Brooke Christopher

Evropa středověku v letech 962-1154

Obsah
1 Úvod..................................................................................................................................................1
2 Prameny.............................................................................................................................................9
3 Formování Evropy...........................................................................................................................28
4 Ekonomické podmínky....................................................................................................................53
5 Společnost........................................................................................................................................67
6 Úloha žen.........................................................................................................................................87
7 Manželství.....................................................................................................................................101
8 Města..............................................................................................................................................110
9 Cestování.......................................................................................................................................122
10 Kralování a vláda.........................................................................................................................135
11 Říše, 962-1056.............................................................................................................................153
12 Od Sálců ke Štaufům...................................................................................................................168
13 Francouzské království................................................................................................................176
14 Británie a Vikingové, 959-10351.................................................................................................187
15 Normané......................................................................................................................................194
16 Křížové výpravy, Byzanc a Španělsko........................................................................................208
17 Monasticismus a papežská reforma.............................................................................................220
18 Papežské konflikty.......................................................................................................................238
19 Nové mnišské řády......................................................................................................................252
20 Školy a vzdělanost.......................................................................................................................261
21 Lidové náboženství......................................................................................................................272
22 Epilog..........................................................................................................................................286
Příloha...............................................................................................................................................287
1 Úvod

Milénium
Ve vydání této knihy z roku 2000 se zdá naprosto přirozené pokusit se prozkoumat, zda se
první milénium vyznačovalo nějakými významnými událostmi a oslavami či stavbou jakési obdoby
londýnského Dómu milénia. Rok 1000 určitě nebyl chudý na významné události. Mladý císař Ota
III., který učinil Řím svým hlavním městem a obnovu římské říše svým cílem, byl v této době na
kajícné pouti do polského Hnězdna - k hrobu starého přítele sv. Vojtěcha (který roku 997 zemřel
mučednickou smrtí, když se pokoušel obrátit na křesťanství pohanské Prusy). Zatímco Ota na
takzvaném hnězdenském sjezdu jednal se svým novým stoupencem Boleslavem I. Chrabrým,
křesťanskému polskému knížeti potvrdil nezávislost jeho země a jmenoval ho i takzvaným
cooperator imperii čili říšským spojencem. S podporou papeže pak ustavil Hnězdno za sídlo nového
arcibiskupství. S ostatky sv. Vojtěcha pak Ota pokračoval ve své pouti dále do Cách, kde odkryl
hrobku Karla Velikého a v hlubokém dojetí tu rozjímal nad pozůstatky svého předchůdce. Poté se
vrátil do Říma a v roce 1001 spolu s papežem poslal královskou korunu uherskému knížeti
Štěpánovi I. V roce 1000 došlo k celé řadě dalších událostí, ty však zatím odsuňme stranou a
zaměřme se na události výše uvedené, protože ty měly zásadní význam. Jakkoli bylo Otovo zdraví
chatrné (zemřel již roku 1002) a základy jeho moci nepříliš pevné, svůj život zasvětil ideji římské
říše, kterou prosazoval jeho děd Ota I. Jednání s Poláky a Maďary představovala rozhodující fázi ve
formování takové střední Evropy, jakou známe ze současnosti. Otu mohla k jeho pouti do Hnězdna
podnítit především vroucí - a v jeho mysli hluboce zakořeněná - touha vykonat pokání. Avšak
tehdejší politické události nebyly nahodilé ani druhotné. Polské knížectví se zrodilo sloučením
několika západoslovanských knížectví, a manželství Měška I., Boleslavova otce, s křesťankou
Doubravkou, zahájilo v Polsku období pokřesťanšťování. Také v Uhrách došlo k zásadní změně,
když Ota I. porazil roku 955 Maďary v bitvě na řece Lechu (u Augsburku), a na západě tak učinil
přítrž jejich loupeživým nájezdům. V následujících desetiletích pak síla Bulharů a byzantských
císařů na Východě napomohla definitivnímu příklonu Maďarů k usedlému způsobu života.
Štěpánova korunovace - a jeho pozdější kanonizace - znamenala vnitřní i vnější uznání Uher a v
důsledku toho také to, že jejich osud byl svázán s říší a Západem. Od této chvíle se Polsko i Uhry
staly hraničními státy, jejichž obyvatelstvo spojovala mnohá pouta s východní Evropou a Byzancí -
a východními pravoslavnými církvemi - stejně jako se Západem. Teprve mnohem později se Polsko
stane nejkatoličtější zemí v Evropě, s důvěrným vztahem k Římu, což vše vyvrcholí na konci 20.
století volbou polského papeže. Hranice Polska se na mnoha místech často měnily - v 19. století pak
dokonce na jistý čas zcela zaniklo (v období po tzv. dělení Polska). Vztahy Polska s Německem
provázely mnohé dramatické zvraty. Přesto lze říci, že události v letech 1000-1001 představují
rozhodující okamžik ve vzájemném uznání národů střední a západní Evropy Rok 1000 měl proto v
této oblasti takový význam, jaký jen lze od tohoto data očekávat.
Bohužel však není vůbec jisté, zda měl rok 1000 nějaký vliv na tehdejší obyvatelstvo.
Prameny, které zachycují ohlas prostých lidí na tuto událost, jsou velmi skoupé. Někteří očekávali,
že nastane konec světa - zde však lze namítnout, že v dosavadních písemně zaznamenaných
dějinách snad nenajdeme žádný rok, kdy by některá skupina obyvatel něco podobného neočekávala.
Přesvědčení, že by milénium mělo být významným obdobím, předznamenávalo Zjevení Janovo:
„Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil
se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl
ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě
na krátký čas propuštěn.“ Autor Apokalypsy pravděpodobně chápe tisíciletí jako metaforu pro
„velmi dlouhé období“, jeho slova však vedla k mnoha učeným i laickým spekulacím. Německý
mnich Adso, který působil v polovině 10. století, je autorem práce Libellus de Antichristo (Stručné

1
pojednání o Antikristovi), které věnoval Gerberze, sestře Oty I. Velikého a manželce
západofranckého krále Ludvíka IV. Zámořského. Proto mohlo být toto dílo známé na dvorech
západofrancké i východofrancké říše. Adso zde ztotožňuje draka s Antikristem a snaží se dokázat,
že Antikristova vláda je spoutána po tu dobu, kdy frančtí panovníci dokážou udržovat římskou říši.
Je možné, že Ota I. tuto práci znal, ale žádný kronikář ani životopisec, který popisoval odvážné činy
Oty III., se nesnažil panovníkovi v souvislosti s tímto datem zavděčit. A zdá se, že nic takového
neučinil ani sám Ota III., byť on i jeho pozoruhodná svita postarších mnichů a vzdělanců byli
mistry v šíření propagandy. Nejskvostnějším výtvorem z jejich dílny je Evangeliář Oty III., který je
odrazem panovníkových tužeb a cílů vyobrazených v symbolických postavách národů
přicházejících vzdát panovníkovi hold - Sclavinia, Francia, Germania a především Roma. Další
rukopis z tohoto prostředí zobrazuje Otu jako druhého Krista v mandorle. Samo milénium však není
nikdy zmíněno ani výtvarně zachyceno.

Milénium
Zčásti tomu tak bylo proto, že sám letopočet - ačkoli ho často užívali kronikáři i autoři análů -
nevešel do lidového povědomí v takové míře, jak jsme si na něj zvykli my. A dokonce i mezi těmi,
kteří letopočet označovali symbolem „po Kristu“ a běžně ho používali, nepanovala shoda pokud jde
o to, kdy vlastně rok 1000 začal. Někteří se domnívali, že rok by měl začínat v září, kdežto jiní
upřednostňovali Velikonoce. V době, o níž pojednává tato kniha, se pak za takové datum nejčastěji
považovaly Vánoce (25. prosinec) nebo svátek Zvěstování Panny Marie (25. březen). Určitý
význam si však nadále zachovával 1. leden jako začátek římského roku. Postupně se však začal
stále více prosazovat březnový svátek Zvěstování Panny Marie, nebylo však jasné, zda by se měl
rok začínající 25. březnem počítat od roku 1. př. Kr., jak tomu bylo v Pise, nebo od roku 1 po Kr.,
jak to zavedli ve Florencii. Jádro tohoto problému nastínil ve slavném pojednání R. L. Poole:
„Pokud si představíme poutníka, který se vydal na cestu 1. března 1245, tj. první den benátského
roku, pak zjistil, když dorazil do Florencie, že je zpátky v roce 1244. A jestliže po krátké přestávce
pokračoval do Pisy, potom tam už dorazil začátkem roku 1246.“ Z takového důvodu tak poutník,
který cestoval mezi těmito třemi místy, mohl rok 1000 docela zmeškat.
Tehdejší historik Raoul Glaber, popisující události tohoto období, byl skutečně natolik
okouzlen výpočty milénia, že získal pověst „kronikáře milénií“ - a to opravdu v množném čísle,
protože ve svých spisech projevil mnohem větší zájem o milénium Umučení Krista v roce 1033 než
o milénium Vtělení Krista roku 1000.
Glaber se domníval, že tato data milénií vyjadřují okamžiky božího soudu. Ve své práci
nejprve vyjmenovává rozličné události pozdního 10. století a potom dodává: „Všechny jsou ve
shodě s proroctvím sv. Jana [ve Zjevení], které říká, že ďábel bude osvobozen po tisíci letech“ -
více však už bohužel téma nerozpracovává. O něco dále pak Glaber píše: „… kolem roku 1000 od
Vtělení Slova“ pojal francouzský král Robert I. za choť Konstancii Akvitánskou, ta si však s sebou
na jeho dvůr přinesla ostudné a pohoršující zvyklosti jihu - především (což je samo o sobě
dostatečně podivné) krátké vlasy mužů a „mravopočestnost urážející nohavice a střevíce“. Glaberův
hrdina, významný reformátor řeholního života sv. Vilém z Fruttuarie, Dijonu a Fécampu tyto zvyky
pranýřuje jako znamení Satana; Glabera pak podnítily k několika neobratným veršům, které začínají
takto: „Po tisíci letech, co na zemi z Panny přišel Pán, lidé padli za kořist omylům nejtěžším…“
Vše se mělo zlepšit po roce 1000, dokonce došlo i na dómy milénia: „Právě ke konci třetího roku po
miléniu [začátek tohoto představení byl nejspíše poněkud opožděný] všude po celém světě, ale v
Itálii a Galii především, lidé začali obrozovat chrámy a kostely, přestože většina těch existujících
byla vybudována důkladně a ani v nejmenším nepůsobily nevzhledně. Zdálo se však, jako by
každičká křesťanská obec chtěla usilovat o to, aby leskem a okázalostí své stavby předčila všechny
ostatní. Bylo to, jako by se celý svět osvobodil, zbavil se břemene minulých dob a všude se oděl do
bílého pláště kostelů…“

2
 „V čase milénia Umučení Krista, které následovalo… léta nouze a pohrom [které kronikář
ponuře líčí], prudké bouře a lijáky, ukončilo dobrodiní a milosrdenství boží. Nebesa ukázala svou
radostnou tvář a začala se prosvětlovat, všude se proháněl mírný vánek, a klid, který se rozhostil,
oslavoval ušlechtilost Stvořitele. Celá země se radostně zazelenala jako předzvěst bohaté sklizně a
dočista se zbavila dosavadních strádání. Potom biskupové a opati i ostatní zbožní mužové akvitánští
poprvé svolali velká shromáždění lidu, na která se přinášely části těl mnoha světců a nesčetné
schrány svatých ostatků“ - to podněcovali ti, kteří se snažili povzbuzovat hnutí podporující mír,
takzvaný „Boží mír“. „Však želbohu! lidstvo už od počátků zapomínalo na dobrodiní učiněná
Bohem a bylo náchylné ke zlu - jako pes navracející se ke svým zvratkům… v mnoha ohledech tak
lidstvo nedostálo vlastním přísežným smlouvám.“ Podle Glabera se proto vše mělo opět zhoršit.
Přes tuto skepsi nalézá autor útěchu v „nesčetných zástupech“, jak si nadneseně představuje ty, kteří
se tehdy vydávali na pouť do Jeruzaléma.
Nízký počet historických děl z období kolem roku 1000 nás bohužel nutí spoléhat se na
Glaberův popis těchto událostí. Jako kronikář politických událostí je však Glaber přímo žalostný: ve
svém přehledu pozdějších životních osudů Oty III. se vůbec nezmiňuje o roce 1000 ani o
významných událostech, které jsou popsány výše. Jako historik ale není úplně bez talentu. Dokáže
popsat lidové náboženské proudy, například hnutí Božího míru, a kulty nových světců, včetně
takových (a to s ohromnou vervou), které se opíraly o falešné ostatky. Glaberovo dílo tak
představuje významný pramen pro poznání herezí raného 11. století. Ve svém líčení lidových
postojů a hnutí, těch v souladu s oficiální církví i těch nonkonformních, čerpal z hodnověrných
zdrojů i z vlastní zkušenosti. V jeho díle však není žádný konkrétní náznak, že by rok 1000 vyvolal
takové pozdvižení, s jakým jsme se setkali v roce 2000.

Některé paradoxy
V době mých studií mě nepřestávala fascinovat problematika zkoumání obecných postojů v
minulosti a analogie mezi pojmy a metodami historiků a antropologů. V polovině 20. století se tato
studia stala téměř samostatnou vědou, a to především zásluhou několika předních francouzských
badatelů, kteří položili základy takzvaných dějin mentalit (mentalités, Mentalitäten), čili způsobu
myšlení, které tehdy na sebe rychle strhly pozornost celého historického světa. Pochopení obecných
idejí a předpokladů je zcela určitě základním cílem historiků, a studia mentalités významně rozšiřují
naše porozumění minulosti. Na druhé straně však neobyčejně napomohla posílení některých
přirozených předsudků historiků: tak například, že mezi lidmi v minulosti existovala menší
názorová pestrost a že tu bylo méně osobitosti než v současnosti, že je možné pominout výjimky a
pohlížet na nesmírné množství názorů jako na něco základního a předem daného. Různorodost však
patří k podstatě lidské zkušenosti, a tak naštěstí docházelo k prospěšným odezvám namířeným proti
tyranii mentalités. Lidské záležitosti jsou plné paradoxů. V našem vlastním světě si to dobře
uvědomujeme a je více než zřejmé, že ve středověku tomu nebylo jinak.
V posledních letech jsme tak stále více začali chápat, že kultura 11. a 12. století byla nápadně
kosmopolitní. Právě v těchto dvou staletích získal na významu papežský stát, řada lidí ze
vzdálených částí Evropy začala pravidelně cestovat do Říma, přičemž už nešlo jen o poutníky,
nýbrž i o diplomaty a osoby, dovolávající se řešení své soudní pře právě v Římě. Studenti z celého
západního křesťanského světa se vydávali na univerzity do Paříže a Bologni. Vedle latiny také
francouzština a provensálština a rovněž literární tvorba v těchto jazycích přesahovaly tehdejší
politické hranice. K národům křesťanské Evropy se navíc připojily české země, Polsko a Uhry. Bylo
to však rovněž období - pokud nám je prameny dovolí blíže určit -, kdy etnické cítění a vědomí
společné minulosti (a pomyslné biologické jednoty) i společného jazyka začaly formovat takové
evropské národy, jaké známe ze současnosti. Pokud byl tento proces vznikání národů v 10.-11.
století nejvýznamnější v Polsku a v Uhrách, pak nejlépe písemně doložen je patrně na Britských
ostrovech, byť tu šlo o mnohem menší celky. Povahu těchto národů a jejich vzrůstající vědomí

3
vlastní identity znamenitě vypodobnil Rees Davies ve své předsednické přednášce ke Královské
historické společnosti. Davies vedle jazyka a společné paměti uvádí ještě společné zvyky, zákony a
další národní projevy; postupem doby však u Skotů, Velšanů a Irů vzrůstalo také vědomí
společných potřeb a požadavků, což jim pomohlo zachovat si vlastní identitu navzdory anglické
agresi. „U nás doma…,“ říká Jeeves, „bylo nutné pozvat na návštěvu tetu Annie, aby urovnala spory
mezi členy naší domácnosti.“ Na Britských ostrovech vykonávali roli tety Annie - s tragickými
důsledky, někdy však i směšně - Angličané. V období, které zkoumá tato kniha, byl tento fenomén
ve své počáteční fázi a po celé naše období až do roku 1154 nezašel ještě tak daleko. Mnohem
agresivněji začali Angličané vystupovat vůči sousedům až po normanském vpádu. Možná se
nejeden čtenář zarazí, že tu pro období po normanském vpádu používám termín „Angličané“ - šlo
přece o Normany, případně Anglonormany. Už od 12. století se však sami Normané začali stále
častěji a s patřičnou pýchou označovat jako „Angličané“. Kosmopolitní panovníci se sami titulovali
jako „Králové Anglie“ a Jindřich II. Plantagenet nedlouho po roce 1154 obdržel od anglického
papeže Hadriána IV. papežskou listinu, která mu postupovala Irsko - tato bula tak napomohla zahájit
v Irsku dlouhé období cizí nadvlády, která měla živit a podněcovat to, co mnohem později přerostlo
v irský nacionalismus.
Sotva můžeme aplikovat metody „dějin mentalit“ v této oblasti takovým způsobem, že
„kosmopolitní“ a „lokální“ prostě prohlásíme za dvě odlišné mentality, které byly často ve
vzájemném konfliktu, a nezřídka i v jediné lidské mysli. Přesto máme dobrý důvod předpokládat, že
oba postoje obsahovaly nesčetné množství různých hledisek. Začátkem 12. století vyslal král
Jindřich I. královského hodnostáře Bernarda (královnina kancléře), aby dohlédl na stav církve v
jihozápadním Walesu. Tradice jeho diecéze - a nepochybně i velšské duchovenstvo, mezi kterým se
usadil - ho podnítily vydat se na cestu do Říma, kde hodlal u papežského stolce dokázat, že velšská
církev (vnější a zřejmý znak velšské nezávislosti) nebyla součástí canterburské církevní provincie.
A třebaže se mu nepodařilo papeže přesvědčit, tento Bernardův neúspěšný pokus nakonec značně
napomohl zvýšit sebevědomí Velšanů.
Další oblast, kde obdobný paradox skrývá nesčetné množství postojů a aktivit, představuje
konflikt náboženského cítění a antiklerikalismu. Glaberův „bílý plášť kostelů“ znázorňuje sílu
lidových sympatií k církvi - alespoň v určitém slova smyslu - v období kolem roku 1003. Každý,
kdo se hlouběji zabýval problematikou budování kostelů v 11. a 12. století, může jen stěží vyvrátit,
že se tehdejší nadšené vzrušení šířilo po celé Evropě. Drobné kostelíky jsou přitom stejně
působivým svědectvím jako mohutné chrámy: kolem roku 1200 stálo uvnitř londýnských hradeb 99
farních kostelů, přičemž většina jich byla postavena v 11. nebo na začátku 12. století. Bohatí stejně
jako chudí se ucházeli o to, aby vybudovali místní obci kostel, a dokonce - ačkoli to určitě nebylo v
řadě evropských měst s výjimkou severozápadní Evropy nijak obvyklé - zde existovaly další hojné
doklady toho, jak široce rozšířené bylo toto cítění. Přesto to bylo právě v 11. a 12. století, kdy byla
v rozvíjejících se italských městech naprosto zpochybněna patriarchální vláda biskupů, a to
především v samém Římě. Ve 30. letech 12. století Arnold, opat v Brescii, vzbouřil tamní měšťany
proti jejich biskupovi, za což ho papež vypověděl z města. Arnold se později připojil k
Abélardovým obdivovatelům v Paříži, ale i odtud byl zakrátko pro svůj aktivismus vypuzen do
Německa. Nakonec se vrátil do Itálie, kde - v papežově nepřítomnosti - založil v Římě hnutí známé
jako „lombardští chudí“. Zdá se, že jeho útok proti duchovenstvu spočíval spíše na mravních než
dogmatických základech, přesto však dokázal podkopat autoritu duchovenstva natolik, že byl
považován za kacíře a nakonec roku 1149 vypovězen z Říma. Papež, vůči kterému vedl nejprudší
útoky, byl zbožný cisterciák Evžen III. A tak se zdá, že antiklerikální cítění ironií osudu vyvolávalo
(pokud víme) nejen špatné, ale i dobré duchovenstvo - a to nejspíše stejnou měrou.
Obecně se uznává, že středověk představoval období vroucí náboženské víry a že tehdejší lidé
byli nesmírně důvěřiví. Bylo tomu však skutečně tak? Když psal počátkem 13. století Wolfram von
Eschenbach svého Parzivala, už na prvních stranách uvedl, že hlavní myšlenkou jeho díla je zwivel

4
čili pochybnost a beznaděj - a třebaže se Parzivalovo zwivel projevuje spíše jako pochybnost o boží
dobrotivé náklonnosti vůči němu samému než jako pochybnost vůči jeho věrnosti a bytí, rozvíjí
celou řadu postojů, jež jsou v rozporu s každou jednoduchou představou věku víry. Susan
Reynoldsová prokázala, že středověk už od 12. století zahrnuje řadu obecně rozšířených dokladů o
nejrůznějších projevech pochybování o náboženství. Některé hereze 10. a 11. století (pokud
můžeme věřit tomu, co se o nich dosud podařilo zjistit) jsou příčinou široké řady spekulací. Glaber
ve svém díle píše, že Vilgarda z Ravenny, působícího v polovině 10. století, ovlivňovali démoni,
kteří se mu zjevovali v noci v podobě Yergilia, Horatia a Juvenala. Ať už tato historka je, či není
pravdivá, zdá se, že upřednostňování pohanské mytologie a literatury před křesťanskou je známkou
Vilgardova kacířství, které „nakazilo“ řadu Italů, jak nám alespoň sděluje Glaber.
Víra je však jedna věc, přehnaná důvěřivost věc druhá. Je příliš snadné pohlížet na minulost z
perspektivy současnosti ovládané přírodními vědami a s blahosklonnou neznalostí předchozích
staletí ji posuzovat jako období se zúženým rozhledem. Sklon snadno uvěřit čemukoli však existuje
v každém období, včetně doby naší, a povrchní vědecké znalosti mohou být příčinou zužování
rozhledu v dalších oblastech. Přes veškeré porozumění antropologii a religionistice není vůbec
zřejmé, že jsme stejně způsobilí, abychom interpretovali náboženské cítění vrcholného středověku
jako ti, co tehdy žili. Tomáš Becket byl zavražděn koncem roku 1170. O několik týdnů později
napsal Jan ze Salisbury dopis biskupovi z Poitiers - opis zaslal i svému dobrému příteli Petrovi z
Celle, opatovi v remešském klášteře sv. Remigia -, kde mu píše o náhlém zvýšení výskytu zázraků,
kdy u Becketova hrobu i jinde dochází k tomu, že hluší opět slyší, slepí znovu vidí a další odcházejí
zbaveni svých neduhů a chorob. Tento popis přesahuje naši zkušenost, ve své době to však nebyl
jev nijak ojedinělý. Popisy, jež líčí nešťastníky, kteří se vyléčili Becketovými ostatky či jeho krví
anebo jen návštěvou u jeho hrobu, jsou běžné a v této době představují pouze jeden z mnoha
takových případů. Podstatou těchto příběhů je velmi často to, co bychom měli pokládat za
nepřiměřené diagnózy. Byly však zaznamenávány se stále větší péčí a důrazem na ověřování faktů
očitými svědky, a my tak nyní disponujeme důkazy podloženými skutečnostmi, které však velmi
často přesahují naši zkušenost - ovšem jako všechny důkazy i tyto musely být ověřovány. Jan ze
Salisbury naštěstí zanechal dostatek materiálů pro studia svého myšlení, takže současní studenti a
badatelé mohou objevovat jeho občasné cynické i skeptické lidské pohnutky stejně jako se
seznamovat s různými příběhy, které zaslechl - sotva ho však mohou považovat za příliš
důvěřivého.
Dobře známým projevem dobového náboženského cítění je vzrůstající zanícení pro kult
Panny Marie. Ve 12. století byly kostely a další náboženské stavby často zasvěcovány právě Panně
Marii, a to v daleko vyšší míře než ostatním svatým, ale ani v dalších staletích nadšení katolíků pro
její kult neochabovalo. To uvádí příznivce dějin mentalit do pokušení, aby hledali jakýsi ústřední
bod obsažený v postojích k Panně Marii - a proměňovali ji v dokonalou představitelku feminismu či
v bohyni samostatného náboženství. Pravdou však zůstává, že postoje vůči Panně Marii byly
neobyčejně rozmanité. Pro teology, kteří vykládali milostnou poezii „Písně písní“ jako Ježíšův
hymnus Marii - a její odpověď, nebo pro sochaře, kteří ji oblékali do kněžského obřadního roucha,
představovala symbolickou postavu. Další v ní nacházeli hluboce lidské rysy: laskavou matku,
přítelkyni, prostřednici mezi muži a ženami a jejich soudcem, svým synem. Každé z těchto pojetí
představuje vyjádření středověkého mariánského kultu.
Hlavním cílem této knihy je prozkoumat způsob, jakým se v evropské historii středověku
projevuje rozličnost lidské zkušenosti. Vážnou chybou prvního vydání bylo nerovnoměrné
představení různých druhů náboženské víry v tehdejší Evropě. Přiměřeného prostoru se dostalo
pouze heretikům či představám nonkonformistických směrů v západním křesťanstvu. Významným
rysem evropského náboženského cítění byla ovšem značná míra pluralismu. V Polsku a Uhrách
stejně jako ve východním a centrálním Středomoří a odtud až do Itálie se rozprostíralo velmi široké
hraniční pásmo mezi římským a řeckým křesťanstvím - mezi katolickou a ortodoxní církví. Na

5
počátku období, které tato kniha popisuje, tu dokonce z určitého hlediska žádná hranice
neexistovala: vztahy mezi Římem a Byzancí se zdánlivě zhroutily za tichého mlčení, které se
rozhostilo po nešťastných jednáních v roce 1054. Jak se však schisma dále prohlubovalo, rozpory
provázelo stálé vzdalování dvou směrů vycházejících z někdejší jednotné tradice - avšak i poté, co
se schisma stalo neměnnou skutečností, se lidé dvou podřízeností či dvojí tradice setkávali a mísili v
mnoha částech Evropy. S křížovými výpravami došlo k novým a mnohdy bolestným - někdy však i
srdečným - kontaktům. Významná část katolického křesťanstva si plně uvědomovala, že Řím není
ve skutečnosti jedinou křesťanskou metropolí.
Náboženský pluralismus neznamenal pouze různorodost křesťanských společenství, ale také
odlišná náboženství. V období, které je předmětem našeho zájmu, se křesťanství a islám prolínaly
ve větší části Španělska, v jižní Itálii i na Sicílii a na mnoha dalších místech ve Středomoří. Uzemní
ostrůvky Saracénů se v 10. století nacházely až v Alpách a saracénští bandité dokonce zajali sv.
Majola, opata kláštera v Čluny, a žádali za něj výkupné. Je spíše věcí výjimečnou, byť ne zcela
neznámou, pokud křesťané dokázali islámu upřímně porozumět. Nemálo křesťanů se však s
odlišnými náboženskými přesvědčeními setkávalo - a často byli také vybízeni ke společnému
soužití i obchodování, a snad i k uzavírání sňatků s lidmi jiné víry.
Méně početní než muslimové - zato však mnohem pevněji zasazeni do křesťanské společnosti
- byli Židé. Někteří provozovali v předchozích staletích dálkový obchod, důvěrně známý na všech
významných západoevropských trzích, a v některých oblastech - zejména ve Španělsku a na území
současné jižní Francie - se nacházelo mnoho židovských usedlíků. V 11. století se začali usazovat i
v severní Evropě - v Německu, ve Francii a Anglii -, kde své početné komunity zakládali v řadě
nových nebo prudce se rozvíjejících měst. Jejich rozšiřování umožňoval zčásti patronát, který jim
poskytovali panovníci či šlechta, a zčásti také jejich snaha udržovat poměrně malá společenství v
každém místě. Avšak počet profesí, které směli vykonávat, se snižoval s nárůstem počtu členů v
jejich obcích: držba půdy byla většinou Židům zapovězena a nad obchodem a řemesly získávaly
stále větší vliv cechy se svými neodmyslitelnými náboženskými omezeními - vykonávání těchto
povolání bylo vyhrazeno pouze křesťanům. Židé tak byli stále více tlačeni k jediné možné profesi -
lichvářství. Někteří provozovali lichvu jen ve velmi omezené míře, třebaže těm nejúspěšnějším
Židům se podařilo vybudovat velké soukromé finanční domy (jak je snad můžeme nazvat). Vůči
křesťanům byli ve výhodě, protože jim vykonávání této profese nikdo nezakazoval. Je to
pozoruhodný příběh, protože lichva byla původně díky Mojžíšovým zákonům zakázaná nejen
Židům, ale i křesťanům. Avšak v 11. a 12. století učinili někteří židovští teologové pod tlakem
ekonomických požadavků svého národa ústupek a připustili výjimku v půjčování peněz křesťanům,
což tuto praxi zlegalizovalo. Stejně jako ve 20. století Indové v některých oblastech Afriky, také
Židé ve středověké Evropě svou přítomností napomáhali rychlému růstu hospodářství a ve
společnosti zaměřené na zisk představovali produktivní a životodárný prvek. Židé však byli
profesionální půjčovatelé peněz, kteří žádali úrok, a pokud to bylo nutné, též zástavu. Ale jejich
náboženství i kultura byly odlišné - to samozřejmě podněcovalo zášť a plodilo závist, a když se tyto
pocity spojily s antisemitskými bouřemi za lidové křížové výpravy v roce 1096, došlo k děsivým
událostem. Prvními nevěrci, na které křižáci narazili, byly vzkvétající židovské komunity v Porýní:
chování křižáků tamní Židy natolik vyděsilo, že docházelo k hromadným sebevraždám. Je to
srdcervoucí příběh. Přesto je zřejmé, že Židé v severní Evropě žili před těmito událostmi a někde i
po nich alespoň s většinou svých sousedů v pokoji a míru. Některé dosud existující židovské stavby
- zejména rituální lázně ve Špýru či budova, patrně škola, v Rouenu - to svým významem a vysokou
kvalitou jen potvrzují. Avšak jako další lidé, kteří žili v 11. a na začátku 12. století na okraji tehdejší
společnosti, ani Židé nebyli nadlouho v bezpečí před výbuchy lidového násilí.
Současně s těmito lidovými projevy násilí docházelo na obou stranách nejen k vášnivým
polemikám, ale i k vážným a střízlivým diskusím křesťanských a židovských myslitelů. Dialogy,
jejichž formu na sebe tyto diskuse vzaly, jsou nepochybně umělé. Nejstarší, který se dochoval a

6
který rovněž patří k nejhodnotnějším, sepsal před rokem 1093 Gilbert Crispin, mnich z Le Bec a
kolem roku 1085 westminsterský opat. Ve své Rozmluvě popisuje Žida vzdělaného v Mohuči,
přičemž je nepochybné, že tento Žid skutečně existoval a že s ním Gilbert vedl vážnou a účastnou
debatu, ačkoli mu sám později vložil do úst jeho výroky.
Na konci 11. a na začátku 12. století tak bylo možné, aby křesťanští panovníci ochotně
poskytovali Židům ochranu a přední teologové s nimi vedli účastné diskuse. V téže době však byli
Židé vystaveni pronásledování a děsivým ukrutnostem, k nimž docházelo za srocení davů, které se
pak obracely proti těm, jež považovaly za nepřátele Ježíše Krista. Žádné srocení takzvaných
křesťanů už nikdy nedosáhlo takové míry nesnášenlivosti jako to, které se dopustilo pogromů v roce
1096. Dohra těchto událostí byla neméně smutná: teologové ani církevní hierarchie se nevydali po
cestě Gilberta Crispina, nýbrž ve stopách lůzy - neúčastnili se sice pogromů ani fyzického násilí, ani
je netolerovali, ale snažili se napomáhat vytváření takové společnosti, která vystupovala stále
nesnášenlivěji vůči menšinám. Musíme být vděční Wolframu von Eschenbach, jehož druhá slavná
báseň Willehalm, napsaná patrně v prvním desetiletí 13. století, se dovolává tolerance vůči
nevěrcům tak výmluvně, že je zhola nemožné domnívat se, že se nesetkávala s odezvou alespoň
části jeho posluchačů a čtenářů. Předešlé věty tak slouží jako závěrečná a významná připomínka, že
dokonce i za převládající nesnášenlivosti pozdní středověké církve tu existovali její přesvědčení
odpůrci. Nemáme bohužel k dispozici takové prameny, které by nám tyto odpůrce umožnily
spočítat. Willehalm je stejně svéráznou básní jako řada Shakespearových her a Wolfram zbořil
stejně jako Shakespeare jakékoli úzkoprsé pojetí mentality („mentalitě“), neboť dokázal, že alespoň
jeden člověk - který určitě nepsal jen pro velmi omezený okruh posluchačů - přemýšlel jinak a
napsal nemyslitelné.

962-1154
V 10.-12. století došlo v západní Evropě k významným změnám. Počet obyvatelstva se téměř
všude zvyšoval. Ohromně stoupla výměra obdělávatelné půdy a nově zaváděné zemědělské
pracovní postupy a techniky měly uchránit rostoucí populaci od hladovění. Někteří rolníci hledali
novou půdu a odcházeli ze svých původních vesnic. Mnozí mladší synové ze šlechtických rodin se
vydávali stovky kilometrů od domova, aby hledali místo, kde by se usadili. Hospodářský život
ožíval: města a jejich trhy se prudce rozšiřovaly, řemeslná výroba se utěšeně rozvíjela - zatím stále
zaměstnávala nepatrný počet populace, ale její úroveň byla ve srovnání s počátečním obdobím
raného středověku ohromná a nabývala stále modernější podoby. Zvyšoval se i počet obchodníků
plavících se do Středomoří a po obchodních cestách do severní Evropy. Západní Evropa rozšiřovala
své hranice, úspěšně vystupovala na válečném poli, stupňovala objem obchodu a zvyšovala kulturní
úroveň - iniciativa tak přecházela z islámských zemí a Byzance do zemí západního křesťanstva.
Oživení lidové zbožnosti se šířilo nejrůznějšími způsoby: reformami a pogromy, pravověrností i
kacířstvím, snahou křižáků a poutníků o dosažení vzdáleného pozemského Jeruzaléma a doma v
klášterech a poustevnách úsilím o nalezení Jeruzaléma nebeského. Papežství prošlo reformou a
církevní stát získal podobu centra širokého a hlubokého reformního hnutí. Úzce spojené s
papežskou reformou bylo duchovní obrození 11. a 12. století - celou řadu učených, literárních i
uměleckých směrů lze zařadit pod označení „renesance 12. století.“
Změny, ke kterým docházelo, byly opravdu dramatické a pro současného historika, který si
stále více uvědomuje jejich rozsah, je neobyčejně snadné jejich dosah přehnaně zdůraznit. Ale lidé,
kteří žili v době, kdy tyto změny probíhaly, je sotva vnímali. Byli si vědomi některých významných
dějů: zatmění slunce, povodní či křížových výprav; většina aktivit a událostí této doby se jich však
dotýkala jen zčásti. Ti, kteří cítili, že prožívají převratné období, to přičítali příchodu Antikrista a
určitě se nedomnívali, že žijí na konci „temných staletí“, jak předpokládají současní historici, ale že
jsou svědky prvních předzvěstí konce světa. Pokud bychom měli příležitost vysvětlit jim náš postoj
- plný zájmu a dokonce i vzrušení - na tyto nové ideje a nové vlivy, které vznikaly a šířily se, pak by

7
naše pojetí „renesance“ jako obrození a nového počátku vyděsilo i ty nejbystřejší současníky.
Většina tehdejších obyvatel totiž vnímala výraz „nový“ jako synonymum něčeho „špatného“ a
slovo „novota“ ve významu čehosi nezvyklého se používalo spíše jako odsudek. Zcela jistě tomu
není tak, že tehdejší názory byly jen konzervativní či dokonce zpátečnické. Ale pokrok (z tehdejšího
hlediska) byl možný pouze ve velmi omezené míře, a to jen tehdy (pokud vůbec), jestliže bezpečně
spočíval na vzorech minulosti. Nejradikálnější návrhy byly předkládány jako pokusy uplatnit
stávající zákony a naplnit tak představu života podle obecně platných vzorů a znovu prosadit dávné
zvyky. Možná si tehdejší společnost byla zčásti vědoma toho, co činí, rozhodně si však
neuvědomovala, že se nachází v období tak převratném, jaké Evropa nezažila od pádu římské říše.
Před historikem tohoto období tak stojí dilema i paradox. Dlouhodobé trendy mu jsou
mnohem jasnější, než si lidé v této době vůbec dokázali uvědomit, ale o každodenním životě, o
obyčejných představách a běžných názorech - a kupříkladu i o náboženském smýšlení a přesvědčení
velké většiny Západoevropanů - ví nesmírně málo. Současný historik je tak nucen zpodobovat
tehdejší svět v odlišných barvách, než jak se jevil tehdejší společnosti, a bylo by neupřímné, pokud
by tuto skutečnost popíral. Naše neznalosti jsou skutečně nesmírné, a pokud chceme tehdejší
společnost pochopit, je naprosto nezbytné, abychom uvážili, byť s nezbytnou stručností, jaké
možnosti nám skýtají prameny, z nichž naše vědomosti čerpáme. Rovněž musíme velmi pečlivě
posoudit, co vše tehdejší Evropa zahrnuje, protože její hranice i lokální rozdíly - společenské,
hospodářské, kulturní i politické - hluboce ovlivňovaly její historii. Poté se pokusíme o analýzu
tehdejších ekonomických, sociálních a konstitučních struktur - to je nezbytné, jestliže chceme
porozumět výkladu evropských dějin - a následně církevní reformy, boje o investituru a křížových
výprav, což jsou události, kterým se musí obšírněji věnovat každá kniha zabývající se tímto
obdobím.
Období, které zkoumáme, bylo dobou převratných změn. Z hlediska tehdejší populace ale tyto
změny přišly jako zloděj za tmy: viděli jen velmi málo; my jsme pro změnu v nebezpečí, že dost
možná vidíme příliš mnoho.

8
2 Prameny
Stále se domnívám, že historické bádání je mnohem užitečnější i příjemnější, pokud lze
výzkum provádět z pramenů a neomezovat se pouze na sekundární literaturu, a že alespoň
povšechná znalost soudobých autorů nám příslušné období přiblíží daleko více a učiní je mnohem
srozumitelnějším. Takový způsob zkoumání nám nabízí o mnoho hlubší proniknutí do podstaty
dané problematiky než dlouhé hodiny trpělivého a lopotného studia nejvýznamnějších prací
současných vědců. Historické zkoumání však nemůže zůstávat jen u četby pramenů. Abychom
prameny správně pochopili, potřebujeme odborníky, kteří nám je dokáží interpretovat a často i
přeložit z tehdejších dialektů. Existuje řada pramenů, které nejsou běžně srozumitelné, a mnohem
více je těch, jejichž smysl nelze správně pochopit, dokud nedojde k jejich zevrubné kritice a
analýze. Často se však stává, že se současní odborníci pokoušejí stavět mezi nás a prameny
takovým způsobem, který nelze obhájit: snaží se nás přesvědčit, že vědí víc, než nám mohou
prozradit prameny, anebo nám mnohdy podsouvají, že to, co nám dokáží sdělit, je významnější než
co se lze dozvědět od soudobých autorů.
Moderní historie se opírá o velké množství dochovaných pramenů, a tak by si většina z nás
měla velmi uvážlivě vybírat, jaké z dostupných pramenů ve svém studiu upřednostní. Používáme
proto výběry pořízené předními znalci dané problematiky. To ale neplatí pro velkou část středověké
epochy. Středověk umožňuje tomu, kdo se jím zabývá, prostudovat většinu literárních pramenů
týkajících se daného tématu. Údobí, které zaznamenává tato kniha, se pro takový záměr velmi dobře
hodí. Množství pramenů je omezené a řada z nich je neobyčejně poutavá. Jde totiž o zlaté období
narativní literatury. Dějiny této části středověku lze jen zčásti rekonstruovat z listin a dokumentů,
naše historické poznání se tu opírá především o kroniky a historická pojednání, které se tehdy četly
jako literární tvorba. Cílem těchto děl bylo pobavit a poučit: takřka všechna jsou opatřena
předmluvou, kde se klade důraz na význam poučení ze zkušenosti dob minulých a zdůrazňuje se
snaha o porozumění božím záměrům. Zpočátku byl styl těchto spisů zčásti tradiční, ale za
duchovního obrození v 11. a 12. století se literární zaznamenávání dějin začalo významně rozvíjet.
V této době se stále více autorů snažilo literárně vyjadřovat své myšlenky a zapisovat své poznatky,
předvádět své literární umění a ztvárňovat své emoce a pocity. Období středověkého humanismu
však velmi brzy pominulo: ve 13. století už latina znovu přestala plnit úlohu univerzálního
vyjadřovacího prostředku. V tomto mezidobí však vznikla řada nejrůznějších děl, včetně
historických prací, biografií, autobiografií a dopisů, které pro historika představují přímý pramen a
navíc je jejich autoři podávají velmi poutavě.

Kroniky a dějiny Od Liutpranda k Lampertovi

Zaznamenávání dějin se naopak na konci 10. století netěšilo právě ideálním podmínkám. V
celém 10. století bylo jen několik málo autorů, kteří se pokusili zapsat události své doby nebo
zaznamenat události předchozích období některou z výše zmíněných literárních forem. Tehdejší
pisatelé mohli využívat takzvané velikonoční tabulky: v křesťanské církvi sice postupně převládlo
slavení Velikonoc první neděli po prvním jarním úplňku, ale s ohledem na tehdejší znalosti
astronomie bylo těžké poznat, kdy nastal právě tento čas; proto tehdy v určování správného data
Velikonoc pomáhaly velikonoční tabulky plné složitých aritmetických výpočtů; tabulky se
sestavovaly vždy znovu pro každý jednotlivý rok. Datování letopočtu symbolem léta Páně, Anno
Domini, je tak základní součástí našeho duchovního vlastnictví, že si jen velmi obtížně dokážeme
představit dobu, kdy byl tento způsob datace neznámý. Všeobecné přijetí této metody určování dat
bylo dokonce ještě v 10. století v některých zemích poměrně nové a v dalších ještě nedokonale
rozvinuté a všude měla tato metoda také své tradiční odpůrce. Užívání křesťanského letopočtu v 8.
století zdokonalil a zpřístupnil Beda Ctihodný, který rovněž využil svých výjimečných

9
matematických schopností pro popularizaci způsobu určování přesného data Velikonoc. Během jeho
bohatého tvůrčího života se mu díky těmto dvěma zájmům podařilo zdokonalit právě velikonoční
tabulky, které v pozdějších staletích uchovávali a spravovali mniši v četných klášterech. Velikonoce
ovlivňují celý církevní rok, protože se z nich odvozuje veškerý jeho průběh i data řady dalších
svátků, například konec masopustu a začátek předvelikonočního půstu, Letnice či svátek Božího
těla. Proto velikonoční tabulky začaly plnit jednu z funkcí moderního kalendáře - stejně jako do
kalendáře i do tabulek bylo možné zaznamenávat významné události. Například rukopis z 10.
století, který se dochoval ve švýcarském opatství Einsiedeln, obsahuje velikonoční tabulku, do níž
jakýsi mnich doplnil mimo jiné také informaci o tom, kde v letech 963-966 trávil císař Ota I.
vánoční svátky. V dalším rukopisu z opatství Einsiedeln, který pochází přibližně z téže doby, jsou
výpočty ve velikonoční tabulce zjednodušeny a na uprázdněném místě jsou zapsány záznamy o
událostech, ke kterým došlo v daném roce - na těchto volných místech je zaznamenáno až třicet - a
někdy i více - slov, která zhuštěně popisují významné události příslušného roku.
Tyto stručné a jednotvárné anály - které někdy vyprávějí s téměř telegrafickou stručností o
úmrtích panovníků, o nastoupení nových biskupů do svých úřadů, o zemětřeseních a zatměních
slunce - se zaznamenávaly právě na velikonoční tabulky. Velikonoční tabulky ale představují jen
pokleslé nástupce velkolepé kroniky sv. Jeronýma, která významně ovlivnila způsob psaní
středověkých historických spisů. Tato kronika, ač napsána předtím, než byl zaveden křesťanský
letopočet, přesto dokázala uspořádat řadu informací, které autor podává rok po roce - jednotlivá
období odlišoval daty řeckých olympiád (čtyřleté období mezi dvěma olympijskými hrami),
letopočty výkonu úřadu římských konzulů, roky počítanými od výročního nastoupení panovníků na
trůn stejně jako dalšími kritérii. Autoři raného středověku převzali od sv. Jeronýma a jeho
bezprostředních pokračovatelů ideu uspořádávání dějin jako dlouhé řady chronologických událostí
zaznamenávaných rok po roce. V období, které je předmětem zkoumání této knihy, vznikly
podstatně významnější kroniky, než byly anály z opatství Einsiedeln. A jestliže se kroniky v
polovině 10. století psaly spíše výjimečně, pak ve 12. století byly už značně rozšířené.
Byl to Beda Ctihodný, kdo umožnil, že se velikonoční tabulky začaly široce používat. A
jestliže ho snad můžeme považovat za nevlastního otce té nejjednotvárnější formy historické
literatury 10. století, pak je zcela jistě skutečným otcem historiografie v pravém slova smyslu v tom
období, které tato kniha zkoumá. Na ideu dějin jako rekonstrukce minulosti vyjádřené literární
formou a neomezované možnostmi análů se nikdy zcela nezapomnělo: Beda Ctihodný byl ovlivněn
historiky klasického a postklasického období, jejichž díla znal, a sám výrazně ovlivnil historiky 11.
a 12. století. V10. století docházelo k pokusům o sepsání literární historie jen velmi zřídka:
výraznou výjimkou byl Liutprand z Cremony, kterého, jak se zdá, neovlivnil přímo Beda Ctihodný,
ale mnohem spíše díla historiků klasického období a obecně celá římská literatura. Osobnost
Liutpranda nám tak připomíná, že tradice kultivované latiny určitě v 10. století v Itálii nebyla
zapomenuta, a poukazuje na jeden ze zdrojů duchovního obrození, ke kterému došlo o století
později, jehož počátky se můžeme pokusit nalézt.
Liutprand, biskup ze severoitalské Cremony, se narodil kolem roku 920 a zemřel v roce 972.
Byl vychován na dvoře jednoho z méně významných lombardských knížat, ale protože se později
dostal do konfliktu s jeho nástupcem, vstoupil do služeb císaře Oty I. Velikého. Byl potomkem
Langobardů, kteří vpadli do severní Itálie, a tedy germánského původu. Současně byl také dobře
vzdělaný křesťanský biskup, který napsal některá z nejlepších latinských děl raného středověku.
Přestože byl brilantním a důmyslným autorem, jeho spisy neobsahují nijak hluboké úvahy s
výjimkou líčení jeho vlastních osudových strázní. Napsal tři díla: prvním je Antapodosis („Půjčka
za oplátku“), kde popisuje nedávné události, jejichž vyvrcholením byla vojenská vítězství Oty I.
Velikého; dílem druhým je stručná kronika Otovy cesty do Itálie v letech 962-963; a třetím je dopis
napsaný Otovi, v němž Liutprand popisuje svou druhou návštěvu Konstantinopole v letech 968-969.
Antapodosis je dobře napsaným dílem, které autor pečlivě připravil, a přesto je velmi zábavné.

10
Vším, co Liutprand napsal, prostupuje pronikavý cit pro komično, vše ale snižuje vášnivé zaujetí a
přílišná fantazie, kterou nechtěl a nedokázal kontrolovat. Liutprandovy spisy představují náš hlavní
a samozřejmě také téměř jediný pramen vypovídající o podstatné části 10. století a zejména o
působení Oty I. Velikého v Itálii a o vnitřním vývoji papežství. Někteří historici hořekují, že by tak
významný pramen neměl obsahovat tolik bezcenných informací, že by neměl tak okatě ignorovat
přesnou dataci a že by autor rovněž nemusel tak spontánně přijímat názory, které mu často diktovala
spíše vášeň; stěžovali si také, že Liutprand příliš často popouští uzdu své přepjatě bujné fantazii. Na
některých jeho předsudcích není nic, co bychom měli obdivovat: jak papežství, tak tehdejší italské
dámy doplácely na jeho negativní postoj vůči ženám. Pokud však tento fakt pomineme, nelze než
konstatovat, že Liutprand nám podává bystré a živé svědectví. A také je nutno říci, že pokud by naše
znalosti o viktoriánské Anglii byly omezeny pouze na jediného autora, mohli bychom na tom být
koneckonců mnohem hůře, kdyby tímto autorem byl Charles Dickens.
Patrně nejvýznamnějším Liutprandovým dílem je zpráva o jeho pobytu v Konstantinopoli,
kterou navštívil nejprve v roce 949 jako vyslanec lombardského panovníka a poté znovu v letech
968-969 jako člen poselstva Oty I. Velikého. Za své první návštěvy byl dobře přijat a hlavní město
byzantské říše i dvůr ho zcela okouzlily. Za své druhé návštěvy byl už starý a nemocný a na
byzantském dvoře se s ním nezacházelo podle jeho představ, a tak Liutprand tentokrát na
Byzantincích nenašel nic příznivého. Tyto dva popisy se tak vzájemně doplňují a ukazují nám dvě
odvrácené podoby tohoto věhlasného města: na jedné straně pompu a velkolepost dvora, vytříbený
ceremoniál, neuvěřitelná mechanická zařízení císařských audienčních síní, přežívající římské
tradice hostin odbývajících se na divanech; a na straně druhé pak potíže cizince přizpůsobit se
podmínkám neznámé země, paláce, v nichž se prohání průvan, příšernou stravu, víno, které se nedá
pít, špínu a neřád velkého města i méně vytříbenou část dvorního ceremoniálu - bídnou kázeň a
špatně střižené úbory. Zklamání z druhé návštěvy vystihuje jeho zpráva vykreslující císaře Nikéfora
II. Fóku: Je to lidská zrůda, zakrslík s obrovskou tučnou hlavou a drobnýma krtčíma očičkama,
jehož tváře hyzdí krátký, drsný a hustý zpola prošedivělý vous. A jeho neexistující krk, který čítá
sotva palec, je další panovníkovou hanbou. Mohutné a husté štětiny pokrývající jeho hlavu mi
připamatovaly vepře, barva jeho pokožky připomíná pleť Etiopejců, a jak říká básník [Juvenal]:
„Určitě byste si nepřáli potkat ho v noci.“ … Král Řeků má dlouhé vlasy a nosí tuniku s dlouhými
rukávci a na hlavě čapku. Je prolhaný, lstivý, nemilosrdný, prohnaný, nadutý, falešně skromný,
lakotný a hrabivý. Cpe se česnekem, cibulí a pórem a vše to zapíjí vodou z lázně. Král Franků [Ota]
je naopak pečlivě ostříhán a oděv nosí naprosto nepodobný ženským šatům, na hlavě se mu skví
klobouk. Je pravdomluvný, bezelstný, milosrdný, pokud je to oprávněné, přísný, pokud je to
nezbytné, jeho skromnost je vždy upřímná a nikdy se nepoddává lakotě. Nejí česnek, cibuli ani
pórek…
Tento fascinující úkaz Liutprandovy výstřední povahy tak odhaluje nejen vznešenost, ale i
obhroublost byzantského života: před námi tu vyvstává starověká a velkolepá kultura, která
uchovávala odkaz antického Říma, a císařský dvůr, kde se záliba v mechanických zařízeních a
vynálezech mísila s vytříbeným ceremoniálem. Vidíme tu běžné tehdejší město, které vyjevuje svou
chudobu a ubohost stejně jako bohatství, i obvyklou pestrost lidského života, jež některým
jedincům zaručuje vybrané oblečení a jiným pouze nuzné a ošuntělé, a cizince, který je jednou
nadšen novými výjevy a neznámými věcmi a jindy odrazován nezvyklými pokrmy, kdy mu
každičké sousto dráždí žaludek. Tyto výjevy nám však také napovídají mnoho o tom, proč se tehdy
Východ a Západ od sebe vzdalovaly, a když se Liutprand a Nikéforos při diplomatické rozpravě
skutečně rozčílili, jejich výměna názorů nám odhaluje jádro tohoto stupňujícího se rozkolu -
přežívající stará nepřátelství mezi Římany a barbary. „Vy nejste Římané, nýbrž Langobardi,“
popichoval císař Liutpranda:
A potom chtěl dokonce pokračovat, a proto pokynul rukou, aby mě umlčel, ale já jsem byl
natolik pobouřen, že jsem začal horlit: „Dějiny nám říkají, že Romulus, který dal Římanům jméno,

11
byl bratrovrah, jehož zplodilo cizoložství. Pro sebe vybudoval útočiště a přijímal sem zchudlé
dlužníky, uprchlé otroky, vrahy a lidi, jejichž zločiny zasluhovaly smrt. Tyto lidi přijal za občany a
pojmenoval je Římané. Od těchto urozených odvozují svůj původ ti, které vy nazýváte „vládci
světa“. Ale my Langobardi, Sasové, Frankové, Lotrinci, Bavoři, Švábové a Burgundové tak
pohrdáme těmito lidmi, že když se hněváme na nepřítele a nemůžeme nalézt už nic urážlivějšího,
pak ho nazveme: „Ty Římane!“ Pro nás představuje slovo Říman veškerou nepoctivost a podlost,
bázlivost a ustrašenost, chamtivost, požitkářství, faleš a zhýralost.“
Západní společnost už nebyla kmenová. Barbarství (spíše v sociálním než doslovném smyslu)
bylo definitivně na ústupu, ačkoli velká revoluce v chování a zvycích měla teprve přijít v 11.-12.
století. Muž, který si připisuje výše uvedená slova, byl vzdělaný italský biskup, vynikající znalec
latinsky psané literatury i literatury římské. Pokud bychom se však pokusili nahlédnout pod povrch
mnohem důkladněji, zcela jistě bychom objevili také silný germánský fundament; kmenová
souvislost nám pak připomíná některé dřívější germánské epické básně. Tento pozoruhodný
emocionální výbuch tak naznačuje, že přes veškeré vzdělání a osvojenou kulturu si Liutprand stále
v hloubi duše zachovával něco z původního barbarství - rozkol mezi Východem a Západem byl
každopádně hluboký.
V následné generaci lze nalézt podobného autora, který by se naléhavostí, vzletností i
literárním umem dokázal vyrovnat Liutprandovi, pouze ve slavném učenci Gerbertovi (papež
Silvestr II.). Gerbertovy dopisy představují významné literární dílo 10. století, a jeho působení jako
slovutného učitele velmi podrobně popisuje kronika Richera z Remeše. Richer nám vypráví, jak
Gerbert připravoval své žáky v dialektice a rétorice a svěřoval je do rukou sofistů, aby povzbudil
jejich schopnosti patřičně argumentovat. Obšírně nám vypráví také o jeho výuce aritmetiky,
geometrie a astronomie. „[Gerbert] byl horlivým učitelem a množství jeho žáků každým dnem
rostlo. Věhlas tohoto velikého učitele přesahoval dokonce i hranice Galie a jeho sláva se šířila k
národům v německých zemích a přes Alpy do Itálie k Jaderskému moři.“
K všeobecnému obrození vzdělanosti došlo v polovině 11. století a právě Gerbert byl jedním z
těch, kteří se na tomto oživení zájmu o učenost významně podíleli. V této době bychom učence
našli na mnoha místech Evropy, zvláště v severní Francii, Německu a Itálii - avšak tito učenci
přistupovali k vědním disciplínám zcela novým způsobem; značný zájem projevovali o literaturu a
zejména o literaturu klasickou, o rétoriku a logiku, a stejně tak se zajímali o lidské záležitosti,
především o historii. Přibližně v letech 1050-1150 nastal zlatý věk středověké historiografie.
Letopisci stále sepisovali stručné a věcné anály a nejrůznější kroniky, v této době však vznikalo
mnohem více obecnějších historiografických spisů než v jakémkoli jiném období středověku.
Co pro tehdejší učence znamenal pojem dějiny? Považovali je především za příběh božího
díla uskutečňovaného na lidském pokolení. Širší historická pojednání popisovala buď dějiny světa,
počínaje stvořením, anebo dějiny církve, počínaje vtělením Kristovým. Boží zásahy - ve prospěch
dobra a ve snaze zastrašit hříšné - tu zaujímaly zvláštní místo a lidé zde sloužili jako
charakteristické příklady těch, kteří velebili či haněli Boha, podle toho, zda boží dílo podporovali a
naplňovali boží záměry, nebo hřešili a v očích božích páchali zlo, atak svou domýšlivostí a
ješitností probouzeli boží hněv. Knihy Královské představovaly stále hlavní zdroj inspirace a vzor
středověkých historiků, a je pozoruhodné, že se základní principy chování ve středověkých dílech
často podobaly dějinám ve Starém zákoně. Dobří lidé tu byli obvykle odměněni, špatní a hříšní
naopak potrestáni, a každé neštěstí bylo následkem předchozího utajeného hříchu. Historiků, kteří
popisovali tyto minulé události, bylo ale podstatně méně. Většina z nich se totiž zabývala
přítomností a jejich spisy spíše popisovaly události, ke kterým došlo za jejich života, než děje
dřívějších věků. Zčásti tomu tak bylo proto, že se jim nedostávalo podkladů, aby mohli psát svá
historická pojednání tak, jak by o minulosti rádi psali, a také postrádali nezbytnou historickou
představivost. Události v jejich vlastním světě však vyvolávaly jejich dostatečný zájem i zvědavost.
Většina těchto autorů byli mniši, kteří byli připoutáni ke svým klášterům, a proto se dychtivě

12
dotazovali všech návštěvníků, aby se o událostech ve světě dozvěděli cokoli nového. Někdy se však
také sami vydávali na cesty, aby se na vlastní oči přesvědčili, co nového se událo, a pravidelně pak
posílali informace svým spolupracovníkům v dalších klášterech. Díla některých jejich středověkých
předchůdců jim byla známá a někdy k nim připojovali vlastní kroniky jako dodatky, aby si ušetřili
námahu a čas se sepisováním starších dějin. Své vzory však většinou nacházeli v minulosti. Svá díla
psali především pro zábavu a snažili se, aby jejich vlastní práce byly stejně poutavé jako historické
romány. Jedním z jejich největších vzorů byl Gaius Sallustius Crispus a podobně jako on také tito
autoři uváděli ve svých dílech fiktivní promluvy, což znamenalo buď poskytnout přiměřený
komentář daných událostí, nebo vysvětlit, co by tyto postavy měly či mohly říkat; někdy se jim
dařilo vložit do úst svým literárním hrdinům dokonce i něco dost podobného tomu, co skutečně
pronesli. Pokud budeme tyto knihy číst bez předběžné znalosti, sotva uvěříme, že jde o střízlivé a
věcné dějiny - často máme totiž před sebou velmi dovedně napsané romány. Přesto nás tyto
promluvy a další okrasné literární formy mohou klamat. Anonymní kronikář první křížové výpravy
má například neuvěřitelně vysokou povědomost o tom, co měl údajně říci muslimský emír, a nijak
se nerozpakuje popisovat jeho důvěrné rozhovory. Německý letopisec Lampert z Hersfeldu, který
žil (ke své škodě) v klášteře vždy věrně oddaném císaři Jindřichu IV., předstíral, že zná nejvnitřnější
tajemství saských vzbouřenců. Anonymní kronikář první křížové výpravy byl přesto většinou velmi
přesný, a Lampert, ačkoli to v jeho případě neplatí bez výjimky, přečkal před sto lety zuřivé útoky,
které se snažily zpochybnit věrohodnost jeho díla - v současnosti se jeho práce z velké části uznává
za věrohodný pramen.
Lampertovo dílo, které reprezentuje německý humanismus tohoto období, je vynikající
ukázkou toho, co mohla nová učenost vytvářet již v polovině 11. století. Lampert se stal mnichem v
Hersfeldu roku 1058, tehdy už byl ale jáhnem a jistě také patřil k učencům. Je pozoruhodné, že jeho
nejvýznamnější dílo, Annales (Anály), bylo velmi stručné a zběžné, a to až do 50. let 10. století,
následné události však autor popisuje mnohem obšírněji a také je důkladněji zpracovává;
vyvrcholením jeho práce je rok 1077, kdy se římsko-německý král Jindřich IV. a papež Řehoř VII.
setkali v Canosse a kdy byl o několik týdnů později zvolen vzdorokrálem Rudolf Švábský. Na
tomto místě Lampert své pero odkládá, a třebaže se stal opatem kláštera v Hasungenu, kde působil
až do roku 1081, více už nám ve svém díle neprozradil.
Lampert psal později převážně soudobé dějiny, svým způsobem psaní se v nich však natolik
přiblížil Liviovi a Sallustiovi, že jeho práce někdy působí spíše jako dílo klasické literatury: citace z
Livia, který byl ve středověku překvapivě málo známým autorem, nalézáme téměř na každé stránce.
Všem vypjatým situacím dodává živost, dramatičnost a naléhavost, a jeho vlastní úsudky - byť
nejsou tak předpojaté, jak se domnívali někteří historici - jsou neustále zřejmé. Žádný dějepisec
tohoto období se nepokusil o „objektivní a nestranné“ posuzování událostí. Objektivita v moderním
smyslu by byla v rozporu s jejich představami o vyjevení božího plánu, což bylo obvykle jejich
naléhavým cílem v těch událostech, které je podnítily k napsání toho či onoho historického díla.
Lampertova slavná zpráva o zimním putování Jindřicha IV. do Canossy a o tom, jak zde tři dny
musel čekat v prostoru mezi druhou a třetí hradbou, než ho papež milostivě přijal, byla v minulosti
často zpochybňována. Dokonce se předpokládalo, že Lampert si celý obranný systém hradu v
Canosse vymyslel. Toto obvinění však vyvrátily moderní archeologické výzkumy; nakonec se ve
většině případů ukázalo, že Lampert byl poměrně spolehlivým autorem - nelze se samozřejmě
domnívat, že naprosto věrně popsal každou maličkost a stejně tak nelze důvěřovat pomyslným
promluvám jeho aktérů, jeho věrohodnost se neopírá ani o dramatické tirády a vyumělkovaný styl
psaní; Lampertova spolehlivost a přesnost spočívá především v širokém záběru jeho velkolepých
narativních obrazů.

13
Od Orderika k Janovi ze Salisbury
Ordericus Vitalis, který se měl stát mnohem plodnějším historikem, se narodil dva roky před
završením Lampertových Annales. Jeho otec byl Francouz, ale Orderic se narodil v anglickém
Shropshiru a při křtu dostal anglické jméno, a přestože si byl vědom svého anglického původu, celý
život strávil jako mnich v klášteře St. Évroul v Normandii, kde v pozdějších letech vytvořil
impozantní kroniku normanských a evropských dějin. Podstatná část Orderikovy kroniky vypráví o
událostech, ke kterým došlo za jeho života, přičemž jejich těžiště představuje popis toho, co ho
obzvláště zajímalo: podrobněji se věnuje dějinám normandských klášterů a zvláště dějinám svého
domovského kláštera, mecenášům těchto klášterů, normandským baronům, tehdejším vzrušeným
událostem, především však první křížové výpravě. Stejně jako jiní tehdejší autoři si liboval v líčení
fiktivních promluv hlavních postav a ve vypjaté dramatičnosti situací; přesto byl jeho smysl pro
přesnost silnější než Lampertův, a třebaže se někdy mýlí, jen málokdy si vymýšlel. Jeho kronika
obsahuje obrovské množství neuspořádaných příběhů: její zvláštní význam však spočívá v autorově
smyslu pro detail a v jeho znamenitém vypodobnění laiků i duchovních, které znal - Orderikova
kronika tak představuje cenný zdroj poznatků o tehdejších anglonormanských zámožných vrstvách.
Když Ernald, biskup z Le Mans, zemřel, král Vilém [I.] řekl svému kaplanovi Samsonovi z
Bayeux [pozdějšímu biskupovi z Worcesteru]: „Biskupství v Le Mans pozbylo svého biskupa, dá-li
Bůh, dosadím tě na jeho místo. Le Mans [Cenomannis] získalo své jméno od psí vztekliny [a canina
rabie], je to starobylé město a jeho lid je bezostyšný a útočný vůči svým sousedům, vzdorný ke
svým pánům a chtivý vzpoury. Rozhodl jsem, že se ujmeš biskupského úřadu… ty, kterého jsem s
nehynoucí láskou od dětství vychovával a nyní si tě přeji povznést mezi velmože svého království.“
Samson odvětil: „Podle tradice apoštolů by biskup měl být bez pohany. Celý můj život je však
nestoudný a jsem poskvrněn hříchem, má mysl i mé tělo jsou v očích božích pošpiněny. A také
nemohu dosíci takové slávy, neboť mé hříchy ze mě učinily jen opovrženíhodného a odporného
ničemu.“
Král promluvil: „Jsi obratný muž a samozřejmě chápeš, že by ses měl doznat jako hříšník. Mé
rozhodnutí je však nezvratné a nemíním ho měnit. Buď převezmeš biskupský stolec ty, anebo
navrhni někoho jiného, koho učiním biskupem místo tebe.“
Samson byl velmi potěšen těmito slovy a řekl: „Nuže, můj pane, promluvil jsi velmi dobře, a s
boží pomocí tvůj příkaz chvatně splním. Věz, že ve své kapli chováš služebníka, který je sice
chudý, přesto však ušlechtilý a poslušný. Propůjč mu biskupství v boží bázni, protože podle mě je
právě on hoden takového důstojenství… Jeho jméno je Hoel, rodem Bretonec, přesto je to ale
pokorný a dobrotivý muž.“
Král předvolal Hoela, nadále však žádal potvrzení, že je tento bezvýznamný mladý muž
správnou volbou. Nakonec ho však jmenoval a lidé se radovali z tak „prosté a jednoduché volby“ -
Orderic se nijak netrápil gregoriánskými představami, že do volby by neměl zasahovat žádný laik -
a Hoel se stal biskupem v Le Mans, kde svůj úřad ve vší svatosti vykonával patnáct let.
Předchozí dialog je bezpochyby neautentický, ačkoli se zčásti může zakládat na věrohodném
základě. Vilém však Hoela každopádně biskupem jmenoval, a cílem Orderika není snaha oklamat
čtenáře - zaručeně neočekával, že jeho posluchači budou přijímat vylíčený rozhovor doslovně -,
nýbrž obměňovat styl svého vyprávění, což mu umožnilo živě a jasně interpretovat postavy Hoela,
Samsona i krále. Orderic byl bystrý pozorovatel se smyslem pro detail a stupňování dramatičnosti,
se svými postavami zacházel většinou vlídně, občas však jeho pero nabývalo na příkrosti a jízlivosti
a s velkým potěšením pak vyjevoval zbožnost i požitkářství svých současníků. Orderic příležitostně
cestoval a dychtivě nasával do sebe vše, co viděl. Nejšťastnější byl však v bezpečí kláštera, kde vedl
život, který se zcela lišil od proměnlivosti života za jeho zdmi.

14
 Hle, jak jsem sešlý věkem a neduhy [píše roku 1141] a tolik toužím po tom, abych již toto dílo
ukončil… Právě jsem překročil sedmašedesátý rok svého života v důstojenství mého pána Ježíše
Krista a těším se bezpečí poslušnosti a chudoby, zatímco pozoruji, jak vladaře tohoto světa trýzní
nezměrná neštěstí. … Vidím, jak anglický král Štěpán běduje a úpí v žaláři, francouzského
panovníka Ludvíka, jenž vede válku s Góty a Gaskoňci, sužují mnohé strasti, biskup z Lisieux je
mrtev a jeho diecéze nemá biskupa: kdy dostanou biskupa nového a kdo jím bude, nevím. Co bych
měl více říci? V době, kdy se dějí tyto události, se ve své řeči obracím k tobě, všemohoucí Bože, a
co nejnaléhavěji tě prosím, aby tvá vlídnost měla se mnou slitování. Děkuji ti, nejvznešenější Pane,
jenž jsi mě ze své pouhé milosti stvořil a chystáš mi život podle své dobrotivé vůle. Ty jsi můj Pán a
můj Bůh, a já jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, který ti co nejlépe a nejpokorněji slouží od
prvního dne svého života. O Velké noci jsem byl pokřtěn v Atchamu, v anglické vesničce ležící při
mohutné řece Severn. Tam jsi mi dal nový život z vody a Ducha svatého z rukou kněze Orderika, a
podle něj jsi mě pojmenoval, dal jsi mi jméno mého kmotra. V pěti letech jsem začal chodit do
školy ve Shrewsbury a své první vyučování jsem ti zasvětil v kostele sv. Petra a Pavla. Pod
dohledem slovutného kněze jsem se učil číst, …a uvedl mě do žalmů a hymnů a dalších nezbytných
základů učenosti. … Ty jsi však nebyl spokojen s tím, abych tam déle prodléval… abych se
nevystavoval nebezpečí, že se dopustím chyby a budu studovat tvé zákony pro lidskou lásku svých
rodičů. A tak, nejmocnější Bože, který jsi přikázal Abrahamovi opustit svou zemi, otcovský dům i
veškeré příbuzenstvo, vnukl jsi rozhodnutí mému otci Odelerovi, aby se mě vzdal a tobě zcela
odevzdal. Sám plačící, svěřil plačící dítě mnichu Rainaldovi a z lásky k tobě mě poslal do
vyhnanství - a už nikdy mě pak nespatřil. Malý chlapec se neopovážil odporovat svému otci; ve
všem jsem ho poslechl, neboť mi přislíbil, že dosáhnu bez pohany ráje. … Opustil jsem svou vlast,
rodiče, všechny příbuzné i přátele, kteří mě hořce oplakávali, svěřujíce mě vroucími modlitbami
tobě, nejvyšší Bože. Vyslyš jejich modlitby a své milosrdenství dopřej jejich prosbám, ó milosrdný
Bože zástupů.
V desíti letech jsem se přeplavil přes průliv La Manche a přijel jsem do vyhnanství, do
Normandie, kde nebylo nikoho, koho bych znal, a nikoho, kdo by znal mě. A stejně jako Josef v
Egyptě naslouchal jsem jazyku, který jsem neznal. A přece jsem se díky tvému milosrdenství všude
mezi cizinci setkával s vlídností a přátelstvím Ctihodný Mainer [opat] mě přijal do řeholního stavu
v klášteře St. Evroul v jedenácti letech, jedenáct dnů před říjnovými kalendami, v neděli [21. září
1085], a přijal jsem tonzuru příslušející klerikům. Mé anglické jméno se Normanům zdálo obtížné,
a tak mě pojmenovali Vitalis, jménem jednoho ze společníků mučedníka sv. Mořice, jehož výročí
mučednické smrti se právě slavilo [22. září]. S tvým laskavým svolením už v tomto opatství
pobývám šestapadesát let milován a uctíván všemi mnichy i všemi, kteří zde žijí, mnohem déle, než
jsem hoden. Vedra i chlad mě souží stejně jako těžká každodenní práce mezi tvými dětmi na
vinohradu v Soreth, a svou denní odměnu očekávám s důvěrou, protože ty jsi věrný. Šest opatů
jsem choval v úctě jako tvé zástupce, a proto mé otce i učitele: byli to Mainer a Serlo, Roger a
Warin, Richard a Rannulf. Byli to právoplatní představení kláštera St. Évroul. Na mě i ostatní dávali
pozor, protože se za nás odpovídali… a s tvou účastí a pomocí nám obstarávali vše nezbytné.
Potom s přesností historika - a možná ještě více s nezakalenou pamětí letitého muže
chovajícího v mysli vzpomínky na dávné události - uvádí data a podrobnosti svého vysvěcení na
podjáhna, jáhna a kněze. „A právě nyní po třicet čtyři let svědomitě a s dychtivou myslí sloužím
tvým svatým tajemstvím.“
Tak tedy, tak tedy, O Pane Bože, který jsi mě stvořil a dal mi život, mě ze své vůle
obdarováváš těmito rozličnými příkazy a plným právem si vyhrazuješ má léta pro svou službu…
Děkuji ti za všechny tvé milostivé dary, dobrotivý otče, celým svým srdcem ti chvalořečím a
žehnám a se slzami v očích tě prosím za odpuštění všech svých nesčetných poklesků. … Dej mi
pevnou vůli, abych vytrval ve tvé službě, nezlomnou sílu vůči úskočné zlovolnosti Satana, dokud
snad od tebe darem nenabudu úděl věčné spásy. A to, co žádám pro sebe, v tomto životě i onom

15
budoucím, za to oroduji také, milosrdný Bože, pro své přátele a dobrodince a pro všechna tvá
oddaná dítka ve shodě s tvou prozřetelností. Naše vlastní zásluhy nepostačují na to, abychom
dosáhli věčnosti, po níž to, co jest dokonalé, dychtivě prahne. A tak, O Bože, stvořiteli a vládče
andělů, který jsi pravá naděje a věčná blaženost spravedlivých, kéž nám blažená přímluva svaté
Panny Marie i všech svatých pomohou ve tvých očích, s pomocí našeho Pána Ježíše Krista,
spasitele všech, který dlí a vládne s tebou v jednotě Ducha Svatého, Bůh na věky věků. Amen.
V tomto dojemném vyznání se velmi přibližujeme tomuto zajímavému Anglonormanovi -
který je plný života, velmi zbožný, drobet samolibý a přesto vše nejspíše také čestný - stejně jako
podstatě benediktinského monasticismu, v jehož lůně vznikla celá řada našich nejvýznamnějších
pramenů. Při četbě Orderikova vyznání nejspíš zakoušíme duchovní útěchu, stejně jako cítíme
tělesné nepohodlí jeho kláštera, plného mnichů a dobře vybaveného knihami s možností nerušeně tu
rozjímat, činit pokání a vroucně se modlit, zároveň však vystaveného letnímu žáru, průvanu i
zimnímu chladu.
Nejvýznamnějším historikem Orderikovy generace byl další Anglonorman bystřejšího ducha,
se silnějším smyslem pro literární formu a s větším zájmem o tehdejší závažné problémy, a
samozřejmě se zájmem o minulost a se schopností vyvozovat dějinné události z téměř neznámých
listin a spisů, což ho přibližuje spíše učencům pozdějších období. Vilém, mnich z Malmesbury ve
Wiltshiru, napsal celou řadu historických a hagiografických děl a rovněž biblických komentářů:
zaznamenal dějiny anglických panovníků a anglických biskupů, životopisy světců z Malmesbury a
Glastonbury, biografii zbožného biskupa Wulfstana z Worcesteru a v neposlední řadě dějiny
opatství v Glastonbury, v nichž projevil neobyčejnou dovednost, když dokázal uspořádat rané
listiny zdejší řeholní komunity a z nich dovodit pořadí opatů i dějiny kláštera. Stejně jako Orderic i
Vilém psal především proto, aby své čtenáře pobavil: s oblibou své vyprávění přeruší, aby
vypověděl některou historku, a tak nenudil čtenáře pouhým popisem a výčtem dějinných událostí.
Svůj důvtip zvýrazňoval vymýšlením propracovaných promluv obhajujících primát Canterbury před
Yorkem, které vkládal do úst arcibiskupa Lanfranka. Vilémův důvtip a dramatičnost charakterizuje
popis pohřbu Viléma II. Ryšavého:
Několik sedláků vezlo mrtvé tělo do katedrály ve Winchesteru na koňském povoze, který za
sebou po celou cestu zanechával krvavou stopu. V křížení katedrály, pod věží, bylo tělo pohřbeno
za přítomnosti mnoha významných mužů, jen nemnozí však želeli jeho ztráty. Následujícího roku se
věž zřítila. Zdržím se toho, abych tu vyprávěl o domněnkách, které se o této události šířily, aby to
nevypadalo, že snad těmto hloupostem věřím - především proto, že věž by se beztak zřítila, i kdyby
tam tělo nebylo pohřbeno, protože byla špatně postavena.
Vilém však určitě nebyl nevěřící: „Takřka v každém svém díle nám prozradí mnoho o zlých
znameních, divech a zázracích. Rovněž se nedá říci, že ho vždy vedla láska k pravdě. Jaké
vlastnosti by měl mít historik?“ ptá se Lytton Strachey a odpovídá: „Naprosto jasně jsou to tyto tři:
schopnost fakta vstřebat a zažít, dokázat je interpretovat a zaujmout nezávislé názorové
stanovisko.“ Když Vilém popisuje soudobé dějiny, nijak se nepokouší zastírat vlastní názor.
Tehdejší duchovní obrození zjevně potvrzuje zvýšený zájem o historiografii na konci 11. a na
začátku 12. století. Orderikův styl byl učený a místy rétorický. Vilém disponoval vedle literárního a
rétorického vzdělání také znalostmi filosofické dialektiky (ačkoli sám tvrdil, že nejsou nijak široké)
a jeho mysl byla uvyklá kritickému způsobu myšlení. Ota z Freisingu, teolog a biskup, a Jan ze
Salisbury, učenec a humanista, jsou předními představiteli renesance 12. století. Oba obdivovali
Abélarda. Ota považoval historii stejně jako sv. Augustin za součást velkolepého božího projektu, a
své stěžejní dílo příznačně nazval Dvě obce podle Augustinova díla O obci Boží. Otovo dílo slučuje
Augustinovu koncepci (alespoň natolik, jak se jí ve 12. století rozumělo) s té matem univerzální
historie, jak ji pojal například Augustinův žák Paulus Orosius. Zdrojů, které ovlivnily Otu z
Freisingu, byla celá řada, avšak díla Augustina a Orosia představovala základ, na kterém

16
zkoncipoval svůj výklad. Jeho dílo představuje nezvykle kompletní výklad dějin: začíná stvořením
světa a končí nikoli současnými událostmi (byť ty tu mají své místo), nýbrž popisem posledního
soudu, vzkříšením mrtvých a životem budoucího věku.
Úsilí Jana ze Salisbury na poli historie bylo mnohem skromnější. Jeho jediné historické dílo
bylo pokračováním známých kronik z 11. století vzniklých mimo Anglii, což ho ušetřilo obtíží se
sepisováním dějin stvoření světa či jakýchkoli starších událostí, protože mohl využívat podání, které
bylo dovedeno až do roku 1148. To, co sám napsal, byly pouze jeho paměti. Snažil se přesně
stanovit svůj vážný záměr - všichni kronikáři, píše, mají přirozený záměr - vyjevit boží dobrotivé
skutky, poučit příkladem a předložit řádně podložené doklady zvyklostí, obyčejů a výsadních práv.
Jeho dílo se však omezuje na stručné líčení událostí nazíraných z hlediska papežského stolce v
letech 1148-1151, kdy byl autor častým hostem u kurie. Jan ze Salisbury tu brilantně a nikoli
nekriticky vyobrazuje působení sv. Bernarda na koncilu v Remeši v roce 1148; tyto výjevy jsou
proslavené svými medailonky dobových postav. Jan zesměšňuje vznešeného biskupa Jindřicha z
Winchesteru a napodobuje postavu papeže Evžena III., který biskupovi vtipně vyčiňuje líčením
groteskní historky. Papež se smíchem biskupovi vypravuje následující příběh: „Ďábel a jeho matka
rozprávějí, jak už to přátelé dělají, a zatímco ona se snaží udržet v mezích synovo páchání zla a
plísní ho a peskuje za jeho špatné činy, před jejich zraky se zdvihla bouře a mnoho lodí ztroskotalo.
„Podívej,“ řekl ďábel, „kdybych tam byl, ty bys mi dávala vinu za tuhle spoušť.“ Matka mu však
odvětila: „I kdybys na tom místě opravdu nebyl, rozhodně by se tam předtím vlekl tvůj ocas.“ Aby
papež obrátil mravní ponaučení proti biskupovi, dodal: „Zeptej se sám sebe, můj bratře, zda se tvůj
ocas nevlekl v anglickém moři.“ V jedné ze svých nejdojemnějších pasáží Jan popisuje, jak se před
téhož papeže dostal rozvodový proces: Evžen III. pokáral svědky a pak, plačící, se náhle vyvlekl ze
svého trůnu a vrhl se k nohám manžela tak, „že se mitra, která mu sklouzla s hlavy a válela se v
prachu, našla teprve, když ho biskupové a kardinálové zvedli od nohou ohromeného hraběte“ -
manžela. A papež naléhavě žádal hraběte, aby přijal svou ženu zpět, a dal mu jako „věno“
rozhřešení jeho hříchů. „A když ze svého prstu sňal prsten a nasadil ho na prst hraběte,“ dodal:
„Nechť je tento prsten jako památka na daný slib a přijetí závazku svědkem před Bohem a svědkem
mezi tebou a mnou, že ti dávám tuto ženu před zraky církve a že jsi ji přijal pod svou ochranu“ - a
Jan poté pokračuje, aby nám sdělil, že sám byl této události přítomen. Sugestivní popis patří k této
době stejně jako k Janovým mimořádným nadáním. Dramatičnost, symbolika i slzy - to vše náleží
ke středověku.

Byzantští historici
Obvyklým zvykem západních kronikářů a obecně všech zdejších autorů bylo vyjadřovat ve
svých spisech pokoru a nepřiměřenost, kterou jen zřídka dokázali vnímat. V Byzanci - kde tradice
historiografických spisů byla mnohem starší a souvislejší, byť v tomto období o poznání méně
plodná než na Západě - vládla kupodivu zvyklost odlišná. Michael Psellos, nejvýraznější
konstantinopolský historik 11. století, byl chorobně ješitný a stejnou měrou naprosto bezohledný.
„Skutečnost, o které se tu hodlám zmínit, mi zaručeně přinese vysoké uznání mezi učenci…
Filosofie, kterou jsem studoval ponejprv, skomírala, jak chřadli její učitelé i myslitelé, a byl jsem to
jen já, kdo ji vzkřísil…“ O něco dále popisuje, jak se na krátkou dobu stal mnichem: „Mnoho lidí
mělo právo na mé přátelství, ale hlavně dva muži… Oba byli mnohem starší než já, abych snad
nebyl obviněn z překrucování pravdy [je obecně známo, že když Psellos začne hovořit o pravdě,
jeho skromnost ustupuje do pozadí] … Ve svých studiích jsem velmi pokročil. … A stejně výrazný
jako má studia, pokud mohu soudit, byl také můj duchovní pokrok. Mé postavení u dvora bylo
navíc vyšší než jejich…“ Tito tři se rozhodli vstoupit do kláštera. Jeden z nich předstíral, že je
nemocný, a pak zjistil, že řeholní život ho podivuhodně změnil k lepšímu. Psellos se ho rozhodl
napodobit. Císař Konstantin měl Psella velmi rád a teprve po značném zdráhání svolil, aby od dvora
odešel - Psellos se právě proto dopustil této drobné lsti. „Nesmírně rád se mnou rozmlouval.

17
Pochopitelně nemám žádný důvod, proč bych to měl zapírat,“ píše Psellos a pouští se do
chvalořečného popisu vlastní metody, jak císaři činil potěšení a jak ho vyučoval zejména v rétorice,
kterou označuje za „exaktní vědu“. Psellova záliba v rétorice byla v této době obvyklá i na Západě -
v každém případě nám však pomáhá proniknout hlouběji do odlišností mezi Východem a Západem.
Psellova ješitnost působí směšně i hloupě, avšak tehdy bylo takové počínání zčásti společenskou
zvyklostí. Další byzantský historik 11.-12. století, který byl tehdejšími čtenáři velmi oblíben, je
princezna Anna Komnena. Podobně jako Psellos i princezna Anna potvrzuje, že se od byzantských
autorů očekávalo, že se budou holedbat, pokud chtějí, aby se jejich knihy četly. Zdá se však, že
princezna Anna měla něco, čím se skutečně mohla pyšnit: ve své době byla jednou z mála žen, která
byla dostatečně vzdělaná, a za úspěšnou autorku je považována plným právem. Navíc byla je ji
Alexias, biografie jejího otce, císaře Alexia Komnena (1081-1118), mnohem podnětnější než životy
dekadentních císařů poloviny 11 století, kteří probouzeli tvůrčí inspiraci Michaela Psella.

Jedinečné prameny
Západní kronikáři, jejichž díla jsme doposud rozebírali, měli přes veškeré rozdíly mnoho
společného. Mezi prameny tohoto období se mimořádný význam přisuzuje omezené skupině
památek, které jsou díky svým výjimečným vlastnostem (každá jiným způsobem) jedinečné. V
Anglii takový pramen představuje Anglosaská kronika či spíše kroniky - velká řada pozdně saských
letopisů. Idea shromažďovat a šířit starší prameny a průběžně je každým rokem doplňovat vznikla v
Anglii u dvora krále Alfréda (871-899), a třebaže se obvykle tvrdí, že se Alfréd sám na vytvoření
Kroniky nepodílel, jeho vlastní překlady do angličtiny musely její vznik alespoň zčásti inspirovat.
Různé verze těchto kronik pokračovaly v zaznamenávání událostí až do 11. století a jedna dokonce
až do roku 1154. Kronika však nadále zůstávala jako monumentální dílo ztělesněním doby
anglosaského obrození, které započalo za Alfrédova panování, a takové dílo nemohlo dlouho přežít
normanský vpád, kdy mniši a kanovníci začali stále častěji používat francouzštinu a latina se na
jistý čas stala jediným jazykem společným všem vzdělaným lidem v království stejně jako jazykem
celé tehdejší kultury.
Normanský vpád je vyobrazen na slavné Tapiserii z Bayeux (též „Tapiserie královny
Matyldy“). V současnosti se předpokládá, že byla utkána v Anglii pro biskupa Oda z Bayeux,
nevlastního bratra Viléma I. Dobyvatele. Pro zobrazované události však tapiserie představuje velmi
raný pramen. Rozhodně ji proto nelze považovat za pramen objektivní. Záměrem tapiserie bylo
vypodobnit Harolda II. - nikoli však jako zlosyna, nýbrž jako tragického, epického hrdinu:
statečného a šlechetného muže, jenž se dopustil osudové chyby, když složil přísahu (nad ostatky z
Bayeux) a následně ji porušil, čímž na sebe přivolal nevyhnutelnou zkázu. Zvláštní význam této
tapiserie však spočívá ve věrném vyobrazení všech maličkostí, jichž si kronikáři obyčejně
nevšímali: vypodobňuje domy, oblečení, stavbu lodi, dopravu zavazadel, koně a výzbroj.
Ať už Tapiserii z Bayeux navrhl kdokoli, její kompozice naznačuje, že jím byl duchovní.
Příběhy, které laici psali pro laiky, jsou v této době spíše výjimečné, avšak jednu z nejstarších,
nejpronikavějších a nejznamenitějších kronik, zaznamenávající události první křížové výpravy,
anonymní Gesta Francorum (Činy Franků), opravdu napsal laik - bojovník křížové výpravy. Tento
křižák byl původem Norman a pocházel z jižní Itálie - v Itálii nebyl vzdělaný laik rozhodně něčím
tak neobvyklým jako v oblastech na sever od Alp - a za křížové výpravy patřil k vojsku
normanského vévody Bohemunda z Tarentu. Když však Bohemund zůstal v Antiochii a prohlásil se
tu knížetem, pokračoval tento anonymní bojovník dále do Jeruzaléma. Spolu s ním se tak můžeme
vydat na cestu do Svaté země, kde sdílíme s dalšími křižáky jejich strasti i útrapy, dělíme se o jejich
radosti a pociťujeme jejich zuřivé zanícení, když vraždí nevěrce a dobývají Svaté město.

18
Biografie
Anonymní bojovník křížové výpravy popisuje to, co viděl, a ty události, jejichž přímým
svědkem nebyl, si domýšlí - jeho popisy politického manévrování muslimů jsou proto půvabně
směšné. Směsice skutečných faktů a smyšlenek byla charakteristickým znakem tehdejších historiků,
ale ti vzdělanější mohli svůj postup hájit (pokud je vůbec něco takového trápilo) odvoláváním se na
učené předlohy, o něž se jejich metody opíraly. Mnozí z nich měli povědomí o Sallustiovi, jen málo
jich vědělo o Liviovi, všichni znali několik starších středověkých kronikářů, většině byl znám Beda
Ctihodný a několik jich četlo Suetonia a všem prošly rukama některé životopisy světců. A právě
Suetoniovo dílo a životopisy světců se staly základem, z něhož se zrodily biografie, které byly
oblíbenou formou historického líčení v těchto staletích. Světecké biografie nepatřily vždy do oblasti
historiografie. V 11.-12. století toužily všechny kláštery i kostely po tom, aby vlastnily biografii
svého svatého patrona či toho světce, jehož ostatky v nich byly uloženy. Pokud byl patron
apoštolem nebo natolik známou postavou jako sv. Martin, vytvoření takového díla nepředstavovalo
velkou obtíž. Ale o celé řadě světců nebylo známo nic jiného než pouze jejich jméno. A tak
životopisy velšských světců byly vytvořeny na přelomu 11. a 12. století převážně z místních
pověstí, dohadů a výmyslů - a za užití obvyklé hagiografické praxe, kdy se vhodný příběh
některého světce přidělil světci jinému. Vilém z Malmesbury svou spíše serióznější metodou
zkoumání zhotovil životopisy několika méně známých světců ze západní Anglie. Potulný vlámský
mnich řečený Goscelin, který žil o generaci dříve, pořídil pro mnoho anglických kostelů životopisy
jejich zakladatelů. Stejně jako všichni ostatní hagiografové také Goscelin své texty pochopitelně
přikrášloval - na rozdíl od nich se však všemožně snažil objevovat všechny dostupné materiály, a
tak ve svých biografiích používal i veškeré rané spisy a starší životopisy i legendy, které mu byly
známé. Goscelin psal především o mužích a ženách, kteří již byli dávno mrtví. Bylo však rovněž
obvyklou a osvědčenou praxí psát o lidech, kteří zesnuli teprve nedávno - ať už to byly životopisy
světců jako biografie prvních pěti opatů kláštera Čluny, či významných anglických biskupů z 10.
století, nebo prostě jen slovutných současníků, jakými byli arcibiskupové v Brémách, o nichž
pojednává Adam Brémský ve svých Dějinách (napsal je v 70. letech 11. století), představujících
úchvatný popis církevních záležitostí na obou březích Baltského moře.
Na přelomu 11. a 12. století byla do psaní biografií zavedena nová metoda. První takovou
biografií byl životopis sv. Anselma, který napsal anglický mnich Eadmer, blízký Anselmův přítel a
společník v jeho pozdějších letech. V jistém smyslu nebylo toto dílo životopisem světce, protože
Anselm nebyl oficiálně svatořečen. Přesto bylo napsáno ve zřejmé naději a očekávání, že se tak
vbrzku stane. Životopisem světce není toto dílo ani svou formou: autor se nesnažil, aby Anselm
působil jako nadlidská či nedosažitelná postava, ani nelíčí množství zázraků, které vykonal. Eadmer
se snaží Anselma vylíčit právě takového, jakým ve skutečnosti byl - přitažlivý, podnětný a
provokující.
Eadmerův Život svatého Anselma byl skutečně pozoruhodným dílem, a dokonce ani celému
kolektivu autorů, který velmi pečlivě a s pomocí přímých svědectví vypracoval život sv. Bernarda z
Clairvaux, se nepodařilo vypodobnit jeho lidství s takovou přesvědčivostí. Pokud bychom chtěli
nalézt stejně působivou a pronikavou obdobu, museli bychom se obrátit ke starším autobiografiím;
takovým dílem je Historia Calamitatum (Dějiny utrpení) Petra Abélarda, kde lze nalézt vodítko k
tomuto druhu intimní biografie. Abélard byl egoista pronásledovaný mnohými ranami osudu. V
dřívější době by na osud žehral, ale svá neštěstí by si zcela jistě ponechával pro sebe. Abélard však
patřil k omezené skupině tehdejších humanistů, která věřila v sebevyjádření: domnívala se, že
člověk nejen může, ale že by dokonce měl svá utrpení a své city vyjevit, a to stejně jako se Augustin
doznal ke svým citovým pohnutím ve svých Vyznáních či sv. Jeroným ve svých dopisech. Strasti i
důstojenství Abélardova života mnohem zjevněji odhalují jeho dopisy Heloise; a Heloisiny
odpovědi - duchaplné odezvy uznávané abatyše muži, kterého stále považuje za svého manžela -
jedinečně pronikají do paradoxů humanismu 12. století. Abélard je stejně jako Jan ze Salisbury

19
neklamným příkladem toho, že lidské emoce a zájmy humanistů mohou existovat v křesťanském
kontextu. A abatyše Heloisa užívala jazyk římských stoiků, jako by jí byl jejich způsob myšlení
vlastní.
O něco nevýraznější, ale pro dané období mnohem charakterističtější je autobiografie
Guiberta z Nogentu, francouzského benediktinského opata, který nám pronikavě a upřímně líčí
vlastní život řeholníka urozeného původu a nechává nás nahlédnout do svých úmyslů. Guibertovo
dílo má některé charakteristické rysy, které je činí neobyčejně poutavým - samy o sobě však nejsou
nijak zvláštní, neobvyklým činí toto dílo především sugestivní způsob, jakým je autor podává.
Guibertova oddanost matce nám nabízí skvostný portrét zbožné ženy nezdolné povahy a
mimořádných duševních schopností: „ … vskutku, byla neskonale krásná, za takovou bych ji měl
světsky a pošetile ohlásit, kdybych byl dříve neprohlásil krásu za pouhý prázdný vnější jev,“
poznamenává předtím, než se obšírně pouští do daného tématu. „Kdo dokáže přestat, jakmile začne
vyprávět?“ otevřeně poznamenává při další příležitosti - a jeho kniha je vskutku plná příběhů,
důležitých i bezvýznamných, pojednávajících o lidové kultuře a zázracích i všem možném, které
odhalují jeho zbožnou a zvídavou mysl. Guibertova předpojatost byla zcela tradiční, ať už vykládá
o tom, jak dojít sluchu u papežského stolce, „neboť to je příležitost, aby se svět stal díky zmínce o
zlatě příjemným,“ nebo jak přijímá názory reformátorských papežů na bezbožnost a prostopášnost
laiků vlastnících kostely. Tato předpojatost se objevuje také v pasáži, která velice pěkně nastiňuje
Guibertovy zájmy.
Není nám neznámo, že mučedník sv. Leodegarius [sv. Léger] byl vynikající divotvůrce a
ochotný pomocník v nouzi. Tehdy, byl jsem ještě malý, ale vzpomínám si na to velmi dobře, jsem
žil se svou matkou, když jsem se náhle o Velikonocích roznemohl a mnoho dní tonul v horečkách.
Nedaleko města byl kostel zasvěcený svatým Leodegariusovi a Machutovi, kde má matka v
pokorné víře neustále udržovala plamen olejové lampy. A tak když jsem se vzpíral každému jídlu,
povolala dva duchovní, svého kaplana a mého učitele, a přikázala jim, aby se o mě postarali. Podle
nedobrého zvyku odvozujícího se ze starého obyčeje jí kostel podléhal. Duchovní se dostavili a
prosili, aby mně i jim ustlali před oltářem. A hle! uprostřed noci se země v kostele začala otřásat
jako za hromobití a hned zas s hlasitým lomozem rachotily závory na truhlách a nad nimi bylo
chvílemi slyšet rány holí. V tu chvíli se duchovní vzbudili a začali se obávat, aby děs nezhoršil můj
stav. Krátce řečeno, ačkoli si tiše šeptali, přesto jsem jejich slova zaslechl, protože jsme tu ale byli
pospolu a lucerna stále svítila, bylo mé zděšení jen mírné. Takto jsme prožili noc a já se vrátil
bezpečně k matce, jako bych neprotrpěl žádnou svízel, a nyní, byť jsem předtím odmítal ty
nejlahodnější pokrmy, jsem lačnil po nejobyčejnějším jídle stejně jako jsem se těšil, že si zase budu
hrát se svým míčem.
Guibertova závěrečná slova připomínají autobiografii Geralda z Walesu, který se narodil na
samém sklonku období, jež zkoumá tato kniha (kolem roku 1145). Gerald ve svém díle popisuje
rovněž svá chlapecká léta, kdy si jeho bratři stavěli z písku paláce a hrady, zatímco on si v písku a
prachu kreslil kostely a opatství, a tak mu otec, baron z velšského pomezí, začal říkat „můj biskupe“
a nasměroval ho tak na literární a církevní dráhu.
Guibert žil zhruba ve stejné době jako Suger, významný opat kláštera v Saint-Denis, mnich,
spisovatel, stavitel a rádce francouzských panovníků Ludvíka VI. a Ludvíka VII. Opatství Saint-
Denis si doposud uchovává mnohé stopy jeho práce a ty jsou neobyčejně významné, protože tato
stavba je ranou ukázkou přechodové fáze na cestě od románského ke gotickému architektonickému
stylu. Suger nám navíc zanechal tři texty, které pojednávají o motivech, metodách a výsledcích jeho
práce. Pro historiky umění a architektury tak Sugerova „autobiografie“ představuje velmi cenný
pramen, kterého ještě využijeme v dalších částech. Sugerův zájem o zaznamenávání svých pamětí
však nevytvořil jen toto literární dílo. Víme, že své mnichy často nutil ponocovat, když museli
opisovat události, které sám viděl nebo o kterých se doslechl. Jeho životopis krále Ludvíka VI. je

20
navíc oslavou jeho bystrého a pozorného oka stejně jako zdatného, laskavého a svědomitého
panovníka, který vznik díla inspiroval.
Velké množství historických spisů, historií, biografií laiků i biografií duchovních a
historických črt je nápadným projevem vzrůstajícího zájmu o světské záležitosti a zároveň i
ukázkou zvyšujících se schopností tento zájem vyjádřit.

Dopisy
Humanismus Heloisy a Abélarda se projevoval mimo jiné psaním a uschováváním dopisů. To
však nebylo nic nového: po celé období raného středověku existovalo několik jedinců, kteří
následovali příkladu Cicerona či sv. Jeronýma a svou korespondenci uchovávali. O slavném učenci
Gerbertovi, který se stal později papežem Silvestrem II. (999-1003), se vypravovaly podivuhodné
příběhy: o jeho čarodějnických schopnostech, o jeho smlouvě s ďáblem či o rozmarech jeho života.
Pokud se však od těchto pověstí odvrátíme, budeme možná velmi překvapeni hloubkou jeho
duchaplných dopisů, z nichž se několik dochovalo. Jeho listy pojednávají o takových záležitostech,
jakými bylo přátelství, učenost, správa či politické intriky duchovenstva. Tyto otázky byly po celé
naše období častým námětem a jsou zachyceny v řadě sbírek dopisů. S postupem doby se však
korespondence stávala stále četnější: téměř každý dopis papeže Řehoře VII. líčí jeho postoje k
reformě papežství a k jeho zápasu s římskoněmeckým panovníkem Jindřichem IV.; každý z nich má
pevnou formální strukturu, a přesto se v nich plně vyjevuje energická a inspirativní osobnost
papeže. Několik dochovaných dopisů napsaných Jindřichovým jménem představuje stejně názornou
ukázku postojů a smýšlení Řehořových protivníků.
Všechny pisatele dopisů však ve 12. století převyšoval sv. Bernard z Clairvaux. Byl to asketa,
který zavrhoval světské poznání, alespoň pokud šlo o něj, a odmítal nechat se omezovat zákony
metriky při psaní veršů, přesto psal své dopisy tím nejvytříbenějším stylem a na jejich závěrečném
čtení se před odesláním podíleli také jeho písaři. V jeho případě však literární um neměl nijak
zakrývat neupřímnost: šarm, vzlet, prorocká vroucnost, která nabádá i ostouzí, všechno to bylo
naprosto autentickou součástí nesmírně složitého charakteru tohoto významného cisterciáka.

Ostatní literární prameny

Ačkoli se Bernardovy dopisy těší zcela zaslouženému věhlasu, v kontextu celé jeho literární
tvorby tvoří jen malou část. Bernard totiž napsal celou řadu kázání a mnoho dalších devocionálních
a teologických spisů. Řada latinských pramenů z našeho období je obsažena v šedesáti svazcích
Patrologiae latinae cursus completus (Úplná řada latinské patrologie) abbého Jacquese Paula
Migneho. Pokud bychom z nich vyňali kroniky životopisy světců, biografie a dopisy, pořád by tu
ještě zbývala většina této dlouhé řady svazků. Kázání, teologické spisy, biblické glosy a komentáře
představovaly velkou část tehdejší literární tvorby. Dochovala se však také mnohem kontroverznější
díla jako například spisky velké války pamfletů, které provázely zápas říše s papežstvím. V
Migneho svazcích i jinde lze nalézt stále se zvyšující počet učených spisů, které vznikaly za
duchovního obrození v 11.-12. století: gramatická díla, básně, rétorické práce, astronomická
pojednání, díla hudební i mnohá další. Těmto oblastem se budeme ještě věnovat v dalších
kapitolách, kdy se pokusíme zamyslet nad intelektuálním životem středověkého duchovenstva. Na
následujících stránkách je uveden výčet různých písemných i hmotných pramenů, které má historik
k dispozici.
Jsou to zejména historikovy zájmy a jeho přístup, které do určité míry musí určovat jeho
výběr z řady různých pramenů. Historik nemůže očekávat, že se mu podaří detailně rekonstruovat
politické dějiny z pamětí a análů, které byly napsány přinejmenším několik měsíců a často i mnoho
let po odeznění příslušné události. Sotva také může doufat, že porozumí tajemstvím evropských

21
královských poradních síní, pokud bude studovat pouze promluvy významných osob, jež do jejich
úst zasadili mniši, kteří se s nimi nikdy nesetkali. Literární prameny ho uvedou přímo - a často
velmi barvitě - mezi tehdejší vzdělané duchovenstvo, zřídka však mezi řadové příslušníky církve a
jen výjimečně mezi prosté laiky. Historik, který se tímto obdobím zabývá, je přesto nesmírně
šťastný, že má k dispozici tolik sugestivních vypodobnění a portrétů, tolik komentářů daných
událostí a tolik pohledů na postoje, snahy a domněnky tehdejšího duchovenstva. Především mu
však nikdy nehrozí, že by ho daná látka mohla nudit. A také není tak docela závislý jen na
pramenech literární povahy.

Listiny
V 10. století řídili panovníci své vlády především ústními pokyny, tehdejší šlechta i vladaři
byli totiž negramotní. Ve 12. století byli příslušníci laických zámožných vrstev většinou negramotní
- byť to neplatí o všech; vzdělání některých panovníků bylo naopak na velmi dobré úrovni, a to
dokonce i ve srovnání s velice dobře vzdělaným duchovenstvem. Ať už ale byli tehdejší králové a
knížata gramotní či nikoli, všichni měli kanceláře řízené duchovními, kteří se starali o stále se
rozšiřující agendu písemných dokumentů. Ti rozšiřovali nařízení a pokyny písemně a písemné
záznamy uchovávali. Tolik záležitostí, které považujeme za nejcharakterističtější pro řízení státu,
závisí na gramotnosti vládních činitelů, že velmi snadno zapomínáme, jak je tento vývoj nedávný a
jak se jen pozvolna rozvíjel. Přechod od negramotné ke gramotné vládě je jedním z
nejpozoruhodnějších rysů našeho období. Ota I. Veliký vydával výsadní listiny: velké a impozantní
pergameny, které opatřoval kvůli prokázání pravosti otiskem své pečeti; obvykle v nich uděloval či
potvrzoval postoupení půdy či právní imunitu nebo některá další privilegia tomu či onomu
biskupovi či opatství. Jsou to každopádně skvostné písemnosti. Jejich dochovaný počet je však
mnohem nižší než množství listin, které vydal Friedrich I. Barbarossa, ačkoli to snad lze zčásti
vysvětlit tím, že Otovy listiny jsou starší, a proto byly více vystaveny zubu času. Je však
nepopiratelné, že kancelář, která zhotovovala Friedrichovy písemnosti, byla podstatně
produktivnější než kancelář Otova. Mnohem dříve než započalo období, jímž se zabývá tato kniha,
a také dlouho poté byly oficiální dopisy papežů zasílány s řadou připevněných drobných, přesto
však grandiózních olověných pečetí - bullae, důsledkem čehož se těmto listinám začalo říkat
„buly“. Zvyk uchovávat nejdůležitější listiny v registrech se rovněž ustavil před nástupem 10
století, ačkoli jediný, který se dochoval z celého období 10.-12. století, je registr papeže Řehoře VII.
Avšak i v papežské kanceláři existoval obrovský rozdíl mezi nízkým počtem písemností papežů z
10. století - jejichž listiny zdobí rukopis tradiční římské kurzivy, kterou ale v neitalských oblastech
dokázal číst jen málokdo - a množstvím bul, které se po celé Evropě šířily v polovině 12. století,
jejichž rukopisem je papežská minuskula, drobná a zřetelná forma knižní gotické minuskuly, kterou
se tehdy psalo po celé západní Evropě a která nahradila minuskulu karolinskou. Každý klášter, ať
už byly jeho ambice jakékoli, se ve 12. století snažil o to, aby jeho majetek a privilegia potvrzovala
papežská bula. V této době bylo obvyklé, že do Říma cestovala obrovská spousta soudících se osob
ve snaze přednést tu svůj spor a získat papežovo rozhodnutí, domů se pak vracely s bulami, které
místním soudcům nařizovaly jejich právní případ vyřídit a zpravovaly je o tom, který ze zákonů byl
v této záležitosti předmětem sporu. Starší buly se nazývaly privilegia a pozdější dekretály. Ani
privilegia, ani dekretály nebyly ničím novým, tyto písemnosti se však vydávaly po papežské
reformě v 11. století v nebývalém množství: novinkou byl rozsah a preciznost činnosti papežské
kanceláře.
Anglosaská monarchie poskytuje pozoruhodný příklad rozvoje gramotnosti. Jejím zvláštním
vynálezem (datum jehož vzniku je velmi neurčité) byl „výnos“ (writ) - listina, která sloužila jako
nástroj výkonu vlády. Původních královských výnosů z období před rokem 1066, které se nám
dochovaly, je jen o málo více než 100. Ale z období 1066-1100 jich máme již 500 a z let 1100-1135

22
dokonce 1500. Tyto údaje nejsou jen příkladem normanských schopností, spíše naznačují trend
panující v celé Evropě.
Germánské národy pod vlivem křesťanství občas sepisovaly výběry svých zákonů. Církevní
právo bylo teoreticky psané. Avšak církevní právo bylo nepřehledné a většina světských zvyklostí a
obyčejů národů a království byla před 12. stoletím nepsaná. Obrození římského práva a práva
kanonického v 11. a 12. století přimělo právníky, kteří se taktéž zabývali obyčejovým právem v
královstvích, aby své soubory zákonů nazírali jako koherentní celky; a ačkoli systematická
pojednání o světském právu začala vznikat až v pozdějších obdobích, směr vývoje už byl určen, což
vedlo v pozdním středověku k přijetí římského práva v celé řadě zemí na evropském kontinentě.
Zvyšující se míra užívání privilegií znamenala, že se nárok na půdu stával stále více závislým
na písemných dokladech. Katedrály a kláštery se po staletí snažily upevňovat svá privilegia a
majetky písemnými doklady. Do jaké míry se ostatní lidé chovali stejným způsobem, záviselo na
různém právním uspořádání v konkrétních zemích. Až do 11. a 12. století se písemné doklady běžně
nepoužívaly (kromě Španělska, kde se díky muslimskému vlivu právo i vláda obzvlášť vyznačovaly
vysokou mírou gramotnosti), a tento proces byl jen zřídka dovršen před nástupem 13. století. V
Anglii to umožnila představivost a rozhodnost Viléma I. Dobyvatele, když v letech 1085-1086
vznikla z jeho příkazu Domesday Book (Kniha posledního soudu; nejstarší soupis pozemkového
majetku v Anglii). Záměrem Viléma a jeho rádců bylo systematicky popsat formy držby po celé
Anglii a také vytvořit to, co bychom měli nazvat ekonomickou základnou. Výsledkem je úchvatná
změť statistik - plná omylů, opomenutí a nepravidelností. Nalezneme v ní však také mnoho
neocenitelných informací a celé dílo představuje v kontextu své doby jedinečný pokus o
systematický přístup. Domesday Book mohla vzniknout jen díky společnému úsilí královské vlády
s nejvyšší mírou organizace v celé tehdejší Evropě a díky nesmírné síle a rozhodnosti anglického
panovníka.
Normanský vpád do Anglie zapříčinil významnou revoluci v pozemkové držbě: velká většina
pozemků, které vlastnili světští velmoži, změnila majitele - v období 1066-1086 k tomu docházelo
často i mnohokrát po sobě. Tento vývoj vedl k celé řadě sporů, a třebaže šetření spojená s pořízením
Domesday Book poskytla příležitost vyřešit několik nevyřízených sporů, zmatky v pozemkové
držbě v tomto období byly mocným podnětem pro urychlení přeměny ústního práva na držbu půdy
v pozemkovou držbu opírající se o písemné doklady. Tyto okolnosti byly příčinou jednoho z
nejpozoruhodnějších projevů této doby - snahy statkářů, zejména církevních držitelů půdy, falšovat
listiny, jež měly dokázat oprávněnost držby příslušného pozemku.

Falza
V důsledku normanského vpádu získalo padělání listin v Anglii zvláštní důležitost, to však
bylo pouze součástí celkového trendu, který 11. a 12. století proměnil ve zlatý věk středověkého
padělatelství. To je určitě odvážné tvrzení: už v 8. století vznikla Konstantinova donace a ve století
devátém Pseudoisidorské dekretálie; každé období přineslo velké množství podvržených
písemností, kterými rozhojnilo evropské knihovny. Avšak jen málo badatelů zabývajících se
pravostí písemných pramenů pochybuje o tom, že v letech 1000-1150 vzniklo mnohem více
padělaných výsadních listin než v jakékoli jiné době. Toto falzifikátorské období se překrývá s
duchovním obrozením, které padělatelství poskytlo prostředky i techniku, a rovněž se shoduje s
dobou přechodu od ústních k písemným dokladům, což vytvořilo podmínky pro uchovávání a
vylepšování starších právních nástrojů, které byly buď ústní či méně přesně zachycené. Zlatý věk
padělatelství se rovněž překrývá s obdobím papežské reformy, která proměnila papežské buly v
nesmírně cenné a nepostradatelné dokumenty, což padělatele povzbuzovalo, aby je falšovali.
Padělatelství bylo poměrně bezpečnou profesí. Společnost tuto činnost samozřejmě neignorovala:
papež Lucius III. musel koncem 12. století důrazně trvat na tom, že zbavení hodnosti a úřadu,

23
vypálení cejchu a vyhnanství jsou pro kleriky, kteří byli usvědčeni z padělatelství, mnohem
přiměřenějšími tresty než tělesné mrzačení. Padělatelé mincí byli naopak mrzačeni velmi často. Je
tedy zřejmé, že se mnozí padělatelé, pokud byli usvědčeni, nemuseli obávat ničeho horšího než
zbavení úřadu. Církevní právní listiny z této doby se dochovaly v mnohem větším počtu než
písemnosti laické, je však možné, že se laici uchylovali k padělatelství častěji, než je nám známo.
Celkem určitě se občas padělala obchodní privilegia. Pokud je však pravdou, že nejkvalitnější a
nejpozoruhodnější padělky byly vytvořeny v zájmu církevních komunit, měli bychom připomenout
nesmírně silný účinek skupinové loajality, jež měla sklon promíjet nepoctivé jednání a chránit ty
jedince, kteří se něčeho takového dopustili. Jen zřídka lze tušit, jak rozšířené bylo v tehdejší
společnosti vědomí, že k padělatelství skutečně dochází. Měli bychom si rovněž uvědomit, že
většina padělků byla vytvořena v zájmu práv, která buď skutečně existovala, anebo se jejich autoři z
nějakého dostatečně dobrého důvodu domnívali, že existují. Mnohé padělky byly s pravými
dokumenty téměř totožné a některé byly zhotoveny jen proto, aby nahradily originály, které
poškodil oheň, voda anebo myši.
V roce 1131 byl učiněn pokus o urovnání dávného sporu mezi arcibiskupem z Rouenu a
opatem rouenského kláštera St. Ouen ohledně toho, zda bylo opatství vyňato z arcibiskupovy
autority - což byla celkem obvyklá příčina tehdejších soudních pří. Případ se dostal před papeže,
přičemž rozhodnutí v této při ovlivnila výpověď biskupa z Chálons, který byl dříve opatem velkého
kláštera sv. Medarda v Soissons. Ten vypověděl, že když byl opatem, „jeden z jeho mnichů,
Guerno, se ve své poslední zpovědi doznal k tomu, že byl padělatel a že mezi jinými padělky, které
pro různé kostely vytvořil, jak přiznal plačky a kajícně, byla rovněž falešná papežská privilegia
kostela St. Ouen a kostela sv. Augustina v Canterbury. Doznal se též k tomu, že jako odměnu za
svou ničemnost obdržel několik drahocenných šperků, které si odnesl do kláštera sv. Medarda.“ Již
zesnulému profesoru Levisonovi se podařilo identifikovat velkou část těch dokumentů, které
Guerno zfalšoval pro kostel sv. Augustina. Levison rovněž prokázal, že Guernovy padělky lze
nalézt rovněž v Peterboroughu, sv. Medardu v Soissons (jeho působišti) a v St. Ouen v Rouenu.
Navíc se Guerno s vysokou pravděpodobností podílel také na zhotovení přinejmenším jednoho falza
pro katedrálu v Canterbury. Zhruba ve stejné době zfalšoval mnich z Reichenau cenné listiny pro
několik porýnských klášterů a Petr Diaconus pilně přepisoval právní listiny a v podstatě i dějiny
Monte Cassina. V polovině 12. století se opatství ve Westminsteru proměnilo v padělatelské
středisko, jehož padělky lze nalézt mezi právními listinami různých anglických církevních
společenství - v Coventry, Gloucesteru, Ramsey a v Battle - a možná dokonce i v některých místech
kontinentální Evropy. Je zřejmé, že práci na výrobě padělku prováděli z velké části odborníci, což
ale není v období vzrůstající specializace nijak překvapivé. Nedokážeme však přesně říci, jak velký
byl skutečný podíl těchto odborníků. Některé padělky byly čistě výsledkem svépomoci. Avšak mistr
padělatel je reálnou postavou této doby, a když se naše období uzavřelo, tito lidé stále ještě
zhotovovali svá falza. Jejich dílo bylo ale téměř dovršeno, protože v té době už byly archivy
většinou dobře zajištěny, a tak se nyní stávalo mnohem častěji, že padělky byly odhaleny. Na konci
12. století nebylo padělatelství stále ničím neobvyklým a koncem 13. století si znovu získalo své
obvyklé postavení mezi zločiny a dalšími lidskými pošetilostmi.
Ve svém zlatém věku se padělatelství neomezovalo pouze na výsadní listiny. Už jsme zmínili
činnost potulného hagiografa Goscelina, který si životopisy světců víceméně vymýšlel a jakmile už
byly jednou napsané, sloužily jako důkaz práv a privilegií kostelů zasvěcených těmto světcům -
jinými slovy, tím, že nahrazoval fakta vlastní fabulací, provozoval činnost nepříliš odlišnou od
počínání padělatelů výsadních listin. Book of Llandaff (asi 1135) představuje dílo, kde jsou
životopisy údajných zakladatelů diecéze přidruženy k velkému množství výsadních listin, které
údajní zakladatelé a jejich nástupci obdrželi; v nich lze rozpoznat reálné jádro dávných událostí,
které jsou však notně okrášleny literárními fikcemi z 12. století. Dílo, které je svým celkovým
pojetím méně seriózní, ale neméně úchvatné, představuje History of the Kings of Britain (Dějiny

24
králů Británie), jež napsal Geoffrey z Monmouthu asi v roce 1138 Autor zde popisuje předchůdce
Cadwalladera, velšského krále ze 7. století, a panovníky Walesu a Británie sleduje hluboko do
zastřené minulosti. Autoři obou děl měli přístup k celé řadě ústních podání, pověstí a dokonce i k
historickým dokumentům, které se nám bohužel nedochovaly. Obě díla se tak opírají o hodnověrný
základ. Současně však zčásti čerpají také z výtvorů světa keltské představivosti, což nám snad může
napomoci při vysvětlení imaginativních nuancí těchto děl. Ať již v jejich poctivosti či nepoctivosti,
obdobná díla byla charakteristická pro většinu oblastí tehdejší Evropy.

Literatura v lidových (vernakulárních) jazycích

Geoffrey z Monmouthu napsal své dílo latinsky a jeho smyšlenky a výmysly se široce
přijímaly a pronikaly do mnoha seriózních kronik. Jeho skutečným úspěchem je však něco jiného.
Geoffrey s veškerou vážností tvrdil, že jeho kniha byla přeložena z původního díla napsaného v
„britštině“, které mu přivezl z Britannie jeho přítel Walter, arcijáhen z Oxfordu. Jeho záliba ve
fiktivních překladech se objevuje také v pasáži, ve které popisuje zákoník Dunualla Molmutiuse,
avšak Dunuallo i jeho zákoník byly čistou fikcí; zákoník byl podle Geoffreyho původně sepsán v
britštině, do latiny ho přeložil Gildas a do angličtiny král Alfréd, a tento zákoník je, jak nám alespoň
Geoffrey tvrdí, stále platný. Motiv překladu byl velmi oblíbený také mezi autory německy a
francouzský psaných romancí na konci 12. a ve 13. století: pro tehdejší básníky bylo dosti obvyklé,
že si libovali v kultivované mystifikaci, když předstírali, že pravým autorem jejich básní je někdo
jiný - což nejspíše zmátlo moderní kritiky více než původní posluchače. Za toto však Geoffreymu
zavázáni nebyli, ten se totiž především zasloužil o rozšíření kultu krále Artuše, ústřední postavy
svých dějin. Artuš se stal oblíbenou postavou řady legend na konci 11. a na začátku 12. století. A
byl to právě Geoffrey, který ho proslavil. Na konci 12. století se Artušův dvůr stal nesmírně
populární předlohou nesčetných romancí v angličtině, němčině a zejména ve francouzštině.
Námětem dvorské romance byla osamělá výprava rytíře hledajícího dobrodružství a urozenou
dámu, které by složil hold. Osamělý dobrodružný podnik, imaginativní prostředí, dvorská láska a
vzrůstající důraz na rytířský kodex - anebo také dosti často sílící kritika rozšířených představ o
rytířství - představovaly hlavní motivy dvorské romance. Ta však patřila do druhé poloviny 12.
století. Předchůdkyní dvorské romance v námi pojednávané době byly chansons de geste (písně o
hrdinských činech). Chanson je epickou básní o vojenské zdatnosti, avšak hrdinný rytíř tu není
osamělý, jeho dobrodružství jsou více zasazena do tehdejších reálných podmínek, než jak je tomu v
pozdějších romancích. Rytířství se teprve zvolna rozvíjelo a dvorská láska byla námětem
budoucnosti. Chansons de geste nám vskutku nabízejí nesmírně cenné svědectví o proměnách
ideálů a aspirací rytířské společnosti na začátku 12. století a uvádějí nás do přímého spojení s laiky,
pro které byly napsány a kteří je také nezřídka psali. Nejvýznamnější je raná podoba Písně o
Rolandovi, která představuje pozoruhodné literární dílo. Přestože je jejím autorem duchovní,
zobrazuje laickou společnost a většinou se mu to daří velmi dobře; především však vyjadřuje ideály
laické společnosti v předvečer křížových výprav. Děj romance byl nejčastěji zasazen na dvůr krále
Artuše anebo na dvůr Alexandra Velikého, dějištěm chansons de geste byl naopak dvůr Karla
Velikého. Víme, že dvory králů a velmožů hostily minstrely po celý středověk a že hrdinská báseň a
epos hrály rozhodující úlohu ve vzdělávání tehdejších nejvyšších vrstev laiků po celé Evropě.
Známe příklady raných germánských balad a epických básní, většinou z islandských a anglosaských
pramenů. Jak ale konkrétně probíhala zábava na dvorech Oty I. Velikého či Eduarda III. Vyznavače,
nedokážeme říci. Píseň o Rolandovi, jak víme, náleží konci 11. století: tato legenda se zvolna
rozvíjela po celé toto století, avšak žádná z jejích přímých předchůdkyň nebyla zapsána.
Ke změně životních postojů, což byla předzvěst nástupu romancí, došlo v jižní Francii na
přelomu 11. a 12. století - v provensálské lyrice prvních trubadúrů. Ti se snažili o vyjádření
nesmírné šíře citů: ztvárňovali i kritizovali romantickou lásku v lyrických básních, jejichž vytříbená
vyumělkovanost svědčí spíše o vyzrálé než zcela nové tradici. Romantická láska - jakkoli jako

25
literární námět - představovala v tehdejší Evropě poměrně nový prvek a její původ je stále
předmětem vášnivých sporů. Možná že tu jde o jedinečnou literární kreaci, každopádně je však
pozoruhodnou shodou okolností, že podobná šíře námětů, vyjádřených v obdobně vytříbených
lyrických básních, tehdy vzkvétala po několik generací ve společnosti nepříliš vzdálené od
francouzské Provence - v muslimském Španělsku.

Architektura, umění a archeologie

Literatura v národních jazycích nás přivádí k velmi cennému historickému prameni, ke
kterému historici zpravidla přistupují s velkou opatrností, protože náleží do oboru literárních
historiků a předtím, než nám vyjeví své svědectví, vyžaduje citlivou kritiku. Ačkoli Roland ani
Lancelot nepatří do reálného světa 12. století, mohou nám přesto prozradit mnohé. Podobně si v
nedávných desetiletích začali historici mnohem více všímat výsledků archeologických zkoumání
stejně jako závěrů historiků umění a architektury. Geoffreyho z Monmouthu inspirovaly rozvaliny
starořímského Caerleonu, aby do tohoto města zasadil dvůr krále Artuše, a historici i archeologové
se od dob romantického oživení zájmu o středověk toulají po nejrůznějších katedrálách, kostelech,
zříceninách hradů a opatství a zasazují do nich jejich původní středověké obyvatelstvo. Takové
konání je jistě mocným podnětem historické představivosti a stále častěji se vše provádí ve
spolupráci s archeology. Ty doby, kdy se historik mohl chlubit, tak jako Gwendolen paní
Bracknellové, že nikdy neměl v rukou rýč, jsou nenávratně pryč. Hrady, kostely a opatství zůstávají
nejatraktivnějšími středověkými archeologickými nalezišti, protože běžná stavení se tehdy jen
zřídka stavěla z kamene či jiného trvanlivého materiálu a středověká sídliště byla obvykle obývána
nepřetržitě až do současnosti, což pochopitelně značně ztěžuje archeologický výzkum. Třebaže
máme reálnou představu, kolik opuštěných vesnic je možno odkrýt, prostota středověkých stavení,
chudost rolnického vybavení a dlouhá údobí, v nichž bylo sídlo nepřetržitě obýváno, ztěžují
historickou rekonstrukci. Avšak archeologické sondy a letecké snímky se významně podílejí na
odkrývání různých typů středověkého osídlení a vnějších životních podmínek středověkého života,
a jejich možnosti ještě nejsou zdaleka vyčerpány.
Výzkum středověkého stavebnictví, sochařství a malířství nám poskytuje svědectví o
hmotných vnějších podmínkách a rovněž o kulturních úspěších této doby. Podívejme se na tuto
problematiku alespoň krátce - tato doba byla významným obdobím v dějinách knižní ilustrace,
iluminovaných rukopisů a evropské architektury - bylo to období vrcholného románského stylu a
přechodu ke stylu gotickému. Tato témata budou podrobněji projednána na jiném místě, zde
musíme pouze podotknout, že žádná sbírka středověkých pramenů by nebyla dostatečná, pokud by
nebyla bohatě vypravena fotografiemi budov, soch, obrazů a leteckými snímky měst, hradů,
klášterů, vesnic a archeologických nalezišť.

Mince
Hmotné památky nám mohou prozradit mnoho o společenské materiální základně a všechny
mají nesmírně vysokou vypovídací hodnotu, protože prameny hospodářských dějin jsou velmi
vzácné. Nemáme žádné statistiky; téměř žádné prostředky, kterými bychom dokázali poměřovat
veličiny ekonomických skutečností. Všechno, co můžeme učinit, je analyzovat okolnosti změny a
do určité míry pozorovat její další směřování. Jediným typem hmotného pramene, který nám dává
určité kvantitativní představy, jsou mince. Nálezy mincí jsou většinou dílem náhody, avšak každá
mince má svůj příběh. Klasifikace nálezu, charakter místa, kde byla nalezena, kvalita mincí -každá
část monetárních dějin nás může nesmírně poučit a občas nám dokonce může poskytnout určitou
představu o intenzitě obchodu v konkrétních oblastech. A tak nápisy na mincích z pozdní
anglosaské Anglie prozrazují postup, jakým vláda organizovala četné mincovny i mincmistry - a
díky tomu se složitost a účinnost anglické vlády v tomto období vyjevila v novém světle.

26
 Ačkoli byly anglosaské mince velmi působivé, jejich váha byla nestálá, to znamená, že váha
těchto mincí byla pravidelně upravována královskými edikty - proč, na to bohužel neznáme
odpověď. Jednou z mála inovací, které zavedli normanští panovníci, bylo to, že tuto měnu postavili
na stabilnější základy. A právě tato stabilita dala anglické měně jméno „šterlink“, jak se od této
doby až do současnosti nazývá; tuto skutečnost společně dosvědčují numismatická i filologická
svědectví. To nám ovšem připomíná význam jazyka jako historického důkazu: jeho dějiny mohou
odrážet míšení národů, jako tomu bylo v Anglii, či utváření pevných hranic, jak k tomu došlo mezi
Francií a Německem. Vývoj dialektů je často spojen s politickými procesy: dějiny jazyků na
Iberském poloostrově v tomto i v dalších staletích sledují osudy jednotlivých království, která se za
reconquisty rozprostírala od severu k jihu.

Ostatní prameny
Ve zmenšené šíři jsme si představili prameny našeho dějinného období a vše můžeme
zrekapitulovat výrokem, že nic z dob minulých není historikovi neznámé. Každý pozůstatek
minulosti je vodou na jeho mlýn. A to nám připomíná, že nejpozoruhodnější pramen jsme dosud
nezmínili. Poznání sebe sama a znalost lidské povahy zůstávají, ať už se to historikovi líbí či ne,
jednou z jeho nejmocnějších zbraní v rekonstruování minulosti. Je to nebezpečná zbraň, protože nás
neustále svádí k anachronismu, k tomu, abychom do minulosti vkládali naše vlastní myšlenky a
pocity. Pokud však tento interpretační nástroj užíváme s důvtipem a rozvahou, je užitečným a určitě
tím nejdůležitějším pomocníkem. Mnozí historici ale nechtějí pochopit, že v interpretaci minulosti
postupují příliš volně. V užívání interpretace minulosti existuje vskutku dvojznačnost. Někdy ji
používáme přímo, abychom dokázali, co lidé dělali; většinou ji ale používáme analogicky, když se
snažíme porovnat, co lidé dělali za srovnatelných okolností. To je však pouze jeden příklad z
mnoha, kdy nám komparativní metoda může pomoci. Tehdejší lidé zdědili mnohé polobarbarské
návyky, které se pod silou šířící se kultury rozkládaly. Taková situace se může mnohokrát opakovat
v těch společnostech, jež zkoumají současní sociální antropologové. Evropské hospodářství bylo v
tomto období srovnatelné s ekonomikami současného méně rozvinutého světa. Nelze však říci, že
bylo zaostalé či strnulé: jeho rozvoj byl prudký. Analogie s moderní dobou mohou být nesmírně
užitečné tím, že ukáží další přístup bádání, a možná zejména v tom, že odvrátí naši pozornost od
falešných analogií, které nabízí ta ekonomická teorie, jež se opírá o zkušenost současných,
rozvinutých průmyslových ekonomik. Tyto komparativní metody jsou natolik podnětné, že přímo
ovlivňují naše myšlení. Nejsou náhražkami za fakta.
Nakonec musíme připustit, že naše neznalost je nesmírná. Velkou většinu tehdejšího
evropského obyvatelstva tvořili rolníci - avšak o jejich dějinách víme velmi málo. O věcech, jež lidé
považovali za vhodné k zapsání do knih, a o stavbách, které vybudovali, víme mnohé. Avšak to, co
nám knihy ani kámen neprozradí, nám převážně zůstává utajeno. Středověk byl především věkem
kostelů, hradů a rukopisů, a každý, kdo toto období zkoumá, se musí nejprve důvěrně obeznámit s
těmito skutečnostmi.

27
3 Formování Evropy
Hlavním předmětem této knihy je západní Evropa anebo - pokud použijeme termín, který
daleko lépe odpovídá středověkému pojmu - západní křesťanstvo. Společným rysem západního
křesťanského světa, jehož podstatná část se zformovala již v období říše Karla Velikého, je
poslušnost papeži. Existovaly tu obdobné sociální instituce, právní zvyklosti i podobný způsob
vlády. Západní svět se zčásti rozkládal na území někdejší římské říše; dávné stopy římské kultury,
dědictví germánského barbarství a věrnost svaté církvi římské byly všem národům tohoto území
společné.
Zdá se, že všechny tyto argumenty vysvětlují to, proč věnujeme hlavní pozornost právě
Západu. Bylo by však nerozumné, pokud bychom z týchž důvodů opomíjeli území a národy, které
se nacházely na pomezí tohoto křesťanského světa. Západní Evropa byla v období, jemuž se zde
věnujeme, ve stálé interakci s islámem, s byzantskou říší, s Maďary a Poláky, ale i se
skandinávskými národy, a stejně tak si byla vědoma přítomnosti vzdálenějších národů slovanských i
asijských, zejména pak Kyjevské Rusi. Naše ústřední téma by bez porozumění těmto vzájemně se
ovlivňujícím procesům bylo - v mnoha ohledech - nepochopitelné.

Islámský svět
Pro Římany představovalo Středozemní moře mare nostrum - zde se protínaly dálkové trasy
směřující z římských provincií, které se nalézaly na všech jeho březích. Od začátku 8. století se jeho
západní a jižní pobřeží stalo součástí islámského světa; o pobřeží východní bojovaly od 7. století
byzantská říše s islámským světem; severní pobřeží bylo rozděleno mezi byzantskou říši a Západ; a
středomořské ostrovy ovládaly byzantská říše a islámský svět (s několika výjimkami). V 10. století
si už západní křesťanstvo zvyklo, že je chudým sousedem velkých říší a rozvinutějších kultur. V
době, která je předmětem našeho zájmu, byly největšími evropskými městy metropole muslimského
Španělska Córdoba a hlavní město byzantské říše Konstantinopol.
V obou městech pobývali vyslanci císaře Oty I. (963-973), který byl jak v Córdobě, tak v
Konstantinopoli považován spíše za ambiciózního barbarského pohlavára ze Severu - povýšence, s
nímž je však nutno počítat. V této době sotva ale mohli předpokládat, že se severní barbaři chopí
během dvou staletí iniciativy a dostanou se do postavení toho, kdo bude jejich říše ohrožovat -
nejen na bitevním poli, ale také v míře bohatství, rozmachu řemesel i obchodu a dokonce i
vyspělostí kultury.
Islámský svět ale už v 10. století nebyl jednolitou říší. Jednotu, kterou nastolil Muhammad a
kterou se jeho následovníci snažili zachovat, umožňovala neobyčejná jednoduchost původního
uspořádání islámu. Tato jednoduchost však islámskému světu v delším horizontu nedokázala zaručit
soudržnost. Islámský svět se úspěšně rozšířil od bran Číny až k břehům Atlantského oceánu, ale v
10. století se rozpadl do celé řady samostatných útvarů. O fragmentizaci však nelze mluvit, protože
několik těchto útvarů bylo mnohem rozsáhlejších než celá říše Karla Velikého.
Jednota islámu se opírala o posvátné písmo, Korán, které rozmach tohoto náboženství
podnítilo, a o jazyk, jímž byla tato kniha napsána. Ať už muslimové dobyli jakékoli území, šířili zde
učení Koránu a zaváděli užívání arabštiny; plné občanství navíc udělili komukoli, kdo se přihlásil k
jejich víře. Mnohem silnější pobídkou ke konverzi bylo ale v raném islámském období zproštění
muslimů od placení daní - o konvertity totiž nebojoval jen islám. Tajemství úspěchu islámu
spočívalo spíše v prosté jednotě panující mezi islámem a vírou a islámem a světskou mocí. V
islámském učení se ale také rozvíjely mnohé hereze. V prvních staletích jeho existence však jejich
příčinou nikdy nebyly rasové důvody či nacionalismus. V islámském světě přežívaly různé kultury -
islámská expanze pohltila na mnoha dobytých územích četné starobylé civilizace -, ty však neměly

28
pevné hranice. Islám neměl takřka žádné politické instituce, vyjma oddanosti svému patriarchovi -
chalífovi, nástupci Proroka. Ať už byla vláda chalífů despotická a mnohé krutosti se páchaly jejich
jménem, srovnáme-li jejich počínání s dalšími významnými panovníky středověkého světa, potom
lze říci, že jejich politika vůči porobeným národům - a to dokonce i vůči národům odlišného
vyznání - byla překvapivě umírněná a velkorysá.
V této toleranci vůči jinakosti spočívala síla a zároveň i slabost raného islámu. Náboženské
zanícení činilo z muslimů vynikající a obávané bojovníky. Podrobení se islámu bylo pro křesťany a
Židy díky známé míře tolerance mnohem jednodušší. Různorodost však nadále přetrvávala,
asimilace probíhala pomalu a nikdy nebyla úplná - a navíc jednota islámu, opírající se o společnou
víru, zůstávala nesmírně křehká vůči vlivu heretických sekt.
Nejvýznamnější takovou sektu představovali šíité. Jejich hereze byla politická stejně jako
náboženská - stoupenci tohoto proudu požadovali, aby v čele obce a státu stál chalífa z přímé linie
Prorokových potomků skrze jeho dceru Fátimu a jejího manžela Alího. Když Fátimovci, samozvaní
nástupci Prorokovy dcery Fátimy, založili roku 910 šíitský chalífát na severu Afriky - a nakonec v
roce 969 dobyli Egypt a jako své hlavní město vybudovali Káhiru - jejich stát vytvořil hráz mezi
východním a západním muslimským světem. Na východě ležel abbásovský chalífát - s hlavním
městem Bagdádem - oslabený tímto rozdělením a navíc i vnitřním náboženským rozkolem, protože
pozice šíitů byly velmi silné v Persii (či Íránu), která byla v této době nejvlivnějším útvarem
abbásovského chalífátu. Toto oslabení moci umožnilo v následném období byzantské říši obnovit
své pozice v Sýrii a Palestině.
V 11. století dobyli abbásovský chalífát seldžučtí Turci, kteří většinu islámských území opět
sjednotili pod vládou jediného panovníka. Turci byli sunnitští muslimové, a proto uznávali autoritu
chalífů - ti však byli v jejich rukou pouhými loutkami. Seldžučtí Turci se také nijak nepokusili
perzekvovat kulturní život Persie. Pod jejich patronátem dosáhl vrcholu tvorby slavný básník a
astronom Omar Chajjám, a třebaže zlatý věk islámského kulturního obrození v Persii již pominul,
neznamenalo to ještě, že zde v 11. a 12. století nastal zjevný úpadek. V oblastech, které seldžučtí
Turci kontrolovali, obnovili politickou a vojenskou sílu islámu. V roce 1071 se jim navíc v bitvě u
Mantzikertu podařilo porazit vojska byzantské říše a poté získat většinu byzantské Anatolie, která se
už natrvalo stala muslimsko-tureckým územím.

Muslimské Španělsko
Jestliže na začátku období, které zkoumáme, procházela Persie svou vrcholnou érou, pak
muslimské Španělsko do svého zlatého věku teprve vstupovalo. Córdobský chalífát založil
Abdurrahmán III. roku 929. Pod jeho pevnou a osvícenou vládou (929-961) a pod stejně pevnou
vládou vezíra al-Mansúra (f 1002) se Córdoba stala vysoce organizovaným centrem a vojensky
nejvyspělejším státem tehdejší Evropy. Literatura zde dosáhla vysoké úrovně a umění se těšilo
velkolepému rozkvětu. Córdobská mešita je v současnosti jednou z nejskvostnějších památek
středověké evropské kultury. Křesťanská církev tento významný svatostánek později přestavěla, aby
tu s veškerou slavnostností - tak, jak bylo tehdy v západním křesťanstvu obvyklé - před zraky
početných zástupů slavila eucharistii. Ve Velké mešitě v Córdobě se nachází nevelký modlitební
výklenek, mihráb, kudy sem při zvláštních příležitostech vstupovali chalífové. Mešita jako celek
představuje rozsáhlý čtvercový komplex, jehož střechu podpírá systém dvojitých oblouků,
nekonečná řada nádherných střídajících se bílých a červených kleníků; původně to byla jen dlouhá
chodba vedoucí od jednoho křídla k druhému, ta je však nyní přerušena chórem renesanční
křesťanské katedrály. Mešita tehdy sloužila spíše jako jakési útočiště, kde se obyvatelé Córdoby
mohli shromažďovat, aby se tu v pravidelných denních obdobích modlili. Rozsáhlý komplex
córdobské mešity podává výmluvný důkaz o početním vzrůstu populace města. Přibližně jedna
čtvrtina dvojitých oblouků mešity byla postavena na konci 8. století převážně z materiálu římských

29
a vizigótských ruin. V následujících dvou staletích byla postupně rozšiřována dále a dále ve směru k
Mekce. Konečnou podobu pak získala za vlády vezíra al-Mansúra, který provedl rozsáhlou
přestavbu a podél již dříve postavených částí nechal vybudovat další přístavby, takže celý prostor je
nyní téměř čtvercového půdorysu. Současní návštěvníci si tak mohou vytvořit sugestivní představu
o velikosti a bohatství Córdoby v jejím vrcholném období.
Počet obyvatel Córdoby není přesně znám, byť se zpravidla uvádí, že zde stálo asi 200 000
domů a 700 veřejných lázní. Existuje jen málo měst, které si jako Córdoba dokázaly zachovat tolik
z atmosféry středověké Evropy. Při návštěvě Velké córdobské mešity nelze než přemítat o tom, za
co vše je středověká Evropa islámu zavázána: ať už to jsou vlivy islámského umění, architektury a
literatury, které obohatily kulturu Západu, nebo zprostředkování filosofie a technologie starověkého
světa, anebo úspěchy islámu na poli techniky či koření dovážené z Dálného východu. Byla to
zejména Córdoba, která se stala symbolem muslimské okázalosti na územích severně od
Gibraltarského průlivu a která byla domovem mnoha významných muslimských učenců, včetně
filosofa Ibn Rušda (Averroes) působícího ve 12. století. Lze tu také navštívit nevelkou synagogu -
jedinou židovskou synagogu, která přežila staletí pronásledování, ničení a zapomnění. Židé hráli
všude úlohu daleko významnější, než odpovídalo jejich počtu. Na jihu Španělska byla jejich
komunita početná a těšila se výjimečnému vlivu. Ale dokonce i zde se Židé dostávali ve 12. století
pod stále větší tlak a nejslavnější z nich, význačný učenec Maimonides, musel nakonec ze
Španělska uprchnout, když už předtím ještě jako chlapec spolu s rodinou ze své rodné Córdoby
odešel, aby unikli náboženské nesnášenlivosti berberské dynastie Almohadů. Až do této doby tu
Židé stejně jako křesťané tvořili uznávanou menšinu - Muhammad, který je nazýval „lidem knihy“,
se netajil tím, že je jim zavázán vděčností. V křesťanském světě tvořili Židé odloučenou a
osamocenou menšinu nekřesťanů, stávali se tu často obchodníky, kteří svými schopnostmi
napomáhali prosperitě hospodářství - od 12 století pak působili jako profesionální věřitelé.
Židovská, muslimská i křesťanská ortodoxie odsuzovala stejnou měrou vymáhání úroků jako
lichvářství; racionalistická argumentace, střízlivé uvažování a tradovaná životní zkušenost však
postupně tato omezení zmírnily. Židé tak od 12. století mohli a dokázali peníze skutečně půjčovat -
v křesťanské Evropě to byla jedna z mála profesí, kterou směli provozovat. Vývoj křesťanské
kasuistiky pokračoval ale tak pomalu, že přestože již ve 12. století existovali křesťanští lichváři,
ještě v 16. století jejich konání odsuzovali protestantští reformátoři, které ale někteří vědci považují
zároveň za zakladatele kapitalismu. Židé zatím trpěli pronásledováním ze strany křesťanů, kteří se
nedokázali smířit ani s jejich náboženstvím, ani s jejich ekonomickými úspěchy: a tak zatímco Židé
díky svým aktivitám bohatli a s nimi bohatla a vzkvétala také celá společnost, v níž žili, byli
současně důsledkem této zvláštní nespravedlnosti - jak už tomu u odlišujících se menšin často bývá
- vystaveni četným perzekucím.
V Córdobě žili muslimové, Židé a křesťané pospolu. Španělsko bylo dokonce i ve vrcholném
období chalífátu rasově pestrým územím. Ani nábožensky, ani geograficky nebylo jednolitou zemí.
Na severu se rozprostírala křesťanská království a knížectví, která zaujímala téměř třetinu
Pyrenejského poloostrova. Obyvatelstvo těchto útvarů bylo převážně křesťanské, ačkoli i zde se
nacházely velké muslimské menšiny a početné židovské obce. Na jihu obyvatelstvo sestávalo ze
čtyř hlavních částí: muslimů, mozárabů, Židů a otroků. Zdejší arabsky hovořící muslimové byli
směsicí všech národů, které obývaly Španělsko v předchozích staletích, stejně jako potomků Arabů
a dalších národů hlásících se k islámu - mezi nimi bylo také značné množství Berberů, a to
přinejmenším v období vlády Almorávidů, kdy v jižním Španělsku tvořili početnou komunitu.
Mozárabové čili křesťané pod muslimskou autoritou byli rasově nerozeznatelní od muslimů a jako
bilingvní hovořili arabsky a dialekty odvozenými z latiny, které se nakonec staly významnými
předchůdkyněmi moderní španělštiny. Židé, kteří zde žili ve velkém počtu, byli směsicí již zde
narozených i přistěhovalců z ostatních islámských zemí. Poslední částí populace byli „otroci“;
muslimové měli ale morální zábrany zotročovat jiné muslimy, a tak mnoho těchto otroků byli zajatí

30
křesťané anebo ti, které jejich páni koupili na trzích s otroky v křesťanských zemích. Také křesťané
měli obdobné morální zábrany zotročovat své souvěrce a většinou ani nechtěli křesťanského otroka
držet, což vedlo k tomu, že značný počet těch, které nashromáždili, prodávali obchodníkům s otroky
a ti je dopravovali na jih. Tato skutečnost nám pomáhá objasnit, proč velké středověké otrokářské
trasy směřovaly z Ruska a ze Skandinávie na západ a jihozápad přes Britské ostrovy a Francii do
Španělska. Otroci sem byli přiváženi z celé severní Evropy: někteří byli pohané z okrajových
oblastí, jiní křesťané z Ruska a ze zemí dále na západ. Všichni otroci nemuseli nutně skončit ve
Španělsku: ve vodách Irského moře probíhal čilý dopravní ruch, a například v 11. století patrně
oběma směry. Řada otroků pocházela z jiných zemí, včetně středomořské oblasti, a když byli
dopraveni na španělský jih, všichni skončili v muslimských rukou.
Ve Španělsku, kde byly hranice mezi muslimským a křesťanským světem spíše výsledkem
řady vzájemných kompromisů, žili křesťané a muslimové po staletí společně. Avšak v 11. století
začaly křesťanské národy žijící na severu rozněcovat vášně - zčásti vyvolané náboženským zápalem
- směřující ke snaze podrobit si zbytek Španělska. Postupem doby nabývalo toto hnutí silné
náboženské zabarvení a útoky na muslimské země ve Španělsku probíhaly se stejným papežským
posvěcením a přitahovaly tentýž fanatický zápal, jaký vyvolávaly křižácké výpravy na Východě.
Časovou posloupnost událostí není jednoduché přesně vymezit: méně otevřené náboženské
nepřátelství tu existovalo vždy, to se však vystupňovalo s příchodem celé řady dobrodruhů ze
severu, které lákala naděje na kořist, dobývání - a některé snad - i možnost dosažení spásy. Taková
situace panovala zcela jistě před rokem 1150. Období otevřeného náboženského fanatismu a ostrého
náboženského pronásledování na Pyrenejském poloostrově však mělo přijít teprve později. To
začalo ve 13. století a krátce před rokem 1500 vyvrcholilo rozhodnutím katolických manželů
Ferdinanda a Isabely vyhnat ze země všechny Židy i muslimy.
Období reconquisty procházelo řadou proměnlivých fází. Její začátek umožnil politický
rozklad umajjovského chalífátu po smrti al-Mansúra v roce 1002. Navíc byl tento proces usnadněn i
politickým obrozením na severu Španělska, zejména ve starém hrabství, nyní království kastilském,
které si teď mohlo dovolit získávat do svých služeb tak významné postavy, jakým byl například
proslulý Cid. Španělsko je ze tří stran obklopeno mořem a na čtvrté se rozprostírají Pyreneje, jedno
z nejnepřístupnějších evropských horstev. Díky tomu bylo Španělsko geograficky často odříznuto
od ostatních zemí, to mu ale nikdy nezaručilo kýženou jednotu. Od severu na jih se do středu země
táhne řetězec několika horských útvarů a náhorních plošin. Jeho velké řeky, které zde pramení, se
vlévají do Biskajského zálivu, Atlantského oceánu a Středozemního moře. Na severu země probíhá
společná hranice s Francií, díky čemuž existovaly mezi oběma pohraničními oblastmi vzájemné
kontakty. Západ je od zbytku země odříznutý, východ je součástí středomořské oblasti a jih už
náleží k africkému světu. Córdoba vděčí za svou velikost tomu, že kontrolovala nejlepší a
strategicky nejlépe umístěný most přes řeku Guadalquivir. Tento most - stejně jako londýnský -
spojoval oba břehy už od římských časů. A podobně jako Londýn v římských a normanských
dobách i Córdoba představovala výhodně umístěné centrum panovníka, jehož moc se rovněž
rozprostírala jižním směrem Po nějaký čas tak mohl mocný panovník Córdoby udržet muslimské
Španělsko pohromadě - jeho přirozenou a nevyhnutelnou tendencí však byla fragmentarizace.
Rozdělení na takzvaná taifská království bylo příznačné pro celé 11. století, na jeho konci bylo ale
území muslimského Španělska opět sjednoceno. Části původního chalífátu byly sevřeny tlakem
dvou „barbarských“ dobyvatelů: ze severu postupovaly na jih nové křesťanské mocnosti,
sjednocené pod korouhví císaře Alfonsa VI., panovníka Leónu a Kastilie; a z Afriky sem muslimové
povolali Almorávidy, kterým se podařilo vytvořit novou mocnou muslimskou říši prosazující někdy
až fanatickou pravověrnost - říše Almorávidů se tak rozpínala od současné Ghany až k řece Taj o a
odtud téměř až k branám Toleda. Ve 12. století se muslimsko-křesťanská hranice mnohokrát v obou
směrech posouvala. Další rozhodující etapa v křesťanské reconquistě nastala až ve 13. století, kdy

31
se Córdoba stala křesťanským městem. V muslimské moci pak zůstala už jen Granada, která
dokázala odolávat až do konce 15. století.

Byzantská říše
Ve vodách Středozemního moře se plavily muslimské vojenské lodi, muslimští kupci i piráti,
byzantské válečné loďstvo i byzantští a křesťanští kupci a křesťanští piráti. V 8.-10. století bylo
nejmocnější muslimské loďstvo. V 10. století došlo v byzantské říši k politickému zotavení a tím i k
získání ztracených pozic. V 11. století ale obě mocnosti začaly ztrácet na úkor nastupujících
kupeckých a válečných loďstev italských městských států. V 9. století si muslimové podrobili Sicílii
a jižní Itálii a podnikali časté loupeživé nájezdy na francouzské a italské břehy a dokonce se jim
podařilo proniknout i do vnitrozemí. Na začátku 11. století byli ještě natolik silní, aby k dobytým
územím připojili také Sardinii, byť jen na krátký čas. Nedlouho potom totiž válečná loďstva Pisy a
Janova vypudila muslimy ze Sardinie, v druhé polovině 11. století se Sicílie zmocnili Normané a ve
13. století ztratil islámský svět Baleáry. Byzantská říše ovládala ještě v 11. století Krétu, Kypr a
Egejské ostrovy a její válečné loďstvo stále nahánělo strach - někdy větší, jindy menší. Byzantský
obchod se Západem však postupně přecházel do rukou Benátčanů (západních spojenců Byzance).
Postavení byzantské říše velmi utrpělo koncem 11. století, kdy Normané nejprve dobyli jižní Itálii a
potom svými nájezdy na řecké pobřeží dále prohlubovali její potíže. Byzantské říši ale také značně
ublížila první křížová výprava, kdy vojska křižáků přecházející některé byzantské oblasti pustošila
její území. Když se období, které je předmětem našeho zájmu, uzavřelo, nebyla už příliš vzdálená
doba, kdy západní dobrodruh, anglický král Richard I., dobyl Kypr a prodal ho templářům, kteří jej
chvatně postoupili Guyovi de Lusignan, bývalému jeruzalémskému králi (1191-1192), a kdy
Benátčané a účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli samu Konstantinopol (1204).
Na konci 10. století byla Byzanc alespoň prozatím nejmocnější říší ve středomořské oblasti.
Konstantinopol byla větším městem než Córdoba. Za nejúspěšnějšího a současně i nejméně
sympatického císaře makedonské dynastie Basileia II. (963-1025) se říše rozšířila mnohem více než
v jakémkoli období od nástupu islámu: Sýrie a Palestina byly znovu dobyty, téměř celý Balkán se
dostal pod byzantskou kontrolu a bulharská říše byla podrobena, Kyjevská Rus se po značném úsilí
o dobytí Konstantinopole sama stala státem podřízeným Byzanci a po mnoha zvratech přijala
křesťanství právě z Konstantinopole a začlenila se tak do sféry byzantského duchovního vlivu. Toto
obrození (makedonská renesance) však bylo jen krátkodobé - po něm následoval úpadek
makedonské dynastie za vlády Basileiových neteří Zoe a Theodory a jejich manželů, a poté už došlo
ke zhroucení dynastie a k drtivé porážce byzantských vojsk u Mantzikertu. Třebaže se byzantská
říše pod moudrou vládou Alexia I. Komnena (1081-1118) podstatně vzchopila, ztráta poloviny
území Basileia II. ji natrvalo oslabila, a katastrofa, ke které došlo v roce 1204, vedla mnohé
historiky - pohlížející na Byzanc západními zraky - k tomu, že úpadek a pád této říše pokládali za
nevyhnutelný. Uděláme však dobře, pokud si připomeneme, že východořímská říše přežila říši
západořímskou téměř o celé tisíciletí - což je doba delší než trvání římské říše na západě a mnohem
delší než existence říší jiných, s výjimkou Číny a starověkého Egypta.
Když císař Konstantin I. vybíral místo pro své nové hlavní město, druhý Řím, snažil se nalézt
takové centrum, které by bylo silné nejen strategicky, ale i po taktické stránce. Konstantinopol byla
později mnohokrát obléhána, ale jen dvakrát za 1100 let se ji nepřátelům podařilo dobýt. Její
strategická pozice jí však také zaručovala nespornou a trvalou ekonomickou důležitost. Charakter
místa, kde se město nacházelo, vyžadoval, aby cesty vedly ze severu na jih i z východu na západ;
díky příznivým historickým okolnostem ve všech čtyřech částech tak obchod v Konstantinopoli
vzkvétal a na jejích tržištích téměř vždy panoval čilý ruch. V období našeho zájmu byla
Konstantinopol osídlena početným obyvatelstvem: jeho významnou částí byla nemajetná vrstva,
dosti podobná té ve starověkém Římě; byla tu však také velká masa aktivních, vzdělaných a
bohatých lidí, v jejichž rukou spočívala prosperita města. Současnému cestovateli by byla

32
středověká Konstantinopol mnohem bližší než jakékoli jiné místo v tehdejší Evropě, a to
přinejmenším do začátku 14. století. Mnozí obyvatelé Konstantinopole byli poměrně dobře
vzdělaní, znali biblické texty i řecké klasiky, dokázali zasvěceně debatovat o Bohu, o různých
přírodních pohromách i rostoucích cenách. Byla tu spousta drobných živnostníků a řemeslníků,
kteří rozšiřovali své investice, pokud se jim a celé společnosti dařilo. Celé město bylo protkáno sítí
různých krámků, dílen, obchodních domů a faktorií. V Evropě bychom nenašli jiné místo, které by
se v podmínkách 11. století podobalo modernímu průmyslovému městu tak jako Konstantinopol.
Zámožní a společensky výše postavení obyvatelé se spojovali do cechů a spolků.
Byzantská říše fungovala z politického hlediska stále ještě jako římská říše, a to s plným
vědomím původu této kontinuity. V jednom z paláců Konstantina VII. se Liutprand z Cremony
spolu se svými hosty, kteří se tu rozvalovali na divanech, oddával hodování a požitkům jako v
dobách starého Říma. Římský odkaz však přetrvával také v mnohem podstatnějších záležitostech:
římské právo bylo stále platné, byť prošlo řadou modifikací. Už v raném římském období tu
existovaly dvě tradice, které zformovaly císařskou moc. Podle římského práva byl panovník
zástupcem lidu a monarchie alespoň teoreticky volební. Římské právo ale také stanovovalo, že
„vůle panovníka představuje zákon“ a zvolený císař nebyl odpovědný žádnému smrtelníkovi. Je
pravda, že mohl být sesazen (k čemuž často docházelo), avšak byzantské právo neznalo přesně
řečeno žádnou teorii souhlasu ani práva na odpor, jako tomu bylo například v těch teoriích, které
upravovaly božské právo západních králů. Tradice východního Říma ve skutečnosti zasadila
panovníkovu vůli pevně do náboženského kontextu. Božskou aureolu staré perské monarchie
převzal římský císař Dioklecián už na konci 3. století a začlenil ji do ceremoniálu i atmosféry
římského imperiálního dvora. Konstantin a jeho následovníci byli nuceni odstranit z ceremoniálu
božské uctívání císaře, protože to bylo zjevně neslučitelné s křesťanstvím. To však pouze
znamenalo, že císař se nyní stal zástupcem Boha, místo aby byl bohem sám, a pokud šlo o jeho
světské panování, nepředstavovalo to žádné vážné omezení.
Římští císaři byli volení, vždy však měli právo vybrat si adoptivního dědice a zařídit vše
potřebné pro jeho jmenování a zvolení jako svého následníka. Nastolení krále na Západě a nastolení
císaře v byzantské říši se v této době lišilo jen málo. Starý císař jmenoval svého nástupce, lid ho
přijal aklamací a patriarcha nového císaře korunoval. V postavení císaře však byly tři významné
odlišnosti: nemusel vládnout sám, pokud chtěl, mohl si vybrat spoluvladaře; císařovna nebyla
pouhou císařovou chotí, nýbrž vládnoucí císařovnou; svého nástupce dal císař mnohdy korunovat
dlouho před svou smrtí. Tato praxe byla obvyklá za makedonské dynastie, kdy se užívala - nebo ji
panovníci byli nuceni připouštět - pro dosazení spoluvladaře z řad úspěšných generálů či manželů
císařoven anebo tehdy, když měl akt dosazení spoluvladaře na trůn obejít sporné nástupnictví;
rovněž tomu ale může být tak, že panovníci tuto praxi vědomě využívali, aby jejich samovláda
nebyla tak izolovaná. Nejtěžším úkolem císaře bylo zastávat řadu funkcí, aniž by se dělil o moc.
Císař musel být přítomen nekonečné řadě slavnostních ceremonií, vládnout rozsáhlým provinciím
říše a vést svá vojska. Tyto úkoly šlo mnohdy bez obtíží rozdělit. Konstantin VII. Porfyrogennétos,
dědičný panovník vládnoucí v letech 912-959, například podporoval vědy a sám byl autorem dvou
pojednání o správě říše a ceremoniích byzantského dvora. Nepochybně se v těchto oblastech sám
částečně angažoval, avšak v letech 919-944 spočívala vláda říše - a zejména vedení armády - v
rukou úspěšného admirála byzantského loďstva Romana I. Lakapena, který byl formálně prohlášen
spoluvladařem, ve skutečnosti se však sám zmocnil trůnu. Konstantin VII. zůstával v pozadí,
připravený ujmout se sám všech císařských pravomocí, což se nakonec po svržení Romana I.
Lakapena v roce 944 skutečně stalo. V Konstantinopoli tak v letech 963-976 vládli (teoreticky) tři
císaři a alespoň jedna císařovna a v letech 976-1025 zde panovali císaři dva. A v žádné z těchto
epoch zde zaručeně nikdo nepochyboval, vyjma období krizí, kdo skutečně vládne.
Císařský palác se nacházel mezi sídlem patriarchy, chrámem Boží moudrosti (Hagia Sofia), a
Hippodromem, původně místem klusáckých dostihů. Ale na Hippodromu se rovněž v ovzduší

33
nejrůznějších politických intrik řešily státní problémy a císař tu pořádal nákladné slavnosti - den
strávený na závodech se stal osudným pro nejednoho byzantského císaře. Patriarchovo postavení
vůči císaři bylo v mnohém obdobné postavení papeže ve vztahu ke Karlu Velikému či Otovi I.
Velikému. Lze říci, že patriarcha byl obvykle pod císařovou kontrolou, ačkoli většinou pochyboval,
zda je takový stav oprávněný. Rozdíl mezi úřadem papeže a patriarchy byl ale obrovský. Papežové
se tradičně domáhali nezávislosti na jakékoli světské moci. Mohli pokládat za obezřetné nevznášet
tento nárok a mohli si dovolit po generace vyčkávat; jejich nárok byl však závažnější než
požadavek patriarchů a nikdy se na něj docela nezapomnělo. Západní historici by pokládali církevní
reformu a založení papežské monarchie za nanejvýš nepravděpodobné, kdyby k tomu skutečně
nedošlo. Musíme si však uvědomit, že dokonce i před těmito událostmi existovaly mezi postavením
papeže a postavením patriarchy významné rozdíly. Patriarcha byl v prvé řadě pod neustálým
dohledem císaře; v období, které je předmětem našeho zájmu, se na Západě pouze Ota III. pokusil
umístit centrum své moci do papežského Říma. Císař často a rozhodně zasahoval do průběhu
koncilů východní církve, určitě ale nebyl stoupencem teokracie, neměl pravomoc vysluhovat
svátosti, a pokud byl omezen božskou podstatou svého úřadu, pak jej současně omezovala i jeho
smrtelnost - tradice úřadu patriarchů, ortodoxie, a obvykle přežívající osobní hereze toho či onoho
císaře. Ani císaři našeho období se nepokusili předepisovat teologický systém svým patriarchům.
Komunikace mezi východní a západní církví byla vzácná a časem se stala spíše výjimkou. K
formálnímu schizmatu však nikdy nedošlo. Od 9. století docházelo k občasným pokusům o
urovnání rozdílů v teologickém systému i praxi mezi těmito - jak se domnívala většina současníků -
dvěma směry katolické církve. Po zhroucení jednání v roce 1054 se vztahy mezi oběma církvemi
staly více než sporadické. Když později došlo k vážným snahám o urovnání roztržky, všeobecně se
předpokládalo, že dvě rozdělené církve vyjednávají o usmíření. Změna důrazu byla vážná a
významná, nelze však přesně říci, kdy k ní došlo. Už v dobách Liutpranda z Cremony byly rozpory
hluboké, ale teologické rozdíly a odlišnosti v pojetí eucharistie a dalších svátostí, které byly vnějším
a zjevným znakem těchto rozporů, nebyly - z hlediska většiny vedoucích představitelů obou církví -
jádrem tohoto sporu. Konečný rozkol nastal kvůli otázce autority: nový Řím nemohl přijmout
svrchovanost Říma starého.
Až dosud zde líčíme dějiny byzantské říše tak, jako by šlo jen o dějiny Konstantinopole, a
třebaže historici zabývající se byzantskou říší neustále vůči tomuto hledisku protestují, nelze
pominout, že v něm spočívá jistá přitažlivost. V bezpečí hlavního města a jeho bohatství je
obsažena část tajemství dlouhého trvání byzantské říše. Ve většině provincií se čas od času střídali
jejich držitelé. Srbské a bulharské kmeny byly na konci 10. a na začátku 11. století ještě
polobarbarské a pro Konstantinopol představovaly velmi nespolehlivé vazaly a stejně
nespolehlivými byly i vazalské státy na severu či na jihovýchodní hranici. Řecko a Malá Asie se
naopak staly trvalým jádrem byzantské říše a v těchto provinciích či thematech, jak se jim tehdy
říkalo, spočívaly pevné základy byzantské moci. Tyto provincie představovaly hlavní zdroj
získávání nových vojáků, což platilo dokonce i poté, co si v 10. a na začátku 11. století vydobyli
vojenští velitelé v Malé Asii nezávislejší postavení a vytvořili určitý druh přenesené autority, zčásti
nezávislé na císařské moci. Z těchto provincií plynuly do centra hojné státní daně a v nich - stejně
jako v konstantinopolských trzích - spočíval zdroj bohatství byzantské říše.

Vikingové
Konstantinopol však tehdy nepředstavovala celou byzantskou říši, politický vliv císaře a
náboženský vliv církve se šířil daleko za její hranice. Její vojska tvořili převážně námezdní vojáci,
kteří byli verbováni po celé východní Evropě a na Blízkém východě, nemálo jich přicházelo i ze
Skandinávie. Přítomnost normanských Vaijagů v Konstantinopoli nám tak připomíná, že 10. století
bylo stále obdobím rozmachu vikinského vlivu a moci. V 11. století vládl vikinský král Knut II.
Veliký v Dánsku i v Anglii a určitou dobu také v Norsku a v některých oblastech Švédska. Roku

34
1027 navštívil Řím při příležitosti korunovace Konráda II. a papež i císař tu s ním zacházeli s
nejvyšší úctou. Přibližné v téže době působil v konstantinopolské vaijažské gardě i mladý Harald
Hardrada. Bojoval v Byzanci i v Rusku, poté se vrátil na sever, kde byl jako Harald III. Sigurdsson
korunován norským králem, padl 25. září 1066 na bitevním poli u Stamford Bridge poblíž Yorku
jako oběť své nezkrotné touhy po anglické koruně. Vikingové byli ale stejně aktivní na východě i na
západě, a bylo to právě na konci 10. století, kdy začal proces normanského pokřesťanšťování.
Celé toto období provázely rozsáhlé misijní aktivity: Uhry, Polsko a Skandinávie přijaly
křesťanství od misií ze Západu a Rusko naopak z Byzance. Zda to či ono území přijme křest z
rukou misie přicházející ze Západu či z Východu nebylo jen dílem náhody: misijní působení nebylo
výsledkem krátkého období a politická orientace daného území hrála v tomto úspěšném
středověkém procesu významnou úlohu. Mohlo se však také stát, že by Skandinávie přijala
křesťanství z Byzance a Rusko ze Západu, a obě události by hluboce ovlivnily následné evropské
dějiny.
V 10. a 11. století hlásali angličtí a němečtí misionáři křesťanství v Danelaw (dánské
severovýchodní Anglii) a ve Skandinávii. Centrem skandinávské církve bylo arcibiskupství v
Hamburku-Brémách a právě tamějšímu kronikáři Adamu Brémskému (f 1081) výrazně vděčíme za
naše současné znalosti o šíření křesťanství v těchto zemích; jeho postupný rozvoj tu procházel
mnoha zvraty a v době, kdy Adam umíral, v žádném případě ještě neskončil. V Danelaw ustala
misijní činnost v období normanského vpádu: hrabství Lincoln a York byly dokonce znovu
pokřesťanštěny, Normané ustavili v Lincolnu stálého biskupa - jehož předchůdce sem pouze upíral
ustrašený zrak přes svou obrovskou diecézi z bezpečné anglosaské základny v Dorchesteru na
západě hrabství Oxford - a v Yorku dosadili arcibiskupa, jehož předchůdci zase často
upřednostňovali bezpečí a bohatství Worcesteru. Okolo roku 1000 zavládlo křesťanství na Islandu -
vůdčími osobnostmi v dějinách ostrova byla po několik generací pozoruhodná řada vzdělaných
biskupů-bojovníků, kteří svou moc předávali z otce na syna. Zhruba ve stejné době bylo Norsko v
rukou prvních dvou křesťanských králů Olafa I. Tryggvasona a Olafa II. Haraldssona (svatého).
Dánsko už křesťanství přijalo dříve a to se začalo prosazovat i mezi Švédy. „Pokud se vůbec
dostanou do nějakých potíží na bitevním poli,“ píše Adam Brémský o Švédech, „pak se dovolávají
pomoci některého z početných bohů, které vzývají. Po dosažení vítězství mu prokazují velkou úctu
a dávají mu přednost před jinými. Nyní je však jednomyslně křesťanský Bůh veleben více než
všichni ostatní.“ Thor a Wodan (Odin) tak byli postupně vytlačováni i ze své poslední bašty.
Adam se zvláště zajímal o geografii baltských zemí a mnohé, co se nám v jeho spisech
dochovalo, je velmi poučné - ovšem vyjma toho, že čím východněji položené oblasti popisuje, tím
nespolehlivější jsou jeho informace. Podle něj nežili ve východních baltských oblastech pouze
Rusové, ale i Amazonky a tvorové s lidským tělem a psí hlavou: Jsou to lidé, kterým hlavy rostou z
hrudí. Lze je často vidět jako zajatce v Rusku, když ze sebe vydávají štěkot. O jiných baltských
zemích měl informace daleko zevrubnější a snažil se je geograficky i etnicky odlišovat.
Norsko je díky skalnatým pohořím a tuhé zimě nejneúrodnější zemí, jež je příhodná jen pro
stáda ovcí… Na nich jsou Norově závislí, z jejich mléka vyrábějí potravu a z vlny oblečení. Nejsou
nikterak zchoulostivělí a zhýčkaní vybranou stravou, a to z nich činí ty nejodvážnější vojáky…
Tamější bída je nutí, aby obeplouvali celý svět a domů si ze svých pirátských nájezdů přiváželi
bohatství všech zemí.
A naopak:
Švédsko je zemí nejúrodnější. Půda dává bohatou úrodu a oplývá nektarem, pasou se tu
ohromná stáda ovcí, země je plná širokých řek i hlubokých lesů, všude lze spatřit bohaté zásoby
cizího zboží. Atak snad můžeme říci, že Švédové v ničem nemají nouzi, krom pýchy… Neboť za
samozřejmost pokládají všechno to, co člověka činí povýšeným - zlato, stříbro, znamenité koně,
bobří kožešiny i kuní kožky, a tak nám nezbývá než se jim jen podrážděně obdivovat.

35
 Nejlépe však znal Dány a ve svém spise zdůrazňuje, co zjevně považuje za jejich dva
nejpodstatnější znaky: zbožnost a pirátství.
Adam Brémský věděl, jak geograficky různorodé jsou skandinávské země, a měl informace i
o jejich rozdílném politickém uspořádání a tehdejších náboženských zvyklostech. My však
dokážeme v různosti skandinávských zemí nalézt některé základní podobnosti: drsný a rychlý vývoj
přijetí křesťanství; společná závislost na moři; politická nestabilita; obrovská schopnost vydávat se
na daleké plavby a podnikat riskantní námořní akce a v neposlední řadě odvaha experimentovat.
Byly to však zejména přírodní podmínky, které je k těmto dobrodružným plavbám nutily. Norsko je
hornatou zemí, Dánsko naopak jednou velkou rovinou, kde nejvyšší vrchol dosahuje pouhých 173
metrů. V obou zemích proto panovalo přesvědčení, že spojení s ostatním světem představuje - a
vždy představovalo - především moře. Norsko bylo rozděleno do nevelkých komunit, které se
nacházely v nejzazších částech jeho četných fjordů; velká část Dánska leží na přilehlých ostrovech.
Tyto fyzické hranice přispívaly k vytváření politických neshod a napomáhaly nestálosti
obyvatelstva - i nepatrný populační přírůstek mohl rychle přesáhnout omezené možnosti zdrojů
norského údolí či dánských ostrovů. V prehistorickém období přicházely ze Skandinávie mnohé
germánské kmeny. Spousta římských a byzantských zlatých mincí, které archeologové objevili na
baltských ostrovech, dokazuje, že Skandinávci získávali prospěch - částečně jako námezdní vojáci a
zčásti jako piráti - ze zmatků za barbarských vpádů. Ve vikinském období čili v 8.-12. století se
vydávali na kratší i daleké plavby a usazovali se po celém tehdy známém světě, dokonce se jim
podařilo doplout i k břehům Ameriky. Na konci 10. století pak skončila etapa hromadného
vystěhovalectví, když se Vikingové usadili již ve Skotsku a v Irsku, na Islandu a v Grónsku, v
anglickém Danelaw, v Normandii a Rusku. Nejsmělejší vikinské akce však měly teprve přijít: to
když se Anglie zmocnili nejprve Sven I. Tveskägg („Vidlí vous“) a Knut (II.) Veliký a po nich
Normané, kteří navíc dobyli i jižní Itálii a Sicílii. Životní podmínky ve Skandinávii na sklonku 10. a
na začátku 11. století se zřetelně odrážejí v životních osudech Olafa I. i Olafa II.
Olaf I. Tryggvason sloužil v dánském vojsku v Anglii. Roku 995 se vrátil do rodného Norska,
aby tu uplatnil svůj nárok na trůn. Olaf byl rozhodnou a fascinující postavou a nakrátko se mu
podařilo získat podporu jarlů. Přecenil však své síly a roku 1000 padl v boji s dánským králem
Svenem I. Tveskággem. Brzy poté nastoupil na trůn Olaf II. Haraldsson (Svatý), který svou životní
dráhu rovněž začal jako vikinský bojovník, když se účastnil Knutových vpádů do Anglie, jež
nakonec v letech 1015-1016 vedly k dobytí ostrova. Závěrečné fáze tohoto tažení se účastnil i tehdy
nejmocnější norský jarl Erik, a Olaf v roce 1015 využil příležitosti a vpadl do Norska. Narazil tu
však na určité obtíže a musel se vyrovnávat se slábnoucí podporou; nakonec ho roku 1028 vyhnal
ze země Knut II. Veliký. Padl na bitevním poli o dva roky později, když se pokusil znovu získat své
království. Olafovu poslední bitvu oslavuje pozdější sága, která však jeho smrt líčí poněkud
překvapivě jako mučednickou.
Olaf I. Tryggvason i Olaf II. Haraldsson (Svatý) představují působivé vikinské postavy
neohrožené povahy. Norský panovník Olaf II. Svatý měl stejně jako dánský král Knut II. Veliký
více manželek, jeho rodinné záležitosti však byly výrazným pokrokem v tehdejších pohanských
skandinávských poměrech. Tyto poměry přibližuje na situaci Švédska Adam Brémský: „Každý muž
tu má podle svých možností dvě či tři ženy anebo více a bohatí a velmoži mají žen bezpočtu.“
Přijetí křesťanství oddělilo Vikingy od jejich předků, a stejně tak to bylo křesťanství, které
umožnilo Knutovi nastoupit na starobylý trůn anglických králů. Oba Olafové však křesťanství
pojímali zvláštním způsobem. Olaf I. věřil, že pohany lze pokřtít i násilím či lstí: ještě dlouho po
jeho smrti se vyprávěly barvité příběhy o Olafově postupu vůči těm, kteří zarytě odmítali
křesťanství přijmout - mrzačil je, jejich vesnice pustošil a vypaloval. To, že jeho počínání mohlo být
úspěšné, nejspíš nasvědčuje tomu, že pohanství za jeho časů již skomíralo. Jeho metody nám rovněž
pomáhají vysvětlit, proč byl tak neoblíbený. Způsob, jakým se Olaf II. Svatý snažil pokřesťanšťovat

36
pohanské obyvatelstvo, byl spíše tradiční, jeho postoj byl však v podstatě tentýž: křesťanský Bůh
dokázal, že je mocnější než Thor či Odin, a tak se Olaf pevně postavil na stranu křesťanství.
Prostředí a atmosféru tohoto heroického světa zaznamenávají písemné památky z Islandu,
který byl součástí tehdejšího vikinského světa. Křesťanské principy a pohanská chrabrost se tu
spojily v jediném vládnoucím rodě. Právě zde vznikly vzletné literární sbírky Edda starší a Edda
mladší, které poprvé písemně zachytily mytologické písně a legendy z období barbarských vpádů.
Ve 12. a 13. století tu staroseverská epická próza dosáhla nejvyššího vrcholu.
V těchto sbírkách vystupují nejen islandští či norští hrdinové, ale i postavy z dalších částí
vikinského světa. Postupem času se tento literární žánr přenesl i do jiných oblastí a k severským
hrdinům se přidávali další postavy, včetně krále Artuše či Tomáše Becketa. Může se zdát zvláštní,
že dějiny evropské literatury v národních jazycích nalezly svůj ideální výraz právě na tomto
nevelikém ostrově, na samém okraji Evropy; je to však příznačné vzhledem ke způsobu, jakým
Skandinávci získávali svou kořist na mnoha místech evropského kontinentu. Na konci první
poloviny 12. století se však ve vikinském světě začaly projevovat první známky usedlého způsobu
života, monarchie se pozvolna stávaly stabilizovanějšími, obyvatelstvo se stále více
pokřesťanšťovalo a pirátství - původní zdroj vikinského bohatství - se postupně přeměnilo na
plavby za obchodem, což jim umožnilo stávající bohatství udržovat.
Archeologické výzkumy objevily ve Skandinávii a na baltských ostrovech ohromné množství
stříbrných mincí. Nejvíce jich pocházelo z Anglie - z velké části to jistě byly pozůstatky pověstného
danegeld, mimořádné daně, kterou Dánové na přelomu 10. a 11. století vybírali od anglických
panovníků jako tribut za zachovávání míru - a z islámských zemí. Původ stříbrných mincí z
islámského světa, které se nalezly na pobřeží a na ostrovech Baltu, byl předmětem mnoha sporů.
Byly získány obchodem nebo jako kořist loupeživých nájezdů? Proč to byly mince stříbrné a nikoli
zlaté? A proč se našly pouze mince z poloviny 11. století a starší? Odpověď na poslední dvě otázky
spočívá v původu těchto stříbrných mincí: ty pocházely z muslimských emirátů na severovýchodě a
východě Černého moře, jejichž platidlem bylo tehdy téměř výhradně stříbro; v polovině 11. století
však emiráty ražbu mincí zastavily. Skutečnost, že se tyto mince dostaly daleko na sever a v
takovém množství, potvrzuje úlohu, kterou Vikingové hráli v životě národů nacházejících se v
oblastech mezi nimi a islámským světem - především v Rusku. Skandinávci, kteří v Rusku působili,
byli snad zčásti obchodníci, převážně však námezdní vojáci a kondotiéři, a stříbrné mince získávali
jednak jako služné a jednak jako kořist.

Rusko
Veliká knížata z rodu Rurikovců, potomků vikinských „Rusů“, vládla od 9. do 13. století z
Kyjeva a Novgorodu rozsáhlé říši - Kyjevské Rusi. Jejím centrem byla Ukrajina a její moc
zasahovala na většinu území evropského Ruska. Pokud jde o příčiny a dobu jejího definitivního
zániku, nepanují zde žádné neshody: mongolští nájezdníci významně omezili její moc a v polovině
13. století vyvrátili Kyjev a podrobili si značnou část říše. Počátky vzniku Kyjevské Rusi jsou však
stále ještě předmětem sporů. Podle legendy se za zakladatele Novgorodské a Kyjevské říše považují
Rurik, který se usadil v Novgorodu a zemřel mezi lety 870-879, a jeho nástupce Oleg, který
přesídlil do Kyjeva. Rurik i Oleg patřili k vikinské skupině „Rusů“ (Ross), kteří tak dali jméno
celému Rusku. Tato skutečnost vedla některé historiky k tomu, že pokládali Rusko za vikinskou
kolonii a Kyjevskou říši za vikinský výtvor, a kombinaci kořistnictví, obchodu a smělých válečných
tažení, které byly základem moci říše, za další projev vikinských schopností. Podstatnou část
obyvatelstva tvořili bezesporu Slované se slovanským jazykem i slovanskými zvyky a obyčeji.
Nedávní ruští historici se snažili vikinský vliv zlehčit. Avšak dochované písemné památky, ať jsou
jakkoli nejasné, neponechávají žádný prostor pro pochybnost, že rod Rurikovců byl původem
vikinský. Nelze popřít, že „Rusové“ se na tato území mohli dostat nejprve jako námezdní vojáci.

37
Kroniky i baltské archeologické nálezy stříbrných mincí potvrzují, že Vikingové opravdu v Rusku a
v jižnějších oblastech jako námezdní vojáci působili, většinou se však vraceli do své mateřské
země. Nehledě na to, archeologický výzkum v Rusku prokázal v těchto staletích jen nepatrné
známky skandinávského vlivu. Je však nesporné, že Rusy stejně jako Normany nakonec pohltila
kultura národa, který ovládli.
Rusko v těchto staletích nebylo nikdy nadlouho skutečně sjednoceno, Novgorod i Kyjev často
ovládali různí příslušníci rodu Rurikovců a rozsáhlé území říše, její rozmanitý charakter a poměrně
řídká populace bránily upevnění vysoce centralizovaného státu. Kyjevská Rus byla ale dostatečně
mocná, aby několikrát ohrozila Balkán, a stejně tak silná, aby dokázala působit jako nárazníková
zóna vůči kmenům a říším, které se nacházely na východ od ruských hranic a ve východní Evropě.
Nebylo jistě náhodou, že Rusko bylo vtaženo do sféry byzantské politiky velkým válečníkem
Basileiem II., jehož vrcholná éra se překrývá s obdobím vlády kyjevského velkoknížete Vladimíra I.
Svjatoslaviče (980-1015). Roku 988 Basileios provdal princeznu Annu (pravděpodobně svou sestru)
za Vladimíra, který patrně oplátkou slíbil věrnost Basileiovi a zcela jistě přijal křest. Už předtím
došlo k různým pokusům o pokřesťanštění Kyjevské Rusi. Rusové znali západní i východní
křesťanství, a sám Vladimír zkoumal možnosti přijetí islámu. Pokřesťanštění Ruska nebylo
záležitostí okamžiku, zásadním krokem v tomto procesu však bylo zřízení biskupství v Kyjevě v
roce 988 - v Rusku díky tomu zavládl kříž, a nikoli půlměsíc. Vztahy Ruska se tak napříště měly
rozvíjet především s Byzancí, a nikoli se Západem. Tyto vztahy však provázely mnohé osudové
zvraty a Rusko nepřijalo císařovu svrchovanost nadlouho. Každopádně však bylo nyní překážkou
asijským útokům na byzantskou severní hranici - a kromě toho Rusko těsně uzavřelo Evropu a
oddělilo ji od asijského dění - až do příchodu Mongolů.

Střední Evropa - Čechy, Polsko a Uhry

Císař Ota III. a papež Silvestr II. napomohli v letech 1000-1001 zřízení biskupství v Uhrách a
v Polsku. V Cechách už biskupství existovalo, to však neznamená, že by zde křesťanská církev
měla pevné pozice. Pokřesťanšťování národů střední Evropy probíhalo současně s vytvářením
větších mocenských celků, které vznikaly sjednocováním řady menších kmenů a knížectví. Tento
vývoj byl významný, protože měl v dalších staletích ovlivňovat budoucí podobu Evropy i
křesťanství. Politický a náboženský proces je však v těchto zemích vinou skromných písemných
záznamů poněkud zastřený. Ve střední Evropě lze jen mlhavě vymezit dvě tendence, které tu už v
10. století působily. Především se stále více prosazovalo křesťanství: vůdčí představitelé všech
středoevropských zemí křesťanství dobře znali, a to je buď přitahovalo, nebo odpuzovalo. Jeho
přitažlivost patrně zvyšovalo několik faktorů působení významných misionářů, kteří sem přicházeli,
vliv křesťanských manželek, které sem byly provdány, a také touha po uznání byzantského nebo
římskoněmeckého císaře - takové uznání totiž mohlo, jak se místní vladaři domnívali, zvýšit jejich
prestiž a posílit jejich domácí postavení. S podporou a s vědomím císaře mohla tato knížata získat
dokonce královskou korunu. Ve prospěch křesťanství hrál i další faktor: všechny evropské národy
ovládaly v této době rody vojenské aristokracie, které se všude aktivně podílely na rozdmýchávání
nejrůznějších válečných půtek; jejich poddaní - rolníci, řemeslníci a obchodníci - žili většinou raději
v míru a vojenským dovednostem nepřikládali takový význam. Křesťanští biskupové a mniši - byť
někteří nejspíš vystupovali militantně a určitě to nebyli mírotvůrci v dnešním slova smyslu -
přinášeli do země své misijní činnosti působivou ideu upevňování moci a rozvoje daného centra v
mírových podmínkách. S tím, jak se středoevropské národy politicky upevňovaly a stále více
upřednostňovaly usedlý a mírový způsob života, církevní a státní instituce začaly tomuto procesu
významně napomáhat. Žádný tehdejší panovník však nedokázal udržet mír nadlouho: postoje
vojenských elit středoevropských států vůči vnějším vlivům a moci i vůči vlastním vladařům byly
nejednotné. Podstatným rysem středoevropského vývoje však byla ta skutečnost, že frančtí či
němečtí císaři nadále považovali tento prostor za vlastní sféru vlivu.

38
 Na Moravu přišlo křesťanství v 9. století spolu s proslulou misií soluňských bratří sv. Cyrila
(Konstantina) a sv. Metoděje. Pocházeli z Byzance a původem byli Rekové. Začátkem 60. let 9.
století je pro tuto misii vybral byzantský císař Michael III., když se snažil vyhovět žádostem
Rostislavova dvora o vyslání křesťanských misionářů na Velkou Moravu, která byla tehdy
významným knížectvím. Prvním úspěchem cyrilometodějské misie bylo právě pokřesťanštění
Moravy. Oba bratři používali pro pokřesťanšťování Slovanů novou misijní strategii, která spočívala
v zavedení prvního písma, jež se stalo základem pro vznik pozdější slovanské cyrilice,
pojmenované po sv. Cyrilovi; podobně se podíleli na vzniku první slovanské křesťanské literatury,
včetně zavedení lidového liturgického (bohoslužebného) jazyka. Čechy už byly do určité míry
křesťanstvím ovlivněny, protože v západních slovanských knížectvích působili četní němečtí
misionáři, kteří se snažili čelit byzantskému vlivu a prosadit tu kulturu latinské církve. Konstantin a
Metoděj se proto rozhodli vrátit domů, jejich cesta ale kupodivu neskončila v Byzanci, nýbrž v
Římě: papež Mikuláš I. oba bratry obeslal a povolal je k sobě, jeho nástupce Hadrián II. však
překvapivě udělil věrozvěstům souhlas s užíváním staroslověnštiny jako liturgického jazyka a
Konstantina jmenoval biskupem. Ten tu pod řeholním jménem Cyril vstoupil do kláštera, kde však
záhy zemřel (je pochován v římské basilice Svatého Klimenta, San Clemente). Metoděj byl
následně z papežského rozhodnutí vysvěcen na misijního biskupa pro slovanská území, získal
nezávislý titul arcibiskupa sirmijského a vrátil se na Moravu. Pokud se současný čtenář zamyslí nad
předchozími řádky, musí mu jistě připadat neobyčejně zvláštní, že právě papež vyslal z Říma
byzantského Řeka s misijním úkolem do slovanského knížectví, které leželo na pomezí vlivu
východní a západní církve. Jestliže však chceme porozumět tomu, proč papež pověřil právě
Metoděje úkolem vybudovat slovanskou církevní provincii na východ od salcburské, měli bychom
současně také dobře pochopit to, co je jádrem středoevropské historie. Měli bychom připustit, že
náš pohled na zdejší dobové události je bohužel poněkud zastřený. Předně bychom si měli
uvědomit, že Cyril i Metoděj vyrůstali v období, kdy mezi východní a západní církví neexistovalo
otevřené nepřátelství, a tak mohli být naprosto loajální vůči Konstantinopoli i vůči Římu. Oba bratři
byli misionáři - a nikoli politici -, ať již ve službách církve či císaře. Při svém misijním působení
však naráželi na zapálené a horlivé misionáře, kteří pocházeli ze Saska či Bavorska, přičemž někteří
se chovali jako duchovní a současně i jako politici. Různé protichůdné tendence tu vytvářely
spletitý celek - vliv německých misionářů sahal až na Balkán a místní panovníci se rozhodovali
mezi východní a západní říší a jejich sférami duchovního vlivu. Proto se němečtí biskupové snažili
klást Metodějovu poslání nejrůznější překážky a bavorské kněžstvo ho dokonce krátce věznilo.
Metoděj se proto znovu vrátil do Říma, aby se tu očistil od vznesených obvinění, a papež ho vyslal
zpět do západních slovanských zemí, kde roku 885 zemřel. Metodějova misie i působení
německých misionářů proměnily Čechy i Moravu v pevnou křesťanskou základnu, nepodařilo se
jim však zcela odstranit pohanství některých místních knížat.
Roku 935 (bezpečně není vyloučen ani rok 929) zavraždili českého knížete Václava družiníci
jeho mladšího bratra Boleslava. Je to jedna z mála nepochybných skutečností známá o „dobrém
králi Václavovi“, který však nebyl králem, ačkoli byl možná dobrý a zcela jistě křesťan. Václav
získal od saského vévody a německého krále Jindřicha I. Ptáčníka rámě sv. Víta, římského
mučedníka, jehož ostatky byly už dříve přeneseny do kláštera v saském Corvey. V Praze pak Václav
vybudoval kostel sv. Víta. České křesťanství se zprvu nacházelo pod silným saským a bavorským
vlivem, a když se po jednáních, která vedl Boleslav I., podařilo Václavovu synovci Boleslavu II.
zřídit roku 973 pražské biskupství, to po několik staletí podléhalo arcibiskupství mohučskému.
Svatováclavský kult - kult Bohem vyvoleného knížete-mučedníka - se stal symbolem českého
křesťanství a zároveň představoval i uznání charismatické autority přemyslovské dynastie. První
biskupové však s jedinou výjimkou pocházeli z Německa.
Touto výjimkou byl sv. Vojtěch, který náleží mezi významné postavy 10. století. Pocházel z
českého knížecího rodu Slavníkovců, soupeřů Přemyslovců o moc nad českými zeměmi. Vojtěch

39
patřil k žákům Adalberta, prvního arcibiskupa v Magdeburku - který Ota I. Veliký založil na řece
Labi - a přijal jeho jméno, a proto je v evropských dějinách znám spíše jako sv. Adalbert. Roku 982
mu Ota II. dopomohl k úřadu pražského biskupa, Vojtěch se však záhy dostal do sporu s knížetem
Boleslavem II. Roku 988 se proto vydal do Říma a po mnoha peripetiích tu vstoupil do kláštera, o
čtyři roky později však vyslyšel prosby mohučského arcibiskupa i žádosti někdejšího odpůrce
knížete Boleslava II. a vrátil se do Prahy. Boleslav II. byl významným ochráncem církve stejně jako
sveřepým vyznavačem krevní msty. Když mezi Boleslavem a biskupem došlo k dalším sporům,
odešel Vojtěch roku 994 podruhé do Říma. O rok později pak kníže Boleslav II. dal na Libici
vyvraždit Slavníkovce (z šesti mužských potomků knížete Slavníka tak Boleslavovo řádění přežili
pouze bratři Vojtěch a Soběslav). V Římě se Vojtěch setkal s mladým císařem Otou III., který ho
uvedl ke dvoru. Patřil tu mezi nejvýraznější osobnosti kruhu kosmopolitních duchovních a
vzdělaných rádců císaře. Vojtěch se zde dočkal uznání pro svou zbožnost a neobyčejnou skromnost
a pokoru - jedné noci prý vyčistil boty celého císařského dvora. Ovlivňovala ho řada podnětů a
především nejrůznější výzvy tehdejší doby, nikdy se tak nedokázal nadlouho spokojit s jediným
posláním. Roku 996 Vojtěch vyslyšel prosby o pomoc při pokřesťanšťování Polska a odešel ke
dvoru polského knížete Boleslava Chrabrého. Znalost slovanských poměrů a nepřátelství s českým
knížetem Boleslavem II. ho činily přirozeným kandidátem takového poslání. Touha šířit křesťanství
se mu však stala osudnou: Vojtěch a jeho dva společníci, Radim a Benedikt, pronikli při jedné ze
svých misijních cest až k pobřeží Baltského moře na území pohanských Prusů, kde Vojtěch 23.
dubna 997 (na svátek sv. Jiří) zemřel mučednickou smrtí. Jeho společníci přinesli Vojtěchovo
bezvládné tělo do Hnězdna, kde bylo poté pohřbeno. V letech 999-1000 pak papež Silvestr II. a
císař Ota III. založili na Vojtěchovu počest hnězdenské arcibiskupství.
Křesťanství však do Polska vstoupilo už dříve, a to z českých zemí. Měšek I., nejmocnější
tehdejší polský kníže, pojal kolem roku 964 za manželku Doubravku, dceru českého knížete
Boleslava I. A jako v podobných případech si křesťanská choť přivedla nejen vlastního Boha, ale
jako své družiníky i duchovenstvo - a roku 966 se dal Měšek pokřtít. Hnězdno se za jeho vlády stalo
významným centrem piastovské říše a v Poznani vzniklo misijní biskupství na čele s biskupem
Jordanem. Měškovy vztahy s císařem Otou I. byly velmi přátelské. Jeho druhou chotí byla Oda,
dcera míšeňského markraběte Dietricha, jehož území se rozkládalo na severovýchodní hranici
Německa. Ta se na tehdejší poměry skandálně vzdala své původní dráhy řádové sestry v Kalbe, aby
si mohla polského knížete vzít. Její obrácení k manželskému loži dokládá, jak se v 10. století
politika a náboženství v Polsku prolínaly: němečtí panovníci byli pevně odhodláni upevňovat
spojenectví s polským knížetem.
Nástupci Měška I. učinili 11. století z krakovského Wawelu - komplexu opevněného hradu s
katedrálou, okolo nějž vyrostlo nejvýznamnější polské středověké město - hlavní centrum.
Významné postavení však neztratila ani Poznaň s misijním biskupstvím a nové místo nyní zaujalo
hnězdenské arcibiskupství - které ustavil Ota III. za své pouti k hrobu svého někdejšího přítele - na
čele s Vojtěchovým žákem a příbuzným Radimem (v Polsku Gaudentiem) jako prvním
hnězdenským metropolitou.
Tyto události odhalují mnohé základní rysy středoevropského vývoje v 10. a 11. století. V
každém okamžiku se na scéně objevují výjevy složitých a nestálých politických vztahů, aniž
bychom dokázali zcela pochopit jejich povahu. Němečtí monarchové představovali pro polské
panovníky nejen spojence, kteří jim poskytovali ochranu a podporu, ale i soupeře v boji o moc.
Měšek I. krátce před svou smrtí svěřil listinou zvanou Dagome iudex svou říši do ochrany Svatého
stolce, což byl jistě pokus o vyvážení nadměrné moci císaře. Polsko se tak na rozdíl od českých
zemí nestalo součástí Říše a vyvíjelo se jako nezávislý státní útvar. Avšak v roce 1000 čelil Měškův
syn a nástupce Boleslav I. Chrabrý spojenectví Oty III. a papeže, a proto využil císařovy
přítomnosti na hnězdenském sjezdu, aby získal uznání nezávislosti Polska na Říši. A roku 1024
dosáhl papežova potvrzení své královské korunovace. Polské spojenectví s Říší však skončilo už

40
dříve smrtí císaře Oty III. Za Boleslavova syna Měška II. (1025-1034), který byl nucen rezignovat
na královský titul, došlo k rychlému rozkladu královské moci. Polsko se stalo obětí nepokojů a
výkonná moc přešla do rukou jednotlivých velmožů. Na konci 30. let propuklo navíc mohutné
lidové povstání, které nabylo protikřesťanského charakteru. To vše spolu s kořistnickým vpádem
českého knížete Břetislava vedlo téměř ke zhroucení polské říše. Teprve s nástupem Kazimíra
Obnovitele a jeho syna Boleslava II. Smělého (1058-1079) se podařilo obnovit pevnou vládu.
Polský král Boleslav II. byl význačným ochráncem církve a za pomoci papežských legátů zřizoval
nové diecéze a založil několik benediktinských klášterů. Jeho přirozeným spojencem byla výrazná a
oddaná osobnost krakovského biskupa Stanislava (později prohlášen za svatého), avšak mezi
Boleslavem a Stanislavem došlo k dosud ještě plně nevyjasněným ostrým sporům, které skončily
tím, že král nechal biskupa zavraždit - není dokonce vyloučeno, že se této vraždy dopustil sám
panovník. Zdá se, že se Stanislav dočkal podobného osudu jako o století později Tomáš Becket,
když ostře odsoudil přísná královská nařízení. Stanislav byl už krátce nato v zemi uctíván jako
mučedník a Boleslav byl vzpourou velmožů vyhnán ze země. Pokud královská autorita narazila na
silný domácí odpor nebo se sama stala předmětem soupeření, nedokázala být nikdy nadlouho
pevná. Určitý druh vzájemné spolupráce mezi králem a církví byl však v této době daleko
obvyklejší než prudké a nelítostné střetnutí, které vypuklo mezi Boleslavem II. a Stanislavem.
Tehdejší Polsko představovalo pomezí mezi západní a východní církví: jeho moc se v dalších
staletích rozšiřovala na východ a s tím se zvyšoval i počet obyvatel hlásících se k východnímu
(pravoslavnému) křesťanství. Období, kdy se Polsko stalo monolitně katolickou zemí, bylo zatím
dosti vzdálené. Avšak na tradičních polských územích, zejména na západě a na jihu, v oblastech
Hnězdna, Poznaně a Krakova, převažovali katolíci, jejichž elity si byly hluboce vědomy pout, které
je pojily s Římem.
Uhry měly společné hranice s východní i západní říší, a proto se zde střetávaly duchovní vlivy
obou těchto světů. Zdá se, že počátkem 10. století ovládali maďarští kmenoví náčelníci částečně
usedlé a zčásti polokočovné obyvatelstvo. Hlavním zdrojem obživy vojenských elit byly stále
kořistnické nájezdy na sousední území a jejich nejčastějším cílem byly německé oblasti. První
hodnověrný písemný záznam o setkání Maďarů s křesťanstvím pochází z poloviny 10. století, kdy
maďarský náčelník Bulču navštívil Konstantinopol, kde se dal pokřtít a zacházelo se tu s ním s
nejvyšší úctou. Po svém návratu do Uher se však vrátil k pohanství a ke kořistnickým nájezdům -
poslední skončil roku 955 bitvou na Lešském poli, kde ho císař Ota I. Veliký zajal a jako odpadlíka
od křesťanské víry dal pověsit. Pro ostatní maďarské náčelníky měla bitva na Lešském poli
mnohem příznivější důsledky: drtivá porážka je totiž donutila k rozvíjení a udržování dobrých
sousedských vztahů a v delší perspektivě i k usedlému způsobu života, který byl částečně městský a
zčásti se rozvíjel v opevněných hradištích, která německá knížata, vedená císařem Jindřichem I.
Ptáčníkem, vybudovala na obranu právě proti maďarským nájezdníkům.
Uhry byly v tomto období rozlohou daleko větší než současné Maďarsko. Uherští panovníci
šířili svou moc východním směrem na území, která jsou součástí dnešního Rumunska. Začátkem
12. století se podřízeným státem uherské koruny stalo i Chorvatsko. Jižní hranice Uher byla nestálá
a podléhala častým osudovým zvratům balkánských dějin; jižní sousedé Uher však byli všichni v
různé formě podřízeni moci byzantské říše, a dokonce i Bulharsko, které bylo dlouho významným
královstvím - ať už zcela či zčásti nezávislým na byzantské moci se nyní nacházelo v byzantské
sféře vlivu. Ve východních a jižních Uhrách převažovalo obyvatelstvo ortodoxního vyznání, řečtí
misionáři byli početnější než římskokatoličtí a jak se východní a západní církev od sebe stále více
vzdalovaly, řecký vliv tu nabýval na síle.
Na severu a na západě Uher však vznikaly územní celky, jejichž historie byla velmi podobná
vývoji tehdejších polských knížectví. Dunaj byl hlavní tepnou Uher i celé této evropské oblasti.
Původní římské osídlení mezi dvěma tehdejšími městy Budínem a Peští zůstávalo starověkou
křižovatkou. Avšak v 10. a 11. století byla nejvýznamnějším městem a pevností Ostřihom, která se

41
nacházela o něco severněji na Dunaji. Velkokníže Gejza tu na strategicky vypínajícím se pahorku
nad řekou vybudoval opevněné hradiště. Pokud se tradice nemýlí, pak právě zde Gejza a jeho vlivná
choť přijali křesťanství a přiřadili křesťanského Boha k panteonu v zemi uctívaných božstev.
Vybudovali tu rovněž první kostelík zasvěcený prvomučedníkovi Štěpánovi a jejich syn Vajk, který
později přijal jméno Štěpán, tu byl kolem roku 969 pokřtěn. A pokud lze věřit tradici, pak stejně
jako polské i dějiny uherské znovu zásadně ovlivnil pražský biskup sv. Vojtěch, který Štěpána
údajně pokřtil. Vojtěch ale Štěpána při své misijní cestě spíše biřmoval a křest, který jistě uherský
panovník přijal z německé oblasti, mohl snad provést augsburský biskup Ulrich či pasovský biskup
Pilgrim. Vajk-Štěpán se oženil s Gizelou, sestrou bavorského vévody a pozdějšího císaře Jindřicha
II Štěpánovy vztahy s císaři Otou III. a Jindřichem II. zůstávaly přátelské a k vážným problémům s
říší nedošlo až do panovníkovy smrti v roce 1038.
Svatý Štěpán byl skutečným zakladatelem uherského státu a šiřitelem křesťanství v této
oblasti. Císař Ota III. a papež Silvestr II. mu roku 1001 zaslali královskou korunu. Uhry se stejně
jako Polsko staly královstvím a vládnoucí dynastii v Ostřihomi se dostalo posvěcení své moci.
Město se stalo sídlem arcibiskupů závislých na německých metropolitech a na ostřihomském
pahorku vyrostl stejně jako na krakovském Wawelu královský palác a velká katedrála, zasvěcená sv.
Vojtěchovi, třebaže původní kostelík sv. Štěpána byl nadále pečlivě opatrován. Proslulá
svatoštěpánská koruna či svatá koruna Uher nepochází z období vlády sv. Štěpána, ačkoli královský
plášť, který se používal při korunovaci až do roku 1917, je původní korunovační insignií
zakladatele uherské monarchie. Štěpán učinil z křesťanské církve nejen svého věrného spojence při
přeměně Uher z kmenové společnosti v zemi západoevropského charakteru, ale stejně jako tehdejší
císaři ji využíval i jako nástroj své vlády. Úctu duchovenstva získal a udržoval udělováním řady
prebend a svým nadšením pro obecně prospěšné věci. Při plnění svých cílů a přání však očekával,
že si král a arcibiskup budou vzájemně natolik blízcí jako královský a arcibiskupský palác na
ostřihomském pahorku.
V Uhrách byla stejně jako v Cechách a v Polsku vláda patriarchální, oslabovaly ji však četné
domácí konflikty, ke kterým docházelo důsledkem nejistot nástupnictví. Uherští panovníci však
využili dvou osobitých výhod: v tomto období vlastnili většinu půdy ve svém království a ve 13.
století začali získávat vysoké zisky z nerostných zdrojů země, které těžili převážně němečtí
osadníci. Skutečnost, že dva panovníci vládnoucí v 11. století, Štěpán I. a Ladislav I., byli uctíváni
jako světci, zdůrazňuje úzký vztah s církví a připomíná nám těsný vztah Uher se Svatým stolcem.
Když na konci 11. století vypukl mezi římskoněmeckým císařem a papežem boj o investituru a moc
říše byla oslabena, uherští panovníci se v tomto mocenském zápase postavili na stranu papežství,
kterému poskytovali přinejmenším morální podporu, a tak se jim na říši podařilo dosáhnout
skutečné nezávislosti.
Počátkem 12. století se středoevropské státy pod záštitou říše a papežství plně rozvinuly. V té
době začaly doceňovat své vztahy k římské církvi, ačkoli se jimi často příliš nezatěžovaly. Jejich
vztahy vůči císaři byly nestálé. V severní Evropě na území mezi Německem a Polskem a na
baltském pobřeží se však v zemi nikoho nacházely národy, jejichž vztahy k těmto institucím nebyly
ještě vymezeny. V 10. století začali na východ pronikat Němci a tato území si podrobili. Koncem
10. století se však místním národům podařilo znovu vybojovat nezávislost. Ve 12. století, v samém
závěru období, které je předmětem našeho zájmu, však Němci znovu zahájili Drang nach Osten,
expanzi do východoevropských oblastí. Latinská církev a římskoněmecká říše se opět spojily ve
společném postupu; pokřesťanšťování zde prováděli vojáci a kolonisté. Pokorní kazatelé se bosky
vydávali do Pomořanska, aby tu šířili křesťanství mezi pohany, kteří s opovržením pohlíželi na
jejich ošumělá mnišská roucha a pohrdali Bohem, jehož chudoba se podle nich musela odrážet v
jejich oděvu.
O něco později, roku 1124, sem přijel výmluvný a horlivý bamberský biskup Ota, nikoli však
v ošuntělém šatu, nýbrž v biskupském rouchu a se všemi odznaky své hodnosti a navíc v doprovodu

42
početné družiny. Na obyvatele Pomořanska to udělalo náležitý dojem a jejich pokřesťanštění už nic
nebránilo. Katolictví tak dobylo celé baltské pobřeží až k hranicím Ruska. Baltské pobřeží a celé
území mezi Labem a Odrou začali nyní kolonizovat Němci.

Západní Evropa

Vnitřní fyzické hranice

V období 10.-12 století vymezovaly hranice Evropy moře, islámská a byzantská říše a
pirátské říše Rusů a Vikingů. Ve Španělsku byly její hranice neurčité a proměnlivé. Slovanské a
maďarské východoevropské národy žily na jejím pomezí, když si stále více osvojovaly její
instituce, zvyky i obyčeje. Vikingové na severu se začali postupně přiklánět k usedlému způsobu
života a pozvolna přijímat křesťanství. Uvnitř evropských hranic se nacházely německé oblasti,
Itálie, severní Španělsko, Francie a Britské ostrovy; obyvatelstvo zde tvořili už před nástupem 10.
století křesťané (s výjimkou těch území, kde měli silné pozice Vikingové), povinovaní tradiční
věrností papeži. Převážná část zdejšího obyvatelstva hovořila germánskými či románskými jazyky a
většina se nacházela pod světskou vládou vojenských aristokracií, více či méně provázaných
lenními svazky. Pokud chceme vysvětlit otázku jednoty a rozmanitosti tehdejší západní Evropy,
podívejme se postupně na tři mapy: na mapu fyzickou, kterou vytvořily přírodní podmínky a kterou
ovlivňovalo prvotní obyvatelstvo evropského poloostrova; na politickou mapu, respektive na
politickou situaci v roce 962; a na mapu evropských jazyků. První mapa je nejméně proměnlivá,
druhá nám podává nejpovrchnější obraz, avšak plné porozumění všem třem mapám je nezbytné,
pokud chceme pochopit historické procesy tohoto období, které se nám tato kniha snaží ozřejmit.

43
 Obr 1: Evropa - fyzická mapa

Evropské obyvatelstvo se živilo chlebem, pivem a vínem, a stěhovalo se tam, kde to přírodní
podmínky umožňovaly a kde se nacházely vodní zdroje. Budeme mít celou řadu příležitostí,
abychom toto tvrzení přiměřeně upravili, alespoň prozatím nám ale pomůže v prvním vyhodnocení
fyzické mapy Evropy. Na více než polovině evropského území se rozprostírají rozsáhlé roviny
pokryté hlubokými listnatými lesy: od severní Francie, přes severní Německo, až do Polska a
Ruska. Už od neolitu lidé tyto lesy káceli a zdařili a na získané půdě pěstovali pšenici pro výrobu
chleba a ječmen pro vaření piva. Bohaté lesní porosty nabízely pastvu prasatům, lidem poskytovaly
stavební i palivové dříví a panovníkům a šlechtě hojná loviště pro jejich zábavu; především však

44
dávaly půdu, kterou rostoucí populace všech těchto zemí mohla zúrodňovat Ve Frísku a v
Nizozemsku nebyly hlavním problémem kolonistů husté lesy, nýbrž voda, která nutila rostoucí
obyvatelstvo zúrodňovat mokřiny i močály. V severní Francii a v jihovýchodní Anglii se
rozprostíraly nížinaté planiny; lesy a blata v Anglii - podobně jako v sousedních kontinentálních
oblastech - ztěžovaly místním kolonistům jejich postup. Baltské moře, Severní moře a Lamanšský
průliv tehdy i později představovaly pro vikinské národy hlavní komunikační trasy, které je
spojovaly s okolním světem. Baltské moře tvořilo současně hranici mezi přímořskými nížinami
Německa a Dánska a hornatým Norskem. Lamanšský průliv nebyl v tomto smyslu hranicí. Na
severu a na západě Británie se nacházel předěl mezi nížinatými oblastmi a vysočinou a pomezí mezi
nimi tvořilo velmi zhruba hranici Anglie s Walesem a se Skotskem. V jihovýchodní nížinaté oblasti
Británie přetrvávaly mnohé vazby s kontinentem, které nabyly na intenzitě s postupujícím 11.
stoletím. Britská vysočina patřila společně s Irskem a Bretaní k zemím obývaným keltskými kmeny,
které všechny spojovala tradice, do určité míry jazyk a také námořní cesta směřující ze západních
skotských ostrovů do Biskajského zálivu Nic jiného však tyto keltské země nespojovalo.
Svým charakterem a polohou představovala střední a jihovýchodní Francie hranici mezi
severní Evropou a Středomořím, přičemž Francouzské středohoří toto rozdělení fyzicky
ztvárňovalo. Podnebí i poměry ve středomořské oblasti jsou značně odlišné od severoevropských
území Středomoří však není od severní Evropy zcela odříznuto. Ačkoli Pyreneje představují jen
nelehce překonatelnou překážku, lze je obejít po souši nebo obeplout po moři a stejně tak je možné
přejít tento hrozivý masiv v letním období na několika místech. Alpy takovým problémem nejsou,
lze je snáze obejít a také díky několika horským sedlům snáze překonat. V našem období však
existovaly pouze čtyři významné horské cesty, které vedly přes centrální Alpy - obrovský politický
význam měly tyto cesty zejména pro Němce, kteří se často snažili ovládnout Itálii. Němci přicházeli
do Itálie přes Bavorsko po zdlouhavé horské stezce přes Brennerský průsmyk; další možností byla
cesta Švábskem a Burgundským královstvím přes alpská sedla Septimerpass a Velký sv. Bernard či
Mont Cenis. Poslední horská stezka byla pravděpodobně nejvýznamnější, ačkoli ze středního
Německa představovala cestu nejdelší. Tudy například přešel Jindřich IV. přes zasněžené zimní
Alpy na své cestě do Canossy; panovníkovu cestu nám popsal Lampert z Hersfeldu, jehož zprávu na
místě ověřovali současní vědci, což pro tohoto historika znamenalo navrácení věrohodnosti.
Lombardská města, která povstala proti Friedrichu I. Barbarossovi (římskoněmeckému císaři,
švábskému vévodovi a burgundskému králi), vybudovala na italské straně Mont Cenis na konci 12.
století pevnost, kterou pojmenovala Alessandria po papeži Alexandru III. Pevnost roku 1796 ovládl
Napoleon I. Bonaparte, aby zabezpečil dopravní cesty s Francií a Švýcarskem, předtím než se se
svými vojsky vydal k Brennerskému průsmyku, aby zde zastavil útočící rakouskou armádu.
Itálie a Španělsko jsou zeměmi římských plodin - vinné révy a olivovníků, románských
jazyků a přetrvávajících stop římského městského života. Zde však veškerá podobnost končí.
Střední a severní Itálie, včetně bohatých oblastí v Pádské nížině, leží v západním křesťanském
světě, zatímco nejúrodnější části Španělska se nacházely v muslimské moci. Barcelona se nalézá ve
středomořské oblasti, císař Leónu a Kastilie se však nacházel ve svém vlastním světě, který hraničil
s Atlantikem a córdobským chalífátem, a pokud své zraky pozvedl dále než k branám Córdoby, pak
to bylo k břehům Afriky.

Politické hranice
V průběhu 9. století se říše Karla Velikého rozpadla na tři samostatné celky. Roku 843
rozdělila verdunská smlouva říši na západní část (západofrancká říše), která odpovídala zhruba
území budoucí Francie, třebaže se tehdejší hranice velmi lišily od těch současných. Východní část
(východofrancká říše) se stala základem budoucího Německa. „Střední říše“ zahrnovala Lotrinsko,
Provence, Burgundsko a podstatnou část Itálie; tento celek však jako království existoval jen velmi
krátce. Už na konci 10. století to byla jen skupina království a knížectví; čím jižněji se tyto celky

45
nacházely, tím byly náchylnější k vnitřním zmatkům; severněji položená území, zejména Lotrinsko,
byla obvykle součástí římskoněmecké říše.
Politicky se Evropa v roce 962 nacházela ve stínu císaře Oty I. Velikého. Svými mnohými
vítězstvími [píše saský kronikář Widukind, když popisuje důsledky Otova drtivého vítězství nad
Maďary na Lešském poli v roce 955]… si získal respekt a úctu mnoha králů a řady národů. Přijímal
četné vyslance z Říma a z Řecka a také Saracény. Ti mu přinášeli nejrůznější dary, zlaté, stříbrné i
měděné číše, tepané do nejpodivuhodnějších tvarů, předměty ze skla a slonoviny, přehozy a
pokrývky všech tvarů a velikostí, vonné masti a parfémy všech druhů, zvířecí tvory, které žádný ze
Sasů nikdy předtím neuzřel: lvy a velbloudy, opice a pštrosy. Ota byl takto nadějí i útočištěm celého
západního křesťanstva.
Ota I. byl králem východofrancké říše a Itálie (tj. Lombardie), suverénem polského,
uherského a českého knížectví, králem Burgundska a navíc císařem římské říše. Počtem titulů i
reálnou mocí dokonce převyšoval Karla Velikého. Stejně jako v období Karlovy vlády i nyní zde
existoval další římský císař - byzantský panovník. Ale ať už Otu i jeho nástupce vztahy s Byzancí
znepokojovaly sebevíc, mezi panovníky obou říší existovalo - s výjimkou území Itálie - jen
nepatrné nebezpečí vzniku politického soupeření. Franckým králem však nebyl pouze Ota: na
území, které se později nazývalo Francií, vládl západofrancký král; jeho moc však ve srovnání s
mocí východo-franckého panovníka byla mnohem omezenější, navíc byl nucen přijmout
svrchovanost Oty I. stejně jako jeho předchůdce svrchovanost Otova otce Jindřicha I. Ptáčníka.
Stalo se zavedeným zvykem pokládat Německo - pevně stmelenou zemi, povinovanou rozhodnou
oddaností panovníkovi - za jádro Otovy říše. Takové tvrzení lze sotva popřít, nebude však určitě na
škodu, pokud si připomeneme, že hranice Německa nebyly tehdy přesně vymezeny, že idea
německého království (regnum Teutonicorum) byla dosud nová a nalezneme o ní jen málo
soudobých zmínek a že všechna vévodství, která území Německa tvořila, měla těsné vazby s
některými sousedními mocnostmi. Ota I. byl původem Sas a jeho první manželkou byla anglosaská
princezna - tato skutečnost nám připomíná pouto, které mezi starým Saskem a Anglií celkem jistě
existovalo, alespoň pokud jde o obdobný jazyk a společnou tradici. Staří Sasové navíc nezapomněli,
že byli až do časů Karla Velikého na Francích nezávislí. Otovo království bylo dosud královstvím
Franků. Centrum královské domény se nacházelo v původní francké domovině ve Franconii
(Frankách) a Lotharingii či Lotrinsku. Původní francká domovina nerespektovala jazykové hranice
a rozprostírala se na územích německy i francouzský hovořících obyvatel. Lotrinsko samo bylo
hraniční zemí a politicky bylo v období, které je předmětem našeho zájmu, „německé“. Mezi
Franconii, Lotrinskem a severní Francií přetrvávaly stále pevné vazby, které se však oslabovaly s
upevňováním politických hranic. Lotrinsko tak od nynějška po celá dlouhá staletí směřovalo oběma
směry. Jižně od Lotrinska se nacházela dvě vévodství, Bavorsko a Švábsko, jejichž obyvatelé si
stejně jako Sasové stále připomínali období vlastní vlády nezávislé na Francích. Bavorsko a
Švábsko spojovaly obdobný jazyk i další pouta s obyvateli zaalpské Lombardie, a panovníci saské
dynastie se tak museli neustále obávat italských ambicí těchto jižních vévodů. Není to tak dávno,
kdy někteří historici poukazovali na to, že němečtí vévodové byli současně nezávislými vládci i
královskými hodnostáři a že „kmenová“ vévodství byla novým a umělým výtvorem. Sotva však lze
popřít, že se hranice zhruba přizpůsobily starým hranicím německých kmenových království, že si
německé národy byly starých hranic dosud vědomy a že odstředivé tendence byly skutečně silné.

46
 Obr 2: Evropa v roce 962

Uzemní roztříštěnost však měla mnohem hlubší důsledky ve Francii. Geografie a historie se tu
spojily, aby Francii rozdělily na severní nížinatou a jižní hornatou oblast. Jižní část, odvozující své

47
jméno od původní římské provincie, se nazývala Akvitánie. Jednota této oblasti však byla velmi
nejistá. Akvitánskými „vévody“ byla leckdy přední místní hrabata, nejčastěji hrabě z Poitou, ale
jeho vrchní panství uznávala jen zřídkakdy většina sousedů. Na severu byly územní jednotky menší
a přesněji vymezené. Severní Francie však představuje ukázkový příklad rozkladu karolinské moci.
Hrabě bretaňského pomezí pohltil na západě keltskou enklávu a prohlásil se vévodou bretaňským.
Na severovýchod od Bretaně se nacházela vikinská Normandie, která získala uznání počátkem 10
století, dosud tu však docházelo k neustálým ozbrojeným konfliktům mezi nejrůznějšími skupinami
Normandie se však postupně vyvíjela v jednu z hlavních mocností severozápadní Evropy. Dále na
severovýchod leželo flanderské hrabství, které se rozprostíralo na území, z něhož neohrožený hrabě
Balduin II. (879-918) vytlačil Vikingy. Na východní hranici se na francouzském území nacházelo
vévodství burgundské, další seskupení karolinských hrabství, které bylo pozůstatkem někdejšího
burgundského království (viz mapa 4). Francouzská královská doména byla sevřena mocnými
územními celky, její rozsah se však nepřetržitě zmenšoval s tím, jak se poslední francouzští
Karlovci snažili získávat podporu mocných hrabat a vévodů zastavováním královských držav. Roku
987 nahradil Karlovce na západofranckém trůně Hugo Kapet, panovník tehdy nevelkého vévodství
Francie; jeho pozice nebyla příliš pevná, dokázal však založit novou dynastii a svým dědicům
odkázat severofrancouzskou královskou doménu Ile-de-France („Francouzský ostrov“).
Kapetovskou državu obklopovala mocensky stále silnější hrabství Blois a Champagne, ale i řada
dalších, na západě pak hrabství Anjou, které zpočátku soupeřilo s dravými a ctižádostivými vévody
Normandie, aby se nakonec obě území stala základem rozsáhlých francouzských držav anglického
krále, normanského vévody a hraběte z Anjou Jindřicha II. Plantageneta. Moc francouzského krále
na všech těchto územích byla krajně nejistá.
Na jihovýchodě Francie se nacházely části staré Lotharovy střední říše: Provence a Arelatsko,
Savojsko a další hrabství Burgundského království a za Alpami Lombardské království (různé
zbytky lombardské moci v Itálii) a územní jednotky uznávající za svého světského pána papeže.
Otovi I. se podařilo sjednotit všechna tato území pod svou moc, a přestože papeži potvrdil výsady
udělené svými franckými předchůdci, s celou Itálií - a dokonce i s tamními državami byzantské říše
- nakládal jako s vlastním územím. To však bylo pouze dočasné racionální jednání. Po většinu
období, které je předmětem našeho zájmu, byly císařské državy v Itálii nestálé a nejisté. Císařská
moc se v Itálii opírala nejen o vysokou šlechtu, například o toskánská hrabata, a přední biskupy, ale
také o italská města, jejichž vzrůstající bohatství je však podněcovalo k tomu, aby usilovala - ať už
násilnou či mírovou cestou - o nezávislost. Politicky vzhlížela Itálie k severu i k jihu, byla si
vědoma své římské i germánské minulosti a řecké, muslimské i italské přítomnosti. V Itálii se však
nacházel také papežský stát - v roce 962 závislý buď na místních mocenských skupinách, nebo na
císařské ochraně. Podařilo se mu však obnovit svou slávu i tradiční autoritu a dříve, než se námi
zkoumané období uzavřelo, se stal centrem státu s mnohem vyspělejší organizací a dále
dosahujícím vlivem, než jakým disponovali císaři tohoto období.
Na západě a na jihu staré karolinské říše se nacházely dva nezávislé celky, Anglie a
Španělsko, a dvě území obývaná zčásti nezávislými národy - keltské země a Baskicko. Nedávno se
prokázalo, že král Leónu se císařem prohlásil už začátkem 10. století. Ve skutečnosti byl však pouze
jedním z několika křesťanských hrabat a králů, kteří zčásti nezávisle vládli na územích podél
severní španělské hranice, kam nezasáhly muslimské výboje: těmi byly atlantická hrabství Galicie,
León a Kastilie, pyrenejská království Navarra a Aragonsko a středomořské barcelonské a
katalánské hrabství. Všechny tyto územní celky byly geograficky a do určité míry také jazykově
odděleny, spojoval je však společný odpor vůči Maurům. Pevná osoba císaře je sdružila v jednotný
svazek, ten se však rozpadl s císařovou smrtí, když jeho synové dědictví rozdělili.
Jednota Anglie byla mnohem pevnější. Nížinaté oblasti Británie tvořily nejsoudržnější oblast
Evropy. Král Edgar (959-975) byl dědicem královské dynastie, která Anglii sjednotila pod vládou
Wessexu, jednoho ze sedmi původních království, a dokázala podrobit Dány a Nory na většině

48
anglického území. Edgar byl stejně jako Ota I. Veliký rozhodný a zbožný panovník, který se
nemusel potýkat téměř s žádným odporem svých světských poddaných (Ota naopak narážel na
odpor mnohem silnější) a pevně se opíral o církev. Stejně jako Ota také Edgar byl v postavení
lenního pána sousedních velmožů. A podobně jako španělský León i Edgarovo království bylo
někdy nazýváno císařstvím. Jeho vláda nad keltskými kmeny v hraničních oblastech byla ale velmi
nejistá a jeho území byla vystavena vikinským útokům. Za několik let po Edgarově smrti došlo
znovu k dánským vpádům, které skončily dobytím a podmaněním Anglie Svenem I. Tveskággem a
Knutem (II.) Velikým. I přesto byly pevně položeny základy silné monarchie a Anglie vstoupila do
11. století jako země s nejpevnější správní strukturou v celé západní Evropě.
Ve zřejmém protikladu se nacházelo Skotsko, Wales a Irsko, kde stále ještě panovaly stejně
neuspořádané poměry jako ve vikinských královstvích, kterými se ovšem některé z těchto území
zčásti staly. V Irsku a ve Walesu se dosud nezapomnělo, že ještě před nedávnem tu existovala
mnohem vyšší kultura než v Anglii, postupem doby se však obě území dostávala pod sílící anglický
vliv. Skotsko se na rozdíl od Irska a Walesu nacházelo pod silným vlivem svého anglického souseda
již před polovinou 12. století. Vpád Normanů do Anglie a skutečnost, že se jim nepodařilo podmanit
celou Británii, jsou dva nejpozoruhodnější historické rysy našeho období.
Další menšinou byli Baskové, kterým se však nepodařilo dosáhnout ani částečné politické
nezávislosti: Baskicko se nacházelo v západní části Pyrenejí, na francouzsko-španělském pomezí
Politicky bylo Baskicko rozděleno mezi vévodství jihozápadní Akvitánie (Gaskoňsko), Navarrské
království a kastilské hrabství. Geograficky je rozděloval pyrenejský masiv. V kulturní a jazykové
oblasti si Baskové zachovali - a dosud zachovávají - pozoruhodný stupeň nezávislosti.

Evropské jazyky
Zkoumání evropských jazykových hranic a jejich posunů a změn, ke kterým v průběhu staletí
docházelo, představuje nesmírně poučný, ale i náročný úkol, přesné závěry lze však sotva
vyvozovat. Většinou jsme velmi vnímaví, pokud jde o jazykové odlišnosti: okamžitě si všimneme,
jestliže nějaký náš spoluobčan hovoří naším jazykem třebas jen s drobným přízvukem. Odlišnosti v
dialektu a ve způsobu řeči odrážejí - a někdy také vyvolávají - řadu emocí, které nás pojí k našim
domovům a odlišují nás od našich sousedů. Zejména současní Angličané rádi zapomínají, že se lze
velmi dobře naučit několika jazykům, protože si jsou příliš vědomi toho, že se mohou s
nejrůznějšími národy domluvit možná jediným mezinárodním jazykem.
Stejně jako dnes i tehdy v Evropě převládaly tři velké jazykové skupiny: románské jazyky,
které se vyvinuly ze společného latinského základu, germánské jazyky a jazyky slovanské.
Společným jazykem západního křesťanstva byla latina. Takové zjednodušení je však zavádějící.
Všechny tyto jazyky byly součástí indoevropské jazykové rodiny se společným praindoevropským
základem, tento fakt ale nijak neusnadňuje současným Francouzům porozumět například ruštině Už
v 10. století existovaly mnohé výrazně odlišné jazyky uvnitř každé z těchto tří hlavních skupin a
nesčetné dialekty. Pro nás je neobyčejně obtížné rozpoznat, které jazyky a dialekty byly vzájemně
srozumitelné. Uděláme dobře, pokud vyslyšíme varování příkladu moderní baskičtiny „Tisíciletí
izolace bez literární a kulturní regulace rozdělilo baskičtinu do nesčetných dialektů, které nejsou
vzájemně srozumitelné… [Existuje tak] přinejmenším pětadvacet subdialektů stejně jako místní
odlišnosti v každé vesnici a dokonce i v každé generaci mluvčích“ Baskičtina je výjimečná díky
třem zvláštním rysům: představuje jeden z velmi mála živých evropských jazyků, který není
indoevropský - naopak je osamocený a tvoří vlastní jazykovou rodinu. Ta je velmi stará, a proto se v
ní odchylky rozvíjely mnohem delší dobu než v sousedních jazycích. Její izolace umožnila, že se
nakonec stala natolik výlučnou, jak si jen mohla přát. Ve středověku však byly dialekty a jazyky
vždy mnohem izolovanější než v současné Evropě a nová jazyková dělení a jazykové hranice se
ustavičně vytvářely a nepřestávaly se soustavně měnit.

49
 Obr 3: Evropské jazyky, 10.-11. století

Pokud chceme nalézt další jazyk, který by nebyl součástí indoevropské jazykové rodiny,
musíme se vydat do východní Evropy. Tato oblast představuje úchvatný palimpsest, jenž odhaluje
evropské dějiny s neobyčejnou srozumitelností. S jedinou výjimkou patří východoevropské jazyky
četným národům, které se v této oblasti usazovaly v průběhu jejich vpádů do Evropy mezi 2.
tisíciletím př. n. l. a 10. stoletím n. l. - řečtina, latina (ve formě rumunštiny), slovanské jazyky
(různých dialektů), baltské jazyky a ty, které nepatří mezi jazyky indoevropské, estonština a
maďarština. Kromě těchto jazyků znázorňují jazykové mapy raného novověku nesčetné větší i
menší jazykové ostrůvky německy hovořícího obyvatelstva, které se táhly daleko na východ až do
jižního Ruska. Nepochybným faktem je to, že germánská etnika obsadila části těchto území dlouho
před příchodem slovanských kmenů, avšak tyto izolované oblasti německy hovořícího obyvatelstva
pocházejí z pozdějšího období - příčina jejich vzniku spočívá v Drang nach Osten. Nejistá hranice
mezi slovanskými a germánskými národy se v 10. a 11. století nacházela velmi zhruba na Labi. Ve
12. století se s konečnou platností začala posunovat východním směrem; od té doby tu pak hranice -

50
ve smyslu tohoto termínu -vůbec neexistovaly, pouze ohromné území vzájemného soužití. Avšak v
období, které je předmětem našeho zájmu, musel zákonitě narůstat počet obyvatel hovořících
slovanskými či baltskými jazyky, kteří nyní dokázali se svými německými panovníky, císaři,
komunikovat německy a s křesťanským duchovenstvem latinsky (v zemích s římsko-katolickou
orientací) nebo řecky (v zemích, které přijaly křesťanství z Byzance).
Na rozdíl od hranice mezi německými a slovanskými národy byla hranice mezi národy
německými a románskými poměrně uspořádaná a přehledná. Stejně jako v současnosti i tehdy byla
tato hranice spíše než geometricky přesnou dělící čarou jakýmsi pásmem, které se rozprostíralo na
většině území současné Belgie, Lotrinska, Alsaska a v části Švýcarska a Tyrolska. Nejnápadnější
narušení této hranice se nacházelo v severní Itálii - i v současnosti nazývané Lombardie. Tato oblast
je pojmenována po germánských Langobardech, kteří ji dobyli v 6 století a ještě v 10. století se zde
germánským jazykem místy stále hovořilo. Největší zmatky na francouzsko-německé hranici
panovaly na její severní i jižní výspě. Po celém Apeninském poloostrově se hovořilo různými
románskými dialekty, které se později staly základem moderní italštiny. Vládnoucí vrstvy na Sicílii
však hovořily arabsky a v jižní Itálii řecky. Severovýchodní Itálie byla oblastí, kde se řečtina,
italština a němčina setkávaly a vzájemně prolínaly. Na dalším okraji jazykové hranice se nacházely
Britské ostrovy, rozdělené mezi území ovládaná různými dialekty staroangličtiny či anglosaštiny a
keltské země, kde se hovořilo dialekty dvou hlavních větví keltštiny, zhruba odpovídajících
současné velštině („brythonštině“, ve Walesu, Cornwallu a Bretani) a gaelštině (ve Skotsku a Irsku).
Tento stav se nijak nezjednodušil ani po normanském vpádu, kdy k jazykům, jimiž se v Anglii a v
dalších částech ostrova hovořilo, přibyl francouzský dialekt. Francouzsky se na anglickém dvoře
hovořilo další tři staletí - románský vliv tak angličtinu pozměnil mnohem výrazněji než jakýkoli
jiný germánský jazyk.
Francouzské dialekty - nehledě na keltskou enklávu v Bretani a pologermánské hraniční
oblasti - patřily obvykle do dvou skupin langue ďoil a lan-gue ďoc. Provensálština (langue ďoc)
převládala v oblastech, jež zhruba odpovídaly území akvitánského vévodství. Královské moci se
podařilo Akvitánii pevně podřídit, teprve když ve 12. století provensálština ustoupila své severní
sestře - francouzštině. Provensálština byla blízká katalánštině a oba dialekty si byly mnohem
podobnější než ostatní francouzské a španělské převládající dialekty. Ve 12. století se provensálština
stala literární lingua franca v řadě oblastí západní i jižní Evropy. V křesťanském Španělsku
převládala katalánština na východním pobřeží, jež bylo těsnými pouty spojeno s Provencí zdejší
vládnoucí elity se spíše než západním a jižním směrem orientovaly na východ a na sever. V
ostatních křesťanských oblastech Pyrenejského poloostrova se hovořilo vlastními dialekty a jejich
rostoucí počet v pozdějších staletích úzce doprovázel politické dějiny reconquisty. Tím, jak
křesťanské územní celky rozšiřovaly své hranice dále na jih, jejich dialekty přejímaly stále více
vlivů z arabštiny. Galicijština se šířila na jih do Portugalska a tak se stala předchůdkyní moderní
portugalštiny. Kastilština, původně jen jeden z dialektů starokastilštiny, se rozšiřovala po staletí po
celém středním Španělsku, aby se v pozdním středověku stala převládajícím dialektem, jímž
zůstává i v současnosti To však neznamenalo vyloučení ostatních dialektů. Galicijština a
portugalština jsou stále samostatnými jazyky; katalánština je natolik odlišná jako v celém průběhu
svého vývoje; jižní dialekty se staly základem španělštiny ve španělské Americe. Vedle Španělska
tak neexistuje žádná jiná země, jejíž historie by se v takové míře odrážela v jejím jazyku.
Ve světě, v němž se politické hranice soustavně měnily a významní panovníci jen zřídka
chápali ideu „národnosti“, nemohlo mít vědomí příslušnosti k lidu, k soudržné skupině obyvatel, k
národu, nikdy takovou sílu, jakou získalo v posledních zhruba dvou staletích. Vědomí příslušnosti k
národu však existovalo a záviselo především na jazyku úzce spojeném se společnou historií daného
národa. Byl to především jazyk, který umožnil Francouzům hovořit o „la douce France“ a
francouzsko-německou jazykovou hranici proměnit v pevně danou, byť nikdy zcela neměnnou
hradbu. To však byla jediná evropská jazyková hranice, která odpovídala politické realitě a

51
národnímu cítění v jakémkoli platném smyslu tohoto termínu, snad s výjimkou jazykové hranice v
keltských zemích.
Zabýváme se zde otázkou značně nesnadnou a citlivou. Můžeme dokázat, že pro Francouze
mělo značný význam, že nehovoří německy. Anglii však ve stejné době dobyla francouzská
panovnická dynastie, která zjevně necítila potřebu učit se anglicky. Skotské království bylo
proměněno vlivem anglické princezny Markéty, manželky krále Malcolma III. (Malcolm ze
Shakespearova Macbetha), vychované v Uhrách, která ovládala latinu, ale neuměla gaelsky.
Anglická církev vzkvétala za primaství dvou Italů, kteří určitě hovořili hlavně latinsky - a
Anselmův anglický životopisec nijak nenaznačuje, že by zde existovala jazyková bariéra či
nevraživost. Je zřejmé, že v určitém smyslu byly jazykové hranice mnohem významnější než v
současnosti, zároveň však byla jejich existence sporadickým jevem. Komunikace vysokého
duchovenstva probíhala latinsky, avšak duchovenstvo nižší mělo jen povrchní znalosti tohoto
jazyka. Většina těch nemnoha obyvatel, kteří se z nějakého důvodu vydávali na zahraniční cesty,
pochytila několik jazyků. Bylo snadné nalézt dobrého tlumočníka. Ačkoli západosaský dialekt
staroangličtiny hrál na anglickém dvoře před normanským vpádem významnou úlohu, v tomto
období tu byl oficiální jazyk, kromě latiny, zcela výjimečný. Období, kdy se měl jeden dialekt stát
literárním či úředním jazykem, bylo zatím dosti vzdálené Římskoněmecký císař Ota I. Veliký
ovládal několik jazyků: prameny nám prozrazují, že uměl nejen francouzský, ale i slovansky,
třebaže zmínka, že těmito jazyky nehovoří často, může opatrně naznačovat, že v těchto jazycích
nijak zvlášť nevynikal. Ota hovořil především německy čili mateřským saským dialektem, který
však v Bavorsku zněl nepochybně stejně nesrozumitelně jako v Oxfordu pidgin [východoasijská
anglická lámaná hantýrka]. Stejně jako dnes i tehdy existovala řada lidí, kteří se snažili jazykové
bariéry překonávat, většina se však o nic takového nepokoušela. Interpretace jazykové mapy tak
odhaluje mnohé vzrušující podrobnosti stejně jako podivuhodná zmatení.

52
4 Ekonomické podmínky
V 10.-12. století bylo živobytí všech Evropanů založeno především na zemědělství, které
provázelo zvýšení produkce obilovin, zlepšení podmínek chovu ovcí a dobytka i dalších základních
zdrojů výživy. V 10. století žila velká většina obyvatel na hranici existenčního minima - rolníci
dokázali vypěstovat jen tolik, aby to stačilo na holé živobytí a veškeré životní potřeby si museli
opatřovat vlastními silami. Jejich život se jen velmi málo podobal životu současných Angličanů,
kteří si na svých zahrádkách pěstují vlastní zeleninu. Pokud si dobrý zahradník osvojí moderní
vědecké poznatky, může si být jistý alespoň průměrnou sklizní, a když se jeho zahrádce nedaří,
klidně může nakoupit u některého zelináře. To nejhorší, čeho se musí obávat, je dočasné zvýšení
životních nákladů. Ale člověk, který žije na hranici existenčního minima, nemá žádného zelináře, na
nějž by se mohl obrátit, ani peníze, aby si mohl potraviny koupit, jestliže se mu toho roku
neurodilo. Takový člověk není jistě sám: obvykle je členem širší obce, která se o něj v nouzi
postará. Pokud však přijde hladomor, způsobí vážné obtíže celé obci, a proti hladomoru se
samozásobitelský zemědělec může jen sotva bránit. V 10. století byli mnozí lidé v Evropě vydáni na
milost a nemilost hladomorům; naštěstí jen opravdu málo z nich bylo zcela závislých pouze na tom,
co dokázali vypěstovat, a během dvou staletí, která jsou předmětem zkoumání této knihy, došlo k
pozoruhodnému hospodářskému rozvoji, který zajistil životní úroveň evropských národů zcela jistě
nad hranicí existenčního minima. Tato změna, jejíž příčiny spočívaly v prudkém rozvoji obchodu,
tržišť i průmyslu - ze současného hlediska stále primitivních, přesto však pokročilých, pokud je
srovnáváme s předešlými obdobími - a kterou doprovázely mnohé proměny právě v zemědělství, je
tématem této kapitoly
V převážně agrární společnosti je v době sklizně zapotřebí více pracovních sil, ale v ostatních
ročních obdobích nelze všem poskytnout dostatek práce. Na základě pozorování lze konstatovat, že
v samozásobitelském hospodářství je velká část obyvatelstva nezaměstnaná. „V plně
samozásobitelském hospodářství,“ píše lord Bauer, „se nečinnost často chápe jako součást
přirozeného stavu.“ Jak se však ekonomika rozvíjí, míra zaměstnanosti se v různých oborech a na
různých místech začíná značně odlišovat; může však trvat ještě několik staletí, než se plná
zaměstnanost stane dosažitelnou. Zatím už nečinnost není součástí přirozeného řádu; církev
rozlišuje mezi zaslouženou a nezaslouženou chudobou, mezi dobrovolnou a nedobrovolnou
nečinností; „povaleči“ začínají stále více znepokojovat vlády. V období, které je předmětem našeho
zájmu, tyto tendence jistě působily, jejich vyřešení však zatím spočívalo v daleké budoucnosti.
Analogie se současnými méně rozvinutými společnostmi nám ukazují, že motiv zisku a
přirozené ekonomické vlivy jsou pravděpodobně v ekonomice, kterou studujeme, velmi významné.
Vnější vlivy - náboženská víra, společenské zvyky a tabu - mohou nepochybně vážně narušit čistě
ekonomické kalkulace, to však platí stejnou měrou také v současné společnosti. Velmoži 10. století
si cenili svých statků, protože představovaly potenciální zdroj bojovníků a vynášely jim majetek,
který mohli používat na odměňování a vydržování svých rytířů. Velmoži 12. století si stále více
cenili svých statků proto, že jim vynášely peníze, za které si mohli najímat námezdné rytíře. Zdá se,
že cíle velmožů z 10. i 12. století byly obdobné, rozdíly však přesto byly velmi hluboké. Velmoži
12. století používali své peníze i na další věci: zajišťovaly jim například vysoký životní standard,
především je však používali na vedení válek a na stavební činnost. Velmoži zpravidla budovali pro
vlastní potřebu jeden či dva hrady a velmi často také kostel a klášter, kde se mniši mohli modlit za
spásu jejich duší. Projevy laické štědrosti vůči církvi byly v námi zkoumaném období, především ve
12. století, hojné. Pokusíme se nyní blíže prozkoumat „ekonomiku“ středověkého stavebnictví, což
by nám mělo pomoci objasnit i mnohé další otázky našeho výkladu.

53
Ekonomika středověkého stavebnictví
Někdy se připomíná, že obrovské finanční částky, které se ve středověku investovaly do
stavebnictví, zpomalovaly ekonomický rozvoj, protože koncentrovaly finanční aktiva v
nevýnosných projektech. To je však argument, který nelze přímým důkazem dokázat ani vyvrátit. Z
dochovaných pramenů nelze věrohodně doložit, zda v nějakém období středověku došlo k
významnému nadbytku pracovních sil. Na základě analogií i veškerých náznaků, kterými
disponujeme - ať už se týkají městských a venkovských mas, početných zástupů poutníků či
četných armád ve službách knížat a velmožů -, lze soudit, že podstatná část středověkého
obyvatelstva byla zpravidla jen zčásti zaměstnaná. Částečná nezaměstnanost nám tak pomáhá
objasnit důvody vzniku velkolepých projektů, které v mnoha raných společnostech zaměstnávaly
velké množství dělníků: Egypťané stavěli pyramidy, Římané budovali cesty a valy, mercijský král
Offa vybudoval proslulý příkop s náspem vytvářející souvislou přehradu mezi Anglií a Walesem,
wessexský král Alfréd Veliký a východofrancký král Jindřich I. Ptáčník opevňovali svá města
mohutnými obrannými valy, a v období, kterému se věnuje tato kniha, se budovaly katedrály,
kláštery a hrady. Je docela možné, že všechna tato velkolepá díla vznikala rovněž proto, že dokázala
zaměstnat četné pracovní síly, které by jinak nenašly uplatnění. Pracovní síla musela být také
nepochybně levná. Další významnou skutečností je, že náklady na stavební projekty nutily
panovníky a velmože hledat možnosti, jak si zajistit dostatečné finanční prostředky na jejich krytí.
V současnosti tak lze nalézat řadu nejrůznějších dokladů, které potvrzují, že tehdejší finanční
potřeby povzbuzovaly panovníky a velmože k ekonomické aktivitě. Toto úsilí panovníků a velmožů
tak zároveň podporovalo rozkvět měst i rozvoj obchodu, což jim naopak umožňovalo prodávat
přebytky ze svých polností za lepší ceny. Častými válkami však ničili svá nadějně se rozvíjející
hospodářství a současně tak podvraceli i obchod; vedení války bylo nákladnou záležitostí, postupem
doby se však stále méně vladařů spoléhalo na kořistnické financování válek, jak to bylo obvyklé u
jejich předků. Hlavní námitka proti středověkému stavebnictví spočívá v tom, že odvádělo
nadměrně a nehospodárně finanční prostředky, které se mohly využít na zvýšení základního jmění
nebo je investovat do produktivnějších a návratnějších činností. Tento argument je čistě
ekonomický a v současnosti asi málokdo lituje peněz, které se vynaložily na výstavbu středověkých
opatství, katedrál či kostelů. To nám ovšem připomíná, že veškeré ekonomické argumenty jsou
omezené: mecenáši středověkých klášterů by na tuto ryze ekonomickou výtku nejspíš odpověděli -
ovšem to jen za předpokladu, že by vůbec dokázali porozumět odborné hantýrce moderní
ekonomické vědy -, že investovali do spásy a své jmění ukládali v nebesích.
V tomto kontextu je obzvláště překvapující paradoxní jednání cisterciáků. Ti jako přední
řeholní reformátoři na začátku 12. století zavrhovali všechny okázalé projevy bohatství. Odmítali
vlastnit půdu, kterou sami nemohli obdělávat, a odpírali si tehdejší zvyšující se životní úroveň. Jak
se zdá, z čistě ekonomického hlediska reprezentovali návrat k obživě založené na zemědělství. A
přesto, jak je obecně známo, stáli v popředí hospodářského rozvoje. Ze všech sil se snažili být
zdatnými hospodáři; tam, kde byla jejich půda obzvláště vhodná pro chov ovcí, jako tomu bylo ve
Walesu či v severní Anglii, pečovali o početná stáda, jejichž vlnu dopravovali na tržiště, a třebaže
sami neobchodovali, záhy vytvořili spojenectví s kupci, kteří dokázali jejich vlnu prodávat na
vzdálených trzích, a tak získali pověst obratných „podnikatelů“. Jejich odmítání nákladné výzdoby
jim znemožňovalo hromadit neužitečný „kapitál“ v podobě pokladů a klenotů, zlata i stříbra a
vzácných kamenů, kterých měly mnohé starší kláštery velké zásoby - ty však mohly nanejvýš
zastavit, nikdy však prodat. Prostý život, který cisterciáci vedli, jim bránil v okázalém vynakládání
peněz na vlastní spotřebu a reprezentaci. Tento paradox nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen, ačkoli je
zřejmé, že pozdější generace cisterciáků obklopovala pověst bohatého řeholního řádu - což ovšem
také znamenalo, že králové a knížata je obírali, a tak je nutili šetřit - a jejich život se po nějakém
čase stal méně prostým a už se tolik nebránili okázalosti a nádheře. Vysvětlení snad zčásti spočívá v
rozsáhlé stavební činnosti, která probíhala velmi rychle a činorodě a kterou museli do značné míry

54
hradit sami mniši. Zdá se, že jistě existovala nějaká vazba mezi střízlivou (přesto hluboce duchovní)
hospodárností pravidel cisterciáckého řádu Carta Caritatis, precizním způsobem, jakým byly
kláštery navrhovány - podle jednoho základního modelu v celé Evropě -, aby byly bytelným a
střízlivým vyjádřením zbožnosti a mohly vykonávat svou funkci s co nejnižšími výdaji, a úspornou
ekonomičností své správy. Cisterciáci byli jako stavitelé na čele technického pokroku: historici a
archeologové, kteří měli tu možnost zkoumat vodovodní systémy a odpadové stoky v cisterciáckých
opatstvích, nepochybují o tom, že od římských dob nikdo nevybudoval nic podobného, a současně
na všechny tyto vědce silně zapůsobila péče cisterciáků o hmotné záležitosti, které tu jistě musely
být dobře (byť ne rozmařile) spravovány. Je určitě zajímavé, když si připomeneme, že to, co
cisterciáci učinili jako průkopníci budování vodovodů a kanalizací v rozsáhlých venkovských
komplexech, napodobili později řeholníci žebravých řádů v evropských městech. Hygiena tu šla
ruku v ruce se zbožností.
Aby cisterciáci dosáhli svých cílů, potřebovali takové místo, které by velmi přesně
vyhovovalo jejich potřebám. To vysvětluje, proč v raném období své činnosti tak často přemisťovali
svá opatství. Ani opatství v Clairvaux nebylo výjimkou. Původní místo, vysoko ve stísněném údolí,
bylo mimořádně odlehlé, bohužel však svou velikostí přestalo postačovat potřebám prvních
cisterciáckých mnichů. Městečko cisterciáckého opatství mohlo čítat pětkrát či šestkrát tolik
řeholníků, než dokázaly pojmout prostory většiny ostatních řádů, a opatství Clairvaux ve svém
vrcholném období bylo domovem sedmi set osob. Tento počet byl zcela jistě výjimečný: řada
cisterciáckých obytných budov byla vybudována pro zhruba 20 řádových bratrů a pro 40 až 60
bratrů laiků; ale velikost kláštera v Clairvaux nebyla ojedinělá, protože klášter Rievaulx v
anglickém Yorkshiru pod vedením sv. Aelreda, se 140 řádovými bratry a 500 bratry laiky (jak se
alespoň uvádí), se počtu clairvauxských cisterciáků velmi blížil. Věhlas cisterciáckého opatství v
Clairvaux lákal další novice a původní místo začalo být příliš těsné, proto bylo přestěhováno níže
po proudu řeky, tam, kde se údolí rozšiřovalo a kde byla řeka stále ještě dravá, ale bylo tu mnohem
více prostoru. A tak ve 30. a 40. letech 12. století, v pozdním období života sv. Bernarda, vzniklo na
břehu řeky Aube cisterciácké opatství Clairvaux II. „Nejurozenější hrabě Theobald blahé paměti
[starší bratr anglického krále Štěpána z Blois] se doslechl o našem záměru a zaplatil velkou část
stavebních nákladů a přislíbil další příspěvky.“ Tak nám alespoň praví první Bernardův životopisec,
když popisuje organizaci při stavbě tohoto rozsáhlého komplexu.
Biskupové v kraji, šlechta a kupci v zemi se doslechli o stavbě a s radostí nabízeli Božímu
dílu štědrou pomoc. Dodávky všeho byly hojné, dělníci byli rychle najímáni a bratři se všemi
způsoby zapojovali do práce: někteří káceli dříví, jiní štípali a opracovávali kámen, další budovali
hradby, rozdělovali řeku a odváděli její vody do dlouhých kanálových náhonů, které je přiváděly
shora k mlýnským kolům. Valcháři, pekaři, koželuhové, kováři a další řemeslníci chystali patřičná
mlýnská soustrojí a vantroky, aby řeka mohla v podzemních kanálových žlabech chvatně proudit a
přinášet prospěch na každé místo, kde jí bylo třeba. Voda plnila úkoly všeho druhu, zbavovala
opatství nečistoty a nakonec se vracela do hlavního toku, aby řece navrátila ztracenou sílu. Hradby,
uvnitř kterých se nacházely rozlehlé prostory, byly dokončeny s nečekanou rychlostí. Opatství
povstávalo a bytnělo, a nový kostel, jako by měl živou, pohybující se duši, se rychle rozvíjel a rostl.
Další návštěvník, který opatství navštívil později, byl okouzlen vším, co řeka Aube dokázala,
a oslavoval technické vymoženosti, které zavedl Bernard a jeho bratři ve 12. století - od Bernardovy
smrti protekla v řečištích spousta vody, ale systém, který tento návštěvník popisuje, byl v zásadě
tentýž:
[Voda] vstupuje do opatství skrze jižní hradbu, která funguje jako fortnýř, zadržující a
usměrňující vodu, a pokud úzký výtok v hradbě dovolí, řeka se prudce žene do mlýna a síla jejích
dravých vod otáčí mlýnským kolem a mlecí kameny tak svou vahou drtí zrno, které se za
neustálého třesení čistícího mlýnku prosívá od plev. Kanálový náhon ale přivádí řeku i do další

55
budovy: tady voda plní kotel, pod nímž se roznítí oheň, který ji ohřívá, a tak se tu vyrábí nápoj
mnichů [pivo], pokud snad vinná réva nevyslyší vinařovu péči a námahu…
Řeka však ještě neukázala všechno, co dokáže. Mlýnské valchovny, jak jim říkají, stojí
nedaleko obilního mlýna, kde řeka pomáhá bratrům připravovat potravu. Nebylo by proto nijak
překvapivé, kdyby bratři vymysleli stroj, který by jim pomáhal také s výrobou jejich mnišských
hábitů. Přání je otcem myšlenky.
V mlýnské valchovně jsou k vidění těžká kladiva, která řeka svou silou střídavě zvedá a
nechává klesnout [a tak se připravuje sukno pro výrobu oděvů]… Když voda čile otočí všemi těmi
kolesy, odchází v mohutných zpěněných chuchvalcích. Snad lze říci, že voda valchuje úplně sama.
Poté vchází do koželužny, kde pracuje houževnatě a svědomitě a bratrům pomáhá s výrobou bot a
střevíců.
A pak se rozdělí do řady menších náhonů a její neklidné vody vstupují do různých dílen, kde
se všude vytrvale a přičinlivě hlásí o nějakou důležitou práci: řeka pomáhá s vařením, mačká a cedí,
otáčí a točí, mele a drtí, myje i pere a neúnavně nabízí svou pomocnou ruku. A nakonec, protože tu
není ničeho, za co by jí mniši nebyli vděční, odnáší odpad a špínu a vše tak za sebou zanechává
očištěné. Rameno řeky, které je odkloněno do opatství, tak přičinlivě plní vše, co mu bylo
přisouzeno učinit, a jeho kvapné vody se znovu přidávají k řece Aube… navracejí se do jejího lůna
a k vodám, jejichž část jim Aube nakrátko propůjčila, a její hlavní tok s ochuzeným řečištěm a bez
užitku znovu nabývá na své dočasně ztracené síle.
Cisterciáci působili v období, kdy život velké většině lidí přinášel jen namáhavou a lopotnou
práci, za niž se jim dostávalo jen nepatrné hmotné odměny. Bylo to však současně období, kdy
mocné podněty probudily ekonomický pokrok, a cisterciáci - navzdory zavrhování hmotného světa
a jeho statků - patřili v tomto procesu mezi průkopníky. Pro všechny, kteří se chtějí zabývat
hospodářskými dějinami, znamená právě činnost cisterciáků jednu z nejvýznamnějších a
nejzajímavějších skutečností v období, které zkoumáme. Naším předmětem je však všeobecný
hospodářský život, v němž hrál ekonomický pokrok pouze omezenou úlohu, a proto musíme
úspěšné úsilí cisterciáků zasadit do mnohem širšího kontextu, než se pokusíme pochopit jeho
význam.
Rozmach stavebnictví v 10.-12. století je zřejmý téměř v celé Evropě: v německých zemích to
bylo zejména v 10. a na začátku 11. století, v normanských královstvích hlavně na konci 11. a ve
12. století, ve Francii především ve 12. století - ve všech zmíněných zemích se však výrazná
stavební činnost rozvíjela rovněž v dalších obdobích. Slohem a funkcí těchto staveb se budeme
zabývat i v dalších souvislostech, nyní však náš zájem omezíme na stavební náklady. Vletech 1066-
1154 se počet klášterů pouze v Anglii zvýšil z 60 na téměř 500. Mnohé z nich nebyly nijak rozsáhlé
a jejich kostely byly spíše na úrovni kostelů farních, řada dalších byla však podstatně větších a v
jejich komplexu se nacházely také obrovské nově vybudované katedrály a rozlehlá opatství,
přičemž všechny starší katedrály i opatství prošly rekonstrukcí. V roce 1154 vlastnili cisterciáci v
Anglii 51 klášterů. Mnohé byly jen rozestavěné, ale jejich základy byly již ve většině případů
položeny, a na řadě z nich se už čile pracovalo. Bohužel nedokážeme říci nic o farních kostelech a
hradech, které se v této době budovaly ve velkém počtu.
Jak ale vlastně vše probíhalo? Jak Normané zajišťovali dodávky dřeva pro stavební lešení, pro
trámoví na klenby i oblouky a na střešní krytiny? Jak se jim dařilo zajišťovat větší dodávky
kamene, které museli dovážet hlavně po vodních cestách - buď přes průliv La Manche z okolí Caen,
nebo po řekách Welland či Nene z kamenolomů u Barnacku, anebo z dalších dostupných míst - a
jakým způsobem získávali četné zedníky nutné pro tyto stavby a jak obstarávali zejména
kvalifikované řemeslníky: kameníky, truhláře, malíře i skláře, a především, jak je za tuto práci
platili?

56
 Na všechny tyto otázky nelze úplně jednoduše odpovědět, protože máme jen nedostatečné
informace. Snad lze říci alespoň tolik, že Normané se v řadě činností projevovali jako schopní
organizátoři a že hrubost a syrovost raných normanských zděných konstrukcí (a to dokonce i v zemi
s tak bohatou uměleckou tradicí, jakou Anglie bezesporu byla) přesvědčivě dokazuje, že v
počátečním období normanské vlády byli kvalifikovaní zedníci velmi vzácní. Pokud však skutečně
chceme nalézt na tyto otázky odpověď, pak bude nejlepší, když zavítáme do Francie na začátek 12.
století a vyslechneme, co nám o své práci v Saint-Denis prozradí opat Suger. Stavbu nového kostela
financoval částečně z darů a zčásti ze sbírek. Na nově zřízený fond vyhradil 200 livrů ročně. Z této
sumy čtvrtina pocházela z příjmů pozemkového vlastnictví a zbylé tři čtvrtiny ze sbírek poutníků.
Je velmi pravděpodobné, že Suger byl mimořádně obratný člověk a navíc se mu dařilo získávat
zájem poutníků a značně těžit z výhody, že se Saint-Denis nacházelo poblíž Paříže, hlavního města
francouzského království a jednoho z nejvýznamnějších středisek tehdejší evropské kultury.
Ovšem ani v Paříži nebylo tehdy jednoduché shromáždit dostatek kamene a dříví nebo sehnat
potřebný počet zedníků. Suger vypráví o svých potížích velmi sugestivní historky: o dělnících v
kamenolomu v Pontoise - kde za příznivého počasí místní šlechtici a řemeslníci dobrovolně
pomáhali při vyprošťování kvádrů z hluboké rokle, štípali je, opracovávali a připravovali na cestu
do Paříže -, o tom, jak dělníci jednoho dne opustili kamenolom, protože začalo hustě pršet, či jak si
vozkové volských potahů stěžovali, že nemají co dělat, protože nebylo ničeho, čím by své potahy
naložili; když se však několik chlapců a mrzáků doslechlo o jejich stížnostech, začali se vroucně
modlit ke sv. Divišovi, který jim pomohl a sedmnáct jich natolik uschopnil, že dokázali vyprošťovat
kvádry ze dna rokliny, což obvykle zvládlo přinejmenším 100, spíše však 140 mužů. Další
Sugerova historka vypráví o tom, jak mu tesaři ze Saint-Denis a z Paříže sdělili, že nemohou na
střešní práce sehnat dříví přiměřené velikosti blíže než v Auxerre. Suger nám o tom, jak ho tehdy
toto sdělení znepokojilo, vypráví: „…jedné noci, když jsem se vrátil z první kanonické hodinky
[půlnoční společná modlitba], začal jsem na lůžku přemýšlet, že bych mohl křížem krážem
prochodit všechny lesy v okolí, dívat se všude kolem,“ a tak vyřešit obtíže, pokud to bude možné.
„Rychle jsem se zbavil všech povinností a pospíšil si, abych mohl vyrazit za časného rána s našimi
tesaři, kteří mezitím vzali míru potřebných trámů. Kvapně jsme se pak vydali do lesa, kterému se
říká Iveline.“ Lesní dělníci se smáli a říkali mu, že by měl vědět, že v celé oblasti žádné kmeny
takové výšky nejsou, a pokud tam nějaké byly, pak už je jistě kastelán z Chevreuse dávno všechny
porazil a odvezl na stavbu hradebních kůlů a obranných staveb pro své vlastní válečné půtky.
Sugera však pohánělo pevné přesvědčení, a proto začal hledat sám. „Už první hodina byla slibná,
našli jsme jeden strom dostatečné míry… K deváté hodině či o něco dříve jsme označili, když jsme
se prodrali všemi houštinami a hustými trnitými porosty a pročesali hluboký les, dvanáct stromů…
k úžasu všech…“ A tak mohla být nová střecha vybudována.
Suger byl jistě nesmírně energický a mimořádně schopný, avšak příběh, který nám tu vypráví,
se jistojistě musel znovu a znovu opakovat na řadě míst po celé Evropě. Pokud znásobíme
kameníky v lomech, vozky volských potahů, převozníky, lesní dělníky a drvoštěpy, tesaře a zedníky
počtem katedrál a větších klášterů, které se v tomto období budovaly po celé Evropě, potom
získáme určitou představu o šíři veškerého tohoto úsilí. Možná bylo toto úsilí neproduktivní, přesto
však jasně ukazuje mnohé nové směry ve využívání zdrojů a v tom, jak nutilo lidi, aby těmito zdroji
šetřili a zdokonalovali je -a především cesty, které byly nezbytné pro dopravu.
Pokud bychom měli tu možnost a mohli se vydat do Evropy 10. či 11. století, nejspíš by nás
nesmírně překvapily tehdejší ceny a obtíže spojené s dopravou, s penězi a s nedostatkem možností
získat úvěr, stejně jako by nás patrně ohromila nestálost ekonomických podmínek - nesmírně
nedokonalý právní stav a nejistota trhů. Tyto rozpory by nás natolik zklamaly, že bychom možná
považovali tehdejší hospodářství za mnohem primitivnější, než jakým ve skutečnosti bylo.
Cestování a dopravě se budeme ještě věnovat. Problematika tehdejších měnových soustav nám v
následném oddíle odhalí sílu i slabost ekonomických zdrojů.

57
Oběživo
Ať už jakkoli posuzujeme změny, které provázely oběživo ve staletích, které předcházely
námi zkoumanému období, je nutno zdůraznit, že ve velké části západní Evropy existovala solidní
stříbrná měna už od 8. století. Nemusíme proto pochybovat, že se v Evropě po celé období, jímž se
tato kniha zabývá, používaly stříbrné mince a že všichni lidé, ti bohatší a také nemálo chudých, byli
zvyklí s penězi zacházet. Tehdejší obyvatelé znali rovněž zlaté mince a všechny - ať už byly či
nebyly byzantského původu - nazývali byzantius či bézant. Zlaté mince používali pro příležitostný
směnný obchod a manželky zámožných mužů se jimi často zdobily. Ve 12. století se zlaté mince
znovu objevily v Itálii, většina tehdejších měnových systémů však měla jen mince jediné hodnoty a
podle našich měřítek bylo jejich užívání neobyčejně těžkopádné. Skutečnost, že se mince používaly,
však znamená, že peněžní hospodářství pronikalo do všech oblastí evropského života. Anglickou
měnu tvořily stříbrné mince (pence), které zůstaly v platnosti až do 14. století. Důmyslný systém
královské kontroly v 10. a 11. století zajišťoval, že mince byly v celé zemi poměrně jednotné:
zástupci královské vlády stahovali každých několik let (v polovině 11. století tomu bylo každé tři
roky) stará razidla a vydávali nová - tímto způsobem vykonával panovník nad měnou dohled, i když
se mince razily v celé řadě nejrůznějších míst v zemi. Mince neměly vždy stejnou hmotnost, v
období po normanském vpádu se ale jejich váha ustálila, a zdá se, že k tomu došlo tehdy, když se
anglickým stříbrným pencím začalo říkat jejich dobře známým názvem „šterlinky“, což pochází ze
staroanglického slova stere či stiere a znamená to „silný“ či „pevný“. S výjimkou toho, co jsme
uvedli výše, se anglická stříbrná mince měnila v průběhu těchto staletí jen málo: na jedné straně
byla vyobrazena podobizna krále a na druhé kříž. Anglická stříbrná mince zůstávala pozoruhodně
pevnou měnou, a to navzdory nepoctivosti razičů mincí (kterým se čas od času vyměřovaly kruté
tresty) a navzdory nepravidelným ražbám, zaviněným politickou nestabilitou jako za zmatků v
období panování krále Štěpána (1135-1154).
Za vlády krále Štěpána přísný dohled nad mincovnami rychle slábl a některé upadly do rukou
jeho soupeřky, císařovny Matyldy, či několika biskupů a baronů, kteří mince razili pod vlastním
jménem. Anglické platidlo tak na krátký čas upadlo do anarchie, která byla ovšem obvyklá ve
většině tehdejší kontinentální Evropy. Tuto anarchii, byť odrážela dané politické podmínky (což ale
rozhodně neplatilo vždy), nelze používat jako vodítko pro porozumění evropské hospodářské
stabilitě. S několika výjimkami měly západoevropské země dostatečné zásoby stříbra a počet
stříbrných mincí, denárů a později grošů, se zde stále zvyšoval. Stříbrné mince byly většinou
stabilní a jejich dostatečné množství stačilo pokrývat veškeré každodenní potřeby. Ale řada
tehdejších mincí byla spíše méně hodnotnou slitinou stříbra s obecnými kovy (bilion), a tak, pokud
to bylo možné, obezřetní panovníci a kupci vyžadovali, aby se platby uskutečňovaly v měnách
spolehlivé váhy a ryzosti a nikoli pouhým součtem příslušných mincí velmi různorodého
charakteru.
Francouzské mince původně napodobovaly mince karolinského období, avšak postupem času
a díky ledabylému přístupu docházelo v jejich vyobrazeních k pozoruhodným změnám. Kapetovští
králové dozírali pouze na mincovny v královské doméně. Počet mincoven se zvyšoval zejména za
vlády Filipa I. a objem vyrobených mincí podstatně vzrostl za vlády Ludvíka VI.; pokud jde o
vzhled, tyto mince zůstávaly jen nedokonalými napodobeninami karolinských denárů. Všechna
významná francouzská hrabata vlastnila mincovny, některé však dokázaly vyrobit podstatně více
mincí než jiné. Většina těchto mincoven zachovávala starobylé vzory, postupně však mincovny
přestávaly stále více dbát na původní význam zobrazovaných motivů. Na nejrozšířenějším typu
mince, který razil například hrabě z Blois, byla zpočátku vyobrazena podobizna krále, ta se však
postupem doby proměnila v nicneříkající obrazec. Mince bretaňského vévody začátkem 11. století
oslavovaly jeho politickou úlohu nápisem „Alen rix“ („Král Alan“). Na mincích Fulka Nerry z
Anjou (987-1040) stálo: „Fulko hrabě z milosti Boží“ - je však otázkou, zda by s tím souhlasily
oběti jeho kruté vlády. Politická role mincí jako nástroje propagandy však byla pouze dočasná.

58
Mincmistři razili jména hrabat z Anjou na mince i později, avšak to, zda bylo na minci vyraženo
Fulko či Geoffrey, záleželo spíše na libovůli mincmistrů a nikoli na tom, které z hrabat právě vládlo.
Normanští vévodové zdědili v Anglii měnu, kterou lze z politického i ekonomického hlediska
označit za součást nejvyspělejšího evropského měnového systému. Veškerý zájem však ztratili o
ražbu v Normandii, kde vlastní mince nakonec v polovině 12. století zcela zanikly. Hrabata z Poitou
uplatňovala nárok na akvitánské vévodství, přesto v 9.-12. století razili stále stejné mince s
podobiznou Karla II. Holého. Francouzské mince tehdy odrážely (byť nepřesně) politické hranice v
zemi. Je pozoruhodné, že až do druhé poloviny 12. století nedošlo k žádné významné měnové
reformě a že jednu z nejsilnějších měn tvořil tourský denár, který se razil v městě Toursu; zdá se, že
síla tohoto platidla vyjadřovala hospodářské a nikoli politické poměry. V Toursu byla od 12. století
královská mincovna, přičemž město bylo na konci 11. a ve 12. století pod nadvládou hrabat z
Anjou, na mincích však nikdy nebyl ražen jejich hraběcí titul a mincovnu kontrolovali mniši.
Německé mince odrážejí politické uspořádání v království mnohem výrazněji než mince
francouzské. Vysoká míra královské kontroly nad mincovnami, pocházející ještě z karolinského
období, se v Německu udržovala až do období vlády Jindřicha IV. (1056-1106). Zejména saští a
první sálští králové a císaři však často postupovali právo razit mince biskupům a opatům. Počet
světských knížat s právem razit mince zůstával poměrně omezený, ačkoli až do konce 11. století
pozvolna stoupal. Od této doby se královská kontrola začala hroutit: zájem knížat o ražbu mincí
stále stoupal a měna tak stále více vyjadřovala nové odlišnosti německé politické a sociální moci -
knížecí rody razily vlastní mince a Štaufové se nijak nesnažili obnovit starobylý císařský monopol.
V německých zemích, ve Francii a v severní Itálii převažovaly stříbrné denáry jako
nástupkyně denárů karolinských. Jižní Itálie byla součástí byzantského světa, Sicílii a Španělsko
ovládali z velké části muslimové. V těchto oblastech se po staletí směňovaly především byzantské a
muslimské mince, a když tu místní vladaři začali s vlastní ražbou, mince napodobovaly používané
platidlo, které měly nahradit. Nejvýznamnější mincí ve Středomoří byl muslimský zlatý dinár a
stříbrný dirham. Hlavním soupeřem arabských mincí ve Středomoří byl byzantský solidus, a třebaže
jeho váha poklesla, představoval stále velmi pevné platidlo. V oblastech na sever od Alp se každá
zlatá mince nazývala byzantius či bézant. Barcelonská hrabata začátkem 11. století razila ojedinělé
zlaté mince s nesmyslným arabským nápisem doprovázeným jménem hraběte a jeho titulem v
latině. Normané v jižní Itálii začali téměř současně razit zlaté mince, kterým říkali tarini a které se
pravděpodobně odvozovaly od arabských tari v hodnotě čtvrt dináru. Roku 1140 začal Roger II.
razit stříbrnou minci, která napodobovala minci byzantskou, raženou pro apulské vévodství; tato
mince dostala název dukát. Normanské mince později značně nabyly na významu, ale na konci 13.
století je zcela zastínily mince severoitalských měst, florentský florén a benátský dukát, které v
pozdním středověku zcela ovládly středomořský svět.
Na konci období, kterému se věnuje naše kniha, měly normanské mince stále dobrý zvuk, ale
v této době se už začala pozvolna prosazovat nová platidla, která odrážela hospodářský a politický
růst menších evropských států. Obyvatelé Skandinávie přijali spolu s křesťanstvím i představu o
ražbě vlastních mincí, třebaže ještě nějakou dobu trvalo, než vlastní ražba nahradila vymáhání
tributu a kořistnictví, které byly do té doby hlavním zdrojem získávání stříbrných mincí ve
vikinských oblastech. Skotové začali razit mince začátkem 12. století, tedy v období pronikání
Normanů na jejich území. V Leónu a Kastilii se mince začaly razit za vlády císaře Alfonsa VI. a ve
vrcholném období první fáze reconquisty.
Zatím primitivní, nicméně spolehlivá platidla z 11. a z počátku 12. století přicházela do
evropských měst díky jejich rozšiřujícím se trhům. Ohrožující se středověká města tak napomáhala
významnému ekonomickému oživení v tomto období - avšak problematika měst a jejich rozvoj
vyžadují samostatný výklad.

59
Obchod s otroky
Obchod s otroky byl v raném středověku nejvýznamnějším odvětvím dálkového obchodu v
severní Evropě A je zřejmé, že v období, kterému se věnuje tato kniha, stále ještě existoval. Čilý
ruch panoval obzvláště na otrokářských cestách, které vedly ze slovanských zemí (od termínu
„Slovan“ je v řadě evropských jazyků odvozeno i slovo otrok) do muslimského Španělska a dále do
Středomoří. Pokud je nám známo, obchod s otroky byl tehdy považován za váženou profesi. Církev
určitě neschvalovala zotročování katolických křesťanů a kněží ve svých kázáních zdůrazňovali, že
dát svobodu křesťanskému otroku je záslužným činem. Úsilí církve však nedokázalo vlastníky
otroků nijak přinutit, aby své otroky osvobozovali, a už vůbec nebránilo křesťanským obchodníkům
s otroky prodávat pohanům do otroctví jiné pohany. Obchod s otroky se ale určitě neomezoval
pouze na pohany. Po staletí se v některých evropských oblastech udržoval zažitý zvyk, kdy otcové
obchodníkům s otroky prodávali některé ze svých početných dětí. Mnohem častěji se však
zotročovali váleční zajatci, za které poražená strana nezaplatila výkupné: požadovat výkupné za
zajatce bylo ve středověku velmi obvyklou praxí, a představa, že válečný zajatec je majetkem
vítěze, byla hluboce zakořeněna. Církev se zasazovala o shovívavost a milosrdenství a apelovala na
lásku k bližnímu, její snažení však nedokázalo otroctví zcela vymýtit - úplné potlačení otroctví tak
zůstávalo úkolem pro evangelizační činnost.
Přesto však v mnoha částech Evropy počet otroků výrazně klesal a v některých zemích bylo
otroctví téměř odstraněno, a to ještě než započalo období, kterému se věnuje tato kniha. Anglie však
k těmto zemím nepatřila: zde a ve Středomoří bylo otroctví stále uznávanou institucí a na konci 11.
století tu dosud existoval značný počet otroků. Ve Středomoří otroctví přetrvávalo po celý středověk
- byť tu zotročení muži a ženy působili spíše jako otroci v domácnostech. Zdá se, že existence
otroků v průmyslu byla velmi vzácná, pokud ne zcela neznámá. V Anglii však k rychlému zániku
otroctví výrazně přispěl normanský vpád. Nelze říci, že by Normané byli ohleduplnější než jejich
anglosaští předchůdci nebo že se úděl anglických rolníků po normanském vpádu zlepšil. V roce
1066 byly v Anglii tisíce otroků, ale v roce 1150 už žádní - žily tu však statisíce nevolníků, kteří
byli pevně připoutáni k půdě a kteří se po mnoha stránkách nacházeli v podobném postavení jako
otroci. Předci některých nevolníků byli skutečně otroci, avšak většina nevolníků patřila v roce 1066
k poměrně svobodnému obyvatelstvu. Otroctví se tak v Anglii přizpůsobilo nevolnictví, což se o
několik staletí dříve stalo v celé Evropě.
Pokud byla většina nevolníků často bezmála na úrovni otroků, jejich postavení bylo přesto
odlišné. Nevolník nemohl být žádným způsobem koupen ani prodán bez své půdy a nemohl být
poslán na vzdálený trh s otroky. Zánik otroctví v mnoha částech Evropy patrně znamená, že trhy s
otroky se v 11. a 12. století nekonaly už tak často, jak tomu bývalo dříve. To však odhaluje
podstatný rozpor: určitě víme, že se v těchto staletích obchod obecně rychle rozvíjel, ale
obchodování s nejlépe doloženou komoditou raného středověku, jak se zdá, nyní upadalo. Možná je
tomu tak, že dálkový obchod s otroky vůbec neupadal a že obchodníci s otroky nepřetržitě dodávali
větší počet otroků do Středomoří z oblastí za hranicemi německých zemí. Je to však pouhé
„možná“: s jistotou lze popsat jen ty druhy zboží, s nimiž se tehdy obchodovalo, a přesně nelze
určit, které byly na vzestupu a které upadaly. Náš obraz středověkého obchodu je žalostně
nedostatečný.

Obchod
Všeobecně lze říci, že největší pokrok nastal v oblasti trhů a nejvýznamnější rozmach
zaznamenal námořní obchod italských měst - především šlo o loďstva Janova, Pisy, Florencie a
Benátek: na konci 12. století byly Benátky a Janov nejbohatšími městy nejen ve Středomoří, ale i v
celé Evropě. Benátky se rozvíjely především díky odkazu byzantské říše. Všechna italská města
těžila z tehdejšího mocenského úpadku Byzance a muslimského námořnictví. Benátčané

60
obchodovali s Dálným východem, Blízkým východem i s Balkánem a přes benátské trhy se
dopravovaly dále do Itálie, Německa a do dalších zemí „výrobky z kůže, kožešiny, sůl, obilí, olej,
železo, měď, cín, rtuť, dříví, ovoce, mýdlo, živá zvířata i jateční maso či otroci a stejně tak i vzácné
tkaniny či „koření“.“
Koření všeho druhu, zvláště pepř a zázvor, se po staletí dováželo z Dálného východu přes
islámské země. Od 11. století se pak koření dopravovalo v takovém množství, že přestalo být
pouhou příležitostnou libůstkou boháčů. „Vzestup středomořského obchodu… znamenal, že
pronikavé aroma pepře, skořice i zázvoru vstoupilo do řady kuchyní a zakrývalo zde celou řadu
nedostatků. Významní lidé byli nyní po smrti před pohřbem balzamováni do koření namísto
dřívějšího prostého „nakládání“ do soli. Středomořský obchod přinášel bohatým spousty požitků i
rozkoší - mohli se oblékat do drahocenných látek, zdobit se vzácnými šperky a svá sídla krášlit
skvostnými drapériemi a drahými koberci.“ Právě v tomto období se hrozinky, fíky a mandle poprvé
objevily na tabulích severních knížat i kupců. A současně kupci ze severu budovali své vlastní
obchodní domy: každá komodita, obilí, vlna i sukno, se nyní dopravovala na lodích ve stále větším
množství do všech koutů tehdy známého světa, stejně jako stavební kámen a dříví, které se
přepravovaly i z dalekých oblastí severní a severovýchodní Evropy. Projevy zbožnosti a vedení
válek představovaly hlavní náklady severoevropských vyšších společenských vrstev a podobné
výdaje znamenaly tyto dvě činnosti také pro Jihoevropany. Válečná tažení si žádala dodávky
základních surovin stejně jako peníze pro námezdné vojáky a na výkupné, zhotovování zbroje a
těžbu kovonosných rud pro výrobu zbraní. Pro kovolitce byla však mnohem výnosnější zbožnost:
znamenité nástroje a výtvory, které popisuje Theophilus ve své práci De diversis artibus (O
rozličných dovednostech), byly ustavičně a stále více žádány a vyhovět této poptávce znamenalo
těžit a přepravovat stále více vzácných kovů, a proto se hledala nová naleziště. Stříbrné doly v
Sasku se v 11. století prudce rozvíjely a podobně vzkvétala i další hornická městečka v ostatních
evropských oblastech. Těžily se však i méně ušlechtilé kovy, například olovo a cín, především v
Německu a v Anglii, a výrobky z nich byly rovněž žádané. Vnitřní prostory kostelů osvětlovaly
hořící knoty volně plovoucí v oleji, používaly se však i svíce z čirého včelího vosku. Stále se
rozšiřující vnitřní prostory chrámů a kostelů s jejich okázalou výzdobou podněcovaly rozvoj
včelařství, kterému se dařilo zvláště v severovýchodní Evropě, jež se nyní stala hlavním evropským
vývozcem včelích produktů a obilí. Včely samozřejmě produkovaly také med, který byl v této době
jediným sladidlem.
Specializace se neomezovala na produkty jako stříbro či cín, které se v Evropě těžily v celé
řadě míst. Soukenictví bylo možné provozovat kdekoli a solivary se nacházely všude, kde bylo
moře. Stále více sukna se však vyrábělo v několika rozvíjejících se centrech soukenické výroby - už
v 11. století se rychle proslavily Flandry a severoitalská města, která se zakrátko stala
nejvýznamnějšími evropskými středisky soukenické výroby. Velké množství soli, která se používala
na konzervování masa a ryb, ale i pro balzamování zesnulých významných osobností, pocházelo z
oblastí Benátek, Stavangeru, ze solné pánve zálivu Bourgneuf v jihozápadní Francii a ze solných
dolů ve Worcestershiru a Cheshiru.

Technologický pokrok
Přesně vymezit průmyslový rozvoj je stejně obtížné jako v případě obchodu. Průmyslový
rozvoj se například projevoval zdokonalováním strojových zařízení, je však velmi obtížné přesně
stanovit, kdy se kolovrátky či soukenické valchovny, které způsobily převrat v evropském
soukenickém průmyslu, začaly běžně používat. Říci, kdy byly vynalezeny, je však ještě obtížnější.
Přesto je zjevné, že pojem technologického pokroku nebyl na začátku 12. století něčím novým a
možná právě do tohoto století patří rozvoj kolovrátků i mlýnských valchoven. Ale mlýnská
valchovna byla vynalezena dříve než ve 12. století. Zrno se tehdy mlelo ve vodních obilních
mlýnech už několik staletí. Velký počet mlýnů v Clairvaux byl však pro toto období výjimečný a

61
mlýnské valchovny se na mnoha místech Evropy teprve začínaly zavádět - například v Anglii se
rozšířily na konci 12. a ve 13. století. Takřka zároveň došlo k významnému pokroku i ve
stavebnictví, zvláště v budování žebrové klenby a lomeného oblouku - tuto techniku použili
stavitelé katedrály v Durhamu a později ji rozvinuli „gotičtí“ stavitelé v Ile-de-France. Pozadu za
všeobecným rozvojem však nezůstávalo ani válečnictví: právě během tohoto období došlo k
výraznému pokroku nejen ve tvaru a vzhledu hradů, ale také v rozvoji obléhacích strojů: především
byl zaveden trébuchet, těžký obléhací stroj (prak), který dokázal metat i těžší projektily.
Také statkáři zaváděli v tomto období nejrůznější zdokonalení stávajících prostředků i zcela
nové vynálezy, které staří Římané určitě neznali: byl vyvinut účelný koňský chomout, který - na
rozdíl od starého primitivního zápřahu smyčkou lana či jařma - zvíře nedusil a netlačil, a tak
umožnil zvýšit jeho sílu v tahu a jako tažná zvířata využívat vedle dobytka, mul a oslů také koně.
Byla zavedena revoluční osevní technika založená na trojpolním systému, kdy se na třech dílech
pole cyklicky měnil druh osevní plodiny: pole se nejprve na podzim oselo střídavě pšenicí nebo
žitem, na jaře pak ovsem, ječmenem, hrachem či jinou podobnou plodinou a třetí rok bylo pole,
které již vydalo dvojí úrodu, ponecháno za účelem revitalizace ladem (tzv. úhor). Trojpolí tak
rolníkům zajišťovalo různorodou stravu a zároveň zvyšovalo výnosy z půdy. Zrno se nyní zpravidla
mlelo ve vodních obilních mlýnech namísto na dřívějších žernovech - domácích ručních rotačních
mlýncích. Zdá se, že v 10. století byly v Evropě všechny tyto novinky už známy nebo dokonce
zavedeny. Tam, kde to bylo možné, se nepřetržitě šířily po celé 11. a 12. století. Určit přesně tento
postup a vymezit jej však lze pouze obecně. Historici specializující se na technologický vývoj, kteří
s oblibou používají přesnější data, mají sklon spojovat tyto novinky s doloženými prameny. Takový
přístup se však zdá naprosto svévolný a právě vodní mlýny nám dávají naléhavé varování před
důsledky spoléhání se výhradně na bezpečně ověřené doklady. Vynález vodního mlýnu byl učiněn
velmi dávno, v období antického Říma se však určitě běžně nepoužíval. Dochovaly se ojedinělé
zmínky, které dokazují, že se mlýny začaly široce zavádět v období raného středověku. Skutečně
šokující odhalení však nabízí Domesday Book, která uvádí, že počet tehdejších mlýnů nebyl o nic
menší než 5 624. Toto číslo je možná nižší, než kolik mlýnů bylo v pramenech zaznamenáno,
každopádně je však tento počet nižší, než kolik jich tehdy skutečně existovalo.
Zdá se, že se vodní mlýny obecně rozšířily zhruba ve stejné době, kdy církev začala vymáhat
placení desátku, což je asi v 8.-10. století. V počátečním období vymáhání desátku přebírali úlohu
výběrčích často statkáři, kteří pro církev za vysoké dohodné vybírali jakousi církevní daň. Také
mlýny vynášely vysoké zisky svým vlastníkům, kterými byli obvykle majitelé šlechtických panství.
Mlýny představovaly po celý středověk symbol feudální nadvlády, protože velmoži se snažili
vymoci si nad mletím zrna výhradní právo. Mnoho venkovanů mělo určitě ve svých chalupách
poschovávané žernovy, na nichž mnozí mleli raději, než aby zrno za vysoké výmelné dopravovali
do místních mlýnů, přestože ty práci výrazně usnadňovaly. Historie počátků vodních mlýnů by však
sotva byla úplná, pokud by nám záznamy z Domesday Book neprozradily, že se mlýny hojně
vyskytovaly v těch částech Anglie, kde bylo mocných pozemkových vlastníků méně anebo jejich
útisk nebyl tak silný jako v těch hrabstvích, která obvykle podléhala jejich silné kontrole. Určitě
víme, že cisterciáci nebyli jediní, kteří se tehdy těšili z prospěchu tohoto prostředku mechanizace
práce, nesmíme však zapomenout, že ve společnosti, v níž byla práce vcelku levná a nedostatečné
využívání pracovní síly běžné, se prostředky mechanizace práce mohly nezřídka jevit spíše jako
nevítaná zařízení, která vyvolávala obavy ze zhoršení - už beztak nelehkých - životních podmínek.

Zemědělství a kolonizace
Ve 12. století, stejně jako v 10. či 5. století, žila velká většina Evropanů z toho, co se jim
podařilo vypěstovat. Tehdejší životní úroveň byla nápadně nízká, přesto se však nepřetržitě
zvyšovala. Tehdejší život nabízel pšeničný, ječný či žitný chléb, maso či ryby, trochu ovoce, pivo a
vodu anebo - ve šťastnějších zemích - víno. Taková byla strava po celé období středověku. Tehdejší

62
obyvatelé žili v příbytcích, v nichž okna, pokud existovala, tvořily jednoduché otvory; byla tu
pouze jediná místnost, kterou sdílelo s celou rodinou také domácí a hospodářské zvířectvo. V jejich
příbytcích nebyl prakticky žádný nábytek. Život byl tehdy těžký a dokonce i v poměrně příhodném
13. století dokázal jeden neúrodný rok či povodeň vyvolat hladomor, jak nám prozrazuje nápadné
kolísání úmrtnosti na zřejmě bohatých anglických biskupských panstvích.
Rozhodně by však nebylo správné, pokud bychom z výše uvedeného vyvozovali, že změny v
těchto staletích nepřinášely mnohým rolníkům žádné zlepšení jejich životních podmínek. Pokud
bychom chtěli zlepšování tehdejších životních podmínek měřit a naším měřítkem by byl tehdejší
příjem na hlavu, potom bychom měli připustit, že nelze zjistit, zda se životní úroveň domácností
zvyšovala rychleji (či pomaleji), než rostla populace a zda průměr reálných příjmů stoupal,
stagnoval nebo se snižoval. V případě, že použijeme účelnější měřítko, které upřednostňují někteří
ekonomové, kteří prosazují, aby se hospodářský pokrok měřil podmínkami možností volby a šíří
nabízených příležitostí, pak lze ovšem dosti průkazně tvrdit, že mezi lety 962-1154 skutečně pokrok
nastal: možnosti volby i nabízené příležitosti se totiž podstatně rozšířily. Anglický rolník,
připoutaný k půdě, který byl většinou proti své vůli navrácen, pokud se pokusil svůj úděl zlepšit
odchodem jinam, by byl asi udiven, kdyby slyšel takové tvrzení - a přece tu existovaly příležitosti,
jak mohl své podmínky zlepšit: svobodu si mohl koupit, anebo se mohl své svobody domoci, pokud
uprchl do města na dostatečně dlouhou dobu, k tomu však v 10. století docházelo opravdu jen velmi
zřídka.
Životní úroveň byla nicméně stále ještě velmi nízká. Počet obyvatelstva se téměř všude
zvyšoval a to se pro venkovské oblasti stávalo přílišným břemenem. Tento problém mohla vyřešit
intenzivnější kultivace, zúrodňování dosud neplodné půdy, nebo kolonizace, osidlování nových
řídce zalidněných oblastí. K procesu kultivace i kolonizace často docházelo ve 12. století. A třebaže
nesmírné kolonizační vypětí nových oblastí nabízelo naději a poskytovalo příležitosti k podnikání,
současně také přinášelo převratné sociální změny, které jsou svým způsobem srovnatelné se
změnami, jež přinesla kolonizace amerických pohraničních oblastí v 19. století. Kolonizační činnost
zajišťovali velcí pozemkoví vlastníci, někdy též spekulanti s půdou, a mocný proces německé
kolonizace východních oblastí vedla tamější knížata a jejich prostředníci. V roce 1154 bylo však
vrcholné období Drang nach Osten, německé expanze do východní Evropy, stále vzdálené.
Průkopníci kultivace byli často mniši nebo kněží - a to i přes skutečnost, že jejich působení
obyčejně nadsazujeme, protože nám o své činnosti zanechali více písemných památek než laici.
Působivý příklad požadavků a postupu zúrodňování vnitřních částí už osídlené oblasti pochází z
kroniky opatství v Morigny, ležícího nedaleko města Etampes, v diecézi Sens. V prvních letech po
založení (asi roku 1095) muselo opatství těžce zápolit o to, aby upevnilo své pozice, zřídilo své
domény a zajistilo si dostatečné prostředky na živobytí.
Získali jsme takto vesnici či spíše pustinu Maisonen Beauce [nedaleko Chartres]. Byl to
majetek řádových sester z kláštera Saint-Eloi, ale hordy nejrůznějších útočníků a časté vpády lupičů
ji proměnily v pustinu. Proto jsme abatyši a řádovým sestrám vyplatili přiměřený obnos a pevně
určili každoroční rentu, která jim dává vše, co mohou rozumně požadovat, a převzali jsme tuto
dlouho neobdělávanou zemi, abychom ji zúrodnili [1102]. Hledali jsme v našem společenství
nějakou vhodnou osobu pro tento významný úkol, ale bezúspěšně - až Balduin… který se už
osvědčil usilovnou prací při výstavbě kláštera a dormitáře, se nezalekl nezměrnosti daného úkolu a
dobrovolně se na tuto práci přihlásil… [kronikář se pouští do širšího výkladu o nesnesitelném
břemenu, kterého se Balduin odvážně ujal]. Začal zúrodňovat to místo, které bylo tak dlouho
neobdělávané, a s pomocí rádel, krumpáčů a dalších hospodářských nástrojů půdu zbavil vřesu a
bodláčí, kapradí, ostružiní, býlí a všelikého plevele. Shromáždil tu asi osmdesát osadníků (hospites
oblatiarios). Avšak někteří zkažení lidé, když viděli, že místu se daří, vzplanuli hněvem a začali
vznášet nároky. Někteří hrozili a žádali daň z otrub pro své psy, jiní daň z kuřat a další daň za
„ochranu“. „Já mám soudní pravomoc nad tímto místem,“ prohlásil dokonce jeden z nich. Někteří

63
požadovali to, další ono, a tak neustále našeho oddaného Balduina trýznili a sužovali. Byl sám,
zatímco jich bylo mnoho, přesto však, pokud mohl, jejich útokům odolával: jednou se odvolával na
zákon, podruhé je zas vyplatil. To ho ale nutilo chodit v době sklizně po celé oblasti Beauce a velmi
úporně žádat zrno, které prodal a penězi pak obměkčoval největší rebelanty a dál zemi zbavoval
jejích zvykových závazků. Jednou v čase sklizně ho tak rozbolely nohy, že se na cestu nemohl vydat
ani pěšky, ani koňmo. Ale Balduin se tvářil, jako by se nic nedělo a nestyděl se cestovat po Beauce
na dvojkolovém svážecím voze - raději dal přednost své hanbě, než by práci nechal nedokončenou.
Taková byla Balduinova oddanost tomuto místu: jeho usilovnou, poctivou a svědomitou práci snad
odmění až Bůh.
Morigny bylo malé mnišské společenství, které muselo těžce zápasit o své přežití. Opat Suger,
spravující statky v Saint-Denis, který se o něco později snažil tuto oblast zvelebit, určitě necestoval
na svážecím voze. Jeho spisy nám však vyprávějí o potěšení, jež mu skýtala jeho kvetoucí země
„plná žírných lánů, bohatých vinic a nesoucí hojnost plodů,“ a také o tom, jak ji vymanil z placení
královských poplatků, když ji zpustošili nájezdníci, nebo jak se snažil zúrodňovat neobdělávanou
půdu. V Beaunela-Rolande nově vysadil vinnou révu na vinicích a dvacet let ji s obrovskou péčí
nechal obdělávat, obnovoval téměř zaniklé vinohrady a od pachtýřů kupoval další „a ze všech sil se
snažil, aby znovu osídlil zpustošené a takřka vylidněné vesnice novými osadníky [rehospitari].“
Vypráví také o dalším opuštěném místě, kde nikdo nebydlel a kam občas zavítali jen rolníci ze
sousedních vsí a kde nechal zorat tři pole pro nově vybudované panské sídlo a zemědělské usedlosti
„Přivedli jsme také ovce a krávy a přivezli píci, protože tu byly bohaté pastviny a protože jsme
chtěli ornou půdu obrodiť.“ (tj. poskytnout jí hnojivo). Pozemkový majetek v Saint-Denis byl
spravován jako velkostatek, kterému každé hospodářství či polnost přispívaly podle svých možností
zrnem, vínem, masem či vlnou; poživatiny plnily stoly a číše mnichů, z vlny mniši vyráběli své
oděvy a přebytky prodávali na trzích, aby pokryly mnohé náklady opatství, zvláště Sugerovu
stavební činnost.
Osadníci, hospes, byli dobře známi v mnoha částech Evropy: všude, kde v ornou půdu
proměnili pustiny ležící ladem, blata a mokřiny nebo části mořských břehů. Řadu oblastí v západní
Evropě už osadníci hromadně kolonizovali a rozlehlé lesy ve střední Evropě zdařili a káceli. Velcí
pozemkoví vlastníci a jejich zástupci se snažili přivábit nové osadníky, a proto jim slibovali
výhodné podmínky. Zaváděly se nové druhy kolonizace, aby vyhovovaly dobovým podmínkám, a
mnozí osadníci ve svých nových zemích získávali nejen ekonomické výhody, ale i nezvyklou míru
svobody. Rozvoj nevolnictví ve východní Evropě, který měl v pozdějších staletích tolik následků,
byl zatím záležitostí daleké budoucnosti.
Začátkem 40. let 12. století, krátce předtím, než se uzavřelo naše období, dobyl holštýnský
hrabě Adolf za nelítostných vpádů sousední území na východě - současné východní Holštýnsko - a
oblasti jihovýchodně od Kielu. V roce 1143 oslavil hrabě Adolf vítězství obnovením a opevněním
města (castrum) Lübecku.
Protože země byla opuštěná [píše kronikář Helmold - a určitě trochu přehání], vyslal posly do
každé země, do Flander a Hollandu, Utrechtu, Vestfálska, Fríska a zval každého, kdo dychtil po
půdě, aby přišel se svou rodinou a získal tuto „zemi dobrou a prostornou“, která je nadmíru úrodná
a hojně oplývá rybami i masem a bohatými pastvinami pro dobytek. A tak promluvil k lidu
Holštýnska: „Nedobyli jste snad zemi Slovanů a nezaplatili za své vítězství životy svých bratrů a
příbuzných? Proč váháte a nepřijdete, abyste si tu půdu vzali? Buďte první: přijďte do této přívětivé
země, pobývejte tu a užívejte jejích požitků - to nejlepší z ní náleží vám, protože jste tu zemi vyrvali
z rukou nepřítele.“ Jeho slova způsobila, že početné zástupy různého lidu povstaly a sebraly své
domácnosti i své majetky a vydaly se do země Vagrie za hrabětem Adolfem, aby získali „zemi,
kterou jim zaslíbil.“

64
 To bylo prvé dějství skutečného Drang nach Osten. Ale to, co se Adolfovi podařilo učinit ve
velkém, už předtím udělaly, byť v menším měřítku, stovky velkých vlastníků půdy po celé Evropě.
Je příznačné, že Adolf započal svůj postup znovuobnovením Lübecku. Své nové území tak
především zabezpečil silnou pevností, která se však zakrátko stala rovněž jedním z
nejvýznamnějších přístavů a obchodních středisek v Baltském moři. Přebytečná produkce z jeho
nových zemí směřovala na tržiště v Lübecku a do dalších menších místních středisek a na lodích se
dopravovala na vzdálenější trhy - a naopak tyto lodě zpět přivážely zboží, jež si obyvatelé Lübecku
a jeho širokého okolí nedokázali sami opatřit, a tak dodávaly nezbytné suroviny, výrobky i luxusní
zboží, které byly odměnou místním obyvatelům za jejich námahu. Vztah města a venkovských
oblastí byl pro hospodářský život tohoto období zásadní: obchod pobízel rolníky k co nejvyššímu
úsilí, a to dokonce i tehdy, když je statkář nenutil vymáháním vysokého pachtovného vydělávat
stříbrné mince.
Stejně tak příznačná je skutečnost, že Helmold, který ve své zprávě popisuje rolnickou
migraci organizovanou hrabětem Adolfem, rovněž zmiňuje kláštery, které tu zakládal Vicelin z
Neumünsteru. Nově zakládané kláštery totiž často v nových zemích plnily roli průkopníků
kolonizačního procesu. Nejoblíbenějším řeholním řádem mezi východoněmeckými knížaty byli
cisterciáci. To vůbec není náhoda. Už výše jsme upozornili na paradox cisterciáků - jejich
původním cílem bylo vytvářet ostrůvky odříznuté od světa podle vzoru klášterů z doby sv.
Benedikta, a přece se cisterciácký řád později obrátil ke světu a k jeho bohatství. Nyní se můžeme
pokusit o přesnější a ucelenější vysvětlení tohoto paradoxu.

Podmínky ekonomického pokroku

Historici dlouho nechápali, proč byli velcí majitelé půdy ve středověku mnohem podnikavější
než v římské říši, přestože Římané byli veskrze mnohem vzdělanější a měli mnohem lepší
podmínky pro technické a vědecké objevy. Bylo by nesmyslné snažit se nalézt jedinou příčinu, která
by tak ohromný a složitý rozpor dokázala vysvětlit. Při srovnání situace obou těchto společností se
výrazně ukazuje pozoruhodná podnikavost, která je právě pro hospodářský život na konci 11. a na
začátku 12. století příznačná a která nám ozřejmuje jeden ze zásadních rozdílů mezi středověkou a
klasickou společností. Mezi římským senátorem a rolníkem, který obdělával svou půdu, zela
nepřekonatelná propast. Dokonce i hospodářský správce, který dohlížel na pozemky svého pána,
byl zpravidla - pokud ne většinou - otrokem, jenž bez přímého pokynu svého pána nesměl sám
učinit nic, co by výnosy pozemků, které opatroval, zvýšilo. Vergilius možná vynaložil heroické
úsilí, aby zemědělství vylíčil jako hodné zájmu kultivované společnosti, jeho georgiky však čtenáři
četli spíše kvůli autorovi samému a nikoli pro jeho názory na zemědělství, a jejich ponaučení
většinou přehlíželi. Středověcí vlastníci půdy měli k zemi nutně bližší vztah, protože byli na jejích
výnosech mnohem více závislí. Mezi pánem-statkářem a jeho rolníky existovalo skutečné pouto
společného zájmu, ačkoli se nám to často může zdát neuvěřitelné, když pozorujeme, jaké vztahy
mezi nimi panovaly. Toto pouto společného zájmu - které sahalo, jak uvidíme, až k bourgeoisie, k
obyvatelům měst - a tento důvěrný vztah mezi pozemkovým vlastníkem a jeho zemí ještě nabýval
na intenzitě, až se téměř blížil dokonalé účinnosti hospodaření cisterciáků. Jejich důraz na manuální
práci znamenal, že dokonce i mniši sami okusili, co je těžká a namáhavá práce. Cisterciáci patřili k
nepočetnému okruhu těch, kteří skutečně věřili novodobé představě, že namáhavá práce je
ušlechtilou a důstojnou činností. Těžkou fyzickou práci vykonávali nepochybně bratři laici, ti však
také byli řeholníky a stejně jako mniši podléhali duchovní péči opata. Cisterciácké hospodaření bylo
nesmírně ekonomické. Na své živobytí si byli nuceni vydělávat: jejich společenství muselo živit
mnoho hladových krků a v počátcích své existence muselo také financovat výstavbu svých
klášterních komplexů. Ekonomický zájem, který je nutil vydělávat si na živobytí a šetřit, zůstával
silný. Mimořádná střídmost a prostota jejich života, jejich důsledný asketismus udržoval zároveň
jejich spotřebu - která vyčerpávala tolik rostoucích zdrojů a aktiv tehdejší doby - na nejnižší možné

65
úrovni. Neměli bychom však přehánět: opatství v Cíteaux jistě nepředstavovalo celý cisterciácký
svět. Mlýnská zařízení a kanálové náhony cisterciáckých opatství nám však nikdy nepřestanou
připomínat, že technické změny a hospodářský pokrok - jakkoli nám ze současného pohledu může
připadat pomalý - byly významným rysem tehdejší doby. A tyto změny uváděla do chodu
společnost, která se i přes veškeré své násilí a chamtivost nacházela do určité míry v souladu s
ekonomickým pokrokem.

66
5 Společnost

Obyvatelstvo
Společnost starověkého Říma byla výrazně - byť ne přísně - hierarchická: senátoři na vrcholu
mocenské pyramidy se těšili nesmírnému bohatství a jejich postavení bylo přinejmenším teoreticky
závislé na jejich původu. Významní i méně významní panovníci barbarské Evropy obvykle
prohlašovali svůj původ za božský, a pokud jim paměť nedostačovala, náboženská invence to
rychle napravila stejně jako vybavila nového vladaře bez slovutných předků fiktivním rodokmenem.
Velmožové vrcholného a pozdního středověku se zaštiťovali svým starobylým původem a znak
rodu či rodů nosili ve svém erbu. Ale v období, kterým se zabývá tato kniha, nebyla společnost tak
hierarchická jako v dřívějších či pozdějších dobách a ani místo na výsluní nebylo závislé jen na
počtu a urozenosti předků. V 10. a 11. století měla řada evropských významných osobností skutečně
jen nízké povědomí o tom, kdo jejich předci byli.
Nelze říci, že by v tomto období neexistovaly společenské vrstvy. Společnost byla
nepochybně hierarchická a to, v jaké společenské vrstvě se příslušný jedinec narodil, představovalo
teoreticky i prakticky významný rozlišující faktor. Společenská hierarchie určitě nebyla strnulá, což
umožňovalo určitou sociální mobilitu a jednotlivec tak do určité míry mohl změnit své postavení na
společenském žebříčku - k takovým změnám tehdy docházelo skutečně často. Sociální mobilitu si
především vynutil rychlý populační růst. A kombinace sociální mobility a rychlého populačního
růstu přivodila v tomto období jednu z nejvýraznějších sociálních a ekonomických změn - jakou
Evropa nezaznamenala od zániku západořímské říše.
Hovořit o sociální mobilitě v 10. a 11. století je v určitém smyslu paradoxní. Ze současného
hlediska byl totiž rozsah profesí, které se tehdy mužům nabízely, nesmírně omezený, a počet
povolání, která byla přístupná ženám, ještě omezenější. Král Alfréd Veliký vyjádřil definici
tradičního rozvrstvení společnosti, když prohlásil, že království musí mít ty, kteří se modlí, ty, kteří
bojují, a ty, kteří pracují. Dokonce i ve 12. století tvořili většinu obyvatelstva ve všech
západoevropských zemích - snad s výjimkou Flander a severní Itálie - duchovní, rytíři a rolníci. A
přece tu došlo k výrazné změně. Počet příslušníků těchto vrstev vzrůstal a ty se stále více
odlišovaly. Kupci a řemeslníci byli mnohem početnější a jejich postavení v hospodářském životě
podstatně významnější než v 10. století. Populační růst, rozšiřující se příležitosti a nové ideje
rozložily původní hierarchické uspořádání. A právě na konci námi zkoumaného období, tj. v
polovině 12. století, se rozvinul nový hierarchický model, jehož ideály, aspirace a cíle se opíraly o
nejnovější znalosti a vyšší náročnost. Tento model však současně začal znovu vytvářet přehrady
mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Vzestup „rytířstva“ znamenal zavedení přísnějšího
etického kodexu, zároveň však s sebou přinesl i nový druh povýšenectví. A právě tyto společenské
proměny jsou předmětem zkoumání této kapitoly.
Už jsme poukázali na populační růst, ke kterému došlo v těchto staletích. Současní historici
už dlouho fenomén tehdejšího populačního růstu přijímají a zdůrazňují jeho význam, a přece jeho
charakter ani prameny, které ho potvrzují, dosud důkladně neanalyzovali. Pokud bychom chtěli
zmapovat populační trendy současného světa, mohli bychom použít statistiky, které nám poskytují
soudobá sčítání lidu. Počet obyvatelstva lze měřit dosti přesně: můžeme říci, zda populační růst
způsobilo narození většího počtu dětí, nebo skutečnost, že se lidé dožívají vyššího věku - čili zda
došlo k zvýšení porodnosti nebo ke snížení úmrtnosti. Pokud se porodnost zvyšuje, můžeme zjistit,
zda to je způsobeno tím, že ženy mají více dětí nebo že jsou prvorodičky mladší, takže mezi
jednotlivými generacemi vzniká menší časový odstup. Před rokem 1400 ale žádné takové sčítání
lidu a sčítací operáty neexistovaly, a v celém období před počátkem 19. století je velmi obtížné
nalézt jakékoli přesné prameny pro demografické změny.

67
 Jediný tehdejší přehled na celostátní úrovni nabízí anglická Domesday Book. Ta skutečně
obsahuje čísla, z nichž lze přibližně odvodit celkový počet obyvatelstva. V Domesday Book je však
výčet vlastníků nemovitostí, pachtýřů a majitelů domů, nikoli celkový počet jednotlivých obyvatel -
to ale znamená, že je tu celá řada vynechávek, a tak mohou být její údaje matoucí. Závěry, které
můžeme z těchto čísel vyvodit, se opírají o dohady a domněnky téměř stejně jako o skutečné
důkazy. Jestliže však neznáme celkový počet obyvatelstva, nelze než skromně doufat, že se nám
podaří vysvětlit alespoň jednotlivé dílčí otázky této problematiky. Prameny, o které se opírá naše
současné poznání, nám nedokážou s dostatečnou průkazností potvrdit, zda porodnost či úmrtnost
stoupala nebo klesala, a ještě méně nám prozrazují o tom, zda se věk pro uzavírání sňatku snižoval
či zvyšoval. Disponujeme jen omezeným počtem příkladů, kdy s určitostí známe věk nevěsty.
Matylda, dcera anglického krále Jindřicha I., byla zasnoubena za římskoněmeckého císaře Jindřicha
V. ve svých jedenácti letech, v šestadvaceti se provdala za Geoffreye Plantageneta, hraběte z Anjou,
a zemřela v pětašedesáti letech. Je však velmi obtížné říci, zda byl Matyldin věk při těchto životních
událostech charakteristický také pro ostatní obyvatele 12. století - a už vůbec nelze odhadnout,
nakolik jsou tato životní data srovnatelná s předešlými staletími. Matylda je první anglickou
princeznou od 7. století, jejíž rok narození s určitostí známe. Pokud jde o její sňatek v útlém věku,
zdá se, že podobné sňatky se uzavíraly stále častěji, protože významní panovníci ve 12. století
hledali protějšky svých synů a dcer pro manželské svazky se stále menším ohledem na jejich čím
dál útlejší věk. Jindřich, hrabě ze Champagne a na konci 12. století král jeruzalémský, byl
zasnouben dvakrát, než se oženil s dědičkou Jeruzalémského království: poprvé to bylo ve věku pěti
či šesti let s dvouletou urozenou „dámou“ a podruhé o něco později s její mladší sestrou. Králové,
císaři i hrabata se snažili v těchto manželských dostizích získat co nejvíce, a přece nelze
předpokládat, že takové chování bylo typické pro celou společnost. Na středověkém venkově
většinou platilo, že muži se ženili jako mládenci (ze současného hlediska) a že věk jejich manželek
byl ještě o něco nižší - tento obyčej se pravděpodobně ustavil dávno předtím, než nastalo námi
zkoumané období. Přesto je však i zde na místě opatrnost: sňatek byl neodvolatelný, byť smrt
jednoho z partnerů rozlučovala manželské páry ve 12. století téměř tak často a tak rychle, jako se to
ve 20. století dařilo rozvodu. Ten či onen vladař možná vše opatrně uvážil, předtím než vrhl kostky,
a i v oné době mohl obezřetný člověk věnovat několik let hledání ženy svého srdce. Matyldin strýc,
Vilém II. Ryšavý (který určitě nebyl obezřetný), se nikdy neoženil, a její otec Jindřich I. odkládal
sňatek až do chvíle, kdy získal anglický trůn - a poté se ve svých dvaatřiceti letech začal neprodleně
ucházet o ruku skotské princezny Matyldy, dcery skotského krále Malcolma III., která pocházela ze
staroanglického rodu. Jeho poměrně pozdní manželství však vážně neovlivnilo jeho schopnost
zanechat po sobě co nejvíce potomků, protože vedle svých tří legitimních dětí uznal Jindřich přes
dvacet nemanželských synů a dcer. Jindřichův příběh nám ozřejmuje důvody, proč se významní
muži ženili dříve či později, a také nám ukazuje některé přepjatosti obklopující královské sňatky.
Podobné příběhy bychom jistě mohli vyprávět o celé řadě dalších evropských panovníků, knížat i
šlechticů v celém tomto období. Určitou představu o rozdílech, které panovaly mezi zámožnými
vrstvami, si lze jistě utvořit - bohužel však víme příliš málo, abychom dopad jejich zvyků na široké
vrstvy mohli zevšeobecnit, a pokud jde o sňatky, které se uzavíraly v nemajetných vrstvách, nelze
než konstatovat, že o nich nevíme téměř nic.
Nejstarší legitimní potomek Jindřicha I. zemřel ještě jako dítě, dcera Matylda, druhý legitimní
potomek, skonala v pětašedesáti letech, a třetí, syn Vilém, utonul roku 1120 při ztroskotání Bílé
lodi. Z pramenů jako je tento si můžeme utvořit obraz společnosti: dětská úmrtnost byla běžná;
mnohé děti, které přežily první rok svého života, zemřely dříve, než dosáhly dvacátého roku, což se
často stávalo až do začátku 19. století; závažný hladomor či epidemie smrtelné choroby mohly
rychle vylidnit celou oblast, a přece pravděpodobná délka života lidí, kteří překročili dvacátý rok,
patrně nebyla o mnoho nižší než v současnosti. Příslušníci světských vyšších vrstev byli válečníci, a
tak byli vystaveni nebezpečím, která válka přinášela. Ženy všech vrstev čelily jen o málo menšímu
nebezpečí, jež představoval porod. Panovníci jen zřídka umírali na bitevním poli. Pouze několik

68
anglických králů bylo v tomto období zavražděno a jen jediný položil život na bitevním poli.
Násilnou smrtí neskonal ani jediný francouzský či německý panovník. Většina duchovních a
rolníků nebyla bezprostředním nebezpečím války vystavena, a zdá se, že vyšší duchovenstvo bylo
před nejrůznějšími nebezpečími dobře zajištěno. Známe přibližný věk osmi anglických biskupů,
kteří roku 1153 zastávali úřady ve svých diecézích: všichni se pravděpodobně dožili více než
sedmdesáti let. Mnoho mužů a žen se dožívalo šedesáti let, jen nemnozí se dožili let osmdesáti a
skutečně pouhý zlomek populace překročil devadesátku. Pouze vzácné výjimky se údajně dožily
více než sta let - je však možné, že ačkoli některá z těchto svědectví mohou být věrohodná, jiná za
spolehlivá rozhodně pokládat nelze, protože ten, kdo dosáhl pokročilého věku, byl zpravidla
nazýván „stoletým“. Přesná data byla tehdy vzácná a jen zřídkakdy přesná.
Můžeme tak analyzovat charakteristické rysy tohoto stavu, nelze se však dobrat obecných
tvrzení, týkajících se celé řady aspektů tehdejších populačních trendů. Bylo by ale přehnaně
skeptické popírat, že v těchto dvou staletích došlo ve většině evropských oblastí k zvýšení počtu
obyvatelstva. Prameny jsou nespolehlivé a často podmíněné okolnostmi. Zkrátka a dobře:
skutečnost, že v tomto období došlo ke zvýšení počtu obyvatelstva, je nezvratná.
Lidé se ve středověku živili především chlebem a pili pivo či vodu. Víno bylo ve většině zemí
rozprostírajících se na sever od Alp přepychem, který si mohly dovolit jen zámožné vrstvy (ačkoli
šlo zpravidla pouze o jakési „stolní víno“). V tomto období pili laici stále méně víno mešní (jehož
konzumace značně napomohla rozvoji vinohradů na severu), až se nakonec ustálilo jako pravidlo
přijímání pouze pod jednou způsobou (chleba). Značný význam se přisuzoval mléku, protože z něj
se vyráběly máslo a sýr. Ovocné šťávy pili často mniši a poustevníci jako nápoj asketů. Angličané
byli už tehdy známi jako náruživí pijáci piva - a přestože se pivo široce konzumovalo, pro rolníky
bylo nejspíše stále přepychem. Je jistě pravdou, že spotřeba chleba a piva mohla kolísat, přesto však
množství těchto základních potravin zůstává přibližným měřítkem počtu obyvatelstva. Mouka, z níž
se pekl chléb, se mlela hlavně z pšenice a žita, zatímco pivo se vařilo z ječmene. Další plodiny se
pěstovaly především jako krmivo pro dobytek. Úrodnost půdy se různila, obecně však lze říci, že
výměra půdy, na níž se pěstovalo obilí (nebo vinná réva zejména v oblastech na jih od Alp),
představuje rovněž přibližné měřítko počtu obyvatelstva. Existuje řada dokladů, které potvrzují, že
se téměř v celé Evropě podíl orné půdy zvyšoval: vesnice se zvětšovaly, kolonizovala se nová
území, vysoušely se mokřiny i bažiny a kácely se lesy. V 11. a 12. století se evropské hranice stále
posouvaly: rolníci stejně jako páni kolonizovali nová rozsáhlá území na německé východní hranici
a v omezenější míře osídlovali i další končiny po celé Evropě.
Charakterem této kolonizace jsme se již zabývali výše. To, co nás zajímá nyní, je celkový
rozsah růstu. Měřítko rozsahu kultivace (zúrodňování dosud neplodné půdy) je přibližné a sotva ho
lze zdokonalovat: je neobyčejně obtížné říci, zda byla v nějaké zemi v některém desetiletí či některé
generaci míra růstu stálá; leckde mohlo v určitých obdobích docházet k jejímu místnímu a
dočasnému poklesu. Takové doklady nám pomáhají zaznamenávat dlouhodobé trendy trvající dvě či
tři staletí. Ať už se před tímto obdobím nebo po něm stalo cokoli, je zřejmé, že počet obyvatelstva
západní Evropy se v 10.-13. století obecně zvyšoval. Jak rychlý byl však tento růst? Na takovou
otázku bohužel odpověď neznáme.
Pochopitelně existují i další způsoby, jak se pokusit zjistit počet obyvatelstva a rychlost jeho
růstu. Můžeme například prozkoumat jeho projevy ve všech společenských vrstvách. Pokud jde o
církev, počet mnichů a kněží stoupal, a to zejména v 11. a 12. století; především po papežské
reformě jich stále větší počet dodržoval celibát. Znamená to tedy, že mniši a kněží odčerpávali
pracovní síly z těch vrstev, z kterých pocházeli? A jestliže současně rostla i města, která se postupně
měnila v obchodní a průmyslová centra, znamená to, že vzrůstal počet obchodníků a řemeslníků na
úkor ostatních vrstev společnosti? Odpověď na tyto otázky musí být záporná, protože, ať se
podíváme kamkoli, ve všech vrstvách tehdejší společnosti nalezneme stejné známky růstu. Pokud

69
tento růst prozkoumáme v celé jeho šíři, měli bychom zjistit, jak byla evropská společnost
rozdělena a jak se poměr jejích jednotlivých skupin v tomto období měnil.
Tehdejší společnost byla hierarchicky rozdělena do dvou vrstev: na laiky a kleriky. Toto
rozdělení bylo z mnoha důvodů v evropské společnosti tím nejdůležitějším. Vyšší duchovenstvo
hovořilo latinsky, žilo v celibátu (či alespoň mělo žít po reformě papežství), bylo si vědomo
příslušnosti k širší mezinárodní komunitě a církvi a papežství bylo povinováno věrností, která byla
stejně silná jako loajalita projevovaná místním velmožům a panovníkům. Vyšší duchovenstvo bylo
vzdělané, v pozdějších staletích dokonce často velmi vzdělané, zatímco drtivá většina laiků byla
negramotná. Přehrada mezi laiky a klérem však nebyla naprostá: lokální cítění a loajalita k místu
působení mohly být rovněž velmi silné, a navíc měli všichni duchovní příbuzenstvo a přátele ve
světských vrstvách.
V hierarchii laiků lze rozlišit tři hlavní vrstvy: a) panovníky, knížata a vysokou šlechtu; b)
rytíře či válečnickou statkářskou šlechtu; c) rolníky. Uvnitř těchto skupin bylo mnoho dalších
podskupin, a zvláště druhá a třetí skupina byla velmi neurčitě rozdělena na svobodné a nesvobodné
příslušníky, což bychom si měli ještě vysvětlit. Mimo toto hierarchické uspořádání existovalo ještě
další, které tvořil obchod, řemeslná výroba a služba v domácnosti, přičemž nejníže, alespoň v
jihoevropských oblastech, se nacházeli početní otroci. Duchovenstvo můžeme jednoduše rozdělit na
vyšší duchovenstvo (papež, kardinálové, biskupové a všechny skupiny, z nichž papežové a
biskupové pocházeli - mniši, kanovníci řeholní i světští, arcijáhni, učenci, královské a biskupské
církevní úřednictvo) a nižší duchovenstvo (faráři, kostelníci a ještě níže postavení příslušníci kléru).
Ani zde nebyly rozdíly nepřekonatelné a celá hierarchická struktura skrývá řadu dalších dělení,
avšak převážná většina nižšího duchovenstva byla v nejlepším případě nedovzdělaná a vedla život
zcela odlišný od svých představených.

Baroni a rytíři
Období, kterému se věnuje tato kniha, se obvykle nazývá „feudální“ společností. Jen málo
historických přídomků je problematičtějších než termín „feudální“ - a právě z toho důvodu jsem v
předchozích vydáních této knihy používal termín „feudální“ pokud možno co nejméně. Tento
termín má však ošidnou přitažlivost, která se vkrádá častěji, než jsem zamýšlel. Na konci 90. let 20.
století si z důvodů, které dále uvedu, mohu dovolit nakládat s tímto termínem mnohem
bezohledněji.
Je to už dávno, co významný historik práva F. W. Maitland poznamenal: Kdybych byl
zkoušející, ptal bych se: „Kdo uvedl feudální systém do Anglie?“ Vskutku správná odpověď, pokud
by následoval řádný výklad, by byla, že Henry Spelman [význačný právník a antikvář působící v
17. století], a pokud bych měl tu možnost a mohl položit další otázku, pak bych se dotázal: „Co to
byl feudální systém?“ Správná odpověď by zněla, že první pojednání o komparativním právu. Lze
říci, že pojem feudalismu vznikl, aby vysvětlil některé zvláštnosti právních systémů pozdního
středověku, když je studovaly bystré mozky historiků práva v 17. století. Původ tohoto termínu se
nachází v minulosti mnohem vzdálenější, kdy dřívější historici a právníci odvodili z Libri
Feudorum, pocházejících z 12. století, určité teorie týkající se statků či lén a leníků či vazalů a
povahy vztahů mezi nimi.
Od 17. století až donedávna historici všeobecně předpokládali, že v hierarchické „feudální“
společnosti leníci přijímali držbu - či léno - za vojenské služby v rámci vztahů mezi pánem a
leníkem, které byly navíc upevněny závazky lenní věrnosti a vazalským slibem; stejně tak se
historici domnívali, že tyto vztahy byly po několik staletí charakteristické pro pozemkovou držbu
vojenských vrstev ve středověkých společnostech řady zemí. Tato představa se stala modelem, který
byl považován za naprosto nejvhodnější formu pozemkové držby v severní Francii v 10.-12. století
a v Anglii po normanském vpádu - také se však věřilo, že se „feudální“ instituce rozšířily v 11. či

70
12. století anebo později do dalších částí Evropy, na sever i na jih. Předpokládalo se, že lenní zřízení
vzniklo v mnoha případech z některých úřadů, kterými pán svého vazala pověřil, aby ho zastupoval;
zpočátku byla lenní svrchovanost rozhodně nejistá a určitě nešlo o funkce dědičné. Soudilo se, že
právo držby bylo hierarchické, přičemž na vrcholu lenního zřízení stál panovník, pod ním se
nacházeli leníci-vazalové a úplně dole rolnictvo. Historici a vědci z dalších oblastí společenských
věd vynaložili nemálo času a námahy, aby rozřešili, kdy a jak se právo držby stalo dědičné - což
nepochybně platilo ve většině evropských zemí ve vrcholném a pozdním středověku.
V roce 1994 nastínila Susan Reynoldsová v knize Fiefs and Vassals (Léna a leníci) představu,
že mohutná struktura středověkého feudalismu byla stavbou vybudovanou na vratkých základech.
Je nutno přiznat, že prameny z raného středověku jsou často sporadické a nedostatečné a jen velmi
obtížně se dají interpretovat: vždy tu existoval prostor pro navzájem si odporující názory a
stanoviska. Od roku 1994 došlo k celé řadě diskusí o autorčiných tezích a diskuse bude bezpochyby
pokračovat také v budoucnosti. V každém případě je to jedna z prací, které znamenaly předěl v
našem chápání minulosti. Pomohla mi nalézt odpovědi na mnoho otázek ohledně nejasnosti a
umělosti feudální struktury, jichž jsme si byli vědomi, a vyřešila spletitých problémů, které mě
trápily. Zaručeně jde o knihu nepředpojatou a komplexní, kterou by si měl přečíst každý, kdo se o
tuto historickou problematiku hlouběji zajímá. Přes nebezpečí přílišného zjednodušení komplexních
argumentů se nyní pokusím vyložit alespoň ty nejpodstatnější principy feudální struktury, jak byly
dosud interpretovány a co se s nimi stalo vlivem tezí S. Reynoldsové.

1. Podle dosud obecně uznávané teorie šlo ve feudální společnosti či feudálním řádu o držbu a
nikoli o vlastnictví půdy. Reynoldsová dokazuje, že toto rozlišení je falešné. Pojem vlastnictví je
vždy komplexní; žádná definice, ať je jakkoli prostá, se nedokáže vyhnout zřejmé skutečnosti, že
vlastnická práva nemohou být nikdy tak neomezená, aby zcela ignorovala naše povinnosti a
závazky vůči sousedům. Reynoldsová nabízí výčet toho, co bychom měli očekávat od vlastnických
práv či nároků na vlastnictví: „právo užívat a spravovat příslušnou věc a právo ponechat si její
výtěžek jako zisk; právo předat tuto věc dědicům a právo převést či odprodat ji někomu dalšímu“ -
zdá se, že poslední dvě práva jsou ať už skutečně či domněle v rozporu. „V neposlední řadě tu
existuje právo či nárok na bezpečnost, čili požadavek na ochranu něčích vlastnických práv.“
Jakoukoli diskusi na toto téma komplikuje neobyčejná rozmanitost postojů k vlastnictví, jež mohou
v téže době zastávat různí lidé - a také nestálost a rozporuplnost, které jsou v lidových postojích
přítomné ve všech dobách. Značný význam práce S. Reynoldsové spočívá v tom, že odstraňuje
mnohé z toho, co je umělou právní konstrukcí, a tím ponechává mnohem širší prostor pro působení
lidské povahy. Určitě lze zajít dále, než kam se Reynoldsová dostala ve své revizi dřívější teorie, v
níž ukazuje obvyklé působení lidské povahy - sympatie i zvrácenost - v její nekonečné
mnohotvárnosti.
Výjimečně dobrý příklad pojetí vlastnictví, který je jednoduchý a který tuto problematiku
odhaluje se strohou otevřeností, můžeme nalézt v postojích některých laiků-mecenášů vůči svým
kostelům. V této oblasti však Reynoldsová projevuje překvapující pochybnosti. Domnívá se, že
„pojetí vlastnických kostelů, ať už se to týká farních kostelů či klášterů… nebo i královských práv
nad biskupstvími… je závislé na interpolaci jednostranné představy o vlastnictví a moci z 19 století
do zcela odlišné společnosti.“ Pokud se ohrazuje vůči některým formám monolitní interpretace
pojmu Eigenkirche pozitivistickou školou německé historiografie 19. století, nezbývá nám nic
jiného než souhlasit. Avšak podobně zjednodušené postoje vlastnických práv ke kostelům jistě
existovaly už v 11. století. Zde jsou dva anglické příklady.
V biografii sv. Anselma líčí canterburský mnich Eadmer se zjevným potěšením rozhovor mezi
sv. Anselmem a králem Vilémem II. Ryšavým, panovníkem, ke kterému Eadmer zcela jistě necítil
velké sympatie. Ačkoli se prokázalo, že když Eadmer popisuje slova a skutky sv. Anselma,

71
arcibiskupa z Canterbury a hrdiny svého literárního díla, je nesmírně spolehlivý, v líčení
Vilémových projevů vykresluje spíše panovníkovu karikaturu. Slova, jež vkládá do úst králi, však
přesto vystihují postoje, které Eadmer a jeho soudobí posluchači poznávali. Anselm je tu zpodoben
jako ten, kdo plísní Viléma za jeho nakládání s anglickými kláštery a především za to, že po léta
nechával uprázdněný úřad opata a požíval výnosů na úkor klášterů a zostudil tak celé království.
„Co je ti po tom?“ odsekl král: „Nejsou snad opatství má? K čertu… ty přece nakládáš se
svými panstvími, jak se ti zlíbí, a neměl bych zrovna tak i já nakládat se svými opatstvími, jak mně
se zlíbí?“
Anselm králi odvětil: „Jsou tvá, abys je bránil a ochraňoval jako jejich patron, ale určitě
nejsou tvá, abys je rdousil a pustošil…“.
Podle Eadmera představovaly kláštery pro Viléma II. součást jeho vlastnictví, avšak pro
Anselma to byly církevní domény - z kterých mohl panovník skutečně očekávat určité dočasné
platby a poplatky, především však bylo jeho povinností poskytovat jim ochranu.
Další příklad se týká farních kostelů a ukazuje, že podobné postoje lze objevit také mezi
duchovními. Na začátku a v polovině 11. století kněží z několika kostelů v londýnské City začali
své kostely - které pro ně vystavěli jejich farníci - pokládat za své soukromé vlastnictví a jeden po
druhém se stávali mnichy katedrálního převorství Christ Church v Canterbury - a své kostely brali s
sebou; lze spíše říci, že je předávali komunitě Christ Church. V pokročilejším právním prostředí 12.
století se práva nad farními kostely stala přesněji vymezená - darovací právo bylo odděleno od
jakéhokoli požadavku na desátek a kostel sám nemohl být v souladu s právem považován za část
vlastnictví. Ale kostel v 11. století vlastníka mít mohl a ten jej mohl předat tomu, komu chtěl.
Pochopitelně i tehdy existovala v tomto případě omezení vlastnických práv: kostel musel být
udržován jako kostel farní a plnit své funkce. Avšak podle mínění svých vlastníků - byť ne takových
reformátorů, jakým byl například sv. Anselm - byl pevnou součástí jejich vlastnictví.

2. Obvykle se tvrdilo, že v „ideální“ feudální společnosti nebyla léna dědičná; dědit se začala
teprve v době, která se různí podle konkrétní země a podle názoru toho či onoho historika. Krátká
pasáž smyšlených dějin v Libri Feudorum se stala původcem doktríny, podle níž císař Konrád II.
prohlásil roku 1037 císařským ediktem léna v Itálii za dědičná. Tento edikt představuje v dějinách
Milána a v jeho vztazích s říší významnou událost; není však vůbec jasné, zda edikt mohl v tomto
ohledu přinést něco nového.
Každá historická studie, která se zabývá dlouhým vývojem královských či šlechtických rodů,
nás možná dovede k závěru, že lidské instinkty jsou neobyčejně rozporuplné. Panovníci i šlechtici
usilovali o uchování veškerých svých majetků, aby je mohli předat potomkům - či spíše jedinému
synovi nebo (pokud mužského potomka neměli) dceři, a zároveň se snažili jinými prostředky
zabezpečit zbývající členy rodu. Avšak v královských a šlechtických rodech docházelo k četným
svárům: mezi otci a syny panovalo často nepřátelství a otcové tak proto někdy své syny vydědili.
Dějiny německé šlechty lze popsat takto: šlechtici se dostávali do nesčetných sporů a půtek s
králem (císařem), stejně jako do řady vzájemných konfliktů, a přece byli hluboce závislí na vztazích
s nejbližší vysokou šlechtou i panstvem. Císař Jindřich IV. byl na konci 11. století natolik odhodlán
udržet královskou korunu ve svém rodě, v sálské dynastii, že dal svého syna Konráda korunovat již
za svého života - což byl ovšem v každé době a téměř ve všech evropských královstvích tradiční
způsob, jak zajistit svému následníkovi nástupnictví. Konrád, který znal velmi dobře otcovy slabiny,
však proti němu povstal a předčasně se pokusil stát se jediným právoplatným panovníkem. Když
Jindřich IV. potlačil povstání prvorozeného syna Konráda a sesadil ho, dal zvolit nástupcem
mladšího syna Jindřicha, budoucího Jindřicha V. - také ten se však projevil jako nevděčník: vzbouřil
se proti otci a dokonce ho zajal a donutil vzdát se trůnu. Podobný je i další příklad: Jindřich II.

72
Plantagenet, normanský a akvitánský vévoda a hrabě z Anjou, který v roce 1154 nastoupil na
anglický trůn, měl čtyři syny. Mezi ně později rozdělil državy, kterým vládl. Své plány začal
rozvíjet v roce 1170, kdy dal za svého shovívavého dohledu korunovat nejstaršího syna Jindřicha.
Všechny jeho naděje se však záhy zhroutily. V letech 1173-1174 povstali proti otci tři ze čtyř
legitimních synů, a předtím, než Jindřich II. roku 1189 zemřel, alespoň jednou proti němu
vystoupili všichni jeho legitimní mužští potomci: Plantageneti byli výjimečně znesvářeným rodem,
přičemž král a královna sami stáli často proti sobě. Dědičný princip od počátku živilo a ovládalo
působení lidské povahy, ctižádost a negativní vlastnosti jednotlivých aktérů - a samozřejmě také
rodinné rozepře.
Neexistuje žádný přesvědčivý pramen, který by dokazoval, že statky šlechty a vojenských
vrstev - ani kohokoli jiného - nebyly v období, kterému se věnuje tato kniha, dědičné. Lze to
vyjádřit i opačně: většina šlechtických a svobodných statků pravděpodobně dědičná byla. Bohužel
však disponujeme pouze omezeným množstvím pramenů a naše vědomosti o tomto období jsou
plné závažných neznalostí, a proto by bylo nebezpečné dopustit se jakéhokoli zevšeobecnění, které
by přesahovalo rámec výše řečeného. Mnohem zjevnější je však skutečnost, že mezi evropskou
šlechtou se po celé toto období široce uplatňovaly sňatkové strategie a intriky - ačkoli díky
spolehlivějším a věrohodnějším pramenům je pro nás sňatková politika šlechty srozumitelnější až
ve 12. - a stejně tak je zjevné, že dědictví bylo možné předávat nejrůznějšími způsoby. Stručně
řečeno: tehdejší trend v německé šlechtě všude - vyjma skutečně nejvyšších úřadů - směřoval k
rozdělenému dědictví. To ovšem znamená, že velké pozemkové majetky - a od 11. století také celá
hrabství - mohly být rozděleny a následně nově uspořádány. Tato situace ale nevedla k úplnému
zániku velkých dědictví, protože manželské smlouvy a nedostatek dědiců, války a působení
nejrůznějších náhod a osobních vlastností aktérů vedly k vytvoření či přeskupení velkých
pozemkových majetků a dokonce i knížectví. „Zarputilý konzervatizmus“ německé šlechty navíc
nutil tuto společenskou vrstvu k tomu, aby se snažila hledat způsoby jak „udržovat rovnost
postavení mezi členy rodu… za stavu nerovnoměrného rozdělování bohatství a moci“. Také v
ostatních oblastech Evropy zaznamenáváme podobné důsledky, které vyplývají z protichůdných
předpokladů. Princip primogenitury - prvorozenského práva, podle nějž byl jediným dědicem
otcových statků nejstarší syn - se začal stále více prosazovat v řadě oblastí Francie i Anglie a také
na dalších místech. Účinnost primogenitury neustále oslaboval nedostatek mužských dědiců na
jedné straně a na straně druhé nutnost či snaha zajistit věno dcerám a zaopatřit mladší mužské
potomky. Povahové vlastnosti a vrtkavost jednotlivých aktérů mohly zcela zmařit řádný převod
toho či onoho dědictví, a válka či nepřátelský vpád mohly změnit politické poměry v celém hrabství
či knížectví. Vzestup některých francouzských hrabství - především Anjou v 10.-11. století - je
vynikajícím příkladem pro pochopení tohoto procesu.
Klasickým příkladem působení těchto sil je rozdělení držav Vilémem I. Dobyvatelem na
smrtelném loži roku 1087. Vilémovo dědictví, Normandie - které si cenil o to více, že sám byl
nemanželským synem, a pokud chtěl území udržet, musel o ně tvrdě bojovat - připadla nejstaršímu
synovi Robertovi. Vilémův vlastní vydobytý majetek, Anglie, připadla druhému synovi Vilému
Ryšavému. Třetí syn Jindřich - který měl později znovu celé dědictví lstí a mocí sjednotit - byl
odškodněn vysokou finanční částkou. Příběh dědictví Viléma Dobyvatele tím však ještě nekončí.
Vilém měl totiž také dcery: Konstancie se provdala za bretaňského hraběte, zemřela však bezdětná;
z druhého sňatku jejího manžela vzniklo jedno z nejvýznamnějších dědictví rozkládajících se u
Lamanšského průlivu. Dědici bretaňského hraběte se později stali bretaňskými vévody a hrabaty z
Richmondu v Yorkshiru. Druhá dcera Adéla se provdala za Štěpána, hraběte z Blois, a tak začalo
období těsného spojenectví významných hrabství Blois a Champagne s anglickým i francouzským
královským rodem: jejich syn Štěpán se později stal anglickým králem a jejich vnučka Konstancie
francouzskou královnou a matkou francouzského krále Filipa II. Augusta. Vilém Dobyvatel a jeho
manželka Matylda Flanderská po celý život ukládali své jmění v nebesích: v Caen dali vybudovat

73
dvě významná opatství, která vyjadřovala jejich symbolické pokání za neuváženě uzavřené
manželství, a ve východním Sussexu, na návrší u Hastingsu, kde padl Harold II., založil Vilém
opatství Battle Abbey jako smírnou oběť za normanské vítězství. Další dceru Cecílii oba manželé
roku 1066 zasvětili jako sedmi či osmiletou Bohu v Matyldině opatství La Sainte-Trinité v Caen, a
definitivně ji uvedli do místního řeholního společenství v roce 1075. Cecílie, zajištěná bohatým
věnem, tu jako řádová sestra a později abatyše žila až do své smrti v roce 1127.
Dědictví mohlo nabývat nejrůznějších podob, a pokud na ně nahlížíme pouze jako na
mužskou záležitost, pak jeho rozmanité možnosti omezujeme a jeho význam zlehčujeme. Za
předpokladu, že byla dodržena ustanovení církve, Konstancie, Adéla i Cecílie musely s podmínkami
tohoto vyrovnání souhlasit. Lze pochybovat, zda se k této záležitosti vůbec mohly svobodně
vyjádřit - rozhodnutí rodičů se však otevřeně nemohli vzpírat ani synové, jejich vůle nebyla o
mnoho svobodnější než vůle jejich sester. Adéla, dominantní partnerka v manželském svazku s
významným magnátem Štěpánem, hrabětem z Blois - a na sklonku života zbožná a horlivá
řeholnice kláštera v Marcigny, kde žila pod shovívavým dohledem clunyjského opata sv. Huga snad
ze všech dětí Viléma Dobyvatele a Matyldy Flanderské nejvíce naplnila očekávání a žila plně ve
shodě s úlohou, která jí byla vyhrazena.

3) Nelze se vyhnout konstatování, že povaha světské šlechty v raném a vrcholném středověku

byla ryze vojenská. Ani Reynoldsová se nepokouší popřít význam vztahů mezi magnátem a jeho
bojovníky či rytíři: ve vyšších vrstvách evropské společnosti nemohla věrnost lennímu pánovi
(přísežný slib věrnosti) a vazalství (vstup mezi pánovy vazaly) hrát zásadní úlohu. Z hlediska pána a
vazala byla loajalita rozhodující hodnotou dávno před začátkem našeho období i dlouho po jeho
konci; svého zbožnění pak dosáhla v triuwe čili v oddané věrnosti, která je ústřední ctností epických
básní Wolframa von Eschenbach z počátku 13. století. Loajalita však nikdy své místo nezaujímala
osamoceně. „Svým pánům jsou věrní,“ píše Vilém z Malmesbury o Normanech, „dané slovo však z
těch nejmalichernějších důvodů rychle poruší. Jen náznak nepřízně osudu a už osnují faleš a zradu,
měšec peněz a už mění svá rozhodnutí.“ Podle rytířského kodexu byla zrada navíc tím nejhorším
zločinem: věrnost a šlechetnost naopak jeho nejvyšší ctností. Pán si zpravidla držel rytíře tím, že mu
udělil „statek“ či „léno“. Je však nezbytně nutné, abychom si uvědomili, že se oba termíny
používaly také v celé řadě dalších významů; pán mohl rytíře odměnit nebo vydržovat výsluhou,
peněžitým statkem či rentou z léna, anebo mu mohl udělit část z takto vyčleněného pozemkového
majetku, takzvaný „rytířský statek“. Ve 12. století byly podmínky držby zčásti právně vymezeny,
takže v Anglii za vlády Jindřicha II. Plantageneta (1154-1189) bylo možné držet několik různých
částí rytířských statků. I jen letmé zamyšlení nad touto situací nám odhalí, jak jsme vzdáleni
jakémukoli jednoduchému vztahu pána a rytíře: od držitele části statku mohl pán očekávat pouze
částečnou loajalitu. Do určité míry to tedy znamená, že s tím, jak bylo právní postavení statků či lén
stále přesněji definováno, o to méně plnily svou původní vojenskou funkci; rytířský statek byl téměř
metaforou.
Tato míra je ale významná. Velká západoevropská vojska se opírala především o značný počet
rytířů a ti se těšili všeobecnému uznání a vysoké prestiži. Rytíři byli zpočátku považováni za lepší
„vojáky“, ale se stoupající prestiží rytířského stavu rostlo i jejich sebevědomí a pocit povýšené
sounáležitosti. Těžká rytířská zbroj se stále více zdokonalovala a rytíři své postavení zvýrazňovali
také na turnajích. Rytířská chrabrost se stávala hlavním rysem rytířské společnosti. Rytířské
schopnosti byly vždy široce obdivovány a uznávány a vítězové rytířských klání mohli nashromáždit
obrovské majetky - to se podařilo kupříkladu Williamu Marshalovi, úspěšnému rytíři, který se roku
1216 dokázal stát regentem Anglie. Význam těchto široce uznávaných dovedností se v této době
nijak nesnižoval. Ale vztah rytířů k vlastnictví půdy, který nikdy nebyl zcela jednoznačně vymezen,
se stával stále hypotetičtějším.

74
 Nejpřesněji vymezen a také nejvíce vzdálen realitě vojenského života byl rytířský statek v
Anglii. Jindřich II. Plantagenet dal v roce 1166 sestavit podrobný soupis všech významnějších
majitelů rytířských statků - a rovněž povinností či nejrůznějších daní, kterými byli v jejich rámci
povinováni králi. Je více než zřejmé, že se od mnohých těchto částečných rytířů - nebo rytířů, kteří
měli několik různých pánů - nemohlo očekávat, že budou vykonávat skutečnou vojenskou službu
nebo projevovat bezmeznou loajalitu, která však byla nezbytnou součástí rytířského stavu. Je
zvláštní ironií, že se oblékání rytířů do brnění vyvinulo v preciznější a propracovanější obřad téměř
ve stejné době, kdy se většina služebních povinností rytířů stala víceméně záležitostí peněz či
zůstávala v rovině právních ustanovení. V roce 1166 se v Anglii nacházely stále tisíce rytířských
statků a rytíři hráli významnou roli v pozemkové držbě a vlastnictví půdy. Roku 1290 Eduard I. a
jím svolaný parlament vyhlásili soubor zásad Quia Emptores, který stanovil, že pokud pozemek
změní majitele, nemělo by k tomu dojít „postoupením“ propůjčené lenní půdy jinému leníkovi, kdy
nový vlastník „držby“ zaujme původní místo předchozího vlastníka, nýbrž substitucí, kdy nový
vlastník nahradí vlastníka starého i v pomyslné hierarchii lenního majetku. To, jak ona pomyslná
hierarchie fungovala, objasňují tehdejší příručky, které vysvětlují právníkům, jak postupovat při
feudálních majetkových převodech: jeden slovní tvar mají jednoduše nahradit jiným - a to je vše.
Rytířský řád, který byl vždy do velké míry oddělen od formálně právních stránek vlastnictví půdy,
tak zaručeně žádnou revolucí neprošel.
Celé toto historické období je charakteristické tím, že v něm nastávaly takové krajní případy,
kdy vazalství a lenní věrnost vytvářely zcela volné vztahy vůči skutečným podmínkám
pozemkového vlastnictví či podmínkám vojenského života. Je však samozřejmé, že v mnoha
oblastech Evropy existovala praxe mnohonásobné formy vazalství, která je předmětem řady
spekulací. V 11. a 12. století vznikl mezi tradičním vazalstvím a „lenním“ zřízením zřejmý rozdíl.
Lenní zřízení bylo naprosté anebo, jak říkali Katalánci, „neměnné“ (soliu); rušilo všechny ostatní
závazky a povinnosti a nahrazovalo je jinými. Nemohlo však zrušit závazky vůči králi - pokud byly
či mohly být vynuceny silou -, třebaže ve skutečnosti loajální vazalové často následovali své přímé
lenní pány ve vzpouře proti panovníkovi. Každý se tehdy snažil nalézt vlastní pevné místo ve světě
protichůdných loajalit. Mnohonásobné vazalství nám ukazuje míru vykonstruovanosti panující v
těchto vztazích - alespoň do té míry, jak tomu bylo v případě francouzského krále Ludvíka VI.,
který roku 1124 přijal korouhev z hlavního oltáře kostela v opatství Saint-Denis a učinil ji svou
královskou standartou při obraně království proti německým vetřelcům - tehdy jednal jako vazal a
současně jako suverén a ochránce opatství. Tato standarta byla oriflamou (královskou červenou
válečnou korouhví sv. Diviše na pozlacené žerdi, kterou zmiňuje již Píseň o Rolandovi),
Ludvíkovým praporcem jako hraběte z Vexin a vazala světce i opata.
Závěrečné upřesnění úzkého vztahu války a pozemkové držby leží v oblasti církevního
majetku. Ten byl totiž paradoxně velmi často zatížen četnými vojenskými povinnostmi, které na
církevní pozemkový majetek uvalili královští a knížecí donátoři. Celkem jistě existovali i biskupové
válečníci: ne nadarmo měl biskup ve vojenské hře - šachu - stejnou sílu jako rytíř (kůň). A dokonce
byli i papežové, kteří vedli vojska na bitevním poli nebo to alespoň zamýšleli. Vcelku však bylo
duchovenstvo - a především mniši - mírumilovné. Pokud se šlechtický či rytířský syn chtěl
rozhodnout pro nevojenskou kariéru, nabízelo se mu množství dalších příležitostí (byť nemusely
být zcela mírumilovné): jestliže měl obchodní nadání, mohl se stát kupříkladu kupcem, avšak
nejpřirozenější nevojenskou kariéru nabízela církevní služba. Pokud jde o ostatní šlechtice, ti se
jako velcí vlastníci půdy a příslušníci vládnoucí vrstvy nemohli vojenské kariéře vyhnout.
„Feudální“ hierarchie tak byla v mnoha ohledech právní abstrakcí. Přesto nebyla tehdejší
společnost o nic méně nerovná či vojenská. V celých evropských dějinách od středověku až do 19.
století byla příslušnost ke šlechtickému stavu založena zčásti na vysokém společenském postavení,
významném úřadu, bohatství a zčásti na urozeném původu. Ti, kteří se narodili jako šlechtici, se
snažili zajistit, aby si jejich rody podržely příslušnost ke šlechtě, což mimo jiné znamenalo

75
disponovat dostatečným bohatstvím. Vůči ctižádostivým jedincům, kteří se pokoušeli dosáhnout
stejného postavení, se stará šlechta namnoze stavěla nejednoznačně. Nejlepším způsobem, jak
proniknout mezi šlechtu, bylo získat některý post ve službách krále, méně schůdná cesta na výsluní
vedla přes službu některému z významných velmožů či prelátů. O několika německých a zvláště
anglických panovnících se říkalo, že lid povznášeli „z bláta“. Je nutno upřímně přiznat, že ačkoli
známe případy několika jedinců, kteří tehdy výrazně postoupili na společenském žebříčku a byli
jako novici povýšeni do šlechtického stavu, velmi zřídka dokážeme přesněji popsat sociální
prostředí onoho bláta, z něhož pocházeli. V každém období a v každé části Evropy existovala stará
a nová šlechta: rozdíl mezi nimi často spočíval v tom, jak se jejich jednotliví příslušníci sami
vzájemně posuzovali. Spousta papíru se spotřebovala ve snaze vymezit povahu šlechty tam či onde,
určit dobu jejího vzniku a její původ, a pokusit se ukázat změny, kterými procházela. Nakonec se
však musíme spokojit s moudrými slovy Thomase Bissona: „Šlechta byla tím, jak si ji baroni, rytíři,
kněží, mniši a rolníci představovali - a teprve ve 12. století se jejich představy o tom, co je skutečná
šlechta, začaly lišit a proměňovat.“
Zevšeobecňovat problematiku šlechty tímto způsobem je nejen nesnadné, ale i riskantní. V
určitých ohledech však mezi šlechtou panovala jednota, její příslušníci totiž většinou nepokrytě
milovali peníze a ryk bitevních polí.
V průběhu 11. a 12. století se finanční nároky evropské šlechty začaly z mnoha různých
důvodů výrazně zvyšovat: aby se mohla oddávat své libůstce ve vedení válek; aby dokázala
finančně pokrýt svou vyšší životní úroveň; aby si mohla dovolit obdarovávat své přátele,
představené i podřízené, a především církev drahocennými dary; aby se mohla těšit nákladnému
budování působivých staveb a své dcery zajišťovat věnem a mladší syny zabezpečovat rodinnými
statky.
Válka byla tradiční profesí vyšších společenských vrstev. Mladí šlechtici se připravovali na
své budoucí postavení ve vojsku a zdokonalovali se ve válečném umění. Už od dětských let se učili
koňmo a za doprovodu psů štvát divokou zvěř, lovit kance, jeleny i vlky a samozřejmě také všechnu
menší lovnou lesní zvěř. Učili se zacházet se sokoly a jestřáby při lovu ptáků. V panských sídlech
svých otců či jiných velmožů, ke kterým byli posláni, aby se tu cvičili ve svém budoucím poslání,
po večerech naslouchali pěvcům a jejich baladám o rytířské chrabrosti. Hrdinské epické básně byly
nepostradatelnou součástí repertoáru tehdejších královských a knížecích sídel - jejich stopy, které
přežívaly na Islandu v pozdějších dobách, můžeme i v současnosti nalézt ve vzletné Eddě. Jediný
významný raně germánský epos, jenž se dochoval, je staroanglický Beowulf, který patrně pochází z
8. století a jeho původní znění předpokládá existenci vysokého počtu dalších bohužel ztracených
epických básní. Z minstrelských písní 10. a 11. století známe pouhé zlomky. Tyto fragmenty však
potvrzují nepřetržitý rozvoj ústní tradice od smrti hraběte Rolanda roku 778 v Baskicku po vznik
Písně o Rolandovi, která roku 1066 tolik inspirovala Normany ve vítězné bitvě u Hastingsu.
Nedlouho poté byla napsána novější verze Písně o Rolandovi, která je nejstarší francouzskou písní o
hrdinských činech (chanson degeste), jež se dochovala do současnosti.
Z těchto chansons a z provensálských trubadúrských balad a písní jsme se dozvěděli mnoho o
tehdejších společenských tužbách a cílech. Jan ze Salisbury nám vypráví, že se v jeho době ustavila
nová zvyklost, podle níž v den, kdy měl být mladý muž pasován na rytíře, navštívil kostel, svůj meč
položil na oltář a obětoval sebe i svou zbraň Bohu. Tehdejší náboženství bylo domem s mnoha
komnatami. Mezi řadou čelních představitelů církve a významných válečníků existovaly upřímné
přátelské svazky a vzájemné porozumění. Bylo by vskutku ožehavou otázkou, pokud bychom měli
rozhodnout, zda manželské štěstí sv. Markéty a skotského krále Malcolma III. bylo pozoruhodnější
než hloubka přátelství sv. Anselma a Huga z Avranches, prvního hraběte z Chesteru, krutého
utlačovatele Velšanů. Rytíře, kteří se stýkali s takovými muži, jakým byl sv. Anselm, musely
přednosti těchto výjimečných jedinců nepochybně ovlivňovat. Nelze si však nevšimnout, že

76
vyprávění autora Gesta Francorum, který byl sám rytíř, o dobytí Jeruzaléma v roce 1099 je mnohem
charakterističtější ukázkou rytířského „náboženství“ ve 12. století.
Když naši muži chvatně zabrali celé město, snažili se ukořistit co nejvíce zlata a stříbra, koní
a mezků a zajistit domy plné nejrůznějšího zboží, a všichni se rozradostnění a s tvářemi pokrytými
slzami z přílišné radosti přišli poklonit k Božímu hrobu Spasitele Ježíše a zde potvrzovali svou
službu Pánu. Následného rána opatrně vylezli na střechu chrámu Božího hrobu a zaútočili na
Saracény, ženy i muže, a všem pozutínali hlavy tasenými meči.
Toto zvláštní spojení zbožnosti, nadšení a zvrhlé krutosti zaznamenává znovu a znovu tehdejší
literatura v národních jazycích - někdy v naivnějším a jindy v satiričtějším duchu, neboť
každopádně bylo nemálo hloubavých lidí, kteří si všímali tohoto paradoxu, a snažili se o něm
přemítat. Přes veškerou krutost kladou chansons degeste větší důraz na odvahu, šlechetnost a
věrnost jako na ctnosti bojovníka. Na začátku 13. století popsal tužby a cíle rytířských vrstev ve
spise Life of William the Marshal (Život Williama Marshala) William Marshal, jeden z
nejvýznamnějších představitelů středověkého rytířstva. Pokud by žil ve 20. století, mohl by si
vybrat mezi kariérou vysokého státního úředníka a vynikajícího profesionálního boxera. V jeho
době nebyly tyto dvě profese rozhodně neslučitelné. William Marshal díky svým siláckým
dovednostem zbohatl, získal půdu i dědičku hrabství Pembroke a s její rukou i hraběcí titul. Jeho
rozvážnost a moudrý úsudek, který projevoval v poradní síni, mu nakonec dopomohly k vysokému
úřadu anglického regenta. Jeho postup byl výjimečný, názorně však ukazuje, co všechno bylo v této
době možné.
William Marshal byl potulným rytířem v prvním velkém období rytířství a mužem velkých
turnajů doby, kdy se surovost rytířských klání začala umírňovat. Obě tyto fáze rytířství však
probíhaly především v době, která přesahuje časový rámec této knihy. Na začátku 12. století se
rytířské turnaje odehrávaly jako věrná napodobení bitev, které se jen málo lišily od bitev
skutečných: dobře organizovaná rytířská klání, která si obvykle pod tímto termínem představujeme,
se teprve začínala rozvíjet. Dvorské romance z konce 12. a začátku 13. století byly mnohem
kultivovanější a vytříbenější než chansons degeste ze začátku 12. století. Mezi úlohou Rolandovy
snoubenky v Písni o Rolandovi, která je banální, a rolí dam v romancích Chrétiena de Troyes, které
ovládají děj, je hluboký rozdíl. Stejně nápadný je rozdíl mezi německou Rolandslied (Píseň o
Rolandovi) z poloviny 12. století a skladbou Willehalm, kterou její autor Wolfram von Eschenbach
vytvořil na začátku 13. století: zatímco v první básni jsou pohané hromadně vyvražďováni jako
dobytek, v básni druhé je ústředním tématem osud a hodnota pohanů v očích božích. Wolframova
lidskost je možná pro dobu jeho působení výjimečná. Kult dvorské lásky byl často doprovázen
řadou smyšlených a vyumělkovaných představ. Výčet výše uvedených příkladů je doufám
dostatečný, abychom si ukázali, že písemnictví v národních jazycích bylo kolem roku 1200
mnohem širší, rozmanitější a poutavější, než jak tomu bylo kolem roku 1100. To však také zčásti
odráží větší rozličnost světa jeho mecenášů. Námětem Písně o Rolandovi byly věrnost a sláva. Ani
jedna z těchto ctností nebyla zapomenuta: věrnost byla rovněž ústředním motivem Wolframova
Parzivala. Wolframovo pojetí věrnosti je však neobyčejně komplexní a hluboké; škála lidských
emocí, které se v básni rozvíjejí, je překvapivě široká a hluboká. Wolfram byl ve své době určitě
výjimečnou postavou, a jako laik, rytíř, ukazuje, co všechno bylo tehdy možné. Roland byl
bojovníkem za válečného tažení. Rytíři kulatého stolu krále Artuše se dostávali do všech možných i
nemožných situací. Morální kodex válečníků začal pronikat do všech aspektů vystupování rytířů a
nejen na bitevní pole. Móda a umělecká představivost zastřely rytířské romance závojem keltské
imaginace, přes tento závoj však lze postřehnout skutečné lidské problémy Wolframa a jemu
podobných. V tomto ohledu kráčeli ve stopách humanistů z 12. století - Abélarda, Heloisy a
Aelreda. Laici z 10., 11. a z počátku 12. století byli naší zkušenosti mnohem vzdálenější a
nezanechali žádné srovnatelné záznamy.

77
 Pokusit se o přesnější zhodnocení tehdejší sociální mobility je neobyčejně složité. Anglosaský
zákoník připouštěl, aby se rolník, kterému se daří, stal thénem čili příslušníkem nižší šlechty.
Thénové vytvářeli širokou vrstvu a v jejich řadách se nacházeli předchůdci pozdějšího rytířstva
stejně jako těch, kteří se po normanském vpádu stali vůdčími barony. Pokusit se nalézt v
dochovaných pramenech jediný historický příklad tohoto druhu není ale vůbec jednoduché. Naše
neznalost konkrétních podmínek je opravdu hluboká. Občas se stává, že se nám podaří
zrekonstruovat celý rodokmen některého rodu z válečnických vrstev. Takový úspěch však většinou
ukáže, že příslušníci tohoto jediného rodu zastávali nesmírně širokou škálu nejrůznějších postavení.
Listy Gilberta Foliota, který byl ve 12. století postupně opatem v Gloucesteru, biskupem v
Herefordu a v Londýně, jsou jedinečné a názorné, protože ozřejmují situaci nejen několika
rodinných kruhů, ale také intenzitu vztahů, které se mezi vzdálenými příbuznými patrně rozvíjely.
Gilbert si byl vědom rodinných svazků a o příslušníky své rodiny se dobře staral: ačkoli se jako
biskup snažil svědomitě vykonávat povinnosti spojené se svým úřadem, stejně tak si uvědomoval i
závazky vůči celé řadě synovců, bratranců a sestřenic, a těm, kteří se dožadovali jeho shovívavosti,
pomáhal a snažil se je všemožně podporovat. Gilbertův otec byl hrabě z Northamptonu a patrně
také hofmistr skotského krále, což mu zajišťovalo baronské postavení, přestože nepatřil k
významným pozemkovým magnátům. Gilbertův bratr nebo synovec získal výhodným sňatkem
velké pozemkové majetky. Gilbertův strýc vykonával úřad biskupa, další působil jako opat a jiný
byl jedním z baronů, kteří využili anarchie za vlády krále Štěpána k nabytí rozsáhlých majetků. K
Gilbertovým vzdálenějším příbuzným patřil baron Miles z Gloucesteru, který Gilbertovi dopomohl
získat úřad gloucesterského opata, a později se sám stal hrabětem z Herefordu. Gilbert však
udržoval styky také s mnohými rytíři z nejrůznějších společenských vrstev - jeden z nich byl
například služebným rytířem významného barona a kromě svého brnění nevlastnil žádný další
majetek. V Gilbertově rodu tak defiluje celé spektrum anglonormanských vyšších vrstev.
Počet baronů byl poměrně nízký. Církev jim formálně zakazovala sňatky s příbuznými až do
sedmého kolena a vážně se pokoušela uplatňovat zákaz alespoň do kolena čtvrtého. Ačkoli známe i
případy, kdy baroni tento zákaz nerespektovali, většinou museli hledat vhodnou uchazečku
manželského svazku ve svých vrstvách velmi pečlivě a delší dobu. Toto omezení u baronů
vyvolávalo hluboký pocit sounáležitosti. Početné rodiny, které mnohé barony obklopovaly, a
možnosti zbohatnutí i zchudnutí, které vzrůstající populace a rostoucí bohatství poskytovalo,
vytvořily ale takovou situaci, kdy měl každý významný muž početnou řadu chudých příbuzných a
příčky na společenském žebříčku mezi chudými rytíři a předními barony či knížaty byly přeplněny
těmi, kteří postupovali nahoru i klesali dolů - a někdy i dosti prudce.
Služba králi či významnému magnátovi byla často klíčem k získání patronství i výraznějšího
postavení. V Anglii mohl královský úředník získat za dobré služby hraběcí titul, takový byl
například osud Aubreyho de Vere, důvěrného rádce krále Jindřicha I. Tento způsob povýšení byl
dokonce častější v Německu a Nizozemí, kde hierarchie pozemkové držby nebyla tak uspořádaná
jako v Anglii a kde panovník ve své doméně závisel na svých správních a soudních úřednících a na
jejich vojenské pomoci mnohem více než v Anglii či Francii. V Německu to byli takzvaní
ministeriales, kteří původně patřili k nesvobodným pachtýřům, jako nižší služebná šlechta se však
stávali stále nezávislejšími. Ministeriálové byli povyšováni proto, aby zastávali funkce v královské
službě, v níž se jim dařilo získávat stále významnější ochranu ze strany panovníka a také služební
statky čili vlastní pozemkový majetek. Opatům říšských klášterů bylo dokonce zapovězeno
rozdělovat léna svobodným pachtýřům - ta měla být vyhrazena pouze nesvobodným ministeriálům.
Třebaže se později mnozí z nich stali významnými barony, na jejich původ se hned tak
nezapomnělo a tito bývalí ministeriálové sloužili jako stálá připomínka toho, že královský patronát
a služba nejvznešenějším mají stejně vysokou hodnotu jako urozený původ či vysoké postavení.

78
Svoboda, nevolnictví a otroctví
V každé evropské zemi existovaly vrstvy svobodných a nesvobodných bojovníků a stejně tak
tu byli také svobodní a nesvobodní rolníci. Ti tvořili daleko nejširší skupinu evropského
obyvatelstva, a právě skutečnost, že jejich počet rychle vzrůstal, nejzřejměji potvrzuje skutečnost,
že se počet tehdejšího obyvatelstva v celém západním křesťanském světě zvyšoval. Už jsme se
věnovali některým náznakům, které dokazují, že se výměra obdělávané půdy rozšiřovala: v tomto
procesu nešlo jen o zúrodňování dosud neplodné půdy, zdaření lesů a vysoušení mokřin v oblastech
stávajících vesnic, ale především o kolonizaci pomezí křesťanského světa. Ve starých vesnicích
získávali páni a velcí vlastníci půdy stále větší moc na úkor rolnictva. Rolníci své postavení ztráceli,
protože byli nuceni obětovat stále více, aby nalezli dostatek půdy a aby se sami uživili. V nových
zemích nabízeli páni nově příchozím zvláštní výhody, včetně větší svobody. Tyto okolnosti by samy
o sobě vedly k výraznějším změnám v postavení svobodného a nesvobodného obyvatelstva, v
mnoha evropských oblastech však vztahy mezi oběma těmito skupinami komplikovaly místní
zvyky a obyčeje a také právní odlišnosti. Na některých místech byla převaha mocných šlechticů
příliš silná, jinde naopak přetrvávaly mnohem silnější tradice svobody. Někdy se dokonce vesnice
pod přísnou panskou mocí nacházely v těsné blízkosti obcí svobodných sedláků.
Nesvobodné postavení rolníků se však lišilo: záviselo totiž na značné rozmanitosti vztahů,
které mezi pány a vazaly existovaly. Ze současného hlediska by možná mohl být středověký
válečník pokládán za příživníka: ať už byla pánova ochrana, kterou poskytoval svým sedlákům-
pachtýřům a sousedům, nezbytná a ať už tito válečníci obhospodařovali sebevětší část hospodářství
své doby, vlastní obživu ani živobytí svých rodin přímo nezajišťovali. Válečnickou vrstvu totiž
vydržovala především práce jejich rolníků. V severní Francii byl tento systém tradičně založen na
instituci známé jako villa: větší či menší vesnický velkostatek, přibližně o velikosti vesnice, kde
veškerá půda patřila pánovi, který část svých pozemků pronajímal pachtýřům a část obhospodařoval
přímo. Velkou část jeho vlastního panství však také obhospodařovali sedláci-pachtýři, kterým bylo
dovoleno držet vlastní díly pánových pozemků za peněžní dávky, odvody v naturáliích a zejména za
pracovní povinnosti, přičemž rozsah prací, které sedlák pro pána vykonával, byl pevně stanoven.
Hospodářství instituce villy prošlo během několika staletí tak zásadním vývojem, že se její
charakter i náplň pracovních povinností po všech stránkách změnily. V 11. a 12. století však
společenství občiny ovládal pán, kterému byla většina sedláků v různé míře podřízena, museli mu
poskytovat pracovní povinnosti a odvádět pacht - tento systém se využíval téměř v celé západní
Evropě. Tyto instituce nazýváme manské panství či seigneurie. Ve starých villae byli pracovní silou
především nevolníci - kteří se sice těšili osobní svobodě, přesto však byli pevně připoutáni k dílu
půdy, na kterém žili, a omezovaly je pracovní povinnosti, jež obvykle pro pána vykonávali - a také
otroci, kteří ovšem nebyli svobodní a nedrželi žádnou půdu. V 10. století se otroci ve Francii
vyskytovali jen zřídka a jen o málo více jich bylo v Německu; otroků se tehdy ještě hojně využívalo
v oblastech na východních německých hranicích, kde navíc stále obchod s otroky vzkvétal.
V Anglii se otroci nacházeli už jen na několika málo místech, otroci tu tvořili zajisté menšinu
společnosti, ovšem menšinu významnou. Otroků se však běžně využívalo v jižní Evropě. Pokud jde
o Evropu severní, pokles počtu zdejších otroků nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Někteří vědci se
domnívají, že se dodávky nových otroků zastavily a že hospodářství založené na otrocké práci
přinášelo spíše stagnaci a nijak se nerozvíjelo; pokud nebyla otrocká populace soustavně
doplňována, postupně zanikala. Pro takové tvrzení však neexistují přesvědčivé důkazy. Také se
často uvádí, že křesťanská církev vždy podporovala propouštění otroků na svobodu a obchod s
otroky kritizovala a že byl tento tlak nakonec úspěšný. Takové tvrzení lze s určitými výhradami
přijmout, je však obtížné připustit, že by Francouzi a Němci byli v raném středověku humánnější
než Italové, Španělé či Angličané. Protesty církve proti zotročování křesťanů nebo proti krutému
zacházení s otroky se občas ozývaly a někdy mohly mít skutečně i zásadnější vliv, přesto však v
celé tehdejší společnosti nebyl nikdo, kdo by důsledně proti instituci otroctví protestoval. Církev

79
svými postoji nepochybně zánik otroctví urychlila, její kritika však určitě nebyla hlavní příčinou
tohoto procesu.
Ve Středomoří se otroctví nepřetržitě rozvíjelo od dob Caesara až do období Kryštofa
Kolumba. Jak dokázal profesor Verlinden, černí otroci byli na konci středověku v Portugalsku a ve
Španělsku obvyklým jevem, dávno předtím, než je otrokáři začali dopravovat do Ameriky. V
antickém světě se otroků nejčastěji využívalo jako domácího služebnictva a v řemeslných dílnách a
je docela dobře možné, že tato tradice přetrvala i ve středověkém období. Výužívání otroků jako
zemědělských dělníků nebylo naopak ve středověku běžné dokonce ani ve Středomoří. A je docela
zřejmé, že v severní Evropě zanikla otrocká populace někdy mezi 8.-12. stoletím, když se otroci
postupně stávali součástí širší vrstvy nevolníků, kteří se sice těšili osobní svobodě, přesto však byli
pevně připoutáni k půdě a uchovávali si určité znaky nesvobodného postavení.
„Uchovávali“ je možná zavádějící termín. Marc Bloch dokázal, že na dvou velkostatcích v
centru severní Francie bylo v 9. století pouze 25 servi (tj. otroků či nevolníků) z 278 obyvatel,
zatímco na konci 12. století všichni kromě hrstky obyvatel těchto vesnic byli nevolníci a žádní
otroci tu už nebyli. Vesnické společenství v dřívějším období bylo rozmanité - především svobodné,
ale s různou mírou podřízenosti vůči pánovi, kterým byl opat ze Saint-Germain-des-Prés. V
pozdější době, i přes skutečnost, že poslední zbytky otroctví byly odstraněny, ztratila většina členů
občiny své někdejší postavení.
Nevolnictví pohltilo otrockou populaci, tento proces však naprosto zastírá skutečnost, že
stejný termín, servus, často sloužil jako označení obou těchto institucí. Poddanství otroků i
nevolníků bylo dědičné. Kolem roku 1200 měli nepochybně všichni nebo prakticky všichni
obyvatelé oněch dvou vesnic předky mezi pětadvaceti otroky, kteří zde žili o 400 let dříve. Tento
fakt lze vysvětlit tím, že páni důsledně vyžadovali, aby potomci otroků zůstávali nesvobodní, čímž
si vynucovali svá zákonná práva. Také se tvrdilo, že opati byli milosrdní: že otrokům dovolovali stát
se nevolníky. Je dosti pravděpodobné, že obě tyto hypotézy jsou zčásti pravdivé. Můžeme se
domýšlet, že se některým otrokům podařilo z otroctví vykoupit, aby se stali nevolníky, a že chudoba
nutila mnohé svobodné prodávat svou svobodu za holé živobytí. Podobně se můžeme dohadovat, že
páni i vesnické společenství nalezli jednotný systém, v němž měli všichni pachtýři vlastní půdu, a
všichni, kteří byli nuceni obdělávat půdu na pánově panství, měli z této činnosti určitý zisk. Rovněž
se nabízí domněnka, že páni dávali přednost nevolníkům, o které se nemuseli nijak zvlášť starat na
rozdíl od otroků, jimž byli nuceni zajišťovat stravu, ošacení a střechu nad hlavou. Tehdejší prameny
v několika málo případech rozlišují mezi dvěma druhy otroků: těmi, kteří žijí v pánově domě, a
těmi, kteří bydlí ve vlastním příbytku. Můžeme spekulovat o tom, zda dvojznačnost v termínu
servus neskrývá podstatnou dvojznačnost charakteristickou pro celé toto období. Pokud bychom se
mohli dotázat opata ze Saint-Germain, možná by nám odpověděl, že poddanství nevolníků a
poddanství otroků je bezvýznamnou otázkou ve srovnání s lidským poddanstvím ďáblovi po
prvotním hříchu a že všichni lidé jsou tak jako tak otroky.
Situaci však ovlivňovaly i další faktory. V podmínkách rostoucího počtu obyvatelstva, který
lze ve většině evropských oblastí předpokládat prakticky po celé toto období, bylo množství
zemědělské půdy omezené a pracovní síly četné, a navíc rolníky chtivé půdy dost možná páni často
nutili přijímat jejich vlastní pravidla. Mohly tu však docela dobře vznikat situace, které těmto
předpokladům vůbec nemusely odpovídat. A navíc v období, které předcházelo 10. století, tedy ve
staletích, kdy otroctví vytrvale ustupovalo, nemáme žádný důvod předpokládat, že zemědělské půdy
bylo málo a že velcí pozemkoví vlastníci museli mít většinou navrch. Částečnou odpověď na tuto
otázku lze nalézt v pramenech z 11. století, které zaznamenávají tehdejší postupný vývoj, kdy se i
bohatší sedláci dobrovolně vzdávali své svobody: velcí statkáři si jejich poddanství kupovali tím, že
jim propůjčili velkou část vlastní zemědělské půdy, a sedláci za to, že se stali nevolníky, souhlasili,
že svůj díl půdy nikdy neopustí. Problém s pracovní silou statkářů tak byl teoreticky jednou provždy
vyřešen. Dohody tohoto druhu nás ale nutí, abychom vše nejprve uvážili, než všechny statkáře

80
odsoudíme jako utlačovatele a tyrany nebo se pustíme do paušálních soudů o povaze středověkého
nevolnictví.
Pozemkoví vlastníci v tomto období se svými pachtýři často sympatizovali, protože museli
stejně jako oni tvrdě zápasit o holé živobytí a jejich životní podmínky, zvláště v 10. a na začátku 11.
století, nebyly příliš odlišné. To ale určitě není důvod k tomu, abychom pozemkovou držbu
středověkých rolníků opřádali romantickým závojem. Její podmínky byly většinou, pokud ne vždy,
velmi těžké. O důsledcích chudoby a hladomorů víme poměrně málo, naše vědomosti jsou však
natolik dostatečné, že lze s jistotou říci, že oba tyto nepříznivé jevy byly běžné. Farnosti
vynakládaly (alespoň teoreticky) na dobročinné účely vcelku podstatné částky a tato podpora byla
doplňována také ze strany klášterů. Jak vysoké tyto částky byly a jakým způsobem se užívaly ale
nevíme. Ve 12. století navrhli církevní právníci promyšlený a poměrně humánní právní systém na
podporu chudých. Církev na sebe (do určité míry) brala odpovědnost, kterou současná společnost
svěřila sociálnímu státu. Správa této podpory byla nepochybně nahodilá a jistě se v mnoha
případech zneužívala. Přesto se však některé její aktivity dokázaly s problémem chudoby vypořádat.
Tyto snahy by se moderním sociálním reformátorům zdály žalostně nedostatečné. V blahobytné
společnosti je však problém chudoby podstatně odlišný od toho, jaký představuje v nedostatečně
rozvinuté ekonomice.
Rolnictvo na manském panství či seigneurii platilo pánům pachtovné v penězích a pracovních
povinnostech. Proporcionalita mezi těmito dvěma různými druhy pachtovného se lišila podle
ekonomických poměrů, a pro nás je v dlouhém období před začátkem 13. století velice obtížné
zevrubně rekonstruovat původní podobu těchto služebních povinností. Mnohé doklady, kterými
disponujeme, však naznačují, že v 11. století - a dost možná už dlouho předtím - měly peníze úlohu
přinejmenším tak významnou jako pracovní povinnosti. A tak je jedním z důvodů úpadku otroctví
právě vzestup vrstvy zemědělských rolníků pracujících za mzdu. Dobové záznamy nám většinou
sdělují, kdo byl držitelem příslušného pozemku, avšak jen málokdy z nich lze zjistit, kdo půdu
skutečně obdělával. Rolník pracující za mzdu je tak pro nás poněkud záhadnou postavou: existuje
však celá řada náznaků, že v 11. století nemuselo být něco takového neobvyklé a ve 12. století už
byla taková situace mnohem běžnější. Rolník pracující za mzdu mohl navíc docela dobře vlastnit
půdu: zdá se, že takoví jedinci byli spíše drobní pachtýři, jejichž pozemková výměra byla tak malá,
že je jejich polnost nedokázala uživit. O rolnících zaměstnávaných pány nám prameny prozrazují
jen velmi málo. A už vůbec nic nám neříkají o rolnících, které zaměstnávali úspěšnější a movitější
sedláci. A přece prameny často naznačují, že takoví lidé skutečně existovali. Veškeré rolnictvo proto
potřebovalo peníze, aby mohlo platit pachtovné, a mnozí sedláci na konci našeho období používali
peníze i na to, aby mohli platit svým pracovním silám. Tyto pozoruhodné náznaky ukazují, jakou
roli hrály peníze v celé evropské společnosti, a že dokonce i rolnictvo muselo umět dobře počítat a
kalkulovat, pokud chtělo prosperovat a prodávat své přebytky na místních trzích. A protože velká
část rolnictva pěstovala obilí a zajišťovala pro společnost další základní životní potřeby, znamená
to, že v této době už musela existovat početná část evropské populace, jejíž živobytí záviselo na
práci jiných lidí.

Kupci a řemeslníci
Můžeme se pokusit sestavit seznam těch skupin, které samy žádné plodiny nepěstovaly a
jejichž živobytí tak záviselo na práci rolnictva. Jen sotva však někdy získáme přesvědčivé odhady
početnosti jednotlivých vrstev. Je zřejmé, že v období 10.-13. století se počet příslušníků všech
vrstev zvyšoval. V tehdejší společnosti existovali četní zástupci některých specializovaných profesí,
například vinaři, rybáři, pasáci krav či ovcí, kteří sice některé potraviny produkovali, ale na
producentech hlavních potravin byli závislí. Středověká společnost však také sestávala z vysokého a
zvyšujícího se počtu profesionálních válečníků a duchovních: „těch, kteří bojovali a těch, kteří se
modlili“ - ti však neobdělávali půdu ani se nezabývali žádnou obvyklou hospodářskou činností.

81
Součástí středověké společnosti bylo rovněž ohromné množství služebnictva a dalších příslušníků
královských dvorů i statků baronů a duchovenstva. Existovali tu však také řemeslníci, zvláště v
soukenickém průmyslu, havíři, kovodělníci, zbrojíři, stavitelé lodí, tesaři a kameníci. Rolníci museli
v rámci svých rozmanitých služebních povinností - anebo když se příležitostně snažili přivydělat si
trochu peněz - působit také jako dopravci; pozemní a námořní dopravu ale většinou vykonávali
dopravci profesionální. A konečně tu byli také kupci, kteří dodávali zboží na trhy, což znamenalo,
že se zrno, mouka a chléb dostávaly k těm, kteří na ně nedočkavě čekali, že se vlna dostala k
tkalcům, valchářům a barvířům, sukno k těm, kteří potřebovali nový oděv, dříví ke stavitelům lodí a
stavební dříví a kámen k tesařům a zedníkům, kteří budovali nové kostely.
V předchozí kapitole jsme zdůraznili význam mincí jako důležitého pramene pro naše
zkoumání. Z nalezených mincí lze vyvodit mnohé poznatky a někdy také odhadnout počet
mincmistrů činných v příslušném městě, což nám poskytuje sice nejasný, ale cenný náznak
přibližné velikosti měst v království. To platí zejména pro Anglii. „V poslední generaci anglosaské
Anglie,“ píše H. R. Loyn, „bylo známo dvacet činných razičů mincí, kteří současně pracovali v
Londýně, více než deset v Yorku, přinejmenším devět v Lincolnu a Winchesteru, alespoň osm v
Chesteru, nejméně sedm v Canterbury a v Oxfordu, a zhruba šest v Gloucesteru, Thetfordu a
Worcesteru.“ Je zjevné, že tato profese vyžadovala poctivost, avšak mnohem zjevnější je
skutečnost, že se raziči mincí často uchylovali k padělání a dalším nejrůznějším podvodům jako
prostředku rychlého zbohatnutí. Mnozí z nich se nepochybně stali předními měšťany, protože jejich
činnost představovala významné průmyslové odvětví. Bohužel však jen velmi málo víme o tom,
jaké bylo jejich sociální postavení, jakého byli původu a jaké místo ve středověké společnosti
zastávali. Loyn naznačuje, že výraz razič mincí (v tehdejší angličtině myneteré) možná označoval
nejen „muže, který zastával tento úřad, ale i řemeslníka, který pracoval v mincovně“. Razičům
mincí se často vyměřovaly kruté tresty, což naznačuje, že se v očích panovníka netěšili nijak
výjimečnému postavení a že se často dopouštěli nepoctivostí.
Nejednoznačnost takových poznatků ustavičně narušuje naše úsilí o popis tehdejšího
evropského sociálního uspořádání. Za tím vším se navíc skrývá neznalost mnohem závažnější.
Existuje celá řada případů, kdy nevíme, jak specializovaná byla jednotlivá povolání a kolik různých
zaměstnání mohl jediný člověk vykonávat. Nynější oficiální statistiky v Nigérii ukazují, že velká
většina zdejšího obyvatelstva působí v zemědělství, ale současná situace, pokud je mi známo, spíše
potvrzuje, že téměř veškeré obyvatelstvo je zaměstnáno ve sféře služeb a obchodu. V rozvojových
ekonomikách nejsou tyto dvě teze neslučitelné. Je zjevné, že úspěšnější a zámožnější kupci ve 12. a
13. století zahájili proces specializace, když začali prodávat nebo dopravovat na trhy jen určitou
specifickou komoditu. Rozvíjející se obchod a svobodnější možnosti pohybu i lidských aktivit ale
nepochybně zvýšily počet těch, kteří si mohli něco málo vydělat roznášením či rozvážením
nějakého specifického druhu zboží. O těchto činnostech však bohužel víme jen málo a opět nelze
než opakovat, že naše neznalost je nesmírná.
Pokud jde o významné kupce, mezi současnými historiky se stále vedou spory o to, jak se
jejich stav rozšiřoval o další příslušníky. Archeologické výzkumy středověkých měst odhalují, že
mnohá z nich v této době rostla. Prameny nám prozrazují, že se počet tehdejších kupců
provozujících dálkový obchod zvyšoval. Ve Středomoří byl rozvoj obchodu v italských městech tak
výrazný, že ho profesor Lopez spolu s obdobným procesem ve městech na severu označil za
„obchodní revoluci“. Ve městech na jih od Alp se povznesla nová aristokracie, patriciát. Ve městech
na sever od Alp se mnohá společenství kupců a řemeslníků snažila vytvářet „komuny“, aby získala
svobodu a zbavila se panské či královské kontroly a feudálních poplatků a dávek. Jak se ve městech
těmto novým představitelům, „otcům města“, podařilo získat taková bohatství a prestiž, že se mohli
pouštět do podobně velkorysých projektů? Pocházeli - jak se často tvrdí - většinou z řad drobných
obchodníků, kterým se podařilo touto činností výrazně zbohatnout, a byli to skutečně „noví lidé“ v
plném významu tohoto termínu, anebo tu spíše šlo, jak zdůrazňovali někteří nedávní historici,

82
většinou o syny zámožných otců z místních statkářských rodů, kteří začali provozovat obchodní
činnost?
Nedlouho po roce 1180 líčí Angličan Walter Map tento příběh:
Sceva a Ollo, zhruba stejně staří, ale rozdílní co do povahy, byli chlapci prostého původu,
kterým se společně podařilo získat menší jmění, a jak je v naší době obvyklé, stali se nejprve
podomními obchodníky či pouličními prodavači s drobným tovarem. Později pokračovali v
úspěšném obchodování i s významnějšími druhy zboží. Protože se jim dařilo, z podomních
obchodníků se stali povozníci a zakrátko už zaměstnávali řadu dalších povozníků, přičemž
nepřestávali být věrnými společníky. S rozvojem jejich obchodu, jak říká další autor [Juvenal], však
rostla také jejich láska k penězům stejně jako k bohatství. Partnerský svazek i společné vlastnictví
zásob se pro ně stalo mrzutým, a tak došlo k rozchodu a rozdělení jmění.
Toto vyprávění je samozřejmě literární fikcí, ukazuje nám však typický „příběh úspěšného
podnikání“, od něhož si tento anglický autor z 12. století sliboval, že ho posluchači budou napjatě
sledovat. Je rovněž příznačné, že svůj příběh zasadil do Itálie, do země kupců, hojnosti a bohatství.
Vzestup Scevy a Olla připomíná ryze anglický příběh z téhož století, tentokrát však skutečný, který
vypráví o vzestupu Godrika z Finchale. Vykrádáním vraků získal nevelký majetek a poté se stal
podomním obchodníkem či kramářem. Později se stal námořníkem, a protože byl námořníkem
zdatným a rád cestoval, dostal se až do Skotska, Itálie, Dánska a do Flander. Godrikova biografie
popisuje jeho cesty velmi podrobně a je obtížné říci, zda byl spíše kupec či poutník: spolu s ním se
dostáváme do Jeruzaléma, Compostely a do Říma. Nakonec se však Godrik usadil jako poustevník
ve Finchale, zřeknuv se hromadění světských statků.
Příběh sv. Godrika je jedním ze zdrojů nazírání Henriho Pirennea na vznik a rozšiřování
tehdejších kupeckých vrstev. Pirenneho kritici však zdůrazňují, že Godrikův příběh je výjimečný,
protože známe několik případů, kdy přední magnáti z italských, anglických i dalších měst pocházeli
z místních statkářských rodů. Stejně dobře si však lze představit, že synové baronů a rytířů zápasili
ve 12. století o trhy s dalšími podobnými Scevy a Olly. Je více než pravděpodobné, že konšelské
taláry nosili mnohem častěji potomci bohatých statkářů než potomci příslušníků nemajetných
vrstev. Je zřejmé, že prvotní obchodní investici často do podnikání vkládali zámožní lidé, ať už se
sami do tohoto podnikání přímo zapojili nebo se na něm podíleli pouze jako tiší společníci. Italská
statkářská šlechta z okolí měst postupně ovládla nejen obchod, ale i vládu nad těmito městy.
Bezpochyby tu však existoval dostatečný prostor - což ovšem není vždy uspokojivě doloženo - také
pro nově vznikající zámožné vrstvy. Stejně jako v současnosti i tehdy pocházeli obchodníci z
širokých vrstev - tuto skutečnost bychom rozhodně neměli pominout. Kupci se ve svém podnikání
sotva obešli bez podnikavého ducha, odvahy a základního jmění. Příběh o Godrikovi i všechno to,
co víme o středověkém obchodu a dopravě, naznačují, že se tehdejší kupci rádi vydávali na
dobrodružné akce a vstupovali do riskantních podniků. Středověké evropské hospodářství se
rozvíjelo právě díky těmto lidem, kteří pravidelně podnikali nesmírně obtížné cesty a podstupovali
neznámá nebezpečí. Mnohem pravděpodobnější je, že nutným základním jměním disponovali spíše
potomci zámožných rodičů než potomci rodičů chudých, ale obchodní talent a podnikavost byly
mnohem důležitější, a proto nelze vůbec předpokládat, že některá skupina či vrstva obyvatel Evropy
měla v tomto směru nějaké výsadní právo či privilegia. Termín „kupec“ je nesmírně široký:
zahrnuje totiž Scevu a Olla jako kramáře stejně jako Scevu a Olla jako zámožné obchodníky.
Sociální původ kupců byl proto se vší pravděpodobností stejně různorodý jako jejich sociální
postavení či majetky, avšak patricijské rody ve velkých městech, zejména v Benátkách, začaly
využívat dlouhodobé a dalekosáhlé záruky opírající se o různé ekonomické zdroje. Bylo to období,
kdy se celá společnost rozvíjela a kdy se před lidmi ze všech společenských vrstev - pokud se rádi
vydávali na daleké cesty plné dobrodružství - otevírala nová příležitost kupeckého povolání, která
mohla ty odvážné za jejich vynaloženou píli a nadání povznést velmi vysoko.

83
 Jakkoli mohli tehdejší lidé se svým nadáním volně nakládat, byla tu, jak je obecně známo,
jedna činnost, která byla zámožným lidem ve středověku zapovězena - nesměli půjčovat své peníze
na úrok. Církev zcela zakázala vymáhání úroků z půjček jako lichvářství, ačkoli vždy uznávala
určité oblasti, například peněžní směnu, v nichž byl zisk přípustný. V pozdním středověku si
kanonisté a teologové začali stále zjevněji uvědomovat oprávněnost některých námitek vůči tomuto
zákazu. Po celé období středověku se tak křesťanští lichváři snažili toto nařízení nejrůznějšími
způsoby obcházet: už ve 12. století bylo docela běžné, že se křesťanský lichvář a jeho věřitel
domluvili, že budou předstírat, že půjčka byla vyšší a že věřitel tak vrátí lichváři původní obnos
navýšený o patřičný úrok; další možností bylo oplátkou za půjčku dočasně lichváři zastavit půdu. V
prvním případě tvořil rozdíl mezi skutečnou výší půjčky a konečným vyrovnáním dluhu reálný
úrok, ve druhém případě obdržel lichvář spolu s původní půjčenou částkou navíc další obnos ve
formě pachtu z dočasně zastavené půdy, takže znovu získal reálný úrok. Předsudky vůči lichvářství
však obyčejně bránily poskytovat úvěry a znesnadňovaly rozvoj peněžního hospodářství, a bylo
velkým štěstím pro Evropu 11. a 12. století, že tu existovala významná skupina aktivních a
soudných lidí, kteří dokázali zákaz lichvářství překonat. Zásadní úlohu v rozvoji středověkého
hospodářství hráli zcela jistě Židé, kteří působili jako profesionální věřitelé. Židé pochopitelně
bohatli s rozmachem hospodářství, a ačkoli měla celá společnost z jejich přítomnosti prospěch, jen
málokdo si byl jejich užitku vědom, protože mnozí zakusili břímě úroků, jež Židé vymáhali.
Měšťané v rozvíjejících se městech 11.-12. století si sotva uvědomovali, jak jsou Židům zavázáni, a
zcela opomíjeli, že Marie i Ježíš (jako lidé) pocházeli ze stejného národa jako jejich oběti. Poprvé v
evropské historii nebyli Židé pouze pronásledováni, ale masakrováni. Stále tu však existovali
jedinci jako byli někteří angličtí králové - například Vilém II. Ryšavý, který, jak se zdá, pociťoval
vůči křesťanské nesnášenlivosti celkem upřímný odpor -, kteří si uvědomovali, že Židé přinášejí
celé společnosti značný prospěch, a poskytovali jim určitou ochranu. Podobně i církev rozhodně
odsuzovala jejich násilné pronásledování.
Životní nutnost i vlastní volba proměnily Židy v izolovanou rasu, v jedinou skupinu zcela
oddělenou od zbytku společnosti. Z téměř každé jiné společenské vrstvy se při troše štěstí dalo
proniknout do městského patriciátu, což platilo dokonce i pro Židy, pokud se však podvolili
konverzi ke křesťanství. V polovině 11. století podnítil papež Lev IX. jednoho římského Žida ke
křtu, při němž přijal křesťanské jméno Lev. Jeho syn Petr patřil k význačným přívržencům Řehoře
VII. a rodina „Pierleoniů“ se stala významným a zámožným římským rodem. Další z potomků
tohoto rodu, Pietro Pierleoni, se stal kardinálem a v roce 1130 jako Anaklet II. dokonce i papežem -
či spíše, jak zní soud dějin, vzdoropapežem.

Duchovenstvo
Stejně jako obchod i církevní dráha nabízela stále více nejrůznějších příležitostí mladým
mužům, kteří disponovali prostředky, měli nadání anebo cítili vnitřní povolání. Je velmi
pravděpodobné, že v 10. a 11. století byla velká část duchovenstva dědičnými držiteli církevních
úřadů. Bohužel však nezbývá než znovu přiznat, že naše neznalost je nesmírná. Ale ať už se
pokusíme prozkoumat jakoukoli oblast Evropy, všude nalezneme stejné známky toho, co bylo
nejspíš obecně rozšířenou a plně uznávanou praxí předtím, než se po papežské reformě začal
neústupně vyžadovat celibát. Island byl se svými dědičnými biskupstvími jistě výjimkou. V celé
Evropě však nebylo v 11. století ničím nemyslitelným, pokud měli biskupové potomky. Většina
těchto dětí se nepochybně narodila předtím, než jejich otcové začali vykonávat tyto vysoké úřady.
Víme však o celé řadě případů, kdy kněží žili se svými konkubínami zcela otevřeně. Bohužel však z
tohoto období známe jménem jen několik takových farářů či katedrálních kanovníků. Dochovaly se
soupisy kněží několika kostelů na velšském pomezí z poloviny a konce 11. století; tyto úřady
většinou přecházely z otců na syny (dědičnou sukcesí). Podobně se dochovaly také soupisy
kanovníků z chrámu sv. Pavla, které zaznamenávají období přelomu 11. a 12. století. Nejméně

84
čtvrtina kanovníků první generace byla ženatá a několik jich předalo kanovnictví svým potomkům.
Nechybělo mnoho, aby zakladatele opatství v Tironu, sv. Bernarda, který kolem roku 1100 hlásal v
Normandii celibát, zlynčovaly manželky kněží, a k podobné situaci došlo také tehdy, když
arcibiskup z Rouenu vyhlásil v roce 1072 edikt namířený právě proti manželkám kněží. Sir Richard
Southern proslavil příběh o tom, jak si dvanáct prapravnoučat kněze z 10. století rozdělilo na konci
11. století značnou část výnosů katedrály v Arezzu. Tato historka by však mohla mít další a další
pokračování. Je pozoruhodné, že se většina těchto doložených příkladů vztahuje ke dvěma či třem
generacím působícím po papežské reformě. Celibátní i ženaté duchovenstvo žilo v první čtvrtině 12.
století pospolu v nádvořích katedrál v Paříži, Salisbury, Londýně i jinde. Avšak ve druhé čtvrtině 12.
století se poměry mezi vyšším duchovenstvem zásadně změnily: biskupové s dětmi a dědiční
kanovníci se nyní stali vzácnými výjimkami. Zdá se však, že děti a manželky nižšího, farního
duchovenstva byly nadále dosti častým jevem. Ženy a děti z nádvoří katedrál, odkud pocházela
Heloisa, se však staly věcí minulosti.
Celibátní duchovenstvo existovalo vždy. Stále větší počet mnichů v 10. a 11. století
prozrazuje, že dokonce i před papežskou reformou měl život v celibátu velký počet oddaných
vyznavačů. Úzkostlivá snaha papežských reformátorů podřídit veškeré duchovenstvo jednotným
předpisům ukazuje, že je praxe nabádala, že celibát může být vnucen pouze mnichům či lidem
žijícím zčásti řeholnickým způsobem. V 10. a 11. století patřila mezi mnichy celá řada
nejvzdělanějších a nejnadanějších osobností své doby. Počet mnichů byl však nízký. Nové řeholní
řády, které vznikaly na konci 11. a ve 12. století, naproti tomu přitahovaly stále více noviců. Určitě
bychom neměli pominout zajímavou skutečnost, že právě v době, kdy bylo ženaté duchovenstvo,
které se dosud staralo o nová klerikální pokolení, nuceno přistupovat k celibátu, příliv nových
duchovních se nezastavil, ba naopak se mnohonásobně zvýšil. V Anglii - která je jedinou zemí, kde
se historici pokusili sestavit alespoň přibližné počty duchovních - se v letech 1066-1154 zvýšil
počet mnichů z asi 850 na více než 5000.
Za tímto ohromným nárůstem počtu mnichů se skrývá mnoho faktorů. Bohužel však nejsme
schopni přesně určit, z jakých vrstev a odkud byli tito mniši získáváni. Zdá se však, že pocházeli
především ze zámožných vrstev, patrně z význačných měšťanských rodů. Synům rolníků bylo
dovoleno vstupovat do cisterciáckých klášterů jako laičtí bratři (konvrši), zdá se však, že nebylo
příliš obvyklé, aby se stávali chórovými bratry, tj. mnichy v pravém smyslu slova. V církvi bylo
možné dosáhnout značného sociálního vzestupu: třebaže někteří biskupové patřili k potomkům či
bratrům panovníků či význačných velmožů, daleko více jich za biskupskou mitru vděčilo svému
nadání a příkladnému výkonu služby, nikoli původu. Biskupové v normanské Sicílii byli většinou
stejně jako jejich normanští vládci povýšenci. K biskupům Viléma I. Dobyvatele v Normandii patřil
také jeho nevlastní bratr Odo z Bayeux a několik významných baronů. V německých zemích se
často stávalo, že se do úřadů knížat biskupů dosazovala vysoká šlechta; po celé 10. století až do
začátku století jedenáctého se za téměř nutnou kvalifikaci úspěšného německého biskupa považoval
rytířský výcvik a rytířský způsob života. Avšak kdokoli, kdo ve 12. století vstoupil do řad
privilegovaného duchovenstva, mohl doufat, že se mu podaří získat biskupskou hodnost, a řady
vyššího duchovenstva se otevřely všem, kteří dokázali nalézt patronát, ať už pro svůj původ, nadání
anebo jednoduše proto, že je provázela štěstěna. Církev tak nabízela příležitosti ctižádostivým
stejně jako skutečně zbožným jedincům, bylo by však mylné představovat si ji jako rovnostářskou
instituci. Rychlý nárůst počtu mnichů nám však prozrazuje mnohé o společnosti své doby. A protože
z jiných pramenů víme, že se počet příslušníků evropských kupeckých i válečnických vrstev v
tomto období nesnižoval - ba naopak se nepřetržitě zvyšoval -, můžeme zde nalézt další důkaz
tehdejšího nárůstu populace, který je o to pozoruhodnější, že všude dokládá podstatné zvyšování
počtu obyvatel i přes skutečnost, že se vysoký počet mužů i žen rozhodl pro život v celibátu.
Populační růst možná také vysvětluje, proč zámožné vrstvy společnosti hledaly nové a širší
možnosti profesního uplatnění. Sám o sobě však nestačí na to, aby dokázal objasnit vysokou

85
popularitu opatství v Cíteaux; touto problematikou se budeme zabývat později. Nyní se věnujme
důležitému a zajímavému poznatku, který dokládá, že duchovní či intelektuální prožitek, jež nabízel
život v prudce se rozvíjejících opatstvích a klášterech, dokázal svou přitažlivostí soupeřit s
tradičním životem lovů a vedení válek evropských vládnoucích vrstev či s dobrodružným životem
podnikání a cestování kupců. Jak vidno, všude se otevíraly nové perspektivy.
Ten, kdo vstoupil do kláštera, učinil zpravidla celoživotní rozhodnutí. Nepochybně tu
existovali odpadlíci a také několik jedinců, kteří si naopak zvolili ještě přísnější způsob života.
Někteří jedinci povýšili a v jiném klášteře se stali opaty, dosáhli biskupských úřadů anebo se jim
dokonce podařilo získat papežskou důstojnost. Většina mnichů však zůstávala na místě, kam je
původně umístili rodiče, jako například Orderic Vitalis, nebo kam je zavedlo jejich vnitřní nutkání.
Byl to obvykle velmi ustálený a pevně daný život. Naopak světský klerik, duchovní, který
nepodléhal řádu či řeholním pravidlům, se většinou často stěhoval a vedl spíše tulácký život. Ve
studentských letech střídal školy a mnohdy byl nucen cestovat z jednoho kouta Evropy do druhého,
později pak hledal patronát, který by mu zajistil živobytí. Patronát mohl nalézt například ve
službách některého biskupa, neboť na konci 11. a ve 12. století si mnozí biskupové začali vytvářet
rozsáhlou administrativu sestávající z mladých kleriků, kteří se naučili řízení církevní správy a stali
se kanovníky či arcijáhny nebo byli přeloženi či jmenováni do královských služeb. Službou v
královské kapli německých panovníků (capella) či v královské kapli panovníků anglosaských se
dalo získat některé biskupství. Mnich, který se domohl biskupského úřadu, nebyl v tomto období
ničím výjimečným a mnozí nejvýznamnější biskupové byli původně právě mnichy. Takoví
biskupové však většinou tvořili menšinu. Biskupský úřad se totiž nejčastěji uděloval jako odměna
za prokázané služby tomu či onomu význačnému světskému vladaři.
Biskupové, arcijáhni, kanovníci, klerici-úředníci, mniši - čili vzdělané, privilegované
duchovenstvo - představuje skupinu, jejíž působení můžeme zkoumat v pramenech a díky jejich
vlastním spisům se můžeme seznámit i s jejich soukromými životy. Duchovenstvo jako celek však
představovalo pouhou menšinu populace a patrně vždy tvořilo jen nevýznamný zlomek veškerého
obyvatelstva. Při téže příležitosti, kdy arcibiskup z Rouenu vysvětil na kněze Orderika, bylo
vysvěceno také 244 jáhnů a 120 kněží. Většina jich později působila ve farních kostelech a kaplích
diecéze nebo sloužila jako kaplani významných laických osobností. Možná že mnozí byli potomci
žen, které před třiceti lety hrozily lynčováním předchůdci rouenského arcibiskupa. Církevní
reformátoři kritizovali jejich životní styl a nedostatek vzdělání, tito lidé však žili v souladu s
vlastními zvyky a tradicemi, a pro nedostatek pramenů lze sotva říci, zda jich v roce 1200 žilo v
celibátu více a zda byli vzdělanější než v roce 1000. Naše znalosti podmínek života těchto
duchovních jsou bohužel velmi omezené. Jejich sociální postavení se značně lišilo. Těm
zámožnějším či šťastnějším se podařilo proniknout do vrstvy privilegovaného duchovenstva. Ti
chudší byli potomky nevolníků a většinou žili podobně jako lidé, mezi kterými působili, což možná
mnohým z nich umožnilo sblížit se se svými farníky a poskytovat jim opravdovou duchovní oporu.
Možná však tento závěr spíše znamená, že duchovenstvo i prostý lid byli většinou stejně barbarští.
Papežská reforma vrazila klín mezi vyšší duchovenstvo, vzdělané a žijící v celibátu, a duchovenstvo
prosté. Lze však předpokládat, že taková situace panovala už dávno předtím, a tak toto rozdělení
poněkud překvapivě proměnilo církev pozdního středověku v instituci podobnou vojenské
hierarchii: s vyšším duchovenstvem jako důstojníky, děkany spravujícími venkovské farnosti a
arcikněžími jako poddůstojníky a farním duchovenstvem jako prostými vojíny. Dopisy, které psali
biskupové svým podřízeným ve 12. století, jen zřídka vytvářejí dojem, že by udržovali kontakty s
kýmkoli, kdo stál v církevní hierarchii pod arcijáhny či kanovníky. Církev tak přes všechny
příležitosti, které poskytovala lidem hledajícím nový způsob života, a vznešené ideály převyšující
dobová omezení, stále ještě svým základním uspořádáním odrážela sociální organizaci tehdejšího
světa. A ženám nabízela příležitosti jen velmi vzácně.

86
6 Úloha žen
„Všichni muži jsou zbyteční a neznám ženu, které by k něčemu byli,“ říká Catherine
Morlandová (hrdinka románu Jane Austenové) ve zkratce vystihující konvenční pohled na dávnější
dějiny, a její výrok mohl (zčásti) platit ještě v době prvního vydání této knihy. V posledních třiceti
letech se zvyk odbýt problematiku žen několika stručnými zmínkami, který byl ještě v roce 1964
obvyklý, stal nepřijatelným - a v současnosti již není zapotřebí (vzhledem k pokroku bádání).
Pokrok ve výzkumu ženské tematiky dodal historickému bádání nový rozměr, jehož vliv lze
zaznamenat v řadě pasáží tohoto vydání z roku 2000. Přetrvávajícím problémem je však to, že
máme stále velmi málo přímých (nezprostředkovaných) pramenů týkajících se převážné většiny
žen. Ženy však tvořily polovinu populace a muže zaručeně ovlivňovaly - stejně jako v současnosti i
tehdy přispívaly svým dílem k chodu světa. Je však nutno dodat, že totéž lze říci také o mužích - ani
o jejich převážné většině téměř nic nevíme.
Všeobecně se předpokládá, že v každém století západoevropské historie až do 20. století bylo
méně žen než mužů gramotných - ačkoli je třeba říci, že doklady pro toto tvrzení nejsou tak
přesvědčivé, jak se obvykle soudí, a pochopitelně tu mohla existovat také řada vzdělaných žen, o
kterých nic nevíme. Obvykle se předpokládalo, že Tapiserie z Bayeux byla dílem žen, ačkoli její
motiv mohl navrhnout muž. Pokud je tomu tak, švadleny musely alespoň vědět, jak písmena na
výšivce vytvořit a snad měly také určitou představu o jejich významu. V nádvořích katedrál a v
domech duchovenstva byla v tomto období řada žen. Byla Heloisa jedinou ženou, která byla
literárně vzdělaná? To je nanejvýš nepravděpodobné. To, co činí z Heloisy jedinečnou postavu, je
její schopnost vystihnout vlastní myšlenky, vylíčit způsob života a velmi jasně vyjádřit své
nejhlubší pocity vzdělané ženy. Její nadání pro sebevyjádření je velmi ojedinělé i mezi muži.
Peter Dronke v knize Woman s Writers ofthe Middle Ages (Ženy spisovatelky ve středověku,
1984) uspořádal soubor studií o úzkém okruhu literárně vzdělaných žen. Nebylo jich mnoho,
bohužel však nevíme, kolik bylo žen, jejichž spisy se ztratily, ani to, kolik žen pouze nezachytilo
svou intelektuální aktivitu písemnou formou. Pokud se krátce zamyslíte nad tím, kolik literárně
činných žen - i mužů - sami bezprostředně znáte, pak dojdete k poznání, že autoři popisující své
skutečné i domnělé příběhy představují jen nepatrnou menšinu těch, kteří v dané době žijí - a to
dokonce i ve 20. století, kdy počty vydávaných knih přesáhly i ty nejodvážnější představy literárně
nejplodnějších středověkých klášterů a kapitul.
To, co charakterizuje výběr několika vynikajících ženských autorských textů Petera
Dronkeho, je však především kvalita jejich intelektuálních podání a jejich představivost. Hrotsvita,
působící v 10. století, byla jednou z nejkultivovanějších a nejdůmyslnějších autorek raného
středověku před našimi zraky nesmírně plasticky a živě vykresluje bohatství kulturního odkazu
kláštera v Gandersheimu a císařského dvora Oty I., který, jak se zdá, často navštěvovala. Přejděme
z 10. století na začátek a do poloviny 12. století k vizionářským proroctvím abatyše Hildegardy z
Bingenu, zbožné ženy, která mohla nabádat přední osobnosti tehdejšího světa (včetně císaře), kázat
i dohlížet na duchovní aktivity řady lidí uvnitř i vně svého kláštera a současně psát nesmírně
náročná kosmologická pojednání. Okruh těchto významných dobových ženských autorek je
nepočetný, tuto skutečnost však vyvažuje vysoká literární úroveň jejich textů. Heloisa žila ve stejné
době jako Hildegarda - možná byla o rok či dva mladší. Významnou kulturněhistorickou postavou
se stala především díky událostem, které prožila v první části svého života. V našem výkladu musí
být zařazena za Hildegardu, protože její dopisy směřují pevně k tématu následné kapitoly, v níž se
budeme věnovat otázce středověkého manželství. Abélardovy argumenty dokázal v diskusi
překonat jen málokdo, nikomu se to však nepodařilo s větší elegancí a nikdo nepronikl do podstaty
problému tak jako Heloisa - autorka tak důvtipná, tak pronikavá a s takovým duševním
potenciálem, že se řada mužů zdráhala uvěřit, že by nějaká žena mohla psát tak jako ona, a vážně se

87
domnívali, že její dopisy jsou dílem muže. Skutečnost je však jiná, a někteří z nás mužů se naučili
pokoře a naopak pochybují o tom, zda by některý muž dokázal vyjádřit to, co Heloisa.
Počet žen této epochy, které známe z jejich biografií, je pochopitelně mnohem větší. Velké
období mystiček a významných žen náboženského života bylo v roce 1154 ještě vzdálené. Jedna z
nejlepších biografií 12. století pojednává o Kristině z Markyate, poustevnici a převorce, která žila
ve druhé čtvrtině 12. století. Kladem i záporem tohoto díla je však skutečnost, že se zdá, jako by je
Kristina sama slovo od slova nadiktovala. To činí životopis současně živějším a méně věrohodným,
protože Kristina si zjevně ráda vymýšlela.
Ne všechny biografie pojednávají o ženách působících v náboženské oblasti. Známe dvě
velmi pozoruhodné částečně biografické práce z anglického 11. století, které vyjadřují především
tehdejší dobový náhled - obraz o sobě, jaký by si sami přály - dvou královen: Emmy, manželky
Knuta II. Velikého, a Edithy, ženy Eduarda III. Vyznavače.
Tyto texty představují to nejlepší, co se dochovalo ze spisů o královnách a princeznách. Dali
bychom nevím co za několik dalších dobových vyprávění, jakým je například biografie obchodníka
z Prata ze 14. století, díky níž se můžeme dozvědět, jak skutečně fungovala středověká domácnost,
byť byla jistě méně vznešená i honosná než královský dvůr. Ženy našeho období, o nichž víme více
než jen pouhé jméno, byly téměř všechny postavami výjimečného charakteru a byly obdařeny
mimořádným talentem - tyto důvody si alespoň zčásti žádají naši pozornost. I když zohledníme
všechny jejich doložené přednosti, nelze si v našem vyprávění nevšimnout výrazné role, jakou hrály
císařovna Theofanu, císařovna Agnes (Anežka) Akvitánská, hraběnka Matylda, sv. Markéta,
císařovna Matylda, královna Eleonora Akvitánská či královna Melisanda. Všechno jsou to
významné ženy, které se dokázaly povznést nad omezení daná dobovými předsudky ohledně jejich
pohlaví jako panovnice, světice či jako „muži v sukních“. A období, které je předmětem zájmu této
knihy, by jistě bylo chudší bez takových postav, jakými byly Hrotsvita, Heloisa či Hildegarda.
Příležitosti, které se ženám v tomto období nabízely, se jen stěží rozšiřovaly a dokonce jich
spíše ubývalo - tato skutečnost je ve výrazném nepoměru ke stále se zvyšujícímu množství
příležitostí pro muže. V roce 1066 byl počet anglických řeholnic přibližně čtvrtinou počtu řádových
bratrů. Ačkoli se jejich stavy rychle zvyšovaly, řádové sestry tvořily v roce 1154 patrně méně než
jednu pětinu všech řeholníků. A přece se zdá, že řeholní stav - pokud pomineme rolnictvo a
řemeslnictvo - byl téměř jedinou váženou profesí otevřenou ženám, která byla odlišná od
manželství a rození dětí. Dívky ve vyšších společenských vrstvách byly vydány na milost či
nemilost dynastickým ambicím svých otců. Představovaly tak figurky na šachovnici sňatkových her
- a skutečnost, že mnozí muži se nacházeli v podobném postavení, jejich úděl nijak nezlepšovala.
Spousta žen umírala při porodu, ten však nebyl tak nebezpečný jako války, v nichž se angažovali
muži. Je velmi obtížné poskytnout jakákoli přesná čísla, abychom tuto skutečnost mohli objasnit
nebo doložit. Na základě záznamů, které jsou součástí tří svazků Complete Peerage (Úplný seznam
peerů), se můžeme pokusit o hrubý odhad počtu uzavřených sňatků ve 12. století: zdá se, že tehdy
ženy z anglických vyšších vrstev uzavíraly dva či více sňatků mnohem častěji než muži. V
zaznamenaných případech je poměr ve prospěch žen téměř dvakrát vyšší (36 žen ku 19ti mužům).
Je však daleko více případů, kdy víme pouze to, že oba partneři uzavřeli jen jediný sňatek; protože
jsou ale tyto doklady velmi kusé, je docela možné, že neberou v potaz druhá, třetí či čtvrtá
manželství. Pokrok v lékařství a další změny, ke kterým došlo krátce před naší dobou, proměnily
načas manželství v mnohem pevnější instituci, než jakou obvykle ve středověku bývalo.
O postavení žen mezi řemeslnictvem a rolnictvem nevíme takřka nic. Pokud je nám známo,
muži dominovali v každém oboru. Patrně další oblastí, kde se ženy široce uplatňovaly, bylo
zemědělství, kde jejich úloha u velkých pozemkových vlastníků stoupala s tím, jak ubývalo otroků.
Ženy v nižších společenských vrstvách měly při hledání alespoň příležitostných zaměstnání možná
daleko větší svobodu: ženské domácí práce nabízely příležitost téměř všem, a to i přesto, že vynález

88
kolovrátku nejspíš omezil pracovní možnosti některých žen, pro jiné je naopak podstatně rozšířil.
Existuje mnoho dokladů, že méně vážené profese přitahovaly spoustu žen. V 10. století nebyla ještě
monogamie v některých částech východní a severní Evropy pevně zavedenou praxí a samozřejmě
se neprosadila ani v islámském světě. Ačkoli praxe diritto feodale (práva první noci), kterou hrabě
Almaviva zrušil ve Figarově svatbě, nikdy opravdu neexistovala, ženám se nabízela řada příležitostí
v dočasných zaměstnáních metres u zámožných mužů, kterým monogamie nevyhovovala. Nevěstky
a kuplíři byli součástí středověké společnosti stejně jako společnosti ve starověku. Lze se domnívat,
že nevěstkám nabízelo oživení městského života a rozvoj nových měst po celé Evropě s postupem
11. a 12. století stále více příležitostí. Tuto hypotézu potvrzuje patrné znepokojení předních
duchovních, které na konci 12. století vyvolávala prostituce. Prameny, které by to přesvědčivě
potvrdily, jsou ale naprosto nedostatečné.

Královny a císařovny
Získat přesnější představu o osobnostech panovníků tohoto období není vůbec jednoduché.
Jejich cíle nám jsou většinou zřejmé, avšak jejich individuální vlastnosti se často skrývají za
tradičním dvorským ceremoniálem a soustavnými snahami dosahovat válečných úspěchů. To platí o
králích i císařích, zatímco jejich manželkám věnují kronikáři pozornost jen zřídka. V některých
případech jim však okolnosti přiřkly zvláštní roli, která ukazuje možnosti jejich úřadu i postavení,
jako tomu bylo například u císařovny Theofanu a císařovny Kunigundy, a jindy byly některé
význačné ženy patronkami významných kronikářů či životopisců, jako například anglické královny
Emma a Edith.
Theofanu byla byzantská princezna, jejíž sňatek se synem císaře Oty I. Velikého se podařilo
úspěšně vyjednat v Konstantinopoli jeho diplomatům. Na císařský dvůr dorazila roku 972, kde se
vdala za patrně sedmnáctiletého Otu II. Její věk není bohužel doložen, předpokládá se však, že byla
mladší než její budoucí manžel. O rok později Ota I. zemřel a jeho syn Ota II. se stal císařem,
Theofanu se tak musela rychle naučit umění vládnout po panovníkově boku za jeho krátkého a
obtížného panování. Z Byzance si nepochybně přivezla určité vědomosti o umění císařské vlády,
byla to však mladá žena vychovaná ve velmi odlišných kulturních podmínkách. Ota a Theofanu
měli čtyři dcery, ale jen jediného syna, budoucího Otu III., který se narodil roku 980, a když jeho
otec v roce 983 předčasně zemřel, byly mu teprve tři roky. Po smrti císaře se chopil příležitosti
bavorský vévoda Jindřich a malého Otu uvěznil, to však netrvalo dlouho, protože knížata, vedená
arcibiskupem mohučským, uzavřela spojenectví a Otu ze spárů Jindřicha osvobodila a svěřila do
péče jeho matky Theofanu a babičky Adelheidy. O rok později se stará císařovna Adelheida stáhla
do ústraní a Theofanu byla až do své smrti v roce 991 regentkou. Zdá se však, že byla více než
regentkou, neboť tehdejší písemnosti ji zmiňují nejen jako císařovnu, nýbrž i jako císaře -
„imperátor Augustus“. Theofanu byla ženou s obrovskou duševní silou a kouzlem osobnosti. Tam,
kde soupeře nemohla porazit silou, vítězila zpravidla diplomacií. Theofanina mysl byla
kosmopolitní a její široký rozhled se odráží v hlavních cílech jejího syna. Za vychovatele malého
Oty určila Bernarda, německého biskupa z Hildesheimu, a Filagata, řeckého opata z Nonantuly.
Oba muži vypěstovali v budoucím císaři mocnou imaginativní vizi spojenou s dědictvím, jehož se
mu dostalo: krále Franků, císaře a nástupce Karla Velikého a panovníka univerzalistické říše
tradičně spjaté s Římem a Itálií. Theofanu jako vládkyně zjevně předčila německá knížata.
Ota III. zemřel roku 1001 v pouhých jedenadvaceti letech. Jeho nástupce Jindřich II., syn
bavorského vévody Jindřicha Svárlivého, jenž malého Otu kdysi unesl, byl rozhodným
panovníkem, který se proslavil také svou zbožností. Zdá se, že v tom ho zčásti inspirovala jeho žena
Kunigunda, dcera hraběte Siegfrieda Lucemburského. Jindřicha si vzala v 90. letech 10. století, kdy
byl ještě bavorským vévodou, a roku 1002 byla korunována královnou - a roku 1014, kdy její
manžel získal císařskou korunu, také císařovnou. Vše nasvědčuje tomu, že to bylo šťastné
manželství, třebaže bezdětné: Jindřichova choť Kunigunda mu pomáhala a radila ve státních

89
záležitostech a v době, kdy se účastnil vojenských tažení, ho zastupovala na trůně, stejně jako
podporovala jeho významná církevní založení („skutky zbožnosti“). Když roku 1007 založil
biskupství v Bambergu, věnovala nové diecézi své věno. Roku 1021 sama založila opatství v
Kaufungenu. A když Jindřich II. zemřel, byla to Kunigunda, která předala královské insignie nově
zvolenému Konrádu II. a poté se uchýlila do Kaufungenu, kde žila až do své smrti. Stala se vzorem
pro všechny zbožné královny a její památka poskytovala útěchu všem bezdětným ženám. Koncem
12. století byl Kunigundin kult značně rozšířený a roku 1200 ji papež svatořečil.
Na konci 10. a na začátku 11. století panovaly mezi německými zeměmi a Anglií velmi těsné
vztahy, a proto lze předpokládat, že anglické královny Emma i Edith znaly životní osudy císařoven
Theofanu i Kunigundy. Emma, dcera vévody Richarda I. Nebojácného, pocházela z Normandie.
Roku 1002 přijela do Anglie, aby si tu vzala krále Aethelreda II. Nerozhodného a stala se jeho
druhou nebo třetí manželkou a nevlastní matkou jeho asi deseti dětí. Situace v Anglii byla na
začátku 11. století nestálá a plná násilí, a když se anglického trůnu zmocnil Sven I. Tveskägg,
Emma byla se svým manželem v letech 1013-1014 nucena žít ve vyhnanství. Po Svenově smrti se
Aethelred roku 1014 znovu chopil vlády, ale roku 1016 zemřel uprostřed bojů se svým hlavním
rivalem Knutem (II.) Velikým, Svenovým synem a budoucím dánským králem. Knut panoval jako
právoplatný anglický král, když si roku 1017 zajistil panovnickou kontinuitu sňatkem s Emmou.
Tak se Emma stala vlastní i nevlastní matkou ve dvou rodech - Knut se ale nespokojil s jedinou
ženou, svou anglickou družku Aelfgyfu z Northamptonu a jejich syna Harolda poslal později do
Norska, aby tu vládli jeho jménem. Ve 20. letech a v první polovině let třicátých 11. století stála
Emma jako královna po Knutově boku až do jeho smrti v roce 1035. Poté následovalo rozjitřené
období, kdy se její nevlastní syn Harold a vlastní syn Hardiknut rychle vystřídali na anglickém
trůně. Roku 1042 se anglickým králem stal Eduard III. Vyznavač, syn Aethelreda a Emmy, a jeho
matka nepochybně doufala, že bude u dvora i ve vládě hrát vůdčí roli. V roce 1043 však Eduard
zbavil matku jejích statků a dokonce ji na delší dobu vypudil od dvora: poslední léta prožila ve
váženém vdovství, pravděpodobně ve Winchesteru. Za dramatických událostí svého života hrála
Emma jako královna rozhodující a někdy i dvojznačnou úlohu, a tak není divu, že biografie či
„panegyrikon královny Emmy“, Encomium Emmae Reginae, představuje chvílemi nejednoznačný
dokument. Byl napsán v období vlády jejího syna Hardiknuta v letech 1041-1042 a jeho hlavním
cílem bylo dokázat, že mír, kterému se Anglie těšila za panovaní Knuta, byl výsledkem jeho
moudrého sňatku s Emmou. To však nebyla docela pravda, protože Knut získal Anglii silou zbraní.
Nelze však popřít, že tento sňatek připravil půdu pro Knutovu výjimečnou vládu, během níž se
rozvinula moc a pompéznost legitimní anglické monarchie.
Osobnost královny Edith ožívá na stránkách biografie The Life of King Edward (Život krále
Eduarda), která popisuje skutky jejího manžela Eduarda III. Vyznavače. Hlavní postavou tohoto díla
je však Edith, a její manžel je zde otevřeně kritizován pokaždé, kdy se svou ženou nesouhlasí. Edith
byla dcerou hraběte Godwina, mocného wessexského hraběte a hlavního Eduardova odpůrce.
Panovníkovo postavení v zemi bylo velmi nejisté, a tak se zdá, že si vzal Edith především proto,
aby si zajistil Godwinovu věrnost. Když se roku 1051 Eduard pokusil Godwina s celou rodinou
postavit mimo zákon a poslal ho do vyhnanství, odstranil na čas i Edith, kterou přinutil odejít do
wiltonského opatství ve své wessexské domovině. Eduardovy polické chyby však umožnily, že se
Godwin roku 1052 nečekaně vrátil a vymohl si někdejší postavení: král byl donucen usmířit se s
hrabětem a Edith povolat zpět ke dvoru, a pokud je nám známo, bylo jejich manželství od této doby
vcelku šťastné - byť bezdětné. Dramatické události roku 1066 odsunuly Edith do pozadí, noví
vládci jí alespoň dovolili dožít v pokoji a hojnosti. Život krále Eduarda nám však odhaluje
pozoruhodnou ženu, která se nápadně podobá Eduardově praneteři, pozdější skotské královně
Markétě; ta byla částečně vychovávána pod Edithiným dohledem, a proto se snad mohla inspirovat
jejím příkladem. Markéta se proslavila svou vzdělaností, zbožností, láskou k okázalosti a pařížské
módě a způsobům i oddaností k manželovi a dětem. Edith děti neměla a její manželství proto

90
nebylo tak pevné jako Markétino. Život krále Eduarda popisuje nezapomenutelným způsobem její
vzdělanost a zbožnost - a to vše s ohledem na nadsázku panegyrikonu.
Tato znamenitá mladá žena byla od dětských let pohroužena do studia písemností wiltonského
kláštera… [A jako královna] horlivě četla náboženské i světské spisy a vynikala v psaní prózy i
poezie. Podle mnohých byla v malířství a vyšívání novou Minervou. Dokázala hovořit jazykem,
jakým se mluví v Galii [langue ďoil, tj. francouzský] a stejně dobře také dánský a irský, jako by šlo
o její rodné jazyky [jejím rodným jazykem byla angličtina]… Ve šlechetnosti neměla sobě
rovného… [a také ve své zálibě v parádě]. Edith od samého počátku svého manželství oblékala
[krále Eduarda] do šatu, který buď sama vyšívala, nebo ho alespoň vybrala, a ten byl takové krásy,
že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn… Eduardova hůl, s níž se vydával na
každodenní procházky, byla vykládána zlatém a drahokamy.
Můžeme si být jisti, že královna měla svůj podíl na výšivce i na drahokamech.
Anglická politická scéna za vlády Eduarda III. Vyznavače neposkytovala Edith mnoho
příležitostí pro její vlastní nezávislé jednání a bezdětné manželství jí zabránilo požívat postavení
královny matky. Nepochybně však dobré vztahy Godwinova syna Harolda s králem Eduardem v
závěrečných letech jeho vlády byly částečně - a možná zcela - výsledkem jejího vlivu. Edith určitě
nebyla v tomto manželství podřadným partnerem.
Dvě poslední královny v mém výběru byly v takových postaveních a měly takové těžkosti, že
v tomto ohledu královnu Edith daleko předčily. Na začátku 12. století se skutečně setkáváme s
několika královnami-panovnicemi, což je v celém středověkém období velmi vzácné. První z nich
byla Urraca Kastilská, dcera a dědička císaře Alfonse VI., významného zakladatele rozsáhlé říše.
Když otec zemřel, nastoupila roku 1109 na trůn a vládla jeho neklidnému království až do své smrti
v roce 1126, a to částečně sama a zčásti s pomocí - nebo prostřednictvím - svého druhého manžela
Alfonse I. Bojovného. Nebyl to úplně šťastný experiment, přesto se v letech 1127 a 1129 stalo, že
dva přední vládcové křesťanského světa - kteří snad znali osud Urraky a docela určitě věděli o
plánech toho druhého - jmenovali za své nástupce dcery. Když roku 1125 zemřel římskoněmecký
císař Jindřich V., otec ovdovělé císařovny Matyldy, anglický král Jindřich I., dceru neprodleně
povolal zpět do Anglie a roku 1127 přiměl anglické barony k přísaze, že ji přijmou za budoucí
královnu. Následujícího roku ji otec provdal za Geoffreye Plantageneta, dědice hraběte z Anjou.
Veškeré Jindřichovy snahy však nakonec selhaly: králem se stal roku 1135 Jindřichův synovec
Štěpán a veškeré Matyldiny pokusy vydobýt si na něm korunu ztroskotaly, třebaže se jí to roku
1141 téměř zdařilo. Nakonec to však byl Matyldin syn Jindřich II. Plantagenet, který roku 1154
nastoupil po Štěpánovi na anglický trůn. Pro ženu nebylo úplně jednoduché vládnout vojenské
hierarchii ovládané muži. V Anglii se však alespoň uznávalo, že koruna může přejít i v ženské linii:
pokud se ženy nestávaly samy panovnicemi, mohly být alespoň matkami panovníků, které mohly
výrazně ovlivňovat.
Balduin II., jeruzalémský král, určil roku 1129 za svého nástupce dceru Melisandu a provdal
ji za Fulka V., hraběte z Anjou. Fulko byl tehdy krátce tchánem císařovny Matyldy, a obě události
(sňatek anglické následnice Matyldy a jeho syna Geoffreye i Fulkův sňatek v Jeruzalémě) měly
nepochybně souvislost. Zdá se, že podle uzavřené manželské smlouvy měli být Fulko a Melisanda
společnými panovníky Jeruzalémského království. Po Balduinově smrti se Fulko pokusil vládnout
samostatně a manželku se snažil držet v pozadí. Vážné rozpory v království však ukázaly, že se tu
Balduinova dcera těší silné podpoře, a vše skončilo novou dohodou mezi manžely. V závěrečných
letech pak Melisanda a Fulko vládli ve vzájemném souladu - a Melisanda pokračovala ve vládě i
jako královna matka po manželové smrti, když na trůn nastoupil jejich syn Balduin III. Ten se však
z chyb svého otce nijak nepoučil: snažil se vládnout jako jediný panovník a dokonce proti své matce
vedl krátkou válku. V několika posledních letech však stárnoucí královna úspěšně prosadila své

91
postavení dědičky, královny a spoluvladařky království; zemřela roku 1161, kdy jí bylo asi šedesát
let. Melisanda byla také uznávána jako ochránkyně církve i umění Jeruzalémského království.
„Byla to skutečně pozoruhodná žena,“ píše Bernard Hamilton, „která byla více než třicet let
výraznou panovnicí v království, v němž se nikdy předtím nestalo, aby nějaká žena zastávala
významnou státní pozici. Hodnocení Viléma z Tyru, jenž zdůrazňuje, že“ „[Melisanda] byla velmi
moudrá žena, dostatečně zkušená takřka ve všech oblastech státní správy, která zcela přemohla
omezení svého pohlaví, takže se mohla ujmout významných záležitostí“, zní uším současného
čtenáře poněkud přehlíživě vůči ženám. Jen málokdo by však nesouhlasil s jeho názorem, že se
snažila vyrovnat slávě nejvýznamnějších knížat… a království vládla tak obratně, že ji okolí
poprávu považovalo za panovnici, jež se zcela vyrovnala svým předchůdcům.“
Pokud byla Melisanda jeruzalémskou královnou, Eleonora Akvitánská měla naopak vzácnou
příležitost být královnou nejen Francie, ale i Anglie. Jako jediná dědička akvitánského vévody
Viléma X. sloužila prakticky již od dětství jako figurka na šachovnici vysoké politiky. Otec odkázal
péči o dospívající dívku francouzskému králi Ludvíku VI., který Eleonoru i s jejím vévodstvím
provdal za svého nejstaršího syna, budoucího Ludvíka VII., jemuž tehdy bylo asi sedmnáct let.
Přestože jejich manželství trvalo po dobu patnácti let, měli jen dva společné potomky - a ačkoli
měli nakonec oba partneři dětí mnohem více, bylo to teprve poté, co bylo jejich manželství
rozloučeno. Je zřejmé, že Ludvík Eleonoru odpuzoval, ačkoli se zdá, že ji miloval. Mezi narozením
jejich obou potomků bylo dosti dlouhé období provázené hlubokou krizí jejich vztahu, která nastala
poté, kdy se Eleonora v letech 1147-1148 účastnila po panovníkově boku druhé křížové výpravy.
Eleonora byla v neobyčejně složitém a izolovaném postavení. Ve Francii neměla žádné blízké
příbuzné, nikoho kromě krále, svého manžela, od kterého se odvrátila. Ale zvláštní náhoda druhé
křížové výpravy ji přivedla ke dvoru jejího blízkého příbuzného, strýce Raymonda, hraběte
antiochijského, kterého požádala, aby u něj směla zůstat. Avšak Ludvík byl neoblomný a Eleonora
se k němu musela - byť neochotně - vrátit. Na zpáteční cestě domů navštívili oba manželé papeže
Evžena III., a Jan ze Salisbury nám dojemně popisuje papežův pokus o usmíření znesvářené
dvojice. Papež jim nejprve zakázal veškeré hovory o rozluce a poté jim přikázal, aby znovu
společně ulehli na manželské lože, kterému požehnal. Eleonora pak brzy porodila druhé dítě. Ale i
tentokrát to byla dívka, a jejich manželství se nyní, kdy už nebyli pod papežovým dohledem, znovu
rozpadlo. V roce 1152 svolal Ludvík francouzské biskupy, kteří bez ohledu na papeže prohlásili
jejich manželství za neplatné na základě pokrevního příbuzenství. Biskupové totiž spočítali, že
Ludvík a Eleonora jsou příbuzní ze čtvrtého kolena, a tudíž blízce spřízněni. Eleonora neměla nyní
žádného mužského ochránce, své plány však měla velmi pečlivě připravené. Do Poitiers pozvala
mladého vévodu Jindřicha, budoucího anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, kterého si zde
vzala. Tento sňatek znamenal pro Ludvíka vážnou překážku: Akvitánie byla připojena k Normandii
a Anjou - a to vše zakrátko k Anglii. Oba manželé přivedli na svět přinejmenším sedm dětí, včetně
čtyř synů. Manželství se však nakonec rozpadlo, a když synové vystoupili proti otci, stála královna
na jejich straně - tyto domácí sváry zasely sémě, které umožnilo králi Filipu II. Augustovi, synovi
Ludvíka VII., znovu získat značnou část anglických držav ve Francii.
Eleonora nebyla jen matka princů a princezen. Její otec byl významný trubadúr a její dvůr
patřil mezi centra kultury i literatury: její dcera Marie, hraběnka z Champagne, proslula jako arbitr
ve věcech dvorské lásky. A v jistém smyslu byla arbitrem i Eleonora - a to francouzské a anglické
politiky ve 12. století, a současně i ztělesněním vrtkavé štěstěny, která se střídavě přikláněla k
oběma královstvím.

Ženy v klášterech
Na předešlých stránkách jsme si ukázali, že ženy ve vyšších společenských vrstvách žily
obvykle déle než muži a že měly jen málo příležitostí, které se jim otevíraly jako alternativy k

92
manželství. Lze předpokládat, že ve středověké společnosti nalezneme velké množství žen -
řeholnic. V řadě částí Evropy tomu tak ale nebylo. V Anglii, kde se tato čísla ověřovala nejpečlivěji,
bylo roku 1066 pouhých 13 ženských klášterů ve srovnání s takřka 50 kláštery mužskými. V roce
1154, po období velmi rychlého růstu, již zde bylo ženských klášterů 60, ale mužských již bezmála
500. Některé z původních ženských klášterů byly skutečně rozsáhlé, avšak většina nových patřila
spíše k menším. Statistické přehledy řeholníků jsou nesmírně nespolehlivé, ale ty nejvěrohodnější
nám prozrazují, že v Anglii byl poměr řeholnic vůči řeholníkům zhruba jedna ku pěti. Důvody pro
takový nepoměr nejsou vůbec zřejmé. Zčásti to snad lze vysvětlit tím, že zájem mužů o zakládání
mužských klášterů byl mnohem větší - patrně se věřilo, že modlitby a mše sloužené kněžími jsou
mnohem účinnější než stejné konání nevysvěcených žen.
Pokud se důkladněji seznámíme s dějinami řádových sester v ostatních evropských oblastech
na přelomu 11. a 12. století, odhalíme nápadný paradox. Giles Constable se domnívá, že „přední
mužští náboženští činovníci byli v 11. a 12. století patrně mnohem citlivější než v jakémkoli jiném
křesťanském období (včetně současnosti) vůči potřebám žen a jejich přítomnost i vliv v
náboženských institucích vítali.“ Pro ženy vznikaly nové řády: Robert z Arbrisselu, zakladatel
kláštera ve francouzském Fontevrault, přijal ženy do svého řádu a podřídil je společné autoritě.
Svatý Norbert, zakladatel opatství ve francouzském Prémontré, přitáhl tisíce žen do klášterů svého
řádu, pokud lze ovšem věřit jeho životopiscům. V řadě případů se stávalo, že se celé skupiny
řeholnic připojovaly k mužským klášterům. Netrvalo však dlouho a tento trend se začal obracet.
Cisterciáci se snažili udržovat řeholnice, které se k nim chtěly připojit, v patřičných mezích -
představení řádu obvykle popírali, že by vůbec mohly být nějaké ženy - cisterciačky. Po smrti sv.
Norberta premonstráti přísně oddělili ženy od mužů. Dokonce i v „dvojitém“ řádu sv. Gilberta ze
Sempringhamu, který byl otevřen oběma pohlavím, došlo záhy k pečlivému a naprostému oddělení
mužů a žen.
Giles Constable, který se těmto proměnám v druhé čtvrtině 12. století věnoval, naznačuje, že
sklon k oddělování „může být zčásti způsoben generační změnou“ - že móda společné práce mužů a
žen ustoupila asketickému požadavku „přísnější klauzury“ pro ženy. Takové tvrzení nelze vyloučit.
Oba trendy - širší spolupráce i přísnější oddělení - v těchto i dalších staletích probíhaly současně;
názorové rozdíly i odlišnosti v praxi nikdy nezeslábly. Ve středověké literatuře se objevují dva zcela
opačné stereotypy: žena jako dcera Evy, která zavádí muže na scestí, pokud k tomu dostane
příležitost, a žena-družka, společnice, matka, sestra a manželka. Doklady o řeholnicích z 12. století
objasňují, že pro mnohé nebyly rozdíly v pohlaví tak zásadní: muži i ženy byli v náboženském
životě společníci a spojenci. Dilema premonstrátů se opakovalo ve vztahu sv. Františka a sv. Kláry
ve druhém desetiletí 13. století. František vyhledal Kláru a podnítil ji, aby se stala jeho společnicí a
spolupracovnicí, po krátkém období však konzervativní a konformní část Františkovy osobnosti -
která udržovala jeho věrnost církvi i papežství a navzdory jeho romantickému ideálu mu zajistila
uznání - zavrhla představu ženy jako žebravé sestry a Klára strávila zbytek života v přísné klauzuře.
V německých zemích a v Nizozemsku existovalo už v 10. století několik významných
ženských klášterů a ve 12. století se jejich počet ještě zvýšil. V 60. a 70. letech 10. století žila a
psala Hrotsvita v otonském Německu, kde se řádové sestry, především urozené, těšily pozoruhodné
nezávislosti na mužské autoritě. V té době, což nebylo vůbec obvyklé, měly také řadu příležitostí
vzdělávat se a vystupovat jako ochránkyně vzdělání. Není náhodou, že Hildegarda, která působila
na konci našeho období, byla rovněž Němka: intelektuální a duchovní podněty její doby v ní našly
dokonalejší ztělesnění než v kterékoli ze soudobých mužských postav; své řádové sestry vyvedla do
pustiny podobně jako tomu bylo v případě mnichů ze Citeaux či Fountains. Odhaduje se, že počet
ženských klášterů v německých zemích vzrostl ze 70 v roce 900 na 150 v roce 1100 a nakonec na
500 kolem roku 1250. Na konci 13. století existovalo v Německu více ženských cisterciáckých
klášterů než mužských. Důvody, proč byly německé země a Nizozemsko přístupnější náboženským
tužbám žen než ostatní evropské oblasti, jsou nejasné. To je základním problémem historie našeho

93
období, za současného stavu vědění však lze pouze konstatovat, že taková situace panovala od dob
Hrotsvity až do Hildegardina období i v údobích následných.
Hrotsvita byla v druhé polovině 10. století kanovnicí či mniškou kláštera v saském
Gandersheimu. Z německých aristokratických rodů v tomto období často pocházela řada žen, které
nevstoupily do kláštera jako řeholnice, nežily v uzavřenosti klauzury a naopak si ponechávaly
určitou míru svobody, pokud šlo o volbu svého budoucího způsobu života. Peter Dronke velmi
přesvědčivě dokázal, že Hrotsvita patřila k okruhu těchto žen a navštěvovala i královský dvůr, kde
se stýkala zejména s Brunem, arcibiskupem kolínským, který byl mladším bratrem císaře Oty I. a
strýcem Hrotsvitiny abatyše. Hrotsvita byla autorkou životopisů světců a několika krátkých her -
některé z nich představují neobyčejné spojení zbožnosti i zábavy, vážně míněných pokynů i frašky.
Její záliba v komedii a v psaní her byla ovlivněna římským dramatikem Publiem Terentiem Aferem,
jehož práce nepochybně znala a obdivovala. Život Bruna je vyjádřením její záliby ve „vulgárních
příbězích a frašce“ - a zjevně s odkazem na Terentia, kdy se Brunův životopisec Ruotger pokouší
vysvětlit svou oblibu takové literatury vážným studiem latinského stylu, i Hrotsvita uplatňuje tentýž
nárok a ukazuje, jak působivě může využívat studia klasiků. Nepochybně měla ráda zábavu a
některé náměty, které si vybrala pro své legendy i hry, odhalují realistický smysl lidské komedie
obohacený o černý humor i situace útočící na naše bránice. V básni o životě sv. Gondolfa popisuje
mučedníka pletich své chlípné ženy, která je náležitě potrestána za pohrdání zázraky svého chotě.
Krátká hra o utrpení sv. Agape, Chionie a Ireny líčí, jak tyto ženy unikly snahám místodržitele
Dulcitia o znásilnění - a jak byly poté na rozkaz císaře Diocletiana popraveny. V další hře Vzkříšení
Drusiany a Kalimacha se Kalimachus uchází o lásku vdané ženy, ctihodné Drusiany - příběh končí
tím, že Kalimachus uléhá na máry vedle Drusianina mrtvého těla. Hrotsvita tyto morbidní příběhy
nevymýšlela, pouze je dotvářela a nesporně v nich našla zalíbení. V řadě jejích děl se odráží spíše
konvenční zbožnost, jako například v příběhu o životě Panny Marie, ve vyprávění o
nanebevstoupení Páně, v životech světců, v dějinách panování Oty I. Velikého („Gesta Ottonis“), či
v melodramatickém kuse, kde pohanský císař připraví mučednickou smrt třem křesťanským
pannám, Víře, Naději a Lásce, dcerám Moudrosti. Po nezvyklém spojení násilí, argumentace a
racionální diskuse, včetně přednášky o aritmetice z úst Moudrosti, končí hra dojemnou modlitbou
Moudrosti za věčnou spásu mučednic. Hrotsvita se nám tak představuje jako velmi vzdělaná,
inteligentní, vnímavá a nápaditá autorka, která patří vedle Liutpranda z Cremony mezi
nejsugestivnější a nejuznávanější autory otonského období.
Svatá Hildegarda se narodila roku 1098 a už od útlého věku žila jako řeholnice v klauzuře v
jakémsi „opatství uvnitř opatství“ - v komunitě žen připojené k mužskému klášteru v
Disibodenbergu, nedaleko Rýna. V roce 1136 se Hildegarda stala abatyší. V té době to byla již žena
hluboce vzdělaná, s hlubokým duchovním porozuměním, současně ale i neuspokojená a často
sužovaná nemocemi. Její duchovní život byl podporován řadou vizí, o kterých však zachovávala
přísné mlčení. „Já… jsem sama sebou ohromena, protože, když vidím tyto věci hluboko v mé duši,
uchovávám si i schopnost vidění věcí okolo.“ Ale teprve když přesáhla čtyřicátý rok svého života,
pověděla o svých vizích jednomu z mnichů a opatovi. Po řádném vyšetření se jí dostalo povzbuzení,
aby své vize a kosmologické úvahy zapsala do knihy nazvané Scivias (Cesty vědění). Zprávy o
jejích vizích se šířily široko daleko. V roce 1147 bylo z její knihy předčítáno před papežem
Evženem III., biskupy a teology na trevírském synodu. Její vizionářský dar tak uznaly nejvyšší
církevní autority. Od té doby se Hildegardino opatství stalo poutním centrem: mnozí přicházeli, aby
ji navštívili a požádali o radu. Společenství se utěšeně rozrůstalo. V roce 1147 však navzdory vůli
svého opata založila klášter na vrchu Rupertsbergu, poblíž Bingenu na Rýně, kam přestěhovala
všechny své řádové sestry.
Hildegarda se dožila více než osmdesáti let, a tak se i přes svůj opožděný literární debut
dokázala stát velmi plodnou autorkou. Sepisování jejích vidění bylo bolestným úsilím, roku 1151 se
jí však podařilo dílo dokončit a následující básně, chvalozpěvy, pojednání a dopisy prýštily již

94
snadno z jejího pera. Všechny texty ukazují nesmírně osobitou bytost; vše je prodchnuto hlubokou
vzdělaností, a přece jsou její práce i zvláštním způsobem autodidaktické. Její bádání, zkoumání
mysli a znamenitá paměť jí umožnily pojmout celé království nebeské i pozemské: například její
studie o lékařství patří mezi ty nejučenější ve své době. Často ji však sužovaly různé nemoci - byť
je využívala také jako záminku pro vyřešení obtížných problémů. Ústředním tématem její práce
však zůstává i přes rozmanitost jejích zájmů kosmologie. Její první práce Scivias představuje v
prorockém duchu závažná vidění - o stvoření, o prvotním hříchu a pádu, o kosmu, o lidském životě
a smrti i vykoupení, o Bohu ve všech jeho aspektech. Žádný výčet nemůže plně postihnout
originalitu a šíři jejích různorodých vizionářských rozprav - ty však nelze správně pochopit bez
ilustrací, které tyto vize původně doprovázely. Ne nadarmo bývá Hildegarda přirovnávána k
Williamu Blakeovi. Přestože sama malovala, doprovodné ilustrace byly dílem skupiny umělců
pracujících podle jejích instrukcí. Šťastnou náhodou se jedna kopie originálu, překrásně napsaná a
bohatě zdobená, zachovala až do 2. světové války. A třebaže se pak ztratila, dochovala se alespoň
jako faksimile, a tato faksimile je nepostradatelným základem pro porozumění Hildegardiným
vizím a rozpravám.
Velmi charakteristický je její postoj vůči lidské vůli. V mnoha ohledech byla tou
nejsvéhlavější ženou Řeholnice, které měla v oblibě, si téměř znepokojivě přivlastňovala. Na konci
svého života riskovala exkomunikaci a interdikt - zákaz konání mší, hudby a zpěvu ve svém
klášteře, což byla pro její opatství životní nezbytnost -, když hájila své jednání v případě pohřbení
těla jakéhosi šlechtice, který byl údajně exkomunikován, na svém hřbitově. Nakonec zvítězila, ale
neúspěch mohl tehdy znamenat zmaření její celoživotní práce. A přesto ve svých vlastních spisech
hovoří o lidské vůli velmi pohrdavě. Několikrát se rozepsala o konfliktu těla a ducha, a protože vůle
je podle ní tělesná, musí být potlačena a podřízena. Hildegarda byla od svých dětských let
vychovávána k řeholnímu životu - její rodiče ji zasvětili církevní dráze, domnívala se, že je to
skutek sám, nikoli záměr, který činí povolání její i kohokoli jiného platným. Akt vstoupení do
kláštera přirovnávala ke křtu nemluvňat. Připomíná to sv. Františka, pro změnu toho
nejsvéhlavějšího muže, který vroucně kázal, že zbožná poslušnost podřizuje člověka všem lidem - a
také všem zvířatům Hildegardino odmítnutí úmyslu ji staví do protikladu vůči Abélardovi: ačkoli
byla velmi vzdělaná, lze sotva předpokládat, že studovala jeho stěžejní dílo Ethica.
Do této galerie je zařazen i portrét ženy, jejíž spisy představují bezprostřední výzvu naší
dnešní imaginaci - a který rovněž odráží výjimečně širokou škálu povolání přístupných ženě.
Myslím, že není nutné obšírně vysvětlovat, proč největší prostor věnuji právě Heloise. Byla neteří
kanovníka pařížského chrámu Notre Dame. Narodila se krátce před rokem 1100, poté ji vychovával
strýc, kanovník Fulbert, v podmínkách, které byly jedinečně uzpůsobeny k tomu, aby se tato mladá
žena nadchla pro vzdělání. Jako mnoho tehdejších katedrálních kapitul i kapitula při Notre Dame
byla rozdělena na kanovníky žijící s konkubínami či rodinným životem a kanovníky zasvěcené
celibátu. Kapitula byla centrem intelektuálního hnutí, které učinilo z Paříže nejvýznamnější
univerzitu na sever od Alp. Fulbert a Heloisa patřili k okruhu, který ženy ve svém společenství
přijímal a dokonce jim prokazoval úctu. Heloisa tak pocházela ze společnosti církevního
konkubinátu a otevíraly se jí všechny intelektuální výhody pařížského života v Abélardově období.
Měla však i jiné přednosti, protože se stala nejprve Abélardovou milenkou a později i jeho ženou:
zvláštním paradoxem - i přes její minulost - se v jejích dopisech setkáváme s institucí manželství
jako s křesťanskou svátostí. Přesto v nich můžeme nalézt i její velmi odlišnou roli, když se později
stala řeholnicí a nakonec abatyší a představenou malé klášterní kongregace. V dopisech abatyše
Heloisy se tak snoubí rozmanitá škála jejích životních rolí.
Původně existovalo obecně rozšířené přesvědčení, že dopisy nejsou - ať už zcela či zčásti -
pravé. Některé argumenty jsou vysoce odborné. Zdá se však, že v současnosti již není třeba je
vyvracet, protože Peter Dronke ve své úchvatné přednášce Abélard a Heloisa ve středověkých
svědectvích odstranil hlavní oporu této argumentace tím, že dokázal, že existují další svědectví,

95
která potvrzují řadu podstatných detailů tohoto podivuhodného příběhu, jenž je vcelku obsažen
pouze v korespondenci. Dalším sporným bodem je sama Heloisa; pokud však chceme tyto
argumenty popřít, je nutné představit nejdříve korespondenci. Jestliže byly dopisy zfalšovány, pak
by osoba Heloisy musela být vymyšlená. Mohl bych si představit například Lva Nikolajeviče
Tolstého či George Eliotovou, kteří by tak vyhraněný povahový typ dokázali ztvárnit. Heloisa však
není tím charakterovým typem, jaký lze nalézt v imaginativní literatuře 12. a 13. století. Tento
vážný argument nelze odbýt několika větami, přece však toto téma nyní bez obšírného vysvětlování
opustím. Domnívám se totiž, že dopisy jsou jednoznačně pravé.
Korespondence sestává z Abélardova výčtu jeho vlastních strastí a neštěstí (mezi něž počítal i
svůj milostný poměr s Heloisou), které vypsal údajně proto, aby utěšil jakéhosi klerika sužovaného
vlastními strastmi, ale patrně i s úmyslem uniknout tak stihomamu sužujícímu jeho nadměrně
rozvinuté ego, a dále obsahuje i výměnu názorů, která následovala poté, co si Heloisa tento
Abélardův výčet přečetla. Není pochyb o tom, že Heloisa byla zprvu velmi rozrušená, potom ale vše
dobře zvážila a došla k názoru, že by jí to mohlo přinést užitek - a že se jí, jeho bývalé ženě, nabízí
dobrá příležitost žádat alespoň trochu pozornosti, kterou Abélard tak štědře věnuje nebohému
klerikovi. Heloisa navrhla plán duchovních rad pro řeholnice kláštera Paraklet, na které jako
abatyše dozírala. Větší část korespondence, jak se často poznamenává, sestává právě z těchto rad:
spousty stran věnovaných pastorální péči, nesčetné příklady zbožných žen, které Abélard svědomitě
vypisoval z každého kouta své knihovny, a dokonce v ještě větším rozsahu řeholní pravidla
ženského konventu Paraklet. Tato řeholní pravidla byly příčinou určitého zmatení jeho kritiků,
protože se ukázalo, že se jimi Heloisa přes všechnu oddanost a obdiv k Abélardovi nedokázala řídit.
To je však jiný příběh: byla to cílevědomá žena s vlastním přesvědčením, která velmi dobře věděla,
že má mnohem lepší představu než Abélard jak vést své řeholnice, a navíc byla daleko praktičtější
než on. Dovolte mi, abych se zastavil u svědectví jejích úvodních dopisů, v nichž odhaluje svou
lásku i její smysl.
Abélard byl nesmírně nadaný, nesmrtelný učitel a skutečný intelektuální velikán své doby.
Byl netrpělivý, neklidný a provokující jako tolik velkých učitelů, a také neobyčejně domýšlivý.
Jeho dílo Historia calamitatum (Historie utrpení) je převážně výčtem nepřátel, který vytrvale
rozšiřoval. Mezi nimi je uveden i kanovník Fulbert. „V onom městě Paříži byla pak jakási dívenka
jménem Heloisa,“ píše Abélard, „neteř jistého kanovníka, který se nazýval Fulbertus. Ten, čím více
ji miloval, tím pečlivěji se snažil povznést ji ve znalosti veškerého písemnictví. Ačkoli ve tváři a
kráse nebyla poslední, v bohatství literárních znalostí vynikala nadevše.“ Abélard potom bez
rozpaků vypráví o svém rozhodnutí svést ji. Jeho pověst byla natolik neposkvrněná, že pro něj
nebylo nijak obtížné získat Fulbertův souhlas, aby se do kanovníkova domu mohl přistěhovat jako
podnájemník a učitel jeho neteře. Později se však vyučovací hodiny staly pouhou zástěrkou
milostných her. Heloisa ho natolik okouzlila, že jeho školní přednášky začaly strádat. Nedokázal
vymyslet žádnou novou myšlenku, v jeho mysli se rodily jenom verše oslavující její ctnosti. Fulbert
však nakonec odhalil, co se v jeho domě děje, a Abélard musel uprchnout. Brzy však obdržel od
Heloisy dopis, v němž mu nadšeně sdělovala, že je těhotná, a žádala ho o radu, co má dělat. Abélard
jí jedné noci pomohl uprchnout z domu a zavezl ji do domu své sestry v La Pallet, kde porodila
syna, kterého pojmenovala Astrolabius. Abélard jí navrhl manželství, to však Heloisa nejprve
odmítla, protože chtěla být spíše jeho milenkou, konkubínou než jeho manželkou. Neodmítla ho
proto, že by její láska chřadla - spíše naopak, ale manželství s ní by ho poškodilo, a tak oba
rozvinuli tento její argument - udivující směsici sebeobětování a klasické i patristické učenosti.
Heloisa ale nakonec ustoupila a Abélarda si vzala. Oba se však rozhodli, že sňatek prozatím utají a
že se Heloisa ukryje mezi jeptiškami v Argenteuil. Fulbert se však mylně domníval, že se Abélard
jeho neteře zbavil, a spolu s několika příbuznými zosnoval Abélardovu kastraci. Abélard pokládal
jejich pomstu za boží soud a naléhal, aby manželství bylo rozloučeno jediným možným a zákonným

96
způsobem -, aby oba partneři vstoupili do kláštera a Heloisa (jak mu s lítostí připomněla) vstoupila
do kláštera jako první.
Tento příběh obsahuje zvláštní směsici hořkosti, která spočívá v obezřetném postupu, který
tato nekonvenční dvojice od začátku přijala, aby se stala poslušnou tehdejšímu zákonu. Vzali se ve
chvíli, kdy pro kanovníka a kněze bylo ještě možné uzavřít právoplatné manželství (nevíme, jaké
svěcení Abélard přijal: nepochybně tu však nějaké překážky spojené s jeho postavením byly a navíc
žil v ovzduší právnických výroků namířených proti manželství kanovníků - a Abélard funkci
kanovníka celkem jistě zastával). Kanovník mohl tehdy uzavřít právoplatné manželství, byť byl
takový krok nezákonný. Tuto možnost papež o deset let později zcela zakázal a možná, ale to je jen
domněnka, právě s vědomím tohoto případu. Abélardovo manželství bylo platné a požehnání
rozluce proběhlo přesně podle tehdejších pravidel. Celý příběh má však mnohem hlubší význam.
Ve svém prvním dopise uvádí Heloisa tři důvody, proč musel Abélard psát dopisy, o které ho
prosila, a vymýšlet pro její společenství duchovní rady, které žádala. Zaprvé to bylo proto, že
Abélard byl zakladatelem jejího řeholního společenství, ženského konventu Paraklet. A také proto,
že, jak píše: „A víš přece, jak velkým dluhem jsi mi zavázán, a jak mnoho mi dluhuješ smlouvou
svatého manželství. A tím více tě považuji sobě za zavázána, čím tě vždy více, jak je všem jasno,
miluji nesmírnou láskou.“ Heloisa potom pokračuje, aby sdělila, jak nezištná, dokonalá a obětavá
byla její láska k Abélardovi. Nikdy však od něj nežádala nic jiného než pouze jeho samého - nikdy
si nemyslela na manželství ani na věno. „A jestliže se jméno manželky jeví světější a platnější, pro
mne je vždy sladší slovo přítelkyně. Anebo, jestliže tě to neurazí, souložnice nebo děvčete pro
radost.“ Tato Heloisina společenská kritika je v mnoha ohledech až překvapivě současná a zároveň
je současným podmínkám zcela vzdálená v ohledech jiných, a to i někomu, kdo je tak jako já
potomkem řady generací ženícího se duchovenstva. Konkubíny duchovních byly společensky
vážené, avšak reformátoři proti nim prudce vystupovali. Manželství samozřejmě znamenalo
vzájemné ústupky, smluvní poměr a slovo „svátost“ v této souvislosti vyjadřovalo přísahu či slib -
to vše oslabovalo naprostou nezištnost oddání se, jak věděla Heloisa. „Dovolávám se Boha jako
svědka, že i kdyby mne byl Augustus, vládnoucí celému světu, býval poctil nabídkou manželství a
pověřil mne, abych navěky vládla celému světu, že by se mi bývalo zdálo dražším a důstojnějším,
abych byla nazývána tvou milostnicí nežli jeho císařovnou.“ To jsou opravdu silná slova z úst
vážené abatyše.
Heloisa pokračuje: „Neboť za prodejnou [venalem] považují tu, která se raději provdává za
bohatšího nežli za chudého a v manželství si žádá více svého nežli jeho prospěchu“ - taková
manželství se uzavírají jen pro peníze a jsou určitým druhem prostituce. Heloisa tak rozvíjí
úchvatný argument, že její láska k Abélardovi byla čistá: „Velice jsem se provinila, ale - ty to víš -
jsem zcela nevinná. Neboť hřích nespočívá ve výsledku věci, nýbrž v úmyslu toho, kdo je jeho
původcem. A spravedlnost váží nikoliv to, co se děje, nýbrž v jakém duchu se to děje.“ A Abélard
věděl, jak se to vše dělo.
Docela dobře si můžeme představit její zářící oči, když mu připomíná jeden z jeho
nejslavnějších argumentů - nauku o úmyslu, která tvoří základ jeho vrcholného díla Ethica seu liber
dictus scito te ipsum (Etika, neboli kniha zvaná „Poznej sebe sama“) Heloisu určitě nesmírně těšilo,
že s ním mohla polemizovat: ne nadarmo patřila k jeho nejnadanějším žákům. Dopis také zcela
zjevně představuje dílo velkého literárního umění, a není vůbec divu, že se někteří jeho kritici
domnívali, že Abélard tuto sbírku dopisů vytvořil sám. Domnívám se, že to je nejnevěrohodnější
závěr ze všech možných, protože Abélard je tu velmi často v diskusi poražen, a Heloisa ho na
mnoha místech v argumentaci překonává. Literární hodnota listu přitom nesnižuje jeho autenticitu:
Abélard nebyl pouze jejím někdejším milencem a manželem, ale také učitelem, velkým mistrem
logiky a rétoriky, a ona se chopila té nejlepší příležitosti - a pouze se jí snažila využít, jak jen mohla.
Je to skutečně rozhodující okamžik prvního dopisu, neboť Heloisa lichotkami a sebeponížením
vede Abélarda k tomu, aby pochopil, jak krajní bylo její sebeobětování: zatímco v jeho případě to

97
byla vášeň a neovladatelná touha, a nikoli láska, co ho k ní přivedlo, neboť ve chvíli, kdy ztratil
lákavou perspektivu manželského lože, začal ji přehlížet. „Oč správněji bys mne nyní měl
povznášet k Bohu nežli tehdy k rozkoši?“
Abélardova odpověď je oproti tomu nevýrazná. Zdá se velmi pravděpodobné, že nedokázal
pochopit její naléhavou potřebu útěchy a že její snaha Abélarda šokovat ho uvedla do rozpaků.
Nebyla to ale Heloisa, kdo potřeboval jeho pomoc - naopak to byl on, kdo potřeboval pomoc její a
modlitby celého jejího konventu. A tak vypisuje několik poučných příkladů takových manželek,
které dokázaly být svým manželům oporou. Útěšná slova se v jeho listu občas objevují, Abélard byl
však příliš pohlcen vlastními úzkostmi, než aby dokázal věnovat pozornost úzkostem Heloisiným.
„Kdyby pak Pán dopustil, abych padl do rukou nepřátel, a kdyby oni byvše silnější mne zabili
anebo kdybych jakýmkoliv způsobem sešel z tohoto světa, kam směřuje veškerý tělesný svět, a byl
od vás vzdálen, zapřísahám vás, abyste mou mrtvolu, kdekoliv by byla pohřbena nebo vystavena,
daly přenést na svůj hřbitov…“
Odpověď abatyše Heloisy je plným právem oslavována jako vrcholné dílo celé této
korespondence: hořký, srdcervoucí žalozpěv, který představuje jedno z nejdojemnějších děl v celé
literatuře 12. století. Pouhá představa Abélardovy smrti naplnila Heloisu hlubokým zoufalstvím, jež
zvýraznilo prožitek neštěstí a nespravedlivosti tohoto světa: neštěstí, protože, jak mohlo dojít k
tomu, aby byla svržena z oněch výšin blaženého štěstí až k naprosté beznaději - a nespravedlnosti,
protože, když požívali rozkoší lásky - „a abych použila potupnějšího, ale přiléhavějšího
pojmenování, když jsme se věnovali smilstvu“ -, boží trest je ušetřil a dopadl na ně teprve tehdy,
kdy už byli počestně spojeni manželským slibem, a proto na ně boží hněv vztáhl svou ruku
nespravedlivě. Ach, jaké neštěstí, že musela být příčinou takového zločinu, neštěstí, které ani na
chvíli nedávalo úlevu a pro které nebylo útěchy, neboť Abélard se už necítil nutkán k manželství,
zatímco Heloisa nadále prodlévala ve svých touhách. Jak mohla očekávat odpuštění, když stále
nacházela potěšení ve svém hříchu? A tak také ony rozkoše milování, kterým jsme se vzájemně
oddávali, byly mi tak sladké, že se mi nemohou znelíbit ani vymazat z paměti. A ať se kamkoliv
obrátím, vždycky mi vyvstanou před očima a vyvolávají mé touhy. A nešetří mne svými iluzemi ani
ve spánku. A při samotných slavnostech mší, kdy má být modlitba nejčistší, uchvacují zcela ubohou
duši nestoudné přeludy oněch rozkoší, že jsem oddána více oněm hanebnostem nežli modlitbě. A
místo abych lkala nad spáchanými hříchy, vzdychám spíše nad ztracenou rozkoší. A není to jen to,
co jsme dělali, nýbrž i místa a chvíle, které byly svědky našich radostí, které se tak vetkly do mého
ducha, že tam s tebou všechno prožívám a ani ve spánku nemám od toho pokoje. A nejednou se i v
samotných pohybech těla prozrazují úvahy mé duše a někdy i nechtěná slova mi unikají. Ach, jak
jsem ubohá a jak jsem velice hodna, žalujíc, otázky oné lající duše: „Jak nešťastný jsem já člověk!
Kdo mne vysvobodí z těla, které je již mrtvé?“
Důsledek hříchu a přítomnost pekla byly velmi blízké, obzvláště tak nadprůměrně inteligentní
ženě, která byla nesmírně sečtělá v asketické literatuře svého i předchozích období, a věděla - nebo
se domnívala, že ví - alespoň částí své mysli, že ženy byly slabším pohlavím a jejich spása
obzvláště nejistá. „Nežádám si korunu vítězství, mně postačí, jestliže uniknu nebezpečí. Snáze se
uniká nebezpečí, nežli se vede válka. Ať mne Bůh umístí do jakéhokoliv koutu nebes, dosti pro mne
učiní…“
Současného čtenáře musí Abélardova odpověď spíše odrazovat. Abélard se pokouší
odpovědět na Heloisiny argumenty a svou stylizací se snaží otřást jejím způsobem myšlení.
Nakonec však celou věc uchopí za správný konec. Heloisa ve svém prvním dopise tvrdila, že její
láska byla nezištná - manželství proto nemohlo být ničím než úplatkem zákonu a nemohlo nijak
přidat na nevinnosti její původní pohnutky. Abélard nyní odpovídá: právě proto, že byli spojeni
svazkem manželství, jim Bůh odhalil pravou cestu ke zbožnějšímu životu, který nyní oba vedou -
Bůh učinil jejich manželství nástrojem spásy. Abélard ale zachází dále a objasňuje cosi jako učení o
manželství, které označuje za posvátný svazek. Kristus je lepší ženich nežli já. Trpěl jsem, vskutku,

98
ale za svou smyslnou žádostivost a nikoli kvůli tobě, a on trpěl za naše hříchy. Jsme totiž oba jedno
v Kristu a svazkem manželským jsme jedno tělo. Cokoliv je tvého, nepovažuji ani já za cizí. Tvůj je
tudíž Kristus, poněvadž jsi byla učiněna jeho snoubenkou. A nyní… máš mne za služebníka, mne,
jehož jsi dříve uznávala za pána. Za služebníka, který je s tebou spojen duchovní láskou více, nežli
je ti poddán strachem. A tak Abélard vytváří základ pro svou i její naději, což vyjadřuje v nádherné
modlitbě. „Bože, který jsi od počátku stvoření, který jsi ze žebra muže učinil ženu, který jsi
ustanovil také převelikou svátost manželství: který jsi nesmírnými poctami povýšil tak velice
manželství, buď tím, čím jsi byl, když ses vtělil do lůna dívky nebo když jsi počal konat své
zázraky při svatbě v Káni. Ty, který jsi kdysi poskytl lék této svátosti mé nezdrženlivosti a
křehkosti, a to kdykoliv se ti zlíbilo, neodmítej prosby své služebnice, jež vylévá prosebně před
tvým majestátem za odpuštění svých hříchů i hříchů svého milovaného muže.“
Zbytek korespondence nám už žádnou další přímou informaci o jejich manželství
neposkytuje. Nepřímých sdělení o jejich vztahu je tu však mnoho. Abélard vypracoval pro Heloisu
celou řadu užitečných rad založených na příkladech zbožných žen z minulosti a jejímu ženskému
konventu opatřil řeholní pravidla. Avšak Heloisa byla duševně silnou ženou s vlastními pevnými
názory a velmi opatrně, ale do určité míry i rozhodně Abélarda ovlivňovala v tom, co napsat, a on
se jí podle očekávání v řadě otázek podroboval. Pokaždé však nepochopil, co měla na mysli - a ne
vždy byl schopen předjímat její stále konvenčnější postoje, které zaujímala s postupujícím věkem.
Jsem přesvědčen, že právě z toho vycházejí rozpory mezi jejími a jeho řeholními pravidly.
Celá korespondence odhaluje dvě nesmírně temperamentní, výmluvné a bystré povahy,
jejichž častým zvykem bylo vzájemně se dohadovat, diskutovat a přít - a rozpravy o lásce a
manželství jsou zjevně opakováním jejich dřívějších názorových rozprav. Z jejich korespondence
lze skutečně vyvozovat o průběhu těchto názorových střetů mnohé. Heloisin argument z prvního
dopisu vyjadřuje její vlastní námitky vůči jejich manželství: „Neváhal ses zmínit [píše mu s
odvoláním na jeho výčet jejích argumentů v Historii calamitatum] také o některých důvodech,
kterými jsem se snažila odvrátit tě od myšlenky na náš sňatek. Ale zamlčel jsi mnohé, pro něž jsem
dávala přednost lásce před manželstvím a svobodě před jeho pouty.“ Nemusíme věřit tomu, že
Heloisa o manželství soudila tak příkře, přinejmenším o tom svém. Z celého jejich příběhu stejně
jako z mnoha dalších úryvků v jejich dopisech totiž vyplývá, že toto vůbec nebylo důvodem jejich
pře. Její argument byl postaven nikoli na tom, že láska je vždy nezištná a že manželství je pouhou
právní smlouvou uzavíranou kvůli vzájemným a možná morálně pokřiveným výhodám, ale že tomu
tak může být. Byla si plně vědoma toho, že vyjadřuje paradox a logika paradoxu je tu dosti zřejmá.
Manželství samo je svátost - a jako každá svátost je schopno vést věřící do pekla i do nebe. Ale ve
své nejvyšší, nejdokonalejší a nejposvátnější formě je manželství založeno na nezištné lásce a na
vzájemném oddání se jeden druhému. „Nic jiného jsem nikdy (Bůh to ví) u tebe nehledala nežli
tebe; čistě tebe jsem žádala, a nic tvého.“ Téměř nepochybuji o tom, že dopis upřímně vyjadřuje její
předchozí postoje či podjatosti. Heloisa, jak víme, byla vychována v prostředí kapituly při pařížské
katedrále Notre Dame, kde byly sexuální vztahy známé a tolerované, ale manželství v přesném
významu této instituce tu bylo nepřípustné; manželství představovalo cosi z vnějšího světa:
smlouvu poskytující vzájemné výhody laikům, kteří vlastnili půdu a jimž manželská smlouva
sloužila k udržení a rozhojnění rodinných majetků. Heloisa posuzovala toto zvláštní spojenectví
mezi církví a světskou šlechtou v instituci manželství (které je námětem příští kapitoly) střízlivým
okem: sotva by si dokázala představit boží prozřetelnost ve spojení křesťanské svátosti a rodinných
ambicí. Avšak tragédie jejího příběhu a její bezmezná láska k Abélardovi ji přinutily spojit vlastní
nezištnou lásku a svátost manželství. A my tak máme díky této lidské situaci možnost zblízka
pohlédnout - což si jistě uvědomovali i Abélard a Heloisa -na rozhodující krok ve vývoji názorů a
nauky o manželství: manželství je svátostí mezi partnery, svátostí jejich vzájemného oddání se
jeden druhému.

99
 Jak velmi zřetelně ukazuje první Heloisin dopis, toto hluboké proniknutí do podstaty věci
ponechává mnohé problémy: manželství samo totiž přináší sociální i právní důsledky a jednoduše
musí být veřejným úkonem a nelze je ponechat zcela privátní dohodě mezi manželem a manželkou.
Je také docela zřejmé, že Heloisin intuitivní, idealistický a romantický pohled na křesťanskou lásku
ji zvěčňuje - dává jí význam celkem odlišný od nepředvídaných událostí lidského života,
manželských obřadů a smrti. Manželský slib ve středověku: „dokud nás smrt nerozdělí“,
představoval ve skutečném životě dobu asi deseti či dvanácti let, pokud měli partneři štěstí - anebo
snad, pokud měli pořádnou smůlu. Manželství mohlo trvat podstatně déle, ale něco takového se ve
vší střízlivosti dalo jen sotva očekávat. Druhá a třetí manželství byla zcela obvyklá, a proto se tu
nabízí otázka, co se s nimi všemi stalo v nebesích? Není to pouze řečnická otázka, ačkoli ji
samozřejmě nelze zodpovědět. Když tuto otázku dostal Ježíš (pokud je toto líčení věrné),
neodpověděl a přemýšlel. A protože byly životní vyhlídky tak krátké, manželství ve středověku
představovalo téměř stejně nestálou instituci jako manželství současná. Problematika to je zjevně
složitá, ale ať už ji posuzujeme jakkoli - a ať už je naše přesvědčení jakékoli - není žádných pochyb
o vlivu a přesvědčivosti učení o lidské lásce, které Heloisa ve svých dvou dopisech vyjevila.
Jak se Heloisiny (a Abélardovy) názory na lásku šířily, nevíme, protože jejich korespondence
nebyla patrně známa nikomu jinému, a to téměř až do konce 13. století. Mnozí lidé však zčásti
jejich příběh znali a Heloisa požívala v pozdějším životě hlubokou úctu jako osoba, která posvětila
svůj život i své manželství. Epilog ke korespondenci této slavné milenecké a manželské dvojice
můžeme nalézt v líčení posledních dnů Abélardova života coby clunyjského mnicha, které popisuje
slavný dopis Petra Ctihodného, opata kláštera v Čluny, adresovaný Heloise po Abélardově smrti:
„Bůh je mu příznivý, má ctihodná a drahá sestro v Kristu - jemu, kterému jsi oddána, zprvu ve
svazku tělesném, později v mnohem pevnějším a vyšším svazku božské lásky. Tomu, pod jehož
vedením jsi dlouho sloužila Pánu - Bůh je mu příznivý, pravím. Postará se místo tebe o tvé druhé já,
jež nyní spočívá na jeho srdci. A Bůh ho ve svém milosrdenství opatruje, aby se tobě navrátil, až
boží trubač zavolá…“

100
7 Manželství

Dva modely Georgese Dubyho

Studie o středověké aristokracii obvykle ovládají nekonečné sémantické diskuse o dvou
pojmech: feudalismu a šlechtě. Pojem feudalismu zamlžuje mnohé oblasti středověkého zákona i
společnosti. Stále však představuje přitažlivé téma pro ty badatele, kteří skutečně chtějí pochopit
fungování středověkých institucí. Ti se ve snaze uniknout slepé uličce tohoto pojmu snaží pro svá
bádání nalézat další oblasti středověkého života, které lze snáze uchopit a pochopit. Diskuse o
šlechtě - o tom, kdo byl její součástí a jak se rozšiřovala, o dědictví, o primogenituře, o rytířstvu a
jeho povýšenosti, jak ji vnímali sami středověcí rytíři - je častým námětem řady publikací, zejména
těch vycházejících na evropském kontinentě. Práce četných historiků zabývající se společností však
docílily toho, že tyto přístupy byly nahrazeny a do popředí současného historického výzkumu se
dostaly takové instituce jako manželství, rodina a rodinné struktury, které jsou navíc mnohem
přitažlivější i srozumitelnější než pojem „feudalismus“.
Tuto problematiku objasňují zejména dvě knihy Georgese Dubyho: Medieval Marriage
(Středověké manželství) a Le Chevalier, la femme et le prétre (Rytíř, žena a kněz). Obě díla
bezesporu patří mezi nejvlivnější práce jednoho z nejvýznamnějších současných historiků,
zabývajících se společenskou a hospodářskou problematikou. Tyto knihy výrazně ovlivnily názory
několika generací badatelů na tuto oblast. Svůj výklad proto začnu dvěma tématy z Dubyho novější
práce: první si všímá skutečnosti, že všichni svatební svědci v raném i vrcholném středověku byli
duchovní - a proto byli také všichni muži; druhý se pak odvolává na něco, co lze nalézt u Heloisy.
Kritizovat tuto publikaci je určitě jednoduché, mým záměrem ale určitě není snaha vyvolat
následnou polemiku. Dubyho práce představuje přes všechny své omyly půvabné dílo, které je plné
inspirujících myšlenek a které se opírá o přesvědčivé důkazy a názorně vysvětluje fakta. Budu se
proto znovu a znovu vracet k těmto kouzelným pasážím, v nichž se autor dovolává sv. Arnulfa z
Met, patrona utrápených manželek, a sv. Godelevy, živoucí naděje opuštěných. Občasné omyly
nemohou pokazit tento úchvatný obraz, v němž se Dubymu podařilo popsat mnohé okolnosti
uzavírání a fungování středověkého manželství.
Základem Dubyho pojetí - jasně a srozumitelně vysvětleného v publikaci o středověkém
manželství a skrytě obsaženého v méně přístupné, zato citlivější práci následné - je teorie dvou
modelů či skupiny postojů týkajících se manželství francouzských králů v 11.-12. století a
duchovenstva raně středověké církve. Panovníci uzavírali manželství především proto, aby si
zajistili mužské dědice a nalezli v něm osobní uspokojení. Pokud se ukázalo, že je manželka
nevyhovující, byla nahrazena. Ve skutečnosti mohl panovník zajít mnohem dále, než jak se obvykle
stávalo - všichni francouzští králové od Filipa I. až k Filipovi II. Augustovi, ať už byli jakkoli
zbožní, se alespoň jednou rozvedli. Často se připomíná, že rozvod v moderním smyslu byl ve
středověku neznámý - že latinské slovo divortium znamenalo právní rozluku či prohlášení sňatku za
neplatný. To však není docela pravda. Třebaže se francouzští králové snažili dosáhnout jen
neplatnosti sňatku, tento akt byl velmi podobný současnému rozvodu. Duby poté předkládá výčet
tradičních církevních představ o zárukách manželství: manželství představuje druhou nejlepší
formou života po panenství; Bůh je ustavil proto, aby zajistilo potomky a stalo se hrází vůči
tělesným touhám; muž by měl mít pouze jedinou ženu; sexuální akt může být ctnostný jen tehdy,
pokud v něm není přítomna pouhá rozkoš - a tak dále. Není pochyb, že francouzská královská
dynastie se většinou chovala podle těchto představ. Nelze také pochybovat, že se tyto církevní
názory široce a hluboce udržovaly a že dlouhou dobu přetrvávaly. Ani Dubyho však tyto modely
zcela neuspokojují: existuje řada cenných dokladů, které ukazují značnou hloubku a neznámá
zákoutí této vzrušující a obtížně uchopitelné látky. Duby zde spatřuje vazbu mezi neústupně

101
vyžadovanou tezí sv. Augustina a jeho následovníků, že potomstvo je základním ospravedlněním
manželství, a aspirací francouzských králů. Hlavním cílem jeho dvou modelů je ukázat, že
středověká světská šlechta a duchovenstvo zastávaly natolik odlišné přístupy k manželství, že se jen
čirým zázrakem dokázali vůbec na něčem v této oblasti dohodnout. To je určitě zvláštní, protože to
bylo právě v této době, kdy evropská světská aristokracie dovolila církvi převzít téměř zcela soudní
pravomoci nad manželstvím. Toto zjištění tvoří jeden z ústředních faktů středověké sociální a
právní historie, což si pochopitelně žádá obšírnější vysvětlení.
Podívejme se na věc z trochu jiného úhlu. Postavit vedle sebe tyto dva koncepty je podobné,
jako kdybychom pro výklad o manželství na konci 12. století použili následujících modelů: tradiční,
přísně křesťanský pohled na manželství jako na celoživotní monogamii; a obecně rozšířený náhled
na manželství v současném světě jako na jakýsi amorální přežitek minulosti, nepřející opravdovým
a upřímným vztahům mezi pohlavími, osobnímu naplnění a seberealizaci obou partnerů a
pochopitelně svobodě ženy. Měli bychom uznat, že oba modely mají stejně jako ve 12. století i v
současnosti řadu zastánců. Jestliže se však pokoušíme založit náš obraz moderního manželství na
těchto dvou modelech, nutně opomeneme řadu věcí, které jsou podstatné pro problémy
každodenního manželského života.

Zákon a praxe v raném středověku

Až do 9. století spočívala soudní pravomoc nad manželstvím zásadně ve světských rukou -
především v rukou císařů a králů. Církev už od 1. století navrhovala zásadní principy, o něž by se
manželství mělo opírat, a doprovázela je vznešenými mravními zásadami. Duchovní však tehdy
stejně jako dnes nepředpokládali, že mají konečné slovo pokud jde o to, jak manželství uzavírat či
jak je rozloučit. Vlastní nemožnost uzavřít sňatek je postupem času podněcovala k tomu, aby
věřícím ukládali hluboké pokání a vynucovali si přísné normy - v takové míře, že svým nástupcům
připravili řadu obtíží. Například jeden ze synodů francké církve ustanovil, že muž si nikdy nesmí
vzít ženu, s níž se předtím dopustil cizoložství - v jakékoli společnosti by to bylo velmi nepraktické
nařízení, a tak nakonec musela tatáž církev, po určitém zdráhání, od tohoto požadavku ustoupit.
Církev se však úporně snažila zavést křesťanskou doživotní monogamii a zdá se, že hlavním
důvodem byla skutečnost, že světské západoevropské aristokracie a dokonce i panovníci začali po
několika generacích spatřovat v monogamii značné osobní výhody. Tyto dva právní řády - církve a
států (království) - přetrvávaly po staletí vedle sebe. Postup církve nebyl náhlý a lze ho sotva přesně
popsat. K rozhodující změně však došlo v polovině 12. století. Světské soudní dvory mohly řešit
záležitosti spojené s dědictvím, avšak církevní soudy převzaly rozhodování v první sporné otázce
manželství - jeho právoplatnosti a kvalitě.
Církev v předchozích staletích ovlivňovala - nebo se ovlivňovat alespoň snažila - postup
soudních dvorů, ale všeobecně uznávané manželské právo bylo světské a založené na právu
římském. V období římské říše byl pro uzavření manželství nutný souhlas: společný souhlas obou
partnerů nebo jejich rodičů anebo kohokoli, kdo nad nimi vykonával patria potestas čili rodičovskou
autoritu. Základním smyslem manželství - všeobecně uznávaným - bylo zplodit a vychovat
legitimní potomky. Definice významného římského právníka Ulpiana nejsou ale tak jednoznačné:
„Manželství nečiní manželstvím jeho konzumace, concubitus, nýbrž souhlas“ - nebo: „Manželství
nečiní manželstvím jeho konzumace, coitus, nýbrž úmysl vzít se, maritalis affectio.“ Celé dějiny
manželství lze popsat prostřednictvím těchto pojmů - consensus a maritalis affectio. V římském
právu měly oba pojmy význam, který se nám zdá vzdálený a formální: souhlas a vzájemné oddání
se byly často věcí rodiny a manželé sami se k nim mohli jen málo vyjadřovat. V mnoha případech
zde existovalo opravdové vzájemné oddání se, termín consensus však zahrnuje obě skutečnosti.
Výraz affectio je obdobně velmi dvojznačný: z něj vzniklo anglické „affection“ [náklonnost, cit,
láska] - a naše „manželská láska“ je významově odlišná od „úmyslu vzít se“, který nevyjadřuje

102
žádnou lidskou emoci, byť ji nevylučuje. Tyto výrazy však mohou stejně postihovat sňatek z
rozumu i sňatek z lásky. Je obecně známo, že oběma typům manželství se v každém záznamy
doloženém historickém období dařilo. Jestliže však přetrval jazyk římského práva, pak se jeho
smysl v průběhu doby nepatrně přizpůsoboval daným historickým podmínkám. Přední představitelé
církve začali nejpozději od 9. století - a řada z nich nepochybně už dříve - chápat výraz souhlas
spíše ve významu souhlasu obou partnerů, a výraz maritalis affectio nabýval pozvolna a nikoli bez
obtíží aureoly citového, ba i romantického vztahu, který mu přisoudili celibátní kanonisté, kteří
upravili starší nauku ženatých římských právníků.
Jen málo právníků či teologů období raného středověku se domnívalo, že souhlas či affectio
skutečně zakládá manželství. Pokud jeho hlavním cílem mělo být zplodit a vychovat potomky,
potom konzumace musela mít hodnotu stejnou jako vzájemný souhlas, vzájemné oddání se,
manželský slib či přísaha, které zahrnoval termín consensus. Tradice, která byla v souladu s praxí
Starého zákona, činí konzumaci hlavní událostí vstoupení do manželství. Jako jevy životní
zkušenosti se souhlas a konzumace jeví stejně významné. Avšak značnou obtíží pro vymezení a
uplatnění přijatelných pravidel ke vstoupení do manželství je skutečnost, že se zde jedná o velmi
důvěrný a osobní svazek muže a ženy a současně také o veřejné jednání, z něhož mohou vyplývat
všechny důsledky, které se vedle manželů dotýkají řady dalších osob. Takové vymezení je příliš
intimní záležitostí, aby mohla být ponechána pouze hrubému metru práva, a zároveň je to záležitost
natolik veřejná, že ji nelze ponechat pouze osobnímu přesvědčení manželů. Vnější i vnitřní
představy o manželství vždy byly a do jisté míry být musí v určitém vzájemném napětí či dokonce
konfliktu.

Církev přebírá kontrolu

Až do 12. století mohli přední představitelé církve zdůrazňovat význam souhlasu, nebyli však
nuceni vytvářet zcela jednoznačnou nezvratnou definici manželství, která by zahrnula všechny
případy, neboť ne všechny příslušely do jejich sféry. Manželství bylo natolik závislé na místních a
proměnlivých obyčejích, že by bylo velmi nerozumné pokoušet se navrhovat jeho všeobecnou
definici. Ve 12. století však musely církevní soudy - a stále více i soud papežský - otevřeně čelit
problému vymezení manželství, a papežové tak záhy ustanovili souhlas jako východisko pro
vstoupení do manželství. Consensus totiž odpovídá nejenom smyslu a podstatě římského práva, na
kterém byla praxe dřívějších soudů založena, ale pravděpodobně (v této oblasti nemáme dostatek
konkrétních informací a musíme si proto vystačit s domněnkami) odráží i obecně rozšířený zvyk.
Často tak muselo docházet k tomu, že snoubenci, kteří si již dali vzájemný souhlas, byli pokládáni
za způsobilé žít ve společné domácnosti, a církev, která sice upřednostňovala a podporovala veřejný
formální obřad, se cítila vázána takový postup respektovat.
Není pochyb o tom, že konzumace, pohlavní spojení a plození potomků byly běžnou součástí
manželství. Otázkou však zůstává, zda konzumace byla pro naplnění manželství nezbytná.
Konzumace totiž představuje oblast, kde nebyla naprostá jednota zcela možná - a to proto, že zde
jsou veřejná i soukromá podoba manželství nejvíce vzdáleny. I když připustíme, že většina lidí se
netěšila takovému soukromí, na jaké jsme zvyklí, byli to pouze manželé, kteří mohli podat
definitivní svědectví, zda ke skutečné konzumaci opravdu došlo. Tím však vzniká široký prostor
pro nejrůznější pochybnosti a utajené dohody v těch případech, kde se manželství rozpadlo, aniž by
přineslo potomky. Tehdejší široce zastávaný názor považoval manželství bez konzumace za
neúplné, a církev byla nucena uznat, že pokud jeden z partnerů konzumaci odmítá nebo jí není
schopen, potom lze manželství zrušit. Přesto bylo všeobecně přijímaným učením středověké církve,
že Panna Marie byla stále pannou - že její manželství s Josefem nebylo nikdy konzumováno.
Obecně se však věřilo, že manželství Josefa a Marie bylo dokonalé, nejdokonalejší manželství ze
všech - což pochopitelně znamená, že nemohlo být neúplné. To ovšem otevřelo mezi teology církve
hluboké názorové rozdíly na manželský stav. Mnozí se domnívali, že panenství je hodnotnější než

103
manželství, a někteří věřili, že setrvat v panenství i po uzavření sňatku je mnohem ctnostnější.
Přesto zde existovala další názorová skupina, jejíž postoj lze dobře chápat, která takové chování
zavrhovala a naléhala (jak přikazoval sv. Pavel), že muž a žena si jsou vzájemně zavázáni - že jejich
oboustranné oddání se zahrnuje pohlavní svazek stejně jako další aspekty partnerství, že manželství
je závazkem, že muž a žena mají práva vyplývající z partnerství na sdílení manželského lože.
Moralisté z řad duchovenstva se v raném a vrcholném středověku domnívali, že v pohlavním
svazku je téměř vždy obsažen i určitý prvek hříchu a že ho lze ospravedlnit pouze tehdy, pokud je
jeho cílem zplození potomstva, a že je mravné jen v případě, pokud jeho součástí není tělesná
rozkoš. Ve vrcholném a pozdním středověku se však názorové ovzduší začalo pomalu měnit a
manželský svazek se pohledu teologů stával mnohem svátostnějším. A přestože středověká církev
ustupovala ze svých původních pozic jen neochotně a musela se přizpůsobovat všem těmto
nejrůznějším pnutím - a jen nepatrná část teologů pochybovala o tom, že panenství je daleko
vznešenějším posláním -, na pohlavní svazek se začalo postupně nahlížet jako na základ manželství.

Prohlášení manželství za neplatné a pokrevní příbuzenství

Odmítnutí jednoho nebo druhého partnera konzumovat manželství znamenalo, že bylo
neúplné, a pokud nebylo konzumováno, pak je bylo možné zrušit, protože prohlášení manželství za
neplatné zůstávalo z určitých důvodů součástí spleti manželského práva. Druhým hlavním důvodem
pro prohlášení manželství za neplatné byla skutečnost, že partneři byli blízcí příbuzní. Západní
církev začala v 5. a 6. století nesmlouvavě vystupovat proti uzavírání sňatků blízkých příbuzných,
třebaže nikdy nebylo zcela zřejmé, jak příbuzensky vzdálení by si měli být budoucí manželé, aby
směli sňatek uzavřít. Západní tradice však postupně rozšiřovala hranice tohoto zákazu, až se na
konci 11. století pravděpodobně rozšířil až do sedmého kolena. Potom došlo k obratu, protože tak
široký zákaz mohl být jen stěží prosazován. V jakémkoli období a v jakékoli společnosti existuje
jen málo jedinců, kteří dokážou s jistotou vyjmenovat alespoň některé příbuzné až do sedmého
kolena, natož všechny. Evropští panovníci a knížata rychle vyčerpali rody, do nichž se mohli ženit.
A proto byla zapovězená příbuzenství omezena a zaveden řádný systém papežských dispenzí, které
dovolovaly příslušníkům zapovězených příbuzenství vzájemně uzavírat sňatky.

Jack Goody a Petr Damlani

Tato mimořádná pravidla byla poprvé zavedena v 5.-6. století a stala se součástí uznávaného
řádu dlouho předtím, než nastalo období, které je předmětem našeho zájmu. Původ těchto pravidel
je obestřen nejasnostmi. Důvody pro jejich zavedení byly různé a patřily mezi ně například
náboženské obavy z incestu stejně jako sociální a ekonomické tlaky Nejvýznamnější pojednání
tohoto tématu z nedávných let nabízí Jack Goody ve své práci The Developement ofthe Family and
Marriage in Europe (Vývoj rodiny a manželství v Evropě) Tato publikace předního odborníka v této
oblasti nám skýtá pozoruhodné antropologické pohledy na středověké manželství. Je to nesmírně
užitečná práce, která objasnila řadu neznámých okolností, přestože nedávné generace sociálních
historiků pochopily význam antropologie, ale nedostatečně porozuměly jejímu poslání. Goody zde
obdivuhodně proniká do jedné z oblastí myšlení středověkých teologů: sdílí totiž společné nadšení
pro jejich svérázné příbuzenské výpočty a podává ukázkový výklad různých soustav zjišťování
počtu stupňů příbuzenství. Goodyho vysvětlení pohnutek zaníceného úsilí tehdejších teologů v této
oblasti je však méně uspokojivé. Poukazuje na skutečnost, že cílem těchto zákazů bylo znesnadnit
předávání dědictví v rámci příbuzenské skupiny - což byl přirozený cíl raných společností, které se
snažily udržet celé dědictví uvnitř rodu. Všímá si, že tyto zákazy přinášely výhody církvi, která
usilovala o získávání velkých pozemkových darů. Goodyho závěry mohou samozřejmě proniknout
do myšlení některých tehdejších teologů, zvláště v prvních staletích, kdy byla tato pravidla
zavedena, rozhodně však nedokážou rozluštit nejtemnější záhadu, kterou představuje přehnané

104
rozšíření těchto zákazů až do třetího a čtvrtého či sedmého kolena. Vstupujeme zde do tajemné a
nevyjasněné oblasti, která nenabízí jednoduché či jediné možné vysvětlení, a proto si tato
problematika žádá obšírnější výzkum. Pro naše zkoumání nastává rozhodující okamžik začátkem
60. let 11. století, kdy sv. Petr Damiani, který sestavoval výklad pravidel pro své kolegy z okruhu
papežských reformátorů - mezi něž patřili papež Alexandr II. a kardinál Hildebrand, budoucí papež
Řehoř VII. -, přepracoval soustavu výpočtů, aby tak značně rozšířil okruh zákazů. Toto datum je
významné: nacházíme se totiž v období papežských reforem, kdy církev začala důrazně uplatňovat
svá práva a ustanovení v této oblasti. V následujícím století musela čelit důsledkům všech svých
předchozích výroků - musela se vypořádávat se stovkami manželských pří - a zatroubila k ústupu.
Rozšíření navržené Petrem Damianim vyňalo totiž tyto zákazy z oblasti uskutečnitelného vymáhání
a přesunulo je za hranice zdravého rozumu.
Petr Damiani je nepochybně důležitou postavou už jen pro svůj naprosto výjimečný strach z
lidské sexuality. Dokonce i ostatní tehdejší významné askety převyšoval svým odporem vůči uznání
manželského stavu jako součásti Boží prozřetelnosti. Manželství pokládal za pochybný zákonný
pláštík pro páchání hříchu a těšil se z čehokoli, co mělo muže - kteří byli otiskem Boží podoby -
odradit od něčeho tak potupného jako manželství. Zvláštní shoda okolností dosadila v 60. letech 11.
století do takové blízkosti nejvyšší církevní moci muže s tak zavilou záští vůči pohlavnímu svazku a
s tak silným přesvědčením, že vystříhání se incestu (tabu, které prošlo v mírnějších formách
dlouhou historií a určitý precedens mělo dokonce v Bibli, která zapovězená příbuzenství
neobsahuje) má a musí být rozšířeno do takové míry, aby zahrnulo každičkou osobu potenciálně
spojenou v jakémkoli lidském svazku.
Tyto svazky zahrnovaly spříznění stejně jako příbuzenství: manželství přinášelo různá pouta i
zákazy stejně jako potomky. A nevznikala v něm pouze spřízněnost pokrevní, nýbrž důsledkem křtu
i spřízněnost duchovní mezi kmotry a kmotřenci. Z tohoto hlediska stejně jako z mnoha dalších
představovala rozhodující moment práce Gratiana z Bologni Concordia Discordantium Canonum či
Decretum (Shoda neshodujících se kánonů, či podle pozdějšího názvu Dekret Gratianův), jejíž první
vydání pochází asi z roku 1140. Základem argumentace Gratianova předchůdce biskupa Iva z
Chartres (zemřel 1115), která směřovala proti druhému sňatku francouzského krále Filipa I., byla
úporná snaha zabránit incestu, zájem stejně silný jako odpor vůči panovníkově cizoložství. V
období po Gratianovi ustoupila tato otázka do pozadí a výčet zákazů byl podstatně omezen.

Co je manželství? - Gratian a Alexandr III.

V 11. a 12. století představovalo ústřední otázku Gratiana stejně jako všech kanonistů: co
zakládá právně platné a právně závazné manželství? Tato záležitost se otevřela a řešila na
papežském dvoře. Dávné dědictví římského práva ukládalo, že základem by měl být consensus.
Papežská tradice však dosti záhy omezila jeho význam na vzájemný souhlas partnerů. Papež spolu s
kanonisty sestavili na starověkých i tradičních základech následnou definici: když muž a žena
uzavřou dobrovolný a legitimní slib, že se vezmou - když si nevymíní žádné podmínky a v
přítomnosti svědků jeden druhému odříkají, že si budou mužem a ženou - potom už není možné vzít
slovo zpět a tento svazek lze rozloučit jen prohlášením sňatku za neplatný. To však mělo řadu
důsledků: termíny dobrovolný a legitimní znamenaly, že partneři musí být k souhlasu zletilí a že
musí být svobodní. Za věk zletilosti k souhlasu se považovalo dosažení zhruba dvanáctého roku u
žen a čtrnáctého roku u mužů - v současnosti se to může zdát poněkud překvapivé, ale řada sňatků
byla ve skutečnosti uzavírána mnohem dříve. Zákon proto dále určoval, že žádný sňatek partnerů
mladších sedmi let nelze právně potvrdit, a v případě partnerů starších sedmi let jen tam, kde svůj
svazek dostatečně potvrdí v dospělosti. A co znamená termín dobrovolný? Většina rodičů
považovala sňatky svých potomků za vlastní záležitost, ale papež pozvolna prosazoval představu, že
v očích Boha a církve má význam pouze partnerský souhlas. V tom lze zcela jasně vidět vliv
křesťanské teologie - představu manželství jako svátosti mezi partnery, která si pozvolna hledala

105
cestu do soudních síní. Ještě mnohem pozoruhodnější je definice svobody: anglický papež Hadrián
IV. (1154-1159) vyjádřil velmi odvážně, že pokud má být manželství otroků platné, pak i ono závisí
výlučně na jejich vlastním souhlasu; a třebaže trvalo dosti dlouho, než západní společnost dopřála
Hadriánovi IV. sluchu, jeho pravidlo nakonec zvítězilo. Všechny problémy však přetrvávaly:
především důraz kladený na souhlas zachovával mnohá zmatení, pokud jde o jeho vztah k
pohlavnímu svazku, k nezbytnosti a důsledku konzumace. Jen málokdo pochyboval, že konzumace
je základem manželství, papež však neústupně trval na tom, že to, co v prvé řadě spojuje partnery,
je slib. Pokud muž řekl: „Slibuji, že si tě v dohledné době vezmu za ženu,“ pak byli partneři
zasnoubeni, jak bychom nejspíš řekli dnes, ale manželi se ještě nestali. Pokud muž řekl: „Slibuji, že
si tě tady beru za ženu,“ verba de praesenti - potom byl svazek spojen; muž sice ještě nevstoupil do
manželství, dokud neulehl na manželské lože, přesto byl spojen tak, že už nemohl uniknout. Tuto
definici uvedl kolem roku 1140 papežský výnos či dekretál a následně ji spolehlivě potvrdil papež
Alexandr III. (1159-1181) několika dekretály v 60. letech 12. století.
V následných staletích se tato záležitost dočkala zvláštního osudu. Církev vždy toužila, aby
uzavření manželství provázel církevní obřad, a tak se na konci 11. a na začátku 12. století poprvé
setkáváme s ucelenými manželskými obřadními úkony, v nichž všechny součásti - výměna darů,
vzájemný slib, požehnání kněze, svatební mše a požehnání manželskému loži - byly uspořádány do
jednolitého rámce. Tyto obřadní úkony se pomalu šířily po celém západním křesťanském světě a
církev vytrvale naléhala na partnery, aby požehnali svému sňatku in facie ecclesiae čili v
přítomnosti jejího zástupce: od 12. století se tak nejčastěji dělo u dveří kostela. Původně se
manželský obřad nekonal nezbytně v kostele, a to až do 16. století, kdy se stal právní nutností
ediktem tridentského koncilu, který byl závazný pro katolíky a který protestantské církve
ignorovaly. Formule uzavírání sňatku z 12. století přetrvala v Anglii až do 18. století - fráze verba
de praesenti vychází překvapivě z úst Websterovy Vévodkyně z Amalfi ještě začátkem 17. století. A
je to zásluhou lorda Hardwicka a jeho Zákona o manželství z roku 1753, že se uzavírání sňatku v
kostele prosadilo, a civilní sňatek se stal součástí britského práva teprve roku 1836.
Ve 12.-19. století spočívaly manželství a s ním související zákony v pravomoci církevních
soudů. A bylo to právě ve 12. století - poprvé v církevní historii -, kdy byla navržena jediná definice
toho, co zakládá právoplatné manželství. Ta byla zaobalena do právnického jazyka, ale jinak byla
děravá jako cedník. Byla to však alespoň nějaká definice. A od ní se odvíjel i posun v teologii
manželství, který určil dvě jeho důležité vlastnosti: manželství je jednou ze sedmi svátostí a udělují
si ji - s požehnáním kněze, pokud je to možné - sami partneři. Je nesmírně překvapující, že se tato
definice těšila širokému a příznivému přijetí, které jí vyjádřila světská aristokracie i prostí lidé.
Učinit si komplexní představu je však nemožné, protože naše neznalosti jsou v tomto ohledu
nesmírné: stále tu existují základní oblasti, o nichž prakticky nic nevíme, delší časové úseky i
prázdná místa, kde jsou naše vědomosti skutečně jen útržkovité. Pro velkou část západoevropského
obyvatelstva bylo přijetí tohoto pojetí manželství, jak se nakonec ukázalo, definitivní. Tento fakt je
pro mne nesmírně překvapivý - mnohem překvapivější než všechna pnutí, která lze nalézt mezi
Dubyho dvěma modely, jež jsou součástí každodenních vzájemných ústupků lidské rozmanitosti.

Církev a aristokracie
Výklad této problematiky je nesporně složitý. Církev vyvíjela v této oblasti po tisíciletí marné
úsilí - její ideál křesťanského manželství nebyl ale určitě nepřitažlivý, přinejmenším existovala
početná skupina, která přirozeně tíhla k tomu, co církev hlásala. Hlavní roli tu hrála lidská
přirozenost. Navíc se v jedné základní otázce cíle šlechty i církve shodovaly - domnívám se, že
právě to je podstatou této otázky a že přístup Dubyho dvou modelů tuto skutečnost zastírá.
Aristokratické společnosti v západní Evropě měly stále větší zájem na efektivním předávání
pozemkového majetku a monarchií dědicům prostřednictvím principu nástupnictví. Nástupnictví
jasně definovaných dědiců bylo žádoucí. V dokonalém světě by majetek každého pána přecházel na

106
jeho legitimního syna. Tuto přehnaně optimistickou doktrínu zastávali zejména Kapetovci, avšak ve
skutečném světě byla iluzorní a francouzští panovníci se tak zaplétali do nekonečných manželských
rozluk ve snaze zajistit si nástupnictví. Pokud jde o mužské nástupnictví, Kapetovci byli
nepochybně úspěšní - ovšem jen za cenu neúspěchů v dalších oblastech. Většina panovnických rodů
si však byla velmi dobře vědoma, že se lidské záležitosti nemohou řídit jen tímto principem:
manželství totiž mohlo zůstat bezdětné anebo mohlo přinést pouze dívky; mužský dědic však mohl
také zahynout, jako se to stalo ve 12. století (1120) v případě Viléma, jediného legitimního syna
anglického krále Jindřicha I., který utonul při ztroskotání Bílé lodi. Tato tragická nehoda tak
nakonec nepřímo rozšířila dědictví Jindřicha II. Plantageneta, které se zdálo méně hodnotné;
Vilémova předčasná smrt totiž otevřela cestu nejprve nástupnictví Jindřichovy matky Matyldy, která
se roku 1125 vdala za Geoffreye Plantageneta, hraběte z Anjou - a matčino manželství stejně jako
synův sňatek s Eleonorou Akvitánskou znamenaly, že rozsah francouzských držav anglického
panovníka Jindřicha II. Plantageneta byl podstatně větší než statky panovníka francouzského.
Podobně tomu bylo v Sicilském království, kde neexistence mužského dědice byla v roce 1194
velkou výhodou Štaufů, když si Jindřich VI. vzal už předtím sicilskou dědičku Konstancii - tuto
důležitou část svého ohromného dědictví zanechal synovi, budoucímu císaři Friedrichovi II.
Rogerovi. Pokud se věci vezmou jak jsou a v úvahu vezmeme širší pojetí povahy dědictví než jen
neustálé plození mužských dědiců, pak doktrína legitimní monogamie může přinášet velmi
uspokojivé výsledky. Každopádně nebylo možné vytvořit systém dědictví, pokud nebyla jeho
povaha dostatečně zřejmá. Jako na sportovním kolbišti či v aukční síni je přítomnost rozhodčího
základem úspěšného soutěžení - a právě rozhodčí roli na manželském trhu a v manželských hrách
středověké katolické Evropy hrály církev a papežství, přičemž byly různými stranami zároveň
velebeny i zatracovány. Pro zdůraznění a lepší pochopení předchozího tvrzení nám poslouží
následný názorný příklad.
V této době žil jistý muž jménem William ze Sackville, který držel v plnoprávném vlastnictví
zděděná léna ve východní Anglii a v Essexu a rovněž (jak se zdá) určité území také ve Francii, v
hrabství Blois. Nejspíš ve 20. letech 12. století se zasnoubil se ženou, která se jmenovala Albereda
či Aubrey. Nikdy s ní však neuzavřel konvenční sňatek a nikdy s ní ani nežil. William se později
rozhodl uzavřít sňatek s jinou ženou, Adelicií či Alicí, která byla dcerou místního magnáta. Aubrey
protestovala, ale její hlas v zástupu svatebních hostů zanikl, a tak se William a Alice vzali a měli
potomky. Ale když král Jindřich I., zastánce právních jistot, zemřel, spravedlnost byla vyhnána z
říše - tak to alespoň líčí dcera Alice ve své stížnosti - a „šílenství těch, kteří se radovali ze zničení
starých pořádků, bylo stále mocnější.“ Pro Williama ze Sackville znamenaly staré pořádky
samozřejmě život s Alicí, a tak naléhal na místního arcijáhna, aby připravil rozluku - to znamená,
aby prohlásil manželství za neplatné, protože rozvod v moderním smyslu byl nemožný. William
znovu oživil myšlenku na svůj sňatek s Aubrey, tvrdil, že šlo o skutečně uzavřené manželství a že si
tedy Alici nemohl právoplatně vzít. Druhá strana tyto argumenty odmítala. Pře se dostala před
winchesterského biskupa Jindřicha z Blois, protože ten působil jako vikář (správce) londýnské
diecéze během uprázdnění biskupského stolce. Jindřich se obrátil o radu k papeži, který mu sdělil,
že vše závisí na tom, jakým způsobem se William a Aubrey zasnoubili: pokud William řekl:
„Slibuji, že si tě jednou vezmu za ženu,“ pak nejde o závazné manželství, pokud však řekl: „Beru si
tě tady za ženu,“ pak jde ovšem o manželství závazné, a William si nikdy nemohl Alici vzít a biskup
musí řádně požehnat jejich rozluce. Atak se stalo. Po zbytek života žili oba bývalí manželé
odděleně. Po Williamově smrti v roce 1158 vyvstal nový problém - jak už bylo výše řečeno, s Alicí
měl potomky, a jeho dosud žijící dědičkou byla dcera Mabel: byla však jako Aličina dcera
legitimním potomkem? Pokud totiž byla potomkem nelegitimním, nemohla nic zdědit. Navíc tu byl
druhý možný kandidát dědictví, Richard z Anstey, Williamův synovec, jehož legitimní vztah k
Williamovi byl patrně nesporný. Richard se proto rychle začal domáhat dědictví u královského
soudu. Mezitím francouzský soud, kterému předsedal hrabě z Blois, prohlásil, když se poradil s

107
několika církevními autoritami, že Mabel a její sestry byly Williamovi legitimní potomci. Na jakém
základě však soud své rozhodnutí vynesl, nevíme.
Případ Richarda z Anstey je poměrně dobře známý, protože nám zanechal deník, do kterého si
zaznamenával údaje o svých výdajích na tuto při. Tento úžasný záznam nám tak nabízí proniknout
do nesnází složitého soudního sporu 12. století. Richard celý rok následoval královský dvůr po celé
Anglii, křížem krážem projel Francii, až téměř k branám Toulouse, a ustavičně se domáhal
předvolání k soudu a vynesení rozsudku. Případ byl poté postoupen soudu církevnímu, protože vše
záviselo na tom, zda byla Mabel legitimní dcerou Williama a takové rozhodnutí příslušelo do
oblasti církevního manželského práva. Během dalšího roku a půl došlo k osmnácti slyšením před
canterburským arcibiskupem, přičemž odročení zapříčinily jednak nejasnosti v případu, jednak
častá nepřítomnost jedné či druhé strany a především Mabel, která byla vdaná a po většinu této
doby těhotná. Sotva překvapuje, že Richard ztratil důvěru ve schopnost arcibiskupského soudu tuto
při urovnat. Proto se odvolal do Říma, papež však vrátil případ zpět anglickým soudcům a ti vynesli
rozsudek nepříznivý Mabel. Ta se proti jejich rozhodnutí odvolala. Papež předal při druhé skupině
soudců, jejichž rozsudek v Richardův prospěch papež potvrdil. A tak nakonec, v létě roku 1163,
téměř pět let poté, co Richard z Anstey tuto při otevřel, královský soud rozhodl, že dědictví náleží
jemu.
Konečný verdikt v případu Richarda z Anstey nám může připadat krutý: naše sympatie tíhnou
spíše k Mabel. Papež Alexandr III. učinil významné rozhodnutí založené v podstatě na precedentu:
tím, že potvrdil rozsudek Inocence II., tak sám vynesl první z řady rozsudků, které ustanovovaly, že
souhlas verba de praesenti - „Beru si tě tady za ženu“ - vytváří závazné manželství. Tento krok měl
celou řadu důsledků: konzumace měla určitý význam stejně jako souhlas a manželství uzavřené v
kostele či u dveří kostela získalo plnou podporu. Avšak základní princip, že souhlas verba de
praesenti je nezvratným minimem definice manželství, zůstal zákonem západní církve až do koncilu
tridentského a zákonem anglickým až do roku 1753, kdy jej - na delší dobu - nahradilo manželství
uzavírané v kostele.
Některá rozhodnutí Alexandra III. odhalují jeho vlídnou povahu i ochotu hájit bezmocné
mladé ženy proti šikanování mužů. Počátkem 60. let 12. století se Aubrey de Vere, hrabě z Oxfordu,
podle tehdejších zvyků zasnoubil s mladou dospívající dívkou, Agnes, dcerou Jindřicha z Essexu,
konetábla anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Roku 1163 upadl Jindřich z Essexu do
panovníkovy nepřízně, jeho pozemky propadly koruně a hodnota jeho dcery jako nevěsty se prudce
snížila. Hrabě a jeho rodina se snažili sňatku uniknout šikanováním a násilím. Mladou ženu zavřeli
do věže a snažili se ji vytrvalým úsilím zlomit. Agnes však v rozhodném okamžiku prokázala
pozoruhodnou odvahu a získala přátele, kteří její případ přednesli papeži. Alexandr se zapletl do
sporu s králem Jindřichem kvůli jeho konfliktu s Becketem a nebyl nijak nadšený, že by měl
zasáhnout do záležitostí předních anglických šlechticů. Ale po Becketově vraždě - když se
připravoval smír mezi papežem a anglickým králem - vydal papež přísné nařízení (v Tuskulu, 30.
ledna 1172) londýnskému biskupovi, v jehož diecézi se nacházela největší část polností
oxfordských hrabat, aby hraběti přikázal zacházet s Agnes jako se svou ženou na loži i u stolu, a
pokud hrabě neuposlechne, pak ho exkomunikovat a na jeho územích vyhlásit interdikt. Hrabě se
podrobil, manželství bylo konzumováno a z tohoto nijak slibného začátku vznikla rodina, v níž se
narodilo přinejmenším pět dětí - a právě z tohoto svazku pocházela všechna oxfordská hrabata,
která po několik dalších staletí představovala mocný anglický rod. Tento příběh osvětluje mnohá
zákoutí manželských právních zvyklostí, přičemž některé z nich byly velmi zastřené. Avšak
představa papeže Alexandra III., kterého obměkčily dívčí slzy prolévané v tisícikilometrové
vzdálenosti od Říma, je opravdu dojemná.

108
Dějiny manželství
Dějiny manželství musíme posuzovat ve dvou úrovních, pokud chceme vidět všechny
souvislosti toho, jak byly tehdejší lidské záležitosti spravovány. Manželství je součástí sociální
historie, která se zabývá celou strukturou zvyků i obyčejů, zákonů, vztahů, tužeb a dalších aspektů -
které se nacházejí v centru dějin rodinného života. Manželství je však závislé především na
vnitřním partnerském životě, který je nesmírně rozmanitý, smutný i směšný, romantický i velmi
prozaický - čili příběh plný štěstí i soužení a současně jednotvárného života. Většina těchto
každodenních detailů zůstává však zrakům historika skryta. Dvanácté století představuje
významnou fázi v utváření manželských obyčejů a zvyklostí i manželského práva: především proto,
že církev získala formální kontrolu nad manželským svazkem a mohla tak zavést svůj monogamní
řád, a evropské vyšší společenské vrstvy nyní mohly opřít své zájmy mnohem pevněji než dřív o
pravidlo nástupnictví, které ovšem rovněž předpokládalo monogamii. V téže době nalezla tradice
křesťanské manželské zkušenosti a romantický postoj k lásce - které prošly dlouhým vývojem a
byly velmi často v rozporu stejně jako v souladu - vyjádření výrazné a trvalé hodnoty. Je určitě
zajímavé, že v rozhodujícím okamžiku dějin, které zkoumáme, bychom měli nahlížet - v
sugestivních a otevřených dopisech Heloisy a Abélarda - na představu světa, v němž se tyto hodnoty
střetávaly, pohledem ženy.

109
8 Města
Započněme výklad jedním protikladem. V celé jižní, jihozápadní a střední Anglii a také na
anglicko-velšském pomezí lze ještě dnes nalézt hojné prehistorické pozůstatky příkopů tehdejších
hradišť, která jejich obyvatelé budovali na vrcholcích kopců a pahorků. Na mnoha takových
místech se před příchodem Římanů nacházela města, několik z nich zůstalo městy i poté. V
římském období se města na Britských ostrovech budovala většinou v rovinatých oblastech, kde
byly hojné zdroje pitné vody a žádné přírodní překážky nebránily římským legiím ve výkonu moci.
Když se v pozdním římském období znovu objevila hradiště - a potom znovu na přelomu 9. a 10.
století v období vlády Alfréda Velikého a jeho potomků -, budovala se některá opět na pahorcích,
ale žádné nevzniklo v bývalé hradištní lokalitě z doby železné. Jedinou výjimkou bylo město Old
Sarum, staré Salisbury, které nově osídlili obyvatelé, kteří na začátku 11. století prchali z Wiltonu
po vpádech Dánů - později zde byla vybudována katedrála a normanský hrad. Ani Old Sarum se
však nestalo městem se stálým osídlením, na začátku 13. století místní biskup, kanovníci i všechen
lid město opustili, aby na rovině pod kopcem u řeky založili nové Salisbury. Old Sarum pak
přetrvávalo pouze jako místo hradu a postupně zanikající opevněné obce.
V Toskánsku a v Umbrii se až do současnosti zachovala řada měst vybudovaných na kopcích
a návrších, které pocházejí ze stejného období jako hradiště na vyvýšených místech v jižní Anglii -
několik z nich je však mnohem starších. Na rozdíl od anglických hradišť všechna - až na několik
výjimek - jako města přetrvala. Taková jsou například městečka San Gimignano či Todi, ale i velká
města jako například Siena. Vynikající publikace Daniela Waleyho Italian City-Republics (Italské
městské republiky) obsahuje mapu zobrazující asi šedesát až sedmdesát italských měst, jejichž
počátky sahají do období vrcholného a pozdního středověku: z nich zhruba polovinu lze označit za
„města vybudovaná na návrších“, přičemž většina se nachází v Umbrii a Toskánsku. Waleyho práce
se opírá zejména o doložené listiny a prozíravě se věnuje období po roce 1150, pro které už existují
četné prameny. Pokud však chceme zkoumat středověká italská města a rekonstruovat jejich dějiny i
před rokem 1150, potom se musíme blíže seznámit se závěry archeologických výzkumů - anebo
nejdříve s rýčem a lopatou studovat lokality, v nichž se nacházejí, stejně jako jejich topografii a
dochované hmotné pozůstatky. Z určitého hlediska to není jednoduché, protože archeolog pracující
v italských městech vybudovaných na vrcholcích kopců musí vystačit s daleko menším množstvím
nálezů, než je obvyklé v Anglii. V lokalitách anglických hradišť nacházejících se na vyvýšených
místech a ve středověkých městech proběhly totiž v nedávných letech rozsáhlé archeologické
výzkumy a naše znalosti se tak podstatně rozšířily. Skutečnými průkopníky tohoto úsilí byli
nepochybně manželé Biddleovi, kteří prováděli archeologický výzkum ve Winchesteru - ovšem
archeologické výzkumy v Yorku, Lincolnu a Oxfordu stejně jako v celé řadě dalších anglických
měst také značně přispěly k našemu současnému poznání Raná anglická hradiště vybudovaná na
vyvýšených místech byla předmětem odborného zájmu řady archeologů, kteří počtem zcela jistě
nezaostávali za hordami někdejších útočníků dotírajících na tato hradiště. Archeologické výzkumy v
italských městech přinesly prozatím skromnější výsledky. Jak ale ví každý návštěvník střední Itálie,
pokud o těchto rozkošných místech přemýšlíme a pokoušíme se je prozkoumávat s vědomím
historických souvislostí a jestliže k tomu přidáme také trochu obrazotvornosti, potom se nám
odpovědi samy nabídnou, protože minulost nás tu obklopuje takřka na každém kroku.
Města ve střední Itálii vybudovaná na vrcholcích kopců a návrších prozrazují velmi jasně dvě
historické skutečnosti: první je souvislé osídlení, které svou délkou trvání daleko přesahuje
srovnatelná anglická města, a druhou je láska k nezávislosti, ke způsobu života, v němž nepokoje,
touha po nezávislé existenci a nepřetržité válečné střety představovaly neodmyslitelné faktory.
Touha žít na vrcholcích kopců a pahorků je natolik silná a trvalá, že přečkala dokonce i nástup
železnice a dálnic budovaných v údolích při jejich úpatí. Četné pozůstatky kamenných zdí, hradeb i
budov a především kostelů z období, jemuž se věnuje tato kniha, potvrzují, že i před polovinou 12.

110
století bylo bohatství, sebevědomí a náboženské cítění místních obyvatel natolik vysoké, aby svá
města zkrášlovali trvanlivými materiály - a často, jak lze vidět zejména v menších městech, jejich
stav odráží snižující se prosperitu pozdějších staletí, což starší budovy ušetřilo od stržení a nové
výstavby.

Italské městské republiky

Další analogie tentokrát nenabídne tak výrazný protiklad. V Řecku v 5.-4. století př. n. l., tedy
ještě před obdobím makedonské nadvlády, ve zlaté klasické době, která je bohatě doložena,
můžeme zaznamenat existenci různých městských spolků a mocenských útvarů seskupených kolem
některého významnějšího městského státu: Athén, Sparty, Théb a dalších. Tomuto období však
předcházela doba, která je z pramenů známa podstatně méně, v níž mezi řeckými městskými státy
panovala daleko větší svoboda i rovnost. Toto období ale skončilo náhle s hrozbou cizího vpádu,
který řecká města sjednotil k hrdinnému odporu proti perským vetřelcům - a tak začal proces, jehož
výsledkem byla faktická nadvláda Sparty a Athén nad svými sousedy. Avšak nádhera a oddaná péče,
které byly často přítomny v raném období řeckých městských států a v počátcích výstavby mnoha
menších měst, je živoucí součástí historie řecké městské kultury jako neklamné znamení nikoli míru
- neboť v Řecku klid zbraní nikdy nenastal a sousedící města vedla ustavičné vzájemné války -,
nýbrž obecné prosperity.
Toto historické období bylo dokonce i nejvýznamnějším učencům renesance 12. století téměř
neznámé a o mnoho lépe na tom nebyli ani učenci 14. a 15. století, kteří nesměle zavedli
demokratické instituce republikánského Říma a starověkých Athén ve své Florencii. Většina
analogií je nutně dílem času, náhody i daných okolností, přesto jsou však velmi pozoruhodné. Od
10. až do začátku 12. století byl tlak dobyvatelů ze Severu v Itálii mírný - občas se stával
citelnějším, nikdy však neměl dlouhého trvání, a poté znovu polevil. Stará langobardská
aristokracie postupně mizela s výjimkou odlehlých oblastí na severu a jihu Itálie. Tradiční autorita
ovšem přežívala v církvi, kterou však podporovala spíše nezávislá města, protože měla až na
několik výjimek své katedrály i biskupy a často i vlastní svaté patrony, kteří je měli ochraňovat před
sousedy. Kázat mír bylo záležitostí biskupů - a někteří tak skutečně činili, přesto ale vzrůstající
duch politické nezávislosti, který byl někdy doprovázen urputnou antiklerikální horlivostí, omezil
moc biskupa, jakmile město svobodu pocítilo a zakusilo. Na přelomu 11. a 12. století sesazovalo
město za městem své biskupy (často s jejich souhlasem) a místo nich ustavovalo rady konzulů nebo
podobná tělesa výkonné moci: patrně nebyly úplně demokratické - protože zastupovaly vlivné
měšťany spíše než polloi -, vyjadřovaly však nové a živoucí tužby.
Antiklerikální cítění nebylo neslučitelné s velmi živým cítěním náboženským. V 60. letech 11.
století získala Pisa bohatou kořist námořním útokem na Palermo, které bylo tehdy stále v moci
muslimů, a věnovala nemalou část této kořisti na výzdobu proslulé církevní městské čtvrti: byly
položeny základy katedrály a baptisteria i dalších církevních budov. V 80. letech 11. století
obyvatelé Pisy povstali proti svému biskupovi a do čela si zvolili konzuly jako novou moc
výkonnou. Stále však pokračovali ve výstavbě duoma, a tak ve městě vznikla řada půvabných
kostelů i klášterů, a to navzdory skutečnosti, že v 11.-12. století - a především v Itálii - šlo vroucí
náboženské cítění i aktivní antiklerikalismus často ruku v ruce a někdy je společně prosazoval i
tentýž jedinec. Sotva se nám podaří proniknout do myslí tehdejších měšťanů, můžeme však
bezpochyby přemítat o paradoxních důsledcích jejich děl i o tom, co je inspirovalo.
Bylo to právě v tomto období, velmi zhruba v letech 1050-1150, kdy došlo v mnoha
nezávislých městech ke zřejmému oživení - a právě v 50. letech 12. století zahájil císař Friedrich I.
Barbarossa své tažení, které poprvé vážně ohrozilo jejich nezávislost. Řadu menších útoků na
nezávislost italských měst podnikli už předtím někteří císaři, papežové i místní biskupové a
šlechtici. Byla to však namnoze šlechta - a někdy i biskupové -, která byla hlavním strůjcem

111
městské prosperity a nezávislosti. Nebývalý Barbarossův tlak v 50. a 60. letech 12. století však
poprvé vážně prověřil ducha této nezávislé prosperity. Nádherná křtitelnice v kostele San Frediano
v Lucce, pocházející z konce 12. století, zobrazuje faraóna topícího se v Rudém moři. Farao a jeho
vojska, kteří jsou ustrojeni podobně jako Friedrich I. Barbarossa a jeho rytíři, museli v 60. letech
12. století zanechat v obyvatelích Lukky hluboký dojem. Tato analogie však nepostrádá ironii,
protože výjev na křtitelnici je předzvěstí císařovy smrti v roce 1190, kdy za třetí křížové výpravy
utonul ve vodách maloasijské řeky Salefu. Výjev nám však rovněž připomíná, že císařští vetřelci tu
hráli roli Peršanů a že Barbarossův systematický postup dobývání měst na italském severu - a méně
systematický v Toskánsku a v Umbrii - vedl k vytvoření první Lombardské ligy a že dlouhý zápas
se Štaufy byl předehrou k vytváření mocných městských říší, které ovládaly pozdně středověkou
Itálii. Vývoji severní a střední Itálie ve 14. a 15. století dominovaly Benátky, Milán, Florencie a
Janov - v 50. letech 14. století se dokonce i Siena propadla do postavení druhořadé mocnosti.
Dějiny těchto oblastí před rokem 1200 nejsou úplně zřejmé, přesto představují nesmírně vzrušující
kaleidoskop drobných městských států. Friedrich I. Barbarossa byl neobyčejně vytrvalý ve své
snaze podmanit si lombardská města, která se navíc nedokázala dohodnout na spolupráci, protože tu
bylo nepsaným zvykem, že bojovala především mezi sebou, a tak se později některá raději připojila
k císaři. Barbarossova armáda byla roku 1167 před branami Říma takřka zničena, když v jejích
řadách propukla malárie. A třebaže byl Barbarossa potupně poražen a zahnán až za Alpy,
nepřestával osnovat a připravovat vítězný návrat do Itálie. Barbarossovým cílem bylo vytvořit
italské království, pro což měl nepochybně řadu důvodů. Jedním z nich bylo bohatství italských
měst a nám nezbývá než žasnout, když objevujeme, co se v nich z tohoto období dochovalo. Na
poměry 12. století byla italská města nesmírně bohatá, a to nejenom Pisa se svým duomo,
baptisteriem či šikmou věží - ale i řada menších sousedních měst jako Volterra, San Gimignano a
mnohá jiná.
Každé město tu má svou historii, v řadě případů je však velmi špatně zdokumentována. To je
také důvod, proč jsem začal s výkladem měst vybudovaných na kopcích a návrších - jejich nápadné
vzezření nám totiž umožňuje vyčíst a domyslet si mnohé. Život na vrcholcích kopců určitě nebyl
pohodlný, zásobovat město vodou před vynalezením moderního vodovodního systému nebylo
snadné. Jakkoli je pravdou, že římský akvadukt, který se až do středověku dochoval nepoškozený v
Perugii i v několika dalších městech, byl lepší než jakýkoli vodovodní systém vybudovaný v
novověku - přesto byla voda ve většině míst jen těžko dostupná a její cena dosahovala téměř takové
výše, jakou mělo víno. A přece byli měšťané věrni tradičnímu způsobu života založenému na
obyčejích i zvycích předků a lásce k rodnému městu, a to především proto, že strategická poloha
jejich města jim poskytovala velmi praktickou výhodu v jejich oblíbené zálibě - válčení se
sousedními městy.
Často se uvádělo, že italská města se zrodila ze střetu činorodého kupeckého měšťanstva a
zahálčivé vojenské šlechty žijící na venkově (contado), tedy na územích, která nově se probouzející
města obklopovala. Myšlenka třídního boje představovala pro seriózní sociální historii středověku
smrtelný jed, protože třídní boj zastírá velmi mocné síly, které se stmelovaly v místní společenstva,
ať už byl jejich sociální profil jakýkoli. A navíc je idea třídního boje pouhou karikaturou
přirozeného středověkého konfliktu. Stejně jako byli obyvatelé italských měst v tomto období
horlivými syny a dcerami církve i nelítostnými antiklerikály, tak i skutečný vztah města a venkova
byl vždy spíše dvojakým projevem lásky a nenávisti.
Nyní naši pozornost krátce obrátíme k malým či středně velkým městům. Z práce
Christophera Wickhama víme, že tato historie je v prvé řadě spoluprací mezi měšťany a šlechtou,
která se často ve městech usazovala a napomáhala upevňovat a hájit vzrůstající počet castelli čili
opevněných měst vybudovaných na vrcholcích kopců. V ulicích i před hradbami docházelo
nepochybně k nesčetným srážkám - to však byly boje mezi jednotlivými rody a frakcemi, nikoli
mezi třídami. A díky Philipu Jonesovi víme, že italská města byla zpočátku spíše místy, kde se

112
konaly trhy a kde se setkávaly společné zájmy šlechty, rytířstva, rolnictva i sedláků. Rytíři velmi
často žili stejně dlouho ve městech jako na svých venkovských tvrzích a hradech. A mnohdy se
sami věnovali také zemědělství a obchodu. Jednoznačně vymezené „povolání“ lze u této vrstvy
tehdejší společnosti určit jen těžko. Jejich úzké svazky nevedly k míru. Tragický příběh Romea a
Julie, milenců ze znesvářených rodin Capuletů a Monteků, nám ukazuje středověkou Itálii, která je
však v tomto podání dvojnásobně zkreslená - nejprve představou středověké Itálie autora ze 16.
století a poté rovněž tím, že do 14. století zasazuje vévodství jako formu vlády. Shakespearovo dílo
je nicméně jako portrét neustálých frakčních bojů a nepřetržitých střetů stejně věrohodné pro
období, jemuž se tato kniha věnuje, i pro léta pozdější.

Řím
Pokud však máme uvést do souvislosti romantický obraz historického zobecnění a holá fakta
skutečných podmínek tehdejšího života, pak potřebujeme konkrétní příklady velkých i malých
měst. Řím je první město, kterému se budeme věnovat, a poté se zaměříme na města ležící dále na
sever. Záhy objevíme kaleidoskop měnících se a prolínajících se nesčetných zářivých a pestrých
barev. Každé město má svou vlastní osobitou historii, a tak můžeme zkoumat udivující rozmanitost,
která činí dějiny městského obrození v těchto staletích tak vzrušující.
Řím se od sousedních měst odlišoval svým věhlasem, který sahal až do starověku, a také
neutuchajícím významem - nejvíce však k jeho výlučnosti přispívali apoštolově a mučedníci, a
samozřejmě papež. Řím byl hlavním poutním centrem v západní Evropě - ani Compostela a chrám
sv. Jakuba nemohly nikdy konkurovat římským bazilikám sv. Petra a Pavla. Na konci 10. století se
Sigeric, arcibiskup z Canterbury, vydal do Říma, aby tu obdržel na znamení svého úřadu pallium,
bílý pás zdobený výšivkou tří černých křížů a utkaný z bílé beránčí vlny, který byl symbolem
arcibiskupské hodnosti. Zdá se, že tento nepamětný zvyk byl ve skutečnosti zaveden teprve
nedávno. Rozšíření tohoto zvyku se však mělo v následujícím století stát příčinou bouřlivých
protestů arcibiskupů, kteří tíhli k cestování méně než Sigeric. Nemusíme však pochybovat o tom, že
Sigeric a jemu podobní tímto způsobem rádi ospravedlňovali nutnost svých poutí. Deník, který
Sigeric o své cestě zanechal, obšírně popisuje řadu římských kostelů, jež zasluhují poutníkovu
pozornost. Už tehdy byl Řím městem, kde bylo kostelů bezpočtu, a třebaže na stále větším významu
nabýval obchod - včetně obchodu s ostatky svátých - a byly položeny alespoň základy řemeslné
výroby, hlavní těžiště tehdejší římské ekonomiky stále spočívalo v „turismu“ - dopravování
poutníků ke svatyni apoštolů, ke hrobům mučedníků a k papežskému sídlu.
Na konci našeho období napsal Jan ze Salisbury dílo, jehož centrem je Řím a papežská
stolice: Historia Pontificalis (Dějiny papežství) je kronikou událostí, ke kterým došlo ve věčném
městě. Jan ze Salisbury tu vypráví méně o poutnících a více o návštěvách diplomatů a osob
žádajících rozsudek své právní pře. Papežská kurie si totiž přisvojila novou úlohu centra rozsáhlého
systému vyšších soudních odvolání. Stále větší počet poutníků z blízka i zdaleka přicházel do Říma,
aby se tu domohl rozsouzení své pře. Pouti však pokračovaly a již nikdy neustaly. A můžeme nalézt
ještě další prvek kontinuity mezi 10. a 12. stoletím: Řím byl bouřlivým městem, kde docházelo k
častým nepokojům. Liutprand z Cremony, který město nenáviděl, pranýřoval papežství z poloviny
10. století jako centrum místních frakcí a korupce. Jan ze Salisbury pohlížel na papežskou kurii se
zvláštní směsí úcty, obdivu a pohrdání, což bylo příznačné pro vzdělané a informované
pozorovatele ze 12. století. Podobně smýšlel také sv. Bernard z Clairvaux. Jan ze Salisbury
neskrývá před svými čtenáři násilnosti římské lůzy ani přízeň, kterou projevovala arcikacíři Arnoldu
z Brescie, jenž ve svých kázáních neodsuzoval dogmata kardinálů, nýbrž jejich způsob života - a
své posluchače tak podněcoval k sociální revoluci.
Papež byl pro Římany i ostatní křesťany otcem v Bohu, zosobněním sv. Petra a pozemským
zástupcem tohoto apoštola, na němž do velké míry závisel věhlas i osud Říma. Papež však mohl být

113
také malým tyranem - jedním z vládců dávných časů, který se nevzdal své moci. Byl symbolem
všeho, co bylo neslučitelné se znovu objevenou svobodou, již v 11.-12. století tolik milovali
obyvatelé italských měst. Řada měst ve střední Itálii byla formálně vazaly papežů - někdy se
skutečně podvolovala jejich autoritě a vyplácela jim tribut. Skutečná podřízenost však měla teprve
přijít. Dosud byla politická úloha papežů v Římě i správa církevního státu krajně nejistá. Někteří
papeži s válečnými sklony, jakým byl například velký německý reformátorský papež Lev IX., se
snažili řídit vlastní armády na bitevním poli, což téměř vždy končilo katastrofou. Jako vojenská
mocnost se papežství neprosadilo, a zejména tato skutečnost uchránila papeže od přirozeného
tíhnutí středověkých prelátů k světské vládě. Od poloviny 11. století byli papežové skuteční
monarchové, kteří vládli rozsáhlé říši západního křesťanstva, přičemž často museli na obranu svých
zájmů vystupovat i vojensky. Monarchie to však byla především duchovní a vojenská moc v ní
nehrála rozhodující roli. V Římě se duchovní monarchie navždy skloubila s papežovou úlohou
vládce města. Láska ke svobodě a frakcionářství, které jsou hlavním rysem městské renesance,
znovu a znovu podněcovaly Římany k tomu, aby se proti svým papežům bouřili a snažili se je z
města vyhnat. Mnozí Římané byli však rovněž oddaní katolíci a úspěšní provozovatelé zájezdních
hostinců, a proto je svědomí i ekonomický tlak nutily povolávat papeže zpět; město totiž mohlo bez
svatého otce sotva vzkvétat, ať už v očích božích či z lidského pohledu Šimona Petra nebo Simona
Mága. Paradoxy dějin, kterým se věnujeme, nejsou nikde tak zjevné jako v Římě: baziliky San
Clemente a Santa Maria v Trastevere prošly ve 12. století kompletní přestavbou - a přece dokonale
vyjadřují architektonický styl 4. století, tak jako novogotické stavby 19. století zůstávají věrné 13. a
14. století. Baziliky patří k výrazným symbolům neměnnosti věčného města.

Benátky, Verona, Milán

Dalším velkým středověkým městem byly Benátky, stejně osobité jako Řím, ale na rozdíl od
něj jako jediné významné italské město neměly antickou minulost. Benátky byly městem novým,
jakýmsi zbohatlíkem, výtvorem nejrůznějších uprchlíků a pirátů. Z pirátů se postupem doby stali
kupci a zároveň významní dědiční patricijové, zatímco Benátky se proměnily v obchodní říši, která
nebyla nepodobná starověkým Athénám, o to více, když později získaly rozsáhlé venkovské oblasti
ležící na italském pobřeží i ve vnitrozemí (contado) - předtím však byla jejich existence dlouho
závislá na pirátství a obchodu. Rané období vzestupu Benátek, které je nedostatečně doloženo,
téměř neznáme, když se však objevily ve světle dějin, stál už v jejich čele vévoda - dóže volený
měšťany, který byl tehdy ještě pravidelně vybírán z řad významných rodin Rialta, na nichž byl
závislý. Rialto je největším ostrovem souostroví, na kterém je toto výstřední a romantické město
vybudováno. V polovině 12. století vedlo vzrůstající bohatství plynoucí z obchodu k nastolení
oligarchie, která vládla Benátkám v pozdějších staletích jejich moci i následného úpadku. Obyvatelé
města využívali početných otroků a jejich bohatství záviselo na stále se rozšiřujícím benátském
obchodě ve východním Středomoří. K dalšímu vzestupu Benátek přispěly dvě rozhodující události:
tou první bylo uzavření spojenectví s byzantským císařem Alexiem I. Komnenem namířené proti
normanské říši, jejíž rostoucí moc začala v 80. letech 11. století ohrožovat benátské Jaderské moře a
byzantské Řecko; druhou pak byly křížové výpravy ve 12. století, které význam Benátek ještě
zvýšily. Byzantský císař udělil Benátčanům výlučná obchodní privilegia a ti začali budovat
obchodní stanice a osady - podobně jako starověké Athény - na pobřeží Bosporu, které lze ještě
dnes odlišit od nedalekých měst, jež založili Janované a Turci.
Opačným vývojem prošla města na západ od Benátek, která se rozprostírala v nížinatých
oblastech Lombardie mezi Veronou, Milánem a Turínem. Tato města tvořila centra významných
zemědělských oblastí a různých odvětví řemeslné výroby. Úpadek a vzestup těchto měst byl svázán
s podmínkami okolních venkovských oblastí. Každé z nich bylo závislé na přilehlém venkově a
jejich přední měšťané pocházeli z rodů bývalých vojenských magnátů sídlících na okolních
hradech. Výrazné oživení zemědělství a poměrů na venkově, k čemuž došlo na konci 10. a v

114
průběhu 11. století v Lombardii, bylo předzvěstí zdejšího obrození městského života. Právě
lombardská města byla oním lákadlem, které povzbudilo císaře Friedricha I. Barbarossu k tažení do
Itálie v 50. a 60. letech 12. století. Jejich nesčetné hradby byly příčinou porážky císařských vojsk za
dlouhé války s Lombardskou ligou. Všechna zdejší města, větší i menší, měla vlastní trhy a vždy
byla těsně spjata s okolním venkovem. Lombardská města, žárlivě střežící svou nezávislost, byla
nesmírně bohatá a jejich bohatství nepřestávalo narůstat, byla poseta spoustou půvabných staveb a
život v nich klokotal v rušných uličkách a na hlučných prostranstvích, kde docházelo k častým
trakčním půtkám. V roce 1167 byl Barbarossa vyhnán z Říma a řada měst v Pádské nížině se pod
vedením Milána spojila a vytvořila Lombardskou ligu. Ta vybudovala nedaleko císařského Turína
nové opevněné město, střežící ze západu přístup do Lombardie, které dostalo jméno Alessandria na
počest císařova hlavního protivníka papeže Alexandra III. Žárlivost mnohých měst vůči Milánu
byla však stejně silná jako nenávist vůči císařské moci, a tak vytvořila na čele s Pavií protikoalici,
která se přidala k císaři - mapa znázorňující oblasti kontrolované těmito dvěma koalicemi
severoitalských měst názorně ukazuje, jak bylo v tomto světě nepoddajné svobody a tradičních
bratrovražedných bojů obtížné prokazovat přízeň sousednímu městu.
V místě, kde řeka Adiže stéká z Alp do nížiny a ze severu s sebou přináší dopravní a obchodní
ruch z Brennerského průsmyku, Bavorska a Rakouska, se v hruškovitém ohybu řeky choulí město
Verona. Pokud vstoupíme do této části města ze západu, procházíme okolo římského amfiteátru,
který prodělal nejkrušnější chvíle právě ve středověku, kdy byla divadelní představení zakázána
(nyní však toto místo opět ožívá svou antickou krásou a zčásti plní svou původní funkci jako scéna
Aidy). Cesta vede dále římskou bránou, jež se dochovala takřka nepoškozená, do spleti
starodávných uliček, které vybudovali římští stavitelé v 1. století př. n. l. a které v průběhu času
nedoznaly takřka žádných změn. Římané, kteří napodobovali maloasijské Řeky i domácí Etrusky,
budovali pravoúhlé sítě městských ulic, a proto je i pravoúhlý čtyřúhelník veronských uliček
nevhodně zasazen do ohybu řeky. Cestou ke zdobnému kostelu San Zeno Maggiore a římskému
mostu Ponte Scaligero se musíme proplétat těmito úzkými a křivolakými uličkami a poněkud
kostrbatě tak projít celým tímto prostorem. Mnohá města dále na sever jsou neklamným důkazem,
že středověcí stavitelé by městu dokázali vtisknout mnohem citlivější a praktičtější ráz, pokud by se
o to byli pokusili. Když se uprostřed mírně vyvýšeného mostu zahledíme do kopce přes pozůstatky
římského divadla, v jehož zadním traktu ční prostá středověká kaple, spatříme základy římského
opevnění jako palimpsest překryté pevností zakončenou středověkým hradem, odkud šlechtický rod
della Scala ovládal Veronu po úpadku komuny na přelomu 13. a 14. století. Na vrcholku kopce pak
vidíme charakteristické tvary rakouské pevnosti, která je symbolem závěrečné historické etapy
města před nástupem italského risorgimenta v 19. století. Mezi městy italského severu představuje
Verona vrcholnou ukázku neobvyklé kontinuity navzdory řadě změn, kterými za dvě tisíciletí
prošla.
Milán budí alespoň na první pohled zdání města z 19. století, což bylo období jeho největší
prosperity. Vnímavý návštěvník sotva přehlédne řadu vzácných antických památek; žádná se však
nevyrovná bazilice sv. Ambrože (Sanť Ambrogio). Milán vždy žárlivě střežil vlastní nezávislost na
císaři i na papeži a tradice spojení se sv. Ambrožem byla nejvlivnějším rivalem Říma a chrámu sv.
Petra. Před hradbami římského města (byť nyní je součástí centra moderního Milána) se nacházelo
rozsáhlé pohřebiště, kde sv. Ambrož v roce 379 založil baziliku, již roku 386 vysvětil. Základy
baziliky se nacházejí na místě martyria dvou římských mučedníků, sv. Gervasia a sv. Protasia,
jejichž ostatky se nacházejí v kryptě, kam byl uložen k věčnému odpočinku také sv. Ambrož, jemuž
byla bazilika po smrti zasvěcena. Bazilika sv. Ambrože prošla řadou rekonstrukcí a byla několikrát
znovu vyzdobena, poprvé to bylo ve 4. století a naposledy ve století 20., kdy došlo po druhé světové
válce k zásadní přestavbě bombardováním poškozeného komplexu. Milánská bazilika sv. Ambrože
je tak nejvýraznějším symbolem kontinuity Návštěvník, který navštíví současnou baziliku, však z
velké části obdivuje to, co pochází z období, jemuž se věnuje naše kniha: nynější stavba vznikla v 9.

115
stol., v 10. století byly vybudovány apsida a presbytář a ve 12. století dokončeny lodě, atrium bylo
vybudováno začátkem téhož století, ačkoli jeho vzhled i funkce zachovávají rysy původní dvorany
raně křesťanské baziliky, kde se duchovenstvo a laikové setkávali před slavným průvodem do
chrámu k eucharistické slavnosti. Bazilika sloužila s přestávkami po 1500 let kanovníkům, v roce
739 byla ale zahájena výstavba benediktinského kláštera, který arcibiskup podřídil své autoritě, a
protože kanovníci neodešli, existovala tu po několik staletí dvě společenství, která soupeřila o
užívání kostela a asi od roku 835 také o ciborium, jež představuje mistrovské dílo karolinského
zlatnictví. Mniši, kteří žili na jižní straně, postavili v 9. století na pravé straně baziliky zvonici,
nazývanou „zvonice mnichů“, která i v současnosti kostelu dodává na přitažlivosti, a její zvony
svolávaly věřící k účasti na mších a k příspěvkům na jejich živobytí. Z dobových stížností
kanovníků vyplývá, že chování mnichů považovali za diskriminační.
Na konci 11. století se Milán stal jedním z dějišť bojů o investituru. Jako v mnoha velkých
městech, i v Miláně byla situace příznivá pro působení nespokojených radikálních skupin se silným
antiklerikálním cítěním, které se opíraly o střední a nižší společenské vrstvy obyvatel, k nimž se
přidala i určitá část místní šlechty. Antiklerikální duch se však nakonec obrátil proti biskupovi a
tradičnímu, světskému, ženatému milánskému duchovenstvu, a nikoli proti církvi jako takové, a
časem získal podporu i u reformního papežství. Postoj papežů byl přirozeně rozpolcený. Ve
vroucnosti a zápalu patarénů, jak se vzbouřenci nazývali, nacházeli papeži uspokojení stejně jako ve
skutečnosti, že nalezli spojence v boji proti svatokupectví a klerikálním manželstvím, sotva však
mohli přehlížet jejich rozhodný odpor vůči arcibiskupově autoritě. Roku 1059 Anselm z Lukky,
budoucí papež Alexandr II., a sv. Petr Damiani potlačili bouře proti patarénům, ale v témže roce
jejich představený papež Mikuláš II. znovu nastolil arcibiskupa na jeho stolec. Hildebrand, pozdější
papež Řehoř VII. (1073-1085), podporoval na konci 60. a v 70. letech 11. století mnohem
rozhodněji Erlembalda, posledního a nejzdatnějšího vůdce patarénů, který měl pověst
přesvědčivého a obratného demagoga. To vše se dělo v době, kdy byl Milán dějištěm bojů mezi
císařem Jindřichem IV. a papežem. Erlembald byl nakonec zavražděn a nový arcibiskup obnovil
svou autoritu - krize tím skončila, nikoli však role Milána jako politického kolbiště. Už v roce 1144
došlo totiž k novému přerozdělení sil. Měšťané, nyní politicky organizovaní v komuně, svedli další
zápas s arcibiskupem a s kanovníky. Kanovníci dali postavit vysokou zvonici na severní straně
baziliky sv. Ambrože a mniši a komuna se spojili, aby ji strhli. V té době však arcibiskup udržoval
nakrátko přátelské vztahy s papežem i císařem a spojenectví komuny a mnichů nemohlo dlouho
odolávat. Zvonice kanovníků tak zůstala dodnes na svém místě. K podivnému romantickému gestu
pak došlo v 19. století, kdy ji milánští měšťané postavili do ještě větší výše, a tak dodnes ční jako
památník krvavých bojů, které v 11. a 12. století z Milána učinily nejen dějiště vášnivé žárlivosti
mezi skupinami kléru, ale i centrum mezinárodního věhlasu a významu.

Bologna, Janov, Pisa

Na jih od Milána leží Bologna, jejíž sláva je v dalším období spojena s věhlasem tamní
univerzity, kterou v 11. a 12. století založili studenti. Obraťme se ale nyní na západ a na jih do
Ligurie a Toskánska, kde najdeme města vybudovaná na pobřeží nebo na velkých řekách: Janov,
Pisu a Lukku, které představovaly hlavní soupeře Benátek v námořním obchodě a v boji o
koloniální říše. Janov se honosil mocnou a starobylou pozemkovou šlechtou, jejíž obrovské
bohatství zajišťovalo kapitál obchodnímu podnikání Janovanů. Město však také potřebovalo
dovážet potraviny a základní suroviny, a tak se těšilo z této mocné ekonomické hybné síly, která je
učinila střediskem obchodu. Ze všech obchodních měst ve 12. a 13. století jsou dějiny Janova
nejlépe doloženy, protože významná sbírka tamních notářských soupisů nám poskytuje téměř
vyčerpávající pohled na propracovaný systém nejrůznějších smluv, kontraktů a dohod týkajících se
obchodu s blízkými i vzdálenými oblastmi, který učinil z Janova obchodní impérium rozprostírající
se od západního Středomoří až na Blízký východ. Nejstarší dochovaný notářský soupis však

116
pochází z roku 1154, tedy z období, kdy se vyprávění naší knihy chýlí ke konci Soupisy Giovanniho
Scriby, první z dlouhé řady, nám představují tento svět jako již plně fungující, jak tomu ale často v
hospodářských dějinách tohoto období bývá, svítá právě tehdy, když se loučíme.
V roce 1063 podnikli Pisané bleskový námořní útok na Palermo, zničili několik lodí a odvezli
si slušnou kořist. Současní kritičtí historici ale pochybují, zda skutečně dosáhli tak zásadního
vítězství. Přesto byla tato událost neobyčejně významná. Především poukazuje na slávu a lesk
Palerma, které v té době bylo již jedním z největších a nejbohatších měst v západní Evropě - ačkoli
nepatřilo do křesťanského světa, neboť bylo tehdy stejně jako Córdoba městem muslimským.
Rekové, muslimové a Židé, představitelé starověkých civilizací ve Středomoří, se zde po staletí
mísili. Palermo bylo přirozeným překladištěm koření z Východu a obvyklou zastávkou židovských
a muslimských obchodníků, kteří propojovali západní svět s Indií a Čínou. V 60. a 70. letech 11.
století se Sicílie zmocnili Normané, kteří nakonec dobyli i Palermo (1072). Tím byly kultura a
obyvatelstvo Palerma obohaceny o další prvek: v samém závěru našeho období, koncem 40. let 12.
století, dal král Roger II., nejvýznamnější normanský panovník jižní Itálie a Sicílie, vybudovat
umělecký klenot, který nás zvláště spojuje s jeho světem: královskou kapli, Capella Palatina,
vystavěnou v normanském románském slohu, zdobenou mozaikami v byzantském stylu a s interiéry
pohádkově vyzdobenými arabskými ornamenty. Normané byli nelítostní dobyvatelé, ale věděli, co
na dobytých územích uchovat, a Palermo tak stejně jako Londýn zůstalo nejlidnatějším a
nejbohatším městem celé oblasti.
Když Pisané odvezli svou kořist, částečně ji využili na přestavbu katedrály, jak nám oznamuje
dochovaný nápis na jejím zdivu. Duomo čili Dóm (Katedrála Nanebevzetí Panny Marie) a
baptisterium jsou umělecká díla reprezentující bohatství města a mnohých obyvatel Pisy od roku
1063 až do poloviny a závěru 13. století, což bylo období sochařů Nicoly a Giovanniho Pisana,
jejichž kazatelny v obou stavbách představují skutečné skvosty katedrální výzdoby. Představa
posvátné a velkolepé městské čtvrti, která proslavila Pisu, se však zrodila už v 60. letech 11. století
a dále se rozvíjela za námořních nájezdů, v nichž se Pisané a Janované spojovali k útoku, jako
například na významné muslimské město Mahdíju roku 1087. V té době měšťané Pisy teprve
nedávno převzali vládu nad městem od arcibiskupa - a začátkem 80. let 11. století vytvořili komunu
na čele s konzuly, která se měla stát vzorem příštích dvou generací v celé řadě měst Toskánska,
Lombardie a Umbrie jako typická italská komuna. Prosperita města byla nyní pevně opřena o
obchod. Válečná kořist nenaučila obchodníky v Pise jak provozovat obchod, stejně jako jim
neposkytla vědomosti jak vládnout. Tyto dovednosti museli už ve značné míře ovládat. Kupci však
potřebovali kapitál, aby mohli obchodovat, a vláda potřebovala peníze, aby je mohla utrácet.
Pirátství může obchodu velmi škodit, jestliže ho však provozovali sami kupci, mohlo obchodu i
prospívat. Největší slabostí mnoha vlád je jejich potřeba ukládat daně, které vyvolávají zášť
poplatníků. Měšťané Pisy nalezli zakrátko vhodné způsoby, které dokázaly vyřešit požadavky
kupců i vlády, a duomo představovalo - z pohledu svých tvůrců - jasný důkaz boží milosti
prokazované jejich úsilí.

Todi, San Gimignano

V našem vyprávění jsme se obšírně věnovali velkým městům, a třebaže šlo o města významná
a jejich budoucí vývoj byl rozhodující, příliš nám nepomohla vysvětlit neobyčejnou prosperitu,
které se těšila města menší - jakkoli mohl brzký rozmach Pisy napomoci rozvoji dalších
toskánských měst. Jako vzorové příklady nám poslouží Todi v Umbrii a San Gimignano v
Toskánsku. Třebaže se v pozdějších staletích stalo Todi městem ghibellinů - jeho vzezření stále nese
některé ghibellinské znaky - v raném středověku patřilo spolu s řadou dalších měst v Umbrii k těm,
která byla ve volném svazku s papežskou mocí. To ovšem neznamená, že by místní světští magnáti
nebyli mocní či ambiciózní, a tak není divu, že Todi patrně získalo nezávislost jako městská
komuna na místním hraběti i biskupovi poměrně pozdě. Pokud budeme přikládat váhu svědectví

117
místní architektury, pak se lze domnívat, že Todi bylo městem, kde politické frakce nebyly
rozděleny podle obvyklého schématu. V Sieně jsou radnice a katedrála - obě stejnou měrou závislé
na úsilí i bohatství měšťanů - obráceny zády jedna k druhé. V Todi, které patří k nejnádhernějším a
současně i k nejméně pohodlným městům, jež byla vybudována na kopcích, se skrývá malebné
hlavní náměstí, které z výšky shlíží na křivolaké a vratké uličky. Na tomto náměstí se nachází
románská katedrála z 12.-13. století, která se usmívá na neméně než tři radnice - svědky
měšťanských aspirací po celé 13. století. Tehdejší prosperitu, kterou všechna tato menší města občas
vystavují na odiv, vysvětluje přítomnost nedalekého Assisi, města poblíž Todi, které začalo prudce
vzkvétat poté, co se stalo místem posledního odpočinku sv. Františka a zároveň poutním centrem.
Obvyklé podání, pokud je nám známo, vypráví o vzkvétajícím venkově, který dopomohl některým
měšťanům k tomu, aby se stali úspěšnými kupci obchodujícími s místním zbožím, a někteří je
vyváželi i na vzdálenější trhy. Pokud by Františkův otec nebyl úspěšným kupcem, kterého obchodní
aktivity nutily navštěvovat francouzské trhy, světec by nedostal své jméno, a bez střetnutí s
otcovým světem bohatství a světských statků by se nezasnoubil s „paní Chudobou“ a nevydal se na
cestu Boží. František by nám o těchto městech řekl mnohem více: o jejich chudých i žebrácích,
které se snažil pozvednout z beznadějné bídy tím, že jejich úděl přijal a žehnal mu a snažil se nalézt
štěstí ve stejné nouzi a prostotě. Takové vyprávění by však vydalo na další knihu.
San Gimignano leží poněkud stranou od ostatních toskánských měst. Zdá se, že mezi jeho
měšťany i obyvateli přilehlého contado bylo méně dědičných feudálů-válečníků. Na konci 11. a ve
12. století se San Gimignano připojilo k všeobecnému procesu zvyšující se prosperity měst. Někteří
přední měšťané získali ve 12. století značné bohatství - především obchodem se šafránem a vínem -
a velké pozemkové majetky. Nově vydobyté postavení se pokusili zvěčnit výstavbou vznosných,
čtyřbokých kamenných věží neobvyklé výšky, které i v současnosti propůjčují městu
nezaměnitelnou a fantaskní kulisu - neskutečnost městských kontur se plně vyjeví zvláště při
pohledu z větší vzdálenosti, neboť rozložité toskánské pahorky zvýrazňují pestrou hru barev a
vyvolávají představu přeludu, a návštěvníci si tak odvážejí nevšední zážitek. Jedna z
nejpůvabnějších věží připomíná památku Gregoria di Gregorio, příslušníka třetí generace patricijů z
počátku 13. století - předkové tohoto rodu se v San Gimignanu usadili v polovině 12. století čili v
první fázi obnoveného rozkvětu města. Tyto úžasné věže snad zčásti vyjadřují pýchu a hrdost
statkářů-měšťanů či nově získané sebevědomí rodin, které teprve nedávno zbohatly; nepochybně
jsou však také výrazem vypětí a úsilí mnoha menších - stejně jako řady velkých - rozvíjejících se
severoitalských měst. Zvláštností San Gimignana je skutečnost, že se dochovala celá skupina těchto
věží, jež vytvářejí neodmyslitelnou kulisu města. Jednotlivě či ve dvojicích lze podobné věže nalézt
v Perugii či Bologni - to jsou však jen ojedinělí svědkové někdejší slávy - a nesčetné věže zdobily
kdysi celou řadu dalších italských měst. Nejde tu však o skutečné válečné nástroje, třebaže věrně
odrážejí bojechtivost frakcí svých stavitelů. Mnohem více připomínají moderní mrakodrapy:
symbolizují spíše společenskou touhu svých tvůrců vyniknout - nesnadnost vyjádřit vlastní
představu ve stěsnaných ulicích a uličkách středověkého města.
Věže v San Gimignanu tak vypovídají o bohatství a sociálních aspiracích předních měšťanů i
o jejich tak charakteristickém nezkrotném, odbojném a nezávislém duchu. Kostely tu ztvárňují
zbožnost a náboženské cítění měšťanů v době, která se přirozeně snažila vyjadřovat pocity měšťanů
náboženskou formou. Hradby zosobňují zvyšující se míru městské nezávislosti. Příznačným rysem
obou měst, Todi i San Gimignana, je skutečnost, že se jejich zlatý věk provázený vysokou mírou
prosperity završil kolem roku 1300. To znamená, že se nám tu představují města, jejichž hradby a
veřejné stavby - byť si mnohé stále zachovává etruské a římské vlivy - patří především do období
let 1050-1300, jež bylo heroickou dějinnou érou italských měst, kdy menší města vzkvétala stejně
prudce jako města velká, jež je nakonec svou mocí zastínila.

118
Španělsko - Córdoba
Bylo by velmi poučné ještě chvíli setrvat na ostrůvcích a v pobřežních oblastech západního
Středomoří a zkoumat společné a odlišné rysy například v historickém vývoji katalánských a
španělských měst a porovnávat je s městy italskými. Je však nutno spěchat na sever, a tak si
dovolíme jen krátkou odbočku, abychom si uvědomili, že nejpozoruhodnějším městem, které
přetrvalo z raného středověku, a patrně i nejvýznamnější evropskou metropolí v 10.-11. století
vůbec byla Córdoba, která tehdy pod vládou chalífů procházela obdobím vrcholného rozkvětu, když
se již vymanila z první mírné stagnace. Córdoba byla kulturním centrem, kde se setkávaly různé
civilizace, a svůj význam neztratila ani ve 12. století, kdy se zde narodil židovský filosof
Maimonides, ani ve století třináctém, kdy zde působil arabský filosof Ibn Rušd (Averroes). Córdoba
byla stejně výlučná jako Palermo - dokonce ještě výlučnější, protože katedrála, nacházející se v
jejím centru, je ve skutečnosti jen mírně přebudovaná mešita. Současným návštěvníkům tak její
nádhera i velkolepost připomínají, že v 8.-10. století, kdy byla tato mešita vybudována, byl
křesťanský svět v mnoha ohledech jen chudým příbuzným islámské kultury. Obyvatelé tohoto
muslimského města však nikdy neusilovali o nezávislost podobnou nespoutané svobodě italských
městských republik a také jí nikdy nedosáhli, což platilo přinejmenším po většinu období existence
tohoto města.

Města na severu
Na sever od Alp se sotva setkáme s takovou kontinuitou a takovou svobodou, jako tomu bylo
v Itálii. Rozdíly obou kultur se však často příliš zveličují. Navykli jsme si nekriticky přijímat, že
římská města v Británii přežívala za svými hradbami - s katedrálami, které byly v jejich centrech
vybudovány v 7.-8. století, ale jen s málo rozvinutým vnitřním životem - až do konce 9. století, kdy
rozvoj anglických měst podnítil král Alfréd. Ten prosazoval vlastní představu městského života,
která ovšem nemohla pocházet z nevyspělé anglické městské kultury, v níž byl vychován. Zdá se, že
tento fakt potvrzují i archeologické výzkumy, při nichž se ve většině anglických měst, včetně
Londýna, překvapivě nenalezlo mnoho významných nálezů ani základů větších staveb. Je tomu více
než dvacet let, co jsme se dozvěděli, že v Southamptonu existovalo významné sídliště cizích kupců
umístěné vně městských hradeb, a zdá se, že Hamwic byl po určitý čas odloučen od ostatních měst
v Británii - ačkoli udržoval vztahy s velkou nepravidelnou poloměstskou osadou Dorestad, která
byla archeologickými výzkumy objevena v Duurstede poblíž Utrechtu. Pokud jde o Londýn, ten v
té době spíše připomínal změť nejrůznějších kultur. Beda Ctihodný nám vypráví, že za jeho časů to
bylo „tržiště mnoha národů“, obchodní středisko kupců připlouvajících sem ze vzdálených i
blízkých zemí po moři stejně jako nejrůznějších domácích kupčíků. Avšak v bývalém římském
opevnění, v současné londýnské City, zanechalo toto období jen nepatrnou stopu. Už víme, že
důvodem bylo to, že se tehdejší kupci nezdržovali ani neobchodovali uvnitř hradeb, že se
Lundenwic - stejně jako Hamwic - nacházel před hradbami, dále na břehu Temže. Archeologická
rekonstrukce raných středověkých měst je do určité míry přetvářením jejich historie. Pozdní saský
Winchester dnes známe celkem podrobně a vikinský York může prozkoumávat každý student či
návštěvník. Rozvinuté způsoby urbanismu, promyšleného městského rozvoje, byly objeveny v řadě
anglických měst pocházejících z období před normanským vpádem. Nenalezneme tu však velké
bohatství ani prudký rozvoj jako v Itálii ve 12.-13. století - jsme koneckonců stále ještě ve století
10. a 11., a anglická města navíc nikdy nedosáhla takové prosperity ani tak vysoké míry
kultivovanosti, jaké se těšili obyvatelé měst italských. Archeologie nám však odhaluje mnohé a v
budoucnu nám poodhalí historické souvislosti těchto míst - v období, které není bohaté na listinné
prameny - daleko více. Britské archeologické výzkumy tak zcela zastiňují dosažené výsledky
italských vědců v raně středověkých italských městech, kde je srovnatelný historicko-archeologický
výzkum daleko méně rozvinutý. Díky tomu všemu nyní víme, že města na severu prošla mnohem
delším údobím nepřetržitého vývoje, než se dosud předpokládalo, a že rozdíly umístění i poměrů

119
mezi městy ležícími v nížinných oblastech severní Evropy a severní Itálie a městy vybudovanými
na toskánských a umbrijských kopcích byly výsledkem dvou faktorů: dlouhé a složité historie i
promyšlených a často znovu a znovu se opakujících rozhodnutí.

Londýn
Stejně jako Veronu také Londýn založili Římané na strategicky významném místě při
mohutné řece nedaleko jejího ústí do moře. Bylo to poslední možné místo na Temži, které ještě
Římanům dovolovalo vybudovat přes rozšiřující se řeku most - po ní sem připlouvaly domácí i
zámořské lodě a kupci zde směňovali své zboží. Kamenný val, který vybudovali Římané, zůstával
základem městských hradeb až do jejich definitivního stržení v závěru 18. století, kdy zůstaly
ušetřeny pouze dva významné rohové komplexy. Londýn, původně římské město, byl obrozen
koncem 9. století za vlády Alfréda Velikého a jeho nástupců, kteří se domnívali, že Londýn by měl
sloužit jako bašta proti dánským útokům. Alfréd dal opevnit řadu významných míst a Londýnu jako
největšímu takovému místu připadla v jeho obranném systému nejdůležitější role - bylo to totiž
jedno z mála tehdejších měst, kde byl prostor uvnitř hradeb zcela zaplněn Po normanském vpádu se
však obranná role měst stala spornou. Normané si cenili obranné funkce neméně než Angličané,
obávali se však, že by se města mohla obrátit proti nim, a tak vedle každého vybudovali hrad a
osadili ho loajální posádkou obvykle pod velením místního šerifa. Navzdory tomu však události
nabíraly někdy zcela nečekaný obrat: například roku 1088 povstal Odo, biskup z Bayeux, proti
svému synovci a králi Vilému II. Ryšavému, a spolu se vzbouřenci držel řadu týdnů město i hrad
Rochester. Občas se obyvatelé města svorně spojili proti odbojnému šerifovi. Všichni angličtí
panovníci považovali Londýn za choulostivé místo, a proto ho bedlivě a podezíravě sledovali ze své
rezidence White Tower - Bílou věž dal vybudovat Vilém I. Dobyvatel jako pozorovatelnu v
jihovýchodním cípu londýnského opevnění - a z Westminsteru, který byl dalším velkým
královským palácem mimo Londýn. Na jihozápadním konci městských hradeb byly vybudovány
dva menší hrady, Baynard a Mountfichet, a přestože stály na strategickém místě, žádný panovník je
nikdy nepřebudoval na velké pevnosti, a Eduard I. je dal koncem 13. století zbourat. Eduardovo
dokončení opevnění Toweru odráží jeho odhodlání udržet Londýňany pod pevnou kontrolou; navíc
značně rozšířil západní část města, kde dal postavit velký klášterní komplex pro dominikány, jejichž
úkolem bylo střežit, aby se v londýnské City, když sem Eduard přijel z Westminsteru, nesetkal s
otevřeným nepřátelstvím. Anglický výraz pro dominikány black friars (Angličané jim kvůli jejich
řádovému oděvu, černému plášti s kapucí, říkali černí mniši), který se stále používá, představuje
trvalou připomínku Eduardových přátelských vztahů s dominikány. Panovníkovo počínání bylo ale
nepochybně diktováno snahou vyhnout se osudu svého děda, krále Jana Bezzemka, který byl
donucen přijmout Magnu Chartu poté, co se před ním uzavřely brány londýnské City.
Symbolem prestiže středověké Pisy byla katedrála a baptisterium, bohatě zdobené arkádami v
toskánském románském slohu, a věže patricijů (které se bohužel nedochovaly) s jedinou zvonicí
katedrály, proslulou šikmou věží, torrependente, která nám napovídá, jak možná vypadaly ostatní. V
San Gimignanu lze ještě dnes spatřit několik kostelů i věží. V anglických městech bylo budovat
věže měšťanům zakázáno: vojenskou stránku měst vyjevují královské hrady a strohé městské
hradby, symbol měšťanské prestiže pak spočíval spíše v nesmírném množství kostelů. Jejich
význam se zvyšoval, protože byly anebo se rychle stávaly farními kostely, středisky pobožností
místní obce a společným vlastnictvím přirozených měšťanských společenstev. Středověký
návštěvník Cambridge tak musel projít okolo dvanácti kostelů, které byly od sebe vzdálené zhruba
sto metrů a ležely na ploše o něco větší než jeden a půl kilometru; Cambridge však bylo docela
obyčejné město. Kolem roku 1200 se uvnitř londýnských hradeb - kromě katedrály sv. Pavla a (od
roku 1107-1108) augustiniánského převorství sv. Trojice u brány Aldgate v původní římské zdi -
nacházelo 99 farních kostelů; každý pokrýval plochu asi půldruhého hektaru (více než tří akrů). Na
základě současných poznatků o historii města víme, že velká většina těchto kostelů - jako tomu bylo

120
nejspíše i v řadě dalších anglických měst - byla vybudována v 10.-12. století a že značný nárůst
nových farních kostelů byl obzvláště příznačný pro 11. století. Nelze však předpokládat, že by
londýnští měšťané byli zbožnější než obyvatelé San Gimignana - obě komunity se zjevně vlastním
způsobem podílely na tehdejším obrození lidové zbožnosti - ani tu nedošlo k méně výraznému
procesu aristokratizace společenských vrstev. S největší pravděpodobností se mnozí rytíři i baroni
zapojovali do výstavby těchto kostelů a angličtí měšťané se holedbali, že jsou „londýnští baroni“.
Budovat věže ale nesměli, a tak stavby kostelů, které věrně zosobňují dobové duchovní tužby,
zároveň naplňovaly jejich pocit osobního úspěchu i potřeb jejich společenstev. Kostely představují
jedinečné dobové veřejné stavby; některé byly spíše drobnými kostelíčky, kde se kněží i farníci
tísnili v útulné důvěrnosti, jiné však byly podstatně větší. Canterburský arcibiskup, Lanfrank z
Pavie - muž, který poznal celý tehdejší svět od Říma až po Londýn - dal postavit v těsné blízkosti
rozsáhlého tržiště strohý, leč velkolepý kostel, jehož krypta se dochovala do dnešních dnů - nyní se
nachází pod kostelem St Mary-le-Bow v Cheapside. Pokud se procházíme současným Londýnem,
není pro nás úplně jednoduché představit si středověké město a už vůbec pocity hrdosti tehdejších
měšťanů, které v nich příslušnost k Londýnu vyvolávala - daleko jednodušeji se nás takové
představy zmocňují v San Gimignanu nebo v Todi. Avšak právě londýnský měšťan William
FitzStephen nám zanechal ten nejumnější z chvalozpěvů na město, které se dochovaly z vrcholného
středověku. Jeho barvitý popis životních podmínek Londýna, kde se narodil hrdina jeho díla,
arcibiskup Tomáš Becket, je překvapující upomínkou toho, že Londýňané byli na své město stejně
pyšní jako obyvatelé tehdejších italských měst - a stejně překvapující je i skutečnost, že Londýňané
přijali Tomáše Becketa za svého svatého patrona, což nám připomíná, že Becket zemřel
mučednickou smrtí proto, že si dovolil projevit přílišný odpor králi. Lásku ke svobodě mohli
tehdejší měšťané vyjadřovat různě, ta však byla stejně charakteristická pro města na severu jako pro
města na jihu.

Severní komuny - Laon, Bruggy

„Komuna je srocením lidu, říší hrůzovlády a vlažností kněžstva“ - takto hořekuje kronikář
Richard z Devizes, poté co se uchýlil do převorství katedrály ve Winchesteru a zdáli pozoroval
počínání londýnské komuny v 90. letech 12. století. Hrůzovláda spíše než vlažnost kněžstva byla
určitě příznačná pro řadu italských měst na konci 11. a ve 12. století a možná byla mnohem
příznačnější za krvavých lidových bouří v Kolíně nad Rýnem (1074), které téměř zlomily hrdost
místního knížete-arcibiskupa - anebo za lidových bouří v Laonu (1112), které vyústily v zavraždění
ský ohlas v Německu i ve Francii - a také v celé severní Evropě, a že ani Itálie, ani severní komuny
nebyly tak vzdálené, jak by si severní panovníci či mnozí současní historici přáli.
Jindřich I. i Ludvík VI. však podobné události zažili znovu a tentokráte v daleko větším
městě, než jakým byl Laon. Roku 1127 byl během modlitby v kostele sv. Donaciána v Bruggách
zavražděn flanderský hrabě Karel I. Dobrotivý členy převážně kněžské kliky, kterou předtím
poškodil. Anglický Jindřich i francouzský Ludvík strojili úklady a pokoutně se domlouvali s místní
šlechtou, aby si zajistili nástupnictví hraběte podle svých potřeb. Výsledkem jejich chladné
vypočítavosti byl však pravý opak a byla to především sílící moc měst, která nabyla vrchu a
zabezpečila nástupnictví vítěznému uchazeči. Bruggy i Gent vzešly ze skromných počátků, aby se
nakonec proměnily ve vzkvétající centra manufakturní výroby i obchodu, a bohatství Londýna i
Anglie bylo s těmito městy těsně spjato. Přes všechno, co jsme zde uvedli o venkovských oblastech
v okolí měst a jejich důležitosti pro města - což platí stejně o severních jako o italských městech - a
těsném, třebaže rozporném vztahu mezi náboženskými tužbami a rozvojem měst, to byla především
schopnost měst hromadit bohatství, která je vystavila do popředí: města se tak náhle stala symbolem
a středisky mamonu, v nichž se soustřeďovali mincmistři, kteří razili mince, i kupci, kteří je
směňovali za zboží a hromadili.

121
9 Cestování

Úvod: Jan ze Salisbury

Bezprostředně po skončení období, kterým se zabývá tato kniha, čili ve druhé polovině 50. let
12. století, slavný vzdělanec a autor proslulých dopisů, Jan ze Salisbury, rekapituloval své cesty:
„Od té doby, co jsem poprvé opustil Anglii, jsem desetkrát překročil Alpy, dvakrát jsem projel celou
Apulii, často jsem hájil zájmy svých představených a přátel u římského dvora a ve službách různých
hrabat jsem mnohokráte procestoval Anglii i Francii.“ Všeobecně se předpokládá, že Jan ze
Salisbury se nejprve jako student vydal do Paříže a během svých studií patrně navštívil i řadu
dalších míst ve Francii. Později podnikl celou řadu cest k papežské kurii, aby zde zastupoval svého
pána, Theobalda, arcibiskupa z Canterbury. Z jeho dopisů víme alespoň o dvou dalších významných
poutích, na které se vydal v 60. letech 12. století ze svého exilu ve francouzské Remeši. Pokud je
nám známo, Jan ze Salisbury se nikdy neživil jako kupec a nikdy se nezúčastnil žádné křížové
výpravy, jestliže by však takovéto cesty vykonal, zakusil by všech pět možných způsobů, jakými
cestovali jeho současníci ze 12. století. Pokud se zamyslíme nad vlivem a působením potulných
učenců i žáků, vzrůstajícím počtem univerzit, nad zástupy těch, kteří se odvolali k papežské kurii a
za rozsudkem se vydávali do Říma stejně jako diplomaté, kteří rovněž mířili k Apoštolskému stolci,
nad nesčetnými davy poutníků, kteří putovali na různá poutní místa, nad lidovými křížovými
výpravami a dopadem „obchodní revoluce“ ve vrcholném středověku - potom musíme zálibu v
cestování a ochotu vydávat se na daleké cesty pokládat za jeden z nejvýznamnějších katalyzátorů
tehdejších společenských proměn.
Tato skutečnost je pro nás, vyznavače moderní představy „dovolené“, poněkud hůře
srozumitelná. Doba pracovního klidu původně představovala celou řadu samostatných svátečních
dnů, kdy se dělníci a rolníci mohli odpoutat od své každodenní dřiny a účastnit se mše a oslavit
svátek některého světce rovněž světským způsobem - podobně jako v monotónní všednosti 20.
století slavíme státní svátky. Avšak představa, že strávit čtrnáct dní či měsíc v západním Atlantiku,
na Riviéře, v Santanderu nebo na Floridě, je jedním z lidských práv a že bránit něčemu takovému je
pochybené, nemorální a zdraví škodlivé - je ryze moderní. Naplňovat tuto představu nám v
současnosti umožňují moderní dopravní prostředky. A právě proto musí čtenář středověké literatury
a dopisů neustále žasnout nad vysokým počtem cest, které tehdejší lidé s omezenými možnostmi
svého volného času dokázali podnikat. Touha cestovat se v té době stejně jako nyní netýkala všech.
Většina tehdejších obyvatel měla k něčemu takovému jen málo příležitostí: pouze málokterý rolník
si dokázal představit svět, který přesahoval hranice jeho rodné vsi a bezprostředního okolí,
povědomí většiny obyvatel měst o světě za jeho hradbami nebylo o mnoho širší a mniši byli ve
svých klášterech uvězněni po celý život - a tak bychom mohli pokračovat dále a dále. Všechny tyto
okolnosti tak vytvářejí ze schopnosti cestovat mnohem pozoruhodnější jev, který bude o to
zajímavější, když se s ním blíže seznámíme.

Neměnnost a proměny monasticismu

Tradiční klášter byl ve středověku soběstačný. Představoval vlastní omezený svět, obklopený
svými polnostmi, statky a pachtýři, a tak vytvářel jakousi oázu v pustině drsných životních
podmínek. Podstatným rysem jeho chodu byla skutečnost, že opat i mniši měli být schopni setrvávat
uvnitř klášterního komplexu, obehnaného pevnými zdmi, pokud nebyli nuceni vydat se na cestu v
záležitosti svého kláštera. Tento fakt představuje jednu ze základních součástí benediktinské tradice:
nezávislost každého opatství na všech ostatních. Tuto nezávislost omezovalo v raném období
monasticismu pouze právo biskupa provádět „vizitaci“ - pokud se ovšem klášteru nepodařilo
prosadit právo na vyjmutí z pravomoci biskupa - a od 13. století vytváření klášterních kongregací,

122
které vymezovaly některé společné činnosti, řízení a způsob provádění vizitací. Je samozřejmé, že
mezi kláštery vždy existovala určitá míra komunikace, ta však znamenala jen mírné narušení
každodenní neměnnosti života mnichů a dokonce i mnohých opatů.
Ale klášterní reformy z 10. a 11. století a nové řády, které vznikly v 11. a 12. století, tuto
neměnnost ukončily. Reformní mniši z významných center, jakými bylo Čluny a Gorze, Trevír či
Glastonbury, šířili do dalších míst především své ideje, obřady a zvyky. V 10. století byl počet
klášterů ještě poměrně nízký a vzdálenosti mezi nimi tak velké. Koncem 11. století se vliv
clunyjského hnutí šířil do klášterů po celém severním Španělsku a také do celé Itálie, dokonce i do
kláštera La Cava, poblíž Neapole, a odtud dále na Sicílii. Clunyjské hnutí proniklo rovněž do
jižního i západního Německa a své centrum tu zřídilo v Hirsau. Přímé kontakty mezi některými
těmito kláštery a Čluny byly jen skrovné, jiné kláštery rozvíjely naopak s burgundským opatstvím
velmi těsné styky. Clunyjská kongregace, čili téměř samostatný řád, se však začala rozvíjet až od
poloviny 11. století - po celé Evropě se nacházela řada rozptýlených klášterů podřízených přímému
řízení kláštera v Čluny. Zpočátku se udržovaly velmi těsné vztahy, přímo z Čluny anebo z některého
staršího dceřiného kláštera byli vysíláni mniši, kteří měli na novou fundaci dohlížet a po jejím
dokončení se stát tamním prvním převorem. Clunyjský opat přijímal řádový slib všech noviců a
mnohé převory jmenoval osobně. Clunyjské hnutí se však stále rozšiřovalo, a proto bylo nezbytné
zavést vyšší míru organizace a pevnější řád. Clunyjský opat byl občas nucen vydávat se na
velkolepé cesty: ve 20. a 30. letech 12. století navštívil Petr Ctihodný několikrát Řím a v roce 1130
podnikl cestu do Anglie a Provence, kde se v Saint-Gilles setkal s papežem, a v roce 1135 navštívil
také Pisu a cestoval po Francii.
Zvláštní spojitost neměnnosti a proměn monasticismu vyvrcholila na začátku 12. století, kdy
došlo k vytvoření nových, asketických, byť centralizovaných řádů. Opat kláštera v Cíteaux se
zpočátku těšil stejné patriarchální dozorčí roli jako jeho bratr v Čluny, ale v průběhu 20. a 30. let
byl aparát řádu zdokonalen a každý opat cisterciáckého řádu se měl nyní teoreticky jednou ročně
vydat do kláštera v Cíteaux, aby tu dostal nové všeobecné instrukce, a stejně tak měl každý opat
jedenkráte do roka navštívit dceřiný klášter svého opatství. Pokud by se tato litera bezvýhradně
dodržovala, sv. Bernard by byl jako opat kláštera v Clairvaux neustále na cestách. Ve skutečnosti
však nikdy nenavštívil Anglii, kde se nacházela celá řada jeho dceřiných klášterů, a proto se velmi
často přenášelo zmocnění na jiné osoby. Sv. Bernard byl i přesto stejně činorodým cestovatelem
jako jeho přítel, Petr Ctihodný. Z výše uvedeného však vyplývá, že se takové řády, jakým byli
cisterciáci, chovaly poněkud paradoxně: jejich ohlašovaným cílem bylo vzkřísit starou tradici, podle
které by se kláštery měly oddělit od svého okolí, odloučit se od pozemského světa a proměnit se v
oázy v pustinách; na druhou stranu ale povzbuzovaly cestování a svým představeným ukládaly
závazné sliby, které je měly pobízet, aby se často vydávali i do vzdálených míst. V pozdějších
dobách vysílali cisterciáci své zástupce v úloze misionářů, zejména mezi kacířské katary do
Languedoku. Stejně tak trávili život na cestách i potulní kazatelé, kteří byli ve 12. století dobře
známi, ave 13. století převzali jejich úlohu františkánští a dominikánští bratři.
Skutečnost, že kláštery napomáhaly rozvoji cestování, nebyla dána pouze jejich vnitřní
dynamikou. Velké opatské kostely z 9. a ze začátku 10. století byly většinou jen nevelkými
budovami určenými pro potřeby místní mnišské komunity. Až v 10. a 11. století se stalo běžným
jevem, že se začaly budovat gigantické chrámy. Některé přetrvávaly ze 4 a 5. století - zejména velké
poutní baziliky v Římě, na čele s chrámem sv. Petra a bazilikou sv. Pavla, která se nacházela za
branami města (fuori le mura). Avšak kláštery Bedy Ctihodného v Jarrow či ve Wearmouthu nebo
původní stavba v Reichenau či v St Gallenu byly ve srovnání s římskými stavbami velmi skromné.
Pokud se zahledíme na současnou baziliku v Reichenau, spatříme mohutný chrám s obrovitou
chrámovou lodí, která je výsledkem nového románského stylu přijatého v pozdním 10. a v 11.
století. Románský styl, který se prosadil z mnoha důvodů, ovlivňovala celá řada podnětů, avšak
rozvoj románských kostelů v 11. a na začátku 12. století vycházel vstříc především požadavkům

123
nezměrných zástupů poutníků, kteří navštěvovali poutní místa o významných svátcích a hledali tu
útočiště a místo pro konání pobožnosti v přítomnosti hlavního oltáře velkého chrámu a schrány s
ostatky jeho světců-patronů. Pozoruhodný paradox těchto staveb má původ především v těchto
návštěvách. Tyto románské katedrály byly uzpůsobeny jako sídlo Boha a světců a měly sloužit
prvním společenstvím řeholníků a kanovníků, kteří zde vykonávali pobožnosti a pravidelně sloužili
mše zasvěcené těmto světcům. Největším prostorem dokončené románské katedrály byla však
chrámová loď, která mohla sloužit různým účelům: početným procesím poskytla dočasné přístřeší a
často sloužila jako velká veřejná síň a shromaždiště, především však nabízela prostor návštěvníkům
a laickým věřícím.

Pouti do Conques, Vézelay a Santiaga de Compostela

V klášteře v Agen, který leží na řece Garonně nedaleko Toulouse, byly uloženy ostatky
poněkud záhadné římské mučednice, známé jako Foy („Věra“). V 9. století byly ostatky ukradeny a
přemístěny do Conques, na místo v úzkém skalním výběžku ve strmém svahu v odlehlém a
divukrásném údolí Rouergue, v oblasti Auvergne. Byla tu poustevna a malá oratoř, vybudovaná pro
ostatky Foy, s několika mnichy, kteří o ně pečovali. Z hlediska tehdejší doby nebyla tato krádež
nemorální a nešlo ani o zločin, protože zloději pouze plnili přání světice - vděčná Foy začala
vykonávat v Conques zázraky, čímž se potvrdilo, že právě zde je světice domovem a že si tu přeje i
nadále zůstat. Mniši z kláštera v Agen byli jiného názoru, ale co naplat. Foy už v Conques zůstala a
mniši pro ni vybudovali nádhernou svatyni, kde dosud prodlévá. Později byly ostatky vloženy do
dřevěné panenky, kterou pro ni mniši vyřezali anebo ji obstarali jinde. V 9. století byla panenka
pokryta plátky zlata pospojovanými zlatými drátky. V 10. století, kdy do Conques začali přicházet
první poutníci, získala zlatou korunu a její plášť byl osazen drahokamy. V 11. století, kdy se sláva
Conques rozšířila široko daleko, začaly do úzkého údolí proudit nesčetné davy poutníků - hojné
truhlice sv. Foy se plnily mincemi. Mniši tak nyní mohli na skalním výběžku vybudovat velkou,
vznosnou a nádhernou baziliku stejně jako rozlehlý a proslulý klášter. Začátkem 12. století byl nad
západním portálem vytesán nový tympanon, který zobrazuje motivy Posledního soudu - a vítá
návštěvníky děsivými výjevy pekelných muk, současně však také znázorňuje, jak nepochybně s
obzvláštní péčí zdůrazňují průvodci návštěvníkům, nebeskou naději pro dobré a zvláště pro ty, kteří
získali přímluvu sv. Foy.
V témže 11. století, kdy v Conques vznikla bazilika sv. Foy, byl v Burgundsku na vrcholku
kopce ve Vézelay vybudován podstatně větší klášter. Opatství Vézelay bylo založeno v 9. století a
přetrvalo až do Velké francouzské revoluce, období jeho největšího rozkvětu ale probíhalo v letech
1050-1200, jak nám stále dokazuje jeho úchvatná bazilika. Okolo roku 1050 oznámil místní opat, že
bylo v kryptě objeveno tělo sv. Máří Magdalény. Už tehdy však tato zpráva probouzela nevoli a
nedůvěru: co by měla tato světice, která žila a zemřela ve Svaté zemi, dělat v Burgundsku? „S boží
pomocí,“ odpovídal ve vší zbožnosti mnich z Vézelay, „je možné všechno.“ Stejně jako Foy i Máří
Magdaléna brzy všem ukázala, že do Vézelay přišla v souladu se svým přáním, aby tu vykonala
mnohé zázraky, uzdravovala choré a naplnila další ušlechtilé záměry. Bazilika sv. Máří Magdalény
se stala jedním z nejvěhlasnějších evropských poutních center. Když papež v roce 1146 nařídil sv.
Bernardovi, aby hlásal druhou křížovou výpravu, zvolil si Vézelay za místo svého hlavního
shromáždění - protože Vézelay bylo nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším „turistickým“
centrem tehdejší doby. A podobně si v roce 1166 vybral kazatelnu tohoto opatského kostela i sv.
Tomáš Becket, když se rozhodl pronést svou nejskvostnější řeč, v níž hřímal proti rádcům
anglického krále Jindřicha II. Plantageneta - neboť zde se nalézalo shromaždiště všech evropských
národů, čili ideální místo pro závažný propagandistický projev.
Vézelay ani Conques však pro většinu poutníků neznamenaly završení jejich pouti. V
tehdejším světě totiž existovaly tři další ještě významnější poutní místa - a poutníci, kteří měli
kuráž, byli dostatečně silní, měli nezbytné finanční prostředky a přirozeně spoustu času, mohli

124
těchto cílů dosáhnout. Proslulý poutnický průvodce z počátku 12. století označuje dokonce i
Vézelay jako pouhý krok na cestě do severozápadního Španělska - ke katedrále sv. Jakuba v
Compostele. Navštiv na své cestě Madeleine (Magdalénu) ve Vézelay, píše autor dobového
průvodce, „její láska odpouští viny, takže slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí“. Navštiv St Léonard
[Linhart] v Noblatu, který osvobozuje zajatce. Navštiv Saint-Gilles, „který nejrychleji ze všech
světců [svatého Jiljí] pomáhá nešťastným a sklíčeným“. Zpráva o tom, že apoštol sv. Jakub údajně
navštívil Španělsko, se rozšířila v 7. století, a na začátku 9. století tu biskup z Padronu objevil
domnělé tělo sv. Jakuba. Ke svatyni začala přicházet řada poutníků, avšak v 11. a 12. století ji
začaly navštěvovat statisícové davy. Compostela s katedrálou sv. Jakuba získala nesmírnou
přitažlivost a světcův vliv se šířil široko daleko - mušli sv. Jakuba (hřebenatku svatojakubskou) jako
významný symbol důstojenství a duchovní naděje nosili po řadu následujících staletí na klobouku či
plášti úspěšní poutníci - stejně jako podvodníci, kteří se za ně vydávali.

Řím a Jeruzalém: křížové výpravy

Vézelay a Saint-Gilles ležely na cestě k městu daleko významnějšímu, než jakým byla
Compostela, a tímto městem byl sám Řím. V 10. století se považovalo za starou tradici, že
arcibiskupové, kteří toužili obdržet od papeže „pallium“ - pásek utkaný z bílé beránčí vlny, který je
vyděloval jako metropolity a poskytoval jim vysoké postavení nad ostatními biskupy -, by se měli
osobně vydat do Říma, aby ho získali. Tato praxe se později stala důvodem mnoha stížností a už od
počátku se dala nahradit poskytnutím vysokého finančního obnosu. Mnohým arcibiskupům však
tato záminka pro vykonání pouti do Říma přinášela potěšení, a jedním z prvních takovýchto
poutníků, jemuž tento obyčej přinesl užitek, byl Sigeric, arcibiskup z Canterbury (990-994). Tento
muž nám o své cestě zanechal jakési deníkové záznamy - které vypovídají zejména o římských
kostelech, jež měl každý poutník navštívit nejdříve a vykonat v nich modlitbu; v následné části pak
popisuje místa svých zastavení za dlouhé zpáteční cesty do Canterbury. Tento výčet nepochybně
vyvolá závist současného poutníka: Řím, Sutri, Siena, San Gimignano, Lucca, Borgo San Donnino,
Piacenza, Santa Agata, Ivrea, Aosta, průsmyk Velký sv. Bernard, Saint-Maurice, Lausanne,
Pontarlier, Besancon, Remeš, Laon, Arras, Guínes a plavba přes průliv La Manche. A tak
arcibiskupové, navazující vztahy se Svatým stolcem, a nesčetní poutníci, cestovali po této a dalších
cestách ze severu na jih ve snaze nalézt vlastní cestu do Říma. A za Římem se už nacházel
Jeruzalém.
Na velkých církevních koncilech v Piacenze a Clermont-Ferrandu v roce 1095 ohlásil papež
Urban II. první křížovou výpravu. O proslovech, které při této příležitosti pronesl, máme tak
rozmanitá svědectví, že je zhola nemožné určit, co ve skutečnosti řekl. Jen málokdo však
pochybuje, že papež hodlal ve své výzvě ozřejmit dva dobré důvody a s vysokou pravděpodobností
i důvod třetí. Za prvé reagoval - anebo se domníval, že reaguje - na naléhavou žádost byzantského
císaře o pomoc a podporu proti seldžuckým Turkům: křesťanský Západ měl podpořit křesťanský
Východ. Zadruhé se jako dědic romantické víry domníval, že jednoho dne bude boží město,
Jeruzalém, kde Ježíš Kristus trpěl, zemřel a byl pohřben, vyrváno ze spárů nevěřících. A zatřetí byla
jeho křesťanská Evropa plná ohromného množství křesťanských rytířů, profesionálních bojovníků a
zdroje velkého neklidu: pokud by však papež nalezl svatou věc, spravedlivou válku, válku Boží,
která by tyto rytíře zaměstnala mimo evropské hranice, proč by se nemělo podařit přinést
křesťanskému světu mír Ve svém románu Persuasion (Anna Elliotová), který Jane Austenová
věnovala své tetě, poznamenává s povzdechem, jak děti paní Harvillové z Lyme Regis jely na
návštěvu do Uppercrossu, „aby zvýšily hluk v Uppercrossu a zmenšily jej v Lymu“. Tato naděje se
vskutku úděsně i podivuhodně naplnila.
Stejně jako tomu bylo v případě celé řady historických přívlastků, ani pojem „křížová
výprava“ nechovali současníci ve zvláštní oblibě. Pro ně to byla pouť, peregrinatio, která v očích
většiny křižáků pojímala nesmírně významný cíl - dostat se do Jeruzaléma, osvobodit ho od

125
seldžuckých Turků a navštívit svatá místa. Následky papežovy výzvy musely Urbana II. ohromit
stejně, jako udivují nás, podařilo se mu totiž rozpoutat jedno z nejmohutnějších lidových hnutí v
celém středověku. Papež však rozpoutal i mnoho dalších událostí, děsivé vzedmutí fanatického
běsnění namířeného proti nekřesťanům, které začalo pogromy proti Židům v Německu a skončilo
masakry muslimů ve Svatém městě. Je to krutý a tragický příběh. U historika však tyto události
musí probouzet nejhlubší zájem. Nelze je však interpretovat žádným jednoduchým ani jediným
vysvětlením, které se týká buď velkých armád více či méně organizovaných rytířů, nebo davů zcela
neorganizovaného lidu, který následoval lidového vůdce Petra Poustevníka.
Většina odvážnějších a podnikavějších současníků v raném středověku by pokládala pouť do
Jeruzaléma za takřka nemožnou. Avšak v 10. a 11. století se začala pouť do Jeruzaléma stávat stejně
populární jako putování do Říma či Compostely. Už v 7. století se anglosaští králové, jejichž
svědomí tížily vraždy mnoha mužů, vydávali do Říma, aby tu naposledy vydechli v rouše kajícníků.
Od poloviny 10. století zaznamenávají prameny - zpočátku jsou velmi řídké, ale s postupujícím
časem jich stále přibývá - zmínky o významných šlechticích ze Západu, kteří se vydávali do
Jeruzaléma nikoli proto, aby zde zemřeli, nýbrž aby tu vykonali pokání.
Pouť poskytovala tehdejším poutníkům představu o rozdělení duchovního bohatství ve světě,
především jim však dávala představu o mimořádném významu a posvátnosti Jeruzaléma. Dříve se
opakovaně tvrdilo, že první křížová výprava byla důsledkem snahy seldžuckých Turků zabránit
křesťanům v navštěvování Jeruzaléma. Takové tvrzení je však neudržitelné: pro evropské křesťany
bylo vždy obtížné dostat se do Jeruzaléma a neexistuje žádný důkaz, že by Seldžukové tyto poměry
výrazně zhoršili. Výzva ke křížové výpravě byla víceznačná a zcela neurčitá. Nesporně tu
existovaly politické motivy: někteří lidé (například papež Urban II.) chtěli východní byzantskou říši
zachránit, jiní si ale přáli existenci byzantské říše ukončit a vydobýt si na jejích územích vlastní
knížectví - tyto dva motivy byly celkem jistě neslučitelné, oba však vedly k podobnému jednání.
Pohnutkou dalších bylo přání hájit evropský svět proti islámu. Normandští a dolnolotrinští
vévodové se možná snažili uniknout vlastní neschopnosti řádně spravovat svá vévodství. Byly tu
však také ekonomické motivy, protože někteří účastníci křížových výprav dlužili větší obnosy
obchodním domům v italských městech. Nejsložitější a nejobtížnější je analyzovat náboženské
pohnutky, které se pohybovaly od upřímných tužeb kráčet ve stopách Ježíše Krista až k příležitosti
uniknout pekelným mukám. „Někteří doufali, že se touto cestou mohou spasit, další se nijak
nestarali, zda budou zatraceni, pokud najdou nové možnosti zisků a dobrodružství. Křížová výprava
přitahovala všechny, ale každého něčím jiným.“
Tradiční učení církve zavrhovalo válku všude, kde to bylo možné. Válka byla
ospravedlňována tam, kde si sebeobrana žádala užít násilných prostředků, a jen málo církevních
autorit takovou válku odmítalo. Pevnému úsilí rozvážných představitelů církve se dařilo až do 10.
století udržovat válečné sklony vojenských vrstev v mezích, když s postupem doby tito duchovní
stále více vyhrožovali strašlivými tresty těm, kteří vstoupili do bezbožné války. Dokonce i prostí
vojáci řídící se rozkazy svých velitelů, které zbavoval viny každý soudobý kodex věrnosti, museli
obvykle počítat s tím, že pokud padnou na bitevním poli, budou umírat bez eucharistie a posledního
pomazání. Ale z přelomu 10. a 11. století pocházejí první svědectví o nových postojích. Porážka
aldermana Byrhtnotha a jeho essexské hotovosti dánskými vetřelci, kteří vpadli do Anglie v roce
991, byla příležitostí pro vznik básně o bitvě u Maldonu, která je pevnou součástí tradice
germánských hrdinských epických básní: ta zaznamenává a zaujímá postoj vůči nejdůležitější
ctnosti - věrnosti mezi pánem a jeho přívrženci Zhruba ve stejné době francouzský mnich Abbo z
Fleury zapsal příběh o smrti dalšího anglického vůdce, který padl v boji s Dány - Edmunda, krále
východní Anglie, jenž byl zavražděn roku 869. Jako křesťan a pomazaný král se Edmund nemohl
(jak praví legenda) podvolit pohanským Dánům a raději dal přednost, slovy pohanského básníka
Horatia, „smrti za svou vlast“. A tak byl zavražděn, praví Abbo a jeho smrt prohlašuje za křesťanské

126
mučednictví. Tím jsme se přiblížili k pojmu války, která je za určitých okolností nejen něčím
ospravedlnitelným, nýbrž něčím, co je hodno býti svatým.
V 11. století tato představa učinila významný pokrok. Původce papežské reformy, Lev IX.,
byl předtím, než se stal papežem, bojovník stejně jako oddaný biskup, a vedl své vojsko proti
Normanům v jižní Itálii. Papež Lev utrpěl porážku a jeho nástupci na apoštolském stolci jen
výjimečně jeho ojedinělý postup následovali. Avšak idea, že by papežství mělo hledat vlastní
vojenské cíle, s tímto papežem nezemřela. Osobitým protagonistou této představy byl papež Řehoř
VII. Ještě jako kardinál povzbuzoval papeže Alexandra II., aby požehnal normanskému vpádu do
Anglie. Normanský vévoda Vilém tak mohl tvrdit, že hodlá vypudit křivopřísežného uchvatitele a
také sesadit z biskupského stolce v Canterbury arcibiskupa, kterého Řím neuznal. A tak papež
propůjčil Vilémovi korouhev, kterou poskytl válečnému tažení a vítězné bitvě u Hastingsu - alespoň
v očích některých současníků - aureolu křížové výpravy. Podobné požehnání (které lze patrně snáze
dokázat) dostali také Normané, kteří vpadli na Sicílii, aby ostrov vyrvali z muslimské moci. Apodle
všeobecně uznávané představy byla reconquista, čili znovudobytí Španělska na islámu, svatou
válkou. Tato představa tak přiměla francouzské rytíře, aby se shromáždili na pomoc bojujícím
křesťanským královstvím v severním Španělsku - zde však existoval jasný a zřejmý rozdíl mezi
postojem mužů na sever od Pyrenejí, kteří považovali muslimy za sprosté bezvěrče a za dobytek
určený na porážku, a stanoviskem křesťanů žijících ve Španělsku mezi muslimy, kteří je pokládali
za sobě rovné lidské bytosti, jež se však nechaly svést na scestí. Tento rozdíl zdůrazňují osudy
španělského šlechtice všeobecně známého jako Cid. Z historického hlediska si tento podmanivý
dobrodruh vydobyl své postavení na hraničním území mezi křesťanským a islámským světem, aniž
by si dělal vážné starosti s náboženskými rozdíly: pokud to sloužilo jeho zájmům, s potěšením se
přidával na stranu muslimů. Pozdější legenda ho však zpodobila jako křesťanského hrdinu
nesmiřitelných (byť ne vždy rytířských) náboženských válek.
Papež Řehoř VIL považoval svatou válku za takový konflikt, který mohl být veden proti
jakémukoli nepříteli Boha, ať už jím byl nevěřící či křesťan. Avšak válka namířená proti muslimům
byla jeho vysněným cílem. V roce 1075 navrhnul pozoruhodný plán, podle něhož měl sám vést
křížovou výpravu na Východ, aby vzkřísil byzantskou říši po drtivé porážce, kterou utrpěla u
Mantzikertu (1071), a získal zpět Jeruzalém. Hlavní záměry svého plánu nastínil v dopise
adresovaném římskoněmeckému králi Jindřichovi IV., kterého si v té době bláhové představoval
jako osobu, jež bude spravovat zájmy papežství za jeho nepřítomnosti. Neuběhl však ani rok a
Řehoř a Jindřich byli ve válce, a papež musel své křižácké tažení přesměrovat, aby se nejprve
vypořádal s nepřáteli na domácí půdě. Pontifikát Řehoře VII. skončil naprostým fiaskem, ale
papežství a svatá válka byly zachráněny obratností a božským vnuknutím papeže Urbana II. (1088-
1099).
V roce 1095 přijal papež Urban II. - po předchozí diplomatické výměně na nižší úrovni -
poselství byzantského císaře Alexia Komnena s žádostí o pomoc při verbování námezdních vojáků.
Na první pohled se mohlo zdát, že Urban byl sotva v takovém postavení, aby je dokázal zajistit:
postrádal vlastní vojenské jednotky a sám byl závislý na spojencích, když se musel bránit vojenské
moci římskoněmeckého císaře Jindřicha IV., který dlouho odmítal uznat ho papežem. Smělé a
imaginativní odhodlání papeže Urbana II. nejenže reagovalo na výzvu Alexia Komnena - ačkoli
určitě jinak než zamýšlel -, ale současně vzbudilo nadšení křesťanského světa, papežství navrátilo
věrohodnost a podvrátilo vážnost římskoněmeckého císaře. Papež Urban II. předsedal církevním
koncilům v Piacenze a Clermontu (1095) a horlivě kázal válku proti nevěřícím a na obranu
křesťanstva a znovuzískání svatých míst.

127
Lidové představy o křížových výpravách
Křížová výprava nebyla jen mohutnou poutí, kterou uvedl v roce 1095 do pohybu papež
Urban II., byla rovněž součástí významnějšího hnutí, expanzí Evropy proti islámu a pohanství ve
Španělsku, v celém Středomoří, v Sýrii, ve Svaté zemi a ve slovanských oblastech na pomezí
východního Německa. Zčásti to byla ryze sekulární expanze, kterou lze vysvětlit obvyklými
příčinami - vzrůstajícím počtem obyvatelstva a zvyšující se mírou blahobytu, vysokým počtem
mladších synů a tak dále. První křížová výprava byla však také náboženským hnutím: vpádem
křesťanského rytířstva do světa nevěrců, který probudil fanatické běsnění, pro něž je válka ve jménu
náboženského přesvědčení častou omluvou.
Na rozdíl od papeže Urbana II. byly náboženské postoje křižáků mnohem složitější a
neurčitější: především byly plné nejrůznějších rozporů. Pokusme se nyní stručně prověřit rub a líc
téže mince, což by nám mělo pomoci hlouběji proniknout do podstaty této problematiky.
Díky šťastným okolnostem se nám dochovala Píseň o Rolandovi, která nám nyní umožní
nahlédnout situaci v předvečer první křížové výpravy. Píseň o Rolandovi zaznamenává velmi volně
skutečnou událost: v roce 778 ustupoval Karel Veliký se svým vojskem po zcela neúspěšném tažení
ze Španělska, Rolandův oddíl napadli ze zálohy Baskové a bretaňský hrabě byl v následné srážce
zabit. Podrobnosti dalšího vývoje této legendy jsou nejasné, v současnosti však můžeme s určitostí
říci, že se legenda plynule rozvíjela v 8.-11. století v severním Španělsku a v jižní Francii. Koncem
11. století byla tato legenda součástí společné kulturní tradice francouzský hovořících oblastí. Jedno
z mnoha jejích podání patrně povzbudilo Normany za jejich vpádu do Anglie v roce 1066. A navíc
je docela dobře možné, že nejranější dochované podání této legendy bylo vytvořeno právě v
Normandii. Stejně tak je ale možné, že tu jde o vrchol dlouhé tradice minstrelského umění a zčásti
-a možná i z velké části - o dílo básníka s mimořádným nadáním.
Svou formou představuje Píseň o Rolandovi nepřetržitý sled živých trhaně se pohybujících
obrázků, a tak připomíná raný filmový snímek. Vše nasvědčuje tomu, jako by autor zamýšlel
vytvořit něco podobného, co ztvárňuje Tapiserie z Bayeux, tato báseň však nevypráví žalostný osud
Harolda II., nýbrž tragédii hraběte Rolanda.

V desátém pluku baroni jsou frančtí,

sto tisíc reků, chrabří kapitáni.
Jsou ztepilí a hrdé mají mravy,
bělostné vousy, prokvetlé již hlavy,
osníře krásné s dvojím kroužkováním,
francouzské meče v pochvách vykládaných a krásné štíty s mnoha ozdobami.
Již nasedli: jsou boje nedočkaví.
Karel je s nimi; sborem „Montjoie!“ zazní.
Oriflamu, již Geoffrei z Anjou chrání,
po svatém Petru Římskou nazývali…
[tz. papežskou korouhev pocházející z Říma]

Podobné pasáže jsou pro Píseň o Rolandovi charakteristické, ale stejně typické jsou i další
výrazové prvky: čin, projev a citový náboj.
Karel Veliký bojoval po několik let ve Španělsku a téměř se mu podařilo na Saracénech zemi
vydobýt. Španělský král naléhavě žádal o mír a nabízel Karlovi, že uzná své vazalství. Dva Karlovi
přední šlechtici, Roland a Ganelon (či Guenelon) se pohádali, a Roland navrhl, že by to měl být
Ganelon, kdo se vydá k saracénskému dvoru a projedná podmínky s muslimy - očekává se zrada a

128
poselství se pokládá za velmi nebezpečné. Ganelonova mysl je plna zášti a z ní se nakonec zrodí
plán na pomstu. Ganelon na saracénském dvoře uzavře tajnou dohodu, že zradí a nepříteli vydá
zadní voj Karlova vojska, když bude přecházet přes Pyreneje. Ganelon se vrátí ke Karlovu dvoru a
vše zařídí tak, aby v čele zadního voje stál Roland. Karlovo vojsko se vydá na cestu zpět do Francie
a Roland je podle očekávání jmenován velitelem zadního voje spolu s výkvětem Karlova panstva,
dvanácti franckými šlechtici. Když je hlavní vojsko daleko vpředu a zadní voj vstupuje do
průsmyku Roncevaux, je náhle napaden obrovskou přesilou Saracénů. Rolandův blízký přítel a
společník, Olivier, úpěnlivě Rolanda žádá, aby zadul na svůj velký roh, olifant, a přivolal tak Karla
zpět na bitevní pole. Roland odmítá a vojáci zadního voje, kteří si dobře uvědomují, že jsou
ztraceni, se připravují k boji. Roland a jeho rytíři odrazí několik úderných saracénských sledů a
Roland sám je pobíjí po stovkách. Franků je však nakonec už jen hrstka, a Roland pochopí, že se
dopustil chyby, když poslal své věrné přívržence na smrt a pyšně odmítl zadout na olifant. Nyní,
kdy už je však příliš pozdě, na roh zaduje, a Karel se s vojskem vrací. Roland je ale bojem tak
vyčerpán, že zadout na roh mu činí nesmírnou bolest, popraská mu několik krevních cévek a
pomalu se z něj vytrácí život. Autor se tímto způsobem (což je poněkud naivní) snaží uniknout
zklamání čtenářstva, že Roland musel padnout za oběť saracénského meče. Roland ale ještě žije
potud, aby viděl, jak všichni jeho rytíři umírají, a také aby mohl vidět poslední zbytky saracénského
vojska opouštějící bitevní pole ve zmateném a bezhlavém útěku, teprve potom sám umírá. Císař se
vrací, pronásleduje muslimské vojsko k branám Zaragozy a v následné bitvě je drtivě poráží. Potom
ale, bez jakéhokoli varování, přicházejí muslimům na pomoc jejich souvěrci v čele s emírem z
Babylónu (tj. z Káhiry), jenž přivádí nespočetné vojenské šiky ze všech islámských zemí. V
závěrečné bitvě Karel znovu vítězí a emír je zabit. Císař se vrací do Cách a báseň končí soudem s
Ganelonem a jeho smrtí.

Potrestal císař zrádce Ganelona,

hněv upokojil, který v srdci choval,
dal Bramimondě poznat svého Boha.
Končí se den a nadchází již soumrak.
Ulehl Karel v jedné ze svých komnat.
Tu přináší mu anděl boží rozkaz:
„Vstaň, císaři, a povolej svá vojska!
Do země birské musíš táhnout znova.
Král Vivien v tvou rychlou pomoc doufá,
ve městě Imfu obléhá ho pohan.
Křesťanský lid tě v těžké chvíli volá.“
Karel je znaven, praví tato slova:
„Bože, jak trudný život je mi dopřán!“
Trhá svůj vous a slzu stírá z oka.

Jak trudný život je mi dopřán - takový je život velitele věrných vojů, jehož povinností bylo
bránit a hájit své přívržence, panovníka celé Francie, la douce France, jehož posláním bylo
ochraňovat svou zemi a v ní vládnout, císaře křesťanstva, jehož závazek znamenal chránit
evropskou křesťanskou pevnost a rozšiřovat její hranice. Tyto úkoly nedovolovaly křesťanskému
císaři, svědomitému nejvyššímu vládci, žádný oddych. Nejvyšší cíle rytířských vrstev a pocit, že
křesťanstvo musí přistoupit k útoku proti islámu, nejsou nikde vyjádřeny tak výstižně jako v této
básni, která byla napsána v době, kdy křesťanská reconquista Španělska už určitě probíhala, ale kdy
období křížových výprav právě začínalo, čili krátce před či krátce po zahájení první křížové
výpravy.

129
 Píseň o Rolandovi byla dílem křesťanského duchovního a jeho vyobrazení rytířstva je
poněkud idealistické. I přesto je jeho představa křesťanství velmi jednoduchá. Jde tu o bojechtivé
náboženství, které posílá své nepřátele na smrt a do pekel. Pouze postava královny Bramimondy
představuje náznak náboženské konverze, naději na spásu pohana. Islám jako náboženství autora
nezajímal, a proto ho ztvárnil v podobě groteskní karikatury. Hlavní téma básně tvoří vždy
křesťanský útok. A podobně ani obraz duchovenstva není vykreslen nijak zvlášť nábožensky: ti,
kteří se modlí, a ti, kteří pracují, nejsou nikdy zmíněni, avšak duchovní, který je rovněž bojovník, tu
má své pevné místo - patrně nejheroičtější postavu po Rolandovi představuje nejvyšší představitel
francké církve, arcibiskup z Remeše. Na Tapiserii z Bayeux je nevlastní bratr Viléma Dobyvatele,
biskup z Bayeux a bojovník, ztvárněn v plné zbroji - s ohledem na vážnost svého úřadu svírá však
nikoli meč, nýbrž berlu Rolandův arcibiskup Turpin ale nepotřebuje tupé nástroje: třímá dřevec a
meč jako ostatní bojovníci a jediným náznakem jeho kněžského stavu je předsmrtné požehnání
Rolandovi a padlým. Turpin není mnich, nýbrž křesťanský biskup: nejenom že jako bojovník je
pánem, který zaujímá přední místo v říšské vojenské hierarchii Karla Velikého, ale současně
symbolizuje také jednotu všech vrstev křesťanstva v boji proti nevěřícím. Je to anděl Gabriel, který
přichází ke Karlu Velikému na konci básně stejně jako Gabriel a Michael - bojující archanděl, jehož
kult se úspěšně rozvíjel v 10. a 11. století - přicházejí k Rolandovi, aby odnesli jeho duši do nebes.
Báseň je výrazně křesťanská a současně je pokusem nábožensky posvětit rytířskou slávu - rytířská
sláva se tu však snaží, v osobě arcibiskupa z Remeše, církev získat a využít ji ke svaté válce proti
nevěřícím.
Karel Veliký představuje univerzální motiv této básně a centrum loajality jejích postav,
zatímco arcibiskup Turpin reprezentuje církev v její spíše povšechné představě křesťanského
idealismu. Ústřední postavou je však nepochybně Roland. V jeho podcenění situace a odmítnutí
včas zadout na olifant spočívá následné drama i tragédie, ačkoli charakter této zápletky není nijak
komplikovaný. Tragédii zde proto musí vytvářet výhradně jednoduchý problém, kterým je vztah
mezi Rolandovou silnou loajalitou vůči svým rytířům a svému pánu a jeho pýchou nejzdatnějšího
bojovníka.
Na kopci shlížejícím na jih do Španělska Roland vydechne naposled, a třebaže báseň jeho
smrtí nekončí, ta jistě představuje její vyvrcholení a posvěcení téměř všeho, co je v ní skutečně
velkolepé. Roland truchlí nad svým mečem, Durendalem, pln obav, že padne do rukou pohanů, a
vyjmenovává ostatky v jeho zlaté hrušce - zub sv. Petra, krev sv. Bazila, několik vlasů jeho pána sv.
Diviše (svatého patrona Francie) a malý kousek šatu Panny Marie. Uchýlí se pod rudou borovici,
meč a olifant položí pod sebe, a uléhá, aby zemřel: vyznává se ze svých hříchů, podává svou pravou
rukavici Bohu a andělé přicházejí a odnášejí Rolandovu duši do ráje.

Je mrtev Roland: přijalo jej nebe.

Veliký Karel vchází do soutěsek.
Na žádné cestě, na jediné stezce na loket není,
na píď není země, aby kdo mrtvý nepřikryl ji tělem.
Tu zvolá král: „Synovce krásný, kde jste?“
Turpine, hola, hrabě Oliviere!
Kde Gerin je a jeho přítel Gerer?
A kde je Oto s chrabrým Bérengierem?
Kde Anseís a Samson mysli smělé?
Kde Ivoire a Ive, jež v lásce měl jsem?
Proč nevidím se s hbitým Engelierem?
Proč z Roussillonu Gérard vstříc mi nejde?
„Z dvanácti pérů nezbyl ani jeden?“
Nikoho není, kdo by odpověděl.

130
 Není tu rytíř ani baron chrabrý,
jenž lítostí a žalem neplakal by.
Nad syny pláčou, synovci a bratry,
nad přáteli a nad lenními pány;
Vévoda Naimon je muž prozíravý,
k císaři prvý tato slova praví:
Pohleďte tam, dvě míle jsou to asi:
na velkých cestách od kopyt se práší;
hle, pohané tam z bitvy utíkají!

A tak bylo boží požehnání, posílené ostatky i amulety a rozvíjejícími se legendami, přislíbeno
těm, kteří pronásledovali pohany po prašných cestách po celém Španělsku či ještě prašnějších
stezkách v Sýrii. Nenechme se však mýlit ovzduším náboženské euforie: pohané jsou - jako
samozřejmý důsledek - dobytkem na porážku; výzvy tu neslouží misionářskému úsilí ani
humánnímu dobývání, pokud je něco takového vůbec možné, ale masakrům. V německém podání
básně, které bylo napsáno asi o dvě generace později, je to už zcela zřejmé. Můžeme si být jisti, že
mnozí lidé dokonce i v 11. století o této doktríně pochybovali; zrovna tak byl sv. Anselm
přesvědčen, že cesta do Jeruzaléma, kterou by mohl následovat uvnitř hradeb svého kláštera, je
bezpečnější a zbožnější než skutečná pouť do Svatého města. Pokud je Rolandovo hrdinství lícem
mince, rubem je princip svaté války, který působil na drsnější smýšlení tisíců současníků. Zdá se až
příliš zřejmé, že výzva ke křížové výpravě zapůsobila jako podnět k masakru: prvním důsledkem
křižáckých kázání byl hrůzný masakr toho nevěřícího lidu, který byl nejblíže. Po celou řadu staletí
žili Židé v úzkostných obavách, a nyní došlo poprvé i v západní Evropě k pogromům. Skutečnost,
že k něčemu takovému mohlo dojít, nepochybně znamenala, že tu musely existovat zvláštní důvody.
Kazatelé křížové výpravy pronášeli proslovy o významu Jeruzaléma a o smrti Ježíše, a tak ve svých
posluchačích rozněcovali vášně proti Židům, kteří Ježíše zavraždili, stejně jako proti muslimům,
kteří se zmocnili jeho hrobu. Dobové apokalyptické představy spojovaly konverzi či odstranění
Židů s osvobozením Jeruzaléma jako nezbytnou předehru ke konci světa. Jako shrnutí toho všeho
můžeme konstatovat, že krutost byla důležitou součástí lidových představ o křížových výpravách.
Křížová výprava byla v očích prostého lidu svatou válkou vedenou pro válku samu.
Tím, kdo kázal křížové výpravy, byla nesporně oficiální církev, avšak nadšení, které tato
kázání provázelo, bylo výsledkem celé řady nejrůznějších emocí, přičemž jednou z nejsilnějších
bylo zanícení pro jinou nauku, než byla ta papežská. Křížová výprava byla inspirována řadou
pohnutek a s jistotou lze říci, že nejnižší pohnutky - a snad, s menší jistotou, i ty nejvyšší - byly
náboženské. Křižácké hnutí však přesto v mnoha ohledech pomohlo Evropu civilizovat. Přinutilo
církev, aby se vyrovnala s laickou společností a snažila se nalézt kompromis mezi ideály vlastními a
ideály válečné aristokracie a aby tak nakonec civilizovala tehdejší společnost stejně jako v určitém
ohledu snížila laťku vlastních ideálů. Jednou z posledních chansons de geste byl Willehalm
Wolframa von Eschenbach. Wolfram dost možná nikdy žádného muslima neviděl, přesto však s
upřímnou přesvědčivostí hlásá ideál všeobecného lidství, společné místo v božím plánu křesťanů i
pohanů - „dílo Boží!“ Za slavným zvoláním muslimské princezny - konvertitky v jeho básni leží
století, v němž teologové poskytli humánnější podobu vzdělání na křesťanských školách a křesťané
a muslimové se setkávali a mísili na celé jižní a jihovýchodní hranici křesťanského světa.

Kupci, lodě a obchod

Starobylá tradice vykonání pouti, peregrinatio, se tak proměnila v nový druh vojenského
dobrodružství, který nazýváme křížovými výpravami. Veškeré zdroje suchozemských i vodních cest
v Evropě a na Blízkém východě se nyní maximálně využívaly, aby vyhověly nenasytným

131
požadavkům těchto cestovatelů-dobrodruhů. Zatímco mnoho venkovanů, kteří se narodili na tak
malém ostrově, jakým byla Británie, mohlo prožít celý život, aniž by spatřili moře, někteří jiní
obyvatelé ze všech evropských zemí se vydávali na riskantní a nebezpečné cesty, které v nich
probouzely vzrušení - anebo tyto cesty pokládali jen za užitečné pro své různorodé cíle. Ti
cestovatelé, kteří nejvíce ovlivnili životy obrovského množství lidí, kteří podnikali své výpravy
pravidelně pro svůj užitek či zisk a pro které byly moře, řeky a prašné cesty nejpřirozenějšími
společníky, zanechali ze všech tehdejších cestovatelů nejméně písemných záznamů. O významných
i méně významných kupcích, kteří obohacovali evropské trhy, víme velmi málo, jejich stopy však v
současnosti nacházíme všude. Nynější města, ve kterých byla vybudována velké tržiště nebo celé
čtvrti vyhrazené obchodování či trhům, logicky představují dědictví tohoto nesčetného zástupu
kupců. V zemích třetího světa anebo hlavně v těch státech, které jsou jen nepatrně ovlivněny
západními ekonomikami, se téměř všichni aktivní muži i jejich ženy a děti zabývají obchodem.
Jestliže si tedy představíme obilí a vlnu z místních zdrojů, olej a víno ze zdrojů vzdálenějších,
koření z Dálného východu a otroky bůhví odkud, kteří zaplňovali evropské trhy a tržiště ve stále
větším množství po celé 11. a 12. století - a zejména pokud se zamyslíme nad velkými kamennými
stavbami a připomeneme si kamenolomy, odkud se stavební kámen dopravoval - potom lze
porozumět tomu, že tu existovalo nesmírné úsilí převážně skryté našim zrakům. Pokud jde o
každodenní život v těchto staletích, písemné prameny nás bohužel žalostně klamou, ledaže se
pokusíme zapojit obrazotvornost a naši představu doplnit pomocí všech druhů hmotných
pozůstatků.
Důležité informace nám však někdy poskytují dokonce i narativní prameny. Příběh
anglického mnicha a poustevníka, sv. Godrika z Finchale, je proslulý zcela zaslouženě. Godrik se
narodil ve 12. století v prostých poměrech, vyrůstal ve východní Anglii v pobřeží oblasti Wash a už
od raného dětství se toulal mezi mělčinami a pohyblivými písky v ústí řeky Welland, kde hledal
vraky lodí a jejich poklady. Když takto nashromáždil nevelký majetek, stal se prvním podomním
obchodníkem v Lincolnshiru, což je nejspíše profese podobná současnému obchodnímu cestujícímu
- tato skutečnost je však pro jeho další osudy zřejmě druhořadá; hlavním motivem pro celou řadu
cest, které vykonal, nebylo ani tak hledání zisku jako spíše vášeň pro cestování a nutkání vykonat
pouť. Nejprve se vydal do St Andrews ve Skotsku, potom do Říma, pak se po nějakou dobu zabýval
pravidelným obchodem mezi Anglií a Skotskem a poté se stal profesionálním námořníkem. Plavil
se do Dánska a do Flander a znovu do Skotska, a postupně se v tomto kupci probouzely touhy po
vykonání pouti. Do St Andrews zavítal ještě jednou a mnohokrát do Lindisfarne, města, kde kdysi
působil sv. Cuthbert, pod jehož záštitou měl ukončit své dny. Poté se vydal do Jeruzaléma, znovu do
Říma a nakonec zpátky do Anglie a Londýna. Jeho další cesta vedla do Saint-Gilles a do Říma.
Následně tento cestovatel hledal místo, kde by se usadil: stal se poustevníkem a zasvětil se sv.
Cuthbertovi. A stejně jako mnoho jiných tehdejších mnichů, ani Godrik nedokázal prodlévat na
jednom místě napořád, a proto se na svou poslední cestu vydal do Jeruzaléma. Po svém návratu se
nakonec pod ochranou sv. Cuthberta usadil nejprve v místě posledního odpočinku tohoto světce, v
Durhamu, a nakonec v poustevně pod ochranou převorství durhamské katedrály ve Finchale na řece
Wear - poslední léta svého života ve Finchale zasvětil modlitbám, měl různá vidění a působil
zázraky.
Godrik byl bezpochyby výjimečnou postavou, ať už šlo o jeho podnikání či úspěchy v celé
řadě povolání, ale pro nás nejvíce tím, že se dochovalo dílo o jeho životě. Sotva lze říci, kolik
podobných příběhů nám zůstává utajeno. Můžeme si však být zcela jisti, že Godrikův příběh
vystihuje mnohé tehdejší tužby: ať už působil jako kupec - který podnikal cesty po souši i po moři a
plavil se v Baltském, Severním i Středozemním moři - nebo jako poutník -, který se vydával na
pouti k anglickým a skotským svatyním, do Saint-Gilles, do Říma ke sv. Petru a do Jeruzaléma -,
vždy dělal pouze to, co dělali nebo po čem toužili mnozí jiní. Spojení poustevníka a mnicha stejně
jako Finchale a Durhamu nás velmi přibližuje povaze náboženství 12. století.

132
 Alespoň potud je Godrikův život vzorovým pramenem. Sděluje nám však příliš málo o
koních, mulách a nákladech, které používal, a nic nám nevypráví o jeho vozech a lodích, tedy o té
oblasti zájmu historiků, která je dosud jen málo rozvinutá. Můžeme například přemítat o řadě
vyobrazení a o několika částech velkých kolových vozů, které se dochovaly, přesná fakta, jak se
provozovala pozemní doprava, jsou však dosud neobjasněná, třebaže stále častěji dokážeme
odhadovat, kolik vozů se po nesmírně zanedbaných cestách pohybovalo.
Přesto disponujeme pádnými důkazy, že se dvojkolové vozy a nákladní povozy
zdokonalovaly a že na mnoha místech se budovaly mosty, aby těmto vozidlům umožnily dostat se i
do vzdálenějších míst. Lehký koňský chomout byl ve 12. století široce využíván: umožňoval
zapřáhnout koně do různých lehčích i těžších vozů, které dokázaly delší vzdálenosti urazit rychleji,
než bylo dosud možné. Starší zápřah smyčkou lana či jařma, který se většinou uvazoval kolem
koňského krku, buď zvíře dusil, nebo mu bránil zapřahat těžší náklady, a proto se většinou
využívalo pomalejších a méně výkonných volů. Tento technický pokrok jasně dokazuje, že se vozy
skutečně používaly a že budování mostů na tehdejších cestách nebylo zcela zanedbáno. Někdy však
muselo jít o trochu více, než co Marc Bloch popisuje jako „ľ endroit oú on passe“, lze však
předpokládat, že se vykonávalo značné úsilí, aby se odvodnily dálkové cesty a udržovaly se
průjezdné. Králové a knížata v některých zemích pokládali hlavní cesty za královské či knížecí. V
Anglii byla každá cesta, která vedla do některého přístavu či na nějaké tržiště, cestou královskou,
což ovšem naznačuje, že zájem koruny nebyl omezen pouze na zajišťování takových cest, které
sloužily k přesunům a zásobování královských vojsk, ale týkal se i obchodu a trhů. Přesto lze
rovněž předpokládat, že koruna se starala o vybírání pokut za poškození královských cest mnohem
více než o jejich opravování.
Pokud jde o zboží s velkou hmotností, zvláště o stavební dřevo a kámen, lodní doprava - říční,
mořská a někde i po plavebních kanálech - byla pravděpodobně stále levnější a rychlejší než
dálková pozemní doprava a zdá se, že tu existovaly racionální i citové důvody pro nadšení
normanských stavitelů, které v Anglii projevovali pro domácí stavební kámen z Caen. Královnou
severských vodních cest v 9. století byla vikinská válečná veslice se čtvercovou plachtou, jejíž
představu nám velmi dobře skýtá slavná loď Gokstad objevená v Norsku. Ta je však pouze jedním z
mnoha typů lodí, přičemž některé vikinské lodi byly podle všeho mnohem větší a je pouhou
náhodou, že je Vikingové v této době stále užívali pro pohřby, díky čemuž se jich několik
dochovalo; patrně lze říci, že konverze ke křesťanství nás navždy připravila o nejlepší důkazy
středověkého navigačního umění, jak se rozvinulo v 11. a 12. století. Přes veškerou duchaplnost,
která se uplatňovala při výzkumu dochovaných lodí a pokusech o jejich počítačovou simulaci
moderními grafickými programy s pomocí současných odborných znalostí - při konstruování a
plavbách replik a zhotovování jejich mnoha důmyslných zařízení jsme stále uváděni do pokušení
posuzovat lodní dopravu raného středověku především na základě několika dosluhujících lodí, které
se právě proto považovaly za vhodné pro pohřební obřady. Všeobecný rozvoj stavby lodí
postupoval ve 12. století rychlým tempem, což lze pokládat za první krok na cestě k robustním
kogám, které brázdily mořské vody v pozdním středověku. Můžeme oprávněně doufat, že
podmořský archeologický výzkum jednoho dne posune naše znalosti mnohem dále a výrazně
prohloubí naše vědomosti o kupeckém loďstvu v 11. a 12. století.

Potulní učenci
Otevřeli jsme tuto kapitolu postavou Jana ze Salisbury, učence, poutníka a vyslance u
papežské kurie. Ačkoli středověcí studenti byli často hluční a bujaří, cíle jejich cest byly
mírumilovné, což je alespoň zčásti odlišuje od křižáků. Jejich pohnutky k podnikání dalekých cest
však byly zcela různorodé. Podobně se stávalo běžnou záležitostí, že se početné zástupy vydávaly
kvůli celkem banálním právním sporům na cestu k papežské kurii, aby se zde mohly odvolat proti
místnímu rozsudku: tato skutečnost výrazně proměnila povahu papežských soudních pravomocí i

133
autority a představuje překvapivý příklad kosmopolitních souvislostí a předpokladů kultury 12.
století. Můžeme věřit tomu, že římská spravedlnost skýtala mnohé výhody: existují však hojná
svědectví, že prestiž papežských soudních dvorů nebyla jediným ani hlavním motivem mnohých
soudících se osob. Vzhledem k potížím, vysokým nákladům a mnohým nebezpečím, která na
takové cestě číhala, to představuje pozoruhodné svědectví o cestovatelské vášni, která byla
příznačná pro mnoho tehdejších obyvatel. Stejně pozoruhodná jsou početná svědectví, která
dokládají, že se studenti poprvé od rozpadu starověkého světa hojně vydávali do vzdálených center
vzdělanosti. Po své celoživotní univerzitní dráze jsem přestal věřit, že hlavním motivem většiny
potulných učenců byla touha následovat významné mistry. Pro několik tehdejších učenců to jistě
bylo nesmírně silnou motivací a hledání - práva a velkého učitele v Bologni či teologie a Abélarda v
Paříži - hrálo nepochybně významnou roli ve vábení studentů do vzdálených škol na začátku 12.
století, kdy probíhalo první velké tvůrčí období v rozvoji středověkých univerzit. Nepochybně tu
však existovaly i další motivy - móda, vyhlídka na možné dobrodružství a naděje na povýšení které
byly pro řadu noviců pravděpodobně mnohem silnější. Mnohé z toho zaznívá ve slovech
arcibásníka poloviny 12. století:

Sem a tam, jak loď bez pána

plaví se po mořích
Cestami větru se ubírám,
jako mně podobní.
Nikomu nejsem zavázán
nikdo mě nevězní
Hledám ty, v nichž stejné souznění…

Bylo by pošetilé předpokládat, že můžeme zcela přesně porozumět příčinám tohoto

pozoruhodného hnutí, avšak příklad Jana ze Salisbury zcela zjevně dokazuje, že cestovatelská vášeň
v podobě podnikání poutí hrála významnou roli. Jan ze Salisbury poskytuje výtečné potvrzení
tohoto jevu, protože v jeho případě nelze pochybovat o tom, že skutečně hledal poučení. Jeho
dvanáctileté studium a seznam tehdejších pařížských mistrů - gramatiky, logiky a teologie,
profesorů z Anglie a Francie i z nejvzdálenějších zemí - svědčí o vážné povaze vědecké práce, ke
které se s takovým nadšením připojil. Významné kulturní hnutí jako byla renesance 12. století nelze
vysvětlit jednoduchými pojmy: vlivy a podněty, které tuto renesanci spoluvytvářely, proudily z
mnoha směrů a některé lze jen sotva postřehnout. Všechny podněty tohoto kulturního hnutí
nedokážeme bohužel prozkoumat. Ale spojení intelektuálního snažení a Wanderlust, čili záliby v
cestování, které Jan ze Salisbury tak přesvědčivě reprezentuje, nám alespoň symbolicky ukazuje
některé směry těchto různorodých vlivů.

134
10 Kralování a vláda

Kralování
Kralování bylo ve středověku namáhavým zaměstnáním. Jestliže se král choval podle
pravidel, musel ve své osobě kombinovat vlastnosti vojevůdce, zápasníka, soudce a mnicha.
Očekávalo se od něj, že bude chránit svůj lid a udržovat mír, zároveň však musel dát odpovídající
cvičení baronům - bojovníkům. Cekalo se od něj, že bude vzorem rytířství a statečnosti ve válce.
Nestávalo se však často, že by byl král zabit v boji; protivníci i král byli dost rozvážní na to, aby si
osoby panovníka cenili spíše živé, než mrtvé. Předpokládalo se, že král bude udržovat pořádek, tzn.
dohlížet na to, že jsou pachatelé přestupků trestáni, měl působit odstrašujícím způsobem vůči těm,
kdo působili zlo. Dbal na to, aby byly rozpory týkající se pozemků vyřešeny správně a osobně
dohlížel na královský dvůr. Ve své zemi byl ochráncem církve. Ta vyžadovala, aby se jejích
záležitostí účastnil osobně a s horlivostí. Pro svědomitého aristokrata byla jedna mše denně
minimum. Mnoho králů se účastnilo většiny každodenních církevních obřadů, což byla jen část
ceremonií, které obklopovaly královský úřad zvláštním kouzlem a které připomínaly královým
poddaným, že král byl pomazán Bohem. To vědomí je naplňovalo velikou úctou, pokud se ovšem
zrovna neúčastnili vzpoury proti králi.
Někteří brali své povinnosti vážně, jiní méně. Životopisec Eduarda Vyznavače ukazuje v jinak
oslavně zaměřeném textu krále jako zahálčivou osobu, trávící většinu času „na mýtinách a v lesích
při loveckých radovánkách“. Králové tímto způsobem odpočívali běžně: Jindřich I. Ptáčník byl tak
nadšený lovec, „že byl za den s to ulovit přes čtyřicet zvířat“, normanští králové přeměnili
podstatnou část svého království na obory. Lov byl přirozeným sportem válečné aristokracie,
způsobem, jak vybít svou energii a také podrážděnost, která přetrvávala ze zápolení mezi lidmi. Zdá
se, že si Eduard Vyznavač zachoval svou přirozenou energičnost až do konce života, ještě v roce
1065 mu dal hrabě Harold postavit loveckou chatu ve Walesu Vládu, na rozdíl od lovu, Eduard
zřejmě přenechával hrabatům, nadále se však obklopoval příslušníky církve, zvláště cizího původu,
oddal se stavbě Westminsterského opatství, konal milosrdné skutky, pokorně stál při bohoslužbě a
mši. Zvláštní charakter jeho zásadovosti vyjadřuje následující citát: „V té době s nikým nemluvil,
jestliže nebyl osloven“. Eduardův životopisec neříká nic o další významné zábavě králů, večerních
pitkách. O Jindřichovi I. se vědělo, že se rád rozjaří, avšak nikdy ne do té míry, že by to bylo na
újmu jeho královské důstojnosti. Vilém I. byl natolik střídmý, že po večeři nevypil víc než tři
poháry vína. Tyto hostiny, nebo alespoň jejich raná stadia, jsou vyobrazeny na Tapiserii z Bayeux.
Co se týče královských funkcí, Eduard vystupoval jako hlava církve, i když ne zcela úspěšně,
protože když umíral, zanechal v úřadu arcibiskupa canterburského, který nebyl uznáván papežem Je
otázkou, zdali Eduard plnil svou funkci soudce a zákonodárce; pozdější generace mluví o dobrých
zákonech krále Eduarda, nedá se však říci, zda si tuto poklonu zasluhoval. Dvě další úlohy král
Eduard opomíjel: nevedl armádu do boje, alespoň ne ve starším věku, a nezplodil dědice. Bezdětný
byl pravděpodobně z nepřízně osudu, která postihla jej nebo jeho manželku, asketická doba však
bezdětnost připisovala, ať už právem nebo ne, celibátu a ten byl považován za znamení ctnosti. Tato
interpretace byla pro krále příznivá, protože i tehdy bylo přirozenější požadovat po králi dědice.
Eduardova bezdětnost vedla k hrůzám, které na nešťastné království přišly v roce 1066.
Král vládl „z milosti boží“; monarchie byla obklopena božskou aureolou. Poddaní však měli
přesto právo na odpor a vzpouru, pokud by král nevládl spravedlivě a neposkytoval jim náležitou
ochranu. V praxi to vypadalo tak, že pokud vládl efektivně, vládl silou a strachem. Středověké
kralování bylo směsí drsné skutečnosti a vznešených ideálů. Jedno není srozumitelné bez druhého.
Eduard měl štěstí, že se mu podařilo splnit jen polovinu povinností, a přesto unikl odsouzení.
Příznačnějším panovníkem je aktivní Ludvík VI., který byl celkově úspěšným králem, ale pouze za

135
cenu usilovné práce. Ideál středověkého vládnutí odhaluje opat Suger v Životě Ludvíka VI. Ludvík
nikdy neměl klid od válek a zvěstí o nich; i přes královu nesmírnou tloušťku Suger opakovaně
konstatuje jeho neustálou aktivitu (každopádně v době tažení). Se zvláštní pýchou zmiňuje, jak se
při krizi v roce 1124, kdy se anglický král spojil s císařem Jindřichem V., který chystal útok na
Remeš, Ludvík svěřil pod ochranu sv. Diviše (Denise), „po Bohu zvláštního a jediného ochránce
království“, jak přišel ke světci a prosil ho o ochranu monarchie, aby zachoval královu osobu a dal
mu sílu odolat nepřátelům; bylo ostatně zvykem to od svatého očekávat. Jakmile vstoupil vetřelec
na francouzskou půdu, položily se obvykle ostatky sv. Diviše a jeho druhů na oltář, odkud řídily
obranu říše. Ludvík si vzal korouhev sv. Diviše na znamení, že je vazalem svatého, shromáždil
francouzské leníky a vyrazil bránit Remeš. Bylo by zajímavé vědět, zda to byla ona působivá scéna,
umístěná Sugerem do jeho opatského kostela, a nebo vzpomínka (obvykle poněkud zastřená) na
slavný slib králi, co přimělo francouzskou šlechtu, včetně hraběte z Blois, který vedl s králem
válku, pomoci Ludvíkovi proti Němcům.
Ale ať už je interpretace jakákoli, Jindřich V. byl odražen a to ne za pomoci kostí, ale velkých
vojsk. Začněme tedy s nimi.

Válka a manželství
Válka zaměstnávala vyšší vrstvy, byla jejich uplatněním a ospravedlňovala jejich existenci. Ve
starších dobách si šlechta obstarávala své živobytí v bojích a bohatla z kořisti, kterou získávala na
každoročních výpravách. V poněkud usazenějších podmínkách desátého století bylo vojákům
poskytnuto pravidelné zabezpečení a tak se praktický smysl války snížil. Někteří z bystřejších
politiků té doby si to uvědomili; viděli, jak jsou v podstatě všechny války bezvýsledné a pokoušeli
se dosáhnout svých cílů jemnějšími způsoby. Dějiny anglické monarchie dobře dokládají, že války
byly i nebyly důležité. Alfréd a jeho následovníci vytvořili dobýváním jednotné anglické království
z toho, co zbylo po invazi Dánů v devátém století. Dánský král Knut se stal v raném jedenáctém
století prostřednictvím boje prvním králem skutečně sjednocené Anglie. Důležitost bitev u Stamford
Bridge a u Hastingsu v roce 1066 snad není třeba zdůrazňovat; je však dobře připomenout, že tento
rok je v anglických a normanských dějinách rozhodující nikoli díky Vilémovu vítězství, ale spíše
proto, že v boji zahynuli jeho dva vážní soupeři o trůn. Vilém II., Jindřich I. a Štěpán získali trůn
tím, že drželi své rivaly v šachu, v každém z těchto případů hrála válka svou roli. Bitva u Tinchebrai
(1106) umožnila Jindřichovi uvěznit svého staršího bratra na doživotí, tím se zabezpečil v Anglii i
Normandii.
Rozhodující bitvy, smrt králů v boji nebo doživotní uvěznění významných mužů byly
neobvyklými událostmi; proti výjimečně rozhodujícím výsledkům bitev z let 1066 a 1106 musíme
postavit nerozhodná tažení Viléma I. a Jindřicha I. na hranicích jejich francouzských panství,
nerozhodnou válku o Štěpánovu vládu, která vedla v Anglii k anarchii. Jindřich I. pojistil svůj
pochybný nárok svatbou s princeznou z anglického královského rodu. To, co ztratil Štěpán ve válce,
získal Jindřich II. zpět řadou úspěšných sňatků. Sňatky jeho rodičů sjednotily území nárokované
Jindřichem I. s územím Anjouovců, Jindřich II. připojil Akvitánii, lze tedy říci, že vládl většině jižní
Francie. Jindřich II. strávil valnou část svého dlouhého života válčením ve Francii, tyto války však
přidaly jen velmi málo k tomu, co získal sňatky. Obojí bylo dobrou zkušeností. Hektické sňatkové
koalice, které uzavíral stejně tak jako mnozí mocnáři dvanáctého století, ukazují, že svatba byla
považována za spolehlivější zbraň než válka, pokud šlo o větší cíle.
Je přirozené spatřovat ve sňatkové politice dané doby obdobu války, obojí se ze stejných
důvodů týká krále a vysoké šlechty. Obojí bylo běžné u vyšší evropské společnosti. Ať byly ženy
ceněny sebeméně, královna a vévodkyně byly v paláci a na hradě významnými postavami. Staraly
se o krb a rodily dědice, ale často dělaly mnohem víc. Církevní zákony nutily muže hledat ženy
mimo okruh svých příbuzných. Panovníci udělali z této nutnosti ctnost a prostřednictvím sňatků

136
vytvořili důkladná spojenectví. Tato spojenectví byla podobná tehdy tolik oblíbené hře v kostky:
svatby mohly a nemusely být úspěšné; mohly a nemusely mít politický dopad. Dědictví Jindřicha II.
bylo získáno řadou sňatků, které sice byly politickým úspěchem, zároveň však rodinnou tragédií.
Jinde je zaznamenáno, jak Jindřich I. využíval nešťastnou matku pro své velkolepé plány. Z
dlouhodobého hlediska byly tyto plány mistrné, ale jeho dcera kvůli nim trpěla. Mnoho sňatků bylo
úspěšnějších než svazek Matyldy a vévody z Anjou. Obecně se uznávalo, že muž se nežení jen z
lásky, přesto mnoho mužů a žen využilo okolnosti asi co nejlépe a do svých partnerů se zamilovali.
Častěji však mezi mužem a ženou přetrvávalo jakési přátelství, vzdálené moderním představám o
manželství; mnoho mužů bylo nevěrných. Politické důsledky sňatku často rušily protikladné
smlouvy. V několika případech během staletí, jichž se tato kniha týká, vládla téměř celé Evropě
jediná rodina. Jejich vztahy a sňatky nenapomáhaly míru, spíše byly příčinou toho, že války té doby
vypadaly jako války občanské, i když řadoví vojáci asi stěží vnímali pouta, která vůdčí osoby na
obou stranách pojila.
I když válka, jako hlavní králova činnost, čím dál tím více soutěžila se sňatkovým
obchodováním, neztratila nic ze své důležitosti, kterou jí přisuzovali lidé té doby: čím
nerozhodnější byla, tím více k ní lnuli. Je zajímavé, jak málo rozumíme válce tohoto období; pokud
nezjistíme přesněji, jak středověcí králové verbovali a vedli své armády, nikdy důkladně
nepochopíme, jak získávali a udržovali moc.

Zbraně a verbování
Nejsilnější zbraní byl ve válce dvanáctého století hrad; v oblasti vojenství se v této době
nejvíce rozvíjela architektura hradů a technika jejich ničení, všeobecně se rozvíjely způsoby
obléhání. V desátém století si Nikéforos Fókas tropil žerty z Liutpranda z Cremony kvůli tomu, že
se západní armády skládaly pouze z rytířů a nevěděly nic o obléhání. Pevnosti té doby tvořily
hliněné valy a dřevěné palisády. Kamenný hrad se rozšířil až v jedenáctém století, kdy se mezi
boháči stala módní hradní věž, pevnost a obytný dům v jednom; zvláště pěkným příkladem je
Tower v Londýně. Ale i tehdy se muselo mnoho významných mužů spokojit pouze s „palisádou a
hradbou“ - náspem, na jehož vršku byla hláska, kolem ní byl prostor obehnaný hradbou, a uvnitř
mohla být umístěna obydlí. Souvislá zkušenost s kamennými hrady a styk s pevnostmi muslimů a
Byzantinců během křížových výprav skýtaly nové pohledy na obranu. Jestliže byl hrad součástí
skupiny více pevností, byl s to poskytnout obranu do hloubky: proniknutí armády za seskupení
hradů se dalo zabránit tím, že hrad ohrožoval její zázemí, armáda byla vystavena nebezpečí útoku
zezadu. To byl skutečný přínos, vysvětluje se tak, proč se mnohá středověká tažení rychle změnila v
sérii bezvýsledných obléhání a nebyla schopna proniknout hlouběji do nepřátelského území.
Účinnost hradu při obraně země byla podmíněna dvěma okolnostmi. Tou první byla
skutečnost, že středověké armády nebyly vždy závislé na svém zázemí: nežily a často ani nemohly
žít z vlastních zásob, počítaly s tím, že potraviny poskytne země, kterou táhly. Křesťanské pevnosti
v Sýrii byly často svědkem toho, jak kolem procházejí muslimské armády, aniž jim tyto pevnosti
byly překážkou. Druhou podmínkou účinné obrany byl předpoklad, že jsou hrady umístěny tak, aby
to odpovídalo tomuto požadavku a formují soudržnou skupinu pod jednotným velením. Skutečnost
byla často velmi odlišná. Každý, kdo navštívil několik středověkých hradů, ví, jak obdivuhodné
bývá jejich umístění; vládnou dalekým výhledem, jsou tam, kde cesty překračovaly řeky, stojí v
přirozeně působivých místech. V četných případech však hrady nemají vztah k ostatním pevnostem.
Mnohé z nich stavěli baroni, které více zajímala jejich vlastní obrana a soukromé války. Dokonce i
ty hrady, které postavil kníže nebo král, byly situovány s ohledem na něco jiného. Obranné systémy,
které projektoval král Alfréd nebo Jindřich Ptáčník, byly v první řadě zamýšleny jako útočiště pro
lid, jehož země byla pleněna. Také poskytovaly obranu do hloubky, ale ta byla druhotná. Hrady se
též navrhovaly jako domy pro vysoce postavené pány nebo jako administrativní a soudní centra.
Hrady, které stavěly vlády, byly nejčastěji umisťovány tam, kde mohly kombinovat funkci ochrany

137
místního obyvatelstva s funkcí obydlí úředníka, který řídil oblast. Hlavní normanské královské
hrady se budovaly v centrech hrabství a kasteláni byli zpočátku (i když ne vždy) královskými
správními úředníky.
Jestliže jsme vzali v úvahu mnoho různých funkcí hradů, jak administrativní a společenskou,
tak také funkci vojenského centra, je třeba zmínit, že byly mocnou vojenskou zbraní; některých z
nejpozoruhodnějších příkladů technického pokroku dvanáctého století bylo dosaženo při
vylepšování obléhacích strojů a při obraně hradů. Římané používali katapulty k vrhání kamenů přes
zdi a beranidla k jejich rozbíjení. Beranidla se nyní objevila znovu, katapulty se vylepšily, vynález
obléhacího praku (trebuchet) přinesl zbraň, která byla s to vrhnout velký kámen na krátkou
vzdálenost značnou silou. Stále důležitější však byly zdokonalené způsoby podkopávání: pod
hradbami byly vykopány chodby, ty se zabezpečily výdřevou, která se spálila a hradby se pak
propadly. Jestliže nešlo prolomit základy hradeb, postavily se pohyblivé věže, které byly přisunuty
k hradbě, z nich se vedl útok. Při delším obléhání, jako např. u Antiochie během první křížové
výpravy, byly proti hradbám postaveny stabilní věže, ze kterých bylo možno obránce sledovat a
napadat. Proti této taktice se budovaly hradby se širší základnou; ke konci dvanáctého a ve
třináctém století bylo vynalezeno mnoho nástrojů ke znepříjemňování a ztěžování útoku.
V ostatních ohledech zůstala válka tím, čím bývala. Hrad nebo opevněné město omezovaly
pohyb rychlých polních armád, byly zvláště účinné proti náhlým nájezdům Uhrů s jejich lehce
obrněnými lučištníky na koních, nebo proti hbitým lodím Vikingů, kteří předtím měli výhodu
rychlého úderu s dalekým dosahem. Nyní nacházeli své oběti a kořist, pro kterou si přišli,
uzavřenou za silnými hradbami; pokud se odvážili dál, vyrazily z pevností posádky a odřízly jim
ústupovou cestu. Armády západních králů a knížat však tvořila především jízda. Kroužkové brnění
muselo být vylepšeno, aby rytíře ochránilo před šípy: v jedenáctém století se v západní Evropě
začala používat účinná kuše; armády křižáků se ustavičně dostávaly do deště šípů, které na ně
pršely ze strany tureckých lučištníků na koních. Když však došlo přímo k boji, byly šiky těžce
obrněných jezdců hrozivou zbraní. Je tedy překvapující, jak zřídka se v jedenáctém a dvanáctém
století armády střetávaly v otevřené bitvě. U Hastingsu bojovali Angličané pěšmo a i když koně
určitě používali k dopravě, je možné, že obvykle bojovali pěšky. V bitvě u Tinchebrai v roce 1106
sesedli rytíři Jindřicha I. z koní, protože to bitevní pole vyžadovalo. Podmínky jízdě nepřály. Avšak
skutečnost, že křižáci a západní monarchové ve dvanáctém století neopustili způsob boje, ve kterém
hrála hlavní roli jízda, svědčí o tom, že rytíř na koni byl stále účinnou zbraní stejně jako symbolem
společenského postavení.
Armáda se skládala především z rytířů, vzrůstala však důležitost lučištníků, pěchoty a
pomocného vojska; král musel obsadit posádkou množství hradů a měst, pokud chtěl mít poddané
pod kontrolou a držet si nepřátele dál od těla. K těmto účelům měl k dispozici tři metody. V
monarchiích západní Evropy měli všichni svobodní muži povinnost uposlechnout královo povolání
do boje (arriére-ban), když bylo království napadeno; v oné době se uplatňovalo jen zřídka, jelikož
dávalo vzniknout těžkopádným a neefektivním jednotkám, které nebylo možno držet na bojišti delší
dobu. Za dánských válek se užívaly tzv. english fyrds, což byly místní jednotky, které sloužily ve
výjimečných případech. Až na mimořádné okolnosti roku 1124 byli francouzští králové příliš slabí
na to, aby využili arriére-ban. Sílu ideje císařství v německých zemích dokládá zvláštní způsob
povolávání do zbraně Bylo povinností doprovázet krále do Říma na jeho korunovaci císařem. Z
tohoto důvodu bylo zachováváno arriére-ban, ve skutečnosti se však císařské armády nepovolávaly
tak nahodilým způsobem.
Už v karolinské době měla armáda jádro, které tvořili bojovníci, sloužící svému pánovi za to,
že jim poskytl léno. Vojenská povinnost, ať už vázaná na léno nebo ne, byla v zásadě zdrojem, ze
kterého monarchové čerpali při rekrutování armád od 10. do 12. století. Jádrem anglických armád
byli v 11. století housecarlové, osobní přívrženci dánského krále, a thénové, vyšší třída, která nebyla
povolávána jednotným způsobem, byla však panovníkovi za půdu často zavázána polovojenskou

138
službou. V Německu vévodové a hrabata ve službách krále, kteří se postupně stali zčásti
nezávislými pány, měli povinnost poskytovat císařské armádě rytíře. Saští císaři udělali v armádě
změnu, mnohé z jejich vojenských sil pocházely ze statků svěřených církvi. Očekávalo se, že
biskupové a opati vytvoří silné jednotky. Ty se skládaly převážně z ministeriálů, původně
nesvobodných nájemců půdy, jejichž důležitost v Německu a na území dnešního Nizozemí, Belgie a
Lucemburska vzrůstala. Ministeriálové žili nejčastěji na královském a církevním území, své
postavení si vylepšovali pravidelnou službou v armádě a administrativě.
Slabinou rytířské služby jako základu pro rekrutování armády byla některá její omezení. Rytíř
obvykle počítal s tím, že bude na své náklady sloužit čtyřicet dní v roce, záleželo také na tom, kdy a
kde, omezením podléhala i doba, kterou setrval v králem placené službě po uplynutí oněch čtyřiceti
dnů. Podmínky služby německých ministeriálů nejsou dobře známy, zdá se, že byla delší, spoléhat
se na loajalitu a schopnosti řídce roztroušených biskupství nebo opatství mohlo být nepraktické a
neobratné. K překonání těchto potíží začali králové více využívat peníze. Platili rytíře, aby zůstávali
déle; platili žoldnéře; z konce 10. a z 11. století pochází první doklad o zvláštní kombinaci: o
držiteli peněžního léna, neboli fief-rente. Fief-rente byla vojenská forma lenní vazby, kdy leník
místo pozemku dostával každoroční výplatu. Tento postup se využíval z mnoha důvodů; nejčastěji
to byl poplatek, který dostávali rytíři za to, že byli králi nebo pánovi k dispozici kdykoli potřeboval.
Někdy to byl jen vydržovací poplatek, jindy byli rytíři placeni za určitou dobu. Král běžně počítal s
tím, že držitelé fief-rente dostávají mzdu, a proto byli zčásti jeho žoldnéři. Držitelé, fief-rente tvořili
královu rezervu námezdných bojovníků, které mohl povolat, aniž o ně musel soupeřit na volném
trhu s dalšími pány - válečníky.
Podle názoru španělského muslima té doby „kolísá síla státu v závislosti na počtu placených
jednotek“. Týž autor však jinde uvažuje podobně jako tehdejší křesťanstvo, když konstatuje, že v
bitvách se vítězí za pomoci několika proslulých rytířů a že armáda, „která má jen o jednoho
slavného bojovníka více než nepřítel, musí zvítězit“. Tyto názory odhalují mnohé: zdůrazňují
mimořádnou kombinaci vojenské prozíravosti a rytířského smyslu pro efektnost, dokonce i nekalé
praktiky, které ovládaly středověké válčení.
Nejpozději od poloviny jedenáctého století jsou placený rytíř a žoldnéř běžní. Bezpochyby
existovali i předtím. To, že se v dané době stali samozřejmostí, je nápadným dokladem rychlého
růstu peněžního hospodářství. Od 11. století se staré základy rytířství stávají více a více umělými; je
podivnou ironií, že normanští králové, kteří byli při verbování armád velkou měrou závislí na
penězích, zavedli v Anglii nejucelenější lenní systém starého typu. Koncem oné doby oba systémy
existují vedle sebe v nesnadné shodě.
Ve většině západní Evropy se ve 12. století jako zdroj jednotek začínají uplatňovat peníze
místo pozemků. Důležitou výjimkou bylo Německo. Ke konci 11. století doporučil Ital Benzo z
Alby císaři Jindřichu IV., že by měl rytířskou službu nahradit daní a mít armádu postavenou ze
žoldnéřů. Na počátku následujícího století prý navrhl anglický král Jindřich I. svému zeti, císaři
Jindřichu V., po neúspěšném tažení ve Francii z roku 1124, že by měl zavést daň, zřejmě k posílení
armády. Přesto se zdá, že žoldnéři tvořili jen malou část německé armády; fref-rente byla využívána
téměř výhradně k doplňování posádek hradů a opevněných měst; a jelikož se církev a ministeriálové
stali méně spolehlivým zdrojem vojska, uchýlili se císařové 12. století k upevňování lenních vazeb,
zálohy pak budovali na svých panstvích.
Je možné, že Německo bylo navzdory své velikosti méně bohaté než Anglie, a proto bylo
snazší naverbovat armádu žoldnéřů pro Jindřicha I. než pro Jindřicha V. Ať už to mělo jakýkoli
důvod, tento kontrast přetrval do doby mimo náš časový úsek.

139
Právo a správa
Králova moc závisela v první řadě na jeho schopnosti povolávat a vést armády; závisela však
také na jeho funkci nejvyššího soudce a zákonodárce království. Co to konkrétně znamenalo se
lišilo od místa k místu a také v čase; povahu středověkého práva nelze uspokojivě zevšeobecnit.
Někteří autoři zastávají názor, že podstatou středověkého práva bylo jeho nacházení, ne vytváření;
pokud bylo platné a přiměřené, bylo odrazem božího práva, bylo součástí toho, co bylo v méně
vzdálené době nazváno „fundamentálním právem“. Podle tohoto pojetí musí být veškeré právo
„staré a dobré“. Jestliže vyhovuje oběma podmínkám, nemůže být svrženo. Vládce je vázán starým
dobrým právem; jestliže ho závažným způsobem poruší, poddaní se mohou vzbouřit a úředním
procesem krále přimět k tomu, aby právo dodržoval. Středověké právo bylo naprosto konzervativní,
většina vazalů považovala za samozřejmé, že právo na odpor nemůže být zrušeno. Uplatnili ho
Sasové a vévodové z jihu proti německému králi Jindřichu IV. a mělo být užito proti anglickému
králi Janovi dlouho poté, co končí naše období.
Přesto však nové právo mohlo být a bylo vytvářeno. I když připustíme, že lidská schopnost
přehlížet to, co nechceme vidět, je téměř neomezená, lidé té doby přece jen nemohli nevidět, že se
nové právo neustále tvoří. S obrodou římského práva v Itálii 11. a 12. století a s oživením
kanonického práva si lidé zvykli na právní systémy, v nichž byla tvorba zákonů běžná a snadná.
Přestože se zákoníky anglosaských králů zabývaly jen zlomkem toho, co postihovalo zvykové
právo, a přestože zahrnovaly mnoho tradičního, nesnažily se zakrývat, že obsahují i zákony nové.
Na druhé straně Evropy sicilský král Roger II. uveřejnil zákoník v roce 1129 ve městě Melfi a v
roce 1140 v Arianu; obsahoval mnoho tradičních, mnoho římských, ale i mnoho nových prvků;
největší novinkou byla snaha sjednotit chaotická právní ustanovení v království.
Vcelku se však evropské královské soudy staraly více o vykonávání práva než o stanovování
nových předpisů: tak jako v kanonickém právu neexistovalo jasné rozlišení mezi zákonodárstvím a
funkcí soudů; zákonodárství bylo běžně skryto ve funkci soudů. Rozsah působnosti královských
soudů se velmi lišil. Jeden z krajních případů představoval Roger II., rádoby autokrat zpřítomňující
Justiniánovy absolutistické teorie, nebo anglický král, který, ač byl svázán zvykovým právem, měl
účinnou moc nad královským soudem, jenž si udržoval širokou pravomoc, která se mohla, např. za
Jindřicha II., rychle rozšířit. Anglický král měl moc také nad lidovými soudy a tzv. hundreds
(administrativní jednotky v anglických hrabstvích), pokud nebyly v rukou soukromých osob. Na
druhém konci byl císař jako pán německých zemí, jehož soudní pravomoc byla ve velké míře
převáděna na církevní hodnostáře, vyjmuté ze sekulárních povinností, stejnou měrou padla
královská soudní moc ve dvanáctém století do rukou knížat. Od francouzského krále se čekalo, že
poslouží jako nejvyšší soudce komukoli, kdo za ním přijde. Lidí z míst mimo královská panství
však přicházelo poměrně málo.
V evropských soudních institucích panovala řada rozporů. Výkon soudní pravomoci a
vládnutí byly v podstatě považovány za jediný proces. Soud, odkud se vládlo i soudilo, byl ústřední
institucí každého království nebo knížectví: v očích mnoha lidí bylo udržování spravedlnosti a
práva vrcholnou funkcí krále. Avšak podle tradice germánských kmenů měl být rozsudek vynesen
sborem všech svobodných mužů a „žalobců“, všech, kdo mají právo a povinnost pravidelně
docházet ke dvoru; od devátého století se právní moc starých královských a lidových soudů
střetávala s mnoha panskými soudy, které vznikaly s královským svolením, nebo násilným
ovládnutím. V 11. a 12. století dochází ke střetům s různými okresními a městskými soudy, které
zakládali obchodníci, aby se zde rozhodovalo o jejich záležitostech. Ty by mohl jen stěží vyřešit
vůdce - válečník, nebo venkovští žalobci u lidového soudu. Soudní moc tak byla značně rozdrobena
a zmatek se ještě zvětšil, když začal vzrůstat vliv církevních soudů, které projednávaly velké
množství různých případů, od manželských sporů až po záležitosti týkající se víry duchovenstva a
mravů. Pokud se zločinu dopustil kněz, mohlo dojít k rozepři ohledně toho, zda bude postaven před

140
světský nebo církevní soud; jestliže šlo o manželské rozpory, ve kterých se jednalo o dědění
pozemků a jiné podobné záležitosti, probíraly se jak před světskými, tak i církevními soudy. I když
zrovna soudy nebyly v rozporu, co se týče soudních pravomocí, přesto mezi nimi často docházelo k
mnoha zmatkům při zajišťování toho, aby byla různá hlediska složitého případu řešena ve shodě.
Proto zde panovaly pochyby týkající se kompetencí soudu, kde se má případ projednávat. V zemích
jako např. Francie, kde se značně rozvinuly panské soudy, bylo možno na určitých místech v určité
době pozorovat něco jako soudní anarchii. Přesto bylo velmi důležité, aby každý, kdo se chtěl
soudit, věděl, u jakého soudu a jak bude jeho spor vyšetřován. Jedině formální soudní proces byl
možnou alternativou k použití síly; v době, o které pojednává tato kniha, měli králové a jejich
úředníci ve většině evropských zemí velké potíže s tím, aby se síla neprojevovala mocněji než
právo: chaos byl typický, justice slabá, avšak vyhledávaná a ctěná právě pro svou malou
dostupnost.
Zmatek se trochu vyjasní, pokud zmíníme některé tendence těchto staletí. U starého lidového
soudu žalobci stanovovali zákony a vyhlašovali rozsudky; případně přenechávali rozsudek Bohu, a
to tím způsobem, že se jedna ze stran musela podrobit tzv. ordálům: osoba byla například vhozena
do nádrže s vodou, nebo přinucena uchopit do ruda rozžhavené železo; pokud klesla ke dnu nebo se
rychle uzdravila, byla nevinná, v opačném případě byla shledána vinnou. Ordály byly pokládány za
přežitek z pohanských dob. Robert Bartlett ukázal, že Boží soud bezpochyby souvisí s
křesťanstvím. Byl propagován a šířen Karlem Velikým a dalšími franckými králi, tuto instituci však
nepochopíme správně, budeme-li ji považovat za snahu negramotných laiků vyřešit neřešitelné.
„Ordály byly způsobem, jak získat důkaz při obtížných případech, ve kterých se nedaly uplatnit
běžné justiční postupy,… jejich původ je spojen s počátky Franků; Evropou se šířily společně s
křesťanstvím a křesťanskými monarchiemi. Ordály byly nakonec zrušeny reformní církevní elitou
ve dvanáctém století, kdy dochází k institucionální a intelektuální obrodě.“ Ve větší části Evropy
tyto soudy mizely. Na severu je vytlačovaly soudy králů a baronů, avšak i u panských soudů byl
jako hlavní autorita uznáván sbor „žalobců“. Na jihu, zvláště v italských městech, vliv římského
práva, které vkládalo větší moc do rukou soudců než žalobců, potlačoval pseudodemokratickou
povahu starých lidových soudů. Tyto soudy přetrvaly pouze v Anglii, staré okresní soudy a soudy v
tzv. hundreds byly totiž zaštítěny poměrně silnou a centralizovanou autoritou anglických a anglo-
normanských králů. Zachovaly se jako důležité pojítko mezi králem a místními obcemi, z nějž
vyrostla zvláštní tradice anglického vládnutí ve středověku: „samospráva pod královým vedením“.
Ale i tyto anglické soudy brzy ztratily svůj demokratický charakter. Moc žalobců byla rozdělena
mezi šerifa nebo dalšího úředníka, který předsedal, a komise nebo poroty, jež byly vybrány tak, aby
plnily různé úkoly sboru žalobců. Předchůdce moderní poroty nacházíme v různých institucích
severní Evropy této doby; zdá se, že porota je zbývajícím odkazem lidových soudů. Do 12. století
sloužily poroty zvláště v Anglii k tomu, aby poskytovaly informace a odpovídaly na otázky typu:
kdo byli nechvalně známí zločinci v okolí? - nebo kdo byl donedávna majitelem pozemku? Koncem
12. století se i v Anglii funkce sboru žalobců zredukovala na komisi, která poskytovala informace
královským soudcům u soudů, které byly de facto nebo i de iure reálnou odnoží královského soudu.
Vývoj v Anglii je zvláštní ve dvou směrech. Lidové soudy přetrvaly mnohem déle a královský
soud zůstal silnější než jinde v severní Evropě; ve dvanáctém století začala jeho důležitost ještě růst
a v pozdějších stoletích královský soud pohltil většinu ostatních soudních úřadů. To se však stalo až
po roce 1154 a podobně tomu bylo i ve Francii. Ve Francii a v Německu přecházelo čím dál víc
moci do rukou místních a panských soudů, kterým předsedali místní šlechtici a jejich úředníci. Ze
soudů plynuly šlechticům vydatné příjmy. Stejně jako soudní a výkonná moc bylo součástí jediného
procesu i zdanění; daně byly stanovovány u soudu. Pokuty a další výnosy soudu byly vysoce
lukrativní. Avšak hlavní funkcí panského soudu byla regulace sporů týkajících se pozemků. Bylo
tomu tak v Anglii v raně normanském období i ve Francii; v tomto ohledu byl význam panských

141
soudů ohrožen jen ve druhé polovině 12. století, kdy se začalo častěji užívat práva na odvolání k
soudu vyšší instance a soudci z vyšších soudů pronikali do oblasti panských soudů.
Racionalizace právního chaosu se v italských městech od pozdního jedenáctého století nesla v
duchu obrody římského práva. Velkou různorodost tradice soudnictví v normanském království se
pokusil učinit účelnější ještě velkorysejším způsobem Roger Veliký se svými právními poradci.
Nějakou dobu trvalo, než změny vešly v platnost. Mezitím různé soudy v celé západní Evropě
soudily podle velkého množství rozmanitých právních norem; kdyby se někdo kdekoli v Evropě
zeptal člověka, kterému právu je podřízen, mohl by dostat odpověď: „mému právu“ - právo bylo
osobní věcí, kterou si člověk nesl s sebou; zodpovídal se soudům, kterým se zodpovídali jeho
předkové, řídil se právem těchto soudů a měl ta privilegia, která mu tyto soudy poskytly.
Se soudnictvím byly úzce spjaty i další aspekty vládnutí. V královstvích se silnou vládou, jako
byla Anglie, měla královská správa kontrolu nad šerifem a místními úředníky; v jiných královstvích
nedělala nic víc, než že udílela výsady a vybírala poněkud skromné daně. Dokonce i v Anglii byly
počty stálého personálu královské správy na naše poměry směšně malé. Ve skutečnosti se tento
počet jistě rozšiřoval o příživníky, kteří se shromažďovali kolem každého většího hospodářství.
Výčet zaměstnanců na dvoře Jindřicha I., který byl sestaven hned po jeho smrti, začíná u písárny a
kaple; ty byly dosud spojeny do jednoho oddělení, které se staralo o královské listiny a modlitby.
Podle záznamu tu jsou jen tito zaměstnanci: kancléř, jeden z nejvyšších královských úředníků, který
dostával pět šilinků denně; nejvyšší písař, který původně dostával deset pencí za den, avšak Robert
de Sigillo byl tak nepostradatelný, že povýšil na úroveň dvou šilinků; a kaplan, který měl na starosti
kapli a ostatky. Je zřejmé, že Robert de Sigillo nepsal všechny královské listiny sám, přesto však
neexistuje důvod domnívat se, že anglický král z 12. století potřeboval více než šest stálých
zaměstnanců, možná i méně. Úřady, které krále zásobovaly jídlem či organizovaly jeho armády, a
především králova lovecká družina, byly mnohem větší. Přestože byl dvůr anglického krále
Jindřicha I. ve své době nejkultivovanější na sever od Alp a Pyrenejí a správní a justiční systémy se
zde rychle rozvíjely, byl to stále pohyblivý hlavní stan náčelníka, jehož hlavními činnostmi byly lov
a boj.
V evidenci dvora Jindřicha I. není žádná zmínka o „kancléřství“; taková oficiální instituce v té
době neexistovala v Anglii ani v jiném evropském království. Do úřadu, který spravoval kancléř,
spadalo scriptorium, kaple a starost o ostatky. A jelikož se dvůr přemisťoval, žádné z těchto slov
neoznačuje místnost nebo budovu. Ale ať už byl král kdekoli v některém ze svých paláců či hradů,
nebo se zdržoval v klášteře, poblíž katedrály nebo ve stanu, vždy se musel najít prostor pro kancléře
a kaplany, kde by mohli psát, sloužit mši, vykonávat funkce spojené s královskou kaplí a opatrovat
s patřičnou ctí a v bezpečí královskou sbírku ostatků. Dnes se tyto úkoly jeví poněkud zvláštně.
Avšak v 11. a 12. století to bylo zcela běžné. Organizace dvora se odvíjela především od uspořádání
franských králů, ještě příměji pak od saských králů v Německu.
Slovo kaple, capella, znamená doslovně „malý plášť“; odvozuje se od pláště sv. Martina z
Toursu, jenž byl po sv. Diviši druhým nejdůležitějším patronem franských království. Plášť byl
hlavní relikvií západofranských králů Neustrie kdekoli neustrijští králové byli, putoval s nimi i
plášť, aby zdobil každou stavbu, která se načas stala královskou kaplí. Dvory králů raného
středověku byly jednoduché, stálých služebníků bylo málo. Bylo přirozené a praktické, aby veškeré
psaní obstarávali stálí a gramotní úředníci dvora, kaplani; odtud vyplývá tradice kaplanů jako těch,
kdo mohli psát královské listiny. Ve skutečnosti však velké množství královských listin sepsali
nikoli kaplani, ale písaři držitelů prebend; dokonce se pochybuje o tom, zda angličtí králové 10. a
počátku 11. století vůbec nějaké profesionální písaře zaměstnávali. Knut a Eduard Vyznavač měli
skupiny schopných kleriků, kteří byli neustále přítomni; Eduardovi kaplani tvořili velikou,
vybranou a kosmopolitní skupinu. Je otázkou, zda psali jeho dokumenty. S jistotou vykonávali
ostatní funkce kaple soudobých německých králů; je nepochybně významné, že někteří z nich byli
německého původu.

142
 Saští a sálští vládcové měli na svých dvorech něco, co se blížilo školám pro služebníky z řad
kleriků: těchto mužů nebylo nikdy mnoho, ale byli velmi důležití. Byli vychováváni k tomu, aby
obstarávali úřednické práce na královském dvoře, radili králi, případně se z nich stávali biskupové,
plnili tak povinnosti královských služebníků a zároveň funkci pastýřů ve svých biskupstvích.
Existovalo zde něco jako pravidelný cursus honorum: schopnému kaplanovi byla udělena obročí ve
formě kanovnictví a hodnosti v některé z katedrál, za což byl zavázán jen málem nebo ničím, a
někdy získal i biskupství. Mnoho německých biskupů bylo ustanoveno touto cestou. Představitelem
kaple byl buď nejvyšší kaplan nebo nejvyšší kancléř (arcikancléř), její nejvyšší představený, který
byl vždy arcibiskupem, od konce 10. století arcibiskupem mohučským; a dále kancléř, který se stal
téměř vždy biskupem a běžně i arcibiskupem. V Itálii založili císařové zvláštní hierarchii, ta se však
týkala spíše jen titulů, s kaplemi a kaplany se to mělo skoro stejně všude tam, kde byl císař.
Toto uspořádání bylo napodobováno ve Francii a v Anglii. V Anglii byla kaple plně obsazena
v časech Eduarda Vyznavače (i když panuje názor, že titul „kancléř“ zavedli Normané). Blízké
vztahy kaple s anglickými katedrálami byly běžné až po normanské reorganizaci, která v Anglii
umožnila nástup absentismu a pluralismu podle německého modelu Nápad založit na strategických
místech stabilní královské kaple, které by mohly královským kaplanům zabezpečovat příjmy, byl už
na světě. A tak v Eduardově době založil Ingelric (zřejmě kaplan Eduarda Vyznavače německého
původu) v Londýně kostel sv. Martina (Saint Martin le Grand), který plnil tuto funkci a byl tak i
určitě zamýšlen. Za Eduarda byl již uplatňován cursus honorum podobný německému. V Edgarově
době byla většina biskupů původně mnichy; kolem poloviny 11. století byli často, tak jako v
Německu, královskými kaplany.
Dvůr anglického krále Jindřicha I. měl blíže k Francii než k Německu. Tak jako ve Francii i
zde působili vysocí laičtí úředníci: správce (steward), vrchní sluha (butler), konetábl (constable) a
komoří (chamberlain), kteří dohlíželi na armádu a domácí záležitosti; stejně jako ve Francii i zde
byla tendence k tomu, aby se tyto úřady staly dědičnými. Mimo to se v obou monarchiích moc
postupně koncentrovala v rukou kancléře. Po většinu doby, kdy vládl Ludvík VI., byl jeho
oblíbencem kancléř Etienne de Garlande, jehož bratři zastávali místa dalších vysokých státních
úředníků. Ve dvacátých letech 12. století Étienne zašel příliš daleko, když spojil ve svých rukou
úřad kancléře a správce a král nakonec vyslyšel jeho závistivé rivaly. Étiennovi byly úřady
odejmuty a v roce 1127 byl poslán do vyhnanství. Ovšem roku 1132 byl zpět na místě kancléře, ale
nikdy už neusiloval o vliv tak, jako dříve. Rozvážnější duchovní ve spolupráci s papežem zabránili
tomu, aby získal biskupství. Ke konci vlády Ludvíka VI. a po nástupu Ludvíka VII. byl jejich
církevním poradcem Suger, opat ze Saint-Denis, který neměl žádnou oficiální funkci s výjimkou
druhé křížové výpravy, kdy zastával úřad místodržícího během královy nepřítomnosti. Po Sugerově
smrti v roce 1151 se stal hlavou králova poradního sboru znovu kancléř, Hugo ze Champfleuri,
biskup ze Soissons. V jeho rukou se soustředila většina pravomocí královského dvora, měl na
starosti diplomacii i povinnosti vyplývající z jeho úřadu, ochranu královské pečeti a vydávání
královských dokumentů. Po Hugově propuštění v roce 1172 Ludvík VII. po nějakou dobu tento
úřad neobsadil: Hugo se na toto místo hodil až příliš dobře, proto bylo moudřejší a bezpečnější jeho
následovníka nejmenovat. Můžeme si být jisti, že okázalost funkce francouzského kancléře byla
vzorem Tomáši Becketovi v jeho snaze učinit kancléřství na dvoře Jindřicha II. stejně velkolepým.
Když se Becket po rozepři s králem a poté, co byl povýšen v Canterbury, vzdal starosti o Velkou
pečeť, zbavil Jindřich II. úřad kancléře moci.
Přes všechnu svou vznešenost byli v této době kancléři v Německu, Francii a Anglii stále
především úředníky na královském dvoře: ani v Anglii se až do přelomu 12. a 13. století kancléřství
nestalo částečně nezávislým ministerstvem zahraničí. Královskému dvoru byly podřízeny i finanční
úřady ve Francii a Německu, přesto však královská pokladna nemohla cestovat s králem tak jako
ostatky. V Anglii se z finančního úřadu postupně stávala formální instituce. V době Jindřicha I. byli
nejdůležitější úředníci jako nejvyšší komoří a pokladník běžně přítomni u dvora Jejich úřad, ač

143
primitivní, byl dědicem finanční správy, která vybírala daň danegeld pro Aethelreda II. a Knuta. Pod
nadaným vedením Rogera, biskupa ze Salisbury, Jindřichova nejschopnějšího správce, o kterém se
říkalo, že si ho Jindřich vybral jako prvního kaplana proto, že dovedl rychle ukončit mši (Jindřich
byl v tomto ohledu jiného zaměření než Eduard Vyznavač), dosáhly anglické finanční úřady
podobné efektivity a vyspělosti jako úřady na Sicílii. Pokladnice ve Winchestru se stala stálou
úschovnou peněz, kterou získala na starost správa státního pokladu (Exchequer), instituce, kde se
dvakrát ročně vybíraly královské daně od šerifů a dalších úředníků; ti zde také podávali zprávu o
svém hospodaření. Tyto zprávy byly zapisovány do oficiálních záznamů, tzv. „Pipe Rolls“; jeden z
těchto záznamů z doby Jindřicha I. z let 1129-1130 se zachoval a je vůbec nejstarším královským
výkazem, který v evropských archivech přežil; z roku 1130 se zachovalo jen málo psaných
dokumentů.
Jindřich I. se od většiny evropských králů lišil bohatstvím, především se tak ale vzdálil svým
poddaným. Finanční možnosti dělily evropské krále od jejich poddaných veskrze světským
způsobem; božská aureola, která monarchii obklopovala, byla nebeským protějškem, tak jako
ostatky svatých měly svůj protiklad v drahokamech, brněních a mincích uvnitř královských
pokladen.

Božské právo: pomazání a korunovace

Barbarští králové byli na začátku středověku pro křesťanské biskupy zdrojem rozpaků. Svatý
Pavel hlásal, že moc je od Boha; všeobecně se uznávalo, že veškerá skutečná moc pochází od Boha
a že všichni králové byli vybráni Bohem. Je však třeba podotknout, že božský výběr mohl být v
něčem zvláštní. Tato obtíž nebyla ve středověku nikdy úplně překonána, nechal se jí oklamat už
Řehoř z Toursu čtyři sta let před tím, než začíná naše doba. Když popisoval zásnubní rozjařenost
krále Chlodvíka, přidal ohromující komentář: „Bůh… zvětšil jeho království, protože před ním
Chlodvík kráčel upřímně a dělal to, co Bůh rád vidí.“ Místa v knihách Královských a knihách
Letopisů, kde se objevuje podobná formulace, velmi pomáhala jak biskupům, tak králům. Každý,
kdo chce středověkému vládnutí rozumět, by měl zmíněné knihy podrobně studovat. Králové tu
jsou charakterizováni kombinací lidského hrdinství, bohem inspirované moudrosti a naprosto
lidských selhání. Proroci jsou zobrazeni jako kultivovanější než jejich páni a také jako ti, kdo jsou v
bližším kontaktu s boží vůlí. Křesťanský biskup měl v Bibli hledat precedenty pro své jednání; to,
co nacházel, mělo mnoho společného s jeho vlastní situací. Tyto precedenty nijak neřešily poměr
mezi mocí biskupů a králů, spíše napomáhaly tomu, aby se ujasnilo jejich odlišné poslání. Poslání
bylo ve složité hierarchii středověké společnosti to nejdůležitější.
Důraz na vzdálený precedent jako na důležitý klíč ke středověkému kralování se může zdát
nepřiměřený a paradoxní. Králové zkrátka nebyli dosazováni na trůn duchovními, byli dědici a
následovníky barbarských náčelníků, vládli pomocí síly a strachu, ne prostřednictvím ideálů, náplní
jejich života byla politika a ne ideály duchovních. Bylo tomu tak, ale ne naprosto. Středověký král
byl primus inter pares (první mezi rovnými) mezi svými vazaly, a přesto byl vždy někým mnohem
vyšším. Světské základy středověkého království byly před 12. stoletím chatrné. To, že v Německu
přežila v 10. a 11. století silná monarchie a že se ve Francii slabá monarchie vůbec zachovala,
dokládá, že církev a duchovní byli pro vytváření středověkého království důležití.
Když byl král „zvolen“, byl církví pomazán a korunován. Do konce 10. století byly tyto
praktiky zavedeny ve většině evropských království. Ota Veliký podnikl zvláštní kroky, aby byl
pomazán a korunován za německého krále a císaře; jeho mladší současník, Edgar, zavedl podobný
obřad v Anglii. Tyto obřady vtiskly volbě panovníka církevní pečeť, což symbolizovalo to, že byl
král vybrán Bohem a stejně tak i člověkem a že mu bylo toto poslání svěřeno zvláštní volbou. V 10.,
11. a 12. století bývali králové Francie a Anglie pomazáni křižmem, zvláště vysvěcenou směsí oleje
a balzámu, která se užívala při svěcení kněží a konsekraci biskupů. Úřadu krále to poskytovalo

144
jakoby duchovní poslání. Na přelomu 11. a 12. století napsal normanský anonym (dříve známý jako
Anonym z Yorku), že „král panuje s Kristem“; je to odraz teorie z 10. a počátku 11. století, která
říká, že král je Kristův náměstek, vlastně rex et sacerdos (král a kněz) a přestože nemůže vykonávat
svátosti, panuje nad církví a pozemským královstvím, je pověřen veškerou mocí. Když toto anonym
psal, nebylo již ono učení v oblibě. Spis je fascinující kombinací nového myšlení jedenáctého století
a extrémně konzervativních názorů na instituci království. Doba se měnila: papežové zrušili užívání
křižma při královském pomazání a odepřeli králům moc nad duchovními; brzy měla přijít doba, kdy
se papežové sami prohlásili za Kristovy náměstky, a vykládali tento titul tak, že veškerá světská
moc je v posledku zprostředkována jimi, ne králi. Nesmíme se tím však nechat zmást: na vztah
papežů a císařů, biskupů a králů panovalo v 10. století mnoho názorů a bylo tomu tak i ve století
dvanáctém. Ve skutečnosti si většina lidí myslela, že své místo a poslání má každý z nich; i když
hranice mezi oběma byly značně proměnlivé, většina lidí měla za to, že regnum (světská vláda) a
sacerdotium (kněžství) mají povinnost spolupracovat na díle Kristově. Na potíže, se kterými se
setkávali, se podíváme později. V širším slova smyslu však můžeme říci, že v desátém století církev
panovníka oslavovala a ve dvanáctém se ho snažila pokořit. V desátém století hlásala církev
poslušnost vůči panovníkovi, protože starodávné právo na odpor vůči panovníkovi, který porušil
práva a svobody svých poddaných, stále platilo; ve dvanáctém století to byla církev, kdo se musel
bránit a ospravedlňovat svou neposlušnost vůči vládcům.
Ve Francii 10. století se přední duchovní zoufale sháněli po autoritě, která by v zemi zmítané
anarchií nastolila mír. Německo bylo v desátém století klidnější. Modernímu návštěvníkovi by však
žádné středověké království nepřipadalo snesitelně klidné. Až v roce 955, kdy Ota I. slavně porazil
Maďary na Lešském poli, mohl být zapomenut strach z invaze a plundrování. Vysoce organizované
anglické království bojovalo na konci desátého století o život se skandinávskými nájezdníky. Za
těchto okolností bylo úkolem odpovědných představitelů církve poskytovat králi podporu všemi
možnými způsoby. Existovalo mnoho případů neposlušných, nepoddajných a odbojných biskupů, v
celku však církev stála za králem; za to králové vkládali do rukou biskupů a opatů více moci a
odpovědnosti. Nejvěrnějším vévodou Oty Velikého byl jeho bratr Brun, arcibiskup kolínský a
vévoda lotrinský. Ota cílevědomě zvětšoval jmění církve a poskytoval výsady, tzn. uděloval
biskupům a opatům právo vykonávat na jejich území soudní moc, což předtím mohla dělat pouze
moc královská. Mnoho biskupů a opatů bylo jmenováno králem a bylo pouze na něm, koho si
vybere; nemusel se řídit dědičným následnictvím, jako v jiných královských úřadech, např. u
vévodství. Systém vlády v úzkém spojení s církví praktikovali v Německu Jindřich II. a Jindřich III.
-za toho dosáhl svého vrcholu. Ve stejné době udržovali v Anglii podobné spojenectví mezi králem
a církví Edgar, Aethelred Nerozhodný, když byl ještě vlastním pánem, a Knut. Dokud byl vztah
mezi církví a králem těsný, dohody fungovaly ve prospěch obou, alespoň na světské úrovni. Když
se však obě síly rozdělily, nebo když se lišily jejich zájmy, bylo rychle cítit velké napětí.

Karel Veliký a představa císařství

Pokud by byl chtěl člověk vědět, jaký by měl být král, poskytli by mu církevní rádci výtah z
životních osudů krále Davida, Šalomouna a Chizkijáše; pokud by se chtěl člověk stát císařem,
zaslechl by něco o Konstantinovi, Theodosiovi a dalších císařích dávné minulosti; především by se
ale dověděl o Karlu Velikém. Karel Veliký byl pro císaře této doby největším vzorem. Zajisté nebyl
příkladem pouze pro ně: francouzští králové též zdědili jeho trůn a považovali ho za jednoho ze
svých největších předků. Chansons de geste z konce 11. a začátku 12. století se odehrávají na dvoře
Karla Velikého; z Francie se tato hrdinská vyprávění rozšířila do Německa. V době, kdy za
hranicemi královské domény nikdo neuznával královskou moc, udržovala legenda o Karlu Velikém
povědomí o tom, že existuje nějaká Francie.
Ve Francii poskytovala legenda monarchii dobré jméno; v Německu se králové pokoušeli jít
ve stopách svých předků. Dělali to téměř doslovně: Ota Veliký se v roce 936 jel nechat zvolit

145
králem Franků do Cách, města Karla Velikého. Když byl uváděn do úřadu, oblékl si francký úbor,
byl pomazán a korunován v bazilice Karla Velikého. Karlův kamenný trůn vykopal Ota III.; trůn,
který je stále možno spatřit v bazilice v Cáchách, se stal dříve nebo později pro všechny panovníky
západní Evropy zásadním symbolem královského majestátu. Události z roku 936 a císařská
korunovace roku 962 svědčí o Otově odhodlání stát se novým Karlem Velikým. Být jako císař
korunován papežem bylo od Otovy doby nevyhnutelným přáním každého z německých králů, bylo
tomu tak i dlouho poté, co končí naše období. Stejně tak nebylo zapomenuto, že se tak činí po vzoru
Karla Velikého. Naše období začíná korunovací roku 962 a krátce poté, co v roce 1165 končí,
nechal Friedrich Barbarossa prostřednictvím svého vzdoropapeže Paschala III. Karla Velikého
svatořečit.
Potud je vše jasné, je však možné pokračovat dále a říci, že Ota jel do Říma nechat se tam
korunovat proto, aby dokončil pouť ve stopách Karla Velikého? Bylo toto jeho hlavním důvodem?
O tom se vede mnoho sporů, bylo by však chybou klást důraz výhradně na Otovu představu
minulosti. V rovině symbolů nebyl Karel Veliký jediným precedentem: Otův otec, Jindřich I., prý
koupil věhlasné svaté kopí za podstatnou část území dnešního Švýcarska; svaté kopí bylo vnímáno
jako talisman, který pomůže králi k vítězství, a zároveň jako symbol, který musí mít každý uchazeč
o císařství. Bylo s Otou na Lešském poli v roce 955 a je stále v té části císařského pokladu, která je
uložena ve Vídni.
V Otově době se slovo „císař“ užívalo zhruba čtyřmi způsoby. Otův švagr, král Athelstan,
nazýval sám sebe mnoha vznešeně znějícími tituly, císař (pokud jsou dokumenty pravé) a basileus,
což je řecké slovo označující krále a součást oficiálního titulu byzantského císaře (není však jasné,
zda si to Angličané uvědomovali). Zčásti to bylo kvůli nedávnému sjednocení království; on a jeho
nástupci měli pocit, že vládnou ne jednomu, ale více královstvím. Částečně to snad byl překlad
staroanglického titulu „Bretwalda“, který kdysi označoval nejvyšší krále ostrova, zčásti to mohlo
být přímé napodobení Byzance. Roli též hrála barbarská záliba ve vznešeně znějících slovech, ta
byla snad nejpádnějším důvodem k jejich užívání.
Athelstan byl „císařem“ (pokud jím vůbec byl), protože vládl několika královstvím; králové
Leónu a Kastilie se v 11. a 12. století také někdy nazývali císaři, avšak z trochu jiného důvodu -
usilovali o vládu nad dalšími národy. Zbytek Španělska ovládali muslimové, což bylo z pohledu
křesťanů nepřijatelné; leónský císař si kladl nárok na zbývající část poloostrova.
Ota byl pánem mnoha kmenů, králem Německa a Itálie, také měl zájem podmanit si Čechy,
rozšířit německou moc na východ za Labe, chtěl obrátit pohany severovýchodní Evropy; jestliže
existoval někdo, kdo mohl soupeřit s Byzancí, byl to on. Na základě toho měl oprávněný nárok
nazývat se císařem stejně tak jako král Wessexu nebo Leónu; jeho věhlas o tom vypovídá. Toto vše
by však nestačilo k vysvětlení toho, že se vydal do Říma nechat se zde korunovat.
Před rokem 962 byl poslední osobou, které papež udělil titul „císaře“, méně významný italský
kníže Berengar I., jenž zemřel v roce 924. Od chvíle, kdy v roce 843 synové Ludvíka Pobožného
říši rozdělili, bylo zvykem, že císařská koruna náležela k prostřednímu království, království
Ludvíkova nejstaršího syna Lothara. Ke konci 9. století však tento zvyk ztratil rychle svůj smysl,
protože se prostřední království rozpadlo. Je otázka, zda měl nárok burgundských a italských králů
na císařský titul hlubší opodstatnění než to, že ovládali sever Itálie a hlavní cesty přes Alpy a mohli
tak na papeže vyvíjet tlak. Je zřejmé, že prostřední království bylo pro krále, který si přál zachovat
jednotu Německa, strategicky důležité; saští králové chtěli z praktických důvodů vládnout
Lombardii a udržovat si svrchovanost nad Burgundskem. Jen tak mohli čelit touze švábských a
bavorských vévodů vládnout oblastem na jih a na západ od svých vévodství a bránit jejich úsilí
vytvořit samostatné království. Císařský titul zájem o Burgundsko a Lombardii ještě zvyšoval. Je
však otázka, zda to mělo nějakou spojitost s úsilím Oty a jeho následovníků stát se císaři. Císařský

146
titul neměl žádný přesně vymezený politický význam; byla s ním spojená velká prestiž, ale nebyl s
to řešit ty praktické problémy, které mohli Sasové rozhodnout pouze silou.
Saský kronikář Widukind, pro nás největší odborník na vládu Oty I. v Německu, nebere na
vědomí Otovu korunovaci v Římě roku 962 a prohlašuje, že byl Ota svými vojsky vyhlášen
imperátorem v roce 955 na bitevním poli u Lechu tak, jako úspěšný generál v dávném Římě. Tato
smyšlenka je pěknou směsicí věrnosti saské tradici a náklonnosti ke starobylému Římu. Má určitou
symbolickou platnost: Ota za svou jedinečnou pozici ve velké míře vděčil vítězství na Lešském poli
a německý mnich, jakkoli dobře vzdělaný, měl potíž s představou, že mu byl tento titul udělen
italským biskupem. Jenže tak tomu nebylo.
Apokalyptický autor té doby (jehož práce byla Otovi pravděpodobně neznámá) zdůraznil to,
co se mnoha lidem zdálo zřejmé před i po roce 962. Považoval císařskou korunovaci za nezbytnou z
důvodu, který bychom jen stěží odhadli, kdyby nám o něm sám nepověděl. Podle Knihy Danielovy
měly vládu Antikrista předcházet čtyři říše, které se dobově interpretovaly jako babylónská, perská,
řecká, tzn. říše Alexandra Velikého a jeho nástupců a říše římská (ve skutečnosti římská říše do
Danielových úvah nepronikla). Proto bylo povinností zbožného křesťanského monarchy udržovat
existenci římské říše, aby se oddálil příchod Antikrista až na stanovený den. Ale kdo měl právo a čí
to byla povinnost udržovat římskou říši? Autor psal před rokem 962; o tom, kdo by měl říši obnovit,
mluví trochu mlhavě. Je si však jist tím, že dokud budou frančtí králové pokračovat v tom, co
započali, římská říše bude obnovena a udržována. Bylo naléhavou povinností franckého krále, aby
zvážil, zda je jeho údělem být římským císařem; z pohledu mnoha jeho zbožných poddaných
nemohl Ota tuto výzvu odmítnout.
Nedá se říci, zda tak uvažoval i Ota a jestli jsou názory apokalyptického autora i Widukinda
pouze jejich osobní. Pomáhají nám však pochopit to, že mnoho lidí považovalo Otovo úsilí stát se
císařem za samozřejmé a že jeho říše, ať už to znamenalo cokoli, byla římská. Nemůžeme nahlížet
hluboko do Otovy mysli; avšak jeden z hlavních činitelů, jenž ho přitahoval do Říma, byla
bezpochyby touha následovat Karla Velikého, jak také učinil v roce 936. Ze skutečnosti, že mezi
královskou korunovací a korunovací císařskou uběhlo dvacet šest let, lze vyvozovat, že se jeho
záměry neřídily pouze sny o císařském úřadu. Jakmile však byl Ota korunován, stal se pro své
následovníky dalším vzorem, ať už blízkým nebo vzdáleným; a usilování o císařství se stalo
nezbytným, byť znamenalo a stálo cokoli.
Byly vysloveny námitky, že se Ota a jeho následovníci nikdy nepokusili o rekonstrukci říše
Karla Velikého a že nikdy nebyli vládci Francie. Na to existují dvě odpovědi. Tou první je, že
takovou ambici nejspíš měli: Jindřich I. byl po nějakou dobu svrchovaným vládcem Francie; Ota
Veliký přiměl Ludvíka IV. sedět na nižším trůně než on, když se v roce 942 setkali. „Národní“
hranice pro velké krále středověku nic neznamenaly. Ale ať už byly cíle německých králů jakékoli -
nárok na vládu nad Francií vznesl znovu Jindřich VI. ve dvanáctém století - politické okolnosti,
omezené zdroje a vzrůstající důležitost hranic mezi královstvími Francie a Německa zabránily
jejich realizaci.
Druhou odpovědí je, že Ota a jeho nástupci přinejmenším až do 12. století nepřemýšleli o říši
ve smyslu teritoria. Karel Veliký pravděpodobně neviděl svůj vztah s Byzancí jako vztah „západu“
a „východu“ (tak, jak jej nahlížíme dnes). Podobně si ani saští a sálští císařové nekladli nárok na
jakékoli území z moci císaře.
Co to tedy znamenalo? Jaký prospěch měl Ota z korunovace? V Itálii mu rozhodně něco
přinesla: dohodu s Byzantským císařstvím, které okupovalo téměř půlku poloostrova, a ochranu
papežských území. Také získal neurčitý nárok rozšiřovat svou moc jakýmkoli směrem. Jeho pozice
vůči církvi se upevnila. Královská korunovace v roce 936 ho již (na rozdíl od otce) učinila
pomazaným králem, což znamenalo, že měl královskou i duchovní moc: nemohl vykonávat
svátosti, měl však bohem danou moc nad duchovenstvem a zároveň nad ostatními lidmi. Koruna,

147
kterou nechal vyrobit pro císařskou korunovaci, se zachovala dodnes ve Weltliche Schatzkammer
ve Vídni. Je to nádherný a precizně zpracovaný předmět ozdobený obloukem z kovu a drahých
kamenů. Oblouk byl vyroben zvlášť vysoký, aby se koruna dala nosit na nízké, měkké látkové
mitře, která se v té době užívala. Mitra v kombinaci s korunou byly pro Otu symbolem nejvyšší
moci nad církví a státem. Zřejmě se stejně jako Karel Veliký nedomníval, že císařská korunovace
zvýší jeho autoritu; byla jejím nejvyšším symbolem a pro Otu byla konečně přirozeným a
nevyhnutelným završením kariéry. Jeho současník, král Edgar, odložil pomazání a korunovaci až do
doby, kdy se domníval, že jí věkem odpovídá. Bylo mu třicet, což je minimální věk pro svěcení
biskupů. Ota odložil svou císařskou korunovaci na lépe vyhovující dobu. Žádný z nich neztratil
kvůli odkladu mnoho ze svého vlivu, přesto však oba ceremoniál nakonec absolvovali.
Skutečně zde byly dobré důvody pro odklad korunovace, jelikož s ní přibyly Otovi další
povinnosti; stal se ochráncem Říma a papežského stolce, a i když se zdá, že to vážně neovlivnilo
jeho rozhodnutí oddalovat korunovaci do roku 962, odpovědnost spojená s úřadem nepochybně
působila Otovi a jeho následovníkům mnoho starostí. Papež se na to samozřejmě nedíval stejným
způsobem. Podle papežské tradice byl císařský titul výsadou, udělovanou papežem; nebyla s ním
spojena žádná politická moc nad Římem, byla to pouze „policejní“ povinnost chránit svatý stolec.
Musíme dávat pozor na to, abychom tyto dva pohledy nekladli do přísné opozice. Císařský a
papežský názor byly oba extrémem; mezi nimi bylo mnoho poloh, které zastávali různí lidé v
různých dobách. Ota se mohl považovat za dočasného pána Říma, byl však připraven věnovat
papežovi velká území stejně jako jeho předchůdci. Papež se mohl považovat za nezávislého na
císaři ve všech směrech, ale rád přijal císařovu podporu. Představa císařství se posouvala a měnila,
pro různé lidi znamenala různé věci. Voltaire konstatoval, že Svatá říše římská nebyla nikdy svatá
ani římská a nebyla ani říší; můžeme souhlasit s pochybností o tom, že byla říší v geografickém
slova smyslu, ale opomineme její důležitost, pokud si neuvědomíme, že impérium románům bylo v
očích Otonů svatou a římskou říší. Povědomí o tom bylo tak silné, že Ota III. šel mnohem dál za
záměry svého otce a učinil Řím hlavním městem a Renovatio imperii Romanorum bylo jeho
zvláštním cílem. Ale i pro Otu III. byly Cáchy Karla Velikého důležitým poutním centrem.
Proti tomuto přístupu začalo papežství pomalu přitvrzovat. Císař zajišťoval svůj oděv a
symboly; papež dodával olej k pomazání a vybíral liturgickou formu obřadu. Od konce 10. století
byly ty aspekty obřadu, které zdůrazňovaly svatý ráz císařského úřadu, soustavně omezovány;
křižmo bylo vyměněno za méně posvátný svatý olej, který se nepoužíval při svěcení kněží a
biskupů. V pozdějších stoletích se papežové s malým úspěchem pokoušeli ovlivnit obřady
korunovace v dalších zemích a zvláště se snažili vyloučit křižmo. Z dlouhodobé perspektivy se jim
podařilo oslabit výjimečnou pozici císařů a králů 10. a počátku 11. století, podařilo se jim vrazit klín
mezi královskou a církevní moc. Tento příběh je však plný zvratů a dokonce i v tak pozdní době,
jakou byl rok 1100, užil normanský anonym v řeči o králích takového jazyka, který by potěšil, a
dokonce možná uvedl do rozpaků Otu I. nebo Jindřicha II. Někteří z vládců 12. století byli v
církevním slova smyslu alespoň napůl vzdělaní; avšak osoba podobná Jindřichu II., jenž se zajímal
zvláště o liturgii a řídil obřady na svém dvoře skoro stejně tak důkladně, jako Karel Veliký, se už
nikdy neobjevila.

Ustanovení krále
Takové bylo tehdy svaté kralování, „božskost, která obklopovala krále“. A nebylo tomu tak
pouze teoreticky. Přesto musíme uznat, že by byl královský úřad ničím, kdyby králové nárokující si
boží podporu nezískali již dříve podporu lidí. Církevní pomazání bylo zakončením ustanovování
krále. Král nepomazaný nebo bez koruny byl v nejistém postavení; avšak král, který nebyl
ustanoven a přijat aklamací lidu, neměl postavení žádné.

148
 Terminologie ustanovování krále je zvláště matoucí. Středověcí kronikáři opakovaně říkají, že
králové byli electi. Ať se snažíme sebevíc, nelze zanedbat skutečnost, že toto slovo znamená totéž,
co moderní „voleni“. Mezi moderní volbou a ustanovováním krále v 10. nebo 11. století je málo
podobností, snad jen to, že obojímu může předcházet a často předchází dlouhé a rozhodující
lobování; ale aby nebylo zmatku málo, mezi 11. a 14. stoletím proces průběžně měnil svoji podobu,
electio, staré ustanovování krále, se proměnilo v něco, co bychom už skoro mohli považovat za
volbu. Předpokládáme, že sbor volitelů, ať už velký nebo malý, je výslovně určen, má svobodu volit
alespoň z předstoupivších kandidátů a že výběr je určen početní převahou. Středověká „volba“
znamenala většinou potvrzení a slavnostní přijetí kandidáta předem zvoleného buď Bohem nebo
předchůdcem či osobou nebo osobami, které měly při volbě hlavní slovo. Krátký pohled na
podobný vývoj ustanovování papeže ve stejné době vyjasní situaci. Papež byl stejně jako všichni
středověcí činitelé, církevní i světští, vybrán Bohem. Byl papežem z boží milosti jako králové a
biskupové. Na počátku byl papež vybírán na lidské rovině duchovenstvem a obyvateli Říma.
Římský lid obvykle zastupovala jediná osoba, římský patricius nebo císař, o jehož právech však
mohla římská šlechta bouřlivě diskutovat. Jak se důležitost úřadu zvyšovala, přestávala neurčitost
protokolu vyhovovat. Když v roce 1059 vydali papežští reformátoři známou bulu Mikuláše II.,
doufali, že zabrání světským zásahům a předejdou tak papežskému schizmatu. Je to velmi důležitý
dokument. Jeho význam je stručně vyjádřen v jediné větě: zemře-li papež, ať se shromáždí
nejdůležitější biskupové a vše důkladně promyslí, ať se k nim brzy přidají další kardinálové
(clericos cardinales) a ostatní duchovenstvo a lidé ať potom dají souhlas k nové volbě papeže. Tento
dekret stojí jednou nohou ve starém světě a druhou v novém. Předpokládaný proces je tradiční:
některý člověk nebo lidé vyberou, jiní, na kterých záleží, dají souhlas, zbytek přijme výsledek. Je
však docela přesně určeno, že první hlas náleží sedmi nejdůležitějším biskupům zároveň se docela
výrazně ukazuje, že kardinálové jsou podstatnou součástí sboru volitelů. Bylo to tak také
pochopeno a z kardinálů se stali volitelé. Dekret však nebyl zdaleka uspokojivý; čas od času dali
kardinálové - biskupové hlas více než jednomu kandidátovi. V roce 1179 byla volba omezena na
sbor kardinálů a bylo stanoveno, že se papežem stane ten, kdo získá dvě třetiny hlasů. Tento dekret
je ve výrazně rozvinuté podobě stále platný. Ve své době to byl revoluční krok: je to poprvé, kdy se
moderní představa volby, kterou vykonávají zvláště vybraní volitelé a kdy rozhoduje početní
převaha, uplatnila ve významném evropském mocnářství.
Ostatní monarchie ještě žily převážně ve starém světě. Chabé doklady, které máme o
necírkevních volbách ve středověku, poukazují k jedinému závěru. Někdo vybral, ostatní souhlasili
a uznali. Otázka svobodné volby se neřešila: v mnoha případech se zajisté uplatnilo lobování,
zvláště tehdy, když diskuse připouštěla námitky; avšak před volbou německého protikrále Rudolfa v
roce 1077 znamenala „volba“ v podstatě jmenování a uznání, byl to čistě formální proces.
Dále je však obtížné generalizovat. Ten, kdo jmenoval, měl celkem malou svobodu volby,
pokud nebyl sám králem. Králové běžně jmenovali své nástupce a nechávali je korunovat ještě
během svého života, aby si mohli být jisti, že bude následnictví zaručeno. Ale i králové byli svázáni
tradicí. Neměli jako římští císařové možnost adoptovat kohokoli podle své volby. Běžně se
očekávalo, že vyberou nejstaršího syna nebo nejbližšího příbuzného - náklonnost k rodině byla
častou motivací. Ve složitějších dobách se z rozumných důvodů mohli vyhnout jmenování
následníka, pokud byl příliš mladý nebo nezpůsobilý. Ve specifických případech se dodržovaly
zvláštní zvyklosti. Někdy se tvrdilo, že syn, který se narodil v době, kdy byl otec králem, měl na
tuto funkci vyšší nárok než starší synové, kteří se narodili, když byl otec ještě soukromou osobou.
Toto pravidlo porfyrogenitury bylo útěchou pro druhou nebo třetí manželku, která si přála, aby její
děti byly upřednostněny před nevlastními dětmi; bylo též ku prospěchu mladším synům, např.
anglickému králi Jindřichu I., který se mohl vážně domnívat, že jeho nárok je větší než nároky obou
starších bratrů Roberta a Viléma. Někteří králové předpokládali, že rozdělí, nebo se pokusili
rozdělit, dědictví mezi syny. Vilém Dobyvatel přenechal Normandii Robertovi a Viléma určil za

149
krále Anglie. Robertova neschopnost a skutečnost, že Vilém sám Anglii dobyl, omlouvá Vilémův
čin; výjimek bylo vždy dost, někdy je středověcí nebo moderní historikové zařadili mezi vznešené
zákony, aby mohli postihnout podobné případy. V království Leónu a Kastilie bylo zvykem, že se
země rozdělovala mezi syny starého krále, stejně jako ve Francii Karla Velikého. Pojem
primogenitury se za Pyrenejemi příliš nerozšířil. Toto pravidlo bylo zapomenuto během naší doby i
jinde, což nápadně svědčí o silné představě království, jejíž účinky nám pomáhají pochopit, jak
vznikla. V Leónu rozpoutala smrt Fernanda I. období občanské války, které se vyznačovalo
intrikami, proradností a dokonce snad i bratrovraždami; podobně tomu bylo v merovejské Galii za
dob Řehoře z Toursu. Ten, komu záleželo na míru, byl připraven se proti něčemu takovému
postavit.
Jsme svědky přirozeného a neustávajícího boje mezi komplikovanými silami tradice a
okamžitými zájmy zúčastněných stran. Žádný člověk se nemohl nazývat králem, jestliže ho
nepodporovali velmožové. Při ustanovování krále proto hrál vedle jmenování a dědictví roli
souhlas. Lze si všimnout, že nejstarší synové často neuspěli - v Anglii nikdy v období mezi
Vilémem I. a Richardem I. To dokazuje, že silnější než dědictví může být jmenování nebo uzurpace:
i když to bude znít zvláštně, dalo by se tvrdit, že všichni tito angličtí králové se na trůn dostali díky
kombinaci jmenování a násilného přisvojení. Všichni ale byli příbuzensky spojeni se svými
předchůdci. Zvyklost dědičnosti zůstala silná. Ve Francii vypadá dokonce silnější; přesto si však
každý z Kapetovců pojistil titul „volbou“ a korunovací ještě za otcova života. V těchto událostech
lze spatřit to, jak se starodávné a primitivní zvyky mísí s naléhavými potřebami přítomnosti, hrou
okolností a osobními sklony. Je celkem nápadné, že podmínky, doba a rozšiřující se myšlenkový
okruh dovedou zvyklosti podstatně změnit. V Anglii nikdy nebyly výhrady vůči dědictví po ženské
linii rodu: všichni nástupci Matyldy, manželky Viléma I., byli potomky starých anglických králů
vždy po ženské linii, Štěpán a Jindřich II. byli příbuzní Viléma Dobyvatele jedině přes své matky.
Mezitím ve Francii zvládali Kapetovci, i přes svoji slabost, zplodit v období mezi 10. a 13. stoletím
syna, takže když přišel anglický král Eduard III. s nárokem na francouzský trůn, bylo proti němu
rozhodnuto ve jménu „prastaré tradice“, která nedovoluje nástupnictví po ženské linii.
Nejzajímavější jsou změny, kterými prošel proces nástupnictví krále a císaře v německých
zemích. Kdybychom měli jednou větou vyjádřit tu nejúžasnější změnu politického rázu v Evropě v
našem období, bylo by to samozřejmě zhroucení vůdčí pozice německých císařů. Ota Veliký byl
bezpochyby předním evropským vládcem. V polovině 12. století však Jan ze Salisbury opovržlivě
napsal: „Kdo stanovil, že Němci mají být soudci národů“ Připojily se k tomu ještě vnější příčiny:
růst moci Anglie a Sicílie; větší nezávislost téměř celé Itálie; kulturní nadvláda Francie, vzestup
papežského mocnářství a vůdčí postavení papeže spolu s Francií při křížových výpravách. Ještě
nápadnější jsou příčiny vnitřní: ke konci 11. a na začátku 12. století se uvnitř Německa spojily
důsledky občanské války se soupeřením s papežstvím. Mezi 11. a 14. stoletím se z Německa stala
federace států; král-císař byl voleným vládcem. Ve 14. století byl volen v souladu s moderní
představou o tomto slově - zvláštním sborem volitelů a většinou. V 50. letech 12. století to je však
ještě dalekou budoucností; aktuální vyhlídkou bylo spíše obnovení německé královské moci, která
se inspirovala nádherou a okázalostí Friedricha Barbarossy. Podobně by se dalo říci o Anglii
Eduarda I., že revoluční změny, jež byly předznamenány za Jana a Jindřicha III., se na čas skryly za
velkolepost a sílu mocného krále. Nové představy o vládnutí, které se zrodily ve třináctém století,
však nebyly zapomenuty - stejně tomu bylo i v Německu v 11. a 12. století. Za revolučních
okolností v roce 1077 bylo novým myšlenkám dopřáno sluchu; poté již nikdy nebyly úplně
zapomenuty.
Angličan Jan ze Salisbury, který psal v 50. letech 12. století, popisuje pravidla královského
nástupnictví následovně: vláda je darována tomu, koho si Bůh vybere; božské privilegium a lidské
právo zakazují vzdálit se pravidlům dědičnosti; pokud se královský rod neprotiví Bohu, nesmí král
pocházet z jiného rodu. Nejzásadnější během ustanovování krále však bylo zaručit jeho oprávněnost

150
a vhodnost. Tento pohled se opíral výhradně o citace ze Starého zákona: Jan, stejně jako mnoho
dalších církevních autorů, zakládal svou představu o králi na rozjímání o starodávných králích
Izraele a Judska. Z úst kněží vyšly občas podivně revoluční nauky Alfric, anglický kazatel z
přelomu 10. a 11. století, jednou mimochodem konstatoval, že krále svobodně vybírají lidé. Většina
církevních autorů byla ve skutečnosti svázaná s tradicí stejné jako jejich necírkevní kolegové; nové
nauky však mohly být vyslyšeny a v převratných dobách dokonce uvedeny do praxe.
V roce 1076 přišlo papeži a mnoha důležitým církevním osobnostem zjevné, že Jindřich IV.
sešel z pravé cesty. Řehoř VII. spolu s německými knížaty naplánovali formální řízení - nápad
charakteristický pro svou dobu - při kterém chtěli uvážit, zda král může pokračovat ve svém úřadu.
Podvědomě se pokoušeli ospravedlnit svůj pokus o odstranění Jindřicha vizí Davida, kterého
pomazal Samuel ještě za Saulova života. Řehoře tato představa naprosto uspokojovala; inspirovala
ho ke známému proroctví z roku 1080, ve kterém řekl, že Jindřich brzy zemře. Němečtí velmoži a
biskupové museli být rezervovanější. Jestliže chtěli odstranit Jindřicha, museli uplatnit revoluční
nauku; kdyby se však tato nauka měla zcela řídit Starým zákonem, vydali by se na milost a nemilost
hrubému a svévolnému, ne-li povýšenému italskému knězi. Nakonec je od této hrozby uchránila
Canossa; ve Forchheimu přistoupili v březnu 1077 ke skutku, který byl vlastně dost revoluční, ve
všem se však zakládal na německých zvyklostech, dovedených až do krajnosti.
V předchozím roce se na základě práva na vzpouru proti nespravedlivému vládci knížata
postavila proti Jindřichovi. V Triburu s ním uzavřela dohodu. Jindřichova cesta do Canossy a
podvolení se papeži bylo interpretováno jako nedodržení smlouvy; nyní ho mohli otevřeně vyhlásit
za sesazeného; vznesli proti němu obžalobu, která zahrnovala seznam protiprávních činů, a z níž
vyplývalo, že namísto ochrany práva a vlastních lidí porušil zákony na úkor mnoha ze svých
poddaných. Papežští legáti se pokoušeli rozhodnutí zdržet, avšak knížata namítla, že jim papež
zakázal Jindřicha poslouchat a že ho v Canosse nepřijal zpět, nýbrž že mu jen poskytl podmínečné
rozhřešení To bylo bezpochyby překroucené; nyní jednali němečtí velmožové nezávisle na papeži
se schválením legátů, ale Řehoř za nimi nestál. Vyhlásili Jindřicha za sesazeného a během řízení,
které bylo zvláštní kombinací starého a nového, zvolili nástupce. Zčásti to byla skutečná volba: o
následníkovi se vedla pečlivě zorganizovaná jednání. Potom ho mohučský arcibiskup jmenoval, což
bylo nepochybně v souladu s tradicí, a duchovenstvo ho spolu s lidmi uznalo a potvrdilo; král
Rudolf jel do Mohuče, aby zde byl pomazán a korunován. Některá z knížat chtěla po Rudolfovi
zvláštní volební sliby. Ale papežští legáti tomu zabránili. Bylo však ujednáno, že jisté obecně
formulované sliby by měly být podmínkou přísahy nového krále. V tomto smyslu zde nebylo nic
převratného: němečtí králové se při korunovaci zavazovali již dříve, stejně tak jako králové angličtí.
Během tohoto procesu však bylo dosaženo něčeho značně nového: královský úřad měl zůstat
volenou funkcí, nástupci krále neměli být dědiční, ale volení.
Volba z roku 1077 byla převratným činem za obtížných okolností. Nebyla zapomenuta.
Rudolf selhal; Jindřicha IV. následoval Jindřich V. V roce 1125 však mohučský arcibiskup jmenoval
a lidé uznali krále, který nepocházel z rodu svého předchůdce. Princip dědičnosti nebyl zapomenut
ani zcela zavrhnut: později byl v onom století obnoven. Přesto však David zvítězil nad Saulem a
mohlo se to stát znovu.
V tomto příběhu je vidět, jak na sebe zmateně narážejí zvyky, tradice, náboženské ideály,
politické kliky a osobní ambice. Jestliže vynecháme jediný z těchto prvků, okamžitě ztratíme smysl
pro svět 12. století. Myšlenky a ideály se nebraly na lehkou váhu; skutečnost zpravidla
neodpovídala ambicím. Ambice a přání však stojí za studium: mají zvláštní význam, protože často
tvoří styčné body mezi světem představ kleriků a laiků. Je nápadné, jak bylo povědomí o kralování
v Německu a ve Francii určováno vzpomínkami na Karla Velikého, ať už pravdivými nebo ne; a jak
se v klerických kruzích nikdy nezapomínalo na Davida, Šalomouna, Jezábel a Achaba. V době, kdy
rostly příležitosti a ideály celého lidstva, bylo přirozené, že se rozsah představ o královském úřadu
také rozšiřoval. Okolo roku 1069 si vzal drsný skotský král Malcolm III. za manželku sv. Markétu,

151
kosmopolitní dámu, princeznu ze starobylého anglického královského rodu vychovanou v Uhrách,
která do odlehlého království přinesla uherské představy o královské svatosti, francouzskou módu v
odívání, mezinárodní zbožnost doby a silný smysl pro monarchickou tradici. Téměř všechny její
starší děti nesly jména náležející do její vlastní rodiny - Eduard, Edgar, Edmund, Aethelred a Edith.
Po nějaké době však mezi tato jména proklouzla i jiná. Nejmladší dcera se jmenovala Marie po
nebeské královně. Několik let poté, co Markéta zemřela, se na skotském trůnu vystřídali tři z jejích
synů; jejich jména Edgar, Alexander a David odhalují Markétinu oddanost nejen tradici a vzorům
svého rodu, ale také ideálům řeckého a hebrejského kralování, tak jak byly známy a chápány v
Evropě jedenáctého století.

152
11 Říše, 962-1056
Dvě století, která uběhla mezi vládou Oty Velikého a Friedricha Barbarossy, byla svědkem
proměny německé monarchie, původně založené na hierarchii hodnostářů, vévodů, hrabat, biskupů
a opatů, kteří byli jmenováni králem a byli mu povinováni věrností, v monarchii, kde byla králi
oporou hlavně menší, soudržnější skupina vojenských vazalů jak světských, tak duchovních. Ota i
Friedrich vděčili za svou sílu královskému panství: půdě, nad kterou měli více méně přímou
nadvládu. Oba byli dědicové monarchie s velkou prestiží. Oba vroucně uctívali památku Karla
Velikého. Ota jeho říši oživil a Friedrich ho nechal prohlásit za svatého. Skutečně karolinská však
byla Otova monarchie. Na rozdíl od Francie uběhla v Německu poměrně krátká doba mezi pádem
silné karolinské vlády na konci 9. století a obnovou silné vlády prvním saským králem, Jindřichem
I. Ptáčníkem, v roce 919. Vévodové byli stále královskými úředníky a s mnohými nižšími
hodnostáři a šlechtici měli králové přímé vztahy, nebo si je mohli zajistit. Ota a jeho následníci
mohli uplatňovat vůči mnohým německým biskupům a opatům tak nespornou autoritu jako Karel
Veliký. Nejtěžším Otovým úkolem bylo zabezpečit, aby mu vévodové i poddaní byli věrní.
Protichůdné tendence byly silné: vévoda, který byl Otovi blízký, nemusel mít dostatečnou autoritu
ve svém vévodství. A naopak, silný vévoda mohl být pro Otovu moc výzvou.
V polovině 12. století byla moc mnohem rozptýlenější. Početná třída bohatých šlechticů
získala dědičnou moc nad velkou částí starých úřadů, hraběcích hodností a fojtství klášterů. Stará
vévodství se značně rozdrobila. Ve dvanáctém století to trochu zakrývala zarážející koncentrace
půdy a úřadů v rukou dvou mužů - samotného Friedricha a Jindřicha Lva. Z této konstelace
vystoupilo jedno z hledisek proměny: král závisel na svém panství víc než doposud, urychlil se
vývoj lenních institucí, které upevňovaly vztahy mezi Friedrichem a jeho bezprostředními
podřízenými, a uvolňovaly vazby s jinými velmoži. Tématem této a následující kapitoly jsou změny
a postupy, kterých užívali němečtí králové, aby se vypořádali s měnícími se problémy své doby.

Otoni
Říše Karla Velikého se rozpadla dávno před rokem 962. když byly hranice mezi zeměmi,
které dnes nazýváme Francií a Německem, zcela nejasné, staly se později nejpozoruhodnějším
politickým rozhraním v rámci západního křesťanstva. Těchto skutečností si byli vědomi - snad
poněkud matně - i soudobí lidé. Je však otázka, zda měly tak význačnou roli v jejich povědomí o
politice, jakou pro nás mají dnes, když se díváme o tisíc let zpět do minulosti. Proniknout do
středověké politiky je pro nás skutečně nesmírně těžké. O mnohých věcech nevíme a často je velice
obtížné pochopit i to, o čem vědomosti máme. Nanejvýš můžeme doufat, že se nám z kronik, listů a
jiných dokumentů podaří odhalit základní rámec událostí. Jakýmsi pochopením tedy disponujeme,
ale zřídkakdy máme k dispozici ten druh podrobných informací, bez kterých není moderní historik
schopen sestavit souvislé vylíčení politických dějin. Celkem vzato máme lepší poznatky o struktuře
společnosti, o ideálech královské vlády a o aspiracích vládnoucích vrstev než o nesnázích dobového
politického manévrování.
Evropští panovníci v roce 962 byli většinou členy velkého, neukázněného, svárlivého
rodinného kruhu. První žena Oty Velikého, Edith, byla sestrou Athelstana, krále Anglie. Sestra
královny Edith byla královnou Burgundska. Francouzský král Lothar byl Athelstanův prasynovec;
nejmocnější Athelstanův následovník, jeho synovec Edgar, byl králem Anglie. Po smrti královny
Edith se Ota oženil s Adelheidou, vdovou po italském králi, švagrovou královny Burgundska. Tím
se mu podařilo získat nárok na italské království. Německo bylo plné Otových příbuzných: jeho
synovec Jindřich byl vévodou v Bavorsku, jeden jeho nemanželský syn byl arcibiskupem v Mohuči,
jeho bratranec arcibiskupem v Trevíru; jeho schopný bratr Brun arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem,
čímž v podstatě vládl Lotrinsku, i když vévodou Dolního Lotrinska byl za Oty II. bratr

153
francouzského krále. Francii ovládaly dvě dynastie: karolinští králové, kteří zanedlouho padli, a
frančtí vévodové (Kapetovci). Děd krále Lothara se oženil s jednou z Athelstanových sester; vévoda
Hugo Veliký, otec Huga Kapeta, se oženil s další z nich. Církev zakazovala mužům, aby se ženili se
svými sestřenicemi ze třetího kolena - a teoreticky i z kolena šestého. Toto pravidlo se ale nikdy
úplně nedodržovalo a v dané době si panovníci, kteří vládli osudům Evropy, brali za manželky ženy,
které jim byly poněkud bližší než měly být.

154
155
 Ota Veliký tak byl dost úzce spjat s každým, kdo něco znamenal ve světské politice
křesťanského světa - dokonce se mu podařilo získat pro svého syna Otu II. byzantskou nevěstu.
Moderní historikové mají ve zvyku kritizovat Otu I. za to, že se příliš zajímal o události ve Francii,
Burgundsku a Itálii a nesoustřeďoval se dostatečně na svůj hlavní úkol - na konsolidaci Německa,
které bylo v té době nejmocnějším evropským královstvím. Není pochyb, že se Ota Německem
zabýval. Bylo centrem jeho moci, vytvořil ho v podstatě spolu se svým otcem. Ale je také jasné, že
ho vnímal v určité míře jako dílo náhody, dost možná takové náhody, jejíž účinky měly být jen

156
dočasné. Jako následovník Karla Velikého a vůdčí postava rozsáhlého rodinného kruhu se Ota
zajímal nejen o Francii, Burgundsko a Itálii, ale i o Německo. Sama situace Německa jej patrně
nutila mít tyto zájmy: o území Lotrinska se vedly spory s Francií; jihoněmecká vévodství Bavorsko
a Švábsko, jejichž ovládání bylo tak obtížné, měla přirozená pokrevní, jazyková a zeměpisná pouta
s Burgundskem a Itálií. Zvláště ovládnutí Bavorska znamenalo určitou míru intervence v
Lombardii; získat nadvládu ve Švábsku dokonce vyžadovalo víc než jen zásahy v Burgundsku. Ota
měl bezesporu ještě další zájem. Sledoval, jak nové země na východ od Labe obsazují a osidlují
jeho podřízení ve jménu jeho rodného Saska. Pozvedl zrak k Čechám, Uhrám a Polsku. Založil
magdeburské arcibiskupství, kde jeho ochránce, svatý Mořic, mohl směřovat expanzi Německa
směrem na východ a šířit křesťanskou víru mezi Slovany, a kde měl ve své katedrále kanovníky,
kteří se modlili za Otovu duši. Zbožnost a politika, církev a vládnutí, to vše bylo v Otově způsobu
přemýšlení nesmírně složitě propleteno.
Do roku 962 už byla Otova říše ucelená a ve stejném roce papež slavnostně korunoval Otu
císařem. O podstatě tohoto úřadu jsme již mluvili. O události samotné můžeme říci jen to, že získat
císařskou korunu bylo přirozenou ambicí toho, kdo po Karlu Velikém, onom nejmocnějším z
evropských vládců, nastupoval na trůn. I přesto, že měl Ota moc nad karolinskými králi Francie,
krev Karla Velikého v jeho žilách nekolovala: o to byla jeho touha přirozenější. Dále již pokračovat
nemůžeme; přes všechno, co se kdy o korunovaci Oty Velikého napsalo, je toto jediný jistý motiv
jeho konání - i když by bylo velmi zvláštní, kdyby to byla jeho jediná pohnutka.
I před korunovací byl Ota všeobecně považován za vůdčího evropského panovníka. Porazil
své nepřátele v Německu po velkých vzpourách v letech 939 a 953. V roce 955 zlikvidoval nápor
pustošících Maďarů v bitvě na Lešském poli, čímž obdařil mírem jak Francii, tak Německo. Jeho
nesmírná sláva mu zajistila poměrné bezpečí. Od saského kronikáře Widukinda máme naštěstí k
dispozici Otův popis z doby, kdy byl na vrcholu moci. Kronikář rozesel po stránkách lichotky, ale
celkový obraz zřejmě není příliš idealizovaný.
Ota… především vynikal svojí zbožností, ve veškerém konání byl velice rozhodný, vždy
laskavý do té míry, aby neoslabil svou královskou důstojnost; štědrý v darech, střídmý v spánku, a
neustále mluvíval ze spaní, až si člověk myslel, že je věčně vzhůru. Svým přátelům nic neodpíral;
jeho oddanost přesahovala možnosti člověka. … Takový byl jeho důvtip, že po smrti královny Edith
[jeho první manželky] se naučil číst tak dobře… že četl a rozuměl celým knihám. Kromě
toho uměl mluvit francouzský a slovansky, ale málokdy tak činil. Byl vytrvalý lovec, při hře v
dámu měl šťastnou ruku(?); na koni se držel královsky. Jeho pěkná a majestátní postava se na to
hodila - měl souměrnou hlavu s šedivými vlasy a zářící oči, jejichž pohled vystřeloval jako blesk,
pleť měl narůžovělou, a na rozdíl od staromódního způsobu nosil vousy v plné délce. Jeho hruď
byla chlupatá jako lví hříva; břicho neměl nadměrně vystouplé, jeho chůze byla jednou svižná,
podruhé uváženější, oblečení nosil místní [saské] - nikdy si neoblékl cizokrajné šaty.
Tak jako všichni úspěšní středověcí králové i Ota se uměl zapojit do násilných a
bezohledných činů; zvěrstva se páchala v jeho jménu. Ale dokázal být také velkorysý, milý a
shovívavý; zdá se, že byl štědrý, šlechetný muž; v rámci svých omezení měl představivost; muž
velké houževnatosti a odvahy; a je dojemné, jak se po smrti své anglické královny utěšoval tím, že
se učil číst.
V letech 962 až 972 si Ota podmaňoval severní a střední Itálii a vedl boje a vyjednávání s
byzantskou mocí na jihu. Do roku 972 přijala Evropa jeho nadvládu nad Římem a papežstvím.
Byzantský císař mu postoupil několik území v jižní Itálii a přislíbil mu princeznu jako manželku
pro Otu II. Mladší Ota byl papežem korunován spolucísařem v roce 967 a v roce 972 se oženil s
Theofanu. Její původ je tajemný: není jasné, v jak blízkém příbuzenském vztahu byla k panujícím
císařům. Konstantinopol tím však spolkla svou pýchu, poslala západním barbarům princeznu a

157
uznala obhroublého Sasa, který neměl rád česnek a neliboval si v koupání, za rovnoprávného císaře.
Toto uspořádání bylo pro Otu vítězstvím, bylo však jeho vítězstvím posledním.
„Opustil Itálii s velkou slávou“, píše Widukind; …vstoupil do Galie na křídlech vítězů a
prošel jí do Německa. Velikonoce roku 973 slavil v Quedlinburku, kde se sešlo mnoho lidí z
různých kmenů, aby radostně uctili návrat Oty a jeho syna. … Pak jel do Merseburgu, aby tam
oslavil Nanebevstoupení Páně… Tam přijal vyslance z Afriky [ať už to byl kdokoli]…. V úterý před
Svatodušními svátky přišel na místo, jež se jmenuje Memleben. Následujícího dne vstal jako
obvykle za svítání a účastnil se ranních modliteb a chvalozpěvů. Pak trochu odpočíval; šel si
poslechnout mši a postaral se o nějaké chudé lidi, jak měl ve zvyku. Něco málo snědl a znovu
odpočíval. Na oběd sešel dolů ke stolu šťastný a v dobré náladě. Sel na nešpory, ale po Magnificat
mu bylo horko a vzápětí začal omdlévat. Když to knížata stojící kolem viděla, uložila ho na zem …
a vzkřísila. Požádal o poslední pomazání a bylo mu vyhověno. Potom, bez jakéhokoli naříkání, v
naprostém pokoji, odevzdal duši Stvořiteli veškerenstva. Odnesli ho na jeho lůžko a i když bylo
pozdě, oznámili zprávu o Otově smrti lidem. A Otovi lidé o něm mluvili pochvalně a s vděčností;
vzpomínali, že panoval nad poddanými jako otec a osvobodil je od nepřátel, porazil hrdé Avary,
Saracény, Dány a Slovany, podmanil si Itálii, zničil svatyně bohů patřící sousedním národům, stavěl
kostely a ustanovoval duchovní, kteří v nich sloužili.
A mluvíce o jeho dalších dobrých skutcích tísnili se na králově pohřbu. I když ho už předtím
pomazali za krále a papež jej vyhlásil císařem, přijal brzy ráno císařův syn, jediná naděje celé
církve, od svých vojsk přísahu a slib vazalské věrnosti…. Mladý Ota, král, kterého uznal všechen
lid, přenesl otcovo tělo do Magdeburku, do nádherného města, které vystavěl Ota Veliký. A tak, o
májových nónách, ve středu před Svatodušními svátky [7. května 973], zemřel císař Římanů, král
národů, odevzdávaje věčnosti mnoho velkolepých památek -lidských i božských.
„Od dob Karla Velikého“, poznamenal Dětmar z Merseburgu, který psal počátkem 11. století
o Otovi Velikém, „nebyl na královském trůnu větší vládce a mocnější obránce říše než Ota.“ První z
Otonů zastiňoval své následníky; jeho syn, Ota II. (973-983) a také vnuk, Ota III. (983-1002), se ve
srovnání s ním ztrácejí. Musíme si ale přiznat, že Ota I. vládl třicet sedm let, přičemž jeho potomci
nevládli dohromady ani třicet. Uvědomme si, že prvních dvacet let vlády Oty I. bylo obzvláště
problematických, zatímco Ota II. seděl na trůnu jen deset let a Ota III., ačkoli oficiálně vládl téměř
dvacet let, zemřel ve věku nedožitých dvaadvaceti let. Také mladším Otonům bylo vytýkáno, že
věnovali příliš mnoho pozornosti Itálii a příliš málo Německu, kde ležel skutečný zdroj jejich moci.
Všichni historikové připouštějí, že jejich italská dobrodružství byla pokračováním výbojů Oty I.
Zájem o Itálii, Řím a říši byl pro německého krále v 10., 11. nebo 12. století tak nevyhnutelný, jako
zájem potomků příslušníků britské sněmovny lordů o Westminster a parlament v Anglii 18. století.
Názor, že přílišný zájem o Itálii zabránil středověké německé monarchii, aby dozrála a přežila,
patrně nebere v úvahu zarážející úspěch dlouhé řady německých králů - od Oty I. po Friedricha II.;
a též opomíjí některé charakteristické rysy středověkého kralování. Popravdě řečeno, území většímu
než jedno království mohl efektivně vládnout jen král s nesmírnou energií nebo velkým vlivem,
přičemž síla a zájmy německých králů se rozprostíraly na mnohem rozsáhlejším území, než byla s
to ovládat většina z nich. Středověká království však byla zřídka tak pokojná nebo vysoce
organizovaná, aby mohla královská vláda přejít na nového krále neporušená a bez obtíží. Ota Veliký
zemřel na vrcholu své moci; v posledních letech jeho života nebyl v Německu jeho vliv výrazně
ohrožen. Otu II. pomazali králem a císařem ještě před otcovou smrtí, přesto trvalo sedm let, než se
mu podařilo konsolidovat moc a potlačit odboj. Je třeba podotknout, že nový král musel nastolit
svou osobní nadvládu a tím si získat a udržet loajalitu všech vůdčích poddaných. Věrnosti mohl
dosáhnout neustálým zaměstnáváním vládnoucí vrstvy a současně péčí o mír v zemi. Ale vzhledem
k tomu, že válka byla přirozenou aktivitou vládnoucí vrstvy, byly tyto dva úkoly neslučitelné,
nezapojil-li se král do dobrodružství za hranicemi svého království. Pravidelnými loupežnými
nájezdy na Francii zachovali němečtí králové v 9. století své království neporušené a relativně silné.

158
Otoni podnikali dobrodružství na všech hranicích: příležitostně na západě, aby si zajistili nadvládu
v Lotrinsku a nadřazenost nad francouzskými králi; častěji na východě, ještě častěji na jihu, v Itálii.
Bylo by nesprávné připisovat tyto invaze pouze nebo převážně potřebě udržovat šlechtu
zaneprázdněnou. Nebylo by však rozumné tento motiv přecházet, a také neobjektivní podcenit roli,
kterou nájezdy hrály při udržení silného a poměrně pokojného německého království této doby.
Pravidelné výboje a neustálý zájem o Itálii a východní Evropu byly součástí běžných činností, které
se v dané době od německého monarchy očekávaly.
Stálých zaměstnanců „státní správy“ měli Otoni velice málo, stejně jako byl nepočetný okruh
kolem Karla Velikého. Uplatňovali však moc v celé zemi, vlastně v celé říši, díky velké podpoře
biskupů a opatů, kterých využívali jako prostředníků. I když byly instituce anglické monarchie v 11.
století zralejší a stabilnější než německé (což však není úplně jisté), bylo v této době Německo
nejsilnější zemí v Evropě, k čemuž nejvíc ze všeho přispělo právě spojenectví s církví. Podobně si
prostřednictvím církevních hodnostářů zabezpečil moc i papežský stát pozdního středověku - stát,
který usiloval o právo na výkon moci na větším území než měla jakákoli středověká říše a ve velké
míře ho i uhájil. V historii je zpravidla neplodné spekulovat o tom, „co by bylo kdyby“. Ale kdyby
se císař a papež byli spojili ve svém panování nad světem, jak to Ota III. plánoval, mohly evropské
dějiny nabrat směr poněkud odlišný od neustálého setrvávání v konfliktu. Postupně uvedeme
příčiny, ze kterých nebyl tento sen naplněn. Historik, který píše v šedesátých nebo devadesátých
letech dvacátého století, se jen stěží vyhne pocitu, že přání Oty III. bylo mnohem rozumnější, než si
většina dějepisců doposud myslela. Ti mu totiž vyčítali, že se mu nepodařilo vytvořit národní
monarchii.
Z německých vévodství bylo Sasko stále domovem Oty II., i když správu vévodství měli na
starosti podřízení jmenovaní jeho otcem; Franky byly také v královských rukou. Bavorským
vévodou byl Jindřich II. Svárlivý, hašteřivý syn hašteřivého bratra Oty I., vévody Jindřicha I.
Švábským vévodou byl další bratranec, Ota. Lotrinsko si rozdělili Friedrich, který měl za manželku
sestru Huga Kapeta a sestřenici Oty II., a Karel, též Otův bratranec a bratr francouzského krále.
Karla jmenoval Ota. Zdá se, že ustavení karolinského krále, jenž byl vázán věrností Sasům, nad
francouzský mluvícími Lotriňany bylo důvtipným prostředkem k narušení jejich věrnosti
Francouzům. Ota II. a francouzský král Lothar (954-986) byli bratranci a švagři, nepřátelé na život
a na smrt. V roce 978 vtrhl Lothar do Lotrinska a téměř se mu podařilo zajmout Otu II.; na oplátku
napadl císař Francii a až u bran Paříže ho zastavil francký vévoda Hugo Kapet. Ota se musel spěšně
stáhnout, Lotrinsko však bylo zabezpečeno. Kromě toho se již dříve ve stejném roce podařilo Otovi
II. potlačit vzpouru Jindřicha Bavorského.
Tyto a další nepříjemnosti naplňovaly prvních sedm let panování Oty II. Do roku 980 znovu
nastolil pořádek, podmanil si vévody z Čech a Polska a (prozatím) se také zbavil francouzského
ohrožení. Získal konečně prostor pro to, aby obrátil pozornost k Itálii a do oblasti Středozemního
moře, kde měl vzhledem ke svému původu mnoho zájmů. Otova matka byla italská královna, jeho
manželka byla velmi inteligentní byzantská princezna. On sám měl pečlivé vzdělání. Francouzský
kronikář Richer popisuje setkání Oty a Huga Kapeta, franckého vévody, pozdějšího krále Francie
(987-996), v Římě. To, že potřebovali tlumočníka, bylo znamením rostoucího odcizení mezi
Německem a Francií; latina, kterou mluvil Ota, byla příznačná pro výchovu, jíž se mu dostalo, a pro
jeho rozhled; Hugo mluvil francouzský.
Máme také dostatek svědectví o tom, že Ota udržoval styky a přátelství s učenými muži. Mezi
nimi měl výsostné postavení Gerbert z Aurillaku, Francouz, jejž Otoni získali do svých služeb a
jimž byl věrný. Prostřednictvím Gerbertových listů vstupujeme do atmosféry nástrah a tajností
politiky křesťanské Evropy za vlády Otonů.10 Listy odhalují nenasytnou horlivost pro poznání,
univerzální ve svém zaměření, stejně tak jako touhu po přízni a náklonnosti těch nejvýše
postavených. Gerbert se učil matematiku ve Španělsku, shromažďoval klasické rukopisy ve Francii,
Německu a Itálii. Jeho matematické vědomosti k němu přitáhly pozornost již Oty I. Gerbert se v

159
roce 980 odebral jako vyslanec do Itálie se svým pánem, remešským arcibiskupem. V témže roce se
Ota II. vypravil na svou dlouho odkládanou cestu. Ota velmi potřeboval schopné a nadané lidi, aby
mu pomohli v jeho úmyslu ovládnout Itálii, a jmenoval Gerberta opatem v severoitalském Bobbiu.
Ota doufal, že se mu podaří ovládnout Itálii a Německo za pomoci biskupů a opatů. Také se
kolem sebe snažil shromáždit oddané světské velmože, například toskánského vévodu. Měl v plánu
podmanit si Řeky na jihu Itálie a vyhnat muslimy Nastaly však těžkosti; Ota potřeboval čas a dobré
vrchní velení, aby je překonal, ani jedno však neměl k dispozici. V roce 982 padl do léčky
muslimské armády a utrpěl zničující porážku. Následujícího roku, uprostřed čilých plánů na
reorganizaci říše a obnovení ofenzívy, zemřel.
Mezitím se situace v Bobbiu stala neúnosnou a Gerbert se vrátil do své bývalé školy v
Remeši. Zde měl výhodnou pozici k tomu, aby se zapojil do sporů, které následovaly po předčasné
smrti Oty II. Jeho nadání pro pletichaření a propagandu mělo nezastupitelnou úlohu při získávání
podpory západoněmeckých knížat pro nástupnictví Oty III., jemuž byly pouhé tři roky, a pro
potvrzení vlády schopné císařovny Theofanu. Gerbertovy dopisy odkrývají zmatek kolem obtížného
hledání nástupníka. Jindřich Svárlivý se snažil získat trůn pro sebe a císařovi bratranci obviňovali
jeden druhého ze zrady. Jeden z členů rodiny, velmi blízký Otovi I., biskup Dietrich z Met, nařkl
nevybíranými slovy dolnolotrinského vévodu Karla ze zkaženosti a bezbožnosti.
Opuchni, ztloustni, naber sádlo, ty, jenž jsi sešel z cesty svých otců a úplně jsi se zřekl Boha,
svého Stvořitele. Vzpomeň si, jak často mé prsty tlumily tvá nestydatá ústa, když jsi za hranicemi
šířil hanebné věci o arcibiskupovi z Remeše a ještě hanebněji pomlouval královnu, napodobuje hadí
sykot… Když vyženeš z mysli prázdné sny a vyčistíš si hlavu, svedenou šalebnou číší, budeš…
konečně moci usoudit, že to, oč se pokoušíš, nemá smysl a že skrze božskou vůli musí přijít nazmar
to, co zamýšlíš [ovládnutí celého Lotrinska]… A proto, dokud neučiníš pokání, budu tě spolu s
tvými stejně zkaženými společníky osekávat mečem Ducha svatého, jenž mi byl svěřen, a
zanechám vás všechny neuhasitelnému ohni… Ať Bůh změní v bláznovství radu Achítófelovu.
Biskupův přesný úmysl je zamlžen, jak už to v divokých sporech často chodí. Konkurenční
nároky Francouzů a Němců na ovládnutí Lotrinska, proti sobě stojící Otovy a Jindřichovy nároky
na německý trůn a protichůdné požadavky různých členů královských rodin na různé části
Lotrinska vytvořily z hraničních oblastí místa úkladů. A je zcela jasné, že ti aktéři těchto sporů, kteří
měli nadání pro rétoriku, naplno využili příležitosti pro své slovní výpady. Od Karla přišla
odpověď, kterou za něj napsal Gerbert:
Dietrichovi, vzoru pokrytectví, nevěřícímu vrahu císařů a jejich potomků a nepříteli státu
vůbec. …Ztloustl jsem, ztučněl a ztěžkl, přesně jak blábolíš, a až Ti přispěji radou, touto svou
vahou Tě rozmáčknu, Tebe, jenž jsi nafouklý pýchou jak prázdný pytel, … Už vůbec, ani v
nejmenším, v sobě nepřechovávám dokonalou věrnost synovi našeho Césara, jak blouzníš nad svým
nočním pohárem vína… Jestli budeme Tebe, který jsi v naději na odměnu - hříšnou odměnu,
připravil svého pána, dědičného krále, o jeho království, považovat za biskupa, pak můžeme Jidáše,
který zradil svého pána za třicet stříbrných, považovat za apoštola … Veřejně jsi křivě přísahal. Své
vlastní město jsi vyplenil. Vylidnil jsi církev, která byla, jak jsi mě upozornil, svěřena Tobě…
Nahromadil sis hory zlata…
„Slýchali jsme o pýše Moába přepyšného, o pyšné jeho povýšenosti a bezmezné zpupnosti; k
ničemu nejsou jeho žvásty.“
Obáváme se [připojil Gerbert v doprovodném dopise biskupu Dietrichovi], že jsme se
dopustili chyby nesvědomitého vykladače, jenž neuvedl řeč v soulad s popudy jeho mysli. Ale jestli
Tě to potěší, nadále se budeme snažit o zlepšení, budeme zpodobňovat nálady přátel a protivníků
mnohem obezřetněji, abychom Ti umožnili zvědět s úplnou jistotou, co dělat a čemu se vyhýbat.

160
 Tato malá výměna způsobovala Gerbertovi očividně radost: uchoval si všechny tri dopisy a
také mnoho dalších spojených s nástupem Oty III. na trůn. Bavorskému vévodovi se mezitím
povedlo unést malého prince, ale většina německých knížat v čele s mohučským arcibiskupem,
vůdčím církevním magnátem Německa, byla proti němu. Vévoda byl nucen vzdát se, ale ponechal
si Bavorsko. Theofanu dostala své dítě zpátky a i když měl formálně vládnout Ota, panovala říši
Theofanu až do své smrti roku 991. Potom její místo zaujala tchýně Adelheida, vdova po Otovi I.
Vládla až do roku 994, kdy mladý Ota, ve svém věku čtrnácti let již dostatečně vzdělaný, převzal
otěže do vlastních rukou.
Gerbert nadále považoval říši za svůj duševní domov a posílal Theofanu žádosti o patronaci.
Jeho světským domovem však zůstávala Remeš, kde byli korunováni francouzští králové. Ironií
osudu se mu naskytla příležitost účastnit se další královské pletichy. Prvním varováním je list z roku
985.
„Zakončujeme tento tajný a anonymní list několika slovy [napsal Gerbert dvěma významným
francouzským velmožům]: Lothar je francouzským králem jen podle jména; Hugo [Kapet] sice
oficiálně králem není, to je pravda, ale je skutečným a faktickým vládcem. Kdybyste spolu s námi
usilovali o jeho přátelství a spojili jeho syna se synem Césara [tj. Oty III.], zjistili byste, že králové
Franků nejsou vašimi nepřáteli.“ V roce 986 král Lothar zemřel. Jeho syn, Ludvík V., ho v průběhu
roku následoval. Pod vedením remešského arcibiskupa, Gerbertova představeného, byly svaté
křižmo a francouzská koruna odevzdány franckému králi Hugovi Kapetovi. Tak se dostala k moci
jedna z nejdéle vládnoucích dynastií evropské historie. Gerbert byl odměněn a po čase se stal
arcibiskupem v Remeši. Svůj nový úřad však získal za záhadných okolností, jeho volbu papež
zpochybnil a v roce 996 byl nakonec nucen obhajovat se osobně v Římě. Jeho obhajoba neměla
úspěch, v Itálii se však setkal s Otou III., kterého Gerbertův šarm, učenost a ochota zalíbit se
okouzlily. Gerbert se vrátil do Remeše, ale ve stejném roce jeho patron Hugo Kapet zemřel a
začátkem roku 997 již nebyla Gerbertova pozice dále udržitelná. Utekl do Německa a požádal Otu
III. o podporu. V říjnu 997 napsal Ota Gerbertovi list, kterým ho vyzval, aby se stal jeho učitelem.
Tak začalo důvěrné přátelství, které hluboce ovlivnilo osudy obou mužů a do určité míry i osud
samotného křesťanství.
Ota byl napůl Sas a napůl Řek a byl si toho vědom.
Přejeme si, [napsal Gerbertovi] abyste překonal svůj odpor k saské nevědomosti tím, že
neodmítnete tento návrh [aby se stal Otovým učitelem]…, ale ještě více si přejeme, abyste probudil
naše řecké nadšení pro učení, protože jestli se najde někdo, kdo ho povzbudí, najde v něm řeckou
píli A proto poníženě prosíme o to, aby plamen Vašich vědomostí dostatečně rozdmýchal našeho
ducha, dokud se s boží pomocí nerozsvítí živý génius Reků.
A tak tento zvláštní pár vyrazil ovládnout svět. Mladý, jemný, nadšený a nápaditý syn dvou
národů, které ovládaly křesťanství, a „nejschopnější z učitelů ověnčený ve třech oborech filozofie“
(fyzika, etika a logika) - nikoli profesor odtržený od života, ale největší mistr politických intrik své
doby.
Gerbert nebyl první, kdo měl na Otu vliv. Po vzoru svého hrdiny, Karla Velikého, shromáždil
kolem sebe Ota překvapující množství intelektuálních, uměleckých a duchovních vůdců Evropy své
doby. Mezi jeho přátele počítáme svatého Adalberta (Vojtěcha), proslulého věrozvěsta, který zemřel
mučednickou smrtí v Prusku v roce 997; kalábrijského Řeka svatého Nila a svatého Romualda, kteří
patřili mezi tehdejší přední italské poustevníky; a Lea z Vercelli, autora latinských spisů, který byl
dokonce zkušenější než Gerbert. Mezi těmito muži lze najít prvopočátky nejednoho významného
hnutí 11. a 12. století. Od Nila a snad ještě více od Romualda pochází inspirace nového klášterního
hnutí na konci 11. století. Gerbert a Leo nás jako první vážněji upozorňují, že severovýchodní
Francie a severní Itálie se stanou centry velkého intelektuálního oživení v polovině jedenáctého
století.

161
 V roce 996 navštívil Ota III. poprvé Itálii. Věrný otonské tradici vládnutí dosadil na Petrův
stolec svého bratrance, podmanil si Řím a nechal se korunovat císařem. Pak se vrátil do Cách, Cách
Karla Velikého, odkud ho povolali bojovat na hranice Saska. Přes Otovo mládí nebyla jeho vláda v
Německu až do jeho smrti vážně ohrožena. V roce 998 se tak mohl spolu s Gerbertem vrátit do
Itálie.
Otův bratranec neměl dost síly ani taktu na to, aby si udržel papežský stolec, a tak musel být v
roce 998 prosazen násilím. Ota byl pevně rozhodnutý Řím ovládnout a své nepřátele tam ztrestal se
snad až přehnanou krutostí. Navrátil svého papeže na trůn, jmenoval Gerberta arcibiskupem v
Ravenně. V následujícím roce papež zemřel a Ota ustanovil papežem Gerberta. Ten si vybral jméno
Silvestr II., podle papeže, který sloužil Konstantinovi Velikému. Ota teď mohl převzít role
Konstantina i Karla Velikého najednou a vrátit Římu nesporné prvenství, které Konstantin oslabil ve
prospěch Byzance a Karel ve prospěch Cách. Nový Konstantin, Ota, formálně odmítl papeži
věnovat štědrý dar, jímž byl papeži povinován starý Konstantin. „Konstantinova donace“, kterou se
papež stal dočasným vládcem téměř všeho, na co si v rámci západního křesťanstva činil nárok, byla
totiž ve skutečnosti, jak již dnes víme, podvrhem, výmyslem přibližně z osmého století. Do 15.
století ji žádný z významných panovníků nezpochybňoval, přestože mnohým byla velmi proti
mysli. Ota III. byl jedinou výjimkou. V slavnostním prohlášení papeži Silvestrovi (zdá se, že ho pro
něj napsal Leo z Vercelli) odsoudil Ota Konstantinovu donaci jako podvrh a navíc úplně ignoroval
donace učiněné Pipinem, Karlem Velikým a Otou Velikým. Poté, co vymazal všechny znaky
klamného uspořádaní, které vytvořili jeho předchůdci, mohl Ota, aniž se vzdal dědičných práv
císaře Římanů ve svém hlavním městě, učinit novou donaci „z lásky k papeži Silvestrovi… aby náš
učitel měl čím obdarovat našeho pána, svatého Petra, jménem jeho žáka“.
Ota přispěl k legendě „Renovatio Imperii Romanorum“. Pod patronátem svatého Petra se
římská říše obnovila a papež se stal nástrojem imperiální vlády. Tato nová vize evropské monarchie
a jednoty křesťanstva byla svým způsobem logickým rozšířením říše Karla Velikého: světská vláda
a církev byly v jeho říši nerozlučně spjaty. Často slyšíme, že Ota byl jenom snílek; že si měl raději
uvědomit, že jeho síla spočívá v německém vojsku; že evropská jednota je pouhým přeludem. Ale
když se podíváme dále, na konec 13. století, můžeme se ptát, zda i opačný názor neobsahuje trochu
pravdy. V té době se německá jednota i německé království rozpadá; univerzální monarchie církve
je však skutečností. Realpolitik byla a je obvykle přeludem; sny se někdy promění ve skutečnost.
Ukazuje se, že v jednom ohledu byl Ota moudřejší než pozdější vládcové papežské
monarchie. Uvědomoval si, že nemůže účinně ovládat své království tím, že bude sedět na trůně v
Římě. Podobně jako Karel Veliký musí být osobně obeznámen s každým koutem své říše a všichni
poddaní ho musí vnímat jako skutečnou osobu. Kromě toho se též poctivě kál za své hříchy, včetně
přehnaného násilí proti rebelům v samotném Římě. Ikonografie v Evangeliáři Oty III - jak uvádí
Henry Mayr-Harting ve skvělé studii Ottonian Book Illumination - zobrazuje jak vítězného císaře,
tak i císaře konajícího pokání.
V roce 999 vykonal kajícnou průpravu ke svému velkému úkolu: strávil nějaký čas v
poustevnách na jihu Itálie, zapojil se do jejich prostých zvyklostí, meditoval mezi vizionáři. Pak se
vypravil na pouť do Hnězdna v Polsku, k hrobu svého přítele, svatého Vojtěcha. Jeho návštěva
ostatků velkého věrozvěsta symbolizovala uzavření sňatku mezi náboženstvím a politikou v Otově
provedení. Hnězdno se stalo sídlem arcibiskupa, misionářská činnost se šířila do východní Evropy.
Zanedlouho byly založeny misie v Dalmácii, arcibiskupství v Uhrách, a byl korunován nový
křesťanský vládce Uher, svatý Štěpán.
Doprovázen skupinou polských vojáků a množstvím ostatků jel Ota z Hnězdna domů do
Saska a pak do Cách. „Nebyl si jistý místem, kde leží kosti Karla Velikého“, píše Dětmar z
Merseburgu, a tak nechal tajně prolomit podlahu [baziliky anebo královské kaple] a nařídil
dělníkům, aby kopali v místě, kde podle něho měly být. Zanedlouho se kosti našly, usazené na

162
královském trůnu. Ota odstranil zlatý kříž, který visel na Karlově krku, a ty části šatu, které se ještě
nerozpadly v prach, a zbytek byl s velkou úctou znovu pohřben.
Pak Ota pokračoval v cestě a poté, co prošel celým Německem, se vrátil do Říma. Otova moc
se neopírala pouze o německá vojska. Zabezpečil si osobní věrnost polského knížete; v Itálii se
pokoušel založit vládu, která měla spočívat na oddanosti místních vůdců. Jenže tyto základy
potřebovaly čas na zpevnění. Sotva se vrátil do Říma, už se proti němu Římané znovu vzbouřili.
Kdyby měl více času, určitě by si město opět podmanil, dokonce by byl snad schopen vyrovnat se s
rostoucí nespokojeností v Německu. Kdyby měl fyzickou výdrž Karla Velikého, mohl žít dalších
padesát let. Žil však už jen několik měsíců a zemřel na následky horečky v lednu 1002. Rok nato
skonal také jeho papež.

Od Jindřicha II. k Jindřichu III.

Následujíce příkladu mohučského arcibiskupa, jehož hlas měl při „volbě“ největší váhu, si
německá knížata po Otově smrti zvolila za jeho nástupce Otova bratrance, Jindřicha II., bavorského
vévodu. Nebyl to jednoduchý proces. I když byla Jindřichova pozice velmi silná a měl rozhodující
podporu arcibiskupa, musel knížata a jejich stoupence přemlouvat vévodství za vévodstvím.
Jindřich byl synem Jindřicha Svárlivého, ale na rozdíl od otce byl svědomitý muž a první z
bavorských Jindřichů důsledně oddaný panovníku z otonské dynastie. Podle všeho velice obdivoval
Otu III., kterému byl do jisté míry podobný. „Tantus imperator, talis Caesar“, těmito slovy opisuje
Jindřich Otu III. v jedné ze svých královských listin.
Jindřich měl dobré vzdělání a cítil se doma jak mezi laiky, tak i kleriky. Podobně jako Karel
Veliký se osobně, možná poněkud diktátorsky, zabýval církevními záležitostmi, i co se liturgie týče.
Zúčastnil se synody v Římě v roce 1014 a nepříjemně překvapil římské duchovenstvo dotazem,
proč při mši nezpívají Vyznání víry, jak to mají ve zvyku v Německu. Snažili se bránit svůj způsob,
vskutku starobylý, a poukazovali na to, že římskokatolická církev nebyla nikdy poskvrněna
kacířstvím, a tak by to bylo celkem zbytečné. Císař však jako obvykle trval na svém, podle něj mělo
Vyznání víry v římskokatolickém misálu své místo. Jindřich byl vůbec proslulý svou zbožností,
zájmem o památky a starostlivostí o blaho církve. Nenechal si ale nic líbit. Po svém přerozdělil
zdroje německých klášterů. Svolil k tomu, že bude dodržovat stávající způsob volby biskupů, ale
nestávalo se často, aby byl německým biskupem zvolen hodnostář, který by nebyl kandidátem
Jindřicha II. Mnozí byli členy Jindřichovy vlastní skupiny kleriků. Zrušil veškeré volby, které
nebyly v souladu s jeho přáním. Jako každý německý král před ním nebo po něm očekával i
Jindřich od církve, že mu bude pomáhat s vládnutím. Jeho zamilovaným plánem bylo založení
katedrály a biskupství v Bamberku, kde byl pak pohřben. Založením katedrály se snažil napodobit
svého prastrýce Otu Velikého. Bamberg byl podobně jako Magdeburg centrem misijní aktivity a od
Jindřichova mládí to bylo jeho oblíbené město. Navíc mu nové biskupství poskytlo početnou a
spolehlivou skupinu rytířů.
Na Jindřichovu zbožnost a čestnost se nezapomnělo. Mluvilo se o tom, že po smrti se u jeho
hrobky děly zázraky a papež Evžen III. ho v polovině 12. století prohlásil za svatého. Jeho
manželku, královnu Kunigundu, svatořečil až po padesáti letech v roce 1200 papež Inocenc III.; i
přesto hrála důležitou roli v náboženských snahách svého manžela a stejně tak i v některých
politických událostech za Jindřichovy vlády - hlavně co se týče zabezpečení Jindřichova
následnictví. Jindřichova svatost uvedla do jistých rozpaků německé historiky v 19. století; snažili
se zdůraznit, že Jindřich byl také zdatným mužem činu. Jindřichův přítel a kronikář, Dětmar z
Merseburgu, poznamenal, že během jedné ze svých četných nemocí měl Jindřich vidění. Albert
Hauck tento příběh opovržlivě zařazuje do poznámek pod čarou, ale ve skutečnosti je vysoce
pravděpodobné, že Jindřich byl na jedné straně idealistický snílek a na druhé maž činu. Podobně
jako anglický král Alfréd i Jindřich trpěl neustálými nemocemi, možná částečně nervového původu.

163
Ale jakmile byl znovu na nohou, vracel se do nepřetržitého kolotoče válek a vladařských
povinností.
Velkou část svého panování strávil Jindřich konsolidováním své moci v Německu. Nemohl
usilovat o takovou říši, jakou vytvořil Ota III., možná se o to ani nesnažil. Jindřich se v Německu
nikdy nezbavil všech problémů. Silní vévodové mu většinou nedělali potíže, byli to jeho příbuzní,
pokrevní anebo vyženění. Často měl příležitost jmenovat osobně nového vévodu a ten pak obyčejně
vděčil za svou moc královské nominaci, nikoli reálné síle svého vévodství. Zdálo se, že otonská
koncepce vévodů jako královských hodnostářů a nikoli nezávislých členů dynastie začala přinášet
své plody. Ale v tak málo sjednocené zemi, jakou bylo Německo v 11. století, s sebou nesla i určité
nebezpečí. Nižší šlechta a hlavně hrabata se totiž sama považovala za přirozené, svrchované
zeměpány. Žádné tradiční pouto ani přísná lenní povinnost je nevázala k vévodům. A právě s nižší
šlechtou se Jindřich nacházel soustavně ve válečném stavu, dokonce i ve vlastním bavorském
vévodství. Nikdy nemusel čelit velké koalici, jako Ota I. na začátku svého panování a pak znovu v
raných 50. let 10. století, v době před bitvou na Lešském poli. Zároveň však nikdy nebyl chráněn
před odbojem tak, jako Ota těsně před svou smrtí. Jindřich dovedl být vůči svým světským
vladařským druhům a poddaným nesmírně diplomatický, dokonce až do té míry, že se choval
pánovitě k duchovenstvu. Nikdy ale nezískal jejich úplnou, jednoznačnou oddanost.
Ke konci jeho vlády tyto potíže ustaly. Ale to už si dávno plně uvědomoval, že nemůže
vládnout ve východních a jižních částech říše tak jako Ota III. Svědomím svých mezí změnil Otovo
„Renovatio Imperii Romanorum“ na „Renovatio regni Francorum“. „Rex Francorum“ totiž stále
ještě zůstával oficiálním titulem jak německých, tak francouzských králů. Neznamenalo to, že se
vzdal svých nároků v Itálii a na východě. Ale po smrti Oty III. si byl polský kníže Boleslav Chrabrý
(992-1025) schopen získat značnou nezávislou moc a Jindřichovy snahy podmanit si ho v mnoha
taženích v letech 1005-1018 přišly nazmar. S uherským králem svatým Štěpánem měl lepší vztahy a
Čechy, ve kterých vládl zmatek, mu nedělaly těžkou hlavu. V Itálii se však objevil další místní
vládce. Jindřich musel podniknout dvě tažení, než ho účinně porazil a mohl znovu nastolit původní
systém říšské nadvlády prostřednictvím věrných biskupů a markrabat. Během druhého tažení ho v
roce 1014 korunoval papež císařem. Tento úřad znamenal pro Jindřicha mnoho; stal se skutečným
následníkem Otonů. Nezáleželo mu však na obnově vlády Oty III. se sídlem v Římě; Jindřich chtěl
systém, který by do určité míry fungoval bez něho. V roce 1012 převzal papežský trůn pod jménem
Benedikt VIII. laický příslušník jedné z římských šlechtických rodin. Benedikt byl z rodu Tuskulů;
v konfliktu se soupeřícím rodem Crescentiů, který musel nevyhnutelně následovat, získal Benedikt
Jindřichovu podporu. Benedikt byl papež, který odpovídal Jindřichovým představám - dobrý voják,
schopný vládnout papežskému státu na vlastní odpovědnost, také čestný muž, připravený hrát roli
papeže bez toho, že by se zapletl do skandálů, které provázely dřívější papeže z jeho rodu. Jindřich
jednal s Benediktem jako s rovnocenným partnerem, nikoli jako s poddaným. Spolu řídili záležitosti
ve střední Itálii a pořádali synody týkající se reformy církve. Jindřich byl patrně hlouběji duchovně
zaměřen než Benedikt. Oba však chtěli nastolit pevný řád v církvi, zrušit simonii a sňatky
duchovních, reformovat kláštery, učinit církev znovu schopnou a fungující. Ani jeden z nich neměl
hlubší povědomí o tom, co by měla „reforma“ obsahovat, ani kam by měla směřovat. Za
Jindřichovy vlády sestavil slavný kanonista Burchard, biskup wormský, právní prameny
kanonického práva. Pevně podporoval Jindřicha a na prvenství papeže mu příliš nezáleželo. Ve své
knize, sepsané prokazatelně s úctou ke královské moci, se zaměřuje na autority, které podporovaly
nezávislost církve na světské vládě, především nezávislost volby biskupů a opatů, kterou se kapituly
a komunity snažily obhájit proti Jindřichu II., často neúspěšně. Pozorní duchovní z celé Evropy si
začínali vážně uvědomovat tento paradox; a pomalu se blížil čas, kdy si ho měli uvědomit dokonce i
králové.
Smrt Jindřicha II. v roce 1024 se považuje za konec vlády saské dynastie. Po něm nastoupil
Konrád II. (1024-1039), první ze Sálců. Ve skutečnosti však Jindřichovo nastoupení na trůn

164
představovalo zřetelnější předěl než nástup Konrádův, i když ani jedna z událostí nebyla v historii
německého království skutečně převratná. Jindřich po sobě nezanechal žádné blízké příbuzné, po
předběžných jednáních a sporech, kterých bylo méně než v roce 1002, jmenoval mohučský
arcibiskup králem franckého hraběte, Jindřichova nejbližšího bratrance, a knížata ho přijala.
Událost popsal obšírně a důstojnými slovy králův nový životopisec. Dozvídáme se, že se
vážně uvažovalo jen o dvou kandidátech: dvou Konrádech, bratrancích Jindřicha, kteří byli zároveň
bratranci jeden druhého. Popisuje, jak se vůdčí představitelé nemohli dlouho mezi kandidáty
rozhodnout a jak se oba Konrádové setkali. Starší z nich zdůraznil (pokud je obšírná řeč, kterou mu
Wipo vkládá do úst, pravdivá) svému jmenovci, že „hlasy, přání a souhlas Franků, Lotriňanů, Sasů,
Bavorů a Švábů“ jsou jim oběma nakloněné, když se však nepodvolí rozhodnutí lidu, ten
bezpochyby zvolí králem někoho třetího A tak se dva Konrádové objali a náležitosti „volby“, nebo
vhodněji jmenování a provolání, mohly pokračovat.
Když se mohučského arcibiskupa, jehož rozhodnutí se muselo brát v úvahu přede všemi
ostatními, zeptali, co je podle něho správné, z celého srdce a s radostným hlasem uznal a vybral
staršího Konráda za svého pána, krále, vládce a obránce panství. Bylo to rozhodnutí, jež ostatní
arcibiskupové a duchovní následovali bez zaváhání. Po krátké rozpravě s Lotriňany se mladší
Konrád hned vrátil a pokojně uznal staršího Konráda za pána a krále; a král ho vzal za ruku a usadil
ho vedle sebe.
Pak přicházeli lidé ze všech možných částí říše a opakovaně pronášeli slova uznání. A stará
císařovna, vdova po Jindřichu II. („pokud jen dáma má pravomoc tak učinit“) potvrdila Konrádovo
zvolení tím, že mu předala korunovační klenoty, které jí Jindřich svěřil do opatrování. Nakonec i
kolínský arcibiskup a Lotriňané, velice věrní mladšímu Konrádovi, ustoupili. Starší Konrád byl pak
se svou chotí náležitě pomazán a korunován.
Saští císařové využívali zdrojů z nesmírných rodových statků a stejně tak i z královských
panství. Konrádovo rodové jmění bylo skromné. Nacházelo se ve Francích, ale kromě jména
Konrádovy dynastie poskytovalo máloco jiného. Přesto mu však vlastní schopnosti a plné využívání
královských zdrojů umožnily stát se snad nejmocnějším a nejobávanějším vládcem svého rodu.
Postrádal vzdělání Jindřicha II. Způsob, jakým nakládal s církví, mu mezi moderními historiky
vysloužil pověst jakéhosi militantního antiklerikála mezi dvěma pobožnými Jindřichy. To je však
sporné; spíše se zdá, že s církví zacházel velice podobným způsobem jako Jindřich II. Rozdíl
spočíval v tom, že proud kritiky postupně narůstal, k určitým tradičním zvyklostem se už
nepřistupovalo tak shovívavě a Konrád neměl ani pověst svatosti, jíž by mohl pomlouvače utišit. Na
začátku vlády totiž přijal významný dar od muže, kterého později jmenoval biskupem. Jindřich II.
zřejmě považoval církevní majetek za svůj vlastní a podobné dary za přirozenou součást toho, co
mu patřilo. Konrád však neměl takové štěstí. Dokonce i jeho životopisec, Wipo, ho obviňuje ze
simonie a z prodeje církevních úřadů; a Konrád, alespoň tak je nám to řečeno, slíbil, že se bude
nadále chovat vhodněji. O nových reformních ideách, které v jeho době dozrávaly, neměl Konrád
dostatečnou představu. Byl poctivý muž a záleželo mu na tom, aby ho církev podporovala a
poslouchala a aby byly její záležitosti v pořádku. Do té míry jenom napodoboval Jindřicha II. Ale v
porovnání s Jindřichem byl jeho zájem o dění v církvi za hranicemi Německa podstatně menší.
Novým papežem se stal bratr Benedikta VIII., pak jeho synovec. Byli to Tuskulští ze staré školy,
měli zájem o místní římskou politiku a příležitostně byli připraveni požívat majestátu, například
tehdy, když Konrád přijel v roce 1027 do Říma, aby ho korunovali císařem. Byli však také
připraveni odhodit nárok na duchovní prvenství, jakmile Konrád odešel. A tak byli Tuskulští
ponecháni vlastním záležitostem ještě několik let po Konrádově smrti.
V Itálii se Konrád snažil zabezpečit mír vytvářením sňatkových spojenectví s místními
světskými velmoži. Povedlo se mu vytvořit silnější vazby než Jindřichovi II., dokonce zasahoval i
do záležitostí na jihu Itálie. Na východě si znovu zajistil nadvládu nad Polskem, potlačil povstání v

165
Cechách, ale musel přijmout rostoucí nezávislost Uher. Konrádova cesta do Říma v roce 1027 se
časově shodovala s poutí, kterou podstoupil Knut, panovník Dánska, Anglie a Norska. Toto setkání
dalo Konrádovi možnost urovnat za mimořádně příznivých okolností jisté záležitosti s Dánskem na
severní hranici říše.
A tak měl Konrád při podmaňování a uzavírání míru s podřízenými a sousedními státy víc
štěstí a úspěchu než Jindřich II. V samotném Německu neměl mnoho odpůrců. Byl bystrý a schopný
válečník, mistr náhlých úderů, silných, prudkých a účinných zásahů. Případný vzbouřenec byl
napaden a zatčen dřív, než mohly jeho plány vůbec dozrát. Šlechtici se ho báli a poddali se mu.
Existovaly však náznaky rostoucího rozporu v zájmech a činnostech krále a šlechty. Postupně se
královská vojska stala závislými na odvedencích z církevních a královských držav. Nesvobodní
poddaní krále a církve, ministeriálové, byli vycvičeni a stali se z nich rytíři. Obdrželi královské
úřady a jejich moc a majetek se zvýšily. Mezitím přestaly významné šlechtické rody pohlížet na
královské úřady, obzvláště na úřad vévody ve starých „kmenových“ vévodstvích, jako na zdroj své
moci. Vytvářely si vlastní panství a verbovaly vlastní armády, na něž král neměl prakticky žádný
vliv. Příležitostně - ale čím dál tím méně - byla povolána veškerá šlechta, aby doprovázela císaře na
jeho korunovaci do Říma, či kvůli jiné zvláštní příležitosti. Královský vliv na církev, která byla za
vlády Jindřicha II. silnější než kdykoli předtím, králi prozatím umožňoval mít více oddaných
přívrženců než ostatní knížata. Ale pokud by oddanost církve ochabla, nebo kdyby měli mocní
šlechticové příležitost získat vlastní přívržence z řad církve, Konrádova moc by se drasticky
oslabila.
Tomu však v době Konráda II. a jeho syna Jindřicha III. (1039-1056) nasvědčovalo máloco.
Jindřichovo jméno a jeho výchova jsou zajímavým svědectvím o obdivu Konráda a jeho manželky
k jejich předchůdci. Jindřich měl dobré vzdělání - jako ostatně všichni němečtí králové od Oty II. po
Jindřicha IV. s výjimkou Konráda II. Jeho zájem o církev byl osobní a blízký; cítil povinnost řídit
její záležitosti podobně jako Ota III. a Jindřich II. Shromáždil kolem sebe učené muže a měl požitek
z jejich rozhovorů. Dva slavné činy charakterizují tohoto muže a jeho vládu. V roce 1043 se rozhodl
napodobit hnutí „Božího míru“, které se objevilo ve Francii ve snaze potlačit anarchii a soukromé
války. Ve Francii ho hlásali arcibiskupové a biskupové. V Německu to byl samotný Jindřich III.,
kdo v roce 1043 vystoupil v Kostnici na kazatelnu a oslovil a vyzval své poddané, aby si navzájem
odpustili svá přestoupení a žili v míru. Pro důvěryhodnost i on sám veřejně všem odpustil a kál se.
O tři roky později, v roce 1046, zavedl papežskou reformu.
Jedním z Jindřichových oblíbených církevních hodnostářů byl Bruno, toulský biskup, kterého
nakonec jmenoval papežem. Bruno byl zároveň horlivý reformátor i schopný a aktivní voják; jako
koneckonců i jeho pán. Jindřich byl úspěšný jako vojevůdce již ve věku šestnácti let; a i když mu
bylo při nástupu na trůn pouhých dvaadvacet let a necelých čtyřicet, když zemřel, lze mu připsat
nemalý počet vojenských vítězství. Během téměř celé jeho vlády byl v Německu klid. V jeho době
prakticky zanikl starobylý úřad „kmenového“ vévody, alespoň načas. Jindřich byl vévodou Frank,
Švábska a Bavorska; slavná vévodství v Sasku a východním Bavorsku (Korutany) byla ustavena za
Otonů. Zůstávalo už jenom Lotrinsko, které bylo rozděleno za pozdějších Otonů. Bylo znovu
sjednoceno v čele s vévodou Gozelem za vlády Konráda II., avšak Jindřich III. ho znovu rozdělil.
Gozelův syn, Godfrey, který se musel spokojit s vévodstvím hornolotrinským, se bouřil a osnoval
vzpoury ještě dlouho po smrti Jindřicha III. Ale dokud byl Jindřich naživu, snadno tuto hrozbu
ovládal. Řada výbojů způsobila, že se Jindřich stal faktickým vládcem Čech, Polska a Uher.
(Autorovo pojetí dějin střední Evropy a Čech je poněkud jednostranně ovlivněno starší německou
literaturou a postrádá formulační citlivost - faktickým vládcem Čech v této době byl český kníže
Břetislav I. (pozn. odborného lektora).)
Ke konci jeho vlády však Uhry získaly samostatnost a jeho pokusy o reorganizaci německých
vévodství vedly k určitým potížím. Co se rozdělování vysokých úřadů svým blízkým příbuzným
týče, nemohl Jindřich napodobit Otu Velikého - neměl totiž blízké příbuzné. Sestra Oty III.

166
(Jindřichova vzdálená příbuzná) se vdala za rýnského falckraběte. Jejím dvěma synům svěřil
Jindřich Švábsko a Bavorsko, třetí se stal kolínským arcibiskupem a Jindřichovým nejbližším
důvěrníkem. Dosazení bavorského vévody znovu prokázalo, jak těžké bylo v Německu 10. a 11.
století skutečně předat moc. Vévoda Konrád byl za svou pozici zcela zavázán Jindřichovi III., nebyl
ale dostatečně silný, aby si ji udržel. Rozhádal se s předním biskupem a Jindřich ho byl nucen
odstranit. Nejvážnější nepokoje na německé půdě se však odehrávaly v Sasku - i když v Jindřichově
době teprve dozrávaly. Cekaly na Jindřicha IV. jako damnosa hereditas a později zničily jeho moc.
Mezitím v Itálii připravil Jindřich III. svému synovi ještě nebezpečnější nástrahy. Příběh o
tom, jak Jindřich III. odstranil z trůnu tři papeže a nahradil je vlastními kandidáty, bude vyložen na
jiném místě. Jindřichovu vládu a jeho úspěchy však nelze sledovat vcelku, nezmíníme-li papežskou
reformu. Jindřichův čin tehdy vzbudil mnoho sporů, a vzbuzuje je dodnes. Byli lidé, kteří říkali, že
to, co udělal v Sutri a Římě, nebylo správné, a že církev by měla být osvobozena od světské
nadvlády. Papež Lev IX. byl spokojen, že může spolupracovat s císařem, jeho druhové byli, jak se
zdá, spokojeni též. Bylo nepochybně otázkou, zda toto zdařilé spojenectví vydrží. Nakonec se však
rozpadlo rychleji, než kdokoli předpokládal.

167
12 Od Sálců ke Štaufům

Jindřich IV.
Jindřich III. trpěl podobně jako Jindřich II. častými nemocemi. Nebylo mu ani čtyřicet, když v
roce 1056 zemřel. Jeho synovi bylo teprve šest let, a tak se vlády ujala vdova po Jindřichovi,
císařovna Agnes. Pozoruhodně spojovala starý a nový svět. Její otec byl hrabě z Poitou a vévoda z
Akvitánie, matka, vévodkyně z Akvitánie a hraběnka z Anjou, byla skutečně výjimečná baronka.
Svědomitý vládce 11. století se řídil církevním předpisem, který určoval, koho by si neměl brát, a
proto si panovník obvykle hledal manželku zdaleka. Jindřich III. náhodou natrefil na Agnes,
kosmopolitní dámu, stejně zbožnou jako byl on. Mezi její přátele patřili clunyjský opat a svatý Petr
Damiani - italský asketa, který ve své osobě sjednocoval všechna náboženská hnutí století. Bohužel
v manželově království postrádala blízké přátele odpovídajících schopností, což nebylo příznivé pro
ni ani pro Německo. Vysoká i nižší šlechta zakusila nezávislou moc, které se jen tak lehce nevzdala,
když Jindřich IV. dosáhl plnoletosti. Neshody v Sasku v žádném případě neutichaly. Jižní vévodství
dostali mocní velmožové - Rudolf z Rheinfeldenu vévodství švábské, Berthold z Zähringenu
vévodství korutanské a Ota z Northeimu (Sas) vévodství bavorské Tito muži neměli žádné pevnější
vazby na královnu ani její rodinu a v budoucnu se stali Jindřichovými nejnebezpečnějšími nepřáteli.
V roce 1062 unesl mladého krále kolínský arcibiskup a poslal ho do svého města. Císařovna
odešla do ústraní, zanedlouho překročila Alpy do Itálie a vydala se na vhodnější dráhu charitativní
činnosti a zbožnosti. Stala se středem malého kruhu zbožných dam, které bezvýhradně podporovaly
obnovené papežství. Trpkou ironií osudu se Agnes stala vyslankyní mezi svým synem a Řehořem
VII., jimž byla oběma hluboce oddána. Když v roce 1077 zemřela, byl svět úplně jiný, než když
trávila své dětství v Akvitánii.
Mezitím syn velkého reformátora církve vyrůstal s houfy světáckých prelátů, kteří podlomili
veškerou jeho víru v upřímnost biskupů. Kolínský biskup Anno působil jako samozvaný panovník
od roku 1062 do roku 1064 a pak se vypravil na cestu do Říma, aby tam urovnal papežské schizma.
Když na trůně potvrdil reformního papeže Alexandra II., vrátil se do Kolína, mezitím se však vlády
zmocnil Adalbert, brémský arcibiskup. Mohučský arcibiskup, formálně vůdčí osobnost německé
církve, byl příliš slabý na to, aby zasáhl. Brémy a Kolín nad Rýnem se nadále dohadovaly o
nadvládu - dokonce i poté, co byl Jindřich v roce 1065 prohlášen za plnoletého. Spory skončily, až
když vzal Jindřich vládu do vlastních rukou v osudovém roce 1066. Mezitím se jim ale povedlo
připravit půdu pro nejzávažnější konflikt Jindřichova panování. Brémská diecéze hleděla k Pobaltí,
a Adalbert, pokud se neúčastnil německé politiky, vynakládal pozoruhodné úsilí při rozvoji misijní
aktivity církve. Její základna a zdroje bohatství však ležely v Německu, především ve východním
Sasku, hraničícím na západě s kolínským arcibiskupstvím a na jihovýchodě s Magdeburkem.
Kolínský arcibiskup Anno byl otrlejší intrikán než Adalbert. Povedlo se mu dosadit svého synovce
do halberstadtského biskupství na jihovýchodě Saska, jež bylo původním sídlem Adalberta z Brém.
Svého bratra dosadil do Magdeburku. Oba se běžně dostávali do konfliktu se šlechtici ve
východním Sasku a často se bouřili proti Jindřichu IV.
Východní Sasko bylo místem střetu už předtím, než se Jindřich IV. stal skutečným vládcem.
To nemohl přehlížet, v Sasku se nacházely mnohé z nejúrodnějších pozemků královského panství a
v harckých horách ležely stříbrné doly, které byly pro královskou pokladnu velice důležité. Bylo
zde také královské město Goslar, jež bylo z ekonomických a strategických důvodů - a možná také z
čirého rozmaru - královým oblíbeným sídlem. V době, kdy Jindřich ještě nebyl plnoletý, si šlechta v
celém Německu nacpávala kapsy; dědictví Jindřicha III. bylo nesmírně obtížné.

168
 Přesto je docela pravděpodobné, že by se mu bylo tak jako jeho předchůdcům podařilo
obnovit monarchickou moc a znovu nastolit imperiální nadvládu ve východní Evropě. Bohužel ale
stál tváří v tvář dvěma neúprosným nepřátelům: vlastnímu temperamentu a papeži Řehořovi VII.
Jindřichova povaha zůstává vskutku hádankou. Přátelé ho velice obdivovali a nepřátelé tupili
podobně jako jeho protivníka Řehoře. Ale Řehoř měl srdce na dlani a i když může být obtížné
poctivě ho ohodnotit, není těžké seznámit se s ním. Jindřich byl podstatně záhadnější. Je dobře
možné, že tajnůstkářská stránka jeho osoby byla podnícena hroznou výchovou. A laik, dokonce i tak
vzdělaný jako Jindřich, k nám velmi zřídka promlouvá vlastním hlasem.
Jindřichovi nepřátelé ho obviňovali ze všech možných neřestí. Něco z toho patřilo k běžnému
arzenálu polemik; Jindřichovi příznivci jednali téměř stejně hrubě s Řehořem. Nakonec se zdá
jasné, že ne všechna nařčení byla nepodložená. Přinejmenším měl Jindřich ve zvyku vyhodit si z
kopýtka. Na začátku vlády se pokusil zapudit svou manželku Bertu a i když ji nakonec přijal zpět
celkem shovívavě, rodina nebyla nikdy šťastná. Aby si Jindřich zajistil následnictví trůnu, nechal v
roce 1087 zvolit a korunovat svého nejstaršího syna Konráda. Nakonec to však jen přispělo k
nárůstu počtu Jindřichových nepřátel. Po Konrádově smrti vypočítavě zradil svého otce Jindřichův
další dědic - budoucí Jindřich V., a Jindřich tak ztratil moc úplně. Možná si mladý Jindřich přál
uchránit Německo před další špatnou vládou; to ho ale neomlouvá. Můžeme sice litovat Jindřicha
IV. za jeho neštěstí, je však naprosto zřejmé, že nebyl dobrým otcem a nebylo ani snadné mu
sloužit.
Ale měl i dobré vlastnosti. I když nemůžeme zcela odmítnout obvinění z neřestí, zároveň si
nelze nevšimnout příběhů, které vyprávěli Jindřichovi přátelé o jeho laskavých činech a soucitnosti.
Katedrála ve Špýru svědčí o jeho štědrosti. Patrně ho obdivovalo mnoho z jeho protivníků.
Nedůvěřovali mu však ti, kdo ho znali. Měl kouzlo, ale také povahu, která byla postrachem jeho
blízkých. Byl inteligentní a vzdělaný, alespoň částečně. Zároveň byl svévolný a neměl trpělivost.
Přikláněl se k extrémním činům podobně jako Řehoř. Na přelomu let 1075 a 1076 nečekal, až se
saská vzpoura plně urovná, a hned přešel k tvrdým a násilným opatřením vůči papeži. V 80. letech
11. století nevyčkal na konec občanské války v Německu a zaútočil na Řehoře znovu. Výsledkem
bylo, že se Jindřich IV. nikdy nestal skutečným pánem ve vlastním domě. Kvůli zarytému lpění na
svých vzdoropapežích zůstal stranou, když Evropa vyslyšela výzvu papeže Urbana k první křížové
výpravě a následně slavila její úspěch. Jindřich IV. zemřel v troskách své říše, tak jako Řehoř.
Svévolný, těkavý prvek v jeho povaze vysvětluje, proč byla vláda někoho, kdo se v mnohých rysech
jeví jako nejskvělejší a nejpřitažlivější ze Sálsců, tak katastrofální. Jinak ho však přátelé i protivníci
zobrazují jako velkého vojenského vůdce té doby - okázalého a panovačného, s pronikavýma
očima, půvabného a přesto děsivého. Byl podobný anglickému králi Jindřichu II., přitom ale
poněkud záhadnější a neuchopitelnější.
Síla Jindřichových předchůdců spočívala na jedné straně v jejich osobní prestiži, na druhé
straně ve vážnosti jejich úřadu. Dále závisela na materiální základně německé monarchie - na
rozsáhlých královských državách, na osobním majetku krále, na jeho schopnosti neustále se
dovolávat podpory biskupů a hodnostářů, a na biskupstvích a opatstvích jako zdrojích vojska a
kapitálu. Příležitostně potřebovali k upevnění moci také podporu všech německých knížat. Kromě
toho byli velcí vévodové královými úředníky, na jeho moc nad nimi a na jeho pravomoc jednat v
jejich vévodstvích se nikdy úplně nezapomnělo. Prestiž monarchie zůstala vysoká a Jindřich dělal
vše pro její prohloubení. Někdy mu jeho proslulost pomohla, jindy se ukázalo, že je jeho reputace
spíše překážkou. Moc vévodů se už několik generací zmenšovala. Naopak nižší šlechta, nad kterou
královská vláda neměla žádnou přímou kontrolu a která nebyla svázaná neustálou povinností sloužit
králi, si mohla vytvořit vlastní državy a ve vlastním zájmu podněcovat místní separatistické nálady
vůči králi. Králova nezletilost jim byla vhod, měli tak novou příležitost profitovat na úkor koruny. V
době Jindřicha II. a Jindřicha III. bylo jmenování biskupů ve velké míře v králových rukou,
biskupové byli královskými služebníky. Nezletilost krále způsobila, že lidé jako Anno Kolínský

169
mohli živit osobní rodové ambice; a není vůbec náhodou, že Annův bratr z Magdeburku byl mezi
německými biskupy Jindřichovým nejdůslednějším nepřítelem. Jindřich své nevýhodné postavení
silně prohloubil, protože neprojevil sklon následovat svého otce, patrona reforem a pořádku v
církvi. K tomu si ještě znepřátelil papeže, který by mu byl mohl pomoci obnovit nadvládu nad
německými biskupy. Dokonce i v opatstvích začala šlechta získávat větší vliv.
Jindřich čelil ohrožení své autority starými i novými způsoby. Důraz na úřad, snaha mít pod
kontrolou všechna nová jmenování biskupů a opatů královských opatství a pokusy využít veškeré
tradiční pravomoci královské koruny vedly k tomu, že byl označen za posledního krále tradičního
typu. Naopak, jeho pozoruhodné úsilí, hlavně v mladším věku, o oživení a budování královského
panství, o sblížení s rozvíjejícími se městy, o rozvoj královských měst a jejich majetku - například
Goslaru a jeho stříbrných dolů, vedlo k tomu, že byl označen za originálního a převratného
monarchu. Oba pohledy mnoho zveličují. Nebyl a nikdy nemohl být králem po vzoru svého otce, i
když neustále žil v přesvědčení, že vzkříšení moci jeho otce leží na dosah. Zároveň však byl nucen
žít v jeho stínu. Jindřich byl inteligentní, důmyslný muž, který z toho, co měl po ruce, vytěžil co
nejvíce. Jeho představa vládnutí byla tradiční, měl také nápady, jak by se zdroje jeho královské
vlády daly posílit. Ale jeho povaha, zlovolnost nepřátel a nedostatek štěstí zabránily tomu, aby své
tužby uskutečnil.
V roce 1070 byl bavorský vévoda Ota dohnán ke vzpouře a zbaven vévodství. Proto se vrátil
do rodného Saska, a připravoval další nepokoje. Novým bavorským vévodou se stal Welf, který pro
Jindřicha představoval dalšího možného nepřítele. V roce 1073 se vzbouřilo východní Sasko, jež
bylo do velké míry inspirováno Otou, a povstalci získali podporu jižních vévodů. Jindřich byl nucen
vzdát se a v roce 1074 souhlasil s tím, že budou v Sasku strženy hrady, kterými se snažil rozšířit
svou autoritu a zabezpečit své panství. Sasové souhlasili s královými podmínkami nejspíš příliš
pohotově, alespoň se tak zdálo jejich spojencům. Jižní vévodové se cítili opuštěni a v následujícím
kole se přidali na Jindřichovu stranu. To bylo pro německou politiku charakteristické. V Německu,
tak jako do určité míry ve všech evropských královstvích, platila zásada, že poddaní mohou
odporovat panovníkovi, pokud je jeho vláda nesnesitelně utlačuje, nebo je nespravedlivá. Ale
poddanství a poslušnost byly běžné. A tak dokonce i Sasové se silnou tradicí nezávislosti obvykle
spěchali uzavřít mír s králem hned, jak byly splněny jejich požadavky. Koalice proti Jindřichovi se
často rozpadaly tak náhle a neočekávaně, jak vznikaly.
S pomocí jižních vévodů a podporou papeže Řehoře VII. (1073-1085) slavil Jindřich v roce
1075 v Sasku úspěch. Vítězství mu zvedlo sebevědomí až příliš; když ho záležitosti v Miláně
uvedly do sporu s papežem, Jindřich okamžitě přistoupil k mimořádným opatřením. Tato opatření a
okolnosti střetu mezi Jindřichem a Řehořem probereme jinde. Události z let 1076 a 1077 byly
během Jindřichovy vlády stěžejní. V lednu 1076 ohlásil Jindřich spolu s několika německými
biskupy, že Řehoře sesazuje; v únoru exkomunikoval Řehoř krále a zbavil ho úřadu. Mezitím došli
vévodové z jihu k závěru, že Jindřichovo vítězství nad Sasy příliš ohrožuje jejich bezpečnost; pro
tentokrát měla papežská klatba plný účinek. Jižní vévodové a odpůrci z řad Sasů se spojili a němečtí
biskupové byli rádi, že se mohou s papežem usmířit, protože mnozí z nich cítili, že předtím ve sporu
s ním zašli příliš daleko. V říjnu roku 1076 zasedla knížata v Triburu, aby Jindřicha soudila, a také
se rozhodla, že v únoru pozvou papeže do Augsburku, aby jim pomohl záležitosti německé
monarchie urovnat.
Až do té doby se předpokládalo, že dovolí-li to okolnosti, bude se německé království řídit
nějakým druhem dědičného nástupnictví. Za těžkých okolností, například v roce 1002, bylo možno
tušit, že dojde ke změně dynastie, ale jen mimořádná situace by vedla německá knížata k tomu, aby
vážně přemýšlela nad sesazením panovníka a zvolením následníka, který by nepatřil do králova
rodu. Z rozčarování, strachu či ctižádostivosti o tom mohla knížata přemýšlet již dříve. Avšak do
oblasti praktické politiky tuto myšlenku přinesl až papežův zásah a jeho promluva u soudu, který se
týkal Jindřichovy způsobilosti vládnout. Jihoněmečtí vévodové sice nebyli přesvědčeni, že by měl

170
papež urovnávat německé záležitosti, ale Řehořův zásah přivítali, protože jim byl ku prospěchu.
Připravovali totiž převrat a jejich jednání, podobně jako jednání mnohých revolucionářů,
zdůrazňovalo konzervativní sklony. Uprostřed zimy na přelomu let 1076-1077 podnikl Jindřich
svou slavnou cestu přes Alpy do Canossy, kde s velkými obtížemi získal od papeže rozhřešení.
Německá knížata cítila, že je papež zradil, přestože stále stejně pevně trval na tom, že se Jindřich
musí podrobit rozsudku. Jindřich ale prosazoval, aby byl spor zakončen jako nerozhodný. Nemohl
sice překazit papežským legátům, aby se v březnu připojili ke knížatům ve Forchheimu; a ani
nemohl zabránit německým knížatům, aby zvolila Rudolfa z Rheinfeldenu za německého krále.
Papež ale nepřišel osobně, ani nemohl schválit, co jeho vyslanci přijali; v Canosse se Řehoř
Jindřichovi zavázal, a tak byli Jindřichovi nepřátelé načas do určité míry rozděleni.
V roce 1080 se papež nakonec vyslovil pro Rudolfa, ale již v říjnu 1080 byl u Hohenmölsenu
Rudolf po dlouhé domácí válce poražen a zanedlouho zemřel na následky svých zranění. S
papežovým požehnáním byl zvolen následník - lotrinský hrabě Herman ze Salmu. Ani on toho
mnoho nestihl, již v roce 1081, tedy v roce jeho zvolení, se Jindřich cítil dostatečně silný na to, aby
se odvážil do Říma.
Panování krále Rudolfa bylo krátké, ale důsledky, které mělo jeho zvolení, spolu s ním
nezmizely. Revoluční situace přinesla neobvyklé řešení; německá knížata se potýkala se stejným
nebo ještě větším problémem jako angličtí baroni, když řešili spory s králem Janem v roce 1215
nebo s Jindřichem III. v roce 1258. Jejich okamžitý úspěch měl podobně jako v Anglii 13. století
krátké trvání, ale vzpomínka na to, co učinili, přežila. Rudolf toho při svém zvolení mnoho
nasliboval. Do určité míry se volebními sliby zavazovali všichni středověcí králové, ale Rudolf
vytvořil precedent, jejž následoval i Jindřich V. Jindřich V. ho vlastně následovat musel, protože si
byl vědom, že následnictví králů po roce 1077 už nebude probíhat nikdy tak automaticky jako
předtím. Forchheim představoval v německém kralování zvrat. Počínali bychom si špatně,
kdybychom ho chápali jako příčinu zhroucení monarchie 13. století, nebo kdybychom ho označili
za vítězství principu volby, není však správné opomíjet jeho důležitost. Jindřichův boj s Řehořem
umožnil královým nepřátelům přistoupit k radikálnějším opatřením než obvykle. Kromě toho také v
mnohých ohledech zeslabil královu moc nad církví a dal německé šlechtě příležitost vzkvétat na
úkor panovníka.
To všechno bylo možné jen proto, že boj mezi papežem a králem spadal do období, kdy
probíhala domácí válka. Ta začala ještě předtím, než se Jindřich a Řehoř stali nesmiřitelnými
nepřáteli. Spor s papežem byl pevně spjat s německou domácí válkou. Avšak prvotní příčinou toho,
že se tato doba stala v dějinách německé monarchie tak hrozivou, byla právě vnitřní válka, která
následovala po dlouhém období panovníkovy nezletilosti. Přesto se Jindřich v osmdesátých letech
11. století přiblížil k obnově své moci v Německu.
V roce 1081 napadl Itálii, o čtyři roky později se mu konečně podařilo dobýt Řím. Ve Svatém
městě ustavil vzdoropapeže a dal se jím korunovat za císaře. Řehoř unikl zajetí jen proto, že
dorazila velká posila, v jejímž čele stál velitel jihoitalských Normanů, Robert Guiscard. Jindřich se
musel stáhnout, ale prozatím se mohl těšit z obnovení své autority na severu Itálie a z téměř
nesporné vlády v Německu.
Nejvytrvalejším odpůrcem Jindřicha III. byl Godfrey z Lotrinska, který se v pozdním věku
oženil do Toskánska. Toskánské dědictví jeho manželky teď bylo v rukou jejich dcery, hraběnky
Matyldy, paní z Canossy, která ve věrnosti k Řehoři VII. zaostávala pouze za císařovnou Agnes. V
roce 1089 se Matylda vdala za syna bavorského vévody Welfa. V roce 1091 přišel Jindřich znovu
do Itálie, aby se vypořádal s nebezpečným spojenectvím mezi nejmocnějším z přeživších vévodů z
jihu a nejvěrnější příznivkyní papeže mezi italskou šlechtou. V tomto případě se Jindřichova
rodinná smůla změnila v jeho zkázu. Císařovna Berta totiž v roce 1087 zemřela, krátce nato se
Jindřich ve snaze obnovit na východě důstojnost a autoritu svého otce oženil s ruskou princeznou

171
Praxedis. (Ve skutečnosti šlo spíše o běžnou ukázku tehdejší „sňatkové výměny“, nikoli o snahu
dosáhnout takto dalekosáhlých cílů (pozn. odborného lektora).)
V roce 1093 se Welfovi a Matyldě podařilo na svou stranu získat císařovnu Praxedis i
nejstaršího Jindřichova syna, Konráda. Spiklenci se spojili se skupinou lombardských měst a
Konráda (na příkaz otce byl už v té době králem Německa) korunovali králem Itálie. Welf uzavřel
alpské průsmyky a Jindřich zůstal vězet ve Veroně až do roku 1097.
V tom roce se spojenectví i manželství Welfa a Matyldy zhroutilo: on doufal, že se stane
italským knížetem, ji zajímal pouze způsob, jak obstarat papeži spojence. Když si Welf uvědomil,
že od ní nic jiného nezíská, znovu otevřel průsmyky a Jindřich se mohl vrátit do Německa, ve
kterém byl znovu nastolen mír. Ale za mír se muselo platit: král potvrdil nezávislost saských
šlechticů a jižní vévodství také získala větší nezávislost. Berthold, syn Bertholda z Korutan, dostal
nové vévodství - Zähringenské. Toto vévodství nebylo územní jednotkou, ale neznamenalo ani
prázdný titul. Jindřich uznal Bertholdovu moc nad jeho vlastním dědictvím i nad panstvím jeho
tchána, exkrále Rudolfa. Nechal Bertholdovi volnost v nabývání práv na ochranu klášterů v
jihozápadním Německu, kde ležela většina jeho pozemků, a také ho vyhlásil pánem císařského
města Curychu. Curych představoval jeden ze základů moci Zähringenů: byli pány mnohých měst v
jižním Německu a na území, které se později stalo Švýcarskem. Jejich města, kláštery a nemovitosti
z nich dělaly nejobávanější zemské velmože na území Černého lesa. V proslulé slavné studii ukázal
Theodor Mayer, jak se ve dvanáctém století pokusili ovládnout jižní Švábsko a upevnit tak své
panství. Počiny Záhringenů byly pro rostoucí moc německé šlechty příznačné - byla početnější a
více opírala svou moc o pozemkové vlastnictví než staré vévodské rodiny.
Díky tomu, že přijal podmínky mužů, jako byl vévoda z Zähringenu nebo šlechtici z
východního Saska, obnovil Jindřich v Německu v roce 1099 mír. Nemohl doufat v to, že se mu brzy
podaří znovu získat moc na východě nebo v Itálii. Papež Paschal II. potvrdil Jindřichovu
exkomunikaci a sesazení, a proto Jindřich pokračoval v ustavování vzdoropapežů, kteří měli
podporovat jeho iluzorní císařskou autoritu. Zdálo se, že královský úřad upadá, a to byl nepochybně
jeden z důvodů, který vyprovokoval Jindřichova bezskrupulózního syna Jindřicha (starší Konrád
zemřel ve vyhnanství v roce 1101), aby se proti otci vzbouřil. O událostech z let 1104-1106 se
nejvíce dozvíme v díle Život Jindřicha IV., které napsal jeden z jeho úředníků proto, aby vzbudil
soustrast při vzpomínce na mrtvého krále. Kniha je vcelku uhlazenou a důmyslnou obhajobou. Je v
ní málo záměrně nepravdivého, mnohdy je však selektivní. Zdůrazňuje Jindřichovy úspěchy,
nenápadně opomíjí jeho chyby, s pohnutím se zdržuje u vítězného dobytí Říma v roce 1084, potom
spěšně přechází k obnově míru na přelomu století. Události z let 1104-1106 zabírají více než třetinu
díla. Autor vypráví, jak se německým šlechticům zprotivil mír, protože byli odjakživa zvyklí
účastnit se místních střetů; jak v mladším Jindřichovi spatřili vhodného protikrále; jak ho
všemožnými způsoby sváděli (patrně byl ale nadaným žákem). Popisuje, jak Jindřich V. cestoval po
Německu, získával podporu a přesvědčil o své věci mnohé velmože; jak v roce 1105 díky oddanosti
rýnských měst zůstal starý král na trůně; jak syn pozval otce k jednání a uvěznil ho; jak Jindřich IV.
utekl a byl s to se ubránit; o králových trampotách v jeho posledních měsících; a o tom, jak ho smrt
vysvobodila z víru podvodů a zrad, ve kterém uvízl.
Jsi šťasten, císaři Jindřichu… ty, který jsi proměnil násilnické království v království míru,…
pozemskou říši změnil jsi v nebeskou. Teď konečně vládneš, nyní nosíš korunu, kterou ti tvůj
potomek nemůže ukrást, a kterou ti tvůj nepřítel nemůže závidět… Vizte [uzavírá autor] skutky
císaře Jindřicha, jeho milodary chudým, zvraty jeho osudu, jeho smrt: o kterých jsem bez slz
nemohl psát, a ani vy nebudete moci číst.

172
Jindřich V.
V rámci svého záměru zničit otce se Jindřich V usmířil s církví. Smír ale nebyl úplný. Jak se
ještě zmíníme v jiné kapitole, Jindřich se světské investitury nevzdal až do roku 1122. V roce 1110
přitáhl s velkou armádou do Itálie, byl korunován císařem a nějakou dobu držel papeže v zajetí
(1111). Avšak Jindřichovo vítězství bylo dočasné a zanedlouho musel papeže propustit a opustit
Itálii. I když se do Itálie vrátil, už v ní nemohl uplatňovat takovou moc, jaké dříve Sálci přivykli.
Jeho autorita ve východní Evropě byla ještě o poznání menší.
Většinu svého panování zasvětil Jindřich pokusům o obnovu moci v Německu: budoval
královské panství, konkuroval šlechtě, co se ochrany klášterů týče, a snažil se potlačit otevřené
vzpoury. Ve své snaze obnovit královskou moc soupeřil s tehdy už značně posílenou šlechtou,
podobně jako jeho otec. Ale situace se změnila v důsledku toho, že se moc začala soustřeďovat
novým způsobem. V té době se totiž obnovovala stará vévodství v čele s novými knížecími
rodinami. Švábsko se tak dostalo do rukou Štaufů, kteří byli s to upevnit svou moc rozšiřováním
rodinných panství. Kromě pozemků rodu Zähringenů uplatňoval Friedrich II. Štaufský účinnou moc
nad celým Švábskem. Friedrichovy pozemky, hrady a města vytvořily silné jádro pro jeho vládu,
nižší šlechta byla přinucena podřídit se mu jako nejvyššímu pánovi. Byl zároveň synovcem
Jindřicha V. a trochu svému strýci přidělával starosti. Ale švábský vévoda nebyl jen královým
synovcem, byl také zetěm bavorského vévody Jindřicha Černého, který byl mladším bratrem Welfa
V. Moc se stejně jako v éře Otonů soustředila do rukou jediného rodu. A tato rodová aliance se po
smrti Jindřicha V. rozšířila ještě víc, když se syn a dědic Jindřicha Černého z Bavorska oženil s
dcerou a dědičkou saského vévody Lothara, jenž se stal králem po Jindřichu V. (1125-1138).
Tento rod byl stejně neukázněný jako rod Otonů a spojenectví Bavorska a Saska se později
stalo zdrojem neshod. Nahromadění moci v rukou Staufů a Welfů v polovině 12. století však
umožnilo výrazné oživení německé monarchie. Její základy byly v mnoha ohledech jiné než
základy staré sálské monarchie, moc nad biskupstvími a opatstvími byla omezenější, monarchie už
nadále nemohla nakládat s vévody postaru jako s královskými úředníky. Vládla prostřednictvím
silného rodového panství a díky stálému utužování osobních, vojenských a lenních vazeb mezi
králem a především nižší šlechtou. Vládla také - v tomto ohledu stejně jako její předchůdkyně -
díky tradiční prestiži královského úřadu a osobní důstojnosti krále. Změna se plně projevila až za
Friedricha Barbarossy (1152-1190) a Jindřicha VI. (1190-1197), nejsilnějších německých králů 12.
století; tato tendence však byla patrná již za panování Jindřicha V. Slabou stránkou Barbarossova
vládnutí bylo to, že se osobní a lenní vztahy, které mu zabezpečily tolik podpory, mohly rozvíjet i
ve prospěch jeho soupeře. Potomkovi Welfů, Jindřichu Lvovi, vévodovi ze Saska a Bavorska, se
povedlo vybudovat panství a shromáždit stoupence stejně mocné, jako byli stoupenci královi. Pád
Jindřicha Lva v roce 1180 prokázal, že královský úřad, stále v rukou Barbarossy, je dosud nesmírně
vlivný. Hrozba, kterou představoval Jindřich, upozornila na to, že král musí se svými
nejmocnějšími poddanými soupeřit také ve shromažďování hradů, pozemků, měst a vazalů.
To vše lze v menší míře pozorovat i za panování Jindřicha V. Již za jeho vlády bylo Bavorsko
klidné, Švábsko králi přátelsky nakloněné, ale Sasko bylo v každém případě nepřátelské. Monarchie
saských králů pohltila staré „kmenové“ vévodství a Ota Veliký věnoval hodnost „vévody“
Billungům, nejmocnějším hrabatům na hranicích Saska. Poslední z Billungů zemřel v roce 1106 a
Jindřich V. udělil vévodství hraběti Lotharovi ze Supplinburku. Nový vévoda se řídil tradicí svého
úřadu a zvyklostmi saského lidu. Rozšiřoval své panství a moc v Sasku a nejevil snahu
uskutečňovat Jindřichovy plány. Ve svém odporu vůči králi získal nečekaného spojence. Byl jím
mohučský arcibiskup Adalbert, o jehož úřad se Jindřich tak významně zasloužil. V pozdějších
letech si tak král znepřátelil jednoho z nejvlivnějších biskupů a jednoho z nejmocnějších vévodů.
Ke konci své vlády se Lotharovi podařilo zabránit Jindřichovi v tom, aby uplatnil právo vykonávat
dozor nad saskou šlechtou a ke konci krále v podstatě ignoroval.

173
 Jindřich si mezitím zajišťoval vliv v Lotrinsku a vrhal závistivé pohledy na Francii. V roce
1114 pojal za ženu Matyldu, dceru anglického krále Jindřicha I.; manželství bylo bezdětné, císař se
jím však zapletl do intrik svého mocného a ctižádostivého tchána. V roce 1124 se dva Jindřichové
dohodli, že spolu zaútočí na francouzského krále. Podílem Jindřicha V na kořisti mělo být rozšíření
území Lotrinska na úkor Francie. Ludvík VI. zareagoval tím, že povolal francouzskou vojenskou
hotovost a francouzská knížata, která obvykle málo dbala svého závazku vůči králi, nyní se na
výzvu shromáždila. Jindřich V. se musel spěšně stáhnout. Tchán mu poradil, aby situaci zachránil
tím, že uloží daně a najme novou, námezdnou armádu, která bude účinnější; pokud se Němci nad
neúspěchem zamysleli, mohli si všimnout, že lenní pouto má své výhody.

Vzestup Štaufů
V minulosti bylo běžné, že když král umíral, určil svého nástupce. Po jeho smrti potvrdil
volbu mohučský arcibiskup a ostatní knížata nového krále přijala a uznala. V mnoha případech byl
nový král pomazán a korunován ještě za života svého otce. Jenže Jindřich V. a mohučský arcibiskup
nebyli přátelsky naladěni a politická situace spojená se vzpomínkami na Forchheim přinesla
arcibiskupovi vítězství. Jindřich jmenoval svého synovce Friedricha ze Švábska, arcibiskup zase
saského vévodu Lothara. Nástup Lothara, v té době spojence bavorského vévody, představuje
počátek soupeření mezi dvěma velkými rody, které dominovaly Německu až do začátku třináctého
století a jejichž jména zůstala bojovým pokřikem na mnoho generací. Na jedné straně stál Lotharův
zeť a dědic, na druhé švábský vévoda. V roce 1125 byl bavorským vévodou Jindřich Černý; jeho
syn, Lotharův zeť, se jmenoval Jindřich Pyšný; jeho potomkem byl Jindřich Lev. Přesto však byli
známi podle svých předků jako Welfové. Švábští vévodové jsou obyčejně nazýváni Štaufové
(Hohenštaufové), ale svůj vojenský pokřik odvodili od jména svého rodového sídla Weiblingen.
Později se v Itálii tato označení objevila v názvech stran jako guelfové a ghibellini.
Ve zbývající části našeho období ovládaly německou politiku dva vlivné rody. Od roku 1126
byl vůdcem Welfů Jindřich Pyšný; později se jím stal jeho bratr Welf VI. Od poloviny 12. století
řídili osud rodu společně Welf s Jindřichem Lvem, většinu doby, kdy vládl Barbarossa, byl pánem
celého dědictví Welfů Jindřich Lev. Za vlády Lothara vedl Štaufy vévoda Friedrich II. a jeho bratr
Konrád. Když Friedrich II. zemřel, jeho syn Friedrich byl ještě příliš mladý na to, aby ho nahradil, a
tak byl Konrád v čele rodu až do své smrti v roce 1152. Pak se role obrátily: Konrádův nejstarší
přeživší syn byl malý chlapec, a proto za něj nastoupil Konrádův synovec, který jako císař Friedrich
I. Barbarossa (1152-1190) vynesl Štaufy na vrchol moci.
V letech 1125 až 1152 se kolo štěstěny několikrát otočilo. Zdálo se, že Lotharův nástup na
trůn a jeho spojenectví s Welfy zamezí vzestupu Štaufů. Ještě před koncem roku 1125 se však
pohádali kvůli dědictví po Jindřichu V., které si jako královské panství úspěšně nárokoval Lothar,
zatímco Jindřichovi synovci trvali na tom, že je jejich osobním dědictvím. V roce 1126 se jim
Lothar postavil na bitevním poli, ale byl poražen. V roce 1127 se Konrád prohlásil králem; snažil se
upevnit svou moc připojením italského království ke svým německým državám. Tím si pohněval
jak papeže, tak i Lothara, a když ho v roce 1130 italští spojenci opustili, byl nucen ustoupit od
tohoto italského podniku. V Německu mezitím postupoval Lothar proti Konrádovu bratrovi. Ve
třicátých letech dvanáctého století to vypadalo, že Štaufové upadají, a že Lothar je společně s Welfy
na vzestupu. Avšak v prosinci 1137 Lothar zemřel a události z roku 1125 se opakovaly, jen role se
vyměnily. Nástupcem určil Lothar svého synovce Jindřicha Pyšného. V Mohuči nebyl arcibiskup a
kolínský arcibiskup byl nově zvolen. Faktická volba tak připadla arcibiskupovi z Trevíru. Na
shromáždění knížat, za nepřítomnosti zástupců Welfy ovládaného bavorského a saského vévodství,
ustanovil ve spolupráci s papežským legátem králem Konráda Štaufského.
Konrád zvítězil a svého úspěchu se pokoušel využít k oddělení Welfů od jejich vévodství. V
Sasku neměl úspěch: Jindřich Pyšný zemřel v roce 1139, ale jeho mladý syn Jindřich Lev byl uznán

174
vévodou, i když ještě nebyl plnoletý. V Bavorsku Welf VI. neuspěl při obnově vévodství. Ale díky
velkému rodinnému panství disponovali Welfové hrozivou silou a Konrádovi se je nikdy nepodařilo
podmanit. V letech 1147-1149 se účastnil druhé křížové výpravy, zbývající dobu své vlády strávil
převážně snahou potlačit nepokoje v Německu. V období, jímž se zabývá tato kniha, byl jediným z
německých králů, který nenosil císařskou korunu. Plánoval sice cestu do Říma, ale zemřel dřív, než
ji stihl uskutečnit.
Od doby, kdy byla kontinuita císařské vlády narušena nezletilostí Jindřicha IV. a domácími
válkami, nezapomínali němečtí králové na svůj nárok na vládu nad východní Evropou a Itálií. Až na
krátké mezidobí jim však okolnosti znemožnily zajistit si původní postavení. V době, kdy začal
panovat, se Lotharovi nedařilo prosadit svou vůli ani v Cechách. Na konci vlády, když byl na
vrcholu moci, uznávaly Lotharovu svrchovanost Čechy, Polsko a Dánsko. (Pojem „svrchovanosti“
ve smyslu práva razit mince a dalších faktických projevů v této době na vztah říše a Čech aplikovat
nelze (pozn. odborného lektora).)
Konrádovy podniky na východě byly jen málo úspěšné, ani on nebyl schopen nastolit
poslušnost na delší čas. O Uhry se Konrád ani Lothar nezajímali. Přesto představuje 12. století
rozhodující zvrat ve vztazích mezi Německem a jeho východními sousedy. Císařská svrchovanost
možná neznamenala mnoho, scéna však byla připravena pro razantní počin Drang nach Osten.
Posouvání německé hranice na východ neustálými výboji a osidlováním začalo v 10. století, ale
potom ustalo. Ve dvanáctém století se tento proces obnovil. Silní vládci, jako byl Jindřich Lev, pro
sebe dobyli rozsáhlé oblasti na východ od Labe a zalidnili je rolníky z mnoha částí Německa. To
byla jedna stránka velké kolonizace, která je významným rysem doby. Tyto události patří v podstatě
do druhé poloviny století, ale začaly již před smrtí Konráda III. Za vlády Lothara a Konráda III.
nebyl východ tak důležitý jako jih.
Moc v Itálii byla převážně v rukou lombardských měst, papeže a normanského království
Neapole a Sicílie. Německý král měl jen malou šanci uplatnit vůči nim efektivně své nároky. Přesto
někteří italští šlechticové a biskupové pamatovali na věrnost císaři, jiným se zase zdálo, že uzavírat
s ním spojenectví je taktické. Když se král objevil v čele impozantní armády, dokázal načas obnovit
slávu Otonů. Jakmile však oddíly zmizely za alpskými průsmyky, vzpomínka na jeho přítomnost
rychle vybledla.
V roce 1130 skončilo nedlouho trvající italské království Konráda Štaufského. Ve stejném
roce se odehrála sporná volba na papežský trůn, ze které vyšli Inocenc II. a Anaklet II. jako papežští
rivalové. Až do roku 1133 (jak vyložíme v jiné kapitole, s. 360) byl Lothar ochoten podpořit
Inocence a doprovodit ho do Říma na císařskou korunovaci. Avšak Lothar nebyl v té době dost
silný na to, aby Řím pro svého kandidáta zabezpečil. Sicilský král Roger, kterého povýšil z vévody
na krále Anaklet, byl zarytě nepřátelský. Na přelomu let 1136-1137 se Lothar vrátil se silnějším
vojskem. Ustanovil v Římě jako papeže Inocence a spolu s normanskými vzbouřenci vyhnal z Itálie
i Rogera. Prozatím byl „král“ Roger vytlačen na Sicílii. (Ve skutečnosti nebyl Roger z italské půdy
zcela vytlačen, pouze přišel o některá klíčová města jako Melíi či Sorrento (pozn. odborného
lektora).)
Lothar zemřel koncem roku 1137, nedlouho poté, co opustil Itálii. Inocenc byl uznán papežem
téměř v celé Evropě. I přes další obtíže a potupu, kterou musel Inocenc strpět od sicilského „krále“
Rogera, schizma v roce 1139 skončilo. Konrád III. nebyl schopen Inocenci a jeho následníkům přijít
na pomoc. Friedrich Barbarossa se samozřejmě pokusil obnovit německou moc v Itálii, přišel však
jako dobyvatel a papežův protivník; ačkoli byly Barbarossovy činy pozoruhodné, nepovedlo se mu
stát se králem Itálie tak jako Otovi III. nebo Jindřichovi III. a nakonec byl poražen. V té době bylo
nejvýznamnější italskou politickou mocností normanské království.

175
13 Francouzské království

Zdroje monarchie
I když se hranice oblastí, které nazýváme Francie a Německo, během následujících staletí
podstatně změnily, byly tyto dva celky nejpodstatnějšími částmi, na které se rozpadlo impérium
Karla Velikého. Vedle odlišnosti v jazycích, která je oddělovala tehdy stejně jako dnes, lze mezi
těmito královstvími pozorovat ještě dva další důležité rozdíly. Za prvé: německá monarchie zůstala
přes veškerou svoji nestálost silná a byla s to v 10. století prosadit svoji moc nad celým územím
Německa, zatímco francouzská monarchie upadala až k bezmocnosti; za druhé: ve Francii se dříve a
plněji než v Německu vyvinula osobní vazba, úzce spojená s lénem a vojenskou službou. Francie
byla ke konci 10. a v 11. století federací knížectví, která vůči francouzskému králi, jenž byl z
určitého pohledu pouze jedním knížetem z mnoha (viz mapa 4), projevovala velmi různou míru
loajality. Současné práce však ukázaly, že králova autorita byla u soudů a občas na bitevním poli
silnější, než se předpokládalo.
Vysvětlení rozdílů mezi Francií a Německem leží mimo náš rámec; musí zde postačit
konstatování, že v 9. století se německá monarchie udržovala při síle tím, že využívala slabosti
Francie; němečtí králové usměrňovali bojechtivost svých poddaných tak, že podnikali tažení ve
Francii. Také je třeba připomenout, že v letech 919-1056 po sobě v Německu vládli muži, jejichž
schopnosti a prestiž bychom jen stěží hledali jinde v Evropě; nakonec musíme konstatovat, že
severní Francie byla zemí vazalů a lenních institucí i v době rozkvětu karolinské říše.
V 2. polovině 10. století vládli ve Francii dva soupeřící rody: karolinští králové a frančtí
vévodové. Toto uspořádání v jistém smyslu připomínalo dobu, kdy Karlovci byli skutečnými vládci,
zatímco poslední Merovejci vykonávali formální královské funkce. Poslední z Karlovců však nebyli
bezvýznamnými postavami. Gerbertovy dopisy a Richerova kronika přesvědčivě dokládají, že
Lothar (954-986) a Ludvík V. (986-987) byli mužové, se kterými se muselo počítat. Na druhou
stranu nebyl pro francké vévody královský trůn ničím nedosažitelně vzdáleným. Otec a strýc Huga
Velikého byli na čas králi a stejně tak i jeho švagr; Hugo se postupně oženil se sestrou anglického
krále Athelstana a se sestrou Oty Velikého. Bylo zapotřebí jen menšího převratu, aby se on nebo
jeho syn stali králi.
Snad nejvýraznějším rozdílem mezi situací na konci desátého a v osmém století bylo to, že
královské zdroje spolu s vévodskými byly ve srovnání se zdroji karlovských majordomů ubohé.
Královské panství bylo pouhým stínem toho, čím bylo dříve; vévodové, přestože stále vlastnili
rozsáhlé pozemky, byli ustavičně nuceni zbavovat se půdy, získávali si tak podporu a odměňovali
své stoupence. Syn Huga Velikého Hugo Kapet byl mocnější než král: byl to on, kdo odrazil útok
Oty II. na Paříž. Francouzskému trůnu však nepřinesl výrazně větší moc, když na něj v roce 987
nastoupil po bezdětném Ludvíkovi V. Kapetovci měli jednu velkou výhodu: přežili. Žádný ze Sasů
a Sálců nebral kapetovské krále příliš vážně, mocnými se mohli zdát až posledním ze Štaufů. Když
však už byli všichni tito mocní panovníci pohřbeni, nástupci Huga Kapeta stále vládli ve Francii a
byli pány mnohem silnějšího království, než bylo to, kterému panovali němečtí králové.
Konec tohoto příběhu by se zdál Hugovi Kapetovi v roce 987 neuvěřitelný. Dějiny jeho
království byly až do poloviny dvanáctého století omezeny na malé královské panství (viz mapa 4),
nebyla to ani polovina území, ze kterého se těšil jeho praděd. Do majetku království zasahovala
skupina knížat ze severu Francie, hrabata z Flander, Anjou, Blois a Champagne a vévodové z
Normandie. Burgundští vévodové, páni té části starého burgundského království, která ležela uvnitř
francouzských hranic, nevěnovali králi skoro žádnou pozornost. Páni z jihu se zajímali ještě méně;
málokdy se obtěžovali navštívit královský dvůr. V 10. století soupeřila hrabata z Toulouse a Poitou

176
bylo úspěšnější „vévody akvitánského“, který s sebou nesl nárok na vládu nad jižní a střední
Francií, zeměmi nazývanými Langue ďoc. Poitou vyhrálo, ale až do dvanáctého století se
neobjevila reálná známka toho, že by bylo Toulouse podřízeno Poitou, naopak, hrabě z Toulouse
dále spokojeně budoval svou říši na pobřeží Středozemního moře. Dále na jihu občas barcelonská
hrabata uznala francouzskou svrchovanost, když doufala, že získají od Francie nějakou výhodu;
jejich osudy však byly převážně spjaty s monarchiemi Iberského poloostrova.
Poitou a Akvitánie tvořily téměř nezávislé knížectví do roku 1137, kdy desátý vévoda Vilém
odkázal svoji dědičku i s vévodstvím francouzskému králi. Pátý Vilém se pro svého syna pokusil
získat na počátku jedenáctého století italskou korunu; po jeho smrti se jeho dcera stala císařovnou
spolu s Jindřichem III. Devátý Vilém byl na konci jedenáctého století prvním z trubadúrů a zanechal
po sobě tradici kulturního mecenášství a literatury v místním (vernakulárním) jazyce, kterou dále
podporovala jeho vnučka Eleonora, jež se postupně stala královnou Francie a Anglie. Rod hrabat z
Poitou hrál v dějinách Evropy určitou roli, ale do záležitostí Huga Kapeta a jeho nástupců zasahoval
jen málokdy.
Moc prvních Kapetovců, ať už byla jakkoli pevná, závisela na tradici království, na jehož
panovníky byli pomazáni a korunováni, na vztazích s církví a na síle vlastního panství. Nikdy se
nezapomnělo, že stejně tak jako němečtí králové byli i oni následníky Karla Velikého. Jejich úřad
měl tradici a někdy předstíral vznešenost, která daleko přesahovala jeho skutečnou moc. Dějiny
francouzského království jsou pro pochopení zvláštně obtížné. Vojenská moc krále nebyla větší než
zdroje několika jeho vazalů; velcí vazalové poslouchali krále jen zřídka, i když s ním někdy
uzavírali spojenectví. V polovině a ke konci 12. století monarchii téměř rozdrtili angličtí králové z
rodu Plantagenetů. A přesto v boji Kapetovců a Plantagenetů nakonec zvítězili Kapetovci. Mnohé z
tohoto příběhu leží za naším obzorem, mnohé z něj je výsledkem hry náhod. O něco se však
přičinila i silná myšlenka království. Tato myšlenka byla vždy důležitá. Ke konci 11. století prožívá
výraznou obrodu. Nejmódnější žánrem literatury v národním jazyce té doby byly chansons degeste,
které se odehrávají na dvoře Karla Velikého v „la douce France“. Geniální státník, opat ze Saint-
Denis Suger vybudoval a spojil tradici svého domu, který měl ve Francii obdobný význam jako
Westminsterské opatství v Anglii, s rodem králů; jeho druhové upravili legendu o Karlu Velikém
tak, aby chválila sv. Diviše (Denise) a jeho bojovníka, krále Ludvíka. Byla to popularita Ludvíka
VI., která na jeho dvoře způsobila takovou oblibu legendy o Karlu Velikém? Nebo byla naopak tato
legenda tím, co přispělo k neobyčejné loajalitě Ludvíkových dvořanů? Bylo by naivní odpovědět na
tyto otázky kladně bez bližšího určení; zároveň by bylo chybou odpovědět na obojí záporně. Je
pozoruhodné, že Ludvík VI. spojoval svá slavná shromáždění z roku 1124, při kterých se ke škodě
císaře Jindřicha V. scházela armáda Ludvíkových vazalů, se slavnostními návštěvami Saint-Denis.
V klášteře opata Sugera v Saint-Denis byly totiž shromážděny mnohé ze symbolů toho, o co se jeho
království opíralo, zvláště tradiční prestiže královského úřadu a hodnoty králova vztahu k církvi.
Němečtí králové vládli v 10. a na počátku 11. století hlavně s pomocí církve. Kapetovští
králové tak mohli činit jen v omezené míře, protože jejich vliv na církev nebyl mimo vlastní
královské panství silný. Nicméně existovaly rozsáhlé oblasti na severu Francie s částečně
nezávislými biskupy a arcibiskupy, jejichž vztah ke králi byl silnější než vazba na kteréhokoli
místního pána. Proto někdy mohli králové uplatňovat svoji moc v Toursu, Beauvais, Laonu a
především v Remeši, kam Hugo Kapet osobně dosadil Gerberta, a se kterou Hugo a jeho nástupci
počítali jako s místem, kde budou pomazáni a korunováni Avšak Hugova moc nad těmito
biskupstvími byla vratká; biskupové byli často nezávislí mužové s vlastními cíli a byli také často
vystaveni tlaku ze strany hrabat, jejichž území je obklopovalo.

177
Akvitánie a Burgundsko
Do 11. století měli vévodové z Akvitánie a Burgundska ve střední a jižní Francii postavení
podobné tomu, které měl král v celé Francii. Formálně vykonávali soudní moc nad rozsáhlým
územím; jejich účinná vláda byla omezena na jejich hrabství nebo panství. Podpora vazalů a
příznivců z řad méně významných hrabat kolísala. Akvitánie byla zvláště nestálá, získala
Gaskoňsko, upírala zraky k Toulouse a plánovala něco podniknout ve Španělsku.
Srdcem Akvitánie bylo hrabství Poitou. I nejmocnější z vévodů Vilém V. (995-1029) měl jen
omezený vliv vně svého hrabství: „mimo Poitou se Vilém tam, kde mohl, choval jako tyran a tam,
kde tyranizovat nemohl, podváděl“. Podařilo se mu s úspěchem ovládnout velkou skupinu hrabat a
dalších pánů, vytvořil říši, která zahrnovala téměř celou střední Francii, avšak území kolem severní
hranice musel postoupit vzmáhajícímu se hrabství Anjou. Císař Jindřich III. byl jeho zetěm.
Vilémovi nástupci neměli tak silnou vládu nad některými částmi vévodství; jeho nejmladší syn Guy
Geoffrey (vévodou 1058-1086) však nakonec získal v roce 1063 Gaskoňsko - skvělé vinice v
Bordeaux mohly obohatit a povzbudit jeho následníky. Guyův syn Vilém IX. (1086-1126) ovládal
Akvitánii mnohem méně než jeho děd, oproti němu se však po celé Evropě těšil pověsti bonvivána,
autora milostných písní a dobrodruha, který se v roce 1101 vydal na křížovou výpravu; bojoval ve
Španělsku, vznesl nárok na hrabství Toulouse, které nakonec získal, a urážel duchovenstvo podobně
jako jeho jmenovec a současník, anglický král Vilém II. Po smrti Guyova syna vévody Viléma X. v
roce 1137 nastala v osudech Akvitánie významná změna: jeho dcera a dědička vévodkyně Eleonora
připojila Akvitánii nejdříve k francouzskému království a potom k Anglii. Vinice v Bordeaux se tak
spojily s anjouovskými v údolí Loiry a připadly anglickému dvoru.
Burgundsko bylo mnohem menší než Akvitánie, stejně však bylo předmětem odstředivých sil:
jak plynulo 10. a 11. století, hrabata a pánové byli vévodovi čím dál tím méně oddáni. Přesto však
byla jeho moc nezanedbatelná: vévodství mělo dlouhé hranice se starým burgundským královstvím;
ovládalo rozsáhlý pás půdy na západním břehu Rhóny; zahrnovalo jedny z nejbohatších vinařských
oblastí Francie - ve dvanáctém století bylo pozoruhodným centrem architektury a sochařství, zvláště
ve Vézelay, Autunu a jinde.
Zvláštní význam politických dějin vévodství tkví v jeho úzkém spojení s francouzskými králi.
V letech 1002-1006 se král Robert Zbožný, synovec starého vévody Jindřicha, dostal do sporu o
nástupnictví s hrabětem Otou Vilémem, nevlastním synem vévody Jindřicha. Nakonec zvítězil král
a vévodou ustanovil svého mladšího syna Jindřicha; Jindřichův starší bratr zemřel, a tak když se stal
v roce 1031 Jindřich sám králem, přešlo vévodství na jeho mladšího bratra Roberta. Mezitím se
arcibiskupství v Sens a s ním další biskupství dostala pod přímou moc krále; nové hrabství, ve
kterém se v rukou králova zetě vévody Renauda spojily Nevers a Auxerre, odtrhlo část
burgundského vévodství. Po nějaký čas pak měli vévodové jen malou moc nad hrabaty a tak se
nemohli bohatstvím a slávou rovnat vévodům akvitánským. Avšak jako učedníci v královském
domě a s vévodstvím, jehož bohatství postupně rostlo, byli ve svém světě důležitými osobami.
Vévodství rozšířilo svou moc i do Španělska, kde se vévodové účastnili křižáckých podniků a kde si
nejmladší vnuk vévody Roberta Jindřich vzal za manželku kastilskou princeznu Terezu. Jejich syn
se měl stát prvním králem Portugalska.

Knížectví severní Francie

Nejvýznamnějším rysem vývoje v severní Francii 11. století byl růst a posilování knížectví.
Královské panství se v této době také rozvíjelo a v mnoha směrech se od ostatních knížectví
nelišilo. Pozoruhodnější byl růst moci Normandie, který dosáhl svého vrcholu za Viléma
Dobyvatele ve druhé polovině jedenáctého století; tento příběh však patří do jiné kapitoly. Hrabata z
Anjou se stali legendou už ke konci 10. století; Fulk Černý (Nerra, 987-1040) a Geoffrey Kladivo

178
(Martel, 1040-1060) rozšířili hranice hrabství a udělali z něj jedno z nejmocnějších panství ve
Francii. Fulk byl velký stavitel hradů, krutý voják se sklonem k megalomanii, která vycházela
najevo jak při projevech zbožnosti, tak při násilných skutcích, které páchal. Založil dvě opatství a
štědře je dotoval, dvakrát, či možná třikrát podnikl pouť do Jeruzaléma. Jedním z jeho společníků
při tomto nebezpečném podniku byl normandský vévoda Robert I., hlava jediného rodu, který se ve
Francii mohl silou a úskočností rovnat rodu z Anjou. Příklad otcova starého druha zapůsobil na
Robertova syna Viléma Dobyvatele. Jeho dráha dobyvatele, stavitele hradů a zakladatele opatství v
mnoha směrech připomínala působení Fulkovo, až na to, že Vilém mířil výš. A přesto, že
nedoputoval nikam dál, než do kaple sv. Davida v jihozápadním cípu Walesu, měl pověst
bohabojného muže.
Moc Anjou založil Fulk. Jeho následníci završili proces růstu tím, že v roce 1044 dobyli Tours
a zmocnili se Touraine. Fulk by byl rád doplnil své vévodství ještě o Maine, jenže Maine leželo
mezi ním a Normandií a Normané o ně vedli s Anjouovci boj, dokud se oba rody v polovině 12.
století nespojily.

179
 Obr 4: Francie. Hranice odpovídá situaci na konci 11. století.

Jednou z nejpodivnějších událostí mimořádné kariéry Viléma Dobyvatele byl boj, který
mnoho let vedl proti papežskému zákazu vzít si za ženu Matyldu Flanderskou, ačkoli byl jinak
věrným synem svaté církve. Byl to neústupný muž, později navíc mohlo jeho rozhodnutí upevnit i
citové pouto mezi ním a Matyldou. Bojoval však (pokud víme) podle určitého plánu, a to už

180
předtím, než se poprvé setkali; je jasné, že politické výhody plynoucí z tohoto sňatku pro něj měly
velký význam. Zčásti snad proto, že Matylda byla (poněkud vzdálenou) příbuznou anglického
královského rodu, hlavním důvodem však bylo bezpochyby to, že Vilém chtěl upevnit spojenectví
mezi největšími silami na severu Francie. V následujících letech se cena tohoto spojenectví
projevila: Vilémův tchán, vévoda z Flander, se stal v roce 1066 regentem Francie, z tohoto prostoru
tedy Vilémovi během jeho velkého podniku nehrozilo nebezpečí. Z Flander rekrutoval vskutku
mnoho branců do svých armád určených k invazi a dobývání; obchodní a výrobní vztahy mezi
Flandrami a Anglií se již formovaly a během sta let po dobytí se široce rozvinuly. To vše bylo ještě
věcí budoucnosti, když Vilém usiloval o Matyldinu ruku. Něco z toho asi mohl předpokládat.
Mnohem bezprostřednější ve Vilémových plánech však byla podpora, která měla z Flander plynout
ve prospěch jeho snahy upevnit si pozici uvnitř Francie. V tomto smyslu byly Flandry přirozeným
spojencem. Zájmy Normandie a Anjou stály proti sobě; vedle hrabat z Anjou byl Balduin z Flander
asi nejdůležitějším velmožem v severní Francii; byl to velice schopný muž, který se, stejně jako
páni Anjou a Normandie, pokoušel upevnit své území a rozšířit jeho hranice. Těžil zvláště z
nepřátelství mezi Godefroiem z Lotrinska a císařem Jindřichem III., odtrhl si části Lotrinska pro
sebe. Úzké spojenectví s Anglií nepřečkalo jeho smrt; hrabata z Flander však byli mocní, nezávislí
pánové, kteří uzavírali aliance s královskými sousedy, aniž by se nějak trápili oddaností
francouzskému králi.
Mezi Anjou a královským panstvím leželo hrabství Blois, které v minulosti usilovně bojovalo
proti hraběti Fulkovi o vládu nad Touraine. Úspěch Geoffreye Martela v roce 1044 zaručil Anjou
vítězství, Blois se však v roce 1023 dostalo náhrady ve formě spojenectví s Champagne, takže se
také stalo jedním z expandujících knížectví na severu Francie. Sjednocení Champagne a Blois bylo
osobní povahy; když zemřel v roce 1089 hrabě Theobald, byla tato dvě území rozdělena mezi jeho
potomky. Spojenectví mezi hrabstvími přetrvalo, ve dvanáctém století došlo znovu ke sjednocení na
jednu generaci. Čas od času pak ohrožovala královské panství, které leželo mezi nimi. Theobaldův
třetí syn Štěpán, vévoda z Blois, si vzal za ženu dceru Viléma Dobyvatele Adélu. Jejich děti hrály
vůdčí roli v dramatických událostech 30. a 40. let 12. století. V 11. století zůstala hrabství Blois a
Champagne ve vztahu k francouzskému králi relativně klidná i přes to, že byla jeho bezprostředními
sousedy.

Kapetovští králové
Taková tedy byla největší knížectví, která v jedenáctém století vyrůstala z trosek karolinské
říše a vévodství Huga Velikého. Hugo Kapet a jeho následníci měli, obklopeni těmito mocnými
protivníky, dost práce s tím, aby si vůbec udrželi své území. Na západě se Hugo spojil s Normandií,
toto spojenectví vydrželo až do 40. let 11. století, Anjou a Blois nechal, ať se potýkají mezi sebou.
Na východě napřel všechnu energii k tomu, aby si udržel moc nad laonským biskupstvím a
remešským arcibiskupstvím, byla totiž ohrožována dolnolotrinským vévodou Karlem, rovněž
karlovského původu. Karlovy úklady a způsob, kterým se do nich zapletl Gerbert, zpočátku jako
učitel v remešské škole, později jako arcibiskup, jsme popsali jinde. Hugovi se podařilo vévodu
Karla zajmout, věznil ho až do jeho smrti; Hugův syn se ale musel podvolit papežovu zákazu zvolit
Gerberta arcibiskupem. Nakonec však Remeš zůstala pod královským vlivem, i když ne bez obtíží.
Laon a Remeš totiž byly od královského panství odděleny hrabstvím Champagne.
Tři následovníci Huga Kapeta, Robert II. „Zbožný“ (996-1031), Jindřich I. (1031-1060) a
Filip I. (1060-1108) se u historiků netěší příliš dobré pověsti. Jejich vlády byly dlouhé a neefektivní;
v království panoval značný nepořádek. Zdálo se, že francouzské království zcela ztratilo svůj
význam. Přes všechnu nedůvěryhodnost se však králové udrželi; každý z nich byl v něčem
nečekaně úspěšný; každý z nich po určitou dobu vládl mocí, jíž královské panství zdánlivě nemohlo
poskytnout zázemí. Myšlenka monarchie nikdy nezanikla; krátce po Filipově smrti, kdy nastoupili
dva opravdoví králové, avšak nevalných schopností, Ludvík VI. a Ludvík VII., se ukázalo, že je

181
schopna skutečné obrody. Nakonec byla francouzská monarchie podivnou shodou náhod v polovině
12. století málem zničena ve chvíli, kdy byla skutečné moci nejblíže od roku 996.
Přezdívek se králům a knížatům často dostávalo zvláštním způsobem. Hrabata Fulk Černý a
Geoffrey Kladivo byli pojmenováni dost přiměřeně, svým osobitým způsobem však nebyli méně
bohabojní než francouzský král Robert Zbožný, který svou zbožnost projevil krátce po nástupu do
úřadu tím, že si vzal za ženu svoji sestřenici Bertu i přes církevní zákaz; později, když si to
rozmyslel, se s ní rozvedl. Pak se oženil podruhé a znovu měl se ženou rozepře. Původně byla Berta
hraběnkou z Blois a její rozhořčený syn, hrabě z Blois a Champagne, byl Robertovi později dost na
obtíž. Tyto nepříjemnosti si Robert vynahradil jinde. Jeho druhá žena byla z Provence a Robertův
úřad tak na čas získal nějaký, byť velmi nejistý, vliv na jihu. Po vyčerpávajícím snažení pro sebe
získal burgundské vévodství. Poté, co uzavřel mír s Gerbertem, mohl ve vztahu k církvi do určité
míry využít svých přirozených výhod: Robert byl vzdělaný muž, který byl schopen se svými
biskupy probírat učení o eucharistii. Dalo se předpokládat, že bude vládnout té části církve, která
mu přímo podléhala, stejně tak jako jeho současník a přítel, německý král Jindřich II. Robert nebyl
tak silný jako Jindřich, avšak jeho vláda, přes veškerou svoji nestabilitu, nebyla zcela neúspěšná.
Robertovým posledním úspěchem bylo zabezpečení vlády pro staršího syna Jindřicha I., čímž
se postavil proti přání královny, která stranila mladšímu Robertovi. Jindřich byl nucen udělat z
Roberta burgundského vévodu; urovnal však starou rozepři s hrabstvím Blois a na začátku 40. let
11. století byla jeho pozice, za stálého spojenectví s Normandií, jakž takž pevná.
Jindřich byl nezdolný válečník. Dobře však věděl, že jeho moc není sama o sobě dostatečná a
musí tedy stavět jednoho mocného knížete proti druhému. Jeho metoda spočívala v tom, že jakmile
některý ze spojenců dosáhl s jeho přispěním příliš velké moci, rychle změnil strany, a pokud
můžeme soudit z tak dlouhého časového odstupu, až příliš rychle. Knížata reagovala na tuto taktiku
tím, že krále využívala tehdy, když se jim to hodilo, ale ignorovala ho, pokud tomu tak nebylo. Na
počátku 40. let 11. století udělil Jindřich Geoffreymu Martelovi moc nad Tours a povzbuzoval ho,
aby Tours odňal hraběti z Blois; našel si i další způsoby, jak staré nepřátele z Blois a Champagne
oslabit. V polovině čtyřicátých let Jindřich usoudil, že se Anjou vzmohlo až příliš. V Normandii, jež
byla tradičním spojencem krále, v té době panoval zmatek. Mladičký vévoda Vilém (budoucí
Dobyvatel) byl už téměř ve věku, kdy byl schopen sám rozhodovat, avšak čelil nebezpečné
vzpouře. Jindřich mu přispěchal na pomoc a vzpoura byla potlačena. Vilém se za to připojil ke králi
v boji proti Anjou. Bezprostředně poté král znovu změnil strany, živil každou známku vzpoury a
podporoval každou příležitost, jak mladého vévodu z Normandie oslabit. V letech 1053-1054
zorganizoval Jindřich velkou alianci s cílem zaútočit na Viléma a ponížit ho. Na svou stranu získal
Burgundsko, Champagne a dokonce i Akvitánii. Útočníci přitáhli s velkou armádou ve dvou
svazech, jeden severně a druhý jižně od Seiny. Severní svaz byl drtivě poražen v bitvě u Mortemer
v roce 1054; zprávy o této pohromě (které prý zveličil posel, jejž do královského tábora mazaně
vyslal vévoda Vilém) způsobily, že se královská vojska dala na útěk. V roce 1058 se Jindřich
pokusil zaútočit znovu, tentokrát spolu s Geoffreyem z Anjou, avšak opět neuspěl. Bylo to jeho
poslední velké tažení. V roce 1060 Jindřich i Geoffrey zemřeli a Vilémovým plánům už nestálo nic
v cestě. V královském panství vládl Balduin z Flander ve jménu nedospělého krále Filipa I.
S výjimkou toho, že nechal Viléma napadnout Anglii, staral se Balduin o Filipovy zájmy
zkušeně a pečlivě. Když Filip vyrostl, prokázal, že má něco z otcovy vojenské průbojnosti spolu s
důvtipem a obratností, srovnatelnými dokonce s Vilémem Dobyvatelem. Scházely mu však zdroje a
spojenci pro velké podniky a jak plynul čas, stával se Filip čím dál tím netečnější. Tento úpadek se
někdy přičítá jeho tloušťce - přesto však byl jeho syn Ludvík VI., tak jako ostatně mnoho politiků a
státníků všech dob, schopen sloučit svou otylost s neustálou aktivitou téměř až do konce života.
Filip toho mohl dosáhnout více, kdyby byl ochotný dohodnout se s církví, jež právě procházela
velkou reformou. Chtěl ale vládnout biskupům starým způsobem a užívat metody kupčení s
církevními úřady. Získal si tak pověst nemorálního člověka bez skrupulí, a to i přes to, že podobné

182
jednání nebylo v jeho době neobvyklé. Byl dokonce obviněn z lupičství. Otevřeným
svatokupectvím a odporem k papežským výnosům si pohněval Řehoře VII. a jeho legáta Huga z
Die, lyonského arcibiskupa. Jak již bylo řečeno, moc francouzských králů nad biskupy byla
důležitým pilířem monarchie. Biskupové a arcibiskupové z oblasti, která byla podstatně větší než
královské panství, stále ještě projevovali králi věrnost. Filip se nikoli bezdůvodně domníval, že
pokud se poddá papežské autoritě, zničí tak nenávratně svoji prestiž a moc. Je zvláštní ironií, že
Filipův vnuk vystavěl prestiž Francie na tom, že se ve velké míře odhodlal k ponížení, jemuž Filip
vzdoroval.
V roce 1080 byl Filipův remešský arcibiskup sesazen, což byla pro Filipa ještě větší potupa
než Gerbertovo sesazení pro Roberta II. V roce 1092 završil Filip svoje nezdary tím, že se zapletl do
manželského skandálu, ze kterého mohl jen stěží vyváznout bez úhony. Zapudil manželku a uprchl s
hraběnkou z Anjou. Hraběnka Bertrada musela být pozoruhodná žena, jelikož byla s to ovládat
starého i nového manžela. Hrabě Fulk dal nejprve průchod své násilné povaze, ale potom se
přátelsky přidal k rodinnému kruhu na francouzském dvoře. Papežský legát se však nedal tak lehce
uchlácholit. Exkomunikoval Filipa a ten byl nucen jen nečinně přihlížet, když jeho mocní vazalové
slavně táhli na první křížovou výpravu. Mezi francouzským a německým královstvím byla v té
době určitá podobnost: na obou stranách byl stárnoucí exkomunikovaný král svědkem úpadku své
vlády; na obou stranách se vlády chápal aktivní dědic.
Zde však podobnost končí - Ludvík převzal moc se souhlasem otce. Roku 1100 byl vybrán
jako ten, kdo se stane králem; v roce 1103 se s tím smířila i jeho nevlastní matka Bertrada a roku
1104 se na pochybení starého krále přestalo vzpomínat. Jeho spojení s Bertradou bylo oficiálně
prohlášeno za ukončené; církev zrušila exkomunikaci, manželé i nadále žili (podle toho, co víme)
stejně jako předtím, až na to, že se nyní Bertrada zdržovala vůči Ludvíkovi všech naschválů a ten
tak mohl panovat nerušen jejími intrikami.
Tak jako byl jeho otec historiky hanoben, byl jimi Ludvík VI. (1108-1137) přijat laskavě.
Fyzicky si byli podobní: „výmluvní, vysocí, bledé pleti a při těle“, tak popisuje Orderic krále (jinde
poznamenává, že Ludvíkovu bledost způsobily Bertradiny jedy), který se stal později známý jako
„Ludvík Tlustý“; jeden anglický kronikář skutečně konstatoval, že tloušťka Ludvíka i jeho otce
svědčila o tom, že učinili břicho svým bohem. Přesto však byl Ludvík až do roku 1135 velmi
aktivní, až na konci života se stal fyzicky neschopný, nikdy však nebyl tak otupělý jako jeho otec na
sklonku života. Ludvík byl vášnivý, svědomitý a atraktivní muž a dostalo se mu štěstí, které se jeho
otci vyhnulo. Na začátku se snažil pokračovat v otcově odporu k papežovu vměšování. Avšak ještě
předtím, než Filip zemřel, upustil od laické investitury a s papežem se dohodl. Když přijel v roce
1049 do Francie Lev IX., Jindřich I. ho důsledně ignoroval, když přijel v roce 1095 Urban II.
propagovat křížovou výpravu, byl Filip I. v klatbě; Paschal II. přijel v roce 1107 a král a budoucí
král se s ním setkali v Saint-Denis a hovořili s ním velmi přátelským způsobem. Této události
přihlížel mladý mnich z opatství a význam události na něj zapůsobil; později se Ludvík VI. spojil s
církví, aby upevnil královskou autoritu, a právě opat Suger, klíčová postava v okolí krále, byl
účinným propagátorem královské moci.
Ludvíkův vztah k církvi byl poněkud starosvětského rázu. Svobodně přemýšlející biskup Ivo
ze Chartres, který byl, co se týkalo laické investitury, ochoten bránit krále před papežem, napadl
zuřivě Ludvíka za to, že nechal svého bývalého oblíbeného duchovního dál žít nemravným životem.
Později se Ludvík přátelil se dvěma svými nejvěhlasnějšími poddanými z řad kleriků - Sugerem,
opatem ze Saint-Denis, a Bernardem, opatem z Clairvaux. Ludvík si vytvořil velmi blízké vztahy se
Sugerem, konzervativním mnichem, i s Ivem ze Chartres, který byl zastáncem umírněné reformy a
před podřízeností papeži dával přednost spíše chladnému přátelství. Suger se stal nejbližším králi z
řad duchovních, věrnou službou zajišťoval Ludvíkovi úspěch ve své době a tím, že napsal jeho
životopis, i uznání budoucích generací. K Bernardově horlivosti byl Ludvík rezervovanější. Avšak
Ludvík, člověk svého věku, který si vážil modliteb církve, i Suger chtěli mít v církvi pořádek. Ještě

183
dvakrát králi výrazně pomohlo štěstí. Zpočátku vnímal papež Ludvíkovy aktivity blahosklonně a s
pochopením, nepřipomínal totiž císaře Jindřicha V. ani Jindřichovi nepomáhal. Později našel papež
Inocenc II. v Ludvíkovi hlavního světského příznivce. Po dvojí volbě papeže v roce 1130 byli
králové Francie a Anglie přesvědčeni, že právoplatným papežem je Inocenc. Ludvík se nakonec stal
nejoblíbenějším vládcem v očích papeže a zemřel v záři papežské přízně.
Mezitím se Ludvík snažil s obtížemi ustavit ve svém panství pořádek. Královské doméně
velmi prospěl mír, který prosazoval. Ludvík měl malou představu o tom, jakou hodnotu mají
královská města, kvůli jejich vzrůstající touze po nezávislosti s nimi byl často ve sporech. Zároveň
nebyl dost pohotový v potírání mužů, kteří měli tak jako on zálibu ve válčení. Měl však rád
pořádek, a tak na svém panství nakonec vzpurné barony zlomil. Města vzkvétala i přesto, že na ně
shlížel s podezřením. Když umíral, královské panství prosperovalo mnohem lépe než na počátku
století.
Přízeň církve a Sugerova propaganda mezitím stále oživovaly prestiž koruny. Paschal II.
připomněl Ludvíkovi v roce 1107 v Saint-Denis, že je následníkem Karla Velikého; v této době byly
chansons de geste na vrcholu obliby. Povědomí o Francii jako sjednoceném království poněkud
záhadně rostlo v různých částech země a navíc je posiloval pocit vzrůstajícího nepřátelství vůči
Němcům. To se zřetelně potvrdilo v roce 1124, kdy Jindřich V. naplánoval spolu s králem Anglie a
Normandie Jindřichem rozsáhlou invazi. Při slavnostním sněmu v Saint-Denis, za přítomnosti
ostatků svatého patrona Francie, pozvedl Ludvík proti nepříteli korouhev ze Saint-Denis jako svoji
zástavu; potom shromáždil vojenskou hotovost z celé Francie. Oddíly dorazily téměř od všech
důležitých pánů severní Francie, i od Theobalda z Blois, který s Ludvíkem vedl válku. U Remeše se
shromáždila veliká armáda a Jindřich V. se raději rozhodl od invaze upustit. Ke konci Ludvíkova
kralování se jeho vládě dostalo ještě výraznějšího uznání. Akvitánský vévoda Vilém X. zemřel roku
1137 na pouti ke sv. Jakubu v Compostele a na smrtelné posteli odkázal ruku své dcery a dědičky
Eleonory Ludvíkovu synovi, budoucímu Ludvíku VIL; své vévodství odkázal přímo Ludvíkovi.
Oba Ludvíkové tohoto odkazu hbitě využili a Francie tak získala značnou sílu. Eleonoře bylo
souzeno stát se manželkou francouzského krále Ludvíka VIL i anglického krále Jindřicha II.; a
každému z nich dopomoci ke značné moci, ale i k neštěstí. Byla skvělým příkladem toho, že pokud
šlo o osudy důležitých úřadů, byla ve 12. století svatba účinnější než válka nebo politické úklady.
Její životní dráha ukazuje, proč obchodování se sňatky hrálo v úvahách králů a knížat tak důležitou
roli; svatba nebyla žádnou hrou - domácí nesoulad byl s to rozbít většinu politických spojenectví.
Dědictví v podobě Akvitánie a Eleonory zalévalo sklonek Ludvíkova života hřejivou září; v
červenci se mladší Ludvík oženil s Eleonorou, 1. srpna otec zemřel a opat Suger uložil Ludvíkovy
ostatky na místo, které si Ludvík sám vybral: mezi oltář svaté Trojice a oltář mučedníků v opatském
kostele v Saint-Denis.
Ludvík VI. si snad zasloužil svůj triumfální okamžik, ve vzduchu však už visela bouře.
Sňatková politika byla v té době velmi čilá a její důsledky začínaly vycházet najevo. Anglický a
normandský vládce Jindřich I. provdal svoji dceru za císaře Jindřicha V. V době smrti Jindřicha V.
(1125) byla Matylda jediným žijícím a legitimním potomkem Jindřicha I. Proto byla jako císařská
vdova přinucena vrátit se zpět, byla prohlášena za dědičku království Jindřicha I. a provdána za
mladého hraběte z Anjou. Z této svatby neměl kromě Jindřicha radost nikdo. Císařovna se cítila
zneuctěna; hrabě se jí rychle nabažil; francouzský král měl hrůzu ze spojenectví dvou
nejnebezpečnějších rodů ve Francii; anglická knížata měla obavy z toho, že by se králem mohl stát
Anjouovec a zároveň byla roztrpčena, že s nimi tento krok nikdo nekonzultoval. Na počátku 30. let
12. století se vztahy v manželství jakžtakž urovnaly a Matyldě se narodily děti. V roce 1133 to byl
první syn, budoucí anglický král Jindřich II. V roce 1135 zemřel Jindřich I. V této kritické chvíli
spolu Jindřich a Geoffrey z Anjou, kterého podporovala manželka, vedli válku. Ve zmatku, který
následoval po úmrtí Jindřicha I., se málem stal jeho nástupcem Jindřichův nejstarší synovec
Theobald, hrabě z Blois a Champagne. Bylo by zajímavé vědět, zda bylo pro Ludvíka VI.

184
nebezpečnější spojenectví Normandie a Anglie s Anjou nebo spojenectví Anglie, Normandie a Blois
- Champagne. Naštěstí pro něj se nic z toho v roce 1135 nakonec neuskutečnilo. Theobaldův mladší
bratr Štěpán, který udělal kariéru na dvoře, v království a ve vévodství svého strýce Jindřicha a stal
se tak nejbohatším knížetem v Anglii a Normandii, neváhal a vznesl nárok na anglický trůn. Štěpán
a Theobald sice mohli být bratři, avšak jejich území nebyla sjednocena pod jedním vládcem. Ludvík
se rozhodl, že dá přednost Štěpánovi před Matyldou a Geoffreyem, a tak ho podpořil.
Jan ze Salisbury a ostatní stoupenci Tomáše Becketa mluvili v 60. letech 11. století o Ludvíku
VII. jako o „nejkřesťanštějším králi“; asi takový byl, protože velkorysá přízeň a ochrana, kterou
poskytl vypovězenému arcibiskupovi, uchránila Becketa a jeho stoupence před záhubou. Ale již
několik let předtím, než se rozhořel tento spor, zmiňoval se o něm Jan jako o „knížeti, jehož
památka bude sladká a požehnaná“. Ludvíkova popularita obzvláště v církvi byla mnohokrát
potvrzena. Tak byl dospělý Ludvík všeobecně vnímán. Než však dosáhl tohoto uznání, musel
absolvovat obtížná učednická léta. Mladý Ludvík byl citlivý a impulzivní, ke svým povinnostem
přistupoval s nadšením, ale snadno se urážel. Zdá se, že ho zpočátku vedla Eleonora. Suger zůstal
čelným představitelem administrativy, účinná moc však přešla do rukou Eleonory a Ralpha, hraběte
z Vermandois, který se rozvedl se svou první manželkou a vzal si sestru Eleonory. Ralphova první
žena byla neteří hraběte z Blois - Champagne a tato aféra způsobila konflikt mezi hrabětem
Theobaldem a Bernardem z Clairvaux na jedné straně a královskou rodinou na straně druhé. Ludvík
podnikl na Champagne nájezd, během kterého armáda zapálila město Vitry-sur-Marne; kostel, v
němž se ukryli obyvatelé, do základů shořel. Bernard a Suger přivedli Ludvíka k rozumu; šok ze
svatokrádeže v kombinaci se světcovým vlivem obrátily Ludvíka na novou cestu. V následujících
letech se Ludvík s Eleonorou navzájem vzdálili a na Ludvíkovu citlivou duši měl největší vliv
Bernard. Právě on mu vnukl myšlenku zúčastnit se druhé křížové výpravy v letech 1147-1149. V
manželství to způsobilo další napětí. Manželé si navzájem připomínali, že byli spojeni i přesto, že to
jejich pokrevní příbuzenství zakazuje. Po jejich návratu se papež pokusil rozpor urovnat a na čas se
mu to podařilo. Avšak v roce 1152 dostoupila Ludvíkova podrážděnost vrcholu a církevní koncil
prohlásil manželství za neplatné.
V roce 1137 se stal Štěpán z Blois anglickým králem a vévodou z Normandie. V následujícím
roce byla jeho moc oslabena. Do roku 1144 ztratil Normandii úplně; dobyl ji Geoffrey z Anjou a
přesto, že se nakonec Štěpánovi podařilo zabránit hraběnce z Anjou, aby se stala faktickou
královnou Anglie, jeho vláda nad Anglií byla stále zpochybňována. Na navrácení Normandie měl
jen malou naději. V roce 1150 předal Geoffrey Normandii svému synu Jindřichovi; v roce 1151
Geoffrey zemřel a Jindřich spojil Normandii s Anjou; v roce 1152 si královna Eleonora, užívající si
znovunabyté svobody, bezodkladně vzala Jindřicha a připojila tak Akvitánii k Anjou a Normandii.
V roce 1153 napadl Jindřich Anglii a byl uznán za Štěpánova dědice; v prosinci roku 1154 byl
Jindřich pomazán a korunován králem Angličanů. Pro Francii mohl tento vynikající a divoký pán z
Anjou, vládnoucí mnohonásobně většímu území než Ludvík, znamenat záhubu. Avšak přes všechny
nepřízně osudu měl Ludvík v boji s Jindřichem tři výhody. Dokonce i Jindřich uznával Ludvíka za
krále a tudíž za svého pána; když stál Jindřich v roce 1159 před branami Toulouse, stačilo, aby
přijel Ludvík a Jindřich přerušil útok: se svým pánem neměl (v tu dobu) žádné neshody. Za druhé se
v určité době začali Jindřich s Eleonorou mezi sebou hádat a Eleonora vychovala své syny k
nenávisti vůči otci nebo alespoň k tomu, aby se proti němu bouřili. Ludvík VII. a jeho následník
Filip II. August tak měli silné spojence mezi potomky rodu Plantagenetů. A za třetí, Ludvíkovo
neustávající přátelství s církví v pozdějších letech a popularita, kterou jistě měl, když v Paříži
studoval Jan ze Salisbury, lákaly na jeho stranu odpovědné představitele církve a další nezaujaté
osoby. Ludvík značně riskoval, když v 60. letech 11. století poskytl útočiště dvěma
nejnebezpečnějším vyhnancům v Evropě, papeži Alexandru III. a Tomáši Becketovi,
canterburskému arcibiskupovi. Ludvík tak získal pověst upřímného a nefalšovaného přítele
papežství, pověst „nejkřesťanštějšího krále“. On i jeho následovníci mohli po několik dalších

185
generací počítat s papežovou náklonností. Vůči Filipovi II., který upadl do klatby z podobných
důvodů jako Filip I., byl papež méně nesmiřitelný než vůči jeho soupeřům, králům Německa a
Anglie, kteří papežovu přízeň neměli.
V roce 1152 to ještě nikdo nemohl předvídat, budoucnost se zdála být zcela v rukou dědice
Normanů a Anjouovců.

186
14 Británie a Vikingové, 959-10351
Za vlády Oty Velikého byla německá monarchie nejmocnějším a nejrespektovanějším státem
v Evropě. Svým vítězstvím v bitvě na Lešském poli osvobodil Ota Evropu od posledních
barbarských invazí až do příchodu Mongolů v polovině 13. století. Jeho korunovace v Římě v roce
962 pak konečně odpovídajícím způsobem potvrdila jeho nárok být pokračovatelem Karla Velikého.
Otova sláva byla do určité míry osobním úspěchem a dědicové mohli jeho imperiální moc udržovat
jen tím, že k Otovu úspěchu přidávali své vlastní. Podobně dosáhlo v polovině 10. století vrcholu
moci nesrovnatelně menší, ale poněkud celistvější anglické království. Jeho vládci si svůj vliv
udržovali prostřednictvím vlastní prestiže.
Potomci krále Alfréda postupně rozšiřovali svou vládu na celé území, které dnes nazýváme
Anglií. Král Edgar (959-975) si nárokoval úplnou věrnost anglosaských a dánských poddaných na
území Anglie, nejvyšším pánem ho uznali téměř všichni vládcové na ostrově. Uznávala ho i knížata
z ostrova Man a Irska. V této době můžeme rozdělení moci na britských ostrovech v jistém smyslu
přirovnat k distribuci moci na východních hranicích Německa. Čechy, Uhry a Polsko byly
německému králi zavázány podobně jako sedm velšských a skotských králů, kteří se Edgarovi
podrobili u Chesteru v roce 973. Mocnému králi byli věrní, někdy si však musel jejich věrnost
vybojovat; slabého krále někteří vzdálenější vládcové ignorovali. Pouta se utužila v 11. a obzvlášť
ve 12. století, kdy Němci osidlovali mnohá místa ve východní Evropě a Anglonormané Wales,
Skotsko a nakonec i Irsko. Svrchovanost téměř císařské moci nad malými královstvími, která se
někdy lišila i národností a jazykem, je pro tuto dobu charakteristická.
Rozdíl mezi Německem a Anglií je právě tak pozoruhodný jako jejich podobnost. Na severu
Německa byly řeky a na jihu hory, avšak žádná výrazná hranice neoddělovala zemi na východě.
Především severní Německo a Polsko tvoří součást severoevropské nížiny; způsob života lidí v
obou zemích je v podstatě stejný, náboženství a hospodářství jim dávají společný zájem. Srdce
Anglie leží na jihovýchodě v Midlands na půdě vhodné pro zemědělství. Středem Walesu a Skotska
jsou výše položené oblasti, způsob života je zde zásadně odlišný. Římští dobyvatelé, kteří byli
zvyklí na přechody skutečných hor, hleděli na britské kopce s opovržením, když sem poprvé
dorazili, což lze vyčíst ze směru některých římských cest. Ale i Římané postupem času zjistili, že
anglickou nížinu odděluje od hornatých výše položených částí Británie vysoce účinná hranice. S
námahou sice porazili Velšany, nikdy si však nepodmanili skotskou Vysočinu. I když si angličtí
králové v 11. a 12. století často vynucovali dočasné podřízení velšských a skotských knížat, nikdy si
je úplně nepodmanili.
Přestože se hranice většinou zachovávaly, čas od času se výrazně změnily. V dřívějších
staletích bylo dnešní Skotsko rozděleno přibližně na tři části: Strathclyde na jihozápadě a západě,
pravé království Skotů, tj. Irů, kteří byli usazeni ve Skotsku; starověké piktské království na severu,
jehož nástupcem bylo v 10. století království Alba, Shakespearovo Albany, běžně známé jako
království Skotů; a severní výběžek anglického království Northumbria, které se rozprostíralo až po
Firth of Forth a mělo dlouhou a spornou hranici se Strathclyde na západě.
V 9. století určovaly vývoj Britských ostrovů vikinské útoky. Norové a Dánové se ve velkém
počtu usazovali v různých částech ostrovů, hlavně v Irsku, západním Skotsku, na severozápadě a
severovýchodě Anglie. Velká část Yorkshiru, Lincolnshiru, východní část vnitrozemí a východní
Anglie se dostaly pod nadvládu Dánů (Danelaw), přestože dánské osídlení bylo mnohem hustší na
severu tohoto obrovského území. Vikingové loupili i tam, kde se neusazovali, jejich nájezdy téměř
zničily starou, na síti klášterů založenou velšskou církev, a také irské církvi způsobily
nenapravitelné škody.

187
 Vikingové byli piráti, obchodníci a osadníci; střídavě převažovala jedna činnost, podruhé jiná,
celkově však mělo prvenství pirátství, obchod (v běžném slova smyslu) byl až na posledním místě.
Každá z těchto dovedností hluboce ovlivnila život ve všech zemích, s nimiž se dostali do kontaktu.
Oživili námořní trasy kolem Anglie a dali jim nový směr. Zničili staré politické uspořádání. Přispěli
k rychlejšímu utváření nových mocenských seskupení; z chaosu, který způsobili, vzešel nový řád.
Velkou měrou se zasloužili o vytvoření spojeného anglického království a stejně tak i spojeného
království Skotů. Dokonce i ve Walesu se objevily snahy o sjednocení, neměly však trvalý
charakter.
Když se na trůn dostal Edgar, byli už Vikingové pevně usazeni a první kolo výbojů skončilo.
Dřívější nájezdníci zničili všechna anglická království kromě Wessexu. Ten se tak mohl stát během
přežívání a znovudobývání anglickým královstvím. Edgarovi předchůdci porazili Dány a Nory na
území Anglie, zničili dokonce i poslední vikinské království na tomto území - norské království
York. Dánové se začali usidlovat jako obyvatelé Anglie. Edgar podnítil usazování do velké míry
tím, že se postavil za obnovu anglické církve, která se mimo jiné zasazovala o konverzi pohanských
Vikingů. Edgar stavěl lodě a snažil se ovládnout mořské trasy, s Dány a Angličany jednal bez
rozdílu jako se svými poddanými. Dánové mohli žít podle vlastních zvyků a práv, pokud
poslouchali krále Anglie a sloužili mu.

188
189
 Přesto nemohl Edgar doufat v to, že se stane králem spojené Anglie v plném slova smyslu, a
už vůbec ne panovníkem spojené Británie. Jedním z nejvážnějších problémů byla hranice se
Skotskem. V minulosti zkoušeli Římané dva způsoby, jak vládnout v této části ostrova: s pomocí
valů a posádek, nebo vytvářením nárazníkových království, která byla podřízena římské nadvládě,
zároveň však dostatečně nezávislá na to, aby hranici bránila na vlastní nebezpečí. První způsob byl

190
zcela nad možnosti krále v 10. století; za svého života využíval Edgar s velkým úspěchem druhou
metodu. Zdá se, že si uvědomil, že severní část starého panství Northumbria je příliš vzdálená, aby
ji mohl ovládat přímo z Wessexu. Aby zkrátil severní hranici a utužil spojenectví s králem ze
severu, věnoval Edgar Lothian, tzn. Northumbrii mezi řekami Tweed a Forth, skotskému králi
Kennethovi. Kenneth už byl v té době králem Skotů a území Strathclyde, což bylo spojení, kterému
dal vzniknout anglický panovník Edmund o několik let dříve. Připojení Lothianu Kennethovi
slibovalo vládu nad sjednoceným Skotskem. Toto spojení však nebylo jisté ještě po jednu generaci:
Skotsko a Strathclyde se oddělily, ale králi Malcolmovi II., Kennethovu synovi, se podařilo posílit
vliv své rodiny v Lothianu a zabezpečit trůn Skotska a Strathclyde svému vnukovi, Duncanovi I.
(1034-1040). Po Duncanově smrti přešlo království na jeho bratrance Macbetha; a i když nám
Shakespearova hra podává zkreslený obraz spletitého panování, Malcolm III. Canmore (1058-1093)
nakonec Macbetha vyhnal a nahradil. Malcolm byl drsný válečník, za jehož vlády podléhala hranice
s Anglií prudkým změnám. Jeho manželkou byla Angličanka sv. Markéta, která přivedla skotský
dvůr k hlavnímu proudu evropské kultury a výchova, již poskytla svým synům, přispěla k proměně
Skotska v kulturní anglo-normanské království.
Angličtí králové pomohli v 10. století skotskému království k jednotě a nové síle v naději, že
získají spojence proti pokračujícímu tlaku Vikingů. Velšská hranice, která se po dobytí Anglie
Normany stala stejně nejistou a proměnlivou jako hranice skotská, byla v 10. století relativně
stabilní. Wales se nikdy nesjednotil v takové míře jako Skotsko. Čas od času získal některý z knížat
na přechodnou dobu moc nad celou zemí, se smrtí knížete se však téměř vždy rozpadla i jednota. V
roce 949 nebo 950 zemřel Hywel Dobrý, přítel a spojenec anglického krále Athelstana; na sklonku
své vlády panoval nad severním i jižním Walesem. Tento úspěch zopakoval na konci století jeho
vnuk Maredudd. V polovině 11. století Grufiydd ap Llywelyn, pocházející z jiné linie dynastie
vládců jižního Walesu, získal ještě větší moc a držel Angličany v šachu, dokud ho v roce 1063
neporazil hrabě Harold. Ale osobní nadvláda nikdy nevydržela dost dlouho na to, aby byla s to čelit
odstředivému sklonu, který se ve velšských institucích a tradicích projevoval velmi silně. Nebyla
schopna odstranit přirozenou nejednotnost, podobnou té, kterou lze ve větší míře pozorovat na
španělském poloostrově.
Irské politické uspořádání, které se ustavilo v dřívějších staletích, se v mnohém lišilo od
Anglie, vcelku však bylo anglickému uspořádání podobné: více nezávislých království, která byla
do určité míry zavázána věrností jednomu „nejvyššímu králi“. Usazování Norů přineslo do Irska
nový způsob života. V 11. století budovali osadníci města a z mnohých se stali mírumilovní
obchodníci, prosperovali především díky obchodu s otroky, který se v Irském moři provozoval
tradičně. Avšak Vikingové v Irsku nepřispěli ke sjednocení ostrova ani korupcí, ani vzpourami.
Řada „nejvyšších králů“ pokračovala. Poslední panovník, který měl nějakou moc, však zemřel v
roce 1014, a irská království zůstala v nejasné situaci. Irská církev byla nadále, až do poloviny 12.
století, vzdálená kontinentálním vlivům. Na konci 11. století hleděli normanští vůdci Anglie přes
moře a jejich irští vikinští bratranci jim to opláceli. I představitelé církve v Dublinu navázali vztahy
s arcibiskupem Lanfrankem. Všechny tyto manévry byly pouhou předzvěstí věcí budoucích.
Anglické království bylo sjednoceno mnohem pevněji než německé císařství. V 10. století
vybudovali králové systém místní vlády, založený na hrabstvích a územních jednotkách zvaných
hundred, který jim prostřednictvím královských úředníků a místních hodnostářů umožňoval
vládnout příměji a účinněji než kterémukoli jinému evropskému vládci té doby. Edgarova moc byla
mnohem efektivnější ve vnitrozemí a na jihovýchodě než v jiných částech ostrova: zde byla
situována mnohá kvetoucí města s hradbami, tržnicemi a mincovnami. V této části země žila také
většina biskupů a všichni mniši. Reforma anglických klášterů probíhala už před Edgarovým
nástupem na trůn. Jeho mecenášství a blízké spojenectví s iniciátory této obnovy, Dunstanem z
Canterbury, Ethelwoldem z Winchesteru a Oswaldem z Worcesteru a Yorku bylo však zásadní pro
zajištění úspěchu reformy i zabezpečení Edgarovy vlády. Kláštery zde nehrály touž roli jako v

191
Německu, v Anglii měli biskupové a opati menší úřední a soudní pravomoci, vláda byla více
centralizovaná. Avšak úzké vztahy mezi králem a církví byly stejně důležité. Biskupové tvořili
pevné jádro královské rady, jejíž příslušníci byli (většinou) oddáni míru a pořádku. Na konci 10.
století pocházela z klášterů většina anglických biskupů. Měli na starost konverzi Dánů, základní
prvek v procesu, jenž z nich učinil věrné poddané anglické koruny. To je ovšem jen velmi neúplný
výklad klášterní reformy; pro společnost znamenala mnoho, křísila duchovní ideály, podněcovala
písemnictví, ovlivňovala zakládání škol iluminace a malby, které z Anglie udělaly hlavní centrum
evropského umění. Edgarovu vládu tak lze považovat za vrcholné stadium staré anglické
monarchie.
Těžko lze přičítat muži, který zemřel ve věku dvaatřiceti let, že nedokázal zajistit vhodného
nástupce; v každém případě se však po králově smrti jeho moc rozplynula. Jeho starší syn Eduard
nastoupil na trůn, ale po třech letech úkladů byl zavražděn. Po Eduardovi nastoupil Aethelred II.
Unraed, neboli Nerozhodný. Oba králové byli v době těchto událostí ještě chlapci, Aethelredovi se
však nepovedlo obnovit otcovu moc a jednotu země. Neustále mu hrozila zrada a v 80. a 90. letech
10. století se obnovily dánské nájezdy.
Není jasné, proč Dánové v této kritické chvíli obrátili svoji pozornost k Anglii, nepochybně
však záhy zjistili, že Anglie, které vládne Aethelred II., je snadnou kořistí. Největší úsilí vyvíjeli
Vikingové v pobaltských zemích a v Rusku. Na baltském pobřeží zakládali obchodní stanice a
umisťovali zde vojenské posádky. Nejslavnějším z těchto míst je Jomsborg na vendském území v
ústí řeky Odry, zdejší vojáci se později stali hrdiny jedné ságy. Vůdčí Viking této doby, Harald
Modrozubý, král Dánska, měl také do určité míry moc nad Norskem a na nátlak Oty II. se postaral o
konverzi Dánů ke křesťanství. To mohlo být jednou z příčin zášti vůči jeho osobě, jeho syn Sven se
proti otci vzbouřil a krátce před smrtí uchvátil jeho trůn.
V 90. letech 10. století podnikali Dánové pravidelné nájezdy na Anglii. V roce 994 je vedli
dva v té době nejslavnější Vikingové, Sven a Olaf Tryggvason, který patrně přijal křesťanství v
Anglii a zanedlouho se pokusil zmocnit se vlády v Norsku. Ve vikinském světě byla určitá jednota.
Vikingové různého původu bojovali ve stejných loupežných výpravách, mocní králové jako Harald
dokázali sjednotit Dánsko a Norsko. Anarchie se však často prosadila - napomáhalo jí násilí a
hádky, které byly podstatou vikinského života. Mezitím Sven a Olaf bohatli z anglických poplatků.
Aethelredovi připadalo snazší využívat dobrou organizaci svých mincoven a razit v nich stříbrné
pence, kterými vyplácel Dány, než shromáždit vojsko, se kterým by mohl nepřítele porazit.
Svenova hrabivost a ctižádostivost a zrada správce, jemuž svěřil kontrolu nad zisky z
anglických nájezdů, rozhodly o tom, že se v roce 1013 znovu osobně vypravil do Anglie a prohlásil
se králem. To se mu podařilo, ale ve chvíli svého vítězství, na začátku roku 1014, zemřel. Na
krátkou dobu mohli Aethelred a jeho syn Edmund Ironside obnovit svou moc, avšak v následujícím
roce pokračoval Svenův syn Knut, s pomocí mnoha vikinských vůdců, v ofenzivě. Po několika
zvratech situace skonali v roce 1016 Aethelred i Edmund a Knut se stal nesporným pánem Anglie.
Zanedlouho získal Knut, po smrti svého bratra, královský trůn také v Dánsku. Později byl v různých
dobách vladařem Norska a panovníkem části Švédska. Byl vůdčím monarchou severní Evropy a
papež a císař s ním tak jednali, když v roce 1027 podstoupil slavnou pouť do Říma.
Knut si byl své dvojí role vědom. Ve Skandinávii vládl jako vikinský diktátor, strachem a
silou, v Anglii musel sloučit sílu s tradicí. Po poněkud násilném počátku své vlády v Anglii se snažil
usilovně přizpůsobit zvyklostem a způsobům Alfrédova rodu. Tato dvojakost je pro historika
udivující, avšak Knut se zřejmě naučil žít svůj dvojí život pozoruhodně úspěšně. V anglickém
království se mu podařilo spojit dánský a anglický živel tak jako nikomu předtím. Edgarovo
království přežilo Aethelredovu slabou vládu a Knut ho téměř nedotčené oživil. Udělal jedinou
změnu: umožnil velkou koncentraci pozemkového majetku a moci v rukou několika ealdormanů,
neboli hrabat (jarlů), jak se nazývali na počest dánského původu svého pána a ochránce a vzhledem

192
k vikinské povaze jejich moci. Některá z Knutových hrabat byla dánského původu, jiná z Anglie.
Pod vládou slabšího krále byla s to získat v zemi vliv, srovnatelný s předními německými vévody.
Knut byl stále poměrně mladý, když v roce 1035 zemřel. Ještě za svého života vstoupil do
pověstí, ale po jeho smrti se země propadla do zmatku.

193
15 Normané

Normané a jejich mýtus

V roce 1966 přineslo devítisté výročí normanského záboru Anglie jistou apoteózu obrazu
Normanů. Normané mohli vyvolávat celou řadu pocitů. Mohlo se na ně pohlížet jako na tvůrčí nebo
brutální v závislosti na individuálním vkusu a postoji, ale podle proslulého výroku sira Franka
Stentona byli „z politického hlediska pány svého světa“ a málokdo pochyboval, že zanechali
nesmazatelnou stopu na mnoha zemích od Anglie a Francie až po Sicílii a východní Středomoří.
Nápadná shoda, že k normanskému záboru Sicílie došlo v podstatě ve stejné době jako k dobytí
Anglie, zvýraznila jednotu jejich světa a ukvapený postoj šedesátých let byl zhodnocen ve
výmluvné knize Davida Douglase Normanský úspěch vydané v roce 1969.
Na počátku sedmdesátých let již doba uzrála k jisté demytologizaci a blesk udeřil v roce 1976
v brilantní studii R. H. C. Davise Normané a jejich mýtus. Kdo byli Normané? Co se s nimi stalo?
Pod ošidnou jednoduchostí zkoumání vedeného podle zásady proslulé otázky lorda Petra Wimseye -
„Co skutečně obsahuje žok vlny?“ - se zjistilo, že Normané, kteří vládli v Anglii, a Normané, kteří
vládli na Sicílii v polovině 12. století, v sobě neměli nic severského; a i když měli společného něco
francouzského, konkrétně spojitost s normandským vévodstvím, bylo skutečností, že vládli
dynasticky nad národy, na nichž normanské dědictví v jakémkoli biologickém, sociálním či
kulturním smyslu zanechalo nesmírně slabou vrstvu. Normanský mýtus není moderním vynálezem:
v celé jeho slávě ho předestřel Orderic Vitalis, který svůj dlouhý život prožil v klášteře, jehož
patroni skutečně spojovali Normandii a jih Itálie a představovali pozoruhodný spojující prvek mezi
oběma. Ale představa, že existovalo jakési jádro či kádr Normanů, jejichž vikinskou krev a povahu
by bylo možné ještě ve 12. století rozpoznat v Anglii a na Sicílii, je neudržitelná. Vyskytly se
námitky, ale většina nezaujatých vědců zborcení této krásné koncepce rezignovaně akceptovala.
Normanský úspěch už asi nikdy nebude vypadat jako dřív.
Kniha Normané a jejich mýtus poukázala na dva obecně uznávané historické problémy:
obskurní povahu sociální historie násilných záborů a dynastickou povahu středověkého kralování.
Davis nemá úplně pravdu, když odsuzuje Normany k zapomnění kvůli tomu, že jejich vládci
zmizeli v jiných dynastiích. To s sebou dědičné panování obvykle přináší: Jindřich I. a Jindřich II.
nám mohou připadat jako králové Angličanů, Roger Veliký jako král rozličných národů „obojí
Sicílie“ - Sicílie a jižní Itálie; ale oni sami na sebe pohlíželi jako na příslušníky dynastie, příslušníky
mezinárodní kasty, která vládla královstvím křesťanstva. Jejich monarchie nikdy nebyly „národní“ v
tom smyslu, jak by si historikové 19. století přáli nebo jak by od nich očekávali. Dobytí Anglie
Normany bylo posledním z nekonečného sledu vpádů, které měnily politickou tvářnost ostrova
Británie počínaje starší dobou kamennou a rozsah, v jakém kterýkoli z nich či všechny změnily
povahu britských či anglických národů, je zcela nejistý: čím více toho víme - čím více vstupujeme
do světa historických záznamů - tím prudší jsou spory mezi moderními historiky o to, jaký dopad
přesně měly: kolik Anglů a Sasů, kolik Vikingů zemi osídlilo. O normanském záboru nám říká víc
jedinečný dokument Kniha posledního soudu, ale po usazení Dobyvatele, jeho francouzských
stoupenců a jejich přívrženců následovalo dlouhé období smíšených sňatků a asimilace. Byli lidé v
Anglii v roce 1154 více Angličany nebo Francouzi, více Dány nebo Normany? Jak to můžeme
vědět? Tato otázka nemá význam. A pokud jde o Sicílii, víme, že Normané vládli nad lidem, který
tvořili zčásti Rekové, zčásti muslimové, tyto výrazy se však vztahují k náboženství a jazyku - řecky
mluvícím východním křesťanům a arabsky mluvícím muslimům. Neříkají nám nic - a víme toho
vůbec velmi málo - o jejich sociálním či biologickém původu.
Ale v této kapitole se zabýváme politickou historií a z tohoto hlediska ztratili Normané jen
málo ze svého významu. Nebudeme-li předpokládat, že hovoříme o jediném „vikinském lidu“,

194
který soudržně přetrval v rámci jednoho francouzského vévodství a dvou ostrovních království, na
březích Atlantiku a Středozemního moře - budeme-li vycházet z toho, že máme co do činění s
jednou mocnou a dlouhotrvající normanskou dynastií na severu a jinou mocnou normanskou
dynastií na jihu vzešlou z některých jejich vazalů - stále nalezneme tolik smyslu a spojitosti, kolik
jich jen politická historie dokáže zachytit, pojednáme-li dějiny Normanů v rámci jediné kapitoly.

Normané v Normandii
V roce 1154 zemřel král normanského původu, který vládl říši v jižní Evropě, a v témž roce
nastoupil na anglický trůn jiný, čímž zkompletoval impérium, které zahrnovalo značnou část
Francie. Království Rogera Velikého a říše Jindřicha II. byly nejlépe organizovanými a zkušeně
spravovanými monarchiemi v Evropě. Roger byl dědicem právní moudrosti a administrativních
tradic Řeků a muslimů. Ještě před Jindřichovou smrtí byly jeho finanční administrativa a zákony
uplatňované jeho dvorem popsány ve dvou velkých manuálech s takovou promyšleností, že by nad
ní Knut nebo Vilém Dobyvatel jen lapali po dechu. Normanští vládci byli úžasně úspěšní nejen jako
dobyvatelé, ale i v tom, jak se přizpůsobili institucím zemí, jež dobyli, a jak na druhé straně, když
už se asimilovali, přizpůsobili tyto instituce svým vlastním grandiózním záměrům.
V 10. století bylo normanské vévodství chaotickým vikinským panstvím. Hegemonie
spočívala v rukou rodiny hraběte Rolla, ale moc jejích členů byla sotva stabilnější než u norských či
dánských jarlů v jejich vlasti. Počátek 11. století byl svědkem počátku významného vývoje směrem
k vysoce organizovanému útvaru podle vzoru sousedů Normandie. Od Normandie se vskutku
nemohla hrabata z Anjou naučit nic o násilí, klamu či lstivosti. Jako patroni klášterů vévoda Richard
I. a Richard II. předčili hraběte Fulka, třebaže ten nezůstával příliš pozadu. Na počátku 11. století se
Normandie stala významným střediskem mnišského života pod inspirací svatého Viléma z Volpiana
a Dijonu a jeho následovníka ve Fécampu, opata Jana (1028-1078). Toto oživení pomohlo vévodům
obnovit pořádek. Ale jejich laičtí stoupenci stále ještě připomínali spíše vikinské piráty než
francouzské vazaly; a třebaže již v první třetině 11. století probíhalo uspořádání vévodství do lén
výměnou za vojenské služby, vytváření stálé aristokracie bylo završeno teprve za panování vévody
Viléma Dobyvatele (1035-1087).
Pro Vikingy byl pořádek vždy synonymní s nouzí a nedostatkem. Nastolení jakéhosi řádu v
Normandii, a především zavedení systému pozemkových držeb, který soustřeďoval do značné míry
dědictví v rukou nejstaršího syna a ponechával mladší syny bez půdy, způsobil řadě rodin
normanských válečníků vážné problémy; problémy, které pomáhala řešit tradiční láska Vikingů k
dobrodružství a putování. Příběh Tancreda de Hauteville, který měl dvanáct synů a skromný
rodinný majetek, může sloužit jako příklad těžkostí francouzského rytíře a normanského rytíře
především. Je to však víc než pouhý příklad, poněvadž jeho synové byli faktickými zakladateli
normanských knížectví v Itálii a na Sicílii a samotný Roger Veliký byl jeho vnukem.
Je jasné, že normanských válečníků bylo hodně a že dychtili po půdě. V každém případě by
nás o tom měl poučit způsob, jakým se po roce 1066 rozlili po Anglii. Ale jejich dobrodružství v
Itálii byla ještě pozoruhodnější: tady poměrně malý oddíl normanských bojovníků na volné noze,
daleko od vlasti a v cizím podnebí, dokázal během dvou generací stmelit jednu z nejanarchičtějších
oblastí Evropy v silné království. Mezi úspěchy Normanů v Anglii a Itálii je jistý kontrast. V Anglii
převzali a přizpůsobili tamní instituce a do Skotska, pod patronací anglo-skotského panovnického
domu, částečně přenesli anglo-normanské zvyky a způsob života. Ale Wales se pokoušeli dobýt bez
úspěchu, přičemž stojí za povšimnutí, že zatímco pronikali do velšské církve a přizpůsobovali ji
svým potřebám, v přizpůsobování světských institucí, či spíš rozdrobení, morcellement, Walesu
neuspěli. Nepodařilo se jim asimilovat Velšany a Angličany. Normané v jižní Itálii se setkali
dokonce s ještě civilizovanějším dědictvím než jejich bratři v Anglii, ale zároveň s nesmírnou
nejednotou, s rozdíly jazyka, víry a tradice.

195
Normané v Anglii
Druhou manželkou Aethelreda II. byla normanská princezna Emma, dcera normandského
vévody Richarda I. a zároveň teta Roberta I. (1027-1035), otce Viléma Dobyvatele. Když Aethelred
zemřel, oženil se s Emmou Knut a po Knutově smrti v roce 1035 byli všichni angličtí králové až na
dva těsně spřízněni s panovnickým domem normandských vévodů. Po jistém mezidobí, v němž
vládl Anglii syn Knutový anglické milostnice Harold I. (1035 až 1040), zatímco syn Hardiknut,
kterého měl s Emmou, vládl v Dánsku, dosáhl Hardiknut na obě koruny (1040-1042). Ale v roce
1042 následoval do hrobu Harolda a zdálo se, že jediným kandidátem na anglický trůn je Emmin
přežívající syn Eduard „Význavač“. Eduard strávil mládí v exilu, podle všeho především v
Normandii; nikdy nepočítal s tím, že by se stal králem a Anglie mu nebyla domovem. Nikdy nebyl
pánem ve vlastním domě. V prvních letech jeho panování se ho pokoušeli ovládnout vůdčí earlové,
kteří přežili z Knutových časů; a despotický Godwin z Wessexu Eduarda oženil se svou dcerou.
V roce 1051 se Eduardovi naskytla příležitost vyložit karty na stůl a s Godwinem se rozešel.
Dokázal svého tchána izolovat a poslat ho s celou rodinou do vyhnanství. Dokonce i královna byla
poslána do kláštera. Arcibiskupem v Canterbury se stal Norman a Eduardův bratranec Vilém
Dobyvatel, podle té nejpravděpodobnější verze, byl ustanoven Eduardovým dědicem. Králův
úspěch neměl dlouhého trvání. V roce 1052 se Godwin vrátil, arcibiskup byl poslán zpátky do
Normandie, královna znovu povolána; a pokud víme, o následnictví vévody Viléma se už
nemluvilo. Eduard byl ale bezdětný a nástupnictví stále nebylo určeno. Bylo však zároveň
nepravděpodobné, že by sám Vilém zapomněl, že byl Eduardovým vyvoleným dědicem.
Není jasné, zda jeho nárok bralo koncem padesátých let 11. století hodně lidí v Anglii nebo v
Normandii vážně. Po Godwinově smrti v roce 1053 dospěl Eduard podle všeho k urovnání vztahů s
earlovými dětmi, především s Haroldem, který v posledních letech Eduardova panování vystupoval
jako „podkrál“, i když vždy horlivě podporoval královu zálibu v lovu a výstavbě kostelů a
nepokoušel se monopolizovat moc, jak se o to snažil jeho otec, s Tostigem, kterého učinil earlem
Northumbrie, a s Edith, která si teď upevnila pozici královny, třebaže zůstávala bezdětná. Eduard
dál projevoval svou slabost pro cizí církevní hodnostáře, třebaže Němců a Francouzů (v širším
slova smyslu) mezi nimi bylo stejně tolik jako Normanů. A otázka nástupnictví zůstávala stejně jako
dřív nerozhodnuta.
Události z roku 1066 mistrně zobrazuje Tapiserie z Bayeux. Uvádí ji předehra: záhadná
návštěva earla Harolda v Normandii v roce nebo kolem roku 1064, která vrcholí jeho stejně
záhadnou přísahou vévodovi Vilémovi. Dále velkolepě zobrazuje smrtelné lože Vyznavače,
Haroldovu korunovaci, Vilémovy spěšné přípravy, plavbu jeho loďstva do Pevensey, vybudování
jeho základny u Hastingsu, tažení do „Bitvy“ a srážku s Haroldovým vojskem, která končí porážkou
„křivopřísežného“ Harolda a útěkem Angličanů z bitevního pole. To všechno se stalo mezi lednem a
říjnem 1066. I tak tapiserie vypouští řadu rozhodujících událostí. Nevypráví nám o sesazení earla
Tostiga z jeho postavení v Northumbrii koncem roku 1065, o jeho útěku a konspiraci s norským
králem, který rovněž vznášel nárok na anglický trůn. Neodhaluje tudíž bezezbytku Haroldovy
potíže v roce 1066 - jak neočekával útok od jednoho, nýbrž od tří nepřátel, jak celé léto udržoval v
pohotovosti své loďstvo v Lamanšském průlivu a pak ho odvolal právě ve chvíli, kdy byly útoky
zahájeny, jak norský král Harald Hardrada, nejslavnější vikinský válečník onoho století, dorazil
jako první a byl poražen a zabit i s Tostigem u Stamford Bridge necelé tři týdny před bitvou u
Hastingsu. Rovněž neukazuje následný vývoj: Vilémův zdlouhavý postup domácími hrabstvími,
nechuť anglosaských vůdců akceptovat ho, konečnou kapitulaci, korunovaci ve Westminsterském
opatství na Boží hod vánoční uprostřed domů stojících v plamenech, které normanští vojáci zapálili
ve strachu z obyvatelstva, když si špatně vyložili hlasité ovace. Tím méně ukazuje roky, v nichž si
Vilém zajišťoval zábor proti nespokojenosti a odboji.

196
 Rychlé zvraty osudu v roce 1066 protiřečí tomu, co by se dalo nazvat rozumnou předpovědí.
Harold si původně s vysokou pravděpodobností zajistil trůn, protože byl všeobecně považován za
jediného muže, který by dokázal udržet království proti normanské a norské hrozbě: alternativou se
zdál být cizí vpád a občanská válka. Harold se zřejmě obával hlavně Viléma; nám se však při
zpětném pohledu jeví jako vážnější hrozba Harald Hardrada. Nelze se ubránit pocitu, že kdyby
Vilém přistál jako první, byl by koncem roku 1066 anglickým králem Harold nebo Harald. Zdá se,
že se Vilém tvrdošíjně rozhodl, že se stane anglickým králem, což převládlo nad opatrností jeho
rádců a jeho obvyklým citem pro situaci. Normandii zdědil jako sedmiletý chlapec; prožil si veškerá
protivenství osamělé menšiny mezi dravými barony. Měl štěstí, že z toho vyšel se zdravou kůží.
Normané byli natolik Vikingy, že přehlíželi jeho nemanželský původ, a dostatečně civilizovaní, aby
se nakonec sklonili před silnou vládou. Na druhé straně Dobyvatel byl dostatečně bezohledný a
realistický, aby dosáhl úspěchu v Normandii, a dostatečně velkým snílkem, aby se odvážil vtrhnout
do Anglie.

Normanské osídlení a Kniha posledního soudu

Zbytek příběhu je stejně pozoruhodný, i když v žádném ohledu stejně nepravděpodobný.
Angličané rychle zjistili, že s Vilémem si není radno zahrávat. Čas od času proti němu Angličané
společně s Normany připravovali vzpouru a jeho reakce za sebou zanechávala rozsáhlé postižené
oblasti, někdy zpustošené po jednu či dvě generace. Nakonec zůstala díky anglickým ztrátám u
Hastingsu a ve vzpourách na svém majetku jen hrstka předzáborových thénů. Převážná většina
světské půdy předzáborové Anglie přešla do rukou normanských baronů, případně baronů z jiných
částí severní Francie, kteří se k riskantnímu podniku připojili. Nová vyšší třída znamenala
reorganizaci vztahů v anglické hierarchii držby. Není zde místo k tomu, abychom se pouštěli do
problematiky sporů na téma dopadu normanského záboru na anglickou společnost. Stačí, když
řekneme, že v povyku kolem přerozdělování statků anglické aristokracie zavedl Dobyvatel a jeho
druhové v Anglii systém, v němž většina půdy byla vlastnictvím krále a její značná část byla
přidělována výměnou za stanovené vojenské služby. Skrýval se za tím jistý záměr; ale ten byl
definován a přetvářen podle improvizovaného a okamžitého hodnocení složité a obtížné situace, a
Normané při tomto procesu zachovali takové množství staroanglických institucí, a dokonce i
takovou míru společenské organizace, jaká jen byla slučitelná se záborem a vyvlastněním ve
prospěch třídy válečníků s jejím vlastním zvykovým uspořádáním. Tendence vedoucí k lenním
institucím byla již před záborem v mnoha ohledech dost výrazná a po něm ještě víc - přesto přežila
řada místních zvyků a odchylek. Na sklonku svého života zorganizoval Dobyvatel v proslulé Knize
posledního soudu (1086) celkový průzkum důsledků změn. Tím se mu (a také nám) odhalila
struktura anglické držby, - jak se dalo očekávat, chaotická po násilném a jen zčásti kontrolovaném
nahrazení jedné vládnoucí třídy druhou, ale i tak ukazující, že přes všechny spory byl proces řízen
natolik, aby zmocněnci ve značné většině případů získali dokonale jasnou a jednoznačnou odpověď
na otázku: kdo je vlastníkem příslušné půdy? Kniha posledního soudu je ve skutečnosti něčím víc
než jen soupisem držby. V hrubých statistických údajích, nicméně mnohem jasněji než mohl
kterýkoli monarcha onoho století mít k dispozici, odhaluje hodnotu pozemků a vesnic téměř v celé
zemi. Dala se používat při kontrole daní stejně jako při územních sporech a obecně prozrazovala
králi Vilémovi, co všechno vlastně dobyl.
Kniha posledního soudu je od okamžiku svého dokončení uchovávána mezi záznamy anglické
vlády, a to ve dvou svazcích: první obsahuje zjištěné výsledky v konečném uspořádání pro všechna
hrabství s výjimkou Východní Anglie. Svazek II obsahuje v poněkud úplnější podobě výsledky z
Východní Anglie. Královské pokladně byl zřejmě doručen příliš pozdě, než aby mohl být uspořádán
stejným způsobem jako svazek I. Značná část svazku I je dílem jediného písaře, na nějž bezpochyby
dohlížela vůdčí osobnost (podřízená králi) celého podniku. Kniha posledního soudu je
monumentem sňatku normanské bezohlednosti a energie s tradicemi vzdělanosti a spořádané

197
centrální vlády, které byly charakteristické pro staroanglickou monarchii. Není snadné vyhnout se
nadsázce: velikost královského dvora, počet úředníků a písařů nastálo zaměstnávaných Eduardem
Vyznavačem by sotva naplnil kout v jediném odboru dnešního Whitehallu. Ale zralá výkonnost
aparátu, který razil mince a vybíral je k zaplacení obrovských poplatků Dánům v dobách Aethelreda
či Knuta, nebo se spojil ke zpracování statistiky o větší části Anglie v jediné Knize posledního
soudu, by naplnila francouzské a německé krále onoho století závistí a vysloužila si přinejmenším
uznalé přikývnutí muslimů ve Španělsku a na Sicílii.

Normané a Británie
Normané nikdy nedobyli ostatní království britských ostrovů, třebaže byla mnohem chudší a
slabší (rozhodně v materiálním smyslu) než Anglie, kterou dobyli v jednom dni. Nikdy se
nepokusili dobýt Irsko či Skotsko. V Irsku se čas od času, spíš z dálky, pokoušeli uplatňovat vliv a
před panováním Jindřicha II. se nikdy nepokusili o intervenci. Ve Skotsku uplatňovali vliv
soustavněji a Skotsko prodělalo normanskou invazi svým vlastním způsobem. Nešlo však o násilné
dobytí ani o výsledek záměrné akce anglických králů. Dobyvatel a jeho synové se ve skutečnosti
těšili menšímu uznání Skotů než Athelstan či Edgar. Pronikání do Skotska bylo způsobeno
okolnostmi. Svatá Markéta přinesla ke skotskému dvoru anglické vlivy; a její synové drželi trůn po
celou první polovinu 12. století. Především David I. (1124-1153) byl velmi nadaný kosmopolitní
vládce. Kromě svého skotského království měl v držbě jedno anglické hrabství a na dvoře svého
švagra Jindřicha I. Anglického byl jako doma. Na druhé straně měl mocný vliv na svého prasynovce
Jindřicha II. Ve svém anglickém hrabství a na skotském dvoře kolem sebe David shromažďoval
neustále se rozrůstající kroužek anglo-normanských a norman-skoskotských baronů a rytířů, kteří
pokojnou cestou normanizovali jihovýchodní Skotsko - Lothian, kdysi součást anglické
Northumbrie, nyní středisko Davidovy moci. David rovněž povzbuzoval rozvoj skotské církve,
čímž pokračoval v díle své matky, a okázale se věnoval zakládání a obnovování klášterů. To však
neznamenalo podrobení se Anglii. Ve skutečnosti v té době skotská církev uhájila svou nezávislost
na anglické, třebaže to bylo definitivně uznáno teprve na sklonku století a arcibiskup z Yorku si
ještě nějakou dobu poté udržel nevelký záchytný bod.
Na sklonku 11. století se canterburský arcibiskup Lanfrank pokusil vybudovat rozsáhlejší
církevní impérium, když vznesl nárok (načas úspěšný) na primát nad Yorkem a uplatňoval vliv ve
Walesu, Skotsku a Irsku. Ve 12. století se Skotsko, ač bylo pod silným vlivem anglické církve,
odpoutalo. V témž století se pod vedením svatého Malachiáše irská církev zcela přeorientovala na
přímé spojení s Římem. Lanfrankovi nástupci vliv Canterbury neoživili. Jen ve Walesu se normanští
králové a normanští arcibiskupové pokusili o úplné ovládnutí, a i když králové neuspěli,
arcibiskupové do značné míry ano. Zdá se, že velšská církev tonula pod vikinskými útoky v chaosu.
Koncem 11. století probíhalo její obrození, jemuž se dostalo významného povzbuzení, když v roce
1115 ustanovil Jindřich I. kancléře své manželky Bernarda biskupem v St. Davids. Bernarda si brzy
podmanily tradice jeho katedrály a požadoval nezávislost na Canterbury a primát ve Walesu. V
průběhu 12. století oba požadavky po vleklém sporu, který trval ještě dlouho po smrti biskupa
Bernarda, zapadly. Oba byly znovu oživeny ve dvacátém století, kdy se Bernardovy nároky znovu
dostaly na pořad dne, a dnes velšská církev tvoří nezávislou oblast anglikánské obce, třebaže si St.
Davids neuhájil primát.
Zaujetí Anglo-Normana Bernarda pro velšské aspirace je zajímavým odrazem složitosti dějin
Walesu onoho období. Vilém I. umístil na jeho hranicích mocné pány, aby ovládli pomezí a Wales
dobyli. Některá z těchto panství, zejména hrabství Chester a po nějakou dobu i Shrewsbury, tvořila
napůl nezávislá území. Sám Vilém I. se vydal na pouť do St. Davids, což zcela jistě nemělo pouze
duchovní význam. Ale odpor Velšanů byl mnohem úpornější, než podle všeho Normané
předpokládali. Uzemní zisky ve Walesu nebyly zdaleka tak výnosné jako v bohatších krajích Anglie
a dobrodružství ve Walesu nebylo v té době považováno za tak módní záležitost, jako tažení ve

198
Francii nebo na Východě. Na přelomu 11. a 12. století to nicméně určitě vypadalo tak, že Normané
dobývání Walesu co nevidět završí. Pod záštitou Viléma II. a Jindřicha I. dobyli pomezní páni celou
jižní a značnou část centrálního Walesu a hrabata z Chesteru a Shrewsbury vyvíjela tlak na sever a
střed. Postup se čas od času zastavil, někteří z pomezních „markrabat“ zahynuli nebo padli za oběť
nadměrné ctižádosti, případně je postihlo obojí. Ale za panování Jindřicha I. nebylo mnoho
náznaků, že celý podnik je odsouzen k nezdaru. Když však Jindřich I. zemřel, vystupňovaný odpor
Velšanů dostal svou příležitost a nejmocnější z „markrabat“ se odklonili za podnikáním v Anglii.
Velšané si již našli skvělého vojevůdce v Gruffyddu ap Cynanovi, který oživil moc starého
království Gwynedd, a jeho syn Owain Gwynedd (1137-1170) zahájil své panování tím, že se stal
jedním z hlavních vůdců velkých povstání koncem třicátých let. Dokonce i po nástupu Jindřicha II.
dokázal ve dvou případech vzdorovat vpádům královských vojsk z Anglie. Normanům zůstal jižní
Wales a část obsazeného pomezí, ale sever a střed si udržely svobodu. V minulosti si Keltové uhájili
nezávislost na vládcích jihovýchodu Británie především díky životně důležité hranici, která
oddělovala lidi z nížin od obyvatel horské oblasti. Stojí za povšimnutí, že Normané, kteří tvrdili, že
jsou potomky Vikingů, kteří v minulých staletích úspěšně dobyli a osídlili tolik horských oblastí, se
natolik přizpůsobili Normandii, že se z nich v Anglii stali lidé nížin a ukázalo se, že nejsou schopni
se úspěšně adaptovat na boj v horách.

Vilém II., Jindřich I. a Štěpán

Z jistého pohledu v roce 1066 anglický trůn pouze přešel z jedné větve normanského
vévodského rodu na druhou. Není to jen paradoxní popis události. V onom i v pozdějších stoletích
byli spolu příslušníci velkých evropských dynastií často navzájem těsně spřízněni a pocit
příslušnosti k rodu u nich byl často stejně mocný jako pocit „národní příslušnosti“. Vévoda Vilém si
činil nárok na anglický trůn v zásadě proto, že se považoval za určeného Eduardova nástupce, ale je
velmi nepravděpodobné, že by jím byl ustanoven, nebo že by svůj nárok bral vážně, kdyby nebyl
Eduardovým bratrancem. Nicméně z hlediska většiny Angličanů i Evropy obecně bylo jedno z
předních evropských království násilně dobyto a (pokud jde o jeho vyšší vrstvy) bezohledně nově
osídleno vůdci jednoho francouzského knížectví a jejich spojenci z jiných částí západní Evropy.
Donedávna se historici vyhýbali fascinujícímu, leč obtížnému tématu vztahů Normanů s
přemoženými Angličany. Anglickou reakci odráží slavný epitaf napsaný na Dobyvatele autorem
jedné z verzí Anglosaské kroniky. Je vidět, že se ho všichni báli; že ho mnozí nenáviděli, že ho
považovali za bezohledného a tvrdého, ale mnozí si ho rovněž vážili pro jeho hluboký smysl pro
spravedlnost a pro jeho zbožnost. Tohle i další známky nám připomínají období přizpůsobování,
které jistě muselo být pro mnohé velmi obtížné a namáhavé. Není důvod představovat si nějaký
rozsáhlý skrytý konflikt, tím méně třídní boj. Převážnou většinu Angličanů tvořilo i nadále živořící
rolnictvo. Normanští páni byli možná bezohlednější, více inklinovali k připoutání rolníků k půdě,
ale zároveň se u nich méně projevoval sklon chovat se k nim jako k pouhým otrokům a už vůbec
neměli chuť zůstat izolovanou kastou. Ve 12. století jsme tedy svědky zajímavého paradoxu. V
mnoha evropských zemích stará, pohyblivá šlechta spěla k ustrnutí v aristokratickou kastu. Naopak
v Anglii, jediné zemi, v níž se skupiny válečníků vcelku odlišovaly od ostatních rodem a jazykem,
byla tato tendence méně výrazná. Neexistuje pro to jednoznačné vysvětlení. Ale vyskytují se hojně
náznaky, že po prvním otřesu se lidé začali klonit ke kontaktům a stykům tak rychle, jak to jen bylo
možné. Oportunističtí Angličané se romanizovali, hovořili francouzský, dávali svým dětem
francouzská jména. Normané uzavírali smíšené sňatky se svými poddanými a dokonce se učili
jejich řeč. Zanedlouho převzali tuto praxi i králové.
Dobyvatelova žena Matylda pocházela po přeslici z rodu krále Alfréda. To mohlo docela
dobře Viléma při výběru nevěsty ovlivnit a znamenalo to, že Vilém II. a Jindřich I. měli o něco
oprávněnější dědický nárok na anglický trůn než jejich otec. Ale oba dva měli staršího bratra, Vilém
po celou dobu své vlády a Jindřich po její většinu, který se jen pomalu vzdával svého úmyslu stát se

199
králem sám. Robert II. nastoupil po Dobyvateli jako vévoda normandský, aniž bylo jeho
následnictví vážněji zpochybňováno. Ale on a jeho otec spolu nevycházeli dobře, a poněvadž bylo
známo, že Robert je neschopný, ustanovil Vilém svého druhého syna, jenž nosil jeho jméno, svým
následníkem v Anglii. Toho Vilém II. dosáhl s pomocí starého králova rádce a jeho pravé ruky,
arcibiskupa Lanfranka. Trvalo několik let, než si Vilém trůn zajistil. Časem se však zjistilo, že se
svému otci vyrovná silou i bezohledností. Mezi oběma Vilémy byl jeden významný rozdíl. Vilém I.
choval, zvláště v pozdějších letech, přízeň k duchovním. Jako příteli církevní reformy mu důvěřoval
dokonce i papež Řehoř VII. Nestrpěl by odpor ze strany církve, byl to však zbožný člověk, který se
těšil z jejího uznání. Vilém II., stejně jako jeho otec, se cítil dobře ve vojenském ležení a na lovu,
ale na rozdíl od něj cítil hlubokou nechuť k bohoslužbám. Nelíbil se mu vliv duchovních u dvora -
pokud se nechovali zcela světsky - a obvyklým požadavkům církve se podrobil teprve tehdy, když
se obával smrti. Za hodně vděčil Lanfrankovi, a dokud ten žil, toleroval ho. Ale jakmile zemřel,
držel Vilém canterburský stolec neobsazený a využíval jeho příjmů. V roce 1093 však vážně
onemocněl a náhle dospěl k přesvědčení, že na stolec musí dosadit Anselma, zbožného opata z
Beku v Normandii, kterého již dříve řada velmožů označila za nejvhodnějšího kandidáta. Anselm
byl přinucen úřad přijmout. Král se uzdravil a následoval nevyhnutelný spor. Rufus měl pocit, že ho
lstí přiměli, aby stolec obsadil, a ještě jednou přelstěn, aby ho obsadil typem duchovního, který se
mu obzvlášť protivil. A i když si Anselm, který byl smířlivé povahy a učenec, nepřál roztržku s
Rufusem, cítil jako svou povinnost postavit se na obranu práv svého stolce a úřadu, na něž nyní král
podnikl útok všemi zbraněmi ze svého arzenálu. Anselm problémy předvídal: přirovnával se ke
staré ovci, kterou zapřáhli pod jeho s nezkroceným býkem. Sám však ani zdaleka nebyl ovce. Měl
pronikavou mysl a byl plný rozhodnosti zůstat věrný zásadním principům. Nakonec Anselm
požádal, a dostal k tomu svolení, aby mohl odjet a poradit se s papežem. Ve skutečnosti však odešel
do exilu. Vilém mohl volně pokračovat ve svých rytířských dobrodružstvích a Anselm v ústraní v
Lyonu a ve své rodné Itálii mohl dokončit největší ze svých děl Cur Deus homo.
Mezitím byla zahájena první křížová výprava, vévoda Robert se vydal na Východ a své
vévodství dal do zástavy Rufusovi. Ten se teď zaobíral akcemi na kontinentu a plánoval tažení do
střední Francie. Ale jednoho srpnového dne roku 1100 při lovu v Novém hvozdu ho zabil šíp. Z
lidského hlediska připisovali současníci šíp náhodě; sub specie aeternitatis jeho hříchům.
Ať už Jindřich I. strojil či nestrojil úklady k odstranění svého bratra, ve chvíli Rufusovy smrti
měl prostě ojedinělé štěstí. Vévoda Robert se měl co nevidět vrátit z Východu. Byl akceptovaným
dědicem, na rozdíl od Rufuse byl ženatý a docela dobře mohl mít potomka. Ale několik týdnů před
Robertovým příjezdem Rufus zemřel a Jindřich se neobyčejně rychle ustanovil pánem Anglie, dal
se korunovat a povolal Anselma k návratu do Anglie. Robert se s porážkou nesmířil, ale v průběhu
let se k němu štěstí obrátilo zády. Jindřich si upevnil trůn sňatkem s Edith neboli Matyldou, jak se jí
začalo říkat, dcerou svaté Markéty Skotské a tudíž princeznou ze staroanglické rodové linie, a v
Normandii i ve Francii shromáždil spojence k měření sil s Robertem V roce 1106 Roberta porazil v
bitvě u Tinchebrai a po zbytek jeho života ho držel v britském vězení, čímž se k němu zachoval
stejně jako Alfons VI. Kastilský ke svému bratru Garcíovi.
Jindřich I. byl z Dobyvatelových synů nejschopnější. Vyrovnal se otci bezohledností a byl
stejně jako on obratným správcem. Síla staroanglické monarchie spočívala v těsném sepětí mezi
ústřední a místní správou. Staré soudy hrabství byly posíleny, staré šerifské úřady se více podřídily
královské kontrole, když přešly z rukou velkých baronů, kteří je drželi za předchozích panovníků,
do rukou laiků, ale i duchovních blízkých králi. Za Jindřichova oblíbeného správce Rogera, biskupa
ze Salisbury, došlo k mnohem dokonalejšímu propracování finančního uspořádání.
Pochybnosti o jeho právu na trůn Jindřicha evidentně přiměly k tomu, aby se tím horlivěji
obklopil muži, kteří byli jeho vlastními výtvory, aby jeho dvůr odrážel jeho vlastní slávu, nikoli
slávu jeho otce či bratra. To ho vedlo k tomu, že uděloval nové baronské tituly, vyzvedával muže z
druhého sledu a činil z nich své nejbližší rádce, a záštita, kterou poskytoval, do značné míry

200
změnila charakter anglické šlechty. Nadto měl Jindřich své oblíbence a také velký počet
nemanželských dětí. Svého nejstaršího nelegitimního syna Roberta učinil hrabětem z Gloucesteru.
Ještě štědřeji obdařil svého synovce Štěpána z Blois, který byl určitě jeho hlavním oblíbencem.
Skutečně lze pozorovat výrazný rozdíl mezi jeho štědrým postojem ke Štěpánovi a drsným
chováním k vlastní dceři Matyldě, která po ztroskotání Bílé lodi v roce 1120, při němž utonul jeho
syn a dědic Vilém spolu s mnoha dvořany, zůstala jeho jediným legitimním dítětem. Matyldu poslali
ještě jako dítě, aby se stala manželkou císaře Jindřicha V., a když už se zdálo, že po smrti Jindřicha
V. zůstane v pohodlném a důstojném postavení, odvlekli ji zpátky, aby se stala dědičkou Anglie, což
ve svých důsledcích znamenalo, že se má provdat za toho, o němž její otec rozhodne, že se má stát
jeho nástupcem. K jejímu znechucení a znechucení baronů ji provdal za hraběte z Anjou. Po jisté
době, během níž se tento svazek zprotivil i jejímu otci, ke svému muži přilnula a v roce 1135, když
byly jejich prvorozenému, budoucímu Jindřichu II., dva roky, podporovala svého manžela ve válce
proti svému otci. Za této situace její otec zemřel a možná, že právě Matyldina drsná odpověď na
drsné zacházení, kterého se jí od něj dostalo, ho nakonec přivedla k rozhodnutí postavit se proti
jejímu nároku na trůn.
Není to ani zdaleka jisté; ale ať už ho jeho strýc ustanovil nebo ne, Štěpán z Blois nastoupil na
anglický trůn (1135-1154) a nějaký čas to vypadalo, že zdědí celou normanskou říši. Štěpán
nepostrádal šarm a odvahu, ale nebyl dostatečně bezohledný a vytrvalý, aby zničil své odpůrce.
Nezískal ani důvěru a věrnost anglo-normanských baronů jako celku. Matylda a její manžel zjistili,
že je jednodušší být spojenci než spolu žít. Dali se do práce, aby oklestili Štěpánovu říši. Matylda se
vylodila v Anglii v roce 1139 a shromáždila kolem sebe své stoupence vedené jejím nevlastním
bratrem Robertem z Gloucesteru. V roce 1141 málem dosáhla svého: její spojenci zajali Štěpána a
ona vstoupila do Londýna se záměrem dát se korunovat. V tomto vývojovém stadiu se však
Matylda chovala jako císařovna, i když ještě nebyla definitivně ani královnou, a ztratila sympatie
značné části svých stoupenců. Do týdne pro ni byla půda v Londýně příliš horká a do roka musel
být Štěpán propuštěn. Její moc se znovu omezila na jih a západ, na hrabství obklopující hlavní stany
jejího bratra v Bristolu a Gloucesteru. V roce 1147 hrabě Robert zemřel a v roce 1148 se císařovna
stáhla do Normandie. Její manžel mezitím jejím jménem Normandii dobyl a jejich nejstarší syn
dospíval do let když ne rozvážných, tedy určitě bojechtivých. Podnikl řadu nájezdů na Anglii a v
roce 1149 mu otec svěřil Normandii. V roce 1152, jak již jsme uvedli jinde, uzavřel sňatek s
Eleonorou, bývalou francouzskou královnou, v roce 1153 přiměl Štěpána, aby ho přijal za svého
dědice a v prosinci 1154 stárnoucí arcibiskup z Canterbury Theobald (další bývalý opat z Beku),
který usiloval o zachování jednoty anglické církve v době anarchie a nastolení míru, pomazal a
korunoval mladého Jindřicha II., vévodu normandského a akvitánského a (po smrti jeho otce)
hraběte z Anjou, na krále Angličanů.
Za Štěpánova panování trpěla Anglie jak anarchií, tak občanskou válkou. Anarchie přinášela
velké strasti a odhalila, nakolik je pořádek závislý na síle krále, dokonce i v poměrně dobře
spravované zemi jako Anglie. Za Jindřicha I. byli baroni ukáznění, zčásti, možná z větší části proto,
že se obávali následků soukromé války. Když Jindřich zemřel, silná ruka povolila svůj stisk.
Jindřicha náhle považovali za utlačovatele a doufali ve volnější režim. Štěpánova slabost je
povzbuzovala k tomu, aby se proti němu bouřili, když se našla nějaká záminka, a aby ho ignorovali,
když se k tomu nabídla příležitost. Anarchie byla především klasickým příkladem toho, co se stává
při nástupnickém sporu. Při jeho studiu pochopíme, proč bylo v onom období vyvíjeno takové úsilí,
aby se této eventualitě zabránilo.
Jakmile jednou anarchie propukla, nebylo jednoduché s ní skoncovat. Je vskutku poněkud
záhadné, proč anglické baronstvo v roce 1153 tak ochotně souhlasilo s Jindřichovým nástupnictvím
a podrobilo se jeho značné násilným metodám na znovunastolení pořádku v letech po jeho nástupu
na trůn. Zčásti to bylo bezpochyby proto, že jako vévoda normandský je vydíral hrozbou, že jim
odejme jejich statky v Normandii, které tam nemálo anglických baronů vlastnilo, zčásti to bylo díky

201
jeho silné povaze a osobnímu kouzlu, zčásti proto, že někteří z baronů už měli anarchie skutečně
dost a ještě víc jich vědělo, že mezi obecným lidem je stále silnější touha po míru.
V roce 1154 zemřel Roger II. a Jindřich II. usedl na trůn: na opačných koncích Evropy
vytvořili Normané dvě nejdokonaleji ovládané říše v Evropě, ale dřívější životní dráha obou těchto
mužů velmi jasně ukazuje, že se Normané stali tvůrci navzdory sobě samým.

V Itálii a na Sicílii
Na počátku 11. století byla jižní Itálie v Byzanci považována za součást východořímské říše.
V Apulii a Kalábrii Rekové skutečně vládli. Sicílie byla muslimským ostrovem. Amalfi, Neapol a
Gaeta byly nezávislé městské státy, které se těšily pozoruhodné obchodní prosperitě. Salerno,
Capua a Benevento představovaly hlavní střediska starých langobardských knížectví formálně
podřízená Byzanci, ve skutečnosti však prakticky nezávislá. Jižní Itálie se nacházela příliš daleko
od mocenských center východních či západních císařů nebo Fátimovců, než aby se dala kýmkoli
účinně kontrolovat, a proto byla rájem pro dobrodruha bez půdy.
Kolem roku 1000 - uvádí se několik dat v rozmezí let 990 a 1016 - přistála v jižní Itálii, pokud
lze věřit legendě, skupina normanských poutníků vracejících se z Jeruzaléma. Setkali se se dvěma
italskými knížaty, která naléhavě potřebovala pomoc, s knížetem salernským, který usiloval o
odražení muslimského útoku, a vzbouřencem proti Řekům jménem Melo, jehož císař Jindřich II.
uznal za vévodu apulského, ale neposkytl mu pomoc, která by měla nějaký praktický význam. Obě
knížata podle všeho dostala radu, aby vyslala posly do Normandie a požádala o bojovníky do svých
válek. Dorazilo několik Normanů a po nich další. V roce 1030 obsadili Aversu, do roku 1040 se z
nich stali žoldnéři a bandité, kteří u Řeků, muslimů i Langobardů vzbuzovali respekt a strach. Po
nějaké době začali vytvářet svá vlastní knížectví. Bojovali za kohokoli, kdo jim byl ochoten
zaplatit. Povědomá historie dřívějších barbarských záborů se brzy začala opakovat. Žoldnéři se pro
své zaměstnavatele stali příliš mocnými. Žili na účet země, a když o ně nebylo dostatečně
postaráno, vydali se za kořistí na vlastní pěst. Od konce třicátých let 11. století mezi Normany
vynikali tři nejstarší synové Tancreda de Hauteville. Koncem čtyřicátých let se k nim připojil
nejstarší syn z Tancredova druhého manželství. Jeho bratři měli sklon zacházet s ním jako ošklivé
sestry s Popelkou. Ale Robert Guiscard byl geniální bandita. Kolovaly o něm pověsti podobné těm
o Robinu Hoodovi či hrdinech divokého Západu. Tvrdilo se, že se kdysi předklonil v sedle, aby
obřadně objal správce jednoho řeckého města, který přijel vyjednávat, popadl Řeka a srazil ho k
zemi, zatímco jeho muži napadli velitelův doprovod. Jindy zase ukryl jednoho ze svých mužů v
rakvi a sehrál fiktivní pohřební průvod do kláštera v blízkém městě, který vyústil ve vydrancování
jak kláštera, tak města. Jak se často stává, bývá pravda stejně neobyčejná jako smyšlenka. Od roku
1053, kdy zemřel nejmocnější z jeho starších bratrů, byl Robert hlavou normanských vůdců v Itálii.
V roce 1059 mu papež Mikuláš II. udělil vévodství apulské, kalábrijské a sicilské. Šlo o pouhou
transakci na papíře, o pokus vyplatit se u Roberta a jeho kolegy a soupeře Richarda z Capuy z
hrozby útoků na papežský vazalský stát Benevento. Ale když Guiscard v roce 1085 umíral, byl
fakticky pánem jižní Itálie a svou svrchovanost uplatňoval i nad vládcem Sicílie. Capua ani papež
se mu nemohli postavit na odpor a jeho pirátské nájezdy do Řecka a východního Středomoří z něj
učinily postrach Byzance.
Papežství nemělo chuť Normany uznat - sotva mohlo příznivě pohlížet na bandity. V roce
1053 seje Lev IX. pokusil podrobit vtažení, které osobně vedl; výsledkem bylo, že padl do zajetí a
byl donucen uzavřít dohodu. Ta nemusela mít dlouhé trvání, avšak smrt Jindřicha III. na mnoho let
zbavila papeže jakékoli naděje na ochranu ze strany císaře, a tak Mikuláš II. uznal dohodou z Melfi
v roce 1059 Guiscarda i jeho rivala z Capuy a pověřil je, aby na Recích a muslimech dobyli jih
Itálie a Sicílii. Takže Roger, Guiscardův mladší bratr, vtrhl v roce 1061 na Sicílii s papežským
požehnáním.

202
 V šedesátých a sedmdesátých letech byl Guiscard dominantní postavou v italské politice.
Kvůli jeho útokům na Benevento byly jeho vztahy s papeži napjaté. Jeho ambice a podnikavost
zřejmě neznaly hranic. V osmdesátých letech byl papež Řehoř VII. nucen požádat ho o pomoc proti
Jindřichu IV. a v letech 1084-1085 musel papež podstoupit ponížení, když bylo jeho město vydáno
na pospas jeho normanským zachráncům a on sám odvezen do exilu v Salernu, kde později zemřel.
Roger mezitím při dobývání Sicílie pomalu postupoval vpřed a po Guiscardově smrti se
rozhodujícím místem stal jeho dvůr. Richard z Capuy zemřel v roce 1078. Jeho následníci jeho
dědictví udrželi, ale už nikdy nedokázali čelit moci Tancredovců. Když v roce 1085 zemřel Robert
Guiscard, jeho dědictví a hegemonie přešly nominálně na jeho nejstaršího syna Rogera Borsu
(1085-1111). Ale potíže Rogera Borsy v průběhu let narůstaly; a přestože první křížová výprava jej
zbavila konkurence jeho skvělého bratra Bohemunda, který se stal dobyvatelem a knížetem
Antiochie, Borsova suverenita byla stále fiktivnější. Když v roce 1101 zemřel Roger I. Sicilský, měl
na Sicílii vybudováno dominium, které mohlo z hlediska správy a výkonnosti konkurovat říši jeho
krajanů z Anglie.
Od roku 1103 (po dvou letech, v nichž byl hrabětem starší syn Rogera I.) vládl Sicílii Rogerův
druhý syn Roger II. „Veliký“. Několik let vládl pouze nominálně, neboť v době smrti svého otce byl
ještě dítě. Ale stát, který jeho otec na Sicílii vybudoval, přežil období jeho neplnoletosti a poskytl
Rogeru II. stabilní základnu po celou dobu jeho bouřlivé životní dráhy. Od roku 1112, kdy se stal
oficiálně plnoletým, nebo možná spíš 1113, kdy jeho severoitalská matka odešla, aby se stala
jeruzalémskou královnou, byl Roger skutečným vládcem Sicílie. V jeho ostrovním panství žili
vedle sebe Normané, Rekové, Židé a muslimové; a protože se narodil na jihu, a nikoli jako jeho
otec na severu v Normandii, oceňoval hodnotu všech. Rekové a muslimové byli zvyklí na
organizovanou správu a Roger ponechal řízení většinou v jejich rukou. Pouze Normané dávali
přednost anarchii, ale brzy se poučili o síle Rogerovy paže. Trvalo řadu let, než mohl svým
normanským stoupencům plně důvěřovat. Po tu dobu se bez nich nemohl obejít, poněvadž dosud
představovali - v jeho širokém kádru žoldnéřů - jádro jeho vojska. Roger byl ve svém
středomořském impériu jako doma a vybíral si talenty, kdekoli je mohl najít, včetně anglo-
normanského světa. Na sklonku života byl jedním z jeho nejbližších rádců, jeho kancléřem, Anglo-
Norman Robert ze Selby. Zatím byl však Roger pánem ostrovní pevnosti ležící ve středu známého
světa, kde se střetávaly zájmy východního a západního císaře, papeže a chalífy.

203
204
 Obr 5: Evropa v roce 1154

V roce 1111 strýc Rogera II. Roger Borsa zemřel a pevninská vévodství přešla na jeho syna
Viléma, který jim vládl či nevládl od roku 1111 do roku 1127. Stará města a nové normanské

205
baronáty využívaly výhod anarchie. Bylo pro ně tudíž drsným probuzením, když Vilém zemřel a na
dědictví po něm vznesl nárok Roger, protože věděli, že pán Sicílie je silný, ctižádostivý vládce,
který jim ponechá jen málo z jejich nezávislosti. Pozice měst byla dvojaká: volala po svobodě, aby
se mohla věnovat svým vlastním zájmům a rozvoji; ale zároveň potřebovala mír, nebo
přinejmenším mír na souši, osvobození od loupeživých nájezdů normanských pánů. A tak Roger
dokázal uplatit Salerno, aby mu otevřelo své brány, a v něm byl prohlášen vévodou. Ale města,
stejně jako baroni, zjistila, že je poněkud zpupným pánem. Když potřeboval spojence, štědrou
rukou rozděloval výsady, ale omezoval je, jakmile se cítil jistý. Po nějaké době se mu města
podřídila a nakonec si vydobyl i věrnost normanských baronů na pevnině, ale cesta, která vedla k
triumfům jeho posledních let, byla dlouhá a svízelná.
V roce 1129 potlačil první vzpouru, kterou podporoval papež, a papež byl nucen uznat
Rogerovo nástupnictví. V roce 1130 začalo papežské schizma a vzdoropapež (jak se na něj později
nahlíželo) Anaklet nalezl v Rogerovi II. ochotného spojence - výměnou za ústupky, kterých si
Roger velmi cenil. Anaklet udělil Rogerovi titul „král Sicílie, vévodství apulského a knížectví
capujského“ a Rogerovo odhodlání udržet si těžce vybojovaný titul několik let chránilo Anakleta
před úplným pádem, poté co se téměř celý zbytek západního křesťanstva obrátil proti němu. V
jedné chvíli přišla Rogera obrana vzdoropapeže draho. Stále ještě neměl pevnou půdu pod nohama
v jižní Itálii a v roce 1137 byl vypuzen aliancí uzavřenou mezi vzbouřenými barony a císařem
Lotharem. Nějakou dobu se jeho impérium omezovalo pouze na Sicílii, ale jen na čas. V roce 1140
už byl na vrcholu moci. Nejprve zemřel před koncem roku 1137 Lothar, v roce 1138 zemřel
Anaklet, a i když jeho nástupce usiloval, aby si na chvíli udržel papežský stolec, bylo teď možné
obnovení vztahů mezi Inocencem II. a Rogerem. Inocenc řešení uspíšil, když se v roce 1139 sám
vypravil do pole se záměrem potrestat schizmatického Normana. Avšak Inocencovi, stejně jako Lvu
IX., se podařilo jen to, že padl nepříteli do rukou, a normanský vůdce s veškerými projevy pokory a
úcty vymámil od svého duchovního otce první poslední. Papež předstíral, že neví, co učinil Anaklet,
ale ve skutečnosti to potvrdil. Roger teď byl králem Sicílie a on a jeho synové se stali papežovými
vazaly.
V roce 1140 na slavnostním sněmu svolaném králem v Arianu vydal Roger Veliký upravený
zákoník. Vyskytují se v něm normanské lenní prvky i prvky řeckého původu, a to všechno spočívá v
právním rámci inspirovaném římským právem. Některá italská města se řídila římským právem
dávno předtím a jeho stopy nalezneme v dřívějších barbarských zákonících. Ale Sicílie byla prvním
evropským královstvím, které se k římskému právu vrátilo - ne beze zbytku, ale přesto v dostatečné
míře, aby tím předjalo „přijetí“ římského práva v zemích na sever od Alp na konci středověku.
Symbolizovalo to skutečnost, že Sicílie byla nejlépe organizovaným a nejautokratičtějším z
evropských království. Není pochyb, že zákoník nadsazoval. Středověké zákonodárství bylo vždy
dva kroky před realitou. Ale Roger II. v pozdějších letech svého panování nepochybně řídil tu
nejvyzrálejší vládu v západní Evropě. Zabředl do konfliktů a soupeření s Byzantskou říší, jejíž
instituce a okázalost se snažil napodobit. Vztáhl ruku k jihu, dokonce uskutečnil krátkodobé výboje
v Africe. Navzdory vzdálenosti udržoval spojení s další přední monarchií té doby, totiž s Normany v
Anglii Jan ze Salisbury v jednom ze svých dopisů sděluje příteli svou nechuť k „vínu z Falerna či
Palerma či Řecka, kterým mě k ohrožení mého života a mé spásy častoval kancléř sicilského krále“,
a ve svém spise. Policraticus popisuje gargantuovskou hostinu, kterou v témž království zakusil,
nebo vytrpěl, když ho navštívil v pozdějších letech panování Rogera II jako písař arcibiskupa z
Canterbury, a kterou přirovnával k hostině u Trimalchiona. Oním kancléřem byl Anglo-Norman
Robert ze Selby a v Janově představě byl sicilský dvůr (kromě jiného) zcela jasně ztotožněn se
spojením normanské krve se středomořským, ne-li dokonce orientálním přepychem. Tato směs měla
spíše světské aspekty. Ve druhé polovině 12. století byl jedním z předních úředníků anglické státní
pokladny Thomas Brown, který strávil učednická léta u pokladny sicilské. Jindřich II. Anglický si
byl dobře vědom, že se od sicilského krále má čemu učit, a jejich společné zájmy se upevnily, když

206
se Rogerův vnuk Vilém II. stal Jindřichovým zetěm. Možná, že jsou vzájemná pouta nadsazená:
mezi oběma královstvími ležela dlouhá cesta plná nástrah a na sklonku 12. století se obě vyvíjela
odděleně. Sicilské království lépe pochopíme jako součást středomořského světa s těsnými vztahy k
Byzanci a křížovým výpravám.

207
16 Křížové výpravy, Byzanc a Španělsko

Byzantská říše: vláda Alexia I.

Mezi úmrtím Basileia II. v roce 1025 a bitvou u Mantzikertu v roce 1071 se odehrála
tragikomedie, kterou popsal Michael Psellos. Politický úpadek je dost zjevný. Psellos ho
nepochybně zveličil a vykreslil své nadřízené, kolegy a oběti jako nicotnější a neschopnější, než ve
skutečnosti byli. Jistě existovaly i pozitivní jevy: byla to doba, v níž znovu vzkvétalo studium
antické literatury a filozofie, kdy se dychtivě vyhledávaly původní zdroje řeckého myšlení, dba, v
níž v jistých ohledech docházelo k obrodě teologie a řecké církve vůbec. Sám Psellos ilustruje
paradoxy byzantské společnosti. Byl Gerbertem východu, mužem neukojitelné touhy po poznání,
jež ho postavilo do čela obnovení zájmu o dílo Platónovo, a zároveň mistrem politické intriky. V
politickém životě se jeho láska ke klasikům projevovala v oddanosti takovému typu intrik, za něž
by se nestyděly legendární Théby či Mykény nebo Nerův či Domiciánův Řím.
Byzantskou politiku ovládaly řadu let dvě mocné skupiny: vojenská, pozemková aristokracie
a dvorští hodnostáři, konstantinopolská byrokracie. Basileios II. držel obě na uzdě. Ale nebezpečí
bylo pouze pod kontrolou, nikoli odstraněno: když císař zemřel, začali vojenští velitelé stále více
přebírat říši do svých rukou. Byzantské vojsko v minulosti obsahovalo poměrně široké jádro
vojáků, kteří žili na malých vojenských usedlostech v provinciích pod kontrolou říšských
místodržících. V polovině 11. století byly tyto malé usedlosti drasticky zredukovány. Císař i tak
mohl naverbovat vojsko prostřednictvím zvýšení daňové zátěže, ale bylo to vojsko čistě žoldnéřské,
velitelé se stávali stále nezávislejší na říšské kontrole a ti, kdo v armádě zaujímali vysoká postavení,
získávali nezávislost přímo nebezpečnou. Po řadu let to byli dvorští hodnostáři, kdo v hlavním
městě spřádal intriky a tahal za nitky. Nakonec to však byl nejprohnanější ze všech vojevůdců a
velitelů Alexios Komnenos, který ukončil toto období politického úpadku tím, že zosnoval úžasně
křehkou a spletitou alianci mezi mocnou vojenskou skupinou a několika dvorskými hodnostáři, a
tak pro sebe a pro svou rodinu získal v roce 1081 trůn.
Politické dějiny Byzance mezi rokem 1025 a rokem 1081 se dnešnímu oku jeví jako labyrint
nesmyslných intrik. Do roku 1056 se neteře Basileia II. Zoe a Theodora střídavě provdávaly za
budoucí císaře a vstupovaly do kláštera; a období mezi lety 1042 a 1055 bylo svědkem zdánlivé
stability v podivném systému á trois v provedení obstarožního zhýralce Konstantina IX., který
dozíral na fungování dvora s příslušnou pompou ve společnosti stejně obstarožní císařovny Zoe a
své oficiální milostnice. Ale na impérium nedozíral a jen šťastnou náhodou ho nesesadil Georgios
Maniakes, tehdejší nejschopnější vojevůdce. Na konci jeho panování ovládal hlavní město skvělý,
ctižádostivý a drsný patriarcha Michael Kerullarios. Kerullarios se zcela přirozeně postavil proti
pokusům papeže Lva IX., který mu chtěl v roce 1054 vnutit podřízenost Římu, a tak se vztahy mezi
církvemi zhroutily. Mezitím politické události v Itálii připravovaly další roztržku mezi Východem a
Západem. Vzestup Normanů v jižní Itálii přinesl konec byzantské vlády a později v témž století je
jejich nájezdy a výboje zavedly ještě hlouběji do byzantského území.
V roce 1071 dobyl Robert Guiscard Bari, jehož pádem byzantská vláda v Itálii skončila. V
témž roce bylo byzantské vojsko přemoženo u Mantzikertu silami tureckého sultána Alparslana.
Bylo typické, že porážku zčásti způsobila zrada a dvorské intriky. Císař Romanos, ač poražen a
zajat, uzavřel s Turky snesitelnou dohodu. Ale dvorští politici udělali z porážky katastrofu. Když se
patriarcha Kerullarios dostal v roce 1058 do konfliktu s tehdejším císařem, Psellos svého starého
přítele obvinil před synodem svolaným s cílem patriarchu sesadit z nepopsatelných herezí. Poté co
Kerullarios příhodně zemřel dřív, než mohl být sesazen, obrátil Psellos své pero k sepsání vřelé
chvalořečí na počest patriarchovy památky. Mantzikert tohoto filozofa inspiroval k ještě
pozoruhodnějšímu výtvoru. Následkem intriky, do níž byl Psellos hluboce zapleten, byl Romanos

208
po svém návratu ze zajetí zadržen, oslepen a uzavřen do kláštera. Tam obdržel list od Psella s
rozkladem o požehnání, jehož se bývalému císaři dostalo: Bůh shledal, že je hoden nebeského
světla, a tak mu odebral pozemský zrak. Byzantští vůdcové se dalších deset let mezi sebou hašteřili
a domlouvali se s Turky. Na základě těchto dohod mohl Alparslanův bratranec Süleyman vytvořit
Rúmský sultanát - vhodně pojmenovaný podle slova „Řím“, neboť ho představovalo to, co zbylo z
římského impéria, tedy prakticky celé dnešní Turecko. Michael IV. (1034-1041) zahájil
znehodnocování ražených mincí. Po Mantzikertu se během dekády měna zhroutila, ale ukázalo se,
že nepříjemné následky neměly dlouhé trvání.
V roce 1081 byl v boji o trůn úspěšný Alexios Komnenos, protože to byl voják, který dokázal
přehrát dvorské hodnostáře v jejich vlastní oblíbené hře palácových intrik. Trůn si udržel a oživil
impérium způsobem, který se nedá nazvat jinak než vrcholná ukázka diplomatické a vojenské
obratnosti - v prvé řadě a především diplomatické, poněvadž v prvních letech své vlády měl
omezené finanční a vojenské zdroje. Přesto podnikl řadu tažení, poněvadž na počátku jeho vlády se
kolem těla starého římského impéria slétali supi. To však odmítalo zemřít.
Počátkem osmdesátých let byl Alexiovým nejstrašnějším nepřítelem Robert Guiscard, jehož
středomořské ambice jako by neznaly hranic. Ve spojenectví s Benátkami Alexios Guiscarda
zadržoval, ale nebezpečí zůstávalo akutní, dokud Norman v roce 1085 náhle nezemřel. Dále Alexia
ohrožovali Pečeněhové, polobarbarská horda usazená na severovýchod od Byzance Nakonec v roce
1091, poté co se dostala do ohrožení samotná Konstantinopol, byla vojska Pečeněhů zničena. V
polovině devadesátých let byla severní hranice klidná, Normané měli dost starostí sami se sebou a
muslimští vládci byli nejednotní. A právě v této kritické chvíli Alexios patrně neuváženě přivolal
novou a znepokojivou krizi, když požádal západ o pomoc.
Je vysoce pravděpodobné, že se Alexios obrátil s žádostí o pomoc na Urbana II., a stejně
pravděpodobné je, že právě Alexiova žádost podnítila první křížovou výpravu. Přesto je velmi
pochybné, že Alexios zamýšlel žádat o něco víc než o silnější oddíl žoldnéřů. O žoldnéře žádal i
dřív. Jádro jeho corps ďélite, varjažské gardy, již dlouho tvořili západní žoldnéři z Anglie a
Skandinávie. Západ v té době představoval nejlepší zdroj posil, za předpokladu, že posily by mohly
být vycvičeny ve zbrani i v kázni v rámci armády impéria. Dochovala se kopie Alexiova dopisu, ale
jedná se o padělek, a i kdyby byla založena na pravém dokumentu, nemůžeme s jistotou vědět, jaké
byly přesné podmínky stanovené v originálu. Můžeme však oprávněně předpokládat, že Alexios
žádal o žoldnéře, a že to byla papežova iniciativa, která je přetvořila na barbarskou lavinu, jejíž
příchod Anna Komnena a její otec v roce 1096 sledovali zmrazení hrůzou.
Snad šlo jen o další z řady Alexiových žádostí. Nebo měl možná v úmyslu, že na vlastní pěst
využije výhody, které skýtaly rozmíšky v řadách muslimů, aby získal zpět ztracená území. V
každém případě muselo oslovení papeže Urbana budit zdání apelu na solidaritu křesťanstva a
Alexios si mohl spočítat, že na Západě nebude interpretováno tak, jak zamýšlel. Ale sotva mohl
předvídat, jak pustošivá bude reakce Západu.

První křížová výprava

„A když už nastal ten čas, o němž Pán, který denně varuje své věrné, zvláště v evangeliích, v
nichž praví: Jestliže kdokoli půjde za mnou, ať sám sebe zapře, a pozvedne svůj kříž, a následuje
mě“, nastalo velké vzrušení ve všech franských zemích, takže když kdokoli celým srdcem i celou
myslí skutečně chtěl následovat Boha a věrně za ním nést kříž, nemohl otálet a musel se bez
prodlení vydat na cestu k Božímu hrob
Tak začínají Gesta Francorum, která nám ze všech raných křižáckých kronik nejvíce přibližují
řadového bojovníka křižáckého vojska. Tomuto anonymnímu normanskému rytíři bylo zcela jasné,
že křížovou výpravu nevyvolal císař Alexios, dokonce ani papež, ten byl pouze tím, kdo předem

209
určený běh událostí „spustil“. Nastal čas. Tento názor byl rozšířený. Reakce na výzvu předčila
Urbanovo očekávání a daleko přesáhla Alexiovo.
Ještě než si stačil alespoň trochu odpočinout [píše Alexiova dcera], uslyšel zprávu, že se blíží
nespočetné franské vojsko. … A skutečnost byla vpravdě horší a hroznější, než jak to líčila pověst.
Protože celý Západ a všechny barbarské kmeny, které sídlí mezi vzdálenějším břehem Jadranu a
Héraklovými sloupy, se vydaly na cestu jako jeden muž, táhli Evropou do Asie a vzali s sebou
všechny příslušníky svých domácností.
Mezi první křížovou výpravou a těmi pozdějšími existuje nápadný kontrast. Vůdci té první
byla vysoká šlechta a druhořadí proroci, druhou a třetí vedli králové. Císař Jindřich IV. byl v roce
1095 ve stavu exkomunikace, stejně tak král Francie. Vilém Anglický byl ve své loajalitě k
Urbanovi nespolehlivý. Atak na výzvu odpověděli níže postavení muži. Někteří, jako Godefroi
dolnolotrinský či Robert z Normandie nebo Raymond z Toulouse, díky vhodné kombinaci nadšení
pro věc a neschopnosti řídit své záležitosti doma, jiní pak, jako Godefroiův bratr Balduin a
především Norman Bohemund, kteří zdědili jen málo půdy, doufali, že si pro sebe na východě
ukrojí nějaká knížectví. První křížová výprava byla v podstatě pozemní operace. Lodě se jí
zúčastnily až v pozdním stádiu, ale měly v tu dobu rozhodující význam pro zajišťování zásobování.
Námořní moc získala zásadní význam teprve při třetí křížové výpravě. A konečně první křížová
výprava vyvolala vlnu náboženského entuziasmu, která zaplavila všechny vrstvy společnosti.
Pozdější křížové výpravy byly v prvé řadě organizovaná vojenská tažení, i když se vyskytly
pozoruhodné výjimky, jako třeba tragické dětské křížové výpravy. Ohnivá apokalyptická kázání
Petra Poustevníka přivedla na první křížovou výpravu hordu nedostatečně vyzbrojených či zcela
neozbrojených mužů všech stavů. Vize Anny Komneny o barbarech na pochodu nebyla smyšlená.
Petrova tlupa se chovala jako dav výtržníků, bez kázně a bez zábran. Naštěstí pro Alexia dorazil
Petr jako první a uvážlivý císař dovolil jeho sběři, aby se dala přeplavit přes Bospor, a pak je nechal
zmasakrovat Turky. Zbytek, včetně jejich vůdce, se přeplavil zpátky do Evropy a Alexiovi se hodně
ulevilo, že tak snadno unikl barbarské lavině.
Císař mezitím dostával spolehlivé zprávy, že se blíží vojska rytířů, kteří se shromáždili na
základě výzvy papeže Urbana. Císař se pečlivě zabýval přípravami. Nepřipadalo v úvahu, aby se ke
křižákům choval jako k žoldnéřům, ale pořád se jich ještě dalo využít k podpoře jeho cílů. Kdyby
pro něj dobyli zpět Malou Asii a Sýrii, v pořádku. Ale musí dobývat jako jeho vazalové. Nedalo se
očekávat, že císař bude důvěřovat vojsku, v němž působí jeho starý nepřítel Bohemund, syn a
někdejší zástupce Roberta Guiscarda, a bylo naprosto přirozené, že by Alexios měl podniknout, co
se dá, aby si zajistil, že nevymění na východní hranici poklidný sultanát za aktivně nepřátelské
franské knížectví. Alexios byl rozhodnut získat zpět ztracené území pro sebe, nebo, kdyby se to
nepodařilo, vymámit ze svých neočekávaných a nevítaných spojenců nějakou míru loajality.
Každý houf, který se blížil k říši, byl očekáván a opatrně doprovozen do hlavního města.
Alexios si přál, aby se rytíři setkali v Malé Asii, ale oni trvali na tom, že se shromáždí před
Konstantinopolí. V zimě 1096-1097 se vojska jedno po druhém scházela. Když se dostavili, přijal
Alexios od vůdce každé skupiny přísahu věrnosti, kterou skoro všichni složili a kterou následně
většina z nich porušila. Jeho obezřelost byla více než na místě. I vojska rytířů měla ke kázni daleko
a při jedné příležitosti zaútočila na samotnou Konstantinopol na základě pověsti, že Alexios uvěznil
některé z jejich vůdců. Společný podnik takového rozsahu byl pro tato západní hrabata něčím zcela
novým. Navenek podléhali příkazům papežského legáta, ale za pochodu a v akci závisela jejich
soudržnost na vztazích mezi jejich vůdci a vztazích rytířů k nim. Vůdcové jednali z nezbytí většinou
společně, ale spojenectví bylo stále poněkud nejisté. Dolnolotrinský vévoda Godefroi z Bouillonu,
Robert Normandský a hrabě Robert Flanderský, kromě jiných, byli poměrně poctiví muži a
skutečně dychtili dojít k Jeruzalému. Hrabě Raymond z Toulouse byl schopný a vytrvalý vůdce,
jehož reputace u dnešních badatelů zabývajících se křížovými výpravami neustále vzrůstá, a

210
Bohemund a Balduin byli příliš inteligentní, než aby vyvolávali rozkol ve vojsku dřív, než dosáhnou
svých záměrů.
Bohemunda Řekové dobře znali vzhledem k jeho účasti na pirátských výpravách jeho otce do
Řecka v dřívějších letech Byl rovněž vůdcem vojska, v němž bojoval autor Gest Francorum. Je tedy
v Gestech Francorum hlavní postavou a hlavním ničemou v Alexiadě. „Ve všem se podobal otci,“
říká Anna Komnena, „smělostí, tělesnou silou, udatností i nezkrotnou povahou“, a podává jeho
proslulý popis, nejpřesnější, jaký máme o některé velké postavě toho období. „Dovolím si popsat
vzhled toho barbara podrobněji“, píše; a vypráví nám, že byl mimořádně vysoký, úzký v pase… s
širokými rameny, mohutnou hrudí a mocnými pažemi [a lehce shrbený]. Kůži… měl velice bílou a
v obličeji smíšenou s červení. Vlasy měl nažloutlé, ale nepadaly mu k pasu jako ostatním barbarům;
neboť tento muž nebyl na své vlasy nezřízeně pyšný, nýbrž je měl krátce zastřižené k uším.
Nemohu říci, jestli byl jeho vous rudý nebo měl jinou barvu, protože ho břitvou velmi hladce
vyholoval. … Z toho muže vyzařovalo jisté kouzlo, ale mařil ho celkový dojem hrůzy, kterým
působil. Modré oči, divoký pohled, smích, který zněl jako ržání doplňuje její zobrazení toho silného
a lstivého barbara, který ji zároveň fascinoval i děsil.
Zájem Anny i autora Gest Francorum vycházející ze značně odlišných postojů propůjčil
Bohemundovi zvláštní místo v příběhu první křížové výpravy. Ale ani ostatní prameny neprotiřečí
představě, že byl nejenergičtějším a nejschopnějším ze západních vojevůdců a že byl fakticky v čele
až do dobytí Antiochie.
Před křižáky stál nelehký úkol. Jejich vojsko bylo početné, ale málo soudržné, táhlo s ním
velké množství nebojového doprovodu, nebylo naprosto zvyklé na podnebí a terén Malé Asie a
Sýrie a dokonce ani jeho vůdci neměli žádné zkušenosti z boje se seldžuckými Turky. Velmi
pravděpodobně to byl právě Bohemund, kdo přizpůsobil západní způsob boje místním podmínkám.
I tak zůstává pochybné, zda by křižácká vojska přežila nebýt velké dávky štěstí. V době první
křížové výpravy spolu turečtí vůdcové byli na kordy. Podle jména byl jejich vůdcem sultán
Barkijaruk. Ten vládl v Bagdádu od roku 1092, od smrti svého otce Malika Šáha, Alparslanova
syna, a v Sýrii a Malé Asii od roku 1095, kdy porazil a zabil svého bratra Tutuše. Protože se předtím
stejně zachoval k Süleymanovi z Rúmu, nebyl vůči němu Rúm nijak zvlášť loajální a Damašek a
Aleppo, jejichž emíry byli Tutušovi synové, ještě méně. Přitom ani Damašek a Aleppo nebyly
jednotné. A tak měli křižáci co do činění s řadou izolovaných tureckých nepřátel, místo aby museli
čelit sjednocené sultánově síle.
I tak byli jejich nepřátelé mocní. U Dorylaia v centrální Malé Asii přepadl vládce Rúmu jejich
předvoj. Turci zasypali křižáky šípy, ale neutkali se s nimi, a když dorazil zbytek vojska, zastrašení
Turci ustoupili. Rúmští válečníci se k dalšímu odporu neodhodlali; ale křižákům málem zabránila v
postupu příroda. Většina vojska překročila v září a říjnu pohoří Antitaurus, což nebyl žádný
bezvýznamný výkon, a po velkých útrapách dorazila k Antiochii. Mezitím Balduin z Boulogne
ukázal, oč mu jde. Vydal se odlišnou trasou na jih Arménie a pak se obrátil k východu a usadil se v
Edesse, kde založil vlastní knížectví. Křížová výprava pro něj, pro tuto chvíli, skončila.
Antiochie byla nejdůležitějším městem a pevností na trase pochodu křižáků na Jeruzalém.
Křižáci neměli žádnou pravidelnou námořní podporu, i když jim západní flotily tu a tam pomáhaly.
Mohli tedy mít odůvodněné obavy zanechat Antiochii v nepřátelských rukou ve svém týlu. Je však
obtížné zapudit podezření, že ji mohli obejít, tak jako později obešli Damašek, nebýt Bohemundovy
ctižádosti. Bohemund měl v úmyslu Antiochii, jedno z největších a nejvíce prosperujících měst na
Blízkém východě, získat jako středisko svého vlastního knížectví. Trval proto na jejím dobytí a
přesvědčil své společníky, že je to nezbytné. Obléhání Antiochie málem křížovou výpravu zničilo,
ale nakonec Bohemundova vojenská i intrikánská obratnost proměnila katastrofu v rozhodující
vítězství.

211
 Na sklonku roku 1097 a na počátku roku 1098 byly odraženy oddíly vyslané na pomoc z
Damašku a Aleppa, odražen byl i výpad z Antiochie. Ale Antiochie byla velká a velmi silná a
křižáci brzy zjistili, že jsou sevřeni mezi městem a tím nejhrozivějším vojskem, jakému kdy museli
čelit, vojskem Korbughy, emíra mosulského, jednoho ze sultánových nejmocnějších vojevůdců.
Křesťanské vojsko zachránily dva dost odlišné zásahy. Bohemund využil příležitosti, kterou mu tato
napjatá chvíle poskytla, aby od svých společníků dosáhl ústupku. Bude-li schopen Antiochii dobýt,
ponechají mu ji. Mezitím učinil dohodu s jedním z obránců, aby vydal jednu rohovou baštu v
opevnění a do města měl po žebřících vystoupit jeden obléhací oddíl: v tomto oddílu byl i autor
Gest Francorum, který podává živý popis vzrušení a nezdarů nočního útoku, zmatku za rozbřesku,
následné paniky a masakru. A tak křižáci přestali být oblehateli a stali se obleženými. Brzy se ocitli
ve velmi vážném postavení. A v tu chvíli vojáci z jednoho provensálského oddílu, inspirovaní
zjevením, našli v kostele sv. Petra kus kovu, o němž tvrdili, že je to kopí. Mělo to být kopí, které
probodlo při ukřižování Kristův bok. Papežský legát ho považoval za podvrh, ale tento objev a
povzbudivý charakter zjevení, které nález doprovázelo, měly na morálku křižáckého vojska
zázračný účinek. Konaly se přípravy k výpadu. Vojsko se tři dny postilo a chodilo v procesí z
jednoho kostela do druhého, pak se vyzpovídalo, obdrželo rozhřešení a svátost oltářní, rozdávalo
almužny; nechalo sloužit mše. Mezitím vzájemná rivalita mezi Turky vážně oslabila morálku
Körbughových sil. To z nich učinilo překvapivě snadnou kořist pro Bohemundovu obratnou taktiku.
Turci byli zahnáni na útěk. Křižáci měli Antiochii pevně v rukou a po určité době odpočinku a
dalším hašteření mohli nerušeně vyrazit na Jeruzalém a zanechat Balduina a Bohemunda, aby se
těšili z Edessy, respektive z Antiochie.

212
 Obr 6: Křížové výpravy

Zatímco křesťané obléhali Antiochii, odňal Turkům Jeruzalém fátimovský vládce Egypta. A
tak se měli křižáci střetnout s dalším významným nepřítelem, ale opět to byl nepřítel oddělený od
ostatních muslimských vojsk dávnými odlišnostmi ve víře a tradici - fátimovci byli šíité a jejich říše
se ustavila již v 10. století. Autor Gest Francorum opustil Bohemunda v Antiochii a připojil se k
hraběti z Toulouse, který se pokoušel zdržet křižáky u Tripolisu, kde si pro sebe chtěl vytvořit
knížectví, ale nakonec s nimi přišel do Jeruzaléma. A tak měl kronikář možnost zakončit příběh
první křížové výpravy dobytím Jeruzaléma (1099), zmasakrováním jeho obyvatel a porážkou
egyptské armády vyslané na pomoc u Askalonu.
Oficiálně byl vůdcem výpravy papežský legát Ademar z Le Puy. Vstupu do Jeruzaléma se
však nedožil. Několik měsíců po dobytí města zaujal jeho místo Daimbert, arcibiskup z Pisy, rázný,
ale ambiciózní a poněkud bezskrupulózní člověk. S ním se dostavil Bohemund, který konal pouť z
Antiochie. V Jeruzalémě se setkali s Godefroiem z Lotrinska, kterého si zvolili ostatní vůdci
křižáků jako svou hlavu. Godefroi odmítl přijmout titul „krále“: byl Princeps, ochránce chrámu,
podřízený autoritě Kristově. Když dorazil Daimbert, byl z Bohemundova podnětu zvolen
jeruzalémským patriarchou a jak Bohemund, tak Godefroi uznali jeho svrchovanost: udělil jim jako
léna Antiochii a Jeruzalém. Godefroiův čin symbolizoval opravdovou zbožnost tohoto slabého, ale

213
energického a svědomím obdařeného šlechtice. Bohemundovi leželo víc na srdci, aby si získal
omluvu pro ignorování nároků Byzance být jeho lenním pánem, případně ho svrhnout. Jeruzalém
byl od Antiochie dostatečně daleko na to, aby se jím nemusel znepokojovat, pokud nepotřeboval
jeho pomoc.
Godefroiovo panování nemělo dlouhého trvání. V roce 1100 zemřel a po prudkém sporu byl
za jeho nástupce vybrán jeho bratr Balduin. Balduin dorazil z Edessy a brzy se usmířil s těmi, kdo
byli proti jeho zvolení, především s patriarchou Daimbertem, který se vzdal svých ambicí stát se
teokratem. Balduin I. byl na rozdíl od svého bratra mimořádně schopný a netrpěl přílišnými ohledy.
Nejrůznějšími prostředky se mu podařilo udržet své království (neboť trval na tom, že bude králem)
a rozšířit jeho území. Byl prvním z řady význačných králů, kteří drželi své pozice za obzvlášť
těžkých okolností hluboko do druhé poloviny 12. století. Království mělo své výkyvy. V roce 1123
byl Balduin II., synovec a následník Balduina I., uvězněn v tureckém zajetí. Ale v roce 1125 se
dočkal pomsty a svému zeti Fulkovi z Anjou (otci hraběte Geoffreye, dědovi Jindřicha II.
Anglického) předával dobře zajištěné království. Ani Fulkovi dva synové a nástupci, Balduin III. a
Amalrich nebyli slabí a neschopní. Ale obtížnost jejich postavení stále vzrůstala.
Baroni, kteří tvořili posádku Jeruzalémského království, byli vždy v postavení pánů
okupované země. Palestina byla celá staletí v rukou muslimů a obyvatelstvo se skládalo hlavně z
muslimů nebo křesťanů řecké či jiné východní církve. Dál na severu, zvláště v antiochijském
knížectví, nepříslušela tradiční loajalita islámu, nýbrž Byzanci. Křesťanské státy byly obklopeny
kruhem nepřátel: ortodoxními křesťany v Byzanci, ortodoxními muslimy v tureckých státech,
šíitskými muslimy v Egyptě. Naštěstí se tito nepřátelé mezi sebou nikdy nedohodli, ale to platilo i o
spojencích království a pro krále bylo velmi obtížné už jen udržet své vazaly pod kontrolou.
Království nemohlo přežít vlastními silami. V pozdějších stadiích první křížové výpravy dostávalo
více pomoci od námořních sil Pisy a Janova; později dokonce ještě víc od lodí benátských, ale tato
loďstva přitom spolu navzájem soupeřila a nespolupracovala. Podnebí Sýrie a Palestiny a neustálé
vyčerpávající boje si na křižácích vyžádaly svou daň, takže neustále potřebovali nové posily. Církev
vyzývala západní poutníky, aby pomáhali při obraně křižáckých panství a rovněž podpořila řád
templářských rytířů vytvořený k tomu, aby verboval vojáky určené k ochraně poutníků - později
samotného Jeruzaléma; a posléze byla i komunita jeruzalémského špitálu přeměněna na další
rytířský řád, johanity.

Byzanc a latinská království

Latinské Království jeruzalémské se do značné míry spoléhalo na své latinské křesťanské
spojence, Antiochii, Edessu a Tripolis. Ačkoliv byly muslimské státy s křesťanskými propleteny,
tyto tři útvary fungovaly jako důležité nárazníkové státy na severu a severovýchodě. Z jihu, od
fátimovského Egypta, který byl v úpadku, tak velké nebezpečí pro království nehrozilo. Ale za
Antiochií ležela Byzanc a pro nové státy byly vztahy s touto nástupkyní staré římské říše velmi
důležité.
Po návratu z Jeruzaléma do Antiochie v roce 1100 Bohemunda jeho štěstí opustilo. Ještě téhož
roku ho zajal jeden turecký emír a po propuštění ho v roce 1104 porazilo jiné turecké vojsko.
Alexios využil příležitosti a zmocnil se řady měst a pevností podél pobřeží Kilikie a Sýrie.
Bohemund se rozhodl, že se vrátí k plánu svého otce zaútočit na samotnou byzantskou říši. Za tím
účelem putoval po západě, šířil propagandu proti Alexiovi - padělek Alexiovy žádosti, který podle
všeho vznikl v roce 1095, byl pravděpodobné jednou z jeho zbraní - a sháněl podporu. V roce 1107
se s papežským souhlasem znovu vylodil v Řecku. Ale císař již na něj čekal a byl dobře připraven.
Po krátkém tažení byl Bohemund obklíčen a přinucen kapitulovat (1108). Bylo mu dovoleno
podržet si Antiochii jako byzantský vazal. Brzy nato se však vzdal naděje na uskutečnění svých
ambicí, odešel na západ a Antiochii zanechal svému synovci Tankredovi. Tankred dohodu

214
uzavřenou jeho strýcem ignoroval a Alexios ji nemohl prosazovat, poněvadž v posledních letech své
vlády ho plně zaměstnávala tažení proti Turkům a boj proti intrikám vlastní rodiny. V obou věcech
byl úspěšný a jeho syn Jan, nejpůsobivější z Komnenovců, zdědil říši po Alexiově smrti v roce
1118.
Když se po devíti stech letech ohlédneme zpátky, snadno celý obraz zjednodušíme a pak nás
překvapí, že Alexios a Bohemund nepohřbili své neshody, neuvědomili si, že mají společné zájmy a
společné náboženství a neuzavřeli spojenectví proti Turkům. Avšak spory, které mezi sebou měli,
nebylo snadné vyřešit, a i když byl zápal mnohých křižáků mimořádný, rozpor mezi křesťanstvím a
islámem nikdy nebyl v době křížových výprav tím rozhodujícím faktorem pro seskupování sil na
Blízkém východě. Aliance mezi muslimy a křesťany byly běžné a hádky mezi křesťany a křesťany
ještě běžnější. Bohemund a Alexios byli oba povahou dobrodruzi, kteří toužili ovládnout některou
podstatnou část starého římského impéria. Jako císař Alexios bojoval s omezenými prostředky za
omezené cíle. Nikdy nezapomínal, jak prekérní je jeho vlastní postavení, ani jak slabá je jeho říše.
Pro zlepšení vnitřní správy toho moc neudělal; daňový systém byl podle všeho jak tíživý, tak
neefektivní. Dosáhl podstatného zlepšení v ražbě mincí, které znovu získaly něco ze své někdejší
prestiže a hodnoty. Pokusil se nahradit staré drobné usedlosti většími, kvazilenními držbami.
Pronoia, propůjčení půdy na časově omezenou dobu, používali už jeho předchůdci jako odměnu za
dobré služby. Tím, že držitelům byly uloženy vysloveně vojenské povinnosti, je Alexios přeměnil
na vojenské držby, čímž v byzantském vojsku oživil domorodý prvek. Důsledky jeho poměrně
stabilní a osvícené vlády potřebovaly čas, aby uzrály. Ovoce sklidili jeho nástupci.
Jan II. se mohl pustit do mnohem ambicióznějšího plánu expanze, než o jakém uvažoval jeho
otec. Obnovil byzantskou moc na Balkáně a za jeho hranicemi a znovu dobyl velkou část Malé
Asie. Příliš neuspěl ve snahách vzkřísit byzantskou námořní moc ve Středomoří nebo oslabit sílu
benátského loďstva na moři či benátských kupců na trhu ve svém hlavním městě. Nenaskytla se mu
příležitost zapojit se vážně do západních záležitostí. Ale na sklonku života, počátkem čtyřicátých let
12. století, se připravoval k opětnému dobytí Sýrie. V roce 1143 se chystal dobýt Antiochii a zdá se,
že pošilhával po Palestině. Ale Antiochii zachránila jeho smrt při nehodě na lovu a od té doby
hrozilo křižákům nebezpečí opět hlavně od Turků.
Po Janovi II. nastoupil na trůn jeho nejmladší syn Manuel I. (1143-1180), nejbystřejší a
nejodvážnější z Komnenovců. Zdědil řeckou lásku k teologickým úvahám a silný smysl pro
byzantskou autokracii a imperiální ambice. Přesto ho srdce táhlo do Středomoří. Hluboce se zajímal
o Západ. Obě jeho manželky byly princezny ze Západu a jeho dvůr se stal střediskem západního
rytířství. Ačkoli se zdá, že měl trochu sklon k lehkomyslnosti a v pozdějších letech svého panování
utrpěl zdrcující porážky, není ani zdaleka jisté, že jeho angažování v západní politice bylo chybou.
Turci byli znovu v pohybu a na východě mnoho nadějí neměl. Po svých předchůdcích zdědil trpký
spor s normanským Sicilským královstvím a hluboký respekt k západním žoldnéřům. Jeho
nejdůležitější západní spojenectví, s římskoněmeckým císařem Konrádem III., jehož švagrová se
stala Manuelovou první manželkou, naplánoval již Jan II. Manuelova neúspěšná snaha sehrát na
Západě úlohu druhého Justiniána leží mimo rámec tohoto svazku. Ale orientace jeho zájmů směrem
k západu již nějakou chvíli probíhala, když ji přerušilo zahájení druhé křížové výpravy.
V roce 1143 zachránila Antiochii smrt Jana II. V roce 1144 padla Edessa do rukou strašným
Turkům a křesťanská vláda na Blízkém východě byla vážně ohrožena. Objevil se mosulský emír
jménem Zengí, který byl mocnější a úspěšnější než Körbugha. Dokázal sjednotit turecká vojska z
Mezopotámie a většiny Sýrie a pustil se do podřizování Sýrie své vládě. V roce 1144 dobyl Edessu,
čímž byla jak Antiochie, tak Jeruzalém vystaveny útoku. V roce 1146 byl Zengí zavražděn, ale jeho
nástupce Núruddín byl dokonce ještě hrozivější. Šok z pádu Edessy mezitím vedl k zahájení nové
křížové výpravy.

215
Druhá křížová výprava
Pozornosti evropských králů neušlo, že prestiž jejich předchůdců značně utrpěla kvůli jejich
neúčasti na první křížové výpravě. Štěpán Anglický nebyl v postavení, kdy by si mohl dovolit
opustit své království, ale Konrád Německý a Ludvík Francouzský se rozhodli, že půjdou na
východ osobně. Velkolepá přehlídka rytířstva Evropy v čele se dvěma z jejích nejvýznamnějších
králů by měla být spořádanější akcí než lavina barbarů, jak ji popsala Anna Komnena. Ale druhá
křížová výprava nebyla o moc disciplinovanější než první a v očích současníků dokonce ani nebyla
ospravedlněna úspěchem. Papež Evžen III. vyhlásil křížovou výpravu, stejně jako papež Urban, na
obranu křesťanstva proti nevěřícím - v tomto případě obranu existujících křesťanských států a
především Jeruzaléma proti hrozbě zničení ze strany muslimů. Jejím zvěstováním pověřil svatého
Bernarda a Bernard, třebaže se do takové činnosti zapojil jen nerad, neměl o správnosti této věci
žádné pochybnosti. Jeho výmluvnost vyvolala podobný zápal jako v letech 1095-1096. Lůza znovu
plná apokalyptických nadějí a násilnických snů se připojila k procesí na východ - i když ani zdaleka
nebyla tak početná jako ta, kterou vedl Petr Poustevník. Těžko můžeme činit Bernarda odpovědným
za představy křižáků; ale exaltované násilí, které on a papež rozpoutali, znemožnilo jakékoli zdání
pořádku v tomto křižáckém tažení.
Zdá se, že Konrád a Ludvík byli velmi dobře informováni o první křížové výpravě. Drželi se
krok za krokem její trasy přes Řecko a Malou Asii. Byzantský císař měl zase jednou co do činění s
chátrou, zase jednou nevěděl kudy kam, aby ochránil své poddané před nelítostným drancováním.
Konrád a jeho Němci se pustili po staré trase až k Dorylaiu, kde dříve Bohemund triumfoval nad
vládcem Rúmu, a tam vojsko utrpělo krutou porážku. Němci z větší části křížovou výpravu opustili
a Konrád se připojil k Ludvíkovi. Francouzi rozvážněji postupovali po pobřežní silnici, ale ani to
nebylo snadné, a na jihu Malé Asie se nakonec rozhodli, že se nalodí. Řekové jim pronajali lodě a
Ludvíkovi se podařilo doplout s malým oddílem elitních vojáků do Antiochie. Ludvík předtím
dojednal s Řeky opatření na zabezpečení zbytku jeho vojska, ale Řekové považovali za rozumnější
vydat ho na pospas Turkům, kteří ho rozsekali na kusy. Není divu, že císař Manuel (1143-1180)
získal na západě reputaci proradného člověka, je však třeba vzít v úvahu, že latinští křesťané
nepřišli na jeho pozvání. Nemohl doufat, že mu nějak prospějí a vzhledem k tomu, co vytrpěl
Alexios I., a k chování křižáků na jeho vlastním území, měl Manuel všechny důvody k tomu, aby
toužil se jich zbavit. Křižáci zaplatili daň za své vlastní násilnosti a za křivopřísežnictví vůdců první
křížové výpravy.
„Kdyby byli v roce 1148 vládcové Antiochie a Jeruzaléma stejného smýšlení, mohli by
navzdory tomu všemu dovést Německo a Francii ke společné operaci, z níž by vyplynul nějaký
užitek. Ale kníže Antiochie byl zaneprázdněn přípravami tažení proti Núreddínovi a za znovudobytí
Edessy, zatímco křižáci ze západu měli pocit, že prvořadým cílem by mělo být zaokrouhlit latinské
království dobytím Damašku. Zvítězil záměr oblehnout Damašek. První kroky byly vysoce úspěšné,
ale ve chvíli, kdy se křižáci chystali k závěrečnému útoku, pohádali se mezi sebou tak prudce, že se
od obléhání muselo upustit. Je smutným faktem,“ říká Jan ze Salisbury, „že… nejkřesťanštější král
[Ludvík VII.] byl zrazen a oklamán.“ Ovšem jak, to nevíme. Neshody však byly dostatečně
závažné, aby způsobily krach křížové výpravy. Konrád neviděl žádný prospěch v tom, kdyby zůstal,
jedině šanci na získání Manuelova spojenectví, pokud by se vracel přes Konstantinopol, jehož by
pro sebe mohl využít v Itálii. Jenže Manuel byl v té době zaměstnán útoky Rogera II. Sicilského na
Řecko. Francouzští vůdcové se postupně vytráceli, „až nakonec král Franků zůstal skoro sám.“
Núreddín měl volné ruce, aby pokračoval v dobývání. Antiochie brzy přestala být vojenskou silou,
se kterou je třeba počítat, a Království jeruzalémské bylo postupně zanecháno, aby si poradilo, jak
umí. To, že přežilo až do roku 1187, je zásluhou obratnosti královny Melisandy, krále Balduina III.
(1143-1163) a krále Amalricha (1163-1174).

216
 V roce 1174 obsadil Núruddín Damašek a ve stejném roce se manželka Ludvíka VII. Eleonora
Akvitánská stala anglickou královnou. Její chování v Antiochii podnítilo Ludvíka VII. k vážným
úvahám o rozvodu, a ačkoli papež na nějakou dobu dal jejich manželství dohromady, nakonec bylo
v roce 1152 anulováno a Eleonora se provdala za Jindřicha, který se o dva roky později stal
anglickým králem. Tyto dvě události z roku 1154 představovaly nejvýznamnější politické následky
druhé křížové výpravy.
Ale přes veškeré nezdary, přes veškerou hanbu, kterou to s sebou neslo, alespoň načas, pro
papeže Evžena a opata Bernarda, ukázala druhá křížová výprava, stejně jako ta první, že
křesťanstvo na takovéto povolání do zbraně odpovídá a že v takovém případě akceptuje papežské
vedení. Urbanovi i Evženovi se navíc podařilo, možná účinněji, než by to dokázalo sebevětší úsilí
královské spravedlnosti, zbavit západní křesťanstvo těch nejhorších a nejzločinnějších živlů.

Křesťanství a islám na španělském poloostrově

Nejvýznamnějším ziskem křesťanstva vyplynuvším z druhé křížové výpravy bylo dobytí
Lisabonu. Ve Španělsku a Portugalsku s občasnými zvraty křesťanská království před rokem 1147
po celé století postupovala. Jejich vztahy s muslimskými mocnostmi byly klidnější a jejich postup
méně spektakulární než ofenzívy křižáků na Blízkém východě. Ale v očích papežů mělo dobývání
muslimského Španělska všechny znaky křižáckého úsilí: od roku 1113, kdy Pisánci vypluli proti
Mallorce, se za ně udělovaly stejné odpustky. Španělské „křížové tažení“ začalo dávno před první
křížovou výpravou do Jeruzaléma a bylo dovršeno na konci 15. století, kdy idea křížových výprav
na východě nebyla ani zdaleka zapomenuta. Nelze na ně tedy pohlížet pouze jako na jakousi
podřadnou epizodu v dějinách křížových tažení a je vhodné uvažovat o něm v tomto kontextu.
Historie křižáckých tažení je však často pouštěla ze zřetele, poněvadž se příliš výlučně
soustřeďovala na Sýrii a Palestinu.
Po zhroucení córdobského chalífátu se muslimské Španělsko rozpadlo na řadu drobných
emirátů, taifas, se středisky na dvorech vládců kultivovaných měst. Křesťanské impérium na severu
mezitím rovněž inklinovalo k rozdrobení, avšak jeho jednotlivé části byly chudší, s nižší kulturní
úrovní a bojovnější než územní jednotky muslimské. Existovala dvě centra křesťanské moci, v
Leónu-Kastilii a v Aragonii. León byl dávným domovem severních „císařů“, ale na sklonku 11. a ve
12. století ho zastínila Kastilie. K Leónu-Kastilii se, pokud to politické okolnosti dovolovaly,
připojovala Galicie a ty části centrálního Španělska, které křesťané dobyli. Aragonii byli povinováni
nejistou a kolísavou věrností hrabata barcelonská a králové navarští; ti však ve skutečnosti měli
blíže k Francii.
Politickým dějinám křesťanského Španělska v tomto období lze přisoudit alespoň zdání
jednoty, budeme-li sledovat osudy dynastie Fernanda I. Leónsko-kastilského (1037-1065). Byl
prvním z panovníků, kteří se pustili do dobývání taifas. Dobyl nezanedbatelné území na západě -
jehož značná část se později stala Portugalskem - a emíři ze Sevilly a Toleda mu platili tribut. Kořist
a tribut přinášely křesťanům značné bohatství a kontakty s muslimy je naučily oceňovat hodnotu
vzdělání, řemesel a architektury. Ale nenaučili se nic o tom, jak dosáhnout politické jednoty a
stability, poněvadž takovému předmětu se sami muslimové ani zdaleka nechtěli učit. Když
Fernando v roce 1065 zemřel, jeho říše byla podle zvyku panujícího v jeho rodu rozdělena mezi
jeho syny. Kastilie připadla Sanchovi, León Alfonsovi a Galicie Garcíovi. Do konce roku 1072 se
po několika zvratech Alfons VI. ustanovil jako jediný vládce. V roce 1071 se on a Sancho spikli,
aby odstranili Garcíu a počátkem roku 1072 byl Alfons sám poslán do vyhnanství do muslimského
Toleda. Později, ještě téhož roku byl Sancho zavražděn a Alfons se mohl vrátit. V následujícím roce
se pojistil tím, že lstí zajal Garcíu a doživotně ho uvěznil na hradě Luna v Leónu.
Alfons vládl v Leónu-Kastilii od roku 1072 až do své smrti v roce 1109. Nikdy nepatřil k
rozhořčeným nepřátelům muslimů a částečně z tohoto důvodu to v prvních letech jeho vlády

217
vypadalo, že má slušnou šanci přivést celý poloostrov pod svou moc. K tomu potřeboval čtyři věci:
dlouhý život, skvělého vojevůdce, posily z jiných zemí a nevměšování. To první mu bylo dopřáno;
a jestliže jen desetina toho, co se vyprávělo o vynikajícím kastilském válečníkovi Rodrigu Díazovi
přezdívaném El Cid, je pravdivá, měl Alfons mezi svými poddanými nejnadanějšího vojáka v
Evropě. O Cidově statečnosti, obratnosti a úžasném štěstí nemůže být žádných pochyb. Ale Alfons
mu nikdy nedůvěřoval. Zčásti bezpochyby proto, že na něj žárlil. Zčásti proto, že při zahájení jeho
panování kastilští šlechtici vedení Rodrigem trvali na tom, aby Alfons obřadně přísahal, že není
vinen smrtí svého bratra. Přísaha hodně prozrazuje a přinejmenším naznačuje, že na Alfonsovi lpělo
silné podezření a tlak, který na něj tenkrát byl vykonán, mohl docela dobře vyvolat královu nenávist
vůči Cidovi a jeho strach z něj. A opět, pokud vyprávění nelže, Cidova věrnost byla obvykle pevná.
Přežila královo nepřátelství a léta vyhnanství. Pokud jde o zahraniční posily, čas od času přicházely,
ale přinášely víc problémů než užitku. Válčení ve Španělsku v 11. století bylo (relativně) přátelské a
bratrské. Když v roce 1064 velké vojsko cizích oddílů vyrazilo na „křížovou výpravu“, vadilo to
Alfonsovu otci skoro stejně jako byzantskému císaři první křížová výprava, a i když mu poskytlo
jistou pomoc, celkově se mu ulevilo, když dostal vojsko bezpečně ze Španělska. Přes neshody s
Cidem a nutnost spolehnout se v podstatě na vlastní zdroje neměl Alfons daleko k ovládnutí celého
centrálního a jižního Španělska a měl by k němu ještě blíž, nebýt obrození muslimské moci.
V prvních letech svého panování bojoval Alfons ve středu poloostrova a Cid, zčásti díky
uvážlivým dohodám se svými muslimskými přáteli, si pro sebe odkrojil panství ve Valencii, které si
udržoval velkolepou směsí intrik, násilí, rytířství a hrdinství, jež z historického Cida činí stejně
fantastickou postavu jakou je Cid fiktivní. Když byla dobyta Valencie, zahanbil Alfonsa tím, že se
neprodleně prohlásil za jeho vazala. Ale král mu nedůvěřoval a Cid zůstal napůl nezávislý ve
Valencii až do své smrti v roce 1099. Pokusy muslimů o její znovudobytí vázly buď na jeho
vojenském umění nebo na slávě jeho jména, ale jakmile byl mrtev, museli křesťané Valencii
vyklidit.
V roce 1085 dosáhl Alfons svého nejvýznamnějšího úspěchu. Dobyl Toledo. Hlavní město
starého vizigótského království představovalo důležitou kořist a usazení dalších křesťanů v
centrálním Španělsku ve spojení (alespoň zpočátku) s přijatelně velkomyslným zacházením s
muslimy rychle znovu učinilo z Toleda křesťanské středisko. Papež obnovil staré arcibiskupství a
nový toledský arcibiskup byl vyhlášen primasem Španělska. Alfons měl vytříbený cit pro hodnotu
spojenectví s papežem. V dřívějších letech jeho panování zavrhla španělská církev svůj starý ritus
(třebaže nikdy nebyl úplně zapomenut nebo zcela vymýcen) a podřídila se ritu římskému. Řehoř
VIL se pokusil vznést nárok, že Alfons je papežským vazalem. To už bylo na krále příliš, ale jeho
vztahy s Římem zůstaly přátelské a papež mu poskytoval morální podporu a povzbuzoval verbování
vojáků, kteří by mu šli na pomoc.
Mezitím povstávala na severu a západě Afriky velká muslimská mocnost. V roce 1086 pozval
sevillský emír, který se obával, že na něj dolehne stejný osud jako na Toledo, almorávidského
proroka a vojevůdce Júsufa. Júsuf přišel s velkým vojskem Afričanů, zastavil Alfonsa v bitvě u
Zalláky a vrátil se ke svému rozjímání v poušti. V roce 1090 se vrátil a muslimští emírové zjistili,
že islám je strašnější než křesťanství. Alfonsovi vojáci tu a tam páchali krutosti, ale se samotným
Alfonsem se dalo dobře vycházet. Júsuf byl fanatik, který neměl pochopení pro kultivované dvory.
Taifas byly smeteny a muslimské Španělsko se znovu sjednotilo. Toledo zůstalo v křesťanských
rukou, ale Sevilla a Córdoba (až na krátká mezidobí) zůstávaly mimo jejich dosah až do 13. století a
Valencie byla ztracena po Cidově smrti. Zastavení Alfonsova postupu potvrdila těžká porážka u
Ucles v roce 1108, v níž Alfons přišel o syna, a zmatek, do nějž jeho království po králově smrti v
roce 1109 upadlo.
Po Alfonsově smrti přešla moc a iniciativa z Kastilie na Aragonii a jejího souseda hrabství
barcelonské. Alfons I. Aragonský se pokusil předběhnout spojení Fernanda a Isabely, k němuž došlo
o tři a půl století později, když se oženil s kastilskou královnou Urrakou (1109-1126), dcerou a

218
dědičkou Alfonsa VI. Ale manželství ztroskotalo a zanedlouho bylo anulováno na základě
pokrevního příbuzenství. Intriky Alfonsa Aragonského však pokračovaly s neztenčenou silou. Starý
kastilský král po sobě zanechal legitimní dceru, která po něm nastoupila na trůn, a nelegitimní dceru
Terezu. Ta a její manžel, jako vazalové královny Urraky, drželi rozlehlé hrabství na území dnešního
Portugalska. Jak Tereza tak Urraca měly syna. Urračin (od jejího prvního manžela, který zemřel
ještě dřív než její otec) se měl stát budoucím Alfonsem VII. Kastilským (1126-1157). Terezin syn
Alfons Henriques se měl stát prvním králem Portugalska. Mezi nevlastními sestrami nepanovaly
nejlepší vztahy. Tereza zosnovala spiknutí s cílem nahradit Urraku svým synem. Spiknutí
ztroskotalo, ale vnuklo Alfonsovi nápad, který se realizoval po Urračině smrti, když s pomocí
Alfonsa VIL poslal Terezu do vyhnanství a stal se plnoprávným hrabětem portugalským. Po
několika zvratech osudu se v roce 1139 cítil dostatečně silný, aby přijal titul krále, což Kastilie
nakonec roku 1143 uznala. V roce 1147 zaokrouhlil svoje panství tím, že odklonil anglo-vlámský
vojenský kontingent směřující na druhou křížovou výpravu, aby pro něj dobyl Lisabon, a třebaže se
v pozdějších letech potýkal s problémy, zanechal po své smrti v roce 1185 svému dědici bezpečně
upevněné království.
Ve čtyřicátých letech to načas vypadalo, že by Alfons VII. mohl vzkřísit ambice svého děda.
Po smrti Júsufova syna v roce 1143 se moc Almorávidů zhroutila. Znovu vznikly taifas a Alfons
vtrhl do Andalusie, dobyl Córdobu a postupoval k moři. Mezitím povstala v Africe nová muslimská
sekta Almohadů a rychle oživila říši Almorávidů. V roce 1146 vpadli Almohadé do Španělska a
pustili se do znovusjednocování muslimských knížectví pod svou nadvládou. Alfonsovy nové
zábory byly ztraceny. Jeho vlastní království ohroženo nebylo, ale další postup nepřicházel v úvahu.
Alfons VII. na rozdíl od svého děda nikdy nebyl nezpochybnitelným vůdcem španělských
křesťanů, i když Aragonie nějaký čas uznávala jeho nadřazenost a přijal titul „císař“, který byl v
jeho rodu tradiční. Byl však nucen uznat nezávislost Portugalska a jeho vliv v Aragonii byl
pomíjivý. Toto království, dlouhá léta bezvýznamné, získalo nový vliv za časů Alfonsa I., který se
oženil s Urrakou Kastilskou a pak s ní špatně zacházel v době, kdy sám dobýval zaragozský emirát
a jeho soused z Barcelony postupoval na Valencii. Když Alfons Aragonský zemřel, kastilský král
bezostyšně tvrdil, že je dědicem Aragonie na základě sňatku své matky. Aragonská šlechta
odpověděla přímo groteskním způsobem. Přišla totiž s vlastním dědicem. Alfons Aragonský měl
bratra, který byl mnich. Dostal dispens, svlékl kutnu, oženil se, zplodil dceru, abdikoval a vrátil se
do svého kláštera. A to všechno během dvou let. Děvčátko prohlásili za královnu Aragonie a
zasnoubili ji s hrabětem Raymondem-Berengarem z Barcelony, který byl zároveň pánem Provence.
V roce 1151 královna Petronilla naplnila manželství s Raymondem-Berengarem, v roce 1162 její
manžel zemřel a v roce 1164 jako stárnoucí asi osmadvacetiletá vdova abdikovala. Její syn Alfons
II. připojil Barcelonu, to jest celé Katalánsko a Provence, ke království aragonskému. Do té doby
nebyly Aragonie a Katalánsko nikdy těsně spojeny, ale zdání jednoty se objevilo později díky
katalánské dominanci od poloviny 13. století, její středomořské perspektivě a obchodnímu
bohatství, v podobě spojení, z něhož vzniklo středověké království aragonské. A tak v polovině
padesátých let 12. století existovala v křesťanském Španělsku tři konsolidovaná království se
stárnoucím Alfonsem v Kastilii, jiným Alfonsem v květu života v Portugalsku a malým Alfonsem, z
něhož vyrůstal dědic Aragonie, kteří všichni horlivě zasévali umírněný zmatek mezi tehdejšími
muslimy a nesmírný zmatek mezi historiky až do skonání světa.

219
17 Monasticismus a papežská reforma

Cluny, Gorze a Glastonbury

Obecně se tvrdí, že počátky velkého náboženského obrození lze zaznamenat v mnoha hnutích
na sklonku 10. a na počátku 11. století. V určitém smyslu je to jistě pravda. Možná, že je ošidné
posuzovat náboženské hnutí podle jeho vnějších projevů, možná, že to, co historik může pozorovat,
je povrchní svědectví, že v širším záběru je nesmyslné říkat, že jedna doba je zbožnější než jiná. Ale
ať už použijeme hrubé vnější kritérium - svědectví o zájmu o vnější projevy náboženství - nebo
kritérium zralosti a vytříbenosti náboženského myšlení a citu, jen málo historiků se bude obtěžovat
popíráním toho, že mezi 10. a 12. stoletím došlo k velkým změnám a nebývalému rozvoji. Jeho
hluboké zdroje a kořeny, jako u všech podobných pohybů, nám zůstávají skryty. Dokážeme
vysledovat mnohé prameny jeho inspirace, avšak proč překypěly právě v té době a nikoli v jiné,
zůstává mimo naše chápání. Nezbývá nám než odhadovat a naše odhady budou daleko od reality,
pokud nám nepomohou pochopit dva fakty o tomto pohybu: že ho provázelo široké lidové nadšení a
že inspirace tohoto pohybu byla ve svém výchozím bodě především monastická. Zdá se, že obtížné
podmínky v devátém a na počátku 10. století vyvolaly v některých lidech touhu po klidnějším světě
a v jiných touhu stáhnout se z něj. Avšak tyto neurovnané podmínky podle všeho existujícím
komunitám nadměrně ztěžovaly věnovat se řádnému klášternímu životu. S postupem 10. století
umožňovaly monastické obrození stabilizovanější podmínky a patronství králů a knížat a naléhavá
potřeba si nalezla své výrazové prostředky.
To všechno je zřejmě pravda, ale není to pravda celá. Větší prospěch nám přinese, když se
zaměříme na samotné hnutí.
V monastické historii se vyskytuje dvojí konstantní pnutí. Je komunita zahleděná do sebe,
zabývá se svým vlastním životem a bohoslužbami, spasením svých členů? Nebo se otevírá vnějšímu
světu a vykonává v něm nějaké speciální funkce? A existuje komunita kvůli svým společným
aktivitám, kvůli společnému konání bohoslužeb a kvůli vlastnímu přístupu k Bohu, nebo kvůli
tomu, aby vytvářela rámec, v němž si jednotlivec může hledat svůj vlastní přístup k Bohu? Toto
pnutí existuje mezi tím, co svatý Benedikt nazýval klášterním neboli komunitním a osamělým
neboli poustevnickým způsobem života.
Výrazové prostředky monastického ideálu v řečených staletích byly značně různorodé, ale
všechny organizované mnišské řády za něco vděčily Řeholi svatého Benedikta z Nursie pocházející
ze 6. století a většina mnišských komunit tvrdila, že se především a hlavně řídí Benediktovými
předpisy. Benediktova Řehole je jedním z nejvýznamnějších dokumentů pro porozumění tomuto
období. Celá staletí ji tisíce mnichů znaly nazpaměť a představovala základ jejich života.
Benediktova odpověď na otázku, zda se klášterní komunita zabývá sama sebou, nebo se otvírá
vnějšímu světu, vypadá na první pohled nedvojsmyslně. Komunita, kterou Benedikt popisuje, je
soběstačný ostrov zbožnosti v barbarském světě podřízený patriarchální kontrole svého opata,
zabývající se bohoslužbami v rámci komunity, osobní modlitbou a pobožnostmi, prací a četbou.
Nepochybně se vždy mělo za to, že modlitby mnichů prospívají jejich světským sousedům a byly
tím nejdůležitějším pro laické podporovatele klášterů; v praxi byly benediktinské komunity velmi
často středisky křesťanského vlivu, kultury a vzdělanosti i vzdělávání. To však není Řeholi vlastní a
v raném období historie benediktinů to bylo podružné. Dům benediktinů se snad světu otvíral, do
sebe, do svého vlastního života, do svého vlastního nepřestajného koloběhu bohoslužeb se však
uzavíral vždy.
Ve věci kontroverze mezi klášterním a poustevnickým způsobem života byla zásadní pozice
svatého Benedikta jasná: „S pomocí Páně přistupme k uspořádání všeho pro statečné cenobity kteří

220
jsou tím nejspolehlivějším (fortissimuni) druhem mnichů.“ Řehole navíc klade důraz na společnou
činnost. Ale v závěru ve slavné pasáži Benedikt znovu přichází s poustevnickým ideálem, nikoli
pod tímto názvem, nýbrž prostřednictvím odkazu na Kassiána, mnicha pocházejícího z
křesťanského východu, jenž na přelomu čtvrtého a pátého století způsobem života ve své komunitě
v Marseille a ve svých Ustanoveních a Kolacích Západu představil a interpretoval dílo poustevníků
egyptské a syrské pouště.
Tuto Řeholi jsme napsali, abychom ji v klášteřích zachovávali a tím ukázali, že máme alespoň
trochu důstojné mravy a začínáme žít řeholním životem. Pro toho, kdo spěchá k dokonalému
řeholnímu životu, jsou ostatně nauky svatých Otců, jejichž zachovávání vede člověka až k vrcholu
dokonalosti. Vždyť která stránka nebo který výrok Bohem inspirovaného Starého a Nového zákona
není nejpřímějším ukazatelem na cestě lidského života? Nebo která kniha svatých katolických Otců
nehlásá, jak dojdeme přímou cestou k svému Stvořiteli? A co Rozmluvy Otců, jejich Ustanovení
[Kassiánovy spisy] a Životopisy [Jeronýmovy životy pouštních otců] a také Řehole našeho svatého
Otce Bažila? Co je to jiného než nástroje ctností pro dobře žijící a poslušné mnichy? My zahálčiví,
špatně žijící a nedbalí se zde však musíme rdít studem.
Kdo tedy spěcháš do nebeské vlasti, uveď tuto skromnou Řeholi napsanou pro začátečníky s
Kristovou pomocí ve skutek a pak teprve pod Boží ochranou dospěješ k těm vznešeným výšinám
nauky a ctností, o nichž jsme mluvili výše.
Takto Benedikt vyžadoval společný život podle Řehole, která je základem všeho, ale na
individuální přístup k Bohu pohlížel jako na vyšší vzlet dostupný nemnohým. V jistém smyslu tedy
udělil požehnání oběma typům mnišství. A tak tam, kde byla jeho Řehole brána vážně a
dodržována, vždy existovalo napětí. Ale vyšší vzlety mystického učení, jako u Kassiána,
představovaly něco složitějšího než je to, co lze snadno vysledovat ve většině století raného
středověku. Kassiánova propracovaná mystická doktrína zůstávala relativně přehlížená, dokud na ni
znovu nenavázali velcí italští poustevníci 11. století, především svatý Petr Damiani, po nich
benediktinští reformátoři 12. století, a zejména svatý Bernard z Clairvaux. Od nich se tradice
odvíjela ke španělským mystikům éry protireformace.
Tím však nechceme říci, že s postupujícím časem bylo jedinou tendencí stále větší uzavírání
klášterů do sebe nebo jejich péče o individuální rozvoj směrem k výlučnosti. Kupodivu obrození
poustevnického ideálu šlo ruku v ruce s obnovením zájmu o vztahy mnicha ke světu. Je dobře
známo, že to vyvrcholilo ve 13. století vzestupem nového typu mnišského řádu, řádu františkánů.
Ale v životě a ideálu svatého Františka se projevují obě tendence a podle vyprávění - možná
neautentického, avšak dobře doloženého - svatý František prošel v prvních letech krizí, při níž se
radil se svatou Klárou a bratrem Silvestrem, zda se má stát poustevníkem či kazatelem.
Většina monastických hnutí našeho období pokládala Řeholi svatého Benedikta za základnu
svého životního rozvrhu. Řehole byla v té době již klasickým dílem. V dřívějších staletích byla
hojně čtena a těšila se velké úctě, nicméně teprve činnost dalšího Benedikta, svatého Benedikta z
Aniane, z nějž Karel Veliký a Ludvík Pobožný učinili v devátém století jakéhosi diktátora nad
kláštery ve francké říši, postavila Řeholi na piedestal, na němž od té doby stojí. Benedikt z Aniane
vytvořil řadu regulí pro život mnichů, jejichž základní rysy se dají shrnout následovně: Řehole má
být všeobecně přijata, ale bude to Řehole interpretovaná a vypracovaná ve světle novějších tradic.
Manuální práce se z mnišského dne vypouští a budou ji vykonávat venkovští nájemci a služebníci.
Vzdělávání bude poskytováno pouze příslušníkům komunity a liturgie má být něčím
propracovanějším, než první Benedikt předpokládal. Některé kláštery byly fakticky středisky
učenosti, především v dobách karolinské renesance Ale představa, že by sídla mnichů měla být
středisky vzdělanosti automaticky, tehdy ani později neexistovala. Duchovní četba tvořila součást
denního koloběhu, učenost příležitostný přívažek. Čas, který byl v Řeholi určen pro manuální práci,
spolkly především příprava a slavení opus Dei, společných bohoslužeb v klášterním kostele.

221
 Dílo svatého Benedikta z Aniane navenek brzy zaniklo. Říše se rozkládala a s ní i mnišský
život, který se snažil zavést. Mnohé z jeho klášterů byly zničeny nebo opuštěny při zmatcích 9.
století. Zanechalo však v myslích odpovědných mužů církve jasnou představu o způsobu života,
jaký by se měl vést v dobře řízených klášterech, a to přineslo v 10. století ovoce po celé západní
Evropě. Střediska, z nichž vycházela nová hnutí, ležela v Burgundsku, Lotrinsku a Anglii a
skutečnost, že se všechna dala do pohybu během jediné generace, naznačuje, že na sobě zase až
tolik navzájem nezávisela. Anglickému hnutí opravdu nepokrytě sloužilo za vzor burgundské a
lotrinské, přestože mělo rovněž hodně domácích kořenů. Vztahy mezi ostatními byly napjatější a
sotva obnášely něco víc než to, že všechna byla produktem stejného věku a názorového klimatu; a
že všechna hledala poučení u Benedikta z Aniane.
Nejproslulejší z těchto fundací bylo burgundské opatství v Cluny, kupodivu založené vévodou
akvitánským v roce 910. Krátce nato došlo k obnovení Brogne v dolním Lotrinsku (cca 920), Gorze
v horním Lotrinsku (cca 933) a oživení monastického života v Glastonbury zásluhou svatého
Dunstana (cca 940). V polovině století už bylo zakládání, podporování či obnovování klášterů mezi
laickou aristokracií a biskupy v západní Evropě opět v módě a v průběhu staletí stále víc v oblibě,
přičemž vrcholu bylo dosaženo ve století dvanáctém. Mezitím se rovněž objevil rostoucí počet
mužů a žen připravených vstoupit do těchto fundací, a co bylo obzvlášť důležité, objevila se řada
lidí mimořádných schopností a horlivosti, kteří mohli působit jako vůdci a inspirátoři těchto hnutí.
Když se wessexský král Alfréd koncem devátého století pokusil monasticismus oživit, neuspěl. Ve
skutečnosti ustavil pouze jednu živořící komunitu, jejíž osazenstvo pocházelo především ze
zahraničí. V polovině 10. století pod vedením svatého Dunstana (arcibiskupa z Canterbury, 959-
988), svatého Ethelwolda (biskupa z Winchesteru, 963-984) a svatého Oswalda (biskupa z
Worcesteru, 961-992, též arcibiskupa z Yorku, 97-992) se osazenstvo shromažďovalo rychle, v
počtu dostatečném, aby vytvořilo třicet až čtyřicet komunit. Můžeme si být jisti, že tyto kláštery
nemohly vyrůstat bez patronství králů, zvláště krále Edgara (959-975). Zároveň nemohly vyrůstat a
vzkvétat bez stálého přísunu noviců. Takový přísun byl v té době ve většině západní Evropy k
dispozici a od této doby se historie klášterů odvíjela nepřetržitě až do konce středověku, přes
nejrůznější změny v jejich osudu a observanci. Ve srovnání s pozdější dobou byl počet adeptů malý,
ale v církvi měli mnohem větší vliv, než by odpovídalo jejich počtu, a v době, kdy mnišský život
nabízel jednu z velmi mála alternativ života stráveného v boji a na lovu, sotva překvapí, že kláštery
přitahovaly mnoho nadaných adeptů.
Dvě nejvlivnější střediska reformy byly Cluny a Gorze. Ve svých počátcích se žádné z nich
nepokoušelo při získávání autority nad jinými obcemi napodobovat Benedikta z Aniane. Opat z
Cluny nebo Gorze býval požádán, aby se ujal reformy, obnovení či založení obce, aby do ní dodal
několik mnichů, jen dočasně, kteří by ji vedli v monastickém životě. Zvyky bývaly přenášeny z
Cluny či z Gorze a ustavila se přátelská pouta, ale jakmile se jednou klášter postavil na vlastní nohy,
zachovával si již vlastní nezávislost, pro benediktinské kláštery tradiční. Teprve v polovině a na
sklonku 11. století začalo Cluny získávat dceřiné kláštery, které mu zůstávaly podřízené; nešlo o
ústředně řízený řád, jako v případě pozdějších církevních řádů cisterciáků a jiných, nýbrž o
kongregaci klášterů pod jedinou hlavou, pod patriarchálním vedením opata z Cluny.

222
 7. Obr: Kláštery a poutní centra

Gorze i Cluny si byly v mnoha ohledech podobné, což vedlo k tomu, že je někteří dnešní
historici směšují. Jiní zase, v reakci na toto směšování, přehánějí jejich odlišnosti. V obou vládla
tradice Benedikta z Aniane. Řehole Benedikta z Nursie představovala normu, ale byla to Řehole s
mnoha dodatky a úpravami. Gorze a Cluny přijaly liturgický vývoj, vzrůstající dobu určenou pro
opus Dei, nepokoušely se oživit manuální práci; chtěly vzdělávat své vlastní „obláty“ - děti
umístěné do klášterů, aby byly vychovávány k řeholnímu životu - ale nikoli jiné děti. Kladly důraz
na komunitní aspekt benediktinské tradice, byly zahleděny do sebe.
Existovaly nicméně rozdíly v důrazu a v praxi, a to zvýšenou měrou v 11. a 12. století. Řadu z
nich představovaly detaily observance, které by podle všeho mnichovi z Gorze, jenž by navštívil
Cluny, vnukly představu, že se dostal do jiného světa, nám o tisíc let později však připadají triviální.
Některé z odlišností jsou patrnější. V Cluny se liturgický vývoj projevoval zřetelněji. Nakonec šel
kupředu rychleji než všechno ostatní a pokračoval ještě ve 12. století. Cluny bylo zasvěceno
svatému Petrovi. Noční bohoslužba den před poutní slavností, svátkem svatého Petra a svatého

223
Pavla, začínala 28. června před setměním a trvala až do rozbřesku následujícího dne. Spánek musel
být vtěsnán do letního odpoledne 28. června a bohoslužby předchozích dnů upraveny tak, aby do
sebe zapadaly. Kalendář předhonil přírodu a liturgický koloběh, třebaže učinil z Cluny skvělý
symbol společné bohoslužby, která byla v 10. a 11. století v očích většiny lidí nejvyšším výrazem
křesťanské víry a zbožnosti, nicméně ponechávala málo času ke studiu, dokonce i dost málo pro
osobní modlitbu. V Gorze a jeho dceřiných klášterech vycházel liturgický vývoj z podobných
kořenů, ale vyrůstal odlišně a ne tak košatě. Cluny a jeho dceřiné kláštery sice vlastnily knihovny, a
knihy se tam někdy četly; u dceřiných klášterů Gorze bylo poněkud jednodušší a běžnější, že se
stávaly středisky učenosti. Některé, jako Hersfeld, hrály pozoruhodnou roli při intelektuálním
oživení v 11. století. Podobně i výuka, kterou kláštery poskytovaly veřejnosti, byla u komunit pod
vlivem Gorze běžnější - dokonce natolik, že když se v některém francouzském klášteře objevuje
vynikající škola, jako třeba v 11. století v Beku v Normandii, vzniká podezření na vliv Lotrinska.
Poustevnický prvek existoval v obou - v kopcích poblíž Cluny byly cely, kam se někteří mniši na
nějakou dobu uchylovali - ale v žádném z nich se příliš nerozvinul. Poustevnický život a duchovní
cvičení se spíše vyskytovaly v domech pod italským vlivem. Svatý Vilém z Volpiana se na rozhraní
10. a 11. století vydal z Itálie na sever, aby reformoval komunitu v Dijonu a později několik čelných
klášterů v Normandii na základě přímého podnětu z Cluny. Ale duchovní vzdělávání, které se v jeho
klášterech objevuje, nejvýrazněji u jeho žáka a následníka ve Fécampu opata Jana (1028-1078),
pravděpodobně vděčilo stejnou měrou italskému zázemí svatého Viléma i Cluny. Cluny i nadále
představovalo normu života v klášteře, pravidla pro začínající nové komunity ještě dlouho poté, co
se mezi představenými klášterů pevně prosadily nové ideje duchovního života.
Nejpodstatnější kontrast mezi Gorze a Cluny nespočíval v interních pravidlech, nýbrž v
organizaci. Co se týče vztahů mezi kláštery, zpočátku neexistovaly žádné neshody; teprve v závěru
období, kdy stál v čele opat Odilo (994-1048) a v prvních letech působení opata Huga (1049-1109)
začalo Cluny shromažďovat svá dítka pod prapor trvalé jednoty. Ale jestliže technika byla původně
tatáž, sféra vlivu byla v pozoruhodné míře odlišná. Gorze bylo v 10., 11. a na samém počátku 12.
století přímo či nepřímo odpovědné za reformu více než 160 klášterů, několika v severní Francii,
Belgii, Švýcarsku a Rakousku, dvou v Itálii, ale převážné většiny v Německu. V témž období
reformovalo Cluny kláštery v Belgii, Itálii a Španělsku; ale zdaleka nejvíc jich bylo ve Francii a
Burgundsku, především na jihu Francie. V pozdním 11. století však začalo zvětšovat svůj dosavadní
dosah díky infiltraci clunyjského vlivu do Německa v osobě významného opata Viléma z Hirsau.
Opatství pod jeho vlivem a vlivem jeho dceřiných komunit lze najít po celém Německu. Ale s touto
výjimkou zůstal vliv Cluny ve svých starých hranicích; a z převorství, která byla po první polovině
11. století založena v přímé podřízenosti Cluny, jich bylo asi 100 v Británii, Španělsku a Itálii, přes
800 ve Francii a Švýcarsku.
Někdy je kladena otázka: kdo měl větší vliv, Gorze nebo Cluny? Jak se věci mají, neexistuje
na to žádná odpověď. Nelze zvážit v podstatě nezměřitelný vliv těchto dvou velkých hnutí. Podle
strohé statistiky je pravděpodobné, že Cluny mělo působivější záznam co do počtu klášterů a
mnichů, na něž mělo vliv. Ale v historii mnišství se člověk musí omezit na konstatování, že obě
hnutí vykonávala paralelní vliv, většinou v různých oblastech, a pokud jde o jejich vliv na svět jako
takový, dá se říci, že jejich poslání se od sebe značně lišilo. V jejich vztahu k laickému světu
spočívá jejich poslední a nejnápadnější odlišnost.
Kláštery Gorze vděčily za svou existenci a bohatství štědrosti německých králů a knížat, králů
především. Čtyři pětiny ze 140 domů Gorze existujících v polovině 11. století byly podřízeny králi
nebo některému biskupovi. Císař Ota Veliký a jeho následovníci obnovili majetky různých opatství
a založili nová. I v Anglii existovalo těsné pouto mezi králem a předními správními úředníky na
jedné straně a novými opatstvími na straně druhé, přičemž si král podržel značnou míru kontroly
nad jejich záležitostmi. Ale Edgarův vliv v obecném smyslu vyplýval z jeho postavení krále a
zakladatele. V Německu bylo postavení zakladatele nebo ochránce ještě silnější. Role ochránce byla

224
dědičná a nesla s sebou právo jurisdikce na území opatství. V praxi jmenoval ochránce král nebo
nějaký jiný významný velmož, pod jehož pravomoc opatství spadalo, a moc ochránce podstatně
omezovala svobodu opatství řídit své vlastní světské záležitosti - řídit své vazaly, obhospodařovat
své statky, organizovat své soudy - a disponovat svými příjmy. Zároveň ochránce převzal od
opatství řadu jeho odpovědností, které odváděly čas a energii opatů jinam. Takovýto způsob
vykonávání úlohy ochránce byl typický pro Německo. Ale i v mnoha dalších částech Evropy měli
králové a jiní laičtí patroni ke svým opatstvím těsné vztahy.
Postavení Cluny bylo zcela opačné. Zde máme výňatek z listiny zakladatele Cluny, vévody
Viléma Akvitánského (910).
S potěšením v tomto testamentu ustanovujeme, že počínaje tímto dnem budou mniši náležející
ke kongregaci v Cluny zcela vyňati z naší pravomoci, z pravomoci našeho rodu i z pravomoci
královského majestátu a nebudou nikdy podrobeni jhu jakékoli pozemské moci. Žádám a prosím při
Bohu a prostřednictvím Boha a všech jeho svatých, ať žádný světský kníže, žádný hrabě, žádný
biskup a žádný kněz římské církve nikdy nevpadne na statky těchto sluhů božích, pod hrozbou
strašlivého posledního soudu. Ať neprodává, neoklešťuje, nevyměňuje ani nebere nic, co je jejich,
ať nad nimi neustavuje proti jejich vůli žádného vládce. Aby tento zákaz svazoval smělé a zlé
pevnějším poutem, znovu to opakuji a připojuji: zapřísahám vás, svati apoštolově i pozemská
knížata, Petře a Pavle; i tebe velekněže apoštolského stolce, vyvrhněte ze společenství svaté
katolické církve i z života věčného svou kanonickou a apoštolskou autoritou, jíž vás obdařil Bůh,
všechny ty, kdo zcizují, poškozují či prodávají ty věci, které vám dávám s horoucím přáním a
radostí v srdci. Buďte strážci a ochránci Cluny i služebníků božích, kteří tam budou přebývat, jakož
i jejich zboží, které je určeno k poskytování almužen, k napodobení dobrotivosti a milosrdenství
našeho svatého Vykupitele. … A vévoda Vilém vyhlásil zlověstné prokletí nad každým, kdo jeho
ustanovení porušuje.
V tomto dokumentu apeloval vévoda Vilém na papeže a římské apoštoly, aby chránili jeho
opatství, a Cluny papežskou podporu odpovídajícím způsobem dostávalo. Vyvrcholilo to v roce
998, kdy papež udělil Cluny vynětí z jurisdikce příslušného biskupa. Jak poskytnutí světského
vynětí ze strany vévody Viléma, tak vynětí z pravomoci biskupa poskytnuté papežem lze srovnávat
s dřívějšími ujednáními v případě jiných klášterů, ale zvláštní vztah ke svatému Petrovi, svatému
Pavlovi a papeži byl v této době spíše výjimečný. Díky proslulosti Cluny se vědomost o těchto
privilegiích rozšířila a objevil se velký zájem o jejich získání. Řada dceřiných klášterů Cluny měla
ambice tato privilegia sdílet; některé toho tak či onak dosáhly a v 11. a 12. století řada klášterů v
různých částech Evropy objevila nebo si vymyslela do dávných dob sahající důvody k vynětí z
biskupské kontroly. Mnohé z nich, ne-li většina, přitom své údajné výsady padělaly, aby své nároky
podpořily.
Nejzřetelnější rozdíl mezi podmínkami Cluny vévody Viléma a německých královských
klášterů spočíval v tom, že ty byly kontrolovány a chráněny relativně stabilní správou, tedy
přinejmenším tím nejsolidnějším a nejmocnějším protektorem, jakého dokázaly najít. V době
založení Cluny se rozsáhlá území Francie a Burgundska nacházela ve stavu anarchie a velká
panství, která znovu nastolila jakési zdání pořádku, se teprve začínala vynořovat nebo znovu
oživovat. Stav věcí podtrhovala skutečnost, že Cluny založil akvitánský vévoda. Ale Cluny se
nachází v Burgundsku. Pozdější akvitánští vévodové neměli v Burgundsku žádnou pravomoc a
sotva by Cluny mohli poskytnout podporu a záštitu, jakou klášter potřebuje. Cluny by trvalým
spojením s rodem svého zakladatele trpělo. Naštěstí pro Cluny byli jeho prvními opaty velcí muži,
kteří byli v přátelských vztazích s králi, biskupy a hrabaty a dokázali si zajistit všestrannou záštitu.
První opaty teoreticky volila komunita, v praxi je ustanovovali jejich předchůdci. Právě tato
skutečnost umožnila udivující posloupnost dlouhověkých opatů. Nový opat byl zpravidla mladý
muž vynikajících schopností, na něhož dohlížel a vychovával ho k tomuto úkolu jeho předchůdce.
Jejich mládí je podtrženo délkou zastávání jejich úřadu: dva opati z jejich řad překlenuli celé 11.

225
století, svatý Odilo (994-1049) a svatý Hugo (1049-1109). Oba udržovali osobní přátelské vztahy s
nejedním tehdejším císařem; ale císaři je nezaměstnávali reformováním svých vlastních opatství.
Nebylo žádnou náhodou, že hranice Francie a Německa byla zároveň hranicí mezi sférami vlivu
Gorze a Cluny.
V celém západním křesťanstvu byla až do 11. století běžná představa, že kostely - ať už
diecézní, při opatstvích nebo farní kostely - mohly být, a obvykle byly, vlastnictvím laického
patrona a zakladatele; řečeno jinými slovy, biskupové, opati a faráři byli doživotními nájemci a
vazaly světského pána.
V angličtině nemáme pro tuto instituci žádné výstižné slovo, a tak jsme přijali německý výraz
Eigenkirche. Někdy o nich mluvíme jako o „vlastnických kostelech“ a ve staletích předcházejících
reformě papežství byly pro západní křesťanství typické. V 10. a 11. století představovaly královské
diecéze a opatství v Německu nejpozoruhodnější příklady Eigenkirchen. Cluny a kláštery, které si
zajistily podobná privilegia, představovaly nejpozoruhodnější výjimky.
Němečtí králové přistupovali k diecézím a ještě víc k opatstvím jako k součástem královské
domény. Činili si nárok na jmenování biskupů a opatů, a ačkoliv existovaly některé diecéze, které
tomu unikly, za Jindřicha II. (1002-1024) se pravidelně konaly volby u královského dvora a byly
zakončovány vysoce komplikovaným obřadem investitury s prstenem a (pro biskupy) pastýřskou
berlou. Jindřich rovněž vzal do ruky reformu svých klášterů mnohem energičtěji než jeho
předchůdci. U mnichů značně ztratil na oblibě, když přerozdělil jejich majetek - vylepšil situaci
chudších klášterů, bohatším odebral hodně z jejich majetku a asi čtrnáct jich dokonce zrušil. K
těmto činům hnal Jindřicha zbožný smysl pro povinnost dohlédnout na to, aby jeho kláštery dobře
fungovaly jak po světské, tak po duchovní stránce a silný smysl pro vlastní úřad a z něj vyplývající
práva. V jeho činech je stejně obtížné rozlišit světské a duchovní záležitosti jako u většiny
příslušníků saské rodové linie. Jeho spolupracovník a kronikář, biskup Dětmar z Merseburku, to
všechno považuje za samozřejmé. Když popisuje založení magdeburského arcibiskupství Otou I.,
Dětmar typicky označuje motivy Otovy oblíbené vize za „jeho naději, že si tím získá odměnu na
věčnosti a posílí obranu země“: arcibiskup měl být totiž pánem marky, jeho město střediskem
obrany na východní hranici Německa a navíc, můžeme dodat, i základnou pro východní expanzi,
obchod, osídlování a misijní aktivity. Stejné motivy měl zřejmě i Jindřich II., když zakládal
biskupství v Bamberku, svém oblíbeném městě ve východních Francích, které rovněž mělo být
baštou proti vpádu z východu. Řada biskupů a opatů byla královskými úředníky, biskupové se z
větší části rekrutovali z Jindřichovy dvorské školy a kaple, kde se cvičili ke svým administrativním
a vojenským povinnostem, kterých se jako biskupové ujmou. Z území diecézí a opatství se
získávala (se vší pravděpodobností) velká část královských vojsk a z opatství přicházely daně v
podobě dodávek pro dvůr. Jelikož biskupové byli od některých těchto daní osvobozeni, zavedl
Jindřich praxi, že se zdržoval v biskupských městech a tak získával prostřednictvím pohostinství to,
co nemohl obdržet přímým zdaněním. Jeho kontrola církve mu umožňovala vládnout s méně
složitou ústřední organizací, než tomu bylo v případě tehdejších anglických králů. Angličtí králové
například pevně dohlíželi na ražení mincí a trvali na ústřední kontrole raznic. V Německu byla
ražba mincí decentralizovaná, král ji v podstatě převedl na biskupy. Nám ten rozdíl připadá zásadní,
královská kontrola již mnohem méně. Je pochybné, zda by s tím Jindřich souhlasil. Byl božím
náměstkem (jak ho označil Dětmar), biskupové byli jeho muži, církev a království byly jedno tělo.
Sotva mohl předvídat, že během jedné generace po jeho smrti bude toto postavení vážně ohroženo.
Již za jeho života se pozvedaly hlasy proti jeho svévolnému ovládání církve, proti směšování
duchovního a světského, což jeho metody předpokládaly. Ale zdálo se, že jde jen o nespokojené
reptaly. Jindřichu II. lze prominout, že nepředvídal Canossu.

226
Počátky papežské reformy
Mezi dnešními historiky je Cluny předmětem dvou sporů: jeden se týká jeho vztahů s Gorze a
ostatními směry monastické reformy v 10. a 11. století; druhý pak jeho poměru k papežské reformě.
Tu bývalo zvykem nazývat „clunyjskou“ reformou, jako by její podnět vycházel z Cluny. V
poslední době se jí říká „gregoriánská“ reforma podle papeže Řehoře VII. (1073-1085), který byl
jejím proslulým, ač nikoli prvním vůdcem. Název „clunyjská reforma“ silně zveličuje důležitost
Cluny a „gregoriánská reforma“ poněkud nadsazuje Řehořův vliv. Z tohoto důvodu dávám přednost
neutrálnímu výrazu „papežská reforma“. Papežství stálo v centru reformních proudů od poloviny
11. století, a přestože reforma papežské kurie představovala pouze centrum mnohem širšího hnutí -
takže dokonce i nic neříkající nálepka „papežská“ může být předmětem námitek - reforma v tomto
centru byla procesem, který umožnil drastický převrat v řízení i podobě církve.
Spojování Cluny s papežskou reformou získalo hodnověrnost na základě tří okolností: velké
proslulosti Cluny mezi historiky zabývajícími se tímto obdobím, chronologie hnutí - oživení
papežství ve vrcholném období clunyjského vlivu, a teorie, že sám papež Řehoř VII. byl mnichem v
Cluny. Papež Řehoř mnichem býval, tak jako mnozí protagonisté papežské reformy a právě tak jako
většina čelných představitelů církve, kteří měli v 10. a na počátku 11. století volný čas k přemýšlení
a psaní. O monastické inspiraci papežské reformy nelze pochybovat. Je však nepravděpodobné, že
sám Řehoř složil řádový slib v Cluny. Jeho přítel biskup Bonizo ze Sutri nám tvrdí, že ano, ale
svému příběhu propůjčuje uměleckou licenci, když vypráví, jak opat z Cluny představil mladého
Hildebranda (jak se mu tehdy říkalo) papeži Lvu IX. (1049-1054), když cestoval z Německa do
Itálie, aby se ujal úřadu. Bonizo se svým nadáním pro nepřesnost si zvolil právě ten jediný měsíc v
celém 11. století, kdy Cluny nemělo opata, a existují důvody domnívat se, že Hildebrand byl
mnichem nikoli v Cluny, nýbrž v Římě nebo Kolíně. Pokud jde o další důvody pro spojování Cluny
a papežské reformy, postavení Cluny už v té době není tak dominantní jako kdysi. Dnes se ukazuje,
že mniši, které kolem sebe shromáždil Lev IX., nepřišli z Cluny, nýbrž z Lotrinska a z Itálie.
Chronologický aspekt obstojí: právě hnutí z 10. a 11. století vytvořila atmosféru, která papežskou
reformu umožnila. Tato hnutí byla převážně monastická nebo mnichy inspirovaná a Cluny si v té
době ještě mezi nimi udržuje důstojné postavení. V dalším to budeme moci ještě upřesnit.
V historii papežství v 10. a na počátku 11. století dominuje úsilí místních frakcí zmocnit se
kontroly nad Římem a jeho nejvýznamnější institucí a udržet šiji Snahy, které mohly být úspěšné
nebýt občasných vpádů toho či onoho císaře rozhodnutého navrátit této instituci zdání důstojnosti
nebo přinejmenším ji raději přivést do svého područí než ji ponechat v rukou některého místního
rodu. V roce 954 zemřel Alberich, syn Marozie, která byla sama dcerou papeže a rovněž milenkou
několika papežů. Od Albericha pochází rod, který mezi roky 954 a 1046 nejčastěji zastával
papežský úřad. Byl známý pod jménem Tuskulští, poněvadž jejich hlavou na konci 10. století byl
hrabě tuskulský Jejich hlavními rivaly byli Crescentiové, jejichž první vůdce Patricius Jan vládl
nějaký čas v Římě v osmdesátých a devadesátých letech 10. století.
Otu Velikého korunoval v roce 962 Alberichův syn papež Jan XII., ale brzy mezi nimi došlo k
roztržce a po jistých zvratech vládli do roku 984 poměrně úctyhodní, leč nepříliš významní císařovi
pověřenci. V roce 985 byl v Římě hlavní postavou Jan Crescentius; jeho vláda trvala do roku 996,
kdy do Říma přišel Ota III. a dosadil svého bratrance Bruna jako papeže pod jménem Řehoř V. Ale
Crescentius se brzy vzbouřil a ustanovil svého vlastního protipapeže. K oběma se Ota III. zachoval
krutě v roce 998, kdy dal Crescentia pověsit a vzdoropapeže zmrzačit. Po Řehořovi nastoupil
proslulý Gerbert, Silvestr II., ale po císařově (1002) a papežově (1003) smrti obnovila místní
šlechta svou moc. Po crescentiovské mezihře ovládl papežství tuskulský rod v osobě Benedikta
VIII. (1012-1024). V něm se konečně našel papež, který horlivě spojoval místní politiku s dojmem
úctyhodnosti a jeho spojenectví s císařem Jindřichem II. mu bezpečně zajišťovalo setrvání na trůně.
Na nějaký čas se papežství znovu stalo institucí evropského významu. Ale toto šťastné urovnání

227
nepřežilo Benediktovu a Jindřichovu smrt. Nakonec tuskulský rod opět našel papeže, který byl
hoden svého původu, v Benediktovi IX. (1032-1046).
Obnovením podřízenosti papežství místní frakci poklesly jeho aktivity na úroveň frašky.
Benedikta IX. z rodu Tuskulských přestala jeho špatná správa bavit a tvrdilo se, že se chystá
odstoupit a oženit se. A tak prodal papežský úřad Giovannimu Grazianovi, který přijal jméno Řehoř
VI. a zjevně si vážně přál papežství reformovat. Byl tu již jiný papež v osobě Silvestra III., kterého
dosadili Crescentiové jako Benediktova konkurenta v soupeření frakcí a pošetilosti, a když
Benedikt odstoupil od svého ujednání s Řehořem, byli tu tři papežové, kteří vykonávali úřad
zároveň. Na synodě v Sutri zařídil Jindřich III. Řehořovo sesazení, poněvadž i když byl jediným
obstojným papežem ze všech tří, nástup do úřadu si koupil, a tím se jasně dopustil simonie. Silvestr
byl snadno odstaven, Benedikt byl sesazen, i když není docela jisté, zda s požehnáním či bez
požehnání synodu, a na jejich místo byl zvolen biskup z Bamberku.
Ze středověku pocházejí časté zmínky, že klima v Itálii a zvláště v Římě může být zničující
pro lidi nezvyklé na středomořské horko a malarické bažiny. Jindřich III. jmenoval papeži v
krátkém sledu dva Němce a oba zemřeli do roka po svém zvolení. Koncem roku 1048 jmenoval
Jindřich svého bratrance a přítele biskupa Bruna z Toulu v Lotrinsku. Brunův příjezd do Říma a
nástup na papežský stolec pod jménem Lev IX. dne 12. února 1049 znamenaly faktický začátek
papežské reformy.
Papežská reforma, ať se na ni podíváme z jakéhokoli úhlu, byla jednou z nejdramatičtějších a
nejpřekvapivějších událostí středověku - náhlé vynoření papežství reformovaného,
transformovaného jako ústřední organizace pro řízení a zdokonalování církve. Řadu jejích zdrojů
lze vysledovat. Něco již bylo řečeno o monastické reformě, která jí předcházela, a v jedné pozdější
kapitole bude ještě řeč o intelektuálním obrození, které ji doprovázelo; to však nekalí její
dramatičnost stejně jako vypočítávání příčin francouzské revoluce neodstraňuje vzrušení, které tato
událost vyvolává.
Samotní reformátoři tvořili prapodivně různorodou skupinu lidí s odlišnými představami a
často i odlišnými motivy. Ale jejich působení na tehdejší svět bylo působení skupiny proroků, kteří
přišli naučit Evropu žít v souladu s jejím duchovním posláním. Nějaký čas trvalo, než se to
projevilo, a ještě delší čas si vyžádalo, než začalo být veškeré napětí, které vyvolali, pociťováno.
Ale hlavní ingredience se již projevovaly v papežské kurii před smrtí papeže Lva IX. Druhá
polovina 11. století byla v mnoha ohledech heroickým obdobím papežských dějin, dobou, kdy se
nejvíce projevoval kontakt středověkého papežství s kořeny své inspirace. To, čeho reformátoři
dosáhli, bezpochyby ve skutečnosti nebylo tak převratné; ale přesto dost pozoruhodné. Až do té
doby bylo papežství ctihodnou institucí, strážcem tradice svatého Petra v církvi, opatrovatelem jeho
hrobu a nezměrného pokladu relikvií. Řím byl vzdáleným cílem poutí a u těch, kdo od něj žili
daleko, se těšil obrovské prestiži; ti, kdo žili blízko, toho věděli trochu víc o rozdílu mezi Římem
legendy a skutečným tehdejším papežstvím, které bylo hříčkou v boji frakcí. Reformátoři přitáhli k
papežství pozornost celé Evropy, vytvořili z něj organizovanou správu, která byla, jako všechny
efektivní správy, respektována, nenáviděna a někdy poslouchána. Dílo reformátorů však zasahovalo
ještě hlouběji a jeho četné důsledky se objevují téměř v každé kapitole této knihy.
Záměrně jsem se vyhnul jakémukoli pokusu v hrubých rysech načrtnout charakter církve v
10. a na počátku 11. století. Historikové papežské reformy často opakovali rétoriku jejích
současníků ohledně zkaženosti tehdejšího duchovenstva. Je nepochybně pravda, že sekulární klérus,
zvláště ti jeho příslušníci, kteří sloužili ve farnostech, byl nevědomý a nežil nijak svatě, může být i
pravda, že manželství či konkubinát byly mezi nimi běžnou praxí, navzdory tomu, že to církevní
předpisy zakazovaly. Ale obě tato zevšeobecnění byla stejně pravdivá v 11. století jako na sklonku
12., alespoň podle informací, které nám mohou poskytnout příslušné písemné doklady - a mohly být
z velké části pravdivé i v nadcházejících staletích. Vzdělaného sekulárního duchovenstva bylo

228
pravděpodobně velmi málo. Mniši byli početnější, a ačkoliv reformy 10. a 11. století často v
jednotlivých klášterech nepřetrvaly delší dobu, mnišský ideál měl lepší povést než v řadě
předchozích století. Splývání duchovenstva a laiků byl zlořád, který v reformátorech vzbuzoval
hněv. Viděli jsme, jak němečtí králové přistupovali k duchovním jako ke královským úředníkům a
stírali jakýkoli rozdíl, který by mohl mezi duchovním a světským existovat. Nepochybně podle
všech křesťanských měřítek vzbuzoval nesouhlas biskup, který trávil život ve válkách. Dříve než
začneme být příliš kritičtí, vzpomeňme si však, kolik úsilí o blaho svého stáda i o své krále řada
velkých biskupů-administrátorů v Německu 10. a 11. století vynaložila. Vzpomeňme si také, že sám
Lev IX. byl stejně slavný válečník jako reformátor. V mnoha ohledech toho víme o stavu církve v
roce 1049 velmi málo. To, co víme, naznačuje, že si církev zasluhuje pochopení stejně jako výtku;
že měla své ideály, které se v mnoha aspektech odlišovaly od ideálů reformátorů; že existoval a
přetrvával hluboký rozdíl v názorech; a přesto se reformátoři pustili do toho nesmírně impozantního
úkolu, když se pokoušeli přimět církev žít v souladu se svým křesťanským posláním, tak jak je oni
chápali.
Při analýze zdrojů inspirace reformátorů lze položit důraz na jejich zájem o zákon. Nebo lze
popřít, že usilovali o reformu, a naopak tvrdit, že to byli v prvé řadě a především muži pořádku,
kterým šlo o prosazení již existujícího zákona. Nebo na ně zase můžeme pohlížet v teologickém
kontextu, jako na muže s teologickou vizí toho, jak by měla být církev řízena, kteří byli dohnáni k
tomu, aby provedli radikální změnu, poněvadž je ovlivnily nové teologické trendy. Konečně na ně
můžeme pohlížet jako na praktické muže s jasnou představou o specifických slabostech a potřebách
tehdejší církve. Žádný z těchto pohledů sám o sobě není adekvátní. U některých z reformátorů to či
ono hledisko převládalo, u většiny z nich bychom objevili všechna, a pokud si přejeme provést
hlubokou analýzu principů hnutí, musíme všem třem ponechat dostatečný prostor. Prozkoumejme
některé ze základních principů reformy a podívejme se, v jakém byly vztahu k oněm různým
zdrojům inspirace.
Všichni reformátoři si přáli vymýcení simonie, manželství a nezdrženlivosti duchovních a
prosazení nadřazenosti Svatého stolce. Simonie znamenala prodávání a kupování církevních úřadů,
a tato praxe byla v oné době velmi rozšířená. Odporovalo to církevním zákonům a k jejímu
odsouzení se dala nashromáždit působivá sbírka autorit. Církevní úřad s sebou přinášel právo
udělovat svátosti a v té době kladl teologický vývoj na udělování svátostí zvláštní důraz. Právo
udělovat je bylo spjato s právem zprostředkovat dary Ducha svatého, a tak se simonie pokládala za
čin, který zahrnuje prodej Ducha svatého, což je představa natolik rouhavá, že někteří z reformátorů
zastávali názor, že ti, kdo simonii praktikují, musí být z teologického hlediska na špatné cestě. Proto
tedy odsuzovali simonii nikoli pouze jako hřích, ale i jako kacířství. Simonie dostala své jméno po
Simonu Mágovi, který se objevuje ve Skutcích apoštolských a byl prvním křesťanem, který se o ni
pokusil. Nepochopením jiné pasáže ve Skutcích se nedodržení celibátu duchovních někdy
označovalo jako nikolaitství podle jáhna Mikuláše z Antiochie. Církevní právo duchovním už
dlouho manželství zakazovalo. Když pomineme dřívější ustanovení, list papeže Lva I. výslovně
přikázal celibát všem s podjáhenským či vyšším svěcením. Reformátoři tento dokument obecně
akceptovali jako normu a na konci 11. a ve 12. století se měl v této věci stát základem
reformovaného církevního práva. Existovala však řada vážených autorit, které v této záležitosti
navrhovaly jistá omezení a našli se dokonce takoví, kteří se přikláněli k povolení manželství
duchovních a ženatí duchovní (na rozdíl od nepokrytých simonistů) měli v prvních generacích
reformy několik důmyslných a mocných obhájců. Kdybychom měli generalizovat situaci před
rokem 1049, mohli bychom konstatovat, že učená tradice církve manželství duchovních odsuzovala,
zatímco tradiční praxe (mimo kláštery) ho učinila společensky přijatelným. Teologický příliv však
směřoval proti němu; zvýšený význam přikládaný svátostem zdůrazňoval hodnotu vysvěcení,
zvyšoval posvátnost osoby, která svátost oltářní udělovala. Naléhalo se, aby taková osoba byla

229
vyčleněna pro toto dílo a oproštěna od světských závazků. A téměř všichni středověcí reformátoři
převzali od svatého Jeronýma představu, že spodnička je vrcholným symbolem nástrah světa.
Toto oddělení duchovenstva od laiků nesmíme v době, která si tak hluboce uvědomuje
hierarchii, ztrácet ze zřetele při hodnocení vyšších církevních institucí, především papežství.
Teologický trend tedy směřoval k posílení postavení papeže. Ještě silnější byla právní podpora
papežově nadřazenosti. V praxi na sklonku 10. a na počátku 11. století ovládali papežství císaři,
kdykoli byli dostatečně blízko, aby mohli dohlížet na papežovy aktivity. Ale papežská kurie měla
tradici, na niž se nikdy na delší dobu nezapomnělo, podle níž si činila nárok na nezávislost na
světské moci: na císaře pohlížela jako na ochránce, ale jedině ve smyslu osobního strážce, činila si
nárok na naprostou nadřazenost duchovního nad světským, papežství nad říší. Jindřich III. a Lev IX.
tuto otázku neprobírali a Lev a několik jeho stoupenců by ani nepomysleli na to, aby prosazovali
svou nezávislost, natož svou nadřazenost nad Jindřichem. Ale dokonce již za Lva se projevovaly
známky toho, že by autoritě císaře mohl vyrůst konkurent, a ozývaly se hlasy kritizující ujednání ze
Sutri. Mezitím se rozbíhalo vytváření papežské monarchie jako faktického orgánu vládnutí, což
nakonec nutně muselo ohrozit starý řád věcí.
Teologie a právo se v té době a v této problematice od sebe nesmí příliš ostře oddělovat.
Spojily se, aby společně požadovaly libertas, což je časté a vracející se téma. Ve středověkém
významu výraz libertas znamenal výsadu a běžně se používal k označení všech zvláštních práv a
privilegií jednotlivých vrstev společnosti či jednotlivců, komunit, úřadů a institucí. Libertas klášterů
z okruhu Gorze znamenala jejich výsadu královské přízně a patronství, libertas Cluny znamenala
jeho osvobození od světských závazků. Papežští reformátoři požadovali libertas pro římskou církev
a pro všechny kostely a veškeré duchovenstvo: vyproštění ze světské správy, nezávislost ve vlastní
činnosti, svobodu vykonávat bezezbytku duchovní poslání: jedním slovem osvobození.
Křesťanští myslitelé často připomínají, že pokud se církev nadměrně zabývá oním světem,
ztrácí veškerý kontakt s tímto, že duchovní se nesmí vyhýbat světu, jinak nedokážou adekvátně
komunikovat se svými laickými farníky. Zdá se být vysoce pravděpodobné, že kacířští kazatelé byli
ve 12. století tak vítáni kvůli tomu, že po prvním rozpuku papežské reformy se klérus začal chovat
povýšeněji, jeho vzdělaná část se křesťanským laikům vzdálila víc než kdy předtím. Tento argument
má nicméně svůj rub. Pokud se tvrdí, že duchovenstvo je tu proto, aby vytvořilo pro laiky normu,
aby jim svým vlastním životem a udělováním svátostí předvádělo, jak má křesťan žít, pak je zcela
jistě důležité, aby laici měli před očima nějaký rozdíl mezi laikem a duchovním, aby duchovní
nebyli ve svém způsobu života naprosto neodlišitelní od laiků. Není pochyb, že tento argument
může připisovat řadovému duchovenstvu 11. století daleko vyšší morální poslání, než jaké běžně
vykonávalo, nebo alespoň vyšší, než by od nich většina lidí očekávala. Ale do jisté míry se v
myslích reformátorů docela jistě zabydlel.
Lidská rasa nebyla nikdy tak krutě odsouzena jako v Knize o Gomoře svatého Petra
Damianiho, snad s výjimkou poslední knihy Gulliverových cest, kterou trochu připomíná. Zdrcující
vědomí hříchu a přesvědčení, že s pomocí boží prozřetelnosti je posláním duchovních pokusit se
splnit nadlidský úkol vyzvednout lidstvo z úděsné zkaženosti jeho mravů, inspirovaly Damianiho a
v míře jen o něco menší jeho kolegy. Přizpůsobení se obávali především, neboť měli za to, že pokud
se duchovenstvo zcela připodobní světu, převezme v celém rozsahu ohavné světské způsoby.
Panoval názor, že zajetí člověka světem je zvláště symbolizováno vlivem peněz a opačného pohlaví.
Reformátorům úplně nechyběla lidskost, ale naprosto postrádali rytířskost. Na vysoké úrovni
představovala simonie součást mašinérie, která z biskupství a opatství činila v mnoha částech
Evropy pohříchu světské instituce, a pokud se v císařově přístupu k církvi v Německu a v těch
částech Itálie, které dokázal kontrolovat, simonie neprojevovala, přesto vedl neméně jistě ke
splývání světských a církevních záležitostí, takže někteří reformátoři považovali veškeré laické
zasahování za stejně hříšné jako samotnou simonii. Na nižší úrovni existovalo nebezpečí dokonce
ještě úplnější asimilace. Vysoké církevní úřady nebyly dědičné a králům či knížatům nevyhovovalo,

230
že by měly být. Vyšší duchovenstvo obvykle, i když nikoli bez výjimek, žilo v celibátu. Mezi
nižším duchovenstvem měl nárůst farních kostelů, které byly zároveň Eigenkirche místního pána,
tendenci povzbuzovat růst vrstvy duchovních, kteří se chováním poněkud odlišovali od svých
světských sousedů. Majitel vesnice, který vybudoval na svém panství farní kostel, byl jeho
majitelem. Kněz, který v něm sloužil, byl jeho vazalem, jeho služebníkem. Pán mohl s knězem i
oltářem naložit podle libosti. Uvedený systém se nadmíru rozšířil během půldruhého století po
rozdělení karolinské říše. Duchovní se zřejmě (alespoň pokud je nám známo) docela často oženili
nebo měli konkubíny a přenášeli svá obročí z otce na syna jako kterékoli jiné malé léno. Takovéto
kleriky měli biskupové alespoň trochu pod kontrolou, neboť pouze oni je mohli vysvětit, ale protože
neexistovaly semináře ani teologické koleje a nebyly žádné prostředky jak vyškolit farní
duchovenstvo, a protože řada biskupů byla v zásadě rovněž lidmi světského ražení, byla jen malá
šance, že by se na duchovní kladly nové, odlišné či vyšší požadavky. Tyto okolnosti podnítily
reformátory k tažení za zákaz simonie a manželství duchovních a za prosazení nadřazenosti Svatého
stolce jako nástroje reformy. Pomáhají vysvětlit, proč právě na tyto aspekty zákona kladli
reformátoři takový důraz, proč se jejich bádání v autoritách na církevní právo zabývalo v takovém
rozsahu těmito třemi body.
Takový byl program. Podal jsem jeho zjednodušený přehled, ale ve skutečnosti byl jako
všechny účinné programy jednoduchý. Musel být, protože bylo už samo o sobě obtížné, aby se
reformátoři v něčem shodli. Vlastně mezi sebou bojovali o pojetí simonie, o to, zda nařízení vydaná
svatokupeckým biskupem jsou právoplatná, o to, kolik vlivu se má povolit císaři v záležitostech
církve. Ale v podstatě se shodli v tom, co jsme zde nastínili. Když analyzujeme četné a obsáhlé
spisy reformátorů, zjišťujeme, že s výjimkou Petra Damianiho se většina toho, co chtějí sdělit,
soustřeďuje na tyto tři věci: vymýcení manželství duchovních, simonie a zavedení nadřazenosti
Svatého stolce.
Jako biskup z Toulu představoval Lev IX. to nejlepší ve starém režimu: dařilo se mu spojovat
úlohu významného biskupa-válečníka s postavením ctihodného pastýře a reformátora církevních
zlořádů. Když se stal papežem, jeho vojenská dobrodružství pokračovala, ale jejich jediným
vážným výsledkem byla porážka od Normanů v jižní Itálii v roce 1053, která paradoxně přinutila
papežskou moc, aby akceptovala Normany jako reálnou politickou mocnost a později jako nejlepší
spojence papežství. Lvův pontifikát byl pozoruhodný právě jeho reformní činností.
V mnoha směrech vytyčil Lev stezky, po nichž se měli ubírat jeho nástupci. Byl průkopníkem
a v jeho době lze postřehnout jen první kroky. V několika ohledech měly jeho aktivity rozhodující
následky. Pokusil se například prosadit svou autoritu v Konstantinopoli. Jeho legát Humbert,
pozdější kardinál-biskup de Silva Candida, nepatřil k nejtaktnějším velvyslancům a vzbudil v
patriarchovi a jeho přívržencích představu, že Lev se prostě pokouší klepnout obtížného
podřízeného hodnostáře přes prsty. To vedlo k roztržce ve vztazích mezi Východem a Západem;
nikoli tedy, jak se soudilo, k formálnímu schizmatu - poněvadž počátky skutečného rozkolu mezi
církvemi lze datovat rokem 1054 stejně dobře jako jinými událostmi v předchozích staletích.
Pozitivnější stopu Lev zanechal ve správě samotného Svatého stolce. Zahájil proces jeho
přeměny z lokálního biskupství na centrální instituci světové církve. Reorganizoval papežskou
kancelář, aby si dokázala poradit s rychle narůstající korespondencí. Psal králům, knížatům,
biskupům i menším rybám, od dob Řehoře Velikého málokterý z jeho předchůdců zasahoval tak
často jako on. Zahájil pomalý proces ozdravování papežských financí, tak aby mohly poskytovat
příjem úměrný potřebám největšího dvora v Evropě. Učinil z římské synody, až dosud občasného
setkání biskupů jižní Itálie a Sicílie (papežské provincie), řádnou instituci, mnohem
reprezentativnější, orgán pravidelné výměny názorů. V některých ohledech se podobala
tudorovskému parlamentu, místu, kde mohl monarcha ventilovat své názory, vyhlašovat své
záměry, vydávat slavnostní prohlášení. Římská synoda se stala každoroční událostí a podle
možností ji zachovávali i Lvovi nástupci, především Řehoř VII. Po Řehořově smrti se synoda

231
konávala méně často a ve 12. století se její poslání rozdělilo: rutinní záležitosti nadále vykonávali
kardinálové v konzistoři, příležitostná slavnostní vyhlášení vydávaly generální koncily v Lateránu,
Remeši, Toursu a jiných místech svolávané papežem. Papež jim předsedal a propůjčoval jim
autoritu.
Ve 12. století se koncily občas konaly severně od Alp; ale to se dělo vesměs z toho důvodu, že
politické události přinutily papeže opustit Řím. Středověké papežství poutala podivná tradice ke
Svatému městu - podivná proto, že většina monarchů vládla tak, že neustále cestovala a osobně se
ukazovala svým poddaným. Jedním z mála papežů, který to cílevědomě činil, byl právě Lev IX.
Provozoval papežství na cestách. V doprovodu týmu asistentů a skvělé družiny arcibiskupů,
biskupů a knížat cestoval po Evropě, kázal reformu, odsuzoval zlořády a sám dohlížel na veškeré
detaily nápravy. Přivedl pozornost celé Evropy k papežství: prověřil jeho prestiž a zjistil, že je
velmi vysoká. Nepochybně, jako Baal, spala a potřebovala probudit Stejně nepochybně ani zdaleka
nevyhasla. Ve skutečnosti nic neodhaluje atmosféru papežské reformy a neobjasňuje základnu jejího
úspěchu tak jasně jako proslulé vylíčení Lvova koncilu v Remeši v roce 1049.
Bylo ujednáno, že za svého pobytu v Remeši vykoná papež dva obřady: přemístí kosti svatého
Remigia (neboli svatého Rémiho), patrona města, do nového kostela postaveného na počest tohoto
svatého, který rovněž vysvětí, a za druhé povede koncil zaměřený na reformu francouzské církve.
Král Francie Jindřich I. neměl na reformě zájem a papeži nedůvěřoval. Odmítl do Remeše přijet a
jeho příkladu následovala značná část francouzských biskupů a opatů. Účast na koncilu byla nízká a
řada přítomných biskupů neměla dobrou pověst. Sotva byli vhodnými lidmi pro zahájení velkého
duchovního obrození a ani jejich synoda k tomu nebyla tou pravou příležitostí - aspoň se tak dalo
předpokládat. Ale Lev mohl spoléhat na ohromné nadšení populace a ještě silnější zbraň měl v
relikviích, které měly být přemístěny. Kosti svatého Remigia byly neseny městem za všeobecného
jásotu a hluboké úcty, jak to u relikvií bývá, a tím víc u relikvií místního svatého. Pak byly vneseny
do kostela. Avšak místo, aby je hned dal zazdít na jejich nové místo odpočinku, Lev poručil, aby
byly položeny na hlavní oltář. A tímto dramatickým gestem zahájil koncil a zajistil mu úspěch.
Koncil trval tři dny a veškeré jednání probíhalo v přítomnosti svatého Remigia. Iniciativu měl
od počátku v rukou papež a světskému handrkování nebyl poskytnut žádný prostor. Ze všeho
nejdřív povstal papežský kancléř (Lvovým jménem) a přednesl zdánlivě nevinnou žádost, aby
všichni přítomní prohlásili, zda za své úřady zaplatili, to jest, zda se dopustili simonie. Téměř
všichni ztuhli. Nejenže se většina z nich simonií provinila, ale napaden byl i samotný hostitel,
remešský arcibiskup, a dokonce čestným hostem. Arcibiskup vyvázl s napomenutím a byl vyzván,
aby se z obvinění zodpovídal při nějaké pozdější příležitosti. Jeden z provinilých biskupů se z toho
snažil vykroutit, ale jeden z jeho poradců při jeho obhajobě ztratil řeč a jemu nezbývalo než
prchnout, což učinil pod rouškou tmy. Tři další hříšníci byli po doznání znovu uvedeni do úřadu.
Koncil byl zakončen řadou přísných dekretů a křesťanstvo utrpělo šok, z něhož mu nebylo dopřáno
se vzpamatovat.
Je třeba ještě zmínit dvě zbraně, které měl Lev k dispozici, možná nejdůležitější ze všech:
intelektuální oživení, které nakonec přerostlo do renesance 12. století, a kroužek svých rádců a
pomocníků, zárodek budoucího kolegia kardinálů.
Samotný Lev svým příchodem do Říma překlenul propast mezi reformátory z Lotrinska a
prvopočátečním intelektuálním oživením v Itálii. Přivedl s sebou skupinu Seveřanů vychovaných ve
školách jako Lutych (které v té době na severu Evropy patřily k těm několika málo opravdu
vzkvétajícím) a prodchnutých duchem reformy a v Itálii se setkal s některými plody jiného
intelektuálního oživení, stejně kultivovaného jako na severu. Rozvoj papežské reformy šel ruku v
ruce s intelektuálním oživením. V patřičný čas se měl stát nejsilnější zbraní papežství, zvláště poté,
co se dala do pohybu obroda práva. Díky právnickému výcviku vzdělaní duchovní celé Evropy
přivykli církevnímu právu, v jehož jádru spočíval princip papežské nadřazenosti. Petr Damiani, jeho

232
největší protagonista za Lvova papežství, se nakonec stal ozdobou římské kurie a kardinálem-
biskupem v Ostii, ale do Říma se dostal až po Lvově smrti. Petr byl zvláštní člověk, trochu podobný
svatému Jeronýmovi, pokud jde o jeho spojení askeze s vášní pro klasiky. Nebyl takový senzitivní
egoista jako Jeroným, ani tak velký učenec. Byl jakýmsi křížencem děkana Swifta a svatého Jana
od Kříže, divoký i jemný, sardonický i skromný zároveň. Jeho hrdinství dokázalo téměř bez pomoci
potlačit nepokoje v Miláně, ale povahou byl poustevník a největší mystik svého století.
Lvovým nejvýznamnějším úkolem byla přeměna římské kurie z orgánu místní správy na
centrální instituci celosvětové církve. Podobné přestavby se nedají provést ze dne na den a v jeho
době došlo pravděpodobně jen k nemnoha vnějším změnám. Nemáme co do činění s novými
institucemi, nýbrž s jejich zárodky uvnitř institucí stávajících. Lvovi se především připisují zásluhy
o založení kolegia kardinálů, ale během jeho krátkého pontifikátu byla tato změna teprve v
počátcích. Jeho zásluhou je, že zahájil politiku svolávání schopných mužů ze vzdálených koutů
Evropy, aby pomáhali papeži, a těmto nováčkům svěřoval významná místa v kurii. Jasnější známky
rozvoje sboru kardinálů se objevují za jeho nástupců, kdy Lvovi chráněnci představovali čelné
postavy kurie.
Čtyři z nich si zaslouží zvláštní zmínku. Všichni čtyři byli mniši. Friedrich Lotrinský, bratr
vévody, byl kancléřem římského stolce za Lvova pontifikátu, opatem z Monte Cassina (vlastní
klášter svatého Benedikta, v té době v těsném styku s římskou kurií) a papežem Štěpánem IX. od
roku 1057 do roku 1058, kdy zemřel. Humberta de Silva Candida přivedl na jih rovněž papež Lev.
Byl to muž skvělých nápadů, velmi význačný teolog, velevýmluvný autor; a také člověk s velice
pevným charakterem a mnoha praktickými schopnostmi. Působil jako Lvův legát - ne zcela taktně -
v roce 1054; vykonával důležité sekretářské práce v papežské kanceláři, v roce 1057 se stal
kardinálem-biskupem de Silva Candida, byl vedoucí postavou kurie za papeže Mikuláše II. (1059-
1061) a zamřel na vrcholu svého vlivu v roce 1061. Napsal skvělé útočné dílo proti simonii, které v
postojích reformátorů zašlo nejdál. Humbert pohlížel na kněžské svěcení udělované
svatokupeckými biskupy jako na neplatné. Domníval se, že by církev měla být ve veškerém svém
konání nezávislá na státu a odsuzoval zásah Jindřicha III. do volby papeže. Možná, že byl
původcem myšlenky, která se brzy běžně ujala, aby kardinálové spolupracovali s papežem při
správě církve a nějakým blíže nespecifikovaným způsobem se podíleli na jeho nadřazenosti. Petr
Damiani považoval svatokupecké svěcení za platné, spolupráci církve se světskými vládami
pokládal za normální a nevyhnutelnou a zasahování Jindřicha III. za náležité. Kardinály označoval
za senát římské církve, o zdrojích církevního práva toho věděl téměř tolik jako Humbert, ale v
podstatě se nezajímal o základní teoretické otázky. Vědomosti o Hildebrandových názorech z doby,
než se stal papežem, jsou velmi kusé: jako papež zaujal Damianiho pozici ohledně svatokupeckého
vysvěcení, Humbertovu pozici v otázce vztahů mezi církví a státem a měl za to, že papežství je
autokracie, a papež může jednat zcela ze své iniciativy. Když situaci kontrolovala skupina tak
silných osobností, musela být kurie pochopitelně rušným a těžko zvladatelným místem. Není
pochyb, že spolu často nesouhlasili. Ale tvořili mocné jádro pro reformu církve.
Papežovi bezprostřední podřízení měli dvě zvláštní funkce, které byly pro reformované
papežství neobyčejně důležité: působili jako jeho legáti, jako jeho představitelé či velvyslanci, a
když zemřel, ujali se iniciativy ke zvolení jeho nástupce. Postava putujícího papeže, který
navštěvuje kdekterý kout svého církevního dominia, byla po smrti Lva IX. zřídka ke spatření. Jeho
nástupci obvykle udržovali kontakt se vzdálenými zeměmi písemně, prostřednictvím misí a
především vysíláním legátů. Legát odvozoval svou autoritu od papeže, v jehož jménu vystupoval;
ale jeho činnost mohla být zřejmě úspěšná jen tehdy, když to byl člověk, s nímž se muselo počítat.
V 9. století byly ochromeny velké plány papeže Mikuláše I., protože jeho poslové byli slabí a bez
prestiže a dali se zastrašit nebo koupit. Jedinečnou silou reformovaného papežství v jeho počátcích
byla skutečnost, že mohlo vysílat muže jako Petr Damiani a Hildebrand. Častým vysíláním poslů
zůstával Řím ve spojení, a to znamenalo, že nejlepší muži v kurii mohli být používání k zahraniční

233
službě a přesto o ně kurie nepřišla. Brzy se však zjistilo, že má-li být vyvíjen nepřerušovaný a
neustálý tlak na uskutečňování reformy a prosazování apoštolské vůle, představuje mocnější zbraň
stálý legát. Od dob Řehoře VII. se stalo zásadou využívat stálého legáta, pokud byl nějaký vhodný k
dispozici, a z Říma občas posílat legáty tam, kde trvalé zastoupení nebylo. Řehořův nejvýznačnější
stálý legát byl Hugo z Die, kterému Řehoř udělil nejvýznamnější francouzské arcibiskupství, totiž
lyonské Hugo byl energický reformátor, i když poněkud autokratická a nepopulární osobnost, a
prokázal, že je velmi věrným a užitečným služebníkem Svatého stolce.
V počátcích církve byl biskup volen „duchovenstvem a lidem“ a trvalo mnoho staletí, než
byla tato fráze přesněji definována. Kanonisté 11. a 12. století přesněji vymezili tento proces, když
stanovili, že biskup by měl být volen duchovenstvem své katedrální kapituly a že úlohou „lidu“ je
pouze vyslechnout, kdo byl zvolen, a aplaudovat božsky inspirovanému výběru. Podobným
způsobem omezily volební edikty z let 1059 a 1179 volbu papeže na kolegium kardinálů. Podle
ediktu z roku 1179 se stal papežem ten, kdo si zajistil hlasy dvou třetin kardinálů. Oba kroky
představovaly podstatnou inovaci. Při volbě biskupů bylo obvykle právem místního představitele
lidu, což býval král či kníže kontrolující diecézi, biskupa jmenovat, a právem duchovenstva diecéze,
často představovaného čelnými členy kapituly, jmenování akceptovat a potvrdit. V Římě probíhal
neutuchající spor mezi císaři a římskou nobilitou o to, kdo z nich by měl ve skutečnosti nominovat.
Římské duchovenstvo ve většině případů prostě potvrzovalo volbu, ať už jim byl předložen
kdokoliv. Římská nobilita, vzhledem k tomu, že se nacházela na místě, ovlivňovala volbu častěji
než císař; ale když měl císař na volbě osobní zájem, obvykle místní intriky překonal. Tak třeba Ota
I. jmenoval Lva VIII. a Jana XIII., Ota III. Řehoře V. a Silvestra II. a Jindřich III. jmenoval čtyři
papeže po sobě. Ale regentství po jeho smrti bylo příliš slabé na to, aby provádělo dál jeho politiku
v Itálii a reformátoři se ocitli v choulostivém postavení. Příští papež Štěpán IX. (1057-1058)
pocházel z jejich řad, ale po jeho smrti následovalo schizma. Římská šlechta vyzvedla Benedikta
X., reformátoři Mikuláše II. Velmi šťastnou náhodou bratr Štěpána IX. Godefroi Lotrinský
kontroloval v tu dobu většinu severní Itálie, přišel reformátorům na pomoc a v lednu 1059 dosadil v
Římě Mikuláše. V témž roce byl na podnět kardinála Humberta vydán první volební edikt.
Volební edikt z roku 1059 vložil iniciativu do rukou kardinálů-biskupů. Dal kardinálům a
římskému duchovenstvu vůbec právo volit. Nebyla v něm žádná zmínka o římské nobilitě a císaři
ponechával pouze právo, aby byl o volbě informován. Netřeba podotýkat, že to pro světskou moc
nebylo okamžitě přijatelné. Římská nobilita se proti tomu vzepřela, ale nakonec se musela smířit s
pouhým využíváním svého vlivu mezi duchovenstvem. Císařové dali do oběhu padělanou verzi,
která značně podporovala jejich význam. Nakonec žádný z nich neuspěl, ale boj pokračoval ještě po
skončení období, které sledujeme.
Iniciativu měli v rukou kardinálové-biskupové; ale pak na řadu přišly též hlasy ostatních
kardinálů a stále více se prosazovala praxe vyloučit zbytek římského kléru ze všeho kromě formální
aklamace. Na začátku 12. století byla vypracována lehce pozměněná verze ediktu, která přibírala do
volby celý sbor kardinálů. A tak edikt z roku 1179 svým způsobem pouze potvrdil existující praxi
tím, že upřesnil pravidla volební většiny. Období od roku 1059 do roku 1179 bylo svědkem trvalého
narůstání sebevědomí sboru kardinálů. Bylo by předčasné nazývat ho „kolegiem“. Kardinálové se v
té době neodlišovali zvláštním oděním a dosud bylo možné tvrdit, že kardinál-kněz či kardinál-
jáhen má nižší status než kterýkoli biskup. Ale kardinálové se různými cestami stávali papežskou
kapitulou a senátem katolické církve.
Kdo byli kardinálové? Za svůj nezvyklý titul a status vděčí kuriózní skutečnosti, že papež
neměl žádnou katedrálu. Jeho katedrálou jako biskupa římského je bazilika sv. Jana v Lateránu.
Pokud vůbec má katedrálu jako papež, pak je to spojení pěti hlavních bazilikálních kostelů
(Lateránu, svatého Petra, svatého Pavla za hradbami, svatého Vavřince a Santa Maria Maggiore) a
„titulárních kostelů“, původních farních kostelů Říma, z větší části vybudovaných na místech domů,
v nichž římští křesťané tajně konali bohoslužby v dobách, kdy bylo křesťanství zakázaným

234
náboženstvím. V průběhu staletí se objevila kuriózní anomálie. Titulární kostely měly farní kněze;
baziliky měly pouze jednoho, samotného papeže. Papežův personál se skládal ze sedmi jáhnů,
nepočítáme-li nositele nižšího svěcení. Aby se papeži dostalo odpovídajícího personálu z řad
podřízeného duchovenstva, bylo rozhodnuto, aby kněží z titulárních kostelů konali bohoslužby i v
bazilikách. To odporovalo základnímu principu raného církevního práva, že jeden člověk může
sloužit pouze v jednom kostele. Tentýž princip platil v ještě přísnější formě pro diecézi: kněz či
biskup vysvěcený v jedné diecézi nemohl být přemístěn do jiné. Ale často se stávalo - například
když se zakládala nová diecéze v misijní oblasti - že k tomu bylo třeba přistoupit. Na překonání
takové obtíže byl zavedena procedura inkardinace: kněz dočasně příslušel ke dvěma diecézím a stal
se tedy jakýmsi otočným závěsem mezi oběma či spíše čepem zasazeným do dlabu, poněvadž
latinské cardo znamená jak závěs tak čep. Podobně byli i římští titulární kněží spolu se skupinou
sedmi místních biskupů inkardinováni do římských bazilik, čímž se stali „čepovými“ či
„závěsovými“, cardinales. Celá staletí byly jejich funkce výhradně liturgické, i když se občas
stávalo, zvláště na sklonku 10. a na počátku 11. století, že kardinál-biskup mohl dostat čelný úřad v
kurii. Avšak teprve po papežské reformě se objevila myšlenka využít těchto zavedených služeb k
tomu, aby se tím poskytla důstojnost a živobytí novému okruhu papežových poradců a právě to byl
počátek politického významu kardinálů. Vil. století už byl původní význam slova cardinalis
zapomenut. Analogie s jinými významy tohoto adjektiva vyvolávala představu stěžejního bodu,
nebo obecněji důležitosti. Bylo nasnadě, že kardinálové-biskupové a kardinálové-kněží stavěli svůj
titul vedle výrazu kardinální ctnosti a podobných slovních spojení a podléhali pokušení pohlížet na
sebe jako na biskupy a kněží zvláštní důležitosti. Kněží a dokonce arcijáhnové v katedrálních
kapitulách po celé Evropě napodobovali jejich velikost, takže se slovo „kardinál“ začalo široce
používat. Ale jak sebevědomí římských kardinálů narůstalo, žárlivě si své tituly střežili a po jisté
době byli papežové nuceni všechny rivalské kardinálské tituly zrušit.
Byla to doba, kdy se církevní úřady množily a formovaly. Tak jako ze zavedených úřadů
vyrostlo kolegium kardinálů, tak se i změny v jiných institucích v té době obvykle vyvíjely z již
zasetých semen v půdě zúrodněné hnutím za církevní obrození a reformu. V mnoha částech Evropy
pomáhali biskupům při správě jejich stolců arcijáhnové a arcikněží a odlišná struktura katedrálních
kapitul v různých částech Evropy byla výsledkem dlouhého historického vývoje. Funkce arcijáhnů
vykrystalizovala v 11. a 12. století, stejně jako důstojenství a příjmy děkanů, proboštů a kanovníků
katedrál. Jen v Anglii vidíme sebevědomou radikální proměnu doprovázenou zasazením
francouzských institucí do anglické půdy první generací normanských biskupů. Celkem vzato
diecéze rozdělená na arcijáhenství a katedrální kapitula vedená děkanem, precentorem a dalšími
představiteli, zabydlená kanovníky, kteří pobírali nezávislé příjmy ze svých „prebend“, byly dílem
anglo-normanských biskupů ze sklonku 11. a z 12. století. Kdy byla arcijáhenství rozdělena do
venkovských děkanství, není úplně jasné, ale v polovině 12. století byla už struktura pravděpodobně
dotvořená a anglickým diecézím stejně jako diecézím ve většině západní Evropy vládli, jak
poznamenal Trollope o Barchesteru, buď jejich biskupové nebo jejich arcijáhnové.
Není pochyb, že když byl papežem Alexandr II. a Hildebrand arcijáhnem, spravovali římský
stolec oba společně. Hildebrand zastával anomální funkci „kardinála-arcijáhna“, která měla brzy
zmizet. Jiným jáhnům se však v té době neříkalo „kardinálové“. Sedm jáhnů v Římě představovalo
původní papežův personál. Nikdy nesloužili jinde a tak se jim nikdy neříkalo „kardinálové“. V
polovině a na konci 11. století začali pociťovat, že ztrácejí postavení. Kdyby lépe znali počáteční
historii svého úřadu, mohli by se docela dobře cítit jako starší bratr marnotratného syna. Po jisté
době i oni obdrželi titul „kardinál“, a tak se na počátku 12. století stala kapitula kardinálů zřetelně
sborem mužů zahrnujícím sedm biskupů, dvacet osm kněží a jedenáct jáhnů - nebo to alespoň bylo
potenciální maximum, poněvadž často docházelo k tomu, že celkový počet poklesl, a někdy citelně,
pod uvedená čísla. Ale význam této skutečnosti a výkyvy v početním stavu kolegia patří do dějin
pozdějšího období. V době, kterou sledujeme, kardinálové očekávali, že budou volit papeže a že ten

235
se s nimi bude radit v oficiální konzistoři o důležitých záležitostech. Většina papežů takový přístup
akceptovala, přičemž nejvýraznější výjimkou byl Řehoř VII.
A Řehořovi, či spíše Hildebrandovi se teď musíme věnovat; poněvadž v díle Lva IX. je
máloco tak významného jako to, že zaměstnal mladého Hildebranda. Papežské instituce 11. století
jsou vedle těchto vyčnívajících postav papežské reformy, Lva IX. a Řehoře VII., podružné. Z těch
dvou je Řehoř, snad neprávem, slavnější. Zcela jistě je obtížnější ho hodnotit. Je nejvíce vzrušující a
nejvíce diskutovanou postavou století. Kaplan papeže Řehoře VI. pocházející z římské rodiny
doprovázel svého starého učitele na sever od Alp, poté co Řehoře VI. sesadila synoda v Sutri, a v
jisté době se stal mnichem, pravděpodobně v Římě nebo Kolíně. Zpráva o něm se nějak donesla
Lvovi IX., který ho povolal zpátky do Říma poté, co se stal v roce 1049 papežem. V roce 1059 se
Hildebrand stal arcijáhnem, což byla pozice, která ho zřejmě uvedla do správy a politiky, a od té
doby zůstával čelnou postavou v kurii. Tvrdilo se, že celé roky předtím, než se stal papežem, byl
Hildebrand hybnou silou v pozadí trůnu, a není pochyb, že šlo o vlivnou postavu, po smrti kardinála
Humberta v roce 1061 snad nejvlivnější, a o čelného legáta a administrátora. Ale Hildebrand byl
příliš prudká a příliš individualistická povaha na to, aby někdy vystupoval jako šedá eminence a
jeho pozdější kritika některých činů Alexandra II. (1061-1073) ukazuje, že on sám nebyl jediným
hybatelem věcí. Když se Hildebrand stal papežem, máloco nasvědčovalo, že nastupuje nová
politika. Důraz na papežskou moc jako nástroj papežské reformy zůstal stejný, útok na simonii a
manželství duchovních pokračoval. Program zůstával tentýž, ale nové bylo tempo, nová byla
horečná aktivita, živější a elektrizovanější byla inspirace skrývající se za aktivitami Svatého stolce.
Jeho nepřátelé říkali, že papež je v područí démona, a Řehořův přítel Petr Damiani, jehož
fascinovala síla a magnetická přitažlivost tohoto muže, mu říkal „můj svatý Satan“.
Řehoř byl rozený Říman. Nikdy neustanou spory o to, kdo byli jeho pozemští rodiče; ale
sotva lze pochybovat, že jeho duchovním otcem byl svatý Petr. Pod ochranou velkého apoštola byl
vychován a jako papež hluboce a osobně pociťoval, že je náměstkem svatého Petra, dokonce že je
sám svatý Petr působící v tomto světě. To mu propůjčilo obrovský smysl pro odpovědnost a
autoritu: jeho autorita byla autorita Petrova, ale jeho vzorem nebyl apoštol, který utekl od soudu nad
svým Mistrem, nýbrž starozákonní proroci, kteří otevřeně kárali krále a kterým dal Bůh za pravdu
viditelnými projevy moci, především Elijáš. Byl si tak jistý, že dosáhne cíle a že Bůh stojí při něm,
že si dokázal násilně osobovat právo na prosazování své autority a být mimořádně nevybíravý,
pokud jde o prostředky, jichž používal. Tak nakonec dovedl většinu svých kardinálů do opozice
proti sobě a způsobil strašné utrpení v Německu a Itálii, když kázal svatou válku proti svým
křesťanským oponentům. Je pravda, že by měl být považován za rozporuplnou postavu. Existuje
řada svědectví, ohromujících svědectví, o jeho cílevědomosti i o jeho víře. Rovněž existuje spousta
svědectví o tom, že neustále slučoval své vlastní názory a zájmy - pokud bylo vůbec možné odlišit
jeho zájmy od zájmů jeho stolce -s boží vůlí a překonával potíže bez ohledu na utrpení jiných.
Jedenácté století by bez něj o sobě sotva mohlo hovořit jako o heroickém věku papežství, nicméně
bylo dobré jak pro křesťanstvo, tak pro samotné papežství, že nedosáhl plného úspěchu. To je
ovšem morální soud; ale od historika by bylo cynické ignorovat, že v Řehořově životě a díle šlo o
velké věci.
Svatý Ignác z Loyoly byl před svým obrácením ke službě církvi vojákem. Zdá se, že u Řehoře
jsou tyto role téměř obrácené - byl mužem božím, z nějž se stal voják. Ale vojenská služba byla
odjakživa předmětem jeho snů. Byl inteligentní a dobře informovaný, i když ne příliš sečtělý či
nakloněný studiu. Ovládal kanonické právo, dobře znal některé pasáže ze starých církevních otců;
jeho dopisy jsou plné citátů z bible, a spíše ze Starého než Nového zákona. Na rtech měl neustále
slova proroků. Současníci ho srovnávali s Elijášem a toto přirovnání bylo podivuhodně výstižné:
významný prorok, ale velmi bojovný. Jeho oblíbený citát pocházel z Jeremjáše: „Proklet buď, kdo
odpírá jeho meči krev“ - „Maledictus homo qui prohibet gladium suum a sanguine“. Je pravda, že
obyčejně pokračoval interpretací Řehoře Velikého: „To jest, kdo odpírá varovnému slovu útok na

236
poživačné“, ale ve vojenské povaze této metafory zjevně nacházel zalíbení. Jeho dopisy jsou
vojenských metafor plné; a také plné zuřivosti a exaltovaného entuziasmu. Je netrpělivý a pánovitý,
ale velmi lidský, lidský ve svých pevných přátelských vztazích, lidský v záchvatech malomyslnosti,
kdy si zoufá nad sebou i nad svým nadlidským úkolem. Jako Elijáš na hoře Choréb křičí: „Není již
spravedlivých“ a na smrtelné posteli, když se zdálo, že utrpěl naprostý nezdar, a když ho mnozí z
jeho přátel a druhů opustili: „Vždycky jsem miloval spravedlivost a nenáviděl nepravost, a proto
umírám ve vyhnanství.“
Spravedlivost, spravedlnost, iustitia, bylo klíčové slovo v Řehořově slovníku. Přál si, aby se
spravedlnosti dostalo každému člověku. Někdy ji bohatě kořenil jejím židovským a křesťanským
odkazem a neskrýval svou touhu po zavedení spravedlivého božího řádu na zemi. Na těchto
myšlenkách nebylo nic nového, ale Řehoř jim propůjčil svou vlastní sílu. Jeho listy byla adresovány
všem zemím Evropy, zvláště pak Francii a Německu. Psal Francii jako zemi již obrácené, jako by
dílo uvedené do pohybu koncily Lva IX. přineslo ovoce. Příliš se v nich nedotýkal simonie ani
manželství duchovních; listy byly plné podrobností o reformě, správě a právních rozhodnutích. Ve
svých listech do Německa však dával jasně najevo, že všechno se teprve musí vykonat. Hovořilo se
v nich více o principech a zásadách, o simonii a manželství duchovních, a méně o konkrétních
detailech, u kterých Řehoř až dosud nemohl doufat, že nad nimi získá kontrolu. Mluvilo se v nich
také s narůstajícím zápalem a naléhavostí o nedostatcích krále Jindřicha IV. a jeho rádců.

237
18 Papežské konflikty

Řehoř VII. a Jindřich IV.: předměty sporu

Na přelomu let 1075 a 1076 přerostlo napětí mezi Řehořem VII. a Jindřichem IV. v otevřenou
válku; a říše a papežství spolu nežily v míru, dokud Řehoř nebyl třicet sedm a Jindřich šestnáct let
po smrti. Po Jindřichově smrti se laická investitura velmi brzy stala hlavním bodem otevřeného
sporu. První ostrý papežský edikt proti ní byl vyhlášen v roce 1078, tři roky poté, co nesmiřitelný
konflikt vypukl. A tak střety těchto let spolu s konflikty v Anglii i jinde dostaly společnou nálepku
„boje o investituru“. Předmět sporu byl však vždy širší a hlubší než jen pouhý zápas o investituru,
zvláště mezi původními odpůrci.
Velký konflikt inspiroval neméně pozoruhodnou pamfletovou válku a z ní se dobereme s
jistou mírou přesnosti intelektuálních kořenů sporu. Tyto pamflety nám ukazují markantní rozdíly v
názorech na vztahy mezi světskou a duchovní moci, mezi regnum a sacerdotium, mezi církví a
státem. Jakákoli představa, že středověké myšlení bylo homogenní nebo že duševní obzory byly
úzké, se rychle rozptýlí již při tom nejpovrchnějším seznámení s masivními svazky Libelli de lite v
německých Monumenta. Ale ani tak není názorová paleta v plné míře odhalena. Existují výmluvné
obhajoby nejrůznějších laických názorů stejně jako stanovisek papeže a jeho přívrženců, ale laické
názory jsou vesměs zdůvodňovány důvtipnými mozky duchovních. Sílu konzervativního laického
pohledu, který papež těžce urazil, bylo skutečně mimořádně obtížné zachytit. Ale stručný rozbor
hledisek některých protiříšských pisatelů přispěje k jejímu odkrývání zpod nánosu jejich
předpokladů a předsudků. Na sklonku 11. století byly tedy názory na vztahy mezi oběma silami
obzvlášť různorodé. Jak uzrávalo intelektuální obrození, začínala tato různorodost slábnout.
Teoretické přijetí papežovy vedoucí úlohy se šířilo, bizarnější a výstřednější protipapežské teorie se
opouštěly nebo přešly do ilegality. Vzrušení z kontroverze 11. století znovu ožilo teprve v době
Danteho a Marsilia z Padovy na přelomu 13. a 14. století. Ale v rovině praxe a předsudků
kontroverze nikdy neustala.
Papežská pozice byla intelektuálně soudržnější a pevněji konstituovaná, i když by bylo
chybou předpokládat, že ji koherentně nebo jednotně chápali a interpretovali všichni její obránci.
Přes veškeré výkyvy osudu byla založena na výrocích Lva Velikého a Gelasia I. z pátého století, tak
jak je v mezidobí interpretovala řada papežů. Veškerá autorita na zemi pochází od Boha a ve světě ji
zprostředkovává působení toho, co svatý Augustin nazýval Obec Boží - to jest působení Boha v
myslích a srdcích lidí stejně jako v pozemských institucích; ale především, podle mínění většiny
středověkých autorů, v církvi. Křesťanské společenství je jediné, pod jediným vůdcem, jímž je
Kristus. Ale na zemi se podřizuje dvěma poněkud odlišným cílům: duchovnímu cíli člověka, jeho
životu věčnému, a jeho pozemskému, smrtelnému, světskému životu; v primitivním, často
nesprávně chápaném vyjádření jeho duši a tělu. Těmto dvěma cílům v praxi odpovídají podle boží
vůle dva systémy autority. Dočasná autorita svěřená laickým knížatům, králům a císařům je
vykonávána nad lidskými těly a má za úkol chránit jejich pozemské životy, jejich světské blaho a
pečovat o ně. Duchovní autoritu zprostředkovávají biskupové a duchovenstvo vůbec a jejím úkolem
je dohlížet na duchovní blaho člověka. Ale poněvadž duchovní cíl člověka (tak byl postaven
argument) je závažnější než jeho světská a dočasná existence ve světě, vykonává duchovenstvo
vyšší funkci než laikové. Tam, kde se pole jejich působnosti překrývají, a především tam, kde se
dostávají do konfliktu, musí mít duchovní autorita přednost.
Zvláštní postavení papežství mělo mnoho historických příčin. Řím byl dávným tradičním
centrem civilizace západního světa, obsahoval hroby většího počtu mučedníků raně křesťanské éry
než kterékoli jiné město, byl cílem nesčetných poutníků. Ale jeho zvláštní postavení záviselo podle
jeho vlastní teorie na třech věcech. Papež byl následníkem svatého Petra, dědicem všech práv, které

238
Kristus Petrovi svěřil. Čistě teoreticky obdržel papež tato práva jako Petrův nástupce přímo od
Krista, a poněvadž Petr byl knížetem apoštolů, zdrojem autority ostatních apoštolů, byla autorita
jiných biskupů odvozována od nejvyšší autority papeže. Slavný výrok Lva Velikého, poněkud
upravený autorem Pseudoisidorských dekretálií v 9. století, vyhlašoval, že jiným biskupům přísluší
pastýřská péče a jedině papežství má absolutní moc. Silná slova, ale o jejich významu by se dalo
diskutovat. V praxi si papež činil nárok jednat ani ne tak jako Petrův nástupce, nýbrž jako jeho
představitel, jeho alter ego; jednat jako by Petrovýma vlastníma rukama, jeho vlastním hlasem a
hlasem všech jeho následovníků. Neboť Řím, tvrdilo se, se nikdy neodchýlil od víry: papež byl
arbitrem v záležitostech víry a učení a nejvyšším odvolacím soudcem v křesťanstvu ve všech
duchovních záležitostech, zdrojem spravedlnosti a práva.
Obecně panoval názor, a zastávali ho nejen papežové, že veškerá autorita pochází od Krista.
Kněží a biskupové byli „Kristovi náměstci“. Ale tyto typy autority, ač v praxi docela význačné,
nikdy nebyly považovány za zcela jasné.
V knize Genesis četli lidé o Malkísedekovi, knězi a králi v Šálemu a Malkísedek byl chápán
jako jakýsi předobraz Krista, jeho autorita jako tatáž, jakou Kristus převedl na pozemské vládce,
duchovní i světské. Takže Karel Veliký, stejně jako někteří z pozemských vládců, kteří přišli po něm
a napodobovali ho, byl označován jako „rex et sacerdos“, „král a kněz“. Takovou představu
papežství rozhodně zavrhlo. Nakonec si papežové začali nárokovat tyto tituly pro sebe. Od poloviny
12. století byli papežové občas označováni a sami o sobě hovořili jako o náměstcích Kristových.
Tento titul a vztah k Malkísedekovi byly oblíbenou součástí duševní výbavy papeže Inocence III.
(1198-1216). O jejich přesný význam se vedly spory. Teoreticky je možné, že Inocenc tvrdil, že
veškerá Kristova autorita se předává prostřednictvím papeže; ale toto prostředkování nepovažoval
za přínos ke své praktické autoritě. Byl povolán k duchovní vládě, králové k vládě světské.
Docházelo však k četným situacím, v nichž se Inocenc III., tak jako papežové z 11. století,
cítil nucen zasahovat do světských záležitostí. Měli za to, že je jejich právem i povinností zasahovat
v případech, kdy se jednalo o morální záležitosti, to jest v případech, kdy se světská a církevní
jurisdikce překrývaly, a jako papežové uplatňovali i jistou formu světské vlády. Byli pány
papežského patrimonia, států ve střední Itálii, kterých nabyli na základě tradice a císařským darem.
Některá evropská království, zvláště ta, která ležela na okrajích Evropy, uznávala papežskou
nadvládu. Papežové jako byl Řehoř VII. s potěšením přijímali tyto královské pocty, třebaže reálně
měly celkem malý význam. Papež a kardinálové pomazávali a korunovali císaře. To jim nedávalo
právo císaře vybírat, ale bylo téměř nevyhnutelné, že pokud by došlo ke sporu, měli by vznášet
nárok na právo vetovat kandidáta, který jim byl předložen. Ale středověcí papeži nejčastěji
zasahovali do světských záležitostí v případech, kdy se domnívali, že jde o morální záležitosti,
ratione peccati, na bázi hříchu.
Staré kroniky a kanonické autority by mohly předložit spoustu precedentů pro papežské
vměšování do záležitostí králů a pro církevní odsouzení morálních přestupků vládců. Řehoř VII. si
nechal soubor takových autorit pořídit a slavný Dictatus papae („papežovo memorandum“), který
byl zařazen do jeho Register v roce 1075, byl téměř jistě zčásti výtahem tohoto souboru - ale právě
jen zčásti, protože takový soubor nemohl podpořit všechny jeho nároky. Zde je několik bodů: „Že
římskou církev založil samotný Pán, že jedině římský papež je podle práva nazýván univerzálním,
že jedině on může sesazovat či znovu dosazovat biskupy … že může právoplatně sesazovat císaře…
že může zprostit přísahy věrnosti poddané hříšných vládců“. Řehoř si nečinil nárok na zasahování
do normální činnosti světské vlády, přičemž většina papežů a většina Řehořových stoupenců
považovala takové zasahování za něco nadmíru nepřirozeného. Ale ve své vášnivé exaltaci měl
Řehoř sklon ztrácet ze zřetele tyto poněkud jemné nuance a v nejpyšnějším vyhlášení svých nároků,
v listu biskupovi Hermanovi z Met v roce 1081, ospravedlňuje sesazení Jindřicha IV. a poukazuje
na to, že papež „sesadil krále Franků ani ne tak pro jeho hříšnost, jako proto, že nebyl vhodný
(utilis, užitečný) pro takovou vznešenou moc, a ustanovil na jeho místo Pipina, otce císaře Karla

239
Velikého, přičemž zprostil Franky přísahy věrnosti, kterou králi složili.“ Tento příběh je poněkud
tendenční; princip není naprosto neslučitelný s normální papežskou doktrínou té doby, ovšem
utilitas lze interpretovat velmi široce.
Papežský pohled měl hlavu a patu a stála za ním dlouhá a úctyhodná tradice. Protipapežský
pohled, či spíše pohledy, byly podporovány konzervativním zápalem a znalostí precedentů, v nichž
se mísila pravá i zfalšovaná historie zhruba ve stejných proporcích stejně jako v argumentaci
papežské. Bylo vskutku pravdou, že Karel Veliký usměrňoval záležitosti církve, mohl soudit papeže
a dokonce řešil záležitosti dogmat. Jindřichu IV. nemohlo ujít, že jeho otec sesadil tři papeže a další
tři jmenoval. Ať už se dříve dodržovaly jakékoli formální procedury, obecně se vědělo, že se takové
věci staly, a to necelou generaci předtím, než si pro změnu Řehoř osoboval právo sesadit syna a
následníka Jindřicha III. Císařská koruna představovala vznešený symbol světské autority a byla
vyrobená úmyslně tak, aby se pod ní dala nosit mitra ze sukna, symbol autority církevní. Tradiční
respekt náležející králům a silné vědomí toho, jak významné je pro zachování pořádku, vlády a
míru při nejisté politice křesťanstva spojenectví králů a biskupů, přivedly většinu nepředpojatých
aktérů v 11. a 12. století k tomu, aby zastávali umírněné pozice. Když se papež dostal do konfliktu s
králem, zřídkakdy zůstali královi poddaní zcela jednotní ve své podpoře panovníkovi. Ten se však
kdykoli mohl spolehnout na značnou míru poslušnosti. Stejně vzácné bylo, aby se sjednotili
kardinálové v podpoře papežské politice - i když si až do 14. století žádný papež neodcizil své
stoupence tak účinně jako autokratický Řehoř VII.
Na tomto základu vášnivého konservativismu, hluboce prociťovaného a s pevnou základnou
ve věku zasvěceném zvyku a tradici, budovalo několik důmyslných mužů teoretickou nadstavbu.
Jejich teorie byly přirozeně rozdílné. Tři příklady nám zprostředkují představu o jejich různých
metodách. Italský biskup Benzo z Alby adresoval Jindřichu IV. dlouhou báseň, v níž oživil
Renovatio Imperii Romanorum Oty III. s veškerou oslnivostí, jakou umožňoval humanismus 11.
století. Jednota římského světa, křesťanství, se soustřeďuje v císaři, následníku césarů. Představuje
se nám třpytivá vize římské velikosti, v níž státníci starého Říma, Karel Veliký a další vytvářejí
pozadí a podporu říši Jindřicha III. a Jindřicha IV. S Hildebrandem a jeho společníky se přitom
zachází se zuřivou hrubostí, jakou si sotva dokážeme představit jinde než u mladé a nezkrocené
satiry 11. století, a divokostí zrozenou sporem Jindřicha a Řehoře. Benzova vize byla svým
způsobem nepochybně stejně absurdní jako jeho invektivy; a přesto je obojí pro Itala té doby
srozumitelné. Neboť mužové jako Benzo si hluboce uvědomovali římskou minulost. Žili v jejích
troskách; dýchala na ně na každém kroku. Byli vychováni k víře, že ji Ota III. a Jindřich III.
skutečně oživili a v Hildebrandovi viděli nejnovějšího buřičského, degenerovaného Římana
rozhodnutého zničit opravdový Řím. Hildebrand ani nebyl jediným papežem, který objevil, že
nikdo nemusí být doma prorokem. Italové žili příliš blízko papežů, než aby je považovali za
ctihodné a vzdálené. Přísloví „co člověk má, toho si neváží“ již bylo v oběhu.
Velmi odlišné, ale přitom stejně brilantní a stejně fantastické byly argumenty vypracované na
přelomu 11. a 12. století normanským Anonymem, který byl známý jako „Anonym z Yorku“. Jde o
soukromé úvahy mimořádně bystrého normanského duchovního, který použil novou Lanfrankovu a
Anselmovu dialektiku, aby prokázal nesprávnost všech návrhů papežské reformy a především aby
obhájil a zveličil posvátnou povahu královské moci. Anonym psal v zájmu anglo-normanských
králů a proto u něj nenacházíme vizi Říma, která spočívá v srdci Benzovy satiry. Veškerý důraz
klade na královskou moc. Obřad pomazání a korunovace symbolizuje božský dar královské moci,
který staví krále nad duchovní jako Kristovy náměstky. Král je Kristova „figura et imago“.
Benzo a Anonym odpověděli na papežovy nároky tím, že je ignorovali. Pro Benza je Řím
střediskem pozemské autority, pro Anonyma je to král, jehož moc, odvozovaná přímo od Krista, ho
staví nad všechny církevní hodnostáře. Existoval ještě třetí způsob, jak si poradit s problémem
papežské moci - způsob, který více odpovídal praxi dřívějších staletí a který se měl nakonec stát
normální doktrínou novější doby. Šlo o představu, že obě moci jsou rovnocenné a od sebe oddělené.

240
To, že toto pojetí zapustilo pevně kořeny mezi teoretiky 11. století, je pozoruhodným svědectvím o
síle představy, že křesťanstvo bylo jedinou společností. Vlastně se v dochované literatuře v
radikální formě objevuje pouze dvakrát. Plně se rozvinulo v Liber de unitate ecclesiae conservanda,
napsané na konci 11. století na podporu Jindřicha IV., a je nastíněno v listech, v nichž Jindřich nebo
některý z jeho kaplanů rozdmýchával v lednu 1076 uhlíky sporu do plného plamene.

1073-1077: Cesta do Canossy

Do roku 1073 skončily první dvě fáze panování Jindřicha IV. Období jeho nezletilosti dalo
německé šlechtě okusit nezávislosti a rozvíjet sklon k intrikám, a po něm následovalo sedm roků
osobní vlády, které jí ukázaly, že Jindřich je rozhodnut být králem každým coulem, které ji naučily
nemít v lásce jeho důmyslné plány na posílení královské moci a upevnění královské kontroly a
obávat se jeho nedůtklivé, rtuťovité povahy. V roce 1073 líbánky jeho panování skončily: začali se
bouřit Sasové a na papežský trůn usedl Řehoř VII.
K první roztržce mezi papežem a císařem došlo ještě před Řehořovým nástupem a její
příčinou byly dost příznačně problémy v Miláně. Stolec v čelné arcidiecézi severní Itálie s dlouhou
tradicí moci a nezávislosti měl zvláštní důležitost pro císaře, který se snažil prosadit svou moc v
lombardské nížině, a stejně důležitý byl pro papeže, který se snažil prosadit svou nadřazenost.
Vzrůstající blahobyt italských měst vedl nikoli nepřirozeně k sociálnímu napětí. Čelné
duchovenstvo Milána pocházelo z místních šlechtických rodů, rozmohla se mezi ním simonie i
manželství, což jim připadalo jako důstojné zvyky jejich předků, ale papežským reformátorům jako
skandál a hřích. Jindřich III. jmenoval arcibiskupem příslušníka nižší šlechty v naději, že udrží
rovnováhu mezi různými klikami. V tom však utrpěl očividný nezdar. Jakmile Jindřich zemřel,
nastaly vážné problémy. Popolani, kupci a řemeslníci, vedení dvěma šlechtici, Landulfem a
Arialdem, agitovali za reformu kléru. Nelze určit, kde končila náboženská horlivost a kde začínala
sociální a politická řevnivost. „Hadráři“, pataréni, jak je nazývali jejich nepřátelé, měli na povel
lůzu, ale byli obratně a inteligentně vedeni. Získali spojenectví Anselma z Lukky (budoucího
papeže Alexandra II.) a čas od času je podporovali nejmocnější legáti, jaké mohl Řím vyslat, Petr
Damiani a Hildebrand. V roce 1059 Anselm z Lukky a Petr Damiani tvrdou pěstí potlačili simonii a
manželství duchovních a neochvějně čelili bouřícímu davu podněcovanému šlechtou a milánskými
ženami. Ale boj pokračoval. Landulf zemřel, Arialdo byl zavražděn, pataréni si našli nového vůdce
v Landulfovu bratrovi Erlembaldovi a Anselm mezitím usedl na papežský trůn. V roce 1071
milánský arcibiskup zemřel. Jeho vybraný nástupce neprodleně obdržel berlu a prsten od mladého
Jindřicha IV., který dychtil prosadit svá práva. Erlembald navrhl konkurenčního kandidáta, kterého
římská synoda vyhlásila právoplatným arcibiskupem.
K těmto událostem došlo v letech 1071 a 1072. Na počátku roku 1073 exkomunikoval papež
pětici z rádců Jindřicha IV. Klást vinu hříšným královským rádcům byl obvyklý způsob, jak na
krále vyvinout tlak, i když lze pochybovat, zda Jindřicha, jenž již překročil dvacítku, těšil tento
náznak, že za své činy není odpovědný. Saský odboj rozepři ukončil. Brzy po Řehořově nástupu mu
Jindřich v listě doznal své chyby a podrobil se v záležitosti milánského arcibiskupství. Řehoř nikdy
nebyl dobrým znalcem lidí a Jindřichův šarm ho uchvátil, dokonce i na dálku. Snil o spojenectví
podobném tomu, jaké uzavřeli Lev IX. a Jindřich III. Měl v plánu osobně vést velkou křížovou
výpravu na podporu Byzance a za znovuzískáni Jeruzaléma a dokonce Jindřichovi navrhl, že by po
dobu papežova pobytu na východě mohl řídit záležitosti křesťanstva. Ale koncem roku 1075 se
všechny tyto sny zhroutily.
Znovu se rozhořel boj ohledně milánských záležitostí. V Miláně se spojily dva z hlavních
problémů ve vztahu mezi Jindřichem a Řehořem: křehká politická rovnováha v Itálii a otázka, která
byla obzvlášť důležitá jak pro papežské reformátory, tak pro německé krále, a to otázka jmenování
biskupů. V létě 1075 se politická situace radikálně změnila. Jindřich viděl, že vítězství nad saskými

241
rebely má na dosah a už se necítil tak závislý na papežské dobré vůli. Zhruba ve stejnou dobu
Erlembald zahynul nešťastnou náhodou při nepokojích a stará šlechta si zajistila moc v milánské
církvi. Jindřichovi nabídli dalšího nového arcibiskupa. Pokušení bylo příliš silné a on vyslal misi,
aby tohoto nového kandidáta uvedla do úřadu. Jindřich tedy propůjčil svou autoritu schizmatu v
Miláně tím nejprovokativnějším způsobem, na jaký bylo možné připadnout, a bylo zřejmé, že
plánuje násilnou intervenci do italských poměrů, jakmile se Sasko definitivně uklidní. V říjnu se
saští rebelové vzdali. V prosinci Řehoř odsoudil Jindřichovy dobrodružné akce v Miláně a pohrozil
mu exkomunikací.
Jindřich nebyl bez spojenců v řadách kléru. Někteří z německých biskupů považovali
poslušnost vůči králi za samozřejmost, jiní brali téměř stejně vážně svou loajalitu vůči papeži. Ale
vůdcové německé církve Siegfried z Mohuče a Liemar z Brém, muži vychovaní v obdivu k systému
Jindřicha III. a Lva IX., nebyli nadšení žádným z protagonistů. Již v roce 1065 se jeden královský
kaplan jménem Herman stal biskupem v Bamberku očividnou simonií. Jindřich III. by s něčím
takovým nikdy nesouhlasil, zatímco Jindřich IV. v žádném období svého života nedokázal skutečně
pochopit, jaké pocity to vzbuzuje. V roce 1074 přijeli do Německa papežští legáti k jednání o
Hermanovi, saské revoltě a celkové situaci. Král potřeboval Hermanovy vojáky pro své saské
tažení. Liemar považoval Hermana za nepřijatelného a odmítl používat křižmo, které Herman
posvětil. Liemar a Siegfried však zároveň byli stejně nedůvěřiví i vůči papežským legátům a odmítli
svolat synodu, neboť papežské legáty oprávněně podezřívali, že při ní přistoupí k reformě německé
církve. Tato záležitost byla Liemarovu srdci blízká; ale neměla být prováděna povýšeneckými
Římany. A tak Herman unikl sesazení.
Bamberskou aféru urovnali kanovníci bamberské katedrály, kteří se nakonec proti Hermanovi
vzbouřili a přiměli krále, aby se ho zbavil. Jejich vzbouření se časově krylo s rozhodující fází saské
války a Jindřich spolu s arcibiskupy nakonec dospěli k závěru, že papežská podpora má větší cenu
než Hermanovi vazalové. A tak se navenek podrobili. Ale ani Jindřich ani čelné německé
duchovenstvo nepociťovali k Řehořově osobě žádnou náklonnost.
Hloubku jejich pocitů a paradoxní povahu jejich situace odhalily zvraty v roce 1076.
Dvacátého čtvrtého ledna se ve Wormsu sešel jistý počet německých biskupů a prohlásili Řehoře za
sesazeného. Složitou rétorikou vyjevil Jindřich nebo jeden z jeho kaplanů papeži královy názory.
Náš Pán Ježíš Kristus nás povolal ke královské moci; ale tebe nepovolal ke kněžství. Těmito
kroky jsi vystoupil vzhůru: lstí, věcí odpornou pro mnišský stav, jsi získal peníze, penězi přízeň,
přízní sílu meče a mečem ses dostal na trůn míru. Z trůnu míru ničíš mír: vyzbrojuješ poddané proti
jejich vládcům, učíš (sám nepovolaný), že našimi biskupy (povolanými Bohem) se má pohrdat;
stavíš laiky nad kněží. … I mne, pomazaného ke královské moci, ač nehodného mezi pomazanými
Páně, ses dotkl - mne, o němž tradice svatých otců učí, že mám být souzen pouze Bohem a nemohu
být sesazen za žádný zločin s výjimkou kacířství. … Pravý papež svatý Petr volá: „Bojte se Boha,
ctěte krále“; ale ty, který se ani Boha nebojíš, mne, kterého Bůh ustanovil, tupíš. … Podle soudu
všech našich biskupů i nás samotného jsi zavržen - sestup, odejdi z papežského stolce, na nějž si
činíš nárok. Nechť na trůn svatého Petra usedne jiný, takový, který nebude halit násilí předstíranou
zbožností, nýbrž bude předávat čisté učení svatého Petra. Já, Jindřich, z Boží milosti král, se všemi
našimi biskupy, ti říkám: sestup, sestup!
A v podobném duchu napsal Jindřich biskupům, kteří byli ve Wormsu nepřítomni, aby je
svolal na další synodu, která by potvrdila rozsudek. V tomto listě výslovně vystoupil se svým
požadavkem, aby byl jako král zcela vyňat z jurisdikce a autority pravého papeže, natož uzurpátora
Hildebranda. Jindřichův rozsudek potvrdili lombardští biskupové. Ale druhá německá synoda se
nikdy nesešla.
Jindřichův list byl Řehořovi doručen na postní synodu v Římě; a papež neprodleně na výzvu
odpověděl. Slavnostně oslovil živoucího pána římského stolce:

242
 Požehnaný Petře, kníže apoštolů, … slyš svého sluhu, snažně tě prosíme, kterého jsi od jeho
dětství opatroval a do dneška ochránil před hříšníky, kteří mě nenáviděli a nenávidí za mou věrnost
tobě. Ty jsi mi svědkem, jakož i má Paní, matka Boží, i požehnaný Pavel, tvůj bratr spolu se všemi
svatými, že tvá svatá římská církev si mě, aniž bych tomu chtěl, postavila do čela; že jsem ani
nepomyslel na to, abych vystoupil na tvůj trůn jako zloděj a raději bych skončil své dny jako
poutník [t. j. jako mnich], než abych se zmocnil tvého místa světskou lstí kvůli pozemské slávě.
Věřím, že je to z tvé milosti, nikoli kvůli mým skutkům, že bylo a dosud je tvým přáním, aby
křesťanský lid, který ti byl svěřen do zvláštní péče, poslouchal mne, jenž vystupuji tvým jménem. A
je to tvá přízeň, odkud čerpám moc, kterou dal tobě Bůh, svazovat a rozvazovat v nebi i na zemi.
Spoléhaje na tuto víru, pro čest a obranu tvé církve, ve jménu Boha všemohoucího, Otce, Syna i
Ducha svatého, s tvou mocí a autoritou, odnímám králi Jindřichovi, synu císaře Jindřicha, který s
neslýchanou pýchou povstal proti tvé církvi, vládu nad veškerým královstvím Němců a Italů a
zprošťuji všechny křesťany jakékoli přísahy, kterou mu učinili nebo mu učiní, a všem zakazuji, aby
mu sloužili jako králi. Nechť ten, kdo se pokouší snížit čest tvé církve, sám ztratí čest, kterou
zdánlivě má. Jako křesťan navíc odmítl uposlechnout a nenavrátil se k Bohu, kterého odsunul
stranou tím, že je ve styku s exkomunikovanými, a tím, že pohrdá výstrahami, které jsem mu, buď
mi svědkem, zaslal pro jeho dobro, a tím, že se pokusil tvou církev rozštěpit…; a tak ho tvým
jménem spoutávám řetězem klatby a takto ho poutám z víry, kterou v tebe mám, že národy snad
poznají a uznají, že jsi Petr a na tvé skále Syn živoucího Boha vystavěl svou církev, a že brány
pekelné ji nepřemohou.
Když německým biskupům začaly kolem uší znít brány pekelné, začali se rozmýšlet. Řada
německých knížat se s potěšením chopila šance oslabit Jindřichovo až příliš přesvědčivé vítězství z
předešlého roku. Vévodové z jihu se spojili se saskými hrabaty, kteří byli v tajném dorozumění s
některými Jindřichovými nepřáteli a Řehořovými přívrženci propuštěni z vězení. Čelní biskupové si
pospíšili přes Alpy požádat o odpuštění, někteří inspirováni politikou německých rebelů, někteří
vedeni nefalšovanými obavami z Řehořova hřímání, někteří kvůli obojímu. Německá knížata se
zaradovala, když zjistila, že se vzpouře dostává tak nečekaného posvěcení, a na podzim si dopřála
potěšení Jindřicha soudit na sněmu v Triburu. Vyhlásili, že Jindřich bude sesazen, pokud do 2.
února 1077, tedy do jednoho roku od vynesení rozsudku nad ním, nedostane rozhřešení. Pozvali
papeže, aby se s nimi sešel 2. února v Augsburku k vážné diskusi, zda je Jindřich způsobilý
vládnout. Situace byla pro knížata i pro papeže velice potěšitelná. Plán měl pouze jednu slabinu.
Jindřich byl odsouzením sesazen z trůnu, ale stále ještě mohl požádat o odpuštění.
Jindřich se rozhodl překročit Alpy a vévodové z jihu uzavřeli průsmyky. Ale Jindřichovi se
podařilo proklouznout přes Burgundsko a po Vánocích vyrazil k průsmyku Mont Cenis. Lampert z
Hersfeldu popisuje jeho cestu takto:
Když byla překonána obtíž se získáním povolení k další cestě, vynořila se jiná potíž. Zima
byla velmi krutá a tyčící se hory, které musel přejít, byly natolik pokryty sněhem a ledem, že ani na
koni ani pěšky nebyl žádný krok na příkrém a kluzkém svahu bez nebezpečí. Ale výročí královy
exkomunikace se blížilo a nedalo se odložit, neboť věděl, že pokud nebude zproštěn klatby před
oním dnem, bude jeho věc společným usnesením knížat navždy ztracena a on přijde o království….
Atak si najal místní znalce alpských průsmyků, aby ho převedli přes vysokou horu a přes závěje
sněhu a zmírnili tak svou dovedností drsnost putování. S velkými obtížemi dosáhli vrcholu, ale
nemohli dál, protože… kluzký led jako by odpíral všechny možnosti sestupu. Ale přesto se se všemi
nervy k prasknutí drápali po čtyřech, chvílemi se opírali o ramena svých průvodců, chvílemi
klopýtali, klouzali a padali, chvílemi se ocitali ve velkém nebezpečí, ale přesto se jim podařilo
sestoupit do nížiny. Královna a ostatní dámy z jejich společnosti se posadily na volské kůže a
průvodci je na nich stáhli dolů. …
Když se po Itálii roznesla novina, že král přišel… biskupové i hrabata Itálie se u něj dychtivě
shromáždili a přijali jej s poctami příslušejícími králi, takže během několika dní měl kolem sebe

243
velké vojsko. Od počátku jeho panování se těšili na jeho příjezd do Itálie, poněvadž království bylo
zamořeno zločiny, vzpourou a válkou; a oni doufali, že králova autorita zkrotí všechny výstřelky. …
Kromě toho šla pověst, že přichází s divokou odvahou sesadit papeže a měli radost, že mají
příležitost pomstít na tom muži, který předtím exkomunikoval i je, své vlastní ponížení.
Mezitím papeže pozvala německá knížata… aby s nimi na Hromnice v Augsburku projednal
králův případ, a ten, přestože ho od toho římská šlechta odrazovala, opustil Řím a vyrazil co
nejspěšněji, aby tam byl ve smluvený den, doprovázen hraběnkou Matyldou [dcera vévody
Godefroie Lotrinského, nepřítele Jindřicha III., ona sama paní Toskánska a jedna z malé skupiny
šlechtičen, vedených vlastní matkou Jindřicha IV., císařovnou Agnes, které byly Řehořovými
nejoddanějšími a nejvytrvalejšími stoupenkyněmi]. … Když už byl na cestě, dověděl se bez
varování, že král je již v Itálii, a na Matyldinu radu se odchýlil z cesty na silně opevněný hrad zvaný
Canossa, aby tam vyčkal, dokud se nevyjasní královy záměry - zda přišel prosit o odpuštění nebo se
pomstít silou zbraní za svou exkomunikaci. …
[Pojistě době] král Jindřich povolal k rozhovoru hraběnku Matyldu a poslal ji zpátky k papeži
obtíženou modlitbami a sliby a s ní i její tchyni, jejího syna, markýze Azzo [ďEste], opata z Cluny
[svatý Hugo, Jindřichův kmotr] a řadu dalších italských knížat, o nichž se domníval, že jejich
autorita bude mít u papeže váhu; a poprosil papeže, aby ho zbavil exkomunikace a neuvěřil příliš
kvapně německým knížatům, poněvadž je k jeho obviňování podněcuje spíše závist než touha po
spravedlnosti. Když je papež vyslechl, pravil, že je naprosto nevhodné a odporuje církevnímu
právu, aby byl případ posuzován v nepřítomnosti žalujících; ale pokud je Jindřich přesvědčen o své
nevině, může se s ním bez sebemenšího strachu s důvěrou setkat ve smluvený den v Augsburku…;
a že si vyslechne prohlášení obou stran a nenechá se ovlivnit ani laskavostí ani nenávistí a vynese
tak spravedlivý soud odpovídající kanonickému právu, jak to svede u každého jiného případu…. Na
to oni odpověděli, že… se přiblížil onen den, a jakmile uplyne, knížata ho už podle palácového
práva nebudou považovat za krále ani nevyslechnou jeho obhajobu. … Král učiní všechno, co od
něj bude papež požadovat, plně zodpoví cokoli, kterýkoli den, na kterémkoli místě, které mu papež
určí, pokud mu dá zatím rozhřešení a znovu mu dopřeje milost přijímat svátost oltářní. … Papež
dlouho odolával, neboť se u krále obával nestálosti mládí a jeho ochoty vrhnout se tam, kam ho
nasměrují jeho pochlebníci. Ale nakonec ho přemohly jejich naléhavé prosby a váha jejich názorů.
„Pokud se za svůj čin opravdově kaje,“ pravil, „nechť vydá do naší moci svou korunu a ostatní
královské insignie na důkaz ryzí upřímnosti svého pokání a dozná, že po tak zatvrzelém pochybení
není hoden jména a cti krále.“ To se vyslancům zdálo příliš tvrdé; a když usilovně naléhali, aby svůj
rozsudek zmírnil a nelámal třtinu větrem se klátící tak nesmírně přísným soudem, nakonec nerad
souhlasil, že král může přijít a, pokud je jeho pokání opravdové, smazat poslušností vůči výnosům
Svatého stolce svou vinu, které se dopustil tím, že Svatým stolcem pohrdal. Král přišel, jak mu bylo
poručeno; a poněvadž hrad byl obehnán trojí zdí, byl přijat v druhém obvodu hradeb;… svlečený z
královského roucha, bez všech znaků královské moci, bez jakékoli okázalosti, bosý a postící se od
rána do večera, očekával papežovo rozhodnutí. Stejně tak druhého dne a pak třetího; až nakonec
čtvrtého dne byl připuštěn k audienci a po dlouhém rozhovoru dostal rozhřešení. …
Lampertovo vyprávění bývá často napadáno. Přechod Mont Cenis je prý příliš dramatický,
trojí hradby hradu v Canosse příběh vylepšují, ale ve skutečnosti nemohly existovat. Avšak již
dávno se C. W. Previté-Orton, „poté co prošel tou starou trasou“, postavil za Lampertův popis
průsmyku. „Lampert se snad nezmiňuje o tom, že nebezpečné úseky jsou pro běžného cestujícího
docela krátké, protože spád na úroveň údolí Novalesa je strmý. Kromě toho přeprava na saních, …
jakýsi sjezd na sáňkách, byl zvláštností trasy přes Mont Cenis.“ A nedávné vykopávky ukázaly, že
Canossa vskutku měla trojí hradby. Ale Lampertovo vyprávění o Jindřichově přísaze papeži nelze
tak jednoznačně přijmout: Lampert vlastně přísahu nezfalšoval, ale vyzvedl a učinil explicitní
všechno, o čem se domníval, že to představovalo implicitní obsah Jindřichovy přísahy. Ta je
zaznamenána v Řehořově Registru a je velmi prostá. Přísahal, že se podrobí Řehořovu rozsudku ve

244
věci sporu mezi sebou a německými magnáty čili že se s nimi dohodne podle Řehořovy rady, a
pokud by si papež přál vydat se na sever, přislíbil mu ochranu. Na oplátku papež souhlasil, že zruší
Jindřichovu exkomunikaci. Nenavrátil mu plnou královskou moc. Podle jeho postoje byl Jindřich
zbaven funkce, dokud nebude prověřeno a rozhodnuto, že se pro ni hodí. Ale znovu byl přijat do
společenství církve a v Jindřichových očích to podle všeho znamenalo, že znovu získal práva
královská.
Ani Jindřichovo slovo nebylo přijato unáhleně. Opat z Cluny, poněvadž kvůli svému
řádovému slibu odmítl přísahat, předložil svou důvěru před zraky Boha, jenž všechno vidí.
Biskupové z Žiče (Zeitz) a Vercelli, markýz Azzo a další přítomná knížata přísežně potvrdili před
ostatky svatých, že Jindřich svým slibům dostojí a neodvrátí ho od nich žádné protivenství ani zvrat
štěstěny.
Když papež zrušil jeho exkomunikaci, celebroval mši a po svaté mešní oběti povolal krále se
zástupem přítomných k oltáři, a když vložil ruku na tělo Páně učinil dlouhý proslov, v němž se
očišťoval od obvinění vznesených Jindřichovými přívrženci. Pak požil část hostie a vyzval krále,
aby složil podobnou přísahu o své nevině a dobrých úmyslech a požil zbytek. Jindřich odmítl, ale
papež byl dostatečně uspokojen, zakončil mši, pozval krále k večeři a pak ho propustil jeho cestou.

1077-1106
Pokoření Jindřicha v Canosse na jeho současníky hluboce zapůsobilo. Král, jehož otec
sesazoval a dosazoval papeže, se sám dostal do papežské klatby a přísahal, že přijme papežův
rozsudek. Úlohy klíčových hráčů ze Sutri se vyměnily; papežská autonomie, dokonce papežská
nadřazenost, viditelně uspěly. Vztahy papeže a císaře už nikdy nebudou takové jako dřív.
Ale za daných politických okolností byl Jindřich IV. v Canosse vítězem. Jeho situace byla
výsledkem spojenectví mezi papežem, jihoněmeckými vévody a saskými vzbouřenci. Ale již v
lednu 1077 se k němu sjížděli lombardští biskupové s mnoha lombardskými šlechtici. Papež mohl
počítat s horlivou podporou v Německu pouze do té doby, dokud byla jeho klatba významnou
politickou zbraní pro věc vzbouřenců. Jakmile byla zrušena, přestal jim být užitečný. Řehoř navíc
tvrdil, že by měl Jindřicha soudit on, a toto tvrzení nebylo mezi německými knížaty populární.
Pokud by se papež vyslovil v Jindřichův prospěch, byla by jejich věc ztracena, pokud by se vyslovil
proti Jindřichovi, vzešel by nový král z papežovy blahovůle, což byla situace, která se dala
akceptovat pouze v nejkrajnějším případě. Řehoř těmto pohnutkám rozuměl a odtud pramení jeho
dlouhé váhání v Canosse. Když byl Jindřich vyňat z klatby, němečtí vzbouřenci vyhlásili, že byli
zrazeni a v březnu 1077 přistoupili ve Forchheimu ke zvolení Rudolfa, vévody švábského. Zvolení
na místě akceptovali Řehořovi legáti, ale Řehoř byl nucen jejich akt odmítnout. Jindřich nebyl
formálně sesazen, a ať si Řehoř sebevíc přál spojit se s Rudolfem, byl nucen Jindřichovi dovolit,
aby se hájil v soudním procesu. Papež toužil, aby se tento proces uskutečnil a sám se obsadil do role
soudce. Ale odpůrná strana naprosto neměla zájem, aby k něčemu takovému došlo. Nešťastný papež
zjistil, že je nucen zaujmout vyčkávací stanovisko.
Některá opatření mohl přijmout. Na římské synodě v listopadu 1078 vydal svůj edikt proti
laické investituře. Praxi laického vměšování do volby biskupů a opatů horlivě napadaly již dřívější
sněmy církve. Nyní to bylo poprvé, kdy papež výslovně odsoudil vnější a očividné známky
královského zasahování do takových jmenování: praxi, která se rozmohla v posledních staletích,
kdy král předal nově jmenovanému biskupovi prsten a pastýřskou berlu jako symbol toho, že mu
předává diecézi. Tuto praxi známe jako laickou investituru. O jejím významu se v té době hodně
diskutovalo. Tvrdilo se dokonce, že král tímto aktem pouze předává světskou autoritu a majetek
stolce či opatství. Ale jelikož byl prsten symbolem biskupského svěcení a berla biskupské pastýřské
péče, musel obřad reformátorům nutně připadat urážlivý a spor o takové symboly nutně musel být
krajně delikátní záležitostí jak pro světskou, tak pro duchovní moc.

245
 Nakonec na postní synodě v roce 1080 papež vyhlásil rozsudek proti Jindřichu IV. V Canosse
Jindřich slíbil, že se papežskému výroku podrobí, ale koncil, na němž k tomu mělo dojít, se nikdy
nesešel a Řehoř měl pocit, nikoli neoprávněný, že to způsobil Jindřich, ačkoliv Rudolf se ve
skutečnosti rovněž zdráhal, zda má dovolit, aby se sešel. A znovu, v ještě spletitější tirádě, uvrhl
papež Jindřicha do klatby. Tentokrát byl král formálně sesazen a Pavel i Petr byli upozorněni, že
mají dohlédnout na to, aby byl rozsudek vykonán. Poté papež v prorockém vytržení předpověděl, že
do několika měsíců Jindřich buď zemře, nebo bude poražen. Tato věštba nebyla domyšlená,
poněvadž v témž roce zemřel Rudolf a Jindřich měl před sebou stále ještě čtvrtstoletí života.
Rudolfovou smrtí se záležitost fakticky urovnala. Vzbouřenci neprodleně zvolili Rudolfova
nástupce, ale ten měl malou naději na úspěch. Mezitím Jindřich znovu přistoupil ke krajním
opatřením proti Řehořovi. Řehořův rozsudek byl vynesen o postu v roce 1080, o Velikonocích
Jindřich spolu s německou šlechtou a biskupy prohlásil Řehoře za sesazeného. V červnu v Brixenu,
posílený početnou skupinou italských biskupů, potvrdil král, Patricius Římanů svůj rozsudek a v
souladu s výkladem papežského volebního ediktu, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech v
císařském zájmu příhodně zfalšován, zvolili papežem (či vzdoropapežem, za něhož je obvykle
pokládán) arcibiskupa z Ravenny pod jménem Klement III. - což je roztomilá připomínka Klementa
II., kterého vybral Jindřich III., aby v roce 1046 nahradil sesazeného Řehoře VI.
Od roku 1080 už Jindřich nikdy nebyl bez vlastního papeže. Muži, kteří nastoupili po smrti
Klementa III. v roce 1100, byly stínové postavy a dokonce ani sám Klement v posledních letech
mnoho neznamenal. Ale v 80. a počátkem 90. let nebylo vůbec jasné, který z papežů bude nakonec
akceptován. Klement byl až příliš zjevně nástrojem německého krále, než aby byl přijatelný
ostatním evropským vladařům. Ale občas některý, jako třeba Vilém II. Anglický, zjistil, že je velmi
pohodlné vymluvit se na papežské schizma, když chce svou zem dočasně udržet nezávislou na
papeži. Kromě toho, jestliže měl Klement malé naděje na získání nových přívrženců, pak byl Řehoř
v pozdějších letech mistrem v tom, jak si odcizit ty svoje, a v osmdesátých letech byl Jindřich IV. na
vrcholu moci. Uhry, Srbsko a Chorvatsko se na nějaký čas podřídily Klementovi a na velmi krátkou
dobu dokonce snad i Anglie. V roce 1081 přitáhl Jindřich do Itálie a oblehl Řím. V roce 1084 se mu
ho konečně podařilo dobýt, Klement ho mohl korunovat císařem a sám usadit v Římě svou kurii. V
té době již Řehoře většina jeho kardinálů opustila, včetně starých reformátorů jako byl Hugo
Candidus, německý spolupracovník Lva IX., který cítil, tak jako mnozí, že Řehoř by měl usilovat o
obnovu starého spojenectví říše a papežství, místo aby vyvolával rozkol. Řehoře opustil dokonce i
papežský kancléř a v jeho posledních letech zavládl chaos v jeho Registru. Z Andělského hradu,
staré papežské pevnosti, Řehoř bezmocně přihlížel, jak jeho nepřítel a jeho sok okupují jeho trůn. Z
tohoto potupného postavení ho vysvobodil vůdce Normanů v jižní Itálii Robert Guiscard. Na něj se
Řehoř často obracel, ale Guiscard měl jiná želízka v ohni a přišel teprve tehdy, až se mu to hodilo. A
když přišel, bylo město vypleněno více než kdy jindy od prvních časů republiky, a Řehoř, ten
nejřímštější ze všech Římanů, musel se svým novým ochráncem uprchnout. Zemřel v Salernu 25.
května 1085 v úvahách nad ztroskotáním svého díla.
Pro reformní papežství bylo štěstím, že Řehoř nežil déle. Po jeho smrti zůstal papežský stolec
dlouho neobsazen, potom byl zvolen opat z Monte Cassina, ale nepodařilo se mu v Římě usadit.
Nakonec byl v březnu 1088 zvolen jeden z mála kardinálů, kteří zůstali Řehořovi věrní jako papež
Urban II. Urban II. byl zapálený reformátor, byl clunyjský mnich, byl Francouz, byl také diplomat a
člověk, který měl politický cit, jejž Řehoř postrádal, a také neměl ani kapku jeho věšteckých vizí.
Bylo jen přirozené, že dokázal shromáždit všechny ty, pro něž byl Klement III. z toho či onoho
důvodu nepřijatelný. I tak postupoval jen pomalu a po několik let velmi opatrně. Dokázal vytěžit
okamžitou výhodu z politického neklidu v severní Itálii. Města už měla Jindřicha IV. dost. Jho
říšské vlády je tížilo. Dokonce i Jindřichův arcibiskup milánský byl připraven spojit síly s Urbanem.
V roce 1089 se Urban znovu usadil v samotném Římě a v následujících letech napodoboval Lva IX.
v jeho papežství na cestách, v těch zemích, kde mu zachovali věrnost, především ve Francii. V roce

246
1095 mu pomohl velký zásah štěstěny: byzantský císař se na něj obrátil s žádostí o pomoc. Papež
odpověděl tím, že uvedl do chodu první křížovou výpravu - vyhlásil svatou válku, nikoli proti
křesťanským nepřátelům jako Řehoř, nýbrž proti pohanům, a přitáhl pod papežský prapor nadšence
a nespokojence z celé Evropy. Úspěch křížové výpravy znamenal pro Urbana podstatné morální
vítězství a Jindřich IV., který Urbana nikdy jako papeže neuznal, tím utrpěl. Urban mezitím
zopakoval s větším důrazem než kdy jindy edikt proti laické investituře a mír mezi říší a papežstvím
se zdál být i nadále v nedohlednu.

Otázka investitury v Anglii a Francii

Urbanův nástupce Paschal II. (1099-1118) byl člověk nesvětský, jehož vláda byla svědkem
některých mimořádných úspěchů i některých stejně udivujících nezdarů. V Anglii a Francii byla
otázka investitury urovnána. Je kuriózní skutečností, že když Urban II. vyhlásil první křížovou
výpravu, byl v otevřeném sporu s králi Německa a Francie a král Anglie, jenž ho neuznal, s ním měl
být rovněž zakrátko na kordy. V Anglii byl protiklerikální Vilém II., jenž byl podle svého mínění
obelstěn, aby v roce 1093 akceptoval zbožného Anselma jako arcibiskupa canterburského,
rozhodnut, že se ho zbaví. Řada sporů vedla k Anselmovu exilu v letech 1097 až 1100. Když v roce
1100 nastoupil Jindřich I., okamžitě povolal Anselma zpátky, ale starý arcibiskup se mezitím
zúčastnil řady koncilů, na nichž Urban a Paschal zdůrazňovali Řehořovo odsouzení laické
investitury, dali jasně najevo, že biskupové nemají skládat slib věrnosti králům a že majetek církve
nespadá pod světskou kontrolu. Tyto názory nebyly pro Jindřicha I. přijatelné, a když Anselm
odmítl vysvětit biskupy, kteří obdrželi investituru z Jindřichových rukou, konflikt se stal opět
nevyhnutelným. Žádná strana si však nepřála pokračovat v něm donekonečna a zanedlouho byl
nalezen kompromis. Jindřichovi se vysvětlilo, že je možné se rozumně vzdát obřadu investitury,
pokud nový biskup bude vazalem na jeho pozemských statcích. To se zakládalo na pojetí, že většinu
biskupových pozemků tvořily tak zvané „temporality“, světské statky, které se odlišovaly od
„spiritualit“, obročí - ryze církevních příjmů, jako byly desátky a ofěry, jež mohl obdržet pouze
duchovní. Běžně se vžila představa, že zatímco spirituality jsou zcela pod církevní kontrolou,
temporality, které byly původně darem králových předků, jsou v držení krále. To rovněž znamenalo,
že v případě neobsazeného místa mohl král vznést nárok, což odedávna činil, aby se mu temporality
uprázdněného stolce vrátily, aby je mohl spravovat a používat jejich výnosů, dokud nebude dosazen
nový biskup. Idea „temporalit“ zcela jasně protiřečila Paschalovým ediktům; ale dosáhla značného
rozšíření a v pozdním středověku se stala základem praxe ve většině evropských zemí. Aby však
nedošlo ke sporu, bylo v letech 1105-1106 navrženo pouze to, že se Jindřich I. má vzdát laické
investitury, pokud bude od biskupů přijímat slib věrnosti. Anselm s přistoupením na kompromis
váhal, ale papež na něj k jeho překvapení přistoupil. V roce 1107 se Anselm mohl vrátit do Anglie.
Jindřich I. odpřísáhl, že již nebude udělovat investituru s prstenem a berlou a Anselm na oplátku
souhlasil, že nebude odmítat vysvětit vyvoleného biskupa, který již složil slib věrnosti králi. V praxi
Jindřich dál jmenoval anglické biskupy, ale to, že tak činil bez starých symbolů, bylo citelnou
připomínkou, že biskupové nejsou prostě jen královskými zvolenci a že papežova moc má váhu,
jakou před sto lety neměla.
Ve Francii bylo mezitím od laické investitury upuštěno bez jakékoli otevřené roztržky. Ke
sporu sice došlo, ale v jiné věci. Filip I. unesl hraběnku z Anjou, a ačkoliv hrozný hrabě přijal ztrátu
s pozoruhodnou povolností, papež byl méně tolerantní. Urban II. krále exkomunikoval a mír byl
nastolen až v roce 1104, kdy Filip dámu zapudil. Tato krize se přičetla k mnoha Filipovým
problémům v pozdějších letech a francouzská monarchie byla navíc v každém případě mnohem
slabší než anglická či německá. Starý spojenec Řehoře VII. Hugo z Lyonu ostře odsoudil laickou
investituru již v devadesátých letech. Investitura a rovněž biskupský slib věrnosti byly politicky
žádoucí a obhajoval je proslulý znalec kanonického práva biskup Ivo z Chartres. Ivo byl příliš
významný a příliš vážený, než aby si papež přál vystupovat proti němu přímo. Nebylo to ani

247
zapotřebí, poněvadž ve skutečnosti Ivo sváděl pouze ústupové boje, aby král Filip, či spíše král
Ludvík - protože Filipův syn a dědic, již vyvolený a korunovaný, při senilitě svého otce stále
pevněji třímal žezlo - mohl se ctí ustoupit. V roce 1107 bylo od investitury upuštěno a vazalský slib
byl vyžadován pouze ve zvláštních případech. Ale i to brzy přestalo. Ludvík však dál užíval své
obvyklé autority při volbě biskupů ve sféře královské působnosti a pokoušel se rozšířit svůj vliv,
nikoli bez jistého úspěchu, za hranice Ile de France.

Papež a císař, 1106-1122

Uprostřed těchto demarší císař Jindřich IV. zemřel. V posledních letech jeho života se jeho
nejstarší žijící syn, budoucí Jindřich V., pokusil předběhnout otcovu smrt a převzít otěže vlády. Byl
proto ochoten ignorovat otcovy vzdoropapeže a uznat Paschala. Ale když v roce 1106 nastoupil po
svém otci, vyšlo najevo, že se nehodlá okamžitě zbavit investitury. V roce 1107 byl Paschal ve
Francii a na koncilu v Troyes bylo jeho nekrvavé vítězství v tomto království potvrzeno dalším
ediktem proti laické investituře. Tento edikt byl v prvé řadě namířen proti německému králi a
Paschal tomu nasadil korunu, když exkomunikoval německé biskupy, technicky na základě toho, že
odmítli jeho předvolání na koncil v roce 1106. Ale Jindřich V. věděl, že většina německých biskupů
stejně jako dřív nemá chuť akceptovat papežské vměšování, a tak v otázce investitury stál pevně na
svém, zatímco Francie a Anglie se z konfliktu stahovaly.
V roce 1110 přitáhl Jindřich s velkým vojskem do Říma, aby byl korunován císařem. Zároveň
se snažil vzbudit zájem papeže o možnost vzdát se regalií, práv evidentně se vztahujících ke
královské moci - investitura, tvrdil, náleží výhradně k regaliím. Z těchto jednání vzešlo jisté, dost
originální schéma: papež a císař učinili dohodu, podle níž se Jindřich zřekne investitury a biskupové
svých regalií. Toto schéma vyvolalo docela pochopitelně divoké protesty. Biskupové se zhrozili;
světská knížata byla tímto pokusem rozpoltit německou šlechtu, vlastně zničit církevní šlechtu
Německa, dotčena skoro stejně. Stoupenci papeže i přívrženci císaře řekli oběma zcela
jednoznačně, že toto schéma nepřipadá v úvahu; Jindřich papeže neprodleně unesl a vypáčil z něj
pro tuto chvíli úplnou kapitulaci. Paschal pod nátlakem přiznal Jindřichovi právo investitury a
korunoval ho jako císaře.
Jindřich V. dosáhl svého lstí. Jakmile se ale jeho vojsko vzdálilo z okolí Říma, papež se nutně
zřekl dohody očividně vynucené silou. Jindřich však byl stejně tvrdohlavý jako násilnický a mezi
ním a Paschalem nemohl vládnout mír. Nějakou dobu se vzájemně ignorovali a potom v letech
1116-1117 přišel Jindřich znovu do Itálie, tentokrát s manželkou, Matyldou Anglickou, s úmyslem
dát ji korunovat po svém boku. Tak se také stalo, rukama jednoho povolného arcibiskupa. Paschal
prchl.
V příštím roce Paschal zemřel. Jindřich byl mezitím zavalen problémy v Německu a nemohl
přehlédnout skutečnost, že jeho kolegové v Anglii a Francii ztratili málo či vůbec nic, když se
papeži podřídili. Jindřich I. Anglický byl jeho tchánem a nikdy neskrblil dobrými radami. V roce
1119 se na císaře osobně obrátil jeden z čelných Ludvíkových biskupů, proslulý učitel Vilém ze
Champeaux.
Přeješ-li si mít opravdový mír, můj pane králi, [řekl] měl by ses zcela vzdát investitury diecézí
a opatství. Můžeš pokládat za jisté, že tím neztratíš nic z královské moci, neboť věz, že já jsem byl
zvolen biskupem ve francouzském království a z rukou krále jsem nic nepřijal, ani před ani po
vysvěcení, a přesto ve věcech vazalství, vojenské služby, obvyklých poplatků a všech dalších
věcech obecného blaha věrně vykonávám službu stejně jako biskupové v tvém království - které jsi
pokračováním v investituře až dosud zatahoval do tohoto konfliktu, o exkomunikaci nemluvě.
Jindřich mezitím znovu přistoupil ke krajním opatřením. V roce 1118 udělal z arcibiskupa,
který ho v roce 1117 korunoval, protipapeže a znovu propukl otevřený konflikt. Ale německým

248
knížatům, stejně jako Vilémovi ze Champeaux, se to teď zdálo bezpředmětné. V roce 1121 přiměli
Jindřicha, aby přistoupil na kompromis, jenž se ve všech bodech silně podobal tomu, který před
mnoha lety přijal jeho moudřejší tchán. Formálně k tomu došlo v roce 1122 ve Wormsu v proslulém
konkordátu. A odstoupení od investitury bylo opět jednou naplněno, uskutečnilo se slavnostním a
trvalým předáním papeži a bylo opatřeno zlatou pečetí. Ale stejně jako v roce 1107 byl papežský list
nastiňující papežské ústupky neoficiální záležitostí, osobní zárukou poskytnutou pouze Jindřichovi.
Jindřich Německý se tím netrápil o nic víc než Jindřich Anglický. On a jeho stoupenci mohli tvrdit,
že všechno, co list obsahuje, je v říši starým obyčejem a v praxi vlastně přežije panujícího vládce.
Dokonce i kdyby tomu tak nebylo, mohli stále ještě čerpat útěchu z ujištění Viléma ze Champeaux;
a Jindřich V. se mezitím mohl se svolením papeže účastnit voleb a dotykem svého žezla udělovat
„temporality“.
Spory o investituru měly mnoho důsledků. Laická investitura úplně přestala existovat, ale
konflikt kvůli tomu, kdo bude jmenovat biskupy, s neztenčenou silou pokračoval po celý středověk.
Praktiky povolené Jindřichu I. Anglickému pokračovaly navzdory mezihře slabé vlády za jeho
nástupce, ty, které byly povoleny Jindřichu V., se postupně přestaly užívat. Tento rozdíl je
příznakem odlišných dějin anglické a německé monarchie a slábnoucí moc německých králů nad
německými biskupy znamenala příležitostně a sporadicky jen tolik, že vzrůstal papežský vliv. Bylo
na nové německé šlechtě, aby dosáhla skutečné kapitulace.
Ale velké bitvy sklonku 11. a počátku 12. století měly hlubší a širší význam, než lze vyvodit z
politických důsledků dohod, které je ukončily. V Německu se spor překrýval s rozhořčenou
občanskou válkou a urazil hodný kus cesty směřující ke zničení staré německé monarchie. Ve
Forchheimu v roce 1077 na chvíli na sálskou zahradu pohlédl nový svět, nová představa monarchie.
Staré spojenectví krále a církve už nikdy nebude takové jako dřív. Anglický král, který vždy těžil z
toho, že papež měl nebezpečnější nepřátele blíž, si dokázal podržet značnou část podstaty své moci.
Francouzský král nalezl novou podporu pro svou moc ve spojenectví, zprvu poněkud nejistém, s
papežem. Nejhůř postiženým byl císař. Jeho vládnutí Německu záviselo na těsném spojenectví s
církví, na jeho kvazimonopolu na kontrolu nad církví. Lombardští biskupové byli v podstatě věrní
Jindřichu IV. proti Řehoři VII. Ale nemohli donekonečna podporovat vzdálenou a slábnoucí
císařskou autoritu ani být věčně nepřístupní novým trendům v církevním myšlení a právu.
Především vzrůstající moc italských měst způsobovala, že rozdíly mezi zájmy Německa a Itálie
byly větší než dosud, a vypěstovala v Italech novou zálibu ve svobodě.
V samotném Německu rostoucí síla a nezávislost šlechty, hrabat a méně významných vévodů
představovala neustálou výzvu královské nadřazenosti a pouta vytvořená mezi šlechtou a kláštery
reformovanými koncem 11. a počátkem 12. století podle příkladu Hirsau se stala nebezpečnou
hrozbou pro královskou kontrolu nad církví. Vilém z Hirsau byl pravý reformátor, který se pustil do
díla bez předem připraveného plánu. Po nějaké době se dostal pod vliv Cluny a Řehoře VII. Tyto
vlivy otevřely cestu systému kontroly příznivě přijímanému knížecími patrony, kteří jeho hnutí
podporovali. Kláštery reformované pod vlivem Hirsau byly nezávislé na královské a často i na
biskupské kontrole a byly přímo podřízené papeži. To však ponechávalo prostor pro nezvyklý typ
instituce laických ochránců, jež se vyvinula z té, která existovala ve starých německých klášterech,
a lišila se tím, že nebyla ničím povinována králi. Cílem mělo být vytvoření velké skupiny imunit,
enkláv církevního majetku, které by nebyly povinovány věrností králi. Byl to jeden z mnoha
způsobů, jimiž spor říše a papežství napomohl ostatním tendencím vedoucím k rozkladu sálské říše.
Hirsau mělo dvě tváře: mělo význam konstituční a náboženský jako jedno z mnoha hnutí
monastické reformy v té době. Připomíná nám, že z jednoho hlediska byly spory popisované v této
kapitole politické a konstituční, z jiného pak představovaly dospívání mocného náboženského hnutí.
Křesťanství o sobě vždy tvrdilo, že je revolučním náboženstvím; občas to zřejmě odpovídá
skutečnosti.

249
Papežství, 1122-1153
V roce 1123 papež Kalixt II. oslavil ukončení sporů o investituru tím, že předsedal
generálnímu koncilu v Římě, prvnímu lateránskému koncilu, na němž byly vydány definitivní
edikty proti laické investituře a přijata další opatření k reformě církve. Po třicet let papežové
relativně dobře vycházeli s mocnostmi severní Evropy a konflikty s Friedrichem Barbarossou a
Jindřichem II. Anglickým leží za horizontem této knihy. Ale po většinu této doby papežství nežilo v
míru. Stále muselo zápasit o to, aby nalezlo modus vivendi samo se sebou, s Rogerem Sicilským a s
římským lidem.
V roce 1130 upadly poloostrov a církev do zmatků při sporných papežských volbách. Starší
kardinálové, pohrobci hrdinského období reformy, ve spojenectví s jednou z římských frakcí, zvolili
Pietra Pierleoniho, syna jedné z římských rodin nejbližších Řehoři VIL, jako Anakleta II. Mladší
kardinálové, mnozí z nich Francouzi, podporovaní jinou římskou frakcí, a to Frangipaniů, zvolili
Gregoria Papareschiho jako Inocence II. (1130-1143). Církevní a politické nitky byly při těchto
volbách propleteny a znovu se projevila slabost volebního ediktu z roku 1059. Inocenc měl podle
všeho většinu mezi kardinály-biskupy, kteří měli právo podávat návrhy, ale mezi všemi kardinály
zůstal v menšině. Anaklet měl v rukou Řím a získal slib věrnosti od normanského vůdce na jihu.
Ale Inocenc dokázal upevnit svou moc ve Francii, využít svých francouzských přívrženců a získat
podporu několika vůdčích osobností severního křesťanstva, patrně včetně Petra Ctihodného, opata z
Cluny, a zcela jistě svatého Bernarda z Clairvaux, jehož výmluvný hlas a magické pero mu byly
neustále k službám. Věřili, že Inocence si zvolil Bůh. Některé přesvědčili, jiní zjistili, že je
jednodušší souhlasit než se přít. Francouzský a anglický král se vyslovili pro Inocence. Nakonec
souhlasil i císař Lothar.
Lotharova první návštěva v Itálii mu vynesla císařskou korunu, ale nepřinesla žádnou jistotu
pro Inocence. Jeho druhá návštěva v letech 1136-1137 byla delší a úspěšnější. Roger Sicilský byl
celkem vzato vypuzen z Itálie.
V roce 1137 se Lothar stáhl a vbrzku zemřel, ale v roce 1138 ho následoval do hrobu Anaklet,
jehož nástupce jako vzdoropapež brzy abdikoval. Inocencovi bylo dopřáno ovládnout pole. Konec
sporu o investituru byl oslaven na 1. lateránském koncilu. V roce 1139, na 2. lateránském koncilu,
oslavil Inocenc II. konec schizmatu. Opět byly vydány významné dekrety, shromáždili se biskupové
a opati z celé Evropy, papežská nadřazenost a jednota byly prosazeny.
Inocence však jeho triumf politicky nezabezpečil. V roce 1139 Roger Sicilský znovu ovládl
jižní Itálii. Stejně jako před mnoha lety Lev IX. vytáhl i Inocenc osobně proti normanskému vůdci,
a se stejným výsledkem. Inocenc byl zajat a ačkoliv se k němu chovali s hlubokou úctou,
nepropustili ho, dokud nepotvrdil Rogera v královské hodnosti, kterou již předtím vypáčil z
Anakleta II. jako odměnu za svou podporu. V pozdějších letech jeho vlády se měl Roger Veliký stát
užitečným spojencem papežství.
Papežové opravdu obzvlášť potřebovali spojence, neboť jejich světská moc byla doma
zpochybňována a Konrád III. nikdy nebyl natolik silný, aby mohl osobně přitáhnout na jejich
ochranu. V roce 1143 římští kupci a řemeslníci ustavili komunu, jak to již udělala mnohá jiná
italská města, a pokoušeli se prosadit svou nezávislost jak na papeži, tak na staré římské šlechtě.
Podle tradičního římského způsobu zřídili senát na Kapitolu. Krátce po jeho vzniku zemřel Inocenc
II. Žádný z jeho nástupců nevydržel déle než pár měsíců a senát stále efektivně ovládal město ještě
v době, kdy kardinálové zvolili novým papežem Bernarda z Pisy, opata a žáka Bernarda z
Clairvaux. Přijal jméno Evžen III. (1145-1153) a první léta tohoto sympatického, schopného a
svědomitého papeže byla svědkem znovunastolení jeho autority v Římě. Římská ekonomika
závisela do značné míry na návalu návštěvníků a toku darů, které přicházely papežské kurii. Kdyby
se Evženovi podařilo zůstat v Římě nebo v jeho okolí déle, možná by dokázal město na delší dobu

250
dostat pevněji pod svou kontrolu. Ale v letech 1147-1148 se vypravil do Francie zorganizovat
zahájení druhé křížové výpravy a svolat další generální koncil v Remeši v roce 1148. Zatímco byl
mimo Řím, senát se z podnětu horlivého kazatele vysloveně puritánských názorů Arnolda z Brescie
obnovil. Arnold byl svého času opatem a později v Paříži žákem Abélarda a jeho neustále sílící
protihierarchické postoje vedly k jeho vypuzení nejprve z Francie a později z Curychu. Byl
předveden před Evžena III., který mu uložil pokání v Římě. Bylo to katastrofální řešení, protože
Arnold se znovu pustil do kázání. Brzy navázal spojenectví s budoucími rebely a zůstal na svobodě
až do Evženovy smrti. Jeho spílání papeži a kardinálům bylo čím dál zanícenější. Papež mezitím
neměl chuť zůstávat příliš závislým na sicilském spojenectví, neboť se obával moci Rogera II. a
nelíbila se mu jeho církevní politika. Jelikož se však Konrád III. nikdy nedostavil, byl papež nucen
Rogera nějak využít. Situace v Římě byla stále neklidná a Arnold z Brescie dosud na svobodě, když
Evžen v roce 1153 zemřel. Arnoldův pád způsobilo krátké spojenectví papeže Hadriána IV. a
Friedricha Barbarossy v roce 1155: buřič byl pověšen s němým souhlasem senátu, císaře i papeže.
Míru v Římě bylo dosaženo, avšak s pomocí daleko nebezpečnějšího nepřítele.
Tento stručný přehled dějin papežství mezi lety 1122 a 1153 se týká hlavně politických
událostí. Pouhý výčet těžkostí a katastrof však představuje papežství na počátku 12. století ve zcela
falešné perspektivě. Ačkoliv konzervativní názor stále působil na papežskou autoritu jako mocná
překážka a ačkoliv bylo papežství nuceno v mnoha otázkách laického patronství a laické kontroly
církve sáhnout ke kompromisu, byla nyní papežská monarchie bezpečně zavedená. Na papežství se
dosud obecně pohlíželo jako na přirozené centrum a přirozeného spojence duchovních hnutí - i když
to nebyl pohled radikálů podobných Arnoldovi z Brescie. Zatímco Inocenc II. bojoval s Anakletem
a Rogerem, sepisoval mistr Gratian v ústraní v Bologni své Decretum; a v osobě Evžena III. dobyli
svatý Bernard a cisterciáci papežský trůn - „říká se“, psal svatý Bernard žertem papeži, „že
papežem jsem já, ne ty“. Hnutí reprezentovaná Bernardem a Gratianem jsou z širšího hlediska pro
dějiny papežství významnější než politické problémy papežů. A těmito hnutími se teď musíme
zabývat.

251
19 Nové mnišské řády
Monastická hnutí 11. a 12. století se vždy budou velmi těsně spojovat s řádem cisterciáků a
jménem svatého Bernarda z Clairvaux (1090-1153). Cisterciáci se stali nejrozšířenějším a
nejvlivnějším řádem. Jejich pověst se zakládala nejen na jejich zápalu pro čistotu a prostotu, ale
také na jejich organizační obratnosti. Naše vzrůstající vědomosti o ostatních řádech jejich doby
nesmí potlačit naši představu o jejich originalitě. Ale zároveň nesmíme dovolit, aby nám lesk
Cíteaux, majestátní zříceniny četných cisterciáckých klášterů či Bernardova výmluvnost zakryly
přípravu, kterou Cíteaux prošlo v 11. století, či kontext náboženského obrození, v němž se zrodilo.
Na sklonku 10. a na počátku 11. století znovu získával v mnoha částech Itálie na popularitě
poustevnický život. Jedním z prvních poustevníků, o nichž máme informace, byl svatý Romuald z
Ravenny, který zemřel v roce 1027. Romuald, tak jako mnozí z duchovních vůdců generace, která
ho následovala, byl poutník. Začal v jednom klášteře pod clunyjským vlivem, ale svou komunitu
opustil kvůli touze po větší samotě. Kamkoli přišel, zanechával za sebou stezku pousteven, jejichž
vznik inspiroval. Nesestavil žádná promyšlená pravidla života či řád, ale jeho vliv se občas projevil
u některého z význačných následovníků. Nejproslulejší z nich byl svatý Petr Damiani, který v srdci
vždy zůstával samotářem, dokonce i tehdy, když byl kardinálem-biskupem v Ostii, a nakonec se
uchýlil do Fonte Avellana, jedné z Romualdových pousteven, aby tam dokonal svůj život. Dalším
Romualdovým hlavním střediskem bylo Camaldoli, jež se na sklonku 11. století stalo centrem
řeholního řádu mnichů a poustevníků, kteří si za základ svého života vyvolili doslovné zachovávání
Řehole svatého Benedikta, přistupovali k ní nicméně (podle slov samotného svatého Bernarda) jako
k „malé řeholi pro začátečníky“.
Tento vývoj umožnily dvě skutečnosti: popularita mnišského ideálu a intelektuální oživení.
Zavládlo náboženské oživení a nadšení. Z této doby neporozumíme ničemu, pokud si neuvědomíme
nesmírnou popularitu mnišského ideálu a náboženského života, popularitu, která se již rozšířila pod
vlivem Cluny, Gorze, Brogne a Glastonbury v době, kdy byl svatý Romuald ještě dítě, která však
neustále vzrůstala více než celé století po jeho smrti. Mnozí z papežských reformátorů byli sami
mnichy a monasticismus představoval jejich normu náboženského života. Právě to je zčásti přimělo
k tak horlivému tažení za prosazení celibátu a vysvětluje to jejich zájem o to, aby veškeré
duchovenstvo, které aktivně nepůsobí ve farnostech - a dokonce i někteří z těch, kdo v nich působí -
bylo převedeno do klášterů. Hildebrand a Damiani pomáhali rozběhnout hnutí na přeměnu komunit
kněží a kanovníků na „řeholní kanovníky“, z nichž se na sklonku 11. století vyvinula řada klášterů
kanovníků řídících se Řeholí svatého Augustina. Tato Řehole, která byla ve staletích poté, co ji
Augustin sepsal, značně přepracována, stále zůstávala poněkud vágní a neupřesněná. Aby to
napravily, vyvinuly první augustiniánské kláštery řadu souborů zvyků, které byly pravidelně
dodržovány v kombinaci s Řeholí. Výsledkem byl jakýsi druh mnišství, který se původem poněkud
lišil od benediktinského, do něhož se zařadily nesčetné malé komunity. Například v Anglii a Walesu
byla první polovina 12. století svědkem zřízení asi padesáti domů cisterciáků a skoro stovky
augustiniánů, ale počet řádového osazenstva (s vyloučením laických bratří) zůstal přitom zhruba
tentýž: 1400 až 1500.
Mnišský život byl populární u světských patronů i u adeptů řehole. Obecně panoval názor, že
čím horlivější řád, tím účinnější budou jeho modlitby - a tudíž i užitečnější. To vysvětluje paradox,
že řada komunit vzniklých v chudobě a strádání brzy po svém založení získala téměř ohromující
dotace. Patronát mohl být často obtížný. Normanští baroni, kteří vtrhli do Anglie, poskytli svým
oblíbeným normanským opatstvím půdu a kostely poblíž svého nového hlavního stanu v Anglii a
zřejmě často očekávali, že mniši budou sloužit v těchto kostelích osobně. Mniši nepochybně sloužili
farníkům i dobrodinci svědomitě. Ale odporovalo to základním zásadám mnišského řádu a často to
mnichy vyčerpávalo. Nesmíme přehánět: služba laiků a těsné vztahy s patrony byly součástí étosu

252
mnišství 11. století a byly obecně přijímány. Teprve v novějších řádech byli laikové z klášterních
kostelů vyloučeni a došlo k pokusu zcela oddělit mnichy od světa.
Přitom modlitby nebyly to jediné, co kláštery mohly svým patronům poskytnout. Mohly se
stát domovem pro jejich nadbytečné děti. Ty byly v minulosti obvykle umísťovány do komunity
ještě v dětském věku, vychovávány pro své poslání, a třebaže nemohly složit slavnostní slib, dokud
nedosáhly „věku rozlišování“ (rozumové dospělosti), obvykle neměly na vybranou jinou alternativu
než přijmout povolání, které jim vybrali jejich rodiče. I tuto praxi nové řády odsuzovaly, ale trvalo
ještě dlouho, než zanikla a dokonce i pak kláštery poskytovaly hlavní východisko pro ty, kdo si
nepřáli, nebo se z nějakých důvodů nemohli zapojit do vřavy světského života. Například některé
ženy vedla ke vstupu do ženských klášterů averze vůči manželství, ale zjevně existovala řada
sociálních příčin, které nemůžeme plně analyzovat, jež v té době podporovaly popularitu mnišského
života.
Bylo v tom ovšem ještě něco víc. V 11. a 12. století přitahoval mnišský život mnohé z
nejlepších mozků doby, podobně jako budou ve 13. století přitahovat žebravé řády. Jestliže 13.
století zrodilo svatého Tomáše Akvinského a svatého Bonaventuru, pak 11. století zrodilo svätého
Petra Damianiho, Lanfranka, převora z Beku a arcibiskupa z Canterbury (1070-1089), a svatého
Anselma, opata z Beku a arcibiskupa z Canterbury (1093-1109), 12. století svatého Bernarda,
svatého Aelreda z Rievaulx, nejslavnějšího z anglických cisterciáků, a Huga od svatého Viktora z
významného augustiniánského kláštera svatého Viktora v Paříži.
Všechno to byli muži intelektuálního věhlasu a vybrali jsme je proto, abychom zdůraznili
spojitost mezi kláštery tohoto období a intelektuálním oživením. Žádný řád té doby, starý či nový,
nebyl vysloveně učený. Svatý Dominik na začátku 13. století byl prvním zakladatelem
náboženského řádu, který mimořádně oceňoval učenost. Ale v období mezi lety 1050 a 1150 do
sebe staré i nové mnišské řády vtahovaly ve velkých počtech čelné intelektuály a proslulé učitele.
Jak uvidíme, intelektuální oživení nebylo v této době ani zdaleka omezeno do prostoru uvnitř zdí
klášterů. Většina velkých škol a nejaktivnějších středisek intelektuálního života byla i tehdy
světská. Ale vahou a rozsahem učenosti si mniši po většinu tohoto století udržovali svou převahu.
Byl to věk par excellence monastické vzdělanosti a teprve ve druhé polovině 12. století se váhy
nakonec zvrátily ve prospěch učenců světských. Není přeháněním, když řekneme, že intelektuální
oživení tvořilo podstatnou složku pozadí vzestupu nových řádů.
Svatý Romuald, který silně pociťoval vliv byzantských monastických ideálů, byl svědomitým
čtenářem životů pouštních otců, a podobně to platí o Petru Damianim. Časem se paleta často
čtených antických děl značně rozšířila; a knihy se studovaly novýma očima. Zesílené intelektuální
vědomí a kultivovanost umožňovaly lidem číst i důvěrně známé knihy jako Řeholi svatého
Benedikta tak, jako by nikdy předtím čteny nebyly. Mniši z Gorze a Cluny si nedokázali odmyslet
Řeholi od Benedikta z Aniane, tak jako si většina lidí v 11. století nedokázala představit postavu
Krista bez aury teologie a konvenčního umění, které ho obklopovaly. Zakladatelé Camaldoli zbavili
původního Benedikta nánosů a pohlédli zpříma na to, co se pod nimi objevilo. Proto požadovali
větší jednoduchost, méně liturgické pompy, místo pro manuální práci. Petr Damiani byl jedním z
prvních, kdo uvažoval, i když s hluboce zbožnou imaginací, o lidském životě a lidské podstatě
Ježíše. Z toho vyrostl kult lidského Ježíše a požehnané Panny, který tolik poznamenává vývoj ve 12.
a 13. století, v němž byli stěžejními postavami svatý Bernard a svatý František. Člověka jako
Damiani inspiroval jeho zájem o knihy a o lidi. Kdyby se neobrátil k náboženskému životu, utkvěl
by nám v paměti jako první ze středověkých humanistů v tradici, která později vedla k Abélardovi a
Janovi ze Salisbury. Mezi čelnými intelektuály a náboženskými reformátory se do jisté míry
objevovaly rozpory a konflikty, jejichž nejpověstnějším dokladem je konflikt Bernarda a Abélarda.
Podobná napětí by v našich očích neměla zatemňovat fundamentální spojitost: Abélard a jemu
podobní se inspirovali tím, že četli díla antické filozofie a logiky novýma očima. Damiani a Bernard
- povšimněme si, že to byli dva z nejlepších latiníků středověku - rovněž velkou měrou nacházeli

253
inspiraci v knihách. Jedna z nejaktivnějších škol v intelektuálním oživení 11. a 12. století byla škola
v Remeši a právě z Remeše přišel na jih význačný učenec mistr Bruno, aby založil La Grande
Chartreuse. Když to Bruno učinil, možná tím pohřbil své knihy, ale nikoli svou učenost.
Pozdější spory mezi Cluny a Cíteaux svádějí historiky k tomu, aby viděli rozdíly mezi starým
a novým světem jako příliš nesmiřitelné. Staré a nové bylo v monastických hnutích 11. a 12. století
neoddělitelně propojeno.
Tak Odo z Tournai, který nikdy nepřestal být mnichem v klášteře clunyjského typu, našel v
roce 1090 v četbě Kassiána podnět k požadavku reformy, která zahrnovala následující body: domov
na opuštěnějším místě, chudoba a prostota i ve vybavení kostela, přísný noviciát (nebo učednická
léta) pro novice, manuální práce a soustavná péče o staré a chudé. O několik let dřív se tlupa lupičů,
kteří žili v divočině u Affligemu v Belgii a přepadávali na silnici z Kolína do Brugg, obrátila na víru
a přímo na místě se zabydlela jako mniši. Mniši z Affligemu o něco později včlenili do svého života
clunyjské zvyklosti; ale jejich původní inspirací byl život v samotě a chudobě a v péči o nuzné.
Mělo jít o útočiště a místo klidu a samoty: výrazný rozdíl oproti dříve založeným domům
představovala skutečnost, že laici byli výslovně vyloučeni z bohoslužeb v klášterním kostele. Život
komunity byl nicméně otevřený pro kohokoli a v prvních letech přitáhl 230 adeptů, mnichů, mnišek
a laických bratří. Laičtí bratři, jako třeba o něco dříve v Hirsau v Německu, byli nevzdělaní laici,
kteří se mohli stát členy komunity a zapojit se do manuální práce na její podporu, ale neočekávalo
se od nich, že povedou plný liturgický život řeholníka. Affligem byl raným příkladem v tomto věku
běžného typu inspirace a pokoušel se poskytnout útočiště mnohým, přičemž však trval na celibátu a
odříkání, což by ho podle všeho mohlo učinit přitažlivým jen pro málo adeptů. V praxi se stal
Affligem útočištěm pro mnohé a při svém vývoji od dodržování některých svých původních
přísných ustanovení upouštěl.
Dále na jihu, snad pod přímým vlivem Itálie, byly skupiny poustevníků stále běžnější. Od
nich pochází řada náboženských hnutí té doby, ortodoxních i heterodoxních. Ve skalnatém a
opuštěném údolí poblíž Grenoblů založil Bruno se svými společníky v roce 1084 Chartreuse. Po
čase se vyvinula nikoli v komunitu tradičního druhu, nýbrž v organizovaný řád poustevníků žijících
v celách uvnitř obvodových zdí. Setkávali se pouze příležitostně v kapli a kapitule. Poměrně malý
řád poustevníků, kartuziáni, přetrval až do dnešní doby a jejich život je dosud v podstatě tentýž jako
na počátku. Zhruba ve stejnou dobu žila skupina poustevníků na hranicích Bretaně a Maine.
V průběhu doby z nich vzniklo jádro dvou mnišských komunit pověstných svou horlivostí a
odříkáním, Tironu (1109) a Savigny (1112). Obě se staly středisky malých řádů, které se rozšířily ve
své vlastní oblasti a v Británii.

Reformace ve dvanáctém století

Monastické podněty a nové řády té doby jsou tématem závažné knihy Gilese Constabla
Reformace ve dvanáctém století, vydané v roce 1996. Námětem je rozmanitost podob, které na sebe
„reforma“ a „reformace“ v tehdejších mnišských řádech vzaly - a jak uprostřed velmi bohaté
rozmanitosti idejí a aspirací byla spolu vlákna tak těsně provázána, že to, čemu se říkalo „nové
náboženské řády“, vytvářelo se starými bezešvé předivo. Ne že by Constable skrýval nebo snižoval
velkou různorodost, kterou doba zplodila - natož pak rychlost změny, která z tohoto období udělala
jednu z nejvíce tvůrčích epoch v dějinách monasticismu. Ani se nespokojuje (jako příliš mnoho
historiků) s tím, že nechá slovo „reforma“ mluvit samo za sebe, jako by mělo nějaký přirozený
obsah. Ospravedlnění pro uvedený titulek spočívá v soudobém úzu: „nejčastěji užívané termíny pro
náboženské změny v 11. a 12. století zněly reformare a reformatio“.
Vzrušení z neotřelých myšlenek a impulzů a rivalita mezi jednotlivými domy a řády vyvolaly
živé polemiky. Constable ukazuje, že tomu v minulosti bylo věnováno příliš mnoho pozornosti.

254
Zdůrazňuje pozoruhodnou míru společných základů a vzájemného přátelství mezi náboženskými
vůdci. Má pohotově po ruce výjimečný příklad monastické ckaritas v osobě Petra Ctihodného,
opata z Cluny v letech 1122 až 1156, jehož Listy sám Constable už před časem vydal, a které
představují jeden z hlavních zdrojů harmonie ve světě plném mračen konfliktů. Další takový zdroj
nalezneme v listech Petra, opata z Moutier-la-Celle u Troyes ve Francii - a později od sv. Remigia v
Remeši. Petr z Celle byl vrcholným mistrem jazyka přátelství a mezi jeho přátele patřili členové
téměř každého řádu včetně kartuziánů a grandimontinů, snad největších asketů té doby. Ale je
příznačné, že on sám byl benediktinem, opatem dvou vznešených a starých domů, zatímco Petr
Ctihodný byl opatem v samotném Cluny. Oba vyrostli z jádra staré struktury. Cluny, jak podtrhuje
Constable, bylo na vrcholu své proslulosti na sklonku 11. a ve 12. století. Bylo to místo, jak
poznamenal jeden z nejzapálenějších „nových mnichů“ Robert z Arbrisselu, zakladatel Fontevrault,
„kterému se z boží milosti dostává každý den tolik dobrodiní“.
Constable podává vyčerpávající přehlídku témat - typy reformátorů, typy reformy, jejich
rétoriku a polemiku, způsob, jakým „reforma“ ovlivnila vnitřní život mnichů a kanovníků a jejich
vnější vztahy s okolním světem, především pak duchovní cíle reformátorů - v době velkého
rozkvětu devocionální a teologické literatury, k němuž mniši svým vlastním charakteristickým
způsobem přispěli - a vztah této „reformace“ k jiným tehdejším hnutím. Na začátku si všímá „tří
rozporných tendencí, téměř paradoxů. … První představovalo napětí mezi důrazem, jaký
reformátoři kladli na rozchod se světem, a jejich touhou zažehnutou jejich vlastními náboženskými
osobnostmi hrát aktivní úlohu ve světské společnosti. … Druhou rozpornou tendencí byl konflikt
mezi touhou reformátorů vymanit se ze zavedených forem náboženského života a nalézt nové, které
by vyhovovaly jejich duchovním potřebám a jejich pokračujícím tíhnutím a důvěrou vůči
existujícím institucím. Nové a dosud nezformované komunity pociťovaly tlak k institucionalizaci
jednak kvůli své vlastní potřebě přežít, jednak ze strany církevních i světských autorit, které je
chtěly vměstnat do uznávaného a kontrolovatelného rámce. … Třetí napětí, spíše domnělé než
skutečné, existovalo mezi konzervativními ideály založenými na modelech z minulosti, v souladu s
nimiž se reformátoři pokoušeli přetvořit existující instituce, a dopředu hledícími vizemi, které
otvíraly cestu skutečným inovacím a změnám, jež se dnes zdají významnější než otázky převládající
v polemických spisech.“
Dva velmi jasné příklady třetího paradoxu představují podoba klášterní liturgie a utváření
klášterních budov. O tom prvním mluví Constable zasvěceně a s autoritou a udává, že ačkoli tolik
zdrojů a obřadů patří mezi staré a tradiční, přesto došlo k velkým změnám a rozmanitost liturgické
praxe doznala značného obohacení. U druhého, ačkoliv dokáže hovořit stejně autoritativně, je
značně zdrženlivější. Přesto mnozí z nás spatřují nejdramatičtější svědectví monastické reformace v
jejích materiálních pozůstatcích a ty zahrnují nesčetné klášterní komplexy s kostely velkými i
malými a hospodářskými budovami seskupenými kolem klauzur Existují jisté rozdíly mezi kláštery,
řekněme, cisterciáckého řádu a řádů jiných, přičemž cisterciácké kostely byly podstatně méně
vyumělkované, méně vyzdobené než clunyjské a jim podobné. Ale přitom přetrvává udivující
uniformita. Přes všechny obměny, které můžeme v těchto komplexech najít, v překvapivě vysoké
míře převažovalo v 11. a ve 12. století dominantní rozvržení - s kostelem a čtvercovým travnatým
klášterním nádvořím obklopeným domácími budovami dosti uniformního vzoru, zrcadlícími život
založený na obřadech komunity. Ale ani zde to nekončí, protože mniši se svými evidentně velmi
rozdílnými potřebami ve většině zachovaných klášterů plán kopírovali.
Síla Constablovy studie spočívá v představení a hluboké interpretaci skvělé řady zdrojů a
příkladů, z nichž mnohé vybízejí k úvahám, mnohé jsou dojemné, jiné zábavné - jako případ
rukopisu sežraného medvědem, který se Petr Ctihodný snažil nahradit. Přesto se člověk k tomu, aby
reformaci plně vychutnal, potřebuje zaměřit na jediný příklad, nebo na jediný řád, a prostudovat ho
do hloubky. To Constable do určité míry činí v případě ženských komunit, ale to už bylo tématem
jiných stránek této knihy. Jiný pěkný příklad najdeme u poměrně malého a neobyčejně zvláštního

255
řádu grandmontského. Figuruje na mnoha stránkách Constablovy knihy, ale pro náhodného čtenáře
je obtížné pochopit, jak velice neobvyklý byl. Zakladatel Štěpán z Grandmontu našel takové
zalíbení v chudobě a prostotě, že se zřejmě příliš nezajímal o psané slovo, takže naše vědomosti o
kořenech jeho inspirace závisejí na pozdějších pramenech. Je zapotřebí zdůraznit, že o něm opravdu
víme velmi málo. Ale zdá se být jasné, že se pokusil ve svém řádu minimalizovat či dokonce zrušit
rozdíl mezi laikem a klerikem. Zdůrazňoval hodnoty prostoty a chudoby takovým způsobem a do
takové míry, že tím jeho inspirace nápadně předjímá inspiraci svatého Františka - i když zde
existuje zásadní rozdíl v tom, že Štěpán stáhl své stoupence ze světa, zatímco František, přestože ho
silně přitahoval poustevnický život, zvláště v pozdních letech, vytvořil řád řeholníků žijících a
působících ve světě. Ale postoj k laickým bratřím vypadá téměř identicky a slouží jako významné
svědectví o myšlence, že modlitby prostých laiků jsou v božích očích stejně cenné jako modlitby
těch nejučenějších teologů, jež přetrvávala bez úhony od 11. do 13. století. V církvi obecně a v
ortodoxních řádech byl vliv kléru silnější. Když na sklonku 12. století grandimontinští laičtí bratři
prosazovali v řádu autoritu, kterou jim jejich zakladatel udělil, jejich ambice byly zmařeny a jejich
tak zvané vzbouření rozdrceno. Autorita v řádu byla svěřena duchovním. Ze stejného důvodu bylo
šestnáct let po smrti svatého Františka zakázáno veškeré přijímání laických bratří - to jest
nevzdělaných mužů nehodících se pro svěcení. O generaci později sám svatý Bonaventura
poznamenal, že vývoj řádu se podobá vývoji rané církve, „která zprvu začala s prostými rybáři a
později postoupila k nejvěhlasnějším a nejučenějším doktorům. … Ukázalo se, že je dílem Božím,
když moudří muži neopovrhují sestoupit do společnosti prostého lidu.“
Reformace 12. století byla ve svém základu klerikální a myšlenka, že klerici a laikové
představují v církvi rozdílné řády, přičemž klerikové jsou svým postavením zvlášť vyděleni -
klášterní klérus ještě větší měrou - byla velmi mocným prvkem v jejích zásadách a cílech. Historie
řeholnic a historie grandimontinů nám připomínají, že náboženská hnutí té doby usilovala i o dvě
skupiny společnosti, jež ve středověku nikdy nemohly být součástí klerického stavu - ženy a laiky.
To je poslední, a podle mého názoru největší paradox. Dva z nejmocnějších vlivů působících na tato
hnutí byl jednak cíl oddělit klérus od žen a laiků - a zároveň cíl shromáždit celé společenství, ženy,
laiky i duchovenstvo, do jediného stáda. Tyto vlivy přirozeně vyvolávaly konflikty, z nichž většina
se nachází mimo námi sledované období; nikdy však nepřestaly působit. Zvláště pak počátek 13.
století byl svědkem toho, jak ženy dosáhly nového postavení jako bekyně, i velmi krátké apoteózy
laiků mezi stoupenci svatého Františka.

Cisterciáci
Ve třetí čtvrtině 11. století se v Colanu poblíž Langres v Burgundsku shromáždila další
skupina poustevníků. Kolem roku 1075 vytvořili komunitu v čele s představeným jménem Robert,
benediktinským opatem, který si již získal vysokou reputaci. Robert je usídlil v mimořádně
nepohodlných podmínkách v Molesme a vedl je dvacet let bez vnějších známek nějakých třenic.
Molesme proslulo jako vzor svatosti a horlivosti. Místní světská knížata a panstvo považovali tamní
modlitby za vysoce účinné, poskytovali Molesme podporu a opat začínal být pod tlakem úspěchu
stále neklidnější. Znovu ho volala pustina. Jako tolik velkých monastických vůdců středověku kázal
pokoj, ale sám byl nepokojný. V roce 1097 či 1098 vedl exodus z Molesme, aby založil nový
klášter - Novum Monasterium, jak ho zpočátku nazývali - nepříliš daleko, ve vedlejší diecézi.
Robert se znovu střetl s krajním strádáním, což bylo právě to, co hledal, a stál i před novou
překážkou, poněvadž mu nikdo nepovolil Molesme opustit. V roce 1098 získala nová komunita do
jisté míry uznání, ale mniši z Molesme protestovali, že jejich opat uprchl bez jejich svolení či
souhlasu. Dobrodinci Molesme protestovali, že jejich dům ztrácí prestiž a jeho modlitby účinnost.
Robert byl nucen se vrátit a s ním přišli i někteří jeho druhové. Nový klášter se probíjel dál a
obdržel uznání a papežskou ochranu za opatů Albericha a Štěpána Hardinga. Ale od roku 1100 do
roku 1113 se malá komunita v Cíteaux, jak se jí začalo říkat, zmenšovala. Máloco nasvědčovalo

256
tomu, že vytvoří jádro nového řádu; vlastně se zdálo sotva pravděpodobné, že přežije. Ale ve svých
zdech již měla organizační talent anglického opata Štěpána Hardinga a v roce 1113 se její osud
změnil příchodem mladého burgundského šlechtice s celou skupinou adeptů. Po Bernardově
příchodu Cíteaux rychle získávalo proslulost. Bernard strávil v Cíteaux jako mnich pouhé tři měsíce
a pak odešel, aby se stal prvním opatem třetího dceřiného domu, Clairvaux. Když v roce 1153, stále
ještě jako opat z Clairvaux, zemřel, vyskytovaly se domy cisterciáků v každém koutě Evropy;
dosáhly počtu několika set a jejich obyvatel bylo několik tisíc. Změnily monastickou scénu Evropy
a hrály svou úlohu ve městě i na vesnici stejně jako v divočině, kde jejich mniši nejraději žili. V
osobě papeže Evžena III. (1145-1153) dokonce obsadili Svatý stolec a jejich vliv podnítil zakládání
nových kanovnických a rytířských řádů.
Řád cisterciáků tedy začínal jako jeden z mnoha pokusů nalézt asketičtější život, vzdálenější
světu než ten, jaký nabízely starší mnišské komunity. Od ostatních ho oddělila zčásti živá inspirace
svatého Bernarda, zčásti geniálnost jeho organizace. Ta byla načrtnuta v Carta Caritatis, „chartě
boží lásky“, pojednání, v němž se administrativním pravidlům a Bohem inspirovanému
duchovnímu zaměření nějakým způsobem daří žít v harmonickém souladu. Přinejmenším ve své
původní podobě to bylo dílo svatého Štěpána Hardinga. Cisterciáci především požadovali návrat k
Řeholi svatého Benedikta; hodlali učinit ze svých klášterů to, co z nich chtěl mít Benedikt, to jest
ostrůvky vzdálené od světa, kde by mniši mohli uctívat Boha společně i jako jednotlivci, nerušeni
starostmi a vášněmi světského života.
Staré mnišské komunity, s výjimkou převorství závislých na Cluny a několika dalších, si
žárlivě střežily vlastní nezávislost. Někdy byly dokonce nezávislé na svém biskupovi. Závisely plně
na vlastních zdrojích sloužících k udržení úrovně a způsobu života, což, jak prokázala řada případů,
bývalo dosti nejisté. Pod schopným opatem vzkvétaly; ale pokud přijaly příliš mnoho nevhodných
adeptů a pokud se dostaly pod slabší vedení, měly sklon upadat. Cisterciáčtí zakladatelé si přáli
vypracovat systém, který by nebyl zcela závislý na jediném muži, jak tomu bylo v případě Cluny, a
který by přesto poutal domy rostoucího řádu k sobě. Dosáhli toho systémem vizitací a generálních
kapitul. Každý dům byl jednou ročně předmětem vizitace opata z mateřského domu a vlastní
Citeaux předmětem vizitace opatů svých čtyř nejstarších klášterů. V pravomoci vizitujících opatů
bylo napravovat všechno, co jim připadalo nesprávné; mohli postupovat rychle a účinně. Navíc
každoročně se opati všech domů řádu shromáždili na generální kapitule v Citeaux; ta představovala
nejvyšší autoritu řádu, kde se rozhodovaly a projednávaly všechny zásadní otázky jeho politiky.
Systém měl své slabiny; zatěžoval opaty přemírou cestování - sám svatý Bernard při nesmírném
počtu dceřiných domů nemohl tvrdit, že většinu z nich často navštěvoval. Tak například do Británie
nezavítal vůbec nikdy. Po čase se každoroční generální kapitula stala pro opaty ze zemí ležících
daleko od Francie, či někdy dokonce nacházejících se s Francií ve válce, nesnesitelným břemenem a
celý systém bylo třeba upravit. Ale v roce 1150 tyto problémy náležely dosud budoucnosti a
cisterciácká organizace byla tehdy i později považována za vzor, který mnohé řády napodobovaly.
Návrat k Řeholi s sebou nesl řadu důsledků. Cisterciáci dávali přednost odlehlým, opuštěným
místům a osamělým údolím, kde mohli být sami a soběstační - a návštěvníci Fountains, Rievaulx,
Tinternu či stovek jiných domů v Anglii, Francii, Španělsku, Německu, Itálii a Rakousku vědí, jak
dobře si svá místa vybírali. Přesto to ale nebyla krása scenérie, co by je především přitahovalo ke
Skellu či Wye, nýbrž jejich odlehlost. Nejraději volili říční údolí, v nichž se nacházela vhodná,
suchá půda pro jejich velký a důkladný kostel a zároveň i tekoucí voda, která by mohla zásobovat
vodovody a stoky pro jejich hospodářské budovy. Cisterciáci, ve všem všudy velmi praktičtí, byli
průkopníky efektivního stavitelství. Jejich počet se postupně natolik zvýšil, že pro ně nebylo vždy
možné nalézt pustá místa. I tak spoléhali na obdělávání vlastní půdy a nikoli na pachtovné, desátky
nebo práci nevolníků. Dost brzy museli přistoupit k menším kompromisům a nakonec se smířili s
tím, že budou půdu propachtovávat. Ve svých počátcích však lpěli na svém přesvědčení do té míry,
že často zbavovali držby usedlé pachtýře. Když pro ně jejich patroni nedokázali nalézt les nebo

257
úrodnou půdu ležící ladem, kterou by mohli vymýtit, dávali jim vesnice a cisterciáci je
vystěhovávali a přesídlovali.
V zásadě však dávali přednost přirozeným pustinám. Šli jako mniši Egypta a Sýrie do pouště.
„Věřte tomu, kdo to zažil,“ napsal svatý Bernard, „uprostřed lesů najdete něco, co jste nikdy nenašli
v knihách. Kameny a stromy vás naučí tomu, co jste nikdy ve škole od učitelů neslyšeli. Myslíte, že
ze skály nelze získat med a z nejtvrdšího kamene olej? Copak z hor nekane sladkost, kopce
neoplývají mlékem a medem a údolí neposkytují hojnost obilí?“21 To není přírodní mysticismus,
ale volání samoty, a mléko a med nelze chápat doslovně, poněvadž život cisterciáckého mnicha byl
mimořádně tvrdý - z fyzického hlediska tak chladný, nepohodlný a asketický, jak jen lze snést.
Jeden mnich z Rievaulx, který zjistil, že k němu nemá vlohy, to vyjádřil následovně:
Ta smrt bez konce, kterou od světa odloučený neustále snáší. … Všechno zdejší a moje
přirozenost stojí navzájem proti sobě. Nedokážu snášet denní úkoly. Pohled na to všechno ve mně
budí odpor. Mučí mě a drtí délka vigilií, manuální práce mě často zmáhá. Potrava se mi zahryzává
do úst hůř než červotoč. Hrubý oděv mi rozdírá kůži a maso až na kost. Víc než to, má vůle neustále
prahne po jiných věcech, touží po rozkoších světa a nepřestajně vzdychá pro jeho lásky, záliby a
potěšení.
Jednotvárnost a strohost cisterciáckého života v počátečním období byly nesmírné a je
bolestné číst vyprávění svatého Bernarda a svatého Aelreda z Rievaulx o fyzickém utrpení.
A odměna? I o tom se dočteme v Aelredově Životě nebo v plamenné výmluvnosti
Bernardových Listů. V naší době jsou analyzovány na některých z nejpronikavějších stránek
Monastického řádu v Anglii od Doma Davida Knowlese. Tyto stránky je třeba číst a nelze je
shrnout. Musí si je přečíst všichni, kdo se zajímají o 12. století, protože nikdo nemůže porozumět
zříceninám či Zachovalým stavbám nesčetných cisterciáckých klášterů, aniž by si velmi citelně
neuvědomoval problém přitažlivosti cisterciáků. Musí postačit stručný výtah.
Kromě prosté a silné výzvy k evangelijní dokonalosti… tu byl život trpělivé a užitečné práce,
která vykazovala postupný, ale trvalý výsledek, když původní „pustá, hrozná divočina“ na březích
Rye či Aire, nebo v bažinách Howdenu či Lindsey začala rašit a rozkvétat jako Karmel. … Pak tu
byla absolutní rovnost v zacházení a zaměstnání, která ostře kontrastovala s hierarchií nadřízených a
podřízených u benediktinů, jejichž obce se o něco později rozčlenily na nadřízené na jedné straně a
„mnichy odloučené od světa“ na straně druhé. Rovněž přitahoval klid těchto osamělých ač lidnatých
domů. …
Navíc se tu našla další výzva, která musela být v jednotlivých případech velmi silná, výzva,
která vycházela spíše z Clairvaux než ze Citeaux. Šlo o pozvání k mystickému životu, které svatý
Bernard ve svých pozdějších letech nikdy nepřestal opakovat. …
Když se k těmto mnoha výzvám přičtou nezměrné výhody jasného, jednotného a
srozumitelného životního řádu, bezkonkurenčního správního systému a přítomnosti muže v jejich
středu, který byl největší duchovní silou století, a když všechny tyto výhody existovaly v mužské a
otvírající se společnosti, která se od Říma po Edinburgh, od Uher po Pyreneje stávala neustále
homogennější v kultuře i institucích, musel být succés fou (bláznivý úspěch, franc. - pozn. red.)
Citeaux nevyhnutelný. … Dalo by se říci, že světu hrozilo, že se přemění na jedno velké Citeaux.
Občas máme pocit, když si čteme v listech svatého Bernarda, že si tento svatý skutečně přál
přeměnit svět na Citeaux. Není tomu tak, alespoň ne docela. Stejně jako svatý František o století
později se i Bernard hodně zabýval tím, aby našel úlohu pro ty, kdo se nemohou a nechtějí
bezezbytku podrobit mnišskému životu. Cisterciácké domy byly prakticky skryty před světem. Bylo
v nich místo pro muže, kteří se modlili a vydávali se na misionářské cesty. Bernard hodně
povzbuzoval svého přítele svatého Norberta, zakladatele premonstrátských kanovníků,
reformovaných augustiniánů, jejichž způsob života měl být zčásti monastický a zčásti aktivní a

258
apoštolský. Samotný Norbert se pak stal arcibiskupem v Magdeburku a organizátorem misionářské
práce na východní hranici Německa, především v Braniborsku. Norbert skutečně nebyl žádný
zákonodárce a není vůbec jasné, zda jeho řád měl být v prvé řadě aktivní nebo monastický. Norbert
byl misionář a prvek kázání nikdy v řádu zcela nezanikl, ale po nějaké době se řád stával stále
statičtější, a jeho „apoštolské“ evangelizující funkce převzali v následujícím století žebraví bratři.
Bylo i místo pro muže, kteří si přáli kombinovat mnišský a vojenský život. Svatý Bernard
váhal vyhlásit druhou křížovou výpravu, ale nikoli kvůli nějakým pochybnostem o hodnotě toho, co
křesťanští rytíři prováděli ve Španělsku a ve Svaté zemi. Cisterciácké povzbuzování napomohlo
růstu řádů templářů a johanitů zformovaných v Jeruzalémě na počátku 12. století a zasvěcených
ochraně království, a rovněž rozvoji řádů vznikajících na Pyrenejském poloostrově.
Rytíři těchto řádů skládali slib celibátu a poslušnosti. V rámci pohledu svatého Bernarda na
svět existoval i prostor pro ženatého muže, zvláště pokud byl onen muž ochoten stát se patronem
mnišských řádů. Neboť úspěch Cíteaux je nemyslitelný bez četných laických patronů, kteří mu
dávali někdy pustinu, často však majetek, který již přinášel hodnotný výnos. Někteří byli
bezvýznamní muži, kteří mohli výměnou za modlitby mnichů poskytnout jen menší pozemek nebo
nějakou pracovní sílu na stavbu kláštera; ale mezi patrony patřila i řada mocných, jako král David
Skotský, celoživotní přítel Aelreda z Rievaulx, který založil nebo obnovil přes tucet klášterů,
většinou cisterciáckých.
Bernardovu ruku bylo přímo nebo prostřednictvím jeho žáků cítit všude, a to natolik, že nám
hrozí nebezpečí, že ztratíme smysl pro proporce a připíšeme mu i náboženské vlivy, které byly na
něm zcela nezávislé, stejně jako nás jeho oslnivá osobnost svádí k tomu, abychom byli slepí k tomu,
čeho dosáhli jeho předchůdci. Sotva si bez něj umíme představit začátek 12. století, ale přesto je
jasné, že velká část náboženského života té doby byla spontánní a existovala by, i kdyby nebylo
Bernarda. Cisterciáci se jistě nacházeli na hřebeni vlny. Jejich vlastní růst byl tím nejúžasnějším
jevem v monastických dějinách století. Tato vlna byla vlna přílivová a mnohé smetla. Můžeme mít
vlastně pocit, že Bernard byl do jisté míry odpovědný za zemětřesení, které z oné vlny udělalo
přílivovou vlnu. Přesto lze sotva pochybovat o tom, že by vlna vznikla i bez něj.
Nemůžeme doufat, že by se nám podařilo izolovat Bernardův osobní vliv. Život Kristiny z
Markyate, anglické poustevnice z počátku 12. století, podává velmi živou zprávu o puzení k
náboženskému životu a zápasech, které k němu náležely, na případu ženy ze středně zámožné
rodiny. Kristina nezaložila žádný řád, nýbrž skromnou komunitu řeholnic, a byla dost typickým
produktem náboženských hnutí své doby. Její hlavní zápasy byly v roce 1120 již dobojovány a v
jejím životě nenajdeme po Bernardově vlivu ani stopy. Na počátku třicátých let vytvořil mistr
Gilbert ze Sempringhamu, syn normanského rytíře, jenž získal vynikající vzdělání, stal se správcem
kostelů svého otce a úspěšně působil ve službě biskupa z Lincolnu, malou komunitu poustevnic,
které si přály žít v katastru jeho kostela v Sempringhamu. Gilbertovým myšlenkám se dostalo
nového podnětu, když ho navštívil jeho přítel Vilém, první opat z Rievaulx a jeden z Bernardových
nejhorlivějších žáků. Viléma doprovázelo několik jeho laických bratří a ti vnukli Gilbertovi
myšlenku dvojí komunity, modlících se kanovníků a modlících se a pracujících mnišek - či spíše
trojí komunitu, neboť práce pod širým nebem vykonávali laičtí bratři, „poněvadž úsilí žen je bez
pomoci mužů málo platné“. Gilbert se vlastně pokusil přidružit svou komunitu k cisterciákům. To
bylo zamítnuto, ale s Bernardovou pomocí Gilbert načrtl pravidla a byl ustaven jako hlava svého
malého řádu Bernardovým žákem, papežem Evženem III. (1147). Tento řád nikdy nebyl velký a
nikdy se nerozšířil za hranice Anglie, ale svým spojením spontánního hnutí zbožného lidu
mužského i ženského pohlaví, a díky cisterciáckému vlivu, je pro svou dobu hodně typický.
Na generální kapitule v Citeaux v roce 1147 se Gilbert ze Sempringhamu setkal s papežem
Evženem III., svatým Bernardem, svatým Malachiášem, reformátorem irské církve, a mnoha
dalšími vůdci duchovních hnutí té doby. Přesto uděláme dobře, když si připomeneme, že ho tam

259
nepřivedl Bernardův vliv, nýbrž vliv Viléma z Rievaulx a cisterciácký způsob života. V
následujícím století jeden z prvních františkánů, který se připojil k řádu menších bratří ještě za
života svatého Františka, vyprávěl o tom, jak vždy na Františka pohlížel jako na lidskou bytost,
dokud si jednoho dne několik let po světcově smrti, když přenášel některé z jeho relikvií, díky
zbožné úctě, s jakou se k němu bratři chovali, náhle neuvědomil, že František nebyl pouhý člověk.
Uvedený bratr vyprávěl tento příběh s jemnou a typickou ironií. Připomíná nám to však, že
obrovský úspěch bratří, podobný tomu, jakého dosáhli cisterciáci, vyvolala působivost jejich
způsobu života ve stejné míře jako magnetismus jejich vůdců. A tak závěrečné slovo by měl dostat
řadový cisterciák, novic ze čtyřicátých let - který, dodejme, hovoří jazykem svatého Aelreda:
Naše strava je skrovná, náš oděv hrubý, pijeme z potoka a často spíme na své knize. Pod
svými unavenými údy nemáme nic než tvrdou rohož a když je spánek nejsladší, musíme vstát na
volání zvonu. … Svévole tu nemá místo; není chvíle na zahálku či rozptýlení. … Všude klid, všude
vážnost a úžasné osvobození od shonu světa. Taková svornost a shoda panuje mezi bratry, jako by
všechno patřilo všem a všichni sobě navzájem. … Stručně shrnuto, v našem řádu a našem způsobu
života nechybí žádná dokonalost vyjádřená ve slovech evangelia či apoštolů, nebo v dílech
církevních otců, nebo ve výrocích dávných mnichů.

260
20 Školy a vzdělanost

Školy
Intelektuální svět, svět idejí vyššího, vzdělaného kléru, se hluboce lišil od světa řadových
farních kněží a ještě více od světa laiků. Vzdělaný duchovní měl přístup k dědictví klasiků, k jisté
části Platónova a Aristotelova myšlení, k církevním otcům a nejlepší mozky v průběhu celého
našeho období si dokázaly vytěžit něco vlastního z toho, co četly a studovaly. Nicméně intelektuální
svět 12. století se nápadně lišil od světa století desátého. Byl zároveň větší i složitější, větší
především v tom smyslu, že příležitost do něj vstoupit mělo mnohem více nadaných mladých mužů.
Vzkvétajících škol jako Chartres a Bec bylo v 10. století poměrně málo a velcí vzdělanci 10. století
jako Gerbert byli osamělými postavami. Ve 12. století vzrostl počet škol a vzdělanců tak rychle, že
se na jeho konci školy staly institucemi, vyhranily se jako školy a univerzity s osnovami a
hodnostmi.
V roce 1140 odsoudil papež z podnětu svatého Bernarda učení Petra Abélarda a proslulý
učitel byl nucen stáhnout se do ústraní jako mnich v Cluny, kde o dva roky později zemřel. Zhruba
ve stejné době nenápadný vzdělanec zvaný Gratian, píšící v Bologni, vydal první verzi své
Concordia discordantium canonum (Shoda neshodujících se kánonů) neboli Decretum, z níž se stala
klasická učebnice kanonického práva pro středověké školy a zůstala uznávaným pramenem prvních
autorit kanonického práva až do roku 1917. Krátce po roce 1140 zestárlý Adelard z Bathu věnoval
budoucímu Jindřichu II. Anglickému pojednání o astrolábu - v němž utřídil část přírodovědeckých a
filozofických vědomostí získaných celoživotním cestováním po Francii, pravděpodobně po
Španělsku, pak po Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii. Tito muži reprezentovali různá odvětví
vzdělanosti a zaujímali k ní různé postoje; a rozsah příležitostí, který se nabízel soudobému
studentovi, zpřítomňuje životní dráha jednoho Adelardova krajana, Jana ze Salisbury, který byl v
Paříži Abélardovým žákem a obdivovatelem, navštěvoval přednášky mnoha jiných čelných mistrů,
seznámil se s Bernardem z Clairvaux a v jistém stadiu získal vzdělání v novém kanonickém právu.
Katedrály byly tradičními středisky učení. I mnohé kláštery vlastnily rozsáhlé knihovny pro
svůj vlastní mnišský dorost a při několika existovaly školy, které navštěvovali i lidé ze světa za
zdmi kláštera. V Itálii dosud přežívaly laické školy ve městech a tradice vzdělanosti nebyla ani
zdaleka tak dominantně církevní. Jinde bylo vzdělání vždy organizováno shora, církví a učiteli. V
Itálii jsme svědky zajímavého úkazu, že školy jsou reorganizovány studentskými korporacemi a že
profesoři vytvářejí konkurenční korporace, aby se chránili před svými studentskými zaměstnavateli.
Tak Paříž byla původem škola tradičního typu. Její význačnost však závisela na pověsti
jednotlivých mistrů. A bylo to období, par excellence, kdy studenti putovali při hledání velkého
mistra nejen z jedné přednáškové síně do druhé, ale z jednoho města do jiného, a bylo-li třeba, pak z
jednoho koutu Evropy do jiného. Když přišel do Paříže Jan ze Salisbury, její pověst ještě nebyla
dávného data. O dvě generace dřív by Jan patrně nešel do Paříže, nýbrž do Beku, kde v polovině a
na sklonku 11. století učili vzdělaní italští mniši Lanfrank a Anselm. V Janově době už byl Bec jako
škola zapomenut. O generaci později měly stále vůdčí postavení Paříž a Bologna, k nimž se měly
brzy přidružit skvělé staré i nové školy. Každá z nich kolem sebe začala vytvářet jádro univerzity a
zřídila středisko vzdělávání, které už nebylo závislé na individuálním nadání některého velkého
mistra.
Jan ze Salisbury přišel do Francie studovat gramatiku a rétoriku, logiku a teologii. Výběr
předmětů byl podle našich měřítek úzký, nicméně možnosti byly velmi široké. Od pozdně římské
doby až do vědecké revoluce 17. a 18. století panovala „svobodná umění“ (artes liberales) jako
základní učivo v jakýchkoli osnovách, s pokračovacím studiem teologie, práva a medicíny jako

261
vyšších oborů, jimž se absolventi „artes“ mohli dále věnovat. Svobodných umění bylo sedm,
rozčleněných na trojici - trivium, jemuž se žádný student univerzity nemohl vyhnout (gramatika,
rétorika a logika), a čtveřici, kvadrivium, do něhož se mnozí pletli, ale jen málokteří se v nich stali
zběhlými (geometrie, aritmetika, astronomie a hudba). Gramatika, která zahrnovala základní
znalosti literatury, rétoriky a logiky, vytvářela solidní vzdělávací základ.

Gramatika, rétorika a dialektika

Obsah vzdělávání se příliš neměnil. Jan ze Salisbury, jeden z nejsečtělejších vzdělanců 12
století, nás přivádí k úžasu svou méně běžnou četbou - byl jediným vzdělancem před Petrarkou,
který se zmiňoval o Hostině u Trimalchiona, z Macrobia znal více než my a uvádí nás do rozpaků
svým rozmarným výmyslem nového Plútarchova díla. Ale jádro jeho knihovny se skládá z bible,
latinských otců, především Augustina a Jeronýma, řady klasiků - Vergilia, Ovidia, Lucana, Iuvenala,
Horatia, Seneky a filozofických děl Ciceronových, pozdně římských učenců Macrobia a Martiana
Capelly, dále z Platónova Timaia a dalších děl známých z úryvků u otců, zdrojem poznání Aristotela
je pro něj zejména Boëthius (nové překlady se v té době teprve začínaly pořizovat) a rovněž z
novější literatury včetně spisů svatého Bernarda. Kromě posledního jmenovaného byla všechna tato
díla dostupná i vzdělanci z 10. století, jestliže byl jako Gerbert ochoten shromažďovat knihy z
mnoha knihoven. I postoj ke starší literatuře měl silně tradiční příchuť. Jan souhlasně citoval
Bernarda z Chartres, který ve známém výroku přirovnal své současníky k trpaslíkovi, který dokáže
vidět dál než dávní obři, dokud sedí na jejich ramenou, ale sám o sobě je ztracen. Vedla se diskuse,
zda by měli být pohanští klasici připuštěni jako „autority“ a někteří z učených asketů, jako Petr
Damiani, vzkřísili odsouzení světského vzdělání vyslovené svatým Jeronýmem. Ve slavné pasáži
svatý Bernard z Clairvaux zdůraznil, že by našimi učiteli měli být apoštolové: „Čemu nás naučili
svati apoštolově? Nikoli umění lovit ryby, ani stavění stanů, ani čemukoli podobnému; nikoli jak
číst Platóna, ani jak zacházet s jemnostmi Aristotela; nikoli tomu, abychom se neustále učili a nikdy
se nedobrali pravdy. Učili mne, jak máme žít.“ Na jiném místě Bernard napadá studium filozofie,
jež vede k marnivosti. Ne že by byl antiintelektuál; dělal to proto, že cítil, že světské vzdělávání má
ve struktuře vzdělání své místo, že je to poměrně skromné místo, a že by se ho mělo držet - a dále
proto, že on, jako cisterciácký mnich, ho považoval pouze za prostředek k poznání věcí božských.
Za takový prostředek bylo odjakživa považováno a vzdělanci každé doby, od Augustina na přelomu
4. a 5. století a Cassiodora v 6., až po Jana ze Salisbury ve 12., tvrdili, že svobodná umění jsou
základní podstatou pro pochopení křesťanského zjevení uloženého v bibli. Svatý Bernard sám
podává velmi působivý příklad jejich využití.
Bernard byl asketa a puritán, který se nejen zříkal, jako všichni v jeho řádu, ozdob a
okázalosti a všech symbolů bohatství, ale také podnikl kroky k pronásledování těchto symbolů -
inspiroval pravidla, která dokonce zakazovala iluminování rukopisů, v nichž Cíteaux zářilo.
Odmítal se nechat svazovat pravidly metra, takže jeho verš (jak prohlásil Řehoř z Toursu o králi
Chilperichovi) neměl nohy, na nichž by stál. Ale to byla zvláštní a charakteristická výstřednost,
neboť jeho prózu inspirovala nejen zapálená horlivost. Skládal ji s vědomou obratností mistra
rétoriky. Existuje možná celá řada středověkých autorů, o nichž by se dalo s přesvědčením říci, že
kdyby nepsali, byla by latina chudším jazykem, a Bernard k nim jistě patřil. Už dlouho si
uvědomujeme, že kompozice a metra rytmického latinského verše propůjčovaly tomuto jazyku nové
prostředky a vyzdvihovaly aspekt latiny, který byl v klasickém období skryt. Bernard nenapsal
žádné verše, které by za něco stály, ale poetický rytmus jeho prózy a jeho obratnost při splétání
myšlenek ve výraz inspirovaly novou generaci básníků - inspirovaly například slavnou sekvenci
„Dulcis lesu memoria“, která byla dlouho připisována samotnému Bernardovi. Jak jazyk, tak cítění
mu za hodně vděčí.
Bernardova literární technika byla velmi pečlivě pěstěná. Jeho styl byl individuální, ale dal se
napodobit a jednou se musel omluvit opatovi z Cluny za dopis poslaný jeho jménem a napsaný jeho

262
stylem, který nikdy neviděl. Rozsah jeho literárních efektů je široký. Dokáže chrlit metafory jako
bizarní barokní fontána, dokáže rozhazovat slova stejně marnotratně jako svatý Augustin. Celá léta
bojoval, podle svého názoru na základě mocných argumentů, za sesazení arcibiskupa Viléma z
Yorku. Na vrcholu sporu se odebral do Říma, aby svou při prosadil. Vrátil se s vírou, že je záležitost
vyřešena, a pak se dověděl, že Vilémův strýc, vznešený Jindřich z Blois, biskup z Winchesteru a
papežský legát, znovu intervenoval, aby svého synovce zachránil. Přechod od triumfu k přemrštěné
zuřivosti je nejobratněji zpodoben v dopise napsaném brzy poté papežovu nástupci se sevřeností,
kterou je obtížné převést do jiného jazyka.
Boží milost… mě posílila, vaše vlastní ochota mi způsobila radost, jako bych měl hojnost
všeho - a od vaší skvělé kurie jsem se vrátil k té své…. Cekali jsme na předpokládaný výsledek -
očekávali jsme, že pokud věrný vykonavatel nechá květ římské soudnosti uzrát v obvyklé ovoce,
nebude naší radosti nic chybět; poněvadž ve štěstí může přebývat určitá nejistota, dokud jsou květy
v poupatech, a k plnější dokonalosti dospěje teprve tehdy, když přinesou ovoce. Jak stojí psáno v
Písni písní [7,12] „Pohledíme, zda pučí vinná réva.“ Očekávali jsme se, že ta réva z Winchesteru -
podle svého nevkusného chvástání spíše réva jakéhosi druhého Říma - přinese hrozny. Ale tato réva
nám přinesla trpkost jiného vína a „vydala odporná pláňata“ [Izajáš 5,2-4], O, šťastný Winchester,
požehnaný slávou mocného jména - že může být nazván druhým Římem! Ó, mocný Winchester,
jenž ruší příkazy mocných otců, mění jejich soud, překrucuje spravedlnost, hanobí pravdu a halasně
koná právě to, o čem Řím rozhodl, že konáno být nemá, dokud nebude ukončeno vyšetřování
obviněného. … Ale ten Filištín se nezačervenal ve své duchovní horlivosti vztyčit modlu Dágonovu
vedle archy boží [1. Samuelova 5,1-2], Je jisté, že nemá čelo nevěstky? [srv. Jeremjáš 3,3] … K
čemu nedožene člověka „zvrácený po zlatu hlad“? [Vergilius, Aeneis, III. 57] [Biskup]
Winchesterský si uzurpoval historické jméno Říma - nestrpí, aby se něco konalo bez něj. … O,
Otče! - Slávo Říma, zastánce spravedlnosti, jenž neseš sám tolik těžkých břemen, jenž chráníš
obecné blaho pažemi spravedlnosti, oděj se způsoby toho, jehož - když náš duch umdlévá -
přivoláváme, aby byl mstitelem těchto zločinů, jenž udělá si z provazů bič a zpřevrací stoly těch,
kdo kupují a prodávají [Jan 2,14-16], silnou paží římské moci. … Neboť pohleďte sem, - sem,
povídám, zde je nepřítel, posel Satanův, syn zatracení, nepřítel práva a zákona. - To on „do úst
nebesa si bere“ [Žalm 73,9] a zavrhl, zatratil, odmítl, odmrštil rozsudek, jenž vyšel z úst
apoštolského otce, diktovaný spravedlností - vynesený, potvrzený, vyhlášený… - a vztyčil na jeho
místě tu modlu. … Dohlédni, otče, na to, aby se neposlušnost nestala běžnou věcí a příkladem, aby
důstojnost Říma nebyla neurvalýma rukama trhána na cáry, aby autorita svatého Petra nebyla
snižována takovými křivdami a urážkami, aby náboženský život yorského stolce neochládal - či
spíše nerozptyloval se a nemizel jako dým: došlápni na neposlušnost toho tvrdohlavce a kladivem
své moci pouze z lásky k pravé spravedlnosti rozdrť tu modlu - či spíše nezákonný trůn té modly. A
jestliže kdokoli přijde jejich jménem do Říma pro pallium [arcibiskupská páska kolem krku jako
znak hodnosti], mužně se jim postav, jak se sluší tvé svatosti, a odsuď Ananiáše i Safíru s jejich
zlatém [Skutky 5,1-11]. Bojíme se a chvějeme - a zbožní [religio, tj. všichni zbožní] celého kraje se
chvějí s námi - aby ten starý podvodník [Matouš 27,63] z Winchesteru nevyužil pozvání svého
nového proroka [arcibiskupa z Yorku], aby s ním měl podíl na pastýřské péči, jíž se ujal - ba
dokonce na nedílné moci. Ve své moudrosti si rázně poradíš s hadem, který ohrožuje tvou patu
[Genesis 3,15] i patu celého království a rozdrtíš jeho hlavu - jinak bude církev v tom království
úplně zničena a zahyne. Nechť tvoje Svatost prospívá a vzkvétá.
Byla to doba, kdy člověk o svých oponentech takového jazyka běžně používal, a jestliže byl
Bernard, když se popudil, nadměrně ohnivý, můžeme si být jistí, že nevěstka z Winchesteru nebyla
nadobro rozdrcena a každou ránu oplácela stejným. Ale v tomto hromadění rétorických perel a
brilantním a odvážném využívání biblických frází je zcela jistě vzepětí fantazie. Pro Bernarda
nebylo neobvyklé ani vklouznout do skrytého citátu z Vergilia: „zvrácený po zlatu hlad“. Ale

263
Bernard měl ve své zbrojnici i jiné zbraně. Zde je dopis králi Jindřichu I. Anglickému ve věci
založení rievaulxského opatství Bernardovými vlastními mnichy.
Ve vaší zemi se nachází pozemek, jenž patří Pánu - mému i vašemu - za nějž by raději položil
život, než by ho ztratil. Rozhodl jsem se o něj usilovat a posílám adepty ze svého oddílu, kteří na
něj vznesou nárok a - s vaším dovolením - ho oživí a osídlí ve velkém počtu. A nyní za tímto
účelem vysílám jako předvoj zvědy, kteří rozvážně prověří stav této věci a podají mi věrnou zprávu.
Prosím, pomozte jim jako poslům vašeho Pána a skrze ně Jemu služte. Nechť vás Pán vede - pro
svou vlastní slávu, pro vaši spásu, pro bezpečnost a klid vaší země -šťastně a slavně k dobrému a
pokojnému cíli.
Fantazie zůstává, ale potlačená a zkrocená; Bernard se s králem Jindřichem v minulosti setkal,
ale nebyli spolu staří přátelé. Důstojnost a jednoduchost byly v tomto případě na místě.
Kdybychom se mohli svatého Bernarda osobně dotázat, proč odsuzuje ozdoby u budov, ale u
jazyka nikoli, možná by mohl dát dvě odpovědi. Mohl by tvrdit, že jeho vysoce barvitý osobní
jazyk je v tradici církevních otců a že jako trpaslík na jejich ramenou nemohl jinak, než se jimi
nechat nést. Dále by mohl říkat, že má odpovědnost za to, aby svou při vyjádřil co nejúčinnějším a
nejpatřičnějším způsobem. Platón a Aristoteles mu snad nebyli vhod, ale nikdy nepochyboval, že
vhodně volená rétorika vzdává úctu Bohu, a tím se představoval jako člověk své doby a věrný žák
svatého Augustina. Mistrovství jeho rétoriky ho svazovalo se svatým Augustinem úže než
kteréhokoli z jeho současníků. Bernardův slovník není tak bohatý jako Augustinův, jeho syntax je
jednodušší. Bernard si byl vědom úsilí, jehož bylo zapotřebí k tomu, aby se z latiny znovu stal živý
jazyk. Užívání latiny nikdy nezaniklo, ale v období mezi 5. a 11. stoletím se stala jazykem učeným
a teprve v 11. a 12. století se jí znovu začalo trochu více hovořit a znovu skutečně ožila. Ale i tehdy
se dokázala probudit ke svému starému životu jedině v rukou mužů, jako byl svatý Bernard. Někteří
z učených latiníků té doby nacházeli potěšení v oživování obskurit pozdní latiny. Muži jako Bernard
dávali přednost jednodušší tradici křesťanské latiny a svým způsobem ji ještě více zjednodušovali.
Ale Bernard svůj jazyk v rámci svých možností mistrovsky ovládal. Vůbec nebyl ve styku s novou
tradicí teologického písemného vyjadřování, které v jeho době vzkvétalo a které ve 13. a 14. století
zašlo tak daleko, že z latiny učinilo technický, suchý nástroj vyjadřování scholastiky.
Augustin se v té době hojně četl, ale hlavně kvůli svým teologickým traktátům. Jen málokdo
četl Vyznání, podle nějž ho nejlépe známe my; těch několik, kteří Vyznání četli, jím byli hluboce
ovlivněni. V Bernardových osobních písemnostech vliv Augustinových osobních písemností
pozorujeme. Vyplývá to nejen z jeho jazyka, nýbrž i z jeho schopnosti vyjádřit své nejvnitřnější
názory. To zčásti přispívá k vysvětlení toho největšího paradoxu, s nímž se u svatého Bernarda
setkáváme: při vší své strohosti se podvoloval volnému rozehrávání jistých lidských emocí a
zvláštní důraz kladl na Ježíšovo lidství, meditoval o jeho lidském životě a lidském kontextu,
rozvíjel oddanost vůči jeho lidské matce a přitom dokonce činil kroky ke zlidštění strohosti
středověké teologie.
„Raději bych dal v sázku vlastní život, Gerarde,“ napsal ve své slavné lamentaci nad smrtí
jednoho ze svých bratří, „než ztratit tebe, jenž jsi horlivě povzbuzoval má studia věcí Božích,
věrného pomocníka, bystrého pozorovatele. Proč, táži se, jsme se navzájem milovali a ztratili?“
Bernard typicky vtahuje své posluchače za sebou z údolí soužení do nesmírného klimaxu triumfu
nad smrtí. Stejně překypující byly i jeho rané homilie ke chvále požehnané Panny. Na sklonku jeho
života, v pozdějších Kázáních na Píseň písní, je slyšet střízlivější nota. Zůstal však až do konce
slovním kouzelníkem, jenž nikdy neopomněl s bohatou představivostí nastolit antitezi.
Důraz na Ježíšovo lidství nebyl ničím novým; ani pohotovost vyjadřovat lidské emoce
květnatou latinou. První z těchto vláken spojuje Bernarda se svatým Anselmem, jehož zřejmě
bezpochyby četl; druhé pak vede k Petru Abélardovi, o němž se dobře ví, že ho Bernard
pronásledoval. Tyto dva paradoxy nám pomohou pochopit intelektuální klima doby, jeho

264
rozmanitost a vášnivé zaujetí. Anselm pocházel z Aosty v Itálii, větší část svého života strávil jako
mnich a opat v Beku a zemřel jako arcibiskup z Canterbury (1093-1109). Byl ve styku s několika
intelektuálními a spirituálními středisky Evropy poloviny a sklonku 11. století. Ve svých meditacích
podporoval vztah k lidskému Ježíši, což se už dříve objevilo u Petra Damianiho. Tak jako Bernarda
i jeho hluboce ovlivnil Augustin. Na rozdíl od Bernarda ho fascinovaly možnosti „dialektiky“ nebo
toho, čemu bychom měli říkat logika.
Ta, jako třetí předmět trivia, se osamostatnila v Anselmově mládí. Gerbert studoval logiku, tak
jako studoval všechno ostatní. Pro něj, stejně jako pro jeho následovníky až do konce 12. století, byl
základem logiky Aristoteles v podání Boëthiových Komentářů (6 století). Ale logika byla v
Gerbertových očích spíše nástroj rétoriky a byla jí podřízena. V Chartres byly gramatika a rétorika
královnami umění. Obě se rozšířily tak, aby zahrnovaly velmi široké spektrum klasické a patristické
literatury a učení. Ale logika se studovala mnohem méně. Je typické, že Berengar z Toursu, jediný
žák Fulberta z Chartres, který si získal proslulost jako logik, vždy těsně spojoval logiku se svým
studiem gramatiky a jazyka. R. W. Southern o něm píše:
sám by se asi nazval gramatikem - to jest zajímal se o významy a odvozeniny slov ve vztahu
mezi jazykem a realitou a o pravidla výmluvnosti. O jeho proslulé výmluvnosti máme jen málo
dokladů, ale nemůže být pochyb, že byl fanatickým hloubavým gramatikem, dychtícím posunout
výsledky svého předmětu co nejdál a využít je k objasnění dogmatu.
Objasňování dogmatu přivádělo Berengara k sakramentální teologii a jeho pokus definovat
povahu eucharistie - v reakci proti narůstající tendenci zdůrazňovat ve svátosti realitu božího těla a
krve - byl jeho zkázou. V osobě Lanfranka se proti němu postavil ještě rafinovanější logik a
Berengarova tvrzení byla odsouzena. Ale tím, že Lanfranka vyprovokoval k akci, získal Berengar
větší vítězství pro logiku, než by se mu podařilo vlastním úspěchem. Lanfrank měl značné
pochybnosti o používání logiky v teologii, ale využil jí k tomu, aby porazil Berengara v jeho vlastní
hře. Tím fascinoval široký kruh svých žáků a obdivovatelů a inspiroval Anselma.

Teologie: svatý Anselm

Anselm byl mnichem, který vedl příkladný život, a i ty nejpřísněji teologické z jeho prací jsou
prodchnuté vroucí vírou.
Zapomeň na starosti, které tě tíží, odlož, co namáhavého tě zaneprazdňuje. Buď chviličku
prázdný pro Boha a spočiň v něm na okamžik. Vejdi do komůrky své mysli a nevpouštěj nic než
Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho. Mé srdce, mé celé srdce, řekni nyní
Bohu: Hledám tvou tvář, Pane, po tvé tváři toužím [Ž 27,8]. Nauč tedy, Pane, můj Bože, nauč mé
srdce, kde a jak tě má hledat, kde a jak tě má najít.
Ale ve svých meditacích se Anselm nejen nechával unášet k lidskému Ježíši nebo k
Augustinovi píšícímu svá Vyznání, zároveň se nechával strhnout svou láskou k argumentaci.
Argumentaci vskutku pečlivě řízené: „Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych
nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.“
Jestliže Aristoteles poskytl základ pro logiku, pak dominantní vliv na ranou středověkou
metafyziku pocházel od Platóna, přestože znalost Platónových děl byla velmi malá. Projevovalo se
to nejrůznějšími způsoby, nejsilněji široce zakořeněnou vírou v reálnost idejí. V Anselmově době to
skutečně bylo předmětem žhavých sporů. Sám Anselm si podržoval neotřesitelnou víru v jejich
reálnost. Přesto jednu ideu, ideu Boha, neochvějně odlišoval od sporu o ideje jako takové. Jeho
slavný ontologický argument ve prospěch boží existence se odvíjí od představy, že idea Boha je
jedinečná. Když připravoval Proslogion, v němž tento argument rozvíjí, jeho myšlenky ho zbavily
chuti k jídlu a pití [tvrdí nám jeho životopisec Eadmer] a - což ho vyčerpávalo ještě víc - narušovaly
pozornost, kterou by měl věnovat ranní bohoslužbě. Když si toho povšiml, a stále nebyl schopen

265
postihnout to, co se snažil pochopit, začal se domnívat, že podobné myšlenky musí být ďáblovým
pokoušením a snažil se je od sebe zapudit. Ale čím víc se o to pokoušel, tím víc ho jeho myšlenky
obléhaly, až nakonec jedné noci během vigilií prozářila jeho srdce boží milost a to, co hledal, se
vyjasnilo a naplnilo celou jeho bytost největší radostí a nadšením.
Pošetilec si v duchu řekl, že Bůh neexistuje. Ale když tak učinil, argumentoval Anselm,
připustil tím pošetilec, že něco jako Bůh - něco „nad něž si nelze myslet nic většího“ - existuje;
přinejmenším v mysli. Ale existence v realitě je vyššího řádu než existence v mysli. Pokud si tedy
dokážeme představit, že Bůh existuje v realitě stejně jako v mysli, představujeme si něco většího
než to, co si představujeme pouze v mysli, a tak to největší, co existuje výhradně v našich
představách, v samotné povaze věcí, je tím překonáno. Tvrdit, že Bůh neexistuje, znamená tvrdit, že
existuje něco většího než on. To však protiřečí definici Boha vyplývající z pošetilcova výroku. A tak
pošetilec popřel sám sebe.
Nemám v úmyslu tu tento argument hájit nebo mu oponovat. Svou suchostí si mnoho přízně
nezískal, třebaže hrál jistou úlohu v mnoha propracovanějších konstrukcích. S první obhajobou
pošetilce vystoupil Gaunilo, mnich z Marmoutieru, který namítal, že v duchu uvažujeme o
všemožných objektech mimo realitu. Tak by člověk mohl uvažovat třeba o ztraceném ostrově, který
všechny jiné předčí co do úrodnosti - copak by něčí úvahy o něm dokázaly, že existuje? Příklad
nebyl šťastně zvolen a Anselm ve své odpovědi nabídl, že si Gaunilo svůj ostrov může ponechat.
Ale ukázalo se, že Anselmův vlastní argument naznačoval, že idea Boha v mysli musí odrážet
realitu Boha mimo mysl. Nejde o argument, který by byl přijatelný pro „pošetilce“, který nevěří v
Boha.
Anselmovým nejvýznačnějším příspěvkem k teologii je jeho Cur Deus homo, jeho studie
vykoupení. Do té doby měli teologové sklon pohlížet na vtělení jako na prostředek, jímž Bůh - tak
či onak - může vykoupit či uvolnit lidstvo z otročení ďáblu. Zásadním bodem Anselmovy doktríny
bylo, že Ježíš byl člověk a pouze skrze člověka může být člověk zachráněn před svými hříchy; leč
člověk ve svém stavu po pádu nebyl schopen něco takového vykonat, a proto bylo zapotřebí
člověka nového, a Bůh tento problém vyřešil tím, že se sám stal člověkem. Tato doktrína nebyla
okamžitě a obecně akceptována, ale Anselmova kritika i kritiky jiných dokázaly potlačit starý názor.
Stará doktrína pohlížela na lidstvo jako na lapené v pasti věčného boje Boha a ďábla. Svým
způsobem se nelišila od dualistické víry, že Bůh a ďábel jsou oddělené síly, které proti sobě vedou
ve světě válku, a křesťanské myšlení 10. a 11. století se svými silnými asketickými sklony učinilo
velmi málo k potlačení představy, že svět je ďáblův výtvor. Protiúder dualistům připravili na úrovni
vysoké teologie Anselm a jeho stoupenci, kteří zdůrazňovali, že svět je boží a byl vykoupen tím, že
se Bůh stal člověkem. Svět je tudíž v zásadě dobrý a Bůh ho miluje.

Teologie a humanismus: Abélard

U Anselma se logika na teologii aplikovala s velkou přesností, ale zasazena do rámce víry a
zbožnosti. U Abélarda se aspekt víry vytratil a někdy spolu s ním i přesnost, ale láska k logice
postoupila o krok dál.
Petr Abélard se narodil na hranicích Bretaně zhruba v roce 1079. Byl tedy asi o jedenáct let
starší než Bernard z Clairvaux. Svou cestu za vzděláním započal v Bretani, poté cestoval, a znalosti
logiky získal v Paříži. Brzy však svou zbraň obrátil proti svému mistru a sám se usadil na Hoře
svaté Jenovéfy (Mont St Geneviéve) jako učitel Jeho brilantní přednášky mu rychle získaly
proslulost, ale po nemoci a období meditací se rozhodl studovat teologii a v pětatřiceti letech se
vydal do Laonu, aby pozorně naslouchal vůdčím autorům biblických komentářů té doby. Teologie
tehdy znamenala především a hlavně studium „Svatého díla“. Ve škole v Laonu se zásoba dávné
moudrosti i nového učení koncentrovala ve standardním glosáři (neboli komentáři), Glossa

266
ordinaria, který se měl stát průvodcem tisíců biblí v mnoha nadcházejících staletích. Abélardovi
však tyto zbraně připadaly příliš tupé, a tak se vrátil do Paříže, aby teologii vyučoval sám.
Abélard byl evidentně člověk marnivý, značně pyšný na své schopnosti a úspěchy, přezíravý a
netaktní vůči svým sokům, arogantní a samolibý. Za své pohromy si do značné míry mohl sám.
Krátce po svém návratu do Paříže se zamiloval do jedné ze svých žákyň, vnímavé a inteligentní
dívky jménem Heloisa, a svedl ji. Podivnou ironií se tento případ stal příčinou Abélardovy nesmírné
slávy v pozdějších staletích a má hluboce lidský a historický význam. Jejich dopisy velmi živě
odhalují jejich zájem o lidské a humánní hodnoty.
Dosud jsem se zdržoval užití slova „humanismus“ kvůli jeho nevykořenitelné dvojznačnosti,
ale déle už se mu vyhýbat nemůžeme. Jeho základním významem, tak jak ho používali historikové
středověku, je láska k pohanským klasikům a v tomto smyslu se táhne intelektuálním světem 11. a
12. století. Mnozí lidé té doby, v Itálii, Německu a Francii především, pohanské klasiky milovali,
ale jen u málokterých bezezbytku nahradili primát klasiků křesťanských, obzvlášť bible. Existovaly
výjimky, ale vynikající klasičtí učenci jako Jan ze Salisbury byli obecně mužové zbožní, křesťanští
humanisté. Druhý význam slova humanismus je oddanost lidským hodnotám a zájem o vyjádření
lidských idejí a lidských emocí; dalšími moderními významy tohoto termínu se zabývat nebudeme.
Oddanost klasikům a zájem o lidské hodnoty se v různé míře objevují u řady čelných postav oněch
dob. Myslím, že bude užitečné na okamžik odložit stranou nálepku „humanismus“ a sledovat, jak se
jeho znaky projevují v lišících se názorech dvou velkých soků, Bernarda a Abélarda. Bernard,
kdyby tento termín chápal, by označení „humanista“ zavrhl. Přesto svým zájmem o vyjádření
lidských emocí, svou představou pozemské lásky (v jeho případě lásky muže k muži), jako v jistém
smyslu odrazu lásky božské, svou láskou k minulosti - především k církevním otcům - má podle
všeho mnohem více společného s Abélardem a Héloisou než s mnoha svými současníky. Přesto
však u Abélardova ztotožnění své osoby s Augustinem a Héloisy s pohanskými stoiky jde o
mnohem úplnější pokus žít v minulosti a minulost je do jisté míry přitažlivá sama o sobě. Byl to
zčásti tento přístup, který Abélardovo použití logiky činil tak opovážlivým a vháněl ho do takových
krajností, jako je pokoušet se nalézt v řecké filozofii předjímání nauky o svaté Trojici.
Bernardova doktrína analogie božské a lidské lásky a jeho podpora kultu lidského Ježíše a
jeho lidské matky ho zařadila do předních řad jednoho z teologických hnutí té doby - hnutí, které
zdůrazňovalo vztah Boha k člověku, jeho milosrdenství, místo téměř výlučného kladení důrazu na
Boha jako soudce, což bylo předmětem úvah teologie a umění v bezprostředně předcházejících
stoletích. Půvabné a pozoruhodně lidské madony umění 13. století a z pozdější doby nespadají do
našeho období, zájem o Ježíšovo lidství se šířil jen pomalu. Nápadné anticipování pozdějších
námětů na slavném weingartenském Ukřižování - na němž se anglický umělec z poloviny 11. století
pokusil živou impresionistickou technikou spodobnit Kristovo lidské utrpení - bylo vzácným
divém. A tolerance svatého Bernarda k novým myšlenkám měla své přísné meze. Toleroval je tehdy,
když nerozpoznal, že jsou nové. Abélard předložil morální doktrínu, v níž byl důležitý úmysl, nikoli
čin, velmi zdravou změnu orientace soudobého učení, ale pro něj typicky dovedenou do krajnosti a
vyjádřenou s pozoruhodnou neuvážeností. „Eminentní doktor“, jak ho ironicky označil Bernard,
„klade svobodnou vůli nad milost Boží.“ Ve svém pokusu popsat doktrínu o Trojici spojil Abélard
každou z postav s abstraktní řeckou ideou, čímž odosobnil Boha a zavedl některé poněkud umělé
analogie. „Eminentní doktor vkládá do Trojice stupně schodů a příčky žebříku jako Arius…, a spolu
s Nestoriem odděluje Krista a vylučuje člověka absorbovaného společným jednáním Trojice.“ A co
hůř, „tento muž má Boha v podezření a není ochoten uvěřit ničemu kromě toho, co si nejprve
rozumově zdůvodnil“.
V každém případě Bernard lehce překroutil to, co tvrdil Abélard, nebo využil toho, co uváděli
jeho žáci, aby prokázali víru svého mistra. Přesto byla v Bernardových obviněních víc než jen jiskra
pravdy. Abélard v zásadě nikdy neredukoval víru na výsledek lidského zkoumání. Nepochybně však
vyjadřoval mnohem větší zájem o postoje, které byly schopné racionálního zkoumání, než o ty, jež

267
toho schopny nebyly. Ve skutečnosti však tvrdil toto: „Bůh si nijak necení víry, pokud není
svědectvím o boží autoritě, která nás k ní vede, nýbrž jen svědectvím o lidském rozumu.“ Svými
úmysly byl pravověrný, ale jeho sebejistá obratnost v logice, jeho nedostatek zájmu o zbožnou
formu, který Anselm, stejně jako Bernard, považoval u teologického zkoumání za nepostradatelný,
a bezstarostnost, s níž vyslovoval své závěry, vytvořily živnou půdu pro nesouhlas.
Kdyby bylo naším úkolem soudit na koncilu v Sens v roce 1140, většina z nás by bezpochyby
litovala, že případ zašel tak daleko. Kdybychom soudili podle tehdejších norem, museli bychom
připustit, že Abélard pronesl výroky, jež by se mohly snadno vykládat jako kacířství, a že jeho
popularita byla tak velká, že jeho lehkomyslnost mohla mít vážné následky. Abychom byli k
Bernardovi spravedliví, připomeňme si, že k pronásledování Abélarda ho dohnali jeho přátelé, že
Abélard byl podstatně starší a proslulejší díky své obratnosti v debatách - i když Bernard již před
rokem 1140 musel podstoupit i tvrdší zkoušky. Abychom byli spravedliví k Abélardovi,
připomeňme si, že byl špatně vykládán, že cítil - ne zcela bezdůvodně - že je štván a pronásledován
za omyly, z nichž se již dávno kál.
Abélardovým skutečným přestupkem byl v Bernardových očích jeho spalující smysl pro
intelektuální dobrodružství ve chvíli, kdy se dotýkal nejposvátnějších mystérií křesťanské víry.
Neuvážlivost, přehnaný intelektualismus - při němž Abélard vypadá jako čilý Řek, zatímco Bernard
se dostává do role židovského proroka - se nepochybně opakovaly u mnoha horlivých logiků
poloviny 12. století, jejichž práce vzbudily podezření u Jana ze Salisbury. Ale tyto rysy odsunula
většina Abélardových význačných žáků stranou a ve školách se od poloviny 12. století staly
dominujícími prvky aplikace vylepšených logických nástrojů na teologii a představa o
vyčerpávajícím rozsahu teologie. V této věci se možná Abélardův osobní vliv přehání. Většina jeho
postupů nebyla nová: připlul na hřebeni vlny; mnohé z jeho filozofických prací musely být
podrobeny revizi, poněvadž pozdější generace objevily další Aristotelova díla. Dal pojmu theologie
nový význam, který se do té doby aplikoval hlavně na christologii (nebo naopak na studium
pohanských bohů) a vydláždil cestu pro širší chápání této vědy. Ale teprve jeho žák Petr
Lombardský ve svých Sentencích (cca 1150) jako první sestavil autority a argumenty k veškerému
rozsahu teologie. Abélardova velikost spočívala v jeho učitelských schopnostech. Byl neobyčejně
vzdělaný, ale ani jeho vzdělanost ani jeho postupy nebyly úplně originální. Jeho přínos byl v tom,
že šířil jejich používání a inspiroval celou generaci studentů. A právě velké rozšíření myšlenek -
jejich vliv na mnohem větší počet studentů než v předcházejících dvou stoletích i na rozmanitější
soubor talentů - učinily z 12. století věk tak rychlého intelektuálního rozvoje, věk, v němž
neexistence organizovaných univerzit dovolila lidskému intelektu (navzdory svatému Bernardovi)
volně se procházet tak, jak se po mnoho staletí neprocházel.
Abélardovou nejslavnější knihou bylo jeho Sic et Non. Je typické, že jde o příručku učitele,
nikoli o dokončené pojednání. Teologové musí svá zjištění zakládat na autoritách; ale co když se
autority rozcházejí? Abélard shromáždil řadu odporujících si autorit a ujasnění problému ponechal
na svých žácích: nebezpečné vyzvání k nevážnosti, ale to je koneckonců učitelovo povolání.

Kanonické právo
Abélardův postup v Sic et Non se velmi podobal tomu, s nímž přišel Ivo z Chartres, když na
přelomu 11. a 12. století pojednával o autoritách v oboru kanonického práva. Ivo a Abélardovy
metody či metody jeho žáků spolu inspirovali mistra Gratiana k jeho brilantnímu a vyčerpávajícímu
pokusu vytvořit Shodu neshodujících se kánonů (cca 1140). Gratian udělal pro kanonické právo
tolik, co měl v budoucnu udělat Petr Lombardský pro teologii. Vydání Gratianovy knihy
neznamenalo pouze klíčovou událost v dějinách vzdělanosti, nýbrž i milník v historii papežské
monarchie. V jedné z předchozích kapitol jsme hovořili o alianci reformovaného papežství s
intelektuálním oživením. V Abélardově případě jsme viděli, jak může být autorita využita k

268
potlačení intelektuálního rozvoje, v případě Gratianově máme skvělý příklad, jak se intelektuální
rozvoj a papežská monarchie mohou navzájem podporovat. Papežství vděčilo za svou autoritu ve
12. století a později především svému postavení coby nejvyššího odvolacího soudu v křesťanstvu.
Obrození kanonického práva v tom představovalo zásadní prvek.
V Gerbertově (papež Silvestr II., 999-1003) době bylo kanonické právo impozantní hromadou
trosek, podobně jako samotný Řím. Dozrálo pod křídly římského občanského práva v pozdních
letech impéria a spolu s římským právem také zchátralo - nikdy neupadlo do úplného zapomenutí, v
některých dobách bylo intenzivně studováno, ale nikdy nebylo široce či nestranně aplikováno.
Teoreticky byl papežský soud dokonce i tehdy nejvyšším odvolacím soudem v otázkách víry v
křesťanstvu, či alespoň v křesťanstvu západním. Ale v praxi bylo velmi vzácné, že k němu nějaká
odvolání dospěla a zřídkakdy se zabýval jinými než velmi bombastickými či naopak velmi
lokálními případy. Proud odvolání, který do Říma v polovině 12. století dospíval, zahrnoval velký
počet těch nejtriviálnějších případů. Trosky kanonického práva byly spěšně obnovovány a Gratian
poskytl materiál k rychlému znovuvybudování působivé, účinné právní struktury.
Aby byl právní systém jednotný a účinný, vyžaduje přinejmenším čtyři věci: rámec jasně
definovaných zákonů, souhrn autorit; ústřední moc k prosazování zákona a lid či obyvatelstvo, kteří
by ji akceptovali; dostatek školených právníků, kteří by interpretovali a upravovali soubor zákonů a
organizaci systému; a sbor soudců, kteří by se jím řídili. Středověká církev nakonec těchto rysů
dosáhla za pontifikátu Alexandra III. (1159-1181) a Inocence III. (1198-1216); právě tehdy se
papežská monarchie konečně vynořila jako stát - pravda, duchovní stát, nicméně stát, neboť vlastnil
donucovací prostředky a vymezený počet poddaných. Byl-li to však stát, pak měl kuriózní ústavní
zřízení, poněvadž výkonná a zákonodárná moc byla pohlcena mocí soudní; jako kdyby Spojeným
státům vládl Nejvyšší soud nebo jako kdyby byl nejvyšší soudce ministerským předsedou Anglie.
Před Gratianem neexistoval žádný kodex nebo uznávaný souhrn autorit. Tím však nechceme
říci, že neexistovalo právo. Autority kanonického práva sestávaly z rozhodnutí církevních koncilů,
listů papežů - jimž se začalo říkat dekretály - a, jelikož právo a teologie byly tak těsně propojeny, z
bible a církevních otců. K tomu bychom mohli připojit samotné římské právo, které obsahovalo
řadu užitečných ustanovení, i když sám Gratian i někteří další na ně hleděli s podezřením. Autority
se tu a tam shromažďovaly nejrůznějšími způsoby, v rozmanitých sbírkách. Ve sledovaném období,
před vystoupením Gratianovým, získaly zvláštní význam čtyři z nich. Nejvíce ceněným materiálem
byly Pseudoisidorské dekretálie, soubor pravých i podvržených dokumentů sestavených jakýmsi
franským klerikem či dílnou v 9. století. Prvotním zájmem autora, nebo autorů, bylo hájit biskupa
proti jeho metropolitovi, a tak se snažil, seč mu síly stačily, snížit autoritu metropolitů (arcibiskupů)
a podpořit autoritu biskupů - a papeže. V Římě 9. století byly známé a nikdy se na ně nezapomnělo.
Studovali je reformátoři v polovině 11. století a žádný z jejich uživatelů ve sledovaném období
neměl důvod předpokládat, že materiály v nich obsažené jsou padělané. Nevýhoda
Pseudoisidorských dekretálií, jako většiny raných sbírek, spočívala v tom, že byly uspořádány
chronologicky (nebo podle toho, co se považovalo za chronologický pořádek). První významnou
logicky nebo analyticky členěnou sbírku sestavil chráněnec císaře Jindřicha II. Burchard, biskup z
Wormsu, na počátku 11. století. I o ní papežští reformátoři věděli. Byla užitečná, poněvadž byla
víceméně racionálně uspořádaná, ale nebyla příliš oblíbená, protože Burchard neměl zájem o
papežskou autoritu, třebaže papežovu nadřazenost formálně uznával. Reformátoři sami se pustili do
výzkumu značného rozsahu. Ale žádná z jejich sbírek nebyla dostatečně přehledná ani dostatečně
obsažná, aby si získala širší ohlas.
Rozhodující vývoj se odehrál ve dvou fázích. Nejprve na přelomu 11. a 12. století Ivo, biskup
z Chartres - kde vedl jednu z nejaktivnějších škol té doby a měl k dispozici zdroje jedné z nejlepších
knihoven v Evropě - měl podle všeho v úmyslu uspořádat několik mohutných sbírek církevních
předpisů. Když jeho žáci tyto práce, Tripartita a Decretum, zkompletovali, zkrátili je a stručná
Pannormia, dostatečně dlouhá, aby pokryla podstatnou část celé tematiky, i dostatečně stručná, aby

269
s nimi dokázali pracovat muži, kteří nebyli školení profesionální právníci, měla po celé 12. století
nesmírný úspěch. Ivo byl strohý a poctivý administrátor, v němž se spojoval silný cit pro církevní
potřeby s obratným perem a přitažlivou osobností a v průběhu svého rušného života si kolem sebe
uměl shromáždit žáky k dokončení různých fází tohoto velkého díla.

Gratian
Gratianovo Decretum, Shoda neshodujících se kánonů, se mělo ukázat jako jedinečně úspěšné
jednak jako učebnice kanonického práva, jednak jako soubor jeho zdrojů a autorit. Jako takové
přetrvalo od 12. do 20. století, ačkoliv bylo často doplňováno. Donedávna se předpokládalo, že
mistr Gratian při jeho sestavování sledoval dvojí cíl: podpořit neutuchající diskusi tím, že podrobí
rozporné církevní zákony podrobnému šetření a logickému zkoumání, a dát k dispozici úplný
soubor existujících církevních zákonů. Vždy se zdálo pozoruhodné, že se jediná hlava mohla
pokusit o dosažení dvou tak odlišných cílů tak originálním a účinným způsobem. Ale teprve docela
nedávno se dospělo k závěru, že tomu tak nebylo. V roce 1997 doktor Anders Winroth publikoval
studii o „Dvou redakcích Gratianova Decreta“, v níž postavil naše znalosti o této knize a jejím
zpracování na zcela nové základy. Ukázal, že první redakce zhruba z roku 1140 se zachovala v
malém počtu rukopisů a že druhé, obsáhlejší vydání vzniklo kolem roku 1150 v dnes známé
podobě. První vydání obsahuje probíhající polemiku - včetně všech Causae neboli Případů, kolem
nichž se polemika točí. Do druhého vydání byla vměstnána (ne vždy smysluplně) spousta dalších
kánonů s cílem učinit z něj dílo mnohem úplnější, všemožně ho rozšířit a přeměnit ho z brilantního
cvičení v právní dialektice na cosi podobného kodexu kanonického práva.
Ve středověkém kanonickém právu mohl vztah mezi dítětem a kmotrem, vytvořením
duchovního vztahu, působit jako překážka pro sňatek. Při zkoumání tohoto temného zákoutí práva
sestavil Gratian svou Causu 30, ten nejabsurdnější ze svých případů. Nějaký otec převezme
nedopatřením svého syna u křtitelnice - to jest jedná jako kmotr. Nějaká matka se úmyslně snaží
převzít svého syna u křtitelnice a dostane nedopatřením jiného chlapce. Abychom v tomto příběhu
našli nějaký smysl, musíme si představit, že se nacházíme v přeplněném italském baptisteriu - nikoli
ve skromnější severní křtitelnici - v němž dosud probíhalo souběžně mnoho křtů. Jde o to, zda
záměrné či neúmyslné kmotrovství může skutečně ovlivnit vztahy manžela a manželky: může být
kvůli tomu jejich manželství anulováno? Tuto i další nepravděpodobné otázky řeší Causa 30.
O autorovi toho víme velmi málo. Ale z uvedeného příkladu zřejmě přirozeně vyplývají dva
závěry. Především, kniha byla jednoznačně napsána v Itálii. Tradice ji řadí do Bologni a doktor
Winroth nalezl v textu první verze přesvědčivé doklady pro toto tvrzení. Bologna v daném období
směřovala k tomu, aby se stala dominantní školou v Evropě jak pro římské, tak pro kanonické
právo.28 Druhým závěrem je to, že mistr Gratian (pokud se autorovo jméno dochovalo ve správné
podobě) byl vzdělanec a pedagog. Causae a jejich použití jsou odrazem pronikavé mysli velkého
učitele a kniha sama měla jedinečný úspěch jako učebnice i jako příručka pro učitele. Nemůžeme
říci, zda byl i aktivním právníkem, i když učení a praxe k sobě v Itálii měly zřídkakdy daleko.
Když se dvě autority dostávají do konfliktu, musí právník často rozhodnout, která z nich má
větší váhu, nebo která z nich formuluje právo špatně. Ale to představovalo pouze část Gratianovy
metody. Tou byla Shoda neshodujících se kánonů. S neobyčejnou citlivostí je někdy donutí k tomu,
aby spolu souhlasily. Adam Smith uskutečnil revoluci v ekonomii tím, že přivedl filozofovo
myšlení k tuhé kázni. Gratian zkombinoval novou logiku teologů s precizností římských právníků -
kteří ho ovlivnili, přestože se snažil jejich výnosy ze své sbírky autorit vyřadit.
Všechno ostatní zůstává jen spekulací, poněvadž o Gratianovi toho víme skutečně jen velmi
málo. Ale základ jeho vzdělanosti pochází ze školy v Chartres z doby biskupa Iva a jeho dialektika
z Paříže z doby Abélardovy. Je tedy možné, že v těchto místech studoval - jsou od sebe vzdálená jen
den cesty. Ale to už je spekulace. S jistotou nemůžeme tvrdit nic víc, než že obě verze Gratianova

270
Decreta jsou pravděpodobně odrazem bolognského učení v době, kdy bylo pod vlivem Iva a
Abélarda.
Gratianovo dílo bylo dokončeno kolem roku 1140 a nakonec upraveno kolem roku 1150. V
roce 1159 se mistr Rolando ze Sieny stal papežem jako Alexandr III. (1159-1181). Jako papež
předložil v dlouhé řadě dekretálů mistrovy zásady v praktičtějším právním rámci a zahájil práce na
doplňování mezer, které po sobě zanechali Gratian a jeho editor. Nebylo to možné provést dřív,
poněvadž dokud Gratianův editor svou práci nedokončil, vědělo se toho o mezerách jen málo. Od
Alexandrovy doby s růstem právní prestiže a aktivity papežského dvora narůstal i počet rozhodnutí
ve sporných bodech. Autority v Decretu doplnilo značné množství dekretálů (převážně papežských
listů a výnosů pozdějších koncilů). Gratian a jeho editor dodali materiály pro kodex kanonického
práva, jeho žáci a následovníci poskytli sbor školených právníků, kteří ho rozvíjeli a interpretovali,
vzestup papežské monarchie značně posílil ústřední autoritu, která ho dokázala prosazovat a v
polovině 12. století se mašinérie odvolacího soudu začínala pevně etablovat.
Apelační jurisdikce Říma byla velmi dávného data; ale myšlenka, že by jí měli využívat
naprosto všichni, se objevila s nástupem 12. století. Odvolání postupovala od soudů první instance
(arcijáhenské nebo biskupské soudy), přes arcibiskupský soud k papeži. Jakmile se jednou odvolání
dostalo do Říma, mohlo být buď rozhodnuto ihned, nebo pokud papeži dostupné informace
nepostačovaly, mohl případ vrátit do příslušné země tak zvaným delegovaným soudcům.
Delegovaným soudcem mohl být papežský legát nebo diecézní biskup, postupem času se stalo
normálním jmenovat dva nebo tři delegáty na případ, a jak se odvolání stávala stále běžnější, bývali
jmenováni méně a méně významní muži. Tento vývoj do našeho období nespadá. Ale již v roce
1150 se šířila představa, že Řím představuje soud, jehož se může užívat. Ve čtyřicátých letech se tok
odvolání poprvé stal plynulým. Ne u všech byl Řím populární. Byl daleko a byl drahý. U každého
evropského dvora musel být návštěvník, a strana ve sporu o to víc, štědrý v úplatcích a „všimném“
značnému počtu hodnostářů a sloužících, kteří očekávali, že si takto zaopatří slušné živobytí. A
papežský dvůr, který patřil k nejskvělejším v Evropě, měl pověst, že je obzvlášť drahý. Láska Říma
k zlatu a stříbru představovala běžný námět pro satiru již od 11. století. Raným příkladem je traktát
o přepravě relikvií svatého Albina (bílého kovu, tj. stříbra) a svatého Rufina (červeného kovu,
zlata), v němž se mimo jiných extravagancí vkládá papeži Urbanovi II. do úst: „Albin je můj
pomocník, nebojím se, co by mi kdo mohl udělat. Je lépe vložit důvěru v Rufina, než důvěřovat
člověku.“
Řím byl drahý; nicméně odvolání do něj plynula. Zčásti šlo o přirozený důsledek rozvoje
kanonického práva. Znesvářené strany byly stále svárlivější, mnohé zjišťovaly, že odvoláním je
možné výrok oddálit a systému se často lehkovážně zneužívalo. Ale docházelo i ke skutečně
vážnému využívání. Řím byl relativně nestranný. Mohl dát odpovědi na jinak nezodpověditelné
otázky, mohl obejít spletenec lokálních procedur. Richardovi z Anstey poskytl zkratku k jeho
dědictví; hraběnce Agnes dodal manžela.
A tak se rostoucí prestiž papežské monarchie a intelektuální obrození spojily, aby umožnily
obnovení kanonického práva a hierarchie církevních soudů. A postavení Říma jako soudu
posledního odvolání, k němuž docházelo stále více případů, bylo ve 12. století základním pilířem
papežské monarchie.

271
21 Lidové náboženství

Vyvrženci a pronásledování
Málokteré téma na sebe v poslední době přilákalo tolik pozornosti historiků jako dějiny
vyvrženců a úchylkám. Jedním z ústředních bodů této diskuse bylo Utváření pronásledující
společnosti (1987) od profesora R. I. Moora. Moore začíná dobře známou skutečností, že skupiny
kacířů a jiných skupin začaly být církví - a rovněž laickými autoritami - koncem 12. a ve 13. století
bezprecedentně pronásledovány; a že 13. století bylo svědkem rozmachu inkvizice. Jeho vlastní
dřívější práce byla velmi plodná v tom, že přinesla anglicky mluvícím čtenářům Zrození lidového
kacířství (1975) a Počátky náboženského disentu v Evropě (1977, dotisk 1985), které sledují vznik a
pronásledování kacířských skupin od 11. století do mnohem lépe dokumentované doby rozkvětu
raných valdenských a katarů na konci 12. a na počátku 13 století.
Hlavní myšlenkou Utváření pronásledující společnosti je skutečnost, že pronásledování bylo v
tomto období něco nového - že ve své podstatě potřebuje důkladnější vysvětlení, než se mu doposud
dostávalo, že kacířské skupiny nebyly označovány a pronásledovány v prvé řadě z teologických
důvodů, nýbrž jako hrozba autoritě církve a vlády, a že kacíři představovali pouze jednu ze skupin
vyvrženců, k nimž se přistupovalo podobně. S Židy, malomocnými, prostitutkami a pauperes -
chudými jako takovými - se zacházelo obdobně. Argumentace knihy stojí vlastně na tom, že shodou
okolností se zhruba ve stejné době ke všem těmto skupinám takto přistupovalo. Autor se pokouší
nahradit starší představu, že pronásledování přicházelo jako reakce na novou a narůstající hrozbu
církvi, názorem, že mezi vzdělanými kleriky, kteří představovali byrokratický aparát papežů a
biskupů, králů a vysoké šlechty vyrůstal soubor teoretických postojů a praktických opatření, který
vedl k izolování všech těchto skupin a ke špatnému zacházení s nimi. To je dost neadekvátní shrnutí
vzrušujícího, komplexního a hluboce zajímavého problému. Tak třeba, když vezmeme případ
malomocných, profesor Moore okamžitě vidí, že rozvoj špitálů pro malomocné ve 12. století - a my
bychom mohli dodat mnoha jiných typů nemocnic, kterým příliš pozornosti nevěnuje - odráží nové
potřeby rychle rostoucích městských obcí. Vidí rovněž, že jejich zakládání bylo často dílem
zbožnosti projevující se ryzím soucitem.
Sám uvádí příběh Matyldy (z. 1118), manželky krále Jindřicha I. Anglického, zakladatelky
velkého špitálu svatého Jiljí pro malomocné v polích u Holbornu v Londýně, která líbala boláky
nemocných, pravděpodobně malomocných. Vidí velkou rozmanitost zanícení a postojů spojených s
vyrůstáním špitálů a péčí o malomocné. Nicméně klade důraz především na snahu udělat z nich
vyvržence a na jejich drsnou izolaci.
Zásadním prvkem v jeho argumentaci je pokus sloučit svědectví ze soudobých zdrojů a dnešní
sociologické a antropologické teorie. Je to mimořádně podnětné a produktivní - do té doby, dokud
se moderní teorie, v zásadě vycházející ze studia dnešních společností, jež lze sledovat v celé jejich
hloubce a rozmanitosti, nestanou náhražkou za použití mnohem fragmentárnějších, avšak
potenciálně bohatších svědectví, která se dochovala z vrcholného středověku.
Kniha se v prvé řadě zabývá pozdním dvanáctým stoletím a stoletím třináctým, které leží
mimo naše období. Avšak kořeny problému, jak je vidí autor, vyrůstají ze století jedenáctého a
dvanáctého - a to se nás týká. Některé z nejhrůznějších událostí v dějinách náboženského
pronásledování, zvláště perzekuce Židů, nepochybně do našeho období spadají.
Rozvoj vzdělaného vládnutí, byrokratických přístupů a zdánlivě mírných pravidel k tomu
nepochybně patří. Ale tato argumentace ve mně vzbuzuje také úvahy poněkud odlišného rázu.
Především pokus polapit do jediné sítě všechny dotyčné skupiny postrádá úplnou přesvědčivost.
Lékařské názory a přirozená reakce běžné lidské povahy vůči malomocenství (s vědomím

272
rozmanitosti použití tohoto slova) vypovídají o způsobu jejich izolace, který neplatí pro ostatní
skupiny - třebaže by Moore odporoval - ani tvrdostí izolace, ani stigmatem, které je na ně uvaleno.
Prostitutky se zároveň těšily privilegiím a přitom byly pronásledovány v každé společnosti, jejíž
historie je dostatečně zaznamenána.
I zacházení s kacíři a Židy jistě odráží nesnášenlivou povahu raného křesťanstva, i když naše
prameny neodhalují mezi 8. a 11. stoletím mnoho případů aktivního pronásledování. Moore má
bezpochyby pravdu, že v některých popisech raných herezí se vyskytují smyšlenky - zvláště při
obvinění ze sexuálních poklesků. Teologové v každém předchozím století vskutku znali popisy
herezí z raných dob církve a byli připraveni je identifikovat, jakmile se jim zdálo, že se znovu
objevují. Ale když Moore zachází tak daleko, že zahrnuje do společnosti heretiků pauperes a
vyvozuje sociologickými argumenty, že tvůrci perzekuční společnosti chápali „stále hrozivější
přítomnost chudých“ jako důvod pro regulační zásah, to už do své sítě polapil příliš mnoho ryb. Je
nutné poznamenat, že výraz „pauperes“ v sobě skrývá podivuhodný výběr nejrozmanitějších ryb:
dobrovolně chudé, Robertem z Arbrisselu počínaje a Františkem konče; sirotky, vdovy, bezmocné a
nemocné, pro něž v prvé řadě bylo založeno mnoho nemocnic; ty, kdo měli nouzi o práci - či zdravé
žebráky štítící se práce, kteří se shromažďovali kolem bran špitálů. Ale svým způsobem je všechny
spojovala holá, mučivá bída. Chudí a ztroskotanci vzbuzovali jako vždy znepokojení; pozoruhodný
je rozsah rozdílných reakcí, jež ve vrcholném středověku vyvolávali. Ve 12. a 13. století je u mnoha
příslušníků církevní hierarchie velmi nápadné, že pro ztroskotance nacházeli místo. Většina
pravověrných náboženských hnutí té doby tímto způsobem začínala (viz níže). Skvělým příkladem,
zrozeným přímo v době, v níž Moore vidí tepny kornatět, v osmdesátých letech 12. století, byl svatý
František z Assisi. Jeho odpor k malomocným - obrácený v rozkoš v jejich přítomnosti - odrážel
celé spektrum postojů té doby. Jeho povznesení chudoby na romantickou ctnost vyjadřovalo
hluboké paradoxy jeho světa, neboť nikdo neznal lépe ošklivou, nepřijatelnou tvář chudoby a bídu
ubohých. Je pravda, že se Františkovi podařilo přesvědčit svého biskupa a jeho prostřednictvím
jednoho či dva kardinály a posléze i papeže, že je pravověrný a poslušný vůči hierarchii - třebaže
jeho definice poslušnosti se ukázala stejně paradoxní jako jeho pohled na chudobu.
Již dlouho je známo, že většina náboženských vůdců 11. a 12. století začala jako ztroskotanci
- kteří nicméně zůstali ve stádu a s přibývajícím věkem obvykle získávali na vážnosti. Klasická
studie Herberta Grundmanna o Náboženských hnutích ve středověku velmi jasně ukázala, jak se
muži i ženy, kteří jsou si ve svých cílech a způsobu života pozoruhodně podobní, začínají rozcházet
- někteří vytvářejí náboženská uskupení a řády v rámci církve, jiní dostávají nálepku kacířů. Tento
jev se dá vysvětlovat všemožnými způsoby, ale nelze ho primárně připisovat strachu hierarchie z
pauperes. Je na místě spatřovat zde - přinejmenším do značné míry - teologický spor.
Pro většinu dnešních badatelů - nezaujatých, ať už jsou jejich vlastní postoje jakékoli, je
hluboce politováníhodným faktem, že rané a středověké křesťanství se často projevovalo povýšeně
a nesnášenlivě. Církev tvrdící, že jí jediné se dostalo pravého zjevení, si může přirozeně přát zahalit
svým pláštěm veškeré lidstvo, ať už s použitím mírumilovných či násilných metod. Dějiny počátků
křesťanské církve podtrhují, jak hluboko v nitru i těch nejzbožnějších lidských bytostí leží jednak
touha po snášenlivosti, jednak touha po pronásledování. Jak se vyvíjelo dogma, že vně církve
nemůže být spásy (čemuž se se vší pravděpodobností nikdy bezezbytku nevěřilo, avšak v našem
období se na tom houževnatě lpělo), rostla zřejmě nutnost udržovat stádo v bezpečí před dravými
vlky - za něž byli kacíři považováni. Moore se domnívá, že většina pronásledování v jedenáctém
století byla dílem rozhorlených politiků. I když to tak může být, v mnohem lépe zdokumentovaném
století dvanáctém a na počátku třináctého století existují hojná svědectví o seriózní polemice s
kacíři - stejně jako se Židy. Jestliže její tón, zpočátku poměrně mírný, má sklon ke stále větší
tvrdosti, i tak ukazuje, jak byly teologické a ideologické rozdíly skutečně důležité.
Moje poslední připomínka patří tomu, že Moore se nikdy nezabývá dobovými svědectvími o
náboženské toleranci. Když připustíme, že v mnoha částech Evropy, v nichž se křesťané různých

273
denominací i křesťané a jinověrci volně mísili, musela jistá míra tolerance - žij a nech žít - být
velmi běžným jevem. Na výslovná svědectví lidí, kteří v toleranci vážně věřili, není snadné narazit -
ale to platí o šestnáctém století zrovna tak jako o jedenáctém a dvanáctém. Anglický král Vilém II.,
Vilém Rufus (1087-1100) byl známý svou ochranou Židů - a věřilo se, že se pokoušel zabránit
jejich obracení na křesťanskou víru a dokonce se snažil pomáhat obráceným Židům vrátit se k víře
svých předků. Existuje názor, že byl v nitru nevěřící; na druhé straně se ovšem poukazuje, že když
onemocněl, měl strach z pekla a naléhal, aby svatý Anselm přijal stolec arcibiskupa v Canterbury - a
i jinak projevoval ve skromné míře konvenční zbožnost. Ale lidské bytosti nejsou důsledné. Je
skutečně velmi pravděpodobné, že Rufus choval pohrdání laika k praktikám duchovních a k
církevní nesnášenlivosti a že byl většinou vůči vnějším formám a teologickým jemnostem
křesťanství lhostejný.
Pokud jde o záznam o muži zároveň hluboce zbožném a přitom horlivě věřícím ve
snášenlivost, musíme si počkat na velkého německého básníka Wolframa von Eschenbach z
počátku 13. století. Třebaže byl rytířem skromného postavení a bez většího formálního vzdělání,
zanechal nám ve dvou velkých básních své názory na mnohé z problémů, kterými se v této kapitole
zabýváme. Bez jeho svědectví bychom stěží věděli, že se o nich hovořilo. Dalo by se namítnout, že
jde o jeden osamocený hlas, tak tomu však nebylo. Byl oblíbeným básníkem, široce obdivovaným;
to, co psal, mohli jeho současníci chápat a ocenit. Hluboce ho ovlivnilo učení teologů 12. století o
boží lásce. A byl současníkem svatého Františka - to znamená, že žil přesně v té době, o níž
profesor Moore soudí, že se v ní nesnášenlivost duchovní elity začala upevňovat. Ve svém eposu
Willehalm analyzoval problém dobrého pohana a jeho místa v boží prozřetelnosti. Konverze
pohanské královny ke křesťanské víře - a ke křesťanskému manželovi - rozpoutá ničivou válku.
Mezi dvěma velkými bitvami se královna Giburc s veškerou vážností obrací ke stoupencům svého
manžela a naléhá na ně - jestliže zajmou pohany - aby je nezabíjeli: „ušetřete dílo rukou božích“.
Dřívější autoři měli sklon předpokládat, že pohané míří do pekla, a populární doktrína povolovala
křižákům, aby je na jejich cestě bez jakýchkoli výčitek popoháněli. Wolfram tento postoj podrobuje
pronikavé kritice: pohané jsou dílem rukou božích, a jestliže jsou i oni věrní svému řádu a své víře,
Bůh je spasí. Taková je alespoň tendence eposu Willehalm, i když všechny nitky nejsou spolu
provázány. V jistém smyslu v téže době, kdy se pronásledování začínalo stále více stávat
akceptovanou součástí západní společnosti, našla myšlenka tolerance nové a živé vyjádření. Je to
opravdu překvapivé? Je to příliš paradoxní? Pro nás, kteří jsme žili v třicátých až devadesátých
letech dvacátého století, musí odpověď na obě otázky znít - ne.
Ve své dřívější skladbě Parzival probádal Wolfram rozmanitý stav rytířský a ostře kritizoval
některé běžné představy o rytířství a dvorské lásce. Přitom však jasně vyslovil své vlastní ideály.
Stručně řečeno, Parzival ztrácí víru. Ve chvíli hluboké hanby - téměř v zoufalství křičí „Běda, co je
Bůh?... Kdyby byl všemocný - kdyby svou všemohoucnost opravdu užíval - neuvedl by nás do
takové hanby!“ Nejde zde o intelektuální agnosticismus, ale o odmítnutí požadavku církve,
abychom všichni sloužili Bohu a byli ho poslušní. „Od té doby, co jsem se zvěděl o milosti boží,
jsem byl jeho pokorným služebníkem. Ale teď chci z jeho služeb odejít.“ Jde tu o něco víc než o
přechodnou náladu. Je to opravdová, dlouhodobá krize víry. Nakonec Parzivala přesvědčí jeho
strýc, laický poustevník Trevrizent, že se mýlí. Jeho víra i služba bohu jsou vzkříšeny - a Parzival
dostává pokyny, jak dokončit své pátrání po grálu. Ale mezitím nám Wolfram odhalí něco z
širokého spektra různých postojů, jež mohli uvažující lidé zaujímat v takzvaném věku víry: postoj
víry a vlažnosti, důvěry a ztráty důvěry - a my můžeme připojit, nesnášenlivosti a snášenlivosti.
Učinili jsme tento posun vpřed v čase, protože naše vědomosti o náboženských postojích v
podstatě pocházejí od vysoce vzdělaného vyššího kléru, jehož teologie byla přesnější a ve 12. století
mnohem propracovanější než teologické představy většiny ostatních lidí toho či onoho období.
Položíme-li si otázku, čemu věřil obyčejný člověk, setkáme se s téměř neproniknutelnou bariérou
mlčení. Právě to dělá z Wolframa tak cenného svědka. Žádný zdroj pocházející z našeho období

274
nenastoluje tyto problémy - a názor hloubavého laika na své vlastní místo ve světě a na svou
náboženskou roli - tak ostře. Můžeme vysledovat stopy nejrůznějších postojů k víře - nevědomost,
nekromantii, čáry, pověry - ale je chybou klást příliš ostrou hranici mezi „lidovou“ a vzdělanou víru
a jejich praktiky. Tam, kde můžeme rozmanité city a postoje studovat, setkáváme se s neustálým
překrýváním mezi náboženstvím kléru a laiků. A právě ve styčné ploše mezi kleriky a lidem
nacházíme pramenný materiál, na nějž se můžeme spolehnout. Nemůže nám sdělit celý příběh - ale
dá se mu důvěřovat.

Náboženství, umění a architektura

Mezi námi a laiky uvedeného období existuje jeden význačný spojující bod: jejich stále
silnější sklon stavět kostely z trvanlivého kamene. Mnohé z nich se zachovaly a můžeme je
zkoumat a sledovat, jaké požadavky musely splňovat, a vyvodit si něco z ideálů, které je
inspirovaly. Výstavba kostelů ovšem neodráží pouze postoje laiků, ba dokonce ani ne hlavně. Ale
představuje bod, v němž se zájmy duchovenstva a laiků nejpřirozeněji setkávaly.
Období mezi 10. a 12. stoletím bylo svědkem výjimečně vysokého podílu úsilí a bohatství
vloženého do výstavby kostelů. Karolinský věk viděl na mnoha místech vyrůstat velkolepé stavby,
především v Cáchách Karla Velikého. Ale pokud budeme srovnávat dosud dochovanou kapli falce
Karla Velikého s kostely, které vybudovali králové a císaři v 10. a 11. století, ihned nás uhodí do očí
rozmach rozměrů. Každá oblast má svou vlastní historii a zde můžeme podat pouze několik
vybraných příkladů. V 10. století byly katedrály a opatství velkých rozměrů budovány především v
Německu a byly výrazem zájmu saských císařů a jejich čelných poddaných o církev a jejich
štědrosti vůči ní. Rovněž vyjadřovaly vkus německého duchovenstva té doby a především
mnišských komunit reformovaných pod vlivem lotrinského Gorze. To nám připomíná, že 10. století
bylo věkem monastických reforem; a za hranicemi Francie o maličko později dalo svůj příklad
rostoucích rozměrů a velkoleposti Cluny. Druhý kostel v Cluny, z počátku 11. století, si získal
mnoho napodobitelů, a stejně tak třetí z časů svatého Huga (1049-1109). Ale Cluny stálo nade
všemi jako symbol snoubení velkolepé architektury s bohatou výzdobou. V rozvržení velkých
kostelů je výmluvné, že nejvlivnější byly přední poutní kostely Francie a severního Španělska -
především Svatý Martin v Toursu (desáté století, rozsáhle přestavěn v jedenáctém) a Svatý Jakub v
Compostele (11. století).
Od karolinských časů se na západě stalo konvencí stavět rozlehlé kostely ve tvaru kříže, tvaru,
který měl praktický a postupně získal i symbolický význam. Poměry různých ramen kříže v různých
dobách a na různých místech značně kolísaly, stejně jako mnoho dalších rysů, jako třeba tvar,
velikost a umístění věže či věží. Ale bereme-li dosud zmíněné budovy jako jednu skupinu, můžeme
je zhruba zobecnit takto: na východním konci měly všechny apsidu, půlkruhové zakončení a občas
nepočetnou skupinu dalších apsid, které měly poskytnout prostor pro další oltáře; na západním
konci stávaly obrovské hlavní lodě s relativně jednoduchými arkádami ze zaoblených románských
oblouků. Oken bylo málo a nebyla velká. S průběhem času se zvětšovala a jejich počet se zvyšoval,
ale mnohá okna byla původně vyplněna tmavým sklem, takže kostel jako celek připomínal stále
spíše temný tunel. Plocha zdí (nad obloukem hlavní lodi, nad křížovými oblouky a především v
křížení apsidy) byla zdobena rozlehlými malbami. Směrem k východnímu konci hlavní lodi byla
mříž, která oddělovala loď, v níž se tehdy laici mohli volně pohybovat, od presbytáře a prostoru
oltáře, jichž mohli užívat výhradně mniši nebo kanovníci. Ale mříž nemusela nutně zakrývat
presbytář a hlavní oltář pohledu z hlavní lodi; někdy přes ni pravděpodobně mohlo být oltář vidět a
za a nad oltářem i relikviář patrona chrámu. V poutních kostelech se dal hlavní oltář a relikviář
zezadu obcházet (tak zvaným deambulatoriem), aby se tudy mohli pohybovat poutníci a svatého
Martina či svatého Jakuba uctívat, aniž by přitom vstoupili do samotného presbytáře.

275
 Tyto základní prvky, ať už s deambulatoriem nebo bez něj, tvořily v 11. a 12. století v mnoha
částech Evropy vzor uspořádání kostela; především v normanských državách severní Francie a
Anglie, kde byla stavební činnost ještě grandióznější než jinde. Rovněž vykazovaly technická
zlepšení: rozvoj zdokonalené kamenné klenby, jež nahradila dřevěný strop, který byl značně
náchylný k požárům, a použití lomeného oblouku, který klenbu obzvlášť posílil a usnadnil její
stavbu. Obě tyto inovace byly vyzkoušeny na hlavní lodi durhamské katedrály na počátku 12.
století. V jiných svých panstvích, na jihu Itálie a na Sicílii, Normané zavedli a prosazovali jiné
tradice. V Itálii často dodávala inspiraci neustálá přítomnost dochovaných římských staveb,
především v dobách pod vlivem Říma, jako třeba v době renesance 12. století, a vzdělaný
pozorovatel by mohl pokládat kostel sv. Klimenta v Římě, přestavěný na počátku 12. století, za
křesťanskou baziliku ze století čtvrtého. Kostel sv. Chrysogona a Santa Maria v Trastevere, rovněž z
počátku 12. století, mají násloupí klasického chrámu. Itálie jako vždy sledovala své vlastní cesty,
ale i zde se stavěly velké kostely, a v normanském království se spojily římské oblouky, řecké
mozaiky, muslimské barevné vzory a normanská organizace, aby vytvořily oslnivé sicilské
katedrály 12. století.
Tyto stavby v prvé řadě odhalují velkorysost patronů, kteří nesli převážnou část nákladů.
Mnohé kostely byly i bez jejich přispění náležitě zabezpečeny, ale přesto je dobře známou
skutečností, že toto velké stavební úsilí by nebylo možné bez zcela mimořádného přispění laiků,
především laiků bohatých, králů a vysoké šlechty; ale také nejrůznějších lidí v závislosti na jejich
jmění. Saští císaři a normanští králové stavěli proto, že měli v oblibě velké podniky, které byly v
módě, stavěli proto, aby udrželi krok se svými sousedy a soky, stavěli proto, aby si vydláždili cestu
do nebe dobře přitesanými kamennými kvádry. A především Normané a Anjouovci stavěli kvůli
pocitu, u něhož se neubráníme závěru, že byl oprávněný, že nevídané štědrosti vůči Bohu a jeho
svatým je zapotřebí, aby jim nebe odpustilo jejich nevídané zločiny. Motivy byly smíšené. Někteří z
těchto mužů doufali nejen v to, že získají nebe, nýbrž že si vyslouží i potlesk lidí. Normané v Anglii
nepochybně stavěli zčásti proto, aby před poraženými Angličany vystavili na odiv svou slávu a svou
moc. I náboženské motivy byly smíšené, podle prostoty či složitosti náboženského uvažování dárce.
Nápadné je to, že jich tolik bylo ochotno velmi marnotratně investovat do těchto projektů.
Chceme-li proniknout za fasády kostelů a získat od nich pomoc při snaze vniknout do myslí
jejich stavitelů, musíme si co nejlépe ujasnit, komu měly poskytnout příbytek. Kostel byl v prvé
řadě dům Boha. Jeho obraz majestátně shlížel z nesčetných apsid, tak jako dosud shlíží z mozaiky v
Monreale. Drama jeho utrpení bylo denně znovuzpřítomňováno u všech oltářů, především u
hlavního oltáře, kde se přinejmenším v průběhu 12. století pozvedala hostie a kalich, aby všichni
věřící v kostele mohli spatřit, že je přítomno boží tělo a krev. Svátost oltářní byla nejvyšším
hmotným symbolem pouta mezi zemí a nebem. Existovaly i jiné hmotné symboly; především
relikvie svatých. Obvyklé uchovávání svátosti v tabernáklu za hlavním oltářem se stalo praxí až v
pozdější době; a svatý patron kostela byl nepochybně pokládán za jeho hlavního stálého obyvatele.
Musíme si připomenout, že svatým patronem byl někdy samotný Bůh: canterburská katedrála byla
odjakživa zasvěcena Kristu a svaté Trojici, třebaže se v ní nacházely i ostatky mnoha svatých a po
roce 1170 byl její východní závěr přestavěn na svatyni Tomáše Becketa. Normané vystavěli nové
katedrály v Norwichi a Chichesteru a zasvětili je Trojici. Ale ve většině kostelů se považoval za
hlavního, osobně přítomného obyvatele některý lidský svatý patron. A toto cítění se podporovalo,
poněvadž příslušný svatý měl zvláštní zájem na dotyčném kostele a nesmírný zájem na chrámu, v
němž spočívaly jeho ostatky, zatímco Boží přítomnost a jeho zájmy byly všeobjímající. V představě
lidí bylo království boží dokonce ještě strašnější než pozemská království, na něž byli zvyklí;
člověk si musel najít u soudu přítele, který by jeho zájmy prosadil.
Svatý přebýval ve svém kostele nejen proto, aby přijímal poutníky a prosebníky, byl
považován za jeho živoucího pána, vládce nad jeho majetkem, a biskup nebo opat byl jeho
představitelem, náměstkem. Tento názor byl značně rozšířený. Dokumenty a výroky papeže Řehoře

276
VII. jsou naplněny vědomím důvěrných vztahů se svatým Petrem, což bylo hlavní oporou jeho
heroického postoje. Sbírky zázraků jsou plné příběhů o tom, jak svatý vyléčil nemocné, kteří přišli k
jeho hrobu, zachránil před zkázou lidi, kteří se k němu v kritických situacích modlili nebo mu
přislíbili dar, nebo zničil ty, kdo byli natolik nerozvážní, že napadli jeho majetek či sužovali jeho
poddané. Inteligentnější církevní myslitelé by poznamenali, že zázraky ještě nečiní člověka světcem
- což nebylo nijak vzácné téma ve více lidskými rysy obdařených životech světců sepsaných ve 12.
století. Ale obecně se na zázraky pohlíželo jako na zvláštní indikátory boží milosti a jako takové
představovaly nezbytný důkaz v procesu kanonizace, který se začal upevňovat na konci našeho
období. Mnohé z těchto příběhů o zázracích se dnes vymykají našemu chápání a je pošetilé
pokoušet se najít jejich racionální vysvětlení, zvláště proto, že mnohé sbírky, dokonce i ty, které
vycházejí hlavně z výpovědí očitých svědků, jsou založeny na svědectvích, jež bychom měli
považovat za nedostatečná. Ať už se na zázraky díváme jakkoli, je jasné, že mnohé z uvedených
příběhů by se dnes za zázraky neoznačovaly - příběhy o shodě náhod, příběhy se zjevně
„přirozeným“ vysvětlením, příjemné i nepříjemné přeludy. Svědčí o tom, že kdekdo očekával, že do
jeho života neustále zasahuje nadpřirozeno. Existují však četná vyprávění o vyléčení z nemocí a
tělesných vad, která jsou dobře doložena. I v těchto případech se však vyskytují značně odlišné
názory, jak se můžeme přesvědčit na stránkách jediné knihy, De nugis curialium (cca 1181-1182)
Waltera Mapa, v níž nám jeden učený klerik vypráví nejen o tom, jak byl svědkem zázraku, jejž
vykonal svatý Petr z Tarentaise, ale rovněž (se zlomyslným potěšením) zpravuje o ztroskotavším
pokusu svatého Bernarda z Clairvaux o zázrak.
Po světcích byli nejvýznamnějšími uživateli kostelů biskup nebo opat a komunita mnichů a
kanovníků. Pro ně byla rezervována větší část východního závěru, křížení a často některá část
hlavní lodi. Zde se sloužily mše a ti, kterým se dostalo křesťanského svěcení, odříkávali mši denně
nebo skoro tak často, podle možností. Zpočátku měly mnišské komunity jen málo kněží, takže
obřad požehnání opatovi (který již od počátku musel být knězem) dodnes formou připomíná
svěcení, které bylo od 12. století téměř vždy nadbytečné. Ve 12. století se již většina členů řeholních
komunit po určité době stávala kněžími - v cisterciáckém společenství všichni „chóroví“ mniši.
Odtud vznikla stoupající potřeba kaplí, které byly někdy umístěny po východní straně transeptů,
někdy podél kůru nebo přiléhaly k deambulatoriu a někdy se nacházely mezi sloupy v hlavní lodi.
Mniši a kanovníci využívali velkou hlavní loď, v níž vodili dlouhá procesí, která v těch staletích
byla charakteristická pro vývoj obřadů. Ještě důležitější pro ně bylo denní zpívání hodinek v kójích
chórových lavic. Ty byly obvykle odděleny nízkou přepážkou, aby je chránily před vyrušováním ze
strany laiků. Silné přepážky a stěny, jaké dnes vidíme v mnoha velkých kostelech, jsou výtvorem
pozdního středověku, případně doby ještě pozdější - generací, které se staly citlivými vůči chladu a
jiným rušivým jevům nebo si uvědomily, že průvan a laici jsou nepříjemnosti, jimž se lze vyhnout.
V rozumné míře byli v našem období laici v opatstvích vítáni a králům a významným patronům se
vyčleňovala místa na kůru. Laici se vlastně často objevovali v celých zástupech.
Poutníci přicházeli ke svatyni světce v neustále rostoucím počtu a to nám pomáhá pochopit
několik věcí o kostelech, v nichž byly umístěny ostatky svatých. V 10. století byl kostel svatého
Philiberta z Tournus (ve východní Francii nedaleko od Cluny) přestavěn z toho prostého důvodu, že
byl příliš malý. Není obvyklé, aby se takový důvod nepokrytě uváděl, ale je pravděpodobné, že byl
dost častý. Například u Normanů v Anglii muselo jít o naléhavý motiv. Staré kostely představovaly
styl dřívější doby a podle normanských měřítek byly často úzké a malé. Opat Suger to konstatuje
zcela jasně. Zvláště při velkých svatcích v St. Denis se davy poutníků namačkaly do kostela a nával
byl hrozivý a nebezpečný. Dámy, které se chtěly přiblížit k relikviáři, aby spatřily ostatky, kráčely
po hlavách mužských členů své rodiny jako po dláždění. Z podobných vyprávění jasně vyplývá, že
alespoň při velkých svátcích se laikům povoloval přístup do hlavních lodí dokonce i v opatských
kostelech a zdá se být pravděpodobné, že myšlenka vyloučit laiky z opatských kostelů se začala
poprvé šířit u kartuziánů a cisterciáků, kteří stavěli hlavní lodě výhradně pro své vlastní laické

277
bratry a staré mnišské řády ji převzaly teprve v pozdním středověku. Nejen poutní kostely si musely
poradit s početnými návštěvami, zdá se pravděpodobné, že při některých velkých svátcích chtěla
značná část obyvatelstva diecéze navštívit tamní katedrálu.
V mnoha ohledech přináší rozsah výstavby kostelů svědectví o narůstajícím lidové zbožnosti,
o níž máme tolik důkazů, často rozptýlených a prchavých, z konce 10. a z 11. století. Ostatky
svatých patronů se v dřívějších staletích obvykle uchovávaly v kryptě. Znamenalo to větší
bezpečnost a drželo to poutníky mimo jádro kostela. Z důvodů bezpečnosti byla tato praxe
vzkříšena na počátku 13. století, kdy byla navržena bazilika v Assisi, aby uchovávala ostatky
svatého Františka. Pro držitele ostatků byl hlavním problémem strach z krádeže. Krádež a triky byly
velice běžné; dokonce i svati muži dokázali být znepokojivě bezohlední. Každý velký kostel se
snažil mít sbírku ostatků, každý král a každý biskup s sebou vozil malý poklad relikvií a ještě větší
měl pravděpodobně ve svém sídle. Poptávka po ostatcích enormně vzrůstala a daleko převyšovala
nabídku. S obtížemi se šlo vypořádat trojím způsobem: rozdělením starých sbírek podobně, jako
když svatý Hugo z Lincolnu odkousl ve Fécampu k rozhořčení opata a mnichů dva kusy kosti svaté
Máří Magdalény nebo méně pohoršlivě zbožným darem, koupí či výměnou. Další možností bylo
vyrobení nových relikvií. Svatý Benedikt měl v té době dvě celá těla, svatý Teilo tři, a jeden
důmyslný protestant odhadl, že ze všech fragmentů pravého kříže ve středověkých inventářích by se
postavila válečná loď. Třetí metodou bylo existující ostatky více zpřístupnit. Buď tím, že budou
putovat, jak to někdy dělali mniši a kanovníci prosící o donace, nebo tím, že se budou vystavovat ve
velkolepých relikviářích za hlavním oltářem, aby je mohl najednou spatřit co největší počet
věřících. V kronikách nacházíme četné zmínky o přestavbě relikviářů a přenášení ostatků z krypt do
apsidy hlavního kostela.
Dosud jsme mluvili pouze o kostelech většího významu. Ale tato doba byla rovněž svědkem
stavění nesčetných farních kostelů a kaplí. Systém farností se na mnoha místech budoval celá staletí
a dokonce i v severní Evropě se rozrůstal od století osmého. Ale mnoho nových farností vznikalo v
10. a 11. století a dokonce ještě více kostelů bylo v té době přestavěno (ač skromně) z trvanlivějších
materiálů. Je to epocha kamenných farních kostelů a nesčetné farnosti v mnoha částech Evropy se
dosud radují z vlastnictví románského kostela. Ty jsou povětšinou nevelkých rozměrů, byť farní
kostely poloviny 12. století nezřídka nebyly ani malé ani prosté. Velmi často mají bohatou
sochařskou výzdobu nad vchodem, kde sedí nehybně Kristus v celém svém majestátu. Velmi vzácně
se pyšní pozůstatky maleb, které zdobily jejich zdi. Ve velkých i malých kostelech tvořily tyto
malby součást rozsáhlejších záměrů spíše jejich duchovních než světských patronů. Sloužily však
také jako prostředek náboženského vzdělání v dobách negramotnosti. Již zaznamenaný kontrast
mezi teologií 11. a 12. století je ve výzdobě kostelů rovněž patrný. Dobře známými náměty umění
11. a 12. století byly Kristův majestát, kde se kladl důraz na Kristovo božství, dále poslední soud a
tresty za hřích. Z těchto i dalších náznaků můžeme vyvodit, že motivem mnoha aktů štědrosti
nebyla láska, nýbrž strach, a v mnoha známkách přítomnosti nadpřirozená v uvedené době tlak
strachu vyciťujeme. Neměli bychom se však dopouštět ukvapených generalizací. Na konci 12. a ve
13. století došlo totiž zcela jistě ke změně. Tehdy se už šířil od teologů k prostému lidu důraz na
Kristovo lidství a kontext tohoto lidství, především v osobě jeho pozemské matky, kult lásky k
lidskému Ježíši byl vyjádřen v jesličkách svatého Františka a malba a sochařské výtvory se stále
více orientovaly na Madonu s dítětem a na korunování Panny.
Změny ve výzdobě kostelů odrážejí mnohem širší pohyb, o němž se obecně hovoří jako o
přechodu od románského stylu ke gotice. V naší analýze některých panujících námětů jsme se
dosud zmínili jen málo o tom nejčastějším: o slávě Boží. Nikoli proto, že by tento motiv byl
neznámý; vlastně se zdá, že v tehdejší situaci představoval stálý a mocný prvek. Ale považovat jej
za námět tvorby je nepřesné. Co je určujícím pro to, jak budou lidé pojímat slávu Boží? Odpověď
není jednoduchá. V 10. a 11. století k sobě měly zvyk a móda blízko, ale i tak mohli výtvarníci
pozměňovat stávající koncepty a rozvíjet nové. Ve 12. století postupovaly změny rychleji. Je dobře

278
známo, že lomený oblouk (původně muslimské řešení) nahradil dřívější oblouk zaoblený. Ještě
nápadnější byl přechod od nástěnných maleb jako hlavního prostředku výzdoby k malbám na skle.
Tmavý tunel byl nakonec nahrazen skleněnými paláci pozdního středověku, v nichž kámen slouží
prostě jako rámec pro obrovská okna. Šlo o postupný proces, jehož rozhodující fáze nastala na
počátku 12. století v Ille de France Existuje nebezpečí, že nálepky „románský“ a „gotický“ nás
budou svádět k tomu, abychom tento přechod považovali za příliš násilný. Naopak, změna
probíhala pomalu a některé její aspekty byly ve své době sotva postřehnutelné. Přesto některé z
jejích základních principů jasně formuloval již první patron gotického umění, samotný opat Suger.
Opat Suger byl praktický člověk. Hovoří o dřevu, kameni a volech a hemžících se zástupech, ale
mluví též o slávě Boží, o krásách bohaté výzdoby, o symbolice světla. Jeho svatý patron se
jmenoval Diviš a v té době byl obvykle ztotožňován s pseudo-Dionýsiem, autorem mystických
traktátů, jejichž popularita tenkrát vzrůstala a byl v nich kladen obzvláštní důraz na božský význam
symboliky světla. Ve většině gotických katedrál zbavených původních skleněných oken nebo
osvětlených ohyzdnými moderními okny je dnes obtížné si uvědomit, jaký to má význam. Ale v
Chartres to dodnes za slunného dne, při hře světel od nejsytější modři po červeň, od oken ke kameni
můžeme pozorovat. Původní románská katedrála připomínala tmavý tunel. V gotické katedrále, se
zcela záměrným a vědomým symbolickým odkazem „to světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila.“
Pro Sugerovo dílo je charakteristické, že odhaluje těsné pouto, které se v té době vytvářelo
mezi patronem na jedné straně a umělci a řemeslníky na straně druhé. Sotva nalezneme dobu, kdy
bylo těsnější. O mistrech zednických, odbornících a (v užším smyslu) stavitelích a dodavatelích té
doby nevíme skoro nic. Je však jisté, že pracovali v pevném spojení jak se světskými, tak s
církevními objednavateli. Nové formy v Saint-Denis vycházejí z čistě církevní inspirace. Jednotnost
cisterciáckého architektonického modelu ve všech částech Evropy je třeba rovněž připsat
důkladnému mnišskému dohledu. Když ve 13. století narazíme na mnicha, který je zároveň
umělcem, tak jako Matthew Paris, je to již velmi vzácné. Na konci 12. století přecházely podle
všeho výroba knih, malba a pravděpodobně i architektura do rukou světských odborníků. Posun byl
jen nepatrný: světský patron či zhotovovatel z řad kleriků stále měli na provedení větší vliv, než
jaký by si vůbec dovolili uplatňovat jejich moderní nástupci. Přesto měl tento posun význam.
Jedna z velkých malířských škol našeho období byla známá jako „winchesterská škola“. Její
styl v anglosaské Anglii dominoval na konci 10. a na počátku 11. století. Za ní i za dalším uměním
anglické monastické reformy stál osobní zájem a podněty Dunstana a Ethelwolda, kteří měli oba
umělecké vlohy. Bodleyova knihovna obsahuje slavnou miniaturu Dunstana u nohou Krista, o níž
se tradičně předpokládá, že ji namaloval samotný Dunstan. Není nijak vzácné, když se kronikáři
zmiňují o osobním zájmu o hudbu, malbu a sochařství jako o významném znaku toho či onoho
známého opata z 11. a 12. století.
Jedno z nejvíce vzkvétajících středisek řemeslného mistrovství na konci 11. a ve 12. století se
nacházelo v severozápadním Německu. Zde kromě jiných leželo opatství Helmarshausen, starý
říšský klášter, z nějž se ve 12. století stala dílna dodávající umělecká díla čelným světským i
církevním patronům v Německu. Proslulo jako středisko iluminování knih a pravděpodobně i
nástěnných maleb a barevného skla a rovněž svými výrobky z kovu. V paderbornské katedrále
můžeme dosud spatřit velmi krásný a propracovaný relikviář vyrobený Rogerem, mnichem z
Helmarshausenu, v roce 1100. Je možné, ba pravděpodobné, že tentýž Roger byl onen německý
mnich píšící pod jménem „Theophilus“, který v té době sestavil mimořádné pojednání De diversis
artibus, „O různých uměních“. Mimořádné proto, že sotva najde sobě rovné v celém středověku pro
svou směs pokorné zbožnosti a precizní techniky provedení. To vedlo k mnoha sporům ohledně data
jeho vzniku, ale jeho vydavatel C. R. Dodwell ho z dobrých důvodů zařazuje do začátku 12. století.
Theophilus nám jasně sděluje, že Bůh nás obdařil hřivnami nadání a že je naší povinností vrátit mu
je rozmnožené zpět. Tím je dán důvod pro vytvoření dobrého řemeslného díla. Theophilus žije v
Sugerově světě a ve světě teologie počátku 12. století a rovněž v době, kdy mniši a řemeslní umělci

279
nezřídka byli jedni a titíž lidé, kdy (jako v době italské renesance) mělo jistý smysl sepsat v učené
latině pojednání o umění a jeho technice.
Dokonce i ve své době byl Theophilus ojedinělým zjevem a jeho kniha se moc nečetla. Mýlili
bychom se, kdybychom předpokládali, že mniši měli monopol na řemeslné umění nebo že pokročilá
technika, kterou tak zevrubně popisuje Theophilus, se používala hlavně v klášterních areálech.
Theophilus podává důkaz, že umění té doby vznikalo spoluprací mezi těmi, kdo působili v tomto
světě, a těmi, kdo působili mimo něj, a připomíná nám další významná pouta ve světě z počátku 12.
století. Zhruba v době, kdy psal, připravovala skupina anglických písařů a umělců nádherný Žaltář
ze St. Albans pro poustevnici Kristinu z Markyate v Hertfordshiru. Obsahuje liturgické texty v té
době běžné všude v Evropě a romanci ve francouzštině s mravním naučením vhodným pro dámu,
jež nikdy nepřestala vzdávat díky za to, že unikla strázním manželství. Obsahuje rovněž řadu maleb
a miniatur, v nichž se mísí tradice mnoha škol, především cit pro barvu škol německých, v nichž
Theophilus učil, a smysl pro tvar a strukturu byzantských umělců z normanské Sicílie. Tyto
miniatury jsou snad tou nejpřesvědčivější ukázkou uměleckého spojení obou normanských říší,
avšak mnohem víc než jen to, představují kosmopolitní svět umění a náboženství v období, jež jsme
si zvykli nazývat renesancí dvanáctého století.
Koncentrace úsilí, zaujetí, obětavá oddanost při stavbách velkých gotických katedrál někdy
historiky sváděly k předpokladu, že všichni byli v této snaze zajedno. Tak tomu však nebylo. Toto
úsilí se ve svých vrcholných projevech považovalo za symbol oddanosti člověka vůči Bohu. Bohaté
ornamenty, propracovaná liturgie, zlato, stříbro a drahokamy, jimiž byly posázeny relikviáře, byly
symbolem nekonečné ceny ostatků svatých. Pro službu Bohu nebylo nic příliš dobré ani přehnaně
bohaté. Vyskytovali se však lidé, kteří zaujímali odlišný postoj: zlato a stříbro byly rovněž
symbolem bohatství a pýchy, blahobytu ve společnosti, v níž byla většina lidí nadmíru chudých. Pro
některé byly symbolem toho, že církev je církví bohatých a privilegovaných, pro jiné symbolem
pýchy, nejsmrtelnějšího ze všech hříchů, pro další zase zpodobení z kamene nebo obrazy na stěnách
či na skle zaváněly idolatrií. Jsme náchylní zapomínat, jak široká mohla v tomto směru být v našem
období středověku paleta názorů. Abychom si je připomněli, vyvolejme dvě další svědectví z
Francie, a to z počátku 12. století.
Tím prvním je hlas puritána, ale člověka pevně zakotveného v katolické hierarchii, muže
nezpochybnitelné pravověrnosti a rodem burgundského šlechtice - z té vrstvy společnosti, která
patronizovala velký třetí kostel v Cluny, vrcholný výraz rozměrů, proporcí, výzdoby, bohatství
ornamentů, bohatství liturgie a hudby v Evropě počátku 12 století.
Ponechám stranou neobyčejnou výšku jejich kostelů, nadměrnou délku, volné prostory,
bohaté provedení, zvláštní malby. Budeme spíše hledět na přepychové ornamenty vykládané zlatem
a drahokamy, dovozovat si, že peníze plodí další peníze a poutníci mohou dávat mnichům almužny,
které se měly dostat těm opravdu chudým. Budeme hledět na chodby jejich klášterů se sloupovými
hlavicemi v podobě roztodivných netvorů a arabeskami, které se hodí pouze k tomu, aby lenivé
odváděly od jejich knih. Spravedlivé nebe! Když už je neodradila jejich nevhodnost, mohli by se
alespoň zarazit nad jejich nákladností.
Tolik svatý Bernard z Clairvaux, nejproslulejší z cisterciáků, ve své Apologii proti Cluny a
dalším kostelům podobného typu napsané v době, kdy byl ještě mladý. Jeho puritanismus
přesahoval míru obvyklou u jiných cisterciáků jeho doby, ale i když předpisy proti iluminování
rukopisů a připojování věží k jejich kostelům byly zavedeny teprve nějakou dobu po založení řádu a
nebyly nijak striktně prosazovány, řád jako celek se přidržoval umělecké prostoty naznačené v
tomto listě. Jejich kostely (ve svém provedení pozoruhodně uniformní) měly podobně jako
románské kostely rozlehlé plochy stěn, avšak nezdobené, jejich okna se svými rozměry podobala
oknům raných gotických kostelů, ale byla vyplněná obyčejným sklem. Byly světlé a prosté a
vyjadřovaly záměr zdůraznit přísně funkční charakter celého komplexu staveb. Přesto musely

280
chudákům před kostelními branami u vchodu připadat téměř tak vznešené a nákladné jako samotné
Cluny.
Naším druhým svědkem je Petr z Bruys, křesťanský heretik, jenž volal po prostší, čistější
víře, než byla v jeho době víra katolické církve. Mimo jiné hlásal, že by neměli existovat vysvěcení
kněží ani kostely, v nichž by se konaly bohoslužby Je jasné, že při Petrově získávání četných
přívrženců mezi aktivními a inteligentními, avšak neprivilegovanými příslušníky francouzské
společnosti jeho doby hrálo na vrcholu jeho působení významnou roli přesvědčení o pýše a
marnivosti tehdejší církve a při odlivu jeho vlivu pak závist vůči jejímu bohatství.

Hereze
V roce 1000 byli kacíři v západní Evropě prakticky neznámí. Podivné názory, podivné naděje,
ty snad známy byly. Nemáme k dispozici dostatek pramenů, abychom mohli zjistit, nakolik
překroucenou verzi pravověrného učení církve mohli prostí laici zastávat. Tak třeba kolem roku 970
jistý učený gramatik v Ravenně považoval Vergilia, Horatia a Iuvenala za božstva. Ale neexistoval
žádný ucelený soubor názorů, který by církev považovala za nezbytné zavrhnout, natož ho
pronásledovat. V polovině 12. století již bylo kacířství běžné. Z hlediska náboženství laiků se jedná
o jednu z nejvýznamnějších novinek doby. Ve druhé polovině 12. století se hereze stala natolik
mocným jevem, že hluboce ovlivňovala náhledy pravověrných a nakonec vyvolala vznik strašlivé
mašinérie inkvizice.
Rostoucí počet obyvatelstva a sociální změny pomáhají objasnit příčiny vysokého počtu
činorodých lidí z různých oblastí života, kteří shledávali, že učení církve neodpovídá jejich
potřebám. Někteří patřili k nižšímu neprivilegovanému duchovenstvu, nečetní jiní se rekrutovali z
řad samotného vysokého kléru, pár jich pocházelo z třídy rytířů, hodně z řad rolnictva. Ale jejich
síla, jak co do kvality, tak co do kvantity vycházela z řad řemeslníků a kupců a pravděpodobně
právě prostřednictvím kupců se jejich doktríny šířily. První skupiny kacířů se objevily v západním
Německu, ve Flandrech, ve Francii a v severní Itálii v první polovině 11. století. Nemáme dostatek
svědectví o jejich názorech; ale je jasné, že mezi nimi existovaly odlišnosti, a je nepravděpodobné,
že by kterákoli z těchto skupin byla ovlivněna doktrínami bogomilské církve na Balkáně a v
byzantské říši. Bogomilové byli dualisté: věřili, že dobro existuje výhradně v duchovním světě, ve
světě dobrého Boha; a že hmotný svět je výtvorem zlého ducha. Na zlého ducha se někdy pohlíželo
jako na padlého anděla (jako v křesťanské mytologii), někdy jako na nezávislé božstvo. S tím bylo
spojeno zavrhování velké části bible, dále zavrhování většiny pozemských rozkoší, především
manželství, které vedlo k plození dalších lidských bytostí, v jejichž zlých, tělesných schránkách
byly dočasně uvězněny nešťastné duše. Dualistická doktrína byla chmurná, nicméně v době, kdy se
v západní Evropě dostaly jednoznačně do popředí temnější aspekty křesťanství, měla evidentně
velký ohlas přinejmenším ve světě lidového náboženství.
Je otázkou, zda skupiny heretiků zaznamenané na počátku 11. století byly specificky
dualistické. Jejich cíle mohly být hlavně protiklerikální a puritánské, ale většina z nich vykazovala
jisté paralely s bogomilskou doktrínou, všechny narazily na zděšení a násilí ze strany místního
obyvatelstva a řada kacířů byla upálena. Upálení bylo trestem, který obvykle volila místní světská
moc i dav. Jednalo se o tradiční postup proti čarodějnictví. Oficiální církev neměla ustálenou
politiku ohledně zacházení s kacíři, pouze hojné precedenty řešené jak se shovívavostí, tak přísně.
Papežství se přiklonilo k represivní politice teprve na sklonku 12. století.
K prvnímu zaznamenanému vzplanutí kacířství došlo krátce po roce 1000. Od té doby
docházelo k výbuchům v několikaletých přestávkách, dokud v roce 1052 císař Jindřich III. nedal
pověsit poslední skupinu v Goslaru. Pak nastává ticho až do počátku 12. století. Toto mlčení je
záhadné a zůstává nevysvětlené. Je nepravděpodobné, že by hereze úplně zmizela, poněvadž když
se znovu objevuje, bere na sebe stejnou formu a nastupuje v těchže oblastech jako dřív. Na druhé

281
straně je pravděpodobné, že po celá ta léta přežívala jen sotva postižitelně a že lidový zájem v
některých částech Evropy, kde byla pro kacířství vhodná půda, katolická církev uspokojovala. Jde
právě o ono období, v němž byla papežská reforma v prvním rozpuku nadšení a existuje řada
dokladů o tom, že si v mnoha místech získala podporu prostého lidu. V Miláně reformované
papežství poskytlo podporu a spojenectví revoltě patarie - povstalců, převážně nízkého původu, i
když zčásti vedených šlechtici, kteří se v padesátých a šedesátých letech 11. století pokusili
svrhnout zavedenou církevní hierarchii. Dokonce i předtím bylo lidové nadšení zaměřeno právě tak
často proti heretikům jako na jejich podporu a příklad patarie naznačuje možnost, že mnoho
potenciálních kacířů bylo v té době přesvědčeno, že obrození církve bude sloužit jako prostředek
pro jejich cíle a jejich horlivost.
Dále je jasné, že v 11. a 12. století se pravověrní i kacířští reformátoři rekrutovali z
podobných prostředí. Putující poustevníci, kteří kolem sebe shromažďovali skupiny učedníků, byli
typickým rysem té doby. Z učedníků svatého Romualda z Ravenny vzešla nejedna z poustevnických
skupin, jež vzkvétaly na počátku 11. století, včetně té, v níž působil samotný svatý Petr Damiani, a
řádu z Camaldoli. Později v témž století seskupil svatý Bruno své stoupence do komunity v La
Chartreuse, jádra kartuziánského řádu, mladší současníci na hranicích Bretaně a Normandie
vytvořili jádro kongregací v Tironu a Savigny a Robert z Molesme podnítil molesmeskou reformu a
založení Cíteaux. Petr z Bruys a Jindřich z Lausanne byli muži podobného ražení. Stejně jako
Bernard z Tironu kázali a shromažďovali žáky; snažili se dělat práci, kterou oficiální hierarchie
nevykonávala adekvátně. Ale jak Petr tak Jindřich nějakým způsobem podlehli vlivu heretických
názorů. V jisté době se setkali a Jindřich převzal mnoho z Petrova učení. Spolu je šířili daleko
široko po celém jihu Francie.
Petrova víra měla něco společného s představami dualistů: byl protiklerikální, puritánský; měl
výraznou averzi vůči kříži jako symbolu a jeho stoupenci pálili kříže a drancovali kostely.
Radikálně pozměnil učení církve o svátostech. V některých ohledech v jeho učení pokračovali
kacíři 11. století. Ale musíme být opatrní při rozlišení jeho učení jak od doktrín dualistů, tak od
nauk pravověrné patarie, poněvadž kontrasty jsou stejně nápadné jako podobnosti. Petr nebyl
dualista a neexistuje svědectví, že by zavrhoval svět nebo křesťanské manželství. Mnohem více
společného měl s valdenskými, sektou, kterou upevnil v sedmdesátých a osmdesátých letech 12.
století Petr Valdes (Valdo) - a vzdáleněji i pozdějšími protestantskými reformátory - než s bogomily.
Valdo začal jako pravověrný kazatel, kázal požehnání chudoby a služby chudým. Spory s
duchovenstvem ho přivedly ke kacířství a k přijetí řady „petrobrusiánských“ (jak se víře Petra z
Bruys říká) doktrín.
Petrobrusiáni vyvolali rozruch na jihu Francie v prvních desetiletích 12. století a přiměli Petra
Ctihodného, opata z Cluny, aby proti nim sepsal knihu. Ale to se již ve stejných oblastech
vyskytovaly známky nárůstu specificky dualistické hereze a do poloviny 12. století se vzmáhala v
Porýní, ve Flandrech, na jihu Francie a v severní Itálii. V posledních dvou oblastech vytvořila
později v témž století vlastní pevnou hierarchii. To, že si církev nedokázala udržet ve svém stádě
narůstající energii, o níž svědčila milánská pataria, se bez jakýchkoli pochybností odhaluje právě na
tomto hnutí. Možná má svůj význam i skutečnost, že jednou z nálepek označujících tyto heretiky
byl výraz „pataréni“ - vypadá to, jako by absorbovali zbytky patarie. Ale opět musíme být opatrní,
abychom nepodcenili sílu dualistické doktríny samotné. Dále je zřejmé, že zapracovali bogomilští
misionáři. Vliv přicházel zčásti od misionářů na západě, zčásti z kontaktů s bogomily na východě,
zvláště v průběhu druhé křížové výpravy (1147-1148). Dualismus byl na nejlepší cestě stát se
lidovým hnutím v rozsáhlých oblastech a ve druhé polovině století představoval výzvu monopolu
katolické církve. Extrémní asketicismus jeho doktrín - například zákaz manželství a požívání masa
(neboť se předpokládalo, že zvířata mají duši) - vyvolal rozdíly mezi striktními přívrženci,
dokonalými, čistými, a masou věřících, kteří se nemohli pokoušet usilovat o dokonalý život. Podle
řeckého slova pro čistý se dualisté stali známí jako kataři, ale získali i mnoho jiných označení, jako

282
například „albigenští“, lidé z Albi, poněvadž jedno z jejich nejvýznamnějších středisek se nacházelo
na jihu Francie. Mezitím se katolická církev připravovala dvojím způsobem k protiútoku, který pak
ve 13. a 14. století zničil katarské komunity. Moc papežské monarchie neustále vzrůstala, takže byla
nakonec schopna podnítit síly inkvizice a represe; a mezi teology i uvažujícími laiky se začal
rozvíjet mnohem optimističtější pohled na svět a na Boha, než jaký panoval v raném středověku - a
neskonale optimističtější než pohled katarů. Na počátku 13. století kázal svatý František celému
lidstvu pokání; ale zároveň hlásal, stejně jako Wolfram, že svět je božím dílem a tudíž dobrý a že
laik není jen pouhým příživníkem na božím plánu spásu v první řadě určeném pro ty žijící v
celibátu a v askezi.

Život ve světě: laikovo náboženství

O všeobecné úrovni mravů, o vlivu církve v životě obyčejných lidí, je téměř nemožné říci
něco souvislého. Přinejlepším se můžeme dopracovat k představě, jak to tehdy asi vypadalo.
Můžeme ukázat, jak silné bylo křesťanské sebeuvědomění u mužů jako císař Jindřich III. nebo
anglický král Edgar, mužů mocně ovlivněných pocitem náboženského poslání. Jako druhou krajnost
můžeme ukázat, že stejně jako jindy, i v oné době byly lidské zločiny běžné v plném rozsahu. V
téhle věci si můžeme dovolit zajít dál: je zcela jasné, že 10. století bylo obdobím krajního násilí, 12.
století naopak obdobím relativního pořádku a že obě období byla podle našich měřítek krajně
bouřlivá. Byla-li vyšší vrstva vychovávána k válčení a nižší žila na pokraji bídy, těžko bylo možné
očekávat vysoký morální standard. Neočekávali ho ani tehdejší duchovní, kteří byli pozoruhodně
shovívaví dokonce i k veřejným přestupkům králů. Jindřich I. Anglický mohl přiznat dvacet
nemanželských dětí a byl v podezření, že trůn získal bratrovraždou. Přesto ho jen málo kronikářů
odsuzovalo a po jeho smrti se na jeho vládu vzpomínalo jako na přístav míru, na panování
požehnané Bohem. Bylo to období, které mělo sklon posuzovat člověka podle jeho pozemských
statků a očekávat od Boha, že mu poskytne patřičnou odměnu jak na tomto, tak na onom světě.
Mnoha lidem byl plný rozsah křesťanského mravního učení přístupný, ale většina ho znala pouze v
pokroucené podobě.
Specifická úloha laika v záležitostech církve ztrácela na významu. Zvýšený význam kladený
na svátosti vrazil mezi klerika a laika klín. Papežská reforma a konflikty, které následovaly,
uštědřily těžké rány autoritě laiků v kostelech, které dříve řídili nebo vlastnili. Laik nikdy
neuděloval svátost oltářní, ale až dosud přijímal pod obojí způsobnou. Právě v tomto období byl
laikům definitivně odepřen kalich, i když bylo přijímání stejně již dávno poměrně vzácnou událostí.
Doby, kdy mše reprezentovala, jak ve vnějším působení, tak symbolicky, společný akt celé
komunity vykonávající pobožnost, byly dávno pryč. Málo laiků ovládalo dostatečně latinu - jazyk
představoval nepřekonatelnou bariéru mezi většinou lidí a liturgií. Nicméně se od nich očekávalo,
že se budou pravidelně zúčastňovat. Všichni laici byli povinni účastí na nedělní mši. Církev se
pokoušela prosadit dodržování nedělí ukládáním tak přísného pokání těm, kdo ve sváteční den
pracovali, že to až příliš jasně ukazovalo na jeho neúčinnost. Ritus mše se v průběhu staletí vyvíjel
tak, aby vyložil symboliku dramatu obětování, které při ní bylo zpřítomňováno, a takový obřad
dokázal do jisté míry nahradit porozumění jazyku bohoslužby.
Od králů a vysoké šlechty se očekávalo, že budou v navštěvování mše dokonce ještě horlivější
než prostý lid. Měli soukromé kaple a mnozí chodili na mši denně. Těch několik málo, kteří byli
gramotní, dokázali sledovat i jiné bohoslužby. Alkuin připravil pro Karla Velikého zkrácenou verzi
mnišských hodinek a ta byla v oběhu ještě v 10. a 11. století. Svatá Markéta Skotská (z. 1093),
výhonek anglické královské rodiny, která byla vychována na uherském dvoře - oba dvory prosluly
svou zbožností - provozovala složitý koloběh bohoslužeb, který zahrnoval hodinky svaté Trojice,
svatého Kříže a požehnané Panny Marie. Hodinky Panny a hodinky za mrtvé měly tvořit jádro, z
něhož se ve 12. století v Normandii nebo v Anglii sestavil Primer neboli modlitební kniha pro laiky;
ve francouzštině byla sestavena Mešní kniha pro laiky - později byla přeložena do angličtiny. Ale

283
modlitební knihy v národních jazycích, i když existovaly, byly v námi sledovaném období velmi
vzácné. Svatá Markéta představovala výjimku, běžnější byl případ jejího manžela, který dokázal
obdivovat bohaté ornamenty jejich knihy evangelií, ale neuměl si v ní číst.
Z ostatních svátostí mohli v případě nouze laici dosud udělovat křest, ale v praxi byl takto už
celá staletí prováděn jen vzácně. Oddávání mohli provádět pouze laici, poněvadž při něm svátost
udělují samotné strany. Ale ve 12. století byla vyvinuta snaha podpořit náboženský význam tohoto
obřadu tím, že se přesunul do kostela, nebo přinejmenším ke vchodu do kostela a dozíral na něj
kněz. V dřívějších staletích byla běžná zpověď laikům, původně veřejná zpověď. Dokonce na
sklonku 12. století mohl význačný kanonista povolit, aby se člověk na smrtelné posteli vyzpovídal
laikovi, pokud nebyl k dispozici žádný duchovní. Ale to bylo poslední východisko a nutnost obdržet
rozhřešení od kněze byla stále naléhavěji zdůrazňována. Laici byli nesčetnými způsoby odkazováni
do příslušných mezí a není divu, že mnoho podnikavých duchů přitahovaly hereze.
Nicméně duchovní 11. a 12. století se hodně zaobírali místem laiků v božím plánu spásy. I
když byli papežští reformátoři silně ovlivněni monastickými ideály, plně akceptovali potřebu ordo
laicorum a dost často diskutovali o jeho úloze. Zvláštní úkoly byly určeny pro laiky, kteří byli
ochotni zříci se zčásti svého světského života, jako rytířům řádu templářů a johanitů na počátku 12.
století nebo rolníkům mezi laickými bratřími v řádech kartuziánů a cisterciáků. V jedenáctém, ba
dokonce již na konci 10. století bylo vyvíjeno značné úsilí směrem k civilizování rytířské
aristokracie, aby se nalezla specificky křesťanská úloha pro bojovníky náboženství míru.
Úloha bojovníka spočívala v obraně svých vazalů a ochraně církve. Jeho zvláštní povinností
vůči církvi bylo zajistit, aby nebyla poškozována, být štědrý a pravidelně platit desátek. Zní to
prostě, ale tato krátká věta v sobě skrývá mnohá napětí, rozsáhlou oblast konfliktů. V prvé řadě
církev ochranu potřebovala. V 9. a 10. století přišla o podstatnou část svého bohatství - kláštery
byly vypleněny Vikingy a muslimy, její statky převzaty místní šlechtou. Mnohé kostely byly nuceny
převést velké kusy území vojenským vazalům.
Teoreticky zůstaly vlastníky, ale ve skutečnosti neměly ze své půdy žádný hospodářský
prospěch. Aby to laici vykompenzovali, stala se mezi nimi módní štědrost, platili slušně za modlitby
pro sebe a svoje rodiny a konec 11. a začátek 12. století byly svědkem založení množství nových
kostelů. Méně populární bylo naléhání církve na placení desátků - jedné desetiny veškeré produkce
zemědělské půdy. Tato povinnost se definitivně ustavila za časů Karla Velikého a byla předmětem
mnohých sporů v dobách, které následovaly. Poskytovala duchovním po řadu příštích staletí
dostatečně spolehlivý zdroj příjmů a laikům neustálou příležitost k reptání.
Když měla církev co do činění s laikem coby válečníkem, snažila se nejprve udržet v mezích
a pak usměrňovat jeho válečnickou aktivitu. Na konci 10. století bylo Německo, celkově vzato,
zemí míru; na jihu Francie mezitím v té době vrcholila feudální anarchie. Zhruba v roce 989 se sešla
skupina jihofrancouzských biskupů v Charroux v přítomnosti ostatků svatého Juniana z Noailles a
vyhlásila klatbu nad každým, kdo napadl neozbrojeného duchovního a nad kýmkoli, kdo olupoval
chudáky. Jak čas plynul, konalo se stále více podobných synod. K účasti na nich byli přibíráni i
laici. Soukromé války nešlo zakázat, a tak bylo vyvíjeno úsilí kontrolovat je tím, že se pro ně
stanovila pravidla. Chudí a duchovní měli být respektováni, na ambicióznějších synodách laici
přísahali, že budou dodržovat mír řádově v délce měsíců a ti, kdo to nedodrželi, byli prohlášeni za
veřejné nepřátele. Máme před sebou skutečně kuriózní scénu, kdy čelní představitelé církve
vyjíždějí do války proti narušitelům míru. Na počátku 11. století se toto hnutí rozšířilo na sever
Francie a v polovině století, pod vlivem svatého Odila z Cluny, který patřil k jeho vedoucím
zastáncům, vyhlásil „Boží mír“ z jedné německé kazatelny osobně císař Jindřich III. Účinek těchto
kampaní byl omezený, ale odrážely rostoucí uvědomění, že anarchie není výhodná pro každého.
Nakonec toto hnutí zaniklo, či vlastně přenechalo pole rozvinutějším snahám o prosazování míru
organizovanějšími vládami 12. století. Mezitím církev doplnila své snahy podpořit mír tím, že

284
objevila možnosti svést válečnou aktivitu směrem k posvátným, nebo údajně posvátným cílům
mimo hranice křesťanstva.

285
22 Epilog
V roce 1151 zemřel Geoffrey, hrabě z Anjou, v roce 1152 císař Konrád III., v roce 1153 papež
Evžen a svatý Bernard, král David Skotský a hrabě Eustach, starší syn krále Štěpána, v roce 1154
samotný král Štěpán a Roger Veliký. Scéna se uvolnila pro vzestup syna hraběte Geoffreye a
Eustachova rivala Jindřicha II. Anglického, Normandského, Anjouského a Akvitánského. Uvolnila
se pro Friedricha Barbarossu a babí léto německé monarchie. Církev si našla nové vůdce. Po
Bernardově skonu začala bouře cisterciáckého úspěchu poněkud polevovat a pařížští teologové snad
mohli trochu volněji dýchat. Doba monastické dominance v literatuře a vzdělání rovněž pomíjela.
Svým způsobem byl nejtypičtější postavou v této galerii král David. Řada aspektů 12. století se
projevila v životní dráze tohoto kultivovaného a přitažlivého muže, syna vzdělané Markéty, patrona
a přítele svatého Aelreda, zakladatele a dobrodince více než poloviny klášterů ve Skotsku a patrona
nekrvavého normanského dobytí Lothianu, muže, který pasoval na rytíře mladého Jindřicha z
Normandie a Anjou. Byla to však doba velké rozmanitosti a v její rozmanitosti spočívá její
zajímavost. Bylo by chybné připisovat jí nereálnou jednotu tím, že bychom kladli nadměrný důraz
na kteréhokoli jednotlivce jako na její ztělesnění. Chceme-li ji pochopit a těšit se z jejího studia,
nesmíme konat pouť k jediné svatyni. Dvanácté století objevíme stejně v oslnivé skvělosti Vézelay
jako ve strohosti Fountains, v rafinovanosti trubadúrů stejně jako v prostém patosu Písně o
Rolandovi, v násilí křížových výprav stejně jako v Anselmově Beku či Aelredově Rievaulx. Byla to
doba, která byla svědkem intelektuální, umělecké a duchovní vize, jakou Evropa nezažila již mnoho
staletí; ale také doba, v níž většina lidstva žila v neustálém strachu z hladu a nemoci a v níž značné
procento Evropanů představovali nevolníci či otroci.

286
Příloha

Chronologický přehled politických událostí

(zahrnuje postavy papežů, císařů a králů zmíněných v textu)

Papežství a Itálie
962 korunovace Oty Velikého papežem Janem XII.
963-965 Lev VIII.
965-972 Jan XIII.
985-996 Jan XV.
996-999 Řehoř V. (bratranec Oty III.)
999-1003 Silvestr II. (Gerbert)
1012-1024 Benedikt VIII.
cca 1016 první Normané na jihu Itálie
1024-1032 Jan XIX.
1032-1045 Benedikt IX.
1045-1046 (protipapež) Silvestr „III.“
1045-1046 Řehoř VI.
1046 synoda v Sutri: sesazení Benedikta, Silvestra a Řehoře
1046-1047 Klement II.
1048 Damasus II.
1049-1054 Lev IX. (Bruno, biskup z Toulu)
1049 koncil v Remeši
1057-1058 Štěpán IX. (Friedrich Lotrinský)
1059-1061 Mikuláš II.
1059 dekret o papežské volbě
1059-1085 Robert Guiscard vévodou Apulie a Kalábrie
1061 Roger I. dobývá Sicílii
1061-1073 Alexandr II. (Anselm, biskup z Lukky)
1073-1085 Řehoř VII. (Hildebrand)
1078 první výnos proti laické investituře
1080-1100 (vzdoropapež) Klement „III.“ (korunován 1084)
1088-1099 Urban II.
1095-1099 první křížová výprava
1099-1118 Paschal II.

287
 1101 smrt Rogera I. Sicilského
1103-1054 Roger II. hrabětem (později králem) Sicílie
1119-1124 Kalixt II.
1122 konkordát wormský
1123 první lateránský koncil
1130 papežské schizma
1130-1143 Inocenc II.
1130-1138 (vzdoropapež) Anaklet „II.“
1139 druhý lateránský koncil
1139 uznání Rogera Velikého králem Sicílie
1145-1153 Evžen III.
1147-1148 druhá křížová výprava
1154 smrt Rogera Velikého, krále Sicílie

Německo a říše
936-973 Ota I. Veliký
962 císařská korunovace Oty I.
973-983 Ota II.
982 Ota II. poražen muslimy v jižní Itálii
983-1002 Ota III.
995-1002 Boleslav Chrabrý, polský vévoda
1000 Ota III. putuje do Hnězdna a Cách
1001 Sv. Štěpán korunován králem Uher
1002-1024 Jindřich II.
1014 císařská korunovace Jindřicha II.
1024-1039 Konrád II.
1027 Konrádova císařská korunovace
1039-1056 Jindřich III.
1046 Jindřich III. na čele reformy papežství, jeho císařská korunovace
1056-1106 Jindřich IV.
1066 začátek skutečné Jindřichovy vlády (konec období jeho nezletilosti 1065)
1073-1075 vzpoura Sasů
1076 propuknutí konfliktu s Řehořem VII., exkomunikace Jindřicha
1077 setkání Jindřicha a Řehoře v Canosse zvolení protikrále Rudolfa ve
Forchheimu
1080 potvrzena exkomunikace a sesazení Jindřicha IV.

288
 1081 smrt Rudolfa
1084 Jindřich IV. obsazuje Řím, korunovace vzdoropapeže císařem
1091 vzpoura krále Konráda (syna Jindřicha IV.) a jeho spojenců
1104 vzpoura dalšího císařova syna Jindřicha (pozdějšího Jindřicha V.)
1106-1125 Jindřich V.
1110-1111 Jindřich V. v Itálii, uvěznění papeže a císařská korunovace
1114 sňatek Jindřicha V. a Matyldy, dcery anglického krále Jindřicha I.
1125-1137 Lothar III.
1127 Konrád (pozdější Konrád III.) se prohlašuje (proti-) králem
1133 Lotharova císařská korunovace
1136-1137 Lothar vytlačuje síly Rogera Velikého z italské pevniny
1138-1152 Konrád III. (nebyl korunován císařem)
1139 Jindřich Lev saským vévodou
1152-1190 Friedrich I. Barbarossa
1155 Friedrich korunován císařem

Francie
954-986 Lothar
966-996 Richard I., normandský vévoda
986-987 Ludvík V.
987-996 Hugo Kapet, první kapetovský král
987-1040 Fulk Černý, hrabě z Anjou
996-1031 Robert II. Zbožný
996-1026 Richard II., normandský vévoda
1027-1035 Robert I., normandský vévoda
1031-1060 Jindřich I.
1034-1067 Balduin V., hrabě flanderský
1035-1087 Vilém Dobyvatel, normandský vévoda
1040-1060 Geoffrey Martel, hrabě z Anjou
1044 dobytí Toursu Geoffreym Martelem
1054 bitva u Mortemeru
1060-1108 Filip I.
1086-1127 Vilém IX., akvitánský vévoda 1092 sňatek Filipa I. a Bertrady
1107 francouzští králové se vzdávají práva investitury
1108-1137 Ludvík VI.
1122-1151 Suger, opat ze Saint-Denis

289
 1137-1180 Ludvík VII.

Anglie, Británie a Skandinávie

(jména neopatřená titulem označují anglické krále)
959-975 Edgar
973 korunovace Edgara
975-978 Eduard „Mučedník“
978-1016 Aethelred II.
995-1000 Olaf Trygvasson norským králem
1014 smrt dánského krále Svena
1015-1028 Svatý Olaf norským králem
1016-1035 Knut (dánský král 1019-1035, norský od 1028)
1027 Knutova pouť do Říma
1034-1040 Duncan I., skotský král
1035-1040 Harold I.
1040-1042 Hardiknut, král Anglie a Dánska
1042-1066 Eduard Význavač (Confessor)
1057 smrt Macbetha, krále Skotska
1058-1093 Malcolm III. Canmore, král Skotska
1063 porážka a smrt Gruffydda ap Llywely
1066 Harold II.
bitva u Stamford Bridge: smrt Harolda Hardrady, norského krále
bitva u Hastingsu
1066-1087 Vilém I. Dobyvatel
1070-1089 Lanfrank, arcibiskup z Canterbury
1081-1137 Gruffydd ap Cynan, král Gwyneddu
1086 Domesday Book (Kniha posledního soudu)
1087-1100 Vilém II. Ryšavý (Rufus)
1093-1109 sv. Anselm arcibiskupem v Canterbury
1100-1135 Jindřich I.
1107 spor o investituru v Anglii
1115-1148 Bernard biskupem v St Davids
1124-1153 David I., skotský král
1135-1154 Štěpán
1137-1170 Owain Gwynedd, král Gwyneddu
1139-1148 císařovna Matylda v Anglii

290
 1154-1189 Jindřich II.

Španělsko
(jména bez titulů označují vládce Leónu-Kastilie)
1002 smrt al-Mansúra, vezíra córdobských chalífů
1037-1065 Fernando I.
1072-1109 Alfons VI.
1085 dobytí Toleda
1099 smrt Rodriga Díaze - Cida
1104-1034 Alfons I., král Aragonu
1109-1126 královna Urraca
1126-1157 Alfons VII.
1137-1162 Petronilla královnou Aragonu
1139-1185 Alfons Henriques, král Portugalska
1147 dobytí Lisabonu
1152 narození Ramona, pozdějšího Alfonsa II., krále Aragonu

Byzantská říše
963-1025 Basileios II. (skutečná vláda od 976)
1028-1050 císařovna Zoe
1034-1041 Michael IV.
1042-1055 Konstantin IX.
1055-1056 Theodora
1057-1059 Izák I. Komnenos
1059-1067 Konstantin X. Dukas
1071 bitva u Mantzikertu
1081-1118 Alexios I. Komnenos
1118-1143 Jan II.
1143-1180 Manueli.

Autoři a díla
cca 920-972 Liutprand z Cremony
cca 945-1003 Gerbert (papež Silvestr II., 999-1003)
cca 1007-1072 svatý Petr Damiani
cca 1010 Decretum Burcharda, biskupa wormského
cca 1010-1089 Lanfrank (arcibiskup v Canterbury 1070-1089)

291
cca 1033-1109 sv. Anselm (arcibiskup v Canterbury 1093-1109)
cca 1059-1078 Chronografia Michaela Psella
cca 1040-1115 Ivo, biskup z Chartres
1077 dokončení Análů Lamperta z Hersfeldu
cca 1079-1142 Petr Abélard
cca 1090-1153 svatý Bernard z Clairvaux
cca 1090-cca 1143 Vilém z Malmesbury
cca 1115-1180 Alexiada Anny Komneny
cca 1138 Historie králů Británie Geoffreye z Monmouthu
cca 1140 dokončení Gratianova Concordia discordantium canonum
1141 dokončení spisu Historia ecclesiastica Orderika Vitalis
1146 dokončení spisu Dvě města Oty z Freisingu

Konec.

292