších členů řádu, ale „zemi znovu zabydlilo cizí přistěhovalectví“. 186
Dramatický zásah velkého moru i přes lidské ztráty, které přinesl, neměl pro řád příliš vážné
důsledky, neboť jím byly zasaženy všechny evropské státy, a nikoli jen rytířstvo. Na konci 14.
století se znovu dostalo městské obyvatelstvo na úroveň před epidemií.187

Skutečné potíže, které řád potkaly a které byly začátkem jeho konce, přišly napřed od jeho
německých poddaných, zvláště od městského obyvatelstva, a od rytířů, které řád kdysi zahrnul
privilegii a lény. Zbohatnutí řádu a panovačnost jeho činitelů vyvolávaly všude závist a nepřátelství
ve společnosti, která se za jedno století hluboce změnila ve své struktuře i ve své mentalitě a jež
nyní prahla po svobodě pro své obchody. Mentalitu průkopníků, která převládala ve 13. a počátkem
14. století, vystřídala mentalita ke všemu ochotných kramářů, včetně zrady, jen když půjdou
obchody. A tento duševní stav nebyl charakteristický jen pro měšťáky; šlo jej zaznamenat také u
německých osadníků usazených na pruském venkově, kteří měli přitom mnohem příznivější statut,
než jaký existoval v tehdejší Evropě. Jistě, povinná vojenská služba byla pro sedláky přítěží, ale
byla nezbytná kvůli neustálým vnějším hrozbám. Moderní koncepce společnosti svobodných mužů
nucených ke službě při obraně území, jež byla koncepcí řádu německých rytířů, byla pro lidi té
doby příliš revoluční.

Od konce 14. století lze sledovat vytváření obranných společností proti „křivdám“, to
znamená proti zneužívání moci řádem německých rytířů. Podobné spolky již existovaly v několika
německých krajích, zejména v Bavorsku, v Porýní a ve Švábsku. V německé říši sahá první z těchto
spolků do září roku 1397 založením Spolku ještěrek (Eidechsenbund), jejž založili bratři Nickel a
Hans von Renys a bratři Friedrich a Nickel von Kynthenow, kteří vlastnili léna v západním Prusku.
Následně vedle Spolku ještěrek vznikla Společnost ptáků, Lví společnost atd. a jednalo se o
skutečná spiknutí v doslovném slova smyslu, to znamená skupiny tvořené členy spojenými
přísahou, jejichž cílem bylo hájit své zájmy. Tyto spolky, které bojovaly proti všemohoucnosti
rytířstva, sledovali se zájmem Poláci. Ti několikrát pomohli Spolku ještěrek, který zase neváhal o
něco později nabídnout Prusko polskému králi.188 Tak daleko to zatím nedošlo, ale bylo jasné, že
nepokoje vyvolávané spolky proti autoritě velmistra řádu slouží polským zájmům.

Ve městech, a zvláště v těch, které byly členy hanzovní ligy, vyčítala obchodnická buržoazie
řádu jeho často tíživé poručnictví, zasahování do obchodních záležitostí a také privilegia. Rád měl
například přednost před městy při vyplácení věřitelů. Města špatně snášela jeho porušování
hanzovních zákazů nebo jeho ustanovení, která někdy bránila vývozu obilí do ciziny, aby se
reguloval trh.189 Porušování těchto zákazů zajišťovalo řádu podstatné příjmy, zatímco města, jež
byla nucena je dodržovat, byla penalizována. A konečně, města se považovala za poškozená ve
svých zájmech zahraniční politikou rytířstva, jež vyvolávala častá napětí se sousedními státy,
zejména s Polskem a s Dánskem, což škodilo obchodní činnosti jejich obchodníků. Například v roce
1398 byl řádu německých rytířů předán ostrov Gotland, ale Hanza, podporovaná pruskými městy,
činila na řád nátlak, aby byl Gotland navrácen Dánsku, k čemuž došlo v roce 1407 za slib, že
hansovní liga v této části Baltu skoncuje s pirátstvím.190

Na polské straně vyvolaly ambice řádu německých rytířů prudkou nespokojenost krále
Vladislava Jagellonského; ten na ně odpověděl brzděním obchodních aktivit pruských obchodníků,
když jim zakázal průjezd přes polské území. Pro pruské obchodníky to byla skutečná katastrofa,
neboť právě přes Polsko jezdili do Horních Uher nakupovat měď, která se pak vyvážela přes
Gdaňsk. Ve skutečnosti chtěl polský král tímto opatřením pomoci svým vlastním polským
obchodníkům, kteří obchodovali se západní Evropou a používali jinou říční cestu než Vislu, a sice
Wartu a Odru, kudy mohli doplout do Štětina, a to na úkor Gdaňska. 191 Pruští obchodníci si ani
neuvědomovali, že polský král tím, že je podporuje proti řádu německých rytířů, tak chrání polské
obchodníky, a vnímali ho jako viníka svých potíží.

***
Počátkem 15. století zažíval řád německých rytířů nejtěžší krizi ve svých dějinách, jež měla
vyústit v rozklad jeho říše a zpochybnění samotné jeho existence. Touto krizí byla nemilosrdná
válka, v níž se rytířstvo střetlo s polsko-litevským státem.

Vztahy mezi řádem německých rytířů a jeho polským sousedem se během druhé poloviny
14. století neustále zhoršovaly, vyjma krátkého utišení, k němuž došlo za vlády Ludvíka Velikého
(1370-1382), který již vládl v Uhrách, tradičního spojence řádu od nastolení anjouské dynastie. Po
smrti Ludvíka Velikého nastoupila na trůn jeho dědička Hedwiga, a sice z politických důvodů
prosazených sněmem, vdala se za litevského knížete Jagella, který byl, poté co roku 1386
podstoupil křest, povolán na trůn a vládl Polsku pod jménem Vladislav II. Jagellonský (1386-1434).
To byl počátek polsko-litevské personální unie, jež přetrvala až do zániku polského státu na konci
18. století. Konverze Litevců ke křesťanství je chránila před jakoukoliv křížovou výpravou
podniknutou proti nevěřícím. Rád německých rytířů měl nyní za souseda mocný a lidnatý stát
táhnoucí se od Odry a Karpat až po Dněpr a hranice Osmanské říše. Panovníkem tohoto polsko-
litevského státu byl Vladislav Jagellonský, kníže, který přijal křesťanství, jehož ambice byly
obrovské a jenž choval k rytířům nenávist nahromaděnou za desetiletí neustálých válek, které vedl
on či jeho předci. Svým přestoupením na Kristovu víru se mohl Vladislav II. nyní stavět do role
obránce křesťanského Západu před barbarským světem, což byla úloha, kterou dosud hrál řád
německých rytířů. Nový polský král špatně snášel na svých severních hranicích přítomnost
mocného státu rytířů, tvořeného územími, které mu přenechala polská knížata z rodu Piastovců či
která dobyl na Litevcích. Nový polsko-litevský panovník neváhal od počátku podporovat všechny
vzpoury obyvatel Žmudi, kteří se stali od „trvalého míru“ z roku 1404 poddanými řádu německých
rytířů. Obyvatelé Žmudi povstali již v roce 1407, ale toto povstání potlačil velekomtur ve Žmudi,
Martial von Helfenbach. V roce 1409 pak propukla nová revolta, a sice v okamžiku, kdy velmistr
Ulrich von Jungingen (1407-1410) podnikal práce na opevnění hradu Memel. Obyvatelé Žmudi,
povzbuzení Jagellem a jeho bratrancem Vitoldem, litevským vévodou, se snažili těmto pracím
zabránit. Velmistr marně žádal Vitolda, aby přestal povstalce podporovat, a pak se obrátil na Jagella.
Byla zahájena vyjednávání, ovšem bezvýsledná, neboť polský delegát, arcibiskup z Hnězdna, dal
jasně představitelům řádu na vědomí, že pokud řádoví rytíři zasáhnou proti Litvě, Polsko napadne
Prusko.192

V oficiální listině z 22. července 1409 nazval Vladislav Jagellonský sám sebe jako
Wladislaus, Dei gratia rex Poloniae, dux supremus Lithuaniae, haeres Pomeraniae et Russiae
domirtus et ceres,193 Polský král byl zřejmě pevně rozhodnut k přímému střetu s řádem německých
rytířů a zde mohl počítat s pomocí svého někdejšího soka Vitolda, který si přál především získat
nazpět Žmuď. Během léta roku 1409 začal Vladislav Jagellonský s válečnými přípravami. Velmistr
okamžitě odpověděl výzvou adresovanou v srpnu polskému panovníkovi a pak preventivně vyslal
svá vojska do Kujavska a do Dobrzyňu. Roztržka byla na spadnutí a otevřená válka se zdála blízko,
když 8. října český král Václav uložil oběma stranám příměří do Svatého Jana následujícího roku a
bylo dohodnuto, že do té doby vydá rozsudek o arbitráži v konfliktu, v němž proti sobě stál řád
německých rytířů a polský král. Rozsudek byl oficiálně vydán v březnu roku 1410 v Praze a byl
spíše příznivý rytířstvu. I když totiž měl řád navrátit území, která jeho vojska obsadila během
minulého léta, polský král zato uznal jeho vládu ve Žmudi a byl vyzván, aby se vzdal svého titulu
„vévoda a dědic Pomořanska“.Nato vyslanci polského krále, které vynesená arbitráž rozzuřila,
okamžitě opustili Prahu. Uherský král Zikmund se zase snažil nalézt mírové řešení konfliktu, který
se zdál nevyhnutelný. Marná námaha, neboť Vladislav Jagellonský chtěl s řádem německých rytířů
skoncovat a urychlil své válečné přípravy. Měl naprostou podporu obyvatel Žmudi, které mu dal
Vitold k dispozici. Měl třicet tisíc tatarských žoldnéřů rekrutovaných v Rusku, nepočítaje další
žoldnéře, jež draze nakoupil v Cechách, v Uhrách a ve Slezsku.

V červnu roku 1410, s dobře připravenou armádou, zahájil polský král nepřátelské akce
proti řádu německých rytířů. Jagello měl k dispozici nejméně sto tisíc mužů, i když letopisy řádu
hovoří o nejspíše přehnaném čísle sto šedesát tisíc mužů. Proti nim mohlo rytířstvo postavit asi
padesát tisíc mužů, lépe vycvičených a disciplinovanějších. 30. června překročil Jagello se svými
vojsky Vislu a po pravém břehu řeky se vydal na severozápad, směrem na Lobau, a pak pochodoval
na Soldau a Gilgenburg, jichž se zmocnil v prvních červencových dnech. Palatýn z Kališe, který
dostal za úkol dobýt Pomořansko, měl méně štěstí a jeho vojska byla poražena velekomturem
Kuchmeisterem.194 Větší část polsko-litevských vojsk pokračovala v pochodu a 14. července se
začala mobilizovat na rovině, rozkládající se mezi vesnicemi Grunwald a Tannenberg. Německá
vojska, vedená velmistrem Ulrichem von Jungingen, obklopeným všemi vysokými hodnostáři řádu,
přišla protivníkovi naproti, po dlouhém obtížném pochodu v rozmáčeném terénu po prudké bouři,
jež postihla tento kraj v noci ze 14. na 15. července. Zaujala pozici na vyvýšenině ležící západně od
vesnice Tannenberg, ale velení učinilo chybu, když nezajistilo kontrolu lesů obklopujících rovinu.

Litevci, obyvatelé Žmudi, Rusové a Tataři posílení o několik polských kontingentů tvořili
pravé křídlo spojenců, zatímco polská vojska zaujímala levé křídlo. Král Vladislav, který se stále
držel trochu v ústraní od bitevního pole, svěřil velení operacím svému bratranci Vitoldovi, což byl
mazaný způsob, jak ho zdiskreditovat v případě neúspěchu.

První přešla do útoku rytířská vojska, rozvinutá do tří linií – těžká kavalerie řádu se vrhla
proti lehčeji vyzbrojenému, a tudíž mobilnějšímu protivníkovi. Zprvu se zdálo, že řádoví rytíři
vítězí, když obrátili na útěk pravé křídlo protivníka. Zato levé křídlo, tvořené polskými vojsky,
odolávalo náporům rytířů lépe. Vévoda Vitold, znepokojený tím, jaký berou věci obrat, se dostavil k
Jagellovi a požádal ho, aby přišel mezi vojáky, a neváhal mu vyčíst jeho nečinnost a vyčkávací
taktiku. Ve skutečnosti počítal polský král s únavou a vyčerpáním protivníka, jehož bylo početně
méně a který měl handicap ve své těžké zbroji. Byl to moudrý postoj, ale v tu chvíli se zdál
nebezpečný. Ve skutečnosti totiž spíše Poláci vyvolávali dojem brzké porážky, přičemž se jednomu
zvláště statečnému řádovému rytíři podařilo proniknout do jejich řad a zmocnit se královské
korouhve. Zdálo se, že řád německých rytířů má vítězství na dosah, když náhle se k Polákům
přidalo vojsko osmi set jezdců z Čech. Těmto českým žoldnéřům nevelel nikdo jiný než Jan Žižka,
který, než se pustil do bitvy, marně nabízel své služby velmistrovi Jungingenovi. K Zižkovým
jezdcům se pak přidali Tataři, které naverboval Vitold. Tím pádem se situace na bitevním poli
naprosto změnila. Němečtí rytíři, vyčerpaní dlouhým pochodem a tvrdým dnem bojů, tento náhlý
útok nečekali. Velmistr Ulrich von Jungingen se v čele svých vojsk, napadaných ze všech stran,
snažil vojáky shromáždit a vrhl do bitvy všechny své rezervy, ovšem marně. Ve vřavě byl smrtelně
zasažen při boji s Poláky i Tatary, kteří ho obkličovali ze všech stran, a padl. Řádoví rytíři, vyvedení
z míry smrtí svého velitele, se pokusili o marný odpor a pak podlehli pod náporem početnějšího
protivníka, který měl k dispozici čerstvé jednotky.

K večeru onoho dne 15. července 1410 bylo třeba smířit se se smutnou skutečností. Rád
německých rytířů utrpěl svou první velkou vojenskou porážku, a to takovou, že zpochybňovala
samotnou existenci jeho říše. Symbol nejvyššího ponížení – jedenapadesát praporců řádu, jež padly
do rukou nepřítele, byly odvezeny jako válečná trofej a uloženy ve stanislavské kapli v krakovské
katedrále.195

Večer po bitvě byla bilance ztrát pro oba protivníky těžká. Poláci a jejich spojenci přišli o
šedesát tisíc mužů, řád německých rytířů o nejméně čtyřicet tisíc, tedy o více než dvě třetiny
nasazených sil. U Tannenbergu nalezlo smrt po boku svého velmistra dvě stě německých rytířů a
mezi nimi všichni vysocí důstojníci řádu, velekomtur Konrád von Lichtenstein, maršál řádu
Friedrich von Wallenrod, pokladník Thomas von Merem i četná další věhlasná jména. Jejich těla
byla navrácena řádu, a velmistr tak mohl spočinout po boku svých předchůdců v hrobce velmistrů v
Marienburgu.196

Ohlas bitvy u Tannenbergu hluboce poznamenal kolektivní paměť Němců i Poláků a

Slovanů obecně. Pro Poláky bitva u Grunwaldu – tak ji nazývají, neboť v Grunwaldu si zřídil svůj
hlavní štáb Vladislav Jagellonský – patří mezi velké události dějin Polska a neexistuje jediné polské
město, jež by dodnes nemělo svou ulicu Grunwaldsku. Pro Němce nebyla porážka u Tannenbergu
pouze porážkou řádu německých rytířů, ale porážkou celého germánstva zápolícího se slovanstvem.
Potupa z bitvy u Tannenbergu – Die Schmach der Tannenbergschlacht – byla smazána až v
posledních srpnových dnech roku 1914 s vítězstvím Hindenburga a Ludendorffa nad Rusy u vesnice
Hohenstein; a právě Hindenburg naléhal u Viléma II., hlavy rodu Hohenzollernů – a tím pádem
vzdáleného dědice velmistra řádu německých rytířů –, aby vítězství, jež právě dobyl, dostalo jméno
Tannenberg.197

Po bitvě musel polský král nechat svá vojska, jež byla také vyčerpaná bojem, odpočinout.
Tento odpočinek umožnil komturovi ze Schwetzu Heinrichovi von Plauen uvést do
obranyschopného stavu řádové hrady v Prusku, a zvláště Marienburg. Shromáždil tam všechny
muže, které měl k dispozici, zásoby, zbraně i munici. Rytíři, jimž se podařilo uniknout z bitvy u
Tannenbergu, zdrcení katastrofou, jež je postihla, se shromáždili v Marienburgu a chvatně určili za
pomocníka velmistra Heinricha von Plauen, dokud nebude moci být provedena legální formou
volba následovníka Ulricha von Jungingen. 25. července se dostavil pod mocné hradbyMarienburgu
Vladislav Jagellonský s částí svých vojsk. Mezitím se větší část polských vojsk pustila do
systematického dobývání Pruska. Civilní obyvatelstvo, unavené válkou, se všude vzdávalo, v čemž
následovalo příkladu duchovenstva, které se pod vedením biskupů z Chetmska a ze Sambie
přidávalo k novému pánovi. Města Thorn, Strassburg i Schwetz otevřela vítězům své brány.
Gdaňsk, Elbing, Chelmno, Královec a Balga zato statečně odolávala. 198 Kronikář řádu o tom napsal:
„Nikde, v žádné době, nebylo tolik příkladů nevěrnosti mužů a vrtkavosti štěstěny.“

Rád německých rytířů zachránil nesoulad, který zavládl v polsko-litevském táboře. Již 11.
září se Vitold, jehož armádu decimovala dyzenterie, navrátil na své litevské území. Také vévoda
mazovský opustil Prusko. Jagellonský král se při dalším obléhání Marienburgu ocitl sám se svými
Poláky. Oznámení o příchodu posil, které naverboval v Německu a v Uhrách císař Zikmund,
přimělo Jagella k zastavení obléhání Marienburgu 19. září, ale při návratu obsadil Marienwerder a
Reden, které Poláci obléhali od bitvy u Tannenbergu.

16. listopadu generální kapitula řádu, jež se sešla v Marienburgu za přítomnosti provinciálů
z Německa a z Livonska, přistoupila k volbě nového velmistra. Byl jím Heinrich von Plauen, jenž
byl zvolen jednohlasně. Všechny hlasy mu nepochybně přinesla jeho zdatnost při zajišťování
obrany Marienburgu. Ale řád německých rytířů – a také jeho poddaní – doufali po tvrdé zkoušce,
kterou právě prošli, v mír. Již 8. prosince byla zahájena mírová jednání s Polskem. Jednání, nad
nímž dohlíželi papežovi zástupci, vyústila 1. února 1411 v toruňský mír, který odsouhlasili osobně
Vladislav Jagellonský i velmistr a který potvrdila bula vzdoropapeže Jana XXIII. s datem 9. února
1412.

Smlouva stanovovala podle ustálené formulace „trvalý mír“ mezi „Pruskem a Livonskem a
všemi ostatními státy řádu“ na jedné straně a „Vladislavem, králem polským, a Vitoldem,
velkovévodou litevským, a jejich státy“ na straně druhé. Mimo prominutí oboustranných křivd a
osvobození všech zajatců bez výplaty výkupného počítala smlouva se vzájemným navrácením
„všech území, měst i budov“ dobytých za války. Případ Žmudi nicméně zůstal stranou. Za tím
účelem se počítalo s tím, že Žmuď zůstane doživotně ve vlastnictví krále a velkovévody Vitolda,
leda by ji ten chtěl přenechat řádu. A také po Jagellově a Vitoldově smrti připadala Žmuď řádu.
Polsko se zase vzdalo Pomořanska i Michalowska a Chelmska i všech pruských území, která řád
vlastnil před válkou, ale Dobrzyň připadla Polsku. Ve smlouvě se hovoří také o otázce tranzitu
zboží a obchodníků. Ti budou podle ní moci procházet dotyčnými státy, buď po zemi, nebo po říční
cestě, podle starého zvyku, a to k velkému uspokojení pruských obchodních měst. Obě zúčastněné
strany se zavazovaly, že konvertují na křesťanství všechny pohany ve všech svých státech. A
konečně, řád na jedné straně a Polsko a Litevsko na straně druhé se zavazovaly, že nezaútočí na
území toho druhého a nebudou pomáhat jeho nepřátelům. 199 Bylo by možné se domnívat, že
toruňský mír přinesl trvalý klid. Ovšem sotva byl uzavřen, požadoval polský král výkupné padesát
tisíc zlatých za osvobození zajatců a velmistr, aby mír zachránil, na tento požadavek přistoupil.
Nové napětí vyvolal problém Žmudi, neboť Jagellovi i Vitoldovi dědici protestovali proti
případnému návratu Žmudi německé říši po smrti svých otců. Jagello navíc neváhal uplatnit ve
Žmudi ustanovení toruňského míru, týkajících se konverze pohanů, a tamním obyvatelům vnutil
křesťanství ohněm a mečem.

Nešťastná válka proti polsko-litevskému státu měla vážné důsledky přímo uvnitř území
řádu. Předně, velmistr přistoupil k přísnému potrestání všech, kdo řád zradili, když byl v neštěstí.
Bez váhání se těmto zrádcům konfiskoval majetek, i když to byli šlechtici či duchovní. Někteří
zaplatili za svůj nedostatek cti dokonce svým životem. A pak, aby se zotavily finance řádu postižené
válkou, byla zavedena osobní daň týkající se všech společenských kategorií: rytířů, mnichů,
duchovních, měšťanů, venkovanů i poddaných; nebyla vybírána z pozemků, ale z majetku a
příjmů.200 Byla to moderní a spravedlivá daň, jelikož se týkala všech bez rozdílu společenského
postavení, ale vyvolala prudké protesty mezi těmi nejbohatšími… Aby zvýšil své příjmy, odcizoval
řád různá panství, zabavil dokonce poháry z drahých kovů z kostelů a přistoupil ke znehodnocení
měny, jak to tehdy dělali všichni evropští panovníci, když se jim nedostávalo peněz.

Všechna tato opatření vyvolala prudkou nespokojenost mezi obyvatelstvem, a zvláště ve

městech, jež se stala ohniskem opozice vůči řádu. V těch nejbohatších městech, tedy těch, která byla
nejvíce dotčena daňovou soustavou řytířstva, zejména v Gdaňsku a v Toruni, žádali měšťané
prostřednictvím svých radních právo kontroly nad politikou řádu. Gdaňský purkmistr Konrád
Lezkau, který přitom finančně pomohl řádu po bitvě u Tannenbergu, byl obviněn z rebelie a zatčen
gdaňským komturem, velmistrovým bratrancem; komtur ho nechal odsoudit k smrti, a jelikož kat
nechtěl rozsudek vykonat, ujal se exekuce sám komtur s pomocí několika rytířů.201

Také německá šlechta se od řádu odtahovala. Členové Spolku ještěrek zosnovali komplot
proti tyranské moci velmistra a dostalo se jim podpory od maršála řádu Michaela Kuchmeistera.
Komplot byl zavčas zmařen. Velmistr Heinrich von Plauen se snažil uklidnit situaci a v roce 1412
pozval na řádovou radu zástupce měst a venkovské šlechty; toto opatření bylo neúčinné, neboť
měšťanstvo ho považovalo za nedostatečné a většina řádových rytířů za příliš revoluční.202

V tomto ovzduší politických bouří se objevily další potíže. Od počátku 15. století byla v
západní Evropě a ve Svaté říši napadána církev reformátorskými ideology inspirovanými
Viklefovými myšlenkami a jejich hlavním představitelem ve střední Evropě byl Jan Hus. Husitské
ideje se pomalu šířily do německého prostředí a pronikly i na území podřízená řádu německých
rytířů. Nato byl Heinrich von Plauen obviněn, že projevuje vůči těmto reformátorům, považovaným
již mnohými za kacíře, přílišnou shovívavost. Je pravda, že reformátorské ideje nalezly příznivce
mezi některými rytíři v dolním Německu, v Sasku; samotný velmistrův synovec, Wilhelm von
Katzenellenbogen, jim byl nakloněn. A co víc, velmistr, jak hlásal Jan Hus, se prohlásil za příznivce
uzavírání manželství církevními činiteli. Tato náboženská krize v řádu německých rytířů vyvolala
rozpor mezi Dolnoněmci, kteří byli na straně velmistra, a Hornoněmci, již byli proti kacířství a
zaujímali v řádu většinu. Ti se obrátili na papeže a na císaře Zikmunda se stížností na chování
velmistra. Heinrich von Plauen pak byl třikrát předvolán před generální kapitulu. Jelikož velmistr
na tato předvolání nereagoval, pověřila generální kapitula bratra Ottu von Berstein, nejstaršího
řádového rytíře, jeho zatčením. Otto von Bernstein se v doprovodu význačných činovníků řádu
vydal na hrad Schacken a provedl zatčení velmistra, který byl převezen na hrad Tapiau a tam čekal
na rozhodnutí generální kapituly. Když byl Heinrich von Plauen předveden 11. října 1413 před
generální kapitulu, která se sešla v Marienburgu, byl sesazen ze své vrchní funkce, jež byla
prohlášena za dočasně neobsazenou. Pověřen vedením až do zvolení nového velmistra byl vrchní
špitálník a komtur z Elbingu Hermann Gans. Mnozí komtuři a tytíři, kteří podporovali kacířství,
byli sesazeni, a gdaňský komtur byl zatčen za zneužívání moci.

Nová generální kapitula, která se konala 7. ledna 1414 v Marienburgu, se rozhodla

vyslechnout sesazeného velmistra z hlediska obvinění, jež na něj byla vznesena, ale Heinrich von
Plauen raději odstoupil ze svého úřadu. O dva dny později, 9. ledna, zvolila generální kapitula
novým velmistremMichaela Kuchmeistera von Sternberg, bývalého maršála řádu, jehož hlavni
starostí bylo udržet v řádu i v řádových státech pravou víru před kacířskými idejemi, jejichž šíření
podporoval jeho předchůdce. Sesazenému velmistrovi byl nicméně svěřen úřad komtura v
Engelsburgu, kde byl ve skutečnosti držen jako vězeň.203

Heinrich von Plauen a jeho bratranec se pokusili proti novému velmistrovi kout pikle. Je
pravda, že ze všech těchto vnitřních různic vycházel řád oslabený. Kacířství bylo na postupu, přes
odsouzení Jana Husa koncilem kostnickým. Nový gdaňský komtur Rudolf von Eilenstein a
purkmistr Gerhard Beke dávali otevřeně přednost reformačnímu kázání kněze Tiedmana ve
Frauenkirche, a to i přes nepřátelství větší části obyvatelstva věrného tradici. 204 V Toruni řádový
kněz André Pfaffendorf veřejně kázal ve své farnosti svatého Jana husitské teze a pak se usadil v
Gdaňsku, kde jeho kázání vyvolalo nepokoje. Tyto náboženské spory rozdělovaly zemi i samotný
řád v době, kdy by byla bývala jednota před nárůstem vnějších nebezpečí tolik potřebná.

Šlechta a katolíci věrní Římu se spojili; stoupenci Heinricha von Plauen a všichni, kdo byli
pro nové ideje, byli ve společenství Zlatého rouna. Aby se navrátil občanský mír, svolal biskup z
Warmiňska v únoru 1415 synod, zatímco velmistr Kuchmeister svolal 1. ledna 1416 do Brunsbergu
mimořádnou kapitulu, aby zarazil postup husitství. O něco později, na generálním shromáždění
stavů, během nějž se mohli poprvé nechat slyšet představitelé drobného lidu, bylo kacířství
oficiálně odsouzeno. Generální kapitula se pak rozhodla podniknout proti kacířům sankční opatření;
bezbožné knihy byly spáleny a bylo zakázáno pohřbívat kacíře na křesťanských hřbitovech a
účastnit se jejich pohřbů.205 Velmistr Kuchmeister tak uplatňoval na panstvích řádu německých
rytířů rozhodnutí učiněná na kostnickém koncilu.

Ale tyto náboženské půtky se zdály dost nicotné vedle nebezpečí, jež se rýsovalo ze strany
polského souseda. Uplatňování některých ustanovení toruňského míru vyvolávalo četné incidenty
využívané zvnitřku Kuchmeisterovými odpůrci, zejména bývalým velmistrem a jeho bratrancem,
jenž se stal provizorem Lochstete, kteří se neváhali spolčit s Vladislavem Jagellonským. Spiknutí
bylo včas zmařeno a Heinrich von Plauen byl převezen do pevnosti Brandenburg, kde v roce 1422
zemřel.

Aby rozsoudily sporné body, dohodly se obě strany, že se s nimi svěří arbitráži císaře
Zikmunda. 18. května 1414 vyslovil císař ze svého hradu v uherské Budě své závěry před vyslanci
Jagella a řádu: omezil se na potvrzení ustanovení z toruňské mírové smlouvy, což podle Poláků
vůbec nic neřešilo. Král Vladislav, podporovaný litevským velkovévodou Vitoldem, se rozhodl
uchýlit se k síle, aby prosadil své pojetí smlouvy. V červenci 1414 pronikla vojska polského krále
na pruské území, zmocnila se několika méně významných hradů, ale byla zastavena rytíři
německého řádu před Strassburgem.V říjnu bylo uzavřeno dvouleté příměří díky intervenci
papežského legáta a bylo dohodnuto, že konflikt bude svěřen arbitráži kostnického koncilu, který
měl být brzy zahájen.206 Ve skutečnosti byla hlavní práce koncilu věnována boji proti husitskému
kacířství, takže trvalo ještě dost dlouho, než bylo učiněno rozhodnutí. Nakonec vyhlásil kostnický
koncil rozsudek 17. června 1416. V otázce Žmudi se koncil rozhodl, že toto území bude dáno pod
pravomoc císaře, pokud jde o světské záležitosti, a ve věcech duchovních pod pravomoc svého
budoucího biskupa. Tím pádem se stávali Jagello i Vitold doživotně říšskými vazaly. Toto
rozhodnutí umožnilo prodloužit příměří napřed až do 20, července 1418 a pak ještě jednou na další
rok. Mezítím se velmistr Kuchmeister setkal osobně s Jagellem i s Vitoldem, poprvé 16. října 1416
a pak ještě 19. října 1418, ale bezvýsledně, Polský král se nicméně přidal ke kosickému (Kaschau,
Kassa) kompromisu z 8, května 1419, který ponechával císaři Zikmundovi na starost rozhodnutí v
poslední instancí, a mezi oběma stranami bylo dohodnuto prodloužení příměří až do císařova
rozhodnutí. K tomu došlo v roce 1421, V hrubých rysech císařský rozsudek potvrzoval mírová
ustanovení z Toruně, ale řád německých rytířů vlastně ztrácel Žmuď, která byla přenechána
Vitoldovi, s výjimkou pobřežní oblastí, jež byla pro řád životně důležitá, neboť byla jediným
pozemním spojením mezi Pruskem a livonskem. Rád se navíc zavazoval vyplatit sumu dvacet pět
tisíc zlatých ve dvouleté lhůtě na opravu polské pevnosti Zlotor zbořené řádovými rytíři za
předchozích tažení. Finanční potíže řádu vyvolaly zpožděni plateb, což málem způsobilo novou
válku, ale papež Martin V. prosadil nové příměří.

Velmistr Kuchmeister, který byl velmi starý a vyčerpaný všemi potížemi, s nimiž se během
svého působení setkal, se rozhodl odstoupit, a učinil to během velikonočního půstu v roce 1422.
Sice se mu podařilo zarazit postup husitského kacířství na řádovém území, ale nedokázal zabránit
zpochybnění samotné autority řádu u stále většího počtu poddaných.Nový velmistr Paul Bellizer
von Russdorf (1422-1441), jenž byl zbožný muž, plný dobré vůle a smírného ducha, se setkal se
stejnými potížemi jako Kuchmeister. Sotva se ujal svého úřadu, již Poláci i Vitoldovi Litevci
posílení o ruské, tatarské a valašské (rumunské) jednotky – celkem asi sto tisíc mužů – pronikli 30.
července 1422 na pruské území. Řádové pevnosti byly hned uvedeny do pohotovosti a velmistr
požádal říši o pomoc. Ale Chelmsko bylo okamžitě zpustošeno ohněm a mečem; město Chelmno
bylo dobyto a všichni jeho obránci zmasakrováni. Velmistr shromáždil všechna vojska, která měl k
dispozici, pochodoval na Chelmno a zastavil tam polského krále s jeho armádou. Jagello, jehož
vojska trpěla nedostatkem stravy a byla zdecimována dizenterií, zvolil vyjednávání. Smlouvou z
Melna 27. září 1422 získalo Polsko nezanedbatelné výhody. Rád německých rytířů mu totiž
přenechával město i území Nessaw a polovinu práv, která pobíral na přechodu z Visly do Toruně.
Přenechával Žmuď polskému králi a část Sudavie velkovévodovi litevskému, 207 což vyvolalo napětí
mezi Vitoldem, zklamaným, že nezískal Žmuď, a jeho bratrancem Jagellem, tedy napětí, z nějž
doufal řád profitovat. Krátce po uzavření míru došly konečně posily z říše, ale bylo příliš pozdě a
Russdorf, který dodržoval dané slovo, se nesnažil pokračovat ve válce.

Ve stejné snaze o nalezení mírového řešení vnitřních problémů svolal velmistr v roce 1425
generální shromáždění komturů řádu a významných pánů z Pruska, na němž učinil významné
ústupky pruským městům. Toruň a Gdaňsk obdržely dokonce na desetileté období právo razit
mince, což bylo královské privilegium vyhrazené až dosud pouze velmistrovi řádu. Pak v roce 1430
u příležitosti nového shromáždění v Elbingu zavedl velmistr v Prusku počátek zastupitelského
režimu s reorganizací Velké národní rady (Grosse Landsrat). Tato rada, jíž předsedal velmistr nebo
jeho zástupce, se skládala ze čtyř komturů, z šesti prelátů a čtyř zástupců měst. Měla se scházet
nejméně jedenkrát ročně, aby projednala všechny otázky vnitřní politiky, a zvláště finanční a
měnové. Na tomto shromáždění se také v roce 1430 rozhodlo, že budou zachována všechna stará
práva a privilegia, že velmistr zůstane nezávislý a že nadále nebude moci být vybírána žádná daň
bez souhlasu konzula. Rád tak souhlasil, že se bude dělit o moc s oprávněnými zástupci svých
poddaných.208

Russdorf mohl s ohledem na tyto reformy právem počítat s podporou všech svých
poddaných v případě konfliktu s Polskem. Podle polského krále byly mírové smlouvy pouhá
dočasná příměří, která bylo vždy možno porušit. Poláci obnovili válku v roce 1433. Král Jagello za
tím účelem naverboval žoldáky mezi husity a tábority z Čech a z Moravy. Tito žoldáci, vedení
Janem Čapkem ze Sán a Očkem z Lozy, brzy vyplenili Novou Marku a Pomořansko, kde vypalovali
města i vesnice. V počtu osmi tisíc operovali husitští žoldáci s posilou polských vojsk, jimž velel
krakovský hradní pán Mikuláš z Michalowa. Spojenci se pustili ve všech državách řádu do násilí na
obyvatelstvu a vydírání. Po pádu města Dirschau následoval všeobecný masakr obyvatelstva i
posádky, která se vzdala, ale takovéto excesy se opakovaly v desítkách případů. Z celého
Pomořanska zbylo jen čtrnáct vesnic, které unikly vypálení. Husité se mstili na poddaných řádu
německých rytířů za své pronásledování ve Svaté říši, a přitom byli v žoldu polského katolického
krále! Překvapivá situace, a dokonce tím překvapivější, když víme, že husitské ideje se v té době
široce rozšířily do pruských měst. Rád se rozhodl vyjednávat. Konflikt ukončily dvě smlouvy, první
z Lencice z 15. prosince 1433 a druhá z Brzeszcze o dva roky později, z 31. prosince 1435, ale
mezitím král Vladislav Jagellonský 13. května 1434 zemřel a jeho následník byl ještě chlapec. Nový
„trvalý mír“ podepsaný v Brzeszczi přebíral v hrubých rysech obsah smlouvy z Melna v roce 1422,
k níž bylo přidáno vyplacení tvrdého odškodného.209 Pro rytířstvo to byl další neúspěch, který se
přidával ke všem potížím, jež se nahromadily od porážky u Tannenbergu,

Poprávu si lze klást otázku, proč řád německých rytířů, ještě na počátku 15. století tak
mocný, se stal během třiceti let natolik snadnou kořistí svých nepřátel. Na tuto otázku lze dát
několik odpovědí. Předně je třeba konstatovat, že tradiční podpora, kterou během celých dějin řádu
poskytoval císař, mu nyní žalostně scházela. Je pravda, že v době, kdy byl řád německých rytířů
napadán svými polsko-litevskými sousedy, se potýkal císař Zikmund ve svých dědičných státech s
husitským povstáním, zvláště vážným v českých zemích. Po Zikmundově smrti v roce 1437 musel
jeho nástupce Albert Rakouský bojovat proti vzdorokráli podporovanému Polskem. Pokud jde o
papežský stolec, odvěkého spojence řádu, ten byl neobyčejně oslaben po Velkém schizmatu a
rozhodnutí o exkomunikaci, která mohl stále používat proti knížatům, ale jež neměla žádnou
účinnost v době, kdy se světská moc široce osvobodila z poručnictví moci duchovní. Odpověď na
danou otázku je třeba také hledat u samotného řádu německých rytířů. Hierarchický systém rytířstva
spočíval na existenci elity, bratří-rytířů, která vojensky organizovala muže posbírané na venkově a
posílené o příležitostně povolané křižáky. Tento systém dobře fungoval až do konce 14. století, ale
postupně se zhoršoval.

Předně došlo k jistému vyčerpání náboru bratří-rytířů. 210 A pak, časem nacházelo povolávání
křižáků či dobrovolníků zvnějšku stále menší odezvu, takže bylo třeba se uchylovat k placeným
žoldákům, kterých bylo stále víc, ovšem zde se brzy ukázalo, že finanční zdroje řádu nejsou
nevyčerpatelné a že přistupovat k daním pro nábor žoldáků vyvolává stále silnější odpor u
poddaných řádu. A k tomu je třeba přidat ještě jedno vysvětlení. Přímo v řádu byla po porážce u
Tannenbergu autorita velmistra neustále zpochybňována. Velmistra Russdorfa obvinila část rytířů ze
slabosti a provinciál z Německa Eberhard von Saunsheim mu neváhal vyčíst, že podpisem smlouvy
z Brzeszcze řád oslabil. Russdorf reagoval na tyto útoky jeho sesazením. Německý mistr se opřel o
statut řádu pocházející z roku 1339, který byl až dosud držen v tajnosti – šlo o takzvané orselenské
stanovy, které zapovídaly velmistrovi „zcizit, prodat či směnit jakékoliv území či poddané bez
souhlasu německého mistra“211, a odpověděl tím, že nechal zrušit své sesazení kapitulou německého
mistrovského úřadu, která se sešla v Marientalu (Mergentheim). Poté, co nechal ověřit orselenské
stanovy císařem a bazilejským koncilem, obvinil Eberhard von Saunsheim velmistra z toho, že
připravil řád o území bez souhlasu mistrů z Německa a z Livonska, a vyzval ho, aby se dostavil
před kapitulu v Marientalu. Přes odpor několika říšských knížat a členů bazilejského koncilu byl
prohlášen úřad velmistra za uprázdněný a Eberhard von Saunsheim obdržel v roce 1438 titul vikáře.

Tento konflikt mezi německým mistrem a velmistrem vyvolal prudké napětí v Prusku.
Spolek ještěrek využilo nespokojenosti poddaných řádu k tomu, aby uskutečnilo spojenectví mezi
šlechtou vedenou Hansem von Baysen a městy.

Velmistr Russdorf hledal podporu svých pruských poddaných a svolal stavy do Elbingu, ale
setkání nemělo žádný výsledek. Představitelé měst se dohodli s představiteli církve na vytvoření
Pruského spolku (Der Prussische Bund), jehož cílem bylo zajistit ochranu získaných práv a
privilegií. Zakládající listina Pruského spolku byla podepsána 14. března 1440 v Marienwerderu
představiteli většiny pruských měst (Chelmno, Toruň, Elbing, Gdaňsk, Královec, Strassburg atd.) i
představiteli šlechty.

Velmistr Russdorf, oslabený svými druhy a ohrožovaný zvnějšku, nyní čelil vzpouře svých
poddaných. Na den Nanebevstoupení Páně roku 1440 svolal velkou radu i shromáždění stavů. Takto
shromáždění představitelé poddaných řádu odhlasovali zrušení většiny daní a poplatků, o nichž bylo
dříve rozhodnuto, aby bylo možno čelit vojenským výdajům. Velmistr, sklíčený postupnými
neúspěchy a oslabený věkem, na generální kapitule konané v Marienburgu 6. prosince 1440 raději
odstoupil z funkce.212

Během čtyř měsíců, které uběhly od Russdorfovy abdikace do zvolení jeho nástupce
Konrada von Erlichshausen (1441-1449) se Pruskému svazu podařilo získat oficiální vděk císaře
Friedricha III. listinou z 6. února 1441. Nový velmistr, vědom si křehkosti své moci, se zvláště
snažil udržet mír s polským sousedem. Dvakrát se setkal s mladým polským králem Vladislavem
III., napřed v Brzeszczi a pak ho přijal v Toruni a při té příležitosti byla znovu potvrzena smlouva z
roku 1435. Jeho synovec a následovník Ludwig von Erlichshausen (1450-1467) se snažil s pomocí
papeže a císaře ukáznit Pruský svaz. Když ho císař zavrhl, obrátil se svaz k novému polskému králi
Kazimírovi IV., aby získal jeho podporu proti řádu.213 I když dal polský král velmistrovi na
vědomí, že platnou smlouvu hodlá přísně dodržovat, potají dál povzbuzoval činnost svazu.
Počátkem února 1454 z iniciativy Hanse von Bayen vypuklo v celém Prusku všeobecné povstání
proti řádu. Do rukou povstalců padlo několik řádových hradů, a ty byly zbořeny Gdaňsk,
Strassburg, Schwetz a Elbing se vzdaly, pak přišla na řadu města Balga a Královec. Jen v únoru
bylo podle řádového kronikáře dobyto padesát šest měst a 17. února 1454 oblehl svaz Marienburg.V
obou táborech se snažili naverbovat žoldnéře v říši, v Čechách i v Polsku, ale chyběly peníze,
zejména na straně řádu. Velmistr, uzavřený v Marienburgu, učinil výzvu u komtura saského
rychtářství Polentze; pověřil ho zadlužením území Nové Marky do rukou kurfiřta brandeburského
za sumu čtyřiceti tisíc rýnských. Dohoda byla uzavřena ve městě Koln am Sprée 22. února 1454. 214
Ale v téže době se vydala delegace svazu do Krakova nabídnout polskému králi Prusko do lenní
závislosti výměnou za potvrzení svých privilegií, svobodu obchodu a zrušení celních poplatků.
Hned nato vrhlo Polsko svá vojska proti řádu německých rytířů, a tentokrát s otevřenou pomocí
svazu, jehož zástupci 15. dubna 1454 v Toruni složili slib věrnosti a pomoci Polsku a věčnou válku
řádu německých rytířů. To byl počátek takzvané třináctileté války, jež skončila vítězstvím nepřátel
řádu.

Na počátku války byli němečtí rytíři zcela sami. Více než polovina měst se přidala ke svazu.
Dokonce i pruská církev se přidala k polskému králi. S výjimkou jediného biskupa z Warmiňska
všichni ostatní, z Chelmska, Pomořanska i ze Sambie, stejně jako jejich kapituly spěchali složit
lenní přísahu novému pánovi, polskému králi. Přitom byl převrat, který provedl svaz a jeho polští
spojenci, přísně odsouzen papežem a císařem i takřka všemi evropskými panovníky.

Příchod provinciála z Německa s posilami donutil svaz vyklidit své sevření kolem
Marienburgu, a ti se přidali k polské armádě. 18. září osvobozovaly armády německých rytířů
pevnost Konitz (Chojnice) v Pomořansku a dobyli nad oblehateli významného vítězství, během nějž
padly do rukou vítězů velká korouhev Polska i velká korouhev Litvy, polské královské insignie a s
nimi několik děl a významná kořist. Král Kazimír se pak se svými vojsky stáhl na jih a opevnil se u
Toruně. Vítězství u Konitzu umožnilo německým rytířům uvolnit Marienburg a znovu obsadit
Mewe a Dirschau, který měl v moci svaz. Vyvolalo také změnu postoje některých vzbouřených
měst, a to tím spíše, že legát papeže Mikuláše I., kardinál Cusa, právě hrozil, že vyobcuje z církve
povstalce, kteří by se nenavrátili k poslušnosti. Ostatně krátce poté vyhlásil papež exkomunikaci
povstalců a jejich spojenců, to znamená polského krále. 215 Koncem září se některá města, jako
například Marienwerder, Osterode či Deutsche-Eylau, podrobila velmistrovi a sám biskup ze
Sambie přišel věnovat zlaté poháry ze svých kostelů na financování náboru žoldnéřů.

Verbovat stále více žoldnéřů bylo pro řád naprostou nezbytností, pokud chtěl obnovit
kontrolu nad městy a kraji, které byly dosud v rukou svazu, a účelně čelit novým útokům z Polska.
Rád již nemohl vyplatit brandenburskému kurfiřtovi částky, které si vypůjčil v roce 1454 za
zastavení Nové Marky. Aby se zbavil tohoto dluhu, musel velmistr přenechat listinou z 16. září
1455 kurfiřtovi Friedrichovi dědičně Novou Marku i „hrady a území Driesen a Schiffelbein“,
nicméně s možností, že je řád dostane nazpět po kurfiřtově smrti, za vyplacení částky sto tisíc
rýnských. Listina byla doplněna smlouvou mezi řádem německých rytířů a brandenburským
kurfiřtem, která byla v případě konfliktu s Polskem neplatná.216

Poláci znovu zaútočili v říjnu 1455, ale bez velkého úspěchu. Naopak, řádu se podařilo
dobýt několik měst a hradů z rukou svazu: Allenstein, Resel, Hohenstein, ale také Gdaňsk a Elbing
zůstávaly stále v rukou povstalců. A rytířstvo nebylo schopno účinně jednat, neboť nemělo dost
vojska. Němečtí a čeští žoldnéři naverbovaní počátkem války nemohli být vyplaceni a řád jim
nechal neopatrně v zástavě hrady, kde leželi posádkou, a zejména Marienburg. Představitelé
polského sněmu pak nabídli velitelům žoldnéřů, že od nich pevnosti odkoupí. Když se o těchto
transakcích dozvěděl velmistr, pokusil se získat odklad. Někteří velitelé žoldnéřů souhlasili, ale
velitel české posádky v Marienburgu Zerwonka raději pokračoval ve vyjednávání s Poláky.

Situace velmistra byla velmi nepříjemná. Zerwonka vyžadoval částky, které mu řád nebyl
schopen dát, a byl ochoten přijmout pomoc svazu. Se svými žoldáky, kteří neměli žádné zábrany,
tak ovládal Marienburg a měl pod kontrolou činnost velmistra i celého společenství. Zrada žoldnéřů
a násilí, jež vykonávali na obyvatelstvu v krajích, které kontrolovali, přivedly některé přidružené
země svazu k pochybnostem o oprávněnosti politiky jejich vůdců. Bylo ale příliš pozdě. Když se
chtěli obyvatelé Gdaňska s řádem usmířit, pověřili vůdci svazu Zerwonku rozdrcením této vzpoury
a obyvatelé Gdaňska byli navráceni pod kontrolu svazu násilím a terorem. Zerwonka mezitím
vyjednával s Poláky a smlouvou z 15. srpna 1456 se zavázal navrátit polskému králi Marienburg,
Dirschau, Mewe, Konitz a Hammerstein za vyplacení částky ve výši 436 192 uherských zlatých
splatných do konce roku. Ale zároveň s tím nabídl Zerwonka velmistrovi, že se vzdá své dohody s
Poláky za vyplacení stejné sumy… ovšem splatné okamžitě. A rytířstvo nebylo schopno dát tak
rychle takovou sumu dohromady. Marienburg a jeho obyvatelé tak byli vydáni napospas
Zerwonkovi a jeho žoldákům.217 Zatímco se vůdcové žoldnéřů věnovali svým špinavým obchodům,
jejich muži, kteří měli v rukou Marienburg, se v něm chovali jako skuteční pánové. Řádoví bratří
byli zkrátka a dobře zajatci žoldáků, z nichž se stali jejich žalářníci. Žoldnéři měli tím menší
zábrany vůči členům řádu, protože většina z nich pocházela z táboritů, nejextrémističtějších husitů,
a těm vůbec nebylo proti srsti, že jim byli vydáni na milost a nemilost členové církevního řádu
oddaného papeži. Husitské války, jež koupaly české země v krvi již téměř třicet let, tak nalezly v
Prusku nečekané pokračování.

Řádoví rytíři nebyli během dlouhých měsíců svého zajetí ušetřeni žádného ponížení.
Memorandum, sepsané velmistrem Ludwigem von Erlichshausen, popisuje život velmistra v době,
kdy zavedli svůj pořádek žoldnéři, takto: „Když řádoví bratří vstávali, aby šli v noci na jitřní
hodinky do klášterního kostela v Marienburgu, byli někdy chyceni vojáky, kteří je napřed obrali a
pak je bili holemi a vyhnali je nahé z kostela i z klášterní křížové chodby. A aby je zbavili vší
možnosti obléci se, vcházeli do jejich pokojů a všechno rozsekali na kousky a mečem jim rozsekali
i postele. Jindy šli vojáci v noci napadnout v noci řádové bratry do jejich pokoje a poté, co jim
sebrali všechno, co nalezli, je týrali tak, že je donutili vyskákat okny…“218

Sám velmistr byl zavřený ve své „cele“ a dobře strážený. Nemohl ani psát, ani dostávat
dopisy a nacházel se v naprosté izolaci. Věznění velmistra a bratří, kteří ho obklopovali, trvalo přes
půl roku, až do chvíle, kdy poté co obdrželi slíbené peníze, předali žoldáci Marienburg Polákům. 8.
června 1457, v den Hodu božího svatodušního, se Marienburgu zmocnil král Kazimír. Den předtím
musel velmistr Ludwig von Erlichshausen hrad opustit, aniž si směl vzít s sebou kostelní relikvie,
zvláště kus pravého kříže, který kdysi dostal Hermann von Salza od Friedricha II. Na poslední
chvíli vydal

Zerwonka přes své sliby tyto relikvie Polákům. Velmistr se dostal do Královce, jenž byl od
té doby rezidencí velmistrů řádu německých rytířů.219

Válka s Polskem přesto pokračovala dál, ale již bylo rozhodnuto. Rád už neměl dost sil na
to, postavit se koalici svazu a Poláků. Pruské hrady padaly jeden za druhým, i když, čas od času,
umožnil příchod posil z Německa dílčí úspěchy. Pruské obyvatelstvo, jež bylo dosud poddanými
řádu, požadovalo, aby se s válkou skoncovalo. V roce 1465 přiměli obyvatelé Královce velmistra k
uzavření míru. Někteří šlechtici a měšťané ze Sambie proti němu zosnovali spiknutí. Byli odhaleni
a šest z nich bylo popraveno. Nastal nejvyšší čas s tím vším skoncovat. Hrady, které byly dosud v
rukou řádu německých rytířů, padaly jeden po druhém.

Počátkem srpna 1466 byla zahájena přímá vyjednávání ve Schwetzu v přítomnosti

papežského legáta, jež 19. října vyústila v uzavření druhé toruňské smlouvy. Jejím
nejhmatatelnějším výsledkem bylo rozdělení řádových držav mezi Polsko na západě a řádem na
severovýchodě. Rád německých rytířů se totiž vzdával ve prospěch Polska v Chelmsku všech svých
měst a hradů (Toruň, Chelmno atd.), Michalowska a Pomořanska a jejich lén (Gdaňska, Schwetzu
atd.), města a hradu Marienburg a měst Elbing a Christburg, a to vše i s jejich územím a lény.
Warmiňské a chelmské biskupství i města, která k nim patřila, přešla pod zákonodárství polské
církve.

Řád německých rytířů si zase ponechával pod svou nadvládou vše, co se mělo nadále
nazývat východní Prusko, s Královcem,

Memelem, biskupstvími Sambie a Pomořansko i jejich lény, ale s jedním významným

omezením: velmistr řádu německých rytířů se totiž uznal za vazala polského krále, a to sebe samého
i své následovníky, na územích, která si ponechal.

Byly také změněny řádové předpisy. Předně, jako vazalové polského krále a královští rádci
nemohli být velmistři ustanoveni bez souhlasu krále; a pak, polští rytíři by mohli být přijati do
rytířského řádu, aniž směl jejich počet překročit polovinu členů řádu.220

Takže po druhém toruňském míru byla dvě Pruska: královské Prusko pod polskou vládou a
vévodské či rytířské Prusko. Ale obě z obou částí Pruska vypadala stejně poničeně a zpustošeně.
Válka v nich zanechala hluboké stopy. V celém Prusku zbývalo již jen 3 020 vesnic, zatímco na
počátku 15. století jich tam bylo 21 000, nepočítaje lidské ztráty čítající desítky tisíc.

***
Přímí následovníci Ludwiga von Erlichshausen, velmistři Heinrich Reuss von Plauen
„mladší“ (1467-1470), Heinrich Reffle von Richtenberg (1470-1477), Martin Truchsess von
Wetzhausen (1477-1489) a Johann von Tiefen (1489-1497) se snažili hlavně povznést zemi z trosek
a obnovit řád kolem jejího nového hlavního města Královce, jehož počet obyvatel nepřesahoval
deset tisíc obyvatel. Ve snaze o udržení míru všichni přísně dodržovali svou povinnost do půl roku
od svého zvolení složit lenní přísahu polskému králi. Mimo východní Prusko vykonával řád dále
svou vládu v Livonsku a měl významné pozemkové vlastnictví ve Svaté říši, v Itálii a v Uhrách,
hlavně v podobě komend, hospodářských panství, špitálů, budov, či dokonce alespoň vedlejších
příjmů.

Pro mnoho teutonských rytířů, kterým se stýskalo po zašlé slávě řádu, byla polská nadvláda
tíživá a ponižující. Proto po smrti velmistra Johanna von Tiefen navrhla generální kapitula řádu, aby
se úřad velmistra nabídl nějakému cizímu knížeti, který sice nemá stanovami předepsané podmínky
k výkonu této funkce, ale jehož postavení by znovu dodalo řádu nový rozmach. Volba padla na
knížete Friedricha Saského, který mohl počítat s podporou císaře i německých knížat. Friedrich
přijel do Královce 28. září 1498 a hned na druhý den složil řeholní slib, takže se mohl ihned úřadu
velmistra ujmout. Nato jej vyzval polský král, aby mu přišel složit lenní přísahu, ale bezúspěšně.
Nový velmistr se obrátil na říšský sněm, který připomněl, že mír z roku 1466 nebyl ani potvrzen,
ani schválen Svatou stolicí a říší.

Friedrich si byl vědom toho, že jeho odmítnutí složit lenní přísahu polskému králi může vyvolat
novou válku. Takže při příležitosti konání generální kapituly řádu v roce 1507 bylo rozhodnuto
vybírat daně na nábor vojsk a reorganizaci obranného systému. Každý obyvatel se měl na své
výdaje vybavit kompletní zbrojí, arkebuzou nebo kuší, pod trestem ztráty měšťanského práva. 221
Nový velmistr se tak snažil obnovit armádu. Snažil se dokonce dosáhnout u říšského sněmu, který
se sešel ve Wormsu, odsouzení měst Gdaňsk, Elbing a Toruň za zradu ve třináctileté válce, ale
polský král Zikmund I. zakázal zástupcům uvedených měst do Wormsu jet.

V době smrti velmistra Friedricha 14. prosince 1510 nebyla otázka lenní přísahy polskému
králi stále vyřešena. Problém volby nového velmistra nastal ve stejném rozsahu jako v roce 1497.
Kapitula určila za nového velmistra brandenburského markrabího Albrechta, syna knížete
Friedricha Starého, markrabího z Brandenburgu-Ansbachu, a Žofie, dcery polského krále Kazimíra
IV.222

Albrecht dosud nebyl, stejně jako jeho předchůdce, řádovým bratrem, a musel proto složit
řeholní sliby v Marientalu před mistrem provincie z Německa, který ho pasoval na rytíře. Počemž
Albrecht obdržel oznámení o svém zvolení, složil slib věrnosti císaři Maxmiliánovi a říši a pak
mohl odejet do Královce, kam dorazil v listopadu roku 1512. Také Albrecht odmítl složit lenní
přísahu polskému králi a na výslovný příkaz krakovského sněmu v dubnu 1518 odpověděl, že má
svá panství od říše, že jeho předchůdci přísahali věrnost říši, a ne Polsku a že hodlá jednat stejně. 223
Polský král Zikmund se pak obrátil na Karla V., a ten vyzval velmistra ke složení požadované
přísahy, neboť chtěl, aby křesťanští panovníci žili v míru a mohli se spojit „proti nepřátelům
církve“. Je pravda, že v té době byl císař silně zaneprázdněn vážnou církevní krizí, kterou vyvolala
v celé střední Evropě, a zvláště v německém prostředí, kázání Martina Luthera. Velmistr Albrecht
považoval postoj Karla V. za zradu a přísahu znovu odmítl, což vyústilo v novou válku s Polskem.

Situace velmistra Albrechta byla choulostivá. Vůči Polsku byly síly řádu bez pomoci říše
nedostatečné. Karel V., znepokojený postupující reformací ve svých státech i postupujícími Turky
ve střední Evropě, vyzval ještě velmistra, aby se s Polskem dohodl. V roce 1521 bylo rozhodnuto o
čtyřletém příměří mezi řádem a jeho polským sousedem. Velmistr tehdy pochopil, jak může využít
náboženského konfliktu, který se rozvíjel v celém Německu. Ponechal vládu biskupovi ze Sambie
Polentzovi a v roce 1522 odejel do Německa v doprovodu několika rytířů. Měl namířeno do
Wittenbergu, kde měl dlouhé rozhovory s Lutherem. Poté, 28. března 1523, zaslal velmistr dopis
rytířům německého řádu a vyzval je, aby porušili své sliby a oženili se. Luther vyslal do
východního Pruska své teology, zejména bývalého františkána Johanna Brismana, aby tam hlásali
reformaci. A na Štědrý den v roce 1523 se postavil veřejně za reformaci osobně biskup Polentz v
Thumkirche v Královci. Během pár měsíců Lutherovy ideje v rytířském Prusku zvítězily a přidala
se k nim většina vysokých hodnostářů řádu i četní rytíři.

***
V souvislosti s počínáním velmistra Albrechta Brandenburského se hovořilo o odpadlictví.
Ve skutečnosti je třeba v jeho příklonu k luteránské reformaci vidět spíše politický čin, i když byl
motivován i nábožensky. On, který byl podle vyjádření E. G. Léonarda „posedlý teologií a upřímně
zbožný“,224 jistě nalezl v Lutherově kázání odpověď na své problémy. Byl si ale také vědom toho,
že řád, který je zároveň klášterní a válečnický, již nemá v této Evropě států, žárlivě střežících svou
nezávislost a lpících na svých zájmech, místo. Věděl, že Karel V. nemůže či nechce pomoci řádu
obnovit jeho někdejší velikost. Kdyby někdo chtěl ještě něco ze státu německých rytířů zachránit,
bylo třeba nalézt dohodu s Polskem, což ale musel učinit světský panovník, a ne vůdce církevního
řádu. Albrecht z Brandenburgu porušil své klášterní sliby, zesvětštil řádový majetek a zvolil si
dohodu s Polskem. Smlouvou z Krakova 8. dubna 1525 se bývalý velmistr řádu Panny Marie
Němců uznával za vazala polského krále a obdržel od něj dědičně a nedělitelně pruské vévodství s
právem dědičnosti v přímé i v pobočné linii.225

***
Prusko tak bylo pro řád německých rytířů ztraceno. Stal se z něj laický stát, jehož vévoda,
Albrecht Brandenburský, ihned přijal přísahu věrnosti stavů pro sebe i své potomky. Tam, kde před
třemi staletími postavil Hermann von Salza základy státu vedeného řádem mnichů-vojáků, se nyní
zrodil laický stát, který se přidal k luteránskému reformismu a odpoutal se od vlivu Říma, ale úzce
se spojil s polskou korunou, které byla v květnu roku 1526 předána většina archivů a dokumentů
řádu.226
 10.
Obtížné přežívání řádu německých rytířů (1525-1806)
Zesvětštění řádového majetku ve východním Prusku – k němuž došlo krátce po připojení
západního Pruska k Polsku – a přistoupení velmistra Albrechta z Brandenburgu-Ansbachu na
protestantství vyvolalo velmi vážnou krizi ve všech řádových provinciích, a obzvláště ve Svaté říši.
První vyjádřili své pobouření odpadlictvím a zradou velmistra tradiční ochránci německých rytířů,
papež Klement VII. a císař Karel V., a prohlásili opatření, jež učinil ten, z nějž se stal vévoda
Albrecht Pruský, vazal polského krále, za neplatná.

Přímo v řádu přišla první reakce od mistra provincie Německo Dietricha von Cleen, který v
červnu 1526 před sněmem ve Speyeru veřejně odsoudil velmistrovu zradu. Krátce nato, na
mimořádné generální kapitule konané v Donauworthu, se nechal Dietrich von Cleen uznat za vůdce
celého řádu, než bude zvolen nový velmistr. Aby se zabránilo iniciativám, jež by vedly k další
sekularizaci, rozhodla generální kapitula, že kdokoliv vystoupí nebo bude z rytířstva propuštěn,
bude z něj ipso facto vyloučen, a tím pádem přijde o požitky z majetku, který mu byl řádem svěřen.
Táž generální kapitula pověřila komtura Waltera von Cronberg posláním u sněmu, aby se pokusil
dosáhnout formálního odsouzení odpadlictví vévody Albrechta a krádeže, kterou spáchal na řádu
tím, že sekularizoval jeho majetek v Prusku. Poté Dietrich von Cleen svolal na 16. prosince 1526
generální kapitulu do Marientalu, aby provedl volbu nového velmistra. Střední a jižní Německo
bylo tehdy uprostřed povstání a selské války. Četní sedláci, přehnaně vyznávající Lutherovo učení,
se vzbouřili proti svým laickým či církevním pánům. Sám Luther, znepokojený těmito zmatky, je
odsoudil. Marientalská kapitula se konala ve městě zpustošeném a vyrabovaném sedláky z Franků.
Volební kolegium jednohlasně určilo za nového velmistra řádu německých rytířů frankfurtského
komtura Waltera von Cronberg. Při té příležitosti kapitula vyslovila přání, aby nadále vykonával
funkci řádového velmistra mistr provincie Německo, což stvrdil Karel V. císařskou listinou s datem
18. ledna 1527.227

Pro rytířstvo začínala nová éra, jež spočívala jednak ve skutečnosti, že byla symbolizovaná
dvojím titulem, který nosil velmistr od roku 1529 s výslovným povolením císaře, a to „velmistr a
německý mistr“ (Hoch und Deutschmeister), a jednak důležitá v tom, že byly posíleny vazby mezi
řádem a císařským rodem – rodem Habsburků.

***
Co zbývalo z říše německých rytířů po luteránské reformě? Rozložená a zmrzačená území,
která kvůli ztrátě svých pruských držav již neměla pořádnou teritoriální základnu, aby si zajistila
politickou nezávislost.

Zvláštní případ bylo Livonsko, jehož území sousedilo s pruským vévodstvím. Řád
německých rytířů tam vždy měl jistou nezávislost. I v roce 1525 zůstal mistr této provincie

Walter von Plettenberg věrný řádu a Římu, i když na jeho území pronikly luteránské ideje.
Omezil se na vydání tolerančního patentu a doufal, že se tak vyhne v Livonsku konfliktům, které se
tehdy šířily v celé říši. Jeho následovníci, Hermann von Bruggeney (1539-1549), Johann von der
Recke (1549-1551), Heinrich von Galen (1551-1549) a Wilhelm von Furstenberg (1556-1559) se
pokusili v Livonsku pozice řádu uchovat, a sice přes spojené ambice vévody pruského, krále
polského a cara Ivana IV. Hrozného. Furstenbergův koadjuktor Gotthard Kettler musel čelit v
listopadu roku 1557 prudkému útoku Rusů, kteří zemi vyplenili. Obrátil se o pomoc k císaři, k
hanzovnímu spolku, ke Švédsku, ale nikdo na jeho výzvu neodpověděl. A když v roce 1559 Rusové
zahájili nový útok proti jeho území, obrátil se Kettler na polského krále. To byl krok připomínající
postoj velmistra Albrechta v roce 1525. Kettler, u vědomí postupujícího luteránství mezi svými
poddanými, když se v roce 1559 stal pánem provincie Livonsko, se také odhodlal k vážnému kroku
a přidal se k reformované církvi. Pak přenechal smlouvou z Vilniusu z 28. listopadu 1561 Livonsko
Polsku a výměnou za to obdržel vévodství Kurlandsko a Zemgale, coby dědičné léno Polského
království. Shromáždění livonských stavů smlouvu potvrdilo a německá šlechta složila vazalský
slib svému novému vévodovi. Pak, 5. března 1562, Gotthard Kettler oficiálně odložil bílý plášť řádu
německých rytířů a složil lenní slib polskému králi. 228 Nový kurlandský vévoda se v roce 1566
oženil s kněžnou Annou von Mecklenburg-Schwerin a jejich potomci vládli Kurlandsku až do roku
1711.229 Přistoupení mistra z Livonska k reformaci tedy znamenalo konec přítomnosti řádu
německých rytířů na Baltu. Řádoví rytíři z Livonska a z Estonska jsou předky oněch baltských
feudálních pánů, jejichž potomci dále vedli místní sedláky až do nezávislosti pobaltských republik v
roce 1918.

***
Pokud jde o Prusko, to bylo pro řád ztraceno od roku 1525. Vévoda Albrecht se v roce 1526
oženil s princeznou Annou Dorotheou, dcerou dánského krále. Jejich syn Albrecht Friedrich (1568-
1618) byl druhým pruským vévodou, ale pro jeho duševní stav bylo vévodství dáno do poručnictví
starší větvi rodu Hohenzollernů, představované brandenburskými kurfiřty. Po smrti Albrechta
Friedricha kurfiřt Jan Zikmund (1572-1619), který se oženil s jeho dcerou, spojil pod svou vládu
Brandenbursko a východní Prusko, základ pruského státu. Toto území získalo v roce 1701 název
Pruské království a Hohenzollernové mu vládli až do listopadu roku 1918.

Řádoví velmistři se nikdy Pruska nevzdali a pomoc při znovunabytí svého majetku
neúnavně žádali od císaře. Velmistr Cronberg zemřel, aniž se řádu naskytla sebemenší naděje, že se
dočká spravedlnosti. Jeho následovník Wolfgang Schutzbar řečený Milchling (1543-1566) v těchto
snahách pokračoval, až se mu dostalo příslibů od Karla V. Oprávněnost požadavků řádu potvrzovaly
pověřovací listiny, které Schutzbar obdržel od císaře ihned poté, co se stal velmistrem. Císař totiž
všem panovníkům v říši přikázal, aby velmistrovi pomáhali získat nazpět majetek rytířstva, o který
ho obral pruský vévoda.230 Ovšem tento problém nebyl pouze německou záležitostí. Týkal se také
Polska, jelikož od roku 1525 bylo vévodství pruské lénem polské koruny. Stejnou neochotu
projevoval i velmistr Georg Hundt von Wankheim (1566-1572) a všichni jeho následovníci.

Ale Prusko a Livonsko nebyly jediné provincie spadající pod řád německých rytířů, které
přešly k reformaci. Četná německá knížectví se stala protestantskými, a v tom případě se jevilo
udržení církevního řádu, který zůstal věrný Římu, na jejich území jako čirý nesmysl. Knížata,
šlechtici, městští úředníci, kteří přešli na reformaci, projevovali o majetek kostelů a církevních řádů
veliký zájem.231 Reformovaná církev zvítězila v Sasku, v Durynsku, v Hessensku a v Holandsku, to
znamená v krajích, kde měl řád německých rytířů významné majetky. V těchto zemích se část
řádových bratří, zvláště rytířů, sekularizovala. Další část, většina bratří-kněží, kteří zůstali věrni
Římu, byla vyhnána. Další rytíři se sice přidali k reformaci, ale hodlali zůstat členy rytířstva. To
vytvářelo velmi zmatenou právní situaci: existenci protestantských rytířů v německém řádu,
velmistrem neuznaných, ale tolerovaných. To byl případ saského rychtářství. Zato v Durynsku
provedl lanckrabí sekularizaci všech komend patřících k řádu, v čemž ho napodobili i ostatní
protestantští šlechtici. Nicméně zachoval durynské rychtářství a přiznal velmistrovi právo jmenovat
tam komtura, ovšem bude-li to protestant. V Hessensku byli zároveň protestantští němečtí rytíři i
katoličtí rytíři zastoupení v generální kapitule, ať byli jakékoliv víry, a účastnili se také velkých
rozhodnutí týkajících se řádu.

Utrechtském rychtářství nečinila situace řádu německých rytířů žádné problémy až do vlády
Filipa II., ale vítězství reformace na severu Nizozemska vyústilo v založení protestantského státu,
Republiky spojených nizozemských provincií. Velekomtur z Utrechtu Franz von Loe přešel k
reformaci v roce 1579, ale jeho následovníci, kteří byli katolíky, se pokusili v Holandsku řád udržet.

V roce 1650 sdělily stavy z provincie Utrecht velekomturovi Thierrymu de Blois de

Treslong, že by měl mít na pomoc nějakého protestantského pomocníka. Rytíři řádu z utrechtského
rychtářství se odmítli tomuto příkazu podřídit a po smrti velekomtura zvolili katolíka, Gasparda von
Lynden, jenž byl posledním katolickým komturem v Utrechtu. V roce 1520, po jeho smrti,
jmenovaly utrechtské stavy velekomturem protestantského knížete Henriho, vévodu z Nassau.
Většina rytířů se přidala k protestantství a utrechtské rychtářství zachovalo tradice řádu, ale pod
protestantskou zástavou.232

V této Svaté říši, kde se podařilo katolickým a protestantským knížatům, byť s potížemi,
nalézt modus vivendi díky augsburskému míru, se zdála být situace řádu německých rytířů, který
byl přítomen jak na katolickém, tak na protestantském území, dost ohrožená. Zdálo se, že řád –
založený původně proto, aby ošetřoval raněné a nemocné z křižáckých armád, a pak proto, aby se
účastnil boje vedeného křesťany proti nevěřícím a proti pohanům, který byl vyhnán ze Svaté země
islámem a z Pruska protestantským kacířstvím a který se rozdělený a zesláblý stáhl do německého
prostředí, je odsouzen k zániku. Počet bratří-rytířů a bratří-kněží pravidelně klesal. Mnoho komend
bylo v rukou jen nepatrného počtu rytířů, nebo byly dokonce opuštěny. Mnozí si kladli otázku, zda
může ještě rytířstvo v tomto světě, v němž na německém území, posledním útočišti řádu, bojovali
křesťané mezi sebou, hrát ještě nějakou roli. K čemu by tento řád mnichů-vojáků vůbec byl?

Ale právě ve chvíli, kdy se Svatá říše snažila zvládnout krizi, která vznikla z Luterova
kázání, se na východě objevilo nové nebezpečí. Průnik osmanských Turků na maďarskou rovinu, po
porážce českého a uherského krále Ludvíka II. u Moháče 25. srpna 1526, byl totiž vážnou hrozbou
pro Svatou říši, podílnici v Uhrách. Jednak proto, že uherské území sousedilo s rakouskými
provinciemi, a jednak proto, že po bitvě u Moháče se stal uherským králem člen císařské rodiny,
Ferdinand Habsburský.

Během války v Uhrách docházelo dlouho jen ke sporadickým potyčkám, po nichž

následovala dlouhá období příměří. Někteří tehdy uvažovali o tom, že by na obranu křesťanského
světa a v první řadě Svaté říše bylo možno založit nový rytířský řád, v němž by se spojili němečtí
rytíři – či spíše jejich pozůstatky – a rytíři svatého Jana v Jeruzalémě, z nichž se stali maltézští rytíři
od té doby, co jim v roce 1530 přidělil Karel V. jako léno tento ostrov.

Tento projekt, který koncipoval císař Maxmilián II. (1564-1576), byl předložen sněmu v
Řezně 17. září 1576, aniž o tom byl velmistr rytířstva Heinrich von Bobenhausen (1572-1590)
předem informován. Po smrti císaře převzal tento plán na radu Karla von Lichtenstein jeho
následovník Rudolf II. (1576-1612) a upřesnil, že by řádoví rytíři mohli za své služby obdržet
území v jihozápadních Uhrách, v oblasti Kanizsa, na pomezí Uher, Chorvatska a Korutan. 233 Ještě
bylo třeba získat souhlas maďarského sněmu, a aby řád německých rytířů souhlasil s financováním
stavby hradů na území, jehož obrana mu byla svěřena.

Když se velmistr Bobenhausen dozvěděl o tomto plánu z císařova dopisu, rozhodl se poradit
se s generální kapitulou řádu, jež byla svolána do Neckarsulmu na 21. ledna 1577. Tohoto
shromáždění kapituly se zúčastnili všichni komtuři řádu, s výjimkou utrechtského, i většina
hodnostářů, celkem sto třicet osob. Velmistr přednesl císařovy argumenty. Pro Rudolfa II. byla
turecká hrozba neodvratnou realitou a před drtivým úkolem, který pro říši představovala obrana
jejích východních hranic, bylo zcela jasné, že se do čela bojů na obranu křesťanství postaví řád
německých rytířů, jak to ostatně již dokázal v minulosti. Vyslanci Rudolfa II., kteří se účastnili
kapituly, dodali, že říšské provincie jsou vyčerpány a že císař není sám schopen obranu říše zajistit.
Německo lze podle nich zachránit pouze tehdy, pokud se řád německých rytířů přenese do Uher,
kde by mohl účinně zajišťovat obranu křesťanského světa před islámem. Kapitula v odpověď na
tuto žádost upozornila, že je třeba napřed konzultovat německou šlechtu a informovat se o
prostředcích, jaké mají různá rychtářství řádu. Ostatně rychtářstvím byla okamžitě zaslána nota, aby
dodaly informace o svých zdrojích. Tento průzkum ovšem u řádu v provincii Německo konstatoval
katastrofální situaci. Bylo zde k dispozici pouze sto devatenáct bratří-rytířů a padesát dva kaplanů,
zatímco v roce 1379 bylo v této provincii sedm set rytířů a třiadvacet kaplanů. 234 Rád tedy nebyl
takový úkol materiálně schopen zajistit, neboť příjmy z různých rychtářství se snížily v podobném
poměru. Velmistr zůstal stát pevně na svých pozicích. Ve dlouhém memorandu s datem 15. dubna
1578 zaslaném císaři připomínal, že řád je ochoten říši pomoci, ale ne sám. Vypočítával všechny
ztráty, které rytířstvo od protestantské reformace utrpělo, a prohlašoval, že je ochoten znovu zvážit
svou pozici, pokud kurfiřti a císař dosáhnou restituce všeho majetku, o který byl řád připraven.
Velmistr připojil ke svému memorandu stav zdrojů různých rychtářství, jak se jevil podle výsledků
šetření provedeného v roce 1577.235 Byl to dialog hluchých, který ukazoval, jaká je hořkost a
rozčarování řádu německých rytířů vůči říši i císaři. Byl to jen počátek dlouhé řady ponížení –
předehra k rozbití řádu.

První z těchto ponížení na sebe nedalo dlouho čekat, a sice u příležitosti následnictví v
Polsku v roce 1587. Po smrti krále Štěpána Báthoryho byl vyhlášen za krále Polska švédský princ
Zikmund III. Vasa, i když většina kurfiřtů se prohlásila ve prospěch arcivévody Maxmiliána, bratra
Rudolfa II., a arcivévoda Maxmilián byl přijat do řádu německých rytířů na žádost císaře a byl
jmenován generální kapitulou, která se sešla 21. května 1585 v Marientalu, zástupcem velmistra
cum spe successionis proxima. Arcivévoda Maxmilián se tedy vydal do do Polska, aby tam uplatnil
svá práva, s nadějí, že by mohl navrátit rytířstvu jeho ztracené bývalé državy. Vydala se mu naproti
švédská vojska; Maxmilián byl uvězněn a byl osvobozen až na zásah papeže Sixta V., ale musel
podepsat 9. března 1589 smlouvu z Beuthenu. Tato smlouva byla pro řád německých rytířů
skutečnou katastrofou, jelikož císař a rakouský panovnický dům se navždy vzdávali veškerých
požadavků na polské koruně a zavazovali se již nikdy nevyžadovat žádná území v Polsku, v Litvě, v
Rusku, v Prusku, v Mazovsku, ve Žmudi a v Livonsku.Pro rytířstvo znamenala tato smlouva konec
marných, šedesát let trvajících nadějí, že by mohl kdy získat nazpět své državy v Pobaltí. Komtur z
Marientalu, Westernach, svolal na žádost císaře generální kapitulu, která uznala za hlavu řádu
arcivévodu Maxmiliána. Přes protesty titulárního velmistra Bobenhausena si hlavní funkce de facto
ponechal arcivévoda Maxmilián a smlouvou z 30. srpna 1950 bylo dohodnuto, že se bude radit ve
všech významných věcech s titulárním velmistrem.

Přítomnost arcivévody Maxmiliána v čele rytířstva ho nyní pojila s politikou rakouského

panovnického dvora, a činila z něj dokonce jeho nástroj.

Rád německých rytířů byl ostatně okamžitě použit na financování politiky Habsburků.
Generální kapitula z roku 1593 odhlasovala půjčku 63 000 zlatých na udržování sto padesáti rytířů a
sta pěšáků po dva roky. Dodala k tomu částku sto tisíc zlatých na pokrytí Maxmiliánovy polské
výpravy, která skončila fiaskem. Kvůli těmto výdajům se řád musel zříci svých práv na benátskou
komendu, kde kdysi nalezl útočiště velmistr po dobytí pevnosti svatého Jana v Akku v roce 1291.236

Smrt velmistra Bobenhausena 21. března 1595 v komendě Craon-Wissemburg, kam se před
pěti lety stáhl, úředně potvrdila postavení arcivévody Maxmiliána coby jediného německého
velmistra řádu německých rytířů. S Maxmiliánem vzal rakouský císařský dům pod svou ochranu i
řád, ovšem to znamenalo, že i pod svou kuratelu. V letech od roku 1590 do pádu habsburské
monarchie patřilo ze sedmnácti velmistrů, kteří předsedali řádovým bratřím, jedenáct k rodu
Habsburků nebo k rodu habsbursko-lotrinskému, a to zejména sedm posledních, kteří vládli bez
přerušení od roku 1761 do roku 1918.

Jednou z prvních starostí velmistra Maxmiliána bylo přizpůsobit regule řádu nové situaci,
jež se vyznačovala jednak trvalým snižováním počtu bratří-rytířů, z nichž většina vykonávala mimo
řád vysoké občanské i vojenské funkce, a zmenšením jeho majetku a zdrojů.

O revizi stanov řádu se diskutovalo na generální kapitule konané v dubnu 1606.

Reformované stanovy, zvané Status maximilianiens, obsahují předně reguli řádu přizpůsobenou
okolnostem. Novy řád pojednává o každodenním životě bratří ze všech hledisek a připomíná úkoly
a povinnosti obou zbylých kategorií bratří, bratří-rytířů a bratří-kněží. Další část Maxmiliánových
stanov se týká podmínek a způsobu přijímání do řádu a výzbroje rytířů. Jako odpověď na žádost
formulovanou sněmem v roce 1576 a neustále obnovovanou císařem Rudolfem II. zde nacházíme
zmínku o povinnosti každého nového rytíře jít bojovat s Turky do Uher či jinam po dobu nejméně
tří let. Stanovy určují také podmínky, za jakých lze získat funkci komtura, a způsob volby velmistra
a jeho zástupce; stanovují také sankce pro bratry za spáchaná provinění; a udávají podmínky, za
nichž může být nějakému bratru povoleno řád opustit, poté, co byl zproštěn svého slibu. K vydání
nových stanov byla přidána opatření církevního druhu. Byl tak například přijat nový breviář pro
bratry kněží, inspirovaný tridentským koncilem, sami bratří-kněží byli zmobilizováni do služeb
katolické reformace vycházející z tridentského koncilu, výchova budoucích bratří-kněží byla
zajištěna v semináři otevřeném v Marientalu, vedle domu mistra. 237Na sněmu v roce 1613 obdrželi
zástupci velmistra od nového císaře Matyáše slavnostní investituru a složili jménem velmistra
vazalský slib věrnosti císaři, s nímž se počítalo v nových řádových stanovách. Poté jim byly
předány pověřovací listiny, jež přikazovaly kurfiřtu Albrechtu Friedrichovi Brandenburskému
navrátit Prusko velmistrovi, a všem, kdo řád opustili, navrátit majetek, který si přivlastnili. Tento
požadavek, čistě formální a bez jakékoliv účinnosti, byl systematicky zapsán ve všech ostatních
pověřovacích listinách vydaných císařem do roku 1696.

Za života císaře Maxmiliána byl v roce 1618 přijat do řádu arcivévoda Karel, vnuk císaře
Ferdinanda I., který byl již biskupem v Brixenu a v Prešpurku, což představovalo pro řád právnický
problém: jak totiž pasovat na rytíře preláta? Papež Pavel V. udělil arcivévodovi Karlovi nezbytné
dispensy, jež byly později ve srovnatelných situacích obnoveny. Okamžitě poté, co byl pasován na
rytíře, byl arcivévoda Karel určen za zástupce velmistra. Tradice následně stanovila, že budoucí
velmistři, určení za života svých předchůdců jako zástupci, byli rakouští arcivévodové již ve
službách církve a s biskupským úřadem. Tato nová tradice, která se rozvinula v 17. století,
směřovala k narůstající klerikalizaci rytířstva a značně měnila jeho povahu.

Maxmiliánova smrt postavila oficiálně do čela řádu arcivévodu Karla Habsburského (1619-
1624). Umírající Maxmilián odkázal řádu částku dvě stě tisíc zlatých, jež byla použita na zakoupení
města Freudenthal v knížectví Troppau v rakouském Slezsku. V době, kdy se stal velmistrem Karel
Habsburský, se potýkal německý svět a brzy celá Evropa s vážnou politickou a církevní krizí
známou pod jménem třicetiletá válka (1618-1648), „katastrofou pro říši i pro německý prostor, 238
jež byla dávným důsledkem náboženské roztržky, vyvolané luteránskou reformací, ale v níž šlo také
o místo a moc císaře Svaté říše. V německém prostředí to byla skutečná občanská válka, ve které
proti sobě stáli císař s částí katolických knížat a protestantská knížata podporovaná další částí
katolické šlechty, přičemž každý z obou táborů neváhal navazovat spojenectví s cizinou (Švédskem,
Dánskem, Francií, Španělskem atd.). Řádoví rytíři byli zmítáni mezi věrností císaři a věrností,
kterou byli povinováni teritoriálnímu šlechtici na území, na němž měli svá sídla. Nebylo výjimkou,
že se během oné natolik vražedné války němečtí rytíři, bojující pod velením různých válečníků,
ocitli proti sobě v opačných táborech. Pro řád německých rytířů tato válka znamenala vedle
morálních muk značné lidské ztráty v situaci, když byly stavy rytířů již značně omezeny, a stejně
jako majetek jiných Němců ani majetek řádu nebyl ušetřen válečné zkázy ve válce vedené často s
pomocí cizích žoldnéřů. Největší škody na řádovém majetku způsobila švédská intervence; v roce
1631 okupovala švédská vojska Franky a vyplenila města Heilbronn a Mariental. Protestantská
knížata využila situace a zmocnila se řádového majetku, který se nacházel v jejich státech nebo v
oblastech, jež dobyla.

Během třicetileté války, a v jejím důsledku, unikl úřad řádového velmistra rakouskému
panovnickému rodu, který se v konfliktu příliš angažoval. Úřad velmistra tehdy vykonával Johann
Eustach von Westernach (1625-1627) a pak Johann Kašpar von Stadion (1627-1641), jenž byl
dosud velekomturem v Alsasku a v Burgundsku. Řád německých rytířů vyšel z třicetileté války
zdecimovaný. Vestfálský mír v roce 1648 předpokládal navrácení všeho církevního i světského
majetku těm, kdo ho vlastnili před rokem 1618. Díky císařské podpoře mohl řád dostat nazpět
majetek, o který přišel za války, ovšem ne bez potíží. Od té doby se setkáváme s řádovými rytíři ve
službách císaře a ve všech taženích proti Turkům na uherské frontě. Byla již ale daleko doba, kdy
německé rytíře následovalo celé křesťanstvo proti jejich nepřátelům. Rytířstvo už bylo pouze
pomocnou silou v armádách vedených laickými panovníky. Účastnilo se například tažení v roce
1664, v němž stál v čele kontingentu vojsk zverbovaných řádem velmistr Johann Kašpar II. von
Ampringen (1664-1684), jenž se vyznamenal v bitvě u Szent – gotthárdu 1. srpna 1664. S
německými rytíři se setkáváme ještě v Kandii (Heraklion) na Krétě v roce 1667, kde pomohli této
benátské pevnosti obléhané Osmany.239 Velmistr Ampringen byl kvůli své roli v tažení v roce 1664 a
své znalosti uherských záležitostí jmenován v roce 1673 císařem Leopoldem I. hlavou uherské
vládní rady (Gubernium). Tam se snažil s velkým taktem a usmiřovacími schopnostmi obnovit mír
mezi různými odbojnými skupinami, ale jeho snaha byla marná. Požádal o odvolání a definitivně
opustil Uhry v září roku 1679.240 Jmenování Ampringena na tento post v Uhrách ukazuje, že
Habsburkové neváhali povolat vysoké hodnostáře řádu německých rytířů na politické mise, což
opět měnilo samu povahu řádu, ale zajišťovalo jeho přežití.

Později se řádoví rytíři účastnili v rámci říšské války osvobozování Uher. Velmistr Ludwig
Anton von Pfalz-Neuburg (1684-1694), který se v září 1683 coby vrchní velitel v armádě vévody
lotrinského účastnil osvobozování Vídně, se vyznamenal při osvobozování Budy 2. září 1686.
Velmistr řádu německých rytířů, vojevůdce pod velením prince Eugena Savojského, se postavil do
čela druhé útočné vlny, která město dobyla. Jedna turecká kulka se roztříštila o jeho velmistrovský
kříž a zachránila mu život. K obraně cti řádu přispěli i další hodnostáři i četní rytíři a byli přítomni
ve všech velkých bitvách, a zejména v bitvě u Zenty 11. září 1697, jež znamenala konec tureckých
válek v Uhrách.241

Tyto skvělé akce, individuální i kolektivní, ovšem nestačily na to, aby navrátily řádu
německých rytířů jeho někdejší slávu a moc. Rytířstvo už mnoho neznamenalo, jak na diplomatické
šachovnici, tak v císařské armádě, a na vysokých místech si nikdo neodepřel připomínat řádu
německých rytířů skrovnost jeho sil. Ke dlouhé řadě střetnutí, kterými rytíři až dosud museli projít,
se přidalo nové. V roce 1695 přiznal císař Leopold I. oficiálně kurfiřtovi Friedrichu III.
Brandenburskému titul pruského vévody, což okamžitě vyvolalo pobouřené protesty velmistra
Franze Ludwiga von Pfalz-Neuburg (1694-1732). Rád totiž neustále uplatňoval svá práva na
ztracené Prusko. Pak, coby logický důsledek tohoto rozhodnutí, se císař zavázal tajnou smlouvou,
takzvanou Korunní, s datem 16. listopadu 1700, že uzná Friedricha III. pruským králem. Zde je
třeba říci, že v té době potřeboval rakouský panovnický dům spojence – v okamžiku, kdy se měl
zapojit do války o španělské dědictví. 18. ledna 1701 v katedrále v Královci byl vévoda Friedrich
III. Pruský vyhlášen králem, a stal se tak Friedrichem I., králem pruským.

Velmistr se okamžitě obrátil na sněm v Režně a zaslal císaři a kurfiřtům protest podepsaný
všemi členy kapituly. Císař odpověděl plédováním za věc státního zájmu a připomněl, že zachovává
řádu jeho práva a výsady. Udělení královského titulu provincie, na kterou měl řád německých rytířů
stará práva, Friedrichovi také odsoudil papež Klement XI. v krátké notě zaslané císaři s datem 14.
května 1701.242 Papežské odsouzení nemělo o nic větší účinek než velmistrův protest. Papežové se
ale odmítli sklonit před hotovou skutečností a až do roku 1787 ignorovali královský titul, jejž si
uzurpovali brandenburští kurfiřti.V 18. století se pomalý úpadek řádu německých rytířů jen
potvrdil, a navíc urychlil. Téměř všichni velmistři patřili k rakouskému císařskému rodu, a i když
jejich oficiální rezidencí zůstával stále nominálně Mariental, zdržovali se nejčastěji ve Vídni. Pro
mnoho členů vysoké šlechty císařství byla příslušnost k řádu německých rytířů a vykonávání
vysokých funkcí v něm již pouze jedním z prvků jejich cursus honorum, který jim pak umožnil
přístup k vysokým státním politickým nebo vojenským funkcím. Pro řádové velmistry to byl titul,
jenž byl mimo prestiž, kterou mohl přinést, jen jedním titulem mezi jinými, zvláště byl-li jeho
nositelem nějaký princ z císařské rodiny. Nelze se potom divit, že nábor bratří-rytířů postupně
vyschl v onom prostředí drobné německé šlechty, kde po celá staletí mladí muži toužili sloužit Bohu
a hájit zájmy křesťanství, je-li to třeba zbraněmi, a věnovali tomuto svému ideálu celý život.

Rytířský ideál byl v Evropě již dlouho mrtvý. Ideál jednoty křesťanství zpochybnila
luteránská a pak kalvinistická reformace a politické, náboženské a sociální roztržky, které vyvolaly.
Co zbývalo, než vyhledávat pocty, když nebylo jmění?

18. století řád německých rytířů, či přesněji bratří-rytíři neboť bratří-kněží obyčejně
neúnavně vykonávali svou církevní misi ve farnostech ležících na území řádu nebo se věnovali
podle staré tradice službě nemocným a chudým –, byli čím dál méně početní a stále méně součástí
historie. Bylo-li třeba, chopili se sice zbraní, ovšem ne proto, aby sloužili řádu, ale na žádost těch,
kdo rytířstvo používali ke své politice výměnou za jakousi ochranu. A přitom se přes potíže a
omezenost svého manévrovacího prostoru řád německých rytířů snažil přežít.

V onom osvícenském století bratří-rytíři, ba i někteří řádoví hodnostáři byli v kontaktu s

různými esoterickými hnutími, kterým se dařilo pomalu všude ve střední Evropě, a také s tehdy
všemocnými zednářskými lóžemi. Velmistr Karel Alexandr Lotrinský – mladší bratr vévody
Františka, který se v roce 1736 oženil s císařovnou Marií Terezií – a jeho následovník a synovec
Maxmilián, kolínský kurfiřt a velmistr řádu do roku 1801, byli ve skvělých vztazích se zednářskými
lóžemi. Velmistr Maxmilián, ochránce umění a písemnictví, chránil Haydna, Mozarta a Beethovena.
Víme také, že Karel Alexandr Lotrinský a Maxmilián byli velmistry v tajné společnosti nazývané
převorství Siónské, prvně jmenový v letech 1766 až 1780 a druhý během celé doby svého působení
v čele řádu německých rytířů.243

***
Počátkem 19. století, v Evropě otřesené francouzskou revolucí, byl již řád německých rytířů
jen svým vlastním stínem. Počet bratří-rytířů poklesl v roce 1809 na jedenašedesát a novicové se již
prakticky nenabírali. Bratří-kněží zato odolali tomuto úpadku lépe. Z řádu se stal většinou kněžský
řád, jehož vysocí hodnostáři měli ostatně v říši vysoké civilní, vojenské i církevní funkce. Majetek a
vlastnictví řádu se během času zmenšily. Z nedostatku početních stavů bylo spojeno několik
komend pod jednoho komtura. V rychtářstvích Koblenz a Lotrinsko, které se spojily, nevlastnil řád
již vůbec nic. V ostatních rychtářstvích se počet komend pohyboval od tří (Durynsko) po osmnáct
(Franky). Rád naplno odnesl přímé důsledky války mezi Francií a císařstvím v době druhé koalice.
Řádové sídlo v Marientalu okupovala francouzská vojska během tažení v roce 1800 a velmistr
Maxmilián František se musel uchýlit do Vídně. Mír v Lunéville z 9. února 1801 stanovil hranici
mezi Francií a říší na Rýnu, a tím pádem byla tři rychtářství i majetek a državy, které se tam
nacházely, pro řád ztraceny. Šlo o rychtářství Alsasko a Burgundsko, tedy devět komend a stejně tak
farností, Koblenz a Lotrinsko – ale tam řád již nic nevlastnil – a Alt Beisen, ležící v rakouském
Nizozemí okupovaném Francií od roku 1793, se třinácti komendami.244

Následovník Maxmiliána Františka, velmistr Karel Ludvík (1801-1804) se snažil, aby mu

sněm přisoudil náhradu za řádový majetek ztracený v roce 1801. Dostalo se mu satisfakce v podobě
přidělení farností a klášterních budov v jižním Německu, ale řád se jich vzdal.

Tentýž sněm v roce 1803 provedl celkovou rekonstrukci Svaté říše. Mnoho států se značně
zmenšilo, zatímco Prusko a jižní státy, „chráněnci“ Francie, z ní vyšly posíleny. 245 Karel Ludvík
opustil v roce 1804 svůj úřad velmistra, aby se ujal svých funkcí maršála a ministra války po boku
císaře. Po něm nastoupil jeho zástupce, arcivévoda Viktor Antonín, a byl uveden do úřadu v
Marientalu 8. srpna 1805, ale neměl příležitost svůj úřad vykonávat.

V roce 1805 bylo pro řád německých rytířů osudné obnovení války proti napoleonské
Francii. Po své porážce u Slavkova musel rakouský císař podepsat prešpurský mír 26. prosince
1805, který ve článku XII pojednával o záležitostech řádu. Podle tohoto článku hodnost velmistra i
všechna práva, panství i příjmy velmistra a řádu „se stanou dědičnými v osobě a přímém mužském
potomstvu podle primogenitury, a to toho z princů císařského domu, jehož určí Jeho Veličenstvo
císař německý a rakouský“.246 Na opatření vyplývající z prešpurského míru velmistra okamžitě
varoval císař František II. dopisem s datem 17. února 1806 a dal mu na vědomí, že ho udrží v jeho
funkcích „velmistra a německého mistra“, že ponechá fungování řádu německých rytířů a že ho
pověří dohledem nad správou a uchováváním majetku řádu, který se stal vlastnictvím rakouského
panovnického domu. Císař František II. očividně v ustanoveních prešpurského míru, týkajících se
řádu německých rytířů, nespatřoval jen samé nevýhody. Naopak, smlouva jen potvrzovala vývoj,
který započal o dvě staletí dříve a z nějž těžil hlavně rakouský panovnický dům.

Řád německých rytířů nyní prožíval své poslední dny. Byl zbaven části svého dědictví
smlouvou z Lunéville a toho, co mu zbývalo z nezávislosti, smlouvou z Prešpurku, a utrpěl navíc
další škody následkem nového územního uspořádání Německa, o němž rozhodl Napoleon.
Vytvoření Rýnského spolku (Rheinbund) 12. července 1806 – jehož protektorem nebyl nikdo jiný,
než francouzský císař – posílilo porýnské státy jako Wurtembersko a Bavorsko a vyvolalo ztrátu
nových řádových komend ve prospěch spojenců Francie. Nakonec dostal řád ránu z milosti v
Německu 24. dubna 1809 dekretem Napoleona I., podle nějž je „německý řád zrušen ve všech
státech Rýnského spolku“; všechen majetek a panství řádu budou připojeny k panstvím panovníků
ve státech, v nichž leží, za důchod jejich poddaným, již ho pobírali coby členové řádu. 247 Císařský
dekret přisoudil Wurtembersko území Marientalu s jeho právy i příjmy.

Poté, co byli donuceni v roce 1457 opustit své rezidence v Marienburgu a pak v roce 1525 v
Královci, museli nyní velmistři řádu předat do cizích rukou Mariental. Rád německých rytířů, který
měl ještě dvě nedotčená rychtářství, a to rakouské a Monts (v Tyrolsku), k nimž přidali několik
izolovaných komend v Cechách a ve Slezsku, byl nyní zcela vydán na milost rakouskému císaři.
Přežití rytířstva nyní záviselo pouze na vůli hlavy habsburského rodu.

11.
Návrat ke kořenům: obnova řádu špitálníků
Po více než dvaceti letech revolučních bouří a válek Evropa spolu s tragickým koncem
napoleonského dobrodružství konečně znovu nalezla mír. Ve Vídni předsedal kancléř Metternich
před publikem knížat a diplomatů kongresu, kde se mezi dvěma společenskými setkáními
diskutovalo mezi zasvěcenci o budoucnosti a hranicích nové Evropy. Státníci měli plná ústa slov
jako legitimita, pořádek, obnova, Svatá aliance. A zdálo se, že pro všechny ty, kdo byli oběťmi těch
dvaceti let zmatků a válek, nadešla hodina reparací…
 ***
Řád německých rytířů a církevní panovníci Svaté říše právem očekávali, že se jim dostane
spravedlnosti. Bylo to pro ně ovšem hořké zklamání, neboť nebyli ani pozváni na kongres, který
měl rozhodnout o jejich bývalých državách. Malí panovníčci z knížecích dvorů ze střední Itálie či z
jižního Německa, kteří ve své době vynesli napoleonskou kartu, byli ve Vídni přítomni a dávali
nahlas najevo své požadavky, ale oběti revolučních a napoleonských dobyvačných válek, církevní
panovníci a řád německých rytířů nebyli považováni za hodné toho být vyslyšeni. Církevní
panovníci Svaté říše, které zbavila jejich světské moci revoluční Francie a potom říšský sněm z
roku 1803, nenalezli v závěrečném protokolu vídeňského kongresu z 2. června 1815 žádnou ze
svých někdejších výsad týkající se jejich bývalých území, jež zůstala ve vlastnictví laických
knížecích států. Také řád německých rytířů byl jedním z těch, na něž se na tomto kongresu
zapomnělo. Formálně ještě existoval z dobré vůle svého protektora rakouského císaře a jeho
velmistr, arcivévoda Viktor Antonín, zvolený v roce 1804, zůstával v čele řádu, jenž měl značně
snížené stavy a byl obrán o většinu svého majetku a svých zdrojů.

***
Arcivévoda Viktor Antonín, vědom si povinností, které zahrnoval jeho úřad velmistra, byl
přesto rozhodnut rytířstvo zachránit a dodat mu nový impuls. Okolnosti mu ovšem nebyly vůbec
příznivé. Ve Vídni bylo hlavní starostí císaře Františka II. a kancléře Metternicha zajistit evropský
mír a dbát na to, aby žádný revoluční kvas nezpochybnil pořádek nastolený v roce 1815. Za těchto
podmínek nebylo nijak překvapivé, že budoucnost řádu německých rytířů byla mezi starostmi
vedoucích činitelů rakouské monarchie na posledním místě.

Ovšem Viktor Antonín si byl velmi dobře vědom, že má-li řád vyjít ze zapomnění, může k
tomu dojít jen s podporou rakouského císaře, a velmistr proto neochvějně u císaře za svou věc
orodoval. Po dvaceti letech obtížného úsilí a přes Metternichův nedostatek nadšení dosáhl konečně
prvního výsledku. Dekret císaře Františka II. z 8. března 1834 zrušil ustanovení, která vydal v roce
1806 v rámci doprovodných opatření k prešpurské mírové smlouvě. 248 Novy dekret obnovoval řád
německých rytířů v rakouských státech coby „nezávislý církevní a vojenský řád“, to znamená přímo
povolený císařem coby protektorem. Hlava řádu, velmistr a mistr Německa, vykonával svou
autoritu nad oběma zbývajícími rychtářstvími: rakouským a Adige a Monts. Obklopil se generální
kapitulou, obsahující velekomtury rakouského a tyrolského, bývalé velekomtury rychtářství Franky
a Vestfálsko. Velmistr mohl nechat zvolit svého zástupce s právem na nástupnictví. V nepřítomnosti
zástupce jej měli zastupovat a v případě uvolnění úřadu velmistra svolávat volební kapitulu
velekomtuři z Rakouska a z Tyrolska. Výběr kurfiřtů byl volný a neomezený, ale v případě, že byli
v řádu členové císařské rodiny, měl se vybrat pokud možno ten z nich, kterému dával přednost
císař. Rád měl naprostou svobodu při správě svého majetku, stejně jako obyčejný vlastník, ale císař,
ze své role suveréna (lenního pána) a protektora, měl dohlížet na zachování rytířského dědictví.
Pokud jde o členy řádu považované podle jeho regulí za mnichy, ti byli jako dříve podřízeni v
oblasti disciplinární autoritě velmistra.

Generální kapitula se hned pustila do práce na obnovení maxmiliánských stanov z roku

1606 na své vídeňské schůzi konané od 27. května do 5. června 1834, a sice na základě směrnic
daných císařským dekretem.249 Krátce nato císař František II. i velmistr Viktor Antonín zemřeli.
Generální kapitula svěřila úřad velmistra arcivévodovi Maxmiliánu

Josefovi, vnuku Františka II. a synovi arcivévody Ferdinanda z habsburské větve ďEste.
Arcivévoda Maxmilián Josef, bývalý velekomtur z Frank od roku 1803, se stal velmistrem 22.
dubna 1835 a ihned získal investituru od nového císaře Ferdinanda. Nový velmistr pokračoval v
díle, které započal jeho předchůdce, tedy věnoval celý svůj život a celé své jmění obnově rytířstva.
Při jeho nástupu měl řád všeho všudy pět rytířů, včetně jeho samotného jakožto velmistra. V době
jeho smrti, v roce 1863, bylo rytířů asi třicet, přičemž všichni pocházeli z největších šlechtických
rodin a ze všech oblastí rakouské říše. Jedním z těchto nových rytířů byl arcivévoda Vilém, přijatý
do řádu v roce 1846 a krátce poté určený za zástupce velmistra.

Velmistr Maxmilián Josef ukončil reorganizaci řádu německých rytířů. Nechal napřed
schválit císařem Ferdinandem rozhodnutí učiněná v roce 1834, která se rytířstva týkala. Pak, na
generální kapitule konané ve Vídni 26. února 1839, nechal odhlasovat novou a definitivní verzi
řádových regulí, kterou schválil císař dekretem z 16. července téhož roku. Nový text, označený
jménem Kniha řádu čili Soubor nových pravidel, stanov a předpisů řádu německých rytířů (1606-
1839), byl doplněn dodatky přijatými na generální kapitule z 18. dubna 1840 a definitivně potvrzen
císařským patentem z 28. června 1840. Císař v nich připomínal, že je trvalým protektorem a
suverénem řádu německých rytířů, „nezávislého řádu církevního rytířstva“, ale „přímého císařského
léna“ (čl. I); řádoví rytíři i kněží budou považováni, poté co složí slib, za mnichy, ale budou si moci
po vstupu do řádu ponechat svůj majetek. Právo předávat svůj majetek dědičně v závěti je jim
nicméně přiznáno jen se souhlasem velmistra. V případě porušení disciplíny budou členové řádu
podléhat jurisdikci svých nadřízených, ale ve všech ostatních věcech budou spadat pod normální
jurisdikci. Císař, jako dříve, bude dohlížet na zachování dědictví řádu. 250 Všechna tato
reglementární opatření budou platit až do reformy v roce 1929.

V rámci této politiky „kontrolované“ restaurace obnovila kapitula z roku 1855 na žádost
velmistra instituci milosrdných sester Panny Marie Němců v Jeruzalémě, obecněji nazývané
německé sestry, která zanikla v 17. století. Velmistr Maxmilián Josef jim přidělil ze svého osobního
vlastnictví částku sedm set devadesát čtyři tisíc zlatých. Německé sestry, podle regulí zavedených v
roce 1357 a obnovených v roce 1855, měly poslání pomáhat nemocným a chudým. Na konci 19.
století tvořilo tuto instituci dvě stě šestnáct klášterních jeptišek shromážděných ve společenstvích v
Troppau, Freudentalu, Lannegu (Lana) a Friesachu.251

Velmistr se také snažil obnovit kategorii bratří-kněží. Za jeho vedení jich tak bylo do řádu
přijato padesát čtyři. Pro zajištění jejich vzdělání založil seminář v Lannegu a pak druhý na hradě
Eulenberg (Sovinec) na Moravě, jemuž přidělil sumu tři sta sedmdesát tisíc zlatých z vlastních
prostředků. 252 Úřadování Maxmiliána Josefa umožnilo řádu německých rytířů částečně svou
někdejší slávu obnovit. Velmistrova velkorysost umožnila výstavbu a chod četných špitálů, domovů
důchodců a klášterů, a otevírala tak cestu k onomu návratu k původnímu dobročinnému poslání.
Jeho nástupce arcivévoda Vilém sledoval stejnou politiku. Po skvělé vojenské kariéře, kterou
ukončil v hodnosti polního maršála, během níž byl v přímém kontaktu s lidskou bídou ve velkých
bitvách, jichž se účastnil – Solferino, Magenta, Sadová (Sadowa) –, arcivévoda dobročinné služby
řádu značně rozšířil. V roce 1880 například založil „Dobrovolnickou zdravotnickou službu v časech
míru i v časech války“ tvořenou dobrovolníky přidruženými k řádu, tzv. Marianer. Tito Marianer,
pocházející z rakousko-uherské šlechty, se zavazovali k finanční pomoci a osobní účasti na pomoci
raněným a obětem války. Rád mohl tak vybavit zprvu dvě polní nemocnice a třicet osm polních
zdravotních kolon a v roce 1872 měl již 1603 dobrovolníků. 253 Při každém konfliktu, do nějž
císařství více či méně vstoupilo, byl přítomen řád ve svém dobročinném poslání; bylo tomu tak v
letech 1877-1878 v Bosně a Hercegovině, kde poskytl pomoc obětem turecké represe, v roce 1885
při bulharsko-srbském konfliktu a i v letech 1912-1913 za obou balkánských válek.

Svou užitečnost v pomoci válečným nemocným a raněným z obou táborů ale řád plně
dokázal pod vedením arcivévody Eugena (1894-1923) za první světové války. Byl přítomen na
všech frontách, od Karpat po Soču (Isonzo), od Haliče po Srbsko. Rád dal do služeb trpících čtyři
polní nemocnice, patnáct kolon nákladních a sanitních vozů a byl schopen ve svých nemocnicích a
ambulatoriích ležících za frontou zajistit péči pro tři tisíce vojáků. 254 Řád tak pokračoval v poslání,
které vykonávali první němečtí rytíři ve Svaté zemi v době obléhání Akka v letech 1190-1191.

***
Vojenské zhroucení rakousko-uherské říše a její rozpad v posledních říjnových dnech roku
1918 jako by znovu zvonily hranu řádu německých rytířů, který byl po tři staletí úzce spojen s
habsburským rodem. Ve většině států, vzešlých z rozpadu dvojí monarchie, v Československu a v
Jugoslávii, ale také v Itálii, která anektovala jižní Tyrolsko a Tridentsko, se na rytířstvo pohlíželo s
podezřením, jako na symbol Habsburků. Vedoucí činitelé nástupnických států a také států Dohody
neskrývali své protihabsburské a protikatolické cítění, a klidně by řád obětovali, neboť ho
považovali za anachronický a antidemokratický. Shromáždění velvyslanců, trvalá instance mocností
Dohody, projevilo otevřeně své nepřátelství vůči Habsburkům v deklaraci z 2. února 1920, v níž
prohlašovalo, že je proti jakékoliv restauraci Habsburků v Maďarsku. Nebyla to slova do větru,
jelikož Dohoda dvakrát, v březnu a v říjnu roku 1921, pohrozila Maďarsku vojenským zásahem v
případě, že by se císař-král Karel znovu ujal své funkce. 255 S touto podporou velkých mocností
pomýšlely následnické státy vážně na konfis kaci

majetku řádu německých rytířů, který se nacházel na jejich území, jelikož šlo o císařská léna.

Aby německé rytíře zachránil, usoudil velmistr arcivévoda Eugen, že jeho přítomnost v čele
řádu by mohla vzbudit dojem, že je rytířstvo habsburskou državou, a v roce 1923 požádal papeže
Pia XI. o povolení odstoupit ze svého úřadu. Papež, jenž měl stále starost o udržování dobrých
vztahů s následnickými státy, souhlasil. Arcivévoda Eugen, který byl od chvíle, kdy byl
Habsburkům zakázán republikánskou vládou pobyt v Rakousku, v exilu v Basileji, svolal generální
kapitulu do Vídně, aby určila jeho zástupce. Na jeho žádost vybrali volitelé řádového kněze
Norberta Kleina, bývalého biskupa z Brna, kterého československé úřady vyhnaly z jeho diecéze.
Zástupce měl jako hlavní starost přizpůsobit řád německých rytířů novým geopolitickým
podmínkám, s ohledem na podezřívavost následnických států, na jejichž území se državy řádu
nacházely. Debaty se zúčastnili diplomaté z následnických států a představitelé Rakouské republiky,
aby stanovili, jaká je skutečná povaha vztahů mezi řádem a Habsburky. Nakonec převážil názor
rakouské diplomacie, podle níž byl řád německých rytířů v zásadě církevním řádem. Ale rytíři pak
museli čelit útokům některých členů církve. Papež Pius XI. pověřil P. Hilarina Feldera, aby prověřil
stížnosti, jež se v souvislosti s rytířstvem objevovaly. Někteří totiž tvrdili, že řád německých rytířů
je jen pobočka řádu špitálníků, z nějž se později stal řád maltézských rytířů, a že majetek rytířstva
by se měl navrátit maltézskému řádu.256

P. Felder se stal obráncem řádu německých rytířů, jejž požádal, aby sladil své regule s novou
situací. Nové regule, přijaté generální kapitulou, získaly nakonec 27. listopadu 1929 papežské
schválení.

Tyto regule hluboce měnily povahu rytířstva. Byl opuštěn název řád německých rytířů
(Deutsche Ritterorden) a upřednostněno jméno bratří německého řadu Panny Marie Jeruzalémské,
ale představený byl i nadále titulován jako velmistr. Z řádu se stal církevní řád se stejným statutem,
jaký měly ostatní církevní řády, nezávislé na biskupech a na civilních úřadech v konkordátních
zemích. Jediné privilegium, které si řád uchoval, bylo udělovat pasování na rytíře. Velmistr, volený
řádovými mnichy, měl hodnost opata. Svatá stolice si ponechala právo řád kontrolovat. Tentokrát to
nebyl rakouský císař, ale papežský stolec, který ve jménu státního zájmu vnutil řádu německých
rytířů svá rozhodnutí, mužům, kteří se v ničem neprovinili, ale kteří se museli zalíbit tehdejším
mocným, a sesadil četné preláty a hlavy církevních kongregací v nástupnických státech pod
záminkou, že byli jmenováni do své funkce v době monarchie. Nový řád německých rytířů tak byl
obrán o všechnu svou někdejší slávu.

Řád německých rytířů zažil ještě hodně těžkých chvil. Krátce po anšlusu a přičlenění
Rakouska k Velkoněmecké říši v březnu roku 1938 byl řád předmětem prudkých útoků ze strany
nacistických úřadů z Ostmarky, které v něm viděly baštu prohabsburského legitimismu. Velmistr
Robert Schatzky (1936-1948) musel čelit vyobcování z nového režimu. Dekretem z 6. září 1938 byl
řád rozpuštěn a jeho majetek byl zkonfiskován. Mnozí bratří byli zatčeni a deportováni, včetně
samotného velmistra. Po zřízení německého protektorátu v Cechách a na Moravě v březnu roku
1939 potkal stejný osud řádová zařízení ležící na tomto území. Pokud jde o členy řádu z
jugoslávských klášterů a z jižního Tyrolska, jejich situace byla velmi nejistá a jejich nemocnice byly
zrekvírovány a dány k dispozici armádám Osy.257 Zvláštní obrat osudu. V okamžiku, kdy
nacionálněsocialistické Německo ukončovalo existenci řádu německých rytířů, někteří nacističtí
hodnostáři, zvláště Heinrich Himmler, se pokoušeli převzít pro svou ideologii část jeho symboliky.
V oficiálních spisech se často odvolávali na činnost německých rytířů na východě, jako na
předobraz operace Barbarossa a dobytí slovanského světa. Himmler převzal některé prvky
vypůjčené ze středověkých vojenských řádů do organizace jednotek SS a neváhal vidět ve svém
„černém řádu“258 reinkarnaci německých rytířů, ale zbavených svých křesťanských ideálů. Hrad
Wewelsburg u Paderbornu, z nějž chtěl Himmler udělat hlavní štáb SS, se inspiroval ve své
architektuře řádovými hrady postavenými v Prusku. 259 Ale tím srovnání končí, neboť němečtí rytíři,
věrní Římu a svému řádu, byli nacistickým režimem pronásledováni, stejně jako mnoho pruských
aristokratů, jejichž předci v 16. století, většinou němečtí rytíři, přešli k reformaci a kteří byli také
oběťmi Hitlerovy sociální revoluce.

Situace řádu německých rytířů byla po druhé světové válce mnohem příznivější než po první
světové válce. Předně v Římě papež Pius XII. projevil vůči bratřím německého řádu mnohem větší
pochopení a bratrského citu než předtím Pius XI. podléhající vlivu okolí, jež bylo nepřátelské vůči
všemu, co bylo třeba jen trochu německé.

A potom, v roce 1945 se mohl řád německých rytířů prezentovat jako oběť nacismu, a tím
pádem se těšil většímu pochopení ze strany nových rakouských úřadů. Trvalo ale až do roku 1947,
než byl zrušen dekret z roku 1938. Řád tak mohl postupně znovu nabýt svůj majetek v Rakousku,
ale bylo třeba obnovit škody způsobené válkou. Rádu bylo dokonce povoleno západními
okupačními mocnostmi obnovit svou činnost v Německu po stočtyřicetileté přestávce, a rytířstvo se
tedy okamžitě dalo do služeb nemocným a četným uprchlíkům, kteří se tam nacházeli. Oproti tomu
nástup komunistů k moci v Československu a v Jugoslávii zabránil v těchto zemích návratu k
normálu. Řád tam zůstal zakázaný a jeho majetek zabavený nacisty převzala komunistická moc.

Dlouhá a trpělivá práce na obnově řádu spočívala na bedrech velmistrů Mariana Tumlera
(1948-1970) a Ildefonse Paulera (1970-1988). Dnes se může pyšnit velmistr Arnold Wieland, který
předsedá od roku 1988 osudu řádu ze svého paláce na Singerstrasse ve Vídni, ve stínu katedrály
svatého Štěpána, životaschopností této instituce, která si zvolila za poslání charitativní činnost.
Velmistr měl štěstí, že mohl být u rozhodných změn, k nimž došlo ve východní Evropě v roce 1989,
což řádu umožnilo obnovit v těchto zemích svou činnost přerušenou nacismem a marxismem.

Dnes, v roce 1994, zůstal řád německých rytířů věrný tomu, čím se stal od počátku století,
církevním řádem spojeným se sestrami z domu Panny Marie Němců v Jeruzalémě v boji proti bídě.
Rád má tři kategorie členů: bratry, sestry a přátele. Samotní bratří se dělí na bratry-kněze či bratry-
kleriky (Klerikalerbruder), kteří byli vysvěceni na kněze a skládají trvalý slib po třech letech
noviciátu, a laické bratry, již podléhají regulím řádu, aniž by byli vysvěceni, a kteří skládají slib
omezený na šest let. Sestry zase skládají trvalý slib po pětiletém období. Všichni uchazeči či
uchazečky se musejí před svým přijetím do noviciátu obrátit na představeného provincie. 260 A
konečně, přátelé jsou kněží i laici, kteří se ve svém životě účastní modliteb a dobročinných akcí, jež
konají řádoví bratří a sestry, ale aniž by museli složit slib.261

Všechny tři výše uvedené kategorie členů řádu spadají pod pravomoc generální kapituly,
která má na starost volbu velmistra a jež dohlíží na dobré fungování řádu v různých provinciích. V
této generální kapitule zasedá mimo velmistra generální provizor, generální radové, vrchní sekretář,
hlavní hospodář, převorové, jeden delegát zvolený bratry z každé provincie a představení klášterů z
každé provincie. Velmistr a generální radové jsou voleni na šestileté období. Provincie bratří řídí
převor, provincie sester představená. Bratří jsou dnes rozděleni do pěti provincií (Itálie, Německo,
Rakousko, Slovinsko a bývalé Československo); také sestry jsou rozděleny do pěti provincií. Lze
pozorovat, že stavy bratří a sester během posledních let poklesly. Počty bratří z asi stovky v roce
1965 na dvaasedmdesát v roce 1992 a počet sester během téhož období z pěti set dvaapadesáti na tři
sta osm. Pokud jde o přátele, jejich současné stavy dosahují čísla pět set sedmdesát čtyři osob,
rozdělených do tří rychtářství (Německo, Rakousko a Jižní Tyrolsko) a do dvou komend (Řím a
belgický Altenbiesen).

Hlavní činnost různých složek řádu spočívá ve zdravotnické a nemocniční činnosti, v

pomoci starým a handicapovaným osobám. Svými nemocnicemi, domovy důchodců či centry pro
rekonvalescenci udržují noví němečtí rytíři i řádové sestry aktivní přítomnost řádu v celé střední
Evropě. Ale v činnosti řádu nechybí ani církevní poslání. Mnoho bratří-kněží ve všech provinciích
zajišťuje činnost katechizace, jež je velmi ceněna.262

***
Tak se udržela po staletí stará tradice sahající do křižáckých dob. Rád německých rytířů se
po obdobích své vojenské slávy navrátil ke svému prvotnímu poslání, jímž je pomoc slabým,
kterého se nikdy nevzdal, i když se hovořilo hlavně o jeho válečnických činech. Není snad pomoc
slabším zapsána mezi povinnostmi křesťanského rytíře?
 Závěr
Na závěr tohoto stručného přehledu více než osmi staletí dějin řádu německých rytířů se
vnucuje několik poznámek, které jdou proti „černé legendě“, která může za jejich karikaturní obraz
neodpovídající realitě.

Mnozí je postupně a rozporuplně vinili z toho, že byli shovívaví k islámu na Východě a že

projevovali násilí a krutost vůči Slovanům a pobaltským národům při dobývání Pruska „ohněm a
mečem“.

Toto dvojí obvinění si zaslouží, abychom se u něj trochu zastavili. Lze čestně vinit řád
německých rytířů ze shovívavosti vůči islámu, ba ze zrady křesťanských zájmů, když byli vedle
svých konkurentů, špitálníků a templářů, vždycky v čele boje a hojně prolévali krev za obranu
Svaté země, a to i když věděli, že je věc již ztracena? Němečtí rytíři ve skutečnosti vždycky dávali
přednost diplomacii před válkou a vyjednávači schopnosti jejich velmistra Hermanna von Salza
umožnily získat nazpět Jeruzalém bez zbytečných ztrát. Pokud jde o politiku řádu německých rytířů
v Prusku a v Pobaltí, je třeba přece jen připomenout, že řádoví rytíři sem nepřišli z vlastní iniciativy,
ale na žádost polských knížat, a to tak naléhavou a několikrát opakovanou, že bylo třeba téměř dvou
let a veškerého nátlaku papeže i císaře Friedricha II., aby se Hermann von Salza uvolil na ni
příznivě odpovědět. V bojích, v nichž stáli proti pobaltským pohanům, rytíři rozdávali rány, a také
je dostávali. S podrobenými národy se jednalo jistě tvrdě, ale je to nesrovnatelné s krveprolitím, jež
následovalo po dobytí Jeruzaléma křižáky v roce 1099, ani s masakry, jež doprovázely křížovou
výpravu Simona z Montfortu, ani s hranicemi, jež zaplály pomalu všude v celé Okcitánii po dobytí
Montséguru. A zde je také třeba připomenout, že katarové byli v jádru mírumilovní a nenásilní lidé,
zatímco staří Prusové, Lotyši a Litevci, nemluvě o jejich tatarských spojencích, neváhali rabovat
území svých křesťanských sousedů, zapalovat vesnice a vraždit jejich obyvatele.

Další anachronická a chybná interpretace politiky řádu německých rytířů, ta, již o nich
podávali společně němečtí nacionalisté, od Ludendorffa po Hitlera, polští marxističtí historici i
sovětský režisér Eisenstein, onen filmový génius – člověk by byl v pokušení říci génius filmové
manipulace podle níž měli být němečtí rytíři bojovníci za germánstvo proti slovanstvu. Ve
skutečnosti byli němečtí rytíři dlouho spojenci křesťanských Poláků proti pohanským národům,
které je ohrožovaly. A když se později, v 15. století, střetli Poláci spojení s Rusy s německými rytíři,
byli finančně a někdy i vojensky podporováni německými poddanými řádu německých rytířů.

Němečtí rytíři dokázali vybudovat v severní Evropě moderní a mocný teritoriální stát, jenž
vyvolal žádostivost právě těch, kteří je žádali o pomoc, když ji potřebovali. V tomto ohledu jsou
zakladateli toho, z čeho se měl stát později pruský stát, poté co velmistr Albrecht z Hohenzollernu
přešel v roce 1525 k reformaci. Mají se proto němečtí rytíři činit zodpovědní za politiku Friedricha
Velikého, Bismarcka nebo Viléma II.? Nebudeme zde připomínat směšné a falešné tvrzení, podle
nějž Rád železného kříže, který připomíná kříž řádu německých rytířů – měl být nacistickým
vyznamenáním, když

ho zavedl 10. března 1813 pruský král Friedrich Vilém III. Odtud je již jen kousek k tomu, učinit z
řádu německých rytířů předchůdce nacionálního socialismu. Toto tvrzení je tím absurdnější, že
poslední oprávnění němečtí rytíři byli Rakušané a že pruská aristokracie, jejíž četní členové byli
potomci pruských bratří-rytířů, kteří kdysi přešli k reformaci, často stála v čele protihitlerovského
odboje.

Jako v každé sociální skupině lze i mezi rytířstvem najít černé ovce, které zapomněly na
složené přísahy, ale celkově zůstala obrovská většina této elity německého rytířství věrná po více
než osm století poslání, které jim stanovili zakladatelé řádu ve 12. století; ač v minulosti ve Svaté
zemi i v Pobaltí, když hájili západní křesťanství potýkající se se svými nepřáteli, anebo dnes, kdy se
dávají do služeb chudých a vyvržených, čímž plní tradiční závazky rytířstva: servitium et auxilium.

Výběr z bibliografie

Mimo encyklopedie, velké historické edice a literaturu národní historie zemí, v nichž byl řád
německých rytířů přítomen, mnoho francouzských děl pojednávajících o tomto řádu neexistuje, a
proto je třeba se uchýlit k pracím v jiných jazycích, zvláště k pracím německých historiků.
 I. PRAMENY A PŘÍRUČKY
Francouzsky:
Annales de lOrdre Teutonique ou de Sainte-Marie-de-Jérusalem, vyd. F. de Salles, reed. Ženeva-
Paříž, 1986.

Německy:
Chronicon Livoniae (Livlandische Chronik), Darmstadt, 1959. Quellen und Studien zur
Geschichte des Deutschen Ordens, Marburg, 47 svazků vydaných v letech 1967 až 1992.
Urkundenbuch zur Geschichte der Deutschen in Siebenbůrgen, vyd. F. Zimmermann a C.
Werner, Hermannstadt, 1892.

II. DÍLA O ŘÁDU NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ Francouzsky:

L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, Paříž, 1979. L. Lefroid, lOrdre
Teutonique, Nantes, 1992.

Německy:
Die Geistliche Ritterorden Europas, Sigmaringen, 1980. E. Maschke, Der Deutsche
Ordenstaat, Hamburg, 1935. W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre
Geschichte, Freiburg im Breisgau, 1990. M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden
von seinem Ursprung bis zur Gegenivart, Bad-Munstereifel, 1992. D. Zimmerling, Der
Deutsche Ritterorden, Dusseldorf-Wien, 1988.

III. národní dějiny pojednávající

PŘÍLEŽITOSTNĚ O ŘÁDU NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ
Francouzsky:
A.Gieystorj, S. Herbst a B. Lasnodorsk, Le Millénaire de la Pologne, Varšava, 1966.
Kopeczi, Histoire de la Transylvánie, Budapešť, 1992.
L. Makkai, Histoire de la Transylvánie, Paříž, 1945.
J. Meuvert, Histoire des Pays baltiques, Paříž, 1934.
P. Rassow, Histoire de lAllemagne des origines a nos jours, Roanne, 1969, 2 sv.
Waddington, Histoire de la Prusse des origines a 1740, Paříž, 1911-1922, 2 sv.
E. Zollner, Histoire de V A utriche des origines a nos jours, Roanne, 1965.

V dalších jazycích:
Hóman a Gy. Szekfu, M agy ar tórténet, Budapešť, 1935, 5 sv.
J. Parijogi, T. Algma a J. Koit, Eesti ajalugu noorsoole, Stockholm, 1952.

IV. SPECIALIZOVANĚ PRÁCE POJEDNÁVAJÍCÍ

PŘÍLEŽITOSTNĚ O ŘÁDU NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ
J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le rive excommunié, Paříž, 1980.
Ph. Dollinger, La Hanse, Paříž, 1964.
G. Duby, LEconomie rurale et la vie des campagnes dans lOccident medieval, Paříž, 1962.
R. Grousset, Histoire des croissades et du royaume franc de Jerusalem, Paříž, 1960, 3 sv.,
reedice Perrin, 1991.
Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale, Paříž, 1989.
J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, Paříž, 1953.
P. Rousset, Histoire des croisades, Paříž, 1957.
 PŘÍLOHA
Velmistři řádu německých rytířů
1. PREVORI RADU NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ POD PORUČENSTVÍM
ŠPITÁLNÍKŮ

Rezidence v Akku

Sibrand 1190

Gerard 1192

Heinrich, prior 1193-1194

Ulrich 1195

Heinrich, praeceptor (nejspíše totožnýs Heinrichem Walpotem) 1196

2. VELMISTŘI ŘÁDU NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ

Heinrich Walpot von Bassenheim 1198 –1200

Otto von Kerpen 1200 –1208

Heinrich von Bard 1208 –1209

Hermann von Salza 1209/10 –1239

Rezidence v Montfortu (1230-1271):

Konrád Durynský a Hessenský 1239-1240

Gerhard von Malberg 1240 –1244

Heinrich von Hohenlohe 1244 –1249

Gunther von Wullersleben 1249-1252

Popon Ostierna 1252-1256

Anno von Sangershausen 1256-1273

Rezidence v Akku (1271 –1291):

Hartmann von Heldrungen 1292-1296

Burchhard von Schwanden 1282-1290

Rezidence v Benátkách (1293-1309)

Konrád von Feuchtwagen 1292 –1296

Gottfried von Hohenlohe 1297-1303

Siegfried von Feuchtwagen 1303-1311

Rezidence v Marienburgu (1309-1457):

Karl von Trier 1311-1324

Werner von Orseln 1324-1330

Luther von Braunschweig 1331-1335

Dietrich von Altenburg 1335-1341

Ludolf Konig von Weizan 1342-1345

Heinrich Dusemer von Arffberg 1345-1351

Winrich von Kniprode 1352-1382

Konrád Zollner von Rotenstein 1382-1390

Konrád von Wallenrode 1391-1393

Konrád von Jungingen 1394-1407

Ulrich von Jungingen 1407-1410

Heinrich von Plauen 1410-1413

Michael Kuchmeister 1414-1422

Paul Bellizer von Russdorf 1422-1441

Konrád von Erlichshausen 1441 – 1449

Rezidence v Královci (1457-1525)

Ludwig von Erlichshausen 1450-1467

Heinrich Reuss von Plauen 1467-1470

Heinrich Reffle von Richtenberg 1470-1477

Martin Truchsess von Wetzhausen 1477-1489

Johann von Tiefen 1489-1497

Friedrich Sasky 1498-1510

Albrecht z Brandenburgu-Ansbachu 1511-1525

Rezidence v Marientalu (1525-1809)

Walter von Cronberg 1527-1543

Wolfgang Schutzbar 1543-1566

Milchling Georg Hundt von Wankheim 1566-1572

Heinrich von Bobenhausen 1572-1590/95

Maxmilián Habsburský 1590/95-1618

Karel Habsburský 1619-1624

Johann Eustach von Westernach 1625-1627

Johann Kašpar von Stadion 1627-1641

Leopold-Vilém Habsburský 1641-1662

Karel Josef Habsburský 1662-1664

Johann Kašpar von Ampringen 1664-1684

Ludwig Anton von Pfalz-Neuburg 1684-1694

Franz Ludwig von Pfalz-Neuburg 1694-1732

Klement August Bavorský 1732-1761

Karel Alexandr Lotrinský 1761-1780

Maxmilián František Habsburský 1780-1801

Karel Ludvík Habsburský 1801-1804

Rezidence ve Vídni (od roku 1809)

Viktor Antonín Habsburský 1804 –1835

Maxmilián Josef Habsburský-ďEste 1835 –1863

Vilém Habsburský 1863 –1894

Eugen Habsburský 1894 –1923

3. VELMISTŘI CÍRKEVNÍHO ŘÁDU NĚMECKÝCH BRATŘÍ

Norbert Klein 1923-1933

Paul Heider 1933-1936

Robert Schátzky 1936-1948

Marian Tumler 1948-1970

Ildefons Pauler 1970-1988

Arnold Wieland 1988-

 Vysvětlivky:
1 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800Jahre Geschichte (Řád německých rytířů: 800 let dějin), Freiburg im Breisgau,1990, str. 20 ad.

2 L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, Paříž, 1979, str. 17 ad.

3 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zu Gegenwart, Bad Munstereifel, 1992, str. 6.

4 Amalfský původ špitálníků je potvrzen tím, že osmiramenný kříž, který figuruje na jejich pláštích, se nachází také na erbu města Amalfi.

5 R. Hiestand, „Die Anfange der Johanniter", in Die Geistlichen Ritterorden Europas, str. 35, Sigmaringen, 1980.

6 Tamtéž str. 53

7 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, reedice nakl. Perrin, 1991, d. I, str. 54 ad.

8 P. Rousset, Histoire des croissades, Paříž, 1957, str. 150 ad.

9 Melville, „Les débuts de l'ordre du Temple" in Die Geistlichen Ritterorden Europas, cit. dílo, str. 23 ad.

10 R. Gousset, Histoire des croissades et du royaume franc de Jerusalem,cit. dílo, d. II, str. 240-254.

11 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, Dusseldorf, 1992, str. 20-21.

12 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 18.

13 U. Arnold, „Entstehung und Fruhzeit des Deutschen Ordens" in Die Geistlichen Ritterorden Ezuropas, cit. dílo, str. 83 ad.

14 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, str. 7.

15 U. Arnold, „Entstehung und Fruhzeit des Deutschen Ordens", in Die Geistlichen Ritterorden Europas, str. 83.

16 Marie-Luise Favreau, Studien zur Fruhgeschichte des Deutschen Ordens, Stuttgart, 1974.

17 U. Arnold, „Entstehung und Fruhzeit des Deutschen Ordens" in Die Geistlichen Ritterorden Europas, str. 90-91.

18 U. Arnold, „Entstehung und Fruhzeit des Deutschen Ordens", in Die Geistlichen Ritterorden Europas, cit. dílo, str. 86 ad.

19 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, Paříž, 1953, str. 213 ad., a L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, cit. dílo, str. 34.

20 L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, str. 24, a M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart,
cit. dílo, str. 7 ad.

21 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 8.

22 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 229.

23 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 10 a 12.

24 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 27-28.

25 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 12

26 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 28-29.

27 Srov. kapitola 3.

28 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 47.

29 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Reve excommunié Perrin, 1980, str. 75-149.

30 Félix de Salles, Annales de l'Ordre Teutonique, str. 16-17, Paříž-Vídeň 1887, reedice 1986, Ženeva-Paříž, v dalších poznámkách nadále
ANN.

31 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 34.

32 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 174-175.

33 R. Grousset, Histoire des croissades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 200.

34 B. Hóman a Gy. Szekfu, Magyar tórtenet (Dějiny Maďarska), Budapešť, 1935, d. I., str. 441-442, str. 674

35 ANN., cit. dílo, str. 18

36 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 177-179.

37 J. Richard, tamtéž, str. 181.

38 J. Huillard-Bréholles, Historia diplomatica Frederici II, Paříž, 1852-1861, d. V., uvádí J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le
Reve excommunié, cit. dílo, str. 201.

39 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Rive excommunié, cit. dílo, str. 160-168.

40 ANN., cit. dílo, str. 17.

41 R. Grousset, Histoire des croissades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 236.

42 L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, cit. dílo, str. 25-26.

43 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Réve excommunié, cit. dílo, str. 205-207.

44 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jérusalem, cit. dílo, d. III, str. 272.

45 Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Rive excommunié, cit. dílo, str. 208-215.

46 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 273 a D. Zim- merling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 63-66.

47 P. Rousset, Histoire des croisades, cit. dílo, str. 156.

48 R. Gousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 288.

49 V Otrante krátce po svém vylodění zemřel Ludvik Durynský, a zanechal po sobě mladou vdovu, Alžbětu Uherskou, dceru krále Ondřeje
II., známější pod jménem svatá Alžběta Uherská.

50 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 188.

51 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Rive excommunié, cit. dílo, str. 266.

52 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 323.

53 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800]ahre Geschichte, cit. dílo, str. 42, a R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de
Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 307.

54 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 238.

55 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le reve excommunié, cit. dílo, str. 304.

56 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 44.

57 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 44, a ANN., cit. dílo, str. 21.

58 J. Benoist-Méchin, Frédéric de Hohenstaufen ou le Rive excommunié, cit. dílo, str. 315-316.

59 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 69-71.

60 R. Grousset, Histoire des croissades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 374-376.

61 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 392-393 a J. Richard, Le royaume latin de
Jerusalem, cit. dílo, str. 253.

62 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden, von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 10.

63 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 47.

64 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jérusalem, cit. dílo, d. III, str. 404 ad.

65 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 47 ad.

66 ANN., cit. dílo, str. 40

67 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 266.

68 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 268 ad. a R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem,
cit. dílo, d. III, str. 481-484.

69 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 488.

70 ANN., cit. dílo, str, 40-41.

71 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 500-501.
72 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 534 ad.

73 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, str. 690 ad.

74 Tamtéž, str. 624 ad.

75 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 50, a R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de
Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 658.

76 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 628-683 a J. Richard, Le Royaume latin de
Jerusalem, cit. dílo, str. 354.

77 P. Rousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 702.

78 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 702.

79 J. Richard, Le Royaume latin de Jerusalem, cit. dílo, str. 335-336.

80 ANN., cit. dílo, str. 52-53.

81 R. Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit.dílo, d. III, str. 752-753.

82 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 52-53.

83 ANN., cit. dílo, str. 53-56 a W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 79.

84 Staropruským jazykem ještě sporadicky hovořili někteří vesničané v 16. století; zcela zanikl v polovině 17. století.

85 K celým starým dějinám Pruska viz A. Waddington, Historie de la Pruse des origines á 1740, Paříž, 1911-1922, 2 sv.

86 J. Meuvret, Historie des Pays baltiques, Paříž, 1934, str. 63 ad.

87 P. Hajdú, Finn-ugor népek és nyelvek (Ugrofinské národy a jazyky),Budapešť, 1962, str. 295-296.

88 J. Meuvert, Historie des Pays baltiques, cit. dílo, str. 52-53.

89 J. Pariogi, T.Algma a J.Koit Esti ajuloga noorsoole(Dějiny Estonska pro mládež) Stokholm 1952 str.44 ad.

90 J. Meuvert, Historie des Pays baltiques, cit. dílo, str. 53-54.

91 Tamtéž, str. 49 ad.

92 Tento klášter Oliva byl založen roku 1186 ve východním Pomořansku, na pobřeží Gdaňského zálivu, v blízkosti pruského území.

93 J. Parijogi, T. Alma a J. Koit, Eesti ajalugu noorsoole, cit. dílo, str. 55 ad.

94 J. Meuvert, Historie des Pays baltiques, cit. dílo, str. 58-60.

95 B. Bellér, A magyarországi németek róvid tórténete (Stručné dějiny Němců v Maďarsku), Budapešť, 1981, str. 15 ad.

96 Magyarország tórténete (Dějiny Maďarska), Budapešť, 1984, díl I., 2. sv., str. 1280 ad.

97 B. Hóman a Gy. Szekfii, Magyar tórténet, cit. dílo, díl I., str. 484 ad.

98 Viz str. 25.

99 L. Pósán, „A német Lovagrend államalakitási kisérleti Kelet-Európában" (Pokusy o vytvoření státu Teutonského řádu ve východní Evropě)
in Tórlénemi szemle (Historiská revue), Budapešť, 1990/1-2, str. 143 ad.

100 G. Stadtmuller, Geschichte Siidosteuropas (Dějiny jižní a východní Evropy), Mnichov-Vídeň, 1976, str. 193-194.

101 Kumáni (Kunok) byli jedním ze stepních národů tureckého původu, známí také pod jménem Kipčakové a Rusy nazývaní Polovci; kočovali
od konce 12. století po stepích od Kaspického moře po dolní Dunaj. Kumáni tak představovali trvalou hrozbu na jihovýchodních hranicích Uher.
Srov. H. Bogdan, Histoire des peuples de 1'ex-URSS, Perrin, Paříž, 1993, str. 61-62.

102 L. Makkai, Histoire de Transylvánie, Paříž, 1946, str. 55.

103 L. Posán, „A német Lovagrend államalakitási kisérleti Kelet-Európában" in Tórténelmi szemle, cit. či, str. 150.

104 Maďarsky Brassó, dnes Brasov (Rumunsko).

105 AItland odpovídá území obývanému již „saskými" osadníky od konce 12. století kolem Hermannstadtu (dnes Sibiu v Rumunsku).

106 René Grousset, Histoire des croisades et du royaume franc de Jerusalem, cit. dílo, d. III, str. 200-205.

107 F. Zimmermann a C. Werner, Urkunden zur Geschichte der Deutschen in Siebenbúrgen (Dokumenty o historii Němců v Transylvánii),
Hermannstadt, 1892 - nadále UB, UB č. 31.

108 Ch. ďEszlary, Histoire des institutions publiques hongroises, d. I., str. 214-215.

109 Ch. ďEszlary, Histoire des institutions publiques hongroises, cit. dílo, d. 1., str. 191.

110 Srov. L. Posán, „A német Lovagrend államalakitási kiserletei Kelet- -Európaban" in Tórtélemi szemle, cit. článek, str. 153-154.

111 Papež touto zmínkou o Svaté zemi dává na vědomí, že Burzenland by se tak mohl stát místem náboru pro příští křížovou výpravu, která se
právě organizovala pod vedením císaře Friedricha II.

112 L. Makkai, Histoire de Transylvánie, cit. dílo, str. 56-57 a B. Kópeczi, Histoire de Transylvánie, Budapešť, 1992, str. 178-179.

113 UB č. 44.

114 UB č. 45 a 47.

115 Srov. předchozí kapitola.

116 W. Hubatsch, Quellen zur Geschichte des Deutschen Ordens, Gottingen, 1954, dokument č. 5

117 Uvádí L. Posán, „A német lovagrend államalakitási kisérletei Kelet Európaban", in Tórténelmi szemle, cit. dílo, str. 159-160.

118 G. Labuda, „Die Urkunden uber die Anfánge des Deutschen Ordens im Kulmerland und im Preussen in den Jahre 1226-1243" in Die
Geistlichen Ritterorden Europas, cit. dílo, str. 304 a další.

119 Tamtéž, str. 312-313

120 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 66.

121 Tamtéž, str. 68.

122 Polsky Gorsk Starý Torun.

123 ANN, cit. dílo, str. 28-29.

124 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, Paříž, 1989, str. 239-240.

125 Ph. Dollinger, La Hanse, Paříž, 1964, str. 50-51 a W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 68-69.

126 J. Meuvert, Histoire des Pays baltiques, cit. dílo, str. 60-61 a M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur
Gegenwart, cit. dílo, str. 16.

127 ANN, cit. dílo, str. 30-31 a W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichtei, cit. dílo, str. 74.

128 W. Sonthofen, tamtez, str. 74-75.

129 J. Benoist-Méchin, Friedrich de Hohenstaufen ou le Rive excommunié, cit. dílo, str. 426 ad.

130 ANN, cit. dílo, str. 36-37.

131 Tamtéž, str. 534-535.

132 H. Bogdan, Histoire des peuples de ťex-URSS, cit. dílo, str. 112-113 a str. 116-117 a J. Meuvert, Histoire des pays baltiques, cit. dílo, str.
65 ad.

133 ANN., cit. dílo, str. 42-44.

134 ANN., cit. dílo, str. 45- 46

135 J. Meuvert, Histoire des Pays baltiques, cit. dílo, str. 62-63.

136 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 49.

137 137 ANN., cit. dílo, str. 56-61.

138 ANN, cit. dílo, str. 63.

139 ANN, cit. dílo, str. 64-65 a 72-73.

140 ANN, cit. dílo, str. 74-75.

141 ANN, cit. dílo, str. 74-75.

142 Tamtéž, str. 78-79.

143 ANN, cit. dílo, str. 64 ad. a D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 216.

144 ANN., cit. dílo, str. 66-67.

145 ANN., cit. dílo, str. 74.

146 H. Bogdan, Histoire des peuples de l'ex-URSS, cit. dílo, str. 117.

147 ANN., cit. dílo, str. 81.

148 J. Parijogi, T. Algma a J. Koit, Eesti ajulagu noorsoole, cit. dílo, str. 69-71.

149 ANN., cit. dílo, str. 83

150 ANN., cit. dílo, str. 81-82.

151 Tamtéž, str. 85.

152 ANN., cit. dílo, str. 87-88.

153 Tamtéž, str. 93-94.

154 L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, cit. dílo, str. 88-89.

155 ANN, cit. dílo, str. 56 a 525-527, a L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, cit. dílo, str. 25-26.

156 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 159.

157 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegemuart, cit. dílo, str. 31.

158 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 166-167.

159 ANN, cit. dílo, str. 56.

160 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 159, a L. Dailliez, „Sainte-Marie -des-Almands" in Historia, č. 403 bis, 1980, str.
10.

161 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 159-161.

162 s výjimkou jednoho kláštera založeného v Královci z přání velmistra Heinricha Dusemera von Arfíberg (1345-1351). Srov. ANN., cit. dílo,
str. 84.

163 M. Baigent, R. Leigh a H. Lincoln, LEnigme sacrée, Paříž, 1984, str. 76-77.

164 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegemvart, cit. dílo, str. 29.

165 Tamtéž, str. 27

166 L. Dailliez, Les Chevaliers Teutoniques, cit. dílo, str. 171 ad.

167 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 163.

168 Tamtéž, str. 164.

169 Tamtéž, str. 166-167.

170 ANN., cit. dílo, str.197-198

171 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 173 ad.

172 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, cit. dílo, str. 268 ad.

173 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, cit. dílo, str. 285 ad. a J. Heers, LOccident aux XIV6 et XV6
siecles: aspects économiques et sociaux, Paříž, 1963, str. 45, str. 63.

174 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, cit. dílo, str. 232.

175 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 161 ad.

176 Tamtéž, str. 163.

177 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, cit. dílo, str. 324 ad., a Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str.
162-163.

178 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 157 ad.

179 Tamtéž, str. 126-127.

180 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 209.

181 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 179-180.

182 1 last = 2 tuny.

183 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart cit. Dílo str. 36

184 Ch. Higounet, Les Allemands en Europe centrále et orientale au Moyen Age, cit. dílo, str. 354-355.

185 ANN., cit. dílo, str. 107.

186 ANN., cit. dílo, str. 82.

187 ANN., cit. dílo, str. 82.

188 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 265 ad., a Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 359.

189 Ph. Dollinger, tamtéž, str. 359.

190 ANN., cit. dílo, str. 102-103.

191 Ph. Dollinger, La Hanse, cit. dílo, str. 359.

192 ANN., cit. dílo, str. 109

193 Tamtéž, str. 110-111.

194 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 135.

195 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 254 a M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur
Gegen- wart, cit. dílo, str. 52 a J.-J. Mourot, „Tannenberg" in Historia č. 403 bis, 1980, str. 2-6.

196 ANN., cit. dílo, str. 114-115.

197 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 133-137.

198 ANN., cit. dílo, str. 116-118.

199 ANN., cit. dílo, str. 119-121

200 D. Zimmerling, Der Deutsche Ritterorden, cit. dílo, str. 262.

201 ANN., cit. dílo, str. 124 a 125.

202 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 141-142.

203 ANN., cit. dílo, str. 125-127.

204 ANN., cit. dílo, str. 132 a L.Lefroid L Ordre teutonique, nantes, 1992 str. 121

205 ANN,, cit. dílo, str, 132

206 ANN,, cit. dílo, str, 128-130

207 ANN., cit. dílo, str. 142-143.

208 Tamtéž str.147

209 ANN., cit. dílo, str. 151-157.

210 Kolem roku 1415 bylo bratří-rytířů kolem čtyř až pěti set, podle Ch. Higouneta, Les Allemands en Europe centrále et orientak au Moyen
Age, cit. dílo, str. 363.

211 ANN., cit. dílo, str. 432-433

212 Tamtéž, str. 165-166

213 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 150, a ANN., cit dílo, str. 174-175. 214

214 ANN., cit. dílo, str. 178.

215 ANN., cit. dílo, str. 181-182.

216 Tamtéž, str. 187-189

217 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 155, a ANN., cit. dílo, str. 192-193.

218 ANN., str. 197-198.

219 Tamtéž, str. 187-189.

220 ANN., cit. dílo, str. 217-219

221 ANN., cit. dílo, str. 236

222 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 165.

223 ANN., cit. dílo, str. 246-247.

224 E. G. Léonard, Histoire generále du protestantisme, Paříž, 1961, d. I., str. 112.

225 ANN., cit. dílo, str. 266-267, a W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 170-171.

226 ANN., cit. dílo, str. 270

227 ANN., cit. dílo, str. 273-274.

228 ANN., cit. dílo, str. 298-300, a J. Meuvert, Histoire des Pays baltiques, cit. dílo, str. 96-97.

229 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 176.

230 ANN., cit. dílo, str. 289

231 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 63-64.

232 ANN., cit. dílo, str. 325-327.

233 B. Hóman a Gy. Szekfii, Magyar Tórtenet (Dějiny Maďarska), cit. dílo, d. III., str. 144-145.

234 ANN., cit. dílo, str. 308-310.

235 Tamtéž, str. 312-313.

236 ANN., cit. dílo, str. 316-317.

237 ANN., cit. dílo, str. 318-321

238 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit dílo, str. 191.

239 ANN., cit. dílo, str. 342-343.

240 Magyarország tórténete (Dějiny Maďarska), cit. dílo, d. III., 1526-1686, sv. 2, str.

241 ANN., cit. dílo, str. 349-350

242 ANN., cit. dílo, str. 352-355

243 M. Baignet, R. Leigh a H. Lincoln, L'Enigme sacrée, cit. dílo, str. 385 ad.

244 ANN., cit. dílo, str. 369-370.

245 Histoire des relations internationales (pod vedením P. Renouvina), Paříž, 1954, d. IV, str. 166-167.

246 ANN., cit. dílo, str. 375-377, a M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 73.

247 ANN., cit. dílo, str. 380

248 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 78.

249 ANN., cit. dílo, str. 381-384.

250 ANN., cit. dílo, str. 388-390.

251 ANN., cit. dílo, str. 440-442.

252 Tamtéž, str. 438.

253 Tamtéž, str. 447-451

254 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 83.

255 H. Bogdan, La Question royale en Hongrie au lendemain de la Premiére Guerre mondiale, Louvain, 1979, str. 12 ad.

256 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800 Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 204-205.

257 W. Sonthofen, Der Deutsche Orden: 800Jahre Geschichte, cit. dílo, str. 205.

258 Srov. H. Hohne, LOrdre Noir, Paříž, 1968.

259 M. Baignet, R. Leigh a H. Lincoln, Le Message, Paříž, 1998, str. 165.

260 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, str. 95-96.

261 Tamtéž, str. 97.

262 M. Tumler a U. Arnold, Der Deutsche Orden von seinem Ursprung bis zur Gegenwart, cit. dílo, str. 98-101.
 OBSAH
Úvod
První část

VÝCHODNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

1. Němci ve Svaté zemi:počátky řádu německých rytířů

2. Hermann von Salza a císařská aliance

3. Konec řádu německých rytířů v Palestině

Druhá část

ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ, TERITORIÁLNÍ MOCNOST V EVROPĚ

4. První snahy o evangelizaci baltských národů

5. Rád německých rytířů v Uhersku: nešťastný pokus o usazení ve střední Evropě

6. Usazení německého řádu na Baltu: dobytí Pruska (1226-1283)

7. Německá říše proti svým sousedům

8. Rád německých rytířů na svém vrcholu

Třetí část

ÚPADEK A OBRODA NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ

9. Doba ponížení a roztržek

10. Obtížné přežívání řádu německých rytířů (1525-1806).

11. Návrat ke kořenům: obnova řádu špitálníků 234

Závěr

Výběr z bibliografie

Velmistři řádu německých rytířů

 Henry Bogdan

ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ

Z francouzského originálu Les chevaliers teutoniques,

vydaného nakladatelstvím Perrin v Paříži roku 2002,

přeložil Tomáš Kybal

Odpovědná redaktorka Michaela Smejkalová

Obálka a grafická úprava David Bartoš Sazba František Kapasný

Tisk Tiskárna PROTISK s.r.o.

Vydalo nakladatelství Garamond

jako svou 273. publikaci.

První vydání. Stran 256

Praha 2009