RECKYODKAZ

A KRESTANSTVI

Jest mezi nimi, [ak se podoba, jakoby nejakj zdpas gigant11 pro neshody 0 jsoucnost ... Jedni stahujl vsechno z nebe

a neviditelna na zemi, rukama piimo objimajfce skaly a duby. Dotykajice se totii takovycli ved, tvrdi, ie to je jedine,

co poskytuje nejakou moinost narazu a doteku, povaiujice tNo a bytnost za totei; a kdyi nekdo z ostatnich iekne 0 necem, co nenui telo, ie to jest, zaujmou pohrdavy postoj a nic nechteji dale slyse: ... Jejich odpiirci se velmi opatme bran! odnekud shora z neviditelna a vymahajl; aby pouze rozumove

a netelesne pojmy byly pravdivou jsoucnosti: Avsak tela onecn

i to, co je od nich nazyvtino pravda, dm svymi logickymi vjvody

a oznacllj[ to namisto jsoucnosti jako pohyblive vznikani (GENESIS)." (Platon: Sofistes 246a-e)

KAI HO LOGOS SARX EGENETO KAI ESKENOSEN EN HEMiN.

(A Logos se stal telem a ustanovil se v nds. J 1, 14)

Iakmile uslysel! 0 vzkfisenf z mrtvych, jedni se posmivali,

druzi pak fekli: "Poslechneme si te jindy." (Sk 17, 32)

11

I ;

I::

Marne se myslenkove vztahnout k vrcholu antiky, k onomu historickemu jevu, ktery byl trefne oznacen za "fecky zazrak"", Z niceho nic, takfka bez kontextu vznikaji uprostred staroveku sku piny helenskych obci, z nichz kazda pfedstavuje jedinecne a svebytnemyslenkove i politickehnutf, Vliv mnoha techto kulturnfch proudu se nakonec soustred'uje do Athen. Historicky se prosadi zazracnou porazkou Persanu, dojde sveho vnitmfho sebepochopeni uprostfed politicke krize behem peloponeske valky, Posleze Recko ovladne cely tehdejsf svet, nejdrfve mocensky Alexandrovym vybojem a posleze duchovne. "Reeky zazrak" da tvar nasledujfcfm dejinam zapadni civilizace a stane se snad nejdt1lezitejsim faktorem dejin lidstva jako celku.

"Reeky zazrak" urcf kinetiku dalsiho vyvoje v Evrope, kterou lze chapat jako periodicke dejiny renesanci. Kazde nove kulturni tidobf, kteremu se podai'ilo pfekonat a nahradit to, co se pi'etilo, zestarlo a zplanelo, nachazi impuls a inspiraci ke svemu vzniku ve vedomem navratu k feckym pramemim. Takovy navrat znamena vlastne zrcadlcnf se te ktere epochy v zrcadle antiky, Z toto konfrontace vzchazf sebepoznani, z nehoz se evropska kultura vzdy rodf znovu ("re-nascitur") z vlastnfho popele.

Take toto tajemstvi zazracneho ucinku sebereflexe nalezi k feckemu odkazu. Je to naplnenf nejduleZitejsrno pfikazanf "sedmi mudrcu" - bajnych reckych zakonodarcu GNOTHI SEAUTON - poznej sam sebe. Jako napis nad vestfrnou delfskeho Apo1l6na byl tento pifkaz povazovan za bozsky, (Apo1l6n, slunecnf olympsky buh, sestoupil delfskou jeskyni do nitra zeme, kde zabil draka Pythona, od nehoz odvozuji tamni vestkyne sve oznacenf - Pythie; DELFYS pak znamena delohu.) Skrze S6krata se stala tato ryzva devisou filosofie - lasky k moudrosti, Sebereflexe je pohyb, v nemz novoveke myslenf uvadelo vlastni podobu ducha.

Reeky odkaz je vskutku ryze duchovni: Zapad nenf pfimy dedic Recka ve smyslu historicke kontinuity, Evropske dejiny jsou "psane Rfmem"2). Rim ucinil konkretni dejinne podobe "Ieckeho zazraku" brutalnf konec, Nase mentalita, praxe, politicke myslenf a vztah ke skutecnosti pochazi od R:manu. Rimane vsak nebyli Helleny; vzesli patrne z plodneho spojeni Latinii, autochtonnfch praobyvatel Evropy, s krvi tajernnych Etrusku, Presto se vsak usilovne snazili b9t Reky, tj. nebyt barbary. K nasemu ffmskemu dedictvf naiezi i staly komplex menecennosti wei Recku, V dobach nasich otcu a dMu zacfnala pojednanf Ci prednasky obvyklym obratem: "Jiz staff Rekove ... "

Jestlize neco vypravfme, "zacmame od Adama", Kresf'anska tradice odvozuje dejiny lidstva z bible a chape je ve svetle zjeveni jako dejiny spasy. Avsak "spasa jest z Zidu" (J 4, 22). Dejiny zidovskeho naroda predstavuji skutecne v dejinach staroveku jakousi vychodni analogii "reckeho zazraku", byt' podstatne jineho typu. Takjako Rekove wei "barbarum", podobne i Zide sebe videli ve vylucnem postaveni wei ostatnfm "narodiim" - GOJIM.

13

Zide se povazujf za vyvoleny lid BoZi - ~edy Bohem ,),brany z osvtatnic~ narodu, s nimiz je nicmene poji uzsi Ci volnejsi prfbuzen_ske svaz~; ~e~?ve naproti tomu moznost sve pi'ibuz~osti ~,barbary vub~c ~epnp'ousteJl. I zidovske dedictvf je ryze duchovni, pfedevsfm ve smyslu nabozenskem. (Duch syaty inspiroval Pismo a "mluvil . tisty pro~ok~"), al.e t~kve pro:o, ,~5: am o~kaz Zidu Evrope neni zalozen na nepke fakticke kontinuite: take zidovskemu zazraku" ucinil konec svetovladny Rim. A presto si i tento zazraeny fenome? lidskych dejin tUm duchovne podmanil: nikoliv skrze komplex m6necenno~h, nybrt skrze kfest'anstvt, Na rozdil od Reku si zide nevydobyli uct~ am u ostatnich narodu, ani u svych duchovnfch dedicu; spfse naopak. ~r~st? se krest'anska Evropa povazuje za jejich dedice a kfest'~ne vztah~J1 b:?li~ka zaslfbeni dana Izraeli na sebe. I tento zidovsky odkaz urcil evropskymdejinam vlastni kinetiku vlastnf rytmus oscilacf: nabozenske dejiny zapadni Evropy jsou charakterizovany vlnami reformacnich hnutf, ktere s.rym mivrate~ k pramenum Zjeveni obnovujf spiritualitu, Ref?rmac~i hnu.ti)sou tak proteJ.sek rcnesanci. Minulost Evropy lze chap at jako vyslednici tohoto dvojfho

ozivujfcfho pulsu duchovnfho zivota. .

Jcjieh vzajemnost vsak byla v rozlicnych dobach a z ~uz~yc~ hl~d;sek hodnoecna dizne. Jedna tradice vidi smysiupinou kontinuitu jedine v biblickem Zjevenf a chape ki'est'anskou civilizaci jako soucast duchovnfch dejin Izraele, ktere pfedstavuji "svetlo pohanum': (L ~,32); t~prve , one rozehnaIo jejich nevedomost a bIudy pohanske a?~~ky. Vs~, co pr?dchazelo pffchodu krest'anstvi, se ovsem do teto koncepce dejin nev~Jde a zda se pou~e bezvyznamnou epizodou, s jejimz odkazem nema zjevena pr~vda me spolecneho, "Quid ergo Athenis et Hierosoly~is,", klade :r~rtu!hanvs~?u sIavnou recnickou otazku s pateticnosti sobe vlastm. V teto tradici, zdurazn~Jlc! neslucitelnost obou duchovnfch odkazu, stoji napf, ze soucasnych mysh.tt;lu Claude Tresmontant 3), jehoz pojetf v dnesnf teologii vyrazne prevaiuJe~ a prosazuje se pozadavkem dusledneho oCisteni krest'anske verouky, m~slem a spirituality od vsech dodatecnych a cizorodych primesi pohanske antiky, o~ balastu, za ktery je z tohoto . hlediska recky odkaz ~ovazov~n. Podo~)lle hledisko diskontinuity, jenze s opacnymi hodnotovymi znamenky zaujaly mnohe novoveke postoje a smery protinabozenske: opevujt "zari helenskeh~ slunce" a zeleji.jak byla otravena "jedem zJudeji'>4). Tyto proudy se ~ase snazt ocistit zapadnrkulturu od nezadoucfch a nakazlivych sernitskych a orientalnfch

vlivu. .

Tento prfstup k pomeru obou tradic z hlediska. vzajem~ych r,~zdilu a protikladu, ktery by bylo mozno oznacit podle Paula Ricoeura J~kolectur~ en discontinuite" (diskontinuitnt cteni) 5), muze bYt mnohdy velmi smysluplny a plodny, Ve svetle takoveho ~sili 0 pHsn.e "rozlisovanf d~ehU", p K 1~, 10) - je-li toto usilt poctive, pravdive a nezaujate : se mnoheuk~e, a uJasm; rozlisovani je predpokladem kazdeho pochopem. V tom take spOClva nesporny

14

a cenny pffnos Tresmontantova dfla, Hermeneuticka prace - duo porozumen] - nenf vsak dokonana, jestlize takove rozlisenf zaroveii nepoukazujc k sjednocujfcfmu horizontu, jednotnemu ramci umoziiujfcjmu . "lectur~ ~n continuite", Zustava totiz skutecnosti, ze evropska kultura vznikla setkamm obou proudu: lze ji povazovat za dramajejich svafenf, ktere pfedstavuje "dialektickou jednotu" logicky neslucitelneho, Vzdyt' "co neni mozne u lidf, je mozne u Boha" (L 18, 25). Velkymi postavami krest'anskych dejin jsou veld sjednotitele, schopni poehopit fecky odkazv ramci Zjevenf a Zjeveni pomoei feckeho odkazu: Origenes, Klemens Alexandrijsky, Augustin ("otee Zapadu"), Tomas Akvinsky, Dante, More, Erasmus, Goethe atd. J ejich velikost spoCiva v pochopenf tajemne jednoty toho, co se dle bezn6ho lidskeho chapani vzajemne popfra a vylucuje, Prvnf hlasatele teto jednoty byIi presvedceni, ze se Plat6n ucil u MojziSe ap. Tato spekulace starokfest'anskych apologetu je legendisticky vyraz zkusenosti 0 sounalezitosti obou zffdel; nejsou ~st~tne o nic mene naivnf nez dnesnf tendence vysvetlovat vsechny podobnosti bible s feckou duchovni tradicf pouze pozdejsfrni helenistickymi vi ivy. Napr. prof. Patocka byl presvedcen, ze na utvaren! JeZiSovy postavy v evangelifch se

podflela sokratovska pfedloha. .

V JeifSi a v S6kratovi obe tradice vreholi: skrze ne se staIy nasfm duchovnfm dedictvim, Jejich zvlastn], symetricka podobnost je vyznamny symbol dramatickeho setkanf obou tradic, Symbolicka je i skutecnost, ze tate podobnost je na jedne strane rozhodne popfrana, na druhe strane pak zduraziiovana.

Nechceme zde predestnt vzajemny vztah obou tradic jako problem, tim mene navrhovatjeho resenL Domnfvame ss' ze nejde 0 PROBLEMA, tedy neco, co je vrfene pred nas (~~O-BALLO - vrham vpred) k vytesenf: podle nas jde 0 DRAMA - dej (DRAO - jednam), do ktereho je postavena vZdy znovu kazda doba a kazdy myslitel. J de 0 drama totoinosti a riimosti, kde jedno mUteme pochopit jen na zaklade druheho. To je mozne, jedine kdyz se staneme soucasn dramatu samotneho. Pokusme se tedy pochopit jednotu obou tradic, a to nejprve na zaklade urciteho rozlisent, ktere nam umoznf chapat jejich rfiznost, s niz se vsak vzajemne - jakozto jine - ani nepopfrajf, ani

nevylucujf. v

Biblicka tradice chape svet jako ekonomii spasy, Cinf tak cestou vypraveni o mocnych skutefch Bozich v dejinach vyvoleneho naroda, Toto vypravenf _ biblickou dejepravu - si jako jeho dedici pfipisujeme, vztahujeme na sebe. Nase jednota s zidovskym odkazem je tedy jednota mythicka, Vyrazem "mythickf' nemfnfme ovsem neskutecny, vymysleny, fiktivni; slovo MYTHOS znamena]opuvodnevypraveni(MYTHEUO-vypravuji). A tak to, co zaklada nasi jednotu, Cini biblicky odkaz naopak necfm konkretnim, tj. necim, co je predstavitelne jako hmatatelne, viditelne - a tedy zjevne, Dejiny spasy spocfvajf na Zjevenf - ad oeulos, ktere nam bylo predano jako zapsane svedectvi oCitych svedku.

15

o tom svedcf mis pfirozeny postoj k teto tradici. "Zacfname od Adama", ~e neodvol~vime se na nej! Biblicka dejeprava je nam "pramenem vody ZIVe", zdrojem poucenf a povzbuzenf, Zivotnf moudrosti, pramenem sfly, odkud cerpame inspiraei k nabozenskemu zivotu a duchovnfmu rustu. Jednot live udalosti a pffbehy dejin Izraele vsak nepovazujeme za zavazna precedentia - nanejrys za pffklady, pi'fmery a podobenstvf, ke kterym sahneme, chceme-li ilustrovat, co marne na mysli, 0 co nam jde. J sou to symboly . - obrazne shrnuti zkusenosti - otevrene svobodnemu vykladu, jak 0 tom svedCf tradicnf pluralita cest biblicke exegeze: ryklad literarnf, analogicky (tj. moralnf) a alegoricky ("typicky"), jejichz jednotu zaklada vyklad christologicky, (Dnes bychom mohli dodat: historicky, literarnf, psychologicky, strukturalisticky, religionisticky, semanticky atd.)

To vsak je zcela jiny vztah oproti nasemu pocitu sounalefitosti s reckym ?~~azem. Rekneme-li "jii staff Rekove ... ", pak se skutecne odvolavame na jejich naz?ry, postoje, ryklady a nauky (DOXAI, PARADEIGMATA, GN6MAI) jako na neco zavazneho, co stale platf a co si bereme za svedka nasf pravdy - nikoliv za, ilustraci toho, co sami mfnfme ci cftfme, jako je tomu u odkazu na Pfsmo. Rekove nam odkazali LOGOS: nas podfl na feckem odkazu ~hapeme v tom to smyslu jako "logicky", tj. takovy, ktery rna sve teziSte v jazyku, rozumu a pojmu. V zivotruch pffbezfch biblickych patriarchu, zakonodarcii a prorokii nachdzime sebe sama, svou konkretnf zivotni situaci, zrcadlf?Ie svilj zivot do jejich zivota a promftame do nich sve slabosti, tizkosti a nadeje. Do ieckych bohu a herou se vsak nevzfvame: fecka mythologie se nestala zavaznym pravdivym mythem, tj. zivotnfm vychodiskem pro zadneho

z pozdejsfch horlitelu pro antiku. Zustala prave jen mytho-logif. U reckych basniku, dejepiscu, zakonodarcu a myslitelu hleddme ieseni nasich inteIektualnfch, vedeckych, moralnfch, politickych Ci estetickych problema; od nich .odvozujeme nase duchovni statky, nazory, poznatky, zasady, hodnoty a pOJmy. Od navratu k puvodnfmu kladenf otazek, k originalnf formulaei velkych temat nasf kultury, metafysickych vychodisek a ontologickych rozvrhu ocekavame lek proti soucasnemu chaosu a zmeteni jazyku, Ariadninu nit' z bludiste teorii, smern, koncepci, nauk, ideologii, metod a m6d, v nemz se nachazfme, Navrat k vYchozi historicke zkusenosti je zaroven nalezenf vychodlska ze soueasneho labyrintu. Znalost puvodu a pocatku znamena orientaci, ktera vede k zuslechtenf zivota. Otevre nas bezprostfednfmu styku s duchovnf skutecnosti, jez nas obklopuje. Souborne to nazyvame vzdelanost. Vzdelanf proto vzdy bylo ex definitione klasicke; tzv. "odborne vzdelanf" je contradictio in adjecto. Vzdelanf nenf nutne ani k zivotu, ani k spase: nenf sarno 0 sobe k nicemu - je vsak dobre samo v sobe, Alespoii my dedici evropske vzdelanosti jsme presvedceni, Ze ackoliv vzdelanf .. nezaklada spasenl, presto "spase prospiva", ponevadz je vychovou k sounalezitosti a porozumeni se svetem, ktery nas obklopuje, s tradid, z nff

jsme vysli, tedy k porozumenf i s nami samotnymi. A to je duvod k stalemu dikuvzdanf, k vdecnosti vidy a vsude.

V tomto uskuteciiovani harmonicke sounalezitostijednotlivce s celkem, jeho souladu s kosmem spocfva starost 0 dusi - PAIDEIA. Jan Patocka oznacoval reckou P AIDEIA - vychovu k zdatnosti (ARETE) za dedictvt, ktere zanechala Evropa svetu a na ktere po staleti spoctvala jeji duchovni rnoc 6). Kdybychom chteli na nasi otazku po reckem odkazu odpovedet jedinyrn slovem, fekli bychom PAIDEIA - a myslili bychom tim vzdelani jako peCi 0 dusi, ktere nas zaroveii spojuje se svetem druhych, s minulostf vubec. Vzdelani je proto myslitelne pouze na jazykove bazi" je ex definitione filo-logicke.

. LOGOS nas Cinf lidmi: proto nazyvam odpradavna takovou vychovu v Iasce k LOG U vzdelanim humanitnim.

. Opakujme nase rozlisenf: biblicka tradice rna charakter konkretni, telesny, obrazny a vypravny a ie proto povahy mythicke, kdezto recky odkaz rna po.vahu duchovni, idealnf, a proto jsme tuto tradici nazvali logickou. Z Zidu phcMzi spasa, od Reku pochazi vzdelanost, Jak vzdelani, tak spasa se vsak vztahuji k dusi: v obou pfipadech jde 0 spojeni - religio - ducha s telem, cloveka se skutecnosti, sveta s Bohem. Podstata duse spocfva v teto jednote, Mythos piedstavuje ono spojeni, ktere je nutne k zivotu duse, Logos znarnena jeji transcendentalnf skutecnost, piekracujici vztah Bytf. Proto biblicka dejeprava a katechismus jsou zalezitosti zakladnich skol a recka vzdelanost zalezitosti gymnazif. Biblicke mythy nedavaji vzdelanost, nybri zivotnf moudrost; neuCt tuto sounalezitost konat a napliiovat. (Proto dokud cteme Pismo "kvilli vzdelanf", mijime se s jeho podstatou; teprve stane-li se bible pro nas "zjevenfm", otevrou se nam "pfsma" (srv. L· 24, 32).) Nechceme zde rozebfrat otazku vztahu spasy a vzdelanosti, Jako vzdelani krest'ane vUime, ze jejich hluboka jednota je vepsana v tajemstvf Bozl Trojice. Kiest'anstvf vzdy bylo nositelem vzdelanosti, Vzdelanf nebylo vyslovnou soucasti krest'anske pastor ace ajejiho "misijnfho programu", ale zcela prirozene historicky vyplynulo z "logiky veci", Mohli bychom temer riei, ze Zjeveni, ktereho se dostalo

Zidum, se stalo mythickym dilem reckeho Logu. "'"

Sarno schematicke rozlisenf naseho vztahu k obema odkazum syrnbolizuje rozpor, ktery prochazi mezi duchem a telem, pojmem a piedstavou, myslenim a jednanfrn, Logem a Mythem.Jednotou tecbto dvojicje,jak jsme iekli, duse, zlomem, rozporem a propasti mezi nimi je ztrata duse, jejt pad. Usilf 0 prekonanf tohoto zlomu chape biblicka tradice jako dejiny spasy. Recka tradice pak jako valku giganm 0 jsoucnost. De] teto valky je skutecnost sarna. A to, ze tak casto stavfme oba zdroje vlastnf kultury proti sobe.. svedci o nasi upadlosti do tohoto zlomu, J de pfitom skutecne 0 zlom ontologicky - kosmicky. Podle Zjeveni se prvotnf pad, ktery vedl k rozporu mezi Poznanfm a Zivotem (odpovfdajicich obema stromum Raje), tyM celeho stvoienf, tedy veskereho jsoucna. V tradici l'eckeho mysleni tento rozpor znamena rozlisenf

17

jsoucna na KOSMOS NOETOS (svet poznatelny rozumem) a KOSMOS . AISTHETOS (svet vnfmatelny smysly), piieemz Duse mezi obema svety zaujima jakesi prostfednf - a ustrednt- postaveni. A_ prav~ t~nto spor, spor o to zda to co skutecne jest, ma povahu telesne konkretnosti ~l zda Je povahy logi~ke, o~a~il Plat6n za zapas gigantii 0 jsouenost. Tim je pieved~n~,. jak pozdeji jeste uvidime, tato ontologicka zkusenost Rekii, kterou ucinili na tirovni Logu, na pole Mythu. Tento zapas gigantf se bezprostfedne tYka sporn o to, zda je jsoucno nebybne a nepromenne, sarno se sebou totozne, n~bo zda naopak byti spo~iva v pohybu, zmene a ruznosti, tedy sporu Eleatu s Herakleitovci.

Kazda z obou velkych postav dvou tradie • Jens i S6krates· pfedstavuje jejich vyvrcholeni i jejich prekonant ve vystoupeni kafd6 z nic~ doslo jak ke zjeveni ontologickeho dramatu, tak ke zce1eni a pfekonani kosmickeho zlomu mezi Mythem a Logem, duchem a telem, Tajemna jednota obou polu se vypovtda v christologii zalozene na vyroku J anova Prologu KAI HO LOGOS SARX EGENETO [Slovo telem ucineno jest - J 1, 14): v JeZlsi Kristu sk~ze unio hypostatica (sjednoceni podstat -Iidske a bozske) docMzf.~ele~?a tradice mythu sveho naplneni v inkarnaci Logu, ve ktere se dovrsuji dejiny spasy, Tvrdfme, ze podobne duchovnf tradice feckeho objevu Logu ~oeMzf sveho vyvreholenf a pfekonanf u S6krata a v jeho filosofickem mythu 0 ideach, v nemz se zjevuje i dovrsuje ontologicka gigantomaehie. Jako ve Vtelen! bozfho Logu spotfva "smysl zakona a proroku", tj. pieZiti (Gn 32,23 - 30), tak t~ke skrze S6krata se dovrsuje gigantsky zapas Reku 0 sarno Byti, tj, 0 to, co Jest celek jsoucnosti- TO HEN KAI PAN. V obou pffpadech se zjevuje smysl k~zd6 tradice v sebepfekrocenl, v piestoupeni vlastniho ramce a mezf. Proto jsou JezfS i Sokrates odmitnuti a dosud povazovani, pfesne vzato, za cizorody element sveho kontextu. Nietzsche se pta: "Byl Sokrates wbee Rek?"7) Pro krest'any bylo ostatne vZdy obtfZn6 povazovat JeZlse opravdu za Zida • "Do

sveho vlastnfho pri~el, ale jeho vlastnf ho nepfijali" (J 1, 11). .

Uleni 0 idejfch piisuzujeme S6kratovi vedome v rozporu s ucebnieovou witre!: nauky 0 idejlch Platona. Dovolujeme si tak linit ze dvou duvodu. jineho JeffSe net JeffSe evangelii; tak taM nemd smysl mluvit ve ftlosofti 0 jinem sosratovt, ktereho zndme z Plat6novjch dialogu. Kaidj pokus 0 "demytologizaci" a rekonstrukci "s,,"utel:ne, hisloricke osoby" znamend v obou pnpadech nahradit hlubolo/ smysl a plnost konkretnlho mythu jen zcela wtitou, [ednostrannou a dobove i individualnl podmtnlnou abstraktni konstrukci: Za druM mdme k dispozici svedectvi Aristofanovo, kterj karikuje ve sve komedii Oblaka Sokrata jako sofistu, zkoumajicfho v nadoblacnjch rysintieh - ideje. Komediograf tak cini jefte v d~M S6kratova piisobent, a to pied divdky, ktdi S6krata dobie a osobne znali. S6krates byl tedy zfe]ml opravdu hlasatelem' uiieni a idejieh, byt' patrne nikoliv jeho witreem 8). V. tamto. pnsp_c,:!," zastavdme ndzor, ie S6krates byl ten myslitel, kterj postavil toto ucent proll saftstum a }e}lch ontologii vsemu vlddnouciho Logu, a to tak, ie pochopilv idejich mytlms. Platon je naproti tomu myslitelem, kterj tuto pfedstavu ideji filosofteky (usty Sokrata) pfedvedl a zaroveii tet filosofteky zproblematizoval: tehdy vJak neneehtiva vystupovat S6krata jako hlavnlho rei!nika.

18

Drama ontologicke gigantomachie se zjevuje v Sokratove vystoupenf proti sofistfun. Toto vystoupeni je opet jista analogie JezfSova sporu s farizeji, Obe stfetnutf spojuje uz pi'fznacmi skutecnost, ze je nasledujfcf doba pochopila vetsinou zcela falesne: nevidela v nieh skutecny zapas, v nemz se rozhoduje o skutecnosti, nybrz vZdy je mela spfse za konfrontaci dvou nazoru, 0 jejicbZ pravdivosti uz je ve skuteenosti pl'edem rozhodnuto. Proto nam unika, ze jsme vobou pffpadech sami Mastni zakladnfho ontologickeho drarnatu, olbffmfho zapasu 0 pravdu samu! V nem nejde 0 to, aby se ukazalo, kdo ma pravduzatfmco my prihHZejid uz vime, ze to byli Jens a Sokrates - nybrz v nem se teprve 0 pravde rozhodujel Tim se rozhoduje 0 nas, a to tak, ze my sami se musfme rozhodnout - tj. opravdu uverit V to, co si rnyslime, ze uZ vime! Zada se ad nas totiz neco nesmfrne tezk6ho, co nelze obejft presvedcenfm, ze je vse jasne a ze to vlastne zname. JezfS i Sokrates pfichazejf s necim, dosud i pro nas dvojnasob neslychanym, totiz ze pravda - to, co skutecne jest (TO ONT6s ON) neni necfm na nas nezavislym, konstatovatelnym, nybd necim, co zalt;zi na nas, co vytvaffme a zaroveii necim, cernu jsme zodpovedni a povinni poslusenstvim - poslusenstvfm aZ k smrti, it: pravdu, ktera je na~i pravdou, negarantuje ani "jsoucno 0 sobe", ale ani nas uspech ve vlade nad jsoucnem, nybd svedectvt sebevydanosti v neuspechu a ztroskotant,

Nejedna se tedy 0 historicke epizody, nybrf 0 dejinne udalosti. Vevangelijntch zpravach 0 sporu JeziSe s farizeji nejsou zajfmavosti 0 tehdejsfch lokalnfch pomerech a dobovem koloritu; tyto zpravy byly napsany "propter nos et propter nostram salutern" (pro nas a pro nasi spasu), "abychom uverili, ze JeffS jest Kristus, Syn Bozi a veilce rneli zivot ve jmenu Jeho" (J 20, 31), ackoliv by bylo "mnoho jinych veci, ... ktere kdyby mely vsechny, kazda zviast' bSti psany ... svet by nepojmul tech knih, ktere by napsany byly" (J 21; 25). A podobne u Plat6na, v jehoz spiseeh kaMy detail, kazda zdanliva malickost rna zasadnf filosoficky vyznam, nenf jeste spor S6krata a sofistu pouhou literarnf formou. My sami jsme vyzvani k tomuto zapasu, ktery se odehrava mimo cas, to znamena stale a kdykoliv. Proto mu dava Plat6n oznacenf pfevzate z recke mythologie. Tento zapas byl v obou piipadech zjeven a take dokonan. To vsak neznamena, ze byl vyfesen za nas jako teoreticky s[l_or, ktery se nas vlastne netYka a k nemuZ jako divaci pouze J:!fihIfZime (TfIEORAME~, jakoz je psano: "lid stal a dival se" . KAI MEISTEKEI HO LAOS THEOR6N (L 23,35).

Prave proto, ze chapeme tento spor jako spar mezi pravdou a nepravdou a nikoliv jako zapas 0 to, co je to pravda, "farizeus" nam oznacuje pokrytce a "sofista" intelektualnfho podvodnika. To jen dokazuje, jak malo jsme pravi smysln Zjeveni a ieckeho odkazu, jakjsme je pl'ejali od Jezise a S6krata, kteri o tomta smyslu rozhodli! Zboznost i moudrost jsou pro. D<is totiZ stale totofne s vedomostmi a znalostrni pravidel. A rnetodu, navod k jejich spravne a uspesne aplikaci povafujeme dokonce za nejvyssi ctnost • ctnost vedeekosti

19

jako cesty k definitivnf pravde 0 tom, jak to ve skutecnosti se jsoucnem je. Proto nemuzeme pfipustit, ze by farizeove byli upffmne a opravdu zboznf a ze by sofiste byli skutecne moudff, Pro nas, kteif jsme v podstate zi'tstali farizeji a sofisty, mohli b9t tamti zbofnf a moudtf pouze zdanlive, zatfmco opravdu zboznymi amoudrymi byli jedine jejich odpurci - JeffS a Sokrates, Tim ovsern zcela pomfjfme radikalitu jejich pre. Potom neporozumfme ani JezfSovu odmftnuti b9t oznacovan za dobreho (Mk 10, 18), ani Sokratovu opakovanemu ujist'ovanf, ze sam neni moudry, Jestlize Sokrates naopak oznacuje za moudre lidi prave sofisty, pak to nenf ironie, jak to vetsinou chapeme, Ci lepe: tzv. S6kratova EIMONEIA neni "ironif" v obvyklem slova smyslu, totiz zamernou a pokryteckou pfetvarkou, tikinim opaku toho, co si ve skutecnosti myslfme, Ci predstfranou nevedomosti, jejfmz cflem je chytit protivnfka do leeky a zesmesnit hot Sokrates vi 0 moudrosti sofistu, 0 jejich vzdelanosti a dovednosti, jiz se mu nedostava - jeho narok je vsak jiny a hlubsf, Cteme-li Plat6novy rozhovory S6krata se sofisty jako pouhe intelektualnf klant na zpusob stfedovekych disputaci, pak prichazime 0 to podstatue: 0 pravdu, ktera se v dynamice samotneho sporu zjevuje. Pfipada nam obcas podivne, ze Sokrates uziva proti sofistiim stejnych "sofisrnat" - inteIektualnich podvodn, Vysvetlfme si to tfm, ze "uce! sveti prostredky". Ale pfesne to Sokrates vsim, Nm byl, popiral, Nebot' Sokratovi slo 0 pravdu - nikoliv 0 pravdu Sokratovu, pravdu jeho nazoru, ale pravdu toho, co skutecne jest, tj. toho, co se ukazuje. Tak take JeZis pravi, ze jeho ucenf nenf jeho (J 7, 16 - 18, srv. tez 8, 28 a 12, 49). A stejne jako u sokratovskych dialogu, cteme-li napf, Jdlsovo podobenstvi 0 farizeovi a publikanovi v chrame (L 18, 5 -14) s pfedsudkem, ze farizeus nenf ve skutecnosti zbozny, zatfmco publikan ano, nicemu neporozumime.

Jdis nehleda protivniky mezi hffSniky a podvodniky; vzdyt' prave k nim pfichazi, oni ho potrebuji (Mt 9,11-12). Nepfichazi kritizovat pretvar.ku a zlorady a moralizovat. Nepfichazi vubec soudit (J 3, 17, 8, 15)l Jestlize presto tikafarizeum one strasne "Beda vaml", pak nikoliv proto, ze farizeove lpl na detailech zakona schvalne, aby mohli nedbat toho, co je v zakone diildite (Mt 23, 23). Vzdyt' farizeove skutecne a uprfrnne touzili poznat Bozi viili a dobfe vedeli 0 hierarchii Jeho pfikazanf; snazilise p,roto pfesne rozlisit, co je podstatne a eo mene dulezite - hledali onu MEGALE ENTOLE - velke (nejvetsi) pi'ik<.izani (Mt 22, 35). Vi'tCi teto horlive snaze JezlS ukazuje, ze plnit viili Boff nespociva v dodrzovani spravne poznaneho a jednou provZdy daneho systemu pfikazii. JeZis zvestuje, ze pravda, spravedlnost a pravo viibec nemajf povahu hierarchizovane, konstatovatelne, poznatelne struktury nezavisle na nas, podle ntz by se bylo moZDO jako podle mapy fidit a kterou by bylo moZDO zevne prikladat jako objektivnf mefftko naseho jednanl, JezfS tika, ze kdykoliv se 0 takovou vnejsi, objektivnf orientaci pokusfme, vZdy se nutne, ipso facto, mineme s Hm, co je podstatne. J emi'tv soud nad farizeji neni

popfenirn jejich zboznosti, usvedcenim ze 1Zi a pfetvafky, nybd soudem nad touto zboinosti samotnou, nad snahou "vedet dobre a zle", ktera je sarna 0 sobe jiZ pi'icinou padu (Gn 3, 5). A presto neplati, ze je lhostejne, co cinim, ze zadna we Bon vlastne nenf a ze tedy nema smysl se zakonem i'idit:

"Nedomnivejte se, ze bych prisel rusiti zakona aneb proroku, Nepfiselt' jsem rusiti, ale naplniti .... Protoz zrusil-li by kdo jedno z pfikazanf techto nejmensfch a ucil-li by tak lidi, nejmensfm slouti bude v kralovstvi nebeskem, Kdoz bypak koli einil a ucil, ten velky slouti bude v kralovstvf nebeskem" (Mt 5, 17, 19).

Zakon a proroci nejsou k vnejsimu pomefovanl, nybd k vnitfnfmu naplneni, A JezfS nap/nil zakon jako vnli sveho Otee, vuli toho, z nehoz pochazi, tim, ze sebe sarna zcela vyprazdnii (F 2, 7) a vydal se do krajnosti, kdyz "pfisla jeho hodina". Tak ukazal, ze nenf objektivne konstatovatelne pravdy, ani' eesty k ni, podle niz by clovek mohl upravit svuj zivot, jff by se mohl pfizpusobit, aby nesesel z jednou provzdy stanoveneho smeru, a mel jistotu, ze nezabloudi. Znovu a znovu se chodf lide ptat JeziSe po navodech a kriteriich - a vZdy odchazeji zklamani a smutni (Mt19, 16 - 22). Protoze milovat Boha a bliznfho a nasledovat v tom JeZise, to neni striktne vzato zadny navod na to, jak se ridit viili Botf, to uz je vule BoZi sama! Odpovedf na toto hledani nenf nejake JeZisovo ucenl, nyhd jeho pifbeh - JezfS Kristus sam. "Ja jsem eesta, pravda a zivot" (J 14, 6): pravda je totozna s nasfm hledanfm a nasledovanfm, Tradice upozoriiuje, ze latinska podoba Pilatovy otazky "Quid est veritas?" (Co je pravda? - J 18, 38) je anagramem sve odpovedi: "Est vir qui adest" - (pravda) jest muz, ktery je prftomen. Vztahuje se to prirozene na JeZise. Smysl teto slovni micky je mozna jeste hlubsf v pravde stojl, pravdu predstavuje ten, kdo na vyzvu Bozfho slova odpovfda takjako starozakonnf patriarchove: "Adsuml" - zde jsem! (Gn 22,1; 31, 11; Ex 3,4).

Tyto skutecnosti jako kfest'ane zajiste "dobfe zname", mnohokrat jsme je slyseli jako v:Yzvu k mravni opravdovosti! Nyni vsak jde 0 to, abychom na zaklade nabozenske zkusenosti a teologicke erudice slyseli tuto vyzvu k opravdovosti tentokrat jako ontologickou vypoved' 0 pravde, abychom ji slyseli jako filosofove, Odtud je tfeba se vratit ke sporu S6krata se sofisty, nebot' v nern jde prave a tuto pravdu - tutez, ktera nam byla zjevena skrze vtelenf BoZiho Syna.

Ani Sokrates nehleda sve odpurce mezi nemoudrymi; sam casto prohlasuje, ze jetakfka nic nevedoucf CODENEPISTAMENOSHOS EPOSEIPEIN - Apologia 22 D), ze neni ani dost maio moudry (21 B), ze nema :ladnou moudrost, kterou by mohl ucit, Take k nemu Iide pfichazejf 0 radu, jakym nejlepsfm zpi'tsobem si lze osvojit ARETE - zdatnost, zameiiujfce ji za nejakou urcitou dovednost, ktera dopomuze tern, kteff ji ovladaji, ke spoleeenske. \ispesnosti (srv. Plat6ni'tv dialog Laches). A opet se jim nedostane odpovedi, pouze v:Yzvy k hIed am. A jestliZe presto prohlasi S6krata za praveho ucitele ctnosti a moudrosti, prohlasi S6krates, ze i on se ukazal jako nevedoud,

21

__ ----------~----------------~~----~~------------------------~------------,

ze vsak je oehoten pomoci tim, ze budou hledat spolecne (Laches 23~a):

Naproti tomu 0 sofistech Sokrates stale prohlasuje, ze jsou skutecne ueiteli moudrosti - byt' jakesi jine, kterou on nezna,

Proc byli sofiste moudff a v cern jejich mo~drost.spo~fvala? S?fiste pochopili to, co podle naseho nazoru pfedstavuje neJvyssl ontologickou zkusenost Reku a eo se stalo take jadrem "feckeho zazraku". Take Rekove vytusili to, co j sme oznacili j ako ontologicky obsah J diSovy zvesti: ze skutecnost nema povahu konstatovatelnosti, ze nenf vnejsim, nemennym, jednou provzdy danym kriteriem pravdy, mfrou pravdivosti a spravnosti (sp:avedlivosti) lidskeho konani, Postfehli, ze naopak mfrou vsech techto vecf je sam clovek, mirou lidskeho myslenf, mluvenf a konanf, v nichz spoctVa vsechno

poznani a denf. y, •

Kde se vzala tate ontologicka zkusenost Reku? Vychazela pi'edevsun z historicke zkusenosti plurality feckych obci a tim i z teoreticke zkusenosti plurality filosofickych skol - rozlicnych lliizoru (DOXAI) a rykladu sveta, ktere, protoze vyjadi'ovaly a reflektovaIy jedinecne historicke zkusenosti, byly vsechriy nejak pravdive: vidyt' kazda obee (POLIS) a jeji ustanoveni (POLITEIA) predstavujfci vztah k sobe jako k celku, jsou nejak skutecne a pravdive ~ kazda po sveml Reckym obcim a koloniim byl spolecny jazyk - LOGOS, ktery dovolil tuto mnohotvarnost poznavat a srovnavat. Tento Logos take umoznil vztah k celku svetorych dejin. Recti historikove napl'iklad dobre vedeli, ze "recky zazrak" nebyl ryrazem neceho pfedem daneho (~~ zpiisob "pravda vitezf"). Dobre si uvedomovali, ze Ath6ilane n~poraztll Persany z ne-jake historicke nutnosti; jejich vitezsMm se neprosadily zadn~ zakonitosti vyvoje, nedopomohl jim k nemu ani pokrocilejsi vztah vyrobnfch sil a vYrobnich prosti'edkU, ani to, re svobodni reCti obcane narozdJl ad neuvedometych poddanych perskeho krale "vedeli, zac bojujf'. Takovym zpiisobem to does chceme ideologizovat, Recti myslitele se vsak tohoto pokuseni vyvarovali, a tim . cely zazrak vlastne duchovne dovrsili, Poznali, ze Atheiiane zvitezili proste proto Ze Themistokles byl "DEINOS LEGEIN" - mocny, pusobivy recnik, vladn~uci logem a ovladajtci pomod neho lid; v pravem okamziku pi'esvedCiI vetsinu muzu 0 sve domnence a primel je k sflenemu cinu, ktery Athenany nakonec zachranil; Atheiiane evakuovali mesto, vydali posvatne Atheny barbariim v plen a uchylili se na lode, jimiz u Salamfny zpusobili drtive prevaze Persanu rozhodujfcf porazku, Rekove vedeli dobfe, ze tato udalost, v pravem slova smyslu zazrak, nebyla automatickym diisledkem kvalitativni prevahy jejich demokracie nad orientalnf despocif N pfirozene nadfazenosti vznesenych Hdlenu nad pouhymi barbary. Vzdyt' v dobe rozhodujidch bitev bylajiZ valna vetsina feckych obci bud' porazena, nebo pffmo s Persany kolaborovala proti Atherianum! A pokud nejake takove metafysicke iluse vznikly - jak 0 nich svedCi ideologicky nabo] parthenonskyeh .vlisu (znazornujfci alegoricky valku Lapitf s Kentaury), pak v politicke krizi, ktera brzy nasledovala, dosly na-

22

prosteho rozcarovant, 0 vi~ezsM Atheiianf a tedy dalsfm vyvoji sveta rozhodl 'jen a jen Themistokluv DEINOS LOGOS, mocna iec, kterou pronesl na shromazdeni. Demokracie a svoboda tehdy skuteene prokazaly a prosadily svou pi'evahu nad despocif a barbarsMm. A to jiz zUstaIo neodmyslitelnym duehovnim majetkem lidstva. Avsak tate prevaha se uplatnila skrze TYCHE • ~testenu a nikoliv ANANKE - bezpodrnfnecnou, nadcasovou, osudovou, slepou ("zakonitou") nutnost. Rekitm bylo navfc zeela cizi zboznit "genialitu" Themistoklovu - ba ani m u neprojevili dostatek vdecnosti, takze se na sklonku Zivota musel uchylit pod ochranu tech Pers~u, ktere porazil! Athenam proste stesti prato a Xerxes mel smulu. Tato Stestena vsak nenf slepa jako moderni "nahoda": vladne skuteenostf skrze LOGOS - rozum, fad a smyslupInou

~ /

. Tuto ontologiekou zkusenost potvrzovala take kazdodennost politickeho zivota demokratickych obci, Recti obcane vedeli, ze na shromazden! lidu a na soude se pravda a spravedlnost "objektivne nezjistujf", nybrf ze se tam dejf a vytvareji a prosazujf, ze se rozhoduje 0 nich pomocf obratnosti, dovednosti a lsti, jako ve hfe, vbojiCipronasledovaniGakotomkoneckoncusvedcfjejich pravnicka a politicka terminologie, ktera se dochovala do dnesnfch dna),

A prave tuto zkusenost, pfftomnou ve vseobecnem povedomf, pocitu a tusenf a projevujicf se Zivelne v politicke praxi, sofiste pIlle pochopili a explicitne vyjadi'ili. Poznali tvurci, "ontogenm"" moe Logu, domyslili ji do dnsledkf a vyvodili z ni prakticka poucenf, Sofiste nebyli vyehytraIi podvodnfci, oportuniste a pragmatici pestujici dovednost zastfrat a pfekrucovat pravdu, za jake je dnes marne a za jake je ovsem meli uz jejich praktictt a realistictl soucasnfci. Sofiste byli moudfi touto zkusenosti 0 povaze skutecnosti.jako o stale zmene a pohybu podifzenych Logu. Jejich myslitelsky pffnos spocfva v tom, ze tuto zkusenost vyslovili, ucinili ji explicitnf; to znamena, ze tuto zkusenost samu podfidili Logu, cHi, jak bychom dnes fekli, vyjadfili teoreticky. Tak byli nejen moudff, tj. ziti a mysleli v souladu s povahou skutecnosti, nybrf stali se dokonceuCiteli moudrosti: .skrze Logos dovedli svou zkusenost pfedavat a poskytovat navody jejf prakticke aplikaee. Ustfednfm prostfedkem i pfedmetem jejich vychovy byla retorika - umenf ptesvedcovanf na zaklade pravdepodobnosti, cHi virtuoznf vladnutf Logem. Pfitom je tfeba si uvedomit, ze tento teoreticky vykon byl vskutku "spickory" a exkluzivni. Podobali se proto jakymsi zasvecencum, Prestoze tato zasvecenost byla vydestilovana ze zkusenosti spolecne jejich spoluobeaniim, pro vetsinu obcanu neschopnych takoveho teoretickeho vykonu byla moudrost sofistu neCim, co - stejne jako dnes - urazelo "zdravy realismus" pfirozeneho mysleni prostych lidf. Proto byli sofiste vseobecne oznacovani za bezbozne, za ucitele podvodu kazfci mladez a byli vyhaneni Z obcl,

Ve svem ontologickem vychodisku a teoretickem vykonu, ktery bychom dnes pravem mohli oznacit za "pfekonanf metafysiky", pfedstavuji sofiste

23

filosoficky neco zcela jineho nez farizeove. Sofiste jsou dedici specificke ajedinecne fecke zkusenosti objevu Logu, ktera nema vtehdejsfm antickem svete - a tedyani uZidu - obdoby. Pomocf Logu se pokusily take pfedchozf generace "pfedsokratovskych" filosofU - Milet'anu, Eleatu, pytagorejcu, herakleitovcfi ci atomistii - vysvetlit svet cestou odrnftnuti mythu - a tim vposledku ~ veskere konkretni jedinecne zkusenosti, jff upi'eli ontologicky statut jsoucfho, Zide ovsem Logos nepoznali: znali jeho moe jako hlas Hospodinuv nikoli:r vsak jako neco svebytneho, od mythu odtrzeneho, postaveneho nad skuteenost. Skutecnost neni symptomem nemennych vlastnosti bytt jako takoveho, nybrZ vyrazem svrchovane, svobodne ville Bozi vyjadrenfm chtenf vasni, zarlivosti a rozmani konkretnfho ziveho BOhaAbrahamova Isakova' Jakobova. Bytt je pro Zidy denim - dejinami a rna povahu subjektivity. Presto podlehali stalemu pokusenf tuto subjektivni povahu skutecnosti objektivizovat, skrze modly, chram, zakon Ci konecne - v nejrafinovanejsi podobe - systematizovanfm, kodifikaci a dokonalyrn poznanfm subjektivnf ville: Bozi samotne: v tom spociva usiH farizeu, kteff ehteji mythos metafysieky kodifikovat. Se sofisty vsak farizeje spojuje to, ze dusledky sve nabozcnske (pro nas: ontologicke) zkusenosti chapali jako prakticke a jejich overeni videli v tispesnosti v nejsirsfm slova smyslu (tj. v zadostiucineni, uznani atp.). Z tohoto hlediska je smysl JeZlsova vystoupeni dvojf: jednak odmftnout a popfft metafysicke vychodisko farizejske zboznosti, avsak zaroveii zjevit a uskutecnit odpovednou vnitfnf sounalefitost stirn, 0 co v teto zboznosti jde a k cemu se ona vztahuje - totiz s villi Boha jakozto Otee.

Naproti tomu Sokrates plne vychazf z teze zkusenosti jako sofiste, Svou problernatizacf, ~trasanim vsech vZit}'ch jistot a samozfejmosti ji sdeluje svym spoluobcaniim. Cinf tak ovsem jinym zpfisobem: nepredava tuto moudrost jako zvlastm vedenf, ktere musf teprve druhe naucit, nybrz rozpoznava v ni spolecnou zkusenost Reku, obracf na ni jejich pozornost jako na neco, co je treba si pouze uvedomit, nac se stael "rozpomenout". V eelku vsak tahne se sofisty za jeden provaz. Proto take je odsouzen jako sofista - je jako JeziS "pficten ~ htfSnfkum". Sokrates vsak odmitl pokusenf, k nemuz byli svedeni sofiste, totiz zabydlit se ve svem vedenf, prizpusobit se takto poznane povaze skutecnosti a strhnout na sebe pomoci Logu vladu nad ni. I zde vidlme podobnost s J eifSovym pokusemm na pousti (Mt 4, 8-10): Sokrates odmita klanet se Logu a o~mita vzft podfl najehovlade nad svetem.jakkoliv uprostted spouSte a zmatku jeho doby bylo rnozno se 0 svevolne moei nezodpovedneho Logu d?nne presvedcovat. To vsak bylo zalezitostf pouhe prakticke, byt' ontologicky relevantni zkusenosti tohoto sveta. Sokrates vsak Cinf tuto ontologiekou zkusenost samu problemem, Nejde 0 to ji pouze teoreticky vyjadfit, nybrz polozit jijako ontologickou otazku, ktera se stala smyslem jeho hledanf a snazenf jak myslet byti jsoucna, ktere rna povahu promenlivosti ovladane Logem? S6krates je tak prvnf myslitel, ktery uCinil sam Logos

24

pr~blemv~m! Proto s~ s~~ otcem filosofie on a nikoliv predsokratovstf myslitele, kten Logos objevili, V9razem tohoto stfetnutl jedialekticktf metoda a uceni 0 idejtch.

Dialektika problematizuje metafysicke mysleni, ale woven usvedcuje Logos z neopravnenosti jeho narokn na vladu nad pravdou tj. doslova ho usvedcuje z ne-pravdy, ktera z jeho pretence pravdu urcovat ~ vytvafet pffmo vyplyva. Dialektika to cim dvoj Im zpusobem: jednak cestou paradoxu, konfrontad dvou argumentad vedle sebe, z nichz kazda je logicky spravna a evidentni a presto se jeji.ch zavery logicky vylueujf. Takovym zpfisobem se vedou sokratovske d1310gy. Ciste "logicky" vzato, je to metoda sofistu. Sofista pomod Logu, tj. dlouhe reci, logicky staveneho a uspofadaneho vykladu (dnes byehom rek~i teorie), vyklada, dokazuje svilj nazor nebo vyvrad nazor jiny - a tak pro.sazuJe svou pravdu. (coz dostalo pozdeji nazev "petitio principii"). Naproti tom.u ~lo~of uvmt~ dialogu, ktery nemusf bft nutne disputaci, sporem .protlchudny~.nazoru.- nybrf spolecnym hledanim, zkouma vsechny moznosti a to, co se v jejich protikladnosti sarno ukazuje. Tuto metodu byehom mohli oznacit jako cestu "ad absurdum": Nezastavfme se u kfZ~neho cfle u. toho, "e~ mel? b9t vdokazano"; jestlize jsme se spolehli na Logos aZ dosud:

C111me tak 1 nadale, pres vsechny meze. Proti svemu pfivodnfmu zameru d?spe~e~e k diisledkUm, ktere jsou "absurdni", tedy zcela neprijatelne, nesmyslne, ackoliv jich bylo dosazeno stejne jako zaveru "zadoudeh" . Nejde vsak jenom o to, ~pochrbnit Logos sam, nybrt 0 samotnou zkusenost paradoxu a absurdity: co je to, co nas nutf logicky spravny zaver odmitnout jako nesmyslny? K cemu hledfme, kdyf zakousime, ze pravda je vic nez logicky dfikaz? DiaIektika adia-log pfedstavuji zpusoby, jak skrze Logos, skrze rozumovou uvahu lz~ ~ahledn?ut'pr~vdu. Sarna pr~vda vsak nema povahu Logu, nenf ani slovem, am uvahou, an~ pred~tavou, am vedenim, nybrZ tim, co je v pravde jsoud:

"Kdyz se tedy J~dnotl!ve tyto veci - slova, uvahy, pi'edstavy, vjemy - 0 sebe vespolek trou jsouce zkoumany v dobrem smyslenf a bez zaujatosti pomocf otazek a odpovedt, vyslehne ohefi poznani a pochopenf ... " (Platonuv VI. list, 344b).

Existuje jeste druhe, vyssi umenf dialekticke, ktere byehom mohli paradoxalne .0znaCit jako eestu aporie (A-PORIA-bezcestQ. Logos jezde ?bracen. vil~l sobe s~memu: vlastnf vyehodisko rozumove uvahy, napr. ze jsoucno Jest, je touto . uvahou samotnou nakonec vyvraceno tj. z jednoho vyplyva j eho poprenf a naopak (moderni logika uzfva pro tuto ~porii oznaceni "paradox"). Toto umenf ukazuje, ze Logos nenf s to zaruCit ani vlastnf konzistenei. Platon pomoci neho podrobuje kritice i samotnou nauku 0 idejfch (v dialozich Parmenides, Sofistes, kde vsak Sokrates nevystupuje), aby filosofieky vykazal to, co je implicitne patrne uzv Sokratove pfedvedenf totiz ze ideje nejsou tadu Logu. . ,

To, co skutecne jest - TO ONTOS ON, nem siee povahy smysloveho

25

vnfmanf, ale take nenf povahy rozumu. Je to neco, co povstava z protikladne smesi duchovniho a telesneho, logickeho a smysloveho, empirickeho a "estetickeho", jako plamen: cosi, co je zive, svebytne a svetelne povahy. Nelze si proto na to posvitit a vysvetlit to, nelze to vymezit, definovat, ale ani uchopit. Piitom nenf prave jsoucno beztvare a nepoznatelne, jako nejaka pralatka Milefami, ANAXIMANDROVO APEIRON ~i Chaos (moderns feceno: res extensa, substance, vee 0 sobe), nybrZ utvatf sebe samajako plamen (tj. urcuje vlastnf tvar) a je sarno bytostne jasne, nepotfebuje v)'klad a dlikaz. Naopak, vse ostatnf ozafuje a cini zjevnym, alespoii pomocf odrazeneho svetla a vrhanych stin~. To, co takto skuteene vpravde jest, nazyval Sokrates ideje (IDEAl, EIDE).

Idea, EIDOS znamena vlastne vzh1ed (aspectus). Toto oznacenf v sobe pojmove i etymologieky slucuje jak videnf (IDEIN-uvidet), tak vedeID ("EIDEIN", prf. OIDA = vfm). Ideaje tak konkretnf jednotou vnfmaneho a chapaneho, Vzhledem k nf jednam, tj, vntmam, mysHm a tvorfm, Nenf vsak n~cim, co jsem si vymyslel, postuloval, definoval: i Logos teprve z ni odvozuje sviij smysl. Musfm nejdtive vedet, co vyjadfuji nebo dokazuji - jinak nejde 0 LOGOS, tj.smyslovou fd,nybrt o pouhe zvuky, prazdna slova(dnes byehom dodali: formalnf, mechanicky kalkul)! Idea vsak take nenf zadne vnfmatelne a hrnatatelne telesne "toto zde": take smyslova zkusenost predpoklada rozumejfcl vMenl. Ideje jsou tedy to, co zaklada moznost naseho vnfmanf, mysleni, reCi, avsak zaroveiije to, co vsemi temito Cinnostmi poznavam, co tedy ani nevymyslim, ani nekonstatuji. Poznavam, protoze se mi toskrze telesnou a duchovnf aktivitu zjevuje, takze na to vnittne patfim. Termin "vnitfnf zfenf - skrze (DIA) Logos na SOMATA - telesna jsoucna, vyjadruje onu jednotu duchovniho a telesneho, jednotu pojmu a ptedstavy, kterou se snazi popsat ueeni 0 idejfch, Tato vniti'ni jednota zaroveii znamena, ze S6kratovy ideje nejsou nejake vecne, 0 sobe jsouci, nemenne ana nasem poznani nezavisle pravzory, jak nam je pi'edvadejf pozdejsi metafysicke interpret ace. "Coz se proboha dame tak snadno pfesvedcit, ze dokonalemu jsoucnu doopravdy chybf pohyb,Zivot, duse a rozumnost, ze nezije, ani nemysli, nybrZ ze je pfi sve velebnosti a posvatnosti bez rozumu a nehybne stojf?" (Sofistes 248e-249a)

Ideje nejsou nemenna a nehybna jsoucna, nybd to, co vSi promenlivosti, zmene a pohybu dava vnitfnl jednotu a smysl. Prava jsoucnost je to, na cern majf stejnost i ruznost, pohyb a klid a jine logicke protiklady alas!.

Chteli jsme pouze naznacit, jakym zplisobem by bylo mOZoe ukazat, ze S6kratovo ucenf 0 ideach nenf metafysika, ze nema povahu Logu oprosteneho od Mythu a vladnoucfho skuteenostf, ze neni pi'isne vzato viibee "nauka" (LOGOS, doctrina, filosoficka soustava), nybrz proste pfedstava, vyprav~n4 my thus zjevujfC( seskrze Logos (srv. VII, list 344D). Sokrates take zadnou ideu nikdy nevykazal; 0 ideach vzdy mluvf pornod pfedstav a basnickych obrazu, predkladaje je jako videni, sny Ci davna vypraveni. Je to mythus duse, Held v

26

nejriizn~jsfch obmenach, jak . ona blazene zii svym poznanfm na ideje jako na pravdiva jsoucna, jako na to, co skutecne jest. Toto vypravenf 0 dusi - jednote tela a dueha - je mythem zjevujfdm filosofovi, ze bytf jsouena je idealnt povahy. Tato moudrost vsak neni obsahem nejakeho pfesneho vM~ni, ktere je mozno dokazat, podffdit Logu a teoreticky vyucovat, J e to jina moudrost nei ta, kterou pfedstavuji moudft sofiste. Nelze ji dokazovat nebo poznat, lze

. ji pouze zakusit, pfijmout a vydat z ni pocet. New navodem, nybrz nabidkou k osobni zodpovednosti, Sokrates pomoci idejf ani neargumentuje, ani logicky nedokazuje. Zastava danou pi'edstavu, protoze za ni vzal osobni zodpovednost. Pravdu mythu 0 idejfch vykazal Sokrates tfm, Ze 0 nem vydal

. svedectvi svym hledanfm, pochybovanfm, zapasem, vychovnym pfisobenfm, zivotem a smrti. Tfm vsfm se projevovala jeho pece 0 dusi, kterou nam filosofum odkazal.

Se S6kratovou osobnosti a skrze jeho ucenf 0 idejfch se nejvetSi fecky objev - Logos jako protiklad mythu - s Mythem opet spojuje, aniz [e rnu upfena tvUrCf svebytna svoboda, a aniz obe - jak Logos, tak Mythos - ztraceji svou bozskou dustojnost a stavajf se predmetem lidske libovule a nastrojem koneenych, nahodilych osobnich zajmu a ciliJ. Uceni 0 idejich restituovalo 6ctu a zodpovednost vilei pravde ohrozene sofistiekou moudrosti, jejim relativismem, agnosticism em a skepsi.

A kdykoliv se tento mythus 0 idealnt povaze jsoucna predklada jako ved~ni (treba jako "vedecky svetovY nazor"), tj. kdykoliv vystupuje v pfevleeenf zavazneho a vladnoucfho Logu, tehdy se stava ideo-logif, zrudnym a pfeludnym plodem filosofie (Thesitetos 150b), jehoz nebezpect zustala filosofie vZdy vystavena. Nikoliv S6kratova moudrost a logika, umenf vytvafet podoby, ktere zdedil po svem otci, sochafi S6froniskovi, nybrZ porodnicke (maieuticke) umenf, ktere mu dala do vinku jeho matka, nam dovolf rozeznavat pravy plod od pfeludu,

Dnesnf doba je velmi podobna dobe Sokratove. Stare mythy jsou' mrtvy.

Zijeme ve veku vedy a rozumu, Domnivame se, ze koneene rozumfme skutecnosti, vetsina nasich soueasnfkn je presvedcena, ze vf, nebo alespon ze "se vf", co je to svet, hmota, svetlo, zivot, zmena, poznani, mysleni, jazyk, pojem, cislo ap., a ze naopak, co to je pravda, spravedlnost, dobro, zboZoost aj., vedet nemusi. Skrze modernf podobu Logu - vedu jsme pronikli do struktury atomu, bunky i kosmu, mluvfme 0 abecede Ziveho, mechanismu dedicnosti, funkci mozku. Pomod tohoto pochopenf logiky jsoucna jsme schopni vile vedecky vysvetlit a technicky ovladnout. J soucno posloucha nasi villi, fidi se nasimi zamery a funguje na zaklade nasich racionalnfch koncepcf, Vyrabfme dokonce umelou hmotu a umelou inteligenei. Je to mozne proto, ze novoveka veda vlastne ptedstavuje znovuobjevenf Logu - racionalnf povahy skutecnosti, Soucasna doba pak promenila tento objev v dovednosttechniku, slouZid potfebam Cloveka, ktery si pfivlastnil Logos as nfm i vladu

27

nad skutecnosti. Vsechno jiZ vfme: vfdyf vsechno funguje a v nasi technicke

civilizaci je doslova vsechno mozne! .

Vsechno funguje a vsechno uz vime, zname pocatky a pHCiny (ARellAI KAI STOICHEIA, rerum cognoscere causas). Skutecnosti i upfeli smysl a tajemstvi a vime, ze vse vzniklo pfisobenfm slepe nahody mechanicke nutnosti.v'?' Pfitom vsak Zijeme V chaosu a zmatku, uprostfed ..•.•... kuIturni, politicke, moralni a ekologicke katastrofy a pres vsechny ohromujfcL tispechy vedy a techniky zakousfme naproste selhanf vsech jistot a ' .••• duveryvpokroka budoucnost. Nase sebevedome vedentje postaveno na pfsku .. beznadejne nevedomosti ve vsech zakladnfch otazkach, Proto temto otazkam •• '. upframe smysl a nelibe neseme, kdyZ nas nekdo na melkost, povrchnost a ....•. problematicnost naseho suverennfho vedenf upozoriiuje. Dnesni Clovek, tak jako Sokratuv spoluobcan, je proto podrazdeny a nedutklivy, nebot' sam cftt, •• ze jeho.pravda ho neuspokojuje, ze vedecky vyklad sveta nepfinesl naplneni,. ktere si od neho sliboval. Suverennf vedeni soucasneho Cloveka se pojr s: hlubokym agnosticismem a skepsi a je provazeno ztratou vsech ilusf.

A v teto naSi dobe povstavaji veld ucitele moudrosti, Moderni fysici (napf.

Heisenberg'!' nebo Prigogine'"), historikove vedy (Foucault!", KuhnI4») .'. jini opet pochopili, ze nema smysl mluvit 0 nejake skutecnosti nezavisle na eloveku, Ze vedecke po:znatky nejsou absolutni a definitivni popis ""'U"·~'''.''''', nybdjsou podmfnene Logem, tzv. paradigmatem (jazykem, pojmovJm prfstrojovym vybavenfm), a ze 0 danem "vedeckem obrazu sveta" skutecnost, nybd autonomni vyvo] vedeckeho Logu samotneho. pravda, jako kterakoliv jina, se nezjist'uje; rozhoduje se 0 ni na AVlU",U\" .... ·j vedeckych for a to, ktera teorie se nakonec prosadi, je zalezitost USIJeS,nO'stl il vseho druhu, autority a schopnosti jejibo tvUrce a st'astne shody V"'V·"'V~'''. Jako je tomu v pffrodni evoluci i v historii, Tuto zkusenost pffrodnich podporily take poznatky srovnavact religionistiky, strukturalni . . .•••• gie, lingvistiky atd. Americky lingvista B. L. Whorff napf. presvCdelve, dokazal, jak struktura jazyka domorodych kmenu rozhoduje 0 povaze sveta, ...•. ve kterem ZijII5} j

Soucasna spi~kova veda tak zopakovala ontologickou zkusenost starych .••.

Reku, ze Logos vladne jsoucnu a ze clovek s jeho pomod se jsoucna zmocnuje ' •• a rozhoduje 0 tom, co je a co neni, Ti nejmoudfejsf mezi nami pak toto ... ' tajemstvi vyslovili a ontologicky domysleli a tern, kteit jsou schopni rozumet, •..•.. dali poklady teto moudrosti XX. stoleti k dispozici jako skutecne dary>:' modemity16}. Je to hluboka, vzacmi a osvobozujid moudrost: zbavuje cloveka,f nadvlady vsech doktrfn, soustav, nauk, svetovych nazorn a ideologii, jimz byl moderni clovek zbaveny mythu vydan na pospas. Je to skromnaa pokorna I moudrost: zbavuje Cloveka iluse, ze vUei skutecnosti muze zaujmout absolutnf stanovisko z bozske perspektivy (god-like position) a absolutni a definitivni poznanf, Je to utesna moudrost: zbavuje nas uv ..... "u", .. &

resignace na pravdu, osvobozuje od agnosticismu a skepse, protoze ten, kdo skuteene pochopil a domyslel tuto zkusenost, vi, ze skutecnost vUbec nema povahu pravdy - at' uz poznatelne ci nepoznatelne, nybd i.e je uz pfitomna v nasem poznani samotnem, jako konecne v kazdem nasem konanf; feceno s princetonskymi gnostiky'P: skutecnost neni textem k vylustenf (texte + dechiffrer) nybrz jazykem k mluveni (langue + parler). Je to moudrost smffliva, protoze cloveka, ktery se povazoval za nadfazeneho prfrode, za vY.jimku z radu sveta, unikat vesmfru (at' uZ ho toto pomysleni napliiovalo osvicenskou pychou nebo existencialistickou tizkostf], eini opet prirozenou soucasti jsoucna; tak ruM osamoceni a odcizeni eloveka a nabizi mu "novou smlouvu" (Prigoginovu "Nouvelle alliance") se svetem. , ,

Prave proto to vsak je se vsfm vsudy "moudrost tohoto sveta" - SO PiA TV KOSMU, ktera neni nicemu zodpovedna, ktera nema kriterium pravdy, protoze pravdu nepoznala, a pro kterou uplatneni se a prosazenf se v tomto svete neni selhanfm a vinou, nyhd je v souladu s radem sveta a tedy ontologicky legitimni! Tato moudrost se ocita v nebezpecf relativismu, je bezbranna vUei svevoli a nezodpovednosti vlastniho myslenl, vedenf a konanf, Sua teto moudrosti je jak v jejf shode se zkusenostl, tak v jejf nevyvratitelnosti. Jejf slabost je vsak v tom, ze se povazuje za pravdive pochopeni povahy skuteenosti, ackoliv jeji ontologie tuto moznost vylucuje. Je to moudrost sofistu, ktefi se nakonec v rozhovoru se S6kratem pfece jenorn dostavali do uzkych: ne snad proto, ze by byl Sokrates obratnejsf, nebo ze by mel vice pravdu, nybrz proto, ze je Sokrates v rozhovoru nutil, aby vykazali,odkud se bere jejich narok na pravdu. A sofiste nemohli tento narok vykazat, ale nemohli se ho ani vzdat,

Vedu jsme zdedili od reckych myslitelil - objevitelu Logu; moudrost soucasnosti od feckych uCitelu moudrosti - sofistu. Vychodisko z dnesnf bezradnosti nam vsak poskytne jenom takova renesance, takovy navrat k feckemu odkazu.jaky jsme pfejali od S6krata. Toto vychodisko vsak znamena, ze nase pochopeni skutecnosti - toho, co je skutecne jsouci - musf mit podobu Mythu, toho, eeho je svobodny a twret Logos vyrazem, co se v nem zjevuje a wei cemu se suverenni vlada eloveka pomoci Logu ukazuje bjt svetem stfnu, do itehoz je clovek podivne uveznen jako obyvatele "Platonoyy jeskyne" (Politeia, VII. kniha), Sokrates 0 nich rika, iejsouHOMOIOIHEMIN -podobni nam (515A)! OntologicIcymythus si nelze vymyslet, musf vzejft z luna novovekeho Logu jako vtelenf moderni moudrosti.

Pokusili jsme se ukazat, ze tuto spasnou udalost, "vzejitf plamene pravdy", zjeveni Mythu, v nemz bude ontologicka zkusenost modernichlidi zakotvena, nenf treba teprve ocekavat. Neni tfeba nevedome cekat, aZ "nejaIcy huh nas zachranf a omezit se na "pffpravupfipravenosti" (Bereitung der Bereitschaft). K teto spasne udalosti prece jiz doslo Vtelenfm.boziho Logu, 0 nemz bylo receno filosofiim a ucitelum moudrosti v Athenach: "To, co neznajice

28

29

ucnvate, to vam zvestuji" (Sk 17, 23). Toto zvestovanf je tedy opet ieckou vyzvou k sebepoznanf \'fdyt"'v nem Zijeme, pohybujeme se ajsme", nebot' jsme "boZiho rodu" (Sk 17, 28).

Nova "renesance", ktera nas mMe opet, jako uZ tolikrat v dejimich naSf civilizace, vyvest ze zmatkii a pochyb soueasnosti a z osidel moudrosti tohoto sveta, must b9t navratem nikoliv k predsokratikfim nebo sofistum, nybrZ k S6kratovi. Tato "renesance" must vsak b9t ipso facto woven i "reformacf", navratem k biblicke tradici, videne ne jako antipod feckeho odkazu, ale jako jeho prirozene naplnenf - skrze J eziSe Krista naseho Pana,

RADIKALNI

SKEPSE

"Nebo kdyl v moudrosti BaH svet nepoznal skrze tuto moudrost Boha, zalibilo se Bohu skrze blaznovstvi hl4s(mi (vypraveru?) spasiti ty, co v rte ddvefujf ... Aby ddvera vase nespodvala v moudrosti lidi, ale v mod bolf. Moudrost pak mluvime mezi dokonalyml; ale moudrost ne tohoto sveta ... , ale mluvime tu moudrost Bali v tajemstvi skrytou ... " (1 K 1; 21; 2; 5-7)

30

31