Karel Havlíèek Borovský

KØEST SVATÉHO VLADIMÍRA

Legenda z historie ruské

1
Pozn. Na titulní stranì byla použita ilustrace Františka Gellnera.

2
ZPÌV PRVNÍ
PERUN A VLADIMÍR

Vladimír cár na svùj svátek,

když sedìl na trùnu,
poslal drába s vyøízením
k bohovi Perunu.

„Hømi, Perune, na mùj svátek

místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
v bitvách u armády.

Hømi, Perune, na mùj svátek

místo kanonády,
pak si pøijdi se mnou vypít
šálek èekolády.” -

Pan dráb pøišel k Perunovic,

zatloukl na vrata,
dìveèky se hnedle zeptal:
„Doma-li pantáta?”

„Doma, doma, pane drábe,

ve veliké chatì,
sedí s jehlou na pekýlku,
zašívá si katì.”

„Vzkazuje vás, pantatínku,

cár nᚠpozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
drobet zabubnovat.”

3
Jak to pøeslech tatík Perun,
hnedle èelo svraštil,
skoèil z kamen na lavici,
kami o zem praštil:

„Radìj pásat husy ve vsi,

po bahnách se ploužit
než u toho Vladimíra
zde za boha sloužit.

Málo platu, služba tìžká,

nikdy konec práce,
ještì bych mu mìl vyvádìt
ve svátek regrace?

Tuhle pøi poslední bouøce,

pøi té blýskavici,
beztoho jsem si propálil
celou nohavici!

Málo platu, málo športlí,

málo deputátu!
Nemohu si špendýrovat
oleje k salátu!

Peèínku jenom ve svátek,

vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
mohl oženiti.

Beztoho mne vìtším dílem

živí jen kondice,
študentùm hodiny dávat
musím ve fyzice.

4
Kdyby od selek nekáplo
trochu akcidence,
ani v nedìli bych nemoh
pøièuchnout k pálence!

Pro nic za nic robotovat

nevìdìl bych vìru,
na tu jeho èekoládu,
že mu na ni seru!

Cár necár, svátek nesvátek,

že mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu hømít,
co z toho mám? Hovno!" -

Dráb stál celý zkoprnìlý

jako kapr v žitì:
„Pamatujte se, pantáto,
copak to mluvíte?

Já jsem taky jen služebník,

každý zná své meze,
kdybych to vyøídil cáru,
co se na vás sveze?" -

Ale Perun, jak byl v ráži,

sáhnul pod lavici
a vytáh na pana drába
tu svou hromovnici.

Dráb se dlouho nezdržoval,

hledal honem díru
a hned bìžel jak s keserem
k cáru Vladimíru:

5
„Jdu Vašemu Velièenstvu
slušnì vomeldovat,
že se to, co mluvil Perun,
stydím opakovat.

Nechce hømít a osopil se

na mne jak na èubu,
nectnì s Vaším Velièenstvem
vypláchnul si hubu.

A si tu svou èekoládu
cár prej sám sežere,
a že on na celou službu
s odpuštìním sere;

že je cárùv svátek a prd

s odpuštìním rovno,
že je mu po celém cáru
s odpuštìním hovno!" - -

Jak uslyšel Vladimír cár

tohle grobiánstvo,
plivnul na zem, zasakroval
a s ním všechno panstvo.

Poslal ètyry policajty

k bohovi Perunu:
„Pøivedte ho, grobiána,
ku cárskému trùnu!"

A když vyšli policajti,

pískl na nì oknem:
„Hej, nechte to až do zejtøka,
v suchu nezmoknem.

6
Nebudu si s grobiánem
dneska kazit svátek,
však mu zejtra uši natøem,
vrate se nazpátek.

Však my se ho o ty jeho
hromy neprosíme,
pokud máme své kanóny,
sami si zahømíme!"

Poslal flígladjutanta
pro dvì baterie,
a bouchají pøi tabuli,
když se zdraví pije.

Jedli, pili, hodovali,

hrály jim muziky,
ministøi si popouštìli
u kalhot knoflíky.

Pili pivo, pili víno,

jedli z masa, z tìsta,
nejednomu oficíru
pukla z toho vesta.

Vejskali a tancovali
okolo pilíøù,
bim! bam! bum! špunty lítaly
z flašek a z moødíøù.

Kdo pøi tom byl, ten se opil,

blaze, braši, tomu!
V noci je pak s výslužkami
roznášeli domù.
Konec prvního zpìvu
7
ZPÌV DRUHÝ
HOSPODÁØSTVÍ

Jedna hora vysoká je

a druhá je nízká,
kdo nemá své muzikanty,
na hubu si píská.

Když hýøili, stolovali

u cárského dvoru,
ten celý den byl bùh Perun
v mrzutém humoru.

„Kdo jaktìživ bohem nebyl,

zkusil ještì málo,
není to tak hezký život,
jako by se zdálo.

Ráno vstane, do snídanì

musí rosou kropit,
mìsíèka zavøít do chlívka,
potom v slunci topit.

Døíve èerty, noèní duchy

strèit do pytlíka
a hvìzdièky pu-u-u-u
svolat do kurníka.

Každý ptáèek, každý brouèek,

slon až do komára
má hned ráno nasypáno
z božího špejchara.

8
A když potom lidi vstanou,
to je teprv správa!
Nìkdy nevím samým køikem,
kde mi stojí hlava.

Ten, kdo nikdy nemìl v uchu

vosy a brabence,
neví, co je Perunova
ranní audience.

To je køiku a modlení,
až mne uši brní:
ten zpívá, ten šepce, vzdychá,
ten zas žalmy frní.

A co všechno na mnì chtìjí,

nelze vyjmenovat,
zbláznil bych se, kdybych si to
mìl jen pamatovat.

Ten chce zdraví, ta chce dìti,

ten nemá co jísti,
ti zas, abych nedovolil
ve fabrikách pøísti.

Ten mne prosí, bych mu hlídal

louky a osení,
ten zas chce, abych pomáhal
krávì pøi telení.

Ten chce zimu, ten chce teplo,

ten zas èasy jiné,
jeden chce mít žito drahé
a druhý laciné.

9
Jeden sedlák prosí o deš,
zasít kousek lenu,
druhý prosí hezké èasy,
by mìl sucho k senu.

Že jsem stvoøil staré báby,

to mne nejvíc mrzí,
nepøestanou-li mne soužit,
zahladím je brzy.

Hrom a do nich! Abych neklel,

zdržet se nemohu!
Když jí koza málo dojí,
bìží k pánubohu.

Sám se žádný starat nechce,

o všechno se modlí,
jako by mìl každý boha
jen pro své pohodlí.

Tomu sušit, tomu moèit,

tomu pole hnojit,
døív si, prase, zdraví zkazil,
potom ho mám zhojit!

Ta mne moøí ve dne v noci,

ráda by se vdala,
ten se modlí, by Morena
jeho ženu vzala.

Ten chce výhru z loterie,

špendáže mi nosí,
a co jsou asekurace,
též o oheò prosí!

10
Ó vy šelmy, kdybych nebyl
pøíliš dobrotivý,
zmaèkal bych vás na povidla
jako shnilé slívy!" - - -

Šòup si zlostí halického,

jak z moødíøe kýchnut:
to zahømìlo, zablejsklo se,
dešt na zem vyšplíchnut.

Vìru, Vašku, bohem býti,

to žádný špás není;
Brixen, ten je proti tomu
ještì vyražení! -

Pozdì v noci, když utich svìt

a lid pøestal bouøit,
chtìl si Perun usoužený
dýmèièku vykouøit.

Když si Širas tümbekia

cpal do nargilie,
tu mu zaèla Perunice
držet litanie.

„Však jsem já dobøe slyšela

za dveømi skrz škvíru,
co jsi vzkázal po drábovi
cáru Vladimíru.

Nezaèínej si jen s cárem,

to já poøád øíkám,
že to se svou opozicí
nepøivedeš nikam.

11
Každému do oèí øekneš,
co mᚠna jazyku,
a dìlᚠsi nepøátele,
nemᚠpolitiku."

A když žena po celý den

bruèí jen a štìká,
och to musí z kùže vyhnat
boha i èlovìka!

Ach Perune, Peruneèku,

lituju tì tuze:
zejtra na tì teprv èeká
pøežalostná chùze!

Oj Perune pøenešastný,
kam jsi myslil, brachu?
Hanìt cára, svého pána,
a to beze strachu?

Oj Perune, kam jsi myslil,

pøenešastné bùže?
Utec, utec, jak tì chytnou,
nic ti nepomùže!

Konec druhého zpìvu

12
ZPÌV TØETÍ
VOJENSKÝ SOUD

Bože, kýž jsem policajtem,

to je vyražení,
koho chce, toho si chytne
a dá do vìzení.

Každý si ho musí vážit;

kdo naò zaškaredí,
pro urážku policajta
ve štokhauzu sedí.

Ctìte, hoši, policajty!

Ouvej, jak to bolí!
Stát vyplácí krejèím metlou,
ale ševcùm holí.

Slyšte, lidi, pro výstrahu

mé smutné zpívání,
že se proti policajtùm
sám bùh neubrání.

Už ho vedou svázaného,
všechno ve mnì hrká!
Dva ho táhnou za ramena,
jeden vzadu strká.

„Jenom mne po humnech veïte,

však já s vámi pudu,
nedìlejte mi ve mìstì
veøejnou ostudu!"

13
Ale na humnech u strouhy
paní Perunice
zapírala Peruòátku
nìco na suknièce.

Jak poznala svého pána,

hned se s hrozným køikem
na pochopy oboøila
mokrým lavièníkem.

Ale Perun, dobrotisko,

sám ji napomíná:
„Schovej, ženo, meè do pochvy,
pøišla má hodina!" -

Policajti s Perunicí
na humnech se vadí,
u dvora se zákoníci
o Peruna radí.

A již Perun upoutaný

v šatlavì nocuje,
juristùm se z paragrafù
žádný nešikuje.

Nebo ten, kdo zákony ïál,

nemìl ani zdání,
že cár vezme nìkdy boha
do vyšetøování.

Ráno pøišla apelace

k cáru celá bledá,
že se proti Perunovi
zákon najít nedá.

14
Cár se na nì zle osopil,
øek jim, že jsou osli,
poslal hned pro vojenský soud
do kasáren posly.

Vojenský soud, to je samec,

soudí, jen se práší,
on má všechny paragrafy
v jedné patrontaši.

Vojenský soud na civilní

dívá se zvysoka,
nesoudí podle zákonù,
všechno jen od oka.

Vojenský soud má žaludek

zdravý jako štika,
nevinného na komando
stráví jak viníka.

Vojenský soud z nièeho nic,

jako òáký tvùrce,
nález právnì potvrzený
mìl jako na šòùrce:

že dle vyšlé proklamace

komandujícího
a dle „ostatních zákonù"
svodu hrdelního

pro urážku první tøídy

Jeho Velièenství,
pro vzpouru, nemravné øeèi,
pro neposlušenství

15
Perun bùh jest odsouzený
k provazu dle práva,
že však k utopení v Dnìpru
milost se mu dává;

bude ale pro výstrahu

neposlušné chase
vleèen k øece po ulicích
na konském ocase. -

Právì jeden žurnalista

sedìl také v díøe,
protože se bohu rouhal
a psal proti víøe;

soud jej odsoudil, použiv

té pøíležitosti,
k stejnému trestu s Perunem
kvùli nestrannosti.

Konec tøetího zpìvu.

16
ZPÌV ÈTVRTÝ
TESTAMENT PERUNÙV

Poslyšte, milí køesané,

tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bùh
poslední hodinu.

Kdo mᚠtuze mìkké srdce,

zacpi sobì uši
a pomodli se otèenáš
za ubohou duši.

Pøivázali ho za nohy
na ocas kobyle,
blátem, kamením ho vlekli,
pøežalostná chvíle!

Za ním toho novináøe,

ouvej, ouvej, ach, ach,
šmejkal po bøiše nelidsky
na ocase valach.

Tak je ti cárští katané

ukrutnì muèili,
všechny louže po Kyjevì
s nimi vysmejèili.

Když jsou je pøivlekli k øece

celé plné bláta,
kati je tam utopili
jak slepá štìòata.

17
Umøeli jsou bez zpovìdi
jako lutriáni,
jenom poslední jim dali
blátem pomazání.

Já jsem sice pøi tom nebyl,

èet jsem to jen v plátku,
který o tom sepsal Nestor
vnukùm na památku. -

„Tak to chodí na tom svìtì,

každou chvíli jinák,
dneska ctí tì za svatého,
zejtra budeš sviòák!

Dnes vám, bozi, vy ubozí,

kadidlo lid pálí;
a zejtra vás jako smetí
v kalužinách válí.

Dìlají si nové bohy

dle svého pohodlí,
koho vèerá obìsili,
k tomu se dnes modlí.

Všechno jest na svìtì marné,

i království boží -
všechno hyne a pomine
jako špatné zboží.

Jenom cáøi, samovláda

a takové sloty
potrvají vìènì vìkùv
jak juchtové boty!"

18
Tak mìl Perun, když ho vlekli,
rezonýrovati,
slyšel jsem to, a jak koupím,
musím prodávati.

Sám bych si to nevymyslil,

tøeba bych to vìdìl,
dobøe já vím, že bych za to
na Špimberku sedìl.

Na Špimberku, na Kufsteinì
mnoho pokojíkù:
„Bože, zachovej nám krále!"
to je zpìv slavíkù. -

Važ si všeho, milý synu,

co na trùnu sedí,
na ponížené dušinky
cár milostnì hledí.

Kdo ctí tára a je Vávra,

mùže nìèím býti,
kdo nechválí, bude vìènì
jenom vodu píti.

Konec ètvrtého zpìvu.

19
ZPÌV PÁTÝ
BEZBOŽNOST V RUSÍCH

Tak se z malièké pøíèiny

stala velká mela:
ruský národ nemìl boha,
církev ovdovìla.

Nám by byla lehká pomoc,

to je stará vesta!
Teï již umí každý kaplan
dìlat bohy z tìsta.

Ale Rusi o tìch kumstech

ještì nevìdìli,
když si boha utopili,
žádného nemìli.

Poèali se všichni báti

strašlivých následkù,
neb žádný nic takového
neslyšel od pøedkù! -

Ale svìt je poøád stejný,

lidé ho nezmìní:
plivni si stokrát do moøe,
ono se nezpìní.

Tak i v Rusku bez Peruna

ve starém poøádku
bìžela svìtská mašina
jak na kolovrátku.

20
Staøí lidé umírali,
dìti se rodily,
hodní lidé pracovali
a ochlasti pili.

Hrušky zrály o Jakubì

a na podzim švestky,
když se hodnì vypršelo,
bylo zase hezky.

Slunce svítilo jen ve dne,

mìsíc jenom v noci,
v letì bylo cáru horko
pøi vší jeho moci.

Žito se muselo síti,

tráva rostla sama,
šlechta pracovala hubou,
sedláci rukama.

Kdo zaplatil, mìl u pánù

všudy dobrou pøízeò,
hlad si zahánìli jídlem,
ale pitím žížeò.

Všechny øeky byly mokré

a kamení tvrdé,
chalupnice hubovaly,
že jsou selky hrdé.

Šlechtic neobcoval s mužským

m욝anského rodu,
ale šenkýøi míchali
pøec do piva vodu.

21
Mladí lidé pospíchali,
staøí šli pomalu,
na každou špetku radosti
pøišla špetka žalu.

Kdo mìl málo, tomu braly

velké pijavice,
moudrých lidí bylo málo,
ale hloupých více.

Kdo byl taškáø za Peruna,

taškaøil zas dále,
a kdo byl poctivá duše,
døen byl neustále.

Nebot svìt je poøád stejný,

lidé ho nezmìní,
plivni si stokrát do moøe,
ono se nezpìní.

Tak i v Rusku bez Peruna

ve starém poøádku
bìžela svìtská mašina
jak na kolovrátku.

Ale církevní mašinka,

ta se zarazila,
nebot knìžùm u pytlíku
zaata jest žíla.

Sedlák, ten jest odjakživa

vychytralý kvítek:
hned si z toho utopení
vyhlídli užitek.

22
Pøestali desátky dávat,
také na modlení,
ani štolu, ani na mše,
když prej pánbùh není.

Na ofìry nechodili,
pøi funusech ticho,
kostelníci møeli hladem,
knìžùm splasklo bøicho. -

Tu hned tekla krev z obrazù,

dìly se zázraky,
èistá panna porodila
ètyry mladé draky.

Báby vidìly znamení

na nebi a všude,
prodávaly staré suknì,
že soudný den bude.

Báby vidìly znamení

na nebi a v dírách,
slyšely potopu svìta
huèet ve všech škvírách.

Po svatbì se narodilo
dítì za ètvrt léta,
kupujte, lidi, mìchejøe
na potopu svìta!

Konec pátého zpìvu.

23
ZPÌV ŠESTÝ
AUDIENCE

Sedìl Vladimír na trùnu

ve své rezidenci,
dával podle obyèeje
velkou audienci.

Houf ministrù, tajných radù,

dvorních kavalírù,
stáli „Richt euch!" okolo nìj
jak hrušky v špalíru.

Pøed nimi s ohnutým høbetem,

s poníženou tváøí
kleèeli v slušném respektu
páni sekretáøi.

Pero v ruce, na knoflíku

ingoust ve flaštièce
a na zádech pøivázaný
pytel na petice.

A vzadu si žandarmové,
cárští výplatníci,
pøistrojili pro pøíhodu
dubovou lavici.

A na rovinì pøed trùnem

zkroušenì a tiše
petenti, vìrní poddaní,
leželi na bøiše.

24
Tenkrát byla audience
nad obyèej hluèná,
neb se z celé ruské øíše
sešla církev tuèná.

Totiž popi, diákoni,

kantoøi, zvoníci,
biskupi, svíèkové báby,
také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,

hrobaøi, kalkanti,
zpìváci a muzikanti,
kluci ministranti. -

Sotva dal tambor znamení,

tak jak se to sluší,
že cár ráèil otevøíti
Své Vysoké uši,

všichni boží služebníci

spustili moldánky,
vzdychali a naøíkali
jak staré Cikánky.

Totiž popi, diákoni,

kantoøi, zvoníci,
biskupi, svíèkové báby,
také kostelníci;

s nimi ostatní drabanti,

hrobaøi, kalkanti,
zpìváci a muzikanti,
kluci ministranti.

25
„Co vám chybí?" táže se cár
pod svým baldachýnem,
oni všichni jedním hrdlem:
„Hynem, pane, hynem!"

Celé popstvo pøedstoupilo

k cáru s deputací,
jeden držel ve jménu všech
takovou orací:

„Veliký jest Vladimír cár,

svatá vùle jeho;
kdyžs nám zabil pánaboha,
opatø nám jiného!

Nám je pánbùh jako pánbùh,

jenom když je òáký,
abysme s ním udrželi
v respektu sedláky.

U tìch bude všechna kázeò

brzy dým a pára,
nebudou se mít u koho
modliti za cára.

Nìkdo musí nad sedláky

rachotiti hromem,
bez boha neobstojíme,
jen jiného honem!"

Tot se ví, že zpùsobila

ta argumentace
v Jeho cárském Velièenstvu
velké alterace.

26
Mìlt jak všichni potentáti
srdce mìkké tuze,
nebyl by mohl, chudinka,
zabít ani kùøe:

„Milostivé vám, mí vìrní,

dávám propuštìní,
vaši žádost hodlám vzíti
v zralé uvážení!"

Konec šestého zpìvu.

27
ZPÌV SEDMÝ
MINISTERSKÁ RADA

Veèír ministøi sedìli

v tajném kabinetì,
tenkrát byl bùh proti zvyku
první na tapetì.

V hlavní vìci byli všichni

stejného mínìní:
bez boha se sprostým lidem
není k vydržení.

Ale v dalších podrobnostech

tu mezi dvoøany
byly jako skoro všude
dvì rozlièné strany.

Nová škola chce jen vždycky

licitace s pachtem;
stará škola zase chválí
služby s deputátem.

Pan ministr vnitøních vìcí

pravil: „Páni bratøi!
Ohlašme konkurs v novinách,
tak jak se to patøí.

At se náležitou cestou
hlásí kandidáti,
pak si dle kvalifikace
mùže cár vybrati."

28
Zahranièní ministr prát,
že by dobøe bylo,
kdyby se to v cizích listech
taky ohlásilo.

Nebot beztoho že není

pøi tom obsazení
na žádného domácího
ani pomyšlení.

„Jenom žádného nováèka!

Vždyt jest starších dosti,
dobøe renomírovaných,
zvláštì v praktiènosti.

Též se nesmí pro èest zemì

na pár rublù hledìt,
když již jednou o tom budou
cizozemci vìdìt."

Ale finanèní ministøi

špinavá jsou nace;
ten chtìl, aby se veøejná
svedla licitace.

A kdo bude ze všech nejmíò

za svou práci žádat,
tomu se má bez ohledu
tato služba zadat.

Vymínit si však, že z chrámù

všechno støíbro, zlato
bude vždy v pádu potøeby
do mincovny vzato.

29
Pak a drží kurs papírù
vždy aspoò al pari --
to je hlavní a ostatek
všechno láryfáry. ---

Staveb ministr pøipomnìl,

by si pøispíšili
a zatím nìco klášterù
v kasárny zmìnili,

než se místo zas obsadí;

aby takto cáru
aspoò nìco zas pøirostlo
v tom interkaláru.

Pan ministr práv pøisadil:

„Moje jest výminka,
by se veøejnì v novinách
o tom stala zmínka,

že se nový bùh kontraktnì

zavazuje k tomu,
každou falešnou pøísahu
trestat porcí hromu.

Neb se teï již každý všivák

øídit chce dle cára,
lhát, pøísahat a dìlat si
ze soudù kašpara!"

Ministr osvìty divný

plán mìl pohotovì,
aby se ta božská živnost
ponechala vdovì.

30
Že si mùže na svou ruku
pøibrat tovaryše,
šikovného jezovitu
anebo derviše.

Že to bude lacinìjší
a v dobrém poøádku,
neb on sám že jim pøispìje
radou na poèátku. -

Pøitom však byl potutelné

církevní plemeno,
myslil, že to sám povede
na vdovino jméno.

Ministr vojenský pravil:

„Co dovede bùže,
každý starý generál to
taky zastat mùže.

Zvyklý na subordinaci
bude cára ctíti,
eráru se mùže pøitom
penze ušetøiti.

Ze všech nejlíp by to trefil

maršál Komispetr,
pouštìt hrùzu na sedláky,
na to on je metr.

Pro jistotu se mu mùže

òáký literátus,
chlapík v peøe vycvièený,
pøidati ad latus.

31
Tak pøivedem knìžstvo s vojskem
k jednomu komandu,
zorganizujeme pøísnìj
tu církevní bandu." -

Pan ministr policejní

beze všeho køiku
podal písemnì své votum
v zavøeném paklíku.

Policie jako koèky

ráda potmì chodí,
v jasném svìtle veøejnosti
nerada se brodí.

Aè své votum zapeèetil,

pøece bych se vsadil,
že uhodnu, co on asi
tajnì cáru radil.

Jistì zpovìï, jezovity,

oèistec, latinu,
pokoru a trpìlivost
pøi chlebì a vínu;

kousek nebe na udici,

pár volavých svatých;
všechna moc pochází shùry,
pluk èertù rohatých.

Konec sedmého zpìvu.

32
ZPÌV OSMÝ
KAMARILA

Jako u všech potentátù,

tak i v Rusku byla
mocnìjší než ministerstvo
dvorní kamarila.

Zachovej nám, panebože,

Frantu Šumavského,
že je každá kamarila
pohlaví ženského.

Vladimír byl ještì k tomu

puncto sexti štvanec,
jako lev královal mužùm
a ženským co kanec.

Jednu ženu mìl Normanku

a jednu Øekyni,
dvì mìl Èešky, že jsou hezky,
jednu Bulharyni.

A metresek jako pecek,

tøi sta v Bìlehradì,
dvì stì v sele Berestovì,
tøi sta v Vyšehradì.

Ještì kromì tìch kasáren

leckdes filiálku,
kacik v Hessen-Kasslu nemá
tolik kafešálkù!

33
A teï ještì tetky, matky
k nim pøiadýrovat,
pak to s jejich zpovìdníky
multiplicírovat.

Ó, to byla kamarila
jako Èimboraso!
Senát vždycky pohotovì
jak u rasa maso.

Ó, to bylo kandidátù,
to bylo protekcí,
tu cár, co jest topit bohy,
dostal teprv lekcí.

Všechny na nìj dorážely,

každá jinák mlela,
málem by už byla cáru
hlava zšedivìla. --

Veèír, když mu Mates lokaj

pøišel zouvat boty,
zaèal si cár stìžovati
na ty své trampoty.

Starý Mates, ten byl ve všem

cárùv hlavní rádce,
ministry i kamarilu
vodil na oprátce.

„Ach Matýsku, Matýseèku,

hleï mne toho zbavit,
já chudák s tìmi ženskými
nic nemohu spravit!" -

34
Mates, jak jen cár byl svleèen
a v posteli ležel,
do redakce vládních novin
s botma v ruce bìžel.

Tam jim cosi diktýroval

s botama pod paží:
„Nebude-li to tam zejtra,
cár vám vousy zpraží!"

Druhý den pak celý Kyjov

divil se nemálo,
když v úøední èásti novin
velkým písmem stálo:

„V jménu Jeho Velièenstva

cára Vladimíra
na prázdnou prebendu božskou
konkurs se otvírá.

Výminky a bližší zprávy,

to kandidátovi
ministerstvo policejní
na doptávku poví." -

Rozbìhla se ta novina
v elektrickém letu
na drátìných telegrafech
jako rtu po svìtu.

Druhý den již v celém svìtì

jak na lípì vèely
telegrafické depeše
v novinách bzuèely. -

35
V Øímì páni kardináli
k Èervenému raku
pøede mší se scházívají
na skleòku araku.

Pan kardinál Šamšulini

mrsknul jen po oku
do Augsburských všeobecných,
už se dal do skoku!

Dal nalejt Lacrimae Christi,

a to hned do žbánu,
vylousknul žbán a již letìl
pøímo k Vatikánu.

Tam hned vrazil do pokoje

a bez zaklepání
vyburcoval tou novinou
papeže ze spaní.

Svatý otec, jak vyskoèil,

ještì byl v košili,
velel, by se jezovité
do Rus hned strojili.

Dal je všechny k této cestì

naostro kovati
a marš zvláštní pro nì kázal
zkomponýrovati.

Konec zpìvu osmého.

36
ZPÌV DEVÁTÝ
JEZOVITSKÝ MARŠ

Te Deum laudamus
v Kyjovì je rámus,

dies irae, dies illa -

nastane tam naše víra.

Te rogamus, audi nos --

ten Vladimír, to je kos!

Gloria in excelsis Deo -

držme my se jeho.

Credo in unum Deum -

nᚠBùh je poslušnìjší nežli Perun,

orate,fratres -
naše víra je ponížená jak pes.

Benedictus, qui venit -

málo vìdìt, mnoho vìøit.

Sanctus, sanctus, sanctus -

všem novotáøùm pardus,

in nomine Domini -
èert aby vzal noviny!

Dignum et iustum est -

starým èasùm všechna èest!

Dominus vobiscum -
lepší hloupost nežli rozum.
37
Sancta Dei Genitrix -
zde nám už nevìøí nic.

Agnus Dei, qui tollis peccata -

Rusi nám budou vìøit jak telata.

Veni, Sancte Spiritus -

postìhujem se do Rus,

exaudi nos, Domine -

a nás to tam nemine,

Aleni sunt coeli -

abysme se tam dobøe mìli,

aequum et salutare -
poèkej, ty kaviáre!

Salvator mundi -
to budou jundy!

In te, Domine, speravi -

žaludek nám dobøe tráví,

libera nos a malo -

sedum liber masa málo!

Exaudi, Domine, orationem meam -

sním jelito, když šunku nemám,

ex profundis clamavi ad te, Domine

když jsem byl ve sklepì na vínì,

dona nobis pacem -

s kuchaøkami spát chcem,
38
a porta inferi -
aby lidé nevìdìli.

Mea culpa, mea maxima culpa -

kdo neumí dìlat zázraky, ten je ulpa.

Kyrie eleison,
když peníze nejsou.

Et ne nos inducas in tentationem

když ti dávají, ber honem;

sicut erat in principio et nunc et semper

nedávej nikomu nic, ale všem ber;

et in saecula saeculorum. Amen.

Nejvíc nám nese ten pekelný plamen.

Konec marše.

39
ZPÌV DESÁTÝ
KONKURS

Vìje vítr èernomorský,

trávou v stìpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Vìje vítr od západu,

v Kyjovì se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. --

Poslal papež dekret z Øíma,

peèet jako talíø:
„Co je po té øecké víøe,
nedám za ni halíø!

Není církev jako církev,

cáre nejmilejší,
øímská církev mezi všemi
nejcírkvovatìjší!" -

A carhradský patriarcha,
peèet jako mlska:
„Nevìø tomu, Vladimíre,
co antikrist píská.

Není církev jako církev,

cáre nejmilejší,
øecká církev mezi všemi
nejcírkvovatìjší!" -

40
A rabínské synedrium
„Šulem, šulem," píše,
„nevìø Øímu, nevìø Øekùm,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,

cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatìjší."

Také mufti muhamedský

pøekøièet se nedá:
„Potluè ty psy nevìøící,
uvìø v Muhameda!

Není církev jako církev,

cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatìjší!" -

V cárském dvoru na Podolu

psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat pøišly.

Èert zná všechna jejich jména!

Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokynì
mnoho nauèily.

Tenkrát byly zlaté èasy

pro dohazovaèe,
rozolku pili z krajáèù,
jedli jen koláèe.

41
Protože jim v tom konkursu
obchody tak kvìtly,
jmenují se od té doby
také „boží metly”.

42