3.1.

PROKARYOTICKÁ
BUŇKA
Prokaryotická buňka
 prokaryotická buňka
 pro (před), karyon (jádro), - tedy před jádrem
 zástupci:
 bakterie, sinice
 aktinomycety
 mykoplazmata
 rickettsie
 chlamydie
 velikost:
 buňky velmi malé (1-2µm)
 tvar:
 kulovitý, tyčinkovitý
 stupeň organizace:
 podstatně jednodušší než eukaryotické buňky
 metabolismus:
 velký poměr povrchu k objemu
 rychlejší komunikace s prostředím, rychlejší
metabolismus – např. 100x rychlejší spotřeba kyslíku
než srdeční sval)
 absence rozdělujících membrán
 výživa:
 chemotrofie, fotoautotrofie, fotoheterotrofie
 rozmnožování:
 dělením
Schéma prokaryotické buňky
CYTOPLAZMA

SLIZOVÉ
POUZDRO
NUKLEOID

KAPSULA
BUNĚČNÁ STĚNA
CYTOPLAZMATICKÁ
MEMBRÁNA
RIBOSOMY

FIMBRIE
BIČÍK

Obr. 1) Prokaryotická buňka

(dle Kunkel, upraveno)
POPIS STAVBY
PROKARYOTICKÉ BUŇKY
A) Buněčný povrch
1. Buněčná stěna
2. Cytoplazmatická membrána

jen u některých:
slizovitý obal, pouzdro - kapsula
glykokalyx – další vnější obal
1) Buněčná stěna
 u většiny prokaryot (výjimku tvoří mykoplazmata)
 stavba: (je mohutná) přisedá na lipoproteinovou
membránu
 typickou látkou buněčné stěny je peptidoglykan
(v b.s. eukaryot není!), murein, pseudomurein,
peptidy, bílkoviny, polysacharidy;
 je pórovitá
Funkce buněčné stěny
 Ochrana mechanická
 Ochrana chemická
 Udržuje vnitřní prostředí
 Udržuje tvar
 Kompenzuje vysoký osmotický přetlak uvnitř buňky
 Permeabilní (plně propustná)
 Povrch je nositelem antigenních vlastností
Typy bakterií
podle Gramova barvení b. stěny
 grampozitivní (b.s. silná)
 gramnegativní (b.s. tenká a na její vnější straně je
ještě druhá lipoproteinová membrána, tzv. vnější
membrána)
 (1.roztok krystal. violeť, 2. roztok KI Lugolův roztok, vymývá
se etanolem, acetonem)
 bakterie bez buněčné stěny
 buněčná stěna sinic je čtyřvrstevná a znemožňuje
barvení dle Grama.
Obr. 2) Stavba buněčné stěny bakterie
Obr. 3) Rozdíly ve stavbě buněčné stěny bakterií
2) Cytoplazmatická membrána
 jediný membránový útvar u bakterií je povrchová
membrána (plazmatická membrána)
 stavba: 2vrstvy fosfolipidů, bílkoviny, sacharidy
 model tekuté mozaiky
 tloušťka 5-9 µm
 u některých se vytváří klubíčkovitý útvar (mezozóm)
 fotosyntetizující prokaryota – vchlípením a odškrcením
od povrchové membrány se vytváří systém tylakoidů
(volné tylakoidy v plazmě, nikoli pravý plastid)
Obr. 4) Schéma stavby cytoplazmatické membrány
– model polotekuté mozaiky
Funkce cytoplazmatické membrány
 stálost vnitřního prostředí
 semipermeabilní (reguluje transport)
 místo metabolických pochodů (enzymy dýchacího
řetězce a pro syntézu lipidů, fotosyntéza)
 je plastická (její část se může oddělit či včlenit)
 reguluje syntézu buněčné stěny
 podílí se na reakci rostlinné buňky na podněty
prostředí (světlo, dotyk, chemické vlivy)
B) Obsah buňky
1. Cytoplazma
2. Jaderná hmota
3. Plazmidy
4. Ribozomy

Jen u některých jsou další organely…

1) Základní cytoplazma
 vyplňuje prostor buňky
 fce: vytváří prostředí pro metabolické děje, v ní obsaženy organely
 viskózní koncentrovaná směs koloidních a krystaloidních roztoků org.
a anorganických látek
 neutrální vodný roztok
 anorganické látky (K, Mg, Ca, Cl, uhličitany, fosforečnany,...)
 organické látky (cukry, tuky, bílkoviny)
 proměnlivé složení dle metabolismu
 schopnost přecházet ze solu v gel a naopak
 zásobní látky (inkluze) – glykogen, poly-β-hydroxymáselná kyselina
(zdroj uhlíku a energie) , volutin (zdroj P), někdy kapénky síry (sirné
bakterie)
2) Jaderná hmota - nukleoid
 1 bakteriální chromozóm, 1DNA, haploidní
bka=sada genů v bce jen jednou)
 volně v plazmě, není obklopena jaderným obalem,
chemicky holá molekula DNA (kruhová
dvoušroubovice) nevytvářející komplex s histony
 1000x delší DNA než sama bka
 20% objemu buňky
 fce:
 řízení, genetická informace (asi 3500genů)
3) Plazmidy
 malé cyklické molekuly DNA v cytoplazmě (doplňková
informace)
 charakteristické pro bakterie
 v buňce více druhů (mohou se zmnožit):
 konjugativní (mohou přecházet z buňky do buňky)
 nekonjugativní
 epizomální (samostatné i včleněny do nukleoidu)
 Funkce: nese geny (např. rezistence vůči antibiotikům)
 Využití: v genovém inženýrství
4) Ribozómy
 2podjednotky:
 menší: 1mol RNA + 21 molekul bílkovin
 větší: 2mol RNA + 34 molekul bílkovin

 nejsou ohraničeny membránou

 menší než u eukaryot
 volné či přisedlé zevnitř k povrchové membráně
 počet dle metabolické aktivity (sta až tisíce)
 funkce: syntéza nových polypeptidů (bílkovin)
 jsou na nich vazebná místa pro RNA
C) Další organely
jen některých prokaryotických buněk
Slizovitý obal (pouzdro)= kapsula
 nad buněčnou stěnou
 stavba:
 hydratovaná vrstva polysacharidů, bílkovin, lipidů aj.
 funkce:
 zvyšuje odolnost
Glykokalyx (další vnější obal)
 stavba:
 plsťovitě propletená vlákna polysacharidů
 funkce:
 umožňuje buňkám na základě působení
elektrostatických sil ulpívat na různých předmětech
nebo se přichytnout na povrch sliznice
Bičík (vlákno delší než buňka)
 stavba: (jiná než u eukaryot)
 molekuly globulárních bílkovin (flagelinů)
podobných myozinu tvoří duté vlákno stočené do
šroubovice, v cytoplazmě zakotven bazálním
tělískem (dvě kruhovité destičky se otáčejí proti
sobě – spotřeba energie, rotace ne základě
elektrického náboje – stator a rotor)
 funkce: pohyb (20-500 µm/s) – šroubový pohyb,
zřeďuje prostředí před buňkou, okolní prostředí
tlačí vpřed, bičík táhne buňku
Obr. 5) Schéma stavby bičíku
Fimbrie (pilusy)
 krátká křehká nepohyblivá vlákna na povrchu jen
gramnegativních bakterií
 fimbrie bývají ve větším počtu
 pily (pilusy) jen vzácně
 stavba: bílkoviny uspořádané do duté šroubovice
 funkce: zřejmě umožňuje přilnutí k povrchu (fimbrie)
či konjugaci (pily) bakterií
Mezozóm
 vchlípenina cytoplazmatické membrány
heterotrofních bakterií
 funkce:
 na něj se váže konec DNA (rozpletení DNA)
 zřejmě aerobní respirace

 možná souvislost s dělením buňky

 Chromatofory, thylakoidy, chlorobiové váčky

 váčkovité vchlípeniny cytoplazmatické membrány

nebo tělíska ohraničená membránou
 obsahují fotosyntetická barviva (bakteriochlorofyl,
karotenoidy, chlorofyl, aj.)
 na povrchu tylakoidů přichycená zrníčka
(fykobilizomy) obsahující modré a červené
pigmenty

Obr. 6) Thylakoidy s fykobilizomy, buňka sinice

Plynové vakuoly (pseudovakuoly)

 u fototrofních buněk
 váčky ohraničené membránou, propustné pro plyny
a vodu
 funkce: nadnášejí buňku
Endospory
 tvoří se u některých grampozitivních bakterií
 rozdělí se nukleoid a jedna část přejde do tvořící se
spóry, pak se tvoří několikavrstevný tuhý obal
 spóry velmi odolné, za příznivých podmínek klíčí
 buňka s endosporou se nazývá klostridie
 Vegetativní buňka

Asymetrické buněčné dělení

Vznik spory

Syntéza buněčných obalů (dalších vrstev)

Dozrání spory, lýze mateřské buňky

Obr. 7) Schéma vzniku endospory, upraveno

BAKTERIE
Bakterie

Obr. 8) tyčinkovité bakterie Obr. 9) mléčné bakterie rodu Lactobacillus

rodu Salmonella
Výživa bakterií
 autotrofní (C z CO2)
 fotoautotrofní: energie ze slunečního záření
 chemoautotrofní: energie z anorganických látek
 dusík získávají z dusitanů, dusičnanů, amoniaku
 heterotrofní (C z organických látek)
 fotoheterotrofní: energie ze slunečního záření
 chemoheterotrofní: energie z organických látek (dýchání, kvašení)
 dusík získávají z bílkovin nebo z jiných organických látek
 aerobní (potřebují O2)
 anaerobní
 obligátně anaerobní (O2 je pro ně jed)
 fakultativně anaerobní (O2 mohou i nemusí mít)
Výskyt bakterií
1) Půda
2) Vzduch
3) Voda
4) Lidský organismus
1) Půdní bakterie
 ovlivňují její úrodnost půdy
 humus obsahuje saprofytické bakterie > rozkládají organické
zbytky > mineralizace
 nitrifikační bakterie: amoniak a dusitany přeměňují na
dusičnany (ty můžou rostliny využít)
 denitrifikační bakterie: opak nitrifikačních
 hlízkové bakterie: dokáží vázat vzdušný dusík a přeměnit ho
na dusičnany; žijí v symbióze na kořenech bobovitých rostlin
 Azotobacter: žije na rozdíl od hlízkových samostatně; využívá
vzdušný dusík nezávisle na ostatních organismech
 aktinomycety: vytvářejí antibiotika (streptomycin, aureomycin,
tetracyklin, ...)
2) Bakterie ve vzduchu
 Do vzduchu se dostávají bakterie z půdy větrem.
 Nejvíce bakterií je ve městech, v průmyslových
oblastech.
 Saprofyti i patogenní bakterie.
 Lidé dodávají bakterie do vzduchu mluvením,
kýcháním, kašláním > kapénky (sliny a hlen)
 infekční prach = zaschlé kapénky (usazuje se při
zemi)
3) Bakterie ve vodě
 málo bakterií: prameny, horské toky
 zdravotně závadná voda > znečištěná splašky z
kanalizace a průmyslovými odpadními vodami
 vodou se přenáší bakteriální choroby (cholera,
tyfus, úplavice, ...)
 v moři jsou bakterie ve všech hloubkách
4) Bakterie a lidský organismus
 kůže – hlavně vlhká místa (třísla, podpaží, …)
 ústa, ústní dutina – teplo, vlhko, živí se bílkovinami ze slin
 laktobacily: z cukrů dělají kyselinu mléčnou > odvápnění zubní
skloviny > vzniká zubní kaz)
 dýchací cesty - jen v horní části (nosohltan, průdušky), zachyceny sliznicí v
nose, řasinkovým epitelem v průdušnici, ve zdravých plicích bakterie nejsou
 střeva
 Escherichia coli: kvasí cukry

 kvasné bakterie: zkvašují nestravitelné polysacharidy (celulóza)

 hnilobné bakterie: zpracovávají zbytky bílkovin > „mrtvolné plyny“

(ptomainy, merkaptány - R–SH, sirné obdoby alkoholů)
Bakteriální nákazy
 přemnožení bakterií > zvýšení produktů jejich metabolismu >
vzniká více jedů (toxinů)
 poranění > hnis († bílé krvinky) > bakterie
 zdroj nákazy: nemocný člověk, nemocné zvíře, bacilonosič
 šíření nákazy: přímo (pohlavní styk, polibek, kousnutí, ...) ×
nepřímo (kapénková infekce, půda, voda, potraviny, předměty
denní potřeby,...)
 inkubační doba: doba od vniknutí infekce do propuknutí prvních
příznaků choroby
 epidemie (hromadné rozšíření) × pandemie (celosvětové,
celokontinentální rozšíření) × endemie (rozšíření pouze někde)
Přenos nákaz
 Vzdušnou cestou
 Alimentárně
 Poraněná kůže
 Pohlavní styk
 Zvířaty
Likvidace bakterií
 sterilizace: odstranění všech živých organismů (vzniká sterilní
prostředí)
 dezinfekce: usmrcení škodlivých mikroorganismů chemikáliemi
 antiseptika: sloučeniny, které jsou méně toxické, a přitom
usmrcují patogenní bakterie
 Dezinfekční látky
 fenolické sloučeniny (do 24 hodin usmrtí vše)

 alkohol (ne moc účinný)

 formaldehyd (velmi účinný, ale jedovatý)

 chlór (úprava pitné vody)

 jód (jódová tinktura)

 mýdla (základní prostředek)

 rtuť (užívá se sublimát – chlorid rtuťnatý)

 Zneškodňování bakterií fyzikálními činiteli
 vyšší teploty (dělení bakterií podle optimální teploty):

 bakterie psychrofilní (do 20 °C)

 bakterie mezofilní (20–40 °C)

 bakterie termofilní (55–90 °C)

 ultrafialové světlo (extrémně destruktivní na všechny

bakterie)
Využití bakterií v průmyslu
 využití při výrobě kyseliny mléčné (bakterie na ni kvasí
sacharidy)
 využití při výrobě butanolu a acetonu (sacharidy > kyselina
máselná > butanol, aceton)
 uplatňují se při zrání sýrů
 užívají se při kysaní mléka (jogurty, kefíry,...)
 např. r. Lactobacillus
 výroba některých vitaminů, antibiotik a AK
 součást nádrží čistíren odpadních vod (rozklad látek)
 genové inženýrství (využití plazmidů)
SINICE
Sinice
 Planktonní druhy - tvorba „ vodního květu “
 nashromáždění velké biomasy sinic na vodní hladině – květu“

 Často v různých symbiózách (fykobiont)

 s houbou – lišejníky (bioindikátory – indikátory čistoty prostředí)

 s kapradinami, nahosemennými rostlinami atd.

 Podílely se na tvorbě travertinu a stromatolitů.

 Jedna z nejstarších skupin autotrofních organizmů. Existovala již
v prekambriu (asi 3,5mld. let) dochovány vláknité druhy podobné dnešnímu
rodu Oscillatoria.
 Tvorba toxických metabolitů:
 Rody: Aphanizomenon , Microcystis
stromatolity
 jedny z nejstarších geologických útvarů na světě
 vznikly působením sinic
 hřibovité útvary vznikají usazováním především uhličitanu
vápenatého v pochvách sinic
 "Živé" stromatolity jsou dnes celkem ojedinělé útvary (nejvíc
jich je v Shark Bay v Austrálii a v přílivovém kanálu na Exuma
Island na Bahamách )
 v prekambrických horninách se vyskytují velice často
 byly to jedny z nejstarších skupin organismů produkujících
kyslík, které svým působením (uvolňováním kyslíku do
atmosféry) změnily složení atmosféry Země až do dnešní
podoby.
Obr. 11) Schéma stavby buňky sinice

Obr. 10) Stromatolity

Literatura:
 Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí
nad Labem.
 Berger J. (1996): Buněčná a molekulární biologie. Tobiáš, Havlíčkův Brod.
 Bumerl J. a kol. (1997): Biologie 1 pro střední odborné školy. SPN, Praha.
 Dostál P., Řeháček Z., Ducháč V. (1994): Kapitoly z obecné biologie. SPN,
Praha.
 Jelínek J., Zicháček V. (1999): Biologie pro gymnázia. Nakladatelství
Olomouc.
 Kubišta V. (1998): Buněčné základy životních dějů. Scientia, Praha.
 Kubišta V. (1992): Obecná biologie. Fortuna, Praha.
 Loewy et al (1991): Cell Structure and Function. Saunders College
Publishing, USA.
 Romanovský A. a kol. (1983): Obecná biologie. SPN, Praha.
 Rosypal S. a kol. (1998): Přehled biologie. Scientia, Praha.
 Rosypal S. a kol. (2003): Nový přehled biologie. Scientia, Praha.
 Villee C. et al (1989): Biology. Saunders college Publishing, USA.
 Wallace R., Sanders G., Ferl R. (1996): Biology. H. Collins College
Publishers, USA.

 http://algologie.upol.cz/files/system/Sinice.pdf (autor Hasler)

 http://biomach.wz.cz/mikrobiologie_bakterie.htm
Zdroje obrázků:
 Obr.1) www.DennisKunkel.com (autor Dennis Kunkel)
 Obr. 2) http://biomach.wz.cz/img_mb_bakt1.jpg
 Obr. 3) http://micro.digitalproteus.com/pics/grambacterium.jpg
 Obr. 4) http://media-2.web.britannica.com/eb-media/74/53074-004-9F65D813.jpg
 Obr. 5) http://nd01.blog.cz/866/591/d9c4499a67_41338321_o2.jpg
 Obr. 6) http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-006/hesla/img__d10e16105.html
 Obr. 7) http://www.micro.cornell.edu/cals/micro/research/labs/angert-
lab/images/stages_1.jpg
 Obr. 8) http://www.uen.org/utahlink/tours/admin/tour/13349/1334997198a.jpg
 Obr. 9) autoři VOŠZ a SZŠ HK
 Obr. 10) http://blog.sme.sk/blog/8444/135350/strom.JPG
 Obr. 11) http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-006/hesla/img__d10e16105.html
KONEC

02/09 PhDr. Přemysl Štindl