11.

ZÁŘÍ A TAJNÉ SLUŽBY

PROMYŠLENÝ PODVOD

3. A 4. DÍL
(první dva díly jsou k dostání v knihkupectvích)
OBSAH
3. DÍL – ÚTOK NA AMERICKOU DEMOKRACII

1. kapitola: Vyšetřování antraxových útoků – konflikt vědecké

pravdy se státní mocí
2. kapitola: Geroge Bush si vytvořil technické podmínky pro
likvidaci demokracie
3. kapitola: Americká vláda sledovala své oponenty
4. kapitola: Útoky na právo na svobodu informací
5. kapitola: americká vláda předkládala OSN falešné informace o
iráckých zbraních hromadného ničení a irácké účasti na útocích z 11. Září
6. kapitola: Útoky na svobodu tisku
7. kapitola: Posilování moci amerického prezidenta
8. kapitola: Nekontrolované zatýkání a mučení lidí
9. kapitola: Falúdža

4. DÍL - VYVOLÁ PERSPEKTIVA ENERGETICKÉ KRIZE

SVĚTOVOU VÁLKU? PŘEŽIJEME ROK 2012?

1. kapitola: Útok na Irák měl otevřít přístup amerických ropných

společností k irácké ropě
2. kapitola: „Válka proti terorismu“ a americké dobývání světových
zásob ropy
3. kapitola: Vyústí americký pokus dobýt světové zásoby ropy ve
světovou válku?
4. kapitola: Co se ví a neví o informační válce
5. kapitola: Systém HAARP a dálkové ovládání činnosti lidského
mozku
6. kapitola: Dokážeme uhájit demokracii?

3. DÍL
ÚTOK NA AMERICKOU DEMOKRACII

VYŠETŘOVÁNÍ ANTRAXOVÝCH ÚTOKŮ - KONFLIKT VĚDECKÉ PRAVDY SE STÁTNÍ

MOCÍ

11. září 2001 v noci, tentýž den, kdy došlo k nárazům letadel do amerických
budov, rozdala lékařská kancelář Bílého domu personálu Dicka Cheneyho
ciprofloxacin - antibiotikum proti původci antraxu s tím, že ho mají užívat a že jde
o preventivní opatření (http://www.washingtonpost.com/wp-
srv/aponline/20011023/aponline201158_000.htm). Krátce po útocích z 11. září bylo také
evakuováno 3800 zaměstnanců armádní laboratoře ve Fort Detricku, která
pracovala na vývoji očkovacích látek proti bakteriologickým zbraním
(http://www.chicagotribune.com/entertainment/movies/chi-0109130352sep13,0,7586105.story).
V minulosti tato laboratoř vyvinula jeden z amerických kmenů bakterie, která
vyvolává onemocnění antraxem. K antraxovým útokům byl použit právě tento
kmen bakterie. Využil někdo nepřítomnosti zaměstnanců ve Fort Detricku
k odebrání části zásob antraxu?
18. září 2001, tedy už týden potom, co zaměstnanci Bílého domu začali užívat
ciprofloxacin, byly odeslány dopisy obsahující antraxový prášek, do televizní
stanice NBC a do redakce deníku New York Post a nejspíš ještě do 3 dalších
redakcí. Bylo to den předtím než byl americkému kongresu poprvé předložen
k hlasování návrh takzvaného Vlasteneckého zákona, který reagoval na útoky z 11.
září omezením práva na soukromí amerických občanů a tím i americké
demokracie. Návrh by, mimo jiné, uzákonil tajné prohledávání bytů a navrhovaná
definice terorismu umožňovala trestat jako teroristy i odpůrce vlády, pokud by
použili násilí. Tento návrh zákona v kongresu neprošel.
Další verze návrhu zákona byla kongresu předložena 2. října 2001. O den
později vůdce demokratické většiny ve Sněmovně reprezentantů, Tom Daschle,
který měl s ohledem na své postavení moc schválení zákona zpomalit nebo
znemožnit, vyjádřil pochybnost, že by zákon mohl být schválen během jednoho
týdne, jak si to přála vláda. Čtvrtého října předseda sněmovního výboru pro
soudnictví, demokrat Patrick Leahy, který z titulu své funkce řídil diskusi o
návrhu zákona, obvinil Bushovu vládu, že porušila dohodu, která o tomto zákonu
existovala. Devátého října byly další dva dopisy s antraxovým práškem odeslány
kongresmanům Daschlemu a Leahymu. Tato várka antraxu byla zpracována
mnohem sofistikovanějším způsobem než ta první. Dopis senátoru Daschlemu
byl otevřen 15. října. Po doručení dopisu Tom Daschle ustoupil od svého
původního názoru, že zákon má platit jenom dva roky a souhlasil se čtyřletou
platností a 26. října 2001 byl Vlastenecký zákon odhlasován.
Podle oficiálních záznamů zemřelo na nákazu antraxem celkem 5 lidí, mezi
nimi dva zaměstnanci třídírny pošty ve Washingtonu. K některým dalším se spory
(spora je bakterie, která v důsledku nedostatku živin ve svém okolí změní svůj stav
tak, aby mohla přežít) antraxu pravděpodobně dostaly v dopisech, které přišly do
styku s dopisy obsahujícími antraxový prášek. Nakaženo bylo celkem 22 lidí,
z toho jedenácti se spory antraxu dostaly do plic, kde jsou smrtelně nebezpečné, u
zbytku pronikly do oděrek v kůži, kde je nákaza antraxem snadno léčitelná.
Anglický deník The Sunday Times uveřejnil 5. ledna 2003 článek od autora
knihy o antraxových útocích, který získal informace ke své knize od vědce Petera
Jahrlinga, který se podílel na první analýze antraxového prášku z dopisu senátoru
Daschlemu v armádní laboratoři ve Fort Detricku, hned po jeho otevření,
v polovině října 2001
(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/article808542.ece?token=null&offset=60
&page=1). Podle článku začal prášek nejdříve studovat expert na antrax John
Ezzel. Ten zjistil, že prášek se vznáší a usoudil z toho, že se tedy jedná o spory
zbavené elektrostatického náboje, tedy zpracované tak, aby se vznášely ve
vzduchu, odkud se mohou dostat do plic a mohly tak být použity jako biologická
zbraň. Druhý den, ve čtyři hodiny ráno, povolal velitel armádní laboratoře ve Fort
Detricku, plukovník Edward Eitzen, na pomoc virologa Petera Jahrlinga, který byl
specialistou spíš na neštovice než na antrax. Nejspíš proto, že měl bezpečnostní
prověrku ke studiu tajných vojenských patentů. Ten si pozval na pomoc experta na
práci s elektronovým mikroskopem, Toma Geisberta. Tom Geisbert zjistil, že
spory antraxu jsou absolutně čisté a že je na ně „nalepeno“ jakési bláto. Jahrling se
podíval do elektronového mikroskopu a usoudil, že k buňkám byla přidána nějaká
přísada, což odpovídalo vojenskému zpracování spor antraxu zaměřenému na to,
obalit spory izolačním materiálem a oslabit tak jejich elektrický náboj, aby se
navzájem nepřitahovaly a nepadaly k zemi. Udělali několik fotografií a Jahrling je
odnesl šéfovi Velitelství armádního lékařského výzkumu generálovi Johnu
Parkerovi. Ten se šel osobně podívat do elektronového mikroskopu a viděl totéž,
co ostatní. Rozhodl se proto přizvat další mikrobiology podléhající jeho velení.
John Parker o vysoké kvalitě a účinnosti prášku z dopisu Daschlemu hned
neinformoval ani americké Centrum pro kontrolu nemocí ani ředitelství americké
pošty. To mělo za následek úmrtí dvou úředníků z třídírny pošty v Brentwoodu,
protože zaměstnance pošty nikdo na onemocnění antraxem nevyšetřil ani jim
nepodal protilátky.
O den později, 17. října 2001, zjistil Tom Geisbert pomocí mikroskopu, že
shluky antraxu se samy rozpadají na jednotlivé spory a ty se pak vznášejí ve
zkumavkách. Sunday Times psaly, že po tomto zjištění si Jahrling, který měl
bezpečnostní prověrku, prostudoval americké patenty na výrobu antraxu,
použitelného jako zbraň. Co zjistil, Sunday Times nenapsaly. O zjištěních vědců
z Fort Detricku se od „vysoce postaveného vyšetřovatele“ dozvěděl americký
vynálezce použití antraxu jakožto biologické zbraně hromadného ničení, William
Patrick, který byl v minulosti také vedoucím odboru vývoje ve Fort Detricku. Ten
řekl médiím: „…že se zdá, že je tam přísada, která zabraňuje sporám antraxu, aby
vytvářely shluky“. Patrick také řekl, že zbavit částečky náboje je „černé“ umění, o
kterém je veřejně známo jen málo detailů a že tvrzení některých federálních
úředníků, že materiál nebyl toho typu, který může být použit jako biologická zbraň
hromadného ničení jsou „nesmyslná“
(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B03E4D61231F936A15753C1A
9679C8B63).
Tentýž den v 10 hodin dopoledne, zorganizovala FBI konferenční rozhovor 30
účastníků, zejména představitelů vlády, kterého se účastnili i lidé z Centra pro
kontrolu nemocí. Do hovoru byli zapojeni i Jahrling a Eitzen. Když se FBI
Jahrlinga zeptala, co zjistili vojenští vědci, odpověděl, že antrax byl „vyroben
profesionálně“ a že byl „energetický“, neřekl ale, že byl zpracován tak, aby mohl
být použit jako zbraň hromadného ničení. Když se lidé z Centra pro kontrolu
nemocí ptali Jahrlinga, jestli jsou částečky prášku tak malé, že by mohly
proniknout hluboko do plic, odpověděl jim Jahrling záhadně a neurčitě, že
spory antraxu v dopisu Daschlemu byly 10 krát koncentrovanější a účinnější než
kterékoliv spory antraxu vyrobené ve Fort Detricku. Podle článku v Sunday Times
z těchto vyhýbavých formulací lidé z Centra pro kontrolu nemocí nepochopili, že
spory antraxu z Daschleho dopisu jsou mnohem nebezpečnější než spory antraxu
z první várky dopisů a ani teď nezkontrolovali zdravotní stav zaměstnanců pošty
v Brentwoodu a nepodali jim protilátky. Nicméně tentýž den večer přišli lidé,
oblečení v ochranných oblecích (ten, kdo je tam poslal, zřejmě přinejmenším tušil,
co riskují) mezi nic netušící a nechráněné poštovní úředníky na poště v
Brentwoodu zjistit, jestli je tam rozptýlený antrax. Tito lidé zřejmě ale nebyli
z Centra pro kontrolu nemocí a zřejmě mu ani neohlásili, že na poště prášek s
antraxem našli, jakkoli by je muselo logicky napadnout, že zaměstnanci pošty jsou
vystaveni smrtelné nákaze. Příští den se na ředitelství FBI sešli vědci z Fort
Detricku s vědci z laboratoře Batelle, kde CIA dál vyvíjela antrax, použitelný jako
zbraň, po americkém podpisu smlouvy o zákazu biologických zbraní a kam vědci
z Fort Detricku poslali prášek s antraxem z Daschleho dopisu také k analýze.
Podle New York Times byl prášek s antraxem ve Fort Detricku před odesláním do
Battelle ozářen, ale vědci v Battelle o tom nevěděli a rozhodli se proto zabít spory
antraxu sterilizací tlakovou parou, čímž prášek ztratil své původní vlastnosti. Než
vědci zjistili příčinu jejich rozdílných výsledků, uplynul týden. Potom vědci
z Battelle potvrdili výsledky armádních vědců z Fort Detricku
(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9804EEDF1738F93AA35752C1
A9679C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all). Na setkání u ministra
zdravotnictví ale vědci z Battelle oponovali vědcům z Fort Detricku a tvrdili, že
antrax z Daschleho dopisu byl 10 až 50 krát méně účinný než tvrdili armádní
vědci. Jeden z armádních vědců během setkání vybuchl a řekl šéfce laboratoře
FBI, že by měla alespoň upozornit Centrum pro kontrolu nemocí, že mezi
armádními vědci a vědci, pracujícími pro CIA existuje neshoda. Přesto Centrum
pro kontrolu nemocí nebylo varováno. Toto centrum zorganizovalo podávání
ciprofloxacinu proti antraxu zaměstnancům pošty v Brentwoodu až po 22. říjnu, po
smrti dvou jejích zaměstnanců. Protože, jak uvidíme, byl prášek vyroben v USA,
vyvolává to otázku, jestli si autor těchto útoků, a tím by v tomto případě byla
některá agentura americké vlády, mimo jiné, nechtěl vyzkoušet nejnovější
americkou zbraň hromadného ničení. To by nebylo nic nového - je známo, že
zkouškám americké atomové bomby v nevadské poušti přihlíželo tisíce vojáků,
přestože se vědělo, že radioaktivní záření zabíjí.
Americký ministr zdravotnictví požádal 24. 10. 2001 generála Parkera, aby mu
vysvětlil, jak nebezpečný byl použitý antrax. Generál Parker s sebou znovu vzal
Petera Jahrlinga. Když přijeli k ministrovi, čekal tam na ně i ředitel FBI a řada
vysokých představitelů CIA. Jahrling jim předložil fotografie použitého antraxu,
které pořídil Geisbert pomocí elektronového mikroskopu a fotografie irácké
pokusné napodobeniny antraxu. Elektronoptické snímky spor byly odlišné,
protože Iráčané používali k tomu, aby spory zbavili náboje, bentonitu, zatímco
v prášku, který byl použit v dopisech Daschlemu a Leahymu, byl křemen. Na cestě
zpátky zastavil Parkera s Jahrlingem telefonát, aby okamžitě přijeli do Bílého
domu. Generál Parker požádal Jahrlinga, aby s sebou do Bílého domu nebral
elektronoptické snímky irácké cvičné napodobeniny antraxu. Jahrling uposlechl a
nechal je v autě. Ustoupil tedy názoru státní moci a nepředložil jí důkaz o tom, že
antrax použitý k útokům nebyl vyroben v Iráku. V Bílém domě na ně čekali
ministr spravedlnosti John Ashcroft, ředitel FBI, Robert Mueller, ministr
zdravotnictví, Tommy Thompson a ministr bezpečnosti Tom Ridge. John Ashcroft
žádal Jahrlinga, aby mu řekl, jestli tak nebezpečný antrax mohl vyrobit Irák.
„Atmosféra v sále začala působit jako kdyby se sešla válečná rada, která má
rozhodnout, jestli se má nebo nemá zaútočit na Irák“, psaly Sunday Times. Podle
vlastního vyprávění se Jahrling lekl, že vyvolá válku a odpověděl vyhýbavě
(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/article808542.ece?token=null&offset=60
&page=1). Podle Los Angeles Times z roku 2008 nebyla jeho odpověď zas tak
vyhýbavá (http://articles.latimes.com/2008/sep/17/nation/na-anthrax17), aby
neumožnila americkému tisku využít jí k obvinění Iráku. ABC News zveřejnily
svou zprávu, že, podle tvrzení tří expertů, byl antrax vyroben v Iráku, protože
obsahoval bentonit a že analýza byla provedena „ve Fort Detricku v Marylandu a
jinde“, dva dny po tomto setkání (http://www.anthraxinvestigation.com/abc.html).
Zprávu převzala řada dalších médií. Americká vláda se tak vyhnula možnému
obvinění z falšování informací před útokem na Irák. Zřejmě se řídila úvahou, že
takový čin je podle mezinárodního práva trestným činem.
Už po dvou týdnech ale laboratoř ve Fort Detricku oznámila, že k útoku byl
použit kmen antraxu Ames, který byl vyroben v USA. Že antrax byl amerického
původu údajně potvrdila začátkem roku 2002 i Národní laboratoř Sandia, která
zjistila, že 1 gram prášku obsahoval 1 bilión spor antraxu, což je vydatnost, kterou
disponuje jen antrax vyráběný v USA. Vědci ze Sandia potom údajně měli
zakázáno výsledky své analýzy zveřejnit až do roku 2008
(http://www.sandia.gov/news/resources/releases/2008/anthrax.html). Údajně
nesměli protestovat ani když v den prvního výročí antraxových útoků, půl roku
před útokem na Irák, otisknul Washington Post článek, ve kterém znovu tvrdil, že
antrax, použitý k útokům, mohl být vyroben v Iráku.
Ve dnech 10. a 11. října 2001, šest dní po zveřejnění první zprávy o nákaze
antraxem, souhlasila FBI, po dotazu z univerzity v Iowě, aby tato univerzita
zlikvidovala kompletní archiv vzorků amerických výrob antraxu, který udržovala
od roku 1928. Zničením těchto vzorků bylo, alespoň pro lidi bez vědeckých
znalostí, znemožněno zjistit, kdy byl použitý antrax vyroben a do kterých
laboratoří v USA byl rozeslán. FBI a univerzita v Iowě tak, alespoň
z nevědeckého pohledu, znemožnily úspěšné vyšetřování těchto útoků
(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?sec=health&res=9804EEDF1738F93AA35752C1A96
79C8B63&sec=health&pagewanted=1). Tuto interpretaci rozhodnutí FBI podpořil i
rozhovor, který poskytl v červenci 2007 v talk show Alexe Jonese na rozhlasové
stanici v Austinu, Francis A. Boyle, expert na mezinárodní právo, který pracoval
ve vládě otce prezidenta Bushe USA jako poradce pro biologické zbraně a v roce
1989 vypracoval pro americký kongres návrh konvence o biologických zbraních.
Když se Francis Boyle z New York Times dozvěděl, jak pokročilé technologie
bylo k výrobě antraxu použito, uvědomil si, že spory antraxu, použité k útokům
byly vyrobeny v USA. Sešel se proto s Marion Spike Bowmanem, vedoucím
právního oddělení ředitelství FBI, který, o měsíc a půl dříve, dvěma svými
rozhodnutími znemožnil odhalení útoků z 11. září a řekl mu, že antraxové útoky
mohl provést jen někdo, kdo pracoval pro americkou vládu a dal jí seznam lidí,
kteří měli k antraxu přístup. Podle Francise Boyla nechala FBI zlikvidovat
americké zásoby antraxu brzy po tomto upozornění. Francis Boyle byl přesvědčen,
že antraxové útoky měly pomoci k vytvoření policejního státu v USA
(http://www.scoop.co.nz/stories/HL0612/S00222.htm,
http://www.afterdowningstreet.org/?q=node/24273).
Protože laboratoře ve Fort Detricku a Sandia zjistily, že antrax použitý
k útokům byl vyroben v USA, musela FBI, i po zničení archivu amerických výrob
antraxu, pokračovat ve vyšetřování ve spolupráci s předními americkými
vědeckými ústavy. V červnu 2002 vědci z Genomického výzkumného ústavu
analyzovali úplnou sekvenci DNA několika kmenů bacilu, použitého k výrobě
spor antraxu a vytvořili si tak předpoklad k určení konkrétního amerického zdroje
antraxu podle mutací, ke kterým v něm došlo. Po dalším roce se jim podařilo najít
4 nejvýznamnější mutace. FBI potom nasbírala přes 1000 vzorků z různých
laboratoří v USA, aby v nich vědci z Genomického výzkumného ústavu mohli
hledat shodné mutace. Osm z těchto vzorků mělo 4 shodné mutace, které
odpovídaly mutacím bakterií odebraných v roce 1997 z uhynulé kozy (
http://www.newscientist.com/article/dn2265-anthrax-attack-bug-identical-to-army-strain.html), ze
kterých vyrobil spory antraxu ve Fort Detricku vědec Bruce Ivins, který ho potom
i skladoval. Z Fort Detricku byly poslány vzorky do laboratoře v Porton Down ve
Velké Britanii, do Francie do Pasteurova ústavu, do 3 laboratoří amerických
univerzit, do armádní laboratoře Dugway Proving Ground a do komerční
laboratoře Battelle, která pokračovala ve vývoji antraxu pro CIA potom, co v roce
1969 USA podepsaly mezinárodní dohodu o zákazu vývoje a používání
biologických zbraní. Do styku s antraxem, použitým v dopise Daschlemu, přišlo
celkem 100 vědců, které všechny FBI bezúspěšně vyšetřovala na detektoru lži. FBI
také zjistila, že vzorek, který FBI předal v roce 2002 Bruce Ivins tyto
charakteristické znaky neobsahoval, přestože Bruce Ivins tento kmen antraxu
vyprodukoval. Z toho vyplývalo, že se Bruce Ivins zřejmě pokusil FBI oklamat.
Bruce Ivins spáchal sebevraždu koncem července 2008, až 4 roky po tomto
zjištění. FBI rok předtím agresivně vyslýchala jeho děti, nezakrytě ho sledovala,
aniž by ho skutečně obvinila, jenom ho varovala, že by mohl být obviněn z vraždy.
Za jediného viníka ho FBI označila až po jeho smrti. Hlavním důkazem proti němu
byl fakt, že vždy ve dnech před útoky pracoval přes čas ve své laboratoři, což jinak
nebylo jeho zvykem. Jeho přesčasy začaly v polovině srpna 2001. Tedy zhruba tři
týdny před útoky z 11. září. Ivins potom pracoval dlouho přes čas od 14. do 16.
září. První dopisy byly odeslány 18. září. Další přesčasové hodiny měl od 28.9. do
5.10.2001 a druhé dva dopisy s antraxem byly odeslány 9. října.
V únoru 1999 byly v USA rozeslány dopisy s práškem podobajícím se antraxu
redakci deníku Washington Post, kanceláři televizní stanice NBC, dvěma
poštovním úřadům a vládní kanceláři ve Washingtonu. V obálkách byl vzkaz, že
se jedná o antrax. CIA kvůli tomu tenkrát požádala Williama Patricka, autora
patentu, podle kterého je možné zpracovat spory antraxu tak, aby ho mohlo být
použito jako zbraně, aby vypracoval tajnou studii o tom, jak by mohl proběhnout
případný teroristický útok s použitím antraxu a jak by na něj měla reagovat
americká armáda (New York Times, 3.12.2001). Antraxové útoky z roku 2001 se
se studií Williama Patricka shodovaly natolik, že americká odbornice na
biologické zbraně, Barbara Rosenbergová, usoudila, že tato zpráva mohla být
použita jako model pro útoky z roku 2001 a že v tom případě by je musel provést
někdo, kdo by měl bezpečnostní prověrku, která by mu umožnila přístup k této
tajné studii. Pachatel se také úspěšně vyhnul tomu, aby na obálkách a v nich
zanechal jakékoli stopy, které by mohly vést k jeho odhalení, což naznačuje, že
k tomu musel mít výcvik (na obálkách ani v nich nebyla nalezena ani odesílatelova
DNA (http://www.totse.com/en/politics/terrorists_and_freedom_fighters/163722.html). Ivins
neměl přístup ke studii, která byla uložena na CIA ani neměl výcvik k tomu, aby
na obálkách nezanechal stopy DNA. Ivinsovi také chyběl motiv. Podle deníku
Washington Post uváděla FBI v žalobě jako motiv fakt, že v červnu 2000 nařídila
americká vláda firmě BioPort zastavit výrobu očkovací látky proti antraxu, na
jejímž vývoji se Ivins podílel a kterou používala armáda i vědci, pracující na
výzkumu a že se obával, že kvůli tomu dojde k zastavení výzkumu. Podle Los
Angeles Times ale Ivins, společně s dalšími dvěma kolegy přijal nabídku pracovat
na vylepšení vakcíny a v roce 2002 problém vyřešili. Ivinsovi tedy nehrozilo, že
by přišel o práci. Jeho kolegyně a žákyně, Merryl Nassová, napsala po jeho
obvinění, že Ivins nebyl z těch, kteří po antraxových útocích vydělali na vládních
investicích do vývoje prostředků proti antraxovým útokům
(http://anthraxvaccine.blogspot.com/2008/08/improbable-ending-scientist-bruce-ivins.html).
Nassová také napsala, že Ivins pracoval jenom s kmeny bacilu antraxu v tekutých
médiích, která se používala ve Fort Detricku, a že kdyby tam z něj vyráběl spory
antraxu, nemohl by to zatajit před svými kolegy. Prášek se sporami antraxu by se
mu nikdy nepodařilo z laboratoře úplně odstranit a FBI by tam ve spolupráci
s vědci musela nalézt jeho zbytky. Tyto zbytky se v laboratoři ve Fort Detricku
FBI pokusila nalézt v červenci roku 2004 (nebylo ještě pozdě, protože spory
bakterie antraxu jsou schopny přežít několik set let), ale nenašla je. Později je
nenašla ani v Ivinsově domě. Že laboratoř ve Fort Detricku měla jen tekutý antrax
a že výrobu prášku se sporami antraxu by museli zaregistrovat i jeho kolegové
opakoval i hlavní biologický inspektor OSN z let 1994-98 Richard O. Spertzel,
který dohlížel i na to, aby Irák nevyráběl antrax a který v minulosti také pracoval
ve Fort Detricku. Obvinění nevěří ani další Ivinsovi spolupracovníci, včetně jeho
bývalého šéfa. Desítky expertů na bioterorismus, včetně zkušených vyšetřovatelů
a členů kongresu pochybuje o tom, že útoky provedl Ivins nebo že je provedl sám.
Aby se spory antraxu dostaly dost hluboko do plic a mohly tam způsobit
smrtelné onemocnění, musí být menší než 5 mikronů. V dubnu 2002 informoval
časopis Newsweek, že se z vládních zdrojů dozvěděl, že „tajná nová analýza
ukázala, že spory antraxu, nalezené v dopise adresovaném Patricku Leahymu byly
rozemlety do jemných mikroskopických částic, které nedokázali vyrobit američtí
experti na biologické zbraně“ a že „byl pokryt chemickou sloučeninou, kterou
neznají ani experti, kteří v tomto oboru pracovali celé roky“. Newsweek napsal, že
za těchto okolností mohl spory antraxu, které byly použity k útokům, vyrobit buď
výjimečně schopný jedinec nebo „tým vědců s přístupem do špičkových
mikrobiologických laboratoří“
(http://www.ph.ucla.edu/EPI/bioter/sophisticatedstrainanthrax.html).
V roce 2003 napsal časopis Science
(http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf), že vědci, kteří
prášek z dopisů analyzovali pro FBI tvrdili, že nejpřekvapivější byl způsob, jak
byl sporám „odňat“ elektrostatický náboj a konstatovali neobvyklé povrchové
vlastnosti spor, jejich vysokou koncentraci, výjimečnou čistotu prášku a také
skutečnost, že byl modifikován na technologicky špičkový aerosol. Časopis
Science také napsal, že asi před rokem a půl laboratoř, která analyzovala spory
antraxu v dopisu Daschlemu oznámila, že objevila něco, co se zdálo být
chemickým přídavkem, který zlepšoval přilnavost mezi křemenem a sporami a že
američtí zpravodajští důstojníci informovali zahraniční kolegy z oblasti biologické
obrany, že tímto přídavkem bylo polymerní sklo. Toto sklo je produktem
nanotechnologického postupu a nemůže proto být vyrobeno žádným amatérem.
Washington Post napsal, že několik vědců se shodlo na názoru, že
nejpravděpodobnější způsob, jak vyrobit tak malé spory povlečené látkou, která
by je zbavovala elektrického náboje, by bylo použít „jemných částeček skla
známých jako „kouřový křemen“ a smísit je se sporami ve sprejové sušičce“.
Podle časopisu Science měli v březnu 2002 „… federální vyšetřovatelé laboratorní
výsledky, které ukazovaly, že prášek se sporami antraxu ze Senátu byl zpracován
polymerním sklem“ a tuto informaci dostali i experti na biologické zbraně ze dvou
zemí NATO. Částečky kouřového skla mají rozměr od 0.012 do 0,3 mikronu a
přilepí se ke každé větší částici. Výkonný ředitel společnosti vyrábějící sprejové
sušičky, které jsou k tomu nutné, řekl novinářům z Washington Postu:
„Potřeboval byste chemika, který se vyzná v kouřovém křemenu, vědce z oboru
nauky o materiálu a pár inženýrů mechaniků, abyste to dokázal“ „…a „taky hodně
spor antraxu na experimenty“. Řekl také, že celá práce by stála milióny dolarů.
V říjnu 2002 napsal Washington Post, že významný počet vědců a expertů na
biologické zbraně tvrdí, že „vyrobit tak sofistikovaný a nakažlivý aerosol by
vyžadovalo vědecké znalosti, technickou kompetenci, přístup k drahému vybavení
a bezpečnostní znalosti, které pravděpodobně přesahují schopnosti osamělého
individua“ (http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A28334-2002Oct27).
V roce 2002 řekl Richard O. Spertzel : „Podle mého názoru je v této zemi jen 4-5
vědců, kteří jsou schopni vyrobit tuto látku a já jsem jeden z nich. A dokonce
s dobrou laboratoří a pomocným personálem by mi mohlo trvat rok než bych
přišel s tak dobrým produktem“. Richard O. Spertzel také řekl: „Mnohé vědecké
disciplíny a technologie, potřebné k výrobě spor antraxu nejsou v tomto případě
ve Fort Detricku k dispozici“. Bruce Ivins byl bakteriolog specializovaný na
očkovací látky a neměl znalosti z oboru aerosolů. To o něm řekl i šéf, který ho
najímal do Fort Detricku. Bruce Ivins tedy nemohl prášek z dopisu Daschlemu
vyrobit sám. Před odesláním druhého, mnohem nebezpečnějšího, prášku se
sporami antraxu, ukončil Ivins přesčasovou práci ve své laboratoři 4 dny před
odesláním těchto dopisů, zatímco u prvního, méně sofistikovaného prášku,
ukončil přesčasovou práci dva dny před odesláním dopisů. Pokud pracoval na
výrobě prášku do dopisů, zbývaly v případě dopisů Daschlemu a Leahymu před
jeho odesláním dva dny navíc, které mohly být použity k dalšímu zpracování
antraxu v jiné laboratoři, která měla vybavení na jeho přeměnu na biologickou
zbraň. V takovém případě by ale musel na antraxových útocích pracovat tým
vědců a ten by mohla dát dohromady buďto americká vláda nebo některá její
agentura, například CIA, která věděla i jak zabránit tomu, aby se na obálkách
antraxových dopisů našly stopy DNA odesílatele a znala tajnou studii Williama
Patricka na téma provedení antraxových útoků. Vybavení k přeměně spor antraxu
na biologickou zbraň měla laboratoř Battelle, která jako jediná pokračovala ve
vývoji antraxu pro CIA potom, co armádní laboratoře začaly v roce 1969
respektovat americký podpis pod mezinárodní dohodou o zákazu biologických
zbraní. Laboratoř Battelle psala, podle časopisu Science, na svých webových
stránkách že je jednou z mála farmaceutických firem na světě, která vyrábí
elektrostaticky nabité aerosoly pro inhalaci a že jejich nový
„elektrohydrodynamický aerosol spolehlivě dodává víc než 80% léku do plic
v jemném (isokinetickém) oblaku částeček o uniformních rozměrech“
(http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf). Bylo tedy velmi
pravděpodobné, že antrax s vlastnostmi, které popisoval americký tisk v roce
2002, byl vyroben právě v laboratoři společnosti Battelle. V roce 2003 napsal
časopis Science, že laboratoř Battelle je pravděpodobně jedinou laboratoří na
světě, která má takové vybavení.
Činnost FBI od roku 2006 působí dojmem, že se snažila zabránit tomu, aby
musel být autor nebo spoluautor antraxových útoků hledán právě v laboratořích
společnosti Battelle. V roce 2006 napsal Douglas Beecher, vědec pracující pro
FBI, ve vědeckém časopisu Applied and Evironmental Microbiology, že je
„široce rozšířeno chybné pojetí, že spory byly vyrobeny s použitím přísad a za
využití komplikovaných pracovních postupů typických pro výrobu biologické
zbraně“ (http://www.anthraxinvestigation.com/Forensics.pdf). Jeho článek napadl nejdřív
šéfredaktor časopisu, s tím, že ve vědeckém časopisu by každé tvrzení mělo být
doloženo odkazy na vědecká fakta a dokumentaci, které by ho dokazovaly a které
v Beecherově článku chyběly. Později napsala do stejného časopisu dr. Kay
Merisheová, šéfka biologického plánování a operací OSN dopis, ve kterém
Beechera žádala, aby zveřejnil vědecká data, která by toto jeho tvrzení potvrdila.
Svou žádost zdůvodnila tím, že v roce 2006, na schůzce v Paříži věnované
nešíření biologických zbraní vědec, který pracoval na analýze spor antraxu
z dopisů popsal spory antraxu jako „bez povlaku, ale řekl, že obsahovaly přísady,
které ovlivňovaly jejich elektrický náboj“. Douglas Beecher na tuto žádost
neodpověděl. (časopis Chemical&Engineering News k tomuto tématu v prosinci
2006 poznamenal: „Mluvčí FBI odmítal žádosti o rozhovor s Beecherem“ -
http://pubs.acs.org/cen/government/84/8449gov1.html). Tomu, že FBI v těchto
výrocích klamala veřejnost nasvědčuje i tvrzení Richarda O. Spertzela, že, podle
jednoho z jeho bývalých inspektorů při zvláštní komisi OSN, sdělila FBI
v listopadu 2001 německému ministerstvu zahraničí, že antrax použitý při útocích
byl pokryt polymerovaným sklem. Podle Spertzela také FBI ve stejné době
zveřejnila tiskové prohlášení, podle kterého byly spory antraxu v prášku pokryty
„produktem, který nikdy předtím nebyl podobným způsobem použit“
(http://online.wsj.com/article/SB121789293570011775.html?mod=todays_us_opi
nion.).
Chtěla-li FBI dokázat, že prášek nebyl zpracován v laboratoři pracující pro
americkou vládu a vybavené technologiemi na výrobu antraxové zbraně, musela
dokázat, že by laboratoř, bez takového vybavení, byla schopna vyrobit stejný
prášek. V prosinci 2002 uložila armádní laboratoři Dugway Proving Ground,
která měla antraxový prášek vyrobený Ivinsem ve Fort Detricku, aby se pokusila
vyrobit z něj prášek, který by byl laciný a vznášel se bez použití křemene.
Laboratoř Dugway Proving Ground použila k výrobě prášku technologie vyvinuté
v 50. letech v laboratoři ve Fort Detricku a prášek zůstával ležet na dně zkumavek
(http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf). V září 2003 napsaly
USA Today, že se FBI ani dva roky po útocích dosud nepodařilo zjistit, jakým
způsobem byl antraxový prášek vyroben, tedy zopakovat jeho výrobu
(http://www.usatoday.com/news/washington/2003-09-29-anthrax_x.htm). Richard
Spertzel to v roce 2003 komentoval pro časopis Science: „To potvrzuje to, co
pořád říkám: abyste udělali dobrý prášek, potřebujete přísadu.“ Tři týdny po
obvinění Bruce Ivinse tvrdila najednou FBI New York Times, že se jejím vědcům
podařilo zopakovat výrobu antraxu, který se snadno vznášel ve vzduchu po
pouhém vysušení tekutiny, ale nepodařilo se jim přitom zreprodukovat vysokou,
technologicky podmíněnou kvalitu křemene. To připsali přirozené proměnlivosti
(http://www.nytimes.com/2008/08/19/us/19anthrax.html?_r=2&pagewanted=2&h
p#). Ještě 14 dní předtím, 5.8.2008, napsal Richard Spertzel ve Wall Street
Journal, že se to FBI nepodařilo ani po 18 měsíčním úsilí
(http://online.wsj.com/article/SB121789293570011775.html?mod=todays_us_opi
nion). Bylo to proto, že se mu ještě nedonesla zpráva o čerstvém úspěchu vědců,
najatých FBI? FBI také tvrdila, že spory antraxu, které se snadno vznášely ve
vzduchu, mohla vyrobit jedna osoba za 3 - 7 dní s pomocí zařízení, které bylo
k dispozici ve Fort Detricku. Pokud se FBI takový prášek podařilo vyrobit, trvalo
týmu vědců 6 let vyrobit to, co podle tvrzení FBI, mohla stihnout jedna osoba za 3
– 7 dní! Podle článku ve Washington Post (http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2008/08/18/AR2008081802174.html), zprávu o tom, že se
vědcům FBI podařilo zopakovat výrobu spor antraxu z dopisů Daschlemu a
Leahymu přednesl novinářům James P. Burans, ředitel Národního centra pro
biologickou soudní analýzu. Nepotvrdil jí zatím žádný z vědců, kteří museli
zopakování výroby antraxu provést a zpráva zatím nebyla potvrzena ani v žádném
vědeckém časopise. Nelze jí tedy považovat za seriózní informaci, zvláště proto,
že bez přísady, o které James Burans tvrdil, že ve vyrobeném prášku nebyla
obsažena, není možné zabránit tomu, aby se buňky antraxu lepily na sebe a
vytvářely shluky. Spora má totiž vždycky elektrostatický náboj
(http://www.natur.cuni.cz/fyziol/odd_neuro/bioel_jevy_1_07.ppt#258,3,Snímek3) a vázat se
na sebe je přirozenou vlastností jak bakterií, tak i jejich spor, protože během
svého růstu mění svůj elektrický náboj a buňky s opačným nábojem se navzájem
přitahují (http://www.asm.org/Media/index.asp?bid=42907). Prášek se sporami
antraxu vyrobený vědci FBI se tedy bez patřičné přísady nemohl vznášet.
Aby tuto námitku vyvrátili, tvrdili vědci a experti, najatí FBI k analýze
antraxu 18. srpna 2008, že i když v prášku“ z dopisu senátoru Daschlemu „našli
křemík, vyskytoval se tam přirozeně a nebyl tam přidán“
(http://articles.latimes.com/2008/sep/17/nation/na-anthrax17), přestože předtím
psaly New York Times, že se vědcům „nepodařilo zopakovat vysokou…kvalitu
křemene“ a nikoli křemíku. Křemík je také izolační materiál, ale nepoužíval se
v amerických programech na výrobu antraxu, použitelného jako biologická zbraň
hromadného ničení. Křemík byl v roce 1980 nalezen u bakterie Bacillus cereus,
příbuzné bakterie způsobující antrax a odborníci usoudili, že se tam vyskytnul
přirozeně. Informaci o této skutečnosti poskytl FBI molekulární biolog
z Harvardské univerzity Matthew S. Meselson. V článku v časopise Science
z roku 2003 se ale psalo, že od roku 1980 nebylo publikováno nic o tom, že by
v buňkách bakterie Bacillus cereus bylo objeveno významnější množství křemíku
a že odborníci jsou přesvědčeni o tom, že šlo o anomálii nebo dokonce o
intoxikaci (http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf). Tvrzení
odborníků a expertů najatých FBI, že křemík se v prášku se sporami antraxu
v dopisech určených Daschlemu vyskytoval přirozeně, tedy nemá přesvědčivé
vědecké opodstatnění.
Laboratoř ve Fort Detricku požádala v říjnu 2001 Armádní patologický institut
o prozkoumání antraxového prášku rentgenovým spektrometrem
(http://www.anthraxinvestigation.com/AFIP.html), který rozeznává atomy
přítomné ve studované látce. Výsledky testu nejsou na internetových stránkách
laboratoře dostupné (http://www.afip.org/cgi-bin/siteindex.cgi?pletter=D).
Zástupkyně ředitele ústavu Florabel Mullicková v té době řekla: „Křemen
zabraňuje sporám antraxu ve shlukování, což usnadňuje jeho přeměnu na aerosol“
a že křemen „byl klíčovou složkou“. Podle časopisu Science řekl Frank Johnson,
šéf odboru chemické patologie ústavu: „Byl tam křemen, o tom nelze
pochybovat“. Už koncem října 2001 zveřejnil tento nález Armádního
patologického institutu tiskový mluvčí Bílého domu Ari Fleischer
(http://abcnews.go.com/US/story?id=92006&page=1). Generálmajor John Parker,
velitel lékařského výzkumu americké armády, řekl: „Bylo tam obrovské množství
křemene“. Křemen je sloučeninou křemíku a kyslíku a rentgenový spektrometr
nachází jen jednotlivé atomy, nikoli sloučeniny. Rentgenový spektrometr zřejmě
našel v prášku i kyslík. To potvrdila, ve svém tiskovém prohlášení z 21.8.2008,
Národní laboratoř Sandia
(http://www.sandia.gov/news/resources/releases/2008/anthrax.html). V dubnu
2007 zveřejnil Richard O. Spertzel na Internetu prohlášení, ve kterém uvádí:
„Nelze pochybovat, že materiál v dopisech Daschlemu a Leahymu…obsahoval
hydrofilní křemen“
(http://www.lauriemylroie.com/files/Spertzel_on_Shoham_Jacobsen2.htm).
Národní laboratoř Sandia ve svém tiskovém prohlášení, které také zveřejnila až po
obvinění Ivinse, tvrdila, že křemen nebyl se sporami smíšen, byl uvnitř spor a
dostal se tam přirozeně, během přeměny bakterií na spory. Národní laboratoř
Sandia použila ke studiu prášku z dopisů elektronového mikroskopu, který je
schopen proniknout dovnitř studovaného materiálu
 (http://www.sciam.com/article.cfm?id=sandia-anthrax-mailing-investigation). Její
tvrzení ovšem odporuje obecným vědeckým poznatkům o přeměně bakterií na
spory. Při tomto procesu se pod vnějším pouzdrem bakterií vytvoří další pouzdro
složené hlavně z vápníku, cukrů a aminokyselin, které neobsahují křemen ani
křemík. „Obrovské“ množství křemíku nemohlo tedy být tímto způsobem
vysvětleno (fotografie z monitoru rentgenového spektrometru byla zveřejněna
v časopise Chemical and Engineering News v roce 2006 -
http://pubs.acs.org/cen/government/84/8449gov1.html).
Při slyšení v americkém Kongresu, 15. září 2008, kongresman Jerrold Nadler
zaútočil na ředitele FBI s otázkou, jak se mohl do prášku se sporami antraxu
dostat křemík. Někdo ho zřejmě informoval, že je vyloučeno, aby se tam dostal
přirozeně. Tentýž den virolog Peter Jahrling, který se podílel na první analýze
prášku ve Fort Detricku, vystoupil s prohlášením, že se dopustil „čestného omylu“
(http://articles.latimes.com/2008/sep/17/nation/na-anthrax17), když řekl, že prášek
se sporami antraxu použitý v dopise kongresmanu Daschlemu „byl
pravděpodobně upraven, aby byl smrtonosnější“. Jahrling, který si v roce 2001
prášek prohlížel elektronovým mikroskopem a viděl ho smíšený s jakýmsi blátem,
teď řekl, že tenkrát na něj to, co viděl, „udělalo silný dojem“ a „podívám-li se
zpět, myslím, že jsem se mýlil a souhlasím s názory odborníků“. Ustoupil přitom
před tvrzeními dvou mužů z národní laboratoře Sandia, kteří nebyli biology a
nevyznali se v biologických zbraních, od svého předchozího tvrzení, že spory
antraxu byly v prášku smíšeny s přísadou. Jeho vystoupení v roce 2008 dokazuje
jenom to, že stejně jako v roce 2001, před návštěvou Bílého domu, kdy byl
ochoten nepředložit elektronoptické snímky irácké cvičné napodobeniny antraxu,
aby z útoků mohl být obviněn Irák, znovu ustoupil názoru státních institucí. Že
vědci v amerických vládních laboratořích mohou být donuceni tvrdit i vědecké
nepravdy, dokazuje i vyšetřování pádu věží Světového obchodního centra.
V závěru své studie o antraxových útocích z ledna 2002 Barbara Rosenbergová,
molekulární bioložka a odbornice na biologické zbraně hromadného ničení
napsala, že „po sérii nekontrolovaných prohlášení pro média byli příslušní experti
požádáni, aby zachovali klid a v některých případech se zdá, že byli požádáni, aby
‚opravili‘ svá předchozí prohlášení“. V květnu 2002 popsalo ve vědeckém
časopise Journal of Medical Association 16 vědců spory antraxu z dopisů jako
„biologickou zbraň“ „s výjimečně vysokou koncentrací a uniformní velikostí spor,
nízkým elektrostatickým nábojem, zpracovanou tak, aby nevytvářela shluky“.
Generál Parker tedy opravdu povolal ke zkoumání antraxového přášku ve Fort
Detricku další mikrobiology, kteří spadali pod jeho velení a ti potom zveřejnili
své poznatky.
Fakt, že byl prášek se sporami antraxu zpracován jako biologická zbraň
hromadného ničení, tedy že byl oslaben nebo zcela eliminován elektrostatický
náboj spor, potvrdil zcela jednoznačně článek v časopisu Americké lékařské
společnosti z 11. prosince 2002 (http://jama.ama-
assn.org/cgi/content/full/288/22/2853). V článku píší vědci, kteří studovali prášek
z budovy amerického Kongresu, že částice prachu odebrané v Kongresu 25 dní po
otevření dopisu a potom ještě dvakrát později, obsahovaly shluky spor o velikosti
až 100 mikronů, nicméně 80% částic, odebraných v budově, mělo rozměry od 0,95
do 3 mikronů. Jednotlivé spory měly uniformní rozměry a „reaerosolizovaly se“ –
jinými slovy shluky spor antraxu se rozpadaly stejně jako tehdy, když se na ně
dívali pod elektronovým mikroskopem vědci z Fort Detricku, včetně Petera
Jahrlinga. Z místnosti, kde byl dopis otevřen, se prášek se sporami antraxu rozšířil
do místností o patro výš. Spory se vznášely ve vzduchu i když testovací tým
minimalizoval svůj pohyb a snažil se změřit klidový stav. V článku byl studovaný
materiál jednoznačně popsán jako aerosol. Spory tedy byly zbaveny
elektrostatického náboje, aby se mohly vznášet ve vzduchu a musely obsahovat
„obrovské“ množství křemene, který jejich náboj izoloval. Takové množství
křemene se nemohlo dostat přirozeně do spor během jejich vývinu. Bruce Ivins
tedy nemohl antraxový prášek z dopisu Daschlemu vyrobit v laboratoři ve Fort
Detricku metodami, kterými tam byl vyráběn před americkým podpisem
mezinárodní dohody o zákazu vývoje a používání biologických zbraní v roce
1969. Podle Orley Bourlanda, šéfa vývoje antraxu jako biologické zbraně
hromadného ničení ve Fort Detricku z té doby, nebyly ve Fort Detricku spory
antraxu zbavovány elektrostatického náboje a v jednom gramu antraxového prášku
bylo jen 20 – 30 miliard spor
(http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf) oproti 1 biliónu spor
v dopise určeném senátoru Daschlemu.
Podle řady mikrobiologů nemohl být prášek v Daschleho dopisu vyroben bez
tryskového mlýna nebo sprejové sušičky
(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9804EEDF1738F93AA35752C1
A9679C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all). Jak podle bývalého zaměstnance
laboratoře ve Fort Detricku, Richarda Spertzela, tak podle časopisu Science tato
laboratoř neměla vybavení na zpracování antraxu jako biologické zbraně
hromadného ničení. I podle oficiálních informací americké armády o Fort Detricku
byla většina technologie na výrobu biologických zbraní hromadného ničení ve Fort
Detricku po americkém podpisu dohody o zákazu používání biologických zbraní
v roce 1969 zničena (https://www.detrick.army.mil/cutting_edge/chapter09.cfm).
Bruce Ivins tedy mohl v laboratoři ve Fort Detricku spory antraxu z dopisů
kongresmanům Daschlemu a Leahymu vyčistit, ale nemohl je tam zpracovat na
aerosol přidáním křemene a podle všeho i polymerovaného skla, které je
produktem nanotechnologie
(http://www.anthraxinvestigation.com/Anthrax_Science.pdf) (výsledky tajného
výzkumu, který odhalil v prášku přítomnost polymerového skla, o kterém psaly
Newsweek, Washington Post a časopis Science, nebyly dosud zveřejněny – časově
se tyto výsledky přibližně shodují s ukončením výzkumu Národní laboratoře
Sandia). Kdyby Ivins chtěl provést antraxové útoky, nemohl by je provést sám,
musel by vyčištěný antrax předat ke zpracování další laboratoři, která měla
vybavení na to, aby z něj vyrobila aerosol.
V březnu 2009 předložil republikánský poslanec americké sněmovny
reprezentantů Rush Holt návrh zákona, podle kterého by měla být sněmovnou
vytvořena vyšetřovací komise, která by celou kauzu antraxových útoků znovu
vyšetřila ve spolupráci s americkou akademií věd
(http://www.house.gov/list/press/nj12_holt/030309.html). Zatímco návrh zůstával
ležet ve sněmovně reprezentantů, v únoru 2010 FBI oznámila, že vyšetřování
antraxových útoků oficiálně ukončila. New York Times na to reagovaly
úvodníkem, ve kterém psaly, že tvrzení, že Bruce Ivins měl technické vybavení a
znalosti, potřebné k výrobě „vysoce vyčištěných spor, použitých v dopisech… by
mělo být ověřeno nezávislou analýzou“ a že New York Times „jsou nakloněni
tomu, souhlasit s… Rushem Holtem z New Jersey, který volá po tom, aby zjištění
byla ověřena nezávislým vyhodnocením“
(http://www.nytimes.com/2010/02/28/opinion/28sun2.html).. Rush Holt požádal 3.
března 2010 několik výborů amerického kongresu, aby vyšetřily „způsob, jakým
se vláda vypořádala s útoky“. Mimo jiné psal: „Nevíme, jestli vysvětlení FBI pro
přítomnost křemene ve sporách antraxu je opravdu vědecky platné. Nevíme, jestli
vědci a vládní a soukromé laboratoře, které pomáhaly FBI s vyšetřováním,
opravdu souhlasí se zjištěními a závěry vyšetřování FBI.“ Příští den se k Rushi
Holtovi přidal člen sněmovny reprezentantů Jerrold Nadler. Psal: „Dodnes zdaleka
není jasné, jestli pan Ivins měl buď znalosti nebo vybavení, potřebné k výrobě
materiálu“. K této výzvě se připojili i další kongresmani
(http://www.opednews.com/articles/1/Congress-Calls-for-New-Inv-by-George-
Washington-100312-887.html). Otázka, jestli existuje v USA síla, která by
dokázala proměnit v jistotu pravděpodobný útok americké vlády proti vlastnímu
lidu a jeho politickým reprezentantům s cílem získat přístup k arabským ropným
polím a omezit americkou demokracii, tak zůstává ještě otevřená v případě
antraxových útoků stejně jako v případě útoků z 11. září. Nicméně do října roku
2010 nebyla v USA ustavena žádná nová vyšetřovací komise. Politika americké
vlády se tedy s nástupem Baraka Obamy nezměnila.

GEORGE BUSH SI VYTVOŘIL TECHNICKÉ PODMÍNKY PRO LIKVIDACI

DEMOKRACIE

Zprávy amerických vyšetřovacích komisí omlouvaly neschopnost amerických

zpravodajských a bezpečnostních služeb odhalit přípravy útoků z 11. září z velké
části tím, že právní experti údajně neznali zákony, které se vztahovaly na
sledování tzv. amerických osob, tedy cizinců žijících na americkém území, a
bránili americkým zpravodajským a bezpečnostním službám v prohledání věcí,
sledování nebo nalezení teroristů, jejichž přítomnost na americkém území byla
odhalena. Není uvěřitelné, že takové základní mezery ve vzdělání, jako že osoby
žijící na americkém území a podezřelé z teroristické činnosti smějí být sledovány
nebo že jejich věci mohou být prohledány nebo že pravděpodobní teroristé na
americkém území mají být, v době hrozícího teroristického útoku, hledáni všemi
prostředky, měli ve svém oboru právníci FBI i právníci amerického ministerstva
obrany. Těchto neuvěřitelných mezer ve vzdělání právníků amerických vládních
úřadů se americká vláda po 11. září 2001 a antraxových útocích pokusila využít
k vytvoření policejního státu. Americký kongres, přestože některé projekty
americké vlády zamítnul, odhlasoval řadu zákonů, které otevřely americké vládě
cestu k získávání informací o amerických občanech a osobách bez soudního
dohledu a přístupové cesty k databázím informací, které, ve svém souhrnu,
poskytují možnost vytvořit si přehled o činnosti a charakteru každého Američana.
V roce 2002 předložilo americké ministerstvo spravedlnosti návrh, aby
poštovní zaměstnanci, instalatéři a jiní lidé, kteří mají volný přístup do domácností
podávali zprávy o podezřelých činnostech, kterých si tam všimli. V létě 2002
musela Bushova vláda od této operace, nazvané TIPS, odstoupit pod tlakem
skupin hájících lidská práva, členů kongresu a americké poštovní služby. Mezi
kritickými hlasy zaznělo například toto: "Vycvičit ty, kteří čtou vodoměry,
elektroměry atd. aby při své práci čenichali není hodné původních ideálů této
země." Koncem roku 2002 realizaci tohoto projektu výslovně zakázal americký
kongres v textu Zákona o Bezpečnosti vlasti, kterým bylo vytvořeno zvláštní
ministerstvo pro boj s terorismem. Už v prosinci 2002 ale s v podstatě stejným
návrhem přišla asociace bezpečnostních inspektorů, nejspíš inspirovaná americkou
vládou. Inspektoři dohlížející na dodržování protipožárních předpisů a bezpečnost
staveb mají také přístup do amerických domů a bytů. Asociace navrhla, aby její
členové byli vycvičeni pro sledování podezřelých aktivit během svých
každodenních pochůzek. Právní odborníci trvali na tom, že k tomu, aby někdo
mohl prohledávat něčí dům, musí k tomu nejprve obdržet soudní příkaz. Kdyby
byl tento projekt realizován, byli by američtí občané zbaveni práva na soukromí.
Vlastenecký zákon, odhlasovaný v říjnu 2001, umožňuje FBI, CIA a dalším
vládním agenturám získávat bez soudního dohledu informace o Američanech na
základě předložení tzv. Dopisů o národní bezpečnosti, ve kterých mohou tyto
agentury napsat, že požadují informace v rámci vyšetřování vztahujícího se k
národní bezpečnosti a příjemce dopisu jim tyto informace musí poskytnout a nesmí
o tom nikomu říct. V letech 2002 až 2005 FBI předkládala asi 50.000 těchto
dopisů ročně a vyšetřování generálního inspektora ministerstva spravedlnosti,
nařízené až v roce 2006 (kdy si tím kongres podmínil odhlasování prodloužení
platnosti Vlasteneckého zákona, který měl původně platit jen 4 roky) ukázalo, že
dopisy byly používány i k získávání informací o lidech, kteří se náhodně dostali do
styku s lidmi podezřelými z terorismu. Uvážíme-li, že v srpnu 2001 prováděla FBI
70 vyšetřování, vztahujících se k Al Kajdě, je otázka při jakých všech
vyšetřováních FBI používala Dopisů o národní bezpečnosti v pozdějších letech,
když jich používala 50.000 ročně. Platnost této praktiky prodloužil americký
kongres, i na nátlak prezidenta Obamy, znovu i v roce 2010.
Když tým Able Danger po měsíční práci našel technikou dolování dat teroristy
z Al Kajdy na území USA, byl rozpuštěn. Útoků z 11. září, k jejichž realizaci tak
americká vláda otevřela cestu, pak chtěla využít k tomu, aby získala oprávnění k
používání techniky dolování dat způsobem, který by jí umožnil sledovat činnost
Američanů místo prostřednictvím fízlů pomocí moderní technologie. Koncem roku
2002 Pentagon oznámil zahájení prací na projektu systému Totální informační
bdělosti, který měl shromažďovat a zpracovávat veškeré elektronické záznamy o
činnosti amerických občanů. Sledování zákaznického chování se stalo výnosným
obchodem a na základě informací o chování zákazníků jsou vytvářeny tzv.
zákaznické profily, které se používají při reklamních kampaních a zpracování trhu.
Existují proto firmy, které shromažďují veškeré veřejně dostupné informace o
nákupech Američanů s použitím kreditních karet. Projekt Totální informační
bdělosti měl shromažďovat do jediné databáze všechny záznamy o těchto
nákupech, bankovních transakcích, telefonních hovorech, internetových
komunikacích a školní, zdravotní a cestovní záznamy každého Američana. V takto
vytvořené databázi měly počítače vyhledávat shodu dat, která by mohla
naznačovat teroristickou činnost. Americká vláda by ale zároveň měla vytvořené
předpoklady k tomu, aby mohla, bez soudního dohledu, sledovat život každého
Američana ve všech zásadních detailech a udělat si na něj přesný názor. Někteří
zaměstnanci v průmyslových odvětvích, která měla na tomto projektu
spolupracovat, z etických důvodů spolupráci odmítli. Realizaci projektu nakonec
zakázal americký kongres.
Ve stejném roce ale začala policie na Floridě vytvářet protiteroristickou
databázi, která spojila přístup ke komerčně shromažďovaným datům o
zákaznickém chování s policejními informacemi. Systém byl schopen najít
například okamžitě jméno a adresu každého hnědovlasého majitele dodávky
značky Ford v okruhu 30 km od podezřelé události. Množství podrobností, které
byl Stát Florida schopen o svých občanech zjistit bylo nepochybně hodně obsáhlé.
Vysoký představitel floridské policie o programu řekl: „Mohu si o vás vytáhnout
cokoli, vaše fotografie, fotografie vašich sousedů“. Program se jmenoval Matrix
(Multistátní antiteroristická informační výměna) a měl se z Floridy rozšířit po
celých USA. Nakonec byl zaveden jen v pěti státech: Florida, Connecticut, New
York, Ohio a Pensylvanie a byl ukončen v dubnu 2005. V tomto měsíci se na
webové stránce organizace amerických právníků na obranu občanských svobod
(ACLU) psalo: “Další velký útok na soukromí byl odvrácen díky tisícům
Američanů v celé zemi, kteří pomáhali proti němu bojovat… V hlavních městech
států v celém národě, na policejních ředitelstvích, v redakcích médií bylo jasně a
hlasitě slyšet program Matrix je v rozporu s americkou tradicí, že nevinní občané
mají být necháni na pokoji jejich vládou“
(http://www.aclu.org/privacy/spying/15324prs20050415.html).
Ani tím ale nebylo zastaveno úsilí americké vlády získat přístup k datům o
činnosti amerických občanů. Když měl agent Fuller začátkem září 2001 najít Al
Hazmiho a Al Midhara, „zapoměl“ požádat o informace z databáze ChoicePoint,
kde byly záznamy o jejich nákupu letenek na 11. září. V roce 2003, po neúspěchu
projektu Totální informační bdělosti, vydal americký ministr spravedlnosti
směrnice, podle kterých získala FBI přímý přístup k datům shromažďovaným o
zákaznickém chování v databázích ChoicePoint a LexisNexis. Zatímco dříve
museli agenti FBI o prohledání databází žádat a museli zřejmě uvést i důvod, proč
o něj žádají, rozhodnutím ministra spravedlnosti k nim, po útocích z 11. září a
antraxových útocích, získali přístup přímo z počítačů ve svých kancelářích.
Zároveň John Ashcroft nařídil, aby FBI začala používat technologie dolování dat.
FBI tak může, bez soudního dohledu, získávat všechny informace o nákupech
kteréhokoli amerického občana, který používá kreditní nebo zákaznickou kartu
nebo nakupuje přes Internet, a také informace o tom, kam cestuje, ve kterém
hotelu se ubytoval apod a spojovat si je s dalšími informacemi, kte kterým, jak
uvidíme, americká vláda také získala přístup. 24. června 2006 psaly Los Angeles
Times (v článku „Big Brother Bush and Connecting the Data Dots“), že americká
vláda využívá v současné době 199 programů používajících techniky dolování dat
k prohledávání soukromých databank, které mají přístup k řadě informací o
občanech. Americká vláda tak, zatím částečně, obešla zákaz budovat systém
Totální informační bdělosti. Bývalý právník FBI řekl o technologii dolování dat
listu Washington Post: „Komplexní obraz osoby, který vzniká z transakční
informace o vás prozradí víc než co sami říkáte“. Je nesporné, že z toho, co si
člověk kupuje a čím se zabývá ve svém volném čase je možné získat přesnou
charakteristiku jeho osobnosti a odhadnout třeba i to, jestli by odporoval likvidaci
demokracie v USA. Když se americká vláda rozhodne zlikvidovat demokracii,
najdou počítače tyto typy lidských charakterů v těchto databázích během několika
hodin nebo dní a americká vláda bude vědět, které lidi má případně zavřít do
koncentračních táborů, než se jí podaří upevnit svou moc.
Tento směr politiky americké vlády prozrazují stále nově se objevující projekty.
V červnu 2006 psal týdeník New Scientist (v článku „Pentagon sets it sights on
social networking websites“), že Pentagon a NSA financují výzkum, který by jim
měl umožnit shromažďovat informace, které o sobě lidé píší na webových
stránkách, kde navazují společenské kontakty. V říjnu 2007 řekl zástupce ředitele
amerického národního zpravodajství, Donald Kerr, na konferenci zpravodajských
představitelů, že protože lidé běžně zveřejňují podrobnosti o svých životech na
internetových stránkách, „jejich identita nemusí být chráněna stejným způsobem
jako v minulosti“.
Když americká vláda získala přímý přístup ke komerčním databázím a
zorganizovala používání systémů dolování dat z nich, zbývalo napojit
odposlouchávací systémy na americké telekomunikační uzly a získat přístup
k záznamům o finančních transakcích Američanů, aby byl projekt Totální
informační bdělosti realizován navzdory nesouhlasu amerického kongresu.
V roce 1975 řekl předseda senátního výboru pro zpravodajské služby, po
vyšetření odposlechových možností, které má NSA: „Tato schopnost může být
kdykoli obrácena proti americkému národu… a žádnému Američanovi nezůstane
žádné soukromí… nebude se mít kam schovat…a odpor proti tomu nebude mít
naději na úspěch“ (New York Times, 25.12.2005, „NSA the agency that could be
big brother“). V prosinci roku 2005 deník New York Times (po ročním váhání a
dohadování se s americkou vládou) zveřejnil zprávu, že americká odposlechová
agentura NSA, na příkaz prezidenta Bushe, prohledává databáze telefonických i
internetových hovorů mezi USA a zahraničím, čímž porušila 4. článek americké
ústavy, zakazující sledování amerických občanů bez soudního příkazu. Organizace
ACLU napsala ve své zprávě o těchto odposleších, že NSA s největší
pravděpodobností „zřejmě sleduje nejen jednotlivce, ale používá také rozsáhlých
systémů ‚dolování dat‘, které jí umožňují odposlechnout a vyhodnotit komunikace
miliónů lidí uvnitř USA“. To se potvrdilo, když v listopadu 2007 v americkém
kongresu vypovídal technik AT&T, který v roce 2003 pracoval na pracovišti této
společnosti, kam bylo umístěno odposlechové zařízení NSA a zjistil, že do tohoto
zařízení proudí veškerý internetový provoz v USA. Žaloba proti společnosti
AT&T, podaná organizací Electronic Frontier Foundation, obsahuje svědectví
bývalého poradce Federální komise pro komunikace, podle kterého bylo zřejmě
v USA zřízeno 15-20 takových odposlechových míst.
Podle ředitele NSA z doby vypuknutí skandálu, Michaela Haydena, který se
mezitím stal ředitelem CIA, v současné době o tom, rozhovory kterých Američanů
telefonujících se zahraničím budou NSA studovány, rozhoduje, místo tajného
soudu FISA, vedoucí směny v NSA. NSA tak, za svou nečinnost před útoky z 11.
září a nebo spíše díky tomu, že její činnost v té době byla utajena, aby nebylo
zjevné, že měla dost poznatků na to, aby mohla zabránit útokům z 11. září, získala
právo odposlouchávat americké občany bez soudního dohledu.
Společnost AT&T v reakci na zveřejnění těchto odposlechů předložila
veřejnosti své stanovisko, podle kterého jsou data zákazníků jejím soukromým
vlastnictvím
(http://today.reuters.com/news/newsArticle.aspx?type=domesticNews&storyID=2
006-06-22T121058Z_01_N21315753_RTRUKOC_0_US-TELECOMS-ATT-
PRIVACY.xml&archived-False). Podle tohoto stanoviska je nejenom vlastníkem
peněz, které jí zákazníci platí za zprostředkování jejich soukromých hovorů, ale
přivlastňuje si i obsah služby, za kterou dostává zaplaceno. AT&T tento argument
použila, aby obhájila své právo předávat záznamy hovorů svých zákazníků
americké vládě bez soudního dohledu. Pro AT&T tak přestali být nejdůležitějšími
partnery její zákazníci a místo nich se pro ni stal nejdůležitějším partnerem stát.
Takové vztahy mezi státem a podnikatelskými subjekty ale typicky vznikají
v totalitních státech.
25. července 2006 federální soudce, zjevně na nátlak vlády, zamítl žalobu, která
žádala, aby zakázal společnosti AT&T, aby pokračovala v předávání záznamů
telefonických hovorů Američanů vládě s odůvodněním, že kdyby bylo potvrzeno
nebo vyvráceno, že AT&T předávala tyto záznamy americké vládě, bylo by tím
vyzrazeno státní tajemství. Státním tajemstvím se tak stalo porušování ústavy.
V květnu 2007 soud FISA rozhodl, tajným rozhodnutím, že základní stavební
prvek odposlechů NSA je protizákonný, protože k odposlechům dochází na
americkém území, ale v srpnu 2007 se Bushově vládě podařilo přesvědčit
kongres, aby odposlechy bez soudního dohledu povolil na dalšího půl roku (podle
zprávy televizní stanice MSNBC podnikla v den hlasování policie v okolí budovy
kongresu bezpečnostní opatření na základě informace z kruhů americké vlády o
připravovaném teroristickém útoku na kongres, která byla smyšlená -
http://truthou.org/docs_2006/092507B.shtml). Americká vláda tedy znovu použila
strategie, která se osvědčila v případě antraxových útoků a útoků z 11. září.
Že NSA skutečně prohledává všechny komunikace na americkém území, se
potvrdilo, když Bushova vláda, po odhlasování nového zákona, začala vyjednávat
s kongresem, aby poskytl imunitu telekomunikačním společnostem, které se
podílely na nezákonných odposleších amerických občanů a byly proti nim podány
desítky žalob. Ředitel národního zpravodajství, Mike McConnell, řekl novinářům
z agentury Associated Press („Bush Seeks Legal Immunity for Telecoms“), že
kdyby společnosti byly odsouzeny, musely by zaplatit pokutu minimálně 1000
dolarů za každého zákazníka a celkové částky by dosáhly miliard dolarů.
Odposlechy NSA se tedy opravdu dotýkají miliónů lidí. V únoru 2008, už za vlády
prezidenta Obamy, schválil imunitu pro americké telefonní společnosti americký
senát a potom i sněmovna reprezentantů.
Podle nového zákona o odposleších už nemá příkazy k odposlechům vydávat
soud FISA, ale ministr spravedlnosti a ředitel národního zpravodajství Mike Mc
Connell. Soud FISA má jenom, čas od času, posuzovat, jestli postupovali správně.
Zákon prošel i ve sněmovně reprezentantů a hlasoval pro něj i současný americký
prezident Barak Obama. Toto porušení americké ústavy je omlouváno tím, že na
Internetu si komunikace hledají momentálně nejrychlejší možnou cestu a proto i
zahraniční komunikace často procházejí přes americké území. Komunikace z Asie,
Evropy a Afriky se ale dostávají na americké území přes satelity a tam je systém
Echelon musí být schopen zachytit také. Američtí občané si tak postupně zvykli na
změnu americké ústavy, která přestala chránit jejich soukromí.
V srpnu 2007 se také ukázalo, že příkaz, kterým prezident Bush původně, už
v roce 2001, povolil odposlechy telefonických hovorů obsahoval i další průniky do
soukromí amerických občanů, které ale zůstaly utajeny. Washington Post
(1.8.2007, „NSA Spying Part of Broader Effort) citoval z dopisu Mika Mc
Connella, ředitele národního zpravodajství, senátoru Arlenu Specterovi o
odposleších: „Toto je jediný aspekt činnosti NSA, který může být veřejně
diskutován, protože to je jediný aspekt těchto různých aktivit, jehož existence byla
veřejně přiznána“. Zákon, nově odhlasovaný v srpnu 2007, navíc změnil definici
elektronického odposlechu tak, že nepřímo umožnil, aby podle něj byly bez
soudního příkazu soudu FISA prohledávány i věci a získávány záznamy o
obchodních transakcích Američanů, kteří jsou ve styku s podezřelými cizinci.
Představitelé ministerstva spravedlnosti navíc při setkání s právníky občansko-
právních organizací odmítli slíbít, že vláda bude striktně dodržovat nově
odhlasovaný zákon.
Před útoky z 11. září, v červnu 2001, vláda George Bushe znemožnila realizaci
mezinárodního programu proti financování terorismu Organizace pro
ekonomickou spolupráci a rozvoj. Zvláštní agent FBI Robert Wright zase obvinil
FBI, že mu, před útoky z 11. září, bránila ve vyšetřováních pohybu peněz Al
Kajdy. Řadu měsíců před 11. zářím se také americká vláda nepřipojila
k rozhodnutí Evropské Unie a OSN zmrazit účty pěti blízkých spolupracovníků
Bin Ládina přesto, že věděla, že Al Kajda připravuje masivní útok proti USA.
Všechno nasvědčuje tomu, že cílem těchto tahů, usnadňujících provedení útoků
z 11. září, bylo otevřít po útocích americké vládě i přístup ke sledování
mezinárodních finančních transakcí.
22. června 2006 New York Times otiskly článek, ve kterém zveřejnily tajný
program americké vlády, ve kterém CIA a FBI hledá finanční transakce teroristů
v záznamech mezinárodního konsorcia Swift, které zprostředkovává mezinárodní
převody peněz po celém světě. Společnost Swift tak dokázala, že i mezinárodní
společnosti jsou schopné předávat informace o svých zákaznících americké vládě
na pouhé požádání.
V březnu 2008 zveřejnil americký deník Wall Street Journal článek („NSA’s
Domestic Spying Grows As Agency Sweeps Up Data“), podle kterého má NSA
vlastní program vyhledávající teroristy v sociálních sítích na Internetu. Navíc se
v tomto článku poprvé psalo o tom, že NSA kombinuje data ze sledování volaných
čísel Američanů, adresátů a předmětů jejich e-mailů a navštěvovaných webových
stránek s daty o jejich bankovních transakcích a nákupech a leteckých cestách.
Protože NSA je ze zákona organizací, která se má zabývat jenom špionáží
v zahraničí, dodávají tato data NSA americké ministerstvo financí a FBI. NSA je
získává i od soukromých společností. Americká vláda tedy používá program
Totální informační bdělosti navzdory nesouhlasu amerického kongresu.
Po skončení prezidentské éry George Bushe se novinářům znovu ohlásil Russell
Tice, který předtím novinářům prozradil odposlechy amerických občanů a řekl, že
NSA odposlouchávala i americké novináře.
V roce 2003 už v 11 amerických státech platil zákon (a v řadě dalších států se
projednával), podle kterého je zločinem vlastnit software, který je schopen zakrýt
existenci nebo zdroje elektronických komunikací. Lidé v těchto státech tedy
nesmějí posílat informace, které by unikaly možnosti státního elektronického
odposlechu (http://www.securityfocus.com/news/3912).
Ušetřeny nezůstaly ani poštovní zásilky. 20. prosince 2006 podepsal prezident
Bush nový zákon o poště. Zákon sice potvrzuje, že poštovní zásilky nesmějí být
otevírány bez soudního příkazu, ale prezident Bush k zákonu při svém podpisu
připsal poznámku, kterou pro tento zákon stanovuje výjimku, která „umožňuje
otevření poštovní zásilky… způsobem, který odpovídá… potřebě provádět
prohlídky za naléhavých okolností“, které definuje jako bezprostřední nebezpečí (o
které je ale v zákonu stejně postaráno) nebo stav dlouhodobé krize. Dá se tedy
očekávat, že když vypukne energetická, klimatická nebo hluboká ekonomická
krize, začne americká vláda prohledávat i poštovní zásilky Američanů a Američtí
občané nebudou mít možnost používat ani pošty k tomu, aby se domlouvali na
něčem, o čem by se americká vláda nemohla dozvědět.
Poslední, co zbývá k tomu, aby americká vláda měla totální kontrolu nad
chováním amerických občanů je možnost sledovat jejich pohyb. V květnu 2007
americká vláda rozhodla, že amerických špionážních satelitů a letadel může být
používáno i ke sledování amerického území. To je další porušení principu, že
americká armáda se nesmí vměšovat do občanského života Američanů. Kromě
fotografování má být používáno i radarů pronikajících zemi k hledání předmětů
ukrytých v budovách nebo bunkrech a detektorů, které registrují
elektromagnetické vlny, radioaktivitu a chemické prvky. To sice může usnadnit
boj s terorismem, ale když se americká vláda rozhodne zlikvidovat demokracii,
bude teď moci sledovat pohyb svých odpůrců pomocí satelitů nad americkým
územím. V roce 2010 bylo také v osmi státech USA povoleno sledovat pohyby aut
Američanů pomocí systému GPS bez soudního příkazu
(http://www.time.com/time/nation/article/0,8599,2013150,00.html).
 Ke sledování pohybu Američanů, ale i jiných obyvatel této planety může být
použito i radiofrekvenčních identifikačních čipů, o jejichž umísťování do všech
výrobků usilují velké mezinárodní společnosti. Kdokoli si takový výrobek koupí
s použitím kreditní karty, stane se identifikovaným nositelem takového čipu,
například na svém oblečení. Aby těchto čipů nemohlo být zneužito ke sledování
občanů, musely by být likvidovány, kdykoli je zboží prodáno. Jinak by vlády
mohly sledovat pohyb lidí kdekoli na světě, kde by firmy zpracovávající data o
zákaznickém chování byly ochotné zpřístupnit jim svá data, jako to udělalo
mezinárodní konsorcium Swift pro americkou vládu.
I když radiofrekvenční identifikační čipy ještě nejsou masově používány, má
americká vláda v současné době vybudovány přístupové cesty k dostatečnému
množství informací o svých občanech na to, aby v okamžiku, kdy se rozhodne
zrušit demokracii, američtí občané nebyli schopni se zorganizovat k její obraně.
Navíc, jak uvidíme, má k dispozici i technologii, která by jí umožnila působit i na
činnost mozků amerických občanů. Veškeré tyto přípravy na likvidaci demokracie
jsou zřejmě způsobeny obavou amerických elit, že dojde k energetické, hluboké
finanční nebo klimatické krizi. Skutečnost, že americká vláda nezabránila útokům
z 11. září a zřejmě útočníkům pomáhala, stejně jako fakt, že zřejmě sama
zorganizovala antraxové útoky, by měla americkou i světovou veřejnost varovat.

AMERICKÁ VLÁDA SLEDOVALA SVÉ OPONENTY

V průběhu roku 2001 vydali George Bush a generální prokurátor John Ashcroft
směrnice, podle kterých mají federální agenti pronikat do různých občanských a
církevních seskupení amerických občanů.
Protiváleční aktivisté v kalifornském Fresnu, v říjnu roku 2003, zjistili z
fotografie na úmrtním oznámení v novinách, že jedním z členů jejich skupiny byl
víc než půl roku zástupce šerifa pro boj s terorismem. V jejich skupině používal
falešné jméno, uváděl i jiné zaměstnání a projevoval sympatie k jejich činnosti. V
Aucklandu zase došlo ke srážkám mezi policií a protiválečnými demonstranty, ve
kterých policie použila gumové projektily, na základě informací, které policii
dodalo kalifornské Protiteroristické informační centrum
(http://www.boston.com/news/nation/articles/2003/11/30/new_surveillance_guidel
ines_fue_debate_in_california?mode=PF). V březnu 2006 obdržela organizace
amerických právníků na obranu občanských svobod ACLU na základě žádosti,
podané podle zákona o svobodě informací, kterou podala jménem 150 organizací,
dokumenty, ze kterých vyplývalo, že protiteroristická jednotka místní kanceláře
FBI ve městě Pittsburg, od listopadu 2002 do března 2005, tajně vyšetřovala
činnost místní organizace, která protestuje proti válce v Iráku. Informace
pocházely od informátora, který do skupiny proniknul a fotografoval její členy.
Zprávu o protestech proti válce v Iráku FBI nazvala „Jde o mezinárodní
terorismus“. Protiteroristická jednotka FBI z Denveru sledovala i činnost aktivistů
proti vymycování lesů v Colorado Springs v roce 2002. Koncem listopadu 2003
New York Times psaly o odhalení důvěrného memoranda FBI z října téhož roku,
ve kterém instruovala místní policie, aby "podávaly zprávy o jakékoli podezřelé
aktivitě při protestech místním protiteroristickým oddělením"
(http://www.iht.com/articles/119339.html
http://www.globalresearch.ca/articles/ANS311A.html). Mezi aktivitami, které
měly být sledovány, bylo v memorandu uvedeno např. "používání Internetu k
náboru lidí, získávání peněz a koordinace činností před demonstracemi". Americká
vláda tedy, začala sledovat své oponenty a využívalo k tomu prostředky, které
získala v rámci „protiteroristických“ bezpečnostních opatření.
V roce 2010, za Obamovy vlády, FBI v Minneapolis, Chicagu a státu Severní
Karolina prohledávala byty a kanceláře protiválečných aktivistů pro „podezření
z materiální podpory terorismu“. Zabavila pevné disky z počítačů a jeden mobilní
telefon (http://edition.cnn.com/2010/CRIME/09/24/fbi.searches/index.html) a
předvolala některé aktivisty před soud. Když se po akci FBI jeden z aktivistů sešel
se svým známým, byl tento známý vzápětí dotazován FBI, o čem spolu mluvili.
Aktivisté se shodovali v názoru, že cílem této akce bylo je zastrašit. Za materiální
podporu terorismu hrozí v USA trest až 15 let ve vězení.

ÚTOKY NA PRÁVO NA SVOBODU INFORMACÍ

Vláda prezidenta Bushe utajila významné množství závažných informací o

znalostech a práci amerických zpravodajských a bezpečnostních služeb před útoky
z 11. září a cenzurovala výsledky dalších vyšetřování, které by s vysokou
pravděpodobností prokázaly, že těmto přípravám pasivně přihlížela a dokonce
napomáhala. Utajeno bylo i odposlouchávání amerických občanů, které je
v rozporu s americkou ústavou a sledování jejich finančních operací. Rozchod s
demokracií je tak v USA systematicky zakrýván používáním zákona o zachování
státního tajemství. Podle zprávy Kanceláře pro dohled nad bezpečností informací,
utajila Bushova vláda v roce 2006 20,5 miliónu dokumentů. Kancelář
viceprezidenta Cheneyho přitom této kanceláři přestala dodávat informace o počtu
utajených dokumentů v roce 2003 a tyto informace nepodávala ani Kanceláři
národních archivů. Činnost americké vlády se zjevně čím dál více vymykala
kontrole veřejnosti a často i amerického kongresu. Steven Aftergood, výzkumný
analytik z Federace amerických vědců, který řídí projekt zaměřený na politiku
utajování americké vlády řekl: „Vláda prochází mutací, ve které se postupně stává
novým typem vlády, ve které je výkonná moc nadřazená a výrazně
nekontrolovaná“.
Bushova vláda se snažila potlačit i vědecké informace, které nepodporovaly její
politiku. 29. června 2006 zveřejnili představitelé 10 tisíc vědců pracujících pro
americké ministerstvo pro ochranu životního prostředí dopis americkému
kongresu, ve kterém ho žádali, aby zabránil Bushově vládě v politice, která vede
k zavírání jejích knihoven, kde jsou soustředěny vědecké studie o ochraně
životního prostředí. Bushova vláda totiž vyškrtla z osmimiliardového rozpočtu
ministerstva životního prostředí na rok 2007 dva milióny dolarů určených na
provoz těchto knihoven, které představují 80% jejich výdajů. Zavřením knihoven
se publikace o ochraně životního prostředí staly nedostupnými pro veřejnost i pro
vědce z oboru (http://www.peer.org/news/news_id.php?row_id=706).
19. února 2006 otiskl New York Times článek o výroční schůzi Americké
asociace pro pokrok vědy, na které stovky vědců „nadšeně tleskaly“ řečníkům,
kteří kritizovali politiku vlády, která ohrožovala zdraví vědy tím, že potlačovala
její svobodu (New York Times, „At a scientific gathering, US policies are
lamented“). 16. dubna 2006 psal Washington Post o tom, že vědci, kteří ve
vládních výzkumných ústavech studují oteplování planety, si stěžovali, že jim
vláda, prostřednictvím úředníků, kteří ústavy řídili, znemožňuje sdělit veřejnosti
jejich poznatky tím, že z jejich zpráv odstraňovala zmínky o globálním oteplování
nebo změně klimatu. Odborník na počasí z Národního úřadu pro oceány a
atmosféru řekl v únoru 2007 v americkém senátu, že mu političtí přidělenci
v úřadu zakázali mluvit o vztahu mezi hurikány a globálním oteplováním. James
Hansen, ředitel Godardova institutu pro výzkum vesmíru při americké NASA řekl
při přednášce na univerzitě v New Yorku: „připomíná to spíš nacistické Německo
nebo Sovětský svaz než Spojené Státy“. Důvodem k těmto útokům na
zveřejňování výsledků vědeckého bádání bylo přesvědčení George Bushe, že
omezování exhalací kysličníku uhličitého by poškodilo americkou ekonomiku
(http://www.sfgate.com/cgi-
bin/article.cgi?f=/c/a/2006/04/16/MNG3SI80RC1.DTL&hw=Juliet+Eilperin&sn=002&sc=620).
Viděli jsme, že v případech vyšetřování antraxových útoků a pádu budov
Světového obchodního centra, bylo zřejmě využíváno vědců zkorumpovaných
americkou státní mocí. Bez svobody vědeckého výzkumu a přístupu veřejnosti
k jeho výsledkům se ale americká společnost i tato civilizace snadno může dostat
do hluboké krize vyvolané nezodpovědností politiků, podléhajících tlaku velkých
průmyslových společností. Americká demokracie se tak dostávala do krize
způsobené neochotou amerických průmyslových a politických elit, reagovat na
problémy spojené s růstem civilizace. Je ale pramalá naděje, že bez demokracie se
tyto problémy podaří zvládnout racionálním způsobem. Naopak, kdyby tento trend
v americké politice pokračoval, nezbyla by americké vládě, pod tíhou energetické,
finanční nebo klimatické krize, jiná možnost než americkou demokracii
zlikvidovat. Je otázka, co by se potom stalo se zbytkem demokratického světa,
který v současné době přejímá americké deformace demokracie.

AMERICKÁ VLÁDA PŘEDKLÁDALA OSN FALEŠNÉ INFORMACE O

IRÁCKÝCH ZBRANÍCH HROMADNÉHO NIČENÍ A IRÁCKÉ ÚČASTI NA
ÚTOCÍCH Z 11. ZÁŘÍ

Zprávy o tom, že americké důkazy, ospravedlňující útok na Irák, byly

zfalšované, se začaly dostávat na veřejnost až po roce 2005. Informace o iráckých
pojízdných laboratořích na výrobu biologických zbraní si vymyslel irácký inženýr
chemie, Rafid Ahmed Alvan, který v roce 1999 žádal v Německu o politický azyl.
Aby ho získal, tvrdil, že v Iráku pracoval nedaleko od Bagdádu, v Džerf Al Nadaf,
v továrně na výrobu pojízdných biologických laboratoří. V roce 2001 si
Američané místo, kde Alvan tvrdil, že tato továrna stála, prohlédli na satelitních
fotografiích a zjistili, že tam, kudy podle Alvana přijížděly do továrny pojízdné
laboratoře k doplnění zásob biologických zbraní, stála už od roku 1998 zeď.
Alvan také řekl, že na řízení výroby se podílel irácký jaderný vědec Basil Al Sáti.
Ten emigroval z Iráku v roce 1999 a, už v emigraci, britským zpravodajským
agentům řekl, že v Džerf Al Nadaf se biologické zbraně nevyrábějí a že kdyby se
podílel na výrobě iráckých biologických zbraní, nedovolil by mu Sadám Husejn,
aby emigroval z Iráku. Tvrzení Ahmeda Alvana tedy byla čím dál méně
uvěřitelná. Když Ahmed Alvan řekl agentům německé zpravodajské služby, že
syn jeho bývalého šéfa z továrny na výrobu pojízdných biologických laboratoří,
Basil Latif, tajně řídil z Velké Británie rozsáhlou operaci zaměřenou na
obstarávání a pašování zbraní hromadného ničení z Anglie do Iráku, britští
vyšetřovatelé zjistili, že Basilu Latifovi je 16 let, je ve Velké Britanii na studijním
pobytu a žádnou tajnou operaci neorganizuje. V roce 2002 se západní zpravodajští
důstojníci vyptávali přímo Basila Latifa na Ahmeda Alvana a ten jim řekl, že
Alvana vyhodil jeho otec z práce za zfalšování faktur a že v továrně, kde s
Alvanem pracoval, se čistilo zrní a biologické zbraně se tam nevyráběly
(http://www.latimes.com/news/nationworld/columnone/la-na-curveball18-
2008jun18,0,7555253.story?page=2). Zjištěná fakta se navzájem potvrzovala a
dokazovala, že Ahmed Alvan je lhář a podvodník. Koncem roku 2002
nepovažovali ani vedoucí pracovníci CIA Alvana za důvěryhodného. Přesto 18.
prosince 2002 požádal ředitel CIA německou zpravodajskou službu, aby
Alvanovy informace byly odvysílány v německé televizi. Chtěl tedy, aby
Německo převzalo zodpovědnost za falšování informací o irácké výrobě zbraní
hromadného ničení a podpořilo tím americkou invazi do Iráku. Šéf německé
zpravodajské služby řediteli CIA odpověděl, že se nepodařilo ověřit žádné z
Alvanových tvrzení a že tedy nemohou být prezentována veřejnosti. Navzdory
zjevné nepravdivosti Alvanových tvrzení řekl 5. února 2003 tehdejší americký
ministr zahraničí Colin Powell v OSN, že v Džerf Al Nadaf se vyráběly
biologické zbraně. Tím vyzval OSN, aby si toto tvrzení ověřila. O tři dny později,
zjistili inspektoři OSN, že v Džerf Al Nadaf se čistí zrní, biologické zbraně se tam
nevyrábějí a ze strany odkud měly, podle Alvana, přijíždět mobilní laboratoře,
stojí zeď, postavená v roce 1997, a další zeď stojí v místě, kudy měly, podle
Alvana, laboratoře vyjíždět
(http://www.cbsnews.com/stories/2007/11/01/60minutes/main3440577_page3.sht
ml?tag=contentMain;contentBody). O 20 dní později ještě inspektoři OSN
měřením stopových prvků ve vzduchu v továrně zjistili, že se tam biologické
zbraně nevyráběly ani v minulosti. OSN tedy prokázala, že jí americká vláda
předkládá falšovaná fakta.
V listopadu 2005 se v Itálii konalo tajné zasedání výboru italského parlamentu
pro zpravodajské služby, na kterém ředitel italské armádní zpravodajské služby,
Nicolo Pollari, řekl členům výboru, že dokumenty o úsilí Iráku získat od Nigeru
uran pro svůj program vývoje jaderných zbraní, zfalšoval příležitostný italský
špión, Rocco Martino, který dostal od italské zpravodajské služby výpověď.
Novinářům to řekl senátor Massimo Brutti. Senátor také novinářům řekl, že
začátkem roku 2003, před americkým útokem na Irák, italská zpravodajská služba
varovala Washington, že tyto dokumenty byly falešné
(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C07EEDD1E30F93AA35757C
0A9609C8B63) Zjistit, že byly falešné, nebylo obtížné. Zjistili to mimo jiné i
novináři z italského časopisu Panorama, kterému Rocco Martino dokumenty také
předložil. Zveřejnění této falešné informace v zahraničním tisku by zbavilo
americkou vládu zodpovědnosti za předkládání falšovaných informací a vyvolalo
by u americké i světové veřejnosti podporu pro americký útok na Irák. Že
dokumenty jsou zfalšované, zjistila, na žádost CIA, i francouzská zpravodajská
služba. Obchod s nigerským uranem byl pod kontrolou francouzské společnosti,
která věděla o každé dodávce. Dodávky do Iráku by jí nemohly uniknout. Po
tomto zjištění francouzské zpravodajské služby už CIA nemohla pochybovat, že
dokumenty jsou falešné. Přesto poslala do Nigeru tuto informaci ověřit i Josepha
Wilsona, bývalého amerického velvyslance v Nigeru. I on zjistil, že dokumenty
jsou zfalšované (http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2007/04/02/AR2007040201777.html). Americká vláda i
americké zpravodajské služby tedy věděly bezpečně, že Irák uran z Nigeru
nedovážel. Přesto se toto tvrzení stalo součástí dokumentu amerických
zpravodajských služeb o irácké snaze získat zbraně hromadného ničení. Několik
týdnů před útokem na Irák, předložila americká vláda tyto zfalšované dokumenty i
Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Ředitel agentury, Mohamed Baradaj,
si pravost dokumentů také ověřil a 7. března 2003 řekl radě bezpečnosti OSN, že
tyto dokumenty nejsou pravé (http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2007/04/02/AR2007040201777.html). OSN tak měla znovu potvrzeno,
že se USA pokouší získat souhlas k invazi do Iráku s použitím podvodů. Podle
bývalého protiteroristického agenta CIA Philipa Giraldiho dokumenty původně
zfalšoval Michael Leeden, extrémně pravicový bývalý konsultant Národní
bezpečnostní rady a Pentagonu (http://www.truthout.org/topstories/122809vh4).
Potom byly zřejmě předány do ciziny, aby zdrojem této „objektivní informace“
nebyly USA a aby za jejich zfalšování nezodpovídala americká vláda.
Ani zfalšované informace o iráckých zbraních hromadného ničení by
nepřesvědčily ani světovou ani americkou veřejnost o oprávněnosti útoku na Irák,
kdyby nedošlo k útokům z 11. září.
Vedoucí Protiteroristické bezpečnostní skupiny ustavené americkou vládou,
Richard Clarke, řekl britské televizní stanici BBC, že si ho George Bush hned 12.
září 2001 pozval k soukromému rozhovoru a žádal ho, aby zjistil, jestli se na
útocích podílel Sadám Husajn. Podle Richarda Clarka ho o to George Bush žádal
takovým způsobem, že v něm vyvolal dojem, že chtěl, aby takovou informaci
zfalšoval (http://news.bbc.co.uk/1/hi/programmes/newsnight/3561181.stm).
V červenci 2002 vydala kancelář amerického náměstka ministra obrany
Douglase Feitha, který předával tureckým špiónům seznamy zaměstnanců
Pentagonu s obory jejich činnosti a informacemi o jejich slabých stránkách,
memorandum, ve kterém se psalo, že „existuje vyspělá spolupráce [mezi Irákem a
Al Kajdou]”. Prezident Bush potom tvrdil, že Irák byl spojencem Al Kajdy a jeho
tehdejší poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová, že Irák
poskytoval Al Kajdě výcvik ve zbraních hromadného ničení
(http://www.senate.gov/~levin/newsroom/release.cfm?id=269010 ). To zopakoval
v OSN i americký ministr zahraničí Collin Powell před útokem na Irák. Šéf jeho
personálu z roku 2001, Lawrence Wilkerson, nedávno řekl, že ví s jistotou, že
libyjský vězeň Ibn Al Šejk Al Libi byl mučen v Egyptě agenty CIA s cílem přimět
ho, aby udělal falešné doznání, že Irák cvičil příslušníky Al Kajdy ve výrobě
chemických a biologických zbraní. Podle Wilkersona dal CIA příkaz k získání
této informace bývalý viceprezident USA, Richard Cheney. Libi, navzdory
mučení, odmítal takovou výpověď udělat. Nakonec „přiznal“ to, co od něj
Američané požadovali, až když byl přivázán na dřevěnou desku a topen ve vodě
(http://images.cnn.com/2009/POLITICS/05/14/iraq.torture/). Když o způsobu,
jakým byl získán tento „důkaz“ spolupráce Iráku s Al Kajdou věděl šéf personálu
ministra zahraničí, věděl to zřejmě i ministr zahraničí, který tento „důkaz“
prezentoval v OSN (Al Libi toto své doznání později odvolal s tím, že na něm
bylo vynuceno mučením).
Feithova kancelář použila i informace, která byla zřejmě zfalšována v České
republice. Měsíc po útocích z 11. září ohlásil světu tehdejší ministr vnitra české
vlády Stanislav Gross, že vůdce únosců, Mohamed Atta, se v Praze, v dubnu
2001, sešel se zpravodajským důstojníkem z iráckého vyslanectví. CIA a česká
strana později zjistily ze záznamů o cestách Mohameda Atty a z jeho finančních
záznamů, že "je krajně nepravděpodobné, že v té době v Praze byl" - naopak FBI
našla záznamy, které dokazovaly, že Atta byl v té době v USA
(http://intelligence.senate.gov/phaseiiaccuracy.pdf, str 96 a 101). Američané také
v okupovaném Iráku našli dokument, ve kterém irácká rozvědka informovala
Sadáma Husejna, že se Američané pokouší falšovat dokumenty o spolupráci Iráku
s Al Kajdou, např. o setkání Atty s iráckým diplomatem v Praze. Z dokumentů
sesazené irácké vlády také Američané zjistili, že se Iráčtí představitelé s
představiteli Al Kajdy odmítali setkat. Setkání nepotvrdil ani irácký diplomat,
který byl Američany po okupaci Iráku zatčen a 2 roky vězněn a mučen. Po
propuštění z vězení měl silné popáleniny na břiše, nohou a rukou a měl utržený
palec na pravé ruce a žádal Českou republiku o odškodnění
(http://zpravy.idnes.cz/iracky-exspion-falesne-ceske-zpravy-me-znicily-fr2-
/zahranicni.asp?c=A070819_103334_zahranicni_klu). K falešnému doznání o
setkání Mohameda Atty s iráckým diplomatem v Praze nebyl donucen ani
mučením. V roce 2006 dospěl americký senát k závěru, že „poválečná zjištění…
potvrzují, že k tomuto setkání nikdy nedošlo“
(http://intelligence.senate.gov/phaseiiaccuracy.pdf, str. 110). Podle dokumentu
amerického senátu o setkání Atty s iráckým diplomatem českou vládu informoval
muž, který iráckého diplomata sledoval. Na setkání si údajně vzpomněl, když
viděl fotografii Mohameda Atty ve sdělovacích prostředcích po 11. září 2001.
Buď tento muž informaci zfalšoval na zakázku české vlády nebo ho o zfalšování
této informace požádala CIA nebo se spletl (což je nejméně pravděpodobné i když
vyšetřování by s určitostí vedlo k tomuto závěru). Český ministr vnitra si
rozhodně pravost jeho informace neověřil v záznamech o cizincích přijíždějících
do České republiky a v zásadě tak vědomě vyslal do světa zfalšovanou informaci.
Aby se tyto zfalšované informace dostaly i k americké veřejnosti, „pronikla“
v listopadu 2003 Feithova přísně tajná zpráva i do časopisu Weekly Standard a
viceprezident Cheney potom řekl, že článek ve Weekly Standard je nejlepším
zdrojem informací o vztazích mezi Irákem a Al Kajdou
(http://www.senate.gov/~levin/newsroom/release.cfm?id=269010 ).
Podílem Iráku na útocích z 11. září se americká vláda pokusila ospravedlnit, s
použitím falšovaných důkazů, okupaci Iráku i dodatečně. V prosinci roku 2003
zveřejnily britské noviny The Sunday Telegraf článek, podle kterého našla
Američany vytvořená irácká zpravodajská služba dopis šéfa irácké rozvědky
Saddámu Husajnovi, ve kterém šéf irácké rozvědky psal, že Mohamed Atta byl
krátce před útoky z 11. září na výcviku v Iráku. V dopise se psalo i o dodávce
(pravděpodobně uranu) z Nigeru do Iráku. Pravost dopisu potvrdil Daily
Telegrafu člen sedmičlenného prezidentského výboru, který v té době dosadila
americká armáda jako iráckou vládu, Ajad Alavi. Ten také řekl Daily Telegrafu:
“Objevujeme pořád nové důkazy o Sadámově propojení s Al Kajdou“.
(http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/iraq/1449442/Terrorist-
behind-September-11-strike-was-trained-by-Saddam.html). V srpnu 2008 vydal
americký publicista Ron Suskind knihu („The Way of the World: the Story of
Truth and Hope in an Age of Extremism“), ve které psal, že v prosinci roku 2003
Bílý dům nařídil CIA, aby tento dopis zfalšovala
(http://www.politico.com/news/stories/0808/12308_Page1.html). Suskind,
v rozhovoru pro MSNBC řekl, že rozhovory s pracovníky CIA, kteří mu o
padělání dopisu řekli, má nahrané (http://www.msnbc.msn.com/id/26050915 / ).
Suskindovo tvrzení bylo potvrzeno i z dalšího zdroje. V březnu 2008 dostaly
ABC News zprávu vypracovanou v Pentagonu, podle které prostudování 600.000
iráckých dokumentů ani tisíce hodin výslechů představitelů Husajnova režimu
nedokázaly spojení mezi Husajnovým režimem a Al Kajdou.
(http://abcnews.go.com/images/Politics/Saddam%20and%20Terrorism%20Redact
ion%20EXSUM%20Extract.pdf ). Vzápětí ale Pentagon zrušil plány oznámit
zveřejnění této zprávy a umístit ji na svou webovou stránku
(http://blogs.abcnews.com/rapidreport/2008/03/pentagon-report.html) Představitel
Pentagonu to ABC News zdůvodnil tím, že se stala příliš “politicky citlivou”.
Vzhledem k tomu, že Bin Ládin, chtěl po irácké okupaci Kuvajtu v roce 1991
postavit armádu, která by Iráčany z Kuvajtu vyhnala, nedá se ani předpokládat, že
by Sadám Husejn byl ochoten s Bin Ládinem spolupracovat.
Podle studie dvou neziskových organizací žurnalistů vydal prezident Bush a
nejvyšší američtí státní představitelé 935 falešných prohlášení o hrozbě, kterou
představuje Irák pro americkou národní bezpečnost. Nejvíce lhali George Bush,
Colin Powell, Donald Rumsfeld, Condoleezza Riceová, Paul Wolfowitz, Ari
Fleischer a Scott McClellan. V květnu 2008 odpověděl Bílý Dům na příkaz soudu
o předání vládních e-mailů, podle zákona o uchovávání vládní korespondence, že
vládní e-maily z doby těsně před invazí do Iráku a v jejím průběhu se zřejmě
nenávratně ztratily.
1

ÚTOKY NA SVOBODU TISKU

Když se George Bush rozhodl využít falšovaných informací o iráckých

zbraních hromadného ničení k útoku na Irák, musel donutit americký tisk, aby tyto
informace prezentoval americké veřejnosti. V článku z konce září roku 2003
napsal autor anglického časopisu New Statesman, John Pilger, že bývalý
producent pořadu televizní stanice CBS "60 Minutes" mu řekl: "Za Bushe je
mlčení mezi žurnalisty horší než v padesátých letech. Murdoch je nejvlivnější
mediální mogul v Americe, stanovuje normy a o těch se veřejně nediskutuje. Proč
70% Američanů věří, že Sadam Hussajn byl za útoky z 11. září? Protože to
garantují media, která jsou stálou ozvěnou vlády"
(http://www.informationclearinghouse.info/article4840.htm). Podle informace
amerického deníku USA Today řekla významná válečná dopisovatelka americké
televizní stanice CNN, Christiane Amanpour, v diskusním pořadu na televizní
stanici CNBS, že CNN byla během války v Iráku "zastrašována vládou a jejími
pěšáky z Fox News" (televizní stanice Ruperta Murdocha), kteří "vytvořili
atmosféru strachu a autocenzury"
(http://www.usatoday.com/life/columnist/mediamix/2003-09-14-media-mix.htm).
Konkrétně hovořila o tom, že novináři se během války neptali po zbraních
hromadného ničení a z hlediska novinářské etiky to hodnotila jako "nejzazší
dezinformaci". Novináři zjevně přehlíželi zjištění OSN, že důkazy o iráckých
zbraních hromadného ničení, které mu americká vláda předkládá, byly falšované.
V době útoku na Irák víc než 50% Američanů věřilo, že se Irák na útocích z 11.
září podílel
(http://www.editorandpublisher.com/eandp/news/article_display.jsp?vnu_content_id=1848576).
Podle společného výzkumu deníku Washington Post a televizní stanice ABC
ještě v roce 2005 věřilo 56% Američanů, že Irák měl zbraně hromadného ničení a
60% Američanů ještě věřilo, že Irák před válkou přímo podporoval Al Kajdu.
Podle výzkumu společnosti Harris bylo začátkem roku 2005 47% Američanů
přesvědčeno, že Sadám Husajn pomáhal plánovat útoky z 11. září a finančně
podporoval únosce. Fox News zveřejnily ještě v červnu 2006 článek, který
dramatizoval spojení mezi útoky z 11. září a Irákem a v červenci 2006 věřilo 64%
Američanů, že existovaly pevné svazky mezi Al Kajdou a Sadámem Husajnem. I
 v roce 2007 někteří republikánští kongresmani používali argumentu, že Sadám
Hussajn spolupracoval s Al Kajdou. Ještě větší dezinformace byly prezentovány
americkým vojákům v Iráku. Podle výzkumu společnosti Zogby mezi americkými
vojáky v Iráku z února 2006, 85% z nich řeklo, že jejich hlavním posláním je
odveta za Sadámův podíl na útocích z 11. září.
Po roce 2005 se nejváženější americké deníky New York Times a Washington
Post dostaly pod palbu americké vlády za to, že zveřejnily její programy, které
byly v rozporu s americkou ústavou nebo mezinárodním právem a které proto
americká vláda označila za státní tajemství.
V roce 2005 uveřejnil Washington Post článek o tajných letech CIA
převážejících arabské vězně k mučení do cizích zemí. V březnu 2006 psal, že FBI
začala vyšetřovat na detektoru lži pracovníky CIA, o kterých předpokládala, že by
mohli Washington Post informovat o těchto tajných letech. Zástupkyně
generálního inspektora CIA, která informaci deníku předala, dostala výpověď
z práce. Když v prosinci 2005 New York Times otiskly článek o tajných
odposleších amerických občanů NSA, prezident Bush to označil jako ostudný čin
a vyjádřil naději, že ministerstvo spravedlnosti vyšetří zveřejnění této informace.
Po zveřejnění programu americké vlády na sledování finančních transakcí
konsorcia SWIFT v New York Times, řekl republikánský předseda Výboru
americké sněmovny reprezentantů pro bezpečnost vlasti, že požádá ministra
spravedlnosti, aby zahájil „vyšetřování a potrestání New York Times – reportérů,
redaktorů a vydavatele“. Ministerstvo spravedlnosti varovalo novináře, že by
mohli být, za zveřejňování takových informací, trestáni podle zákonů o špionáži.
Tato pohrůžka byla naplněna, když v srpnu 2006 rozhodl federální soud, že i
občané, kteří nemají bezpečnostní prověrku mohou být potrestáni za získání a
zveřejnění tajných informací. To se samozřejmě vztahuje i na americké novináře.
Když, v červenci 2007, New York Times psaly o tom, že při odposlechu
Američanů telefonujících do zahraničí bylo používáno i techniky dolování dat,
nejmenovaly už z tohoto důvodu své zdroje a ani nebyly schopné popsat přesně,
jakým způsobem byla dolována data v záznamech o amerických telefonních
hovorech a e-mailových zprávách (New York Times, 29.7.2007, „Mining of Data
Prompted Fight Over Spying“).
Šéfredaktor New York Times řekl novinářům z Washington Postu, že
„reportéři, kteří se příliš zajímají o veřejné záležitosti riskují, že budou označeni
za zrádce“ a že to někdy vypadá, že „vláda vyhlašuje doma válku hodnotám, o
kterých tvrdí, že je šíří v zahraničí“.
V červnu 2010 psaly New York Times, že Obamova vláda je ve snaze potrestat
úniky informací agresivnější než vláda George Bushe a dolonce v tom překonal
všechny dřívější prezidenty. Reportér New York Times, James Risen, který
napsal v knize, o nepodařeném pokusu CIA narušit iránský jaderný program, byl
předvolán k soudu, aby tam prozradil zdroj svých informací. Za Gorge Bushe
žaloba proti němu neprošla. Překladatel FBI, který předal bloggerovi tajné
dokumenty FBI, byl odsouzen na 20 měsíců ve vězení. Před soud byl postaven i
pracovník NSA, který, když neuspěl s kritikou zavádění neefektivní technologie
v NSA, předložil problém tisku, a hrozí mu 10 let vězení. Zatčen byl i Brad
Manning, který předal Wikileaks video záznam zabíjení iráckých civilistů a
novinářů z helikoptéry, který oblétl svět
(http://www.nytimes.com/2010/06/12/us/politics/12leak.html?_r=1 - Obama takes
hard line against leaks to press).
O tom, že není možné kritizovat americkou vládu za nemorální jednání, se
v roce 2007 přesvědčila i moderátorka diskusního pořadu americké televize ABC
News Rosie O’Donnell, která v březnu 2007, v pořadu The View řekla o pádu
budovy č. 7 Světového obchodního centra: „Požáry v SOC 7 nebyly rovnoměrně
rozděleny, takže dokonalý pád nebyl možný“…„v troskách byla nalezena
roztavená ocel a částečně odpařené ocelové součásti“ a že v budově byly záznamy
o vyšetřování společnosti Enron a dalších společností. O dva týdny později řekla:
„Nevěřím, že by budova mohla spadnout tak, jak spadla, bez použití výbušnin“.
Její výroky vedly k tomu, že na ní začaly americké sdělovací prostředky útočit.
Bill O’Reilly z Mudrochových Fox News jí obvinil, že „chrlí tu nejhorší
propagandu, kterou jí cpou lidé nenávidějící Ameriku z extrémní levice na
Internetu“, Joe Scarborough z MSNBC vyzval televizi ABC News, aby jí
vyhodila a o jejím odchodu z ABC News se skutečně začalo jednat. Před
odchodem chtěla ještě udělat pořad o pádu budovy č. 7 SOC a pozvat tvůrce filmu
Loose Change, který dokazoval, že budovy SOC nemohly spadnout bez výbušnin,
ale to už se jí nepodařilo (Complete 9/11 timeline, 15 May 2007). O necelé 2
měsíce později, 17. května, ve svém pořadu řekla: „Zemřelo 655.000 iráckých
civilistů. Kdo jsou teroristé?... kdybyste žili v Iráku nebo jiné zemi a USA,
nejbohatší na světě, by okupovaly vaši zemi a zabili 655.000 vašich občanů, jak
byste nás nazvali?“. O týden později byla její smlouva s ABC News ukončena
(http://en.wikipedia.org/wiki/Rosie_O'Donnell).
Americká media tedy nemají skutečnou svobodu upozorňovat na to, že
americká vláda s vysokou pravděpodobností umožnila a dokonce se spolu podílela
na útocích z 11. září a otevřela si tak cestu k omezení práva na soukromí
amerických občanů a porušení mezinárodního práva okupací Iráku. Bushova vláda
dokonce zakázala novinářům zákonem, psát o informacích, které měla o
připravovaných útocích z 11. září FBI. Obamova vláda v zásadě schválila zničení
videozáznamů o mučení vězňů, jejichž zveřejnění mohlo odhalit i nepřímé důkazy
o nezájmu amerických vládních agentur o to, zabránit útokům z 11.září –mohla být
například zničena výpověď Chalida Šejka Mohameda o tom, že vedl schůzku
teroristů v Kuala Lumpuru, kterou sledovala CIA. Zabránila také tomu, aby média
široce informovala o rozsahu korupce v bývalé Bushově vládě a americkém
kongresu, spojené s obchodem s drogami a prodejem amerických vojenských
tajemství. Za těchto okolností je americká demokracie výrazně na ústupu.
Organizace „Reportéři bez hranic“ zařadila v roce 2006 Spojené státy
v žebříčku zemí, podle toho, jak respektují svobodu tisku, na 53. místo.

POSILOVÁNÍ MOCI AMERICKÉHO PREZIDENTA

Podle americké ústavy kongres vytváří zákony a prezidentovou povinností je

„dbát na to, aby zákony byly přesně prováděny“. V květnu 2006 psal Boston
Globe (30.5.2006, „President cites powers of his office“), že se prezident Bush
během své vlády rozhodl nerespektovat 750 zákonů odhlasovaných kongresem,
které sám podepsal. Podle agentury Associated Press dřívější prezidenti používali
prezidentských poznámek k tomu, aby dali příslušným vládním agenturám
pokyny, jak mají podepsaný zákon používat. Otec George Bushe připsal
prezidentské poznámky k 232 a Bill Clinton ke 140 zákonům. Někdy se tyto
poznámky zákonům vzpíraly. Prezident Bush se rozhodl nerespektovat zákony,
které jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavou tím, že omezují jeho moc
prezidenta a nejvyššího velitele armády. Této strategie používal Geroge Bush
místo prezidentského veta, které by kongres mohl zvrátit, kdyby proti vetu
hlasoval dvoutřetinovou většinou hlasů. Prezident proto nerespektoval zákony,
které mu ukládaly podávat kongresu zprávy o tom, jakým způsobem výkonná moc
používala Vlasteneckého zákona v oblasti odposlouchávání Američanů a
shromažďování informací o nich. Americký kongres na Bushovy prezidentské
poznámky reagoval odhlasováním rezoluce, která prezidenta žádala, aby
informoval americký kongres pokaždé, když se rozhodne ignorovat odhlasovaný
zákon. 4. října 2006 tak psala agentura Associated Press, že prezident Bush připsal
k zákonu, který upravoval zveřejňování výročních zpráv nedávno vytvořeného
Ministerstva bezpečnosti vlasti o tom, jak dodržuje pravidla o ochraně soukromí
občanů, poznámku, ze které vyplývá, že může tuto zprávu změnit nebo odložit
nebo zakázat její zveřejnění.
Bernard Wisnewski napsal v knize „Operace 9/11, útok na planetu Zemi“ (str.
253), že od roku 1998 prováděla vlivná americká Rada pro mezinárodní vztahy
(Council of Foreign Relations), složená ze zástupců bank, tajných služeb a
armády, řadu studií v jejichž centru byl masivní finanční kolaps a jeho důsledky.
Rada doporučovala, aby v případě, že by krize byla provázena masivním
teroristickým útokem na USA, byl prezident odstaven a země by měla být vedená
krizovou diktaturou. 9. května 2007 si George Bush naplánoval, jakým způsobem
by mohl převzít veškerou moc v USA do svých rukou on sám. Vydal
prezidentskou direktivu
(http://www.whitehouse.gov/news/releases/2007/05/20070509-12.html), podle
které by, v případě katastrofy, prezident „koordinoval“ činnost všech tří složek
americké moci (soudní, legislativní a výkonné) „s respektem k ústavnímu
rozdělení moci“. Zároveň jmenoval Frances Fragos Townsendovou národní
koordinátorkou a pověřil jí, aby do 90 dnů vypracovala plán pro tento přechod
k prezidentské moci. Způsob, jakým by činnost složek vlády prezident Bush
koordinoval je zjevný z předchozích kapitol. Katastrofická situace je v direktivě
definována jako „jakýkoli případ, který si vyžádá mimořádný počet obětí nebo
vážně poškodí americkou populaci, infrastrukturu, životní prostředí, ekonomiku
nebo funkci vlády“. K tomuto ústupu od demokracie by tedy mohlo dojít i
v případě ekonomické krize, způsobené buď krizí finanční nebo vysokými cenami
ropy. V červenci 2007 požádali oregonští občané, kvůli podezření, že plán na
přechod k prezidentské moci může být součástí konspirace, svého zástupce ve
sněmovně reprezentantů, Petera DeFazio, aby si prostudoval utajené části tohoto
plánu. Peter DeFazio má, jako člen Výboru pro bezpečnost vlasti, právo studovat
tajné materiály. Bushova vláda mu ale tyto materiály odmítla poskytnout
(http://www.oregonlive.com/news/oregonian/index.ssf?/base/news/118489654058
910.xml&coll=7 ).
Nový americký prezident Barak Obama do srpna 2009 připojil prezidentské
poznámky k 5 ze 42 zákonů, které mu kongres předložil k podpisu
(http://www.nytimes.com/2009/08/09/us/politics/09signing.html?_r=2&hpw). .
Bohužel mezi nimi byla i poznámka k zákonu, který zakazoval úředníkům
výkonné moci trestat státní zaměstnance za to, že podávají informace kongresu
nebo jim bránit v tom, aby kongres informovali. Prezident Obama připsal k
tomuto zákonu poznámku: "Nechápu toto opatření tak, že by zmenšovalo moje
právo vést vedoucí odborů výkonné moci k tomu, aby dohlíželi na komunikace
zaměstnanců s Kongresem, kontrolovali je a opravovali je v případech, kdy by
takové komunikace byly nezákonné nebo by odhalovaly informace, které jsou
oprávněně privilegované nebo jinak důvěrné"
(http://washingtonindependent.com/54383/controversy-grows-over-obama-
signing-statements). Tato poznámka je jasnou snahou omezit dohled kongresu nad
činností vlády. Fakt, že se s nástupem Baraka Obamy do prezidentské funkce
mnoho nezměnilo vyjádřil v březnu 2009 Andrew Cohen ze CBS News slovy:
"Pokud jste doufali, že Obamův tým přijde do Bílého domu a agresivně omezí
svou vlastní moc, je na čase snít o něčem jiném".

NEKONTROLOVANÉ ZATÝKÁNÍ A MUČENÍ LIDÍ

Vlastenecký zákon postavil lidi podezírané z terorismu mimo civilizovaný

svět. Americký prezident získal právo prohlásit cizince i amerického občana za
nepřátelského bojovníka a držet ho po neomezenou dobu ve vazbě na americké
vojenské základně bez přístupu k právnímu zástupci a kontaktu s rodinou.
Oddělením vězněných lidí od právníků a jejich rodin bylo ponecháno na libovůli
americké vlády, jak s nimi bude zacházet. Odhlasováním Vlasteneckého zákona
tak americký kongres vrátil do demokratického světa bezpráví. Trvalo několik let,
než se lidé začali dozvídat, co se v tomto utajeném světě děje.
Americké jednotky v Afghánistánu za zadržené bojovníky Al Kajdy platily a
často jim tak byli prodáni i nevinní lidé. V červnu 2007 napsal vojenský právník,
Stephen Abraham, který v letech 2004 a 2005 zasedal v tribunálu, který měl
posoudit, jestli jsou zajatci na Guantanámu „nepřátelskými bojovníky“, do
přísežného prohlášení pro soudní jednání jednoho ze zajatců, že právníci
z vojenského tribunálu byli tlačeni k tomu, aby zajatce označovali jako nepřátelské
bojovníky často bez jakéhokoli konkrétního důkazu. Když právníci někoho
neoznačili jako nepřátelského bojovníka, musel se tribunál sejít znova a
vyslechnout další důkazy. Stephen Abraham přestal být, kvůli neochotě
prohlašovat zajatce za nepřátelské bojovníky bez důkazů, do tribunálu zván (podle
svých kolegů spáchal svým přísežným prohlášením sebevraždu kariéry).
V prosinci 2007 odstoupil ze své funkce hlavní žalobce vojenských komisí na
Gauntanámu, Morris D. Davis, s odůvodněním, že procesy jsou zpolitizované.
V únoru 2008 se rozhodl, že bude svědčit ve prospěch jednoho z obžalovaných,
bývalého řidiče Usámy Bin Ládina, Salima Ahmeda Hamdana, aby tak dostal
příležitost říct pravdu. Podle jeho vyjádření řekl v srpnu 2005 hlavní právník
Pentagonu, William Haynes, že osvobození jakéhokoli vězně z Guantanáma by
dělalo USA špatnou pověst. Davis citoval Haynese: „Nemůžeme mít osvobozující
rozsudky, musíme mít odsouzení“. Vězňovi libyjského původu, Abdulu Hamidovi
Al Ghizavimu tak bylo nabídnuto, že bude léčen na tuberkulózu a žloutenku typu
B, kterými trpěl, teprve až se přizná, že je nepřátelský bojovník. Žloutenka
pokročila do takového stadia, že ho vyčerpávalo i to, když udělal několik kroků
(http://www.truthout.org/more-dark-truths-from-guantanamo-five-innocent-men-
released58174,http://www.amnesty.org/en/library/asset/AMR51/164/2007/en/d3a2
1653-d35c-11dd-a329-2f46302a8cc6/amr511642007en.html). Právníci, přidělení
obžalovaným, směli s vězni mluvit jen, když byl rozhovor zaznamenáván na
videu, své poznámky a svou poštu museli dávat přečíst armádě, neměli přístup ke
všem důkazům, které proti vězňům měla vláda a ty utajené informace, které se
dozvěděli, nesměli vězňům sdělit.
Brzy po příjezdu prvních zajatců na americkou základnu v Guantanámu,
v dubnu 2002, se do kanceláře viceprezidenta Cheneyho dostavili zástupci CIA a
žádali, aby jim při výsleších zajatců byly povoleny „tvrdší“ techniky. Cheney
doporučil prezidentu Bushovi, aby vydal dvojsmyslný příkaz, který by zároveň
prosazoval dodržování ženevských konvencí o zacházení s válečnými zajatci a
zároveň umožňoval mučení vězňů a prezident ho poslechl (Washington Post,
25.6.2007, „Pushing the Envelope on Presidential Power“). Američané začali
používat metod které používal bývalý komunistický blok (znemožnění spánku) a
metody, kterých používala španělská inkvizice, hitlerovské Německo a režim
Rudých Khmérů v Kambodži - simulované topení vězňů, při kterém jsou vězni
připoutáni na prkno sklopené tak, aby byli hlavou dolů a přes látku na obličeji je
přelévána voda, kterou začnou vdechovat. Už v září 2002 informovala CIA o
svých metodách mučení vězňů, včetně simulovaného topení, čtyři členy
amerického kongresu, včetně budoucí mluvčí demokratické většiny ve sněmovně
reprezentantů, Nancy Pelosi. Do roku 2003 pak CIA informovala kongresmany
dohlížející na její činnost o mučení vězňů zhruba 30krát (Washington Post: „Hill
Briefed On Waterboarding in 2002“). CIA si tak zajišťovala spoluvinu kongresu a
a jeho ochranu pro případ, že by proti jejím zaměstnancům chtěl někdo
v budoucnosti uplatnit mezinárodní právo, které zakazuje mučení vězňů. Kongres
nic nenamítal ani nic nezveřejňoval.
Mučení vězňů se rychle rozšířilo i do Afghánistánu. V roce 2003 vyšetřovala
Amnesty International zabití dvou vězňů ve vězení v Bagramu v Afghánistánu
v prosinci 2002, o kterých v roce 2004 psal americký deník Baltimore Sun, že,
podle informací od tamních vyšetřovatelů, byli v prosinci 2002 zavěšeni za ruce ze
stropu a biti takovým způsobem, že kdyby přežili, museli by jim být amputovány
nohy.
V červnu 2003 se americký nejvyšší soud postavil proti Georgi Bushovi a
rozhodl, že vězni na americké základně v Guantanámu mají právo na spolupráci
s právníky. Podle deníku Washington Post využilo nejméně 60 z 550 vězňů na
Guantanámu svých nově získaných práv a podali žaloby, podle kterých byli během
svého pobytu na Guantanámu biti a kopáni s kápěmi na hlavě a s pouty na nohou,
že byli necháváni v mrazivých teplotách a ubíjejícím horku, že museli pochodovat
nazí kolem věznice, že jim bylo vyhrožováno znásilněním, že byli spoutáváni do
těžko snesitelných poloh až na 24 hodin a že jim byla kolem těl omotávána
izraelská vlajka (souhlasila americká vláda s tím, aby byla tímto způsobem
symbolizována izraelská okupace palestinských území?). Jeden z vězňů tvrdil, že
viděl dva zadržené zemřít na následky bití od amerického personálu. Představitelé
Pentagonu všechna tato tvrzení popřeli a tvrdili, že dbali na to, aby byly
dodržovány mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci a že vězni nebyli
mučeni. Americké vládě se, po tomto úniku informací z Guantanáma, který
zpochybňoval kredit americké vlády v oblasti lidských práv, podařilo prosadit
v americkém kongresu zákon, který vězně na Guantanámu znovu zbavil práva na
pomoc právníků.
Podle amerického deníku Washington Post neexistovaly v Iráku, po jeho
dobytí, žádné předpisy, které by regulovaly výslechy zadržených. V září 2003, po
instruktážní návštěvě ředitele věznice v Guantanámu, Geoffrey Millera, vydal
velitel americké armády v Iráku, generál Sanchez, předpisy, které povolovaly
jakých technik výslechů se může používat. Mezi ty patřilo používání psů k
zastrašování zadržených, bití, vystavování extrémním teplotám, nucení vězňů, aby
trávili každé 4 hodiny až 45 minut ve stresujících polohách. Tyto předpisy poslal
ke schválení do Pentagonu, který proti některým vznesl námitky. V říjnu 2003
byly vydány nové směrnice, které, z uvedených metod, nepovolovaly bití vězňů.
Použití psů k zastrašování vězňů na Gauntanámu schválil, podle deníku
Washington Post, v lednu 2002 americký ministr obrany Donal Rumsfeld, a v
dubnu 2003 schválil pro Guantanámo dalších 5 vyšetřovacích technik "vysokého
nátlaku", které se objevily i v říjnových předpisech v Abu Ghraibu (Washington
Post, 12.6.2004, R. Jeffrey Smith, Josh White: "General Granted Latitude at
Prison").)
V Iráku mělo mučení vězňů pomoci tomu, aby americké naftové společnosti
získaly kontrolu nad iráckými ropnými poli. Šéfem vězení Abu Ghraib se stal
generál Miller, původně ředitel věznice na Guantanámu a do vězení byla ve
vedoucí pozici přesunuta i šéfka vyšetřovatelů, kteří zabili už zmiňované dva
Afghánce ve vězení v Bagramu. Dozorci z věznice Abu Ghraib, na žádost
zpravodajských důstojníků „připravovali“ vězně k výslechům. Používali přitom i
metody, které nebyly výslovně povolené ale byli si natolik jistí, že jejich metody
výslechů jsou schváleny jejich nadřízenými, že si pořizovali fotografie a video
záznamy z mučení vězňů, které posílali i svým blízkým do USA. Jedna dozorkyně
si posílala domů deník, natáčený na video. Na jednom záběru ukazovala písečnou
zmiji a říkala: „Jedno uštknutí vás zabije během 6 hodin. Dva vězni už na to
zemřeli, ale komu na tom záleží… Dnes jsme postřelili dva vězně… Jeden byl
střelen do prsou… jeden do ruky“
(http://news.scotsman.com/international.cfm?id=542742004). Jeden z dozorců dal
své „materiály“ také jinému zaměstnanci vězení Abu Ghraib, který je předal
armádním kriminálním vyšetřovatelům, kteří se zřejmě rozhodli, že splní svou
povinnost a zahájili vyšetřování. Když skončili svou práci, nařídil velitel
amerických jednotek v Iráku, generál Sanchez, generálu Tagubovi, aby komplexně
vyšetřil zacházení s vězni v Abu Ghraibu. Generál Taguba vypracoval zprávu,
podle které byli, mimo jiné, nazí vězni nuceni k onanii a k vzájemnému sexu, byli
poléváni studenou vodou a tekutým fosforem, a bylo jim vyhrožováno znásilněním
(jeden z vězňů později vypovídal, že si musel kleknout a roztáhnout si zadek) -
k tomu bylo alespoň jednou použito násady koštěte. Ve zprávě se psalo i o vězni,
kterého vyšetřovatelé CIA během výslechu usmrtili. Generál Taguba ve své zprávě
napsal, že porušování předpisů při zacházení s vězni v Abu Graibu nebylo dílem
jednotlivců, ale systematickým úsilím. Koncem dubna 2004 uveřejnil článek o
Tagubově zprávě časopis New Yorker a zprávu o ní odvysílala i televizní stanice
CBS News a vypuknul mezinárodní skandál. 12. května 2004 předvedl Pentagon,
na tajném slyšení, kongresmanům 1800 dalších záběrů, mezi kterými byly záběry
psů vrčících na vězně, žen, donucených odhalit ňadra a mužů donucených k sexu
(http://www.guardian.co.uk/Iraq/Story/0,2763,1215645,00.html).
Zpráva o šesti tisících stránkách, kterou dal generálu Tagubovi tentokrát
vypracovat Pentagon, byla Bushovou vládou utajena (aby tak George Bush mohl
tvrdit, že jde jen o výstřelky několika jednotlivců) a Pentagon dokonce zakázal
svým zaměstnancům, aby jí četli. Přesto její části nakonec pronikly na veřejnost.
Když byla zpráva předávána vyšetřovacímu výboru amerického kongresu, chybělo
v ní 2000 stránek, které obsahovaly výslech ředitelky věznice Abu Ghraib
Karpinské. Jeden z vyšetřovaných dozorců z Abu Ghraibu, četař Samuel Provance,
popsal svůj výslech takto: "Musel jsem dobrovolně dodávat další informace, na
které se mě neptali. Bylo to jako bych jim přidělával starosti." Později ukázal
časopisu Newsweek kopii rozkazu z 21.5.04, kterým mu velitel jeho praporu
oznamoval, že protože porušil předchozí rozkaz, aby mlčel, byl zbaven
bezpečnostní prověrky a byl mu zastaven postup a odměny (Newsweek, 7. června
2004, Michael Hirsch, John Barry: "The Abu Ghraib Scandal Cover-up?"). I
Samuel Provance v písemném prohlášení potvrdil, že zacházení s vězni v Abu
Ghraibu bylo nařízeno vysokými armádními veliteli a nebylo jen záležitostí
několika jednotlivců. Prezident Bush z celé situace vyvázl tak, že Condoleezza
Riceová řekla, že nebyly dodržovány jasné prezidentovy direktivy, aby byly
respektovány ženevské konvence o zacházení se zajatci a zákony proti mučení.
Skandál, vyvolaný zveřejněním fotografií z Abu Ghraibu vedl k přešetření 30
úmrtí v iráckých věznicích. Tak vyšlo mezi jiným najevo, že bývalý velitel
iráckého letectva byl zadušen při výslechu, uzavřen ve spacím pytli. Zpravodajský
důstojník mu seděl na prsou a zacpával mu ústa. Při výslechu šlo zřejmě o to,
získat jeho doznání, že Irák vyvíjel zbraně hromadného ničení. Podle původní
lékařské zprávy se mu při výslechu udělalo špatně a omdlel (Reuters, 24.6.04).
Jiný zadržený, který zemřel na krevní podlitinu v mozku vyvolanou úderem do
hlavy, při výslechu agentem CIA, byl vyvezen mnoho hodin po smrti z vězení
sanitkou na kapačkách (Washington Post, 25.6.04, Jackie Spinner: "MP Captain.
Tells of Efforts to Hide Details of Detainee's Death"). Vyslýchající agent CIA
stejně jako žádný jiný agent CIA nebyl nikdy potrestán. Ke zprávě armádních
vyšetřovatelů o Abu Ghraibu bylo přiloženo 546 fotografií pravděpodobně
mrtvých vězňů
(http://www.salon.com/news/feature/2006/02/16/abu_ghraib/index.html).
V úmrtních listech vězňů se psalo, že zemřeli přirozenou smrtí nebo ve spánku.
Iráckým lékařům nebylo dovoleno vyšetřit pochybná úmrtí a žádný americký lékař
nebyl vyšetřován kvůli zfalšovanému úmrtnímu listu.
K mučení vězňů docházelo, podle Mezinárodního červeného kříže, ve všech
vězeních v Iráku. V září roku 2004 otisknul britský deník Guardian
(http://www.guardian.co.uk/Iraq/Story/0,2763,1304042,00.html) článek, ve kterém
psal, že ve městě Mosulu našel britský právník dva muže, kteří, na podzim 2003,
zažili mučení v tamním vězení. Irácký právník, zakládající člen irácké organizace
na obranu lidských práv, vyprávěl, že byl opakovaně poléván studenou vodou a
vystavován hlasité západní hudbě v budově, které se říkalo "disko". Bili ho ve
speciálních rukavicích, nasazovali mu na hlavu kápi a vyhrožovali sexuálním
zneužitím. Viděl vězně, kteří měli na těle popáleniny a ovázané zlámané ruce.
Iráckého inženýra Haithama Saeeda al Mallaha nechali celé hodiny stát v poutech
a kápi, přes kterou neviděl, kopali ho do břicha a bili holí až upadl do bezvědomí.
Polili ho studenou vodou a když se probral, znovu ho bili, nutili ho provádět
obtížné cviky za hlasité hudby, nedovolovali mu chodit na záchod a po dvou
hodinách spánku pokračovali v mučení. Během pobytu ve vězení viděl ležet na
zemi 14letého chlapce krvácejícího z konečníku a z rozhovoru bachařů vyrozuměl,
že mu tam strčili kovový předmět.
Uvězněných a mučených nedospělých bylo více. Podle zprávy Mezinárodního
červeného kříže bylo během 19 návštěv v 6 iráckých věznicích, od ledna do května
2003, napočítáno 107 zadržených mladistvých Iráčanů. O jednom z nich, synovi
generála, kterého chtěli vyšetřovatelé donutit k výpovědi, vyprávěl četař Samuel
Provance v německé televizi: "Měl nejtenčí ruce, jaké jsem kdy viděl. Třásl se po
celém těle, měl tak tenká zápěstí, že jsme mu nemohli nasadit pouta. Specialisté na
výslechy ho polili vodou a posadili ho do auta. Vezli ho velmi, velmi chladnou
nocí. Zamazali ho bahnem a ukázali ho jeho otci“…. „Později mi vyšetřovatelé
řekli, že jeho otec, když viděl syna v takovém stavu, se zlomil. Plakal a slíbil, že
jim řekne všechno, co budou chtít." (http://www.sundayherald.com/43796).
Amnesty International mluvila s propuštěnými vězni, kteří říkali, že viděli ve
věznicích i 10leté chlapce. Irácký televizní reportér, který byl zadržen při natáčení
dokumentárního filmu, strávil v Abu Ghraibu 74 dní a řekl, že tam slyšel plakat
12letou dívku: "Byla bita. Slyšel jsem ji křičet: 'Svlékli mě. Lijí na mě vodu'".
Říkal, že ji slyšel každou noc.
Po vypuknutí skandálu s mučením vězňů v iráckém vězení Abu Ghraib
organizace amerických právníků na obranu občanských svobod (ACLU), společně
s dalšími organizacemi, podala na americkou vládu žalobu, ve které jí vinila z
podílu na mučení zajatců, a v rámci této žaloby požádala agentury americké vlády,
aby jí, podle amerického zákona o svobodě informací, předložily dokumenty, které
se k tomuto tématu vztahují. Americká vláda tyto informace, v rozporu se
zákonem odmítla ACLU poskytnout. Teprve na základě rozhodnutí federálního
soudu obdržela ACLU mj. řadu e-mailových zpráv z FBI, ve kterých pracovníci
FBI toto téma rozebírají (CIA odmítla své zaznamy poskytnout). Tyto zprávy
zveřejnila ACLU 20. prosince roku 2004 na své webové stránce
(http://www.aclu.org/torturefoia/released/fbi.html). V e-mailech zaměstnanců FBI,
které byly před odtajněním tak důkladně redigovány, že v nich většinou z
několika stránek textu bylo ponecháno jen několik řádek, pracovníci FBI píší, že
na základně na Guantanámu viděli zadržené spoutané do nepohodlných poloh na
18 až 24 hodin a déle, ležící ve vlastních výkalech, nebo chvějící se zimou v
klimatizovaných místnostech. Jeden agent FBI viděl zadrženého v nesnesitelném
horku, skoro v bezvědomí, s chumáčem vlasů vedle něj, které si, podle názoru
agenta, nejspíš sám vytrhal. Jiný agent viděl zadrženého "sedět na zemi v místnosti
určené k výslechům s izraelskou vlajkou omotanou kolem těla při hlasité hudbě a
zapnutých stroboskopických světlech". Další agent viděl, že byli při výsleších
používáni vrčící psi a jiný agent slyšel lidi hlasitě křičet za zavřenými dveřmi
místností určených k výslechům. Zřejmě kvalifikovaná osoba, jejíž jméno a
postavení v Iráku je ve zprávě utajeno, podala kanceláři FBI v Sacramentu zprávu,
že "pozorovala mučení iráckých civilistů" včetně "škrcení, bití, a umísťování
zapálených cigaret do ušních otvorů". Mezi zveřejněnými e-maily je i e-mail od
velitele vyšetřovatelů FBI přidělených do Bagdádu. Psal v něm, že, zatímco
vyšetřovatelé FBI striktně používají k výslechům stejných metod, jaké jsou
povoleny v USA, armádní vyšetřovatelé používají psů, spoutávání do
nepohodlných poloh, spánkové deprivace, kapucí ke smyslové deprivaci,
stroboskopických světel, hlasité hudby a, jak vyplývá z textu, i svlékání, tohle
všechno na základě nařízení podepsaného prezidentem Bushem. Protože
pracovníci FBI jsou povinni hlásit každé mučení vězňů, žádá o jasné směrnice,
jestli tyto, prezidentem povolené metody výslechu, má přesto zařadit mezi
nelegální metody výslechu, které je třeba nahlásit. Uvádí také, že po skandálu s
týráním vězňů v Iráku byly směrnice vojenských vyšetřovatelů koncem května
roku 2004 upraveny v tom smyslu, že metody výslechu, popsané v prezidentově
nařízení, mohou být nadále používány jen se souhlasem z velmi vysokých úrovní
řízení a vysvětluje, že proto používání těchto technik pracovníci FBI nebudou i
nadále hlásit, protože nebudou schopni zjistit, jestli byl tento souhlas poskytnut. O
tom, že ACLU publikovala svědectví agentů FBI psaly nejvýznamnější americké
deníky, ale ani Washington Post ani New York Times se nezmínily, že
přinejmenším některé z popsaných technik mučení vězňů byly, jak je patrné,
nařízeny americkým prezidentem. O takovýchto publikacích američtí novináři
vyjednávají s americkou vládou.
Teprve když, dva roky po zveřejnění fotografií z Abu Ghraibu, zákaz mučení
vězňů začal prosazovat americký kongres, dokázal prezident Bush, že k mučení
vězňů na Guantanámu i v Iráku dochází z jeho vůle. V říjnu 2005 připojil
americký senát k zákonu o armádním rozpočtu dodatek, podle kterého armáda
nesmí používat při výsleších vězňů kdekoli na světě jiných taktik než těch, které
jsou popsány v armádním předpise o výsleších zajatců. Když se v prosinci 2005
blížilo ve sněmovně reprezentantů hlasování o zákonu, který měl zakázat nelidské
zacházení s vězni v americkém zajetí, který se měl opírat o tento armádní předpis,
schválila americká armáda nový, tajný, předpis o metodách výslechu, kterým
dosavadní předpis doplnila o 10 utajených stránek
(http://www.thinkprogress.org/2005/12/14/torture-rewrite/). Když o několik dní později
Sněmovna reprezentatnů odhlasovala, poměrem hlasů 308 ku 122 zákon o
rozpočtu, byl znovu nepoužitelný k tomu, aby mučení vězňů zabránil. Prezident
Bush navíc nový zákon podepsal, ale ve své prezidentské poznámce k němu si
vyhradil právo posuzovat techniky výslechů v souladu se svou povinností „chránit
národní bezpečnost“.
Anglická televizní stanice BBC Newsnight odvysílala 19.6.2006 pořad, ve
kterém bývalí američtí vojenští vyšetřovatelé z Iráku tvrdili, že ještě dlouho po
zveřejnění fotografiií z vězení Abu Ghraib, byli vězni v Iráku mučeni. Aby
k mučení nedocházelo ve vězeních, kde už bylo pod kontrolou, byli zajatci mučeni
buď přímo doma při zatčení a nebo byli nejdřív odvezeni na vzdálené místo a
teprve odtud do vězení. Bývalý americký armádní vyšetřovatel, Toni Lagouranis,
v pořadu řekl, že jeho jednotka přebírala vyšetřované od jiné jednotky, která je
„připravovala“ k výslechům a že: „Tyto jednotky používaly metod jako je lámání
kostí, pálení, bití, kopání. Byly to techniky, které byly daleko od čehokoli, co bylo
schváleno v Pentagonu“ (http://www.blisty.cz/2006/6/20/art29037.html). Autorka knihy o
americkém mučení vězňů, Tara McKelvey, řekla v srpnu 2007 francouzské
agentuře Agence France Press, že „současné průzkumy ukazují, že značný počet
vojáků (v Iráku) si myslí, že mučení je za určitých okolností v pořádku a že o něm
nepodají zprávu, když k němu dojde“.
Americký nejvyšší soud rozhodl 30.6.2006, že Ženevské dohody o zacházení
se zajatci se vztahují i na konflikt USA s Al Kajdou. Americká vláda předtím
argumentovala, že Al Kajda není stát a proto se na ní Ženevské dohody nevztahují
a zadržení příslušníci Al Kajdy mohou být mučeni. Toto rozhodnutí amerického
nejvyššího soudu vystavilo členy Bushovy vlády riziku, že by mohli být i podle
amerických zákonů souzeni za válečné zločiny a odsouzeni k doživotnímu vězení
nebo trestu smrti. Nejvyšší soud ale zároveň ve svém rozhodnutí uvedl, že jeho
rozhodnutí může změnit americký kongres.
Po tomto rozhodnutí armáda vydala novou příručku o výsleších zajatců, ve
které zakázala prakticky všechny metody mučení vězňů, které byly používány ve
vězení Abu Ghraib a na Guantanámu. Americké ministerstvo obrany také vydalo
rozkaz, kterým nařídilo dodržování Ženevských konvencí při zacházení
s válečnými zajatci. Podle agentury Associated Press
(http://www.thestate.com/mld/thestate/news/world/15543206.htm) bylo Američany vězněno
(a tedy mučeno) v zahraničních vězeních, včetně Iráku, 14.000 lidí a jenom 10%
z nich byla prokázána nějaká vina. Americká armáda přiznala Amnesty
International, že 90% zadržených lidí je nevinných. Ze 770 vězňů, kteří prošli
vězením na základně Guantanámo, bylo zatím jen 10 obviněno z trestných činů.
Víc než pět let je na základně držen i kameraman televizní stanice Al Džazíra,
proti kterému zřejmě neexistují žádné důkazy.
15. září, 2006 psal Washington Post, že se prezident Bush odhodlal k jedné ze
svých řídkých návštěv kongresu, aby tam získal souhlas „pro CIA, aby mohla lidi
nechávat zmizet do tajných vězení a aby tam od nich získávala informace
s použitím prostředků, které se neodvažuje veřejně popsat“. 27. září 2006
americký kongres znovu ustoupil od demokratických principů a odhlasoval zákon,
podle kterého mohou být lidé zadržovaní na základně Guantanámo souzeni
vojenskými tribunály, jejichž řízení nebude podléhat kontrole civilních soudů,
cizinci pobývající na americkém území nebo zadržení v zahraničí mohou být po
neomezenou dobu zadržováni ve vězení, bez možnosti odvolání, prezident může
tajně rozhodnout o metodách výslechů, kterým budou podrobeni, včetně
„vynuceného“ svědectví, o jehož spolehlivosti rozhodnou soudci vojenských
tribunálů. Zákon zároveň zaručil imunitu všem Američanům, kteří se před
vydáním zákona podíleli na mučení vězňů.
Ústup od demokracie a mezinárodního práva se americké vládě podařilo šířit i
do evropských zemí. Bohužel největší ochotu ke spolupráci projevily země, které
nedávno opustily bývalý sovětský blok. Evropský parlament odhlasoval 6.7.2006
rezoluci, ve které konstatuje, že je nepravděpodobné, že některé evropské vlády
nevěděly o převozech zajatých muslimů, organizovaných CIA, přes jejich území
k mučení ve třetích zemích nebo i v evropských státech a prodloužil o 6 měsíců
vyšetřování, které mělo zjistit, jestli CIA mučila vězně i v Evropě. Evropské radě
nakonec s vyšetřováním pomohli pracovníci CIA, kteří s mučením vězňů
nesouhlasili. V březnu 2007 se ukázalo, že jedním ze států, kde byli vězni mučeni ,
bylo Polsko. V srpnu 2007 psal časopis New Yorker, že v Polsku byl mučen i
Chalid Šejk Mohamed. Byl tam převezen z tajného vězení v Afghánistánu. Česká
vláda vydala v roce 2007 americké vládě muže zadrženého cestou ze Švédska přes
Českou republiku, kterého americká vláda obviňovala, že chtěl v USA založit
výcvikový tábor teroristů s jasným vědomím, že tento člověk bude mučen.
V červenci 2007 podepsal prezident Bush příkaz, kterým CIA znovu povolil
mučení vězňů. Příkaz zakázal mučení s použitím sexu, ale zůstalo utajeno, jaké
techniky jsou povoleny. Mezi základními potřebami vězňů, které musí být
respektovány, je uvedeno oblečení a ochrana před teplem a zimou, ale není tam
uveden spánek. Znemožňování spánku úspěšně používali, na radu sovětských
expertů, komunističtí vyšetřovatelé v Československu v padesátých letech, když
nutili své vězně, aby se přiznali ke zločinům, které nikdy nespáchali. V prosinci
2007 odhlasovala americká sněmovna reprezentantů zákon, který zakázal mučení
vězňů a v únoru 2008 se k zákazu připojil i americký senát. Prezident Bush ale
tento zákon vetoval a není naděje, že by se v americkém kongresu našla
dvoutřetinová většina, která by Bushovo veto přehlasovala. Mezi povolenými
technikami vyšetřovatelů CIA bylo i simulované topení vězňů, při kterém začnou
vdechovat vodu.
Po šesti letech mučení vězňů se světová veřejnost začala dozvídat i o
psychických účincích těchto amerických metod. Ve zprávách o mučení vězňů byl
často citován výrok vyšetřovatelů při zahájení výslechů: „Budeš si přát, abys
zemřel, ale nezemřeš“. Podle zprávy americké organizace hájící lidská práva,
Human Rights Watch
(http://www.reuters.com/article/newsOne/idUSL1073082620080610), přes dvě
třetiny vězňů zadržovaných na Guantanámu trpí mentálními problémy nebo jsou
na pokraji duševního zhroucení a někteří si stěžují, že mají zrakové halucinace a
slyší hlasy (jak uvidíme v pozdější kapitole, tyto problémy mohou být způsobeny
utajovanými vojenskými technologiemi). Časopis New Yorker, v článku o mučení
Chalida Šejka Mohameda, psal, že řada vězňů se pokoušela o sebevraždu nárazem
hlavy do stěn cel. Třem vězňům na Guantanámu se údajně, podle velitele
Guantanáma, podařilo sebevraždu uskutečnit. Udusili se, všichni ve stejný den,
v důsledku hadrů nacpaných do hrdel. Velitel Guantanáma oznámil, že se oběsili
v celách. Na Guantanámu došlo i k dalším dvěma podezřelým úmrtím.
U Madžida Kahna, vězněného na Guantanámu, byly zjištěny posttraumatické
poruchy projevující se poruchami paměti a „šíleným výrazem“. Posttraumatické
poruchy byly zjištěny i u dvou vězňů propuštěných z Guantanáma, kteří byli
vráceni do Velké Britanie. Jeden byl v hluboké depresi a měl poškozená záda a
koleno, druhý také trpěl depresí, byl slepý na pravé oko a měl zlomenou nosní kost
a pravý ukazováček. U obou bylo konstatováno vysoké riziko sebevraždy.
Španělsko se zřeklo soudního řízení proti nim, jako bývalým členům buňky Al
Kajdy v Madridu. Ve zprávě britských lékařů se psalo: „nedovedu si představit, že
by pan Degajes byl schopen dávat pokyny svým právníkům, naslouchat důkazům a
podávat přesné svědectví“ (Guardian: „Spain drops extradition attempt against
Guantánamo torture pair“). Psychiatři, kteří vyšetřovali Jose Padillu, amerického
občana, drženého na americké válečné lodi, dospěli k závěru, že u něj došlo
k psychické poruše, která odpovídá stavu vyvolanému poškozením mozku
(Christian Science Monitor: „U.S. Terror Interrogation Went Too Far, Experts
Say“). V září 2007 psal britský deník The Independent o stavu kameramana Al
Džazíry, Sami Al-Haje, vězněného na základně v Guantanámu, který už 250 dní
držel hladovku. Britským a americkým psychiatrům byl umožněn přístup
k poznámkám o jeho výsleších a dospěli k názoru, že se nejedná o protestní
hladovku, ale o pasivní sebevraždu. Jeho stav přirovnali ke stavu sudánských žen
v Dárfúru, které, po měsících hladovění a znásilňování, zůstávají sedět na místě
vedle svých dětí a čekají až zemřou („El Jazeera Man „Close to Death“ at
Guantanamo Bay“). Není známo, že by proti Al-Hajovi existovaly nějaké důkazy.
Je na Guantanámu zřejmě držen proto, že televizní stanice Al Džazíra oponuje
americké politice. Poznamenejme, že tímto způsobem de facto americká vláda hájí
izraelský zábor palestinských území.
Nový americký prezident Barak Obama už před svým nástupem do funkce
sliboval, že zavře věznici na Gantanámu, ale krátce po nástupu do funkce požádal
soud, který rozhodoval o žádosti 4 vězňů z vězení Bagram v Afghánistánu, kteří
žádali o to, aby měli stejný přístup k americkým soudům jako vězni
z Guantanáma, aby jejich žádost zamítnul. Vězni z Bagramu jsou tak nadále
zbaveni všech práv a pravděpodobně vystaveni mučení. V roce 2007 předložil
Mezinárodní červený kříž, který jediný, z organizací hájících lidská práva, má
přístup k vězňům v Bagramu, formální stížnost americké vládě, že s některými
vězni, drženými celé měsíce v izolaci, je krutě zacházeno. Věznice v Bagramu,
kde je v současné době drženo asi 600 vězňů, měla být přitom rozšířena do konce
roku 2009 tak, aby pojala 1100 vězňů
(http://www.huffingtonpost.com/2009/02/22/obamas-refusal-to-
reverse_n_168952.html). Prezidentské příkazy, které Barak Obama vydal po
nástupu do funkce sice zakazují mučení vězňů, ale jenom vězňů, zadržených
v ozbrojených konfliktech. V prezidentském příkazu, nazvaném „Přehled možností
politiky zadržování“ (Review of Detention Policy Options) jsou rozlišováni lidé
zadržení v ozbrojených konfliktech od lidí zadržených v protiteroristických
operacích a zacházení s těmi druhými je definováno vágně
(http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=12041). Koncem roku
2009 se ukázalo, že mučení vězňů v Afghánistánu pokračuje. Washington Post
přinesl článek o dvou nedospělých afghánských chlapcích, kteří vyprávěli o tom,
že byli vystaveni spánkové deprivaci, bití, byli fotografováni nazí a jeden z nich,
kterému ještě nebylo 16 let se musel dívat na fotografii své matky zároveň
s pornografií. Tvrzení obou chlapců, se kterými reportéři z Washington Post
mluvili v centru pro zadržování mladistvých v Kábulu, kam byli převedeni, se
shodovala. New York Times zase otiskly článek o 3 bývalých vězních, kteří
mluvili o „černém vězení“ nedaleko vězení v Bagramu. V popisu vězení se
shodovali navzájem i se svědectvími, které obdrželi od jiných propuštěných vězňů
pracovníci humanitárních organizací. Podle těchto popisů jsou ve vězení velmi
malé betonové cely, kam se vejde jen jeden člověk, osvětlené žárovkami, které
nejsou nikdy zhasínány. Vězni jsou vystaveni spánkové deprivaci (ve spánku jim
zabraňuje hluk) a extrémnímu chladu. Vězni jsou dvakrát denně vyslýcháni a při
výsleších jsou biti a ponižováni. Ve vězení zůstávají vězni 35 – 40 dní a potom
jsou přesunuti do vězení v Bagramu, kde nemají možnost obrátit se na právníky
nebo dozvědět se z čeho jsou obviněni a jaké jsou proti nim důkazy. Jednomu
z vězňů, se kterými mluvili redaktoři New York Times, se Američtí vojáci, kteří
ho zadržovali 10 měsíců, omluvili, že se spletli ve jménu
(http://www.michaelmoore.com/words/latest-news/2-afghans-allege-abuse-us-site,
http://www.wsws.org/articles/2009/dec2009/afgh-d01.shtml). Do „černého vězení“
Američané nepovolují vstup Červenému kříži, zřejmě podle Obamova pravidla, že
Mezinárodnímu červenému kříži bude umožněn přístup jenom k vězňům,
zadrženým v ozbrojených konfliktech a že jenom ti nebudou mučeni.

FALÚDŽA

Americký projekt skrývaného odchodu od demokracie se projevil i ve

způsobu, jakým se americká armáda vyrovnala s odporem sunitského obyvatelstva
proti americké okupaci Iráku ve Faludži.
Západní sdělovací prostředky jsou závazkem objektivity nuceny omezovat se
jen na publikaci fakt, která mohou dokázat. V irácké válce se tak stávají viníky
zločinů proti lidskosti jenom ti, které někdo vyfotografuje nebo nafilmuje při činu
a navíc se nebojí své záběry zveřejnit. Když začaly přicházet otřesné zprávy z
Faludži, bylo jediným prokázaným zločinem proti lidskosti nafilmované zastřelení
zraněného Iráčana americkým vojákem. Přitom podle vyprávění uprchlíků z
Faludži americké tanky přejížděly těla zraněných Iráčanů, američtí vojáci stříleli
na lidi, kteří se snažili dostat z obleženého města přeplaváním Eufratu i když
drželi nad hlavami bílé vlajky nebo prádlo na znamení, že nechtějí bojovat. A
stříleli i na lidi, kteří chtěli pomoci zraněným nebo odtáhnout mrtvá těla z ulic.
Jeden z uprchlíků z Faludži tvrdil, že viděl americké vojáky zastřelit dvě starší
ženy s bílou vlajkou a že viděl americké vojáky střílet i do lidí, kteří se chtěli
uchýlit do mešity, ze které jim Američané slíbili, že je vyvezou z města.
Američané zřejmě stříleli na každého, koho viděli na ulici. Přitom před
zahájením útoku zastavili dodávku pitné vody do města a lidé si tedy mohli
obstarat vodu jen s nasazením života. Dívka, které se podařilo společně se sestrou
utéct do Bagdadu, potom, co zbytek její rodiny byl zabit americkými bombami,
řekla, že většina rodin zůstala zavřená ve svých domech bez jídla a bez pitné
vody. Podle iráckého Červeného půlměsíce řada starších lidí a dětí ve Faludži
zemřela žízní. Američané zablokovali město i pro lékaře, nejspíš proto, aby
nemohli podat svědectví o počtu mrtvých a zraněných. Podle svědectví iráckých
lékařů jim Američané nedovolili vstoupit do města, aby se mohli postarat o
zraněné a mnoho lidí tak zemřelo, protože jim nemohla být poskytnuta lékařská
pomoc (http://www.opednews.com/populum/print_friendly.php?p=US-War-
Crimes-in-Fallujah-by-Stephen-Lendman-101002-702.html).
. Očitý irácký svědek řekl reportérům BBC, že viděl bomby zasáhnout obytné
čtvrti města a BBC byla předložena fotografie muže s mrtvým synem v náručí,
který údajně přišel o dvě děti, protože nemohl najít lékaře, který by jim zastavil
krvácení.
Při útoku na Falúdžu zemřelo, podle odhadů, 6000 civilistů, polovina domů ve
městě byla poškozena a pětina zničena. Z 200 mešit bylo zničeno 60. Rok po
útoku se do města vrátilo jen 30% původních obyvatel. Při operacích použila
americká armáda bílého fosforu, který je podle mezinárodních dohod zakázáno
používat proti lidem. Na ulicích byly nacházeny částečně spálené mrtvoly a
mrtvoly s odloupnutými pásy kůže.
Odhaduje se, že při operacích ve Falúdži bylo na město svrženo
v amerických bombách přes 10.000 tun ochuzeného uranu. To se projevilo až po
letech. V roce 2009 psaly libanonské noviny Ya Libnan, že víc než čtvrtina
novorozenců ve Falúdži umírá během prvního týdne života a velké množství
z nich se rodí s děsivými deformacemi – s dvěma hlavami, bez končetin, se třemi
nebo jen jedním okem a podobně
(http://yalibnan.com/site/archives/2009/11/fallujah_horror.php). V březnu 2010
psala BBC, že podle irácké vlády se ve Falúdži rodí jen o jedno nebo dvě děti
s vrozenými vadami než dříve. Redaktor BBC si to šel ověřit do nemocnice ve
Falúdži. Napsal, že personál nemocnice je nervózní, když má o tomto tématu
mluvit otevřeně, protože si uvědomoval, že popírá verzi irácké vlády a že mu bylo
řečeno, že irácké úřady si dávají pozor, aby kvůli tomuto tématu neuvedly do
rozpaků Američany. Přesto se reportér dozvěděl od pediatra, Samira Al-Ani, že se
každý den objevují dva nebo tři nové případy a že většinou jde o problémy se
srdcem. „Je nemožné, abyste jako návštěvník nebyl zasažen příšerným počtem
vrozených vad… mnohokrát jsme slyšeli, že představitelé Falúdži varovali ženy,
že by neměly mít děti“, psal reportér John Simpson. Navštívil také kliniku pro
postižené, kde mu byly předloženy dokumenty o „desítkách a desítkách“ případů
dětí s vážnými vrozenými vadami. Byla mezi nimi i fotografie novorozence se
třemi hlavami. Během jeho návštěvy přicházeli na kliniku další a další rodiče
s postiženými dětmi
(http://newsvote.bbc.co.uk/mpapps/pagetools/print/news.bbc.co.uk/2/hi/middle_ea
st/8548961.stm?ad=1).
V roce 2010 zveřejnil International Journal of Environmental Studies and
Public Health (http://www.truth-out.org/study-increases-infant-mortality-and-
cancer-fallujah-greater-than-hiroshima61677) studii britských vědců, podle které
došlo po bombardování v roce 2004 ve Falúdži k většímu nárůstu úmrtí
novorozenců a výskytu rakoviny než v Hirošimě a Nagasaki po zásazích
atomovými bombami. Výskyt leukémie se zvýšil 38násobně a výskyt rakoviny
prsu desetinásobně. V Hirošimě se výskyt leukémie zvýšil 17násobně (o bídě
svobody tisku v USA svědčí, že tyto údaje nezveřejnila velká americká media a
objevily se jen na levicových serverech – ve Velké Británii je zveřejnil deník
Independent).
Američané tedy neváhali způsobit smrt tisíců lidí a ochromit budoucí život ve
Falúdži kvůli přístupu amerických ropných společností k irácké ropě. Uvážíme-li,
že se americká vláda odhodlala k těmto metodám v době, kdy se ještě energetická
krize jenom rýsovala na horizontu dějin, co chceme od ní očekávat, jestliže dojde
k vážné celosvětové krizi?

4. DÍL
VYVOLÁ PERSPEKTIVA ENERGETICKÉ KRIZE
SVĚTOVOU VÁLKU? PŘEŽIJEME ROK 2012?

ÚTOK NA IRÁK MĚL OTEVŘÍT PŘÍSTUP AMERICKÝCH ROPNÝCH

SPOLEČNOSTÍ K IRÁCKÉ ROPĚ

Americké ropné společnosti diskutovaly už začátkem roku 2001 se skupinou,

která pod vedením Richarda Cheneyho vypracovávala projekt americké
energetické politiky, nad podrobnou mapou iráckých ropných polí a měsíc a půl
před invazí do Iráku psal deník Wall Street Journal: „americké ropné společnosti
se začínají připravovat na den, kdy mohou dostat šanci pracovat v jedné ze zemí,
která je nejbohatší na ropné zásoby“ (http://wsws.org/articles/2009/pers-
n11.shtml).
V lednu 2003 byly vypracovány americkou Národní bezpečnostní radou dvě
studie, které předpovídaly, že v Iráku dojde po okupaci k nárůstu terorismu a
vnitřním střetům (Washington Post: „Assessments made in 2003 foretold situation
in Iraq“ - http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2007/05/19/AR2007051900843.html). Američané se tedy
vědomě rozhodli, že získají iráckou ropu s použitím podvodu a za cenu
desetitisíců iráckých životů (podle neúplných iráckých statistik 85.000, podle
jiných odhadů až milión), tisíců mučených lidí, 2 miliónů lidí žijících
v uprchlických táborech a dalších dvou miliónů Iráčanů, kteří odešli ze svých
domovů, kde už se necítili bezpeční.
Začátkem prosince roku 2006 vyšla v USA zpráva tzv. Studijní skupiny pro
Irák, vedené bývalým americkým ministrem zahraničí Bakerem, pod jehož
vedením byla vypracována i zpráva pro prezidenta Clintona, zdůvodňující okupaci
Iráku americkou potřebou levné ropy.
(http://www.usip.org/isg/iraq_study_group_report/report/1206/iraq_study_group_
report.pdf). Studijní skupina doporučila, aby USA „pomohly“ irácké vládě
s privatizací iráckého ropného průmyslu. 8. prosince 2006 psaly Los Angeles
Times (v článku It‘s still about oil in Iraq), že už víc než před rokem najala
americká vláda konsultantskou firmu BearingPoint, aby „radila iráckému
ministerstvu ropného průmyslu při návrhu a odhlasování nového národního
zákona o ropě“. Už v roce 2004, podle článku, „vysvětlil“ irácký ministr financí
pracovníkům amerického ministerstva zahraničí, že tento zákon otevře irácký
ropný průmysl zahraničním investicím a že to bude „velmi slibné pro americké
investory a americké podniky, zejména pro ropné společnosti“.
V únoru 2006 „irácká vláda“ vypracovala návrh zákona o irácké ropě. Podle
tohoto návrhu mohly místní ropné společnosti uzavřít se zahraničními
společnostmi smlouvy o těžbě a rozvoji 65 z 80 objevených iráckých ropných
polí. Irácké společnosti těží v současné době ropu jenom ze 17 z 80 objevených
ropných polí. Návrh zákona dala irácká vláda nejprve k posouzení americké vládě
a americkým ropným společnostem (v červenci 2006), potom Mezinárodnímu
měnovému fondu (v září 2006) a teprve v únoru 2007 iráckému parlamentu.
Návrh zákona nezavazuje zahraniční společnosti ani aby investovaly alespoň část
svých zisků do irácké ekonomiky, ani aby se staly partnery iráckých společností,
ani aby zaměstnávaly irácké dělníky. Představitelé pěti iráckých odborových
federací zaměstnanců iráckého ropného průmyslu se sešli v jordánském Amánu a
vydali společné prohlášení, ve kterém psali, že předat irácký ropný průmysl
zahraničním společnostem, jejichž cílem je vydělávat velké zisky na úkor
iráckého lidu a ukrást národní bohatství na základě dlouhodobých, nepoctivých
smluv, které podemílají suverenitu státu a důstojnost iráckého lidu, je červená
linie, která nesmí být překročena. (Tato zpráva se původně objevila jenom na
amerických levicových serverech např.
http://www.earthtimes.org/articles/show/13920.html, později i ve velkých amerických
novinách). Kdyby irácký parlament schválil návrh zákona o ropě předložený
iráckou vládou, museli by být jeho poslanci považováni za zrádce národa,
přestože americká vláda vyhrožovala, že zastaví ekonomickou a vojenskou pomoc
Iráku, když zákon neschválí. Irácký parlament návrh zákona o ropě zamítnul.
Irácká vláda schválila návrh zákona v roce 2007. V červnu 2007 vyhlásily odbory
dělníků pracujících na iráckých ropovodech stávku a mezi svými požadavky
uvedly i požadavek, aby se směli účastnit vyjednávání o novém iráckém zákonu o
ropě. Obklíčila je irácká armáda a na vůdce odborů vydala „irácká vláda“
zatykače (http://www.blisty.cz/art/34781.html - v Iráku dosud platí zákon z dob
Sadáma Husejna, podle kterého státní zaměstnanci nesmějí mít odbory). Irácký
parlament zákon pod různými záminkami vrací a odmítá tak o něm hlasovat.
Povstalci mezitím nepřestávají útočit na irácké ropovody. Od září 2009 do února
2010 provedli 26 útoků a irácké vládě se dosud nepodařilo obnovit v plném
rozsahu těžbu ropy z dob před americkou okupací.
Nakonec se irácká vláda rozhodla podepsat se zahraničními společnostmi
takzvané servisní smlouvy, které, podle jejího názoru, nemusí být schváleny
iráckým parlamentem. V červnu 2008 měly být tyto smlouvy podepsány
s americkými společnostmi ExxonMobil a Chevron, holandskou společností Shell
(která je hlavním dodavatelem ropných produktů americké armádě) a
francouzskou společností Total, ale z neznámých důvodů z podpisů smluv sešlo.
Po skončení Bushovy éry irácká vláda nabídla zahraničním společnostem servisní
smlouvy na 20 let, podle kterých měly, po uhrazení svých nákladů, dostávat 2
dolary za každý vytěžený barel ropy. Na uzavření smluv potom vyhlásila veřejnou
soutěž. Do této soutěže se nepřihlásily mezinárodní ropné společnosti, které
očekávaly mnohem vyšší zisky. Jako první se do ní nakonec přihlásila čínská
státní společnost Sineco. Tu rychle následovaly společnosti, vlastněné ruskou,
japonskou, norskou, tureckou, malajsijskou a angolskou vládou a vládou Jižní
Koreje. Všechny tyto státy daly před ziskem přednost tomu, zajistit dodávky
irácké ropy svým hospodářstvím. Americký stát nevlastní žádnou ropnou
společnost a neměl tedy možnost přihlásit jí do soutěží. Americké soukromé ropné
společnosti se zřejmě, mimo touhy po větších ziscích, obávají i toho, že budou
vyvlastněny nějakou budoucí iráckou vládou za škody způsobené Iráku americkou
okupací. Jenom jednu ze smluv tak podepsala společnost Exxon a (s pomocí
americké vlády) také společnost Royal Dutch Shell. Jednu smlouvu také
podepsala britská společnost British Petroleum. Proti účasti zahraničních
společností je ale většina Iráčanů (http://www.globalpolicy.org/iraq/political-
issues-in-iraq/oil-in-iraq.html). Smlouva s britskou BP byla napadena u soudu, s
odůvodněním, že nebyla schválena iráckým parlamentem. V únoru 2010 žádaly
irácké odbory, aby jim bylo zaručeno, že si zahraniční společnosti nepřivezou
pracovníky z ciziny a irácký parlament podmiňoval svůj souhlas se smlouvami i
splněním této podmínky.
V prvních kolech privatizace iráckého ropného průmyslu americké společnosti
rozhodně neuspěly. Americký naftový magnát T. Boone řekl v prosinci 2009
v americkém kongresu: „Otevírají je (ropná pole) jiným společnostem z celého
světa. My na ně máme právo… ztratili jsme dokonce 5.000 našich lidí, 65.000
bylo zraněno a bilión a 500 miliard dolarů. Odcházíme odtamtud a ropu získávají
Číňané“ (http://www.digitaljournal.com/print/article/283842). K privatizaci
zbývalo v Iráku ještě několik desítek ropných polí. V prosinci roku 2009 ale řekl
irácký ministr ropného průmyslu, že Irák neplánuje třetí kolo dražeb smluv o
zahájení těžby na iráckých ropných polích a 14 dní před iráckými volbami v roce
2010 řekl tehdejší předseda irácké vlády na předvolebním shromáždění, že Irák
nesmí zůstat zajatcem zahraničních ropných firem a že už řekl ministrovi ropného
průmyslu: „už nikdy nepodepíšeme další smlouvy se zahraničními ropnými
společnostmi“. V roce 2010 vyhrála v iráckých volbách strana, vedená Ajadem
Alávím, který v roce 2003 podal britským novinám informaci o spolupráci Iráku
s Al Kajdou, která nebyla pravdivá. Nakonec ale zůstal ministerským předsedou
Nuri Al Maliki. Poslední vývoj tedy nasvědčuje tomu, že pokus USA dobýt
vojensky iráckou ropu, narazil na bariéru jejich vlastního politického systému a
nedokázaly tak Iráku odepřít demokratické metody státní správy. USA plánují
ponechat si v Iráku vojenskou posádku, která by jim mohla pomoci zajišťovat si
dodávky irácké ropy v případě krize. Rozmísťování amerických vojáků v zemích
bohatých na ropu nesvědčí o ničem jiném než o záměru, zajistit si v případě ropné
krize dodávky této suroviny vojenskou silou. V takovém případě by Čína a Rusko
musely zaútočit na americké vojáky, kdyby chtěly zajistit svým ropným
společnostem pokračování v těžbě irácké ropy.

„VÁLKA PROTI TERORISMU“

A AMERICKÉ DOBÝVÁNÍ SVĚTOVÝCH ZÁSOB ROPY

Skupina amerických konzervativních politiků vydala 3. června 1997

prohlášení organizace nazvané "Projekt pro nové americké století". Mezi signatáři
tohoto prohlášení bylo deset členů budoucí americké Bushovy vlády, včetně
Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze a bratra George Bushe,
Jeba. Jedním z ředitelů „Projektu pro nové americké století“ byl i John Bolton,
který byl během Bushova prezidentství dočasně představitelem USA v OSN.
Prohlášení vyzývá k prosazení úplné americké nadvlády ve světě. Američtí
politici se v něm ptají: "Jsou USA odhodlány formovat nové století nakloněné
americkým zásadám a zájmům?" a odpovídají: "potřebujeme přijmout
zodpovědnost za jedinečnou americkou úlohu v ochraně a rozšíření
mezinárodního řádu příznivého pro naši bezpečnost, naši prosperitu a naše
principy". (http://www.newamericancentury.org/statementofprinciples.htm). To se dá
vyjádřit i tak, že by USA chtěly prosadit takové uspořádání světa, kde by byl svět,
díky jejich mocenské převaze, podřízen potřebám amerického blahobytu.
Útoky z 11. září perfektně zapadaly do této globální strategie USA. V úvodu
k prvnímu dílu této knihy jsme viděli, že USA si včas uvědomily, že světové
zásoby ropy se blíží k polovině svého vyčerpání a že po zlomovém bodu začne
její cena nevyhnutelně stoupat. Od té doby je americká globální strategie
zaměřena na dosazení amerických vojáků do co nejvíce států, bohatých na ropu a
zemní plyn. Podle posledních údajů je 70% světových zásob ropy kontrolováno
vládami států, na jejichž území se ropa nachází a tržní mechanismus je tak,
v případě ropy, částečně pod kontrolou těchto vlád. USA mají rozmístěny své
vojenské jednotky v Saudské Arábii (6.500 vojáků), Kuvajtu (20.000), Kataru
(3.300), Spojených arabských emirátech (500), Bahrajnu (6.400), Omanu (3.000)
a Iráku (50.000). Tyto země mají na svých územích víc než polovinu světových
zásob ropy.
Organizace Projekt pro nové americké století dala vypracovat projekt americké
vojenské politiky pro 21. století s titulem "Znovu vybudování americké obrany,
strategie, sil a zdrojů pro nové století"
(http://www.newamericancentury.org/RebuildingAmericasDefenses.pdf). V dokumentu,
zveřejněném v září roku 2000, se psalo "potřeba významné vojenské přítomnosti v
zálivu překračuje problematiku režimu Sadáma Husajna" a "Irán se může ukázat
být stejným nebezpečím pro americké zájmy v Zálivu jako Irák" a že, i když
Sadám Husajn zmizí ze scény, měly by americké základny v Kuvajtu a Saudské
Arábii zůstat natrvalo. Dokument požaduje umístění amerických jednotek v Iránu
i v případě, že by se americké vztahy s Iránem zlepšily.
26. prosince 2002, tedy v době, kdy vrcholily americké přípravy k útoku na
Irák, otiskl australský deník Sydney Morning Herald článek o ropném pozadí této
vojenské akce
(http://www.smh.com.au/articles/2002/12/25/1040511092926.html?oneclick=true). V článku se
psalo, že od začátku dubna 2001 byla v USA publikována řada vojenských a
vládních dokumentů, jejichž smyslem bylo legitimovat použití vojenské síly k
získání ropy a zemního plynu. Už v létě 2000 zveřejnila americká Vysoká škola
vojenská prohlášení, ve kterém uváděla, že bezpečnost "znamená víc než ochranu
země před vnějšími hrozbami, bezpečnost zahrnuje bezpečnost ekonomickou". V
další publikaci této školy pak byl vyzdvihován význam energetického bohatství
Střední Asie pro americkou "bezpečnost". Na jaře 2001 pak časopis této školy
"Parameters" otiskl článek Jeffreyho Recordse, bývalého člena personálu
senátního Výboru pro ozbrojené složky, ve kterém obhajoval "střelbu v Perském
zálivu kvůli nižším cenám ropy", doporučoval použití prezidentského úskoku při
vyvolání války a aby skutečné důvody k válce byly zakrývány ušlechtilými cíli.
V dubnu roku 2005 publikoval Bakerův institut (který vypracoval i první
zprávu o ropné situaci USA) návaznou studii. V roce 2006 byla tato studie na
Internetu nedostupná a byla u ní poznámka, že teprve bude zveřejněna. V roce
2007 ze stránek Bakerova institutu zmizela. Ve studii se psalo: "Otevřená
americká okupace arabské země v srdci Středního východu znamená rozhodný
konec bývalé americké politiky vůči této oblasti. Americká deklarace preventivní
války může mít ještě dalekosáhlejší důsledky. Tato revoluční politika může mít
dramatické… implikace pro geopolitiku ropy" (http://bakerinstitute.org "The Energy
Dimension of Russian Global Strategy") Vlivný Bakerův institut se zřejmě
rozhodl, že nemusí celý svět číst, že mají Američané v úmyslu přivlastnit si
největší světová ropná pole.
V roce 2005 zveřejnil britský list the Independent obsah tajného telefonického
rozhovoru mezi Georgem Bushem a Tony Blairem, ve kterém 30. ledna 2003 řekl
George Bush Tony Blairovi, že útok na Irák bude jen prvním krokem v bitvě proti
šíření zbraní hromadného ničení a že na řadu mohou přijít ještě Saudská Arábie,
Pákistán, Irán a Severní Korea. V článku vyjádřil the Independent údiv nad tím, že
mezi zeměmi vyvíjejícími zbraně hromadného ničení je uvedena i Saudská
Arábie, o které není známo, že by takové zbraně vyvíjela a je, stejně jako
Pákistán, považována za dlouhodobého spojence USA. Současný svět je ale
rozdělován jinými zájmy než je šíření atomových zbraní. Saudská Arábie
produkuje asi 10% ropy, která se na světě spotřebovává a na jejím území je skoro
polovina jejích světových zásob.
Po obsazení Iráku se Američané rozhodli přesvědčit svět, že největším
nebezpečím pro světovou bezpečnost je Irán (89 miliard barelů ropy), který se v
islámské duchovní tradici donedávna vyvíjel vlastní cestou k demokracii a až
v poslední době, možná i vlivem amerického tlaku, z této cesty schází.
Hlavním argumentem, používaným v západních médiích k přípravě
vojenského útoku na Irán je to, že Irán obohacuje uran. To ovšem smlouva o
nešíření jaderných zbraní nezakazuje
(http://www.nti.org/e_research/official_docs/inventory/pdfs/npt.pdf - str. 1).
Požaduje pouze, aby obohacování uranu bylo pod kontrolou Mezinárodní
agentury pro atomovou energii (IAEA) a tuto podmínku Irán plní.
Začátkem července 2008 podal bývalý agent CIA, kterému CIA zakázala
používat své skutečné jméno a dokonce i dostavit se k soudu, u amerického
federálního soudu žalobu, ve které žádal americkou vládu, aby odtajnila
dokumenty, které dokazují, že záměrně potlačila informace o tom, že Irán zastavil
práce na vývoji atomové zbraně. Bývalý agent, který pochází ze Středního
východu, pracoval pro CIA 22 let jako odborník na Střední východ a, podle slov
jeho právníka, se mu podařilo získat informátora, který měl přístup k informacím
o íránském jaderném programu. Ten mu předal důkazy o tom, že Irán v roce 2003
přestal pracovat na vývoji atomové bomby. Irán tak reagoval na americkou
okupaci Iráku. V roce 2004 dostal agent CIA, podle svého právníka, výpověď,
protože odmítal uposlechnout své nadřízené, kteří mu pětkrát nařídili, aby
zfalšoval své zprávy o zbraních hromadného ničení v Iráku a v Iránu nebo aby
zprávy, které získal od svého informátora potlačil. Podle jeho právníka se CIA
svému bývalému agentovi nadále mstí i tím, že mu znemožňuje získat plně zpátky
svou identitu (http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2008/06/30/AR2008063001940.html?hpid=sec-nation).
V prosinci 2009 se objevil v deníku Ruperta Mudrocha, The Times of
London, dokument, ze kterého podle deníku vyplývalo, že Irán vyvíjí iniciátor
neutronů, který má jediné použití jako roznětka nukleární hlavice. V článku na
toto téma byl i odkaz na fotografii tohoto „tajného“ dokumentu, který se údajně
podařilo získat blíže nespecifikované asijské tajné službě. Jde o ručně popsaný list
papíru, bez jakýchkoli předtištěných údajů, ze kterých by vyplývalo, že může jít o
formulář náležející státu. Na údajně íránském dokumentu o plánu na vývoj
neutronové roznětky pro atomovou bombu v íránském jazyce Farsi chybí i razítko
„přísně tajné“, údaj o kanceláři, která dokument vydala a jeho příjemcích, stejně
jako datum sepsání. Dokument tedy neobsahuje nic, co by dokazovalo, že pochází
z nějaké íránské státní instituce. Pro každého soudného člověka tak jde o zjevný
falsifikát
(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/middle_east/article6955351.ece).
Podle bývalého protiteroristického agenta CIA Philipa Giraldiho Mudrochova
media často zveřejňují dokumenty zfalšované Izraelem a příležitostně i britskou
vládou. Philip Giraldi už předtím upozornil na dva zfalšované dopisy o iráckém
úsilí získat atomovou bombu.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii, po prostudování íránské
dokumentace k výzkumnému projektu Polonium-210, který eventuálně mohl
zahrnovat práci na neutronové roznětce, zveřejnila v roce 2008 svůj závěr, že se
jednalo o základní výzkum a že Irán na neutronové roznětce atomové bomby
nepracoval (http://www.truthout.org/topstories/122809vh4). Velká americká
media porušila pravidla novinářské etiky a zjevně pochybnou informaci, která
mohla mít za následek vojenskou akci proti suverénnímu státu, zveřejnila bez
ověření. New York Times napsaly, že zpravodajští analytici ještě musí „ověřit
pravost dokumentu“ a Washington Post, že „neexistuje způsob, jak ověřit pravost
dokumentu nebo jeho původní zdroj“.
Koncem května roku 2009 se vydal na pouť do Mekky íránský vědec Šahram
Amiri, ale po třech dnech s ním rodina ztratila kontakt. 7. října 2009 obvinila
íránská vláda USA, že Amiriho zmizení způsobily ony. Americká vláda se
k obvinění odmítla vyjádřit. O den později psaly londýnské noviny, vlastněné
Saudskou Arábií, Al-Shark Al-Awsat: „Iránská webová stránka JANA News
informovala, že Amiri pracoval na zařízení poblíž Komu a že když vyrazil na
pouť do Saudské Arábie, udělal to se záměrem, že uteče do ciziny, nicméně
webová stránka nezveřejnila zdroj této informace“
http://www.aawsat.com/english/news.asp?section=1&id=18397. Jediná webová
stránka JANA News, která je na Internetu, je ale stránka oficiální tiskové agentury
Lybie (http://www.jananews.ly/). Ta ovšem stěží mohla něco vědět o Amiriho
zaměstnání na teprve budovaném íránském zařízení na obohacování uranu poblíž
íránského města Kom, natož o Amiriho záměrech při cestě do Saudské Arábie.
ABC News ale později psaly, že Saudská Arábie spolupracovala se CIA na
Amiriho zmizení a je možné, že článek v jejích novinách byl také projevem této
spolupráce. Další neověřenou zprávu na toto téma vydala francouzská webová
stránka Intelligence Online 15. října 2009. Psala, že Amiri, který pracoval
v Komu, vysvětlil v německém Frankfurtu inspektorům Mezinárodní agentury pro
atomovou energii podrobnosti o tomto zařízení, než tam odjeli na inspekci
(http://www.intelligenceonline.com/government-intelligence/gray-
areas/2009/10/15/setback-for-iran-s-nuclear-watchdogs,71617703-ART-REC). O
dva týdny později francouzský deník Le Figaro zřejmě převzal tuto zprávu, když
se odvolával na zdroj blízký francouzské zpravodajské službě. Le Figaro ale také
psal, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) popřela, že by
k takovému setkání došlo (http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2009/10/26/01011-
20091026FILWWW00354--confidentiel-iran-laiea-bien-renseignee.php). IAEA neměla
důvod lhát. Měla k tomu důvod francouzská zpravodajská služba, od které údajně
tato informace pocházela? Zřejmě ano. Když 8. prosince 2009 íránská vláda
obvinila USA, že Amiriho unesly, američtí představitelé znovu odmítli odpovědět
na otázky novinářů (http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2009/12/08/01011-
20091208FILWWW00571-iranscientifiquesilence-de-washington.php), ale právě
popsané neověřené informace o Amirim byly poprvé zveřejněny ve velkém
médiu, britském deníku The Daily Telegraph. Ostatní světové deníky tuto
informaci z pochybného zdroje nepřetiskly. Poznamenejme, že Daily Telegraph
předtím v roce 2003 otisknul zfalšovanou informaci o tom, že Mohamed Atta byl
před útoky z 11. září na výcviku v Iráku. Deník se ani tentokrát neobtěžoval
ověřit si pravdivost informace a zeptat se IAEA, jestli její inspektoři s Amirim
opravdu mluvili. Zveřejnil i vysvětlení, které měla Intelligence Online pro způsob,
jakým se Amiri ztratil. Podle této verze kontaktovala CIA Amiriho, když byl na
pracovní cestě ve Frankfurtu prostřednictvím německého obchodníka a
k definitivnímu kontaktu došlo ve Vídni, kam Amiri doprovázel íránského
představitele v IAEA (íránská atomová agentura popřela, že by pro ní Amiri
pracoval) a brzy potom Amiri zmizel v Saudské Arábii. Daily Telegraph psal, že
Amiri byl v té době v Evropě, chráněn evropskou zpravodajskou agenturou
v rámci operace, řízené CIA
(http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/iran/6797860/Iranian-scientist-
who-vanished-gave-nuclear-secrets-to-UN-inspectors-sent-to-Qom-site.html).
Na jaře roku 2010, když se CIA rozhodla oznámit americkým médiím, že
Amiri je v USA, přišla s úplně jiným vysvětlením Amiriho zmizení. Tvrdila ABC
News, že Amiriho kontaktovala, ještě když žil v Iránu, pomocí „prostředníka,
který mu nabídl přestěhování do USA“. ABC News to vysvětlovaly tak, že od
konce 90. let se „CIA snažila rekrutovat íránské vědce a politiky prostřednictvím
kontaktů s jejich příbuznými, žijícími v USA“ a že provedla stovky pohovorů
s íránskými Američany http://abcnews.go.com/Blotter/exclusive-iran-nuclear-
scientist-defects-us-cia-intelligence/story?id=10231729. Podle této verze se tedy
Amiri, ještě v Iránu, rozhodl, že odejde do USA. Pokud by ale Amiri odcházel na
pouť do Saudské Arábie s vědomím, že odtamtud odcestuje do USA, vzal by
s sebou svou rodinu a dokonce i CIA by dbala na to, aby ji s sebou vzal, protože
by jí muselo být jasné, že by íránská vláda mohla Amiriho pomocí jeho rodiny
vydírat. Když ale koncem června 2010 odvysílala íránská televize Amiriho video,
ve kterém říkal, že byl unesen a mučen CIA, utekl jí a chce se vrátit do Iránu,
neváhala CIA předložit sdělovacím prostředkům novou verzi Amiriho rozhodnutí
opustit Irán. Tentokrát tvrdila, že Amiri byl jejím dlouholetým špiónem a že ho,
během jeho pouti v Saudské Arábii, přemluvila, že mu, v důsledku zveřejnění
zpráv, které jí předával, hrozí v Iránu vyzrazení a že je v zájmu jeho bezpečnosti,
aby odešel do USA. Tato verze CIA nepochybně komplikovala Amirimu návrat
do Iránu, kde se musel obávat, že by mohl být souzen jako nepřátelský špión. I
v tomto případě ale Amiri mohl v Saudské Arábii počkat na svou rodinu a potom
odcestovat s ní (ABC News psaly, že Saudská Arábie se CIA v Amiriho případě
spolupracovala) http://abcnews.go.com/Blotter/iranian-defector-escaped-
cia/story?id=11053597). Aby CIA vysvětlila Amiriho touhu vrátit se do Iránu,
řekla ABC News, že začátkem letošního roku Amiri telefonoval své rodině
(Amiriho rodina popřela, že by jí Amiri po svém zmizení telefonoval) a když
zavolal podruhé, ozvala se íránská zpravodajská služba, která mu řekla, že ublíží
jeho synovi, když nenatočí a neuloží na Internet video, ve kterém řekne, že byl
unesen CIA a mučen. Kdyby tento příběh byl pravdivý, vyplývalo by z něj, že
Amirimu na jeho rodině záleželo tolik, že kvůli ní byl ochoten natočit nepravdivé
video a vrátit se do Iránu s rizikem, že tam bude potrestán za vlastizradu, aby svou
rodinu zachránil. I na záznamu z Amiriho návratu do Iránu je vidět, že svého syna
miluje http://www.youtube.com/watch?v=Wasmxpl3HyI. Po Amiriho návratu
do Iránu, psal Global Security Newswire, že když byl Amiri v USA, nepokoušel
se o to, aby se k němu připojila jeho rodina
(http://www.globalsecuritynewswire.org/gsn/nw_20100719_4693.php). New
York Times psaly 16. července, že „není jasné, jestli se Amiri snažil s sebou
přivést svou ženu a své dítě“
(http://www.nytimes.com/2010/07/16/world/middleeast/16iran.html). O pět dní později
psal Wall Street Journal: „Američtí představitelé řekli, že změnil názor částečně
proto, že se bál o svou rodinu“. I o Amiriho vztahu k jeho rodině tedy američtí
představitelé vydali hned několik verzí. Rozhodně verze, podle které Amirimu na
jeho rodině nezáleželo, podporuje americké tvrzení, že ho CIA neunesla.
Nevysvětluje ovšem, proč se Amiri do Iránu vrátil.
Tomu, že CIA Amiriho unesla nasvědčuje i to, že se snažila jeho přítomnosti
v USA využít ke zveřejnění informací o íránském jaderném programu, které jí
Amiri s největší pravděpodobností nedodal. Článek v ABC News z doby, kdy se
CIA rozhodla Amiriho přítomnost v USA zveřejnit, se ještě nezmiňoval o žádné
konkrétní informaci, kterou Amiri CIA předal, psalo se v něm, stejně jako
v článcích, které od ABC News převzaly další americká media, že „Amiri pomohl
potvrdit odhady americké zpravodajské služby o íránském jaderném programu“.
To bylo hodně neurčité tvrzení. Aby mu ABC News dodaly váhy, citovaly nikoli
CIA, ale „jednu íránskou webovou stránku“, podle které Amiri před odchodem do
USA pracoval v zařízení na obohacování uranu poblíž íránského města Kom a
jenom naznačovaly, aniž by to výslovně tvrdily, že informace o existenci tohoto
zařízení pocházela od něj (http://abcnews.go.com/Blotter/exclusive-iran-nuclear-
scientist-defects-us-cia-intelligence/story?id=10231729). Poznamenejme, že ABC
News přinesly v roce 2001 nepravdivou zprávu, že antrax, použitý k útokům
v USA, byl vyroben v Iráku. Deník Christian Science Monitor o den později
převzal zprávu ABC News a zopakoval mlhavěji stejnou informaci o zařízení
poblíž Komu: „některé zprávy naznačovaly, že Amiri pracoval na tomto
vznikajícím zařízení“ a citoval britského experta na nešíření jaderných zbraní
z londýnského Institutu pro strategické studie, Marka Fitzpatricka“ „zdá se, že
Amiri mohl hrát roli v tomto odhalení“ http://www.csmonitor.com/World/Middle-
East/2010/0331/Iranian-scientist-defects-US-covert-ops-hurt-Iran-nuclear-
program. V té době ale jediným zveřejněným „důkazem“ o tom, že Amiri
pracoval na jaderném zařízení poblíž města Kom, byl odkaz v saudsko-arabském
deníku na webovou stránku libyjské tiskové kanceláře, která tuto informaci určitě
nikdy nezveřejnila. Protože si ABC News existenci této webové stránky a
informace na ní neověřily, dopustily se přinejmenším hrubého přestupku proti
novinářské etice.
Washington Post psal 24. dubna 2010, že „podle představitelů zpravodajských
služeb a evropských diplomatů řekl Amiri CIA o zařízení u města Kom“
http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2010/04/24/AR2010042402710_2.html. V tomto případě měl
Washington Post informaci zřejmě od CIA. Zahraniční diplomaté by jí nejspíš
mohli znát také od CIA. Irán přitom informoval o stavbě zařízení IAEA
21.9.2009 (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2010/gov2010-10.pdf,
str. 3) o čtyři dny dříve, než tuto informaci zveřejnili, 25.9.2009, představitelé
západních států (v západních médiích je tento rozdíl v datech často ignorován).
Kdyby Amiri byl, jak tvrdila CIA, americkým špiónem, ověřovala by si ji IAEA
dávno předtím, než jí o zařízení informovala íránská vláda. Amiri byl v té době už
čtvrtý měsíc v USA. V dubnu 2010, kdy vyšel článek ve Washington Postu,
vyhrožoval Barak Obama Iránu vojenskou akcí a v amerických novinách se psalo
i o použití jaderných zbraní. Článek měl zřejmě Obamovy výhrůžky ospravedlnit.
Dva dny před hlasováním rady bezpečnosti o nových sankcích proti Iránu
psaly New York Times, že USA předávaly zahraničním ministrům a vedoucím
představitelům na tajných brífincích zpravodajské informace jako „součást
lobování k zajištění hlasů ve prospěch sankcí“ a že Šahram Amiri „byl jedním ze
zdrojů“ (http://www.nytimes.com/2010/06/08/world/middleeast/08nuke.html). Britský
deník Guardian psal už 3. ledna 2010: „Washington se distancuje od kontroverzního
Národního zpravodajského odhadu, vytvořeného několika americkými zpravodajskými
agenturami v roce 2007, podle kterého Irán zastavil prácí na výrobě zbraně před čtyřmi
lety. Po prostudování nových dokumentů a získání informací od lidí, kteří byli vylákáni
na Západ, poradci pana Obamy říkají, že věří, že práce na výrobě zbraně pokračuje
v menším rozsahu – ke stejnému odhadu dospěly Británie, Francie, Německo a Izrael,
psaly New York Times. Mezi hlavní zdroje nových zpravodajských informací zřejmě
patří lidé, kteří nedávno utekli z Iránu – Ali Reza Asgari, generál revolučních gard, který
zmizel v Istanbulu v roce 2007 a Šahram Amiri, vůdčí íránský jaderný vědec, který
zmizel minulé léto, během pouti do Mekky“
(http://www.guardian.co.uk/world/2010/jan/03/us-intelligence-iran-nuclear-weapons).
Informace, které měly posloužit k odhlasování dalších sankcí proti Iránu tedy vesměs
pocházely od dvou lidí, o kterých Irán tvrdil, že byli uneseni. Britský deník The Sunday
Times, který roce 2009 zveřejnil falšovaný dokument o íránském vývoji neutronové
roznětky k atomové bombě, psal v březnu 2007, že Asgari z Iránu utekl z obavy před
vyzrazením své špionáže pro Západ a před svým útěkem zařídil, aby všichni členové jeho
rodiny odešli z Iránu. Asgariho rodina ale potom žádala tureckou vládu o vyšetřování
Asgariho zmizení a hovořila s íránskými sdělovacími prostředky v Iránu. Amiriho rodina
žádala o vyšetřování Saudskou Arábii.

Nové sankce proti Iránu byly odhlasovány v radě bezpečnosti OSN 9. června 2010. O
pět dní později Amiri nahrál video, ve kterém řekl, že byl unesen a mučen CIA, aby od
něj získala důkazy o íránském vývoji atomové bomby
(http://www.bbc.co.uk/news/10269255). Není možné vyhnout se domněnce, že tak
Amiri reagoval na fakt, že byl využíván americkými úřady k prosazení útoku na svou
vlast. Když se CIA o této nahrávce dozvěděla, podařilo se jí ho přimět, aby nahrál jiné
video, ve kterém tvrdil, že žije šťastně v USA, ale nepodařilo se jí ho přimět, aby řekl, že
podal USA informace o íránském vývoji atomové bomby. Ve videu řekl: „Nepodílím se
na vývoji zbraní a nemám zkušenosti ani znalosti z této oblasti“ (a že nikdy neopustil
svou rodinu, což lze přeložit i tak, že byl unesen -
http://www.bbc.co.uk/news/10269255). Není divu, že CIA tuto videonahrávku
zveřejnila až potom, co byla zveřejněna Amiriho první nahrávka. Nepotvrzovala totiž nic
z toho, co americká média tvrdila, že Amiri řekl. Potom Amiri nahrál třetí video, kde řekl,
že pokud se mu něco stane a nevrátí se do Iránu, bude to způsobeno americkými
zpravodajskými službami. Toto video odvysílala íránská televize 30. června 2010. ABC
News na to reagovaly článkem, ve kterém psaly , že Amiri „byl vědeckou hvězdou
íránského jaderného programu“ a že „američtí představitelé říkají, že Amiri byl hlavním
americkým špiónem uvnitř íránského jaderného programu. Amiri přímo vyvrátil Národní
zpravodajský odhad z roku 2007, který dospěl k závěru, že Teherán zastavil svůj projekt
vývoje jaderné zbraně v roce 2003“ (http://abcnews.go.com/Blotter/iranian-defector-
escaped-cia/story?id=11053597). Další detaily přidaly 16. července New York Tímes,
když psaly, že „vědec Šahram Amiri popsal americkým zpravodajským důstojníkům, jak
se teheránská universita stala tajným řídícím centrem jaderného úsilí země, potvrdili
představitelé“
(http://www.nytimes.com/2010/07/16/world/middleeast/16iran.html). Kdyby
v době, kdy Amiri zveřejnil své třetí video CIA chtěla někoho přesvědčit, že Amiriho
neunesla, a že jí opravdu sdělil informace, které předávala médiím a zahraničním
diplomatům, musela by zveřejnit na YouTube nahrávky z Amiriho výslechů, které si
nepochybně pořizovala. Pokud jí ale Amiri nic takového neřekl, neměla jeho tvrzení o
tom, že byl unesen a že ho CIA nutila, aby jí podal nepravdivé informace o íránském
vývoji atomové bomby, čím vyvrátit.
Když se Amiri vrátil do Iránu, tvrzení ABC News a dalších amerických médií o
Amiriho práci v Iránu a jeho výpovědích o ní, byly zpochybněny i v americkém tisku.
Sám Amiri řekl po návratu do Iránu, že byl specialistou na zdravotní fyziku. Totéž napsal
už v říjnu 2009 Guardian: „Podle zprávy Asociated Press řekli Amiriho příbuzní, že
prováděl na universitě v Teheránu výzkum lékařských isotopů“. Al-Shark Al-Awsat
psal v říjnu 2009, že mu Amiriho rodina řekla, že „bádal o lékařském použití
jaderné technologie“. New York Tímes psaly „O panu Amirim, který byl
specialistou na měření radioaktivních materiálů, se něvěří, že by byl ústřední
postavou jakýchkoli snah Iránu o vývoj atomové bomby“
(http://www.nytimes.com/2010/07/16/world/middleeast/16iran.html), BBC News
řekli „nejmenovaní američtí představitelé… že byl ve skutečnosti vědcem na
nízké úrovni, ale že doufali, že ho použijí, aby se dostali k výše postaveným
íránským představitelům“ (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-
10661066) a nakonec napsal Philip Giraldi, bývalý protiteroristický agent CIA, v
časopisu American Conservative, na základě informací od svých bývalých kolegů
ze CIA: „Amiri neměl přístup k současnému íránskému jadernému programu, byl
považován za zdroj na nízké úrovni, který byl schopen jenom vzpomenout si na
rozhovory s ostatními vědci, ze kterých vyplývalo, že neexistoval projekt jaderné
zbraně“ http://www.amconmag.com/blog/the-spy-who-returned-to-the-cold/.
Tvrzením CIA o tom, co Amiri řekl, nemůže být věřeno, když je Amiri nepotvrdil
dokonce ani když pod jejím tlakem natáčel své druhé video. Další nedůvěru
vzbuzuje množství proti řečících si zpráv o způsobu jeho zmizení a jeho vztahu
k rodině a zřejmě zfalšovaných informací o jeho práci na výstavbě zařízení u
města Kom. Kdyby Amiri svobodně přišel do USA sdělit tam informace o
íránském vývoji atomové bomby, které už předtím sděloval jako špión,
neexistoval by důvod, aby jeho sdělení zůstalo utajeno celých devět měsíců. Bylo
by velmi brzo po jeho zmizení předáno IAEA k ověření a kdyby bylo pravdivé,
bylo by promptně předloženo světové veřejnosti.
Ani Obamova vláda tedy není schopná obhájit svá tvrzení, kterých chce zjevně
použít k vojenskému útoku na Irán, přesvědčivými důkazy o íránském vývoji
atomové bomby a pokračuje tak v úsilí obsadit světové ropné zdroje bez ohledu na
mezinárodní právo. Kdyby se USA podařilo vojensky ovládnout i Irán a potom
Saudskou Arábii, staly by se, v případě energetické krize, všechny ostatní státy
světa závislými na ochotě USA dodávat jejich ekonomikám ropu (například Čína
dováží 19% své spotřeby ropy z oblasti Středního východu) a USA by tak,
alespoň do přechodu na alternativní energetické zdroje, ovládaly svět, který by se
musel podrobovat jejich potřebám a zájmům. Záleželo by totiž do značné míry na
USA, jestli a které z ostatních států upadnou do více nebo méně hluboké
ekonomické krize. Podle tajné studie německého Bundeswehru, zveřejněné v září
2010, se po ropném zlomu stane ropa rozhodujícím faktorem v mezinárodních
vztazích, „krize nabídky zlikviduje liberalizaci globálního trhu s energiemi a
většina dodávek bude probíhat na základě dvoustranných mezinárodních
kontraktů exportérů s politicky privilegovanými partnery“
(http://www.blisty.cz/2010/9/3/54320.html). Pokud by ovšem o dodávkách ropy
začali rozhodovat vojáci, nastal by ve světě válečný stav a krize by tak nejspíš
vedla ke světové válce.

VYÚSTÍ AMERICKÝ POKUS DOBÝT SVĚTOVÉ ZÁSOBY ROPY VE

SVĚTOVOU VÁLKU?

Hned po skončení studené války využila americká vláda obav bývalých

sovětských států a bývalých zemí Varšavského paktu z možné nové ruské expanse
a během několika let bylo Rusko, její nedávný mocenský konkurent, obklíčeno
členy nebo nastávajícími členy severoatlantického vojenského paktu. Členy
NATO se staly Lotyšsko, Litva, Estonsko, Polsko, Česká republika, Maďarsko,
Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Slovinsko a Chorvatsko. Bývalé sovětské
republiky – Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán,
Ukrajina, Uzbekistán, Turkmenistán a Tádžikistán vstoupily do organizace
Partnerství pro mír, která rovněž připravuje členské státy na vstup do NATO.
Členským státem Partnerství pro mír se stalo i Mongolsko, které hraničí
s jedinými dvěma sousedy – Ruskem a Čínou. Na vstup do NATO se také
připravují dříve neutrální evropské státy – Rakousko, Finsko, Irsko, Malta,
Švédsko a Švýcarsko a členské státy Istanbulské iniciativy pro spolupráci:
Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauretánie a Maroko.
David Ray Griffin ve své knize „Nový Pearl Harbor“ (str. 102) připomíná
knihu bývalého amerického poradce pro národní bezpečnost Zikmunda
Brzezinského, ve které „popisoval Střední Asii s jejími obrovskými ropnými
zásobami jako klíč k ovládnutí Evropy a Asie“. O významu energetického
bohatství Střední Adie se psalo i v publikacích americké vysoké školy vojenské
před útokem na Irák. Kazachstán má ještě ne zcela ověřené třetí až čtvrté největší
zásoby ropy na světě a větší zásoby ropy má i Ázerbájdžán a Turkmenistán.
Turkmenistán má navíc druhé největší světové zásoby zemního plynu a i
Kazachstán a Uzbekistán mají relativně velké zásoby této energetické suroviny.
Kazachstán má navíc největší světové zásoby uranové rudy.
V oblasti Střední Asie leží i území Afghánistánu. Vládu Talibanu
v Afghánistánu podporovala americká vláda až do 11. září 2001. Jedním z důvodů
bylo, že americká ropná společnost Unocal měla od Talibanu slíbeno, že bude
moci postavit přes afghánské území ropovod do Pákistánských přístavů, který tam
bude dopravovat ropu z Turkmenistánu. Afghánský opoziční generál Masúd
dokonce tvrdil agentce CIA Julii Sirrsové, že bez peněz od ropné společnosti
Unocal by Taliban nedobyl Kábul (http://www.observer.com/node/48943).
Druhým důvodem bylo, že talibanská vláda podporovala muslimské povstalce
v bývalých sovětských republikách ve Střední Asii. Podobně jako v Čečensku i ve
Ferganském údolí, které zasahuje do převážně muslimského Uzbekistánu,
Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, bojovali koncem 90. let minulého století muslimští
povstalci, kteří tam chtěli zřídit fundamentalistické státy. V kapitole o Sibel
Edmondsové jsme viděli, že byla část muslimských bojovníků v těchto
republikách vycvičena v Turecku ve výcvikovém táboře, vybudovaném ve
spolupráci s USA (a ještě spíše na jejich žádost) a za peníze získané z prodeje
afghánského heroinu v Evropě a v USA. V případě vítězství by tito muslimští
povstalci hledali podporu v USA a USA by se tak podařilo zlikvidovat nebo
alespoň omezit vliv Ruska v této oblasti.
 Změnu strategie a cestu do Střední Asie ale americké vládě skutečně umožnily
teprve útoky z 11. září. Po útocích ani Rusko neoponovalo americkému útoku na
Afghánistán a smířilo se i s tím, že si USA a jejich spojenci vybudují trasy a
základny pro přesun a zásobování svých vojáků v Afghánistánu na území
bývalých sovětských republik. Američané si tak vybudovali vojenské základny
v Kirgistánu a Uzbekistánu a dopravní trasy vedoucí přes Gruzii a Ázerbájdžán.
V roce 2002 Rusko na tento průnik americké armády a NATO na území
bývalého Sovětského Svazu reagovalo vytvořením Organizace smlouvy o
kolektivní bezpečnosti, jejímiž členy se staly Arménie, Bělorusko, Kazachstán,
Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán. V roce 2006 se připojil Uzbekistán. Tyto státy
jsou vesměs (s výjimkou Ruska a Arménie a možná Kyrgyzstánu, kde se ještě
neví, jak se nová vláda vyvine) ovládány prezidenty, kteří neposkytují opozici
možnost dosáhnout moci ve státě. Členské státy nově vytvořené organizace se
zavázaly ke kolektivní obraně a k tomu, že nevstoupí do jiné vojenské aliance
nebo státního uskupení. Tyto členské státy organizace Partnerství pro mír se tak
zřekly vstupu do NATO. Rusko má vojenské základny v Kyrgyzstánu (leteckou
základnu tam zřídilo až po vzniku americké letecké základny), Tádžikistánu (kde
zůstala motostřelecká divize po odchodu ruských jednotek, které chránily
tádžickou hranici před pronikáním muslimských bojovníků z Afghánistánu) a v
Kazachstánu.
V roce 1996 uzavřely Rusko, Čína, Kazachstán, Tádžikistán a Kyrgyzstán
„Smlouvu o prohlubující se vojenské důvěře v pohraničních oblastech“, která jim
umožnila společný boj proti muslimským povstalcům ve Ferganském údolí,
podporovaným Afghánistánem a skrytě (prostřednictvím Turecka) i USA. Když
se v červnu 2001 ke Smlouvě o prohlubující se důvěře v pohraničních oblastech
Ferganského údolí připojil Uzbekistán, bylo uskupení přejmenováno na
Šanghajskou organizaci pro spolupráci. Šanghajská organizace pro spolupráci
měla vyvážit rostoucí americkou moc ve světě. Tato organizace, která usiluje o to,
získat na svou stranu co nejvíce zemí, je si vědomá, že 88% světové populace žije
mimo demokratický, euroatlantický svět a neprosazuje proto žádnou ideologii.
V roce 2004 požádalo o status pozorovatele Mongolsko, nejspíš pod talkem svých
jediných dvou sousedů, Ruska a Číny. Mongolsko je rozlohou devatenácté
největší na světě, ale žije tam jen necelých 3 milióny obyvatel. Pokud si chce
vydobýt nějakou nezávislost na svých jediných dvou velkých sousedech, nemá
jinou možnost než hledat oporu v NATO. Už v roce 2003 Mongolsko poslalo své
vojáky do Iráku a v roce 2007 vyslalo 250 vojáků (z jedenácti tisícové armády) do
Afghánistánu. Ve stejném roce bylo přizváno na schůzku ministrů zahraničí členů
a nastávajících členů NATO. Jeho armádu cvičí Američané a mongolská armáda
se každý rok účastní vojenských cvičení, pořádaných USA, i když v roce 2008 se
účastnila i společného cvičení s Ruskem.
V roce 2005 byl status pozorovatele v Šanghajské organizaci pro spolupráci
udělen Indii, Pákistánu a Iránu. Se vstupem zejména Indie by organizace
reprezentovala polovinu světového obyvatelstva a stala by se nepřehlédnutelným
mocenským protipólem USA. Rusko má velký arzenál jaderných zbraní a
odhaduje se, že Čína jich má asi 80. Indie má také atomové zbraně a úspěšně
pracuje na vývoji balistických střel. V roce 2009 spustila Indie do moře i první
nukleární ponorku, schopnou odpalovat balistické střely na vzdálenost 1.500 km.
V roce 2005, po prohlášení prezidenta Bushe, že USA jsou připraveny zabránit
Iránu ve vývoji jaderné zbraně i vojenskou silou se na internetových stránkách
ruské vlády objevil komentář, že americký vojenský útok na Irán by mohl mít
"nepředvídatelné následky". Ruská vláda tak dala najevo, že americký útok na
Irán a obsazení země s jedněmi z největších světových zásob ropy a zemního
plynu by mohlo vyvolat světovou válku. Ve stejném roce proběhlo společné
rusko-čínské vojenské cvičení.. Podle francouzského deníku Le Monde řekl
náčelník generálního štábu ruské armády, že cvičení "má prověřit bojové
schopnosti našich sil, aby byly lépe schopné vyrovnávat se s novými výzvami,
které nás očekávají v oblasti asijské části Tichého oceánu a ve světě vůbec". V
roce 2005 došlo i ke společnému cvičení ruské a indické armády
Na setkání prezidentů Číny a Ruska 2. července roku 2005, den před setkáním
obou prezidentů s Georgem Bushem na summitu G8 ve Skotsku, vyjádřili oba
prezidenti příkrý odpor k tomu, aby jakýkoli stát "dominoval v mezinárodní
politice". Tento argument byl opakován i v rezoluci ze summitu členských států
Šanghajské organizace pro spolupráci (australský časopis New Dawn, září-říjen
2005 a http://www.workers.org : "US strategists awake to new reality in Central
Asia"). V rezoluci summitu z roku 2005 se také psalo: „vzhledem k tomu, že bylo
ukončeno aktivní vojenské stadium protiteroristické operace v Afghánistánu,
členové Šanghajské organizace pro spolupráci považují za nezbytné, aby členové
protiteroristické koalice stanovili konečné datum pro… pobyt jejich vojenských
jednotek na územích členských států Šanghajské organizace pro spolupráci“
(http://english.scosummit2006.org/en_bjzl/2006-04/21/content_145.htm).
V tomto roce bylo na severu Uzbekistánu, ve městě Andižan několik
podnikatelů obviněno z církevního extremismu a uvězněno. Na vězení zaútočili
rozhněvaní občané a potom se jich asi 10.000 shromáždilo v centru města. Po
zásahu uzbecké armády zůstalo na ulicích 700 až 800 mrtvých. Zahraniční
novináři byli odvezeni z města a svět se tak nemohl dozvědět, proč k tomuto
masakru došlo. Uzbecký prezident Karimov označil protestující za islámské
radikály, kteří chtěli zlikvidovat platný ústavní systém
(http://edition.cnn.com/2005/WORLD/asiapcf/05/14/uzbekistan/index.html).
V tomto případě se USA pokusily hájit demokracii a žádaly, společně
s Evropskou Unií o mezinárodní vyšetřování incidentu. Výsledkem bylo, že
Uzbekistán v červenci 2005 realizoval výzvu Šanghajské organizace pro
spolupráci a požádal USA, aby vyklidily svou vojenskou základnu v zemi. Po
tomto neúspěchu USA změnily svou politiku, přestali v postsovětských zemích
prosazovat demokracii a hledali cesty, jak je získat na svou stranu hospodářskou
pomocí a často i úplatky nedemokraticky vládnoucím prezidentům.
V červenci 2005 oznámil svůj zájem na ukončení pobytu amerických vojáků
ve své zemi i Kyrgyzstán. Ještě v tomtéž měsíci přiletěl do Kyrgyzstánu americký
ministr obrany Rumsfeld a získal tam ústní příslib, že letecká základna
v Manasu,kterou prochází měsíčně až 50.000 amerických vojáků směřujících do
Afghánistánu a vracejících se odtamtud, zůstane USA k dispozici, dokud operace
v Afghánistánu neskončí. V dubnu 2010 psal časopis Oilprice, a předtím ruská
tisková agentura Fergana, že letecký benzin dodává vojákům NATO firma, kterou
vlastnil nejdříve první kyrgyzský prezident Akajev a potom následující kyrgyzský
prezident Bakijev. Podle tiskové agentury Fergana na tom Bakijevova rodina
vydělala nejméně 80 miliónů dolarů
(file:///C:/Documents%20and%20Settings/U%C5%BEivatel/Dokumenty/Kyrgyzs
t%C3%A1n%20-
%20nov%C3%A1%20jedn%C3%A1n%C3%AD%20o%20Manasu.htm).
Povolení k provozování tohoto obchodu dostali oba prezidenti od americké vlády
(http://oilprice.com/Geo-Politics/Europe/The-Truth-Behind-The-Recent-Unrest-
in-Kyrgyzstan.html).
Mezitím pokračoval souboj Šanghajské organizace pro spolupráci a USA o
Irán. Začátkem roku 2006 řekl ruský prezident Vladimír Putin, že Rusko má nové
řízené střely, které mohou nést jaderné hlavice a které jsou schopné proniknout
jakýmkoli obranným systémem díky své schopnosti měnit směr a výšku letu
během své cesty k cíli. Protiraketové obranné systémy jsou postaveny na
předpokladu, že útočné rakety sledují balistickou dráhu letu. Americký deník
Washington Post ve svém komentáři napsal, že Rusko s podobnými střelami
experimentovalo před několika lety, ale že američtí vojenští analytici pochybují,
že by Rusko bylo schopné instalovat takový systém v brzké době.
3. dubna 2006 otisknul Washington Post článek, ve kterém citoval americký
časopis Foreign Affairs, vydávaný americkou Radou pro zahraniční vztahy
(Bakerův Institut), který napsal, že USA mohou zasáhnout Rusko a Čínu
jadernými zbraněmi, aniž by podstupovali vážné riziko odplaty. Bývalý ruský
předseda vlády Jegor Gajdar k tomu řekl v londýnských Financial Times: „I ti
ruští novináři a analytici, kteří nemají sklon k protiamerické hysterii to pochopili
jako prezentaci oficiálního názoru americké vlády.“ Ruský ministr obrany řekl
reportérům: „Hájili jsme a budeme hájit naše národní zájmy… jestli se to někomu
nelíbí, není to náš problém“. Obě velmoci si tedy vyměnili výhrůžky a daly tak
najevo, že spor o světové zásoby ropy berou velmi vážně.
V tomtéž roce USA zbrzdily indický zájem o vstup do Šanghajské organizace
pro spolupráci tím, že s Indií podepsaly smlouvu, ve které jí nabídly za omezení
vojenského jaderného programu pomoc s vývojem jaderných elektráren jako
řešením nedostatku energie v indické ekonomice. Odvrátily tak nebezpečí, že by
se ve světě rozrostl mocenský protipól, který by je nutil respektovat mezinárodní
právo.
V srpnu 2007 se množily zprávy o tom, že americký viceprezident Dick
Cheney přemlouvá George Bushe k leteckému úderu na Irán. 2. září 2007 psal
britský list Sunday Times o tom, že Pentagon má vypracované plány k leteckému
bombardování 1200 cílů v Iránu, které by měly zlikvidovat jeho vojenský
potenciál. Podle Sunday Times to řekl ředitel sekce terorismu a národní
bezpečnosti při Nixonově centru, Alexis Debat, na schůzce s novináři
z konzervativního zahraničně politického časopisu National Interest. Sunday
Times napsaly, že podle zdrojů z Washingtonu v americké vládě „stoupá teplota“.
Rusko na to reagovalo tím, že obnovilo lety svých vojenských letadel směrem
k americkým základnám, jak to dělávalo v době studené války. Dalo tedy znovu
najevo, že při americkém útoku na Irán by nehodlalo zůstat stranou.
V roce 2007 navrhnul ruský prezident Vladimír Putin na summitu Šanghajské
organizace pro spolupráci integraci národních energetických konceptů a členské
státy souhlasily s vytvořením společného trhu s energií. Propojení členských států
tak dostalo reálný ekonomický rozměr. V říjnu roku 2007 podepsala Organizace
smlouvy o kolektivní bezpečnosti dohodu se Šanghajskou organizací pro
spolupráci o spolupráci v oblasti bezpečnosti, zločinnosti a obchodu s drogami.
V květnu roku 2007 generální tajemník Organizace smlouvy o kolektivní
bezpečnosti řekl, že pokud Irán požádá o přijetí do organizace, bude jeho žádost
zvážena. Kdyby byl Irán přijat, byl by chráněn před útokem USA členstvím
v organizaci, která by mu zaručovala vojenskou pomoc při obraně státu. Ve
stejném roce vydaly americké zpravodajské služby Národní zpravodajský odhad,
podle kterého Irán zastavil práci na vývoji atomové bomby v roce 2003.
Číně se podařilo získat pro svou státní ropnou společnost Sinopec zakázku na
přípravu těžby ropy z obřího íránského ropného pole v Jadaravanu a dodávky
z obrovských zásob plynu z pole v Severním Parsu
(http://www.atimes.com/atimes/Middle_East/JA29Ak03.html). V roce 2008 Irán
požádal o plné členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci, ale nebyl přijat.
V tomtéž roce nabídla Čína Iránu, že vybuduje vojenskou základnu na jednom
z jeho ostrovů v Hormúzské úžině, kudy se dopravuje Iránská ropa. Irán nabídku
nepřijal.. Čína se tedy pokusila zabránit americké okupaci Iránu pokusem o
dosazení svých vojáků na íránské území.
USA mezitím systematicky pokračovaly v úsilí zbavit Rusko a Čínu naděje na
vítězství v případě světového konfliktu. Mimo jiné se zaměřily na malé státy
Šanghajské organizace pro spolupráci, které se v organizaci nikdy nemohou cítit
nezávislými subjekty a jejichž vstup do NATO by znamenal skoro úplné obklíčení
Ruska a skoro úplné oddělení Ruska od Číny. Summit NATO v Bukurešti v roce
2008 prohlásil Střední Asii za „strategicky významnou oblast“ a navrhl
Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu vytvoření Komunikační Linky NATO
přes jejich území pro přepravu vojenského materiálu do Afghánistánu. Prezidenti
těchto zemí, ve kterých v případě porážky NATO v Afghánistánu hrozí další
povstání muslimských radikálů, byli na summitu také přesvědčováni, že by jim
v potlačení těchto možných povstání mohli pomáhat vojáci NATO, kteří by tak
zajišťovali přepravu energetických surovin z jejich zemí do Evropy a USA a
jejichž přítomnost na území těchto států by dovršovala obklíčení Ruska vojáky
NATO.
USA poskytly Kazachstánu (pravděpodobně 3. – 4. největší světové zásoby
ropy a navíc zásoby zemního plynu) od roku 1992 do roku 2005 1,2 miliardy
dolarů na technickou a investiční pomoc. Od roku 1993 těží v Kazachstánu ropu
společnost Tengizchevroil, ve které vlastní 50% akcií americká ropná společnost
Chevron Oil a 25% akcií americká ropná společnost Exxon Mobil, 5% má ruská
ropná společnost Lukoil a 20% kazašská vláda. Americké ropné společnosti
investovaly v Kazachstánu asi 4 miliardy dolarů a zhruba stejnou částku tam do
roku 2010 investovaly i ruské energetické společnosti. Pokud se naplní
předpovědi o vydatnosti kazachstánských ropných polí, mohlo by Rusko
z Kazachstánu vyvážet 25% jeho roční ropné produkce. Rusko také vede s
Kazachstánem a Běloruskem jednání o vytvoření celní unie. V roce 2005 zvítězila
čínská státní ropná společnost CNPC v soutěži s indickou státní ropnou
společností OME o nákup kazašské ropné společnosti PetroKazakhstan Inc.,
vlastněnou kanadskou společností, za 4 miliardy dolarů. Z Kazachstánu byl
vybudován ropovod do Číny. V roce 2008 se státní firmy Ázerbájdžánu a
Kazachstánu dohodly na přepravě kazašské ropy přes Kaspické moře do
Ázerbájdžánu, odkud bude pokračovat ropovodem přes Gruzii do Turecka a
Evropy a vyhne se tak ruskému území. Existují plány na vybudování ropovodu
z Kazachstánu pod Kaspickým mořem do Ázerbajdžánu. Kazachstán si tak
udržuje s velmocemi vyvážené ekonomické vztahy.
Kazachstán má 1533 km dlouhou hranici s Čínou a 6846 km dlouhou hranici
s Ruskem. Rozlohou větší než západní Evropa, má jen 16 miliónů obyvatel a
nemůže počítat s tím, že by mohl vzdorovat případnému ruskému nebo čínskému
napadení. Je proto pochopitelné, že se zároveň snaží i o spolupráci s USA a
NATO. Jeho vojáci byli vysláni do války v Iráku a kazašští důstojníci jezdí, na
základě pětiletých plánů vojenské spolupráce, na výcvik do USA. V roce 2009
Kazachstán navštívil generální tajemník NATO a ve stejném roce proběhlo
v Kazachstánu vojenské cvičení NATO a konalo se tam zasedání Fóra
bezpečnostní rady euroatlantického partnerství. Kazachstán je také jediná
středoasijská země, která má s NATO vypracovaný akční plán individuálního
partnerství. V roce 2010 Kazachstán splnil první část požadavku předneseného
NATO na zasedání v Bukurešti a povolil přelet amerických letadel nad svým
územím na cestě do Afghánistánu a jejich nouzová přistání na svém letišti
v hlavním městě Almaty. Americký představitel NATO, Robert R. Simmons
napsal v březnu 2008 “vedeme rozhovory s Kazachstánem, Turkmenistánem a
Ázerbájdžánem na téma obrany energetických zařízení a zůstává otevřená otázka
vytvoření vojenské námořní flotily“
(http://en.trend.az/capital/pengineering/1161138.html). Vstup Kazachstánu do
NATO by znamenal, že Rusko a Čína by zůstaly propojeny jen 4200 km dlouhou
hranicí a že z Kazašského území by mohla být monitorována vojenská činnost na
jejich územích. V roce 2008 si Kazachstán objednal u Izraele dodávky satelitní a
sledovací technologie, která by odpovídala normám NATO. Aby ale Kazachstán
skutečně opustil Šanghajskou organizaci pro spolupráci a spojil se výhradně s
NATO, muselo by v něm dojít k demokratické revoluci. V Kazachstánu dosud
vládne prezident Nazarbajev, který byl prvním tajemníkem komunistické strany
Kazachstánu v době jeho osamostatnění. Zavedl v zemi ekonomické reformy a
USA považují kazašskou ekonomiku za ekonomiku volného trhu. Kdyby se ale
současný nedemokratický režim chtěl opírat jenom o NATO, musel by se
současný prezident smířit s tím, že bude časem donucen uspořádat skutečně
demokratické volby, ve kterých pravděpodobně nebude znovu zvolen. Podle
západních pozorovatelů neprobíhají kazašské volby v souladu s mezinárodními
normami. Demokratické změny v zemi může způsobit i rozvoj tržní ekonomiky.
V Turkmenistánu, který má 5 miliónů obyvatel, není povolena ani nezávislá
politická činnost ani opoziční kandidáti. Jedinou povolenou politickou stranou je
Demokratická strana Turkmenistánu. První turkmenský prezident, Saparmurat
Njazov, zakázal v Turkmenistánu nošení vousů a poslech autorádií, propustil
většinu zdravotních sester z nemocnic a omezoval přístup občanů k zdravotní
péči. Pojmenoval po sobě měsíc leden a po své matce měsíc duben
(http://www.blisty.cz/2006/12/21/art31933.html). V roce 1995 byl Turkmenistán
na vlastní žádost uznán OSN za neutrální stát. Až do 11. září 2001 spolupracoval
s tálibánským režimem v sousedním Afghánistánu. V roce 2010 psal Viktor
Prudnikov, pravděpodobně bývalý ruský generál, který měl v minulosti na starosti
ruské vztahy s ostatními státy Společenství nezávislých států, na webové stránce
turkmenského exilu, že přes turkmenské území proudí do Afghánistánu americké
vojenské dodávky a opačným směrem putují afghánské drogy a vězni posílaní
CIA k mučení do vězení v cizích zemích. Viktor Prudnikov také psal, že Pentagon
poslal prezidentovi Njazovovi za tyto služby na účty v německých bankách 3
miliardy dolarů
(http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20411). Po smrti
prezidenta Njazova v roce 2006 byl nový turkmenský prezident, Gurbanguly
Berdymuhamedov, zvolen ve více méně řádných volbách, ale demokracii
nezavedl. Průmysl je ovládán vládou nebo jí ustavenými subjekty. V soukromých
rukách jsou jen služby. Na území Turkmenistánu leží jedny z největších
světových zásob zemního plynu a menší zásoby ropy. V roce 2009 vyvážel zemní
plyn do Ruska, Číny a Iránu, se kterými je spojen plynovody a na jeho území
pracovaly ropné společnosti z Malajsie, Německa, Dánska, Indie a Kanady.
V roce 2008 se turkmenský prezident zúčastnil summitu NATO v Bukurešti a
povolil NATO na turkmenském území vybudování výcvikových táborů pro
mírové operace, zřízení skladů a podpůrných služeb pro jednotky NATO
v Afghánistánu a přepravu jednotek a materiálu do Afghánistánu přes turkmenské
území. Bylo mu za to slíbeno, že bude v Turkmenistánu vybudována továrna na
výrobu zkapalněného plynu a finanční pomoc. Až v roce 2010 Turkmenistán
zahájil jednání o těžbě zemního plynu s řadou zahraničních firem včetně těch
amerických a začal jednat i s Indií a Pákistánem o stavbě plynovodu na jejich
území přes Afghánistán. V roce 2010 také prezident Turkmenistánu vyjádřil
zájem Turkmenistánu na vybudování plynovodu Nabucco, který by dopravoval
turkmenský zemní plyn do Evropy a USA a mluvilo se o podepsání smlouvy. Do
té doby se Rusku dařilo stavbě plynovodu, který by zmenšil závislost Evropy na
Rusku, bránit. Podle ruského deníku Nězavisimaja Gazeta chtějí USA v roce 2050
pokrývat 60% své spotřeby energie dovozem ze Střední Asie
(http://enews.ferghana.ru/article.php?id=2398&print=1). V té době by Střední
Asie mohla pokrývat 60% americké spotřeby jen v případě, že by američtí vojáci
zajišťovali, že energetické suroviny z této oblasti nebudou dopravovány jinam než
do USA. Tedy ani do Evropy.
V únoru roku 2009 navštívil Kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev
Moskvu. Během jeho návštěvy byly podepsány smlouvy o odpuštění
Kyrgyzského dluhu vůči Rusku ve výši 180 miliónů dolarů, o poskytnutí
zvýhodněné půjčky ve výši 2 miliard dolarů a o poskytnutí finanční pomoci ve
výši 150 miliónů dolarů. Kyrgyzský prezident během návštěvy také ohlásil, že
bude žádat vyklizení americké letecké základny v kyrgyzském Manasu, protože
USA odmítají platit vyšší poplatky za její pronájem a odmítají vyšetřit zabití
Kyrgyzského občana americkým vojákem v roce 2006
(http://en.rian.ru/world/20090204/119984373.html). Už v březnu 2009 ale psal
ruský deník Pravda, že Kyrgyzský parlament odložil schválení ukončení smlouvy
o pronájmu základny na neurčito a že v tom zřejmě sehrál roli tajný dopis, který
poslal ruskému prezidentovi Medveděvovi americký prezident Barak Obama. O
čtyři měsíce později byla podepsána smlouva o prodloužení pronájmu americké
základny za zvýšené poplatky. I americká vláda tlačila na Kyrgyzstán, aby
vypověděl smlouvu pro ruskou leteckou základnu v Kyrgyzstánu, která je tam od
roku 2003. Na podzim roku 2009 žádala Kyrgyzská vláda čtyřnásobné zvýšení
poplatků i za pronájem ruské základny.
Během své vlády Kyrgyzský prezident Bakijev postupně dosazoval do vlády
své rodinné příslušníky. Na jaře 2010 její příslušníci zaujímali 5 vysokých míst ve
vládě a řadu dalších na nižších postech. Bakijevův syn se stal šéfem vládní
agentury, která vlastnila rozhodující podíl v Kyrgyzských zlatých dolech a jeho
kamarád se stal majitelem Kyrgyzské telekomunikační firmy. Koncem roku 2009
Kyrgyzská vláda radikálně zvýšila poplatky za telefon, elektřinu a topení a
v dubnu 2010 došlo v Kyrgyzstánu znovu k protivládním demonstracím, které
vedly k pádu vlády. Syn Kyrgyzského prezidenta byl v té době v USA. Po
převratu vláda USA znovu vyjadřovala obavy o svou základnu v této zemi, ale
k vyklizení základny zatím nebyla vyzvána.
V roce 2009 vytvořila Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti společnou
jednotku rychlého nasazení. Když ale došlo, pod novou vládou v Kyrgyzstánu,
v roce 2010 k etnickému násilí, nebyla tato jednotka, navzdory žádosti kyrgyzské
vlády, nasazena k jeho potlačení. USA toho využily a pokračují s novou
Kyrgyzskou vládou v plánech na vybudování americké vojenské základny pro
výcvik v protiteroristických operacích v oblasti nepokojů, poblíž města Oš.
Poskytly také Uzbekistánu a Kyrgyzstánu 32 miliónů dolarů na výdaje spojené
s pomocí uprchlíkům a další výdaje spojené s nepokoji. Humanitární pomoc
poskytlo i Rusko.
Tádžikistán je nejchudší z bývalých sovětských států a 46% hrubého národního
produktu je vytvářeno Tádžiky, pracujícími v zahraničí, většinou v Rusku, kteří
posílají peníze domů. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 došlo v Tádžikistánu
k občanské válce, které se na jedné z bojujících stran účastnili i muslimští
povstalci. Válka skončila v roce 1997 a od té doby tam vládne prezident Rahmon.
Všechny významné oblasti ekonomie jsou řízeny lidmi z jeho rodu a státní
struktury se podílejí na pašování drog z Afghánistánu. Většina zahraniční pomoci
je rozkrádána státními úředníky
(http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/asia/central-
asia/tajikistan/162_tajikistan___on_the_road_to_failure.ashx). V roce 2004 se
Rusko zavázalo investovat do Tádžické ekonomiky 2 miliardy dolarů, ale se
splněním závazku nespěchalo. Za vybudování vodní elektrárny navíc chtělo
hlavní vlastnický podíl na ní a žádalo i trvalý pronájem vojenské letecké základny.
Po vypuknutí finanční krize řada tádžických dělníků přišla o práci v Rusku a
Tádžikistán se ocitl v bídě hrozící rozkladem státu
(http://centralasiaharvard.blogspot.com/2009/05/publ-tajikistan-faces-crisis-
of.html - Tajikistan faces crisis of statehood). Prezident Rahmon se ve snaze
zachránit svou moc a donutit Rusko k ústupkům nakonec obrátil na USA. V roce
2010 Tádžikistán jedná s USA o vybudování amerického výcvikového centra pro
boj s terorismem a povolil na svém území přelet a přistávání amerických
vojenských letadel směřujících do a z Afghánistánu. Výsledkem je, že největší
zahraniční pomoc dostává Tádžikistán v současné době od USA a Evropské Unie.
USA zvýšily v roce 2007 svou pomoc na 50 miliónů dolarů ročně. Rusko se na
zahraniční pomoci podílí jen 4%. V roce 2009 požádal Tádžikistán ruskou vládu,
aby mu za ruskou vojenskou základnu v zemi s motostřeleckou ruskou divizí
platilo 300 miliónů dolarů ročně.
I mnoho Uzbeckých dělníků přišlo, po začátku finanční krize, o práci v Rusku
a v roce 2008 se uzbecký prezident, Islam Karimov, rozhodl vylepšit své vztahy
s USA a otevřel uzbecké území pro přepravu amerických nevojenských dodávek
do Afghánistánu. Během finanční krize se tak USA podařilo výrazně rozšířit
přístup svých vojáků na území bývalého SSSR. Přestože Rusko patří mezi
nejrychleji se rozvíjející ekonomiky na světě, není zatím schopné přispět
efektivnímu rozvoji ekonomik bývalých sovětských republik, které se proto
otevírají vlivu USA.
V Evropě ve stejné době probíhalo přibližování americké armády k ruskému
území. V rámci členství v NATO Rumunsko schválilo v roce 2005 poskytnutí 4
lokalit včetně jednoho letiště o celkové rozloze víc než 104 km2 1700 amerických
vojáků. V roce 2006 Bulharsko podepsalo smlouvu o poskytnutí 4 lokalit, z toho
jednoho letiště, maximálně 2500 amerických vojáků a v roce 2010 Lotyšsko a
Estonsko přijaly na svém území americké letecké základny a Polsko základnu pro
protiraketové střely, vzdálenou 36 km od ruského území..
V roce 2009 „unikla“ do ruské verze amerického časopisu Newsweek nová
doktrína ruské zahraniční politiky, vypracovaná ruským ministrem zahraničí
Sergejem Lavrovem. Podle této doktríny Rusko dospělo k závěru, že není schopné
si udržet své postavení ve světě bez modernizace ruské ekonomiky a že proto
bude potřebovat využít technologický potenciál Spojených Států a bude muset
„posílit vztahy vzájemné závislosti s vůdčími světovými a regionálními
mocnostmi založené na vzájemném pronikání ekonomiky a kultury“
(http://news.smh.com.au/breaking-news-world/russia-plans-shift-to-prowest-
policy-20100511-uv72.html). V tomtéž roce Rusko povolilo přelet letadel NATO
směřujících do a z Afghánistánu přes své území a slíbilo dodat vojskům NATO
v Afghánistánu 25 vrtulníků. Od konce roku 2009 se v západním tisku začaly
znovu objevovat v předchozí kapitole citované články, nedoložené přesvědčivými
důkazy, o tom, že Irán pracuje na vývoji atomové zbraně. V červnu 2010 Rusko a
Čína hlasovaly v Radě bezpečnosti OSN pro další vlnu sankcí proti Iránu.
Mezinárodní právo tak nejspíš utrpělo další porážku. Prezident Iránu,
Ahmadínežád, nebyl v roce 2010 pozván na zasedání nejvyšších představitelů
Šanghajské organizace pro spolupráci a organizace přijala do svých stanov
dodatek, že jejím členem se nesmí stát žádný stát, na který byly uvaleny sankce
OSN. Před summitem v roce 2010 navrhl Uzbekistán, aby byl status pozorovatele
udělen i USA. Neví se, jestli za tímto návrhem bylo Rusko, ale Čína se proti tomu
ostře postavila. Rusko se tedy přestalo cítit být schopné vojensky bránit Irán.
V roce 2010 dokonce zrušilo dodávku protiletadlových raket S 300, které jsou
schopné sestřelit americká a izraelská letadla a na jejichž dodávku podepsalo
s Iránem smlouvu v roce 2007. Za nedodržení smlouvy bude muset zaplatit 80ti
miliónovou pokutu.
Irán tedy ztratil naději, že by se někdo postavil vojensky na jeho obranu
v případě amerického útoku a bez protiletadlové obrany nemá šanci americkému
útoku vzdorovat.
Čína pokrývá dovozem z Iránu 15% své spotřeby ropy a zemního plynu
(http://www.washingtontimes.com/news/2010/mar/17/irans-link-to-china-
includes-nukes-missiles/?page=4) a pomohla Iránu postavit továrnu na výrobu
raket schopných ničit válečné lodě (http://www.upi.com/Business_News/Security-
Industry/2010/04/23/China-opens-missile-plant-in-Iran/UPI-82791272037022/).
Továrna zahájila výrobu v březnu 2010. Je možné, že Čína, která nakoupila ruské
protiletadlové rakety S-300, pomůže Iránu i se stavbou továrny na výrobu
protiletadlových střel, kterou se Irán rozhodl postavit.
Zvláště růst čínské a indické ekonomiky by mohl být, až dojde k ropné krizi,
zastaven nedostatečnými dodávkami ropy. Indie předpokládá, že její spotřeba
ropy stoupne do roku 2030 na zhruba 6 miliard barelů ropy ročně a čínská
spotřeba ve stejném roce by měla dosáhnout 17 miliard barelů ropy ročně. Oba
státy soutěží o dodávky ropy na celém světě. Většinou vyhrává Čína, která má
větší finanční rezervy. V roce 2009 investovaly čínské státní ropné společnosti do
získání energetických surovin a přístupu k nim 32 miliard dolarů, zatímco Indie
jenom 2,1 miliardy dolarů (India Loses to China in Africa-to-Kazakhstan-to-
Venezuela Oil http://www.bloomberg.com/news/2010-06-30/india-losing-to-
china-in-africa-to-kazakhstan-to-venezuela-oil-purchases.html). Čína předstihla
Indii i v nákupu kanadské ropné společnosti v Kazachstánu
http://www.atimes.com/atimes/China/GH24Ad01.html. Na indické území byl
vybudován ropovod z Iránu, ale ani NATO ani Šanghajská organizace pro
spolupráci zatím nezaručují Indii dodávky energetických surovin. V roce 2010
podepsala Indie s Ruskem dohody o výstavbě 12 – 16 ruských jaderných
elektráren v Indii do roku 2017, dodávce ruské letadlové lodě a bojových letadel a
společném vývoji nového bojového letadla. Zbraně dodávají Indii i USA a mají
s ní obrannou dohodu, která umožňuje americkým válečným lodím přistávat
v indických přístavech a prohledávat lodi s podezřelým nákladem v indických
výsostných vodách. V roce 2010 se Indie zúčastnila společných vojenských
cvičení jak s USA, tak s Ruskem a vyjádřila se, že je pro ní přitažlivé energetické
propojení členských států Šanghajské organizace pro spolupráci a prohlásila, že
pokud budou upraveny stanovy pro vstup nových členů, bude mít zájem do
organizace vstoupit (http://beta.thehindu.com/news/article387262.ece).
Šanghajská organizace pro spolupráci, která by s Indií reprezentovala skoro
polovinu světové populace, má na svých územích (hlavně v Rusku, Kazachstánu
a Turkmenistánu) 45 % světových zásob ropy a zemního plynu. Kdyby si zajistila
dodávky ropy a zemního plynu z Iránu, stouply by její zásoby na zhruba 60%.
USA ropu z Iránu nedovážejí
(http://www.eia.doe.gov/dnav/pet/pet_move_impcus_a2_nus_ep00_im0_mbbl_m.
htm) a zjevně mají jiný plán, jak si íránskou ropu obstarají.
Nikdo nemůže očekávat, že by Čína někdy v OSN schválila Američany
vedenou invazi do Iránu. Po americké okupaci Iránu by přestaly platit smlouvy,
uzavřené sesazenou íránskou vládou a uzavíraly by se nové. O tom, jestli by USA
nechaly íránskou ropu a zemní plyn těžit i čínské a indické státní společnosti, by
nejspíš rozhodovalo i to, jestli by už začala ekonomická krize, spojená s převahou
poptávky po ropě nad její nabídkou. USA by možná musely vytvořit státní ropnou
společnost, která by se těžby íránské ropy ujala. Pokud by se ale USA rozhodly
využít přítomnosti svých vojáků v zemích bohatých na ropu k tomu, aby tyto
země dodávaly ropu přednostně USA, vyvolají tím snadno světovou válku,
protože pro Čínu a Indii to bude znamenat, že dojde k zastavení jejich
hospodářského růstu a hluboké ekonomické krizi. Možnou reakcí Číny a Ruska by
bylo, přimět Kazachstán a Turkmenistán k tomu, aby zastavily dodávky do zemí
NATO. Světové válce by potom už těžko bylo možné zabránit. Na stránkách
indického ministerstva obrany se píše, že dokud se při nedostatku ropy budou
jenom zvyšovat ceny, k válce nedojde. Civilizace tržního hospodářství je schopná
reagovat na vznikající problémy tvořivým způsobem a pokusy řešit je vojenskými
prostředky mohou být jedině projevem neschopnosti politiků předvídat blížící se
krize a předcházet jim. Použití vojenské síly k řešení problémů je ústupem do
feudální éry dějin a neoprávněnou rezignací na potenciál této civilizace. Pokud se
jednou svět změní v jednotný ekonomický prostor, budou moci být armády
zrušeny. Spojené státy americké udělají velký krok kupředu, jestli si přiznají, že
svět se stává globálním ekonomickým prostorem, kde se používání vojenské síly
k získání materiálních výhod musí stát nepoužitelným archaismem, mají-li na něm
lidé přežít a nemá-li celá civilizace zkrachovat. Nové vojenské technologie totiž
přinášejí další a další metody, jak v případě války vyhubit většinu světové
populace.

CO SE VÍ A NEVÍ O INFORMAČNÍ VÁLCE

V americkém vojenském dokumentu z roku 2000 "Znovu vybudování

americké obrany", vydaném organizací "Projekt pro nové americké století", se
píše, že USA nemají předem informovat své protivníky o nových zbraňových
systémech, které vyvinuly. Světová veřejnost tedy neví, jaké zbraně, kromě
jaderných, by v příští světové válce byly použity. V tomto dokumentu se také
píše: "Existuje všeobecná shoda, že informační a jiné nové technologie… tvoří
dynamiku, která může ohrozit schopnost Ameriky uplatňovat svou dominantní
vojenskou moc. Potenciální rivalové, jako Čína, jsou dychtiví využít široce těchto
transformačních technologií, zatímco nepřátelé jako Irán, Irák a Severní Korea
spěchají s vývojem balistických střel a jaderných zbraní..." (15).
V roce 2000 vyšel v seriózním ruském deníku Segodňa článek „Jezdci
psychotronické apokalypsy“ (ruský originál článku http://web.iol.cz/mhzzrz
zkrácený anglický překlad Riders of Psychotronic Apocalypse, -
http://mojmir.webuda.com), ve kterém se psalo, že v roce 1996 informovali
pracovníci ruské vládní informační agentury FAPSI, že účinek použití tzv.
informačních zbraní je srovnatelný s účinkem zbraní hromadného ničení a
vypracovali zprávu nazvanou "Informační zbraň jako hrozba národní bezpečnosti
Ruska". Ruská Státní duma a potom i Meziparlamentní shromáždění Svazu
nezávislých států na to reagovaly tím, že se v roce 1997 obrátily na OSN,
Organizaci pro bezpečnost a spolupráci a Evropskou radu s návrhem, aby byla
uzavřena mezinárodní konvence zakazující informační válku a cirkulaci
informačních zbraní. Podle deníku Segodňa (1) byla v březnu 1998 tato otázka
prodiskutována s generálním tajemníkem OSN Kofi Ananem a ruská iniciativa
byla zahrnuta do pořadu jednání Valného shromáždění OSN. Iniciativa zřejmě
neprošla přes odpor USA. Podle ředitele FAPSI Alexandra Starovojtova by
informační útok mohl vyřadit z provozu všechny elektronické systémy řídící
obranu Ruska, stejně jako elektronické systémy vládní infrastruktury a dopravní,
energetické a jaderné systémy. Armáda by tak ztratila bojeschopnost a politické
vedení země by nebylo schopné získávat informace nezbytné k řízení obrany.
Tento článek byl zjevně ruskou reakcí na uvedení do provozu amerického
systému HAARP. Koncem roku 1994 byly v USA na Aljašce provedeny první
pokusy s tímto systémem, který je nejvýkonnějším radarovým systémem na světě.
Tvoří ho 180 antén, které mají celkový výkon 3,6 MW na frekvencích 3 až 10
Megaherzů a svým uspořádáním soustřeďují tento výkon do úzkého paprsku.
Tento paprsek může být vyslán do ionosféry. Ionosféra vzniká působením
slunečního záření na atomy zemské atmosféry, které způsobuje vznik iontů a
volných elektronů. Tato elektricky nabitá část zemské atmoféry způsobuje, že se
od ní odrážejí některé elektromagnetické vlny. Tento odraz usnadňuje rádiové
vysílání na větší vzdálenosti. Systém HAARP je schopen ionosféru ohřívat a tím
měnit její výšku. Podle toho, jak se mění výška ionosféry, mohou se
elektromagnetické vlny od ionosféry odrážet na různá místa na planetě a systém
HAARP je tam pomocí této manipulace s výškou ionosféry může směrovat.
Systém HAARP je navíc schopen využít energie uložené v ionosféře k tomu, aby
ztisícínásobil energii, kterou tam vyšle. Tuto energii je pak schopen vyslat na
předem určené místo na planetě. V současné době by to mohlo být 3,6 Gigawatu,
ale k systému mohou být přidávány další antény, které mohou zvyšovat jeho
výkon. Systém HAARP je, podle oficiálních informací americké vlády, určen
k vědeckým výzkumům. Příliš mnoho fakt ale svědčí o tom, že je určen především
k vojenským účelům. Celý projekt je financován americkým vojenským
námořnictvem a vojenským letectvem. O systému HAARP byla publikována
kniha od syna bývalého aljašského senátora, Nicka Begicha a novinářky Jeanne
Maningové „Angels Don‘t Play this HAARP“ („Andělé nehrají na tento HAARP“
– haarp je v angličtině harfa). V této knize jsou citovány patenty použité
k budování systému HAARP. Základní patent Bernarda J. Eastlunda (č.
4.686.605) popisuje možnosti využití energie vysílané systémem HAARP. Úzký
paprsek energie může ničit naváděcí elektronické systémy raket a letadel kdekoli
v atmosféře. Umístění systému HAARP na Aljašce, na hranicích s Ruskem, jeho
případné použití pro tento účel usnadňuje.
V druhé polovině minulého století provedly USA i SSSR řadu jaderných
výbuchů v ionosféře, které do ní přidaly tolik nabitých částic, že bylo ve velkých
oblastech znemožněno rádiové vysílání. V jednom z Eastlundových patentů se
píše: “tento vynález poskytuje možnost uložit nebývalá množství energie do
zemské atmosféry na strategických místech a udržovat úroveň této energie…
mnohem přesnějším a lépe kontrolovaným způsobem než bylo doposud
prováděno… výbuchy jaderných náloží o různých vydatnostech v různých
výškách“. Zahřátí elektronů v ionosféře systémem HAARP by vyvolalo ionizaci
neutrálních částic v atmosféře a tím by znemožnilo mikrovlnné vysílání ze satelitů
nebo dokonce úplně vyrušilo rádiové komunikace nad velkou částí planety. Dále
se v patentu píše: „Schopnost použít a vysílat elektromagnetické vlny o různých
frekvencích a měnit je náhodným způsobem poskytuje jedinečnou schopnost rušit
všechny druhy komunikací, zároveň na moři, na zemi a ve vzduchu, nad
rozsáhlými oblastmi planety… Navíc je možné… využít jednoho nebo více
takových paprsků k provozování vlastní telekomunikační sítě i když zbytek
světových komunikací je zrušen“.
V knize „Andělé nehrají na tento HAARP“ je také popisována plánovaná
zkouška použití systému HAARP společně s jiným radarovým systémem
umístěným na Aljašce, HIPAS, k vytvoření plazmatu, které bude fungovat jako
ionosférické zrcadlo, které usnadní vojenské komunikace a umožní přesnější
identifikaci přilétajících objektů.
Manipulací ionosféry by systém HAARP mohl i posunout zemskou atmosféru
do nepředpokládaných výšek, což by mohlo způsobit, že by balistické střely
narazily na neočekávané brzdné síly, které by je buď odklonily od
předpokládaného cíle nebo i zničily. Další patent, který se k systému vztahuje,
umožňuje určit, jestli přilétající objekt nese jaderné zařízení – to je důležitá
schopnost, protože americká armáda předpokládá, že v případě jaderné války by
na americké území bylo namířeno velké množství raket, z nichž jenom některé by
nesly jaderné nálože.
Co ale zřejmě nejvíc vyděsilo ruské ministerstvo obrany je možnost, kterou na
webové stránce věnované HAARPu popisuje český odborník na vojenské
technologie, Lukáš Visingr. V roce 1958 americký vědec Van Allen, díky
prvnímu americkému satelitu Explorer 1, objevil pásy tvořené siločarami
zemského magnetického pole, do kterých se zachycují vysoce energetické částice
přilétající z vesmíru – zatímco částice uvolněné při jaderném výbuchu mají
energii od 0,3 do 3 milielektronvoltů, vysoce energetické částice přilétající
z vesmíru mají energii 100 a více milielektronvoltů. Podle článku Rosalie
Bertellové („Background of the HAARP Project“ – Počátky projektu HAARP),
která se podílela na americkém projektu Hvězdných válek, bylo v roce 1962
provedeno několik jaderných výbuchů v horní zemské atmosféře, o kterých se
předpokládalo, že „dočasně prakticky zničí vnitřní Van Allenův pás, tím že částice
z pásu budou přeneseny do atmosféry. Předpokládalo se, že zemské magnetické
pole bude na několik hodin ve velké oblasti narušeno, což znemožní radiové
komunikace“. Lukáš Visingr píše, že při použití dvou zařízení typu HAARPu,
mezi nimiž by bylo vytvořeno spojité elektromagnetické vlnění, by bylo možné
vynulovat zemské magnetické pole (nad určitou oblastí). Tím by částice,
zachycené ve Van Allenových pásech, začaly pronikat do atmosféry, kde by
došlo k mohutné ionizaci, což by mělo „fatální vliv na veškerá zařízení
využívající principů elektromagnetismu“. Vědci, kteří se zabývali systémem
HAARP varovali, že při jeho uvedení do provozu hrozí stejné nebezpečí jako před
prvními atomovými výbuchy, kdy vědci nebyli schopni odhadnout, jestli se reakce
štěpení atomových jader zastaví a že i systém HAARP může v zemské atmosféře
vyvolat nevratné reakce. Přesný popis fungování systému HAARP zůstává utajen
a i na Internetu o něm najdete velmi málo informací. Zpravodajská agentura ruské
vlády FAPSI si o něm ale nepochybně udělala dost přesný názor. Soudě ale podle
současného odporu ruské vlády k americké okupaci Iránu a respektu, který
k němu projevuje americká vláda, našlo Rusko proti systému HAARP nějaké
protizbraně. Každého napadne, že by stačilo zaměřit na místo v ionosféře, kam je
zaměřen systém HAARP, jiný podobný systém, čímž by se změnily všechny
předpokládané parametry. Evropa i Rusko podobné radarové systémy mají.
V roce 2000 se lišily jen tím, že nebyly schopny směrovat své vysílání do tak
úzkého prostoru jako systém HAARP. Systém by také mohl být zničen nízko
letícími raketami nebo letadly.
Na zprovoznění systému HAARP reagovala i Evropská unie. 28.1.1999
odhlasoval Evropský parlament „Rezoluci o životním prostředí, bezpečnosti a
zahraniční politice“ (Resolution on the environment, security and foreign policy,
A4-0005/99), kde v bodě 24 „Pokládá HAARP…, díky jeho dalekosáhlým
účinkům na životní prostředí za důvod ke globálním obavám a žádá, aby, než
dojde k dalšímu výzkumu a testům, byly mezinárodním vyšetřovacím orgánem
vyšetřeny jeho právní, ekologické a morální implikace“. Evropský parlament také
vyjádřil politování, že americká vláda odmítá vyslat na veřejné nebo jiné slyšení
odborníka, který by mu předložil důkazy o rizicích pro životní prostředí a
veřejnost spojených s provozem systému HAARP. Díky této neochotě americké
vlády byl před vydáním této rezoluce v Evropském parlamentu svědčit Nick
Begich, spoluautor knihy „Andělé nahrají na tento HAARP“. V bodě 25 své
rezoluce Evropský parlament požádal svůj orgán pro vědecká a technologická
vyhodnocení (STOA), aby prostudoval dostupné vědecké a technické informace o
systému HAARP a posoudil, „přesný rozsah rizika, které HAARP znamená pro
místní a globální životní prostředí a pro lidské zdraví všeobecně“. V bodě 26
Evropský parlament žádá Evropskou komisi, aby prostudovala, jaký vliv bude mít
činnost systému HAARP na životní prostředí a lidské zdraví v arktické Evropě a
v bodě 27 „vyzývá k mezinárodní konvenci, která by zakázala veškerý vývoj a
rozmisťování zbraní, které by mohly umožnit jakoukoli formu manipulace
lidských bytostí.“ V bodě 28 vyzývá Evropskou radu a Evropskou komisi, aby
pracovaly na uzavření mezinárodních dohod, které by chránily životní prostředí
před zničením v případě války.

SYSTÉM HAARP A DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ ČINNOSTI LIDSKÉHO MOZKU

Poukaz na možné použití systému HAARP k manipulaci lidí je v rezoluci

Evropského parlamentu umístěn dost nenápadně. V článku v ruském deníku
Segodňa o informační válce toto téma ale zaujímá větší prostor než téma vyřazení
z provozu ruských komunikačních a energetických zařízení. Deník Segodňa psal
převážně o "mysteriózních informačně-psychologických" prostředcích, které jsou
schopny poškodit zdraví, způsobit smrt nebo "zablokovat na podvědomé úrovni
svobodu lidské vůle, způsobit ztrátu schopnosti politické, kulturní a jiné sebe
identifikace lidské bytosti" a dokonce způsobit "destrukci nedělitelného
informačního a duchovního prostoru Ruské federace". Protože lidé jsou velmi
neochotní připustit si, že činnost jejich mozku může být dálkově ovládána,
budeme se tomuto tématu věnovat zevrubněji.
Když v roce 1951 zahájily americké tajné služby práci na projektu Artichoke,
stanovily si mimo jiné tyto cíle: „Můžeme získat informace od nějaké osoby proti
její vůli a bez jejího vědomí?… Můžeme ovládnout lidského jedince natolik, že
bude poslouchat naše rozkazy proti své vůli a dokonce v rozporu s tak základními
přírodními zákony jako je pud sebezáchovy?“ (New York Times, 2.8.1977,
„Private Institutions Used in CIA Efforts to Control Behavior“).
Tento výzkum byl od počátku co nejpřísněji utajován. V jiné zprávě CIA,
citované New York Times, se píše: „Mnoho fází výzkumu ovládání lidského
chování vyžaduje vysoký stupeň utajení. Profesionální pověst výzkumných
pracovníků, zaměstnaných mimo agenturu, je ohrožena, protože cíle takového
výzkumu jsou širokou veřejností považovány za nemorální nebo protizákonné“.
V té době se bývalí pacienti psychiatrické léčebny Allan Memorial Institute
v Kanadě domáhali odškodnění za pokusy s použitím drog, elektrických šoků a
různých drastických psychologických metod jako je smyslová deprivace, které
tam na nich prováděla CIA. V rámci skandálu New York Times otiskly i záznamy
CIA o pokusech s používáním psů jako dálkově řízených bomb a koček jako
dálkově ovládaných mikrofonů. Při těchto pokusech CIA používala elektrické
stimulace mozku.
Signály v nervových vláknech mozku a celého těla probíhají jako slabé
elektrické impulsy, které jsou při přechodu z jednoho nervového vlákna do
druhého převáděny chemickými reakcemi. Elektrické impulsy probíhají v určitých
charakteristických frekvencích, Vědci zaváděli do mozku tenké drátky, pomocí
kterých tam vysílali slabé, kmitavé elektrické proudy a dosáhli pozoruhodných
výsledků. V roce 1969 publikoval Jose Delgado, španělský profesor fyziologie,
pracující v té době na špičkové americké univerzitě v Yale, knihu „Fyzikální
ovládání mozku, na cestě k psychocivilizované společnosti“, která shrnovala
výzkumy těchto vědců. Podařilo se jim zmapovat vztah různých míst v mozku
k činnostem, funkcím a pocitům lidí i zvířat. Býk při sto stimulacích příslušného
nervu 100krát zabučel. Když byl člověk, u kterého bylo stimulováno zvednutí
ruky, požádán, aby jí narovnal, řekl: „Myslím, že vaše elektřina je silnější než
moje vůle“. Elektrickým podněcováním mozku byl ovlivněn rytmus dýchání, tep
srdce (který byl i zastaven), vyměšování žaludečních šťáv, funkce většiny
vnitřností a velikost očních panenek. Bylo vyvoláno mračení, otevírání očí a úst,
žvýkání, zívání, spánek, závratě, vyměšování i epileptické záchvaty.
Působení slabých, kmitavých elektrických proudů v jiných místech mozku
způsobovalo změny psychických stavů. Pasivní, deprimovaná žena, u které bylo
drážděno centrum vzteku, roztrhala kus papíru a potom řekla: „Chtělo se mi vstát
a trhat. Neovládla jsem se.“ Při podněcování center slasti nabízely pacientky
terapeutům manželství (Jose M. R. Delgado: Physical Control of the Mind,
Toward a Psychocivilized Society, 1969, USA). Sám Jose Delgado získal
světovou proslulost tím, že se s malou černou skříňkou postavil proti býkovi a
nejprve ho stisknutím jednoho knoflíku rozzuřil tak, že na něj zaútočil a když
doběhl skoro až k němu, stisknutím druhého knoflíku ho zastavil.
Že by stejné účinky mohly vyvolat elektromagnetické vlny muselo napadnout
každého vědce, který v tomto oboru pracoval. „Analogové“ vjemy jsou totiž
v lidském mozku zpracovávány do digitální podoby, když jsou přenášeny
množstvím a frekvencí nervových impulsů. Intenzita pocitů odpovídá intenzitě
elektrického proudu. Walter J. Freeman, který, pomocí mikroelektrod měřil
činnost mozku při jeho reakci na různé podněty napsal v roce 1975: „nový vnější
podnět je široce přenášen z primární smyslové mozkové kůry nebo z thalamu do
jiných částí mozkové kůry… přenos se odehrává v určité charakteristické
frekvenci a příjem se odehrává v… souborech naladěných na tuto frekvenci“
(Walter J. Freeman: Mass Action in the Nervous System, Academic Press, New
York, San Francisco, London, 1975). Jinými slovy neurony, které zpracovávají
určitou informaci, vysílají impulsy ve stejné frekvenci. V pokusu Wolfa Singera
byla reakce na dva rozdílné podněty v mozku reprezentována dvěma soubory
neuronů vysílajícími impulsy ve dvou odlišných frekvencích.
Elektroencefalografové nepochybují o tom, že se na elektroencefalografech
objevují právě tyto synchronizace v mozkové činnosti a jsou schopni z jejich
frekvencí vyčíst i jednotlivá písmena vnímaného slova (Journal of
Electroencephalography and Clinical Neurophysiology, supplement no. 45, 1996,
“Continuous Wave-Form Analysis”, str. 64). Z toho vyplývá teoretická možnost,
že děje v mozku mohou být vyvolány „synteticky“, když je do mozku dodávána
dodatečná energie ve frekvencích odpovídajících specifickým mozkovým
aktivitám Tyto frekvence v něm potom svým působením vyvolají příslušnou
mozkovou činnost. John Marks, v knize o výzkumu ovládání lidského mozku
prováděného CIA, citoval jednoho veterána tohoto výzkumu, který si vzpomínal
na kolegův vtip: „Kdybyste zjistil přirozenou radiovou frekvenci svalu svěrače
nějaké osoby, mohl byste jí donutit opravdu rychle vyběhnout z místnosti“ (John
Marks: „The CIA and Mind Control - the Search for Manchurian Candidate“,
USA, 1988, ISBN 0-440-20137-3). Protože většina mozkové činnosti se odehrává
ve frekvencích od 1 do 100 Hz a elektromagnetické vlny v těchto frekvencích jsou
tisíce až stovky tisíc kilometrů dlouhé a z tohoto důvodu nemohou zasáhnout
lidský mozek, začali vědci experimentovat s mikrovlnami pulsovanými ve
frekvencích mozkové činnosti. Existují totiž mikrovlnné frekvence, které
proniknou dost hluboko do lidského mozku na to, aby ovlivnily činnost neuronů.
Vědecké experimenty potvrdily tyto hypotézy. V pokusech Mc Affeeho, z let
1961, 1962 a 1971, vedlo ozařování hlav krys mikrovlnami, pulsovanými v 300,
600 a 1000 Hz, po pěti minutách k jejich probuzení z narkózy (James C. Lin:
Microwave Auditory Effects and Applications, Charles C. Thomas publisher,
Springfield, Illinois, USA, ISBN 0-398-03704-3). V jiném experimentu
s působením elektromagnetických vln na chemikálie v mozku měřil Dr. Merrit
úbytek nervových přenašečů norepinefrinu, serotoninu a dopaminu v mozku při
aplikaci pole o hustotě 80 miliwattů na cm2 (Emerging Electromagnetic
Medicine, 1990, conference proceedings). Dopamin ovlivňuje schopnost učit se a
jiné poznávací schopnosti. Narušení biologické syntézy dopaminu nebo jeho
přenášení může vést k Parkinsonově nemoci. V dalším experimentu vyvolaly
mikrovlny pulsované v 500 Hz uvolňování noradrenalinu v sympatických
neuronech. Protože tyto neurony ovládají svaly vnitřních orgánů a noradrenalin
v nich působí jako nervový přenašeč, signál s opačným účinkem by omezil
činnost vnitřních orgánů a mohl by tím poškodit lidské zdraví.
Publikace Světové zdravotnické organizace o účincích elektromagnetického
záření na živé organismy z roku 1981 cituje řadu experimentů s účinky
mikrovlnného záření na vyměšování žláz a chemické složení krve („Critere
d'hygiene de l'environment, frequence radioelectric et hyperfrequences“, World
Health Organization, Geneve, Switzerland, 1981). I tak je možné ovlivnit
zdravotní stav lidského organismu.
Elektromagnetické záření může působit i na molekuly DNA. To dokázal pokus
Jose Delgada, který začal experimentovat s elektromagnetickými vlnami. Když
ozařoval zárodky kuřat mikrovlnami, pulsovanými v 10, 100 a 1000 Hz, zastavil
se jejich vývoj a nevyvinuly se u nich srdce a žíly. Tento pokus zopakovali
výzkumníci amerického vojenského námořnictva se stejnými výsledky.
Dlouhodobý mikrovlnný útok v podobných frekvencích by mohl mít zničující
účinek na celé populace.
Pulsované mikrovlny mohou být použity i k zabíjení. Byl zveřejněn pokus, při
kterém pulsované mikrovlny vyvolaly u krys dýchací potíže a dokonce i zadušení.
Podobný signál by mohl způsobit zadušení i u lidí. Na konferenci o „Nelineární
elektrodynamice v biologických systémech“ (Nonlinear Electrodynamics in
Biological Systems, ed. Ross Adey, proceedings of the conference, Plenum Press,
New York, London, 1984) v roce 1983 byl prezentován pokus, při kterém vedlo
mikrovlnné záření ke vzniku krevních sraženin. Krevní sraženiny působí zástavu
srdeční činnosti. V roce 1986 vydalo americké vojenské letectvo knihu „Konflikt
o nízké intenzitě a moderní technologie“ (Low Intensity Conflict and Modern
Technology, red. Lt.Col. J. Dean, USAF, Air University Press, Center for
Aerospace Doctrine, Research and Education, Maxwell Airforce Base, Alabama,
June 1986). Kapitolu o „Elektromagnetickém spektru konfliktu o nízké intenzitě“
napsal kapitán Paul Tyler, ředitel výzkumu elektromagnetického záření
amerického vojenského námořnictva z let 1970-1977. Na začátku kapitoly cituje
„Závěrečnou právu o požadavcích na biotechnologický výzkum pro aeronautické
systémy do roku 2000“ (Final Report on Biotechnology Research Requirements
for Aeronautical Systems Through the Year 2000, Volume I and II, Southwest
Research Institute, San Antonio, Texas, USA, citováno z bodu 22 na Internetu
tuto zprávu najdete, ale není možné jí otevřít) „V současné době dostupná data
umožňují předpoklad, že specificky generovaná pole radiofrekvenčního záření
mohou znamenat mocné a revoluční hrozby proti vojenskému personálu…
vzrůstající pochopení mozku jako elektricky zprostředkovaného orgánu naznačilo
velkou pravděpodobnost, že vnucená elektromagnetická pole mohou narušovat
účelné chování a mohou být schopná takové jednání řídit a vyslýchat. Navíc
průchod 100 miliampér myokardem může vést k zastavení srdce a smrti… Rychle
skanující systém může poskytnout schopnost omračovat nebo zabíjet ve velké
oblasti. Účinnost systému bude funkcí… frekvence opakování a nosné frekvence“.
Při méně zničujícím útoku by mohly být mikrovlny použity jen k ovládání
lidského chování. V roce 1985 navštívila Kathleen Mc Auliffová, v jeho španělské
laboratoři, Jose Delgada.. Jose Delgado jí předvedl, jak dokáže
elektromagnetickými signály nabudit k aktivitě opici nebo uprostřed boje zklidnit
rybu (časopis OMNI, únor 1985, Kathleen McAuliffe "The Mind Fields").
Další experimenty dokazují, že lidské chování může být ovládáno i
sofistikovanějším způsobem. V r. 1961 publikoval americký vědec Allan H. Frey
výsledky pokusů s vysíláním zvuků do mozku elektromagnetickými signály,
vysílanými na vzdálenost až několika set metrů. Tyto zvuky „slyšeli“ jak zdraví
lidé, tak neslyšící. Slyšené zvuky – bzučení, tikání, syčení nebo klepání – se
měnily podle toho, jak se měnily parametry vysílače – zejména kmitočet
vysílaných pulsů a délka trvání jednotlivých pulsů. A. Frey píše, že do té doby
bylo dokázáno, že jenom zrakový systém reaguje na elektromagnetickou energii.
Sám pak dodává, že když pozměnil parametry vysílače, vyvolal u lidí vjem
prudkého úderu do hlavy a s další změnou parametrů pocit mravenčení. Tento
pokus byl několikrát zopakován jinými vědci se stejnými výsledky (Allan H.
Frey, 1962, Human Auditory System Response to Modulated Electromagnetic
Energy, Journal of Aplied Physiology, 17/4, pg. 689 – 692 -
http://jap.physiology.org/cgi/content/abstract/17/4/689
E..M. Taylor. B-. Ashelman, 1974, Analysis of Central Nervous System
Involvment in Microwave Auditory Effects, Brain research, vol. 74, pg. 201 -206
J.L. Flanagan, 1961, Audibility of Periodic Pulses and a Model for the Threshold,
Journal of Acoustic Society of America, vol. 33 (11), pg. 1540 – 49 K.R. Foster,
E.D. Finch, 1974, Microwave Hearing: evidence for Thermoacoustic Auditory
Stimulation by Pulsed Microwaves, Science, vol. 185, pg. 256 -258).
Ke zveřejnění ještě pokročilejšího, pokusu s vysíláním „elektromagnetických“
zvuků do mozku došlo už jenom nedopatřením v roce 1975. Don R. Justesen
použil v článku o vlivu mikrovln na chování živých bytostí výsledek pokusu,
který mu telefonicky sdělil jeho kolega Joseph C. Sharp, který pracoval na tajném
projektu Pandora amerického vojenského námořnictva. Don R. Justesen ve svém
článku (American Psychologist, březen 1975, „Microwaves and Behavior“, str.
391 – 401) (American Psychologist, March 1975, „Microwaves and Behavior“,
str. 391 – 401) psal, že si Joseph C. Sharp nechal do mozku vysílat slovně
číslovky od 1 do 10 a poznával je. O tom, že byl systém mikrovlnného přenosu
řeči do mozku později přiveden k dokonalosti svědčí dokument, který se objevil
v roce 1997 na webové stránce amerického ministerstva životního prostředí
((http://web.iol.cz/mhzzrz/ „communicating via the microwave auditory effect“ –
z původní adresy dokument zmizel) Na stránce byl projekt vývoje zařízení popsán
jako „revoluční technologie, která nabízí radiofrekvenční komunikace s nízkou
pravděpodobností zachycení“ a konstatovalo se, že „proveditelnost systému byla
potvrzena jak s použitím laboratorních systémů o nízké intenzitě tak s vysoce
výkonnými vysílači“. V lednu 2007 psal Washington Post na své webové stránce,
že v roce 2002 patentovala výzkumná laboratoř amerického válečného letectva
technologii, která umožňuje vysílání slov do mozku pomocí mikrovln a že na
základě žádosti podle zákona o svobodě informací, bylo zveřejněno, že patent byl
založen na experimentech s lidmi, při kterých vědci, v roce 1994, přenášeli do
lidských hlav stěží srozumitelné věty. Podle Washington Postu výzkum
pokračoval nejméně do roku 2002 (Washington Post, 14.1.2007, webová stránka,
Sharon Weinberger, „Mind Games“ http://www.washingtonpost.com/wp-
dyn/content/article/2007/01/10/AR2007011001399_pf.html) a podléhá zákonu o
zachování státního tajemství.
Robert Becker, který byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu za objev
účinku pulsovaných mikrovln na srůstání zlomenin, uvádí ve své knize
„Elektrické tělo“ pokus J. F. Schapitze z r. 1974. Pokus byl také zveřejněn na
základě žádosti podle zákona o svobodě informací. J. F. Schapitz uvedl pokus
slovy: „V tomto pokusu bude ukázáno, jak může být mluvené slovo hypnotizéra
sděleno také elektromagnetickou energií přímo do podvědomých částí lidského
mozku… aniž by osoba vystavená takovému vlivu měla možnost vědomě
kontrolovat ukládání informace.“ V rámci pokusu měli dobrovolníci např.
zodpovědět 100 otázek, lehkých i velmi technických, a potom jim měly být do
mozku vyslány odpovědi na otázky, na které neuměli odpovědět, špatné odpovědi
na otázky, na které odpověděli dobře a zapomenutí jiných správných odpovědí. Po
14 dnech si test měli zopakovat. Výsledky druhého testu nebyly zveřejněny. Při
pokusech bylo zřejmě použito ultrazvuku vysílaného pulsovanými mikrovlnami.
Ultrazvuk mozek vnímá, ale člověk si tyto vjemy neuvědomuje. Tímto způsobem
tedy mohou být lidé, aniž by si to uvědomovali, programováni k různým
činnostem podobně jako v hypnóze. Ruské sdělovací prostředky se ptaly, jestli
této metody nebylo použito při vraždě generála Rochlina, kterého zastřelila jeho
žena ve dvě hodiny ráno ve spánku po nevzrušeném telefonickém rozhovoru se
svou přítelkyní. Spekulovalo se, že přítelkyně mohla v rozhovoru použít slova,
která měla nastartovat podvědomě uloženou akci. Před svým zavražděním generál
Rochlin plánoval armádní protesty proti reformě armády a v redakcích ruských
novin mluvil o tom, že by mohl být brzy zabit při autonehodě, pitce nebo při
manželské hádce (Ruský týdeník “Argumenty I Fakty”, číslo 32, srpen 2003,
“Versii ubijstva generala Rochlina”).
Robert Becker, který přišel o dotace na výzkum díky svým publikacím na toto
téma a svému nesouhlasu s tím, aby v USA, ve státě Wisconsin, byla uvedena do
provozu anténa pro komunikaci s ponorkami, která používá „nervové“ frekvence
90 Herzů, uvádí v knize „Křižující proudy“ (Robert Becker: Cross Currents, The
Startling Effects of Electromagnetic
Radiation on Your Health, 1991, Bloomsberry Publishing, London, Great Brittain,
ISBN 0-7475-0761-9) zprávu vzešlou z Výzkumného odboru mikrovln
Armádního ústavu Waltera Reeda, kde prováděl svůj experiment s vysíláním slov
do mozku J. C. Sharp. Zpráva pojednává o účincích pulsovaných mikrovln na
nervový systém a popisuje členění testovacího programu:
1) rychlé otupující účinky
2) rychlá stimulace pomocí sluchových účinků
3) překážení v práci, blokující účinky
4) účinky na stimulem ovládané chování
Americké vojenské letectvo, v druhém dílu Závěrečné zprávy o požadavcích
na biotechnologický výzkum pro letecké systémy píše: „Zatímco zpočátku by se
pozornost měla soustředit na degradaci lidských schopností tepelným zatížením a
účinky elektromagnetických polí další práce by se měla zaměřit na možnosti
řízení a vyslýchání mentálních funkcí zvnějšku aplikovanými poli“. Výzkum,
započatý v roce 1980 měl pokračovat do roku 2010 (Dr. Nick Begich, Jeanne
Maning: Angels Don't Play this HAARP, Earthpulse
Press, P.O. Box 393, Anchorage, Alaska 99520, USA -
http://www.stormingmedia.us/85/8548/A854811.html).
Kapitán Tyler, ve svém příspěvku o Elektromagnetickém spektru v konfliktu o
nízké intenzitě předkládá závěr, že „Díky mnoha parametrům, které jsou ve hře a
zřejmé specifičnosti každého parametru je možné si naordinovat reakci ať už
v konvenční nebo nekonvenční válce“. Pokud se čtenáři zdá, že rozsah frekvencí,
ve kterých funguje lidský nervový systém, je příliš malý pro takovou škálu
možností, Paul Tyler uvádí, že podle nepotvrzených zpráv, může 0,01 Hz
znamenat rozdíl, který způsobí odlišnou reakci.
Systém HAARP je schopen pulsovat mikrovlnné frekvence od jedné tisíciny
Hertze a těžko lze pochybovat, že je schopen měnit frekvence pulsování po
tisícinách Hertze i ve frekvencích od 1 do 100 Hz, které jsou klíčové pro
fungování lidského mozku. Varování ruské zpravodajské agentury FAPSI a
článek v deníku Segodňa se tedy zjevně vztahovaly k uvedení systému HAARP
do provozu. V červnu 1995 vyšel v časopisu Perception and Motor Skills článek
"O možnosti vstoupit do každého lidského mozku elektromagnetickou indukcí
fundamentalních algorytmů" (M.A. Persinger: „On the Possibility of Directly
Accessing Every Human brain
by Electromagnetic Induction of Fundamental Algorythms“, Perception and
Motor Skills, červen 1995, vol. 80, str. 791 - 799 -
http://www.mindcontrolforums.com/mindnet/mn165.htm) od profesora Michaela
Persingera z Laurentianské univerzity v Kanadě. Podle nepotvrzených zpráv
(David G. Guyatt, nezavisly anglicky publicista a vyzkumny pracovnik,
v prednasce pripravene pro sympozium "Lekarska profese a ucinky zbrani") se
profesor Persinger podílel na elektromagnetickém projektu americké armády
"Spící kráska". V článku M. Persinger píše: "Během posledních dvou desetiletí se
objevil potenciál, který byl nepravděpodobný, ale který je teď rozhodně reálný.
Tímto potenciálem je technická schopnost ovlivnit přímo většinu z přibližně 6
miliard mozků lidského druhu bez zprostředkování smyslovými modalitami,
generovaním nervové informace uvnitř fyzického média, ve kterém jsou všichni
členové druhu ponořeni. Omezení nepřiměřeného použití těchto technologií
vyžaduje otevřenou diskusi o jejich reálné použitelnosti a implikacích, jak ve
vědecké oblasti, tak na veřejnosti".
Deník Segodňa zveřejnil pod citovaným článkem přehled zbraní působících na
lidskou psychiku, který obdržel od ministerstva obrany Ruské federace. Vedle
ultrazvukové a mikrovlnné zbraně je tam uvedena i "psychotronická" zbraň, která
je kromě přenášení informace mezi lidmi schopná působit i na komunikační a
elektronické systémy (Není vyloučeno, že tato zbraň skutečně funguje na
psychotronických principech. V 70. letech zaměstnávala KGB i CIA mnoho
psychotroniků a usilovaly o to, najít fyzikální principy psychotronických jevů -
tento výzkum probíhal i v České republice. Jak uvidíme psychotronické zbraně
uvedl ve svém návrhu zákona v americkém kongresu i Dennis J. Kucinich). Ze
známých fyzikálních jevů by k přenosu informací do mozku mohlo být použito
nelokálního spojení elektronů a fotonů (na Internetu je možné najít návrh projektu
čínských vědců na toto téma).
Západní tisk na článek v deníku Segodňa (a další, které budeme citovat) nijak
nereagoval. Respektoval zákon o zachování státního tajemství, který se na tyto
technologie vztahuje. Situace v Rusku ale byla odlišná tím, že tato technologie
byla použita během pokusu o státní převrat proti Michailu Gorbačevovi. Ruské
noviny psaly, že už během puče varoval generál Kobec obhájce ruského Bílého
domu, že proti nim může být použito technologie ovládání mozku
(Komsomolskaja pravda, 7.9.1991, „Sluchi o tom čto nam davili na psychiku ne
potvěrždalis, poka“) a těsně po zmařeném puči publikovala Komsomolská pravda
prohlášení Viktora Sedleckého, viceprezidenta ligy nezávislých vědců SSSR.
Viktor Sedleckij v něm sděloval: „Jako odborník a právnická osoba prohlašuji:
V Kyjevě byla zahájena sériová (a to je velmi vážné) výroba psychotronických
biogenerátorů a jejich zkoušky. Nemohu tvrdit, že během puče byly použity právě
kyjevské generátory…Nicméně skutečnost, že byly použity je pro mě evidentní.
Co to jsou psychotronické generátory? Je to elektronické zařízení, které vyvolává
v lidském organismu efekt řízené kontroly. Zejména působí na levou a pravou
hemisféru kůry hlavního mozku. Na tom je založen projekt USA Zombie 5.
Podobné práce se provádějí v Sovětském svazu (částečně v Kyjevě v Ústavu pro
výzkum materiálu…). Proč systém selhal ve dnech státního převratu? Pučisté,
kteří s ním neměli zkušenosti, nevěděli o tom, že aby dosáhli potřebné reakce,
nesměli dovolit, aby se ‚zpracovaní‘ vojáci smísili s davem na ulici“
(Komsomolskaja Pravda, 27.8.1991, „Avtory programy Zombi obnaruženy
v Kyjeve“ – elektronická kopie http://web.iol.cz/mhzzrz/).
6. června 1992 otiskla Komsomolská pravda článek („Kupite sredstvo dlja
sležki za suseďami“ – elektronická kopie článku: http://web.iol.cz/mhzzrz/ „Buy
an equipment to spy on your neighbors“ http://mojmir.webuda.com), ve kterém
citovala dopis skupiny vedoucích ruských pracovníků z oborů lékařství a
technického výzkumu: „Před dvaceti lety, když jsme začali pracovat na problému
mikrovlnné terapie, jsme se shodovali v tom, že objevy v této oblasti nepoužijeme
ke škodě lidstva. Varování generála Kobece, že psychotronické generátory jsou
v rukách OMON (ruská protiteroristická jednotka – pozn. aut.), dokazuje, že
psychotronické generátory už byly zkonstruovány. Dostanou-li se do rukou lidí se
špatnými úmysly, mohou být, díky své schopnosti ovládnout lidskou svobodnou
vůli, nebezpečnější než jaderná bomba. Obracíme se na prezidenta Jelcina,
demokratické organizace světa, se žádostí, aby bylo zakázáno používání
psychotronických generátorů jako zbraní“.
Články na téma dálkového ovládání člověka technickými prostředky se
objevily snad ve všech ruských novinách. Deník Trud dokonce zveřejnil
experiment, při kterém byla v Novosibirsku elektromagnetickými vlnami uspána
celá vojenská jednotka (http://web.iol.cz/mhzzrz/ – „Installation Radiosleep“ -
http://mojmir.webuda.com). V roce 1994 psal ruský týdeník Argumenty i Fakty o
televizním dokumentu, kde byly účinky psychotronického generátoru
demonstrovány na jednom redaktorovi, pořad ale nebyl v ruské televizi odvysílán
(elektronická kopie: http://web.iol.cz/mhzzrz/ – anglický překlad - Brain Breakers
http://mojmir.webuda.com). V ruské Státní dumě se také objevily tři návrhy
zákona, které měly řešit problematiku existence těchto technologií. Poslední
z nich předložil poslanec Vladimir Lopatin. Během příprav návrhu zákona
publikoval i knihu na toto téma („Psychotronnoe oružie i bezopasnosť Rossii“-
Psychotronická zbraň a bezpečnost Ruska - anglický překlad částí knihy najdete
na adrese – http://mojmir.webuda.com). V knize Vladimir Lopatin psal, že
k manipulaci činnosti lidského mozku mohou být použita známá i neznámá
fyzikální pole a navrhoval, aby byli odškodněni lidé, kteří byli vystaveni
experimentům s těmito zbraněmi (http://www.mindjustice.org/russian.pdf str.
36). Vladimír Lopatin byl i autorem textu rezoluce, kterou se členské státy Svazu
nezávislých států obracely na OSN se žádostí, aby byly zakázány informační
zbraně. Organizace, které se tímto problémem v Rusku i v USA zabývají tvrdí, že
v Rusku i v USA je přes 2000 lidí, kteří si stěžují, že jsou na nich prováděny tyto
experimenty. Soudě podle toho, že někteří vězni na Guantanámu měli zrakové
halucinace a slyšeli hlasy, není vyloučeno, že i na ně byla tato technologie
použita. V roce 1984 si dva Palestinci, souzení v Berlíně za terorismus, stěžovali,
že byli k přiznání donuceni „vlnami šeptajících hlasů“, vysílaných do jejich
mozků západními zpravodajskými službami.
Ruské úsilí o zákaz používání zbraní umožňujících manipulaci činnosti
lidského mozku kulminovalo v době, kdy byl uveden do provozu americký systém
HAARP a zřejmě se zarazilo na neochotě USA podepsat dohodu, která by
používání těchto zbraní zakazovala. V USA sice v roce 2001 kongresman Dennis
J. Kucinich předložil návrh zákona, který žádal amerického prezidenta, aby
podepsal mezinárodní dohodu o zákazu rozmísťování zbraní ve vesmíru, který
zahrnoval i zákaz manipulace lidské psychiky a lidského zdraví, tato část byla ale
brzy z návrhu zákona stažena. V návrhu zákona byly vyjmenovány následující
technologie dálkového ovládání činnosti lidského mozku, poškozování zdraví či
zabíjení lidí: "systémy umístěné na zemi, na moři nebo ve vesmíru, používající
záření, elektromagnetické, psychotronické, zvukové, laserové nebo jiné energie,
směrované na jednotlivé osoby nebo populace za účelem informační války,
ovládání nálady nebo mysli jednotlivých osob nebo populací"
(http://thomas.loc.gov/home/c107query.html a hledejte Bill h.r. 2977). Dennis J.
Kucinich byl citován, že řekl, že tyto zbraně opravdu existují a že "lidé, kteří mají
tyto zbraně pod kontrolou mají smrtelně vážný úmysl je použít, nezastavíme-li
zbrojení ve vesmíru" (http://www.berkeleydaily.org/article.cfm?issue=06-03-
05&storyID=21550).
V roce 1997 vydal Institut strategických studií americké armády publikaci
„Revoluce ve vojenství a konflikt o nízké intenzitě“ (Steven Metz, James Kievit:
„The Revolution in Military Affairs and Conflict Short of War“, U.S. Army War
College, Strategic Studies Institute,, Carlisle Barracks, PA17013-5050 -
http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pubs/display.cfm?pubID=241). Jako
tuto revoluci popisuje použití blíže nedefinované „psychotechnologie“. Protože se
jedná o americké státní tajemství, kniha, dostupná veřejnosti, nemůže sdělit
čtenářům o jaký druh psychotechnologie se jedná. Autoři si jsou od začátku
vědomi, že používání psychotechnologie, o které píší, je v rozporu se základními
morálními hodnotami americké společnosti a předkládají názor, že by bylo třeba
provést nejprve revoluci morální a politickou k tomu, aby mohlo dojít k revoluci
ve vedení války. Proto si autoři vymysleli scénář událostí, které by americké
politické vůdce vedly k prosazování této revoluce.
Scénář, umístěný do roku 2000, vychází z nárůstu terorismu, obchodu
s drogami a kriminality. „Prezident tak byl přístupný použití druhu
psychotechnologie, která tvořila jádro revoluce ve vedení války…technologie
změnila způsob použití síly, věci jako osobní odvaha… se staly zbytečnými…
Bylo třeba, abychom přehodnotili morální zábrany, které nám bránily manipulovat
mozky domácích i zahraničních nepřátel… Soustavným úsilím a velmi
sofistikovanou uvědomovací kampaní byly změněny staromódní pojmy soukromí
a národní suverenity“. Nepřipomínají vám tato slova události v americké politice
po útocích z 11. září 2001? Nebylo útoků z 11. září využito k likvidaci suverenity
Iráku a k omezení práva amerických občanů na soukromí? Dodejme ještě, jak si
autoři knihy představují, že se svět vyvine: „Po celém světě byli pomocí
všeobecné integrované databáze vyhledáni ti, kteří by mohli podporovat povstání.
Byli zařazeni do kategorií ‚možný‘ nebo ‚aktivní‘ a pro každého byla individuálně
vytvořena a soustředěna na něj sofistikovaná počítačová simulace osobnosti“. Je
americká nebo i mezinárodní veřejnost schopná oponovat takovému vývoji
událostí?
Mezi zeměmi s nejpokročilejší vojenskou technologií pouze USA nepředložily
na mezinárodní politické scéně žádnou iniciativu směřující k zákazu těchto zbraní.
Podle studie „Technologie ovládání davu“, zveřejněné orgánem Evropského
parlamentu pro vědecká a technologická hodnocení, STOA, jsou USA hlavním
propagátorem používání těchto zbraní v rámci konceptu nesmrtonosných
technologií. Ve zprávě STOA se píše: „V říjnu 1999 NATO oznámilo novou
politiku v oblasti nesmrtonosných zbraní a jejich umístění do spojeneckých
arzenálů“ a „V roce 1996 zahrnovaly nesmrtonosné nástroje, identifikované
americkou armádou… systémy směrované energie“ a „radiofrekvenční zbraně“
(Dokument pro STOA “Crowd Control Technologies”-
http://www.europarl.eu.int/stoa/publications/studies/19991401a_en.pdf).
Podle zpravodajské agentury ruské vlády FAPSI vzrostly americké výdaje na
prostředky informační války za posledních 15 let čtyřikrát a v současné době
zaujímají první místo mezi všemi vojenskými programy (ruský originál článku
http://web.iol.cz/mhzzrz, zkrácený anglický překlad Riders of Psychotronic
Apokalypse
- http://www.geocities.com/CapeCanaveral/Campus/2289/webpage.htm)). I
když se koncept informační války vztahuje i na komunikační a další systémy,
neochota USA, angažovat se v jednáních směřujících k zákazu používání zbraní
na ovládání lidské nervové soustavy, dokazuje, že mají v úmyslu používat je jak
v domácí tak v zahraniční politice. Způsob, jakým americké zpravodajské služby
usnadnily útoky z 11. září a nedůsledné vyšetřování antraxových útoků,
následované útokem na suverenitu Iráku a soukromí amerických občanů, dokazují
oprávněnost tohoto podezření. Dosáhnou-li USA výrazné vojenské převahy v této
oblasti a nebude-li dosaženo zákazu používání těchto technologií, mohou se stát
totalitní supervelmocí nového druhu.
Podle rozhodnutí Bezpečnostního výboru ruské Státní Dumy z listopadu 2001
(http://web.iol.cz/mhzzrz/ - „dokument zadní“ http://mojmir.webuda.com -
Conclusion a Resolution - anglický překlad ruského originálu) má mnoho
moderních vlád k dispozici prostředky umožňující dálkové působení na lidský
organismus. V dokumentu se píše: „působením mikrovlnného záření vznikají
poruchy vnímání reality, únava, nevolnost, bolest hlavy, může být zničeno srdce,
mozek, centrální nervová soustava. Jako antény pro vysílání takových vln mohou
sloužit rozvody elektrického proudu, potrubí kanalizace, potrubí pro rozvod tepla,
televizní přijímače, protipožární signalizace. Prakticky ve všech státech světa je
práce na ‚metodách skrytého působení na lidskou psychiku‘ pokládána za prioritu
a stává se součástí nejdůležitějších technologií 21. století. Vlády vyspělých států
zařazují do svých vojenských doktrin odstavce o přednostním použití
nesmrtonosné technologie, která umožňuje dosáhnout vítězství s minimálními
ztrátami nejen mezi vlastními vojáky ale i mezi vojáky protivníka, především
v lokálních konfliktech. Z iniciativy USA byla v rámci NATO vytvořena speciální
pracovní skupina pro perspektivy použití nesmrtonosného působení a koordinaci
prací prováděných v této oblasti…“. Že má tyto prostředky k dispozici mnoho
vlád potvrdil i článek v novinách americké armády Defense News, ve kterém se
psalo, že technologie ovládání mozku používali Izraelci proti Palestincům (38).
Když byl svržený honduraský prezident Manuel Zelaya obklíčen honduraskou
vojenskou policií na brazilském vyslanectví v Hondurasu, stěžoval si, že je
vystaven mikrovlnnému záření, které způsobuje „bolesti hlavy a destabilizaci
orgánů“ (http://www.guardian.co.uk/world/2009/oct/25/honduras-manuel-zelaya-
embassy-siege). Při rozhovoru z obklíčeného brazilského vyslanectví s Amy
Goodmanovou z „Democracy now!“ řekl, že ví, že Honduras ve svém arsenálu
takové zařízení má
(http://www.democracynow.org/2009/10/5/ousted_honduran_president_manuel_z
elaya_speaks). Podobně jako v Rusku se tedy této technologie začalo používat,
když šlo o moc ve státě.
Jediná vláda, která zatím udělala malý krůček k zákazu těchto zbraní, je vláda
Ruské federace. V dodatku k ruskému zákonu o zbraních z 26.7.2001 se uvádí:
„na území Ruské Federace je zakázána cirkulace zbraní a jiných objektů…
účinky jejichž činnosti jsou založeny na používání elektromagnetického,
světelného, tepelného, infra zvukového nebo ultra zvukového záření…“. Kromě
toho, že se zákon nezmiňuje o psychotronickém záření, nezajišťuje ani obranu
občanů před těmito zářeními. Neexistuje zákon, který by nařizoval policii nebo
hygienickým nebo zdravotním organizacím, zřídit týmy, které by byly vybaveny
zařízeními na detekci těchto záření a jejich zdrojů a neexistuje ani zákon, který by
zakazoval ruské vládě používat těchto záření alespoň na území Ruské Federace (v
mezinárodním měřítku dosud chybí mezinárodní dohoda). V USA zatím jen
některé federální státy (Michigan v r. 2003, Massachusetts v r. 2004 a Maine v r.
2005) zavedly do svých zákonů dodatky vztahující se k elektrickým a
elektromagnetickým zbraním. Tresty jdou od 15 let ve vězení k doživotnímu
trestu jako u zbraní hromadného ničení. Stejně jako v Rusku ale tyto zákony
nedbají o ochranu občanů proti používání těchto zbraní vládními agenturami.
Dojde-li k energetické nebo klimatické krizi nebo prohloubení finanční krize
mohou vlády těchto prostředků použít k ovládnutí nespokojených občanů. Jako
zvolení demokratičtí představitelé jsou ovšem zodpovědní za to, aby předvídali
hrozící krize a hledali prostředky, jak zabránit tomu, aby k nim došlo. Nemají od
občanů mandát k tomu, aby dovolily, aby k těmto krizím došlo a potom je řešily
dálkovým ovládáním jejich myšlení nebo pocitů a citů, které lidské myšlení do
značné míry determinují.
Technologie elektromagnetického ovládání mozku je předmětem zákona o
zachování státního tajemství v USA (http://web.iol.cz/mhzzrz - „The assembly
state of New York“) a veškeré technologie umožňující přístup k lidskému mozku
jsou předmětem státního tajemství i v Ruské federaci (http://web.iol.cz/mhzzrz -
"Secret Superweapon in Action", stručný anglický překlad ruského článku -
http://mojmir.webuda.com). I zhruba stovka Číňanů, kteří si stěžují, že jsou na
nich tyto technologie zkoušeny údajně nedávno obdržela od čínských úřadů
odpověď na jejich stížnost, ve které se psalo, že není dovoleno zveřejňovat
informace o přístrojích na ovládání mozku. Stěžuje si i víc než 200 Japonců.
Vlastnictví takových prostředků, jejichž existence je zakryta zákonem o zachování
státního tajemství, přitom zjevně umožňuje každé vládě používat je proti
jednotlivcům, aniž by jim byla poskytnuta jakákoli právní ochrana. Jestliže
neexistují zákony, které by umožňovaly občanům použít právní cesty k tomu, aby
se ohradili proti omezování jejich osobní svobody těmito prostředky, je tím
zkorumpována koncepce světa respektujícího lidskou svobodu a lidská práva.
Anatolij Novogicyn, zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády řekl
25.února 2009, že během 2 až 3 let může vypuknout neomezená válka
v informační sféře, včetně „informačně-psychologického působení na populaci a
vojenské jednotky“ (http://www.lenta.ru/news/2009/02/25/strategy/). Politici
(zejména ti američtí) dosud neprojevili zodpovědný úmysl zabránit použití těchto
technologií. Ani humanitární organizace nemají odvahu vystoupit veřejně proti
tomuto státnímu tajemství (Amnesty International i Human Rights Watch už
několikrát odmítli se v této věci angažovat, stejně jako organizace amerických
právníků na obranu občanských svobod - ACLU).
Bez mezinárodně organizovaného tlaku na světové vlády mohou tyto tajné
závody ve zbrojení vyústit v použití prostředků umožňujících ovládání lidského
mozku, funkcí lidského organismu a zabíjení lidí v "informační válce" nebo k
vytvoření totalitních států, jejichž vlády nebude možné svrhnout. Lidský svět se
tak může propadnout do druhu virtuální reality, kde se lidské myšlení, cítění a
rozhodování stane předmětem manipulací totalitních vlád, součástí informační
války a nebo, v nejhorším případě, do reality, kde budou velké masy lidí zabity,
ale na rozdíl od jaderné války, zůstane svět obyvatelný pro vítěze. Ochota vlád
Ruska a Spojených Států zlikvidovat své arzenály jaderných zbraní pro soudného
člověka jenom potvrzuje, že mají k dispozici novou generaci zbraní hromadného
ničení. Situace je o to horší, že to odmítají veřejně přiznat. Fakt, že vláda USA
připustila útoky z 11. září a nejspíš sama zorganizovala antraxové útoky a
neangažuje se pro zákaz používání těchto zbraní, svědčí o tom, že má v úmyslu je
použít jak ke zvládnutí domácích nepokojů v případě očekávané energetické krize,
tak k dosažení nadvlády ve světě.

DOKÁŽEME UHÁJIT DEMOKRACII?

Na jaře roku 2010 řekl Glenn Sweetnam, hlavní expert Obamovy vlády na trh
s ropou, že jestliže nedojde k novým investicím do těžby ropy, začne těžba klesat
v roce 2011 (podle nedávno zveřejněné tajné studie bundeswehru dojde
k ropnému zlomu někdy kolem roku 2010 a bezpečnostní důsledky budou
pociťovány ještě 15-30 let http://www.blisty.cz/2010/9/3/art54320.html). Zahájení
těžby na novém nalezišti přitom vyžaduje 7 let práce. Americké ministerstvo
energetiky očekává, že od roku 2011 do roku 2015 bude těžba ropy klesat o 2%
ročně, zatímco poptávka bude dále stoupat a v roce 2015 se tak vytěží 80 miliónů
barelů ropy denně, zatímco poptávka bude po 90 miliónech barelů ropy denně.
Poptávka tedy bude převažovat nad nabídkou o 11%
(http://petrole.blog.lemonde.fr/2010/03/25/washington-considers-a-decline-of-
world-oil-production-as-of-2011/). Podle tabulek amerického ministerstva
energetiky jenom 6 z 15 zemí produkujících ropu bude ještě schopno těžbu
výrazně zvýšit, zatímco u 7 z nich začne těžba ropy výrazně klesat. Logickým
výsledkem bude prudce stoupající cena ropy. V době poslední hospodářské
konjunktury od podzimu 2007 do léta 2008 její cena stoupla o víc než 100%.
Poptávka po ropě roste zejména v rychle se rozvíjející Číně a Indii, zemích, které
mají dohromady přes 2 miliardy obyvatel (v roce 2030 by jenom tyto dvě země
měly spotřebovávat víc než 2/3 současné světové spotřeby ropy). Roste i světová
populace – na světě žije v současné době 6,7 miliardy obyvatel a v roce 2030 jich
má být 8,2 miliard. Růst průmyslové výroby, životní úrovně a populace neustále
zvyšuje množství dopravovaného zboží a 80% vytěžené ropy se spotřebovává
právě v dopravě. V současné době se na světě spotřebovává zhruba 30 miliard
barelů ropy ročně a výrazné zvýšení produkce ropy se nedá očekávat v krátké
době. Kdyby růst spotřební civilizace pokračoval stejným tempem jako doposud,
jezdilo by v roce 2030 po naší planetě 1,2 miliard aut, z toho 200 miliónů
nákladních aut dopravujících zboží. V roce 1997 jezdilo 600 miliónů aut, z toho
100 miliónů nákladních aut. Za třicet let by se tedy množství aut zdvojnásobilo.
Tato auta by už ale nemohla jezdit na ropné produkty, protože při takovém
množství aut by poptávka po ropě převyšovala nabídku o tolik, že by si cenu nafty
nebo benzinu většina řidičů nemohla dovolit zaplatit. Obecně se tvrdí, že od
chvíle, kdy bude vyčerpána polovina světových zásob ropy, nebude už možné
zvyšovat její těžbu a její cena už bude jenom stoupat, protože už nebude možné
zvyšovat její těžbu. Od chvíle, kdy začne trvale převažovat poptávka nad
nabídkou, stanou se nafta a benzin postupně pro většinu řidičů cenově
nedostupnými
Podle předpovědi mezinárodní agentury pro energii by do roku 2030 měla
spotřeba ropy stoupnout o 55% tedy na 47 miliard barelů ročně. Dá se očekávat,
že doprava, která v současné době jezdí z 95% na ropné produkty, začne využívat
levnějšího zemního plynu. Pokud bude ropný průmysl produkovat zhruba 30
miliard barelů ropy ročně, jako v současné době, chybějících 17 miliard barelů
ropy by tedy mohla spotřebovávat auta používající jako pohon zemní plyn.
Přechodem velkého množství aut na spotřebu zemního plynu by se měla snížit
poptávka po ropě a cena ropy by mohla i klesnout. Řada automobilek už
předvedla nové modely, které mohou jezdit na benzin i zemní plyn a auta, která
jezdí na benzin, mohou používat i zemní plyn po poměrně malé úpravě.
V roce 2009 se vědělo o 6.342 biliónech krychlových metrů zemního plynu a
v roce 2005 bylo na světě (podle americké vlády) spotřebováno asi 35 biliónů
krychlových metrů zemního plynu. Plyn by tedy při neměnné spotřebě vydržel
159 let. Americká vláda předpovídá, že v roce 2030 se bude spotřebovávat 52
biliónů krychlových metrů plynu. Protože 1 krychlový metr zemního plynu
obsahuje energii přibližně 1 litru ropy a 1 barel ropy obsahuje 159 litrů,
spotřebovalo by se v roce 2030 nejméně 2.7 biliónu krychlových metrů zemního
plynu (místo chybějících 17 miliard barelů ropy) na dopravu. V USA a Kanadě už
těžba zemního plynu dosáhla svého vrcholu a od nynějška bude jen klesat.
Vyvrcholení světové těžby zemního plynu se zatím moc neodhaduje. Podle
odhadu vlády kanadské provincie Alberta by světová těžba plynu měla vrcholit
mezi rokem 2023 a 2026, podle jiných odhadů mezi léty 2030 a 2035. Vzhledem
k velikosti světových zásob zemního plynu to může být i později. Od té doby
začne poptávka po zemním plynu převažovat nad nabídkou a začne tedy i výrazně
stoupat jeho cena. Už předtím ale bude jeho cena růst i v závislosti na stoupající
ceně ropy.
Americké firmy Peabody Energy a Conoco Philips studují možnost postavit
zařízení na přeměnu uhlí na zemní plyn. Existují i technologie na přeměnu uhlí na
tekutinu vhodnou k pohonu aut. Při určité ceně zemního plynu a ropy by se tato
zařízení zřejmě vyplatilo postavit a používat. Mezinárodní agentura pro energii
předpovídá, že rostoucí cena ropy a plynu povede k využívání uhlí. V současné
době se ví o 800-900 miliardách tun uhlí, které ještě bude možné vytěžit a
spotřebovává se 6,2 miliardy tun ročně, z toho 75% na výrobu elektřiny. Protože
ceny zemního plynu začnou rychle stoupat možná od roku 2035, mohlo by se stát,
že by se uhlí začalo zplynovat nebo zkapalňovat někdy kolem tohoto data. To by
mohlo vést ke stabilizaci cen ropy a zemního plynu. Podle předpovědí ale bude
těžba uhlí vrcholit kolem roku 2025 při roční produkci o 30% vyšší než je ta
současná a od té doby nebude možné těžbu uhlí zvyšovat a jeho cena začne také
nezadržitelně stoupat (podle vědecké studie zveřejněné v roce 2010 v časopise
Science Direct vyvrcholí těžba uhlí už v roce 2011 -
http://www.sciencedirect.com/science?_ob=ArticleURL&_udi=B6V2S-
50338NC-
1&_user=10&_coverDate=08/31/2010&_rdoc=1&_fmt=high&_orig=search&_so
rt=d&_docanchor=&view=c&_acct=C000050221&_version=1&_urlVersion=0&
_userid=10&md5=2af22f74bbc5897925c6cddc44cbed20). Cena uhlí bude stoupat
v návaznosti na rostoucí ceny ropy a zemního plynu a zavedením ekologické daně
– Mezinárodní agentura pro energii nedávno žádala o investice do omezení emisí
oxidu uhličitého, ke kterým dochází v největší míře při spalování uhlí, do roku
2050 ve výši 45 biliónů dolarů, nemá-li dojít k ničivým klimatickým změnám. I
tyto výdaje se promítnou do cen energií.
V Brazílii, v USA i v Evropě se kvůli ubývajícím zásobám ropy a její rostoucí
ceně začala vyrábět paliva pro pohon aut ze zemědělských plodin. Brazílie je
v současné době největším světovým výrobcem a vývozcem etanolu. V letošním
roce ho má vyrobit skoro 7 miliard barelů. V Brazílii etanol pokrývá 20%
spotřeby aut. USA vyrábějí ročně 4 miliardy galonů etanolu a v roce 2012 ho
plánují vyrobit 7,5 miliardy. Protože ale neustále roste světová populace (v roce
2030 má dosáhnout 8,2 miliard a v roce 2050 9 miliard) a zároveň ubývá
zemědělské půdy, je výroba paliv ze zemědělských plodin neudržitelná, nemají-li
lidé začít umírat hlady. V Číně dnes připadá na jeden hektar obdělávané půdy 10
lidí a v České republice 3. Jedno auto potřebuje na svůj roční provoz
několikanásobně větší rozlohu zemědělské půdy než jeden člověk (podle
amerického vědce, Davida Pimentela, spotřebuje jedno auto za rok na svůj provoz
sklizeň ze 4,4 hektaru kukuřice, zatímco na výživu 1 Američana stačí 0,6 hektaru
půdy). Podle jedné zprávy OSN by dokonce množství kukuřice spotřebované na
naplnění 1 nádrže auta uživilo jednoho člověka po celý rok
(http://www.righttofood.org/A62289.pdf). V USA se už v současné době
spotřebovává ¼ zemědělské výroby na pohon aut. Podle OSN už dnes umírá na
světě denně 24.000 lidí hlady. Snaha nahradit ropu zemědělskými plodinami by
tedy musela vést k situaci, kdy by lidé umírali proto, aby mohla jezdit auta.
Jedinými v současné době známými možnostmi, jak zabránit v budoucnosti
ekonomické krizi, způsobené vysokou cenou energie a kolapsu civilizace, jsou tak
jaderná, vodní, větrná a sluneční energie. Uran je ve stopových množstvích
obsažen v mořské vodě i v zemské kůře a jeho zásoby se odhadují na 40 miliónů
tun. Navíc může být nahrazen thoriem, jehož zásoby jsou ještě 3,5krát větší než
zásoby uranu, tedy 140 miliónů tun. V roce 1999 bylo na výrobu elektřiny
spotřebováno 61.600 tun uranu a v roce 2005 bylo v jaderných elektrárnách
vyrobeno 6,3% energie, kterou svět v tomto roce spotřeboval. Kdyby měly
v současné době jaderné elektrárny pokrýt veškerou světovou spotřebu energie,
spotřebovávaly by tedy asi milión tun uranu nebo thoria ročně. Při nerostoucí
spotřebě energie by jaderné elektrárny mohly světu dodávat veškerou potřebnou
energii ještě 180 let a to se očekává, že se jejich účinnost ještě 100krát zvýší.
Slunce dodává na Zemi za 1 hodinu více energie než svět spotřebuje za 1 rok.
Jen zhruba tisícina této energie je spotřebovávána na fotosyntézu. Za rok dodává
slunce na Zemi dvakrát více energie než jsou veškeré světové zásoby fosilních
paliv a uranové rudy dohromady. Je jen otázka času, kdy se naučíme tuto energii
zpracovávat. Mořské vlny by byly schopné vyrábět ročně 8 až 80.000.000 GWh
elektrické energie a tepelná energie oceánů 10.000.000 GWh ročně. 30 miliard
barelů ropy, které se v současné době na celém světě spotřebují za jeden rok, je
ekvivalentní 13.140.000 GWh elektrické energie. Technologie na získávání této
energie jsou zatím v zárodku a příliš drahé
Institut technologie v Massachusetts pracuje na vývoji zařízení, které by
ukládalo sluneční energii pohlcenou fotovoltaickými články, pomocí elektrolýzy,
do výroby vodíku, který by mohl být používán na vytápění domů v noci. Vědci
z institutu tvrdí, že za 10 let bude možné, aby si každý dům vyrobil dostatek
energie k vlastnímu vytápění a další spotřebě energie v domácnosti. Stejný systém
by mohl být využíván i k výrobě vodíku na pohon aut. Používání vodíku jako
paliva nezpůsobuje emise oxidu uhličitého. Protože obnova světového vozového
parku probíhá 14 let, po kterých se stará auta většinou vyřazují z provozu, mohl
by už za 14 let být vyřešen problém s drahou energií i klimatickými změnami,
pokud by za tu dobu byl postaven dostatek jaderných, slunečních, větrných a
vodních elektráren a začala být dostupná technologie na výrobu vodíku pomocí
elektrické energie. Většina aut by přešla za dostupnou cenu na vodíkový pohon
nebo na pohon stlačeným vzduchem. Z předchozích údajů vyplývá, že čím déle
potrvá přechod na alternativní energetiku, tím dříve mohou nastat zároveň
ekonomická a klimatická krize, obě způsobené tím, že se k výrobě energie bude
používat drahých fosilních paliv, jejichž spalování přidává do zemské atmosféry
kysličník uhličitý, který se zahřívá působením slunečního záření.
Jediným vysvětlením, proč se USA pokouší řešit tyto energetické problémy
dosazováním svých vojáků do zemí, bohatých na energetické suroviny je touha
amerických elit ovládnout svět a přinutit ho, aby sloužil blahobytu USA. Válka
v Iráku je už v současné době stála 743 miliard dolarů a připočtou-li se výdaje na
léčení zraněných amerických vojáků, kteří Irák okupovali, bude válka stát
nejméně 1 bilión amerických dolarů. USA spotřebovávají ročně asi 7 miliard
barelů ropy a 100 amerických jaderných elektráren o průměrném výkonu cca 1
Gwh vyrobí ročně 876000 GWh, což je energetický ekvivalent 535 milónů barelů
ropy. Zhruba 13 násobek jaderných elektráren by tedy pokryl současnou
americkou spotřebu ropy. Dalších 1300 jaderných elektráren by tedy zbavilo USA
závislosti na ropě a dokud nebudou vynalezeny levné metody výroby elektřiny ze
sluneční energie nebo z energie oceánů, neexistuje jiné řešení nastávajících
energetických problémů této civilizace.
Stavba jaderné elektrárny o výkonu 1 GW trvá tři roky a stojí 1,5 miliardy dolarů.
Stavba 1300 jaderných elektráren by tedy stála 2 bilióny dolarů. Kdyby se vláda
USA v roce 2000, kdy CIA nečinně přihlížela přesunu teroristů z Al Kajdy do
USA k přípravě útoků z 11. září, rozhodla postavit jaderné elektrárny za jeden
bilión dolarů, ušetřila by životy statisíců Iráčanů za stejné peníze, jaké jí stojí
válka v Iráku a skoro polovina amerických aut by mohla v současné době jezdit na
vodík vyráběný pomocí těchto jaderných elektráren pravděpodobně za nižší cenu
než jaká bude cena ropy v roce 2014. Jedna kilowatthodina energie vyrobené
v jaderné elektrárně přijde, včetně nákladů na stavbu, na 3 centy (průměrná cena 1
kWh je ale v USA v současné době 10,22 centů). Jeden galon benzinu (3,7 litru)
vydá energii 39 kWh a stál v létě 2008 4 dolary. Tedy stejně jako 39 kWh
elektrické energie za průměrnou cenu, za kterou se ve stejné době prodával
(kdyby USA zaplnily nevadskou poušť foto voltaickými články, vyráběla by tato
elektrárna zhruba 200 tisíc GWh elektrické energie za rok - při stávající
výkonnosti této technologie by tedy nahradila roční výkon zhruba 225 jaderných
elektráren, cena elektrické energie by ovšem byla výrazně vyšší než cena energie
vyrobené v jaderných elektrárnách). Americký útok na Irák lze tedy pochopit i
jako neochotu současných USA reagovat na měnící se podmínky na energetickém
trhu. Odkládat řešení blížící se energetické krize způsobem, který si zvolila
americká vláda svědčí o nezralosti a destruktivnosti myšlení amerických elit.
Jak vyplývá z analýz a faktů uvedených v prvním dílu této knihy, americká
vláda s drtivou pravděpodobností umožnila útoky z 11. září a dokonce teroristům
pomáhala, aby dosáhli co největšího efektu. V září roku 2010 byly na základě
žádosti podle zákona o svobodě informací zveřejněny video záznamy z New
Yorku z 11. září 2001. Na jednom z nich je zaznamenán rozhovor dvou hasičů,
kteří mluví o tom, že před pádem věží Světového obchodního centra slyšeli
výbuchy. Sérii nejméně deseti výbuchů slyšel i Anthony Saltalamacchia, který byl
v podzemí severní věže a řada dalších lidí. Podle Mezinárodního centra pro
studium útoků z 11. září, které o videozáznamy požádalo, byla některá videa
 vystříhána tak, aby na nich nebyl zachycen zvuk výbuchů. Americká vláda po
útocích z 11. září, jak je patrné z analýz vyšetřování, zřejmě sama zorganizovala
antraxové útoky. Obojí proto, aby mohla okupovat Irák a vyhlásit tzv. válku proti
terorismu, která je válkou za dobytí světových energetických zdrojů a ovládnutí
světa a ve které používá i mučení lidí. Zároveň si připravila technické podmínky
pro likvidaci demokracie. Způsob, jakým získala souhlas mezinárodní veřejnosti,
amerických občanů i amerického kongresu s omezením americké demokracie a
likvidací mezinárodního práva musí v každém soudném člověku vyvolávat vážné
obavy před budoucností. Angličtí i američtí experti na terorismus předpovídali, že
„válka s terorismem“ potrvá ještě 30 let, což je zhruba doba, po jejímž uplynutí se
bude muset světové hospodářství obejít bez ropy.
Po skončení 2. světové války proběhly v Norimberku procesy s viníky jejího
vzniku. Principy, podle kterých byly procesy vedeny, byly později přijaty OSN
jako základ mezinárodního práva, jehož uplatňování mělo zabránit vzniku dalších
válek. Podle těchto principů je zločinem „vedení agresivní války v rozporu
s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo zárukami“. Útok na Irák rada
bezpečnosti OSN nikdy neschválila a v září 2004 řekl tehdejší generální tajemník
OSN, Kofi Anan: „Z našeho hlediska a z hlediska Charty OSN byla válka
nelegální“. Bývalý americký prezident George Bush se tak, podle mezinárodního
práva, dopustil zločinu. Proti mezinárodnímu právu se provinil i pokud (jak je
nanejvýš pravděpodobné) vydal rozkaz k mučení vězňů. Vysoká komisařka OSN
pro lidská práva, Navi Pillay v roce 2009, při příležitosti zvolení USA do Výboru
pro lidská práva OSN, zcela věcně USA požádala, aby potrestaly americké
vyšetřovatele, kteří v rámci „války proti terorismu“ mučili zajaté vězně
(http://www.reuters.com/article/latestCrisis/idUSLE883985). I „účast na plánu
nebo konspiraci sloužícím… k zahájení války“ je podle mezinárodního práva
považována za zločin. Tohoto zločinu se dopustili i všichni ti, kteří vědomě
využívali falšovaná fakta k tomu, aby americká vláda obhájila před světovou i
domácí veřejností okupaci Iráku. Pokud dojde k útoku na Irán, bez jasných
důkazů o tom, že skutečně vyvíjí atomovou bombu, bude se ve světě prohlubovat
stav bezpráví jako příprava na příchod energetické krize. Pokud dojde k tomu, že
o tom, do kterých států má být dodávána ropa a zemní plyn, bude rozhodovat
americká armáda, může tím snadno být zahájena třetí světová válka. Lidí, kteří by
jí přežili, by nemuselo být mnoho.
Podle studie německého Bundeswehru způsobí ropná krize kolaps tržního
hospodářství a vlády budou muset mechanismus trhu nahradit úspornými
programy nebo přímým vládním řízením výroby důležitých výrobků. Pokud
soukromé společnosti nejsou schopny v rámci tržního hospodářství reagovat na
blížící se krize s předstihem, je nutné, aby k potřebným akcím bylo delegováno
právo vládám. Studie Bundeswehru řeší očekávanou nespokojenost občanů
v důsledku ekonomické krize „obavou o přežití demokracie“. Systematický útok
posledních amerických vlád na demokracii nepochybně souvisí s těmito
vyhlídkami. Likvidace demokracie by ale jenom dále vytvářela politickou situaci,
jejímž logickým pokračováním by byla světová válka. Reálně myslitelná obrana
občanů před takovým vývojem může spočívat jen v tom, že budou dohlížet na to,
aby se jejich vlády staraly o včasný přechod na alternativní energetické zdroje.
Česká republika spotřebovává ročně 73 miliónů barelů ropy, což je ekvivalent
119.574 GWh elektrické energie. České vodní přehrady vyrobí ročně 6.561 GWh
elektrické energie a větrné elektrárny by zřejmě nepomohly o mnoho více.
Vzhledem k tomu, že sluneční energie bude v budoucnosti spotřebovávána spíše
na topení, může se česká doprava do budoucnosti spoléhat zatím jenom na jaderné
elektrárny (pokud nebude Evropská unie spoléhat na elektřinu vyrobenou mořem
nebo na Saharské poušti). Těch by ale muselo být postaveno ještě 7 (o výkonu 2
GW, jaký má elektrárna v Temelíně) aby pokryly elektrickou energii
pravděpodobně spotřebovávanou v budoucí české dopravě.