Sigmund

Freud
:0 člověku
a kultuře
ODEON
 Přeložili
Ludvík Hošek a Jiří Pechar

Lektorovali PhDr. Miloslav Kafka, CSc., akademik Miloš Tomčík,

PhDr. Miroslav Zuna, DrSc., PhDr. Milan Žitný, CSc.

Copyright 1940, 1941, 1943, 1946, 1948, 1950 by Imago

Publishing Co. Ltd, London mit Genehmigung der S. Fischer
GmbH., Frankfurt/M.
Anthology, epilogue e Jiří Stromšík, 1989
Translation c Ludvík Hošek, Jiří Pechar, 1989

ISBN 80-207-0109-5
 [I]

»
 O SOBĚ
A PSYCHOANALÝZE

Mnozí spolupracovníci této sbírky Vlastních životo-

pisů uvádějí svůj příspěvek úvahami o zvláštnosti a ob-
tížnosti úlohy, kterou převzali. Smím snad říci, že můj
úkol je ještě obtížnější, protože jsem už zveřejnil něko-
lik podobných prací a z povahy předmětu vyplývá, že se
v nich mluvilo o mé osobní roli víc, než bývá jinak ob-
vyklé či se jeví nezbytné.
Poprvé jsem načrtl vývoj a obsah psychoanalýzy
v roce 1909 v pěti přednáškách na Clark University ve
Worcestru, Mass., kam jsem byl pozván k oslavám dva-
cetiletého výročí založení této instituce.1 Teprve nedáv-
no jsem podlehl pokušení poskytnout příspěvek podo-
bného obsahu americké publikaci O počátcích 20. stole-
tí, protože vyhradila psychoanalýze v uznání jejího vý-
znamu zvláštní kapitolu. 2 V období mezi uvedenými
pracemi, r. 1914, jsem vydal spis K dějinám psychoana-
lytického hnutí,3 který vlastně obsahuje všechno pod-
statné, co bych měl sdělit zde. Protože si nesmím odpo-
rovat, ani se nechci beze změny opakovat, pokusím se
najít nový poměr mezi subjektivním a objektivním po-
dáním, mezi zájmem biografických a historickým.
Narodil jsem se 6. května 1856 v Příboře na Moravě,
malém městečku dnešního Československa. Rodiče byli

1
Anglicky vyšly v American Journal of Psychology v roce 1910, ně-
mecky pod názvem Ober Psychoanalyse, F. Deuticke, Wien [1910], 7.
vyd. 1924 [ G W VIII}
2
These eventful years. The twentieth Century in the making as told by
many of its makers. 2 sv. London and New York, The Encyclopaedia
Britannica Company. Má stať, přeložená dr. A. A. Brillem, tvoří LXXIII.
kapitolu druhého svazku. [Jde o práci Kurzer Abriss der Psychoanalyse,
1924, GW XIII.]
3
[Zur Geschichte der psychoanalytischen Bewegung. GW X.] Vyšlo
v Jahrbuch der Psychoanalyse, sv. VI, 1914, jako separát.

ri)
 Židé, též já jsem zůstal Židem. Pokud je mi známo, žila
rodina mého otce dlouho u Rýna (v Kolíně), za proná-
sledování Židů ve 14. nebo 15. století uprchla na východ
a vracela se v 19. století z Litvy přes Halič zpět do ně-
meckého Rakouska. Jako čtyřleté dítě jsem přišel do
Vídně, kde jsem navštěvoval všechny své školy. Na
gymnáziu jsem byl po sedm let primus, měl jsem před-
nostní postavení a nebyl jsem téměř zkoušen. Ač jsme
žili ve velmi omezených poměrech, otec si přál, abych
se při volbě povolání řídil pouze svými sklony. V těchto
mladých letech ani později jsem nepociťoval žádnou
zvláštní zálibu pro postavení a činnost lékařskou. Spíše
mě poháněla jakási dychtivost po vědění, která se však
vztahovala více na záležitosti lidské než na objekty pří-
rodní a dosud nepoznala hodnotu pozorování, které je
hlavní cestou k jejímu uspokojení. Mocně mě poutalo
tehdy aktuální učení Darwinovo, protože se zdálo mi-
mořádně slibné pro pochopení světa; vím, že přednes
Goethovy krásné stati Příroda v populární přednášce
krátce před maturitou rozhodl o tom, že jsem se dal
zapsat na medicínu.
Univerzita, na kterou jsem přišel v roce 1873, byla
pro mne zprvu citelným zklamáním. Především se mne
dotklo, že jsem se měl považovat za méněcenného a ne-
příslušného k národu, protože jsem byl Žid. To prvé
jsem rozhodně odmítl. Nikdy jsem nepochopil, proč
bych se měl za svůj původ nebo, jak se začalo říkat, za
svou rasu stydět. Odpíranou příslušnost k národu jsem
oželel bez velké lítosti. Řekl jsem si, že se musí v rámci
lidstva najít místečko pro pilného pracovníka i bez ono-
ho zařazení. Avšak významným následkem těchto
prvních dojmů z univerzity pro pozdější dobu bylo, že
jsem se záhy seznámil s údělem stát v opozici a být
dán do klatby „kompaktní většinou". Tak se připravova-
la jistá nezávislost v úsudku.
Mimo to jsem v těchto prvních univerzitních letech
získal zkušenost, že osobité zaměření mého nadání mně
odpírá úspěch v četných oborech, na něž jsem se s mla-
distvou přemírou nadšení vrhl. Tak jsem poznal pravdi-
vost Mefistofelova napomenutí: „Je marné po všech vě-
dách těkat, každý naučí se jen, co naučit se může".4

4
[Faust /, Studovna II, Mefisto k Žákovi.]

(10)
 Ve fyziologické laboratoři Ernsta Bruckeho jsem ko-
nečně našel klid, plné uspokojení i osoby, které jsem
mohl respektovat a vzít si za vzor. Briicke mi dal úkol·
z histologie nervové soustavy, který jsem vyřešil k jeho
spokojenosti a samostatně v něm pokračoval. Pracoval
jsem v tomto institutu s krátkými přestávkami od roku
1876 do roku 1882 a byl jsem obecně považován za
kandidáta na nejbližší uvolněné místo asistenta. Vlastní
lékařské obory — s výjimkou psychiatrie — mne nepři-
tahovaly. Medicínu jsem studoval dosti nedbale, a tak
jsem byl promován na doktora veškerého lékařství se
značným zpožděním teprve v roce 1881.
K obratu došlo roku 1882, když můj nejuctívanější
učitel napravil velkorysou lehkomyslnost mého otce
a naléhavě mě vyzval, abych s ohledem na své špatné
hmotné poměry upustil od teoretické kariéry. Uposlechl
jsem jeho rady, opustil jsem fyziologickou laboratoř
a vstoupil jako aspirant do Všeobecné nemocnice. Tam
jsem byl za nějaký čas povýšen na sekundáre (na inter-
ně) a sloužil jsem v různých odděleních déle než půl ro-
ku, i u Meynerta, jehož dílo a osobnost mne zajímaly již
jako studenta.
V jistém smyslu jsem však přece zůstal věrný zprvu
zvolenému zaměření. Briicke mě nechal zkoumat míchu
jedné z nejnižších ryb (Ammocoetes-Petromyzon). Pak
jsem přešel k lidské nervové centrální soustavě, jejíž
složité předivo bylo právě objasněno Flechsigovými
objevy nesoučasného vytváření nervové pochvy. Že
jsem si za předmět bádání nejprve zvolil výlučně pro-
dlouženou míchu, souviselo s mým počátečním zaměře-
ním. Oproti rozptýlenosti mých studií v prvních univer-
zitních letech vyvinul se nyní u mne sklon k výlučnému
pracovnímu soustředění na jedinou látku či problém.
Tento sklon přetrval a vynesl mi později výčitky jedno-
strannosti.
Byl jsem nyní stejně horlivým pracovníkem institutu
pro anatomii mozku jako dříve v ústavu fyziologickém.
V těchto nemocničních letech vznikly menší práce
o průběhu vláknění a původu jader v prodloužené míše,
kterých si povšiml Edinger. Jednoho dne mi navrhl
Meynert, který mi umožnil přístup do laboratoře, ač
jsem už u něho nesloužil, abych se definitivně věnoval
anatomii mozku. Slíbil, že mi přenechá své přednášky,

(11)
protože se prý cítí příliš starý, než aby pracoval nový-
mi metodami. Polekán velikostí úkolu jsem odmítl; snad
jsem také již tehdy uhodl, že mi tento geniální muž není
nikterak nakloněn.
Z hlediska praxe nebyla anatomie mozku oproti fyzi-
ologii pokrokem. Materiálním požadavkům jsem učinil
zadost tím, že jsem začal studovat nervové choroby.
Tento speciální obor byl tehdy ve Vídni málo pěstován
a studijní materiál byl rozptýlen po různých odděleních
pro vnitřní choroby, nebyla vhodná příležitost se školit,
každý se musel stát svým vlastním učitelem. Ani Noth-
nagel, který byl krátce předtím povolán na základě své
knihy o mozkové lokalizaci, nedával neuropatologii
přednost před jinými dílčími oblastmi interní medicíny.
V dáli zářilo slavné jméno Charcotovo, a proto jsem si
vypracoval plán, že nejprve doma získám docenturu
pro nervové choroby a půjdu pak za další průpravou do
Paříže.
V následujících letech sekundářské služby jsem uve-
řejnil četná kasuistická pozorování o organických cho-
robách nervové soustavy. Postupně jsem se seznamoval
s tímto oborem; dokázal jsem lokalizovat ložiska v pro-
dloužené míše tak přesně, že patologický anatom neměl
co dodat. Jako první ve Vídni jsem poslal k pitvě případ
s diagnózou polyneuritis acuta. Pověst mých diagnóz
potvrzených autopsií vyvolala příliv amerických lékařů,
jimž jsem přednášel v jakémsi pidgin English a demon-
stroval nemocné svého oddělení. Neurózám jsem nero-
zuměl. Když jsem jednou svým posluchačům představil
neurotika s fixovanými bolestmi hlavy jako případ
chronické cirkumskriptní meningitidy, odpadli ode mne
všichni v oprávněné kritické vzpouře a mé předčasné
učitelování skončilo. K mé omluvě budiž poznamenáno,
že v té době i větší vídeňské autority diagnostikovaly
neurastenii jako mozkový nádor.
Na základě svých histologických a klinických prací
jsem na jaře 1885 získal docenturu pro neuropatologii.
Brzy potom mi bylo díky Bruckově přímluvě přiděleno
cestovní stipendium. Na podzim téhož roku jsem odces-
toval do Paříže.
Vstoupil jsem jako elév do Salpêtrière, ale zpočátku
jsem mezi četnými zájemci z ciziny na sebe příliš neu-
pozornil. Jednoho dne jsem slyšel Charcota litovat, že

(2)
 německý překladatel jeho přednášek nedal už od konce
války o sobě vědět. Bylo by mu prý milé, kdyby se ně-
kdo ujal německého překladu jeho Nových přednášek.
Nabídl jsem se mu k tomu písemně; vím ještě, že dopis
obsahoval obrat, že jsem postižen pouze aphasie motri-
ce, nikoli aphasie sensorielle du français. Charcot mě
akceptoval, začal se se mnou soukromě stýkat a od té
doby jsem se podílel na všem, co se dělo na klinice.
Zatímco toto píši, dostávám mnoho statí a novino-
vých článků z Francie, které svědčí o silném odporu
proti přijetí psychoanalýzy a často obsahují naprosto
nesprávná tvrzení o mém poměru k francouzské škole.
Tak např. čtu, že jsem využil svého pobytu v Paříži k to-
mu, abych se seznámil s učením P. Janeta a pak s kořistí
uprchl. Prohlašuji proto výslovně, že za mého pobytu
v Salpêtrière nebylo Janetovo jméno vůbec vysloveno.
Ze všeho, co jsem u Charcota viděl, učinily na mne
největší dojem jeho poslední výzkumy hysterie, k nimž
částečně došlo ještě za mé přítomnosti. Jednalo se o dů-
kaz pravosti a zákonitosti hysterických jevů (Introite et
hic dii sunt),5 častý výskyt hysterie u mužů, vznik hyste-
rických ochrnutí a kontrakcí hypnotickou sugescí; tyto
umělé výtvory ukazovaly až do všech podrobností stej-
né znaky jako spontánní, často traumatem vyvolané
případy. Mnohé Charcotovy demonstrace vyvolaly zpr-
vu u mne i u jiných hostů údiv a odpor, který jsme se
snažili podepřít tím, že jsme se odvolávali na vládnoucí
teorie. Odbýval podobné námitky vždy laskavě a trpěli-
vě, ale též pevně; v jedné z těchto diskusí vyslovil větu:
Ça n'empêche pas d'exister, 6 kterou jsem si navždy za-
pamatoval.
Dnes již jak známo neobstojí všechno, čemu nás teh-
dy Charcot učil. Něco bylo zpochybněno a jiné zřejmě
nesneslo zkoušku času. Ale zůstalo toho ještě dost, co
lze ocenit jako trvalý majetek vědy. Než jsem opustil
Paříž, smluvil jsem si s mistrem plán práce, která by po-
rovnala hysterická ochrnutí s organickými. Chtěl jsem
prokázat větu, že se u hysterie ohraničují ochrnutí
a anestézie jednotlivých částí těla tak, jak to odpovídá
obecné (neanatomické) představě. Souhlasil, ale člověk
5
[Vstupte, a zde jsou bohové.]
6
[To neznamená, že to neexistuje.]

(13)
snadno poznal, že nemá zvláštní zálibu pronikat dů-
kladněji do psychologie neurózy. Vyšel přece jen od pa-
tologické anatomie.
Než jsem se vrátil do Vídně, zdržel jsem se několik
týdnů v Berlíně, abych získal některé znalosti o všeo-
becných onemocněních v dětském věku. Kassowitz, kte-
rý řídil veřejnou dětskou nemocnici ve Vídni, mně slíbil,
že mi tam zařídí oddělení pro nervové choroby dětí.
V Berlíně mě přátelsky přijal a podporoval Ad. Bagin-
sky. Z Kassowitzova institutu jsem v následujících le-
tech uveřejnil několik větších prací o mozkových obr-
nách dětí. Proto mi také později r. 1897 svěřil Nothna-
gel zpracování této látky ve své velké Příručce obecné
a speciální terapie.
Na podzim roku 1886 jsem se usadil ve Vídni a zahá-
jil zde lékařskou praxi; oženil jsem se s dívkou, která na
mne ve vzdáleném městě čekala déle než čtyři roky. 7
Mohu zde dodatečně vyprávět, jak má snoubenka zavi-
nila, že jsem se neproslavil již v těchto mladých letech.
Z vedlejšího, leč hlubokého zájmu jsem r. 1884 objed-
nal u Mercka tehdy málo známý alkaloid kokain, abych
studoval jeho fyziologické účinky. Během této práce se
mi naskytla možnost cesty za snoubenkou, kterou jsem
již dva roky neviděl. Ukončil jsem rychle své zkoumání
kokainu a ve své publikaci jsem předpověděl, že se záhy
naskytnou nové možnosti využití této drogy. Svému pří-
teli očnímu lékaři L. Kônigsteinovi jsem však doporučil,
aby zkoumal, zda by bylo možno využít anestetických
vlastností kokainu při očních chorobách. Po návratu
z dovolené jsem zjistil, že nikoli on, ale jiný přítel, Carl
Koller (nyní v New Yorku), jemuž jsem též o kokainu
vyprávěl, uskutečnil rozhodující pokusy na zvířecím
oku a demonstroval je na kongresu oftalmologů v Hei-
delbergu. Koller je proto právem považován za objevi-
tele lokální anestézie kokainem, jež se stala tak důleži-
tou pro malou chirurgii; já však své snoubence tehdejší
promarněnou příležitost nezazlívám.
Vracím se opět k tomu, jak jsem se r. 1886 usadil ve
Vídni jako nervový lékař. Mou povinností bylo podat
ve Společnosti lékařů zprávu o tom, co jsem viděl a če-
mu jsem se naučil u Charcota. Setkal jsem se však se

7
[Freudova žena Martha Bernaysová (1861 — 1951) byla dcerou ham-
burského obchodníka.]

(14)
špatným ohlasem. Rozhodující osobnosti, jako předse-
da, internista Bamberger, prohlásily mé vyprávění za
nevěrohodné. Meynert mne vyzval, abych mnou popsa-
né případy vyhledal a demonstroval je Společnosti ve
Vídni. O to jsem se také pokusil, ale primáři, na jejichž
odděleních jsem podobné případy našel, nepřipustili,
abych je pozoroval nebo s nimi pracoval. Jeden starší
chirurg zvolal: „Ale pane kolego, jak můžete říkat tako-
vý nesmysl! Hysteron (sic!), tak se přece jmenuje uterus.
Jak tedy může být muž hysterický?' Marně jsem namí-
tal, že potřebuji jen mít k dispozici případ, nikoli sou-
hlas se svou diagnózou. Konečně jsem našel mimo ne-
mocnici případ klasické hysterické hemianestézie u mu-
že a demonstroval jsem ho Společnosti lékařů. Tento-
krát mi pochvalně tleskali, ale další zájem o mne nepro-
jevili. Přetrvával dojem, že velké autority moje novoty
odmítly; byl jsem se svým názorem o jnužské hysterii
a o možnosti sugestivního vyvolávání hysterických o-
chrnutí zatlačen do opozice. Když mně byl brzy nato
uzavřen přístup do laboratoře pro anatomii mozku a já
neměl po celý semestr ani místnost, kde bych mohl
přednášet, vzdal jsem se akademického a spolkového
života. Ve Společnosti lékařů jsem už nebyl celý lidský
věk.
Kdo se chtěl živit léčením nervově chorých, musel
pro ně zřejmě umět něco vykonat. Má terapeutická vý-
zbroj obsahovala pouze dvě zbraně: elektroterapii
a hypnózu, neboť doporučení do vodoléčebného ústavu
po jediné konzultaci nebylo dostatečným pramenem
příjmů. V elektroterapii jsem se řídil příručkou W. Erba,
kde byly uvedeny podrobné předpisy pro ošetřování
všech příznaků nervových chorob. Záhy jsem však bo-
hužel poznal neúčinnost těchto předpisů, jejichž dodr-
žování nebylo nic platné. Co jsem považoval za výsle-
dek přesného pozorování, byla pouhá fantastická kon-
strukce. Že dílo význačného německého neuropatologa
nemělo bližší vztah k realitě než egyptský snář, jaký se
prodává v lidových knihkupectvích, byl bolestný pozna-
tek, ale pomohl mi zbořit část naivní víry v autority, od
níž jsem se ještě neoprostil. Odložil jsem tedy elektric-
ký aparát, ještě než Moebius vyslovil osvobozující vý-
rok, že úspěchy elektroléčby nervově chorých jsou —
pokud se vůbec projeví — následkem lékařské sugesce.

(15)
 Lepší to bylo s hypnózou. Ještě jako student jsem se
zúčastnil veřejného vystoupení „magnetizéra" Hansena
a zpozoroval jsem, že jedna z pokusných osob ve stavu
kataleptické strnulosti smrtelně zbledla a setrvala tak
po celou dobu pokusu. Tím se mé přesvědčení o pravos-
ti hypnotických jevů plně potvrdilo. Toto pojetí záhy
vědecky obhájil Heidenhain, profesoři psychiatrie však
ještě dlouho prohlašovali hypnózu za nebezpečný pod-
vod a shlíželi na hypnotizéry pohrdavě. V Paříži jsem
viděl, jak bez rozmýšlení používali hypnotické metody,
aby u nemocných vyvolali a opět odstranili příznaky.
Pak k nám pronikla zpráva, že v Nancy je škola rozsáh-
le a úspěšně využívající k terapeutickým účelům suges-
ce s hypnózou nebo bez ní. Tak došlo zcela přirozeně
k tomu, že jsem v prvních letech své lékařské činnosti
kromě spíše náhodných a nesystematických léčebných
metod používal hypnotické sugesce jako hlavního psy-
choterapeutického prostředku.
Vzdal jsem se tím sice léčby nervových organických
chorob, ale na tom nezáleželo. Terapie těchto stavů ne-
měla totiž příliš příznivé vyhlídky a nepatrný počet
těchto pacientů byl mizivý proti davům neurotiků, kteří
se ještě množili tím, že nevyléčeni přecházeli od jedno-
ho lékaře k druhému. Jinak však byla práce s hypnózou
skutečně svůdná. Poprvé byl překonán pocit vlastní
bezmocnosti a pověst divotvorce byla velmi lichotivá.
Nedostatky této metody jsem objevil teprve později.
Prozatím jsem si mohl stěžovat pouze na dvě potíže. Za
prvé se nedařilo hypnotizovat všechny nemocné, za
druhé jsem nedokázal navodit hloubku hypnózy podje
přání. Abych svou hypnotickou techniku zdokonalil, od-
cestoval jsem v létě 1889 do Nancy, kde jsem strávil ně-
kolik týdnů. Viděl jsem dojemného starého Liébaulta
pracovat s chudými dělnickými ženami a dětmi, byl
jsem svědkem úžasných pokusů Bernheimových na je-
ho pacientech v nemocnici a získal jsem silný dojem
o možnostech mocných duševních dějů, které zůstávají
lidskému vědomí utajeny. Za účelem poučení jsem při-
měl jednu ze svých pacientek, aby za mnou přijela do
Nancy. Byla to vznešená, geniálně nadaná hysterka, kte-
rou ke mně poslali, poněvadž si s ní nevěděli rady. Hyp-
notickým ovlivněním jsem jí umožnil důstojnou existen-
ci a znovu a znovu jsem jí pomáhal z jejího bědného

(16)
stavu. Že vždy po nějakém čase došlo k recidivě, jsem
ve své tehdejší neznalosti přičítal tomu, že její hypnóza
nikdy nedosáhla stupně somnambulismu s amnézií.
Bernheim to s ní rovněž opětovně zkoušel, ale též bez-
výsledně. Otevřeně se mi přiznal, že velkých terapeutic-
kých úspěchů pomocí sugesce dociluje pouze v nemoc-
niční praxi, nikoliv u svých soukromých pacientů. Měl
jsem s ním mnoho podnětných rozhovorů a převzal
jsem překlad obou jeho prací o léčebných účincích su-
gesce do němčiny.
V údobí 1886—1891 jsem málo vědecky pracoval
a téměř nic neuverejnil. Bylo náročné zvyknout si na
nové povolání a zajistit hmotnou existenci sobě i své
rychle vzrůstající rodině. V r. 1891 vyšla první z prací
^mozkových ochrnutích dětí, sepsaná společně s přítelem
a asistentem dr. Oskarem Riem.8 Pověření k spolupráci
na lékařském slovníku mi v témže roce poskytlo podnět
ke kritickému pojednání teorie afázie, jež byla tehdy
ovládána výlučně lokalizačními hledisky Wernicke-
Lichtheimovými. Malá, kriticky spekulativní kniha K po-
jetí afázii byla plodem tohoto úsilí. Nyní však budu
muset vysvětlit, jak se vědecké bádání znovu stalo hlav-
ním zájmem mého života.

II

Jako doplněk k předchozí zprávě dodávám, že jsem

od počátku kromě hypnotické sugesce používal hypnó-
zy ještě jinak. Snažil jsem se od nemocného získat in-
formace o vzniku jeho symptomu, které v bdělém stavu
zpravidla nedovedl podat buď vůbec, nebo jen velmi
nedokonale. Tento postup se zdál být nejen účinnější
než pouhý sugestivní příkaz či zákaz, ale uspokojoval
též lékařovu zvídavost. Lékař měl přece právo dozvě-
dět se něco o původu jevu, který se jednotvárnou suge-
stivní procedurou snažil odstranit.
K tomuto novému postupu jsem dospěl následujícím
způsobem. Ještě v Brůckově laboratoři jsem se sezná-
8
[S. Freud—O. Rie, Klinische Studien iiber die halbseitige Cerebral-
lähmung der Kinder, 1891.]
9
[S. Freud, Zur Auffassung der Aphasie, 1891.]

(17)
mil s dr. Josefem Breuerem, jedním z nejváženějších ví-
deňských rodinných lékařů, který měl i vědeckou minu-
lost, neboť vydal několik trvale hodnotných prací o fy-
ziologii dýchání a o orgánu rovnováhy. Breuer byl vy-
soce inteligentní muž o čtrnáct let starší než já; naše
vztahy byly záhy důvěrné, stal se mým přítelem a po-
mocníkem v obtížných životních situacích. Sdíleli jsme
spolu všechny vědecké zájmy. Z tohoto vztahu jsem
přirozeně více získal já. Vývoj psychoanalýzy mě poz-
ději připravil o jeho přátelství. Nezaplatil jsem tuto ce-
nu lehko, ale bylo to nevyhnutelné.

Ještě než jsem odjel do Paříže, informoval mě Breuer

o jednom případu hysterie, který v letech 1880—1882
léčil zvláštním způsobem, při čemž získal hluboké po-
znatky o příčinách a významu hysterických příznaků.
Došlo k tomu tedy v době, kdy Janetovy práce ještě
neexistovaly. Opětovně mně předčítal části chorobopi-
su, z nichž jsem nabyl dojmu, že zde bylo pro pochope-
ní neurózy vykonáno více než kdykoli dříve. Rozhodl
jsem se, že jakmile přijedu do Paříže, sdělím tyto nálezy
Charcotovi a také jsem tak učinil. Ale když jsem nazna-
čil, oč jde, mistr neprojevil zájem; proto jsem se k věci
již nevrátil a také sám jsem se jí již nezabýval.
Když jsem se vrátil do Vídně, věnoval jsem se opět
Breuerovým pozorováním a dal jsem si o nich více vy-
právět. Pacientka byla neobyčejně nadaná a vzdělaná
mladá dívka, která onemocněla, když ošetřovala svého
chorého otce, kterého vroucně milovala. Když se jí
Breuer ujal, poskytovala rozmanitý obraz ochrnutí
s kontrakturami, zábranami a stavy psychické
zmätenosti. Náhodným pozorováním lékař zjistil, že
mohla být zbavena zastřeného vědomí, když ji přiměl,
aby verbalizovala afektivní fantazii, která ji právě ovlá-
dala. Breuer z této zkušenosti vytvořil léčebnou meto-
du. Uvedl dívku do hluboké hypnózy a nechal ji vždy
vyprávět o tom, co ji tížilo. Když byly takto překonány
záchvaty depresivní zmätenosti, užil stejného postupu
k odstranění zábran a tělesných poruch. Podobně jako
ostatní nemocní nedovedla dívka v bdělém stavu říci,
jak její příznaky vznikly, nenacházela pojítko mezi nimi
a"svými zážitky. V hypnóze však hledanou souvislost
okamžitě objevila. Ukázalo se, že všechny její příznaky
měly svůj původ ve výrazných zážitcích v průběhu oše-

(18)
třování nemocného otce; symptomy měly tedy smysl
a představovaly zbytky či reminiscence na tuto afektiv-
ní situaci. Obvykle k tomu došlo tak, že musela u lože
nemocného otce potlačit nějakou myšlenku nebo im-
puls; místo něho, v jeho zastoupení, se pak později ob-
jevil symptom. Symptom však zpravidla nebyl násled-
kem jediné „traumatické" scény, ale byl souhrnem čet-
ných podobných situací. Jakmile si nemocná v hypnóze
takovou situaci halucinačně vybavila a dodatečně bez
zábran afektivně dokončila tehdy potlačený duševní
děj, byl příznak odstraněn a už se neobjevil. Tímto po-
stupem se Breuerovi po dlouhé a namáhavé práci poda-
řilo nemocnou osvobodit od všech jejích příznaků.
Nemocná se uzdravila a zůstala zdráva, byla i schop-
ná významných výkonů. Ale závěr hypnotické léčby byl
temný, Breuer mi jej nikdy neobjasnil; nechápal jsem
též, proč tak dlouho tajil svůj po mém soudu neoceni-
telný objev a neobohatil jím vědu. Další otázkou však
bylo, zda se smí zevšeobecnit, co nalezl na jediném pří-
padě. Skutečnosti, které odhalil, se mně zdály být tak
významné, že když byly jednou prokázány, nemohly
chybět u žádného jiného případu hysterie. Ale rozhod-
nout o tom mohla pouze zkušenost. Počal jsem tedy
opakovat Breuerovo zkoumání na svých nemocných
a nedělal jsem již vůbec nic jiného, zvláště když mně
návštěva u Bernheima r. 1889 ukázala meze účinnosti
hypnotické sugesce. Když jsem po řadu let u všech hys-
terických případů, které se takto daly léčit, nacházel je-
nom potvrzení a když jsem již disponoval rozsáhlým
výzkumným materiálem, jenž byl obdobný jeho, navrhl
jsem mu společnou publikaci, které se zprvu prudce
bránil. Konečně mi vyhověl, zvláště když Janetovy prá-
ce mezitím předjaly in statu nascendi část jeho výsled-
ků, tak např. zdůvodnění hysterických příznaků na zá-
kladě dojmů ze života a jejich odstranění hypnotickou
reprodukcí. V roce 1893 jsme uveřejnili předběžné sdě-
lení: O psychickém mechanismu hysterických jevů.
V roce 1895 následovala naše kniha Studie o hysterii}0

10
[Studien iiber Hysterie. Vydání v GW I a český překlad ve Vybra-
ných spisech II obsahují jen příspěvky Freudovy. Přetisk celé knihy
v nakladatelství S. Fischer, Frankfurt a. M. 1970, obsahuje i v předcho-
zích odstavcích popisovaný „Případ Anny O." a ostatní Breuerovy pří-
spěvky.]

(19)
 Jestliže mé dosavadní líčení vyvolalo ve čtenáři do-
jem, že Studie o hysterii jsou co do materiální podstaty
Breuerovým duchovním vlastnictvím, vystihuje to přes-
ně, co jsem vždy prohlašoval a chci i tentokráte říci. Na
teoretické části knihy jsem se podílel měrou dnes už
neurčitelnou. Teorie je skrovná, nepřesahuje příliš vý-
pověď přímého pozorování. Nechce zkoumat podstatu
hysterie, ale pouze objasnit vznik jejích symptomů.
Zdůrazňuje význam citového života, důležitost rozlišení
vědomých (lépe: uvědomitelných) a nevědomých dušev-
ních dějů, zavádí dynamický faktor, když vysvětluje
vznik symptomu nahromaděním afektu, a faktor ekono-
mický, když považuje týž symptom za výsledek převo-
du jinde jinak využívané energie (tzv. konverze). Breuer
nazval náš postup katartickým; jeho terapeutickým zá-
měrem bylo uvést afektivní podíl, který byl vynaložen
na udržení symptomu, dostal se na scestí a byl zde jako-
by uskřinut, na normální dráhy, kde by mohl nastat jeho
svod (odreagování). Praktické výsledky katartického
postupu byly výborné. Nedostatky, které se později ob-
jevily, byly stejné jako u každé hypnotické léčby. Ještě
dnes určitý počet psychoterapeutů setrvává u breuerov-
ské katarze a je s ní spokojen. Za světové války se zno-
vu osvědčila E. Simmelovi jako zkrácený léčebný po-
stup. O sexualitě se v teorii katarze mnoho nemluví.
V chorobopisech, kterými jsem přispěl k Studiím o hy-
sterii, hrají momenty ze sexuálního života určitou roli,
sotva se však hodnotí jinak než jiné afektivní vzruchy.
O své proslulé první pacientce Breuer vypráví, že u ní
byla pohlavnost překvapivě nevyvinuta. Ze Studií
o hysterii je nesnadno uhodnout, jaký má sexualita pro
etiologii neuróz význam.
Následující úsek vývoje, přechod od katarze k vlastní
psychoanalýze, jsem již několikrát tak podrobně po-
psal, že tu jen stěží uvedu něco nového. Toto údobí za-
hájil Breuerův ústup z naší spolupráce, musel jsem na-
dále spravovat jeho dědictví sám. Již v počátcích byly
mezi námi názorové rozpory, které však neodůvodňo-
valy rozchod. Otázku, kdy je nějaký duševní děj pato-
genní, tzn. kdy se vymyká normálnímu zpracování, řešil
Breuer pomocí teorie spíše fyziologické; soudil, že nor-
málnímu údělu se vymykají děje, které vznikly za mi-
mořádných duševních stavů hypnoidních. Tak se vyno-

(20)
řila nová otázka původu těchto hypnoidů. Já naproti
tomu tušil spíše souhru sil, působení záměrů a tendencí,
jaké pozorujeme v normálním životě. Tak stála „hypno-
idní hysterie" proti „obranné neuróze". Ale tento a ob-
dobné rozpory by ho asi nebyly odradily, kdyby nepři-
stoupily jiné momenty. Jedním z nich jistě bylo, že jako
internista a rodinný lékař byl velmi zaměstnán a nemo-
hl věnovat všechny síly katartické práci jako já. Dále
byl ovlivněn přijetím, kterého se dostalo naší knize ve
Vídni i venku v říši. Jeho sebedůvěra a odolnost neod-
povídaly jeho ostatním duševním kvalitám. Když byly
např. Studie o hysterii ostře zamítnuty Strůmpellem,
smál jsem se nechápavé kritice, kdežto on se soužil
a ztrácel odvahu. K jeho rozhodnutí však nejvíce při-
spělo, že mé další práce šly směrem, s kterým se marně
pokoušel smířit.
Teorie, kterou jsme se snažili ve Studiích vybudovat,
byla ještě velice kusá, sotva jsme se dotkli problému
etiologického, otázky, na jaké půdě vzniká patogenní
děj. Vzrůstající zkušenost mi rychle ukázala, že za neu-
rotickými jevy nepůsobily libovolné afektivní vzruchy,
nýbrž zpravidla vzruchy sexuální povahy, buď aktuální
sexuální konflikty nebo následky dřívějších sexuálních
prožitků. Nebyl jsem na tento výsledek připraven, mé
očekávání se na něm nepodílelo, ke zkoumání neurotiků
jsem přistupoval zcela nepředpojatě. Když jsem r. 1914
psal Dějiny psychoanalytického hnutí, vzpomněl jsem
si na některé výroky Breuerovy, Charcotovy a Chroba-
kovy, z kterých bych byl mohl vyvodit takové poznání
již dříve, tehdy jsem však nechápal, co tyto autority mí-
nily, řekly mi více než samy věděly a byly ochotny obha-
jovat. Co jsem od nich slyšel, ve mně nečinně dřímalo,
až se to při katarzních výzkumech vynořilo jako zdánli-
vě originální objev. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jsem
odvozením hysterie ze sexuality navázal na nejstarší
medicínu a na Platona. Dozvěděl jsem se to teprve poz-
ději z jedné stati Havelocka Ellise."
Můj překvapující nález mne přivedl k závažnému
kroku. Rozšířil jsem své zkoumání na sexuální život tak
zvaných neurasteniků, kteří byli v mé ordinaci hojně za-

11
[Havelock Ellis, Studies in the Psychology of Sex, 1899-1914. Není
jasné, na kterou studii z tohoto souboru Freud odkazuje.]

(21)
stoupeni. Tento pokus mne sice připravil o oblibu, které
jsem se těšil jako lékař, ale dopomohl mi k přesvědčení,
které se ani po třiceti letech neoslabilo. Bylo třeba pře-
konat mnoho prolhanosti a tajnůstkářství, ale když se
to podařilo, vyšlo najevo, že všichni tito nemocní silně
zneužívali sexuální funkce. Častá souběžnost tohoto
zneužívání a neurastenie ovšem mnoho nedokazovala;
nezůstalo však pouze při tomto hrubém faktu. Bystřejší
pozorování mě přimělo k tomu, abych z rozmanité sple-
ti chorobopisů, které se označovaly jako neurastenie,
vybral dva zcela odlišné typy, které se sice vyskytovaly
v rozmanitých kombinacích, ale bylo je možno pozoro-
vat též v čisté formě. U jednoho typu byl hlavním je-
vem záchvat úzkosti se svými ekvivalenty, rudimentár-
ními tvary a chronickými náhradními symptomy; nazval
jsem jej proto úzkostnou neurózou. Název neurastenie
jsem omezil na druhý typ.12 Nyní se dalo snadno proká-
zat, že každému z těchto typů etiologicky odpovídá jiná
abnormita sexuálního života (zde — coitus interruptus,
neukojené vzrušení, sexuální abstinence, tam — exce-
sivní masturbace, časté poluce). U některých zvláště
poučných případů, kde došlo k překvapujícímu zvratu
od jednoho typu k druhému, se podařilo prokázat, že
příčinou byla odpovídající změna sexuálního režimu.
Jestliže bylo možno nahradit zneužívání normální sexu-
ální činností, došlo k nápadnému zlepšení stavu.
Tak jsem dospěl k tomu, abych považoval neurózy
obecně za poruchy sexuální funkce, a sice takzvané ak-
tuální neurózy za přímý toxický projev a psychoneuró-
zy za psychický výraz těchto poruch. Mé lékařské svě-
domí bylo s tímto rozdělením spokojeno. Domníval
jsem se, že jsem vyplnil mezeru v lékařství, které při tak
biologicky významné funkci nebralo v úvahu jiná po-
škození než infekci nebo hrubý anatomický úraz. Lékař-
skému pojetí bylo na prospěch i to, že sexualita nebyla
pouze psychickou záležitostí. Měla též somatickou
stránku, mohl se jí přičíst zvláštní chemismus a sexuální
vzrušení odvozovat z přítomnosti určitých, byť dosud
neznámých látek. Musel tu též být důvod, proč se pravé
spontánní neurózy nepodobaly žádné jiné skupině ne-

12
[S. Freud, Ober die Berechtigung, von der Neurasthenie einen bestim-
mten Symptomkomplex als „Angstneurose" abzutrennen. 1905, GW 1.]

(22)
mocí tolik jako jevům intoxikačním a abstinenčním,
které vyvolává přísun či nedostatek určitých toxicky pů-
sobících látek, nebo Basedowově chorobě, jejíž závis-
lost na výměšcích štítné žlázy je známá.
Později jsem již neměl příležitost vrátit se ke zkou-
mání aktuálních neuróz. Ani jiní nepokračovali v této
mé práci. Pohlédnu-li dnes zpět na své tehdejší výsled-
ky, vidím v nich první hrubé nastínění asi mnohem kom-
plikovanějších vztahů. Celkem se mi však ještě dnes
zdají správné. Rád bych byl i později psychoanalytičky
zkoumal případy výlučné juvenilní neurastenie; bohužel
k tomu již nedošlo. Abych předešel nedorozumění, zdů-
razňuji, že u neurastenie naprosto nepopírám existenci
psychických konfliktů a neurotických komplexů. Tvr-
dím pouze, že příznaky těchto nemocí nejsou psychicky
determinovány a nedají se analyticky odstranit; musí
být pojímány jako přímé toxické následky narušeného
sexuálního chemismu.
Když jsem v letech po vydání Studií dospěl k těmto
názorům o etiologickém významu sexuality pro neuró-
zy, přednášel jsem v lékařských spolcích, ale setkal
jsem se jen s nedůvěrou a odporem. Breuer se ještě ně-
kolikrát pokusil uplatnit v můj prospěch velkou váhu
své osobní autority, ale nedosáhl ničeho, bylo zřejmé, že
uznání sexuální etiologie odporovalo i jeho vnitřnímu
přesvědčení. Byl by mne mohl vyvracet nebo zmást
poukazem na svou vlastní první pacientku, u které sexu-
ální momenty domněle vůbec nehrály roli, nikdy to však
neučinil; dlouho jsem tomu nerozuměl, až jsem dospěl
k správnému výkladu tohoto případu rekonstrukcí vý-
sledků léčení podle několika jeho dřívějších poznámek.
Jakmile se zdálo, že katartická práce končí, dostavil se
náhle u dívky stav „přenosové lásky", který Breuer ne-
uvedl do vztahu s její nemocí, a proto se od ní polekaně
odvrátil. Vzpomínka na tento zdánlivý neúspěch mu by-
la zřejmě trapná. V chování ke mně nějakou dobu kolí-
sal mezi uznáním a trpkou kritikou, pak se přidaly na-
hodilosti, které se v napjatých situacích vždycky dosta-
vují, a my se rozešli.
Dalším důsledkem mé práce s různými formami
obecné nervozity byla změna mé katartické techniky.
Poněvadž jsem chtěl překonat meze léčebné metody,
vzdal jsem se hypnózy a snažil se ji nahradit jinou me-

(23)
todou, která se vztahovala pouze na stavy podobné hy-
steriím. S přibývající zkušeností se vyskytly ještě dvě
závažné námitky proti užívání hypnózy, byť i jen ve
službách katarze. Předně byly i nejkrásnější výsledky
náhle jakoby smazány, když se osobní poměr k pacien-
tovi zkalil. Jakmile došlo k usmíření, výsledky se obno-
vily, ale poučil jsem se, že osobní afektivní vztah byl
přece mocnější než veškerá katartická práce, a právě
tento moment se nedal ovládat. Pak jsem jednoho dne
učinil zkušenost, která mi ukázala v plném světle, co
jsem již dávno tušil. Když jsem jednu ze svých nejpo-
slušnějších pacientek, která v hypnóze dokázala nejpo-
zoruhodnější kousky, jednou osvobodil od útrap tím, že
jsem objasnil původ jejího bolestivého záchvatu, při
procitnutí mě objala. Nečekaný vstup služebné nás
osvobodil od trapného vysvětlování, ale od té doby
jsme se mlčky dohodli, že v hypnotické léčbě nebudeme
pokračovat. Byl jsem dost střízlivý, abych tuto náhodu
nepřipisoval své osobní neodolatelnosti a domníval
jsem se, že jsem teď pochopil povahu mystického
prvku, který působí za hypnózou. Abych jej vyloučil ne-
bo alespoň izoloval, musel jsem se hypnózy vzdát.
Hypnóza však mimořádně posloužila katartické léč-
bě tím, že rozšířila pole vědomí pacientů a poskytla jim
vědění, které v bdělém stavu neměli. Nezdálo se lehké ji
v tomto směru nahradit. V těchto rozpacích jsem si
vzpomněl na pokus, který jsem často vídal u Bernhei-
ma. Když pokusná osoba procitla ze somnambulismu,
ztratila zdánlivě jakoukoli vzpomínku na události bě-
hem předešlého stavu. Bernheim však tvrdil, že to přece
jen ví, a když ji vyzval, aby si vzpomněla, a ujišťoval ji,
že může všechno vyslovit, a přitom jí položil ruku na
čelo, zapomenuté vzpomínky se skutečně vracely zprvu
váhavě, pak proudem a v úplné jasnosti. Rozhodl jsem
se dělat to stejným způsobem. Moji pacienti museli pře-
ce také „vědět" všechno, co jim jinak zpřístupnila teprve
hypnóza, a mé ujišťování a naléhání, podporované po-
kládáním ruky, mělo mít také moc vytlačit zapomenutá
fakta a souvislosti do vědomí. To se ovšem zdálo být
namáhavější než hypnóza, ale mohlo to snad být pouč-
nější. Vzdal jsem se tedy hypnózy a uchoval z ní jen
uložení pacienta na pohovku, za kterou jsem seděl tak,
abych já ho viděl, ale on mne nikoli.

(24)
 U!

Mé očekávání se splnilo, osvobodil jsem se od hyp-

nózy, ale změna techniky změnila i tvářnost katartické
práce. Hypnóza zakrývala hru sil, která se nyní odhalila;
její pochopení dalo teorii pevný základ.
Čím to bylo, že nemocní zapomněli tolik údajů
o vnějších i vnitřních prožitcích, ale přece si je vybavili,
když jsme u nich použili uvedené techniky. Na tyto
otázky plně odpovědělo pozorování. Všechno zapome-
nuté bylo pro nároky osobnosti nějak trapné, děsivé,
bolestné nebo zahanbující. Vnucovala se myšlenka, že
to bylo právě proto zapomenuto, to znamená, že to ne-
zůstalo vědomé. Aby si to nemocný znovu uvědomil,
muselo v něm být překonáno něco, co se vzpěčovalo,
muselo se na něho naléhat a vynaložit jisté úsilí. Tato
na lékaři požadovaná námaha byla v různých případech
různě velká. Rostla v přímém poměru k potížím rozpo-
mínání. Lékařovo úsilí bylo zřejmě měřítkem odporu
nemocného. Teď stačilo jen najít slova pro to, co jsem
sám cítil, a měl jsem teorii vytěsnění.
Patogenní proces se dal nyní snadno rekonstruovat.
Zůstaňme u nej jednoduššího příkladu: v duševním živo-
tě se projevila snaha, které odporovaly jiné mocné sna-
hy. Duševní konflikt, který takto vznikl, by měl podle
našeho očekávání probíhat tak, že by obě dynamické
veličiny — označme je:jpud a odpor — spolu chvíli zá-
pasily za plné účasti vědomí, až by byl pud odmítnut
a jeho snaze by bylo odňato energetické obsazení. To
by bylo normální vyřešení. U n e u r ó z y však byl — z do-
sud neznámých příčin — výsledek konfliktu jiný. Já se
při prvním utkání jaksi odvrátilo od pohoršlivého pudo-
vého hnutí, uzavřelo mu cestu k vědomí a k přímému
motorickému svodu, pudové hnutí si však uchovalo své
plné energetické obsazení. Tento pochod jsem nazval
vyíéSjT£nfm; byl novinkou, nic podobného nebylo v psy-
chickém životě dosud nikdy objeveno. Byl to zřejmě
primárnjjobrannv mechanismus, srovnatelný s pokusem
Qjitěk, předchůdce pozdějšího normálního řešení úsud-
kem. Na tento první akt vytěsnění navazovaly další ná-
sledky. Předně se muselo Já bránit proti stále hrozícímu
náporu vytěsněného hnutí neustálým vynakládáním síly,
protichůdným obsazením, a přitom sláblo, načež mohlo

(25)
vytěsněné hnutí, které bylo nyní nevědomé, dosáhnout
svodu a náhradního ukojení oklikami, a tím úmysl
vytěsnění překazit. U konverzní hysterie vedla tato
oklika do tělní inervace, vytěsněné hnutí se někde pro-
dralo a vytvořilo symptomy, které tedy byly výsledkem
kompromisu, a třebaže byly náhradním ukojením, byly
přece deformovány a odporem pacientova Já odkloně-
ny od cíle.
Učení o vytěsnění se stalo základem pochopení neu-
róz. Terapeutický úkol musel být nyní chápán jinak, je-
ho cílem již nebylo „odreagovat" afekt, který se dostal
na falešnou dráhu, ale odhalit vytěsnění a nahradit je
úvahou, jež mohla vyústit do přijetí nebo zavržení dříve
zamítnutého. Vyvodil jsem důsledky z nového stavu
a nepojmenoval jsem již tuto metodu zkoumání a léčení
katarzí, ale psychoanalýzou.
Pojímáme-li vytěsnění jako centrum, můžeme s ním
uvést v souvislost všechny části psychoanalytického
učení. Nejprve však chci ještě uvést polemickou po-
známku. Podle Janetova názoru byla hysterka ubohá
osoba, která nemohla zvládnout svou psychiku pro
konštituční slabost. Proto propadla duševnímu rozštěpu
a zúžení vědomí. Psychoanalytické zkoumání však uká-
zalo, že tyto jevy jsou výsledkem dynamickýohj^aktort
psychického konfliktu a vytěsnění. Tento rozdíl se mně
zdá být dosti dalekosáhlý, aby jednou provždy skonco-
val s planými řečmi, že vše, co je na psychoanalýze cen-
ného, jsou jen výpůjčky Janetových myšlenek. Můj vý-
klad jistě čtenáři ukázal, že psychoanalýza je na Janeto-
vých objevech historicky zcela nezávislá, liší se od nich
obsahově a postupuje mnohem dále. Z Janetových pra-
cí ani nemohly vyplynout závěry, které učinily psycho-
analýzu tak důležitou pro duchovní vědy a získaly jí
obecný zájem. Janeta jsem vždy respektoval, poněvadž
se jeho objevy značně shodovaly s Breuerovými, které
byly učiněny dříve a uveřejněny později. Když se však
začalo diskutovat o psychoanalýze také ve Francii, za-
choval se Janet špatně, projevil nepatrnou znalost před-
mětu a použil nepěkných argumentů. Konečně se
v mých očích odhalil a sám znehodnotil své dílo prohlá-
šením, že když mluvil o „nevědomých" duševních dějích,
nic tím nemyslel, že to byla pouze une manière de par-
ler.

(26)
 Psychoanalýza však byla donucena studiem patogen-
ních vytěsnění a jiných jevů, o kterých bude ještě zmín-
ka, j i l ^ p o j e m ^ j j i e w d k M ^ ^ Pro ni bylo
všechno psychické zprvu nevědomé, kvalita vědomí
k tomu pak mohla přistoupit nebo také chybět. Setkali
jsme se tu ovšem s odporem filozofů, kteří ztotožňovali
„vědomé" s „psychickým" a ujišťovali, že si nedovedou
představit takovou podivnost jako „nevědomé dušev-
no". Nebylo však vyhnutí, museli jsme tuto idiosynkrazii
filozofů přejít s pokrčením ramen. Nepopiratelné zku-
šenosti s patologickým materiálem, který filozofové ne-
znali, nám prokázaly častý výskyt mocných pudových
hnutí, o kterých jsme dříve nevěděli a jež jsme museli
objevit jako kterékoli jiné skutečnosti vnějšího světa.
Dále jsme mohli argumentovat, že pouze aplikujeme ve
vlastním psychickém životě to, co jsme vždycky apliko-
vali na psychický život druhých. Vždyť jsme přece dru-
hé osobě též připisovali psychické úkony, ačkoliv jsme
o nich rovněž neměli bezprostřední povědomí a museli
je teprve uhodnout z jejích projevů a jednání. Co však
platí pro druhého, musí též platit pro vlastní osobu.
Chceme-li v této argumentaci pokračovat a vyvodit
z ní, že naše vlastní skryté úkony náležejí nějakému
druhému vědomí, vznikne koncepce vědomí, o kterém
nic nevíme, jakéhosi nevědomého vědomí, což je sotva
výhodnější než námi předpokládané nevědomé dušev-
no. jestliže však s jinými filozofy uznáme patologické
případy, ale jevy, které je vyvolávají, se nemají nazývat
psychické, ale psychoidní, potom vyústí tento rozdíl
v neplodný spor o slova, v němž bude přece jen nejúčel-
nější, ponecháme-li výraz „nevědomě psychické". Otáz-
ka, co je toto nevědomé jako takové, není o nic rozum-
nější a nevede dál než otázka předchozí.
Obtížnější by bylo stručně vylíčit, proč psychoanalý-
za ještě dále rozčlenila uznané nevědomé na předvědo-
mé a na vlastní nevědomé. Stačí snad poznamenat, že se
nám nezdálo neoprávněné doplnit teorie, které bezpro-
středně vyplynuly ze zkušenosti, hypotézami, jež usnad-
ňují zvládnutí látky a poměrů, které se vymykají bez-
prostřednímu pozorování. Ani ve starších vědách se ne-
postupuje jinak. Rozčlenění nevědomého souvisí s po-
kusem představit si duševn_í_aparát vybudovaný z in-
stancí či systémů^o jejichž vzájemném vztahu hovoříme

(27)
prostorovým výrazivem, aniž se však snažíme navázat
na reálnou anatomii mozku (tzv. topické hledisko). Po-
dobné představy náležejí k spekulativní nadstavbě psy-
choanalýzy, z níž může být kterákoli část beze škody
a lítosti obětována či vyměněna, jakmile se prokáže její
nedostatečnost. Zbývá povědět ještě mnohé, co je po-
zorování mnohem dostupnější.
Zmínil jsem se už o tom, že se bádání o původu a pří-
činách neurózy setkávalo stále častěji s konflikty mezi
sexuálním hnutím osoby a antisexuálním odporem. Hle-
dání patogenní situace, v níž došlo k vytěsnění sexuality
a ke vzniku příznaků, náhradních výtvorů vytěsněného,
nás vedlo do stále ranějších údobí, až jsme konečně do-
spěli k prvním dětským letům pacientova života. Uká-
zalo se, co básníci a znalci lidí vždy tvrdili, že totiž do-
jmy z tohoto raného období, byť zpravidla propadnou
amnézii, zanechávají ve vývoji individua nezahladitelné
stopy a zakládají též dispozici pro pozdější neurotické
onemocnění. Protože se však v těchto dětských zážit-
cích vždy jednalo o sexuální vzrušení a o reakci proti
nim, byli jsme konfrontováni s faktem infantilní sexua-
lity, což opět znamenalo nový útok na jeden z nejsilněj-
ších lidských předsudků. Dětství mělo přece být „nevin-
né", bez pohlavních chtíčů, a boj s démonem „smyslno-
sti" měl začít teprve s náporem puberty. Pokud si lidé
u dětí někdy museli všimnout projevů pohlavnosti, po-
važovali je za příznaky degenerace, předčasné zkaže-
nosti nebo za divný rozmar přírody. Málo psychoanaly-
tícEycfi poznatků vyvolalo takové rozhořčení, bylo tak
jednomyslně odmítnuto jako tvrzení, že sexuální funkce
začíná již na počátku života a projevuje se výrazně už
v dětství. A přece nelze ani jeden analytický objev tak
snadno a úplně prokázat.
Než budu pokračovat v hodnocení významu infantil-
ní sexuality, musím se zmínit o omylu, kterému jsem do-
časně propadl a který se málem stal veškeré mé práci
osudným. Pod vlivem mého tehdejšího technického po-
stupu reprodukovala většina mých pacientů scény ze
svého dětství, jejichž obsahem bylo sexuální svádění
dospělým. U žen úloha svůdce téměř vždy připadla otci.
Uvěřil jsem těmto sdělením a předpokládal, že jsem
v těchto dětských prožitcích sexuálního svádění objevil
původ pozdější neurózy. V mé důvěře mě posílilo něko-

(28)
lik prípadu, ve kterých takové vztahy k otci, strýci nebo
staršímu bratru trvaly až do let, na které si pacienti bez-
pečně vzpomínali. Vrtí-li někdo nad touto lehkověrností
nedůvěřivě hlavou, nemohu mu nedat poněkud za prav-
du, musím však uvést, že to bylo údobí, kdy jsem záměr-
ně potlačoval svou kritičnost, abych zůstal nestranný
a schopný přijímat vše nové, s čím jsem se denně setká-
val. Když jsem později poznal, že k těmto scénám svá-
dění nikdy nedošlo, že jsou to pouhé fantazie, jež si mí
pacienti vysnili a jež jsem jim snad sám vnutil, byl jsem
dočasně bezradný. Má důvěra v mou techniku i v její
výsledky byla otřesena; přece jsem se o těchto scénách
svádění dozvěděl technikou, kterou jsem pokládal za
korektní, a jejich obsah byl v evidentním vztahu
k příznakům, z nichž mé zkoumání vycházelo. Když
jsem se vzpamatoval, vyvodil jsem ze své zkušenosti
správný závěr, že neurotické příznaky nenavazují na
skutečné prožitky, ale jsou jen fantaziemi vyvolanými
přáním, a že pro neurózu znamená psychická skuteč-
nost více než reálná. Ani dnes si nemyslím, že jsem fan-
tazie o svádění svým pacientům vnutil, „vsugeroval".
Poprvé jsem se tu setkal s oidipovským komplexem,
který měl později získat tak mimořádný význam;
v tomto fantastickém převleku jsem jej však ještě ne-
poznal. Svedení v dětském věku zůstal ostatně určitý
skromnější podíl na etiologii zachován. Svůdci byly
však většinou starší děti.
Můj omyl byl tedy podobný, jako kdyby někdo pova-
žoval pověsti o římské době královské dle Livia za his-
torickou pravdu a ne za to, čím skutečně jsou, totiž za
reakci proti vzpomínce na ubohé, asi ne vždy slavné ča-
sy a poměry. Objasněním omylu se otevřela cesta ke
studiu infantilního sexuálního života. Naskytla se mož-
nost použít psychoanalýzy na jinou vědeckou oblast
a uhodnout z jejích dat dosud neznámý úsek biologic-
kého dění.
Sexuální funkce existovala od počátku; zprvu se opí-
rala o jiné životně důležité funkce; pak se od nich osvo-
bodila; musela projít dlouhým a komplikovaným vývo-
jem, než se z ní stalo to, co je známo jako normální
sexuální život dospělých. Nejprve se projevila jako čin-
nost celé řady pudových složek, které byly závislé na
erogenních oblastech těla a vystupovaly někdy v proti-

(29)
kladných dvojicích (sadismus — masochismus, voyeu-
rismus — exhibicionismus), nezávisle na sobě se snažily
získat slast a většinou nacházely svůj objekt na vlast-
ním těle. Sexuální funkce nebyla tedy zprvu centralizo-
vána a byla převážně autoerotická. Později v ní dochá-
zelo k soustředění; na prvním stupni organizace převlá-
dala složka orální, pak následovala fáze sadisticko-
anální a teprve pozdní, třetí fáze uskutečnila primát ge-
nitálií, čímž sexuální funkce začala sloužit rozmnožová-
ní. Během tohoto vývoje byly některé pudové složky,
jež se nehodily k dosažení tohoto konečného účelu, od-
sunuty nebo použity jinak, další byly odkloněny od své-
ho cíle a převedeny do organizace genitální. Nazval
jsem energii sexuálních pudů — a pouze tuto — libi-
dem. Musel jsem nyní předpokládat, že libido neabsol-
vuje uvedený vývoj vždy dokonale. Následkem přesily
některých složek nebo předčasným ukojením vzniká na
určitých místech vývojové cesty fixace Hbida. Dojde-li
později k vytěsnění, pokouší se libido o návrat k těmto
místům (regrese) a od nich také směřuje průlom
k příznakům. Pozdější poznatek ukázal, že lokalizace
místa fixace je též rozhodující pro volbu neurózy, pro
formu pozdějšího onemocnění.
Spolu s organizací libida probíhá pochod nalézání
objektu, jemuž je v duševním životě vyhrazena vý-
znamná úloha. Po autoerotickém období se stává
prvním objektem lásky pro obě pohlaví matka, jejíž ži-
vící ústrojí se asi zprvu nerozlišuje od vlastního těla.
Později, leč ještě v prvních dětských letech, se vytváří
vztah oidipovského komplexu, v němž hoch soustřeďu-
je své sexuální touhy na matku a rozvíjí nepřátelská
hnutí proti otci, který je jeho sokem. Obdobně se chová
děvčátko, všechny obměny průběhu oidipovského kom-
plexu jsou významné, uplatní se vrozená bisexuájní
konstituce a zmnoží počet existujících snah.TTvádošti
dlouRoTniž si dítě ujasní pohlavní rozdíly; v tomto údo-
bí sexuálního bádání si vytváří typické sexuální teorie,
které v souvislosti s nedokonalostí vlastní tělesné orga-
nizace směšují správné s falešným a nedokážou rozluš-
tit problémy pohlavního života (záhadu sfingy: odkud
pocházejí děti). Prvotní dětská volba objektu je4edy_m-
cestní. Celý popsaný vývoj probíhá rychle. Nejpozoru-
Ródnější vlastností lidského sexuálního života je jeho

(30)
dvoudobý náběh s mezipauzou. Ve čtvrtém a pátém ro-
ce dosahuje prvního vrcholu, pak tento časný rozkvět
sexuality mizí, živelné snahy podlehnou vytěsnění až do
puberty, a trvá období latence, v níž se ustavují reaktiv-
n P ^ t v o r ^ : mravnost, stud a hnus. Mezi všemi živočichy
se dvoudobost sexuálního vývoje vyskytuje asi pouze
u člověka, je snad biologickou podmínkou jeho dispozi-
ce k neuróze. Puberta znovu oživuje snahy a obsazení
objektů raného údobí, stejně tak i citové vazby oidipov-
ského komplexu. V sexuálním životě puberty zápasí
spolu podněty raného údobí a zábrany období latence.
Ještě na vrcholu infantilního vývoje sexuality se vytvořil
určitý druh genitální organizace, v němž však hrálo roli
pouze mužské pohlavní ústrojí a ženské zůstalo neobje-
veno (tzv. falický primát). Protiklad pohlaví se tehdy
ještě nenazýval mužské nebo ženské, nýbrž: mít penis
nebo být kasírován. Zde navazující kastrační komplex
je mimořádně významný pro vytváření charakteru
a neurózy.
Abych usnadnil porozumění, soustředil jsem v tomto
zkráceném vylíčení svých poznatků o lidském sexuál-
ním životě mnohé, co vzniklo v různých dobách a bylo
zařazeno jako doplněk nebo oprava do postupných vy-
dání mých Tří pojednání o sexuální teorii}3 Doufám, že
odtud jasně vyplývá, v čem spočívá rozšíření pojmu se-
xuality, které bývá tolik zdůrazňováno a kritizováno.
Toto rozšíření je dvojí. Předně^zbavuj^sexualilu-jíříliš
těsných vztahů k pohLavníro orgánům a popisuje ji jako
mnohem obsáhlejší tělesnou funkci, která usiluje o slast
a teprve druhotně slouží rozmnožování; za druhé počítá
k sexuálním hnutím i něžné a přátelské city, jež jazyko-
vá konvence označuje mnohoznačným slovem „láska".
Soudím však, že tato rozšíření nejsou novotou, nýbrž
obnovou, rušící neúčelné zúžení pojmu, jemuž jsme po-
dlehli. Oddělení pojmu sexuality od pohlavních orgánů
má tu výhodu, že dovoluje posuzovat sexuální činnost
dětí a perverzních z týchž hledisek jako činnost normál-
ních dospělých. Zatím jsme prvé zcela zanedbávali
a druhé sice s morálním rozhořčením brali na vědomí,
ale nechápali. Psychoanalytické pojetí vysvětluje i nej-

13
[Drei Abhandlungen zuř Sexualtheorie, 1905, GW V; čes. Tři úvahy
o sexuální theorii. 1926. Též Vybrané spisy lil. pod titulem Tři pojedná-
ní k teorii sexuality.]

(31)
podivnější a nejodpornější perverze jako projevy díl-
čích sexuálních pudů, které se vymanily z genitálního
primátu a usilují o získání slasti samostatně, jako tomu
bylo v pravěku vývoje libida. Nejdůležitější z těchto
perverzí, homosexualita, si tohoto názvu sotva zasluhu-
je. Odvozuje se z konštituční bisexuality a dodatečného
vlivu faíického primátu; psychoanalýzou lze u každého
člověka prokázat částečnou homosexuální volbu objek-
tu. Nazýváme-li děti „polymorfně perverzními", je to
jen popis obecně srozumitelnými výrazy; nemá tím být
vyjádřeno morální hodnocení. Takových hodnotících
úsudků je psychoanalýza vzdálena.
Druhé domnělé rozšíření lze ospravedlnit poukazem
na psychoanalytické zkoumání, které ukazuje, že všech-
na tato něžná citová hnutí byla původně plně sexuální-
mi snahami, které byly později „odkloněny od cíle" ne-
bo „sublimovány". Protože se sexuální pudy dají takto
ovlivňovat a odklánět, mohou sloužit nejrůznějším kul-
turním výkonům, k nimž významně přispívají.
Překvapující poznatky o dětské sexualitě byly nejpr-
ve získány analýzou dospělých, ale později, přibližně od
r. 1908, se do všech podrobností široce potvrdily pří-
mým pozorováním dětí.' 4 Je skutečně tak snadné pře-
svědčit se o pravidelné sexuální činnosti dětí, že žasne-
me, jak mohli lidé tak dlouho tato fakta přehlížet a udr-
žovat vlastním přáním vybájenou legendu o asexuálním
dětství. Musí to souviset s amnézií většiny dospělých
vůči vlastnímu dětství.

IV

Učení o odporu a vytěsnění, o nevědomí, o etiologic-

kém významu sexuálního života a důležitosti dětských
zážitků jsou hlavními pilíři psychoanalytické teorie. Li-
tuji, že jsem tu mohl popsat jen jednotlivé části, a nikoli
též jejich skladbu a skloubení. Nyní je na čase povšim-
nout si změn, jimiž postupně procházela analytická me-
toda.
Zprvu praktikované překonávání odporu naléháním
14
[Srov. např. Analyse der Phobie eines funfjährigen Knaben (.Der
kleine Hans"), 1909, GW VII, a Aus der Geschichte einer infantilen Neu-
rose (.Der Wolfsmann"), 1918, GW XII.]

(32)
a ujišťováním bylo nezbytné, aby se lékař předběžně
orientoval o tom, co mohl očekávat. Natrvalo však bylo
pro obě strany příliš namáhavé a vnucovaly se tu i ně-
které pochybnosti. Došlo tedy k náhradě jinou meto-
dou, v jistém smyslu protikladnou. Místo naléhání, aby
pacient k určitému tématu něco řekl, vyzvali jsme ho
nyní, aby se svěřil volné „asociaci", tj. aby řekl, cokoli ho
napadne, když se zdrží jakékoli záměrné představy.
Musel jen slíbit, že sdělí skutečně vše, co vyplyne z jeho
sebepozorování, a že neustoupí kritickým námitkám,
které se pokusí odstranit jednotlivé nápady s odůvodně-
ním, že nejsou dost důležité, že sem nepatří nebo že
jsou zcela nesmyslné. Požadavek upřímné výpovědi ne-
bylo třeba výslovně opakovat, byl přece předpokladem
analytické léčby.
Zdá se snad podivné, že metoda volné asociace měla
při zachování základního psychoanalytického pravidla
dokázat, co se od ní očekávalo, totiž uvést do vědomí
vytěsněný a odporem zadržený materiál. Je však třeba
uvážit, že volná asociace ve skutečnosti volná není. Pa-
cient zůstává pod vlivem analytické situace i tehdy,
když svou myšlenkovou činnost nezaměří na určité té-
ma. Máme právo předpokládat, že ho nenapadne nic ji-
ného, než co se k této situaci vztahuje. Jeho odpor proti
reprodukci vytěsněného se nyní projeví dvojím způso-
bem. Předně kritickými námitkami, jimž má zabránit
základní psychoanalytické pravidlo. Jestliže však poslu-
šen pravidla tyto námitky překoná, projeví se odpor ji-
nak. Vynutí si, že analyzovaného nenapadne nikdy
vytěsněné, ale pouze cosi tomu náznakem blízké, a čím
větší je odpor, tím více se bude náhradní nápad od hle-
dané podstaty vzdalovat. Soustředěně, ale uvolněně na-
slouchající analytik, který ze zkušenosti ví, co přijde,
může použít pacientem připraveného materiálu dvojím
způsobem. Buď se mu při nepatrném odporu podaří
uhodnout vytěsněné přímo z náznaků, nebo může po-
znat na nápadech, které se zdánlivě vzdalují od tématu,
povahu silnějšího odporu a sdělí to pacientovi. Odhale-
ní odporu je prvním krokem k jeho překonání. K úspě-
šné analytické práci je tedy zapotřebí umění vykladač-
ského, které sice vyžaduje takt a cvik, kterému se však
lze bez potíží naučit. Metoda volné asociace nám nejen
ušetří mnoho námahy, ale má oproti dřívější i jiné velké

(33)
přednosti. Její nátlak na analyzovaného je nepatrný, ne-
ztrácí nikdy souvislost s reálnou přítomností a poskytu-
je dalekosáhlé záruky, že nepřehlédneme žádný mo-
ment ve struktuře neurózy a nezatížíme ji vlastním oče-
káváním. V podstatě přenechává pacientovi, aby určo-
val postup analýzy a uspořádání látky, čímž je znemož-
něno systematické zpracování jednotlivých příznaků
a komplexů. V protikladu k metodě hypnotické nebo
naléhající se seznamujeme se souvislostmi v různých
dobách porůznu během léčby. Pro posluchače — který
je ve skutečnosti nepřípustný — by proto byla analytic-
ká léčba zcela nejasná.
Jinou předností metody je, že vlastně nikdy neselhá-
vá. Upustíme-li od nároků na jeho druh, je teoreticky
vždy možné mít nějaký nápad. A přece dochází k tako-
vému selhání pravidelně v jednom případě, který se
však dá vyložit právě touto svou ojedinělostí. Blížím se
nyní popisu momentu, který podstatně doplňuje obraz
analýzy a má technicky i teoreticky největší význam.
V každé analytické léčbě se bez lékařského přičinění
vytvoří intenzívní citový vztah pacienta k analytikovi,
který nelze vysvětlit reálnými poměry. Je pozitivní nebo
negativní povahy, mění se od vášnivé, plně smyslné za-
milovanosti až k nejkrajnějšímu výrazu vzpoury, roz-
hořčení a nenávisti. Tento „přenos", jak bývá stručně
označován, nahrazuje u paciénta~zahy touhu po uzdra-
vení, a pokud je něžný a umírněný, stává se nositelem
lékařského vlivu a vlastním podnětem společné analy-
tické práce. Když se později stane vášnivým nebo se
zvrátí v nepřátelství, promění se v hlavní nástroj odpo-
ru. Potom též může ochromit pacientovu nápaditost
a ohrozit úspěch léčby. Bylo by však nesmyslné chtít se
mu vyhnout; analýza bez přenosu je nemožná. Nesmí-
me se domnívat, že analýza přenos vytváří a že se vy-
skytuje jenom u ní. Analýza přenos pouze objevuje
a izoluje. Jedná se o obecný lidský jev, který rozhoduje
o úspěchu každého lékařského zásahu a ovládá vůbec
vztahy osob k jejich lidskému okolí. Snadno v něm po-
známe téhož dynamického činitele, kterého hypnotizéři
nazývají sugestibilitou a který je nositelem hypnotické-
ho raportu, na jehož nevypočitatelnost si stěžovala ka-
tartická metoda. Kde tento sklon k přenosu citů chybí
nebo kde se stal zcela negativním jako při dementii

(34)
praecox a paranoi, mizí též možnost psychického ovliv-
nění nemocného.
Je pravda, že také psychoanalýza — jako jiné psy-
choterapeutické metody — využívá sugesce. Rozdíl
však spočívá v tom, že ani sugesce, ani přenos zde o te-
rapeutickém úspěchu nerozhodují. Používá se jich na-
opak k tomu, aby nabádaly nemocného k psychické čin-
nosti — k překonání jeho odporu vůči přenosu —, který
trvale změní jeho psychickou ekonomii. Analytik uvede
přenos do vědomí, rozváže jej tím, že nemocného pře-
svědčí, že v přenosu znovu prožívá citové vztahy z dří-
vějších obsazení objektů, z vytěsněného období svého
dětství. Tímto obratem se přenos změní z nejsilnější
zbraně odporu v nejdokonalejší nástroj analytické léč-
by. Její ovládání tvoří ovšem nejobtížnější i nejdůleži-
tější část analytické techniky.
Pomocí metody volné asociace a na ni navazujícího
umění vykladačského se psychoanalýze zdařil výkon,
který zdánlivě neměl praktický význam, ale ve skuteč-
nosti úplně změnil postavení a význam psychoanalýzy
ve vědecké praxi. Podařilo se prokázat, že sny mají
smysl, který lze uhodnout. Sny byly ještě v klasickém
starověku~vysóko oceňovány jako předzvěst bu-
doucnosti; moderní věda nechtěla o snu nic vědět,
přenechala jej pověrčivosti, prohlásila jej za pouhý „tě-
lesný" děj, za zvláštní druh záchvěvů jinak spícího du-
ševního života. Zdálo se vyloučené, aby vážný vědec
mohl vystupovat jako „vykladač snů". Kdo však nedbal
o toto zatracování snu a zabýval se jím jaJcojieflfícho-
jpenýmjieurotickým příznakem, jako bludnou nebo nut
kávou představou, odhlédl od jeho zdánlivého obsahu
a učinil z jeho jednotlivých obrazů objekty volné asoci-
ace, dospěl k jinému výsledku. Četné nápady snícího
odhalily myšlenkový utvař, který již nebylo možno oz-
načit jako absurdní či zmatený, jednalo je o hodnotný
psychický výkon, jehož byl zjevný sen pouze deformo-
vaným, zkráceným a špatně pochopeným překladem
povětšinou do vizuálních obrazů. Tyto latentní snové
myšlenky obsahovaly smysl snu, zjevný obsah snu byl
pouze klamem, fasádou, na kterou mohla sice navázat
asociace, ale nikoli výklad.
Nyní bylo třeba zodpovědět řadu otázek, z nichž nej-
důležitější byly, zda existuje motiv pro tvoření snu, za

(35)
jakých podmínek se uskutečňuje, jakými cestami se pře-
vádějí vždy smysluplné snové myšlenky do snu, který
bývá často nesmyslný aj. Ve svém Výkladu snů}5 vyda-
ném r. 1900, pokusil jsem se s těmito problémy vypořá-
dat. Mohu zde podat pouze nejstručnější výtah z tohoto
spisu: Když zkoumáme latentní snové myšlenky, které
jsme poznali analýzou snu, objevíme mezi nimi jednu,
která se ostře liší od ostatních, rozumných a snícímu
dobře známých. Tyto ostatní jsou zbytky z bdělého ži-
vota (zbytky ze dne); v oné ojedinělé myšlence se však
často projevuje pohoršlivé přání, jež je bdělému životu
snícího cizí a jež snící též udiveně či pohoršené popírá.
Toto toužebné hnutí je vlastním tvůrcem snu, dodalo
energii jeho vytvoření a využilo zbytků ze dne jako ma-
teriálu; takto vzniklý sen představuje pro ně situaci
uspokojení, je splněním jeho přání. Tento průběh by
nebyl možný, kdyby mu nenapomáhalo cosi v povaze
snění. Psychickým předpokladem spánku je, že Já je za-
měřeno k přání spát, odvrátilo svá obsazení od veške-
rých životních zájmů; jelikož se současně uzavírají pří-
stupy k motilitě, může Já též snížit sílu, kterou jindy
vynakládá na vytěsnění. Tohoto nočního oslabení vytěs-
nění využívá nevědomé hnutí k tomu, aby se snem pro-
niklo k vědomí. Odpor Já proti vytěsněnému nebyl však
ani ve spánku odstraněn, ale pouze snížen. Jeho zbytek
tvoτί snovou cenzuru a zakazuje nyní nevědomému tou-
žebnému hnutí, aby se projevilo způsobem, který by mu
byl vlastně přiměřený. V důsledku přísnosti snové cen-
zury musí latentní snové myšlenky připustit změny a o-
slabení, které zastírají zakázaný smysl snu. To je vy-
světlení pro snové deformace, jimž vděčí zjevný sen za
své nejnápadnější rysy. Proto je oprávněna věta, že sen
je (zastřeným) splněním (vytěsněného) přání. Již teď po-
znáváme, že sen je vybudován jako neurotický příznak,
že je výsledkem kompromisu mezi nárokem vytěsněné-
hopudovélio hnutí a odporem cenzurující moci v Já.
Následkem totožné geneze je stejně nesrozumitelný ja-
ko příznak a potřebuje rovněž výklad.
Obecnou funkci snění lze snadno najít. Slouží k tomu,
aby jakýmsi ukonejšením odvrátilo vnější i vnitřní po-
pudy vybízející k probuzení, a zajistilo tak spánek proti

15
[Die Traumdeutung, GW II — III ; čes. 1937.]

(36)
rušení. Vnější popud je odvrácen přetvořeným výkla-
dem a zapojením do nějaké neškodné situace; vnitřní-
mu popudu pudového nároku povoluje spáč uspokojení
tvorbou snu, pokud se latentní snové myšlenky nevymy-
kaj! zkrocení cenzurou. Hrozí-li však toto nebezpečí
a sen se stane příliš zřetelný, spáč jej přeruší a zděšeně
se probudí (úzkostný sen). Obdobně selhává snová
funkce, když se příliš silný popud již nedá odmítnout
(probouzecí sen). Proces, který za účasti snové cenzury
převádí latentní myšlenky do zjevného obsahu snu,
jsem nazval snovou prací. Spočívá ve zvláštním zpraco-
vání předvědomého myšlenkového materiálu, přičemž
jsou jeho součásti zhuštěny, jeho psychické akcenty
přesunuty, celek je převeden do vizuálních obrazů, dra-
matizován a doplněn zastírajícím druhotným zpracová-
ním. Snová práce je znamenitým vzorem pro děje
v hlubších nevědomých vrstvách psychického života,
které se podstatně liší od normálních známých myšlen-
kových pochodů. Odhaluje také řadu archaických rysů,
např. používán\_jymhQliky l zde převážně sexuální, jež
byla rovněž nalezena v jiných oblastech duchovní čin-
nosti.
Spojení nevědomého pudového hnutí snu se zbytkem
ze dne, s nějakým nevyřízeným zájmem bdělého života
dodává takto vytvořenému snu pro analytickou práci
dvojí hodnotu. Vyložený sen je totiž jednak splněním
vytěsněného přání, jednak může pokračovat v předvě-
domé myšlenkové činnosti dne s libovolným obsahem
a projevit nějaké předsevzetí, varování, úvahu a být
opět splněním nějakého přání. Analýza ho využívá obě-
ma směry, jak pro poznání vědomých, tak i nevědo-
mých pochodů analyzovaného. Těží též z výhodné
okolnosti, že s n u j e dostupná zapomenutá Látka dětské-
ho života, takže se výkladem snu zpravidla, překonává
infantilní amnézie. Sen zde plní část dřívějšího úkolu
hypnózy. Nikdy jsem však netvrdil, jak se mně často
připisuje, že z výkladu snů vyplývá, že jsou vesměs se-
xuálního obsahu nebo že jsou podmíněny sexuálními
pudy. Je zřejmé, že hlad, žízeň a vyměšovací potřeby
mohou právě tak dobře vyvolávat uspokojující sny jako
je vyvolává kterékoli vytěsněné hnutí sexuální či egois-
tické. Na malých dětech lze pohodlně přezkoušet, je-li
naše snová teorie správná. Jelikož zde různé psychické

(37)
soustavy nejsou ještě přesně odděleny a vytěsnění není
tak hluboké, dovídáme se často o snech, které nejsou
než nezahaleným splněním nějakých ve dne neuspoko-
jených přání. Pod vlivem naléhavých potřeb mohou ta-
kové sny infantilního typu vytvářet i dospělí.
Podobně jako výkladu snů využívá analýza četných
drobných chybných úkonů a symptomatických činů,
kterými jsem se zabýval v pojednání K psychopatologii
každodenního života,16 jež bylo poprvé vydáno v r.
1904. Toto hojně čtené dílo dokazuje, že tyto jevy ne-
jsou ničím nahodilým, že přesahují fyziologický výklad,
mají smysl, dají se vykládat, a že z nich můžeme usuzo-
vat na zadržená nebo vytěsněná hnutí a úmysly. Hlavní
cena výkladu snu i této studie však nespočívá v pomoci,
kterou poskytují analytické práci, ale v jiné jejich vlast-
nosti. Psychoanalýza se doposud zabývala pouze objas-
ňováním patologických jevů, k jejichž vysvětlení byla
nucena činit dalekosáhlé předpoklady v nepoměru k dů-
ležitosti projednávaného předmětu. Ale sen, jímž se ny-
ní počala zabývat, nebyl chorobným příznakem, byl je-
vem normálního duševního života kteréhokoli zdravé-
ho člověka, je-li sen utvářen jako příznak, vyžaduje-li
jeho vysvětlení stejné předpoklady, totiž vysvětlení pu-
dových hnutí, vytvoření náhradních a kompromisních
útvarů, různé psychické soustavy pro zařazení vědomé-
h o ^ nevědomého, pak přestává být psychoanalýza po-
mocnou^ vědou psychopatologie, pak je počátkem nové,
důkladnější nauky o duši, nezbytné i pro pochopení
normálních duševních dějů. Její předpoklady a výsledky
smíme pak přenést do jiných oblastí duševního
a duchovního dění; rozevírá se jí cesta k celosvětovému
zájmu.

Přerušuji líčení vnitřního rozvoje psychoanalýzy,

abych se věnoval jejím vnějším osudům. Co jsem dosud
pověděl o výsledcích, byly v hrubých rysech úspěchy mé
práce, ale zařadil jsem do souvislosti též výsledky poz-
dější a nerozlišoval jsem příspěvky svých žáků a stou-
penců od vlastních.

16
[Zur Psychopathologie des Alltagslebens, 1904, GW IV; čes. 1938.]

(38)
 Déle než jedno desetiletí od rozluky s Breuerem jsem
neměl přívržence. Byl jsem úplně izolován. Ve Vídni se
mi vyhýbali, zahraničí si mne nevšímalo. O Výkladu snů
z r. 1900 se v odborných časopisech sotva referovalo.
Ve stati K dějinám psychoanalytického hnutí jsem jako
příklad pro postoj vídeňských psychiatrických kruhů
uvedl rozhovor s asistentem, který napsal knihu proti
mému učení, ale nečetl Výklad snů. Na klinice mu řekli,
že to nestojí za námahu. Tento muž, který se mezitím
stal mimořádným profesorem, si dovolil popřít obsah
hovoru a pochybovat o věrnosti mé paměti. Stojím za
každým slovem svého tehdejšího sdělení.
Jakmile jsem pochopil, s jakými nevyhnutelnostmi
jsem se tu setkal, má citlivost se oslabila. Také izolace
postupně končila. Nejdříve se kolem mne ve Vídni
utvořil malý okruh žáků; po r. 1906 jsme se dověděli, že
se curyšští psychiatři E. Bleuler, jeho asistent C. G. Jung
a jiní o psychoanalýzu živě zajímají. Byly navázány
osobní styky. O velikonocích 1908 se sešli přátelé mladé
vědy v Salzburgu, domluvili se na pravidelném konání
takových soukromých sjezdů a na vydávání časopisu,
který byl redigován Jungem a nesl název Ročenka pro
psychopatologické a psychoanalytické bádání.'7 Vyda-
vateli byli Bleuler a já; počátkem války bylo vydávání
časopisu zastaveno. V době, kdy se připojili Švýcaři,
probudil se zájem o psychoanalýzu i v celém Německu,
zabývaly se jí četné literární projevy a diskuse na vě-
deckých sjezdech. Přijetí nebylo nikde přátelské či ale-
spoň blahovolně vyčkávavé. Po krátkém seznámení
s psychoanalýzou ji německá věda jednotně zavrhla.
Nemohu dnes ovšem také vědět, jak vyzní konečný
soud budoucnosti o významu psychoanalýzy pro psy-
chiatrii, psychologii a duchovní vědy vůbec. Domnívám
se však, že až naše období jednou najde svého dějepis-
ce, bude tento muset přiznat, že chování tehdejších
představitelů německé vědy bylo neslavné. Nejde mi
o to, že psychoanalýza byla odmítnuta, ani o ráznost,
s níž se tak stalo; obojí by bylo snadno pochopitelné,
odpovídalo jen očekávání a nemohlo vrhnout stín na
charakter odpůrců. Ale pro bezmeznou domýšlivost

17
[Jahrbuch fiir psychopathologische und psychoanalytische For-
schung.]

(39)
a nesvedomité pohrdání logikou, pro surovost a nechut-
nost útoků není omluvy. Může se mně namítnout, že je
dětinské projevovat ještě po patnácti letech takovou
citlivost; také bych to nedělal, kdybych nemusel ještě
něco dodat. Když po letech, za světové války, nepřátelé
vytýkali německému národu barbarství, v němž se vše
zmíněné sloučilo, hluboce jsem litoval, že jsem tomu na
základě vlastní zkušenosti nemohl odporovat.
Jeden z odpůrců se veřejně chlubil tím, že jakmile je-
ho pacienti začnou hovořit o sexuálních záležitostech,
přikáže jim mlčet, a z této techniky zřejmě vyvozoval
právo posuzovat etiologickou roli sexuality u neuróz.
Nehledě k afektivnímu odporu, který nás nemohl odra-
dit, protože jej bylo možno lehce psychoanalytičky ob-
jasnit, bylo asi hlavní překážkou dorozumění, že odpůr-
ci považovali psychoanalýzu za výsledek mé spekula-
tivní fantazie a nechtěli věřit, že na její vybudování byla
vynaložena dlouhá, vytrvalá a nepředpojatá práce. Po-
něvadž podle jejich mínění neměla analýza nic společ-
ného s pozorováním a zkušeností, cítili se též oprávněni
zamítnout ji bez vlastní zkušenosti. Jiní, kteří si podo-
bným přesvědčením nebyli tak jisti, opakovali klasický
způsob odporu — nepodívat se do mikroskopu, aby ne-
viděli, co popírají. Je vůbec pozoruhodné, jak nekorekt-
ně se většina lidí chová, když má podat vlastní úsudek
o nějaké nové věci. Mnoho let i dnes ještě slýchám od
„blahovolných" kritiků, že psychoanalýza má tu a tam
pravdu, ale od jistého bodu přehání a neoprávněně ze-
všeobecňuje. A přece vím, že není nic tak obtížné než
rozhodnout o podobném ohraničování a že kritici sami
ještě před několika dny či týdny o této věci zhola nic
nevěděli.
Oficiální zatracení psychoanalýzy mělo za následek,
že se analytikové těsněji semkli. Na druhém sjezdu
v Norimberku r. 1910 se sdružili na návrh S. Ferencziho
v Mezinárodní psychoanalytické sdružení, jež se skláda-
lo z místních skupin pod vedením předsedy. Toto sdru-
žení přestálo světovou válku, trvá dodnes a má místní
skupiny ve Vídni, Berlíně, Budapešti, Curychu, Londýně,
Holandsku, New Yorku, Panamě, Moskvě a Kalkatě.
Za prvního předsedu byl zvolen C. G. Jung, což byl, jak
se později ukázalo, dosti nešťastný krok. Psychoanalýza
tehdy získala druhý časopis, Ústřední list pro psychoa-

(40)
nalýzu,iS redigovaný Adlerem a Stekelem a brzy potom
třetí, Imago, který nelékaři H. Sachs a O. Rank zaměřili
k využití analýzy pro duchovní vědy. Záhy nato uveřej-
nil Bleuler spis k obhajobě psychoanalýzy (Die Psycho-
analyse Freuds, 1910). Ačkoliv bylo potěšující, že v tom-
to sporu promluvila také jednou spravedlnost a poctivá
logika, přece mě Bleulerova práce nemohla plně uspo-
kojit. Příliš se snažila dodat si zdání nestrannosti; neby-
lo náhodou, že právě autorovi tohoto spisu vděčíme za
uvedení cenného pojmu ambivalence do naší vědy.
V pozdějších statích se Bleuler choval k analytickému
učení tak zamítavě, popíral nebo zavrhoval jeho pod-
statné části, že jsem se s údivem musel tázat, co vůbec
ještě uznává. A přece se později nejen statečně vyslovil
pro „hlubinnou psychologii", nýbrž založil na ní svůj
obšírný výklad schizofrenií. Bleuler ostatně dlouho
v Mezinárodním psychoanalytickém sdružení nezůstal,
opustil je pro rozpory s Jungem a klinika „Burghôlzli"
byla pro analýzu ztracena.
Oficiální odmítání nemohlo zadržet rozšíření psycho-
analýzy v Německu ani v jiných zemích. Sledoval jsem
již na jiném místě (K dějinám psychoanalytického hnu-
ti) etapy jejího rozvoje a jmenoval jsem tam též muže,
kteří se o ni zasloužili. V r. 1909 jsme byli s Jungem po-
zváni rektorem G. Stanley-Hallem do Ameriky, aby-
chom tam německy přednášeli na Clark University,
Worcester, Mass., u příležitosti oslav dvacetiletého tr-
vání tohoto ústavu. Hall byl vážený psycholog a peda-
gog, který dlouhá léta učil psychoanalýze; bylo v něm
něco z „tvůrce králů", který rád dosazoval a sesazoval
autority. Setkali jsme se tam také s Jamesem J. Putna-
mem, harvardským neurologem, který se vzdor svému
věku nadchl pro psychoanalýzu a celou vahou své uzná-
vané osobnosti zastával její kulturní hodnoty a čistotu
jejích cílů. Vadil nám pouze požadavek tohoto výbor-
ného muže — jehož reakce na nutkavou neurózu vedla
k převážně etické orientaci — abychom připojili psy-
choanalýzu k určitému filozofickému systému. Také se-
tkání s filozofem Williamem Jamesem ve mně zanecha-
lo trvalý dojem. Nemohu zapomenout na malou scénu,
jak se na procházce náhle zastavil, předal mně svou ak-

18
[Zentralblatt fur Psychoanalyse.]

(41)
tovku a požádal, abych šel napřed, že za mnou přijde,
jakmile překoná blížící se záchvat angíny pectoris. Rok
nato zemřel na srdeční záchvat; od té doby jsem si vždy
přál, abych byl stejně neohrožený, až budu umírat.
Tehdy mi bylo teprve 53 let, cítil jsem se mlád
a zdráv, krátký pobyt v Novém světě prospěl mému se-
bevědomí; v Evropě jsem se cítil jako v klatbě, zde jsem
byl přijímán nejlepšími lidmi jako rovnocenný. Bylo to
jako uskutečnění neuvěřitelného denního snění, když
jsem ve Worcestru vystoupil, abych přednesl svých Pět
přednášek o psychoanalýze. Psychoanalýza přestala te-
dy být bludem, stala se cennou součástí reality. Od naší
návštěvy neztratila již v Americe půdu, je neobyčejně
populární mezi laiky a četní oficiální psychiatři ji poklá-
dají za důležitou součást lékařského vyučování. Bohu-
žel tam byla též notně rozředěna. Zneužívá se tu jejího
jména pro ledacos, co s ní nemá nic společného, chybí
příležitost k důkladnému vzdělání v technice i teorii.
Kromě toho se v Americe střetává s behaviorismem,
který se naivně chlubí, že úplně vyloučil psychologický
problém.
V Evropě došlo v letech 1 9 1 1 - 1 9 1 3 dvakrát ke
vzniku hnutí, odklánějících se od psychoanalýzy: zaháji-
ly je osoby, které do té doby v mladé vědě hrály vý-
znamnou úlohu, totiž Alfred Adler a C. G. Jung. Obě
hnutí vypadala dost nebezpečně a získala rychle mnoho
stoupenců. Za svou sílu však nevděčila vlastnímu obsa-
hu, nýbrž lákavé možnosti oprostit se od pohoršlivých
výsledků psychoanalýzy, i když její faktický materiál
nebyl popírán. Jung se pokusil vyložit analytická fakta
abstraktně, neosobně a nehistoricky, doufal, že si tak
ušetří rozbor infantilní sexuality, oidipovský komplex
a nutnost analýzy dětství. Adler se zdánlivě vzdaloval
psychoanalýze ještě víc, zamítal vůbec význam sexuali-
ty, vysvětloval tvorbu charakteru a neuróz výlučně lid-
skou vůlí k moci a potřebou kompenzovat konštituční
méněcennost a zlehčoval všechny nové psychologické
poznatky psychoanalýzy. Ale zamítnuté si přece pod
změněným jménem vynutilo přijetí do jeho uzavřené
soustavy; Adlerův „mužský protest" není než neprávem
sexualizované vytěsnění. Kritika přijala oba odpadlíky
velmi laskavě; dosáhl jsem pouze toho, že Adler i Jung
se pro své učení vzdali označení „psychoanalýza". Po

(42)
jednom desetiletí dnes zjišťujeme, že oba pokusy psy-
choanalýze neuškodily.
Je-li nějaké společenství založeno na shodě v několi-
ka rozhodujících bodech, je samozřejmé, že z něho vy-
stoupí ti, kdož tuto společnou půdu opustili. Často se
však odpadnutí bývalých žáků přičítalo mé nesnášenli-
vosti nebo se v něm spatřovalo znamení mého neblahé-
ho osudu. Mohu však poukázat na to, že proti nemno-
hým, kdož mě opustili, jako Jung, Adler, Stekel a jiní,
stojí velký počet osob, jako Abraham, Eitingon, Feren-
czi, Rank, Jones, Brill, Sachs, farář Pfister, van Emden,
Reik a jiní, kteří zhruba 15 let se mnou věrně spolupra-
cují v nezkaleném přátelství. Vyjmenoval jsem zde jen
své nejstarší žáky, kteří se již proslavili v psychoanaly-
tické literatuře, neuvádím-li jiné, nepřikládám jim proto
menší význam; právě mezi mladými a těmi, kdož k nám
přišli později, jsou slibné talenty. Ale snad smím říci na
svou obranu, že by člověk nesnášenlivý a neomylnický
k sobě nikdy neupoutal takové množství duchovně vý-
znamných lidí, zvláště kdyby neměl více praktických lá-
kadel než já.
Světová válka, která zničila tolik jiných organizací,
nemohla naší „internacionále" nijak ublížit. Po válce
jsme se poprvé sešli v roce 1920 v Haagu, na neutrálním
území. Bylo dojemné, jak se holandské pohostinství uja-
lo vyhladovělých a zchudlých Středoevropanů. Pokud
vím, sešli se tehdy v rozvráceném světě Angličané
a Němci prvně u jednoho stolu k přátelské vědecké dis-
kusi. Válka dokonce v Německu i v západních zemích
zájem o psychoanalýzu vystupňovala. Pozorování vá-
lečných neurotiků konečně otevřelo lékařům oči pro
význam psychogeneze neurotických poruch; některé
z našich psychologických koncepcí, jako „zisk z nemo-
ci" a „útěk do nemoci", se staly rychle populární. K po-
slednímu sjezdu před zhroucením, v Budapešti r. 1918,
vyslaly spojenecké vlády ústředních mocností oficiální
zástupce, kteří slíbili zřízení psychoanalytických stanic
pro léčení válečných neurotiků. K tomu však již nedo-
šlo. Rovněž velkorysé plány jednoho z našich nejlep-
ších členů, dr. Antona von Freunda, který chtěl v Buda-
pešti vytvořit ústředí pro analytickou nauku a terapii,
ztroskotaly na následujících politických převratech a na
časné smrti tohoto nenahraditelného muže. Část jeho

(43)
námětů uskutečnil později Max Eitingon, když r. 1920
založil v Berlíně psychoanalytičkou polikliniku. Během
krátkého trvání bolševické vlády v Maďarsku učil Fe-
renczi jako oficiální zástupce psychoanalýzy s úspě-
chem na univerzitě. Po válce naši odpůrci rádi prohla-
šovali, že zkušenost vyvrátila správnost analytických
tvrzení. Válečné neurózy prý prokázaly zbytečnost se-
xuálních momentů v etiologii neurotických poruch. Ale
to byl lehkovážný a předčasný triumf. Neboť nikdo
neuskutečnil důkladnou analýzu nějakého případu vá-
lečné neurózy, nevěděli jsme tedy nic jistého o jejích
příčinách a nemohli přece z takové nevědomosti dělat
žádné závěry. Psychoanalýza si přece již dávno vytvoři-
la pojem narcismu a narcistické neurózy, jehož obsa-
hem bylo přilnutí libida k vlastnímu Já namísto k objek-
tu. Což znamená, že se na výtku psychoanalýze pro ne-
oprávněné rozšíření pojmu sexuality nyní v zájmu pole-
miky zapomnělo a vytýkala se jí zase sexualita v užším
smyslu.
Nepřihlížíme-li ke „katarzní" počáteční fázi, lze roz-
dělit dějiny psychoanalýzy na dvě údobí. V prvním jsem
byl sám a sám jsem musel vykonávat všechnu práci. To
bylo od r. 1895-1896 do r. 1906-1907. V druhém údo-
bí až do dneška nabývaly stále většího významu pří-
spěvky mých žáků a spolupracovníků, takže mohu nyní,
upomínán těžkou chorobou na blížící se konec, s vnitřT
ním klidem myslet na ukončení své práce. Právě proto
je však vyloučeno, abych se v tomto „vlastním životopi-
se" zabýval pokrokem psychoanalýzy v druhém časo-
vém údobí stejně podrobně jako jsem se věnoval jejímu
postupnému růstu v údobí prvním, které bylo vyplněno
pouze mou činností. Cítím se oprávněn zmínit se zde
o nových objevech, na nichž jsem se ještě značnou mě-
rou podílel, především v oblasti narcismu, učení o pu-
dech a aplikace psychoanalýzy na psychózy.
Musím ještě dodat, že s postupující zkušeností bylo
stále patrnější, že jádrem neurózy je oidipovský kom-
plex. Byl jak vrcholem infantilního sexuálního života,
tak i oním zauzlením, z něhož vycházel všechen další
vývoj. Tím však zmizelo očekávání, že by analýza moh-
la objevit nějaký pro neurózu specifický moment. Mu-
seli jsme si říci, jak to ve svých analytických počátcích
výstižně vyjádřil Jung, že neuróza nemá svůj vlastní vý-

(44)
lučný obsah a že neurotikové ztroskotávají na stejných
věcech, které normální lidé šťastně zvládnou. Tento po-
znatek neznamenal pro nás naprosto zklamání. Výbor-
ně se shodoval s druhým poznatkem, že psychoanalý-
zou objevená hlubinná psychologie je prostě psycholo-
gií normálního duševního života. Vedlo se nám stejně
jako chemikům; velké kvalitativní rozdíly produktů se
daly převést na kvantitativní změny v kombinačních
pcuiLěrechjýchž pryků.
V oidipovském komplexu se prokázala vazba libida
na představu rodičů. Předtím však byla doba bez těchto
objektů. Z toho vznikla pro teorii libida základní kon-
cepce stavu, ve kterém libido naplňuje vlastní Já, které
je jeho objektem. Tento stav jsme nazvali „narcismem"
nebo sebeláskou. Další úvahy pravily, že se tento stav
vlastně nikdy úplně neruší; Já zůstává po celý život vel-
kým rezervoárem libida, z něhož vychází libidinózní
obsazení objektu a do něhož se libido může opět vracet.
Narcistické libido se tedy neustále proměňuje v libido
objektní a naopak. Výborným příkladem pro to, jakých
rozměrů tato přeměna může dosáhnout, je až k sebe-
obětování sahající sexuální nebo sublimovaná zamilo-
vanost. Zatímco jsme se dosud při procesu vytěsňování
zabývali pouze vytěsněným, umožnily nám tyto před-
stavy náležitě posoudit též vytěsňující. Říkalo se, že vy-
těsnění uskutečňují sebezáchovné pudy („pudy Já"), kte-
ré v Já působí na libidinózní pudy. Nyní, když jsme po-
znali, že i sebezáchovné pudy jsou libidinózní povahy,
že jsou narcistické libido, jevilo se vytěsnění jako po-
chod uvnitř libida; narcistické libido tu stálo proti libidu
objektnímu, zájem sebezáchovy se bránil proti nároku
lásky k objektu, tedy také proti nároku sexuality
v užším slova smyslu.
V psychologii není naléhavější potřeby než solidní
učení o pudech, na kterém by se dalo budovat. Ale nic
podobného neexistuje, psychoanalýza se musí opatrně
pokoušet takové učení vybudovat. Nejdříve stanovila
protiklad mezi pudy Já (sebezáchova, hlad) a pudy libi-
dinózními (láska), později jej nahradila novým protikla-
dem mezi narcistickým a objektním libidem. Tím neby-
lo zřejmě řečeno poslední slovo; biologické úvahy
zdánlivě zakazovaly, abychom se spokojili s předpokla-
dem jediného druhu pudů.

(45)
 V dílech svých posledních let (Za hranicemi principu
slasti. Psychologie masy a analýza Já, Já a Ono)19 jsem
povolil svému dlouho tlumenému sklonu ke spekulaci
a nastínil tam též nové řešení problému pudů. Sebezá-
chovu a uchování druhu jsem shrnul pod pojem eros
a proti němu jsem postavil nehlučně pracující pud smrti
nebo pud destruktivní. Pud se obecně chápe jako jakási
pružnost všeho živoucího, jako snaha obnovit dříve exi-
stující situaci, která byla zrušena zásahem zvenčí. Tuto
v podstatě konzervativní povahu pudů objasňují jevy
puzení k opakování. Souhra a protichůdné působení
erotu a pudu smrti nám vytváří obraz života.
Ještě nevíme, zda se tato konstrukce osvědčí a bude-li
ji možno použít či nikoli. Vznikla sice z úsilí upevnit ně-
které z nejdůležitějších teoretických představ psycho-
analýzy, ale směřuje dále. Opětovně jsem slyšel podce-
ňující výroky, že si nelze vážit vědy, jejíž nejvyšší poj-
my jako libido a pud jsou tak nepřesné. Tato výtka však
svědčí o naprostém nepochopení stavu naší vědy. Jasné
základní pojmy a přesné definice jsou možné jen v du-
chovních vědách, pokud chtějí pojmout nějakou oblast
faktů do rámce intelektuálního systému. V přírodních
vědách, k nimž patří i psychologie, je taková jasnost
nejvyšších pojmů zbytečná, ba nemožná. Zoologie a bo-
tanika nezačaly s přesnými a dostačujícími definicemi
zvířete a rostliny, biologie ani dnes ještě nedokáže přes-
ně určit pojem živého. Dokonce i fyzika by byla zmeš-
kala svůj vývoj, kdyby byla musela čekat, až budou
přesně vyjasněny její pojmy látky, síly, tíže aj. Základní
představy či nejvyšší pojmy přírodovědních oborů jsou
zprvu vždy neurčité, osvětleny jen poukazem na oblast
výskytu a původu a teprve postupujícím rozborem po-
zorování mohou nabýt jasnosti a obsažnosti a zbavit se
rozporů.
Již v dřívějších údobích své práce jsem se pokusil
o zobecňování psychoanalytického pozorování. R. 1911
jsem, jistě nepříliš originálně, v malé stati Formulace
k dvěma principům psychického dění zdůraznil, že
v duševním životě převládá princip slasti a že je střídán
tzv. „principem reality". Později jsem se pokusil o „me-

19
[Jenseits des Lustprinzips, 1920, GW XIII; druhé dvě práce v našem
výboru.]

(46)
tapsychologii". Nazýval jsem tak pozorování, které kaž-
dý duševní děj hodnotí dle tří souřadnic, dynamiky, to-
piky a ekonomie, a viděl jsem v něm nejzazší cíl, které-
ho psychologie může dosáhnout. Pokus zůstal nedokon-
čen, přerušil jsem práci po několika pojednáních (Pudy
a jejich osudy. Vytěsnění, Nevědomí, Truchlení a me-
lancholie atd.)20 a dobře jsem učinil, neboť čas pro tako-
vé upřesnění teorie ještě nenastal. Ve svých posledních
spekulativních pracích jsem na základě analytického
zhodnocení patologických faktů rozčlenil náš psychický
aparát na Já, Ono a Nadjá (Já a Ono, 1923). Nadjá je
dědicem oidipovského komplexu a zástupcem etických
požadavků člověka.
Nechci vyvolat dojem, jako bych se byl v posledním
údobí své práce odvrátil od trpělivého pozorování
a úplně se oddal spekulaci. Naopak, zůstal jsem vždy
v úzkém kontaktu s analytickým materiálem a nikdy
jsem nepřestal zpracovávat speciální klinická nebo
technická témata. I tam, kde jsem se od pozorování
vzdálil, vyhýba! jsem se pečlivě sblížení s filozofií. Kon-
štituční neschopnost mně tuto zdrženlivost velmi
usnadnila. Vždy jsem byl přístupný ideám G. Th. Fech-
nera a také jsem se v důležitých bodech o tohoto mysli-
tele opíral. Dalekosáhlá shoda s filozofií Schopenhaue-
rovou — zastával nejen primát afektivity a nesmírný
význam sexuality, ale znal též mechanismus vytěsnění
— nedá se vysvětlit tím, že bych byl seznámen s jeho
učením. Schopenhauera jsem četl až velice pozdě ve
svém životě. Nietzschemu, druhému filozofovi, jehož tu-
šení a náhledy se často podivuhodně shodují s obtížný-
mi nálezy psychoanalýzy, jsem se právě proto dlouho
vyhýbal; záleželo mi méně na prvenství než na zacho-
vání vlastní nezaujatosti.
Neurózy byly prvním, dlouho též jediným objektem
analýzy. Nikdo z analytiků nepochyboval, že lékařská
praxe nemá pravdu, když odděluje neurózy od psychóz
a řadí je k organickým nervovým chorobám. Učení
o neurózách patří do psychiatrie jako její nezbytný
úvod. Analytické studium psychóz se zdá zbytečné, pro-
20
[Jde o tzv. „metapsychologické spisy", jež byly dokončeny počát-
kem roku 1915: Triebe und Triebschicksale. Die Verdrängung, Das Un-
bewusste, Trauer und Melancholie: počítá se k nim i — zde Freudem
neuvedená — práce z téhož roku Metapsychologische Ergänzung zur
Traumlehre. Všechny GW X.]

(47)
tože pro tuto snahu chybějí terapeutické vyhlídky. Psy-
chicky nemocní většinou postrádají schopnost pozitiv-
ního přenosu, takže se nedá užít hlavního prostředku
analytické techniky. Ale některé přístupy přece existují.
Přenos často nechybí natolik, aby se s jeho pomocí ne-
bylo možno dostat kousek dál; u cyklických rozlad,
u lehké paranoi, u částečné schizofrenie dosáhla analý-
za nesporných úspěchů. Alespoň pro vědu bylo výho-
dou, že diagnóza může v mnohých případech delší dobu
rozvažovat, zda se jedná o psychoneurózu či dementii
praecox; terapeutický pokus mohl přinést významné
poznatky prve, než musel být přerušen. Nejdůležitější
však je, že u psychóz je pro každého již na povrchu pa-
trno, co musíme u neuróz pracně dolovat z hlubin. Pro
mnohá analytická tvrzení poskytuje proto psychiatrická
klinika nejlepší demonstrační objekty. Psychoanalýza
proto musela záhy nutně najít cestu k objektům psychi-
atrického pozorování. Velmi časně (r. 1896) jsem mohl
u případu paranoidní demence zjistit stejné etiologické
momenty a afektivní komplexy jako u neuróz. Jung ob-
jasnil záhadné stereotypic u dementních poukazem na
jejich vztah k životní historii nemocných; Bleuler uká-
zal, že u různých psychóz existují stejné mechanismy,
jaké analýza zjistila u neurotiků. Od té doby již neustaly
snahy analytiků o pochopení psychózy. Zvláště od dob,
kdy pracujeme s pojmem narcismu, podařilo se tu a tam
nahlédnout přes zeď. Nejdále asi pokročil Abraham ob-
jasněním melancholie. 21 V této oblasti se sice zatím ne-
mění všechno vědění v terapeutickou moc; ale ani pou-
hý teoretický zisk nelze podceňovat, může čekat na své
praktické využití. Natrvalo nemohou ani psychiatři
vzdorovat průkaznosti svého klinického materiálu.
V německé psychiatrii nyní dochází k jakési pénétration
pacifique s analytickými hledisky. Ačkoli nás ubezpeču-
jí, že nechtějí být psychoanalytiky, nechtějí patřit k „or-
todoxní" škole, odmítají její přehánění a ujišťují, že ne-
věří v přemocný sexuální moment, přece si mladí bada-
telé přisvojují části analytického učení a používají ho
po svém. Všechny příznaky nasvědčují tomu, že může-
me očekávat další vývoj v tomto směru.
21
[K. Abraham, Aufsätze zur psychoanalytischen Erforschung und
Behandlung des manisch-depressiven Irreseins und verwandter Zustän-
de. 1912.]

(48)
 VI

Sleduji nyní zpovzdálí, za jakých symptomatických

reakcí proniká psychoanalýza do dlouho odmítavé
Francie. Působí to jako reprodukce dřívějších zážitků,
má to však i své zvláštní rysy. Ozývají se neuvěřitelně
naivní námitky, například, že se francouzský jemnocit
pohoršuje nad puntičkářstvím a neohrabaností psycho 1
analytické terminologie (bezděčně nám vytane na mysli
Lessingův nesmrtelný chevalier Riccaut de la Marliniè-
re!).22 Pak je tu projev, který zní vážněji; nezdál se ne-
důstojný ani profesoru psychologie na Sorbonně: génie
latin prý naprosto nesnáší psychoanalytický způsob
myšlení. Vzdává se tím výslovně anglosaských spojen-
ců, kteří jsou považováni za stoupence psychoanalýzy.
Kdo to slyší, musí si ovšem myslet, že génie teutonique
přivinul psychoanalýzu k srdci hned po jejím zrodu ja-
ko své nejmilovanější dítě.
Ve^ Francii vyšel zájem o psychoanalýzu od literátů.
Abychom tomu porozuměli, musíme si vzpomenout, že
psychoanalýza výkladem snů překročila hranice čistě
lékařského zájmu. Mezi jejím vystoupením v Německu
a nyní ve Francii se vyskytuje její rozmanité využití
v oblastech literatury a estetiky, v dějinách náboženství
a prehistorie, v mytologii, etnologii, v pedagogice atd.
Všechny tyto obory mají málo společného s medicínou,
jsou s ní spjaty jen prostřednictvím psychoanalýzy. Ne-
jsem proto oprávněn, abych se tu jimi podrobně zabý-
val. Nemohu je však ani úplně pominout, neboť jednak
jsou nezbytné k správné představě o hodnotě a podsta-
tě psychoanalýzy, jednak jsem se přece ujal úkolu vylí-
čit své životní dílo. Většina těchto aplikací vychází
z mých prací. Tu a tam jsem i já odbočil trochu z cesty,
abych uspokojil takový mimolékařský zájem. Nejenom
lékaři, ale též jiní odborníci šli pak v mých stopách
a vnikli hlouběji do oněch oblastí. Jelikož se však pro-
gramově omezuji jen na své vlastní příspěvky o využití
psychoanalýzy, mohu podat čtenáři o jeho rozsahu
a významu jen zcela nepostačující obraz.
Rada podnětů vyplynula z oidipovského komplexu,
jehož všudypřítomnost jsem postupně poznal. Záhada

22
[Komická postava francouzského důstojníka z Míny z Barnhelmu.]

(49)
volby i vytváření tohoto příšerného tématu, otřesného
účinku jeho básnického zpracování a podstaty této
osudové tragédie.vůbec, vše to bylo objasněno poznat-
kem, že zde byla ve svém plném afektivním významu
zachycena jedna ze zákonitostí duševního dění. Zlý
osud a věštba byly pouze uskutečněním vnitřní nutnosti;
že se hrdina prohřešil nevědomky a proti svému úmys-
lu, bylo odpovídajícím výrazem nevědomé povahy jeho
zločinných sklonů. Od pochopení této osudové tragédie
byl pak už jen krok k objasnění charakterové tragédie
Hamletovy, kterou lidé tři sta let obdivovali, aniž dove-
dli vystihnout její smysl a uhodnout básníkovy motivy.
Je přece pozoruhodné, že tento básníkem vytvořený
neurotik ztroskotává stejně jako mnoho jeho druhů
v reálném světě, na oidipovském komplexu, neboť Ha-
mlet má za úkol pomstít ony dva činy, které tvoří obsah
oidipovského úsilí, při čemž ho ochromuje jeho vlastní
temný pocit viny. Shakespeare napsal Hamleta záhy po
smrti svého otce. Mé náznaky analýzy této tragédie
později důkladně rozpracoval Ernest Jones. Ze stejného
příkladu vychází Otto Rank při svém zkoumání volby
témat dramatickými básníky. Ve své velké knize o ince-
stním motivu 23 ukázal, jak často si básníci volí motivy
oidipovské situace, a sledoval proměny, obměny a osla-
bování této látky ve světové literatuře.
Nabízela se i možnost analyzovat z tohoto hlediska
básnickou a uměleckou tvorbu vůbec. Poznali jsme, že
říše fantazie byla hájemstvím, které bylo vytvořeno
u bolestně pociťovaného přechodu od principu slasti
k principu reality, aby byla nalezena náhrada za pudové
ukojení, kterého jsme se museli ve skutečném životě
vzdát. Umělec se stejně jako neurotik odvrací od neu-
spokojivé skutečnosti do tohoto fantastického světa, ale
na rozdíl od neurotika umí najít cestu zpět a opět pevně
zakotvit ve skutečnosti. Jeho výtvory, umělecká díla,
jsou ukojením nevědomých přání cestou fantazie, stejně
jako sny, s nimiž mají též společnou povahu kompromi-
su, neboť i ony se vyhýbají otevřenému konfliktu s moc-
nostmi vytěsnění. Ale na rozdíl od asociálních narcistic-
kých snových výtvorů počítají s účastí ostatních lidí,
mohou u nich oživit a ukojit tatáž nevědomá přání.

23
[O. Rank, Das Inzestmotiv in Dichtung und Sage, 1912.]

(50)
Kromě toho používají slasti z vnímání krásy tvarů jako
„navnaďovací prémie". Psychoanalýza mohla ze vzá-
jemného vztahu životních dojmů, náhod osudu a uměl-
cových výtvorů stanovit jeho konstituci a její pudová
hnutí, tedy to, co je v něm obecně lidské. S tímto úmy-
slem jsem učinil Leonarda da Vinci předmětem studie,
která vychází z jeho jediné vzpomínky z dětství a smě-
řuje především k vysvětlení jeho obrazu Svatá Anna
Samatřetí!24 Mí přátelé a žáci uskutečnili mnoho podo-
bných analýz umělců a jejich děl. Požitek z uměleckého
díla nebyl tímto analytickým pochopením nikterak na-
rušen. Laikovi, který tu snad očekává od analýzy příliš
mnoho, nutno přiznat, že dva nejzajímavější problémy
zůstávají neobjasněny. Analýza nemůže ničím přispět
k vysvětlení uměleckého nadání a umělecké techniky,
neodhalí prostředky, s nimiž umělec pracuje.
Na malé, nepříliš hodnotné novele Gradiva25 od W.
Jensena jsem prokázal, že vymyšlené sny mohou být
vykládány stejně jako skutečné, že tedy v umělcově
tvorbě působí tytéž mechanismy nevědomého, jaké
známe ze snové práce.
Má kniha Vtip a jeho vztah k nevědomí26 je jen od-
bočkou od Výkladu snů. Jediný přítel, který se tehdy za-
jímal o mé práce, poznamenal, že mé výklady snů často
vyvolávají dojem „vtipu". Abych tento dojem osvětlil,
zkoumal jsem vtipy a zjistil, že jejich podstata spočívá
v technických prostředcích, jež jsou totožné s pracovní-
mi postupy „snové práce", jako jsou zhuštění, přesun,
znázornění opakem, nejmenším atd. Dále jsem zkoumal
ekonomii vzniku pronikavého pocitu slasti u posluchače
vtipu. Odpověď zněla: okamžitým zrušením síly vynalo-
žené na vytěsnění po předchozím zlákání nabídkou pré-
mie slasti (předběžná slast). Sám si více cením svých
příspěvků k psychologii náboženství, které započaly
r. 1907 zjištěním překvapující podobnosti mezi
nutkavými úkony a náboženskými rituály. Aniž jsem
ještě znal hlubší souvislosti, označil jsem nutkavou neu-
rózu jako deformované soukromé náboženství a nábo-

24
[Eine Kindheitserinnerung des Leonardo da Vinci, 1910, GW VIII;
čes. Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, 1933.]
25
[Der Wahn und die Träume in W. Jensens „Gradiva", 1907,
G W VII.]
26
[Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten. 1905, GW VI.]

(51)
ženství jako univerzální nutkavou neurózu. Později mně
byl v r. 1912 důrazný Jungův poukaz na dalekosáhlé
analogie mezi duchovní tvorbou neurotiků a primitivů
podnětem, abych věnoval svou pozornost této tematice.
Ve 27čtyřech pojednáních, která tvoří knihu Totem a ta-
bu} jsem vyložil, že bázeň z incestu je u primitivů vyvi-
nutější než u národů kulturních a vyvolává zcela zvlášt-
ní obranná opatření, zkoumal jsem vztahy tabuových
zákazů (jako prvotní formy morálního omezení) k am-
bivalenci citů. V primitivní světové soustavě animismu
jsem odhalil princip přeceňování duševní reality, „vše-
mohoucnosti myšlenek", který je též základem magie.
Všude jsem porovnával s nutkavou neurózou a ukázal,
kolik předpokladů primitivního duchovního života u té-
to podivuhodné poruchy ještě působí. Především mě
však zajímal totemismus, tento první organizační sy-
stém primitivních kmenů, v němž se počátky sociálního
zřízení pojí se zárodečným náboženstvím a neúprosnou
vládou několika tabuových zákazů. „Uctívaná" bytost je
tu původně vždy nějaké zvíře, od něhož klan domněle
pochází. Z různých příznaků se dokládá, že všechny,
i nejkulturnější národy tímto stadiem totemismu kdysi
prošly.

Mým hlavním literárním pramenem pro práce tohoto

oboru byla známá díla J. G. Frazera (Totemismus a exo-
gamie, Zlatá ratolest),28 bohaté naleziště cenných údajů
a hledisek. Avšak k objasnění problémů totemismu při-
spěl Frazer málo; mnohokrát změnil svůj názor na ten-
to předmět od základů a též ostatní etnologové a prehi-
storikové se mně zdáli v těchto otázkách stejně nejistí
jako nejednotní. Mým východiskem byla nápadná sho-
da obou tabuových příkazů totemismu (neusmrtit totem
a nestýkat se pohlavně se ženou klanu téhož totemu)
s obojím obsahem oidipovského komplexu, tj. odstranit
otce a vzít si matku za ženu. Vnucovalo se tak pokušení
ztotožnit totemické zvíře s otcem, což primitivové stej-
ně výslovně činili, když je uctívali jako praotce klanu.
Psychoanalýza mi byla nápomocna dvěma skutečnost-
mi: šťastné pozorování dítěte Ferenczim dovolovalo
hovořit o infantilním návratu totemismu a analýza ra-

27
[Totem und Tabu. 1912-13, GW IX; slovensky 1966.]
28
[J. G. Frazer, Totemism and Exogamy, I — IV, 1910. Týž, The Golden
Bow, I — III. 1911.]

(52)
ných zvířecích fóbií dětí často ukazovala, že zvíře je ná-
hradou za otce, na niž se přesunuje strach pramenící
z oidipovského komplexu. Nyní již nechybělo mnoho,
aby se poznalo, že zabití otce je jádrem totemismu a vý-
chodiskem vzniku náboženství.
Chybějící část byla doplněna, když jsem poznal dílo
W. Robertsona Smitha Náboženství Semitů29 — geniál-
ní muž, fyzik a biblický badatel vylíčil jako podstatnou
část totemistického náboženství tak zvanou totemovou
hostinu. Jednou v roce bylo jinak jako posvátné uctíva-
né totemové zvíře za účasti všech soukmenovců zabito,
snědeno a pak oplakáváno. Po tomto smutku následo-
vala velká slavnost. Když jsem k tomu připojil Darwi-
nův předpoklad, že lidé původně žili v hordách, jimž
vždy vládl jediný, silný, násilnický a žárlivý samec, vy-
tvořila se ze všech těchto složek hypotéza či lépe řeče-
no vize s následujícím průběhem: otec prahordy si jako
neomezený despota dělal nárok na všechny ženy a zabil
nebo zahnal své syny jako nebezpečné soky. Jednoho
dne se však tito synové spojili, přemohli, zabili a snědli
společně toho, kdo byl jejich nepřítelem, ale též ideá-
lem. Po tomto činu nemohli převzít jeho dědictví, pro-
tože si navzájem stáli v cestě. Následkem neúspěchu
a lítosti se naučili snášenlivosti, sdružili se v bratrský
klan stanovami totemismu, vylučujícími opakování ta-
kového činu a vzdali se společně žen, pro které zabili
otce. Byli nyní odkázáni na cizí ženy; to je původ s tote-
mismem úzce spjaté exogamie. Totemová hostina byla
upomínkou na tento nehorázný čin, z něhož pocházelo
vědomí viny lidstva (dědičný hřích), s nímž současně
vznikly sociální organizace, náboženství a mravní ome-
zení.
Ať již je tato možnost historicky správná či nikoli,
vývoj náboženství tím byl postaven na půdu otcovské-
ho komplexu a na ambivalenci, která jej ovládá. Když
pak byla náhrada otce totemovým zvířetem opuštěna,
stal se obávaný a nenáviděný, uctívaný a záviděníhodný
praotec sám vzorem boha. Vzdor syna a jeho touha po
otci se spolu střetávaly ve stále nových kompromisech,
jimiž se mělo činit jednak pokání za vraždu otce a jimiž
měl být současně uchován její zisk. Toto pojetí nábo-

29
[W. Robertson Smith, Lectures on the Religion of the Semites, 1889.]

(53)
ženství zvláště jasně osvětluje psychologický základ
křesťanství, ve kterém přece málo pozměněný obřad to-
temové hostiny přetrvává v přijímání. Výslovně podo-
týkám, že toto zjištění nepochází ode mne, ale najde se
již u Robertsona Smitha a Frazera.
Th. Reik a etnolog G. Róheim navázali na myšlenky
knihy Totem a tabu četnými pozoruhodnými pracemi,
pokračovali v nich, prohloubili je nebo opravili. Sám
jsem se k nim ještě několikrát vrátil, když jsem zkoumal
„nevědomý pocit viny", kterému mezi motivy neurotic-
kých chorob přísluší velký význam, a když jsem se sna-
žil spojit psychologii masy s psychologií individua (Já
a Ono, Psychologie masy a analýza Já). Též k vysvětle-
ní hypnotizovatelnosti jsem použil archaického dědictví
z dob lidských prahord.
Můj přímý podíl na jiných způsobech využití psycho-
analýzy, které si zaslouží obecný zájem, je nepatrný. Od
fantazií jednotlivého neurotika vede široká cesta k fan-
tazijním výtvorům davů a národů v mýtech, pověstech
a pohádkách. Mytologie je pracovní oblastí Otty Ranka,
výklad mýtů, jejich vysvětlení nevědomými komplexy
dětství, náhrada astrálních vysvětlení lidskými motivy
Bylá v mnohých případech úspěšným výsledkem jeho
analytického úsilí. Také téma symboliky nalezlo v na-
šich kruzích četné badatele. Symbolika udělala psycho-
analýze mnoho nepřátel; četní příliš střízliví badatelé jí
nikdy nemohli odpustit uznání symboliky odvozené
z výkladu snů. Avšak analýza nemá vinu na objevu
symboliky, která byla v jiných oblastech dávno známa
a hraje tam (ve folklóru, pověstech, v mýtu) větší úlohu
než v „řeči snu".
K uplatnění psychoanalýzy v pedagogice jsem osob-
ně nikterak nepřispěl; ale analytické zkoumání sexuální-
ho života a duševního vývoje dětí vzbudilo přirozeně
pozornost vychovatelů a umožnilo jim vidět jejich úko-
ly v novém světle. Jako neúnavný průkopník tohoto
směru v pedagogice vynikl protestantský farář O. Pfi-
ster v Curychu, který považoval analýzu za slučitelnou
se sublimovanou vírou; rovněž paní dr. Hug-Hellmu-
thová a dr. S. Bernfeld ve Vídni, jakož i mnozí jiní. Pou-
žití psychoanalýzy k preventivní výchově zdravého dí-
těte i k nápravě ještě nikoli neurotického, ale vývojově
poškozeného dítěte, vedlo k významnému praktickému

(54)
důsledku. Není již možno vyhradit provádění psycho-
analýzy lékařům a laiky z něho vylučovat. Lékař, které-
mu se nedostalo zvláštního výcviku, je ve skutečnosti
vzdor svému diplomu v analýze laikem a náležitě při-
pravený nelékař s příležitostnou lékařskou radou může
plnit úkol analytické léčby neuróz.
Postupným vývojem, jemuž je marno bránit, se stal
pojem psychoanalýzy mnohoznačným. Co původně o-
značovalo určitou terapeutickou metodu, je nyní též
názvem vědy o nevědomě psychickém. Tato věda může
jen málokdy vyřešit nějaký problém zcela sama, ale zdá
se být povolána, aby podstatně přispěla nejrůznějším
vědním oborům. Oblast užití psychoanalýzy sahá stejně
daleko jako oblast psychologie, pro niž psychoanalýza
znamená doplněk nesmírného významu.
Když se ohlížím na mozaiku celoživotní práce, mohu
říci, že jsem mnohé započal a dal četné podněty, z nichž
by mělo v budoucnosti něco vzniknout. Sám nemohu
vědět, zda to bude mnoho či málo.

Dovětek 1935

Vydavatel této sbírky autobiografií nezamýšlel, po-

kud vím, některou z nich po nějakém čase rozšířit. Je
možné, že zde k tomu dochází poprvé. Podnětem k to-
muto podniku bylo přání amerického nakladatele, který
chtěl spisek předložit publiku v novém vydání. Prvně
vyšel v Americe r. 1927 (u Brentana) pod titulem An
Autobiographical Study, avšak v nešťastném spojení
s jiným esejem The Problem of Lay-Analyses,30 jehož
název ho překryl. Práce má dvě hlavní témata: mé ži-
votní osudy a dějiny psychoanalýzy. Obé spolu úzce
souvisí. Autobiografie ukazuje, jak se psychoanalýza
stala obsahem mého života, a průkazně dokládá, že nic,
co mě osobně potkalo, si vedle mých vztahů k vědě ne-
zaslouží zájmu. Krátce před sepsáním vlastního životo-
pisu se zdálo, že můj život následkem recidívy zhoubné-
ho onemocnění záhy skončí. Umění chirurga mě však
r. 1923 zachránilo a zůstal jsem naživu a práceschopný,
byť už nikdy bez potíží. V dalších deseti letech jsem ne-

30
[Die Frage der Laienanatyse, 1926, GW XIV.]

(55)
přestal analyticky pracovat a publikovat, jak dokazují
mé XII. svazkem zakončené Sebrané spisy (Mezinárod-
ní psychoanalytické nakladatelství ve Vídni).31 Oproti
dřívějšku však shledávám podstatný rozdíl. Došlo
k rozplétání nitek, které se v mém vývoji dříve spojily.
Později získané zájmy ustoupily a starší, původnější, se
opět prosadily. Vykonal jsem sice v tomto posledním
desetiletí ještě mnohý významný kus analytické práce,
např. revizi problému úzkosti ve spisu Zábrana, sym-
ptom a úzkost, 1926.32 Též se mi v r. 1927 podařilo hlad-
ce objasnit sexuální fetišismus. 33 Lze však právem říci,
že jsem od stanovení dvojice pudů (erotu a pudu smrti)
a diferenciace psychiky osobnosti na Já, Nadjá a Ono
(1923) již ničím podstatným k psychoanalýze nepřispěl.
Co jsem napsal později, by mohlo bez újmy chybět ne-
bo by to záhy doplnil někdo jiný. Souviselo to s mou
proměnou, mohlo by se to snad nazvat částí regresivní-
ho vývoje. Po celoživotní oklice přes přírodní vědy, me-
dicínu a psychoterapii se můj zájem navrátil k oněm
kulturním problémům, které kdysi poutaly k myšlení
procitnuvšího jinocha. Již na výši psychoanalytické prá-
ce v roce 1912 pokusil jsem se v knize Totem a tabu vy-
užít nově získaných analytických poznatků k výzkumu
původu náboženství a mravnosti. Dva pozdější eseje
Budoucnost jedné iluze (1927) a Nespokojenost v kultu-
ře ( 1930) na toto pracovní zaměření navázaly. Poznával
jsem stále jasněji, že dění v historii lidstva — vzájemné
působení lidské povahy, kulturního vývoje a oněch pra-
zážitků, z nichž vzešlo náboženství — je pouhým zrca-
dlením dynamických konfliktů mezi Já, Ono a Nadjá,
jež studuje psychoanalýza u jednotlivce. Jedná se o stej-
né procesy, jež se opakují na širším jevišti. V Budoucno-
sti jedné iluze jsem hodnotil náboženství převážně zá-
porně. Později jsem nalezl spravedlivější formuli: moc
náboženství spočívá dozajista na pravdivosti jeho obsa-
hu, ale tato pravda není materiální, nýbrž historická. 34
Tyto studie, které vycházejí z psychoanalýzy, ale da-
31
[Gesammelte Schriften I—XII, 1924-34.]
32
[Hemmung, Symptom und Angst, 1926, GW XIV.]
33
[Fetischismus. 1927, GW XIV.]
34
[K. rozdílu mezi „materiální" a „historickou" pravdou náboženství
viz pozn. 14 v Budoucnosti jedné iluze]

(56)
leko ji svým významem přesahují, nalezly snad u publi-
ka větší ohlas než psychoanalýza sama. Přispěly svým
podílem ke vzniku krátkodobé iluze, že náležíme k au-
torům, jimž je ochoten naslouchat velký německý ná-
rod. Jeden z jeho nejpovolanějších mluvčích, Thomas
Mann, mně v roce 1929 obsažnými blahovolnými věta-
mi přisoudil místo v moderních dějinách ducha. 35 O ně-
co později byla pak na radnici ve Frankfurtu nad Mo-
hanem oslavována moje dcera Anna, když zde v mém
zastoupení přejímala Goethovu cenu za rok 1930.36 By-
lo to vyvrcholení mého občanského života. Zakrátko se
naše otčina zúžila a národ už o nás nechtěl vědět.

Zde si dovolím své autobiografické sdělení uzavřít.

Pokud se týče mých dalších osobních poměrů, zápasů,
zklamání a úspěchů, nemá veřejnost právo vědět o nich
více. V některých ze svých spisů — Výklad snů, Psycho-
patologie všedního života — jsem byl beztak otevřeněj-
ší a upřímnější než bývají osoby, které popisují svůj
život pro současníky či potomky. Dostalo se mi za to
pramálo vděku; na základě svých zkušeností nemohu
nikomu doporučit, aby jednal jako já.
Ještě několik slov k osudům psychoanalýzy v tomto
desetiletí. Není již pochyb, že přetrvá; prokázala svou
životnost i schopnost dalšího vývoje jako vědní obor
i jako terapie. Počet přívrženců organizovaných v Me-
zinárodní psychoanalytické společnosti se podstatně
rozmnožil. Ke starším místním pobočkám ve Vídni,
Berlíně, Budapešti, Londýně, Holandsku a Švýcarsku
přibyly nové v Paříži, Kalkatě, dvě v Japonsku, několik
ve Spojených státech, naposledy po jedné v Jeruzalémě
a Jižní Africe a dvě ve Skandinávii. Tyto místní pobočky
udržují z vlastních prostředků vzdělávací ústavy,
v nichž se učí psychoanalýze dle jednotného plánu,
a ambulatoria, v nichž zkušení analytikové i adepti po-
skytují potřebným bezplatnou léčbu. Jinde se o vytvoře-
ní takových institucí usiluje. Členové Mezinárodní psy-
choanalytické společnosti se setkávají každý druhý rok
na kongresech, kde se konají vědecké přednášky a řeší
organizační otázky. XIII. kongres, kterého jsem se sám

35
[Th. Mann. Die Stellung Freuds in der modemen Geistesgeschichte
(1929), Gesammelte Werke in zwôlf Bänden, XI.]
36
[Viz ediční poznámku k Reči k udělení Goethovy ceny]

(57)
již nemohl zúčastnit, se konal r. 1934 v Luzernu. Snahy
účastníků se rozbíhají ze společné základny různými
směry, jedni kladou hlavní důraz na vyjasnění a pro-
hloubení psychoanalytických poznatků, jiní se snaží
spolupracovat s interní medicínou a psychiatrií. V prak-
tickém ohledu usiluje část analytiků o uznání psychoa-
nalýzy univerzitami, o její převzetí do lékařských učeb-
ních osnov. Jiní nechtějí, aby pedagogický význam psy-
choanalýzy ustoupil lékařskému, a spokojují se pozicí
mimo tyto instituce. Čas od času se stává, že se některý
analytik izoluje ve snaze prosadit dílčí psychoanalytic-
ký objev či hledisko na úkor všech ostatních. Celek
však působí povzbudivým dojmem vážné vědecké prá-
ce na vysoké úrovni.
 [II]

_
m m SĚSĚ
 „KULTURNÍ" SEXUÁLNÍ MORÁLKA
A MODERNÍ NERVOZITA

Ve své nedávno zveřejněné Sexuální etice1 se von

Ehrenfels podrobně zabývá rozlišením „přirozené"
a „kulturní" sexuální morálky. Přirozenou sexuální mo-
rálkou se tu rozumí taková morálka, pod jejíž vládou si
nějaký lidský kmen dokáže trvale udržet zdraví a život-
ní zdatnost, kulturní sexuální morálkou pak taková, je-
jíž dodržování lidi spíše podněcuje k intenzívní a pro-
duktivní kulturní práci. Tento protiklad se dá nejlépe
objasnit tím, že se proti sobě postaví konstitutivní a kul-
turní vybavení určitého národa. Z von Ehrenfelsova spi-
su tu chci vyzvednout jen tolik, kolik je třeba, abych na
to mohl navázat svým vlastním příspěvkem, a pro další
zhodnocení těchto významných vývodů odkazuji na
spis samotný.
Je nasnadě domněnka, že pod vládou kulturní sexuál-
ní morálky mohou být zdraví a životní zdatnost jednot-
livých lidí vystaveny různým újmám a že škody vyplý-
vající pro jednotlivce z obětí, které jsou jim ukládány,
dosáhnou nakonec tak vysokého stupně, že se touto
oklikou ocitá v nebezpečí i onen konečný kulturní cíl.
Von Ehrenfels také skutečně ukazuje, že sexuální mo-
rálku ovládající naši přítomnou západní společnost mu-
sí činit zodpovědnou za celou řadu škod, a třebaže plně
uznává její vysokou schopnost kulturní stimulace, do-
spívá k tomu, že ji odsuzuje nakonec jakožto něco, co
potřebuje být zreformováno. Pro kulturní sexuální mo-
rálku, která nám vládne, je podle něho charakteristické,
že na pohlavní život muže jsou přenášeny femininní po-
žadavky a že je zapovídán každý sexuální styk s výjim-

1
[Christian von Ehrenfels, Sexualethik, Wiesbaden 1907, v edic. řadě
Grenzfragen des Nerven- und Seetenlebens, ed. L v. Lowenfeld, sv. 56.
— Ch. v. Ehrenfels (1859—1932) byl profesorem filozofie v Praze.]

(61)
kou styku manželsky monogamního. Ohled na přiroze-
nou rozdílnost pohlaví nutí pak ovšem k tomu, že pro-
hřešky muže jsou trestány méně rigorózně a že se takto
ve skutečnosti u muže připouští dvojí morálka. Společ-
nost, která přistupuje na tuto dvojí morálku, nemůže
však v „pravdymilovnosti, čestnosti a humánnosti" 2 pře-
kročit jistou úzce vymezenou míru, musí své příslušníky
vést k zastírání pravdy, k přikrašlování a ke klamání se-
be sama i ke klamání druhých. Ještě škodlivěji působí
kulturní sexuální morálka tím, že se faktor mužského
výběru, jehož působením jedině lze dosáhnout zlepšení
konstituce, velebením monogamie ochromuje, neboť vi-
tální výběr je u kulturních národů humánností a hygie-
nou snížen na minimum. 3
Nuže, mezi oněmi škodlivými účinky, které jsou kul-
turní sexuální morálce připisovány k tíži, postrádá lékař
jeden, jehož význam zde má být podrobně probrán.
Mám na mysli stupňování moderní, to znamená v naší
přítomné společnosti rychle se šířící nervozity, které je
třeba vyvozovat právě z této morálky. Příležitostně
upozorní lékaře nervově nemocný sám na protiklad
mezi konstitucí a kulturními požadavky, který je třeba
brát v úvahu mezi příčinami choroby, když prohlásí: „V
naší rodině jsme se všichni stali neurotickými, protože
jsme chtěli být něčím lepším, než podle svého původu
můžeme být." Lékaře nutí také dost často k zamyšlení
pozorování, že neuróze propadají právě potomci tako-
vých otců, kteří přicházejí do velkoměsta jako dobyva-
telé pocházející z prostého a zdravého venkovského
prostředí, z hrubých, ale zdatných rodin, a kteří nechají
své děti pozvednout se v krátkém časovém údobí na
kulturně vysokou úroveň. Souvislost „vzrůstající nervo-
zity" s moderním kulturním životem proklamovali však
hlasitě především sami lékaři nervových chorob. V čem
hledají důvody této závislosti, doložíme několika výňat-
ky z publikovaných úvah vynikajících pozorovatelů.
W. Erb: 4 „Původně položená otázka vyúsťuje nyní
v otázku, zda uvedené příčiny nervozity jsou v naší mo-
2
Tamtéž, 32n.
3
Tamtéž, 35.
4
[Wilhelm Erb] Ober die Wachsende Nervositát unserer Zeit, [Heidel-
berg] 1893.

(62)
děrní existenci dány v tak vystupňované míře, že činí
vysvětlitelným její znatelný přírůstek — a na tuto otáz-
ku se asi musí bez váhání odpovědět kladně, jak ukáže
letmý pohled na náš moderní život a jeho uspořádání."
„Už z řady obecných skutečností zřetelně vysvítá: mi-
mořádných výdobytků nové doby, objevů a vynálezů ve
všech oblastech a uhájení pokroku proti rostoucí kon-
kurenci bylo dosaženo velkou duševní prací a jen jí mo-
hou být uchovány. Nároky na výkonnost jednotlivce
v existenčním boji značně stouply a ten jim může dostát
jen s vypětím všech svých duševních sil; současně
vzrostly ve všech kruzích potřeby jednotlivce a nároky
na životní požitky, a neslýchaný přepych se rozšířil i na
ty vrstvy obyvatelstva, které jím předtím byly zcela ne-
dotčeny; v širokých lidových kruzích přibylo nábožen-
ské lhostejnosti, nespokojenosti a žádostivosti; nesmír-
ně vystupňovanými dopravními možnostmi a telegraf-
ními a telefonními sítěmi, obepínajícími celý svět, se
zcela změnily poměry v obchodu a směně: všechno pro-
bíhá ve spěchu, noc je využívána k cestování a den
k uzavírání obchodů, dokonce i „rekreační cesty" se sta-
ly zdrojem námahy pro nervový systém; velké politické,
průmyslové a finanční krize vnášejí neklid do daleko
širších kruhů obyvatelstva než dříve; zcela obecnou se
stala účast na politickém životě: politické, náboženské
a sociální boje, stranické zápasy, volební agitace a nez-
měrně vystupňované spolkaření rozpalují hlavy, nutí
mysl k stále novému vypětí a ukrádají čas pro zotavení,
spánek a odpočinek; život ve velkých městech se stal
stále rafinovanějším a neklidnějším. Vyčerpané nervy
hledají zotavení ve vystupňovaném dráždění, v silně
okořeněných požitcích, aby tak dospěly k ještě větší
únavě; moderní literatura se zabývá převážně nejože-
havějšími problémy, které jitří všechny vášně, podporu-
jí smyslnost a poživačnost, pohrdání všemi etickými zá-
sadami a všemi ideály; předvádí čtenářovu duchu pato-
logické postavy, psychopaticko-sexuální, revoluční a ji-
né problémy; náš sluch je vzrušován a nadměrně dráž-
děn vtíravou a hlučnou hudbou servírovanou ve vel-
kých dávkách, divadla upoutávají svými vzrušujícími
představeními všechny smysly; i výtvarná umění se
obracejí nejraději k odpuzujícímu, ohyzdnému a rozči-
lujícímu a neostýchají se stavět nám před oči s odpuzu-

(63)
jící reálností i to, co skutečnost skýtá nejhroznějšího."
„Takto ukazuje už i tento všeobecný obraz, že v na-
šem moderním kulturním vývoji existuje celá řada ne-
bezpečí; v jednotlivostech může být ještě několika rysy
doplněn!"
Binswanger: 5 „Jako veskrze moderní nemoc byla oz-
načována speciálně neurastenie, a Beard, kterému vdě-
číme za její první přehledný popis, se domníval, že ob-
jevil nové nervové onemocnění, které se vyvinulo speci-
álně na americké půdě. Tato domněnka byla přirozeně
mylná; ale skutečnost, že svérázné rysy této nemoci
mohl na základě bohaté zkušenosti poprvé postihnout
a zachytit právě americký lékař, je zajisté příznačná
pro blízké vztahy, jaké lze pozorovat mezi touto choro-
bou a moderním životem, s jeho uspěchanou a nespou-
tanou honbou za penězi a majetkem a s oněmi nesmír-
nými pokroky v technické oblasti, které učinily čímsi
iluzorním všechny časové a prostorové překážky vzá-
jemné komunikace."
R. von Krafft-Ebing: 6 „V životním způsobu nesčet-
ných kulturních lidí se dnes projevuje spousta antihygi-
enických momentů, které činí bezprostředně pochopi-
telným, že se nervozita neodvratným způsobem rozmá-
há, neboť tyto škodlivé momenty působí především
a většinou právě na mozek. V politických a sociálních,
speciálně pak v obchodních, průmyslových a zeměděl-
ských podmínkách kulturních národů došlo právě
v průběhu posledních desetiletí k proměnám, které
značně změnily povolání, občanské postavení a majet-
kové poměry jednotlivců, a to na útraty nervového sy-
stému, který musí dostát zvýšeným sociálním a hospo-
dářským nárokům vynakládáním většího napětí, při-
čemž zotavování je po mnoha stránkách nedostatečné."
Těmto teoretickým vývodům — a mnoha jiným po-
dobně znějícím — musím vytknout nikoli snad, že by
byly mylné, nýbrž že se ukazují nepostačující k tomu,
aby objasnily jednotlivosti v projevech nervových po-
ruch, a že nepřihlížejí právě k nejvýznamnějšímu z etio-

5
[Otto Binswanger,] Die Pathologie und Therapie der Neurasthenie,
[Jena] 1896.
6
[R. von Krafft-Ebing,] Nervosität und neurasthenische Zustände,
[Wien] 1895, I t . (In: Nothnagel, Handbuch der spez. Pathologie und
Therapie.)

(64)
logicky účinných momentů. Jestliže necháme stranou
neurčitější druhy „nervozity" a zaměříme pozornost na
vlastní formy neurotických onemocnění, zredukuje se
poškozující účinek kultury v podstatě na škodlivé potla-
čení sexuálního života u kulturních národů (nebo vrs-
tev) onou „kulturní" sexuální morálkou, která u nich
vládne.
Důkaz pro toto tvrzení jsem se vynasnažil podat
v řadě odborných prací; 7 nemohu ho tady opakovat, ale
přece jen chci nejdůležitější argumenty ze svých studií
uvést i na tomto místě.
Přesněji zaostřené klinické pozorování nám dává
právo rozlišit u neurotických chorobných stavů dvě
skupiny, vlastní neurózy a psychoneurózy. U prvních se
zdá, že poruchy (symptomy), ať už se projevují fyzicky
nebo psychicky, jsou toxické povahy: jsou zcela obdob-
né jevům, které se dostavují při nadměrné absorpci ur-
čitých nervových jedů nebo při jejich vysazení. Tyto
neurózy — shrnované většinou pod pojmem neuraste-
nie — mohou být vyvolány, aniž by muselo spolupůso-
bit nějaké dědičné zatížení, jistými škodlivými vlivy se-
xuálního života a forma onemocnění odpovídá přitom
druhu těchto škodlivin, takže lze dost často z klinického
obrazu bezprostředně usoudit na příslušnou speciální
sexuální etiologii. Mezi jinými škodlivými kulturními
vlivy, které zmínění autoři činí zodpovědnými za vznik
chorob, a mezi formou neurotického onemocnění však
takováto pravidelná korespondence naprosto chybí.-Se-
xuální faktor lze tedy mezi příčinami vlastních neuróz
označit za nejpodstatnější.
U psychoneuróz je dědičný vliv významnější a příčin-
né souvislosti méně průhledné. Speciální vyšetřovací
metoda, která je známa jako psychoanalýza, však
umožnila zjistit, že symptomy těchto chorob (hysterie,
obsedantní neurózy atd.) jsou psychogennía závisejí na
působení nevědomých (vytěsněných) představových
komplexů. Tatáž metoda nám ale umožnila poznat i ty-
to nevědomé komplexy a ukázala nám, že mají, řečeno
zcela obecně, sexuální obsah; svůj zdroj mají v sexuál-
ních potřebách neukojených lidí a představují pro ně

7
[S. Freud,] Sammlung kleiner Schriften zur Neurosentehre. Wien
1906. [GW I.]

(65)
jakýsi druh náhradního ukojení. Takto musíme tedy ve
všech momentech, které škodí sexuálnímu životu, potla-
čují jeho projevy a přesouvají jeho cíle jinam, spatřovat
patogenní faktory i v případě psychoneuróz.
Teoretickému rozlišování mezi toxickými a psycho-
genními neurózami neubírá přirozeně nijak na významu
ani fakt, že u většiny nervózních osob se dají pozorovat
poruchy obojího původu.
Kdo je nyní spolu se mnou připraven hledat etiologii
nervozity především v škodlivých vlivech zasahujících
sexuální život, bude ochoten sledovat i následující úva-
hy, jejichž cílem je vřadit otázku vzrůstající nervozity
do obecnější souvislosti.
Naše kultura je zcela obecně založena na potlačová-
ní pudů. Každý jednotlivec se pro ni vzdal části svého
vlastnictví, své svrchovanosti, agresivních a mstivých
sklonů své osobnosti; z těchto příspěvků vzniklo spo-
lečné kulturní bohatství, tvořené statky materiálními
i ideálními. Tím, co jednotlivá individua pohnulo k to-
muto zřeknutí, byly zajisté vedle životní nezbytnosti
především rodinné city odvozené z erotiky. Okruh toho,
čeho se lidé v průběhu kulturního vývoje zříkali, se roz-
šiřoval: jednotlivým pokrokům tohoto procesu se do-
stalo náboženské sankce; ona část pudového ukojení,
které se člověk vzdal, byla přinesena v oběť božstvu;
takto získané společné statky byly prohlášeny za „po-
svátné". Kdo se následkem své nepoddajné konstituce
tomuto potlačení pudů není s to přizpůsobit, stojí vůči
této společnosti v pozici „zločince", „psance" (outlaw),
pokud mu jeho společenské postavení a jeho vynikající
schopnosti nedovolí prosadit se jako velký muž, jako
„hrdina".
Sexuální pud — nebo přesněji řečeno: sexuální pudy,
neboť analytické zkoumání učí, že sexuální pud se sklá-
dá z mnoha komponent, dílčích pudů — je u člověka
pravděpodobně vyvinut silněji než u většiny vyšších zví-
řat a v každém případě jsou jeho projevy permanent-
nější, neboť téměř úplně překonal onu periodičnost, na
kterou u zvířat zůstává vázán. Dává kulturní práci k dis-
pozici neobyčejně velká kvanta energie, a to v důsledku
té zvláštní schopnosti, u něho obzvlášť výrazné, přesou-
vat svůj cíl, aniž by přitom pozbýval na intenzitě. Tuto
schopnost, zaměnit cíl původně sexuální za jiný, který

(66)
už sexuální není, ale je s ním psychicky příbuzný, ozna-
čujeme jako schopnost sublimace. V protikladu k této
přesouvatelnosti, v níž'spočívá jêho kulturní význam,
vyskytují se u sexuálního pudu i obzvlášť tvrdošíjné fi-
xace, které ho činí kulturně nezužitkovatelným a působí
eventuálně, že se zvrhá v takzvané úchylky. Původní sí-
la sexuálního pudu je pravděpodobně u jednotlivých in-
dividuí různě velká; rozhodně pak u něho kolísá onen
podíl, který je způsobilý k sublimaci, Představujeme si,
že o tom, jak velká část sexuálního pudu se u jednotliv-
ce ukáže jako sublimovatelná a zužitkovatelná, rozho-
duje především vrozená konstituce; životním vlivům
a intelektuálnímu ovlivňování psychického aparátu se
kromě toho podaří navodit sublimaci i určité další části.
Bez hranic však tento proces přesouvání jistě není,
zrovna tak jako není u našich strojů bez hranic přemě-
na tepla v mechanickou práci. Určitá míra přímého se-
xuálního ukojení zdá se být pro většinu konstitucí ne-
vyhnutelná a odepření této individuálně proměnlivé mí-
ry přímého ukojení má za následek jevy, které musíme
kvůli jejich funkční škodlivosti a subjektivnímu charak-
teru nelibosti počítat k chorobám.
Další výhledy se otevírají, jestliže vezmeme v úvahu
skutečnost, že sexuální pud člověka původně vůbec ne-
slouží účelům rozmnožování, nýbrž má za cíl určité dru-
hy získávání slasti.8 Takto se projevuje v dětství člově-
ka, kdy dosahuje svého cíle, tedy získání slasti, nejenom
na genitáliích, ale i na jiných místech těla (erogenní zó-
ny), a proto se může na tyto pohodlně dostupné objekty
omezit a o jiné nedbat. Toto stadium označujeme jako
stadium autoerotismu a pokládáme za úkol výchovy
klást mu meze, protože setrvávání v něm by učinilo se-
xuální pud pro pozdější dobu neovladatelným a nezu-
žitkovatelným. Vývoj sexuálního pudu směřuje pak od
autoerotismu k objektní lásce a od autonomie erogen-
ních zón k jejich podřízení primátu genitálií, které mají
sloužit rozmnožování. V průběhu tohoto vývoje je část
sexuálního vzrušení čerpaná z vlastního těla zbrzděna
jakožto pro rozmnožovací funkci nepoužitelná a v příz-
nivém případě podrobena sublimaci..Síly, které se dají

8
[S. Freud,] Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie, Wien 1905. [GW
V; čes. Tři pojednání k teorii sexuality, in: Vybrané spisy III.]

(67)
zužitkovat pro kulturní práci, se tedy získávají z velké
části potlačením takzvaných perverzních složek sexuál-
ního vzrušení.
Vzhledem k této vývojové historii sexuálního pudu
bylo by tedy možno rozlišit tři kulturní stupně: První
stupeň, na němž se sexuální pud může volně projevovat
i tehdy, když se neomezuje jen na cíle rozmnožování;
druhý, na němž je u sexuálního pudu všechno, co ne-
slouží rozmožování, potlačeno; a třetí, na němž se při-
pouští jako sexuální cíl jedině rozmnožování legitimní.
Tomuto třetímu stupni odpovídá naše současná „kultur-
ní" sexuální morálka.
Jestliže se zaměříme na úroveň danou druhým z těch-
to stupňů, musíme především konstatovat, že řada osob
jeho požadavkům v důsledku své konstituce není s to
dostát. Zmíněný vývoj sexuálního pudu od autoerotis-
mu k objektní lásce, která má za cíl spojení genitálií,
u celé řady osob neproběhl správným způsobem a ne-
prosadil se dost důrazně a z těchto poruch vývoje vy-
plývají dvojí odchylky od normální, to znamená kultur-
ně prospěšné sexuality, které jsou navzájem přibližně
ve vztahu pozitivu a negativu. Jsou to především — ne-
hledě k osobám, u nichž je sexuální pud vůbec příliš sil-
ný a nezbrzditelný — různé druhy perverzních osob,
u nichž infantilní fixace na nějaký předběžný sexuální
cíl znemožnila primát rozmnožovací funkce, a homose-
xuálové neboli invertovaní, u nichž se způsobem dosud
ne zcela objasněným sexuální cíl odpoutal od opačného
pohlaví. Jestliže škodlivé následky obou těchto druhů
vývojových poruch jsou nakonec menší, než by se
mohlo očekávat, je třeba toto neškodnější vyústění při-
psat na vrub právě komplexní skladbě sexuálního pudu,
která umožňuje použitelnou výslednou organizaci sexu-
álního života ještě i tam, kde jedna nebo několik složek
pudu zůstaly z vývoje vyloučeny. Konstituce lidí posti-
žených inverzí, homosexuálů, se dokonce často vyzna-
čuje obzvláštní způsobilostí sexuálního pudu ke kulturní
sublimaci.
Silněji vyvinuté a navíc výlučné formy perverzí a ho-
mosexuality činí ovšem své nositele společensky neupo-
třebitelnými a nešťastnými, takže dokonce i kulturní po-
žadavky tohoto druhého stupně musí být uznány za
zdroj utrpení pro jistou část lidstva. Osud těchto osob

(68)
odlišujících se svou konstitucí od ostatních je různý, po-
dle toho, jestli jsou vybaveny v absolutní míře silným
nebo slabším sexuálním pudem. V posledním případě,
při obecně slabém sexuálním pudu, se perverzním lidem
podaří ony sklony, které je přivádějí do konfliktu s mo-
rálními požadavky jejich kulturního stupně, úplně po-
tlačit. Ale to zůstává také, i ideálně vzato, jediným vý-
konem, v kterém uspějí, neboť na toto potlačení svých
sexuálních pudů spotřebují síly, které by jinak byli pou-
žili na kulturní práci. Jsou jakoby vnitřně zbrzděni a na-
venek ochromeni. Platí o nich to, co později budeme
opakovat o abstinenci mužů a žen, tak jak je požadová-
na na třetím kulturním stupni.
Při intenzivnějším, ale perverzním sexuálním pudu je
možné dvojí vyústění. První, kterým se dále nebudeme
zabývat, spočívá v tom, že postižení zůstanou perverzní
a musejí nést důsledky své odchylky od kulturní úrovně.
Druhý případ je daleko zajímavější — jde o to, že pod
vlivem výchovy a společenských požadavků se sice do-
spěje k potlačení perverzních pudů, ale je to takový
druh potlačení, při němž se vlastně nic doopravdy ne-
potlačilo a který může být označen spíš jako potlačení
nezdařené. Zabrzděné sexuální pudy se sice pak nepro-
jevují jako takové: v tom spočívá příslušný úspěch —,
ale projevují se jinými způsoby, které jsou pro
jednotlivce zrovna tak škodlivé a činí ho pro společnost
zrovna tak neupotřebitelným, jako kdyby ony potlače-
né pudy byly ukájeny nezměněnou formou: v tom tkví
neúspěch tohoto procesu, kterým je z dlouhodobého
hlediska úspěch víc než vyvážen. Náhradní jevy, které
tu vystupují v důsledku potlačení pudů, představují prá-
vě to, co popisujeme jako nervozitu, speciálněji jako
psychoneurózy (viz, co bylo řečeno na počátku). Neuro-
tikové jsou onou vrstvou lidí, kteří při vzpírající se kon-
stituci dospějí pod vlivem kulturních požadavků jen
k zdánlivému potlačení pudů, jež se daří čím dál méně,
a kteří proto dokáží pokračovat ve spolupráci na kul-
turním díle jen s velkým vynaložením sil, při vnitřním
ochuzení, anebo v ní musejí jakožto nemocní vždycky
na čas ustat. Neurózy jsem však označil za „negativ"
perverzí, protože projevy vytěsněných perverzních
sklonů při nich vycházejí z nevědomé sféry psychična
a protože tu nicméně ve „vytěsněném" stavu existují ty-
též sklony jako u pozitivně perverzních lidí.

(69)
 Zkušenost učí, že pro většinu lidí existuje hranice, za
niž jejich konstituce není s to v poslušnosti vůči kultur-
ním požadavkům zajít. Všichni, kdo chtějí být ušlechti-
lejší, než jim dovoluje jejich konstituce, propadnou neu-
róze; cítili by se lépe, kdyby byli mohli zůstat horšími.
Poznatek, že perverze a neuróza se k sobě mají jako
pozitiv k negativu, bývá často nedvojznačně dotvrzen
pozorováním osob patřících k téže generaci. Velmi ča-
sto bývá ze dvou sourozenců bratr sexuálně perverzní
a sestra, která je jakožto žena vybavena slabším sexuál-
ním pudem, bývá neurotickou, jejíž symptomy však vy-
jadřují tytéž sklony jako perverze sexuálně aktivnějšího
bratra, a v souhlasu s tím jsou vůbec v mnoha rodinách
muži zdraví, ale v sociálně nežádoucí míře nemorální,
kdežto ženy ušlechtilé a přejemnělé, ale — těžce ner-
vózní.
Je to jedna ze zjevných společenských nespravedlno-
stí, jestliže kulturní úroveň vyžaduje od všech osob ten-
týž způsob sexuálního života, který se jedněm dík jejich
konstituci bez námahy daří realizovat, zatímco jiným
ukládá nejtěžší psychické oběti, ale zato nespravedlnost
bývá ovšem většinou potlačena tím, že se lidé morální-
mi předpisy neřídí.
Při svých úvahách jsme vycházeli doposud z poža-
davků onoho druhého námi předpokládaného kulturní-
ho stupně, které spočívají v tom, že každá takzvaná
perverzní sexuální aktivita je zapovězena, ale sexuální
styk označovaný jako normální není nijak omezen.
Shledali jsme, že i při tomto rozvržení sexuální volnosti
a sexuálního omezení je část jednotlivců jakožto per-
verzních odsunuta stranou, a jiná část, ti, kteří se snaží
nebýt perverzními, zatímco na základě své konstituce
by takoví měli být, je vháněna do neurózy. Je nyní snad-
né předpovědět, jakého úspěchu se dosáhne, jestliže se-
xuální svoboda bude ještě dále omezena a kulturní po-
žadavky stoupnou na úroveň třetího stupně, jestliže te-
dy bude zapovězena každá jiná sexuální aktivita než ta,
která je vázána na legitimní manželství. Počet silných
jedinců, kteří se postaví do otevřeného protikladu vůči
kulturnímu požadavku, se mimořádně zvýší, a zrovna
tak i počet oněch slabších, kteří se ve svém konfliktu
mezi tlakem kulturních vlivů a odporem vlastní konsti-
tuce utečou do neurotického onemocnění.

(70)
 Vytyčme si za cíl zodpovědět tri otázky, které tu vy-
vstávají: 1) před jaký úkol staví jednotlivce kulturní po-
žadavek onoho třetího stupně, 2) zda dovolené legitim-
ní sexuální ukojení je s to poskytnout přijatelné od-
škodnění za to, čeho se jedinec má jinak zříci, 3) v ja-
kém poměru jsou případná poškození způsobená tímto
odříkáním k jeho kulturní prospěšnosti.
Zodpovězení první otázky souvisí s často rozbíraným
problémem, který tu nemůžeme probrat vyčerpávajícím
způsobem, s problémem sexuální abstinence. To, co od
jednotlivce požaduje náš f třetí kulturní stupeň, je absti-
nence až do uzavření manželství pro obě pohlaví a ce-
loživotní abstinence pro všechny ty, kdo žádné legitimní
manželství neuzavřou. Tvrzení, že sexuální abstinence
není škodlivá a že není nijak těžké ji dodržet, které je
vhod všem autoritám, bylo často zastáváno i lékaři. Dá
se říci, že úkol zvládat tak mocná hnutí, jako jsou hnutí
sexuálního pudu, jiným způsobem než jejich ukojením
je úkolem, který může vyžadovat od určitého člověka
vynaložení všech jeho sil. Zvládnutí sublimací, převede-
ním sexuálních pudových sil ze sexuálního cíle na vyšší
cíle kulturní, se zdaří jen menšině, a i té zajisté jen na
čas, nejméně snadno v životním období prudké mladi-
stvé síly. Většina ostatních se stává neurotickou nebo
utrpí jinou škodu. Zkušenost ukazuje, že většina osob
tvořících naši společnost na úkol kladený abstinencí
konštitučné nestačí. Kdo by byl onemocněl i při mírněj-
ším sexuálním omezení, onemocní při požadavcích naší
dnešní kulturní morálky o to spíš a o to intenzivněji, ne-
boť proti ohrožení normální sexuální tendence vadnými
vrozenými sklony a vývojovými poruchami nemáme
žádné lepší zajištění než sexuální ukojení samo. Čím víc
je někdo disponován k neuróze, tím hůř snáší abstinen-
ci; dílčí pudy, které se ve svrchu zmíněném smyslu vym-
kly normálnímu vývoji, se totiž staly současně i o to
nezabrzditelnějšími. Ale i ti, kdo by byli při požadav-
cích druhého kulturního stupně zůstali zdraví, jsou nyní
ve velkém počtu dohnáni k neuróze. Psychický význam
sexuálního ukojení se totiž odříkáním zvyšuje; nahro-
maděné libido se ocitá v situaci, kdy se snaží vyslídit ně-
které ze slabších míst ve výstavbě vita sexualis — a ta
chybějí jen zřídka —, aby tam prorazilo k neurotickému
náhradnímu ukojení v podobě chorobných symptomů.

(71)
Kdo je s to vniknout do souvislostí podmiňujících neu-
rotické onemocnění, dojde brzy k přesvědčení, že přibý-
vání neurotických onemocnění v naší společnosti má
původ v stupňujícím se sexuálním omezování.
Dostáváme se pak ke druhé otázce, jestli sexuální
styk v legitimním manželství není s to poskytnout plné
odškodnění za omezení ukládané před sňatkem. Materi-
ál pro zápornou odpověď na tuto otázku se tu vnucuje
v míře tak bohaté, že se musíme snažit o co největší
stručnost. Připomeneme především, že naše kulturní se-
xuální morálka omezuje i sexuální styk v manželství sa-
mém, když manželům ukládá, aby plození dětí omezili
na počet většinou velice malý. V důsledku těchto ohledů
existuje uspokojivý sexuální styk v manželství jen po
dobu několika let, přičemž je přirozeně třeba odečíst
ještě dobu, kdy žena musí být šetřena z hygienických
důvodů. Po těchto třech, čtyřech anebo pěti letech pak
ona naděje, že manželství zajistí ukojení sexuálních po-
třeb, selhává; neboť všechny prostředky k zabránění
početí, které se doposud vyskytly, ochuzují sexuální po-
žitek, vadí jemnější citlivosti obou partnerů, nebo mají
dokonce přímý patogenní účinek; s úzkostí před násled-
ky pohlavního styku mizí nejprve vzájemná fyzická
něžnost manželů, v dalším důsledku pak většinou i du-
ševní náklonnost, která měla převzít dědictví počáteční
bouřlivé vášně. Při duševním zklamání a fyzickém strá-
dání, které se takto stává osudem většiny manželství,
ocitají se oba partneři opět v stejném stavu jako dříve
před sňatkem, jenom ochuzeni o jednu iluzi a znovu od-
kázáni na svoji odolnost, aby sexuální pud ovládali
a převáděli jinam. Nebudeme tu zkoumat, do jaké míry
se muži v zralejším věku tento úkol daří; zkušenost
svědčí, že v této situaci velice často využívá onoho
kousku sexuální svobody, kterou mu, i když jen mlčky
a s nechutí, dopřává i nejpřísnější sexuální řád; „dvojí"
sexuální morálka platící pro muže v naší společnosti je
nejlepším doznáním, že ani sama společnost, která
předpisy vytvořila, nevěří v jejich proveditelnost. Zku-
šenost však také ukazuje, že ženy, kterým je jakožto
vlastním nositelkám sexuálních zájmů člověka schop-
nost sublimace dána jen v malé míře a kterým sice ja-
kožto náhrada sexuálního objektu postačuje kojenec,
ale vyrůstající dítě už nikoli, že tedy ženy následkem

(72)
zklamání, jaká přináší manželství, jsou s to onemocnět
těžkými a život trvale narušujícími chorobami. Manžel-
ství za dnešních kulturních podmínek už dávno přestalo
být všelékem proti neurotickým potížím ženy; a jestliže
k němu my lékaři v takovýchto případech pořád ještě
radíme, víme nicméně, že dívka naopak musí být hodně
zdravá, aby manželství dokázala „snášet", a své mužské
pacienty důrazně varujeme před tím, aby si vzali za že-
nu dívku, která je už před sňatkem neurotická. Lékem
proti nervozitě pramenící z manželství by byla spíše
manželská nevěra; čím přísněji je však nějaká žena vy-
chována, čím opravdověji se podřídila kulturnímu poža-
davku, tím více se tohoto východiska obává, a v konflik-
tu mezi svými chtíči a svým pocitem povinnosti hledá
útočiště opět — v neuróze. Nic jiného nechrání její
ctnost tak spolehlivě jako nemoc. Manželský stav, na
který byl sexuální pud kulturního člověka odkazován
během jeho mládí, není tedy s to krýt ani požadavky
svého vlastního životního období; nemůže být vůbec
řeč o tom, že by mohl odškodňovat za dřívější odříkání.
1 ten, kdo uznává tyto škodlivé důsledky kulturní se-
xuální morálky, může v odpověď na naši třetí otázku tr-
vat na tom, že tyto choroby, které v těžkých formách
postihují přece jen pouze menšinu, jsou pravděpodobně
víc než jenom vyváženy kulturním prospěchem, který
vyplývá z takovéhoto dalekosáhlého sexuálního omeze-
ní. Přiznávám, že nejsem schopen patřičně odvažovat
vzájemný podíl zisků a ztrát, ale na straně ztrát bych
mohl uvést ještě všelicos. Vrátím-li se k zmíněnému už
tématu abstinence, musím prohlásit, že abstinence při-
náší ještě i jiná poškození než jen ta, která představují
neurózy, a že tyto neurózy nejsou většinou doceňovány
ve svém plném významu.
Zpožďování sexuálního vývoje a sexuální aktivity,
jak o ně usiluje naše výchova a kultura, je zprvu zajisté
neškodné; jeví se jako nutné, uvážíme-li, v jak pozdních
letech bývá teprve mladým lidem vzdělaných vrstev dá-
na možnost samostatného uplatnění a výdělku. Jsme tu
ostatně nuceni brát zřetel i na úzkou vzájemnou souvis-
lost všech našich kulturních institucí a na nesnáze,
k nimž by to vedlo, kdyby se měla jedna jejich část mě-
nit bez ohledu na celek. Abstinence trvající daleko přes
dvacátý rok není však už u mladého muže něčím nepro-

(73)
blematickým a vede i tam, kde nevyvolá neurózu, k ji-
ným poškozením. Říká se sice, že boj s mocným pudem
a ono zdůraznění všech etických a estetických sil v du-
ševním životě, jehož je k tomu zapotřebí, „zoceluje"
charakter, a pro některé obzvlášť šťastně konstituované
povahy to skutečně platí; je také nutno uznat, že dife-
renciace individuálních povah, v naší době tak vyhraně-
ná, byla umožněna teprve dík sexuálnímu omezení. Ale
v daleko převažující většině případů vyčerpává boj pro-
ti smyslnosti energii, kterou daný charakter disponuje,
a to právě v době, kdy mladý muž má zapotřebí všech
svých sil, aby si vydobyl svůj podíl a místo ve společ-
nosti. Poměr mezi možnou sublimací a nutnou sexuální
aktivitou samozřejmě značně kolísá podle jednotlivých
individuí, a dokonce i podle různých typů povolání. Ab-
stinující umělec je sotva doopravdy myslitelný, abstinu-
jící mladý učenec není zajisté ničím vzácným. Tento
druhý může zdrženlivostí získat volné síly pro své studi-
um, u prvního je pravděpodobně jeho umělecký výkon
mocně podněcován právě sexuálními prožitky. Vcelku
jsem nijak nenabyl dojmu, že by sexuální abstinence
pomáhala formovat energické, samostatné muže činu
nebo originální myslitele, odvážné osvoboditele a refor-
mátory, daleko častěji vytváří hodné slabochy, kteří
později splynou s onou velkou masou, která se zpravi-
dla nechává proti své vůli vést podněty vycházejícími
od silných jednotlivců.
To, že sexuální pud vystupuje vcelku svévolně a ne-
poddajné, se projevuje i na výsledcích abstinenčního
úsilí. Kulturní výchova usiluje snad jen o jeho dočasné
potlačení až do uzavření sňatku a má v úmyslu dát mu
pak svobodu, aby ho mohla využít. Ale když jde o pud,
extrémní ovlivnění je pořád ještě snadnější než umírně-
nost; potlačení zašlo velice často příliš daleko a vedlo
k tomu nežádoucímu výsledku, že sexuální pud zůstává
po svém propuštění na svobodu postižen trvalými poru-
chami. Proto úplná abstinence v mládí nebývá často
u mladého muže nejlepší přípravou na manželství. Ženy
toto tuší a dávají mezi svými nápadníky přednost těm,
kteří se už jako muži osvědčili u jiných žen. Obzvlášť
zřetelná jsou poškození, která přísný požadavek absti-
nence až do sňatku vyvolává u žen. Úkol potlačit smysl-
nost dívky až do jejího provdání nebere výchova zjevně

(74)
nijak na lehkou váhu, neboť pracuje s nejostřejšími pro-
středky. Nejenomže zakazuje sexuální styk a stanoví
vysoké prémie za uchování ženské nevinnosti, ale chrá-
ni také zrající ženské individuum před pokušením tím,
že je udržuje v nevědomosti o všech věcných aspektech
role, která je mu určena, a netrpí u něho žádné milostné
hnutí, které nemůže vést k manželství. Výsledkem toho
je, že dívky, když je jim zamilovanost náhle rodičovský-
mi autoritami dovolena, nejsou schopny příslušného
psychického výkonu a vstupují do manželství nejisté
svými vlastními pocity. Následkem umělého zpoždění
erotické funkce připravují muži, který si všechno svoje
dychtění šetřil pro ně, jedině samá zklamání; svými du-
ševními city lpějí ještě na rodičích, jejichž autoritu
u nich vytvořilo sexuální potlačování, a ve svém fyzic-
kém chování se projevují jako frigidní, což u muže za-
braňuje jakémukoli hodnotnějšímu sexuálnímu požitku.
Nevím, jestli se typ anestetické ženy vyskytuje i mimo
sféru kulturní výchovy, pokládám to však za pravděpo-
dobné. Výchovou je v každém případě přímo pěstován,
a tyto ženy, u nichž početí není provázeno slastí, proje-
vují pak málo chuti častěji s bolestmi rodit. Takto je
přípravou na manželství mařen samotný účel manžel-
ství; když je pak vývojové pozdržení u ženy překonáno
a na vrcholu její ženské existence v ní procitne plná
schopnost lásky, je její vztah k manželovi už dávno po-
kažen; jako odměna za její dosavadní poddajnost jí
zbývá volba mezi neukojeným toužením, nevěrou nebo
neurózou.
Sexuální chování určitého člověka vytváří model pro
celý jeho ostatní způsob reagování ve světě. Kdo jako
muž svůj sexuální objekt energicky dobývá, tomu mů-
žeme připsat podobnou bezohlednou energii i při sledo-
vání jiných cílů. Kdo se naproti tomu z rozmanitých
ohledů zříká ukojení svých silných sexuálních pudů, ten
si bude i jinde v životě počínat spíše smířlivě a rezigno-
vaně než průbojně. Speciální aplikaci této teze o mode-
lové roli sexuálního života pro projevy jiných funkcí lze
snadno konstatovat u veškerého ženského pohlaví. Vý-
chova jim nedopřává, aby se intelektuálně zaobíraly se-
xuálními problémy, pro které u nich existuje největší
vrozená zvídavost, zastrašuje je odsuzujícím soudem, že
taková zvědavost je neženská a že je znakem hříšného

(75)
založení. Tím jsou odstrašovány od myšlení vůbec, vě-
dění pro ně pozbývá hodnoty. Zákaz myslet 9 přesahuje
samotnou sexuální sféru, zčásti v důsledku nevyhnutel-
ných souvislostí, zčásti automaticky, zcela podobně, ja-
ko tomu bývá u mužů s náboženským zákazem myslet
a u řádných poddaných se zákazem myšlení plynoucím
z loajality. Nevěřím, že „fyziologická slabomyslnost"
ženy je vysvětlitelná, jak ve svém mnohonásobně kriti-
zovaném spise dovozoval Moebius, 10 biologickým pro-
tikladem mezi intelektuální prací a pohlavní aktivitou.
Naproti tomu se domnívám, že nepochybný fakt inte-
lektuální inferiority tak četných žen je třeba vyvozovat
ze zabrzdění myšlenkové aktivity, kterého je třeba
k potlačení sexuality.
Když se probírá otázka abstinence, rozlišuje se s ne-
dostatečnou přísností její dvojí forma, zdržování se ja-
kékoli sexuální aktivity vůbec a zdržování se sexuálního
styku s opačným pohlavím. Pro mnoho osob, které se
pyšní úspěšnou abstinencí, se tato abstinence stala mož-
nou jen s pomocí masturbace a podobných způsobů
ukojení, které navazují na autoerotické sexuální aktivity
raného dětství. Ale právě kvůli tomuto jejich vztahu ne-
jsou tyto náhradní prostředky sexuálního ukojení roz-
hodně nijak neškodné; disponují k četným formám neu-
róz a psychóz, pro něž je podmínkou regrese sexuální-
ho života k jeho infantilním formám. Masturbace také
rozhodně neodpovídá ideálním požadavkům kulturní
sexuální morálky, a vhání proto mladé lidi do podo-
bných konfliktů s výchovným ideálem, jakým chtěli prá-
vě uniknout abstinencí. Kazí dále charakter zhýčkáním,
k němuž takto po nejedné stránce dochází, za prvé pro-
to, že učí dosahovat závažných cílů bez námahy, poho-
dlnými způsoby namísto energického vypětí sil, přičemž
se tedy uplatňuje princip modelové role sexuality, a za
druhé proto, že ve fantaziích provázejících ukojení je
sexuální objekt vyvyšován k takové znamenitosti, jaká
se pak v realitě snadno nenajde. Vždyť jeden duchaplný

9
[K „zákazu myslet", který Freud pozdčji dává do souvislosti se záka-
zy religiózními, srov. Budoucnost jedné iluze, 292, 308, 311, Proč válka?,
207. a 35. přednášku k úvodu do psychoanalýzy, Praha 1969. 473n.]
10
[Paul Julius Moebius. Uher den physiologischen Schttachsinn des
Weibes, Halle 1903.]

(76)
 spisovatel (Karl Kraus ve vídeňské „Die Fackel") doká-
zal v cynickém vtipu vyslovit pravdu dík pouhému pře-
vrácení obvyklého soudu: Koitus je jenom nedostateč-
nou náhražkou za onanii!
Přísnost kulturních požadavků a obtížnost úkolu, kte-
rý představuje abstinence, vedly společně k tomu, že se
jádrem abstinence stal požadavek vystříhat se spojení
genitálií různých pohlaví a že se vytváří příznivější situ-
ace pro jiné druhy sexuální aktivity, které se takříkajíc
rovnají poloviční poslušnosti. Od té doby, co je normál-
ní sexuální styk morálkou — a kvůli možnostem infekce
i hygienou — tak neúprosně pronásledován, nabyly tak-
zvané perverzní způsoby styku mezi oběma pohlavími,
při nichž roli genitálií přebírají jiná místa těla, ze spole-
čenského hlediska nepochybně na významu. Tyto akti-
vity nemohou však být pokládány za stejně neškodné
jako podobné excesy při normálním milostném styku,
jsou eticky zavržitelné, neboť snižují milostné vztahy
dvou lidí z vážné věci na pohodlnou hru bez nebezpečí
a bez duševní spoluúčasti. Jako další důsledek ztížení
normálního sexuálního života je třeba uvést rozšíření
homosexuálního ukájení; ke všem těm, kteří jsou homo-
sexuály už na základě své konstituce nebo kteří se ho-
mosexuály stali v dětství, přistupuje navíc ještě velký
počet těch, u nichž je v zralejších letech kvůli zahrazení
hlavního proudu libida homosexuální postranní řečiště
doširoka otevíráno.
Všechny tyto nevyhnutelné a nezamýšlené důsledky
požadavku abstinence se stýkají v jednom společném
faktu, že totiž od základu narušují přípravu na manžel-
ství, které přece podle záměru kulturní sexuální morál-
ky mělo být jediným dědicem sexuálních hnutí. U všech
těch mužů, kteří následkem masturbační nebo perverzní
sexuální aktivity zaměřili své libido na jiné než normál-
ní situace a podmínky ukojení, se v manželství projevu-
je snížená potence. Také ženy, které byly s to uchovat
svoje panenství právě jen dík podobným výpomocným
prostředkům, ukazují se v manželství při normálním
styku anestetické. Manželství započaté se sníženou ero-
tickou schopností obou partnerů propadá rozkladnému
procesu jen ještě rychleji než jiné manželství. Násled-
kem malé mužovy potence není žena ukojována a zů-
stává pak anestetická i tehdy, když by její výchovou

(77)
daná dispozice k frigiditě mohla být silným sexuálním
prožitkem překonána. Pro takovou dvojici je i ochrana
proti početí obtížnější než pro dvojici zdravou, protože
mužova oslabená potence špatně snáší používáni
ochranných prostředků. V takovéto bezradné situaci se
od sexuálního styku jakožto zdroje všech nesnází brzy
upustí, a tím se ztrácí základ manželského života.
Vyzývám všechny věci znalé, aby potvrdili, že nepře-
háním, nýbrž že líčím poměry, které lze pozorovat v po-
době zrovna tak zlé libovolně často. Pro nezasvěceného
je opravdu zcela k nevíře, když jde o manželské dvojice
podřízené vládě naší kulturní sexuální morálky, jak
zřídka se u muže najde normální sexuální potence a jak
často se u ženské poloviny manželského páru setkává-
me s frigiditou, s jakým odříkáním, často u obou partne-
rů, je manželství spojeno a na co se vlastně omezuje
manželský život, toto štěstí, o které se usilovalo s tako-
vou touhou. Že za takovéto situace je nejvíc nasnadě
vyústění v neurózu, jsem už vyložil; chci však ještě do-
dat, jakým způsobem takové manželství dále působí na
děti, které z něho — jako jedináčci nebo v malém počtu
— vzešly. Vzniká tu dojem dědičného přenosu, který se
při pronikavějším pohledu na věc redukuje na účinek
silných dětských dojmů. Svým mužem neukojená neu-
rotická žena je jako matka vůči dítěti, na které přenáší
svoji potřebu lásky, přespříliš něžná a přespříliš úzko-
stlivá a probouzí v něm předčasnou sexuální zralost.
Nesoulad mezi rodiči působí pak svými podněty na ci-
tový život dítěte, dává mu v nejútlejším věku intenzívně
pociťovat lásku, nenávist a žárlivost. Přísná výchova,
která netrpí žádné projevy tak časně probuzeného se-
xuálního života, vystupuje přitom jako potlačující moc,
a tento konflikt prožívaný v tomto věku obsahuje vše,
čeho je třeba pro vznik celoživotní neurózy.
Vrátím se nyní k svému předchozímu tvrzení, že se
při hodnocení neuróz nebere většinou v úvahu jejich pl-
ný význam. Nemám tím na mysli podceňování těchto
stavů, které se projevuje v lehkomyslném postoji rodin-
ných příslušníků, spatřujících v nich jen něco vedlejšího,
a ve vychloubačném ujišťování lékařů, že chorobný stav
může zlikvidovat pár týdnů vodoléčby nebo pár měsíců
klidu a rekreace. To jsou spíše jen mínění zcela nevědo-
mých lékařů a laiků, většinou jen řeči, které mají sloužit

(78)
k tomu, aby trpícím poskytly rychle pomíjivou úlevu. Je
naopak známo, že chronická neuróza, i když nevede
k úplné životní neschopnosti, představuje pro indivi-
duum těžké životní zatížení, asi jako tuberkulóza nebo
srdeční vada. I s tím by se bylo možno smířit, kdyby
neurotická onemocnění vylučovala z kulturní práce
snad jen určitý počet beztak slabších jednotlivců
a ostatním dovolovala účastnit se jí za cenu pouze sub-
jektivních potíží. Chtěl bych však upozornit na ten
aspekt, že neuróza dokáže všude, kam jen zasahuje, a ať
se vyskytuje u kohokoli, kulturní záměr zmařit, a pracu-
je tak vlastně ve prospěch potlačených kultuře nepřá-
telských duševních sil, takže společnost, když platí za
poslušnost vůči svým dalekosáhlým předpisům přírůst-
kem nervozity, nedosahuje nějakého oběťmi vykoupe-
ného zisku, nýbrž nemůže vykázat vůbec žádný zisk.
Zaměřme se třeba na tak častý případ ženy, která svého
muže nemiluje, protože na základě okolností, za jakých
došlo k uzavření manželství, a zkušeností svého man-
želského života nemá k tomu, aby ho milovala, žádný
důvod, ale která by svého muže vší mocí milovat chtěla,
protože jedině to odpovídá onomu ideálu manželství,
k jakému byla vychována. Bude pak v sobě potlačovat
všechna hnutí, která chtějí dát výraz pravdě a odporují
jejímu ideálnímu snažení, a vynaloží obzvláštní úsilí,
aby hrála láskyplnou, něžnou a starostlivou manželku.
Výsledkem tohoto sebepotlačování bude neurotické
onemocnění, a tato neuróza se v krátkém čase nemilo-
vanému muži vymstí a vyvolá u něho právě tolik neu-
spokojení a starostí, kolik by jich bylo vyplynulo z při-
znání skutečného stavu věcí. Tento příklad je pro to, co
neuróza dokáže, vyloženě typický. Podobný neúspěch
kompenzace pozorujeme i po potlačení jiných kultuře
nepřátelských tendencí, které nemají bezprostředně se-
xuální charakter. Kdo se například násilným potlačením
konstitučního sklonu k tvrdosti a krutosti stal nadměr-
ně dobrým, ztratí přitom často tolik energie, že nereali-
zuje všechno, co odpovídá jeho kompenzačním tenden-
cím, a vcelku vykoná nakonec přece jen dobrého spíše
méně, než kolik by byl dokázal bez potlačování.
Připočteme-li k tomu, že s omezením sexuální aktivi-
ty jde u určitého národa zcela obecně ruku v ruce
vzrůst životní úzkostlivosti a úzkosti ze smrti, která

(79)
u jednotlivců narušuje jejich schopnost požitku a půso-
bí, že přestanou být ochotni vystavit se kvůli jakýmkoli
cílům smrti, a která se projevuje v sníženém sklonu
k plození dětí, takže vylučuje daný národ nebo danou
skupinu z účasti na budoucnosti, můžeme zajisté nadho-
dit otázku, jestli naše „kulturní" sexuální morálka je
hodna oněch obětí, které nám ukládá, zejména když
jsme se neoprostili natolik od hedonismu, abychom me-
zi cíle našeho kulturního vývoje neřadili i jistou míru
naplnění individuálního štěstí. Není zajisté věcí lékaře,
aby sám vystupoval s reformními návrhy; domníval
jsem se však, že bych naléhavost takových návrhů mohl
podpořit, jestliže von Ehrenfelsovo vylíčení škod půso-
bených naší „kulturní" sexuální morálkou doplním pou-
kazem na její význam pro rozšíření moderní nervozity.

(80)
 BÁSNIK
A LIDSKÉ FANTAZIE

Nás laiky vždycky silně lákalo zvědět, odkud ta pozo-

ruhodná osobnost, kterou je básník, bere své náměty —
asi ve smyslu otázky, kterou adresoval jistý kardinál 1
Ariostovi — a jak dosahuje toho, že nás jimi tak zauj-
me, že v nás vyvolává vzrušení, jakých bychom se snad
ani nebyli pokládali za schopné. Náš zájem o to se jen
stupňuje okolností, že umělec sám, když se ho zeptáme,
nám žádnou nebo žádnou uspokojivou odpověď nepo-
dá, a tento zájem není nijak narušován vědomím, že ani
nejlepší náhled do podmínek látkové volby a do pod-
staty básnického tvárného umění by nijak nepřispěl
k tomu, aby se z nás samých stali básníci.
Kdybychom aspoň mohli u sebe nebo u lidí, jako
jsme my, najít nějakou aktivitu, která by spisovatelské
tvorbě byla nějak příbuzná! Její zkoumání by nám do-
volilo doufat, že získáme o umělcově tvůrčí činnosti ja-
kési první vysvětlení. A skutečně, taková vyhlídka tu
existuje — umělci sami přece rádi umenšují rozestup
mezi svou osobitostí a obecně lidskou podstatou; tak
často nás ujišťují, že v každém člověku vězí básník a že
poslední básník zahyne teprve s posledním člověkem.
Neměli bychom první stopy básnické aktivity hledat
už u dítěte? Nejmilejším a nejintenzívnějším zaměstná-
ním dítěte je hra. Mohli bychom možná říci: Každé hra-
jící si dítě si počíná jako básník, když si vytváří jakýsi
vlastní svět, nebo přesněji řečeno, když dává věcem
svého světa nový, jemu vyhovující řád. Bylo by pak ne-
správné soudit, že tento svět nebere vážně; naopak, be-
re svoji hru velice vážně, vynakládá na ni velká afektiv-

' [Kardinál Ippolito d'Esté, Ariostův mecenáš; jeho otázka prý zněla:
„Odkud jen, Lodovico, všechny ty historky bereš?"]

(81)
ní kvanta. Protikladem hry není vážnost, nýbrž — sku-
tečnost. 2 Dítě rozlišuje přes všechno afektivní obsazení
svět hry od skutečnosti velmi dobře a opírá svoje vyfan-
tazírované předměty a vztahy rádo o hmatatelné a vidi-
telné věci světa skutečného. Dětskou „hru" neodlišuje
od „fantazií" nic jiného než právě toto přimknutí ke sku-
tečnosti.
Básník dělá totéž co hrající si dítě; vytváří fantazijní
svět, který bere velmi vážně, tj. investuje do něho velká
afektivní kvanta, ale zároveň ho ostře odlišuje od sku-
tečnosti. A tuto příbuznost mezi dětskou hrou a básnic-
kou tvorbou respektuje i jazyk, když básníkovy výtvory
koncipované tak, že potřebují být podepřeny hmatatel-
nými objekty, že mohou být realizovány scénicky, ozna-
čuje názvem hry: veselohra, truchlohra, a když osobu,
která je předvádí, označuje jako herce. Z neskutečnosti
básnického světa vyplývají však velmi závažné důsled-
ky pro uměleckou techniku, neboť mnoho takového, co
by jako reálný fakt nemohlo skýtat požitek, je nicméně
s to poskytovat ho ve hře fantazie, mnohé vzrušující
dojmy, které jsou samy o sobě vlastně strastné, mohou
se stát pro básníkova posluchače a diváka zdrojem
slasti.
Pozdržme se u protikladu mezi skutečností a hrou
ještě okamžik, kvůli jednomu dalšímu vztahu! Když dítě
vyrostlo a přestalo si hrát, když po desetiletí vynakláda-
lo duševní úsilí, aby bralo skutečnosti života se žádoucí
vážností, může se jednoho dne ocitnout v určitém du-
ševním rozpoložení, které protiklad mezi hrou a skuteč-
ností opět ruší. Dospělý si může vzpomenout, s jakou
ohromnou vážností provozoval kdysi svoje dětské hry,
a když nyní přirovnává k oněm dětským hrám svoje
vážně pojímaná zaměstnání, setřásá se sebe příliš těžce
doléhající tlak života a vydobývá si vysokou slastnou
prémii humoru?

2
[Srov. Friedrich Schiller, Uber die ästhetische Erziehung des Men-
schen in einer Reihe von Briefen (Dopisy o estetické výchově člověka,
1793—94), zvi. dopis 14 a 15: Schiller zde pud ke hře chápe jako syntézu
pudu k realitě a pudu k formě v jednotu estetické smyslové reality. Viz
srovnání Freudovy a Schillerovy koncepce hry: H. Marcuse, Eros and
Civilization, New York 1955, kap. 9.]
3
[Srov. Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten, 1905; kap.
VII, odd. 7, GW VI, 260n.]

(82)
 Odrůstající dítě si tedy přestává hrát, na slastný zisk,
který čerpalo ze hry, zdánlivě zapomíná. Kdo se však
vyzná v duševním životě lidí, ví, že člověku bývá sotva
co jiného tak zatěžko jako vzdát se slasti jednou už po-
znané. Nedovedeme se vlastně vzdát ničeho, vyměňuje-
me jen jedno za druhé; to, co se zdá být zřeknutím, je
ve skutečnosti vytvořením náhražky, surogátu. Tak
i odrůstající dítě, když si přestává hrát, se nevzdává ni-
čeho jiného než oné opory v reálných objektech; místo
aby si hrálo, oddává se nyní fantaziím. Staví si vzdušné
zámky, vytváří to, čemu říkáme bdělé sny. Věřím, že
různé fantazie vytváří po dobu svého života většina lidí.
To je skutečnost, která byla dlouhou dobu přehlížena,
a jejíž význam nebyl proto doceněn.
Rozpřádání fantazií lze u lidí pozorovat méně snadno
než hru dětí. Dítě si sice také hraje samo nebo vytváří
s jinými dětmi pro účely hry uzavřený psychický systém,
ale i když dospělým nic ze své hry nepředvádí, svoje
hraní před nimi nicméně neskrývá. Dospělý se však za
svoje fantazie stydí a před ostatními je tají, chová je ja-
ko své nejvlastnější intimity, a zpravidla by se přiznal
raději ke svým proviněním než ke svým fantaziím. Mů-
že se stát, že se právě proto pokládá za jediného, kdo
takové fantazie vytváří, a o obecném rozšíření zcela ob-
dobných výtvorů u ostatních nemá žádné tušení. Rozdíl-
né chování toho, kdo si hraje, a toho, kdo se oddává
fantazii, má dobré zdůvodnění v motivech obou činno-
stí, z nichž jedna je nicméně pokračováním druhé.
Hraní dítěte bylo řízeno tužbami, vlastně onou jedi-
nou touhou, která dítě napomáhá vychovávat, přáním
být velký a dospělý. Dítě si napořád hraje na to, že „je
velké", napodobuje ve hře to, co poznalo ze života vel-
kých lidí. Nuže, ke skrývání tohoto přání nemá žádný
důvod. Jinak dospělý; ten na jedné straně ví, že se od
něho očekává, že si už nebude hrát nebo oddávat se
fantaziím, nýbrž že bude činným ve skutečném světě,
a na druhé straně jsou mezi tužbami plodícími jeho fan-
tazie leckteré, jež je vůbec nezbytné skrývat; proto se
za své fantazijní záliby stydí jako za něco dětinského
a nepřípustného.
Položíte asi otázku, odkud se pak berou tak přesné
vědomosti o fantazijní aktivitě lidí, když ji zakrývají tak
velkým tajnůstkařením. Nuže, existuje druh lidí, kterým

(83)
se dostalo nikoli sice od nějakého boha, ale od přísné
bohyně — bohyně nutnosti — příkazu povědět, čím trpí
a z čeho se těší.4 Jsou to neurotikové, kteří musí lékaři,
od něhož očekávají uzdravení psychickou léčbou, při-
znat i své fantazie; z tohoto zdroje pochází naše nejlep-
ší znalost, a došli jsme pak k dobře podložené domněn-
ce, že nám naši pacienti nesdělují nic jiného, než co
bychom se mohli dovědět i od lidí zdravých.
Pokusme se poznat některé znaky fantazijní aktivity.
Dá se říci, že šťastný člověk se nikdy fantaziím neoddá-
vá, činí tak pouze člověk neuspokojený. Neuspokojené
tužby jsou hnacími silami fantazií, a každá jednotlivá
fantazie je splněním nějakého přání, korekturou ne-
uspokojivé skutečnosti. Podněcující tužby se liší podle
pohlaví, charakteru a životních poměrů dané osobnosti;
lze je však bez jakéhokoli násilí seskupit podle dvou
hlavních směrů. Jsou to buď ctižádostivé touhy, sloužící
vyvýšení vlastní osoby, nebo touhy erotické. U mladé
ženy vládnou erotické touhy skoro výlučně, neboť její
ctižádost bývá zpravidla pohlcena erotickým usilová-
ním; u mladého muže se vedle erotických tužeb derou
sdostatek do popředí i tužby egoistické a ctižádostivé.
Nechceme nicméně zdůraznit protiklad obou směrů, ný-
brž spíše jejich časté spojení; tak jako lze na mnohých
oltářních obrazech postřehnout někde v rohu podobiz-
nu donátora, zrovna tak můžeme u většiny ctižádosti-
vých fantazií objevit někde v koutku onu dámu, pro
kterou všechny ty hrdinské činy snící vykonává, které
všechny úspěchy skládá k nohám. Jak vidíte, jsou zde
k skrývání dost silné motivy; dobře vychované ženě se
přece přiznává vůbec jen minimum erotických potřeb,
a mladý muž se má onu přemíru sebevědomí, kterou si
přináší s sebou jako pozůstatek dětské zhýčkanosti,
naučit potlačovat, aby byl s to vřadit se do společnosti,
která je na podobně náročná individua tak bohatá.
Produkty této fantazijní aktivity, jednotlivé fantazie,
vzdušné zámky nebo denní sny, si nesmíme představo-
vat jako strnulé a nezměnitelné. Přizpůsobují se spíše
měnícím se životním dojmům, mění se s každým výky-
vem životní situace, dostávají od každého působivého

4
[Variace citátu ze závěrečného monologu Goethova Torquata Tas-
sa: „Und wenn der Mensch in seiner Quai verstummt, gab mir ein Gott
zu sagen, was ich leide ..."]

(84)
nového dojmu takzvanou „časovou značku". Vztah fan-
tazie k času je vůbec velice významný. Můžeme říci:
jednotlivá fantazie se vznáší jaksi na pomezí trojího ča-
su, tří časových momentů naší představivosti. Psychická
práce navazuje na nějaký aktuální dojem, na nějaký
podnět v přítomnosti, který byl s to probudit některé
z mocných tužeb dané osoby, odtud se vrací zpátky, aby
se uchopila vzpomínky na nějaký dřívější, většinou dět-
ský zážitek, v němž byla ona touha splněna, a vytváří si
nyní nějakou situaci umísťovanou do budoucnosti, situ-
aci, která se jeví jako splnění oné touhy a která předsta-
vuje právě příslušný denní sen nebo fantazii, jež pak
nese stopy svého původu z daného podnětu a dané
vzpomínky. Minulé, přítomné, budoucí řadí se tedy ved-
le sebe jakoby navlečeno na šňůrce jednoho a téhož
přání.
Tuto moji charakteristiku vám může objasnit nejba-
nálnější příklad. Vezměte si případ nějakého chudého
a osiřelého mladíka, kterému jste dali adresu zaměstna-
vatele, u něhož snad může najít místo. Cestou k němu
začne třeba rozvíjet bdělý sen, odpovídající jeho situaci
a vyplývající z ní. Obsahem této fantazie bude napří-
klad, že ho tam přijmou, že se svému novému šéfovi za-
líbí, stane se v obchodě nepostradatelným, bude vtažen
do pánovy rodiny, ožení se s jeho půvabnou dcerkou
a povede pak obchod sám jako spolumajitel a později
jako nástupce. A přitom si snící nahradil to, co v šťa-
stném dětství vlastnil: ochraňující domov, milující rodi-
če a první objekty své něžné náklonnosti. Vidíte na ta-
kovémto příkladu, jak touha používá nějakého přítom-
ného podnětu, aby si podle vzoru minulosti načrtla
obraz budoucnosti.
O fantaziích by se dalo říci ještě všelicos; omezím se
však na nejstručnější náznaky. Přebujení a nadměrné
převládnutí fantazií vytváří podmínky pro podlehnutí
neuróze nebo psychóze; fantazie jsou také nejbližšími
duševními předstupni oněch chorobných symptomů, na
které si naši pacienti stěžují. Zde odbočuje široká po-
stranní cesta směrem k patologii.
Co však nemohu přejít, je vztah fantazií ke snu. Také
naše noční sny nejsou ničím jiným než takovýmito fan-
taziemi, jak to můžeme ozřejmit výkladem snů.5 Jazyk

5
Srov. autorův Výklad snů, 1900 [ G W 11-111}

(85)
ve své nepředstižitelné moudrosti otázku po podstatě
snů už dávno rozřešil tím, že pojmenování „denní sny"
dal i oněm vzdušným výtvorům fantazijní činnosti. Zů-
stává-li nám i přes tento názorný pokyn smysl našich
denních snů většinou nezřetelný, má to příčinu jedině
v okolnosti, že se v nás za noci probouzejí i taková přá-
ní, za která se stydíme a která musíme sami před sebou
skrývat, která byla právě proto vytěsněna, zatlačena do
nevědomí. Takovým vytěsněným tužbám a jejich deri-
vátům nemůže pak být dopřáno žádného jiného výrazu
než výrazu silně deformovaného. Potom co se vědecké
práci podařilo snovou deformaci objasnit, nebylo už
těžké rozpoznat, že noční sny jsou zrovna takovým spl-
něním přání jako sny denní, nám všem tak dobře známé
fantazie.
Tolik o fantaziích, a nyní k básníkovi! Smíme se
opravdu pokusit o srovnání básníka s člověkem „snícím
za bílého dne" a jeho výtvorů s denními sny? Zde se
nám zajisté vnucuje jakési první rozlišení; ty literární
tvůrce, kteří jako staří epikové a tragikové přebírají ho-
tová témata, musíme odlišit od těch, kteří si, jak se zdá,
svoje náměty volně vytvářejí. Zůstaňme u těchto po-
sledních a nevyhledávejme pro svoje srovnání zrovna
tvůrce, kteří jsou kritikou nejvýše hodnoceni, nýbrž ony
nenáročnější vypravěče románů, novel a povídek, kteří
zato nacházejí nejpočetnější a nejhorlivější čtenáře
a čtenářky. Na výtvorech těchto vypravěčů nám musí
být nápadný především jeden rys; mají vesměs určitého
hrdinu, který stojí ve středu zájmu, pro kterého se spi-
sovatel snaží všemi prostředky získat naši sympatii
a kterého jako by ochraňoval jakousi zvláštní prozře-
telností. Když jsem na konci románové kapitoly opustil
hrdinu v bezvědomí, krvácejícího z těžkých ran, mohu si
být jist, že ho na počátku příští kapitoly najdu, jak je
zahrnut nejstarostlivější péčí a pomalu se zotavuje,
a když první svazek skončil tím, že se loď, na které byl
náš hrdina, potopila v mořské bouři, mohu si být jist, že
se na začátku druhého svazku dočtu o jeho zázračném
zachránění, bez něhož by přece román neměl už žádné
pokračování. Pocit jistoty, s kterým hrdinu provázím je-
ho nebezpečnými osudy, je týž jako pocit, s kterým se
skutečný hrdina vrhne do vody, aby zachránil tonoucí-
ho, nebo s kterým se vystaví nepřátelskému ohni, aby

(86)
vzal ztečí nějakou baterii, onen vlastní hrdinský cit, kte-
rému jeden z našich nejlepších básníků dal skvostný vý-
raz: „Nemůže se ti nic stát." (Anzengruber.) 6 Myslím
však, že podle této zrádné známky nezranitelnosti lze
bez námahy rozpoznat — jeho Výsost Já, hrdinu všech
denních snů stejně jako všech románů.
Na tutéž spřízněnost poukazují ještě i další typické
znaky těchto egocentrických vyprávění. Když se všech-
ny ženy románu do hrdiny napořád zamilovávají, lze to
sotva pojímat jako líčení skutečnosti, ale dá se to snad-
no pochopit jakožto nezbytný rys denního snu. Zrovna
tak když se ostatní osoby románu ostře rozlišují v do-
bré a zlé, bez ohledu na pestrost lidských charakterů,
jak ji lze pozorovat v reálném životě; „dobří" jsou prá-
vě pomocníci, „zlí" naproti tomu nepřátelé a konkurenti
onoho Já, které se stalo románovým hrdinou.
Nemíním naprosto popírat, že velmi mnohé básnické
výtvory mají k tomuto předobrazu naivního denního
snění velice daleko, ale nemohu přesto potlačit dom-
něnku, že i nejextrémnější odchylky by mohly být s tím-
to modelem uvedeny ve vztah plynulou řadou přecho-
dů. Ještě i v mnoha takzvaných psychologických romá-
nech mi bylo nápadné, že pouze jediná osoba, zase ro-
mánový hrdina, je líčena zvnitřku; umělec jako by seděl
v její duši a pohlížel na ostatní osoby zvenčí. Psycholo-
gický román vděčí zajisté za svoji zvláštnost sklonu
moderního tvůrce rozštěpit svoje Já sebepozorováním
v různá dílčí Já, a personifikovat následkem toho kon-
fliktní hnutí svého duševního života v několika hrdi-
nech. Ve zcela zvláštním protikladu k typu denního snu
se zdají být romány, které by bylo možno označit jako
„excentrické", v nichž osoba uvedená jako hrdina hraje
jen zcela nepatrnou činnou roli, spíš jako divák přihlíží,
jak se kolem něho odvíjejí činy a utrpení druhých. Ta-
kového druhu je nejeden z pozdějších románů Zolo-
vých. Musím nicméně podotknout, že psychologická
analýza netvůrčích jedinců, kteří se v některých ohle-
dech odchylují od takzvané normy, nás seznámila s ob-
dobnými variacemi denních snů, při nichž se Já spoko-
juje s rolí diváka.
Má-li mít naše srovnání umělce s člověkem oddávají-
6
[Ze hry Die Kreuzelschreiber (Analfabeti, 1872).]

(87)
cím se denním snům a básnického výtvoru s denním
snem nějakou cenu, musí se především ukázat nějakým
způsobem plodné. Pokusme se třeba aplikovat na díla
básníků naše předchozí tvrzení o vztahu fantazie k ono-
mu trojímu času a k tužbě, která tento trojí čas propo-
juje, a zkusme studovat s jeho pomocí vztahy mezi ži-
votem tvůrce a jeho výtvory. Zpravidla se nevědělo,
s jakými předběžnými představami a očekáváními k to-
muto problému přistupovat; často si lidé tento vztah
představovali příliš jednoduše. Na základě náhledu, kte-
rý jsme získali zkoumáním fantazií, museli bychom oče-
kávat takovouto situaci: Nějaký silný aktuální prožitek
probudí v tvůrci vzpomínku na nějaký zážitek dřívější,
většinou z doby dětství, a z toho pak vychází touha, kte-
rá si vytváří splnění v uměleckém díle; dílo samo dovo-
luje rozpoznat jak prvky čerstvého podnětu, tak i prvky
oné dávné vzpomínky.
Nelekejte se komplikovanosti této formulky; domní-
vám se, že se ve skutečnosti ukáže jako schéma příliš
chudé, ale nějaké první přiblížení skutečnému stavu vě-
cí by v ní přece jenom mohlo být obsaženo, a po několi-
ka pokusech, které jsem udělal, bych soudil, že takovýto
přístup k zkoumání básnických výtvorů nemůže zůstat
neplodný. Jistě nezapomínáte, že zdůraznění dětské
vzpomínky v životě umělce, které možná trochu zarazí,
vyplývá konec konců z předpokladu, že umělecká tvor-
ba je stejně jako denní sen pokračováním a náhražkou
někdejší dětské hry.
Neopomeňme vrátit se ještě k onomu druhu básnic-
kých děl, v kterých musíme spatřovat nikoli volné vý-
tvory, nýbrž nová zpracování hotových a známých ná-
mětů. 1 při tom básníkovi zbývá kus samostatnosti, kte-
rý se smí projevit ve volbě látky a v jejích často daleko-
sáhlých obměnách. Pokud jsou však náměty už dány,
pocházejí z národního pokladu mýtů, pověstí a pohá-
dek. Studium těchto etnopsychologických výtvorů není
naprosto ještě uzavřeno, ale například u mýtů je veskr-
ze pravděpodobné, že odpovídají deformovaným pozů-
statkům toužebných fantazií celých národů, staletým
snům mladého lidstva.
Řeknete, že jsem vám toho pověděl daleko víc o fan-
taziích než o básníkovi, kterého jsem přitom v názvu
své přednášky postavil do popředí. Vím to a pokusím se

(88)
omluvit to poukazem na dnešní stav našeho poznání.
Mohl jsem vám poskytnout jen podněty a pobídky, kte-
ré ze studia fantazií přesahují na problém látkové volby
v slovesném umění. Onoho druhého problému, jakými
prostředky u nás básník dosahuje afektivních účinků,
které vyvolává svými výtvory, jsme se dosud vůbec ne-
dotkli. Rád bych vám ještě aspoň ukázal, jaká cesta ve-
de od našich úvah o fantaziích k problémům poetických
efektů.
Jak si vzpomínáte, řekli jsme, že člověk oddávající se
dennímu snění svoje fantazie před ostatními pečlivě
skrývá, protože postřehuje důvody, aby se za ně styděl.
Nyní k tomu dodám, že i kdyby nám je sdělil, nemohl by
nám takovým odhalením poskytnout žádnou slast. Ta-
kovými fantaziemi, pokud se je dovídáme, býváme od-
puzováni, anebo vůči nim nanejvýš zůstáváme chladný-
mi. Když nám však básník předvádí své hry anebo nám
vypráví to, co jsme nakloněni prohlásit za jeho osobní
denní sny, pociťujeme značnou slast, prýštící pravděpo-
dobně z mnoha zdrojů zároveň. Jak toho básník dosáh-
ne, to je jeho nejvlastnější tajemství; v technice překo-
návání onoho odporu, který má jistě co dělat s hranice-
mi oddělujícími každé jednotlivé Já od ostatních, spočí-
vá nejvlastnější ars poetica. Dva prostředky této techni-
ky jsme s to uhodnout: básník zmírňuje povahu egois-
tického denního snu různým pozměňováním a zastírá-
ním a navnaďuje nás prémií slasti čistě formální, tj.
slasti estetické, kterou nám poskytuje způsobem zná-
zornění svých fantazií. Takovouto slast, která je nám
poskytována, aby její pomocí bylo umožněno uvolnění
větší slasti z hlubších psychických zdrojů, nazýváme
navnaďovací prémií nebo přípravnou slastí? Jsem toho
mínění, že veškerá estetická slast, kterou nám básník
dává zakusit, má charakter takovéto přípravné slasti,
a že vlastní požitek z uměleckého díla vzniká uvolně-
ním různých napětí v naší duši. Možná že k tomuto vý-
sledku přispívá dokonce nemálo i to, že nás básník
uschopňuje oddávat se napříště požitku ze svých vlast-
ních fantazií bez jakékoli výčitky a bez jakéhokoli stu-
duľZde bychom stáli nyní na prahu nových, zajímavých
ά spletitých výzkumů, avšak alespoň pro tentokrát na
konci našich výkladů.

7
[K tomu více: Der Witz.., konec kap. IV, GW VI, 153n.]

(89)
 FORMULACE
K DVĚMA PRINCIPŮM
PSYCHICKÉHO DĚNÍ

Pozorovali jsme už dávno, 1 že každá neuróza má za

následek vyřazení nemocného z reálného světe a jeho
odcizení skutečnosti, a že to je tedy pravděpodobně
i její tendencí. Takovýto fakt nemohl uniknout ani po-
zornosti P. Janeta; hovořil o ztrátě „funkce reality")„de
la fonction du réel", jako o zvláštním rysu neurotiků,
aniž však odhalil souvislost této poruchy se základními
podmínkami neurózy. 2
To, že jsme do geneze neurózy vřadili proces vy-
těsnění, nám dovolilo do této souvislosti nahlédnout.
Neurotik se odvrací od skutečnosti, protože ji — v je-
jím celku nebo jednotlivé její části — shledává n e s n e s i - ^ " 1 *
telnou. Nejkrajnější typ tohoto odvratu od reality nám41 i
předvádějí určité případy halucinační psychózy, při
nichž má být popřena ona událost, která pomatenost WcvUx;
vyvolala (Griesinger). 3 S nějakým kouskem reality činí
však vlastně totéž každý neurotik. 4 Vyvstává tedy před
námi úkol prozkoumat vztah k realitě u neurotika
a u člověka vůbec z hlediska jeho vývoje a vřadit tak
psychologický význam reálného vnějšího světa do sou-
vislosti našich teorií. 'i ^ ot-f-Λί
V psychologii založené na psychoanalýze jsme si
zvykli vycházet z nevědomých psychických pochodů, VerqX*
jejichž zvláštnosti nám právě analýza umožnila poznat.

1
[S. Freud, Die Abwehr-Neuropsychosen, 1894, GW 1.]
2
P. Janet, Les Névroses. 1909, Bibliothèque de Philosophie scientifique.
3
[W. Griesinger, Pathologie und Therapie der psychischen Krankheit,
Stuttgart 1845.]

4
Otto Rank nedávno doložil pozoruhodně jasné tušení této příčinné
souvislosti u Schopenhauera (Die Welt als Wille und Vorstellung, díl 2,
kap. XXXII) [v článku Schopenhauer iiber den Wahnsinn], viz Zentral-
blatt fiir Psychoanalyse, sešit 1—2, 1910.

(90)
Γ

Ty pokládáme za starší, primární, za pozůstatky určité

vývojové fáze, kdy představovaly jediný druh psychic-
kých pochodů. Hlavní tendence, kterou se primární po-
chody řídí, je snadno rozpoznatelná; je označována ja-
ί, -Λ -UhUj-i-ko princlp.sjasli a nelibosti (nebo kratčeji jako princip
p( slastí)· Tyto pochody směřují k získání slasti; přeď akty,
které mohou vyvolat nelibost, psychická aktivita couvá
(vytěsnění). Naše noční snění i naše bdělá tendence od-
vrátit se od nepříjemných dojmů jsou pozůstatky ně- 14 '*
kdejší vlády tohoto principu a důkazy jeho moci.fi^· -
Vracím se jen k myšlenkovým pochodům, které jsem
rozvinul na jiném místě (v obecném oddílu Výkladu snů
[kap. VII]), jestliže předpokládám, že psychický stav kli-
du byl na počátku rušen imperativními požadavky
vnitřních potřeb. V tomto případě bylo myšlené (grecl·
rněltužby) prostě halucinatorně zpfftomněno. tak jak se
to ještě dnes děje každé noci s našimi snovými myšlen-
ÎkÇmJU kami. 5 Teprve to, že se očekávanéjikojení nedostavilo,
teprve zklamání mělo za následek, že se od tohoto po-
kusu dojít k ukojení halucinační cestou ustoupilo. Místo
toho se musel psychický aparát rozhodnout, aby si za-
čal vytvářet představíwzevního světa a usilovat o urči- /
tou reálnou změnu. Tím byl zaveden nový princip psy-
Lverii» - S t o i c k é aktivity; představa se u^nezaměřovala najto, co
bylo příjemné, nýbrž na to, co bylo skutečné, i kdyby to
mělo být nepříjemné. 6 Toto dosazení principu reality se
ukázalo být krokem, který má závažné důsledky.

5
Stav spánku může skýtat věrný obraz psychického života před uzná-
ním reality, protože má za předpoklad její úmyslné popření (přání spát).
6
Pokusím se tu toto schematické vylíčení doplnit několika dalšími vý-
vody: Právem se namítá, že takováto organizace, která slouží principu
slasti a realitu zevního světa pomíjí, by se nemohla udržet při životě ani
po sebekratší dobu, takže by vůbec ani nemohla vzniknout. Použití po-
dobné fikce lze však ospravedlnit upozorněním, že u kojence, jestliže
jen bereme v úvahu také mateřskou péči, je takovýto psychický systém
bezmála realizován. Ten pravděpodobně halucinuje splnění svých vnitř e
nich potřeb, prozrazuje nelibost při stoupajícím drážděm a nedostavuji-«iï_
cím se ukojení motorickým vybíjením spočívajícím v křiku a v házení
sebou, a halucinované ukojení potom skutočné prožije. Později se jako
dítě naučí používat těchto projevů energetiekého vybití záměrně jako
vyjadřovacího prostředku. Protože ošetřování kojence je předobrazem
pozdější péče o dítě, může vlastně vláda principu slasti skončit, teprve
až dojde k plnému psychickému odpoutání od rodičů. — Hezký příklad
psychického systému, který je dráždícím podnětům zevního světa uza-
vřen a může dokonce i svoje vyživovací potřeby ukojovat autisticky
(podle Bleulerova [Dos autistische Denken, 1912] označení), představuje

, ν ^ Κ , , , Λ ψ , ν ^ m

Cv ^ jU „ t W u j
 1. Nové požadavky si především vynutily řadu adap-
tací psychického aparátu, které můžeme uvést jen zcela
zběžně, protože naše vědomosti tu jsou dosud nedosta-
čující nebo nespolehlivé.
Zvýšený význam zevní reality zvětšil i význam smys-
lových orgánů, které jsou obráceny k zevnímu světu,
a na ně navazujícího vědomí, které se naučilo kromě
kvalit slasti a nelibosti, jež do té doby jediné vzbuzova-
ly zájem, vnímat i smyslové kvality. Došlo k zřízení
zvláštní funkce spočívající v periodickém propátrávání
vnějšího světa, aby jeho danosti byly známy předem,
kdyby se vynořila neodkladná vnitřní potřeba, funkce,
kterou označujeme jako pozornost. Tato aktivita vychá-
zí smyslovým vjemům vstříc, místo aby vyčkávala, až se
dostaví. Pravděpodobně byl současně s tím zaveden r ,*—?
V „o* i záznamový systém, v němž měly být deponovány vý-
sledky této periodické aktivity vědomí a který předsta-
vuje část toho, co označujeme jako p a m ě t
Na místo vytěsnění, které část vynořujících se před-
stav vylučovalo jakožto vyvolávající nelibost a nepři-
pouštělo jejich energetické obsazování, nastoupilo ne- '<eu · ·.,. r
stranné tvoření úsudku, které mělo rozhodnout, zda ur- , r ) [,.t
čitá představa je pravdivá nebo klamná, to znamená,
zda je v souladu s realitou nebo nikoli, a rozhodovalo ' '5-
o tom na základě srovnání s paměťovými stopami rea-
lity.
Motorické vybití, které za vlády principu slasti slouži-
lo k tomu, aby se psychický aparát zbavil přírůstků
dráždění, a plnilo tento úkol prostřednictvím inervací c - , s | c
vysílaných do nitra vlastního těla (mimika, afektivní
projevy), dostalo teď novou funkci, neboť začalo být
využíváno k účelnému přetváření reality. Změnilo se
v jednání.
Nutností se stalo i pozdržování motorického vybití
(jednání) a to bylo zajišťováno procesem myšlení, který

ptačí embryo uvnitř vaječné skořápky, u něhož se mateřská péče ome-

zuje jen na přívod tepla. — Konstatování, že systém žijící podle princi-
pu slasti musí disponovat prostředky, pomocí nichž může uniknout vlivu w rťt^rlu
podráždění vycházejících z reaTného světa, nebudu pokládat za korek-
turu, nýbrž pouze za rozšíření pojednávaného schématu. Takovéto zaří-
zení je pouze korelátem „vytěsnění", které se vůči vnitřním nelibým
jpodnětům chová tak, jako by šlo o podněty vnější, tedy přiřazuje je
k zejvnímu světu.

ViLrf
(92)
 se vyvinul z původního představování. Myšlení bylo vy-
baveno vlastnostmi, které psychickému aparátu umož-
ňovaly snášet po dobu tohoto odkladu příslušného vy-
bití zvýšené napětí vyvolávané dráždivými podněty. Je
to v podstatě zkusmé jednání spočívající v přesouvání
menších energetických kvantit, k jejichž výdeji (vybití)
přitom dochází jen v malé míře. K tomu bylo třeba, aby
volně přesouvatelná energetické obsazení byla převe-
dena v obsazení vázaná, a toho bylo dosaženo zvýše-
ním energe4ické -hladiny celého obsazovacího procesu.
V té míře, v jaké se myšlení pozvedalo nad pouhé před-
stavování a zaměřovalo se na vztahy mezi vjemy pří-
slušných objektů, bylo pravděpodobně původně nevě-
domé, a dalších vědomím vnímatelných kvalit nabylo
teprve vazbou na stopy slov.
2. Určitá obecná tendence našeho psychického apará-
tu, kterou lze vyvodit z ekonomického principu ůspor-
i nosti, se projevuje, zdá se, v houževnatém lpění na
zdrojích slasti, které jsou k dispozici, a v tom, ze je ob-
tížné vzdát se jich. Spolu s dosazením principu reality se
odštěpil i určitý druh myšlenkové aktivity, který zůstal
fV k:- nepodroben ověřování reality a podřízen jen principu
p< · slasti.7 To je ona fantazijní aktivita, která začíná už
v hrách dětí a později pokračuje jako denní snění,
vzdávající se vazby na reálné objekty. ?( \
3. Nahrazení principu slasti principem reality, spolu
s příslušnými psychickými následky, které z něho ply-
nou, je tu sice schematicky vylíčeno jako cosi jednorá-
zového, ale ve skutečnosti k němu nedochází najednou
r>y,ç. a v celé linii současně. Zatímco u jáských pudů probíhá
^v^al+n'etç tento vývoj, sexuální pudy se od nich velice závažným
způsobem oddělují. Zaměření sexuálních pudů je zprvu
autoerotické, nacházejí ukojení na vlastním těle, a ne-
dostávají se proto do oné situace, kdy je jim ukojení
odepřeno, do situace, která si právě vynutila dosazení
principu reality. Když pak u nich později začíná proces
ŕ- i W t V n v nacházení objektu, je brzy nadlouho přerušen dobou la-
tence, která sexuální vývoj pozdržuje až do puberty.

7
Podobně jako když určitý národ, jehož prosperita se zakládá na vy-
užitkování půdního bohatství, vyhradí nicméně určitou oblast, která má
být ponechána v původním stavu a ušetřena civilizačních změn (Yel-
lowstonský park).

(93)
Oba tyto momenty — autoerotismus a období latence
— mají za následek, že sexuální pud je ve svém psychic-
kém vývoji pozastaven a zůstává daleko déle pod vlá-
dou principu slasti, z které se u mnoha osob vůbec ni-
kdy vymanit nedokáže.
V důsledku těchto okolností vzniká užší vztah na jed-
né straně mezi sexuálním pudem a fantazií, a na druhé
straně mezi jáskými pudy a aktivitami vědomí. Tento
vztah se u zdravých lidí právě tak jako u neurotiků uka-
zuje jako velice .bezprostřední, i když tyto úvahy z ge- •um jc,
netické psychologie vedou k poznání, že je čímsi sekun-
dárním. Nadále působící autoerotismus umožňuje, že
snadnější okamžité a fantazijní ukojení na sexuálním
objektu může tak dlouho zastupovat ukojení reálné,
které však vyžaduje úsilí a odklad. Vytěsnění zůstává
v říši fantazie všemocné; dokáže představy, pokud je-
jich obsazení může dát podnět k vzniku nelibosti,
zbrzdit in ^statu nascendi dřív ještě, než jsou s to upoutat
pozornost vědomí. Toto je slabé místo naší psychické
organizace, kterého může být využito k tomu, aby myš-
lenkové pochody, které se už staly racionálními, byly
opět ovládnuty principem slasti. Podstatná část psychic-
ké dispozice k neuróze je tudíž dána opožděnou výcho-
vou sexuálního pudu k ohledu na realitu, a tedy i pod-
mínkami, které toto opoždění umožňují.
4. Tak jako ]á_determinované slastí nemůže nic jiné- -H - ·: Λ
ho než toužit, usilovat o zisk slasti a vyhýbat se nelibo- w
sti, tak zase reálné Já nepotřebuje dělat nic jiného než
směřovat k užitku a zajišťovat se proti škodě. 8 Ve sku-
tečnosti neznamená nahrazení principu slasti principem
reality žádné suspendování principu slasti, nýbrž pouze •-( 'ihn^
jeho zajištění.
Člověk se vzdává nějaké momentální, ve
svých důsledcích nejisté slasti, ale jen proto, aby touto
novou cestou dospěl k slasti přicházející později, zato
však zajištěné. Nitropsychický dojem tohoto nahrazení
jednoho principu druhým byl nicméně tak mocný, že se
obráží ve speciálním náboženském mýtu. Učení o po-
smrtné odměně za to, že se člověk vzdal — dobrovolně
8
Přednost reálného Já před Já determinovaným slastí vyjadřuje Ber-
nard Shaw výstižně slovy: „Být schopen zvolit cestu k největší výhodě,
místo abychom se nechávali unášet směrem nejmenšího odporu." (Člo-
věk a nadčlověk.)

(94)
nebo z donucení — pozemských slastí, není ničím jiným
než mýtickou projekcí tohoto psychického převratu.
Náboženství mohla důsledným sledováním tohoto vzo-
ru prosadit, že se člověk naprosto zřekl slasti v životě
za příslib odškodnění v nějaké budoucí existenci; pře-
konání principu slasti touto cestou dosaženo nebylo.
Nejspíš ještě se takové překonání daří vědě, která však
také poskytuje v průběhu práce intelektuální slast a sli-
buje konečný praktický zisk.
5. Výchova může být bez dalšího rozvažování popsá-
na jako podněcování k překonání principu slasti, k jeho
nahrazení principem reality; chce tedy poskytnout po-
moc onomu vývojovému procesu, který se týká lidské-
ho Já, používá k tomuto účelu prémií lásky ze strany
vychovatelů, a proto selhává, jestliže je zhýčkané dítě
přesvědčeno, že tuto lásku beztak už má a za žádných
okolností jí nemůže pozbýt.
6. Umění dosahuje originálním způsobem smíření
obou principů. Umělec je původně člověk, který se od
reality odvrací, protože se nemůže smířit s tím, že od
něho požaduje nejprve, aby se zřekl pudového ukojení,
a dává svým erotickým a ctižádostivým tužbám prů-
chod ve fantazijním životě. Nachází však zpáteční cestu
z tohoto fantazijního světa k realitě tím, že dík zvláštní-
mu nadání vypracovává svoje fantazie v jakýsi nový
druh skutečností, kterým lidé přiznávají platnost jakož-
to cenným obrazům reality. Stává se takto svým způso-
bem skutečně oním hrdinou, králem, tvůrcem, milova-
ným tvorem, kterým se stát chtěl, aniž musel zvolit okli-
ku přes skutečnou změnu vnějšího světa. Toho může
však dosáhnout jen proto, že i druzí lidé pociťují s oním
reálně potřebným odříkáním stejnou nespokojenost ja-
ko on, jen proto, že tato nespokojenost vznikající při
nahrazení principu slasti principem reality je sama ku-
sem reality. 9
7. Zatímco Já prodělává přeměnu z Já determinova-
ného slastí k reálnému Já, procházejí sexuální pudy oně-
mi proměnami, které je vedou od počátečního autoero-
tismu přes různé přechodné fáze k objektní lásce ve

9
Srov. podobné vývody u O. Ranka, Der Kunstler, Wien 1907. [Srov.
též Básník a lidské fantazie, 89, a konec 23. přednášky k úvodu do psy-
choanalýzy]

(95)
službách rozmnožovací funkce. Jestliže je pravda, že
každý stupeň obou těchto vývojových procesů se může
stát základem dispozice pro pozdější neurotické one-
mocnění, je nasnadě vyvozovat rozhodnutí o formě
pozdějšího onemocnění (volbu neurózy) z toho, v které
fázi jáského a libidinózního vývoje došlo k onomu dis-
ponujícímu vývojovému zbrzdění. Netušeného vý-
znamu nabývají takto dosud neprostudované časové
charakteristiky obou vývojových procesů a jejich even-
tuální vzájemné posuny.
8. Nejpodivnější rys nevědomých (vytěsněných) po-
chodů, na který si každý, kdo je zkoumá, zvykne jen
s největším sebepřemáháním, vyplývá z toho, že u nich
ověřování reality nemá žádnou platnost, že myšlená
realita tu znamená totéž jako vnější skutečnost, přání
totéž jako jeho splnění, jako reálná událost, jak to lze
právě bez dalšího vyvodit z vlády starého principu
slasti. Proto bývá také tak těžké, rozlišit nevědomé fan-
tazie od vzpomínek, které se staly nevědomými. Ne-
nechme se však nikdy svést k tomu, abychom do vytěs-
něných psychických výtvorů vnášeli hodnocení vztahu-
jící se na míru jejich reálnosti a abychom třeba určitým
fantaziím připisovali malý význam pro tvorbu sympto-
mů, protože právě nejsou ničím skutečným, nebo aby-
chom neurotický pocit viny hleděli odvozovat z něčeho
jiného, protože se nedá prokázat žádný skutečně spá-
chaný zločin. Naší povinností je přizpůsobit se měnové-
mu kursu, který platí právě v té zemi, kterou propátrá-
váme, v našem případě neurotickým kritériím platnosti.
Nechť se čtenář pokusí například rozluštit sen, jako je
ten, který uvedu. Muž, který kdysi pečoval o otce bě-
hem jeho dlouhé a bolestiplné choroby, sděluje, že se
mu v měsících následujících po otcově úmrtí opakovaně
zdálo toto: Otec je znovu naživu a hovoří s ním jako
jindy. Přitom prý však pociťoval nanejvýš bolestně, že
otec přece už zemřel a jenom o tom neví. K pochopení
tohoto nesmyslně vypadajícího snu se nedá dojít žád-
nou jinou cestou, než že za slova „že otec přece už ze-
mřel" vsuneme „podle jeho přání" nebo „v důsledku je-
ho přání" a k posledním slovům připojíme „neví o tom,
že si to on přál". Snová myšlenka pak zní: Je to pro ně-
ho bolestná vzpomínka, že otci, dokud ten ještě žil, mu-
sel přát smrt (jako vykoupení), a jak strašné by bylo,

(96)
kdyby to byl otec vytušil! jde pak o známý případ sebe-
obviňování po ztrátě milované osoby a výčitka souvisí
v tomto případě s oživením infantilního významu tako-
vého přání smrti otci.
Nedostatky této drobné stati, která představuje spíše
přípravné poznámky než definitivní text, jsou možná
jen zčásti omluvitelné, jestliže řeknu, že je pokládám za
nevyhnutelné. V těch několika málo tezích o psychic-
kých důsledcích adaptace na princip reality jsem musel
naznačit i mínění, jejichž vyslovení bych byl raději ještě
pozdržel a jejichž patřičné zdůvodnění si jistě vyžádá
nemalou námahu. Přesto bych chtěl doufat, že vlídně
soudícím čtenářům neujde, kde se i v této stati začíná
prosazovat vláda principu reality.

(97)
 JÁ A O N O

Následující rozbory navazují na myšlenkové pocho-

dy započaté rokuj_920 v mém spise Za hranicemi_prin-
cipu slasti,' k nimž jsem osobně zaujímal, jak je tam
řečeno, stanovisko jisté sympatizující zvědavosti. Přejí-
mají tyto myšlenky, spojují je s různými skutečnostmi
známými z psychoanalytického pozorování, pokoušejí
se vyvodit z tohoto spojení nové závěry, ale zdržují se
jakýchkolidalších výpůjček z biologie, a jsou proto
k psychoanalýze v bližším vztahu než Za hranicemi
principu slasti Ma[í spíše povahu syntézy než spekulace
a vytyčily si zdánlivě vysoký cíl. Vím však, že se zasta-
vují u nejhrubších obrysů, a jsem s tímto omezením zce-
la srozuměn.
Přitom se týkají věcí, které nebyly doposud předmě-
tem psychoanalytického zpracování, a nemohou se vy-
hnout tomu, aby se nedotkly některých teorií, které byly
formulovány neanalytiky nebo někdejšími analytiky bě-
hem jejich ústupu od psychoanalýzy. Byl jsem jinak
vždy ochoten uznat, čím jsem zavázán jiným pracovní-
kům, ale v tomto případě žádnou takovou povinnost
vděčnosti nepociťuji. Jestliže psychoanalýza jisté věci
doposud nezhodnotila, nestalo se tak nikdy proto, že by
jejich funkci přehlédla nebo že by jejich význam chtěla
popírat, nýbrž protože sleduje určitou cestu, která ji
prozatím ještě tak daleko nedovedla. A když tam nyní
konečně dospěla, věci se jí jeví také jinak, než jak je vi-
dí jiní.

1
[Jenseits des Lustprinzips, 1920, GW XIII.]

(98)
 I
Vědomí a nevědomé

V této úvodní kapitole nebude možno říci nic nového

a nelze se vyhnout opakování věcí, které byly už často
řečeny dříve.
Rozlišenjxisychična na vědomé a nevědomé je základ-
ním předpokladem psychoanalýzy a jedině ono jí dává
možnost porozumět patologickým pochodům v dušev-
ním životě, které jsou právě tak časté jako závažné,
a vřadit je do vědní souvislosti. Ještě jednou a jinak ře-
čeno: psychoanalýzanemůžcp
vat_yç vědomí, nýbrž fakt, že je něco vědomé, musí
pojímat jako určitou kvalitu psychického, která se může
vyskytovat pospolu s jinými kvalitami nebo může chybět.
Kdybych si mohl představovat, že tento spis budou
číst všichni, kdo se zajímají o psychologii, tak bych byl
také připraven na to, že už na tomto místě se část čte-
nářů zastaví a dále se mnou nepůjde, neboť tady je prá-
vě první rozlišovací znak příslušnosti k psychoanalýze.
Pro většinu filozoficky vzdělaných lidí je představa psy-
chického, které by nebylo zároveň i vědomé, tak nepo-
chopitelná, že jim připadá absurdní a vyvratitelná už
pomocí samotné logiky. Domnívám se, že to má příčinu
jen v tom, že nikdy. nestudovali příslušné ievv.hypnózv
a snu, které samy o sobě — i když se patologická fakta
"nechají zcela stranou — k takovému pojetí nutně ve-
dou. Jejich psychologie vědomí je ale také neschopna
problémy snu a hypnózy rozřešit.
Být vědomým je především čistě deskriptívni termín,
který se odvolává na nejbezprostřednější a nejjistější
vnímání. Zkušenost nám pak ukazuje, že nějaký psy-
chický prvek, například nějaká představa, nebývá ob-
vykle vědomý trvale. Je spíše typické, že stav, kdy je
něco vědomé, rychle pomíjí; představa, jež je nyní vě-
domá, v příští chvíli takovou už není, ale může se za jis-
tých snadno navoditelných podmínek opět vědomou
stát. Čím byla mezitím, nevíme; můžeme říci, že byla la-
tentní, a míníme tím, že byla napořád schopna uvědo-
mění. Také jestliže řekneme, že byla nevědomá, podali
jsme tím správný popis. Toto nevědomé spadá pak
vjedno s latentním, tj. schopným uvědomění. Filozofové
by nám sice namítli: Nikoli, termín nevědomé tu není na

(99)
 místě, pokud představa byla ve stavu latence, nebyla
vůbec ničím psychickým. Kdybychom jim už na tomto
místě začali odporovat, dostali bychom se do slovního
sporu, z kterého by se nedalo nic vytěžit.
K termínu či pojmu nevědomého jsme však dospěli
jinou cestou, zpracováním zkušeností, v nichž hraje roli
psychická jjynamika. Zjistili jsme, to znamená, byli
jsme nuceni předpokládat, že existují duševní pochody
nebo představy .velice intenzívní — tady hraje roli pře-
devším kvantitativní, tedy ekonomický moment —, kte-
ré mohou mít pro duševní život všechny ty následky,
jaké mají ostatní představy, i takové následky, které se
mohou ve formě představ opět stát vědomými, jenomže
ony samy se vědomými nestávají. Není nutné podrobně
tu opakovat to, co bylo už tak často vyloženo. Stačí říci,
že na tomto místě se do věci vkládá psychoanalytická
teorie a tvrdí, že takové představy se nemohou stát vě-
,J
domými proto, že se proti tomu staví určitá síla, že jinak γ0-
by se vědomými stát mohly a že bychom pak viděli, jak
málo se liší od ostatních uznaných psychických prvků.
Této teorii dodává nevyvratitelnosti skutečnost, že se
v psychoanalytické technice nalezly prostředky, s je-
jichž pomocí je možno odporující sílu zlikvidovat a pří-
slušné představy učinit vědomými. Stav, v kterém byly
předtím, než byly učiněny vědomými, označujeme jako
vytěsnění a tvrdíme, že onu sílu, která vytěsnění přivodí-
ΠΒ»·*»!! -ι· » — ·*——.I" ·.·,....IT,ι ———,

j. audržovala, pociťujeme během analytické práce jako

odpor.
Náš pojem nevědomého je tedy získán z nauky o vy-
těsnění. Vytěsněné je pro nás základním příkladem ne-
vědomého. Vidíme však, že existuje dvojí druh nevědo-
mého, latentní, tedy schopné nicméně uvědomění, a vy-
těsněné, které samo o sobě a bez dalšího je uvědomění
neschopné. Náš náhled do psychické dynamiky nemůže
zůstat bez vlivu na názvosloví a na způsob popisu. La-
tentní, které je nevědomé jen v deskriptivním, nikoli
v dynamickém slova smyslu, označujeme jako předvě-
domé; označení nevědomé vyhrazujeme pouze pro vy-
těsněné, takže máme nyní tři termíny, vědomé (V), před-
vědomé (Pv) a nevědomé (Nv), jejichž význam už není
čistě deskriptívni'. Předpokládáme, že Pv má k V mno-
hem blíže než Nv, a protože jsme Nv označili jako něco
psychického, budeme o to méně váhat učinit totéž v pří-

(100)
padě Pv. Proč ale nechceme raději zůstat ve shodě s fi-
lozofy a Pv stejně jako Nv důsledně oddělovat od vědo-
mého psychična? Filozofové by nám pak navrhli, aby-
chom Pv stejně jako Nv popisovali jako dva druhy nebo
stupně psychoidního, a shody by bylo dosaženo. Ale dů-
sledkem toho by byly nekonečné nesnáze při popisu,
a jediná závažná skutečnost, že totiž tyto psychoidní
prvky se skoro ve všech ostatních bodech shodují s tím,
co je uznáváno za psychické, by byla odsunuta do poza-
dí ve prospěch určitého předsudku, pocházejícího z do-
by, kdy tyto psychoidní prvky nebo jejich nejzávažnější
část nebyly ještě známy.
Nyní tedy můžeme s našimi třemi termíny, V, Pv a Nv,
pohodlně zacházet, pokud jen nebudeme zapomínat, že
v deskriptivním slova smyslu existuje dvQjí neyědomí.
ale v dynamickém smyslu pouze jediné. Pro některé vý-
kladové účely je možno tento rozdíl zanedbat, pro jiné
je přirozeně nepostradatelný. Na tuto dvojznačnost
v pojmu nevědomí jsme si nicméně dost zvykli a nepů-
sobí nám celkem nesnáze. Pokud jsem s to posoudit,
vyhnout se jí nelze; rozlišení mezi vědomým a nevědo-
mým je konec konců otázkou vnímání, na kterou je nut-
no odpovědět ano nebo ne, a "akt vnímání sám nepodá-
vá žádnou informaci o tom, z jakého důvodu je něco
vnímáno nebo nikoli. Nesmíme si stěžovat, že dynamič-
no nachází v jevové skutečnosti jen dvojznačný výraz. 2
V dalším průběhu psychoanalytické práce se ale uka-

2
Srov.: Einige Bemerkungen uber den Begriff des Unbewussten in
der Psychoanalyse [1913, GW VIII], Na tomto místě si zaslouží zhod-
nocení i jeden novější obrat v kritice pojmu nevědomého. Někteří bada-
telé, kteří se neuzavírají uznáni psychoanalytických skutečností, ale ne-
vědomé nechtějí akceptovat, si nacházejí východisko pomocí nesporné-
ho faktu, že i u vědomí — chápaného jako fenomén — se dá rozeznat
velká řada stupňů intenzity nebo zřetelnosti. Tak jako existují pochody.
Které jsou velice živé, nápadné, naprosto zřetelně vědomé, tak prožívá-
me i jiné, které jsou jen slabé a právě jen ještě postřehnutelné jakožto
něco vědomého, a ty, které jsou nejslaběji vědomé, by byly takto právě
totožné s těmi, pro které psychoanalýza chce používat nevhodného slo-
va nevědomé. 1 ty jsou prý ale přece jenom také vědomé nebo „ve vědo-
mí", a kdyby se jim věnovala dostatečná pozornost, lze je přivést k pl-
nému a intenzivnímu vědomí.
Pokud vůbec rozhodnutí v takovéto otázce, která je závislá na kon-
venci nebo na citových momentech, může být ovlivněno argumenty, dá
se k tomu poznamenat toto: Poukaz na škálu zřetelnosti vědomí nemá
v sobě nic rozhodujícího a jeho průkaznost není o nic větší, než jakou

(101)
zuje, že i tato rozlišení jsou nedostatečná a z praktické-
ho hlediska plně nevyhovují. Ze situací, při nichž je to
patrné, vyzvedněme jako rozhodující tuto: vytvořili
jsme si představu o souvislé organizaci duševních po-
chodůu určité osoby a tuto organizaci označujeme jako
její Já. Na tomto Já závisí vědomí, jím jsou ovládány
i spoje vedoucí k motilitě, to znamená k svádění vzru-
chů do vnějšího světa; právě tato ^UŠevníjnstance vy-
konává i kontrolu všech dílčích pochodů, to ona se
v noci oddává spánku a i pak pořád ještě provádí sno-
vou cenzuru. Od tohoto Já vycházejí i vytěsňující akty,
kterými mají být jisté duševní tendence nejen vyloučeny
z vědomí, ale zbaveny i možnosti jiných způsobů uplat-
nění a aktivního projevu. To, co je takto odstraněno vy-
těsněním, stojí v analýze v protikladu k pacientovu Já,
a analýza má za úkol zlikvidovat zdroje odporu, který
Já dává najevo, když jde o to, zabývat se vytěsněným.
Nuže, v průběhu analýzy pozorujeme, že pacient se oci-
tá v nesnázích, když ho stavíme před určité úkoly; jeho
asociace selhávají, když se mají přiblížit vytěsněnému.
Říkáme mu pak, že je pod vládou nějakého odporu, ale
on o tom nic neví, a dokonce i kdyby měl ze svých poci-
tů nelibosti uhádnout, že v něm nyní působí nějaký od-

by měly třeba věty analogické: Existuje tak mnoho různých stupňů

osvětlení, od nejostřejšího, oslňujícího světla až po slabý zásvit, z čehož
plyne, že vůbec žádná tma neexistuje. Nebo: Vyskytují se různé stupně
životnosti, a neexistuje tudíž žádná smrt Tyto věty mohou zajisté být
svým způsobem smysluplné, ale z praktického hlediska musí být zamít-
nuty, jak vysvitne, když z nich někdo chce odvodit určité důsledky, na-
příklad: není tedy zapotřebí rozsvěcet žádné světlo, nebo: všechny or-
ganismy jsou tudíž nesmrtelné. Tím, že se nepostřehnutelné zařadí takto
do kategorie vědomého, se dále nedosáhne ničeho jiného, než že se člo-
věk připraví o jedinou bezprostřední jistotu, která v psychické oblasti
vůbec existuje. Vědomí, o kterém člověk nic neví, mi připadá přece jen
o hodně absurdnější než nevědomé psychično. Konečně pak, při tako-
vémto ztotožnění nepostřehnutého s nevědomým se nebral zřejmě žád-
ný zřetel na dynamické vztahy, které právě byly pro psychoanalytické
pojetí rozhodující. Jsou přitom totiž zanedbávány dvě skutečnosti; za
prvé, že je velice obtížné a vyžaduje velké námahy, má-li se k něčemu,
co zůstává takto nepostřehnuto, obrátit dostatečná pozornost, a za dru-
hé, že když se to podaří, tak to, co bylo předtím nepostřehnuté, není ny-
ní vědomím uznáno, nýbrž dost často mu připadá zcela cizí a jemu
protikladné a bývá jím ostře zamítnuto. Převádění nevědomého na sla-
bě postřehnuté a na nepostřehnuté je tedy přece jen pouze důsledkem
předsudku, pro který identita psychického a vědomého je jednou prQ-
vždy zaručená.

(102)
por, nedovede ho pojmenovat a označit. Protože však
tento odpor jistě vychází z jeho Já a je jeho součástí,
stojíme před nepředvídanou situací. Našli jsme v Já sa-
motném něco, co je rovněž nevědomé, co se chová prá-
vě tak jako vytěsněné, to znamená, že se projevuje in-
tenzivními účinky, aniž se samo stává vědomým, a má-li
být přivedeno k vědomí, je k tomu zapotřebí zvláštní
práce. Důsledkem této zkušenosti pro analytickou praxi
jěTže se zaplétáme do nesčetných nejasností a nesnází,
když chceme setrvávat při svém navyklém způsobu vy-
jadřování a například neurózu převádět na konflikt me-
zi vědomým a nevědomým. Musíme na základě našeho
náhledu do strukturních poměrů duševního života dosa-
dit namísto tohoto protikladu jiný: protildadjnežLynitř-
ně souvislým Já a mezi vytěsněným, které se od něho
odštěpilo. 3
Důsledky pro naše pojetí nevědomého jsou však ješ-
tě závažnější. Dynamické hledisko nás přimělo k první
korektuře, strukturální náhled vede k druhé. Poznává-
me, že Nv nespadá vjedno s vytěsněným; platí nadále,
že každé vytěsněné je Nv, ale ne každé Nv je zároveň
vytěsněné. Také určitá část Já, bůhví jak závažná jeho
část, může být Nv, ba jistě Nv je. A toto Nv uvnitř Já ne-
ní latentní ve smyslu Pv, jinak by nemohlo být aktivizo-
váno, aniž by se stalo V, a jeho přivedení k vědomí by
nemohlo působit tak velké těžkosti. Když se takto vidí-
me donuceni předpokládat ieště třetí nevědomé, které
není vytěsněné, musíme přiznat, že kvalita nevědomí
pro nás ztrácí na významu. Stává se mnohoznačnou
vlastností, která nedovoluje ony dalekosáhlé a výlučné
závěry, k nimž bychom jí byli rádi využili. Přesto se mu-
síme střežit před tím, že bychom ji zanedbávali, neboť
vlastnost, že je něco vědomé nebo nikoli, je nakonec je-
diným světlem v temnotách hlubinné psychologie.

II
Já a Ono

Patologické bádání zaměřilo náš zájem příliš výlučně

na vytěsněné. Od té doby, co víme, že i Já může být ne-
vědomé ve vlastním slova smyslu, rádi bychom se

3
Srov. Za hranicemi principu slasti.

(103)
o tomto Já dověděli víc. Jediným opěrným bodem bě-
hem našeho pátrání byla doposud charakteristika jevů
jako vědomých nebo nevědomých; posléze jsme shle-
dali, jak dvojznačná může být.
Nuže, všechno naše vědění je vázáno vždy na vědo-
mí. Také Nv můžeme poznat jen tím způsobem, že je
učiníme vědomým. Jenomže pozor, jak je tohle vůbec
možné? Co to znamená učinit něco vědomým? Jak k to-
mu vlastně dochází?
Víme už, kde máme s těmito úvahami navázat. Řekli
jsme, že vědomí představuje povrch psychickéhojigará-
tu, to znamená, že jsme je připsali jako funkci určitému
systému, který se prostorově řadí nejblíže zevnímu svě-
tu. O prostorové zařazení tu nejde ostatně jen ve
smyslu funkce, ale tentokrát i ve smyslu anatomického
členění.4 Také naše zkoumání musí mít za východisko
tento vnímající povrch.
Jako V lze rovnou označit všechny vjemy, které při-
cházejíjrvenčí. (smyslové vjemy), a z toho, co přichází
zvnitřku, také to, čemu říkáme pocity a city. lak le to ale
s těmi vnitřními pochody, které můžeme shrnout —
zhruba a nepřesně — jako pochody myšlenkové? Pro-
nikají tyto procesy, které probíhají někde uvnitř apará-
tu jako přesuny energie směřující k jednání, samy
k onomu povrchu, který dává vznik vědomí? Anebo
přichází vědomí k nim? Toto je, jak pozorujeme, jedna
z oněch nesnází, které vyvstávají, když člověk chce pro-
storovou, topickou představu o psychickém dění brát
vážně. Obě možnosti jsou v stejné míře nemyslitelné,
muselo by tu jít o něco třetího.
Na jiném místě 5 jsem už vyslovil názor, že skutečný
rozdíl mezi Nv představou a Pv představou (myšlenkou)
spočívá v tom, že první z nich se realizuje na nějakém
materiálu, který zůstává nepoznaný, kdežto u druhé (Pv)
k tomu přistupuje spojení s představami slov.6 Tady byl
poprvé učiněn pokus udat pro oba systémy PvaNv zna-
ky, které tkví v něčem jiném než ve vztahu k vědomí.
4
Viz Za hranicemi principu slasti.
5
Dos Unbewusste [kap. VII], Internat. Zschr. f. PsA, III. 1915, [ G W X,
301].
6
[K „akustickým" představám slov a představám věcí srov. Der
Witz.., kap. IV, odd. 1, GW VI, 134.]

(104)
Otázku: Jak se něco stává vědomým? je tedy účelnější
formulovat spíše: Jak se něco stává předvědomým?
A odpověď by zněla: spojením s odpovídajícími před-
stavami slov.
Tyto představy slov jsou vzpomínkovými pozůstatky,
byly svého času vjemy a mohou se jako všechny vzpo-
mínkové pozůstatky znovu stát vědomými. Ještě než se
pustíme do dalšího rozbírání jejich povahy, svítá nám
jakoby nové poznání: vědomým se může stát jenom to,
co někdy už bylo vědomým vjemem, a to, co z vnitřního
dění kromě pocitů chce proniknout k vědomí, musí hle-
dat překlad do vnějších vjemů. To je možné pomocí pa-
měťových stop.
Vzpomínkové stopy si představujeme jako obsažené
v určitých systémech, které se bezprostředně stýkají se
systémem Vn — V (vnímání—vědomí), takže jejich ener-
getická obsazení se mohou zvnitřku na prvky tohoto
systému snadno přenášet. Tady se nám ihned vybaví
myšlenka na halucinaci a na skutečnost, že i nejživější
vzpomínka je pořád ještě od halucinace stejně jako od
vnějšího vjemu rozlišována, ale stejně rychle se vynoří
i vysvětlení, že při znovuoživení vzpomínky zůstává ob-
sazení v paměťovém systému uchováno, kdežto od vje-
mu nerozlišitelná halucinace může vzniknout, když ob-
sazení nejenom přesáhne ze vzpomínkové stopy na vní-
maný prvek, nýbrž zcela se na ně přenese.
Slovní stopy pocházejí v podstatě z akustických vje-
mů, takže tím jako by byl určen pro systém Pv i speciál-
ní smyslový původ. Vizuální části slovní představy je
možno zprvu pominout jakožto sekundární, získané
čtením, a zrovna tak i pohybové obrazy slova, které
kromě případu hluchoněmých hrají jen roli podpůrných
znaků. Slovo je tedy vlastně vzpomínkovou stopou slo-
va slyšeného. Nesmí nás ovšem napadnout, abychom
snad, třeba kvůli zjednodušení, zapomínali na význam
optických vzpomínkových stop — vzpomínkových stop
věcí samých — nebo abychom popírali, že uvědomění
myšlenkových pochodů je možné i návratem ke vzpo-
mínkovým stopám a že tento způsob uvědomování
u mnoha osob hraje, jak se zdá, přednostní roli. O své-
ráznosti tohoto vizuálního myšlení si můžeme udělat ur-
čitou představu studiem snů a předvědomých fantazií,

(105)
jak je známe z pozorování J. Varendoncka. 7 Zjistí se
takto, že je přitom uvědomován většinou jen konkrétní
materiál myšlenky, ale pro vztahy, které myšlenku prá-
vě obzvlášť charakterizují, vizuální výraz nemůže být
dán. Myšlení v obrazech je tedy jen velice nedokonalá
forma uvědomování. Má nějakým způsobem k nevědo-
mým pochodům blíže než myšlení ve slovech a je nepo-
chybně ve srovnání s ním ontogeneticky i fylogenetický
starší.
Jestliže je tedy, abychom se vrátili k našemu tématu,
právě toto způsob, jak se něco samo o sobě nevědomé-
ho stává předvědomým, pak odpověď na otázku, jakým
způsobem učiníme něco vytěsněného (před)vědomým,
zní: tím, že analytickou prací vytvoříme takové předvě-
domé zprostředkující články. Vědomí zůstává tedy na
svém místě, ale nejde tu ani o to, že by snad Nv vystou-
pilo k V.
Zatímco vztah vnějšího vnímání k Já je zcela zjevný,
vztah vnitřního vnímání k Já si vyžaduje zvláštního
zkoumání. Přitom se v nás ještě jednou vynoří pochyb-
nost, jestli si opravdu počínáme správně, když veškeré
vědomí vztahujeme k jedinému povrchovému systému
Vn-V.
Vnitřním vnímáním jsou dány pocitové vjemy pocho-
dů probíhajících v nejrůznějších, jistě i nejhlubších vrs-
tvách psychického aparátu. Jsou nedostatečně prozkou-
mané, za jejich nejlepší příklad mohou ještě tak platit
pocity patřící k řadě slast —nelibost. Jsou původnější,
elementárnější než vjemy přicházející zvenčí, může
k nim docházet ještě i ve stavech porušeného vědomí.
O jejich větším ekonomickém významu a o jejich me-
tapsychologické povaze jsem se vyjádřil na jiném mís-
tě.8 Tyto pocity jsou podobně jako vnější vjemy různě
lokalizované, mohou přicházet současně z různých míst
a mít přitom různé, i protikladné kvality.
Pocity slastného charakteru nemají v sobě nic nutka-
vého, naproti tomu nutkavý účin je v nejvyšší míře
vlastní pocitům nelibosti. Ty pudí ke změně, k svodu
energie, a proto vykládáme nelibost zvýšením a slast
7
[J. Varendonck, The Psychology of Day-Dreams. 1921; Freud napsal
k této knize předmluvu.]
8
[Za hranicemi principu slasti, kap. II.]

(106)
snížením energetického obsazení. Jestliže to, co je uvě-
domováno jako slast a nelibost, označíme jako určitou
kvantitativně-kvalitativní specifičnost v průběhu psy-
chických procesů, vyvstává otázka, jestli tato specifič-
nost se může stát vědomou přímo na daném místě, nebo
jestli musí být přenesena až k systému Vn.

Klinická zkušenost rozhoduje ve prospěch druhé

možnosti. Ukazuje, že tato kvantitativně-kvalitativní
specifičnost se projevuje podobně jako nějaké vytěsně-
né hnutí. Může vyvíjet pudící síly, aniž Já toto puzení
postřehuje. Teprve odpor proti tomuto puzení, zadržení
reakce energetického svodu, činí tuto specifičnost ihned
vědomou jakožto nelibost. Právě tak jako různá napětí
vyvolávaná potřebou může zůstat nevědomá i bolest,
tento střední člen mezi vnějším a vnitřním vnímáním,
který se chová jako vnitřní vjem i tam, kde pochází
z vnějšího světa. Zůstává tedy správné, že i pocity a city
se stávají vědomými jen tím, že dospějí k systému Vn;
jestliže je jim cesta k němu uzavřena, nenabývají exi-
stence jako pocity, ačkoli ona specifičnost v průběhu
vzruchů, která jim odpovídá, je tatáž. Zkráceně, ne do^
cela přesně hovoříme pak o nevědomých pocitech, při-
držujeme se analogie s nevědomými představami, která
není tak docela oprávněná. Rozdíl je totiž v tom, že pro
předvědomé představy musí být nejprve vytvořeny spo-
jovací články, aby byly přivedeny do V, zatímco pro po-
city, které jsou přenášeny přímo, toto odpadá. Jinými
slovy: rozlišení mezi V a Pv nemá pro pocity žádný
smysl, Pv tu vypadá ze hry, pocity jsou buď vědomé, ne-
bo nevědomé. I jestliže se vážou na slovní představy,
nevděčí za svoje uvědomění jim, nýbrž stávají se vědo-
mými přímo.
Role slovních představ se nyní stává zcela jasná. Dík
jejich zprostředkování se z vnitřních myšlenkových po-
chodů stávají vjemy. Jako kdyby se takto měla potvrdit
věta: všechno vědění pramení z vnějšího vnímání. Při
nadměrném energetickém obsazení myšlení jsou myš-
lenky opravdu vnímány, jako by přicházely zvenčí,
a pokládány právě proto za pravdivé.
Po tomto objasnění vztahů mezi vnějším a vnitřním
vnímáním a povrchovým systémem Vn — V můžeme
přistoupit k tomu, abychom vypracovali naši představu
o Já. Vidíme je jako vycházející ze systému Vn, který

(107)
tvoří jeho jádro, a zahrnující především i Pv, které se
opírá o vzpomínkové stopy. Já je však, jak jsme se do-
věděli, také nevědomé.
Nuže domnívám se, že nám přinese velkou výhodu,
jestliže se dáme vést podnětem jistého autora, který
z osobních důvodů marně prohlašuje, že prý s přísnou,
vysokou vědou nemá nic společného. Mám na mysli
G. Groddecka, který vždy znovu zdůrazňuje, že to, če-
mu říkáme naše Já, se v životě chová v podstatě pasivně,
že jsme podle jeho vyjádření „žiti" neznámými, neovla-
datelnými mocnostmi 9 Měli jsme všichni takovéto doj-
my, i když v nás nepřevládly natolik, že by vylučovaly
všechny jiné, a neváháme přiznat Groddeckovu náhle-
du příslušné místo v soustavě vědy. Navrhuji, abychom
mu byli právi tím, že ono jsoucno, které vychází ze sy-
stému Vri a které je v první řadě Pv, označíme jako Já,
ale ostatní psychično, které na ně navazuje a které se
chová jako Nv, budeme podle Groddeckova úzu ozna-
čovat jako Ono. 10
Brzy uvidíme, jestli z tohoto pojetí můžeme pro účely
popisu a porozumění vytěžit nějaký užitek. Individuum
představuje tedy pro nás psychické Ono, nepoznané
a nevědomé, k tomu přiléhá na povrchu Já, které se
vyvinulo ze systému Vn jako ze svého jádra. Jestliže se
chceme pokusit o grafické znázornění, připojíme ještě,
že Já neobklopuje celé Ono, nýbrž pouze potud, pokud
jeho povrch je tvořen systémem Vn, tedy asi tak, jako
k vejci přiléhá zárodečný terčík. Já není od sféry Ono
ostře odděleno, směrem dolů s ní splývá.
Ale se sférou Ono splývá i vytěsněné, je jen její částí.
Vytěsněné je ostře odděleno vytěsňovacími odpory od
Já, ale prostřednictvím sféry Ono s ním může komuni-
kovat. Rázem rozpoznáváme, že skoro všechna ta čle-
nění, která jsme popsali na základě podnětů, jež nám
poskytla patologie, se vztahují jedině na povrchové —
nám jedině známé — vrstvy psychického aparátu. Tyto
vztahy bychom se mohli pokusit vystihnout nákresem,

9
G. Groddeck, Dos Buch vom Es. Internationaler Psychoanalytischer
Verlag 1923.
10
Groddeck sám následoval příklad Nietzscheho, u něhož je tento
gramatický výraz pro to, co je v naší bytosti neosobní a takříkajíc pří-
rodně nevyhnutelné, naprosto běžný.

(108)
jehož obrysy slouží ovšem pouze k znázornění, nečiní si
nárok na žádnou konkrétní interpretaci. Připojíme k to-
mu snad jen, že Já je opatřeno jakýmsi „nasloucha-
dlem", a to podle svědectví mozkové anatomie pouze
po jedné straně. Tvoří jakoby nakřivo posazenou
čapku.
Vn-V

Snadno se dá pochopit, Ž £ j á j e č á s t í sféry Ono, změ-

něnou přímým vlivem zevního světa, jak ho zprostřed-
kuje Vn — V, a představuje jakési pokračování povrcho-
vé diferenciace. Namáhá se také, aby prosadilo vliv zev-
ního světa na Ono a jeho záměry, snaží se nahradit
princip slasti, který neomezeně vládne ve sféře Ono,
principem reality. Vnímání hraje ve vztahu k Já tutéž
rolTjaká ve sféře Ono připadá pudu. Já reprezentuje to.
co lze označit jako rozum a uvážlivost, v protikladu ke
sféře Ono, která v sobě obsahuje xášně. To všechno se
kryje s obecně známými populárními rozlišeními, musí
být ale také chápáno jako správné jenom v průměru ne-
bo v ideálním smyslu.
Funkční závažnost Já nachází výraz v tom, že mu
normálně připadá vláda nad přístupovými spoji k moti-
litě. Je tedy ve vztahu ke sféře Ono podobno jezdci, kte-
rý má krotit větší sílu koně, s tím rozdílem ovšem, že
jezdec se o to pokouší vlastními silami, kdežtQjá silami
vypůjčenými. Toto přirovnání lze ještě trochu dále roz-
vést. Tak jako jezdci, nechce-li se od koně odloučit, ne-
zbývá často nic jiného než vést ho tam, kam jít chce, tak
také Já převádí vůli Onoho v jednání, jako kdyby to by-
la jeho vlastní vůle.
Zdá se, že na vznik Já a na jeho odlišení od sféry Ono

(109)
působil ještě i jiný moment než jen vliv systému Vn.
Vlastní tělo a především jeho povrch je místem, odkud
mohou vycházet současně vnější i vnitřní vjemy. Je vi-
děno tak jako jiný objekt, ale hmatu skýtá počitky dvo-
jího druhu, přičemž jeden druh počitků odpovídá jaké-
musi vnitřnímu vnímání. V psychofyziologii bylo dosta-
tečně vysvětleno, jakým způsobem dochází k odlišení
vlastního těla uvnitř vnímaného světa. Zdá se, že přitom
hraje jistou roli i bolest, a způsob, jakým při bolestivých
onemocněních člověk nabývá nové znalosti svých orgá-
nů, je možná charakteristický i pro způsob, jakým se
vůbec dospívá k představě vlastního těla.
Já je především tělesné, nejenomže je jsoucnem po-
vrchovým, ale je dokonce projekcí určitého povrchu.
Hledáme-li pro ně nějakou anatomickou analogii, lze je
nejspíše tak ztotožnit s oním „mozkovým človíčkem"
anatomů, který v mozkové kůře stojí na hlavě nohama
vzhůru, dívá se dozadu, a jak známo, po levé straně má
řečovou zónu.
Vztah Já k vědomí byl už opakovaně předmětem
hodnocení, přesto však je tu třeba některé závažné sku-
tečnosti nově popsat. Jak jsme uvyklí přenášet všude
s sebou hledisko společenského a etického hodnocení,
nepřekvapuje nás sice, když slyšíme, že rejdy nižších
vášní probíhají v nevědomí, očekáváme však, že psy-
chické funkce nacházejí spolehlivý přístup k vědomí tím
snadněji, čím vyšší místo jim takovéto hodnocení při-
znává. Tady nás ale psychoanalytická zkušenost zkla-
me. Máme na jedné straně doklady pro to, že dokonce
i jemná a obtížná intelektuální práce, která jinak vyža-
duje usilovné uvažování, může být vykonána také před-
vědomě, aniž dospěje k vědomí. Tyto případy jsou zcela
nepochybné, dochází k nim například ve stavu spánku
a projevují se navenek tím, že nějaká osoba bezpro-
středně po probuzení zná náhle řešení určitého obtížné-
ho matematického nebo jiného problému, s kterým se
předchozího dne marně potýkala. 11
Daleko překvapivější je však jiná zkušenost. Naše
analýzy nás učí, že ^existují osoby^u nichž sebekritika

11
Jeden takový případ mi byl právě nedávno vyprávěn, a sice jako
námitka proti mému popisu „snové práce". [„Snová práce" viz kap. VI ve
Výkladu snií.]

(110)
a svědomí, tedy duševní výkony veskrze vysoko hodno-
cené, jsou nevědomé a právě jako nevědomé mají nej-
závažnější účinky; nevědomé fungování odporu v ana-
lýze není tedy rozhodně jedinou situací tohoto druhu.
Ale tato nová zkušenost, nutící nás navzdory tomu, že si
kriticky uvědomujeme nepřesnost takového označení,
hovořit o nevědomém pocitu viny, v nás vyvolává dale-
ko větší zmatení a staví nás před nové hádanky, zvlášť
když ponenáhlu uhadujeme, že takovýto nevědomý po-
cit hraje při velkém počtu neuróz ekonomicky rozhodu-
jící roli a staví léčbě do cesty nejsilnější překážky.
Chceme-li se vrátit ke své hodnotové stupnici, musíme
říci: Nevědomé může být nejen to, co je na lidském Já
nejníže, ale také to, co je na něm nejvyšší. Jako kdyby
nám tímto způsobem bylo demonstrováno, co jsme
předtím prohlásili o vědomém Já, že je to především Já
odpovídající lidskému tělu.

III
Já a Nadjá
(jáský ideál)

Kdyby Já bylo pouze částí sféry Ono modifikovanou

vlivem systému vnímání, zástupcem reálného vnějšího
světa uvnitř lidské psychiky, měli bychom před sebou
jednoduchou situaci. Ale přistupuje k tomu ještě cosi ji-
ného.
Motivy, které nás přiměly, abychom předpokládali
uvnitř Já určitou vnitřní diferenciaci, určitou instanci,
které přísluší označení jáský ideál nebo Nadjá, byly
probrány na jiných místech. 12 Ťy zůstávají v platnosti. 13
Novinkou, která vyžaduje vysvětlení, je to, že.tato sou-
část Já má k vědomí méně pevný vztah.
12
Zur Einfiihrung des Narzissmus [1914, GW X], Massenpsychologie
und Ich-Analyse. [Čes.: K uvedení narcismu, in: Vybrané spisy ΠΙ, a Psy-
chologie masy a analýza Já, v našem výboru.]
13
Jedině to, že jsem tomuto Nadjá přisoudil i funkci ověřování reality
[Psychologie masy, 249], se jeví jako omyl a vyžaduje korekturu. Vzta-
hům lidského Já k vnímanému světu by zcela odpovídalo, jestliže by
ověřování reality zůstalo jeho vlastním úkolem. — Také dřívější dost
neurčité formulace o jádru Já je třeba nyní opravit v tom smyslu, že j á -
drem Já je pouze systém Vn — V.

(111)
 Musíme tu opět zajít trochu dál. Onu strastiplnou
chorobu, kterou je melancholie, se nám podařilo objas-
nit pomocí předpokladu, že se tu ztracený objekt znovu
vytváří v pacientově Já, že tedy obsazení objektu je vy-
střídáno identifikací. 14 Tehdy jsme však ještě nerozpoz-
nali celý význam tohoto pochodu a nevěděli jsme, jak je
častý a typický. Od té doby jsme už pochopili, že tako-
výto způsob náhrady má velký podíl na utváření lidské-
ho Já a podstatně přispívá k formování toho, co ozna-
čujeme jako j e h o j t o v a h u .
Zcela na počátku, v prvotní orální fázi individua se
obsazení objektu a identifikace nedají zajisté od sebe
odlišit.15 Později lze jenom předpokládat, že obsazování
objektů vychází ze sféry Ono, kde jsou erotické tenden-
ce pociťovány jako potřeby. Zpočátku ještě slabé Já be-
re tato obsazení objektů na vědomí, snáší je anebo se
snaží zabránit jim procesem vytěsnění. 16
Jestliže se jedinec má nebo musí takového sexuálního
objektu vzdát, nastupuje namísto toho nezřídka změna
Já, která musí být, tak jako u melancholie, popsána jako
znovuvytvoření příslušného objektu uvnitř tohoto Já;
podrobnější okolnosti tohoto způsobu náhrady ještě
neznáme. Možná že touto jntrojekcí, která je jakýmsi
druhem regrese k mechanismu orální fáze, Já usnadňuje
nebo umožňuje, aby se od objektu upustilo. Možná že
tato identifikace je vůbec podmínkou, za jaké se Ono
svých objektů vzdává. V každém případě je tento pro-
ces zejména v raných vývojových fázích velice častý
a dovoluje formulovat pojetí, podle něhož by povaha Já
byla právě sedimentací objektních obsazení, kterých se
jedinec vzdal a obsahovala by v sobě historii těchto ob-
jektních voleb.17 Je samozřejmě nutno předpokládat
předem určitou Skálu rezistenční schopnosti rozhodující
o tom, do jaké míry se charakter určité osoby těmto vli-
14
Trauer und Melancholie, [1915, GW X; čes. Truchlení a melancho-
lie, in: Vybrané spisy lil.]
15
[Srov. Psychologie masy, kap. VII.]
16
Poté, co jsme rozlišili Já a Ono, musíme nyní za onen velký rezer-
voár libida ve smyslu úvah K uvedení narcismu pokládat sféru Ono. Li-
bido, které popsanými identifikacemi vplývá do Já, vytváří jeho „sekun-
dární narcismus".
17
[Srov. ediční poznámku na s. 385 našeho výboru o dvojím užití po-
jmu Já v této studii. Zde jde o Já utvářející se ze vztahů interpersonál-
ních.]

(112)
vům z historie erotické volby objektů brání nebo je ak-
ceptuje. U žen, které měly hodně milostných zkušeností,
se zdá, že pozůstatky jejich objektních obsazení se v je-
jich povahových rysech dají snadno prokázat. V úvahu
padá i současná existence obsazení objektu a identifika-
ce, tedy změna charakteru ještě předtím, než se jedinec
objektu vzdal. V tomto případě by pak mohla změna
charakteru objektní vztah přežívat a v jistém smyslu jej
uchovávat.
Z jiného hlediska lze říci, že toto převedení objektní
volby v změnu Já je také způsobem, jaVJa může Ono
ovládat a prohlubovat jeho vztahy k sobě. ovšem za ce-
nu dalekosáhlé poddajnosti vůči jeho prožitkům. Když
Já přijímá rysy objektu, vnucuje se, aby se tak řeklo,
vlastnímu Ono za objekt lásky, snaží se mu jeho ztrátu
nahradit tím, že říká: „Jen podívej, i mne můžeš milovat,
jsem tomu objektu tak podobné."
Převedení objektního libida v narcistické libido, k ně-
muž tu dochází, nese s sebou zjevně i zřeknutí se sexuá-
lních cílů, desexualizaci, tedy určitý druh sublimace. Ba
vyvstává i otázka, která by si zasloužila podrobného
prozkoumání, jestli právě toto není obecná cesta k sub-
limaci, jestli se veškerá sublimace neuskutečňuje zpro-
středkováním Já, které nejprve promění objektní libido
v libido narcistické, aby mu pak snad vytyčilo jiný cíl.18
Otázka, zda tato přeměna nemůže určovat i jiné pudové
osudy, například nemůže-li přivodit oddělení navzájem
sloučených pudů, bude ještě předmětem našich pozděj-
ších úvah.
Je to sice odbočení od našeho cíle, ale odbočení ne-
vyhnutelné, jestliže naše pozornost zůstane ještě chvíli
soustředěna na identifikace Já s objekty. Jestliže tyto
identifikace převládnou, jestliže budou až příliš četné
a příliš silné a navzájem neslučitelné, je nasnadě patolo-
gický výsledek. Může dojít k rozštěpení Já tím, že se
jednotlivé identifikace vůči sobě uzavřou navzájem od-
18
Zajímavou paralelu k náhradě objektní volby identifikací předsta-
vuje víra primitivů, že vlastnosti snědeného zvířete zůstanou tomu, kdo
je jí, jakožto jeho povaha, a na této víře založené zákazy. Tato víra je
obsažena, jak známo i v zdůvodnění kanibalismu a působí v řadě zvy-
klostí spjatých s totemistickou hostinou, až po svátost přijímání. Ná-
sledky, které tu jsou připisovány orálnímu zmocnění se objektu, jsou při
pozdější objektní volbě reálným faktem. [Srov. Totem a tabu, 1912—13,
zejména kap. IV, odd. 5, GW IX, 169n.]

(113)
pory, a možná že tajemství případů takzvané několike-
ré osobnosti je právě v tom, že jednotlivé identifikace
strhují střídavě vědomí na sebe. I jestliže to nedojde tak
daleko, naskýtá se tu téma konfliktů mezi různými iden-
tifikacemi, mezi které se Já dělí, konfliktů, které nako-
nec nemohou být vesměs označeny jako patologické.
Jakkoli už se však utváří pozdější rezistence charak-
teru proti vlivům objektních obsazení, od nichž se upus-
tilo, účinky prvních, v nejranějším věku vzniklých iden-
tifikací budou vždy obecné a trvalé. To nás vede zpět
k vzniku jáského ideálu, neboť za tím se skrývá právě
první a nejvýznamnější identifikace jednotlivce, identifi-
kace s otcem osobní prehistorie. 19 Ta, jak se zdá, ne-
představuje konečný důsledek nebo vyústění prvotního
obsazení objektu, je přímá a bezprostřední, a jakému-
koli obsazení objektu předchází. Ale zdá se, že objektní
volby, které spadají do prvního období sexuálního vý-
voje a týkají se otce a matky, vyúsťují při normálním
průběhu také do takovéto identifikace, a tím primární
identifikaci zesilují.
V každém případě jsou tyto vztahy tak komplikova-
né, že je nezbytné popsat je podrobněji. Tuto kompli-
kovanost působí dva momenty, trojúhelníkový charak-
ter oidipovského vztahu a konštituční bisexualita indivi-
dua.
Zjednodušený případ se u dítěte mužského pohlaví
utváří takto: Velmi brzy dochází u něho ve vztahu
k matce k objektnímu obsazení, které začíná u mateř-
ského prsu a je typickým příkladem objektní volby
opěrného typu; otce se chlapec zmocňuje prostřednic-
tvím identifikace. Oba vztahy nějakou dobu existují
vedle sebe, až pak zesílením sexuálních tužeb vztahují-
cích se na matku a zjištěním, že otec je těmto tužbám
na překážku, vzniká oidipovský komplex. 20 Identifikace
s otcem dostává nyní nepřátelské zabarvení, obrací se

19
Možná že by bylo prozíravější říci s rodiči, neboť dokud neexistuje
spolehlivá znalost pohlavního rozdílu, tj. absence penisu, oba rodiče ne-
jsou hodnoceni odlišně. Z příběhu jedné mladé ženy jsem měl nedávno
příležitost dovědět se, že od doby, kdy si uvědomila, že jí samé penis
chybí, nepřisuzovala nedostatek tohoto orgánu všem ženám, nýbrž pou-
ze těm, které pokládala za méněcenné. Matka jej podle její představy
měla nadále. Aby vylíčení bylo jednodušší, budu pojednávat jen o iden-
tifikaci s otcem.
20
Srov. Psychologie masy. kap. VII [240—245].

(114)
 v přání otce odstranit, aby ho chlapec u matky nahradil.
Od této chvíle je vztah k otci ambivalentní, zdá se, jako
•by se takto projevila ambivalence, která je v identifikaci
obsažena od začátku. Ambivalentní postoj k otci a vý-
lučně něžná tendence zaměřující se na matku jako na
objekt charakterizují u chlapce obsah jednoduchého,
pozitivního oidipovského komplexu.
Při likvidaci oidipovského komplexu se chlapec musí
objektního obsazení matky vzdát. Na jeho místo může
nastoupit dvojí, buďto identifikace s matkou, nebo zesí-
lení identifikace s otcem. Poslední vyústění pokládáme
za normálnější, dovoluje, aby něžný vztah k matce byl
do jisté míry uchován. Šlo by tedy o to, že zánikem oidi-
povského komplexu 21 se upevnilo chlapcovo mužství.
Zcela obdobně může oidipovský postoj děvčátka vy-
ústit v zesílení identifikace s matkou (nebo ve vytvoření
takové identifikace), která ustálí ženskou povahu dítě-
te.22
Tyto identifikace neodpovídají našemu očekávání,
neboť nepřenášejí dovnitř Já ten objekt, kterého se dítě
vzdalo, ale i takové vyústění se vyskytuje a dá se u dí-
vek pozorovat snadněji než u chlapců. Velmi často se
z analýzy dovídáme, že poté, co děvčátko muselo zapo-
menout na otce jako na objekt lásky, začne projevovat
všechno, co v sobě má z mužských vlastností, a namísto
s matkou se identifikuje s otcem, tedy se ztraceným ob-
jektem. Záleží přitom zřejmě na tom, jestli jsou její
mužské dispozice dost silné — ať už spočívají v čem-
koli.
Zdá se tedy, že vyústění oidipovské situace v identifi-
kaci s otcem nebo s matkou závisí u obou pohlaví na re-
lativní síle ženské a mužské dispozice. Toto právě je
jeden ze způsobů, jak se do osudů oidipovského kom-
plexu vměšuje bisexualita. Druhý způsob je ještě vý-
znamnější. Nabýváme totiž dojmu, že nejčastější vůbec
není jednoduchý oidipovský komplex, nýbrž že ten od-
povídá jistému zjednodušení nebo schematizaci, která
21
[Srov. Der Untergang des Odipuskomplexes, 1924, GW XIII.]
22
[Myšlenku analogického vyústění oidipovského komplexu u chlap-
ců a dívek Freud později precizuje. Viz Einige psychische Folgen des
anatomischen Geschlechtsunterschiedes, 1925, GW XIV; čes. Některé
psychické následky anatomického rozdílu mezi pohlavími, in: Vybrané
spisy III.]

(115)
ovšem zůstává dost často prakticky oprávněná. Pod-
robnější zkoumání odhalí většinou úplnější oidipovský
komplex, který je dvojitý, pozitivní a negativní, a závis-
lý na původní bisexualité dítěte, to znamená, že chlapec
má nejenom ambivalentní postoj k otci a vztah něžné
objektní volby k matce, nýbrž chová se současně i jako
děvčátko, projevuje něžný femininní postoj k otci a je-
mu odpovídající žárlivě nepřátelský postoj k matce. To-
to zasahování bisexuality do vývoje činí právě tak ob-
tížným postihnout vztahy původních objektních voleb
a identifikací, a ještě obtížnější je, srozumitelně je po-
psat. Mohlo by také být, že ambivalence, kterou lze
konstatovat ve vztahu k rodičům, vůbec vyplývá právě
z bisexuality, a nikoli že by se vyvíjela, jak jsem to před-
tím vylíčil, z identifikace vlivem rivalitního postoje. 23

Domnívám se, že je rozumné, když se obecně a ze-

jména u neurotiků předpokládá existence úplného oidi-
povského komplexu. Analytická zkušenost pak ukazuje,
že u určitého počtu případů jedna nebo druhá složka
tohoto komplexu až na stěží pozorovatelné stopy mizí,
takže máme před sebou řadu, na jejímž jednom konci
stojí normální, pozitivní, a na druhém konci obrácený,
negativní oidipovský komplex, zatímco střední členy
představují úplnou formu s nestejným podílem obou
komponent. Při zániku oidipovského komplexu se ony
čtyři v něm obsažené tendence kombinují takovým způ-
sobem, že z nich vyplyne identifikace s otcem a identifi-
kace s matkou, identifikace s otcem uchovává mateřský
objekt pozitivního komplexu a současně nahrazuje ot-
covský objekt komplexu obráceného; podobně je tomu
v případě identifikace s matkou. V různě silné výraz-
nosti obou identifikací se pak bude obrážet nestejnost
obou pohlavních dispozic.
Takto lze jako nejobecnější výsledek oné sexuální fá-
ze, která je ovládána oidipovským komplexem, předpo-
kládat určitou sedimentaci uvnitř Já, spočívající v usta-
vení obou těchto navzájem nějak spojených identifika-
cí. Tato změna Já si zachovává svoje zvláštní postavení
a vůči ostatnímu obsahu Já vystupuje jako jáský ideál
neboli Nadjá.

23
[K bisexualité srov. první ze Tři pojednání k teorii sexuality, odd. 1,
A. popř. 33. přednášku k Úvodu do psychoanalýzy]

(116)
 Nadjá však není prostě jen reziduem prvních objekt-
ních voleb vycházejících ze sféry Ono, nýbrž připadá
mu také význam energického reaktivního výtvoru obra-
cejícího se proti nim. Jeho vztah k Já se nevyčerpává
nabádáním: Takový (jako otec) máš být, nýbrž zahrnuje
i příkaz: Takový (jako otec) být nesmíš, to znamená,
nesmíš dělat všechno, co dělá on; leccos zůstává vyhra-
zeno právě jemu. Tento dvojí aspekt jáského ideálu vy-
plývá ze skutečnosti, že jáský ideál musel být angažo-
ván při vytěsnění oidipovského komplexu, ba že dokon-
ce teprve tomuto převratu vděčí za svůj vznik. Vytěsně-
ní oidipovského komplexu nebylo zřejmě žádným snad-
ným úkolem. Protože v rodičích, zvláště v otci, byla roz-
poznána překážka nedovolující realizaci oidipovských
přání, hledělo se infantilní Já pro tento vytěsňovací vý-
kon posílit tím, že tutéž překážku zřídilo i v sobě sa-
mém. Sílu k tomu si jaksi vypůjčilo od otce a tato vý-
půjčka je aktem, který má mimořádně závažné násled-
ky. Nadjá si uchová charakter otce, a čím silnější byl
oidipovský komplex, čím víc bylo jeho vytěsnění urych-
leno (vlivem autority, náboženství, vyučování, četby),
tím přísněji bude Nadjá později vládnout příslušnému
já jako_syědomí, případně jako nevědomý pocit viny. —
Odkud čerpá sílu k této vládě a onen nutkavý charakter,
který se projevuje jako kategorický imperativ, o tom
vyslovím určitou hypotézu později.
Jestliže ještě jednou zaměříme pozornost na popsaný
vznik Nadjá, rozpoznáváme, že je výsledkem dvou na-
nejvýš významných biologických faktorů,.dlouhé dětské
K / m o c n o s t i a závislosti člověka a skutečnosti, že pro-
chází oidipovšícým komplexem, který podle našich
předchozích vývodů vyplývá z přerušení libidinózního
vývoje dobou latence, a tudíi z_dvojitého rozběhu jeho
sexuálního života. Tato poslední, a |ak se zdá. specificky
zvTastnost byla jednou psychoanalytičkou hypo-
tézou 24 prezentována jakožto dědictví vývoje ke kultuře
vynuceného dobou ledovou. Takto tedy nepředstavuje
odlišení Nadjá od Já nic náhodného7r~eprezentuje nej-
zá\ažnější rysy vývoje individuálního i vývoje druhu, ba
tím. že rodičovskému vlivu se jím dostává trvalého vý-
razu, zvěčňuje existenci momentů, kterým vděčí za svůj
vznik.

24
[S. Ferenczi, Entwicklungsstufen des Wirklichkeitssinnes, 1913.]

(117)
 Psychoanalýze bylo nesčetněkrát vytýkáno, že se ne-
stará o to, co je v člověku vyššího, morálního, nadosob-
ního. Výtka byla dvojnásob nespravedlivá, z historické-
ho stejně jako z metodického hlediska. Z historického
hlediska proto, že morálním a estetickým tendencím
v lidském Já byla od počátku připsána role toho, co dá-
vá popud k vytěsnění, z metodického hlediska pak pro-
to, že kritikové nechtěli nahlédnout, že psychoanalytic-
ké bádání nemohlo vystoupit jako nějaký filozofický
systém s úplnou a hotovou teoretickou soustavou, ný-
brž že si cestu k pochopení psychických složitostí muse-
lo razit krok za krokem analytickým rozborem normál-
ních i abnormních jevů. Dokud naším úkolem bylo stu-
dium vytěsněného v duševním životě, nijak jsme nepo-
třebovali sdílet onu úzkostlivou starostlivost, aby bylo
uchováno to, co je v člověku vyššího. Nyní, když se od-
važujeme přistoupit k analýze lidského Já, můžeme
všem těm, kteří se otřeseni ve svém morálním vědomí
ohrazovali, že musí přece v člověku existovat cosi vyšší-
ho, na jejich stížnost odpovědět: Zajisté, aJpJxLpEávě jç
ta vyšší bytost v nás, jáský ideál nebo Nadjá, instance
reprezentující náš vztah k rodičům. Jako malé děti jsme
tyto vyšší bytosti znali, obdivovali, báli se jich, později
jsme je přijali do vlastní osobnosti.
Jáský ideál je tedy dědicem oidipovského komplexu,
a tudíž výrazem nejmocnějších hnutí a nejzávažnějších
libidinózních osudů oblasti Ono. Jeho ustavením dosta-
lo Já oidipovský komplex pod svoji vládu a současně se
samo podřídilo silám této oblasti. ZatímcoJjLjg vpod-
statě představitelem zevního světa, reality, vystupuje
proti němu Nadjá jako právní zástupce vnitřního světa,
sféry Ono. Konflikty mezi Já a ideálem budou nakonec
zrcadlit, na to jsme nyní připraveni, protiklad reálného
a psychického, světa zevního a světa vnitřního.
To, co bylo v oblasti Ono vytvořeno biologií a osudy
lidského rodu a nadále v ní přetrvává, to je dík vytvoře-
ní ideálu převzato lidským Já a v něm individuálně zno-
vuprožíváno. Jáský ideál má následkem historie svého
vzniku nejvydatnější spojení s tím, co je u jednotlivce
odkazem fylogenetického vývoje, archaickým dědic-
tvím. To, co v individuálním duševním životě patřilo
k jeho nejhlubší vrstvě, stává se dík ustavení ideálu tím,
co je v lidské duši ve smyslu našich hodnocení nejvyšší.
Bylo by ale marnou námahou, kdybychom chtěli jáský

(118)
ideál lokalizovat třeba i jen podobně, jako jsme to uči-
nili u Já, nebo přizpůsobovat ho některému z oněch při-
rovnání, kterými jsme se pokoušeli vystihnout vztah
mezi Já a Ono.
Dá se snadno ukázat, že jáský ideál vyhovuje veške-
rým nárokům, které jsou kladeny na onu vyšší bytost
v člověku. Jakožto náhradní výtvor obrážející touhu po
otci obsahuje v sobě zárodek, z něhož vyrostla všechna
náboženství. Z úsudku o vlastní nedostatečnosti, vyplý-
vající ze srovnávání Já s jeho ideálem, se rodí i ono po-
korné náboženské cítění, na které se odvolává toužebně
věřící. V průběhu dalšího vývoje učitelé a autority dále
plnili otcovskou roli; jejich příkazy a zákazy si v jáském
ideálu uchovávají svoji moc a jakožto svědomí prová-
dějí nyní morální cenzuru. Napětí mezi nároky svědomí
a výkony Já je pociťováno jakožto pocit viny. Společen-
ské city spočívají v identifikacích s druhými na základě
stejného jáského ideálu.
Náboženství, morálka a společenské cítění, tyto hlav-
ní obsahy oné vyšší komponenty v člověku. 25 byly pů-
vodně jedno a totéž. Podle hypotézy formulované
v knize Totem a tabu26 vyplynuly ve fylogenetickém vý-
voji z otcovského komplexu, a to náboženství a morální
omezení přemožením oidipovského komplexu ve vlast-
ním slova smyslu, společenské city pak jako důsledek
nutnosti překonat zbývající rivalitu mezi příslušníky
mladé generace. Zdá se, že při všech těchto mravních
výdobytcích bylo prvenství na straně mužského pohlaví
a křížením dědičných vlivů se získané vlastnosti pře-
nesly pak i na ženy. Společenské city vznikají u jednot-
livce ještě i dnes jako nadstavba, jejímž základem jsou
žárlivá rivalitní hnutí vůči sourozencům. Protože nepřá-
telství nemůže být ukojeno, dochází k identifikaci s tím,
kdo byl zpočátku rivalem. Pozorování mírných případů
homosexuality podporuje hypotézu, že i tato identifika-
ce nahrazuje něžnou objektní volbu, která vystřídala
původní agresivně nepřátelský postoj. 27

25
Věda a umění jsou tu ponechány stranou.
26
[Totem a tabu, kap. VI, odd. 6, GW IX, 177n.]
27
Srov. Psychologie masy a analýza Já a O několika neurotických
mechanismech při paranoie, žárlivosti a homosexualitě [Ober einige
neurotische Mechanismen bei Eifersucht, Paranoia und Homosexuali-
ty 1922, GW XIII; čes. in: Vybrané spisy III],

(119)
 Se zmínkou o fylogenezi se však vynořují nové pro-
blémy, před jejichž zodpovězením bychom raději ne-
směle couvli. Ale není pomoci, musíme se pokusu odvá-
žit, i když se bojíme, že jen odhalí nedostatečnost celé-
ho našeho namáhání. Otázka zní: Kdo si to vlastně kdy-
si osvojil náboženství a mravnost na základě otcovské-
ho komplexu, primitivovo Já, nebo jeho Ono? Jestliže
to bylo Já, proč nehovoříme prostě o dědičných rysech
v lidském Já? Jestliže to bylo Ono, jak se to shoduje
s jeho charakterem? Anebo snad diferenciace v Já,
Nadjá a Ono nesmí být přenášena do tak raných dob?
Či máme snad nakonec čestně přiznat, že celé pojetí
jáských pochodů k pochopení fylogeneze nijak přispět
nemůže a že se na ni nedá aplikovat?
Odpovězme nejprve na to, co je nejsnáz zodpovědi-
telné. Rozlišení na Já a Ono musíme přisoudit nejen pri-
mitivním lidem, ale i živočichům ještě o mnoho jedno-
dušším, protože je nutným výrazem vlivu zevního světa.
Nadjá podle našeho výkladu vzniklo právě z oněch
prožitků, které vedly k totemismu. Otázka, komu mají
být připsány ony výdobytky, jestli tyto zkušenosti udě-
lalo Já, nebo Ono, ztratí brzy svoje ostří. Nejbližší další
úvaha nám říká, že Ono nemůže jgrožít nebo poznat
žádný vnější o s u d J i n a k j t e j j r o s t ř e d n Já^Joteré
pro ně zastupuje vnější svět. O přímém dědičném pTe-
nosu v Já však přece jen nemůže být řeč. Tady zeje pro-
past mezi reálným individuem a pojmem druhu. Také se
nesmí rozdíl mezi Já a Ono brát příliš strnule, nesmí se
zapomínat, že J á J e zvláštním způsobem diferencovaná
částjp_blasti Ono. Zdá se, že pro dědičnost se prožitky Já
zprvu ztrácejí, ale jestliže se často a s dostatečnou in-
tenzitou opakují v sledu generací u mnoha jednotlivců,
přemění se, aby se tak řeklo, v prožitky zasahující
oblast Ono, jejichž vlivy jsou uchovávány dědičným
přenosem. Takto tedy zděděné Ono přechovává v sobě
pozůstatky nesčetných jáských existencí, a když Já čer-
pá z jeho sféry svoje Nadjá, dává tím možná jen znovu
vyvstat starším jáským výtvorům, zajišťuje jejich
zmrtvýchvstání.
Historie vzniku Nadjá činí pochopitelným, že rané
konflikty Já s objektními obsazeními určovanými sférou
Ono mohou mít pokračování v konfliktu s jejich dědi-
cem, s Nadjá. Jestliže se danému Já dobře nezdařilo

(120)
zvládnutí oidipovského komplexu, pak se energetické
obsazení tohoto komplexu, vycházející z oblasti Ono,
uplatní opět při vzniku jáského ideálu jakožto reaktiv-
ního výtvoru. Vydatná komunikace tohoto ideálu s tě-
mito nevědomými pudovými hnutími je s to rozřešit
i onu záhadu, že ideál sám může zůstat z velké části ne-
vědomý, příslušnému Já nepřístupný. Boj, který zuřil
v hlubších vrstvách, nebyl rychlou sublimací a identifi-
kací uzavřen a pokračuje nyní jako na Kaulbachově
obraze hunské bitvy ve vyšší sféře. 28

IV
Dvojí druh pudů

Řekli jsme už, že znamená-li naše členění psychična

v Ono, Já a Nadjá nějaký pokrok v našem náhledu, mu-
sí se také osvědčit jako prostředek k hlubšímu pocho-
pení a k lepšímu popisu dynamických vztahů v dušev-
ním životě. Ujasnili jsme si už také, že Já je vystaveno
specifickému vlivu vnímání a že lze zhruba říci, že vje-
my mají pro Já tentýž význam jako pudy pro Ono. Při-
tom však i Já podléhá působení pudů, stejně jako Ono,
jehož je přece jen specificky modifikovanou částí.
Pokud jde o pudy, rozvinul jsem před nedávnem (Za
hranicemi principu slasti) určitý názor, kterého se tu
přidržím a který mi poslouží za základ k dalším rozbo-
rům. Názor totiž, že ie třeba rozlišovat dva dryhy pudů,
z nichž jeden druh. pudy sexuální neboli eros, je daleko
nápadnější a poznání přístupnější. Zahrnuje nejen ne-
žBrzděný sexuální pud ve vlastním slova smyslu a z ně-
ho odvozená, co do cíle zbrzděná a sublimovaná pudo-
vá hnutí, nýbrž také pud sebezáchovný, který musíme
připsat lidskému Já a který jsme na počátku analytické
práce z dobrých důvodů stavěli do protikladu k sexuál-
ním objektním pudům. Předvést příklad druhého druhu
pudů nám působilo těžkosti; nakonec jsme připadli na
to, že je možno jejich představitele vidětjLsadismu, Na
základě teoretických, o biologii se opírajících úvah jsme

28
[Wilhelm von Kaulbach (1805—74); na obraze bitvy na Katalaun-
ských polích pokračují zabití válečníci v zápase i na nebesích nad boji-
štěm.]

(121)
předpokládali určitý.pud smrti, kterému připadá úkol
převádět žijící organismy opět v neživý stav, kdežto cí-
lem erotu je sjednocovat život živé substance, jež je
rozptýlena v jednotlivé částice, v stále komplikovanější
útvary, a přitom samozřejmě tento život uchovat. Oba
pudy se přitom projevují v nejpřísnějším slova smyslu
konzervativně, neboť usilují o znovunastolení onoho
stavu, který byl vznikem života narušen. Vznik života
by byl takto příčinou dalšího žití a současně i příčinou
směřování k smrti, život sám pak bojem a kompromi-
sem mezi těmito dvěma tendencemi. Otázka po původu
života by zůstala otázkou kosmologickou; otázka po je-
ho účelu a záměru by byla zodpovězena dualisticky.29
Každému z těchto dvou druhů pudů by odpovídal
specifický fyziologický proces (výstavba a rozpad)
a v každém kousku živé substance by působily obojí
pudy, ale přece jen smíšené v nestejném poměru, takže
určité substanci by mohlo připadat hlavní zastupování
erotu.
Jakým způsobem se pudy obou druhů navzájem spo-
jují, kombinují, mísí, by zůstávalo doposud zcela ne-
představitelné; že se to ale děje pravidelně a ve velké
míře, je v souvislosti naší hypotézy nepopiratelným
předpokladem. Soudíme, že spojením jednobuněčných
elementárních organismů ve vícebuněčné živé bytosti se
podařilo pud smrti působící v jednotlivé buňce neutrali-
zovat a destruktivní tendence svést prostřednictvím
zvláštního orgánu do vnějšího světa. Tímto orgánem by
bylo svalstvo a pud smrti by se nyní projevoval —
pravděpodobně přece ale pouze zčásti — jako destruk-
tivní pud zaměřený proti vnějšímu světu a ostatním ži-
výrnbytostem. 30
Jakmile přijmeme představu o míšení obou druhů pu-
dů, vyvstává nutně i možnost jejich — více nebo méně
úplného — uvolnění ze směsi. V sadistické komponentě
sexuálního pudu bychom měli před sebou klasický pří-
klad účelově zaměřeného smíšení pudů, v osamostatně-
lém sadismu jakožto perverzi pak vzor uvolnění ze
směsi, i když tu ovšem toto uvolnění není dovedeno do

29
[Srov. poznámku na konci VI. kapitoly v Za hranicemi principu
slasti, v níž Freud shrnuje vývoj svých dualistických modelů pudů.]
30
[Srov. Das okonomische Problem des Masochismus, 1924, GW
XIII.]

(122)
krajnosti. Otevírá se nám pak náhled do široké oblasti
skutečností, které v tomto světle nebyly dosud nazřeny.
Rozpoznáváme, že destruktivní pud je pravidelně po-
staven do služeb erotu, aby umožňoval svod energie, tu-
šíme, že epileptický záchvat je výsledkem a známkou
rozkladu pudové směsi,31 učíme se chápat, že mezi dů-
sledky některých těžkých neuróz, jako jsou například
obsedantní neurózy, si rozklad pudové směsi a výrazné
vystoupení pudu smrti zaslouží obzvláštního zhodnoce-
ní. V rychlém zobecnění bychom mohli vyslovit do-
mněnku, že podstata regrese libida, například regrese
z genitální fáze na fázi sadisticko-anální, spočívá v roz-
kladu pudové směsi, podobně jako zase obráceně vývoj
od dřívější fáze k definitivní fázi genitální má za pod-
mínku připojení nových erotických komponent. Vyvstá-
vá také otázka, jestli by obvyklá ambivalence, kterou
tak často nacházíme v konštituční dispozici k neuróze
v zesíleném stupni, neměla být chápána jako výsledek
rozkladu pudové směsi; ale tato ambivalence je něčím
tak prvotním, že v ní musí být spíše spatřován důsledek
toho, že se smíšení pudů neuskutečnilo.
Náš zájem se přirozeně zaměří na otázky, jestli se
mezi předpokládaným zformováním sfér Já, Nadjá
a Ono na jedné straně a oběma druhy pudů na straně
druhé nedají objevit vztahy dovolující nové závěry, dále
pak, jestli můžeme principu slasti, jenž ovládá duševní
pochody, přisoudit nějaké pevné postavení ve vztahu
k oběma druhům pudů a k psychickým diferenciacím.
Ale ještě než se pustíme do diskutování těchto otázek,
musíme vyřešit jednu pochybu, která se týká samotné
formulace daného problému. Není tu sice žádných po-
chyb, pokud jde o samotný princip slasti, také členění Já
se opírá o klinické důvody, ale rozlišení obou druhů pu-
dů se nezdá být dostatečně jisté, a možná že fakta kli-
nické analýzy ukáží, že není oprávněné.
Zdá se, že taková skutečnost existuje. Protiklad obou
druhů pudů můžeme ztotožnit s polaritou láskv a nená-
visti. Předvést nějaký příklad reprezentující_eros nám
zajisté nedělá potíže, jsme však naproti tomu spokojeni,
že jako zástupce obtížně postižitelného pudu smrti mů-
žeme označit destruktivní pud, jemuž ukazuje cestu ne-

31
[Srov. esej Doslojevskij a otcovražda v našem výboru, 154n.]

(123)
návist. Nuže, klinická zkušenost nás učí, že nenávist je
nejenom nečekaně pravidelným doprovodem lásky
(ambivalence), nejenom jejím častým předchůdcem
v lidských vztazích, nýbrž také že se nenávist za někte-
rých podmínek mění v lásku a láska v nenávist. Jestliže
je tato proměna něčím víc než jen pouhou časovou ná-
sledností, tedy vystřídáním, pak takové zásadní rozliše-
ní, jako je rozlišení mezi erotickými pudy a pudy smrti,
které předpokládá protichůdně probíhající fyziologické
procesy, ztrácí zřejmě svůj základ.
Případ, že člověk tutéž osobu napřed miluje a potom
nenávidí nebo naopak, jestliže mu k tomu tato osoba
zavdala příčinu, se k našemu problému evidentně ne-
vztahuje. Nevztahuje se k němu ani jiný případ, že se
zamilovanost, která ještě není zjevná, projevuje zprvu
nepřátelským postojem a sklonem k agresi, neboť de-
struktivní komponenta by se tu mohla při obsazování
objektu uplatnit jako první, než se k ní připojí kompo-
nenta erotická. Ale známe různé případy z psychologie
neuróz, u nichž lze přímou proměnu předpokládat spíš.
Při persekutivní paranoi (paranoia persecutoria) se ne-
mocný brání jistým způsobem příliš silné homosexuální
vazbě na určitou osobu, a výsledkem je, že z této nejmi-
lovanější osoby se stane pronásledovatel, proti kterému
je zaměřena často nebezpečná agrese nemocného. Má-
me právo předpokládat, že se tu mezitím v předchozí
fázi láska přeměnila v nenávist. Analytické zkoumání
nás teprve nedávno poučilo, že při vzniku homosexuali-
ty, ale také při vzniku desexualizovaných společenských
citů se uplatňují prudké city rivality vedoucí k agresiv-
ním sklonům a že teprve po jejich překonání se dříve
nenáviděný objekt stává milovaným objektem nebo
předmětem identifikace. Vzniká otázka, jestli je u těch-
to případů třeba předpokládat přímou přeměnu nenávi-
sti v lásku. Tady běží zajisté o čistě vnitřní proměny, na
nichž nemá žádný podíl změněné chování objektu.
Analytické zkoumání procesu při paranoické přemě-
ně nám však ukazuje, že je možný i jiný mechanismus.
Ambivalentní postoj tu existuje od začátku, a k přemě-
ně dochází reaktivním přesunem obsazení, přičemž je
erotickému hnutí energie odňata a nepřátelské hnutí je
posíleno přísunem energie.

(124)
 Ne úplně totéž, ale něco podobného se děje i při pře-
konání nepřátelské rivality, které vede k homosexualitě.
Nepřátelský postoj nemá žádnou vyhlídku na ukojení,
a kvůli tomu — tedy z ekonomických důvodů — je vy-
střídán postojem lásky, který skýtá větší vyhlídku na
ukojení, to znamená na možnost energetického svodu.
Takto nemusíme tudíž u žádného z těchto případů
předpokládat přímou přeměnu nenávisti v lásku, která
by byla s kvalitativní rozdílností obou druhů pudů ne-
slučitelná.
Pozorujeme však, že když jsme vzali v úvahu tento
odlišný mechanismus přeměny lásky v nenávist, učinili
jsme mlčky jistý předpoklad, který si zaslouží, aby byl
zřetelně formulován. Uvažovali jsme tak, jako kdyby
v psychickém životě — nerozhodnuto zůstává, jestli
v já nebo v oblasti Ono — existovala přesouvatelná
energie, která je sama o sobě indiferentní, takže se mů-
že připojit ke kvalitativně diferencované erotické nebo
destruktivní tendenci a zvyšovat její úhrnné obsazení.
Bez předpokladu takové přesouvatelné energie se vů-
bec neobejdeme. Otázkou je pouze, odkud pochází, ko-
mu přísluší a co znamená.
Problém kvality pudových hnutí a jejich uchování
při různých pudových osudech je ještě velice nejasný
a jeho zkoumání je v začátcích. U dílčích sexuálních pu-
dů, které jsou pozorování zvlášť dobře přístupné, lze
konstatovat určité procesy, které patří do téhož rámce,
například to, že dílčí pudy navzájem do jisté míry fun-
gují jako spojité nádoby, že určitý pud z nějakého spe-
cifického erogenního zdroje může svoji intenzitu přená-
šet na dílčí pud z jiného zdroje a takto ho zesilovat, že
ukojení jednoho pudu nahrazuje jinému pudu příslušné
ukojení, a jiné podobné skutečnosti, což člověku musí
nakonec dodat odvahu k jistým předpokladům.
V přítomné diskusi mohu také nabídnout jedině urči-
tý předpoklad, nikoli důkaz. Zdá se plauzibilní, že tato
přesouvatelná a indiferentní energie, uplatňující se v Já
i v oblasti Ono, pochází z narcistické libidinózní zásoby,
že je tedy desexualizovaným erotem. Erotické pudy se
nám vůbec jeví jako plastičtější, schopnější toho, aby
byly sváděny jinam a přesouvány, než pudy destruktiv-
ní. Lze pak dále bez násilí předpokládat, že toto přesou-
vatelné libido pracuje ve službách principu slasti, aby

(125)
předešlo hromadění zahrazené energie a usnadňovalo
její svod. Přitom se zjevně projevuje jistá lhostejnost
k tomu, jakou cestou k svodu energie dochází, jen když
k němu vůbec může dojít. Tento rys už známe jako ty-
pický pro pochody energetického obsazování v oblasti
Ono. Vyskytuje se u erotických obsazení, při nichž se
projevuje obzvláštní lhostejnost, pokud jde o volbu ob-
jektu, patrná zejména při přenosech v analýze, které se
musejí prosadit, ať už se upnou na jakékoli osoby. Pěk-
né příklady toho, že neurotické pomstychtivé reakce
bývají zaměřeny proti nesprávným osobám, uvedl před-
nedávnem Rank. 32 Člověk musí při tomto chování nevě-
domého pomyslet na komickou anekdotu o tom, jak má
být pověšen jeden ze tří vesnických krejčích, protože
kovář, který spáchal hrdelní zločin, je ve vsi jediný.
Trest zkrátka musí být, i když nepostihne toho, kdo je
vinen. Totéž uvolnění souvislosti jsme postřehli zprvu
na přesunech primárního procesu při snové práci. 33 Tak
jako se zde volně zaměňují objekty, tak by se v případě,
který nás nyní zajímá, zaměňovaly cesty, kterými se
uskutečňuje svod energie a jejichž rozdíly by hrály roli
teprve v druhé řadě. Od Já by se dalo očekávat, že bude
jak ve volbě objektů, tak ve volbě způsobu energetické-
ho svodu trvat na větší přesnosti.
Jestliže tato přesuvná energie je desexualizovaným li-
bidem, může být označena také jako sublimovaná, ne-
boť když takto slouží k vytváření oné jednoty, kterou
— nebo aspoň usilováním o ni — se vyznačuje lidské Já,
držela by se pořád ještě hlavního záměru erotu, spojo-
vat a vázat. Zahrneme-li mezi tyto přesuny v širším
smyslu i myšlenkové pochody, bude nakonec ze subli-
mace erotické pudové síly čerpat svoji energii právě
i práce myšlenková.
Tady stojíme opět před onou možností, které jsme se
dotkli už dříve, že se totiž sublimace uskutečňuje pravi-
delně dík zprostředkování Já. Připomeňme si také onen
jiný případ, že totiž toto Já likviduje první a jistě i poz-
dější objektní obsazení vycházející z oblasti Ono tím, že
jejich libido je vtaženo do Já a vázáno na jáskou změ-
32
[O. Rank, Der „Familienroman" in der Psychologie des Attentäters,
1913.]
33
[ Výklad snů, kap. VI, odd. B.]

(126)
nu, k níž dochází identifikací. S touto přeměnou v jáské
libido je přirozeně spjato i upuštění od sexuálních cílů,
desexualizace. V každém případě se nám takto otevírá
pohled na jisté závažné výkony Já v jeho vztahu k ero-
tu. Když se tímto způsobem zmocňuje libida objektních
obsazení, když se nabízí jako jediný objekt lásky a když
libido patřící oblasti Ono desexualizuje nebo sublimuje,
pracuje vlastně proti záměrům erotu, staví se do služeb
oněch pudových tendencí, které jsou jeho protivníkem.
Jinou část objektních obsazení vycházejících z oblasti
Ono musí strpět, musí se na nich, aby se tak řeklo, spo-
lupodílet. O jednom dalším možném následku této já-
ské aktivity bude ještě řeč později.
V teorii narcismu by bylo nyní třeba provést závaž-
nou úpravu. V prvopočátku je veškeré libido nahroma-
děno v oblasti Ono, zatímco Já se teprve utváří nebo je
ještě slabé. Část tohoto libida pak Ono vysílá, aby jím
eroticky obsazovalo objekty, načež se sílící Já snaží to-
hoto objektního libida se zmocnit a stát se takto pro
Ono objektem lásky. Narcismus Já je takto jen narcis-
mem sekundárním, vznikajícím z toho, co je objektům
odňato.
Vždy znovu děláme zkušenost, že pudové tendence,
které jsme s to sledovat, se ukazují jako zplozeniny ero-
tu. Nebýt oněch úvah, které jsme rozvinuli ve spisku Z a
hranicemi principu slasti, a konečně také sadistických
příměsí erotu, bylo by pro nás nesnadné držet se duali-
stického základního názoru. Protože k tomu jsme nic-
méně nuceni, vzniká v nás nevyhnutelně dojem, že pudy
smrti jsou v podstatě němé a že vřava života je převáž-
ně dílem erotu. 34
A pokud jde o boj proti erotu! Nelze zamítnout ná-
zor, že pro Ono funguje princip slasti jako kompas
v boji proti libidu, které do průběhu života vnáší rušivé
momenty. Jestliže je život ovládán konstančním princi-
pem ve smyslu Fechnerově, 35 takže by pak měl být
vlastně pozvolným sklouzáváním v smrt, jsou právě ná-

34
Podle našeho pojetí byly zajisté destruktivní pudy orientované na-
venek odvedeny takto od vlastní osoby právě díky erotu.
35
[G. T. Fechner, Einige Ideen zur Schopfungs- und Entwicklungsge-
schichte der Organismen, 1873; na tuto práci navazuje Freud už v Za
hranicemi principu slasti.]

(127)
roky erotu, sexuálních pudů tím, co jakožto pudové po-
třeby zadržuje klesání energetické úrovně a vytváří no-
vá napětí. A Ono, vedené principem slasti, to znamená
vnímáním nelibosti, se jim brání různými způsoby. Pře-
devším co možná nejrychlejší povolností vůči požadav-
kům nedesexualizovaného libida, tedy snahou po ukoje-
ní přímých sexuálních tendencí. Daleko vydatněji pak
tím, že se při jednom z těchto ukojení, v němž se všech-
ny dílčí požadavky sbíhají, zbavuje sexuálních látek,
které jsou, aby se tak řeklo, koncentrovanými nositeli
erotických napětí. Ejakulace sexuálních látek 36 při sexu-
álním aktu odpovídá do jisté míry vzájemnému odlou-
čení sómatu a zárodečné plasmy. Odtud podobnost sta-
vu po plném sexuálním ukojení s umíráním, u nižších
živočichů pak ztotožnění smrti a aktu plození. Tyto by-
tosti umírají na rozmnožování, neboť jestliže je eros vy-
řazen, pud smrti nabývá plné volnosti, aby prosadil své
záměry. Práci, kterou má Ono se zvládáním erotu, uleh-
čuje, jak bylo řečeno, konečně i Já tím, že části libida su-
blimuje pro sebe a pro své účely.

V
Několikerá závislost Já

Komplikovaností látky lze snad omluvit, že se žádný

z názvů kapitol nekryje zcela s jejich obsahem, a že
když chceme studovat nové vztahy, musíme se vždy
znovu vracet k tomu, co jsme už vyřídili.
Takto jsme už také několikrát řekli, že Já je z velké
části utvářeno identifikacemi, jež vystřídávají obsazení,
kterých se Ono vzdalo, a že první z těchto identifikací
se pravidelně chovají jako zvláštní instance uvnitř Já,
staví se proti tomuto Já do protikladu jakožto Nadjá,
kdežto později, když Já už zesílilo, dokáže být proti ta-
kovým identifikačním vlivům odolnější. Nadjá vděčí za
svoje zvláštní postavení uvnitř Já nebo vůči tomuto Já
určité okolnosti, která musí být hodnocena z dvojího
aspektu, totiž za prvé, že t o j e j > r v n í identifikace, k níž
došlo, dokud Já bylo ještě slabé, a za druhé, že je dědi-

36
[K „sexuálním látkám" srov. třetí ze Tří pojednání k teorii sexuality,
zač. odd. 2.]

( (128)
cem oidipovského komplexu, a že tedy uvedlo do Já
právě nejvelkolepější objekty. Ve vztahu k pozdějším
jáským změnám hraje Nadjá do jisté míry podobnou
roli jako primární sexuální fáze dětství ve vztahu k poz-
dějšímu sexuálnímu životu po pubertě. I když je pří-
stupné všem pozdějším vlivům, uchovává si nicméně po
celý život onen charakter, který byl dán jeho vznikem
z otcovského komplexu, totiž schopnost stavět se vůči
Já do protikladu a mentorovat je. Je památníkem ně-
kclější slabosti a závislosti tohoto Já a udržuje si nadále
svoji vládu i nad zralým Já. Tak jako bylo dítě nuceno
poslouchat své rodiče, tak se Já podrobuje kategorické-
mu imperativu svého Nadjá.
To, že má původ v prvních objektních obsazeních vy-
sílaných z oblasti Ono, tedy v oidipovském komplexu,
znamená však pro Já ještě víc. Uvádí je to, jak jsme už
vyložili, ve vztah ke všemu, čím se Ono obohatilo ve fy-
logenezi, a činí to z něj novou inkarnaci starších jás-
kých podob, které zanechaly v oblasti Ono svoje sedi-
menty. Takto zůstává Nadjá trvale v úzkém vztahu
k oblasti Ono a může ji vůči Já zastupovat. Noří se hlu-
boko do sféry Ono, a je tudíž vědomí vzdálenější než
Já.37
Tyto vztahy nejlépe posoudíme, jestliže obrátíme po-
zornost k určitým klinickým skutečnostem, které už
dávno nejsou žádnou novinkou, ale čekají ještě na své
teoretické zpracování.
Existují osoby, které se při analytické práci chovají
zcela zvláštním způsobem. Když jim dá lékař naději
a když projeví spokojenost se stavem léčby, zdají se být
nespokojeny a pravidelně u nich dojde k zhoršení. Zpo-
čátku to člověk pokládá za vzdor a za snahu dokázat
lékaři, že nad ním mají převahu. Později dospějeme
k pojetí hlubšímu a spravedlivějšímu. Přesvědčíme se
nejenom, že tyto osoby nesnášejí žádnou chválu a žád-
né uznání, ale že také na pokroky léčby reagují převrá-
ceným způsobem. Každé částečné vyřešení, které by
mělo mít za následek zlepšení nebo dočasné vymizení
symptomů a u jiných také takový následek skutečně má,
vyvolá u nich momentální zesílení jejich choroby, jejich

37
Lze říci: I psychoanalytičke či metapsychologické Já je obráceno
hlavou dolů. podobně jako )á anatomické, onen mozkový človíček.

( (129)
stav se během léčby zhoršuje, místo aby se lepšil. Proje-
vuje se u nich takzvaná negativní terapeutická reakce.
Není pochyb, že se u nich něco proti uzdravení brání,
že přiblížení se k němu budí strach jako nějaké nebez-
pečí. Říkáme, že u těchto osob nemá navrch vůle k uz-
dravení, nýbrž potřeba být nemocný. Jestliže tento od-
por obvyklým způsobem analyzujeme, jestliže od něho
odečteme postoj vzdoru vůči lékaři a fixaci na příslušné
formy zisku z choroby, větší část pořád ještě zbývá a ta
právě se ukazuje být nejsilnější překážkou uzdravení,
silnější než ony nám už známé překážky narcistické ne-
prístupnosti, negativního postoje vůči lékaři a lpění na
zisku z choroby. 38
Nakonec člověk dospěje k poznání, že tu běží o cosi
jako „morální" faktor, o pocit viny, který v nemoci na-
chází svoje uspokojení a trestu představovaného utrpe-
ním se nechce vzdát. Tohoto málo potěšitelného vy-
světlení se nakonec smíme přidržet. Ale tento pocit viny
je pro nemocného němý, neříká mu, že je vinen, pacient
se necítí vinen, ale nemocen. Pocit viny se projevuje
pouze jako těžko zvládnutelný odpor proti uzdravení.
Je také obzvlášť obtížné pacienta přesvědčit o tomto
motivu, který působí přetrvávání choroby, nemocný se
přidrží spíše vysvětlení, které je více nasnadě, že totiž
analytická léčba není správným prostředkem, jak mu
pomoci. 39
38
[Zisk z choroby: neurotik se snaží chorobou něco získat nebo něče-
mu zabránit. Viz Bruchstiick einer Hysterie-Analyse. 1905, GW V; čes.
Zlomek analýzy případu hysterie (Případ „Dora"), in: Vybrané spisy 11.
201 n.]
39
Boj proti překážce, kterou představuje nevědomý pocit viny, není
pro analytika ničím lehkým. Přímo se proti němu nic nezmůže, nepřímo
se nedá dělat nic jiného než pozvolna odhalovat jeho do nevědomí
vytěsněné příčiny, přičemž se pozvolna přeměňuje ve vědomý pocit vi-
ny. Obzvláštní naděje na ovlivnění je tehdy, když tento nevědomý pocit
viny je pocitem přejatým, to znamená výsledkem identifikace s nějakou
jinou osobou, která byla kdysi objektem erotického obsazení. Takové
převzetí pocitu viny je často jediným, těžko rozpoznatelným pozůstat-
kem skončeného milostného vztahu. Podobnost s pochodem, k němuž
dochází při melancholii, je tu nepopiratelná. Jestliže můžeme za nevě-
domým pocitem viny odhalit toto někdejší objektní obsazení, je tera-
peutický úkol často skvěle vyřešen, jinak není výsledek terapeutického
úsilí nijak zaručen. Závisí v první řadě na intenzitě pocitu viny, proti níž
terapie často není s to postavit žádnou protisílu stejného velikostního
řádu. A možná i na tom, jestli analytikova osoba připouští, aby ji ne-
mocný postavil na místo svého jáského ideálu, s čímž je spjato pokušení

( (130)
 To, co tu bylo popsáno, odpovídá nejkrajnějším situ-
acím, v menší míře však by mohlo padat v úvahu u veli-
ce mnohých, možná u všech těžších případů neurózy. Ba
co víc, možná že právě tento faktor, postoj jáského
ideálu, rozhodující měrou určuje, o jak těžké neurotické
onemocnění jde. Nehodláme se proto vyhnout ani ně-
kolika dalším poznámkám o tom, jak se pocit viny za
různých podmínek projevuje.
Normální, vědomý pocit viny (svědomí) nepůsobí při
výkladu žádné nesnáze, zakládá se na napětí mezi Já
a jáským ideálem, je výrazem toho, že Já je svou kritic-
kou instancí odsuzováno. Daleko k tomu by neměly mít
ani známé pocity méněcennosti u neurotiků. U dvou
dobře nám známých chorob je pocit viny uvědomován
s nadměrnou intenzitou; jáský ideál projevuje pak ob-
zvláštní přísnost a zuří proti Já často krutým způsobem.
Vedle těchto shod existují u obou chorobných stavů,
obsedantní neurózy a melancholie, v chování jáského
ideálu i rozdílnosti, které jsou neméně významné.
U obsedantní neurózy (u jistých jejích forem) se pocit
viny projevuje mimořádně hlasitě, nemůže se však před
Já ospravedlnit. Já nemocného se proto vzpírá proti
představě, že je vinno, a požaduje od lékaře, aby bylo ve
svém odmítání těchto pocitů viny posíleno. Bylo by blá-
hové vyhovět mu, neboť to by zůstalo bez výsledku.
Analýza potom ukáže, že Nadjá je ovlivňováno pocho-
dy, které příslušnému Já zůstaly neznámé. Dají se sku-
tečně odhalit vytěsněné impulsy, které pocit viny zdů-
vodňují. Nadjá tu o nevědomém Ono vědělo víc než Já.
Dojem, že~~Nadjá ovládlo vědomí, je ještě silnější
u melancholie. Ale zde se Já neodvažuje žádných námi-
tek, uznává svoji vinu a podrobuje se trestům. Tento
rozdíl chápeme. U obsedantní neurózy šlo o pohoršlivá
hnutí, která zůstala mimo sféru Já; u melancholie byl
však objekt, kterému platí hněv Nadjá, identifikací do
Já přijat.
Není jistě nijak samozřejmé, že u obou těchto chorob

hrát vůči nemocnému roli proroka, zachránce duší, spasitele. Protože

pravidla analýzy takovéto využití lékařovy osobnosti rozhodně nedo-
volují, je třeba poctivě přiznat, že je tu vytyčena nová mez účinkům
analýzy, neboť jejím úkolem není zajisté chorobné reakce znemožnit,
nýbrž zajistit pacientovu Já svobodu rozhodnout se tak či onak. [Srov.
Nespokojenost v kultuře, kap. Vil a VIII.]
( (131)
pocit viny nabývá tak mimořádné síly, ale hlavní pro-
blém celé situace je přece jen jinde. Jeho rozbor proza-
tím odložíme, dokud neprobereme ostatní případy,
v kterých pocit viny zůstává nevedomý.
Tak tomu je přece v podstate u hysterie a u stavů hy-
sterického typu. Mechanismus, který působí, že pocit vi-
ny zůstává nevedomý, se tu dá snadno uhádnout. Hyste-
rické Já se brání trapným vjemům, které mu hrozí od
kritiky jeho Nadjá, stejným způsobem, jakým se jinak
bránívá nějakému nepřijatelnému objektnímu obsazení,
totiž aktem vytěsnění. To. že pocit viny zůstává nevědo-
mý, záleží tedy na příslušném Já. Víme, že jinde Já při-
stupuje k vytěsnění ve službách a na příkaz svého Nad-
já; zde máme však před sebou případ, kde téže zbraně
používá proti svému přísnému pánovi. U obsedantní
neurózy převažují, jak známo, jevy, které mají povahu
reaktivních výtvorů; zde se příslušnému Já daří pouze
zadržovat mimo vědomí materiál, na který se pocit viny
vztahuje.
Je možno jít dál a odvážit se předpokladu, že velká
část pocitu viny musí normálně být nevědomá, protože
vznik svědomí je bezprostředně vázán na oidipovský
komplex, který patří k nevědomému. Jestliže by chtěl
někdo zastávat paradoxní tezi, že normální člověk je
nejen o mnoho nemorálnější, než si myslí, nýbrž také
o mnoho morálnější, než o sobě ví, neměla by psycho-
analýza, o jejíž poznatky se opírá první část tohoto
tvrzení, žádné námitky ani proti jeho druhé části. 40
Bylo překvapivé, když se zjistilo, že vystupňování to-
hoto nevědomého pocitu viny může z člověka udělat
zločince. Je tomu však nepochybně tak. U mnoha, ze-
jména mladistvých zločinců se dá prokázat mocný pocit
viny, který existoval před činem, a který tedy není jeho
důsledkem, nýbrž jeho motivem, jako kdyby bylo poci-
ťováno jako úleva, když se tento nevědomý pocit viny
bude moci spojovat s něčím reálným a přítomným.
VJS všech těchto situacích prokazuje Nadjá svoji_ne.-
závislost na vědomém Já a svoje úzké vztahy k nevědo-
40
Toto tvrzení je paradoxem jen zdánlivě; říká prostě jen. že povaha
člověka v dobrém stejně jako ve zlém daleko přesahuje to, co se on
sám o sobě domnívá, to znamená to, co je jeho )á známo prostřednic-
tvím vědomého vnímání.

( (132)
mému Ono. Vzhledem k významu, jaký jsme připsali
předvědomým slovním stopám uvnitř Já, vyvstává nyní
otázka, jestli je Nadjá v případě, že je nevědomé, tvoře-
no takovými představami slov, nebo co jiného je vlast-
ně vytváří. Skromná odpověď bude znít tak, že Nadjá
rozhodně nemůže zapřít, že má původ i ve slyšeném, je
přece částí Já a skrze tyto slovní představy (pojmy, ab-
strakce) zůstává vědomí přístupné, ale energie, kterou
jsou tyto obsahy Nadjá obsazovány, nepochází ze slu-
chového vnímání, z vyučování a z četby, nýbrž ze zdro-
ju oblasti Ono.
Otázka, jejíž zodpovězení jsme předtím odložili, zní:
čím to je, že se Nadjá projevuje v podstatě jako pocit
viny (lépe řečeno: jakožto kritika; pocit viny představu-
je této kritice odpovídající vjemy uvnitř Já) a že přitom
vyvíjí proti Já tak mimořádnou tvrdost a přísnost.
Obrátíme-li pozornost nejprve na melancholii, shledá-
me, že nadměrně silné Nadjá, které strhlo vědomí na se-
be, zuří proti Já s bezohlednou prudkostí, jako kdyby se
bylo zmocnilo veškerého sadismu, který je v daném in-
dividuu k dispozici. V souladu s naším pojetím sadismu
by bylo možno říci, že destruktivní komponenta se sou-
středila v Nadjá a obrátila se proti příslušnému Já. To,
co nyní v Nadjá vládne, je jakoby čistá kultura pudu
smrti, a skutečně se také tomuto pudu dost často podaří
vehnat Já v smrt, pokud se Já předtím nedokázalo své-
mu tyranu ubránit zvratem v mánii.
Podobně bolestné a trapičské jsou výčitky svědomí
u určitých forem obsedantní neurózy, ale situace je tu
méně průhledná. V protikladu k melancholii je pozoru-
hodné, že obsedantní neurotik k usmrcení sebe sama
vlastně nikdy neprikročí, zůstává proti nebezpečí sebe-
vraždy jakoby imunní, je proti ní chráněn daleko lépe
než hysterik. Chápeme, že tím, co tu zaručuje bezpeč-
nost Já, je fakt, že objekt zůstává uchován. Při
obsedantní neuróze vytváří regrese k pregenitální orga-
nizaci možnost, aby se erotické impulsy přeměňovaly
v impulsy agrese proti objektu. I tady se destruktivní
pud uvolnil a chce objekt zničit, nebo to aspoň vypadá
tak, jako kdyby tu takový záměr byl. Já tyto tendence
nepřevzalo, brání se jim tvorbou reaktivních výtvorů
a bezpečnostními opatřeními; zůstávají v oblasti Ono.
Nadjá si však počíná, jako kdyby Já za ně bylo zodpo-

( (133)
vědné, a vážnost, s jakou stíhá tyto destruktivní záměry,
nám ukazuje současně, že neběží jen o regresí vyvolané
zdání, nýbrž o skutečné nahrazení lásky nenávistí. Já,
které je na obě strany bezmocné, se marně brání jak
proti představám vnukaným vražednickým Ono, tak
proti výčitkám trestajícího svědomí. Podaří se mu
zbrzdit právě jen jejich nejhrubší akty, výsledkem je
zprvu nekonečné sebetrýznění a v dalším vývoji pak sy-
stematické trapičství zaměřené vůči objektu, pokud ten
je dostupný.
Individuum se s nebezpečnými pudy smrti vyrovnává
různým způsobem, zčásti jsou zneškodněny smíšením
s erotickými komponentami, zčásti odvedeny navenek
jako agresivita a z velké části pokračují jistě nerušeně
ve své vnitřní práci. Jak nyní dochází k tomu, že při me-
lancholii se Nadjá může stát jakýmsi shromaždištěm
těchto pudů smrti?
Z hlediska pudového omezení, morality, je možno
konstatovat: Ono je zcela amorální, Já se namáhá, aby
morální bylo, a Nadjá se může stát hvpermorálním
a potom zrovna tak krutým, jako to dokáže jedině Ono.
Je pozoruhodné, že čím víc člověk omezuje svoji agresi-
vitu směrem navenek, tím přísnějším, a tedy agresivněj-
ším se stává ve svém jáském ideálu. Obvyklému způso-
bu nazírání se to jeví obráceně, to spatřuje motiv pro
potlačování agrese právě v požadavcích jáského ideálu.
Skutečnost však zůstává taková, jak jsme ji charakteri-
zovali: Čím víc člověk svoji agresivitu krotí, tím víc se
stupňují agresivní sklony jeho ideálu vůči jeho Já. Jde tu
0 jakýsi přesun, o obrácení proti vlastnímu Já. Povahu
čehosi omezujícího a krutě zakazujícího má už i obecná,
normální morálka. Odtud pochází zajisté i představa
neúprosně trestající vyšší bytosti.
Nemohu pokračovat v objasňování těchto vztahů
bez zavedení dalšího předpokladu. Nadjá vzniklo zajis-
té identifikací s otcovským vzorem. Každá taková iden-
tifikace má povahu desexualizace, nebo dokonce subli-
iïrace. Nuže, zdá se, že při takové přeměně dochází
1 k určitému rozkladu pudové směsi. Erotická kompo-
nenta nemá po sublimaci už sílu vázat veškerou přimí-
šenou destruktivitu, a ta se uvolňuje jako sklon k agresi
a destrukci. Z tohoto rozkladu pudové směsi by pak
obecně ideál čerpal onen tvrdý, krutý rys rozkazovačné
závaznosti.

( (134)
 Pozdržme se ještě krátce u obsedantní neurózy. Tady
je situace jiná. Rozklad pudové směsi, který proměňuje
lásku v agresivitu, tu není dílem Já, nýbrž následkem re-
grese, která proběhla v oblasti Ono. Ale tento proces
přesáhl z oblasti Ono na Nadjá, které nyní zostřuje svo-
ji přísnost vůči nevinnému Já. V obou případech by ale
Já, které zvládlo libido identifikací, muselo za to takto
strpět ze strany Nadjá trest plynoucí z agresivity, která
byla k libidu přimíšena.
Naše představy o Já se začínají ujasňovat, jeho různé
vztahy začínají získávat na zřetelnosti. Vidíme teď Já
v jeho síle i v jeho slabostech. Je pověřeno důležitými
funkcemi, díky svému vztahu k systému vnímání vytváří
časové uspořádání psychických pochodů a podrobuje
tyto pochody ověřování reality. Vřazením myšlenko-
vých procesů dosahuje odkladu motorického vybití
a ovládá přístupy k motilitě. Poslední vladařská funkce
je ovšem spíše formální než faktická. Já má ve vztahu
k jednání asi tak postavení konstitučního monarchy, bez
jehož sankce se sice nic nemůže stát zákonem, který si
ale věc velice rozmýšlí, než vůči nějakému návrhu par-
lamentu vysloví své veto. Já se obohacuje při všech ži-
votních zkušenostech přicházejících zvenčí; oblast Ono
je však pro ně jakýmsi druhým vnějším světem, který se
snaží si podrobit. Odnímá oblasti Ono libido a přetváří
jeho objektní obsazení v útvary Já. Způsobem pro nás
ještě nejasným čerpá s pomocí Nadjá ze zkušeností
prehistorie nahromaděných v oblasti Ono.
Existují dvě cesty, kterými mohou obsahy oblasti
Ono vnikat do Já. Jedna je přímá, druhá vede přes jáský
ideál, a pro mnohé psychické aktivity může být rozho-
dující, kterou z obou cest sledují. Já se vyvíjí od vnímání
pudů k jejich ovládání, od poslušnosti vůči nim k jejich
brzdění. Na tomto výkonu má svůj silný podíl jáský ide-
ál, který je zajisté zčásti reaktivním výtvorem směřují-
cím proti pudovým pochodům v oblasti Ono. Psycho-
analýza je nástrojem, který má příslušnému Já umožnit
právě postupné podmaňování této oblasti.
Na druhé straně však toto Já vidíme v situaci dost
ubohé, jak je vázáno trojí služebností a následkem toho
strádá pod hrozbami trojího nebezpečí, vycházejícího
iT vnějšího světa^zTíbida oblasti Ono a z přísnosti N a 3 -
já. Těmto třem nebezpečím odpovídá trojí druh úzkosti,

( (135)
neboť úzkost je výrazem útěku před nebezpečím. Ja-
kožto instance pomezní chçe .já zprostředkovat mezi
světem a oblastí Ono. přimět Ono k povolnosti vůči
světu a svět svou svalovou aktivitou přizpůsobit přáním
vycházejícím ze sféry Ono. Počíná si vlastně jako lékař
při analytické Terapii, když takto prezentuje sebe sama
se svým zřetelem k reálnému světu jako objekt pro libi-
do oblasti Ono a když její libido chce převést na sebe.
Není pro Ono jen pomocníkem, ale také jeho poníže-
ným otrokem, který se uchází o lásku svého pána. Snaží
se, kde jen je to možné, aby s ním zůstalo ve shodě,
maskuje jeho nevědomé příkazy svými předvědomými
racionalizacemi, předstírá jeho poslušnost vůči připo-
mínkám reality i tam, kde Ono ve skutečnosti zůstalo
tvrdošíjné a nepovolné, zastírá jeho konflikty s reálkou,
a kde jen to jde, i jeho konflikty s Nadjá. Ve svém střečl-
ním postavení mezi sférou Ono a realitou podléhá až
příliš často pokušení stát se patolízalským, oportunistic-
kým a lhavým, asi jako nějaký státník, který do věcí
dobře vidí, ale chce si přitom přece také udržet přízeň
veřejného mínění.
Ve vztahu k oběma druhům pudů si nepočíná ne-
stranně. Svou identifikační a sublimační aktivitou napo-
máhá v oblasti Ono pudům smrti při zdolávání libida,
ale ocitá se přitom v nebezpečí, že se stane objektem
těchto pudů smrti a že samo zahyne. Kvůli tomu, aby
mohlo onu pomoc poskytnout, muselo se samo naplnit
libidem, stává se takto samo zástupcem erotu a chce ny-
ní žít a být milováno.
Protože však jeho sublimační aktivita má za následek
rozklad pudové směsi a uvolnění agresivních pudů
v Nadjá, vystavuje se svým bojem proti libidu nebezpe-
čí týrání a smrti. Když Já trpí takto agresí příslušného
Nadjá, nebo když dokonce podlehne, jeho osud je ob-
dobou osudu oněch jednobuněčných tvorů, které hubí
produkty rozkladu vytvořené jejich vlastní činností. Ja-
ko takový produkt rozkladu se nám v ekonomickém
smyslu jeví právě morálka působící v lidském Nadjá.
Ze všech těchto závislostí Já je zajisté právě jeho zá-
vislost na Nadjá nejzajímavější.
JájejdáSíníni místem úzkosti. 41 Když je takto ohro-
41
[Srov. Hemmung, Symptom, und Angst, 1926, GW XIV.]

( (136)
ženo oním trojím nebezpečím, rozvíjí se u něho útěkový
reflex spočívající v tom, že stáhne svoje vlastní obsaze-
ní z hrozivého vjemu nebo z nějakého pochodu v obla-
sti Ono, který je pokládán za podobně nebezpečný,
a uvolňuje je jakožto úzkost. Tato primitivní reakce je
později vystřídána vytvářením ochranných obsazení
(mechanismus fobií). Čeho se to Já vlastně obává od
vnějšího nebezpečí nebo od nebezpečí, které v oblasti
Ono představuje libido, nelze přesně označit; je to pře-
možení nebo zničení, ale analytickými pojmy to vystih-
nout nedovedeme. Já je prostě poslušno varování prin-
cipu slasti. Co se skrývá za úzkostí Já před jeho Nadjá,
za úzkostí morální, se naproti tomu povědět dá. Od oné
vyšší bytosti, z které se stal jáský ideál, hrozila kdysi ka-
strace a tato kastrační úzkost je pravděpodobně já-
drem, kolem něhož se seskupuje pozdější úzkost morál-
ní, právě ona nachází takto své pokračování jakožto
úzkost z vlastního svědomí.
Velkolepě znějící věta: každá úzkost je vlastně úzko-
stí ze smrti, má sotva jaký smysl, a rozhodně se nedá
přiměřeně zdůvodnit. Připadá mi spíš naprosto správné
chápat úzkost ze smrti jako něco odlišného od úzkosti
objektní (reálné) a od neurotické úzkosti vyvolávané li-
bidem. Staví psychoanalýzu před obtížný problém, ne-
boť smrt je abstraktní pojem s negativním obsahem,
a v nevědomí se nedá najít nic, co by mu odpovídalo.
Mechanismus úzkosti vztahující se k smrti by mohl spo-
čívat jedině v tom, že Já ve vydatné míře uvolňuje svoje
narcistické libidinózní obsazení, že se tedy vzdává sebe
sama, tak jako se jinak při záchvatu úzkosti vzdává ně-
jakého jiného objektu. Soudím, že úzkost ze smrti se
odehrává mezi Já a Nadjá.
Víme, že úzkost ze smrti se objevuje za dvou okolno-
stí, které jsou ostatně zcela analogické podmínkám pla-
tícím pro vývin úzkosti v jiných případech, totiž jako
reakce na nějaké vnější nebezpečí nebo jako vnitřní po-
chod, například při melancholii. K pochopení reálného
případu nám opět jednou může dopomoci případ neu-
rotický.
Melancholická úzkost ze smrti připouští jen jediné
vysvětlení, že se totiž Já vzdává sebe sama, protože se
cítí svým Nadjá nenáviděno a pronásledováno, místo
aby jím bylo milováno. Žít znamená tedy pro Já totéž

( (137)
jako být milováno, být milováno příslušným Nadjá, kte-
ré i tady vystupuje jako instance zastupující Ono. Nadjá
plní stejnou ochranitelskou a spásnou funkci jako dříve
otec a později prozřetelnost nebo osud. Tentýž závěr
musí však Já vyvodit i tehdy, když se ocitne v nadprů-
měrně velkém reálném nebezpečí, o němž si myslí, že je
vlastními silami nemůže překonat. Vidí, že je všemi
ochranitelskými mocnostmi opuštěno, a poddává se
smrti. Je to ostatně pořád ještě stejná situace jako ta,
která tvořila základ prvního velkého stavu úzkosti při
narození 42 i základ infantilní úzkosti toužebné, situace
odloučení od ochraňující matky.
Na základě těchto výkladů může být tedy úzkost ze
smrti stejně jako úzkost z vlastního svědomí chápána
jako přepracování úzkosti kastrační. Vzhledem k velké-
mu významu, jaký má pro neurózy pocit viny, nelze ta-
ké vyloučit, že obecná neurotická úzkost bývá v těž-
kých případech zesílena právě úzkostí, která se vyvíjí ve
vztahu Já a Nadjá (kastrační úzkost, úzkost z vlastního
svědomí, úzkost ze smrti).
Ono, k němuž se teď v závěru vracíme, nemá žádné
prostředky, aby mohlo danému Já dávat najevo lásku
nebo nenávist. Nemůže také říci, co chce; žádnou jed-
notnou vůli si nevytvořilo. Bojují v něm eros a pud
smrti; slyšeli jsme už, jakými prostředky se pudy jedno-
ho druhu brání proti pudům druhého druhu. Mohli by-
chom to obrazně vyjádřit tak, jako kdyby bylo pod vlá-
dou němých, ale mocných pudů smrti, které chtějí mít
klid a onoho rušitele míru, jímž je eros, chtějí podle po-
kynů principu slasti ke klidu přimět, ale obáváme se, že
bychom přitom roli erotu přece jen podcenili.

42
[Srov. Otto Rank, Das Trauma der Geburt, 1924.]
[III]
 MOTIV
VOLBY SKŘÍNĚK

Dvě scény ze Shakespeara, jedna veselá a jedna tra-

gická, mně daly podnět k malému zkoumání problému
a jeho vyřešení.
V té veselé, v Kupci benátském, volí tři nápadníci jed-
nu ze tří skříněk. Krásná a moudrá Porcie si musí z vůle
svého otce vybrat za muže pouze toho, kdo zvolí ze tří
předložených skříněk tu pravou. Skříňky jsou ze zlata,
stříbra a olova; ta pravá obsahuje její podobiznu. Dva
uchazeči už bezúspěšně odešli, zvolili zlato a stříbro.
Třetí, Bassanio, se rozhodne pro olovo; získá tím nevěs-
tu, jejíž náklonnost mu patřila již před osudovou zkouš-
kou. Každý nápadník zdůvodnil své rozhodnutí řečí,
v níž velebil kov, jemuž dal přednost, a ostatní snižoval.
Nejobtížnější úkol přitom připadl třetímu nápadníkovi;
bylo toho málo, co řekl k oslavě olova u srovnání se
zlatem a stříbrem, a znělo to nuceně. Kdybychom se
s takovou řečí setkali v psychoanalytické praxi, větřili
bychom za neuspokojivým zdůvodněním skryté motivy.
Shakespeare si orákulum volby skříněk sám nevymy-
slel, převzal je z jedné povídky z Gesta Romanorum,
kde dívka uskuteční stejnou volbu, aby získala císařova
syna.1 I zde je nositelem štěstí třetí kov — olovo. Není
těžko uhodnout, že se tu jedná o starý motiv, který si
žádá vysvětlení, odvození a vyvození. První domněnka
týkající se významu volby mezi zlatem, stříbrem a olo-
vem byla záhy potvrzena vyjádřením Ed. Stuckena, 2
který se v širší souvislosti zabýval stejným námětem.
Říká; „Kdo jsou tři nápadníci Porcie, vysvítá z toho, co
si kdo zvolí: princ z Maroka volí zlatou skříňku — je to

' G. Brandes, William Shakespeare, 1896.

2
Ed. Stucken. Astralmythen, Leipzig 1907. 655.

( (141)
Slunce; princ z Arragonu volí stříbrnou skříňku — je to
Měsíc; Bassanio volí olověnou skříňku — je to Syn
hvězd." Na podporu tohoto výkladu cituje epizodu
z estonského lidového eposu, kde vystupují tři nepře-
strojení nápadníci: jako sluneční, měsíční a hvězdný
(„nejstarší synek Polárky") jinoch, a nevěsta opět při-
padne třetímu z nich.
Tak nás tedy malý problém přivedl k astrálnímu mý-
tu! Škoda jen, že toto objasnění není konečné. Otázky
pokračují, protože nevěříme, jako mnozí badatelé, že
mýty byly seslány z nebes na zem, ale soudíme s O.
Rankem, 3 že byly na nebe projikovány, když vznikly
nejprve jinde, ve zcela lidských podmínkách. Těmto lid-
ským obsahům patří náš zájem.
Podívejme se ještě jednou na naši látku. V estonském
eposu i v povídce z Gesta Romanorum se jedná o dívčí
volbu mezi třemi nápadníky, ve scéně v Kupci benát-
ském přistupuje na tomto místě cosi jako obrácení mo-
tivu: jeden muž volí mezi třemi — skříňkami. Kdyby šlo
o sen, pomysleli bychom si okamžitě, že skříňky jsou
ženy, symboly ženské podstaty, a tím i ženy samotné,
jako schránky, dózy, krabice, koše atd. Jestliže si dovolí-
me tento symbolický předpoklad i v mýtu, potvrdí se
ono předpokládané obrácení v skříňkové scéně v Kupci
benátském. Jedním rázem, jak tomu bývá jen v pohád-
kách, jsme zbavili svoje téma astrálního šatu a vidíme,
že pojednává o lidském motivu volby jednoho muže
mezi třemi ženami.
Stejný obsah má i jiná Shakespearova scéna v jed-
nom z jeho nejotřesnějších dramat. Tentokráte nejde
o volbu nevěsty, ale přece tu je návaznost četných skry-
tých podobností s volbou skříněk v Kupci. Starý král
Lear se rozhodne rozdělit svou říši ještě za živa mezi
své tři dcery dle lásky, kterou mu projevují. Obě starší,
Goneril a Regan, svou lásku okázale vyhlašují a stavějí
na odiv, třetí dcera, Cordelie, se zdráhá. Lear by měl její
skrytou a tichou lásku poznat a odměnit, ale nepochopí
ji, Cordelii zavrhne a ke svému i obecnému neštěstí roz-
dělí říši mezi obě ostatní. Není tato scéna opět volbou
mezi třemi ženami, z nichž je nejmladší ta nejlepší, nej-
znamenitější?

3
O. Rank, Der Mythus von der Geburt des Helden. 1909, 8n.

( (142)
 Okamžitě nás teď napadnou další scény stejného ob-
sahu: pastýř Paris volí mezi třemi bohyněmi, z nichž za
nejkrásnější prohlásí tu třetí. I Popelka, které dá princ
přednost před oběma staršími, i Psýché v Apuleiově po-
hádce jsou nejmladší a nejkrásnější ze tří sester. Psýché
je jednak uctívána jako zlidštěná Afrodita, jednak se
k ní tato bohyně chová jako macecha k Popelce, má vy-
bírat zrníčka z pomíchané hromady, což se jí podaří po-
mocí malých zvířat (holubů u Popelky a mravenců
u Psýché).4 Kdo by se dále porozhlédl v této oblasti, ob-
jevil by zajisté ještě další zpracování téhož motivu s ob-
dobnými podstatnými rysy.
Spokojme se s Cordelií, Afroditou, Popelkou a Psý-
ché! Tři ženy, z nichž třetí je nejznamenitější, jsou před-
stavovány jako sestry a musíme je asi pojímat jako stej-
norodé. Nesmí nás zmást, že se v případě Leara jedná
o tři dcery toho, kdo sám volí; to snad neznamená nic ji-
ného, než že má Lear být znázorněn jako starý muž,
který už těžko může volit mezi třemi ženami; proto se
tyto změní v jeho dcery.
Kdo jsou ale tyto tři sestry a proč musí padnout vol-
ba na tu třetí? Kdybychom mohli zodpovědět tuto otáz-
ku, měli bychom hledané vysvětlení. Použili jsme již
psychoanalytické techniky, když jsme vysvětlili tři
skříňky jako symbol tří žen. Odvážíme-li se v tomto po-
stupu pokračovat, nastoupíme cestu, která nás nejprve
povede k neočekávanému a nepochopitelnému, ale tě-
mito oklikami snad k cíli.
Je nápadné, že ona znamenitá třetí má kromě své
krásy ještě určité zvláštnosti. Jsou to vlastnosti, které se
zdají směřovat k jakési jednotě; nemůžeme očekávat,
že budou ve všech případech stejně výrazné. Cordelie
se dělá nepoznatelnou, nenápadnou jako olovo, zůstává
němá, „miluje a mlčí". Popelka se skrývá, že ji není mož-
no nalézt. Toto skrývání snad smíme ztotožnit se
zmlknutím. To jsou ovšem jen dva případy z pěti, které
jsme vybrali. Ale podobný náznak se kupodivu najde
ještě ve dvou dalších příkladech. Vždyť jsme se přece
rozhodli srovnat neústupnou a nepoddajnou Cordelii
s olovem. O tomto říká Bassanio při volbě skříněk zcela
nenadále:

4
Upozornění na tuto shodu poskytl Dr. O. Rank.

( (143)
 Thy paleness [bledost] moves me more than eloquen-
ce (plainness [prostota] dle jiné varianty).
Tedy: Tvoje prostota je mi bližší než halasnost obou
ostatních. Zlato a stříbro jsou „hlasité", olovo je „němé",
zcela jako Cordelie, která „miluje a mlčí".5
Starořecká vyprávění o Paridově soudu neobsahují
žádnou podobnou zmínku o Afroditině zdrženlivosti.
Každá ze tří bohyň promlouvá k jinochovi a pokouší se
ho získat přísliby. V moderním zpracování stejné scény
objevuje se však onen nápadný důraz na tu třetí znovu.
V libretu ke Krásné Heleně vypráví Paris, když nejprve
popsal námluvy obou ostatních bohyň, jak se chovala
v této soutěži o cenu krásy Afrodita:
A třetí — ano, ta třetí —
stála opodál a mlčela.
Jí musel jsem jablko dát atd.
Rozhodneme-li se naši třetí charakterizovat „němo-
tou", říká nám psychoanalýza: němota ve snu znamená
zpravidla smrt. 6
Jako důkaz telepatické povahy snů mně více než před
deseti lety sdělil jeden velice inteligentní muž svůj sen.
Viděl přítele, o němž již dávno neměl žádné zprávy,
a důtklivě mu vyčítal jeho mlčení. Přítel neodpovídal.
Později se ukázalo, že přibližně ve stejnou dobu spá-
chal sebevraždu. Ponechme problém telepatie stranou;
že mlčení znamená ve snu smrt, je tu nepochybné. Rov-
něž skrývání a nenalézání, jak je třikrát zažije princ
v pohádce o Popelce, je ve snu nepochybným symbo-
lem smrti. Stejně je tomu s nápadnou bledostí, kterou
připomíná paleness olova v jedné verzi Shakespearova
textu.7 Převedení tohoto výkladu z řeči snu do výraziva
našeho mýtu nám však bude podstatně usnadněno, po-
daří-li se nám prokázat, že němota musí být chápána ja-
ko znamení smrti i v jiných, nesnových výtvorech.
Vybírám zde devátou z lidových pohádek bratří
Grimmů, která nese název Dvanáct bratrů.8 Král a krá-
5
V překladu A. W. Sehlegela se tato narážka ztrácí, ba obrací se
v opak: „Tvá prostá bytost mě výmluvně oslovuje."
6
Rovněž ve Stekelově Sprache des Traumes. 1911, 351, se němota
uvádí jako symbol smrti.
7
Stekel, tamtéž.
8
Grimms Märchen. Reklamausgabe I, 50. [). a W. Grimmové, Pohád-
ky. Praha 1987, 12n.]

( (144)
lovná měli dvanáct dětí, samé chlapce. Tehdy řekl král,
že chlapci musí zemřít, bude-li třinácté dítě děvčátko.
Když se mělo dítě narodit, dal udělat dvanáct rakví.
Dvanáct synů uprchlo s matčinou pomocí do hlubokého
lesa a přísahalo smrt každé dívce, kterou potkají.

Narodí se děvčátko, vyroste a jednou se od matky

dozví, že mělo dvanáct bratrů. Rozhodne se je vyhledat
a najde v lese nejmladšího, který ji pozná, ale chce ji
kvůli přísaze před bratry ukrýt. Sestra říká: Chci ráda
zemřít, jestliže tím své bratry vysvobodím. Bratři ji však
srdečně přijmou, zůstane u nich a stará se jim o domác-
nost.
V zahrádce u domu roste dvanáct lilií; dívenka je
utrhne, aby každému bratrovi jednu darovala. V tomto
okamžiku se bratři promění v havrany a zmizí s domem
i zahrádkou. — Havrani jsou ptáci duševna; usmrcení
dvanácti bratří sestrou je tentokráte znázorněno utrže-
ním květin, jako na počátku rakvemi a zmizením bratří.
Dívka, která chce opět bratry ze smrti vykoupit, se teď
dovídá podmínku, že nesmí sedm let promluvit ani slův-
ko, musí zůstat němá. Podrobí se této životu nebezpeč-
né zkoušce, jako by sama umírala za bratry, jak to před
setkáním s nimi slíbila. Dodržením němoty se jí nako-
nec podaří havrany vysvobodit.
Zcela obdobně zachraňuje, to jest oživuje — v po-
hádce O šesti labutích — svou němotou sestra své
v ptáky proměněné bratry. Dívka se pevně rozhodla, že
je vysvobodí „i kdyby ji to stálo život"; jako manželka
krále dává v sázku vlastní život, protože se nechce své
němoty vzdát ani vůči zlým obviněním.
V pohádkách bychom dozajista nalezli ještě další dů-
kazy, že němota musí být vykládána jako znázornění
smrti. Smíme-li tyto náznaky sledovat, byla by třetí
z našich sester, mezi nimiž se volí, mrtvá. Může však být
i čímsi jiným, totiž sama smrtí, bohyní smrti. Pomocí
běžného přesunu jsou jí připsány vlastnosti, které bož-
stvo udílí člověku. Podobný přesun nás nejméně pře-
kvapí u bohyně smrti, protože v moderním pojetí a zná-
zornění, jež by zde bylo předjato, je smrt sama mrtvá.
Jestliže však je třetí sestra bohyní smrti, pak její ses-
try známe. Jsou to sudičky, Moiry, Parky, norny, z nichž
třetí se jmenuje Atropos: neúprosná.

( (145)
 II

Ponechme prozatím stranou starost jak včlenit do

našeho mýtu získaný výklad a vyžádejme si u mytologů
poučení o původu a úloze bohyň osudu. 9
Nejstarší řecká mytologie zná pouze jednu Moiru ja-
ko personifikaci neúprosného osudu (Homér). K další
proměně této Moiry v trojici sester (méně často ve dvo-
jici) došlo pravděpodobně připodobněním k jiným blíz-
kým božstvům, Charitkám a Hórám.
Hóry byly původně bohyněmi nebeských vod, mraků
poskytujících déšť i rosu, a protože staří pojímali mraky
jako předivo, měly bohyně povahu přadlen, což pak
přešlo na Moiry. Ve sluncem hýčkaném Středomoří zá-
visí úrodnost půdy na dešti, proto se změnily Hóry
v božstva vegetace. Vděčili jim za krásu květů i bohat-
ství plodů a vybavili je množstvím líbezných a půvab-
ných rysů. Staly se bohyněmi ročních dob a získaly tím
snad i svou trojitost, pokud k vysvětlení nepostačí sama
posvátná povaha čísla tři. Tyto staré národy totiž zprvu
rozlišovaly pouze tři roční doby: zimu, jaro a léto. Pod-
zim přistoupil teprve v pozdní řeckořímské epoše; umě-
ní pak znázorňovalo často Hóry čtyři.
Vztah k času zůstal uchován; Hóry bděly později nad
údobími dne jako dříve nad údobími roku; konečně
sloužilo jejich jméno k označení hodiny (heure, ora).
Hórám a Moirám příbuzné norny z německé mytologie
nesou rovněž označení času ve svém jménu. 10 Hlubším
pochopením podstaty těchto božstev a zákonitosti pro-
měn času se staly Hóry strážkyněmi přírodního zákona
a posvátného řádu věčného návratu téhož v nezměni-
telném pořadí přírody.
Toto poznání přírody působilo zpětně na pojetí lid-
ského života. Přírodní mýtus se změnil v lidský; z bohyň
počasí se staly bohyně osudu. Ale tento aspekt Hór se
zvýraznil teprve v Moirách, které bdí nad nezbytným
pořádkem v lidském životě stejně neúprosně jako Hóry
nad zákonitostí v přírodě. Neporušitelná přísnost záko-
9
Následující je uvedeno dle: Roscher, Lexikon der griechischen und
romischen Mythologie, pod příslušnými hesly.
10
[Jejich jména Urd, Werdandi a Skuld prý znamenala minulost, pří-
tomnost a budoucnost; viz eddickou píseň Voluspa (Vědmina píseň),
strofa 8 a 20.]

(146)
na, vztah k smrti a zániku, vše to se neprojevilo v líbez-
ných postavách Hór, ale došlo svého plného výrazu te-
prve v Moirách, jako by člověk plně pociťoval váhu
přírodního zákona až tehdy, když mu má podřídit vlast-
ní osobu.

I jména tří tkadlen vzbudila zájem mytologii. Druhá

z nich, Lachesis, zdá se označovat „náhodné
v zákonitosti osudu" 11 — my bychom řekli: prožívání —
podobně jako Atropos znamená neodvratné, smrt,
a pro KJotho pak zbývá význam osudové, vrozené vlo-
hy.
Nyní je na čase vrátit se k výkladu motivu volby mezi
třemi sestrami. Se značnou nevolí zjistíme, jak se sledo-
vané situace stanou nepochopitelnými a jaké rozpory
vůči zdánlivému obsahu vzniknou, když dosadíme nale-
zený výklad. Třetí sestra má být bohyní smrti, smrt sa-
ma, a v Paridově soudu je to bohyně lásky, v Apuleiově
pohádce rovněž milostná krasavice, v Kupci nejkrásněj-
ší, nejmoudřejší žena, v Learovi jediná věrná dcera. Je
myslitelný větší rozpor? Možná však, že toto neuvěři-
telné vystupňování je snadno vysvětlitelné: jestliže při
svobodné volbě mezi ženami má dle našeho motivu
padnout volba vždy na smrt, kterou přece nikdo nevolí,
ale jíž osudově padá za oběť.
Nicméně rozpory jistého druhu, náhrada plně kontra-
dikčním opakem nepůsobí analytickému výkladu žádné
vážné potíže. Nebudeme se zde odvolávat na zjištění,
že protiklady ve výrazivu podvědomí a snu bývají často
znázorňovány stejnými prvky. Rozpomeneme se však,
že v duševním životě existují motivy, které vytvářejí po-
mocí protikladu reaktivní útvary; zisk naší práce tře-
ba hledat v odhalování právě těchto skrytých motivů.
K vytvoření Moir došlo na základě varovné připomín-
ky, že i člověk je částí přírody, a je tedy podřízen ne-
měnnému zákonu smrti. Proti tomuto poddanství se ně-
co v člověku muselo vzpírat, protože se jen velice nerad
vzdává svého výjimečného postavení. Víme, že člověk
užívá své fantazie k uspokojování svých ve skutečnosti
nesplněných přání. Proto se jeho fantazie vzpírala po-
znání, které ztělesňoval mýtus o Moirách a vytvořila si
mýtus odvozený, v němž byla bohyně smrti nahrazena
bohyní lásky a jejími příbuznými lidskými postavami.

11
J. Roscher podle: Preller-Robert, Griechische Mythologie.

( (147)
Třetí sestra již není smrt, ale nejkrásnější, nejlepší, nej-
půvabnější, nejžádoucnější ze všech žen. Tato záměna
nebyla technicky nikterak obtížná; byla připravena sta-
rou ambivalencí, uskutečnila se za pomoci prastaré sou-
vislosti, která nemohla být ještě zapomenuta. Bohyně
lásky, která nyní nastoupila na místo bohyně smrti, byla
s ní kdysi identická. Ještě řecká Afrodita nepostrádala
vztahy k podsvětí, ač svou chtonickou roli již dávno po-
stoupila jiným božstvům — Persefoně, trojí podobě Ar-
temidy — Hekaté. Velké mateřské bohyně orientálních
národů zdají se být vesměs jak rodičkami, tak i ničitel-
kami, bohyněmi života, plodnosti i smrti. Tak v našem
motivu sahá přeměna přání v opak až k prastaré iden-
titě.
Stejná úvaha nám zodpoví otázku původu volby
v mýtu o třech sestrách. I zde došlo k zvratu přání. Vol-
ba převzala místo nutnosti, osudu. Tak přemáhá člověk
smrt, kterou uznal ve svém myšlení. Mocnější triumf
splnění přání není myslitelný. Volíme tam, kde ve sku-
tečnosti podléháme nutnosti, a ta, kterou si zvolíme, ne-
ní strašná, ale nejkrásnější, nejžádoucnější.
Při bližším pohledu ovšem zjistíme, že přetvoření pů-
vodního mýtu není natolik důkladné, aby se reziduálně
neprozrazovalo náznaky. Svobodná volba mezi třemi
sestrami není vlastně svobodná, protože musí být nutně
zvolena ta třetí, nemá-li jako v Learovi vzejít z volby
jen neštěstí. Nejkrásnější a nejlepší žena, která nahradi-
la bohyni smrti, si uchovala hrozivé rysy tajemnosti,
z nichž můžeme uhodnout, co skrývají. 12
Sledovali jsme dosud mýtus a jeho proměny, jejichž
utajené příčiny se nám snad podařilo ukázat. Nyní se

12
Apuleiova Psýché si též uchovala četné rysy, které připomínají její
vztah k smrti. Její svatba se strojí jako smuteční hostina; Psýché musí
sestoupit do podsvětí a upadá pak do spánku, který se podobá smrti. (O.
Rank.)
O významu Psýché jako božstvu jara a „nevěsty smrti" viz A. Zinzow:
Psyche und Eros, Halle 1881.
V jiné grimmovské pohádce (č. 179, Husopaska u studně) najdeme jako
u Popelky střídání krásné a ošklivé postavy třetí sestry, což snad smíme
pokládat za náznak její dvojí povahy — před proměnou i po ní. Po
zkoušce, která je téměř totožná se zkouškou v Králi Learovi, je tato tře-
tí dcera otcem zavržena. Měla jako ostatní sestry povědět, jak otce mi-
luje, ale nenašla jiný výraz pro svou lásku než srovnání se solí. (Laskavé
sdělení Dr. Hannse Sachse.)

( (148)
můžeme zajímat o básníkovo užití motivu. Máme do-
jem, že mu šlo o redukci motivu na původní mýtus, tak-
že opět pociťujeme jeho jímavý, pozměněním oslabený
smysl. Touto redukcí, částečným návratem k původní-
mu tvaru, vyvolal v nás básník hlubší účin.
Abych předešel nedorozumění, zdůrazňuji, že nepo-
pírám obě moudrá poučení, která nám drama o králi
Learovi rovněž vštěpuje: že se nemáme za živa vzdávat
svého majetku a svých práv a že se máme střežit, aby-
chom uvěřili lichotkám. Tato i podobná napomínání lze
ze hry zajisté vyčíst, ale zdá se mi zhola nemožné vyvo-
dit nesmírný účinek Leara z tohoto myšlenkového ob-
sahu nebo se domnívat, že se básníkovy osobní motivy
omezovaly na úmysl vyslovit tato naučení. Podle mého
názoru ani vysvětlení, že nám básník chtěl předvést tra-
gédii nevděku, který pocítil na vlastním těle, nebo že
působivost hry spočívá na formálním momentě umělec-
kého ztvárnění, nemůže nahradit pochopení, které nám
poskytuje motiv volby mezi třemi sestrami.
Lear je starý muž. Jak jsme již uvedli, objevují se pro-
to tři sestry jako jeho dcery. Otcovský vztah, z něhož
by mohlo vzejít mnoho plodných dramatických popudů,
se v dramatu již dále nevyužívá. Lear však není jen sta-
rý, ale též umírající člověk. Podivný předpoklad rozdě-
lení dědictví tím už není tak zarážející. Smrti propadlý
muž se nechce vzdát ženské lásky, chce slyšet, jak velice
je milován. Připomeňme si otřesnou poslední scénu, je-
den z vrcholů tragiky v moderním dramatu: Lear přiná-
ší na scénu mrtvou Cordelii. Cordelie je smrt. Jestliže
situaci obrátíme, bude nám pochopitelná a známá. Je to
bohyně smrti, která odnáší zemřelého hrdinu z bojiště
jako Valkýry v německé mytologii. Věčná moudrost
v rouchu prastarého mýtu radí starci, aby se vzdal lásky,
zvolil smrt a smířil se s nutností umírání.
Básník nám přibližuje starý motiv tím, že dává mezi
třemi sestrami zvolit zestárlému, umírajícímu. Promě-
nou přání pozměněný mýtus je natolik regresivně zpra-
cován, že jím prosvítá starý smysl, čímž je nám snad
umožněn širší, alegorický výklad tří ženských postav
našeho motivu. Dá se říci, že tu je znázorněn trojí ne-
vyhnutelný vztah muže k ženě jako k rodičce, družce
a ničitelce. Neboli tři formy, kterými v průběhu života
prochází obraz matky: matka sama, milenka, kterou si

( (149)
muž zvolil dle matčiny podoby, a konečně matka země,
která ho opět přijme. Starý muž však už nadarmo usilu-
je o lásku, jakou ho kdysi obdařila matka, čeká ho už
jen náruč třetí sudičky, mlčenlivě bohyně smrti.

( (150)
 DOSTOJEVSKIJ
A OTCOVRAŽDA

U bohaté osobnosti Dostojevského by bylo možno

rozeznat čtverou fasádu: básníka, neurotika, etika
a hříšníka. Jak se vyznat v této matoucí složitosti?
Pokud jde o básníka, je pochyb nejméně, má své mís-
to nepříliš daleko za Shakespearem. Bratři Karamazo-
vovi jsou nejvelkolepějším románem, jaký kdy byl na-
psán, epizoda o Velikém inkvizitorovi je jedním
z vrcholných výkonů světové literatury, který lze sotva
přecenit. Bohužel, před problémem básníka musí analý-
za kapitulovat.
Nejnapadnutelnější je Dostojevskij etik. Chce-li ho
někdo stavět vysoko jako mravního člověka s odůvod-
něním, že nejvyššího stupně mravnosti dosáhne jen ten,
kdo prošel nejhlubší hříšností, přenáší se přitom přes je-
den problém. Mravný je ten, kdo reaguje už na pokuše-
ní pociťované ve svém nitru, aniž mu povolí. Kdo stří-
davě hřeší a pak si ve svém pokání vytyčuje vysoké
mravní požadavky, vystavuje se výtce, že si problém
příliš usnadňuje. Nedokázal to, co je na mravnosti pod-
statné, něco si odepřít, neboť mravný způsob života je
záležitostí praktického lidského zájmu. Připomíná ony
barbary z doby stěhování národů, kteří vraždí a činí za
to pokání, přičemž se pokání stává přímo technikou
umožňující vraždu. Ani Ivan Hrozný si nepočíná jinak;
takovéto vyrovnání se s mravností je dokonce rysem ty-
picky ruským. Konečný výsledek Dostojevského mrav-
ního zápasu není také nijak slavný. Po nejprudších bo-
jích, aby smířil pudové nároky jednotlivce s požadavky
lidské společnosti, zakotví zpátečnicky v podrobení se
světské i duchovní autoritě, v respektu před carem
a křesťanským Bohem a v úzkoprsém ruském naciona-
lismu — stanovisko, k němuž nepatrnější duchové do-
spěli s menší námahou. Zde je slabý bod této velké

( (151)
osobnosti. Dostojevskij propásl příležitost stát se učite-
lem a osvoboditelem lidstva, přidružil se k jeho žalářní-
kům; budoucí lidská kultura' mu bude mít za máloco
děkovat. Dá se pravděpodobně ukázat, že k takovému
ztroskotání byl odsouzen svou neurózou. Podle výše je-
ho inteligence a síly jeho lásky k lidem mu byla otevře-
na jiná, apoštolská životní dráha.
Posuzování Dostojevského jako hříšníka nebo zlo-
čince vyvolá prudký odpor, který nemusí mít základ
zrovna v šosáckém nazírání na zločince. Skutečný mo-
tiv si brzy uvědomíme; pro zločince jsou podstatné dva
rysy, bezmezný egoismus a silná destruktivní tendence;
jejich společným znakem a předpokladem pro jejich
projevování je nečitelnost, nedostatek afektivního hod-
nocení (lidských) objektů. Připomeneme si hned, jaký
protiklad k tomu nacházíme u Dostojevského, jeho vel-
kou potřebu lásky a jeho ohromnou schopnost k ní, kte-
rá vyúsťuje dokonce i v projevy nadměrné dobroty, tak-
že miluje a pomáhá i tam, kde měl právo k nenávisti
a pomstě, např. ve vztahu ke své první ženě a jejímu mi-
lenci. Musíme si pak položit otázku, odkud se vůbec be-
re pokušení přiřazovat Dostojevského k zločincům. Od-
pověď: Na existenci takových sklonů v jeho nitru pou-
kazuje tematická volba básníkova, která dává násilnic-
kým, vražednickým, egoistickým charakterům přednost
před všemi ostatními, dále pak některá fakta z jeho ži-
vota, jako jeho hráčská vášeň, možná i sexuální zneužití
nezralého děvčete (Přiznání). 2 Rozpor se vyřeší, uvědo-
1
[Freud zde — jako i jinde — vědomě používá slova kultura místo
„civilizace, jak říkají ostatní" (35. přednáška k úvodu do psychoanalýzy,
Praha 1969,479); viz jeho definice v Budoucnosti jedné iluze, 276, a Ne-
spokojenosti v kultuře, 336. Anglické a francouzské překlady používají
vesměs převodu dle smyslu — např. u posledně jmenovaného titulu Ci-
vilization and Its Discontents, resp. Malaise dans la civilisation.]
2
[„Přiznáním" je snad míněna posthumně uveřejněná kapitola z Běsů,
tzv. „Stavroginova zpověď', v níž se objevuje motiv zneužití děvčátka.]
Viz diskusi o tom v knize [R. Fulop-Miller— F. Eckstein] Der unbekan-
nte Dostojewski (1926). — Stefan Zweig: „Nezastavuje se před hrázemi
měšťácké morálky a nikdo nemůže přesně říci, jak dalece ve svém živo-
tě překročil juristickou hranici, jak mnoho ze zločinných instinktů jeho
hrdinů se u něho samého stalo činem." (Drei Meister, 1920.) O intimních
vztazích mezi Dostojevského postavami a jeho vlastními zážitky viz vý-
vody René Ftilôpa-Millera v úvodní pasáži knihy [R. Fulôp-Miller—F.
Eckstein, éd.] Dostojewski am Roulette, 1925, které navazují na Nikolaje
Strachova [Ober Dostojewskis Leben und literarische Tätigkeit, in: F. M.
Dostojewskis Literarische Schriften, Můnchen 1921].

( (152)
míme-li si, že velmi silný destruktivní pud Dostojevské-
ho, který by z něho byl snadno učinil zločince, je v živo-
tě zaměřen hlavně proti vlastní osobě (dovnitř místo
navenek) a projevuje se jako masochismus a pocit viny.
jeho osobnost si i tak uchovává dost sadistických rysů,
které se projevují v jeho dráždivosti, trapičství a nesná-
šenlivosti i vůči milovaným osobám a jsou patrné i ve
způsobu, jakým zachází jako autor se svými čtenáři, te-
dy v drobných věcech sadista navenek, ve větších sadi-
sta dovnitř, a tudíž masochista, to znamená nejměkčí,
nejdobrotivější, k pomoci nejochotnější člověk.

Ze složité osobnosti Dostojevského jsme vyzvedli tři

faktory, jeden kvantitativní a dva kvalitativní: mimořád-
nou intenzitu jeho afektivity, perverzní pudovou konsti-
tuci, která z něho musela udělat sadomasochistu nebo
zločince, a neanalyzovatelné umělecké nadání. Tento
celek by mohl docela dobře existovat i bez neurózy; vy-
skytují se přece i neneurotičtí úplní masochisté. Podle
poměru sil mezi pudovými nároky a proti nim stojícími
zábranami (plus existující sublimační cesty) by bylo
i pak nutno Dostojevského klasifikovat jako takzvaný
„pudový charakter". Situace je však znejasněna spolu-
přítomností neurózy, která by nemusela být, jak jsme
řekli, za těchto podmínek nevyhnutelná, ale která se
nicméně vyvíjí tím spíše, čím vydatnější jsou ony kom-
plikace, které Já musí zvládat. Neuróza je přece jenom
známkou toho, že se danému Já taková syntéza nepoda-
řila, že při takovém pokusu pozbylo své jednotnosti.
Čím je tu tedy neuróza v přísném slova smyslu pro-
kázána? Dostojevskij označoval sám sebe jako epilep-
tika a platil za něho i pro ostatní na základě svých těž-
kých záchvatů, spojených se ztrátou vědomí, svalovými
křečemi a následným rozladěním. Nuže, je nanejvýš
pravděpodobné, že tato takzvaná epilepsie byla jen
symptomem jeho neurózy, která by tudíž musela být
klasifikována jako hysteroepilepsie, to znamená jako
těžká hysterie. Plné jistoty nelze dosáhnout ze dvou dů-
vodů, za prvé proto, že anamnestické údaje o Dostojev-
ského takzvané epilepsii jsou nedostatečné a nespoleh-
livé, za druhé proto, že pojetí chorobných stavů spoje-
ných s epileptoidními záchvaty není dost ujasněno.
Nejdříve k druhému bodu. Je zbytečné opakovat tu
celou patologii epilepsie, z níž konec konců nic rozho-

( (153)
dujícího nevyplývá, lze však nicméně říci: onen starý
morbus sacer, tajemně hrůzná nemoc se svými nevypo-
ěitatelnými, zdánlivě nevyprovokovanými záchvaty kře-
čí, s charakterovou změnou ve směru dráždivosti
a agresivity a s postupným ochabnutím veškeré duševní
činnosti, vyvstává pořád ještě jako zdánlivá klinická
jednotka. Tento obraz se však na všech koncích rozplý-
vá do neurčitá. Brutálně propukající záchvaty, s pokou-
sáním jazyka a s pomočením, vytvářející svým nahro-
maděním životu nebezpečný status epilepticus, který
s sebou nese těžké sebepoškození, mohou být přece ze-
slabeny v krátké absence, v pouhé rychle pomíjející sta-
vy závrati, mohou být nahrazeny krátkodobými stavy,
v nichž nemocný dělá jakoby pod vládou nevědomí ně-
co, co je mu cizí. I když jsou neurčitelným způsobem
podmíněny čistě tělesně, může být nicméně jejich první
vznik vyvolán vlivem čistě duševním (úlekem), nebo se
mohou pak dále objevovat jako reakce na duševní roz-
rušení. Ať je úbytek intelektuálních schopností pro pře-
vážnou většinu případů sebecharakterističtější, je nic-
méně znám přinejmenším jeden případ, v němž one-
mocnění nebylo s to narušit vrcholnou intelektuální vý-
konnost (Helmholtz). (Jiné případy, o nichž bylo tvrze-
no totéž, jsou nejisté nebo se na ně vztahují tytéž po-
chyby jako na Dostojevského samotného.) Osoby posti-
žené epilepsií mohou působit dojmem tuposti, zaraže-
ného vývoje, zrovna tak jako tato nemoc často provází
nejzřejmější slabomyslnost a největší mozkové defekty,
i když ne jako nutná součást patologického obrazu; ty-
to záchvaty se však vyskytují se všemi svými variacemi
i u jiných osob, u kterých lze konstatovat plnou duševní
výkonnost a spíše nadměrnou, většinou nedostatečně
ovládanou afektivitu. Žádný div, že se za těchto okol-
ností pokládá za nemožné držet se pojetí „epilepsie" ja-
ko nedílné klinické jednotky. 3 Zdá se, že to, co se proje-
vuje v těchto shodně utvářených symptomech, vyžaduje
pojetí funkční, jako by byl předem organicky dán určitý
mechanismus abnormálního pudového svodu a ten by
pak byl používán za okolností navzájem zcela rozdíl-
ných, jak při poruchách mozkové činnosti následkem
těžkého tkáňového nebo toxického onemocnění, tak

3
[Toto tvrzení neodpovídá zjištěním moderní medicíny.]

( (154)
i při nedostatečném ovládání psychické ekonomie, když
fungování duševní energie podléhá krizovým výkyvům.
Za touto dichotomií tušíme v základě totožnost určité-
ho mechanismu pudového svodu. Ten nemůže být příliš
vzdálen ani procesům sexuálním, podmiňovaným vpod-
statě toxicky; už nejstarší lékaři označovali koitus jako
malou epilepsii, a rozpoznávali tudíž v sexuálním aktu
zmírnění a adaptaci epileptického svodu podráždění.
„Epileptickou reakci", jak lze nazvat tento společný
pochod, využívá nepochybně i neuróza, jejíž podstata
spočívá v tom, že ona kvanta vzruchů, s nimiž se není
s to vypořádat psychicky, likviduje cestou somatickou.
Epileptický záchvat stává se tak symptomem hysterie
a ta si ho adaptuje a modifikuje, podobně jako se to dě-
je při normálním sexuálním vybití. Je tedy zcela správ-
né, když se rozlišuje mezi epilepsií organickou a „afek-
tivní". Praktický význam je tento: kdo má první z nich,
trpí mozkovým onemocněním, kdo má druhou, je neu-
rotik. V prvním případě je duševní život postižen urči-
tou poruchou přicházející zvenčí a jemu cizí, v druhém
případě je tato porucha výrazem duševního života sa-
motného.
Je svrchovaně pravděpodobné, že Dostojevského
epilepsie patří k onomu druhému druhu. Přísně dokázat
to nelze, neboť bychom museli být s to vřadit první vý-
skyt a pozdější výkyvy záchvatů do souvislosti jeho du-
ševního života, a na to víme příliš málo. Samotné popi-
sy záchvatů nám nic neřeknou, informace o vztazích
mezi záchvaty a prožitky jsou nedostatečné a často si
odporují. Nejpravděpodobnější je předpoklad, že zá-
chvaty sahají daleko zpátky do Dostojevského dětství,
že byly zprvu zastupovány mírnějšími symptomy a te-
prve po otřesném prožitku v osmnácti letech, po otcově
zavraždění, nabyly epileptické formy. 4 Bylo by to velmi
4
Srv. k tomu stať Dostojewskis Heilige Krankheit [Dostojevského
Svatá nemoc] od René Fulôpa-Millera ve „Wissen und Leben" 1924, seš.
19/20. Obzvláštní zájem vzbuzuje sdělení, že se v básníkově dětství udá-
lo „něco hrozného, nezapomenutelného a trýznivého", v čem by měl být
hledán původ prvních známek jeho choroby (Suvorin v článku v „No-
voje vremja" 1881, podle citátu v úvodu ke knize Dostojevskij u rulety,
str. XLV). Dále Orest Miller [ve stati Zur Lebensgeschichte Dostojew-
skis ve svazku] Dostojewskis autobiographische Schriften [Munchen
1921]: „K nemoci Fjodora Michajloviče se váže ještě jedno zvláštní sdě-
lení, které se týká jeho nejranějšího mládí a spojuje nemoc s jistým tra-

( (155)
charakteristické, kdyby se potvrdilo, že během tresta-
neckého pobytu na Sibiři zcela přestaly, ale jiné údaje
tomu odporují. 5 Zcela zřejmý vztah mezi otcovraždou
v Bratřích Karamazovových a osudem Dostojevského
otce byl nápadný nejednomu životopisci a podnítil je
k poukazu na „jistý moderní psychologický směr". Psy-
choanalytické nazírání, neboť to je zde míněno, je v po-
kušení spatřovat v této události nejtěžší trauma a v Do-
stojevského reakci na ně stěžejní bod jeho neurózy.
Jestliže se však pokusím toto pojetí psychoanalytičky
zdůvodnit, musím se obávat, že zůstanu nesrozumitelný
všem těm, kdo nejsou obeznámeni s naukami psychoa-
nalýzy a s jejím způsobem vyjadřování.
Máme jedno bezpečné východisko. Známe smysl
prvních záchvatů Dostojevského v jeho mladých letech
dlouho před propuknutím „epilepsie". Tyto záchvaty
měly význam smrti, byly provázeny úzkostí ze smrti
a spočívaly v letargických stavech spánku. Nejprve prý
ho nemoc přepadla jako náhlá, bezdůvodná těžkomysl-
nost, když byl ještě chlapcem; byl to pocit, jak vyprávěl
později svému příteli Solovjovovi, jako by musel ihned
zemřít; a opravdu pak také následoval stav zcela podo-
bný skutečné s m r t i . . . Jeho bratr Andrej sdělil, že Fjo-
dor měl už v mladých letech ve zvyku nechávat před
usnutím vedle sebe lístek, že se bojí, že by mohl v noci
upadnout do spánku podobného smrti, a prosí proto,
aby byl pohřben teprve po pěti dnech. (Dostojevskij
u rulety, úvod strana LX.)
Známe smysl a záměr takových záchvatů napodobu-
gickým případem v rodinném životě Dostojevského rodičů. Třebaže mi
však tato informace byla ústně sdělena člověkem, který byl k Fjodoru
Michajloviči ve velmi blízkém vztahu, nemohu se zde odhodlat, když se
mi odnikud nedostalo žádného potvrzení tohoto vyprávění, abych zmí-
něnou výpověď podrobně a přesně reprodukoval" (str. 140). Biografické
bádání a studium neuróz nemohou být za tuto diskrétnost zavázány
vděkem.
5
Většina zpráv, mezi tím i Dostojevského vlastní informace, tvrdí spí-
še, že nemoc dostala teprve během sibiřského trestaneckého období
svůj definitivní, epileptický charakter. Bohužel máme důvod, abychom
autobiografickým sdělením neurotiků nedůvěřovali. Zkušenost ukazuje,
že jejich vzpomínka se dopouští všelijakého falšování, jehož účelem bý-
vá přervat nějakou nepříjemnou kauzální souvislost. Zdá se nicméně
bezpečně dotvrzeno, že pobyt v sibiřské věznici výrazně změnil i Do-
stojevského zdravotní stav. Srov. FUlop-Miller: Dostojevského Svatá
nemoc (str. 1186).

( (156)
jících smrt. Znamenají identifikaci s nějakým mrtvým,
s nějakou osobou, která skutečně zemřela, nebo která
ještě žije a které pacient přeje smrt. Poslední případ je
významnější. Záchvat se pak rovná jakémusi potrestání.
Člověk přál někomu druhému smrt, a nyní je právě on
tímto druhým a je sám mrtvý. Zde navazuje psychoana-
lytická teorie tvrzením, že touto druhou osobou je pro
chlapce zpravidla otec, a že záchvat — označený jako
hysterický — je tudíž sebepotrestáním za přání smrti
nenáviděnému otci.
Otcovražda je podle známého pojetí hlavní a nejstar-
ší zločin lidstva stejně jako jednotlivce. 6 Je v každém
případě hlavním zdrojem viny, nevíme, zda jediným; vý-
zkumy nemohly ještě duševní původ viny a potřeby tre-
stu bezpečně stanovit. Jediný však tento zdroj nemusí
být. Psychologická situace je komplikovaná a vyžaduje
určité objasnění. Vztah chlapce k otci je vztahem, jak
říkáme, ambivalentním. Kromě nenávisti, která by chtě-
la otce jako soka odstranit, je pravidelně přítomna i ur-
čitá míra něžných citů vůči němu. Oba postoje se spo-
luúčastní na identifikaci s otcem, chlapec by chtěl být na
místě otce, protože ho obdivuje a chtěl by být jako on
i protože ho chce odstranit. Celý tento vývoj naráží ny-
ní na mocnou překážku. V jistém momentu se dítě naučí
chápat, že pokus odstranit otce jako soka by byl tímto
otcem ztrestán kastrací. Z kastrační úzkosti, tudíž v záj-
mu uchování svého mužství, se tedy přání zmocnit se
matky a odstranit otce vzdá. Pokud zůstane uchováno
v nevědomí, tvoří základ pocitu viny. Domníváme se, že
tímto jsme popsali normální pochody, normální osud
takzvaného oidipovského komplexu; musíme ovšem
připojit ještě důležitý doplněk.
Další komplikace nastane, jestliže je u dítěte silněji
zastoupen onen konštituční faktor, který označujeme
jako bisexualitu. Potom ohrožení mužství kastrací posi-
luje sklon hledat únik ve směru ženství, zaujmout spíše
roli matky a převzít u otce její roli jakožto objektu lás-
ky. Kastrační úzkost však znemožňuje i toto řešení.
Hoch chápe, že musí podstoupit kastrací i tehdy, když
chce být milován od otce jako žena. Takto propadnou
obě hnutí, nenávist k otci stejně jako zamilovanost do

6
Viz autorovu práci Totem a tabu [GW IX],

( (157)
otce, vytěsnění. Určitý psychologický rozdíl spočívá
v tom, že nenávist k otci je potlačena úzkostí z vnějšího
nebezpečí (kastrace); zamilovanost do otce je však pojí-
mána jako pudové nebezpečí vnitřní, které ale má
v podstatě základ zase v témž nebezpečí zevním.
Nenávist k otci se stává nepřijatelnou vlivem úzkosti
z otce; kastrace je hrozná jakožto trest a stejně tak i ja-
kožto cena za lásku. Z obou faktorů, které vedou k vy-
těsnění nenávisti k otci, musíme onen první, přímou úz-
kost z trestu a kastrace, označit za normální, patogenní
zesílení přistupuje navíc, jak se zdá, teprve účinkem
druhého faktoru, úzkosti ze ženského postoje. Silně bi-
sexuálni konstituce stává se tak jednou z podmínek ne-
bo z posilujících momentů neurózy. U Dostojevského
je takovou konstituci jistě nutno předpokládat a proje-
vuje se v existenčně přijatelné formě (latentní homose-
xualita) ve významu mužských přátelství pro jeho život,
v jeho neobvykle něžném chování vůči milostným so-
kům a v jeho znamenitém pochopení pro situace vy-
světlitelné jen vytěsněnou homosexualitou, jak ukazují
mnohé příklady z jeho novel.
Jestliže tyto výklady o nenávistných a zamilovaných
postojích vůči otci a o jejich proměnách vlivem kastrač-
ní hrozby připadají čtenáři s psychoanalýzou neobezná-
menému nevkusné a nevěrohodné, lituji toho sice, ale
nemohu na tom nic změnit. Očekával bych dokonce, že
právě u kastračního komplexu si můžeme být jisti nej-
všeobecnějším odmítáním. Mohu však jen ujistit, že
psychoanalytická zkušenost právě tyto vztahy dotvrzu-
je mimo jakoukoli pochybu a nutí nás vidět v nich klíč
ke každé neuróze. Ten musíme vyzkoušet i u takzvané
epilepsie našeho básníka. Takto cizí jsou však našemu
vědomí věci, jimiž je ovládán náš duševní život nevědo-
mý. Tím, co jsme dosud uvedli, nejsou následky vytěsně-
ní, kterému podléhá nenávist k otci při oidipovském
komplexu, ještě vyčerpány. Přistupuje k tomu ještě to,
že si identifikace s otcem nakonec přece jenom vynutí
trvalé místo v Já. Je přijata do tohoto Já, vystupuje
v něm však vůči jeho ostatnímu obsahu jako zvláštní in-
stance. Označujeme ji pak jako Nadjá a připisujeme jí,
dědičce rodičovského vlivu, nejzávažnější funkce.
Jestliže byl otec tvrdý, násilnický, krutý, pak Nadjá
tyto vlastnosti od něho přejímá a jeho vztah k Já dává

( (158)
opět vyvstat oné pasivitě, která právě měla být vytěsně-
na. Nadjá se stalo sadistickým, já se stává masochistic-
kým, tj. v podstatě žensky pasivním. V Já vzniká velká
potřeba trestu, která zůstává zčásti jako taková uchy-
stána pro zásahy osudu, zčásti nachází ukojení v týrání
ze strany Nadjá (vědomí viny). Každý trest je totiž
v podstatě kastrací a jako takový naplněním starého
pasivního postoje vůči otci. Také osud je konečně jen
pozdější projekcí otcovy postavy.
Normální pochody při formování svědomí musí vy-
padat podobně jako tyto abnormální pochody, jež jsme
tu vylíčili. Jejich vzájemné rozhraničení se nám dosud
nepodařilo určit. Je třeba si všimnout, že největší podíl
na konečném výsledku je tu připisován pasivní kompo-
nentě vytěsněné ženskosti. Kromě toho musí hrát jako
akcidenční faktor významnou roli okolnost, jestli otec,
v každém případě obávaný, je také ve skutečnosti ob-
zvlášť brutální. V případě Dostojevského tomu tak je,
a fakt jeho mimořádného pocitu viny i jeho masochi-
stického způsobu života bude nám poukazem na ob-
zvlášť silnou femininní komponentu. Dostojevského lze
takto charakterizovat formulí: obzvlášť silně bisexuálně
založený člověk, který se dovede s obzvláštní intenzitou
bránit proti závislosti na obzvlášť tvrdém otci. Tento
rys bisexuality připojíme k oněm komponentám jeho
bytosti, které jsme rozpoznali už dříve. Časný symptom
„smrtelných záchvatů" lze tedy pochopit jako určitou
jáskou identifikaci s otcem, kterou Nadjá připouští ja-
kožto trest. Chtěl jsi zabít otce, abys byl sám otcem.
Nyní otcem jsi, ale otcem mrtvým; obvyklý mechanis-
mus hysterických symptomů. A zároveň: nyní tě otec
zabíjí. Pro Já je tu symptom smrti fantazijním uspoko-
jením mužského přání a současně uspokojením maso-
chistickým; pro Nadjá je uspokojením potřeby trestat,
tedy uspokojením sadistickým. Obě instance, Já i Nadjá,
hrají dále roli otce. — Vcelku se vztah mezi individuem
a otcovským objektem změnil při uchování svého obsa-
hu ve vztah mezi Já a Nadjá — je to jakási nová insce-
nace na druhé scéně. Takovéto infantilní reakce vyplý-
vající z oidipovského komplexu mohou vyhasnout, jest-
liže jim skutečnost neposkytuje žádnou další potravu.
Otcův charakter zůstává však stejný, nikoli, lety se
zhoršuje, a tak zůstává uchována i Dostojevského ne-
návist k otci, jeho přání smrti zaměřené proti tomuto

( (159)
0 zlému otci. Je ovšem nebezpečné, jestliže skutečnost ta-
V kováto vytěsněná přání splní. Fantazie se stala skuteč-
n ností, všechna obranná opatření jsou nyní zesílena. Ny-
n ní právě nabývají Dostojevského záchvaty epileptické-
V ho charakteru, znamenají jistě pořád ještě identifikaci
s otcem realizovanou jako trest, staly se však čímsi
z hrozným, tak jako sama otcova hrozná smrt. Jaký ob-
k sah, zejména sexuální, dostaly k tomu ještě navíc, to se
t, nedá odhadnout.
k Jedno je pozoruhodné: v auře záchvatu je prožíván
z jakýsi okamžik nejvyšší blaženosti, v němž může být
<j docela dobře fixován triumf a osvobození při zprávě
s o otcově smrti, triumf, po němž pak následoval o to
t hroznější trest. Takový sled triumfu a truchlení, slav-
j, nostní radosti a truchlení, jsme přisoudili i oněm bra-
V třím pravěké tlupy, kteří ubili otce, a jeho opakování
x nacházíme v obřadu totemové hostiny. Jestliže je prav-
V da, že Dostojevskij byl na Sibiři prost záchvatů, potvr-
k dilo by to jen, že jeho záchvaty byly jeho trestem. Ne-
s potřeboval je už, když byl potrestán jinak. Toto je však
r nedokazatelné. Spíše lze touto nezbytností trestu pro
Dostojevského duševní ekonomii vysvětlit fakt, že pro-
p šel těmito lety bídy a ponížení nezlomen. Dostojevské-
r ho odsouzení jako politického zločince bylo nesprave-
r dlivé, musel to také vědět, ale přijal nezasloužený trest
r od tatíčka cara jako náhražku za trest, který si zasloužil
ρ jeho hřích proti skutečnému otci. Místo sebepotrestání
\ nechal se ztrestat od otcova zástupce. Nahlédáme zde
p trošku do psychologického ospravedlnění trestů uklá-
j daných společností. Je pravda, že velké skupiny zločin-
1 ců po trestu touží. Jejich Nadjá ho vyžaduje, ušetří si
e tím nutnost uložit jej samo.
\ Kdo zná složité významové proměny hysterických
r symptomů, pochopí, proč se tu vůbec nepokoušíme vy-
r pátrat smysl Dostojevského záchvatů, pokud přesahuje
t tento smysl počáteční. 7 Stačí, jestliže smíme předpoklá-
7
' Viz Totem a tabu. Nejlepší informaci o smyslu a obsahu svých zách-
t vatů podává Dostojevskij sám, když sděluje svému příteli Strachovovi,
\ že jeho podrážděnost a deprese po epileptickém záchvatu má příčinu
( v tom, že si připadá jako zločinec a nemůže se zbavit pocitu, že se zatí-
žil nějakou jemu neznámou vinou, že spáchal nějaký velký zločin, který
(
ho tíží (Dostojevského Svatá nemoc. str. 1188). V takových obviněních
spatřuje psychoanalýza kus poznání „psychické reality" a snaží se vědo-
( mí s touto neznámou vinou obeznámit.

( (160)
dat, že jejich původní smysl zůstal pod všemi pozdější-
mi navrstveninami nezměněný. Lze říci, že Dostojevskij
se od tlaku svědomí zatíženého úmyslem otcovraždy ni-
kdy neoprostil. Tím bylo určeno i jeho chování v dalších
dvou oblastech, v nichž je vztah k otci rozhodující, jeho
postoj k státní autoritě a k víře v Boha. V první z nich
dospěl k úplné podřízenosti tatíčku carovi, který s ním
svého času zinscenoval v realitě ještě jednou onu kome-
dii usmrcení, jak mu ji tak často přehrával jeho záchvat.
Pokání tu nabylo převahy. V náboženské oblasti mu zů-
stalo svobody víc, podle zpráv patrně spolehlivých kolí-
sal prý až do poslední chvíle svého života mezi vírou
a ateismem. Jeho velký intelekt mu nedovoloval pře-
hlédnout kteroukoli z oněch myšlenkových nesnází,
k nimž víra vede. Šlo jen o individuální opakování svě-
tově historického vývoje, když doufal, že najde výcho-
disko a oproštění od viny v ideálu Krista a když chtěl
samo svoje utrpení zužitkovat jako něco, co mu dává
nárok na kristovskou roli. Jestliže vcelku se nedokázal
dopracovat k svobodě a stal se reakcionářem, mělo to
příčinu v tom, že ona obecně lidská synovská vina, kte-
rá je základem náboženského citu, u něho dosáhla nad-
individuální síly a zůstala dokonce i pro jeho velkou
inteligenci nepřekonatelná. Vystavujeme se tu výtce, že
opouštíme nestrannost analýzy a Dostojevského podro-
bujeme hodnocení, které je oprávněné jen ze stranické-
ho stanoviska určitého světového názoru. Konzervati-
vec by se postavil na stranu Velkého inkvizitora a sou-
dil by o Dostojevském jinak. Tato výtka je oprávněná,
k jejímu zmírnění lze jenom říci, že Dostojevského roz-
hodnutí se jeví jako determinované myšlenkovou zá-
branou, která byla následkem jeho neurózy.
Je to sotva náhoda, že tři mistrovská díla literatury
všech věků zpracovávají totéž téma, téma otcovraždy:
Sofoklův Král Oidipus, Shakespearův Hamlet a Dosto-
jevského Bratři Karamazovovi. Ve všech třech je také
odhalen motiv činu, sexuální soupeření o ženu. Nejote-
vřenější ráz má zajisté zobrazení v onom dramatu, kte-
ré se přimyká k řecké pověsti. Zde spáchal tento čin
ještě hrdina sám. Bez zmírnění a zastření se však poe-
tické zpracování neobejde. Nahé přiznání otcovražed-
ného úmyslu, jak ho dosahujeme v analýze, se zdá být
bez analytické přípravy neúnosné. V řeckém dramatu je

( (161)
nezbytného oslabení mistrovským způsobem dosaženo
při uchování skutkové podstaty tím, že nevědomý hrdi-
nův motiv je projikován do reality jako osudová nut-
nost, která je jemu samému cizí. Hrdina spáchá svůj čin
neúmyslně a zdánlivě bez vlivu ženy, ale této souvislosti
je nicméně učiněno zadost tím, že si matku královnu
může vybojovat teprve opakováním tohoto činu vůči
nestvůře symbolizující otce. Když je jeho vina odhale-
na, učiněna vědomou, nedochází k žádnému pokusu
svalit ji se sebe s odvoláním na onu pomocnou kon-
strukci osudové nutnosti, nýbrž je uznána a potrestána
jako plná a vědomá vina, což se musí rozumové úvaze
jevit nespravedlivé, ale psychologicky je zcela správné.
Vylíčení v anglickém dramatu je méně přímé, hrdina
sám čin nespáchal, nýbrž učinil tak někdo jiný, pro ně-
hož tento čin nemá význam otcovraždy. Pohoršivý mo-
tiv sexuální rivality ve vztahu k ženě nemusí tedy být
zastírán. Také oidipovský komplex hrdinův spatřujeme
jakoby v odraženém světle, tím, že se dovídáme o účin-
ku, jakým na něho působí čin druhého. Měl by tento čin
pomstít, ale shledává kupodivu, že toho není schopen.
Víme, že to, co ho ochromuje, je jeho pocit viny; způso-
bem, který zcela odpovídá neurotickým pochodům, je
tento pocit viny přesunut na vědomí neschopnosti splnit
tuto úlohu. Jsou to známky toho, že hrdina pociťuje tuto
vinu jako vinu nadindividuální. Nepohrdá ostatními
o nic méně než sebou. „Když se každému povede podle
zásluh, kdo nedostane výprask ľ' 8 V tomto směru jde ro-
mán Rusův o krok dál. Také zde provedl vraždu někdo
jiný, ale někdo, kdo byl k zavražděnému ve stejném sy-
novském vztahu jako hrdina Dimitrij, u něhož je motiv
sexuální rivality otevřeně přiznán, jiný bratr, kterému
Dostojevskij příznačným způsobem přiřkl svoji vlastní
nemoc, údajnou epilepsii, jako by chtěl doznat: onen
epileptik, neurotik ve mně je otcovrahem. A nyní násle-
duje v obhájcově řeči onen proslulý výsměch psycholo-
gii, o níž se říká, že je holí o dvou koncích. Velkolepé
zamaskování, neboť stačí toto tvrzení obrátit, abychom
našli nejhlubší smysl Dostojevského pojetí. Posměch si
nezasluhuje psychologie, nýbrž soudní vyšetřování. Je
totiž lhostejné, kdo čin skutečně spáchal, z hlediska psy-

8
[Hamlet, II, 2. Přel. Zdeněk Urbánek.]
chologie záleží jen na tom, kdo ho ve svém cítění chtěl
a kdo ho uvítal, když k němu skutečně došlo, a proto
jsou až na kontrastní postavu Aljošovu všichni bratři
stejně vinni, pudový požitkář, skeptický cynik i epilep-
tický zločinec. V Bratřích Karamcizovových se vysky-
tuje scéna pro Dostojevského nanejvýš příznačná. Sta-
řec rozpoznal v rozhovoru s Dimitrijem, že ten v sobě
nese schopnost dopustit se otcovraždy, a padá před ním
na kolena. To nemůže být výraz obdivu, musí to zname-
nat, že světec od sebe odvrhuje pokušení vrahem pohr-
dat nebo si ho ošklivit, a proto se před ním pokořuje.
Dostojevského sympatie se zločinci je vskutku bezmez-
ná, jde daleko za soucit, na který má nešťastník nárok,
připomíná onu posvátnou bázeň, s níž se starověk díval
na epileptiky a duševně choré. Zločinec je mu skoro ja-
koby vykupitelem, který na sebe V2a\ vinu, kterou by ji-
nak byli museli nést druzí. Není už třeba vraždit, když
už zavraždil on, ale je ťreba být mu za to vděčný, jinak
bychom museli vraždit sami. To není jen dobrotivý sou-
cit, je to identifikace na základě stejných vražedných
impulsů, vlastně jakýsi o málo posunutý narcismus. Tím
nechceme popírat etickou hodnotu takovéto dobroty.
Možná že toto je vůbec obecný mechanismus dobrotivé
účasti na osudu druhého člověka, mechanismus, který se
dá v tomto extrémním případě básníka ovládaného vě-
domím viny obzvlášť snadno prohlédnout. Není po-
chyb, že tato identifikační sympatie rozhodujícím způ-
sobem ovlivnila Dostojevského tematickou volbu. Psal
však nejprve o obyčejném zločinci — zločinci z egois-
mu — a o zločinci politickém a náboženském, a teprve
na konci svého života se vrátil k prazločinci, k otcovra-
hovi, a na jeho případu učinil své básnické doznání.
Zveřejnění jeho literární pozůstalosti a deníků jeho
ženy vrhlo ostré světlo na jednu epizodu jeho života, na
dobu, kdy byl Dostojevskij v Německu v zajetí hráčské
vášně. (Dostojevskij u rulety.) Zcela zřejmý záchvat pa-
tologické vášně, který také nemohl být hodnocen z žád-
né jiné stránky. Nechyběly ovšem racionalizace tohoto
podivného a nedůstojného počínání. Pocit viny si vytvo-
řil, tak jak tomu u neurotiků nezřídka bývá, hmatatelné
zastoupení v podobě zadluženosti a Dostojevskij mohl
předstírat, že si výhrou chce získat možnost vrátit se do
Ruska, aniž by byl od svých věřitelů poslán do vězení.
To byla však jen záminka, Dostojevskij byl dostatečně
bystrozraký, aby to poznal, a dostatečně poctivý, aby to
doznal. Věděl, že hlavní věcí byla hra sama pro sebe
a sama o sobě, le jeu pour le jeu.9 Dokazují to všechny
jednotlivosti jeho nutkavě nesmyslného počínání, a do-
kazují ještě i něco jiného. Nikdy nepřestal, dokud
všechno neprohrál. Hra mu byla také cestou k sebepo-
trestání. Dal své mladé ženě nesčetněkrát své slovo ne-
bo své čestné slovo, že už nikdy nebude hrát, nebo že už
nebude hrát ten den, a porušil je, jak jeho žena říká,
skoro pokaždé. Jestliže přivedl sebe a ji prohrami do
nejkrajnější bídy, čerpal z toho další patologické uspo-
kojení. Mohl si před ní spílat, ponižovat se, vybízet ji,
aby jím pohrdala, litovat, že si vzala takového starého
hříšníka, jakým je on, a po tomto odlehčení svědomí
pokračovala hra další den dál. A mladá žena si na tento
cyklus zvykla, protože postřehla, že to, od čeho se jedi-
ně ve skutečnosti dala očekávat záchrana, jeho literární
tvorba, se nikdy nedařilo lépe, než když všechno ztratili
a když zastavili poslední majetek. Souvislost samozřej-
mě nechápala. Když byl jeho pocit viny uspokojen tre-
sty, které si sám uložil, pak jeho pracovní zábrana pole-
vila, potom si dopřál toho, že udělal několik kroků na
cestě k úspěchu. 10
Jaký kousek dávno zasutého dětského života si vynu-
cuje v hráčském nutkání své zopakování, lze snadno
uhodnout, opřeme-li se o jednu novelu jiného mladého
básníka. Stefan Zweig, který ostatně sám Dostojevské-
mu věnoval studii (Tři mistň), vypráví ve svém souboru
tří novel Zmatení citů" historku, které dal název
„Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy". Toto drobné
mistrovské dílko má na pohled jen ukázat, jak nezod-
povědnou bytostí je žena, k jakým vybočením, překva-
pivým i pro ni samu, může být dohnána nějakým neoče-
kávaným životním dojmem. Novela však říká daleko
9
„Hlavní věcí je hra sama," psal v jednom ze svých dopisů. „Přísahám
vám, že při tom nejde o hrabivost, třebaže jsem peníze potřeboval pře-
devším."
10
Vždycky zůstal u hracího stolu tak dlouho, až všechno prohrál, až
byl úplně zničený. Jenom, když se neštěstí zcela naplnilo, ustoupil ko-
nečně ďábel od jeho duše a přenechal místo tvůrčímu géniovi. (René
Fůlop-Miller, Dostojewski am Roulette, str. XXXXVI.)
11
[S. Zweig, Die Verwirrung der Gefiihle, 1927.]

( (164)
více, zpodobuje bez takové omlouvající tendence něco
zcela jiného, obecně lidského nebo spíše mužského,
jestliže ji jen podrobíme analytickému výkladu, a tako-
vý výklad je tak nasnadě a tak se vnucuje, že ho nelze
odmítnout. Pro povahu umělecké tvorby je charakteris-
tické, že tento umělec, který je mým přítelem, mě na
moje dotazy ujistil, že výklad, s nímž jsem ho seznámil,
byl jeho vědění a jeho záměru zcela cizí, třebaže jsou
do vyprávění vpletený některé podrobnosti, které jako
by byly přímo vypočítány na to, aby poukazovaly na tu-
to skrytou stopu. V Zweigově novele vypráví umělci
vznešená starší dáma zážitek, který ji potkal před více
než dvaceti lety. Záhy ovdovělá, matka dvou synů, kteří
ji už nepotřebovali, a od života už nic neočekávající,
ocitla se ve svém dvaačtyřicátém roce při jedné ze
svých bezcílných cest v herně monackého kasina a byla
uprostřed všech podivných dojmů tohoto prostředí br-
zy fascinována pohledem na dvě ruce, které jako by
s otřesnou upřímností a intenzitou prozrazovaly všech-
ny dojmy nešťastného hráče. Tyto ruce patřily krásné-
mu mladíkovi — umělec mu dává jakoby neúmyslně
stáří prvorozeného syna přihlížející dámy —, který pak,
když všechno prohrál, opouští sál v nejhlubším zoufal-
ství, nejspíš proto, aby v parku ukončil svůj beznadějný
život. Nevysvětlitelná sympatie ji přinutí, aby šla za ním
a pokusila se všemi prostředky o jeho záchranu. Mladík
ji pokládá za jednu z dotěrných žen, na tomto místě tak
četných, a chce se jí zbavit, ona však u něj zůstane
a ocitne se nakonec zcela přirozeně v situaci, že je nuce-
na sdílet s ním jeho pokoj v hotelu a posléze i jeho pos-
tel. Po této improvizované milostné noci si od mladíka,
který je zdánlivě uklidněn, vyžádá za nejslavnostnějších
okolností slib, že už nebude nikdy hrát, vybaví ho peně-
zi na zpáteční cestu a přislíbí, že se s ním před odjez-
dem vlaku setká na nádraží. Pak v ní však procitne vel-
ká něžnost k němu, chce všechno obětovat, aby si ho
udržela u sebe, a rozhodne se, že s ním místo rozloučení
odcestuje. Nepříznivé okolnosti ji zdrží, takže vlak
zmešká; v touze po zmizelém vyhledá opět hernu,
a spatří tam s hrůzou opět ony ruce, které poprvé rozní-
tily její sympatii; mladík zapomněl na svoji povinnost
a vrátil se ke hře. Připomíná mu jeho slib, ale on, pose-
dlý vášní, jí spílá, že mu kazí hru, posílá ji pryč a hodí jí

( (165)
peníze, kterými ho chtěla vykoupit, zpět. Nanejvýš za-
hanbená musí prchnout a později se dovídá, že se jí ne-
podařilo zachránit ho před sebevraždou.
Tato skvěle vyprávěná, dokonale motivovaná histor-
ka obstojí jistě i sama o sobě a může si být jista velkým
účinkem na čtenáře. Analýza však ukazuje, že prazákla-
dem její konstrukce je určitá toužebná fantazie puber-
tálního období, na kterou si některé osoby uchovávají
i vědomou vzpomínku. Tato fantazie vyjadřuje přání,
aby matka sama zasvětila dospívajícího hocha do sexu-
álního života a zachránila ho tak před obávanými ško-
dlivými následky onanie. Básnická zpracování motivu
zachránění, která se vyskytují tak často, mívají týž pů-
vod. „Neřest" onanování je nahrazena hráčskou vášní,
jejíž odvození vyzrazuje důraz položený na vášnivou
aktivitu rukou. Hráčská vášeň je také skutečně ekviva-
lentem starého nutkání k onanii, právě slova „hraní" uží-
vají přece i vychovatelé, když se děti dotýkají rukama
genitálu. Neodolatelnost pokušení, svatá, a přece nikdy
nedodržovaná předsevzetí, že už se to nikdy nebude
opakovat, omamná slast a špatné svědomí, že onanující
uvrhá sám sebe do záhuby (sebevražda), to všechno při
tomto nahrazení zůstalo beze změny. Vyprávění Zwei-
govy novely se ovšem týká matky, nikoli syna. Synovi
musí lichotit pomyšlení: kdyby matka věděla, jakým ne-
bezpečím mě onanie vystavuje, jistě by mě před nimi
zachránila tím, že by mi propůjčila své tělo k jakému-
koli laskání. Ono ztotožnění matky s prostitutkou, k ně-
muž dochází u mladíka v Zweigově novele, souvisí
s touž fantazií. Činí tu, která je nedostupná, snadno do-
sažitelnou; špatné svědomí, které provází tuto fantazii,
vynucuje si pak nešťastné vyústění vyprávěné historie.
Je také zajímavé všimnout si, jak se ona fasáda, kterou
novele dal umělec, pokouší zastřít její analytický smysl.
Je totiž velmi sporné, že by milostný život ženy byl
ovládán náhlými a záhadnými impulsy. Analýza odhalu-
je spíše, že překvapivé chování této ženy, která až do-
tud byla lásce uzavřena, je dostatečně motivováno. Věr-
na památce ztraceného manžela, obrnila se proti všem
nárokům, které by byly obdobou jeho lásky, ale neuni-
kla jakožto matka — v tom se synově fantazii dostává
jistého potvrzení — pro ni zcela nevědomému přesunu
lásky na syna, a na tomto nestřeženém místě ji osud

( (166)
může polapit. Jestliže je hráčská vášeň se svými bezvý-
slednými pokusy překonat tento návyk a se svými příle-
žitostmi k sebepotrestání opakováním nutkání k onanii,
pak nás neudiví, že si v životě Dostojevského vydobyla
tak velký prostor. Nesetkáme se přece s žádným přípa-
dem těžké neurózy, v němž by autoerotické ukojení
v raném dětství a v pubertě nebylo hrálo svoji roli,
a vztahy mezi úsilím potlačit je a mezi úzkostí z otce
jsou přespříliš známé, než aby jim bylo nutno věnovat
víc než odkazující zmínku. 12

12
Většina názorů, které zde byly formulovány, je obsažena i v zname-
nitém spise Jolana Neufelda, Dostojewski. Skizze zu seiner Psychoanaly-
se. který vyšel v roce 1923 (Imago-BUcher, Nr. IV).

( (167)
 Ř E Č K. U D Ě L E N Í
GOETHOVY CENY

Moje životní dílo směřovalo k jedinému cíli. Pozoro-

val jsem jemné poruchy psychických úkonů zdravých
i nemocných a snažil jsem se z těchto náznaků vyvodit
— nebo chcete-li raději: odhadnout —, jak je zbudová-
no ústrojí, jež těmto úkonům slouží, a jaké síly v něm
shodně i protichůdně působí. Čemu jsme se s mými přá-
teli a spolupracovníky na této cestě mohli naučit, se
nám zdálo být významné pro výstavbu psychologie,
která chápe normální i patologické pochody jako části
téhož přirozeného dění.
Z tohoto omezení mne vytrhlo vaše překvapivé vy-
znamenání. Tím, že připomíná postavu univerzálního
velikána, který se v tomto domě narodil a prožil zde své
dětství, jako by mne vybízelo, abych se před ním ospra-
vedlnil; vyvolává otázku, jak by se byl choval, kdyby je-
ho pro každou vědeckou novotu vnímavý pohled byl
utkvěl i na psychoanalýze.
Svou mnohostranností je přece Goethe blízký rene-
sančnímu mistru Leonardovi da Vinci, který byl rovněž
umělcem i učencem. Ale lidské obrazce jsou neopako-
vatelné, mezi oběma velikány jsou i hluboké rozdílnosti.
V Leonardově povaze se nesnášel učenec s umělcem,
rušil ho a snad ho posléze i potlačil. V Goethově životě
nalezly obě složky osobnosti prostor vedle sebe, střída-
ly se časem v nadvládě. Je nasnadě spojovat poruchu
u Leonarda s vývojovou zábranou, která vyloučila z je-
ho zájmu vše erotické a tím i psychologii. V tomto ohle-
du se rozvíjela Goethova povaha svobodněji.
Domnívám se, že Goethe by neodmítl psychoanalýzu
tak nepřívětivě jako četní naši současníci. V mnohém
ohledu se jí sám přiblížil, vlastním vhledem poznal vše-
licos, co jsme mohli potvrdit, a se samozřejmostí zastá-

( (168)
val mnohé názory, za něž jsme utržili kritiku a posměch.
Tak znal ku příkladu neobyčejnou sílu prvních dětských
afektivních vazeb. Oslavoval je ve svém věnování Fau-
sta slovy, která bychom mohli opakovat v každé naší
analýze:

Zas, chvějné postavy, mě oblétáte,

jež mlád jsem zřel kdys kalným okem svým.
Zda zachytím vás aspoň tentokráte ?

jak stará, polodoznělá už báje,

vrací se prvá láska, prvé přátelství..

Jako zralý muž zhodnotil Goethe svůj nejsilnější mi-

lostný vztah, když řekl své milované: „Ach, v minulých
dobách jsi byla mou sestrou nebo ženou." 2
Nepopřel tedy, že tyto nesmazatelné první náklon-
nosti si volí svůj objekt mezi osobami vlastního
rodinného okruhu.
Obsah snového života opsal náladovými slovy: „Co
člověk neví nebo nepromýšlel, za noci bloudí labyrin-
tem jeho hrudi." 3
Za tímto kouzlem rozeznáváme nepopiratelně správ-
nou starobylou výpověď Aristotelovu, že snění je po-
kračováním naší duševní činnosti ve spánku, spolu s u-
znáním nevědomí, jež připojila teprve psychoanalýza.
Pouze hádanka snové deformace tu ještě nenalezla ře-
šení.
Ve svém snad nejvznešenějším básnickém díle Ifige-
nii nám Goethe předvádí jímavý příklad překonání vi-
ny, osvobození trpící duše od tlaku provinění a realizuje
tuto katarzi vášnivým výbuchem citů s blahovolně lás-
kyplnou účastí. Dokonce se sám opětovně pokouší po-
skytnout psychickou pomoc, tak například nešťastníko-
vi, který je v dopisech označován jako Kraft, rovněž
profesoru Plessingovi, o němž vypráví ve Francouz-
1
[Úvodní báseň Věnování, přel. Otokar Fischer.]
2
[Z básně Warum gabsl du uns die liefen Blicke.., kterou 14.4. 1776
poslal Charlottě von Stein.]
3
[Poslední strofa z básně Měsíci (An den Mond): v překladu Kamila
Bednáře: „co svět lidí nepostih / ani neobsáh, / co bludištěm prsou mých
/ bloudí v nočních tmách Γ]

( (169)
ském tažení; postup, který užil, přesahuje katolickou
zpověď a stýká se v jednotlivostech podivuhodně
s technikou naší psychoanalýzy. Chtěl bych zde obšírně-
ji uvést příklad psychoterapeutického ovlivnění — pro-
tože je snad méně známý, ale přec velmi charakteristic-
ký — který Goethe označuje jako žertovný. Z dopisu
paní von Stein (č. 1 444 z 5. září 1785):
„Včera večer jsem provedl psychologický umělecký
kousek. Paní Herderová byla ještě ve stálém hypochon-
drickém napětí pod vlivem svých nepříjemných karlo-
varských příhod. Týkalo se to především její spoluby-
dlící. Nechal jsem si vše vyprávět, vyzpovídala se
z vlastních chyb i cizích přečinů do nejmenších podrob-
ností a okolností; nakonec jsem jí dal rozhřešení
a s touto formulí jsem jí žertem ozřejmil, že jsou tyto
věci nyní překonány a odvrženy do hlubin moře. Sama
se tím rozveselila a je skutečně uzdravena."
Goethe vždy uctíval Erota, nikdy se nepokoušel
umenšovat jeho moc, sledoval jeho primitivní, ba i své-
volné projevy s nemenší pozorností než ony nejvýše su-
blimované, a jak se mi zdá, byl neméně rozhodným za-
stáncem jeho podstaty ve všech formách jako druhdy
Platon. Jedná se asi o více než náhodnou shodu, když ve
své knize Spřízněni volbou aplikuje na milostný život
ideu z oblasti chemie, vztah, o němž svědčí i sám název
psychoanalýzy.
Jsem připraven na výčitku, že se analytikové připra-
vili o právo dovolávat se Goethovy patronace, protože
porušili náležitou úctu pokusem učinit objektem analy-
tického zkoumání i tohoto velikána samotného. Předně
popírám, že by se jednalo o úmyslné snižování.
My všichni, kdož Goetha ctíme, přijímáme přece bez
velkých námitek snahy životopisců, kteří se pokoušejí
na základě existujících zpráv a záznamů rekonstruovat
jeho život. Co nám však mohou tyto životopisy poskyt-
nout? I nejlepší a nejúplnější z nich nemohou zodpově-
dět dvě hlavní otázky, které vzbuzují náš největší zá-
jem.
Žádný životopis nevyjasní záhadu podivuhodného
nadání, jež stvořilo umělce, a nepomůže nám lépe po-
chopit hodnotu a působení jeho díla. A přece podobná
biografie nepochybně uspokojuje naši silnou potřebu.
Zřetelně to pociťujeme, když nepřízní historického po-

( (170)
dání zůstane tato potřeba neukojena — jako v případě
Shakespearově. Je nám nepochybně nepříjemné, že do-
sud nevíme, kdo napsal komedie, truchlohry a sonety,
zda to byl skutečně neučený syn stratfordského malo-
měšťana, který se domohl v Londýně skromného posta-
vení herce, či zda to byl přece spíše onen urozený, vzdě-
laný, vášnivě nepořádný, poněkud deklasovaný aristo-
krat Edward de Vere, sedmnáctý Earl of Oxford, dědič-
ný Lord Great Chamberlain Anglie. V čem však spočí-
vá oprávnění oné potřeby poznat životní osudy muže,
jehož díla pro nás nabyla takového významu?
Obecně se tvrdí, že je to touha přiblížit nám takové-
ho muže i lidsky. Připusťme to; je to tedy potřeba vy-
tvořit k takovým lidem afektivní vztahy, přiřadit je k ot-
cům, učitelům, vzorům, které jsme znali či jejichž vli-
vem jsme prošli, v očekávání, že jejich osobnosti budou
stejně velkolepé a podivuhodné jako jejich díla.
Musíme ovšem přiznat, že tu je ve hře ještě jiný mo-
tiv. Ospravedlnění životopisce obsahuje i přiznání.
Nechce sice svého hrdinu snížit, ale přiblížit nám ho. To
však přece jen znamená umenšit vzdálenost, která nás
od něho dělí a působí to ve směru snížení. Když se doví-
dáme více o životě velikána, slyšíme nevyhnutelně
o případech, v nichž si skutečně nepočínal lépe než my
— skutečně se nám lidsky přiblížil. Přesto pokládám ži-
votopisné snahy za oprávněné. Náš postoj k otcům
a učitelům je nutně ambivalentní, protože naše úcta
k nim pravidelně překrývá složku nepřátelské vzpoury.
Je to psychologický osud, který nelze měnit bez násilné-
ho potlačení pravdy a musí pokračovat i v našem po-
měru k velkým mužům, jejichž životopisy chceme zkou-
mat.
Když psychoanalýza vstupuje do služeb biografie, má
přirozené právo nebýt posuzována přísněji než ona.
Psychoanalýza může poskytnout mnohá vysvětlení, jež
jsou jiným cestám nedostupná; může tak poukázat na
nové souvislosti v mistrovské tkanině, která je utkána
z pudových vloh, prožitků a umělcových výtvorů. Jeli-
kož jednou z hlavních funkcí našeho myšlení je psychic-
ké zvládání látek okolí, domnívám se, že psychoanalýze
náleží vděk za její příspěvek k pochopení výkonu vel-
kého muže. Přiznávám ovšem, že v Goethově případě
jsme ještě příliš daleko nedospěli. Je to tím, že Goethe

( (171)
nebyl jen velký vyznavač, ale vzdor množství autobio
grafických záznamů i pečlivý zastírač. Nelze zde ne
vzpomenout Mefistofelových slov:

To nejlepší, co můžeš vědět,

přec chlapcům nesmíš sdělit.
 ČASOVÉ POZNÁMKY
O VÁLCE A SMRTI

I
Zklamání z války

Zachváceni vírem tohoto válečného času, jednostran-

ně informováni, bez odstupu vůči oněm velkým promě-
nám, které už proběhly nebo začínají probíhat, a bez
potuchy o budoucnosti, jež se utváří, propadáme ne-
jistotě, i pokud jde o význam dojmů, které se na nás hr-
nou, a o hodnotu úsudků, jež si tvoříme. Začíná nám
připadat, jako kdyby nikdy ještě žádná dějinná událost
nezničila tolik cenného společného majetku lidstva,
nezmátla tolik nejjasněji myslících mozků, nesnížila tak
důkladně všechno, co mělo svoji výši. Dokonce i sama
věda ztratila svoji nestrannost prostou vášně; 1 její do
hloubi duše rozhořčení služebníci se snaží najít v ní
zbraně, kterými by mohli přispět k potření nepřítele.
Antropolog musí protivníka prohlásit za méněcenného
a zdegenerovaného, psychiatr musí vyhlašovat diagnó-
zu jeho rozumové nebo duševní poruchy. Ale pravdě-
podobně pociťujeme zlo těchto časů neúměrně silně
a nemáme žádné právo srovnávat je se zlem jiných dob,
které jsme nezažili.
Jednotlivec, který se nestal sám bojovníkem, a tudíž
částečkou oné obrovité válečné mašinérie, se cítí dezo-
rientovaný a zbrzděný ve své výkonnosti. Domnívám
se, že mu bude vítaný každý drobný náznak, který by
mu usnadnil vyznat se alespoň ve svém vlastním nitru.
Z momentů, jež zavinily duševní bídu těch, kdo zůstali
v zázemí, a jejichž zvládání je staví před tak těžké úko-

1
[Jako většina evropských intelektuálů na obou stranách fronty
i Freud uvítal vyhlášení války s „mladistvým nadšením" (Ernest Jones,
The Life and Work of Sigmund Freud, zkrácená edice v 1 sv., Pelican
Books, Harmondsworth 1964, 425), které mu však vydrželo zhruba „14
dní a pak přišel Freud k sobě" (tamtéž, 426). Výsledkem jeho vystřízlivě-
ní a návratu k vědeckému myšlení je především tento esej.]

( (175)
ly, bych chtěl vyzvednout a rozebrat v této stati dva:
zklamání, které vyvolala tato válka, a změněný postoj
k smrti, k němuž nás — jako všechny ostatní války —
nutí.
Když hovořím o zklamání, ví každý ihned, co se tím
míní. Člověk nemusí mít sklony k žádnému blouznivé-
mu soucitu, může si uvědomovat biologickou a psycho-
logickou nezbytnost utrpení v ekonomii lidského života,
a může přesto válku s jejími prostředky a cíli odsuzovat
a toužit, aby se s válkami skoncovalo. Říkali jsme si si-
ce, že války nemohou přestat, dokud národy žijí v tak
různorodých životních podmínkách, dokud se u nich
hodnoty individuálního života v tak široké míře liší
a dokud nenávisti, které je rozdělují, představují tak sil-
né psychické podněty. Byli jsme tedy připraveni na to,
že války mezi primitivními a civilizovanými národy, me-
zi lidskými rasami lišícími se navzájem barvou pleti, ba
i války s málo vyvinutými či zdivočelými národními in-
dividuy Evropy a mezi nimi navzájem budou lidstvo za-
městnávat ještě po drahný čas. Ale troufali jsme si dou-
fat v cosi jiného. Od velkých světovládných národů bílé
rasy, kterým připadlo vedení lidského rodu, o kterých
jsme věděli, že zájmy, o něž pečují, zahrnují celý svět,
a jejichž dílem jsou jak technické pokroky v ovládání
přírody, tak i umělecké a vědecké kulturní hodnoty, od
těchto národů jsme očekávali, že svá nedorozumění
a své zájmové konflikty budou s to vyřešit jiným způso-
bem. Uvnitř každého z těchto národů byly pro jednot-
livce vytyčeny vysoké mravní normy, podle kterých se
měl ve svém životě řídit, jestliže chtěl být účasten kul-
turního společenství. Tyto často nadměrně přísné před-
pisy na něho kladly velké požadavky, vyžadovaly velké
sebeomezování a dalekosáhlé zřeknutí se pudového
ukojení. Především mu bylo zapovězeno využívat
oněch mimořádných výhod, které v soutěžení s druhými
lidmi skýtá lhaní a podvádění. Kulturní stát pokládal ty-
to mravní normy za základ své existence, zakročoval se
vší vážností, když se jich někdo odvážil dotknout, pro-
hlašoval často za nepřípustné, aby byly třeba i jen pod-
robeny prověřování rozumové kritiky. Dalo se tedy
předpokládat, že je sám také chce respektovat a neza-
mýšlí podnikat nic, co by s nimi bylo v rozporu, neboť
tím by popíral zdůvodnění svého vlastního bytí. Koneč-

( (176)
ně, bylo sice možno konstatovat, že uvnitř těchto kul-
turních národů existují jisté roztroušené národnostní
zbytky, které byly zcela obecně ostatním nesympatické,
a které proto byly připouštěny ke společné kulturní
práci jen s nechutí, a také ne v plném rozsahu, i když
pro ni prokázaly dost schopností. Ale dalo se soudit, že
ony velké národy samy si osvojily tolik porozumění pro
to, co je jim společné, a tolik tolerance pro svoje odliš-
nosti, že „cizí" a „nepřátelský" pro ně už nemůže, tak ja-
ko ještě v klasickém starověku, splývat v jediný pojem.
V důvěře v toto sjednocení kulturních národů zamě-
nilo nesčetné množství lidí svoje bydliště v domovině
za pobyt v cizině a svázalo svoji existenci s možností
vzájemných styků mezi spřátelenými národy. Koho ale
životní nutnost nepoutala ustavičně na totéž místo, ten
si mohl ze všech předností a půvabů kulturních zemí se-
stavit dohromady novou větší vlast, v níž se pohyboval
bez zábran, a aniž budil podezření. Užíval takto modré-
ho i sinavého moře, krásy sněžných hor i zelených lučin,
kouzla severského lesa i nádhery jižní vegetace, nálady
krajin, k nimž se pojí velké historické vzpomínky, i ti-
cha nedotčené přírody. Tato nová vlast byla pro něho
také jakýmsi muzeem naplněným všemi poklady, které
umělci kulturního lidstva vytvořili v průběhu mnoha
staletí a zanechali potomstvu. Když takto přecházel
z jednoho sálu tohoto muzea do druhého, mohl s ne-
stranným uznáním konstatovat, jaké rozmanité typy do-
konalosti vytvořilo u příslušníků této jeho širší vlasti
míšení plemen, historie i svéráz matky země. Tady se
v nejvyšší míře vyvinula chladná nepoddajná energie,
tam zas půvabné umění zkrášlovat život, jinde konečně
smysl pro pořádek a zákon nebo jiné z oněch vlastností,
které člověka učinily pánem země.
Nezapomínejme také, že každý kulturní světoobčan
si vytvořil svůj zvláštní „Parnas" nebo svoji zvláštní
„Athénskou školu".2 Mezi velkými mysliteli, básníky
a umělci všech národů si vyvolil ty, o nichž soudil, že
právě jim vděčí za to nejlepší, co mu umožňuje život
chápat a mít z něho požitek, a přiřadil je ve své úctě

2
[Dvě Raffaelovy fresky ve Vatikánu: odkazuje na ně již ve Výkladu
snů. kap. VI, C ]

( (177)
k nesmrtelným velikánům antiky právě tak jako k dů-
věrně známým mistrům svého vlastního jazyka. Žádný
z těchto velkých mužů mu kvůli tomu, že hovořil jinou
řečí, nepřipadal cizí, ať už šlo o někoho, kdo dokázal
s neporovnatelnou hloubkou probádávat lidské vášně,
nebo o blouznivce opojeného krásou, o proroka mocně
výhrůžného patosu či o duchaplného satirika, a nikdy si
přitom nevyčítal, že by se tím stával odpadlíkem od
vlastního národa a milovaného mateřského jazyka.
Požitek z kulturního společenství byl příležitostně
narušován hlasy, které varovaly, že v důsledku z dávna
zděděných rozdílností bude i mezi jeho příslušníky ne-
vyhnutelně docházet k válkám. Nechtěli jsme tomu vě-
řit, ale i kdyby k tomu mělo dojít, jak si člověk takovou
válku představoval? Jako příležitost ukázat, jakých po-
kroků v obecném cítění lidé dosáhli od oněch dob, co
řecké amfiktionie zapověděly zničit nějaké město patří-
cí k jejich svazu, porážet jeho olivy a zabraňovat přívo-
du vody. Jako rytířský pochod ve zbrani, který se hodlá
omezit na to, aby dokázal převahu jedné části kulturní-
ho společenství, který se bude hledět co možná nejvíc
vystříhat toho, aby působil těžká utrpení, jež by k tomu-
to rozhodnutí ničím nepřispěla, a při němž bude plně
šetřen raněný, který je z boje vyřazen, i lékař a ošetřo-
vatel, který se stará o jeho uzdravení. Se všemi ohledy
přirozeně pro neválčící část obyvatelstva, pro ženy, kte-
ré nemají s válečným řemeslem co dělat, a pro děti, kte-
ré se mají stát, až vyrostou, z obou stran sobě navzájem
přáteli a pomocníky. Také s uchováním všech těch me-
zinárodních podniků a institucí, v nichž našlo své ztěle-
snění kulturní společenství mírové doby.
Taková válka by byla měla v sobě pořád ještě dost
strašného a těžko snesitelného, ale nebyla by přerušila
vývoj etických vztahů mezi oněmi velkými individuy
lidstva, mezi národy a státy.
Válka, na kterou jsme nechtěli věřit, posléze vypukla
a přinesla — zklamání. Nejenomže je krvavější a přiná-
ší větší ztráty než kterákoli z předchozích válek, násled-
kem nesmírně zdokonalených útočných i obranných
zbraní, ale je přinejmenším i zrovna tak krutá a rozhoř-
čeně neúprosná jako kterákoli válka dřívější. Přenáší se
přes všechna omezení, k nimž se lidé zavázali v míro-
vých dobách a která byla označována jako mezinárodní

( (178)
právo, neuznává privilegia raněného a lékaře, rozdíl
mezi pokojnou a bojující částí obyvatelstva ani nároky
soukromého vlastnictví. V slepé zuřivosti sráží všechno,
co jí stojí v cestě, jako kdyby po ní neměla už nastat
žádná budoucnost a žádný mír mezi lidmi. Mezi navzá-
jem zápasícími národy zpřetrhává všechny svazky spo-
lečenství a hrozí zanechat po sobě roztrpčení, které je-
jich opětné navázání na dlouhý čas znemožní.
Dala také vystoupit na světlo onomu stěží pochopi-
telnému faktu, že se kulturní národy navzájem znají
a chápou tak málo, že se mohou obrátit jeden proti dru-
hému s nenávistí a odporem. A že jeden z těchto vel-
kých kulturních národů vzbuzuje antipatie tak obecné,
že mohl být dokonce podniknut pokus vyloučit ho
z kulturního společenství jako „barbarský", třebaže už
dávno prokázal svoji schopnost nejvelkolepějšími pří-
nosy. Upínáme se k naději, že nestranná historiografie
prokáže, že právě tento národ, ten, v jehož jazyce píše-
me a za jehož vítězství bojují naši drazí, se proti záko-
nům lidské mravnosti prohřešil nejméně, ale kdo smí
v takovéto době vystoupit jako soudce ve své vlastní
při?
Národy jsou zhruba reprezentovány státy, které vy-
tvářejí; tyto státy pak vládami, které je řídí. Jednotlivý
příslušník národa může v této válce s hrůzou konstato-
vat to, co se jeho mysli vnucovalo příležitostně už v mí-
rových dobách, že totiž stát nezapověděl jednotlivci
uchylovat se k bezpráví proto, že by je chtěl odstranit,
nýbrž protože je chce monopolizovat jako sůl a tabák.
Válčící stát si dovoluje každé bezpráví, každé násilí,
které by jednotlivce zneuctilo. Používá proti nepříteli
nejen dovolené lsti, ale i vědomé lži a záměrného pod-
vodu, a to v míře, která se zdá přesahovat to, co bylo
obvyklé v dřívějších válkách. Od svých občanů stát po-
žaduje krajní poslušnost a obětavost, přitom je ale zba-
vuje svéprávnosti přemírou utajování a cenzurou infor-
mací a názorových projevů, která činí rozpoložení těch,
kdo jsou takto intelektuálně utlačováni, bezbranným
vůči jakékoli nepříznivé situaci a jakékoli divoké fámě.
Necítí se poután sliby a smlouvami, jimiž se zavázal vů-
či jiným státům, a beze studu se zná ke své hrabivosti
a mocichtivosti, kterou pak jednotlivec má z vlastenec-
tví schvalovat.

( (179)
 Nebylo by na místě namítat, že stát se používání ne-
morálních prostředků nemůže vzdát, protože by se tím
ocitl v nevýhodě. Podřizovat se mravním normám
a vzdát se brutálního uplatňování moci je i pro jednot-
livce zpravidla velice nevýhodné a stát je jenom zřídka
s to odškodnit jednotlivce za oběť, kterou od něho vy-
žadoval. Nelze se také divit, že uvolnění všech mrav-
ních vztahů mezi oněmi velkými individuy lidstva 3 mělo
zpětný účinek i na mravnost jednotlivců, neboť naše
svědomí není oním neoblomným soudcem, za jakého je
vydávají etikové, je to svým původem strach ze spole-
čenského trestu, „sociální úzkost", a nic jiného. Kde spo-
lečenství přestává vznášet výtku, přestává i potlačování
zlých choutek a lidé se dopouštějí činů krutosti, potmě-
šHosti, zrady a surovosti, jež bychom byli pokládali za
neslučitelné s jejich kulturní úrovní.
Takto tedy onen kulturní světoobčan, kterého jsem
předtím prezentoval, stojí zřejmě bezradně uprostřed
světa, který se mu stal cizím, když se jeho velká vlast
rozpadla, společné statky byly zpustošeny a spoluobča-
né jsou rozdvojeni a poníženi!
K jeho zklamání by bylo třeba přičinit určité kritické
poznámky. Přísně vzato, není oprávněné, neboť spočívá
v rozbití určité iluze. Iluze mají pro nás tu výhodu, že
nás ušetřují pocitů nelibosti a místo nich nám dávají za-
koušet uspokojení. Musíme pak bez nářku přijmout
fakt, že se někdy srazí s nějakým kusem skutečnosti,
o který se roztříští.
Zklamání v nás vyvolala v této válce dvojí věc: malá
mravnost států navenek, když se přitom směrem do-
vnitř tváří jako strážci mravních norem, a brutalita
v chování jednotlivců, od nichž bychom byli jakožto od
spoluúčastníků nejvyšší lidské kultury něco takového
neočekávali.
Začněme s druhým bodem a pokusme se onen názor,
který chceme kritizovat, shrnout v jedinou stručnou vě-
tu. Jak si vlastně představujeme onen proces, kterým
jednotlivý člověk dospívá k vyššímu stupni mravnosti?
První odpověď bude zajisté znít: Je prostě dobrý a šle-

3
[V orig. „Grossindividuen": typický příklad Freudova obecného pře-
nášení modelů individuální psychologie na jevy. sociální; srov. v témž
smyslu „národní individua" na s. 176 atd.]

( (180)
chetný od narození a od samého začátku. Tu tady nebu-
deme brát dále v úvahu. Druhá odpověď bude ochotna
připustit, že tu musí jít o určitý vývojový proces, a bude
vycházet z představy, že tento vývoj spočívá v tom, že
zlé instinkty člověka jsou v něm vymycovány a pod vli-
vem výchovy a kulturního okolí nahrazovány sklony
k dobru. Potom se ovšem právem můžeme divit, že
u takto vychovaného člověka se zlo znovu vynoří s ta-
kovou účinností.
Ale tato odpověď obsahuje i určité tvrzení, kterému
právě hodláme odporovat. Ve skutečnosti neexistuje
žádné „vymýcení" zla. Psychologické — v přísnějším
slova smyslu psychoanalytické — zkoumání ukazuje
spíše, že nejhlubší podstata člověka je tvořena pudový-
mi tendencemi, které mají elementární povahu, jsou
u všech lidí stejného druhu a směřují k ukojení určitých
prapůvodních potřeb. Tato pudová hnutí nejsou sama
o sobě ani dobrá, ani zlá. Je a jejich projevy posuzuje-
me takto podle jejich vztahu k potřebám a požadav-
kům lidského společenství. Je třeba uznat, že mezi těmi-
to primitivními tendencemi se vyskytují i všechny ty —
vezměme jako jejich reprezentanty sobecká hnutí
a hnutí krutosti —, které jsou společností zapovězeny
jako zlé.
Tyto primitivní tendence projdou dlouhou vývojovou
cestou, než je jim u dospělého dovoleno aktivně se pro-
sadit. Jsou zbrzďovány, zaměřovány na jiné cíle a obla-
sti, slučují se navzájem, zaměňují svoje objekty, obrace-
jí se zčásti proti vlastní osobě. Reaktivní výtvory 4 zamě-
řené proti určitým pudům budí zdánlivý dojem, že se
proměnil sám obsah těchto pudů, jako by se z egoismu
stal altruismus, z krutosti soucit. Příhodnou okolnost
nacházejí tyto reaktivní výtvory v tom, že některé pu-
dové tendence vystupují skoro od začátku v protiklad-
ných dvojicích, což je velice pozoruhodný a populárním
představám cizí fakt, který byl označen jako „citová
ambivalence". Co lze ještě tak nejsnáze pozorovat a po-
chopit, je skutečnost, že silná láska a silná nenávist se
velice často vyskytují pospolu u jedné a téže osoby.
Psychoanalýza k tomu připojuje navíc, že obě proti-

4
[Reaktivní výtvory: stud, ošklivost atd.; viz druhé ze Tří pojednání
k teorii sexuality, odd. I, GW V, 78n, Vybrané spisy III, 46.]

( (181)
kladná citová hnutí mají nezřídka jednu a tutéž osobu
také za objekt.
Teprve po absolvování všech takovýchto „pudových
osudů" vzniká to, co je označováno jako povaha určité-
ho člověka a co může být, jak známo, jen velice nedo-
statečným způsobem klasifikováno pojmy „dobrý" nebo
„zlý". Člověk bývá zřídka dobrý nebo zlý celkově, větši-
nou je „dobrým" v určitém vztahu a v jiném „zlým", ne-
bo je „dobrým" za takových a takových vnějších podmí-
nek a za jiných jednoznačně „zlým". Zajímavá je zkuše-
nost, že préexistence silných „zlých" hnutí v dětství bývá
často přímo podmínkou pro obzvlášť zřetelné zaměření
dospělého k „dobru". Z největších dětských egoistů se
mohou stát občané nejochotnější druhým pomáhat
a projevující největší obětavost; většina zaníceně sou-
citných lidí, lidumilů a ochránců zvířat se vyvinula z ma-
lých trýznitelů zvířat a sadistů.
Přetvoření „zlých" pudů je dílem dvou faktorů půso-
bících ve stejném smyslu, jednoho vnitřního a jednoho
vnějšího. Vnitřní faktor spočívá v ovlivňování zlých —
řekněme: egoistických — pudů erotikou, lidskou potře-
bou lásky pojatou v nejširším slova smyslu. Přimíšením
erotických komponent se egoistické pudy přeměňují
v pudy sociální. Člověk se učí oceňovat jako výhodu to,
že je milován, a je s to vzdát se pro ni jiných výhod.
Vnějším faktorem je donucovací účinek výchovy, která
reprezentuje nároky kulturního okolí a má pak pokra-
čování v přímém působení kulturního prostředí. Kulturu
si lidstvo osvojilo zříkáním se pudového ukojení a kul-
tura také od každého nově příchozího požaduje, aby
dokázal v podobné míře své pudy potlačit. V průběhu
individuálního života dochází k ustavičnému převádění
vnějšího nátlaku v nátlak vnitřní. Kulturní vlivy vedou
k tomu, že stále víc sobeckých tendencí je erotickými
příměsemi přeměňováno v tendence altruistické, sociál-
ní. Lze konečně také předpokládat, že veškerý vnitřní
tlak, který se uplatňuje ve vývoji člověka, byl původně,
tzn. v historii lidstva, pouze tlakem vnějším. Lidé, kteří
se rodí dnes, přinášejí si s sebou jistý sklon (dispozici)
k přeměně egoistických pudů v pudy sociální jakožto
zděděnou vnitřní organizaci, které stačí lehké podněty,
aby tuto přeměnu uskutečnila. Jiná část této pudové
přeměny musí být dílem života samotného. Takto je

(182)
jednotlivec nejenom vystaven působení svého přítom-
ného kulturního prostředí, ale podléhá i vlivu kulturní
historie svých předků.
Jestliže schopnost jednotlivého člověka přetvářet
egoistické pudy pod vlivem erotiky označíme jako jeho
kulturní způsobilost, můžeme říci, že ta se skládá ze
dvou dílů, jednoho vrozeného a druhého získaného
v průběhu života, a že vzájemný poměr obou i jejich
poměr k oné části pudového života, která zůstala ne-
přeměněna, je velice variabilní.
Vcelku máme sklon odhadovat vrozený podíl příliš
vysoko, a nadto se vystavujeme nebezpečí, že celkovou
kulturní způsobilost v poměru k onomu pudovému ži-
votu, který zůstal primitivní, přeceníme, tj. necháváme
se svést k tomu, že lidi posuzujeme jako „lepší", než ve
skutečnosti jsou. Je tu totiž ještě jiný moment, který náš
úsudek kalí a výsledek falšuje v příznivém smyslu.
Pudové tendence druhého člověka jsou našemu vní-
mání přirozeně nepřístupné. Usuzujeme na ně z jeho či-
nů a z jeho chování, které vyvozujeme z motivů daných
jeho pudovým životem. Takový úsudek dopadá nutně
v řadě případů chybně. Tytéž kulturně „dobré" činy mo-
hou jednou vycházet ze „šlechetných" motivů, v jiném
případě nikoli. Teoretičtí etikové označují jako „dobré"
jen takové činy, které jsou výrazem dobrých pudových
tendencí, ostatním své uznání upírají. Společnost vede-
ná praktickými záměry se však o toto rozlišování vcel-
ku nestará; spokojuje se s tím, že nějaký člověk se ve
svém chování a ve svých činech řídí kulturními předpi-
sy, a málo se ptá na jeho motivy.
Slyšeli jsme, že zevní nátlak, kterým na člověka půso-
bí výchova a okolí, má za následek další přetvoření jeho
pudového života ve směru dobra, obrat od egoismu
k altruismu. Ale toto nijak nepředstavuje nutný nebo
pravidelný účinek vnějšího tlaku. Výchova a okolí ne-
mají k nabídnutí p prémie lásky, nýbrž pracuji také se
zvýhodňujícími prémiemi jiného druhu; s odměnami
a tresty. Mohou tedy vyvolat ten účinek, že člověk, kte-
rý je pod jejich vlivem, se rozhodne pro jednání v kul-
turním smyslu dobré, aniž v něm přitom došlo k nějaké-
mu zušlechtění pudů, k přeměně egoistických sklonů
v sklony sociální. Výsledek bude zhruba týž; teprve za
zvláštních okolností se ukáže, že jeden jedná vždycky
dobře, protože ho k tomu nutí jeho pudové sklony,
a druhý je dobrý pouze proto, že toto kulturní chování
přináší výhody jeho sobeckým záměrům, a jenom po-
kud tomu tak je, a v odpovídající míře. Při povrchní
známosti nebudeme však u jednotlivců mít žádnou
možnost oba případy rozlišit, a dáme se jistě svést svým
optimismem, abychom počet kulturně změněných lidi
značně přecenili.
Kulturní společnost, která požaduje dobré jednání
a o jeho pudovou motivaci se nijak nestará, získala tak-
to pro poslušnost vůči kulturním požadavkům velký po-
čet lidí, kteří se přitom neřídí svou přirozenou povahou.
Povzbuzena tímto úspěchem, dala se svést k tomu, že
mravní požadavky zvedla co možná vysoko, a donutila
takto své příslušníky, aby se ještě dále vzdálili od svého
pudového založení. Těm je nyní ukládáno trvalé potla-
čování pudů, a napětí, které z něho vzniká, se projevuje
nejpozoruhodnějšími reaktivními a kompenzačními je-
vy. V oblasti sexuality, kde je takové potlačení nejméně
realizovatelné, dochází takto k reaktivním jevům neu-
rotických onemocnění. Ostatní tlak kultury nevyvolává
sice žádné patologické následky, ale projevuje se cha-
rakterovými deformacemi a stálou pohotovostí zbrzdě-
ných pudů prorazit si při vhodné příležitosti cestu
k ukojení. Ten, kdo je takto donucován, aby trvale rea-
goval ve smyslu předpisů, které nejsou výrazem jeho
pudových sklonů, žije v psychologickém slova smyslu
nad své poměry a může být objektivně označen za po-
krytce, ať už si je tohoto rozdílu jasně vědom nebo ni-
koli. Je nepopiratelné, že naše přítomná kultura podpo-
ruje v mimořádném rozsahu pěstování tohoto druhu
pokrytectví. Bylo by možno odvážit se tvrzení, že je vy-
budována právě na něm a že by musela prodělat dale-
kosáhlé proměny, kdyby se lidé odhodlali žít podle psy-
chologické pravdy. Existuje tedy nepoměrně víc lidí
kulturu předstírajících než skutečně kulturních, ba je
možno diskutovat o tom, jestli jistá míra kulturního
předstírání není pro uchování kultury nepostradatelná,
protože u dnes žijících lidí by ona kulturní způsobilost,
jaké bylo prozatím dosaženo, k tomuto výkonu možná
nedostačovala. Na druhé straně pak uchování kultury
skýtá i při tak problematickém základu alespoň vyhlíd-
ku, že u každé nové generace podnítí dalekosáhlejší pu-
dové přetvoření, které bude základem kultury lepší.

( (184)
 Z dosavadních výkladů můžeme už načerpat aspoň tu
útěchu, že náš pocit ponížení a bolestného zklamání
kvůli nekulturnímu chování našich celosvětových spolu-
občanů v této válce byl neoprávněný. Spočíval na jisté
iluzi, které jsme propadli. Ve skutečnosti neklesli tak
hluboko, jak se obáváme, protože nevystoupili předtím
tak vysoko, jak jsme se o nich domnívali. To, že ona
velká individua lidstva, národy a státy, nechala ve svém
vzájemném vztahu padnout příslušná mravní omezení,
stalo se pro ně pochopitelným povzbuzením, aby se na
chvíli vymkli stálému tlaku kultury a svým potlačova-
ným pudům dopřáli přechodně ukojení. Přitom jejich
relativní mravnost uvnitř vlastního národního společen-
ství pravděpodobně nijak neutrpěla.
Pochopení oné změny, kterou válka předvedla u na-
šich dřívějších spoluobčanů, můžeme však ještě pro-
hloubit a dostává se nám přitom varování, abychom se
vůči nim nedopouštěli křivdy. Psychický vývoj má totiž
jednu zvláštnost, která se nenajde u žádného jiného vý-
vojového procesu, jestliže nějaká vesnice vyroste
v město, nějaké dítě v muže, vesnice a dítě přitom
v městu a muži zanikají. Jedině vzpomínka může do no-
vého obrazu vkreslit staré rysy; ve skutečnosti byly sta-
ré materiály nebo formy odstraněny a nahrazeny nový-
mi. Jinak je tomu s psychickým vývojem. Tento stav
věcí, který nelze k ničemu přirovnat, nemůžeme vystih-
nout jinak než tvrzením, že každý dřívější vývojový stu-
peň zůstává vedle oněch pozdějších, které z něho vznik-
ly, nadále uchován; následnost spolupodmiňuje určitou
koexistenci, třebaže celý ten sled změn proběhl přece
na týchž materiálech. Dřívější psychický stav se po léta
nemusel nijak projevovat, přesto však pořád ještě nato-
lik existuje, že se jednoho dne může opět stát formou,
kterou na sebe vezme projev psychických sil, a to jedi-
nou formou jejich projevu, jako kdyby všechny pozděj-
ší vývojové procesy byly anulovány, vráceny zpět. Tato
mimořádná plasticita psychických vývojových stupňů
není neomezena co do směru; lze ji označit jako zvlášt-
ní schopnost k zpětným procesům — k regresi —, ne-
boť se zajisté stává, že určitého pozdějšího a vyššího
vývojového stupně, který byl opuštěn, už nemůže být
znovu dosaženo. Ale primitivní stavy se mohou obnovit
vždy znovu; primitivní psychično je v nejplnějším slova
smyslu nepomíjející.

( (185)
 Takzvané duševní choroby musí u laika vyvolat do-
jem, že tu duchovní a psychický život propadl zkáze. Ve
skutečnosti se zkáza týká jen toho, čeho člověk dosáhl
a co se vyvinulo v pozdějších vývojových fázích. Pod-
stata duševní choroby spočívá v návratu k dřívějším
stavům afektivního života a příslušné funkce. Znameni-
tý příklad pro plasticitu psychického života skýtá stav
spánku, do něhož se hledíme každou noc uchýlit. Od té
doby, co dovedeme přeložit i šílené a zmatené sny, ví-
me, že při každém usnutí odhazujeme svoji pracně zís-
kanou mravnost jako oděv — abychom jej pak ráno
znovu vzali na sebe. Toto obnažení je přirozeně bez ne-
bezpečí, protože jsme spánkem ochromeni, odsouzeni
k nečinnosti. O regresi našeho citového života na jeden
z nejranějších vývojových stupňů může podat zprávu
jedině sen sám. Tak je například pozoruhodné, že
všechny naše sny jsou ovládány čistě egoistickými moti-
vy. Jeden z mých anglických přátel zastával toto tvrzení
před jistým vědeckým shromážděním v Americe, načež
mu jedna přítomná dáma namítla, že to snad může být
pravda pro Rakousko, ale že ona může o sobě a o svých
přátelích prohlásit, že cítí altruisticky i ve snu. Můj pří-
tel, třebaže byl sám také příslušníkem anglické rasy,
musel dámě na základě svých vlastních zkušeností
s analýzou snů energicky odporovat a říci, že ve snu je
i šlechetná Američanka zrovna tak egoistická jako Ra-
kušan.
Také ono přetváření pudů, na kterém je založena na-
še kulturní způsobilost, může tedy být vlivy života — tr-
vale nebo dočasně — zrušeno. K silám, které mohou
vést k takovému zvratu, patří bezpochyby i vlivy války,
a proto nemusíme všem těm, kdo si v přítomné chvíli
počínají nekulturně, kulturní způsobilost upírat a smíme
očekávat, že se jejich pudové zušlechtění v klidnějších
časech opět obnoví.
Možná že nás však u našich světových spoluobčanů
neméně než tento tak bolestně pociťovaný pokles jejich
etické výše překvapil a vyděsil ještě i jiný symptom.
Mám na mysli onu neschopnost rozumného náhledu,
která se projevuje i u nejlepších hlav, jejich zatvrzelost,
nepřístupnost vůči nejpádnějším argumentům, nekritic-
kou lehkověrnost, s jakou jsou s to přijímat nejpochyb-
nější tvrzení. To vytváří ovšem truchlivý obraz, a chci

( (186)
výslovně zdůraznit, že rozhodně nenacházím jako za-
slepený straník všechny intelektuální prohřešky jen na
jedné z obou stran. Tento jev se však dá vysvětlit ještě
snadněji a je méně povážlivý než ten, který jsme posu-
zovali předtím. Znalci lidí a filozofové nás už dávno
poučili, že si počínáme nesprávně, když svoji inteligenci
hodnotíme jako samostatnou sílu a přehlížíme její zá-
vislost na citovém životě. Náš intelekt může podle nich
spolehlivě pracovat jen tehdy, když není vystaven vli-
vům silných citových hnutí; v opačném případě si počí-
ná prostě jako nástroj sloužící určité vůli a odvádí vý-
sledek, který mu byl touto vůlí předepsán. Logické ar-
gumenty jsou tedy proti afektivním zájmům bezmocné,
a proto je diskutování ohánějící se rozumnými důvody,
kterých se podle Falstaffových slov najde jako ostružin,
ve světě osobních zájmů tak neplodné. Psychoanalytic-
ká zkušenost dodala tomuto tvrzení pokud možno jen
ještě na důrazu. Může den co den prokázat, že se i nej-
ostrovtipnější lidé chovají náhle zrovna tak neuvážlivě
jako slabomyslní, pokud se požadovaný náhled u nich
střetá s citovým odporem, ale že se jim veškerá chápa-
vost zase vrátí, když je tento odpor překonán. Ona za-
slepenost vůči logice, kterou tato válka vyvolala jakoby
z učarování u nejlepších z našich spoluobčanů, je tedy
sekundárním jevem, důsledkem citového hnutí a je jí,
doufejme, souzeno, aby vymizela spolu s ním.
Jestliže tedy své spoluobčany, kteří se nám tolik odci-
zili, začínáme takto znovu chápat, budeme zklamání,
které nám připravila ona velká individua lidstva, náro-
dy, snášet o mnoho lépe, neboť na ty můžeme klást jen
nároky daleko skromnější. Opakují možná stejný vývoj,
jakým prošli jednotlivci, a vidíme je dnes pořád ještě na
velmi primitivních stupních organizace, na velmi primi-
tivních stupních onoho procesu, kterým se vytvářejí
vyšší jednotky. V souladu s tím je onen výchovný mo-
ment vnějšího donucování k mravnosti, který se
u jednotlivce, jak jsme viděli, tak účinně uplatňuje,
u nich doposud stěží patrný. Doufali jsme sice zprvu, že
ono velké společenství zájmů, které vytvořila doprava
a výroba, bude představovat počátek takového donucu-
jícího tlaku, ale zdá se, že národy jsou doposud svých
vášní poslušný mnohem víc než svých zájmů. Využívají
těchto zájmů nanejvýš k tomu, aby své vášně racionali-

( (187)
zovaly; staví své zájmy do popředí jen proto, aby mohly
zdůvodnit ukojení svých vášní. Proč vlastně se tato ná-
rodní individua navzájem podceňují, nenávidí a zahrnují
opovržením, a to i v mírových dobách, a každý národ ve
vztahu ke každému jinému, to je ovšem záhadné. Nedo-
vedu to povědět. Je tomu v tomto případě úplně tak, ja-
ko kdyby všechny mravní pohnutky, které si jednotlivec
osvojil, zanikaly, jestliže nějaký větší počet, nebo do-
konce milióny lidí pozorujeme jako celek, a jako kdyby
zůstávaly už jen nej primitivnější, nejstarší a nejhrubší
duševní postoje. Na tomto politováníhodném stavu bu-
dou snad s to něco změnit teprve pozdější vývojové
procesy. Ale o něco větší pravdivost a upřímnost na
všech stranách, ve vztazích lidí k sobě navzájem i ve
vztazích mezi nimi a mezi těmi, kdo jim vládnou, by
mohla i pro tyto přeměny urovnávat cestu.

II
Náš vztah k smrti

Druhý moment, z kterého odvozuji fakt, že se v tom-

to kdysi tak krásném a důvěrně známém světě cítíme ci-
ze, je narušení našeho dosavadního vztahu k smrti.
Tento vztah nebyl nijak upřímný. Když nás někdo
poslouchal, byli jsme samozřejmě připraveni zastávat
názor, že smrt je nevyhnutelným vyústěním každého ži-
vota, že každý z nás dluží přírodě svoji smrt a musí být
připraven tento dluh splatit, zkrátka, že smrt je něčím
přirozeným, nepopiratelným a nevyhnutelným. Ve sku-
tečnosti jsme však byli zvyklí chovat se tak, jako kdyby
tomu bylo jinak. Projevovali jsme nespornou tendenci
odsunout smrt stranou, vyloučit ji ze života. Pokusili
jsme se ji mlčením zlikvidovat; máme přece i úsloví:
myslí na něco jako na smrt. Jako na vlastní smrt, pocho-
pitelně. Vlastní smrt je také zajisté něčím, co si nelze ni-
jak představit, a kdykoli se o to pokoušíme, můžeme
vždycky zjistit, že tu přitom vlastně nadále zůstáváme
jako její diváci. Tak se mohlo také stát, že se v psycho-
analytické škole našla odvaha k tvrzení: Ve skutečnosti
nikdo na svoji vlastní smrt nevěří, nebo což je totéž:
V nevědomí je každý z nás přesvědčen o své nesmrtel-
nosti.

(188)
 Co se týče smrti druhého, kulturní člověk se bude
pečlivě střežit, aby o této možnosti hovořil, pokud ho
ten, kdo je takto předurčován k smrti, může slyšet. Je-
nom děti nedodržují toto omezení; vyhrožují si navzá-
jem beze strachu tím, jakou kdo má vyhlídku umřít,
a dokážou také říci něco takového i milované osobě do
tváře, jako třeba: Milá maminko, až budeš bohužel už
mrtvá, budu dělat to nebo ono. Vzdělaný dospělý člo-
věk nebude také rád zahrnovat do svých úvah smrt dru-
hého, neboť by si takto připadal tvrdý nebo zlý; ledaže
by měl co dělat se smrtí v důsledku svého povolání, ja-
ko lékař, advokát apod. Nejméně si pak dovolí myslet
na smrt druhého, když je s touto událostí pro něho spo-
jeno nabytí větší svobody, majetku nebo lepšího posta-
vení. Úmrtí se ovšem tímto naším jemnocitem zadržet
nedají; když k nim dojde, jsme pokaždé hluboce zasaže-
ni a jakoby otřeseni ve svém očekávání. Zdůrazňujeme
zpravidla náhodnou příčinu smrti, nehodu, onemocnění,
infekci, vysoké stáří, a prozrazujeme tak svoji snahu
změnit smrt z něčeho nevyhnutelného v cosi jen náhod-
ného. Nahromadění většího počtu úmrtí nám připadá
jako něco naprosto děsivého. Vůči samotnému zemřelé-
mu zaujímáme zvláštní postoj, skoro jakoby obdiv
k někomu, kdo dokázal něco obtížného. Zdržujeme se
vůči němu kritiky, promíjíme mu křivdy, kterých se
eventuálně dopustil, vydáváme příkaz: de mortuis nil
nisi bene, a shledáváme správným, že se v pohřební řeči
a na náhrobku vynáší právě to, co je pro něho nejvý-
hodnější. Ohled na zemřelého, kterého on sám nemá
přece už nijak zapotřebí, stojí pro nás výš než pravda,
a pro většinu z nás zajisté i výš než ohled na žijícího.
Tento kulturně-konvenční postoj k smrti doplňuje
ještě také to, že propadáme úplnému zhroucení, když
smrt postihla některou z osob nám blízkých, někoho
z rodičů, manželského partnera, sourozence, dítě nebo
drahého přítele. Pohřbíváme spolu s ním své naděje, ná-
roky a požitky, jsme nepřístupni jakékoli útěše a vzpírá-
me se tomu, abychom zemřelého někým nahradili. Počí-
náme si pak jako jacísi Asrové, kteří spoluumírají, když
zemřou ti, které milují.5
5
[Parafráze posledních dvou veršů z Heinovy básně Der Asra ze sb.
Romanzero: „Und mein Stamm sind jene Asra, / Welche sterben, wenn
sie lieben." — Dosl. „Mým kmenem jsou Asrové, kteří umírají, když mi-
lují."]

(189)
 Tento náš vztah k smrti má však silný vliv na náš ži-
vot. Život se ochuzuje, ztrácí na zajímavosti, když se
člověk nesmí odvážit nejvyšší sázky v životních hrách,
kterou by byl právě život sám. Stává se asi tak planým
a bezobsažným, jako nějaký americký flirt, při kterém
je už předem stanoveno, že se nesmí přihodit nic pod-
statného, na rozdíl od kontinentálního milostného vzta-
hu, při němž oba partneři musí mít stále na paměti, že
s sebou nese vážné důsledky. Naše citové vazby, nesne-
sitelná intenzita našeho truchlení v případě úmrtí půso-
bí, že se střežíme toho, abychom sebe a i své nejbližší
vydávali v nebezpečí. Netroufáme si uvažovat o celé řa-
dě podniků, které jsou nebezpečné, ale přitom vlastně
nezbytné, jako letecké pokusy, výpravy do vzdálených
zemí, experimenty s výbušnými látkami. Ochromuje nás
přitom pomyšlení, kdo nahradí matce syna, manželce
muže, dětem otce, jestliže dojde k nějakému neštěstí.
Sklon vyřadit smrt z životního počtu má takto za násle-
dek mnoho jiných omezení a výluk. A přesto heslo han-
zy znělo: Navigare necesse est, vivere non necesse! Pla-
vit se člověk musí, žít nemusí.
Nemůže to pak dopadat jinak, než že za újmu v živo-
tě hledáme náhražku ve světě fikce, v literatuře, v diva-
dle. Tam nacházíme ještě lidi, kteří dovedou umírat, ba
kteří jsou i s to jiného usmrtit. Jedině tam je pro nás spl-
něna i ona podmínka, pod kterou bychom se mohli se
smrtí smířit, kdybychom si totiž po všech proměnách ži-
votních osudů uchovali pořád ještě život v jeho nenaru-
šitelné trvalosti. Je přece přespříliš smutné, že tomu
v životě může být tak jako v šachové hře, kde nás jedi-
ný chybný tah je s to donutit, abychom partii vzdali,
s tím rozdílem ale, že žádnou druhou, odvetnou partii
už začít nemůžeme. V oblasti fikce nacházíme právě
onu mnohost životů, jaké máme zapotřebí. V identifika-
ci s jedním hrdinou umíráme, přesto ho však přežijeme
a jsme připraveni zrovna tak beze škody umřít podruhé
zase s nějakým jiným.
Je zřejmé, že válka musí tento konvenční přístup
k smrti zlikvidovat. Smrt se nyní už nedá zalhávat; člo-
věk v ni musí uvěřit. Lidé umírají skutečně, a také ne už
jednotlivě, nýbrž v jediném dni velký počet, často dese-
titisíce. Není to už také žádná náhoda. Zdá se ovšem
pořád ještě náhodné, jestli tato kulka trefí toho nebo

(m)
onoho; ale tohoto druhého může snadno trefit druhá
kulka, se vzrůstajícím množstvím je dojmu náhodnosti
konec. Život se ovšem stal opět zajímavým, nabyl opět
svého plného obsahu.
Tady bychom museli rozlišit dvě skupiny: ty, kteří sa-
mi vydávají v boji svůj život všanc, bychom museli od-
dělit od oněch druhých, kteří zůstali doma a kterým ny-
ní nezbývá než očekávat, že ztratí následkem zranění,
nemoci nebo nákazy jednoho ze svých drahých. Studo-
vat změny v psychologii bojujících by bylo zajisté veli-
ce zajímavé, ale o tom vím příliš málo. Musíme se ome-
zit na onu druhou skupinu, k níž patříme i my sami. Řekl
jsem už, že onen vnitřní zmatek a ochromení naší vý-
konnosti, kterými trpíme, jsou podle mého mínění pod-
statně spoluurčovány okolností, že svůj dosavadní
vztah k smrti si uchovat nemůžeme a jiný jsme ještě ne-
našli. Možná že nám k tomu dopomůže, když zaměříme
svoje psychologické zkoumání na dvě jiné formy vzta-
hu k smrti, na ten, který můžeme přisoudit pračlověku,
člověku prehistorických dob, a na ten, který zůstává
v každém z nás pořád ještě uchován, ale skrývá se, pro
naše vědomí neviditelný, v hlubších vrstvách našeho
psychického života.
Jaký postoj vůči smrti měl člověk prehistorie, víme
přirozeně jen ze zpětných úsudků a konstrukcí, ale
domnívám se, že tyto prostředky nám poskytly informa-
ce dost důvěryhodné.
Pračlověk se k smrti stavěl dost pozoruhodným způ-
sobem. Bral na jedné straně smrt vážně, uznával ji za
likvidaci života a v tomto smyslu jí využíval, na druhé
straně však také smrt popíral a ubíral jí veškerou váhu.
Tento protiklad byl umožněn tou okolností, že k smrti
druhého, cizince, nepřítele, zaujímal radikálně odlišný
postoj než k smrti vlastní. Smrt druhého mu byla vhod,
znamenala pro něho zničení toho, co nenáviděl, a pra-
člověk nijak neváhal tuto smrt přivodit. Byl jistě velice
vášnivou bytostí, krutější a zlovolnější než jiná zvířata.
Vraždil rád a jakoby se samozřejmostí. Instinkt, který
má jiná zvířata zdržovat před usmrcováním a požírá-
ním bytostí téhož druhu, nemáme důvod mu připisovat.
Pravěká historie lidstva je také vyplněna vražděním.
Ještě dnes je to, čemu se naše děti ve škole učí jako svě-
tovým dějinám, v podstatě sledem vyvražďování růz-
ných národů. Onen temný pocit viny, který lidstvo ovlá-
dá od pravěkých dob a který v některých náboženstvích
vykrystalizoval v předpoklad prvotní viny, dědičného
hříchu, je pravděpodobně výrazem určité krevní viny,
kterou se pravěké lidstvo zatížilo. Ve svém spise Totem
a tabu (1913) jsem se pokusil podle náznaků čerpaných
z W. Robertsona Smitha, Atkinsona a Ch. Darwina
uhádnout, jaké povahy byla tato stará vina, a domnívám
se, že ještě i dnešní křesťanská nauka nám umožňuje
zpětným úsudkem ji vydedukovat. Jestliže boží syn mu-
sel obětovat svůj život, aby lidstvo vykoupil z dědičné-
ho hříchu, pak podle pravidla odvety, odplácení stejné-
ho stejným, muselo tímto hříchem být usmrcení, vražda.
Jen to mohlo vyžadovat, aby bylo odpykáno obětová-
ním života. A jestliže dědičný hřích byl proviněním pro-
ti Bohu-Otci, pak musí nejstarším zločinem lidstva být
otcovražda, usmrcení praotce primitivní lidské tlupy, je-
hož pamětí uchovaný obraz se později proměnil v bož-
stvo.6
Vlastní smrt byla pro pračlověka jistě právě tak ne-
představitelná a neskutečná jako ještě i dnes pro každé-
ho z nás. Existoval však pro něho případ, při němž se
oba protikladné postoje k smrti střetaly a dostávaly se
navzájem do konfliktu, a tento případ se stal něčím veli-
ce významným a bohatým na dalekosáhlé důsledky.
Docházelo k tomu, když pračlověk viděl zemřít někte-
rého ze svých nejbližších, svoji ženu, svoje dítě, svého
přítele, které jistě miloval podobně, jako svoje nejbližší
milujeme my, neboť láska nemůže být o mnoho mladší
než vražedné sklony. Tehdy musel ve své bolesti udělat
zkušenost, že zemřít může i on sám, a proti připuštění
něčeho takového se celá jeho bytost bouřila; každá
z těchto drahých bytostí byla přece kusem jeho vlastní-
ho milovaného Já. Na druhé straně mu taková smrt byla
přece jen zároveň i vhod, neboť v každé z milovaných
bytostí vězel i kus cizosti. Zákon citové ambivalence,
který ovládá dodnes naše citové vztahy k osobám, jež
nejvíc milujeme, platil v pravěku ještě neomezeněji.
Takto představovali tedy drazí zemřelí přece jen záro-
veň i cizince a nepřátele, kteří u něho vyvolávali svého
času i jistou část nepřátelských pocitů. 7

6
Srov. „Infantilní návrat totemismu" [poslední pojednání knihy Totem
a tabu],
7
Viz „Tabu a ambivalence" [druhé pojednání knihy Totem a tabu\

( (192)
 Filozofové tvrdili, že pračlověka přiměla k hloubání
ona intelektuální záhada, před kterou ho stavěl obraz
smrti, a ta že se právě stala východiskem veškeré spe-
kulace. Domnívám se, že filozofové tu uvažují příliš —
filozoficky, berou příliš málo ohledu na primárně půso-
bící motivy. Rád bych proto zmíněné tvrzení omezil
a zkorigoval: nad mrtvolou zabitého nepřítele nejspíš
triumfoval a k tomu, aby si lámal hlavu s hádankou ži-
vota a smrti, tu neměl žádný podnět. Hloubání lidí nevy-
volala intelektuální záhada a nevyvolalo je každé úmrtí,
nýbrž citový konflikt při smrti milovaných osob, které
přitom byly nicméně zároveň i osobami cizími a nenávi-
děnými. Právě z tohoto citového konfliktu se zprvu zro-
dila psychologie. Člověk už nemohl smrt pokládat za
něco, co se jeho samého netýká, protože ji zakusil v bo-
lesti nad ztrátou zemřelého, ale uznat ji přece jen ne-
chtěl, protože sebe sama si jako mrtvého představit ne-
dokázal. Uchýlil se tedy ke kompromisům, připustil
smrt i pro sebe, upřel jí však význam zničení života, pro
což mu svého času při smrti nepřítele jakýkoli motiv
chyběl. Nad mrtvolou milované osoby si vymyslel du-
chy — a vědomí viny, které pociťoval kvůli onomu
uspokojení, jež bylo k truchlení přimíšeno, působilo, že
z těchto nově vytvořených duchů se stali zlí démoni,
před nimiž se bylo třeba strachovat. Proměny vyvoláva-
né smrtí ho vedly k rozčlenění individua na tělo a duši
— původně na více duší; jeho myšlenkový pochod pro-
bíhal takto souběžně s oním rozkladným procesem, kte-
rý smrt navozuje. Přetrvávající vzpomínka na zemřelé-
ho dala podnět k předpokladu jiných forem existence,
vnukala mu ideu života přetrvávajícího po zdánlivé
smrti.
Tyto pozdější existence byly zpočátku jen jakýmsi
doplňkem k oné existenci, která byla smrtí uzavřena,
byly čímsi stínovým a bezobsažným a až do pozdních
dob se jim přisuzovala jen nevalná hodnota; měly po-
řád ještě povahu jakéhosi nouzového řešení. Vzpomí-
náme si, co Odysseovi říká v odpověď duše Achillova:

,... neboť dokuds byl živ, jak boha jsme všichni tě

ctili,
teď, když v podsvětí dlíš, jsi velkým zas vladařem
mrtvých.

(193)
 Proto se nijak nermuť, žes umřel, Achille slavný!'
Děl jsem, a on mě oslovil hned a odpověď dával:
J^echtěj mi, hrdino, smrt svou útěchou libější činit!
Oráčem být bych raději chtěl a v cizině sloužit,
člověku chudému jen, jenž mnoho by majetku neměl,
nežli tu v Hádově sídle být všech těch zesnulých
vládcem!*'

Nebo v energickém, hořce parodickém pojetí H. Heina:

Nejmenší živoucí šosák

v Stuckertu nad Neckarem
o mnoho šťastnější je
nežli já, Péleovec, mrtvý hrdina,
podsvětních stínů kníže.9

Teprve později dokázala náboženství vydávat tuto

existenci za něco cennějšího a plnohodnotného, a smrtí,
ukončený život za pouhou přípravu na ni. Bylo pak jen
důsledné, jestliže se život prodlužoval i do minulosti,
jestliže si lidé vymysleli dřívější existence, stěhování du-
ší a znovuzrození, všechno právě kvůli tomu, aby smrt
byla oloupena o svůj význam jakožto likvidace života.
Tak časné jsou počátky onoho popírání smrti, které
jsme označili jako konvenčně-kulturní.
Nad mrtvolou milované osoby nevzniklo jenom uče-
ní o duších, víra v nesmrtelnost a v člověku silně zako-
řeněné vědomí viny, nýbrž i první etické příkazy. První
a nejvýznamnější zákaz probouzejícího se svědomí
zněl: Nezabiješ. Byl výsledkem reakce proti uspokojení
nenávisti ve vztahu k milovanému mrtvému, které se
skrývalo za truchlením, a byl pozvolna rozšířen, takže
se začal vztahovat i na nemilovaného cizího člověka,
a konečně i na nepřítele.
V tomto posledním vztahu kulturní člověk už jeho
vliv nepociťuje. Až divoké zápolení této války dospěje
k rozhodnutí, vrátí se každý z vítězných bojovníků ra-
dostně a bez prodlení do svého domova, k ženě a dě-
tem, nijak nerušen myšlenkou na nepřátele, které usmr-

8
[Odyxseia, XI, 484 - 4 9 1 ; přel. Otmar Vaňorný.]
9
[Poslední verše jedné z posledních Heinových básní Der Scheidende
(Na odchodu) ze sb. /tus der Matrazengruft (Z ïinènkové hrobky)]

(194)
til v boji zblízka nebo zbraněmi působícími na dálku. Je
pozoruhodné, že primitivní národy, které ještě žijí na
naší zemi a mají k pračlověku jistě blíže než my, se
v tomto bodě chovají jinak — nebo se tak aspoň chova-
ly, dokud nezakusily vliv naší kultury. Divoch — Aus-
tralan, Křovák, obyvatel Ohňové země — naprosto ne-
ní vrahem, který nepociťuje žádnou lítost; když se vrací
z válečné stezky domů jako vítěz, nesmí vstoupit do své
vesnice a dotknout se své ženy, dokud se nepodrobil ča-
sto i dlouhotrvajícímu a namáhavému pokání, aby od-
pykal své vražedné činy. Naskýtá se přirozeně vysvětle-
ní vycházející z jeho pověrčivosti; divoch se ještě bojí
pomsty duchů zabitých lidí. Ale duchové zabitých ne-
přátel nejsou ničím jiným než výrazem jeho neklidného
svědomí, na kterém leží krevní vina; za touto pověrou
se skrývá kus etického jemnocitu, který jsme my, kultur-
ní lidé, ztratili. 10
Něžné duše, které by se rády ujistily, že naše bytost
zůstává ve své podstatě vzdálena zlu a sprostotě, neo-
pomenou zajisté vyvodit z časného výskytu a důrazno-
sti zákazu vraždit uspokojivé závěry o síle etických ten-
dencí, které v nás musejí být zakořeněny. Bohužel, tento
argument svědčí ještě víc pro opačný názor. Tak silný
zákaz může být zamířen jedině proti stejně silnému im-
pulsu. To, po čem duše žádného člověka netouží, nepo-
třebuje být zakazováno, 11 vylučuje se samo. Právě onen
důraz, který je na zákazu: Nezabiješ, nám dává jistotu,
že jsme vzešli z nekonečně dlouhé řady vražednických
generací, které měly, tak jako možná ještě i my sami,
vražedné choutky v krvi. Etické snahy lidstva, jejichž sí-
lu a význam není třeba zpochybňovat malichernou kri-
tikou, jsou výdobytkem lidské historie; staly se pak zdě-
děným vlastnictvím lidstva dnes žijícího, v míře bohužel
velice proměnlivé.
Opusťme nyní pračlověka a obraťme se k nevědomé-
mu v našem vlastním duševním životě. Opíráme se tu
veskrze o výzkumnou metodu psychoanalýzy, která je-
diná proniká do takových hloubek. Ptáme se: jaké sta-

10
Viz Totem a tabu [kap. II, GW IX, 83η].
11
Srov. skvělou argumentaci Frazerovu (Freud, Totem a tabu). [J. G.
Frazer, Totemism and Exogamy IV, London 1910. Freud cituje a ko-
mentuje tyto myšlenky v Totem a tabu, kap. IV, odd. 2, GW IX, 150n.]

(195)
novisko zaujímá k problému smrti naše nevědomí? Od-
pověď musí znít: téměř přesně takové, jaké zaujímal
pračlověk. V tomto ohledu stejně jako v mnoha jiných
přežívá člověk pravěku v našem nevědomí beze změny.
Naše nevědomí tedy na vlastní smrt nevěří, počíná si,
jako bychom byli nesmrtelní. To, co označujeme jako
„nevědomé", ony nejhlubší vrstvy naší duše, které jsou
tvořeny pudovými hnutími, vůbec nezná nic negativní-
ho, žádné popření — protiklady tu spadají vjedno —,
a nezná proto ani vlastní smrt, které můžeme dát právě
jen negativní obsah. Víře v nutnost smrti v nás tedy ne-
vychází vstříc nic pudového. Možná dokonce, že právě
v tom je tajemství hrdinství. Racionální zdůvodnění hr-
dinství se opírá o úsudek, že vlastní život nemůže být
tak cenný jako určité abstraktní a obecné hodnoty.
Domnívám se však, že častější bude asi hrdinství
instinktivní a impulsívní, které se o takovouto motivaci
nestará a vzdoruje nebezpečím prostě jen oním ujišťují-
cím příslibem Anzengruberova hrdiny: Es kann dir nix
g'scheh'n, nic se ti nemůže stát. 12 Anebo také ono zdů-
vodnění slouží možná pouze k tomu, aby odstranilo po-
chyby, které by mohly tuto hrdinskou reakci vycházející
z nevědomí zadržet. Úzkost ze smrti, která nás ovládá
častěji, než sami víme, je naproti tomu čímsi druhotným
a svůj původ má většinou ve vědomí viny.13
Na druhé straně smrt uznáváme, jde-li o cizí lidi
a o nepřátele, a jsme zrovna tak připraveni bez váhání
je k ní odsoudit jako pračlověk. Tady se ovšem proje-
vuje rozdíl, o němž se asi prohlásí, že ten je rozhodující.
Naše nevědomí usmrcení nerealizuje, pouze si je před-
stavuje a přeje si je. Bylo by však nesprávné tuto psy-
chickou realitu ve srovnání s realitou faktickou tak do-
cela podceňovat. Je dost významná a má dost závažné
důsledky. Ve svých nevědomých hnutích odstraňujeme
každý den a každou hodinu všechny ty, kteří nám stojí
v cestě, všechny ty, kteří nás urazili a poškodili. Onomu
„Čert ho vem", které se nám tak často v žertovné roz-
mrzelosti dere na rty a které v podstatě znamená: „Ať si
ho vezme smrt", odpovídá v našem nevědomí vážně mí-
něné a energické přání smrti. Ba naše nevědomí vraždí

12
[Oblíbený Freudův citát, srov. Básník a lidské fantazie, pozn. 6.]
11
[Srov. rozbor úzkosti ze smrti v závěrečných odstavcích Já a Ono,
s. 137.]

(196)
dokonce i kvůli maličkostem; tak jako athénské zákony
Drakontovy nezná pro zločiny jiný trest než smrt,
a v tom je i jistá logika, neboť každé poškození našeho
všemohoucího a suverénního Já je v podstatě crimen
laesae majestatis.H
Takto jsme tedy i my sami, jestliže jen budeme posu-
zováni podle svých vnitřních přání, zrovna tak jako
pralidé rotou vrahů. Je štěstí, že všechna tato přání ne-
mají onu sílu, jakou jim v pravěkých dobách lidé ještě
přisuzovali; 15 v křížové palbě vzájemného proklínání by
lidstvo už dávno zaniklo, včetně nejlepších a nejmoud-
řejších mužů stejně jako i nejkrásnějších a nejpůvab-
nějších žen.
S vývody tohoto druhu nedochází psychoanalýza
u laické veřejnosti většinou žádné víry. Jsou odmítány
jako pomluvy, které proti ujištěním vědomí neobstojí,
a lidé přitom šikovně přehlížejí ty drobné náznaky, kte-
rými se příslušnému vědomí prozrazuje zpravidla i to,
co je nevědomé. Je proto namístě připomenout, že mno-
zí myslitelé, kteří nemohli být psychoanalýzou nijak
ovlivněni, poukázali dost zřetelně na to, jak jsou naše
nevyslovené myšlenky s to zákaz zabíjení ignorovat
a rychle likvidovat to, co nám stojí v cestě. Volím k to-
mu namísto mnoha jiných jediný proslulý příklad:
V Otci Goriotovi naráží Balzac na jedno místo v díle
J. J. Rousseaua, kde se tento autor čtenáře ptá, co by
udělal, kdyby mohl — aniž by opustil Paříž, a pochopi-
telně, aniž by byl odhalen — pouhým aktem své vůle
usmrtit starého mandarína v Pekingu, z jehož smrti by
mu musel vzejít nějakv velký prospěch. Naznačuje, že
by život tohoto hodnostáře nepokládal za moc jistý.
Tuer son mandarin se pak stalo úslovím pro tento tajný
sklon, který je vlastní dnešním lidem.
Existuje také celá řada cynických vtipů a anekdot,
které svědčí v tomtéž smyslu, jako například onen vý-
rok připisovaný manželovi: Jestli někdo z nás dvou ze-
mře, přestěhuji se do Paříže. Takové cynické vtipy by
nebyly možné, kdyby v nich nenacházela výraz nějaká
zapíraná pravda, k níž se člověk nesmí znát, jestliže je

14
[Zločin urážky majestátu.]
15
Srov. výklad o „všemohoucnosti myšlenek" v knize Totem a tabu
[kap. III, odd. 3, G W IX, 106η}

(197)
vyslovena vážně a nezahaleně. V žertu je, jak známo,
dovoleno říkat dokonce i pravdu.
Tak jako pro pračlověka, existuje i pro naše nevědo-
mí určitý případ, kdy se oba protikladné postoje k smrti,
ten, který ji uznává za zničení života, i onen druhý, kte-
rý ji popírá jako něco neskutečného, navzájem střetají
a dostávají se do konfliktu. A je jím právě tentýž případ
jako v pravěku, smrt nebo smrtelné ohrožení někoho
z našich drahých, otce či matky, manžela či manželky,
sourozence, dítěte nebo drahého přítele. Tyto milované
osoby jsou pro nás na jedné straně určitým vnitřním
vlastnictvím, součástmi našeho vlastního Já, na druhé
straně jsou však pro nás zčásti i cizími, ba nepřátelský-
mi osobami. I na našich nejněžnějších a nejvroucnějších
vztazích lásky, s výjimkou jen zcela nečetných situací,
ulpívá kousek nepřátelství, které může vyvolávat nevě-
domé přání smrti. Z tohoto ambivalenčního konfliktu
nevzniká však jako kdysi učení o duších a etika, nýbrž
neuróza, která nám dovoluje hluboké náhledy i do nor-
málního duševního života. Jak často měli psychoanaly-
tičky léčící lékaři co dělat se symptomem přespříliš něž-
né péče o dobro rodinných příslušníků nebo se zcela
neodůvodněnými výčitkami sobě samému po smrti ně-
jaké milované osoby! Studium těchto případů jim nepo-
nechalo žádných pochyb o rozšíření a významu nevě-
domých přání smrti.
Laik pociťuje obzvláštní hrůzu před touto citovou
možností a pokládá tento odpor za legitimní důvod
k tomu, aby tvrzením psychoanalýzy nevěřil. Domní-
vám se, že neprávem. Úmyslem psychoanalytiků není
ovšem snižovat city lásky v našem životě, a k žádnému
takovému snižování tu také nedochází. Našemu chápání
stejně jako našemu cítění je ovšem vzdáleno spojovat
spolu takovýmto způsobem lásku a nenávist, ale příro-
da, pracující s tímto párem protikladů, dokáže právě dí-
ky jim udržovat lásku stále živou a svěží, aby ji zajistila
proti nenávisti, která číhá v jejím pozadí. Lze říci, že za
nejkrásnější rozvití citů lásky v našem životě vděčíme
reakci proti nepřátelskému impulsu, který pociťujeme
ve své hrudi.
Shrňme nyní, co bylo řečeno: naše nevědomí je vůči
představě smrti zrovna tak nepřístupné, vůči cizím li-
dem zrovna tak plné vražedných choutek a ve vztahu

(198)
k milované osobě zrovna tak rozpolcené (ambivalentní)
jako člověk prehistorických dob. Jak daleko jsme se
však v konvenčně-kulturním postoji vůči smrti vzdálili
od tohoto prastavu!
Je snadné povědět, jak do tohoto rozdvojení zasahuje
válka. Odbourává v nás pozdější kulturní nánosy a pů-
sobí, že se onen pračlověk v nás znovu stává patrným.
Znovu nás nutí být hrdiny, kteří nejsou s to uvěřit ve
vlastní smrt, označuje nám cizí lidi za nepřátele, jejichž
smrt má člověk přivodit nebo přivolávat svým přáním;
má nás k tomu, abychom se hleděli přenést přes smrt
milovaných osob. Válka je však neodstranitelná; dokud
jsou životní podmínky národů tak různé a odpuzující sí-
ly mezi nimi tak prudké, bude nutně k válkám docházet.
Tu se pak vynořuje otázka: Neměli bychom právě my
sami ustoupit a přizpůsobit se jí? Neměli bychom při-
pustit, že jsme se svým kulturním postojem k smrti žili
z psychologického hlediska opět jednou nad své pomě-
ry, a spíše obrátit a doznat pravdu? Nebylo by lepší při-
znat smrti ono místo ve skutečnosti i v našich myšlen-
kách, které jí náleží, a dát vystoupit opět trochu víc
svému nevědomému postoji k smrti, který jsme dopo-
sud tak pečlivě potlačovali? Nezdá se to být žádným
výkonem, který by vedl výš, po mnoha stránkách je to
spíš krok zpět, určitá regrese, ale má to tu přednost, že
se tak bude brát větší ohled na pravdivost a že to udělá
život opět snesitelnějším. Snášet život zůstává přece
první povinností všech žijících. Iluze ztrácí jakoukoli
hodnotu, jestliže nám v tom překáží.
Vzpomínáme si na starou průpovídku: Si vis pacem,
para bellům. Jestliže chceš uchovat mír, připravuj se na
válku.
Bylo by dnes aktuální pozměnit ji: Si vis vitam, para
mortem. Jestliže chceš vydržet život, zařizuj se se zřete-
lem na smrt.

(199)
 PROČ VÁLKA?

Vídeň, září 1932

Milý pane Einsteine! 1

Když jsem slyšel, že mě zamýšlíte vyzvat k výměně

názorů o tématu, jež se Vám zdá být hodno obecného
zájmu, ochotně jsem souhlasil. Očekával jsem, že zvolí-
te problém na pomezí toho, co lze dnes poznat, k ně-
muž si musí každý z nás, fyzik i psycholog, hledat vlast-
ní přístup, takže se z různých stran sejdou na stejné
půdě. Překvapil jste mě však otázkou, co by se mohlo
učinit, aby se odvrátilo neštěstí války. Zprvu jsem se
ulekl pod dojmem své — téměř bych řekl: naší — in-
kompetence, protože tento úkol se mně zdál příslušet
státníkům. Potom jsem však pochopil, že jste tuto otáz-
ku nepoložil jako přírodovědec a fyzik, ale jako huma-
nista reagující na podněty Společnosti národů, podobně
jako když polární badatel Fridtjof Nansen pomáhal
stovkám hladových bezdomovců, obětem světové vál-
ky. Uvědomil jsem si, že se ode mne neočekává, abych
podával praktické návrhy, nýbrž že mám pouze z psy-
chologického hlediska formulovat problém jak zabránit
válce.
Ale i o tom jste ve svém psaní z větší části pověděl.
Vzal jste mi téměř vítr z plachet, ale popluji rád ve Vaší
lodní brázdě a spokojím se tím, že Vaše vývody podle
svého nejlepšího vědomí — či domnění — potvrdím
a rozšířím.

Začínáte poměrem práva a moci. To je zajisté správ-

ný výchozí bod pro naše zkoumání. Smím nahradit slo-
vo „moc" tvrdším, příkřejším slovem „násilí"? Právo
a násilí znamenají pro nás dnes protiklady. Lze snadno

1
[Viz ediční poznámku na s. 387.]

(200)
ukázat, že se jedno vyvinulo z druhého, a vrátíme-li se
k prvopočátkům, abychom se podívali, jak k tomu do-
šlo, problém bez potíží vyřešíme. Omluvte mě však, bu-
du-li teď vzhledem ke kontextu vyprávět, co je obecně
známé a uznávané, jako by to bylo nové.
Zájmové rozpory mezi lidmi se tedy zásadně řeší uži-
tím násilí. Tak je tomu v celé říši zvířat, z níž by se člo-
věk neměl vylučovat; u člověka přistupují ovšem ještě
konflikty názorové, které sahají až k nejvyšším abstrak-
cím a zdají se vyžadovat jinou techniku rozhodování.
Ale to je pozdější komplikace. Na počátku rozhodovala
v malé lidské tlupě síla svalů o tom, komu co bude pa-
třit nebo čí vůle se prosadí. Sílu svalů lze znásobit a na-
hradit užitím nástrojů; zvítězí ten, kdo má lepší zbraně
a obratněji s nimi zachází. Zavedením zbraně začíná
přejímat místo hrubé síly svalů duchovní převaha; cíl
boje zůstává stejný: protivník má být zneškodněn, och-
romen a přinucen, aby se vzdal svých nároků či odporu.
Toho se dosáhne nejdůkladněji jeho násilným odstraně-
ním, tedy usmrcením. Má to dvě výhody: nemůže dojít
k opakování odporu a případní další protivníci jsou je-
ho osudem zastrašeni. Usmrcením nepřítele se nadto
uspokojuje pudový sklon, o němž se musíme zmínit
později. Úmyslu usmrcení může odporovat úvaha, že
zastrašeného nepřítele lze využít k užitečným službám.
Pak se násilí spokojí namísto usmrcení s podrobením. Je
to počátek šetření nepřítele, ale vítěz teď musí počítat
s číhavou pomstychtivostí poraženého a ztrácí tak část
vlastního bezpečí.
To je tedy počáteční stav, vláda větší moci, hrubého
či rozumem podporovaného násilí. Víme, že se tento re-
žim v průběhu vývoje změnil, ale jaká cesta vedla od
násilí k právu? Domnívám se, že jediná. Byla určována
tím, že větší síla jednoho mohla být vyrovnána spoje-
ním mnoha slabých. „L'union fait la force."2 Násilí může
být zlomeno sjednocením, moc těchto sjednocených
představuje teď právo v protikladu k násilí jednotlivce.
Vidíme, že právo je moc společenství. Jedná se stále
o násilí připravené obrátit se proti jednotlivci, který by
mu vzdoroval, o násilí, které užívá stejných prostředků
a sleduje stejné cíle; rozdíl spočívá skutečně jen v tom,

2
[V jednotě je síla.]

(201)
že se tu neprosazuje násilí jednotlivce, ale společenství.
Aby však mohlo k tomuto přechodu od násilí k právu
dojít, musí být splněna jedna psychologická podmínka.
Sjednocení mnohých musí být stálé, trvalé. Kdyby se
uskutečnilo jen za účelem potření příliš mocného
jednotlivce a pak se rozpadlo, nedosáhlo by se tím niče-
ho. O násilnou vládu by se pak zase pokusil další, který
by se pokládal za silnějšího, a hra by se opakovala bez
konce. Společenství se musí stabilizovat, organizovat,
musí vytvořit předpisy znemožňující obávané vzpoury,
stanovit činitele, kteří budou bdít nad plněním předpisů
— zákonů — a vykonávat pravoplatné akty násilí. U-
znáním takového společenství zájmů vzniknou mezi
členy sjednocené lidské skupiny citové vazby, společen-
ské city, na nichž spočívá její vlastní síla.

Domnívám se, že tím je již dáno vše podstatné: pře-

konání násilí převedením moci na větší jednotku, jejíž
soudržnost je zajištěna citovými vazbami jejích členů.
Vše ostatní jsou realizace a opakování téhož. Pokud se
společenství skládá jen z omezeného počtu stejně sil-
ných jedinců, jsou poměry jednoduché. Zákony pak ur-
čují, jakou měrou musí jedinec omezit svou osobní svo-
bodu, násilné užívání vlastní síly, aby bylo umožněno
zajištěné soužití. Ale takový stav klidu je myslitelný
pouze teoreticky. Ve skutečnosti se stav komplikuje tím,
že společenství od počátku zahrnuje nestejně mocné
složky, muže a ženy, rodiče a děti a — následkem války
a podmanění — vítěze a poražené, z nichž se stávají pá-
ni a otroci. Právo společenství je pak výrazem nerov-
ných mocenských poměrů, zákony stanoví vládnoucí ve
vlastním zájmu a práva podrobených jsou nepatrná.
Odtud vznikají ve společenství dva zdroje právního ne-
klidu, ale i dalšího vývoje práva. Jedná se předně o po-
kusy jednotlivých pánů přenést se přes všechna platná
omezení, tedy o návrat od vlády práva k vládě násilí, za
druhé pak o stálé snahy utlačených získat víc moci a za-
kotvit tyto změny v zákonech, tedy naopak dospět od
nerovného práva k právu stejnému pro všechny. Vý-
znam tohoto směřování vzrůstá zvláště tehdy, když ná-
sledkem různých historických okolností dochází uvnitř
obce k přesunům v mocenských poměrech. Právo se
pak buď novým mocenským poměrům postupně při-

(202)
způsobí, nebo, jak tomu bývá častěji, vládnoucí třída ne-
ní ochotna přijmout změny a dochází ke vzpouře, ob-
čanské válce, tedy k dočasnému zrušení práva a novým
násilným střetnutím, která vedou k nastolení nového
právního řádu. Existuje ještě jiná, mírumilovná změna
práva cestou kulturní proměny členů obce. Tato však
náleží do jiného kontextu, jemuž se věnujeme později.
Vidíme tedy, že ani uvnitř jedné obce nebylo možno
zabránit násilnému řešení zájmových konfliktů. Ale ne-
zbytnosti společenství, které vznikají ze soužití na stej-
né půdě, přispívají k rychlému ukončení těchto zápasů
a pravděpodobnost mírových řešení za těchto okolností
stále vzrůstá. Pohled do dějin lidstva nám však ukazuje
nepřetržitou řadu konfliktů mezi obcemi, mezi většími
a menšími jednotkami, mezi městy a venkovem, mezi
národy a říšemi, které se téměř vždy řeší válečným mě-
řením sil. Takové války končí buď oloupením, nebo úpl-
ným přemožením, podmaněním jedné strany. Dobyvač-
né války nelze posuzovat stejně. Některé, jako v přípa-
dě Mongolů a Turků, přinesly jen pohromy, jiné přispě-
ly naopak k přeměně násilí v právo. Vytvořily větší cel-
ky, v nichž ustaly násilnosti a konflikty se nadále řešily
právní cestou. Tak přinesly římské výboje Středozemí
drahocenný mír — pax romana. Výbojnost francouz-
ských králů vytvořila pokojnou, sjednocenou, kvetoucí
Francii. Ač to zní paradoxně, je třeba přiznat, že válka
by nemusela být nevhodným prostředkem k uskutečně-
ní vytouženého „věčného" míru, protože dokáže vytvo-
řit velké celky se silnou ústřední mocí, která další války
znemožní. Ale přece tomu tak není, neboť úspěchy do-
byvačnosti nejsou zpravidla trvalé; nově vytvořené cel-
ky se opět rozpadají, nejčastěji následkem nedostatečné
soudržnosti násilně sjednocených území. Kromě toho se
dobyvačnosti zatím podařilo uskutečnit jen různá dílčí
sjednocení, byť i většího rozsahu, jejichž konflikty tím
spíše provokovaly násilné řešení. Výsledkem všeho to-
ho válečného usilování bylo nakonec jen to, že lidstvo
zaměnilo četné, ba nepřetržité menší války za vzácnější,
ale zato tím ničivější války velké.
I pro naši současnost platí týž rezultát, k němuž jste
Vy dospěl kratší cestou. K jistému zamezení válek se
musí lidé dohodnout na zřízení ústřední moci, vybavené
právem rozhodovat o všech zájmových konfliktech.

(203)
Zde jsou zřejmě sloučeny dva požadavky: aby byla ta-
ková nadřazená instance zřízena a aby jí byla dána po-
třebná moc. Jedno bez druhého by nebylo nic platné.
Společnost národů je míněna jako taková instance, ale
druhá podmínka není splněna; Společnost národů nemá
vlastní moc a může ji nabýt, jen když jí jednotlivé státy,
členové nového sjednocení, tuto moc postoupí. Taková
naděje je však v současnosti pramalá. Nepochopili by-
chom však instituci Společnosti národů, kdybychom si
neuvědomili, že se zde jedná o vzácný — v tomto roz-
sahu snad jedinečný — pokus v dějinách lidstva. Je to
pokus o vytvoření donucující autority — jež se jinak
opírá o moc — pouhým odvoláním na určité ideové po-
stoje. Slyšeli jsme, že soudržnost společenství zajišťují
dvě věci: nátlak násilí a citové vazby členů — technicky
je označujeme jako identifikace. Odpadne-li jeden mo-
ment, může společenství případně zachovat druhý. Ony
ideje jsou přirozeně důležité jen tehdy, jestliže vyjadřují
významnou pospolitost členů. Je pak otázkou, jak jsou
silné. Dějiny učí, že měly vskutku vliv. Tak např. idea
panhelénistická, vědomí, že jsme něco lepšího než okol-
ní barbaři — což se důrazně projevovalo v amfiktio-
niích, věštbách i slavnostech —, dokázala zmírnit váleč-
né mravy mezi Řeky, ale přirozeně všechna střetnutí
nezamezila. Neodvrátila jednotlivá města ani městské
svazy, aby se ke škodě svých rivalů nespolčily s per-
ským nepřítelem. Ani pocit křesťanského společenství
nebyl v údobí renesance dosti silný, aby nebránil men-
ším i větším křesťanským státům ucházet se ve svých
vzájemných střetnutích o pomoc sultána. Ani za našich
časů neexistuje idea, u níž bychom mohli předpokládat
takovou sjednocující autoritu. Je až příliš zřejmé, že
dnešní nacionálni ideály, které ovládají národy, mají
opačný vliv. Někteří lidé prorokují, že konec válek bude
zajištěn obecným pronikáním bolševického smýšlení,
ale od takového cíle jsme dnes ještě velice vzdáleni
a snad by byl dosažitelný jen po strašných občanských
válkách. Pokus nahradit reálnou moc mocí idejí zdá se
tedy dnes ještě odsouzen k neúspěchu. Neohlížet se na
to, že právo bylo původně hrubým násilím a ani dnes se
bez této opory neobejde, znamená chybný propočet.
Nyní mohu glosovat jinou Vaši větu. Podivujete se,
že lze lidi tak snadno nadchnout pro válku, a domníváte

(204)
se, že v nich musí působit nějaký pud k nenávisti a niče-
ní, který vychází takovému štvaní vstříc. Opět s Vámi
mohu jen bezvýhradně souhlasit. Věříme v existenci ta-
kového pudu a právě v posledních letech jsme se snažili
studovat jeho projevy. Smím Vám při této příležitosti
přednést část učení o pudech, k němuž jsme v psychoa-
nalýze po mnohém tápání a kolísání dospěli? Předpo-
kládáme, že lidské pudy jsou dvojího druhu. Buď chtějí
udržovat a sjednocovat — označujeme je ve smyslu
Erota v Platonově Symposiu jako erotické či sexuální
s vědomým rozšířením běžného pojetí sexuality —, ne-
bo chtějí ničit a usmrcovat; tyto označujeme jako pud
agrese či destrukce. Jak vidíte, jedná se tu vlastně jen
o teoretické vyjasnění světoznámého protikladu lásky
a nenávisti, který snad souvisí s polaritou přitažlivých
a odpudivých sil, jež hraje úlohu ve Vašem oboru.
Neukvapujme se však s hodnocením dobra a zla. Jeden
pud je stejně nezbytný jako druhý, z jejich souhry
a protichůdnosti vznikají životní jevy. Zdá se, že sotva
kdy může jeden pud působit izolovaně. Vždy je do urči-
té míry spojen — říkáme: legován — s druhým, který
jeho cíl modifikuje či za jistých okolností jeho dosažení
teprve umožňuje. Tak je např. pud sebezáchovy zajisté
erotické povahy, ale právě on musí disponovat agresivi-
tou, aby se mohl prosadit. Obdobně pud lásky zaměřený
na objekt potřebuje přídatný pud zmocňovací, aby se
mohl realizovat. Našemu poznání obou pudů dlouho
bránila obtíž rozlišit jejich projevy.
Chcete-li se mnou jít ještě dál, tedy uslyšíte, že lze
v lidském jednání rozpoznat i komplikace jiného druhu.
Jen zcela vzácně je toto jednání dílem jediného pudové-
ho hnutí, jež se už samo skládá z erotu a destrukce.
Zpravidla musí dojít k setkání několika tímto způsobem
složených motivů, aby se jednání uskutečnilo. Věděl to
již jeden z Vašich kolegů, prof. G. Ch. Lichtenberg, kte-
rý za časů našich klasiků přednášel v Gôttingen fyziku;
ale byl snad ještě významnějším psychologem než fyzi-
kem. Objevil růžici motivů, když řekl: „Pohnutky,
z nichž něco konáme, by mohly být uspořádány stejně
jako dvaatřicet větrů a být i podobně pojmenovány, na-
př. chléb — chléb — sláva či sláva — sláva — chléb."
Jestliže jsou tedy lidé vyzváni k válce, mohou v nich
souhlasně odpovědět četné motivy, ušlechtilé i nízké, ta-

(205)
kové, o nichž se mluví nahlas, a jiné, které se zamlčují.
Není třeba, abychom je všechny odhalovali. Jistě je me-
zi nimi i libost z agrese a destrukce; nesčetné dějinné
i každodenní krutosti potvrzují její existenci a sílu. Spo-
jení těchto destruktivních snah s erotickými a ideovými
přirozeně usnadňuje jejich uspokojení. Když slyšíme
o krutých činech v dějinách, máme někdy dojem, že ide-
ové motivy sloužily destruktivním choutkám jen jako
záminka; jindy, např. u krutostí svaté inkvizice, se nám
zdá, že ve vědomí převládaly ideové motivy a destruk-
tivní jim byly podvědomou posilou. Obé je možné.
Mám zábrany zneužívat Vašeho zájmu, který patří
otázce jak zabránit válce, a nikoli našim teoriím. Ale
chtěl bych ještě na okamžik setrvat u našeho destruk-
tivního pudu, jehož obliba není nikterak úměrná jeho
významu. Spekulativně jsme totiž dospěli k závěru, že
tento pud působí v každé živé bytosti a usiluje o její
rozpad, o zvrat života zpět do stavu neživé hmoty. Za-
sluhuje si opravdu jméno pud smrti, kdežto erotické pu-
dy reprezentují směřování k životu. Pud smrti se obrací
pomocí zvláštních orgánů ven, vůči objektům, a stává se
tak pudem destruktivním. Živá bytost uchovává takří-
kajíc vlastní život tím, že ničí cizí. Jistý podíl pudu smrti
však dále působí uvnitř živé bytosti. Pokusili jsme se
z tohoto zvnitřnění destruktivního pudu odvodit celou
řadu normálních a patologických jevů. Dopustili jsme
se dokonce kacířství, že jsme takovým obratem agrese
dovnitř vysvětlili vznik svědomí. Zjistíte, že když tento
proces probíhá v příliš velkém rozsahu, je to na pováže-
nou, přímo nezdravé, kdežto obrat těchto pudových sil
k destrukci ve vnějším světě je pro živou bytost blaho-
dárnou úlevou. To by mohlo sloužit jako biologická
omluva všech odporných a nebezpečných snah, s nimiž
zápolíme. Je třeba přiznat, že jsou blíž přírodě než náš
odpor vůči nim, pro který ještě musíme najít vysvětlení.
Snad máte dojem, že naše teorie jsou nepříliš potěšují-
cím druhem mytologie. Ale což nesměřuje každá pří-
rodní věda k nějakému druhu mytologie? Jste na tom
dnes ve fyzice jinak?

Z předchozího můžeme pro naše účely vyvodit, že by

bylo beznadějné pokoušet se odstranit lidské agresivní
sklony. Ve šťastných končinách, kde příroda poskytuje

(206)
bohatou měrou vše, co člověk potřebuje, jsou prý kme-
ny, které neznají nátlak a agresi, jejich život probíhá
mírumilovně. Mohu tomu sotva věřit a chtěl bych se
o těchto šťastlivcích dozvědět víc. I bolševici doufají, že
uspokojením materiálních potřeb a vytvořením rovno-
sti mezi členy společenství mohou lidskou agresivitu vy-
mýtit. Pokládám to za iluzi. Zatím jsou důkladně vy-
zbrojeni a nemalou měrou udržují pospolitost svých
přívrženců nenávistí vůči všem, kdož stojí stranou.
Ostatně, jak sám poznamenáváte, nejde o úplné odstra-
nění lidské agresivity; je možno se pokusit odvrátit ji
natolik, aby nevedla k válce.
Naše mytologické učení o pudech nám snadno po-
skytne formuli nepřímé cesty k potírání války. Jestliže je
ochota k válce výrazem destruktivního pudu, je nasnadě
vyslat proti ní protihráče — eros. Všechno, co upevňuje
citové vazby mezi lidmi, působí proti válce. Tyto vazby
mohou být dvojího druhu. Předně vztahy k milostnému
objektu, byť bez sexuálních cílů. Psychoanalýza se zde
nemusí stydět mluvit o lásce, protože náboženství říká
totéž: „Miluj bližního svého jako sebe samého." Což se
snadno požaduje, ale obtížně plní. Jiným druhem citové
vazby je identifikace. Vše, co uskutečňuje podstatné
společenství mezi lidmi, vyvolává tyto city pospolitosti,
identifikaci. Na nich spočívá z podstatné části výstavba
lidské společnosti.
Vaše stížnost na zneužívání autority mně poskytuje
druhý pokyn k nepřímému potírání válečných sklonů. Je
součástí vrozené a neodstranitelné nerovnosti lidí, že se
dělí na vůdce a závislé. Ti druzí tvoří naprostou většinu,
potřebují autoritu, která by za ně převzala rozhodování,
jemuž se většinou bezvýhradně podřizují. Zde by bylo
třeba navázat. Měla by se věnovat větší péče výchově
samostatně myslící vyšší vrstvy, lidí usilujících o pravdu,
kteří by se nedali zastrašit a jimž by připadlo vedení ne-
samostatných mas. Netřeba dokazovat, že přehmaty
státní moci a církevní zákaz myslet nejsou takové vý-
chově příznivé. Ideálním stavem by přirozeně bylo spo-
lečenství lidí, kteří podřídili svůj pudový život diktatuře
rozumu. Nic jiného nezajistí tak dokonalé a odolné spo-
lečenství lidí i za cenu vzájemné citové abstinence. Ale
to je nejspíše velice utopická naděje. Jiné cesty nepří-
mého zamezení války jsou jistě spíše schůdné, ale nesli-

(207)
bují rychlý úspěch. Neradi myslíme na mlýny, které me-
lou tak pomalu, že můžeme umřít hlady dřív, než dosta-
neme mouku.
Vidíte, že když se v naléhavých praktických úkolech
požádá o radu nepraktický teoretik, nejsou výsledky
valné. Lépe je v každém jednotlivém případě čelit ne-
bezpečí prostředky, které jsou právě po ruce. Chtěl
bych však pojednat ještě o jedné otázce, která mě
zvláště zajímá a o které se ve svém psaní nezmiňujete.
Proč se tolik bouříme proti válce, Vy i já a mnozí jiní,
proč ji nepřijmeme jako jednu z četných trapných běd
života? Válka se přece zdá být přirozená, biologicky
podmíněná, prakticky sotva zamezitelná. Neděste se
formulace mé otázky. V zájmu zkoumání je snad dovo-
leno nasadit si masku převahy, kterou ve skutečnosti
nedisponujeme. Odpověď bude znít: protože každý člo-
věk má právo na vlastní život, protože válka ničí naděj-
né lidské životy, protože jednotlivce uvádí do nedůstoj-
né situace, nutí ho proti jeho vůli vraždit jiné, protože
ničí vzácné materiální hodnoty, výsledky lidské práce
a mnoho jiného. Dnešní válka též již neumožňuje napl-
nit starý hrdinský ideál a budoucí válka bude následkem
zdokonalení prostředků ničení znamenat vyhlazení jed-
noho či snad obou protivníků. Vše to je pravdivé a zdá
se tak nepopiratelné, že žasneme, když dosud nedošlo
obecnou lidskou dohodou k zákazu vedení válek. Je
ovšem možno o těchto jednotlivých bodech diskutovat.
Je otázka, zda společenství nemá mít právo na život
jednotlivce; všechny druhy válek nelze odsuzovat stej-
nou měrou; pokud existují říše a národy, jež jsou při-
praveny k bezohlednému zničení jiných, musí i ti druzí
zbrojit. Ale přejděme tyto otázky rychle, netýkají se
diskuse, k níž jste mne vyzval. Směřuji jinam; věřím, že
hlavní příčina, proč nás válka pobuřuje, spočívá v tom,
že nemůžeme jinak. Jsme pacifisty, protože jimi z orga-
nických příčin být musíme. Je pro nás pak lehké zdů-
vodnit náš postoj argumenty.
K tomu je asi třeba vysvětlení. Mám na mysli toto: od
nepaměti probíhá proces kulturního vývoje lidstva.
(Vím, že jiní raději hovoří o civilizaci.) Tomuto procesu
vděčíme za to nejlepší, čím jsme se stali, i za podstatný
díl toho, čím trpíme. Jeho příčiny a počátky jsou temné,
jeho výsledek nejistý, některé jeho rysy zřejmé. Snad

(208)
povede k vyhasnutí lidského rodu, protože je v mno-
hém směru na újmu sexuální funkci. Už dnes se množí
nekultivované rasy a zaostalé vrstvy obyvatelstva silně-
ji než vysoce kultivované. Tento proces je snad možno
srovnat s domestikací některých zvířecích druhů; nepo-
chybně vede k tělesným změnám; ještě jsme se nesblíži-
li s představou, že kulturní vývoj je takovým organic-
kým procesem. Psychické změny, které s ním probíhají
souběžně, jsou nápadné a jednoznačné. Spočívají v po-
kračujícím přesunu pudových cílů a omezení pudových
hnutí. Vjemy, které vyvolávaly u našich předků libost,
jsou pro nás dnes lhostejné nebo dokonce nelibé. Změ-
na našich etických a estetických ideálů má organické
zdůvodnění. Z psychologických rysů kultury se dva zda-
jí nejdůležitější: zesílení intelektu, který začíná ovládat
pudový život, a zniternění sklonu k agresivitě se všemi
výhodnými i nebezpečnými následky. Psychickým po-
stojům, které nám vnucuje kulturní proces, odporuje
válka krajním způsobem. Proto se proti ní musíme bou-
řit, prostě ji už nesneseme. Není to pouze intelektuální
a afektivní odmítání, u nás pacifistů je to konstitucionál-
ní intolerance, jakási zbytnělá idiosynkrazie. Zdá se, že
se válkou zaviněné estetické ponížení podílí na našem
protestu neméně než její krutost.
Jak dlouho budeme muset čekat, než se i druzí stanou
pacifisty? Nelze to odhadnout, ale snad není utopickou
nadějí, že vliv obou momentů, kulturního postoje
a oprávněného strachu před následky budoucí války,
v dohledné době s válkami skoncuje. Jakými cestami či
oklikami k tomu dojde, nedovedeme odhadnout. Zatím
smíme říci: Vše, co podporuje rozvoj kultury, pracuje
též proti válce.

Srdečně Vás zdravím a prosím za prominutí, jestliže

Vás moje vývody zklamaly.
Váš
Sigm. Freud

(209)
 PSYCHOLOGIE MASY
A ANALÝZA
JÁ

I
Úvod

Protiklad individuální a sociální nebo kolektivní psy-

chologie, který nám na první pohled může připadat ve-
lice významný, ztrácí při podrobnějším zkoumání mno-
ho ze své vyhraněnosti. Individuální psychologie se sice
zaměřuje na jednotlivého člověka a sleduje, jakými ces-
tami se jednotlivec snaží dosáhnout ukojení svých pu-
dových hnutí, ale přitom se jen zřídka, jedině za urči-
tých výjimečných podmínek, ocitá v takové situaci, že
by nebrala zřetel na jeho vztahy k jiným jedincům.
V duševním životě jednotlivce hraje druhý člověk zcela
pravidelně určitou roli jako vzor, jako objekt, jako po-
mocník a jako protivník, a individuální psychologie je
tudíž od počátku současně i sociální psychologií v tom-
to rozšířeném, ale veskrze oprávněném smyslu.
Vztahy jednotlivce k jeho rodičům a sourozencům,
k erotickému objektu, k učiteli a k lékaři, tedy všechny
ty vztahy, které se doposud přednostně staly předmě-
tem psychoanalytického zkoumání, si mohou činit ná-
rok na to, aby byly hodnoceny jako jevy sociální, a stojí
pak v protikladu k určitým jiným procesům, které ozna-
čujeme jako narcistické a při nichž se pudové ukojení
vymyká vlivu jiných osob nebo se bez nich obejde. Pro-
tiklad mezi společenskými a narcistickými — Bleuler by
asi řekl autistickými — duševními akty spadá tedy ve-
skrze do sféry individuální psychologie samotné a nijak
se nehodí k tomu, aby ji vymezoval ve vztahu k psycho-
logii společenské nebo kolektivní.
V zmíněných vztazích k rodičům a sourozencům,
k milence, k příteli, učiteli a lékaři je jednotlivec vždyc-
ky jen pod vlivem jediné osoby nebo velmi malého po-
čtu osob, z nichž každá pro něho nabyla dalekosáhlého
významu. Nuže, stalo se zvykem, když se hovoří o soci-

(210)
ální nebo kolektivní psychologii, nechávat tyto vztahy
stranou a pojímat jako samostatný předmět zkoumání
současné ovlivnění jednotlivce velkým počtem osob,
s nimiž je něčím spjat, zatímco mu jinak v mnoha ohle-
dech mohou být cizí. Kolektivní psychologie studuje te-
dy jednotlivého člověka jakožto příslušníka kmene, ná-
roda, kasty, stavu, instituce nebo jako součást lidského
seskupení, které se v jisté době zorganizuje za určitým
účelem v masu. Po tomto přervání přirozené souvislosti
věcí bylo pak nasnadě pojímat jevy vyskytující se za
těchto zvláštních podmínek jako projevy jistého zvlášt-
ního, na nic dalšího nepřevoditelného pudu, pudu spole-
čenského — herd instinct, group mind —, který se v ji-
ných situacích nedostává k slovu. Můžeme nicméně na-
mítnout, že je nám zatěžko přisoudit číselnému momen-
tu tak velký význam, že by byl sám o sobě s to probou-
zet v lidském duševním životě určitý nový a jinak se
neuplatňující pud. Naše očekávání je tím orientováno
na dvě další možnosti: že totiž společenský pud nemusí
být žádným původním a nerozložitelným pudem a že
s počátky jeho formování se můžeme setkat v nějakém
užším kruhu, jako je třeba kruh rodiny.
Kolektivní psychologie, i když je teprve ve svých za-
čátcích, zahrnuje v současné době ještě nepřehlednou
spoustu jednotlivých problémů a staví badatele před
nesčetné úkoly, které zatím ještě nejsou ani navzájem
dobře rozlišené. Už samotné souhrnné zaregistrování
různých forem onoho procesu, kterým se kolektiv utvá-
ří, a popis psychických jevů, které se při nich projevují,
vyžadují, aby se na pozorování a vylíčení vynaložilo
mnoho úsilí, a daly už vzniknout bohaté literatuře. Kdo
tuto útlou knížečku srovná s rozsahem kolektivní psy-
chologie, bude už bez čehokoli dalšího s to odhadnout,
že se tu bude pojednávat jen o několika málo bodech
celé té tematiky. Skutečně také půjde jen o některé
otázky, na nichž má hlubinné bádání psychoanalýzy ob-
zvláštní zájem.

II
Le Bonovo vylíčení kolektivní duše

Místo abychom nejprve předestřeli nějakou definici,

zdá se účelnější začít poukazem na příslušnou jevovou

(211)
oblast a vyzvednout v ní některé obzvlášť nápadné
a charakteristické skutečnosti, na něž zkoumání může
navázat. Obojího dosáhneme výtahem z právem proslu-
lé knihy Le Bonovy Psychologie davů
Ujasněme si ještě jednou, oč běží: Jestliže by psycho-
logie, studující dispozice, pudová hnutí, motivy a úmysly
jednotlivého člověka a sledující, jak se promítají do je-
ho jednání a do jeho vztahů k nejbližším lidem, svoji
úlohu beze zbytku splnila a jestliže by všechny tyto
vztahy učinila průhlednými, měla by se pak náhle ocit-
nout před novým úkolem, který před ní stojí nevyřešen.
Musela by vysvětlit překvapující skutečnost, že tento
jednotlivec, který se pro ni stal pochopitelným, cítí, my-
slí a jedná za jistých podmínek zcela jinak, než se od
něho dalo očekávat, a tyto podmínky spočívají v jeho
zařazení do lidského seskupení, které nabylo povahy
„psychologické masy". Nuže, co je to „masa", co jí pro-
půjčuje schopnost ovlivňovat duševní život jednotlivce
tak rozhodujícím způsobem a v čem spočívá ona dušev-
ní změna, kterou jednotlivec pod jejím vlivem prodě-
lává?
Úkolem teoretické kolektivní psychologie je právě
podat odpověď na tyto tři otázky. Nejlepší způsob, jak
do ní vniknout, je zjevně vyjít od třetí z nich. Právě po-
zorování známé reakce jednotlivého člověka poskytuje
kolektivní psychologii její látku; každému pokusu o vy-
světlení musí zajisté předcházet popis toho, co má být
vysvětleno.
Přenechám nyní slovo Le Bonovi. Ten říká (str. 13):
„Na psychologické mase je nejzvláštnější toto: bez
ohledu na to, jakého druhu jsou individua, z kterých se
skládá, bez ohledu na to, jak podobný nebo nepodobný
je navzájem jejich způsob života, zaměstnání, jejich
charakter nebo jejich inteligence, samotná okolnost je-
jich přetvoření v masu působí, že mají jistou kolektivní
duši, která jim dává cítit, myslet a jednat zcela jinak, než
jak by každý z těchto jednotlivců cítil, myslel a jednal
sám o sobě. Existují ideje a city, které se vyskytují nebo
které se projevují činy jedině u individuí splývajících
v masu. Psychologická masa je jakousi provizorní byto-
stí skládající se z různorodých prvků, které se na oka-

1
Německý překlad Dr. Rudolf Eisler. druhé vydání 1912.

(212)
mžik navzájem spojily, podobně jako když buňky orga-
nismu vytvářejí svým spojením novou bytost se zcela
jinými vlastnostmi, než jaké měly jednotlivé buňky sa-
my o sobě."
Dovolíme si přerušovat Le Bonovo líčení vlastními
glosami, a tady připojíme tuto poznámku: Jestliže indi-
vidua splývají v mase v jediný celek, musí tu být zajisté
něco, co je navzájem spojuje, a právě toto pojítko by
mohlo být tím, co je pro masu charakteristické. Ale na
tuto otázku Le Bon neodpovídá, soustřeďuje pozornost
na změnu individua uvnitř masy a popisuje tuto změnu
výrazy, které jsou v plné shodě se základními předpo-
klady naší hlubinné psychologie.
(Str. 14.) „Je snadné konstatovat, v jaké míře se indivi-
duum patřící k mase liší od izolovaného individua, ale
méně snadné je odhalit příčiny této odlišnosti.
Mají-li se tyto příčiny alespoň do jisté míry odhalit, je
třeba připomenout si nejprve zjištění moderní psycho-
logie, že nevědomým jevům připadá převažující role
nejen v organickém životě, ale i tam, kde jde o funkce
intelektuální. Vědomý duševní život představuje ve
srovnání s duševním životem nevědomým jen zcela ne-
patrnou část. I nejjemnější analýza a nejpronikavější
pozorování dokáže odhalit jen malý počet vědomých 2
motivů psychického života. Naše vědomé akty vyplýva-
jí z určitého nevědomého základu, vytvořeného zejmé-
na dědičnými vlivy. Ten v sobě obsahuje četné stopy po
předcích, z nichž se utváří duše rasy. Za přiznanými mo-
tivy našich činů existují nepochybně utajené důvody,
které nepřiznáváme, ale za těmi jsou motivy ještě utaje-
nější, které vůbec ani neznáme. Většina našich každo-
denních počinů vyplývá ze skrytých motivů, které nám
unikají."
Ty rysy, které si jednotlivci osvojili ve svém indivi-
duálním životě, se v mase stírají, míní Le Bon, a tím
jednotlivci ztrácejí svoji osobitost. Do popředí vystupu-
je nevědomé, jež je dáno rasou, různorodé zaniká ve
stejnorodém. My bychom řekli, že psychická nadstavba,
která se u jednotlivců vyvinula tak rozmanitým způso-
bem, se odbourává, slábne, a že se odhaluje (nabývá

2
[Poznámka vydavatelů Ges. Werke: ve francouzském originálu stojí
„inconscients" (tedy „nevědomých").)

(213)
účinnosti) nevědomý základ, který má u všech stejný
ráz.
Tímto způsobem by se dospělo k jisté průměrné po-
vaze jednotlivců tvořících masu. Le Bon však shledává,
že se u nich objevují i nové vlastnosti, které předtím ne-
měli, a příčinu tohoto faktu hledá ve třech různých mo-
mentech.
(Str. 15.) „První z těchto příčin spočívá v tom, že
v mase jednotlivec získává už samotným faktem množ-
ství pocit nepřemožitelné moci, který mu dovoluje ho-
vět pudům, které by jinak, kdyby byl sám, nutně držel
na uzdě. K tomu bude mít nyní důvod o to méně, že při
anonymitě a z ní plynoucí nezodpovědnosti masy onen
pocit zodpovědnosti, kterým jsou jednotlivci stále
brzděni, zcela mizí."
Z našeho hlediska by nebylo třeba klást tak velkou
váhu na vynořování nových vlastností. Stačilo by nám
konstatovat, že jednotlivec se v mase ocitá v podmín-
kách, které mu dovolují odvrhnout vytěsnění svých ne-
vědomých pudových hnutí. Ony zdánlivě nové vlast-
nosti, které se pak u něho objevují, jsou právě projevy
tohoto nevědomí, které zahrnuje zajisté i dispozice
k veškerému zlu, jehož je lidská duše schopna; vymizení
svědomí nebo pocitu zodpovědnosti nepředstavuje za
těchto okolností pro naše chápání žádnou nesnáz. Tvr-
dili jsme už dávno, že jádrem takzvaného svědomí je
úzkost ze společenského odsudku, „sociální úzkost". 3
(Str. 16.) „K tomu, že se u mas projevují zvláštní rysy,
přispívá i druhá příčina, vzájemná nákaza, a ta určuje
zároveň i jejich zaměření. Nákaza představuje snadno
pozorovatelný, ale nevysvětlitelný jev, který je třeba
přiřadit k jevům hypnotické povahy, jež se stanou vzá-
pětí předmětem našeho studia. V davu je nakažlivý kaž-
dý pocit, každý způsob jednání, a to v míře tak vysoké,

3
Určitý rozdíl mezi názorem Le Bonovým a názorem naším vyplývá
z toho, že jeho pojem nevědomého se zcela nekryje s tím pojmem, z ja-
kého vychází psychonalýza. Le Bonovo nevědomí obsahuje především
nejhlubší rysy rasové psychiky, která pro individuální psychoanalýzu
vlastně nepadá v úvahu. Nepopíráme sice, že jádro našeho Já (Ono, jak
jsem je později pojmenoval), k němuž patří „archaické dědictví" lidské
duše, je nevědomé, ale rozlišujeme kromě toho ještě nevědomé ve
smyslu „vytěsněného", které se vyvinulo z určité části tohoto dědictví.
Tento pojem vytěsněného u Le Bona chybí.

(214)
že individuum velice snadno obětuje svůj osobní zájem
zájmu obecnému. To je schopnost, která se veskrze pří-
čí jeho přirozené povaze a kterou je člověk s to vyvi-
nout pouze jakožto součást masy."
Na této poslední větě založíme později jistou závaž-
nou hypotézu.
(Str. 16.) „Zvláštní okolnosti, které jsou vlastnostem
izolovaného individua zcela protikladné, jsou u indivi-
duí splývajících v masu vyvolávány i třetí a nejdůležitěj-
ší příčinou. Hovořím o sugestibilitě, a ona nákaza, o níž
jsme mluvili, je ostatně jejím účinkem.
K pochopení tohoto jevu je třeba připamatovat si jis-
té nové objevy fyziologie. Víme nyní, že člověk může
být pomocí různých procedur uveden do takového sta-
vu, že ztrácí veškerou svoji vědomou osobnost a je po-
slušen všech sugescí toho, kdo ho takto připravil o vě-
domí vlastní osobnosti, a že se pak dopouští i činů, jež
jsou k jeho povaze a k jeho zvyklostem v nejostřejším
protikladu. Nuže, velice pečlivá pozorování nasvědčují
tomu, že jednotlivec vhroužený po určitou dobu do lůna
nějaké aktivní masy se ocitá brzy — účinkem vlivů, kte-
ré z ní vyzařují, nebo následkem nějaké jiné neznámé
příčiny — ve zvláštním stavu, který se velice blíží oné
fascinaci, jaké pod vlivem hypnotizéra propadá hypno-
tizovaný . . . Vědomá osobnost zcela vymizela, vůle
a rozlišovací schopnost chybí, všechny city a myšlenky
se orientují směrem, který je určován hypnotizérem.
Přibližně takto vypadá i stav jednotlivce patřícího
k psychologické mase. Není si už vědom svých činů.
Tak jako u zhypnotizovaného jsou u něho určité schop-
nosti vyřazeny, ale jiné schopnosti se přitom mohou vy-
stupňovat do nejvyšší intenzity. Pod vlivem sugesce ho
bude nepotlačitelný pud mít k provedení určitých činů.
A proto prudké puzení je u mas ještě neodolatelnější
než u zhypnotizovaného, protože sugesce, která je pro
všechna individua táž, vzájemným účinkem vzrůstá."
(Str. 17.) „Hlavní rysy individua uvnitř masy jsou tu-
díž: vymizení vědomé osobnosti, převaha osobnosti ne-
vědomé, stejnosměrná orientace myšlenek a citů vlivem
sugesce a nákazy, tendence k okamžitému uskutečňová-
ní vsugerovaných myšlenek. Jednotlivec už není sebou
samým, stal se z něho bezvolný automat."
Reprodukoval jsem tento citát tak podrobně proto,

(215)
abych dotvrdil, že Le Bon prohlašuje stav individua
v mase skutečně za stav hypnotický, a ne že by ho snad
s hypnotickým stavem pouze srovnával. Nemáme tu
v úmyslu vznést žádnou námitku, chceme jen upozornit,
že obě poslední příčiny vyvolávající proměnu jednotliv-
ce v mase, nákaza a zvýšená sugestibilita, nejsou zjevně
navzájem rovnocenné, neboť nákaza má přece být prá-
vě také jistým projevem sugestibility. Zdá se nám také,
že účinky obou momentů nejsou v Le Bonově textu ni-
jak ostře odlišeny. Možná že jeho formulaci nejlépe po-
chopíme, když v nákaze budeme vidět působení jednot-
livých členů masy na sebe navzájem, zatímco ony jevy
sugesce uvnitř masy, které jsou stavěny na roveň jevům
hypnotického ovlivnění, poukazují na nějaký jiný zdroj.
Ale na jaký? Musíme pociťovat jako závažnou neúpl-
nost, že jednomu z hlavních článků tohoto přirovnání,
totiž oné osobě, která mase nahrazuje hypnotizéra, není
v Le Bonově vylíčení věnována žádná zmínka. Od toho-
to neobjasněného fascinujícího vlivu rozlišuje nicméně
nakažlivý účinek, kterým jednotlivci působí na sebe
navzájem a kterým je ona původní sugesce zesilo-
vána.
Ještě jedno závažné hledisko pro posuzování jednot-
livce splývajícího s masou: (Str. 17.) „Sama příslušnost
k organizované mase dále působí, že člověk sestupuje
na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže. Jako
jednotlivec byl možná vzdělaným tvorem, uvnitř masy
je barbarem, to znamená pudovou bytostí. Vyznačuje se
spontánností, prudkostí a také nadšením a heroismem
bytostí primitivních." Obzvláštní pozornost věnuje pak
ještě onomu snížení intelektuálního výkonu, k jakému
u jednotlivce dochází v důsledku splynutí s masou. 4
Nechrne nyní jednotlivce být a obraťme se k popisu
kolektivní duše masy, jak jej načrtává Le Bon. Není tu
jediný rys, jehož odvození a zařazení by psychoanalyti-
kovi činilo potíže. Le Bon nám sám ukazuje cestu tím,
že poukazuje na shodu s duševním životem primitivů
a dětí. (Str. 19.)
Masa je impulsívní, proměnlivá a vznětlivá. Je skoro

4
Srovnej Schillerovo distichon:
Každý je rozumný celkem, dokud je před tebou sám,
jsou-li však sdruženi, hlupáků dav je z nich rázem.

(216)
výlučně dirigována nevědomím. 5 Impulsy, kterým se
masa poddává, mohou být podle okolností šlechetné
nebo kruté, hrdinské nebo zbabělé, ale v každém přípa-
dě jsou tak imperativní, že se osobní momenty, ba ani
sebezáchovný zřetel nemohou uplatnit. (Str. 20.) Nic ne-
promýšlí předem. I když po určitých věcech vášnivě
touží, není tomu tak nikdy nadlouho, je neschopna trva-
lé vůle. Mezi svým přáním a uskutečněním toho, po čem
touží, nesnese žádný odklad. Má pocit všemohoucnosti,
pro jednotlivce uvnitř davu mizí pojem nemožnosti. 6
Masa je mimořádně ovlivnitelná a lehkověrná, je ne-
kritická, nic nepravděpodobného pro ni neexistuje. My-
slí v obrazech, jejichž vybavování se řídí jen asociacemi,
tak jak se u jednotlivce vynořují ve stavech volného
rozvíjení fantazie, a tyto obrazy nejsou žádnou rozumo-
vou instancí posuzovány z hlediska shody se skutečno-
stí. City masy jsou vždycky velice jednoduché a velice
přepjaté. Masa takto nezná ani pochybnost, ani nejisto-
tu.7
Zachází ihned do krajností, vyslovené podezření se
u ní okamžitě mění v nezvratnou jistotu, zárodek anti-
patie se přeměňuje v divokou nenávist. (Str. 32.)8
5
Výraz „nevědomí" je Le Bonem používán správně v onom popisném
smyslu, kdy neoznačuje pouze „vytěsněné".
6
Srovnej Totem und Tabu. ( G W IX; slov. Totem a labu. III. část,
Animismus. magie a všemohoucnost myšlenek.]
7
Při výkladu snů, kterým vděčíme zajisté za nejlepší poznatky o ne-
vědomém životě, se řídíme technickým pravidlem, že pochybnost
a nejistota má být při vyprávění snu ponechána stranou a každý prvek
zjevného snu má být brán jako stejně spolehlivý. Pochybnost a nejisto-
tu odvozujeme od vlivu cenzury, které je snová práce podrobena, a dr-
žíme se předpokladu, že primární snové myšlenky pochybnost a nejisto-
tu jakožto kritický výkon neznají. Jakožto obsahy se přirozené mohou
v denních zbytcích vedoucích ke snu vyskytovat zrovna tak jako cokoli
jiného. (Víz Traumdeutung, 7. vyd. 1922, str. 386. [čes. Výklad snů. kap.
VII, A. GW II —III, 536].)
8
Stejné vystupňování všech citových hnutí do extrému a bez jakékoli
míry patří i k afektivitě dítěte a objevuje se znovu v snovém životě, kde
se dík tomu, že v nevědomí převládá izolace jednotlivých citových hnu-
tí. lehká zlost z předchozího dne projeví jako přání smrti provinilé oso-
bě nebo kde se náznak nějakého pokušení promění v popud k zločinné-
mu činu, který sen zobrazí. Hezkou poznámkou komentoval tuto sku-
tečnost Dr. Hanns Sachs: „To, co nám sen odhalil, pokud jde o vztahy
k přítomnosti (realitě), chceme pak vyhledat i ve vědomí a nesmíme se
divit, jestliže nestvůra, kterou jsme viděli zvětšujícím sklem analýzy, se
nám tu ukáže jako nepatrný nálevník." (Viz Traumdeutung, 7. vyd. 1922,
str. 457.) [Hanns Sachs. Traumdeutung und Menschenkenntnis, 1912.]

(217)
 Když masa má takto sama sklon ke všem extrémům,
je také přístupna jedině nadměrným vzruchům. Kdo na
ni chce zapůsobit, nemá zapotřebí své argumenty nijak
logicky zvažovat, musí věci malovat nejvýraznějšími
obrazy, přepínat a opakovat ustavičně totéž.
Protože masa není na pochybách, pokud jde o to, co
je pravdivé nebo nepravdivé, a má přitom vědomí své
velké síly, je právě tak netolerantní jako důvěřivá vůči
autoritě. Respektuje sílu, a dobrotou, která pro ni před-
stavuje jen jakýsi druh slabosti, se nechá ovlivnit jen
v nevelké míře. To, co vyžaduje od svých hrdinů, je síla,
ba dokonce násilnictví. Chce být ovládána a ujařmena
a svého pána se chce bát. Protože v podstatě je veskrze
konzervativní, je v ní hluboký odpor ke všem novotám
a ke každému pokroku a neomezená úcta k tradici. (Str.
37.)
Má-li být správně posouzena mravní úroveň mas, je
třeba vzít v úvahu, že v pospolitém bytí příslušníků ma-
sy odpadají všechny individuální zábrany a že všechny
kruté, brutální, destruktivní instinkty, které v jednotlivci
dřímají jako pozůstatek pravěku, procítají k volnému
ukojení. Ale masy jsou také pod vlivem sugesce schop-
ny význačných výkonů odříkání, nezištnosti a oddanosti
nějakému ideálu. Zatímco u izolovaného individua je
osobní prospěch víceméně jedinou pohnutkou, u mas
hraje jen zřídka převládající roli. Lze mluvit o jistém
mravním zušlechtění jednotlivce působením masy
(str. 39). Zatímco intelektuální výkon masy je vždy hlu-
boko pod intelektuálním výkonem jednotlivce, může je-
jí etické chování tuto úroveň zrovna tak značně převy-
šovat, jako klesnout hluboko pod ni.
Na oprávněnost ztotožňování kolektivní duše s duší
primitivů vrhají jasné světlo některé další rysy Le Bo-
novy charakteristiky. U mas mohou existovat vedle se-
be a snášet se spolu nejprotikladnější ideje, aniž by je-
jich logický rozpor vedl ke konfliktu. Totéž se ale děje
v nevědomém duševním životě jednotlivců, dětí a neu-
rotiků, jak psychoanalýza už dávno prokázala. 9
9
U malého dítěte přetrvávají například ambivalentní citové postoje
vůči nejbližším osobám dlouhou dobu vedle sebe, aniž se opačné posto-
je ruší navzájem ve svých projevech. Když pak konečně dojde mezi
oběma ke konfliktu, bývá tento konflikt často vyřešen tím způsobem, že
dítě změní objekt a jedno z ambivalentních hnutí přesune na objekt ná-

(218)
 Masa dále podléhá opravdu magické moci slov, která
v kolektivní duši vyvolávají nejstrašnější bouře a mo-
hou na ni mít i konejšivý účinek (str. 74). „S rozumem
a argumenty se nelze proti jistým slovům a formulím
pustit v boj. Stačí pronést je tváří v tvář masám se
zbožnou úctou, a rázem jsou tváře naplněny respektem
a hlavy se sklánějí. Mnozí na ně pohlížejí jako na pří-
rodní síly nebo nadpřirozené mocnosti." (Str. 75.) Připo-
meňme tady jen tabu vztahující se u primitivů na jména
a magické síly, které jsou pro ně spojeny s jmény
a slovy.10
A konečně: masy nepoznaly nikdy žízeň po pravdě.
Vyžadují iluze, kterých se nejsou s to vzdát. Ireálné má
u nich vždy přednost před reálným, neskutečné je ovliv-
ňuje skoro zrovna tak silně jako skutečné. Mají viditel-
ně sklon nedělat mezi obojím žádný rozdíl (str. 47).
Tuto převahu fantazijního života a iluze nesené ne-
splněnou tužbou jsme rozpoznali jako rozhodující fak-
tor v psychologii neuróz. Shledali jsme, že pro neuroti-
ky neplatí prostá objektivní realita, nýbrž realita psy-
chická. Hysterický symptom je založen na fantazii, a ni-
koli na opakování skutečného prožitku, nutkavě neuro-
tické vědomí viny se zakládá na faktu zlého předsevzetí,
které nikdy nebylo realizováno. Ano, podobně jako ve
snu a v hypnóze ustupuje v duševní činnosti masy ově-

hradní. Také z anamnézy neurotického onemocněni dospělého člověka

se můžeme dovědět, že potlačené hnutí často dlouhou dobu přetrvává
v nevědomých nebo i vědomých fantaziích, jejichž obsah přirozeně pří-
mo odporuje převládající tendenci, aniž tento protiklad vede k tomu. že
by Já proti tomu, co zavrhlo, nějak zasáhlo. Fantazie je po jistou dobu
tolerována, až potom naráz, zpravidla následkem jejího vystupňované-
ho afektivního obsazení, vznikne mezi ní a Já konflikt se všemi svými
následky.
V průběhu vývoje od dítěte k zralému dospělému člověku dochází
vůbec k stále dalekosáhlejší integraci osobnosti, k sjednocování jednot-
livých pudových hnutí a cílových orientací, jež se v ní vyvinuly nezávisle
na sobě. Analogický proces v oblasti sexuálního života známe už dávno
jakožto sjednocení všech sexuálních pudů v definitivní genitální organi-
zaci. (Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie, 1905, [GW V. čes. Tři po-
jednání k sexuální teorii. Vybrané spisy III}) Že při integraci Já může
docházet ke stejným poruchám jako při sjednocení libida, ukazují četné
dobře známé příklady, jako třeba příklad přírodovědců, kteří si uchova-
li víru v bibli, a jiné. Různé možnosti pozdějšího rozpadu Já představují
zvláštní kapitolu psychopatologie.
10
Viz Totem a tabu.

(219)
řování reality do pozadí oproti síle afektivně obsaze-
ných toužebných hnutí.
To, co Le Bon říká o vůdcích mas, je méně vyčerpá-
vající a nedává tak zřetelně prosvítat zákonitým rysům.
Soudí, že jakmile jsou živoucí bytosti v jistém počtu
spojeny, ať už jde o stádo zvířat nebo o lidský dav, pod-
řizují se instinktivně autoritě nějakého vůdce (str. 86).
Masa je poslušné stádo, které nikdy nedokáže žít bez
pána. Má takovou potřebu poslouchat, že se instinktiv-
ně podřizuje každému, kdo se povýší na jejího pána.
Jestliže potřeba masy vychází takto vstříc vůdci, ten
musí nicméně této potřebě odpovídat svými osobními
vlastnostmi. Musí být sám fascinován nějakou silnou ví-
rou (v určitou ideu), aby byl s to probouzet víru v mase,
musí mít pevnou, imponující vůli, kterou od něho neroz-
hodná masa přejímá. Le Bon pak pojednává o různých
druzích vůdců a o prostředcích, jimiž na masu působí.
Vcelku odvozuje význam vůdců z idejí, pro které jsou
sami fanaticky zaujati.
Těmto idejím stejně jako vůdcům samým připisuje
nadto tajuplnou, neodolatelnou moc, kterou označuje
výrazem „prestiž". Prestiž je druh nadvlády, jakou si nás
podmaňuje nějaký jednotlivec, nějaké dílo nebo nějaká
idea. Ochromuje veškerou naši schopnost kritiky a na-
plňuje nás úžasem a úctou. Je prý s to vyvolávat pocit
podobný fascinaci vyvolané hypnózou (str. 96).
Rozlišuje dále získanou či uměle vytvořenou prestiž
a prestiž osobní. Zdrojem první je u osob jméno, bohat-
ství, vážnost, u názorů, uměleckých děl a podobných vě-
cí tradice. Protože prestiž ve všech případech poukazu-
je do minulosti, k pochopení tohoto tajuplného vlivu
mnoho nepřispěje. Osobní prestiž je vlastní nemnoha
osobám, které se díky ní stávají vůdci, a působí, že je
všechno poslouchá jakoby účinkem jakéhosi magnetic-
kého kouzla. Každá prestiž závisí nicméně i na úspěchu
a neúspěchy vedou k její ztrátě (103).
Čtenář nenabude dojmu, že role vůdce a zdůraznění
prestiže byly u Le Bona uvedeny s tak skvěle podaným
vylíčením kolektivní duše masy v správný soulad.

(220)
 III
Jiná hodnocení kolektivního duševního života

Použili jsme Le Bonova líčení k úvodnímu výkladu,

protože se v zdůraznění nevědomého duševního života
v tak velké míře shoduje s naší vlastní psychologií. Nyní
však musíme dodat, že žádné z tvrzení tohoto autora
nepřináší vlastně něco nového. Všechno, co říká snižují-
cího o škodlivých projevech kolektivní duše masy, bylo
už před ním právě tak určitě a právě tak nepřátelsky ře-
čeno i jinými a je od nejstarších dob literatury shodně
opakováno mysliteli, státníky i básníky." Obě teze, kte-
ré obsahují nejdůležitější názory Le Bonovy, teze o ko-
lektivním ochromení intelektuálního výkonu a teze
o vystupňování afektivity v mase, byly krátce předtím
formulovány Sighelem. 12 V podstatě zbývají jako něco
vlastního samotnému Le Bonovi jen ony dva aspekty,
zřetel k nevědomí a srovnání s duševním životem primi-
tivů, a i ty byly přirozeně zmíněny často už před ním.
Ale nejen to, popis a hodnocení kolektivní duše, jak
je prezentují Le Bon a ostatní, nezůstaly také ušetřeny
kritických námitek. Není pochyby, že všechny ty před-
tím popsané jevy masové psychiky byly správně vypo-
zorovány, ale lze rozpoznat také jiné projevy, jejichž
účinek je přímo protikladný a z nichž musí být vyvoze-
no daleko vyšší hodnocení kolektivní duše.
Také Le Bon byl ochoten přiznat, že mravní úroveň
masy může být za určitých okolností vyšší než mravní
úroveň jednotlivců, z kterých se skládá, a že jedině ko-
lektivy jsou schopny vysoké nezištnosti a oddanosti.
(Str. 38.) „Zatímco u izolovaného individua je osobní
prospěch víceméně jedinou pohnutkou, u mas jen zříd-
ka hraje převládající roli."
Jiní poukazují na to, že normy mravnosti předepisuje
jednotlivci vůbec teprve společnost, zatímco jedinec
těmto vysokým požadavkům zpravidla není s to plně

11
Srovnej text a seznam literatury v díle: B. Kraškovic jun.. Die Psy-
chologie der Kollektivitaten. Z chorvatštiny do němčiny přeložil Sieg-
mund von Posavec. Vukovar 1915.
12
Viz Walter Moede. Die Massen- und Sozialpsychologie im krili-
schen Ûberhlick, Zeitschrift fur pädagogische Psychologie und experi-
mentelle Pädagogik [Meumann a Scheibner], XVI, 1915.

(221)
dostát. Anebo že se ve výjimečných situacích v určitém
kolektivu vyvíjí fenomén nadšení, který umožnil nejvel-
kolepější kolektivní výkony.
Pokud jde o výkonnost intelektuální, zůstává sice fak-
tem, že velké a rozhodující výkony myšlenkové práce,
závažné objevy a nová řešení mohou být podány jen
jednotlivcem, který pracuje o samotě. Ale také kolek-
tivní duše je schopna geniálních duchovních výtvorů,
jak ukazuje především sám jazyk, a dále lidová píseň,
folklór a jiné kreace. A nadto zůstává otázkou, zač
všechno jednotlivý myslitel vděčí podnětům masy,
v které žije, a zda je něčím víc než dovršitelem určité
duševní práce, na níž se současně podíleli i ostatní.
Vidíme-li tyto naprosté protiklady, zdá se zajisté, že
práce v oboru kolektivní psychologie nemůže vyústit
v žádný výsledek. Je však snadné najít nadějnější vý-
chodisko. Pod pojem „mas" byly pravděpodobně zahr-
nuty velice různé formace, které je třeba navzájem odli-
šit. Pozorování Sigheleho, Le Bona a jiných se vztahují
na masy krátkodobého charakteru, které vznikají
náhlým shluknutím různorodých jednotlivců spojených
nějakým přechodným zájmem. Je nepopiratelné, že je-
jich líčení bylo ovlivněno rysy revolučních mas, zvláště
z doby Velké francouzské revoluce. Opačná tvrzení vy-
cházejí z hodnocení oněch stabilních mas nebo spole-
čenství, v nichž lidé tráví svůj život a které nacházejí
ztělesnění v společenských institucích. Masy prvního
druhu se vytvářejí na podkladě těchto posledních, po-
dobně jako se krátké, ale vysoké vlny připojují k dlou-
hým přílivovým pohybům moře.
McDougall, který ve své knize The Group Mindn vy-
chází z téhož výše zmíněného rozporu, nachází jeho ře-
šení v momentu organizace. V nejjednodušším případě,
říká, nemá masa (group) vůbec žádnou organizaci, nebo
jen takovou, jež sotva zasluhuje zmínky. Takovou masu
označuje jako dav (crowd). Přiznává nicméně, že není
snadné, aby se seskupil dav lidí, aniž by se v něm utvoři-
ly alespoň prvopočátky nějaké organizace, a že mnohé
základní skutečnosti kolektivní psychologie se dají ob-
zvlášť snadno rozpoznat právě na těchto jednoduchých
masách (str. 22). Má-li se z těchto náhodně shluklých

13
Cambridge, 1920.

(222)
příslušníků nějakého lidského davu vytvořit něco jako
masa v psychologickém smyslu, je nezbytnou podmín-
kou, aby tito jednotlivci měli navzájem něco společné-
ho, nějaký společný zájem na určité věci, stejné citové
zaměření v jisté situaci a (já bych dodal: následkem to-
ho) jistou míru schopnosti navzájem se ovlivňovat. (So-
me degree of reciprocal influence between the members
of the group. Str. 23.) Čím silnější jsou tyto společné
momenty (this mental homogeneity), tím snadněji se
z jednotlivců vytváří psychologická masa a tím nápad-
nější jsou projevy „kolektivní duše".
Nejpozoruhodnějším a zároveň nejzávažnějším je-
vem při vytváření masových seskupení je pak vystupňo-
vání afektivity (exaltation or intensification of emoti-
on), k němuž dochází u každého jednotlivce (str. 24).
Lze říci, míní McDougall, že za jiných podmínek afekty
lidí sotva narůstají do takové výše, jak k tomu může do-
cházet v mase, a pro zúčastněné je to oblažující zážitek,
když se takto bez omezení oddávají svým vášním a při-
tom splývají s masou, ztrácejí pocit svého individuální-
ho ohraničení. Tento strhující účinek na jednotlivce vy-
světluje McDougall tím, co označuje jako „principle of
direct induction of emotion by way of the primitive
sympathetic response" (str. 25), to znamená onou nám
už známou citovou nákazou. Skutečnost je taková, že
vnímané znaky nějakého afektivního stavu jsou s to vy-
volat u vnímajícího automaticky týž afekt. Toto auto-
maticky působící puzení se stává o to silnějším, čím vět-
ší je počet osob, na kterých je týž afekt současně pozo-
rovatelný. Potom je u jednotlivce kritika umlčena a ten
se poddá témuž afektu. Přitom ale sám stupňuje vzruše-
ní ostatních, kteří na něj předtím zapůsobili svým vli-
vem, a takto se afektivní náboj jednotlivců zvyšuje vzá-
jemnou indukcí. Uplatňuje se tu nepopiratelně cosi jako
nutkání přizpůsobit se ve svém chování ostatním, zůstat
v souladu s množstvím. Hrubší a jednodušší citová hnutí
mají větší vyhlídku, že se takovýmto způsobem v mase
rozšíří (str. 39).
Tento mechanismus afektivního stupňování je pod-
porován ještě některými dalšími vlivy vycházejícími
z masy. Masa působí na jednotlivce dojmem neomeze-
né moci a nepřekonatelného nebezpečí. Zaujala na oka-
mžik místo celé lidské společnosti, jež je nositelkou au-

(223)
tority, jejíchž trestu se človek obával a kvůli níž si uložil
tak četné zábrany. Je zjevně riskantní dostat se s ní do
rozporu a člověk je v bezpečí, když se řídí příkladem,
který vidí kolem dokola, když tedy případně dokonce
„vyje s vlky". V poslušnosti vůči nové autoritě smí do-
konce vyřadit z činnosti svoje dřívější „svědomí" a pod-
dat se přitom lákání určitého zisku slasti, kterého uvol-
něním svých zábran jistě dosáhne. Není to tedy celkem
nic tak pozoruhodného, když vidíme, že jednotlivec
v mase dělá nebo schvaluje věci, od nichž by se za
svých obvyklých životních podmínek odvrátil, a může-
me dokonce pojmout naději, že tímto způsobem osvět-
líme kousek té temnoty, kterou bývá zvykem překrývat
tajuplným slůvkem „sugesce".
Tezi o kolektivním zbrzdění inteligence v mase ani
McDougall neodporuje (str. 41). Říká, že menší inteli-
gence stahují inteligentnější na svoji úroveň. Větší inte-
ligence jsou ve své aktivitě ochromeny, protože stupňo-
vání afektivity vytváří obecně nepříznivé podmínky pro
správnou duševní práci, dále i proto, že jednotlivci jsou
masou zastrašeni a jejich myšlenková práce neprobíhá
svobodně, a protože u každého jednotlivce je vědomí
zodpovědnosti za jeho výkon oslabené.
Celkový soud o psychickém výkonu jednoduché, „ne-
organizované" masy nevyznívá u McDougalla nijak
příznivěji než u Le Bona. Taková masa je (str. 45): ve-
skrze vznětlivá, impulsívní, vášnivá, vrtkavá, nedůsled-
ná, nerozhodná a přitom ve svých činech schopná kraj-
ností, přístupná jen nejhrubším vášním a jednodušším
citům, mimořádně sugestibilní, lehkomyslná ve svých
úvahách, ukvapená ve svých soudech, vnímavá jen pro
nejprostší a nejneúplnější úsudky a argumenty, snadno
ovladatelná a zviklatelná, bez sebevědomí, sebeúcty
a pocitu zodpovědnosti, ale ochotná nechat se svým vě-
domím síly strhnout ke všem zločinům, jaké můžeme
očekávat jen od nějaké absolutní a nezodpovědné moci.
Chová se tedy spíš jako nevychované dítě nebo jako
vášnivý a bez dozoru ponechaný divoch v nějaké jemu
cizí situaci; v nejhorších případech je její počínání spíš
počínáním smečky divokých zvířat než lidských bytostí.
Protože McDougall staví chování vysoce organizo-
vaných mas do protikladu k chování zde vylíčenému,
budeme obzvláště dychtiví dovědět se, v čem tato orga-

(224)
nizace spočívá a jakými momenty je vytvářena. Autor
vypočítává patero takovýchto „principal conditions"
pro pozvednutí duševního života masy na vyšší úroveň.
První základní podmínkou je jistá míra kontinuity
v existenci masy. Tato kontinuita může být materiální
nebo formální, první v případě, že v mase setrvávají
delší dobu tytéž osoby, druhá pak, jestliže se uvnitř ma-
sy utvoří určitá postavení, která jsou přidělována na-
vzájem se vystřídávajícím osobám.
Druhou podmínkou je, že se v jednotlivci patřícím
k mase utvořila určitá představa o povaze, funkci, výko-
nech a nárocích masy, takže se z toho může pro něho
vyvinout citový vztah k jejímu celku.
Třetí podmínkou je, že masa je uvedena ve vztah k ji-
ným, jí podobným, ale v některých bodech se od ní pře-
ce jen odlišujícím masovým formacím, tím způsobem
třeba, že s nimi soupeří.
Čtvrtou podmínkou je, že masa má své tradice, zvyk-
losti a instituce, zvláště takové, které se týkají vzájem-
ného vztahu jejích příslušníků.
Pátá podmínka je, že v mase existuje určité rozčleně-
ní, které se projevuje specializací a diferenciací výkonů
připadajících jednotlivcům.
Splněním těchto podmínek jsou podle McDougalla
psychické nevýhody masových formací odstraněny.
Proti kolektivnímu snížení inteligenčního výkonu se lze
chránit tím, že řešení intelektuálních úkolů je mase od-
ňato a vyhrazeno k ní patřícím jednotlivcům.
Zdá se nám, že podmínka, kterou McDougall označil
jako „organizaci" masy, může být s větším oprávněním
popsána jiným způsobem. Úkol tkví v tom, dát mase
právě ony vlastnosti, které byly charakteristické pro in-
dividuum a které u něho byly zformováním masy zlikvi-
dovány. Neboť individuum mělo právě — vně primitiv-
ní masy — svoji kontinuitu, své sebevědomí, svoje tradi-
ce a zvyklosti, svůj zvláštní pracovní výkon a zařazení,
a zůstávalo odlišeno od jiných individuí, s kterými sou-
peřilo. Svým vřazením do „neorganizované" masy tuto
svoji osobitost na nějaký čas ztratilo. Jestliže tedy spa-
třujeme cíl v tom, aby masa byla vybavena atributy in-
dividua, připomene se nám podnětná poznámka W.
Trottera, 14 který v tendenci k vytváření mas vidí biolo-

14
Insticts of the Herd in Peace and War, London 1916.

(225)
gickou návaznost na mnohobuněčnost všech vyšších or-
ganismů. 15

IV
Sugesce a libido

Vyšli jsme ze základní skutečnosti, že u jednotlivce

uvnitř masy dochází často pod jejím vlivem k hluboké
proměně jeho duševní činnosti. Jeho afektivita se mimo-
řádně vystupňovává, jeho intelektuální výkon je znatel-
ně omezen, přičemž oba procesy směřují zjevně k při-
způsobení jiným jednotlivcům tvořícím masu; tohoto
výsledku může být dosaženo, jen když se uvolní pudové
zábrany charakterizující každého jednotlivce a když se
každý vzdá toho, co je v jeho sklonech čistě osobního.
Bylo nám řečeno, že tyto mnohdy nežádoucí účinky
mohou být alespoň zčásti odvráceny určitou vyšší „or-
ganizací" mas, ale základní fakt kolektivní psychologie,
vyjádřený onou dvojí tezí o stupňování afektů
a o zbrzdění myšlenkové aktivity v primitivní mase, tím
nebyl popřen. Náš zájem se teď zaměřuje na to, aby-
chom pro tuto duševní proměnu jednotlivce v mase na-
šli psychologické vysvětlení.
Racionální momenty, jako výše zmíněné zastrašení
jednotlivce, tedy působení jeho sebezáchovného pudu,
k plnému objasnění pozorovaných jevů zjevně nestačí.
To, co nám autoři prací o sociologii a o psychologii mas
jinak předkládají jako vysvětlení, je vždycky totéž,
i když pod měnícími se názvy: kouzelné slůvko sugesce.
U Tardeho se jí říkalo napodobování, ale musíme dát
za pravdu jinému autorovi, který upozorňuje, že napo-
dobování spadá pod pojem sugesce, že představuje prá-
vě její následek. 16 U Le Bona bylo všechno, co je na
těchto společenských jevech překvapivého, převedeno
na dva faktory, na vzájemnou sugesci jednotlivců a na
prestiž vůdce. Ale prestiž se projevuje zase jen tím, že
15
V protikladu k jinak chápavé a bystré kritice Hanse Kelsena [Ima-
go VIII/2, 1922] nemohu souhlasit s tím, že by takové pojetí přisuzující
„kolektivní duši" určitou organizaci znamenalo její hypostazování, čili
že by se jí tím přiznávala jakási nezávislost na duševních pochodech
probíhajících v jednotlivci.
16
Brugeilles, L'essence du phénomène social: La suggestion. Revue
philosophique XXV. 1913.

(226)
je s to vyvolávat sugesci. U McDougalla jsme mohli mít
po jistou dobu dojem, že jeho princip „primární afektiv-
ní indukce" umožňuje bez předpokladu sugesce se obe-
jít. Ale při bližším přezkoumání musíme přece jen kon-
statovat, že tento princip neříká nic jiného než ona zná-
má tvrzení o „napodobení" nebo „nákaze", jedině s roz-
hodnějším důrazem na moment afektivní. Že v nás exi-
stuje, jestliže pozorujeme u druhého znaky nějakého
afektivního stavu, takováto tendence propadnout témuž
afektu, je sice nepochybné, ale jak často jí úspěšně čelí-
me, afektu se nepoddáme a reagujeme mnohdy zcela
protikladným způsobem! Proč se tedy v mase této ná-
kaze pravidelně podvolujeme? Bude opět nutno říci, že
tím, co nás nutí podřídit se této tendenci k napodobová-
ní, je sugestivní vliv masy, že právě on v nás příslušný
afekt indukuje. Ostatně i jinak se u McDougalla se su-
gescí rovněž setkáme; slyšíme od něho zrovna tak jako
od ostatních: masy se vyznačují obzvláštní sugestibili-
tou.
Jsme takto připravováni na to, abychom přijali tvrze-
ní, že sugesce (správněji sugestibilita) je zkrátka dále
neredukovatelný prafenomén, určitá základní skuteč-
nost lidského duševního života. Takového názoru byl
i Bernheim, jehož podivuhodným produkcím jsem při-
hlížel v roce 1889. Vzpomínám si ale také, jak se ve mně
tehdy vzmáhala jistá neujasněná opozice proti této ty-
ranii sugesce. Když se na nějakého pacienta, který ne-
projevoval dost poddajnosti, křiklo: „Co to vyvádíte?
Vous vous contresuggestionnez!", „Bráníte se protisuges-
cí!", tak jsem si říkal, že tohle je zjevné bezpráví a násilí.
Ten člověk má přece na protisugesci rozhodně právo,
když se někdo pokouší podrobit si ho sugerováním.
Můj odpor vzal později na sebe podobu nesouhlasu
s tím, že sugesce, která všechno vysvětlovala, by se sa-
ma měla obejít bez vysvětlení. Opakoval jsem si v sou-
vislosti s ní onu starou žertovnou otázku:

Kryštof nesl Krista

a Kristus nesl celý svět
Na čem to stál přitom Kryštof,
můžeš mi povědět?17
17
Konrád Richter. Der deutsche St Christoph, Berlin 1896. Acta Ger-
manica V, 1.

(227)
 Christophorus Christum, sed Christus sustulit orbem:
Constiterit pedibus die ubi Christophorus?

Když se nyní po asi třicetileté přestávce znovu dostá-

vám k záhadě sugesce, shledávám, že se na tom nic ne-
změnilo. Jedna jediná výjimka, která právě svědčí o vli-
vu psychoanalýzy, neubírá zajisté tomuto tvrzení na
platnosti. Vidím, že se vynakládá obzvláštní péče na to,
aby byl pojem sugesce správně formulován, aby se tedy
ustálila určitá konvence při používání tohoto označe-
ní,18 a to není nijak zbytečné, neboť toto slovo se začíná
užívat v stále širší míře s vágním významem a bude br-
zy označovat každé libovolné ovlivnění, tak jako v an-
gličtině, kde to suggest, suggestion odpovídá našim slo-
vům „navrhnout", „podnítit". Ale pokud jde o podstatu
sugesce, to znamená o podmínky za jakých dochází
k ovlivňování bez dostatečného logického odůvodnění,
věci se nijak nevyjasnily. Nevyhnul bych se úkolu dolo-
žit toto tvrzení analýzou literatury posledních třiceti let,
ale upustím od toho, protože je mi známo, že je v mé
blízkosti připravován zevrubný průzkum, který si vyty-
čil právě tento úkol. l8a
Místo toho se pokusím použít k objasnění psycholo-
gie mas pojmu libido, který nám prokázal tak dobré
služby při studiu psychoneuróz.
Libido je výraz z nauky o afektivitě. Označujeme jím
energii takových pudů, které mají co dělat se vším tím,
co lze shrnout pod pojmem láska, energii, kterou pojí-
máme — i když toho času není měřitelná — jako kvan-
titativní veličinu. Jádro toho, co pro nás slovo láska oz-
načuje, tvoří přirozeně to, co se obecně nazývá láskou
a co bývá opěvováno básníky, pohlavní láska s cílem
pohlavního spojení. Neodlučujeme však od něho to, co
se i jinak na názvu láska podílí, na jedné straně sebelás-
ku, na druhé straně lásku rodičovskou a lásku dětí k ro-
dičům, přátelství a obecnou lásku k lidem, zrovna tak
jako oddanost platící konkrétním předmětům
i abstraktním idejím. Cítíme se k tomu oprávněni, neboť
nás psychoanalytické zkoumání poučilo, že všechny ty-

18
Tak třeba u McDougalla v „Journal of Neurology and Psychopa-
thology", vol. 1, čís. 1, květen 1920: A note on suggestion.
,8a
[Dodatek z roku 1924:] Tato práce se pak bohužel neuskutečnila.

(228)
to citové sklony jsou výrazem týchž pudových tendencí,
jaké mezi pohlavími pudí k pohlavnímu spojení, při-
čemž v jiné situaci bývají sice od tohoto sexuálního cíle
odvráceny nebo přinuceny zdržovat se jeho dosažení,
ale uchovávají si přitom přece jen dost ze své původní
podstaty, aby jejich totožnost zůstala rozpoznatelná
(sebeobětavost, snaha o přiblížení).
Soudíme tedy, že slovem „láska" v jeho mnohostran-
ném významu jazyk vytvořil veskrze oprávněný sou-
hrnný pojem a že nemůžeme udělat nic lepšího než vzít
ho za základ i pro své vědecké rozbory a popisy. Tímto
rozhodnutím vyvolala psychoanalýza bouři rozhořčení,
jako kdyby se provinila jakousi svévolnou novotou. Ale
když pojímá lásku v takovémto „rozšířeném" smyslu,
psychoanalýza nevytvořila nic originálního. „Eros" filo-
zofa Platona se ve svém původu, funkci a ve svém vzta-
hu k pohlavní lásce dokonale kryje s energií pudící
k milování, s libidem psychoanalýzy, jak v jednotlivo-
stech doložili Nachmansohn a Pfister, 19 a když apoštol
Pavel v proslulém listu Korintským nade vše velebí lás-
ku, chápe ji jistě v témž „rozšířeném" smyslu,20 z čehož
vyplývá jedině poučení, že svoje velké myslitele lidé ne-
berou vždycky vážně, i když je údajně velice obdivují.
Tyto pudy lásky jsou v psychoanalýze podle svého
hlavního rysu a podle svého původu označovány jako
pudy sexuální. Většina „vzdělanců" pociťovala toto po-
jmenování jako urážku a pomstila se za ni tím, že psy-
choanalýzu na oplátku zahrnula výtkou „pansexualis-
mu". Tomu, kdo sexualitu pokládá za něco pro lidskou
přirozenost zahanbujícího a ponižujícího, nic zajisté ne-
brání, aby se uchýlil k vznešenějším výrazům eros
a erotika. Byl bych tak mohl sám od začátku učinit a byl
bych si tím ušetřil mnoho odporu vůči svým tvrzením.
Ale nechtěl jsem to udělat, protože nerad dělám ústup-
ky zbabělosti. Člověk nemůže vědět, kam až ho tato
cesta dovede; povolí napřed v slovech a pak ponenáhlu
i ve věci samé. Nemohu uznat, že by v tom byla nějaká
zásluha, když se někdo za sexualitu stydí; řecké slovo
19
Nachmansohn, Freuds Libidotheorie verglichen mit der Eroslehre
Platos, Intern. Zeitschr. f. Psychoanalyse, III, 1915; Pfister, tamtéž VII,
1921.
20
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych ne-
měl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon" atd.

(229)
eros, které má pohoršlivost zmírnit, není přece konec
konců ničím jiným než překladem našeho slova láska,
a celkem vzato, kdo dovede čekat, žádné ústupky dělat
nepotřebuje.
Zkusíme to tedy s předpokladem, že vztahy lásky
(neutrálně vyjádřeno: citové vazby) tvoří i podstatu ko-
lektivní duše masy. Připomeňme si, že o těch u našich
autorů není řeč. Co by jim odpovídalo, je zjevně skryto
za zástěnou sugesce. Svoje očekávání opíráme přede-
vším o dvě letmo se vynořující myšlenky. Za prvé, že
masa je zřejmě udržována pohromadě nějakou silou.
Které síle by však bylo možno tento účinek připsat spíš
než erotu, který všechno ve světě sjednocuje? Za druhé,
že člověk má dojem, když se jednotlivec v mase vzdává
své osobitosti a poddává se sugesci druhých, že to dělá
proto, poněvadž v něm existuje potřeba být spíše ve
shodě s nimi než v protikladu k nim, tedy snad přece
„z náklonnosti" k nim.

V
Dvě umělé masové formace: církev a armáda

Připomeňme si z morfologie mas, že lze rozlišit velice

různé druhy masových formací a při jejich utváření pro-
tichůdné směry. Existují masy velice pomíjivé a masy
v nejvyšší míře trvalé; homogenní, skládající se ze stej-
norodých individuí, a nehomogenní; přirozené a uměle
vytvořené, jejichž soudržnost má za předpoklad také
vnější tlak; masy primitivní a masy vnitřně členěné, vy-
soce organizované. Ale z důvodů, které nemůžeme ještě
plně objasnit, bychom rádi přisoudili obzvláštní význam
určitému rozlišení, kterému naši autoři věnují spíš po-
zornost příliš malou; mám na mysli rozdíl mezi masami
bez vůdce a masami, které vůdce mají. A v dokonalém
protikladu k obvyklé praxi si za východisko svého
zkoumání nezvolíme nějakou relativně jednoduchou
masu, nýbrž začneme s ním u masových formací vysoce
organizovaných, trvalých, uměle vytvářených. Nejzají-
mavějšími příklady takových formací jsou církev, spole-
čenství věřících, a armáda, vojsko.
Církev a armáda jsou uměle vytvářené masy, to zna-
mená, že se vyvíjí určitý vnější tlak, aby byly uchráněny

(230)
před rozpadem 2 1 a aby se zabránilo změnám v jejich
struktuře. Jednotlivec zpravidla není dotazován, jestli
do nějaké takové masové formace chce vstoupit, nebo
to není ponecháno jemu na vůli; pokus o vystoupení
z ní je zpravidla stíhán či přísně trestán, anebo je vázán
na zcela určité podmínky. Proč tyto společenské útvary
mají zapotřebí tak zvláštních zabezpečovacích opatře-
ní, to zůstává toho času zcela stranou našeho zájmu.
Naši pozornost poutá jen ta okolnost, že na těchto vy-
soce organizovaných, před rozpadem takto chráněných
masových formacích se dají velice zřetelně rozpoznat
jisté souvislosti, které jsou jinde daleko zahalenější.
V církvi — za vzor můžeme s výhodou zvolit církev
katolickou — stejně jako v armádě platí přes všechnu
rozdílnost obou formací tatáž fikce (iluze), že je tu v če-
le někdo — v katolické církvi Kristus, v armádě voje-
vůdce — , kdo všechny jednotlivce masy miluje stejnou
láskou. Na této iluzi všechno závisí; kdyby se nechala
padnout, církev zrovna tak jako armáda by se okamžitě
rozpadly, pokud by to jen vnější tlak dovolil. U Krista
je tato stejná láska předmětem výslovné výpovědi: Co-
koliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných
bratří, mně jste učinili. Vůči jednotlivcům věřící masy
zaujímá vztah dobrotivého staršího bratra, je pro ně
náhražkou otce. Všechny požadavky kladené na jednot-
livce se odvozují od této Kristovy lásky. Církev prostu-
puje jistý demokratický rys, právě proto, že před Kris-
tem jsou si všichni rovni, všichni mají stejný podíl na
jeho lásce. Není to bez hlubokého důvodu, že se vyzdvi-
huje podobnost křesťanské obce s rodinou a že se věřící
označují jako bratři v Kristu, to znamená bratři skrze
lásku, kterou k nim Kristus chová. Je mimo pochybu, že
vazba každého jednotlivce na Krista je i příčinou vaz-
by, která je spojuje navzájem. Něco podobného platí
i o armádě; vojevůdce je otcem, který všechny své vojá-
ky stejně miluje, a proto jsou navzájem kamarády. Voj-
sko se od církve strukturálně odlišuje v tom, že je vy-
tvářeno stupňovitou skladbou takovýchto mas. Každý
setník je jakoby vojevůdcem a otcem svého oddílu, kaž-
dý poddůstojník vojevůdcem a otcem své čety. Podo-

21
Zdá se, že vlastnosti „stability" a „umělého zformování" u mas spa-
dají v jedno nebo spolu alespoň vnitřně souvisejí.

(231)
bná hierarchie je sice vybudována i v církvi, nehraje
v ní však tutéž ekonomickou roli, protože Kristu lze
připisovat více vědění o jednotlivcích a více péče o ně
než lidskému vojevůdci.
Proti tomuto pojetí libidinózní struktury armády bu-
de právem namítnuto, že tu nenašly žádné místo ideje
vlasti, národní slávy a jiné další, které jsou pro sou-
držnost armády tak významné. Odpověď zní, že to je ji-
ný, ne už tak jednoduchý případ masové vazby, a jak
ukazují příklady velkých vojevůdců, Caesara, Valdštej-
na, Napoleona, takovéto ideje nejsou pro existenci ar-
mády nepostradatelné. O možné náhradě vůdce něja-
kou vůdčí ideou a o vztazích mezi obojím pojednáme
v krátkosti později. Zanedbání tohoto libidinózního
faktoru v armádě, i tehdy, když není jediným účinným
faktorem, představuje, jak se zdá, nejen teoretický ne-
dostatek, ale i praktické nebezpečí. Pruský militarismus,
který byl zrovna tak nepsychologický jako německá vě-
da, musel asi udělat tuto zkušenost ve velké světové vál-
ce. Válečné neurózy, které rozkládaly německou armá-
du, byly ostatně z velké části rozpoznány jako protest
jednotlivce proti roli, která mu byla v armádě přiřčena,
a na základě sdělení E. Simmela 22 je možno tvrdit, že
právě to, že prostý vojín zakoušel v chování svých na-
dřízených nedostatek lásky, zaujímalo mezi motivy one-
mocnění přední místo. Při správnějším hodnocení toho-
to libidinózního nároku by byly pravděpodobně fantas-
tické přísliby 14 bodů amerického prezidenta 23 nedošly
tak snadno víry a onen velkolepý nástroj by se byl ně-
meekým stratégům nerozpadl v rukou.
Všimněme si, že v obou těchto uměle vytvářených
masách je každý jednotlivec libidinózně vázán na jedné
straně na vůdce (na Krista, na vojevůdce), na druhé
straně pak na ostatní jednotlivce patřící k mase. Jaký je
vzájemný vztah obou těchto vazeb, jestli jsou stejnoro-
dé a rovnocenné, a jak by měly být psychologicky po-
psány, to musíme přenechat pozdějšímu zkoumání. Už
nyní si však troufáme vyslovit lehkou výtku našim au-

22
Kriegsneurosen und Psychisches Trauma, Můnchen 1918.
23
[„14 bodů" Woodrowa Wilsona, vyhlášených 8. 1. 1918, obsahovalo
hlavni myšlenky (jež později vedly k založení Společnosti národů) k za-
chování světového míru a ochraně svrchovanosti všech států.]

(232)
torům, že význam vůdce pro psychologii masy dostateč-
ně nezhodnotili, zatímco my jsme se dík tomu, co jsme
zvolili za první objekt našeho zkoumání, ocitli v situaci
příznivější. Máme dojem, jako bychom byli na správné
cestě, která může objasnit hlavní jev kolektivní psycho-
logie, nesvobodu jednotlivce v mase. Jestliže u jednotli-
vce existuje tak vydatná citová vazba v dvojím směru,
nebude pro nás těžké, vyvodit z tohoto vztahu onu po-
zorovanou změnu a omezení jeho osobnosti.
Týmž směrem, k představě, že podstata masy tkví
v libidinózních vazbách, které se v ní vytvářejí, pouka-
zuje i fenomén paniky, který se dá nejlépe studovat na
masách vojenských. Panika vzniká, když se taková ma-
sa začne rozkládat. Je charakterizována tím, že žádný
rozkaz nadřízených už nedochází sluchu a každý se sta-
rá sám o sebe bez ohledu na ostatní. Vzájemné vazby
přestaly a uvolňuje se obrovská, nesmyslná úzkost. I ta-
dy bude pochopitelně opět nasnadě námitka, že věci se
mají spíše obráceně, že totiž úzkost sama vzrostla nato-
lik, že se mohla prosadit navzdory všem ohledům a vaz-
bám. McDougall (str. 24) použil dokonce případu pani-
ky (ovšem nikoli paniky vojenské) jako vzorového pří-
kladu vystupňování afektu nákazou (primary inducti-
on), na které klade takový důraz. Ale tento racionalis-
tický způsob vysvětlování se tu přece jen zcela míjí cí-
lem. Je třeba právě vysvětlit, proč úzkost narostla do
tak obrovských rozměrů. Příčinu nelze vidět ve veliko-
sti nebezpečí, neboť je možné, že tatáž armáda, která
nyní propadá panice, přestála předtím stejně velká
i větší nebezpečí bezvadným způsobem, a patří přímo
k podstatě paniky, že není v žádném poměru k hrozící-
mu nebezpečí a propuká často z nejnicotnějších podně-
tů. Když se jednotlivec v panické úzkosti začne starat
o sebe na vlastní pěst, svědčí to o jeho poznání, že vy-
mizely ony afektivní vazby, které pro něho až dotud ne-
bezpečí snižovaly. A protože tváří v tvář nebezpečí sto-
jí nyní sám, jeví se mu ovšem plným právem větší. Věci
se tedy mají tak, že panická úzkost předpokládá uvol-
nění libidinózní struktury masy a je oprávněnou reakcí
na ně, a nikoli obráceně, že by libidinózní vazby masy
zanikly účinkem úzkosti z nebezpečí.
Tyto poznámky nijak neodporují tvrzení, že úzkost
v mase vzrůstá indukcí (nákazou) do obrovských roz-

(233)
měrů. McDougallovo pojetí dokonale vystihuje přípa-
dy, kdy nebezpečí je reálně veliké a kdy v mase neexis-
tují žádné silné citové vazby, a takovéto podmínky jsou
dány, když například v nějakém divadle nebo zábavním
podniku vypukne požár. Poučný je však právě případ,
o kterém jsme se zmínili výše a kterého jsme využili pro
své účely, že totiž nějaký vojenský útvar propadne pa-
nice v okamžiku, kdy nebezpečí nijak nepřevýšilo obvy-
klou a často dobře snášenou míru. Nesmíme zajisté oče-
kávat, že by význam, v jakém se používá slova „panika",
byl zřetelně vymezený a jednoznačný. Někdy se tak oz-
načuje každá masová úzkost, jindy zase i úzkost jednot-
livce, jestliže přesahuje všechnu míru, a často se zdá, že
toto označení je vyhrazeno pro případy, kdy propuknu-
tí úzkosti není podněcující příčinou dostatečně zdůvod-
něno. Jestliže pojímáme slovo „panika" ve smyslu maso-
vé úzkosti, můžeme poukázat na jistou dalekosáhlou
analogii. U jednotlivce je úzkost vyvolávána buďto veli-
kostí nebezpečí nebo přerušením citových vazeb (libidi-
nózních obsazení); druhým případem je případ neuro-
tické úzkosti. 24 Právě tak i panika vzniká buďto vystup-
ňováním všem společného nebezpečí, anebo vymizením
citov< vazeb, které masu drží pohromadě, a tento
druhý případ je analogický úzkosti neurotické. (Srv. my-
šlenkově bohatou a trochu fantastickou stať Bély v. Fel-
szeghy: Panik und Pankomplex, „Imago", VI, 1920.)
Jestliže se panika popisuje jako jeden z nejzřetelněj-
ších výrazů kolektivní psychiky, „group mind", tak jako
to dělá McDougall (I.e.), dojde se k paradoxnímu závě-
ru, že kolektivní duše masy likviduje při jednom ze
svých nejnápadnějších projevů sebe samu. Je mimo ja-
koukoli pochybu, že panika znamená rozklad masy, má
za následek vymizení všech ohledů, které jednotlivci
tvořící masu berou jinak jeden na druhého.
Typický podnět k vypuknutí paniky odpovídá takto
způsobu, jakým je zobrazen v Nestroyově parodii Heb-
belova dramatu Judita a Holofernes. Tam jeden bojov-
ník zvolá: „Vojevůdce ztratil hlavu", a nato se Asyřané
dají na útěk. Nějaká forma ztráty vůdce, selhání víry

24
Viz Vorlesungen, XXV [GW XI; čes. Přednášky k úvodu do
psychoanalýzy, in: Vybrané spisy 1}

(234)
v něho vede i při neměnícím se nebezpečí k propuknutí
paniky; spolu s vazbou na vůdce mizí — zpravidla —
i vzájemné vazby jednotlivců vytvářejících masu. Masa
se rozpadne v prach jako boloňská lahvička, které se
ulomí špička.
Rozklad masy náboženské není tak snadno pozoro-
vatelný. Před nedávnem se mi dostal do rukou jeden an-
glický román pocházející z katolických kruhů a doporu-
čovaný londýnským biskupem, s názvem When it was
dark25 který obratně, a jak se domnívám, výstižně líčil
právě takovouto možnost a její následky. Román vy-
práví, jako by šlo o současnou událost, že se jakémusi
spiknutí nepřátel Kristovy osoby a křesťanské víry po-
daří zařídit, aby v Jeruzalémě byla objevena hrobka
s nápisem, v němž Josef z Arimatie vyznává, že Kristo-
vu mrtvolu z pietních důvodů třetí den po jejím pohřbe-
ní tajně z hrobu odstranil a pochoval na tomto místě.
Tím je konec s Kristovým zmrtvýchvstáním a s jeho
božskou přirozeností, a důsledkem tohoto archeologic-
kého objevu je otřesení evropské kultury a neobyčejný
přírůstek všech násilných činů a zločinů, který vymizí,
teprve když se podaří komplot falšovatelů odhalit.
To, co se tady objevuje při předpokládaném rozkladu
náboženské víry, není úzkost, k níž chybí příslušná po-
hnutka, ale bezohledné a nepřátelské impulsy vůči dru-
hým, které se do té doby dík stejné lásce Kristově ne-
mohly projevit. 26 Vně této vazby zůstávají však i během
Kristovy vlády ti jednotlivci, kteří nepatří k společen-
ství víry, kteří ho nemilují a nejsou jím milováni; proto
musí i náboženství, které se nazývá náboženstvím lásky,
být tvrdé a necitelné vůči těm, kteří se k němu nehlásí.
V podstatě je zajisté každé náboženství takovýmto ná-
boženstvím lásky pro všechny, kteří jsou jeho účastníky,
a každé má blízko ke krutosti a nesnášenlivosti vůči
těm, kdo k němu nepatří. Ať už to člověku připadá
osobně jakkoli zatěžko, nesmí to věřícím nijak moc vy-
týkat; nevěřící a lhostejní to mají v tomto bodě psycho-
logicky o tolik lehčí! Jestliže se tato nesnášenlivost dnes

25
[Když bylo tma, 1903; autor C. Ranger Gull vydal knihu pod pseu-
donymem Guy Thorne.]
26
Srovnej s tím vysvětlení podobných jevů po zániku zemské panov-
nické autority u P. Federna, Die vaterlose Gesellschaft, Wien 1919.

(235)
už neprojevuje tak surově a krutě jako v dřívějších sto-
letích, je z toho sotva možno vyvozovat, že se mravy li-
dí zmírnily. Příčinu je daleko spíš třeba hledat v nepopi-
ratelném zeslábnutí náboženských citů a na nich závis-
lých libidinózních vazeb. Jestliže na místo této nábožen-
ské vazby nastoupí nějaká jiná masová vazba, jak se to
nyní, zdá se, daří vazbě socialistické, vyvine se vůči těm,
kdo zůstanou vně, táž nesnášenlivost jako ve věku ná-
boženských bojů, a kdyby někdy mohly rozdíly vědec-
kých názorů nabýt pro masy podobného významu, opa-
koval by se týž výsledek i při této motivaci.

VI
Další úkoly a pracovní směry

Zkoumali jsme doposud dvě umělé masové formace

a shledali jsme, že jsou ovládány citovými vazbami dvo-
jího druhu, z nichž jedna, totiž vazba na vůdce, se zdá
být — alespoň v těchto případech — základnější než
druhá, vzájemná vazba jednotlivců patřících k mase.
Nuže, pokud jde o morfologii mas, bylo by toho
k zkoumání a k popisování ještě mnoho. Bylo by třeba
vyjít od zjištění, že pouhé nakupení lidí není ještě žád-
nou masou, pokud se v něm nevytvořily příslušné vaz-
by, ale muselo by se přitom přiznat, že v libovolném
nakupení lidí se tendence k vytvoření psychologické
masy uplatní velmi snadno. Bylo by nutno věnovat po-
zornost rozmanitým více nebo méně stabilním masám,
které vznikají spontánně, a studovat podmínky jejich
vzniku a jejich rozpadu. Především by nás zaujal rozdíl
mezi masami, které mají vůdce, a masami bez vůdce.
Šlo by o to, jestli masy s vůdcem nejsou původnější
a úplnější, jestli u ostatních mas nemůže být vůdce na-
hrazen nějakou ideou, nějakým abstraktním pojmem,
jak k tomu tvoří přechod už náboženské masy, jejichž
hlavou je určitá neprokazatelná bytost, a jestli tutéž ná-
hradní funkci není s to plnit nějaká společná tendence,
nějaké přání, které může být mnoha lidem společné.
Toto abstraktum by se pak zase mohlo více či méně do-
konale ztělesnit v osobě jakéhosi sekundárního vůdce,
a z tohoto vztahu mezi ideou a vůdcem by vyplývaly
zajímavé různosti. Vůdce nebo vůdčí idea by se mohly

(236)
uplatňovat také, aby se tak řeklo, negativním způso-
bem; nenávist vůči určité osobě nebo instituci by mohla
mít podobně sjednocující účinek a vyvolávat podobné
citové vazby jako pozitivní náklonnost. Vyvstává pak
také otázka, jestli je vůdce pro povahu masy skutečně
nepostradatelný, a všelijaké další otázky.
Ale všechny tyto problémy, které jsou eventuálně
zčásti probírány i v literatuře věnované psychologii ma-
sy, nebudou s to odvést náš zájem od základních psy-
chologických problémů, které pro nás vyvstávají v sou-
vislosti s její strukturou. Zaujme nás především určitá
úvaha, která by nás, jak se zdá, mohla dovést nejkratší
cestou k důkazu, že tím, co masu charakterizuje, jsou
právě libidinózní vazby.
Myslíme na to, jaké jsou obecně vzato afektivní po-
stoje lidí k sobě navzájem. Podle proslulého Schopen-
hauerova podobenství o mrznoucích dikobrazech ne-
snáší žádný z nich příliš důvěrnou blízkost druhého. 27
Jak psychoanalýza dosvědčuje, skoro každý dlouho-
dobější důvěrný vztah mezi dvěma osobami — manžel-
ský vztah, přátelství, vztah rodičů k dětem a dětí k rodi-
čům 28 — hromadí v sobě usazeniny odmítavých, nepřá-
telských pocitů, které unikají vnímání jen dík vytěsnění.
Nezahaleněji se to projevuje, když se majitel firmy há-
dá se svým společníkem a když každý podřízený reptá
na svého nadřízeného. Zrovna tak je tomu, i když lidé
vytvářejí větší seskupení. Kdykoli se uzavřením sňatku
spřízní navzájem dvě rodiny, pokládá se každá z nich
oproti druhé za lepší nebo vznešenější. Každé ze dvou
sousedních měst se stane druhému závistivým soupe-
řem; každý nepatrný kanton shlíží na sousední zemičku
s pohrdáním. Kmeny, které jsou si nejpříbuznější, se

27
„Společnost dikobrazů se jednoho chladného zimního dne hleděla
semknout hodně dohromady, aby se vzájemným teplem chránili před
zmrznutím. Nicméně brzy začali navzájem pociťovat svoje bodliny, což
je pak zase od sebe oddálilo. Když je nato potřeba tepla donutila opět
se k sobě přiblížit, opakoval se i onen druhý bolestný pocit, takže byli
mezi tímto dvojím utrpením postrkováni sem a tam, až našli určitou
mírnou vzdálenost, v které to mohli nejlépe vydržet." (Parerga und Pa-
ralipomena, II. díl, XXXI., Gleichnisse und Parabeln.)
28
Snad s jedinou výjimkou, kterou představuje vztah matky k synovi,
založený na narcismu; ten není narušován žádnou pozdější rivalitou a je
zesilován určitým náběhem k sexuální objektní volbě.

(237)
navzájem odpuzují, Jihoněmec nesnáší Severoněmce,
Angličan všemožně pomlouvá Skota, Španěl opovrhuje
Portugalcem. To, že při větších rozdílech vzniká těžko
překonatelný odpor, odpor galského plemene proti
Germánům, Árijce proti Semitovi, bělocha vůči lidem
barevné pleti, nás už přestalo udivovat.
Když nepřátelská hnutí směřují vůči osobám jinak
milovaným, mluvíme o citové ambivalenci a vysvětluje-
me si tento případ — jistě příliš racionalisticky — zá-
jmovými konflikty, k nimž se právě při takových důvěr-
ných vztazích naskýtají četné podněty. V nezahaleně
vystupujících antipatiích a nechutích vůči cizím lidem
v naší blízkosti můžeme rozpoznat výraz sebelásky,
narcismu, který usiluje o své sebestvrzení a chová se
tak, jako kdyby výskyt určité odchylky od vlastního in-
dividuálního zformování znamenal i kritiku těchto fo-
rem a požadavek jejich přetvoření. Proč se tak velká
citlivost soustředila právě na tyto jednotlivosti vzájem-
né diferenciace, nevíme; je ale nepopiratelné, že se
v tomto chování lidí projevuje určitá pohotovost k ne-
návisti, agresivita, jejíž původ je neznámý a v které by-
chom byli nakloněni spatřovat cosi elementárního. 29
Ale veškerá tato nesnášenlivost mizí, dočasně nebo
trvale, v důsledku zformování masy a uvnitř jejích hra-
nic. Pokud masová formace trvá nebo v okruhu, který
zahrnuje, chovají se jednotlivci tak, jako kdyby byli na-
vzájem stejní, snášejí svéráznost druhého, cítí se mu
rovni a nepociťují vůči němu žádný odpor. Takové
omezení narcismu může být podle našich teoretických
názorů vyvoláno jen jediným faktorem, libidinózní vaz-
bou na jiné osoby. Sebelásce staví hráz jedině láska
k něčemu vnějšímu, láska k objektům. 30 Vynoří se ihned
otázka, jestli společenství zájmů už samo o sobě a bez
jakéhokoli libidinózního přídavku nevede nutně
k snášenlivosti vůči druhému a k ohledu na něj. Na tuto
námitku odpovíme, že k trvalému omezení narcismu ta-
29
V nedávno (1920) uveřejněném spisku Za hranicemi principu slasti
[Jenseits des Lustprinzips] jsem se pokusil spojit polaritu lásky
a nenávisti s předpokládaným protikladem životních pudů a pudů smrti
a identifikovat sexuální pudy jako nejěistší představitele právě oněch
prvních, pudů života.
30
Viz stať Zur Einfuhrung des Narzissmus. 1914 [ G W X; čes. K uve-
dení narcismu. Vybrané spisy III}

(238)
kovýmto způsobem přece jen nedochází, protože tato
tolerance nevydrží déle než bezprostřední prospěch,
který člověk čerpá ze spolupráce druhého. Ale praktic-
ký význam této sporné otázky je menší, než by se snad
soudilo, neboť zkušenost ukázala, že se v případě vzá-
jemné spolupráce vytvářejí mezi soudruhy pravidelně
i libidinózní vazby, které vztah mezi nimi prodlužují i za
hranice toho, co přináší výhodu, a fixují jej. V společen-
ských vztazích lidí dochází k témuž jevu, jaký psychoa-
nalytické bádání zná už z vývojových proměn individu-
álního libida. Libido se přimyká k ukájení základních
životních potřeb a volí si za své první objekty osoby,
které jsou na něm zúčastněny. A tak jako u jednotlivce,
působila i ve vývoji celého lidstva jako kulturní faktor
navozující obrat od egoismu k altruismu jedině láska.
A to jak pohlavní láska k ženě se všemi z ní vyplývající-
mi popudy chovat se šetrně k tomu, co ženě bylo milé,
tak desexualizovaná, sublimovaně homosexuální láska
k jinému muži, která navázala na společnou práci.
Když tedy v mase dochází k omezování narcistické
sebelásky, jaké se mimo její okruh neuplatňuje, je to
přesvědčivý poukaz na to, že podstata procesu, kterým
masa vzniká, tkví v nových libidinózních vazbách mezi
jejími příslušníky.
Nyní se tedy ale náš zájem upne k otázce, jakého
druhu jsou tyto vazby uvnitř masy. V psychoanalytické
teorii neuróz jsme se doposud zabývali skoro výlučně
jen objektní vazbou takových erotických pudů, které
sledují ještě přímé sexuální cíle. O takové sexuální cíle
zjevně uvnitř masy jít nemůže. Máme tu co dělat s ero-
tickými pudy, které jsou odvedeny od svých původních
cílů, ale které se proto neprosazují s energií o nic menší.
Nuže, jevy odpovídající odvrácení pudu od jeho sexuál-
ního cíle jsme pozorovali už i v rámci obvyklých sexu-
álních obsazení objektů. Popsali jsme je jakožto stupně
zamilovanosti a rozpoznali jsme, že k nim dochází na
úkor Já dané osoby. Na tyto jevy zamilovanosti obrátí-
me teď soustavnější pozornost, v odůvodněném očeká-
vání, že u nich odhalíme rysy, které lze přenést i na
vazby vznikající v masových formacích. Kromě toho
bychom však chtěli také zjistit, jestli onen druh obsaze-
ní objektu, jaký známe z pohlavního života, představuje
jediný způsob citové vazby na druhou osobu, nebo jestli
máme brát v úvahu i jiné takové mechanismy. Z psy-

(239)
choanalýzy se skutečně dovídáme, že existují ještě i jiné
mechanismy citové vazby, takzvané identifikace, nedo-
statečně poznané a obtížně popsatelné procesy, jejichž
zkoumání nás teď na jistou dobu odvede od tématu psy-
chologie masy.
Vil
Identifikace
Identifikaci známe v psychoanalýze jako nejranější
projev citové vazby na jinou osobu. Hraje určitou roli
v prehistorii oidipovského komplexu. Malý chlapec
projevuje obzvláštní zájem o svého otce, chtěl by se
stát a být takovým jako on, a nastoupit po všech strán-
kách na jeho místo. Řekněme klidně: volí si otce za svůj
ideál. Toto chování nemá nic společného s pasivním či
femininním postojem k otci (a k muži vůbec), je spíše po-
výtce mužské. Snáší se velice dobře s oidipovským
komplexem, který právě pomáhá připravovat.
Současně s touto identifikací s otcem, ba možná už
předtím, začalo se u chlapce vyvíjet patřičné objektní
obsazení opěrného typu, jehož objektem je matka. Pro-
jevují se tedy pak u něho dvě psychologicky rozdílné
vazby, ve vztahu k matce veskrze sexuální obsazení ob-
jektu, ve vztahu k otci identifikace s příkladnou osobou.
Obě vazby existují určitou dobu vedle sebe, aniž se na-
vzájem ovlivňují nebo si překážejí. V důsledku nezadr-
žitelně pokračujícího sjednocování duševního života se
konečně setkají, a tímto splynutím vzniká normální oi-
dipovský komplex. Chlapec zjišťuje, že mu u matky
otec stojí v cestě; jeho identifikace s otcem dostává nyní
nepřátelské zabarvení a vyúsťuje v přání nahradit otce
i u matky. Identifikace je právě od počátku ambivalent-
ní, může se právě tak obrátit ve výraz něžnosti jako
v přání druhého odstranit. Projevuje se jako produkt
první orální fáze libidinózní organizace, v níž si dítě ce-
něný objekt své touhy přivtělovalo snědením a přitom
jej jako takový ničilo. Kanibal utkvívá, jak známo, na
tomto bodě; své přátele miluje k sežrání, a nepožírá ty,
které nemůže mít nějakým způsobem rád.31

31
Viz Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie [ G W V; čes. Tři pojedná-
ní k teorii sexuality, in: Vybrané spisy III] a Abraham: Untersuchungen
iiberdie friiheste prägenitale Entwicklungsstufe der Libido, Intern. Zeit-
schr. f. Psychoanalyse, IV, 1916, také jeho Klinische Beiträge zur Psycho-
analyse, Intern. Psychoanalyt. Bibliothek, sv. 10, 1921.

(240)
 Osud této identifikace s otcem se později snadno
ztratí z očí. Může se pak stát, že dojde k převrácení oi-
dipovského komplexu, že chlapec zaujme femininní po-
stoj, při kterém se mu otec stává objektem, od něhož
očekávají uspokojení přímé sexuální pudy, a v tomto
případě se identifikace s otcem stala předchůdnou fází
objektní vazby na otce. Totéž platí s odpovídajícími
změnami také pro malou dcerušku.
Rozdíl mezi takovou identifikací s otcem a volbou ot-
ce za objekt se dá snadno vyjádřit jednoduchou formulí.
V prvním případě je otec tím, čím by chlapec chtěl být,
ve druhém případě tím, co by chtěl mít. Jde tedy o roz-
díl spočívající v tom, jestli se vazba týká Já jako subjek-
tu, anebo jeho objektu. První případ je možný i před
jakoukoli volbou objektu. Daleko obtížnější je názorně
vystihnout tento rozdíl z metapsychologického hledis-
ka. Rozpoznáváme pouze, že identifikace směřuje k to-
mu, utvářet vlastní Já podobně jako ono druhé Já, které
bylo přijato za „vzor".
Při tvorbě neurotických příznaků nacházíme identifi-
kaci vpletenou do složitějších souvislostí. Malé děvčát-
ko, případ, na který se teď chceme soustředit, vyprodu-
kuje stejný chorobný symptom jako jeho matka, napří-
klad týž trýznivý kašel. K tomu může dojít různými
způsoby. Buďto jde o identifikaci, která vyplývá z oidi-
povského komplexu a která znamená nepřátelské přání
matku nahradit, a symptom vyjadřuje objektní lásku
k otci; realizuje nástup na místo matky způsobem, který
je ovlivněn vědomím viny: chtěla jsi být matkou, teď jsi
jí alespoň v utrpení. To je pak úplný mechanismus hys-
terické tvorby symptomů. Anebo je symptom shodný se
symptomem milované osoby (tak jako například Dora
v „Zlomku analýzy případu hysterie" 32 imituje kašel ot-
cův): potom můžeme situaci popsat jedině tak, že identi-
fikace nastoupila namísto volby objektu, že se objektní
volba regresí zmínila v identifikaci. Slyšeli jsme už, že
identifikace je nejranější a nejpůvodnější formou citové
vazby; v podmínkách tvorby symptomu, tedy v podmín-
kách vytěsnění a vlády mechanismů nevědomí, se často
stává, že volba objektu se opět zvrací v identifikaci, že
tedy Já bere na sebe vlastnosti objektu. Pozoruhodné je.
že při těchto identifikacích Já kopíruje v jednom přípa-

32
[Bruchstiick einer Hysterie-Analyse, 1905. GW V.]

(241)
dě osobu nemilovanou, ale ve druhém osobu milova-
nou. Musí nám být také nápadné, že v obou případech
je identifikace dílčí a v nejvyšší míře omezená, že přejí-
má jen jediný rys objektu.
Existuje ještě třetí, obzvlášť častý a významný případ
tvorby symptomů, kdy objektní vztah ke kopírované
osobě nehraje při identifikaci vůbec žádnou roli. Když
například v penzionátu jedna z dívek dostane od člově-
ka, kterého potají miluje, dopis, který vzbudí její žárli-
vost a na nějž reaguje hysterickým záchvatem, pak se
na některé z jejích přítelkyň, které o věci vědí, tento
záchvat přenese, jak říkáme, psychickou infekcí. Jde tu
o mechanismus identifikace na základě možnosti a přá-
ní ocitnout se v stejné situaci. Ostatní by také chtěly mít
nějaký tajný milostný poměr a přijímají pod vlivem vě-
domí viny i s tím spojené utrpení. Bylo by nesprávné
tvrdit, že si symptom přivlastňují ze soucitu. Naopak,
soucit vzniká teprve z identifikace, a důkazem toho je
fakt, že k takovéto infekci nebo imitaci dochází i za
okolností, kdy lze mezi oběma osobami předpokládat
ještě méně předchozí sympatie, než kolik jí normálně
bývá mezi přítelkyněmi z penzionátu. Jedno Já postřeh-
lo u druhého Já významnou analogii v jednom určitém
bodě, u našeho příkladu v stejné citové dispozici, na to
navazuje identifikace v tomto bodě a pod vlivem pato-
genní situace se tato identifikace přesouvá na symptom
vytvořený oním druhým Já. Identifikace prostřednic-
tvím symptomu stává se takto znakem pro určitý spo-
lečný rys obou Já, který má zůstat vytěsněný.
Poučení, které jsme načerpali z těchto tří pramenů,
můžeme shrnout v tom smyslu, že identifikace je za prvé
původní formou citové vazby na objekt, že se z ní za
druhé regresivním pochodem stává náhražka za něja-
kou libidinózní objektní vazbu, dík jakési introjekci ob-
jektu do vlastního Já, a za třetí, že může vzniknout ve
vztahu k osobě, která není objektem sexuálních pudů,
při každém novém postřehu nějakého společného rysu.
Čím závažnější je tento společně sdílený rys, tím větší
vyhlídku na úspěch musí mít tato dílčí identifikace, kte-
rá takto představuje počátek nové vazby.
Nyní už tušíme, že vzájemná vazba jednotlivců patří-
cích k mase má povahu právě takovéto identifikace na
základě závažného společného afektivního postoje,

(242)
a můžeme se domnívat, že tímto společným rysem je
vazba na vůdce. Jiné tušení nám napovídá, že jsme pro-
blém identifikace zdaleka nevyčerpali, že tu stojíme
před oním jevem, který psychologie označuje jako „vci-
ťování" a který má největší podíl'na našem porozumění
pro to, co přesahuje sféru vlastního Já, tedy pro jiné
osoby. Ale chceme se tu omezit jen na nej bezprostřed-
nější afektivní účinky identifikace a jejich význam pro
náš intelektuální život hodláme rovněž ponechat stra-
nou.
Psychoanalytické zkoumání, které už příležitostně
zaútočilo i na obtížnější problémy psychóz, nám bylo
s to odhalit identifikaci i v některých jiných případech,
které nejsou bez dalšího přístupné našemu porozumění.
Proberu tu podrobně dva z těchto případů, které nám
poslouží jako materiál pro naše další úvahy.
Geneze mužské homosexuality je ve velké řadě pří-
padů takováto: Mladý muž byl neobvykle dlouho a ne-
obvykle silně fixován ve smyslu oidipovského kom-
plexu na svoji matku. Konečně nadejde po prodělané
pubertě přece jen doba, kdy má matku zaměnit za jiný
sexuální objekt. Tu pak dojde k náhlému obratu; mladík
svoji matku neopustí, nýbrž identifikuje se s ní, přemě-
ňuje se v ni a hledá nyní objekty, které mu mohou na-
hradit vlastní Já a které může právě tak milovat a pečo-
vat o ně, jako to předtím sám zakusil od matky. Toto je
hojně se vyskytující proces, který může být potvrzen,
jak často jen si budeme přát, a to ovšem zcela nezávisle
na tom, co soudíme o organické hnací síle a motivech
oné náhlé proměny. Nápadná je na této identifikaci její
vydatná účinnost, proměňuje Já podle vzoru dosavadní-
ho objektu v určité neobyčejně závažné složce, v jeho
sexuální povaze. Přitom se tohoto objektu samého Já
vzdává; jestli úplně nebo jen v tom smyslu, že v nevě-
domí objekt zůstane uchován, to tu nehodláme rozebí-
rat. Identifikace s objektem, kterého se jedinec vzdal
nebo který ztratil a který touto identifikací má být na-
hrazen, introjekce tohoto objektu do vlastního Já, není
pro nás ovšem už žádnou novinkou. U malého dítěte se
takový pochod příležitostně dá bezprostředně pozoro-
vat. Přednedávnem bylo v časopise „Internationale Zeit-
schrift fůr Psychoanalyse" publikováno pozorování
ukazující, jak dítě, které bylo nešťastné ze ztráty kočič-

(243)
ky, bez okolků prohlásilo, že je samo kočičkou, a ve
shodě s tím lezlo po čtyřech, nechtělo jíst u stolu atd. 33
Jiný příklad takové introjekce objektu nám poskytla
analýza melancholie, což je choroba, k jejímž nejná-
padnějším příčinám patří právě skutečná nebo afektivní
ztráta milovaného objektu. Hlavním znakem těchto pří-
padů je kruté sebesnižování pacientova Já, spojené
s neúprosnou sebekritikou a s hořkými výčitkami adre-
sovanými sobě samému. Z analýz vyplynulo, že toto
hodnocení a tyto výčitky platí v podstatě onomu objek-
tu a představují pomstu pacientova Já vůči němu. Stín
objektu padl na vlastní Já, řekl jsem na jiném místě.34
Introjekce objektu je tu zcela zřetelně patrná.
Tyto melancholie nám však ukazují ještě i něco jiné-
ho, co se právě může stát závažným pro naše pozdější
úvahy. Ukazují nám, že Já je tu rozděleno, že se rozpa-
dá ve dvě části, z nichž jedna zuřivě vystupuje proti
druhé. Tato druhá část, toť právě ta, která byla promě-
něna introjekcí a pojala do sebe ztracený objekt. Ale
ani ona část, která se projevuje s takovou krutostí, nám
není něčím neznámým. Zahrnuje svědomí, kritickou in-
stanci uvnitř Já, která se i v normálních dobách vůči to-
muto Já stavěla kriticky, jenomže nikdy ne s takovouto
neúprosností a s takovouto nespravedlivostí. Museli
jsme už dříve při různých příležitostech (Narcismus,
Truchlení a melancholie) předpokládat, že se v našem
Já vyvíjí takováto instance, která se může od ostatního
Já oddělit a dostat-se s ním do konfliktů. Označili jsme
ji jako „jáský ideál" a připisovali jsme jí jakožto její
funkce sebepozorování, morální svědomí, snovou cen-
zuru a hlavní vliv při vytěsňování. Řekli jsme, že je dě-
dičkou prapůvodního narcismu, při němž dětské Já sa-
mo sobě postačovalo. Z vlivů okolí přejímá ponenáhlu
požadavky, které toto okolí klade na dané Já a kterým
toto Já nemůže vždy dostát, takže tam, kde člověk se
svým Já nemůže být sám spokojen, má přece jen mož-
nost najít uspokojení v jáském ideálu, který se z tohoto

33
Markuszewicz. Beitrag zum autistischen Denkcn bei Kindern. Inter-
nationale Zeitschrift fur Psychoanalyse, VI, 1920.
34
Trauer und Melancholie. Sammlung kleiner Schriften zur
Neurosenlehre IV. 1918 [GW X; čes. Truchlení a melancholie, in: Vy-
brané spisy III].

(244)
Já vydělil. Při bludu spočívajícím v představě, že je člo-
věk pozorován, — konstatovali jsme dále — se zřetelně
projevuje rozpad této instance a přitom se odhaluje její
původ, odvoditelný z vlivů autorit, především z vlivu ro-
dičů.35 Nezapomněli jsme však uvést, že míra oddálení
tohoto jáského ideálu od aktuálního Já je u jednotli-
vých lidí značně rozdílná, a že u mnohých osob tato di-
ference uvnitř jejich Já nejde dále než u dítěte.
Ale než budeme moci tento materiál zužitkovat k po-
chopení libidinózní organizace masy, musíme ještě
obrátit zřetel na některé jiné vzájemné vztahy mezi ob-
jektem a Já.36

VIII
Zamilovanost a hypnóza

Jazykový úzus zůstává dokonce i ve svých rozmarech

věren určité skutečnosti. Tak označuje sice slovem „lás-
ka" velice rozmanité citové vztahy, které i my teoretic-
ky shrnujeme pod pojmem láska, ale je poté zase na
pochybách, jestli tato láska je láskou ve vlastním,
správném, pravém smyslu, a poukazuje tak uvnitř feno-
ménu lásky na celou stupnici možností. Nebude nám ta-
ké zatěžko tyto možnosti rozpoznat i při našem pozo-
rování.
V řadě případů není zamilovanost ničím jiným než
obsazením objektu sexuálními pudy za účelem přímého
35
Zur Einfiihrung des Narzissmus, 1. c. [česky: K uvedení narcismu,
Vybrané spisy 111}
36
Víme velice dobře, že jsme těmito příklady převzatými z patologie
podstatu identifikace nevyčerpali, a že jsme tak část oné záhady, kterou
představuje vznik mas. ponechali nedotčenou. Zde by musela nastoupit
o mnoho důkladnější a obsáhlejší psychologická analýza. Od identifika-
ce vede cesta přes napodobení k vcítění, to znamená k porozumění me-
chanismu, který nám vůbec umožňuje zaujetí stanoviska k cizímu du-
ševnímu životu. Také na projevech určité existující identifikace by toho
bylo ještě mnoho k vysvětlování. Mezi jiným má identifikace ten násle-
dek, že člověk brzdí agresi vůči osobě, s kterou se identifikoval, že ji še-
tří a pomáhá jí. Studiem takových identifikací, na jakých je založeno
například klanové společenství, dospěl Robertson Smith k překvapivé-
mu výsledku, že se opírají o víru přisuzující všem jakousi společnou
substanci [Kinship and Marriage, 1885} a že proto také mohou být vy-
tvářeny společným pojídáním pokrmů. Tento rys dovoluje spojit tako-
vou identifikaci s prehistorií lidské rodiny, jak jsem se ji pokusil vydedu-
kovat ve spise Totem a tabu.

(245)
sexuálního ukojení a toto obsazení také dosažením cíle
zaniká; to je to, co se označuje jako všední, smyslná lás-
ka. Ale jak známo, libidinózní situace zůstává jen zřídka
takto jednoduchá. Jistota, s níž člověk mohl počítat
s opětným procitnutím právě vyhaslé potřeby, musela
být zajisté nejbližším motivem pro to, aby se sexuální-
mu objektu dostalo obsazení trvalého, aby byl „milo-
ván" i v mezidobích, kdy potřeba neexistuje.

K. tomu přistupuje druhý moment, který má původ ve

velice pozoruhodné vývojové historii lidského erotické-
ho života. V první fázi, uzavřené většinou už ve věku
pěti let, našlo dítě v jedné části rodičovského páru první
objekt lásky, na který se jednotně upjaly všechny jeho
sexuální pudy dožadující se ukojení. Vytěsnění, k němuž
poté došlo, přinutilo je vzdát se většiny těchto dětských
sexuálních cílů a jako jeho důsledek zůstala tu hluboká
proměna vztahu k rodičům. Dítě zůstalo i nadále na ro-
diče vázáno, ale vázáno pudy, které je nutno označit ja-
ko pudy „zbrzděné ve vztahu k cíli". City, které od této
doby chová k těmto milovaným osobám, jsou označo-
vány jako „něžné". Je známo, že v nevědomí zůstávají
dřívější „smyslné" tendence ve větší nebo menší intenzi-
tě uchovány, takže původní celistvý proud v jistém
smyslu existuje i nadále. 37
V pubertě nastupují, jak známo, nová, velice intenzív-
ní hnutí směřující k přímým sexuálním cílům. V nepříz-
nivých případech zůstávají jakožto smyslné tendence
odloučena od přetrvávajících „něžných" citových zamě-
ření. Máme pak před sebou obraz, jehož obě stránky
jisté směry literatury tak rády idealizují. U muže se pro-
jevují blouznivé náklonnosti k svrchovaně uctívaným
ženám, které ho však nepodněcují k sexuálnímu styku,
a potentní je jen ve vztahu k jiným ženám, které „nemi-
luje", kterých si málo váží nebo jimiž dokonce pohrdá. 38
Častěji se nicméně dospívajícímu zdaří jistá míra synté-
zy oné od smyslnosti oproštěné, nebeské lásky a lásky
smyslné, pozemské, a jeho vztah k sexuálnímu objektu

37
Viz Sexualtheorie, 1. c. [česky: Tři pojednání k teorii sexuality, Vy-
brané spisy 111}
38
Uber die allgemeinste Erniedrigung des Liebeslebens. Sammlung. 4.
Folge, 1918 [GW Vlil; čes. jako 2. část stati Příspěvky k psychologii mi-
lostného života. Vybrané spisy 111}

(246)
se vyznačuje spolupůsobením nebrzděných pudů a pu-
dů ve vztahu k cíli zbrzděných. Podle podílu něžných
pudových hnutí, zbrzděných co do cíle, lze měřit i inten-
zitu zamilovanosti v protikladu k čistě smyslné tužbě.
V rámci této zamilovanosti upoutal od počátku naši
pozornost jev sexuálního přeceňování, ona skutečnost,
že milovaný objekt je do jisté míry ušetřen kritiky a že
všechny jeho vlastnosti jsou hodnoceny výše než vlast-
nosti osob nemilovaných nebo výše než v době, kdy mi-
lován nebyl. Při trochu účinnějším vytěsnění nebo
zneuznávání smyslných tendencí vzniká iluze, že objekt
je milován i smyslně právě jen kvůli svým duševním
přednostem, zatímco ho naopak těmito přednostmi vy-
bavilo eventuálně teprve prvotní smyslné zalíbení
v něm.
Onou tendencí, která tu úsudek falšuje, je tendence
k idealizaci. Tím je nám ale orientace usnadněna; roz-
poznáváme, že k objektu se tu zaujímá stejný postoj ja-
ko k vlastnímu Já, že tedy v zamilovanosti se na objekt
přenáší větší míra narcistického libida. Při některých
formách erotické volby je dokonce očividné, že objekt
slouží k tomu, aby nahradil vlastní nedosažený jáský
ideál. Je milován kvůli dokonalostem, o něž člověk usi-
loval pro svoje vlastní Já a kterých by nyní chtěl
k uspokojení svého narcismu dosáhnout touto oklikou.
Jestliže sexuální přeceňování a zamilovanost dosáh-
nou ještě vyššího stupně, nelze se už ve výkladu tohoto
obrazu zmýlit. Hnutí pudící k přímému sexuálnímu uko-
jení mohou nyní být zcela potlačena, jak se to například
pravidelně stává při blouznivé lásce dospívajícího
chlapce; Já se stává stále nenáročnějším, skromnějším,
objekt stále velkolepějším, cennějším; zmocňuje se po-
sléze veškeré sebelásky zamilovaného Já, takže přiroze-
ným důsledkem tu je jeho sebeobětování. Objekt, aby
se tak řeklo. Já zcela pohltil. Rysy pokory, omezení
vlastního narcismu, sebepoškozování se vyskytují
u každého případu zamilovanosti: v extrémním případě
jsou pouze vystupňovány a následkem toho, že smyslné
nároky ustoupily do pozadí, ovládnou zcela pole.
K. tomu dochází obzvláště snadno při nešťastné, ne-
naplnitelné lásce, protože při každém sexuálním ukoje-
ní sexuální přeceňování přece jenom vždy znovu ze-
slábne. Současně s touto „oddaností", s níž se Já obětuje

(247)
objektu a která se už nijak neodlišuje od sublimované
oddanosti nějaké abstraktní ideji, funkce připadající
jáskému ideálu zcela selhávají. Kritika, kterou vykoná-
vá tato instance, mlčí; všechno, co objekt dělá a poža-
duje, je správné a mimo jakoukoli výtku. Svědomí se
vůči všemu, co je objektu na prospěch, nemůže nijak
uplatnit; v zaslepení lásky se člověk bez lítosti stane
i zločincem. Celou situaci je možno beze zbytku shr-
nout v jedinou formuli: Objekt nastoupil na místo jás-
kého ideálu.
Rozdíl mezi identifikací a zamilovaností v jejích nej-
vyšších formách, které jsou označovány jako fascinace,
zamilované porobení, se dá nyní snadno popsat.
V prvním případě se Já obohacuje o vlastnosti objektu,
tento objekt „introjikuje", abychom použili výrazu raže-
ného Ferenczim; 39 v druhém případě je ochuzeno, ode-
vzdalo se objektu, dalo tomuto objektu zabrat místo
své nejdůležitější složky. Při bližším uvážení si nicméně
brzy uvědomíme, že takovéto vylíčení uměle vytváří
neexistující protiklady. Z ekonomického hlediska tu ne-
běží o ochuzení nebo obohacení, i extrémní zamilova-
nost je možno popsat tak, že si Já objekt přivtělilo in-
trojekcí. Možná že podstatu věci vystihuje spíše jiné
rozlišení. V případě identifikace byl objekt ztracen ne-
bo se ho Já vzdalo; je pak znovuvytvořen uvnitř Já, toto
Já se proměňuje zčásti podle vzoru ztraceného objektu.
V druhém případě zůstal objekt uchován a je jako tako-
vý milujícím Já a na jeho útraty nadměrně obsazen. Ale
i toto pojetí je s to vyvolat pochyby. Je vůbec tak jisté,
že identifikace předpokládá, aby obsazení objektu bylo
likvidováno, nemůže dojít k identifikaci i tam, kde ob-
jekt zůstal uchován? A ještě než se pustíme do rozboru
této ošemetné otázky, může nám už svitnout, že podsta-
tu těchto vzájemných vztahů vystihuje jiná alternativa,
jestli totiž objekt je dosazen na místo vlastního Já, nebo
na místo jáského ideálu.
Od zamilovanosti není zjevně nijak daleko k hypnó-
ze. Shoda obojího bije do očí. Tatáž pokorná podda-
nost, poddajnost, nekritičnost vůči hypnotizérovi jako
vůči milovanému objektu. Totéž zbavení jakékoli vlast-
ní iniciativy; není pochyb, hypnotizér nastoupil na místo

39
[S. Ferenczi, Introjektion und Vbertragung, 1909.]

(248)
jáského ideálu. Celá situace je v hypnóze jen ještě zře-
telnější a vystupňovanější, takže by bylo účelnější vy-
světlovat zamilovanost hypnózou než naopak. Hypnoti-
zér je jediným objektem, na žádný jiný se vedle něho
nebere zřetel. To, že hypnotizované Já snovým způso-
bem prožívá, co on požaduje a tvrdí, nám připomíná, že
jsme opomněli uvést mezi funkcemi jáského ideálu také
funkci ověřování reality. 40 Žádný div, že Já pokládá ně-
jaký vjem za reálný, když se psychická instance, které
jinak připadá úkol ověřování reality, za tuto realitu za-
ručuje. K extrémní ryzosti, s níž dané jevy vystupují,
přispívá dále i naprostá nepřítomnost hnutí nezbrzdě-
ných co do svých sexuálních cílů. Hypnotický vztah je
neomezená zamilovaná oddanost s vyloučením sexuál-
ního ukojení, zatímco při zamilovanosti je takové uko-
jení přece jen pouze dočasně odsunuto a zůstává v po-
zadí jako pozdější možnost.
Na druhé straně můžeme ale také říci, že hypnotický
vztah je — smí-li se použít tohoto výrazu — jakousi
masovou formací ve dvou. Hypnóza není žádný vhodný
srovnávací objekt pro masovou formaci, protože je s ní
spíše totožná. Izoluje nám z komplikované struktury
masy jeden prvek, chování jednotlivce příslušejícího
k mase ve vztahu k vůdci. Tímto číselným omezením se
hypnóza odlišuje od masové formace, právě tak jako se
od zamilovanosti liší zase odpadnutím přímých sexuál-
ních hnutí. Potud zaujímá mezi nimi střední pozici.
Je zajímavé, že právě sexuální tendence v směřování
k cíli zbrzděné jsou s to vytvářet tak trvalé vzájemné
vazby lidí. To je však snadno vysvětlitelné skutečností,
že nejsou schopny plného ukojení, zatímco nebrzděná
sexuální hnutí energetickým vybitím při dosažení kaž-
dého momentálního sexuálního cíle neobyčejně zesláb-
nou. Smyslné lásce je souzeno v ukojení vyhasnout; aby
mohla déle trvat, musí být od začátku smíšena s čistě
něžnými, to znamená ve vztahu k cíli zbrzděnými slož-
kami, nebo u ní musí k takovéto přeměně dojít.
Hypnóza by nám záhadu libidinózní konstituce masy
hladce vyřešila, kdyby sama neobsahovala ještě také ry-
40
Viz Metapsychologische Ergänzung zur Traumlehre, Sammlung
kleiner Schriften zur Neurosenlehre, IV, 1918. [GW X] Zdá se nicméně,
že oprávněnost přisouzení této funkce jáskému ideálu připouští určitou
pochybu, která vyžaduje podrobný rozbor.

(249)
sy, které se tomuto dosavadnímu racionálnímu vysvětle-
ní — při němž je pojímána jako zamilovanost s vylou-
čením přímých sexuálních tendencí — přece jen vzpě-
čují. Je třeba uznat, že ještě mnohé na ní zůstává nepo-
chopeno a mysticky zahaleno. Obsahuje navíc jisté och-
romení pramenící ze vztahu nesmírně mocné bytosti
k bytosti bezmocně vydané všanc, což snad vytváří pře-
chod k úlekové hypnóze zvířat. Způsob, jakým je navo-
zována, a její vztah k spánku nejsou zcela pochopitelné,
a záhadný výběr osob, které jsou pro ni vhodné, zatím-
co jiné se jí zcela vzpěčují, poukazuje na nějaký dosud
nepoznaný moment, který se v ní realizuje a jenž snad
umožňuje teprve, aby se v ní příslušné libidinózní po-
stoje projevily v tak čisté formě. Pozoruhodné je také,
že se často morální svědomí hypnotizované osoby mů-
že dokonce i při jinak úplné sugestivní poddajnosti uká-
zat rezistentním. Ale to má možná příčinu v tom, že při
hypnóze, tak jak je většinou praktikována, může zůstat
uchováno povědomí, že běží jen o hru, o nepravdivou
reprodukci jiné, životně daleko závažnější situace.
Dosavadními rozbory jsme však už plně připraveni
k tomu, abychom formulovali pravidlo určující libidi-
nózní konstituci masy. Takové masy alespoň, jak jsme
o ní doposud uvažovali, která tedy má vůdce a nemohla
dík příliš velké „organizovanosti" nabýt sekundárně
vlastností vyznačujících individuum. Takováto primární
masa představuje jistý počet jednotlivců, kteří na místo
svého jáského ideálu dosadili jeden a týž objekt a ná-
sledkem toho se navzájem identifikovali ve svém Já.
Tato situace se dá graficky znázornit:

(250)
 IX
Stádní pud

Z iluze, že jsme touto formulí záhadu masy vyřešili, se

budeme těšit jen krátce. Vzápětí nás nevyhnutelně vy-
vede z klidu připomínka, že jsme v podstatě akceptovali
odkaz na záhadu hypnózy, na níž je ještě tolik nevyře-
šeného. A nyní nám zase jiná námitka ukazuje cestu dál.
Můžeme si říci, že ony vydatné afektivní vazby, které
uvnitř masy rozpoznáváme, plně dostačují k vysvětlení
jednoho z jejích rysů, jímž je nedostatek samostatnosti
a iniciativy u jednotlivce, shodnost jeho reakce s reakcí
všech ostatních, zkrátka jakési jeho zredukování na ma-
sové individuum. Ale když masu nahlížíme jako celek,
lze u ní pozorovat ještě i něco dalšího; rysy oslabení in-
telektuálního výkonu a nebrzděné afektivity, neschop-
nost umírněnosti a odkladu, sklon k překračování všech
mezí v projevech citu a k plnému vybití tohoto citu jed-
náním, toto a všechno tomu podobné, co nacházíme
u Le Bona tak působivě vylíčené, vytváří zřetelný obraz
regrese psychické aktivity na nižší stupeň, tak jak to ví-
dáme u divochů nebo u dětí, aniž nás to u nich nějak
udiví. Takováto regrese patří zejména k podstatě oby-
čejných mas, kdežto u mas vysoce organizovaných,
uměle formovaných jí může být, jak jsme slyšeli, ve
značné míře zabráněno.
Vzniká v nás takto dojem, že tu máme před sebou
stav, při kterém osamocené citové hnutí a osobní inte-
lektuální akt jednotlivce jsou příliš slabé, než aby se do-
kázaly samy prosadit, a musejí veskrze jen vyčkávat, až
by se jim dostalo posily tím, že budou obdobně opako-
vány druhými. To nám připomíná, jak mnoho z těchto
jevů závislosti patří k normální konstituci lidské společ-
nosti, jak málo originality a osobní odvahy se v ní na-
jde, v jak velké míře bývá každý jednotlivec ovládán
postoji kolektivní duše masy, které se projevují jako ra-
sové zvláštnosti, stavovské předsudky, veřejné mínění
a podobně. Záhada sugestivního vlivu se pro nás vy-
stupňovává, když připustíme, že takovýto vliv nevyvíjí
jenom vůdce, ale každý jednotlivec na každého dalšího
jednotlivce, a začneme si vytýkat, že jsme vztah k vůdci
jednostranně zdůraznili, ale druhý faktor, faktor vzá-
jemné sugesce, nepřiměřeně odsunuli do pozadí.

(251)
 Po této úvaze nabádající ke skromnosti budeme na-
kloněni popřát sluchu jinému hlasu, který nám slibuje
vysvětlení vycházející z jednodušších předpokladů. Ta-
kový hlas nacházím v bystré knize W. Trottera o stád-
ním pudu, u níž lituji pouze, že nezůstala zcela nedotče-
na antipatiemi, jež rozpoutala poslední velká válka. 41
Trotter odvozuje ony psychické fenomény, které byly
u masy popsány, z jistého stádního instinktu (gregariou-
snessj, který je lidem vrozen stejně jako ostatním zvíře-
cím druhům. Tato stádnost představuje biologicky ja-
kousi analogii a dovršení mnohobuněčnosti, ve smyslu
teorie libida tedy jakýsi širší projev libidinózně podmí-
něného sklonu všech stejnorodých živých bytostí spojo-
vat se v stále rozsáhlejší jednotky. 42 Jednotlivec se cítí
neúplný (incomplete), když je sám. Projevem tohoto
stádního instinktu je podle zmíněného autora už úzkost
malého dítěte. Nesouhlas se stádem znamená totéž jako
odloučení od něho, a jedinec se mu proto úzkostlivě vy-
hýbá. Stádo však odmítá všechno nové a nezvyklé.
Stádní instinkt má být čímsi primárním, dále už neana-
lyzovatelným (which cannot be split up).
Pudy (instinkty), které Trotter pokládá za primární,
tvoří tuto řadu: pud k sebeprosazení, vyživovací, po-
hlavní a stádní pud. Poslední z nich se podle něho ocitá
často v situaci, kdy stojí proti ostatním. Charakteristic-
kými vlastnostmi stádního živočicha, gregarious ani-
mal, jsou prý vědomí viny a pocit povinnosti. Ze stádní-
ho instinktu pramení podle Trottera i ony vytěsňující
síly, které psychoanalýza odhalila v lidském Já, a tudíž
zrovna tak i odpory, na které naráží lékař při psychoa-
nalytické terapii. Řeč vděčí prý za svůj význam své
schopnosti umožňovat vzájemné dorozumění uvnitř
stáda, na ní je z velké části založena i vzájemná identifi-
kace jedinců.
Tak jako Le Bon soustředil svůj zájem převážně na
pomíjivé masové formace a McDougall na stabilní spo-
lečenské útvary, tak Trotter učinil středem svého zájmu
nejvšeobecnější celky, v jakých žije člověk, tento zoon
politikon, a označil, v čem tkví jejich psychologický zá-

41
W. Trotter, Instincts of the Herd in Peace and War. London 1916,
druhé vydání.
42
Viz moji stať Jenseits des Lustprinzips. 1920 [ G W XIII}

(252)
klad. Stádní pud však pro Trottera nepotřebuje být z ni-
čeho odvozován, neboť ten pojímá jako primární a dále
neanalyzovatelný. Jeho poznámka, že Boris Sidis odvo-
zuje stádní pud ze sugestibility, je pro jeho koncepci na-
štěstí zbytečná; je to vysvětlení podle známého, neuspo-
kojivého vzoru, a obrácení této věty, tak že by sugesti-
bilita byla naopak produktem stádního instinktu, by mi
připadalo mnohem zřejmější.
Ale proti Trotterovu vylíčení se dá namítnout ještě
větším právem než proti oněm ostatním rozborům, že
na roli vůdce v mase bere příliš malý zřetel, zatímco my
se přece jen přikláníme spíše k opačnému názoru, že
podstatu masy nelze pochopit, jestliže se vůdce pomine.
Stádní instinkt vůbec neponechává vůdci žádný prostor,
ten se ke stádu jen náhodně připojuje, a s tím souvisí
i to, že od tohoto pudu nevede žádná cesta ani k potře-
bě Boha: stádu chybí pastýř. Kromě toho lze však Trot-
terovo vylíčení psychologicky zpochybnit, to znamená,
je možno přinejmenším pokládat za pravděpodobné, že
stádní pud není neanalyzovatelný, není primární v témž
smyslu jako sebezáchovný pud a pud pohlavní.
Sledovat ontogenezi stádního pudu není přirozeně
snadné. Pro úzkost malého dítěte, když je ponecháno
samo. kterou Trotter pojímá právě jako projev tohoto
pudu, se nabízí nicméně spíše jiný výklad. Tato úzkost
se vztahuje k matce, později pak k jiným důvěrně zná-
mým osobám, a je výrazem nesplněné touhy, s níž si dí-
tě neví ještě co počít, než že ji promění v úzkost. 43 Úz-
kost osamělého malého dítěte nebývá také zkonejšena
spatřením libovolné jiné bytosti „ze stáda", nýbrž to, že
se objeví takový „cizí" tvor, ji naopak teprve vyvolává.
U dítěte se dále dlouho nedá pozorovat nic, co by sou-
viselo s nějakým stádním instinktem nebo s pocitem
přináležitosti k mase. Takový pocit se vytváří ve více-
členném domácím dětském kolektivu nejprve na zákla-
dě vztahu dětí k rodičům, a sice jako reakce na počáteč-
ní závist, s kterou starší dítě přijímá dítě mladší. Starší
dítě by jistě rádo nového sourozence žárlivě vytlačilo,
drželo ho dál od rodičů a oloupilo o všechna práva, ale
vzhledem ke skutečnosti, že i toto dítě — jako všechna
43
Viz Vorlesungen zur Einfiihrung in die Psych nana lyse [G W Xl;čes.
Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, in: Vybrané spisy I], přednášku
XXV o úzkosti.

(253)
ta. která přijdou po něm — se těší stejné lásce rodičů,
a protože ono samo nemůže setrvat ve svém nepřátel-
ském postoji bez vlastní škody, je přinucováno k identi-
fikaci s ostatními dětmi a v dětském houfu se vytváří
pocit příslušnosti ke kolektivu nebo pocit sounáležito-
sti, který se pak dále rozvíjí ve škole. První požadavek
vyplývající z tohoto reaktivního výtvoru je požadavek
spravedlnosti, požadavek, aby se se všemi zacházelo
stejně. Je známo, jak hlasitě a neúplatné se tento nárok
projevuje ve škole. Když už dítě nemůže samo mít před
druhými přednost, nemá se přece jen aspoň dostávat
přednosti žádnému z nich ze všech. Tuto přeměnu a na-
hrazení žárlivosti kolektivním cítěním, jak k tomu do-
chází v domácím a školním kolektivu, by bylo možno
pokládat za něco nepravděpodobného, kdyby stejný
proces nebyl později pozorován znovu v jiných situa-
cích. Pomysleme jen na houf blouznivě zamilovaných
žen a dívek, které se tlačí kolem pěvce nebo pianisty po
jeho vystoupení. Jistě by každá z nich měla sklon na
druhou žárlit, ale vzhledem k jejich počtu a s tím spoje-
né nemožnosti dosáhnout cíle své zamilovanosti od to-
ho upouštějí, a místo aby si začaly navzájem rvát vlasy,
jednají jako jednotná masa, vzdávají oslavovanému
hold společnými akcemi a byly by možná rády, kdyby
se mohly o jeho kadeře navzájem podělit. 1 když byly
původně sokyněmi, mohly se ve společné lásce k témuž
objektu spolu identifikovat. Když nějaká pudová situa-
ce připouští, jak to bývá obvyklé, různá vyústění, nebu-
deme nijak překvapeni, že je realizováno to z nich,
s kterým je spojena možnost určitého uspokojení, kdež-
to jiné vyústění, dokonce i bezprostředněji se nabízející,
zůstalo vyloučeno, protože reálné podmínky při něm
dosažení tohoto cíle nepřipouštějí.
To, co se pak později ve společnosti projevuje jako
společný duch, esprit de corps atd., nezapře svůj původ
z prvotní závisti. Nikdo nemá chtít vyniknout nad ostat-
ní, každý má být stejný a mít stejně. Sociální spravedl-
nost má mít ten smysl, že si člověk sám mnohé odříká,
aby se toho museli vzdát i ostatní, nebo což je totéž,
aby to nemohli požadovat. V tomto požadavku rovno-
sti jsou kořeny společenského svědomí a smyslu pro
povinnost. Nečekaným způsobem se odhaluje u syfiliti-
ků v jejich úzkosti z infekce, kterou nás psychoanalýza

(254)
naučila chápat. Úzkost těchto nebožáků odpovídá je-
jich prudkému vzpěčování proti nevědomému přání
rozšířit svoji infekci na ostatní, neboť proč by měli být
jen oni sami nakaženi a z tak mnoha věcí vyloučeni,
a ostatní nikoli? Také onen krásný příběh o Šalomou-
nově rozsudku má totéž jádro. Když jedné ženě dítě ze-
mřelo, nemá ani druhá mít živé dítě. Podle tohoto přání
je rozpoznána ta, kterou ztráta postihla.
Sociální cit se tedy zakládá na přeměně citu zprvu ne-
přátelského v pozitivně akcentovanou vazbu, která má
povahu identifikace. Pokud jsme prozatím s to do toho-
to procesu vidět, zdá se nám, že tato přeměna se usku-
tečňuje pod vlivem společné něžné vazby na nějakou
osobu stojící mimo masu. Naše analýza identifikace se
nám samým nejeví nijak vyčerpávající, ale pro náš pří-
tomný úmysl bude stačit, když se vrátíme ještě k onomu
jednomu rysu, že totiž je požadováno, aby si všichni dů-
sledně byli postaveni na roveň. Už při rozboru obou
uměle vytvářených masových formací, církve a armády,
jsme slyšeli, že jejich předpokladem je, aby všichni byli
jedním, totiž vůdcem, stejně milováni. Nezapomínejme
však, že požadavek rovnosti masy platí jen pro jednot-
livce, kteří k ní patří, a pro vůdce nikoli. Všichni jednot-
livci si mají být navzájem rovni, ale všichni chtějí být
jedním ovládáni. Mnoho sobě rovných, kteří se navzá-
jem mohou identifikovat, a jeden jediný jim všem nad-
řazený, to je situace, jakou nacházíme realizovánu v ži-
votaschopné mase. Můžeme si tedy dovolit Trotterovo
tvrzení, že člověk je zvířetem žijícím v stádu, opravit
v tom smyslu, že je spíše zvířetem žijícím v tlupě, že je
jednotlivcem tvořícím součást tlupy dirigované něja-
kým vůdcem.

X
Masa a prapůvodní tlupa

V roce 1912 jsem přejal hypotézu Ch. Darwina, že

prapůvodní formou lidské společnosti byla tlupa neo-
mezeně ovládaná silným samcem. Pokusil jsem se uká-
zat, že osudy této tlupy zanechaly nevyhladitelné stopy
v dědictví lidské historie, speciálně pak, že vznik tote-
mismu, který v sobě zahrnuje počátky náboženství,
mravnosti a sociální diferenciace, souvisí s násilným u-

(255)
smrcením náčelníka a s přeměnou prvotní tlupy v bra-
trskou obec. 44 Je to sice jen hypotéza jako tak mnohé
jiné, kterými se prehistorikové pokoušejí osvětlit temno
pravěku — „just so story", 45 označil ji žertovně jeden ni-
koli nepřívětivý anglický kritik —, ale domnívám se, že
je pro takovou hypotézu čestným úspěchem, když se
ukáže, že je s to vnášet souvislost a pochopení do stále
nových oblastí.
Lidské masy nám znovu předvádějí onen dobře zná-
mý obraz mimořádně silného jedince uprostřed zástupu
navzájem stejných druhů, jak ho v sobě obsahuje i naše
představa o prapůvodní tlupě. Psychologie této masy,
jak ji známe z oněch často zmíněných popisů, — vymi-
zení vědomé osobnosti jednotlivce, stejnosměrná orien-
tace myšlenek a citů, převládání afektivity a nevědomé-
ho psychična, tendence k okamžité realizaci vynořují-
cích se úmyslů — to všechno odpovídá stavu regrese
k primitivní duševní činnosti, jak bychom ji právě při-
soudili oné prapůvodní tlupě. 46
Masa se nám takto jeví jako znovuoživení prapůvod-
ní tlupy. Tak jako je pračlověk virtuálně obsažen v kaž-
dém jednotlivci, tak se může prapůvodní tlupa znovu
vytvořit z libovolného lidského davu, všude, kde lidi ob-
vykle ovládá tendence k vytváření mas, rozpoznáváme
v ní přetrvávání pravěké tlupy. Musíme usoudit, že psy-
chologie masy je nejstarší lidskou psychologií; to, co
jsme při zanedbání všech kolektivních pozůstatků izo-
lovali jako individuální psychologii, se teprve později,
44
Totem und Tabu, 1 9 1 2 - 1 9 1 3 in lmago, knižné 1913,4. vydáni 1925
[GW IX}
45
[R. Kipling, Just So Stories, 1902, knížka povídek pro mládež.]
46
To, co jsme předtím popsali v obecné charakteristice lidí, musí pro
prapůvodní tlupu platit obzvláště. Vůle jednotlivce byla příliš slabá, či-
nu se neodvažoval. Neuplatňovaly se celkem žádné jiné impulsy než im-
pulsy kolektivní, existovala jedině společná vůle. žádná vůle jednotlivá.
Představa si netroufala přeměnit se ve vůli. pokud nebyla posílena vní-
máním jejího obecného rozšíření. Tato slabost představy je vysvětlitel-
ná intenzitou všem společné citové vazby, ale k tomu přistupují i stejné
životní okolnosti a neexistence soukromého majetku jakožto faktory
vedoucí k stejnosti psychických aktů u jednotlivců. — Ani u vyměšova-
cích potřeb není vyloučeno, jak lze pozorovat u dětí a vojáků, aby byly
odbývány společně, ledinou mimořádně závažnou výjimku představuje
sexuální akt, při němž je třetí přinejmenším přebytečný, v krajním pří-
padě pak je odsouzen k mučivému vyčkávání. O tom, jak sexuální po-
třeba (genitální ukojení) reaguje proti stádním tendencím, viz níže.

(256)
ponenáhlu a vždycky takříkajíc jen částečně vydělilo ze
staré kolektivní psychologie masy. Pokusíme se ještě
naznačit, co bylo východiskem tohoto vývoje.
Další úvaha nás vzápětí upozorňuje, v kterém bodě
toto tvrzení potřebuje být poopraveno. Individuální
psychologie musí být spíše zrovna tak stará jako kolek-
tivní psychologie masy, neboť od počátku existovala
dvojí psychologie, psychologie individuí patřících k ma-
se a psychologie otce, náčelníka, vůdce. Jednotlivci tvo-
řící masu byli právě tak vázáni, jak je vidíme vázané
dnes, ale otec prapůvodní tlupy byl svobodný. Jeho inte-
lektuální akty byly i při tomto osamocení silné a nezá-
vislé, jeho vůle neměla zapotřebí, aby byla posilována
vůlí druhých. V důsledku toho také předpokládáme, že
jeho Já bylo málo libidinózně vázáno, nemiloval nikoho
mimo sebe, a jiné pouze v té míře, v jaké sloužili jeho
potřebám. Jeho Já nemělo v sobě nic přebytečného, če-
ho by se bylo vzdávalo ve prospěch objektů.
Na prahu lidské historie byl právě on oním nadčlově-
kem, kterého Nietzsche očekával teprve od budoucno-
sti. Ještě i dnes mají jednotlivci v mase zapotřebí iluze,
že jsou stejně a spravedlivě milováni vůdcem, vůdce
sám však nikoho jiného milovat nepotřebuje, může být
povahou pánovitý, absolutně narcistický, ale musí být
sebejistý a samostatný. Víme, že láska staví narcismu
hráz, a mohli bychom ukázat, jak se právě dík tomuto
svému účinku stala kulturním faktorem.
Praotec tlupy nebyl ještě nesmrtelný, jak se jím stal
později díky tomu, že z něho byl vytvořen Bůh. Když
zemřel, musel být nahrazen někým jiným; na jeho místo
nastoupil pravděpodobně jeden z nejmladších synů,
který byl až do té doby jednotlivcem splývajícím s ma-
sou jako kterýkoli jiný. Musí tu tedy existovat možnost,
aby se psychologie odpovídající mase byla s to změnit
v individuální psychologii, musí se najít podmínka, za
jaké k takové přeměně snadno dochází, podobně jako
se u včel z nějaké larvy může vyvinout místo dělnice
královna. Tady si lze představit pouze jediné: Praotec
zabraňoval svým synům v ukojení jejich přímých sexu-
álních hnutí; donucoval je k abstinenci a v důsledku to-
ho k citovým vazbám na něho a na sebe navzájem, kte-
ré mohly takto vznikat z tendencí zbrzděných ve vztahu
k sexuálnímu cíli. Do masové psychologie je takříkajíc

(257)
vháněl. Příčinou masové psychologie se v poslední in-
stanci stala právě jeho sexuální žárlivost a netoleran-
tnost. 47
Pro toho, kdo se stal jeho nástupcem, vznikla i mož-
nost sexuálního ukojení a tím i možnost vyvázat se
z podmínek masové psychologie. Fixace libida na ženu,
možnost ukojení bez odkladu a bez střádání energie
způsobily, že sexuální tendence zbrzděné ve vztahu
k cíli ztratily význam, a nechaly narcismus vystoupit
vždy na stejnou výši. K tomuto vztahu mezi láskou
a utvářením charakteru se ještě vrátíme v dodatečné
poznámce.
Vyzvedněme ještě jako obzvlášť poučné, v jakém
vztahu k struktuře prapůvodní tlupy je to, čím je — ne-
hledě na donucovací prostředky — udržována pohro-
madě uměle formovaná masa. U vojska a církve jsme
viděli, že je to uměle vyvolávaná představa, že vůdce
všechny jednotlivce miluje stejným a spravedlivým způ-
sobem. To je však vyloženě idealistické přeformování
vztahů existujících v prapůvodní tlupě, v níž všichni sy-
nové věděli, že jsou praotcem stejným způsobem pro-
následováni a v stejné míře se ho báli. Už nejbližší další
forma lidské společnosti, totemistický klan, má právě za
předpoklad takovéto přeformování, na němž jsou zalo-
ženy všechny společenské povinnosti. Nezničitelná síla
rodiny jakožto přirozeného kolektivního útvaru se za-
kládá na tom, že tento nutný předpoklad stejné otcovy
lásky v ní skutečně může být realizován.
Ale od vysvětlení, které masu vyvozuje z prapůvodní
tlupy, očekáváme ještě víc. Má nám také přiblížit všech-
no to, co v utváření mas zůstává stále ještě nepochope-
né a tajemné a skrývá se za záhadnými slůvky hypnóza
a sugesce. A domnívám se, že je toho také schopno.
Vzpomeňme si, že hypnóza má v sobě cosi bezprostřed-
ně budícího úzkost; tento rys něčeho, co budí úzkost,
poukazuje však na něco starého a dobře známého, co
propadlo vytěsnění. 48 Pomysleme jen na to, jakým způ-

47
Lze možná také předpokládat, že zapuzení synové, když byli od ot-
ce takto odloučeni, přešli od vzájemné identifikace k homosexuální ob-
jektní lásce, a tak právě nabyli svobody, aby otce dokázali zabít. [Srov.
Totem a tabu, kap. IV, odd. 5, GW IX.]
48
Dos Unheimliche, Imago V (1919). [GW XII.]

(258)
sobem se hypnóza vyvolává. Hypnotizér tvrdí, že vlád-
ne jakousi tajuplnou mocí, která příslušný subjekt při-
pravuje o vlastní vůli, nebo co znamená totéž, subjekt si
toto o něm myslí. Tato tajuplná moc — populárně ještě
často označovaná jako živočišný magnetismus — musí
být totožná s onou silou, která primitivům platí za zdroj
tabu, která vyzařuje z králů a náčelníků a činí nebez-
pečným přiblížit se jim (mana). Hypnotizér chce tedy
být tím, kdo touto silou vládne, a jakým způsobem jí dá-
vá projevit se? Tak, že příslušnou osobu vyzve, aby se
mu dívala do očí; typickým postupem je, že hypnotizuje
svým pohledem. Právě pohled na náčelníka je však pro
primitiva nebezpečný a nesnesitelný, jako později pro
smrtelníka patření na božstvo. Ještě Mojžíš musí dělat
mezi svým lidem a Jehovou prostředníka, protože lid by
pohled na Boha nesnesl, a když se vrací zpět, poté co
byl v přítomnosti Boha, jeho tvář září, část „many" se
přenesla i na něho, tak jako se u primitivů přenáší na
prostředníka. 49

Hypnóza může být ovšem vyvolána i jinými způsoby,

což mate a dalo podnět k všelijakým nevyhovujícím fy-
ziologickým teoriím, může být vyvolána například
upřeným zahleděním na nějaký lesklý předmět nebo na-
sloucháním monotónnímu šumu. Ve skutečnosti tyto
metody slouží jen k odvrácení a upoutání vědomé po-
zornosti. Je to stejná situace, jako kdyby byl hypnotizér
dané osobě řekl: Teď se zabývejte výhradně mou oso-
bou, ostatní svět je zcela nezajímavý. Bylo by jistě tech-
nicky nevhodné, kdyby hypnotizér opravdu takto mlu-
vil; subjekt by byl takovou řečí vytržen ze svého nevě-
domého postoje a podnícen k vědomému odporu. Ale
když se hypnotizér vystříhá toho, aby obrátil vědomé
myšlení subjektu na svoje záměry, a pokusná osoba se
ponoří do činnosti, při níž jí svět musí připadat nezají-
mavý, dochází k tomu, že nevědomě skutečně soustře-
ďuje veškerou svoji pozornost na hypnotizéra a zaujme
vůči němu postoj hypnotického raportu, přenosu. Ne-
přímé metody hypnotizování mají tedy, podobně jako
některé techniky vtipu, ten výsledek, že zabraňují urči-
tým způsobům rozdělení psychické energie, které by
průběh nevědomého pochodu narušovaly, a vedou na-

49
Viz Totem a tabu a prameny tam citované.

(259)
konec k stejnému cíli jako přímé ovlivnění upřeným po-
hledem nebo hlazením. 50
Ferenczi správně vyvodil, že příkazem spát, kterého
se často užívá k navozování hypnózy, se hypnotizér sta-
ví na místo rodičů. Vyslovil názor, že je třeba rozlišovat
dvojí druh hypnotizování, jeden lichotně chlácholivý,
který spojoval s mateřským modelem, a druhý výhruž-
ný, který přisoudil otci.51 Nuže, příkaz spát nepředstavu-
je při hypnóze nic jiného než výzvu odpoutat od světa
veškerý zájem a soustředit ho na osobu hypnotizérovu;
subjekt ho také tak chápe, neboť právě toto odpoutání
zájmu od světa tvoří psychologickou charakteristiku
spánku a na něm se zakládá příbuznost spánku s hyp-
notickým stavem.
Těmito procedurami probouzí tedy hypnotizér u sub-
jektu kus jeho archaického dědictví, které vycházelo
vstříc i rodičům a kterému se dostalo individuálního
znovuoživení ve vztahu k otci, totiž představu o mimo-
řádně mocné a nebezpečné osobnosti, vůči níž bylo
možno zaujmout jedině pasívně-masochistický postoj,
které se člověk musel bezvolně podřídit, a být s ní sám,
„přijít jí na oči", se zdálo být ošemetnou opovážlivostí.
Jenom takto asi si můžeme představovat vztah jednot-
livce z prapůvodní tlupy k praotci. Jak víme z jiných re-
akcí, u jednotlivců se osobní způsobilost k znovuoživení
takových dávných situací uchovala v proměnlivé míře.
Povědomí, že hypnóza je přece jen pouze hrou, lživým
obnovením oněch starých dojmů, může nicméně zůstat
uchováno a zajišťovat, že proti příliš vážným důsled-
kům hypnotického ochromení vůle by se hypnotizovaný
vzepřel.

50
Situace, kdy určitá osoba je nevědomé zaměřena na hypnotizéra,
zatímco se vědomě zaměstnává stále stejnými nezajímavými vjemy, má
určitý protějšek v něčem, k čemu docházívá v psychoanalytické terapii,
a ten si tu zaslouží zmínky. V každé analýze se stane nejméně jedenkrát,
že pacient tvrdošíjně prohlašuje, že teď mu ale určitě nic nenapadá. Je-
ho volné asociace váznou a obvyklé podněty, jakými se uvádějí v chod,
selhávají. Když terapeut naléhá, vynutí si nakonec přiznání, že pacient
myslí na vyhlídku z okna ordinace, na tapetu na zdi, kterou vidí před se-
bou, nebo na plynovou lampu, která visí ze stropu místnosti. Člověk pak
ihned ví, že pacient podléhá přenosu, že je upoután zatím ještě nevědo-
mými myšlenkami, které se vztahují na lékaře, a vidí, jak váznutí pacien-
tových asociací zmizí, jakmile jen mu bylo podáno toto vysvětlení.
51
Ferenczi, Introjektion und (jbertragung, Jahrbuch f. psychoanalyti-
sche u. psychopathol. Forschungen, I. 1909.

(260)
 To, co vytváření mas má v sobě nutkavého a úzkost
budícího, jak se to ukazuje v sugestivních jevech, jež
k nim patří, může tedy být zajisté právem spojováno
s tím, že svým původem souvisejí s prapůvodní tlupou.
Vůdce masy je pořád ještě oním obávaným praotcem,
masa chce být pořád ještě ovládána neomezenou silou,
potrpí si v nejvyšším stupni na autoritu, a podle Le Bo-
novy formulace prahne po tom, aby si ji někdo podma-
nil. Ideálem, který vládne Já namísto jáského ideálu, je
pro masu praotec. Hypnóza má plné právo na označení:
masa o dvou osobách; sugesci je pak možno definovat
jako přesvědčení, které není založeno na vnímání
a myšlenkové práci, nýbrž na erotické vazbě. 52

XI
Instance uvnitř lidského Já

Když člověk zaměří souhrnný pohled na život dneš-

ního jednotlivce a má přitom v paměti navzájem se do-
plňující popisy autorů zabývajících se psychologií mas,
mohl bv tváří v tvář komplikacím, které se tu ukazují,
ztratit odvahu k nějakému shrnujícímu vylíčení. Každý
jednotlivec je součástí mnoha mas, mnohonásobně vá-
zán identifikací, a vybudoval svůj jáský ideál podle nej-
různějších vzorů. Každý se takto podílí na mnoha ma-
sových psychikách, na psychice své rasy, stavu, spole-
čenství daného vírou, státu, k němuž přísluší, atd., a mů-
že se nadto dopracovat k jistému kousku samostatnosti
a originality. Tyto stálé a trvanlivé masové útvary jsou
svými stejnoměrně pokračujícími účinky pozorovateli
méně nápadné než ony rychle zformované, pomíjivé
masy, podle kterých Le Bon rozvinul svoji skvělou cha-
rakteristiku kolektivní duše masy, a právě v těchto hlu-
čících, efemérních masách, které vytvářejí jakoby nad-
stavbu oněch prvních, dochází k onomu divu, že to,

52
Stojí za vyzvednutí, zdá se mi, že rozbory shrnuté v této kapitole
nás mají k tomu, abychom se od bernheimovského pojetí hypnózy vrá-
tili k naivnímu staršímu pojetí. Podle Bernheima je třeba hypnotické fe-
nomény odvozovat od dále nevysvětlitelného momentu sugesce. My
docházíme k závěru, že sugesce je dílčím jevem hypnotického stavu,
který má svoje dobré zdůvodnění v nevědomě uchované dispozici
z prehistorie lidské rodiny.

(261)
v čem jsme právě rozpoznali individuální vývojové vy-
moženosti, beze zbytku, i když jen dočasně, zaniká.
Pochopili jsme tento podivný jev tak, že jednotlivec
se vzdává svého jáského ideálu a zaměňuje ho maso-
vým ideálem ztělesněným ve vůdci. Mohli bychom pro
upřesnění dodat, že div není ve všech případech stejně
velký. Odlišení Já a jáského ideálu nepokročilo u mno-
ha jednotlivců moc daleko, obojí ještě snadno splyne
vjedno, a Já si často uchovalo dřívější narcistickou sa-
molibost. Volba vůdce je těmito okolnostmi značně
usnadňována. Stačí často, když má v obzvlášť výrazné
a čisté formě typické vlastnosti těchto jednotlivců
a když působí dojmem větší síly a větší libidinózní svo-
body, potřeba dožadující se nějakého silného jedince
v čele mu pak vyjde vstříc a vybaví ho onou mimořád-
nou převahou, na jakou by si možná jinak nemohl činit
žádný nárok. Ostatní, jejichž jáský ideál by se byl jinak
nemohl ztělesnit v jeho osobě bez jisté korektury, jsou
pak strženi „sugescí", to znamená imitací.
Rozpoznáváme, že to, čím jsme byli s to přispět k vy-
světlení libidinózní struktury masy, spočívá v podstatě
v rozlišení Já a jáského ideálu a v onom dvojím druhu
vazby, který je tím umožňován — identifikace a dosaze-
ní objektu na místo jáského ideálu. Předpoklad takové
instance v lidském Já, jakožto první krok analýzy toho-
to Já, musí prokazovat svoji oprávněnost krok za kro-
kem v nejrozmanitějších oblastech psychologie. Ve
svém spise „K uvedení narcismu" 53 jsem shrnul, co se na
podporu tohoto rozlišení dalo uvést především z pato-
logického materiálu. Lze však očekávat, že se jeho vý-
znam při dalším pronikání do psychologie psychóz uká-
že být mnohem větší. Uvažme, že Já se tady ve vztahu
k jáskému ideálu, který se z něho vyvinul, ocitá v situaci
objektu a že na tomto novém jevišti uvnitř samotného
Já se možná opakují všechny ty procesy vzájemného
působení, které jsme v teorii neuróz poznali mezi vněj-
ším objektem a Já pojímaným jako jediný celek.
Chci nyní sledovat jen jeden z důsledků, které se mo-
hou vyvodit z tohoto stanoviska, a pokračovat tím
v rozboru problému, který jsem na jiném místě musel

53
Jahrbuch der Psychoanalyse, VI, 1914, Sammlung kleiner Schriften
zuř Neurosenlehre, 4. Folge [GW X, čes. K uvedení narcismu, in: Vybra-
né spisy III].

(262)
ponechat nerozřešený. 54 Každá z psychických diferenci-
ací, které jsme poznali, představuje nové ztížení psy-
chických funkcí, stupňuje jejich labilitu a může se stát
východiskem funkčního selhání, onemocnění. Takto
jsme zrozením udělali krok od naprosto soběstačného
narcismu k vnímání proměnlivého vnějšího světa
a k počátku procesů, které vedou k nalezení objektu,
a s tím je spojeno, že tento nový stav nejsme s to trvale
snést, že ho periodicky odbouráváme a ve spánku se
vracíme k dřívějšímu stavu bez dráždících vzruchů,
v němž se od objektů odvracíme. Jsme přitom ovšem
poslušní pokynu zevního světa, který nás periodickým
střídáním dne a noci zbavuje dočasně největší části
dráždících podnětů, jejichž působení jsme vystaveni.
Žádné takové omezení neexistuje u druhého, pro pato-
logii významnějšího příkladu. V průběhu svého vývoje
jsme realizovali rozlišení svého duševního vybavení
v koherentní Já a v to, co bylo ponecháno mimo ně jako
nevědomé vytěsněné obsahy, a víme, že stabilita tohoto
nového vývojového výdobytku je vystavena ustavič-
ným otřesům. Ve snu a v neuróze se to, co bylo takto
vyloučeno, domáhá vstupu, buší na brány střežené pří-
slušnými odpory, a v bdělém stavu zdraví používáme
všelijakých zvláštních triků, abychom vytěsněné mohli
s obejitím odporů a se ziskem slasti přijmout dočasně
do svého Já. Vtip a humor, zčásti i komično vůbec, mo-
hou být studovány právě v tomto světle. Každému znal-
ci psychologie neuróz se vybaví podobné příklady men-
šího významu, ale spěchám, abych se dostal k zamýšle-
né aplikaci našich rozborů.
Bylo by dobře myslitelné, že i odlišení jáského ideálu
od Já nebývá trvale snesitelné a musí se dočasně odbou-
rávat. Při všech sebeomezeních a restrikcích, které jsou
ukládány lidskému Já, bývá pravidlem periodický prů-
lom zákazů, jak ukazuje instituce slavností, které pů-
vodně nejsou ničím jiným než zákonem přikazovanými
excesy a tomuto osvobozujícímu uvolnění vděčí také za
svůj veselý ráz. 55 Saturnálie Římanů a náš dnešní karne-

54
Trauer und Melancholie, Internationale Zeitschrift fiir Psychoana-
lyse, IV, 1916—18. Sammlung kleiner Schriften zur Neurosenlehre, 4.
Folge. [ G W X; čes. Truchlení a melancholie, in: Vybrané spisy III; viz
závěr stati.]
55
Totem und Tabu [ G W IX, kap. IV, odd. 5}

(263)
val se v tomto podstatném bodě stýkají se slavnostmi
primitivů, které vyúsťují pravidelně ve výstřednosti vše-
ho druhu, při nichž bývají překračovány i jinak nejsvě-
tější zákony. Jáský ideál zahrnuje však soubor všech
omezení, kterým se Já má podřizovat, a proto by opětné
splynutí ideálu s Já muselo být velkolepou slavností pro
toto Já, které by pak opět jednou smělo být spokojeno
samo se sebou. 56

Vždycky, když něco v Já splývá s jáským ideálem,

vzniká pocit triumfu. Jako výraz napětí mezi Já a jás-
kým ideálem může být chápán i pocit viny (a pocit mé-
něcennosti).
Existují jak známo lidé, u nichž celková nálada perio-
dicky kolísá od nadměrné stísněnosti přes jistý střední
stav k zvýšenému pocitu pohody, a tyto výkyvy se vy-
značují různě velkými amplitudami, počínaje rozdíly,
které jsou právě jen ještě rozeznatelné, až po ony ex-
trémy, které jako melancholie a mánie zasahují do živo-
ta postižených nanejvýš trýznivě nebo rušivě. Zdá se, že
v typických případech těchto cyklických poruch nálady
nehrají vnější podněty žádnou rozhodující roli; z vnitř-
ních motivů nenacházíme u těchto nemocných nic víc
nebo nic jiného než u všech jiných. Stalo se proto zvy-
kem posuzovat tyto případy jako nepsychogenní. O ji-
ných, zcela podobných případech cyklické poruchy ná-
lad, u kterých se ale dá snadno najít souvislost s psy-
chickými traumaty, bude řeč později.
Příčiny těchto spontánních výkyvů nálady jsou tedy
neznámé; do mechanismu onoho procesu, při němž me-
lancholie je vystřídána mánií, nám chybí náhled. Toto
by tudíž byli nejspíš oni nemocní, o kterých by mohla
platit naše domněnka, že jejich jáský ideál dočasně
splývá s Já, když předtím vládl obzvlášť přísně.
Abychom předešli nejasnostem, je třeba zdůraznit:
Na půdě naší analýzy Já je mimo pochybu, že u pacien-
ta postiženého mánií Já a jáský ideál splynuly, takže se
daná osoba může v triumfální a nezávisle bujaré, žád-
nou sebekritikou nerušené náladě těšit z vymizení zá-
bran, ohledů a vnitřních výčitek. Méně evidentní, ale
56
Trotter vyvozuje vytěsnění ze stádního pudu. Jestliže jsem v Uvede-
ní narcismu řekl, že vytvoření ideálu je ze strany Já podmínkou vytě-
snění, jde spíše o překlad do jiného vyjadřovacího způsobu než o odliš-
né tvrzení.

(264)
přece jen hodně pravděpodobné je, že žalostný stav
melancholikův je výrazem ostré roztržky mezi oběma
instancemi Já, při níž nadměrně nedůtklivý ideál bezo-
hledně vyjadřuje svůj odsudek příslušného Já bludnou
představou vlastní nicotnosti a sebesnižováním. Otáz-
kou je jenom, jestli příčina těchto změněných vztahů
mezi Já a jáským ideálem má být hledána ve výše před-
pokládaných periodických vzpourách proti této nové
instituci, nebo jestli se odpovědnost za to má připsat ji-
ným podmínkám. Zvrat v mánii není žádným nutným
rysem melancholické deprese. Existují prosté, jednorá-
zové i periodicky se opakující melancholie, které nikdy
tento osud nemají. Na druhé straně se vyskytují i me-
lancholie, u kterých etiologická role připadá zjevně
konkrétním podnětům. Jsou to melancholie vznikající
po ztrátě nějakého milovaného objektu, ať už k ztrátě
došlo jeho smrtí, nebo v důsledku okolností, které si vy-
nutily, aby libido bylo z daného objektu staženo. I tako-
váto psychogenní melancholie může rovněž vyústit
v mánii a tento cyklus se může i několikrát opakovat,
zrovna tak jako u melancholie, která se zdá být spon-
tánní. Situace je tedy dost neprůhledná, zvlášť když me-
lancholie byly doposud psychoanalytičky zkoumány jen
v nemnoha formách a případech. 57 Rozumíme prozatím
jedině těm případům, při nichž se nemocný objektu
vzdal, protože ten se ukázal nehodným jeho lásky. Ob-
jekt je pak znovuvytvořen uvnitř jeho Já identifikací
a přísně souzen jáským ideálem. Výčitky a projevy
agrese vůči objektu projevují se pak jako melancholic-
ké sebeobviňování. 58
Také na takovouto melancholii může navázat zvrat
v mánii, takže tato možnost představuje moment nezá-
vislý na ostatních rysech patologického obrazu.
Nevidím nicméně žádnou nesnáz v tom, když by se
o momentu periodické vzpoury Já proti jáskému ideálu
uvažovalo u obou druhů melancholie, u melancholie
psychogenní stejně jako u melancholie spontánní.

57
Srov. Abraham, Ansätze zur psychoanalytischen Erforschung und
Behandlung des manisch-depressiven Irreseins atd., 1912, in: Klinische
Beiträge zur Psychoanalyse. 1921.
58
Přesněji řečeno: skrývají se za výčitkami adresovanými vlastnímu
Já, dodávají jim stálosti, houževnatosti a nevývratnosti. jakými se právě
melancholikovo sebeobviňování vyznačuje.

(265)
U spontánních melancholií je možno předpokládat, že
jáský ideál má sklon k obzvláštní přísnosti, která má
pak automaticky za následek jeho dočasné suspendová-
ní. U psychogenních melancholií by zase Já bylo podní-
ceno k vzpouře špatným zacházením, kterého se mu
dostává ze strany jeho ideálu, když došlo k identifikaci
s nějakým zavrženým objektem.

XII
Dodatky

V průběhu zkoumání, které nyní dospělo k předběž-

nému závěru, se nám otevřely i různé vedlejší cesty, po
nichž jsme se zprvu nehodlali pouštět, ale na kterých
nám kynula možnost lepšího pochopení určitých věcí.
Něco z toho, co jsme takto pominuli, chceme nyní do-
datečně probrat.
A) Rozlišení mezi jáskou identifikací a mezi nahraze-
ním jáského ideálu objektem je zajímavě ilustrováno
oběma uměle vytvořenými masovými formacemi, které
jsme studovali na začátku, vojskem a křesťanskou cír-
kví.
Je zřejmé, že voják přijímá za ideál svého nadřízené-
ho, tedy vlastně armádního velitele, zatímco se sobě
rovnými se identifikuje a z této shody jednotlivých Já
odvozuje závazky soudružství, pokud jde o poskytování
vzájemné pomoci a podílení se o majetek. Stává se ale
směšným, když se chce identifikovat s vojevůdcem. My-
slivec ve Valdštejnově táboru si kvůli tomu právě tropí
žerty ze strážmistra:

Jak chrchlá a jak odplivuje,

to každý z vás zdárně imituje!...

Jinak v katolické církvi. Každý křesťan miluje Krista

jako svůj ideál a cítí se s ostatními křesťany spjat díky
identifikaci. Ale církev od něho požaduje víc. Má se
nadto identifikovat i s Kristem a milovat ostatní křesťa-
ny tak, jak je miloval Kristus sám. Církev tedy požaduje
v obou bodech doplnění oné libidinózní pozice, která je
dána vytvořením masy. Tam, kde došlo k volbě objektu,
má k ní navíc přistoupit i identifikace, a tam, kde existu-

(266)
je identifikace, má se k ní připojit objektní láska. Tyto
momenty navíc jsou zjevně něčím, co v samotné konsti-
tuci masy není zahrnuto. Někdo může být dobrým křes-
ťanem, a přesto by mu mohla být vzdálena myšlenka
postavit se na Kristovo místo a milovat jako on všech-
ny lidi všeobjímající láskou. Jakožto slabý člověk nemu-
sí zajisté po sobě chtít, aby se svou duševní velikostí
a silou lásky vyrovnal Spasiteli. Ale právě tento další
vývoj rozdělení libida v mase je pravděpodobně oním
momentem, o který křesťanství opírá svůj nárok, že do-
sáhlo vyšší mravní úrovně.
B) Řekli jsme, že by bylo možné označit ono místo
v duševním vývoji lidstva, kde jedinec dokázal pokročit
od kolektivní psychologie masy k psychologii individu-
ální.59
Musíme se kvůli tomu opět krátce vrátit k onomu vě-
deckému mýtu o otci pravěké tlupy. Ten byl později po-
výšen na stvořitele světa, a to právem, neboť zplodil
všechny syny, kteří tvořili první masu. Byl pro každého
jednotlivého z nich ideálem a vzbuzoval současně strach
i úctu, což vytvořilo základ pro pozdější pojem tabu.
Tato většina se jednoho dne semkla dohromady, zabila
ho a rozsekala na kusy. Žádný z kolektivních vítězů ne-
mohl nastoupit na jeho místo, jestliže to některý učinil,
boje se obnovily, až nakonec uznali, že nároků na otco-
vo dědictví se musí všichni vzdát. Utvořili pak totemi-
stické bratrské společenství, v němž byli všichni rovno-
právní a podřízeni totemistickým zákazům, které měly
uchovat památku onoho vražedného činu a být poká-
ním za něj. Ale nespokojenost s tím, čeho bylo dosaže-
no, zůstávala a stala se zdrojem nových vývojových
procesů. Ti, kdo se spojili v bratrskou masu, blížili se
ponenáhlu situaci, která představovala obnovení staré-
ho stavu na nové úrovni, muž se stal opět hlavou rodiny
a likvidoval privilegia žen, které během doby, kdy tu
otec nebyl, prosadily svoji nadvládu. Na odškodnění u-
znal snad tehdy mateřská božstva, a aby matka byla po-
jištěna před nebezpečím, jejich kněží byli podle příkla-
du, který dal kdysi otec pravěké tlupy, vykastrováni;

59
To, co tu nyní následuje, bylo ovlivněno myšlenkovou výměnou
s Otto Rankem. Viz Die Don Juan-Gestalt, Imago VIII, 1922; poté
i v knižní formě, 1924.

(267)
přesto byla nová rodina jen stínem oné staré, otců bylo
mnoho a každý byl omezen právy druhého.
Tehdy asi neuspokojení a touha pohnuly některého
jednotlivce, aby se od masy odpoutal a přenesl se do ro-
le otce. Tím, kdo to udělal, byl první epický básník, pří-
slušný vývojový krok se uskutečnil v jeho fantazii. Bás-
ník zfalšoval skutečnost ve smyslu své touhy. Vynalezl
heroický mýtus. Héros byl ten, kdo otce, objevujícího se
v mýtu ještě jako totemistická nestvůra, ubil sám bez
pomoci druhých. Tak jako byl otec prvním ideálem
chlapce, tak nyní v héroovi, který chce nastoupit na ot-
covo místo, básník vytvořil první jáský ideál. Spojnici
k héroovi mohl pravděpodobně tvořit nejmladší syn,
matčin miláček, kterého matka ochraňovala před otco-
vou žárlivostí a který se v dobách pravěké tlupy stával
otcovým nástupcem. V lživém přebásnění pravěké situ-
ace se žena, jež byla cenou, o kterou se bojovalo, a lá-
kadlem. které podnítilo k vraždě, změnila pravděpo-
dobně v svůdkyni a strůjkyni onoho zločinu.
Héros připisuje jedině sobě samému vykonání činu,
kterého se jistě mohla odvážit pouze tlupa jako celek.
Zřetelné stopy zalhané skutečnosti uchovala nicméně
podle jednoho Rankova postřehu pohádka. Neboť v té
se často vyskytuje případ, že hrdina, který má vyřešit
nějaký obtížný úkol — většinou nejmladší syn, nezřídka
takový, který se před tím, kdo v pohádce nahrazuje ot-
ce, stavěl jako hloupý, to znamená ne nebezpečný — je
přece jen s to úkol splnit jedině s pomocí celé řady
drobných živočichů (včel, mravenců). To by tedy mohli
být oni bratři z pravěké tlupy, tak jako i v snové symbo-
lice hmyz a všelijaká zvířecí havěť značí sourozence
(s výrazem opovržení: jako malé děti). V každém z úko-
lů objevujících se v mýtu a pohádce lze nadto snadno
rozpoznat náhražku onoho hrdinského činu.
Mýtus představuje tedy krok, kterým se jednotlivec
odpoutává od psychologie masy. Prvním mýtem byl jis-
tě mýtus psychologický, hérojský mýtus; vysvětlující
mýtus přírodní se musel objevit daleko později. Básník,
který tento krok udělal a ve fantazii se tak od masy od-
poutal, dokáže nicméně podle další Rankovy poznámky
najít ve skutečnosti zpáteční cestu k ní. Neboť jde a vy-
práví této mase činy svého hrdiny, jak si je vymyslel.
Tímto hrdinou není v podstatě nikdo jiný než on sám.

(268)
Takto se tedy přiklání zase k realitě a svoje posluchače
pozvedá do výšin fantazie. Posluchači však básníkovi
rozumějí a mohou se na základě stejného nostalgického
vztahu k praotci s héroem identifikovat. 60
Lež hrdinského mýtu vrcholí v zbožnění héroa. Mož-
ná že zbožněný héros byl něčím dřívějším než otcovský
bůh, že byl předchůdcem onoho návratu praotce jako
božstva. Jednotlivá božstva by pak tvořila takovouto
chronologickou řadu: bohyně matka — héros — bůh
otec. Ale teprve vyvýšením nikdy nezapomenutého pra-
otce dostalo božstvo ty rysy, které u něho známe ještě
i dnes. 61
C) Hovořili jsme v tomto pojednání hodně o přímých
sexuálních pudech a o těch, které jsou v směřování k cíli
zbrzděny, a lze snad doufat, že toto rozlišení nenarazí
na velký odpor. Přesto nebude nežádoucí podrobnější
výklad, i když jenom zopakuje to, co bylo z větší části
řečeno už dříve na jiných místech.
První, ale také nejlepší příklad sexuálních pudů
zbrzděných ve vztahu k cíli jsme poznali při sledování
libidinózního vývoje dítěte. Všechny city, které dítě cho-
vá k svým rodičům a k osobám, jež o ně pečují, se bez
zábran rozvíjejí v různá přání, která dávají výraz sexu-
álním hnutím dítěte. Dítě si žádá od těchto milovaných
osob všech něžných projevů, které jsou mu známy, chce
je líbat, dotýkat se jich, dívat se na ně, chtělo by vidět
jejich genitálie a být přítomno jejich intimním vyměšo-
vacím úkonům, slibuje, ať už si pod tím představuje co-
koli, že se s matkou nebo pečovatelkou ožení, chce jed-
nou otci porodit dítě atd. Přímé pozorování zrovna tak
jako dodatečné analytické osvětlení pozůstatků z dět-
ství neponechávají žádných pochyb o tom, že něžné
a žárlivé city a sexuální úmysly bezprostředně splývají,
a názorně nám předvádějí, v jak důkladné míře se milo-
vaná osoba pro dítě stává objektem všech jeho sexuál-
ních hnutí, jež ovšem nejsou ještě správně centrována.
(Srov. Tři pojednání k teorii sexuality.)
60
Srov. Hanns Sachs, Gemeinsame Tagträume, vlastní referát o před-
nášce na VI. psychoanalytickém kongresu v Haagu, 1920. Internationale
Zeitschrift fiir Psychoanalyse. VI (1920); vyšlo pak i knižné (Imago-Bii-
cher, sv. 3).
61
V tomto zkráceném vylíčení byl vypuštěn veškerý materiál z pověs-
tí, mýtů, pohádek, z dějin mravů atd., o který se konstrukce opírá.

(269)
 Tyto první formy dětské erotiky, které jsou typickým
příslušenstvím oidipovského komplexu, podlehnou pak,
jak známo, počátkem období latence vytěsňujícímu ná-
poru. To, co z nich zbývá, ukazuje se nám jako čistě
něžná citová vazba, která se vztahuje na tytéž osoby,
ale nemůže už být označena jako „sexuální". Pro psy-
choanalýzu, která prosvěcuje hlubiny duševního života,
není nijak těžké prokázat, že také ony sexuální vazby
prvních let dětství stále ještě přetrvávají, ale vytěsněny
a v nevědomé formě. Dává nám odvahu k tvrzení, že
všude, kde se setkáváme s nějakým něžným citem, před-
cházela mu plně „smyslná" objektní vazba na příslušnou
osobu nebo na její předobraz (imago). Psychoanalýza
nám ovšem bez speciálního vyšetření nemůže prozradit,
jestli v nějakém daném případě toto předchozí úplné
sexuální hnutí nadále přetrvává jako vytěsněné, nebo
jestli se už vyčerpalo. Abychom to formulovali ještě
zřetelněji: je nepochybné, že existuje pořád ještě jako
forma a možnost a že může kdykoli regresí dojít k jeho
opětnému obsazení, aktivaci; otázkou je pouze, a to
otázkou, kterou nelze vždy rozhodnout, jaké je ještě je-
ho obsazení a vliv v přítomnosti. Přitom je třeba mít se
stejnou měrou na pozoru před dvojím zdrojem omylů,
před Skyllou podcenění vytěsněných nevědomých ten-
dencí zrovna tak jako před Charybdou sklonu posuzo-
vat normální veskrze jen podle měřítka toho, co je pa-
tologické.
Pro psychologii, která nechce nebo nemůže pronikat
do hloubi vytěsněného, představují něžné citové vazby
v každém případě výraz tendencí, které nemají sexuální
cíl, i když se vyvinuly z takových, které k sexuálnímu cíli
směřovaly. 62
Jsme oprávněni říci, že byly od těchto sexuálních cílů
odvedeny, i když není snadné popsat takové odklonění
od cíle tak, aby to odpovídalo požadavkům metapsy-
chologie. Některé z původních sexuálních cílů si ostatně
tyto zbrzděné pudy pořád ještě uchovávají; i ten, kdo
chová k někomu něžnou náklonnost, i přítel, zbožňující
obdivovatel vyhledává fyzickou blízkost a pohled na
příslušnou osobu, kterou přitom miluje spíše ve smyslu
.pavlovském". Chce-li někdo, může v tomto odklonění

62
Nepřátelské city mají jistě výstavbu o něco složitější.

(270)
od cíle spatřovat počátek sublimace sexuálních pudů,
ale je ovšem také možno hranici, kde sublimace začíná,
situovat ještě o něco dále. Sexuální pudy zbrzděné ve
vztahu k cíli mají oproti nezbrzděným pudům jednu
velkou funkční výhodu. Protože ukojení ve vlastním
slova smyslu plného nejsou schopny, hodí se obzvlášť
dobře k tomu, aby vytvářely trvalé vazby, kdežto pudy
bezprostředně sexuální ztratí pokaždé svoji energii
ukojením a musejí pak čekat, až se sexuální libido zno-
vu nahromadí a obnoví, přičemž objekt může být mezi-
tím zaměněn za jiný. Zbrzděné pudy se mohou v nejrůz-
nější míře mísit s pudy nezbrzděnými, a tak jako z nich
předtím vznikly, mohou se v ně i zpětně proměnit. Je
známo, jak snadno se z citových vztahů přátelského ty-
pu, založených na uznání a obdivu, vyvinou erotické
tužby (Molièrovo: Embrassez-moi pour l'amour du
Grec,63 Polibte mě z lásky k řečtině), mezi mistrem a žá-
kyní, mezi umělcem a uchvácenou posluchačkou, zvlášť
když jde o ženy. Ano, vznik takových citových hnutí,
zprvu neprovázených žádným úmyslem, vytváří přímo
hojně frekventovanou cestu k sexuální volbě objektu.
Ve Zbožnosti hraběte von Zinzendorf předvedl Pfister
nanejvýš zřetelný a jistě nikoli ojedinělý příklad toho,
jak snadno se stává, že i intenzívní náboženská vazba se
zvrátí ve vášnivý sexuální vznět. Na druhé straně je ně-
čím velice obvyklým i přeměna přímých sexuálních
hnutí, která mají sama o sobě jen krátký život, v trva-
lou, pouze něžnou vazbu a zpevnění manželství uzavře-
ných z milostné vášně se zakládá z velké části právě na
tomto procesu.
Nevyvolá v nás přirozeně žádný údiv, když uslyšíme,
že sexuální tendence zbrzděné ve vztahu k cíli vznikají
z přímých sexuálních hnutí tehdy, když se dosažení se-
xuálních cílů staví v cestu vnitřní nebo vnější překážky.
Vytěsnění, k němuž dochází v období latence, je tako-
vou překážkou vnitřní — nebo lépe řečeno: zvnitřně-
nou. U otce pravěké tlupy jsme předpokládali, že své
syny nutí k abstinenci svou sexuální nesnášenlivostí,
a vhání je takto do vazeb vyznačujících se zbrzděním
ve vztahu k cíli, zatímco pro sebe si vyhrazuje volný se-
xuální požitek, a zůstává tudíž na nikoho nevázaný.

63
[Molière, Les femmes savantes. III, 5.]

(271)
Všechny vazby, na kterých se zakládá masa, mají právě
charakter pudů ve vztahu k cíli zbrzděných. Tím jsme se
však přiblížili novému tématu, které se týká vztahu pří-
mých sexuálních pudů k vytváření mas.
D) Oběma posledními poznámkami jsme už připra-
veni na konstatování, že přímé sexuální tendence jsou
pro vytváření mas nepříznivé. V historii vývojových
proměn rodiny existovaly sice i kolektivní vztahy sexu-
ální lásky (skupinové manželství), ale čím významnější
se pro Já stávala pohlavní láska, čím víc zamilovanosti
vyvolávala, tím důrazněji vyžadovala omezení na dvě
osoby — una cum uno —, které je předznamenáno sa-
motnou povahou sexuálního cíle. Pro polygamní sklony
zbyla jen možnost, aby nacházely ukojení v postupném
střídání objektů.
Dvojice osob, jež jsou kvůli sexuálnímu ukojení od-
kázány na sebe navzájem, demonstrují proti stádnímu
pudu, proti masovému cítění tím, že vyhledávají samotu.
Čím jsou zamilovanější, tím úplněji si stačí samy. Od-
mítnutí vlivu, kterým působí masa, se projevuje j a k o
pocit studu. Vyvíjejí se nanejvýš prudká citová hnutí
žárlivosti, která mají chránit volbu sexuálního objektu
před rušivými vlivy vazby na kolektiv masy. Jenom
když něžný, tedy osobní faktor milostného vztahu
ustoupí oproti smyslnému faktoru zcela do pozadí, stá-
vá se možným i sexuální styk páru v přítomnosti dru-
hých nebo současné sexuální styky uvnitř určité skupi-
ny, jako při orgii. Tím je však dána už regrese k dřívěj-
šímu stavu pohlavních vztahů, v němž zamilovanost ne-
hrála ještě žádnou roli a sexuální objekty byly pociťo-
vány jako navzájem rovnocenné, asi ve smyslu oné zlo-
myslné formulace Bernarda Shawa: Zamilovanost zna-
mená, že člověk rozdíl mezi určitou ženou a nějakou
jinou nepatřičně přeceňuje.
Existuje mnoho známek nasvědčujících tomu. že v se-
xuálních vztazích mezi mužem a ženou zamilovanost
začala hrát roli dost pozdě, takže i protiklad mezi po-
hlavní láskou a vazbou na masu je teprve výsledkem
pozdního vývoje. Mohlo by se zdát, že tento předpo-
klad je neslučitelný s naším mýtem o prarodině. Bratr-
ský houf měl být přece k otcovraždě dohnán právě lás-
kou k matkám a sestrám, a tu si lze těžko představit
jinak než jako původní nelomenou lásku, to znamená

(272)
jako bezprostřední sepětí lásky smyslné a něžné. Ale při
bližším uvážení se tato námitka mění v potvrzení. Jed-
nou z reakcí na otcovraždu bylo přece právě zavedení
totemistické exogamie, zákaz jakéhokoli sexuálního
vztahu se ženami uvnitř vlastní rodiny, od dětství něžně
milovanými. Tím byl vražen klín mezi něžná a smyslná
hnutí mužů, který v jejich erotickém životě pevně tkví
ještě i dnes. 64 Následkem této exogamie se musely
smyslné potřeby mužů spokojit s cizími a nemilovanými
ženami.
Ve velkých, uměle vytvářených masách, jako je cír-
kev a armáda, nemá žena jako sexuální objekt žádné
místo. Erotický vztah mezi mužem a ženou zůstává vně
těchto organizací. Také tam, kde se tvoří masy smíšené
z mužů i žen, nehraje pohlavní rozdíl žádnou roli. Má
sotva vůbec jaký smysl klást otázku, jestli libido, které
drží masy pohromadě, je homosexuální nebo heterose-
xuální povahy, neboť toto libido není diferencováno po-
dle pohlaví a je zejména zcela odpoutáno od cílů geni-
tální organizace.
Přímé sexuální tendence si i u jedince, jehož individu-
alita se jinak rozplývá v mase, prosadí kousek individu-
álního uplatnění. Kde nabudou přílišné síly, každý ma-
sový útvar rozkládají. Katolická církev měla nejlepší
důvody, aby svým věřícím doporučovala nevstupovat
do manželství a aby svým kněžím ukládala celibát, ale
i duchovní byli často zamilovaností dohnáni k vystou-
pení z církve. Stejným způsobem prolamuje láska k že-
ně i kolektivní vazby rasy, nacionálni výlučnosti a soci-
álně třídního uspořádání a má v tomto směru kulturně
významné účinky. Zdá se jisté, že homosexuální láska se
s kolektivními vazbami masy snáší daleko lépe, a to
i tam, kde vystupuje jako nebrzděná sexuální tendence;
pozoruhodná skutečnost, jejíž objasnění by mohlo vést
daleko.
Psychoanalytické zkoumání psychoneuróz nám uká-
zalo, že jejich symptomy je třeba vyvozovat z přímých
sexuálních tendencí, které byly vytěsněny, ale zůstaly
aktivními. Tuto formuli je možno doplnit ještě tak, že
dodáme: anebo z takových zbrzděných tendencí,
u nichž se zbrzdění plně nezdařilo nebo bylo vystřídáno

64
Viz Uber die aUgemeinste Erniedrigung des Liebeslebens, 1912.
[ G W VIII; čes. in: Vybrané spisy III.]

(273)
návratem k vytěsněnému sexuálnímu cíli. Tomuto vzta-
hu odpovídá i to, že neuróza činí člověka asociálním, že
toho, kdo je jí postižen, vyřazuje z obvyklých kolektiv-
ních útvarů. Lze říci, že neuróza má na masu podobně
rozkladný účinek jako zamilovanost. Zato je zase mož-
no vidět, že tam, kde se uplatnily energické podněty
k vytváření masy, neurózy ustupují a mohou přinejmen-
ším na určitou dobu vymizet. Byl také plným právem
podniknut pokus zužitkovat tento protiklad mezi neu-
rózou a formováním masy terapeuticky. I ten, kdo nijak
nelituje, že náboženské iluze v dnešním kulturním světě
mizí, přizná nicméně, že pokud ještě měly dost síly, ský-
taly těm, kdo jimi byli vázáni, nejsilnější ochranu proti
nebezpečí neurózy. Není také těžké rozpoznat ve všech
těch vazbách na mysticko-religiózní nebo filozoficko-
mystické sekty a společenství výraz nezdařených poku-
sů o vyléčení z různých neuróz. To všechno souvisí
s protikladem přímých a co do cíle zbrzděných sexuál-
ních tendencí.
Neurotik odkázaný na sebe sama je nucen nahradit si
ony velké masové útvary, z nichž je vyloučen, svou
tvorbou symptomů. Vytváří si svůj vlastní fantazijní
svět, svoje náboženství, svůj systém bludů, a opakuje
tak kolektivní výtvory lidstva v deformované podobě,
která zřetelně svědčí o převažujícím podílu přímých se-
xuálních tendencí. 65
E) Připojme na závěr srovnávací zhodnocení stavů,
kterými jsme se zabývali, z hlediska teorie libida: zami-
lovanosti, hypnózy, vytváření mas a neurózy.
Zamilovanost se zakládá na současném výskytu pří-
mých i co do cíle zbrzděných sexuálních tendencí, při-
čemž objekt na sebe přitáhne část narcistického jáské-
ho libida. Je v ní místo jen pro Já a objekt.
Hypnóza má se zamilovaností společné omezení na
dvě osoby, ale zakládá se veskrze na zbrzděných se-
xuálních tendencích a staví objekt na místo jáského
ideálu.
Masa tento proces zmnohonásobuje, shoduje se
s hypnózou v povaze pudů. které ji drží pohromadě,
a v tom, že jáský ideál je nahrazen objektem, ale přidá-
vá k tomu identifikaci s jinými jednotlivci, která byla
65
Viz Totem und Tabu. ke konci II. oddílu: Tabu a ambivalence
[GW IX}

(274)
snad původně umožněna stejným vztahem k objektu.
Oba stavy, hypnóza i utváření masy, představují dě-
dičná rezidua z fylogeneze lidského libida, hypnóza ja-
kožto dispozice, masa nadto jako přímý pozůstatek.
Nahrazení přímých sexuálních tendencí tendencemi
zbrzděnými ve vztahu k cíli podporuje u obou oddělení
Já a jáského ideálu, k němuž byl učiněn počáteční krok
už při zamilovanosti.
Neuróza se z této řady vymyká. Také ona se zakládá
na jisté zvláštnosti lidského libidinózního vývoje, na
tom, že k nástupu přímé sexuální funkce dochází nadva-
krát, když je nejprve přerušen dobou latence. 66 Potud
má s hypnózou a s utvářením masy společný charakter
regrese, který u zamilovanosti chybí. Objevuje se všude
tam, kde se vývoj od přímých sexuálních pudů k pudům
ve vztahu k cíli zbrzděným plně nezdařil, a odpovídá
konfliktu mezi pudy přijatými do Já, které takový vývoj
prodělaly, a mezi složkami těchto pudů, které se — prá-
vě tak jako jiné vytěsněné pudové tendence — snaží
z vytěsněného nevědomí dospět k přímému ukojení. Je
obsahově neobyčejně bohatá, protože zahrnuje všech-
ny možné vztahy mezi Já a objektem, a to zrovna tak ty,
v nichž je objekt uchován, jako i ty, při nichž je od něho
upuštěno nebo při nichž je vytvořen uvnitř Já samotné-
ho, ale také konfliktní vztahy mezi Já a jeho jáským
ideálem.

66
Viz Sexualtheorie, 5. vydáni, 1922, str. 96, [GW V, 77n; čes. Tři po-
jednání k teorii sexuality, in: Vybrané spisy III].

(275)
 BUDOUCNOST
JEDNÉ ILUZE

Když po nějaký čas žijeme v určité kultuře a často

jsme se snažili vyzkoumat její vznik a cesty dalšího vý-
voje, pocítíme nakonec pokušení podívat se jiným smě-
rem a zeptat se, jaký osud čeká tuto kulturu v budouc-
nu, jaké proměny jsou jí určeny. Záhy však zjistíme, že
podobné zkoumání je od prvopočátku četnými momen-
ty znehodnoceno. Předně tím, že jen nemnozí dokáží
přehlédnout lidské konání v celém rozsahu; čím méně
však člověk ví o minulém a současném, tím nejistější
bude jeho úsudek o budoucím. Dále pak proto, poně-
vadž právě při tomto posuzování hraje subjektivní oče-
kávání jedince těžko ocenitelnou úlohu; toto očekávání
je závislé na ryze osobních předpokladech vlastní zku-
šenosti, více nebo méně optimistického postoje k živo-
tu, jak mu jej diktuje jeho temperament, úspěch či ne-
úspěch. Konečně zde působí zvláštní okolnost, že lidé
prožívají svou přítomnost zpravidla naivně, aniž jsou
schopni hodnotit její obsah; musí k ní nejprve získat
odstup, tj. přítomnost se musí stát minulostí, mají-li z ní
získat hlediska k posouzení budoucnosti.
Kdo tedy podlehne pokušení předpovídat pravděpo-
dobnou budoucnost naší kultury, měl by si připomenout
prve zmíněné námitky stejně jako nespolehlivost každé
předpovědi. Pro mne z toho vyplývá, že jen co určím je-
jí pozici v širším celku, spěšně uniknu před příliš velkým
úkolem do malé dílčí oblasti, jíž též dosud náležela mo-
je pozornost.
Lidská kultura — míním tím vše, čím se lidský život
povznesl nad svoje animálni podmínky a čím se liší od
života zvířat, aniž rozlišuji kulturu a civilizaci — nám
ukazûjè dve~stránky. Jedna obsahuje všechno vědění
a dovednosti, které si lidé osvojili, aby oyládh_gřírodní

(276)
síly a získali statky k uspokojení svých potřeb, druhá
zahrnuje všechna zařízení nutná k uspořádání lidských
v m h ů ^ zejména k rozdělování dosažitelných statků.
Oba směry kultury nejsou na sobě nezávislé, za prvé
proto, že vzájemné vztahy lidí jsou hluboce ovlivňová-
ny mírou pudového uspokojení, umožněnou existujícími
statky, za druhé pak tím, že i člověk může být pro jiné-
ho člověka statkem, pokud je využíván jako pracovní
síla nebo sexuální objekt, za třetí však proto, že každý
jedinec je potencionálně nepřítelem kultury, která má
být přece zájmem všelidským. Je pozoruhodné, že lidé,
ač stěží mohou existovat osamoceni, přesto pociťují
oběti, uložené jim kulturou v zájmu soužití, jako velmi
obtížné. Kulturu je tedy nutno hájit proti jednotlivci
a její zařízení, instituce a příkazy slouží této úloze; je-
jich účelem je nejen zajištění jisté dělby statků, ale též
její udržování, dále pak musí chránit proti nepřátelským
hnutím lidí vše, co slouží k podmanění přírody a výrobě
statků. Lidské výtvory lze snadno zbořit a věda i techni-
ka, které je zbudovaly, mohou být použity i k jejich zni-
čení.
Tak získáváme dojem, že kultura je něco, co bylo
uloženo zdráhající se většině menšinou, která se doká-
zala zmocnit donucovacích prostředků. Přirozeně lze
připustit, že tyto obtíže netkví v podstatě kultury samé,
nýbrž že jsou podmíněny nedokonalostí dosavadních
kulturních forem. Vskutku není těžké tyto nedostatky
ukázat. Kdežto v ovládání přírody lidstvo neustále po-
kračovalo a může ještě větší pokroky očekávat, v uspo-
řádání lidských věcí není podobný pokrok patrný
a v každé době se asi jako dnes mnoho lidí ptalo, stojí-li
vůbec za to tenhle kus kulturního zisku bránit. Řeklo by
se, že musí být možné nově uspořádat lidské vztahy,
zbavit se příčin nespokojenosti s kulturou tím, že se
vzdáme nátlaku a potlačování pudů, aby se lidé neruše-
ni vnitřními sváry mohli věnovat získávání a užívání
statků. Byl by to zlatý věk, ale je otázkou, dá-li se tako-
vý stav uskutečnit. Spíše se zdá, že se k a ž ^ kultura mu-
sí budovat na nátlaku a na zříkání se pudů; ani se nezdá
jisté, že by většina byla ochotna i bez nátlaku pracovat
tak, jak toho je zapotřebí k získávání nových životních
statků. Musí se počítat se skutečností, že jsou ve všech
lidech destruktivní, tedy antisociální a antikulturní ten-

(277)
dence, které u mnohých lidí jsou tak silné, že určují je-
jich chování ve společnosti.
Této psychologické skutečnosti přísluší při posuzová-
ní lidské kultury rozhodující význam. Jestliže se nejprve
mohlo usuzovat, že podstatou kultury je ovládnutí pří-
rody pro dobývání životních statků a že kulturu ohrožu-
jící nebezpečí možno odstranit účelným rozdělením
statků mezi lidi, zdá se nyní těžiště přesunuto z materi-
álního na duševní. Rozhodující je, zda a nakolik se po-
daří zmenšit tíhu lidem uložených pudových obětí, smí-
řit je s nimi a odškodnit je za ty nevyhnutelné. Donuco-
vání ke kulturní práci se přitom nelze vzdát stejně jako
ovládání masy menšinou, protože masy jsou líné a ne-
chápavé; nerady se zříkají pudů, argumenty o nevyhnu-
telnosti takového odříkání je nepřesvědčují, povzbuzují
se navzájem v nevázanosti. Pouze vlivem příkladných
jedinců, které uznají za své vůdce, se dají přimět k pra-
covním výkonům a odříkání, na něž je trvání kultury
odkázáno. Všechno je dobré, jsou-li tito vůdcové osoby
s pronikavým vhledem do nezbytností života, schopní
ovládat vlastní pudová přání. Hrozí jim však nebezpečí,
že k udržení svého vlivu povolí mase víc než ona jim,
a proto je třeba, aby na ní byli nezávislí volným použi-
tím prostředků moci. Stručně řečeno, dvě obecně rozší-
řené lidské vlastnosti zavinují, že kulturní zařízení se
mohou udržet pouze jistou mírou nátlaku, lidé totiž ne-
pracují dobrovolně rádi a argumenty nic nezmohou
proti jejich vášním.
Vím, co se bude proti těmto vývodům namítat. Řekne
se, že zde vylíčený charakter lidských mas, jako důkaz
nezbytnosti nátlaku ke kulturní práci, je sám jen násled-
kem chybných kulturních zařízení, jejichž působením se
lidé stali zatrpklými, mstivými a nepřístupnými. Nové
generace, vychované s láskou a v úctě k myšlení, které
poznají zavčas dobrodiní kultury, budou k ní mít jiný
poměr, budou ji považovat za svůj nejvlastnější maje-
tek a budou pro její uchování ochotny přinášet potřeb-
né oběti v práci i uspokojování pudů. Obejdou se bez
donucování a budou se jen málo lišit od svých vůdců.
Že takové lidské masy dosud v žádné kultuře neexisto-
valy, je způsobeno tím, že ještě žádná kultura nedoká-
zala tímto způsobem již od dětství lidi ovlivňovat.
Lze pochybovat, zda je možno vůbec nebo již teď, za

(278)
současného stavu našeho ovládání přírody, uskutečnit
taková kulturní zařízení; lze se ptát, odkud se vezme
množství vynikajících, neomylných a nesobeckých vůd-
ců, kteří by se museli stát vychovateli budoucích gene-
rací. je možno mít hrůzu před nesmírností nátlaku ne-
zbytného k uskutečnění těchto záměrů. Velkolepost to-
hoto plánu, jeho význam pro budoucnost lidské kultury
nelze popřít. Spočívá zajisté v psychologickém poznání,
že člověk je vybaven nejrozmanitějšími pudovými vlo-
hami. jejichž konečné zaměření je určeno ranými dět-
skými zážitky. Hranice vychovatelnosti člověka jsou
proto též hranicemi takové kulturní proměny. Je možno
pochybovat, zda a nakolik může jiné kulturní prostředí
zahladit ony dvě lidské vlastnosti, které tak ztěžují říze-
ní lidských věcí. Experiment nebyl dosud proveden. Ná-
sledkem chorobné vlohy nebo přílišné síly pudu zůstane
asi vždy určité procento lidí asociální. Jestliže se však
podaří tuto dnešní kultuře nepřátelskou většinu snížit
na menšinu, dosáhne se tím velmi mnoho, snad všeho,
čeho se dosáhnout dá.
Nechci vyvolat dojem, že jsem příliš odbočil od před-
určené cesty svého zkoumání. Proto výslovně ujišťuji,
že nechci posuzovat velký kulturní experiment, který
v současnosti probíhá v širé zemi mezi Evropou a Asií.
Chybí mi věcné znalosti i schopnost rozhodnout o jeho
uskutečnitelnosti, posuzovat účelnost použitých metod
nebo měřit nevyhnutelnou propast mezi záměrem
a provedením. Co se tam připravuje, vymyká se jako
nehotové oněm úvahám, k nimž poskytuje látku naše
dávno konsolidovaná kultura.

II

Znenadání jsme přešli z ekonomiky do oblasti psy-

chologie. Zprvu jsme byli v pokušení hledat kulturní
vlastnictví v existujících statcích a zařízeních k jejich
rozdělování. Každá kultura spočívá na donucování
k práci a zříkánTše pudů a vyvolává proto nevyhnutelně
opozici těch, kdož jsou těmito požadavky postiženi,
z čehož vyplývá, že statky samy, prostředky k jejich zís-
kání a zařízení k jejich rozdělování nemohou být jedi-
nou podstatou kultury; jsou přece ohroženy odporem
a ničivostí účastníků kultury. Ke statkům teď přistupují

(279)
prostředky umožňující kulturu hájit, prostředky donu-
covací i jiné, jimiž se lidé s kulturou smiřují a jsou za
své oběti odměňováni. Tyto prostředky lze označit jako
duševní vlastnictví kultury.
V zájmu jednotné terminologie označíme skutečnost,
že pud nemůže být uspokojen — tedy odepření a in-
stanci, která toto odepření ukládá, popř. zákaz a stav,
který tento zákaz vyvolává —, za strádání. Dále je tře-
ba rozlišit strádání, které postihuje všechny, a to, které
postihuje jen skupiny, třídy nebo jednotlivce. První strá-
dání je nejstarší: zákazy, jež je způsobily, zahájily oddě-
lování kultury od animálního prastavu před mnoha tisí-
ciletími. Ke svému překvapení zjišťujeme, že je toto
strádání ještě stále účinné, že stále ještě tvoří jádro ne-
přátelství vůči kultuře. Pudová přání, frustrovaná kultu-
rou, se rodí s každým dítětem vždy znovu. Jedna třída
lidí, neurotici, reaguje již na tato odepření asociálně.
Taková pudová přání jsou jncest, kanibalismus & krve-
lačnost. Zní podivně, když řadíme tato přání, v jejichž
zavrhování se všichni lidé zdají být jednotní, k oněm,
0 jejichž povolení či zákaz se v naší kultuře tak živě zá-
polí, avšak psychologicky je to oprávněno. Kulturní
chování vůči těmto nejstarším pudovým přáním není
též nikterak stejné; jen kanibalismus se jeví všem jako
zakázaný a neanalytickému pohledu jako zcela překo-
naný; sílu incestních přání můžeme ještě za zákazem
vycítit a k vraždě v naší kultuře za určitých podmínek
ještě dochází, dokonce se přikazuje. Je možné, že v bu-
doucím vývoji kultury se budou jevit ještě další, dnes
zcela přijatelná přání stejně nepřijatelnými, jako jsou
dnes přání kanibalská.
Již při těchto nejstarších zřeknutích se pudů je třeba
vzít v úvahu psychologický faktor, který si zde svůj vý-
znam podrží natrvalo. Není pravda, že se lidská duše od
nejstarších časů nijak nevyvinula a že v protikladu
k pokrokům vědy a techniky zůstala dodnes stejná jako
na počátku dějin. Jeden z těchto duševních pokroků zde
můžeme dokázat. Náš vývoj směřuje k tomu, že se
vnější tlak zvolna proměňuje ve vnitřní tím, že si jej
svými příkazy podřizuje zvláštní psychická instance, lid-
ské Nadjá. 1 Každé dítě nám předvádí postup této pře-

1
[Srov. Já a Ono. kap. III, a Nespokojenost v kultuře, kap. VII a VIII.]

(280)
měny, teprve jejím průběhem se stává morálním a soci-
álním. Toto zesílení Nadjá je nejvýše cenným psycholo-
gickým kulturním vlastnictvím. Osoby, u nichž se plně
uskutečnilo, se mění z protivníků kultury v její nositele.
Čím více jich v některé kulturní oblasti je, tím je tato
zajištěnější, tím dříve se může vzdát vnějších donucova-
cích prostředků. Míra tohoto zvnitřnění je dle jednotli-
vých zákazů pudů různá. Pro zmíněné nejstarší kulturní
požadavky — pomineme-li nežádoucí výjimku neuroti-
ků — zdá se být zvnitřnění do značné míry dosaženo.
Když se zabýváme jinými pudovými požadavky, zjišťu-
jeme, že se tento poměr mění. S překvapením a obavou
pozorujeme, že většina lidí poslouchá příslušné kulturní
zákazy jen pod vnějším nátlakem, tedy pouze tak dlou-
ho a tam, kde se musí tohoto nátlaku bát. To se týká
i tak zvaných morálních kulturních požadavků, jež jsou
rovnoměrně určeny všem. Právě sem náleží většina to-
ho, co se dovídáme o morální nespolehlivosti člověka.
Množství kulturních lidí, kteří se bojí vraždy nebo inces-
tu, neodpírají si uspokojení své lakoty, svých agresiv-
ních a sexuálních choutek, škodí jiným lidem lží, podvo-
dem, pomluvou, mohou-li tak činit beztrestně, a stejně
tomu asi bylo po všechny kulturní věky.
Při omezeních, jež se vztahují jen na určité společen-
ské třídy, se setkáváme rovněž s hrubými poměry, což
se nikdy nepopírá. Lze očekávat, že ponižované třídy
budou privilegovaným závidět jejich výsady a že učiní
všechno, aby se zbavily přemíry svého strádání. Kde to
není možné, udržuje se v takové kultuře trvalá nespo-
kojenost, která může vést k nebezpečným vzpourám.
Když však kultura nepřekoná stav, kdy uspokojování
jedněch vyžaduje utlačování druhých, snad většiny —
a tak tomu je ve všech současných kulturách —, je po-
chopitelné, že tito utlačovaní intenzívně nenávidí kultu-
ru, kterou svou prací umožňují, na jejichž statcích se
však jen nepatrně podílejí. Zvnitřnění kulturních zákazů
nelze pak u utlačovaných očekávat. Spíše nebudou tyto
zákazy uznávat, budou se snažit tuto kulturu zničit, pří-
padně odstranit i její předpoklady. Nepřátelství těchto
tříd vůči kultuře je tak očividné, že se k vůli němu pře-
hlédlo spíše latentní nepřátelství lépe obdařených spo-
lečenských vrstev. Netřeba říkat, že kultura, která ne-
uspokojuje tak značný počet svých účastníků a dohání je

(281)
ke vzpouře, nemá naději na přetrvání, a ani si je neza-
slouží.
Míra zvnitřnění kulturních předpisů — populárně
a nepsychologicky vyjádřeno: morální úroveň účastníků
kultury — není jediný duševní statek, který při hodno-
cení kultury přichází v úvahu. Dále tu jsou idçàjy a umě-
lecké výtvory, tj. uspokojení, které z nich lze získat.
Příliš snadno podléháme sklonu přijmout mezi dušev-
ní majetek kultury její ideály, to jest ohodnocení, které
výkony jsou nejvyšší a máme proto o ně nejvíce usilo-
vat. Zprvu se zdá, jako by tyto ideály určovaly výkony
příslušné kulturní oblasti; ve skutečnosti se však asi ide-
ály spíše tvoří podle prvních výkonů, které umožnilo
spolupůsobení vnitřního nadání a vnějších poměrů kul-
tury; tyto první výkony byly pak stanoveny jako ideál
pro další následování. Uspokojení, které ideál poskytuje
účastníkům kultury, je tedy narcistické povahy, spočívá
na hrdosti ze zdařilých výkonů. Ke své úplnosti potře-
buje srovnání s jinými kulturami, které se věnovaly ji-
ným výkonům a vyvinuly jiné ideály. Pro tyto rozdíly si
každá kultura osobuje právo podceňovat druhé. Tak
vedou kulturní ideály k rozdvojení a znepřátelení růz-
ných kulturních okruhů, jak je to nejzřetelněji patrno
mezi národy.
Narcistické uspokojení z kulturního ideálu náleží též
k oněm silám, které úspěšně čelí kulturnímu nepřátelství
uvnitř kulturní oblasti. Nejen privilegované třídy, které
dobrodiní této kultury využívají, ale také utlačovaní se
na něm mohou podílet, protože za újmy ve vlastní kul-
turní oblasti je odškodňuje oprávnění pohrdat cizinci.
Člověk je sice jen ubohý, dluhy a válečnou službou sou-
žený plebejec, ale zato Říman, podílí se na úloze ovlá-
dat jiné národy a předpisovat jim zákony. Tato identifi-
kace utlačovaných s vládnoucími a vykořisťujícími tří-
dami je však jen částí širší souvislosti. Utlačovaní se
mohou na vykořisťující rovněž afektivně vázat, mohou
vzdor svému nepřátelství spatřovat ve svých pánech
své ideály. Kdyby neexistovaly takové v podstatě uspo-
kojující vztahy, nebylo by možno pochopit, že se tolike-
ré kultury přes oprávněné nepřátelství velkých mas tak
dlouho udržely.
Jiného druhu je uspokojení, které poskytuje účastní-
kům kultury umění, ač zpravidla zůstává nepřístupné

(282)
těžkou prací vyčerpaným masám, jimž se též nedostalo
náležité výchovy. Jak jsme dávno poznali, poskytuje
umění náhradní uspokojení za nejstarší, stále ještě nej-
hlouběji pociťovaná kulturní zřeknutí, a smiřuje proto
jako nic jiného s nezbytností přinášet příslušné oběti.
Umělecké výtvory též vyvolávají pocity identifikace —
které každý kulturní okruh nutně potřebuje — tím, že
podněcují společně prožívané a vysoce oceňované
emoční zkušenosti; slouží však též narcistickému uspo-
kojení znázorňováním výkonů a výrazným připomíná-
ním ideálů příslušné kultury.
Nepřipomněli jsme dosud snad nejvýznamnější část
psychického inventáře kultury. Jsou to její náboženské
představy v nejširším slova smyslu, jinak řečeno, jak
později dokážeme, její iluze.

III

V čem je zvláštní hodnota náboženských představ?

Mluvili jsme o nepřátelství vůči kultuře, vyvolaném
jejím tlakem, jejím požadavkem zříkat se pudů. Kdyby-
chom si tyto zákazy odmyslili, bylo by možno zvolit si
za sexuální objekt každou ženu, která by se nám líbila,
bylo by možno bez rozmyšlení zabít soka nebo toho,
kdo by jinak stál v cestě, druhému by se též mohlo co-
koli bez dovolení odejmout. Jak by to bylo krásné, ja-
kým nepřetržitým uspokojením by pak život byl! Ale
záhy se objeví první nesnáz. Ostatní mají přesně stejná
přání jako já a nebudou se mnou jednat šetrněji než já
s nimi. Takové zrušení kulturních omezení může tedy
neomezeně obšťastnit jen jedince, tyrana, diktátora, kte-
rý na sebe strhl všechny mocenské prostředky, a i on si
musí důvodně přát, aby ostatní zachovávali alespoň je-
den kulturní příkaz: nezabiješ.
Ale jak nevděčné, jak krátkozraké by bylo pokoušet
se o odstranění kultury. Co by potom zbylo, je přírodní
stav a ten je mnohem nesnesitelnější. Příroda by od nás
ovšem nežádala žádná pudová omezení, ponechala by
nám volnost, ale má svůj zvláště účinný způsob, jak nás
omezovat. Zahubí nás chladně, krutě, bezohledně, jak se
nám zdá, možná právě když se oddáváme svému uspo-
kojení. Právě proti těmto ohrožením přírodou jsme se

(283)
přece spojili a vytvořili kulturu, která má kromě jiného
též umožnit naše soužití. Hlavní úlohou kultury, jejím
nejvlastnějším důvodem je přece chránit nás před pří-
rodou.
Je známo, že se jí to namnoze už nyní dobře daří,
později to zřejmě bude umět ještě mnohem lépe. Ale
nikdo se klamně nedomnívá, že příroda je podmaněna
už dnes; nemnozí se odvažují doufat, že bude jednou
člověku zcela podřízena. Jsou tu živly, které jako by se
vysmívaly každému lidskému nátlaku, země se chvěje,
trhá, pohřbívá lidi i jejich díla, rozběsněná voda vše za-
plavuje a potápí, divá smršť, nemoci, v nichž jsme tepr-
ve nedávno rozeznali útoky jiných živých bytostí, ko-
nečně bolestná záhada smrti, proti níž se dosud nenašla
a nejspíše ani nenajde žádná bylinka. S těmito mocnost-
mi povstává příroda proti nám velkolepá, krutá, neú-
prosná, předvádí nám znovu naši slabost a bezmocnost,
z nichž jsme se kulturní prací pokoušeli uniknout. Poci-
ťujeme mezi lidmi jinak vzácný, radostně povznášející
dojem, když tváří v tvář nějaké živelní pohromě zapo-
menou na svou kulturní rozervanost, na všechny vnitřní
těžkosti a nepřátelství a rozpomenou se na svou velkou
společnou úlohu — sebezáchovu vůči přesile přírody.
Jak pro lidstvo jako celek, tak i pro jednotlivce je ži-
vot těžko snesitelný. Část strádání mu ukládá jeho kul-
tura, kus utrpení mu připravují druzí lidé, ať už navzdo-
ry kulturním předpisům nebo v důsledku nedokonalosti
této kultury. K tomu přistupuje to, čím mu škodí nepo-
drobená příroda — říká se tomu osud. Následkem toho-
to stavu by měl být trvalý stav úzkostného očekávání
a těžká urážka přirozeného narcismu. Jak reaguje
jednotlivec na ubližování kulturou a lidmi, již víme: vy-
vine příslušnou míru odporu vůči kulturním zařízením,
tedy nepřátelství vůči kultuře. Ale jak se brání proti
přesile přírody, osudu, jež hrozí jemu i všem ostatním?
Kultura ho této námahy zbaví, postará se o všechny
stejně; je pozoruhodné, že téměř všechny kultury si tu
počínají stejně. Nepřestávají plnit svou úlohu ochraňo-
vat lidi před přírodou, jen v ní pokračují jinými pro-
středky. Je to mnohostranná úloha — těžce ohrožené
sebevědomí člověka vyžaduje útěchu, svět i život je tře-
ba zbavit hrůz, nadto žádá odpověď i lidská zvídavost,
poháněná silným praktickým zájmem.

(284)
 Již prvním krokem lze mnoho získat. Je to polidštění
přírody. Neosobním silám a osudům se nelze přiblížit,
zůstávají věčně cizí. Jestliže však běsní v živlech vášně
jako ve vlastní duši, když ani smrt není nic přirozeného,
ale zlovolná násilnost, když všude v přírodě člověka ob-
klopují bytosti, jež zná z vlastní společnosti, tehdy úlev-
ně vydechne, cítí se doma v cizím a zlověstném, 2 může
svou nesmyslnou úzkost psychicky zvládnout. Je snad
ještě bezbranný, avšak už ne bezmocí ochromený, může
alespoň reagovat, snad už ani není zcela bezbranný,
může proti okolním násilnickým mocnostem užít stej-
ných prostředků, jichž užívá ve své společnosti, může je
zaklínat, chlácholit, podplácet a uloupit jim tímto ovliv-
ňováním část jejich moci. Taková náhrada přírodní vě-
dy psychologií nepřináší jen okamžitou úlevu, ukazuje
1 cestu k dalšímu zvládnutí situace.
Tato situace není přece nic nového, má infantilní
pravzor. Je vlastně jen jeho pokračováním, protože tak
bezmocní jsme už jednou byli jako malé děti vůči rodi-
čům, jichž jsme se měli proč bát, zejména otce; chránili
nás však také proti tehdejším nebezpečím. Tak se obě
situace přirozeně sblížily. Jako ve snovém životě tu hrá-
lo významnou úlohu přání. Předtucha smrti přepadne
spícího, chce ho uložit do hrobu, ale snová práce umí
zvolit podmínku, kterou se i tato obávaná událost stane
splněním přání; snící se vidí ve starém etruském hrobě,
do něhož sestoupil s blaženým pocitem uspokojení
svých archeologických zájmů. 3 Podobně nedělá člověk
z přírodních sil prostě lidi, s nimiž by mohl jednat jako
se sobě rovnými, to by se neshodovalo s mocným doj-
mem, který v něm vyvolávají, ale propůjčí jim charakter
otce. Udělá z nich bohy, přičemž se řídí nejen infantil-
ním, ale jak jsem se pokusil ukázat, 4 též fylogenetickým
vzorem.
Postupně se uskuteční první pozorování pravidelno-
sti a zákonitosti přírodních jevů, a přírodní síly tím ztrá-
2
[ „ . . . er fiihlt sich heimisch im Unheimlichen": těžko přeložitelné slo-
vo „unheimlich" znamená mj. „zlověstný", ale také „ne-domácí, cizí"; ety-
mologický a sémantický rozbor tohoto slova provádí Freud v eseji Das
Unheimliche, 1919, GW XII.]
3
[Jde o Freudův vlastní sen; srov. Výklad snů, kap. VI. G; GW l i -
lii, 457.]
4
[Totem a tabu, kap. IV, odd. 6; GW IX.]

(285)
cejí své lidské rysy. Ale lidská bezmocnost trvá a s ní
i touha po otci a božstvech. Bohové si uchovávají svou
trojí úlohu: zažehnávat hrůzy přírody, smiřovat s kruto-
stí osudu, zvláště se smrtí, a odškodňovat za utrpení
a strádání, která člověku ukládá kulturní soužití.
Ale pozvolna zde dochází k přesunu důrazu. Člověk
pozoruje, že přírodní jevy probíhají podle vnitřní nut-
nosti; bohové jsou dozajista pány přírody, zařídili ji tak
a mohou ji už nyní přenechat samu sobě. Jen příležito-
stně zasahují do jejího běhu tak zvanými zázraky, jako
by chtěli ujistit, že se ze své původní mocenské sféry ni-
čeho nevzdali. Pokud se týče rozdělování osudů, zbývá
nepříjemné tušení, že se s lidskou bezradností a bezmo-
cí nedá nic dělat. Tady selhávají bohové nejčastěji; jest-
liže tvoří osud sami, je jejich úradek nevyzpytatelný;
nejnadanější národ starověku vytušil, že Moira je pový-
šena nad bohy a že i bohové mají své osudy. Čím více se
příroda osamostatňuje a bohové se od ní vzdalují, tím
usilovněji se všechna očekávání obracejí k jejich třetí
funkci, tím více se stává jejich vlastní doménou morál-
H" Boží úlohou je nyní vyrovnávat nedostatky a škody
kultury, všímat si utrpení, která si ve svém soužití lidé
vzájemně působí, bdít nad uskutečňováním kulturních
předpisů, které lidé tak špatně dodržují. Kulturním pří-
kazům samým se přisoudí božský původ, vyzdvihnou se
nad lidskou společnost, rozšíří se na přírodu a všechno
světové dění.
Tak se z potřeby učinit lidskou bezmocnost snesitel-
nější vytvoří soubor představ sestavený ze vzpomínek
na bezmocnost vlastního i všelidského dětství. Je zřej-
mé, že toto vlastnictví chrání člověka ve dvojím směru
— proti ohrožení přírodou a osudem i proti poškození
lidskou společností. V souvislosti to znamená: život na
tomto světě slouží vyššímu účelu, který se sice nedá leh-
ce uhodnout, ale jistě vede k zdokonalení lidské bytosti.
Objektem tohoto povýšení a povznesení má být prav-
děpodobně lidské duchovno, duše, která se v průběhu
času pomalu a zdráhavě oddělila od těla. Vše, co se na
tomto světě děje, uskutečňuje úmysly nás přesahující in-
teligence, která obtížně sledovatelnými cestami a okli-
kami řídí všechno k dobrému, to jest pro nás potěšující-
mu konci. Nad každým bdí dobrotivá, jen zdánlivě přís-
ná prozřetelnost, která nedopouští, abychom se stali

(286)
hříčkou mocných a bezohledných přírodních sil; ani
smrt není zničením, návratem do anorganického bezži-
votí, ale začátkem nového druhu existence, cestou
k vyššímu vývoji. A na druhé straně tytéž mravní záko-
ny, vytvořené našimi kulturami, vládnou i všemu světo-
vému dění, jsou jen chráněny nejvyšší soudcovskou in-
stancí s nekonečnou mocí a důsledností. Vše dobré bude
nakonec odměněno, vše zlé potrestáno, když ne v tomto
světě, tedy v existencích pozdějších, posmrtných. Tím
jsou všechny hrůzy, útrapy a strázně života zahlazová-
ny; posmrtný život navazující na život pozemský jako
neviditelná část spektra na viditelnou přináší onu doko-
nalost, kterou jsme tu snad postrádali. A vrcholná mou-
drost, která řídí tento proces, věčná dobrotivost, která
se v něm projevuje, spravedlnost, která se v něm prosa-
zuje, jsou vlastnosti božských bytostí, které stvořily nás
i celý svět, či spíše vlastnosti té jediné božské bytosti, ve
kterou se v naší kultuře sloučili všichni pradávní boho-
vé. Lid, který poprvé takové soustředění božských
vlastností dokázal, byl na tento pokrok nemálo hrdý.
Odhalil otcovské jádro odedávna ukryté v každé bož-
ské postavě; v podstatě to byl návrat k historickým po-
čátkům ideje boha. Nyní, když byl bůh jediný, mohl
vztah k němu znovu nabýt vroucnosti a intenzity pomě-
ru dítěte k otci. Kdo však pro otce tolik vykonal, chtěl
být též odměněn, stát se alespoň nejmilovanějším dítě-
tem, národem vyvoleným. 5 Mnohem později vznáší
zbožná Amerika nárok být God's own country a pro
jednu z forem uctívání božstva je to výstižné.
Náboženské představy procházely přirozeně dlou-
hým vývojem a v různých kulturách se uchovaly v růz-
ných fázích. Zvolil jsem jednu takovou vývojovou fázi,
která nejspíše odpovídá naší dnešní bělošské, křesťan-
ské kultuře, je snadno patrné, že ne všechny části toho-
to celku se k sobě stejně dobře hodí, že nejsou zodpo-
vězeny všechny naléhavé otázky, že se dá stěží popřít
rozpor s každodenní zkušeností. Ale v současné podobě
se tyto — v nejširším smyslu náboženské — představy
cení jako nejdrahocennější kulturní vlastnictví, jako to
5
[Vznik monoteismu v židovské kultuře rozebírá Freud zvi. v 3. po-
jednání fragmentárního posledního eseje Der Mann Moses und die mo-
notheistische Religion: Drei Abhandlungen (Muž Mojžíš a monoteistické
náboženství: Tri pojednání), 1939, GW XVI.]

(287)
nejhodnotnější, co nám kultura poskytuje, cení se více
než umění dobývat poklady země, zajistit lidem potravu
nebo zabránit nemocem atd. Lidé se domnívají, že kdy-
by nepřikládali těmto představám tuto požadovanou
cenu, nemohli by život snášet. Vzniká otázka, co jsou
tyto představy ve světle psychologie, proč jsou tak ce-
něny, a dodejme ostýchavě: jaká je jejich skutečná hod-
nota?

IV

Zkoumání, které nerušeně postupuje jako monolog,

není zcela bez nebezpečí. Příliš snadno podlehneme po-
kušení odsunout myšlenky, které by je přerušovaly,
vzniká pocit nejistoty, který nakonec chceme přehlušit
přehnanou rozhodností. Představím si proto protivníka,
který sleduje mé vývody s nedůvěrou, a občas mu pře-
nechám slovo.
Slyším ho říkat: „Opětovně tvrdíte, že kultura vytváří
náboženské představy a dává je svým účastníkům k dis-
pozici, zní to nepochopitelně; nevím proč, ale neposlou-
chá se to tak samozřejmě, jako když se řekne, že kultu-
ra vytvořila pravidla rozdělování výnosu práce nebo
práva na ženu a dítě."
Přesto si však myslím, že se to tak smí právem vyjá-
dřit. Pokusil jsem se ukázat, že náboženské představy
vzešly ze stejné potřeby jako všechny ostatní vymože-
nosti kultury, z nezbytnosti bránit se utlačující přesile
přírody. K tomu se přidala druhá pohnutka, napravovat
bolestně pociťované nedokonalosti kultury. Je též velice
výstižné říci, že kultura těmito představami jednotlivce
obdarovává, protože on je nalézá, nabízejí se mu hoto-
vé, sám by je najít nedokázal. Přejímá tu dědictví mno-
ha generací jako násobilku, geometrii a pod. Je v tom
ovšem rozdíl. Ten však spočívá jinde a nyní ještě nemů-
že být objasněn. Na zarážející nepochopitelnosti, o níž
se zmiňujete, se může podílet skutečnost, že se nám
všechny tyto náboženské představy obvykle předkláda-
jí jako božské zjevení. Už to je však částí náboženské-
ho systému, zanedbává to naprosto historický vývoj
těchto idejí a jejich dobře známé rozdílnosti v různých
dobách a kulturách.
„Další bod, který se mi zdá ještě důležitější. Domní-

(288)
váte se, že polidšťování přírody vzniká z potřeby překo-
nat lidskou bezradnost a bezmocnost vůči obávaným
silám, vytvořit k nim vztah a nakonec je ovlivnit. Ale ta-
to pohnutka se zdá být zbytečná. Primitivní člověk ne-
má přece volbu. Nemůže myslet jinak. Přirozeně, jako
by mu to bylo vrozené, promítá svou bytost do okolní-
ho světa, všechno dění, které pozoruje, považuje za
projevy bytostí, které mu jsou v podstatě podobné, je
to jediná metoda jeho chápání. A není nijak samozřej-
mé, spíše se jedná o podivuhodnou shodu, podaří-li se
mu tímto povolováním svému přirozenému založení
uspokojit jednu ze svých velkých potřeb."
Nezdá se mi to tak nápadné. Cožpak si myslíte, že
lidské myšlení nezná praktické motivy, že je pouhým
výrazem nezištné zvídavosti? To je přece velmi neprav-
děpodobné. Spíše věřím, že i při personifikaci přírod-
ních sil člověk následuje infantilní příklad. Na osobách
svého prvotního prostředí se naučil, že vytvoření vztahu
umožňuje ovlivňování, a proto později ze stejného záj-
mu zachází stejně se vším, s čím se setkává. Neodporuji
vaší popisné poznámce, člověk zajisté přirozeně perso-
nifikuje vše, co chce pochopit, aby to později ovládl —
psychické zmocnění se jako příprava k fyzickému —,
ale přidávám k tomu motiv a genezi této zvláštní pova-
hy lidského myšlení.
,A teď do třetice: původem náboženství jste se přece
zabýval už dříve ve své knize Totem a tabu. Ale tam to
vypadá jinak. Všechno je vztah syna k otci, bůh je pový-
šený otec a kořenem náboženské potřeby je touha po
otci. Zdá se, že jste od té doby objevil moment lidské
nemohoucnosti a bezmoci, kterému se přece všeobecně
připisuje rozhodující úloha při vzniku náboženství,
a teď na to převádíte vše, co bylo dříve otcovským
komplexem. Smím vás prosit o objasnění této změny?'
S radostí. Čekal jsem jen na tuto výzvu. Jedná se sku-
tečně o změnu? V Totem a tabu se nevysvětloval vznik
náboženství, ale pouze vznik totemismu. Můžete z něja-
kého svého hlediska ozřejmit, proč první podoba, ve
které se člověku zjevilo ochranné božstvo, byla zvířecí
a proč — vzdor zákazu toto zvíře zabíjet a jíst — bylo
slavnostním zvykem tento zákaz jedenkrát v roce spo-
lečně překročit? Právě to se v totemismu koná. A je
sotva účelné přít se, má-li se totemismus označit za ná-

(289)
boženství. Má úzké vztahy k pozdějším, bohy uctívají-
cím náboženstvím, z totemových zvířat se stala posvát-
ná zvířata bohů. A první, nejpronikavější mravní ome-
zení — zákaz vraždy a incestu — vznikají na půdě tote-
mismu. Ať už tedy závěry knihy Totem a tabu přijímáte
nebo nikoli, doufám, že uznáte, že je tam shrnuto množ-
ství podivuhodných rozptýlených skutečností v soudrž-
ný celek.
Proč zvířecí bůh natrvalo nestačil a proč byl vystří-
dán bohem lidským, toho se v knize Totem a tabu sotva
letmo dotýkám a nezmiňuji se tam ani o jiných problé-
mech vzniku náboženství. Ztotožňujete takové omezení
s popíráním? Moje práce je dobrý příklad přísné izola-
ce podílu, kterým může psychoanalytické uvažování
přispět k řešení náboženského problému. Pokouším-li
se teď připojit to ostatní, méně hluboko ukryté, neměl
byste mě obviňovat z rozpornosti jako prve z jedno-
strannosti. Je přirozeně mým úkolem ukázat spojitost
mezi tím, co jsem řekl dříve a co říkám nyní, mezi hlubší
a zjevnou motivací, mezi otcovským komplexem a lid-
skou bezmocností i potřebou ochrany.
Tyto spojitosti není těžké objevit. Jsou to vztahy bez-
moci dítěte k návazné bezmoci dospělého, takže se psy-
choanalytická motivace vzniku náboženství podle oče-
kávání stává infantilním příspěvkem k jeho manifestní
motivaci. Vciťme se do duševního života malého dítěte.
Vzpomínáte na opěrný typ volby objektu, o kterém
mluví analýza? 6 Libido sleduje narcistické potřeby a lne
k objektům, které zajišťují jejich uspokojení. Tak se stá-
vá matka, která utiší hlad, prvním objektem lásky i prv-
ní ochranou proti všem neurčitým, z vnějšího světa hro-
zícím nebezpečím, lze říci, že je první ochranou proti
úzkosti.
V této funkci vystřídá záhy matku silnější otec a setr-
vá v ní po celé dětství. Vztah k otci je však poznamenán
zvláštní ambivalencí. Otec sám znamenal ohrožení,
snad následkem předchozího vztahu k matce. Tak se ho
zároveň bojíme i po něm toužíme a obdivujeme ho. Ry-
sy této ambivalence jsou hluboce vlastní všem nábožen-
stvím, jak to též vykládá Totem a tabu. Když dorůstající

6
[Srov. Zur Einfiihrung des Narzissmus, kap. II, 1914, GW X,
153—158; čes. K uvedení narcismu, in: Vybrané spisy III.]

(290)
člověk zjistí, že je mu souzeno zůstat natrvalo dítětem,
že se nikdy neobejde bez ochrany proti cizí převaze,
propůjčí jí rysy otcovské postavy, vytvoří si bohy, jichž
se bojí, snaží se je naklonit a posléze jim svěřuje svou
ochranu. Tak je motiv touhy po otci totožný s potřebou
ochrany proti lidské nemohoucnosti; obrana bezmocné-
ho dítěte určuje charakteristické rysy reakce na bez-
mocnost i v dospělosti, tedy i při vzniku náboženství.
Nemáme však v úmyslu dále zkoumat vývoj ideje boha;
zabýváme se tu hotovým souborem náboženských
představ, jak je kultura předává jednotlivci.

Navážeme nyní opět nit našeho zkoumání: jaký je te-

dy psychologický význam náboženských představ a jak
je můžeme klasifikovat? Tuto otázku nelze snadno zod-
povědět. Po odmítnutí různých formulací zůstaneme
u této: jsou to poučky, výpovědi o skutečnostech a po-
měrech vnější (nebo vnitřní) reality, které sdělují něco,
co jsme sami neobjevili, a které žádají, abychom jim vě-
řili. Protože nás poučují o tom, co je pro nás v životě
nejdůležitější a nejzajímavější, jsou obzvláště ceněny.
Kdo o nich nic neví, je velice nevědomý; kdo je přejal
do svého vědění, může se domnívat, že se velmi obo-
hatil.
Existuje přirozeně mnoho pouček o nejrůznějších vě-
cech tohoto světa. Každá školní hodina je jich plna.
Zvolme hodinu zeměpisu a uslyšíme: Kostnice leží
u Bodamského jezera. Studentská píseň k tomu dodá:
Kdo nevěří, ať tam běží. Náhodou jsem tam byl a mohu
potvrdit, že toto krásné město leží na břehu velké vodní
plochy, kterou okolní obyvatelé nazývají Bodamským
jezerem. O správnosti tohoto zeměpisného tvrzení jsem
nyní naprosto přesvědčen. Vzpomínám si přitom na jiný
pozoruhodný zážitek. Byl jsem již zralý muž, když jsem
poprvé stanul na pahorku athénské Akropole mezi zří-
ceninami chrámu s výhledem na modré moře. 7 Do mé
blaženosti se mísil pocit úžasu, který mi vnukl výklad:

7
[1904; k tomuto zážitku se Freud vrací v r. 1936, viz Brief an Romain
Rolland: Eine Erinnerungsstorung auf der Akropolis. GW XVI.]

(291)
 tedy je to opravdu takové, jak jsme se ve škole učili! Jak
mělkou a slabou víru v pravdivost slyšeného jsem mu-
sel tehdy mít, když mohu dnes tak žasnout! Ale nechci
příliš zdůrazňovat význam tohoto zážitku; můj tehdejší
úžas může mít i zcela subjektivní vysvětlení související
se zvláštností místa, což mě tehdy nenapadlo.
Všechny takové poučky vyžadují víru ve svůj obsah,
ale tento požadavek též odůvodňují. Představují zkrá-
cený výsledek myšlenkového pochodu založeného na
pozorování a usuzování; kdo by jej chtěl podstoupit
sám a nepřijímat pouze jeho výsledek, tomu ukazují
příslušnou cestu. Pokud není poučka jako u zeměpis-
ných údajů samozřejmá, připojuje se vždy, odkud po-
znatek pochází. Např. Země má tvar koule; jako důkazy
pro to se uvádějí Foucaultův pokus s kyvadlem, chová-
ní horizontu, možnost obeplout Zemi. Protože všichni
zúčastnění musí uznat, že nelze poslat všechny školní
děti na plavbu kolem světa, spokojí se s důvěřivým při-
jetím toho, co škola učí, každý však ví, že se o tom může
i osobně přesvědčit.
Pokusme se stejným způsobem ověřit náboženské
poučky. Když se otážeme, na čem zakládají svůj nárok,
aby se jim věřilo, dostaneme tři odpovědi, které se po-
zoruhodně neshodují. Za prvé se jim má věřit, protože
jim věřili již naši předkové, za druhé máme důkazy, jež
se nám zachovaly z oněch dávných dob. a za třetí se
otázka tohoto ověření vůbec zakazuje. Podobný pokus
byl dříve stíhán nejtvrdšími tresty a ani dnešní společ-
nost nevidí podobné snahy ráda.
Tento třetí bod v nás musí vyvolat nejsilnější pochyb-
nost. Takový zákaz může mít přece jen jedinou motiva-
ci: společnost zná velmi dobře problematičnost nároku
svého náboženského učení. Kdyby tomu bylo jinak, po-
skytla by jistě ochotně každému, kdo si chce vytvořit
vlastní přesvědčení, potřebný materiál. Ke zkoumání
obou dalších důkazů přistupujeme proto se značnou ne-
důvěrou. Máme věřit, protože věřili naši předkové. Tito
však byli mnohem nevědomější než my, věřili věcem,
které jsou pro nás dnes nepřijatelné. Může být, že i ná-
boženská učení na tom nejsou jinak. Důkazy, které se
nám zachovaly, jsou uloženy ve spisech, které samy ne-
sou všechny znaky nespolehlivosti. Jsou plny rozporů,
byly přepracovávány a padělány: kde se odvolávají na

(292)
skutečná svědectví, jsou samy neověřeny, je málo plat-
né, když se pro své doslovné znění či třeba jen pro svůj
obsah dovolávají božského zjevení, protože toto tvrze-
ní je zas už samo součástí oné nauky, jejíž věrohodnost
zkoumáme, a žádná poučka se nemůže přece dokazovat
sama.
Tak dospíváme k zvláštnímu výsledku, že nejdůleži-
tější sdělení našeho kulturního vlastnictví, jejichž úlo-
hou je objasnit nám záhady světa a usmířit nás s utrpe-
ním života, jsou nejméně spolehlivá. Nemohli bychom
se rozhodnout přijmout pro nás tak lhostejnou skuteč-
nost, jako že velryby nekladou vejce, ale rodí živá mlá-
ďata, kdyby nebyla lépe prokazatelná.
Tento stav věcí představuje pozoruhodný psycholo-
gický problém. Ať nikdo nevěří, že předchozí poznám-
ky o neprokazatelnosti náboženských učení obsahují
něco nového. Tato nedokazatelnost byla pociťována
vždy, stejně cítili i naši předkové, kteří nám toto dědic-
tví zanechali. Mnozí z nich měli asi stejné pochybnosti
jako my, byli však vystaveni příliš silnému tlaku, než
aby se je odvážili vyjádřit. A od té doby se nesčíslní lidé
trápili stejnými pochybnostmi, které chtěli potlačit, pro-
tože se cítili povinni věřit, mnoho skvělých intelektů na
tomto konfliktu ztroskotalo, mnoho charakterů došlo
úhony v kompromisech, v nichž hledaly východisko.
Jestliže všechny důkazy, které mají prokázat hodno-
věrnost náboženských pouček, pocházejí z minulosti,
nabízí se úvaha, zda by takové důkazy nemohla poskyt-
nout i přítomnost, již můžeme lépe posoudit. Kdyby se
podařilo nepochybně dokázat jen jedinou část nábo-
ženského systému, získal by tím mimořádně na věro-
hodnosti celek. O to se snaží spiritisté, kteří věří na pře-
trvávání individuální duše a chtějí nás o této nábožen-
ské nauce přesvědčit. Nemohou však bohužel vyvrátit,
že zjevení a projevy jejich duchů jsou jen výtvory jejich
vlastní duševní činnosti. Vyvolali duchy největších lidí,
vynikajících myslitelů, ale všechny jejich výroky a zprá-
vy byly tak zpozdilé, tak beznadějně nicotné, že se nedá
věřit ničemu než schopnosti duchů přizpůsobit se okru-
hu lidí, kteří je vyvolali.
Nyní je třeba připomenout dva pokusy, které vyvolá-
vají dojem křečovitého úsilí uniknout problému. Jeden,
násilný, je starý, druhý je subtilní a moderní. První je

(293)
„Credo quia absurdum" církevního otce. 8 Což má zna-
menat, že se náboženské učení vymyká požadavkům ro-
zumu, stojí nad ním. Pravdu jftíry musí člověk cítit vnitř-
ně, nepotřebuje ji chápat. Toto credo je však zajímavé
jen jako osobní vyznání; jako mocenský příkaz postrá-
dá závaznost. Jsem povinen věřit každé absurditě?
A jestliže nikoli, proč právě této? Nad rozumem neexi-
stuje žádná instance. Jestliže pravda náboženského uče-
ní je závislá na vnitřním prožitku, který ji dosvědčuje,
co si počneme s množstvím lidí, kteří ten vzácný proži-
tek nemají? Od všech lidí je možno žádat, aby používali
daru rozumu, který vlastní, ale nelze opřít obecně plat-
nou povinnost o motiv, který existuje jen u velice malé-
ho počtu lidí. Jestliže jednotlivec získá ve strhujícím ex-
tatickém stavu neochvějné přesvědčení o reálné pravdi-
vosti náboženského učení, co to znamená pro ostatní
lidi?
Druhý pokus je filozofie „jakoby". Uvádí, že v naší
myšlenkové činnosti je mnoho domněnek, o jejichž bez-
důvodnosti, ba absurditě dobře víme. Říká se jim fikce,
ale z četných praktických příčin se musíme chovat, „ja-
ko bychom" těmto fikcím věřili. To platí i o nábožen-
ských učeních pro jejich nesrovnatelnou důležitost pro
udržení lidské společnosti. 9 Tato argumentace není pří-
liš vzdálena od credo quia absurdum. Myslím však, že
požadavek tohoto „jakoby" může vznést jen filozof.
Člověk, jehož myšlení není ovlivněno filozofickými fi-
nesami, jej nikdy nepřijme; pro něho je vše vyřízeno
přiznáním absurdnosti a nerozumnosti. Nemůže být nu-
cen, aby se právě tam, kde se jedná o jeho nejdůležitější
zájmy, vzdal jistot, které jinak vyžaduje pro všechny
své obvyklé činnosti. Vzpomínám si na jedno ze svých
dětí, které se časně vyznačovalo obzvláštní věcností.
Když se dětem vyprávěla pohádka, které vroucně na-
slouchaly, přišel a zeptal se: Je to skutečný příběh?

8
[„Věřím, protože je to nesmyslné." — Výrok z Tertullianova spisu
O těle Kristově 5.]
9
Doufám, že není neoprávněné, připisuji-li filozofům „jakoby" názor,
který není cizí ani jiným myslitelům. Srovnej H. Vaihinger, Die Philo-
sophie des Als ob. 7. a 8. vydání, 1922, str. 68: „Do oblasti fikce nezahr-
nujeme jen indiferentní teoretické operace, ale i pojmové útvary neju-
šlechtilejSích lidí, k nimž lne svým srdcem šlechetnější část lidstva a ne-
dá si je vyrvat. Nechceme je také nikomu brát — jako praktickou fikci
to vše respektujeme, ale jako teoretická pravda to odumírá.

(294)
Když uslyšel zápornou odpověď, s pohrdavým výrazem
ve tváři odešel. Dá se očekávat, že vzdor přímluvám fi-
lozofie „jakoby" se lidé budou k náboženským pohád-
kám brzy chovat podobně.
Ale zatím se ještě chovají zcela jinak a v minulých
dobách měly náboženské představy vzdor nedostatku
věrohodnosti na lidstvo velice silný vliv. To je nový
psychologický problém. Je nutno se tázat, v čem spočí-
vá vnitřní síla těchto učení, které okolnosti vděčí za
svou na rozumu nezávislou účinnost.

VI

Domnívám se, že jsme odpověď na obě otázky dosta-

tečně připravili. Vyplyne z toho, když se podíváme na
psychický vznik náboženských představ. Tyto se vydá-
vají za poučky, ale nejsou výsledkem zkušeností či my-
šlení, j s o u _ t o i l u z e ^ g l t ó r ^ e j s t a r š í c h , nejsilnějších, nej-
naléhavějších přání lidstva; tajemstvím jejich síly je síla
přání. Víme již, že děsivý pocit dětské bezmoci vyvolal
potřebu ochrany — ochrany láskou —, kterou poskytl
otec; pozdější poznání, že tato bezmocnost trvá celý ži-
vot, způsobilo, že člověk nadále předpokládá existenci
otce — tentokráte mocnějšího. Spoléhání na dobroti-
vou prozřetelnost konejší úzkost z ohrožení života; na-
stolení mravního uspořádání světa zajišťuje splnění po-
žadavku spravedlnosti, který v lidské kultuře zůstává
tak často neuspokojen; prodloužení pozemské existen-
ce budoucím životem zajišťuje časoprostorový rámec,
v němž se mají tato přání splnit. Odpovědi na hádanky
lidské zvídavosti, jako je vznik světa a vztah mezi těle-
sným a duševním, se rozvíjejí podle předpokladu toho-
to systému; pro jednotlivou duši to znamená nesmírnou
úlevu, když se zbaví přetrvávajících dětských konfliktů
z otcovského komplexu a vyřeší je obecně přijatým
způsobem.
Říkám-li, že to jsou všechno iluze, musím význam to-
hoto slova upřesnit. Iluze není totéž co omyl, nemusí ta-
ké nutně být omylem. Aristotelovo mínění, že se hmyz
rodí z nečistoty, o čemž je nevědomý lid dodnes přes-
vědčen, bylo omylem, stejně jako názor dřívější lékař-
ské generace, že tabes dorsalis je následkem sexuálních

(295)
výstředností. Bylo by nesprávné nazývat tyto omyly ilu-
zemi. Naproti tomu bylo Kolumbovou iluzí, že objevil
novou námořní cestu do Indie. Podíl jeho přání na tom-
to omylu je zřejmý. Jako iluzi lze označit tvrzení jistých
nacionalistů, že Indogermáni jsou jedinou kulturní lid-
skou rasou, nebo víru, že dítě je bytostí bez sexuality,
což vyvrátila teprve psychoanalýza. Pro iluzi je charak-
teristické, že se odvozuje z lidských přání, blíží se
v tomto ohledu psychiatrické diagnóze bludu, ale liší se
od něho nejen komplikovanější strukturou. Jako pod-
statné zdůrazňujeme na bludu jeho rozpor se skutečno-
stí, kdežto iluze nemusí být nutně falešná, tj. neuskuteč-
nitelná či v rozporu se skutečností. Měšťanská dívka si
např. může dělat iluzi, že si pro ni přijde princ. Je to
možné, k několika případům toho druhu došlo. Že při-
jde Mesiáš a položí základ zlatému věku, je mnohem
nepravděpodobnější; podle svého osobního postoje za-
řadí posuzovatel tuto víru jako iluzi nebo jako analogii
bludu. Jinak se příklady iluzí, které se ukázaly pravdivý-
mi, lehce nenajdou. Takovým příkladem by však mohla
být iluze alchymistů, že je možno všechny kovy změnit
ve zlato. Náš dnešní vhled do podmínek bohatství utlu-
mil přání mít co nejvíce zlata, nicméně chemie už nepo-
važuje přeměnu kovů ve zlato za nemožnou. Označuje-
me tedy víru jako iluzi tehdy, když v motivaci převažuje
touha po splnění přání, a nepřihlížíme přitom k jejímu
vztahu ke skutečnosti, stejně jako se iluze sama vzdává
svého potvrzení.
Vrátíme-li se po této orientaci zase k náboženským
učením, můžeme opakovat: jsou to vesměs nedokaza-
telné iluze, nikdo nesmí být nucen, aby je pokládal za
pravdivé, aby jim věřil. Některé z nich jsou tak neprav-
děpodobné, tak v rozporu se vším, co jsme se namáhavě
dověděli o realitě světa, že je — s patřičným ohledem
na psychologické rozdíly — můžeme přirovnat k blu-
dům. Reálnou hodnotu většiny z nich není možno posu-
zovat. Jsou stejně nedokazatelné jako nevyvratitelné.
Víme ještě příliš málo, než abychom k nim mohli přistu-
povat kriticky. Naše bádání odhaluje hádanky světa jen
pomalu, na mnohé otázky dnes věda ještě nemá odpo-
věď. Vědecká práce je však naší jedinou cestou k poz-
nání okolní reality. Je opět pouhou iluzí, očekáváme-li
něco od intuice a kontemplace; neposkytnou nám nic

(296)
než — nesnadno zhodnotitelné — poznatky o našem
vlastním duševním životě, nikdy odpovědi na otázky, na
které náboženské učení odpovídá s takovou lehkostí.
Bylo by zpupné vyplňovat onu mezeru dle vlastní libo-
vůle a dle osobního zdání prohlásit tu či onu část nábo-
ženského systému za přijatelnější. Na to jsou tyto otáz-
ky příliš významné, dá se říci: příliš posvátné.
Na tomto místě můžeme očekávat námitku: Když te-
dy i zapřísáhlí skeptici připouštějí, že náboženská tvrze-
ní nelze rozumem vyvrátit, proč jim pak nemám věřit,
když pro ně svědčí tradice, souhlas lidí a jejich útěšný
obsah? Ano, proč ne? Jako nemůže být nikdo přinucen
k víře, tak nemůže být přinucen k nevíře. Ale neoddá-
vejme se sebeklamu, že tato zdůvodnění uvedou naše
myšlení na správnou cestu. Jestliže byl kdy na místě od-
sudek „planá výmluva", pak právě zde. Nevědomost je
nevědomost; nevyplývá z ní žádné právo něčemu věřit.
Žádný rozumný člověk se nebude v jiných věcech cho-
vat tak lehkomyslně a nespokojí se tak chabým zdůvod-
něním svých úsudků a pozic, dovoluje si to jen v nejvyš-
ších a nejposvátnějších věcech. Ve skutečnosti jsou to
jen snahy předstírat sobě či druhým, že ještě setrvává
v náboženství, ač se od něj už dávno odpoutal. V otáz-
kách náboženství se lidé dopouštějí všemožných neu-
přímností a intelektuálních nemravů. Filozofové rozši-
řují význam slov, až v nich zbude sotva co z původního
smyslu, říkají „bůh" nějaké nejasné abstrakci, kterou si
sami utvořili, a jsou přece teď před celým světem věřící-
mi deisty, mohou se holedbat, že poznali vyšší, čistší po-
jem boha, ačkoliv jejich bůh je jen nicotným stínem,
a nikoli již onou mocnou osobností náboženského uče-
ní. Kritikové vytrvale prohlašují za „hluboce nábožen-
ského" člověka, který se přiznává k pocitu lidské malo-
sti a bezmocnosti před světem, ačkoliv tento pocit není
podstatnou nábožností, je jí teprve návazná reakce na
tento pocit, která se jej pokouší překonat. Kdo nejde
dál, kdo se pokorně spokojí s bezvýznamnou úlohou
člověka ve velkém světě, je naopak bezbožný v nejvla-
stnějším slova smyslu.
Toto zkoumání si neklade za cíl hodnotit pravdivost
náboženských učení. Stačí nám odhalení jejich iluzivní
psychologické povahy. Nemusíme však tajit, že toto od-
halení silně ovlivňuje náš postoj k této pro mnohé tak

(297)
důležité otázce. Víme přibližně, za jakých časů i jací lidé
vytvořili různá náboženství. Když ještě zjistíme, z ja-
kých pohnutek se tak stalo, naše stanovisko k nábožen-
skému problému se zřetelně změní. Říkáme si, že by
jistě bylo krásné, kdyby existoval bůh jako stvořitel
světa a dobrotivá prozřetelnost, kdyby svět měl mravní
řád a kdyby byl posmrtný život, ale je přece velmi ná-
padné, že to je vše takové, jak si to musíme přát. A bylo
by ještě podivnější, kdyby se našim ubohým nevědo-
mým, nesvobodným praotcům bylo poštěstilo rozluštit
všechny tyto obtížné záhady světa.

VII

Když jsme poznali, že náboženská učení jsou iluze,

vzniká okamžitě další otázka, zda nemá obdobnou po-
vahu i ostatní kulturní vlastnictví, jehož si vážíme a jež
ovládá náš život. Zda nemusíme nazvat iluzemi předpo-
klady, jež řídí naše státní zřízení; zda nejsou i vztahy
mezi pohlavími v naší kultuře zkaleny jednou či více
erotickými iluzemi. Jakmile se naše nedůvěra probudila,
nezalekneme se otázky, můžeme-li lépe zdůvodnit své
přesvědčení vědeckým pozorováním a myšlením, aby-
chom se něco dozvěděli o vnější realitě. Nic nás nesmí
odvrátit od pozorování vlastního bytí a racionální auto-
kritiky. Otevírá se zde řada zkoumání významných pro
utváření „světového názoru". Tušíme též, že taková ná-
maha nebude promarněna a že alespoň částečně ospra-
vedlní naše podezření. Ale do tak obsáhlého úkolu se
autor nehodlá pouštět a nezbytně omezí svou práci na
sledování jediné z těchto iluzí, a to náboženské.
Náš odpůrce nám teď zvučně velí stát. Jsme voláni
k zodpovědnosti, že jsme se dopustili zakázaného činu.
Říká nám:
„Archeologické zájmy jsou sice chvályhodné, ale ne-
provádíme vykopávky, abychom jimi podkopali obydlí,
jež by se zřítila a zasypala lidi. O náboženských učeních
nelze přemítat jako o libovolném jiném námětu. Je na
nich zbudována naše kultura a předpokladem trvalosti
lidské společnosti je, že většina lidí bude věřit v pravdi-
vost těchto učení. Budou-li se učit, že neexistuje všemo-
houcí a naprosto spravedlivý bůh, božský světový řád

(298)
a věčný život, budou se cítit zproštěni všech závazků
dodržovat kulturní předpisy. Každý se bez zábran a bez
úzkosti podřídí svým asociálním egoistickým pudům,
bude prosazovat svou moc, nastane znovu chaos, který
jsme tisíciletou kulturní prací zažehnali. Dokonce kdy-
bychom i věděli a mohli dokázat, že náboženství nemá
pravdu, museli bychom to zamlčet a chovat se tak, jak
to vyžaduje filozofie „jakoby". V zájmu zachování
všech! Nehledě na nebezpečí onoho počínání, je to též
bezúčelná krutost. Nesčetní lidé nacházejí v nábožen-
ství svou jedinou útěchu, snášejí život jen s jeho pomo-
cí. Tato jediná opora se jim má vzít, aniž za ni dostanou
něco lepšího. Přiznává se, že věda zatím mnoho nedo-
káže, ale byť i byla mnohem pokročilejší, lidem by ne-
stačila. Člověk má ještě jiné naléhavé potřeby, které
chladná věda nemůže nikdy uspokojit, a je podivné, ba
přímo vrcholně nedůsledné, když psycholog, který vždy
zdůrazňoval, jak v lidském životě ustupuje inteligence
pudům, se nyní snaží vzít lidem vzácné splnění přání
a odškodnit je za to intelektuální stravou."
To je mnoho obžalob najednou! Ale jsem připraven
jim čelit a ještě zastávat názor, že je mnohem větším
nebezpečím pro kulturu, když se její současný poměr
k náboženství zachová, než když se zruší. Nevím však,
čím mám svou repliku zahájit.
Snad ujištěním, že sám považuji své počínání za zcela
neškodné a bez nebezpečí. Tentokrát to nejsem já, kdo
přeceňuje intelekt. Jsou-li lidé takoví, jak je odpůrci líčí
— a nechci tomu odporovat —, pak nehrozí nebezpečí,
že by zbožný věřící podlehl mým vývodům a dal si vy-
rvat svou víru. Kromě toho jsem neřekl nic, co přede
mnou neřekli jiní, lepší mužové mnohem úplněji, důraz-
něji a působivěji. Jména těchto mužů jsou známa; nebu-
du je uvádět, aby nevznikl dojem, že se chci řadit mezi
ně. Připojil jsem jen ke kritice svých velkých předchůd-
ců psychologické zdůvodnění — pouze to je v mém po-
dání nové. Lze stěží očekávat, že by si právě tento dopl-
něk vynutil účinek, který byl předchůdcům odepřen. To
ovšem vyvolává otázku, proč psát něco zřejmě neúčin-
ného. Ale k tomu se ještě vrátíme.
Jediný, komu tato publikace může uškodit, jsem já
sám. Uslyším nelaskavé výčitky pro povrchnost, omeze-
nost, nedostatek idealismu a pochopení nejvyšších záj-

(299)
mů lidstva. Ale tyto výtky mi nejsou nové — již v mládí
jsem nedbal nelibosti svých současníků — proč by si
z ní měl něco dělat stařec, který dobře ví, že záhy unik-
ne všem projevům přízně i nepřízně. Za starých časů to
bylo jiné. Tehdy si člověk takovými projevy vysloužil
zkrácení své pozemské existence a urychlenou příleži-
tost získat vlastní zkušenosti o záhrobním životě. Ale
opakuji, ty časy jsou pryč a dnes takové psaní není pro
autora nebezpečné. Nanejvýš se jeho kniha nebude
smět v té či oné zemi překládat a rozšiřovat. Přirozeně
právě v zemi, která se honosí vysokou úrovní své kultu-
ry. Když však hlásáme zříkání se svých přání a ode-
vzdání osudu, musíme umět snést i tuto nepřízeň.
Potom jsem se ptal, zda nemůže uveřejnění tohoto
spisku přece někomu ublížit. Nikoli osobě, ale věci psy-
choanalýzy. Nedá se přece popřít, že je mým výtvorem.
Dostalo se jí mnoho nedůvěry a nevole; když nyní vy-
stupuji s tak nemilými projevy, lidé ochotně přesunou
své nepřátelství z mé osoby na psychoanalýzu. Teď se
vidí, řekne se, kam psychoanalýza vede. Maska padla;
psychoanalýza vede k popření boha a mravního ideálu,
jak jsme to vždy tušili. Abychom nemohli maskování
odhalit, předstíralo se nám, že psychoanalýza nemá
žádný světový názor a ani nemůže žádný vytvořit.
Tenhle povyk mi bude skutečně nepříjemný, kvůli
mým početným spolupracovníkům, z nichž mnozí mé
stanovisko k náboženským problémům naprosto nesdí-
lejí. Psychoanalýza však již překonala mnoho bouří
a musí se utkat i s touto. Ve skutečnosti je psychoanalý-
za metodou bádání, nestranným nástrojem jako třeba
infinitesimální počet. Kdyby fyzik s jeho pomocí obje-
vTržiTjťfŽemě po určité době odsouzena k zániku, ne-
připisovala by se přece destruktivní tendence výpočtu
a nedával by se proto do klatby. Vše, co jsem tu uvedl
proti pravdivosti náboženství, nepotřebovalo psychoa-
nalýzu, bylo to řečeno jinými dávno předtím, než vznik-
la. Poskytuje-li psychoanalytická metoda nový argu-
ment proti pravdivosti náboženství, tím hůř pro ně;
avšak obhájci náboženství mohou stejným právem užít
psychoanalýzy, aby náležitě vyzdvihli afektivní význam
náboženského učení.
Pokračujeme v obhajobě: náboženství prokázalo lid-
ské kultuře zřejmě velké služby, přispělo ke zkrocení

(300)
asociálních pudů značně, ne však dostatečně. Ovládalo
lidskou společnost mnoho tisíciletí; mělo čas ukázat, co
dokáže. Kdyby se mu bylo podařilo většinu lidí obšťa-
stnit, utěšit, smířit se životem, učinit z nich nositele kul-
tury, nikoho by nenapadlo pokoušet se o změnu existu-
jících poměrů. Co vidíme místo toho? Hrozivé množství
lidí je s kulturou nespokojeno, nešťastno. Cítí ji jako
jho, které je nutno svrhnout; tito lidé buď napínají
všechny síly, aby kulturu změnili, nebo jdou ve svém ne-
přátelství vůči ní tak daleko, že o omezování pudů ne-
chtějí ani slyšet. Tady se nám namítne, že tento stav
vyplynul z částečné ztráty náboženského vlivu na masy
právě v důsledku politováníhodného působení vědecké-
ho pokroku. Zapamatujeme si toto přiznání a jeho zdů-
vodnění, později je využijeme pro své záměry, ale ná-
mitka sama je nepřesvědčivá.
Je pochybné, zda lidé byli v době neomezeného pan-
ství náboženství celkově šťastnější než dnes; mravnější
nebyli jistě. Vždycky uměli obejít náboženské předpisy
a zmařit tak jejich záměry. Kněží, kteří měli střežit ná-
boženskou poslušnost, jim v tom vycházeli vstříc. Boží
dobrota musela zadržovat boží spravedlnost: lidé hřeši-
li, pak přinášeli oběti nebo se káli a byli pak očištěni,
aby mohli hřešit znova. Ruská niternost se vzepjala
k závěru, že hřích je nezbytný, aby člověk dosáhl bla-
ženství boží milosti, že je tedy i hřích v podstatě bohuli-
bým skutkem. Je očividné, že kněží mohli udržet nábo-
ženské poddanství mas jen velkými ústupky lidské pu-
dovosti. Platilo, že jen bůh je silný a dobrý, člověk však
slabý a hříšný. Nemravnost měla po všechny časy v ná-
boženství stejnou oporu jako mravnost. Jestliže nábo-
ženství nedokázalo poskytnout lidem více štěstí, mrav-
nosti a kulturnosti, vzniká otázka, zda jeho nezbytnost
pro lidstvo nepřeceňujeme a zda jednáme rozumně,
když na něm zakládáme své kulturní požadavky.
Uvažme situaci, jaká je. Připouští se, že náboženství
již nemá na lidi ten vliv jako dříve. (Platí to pro evrop-
sko-křesťanskou kulturu.) Není to tím, že by nábožen-
ství méně slibovalo, ale zdá se lidem méně věrohodné.
Připusťme, že důvodem této proměny je posílení vědec-
kého ducha ve vyšších společenských vrstvách. (Snad to
není jediný důvod.) Kritika narušila průkaznost nábo-
ženských dokumentů, přírodní věda ukázala jejich omy-

(301)
ly, srovnávací výzkum odhalil fatální podobnost našich
náboženských představ s duchovními produkcemi pri-
mitivních národů a dob.
Vědecký duch vytváří určitý přístup k jevům tohoto
světa; před náboženstvím chvíli stane, váhá, konečně
překročí práh i zde. Tento proces je nezadržitelný; čím
více lidem jsou dostupné poklady našeho vědění, tím ví-
ce se šíří odpadlictví od náboženské víry, nejprve od je-
jích zastaralých pohoršlivých forem, potom však i od
jejích základních předpokladů. Američané, kteří insce-
novali opičí proces v Daytonu 10 , se jediní zachovali dů-
sledně. jinak se nevyhnutelný přechod uskutečňuje po-
lovičaté a neupřímně.
Vzdělanců a duševních pracovníků se kultura nemusí
nikterak obávat. Nahrazení náboženských motivů kul-
turního chování světskými by u nich probíhalo v ticho-
sti, nadto jsou většinou sami nositeli kultury. Jinak je
tomu u velké masy nevzdělaných, utlačovaných, kteří
mají četné důvody být nepřáteli kultury. Dokud se ne-
dovědí, že se už v boha nevěří, je to dobré. Ale oni se to
nepochybně dovědí, i když tento můj spis nebude uve-
řejněn. A jsou připraveni přijmout výsledky vědeckého
myšlení, aniž u nich došlo k vnitřní proměně, kterou
u člověka vědecké myšlení způsobuje. Nehrozí tu ne-
bezpečí, že kulturní nepřátelství těchto mas zaútočí na
slabinu, kterou odhalí u své utlačovatelky? Když nesmí-
me zabíjet své bližní jen proto, že to pánbůh zakázal
a bude to v tom či onom životě těžce trestat, a pak se
ale dozvíme, že pánbůh neexistuje a jeho trestu se ne-
musíme bát, budeme se zabíjet bez rozmýšlení a jen po-
zemské násilí nás od toho může zdržet. Tedy buď nej-
přísnější porobení těchto nebezpečných mas, pečlivé
zamezení všech příležitostí duševního procitnutí, nebo
důkladná revize vztahu mezi kulturou a náboženstvím.

VIII

Mohlo by se soudit, že uskutečnění výše zmíněného

návrhu nestojí v cestě žádné zvláštní potíže. Sice se tím

10
[Ve státě Tennessee. 1925: proces proti učiteli, který šířil darwinov-
ské myšlenky o původu člověka ze zvířete.]

(302)
něčeho vzdáme, ale snad více získáme a vyhneme se
velkému nebezpečí. Obáváme se však, že tím snad kul-
turu ještě více ohrozíme. Když svatý Bonifác porazil
strom, který Sašové uctívali jako posvátný, přihlížející
čekali, že toto rouhání bude mít strašné následky. Ne-
stalo se nic a Sašové přijali křest.
Kultura přikázala nezabíjet souseda, který byl nená-
viděn a překážel a jehož majetek lákal; stalo se tak
zřejmě v zájmu lidského soužití, které by bylo jinak
neuskutečnitelné. Neboť vrah by na sebe přivolal po-
mstu příbuzných zavražděného a temnou zášť ostat-
ních, kteří v sobě rovněž pociťují sklon k takovému násil-
nému činu. Netěšil by se tedy dlouho ze své msty či
loupeže, ale mohl by očekávat, že bude sám záhy za-
vražděn. I kdyby se dokázal mimořádnou silou a opatr-
ností ubránit jednotlivým protivníkům, podlehl by sjed-
noceným slabým. Kdyby k takovému sjednocení nedo-
šlo, vraždění by pokračovalo, až by se lidé vzájemně
vyhubili. Mezi jednotlivci by tomu bylo jako mezi rodi-
nami na Korsice, jinak tento stav přetrvává jen mezi
národy. Obecné nebezpečí životní nejistoty spojuje nyní
lidi ve společnost, která zakazuje jednotlivci usmrcovat
a vyhrazuje si právo společného usmrcení toho, kdo
tento zákaz překročí. To je pak spravedlnost a trest.
Toto racionální zdůvodnění zákazu vraždit však ne-
hlásáme, ale tvrdíme, že je to příkaz boží. Troufáme si
tedy uhádnout boží úmysly a shledáváme, že ani on
nechce, aby se lidé vzájemně vyhubili. Tím halíme kul-
turní zákaz do vznešeného roucha, což je však spojeno
s rizikem, že jeho dodržování činíme závislým na víře
v boha. Jestliže od toho upustíme, nebudeme už pod-
s o u v a t svou vůli bohu a spokojíme se sociálním zdů-
vodněním, zřekneme se sice velebnosti kulturního záka-
zu, ale zabráníme též jeho ohrožení. Získáme však i ně-
co jiného. Jakousi difúzí či infekcí se charakter posvät-
nosti, nedotknutelnosti, dá se říci zásvětí, rozšířil z ne-
mnohých velkých zákazů na všechna další kulturní zaří-
zení, zákony a ustanovení. Těm však často svatozář ne-
sluší; nejen proto, že se vzájemně znehodnocují tím, že
si ve svých rozhodnutích podle času a místa protiřečí,
ale prozrazují též všechny znaky lidské nedostatečnosti.
Lehce na nich rozeznáme, co je jen výplodem krátko-
zraké ustrašenosti, výrazem úzkoprsých zájmů nebo

(303)
úsudkem vyvozeným z nedostatečných předpokladů.
Když je musíme kritizovat, utrpí tím nežádoucí měrou
i úcta před jinými, oprávněnějšími kulturními požadav-
ky. Protože je choulostivým úkolem oddělovat božské
požadavky od toho, co se odvozuje spíše z autority vše-
mocného parlamentu nebo vysokého magistrátu, bylo
by nepochybně výhodné vynechat boha ze hry úplně
a poctivě přiznat ryze lidský původ všech kulturních za-
řízení a předpisů. S nárokem na posvátnost by padla
i strnulost a nezměnitelnost těchto příkazů a zákonů.
Lidé by pochopili, že příkazy a zákony nebyly vytvoře-
ny hlavně proto, aby je ovládaly, ale aby spíše sloužily
jejich zájmům, získali by k nim přátelštější poměr a cí-
lem by nebylo jejich odstranění, ale zlepšení. To by byl
významný pokrok na cestě ke smíru s tlakem kultury.
Naše o b h a j o b a čistě racionálního zdůvodnění kultur-
ních předpisů, tedy jejich odvození ze sociální nutnosti,
je zde však náhle narušena pochybností. Zvolili jsme ja-
ko příklad vznik zákazu vraždy. Odpovídá naše vylíčení
historické pravdě? Obáváme se, že nikoliv, zdá se být
jen racionalistickou konstrukcí. Právě tuto část dějin
lidské kultury jsme psychoanalytičky prostudovali a vý-
sledky našeho úsilí ukazují, že tomu bylo ve skutečnosti
jinak." Čistě rozumové pohnutky proti vášním málo
pořídí ještě u dnešního člověka; oč bezmocnější musely
být u lidského zvířete pravěku! Snad by se jeho potom-
ci ještě dnes bez zábran navzájem zabíjeli, kdyby mezi
těmi vraždami nebyla jedna — zabití praotce —, která
vyvolala neodbytnou dalekosáhlou citovou reakci. Z ní
vzešlo přikázání: nezabiješ, které bylo v totemismu
omezeno na symbolické zástupce otce a později bylo
rozšířeno i na jiné, které se však ani dnes ještě nedodr-
žuje bez výjimky.
Ale onen praotec byl podle výkladu, který zde nemu-
sím opakovat, praobrazem boha, modelem, podle které-
ho pozdější generace vytvořily postavu boha. Nábožen-
ské podání má pravdu v tom, že se bůh skutečně podílel
na vzniku onoho zákazu, vytvořil jej jeho vliv a nikoliv
poznání sociální nutnosti. Přesunutí lidské vůle na boha
je plně oprávněno, lidé přece věděli, že otce odstranili
násilím, a v reakci na svůj rouhačský zločin si uložili od

11
[Srov. Totem a tabu, 1912-13, GW IX. kap. IV.]

(304)
toho času dbát jeho vůle. Náboženské učení nám tedy
sděluje historickou pravdu, ovšem poněkud přetvoře-
nou a přestrojenou; naše racionální pojetí ji popírá.
Pozorujeme nyní, že soubor náboženských představ
obsahuje nejen splněná přání, ale i významné historické
vzpomínky. Jakou nesrovnatelnou moc musí toto spolu-
působení minulosti a budoucnosti náboženství propůj-
čovat! Ale snad se pomocí analogie dostaví i jiné po-
znání. Není dobré přesazovat pojmy daleko od půdy,
z níž vyrostly, ale jistou shodu musíme vyjádřit. Víme,
že se dítě nemůže náležitě kulturně vyvíjet, aniž projde
více méně zřetelnou fází neurózy. Je to způsobeno tím,
že dítě nedokáže potlačit mnohé, později nepoužitelné
pudové požadavky racionální duševní prací, ale musí je
krotit vytěsněním, motivovaným zpravidla úzkostí. Tyto
dětské neurózy budou během růstu většinou spontánně
překonány, tak je tomu především s neurózami nutka-
vými. Zbytek může být později ještě odstraněn psycho-
analýzou. Dalo by se předpokládat, že se i lidstvo jako
celek v průběhu svého dlouhého vývoje zcela obdob-
ným způsobem dostává do stavů analogických neuró-
zám, a to ze stejných příčin, protože v dobách své nevě-
domosti a rozumové slabosti se zřeklo pudů, jak to vy-
žadovalo lidské soužití, výlučně silou afektu. Usazeniny
z oněch dávných, vytěsnění podobných pochodů pak na
kultuře ještě dlouho ulpívaly. Náboženství by tedy bylo
obecně lidskou nutkavou neurózou, podobně jako dět-
ská neuróza by vznikalo z oidipovského komplexu, ze
vztahu k otci. Z tohoto pojetí by vyplývalo, že odvrat
od náboženství musí proběhnout s osudovou neúpro-
sností růstového procesu a že se právě teď nalézáme
uprostřed této vývojové fáze.
Naše chování by se pak mělo řídit vzorem chápavého
vychovatele, který nastávající přeměně nebrání, ale sna-
ží se ji podporovat a zároveň omezuje násilnost jejího
propuknutí. Podstata náboženství není ovšem touto
analogií vyčerpána. Jednak vynucuje omezení stejně ja-
ko individuální nutkavá neuróza, jednak obsahuje též
systém iluzivních přání s popřením skutečnosti, jak to
izolovaně nacházíme jen u amence, blažené halucinační
zmätenosti. To jsou však pouhá přirovnání, jimiž se po-
koušíme pochopit sociální jev, individuální patologie
nám neposkytuje rovnocenný protějšek.

(305)
 Opětovně se upozorňovalo (byl jsem to já a zvláště
Th. Reik),12 až do jakých podrobností lze sledovat ana-
logii náboženství a nutkavé neurózy, kolik tu lze odhalit
pozoruhodných postupů vzniku náboženství. Dobře se
s tím též shoduje, že zbožný věřící je do značné míry
chráněn před nebezpečím neurotických onemocnění;
přijetí všeobecné neurózy ho zbavuje nutnosti vytvořit
si neurózu osobní. 13
Poznání historické ceny některých náboženských
učení stupňuje naši úctu k nim, náš návrh vyjmout je
z motivace kulturních předpisů se tím však neznehod-
nocuje. Naopak! Pomocí těchto historických zbytků
jsme dospěli k pojetí náboženských pouček jako neuro-
tických reliktů a nyní smíme říci jako při analýze neuro-
tika, že je asi na čase nahradit úspěchy vytěsnění vý-
sledky racionální duševní práce. Že se při tomto přepra-
cování nevzdáme jenom oslavování kulturních předpi-
sů, že jejich všeobecná revize mnohé z nich zruší, lze
předvídat, avšak nikoli toho litovat. Naše úloha smířit
lidi s kulturou se právě takto dalekosáhle vyřeší. Nesmí
nám být líto, že když budeme kulturní předpisy motivo-
vat racionálně, vzdáme se tím historické pravdy. 14 Tyto
v náboženských učeních obsažené pravdy jsou tak de-
formovány a systematicky zastřeny, že masa lidí je jako
pravdu nedokáže rozpoznat, je to podobný případ, jako
když vyprávíme malému děcku, že novorozence nosí
čáp. 1 tím říkáme pravdu v symbolickém přestrojení,
protože víme, co ten velký pták znamená. Ale dítě to
neví, slyší jen podíl deformace, cítí se podvedeno a ví-
me, jak právě z tohoto dojmu vzniká často jeho nedů-

12
[S. Freud, Zwangshandlungen und Religionsiibungen, 1907, GW
VII. Theodor Reik. Dogma und Zwangsidee: fine psychoanalytische
Studie zur Entwicklung der Religion. Wien 1927.]
13
[Tato myšlenka se objevuje u Freuda několikrát, srov. Vzpomínka
z dětství Leonardo da Vinci, 1910, GW VIII, 195; Psychologie musy
a analýza Já. 274; Nespokojenost v kultuře. 333.]
14
[K rozlišení „historické" a „materiální" pravdy se Freud vrací v eseji
Muž Mojžíš. 3. pojednání, kap. 2, G. GW XVI. 236n; „historickou prav-
dou" rozumí zhruba „pravé" jádro mýtu, jež je ovšem třeba psychoana-
lytičky rozšifrovat, je to „pravda" neuvědomělé historické (kolektivní)
vzpomínky, např.; ve víře v jednoho boha se projevuje „historická prav-
da", že kdysi, na počátku lidstva, existoval praotec, jenž byl zabit svými
syny a poté povýšen na boha; toto „povýšení" je stejný mechanismus ja-
ko „deformované" (nebo transformované) vzpomínky ve snu nebo ve
fantazijním bludu.]

(306)
věra a neposlušnost vůči dospělým. Dospěli jsme
k přesvědčení, že je lépe nesdělovat pravdu v takových
symbolických přestrojeních a neodpírat dítěti jeho inte-
lektuálnímu stupni přiměřenou znalost skutečných po-
měrů.

IX

„Dovolujete si těžko slučitelné rozpory. Nejdříve tvr-

díte, že je váš spis zcela neškodný. Nemůže nikomu
uloupit jeho náboženskou víru. Protože však — jak se
později ukáže — přece jen chcete tuto víru rušit, proč
jej vlastně uveřejňujete? jinde připouštíte, že může být
i velice nebezpečné, když se někdo dozví, že se už nevě-
ří v boha. Dosud byl poddajný, a nyní už nebude kultur-
ní příkazy poslouchat. Váš argument, že náboženská
motivace kulturních příkazů znamená pro kulturu ne-
bezpečí, spočívá přece na předpokladu, že lze z věřícího
udělat nevěřícího; tím si přece naprosto odporujete."
„Dalším rozporem je, když sice připouštíte, že se člo-
věk neřídí svou inteligencí, že je ovládán svými vášněmi
a pudy, zároveň však navrhujete nahradit afektivní zá-
klady jeho kulturní poslušnosti racionálními. Tomu ať
rozumí, kdo může. Mně se zdá, že může platit jen jedno,
nebo druhé."
„Což jste se ničemu nenaučil z historie? Pokus vystří-
dat náboženství rozumem byl už jednou oficiálně a ve
velkém stylu uskutečněn. Vzpomínáte si přece na Fran-
couzskou revoluci a Robespierra? 1 jak ten experiment
rychle a žalostně ztroskotal? Teď se to opakuje v Rus-
ku a na výsledek nemusíme být zvědavi. Nemyslíte, že
se smíme domnívat, že člověk nemůže náboženství po-
strádat?"
„Sám jste řekl, že náboženství je víc než nutkavá neu-
róza. Ale touto jeho druhou stránkou jste se nezabýval.
Stačila vám analogie s neurózou. Od neurózy je třeba
lidi osvobodit. Co přitom bude ztraceno, o to se nesta-
ráte."
Zdání rozporu vzniklo asi tím, že jsem složité věci
probíral příliš spěšně. Můžeme něco doplnit. Tvrdím
nadále, že můj spis je v jednom ohledu zcela neškodný.
Žádný věřící se nedá těmito či obdobnými argumenty
ve své víře zviklat. Věřící člověk je k obsahům nábo-

(307)
ženství v jistém smyslu citové vázán. Jsou jistě mnozí ji-
ní, kteří takto nevěří. Poslouchají kulturní příkazy, pro-
tože jsou zastrašeni hrozbami a bojí se, dokud musí
považovat náboženství za část omezující reality. Tito li-
dé unikají, jakmile se mohou vzdát víry v reálnou hod-
notu náboženství, ale ani na to nemají argumenty žádný
vliv. Lidé se přestávají náboženství bát, když zpozorují,
že ani jiní se ho nebojí; o nich jsem tvrdil, že se dovědí
o zániku náboženského vlivu, i kdybych svůj spis nevy-
dal.
Domnívám se však, že sám kladete větší důraz na
druhý rozpor, který mi vytýkáte. Lidé jsou málo pří-
stupni rozumovým důvodům, jsou zcela v područí svých
pudových přání. Proč bychom jim tedy pudové uspoko-
jení měli brát a nahrazovat je rozumovými důvody?
Ovšem že jsou lidé takoví, ale ptal jste se, zda takovými
být musí, zda je k tomu nutí jejich niterná přirozenost.
Může antropolog udat lebeční index národa, který má
ve zvyku časným bandážováním deformovat hlavičky
svých dětí? Pomyslete na skličující kontrast mezi oslni-
vou inteligencí zdravého dítěte a myšlenkovou omeze-
ností průměrného dospělého. Nezavinuje snad právě
náboženská výchova z velké části toto relativní zakrně-
ní? Myslím, že by trvalo velmi dlouho, než by neovliv-
něné dítě začalo uvažovat o bohu a věcech zásvětí.
Snad by se pak tyto myšlenky daly stejnou cestou, kte-
rou se ubíraly u prapředků, ale tohoto vývoje se nevyč-
ká, dítě se setkává s náboženstvím v době, kdy o ně ani
nemá zájem, ani není schopno pochopit jeho dosah.
Zpoždění sexuálního vývoje a předčasnost náboženské-
ho ovlivnění, to jsou přece oba hlavní body programu
dnešní pedagogiky, není-liž pravda? Když se pak myš-
lení dítěte probudí, jsou už náboženská naučení nena-
padnutelná. Myslíte však, že je pro posílení funkce myš-
lení zvláště prospěšné, když se tak významná oblast
uzavře pohrůžkou pekelnými tresty? Nemusí nás udivo-
vat myšlenková chudoba člověka, který se přinutil ne-
kriticky přijmout veškeré absurdity náboženských učení
a přehlížet jejich vzájemné rozpory. Nemáme jiný pro-
středek k ovládání své pudovosti než svou inteligenci.
Jak lze očekávat od lidí pod nadvládou zákazu myšlení,
že dosáhnou psychologického ideálu — primátu inteli-
gence? Ženám se obecně přisuzuje tzv. „fyziologická

(308)
slabomyslnost", tj. nižší inteligence, než mají muži. Tato
skutečnost je sporná, její výklad pochybný, ale jeden ar-
gument pro sekundární povahu tohoto intelektuálního
zakrnění zní, že ženy trpí tvrdostí časného zákazu pře-
mýšlet o tom, co by je nejvíce zajímalo, totiž o problé-
mech pohlavního života. Pokud kromě sexuální zábra-
ny myšlení působí na člověka v prvních letech života
též zábrana náboženská a z ní odvozená poddanská,
nemůžeme skutečně říci, jaký vlastně je.
Omezím však svou horlivost a připustím, že se možná
též ženu za iluzí. Účinek náboženského zákazu myšlení
není snad tak zlý, jak se domnívám, snad se ukáže, že
lidská povaha zůstane stejná, i když výchovy nebude
zneužíváno k náboženskému ujařmení. Nevím to a vy
to také vědět nemůžete. Nejen velké problémy tohoto
života se dnes zdají být neřešitelné; i méně významné
otázky je těžko rozhodnout. Přiznejte však, že jsme
oprávněni doufat v budoucnost, že se snad dá najít po-
klad, který by mohl kulturu obohatit, že pokus o nená-
boženskou výchovu stojí za námahu. Dopadne-li neu-
spokojivě, jsem ochoten se této reformy vzdát a vrátit
se k dřívějšímu, ryze deskriptivnímu soudu: člověk je
bytost omezené inteligence, kterou ovládají její pudová
přání.
V jiném bodě s vámi bezvýhradně souhlasím. Je zajis-
té nesmyslné chtít odstranit náboženství násilně a na-
ráz. Předně proto, že to je beznadějné. Věřící si nedá
vyrvat svou víru ani argumenty, ani zákazy. Kdyby se to
však u několika lidí podařilo, byla by to ukrutnost. Kdo
po desetiletí užíval uspávacích prostředků, nemůže při-
rozeně spát, když se mu odejmou. Že se účinek nábo-
ženských útěch dá srovnat s účinky narkotik, pěkně ilu-
struje současné dění v Americe. Tam se pokoušejí —
zřejmě pod vlivem vlády žen — vzít lidem všechny
dráždivé, opojné a požitkářské prostředky a odškodnit
je přesycením bázní boží. 15 Také na výsledek tohoto ex-
perimentu nemusíme být zvědavi.
Odporuji vám tedy, když dále vyvozujete, že se člo-
věk nemůže obejít bez útěchy náboženské iluze, že by
bez ní neunesl tíhu života, krutou skutečnost. Nesnesl
by ji ten, komu od dětství vléváte ten sladký či hořko-

15
[Narážka na prohibici v USA (1920-33).]

(309)
sladký jed. Ale kdo byl vychován střízlivě, kdo netrpí
neurózou, nepotřebuje ani intoxikaci, aby ji přehlušil.
Člověk pak jistě bude v obtížné situaci, bude si muset
přiznat celou svou bezmocnost, nepatrnost ve světovém
dění, jehož již nebude středem, nebude předmětem něž-
né péče dobrotivé prozřetelnosti. Bude na tom jako dí-
tě, které opustilo blahé teplo otcovského domu. Ale což
nemá být infantilismus překonán? Člověk nemůže zů-
stat věčně dítětem, musí konečně ven, do „nepřátelské-
ho života". Můžeme to nazvat „výchovou k realitě ". Mu-
sím vám ještě dokazovat, že jediným záměrem mého
spisu je upozornit na nutnost tohoto pokroku?
Asi se obáváte, že člověk v této těžké zkoušce neob-
stojí. Musíme alespoň doufat. Už to něco znamená,
když člověk ví, že může spoléhat na vlastní sílu. Učí se
jí pak správně užívat. Zcela bez prostředků přece není,
věda ho od časů diluvia mnohému naučila a bude jeho
moc jistě i nadále rozšiřovat. A pokud jde o nevyhnutel-
nosti osudu, naučí se je rovněž odevzdaně snášet. Nač
mu předstírat velkostatek na Měsíci, z jehož výnosu ješ-
tě nikdo nic nespatřil? Jako poctivý sedláček bude ob-
dělávat svou hroudu, aby ho uživila. Tím, že stáhne svá
očekávání od onoho světa a soustředí všechny uvolněné
síly na život pozemský, učiní jej asi snesitelným pro
všechny a kultura už nebude nikoho utlačovat. Pak bu-
de smět bez lítosti říci s jedním z našich druhů v bezvě-
rectví: „Nebe přenecháme pro anděly a vrabce." 16

„Zní to velkolepě. Lidstvo, které se vzdalo všech iluzí

a získalo tím schopnost zařídit se na zemi snesitelně! Já
však vaše očekávání sdílet nemohu. Ne proto, že bych
byl tvrdošíjný reakcionář, za kterého mě snad pokládá-
te. Nikoliv, soudím tak z rozvážnosti. Myslím, že jsme si
vyměnili role; vy se teď zdáte být snílkem, který se ne-
chává strhnout iluzemi, já zastupuji nárok rozumu, prá-

16
[H. Heine, Německo — Zimní pohádka, cap. 1, přel. Ed. Petiška. —
„Druhem v bezvěrectví" (mein Unglaubensgenosse) prý podle Freuda
nazval Heine Spinozu, viz Der Witz und seine Beziehung zum Unbewus-
sten, 1905, GW VI. 83.]

(310)
vo skepse. Co jste tu uvedl, se mně zdá být vybudováno
na omylech, které smím nazvat iluzemi, protože zřetel-
ně prozrazují vaše přání. Doufáte, že generace, které
nebyly v raném dětství ovlivněny náboženským učením,
lehce dosáhnou kýženého primátu inteligence nad pu-
dovým životem. To je nejspíše iluze; v tomto rozhodují-
cím bodě se lidská povaha sotva změní. Nemýlím-li se
— o jiných kulturách se toho ví málo —, jsou i dnes ná-
rody, které nevyrůstají pod tlakem náboženského systé-
mu, a přece nejsou vašemu ideálu blíž než národy jiné.
Chcete-li z naší evropské kultury náboženství odstranit,
může se to podařit jen pomocí jiného systému a ten by
od počátku převzal všechny psychologické rysy nábo-
ženství, stejnou posvátnost, strnulost, nesnášenlivost
i zákaz myšlení, aby se uhájil. Cosi podobného musíte
mít, abyste uspokojil požadavky výchovy. Vždyť se jí
nemůžete vzdát. Cesta od kojence ke kulturnímu člově-
ku je daleká. Mnoho lidiček by na ní zbloudilo, pone-
cháni bez vedení vlastnímu vývoji by nedospěli včas ke
svým životním úkolům. Učení, která budou sloužit je-
jich výchově, budou vždy omezovat myšlení jejich zra-
lejších let přesně tak, jak to dnes vytýkáte náboženství.
Což nevidíte, že nevyléčitelnou vrozenou vadou naší
i každé jiné kultury je to, že ukládá pudovému, nedosta-
tečně myslícímu dítěti rozhodnutí, ke kterým opravňuje
jen zralá inteligence dospělého? Kultuře však nic jiné-
ho nezbývá, protože věky vývoje lidstva jsou zhuštěny
do několika let dětství a dítě lze přimět k zvládnutí jeho
úlohy jen afektivním nátlakem. To jsou tedy vyhlídky
vašeho ,primátu intelektu'."
„Neměl byste se tedy divit, když jsem pro uchování
náboženského učení jako základu výchovy a společen-
ského soužití. Je to praktický problém, nikoliv otázka
věcné hodnoty. Protože v zájmu zachování naší kultury
nemůžeme otálet s ovlivňováním jednotlivce, až kultur-
ně dozraje — mnozí toho nedosáhnou nikdy —, jsme
nuceni dorůstajícímu vnutit nějaký systém naučení, kte-
rý by u něho zastával úlohu kritice nadřazené základny,
k tomu se mi zdá být náboženský systém nejpříhodněj-
ší. Přirozeně právě pro onu jeho sílu splňovat přání
a utěšovat, v níž vy vidíte „iluzi". Vzhledem k obtížím
poznávat realitu, ba k pochybnosti, zda je to vůbec
možné, neměli bychom přehlédnout, že i lidské potřeby

(311)
jsou významnou částí reality, která se nás obzvláště do-
týká."
„Další výhodu náboženského učení vidím v jedné je-
ho zvláštnosti, která vám zřejmě velmi vadí. Umožňuje
pojmové očištění a sublimování, v němž lze setřít větši-
nu toho, co nese stopy primitivního infantilního myšlení.
Co pak zbývá, je obsah ideí, jimž věda neodporuje a ani
je už nemůže vyvrátit. Tato přetváření náboženského
učení, jež jste odsoudil jako polovičatosti a kompromi-
sy, zabránila roztržce mezi nevzdělanými masami a filo-
zofickými mysliteli a v zájmu zajištění kultury udržela
jejich společenství. Netřeba se pak bát, aby se muž z li-
du nedověděl, že horní vrstvy „už nevěří v boha". Dou-
fám, že jsem ukázal, jak se vaše úsilí redukuje na pokus
nahradit vyzkoušenou a afektivně hodnotnou iluzi ji-
nou, nevyzkoušenou a indiferentní."
Nejsem nepřístupný vaší kritice. Vím, jak je obtížné
vyloučit iluze. Snad jsou i naděje, k nimž jsem se při-
znal, iluzorní povahy. Na jednom rozdílu však trvám.
Moje iluze — nehledě na to, že se jejich odmítnutí ne-
trestá — jsou korigovatelné a nemají charakter bludu.
Ukáže-li zkušenost — nikoli mně, ale mým stejně smý-
šlejícím následovníkům —, že jsme se zmýlili, vzdáme
se svých očekávání. Berte můj pokus tak, jak je. Psycho-
log, který se neklame o obtížnosti orientace v tomto
světě, bude se snažit posuzovat vývoj lidstva na základě
omezených poznatků, které získal studiem duševních
pochodů jednotlivců během jejich vývoje od dětství
k dospělosti. Přitom se mu vnucuje názor, že nábožen-
ství lze srovnat s dětskou neurózou a optimisticky před-
pokládá, že lidstvo tuto neurotickou fázi překoná, stej-
ně jako tolik dětí vyrůstá ze své, obdobné neurózy. Tyto
poznatky z individuální psychologie mohou být nedo-
statečné, jejich přenášení na lidstvo neoprávněné, opti-
mismus neodůvodněný; všechny tyto nejistoty vám při-
znávám. Ale člověk se často nezdrží, aby neřekl, co
myslí, a omlouvá se tím, že to nepřeceňuje.
U dvou bodů musím ještě setrvat. Za prvé nezname-
ná slabost mého stanoviska posílení vašeho. Myslím, že
hájíte ztracenou věc. Můžeme sebečastěji oprávněně
zdůrazňovat, že lidský intelekt je u srovnání s pudovým
životem bezmocný. Ale v této slabosti je cosi zvláštní-
ho; tichý hlas intelektu nezmlká, dokud si nezjedná slu-

(312)
chu. Nakonec, byť byl nesčetněkrát odmítnut, prosadí se
přece. To je jeden z mála významných bodů, v nichž
můžeme být pro budoucnost lidstva optimističtí, zde na-
vazují i další naděje. Prvenství intelektu je jistě velice
daleko, ale pravděpodobně přec ne v dálce nekonečné.
A protože si patrně určí cíle, jejichž uskutečnění očeká-
váte od svého boha — ovšem přiměřené člověku, jak to
dovoluje vnější realita Ananké — totiž lásku k člověku
a zmírnění utrpení, smíme říci, že jsme jen dočasnými,
nikoli nesmiřitelnými protivníky. Doufáme v totéž,
avšak vy jste netrpělivější, náročnější a — proč bych to
neřekl? — sobečtější než já a mí přívrženci. Chcete, aby
blaženost začala hned po smrti, čekáte od ní nemožné
a nechcete se vzdát nároků jednotlivců. Náš bůh Lo-
gosu uskuteční z těchto přání, co příroda mimo nás po-
stupně dovolí, pozvolna, v nedohledné budoucnosti, pro
naše potomstvo. Nám, kdož životem strádáme, neslibu-
je žádné odškodnění. Na cestě k tomuto dalekému cíli
musí vaše náboženské nauky padnout, lhostejno, zda se
první pokusy nezdaří a první náhrady neobstojí. Víte
proč; natrvalo nemůže nic odolat rozumu a zkušenosti,
protiklad mezi nimi a náboženstvím je příliš očividný.
Tomuto osudu nemohou uniknout ani očištěné nábo-
ženské ideje, pokud chtějí zachránit ještě něco ze svých
útěch. Omezí-li se však na hlásání vyšší duchovní byto-
sti, jejíž vlastnosti jsou neurčité a její úmysly nepozna-
telné, obrní se sice proti námitkám vědy, ale lidé se o ně
přestanou zajímat.
A za druhé: všimněte si odlišnosti vašeho a mého po-
stoje k iluzi. Vy musíte náboženskou iluzi usilovně hájit,
je dosti ohrožena, a když ztratí hodnotu, váš svět se
zhroutí, nezbude vám než si nad vším zoufat, nad kultu-
rou i nad budoucností lidstva. Tomuto nevolnictví
nepodléhám ani já, ani mí přívrženci. Protože se doká-
žeme vzdát valné části svých infantilních přání, snese-
me, když se některá naše očekávání ukáží být iluzemi.
Výchova osvobozená z útlaku náboženských učení
snad příliš nezmění psychologickou podstatu člověka,
náš bůh Logos asi není všemohoucí, může splnit jen ma-
lou část toho, co slibovali jeho předchůdci. Jestliže to
budeme muset uznat, přijmeme to odevzdaně. Neztratí-

17
Božská dvojice Logos—Ananké Holanďana Multatuliho.

(313)
me proto zájem o svět a život, protože máme jednu
pevnou oporu, která vám chybí. Věříme, že vědecká
práce umožňuje poznávání reality světa, čímž můžeme
stupňovat svou moc a uspořádat svůj život. Je-li tato ví-
ra iluzí, jsme na tom stejně jako vy, ale věda nám svými
četnými významnými úspěchy podala důkaz, že iluzí ne-
ní. Má mnoho otevřených a ještě více skrytých nepřátel
mezi těmi, kdož jí nemohou odpustit, že oslabila nábo-
ženskou víru, a hrozí ji srazit. Předhazuje se jí, jak málo
nás naučila a jak nesrovnatelně více ponechává v tem-
notách. Ale zapomíná se přitom, jak je mladá, jak těžké
byly její začátky a jak kratičký je časový úsek, v němž
lidský intelekt natolik zesílil, aby stačil na její úkoly.
Nechybujeme všichni v tom, že soudíme na základě pří-
liš krátkých časových úseků? Měli bychom si vzít pří-
klad z geologů. Žaluje se na nejistotu vědy, která dnes
vyhlašuje za zákon něco, co příští generace pozná jako
omyl a vystřídá stejně dočasným zákonem novým. Ale
to je nespravedlivé a částečně nepravdivé. Proměny vě-
deckých názorů jsou vývoj, pokrok, nikoliv převrat. Zá-
kon zprvu považovaný za bezpodmínečně platný se
ukáže jako speciální případ širší zákonitosti nebo jej
omezí jiný zákon, který je objeven později; hrubé při-
blížení k pravdě nahradí jiné, pečlivěji přizpůsobené,
jež opět čeká další zdokonalení. V různých oblastech
jsme ještě nepřekonali fázi bádání, v níž ověřujeme
domněnky, které záhy zavrhneme jako nedostatečné;
v jiných oborech však už máme ověřeno téměř nezmě-
nitelné jádro poznání. Konečně tu byly i pokusy radi-
kálně znehodnotit vědecké úsilí úvahou, že je vázáno na
podmínky našeho ustrojení, nemůže proto poskytnout
než subjektivní výsledky, kdežto skutečná povaha věcí
mimo nás zůstává nedostupná. Ale nepřihlíží se tu k ně-
kterým momentům, které jsou pro pojetí vědecké práce
rozhodující, totiž že se naše ustrojení, tj. náš duševní
aparát vyvíjel právě v úsilí o prozkoumání vnějšího svě-
ta, a že tedy ve své struktuře nutně uskutečňuje jistou
účelnost, dále že je sám součástí světa, který máme
zkoumat, a že toto zkoumání připouští. Úkol vědy je
opsán omezením na to, aby ukázala, jak se nám svět
musí jevit v důsledku našeho zvláštního ustrojení, a její
konečné výsledky jsou už pro způsob, jakým byly získá-
ny, podmíněny nejen tímto ustrojením, ale též tím, co na

(314)
ně působilo; problém povahy světa pojímaný bez ohle-
du na náš vnímající duševní aparát je prázdnou abstrak-
cí bez praktického významu.
Ne, naše věda není iluzí. Iluzí by však bylo věřit, že
můžeme dostat odjinud, co ona nám dát nemůže.

(315)
 NESPOKOJENOST
V KULTUŘE

Nelze se ubránit dojmu, že lidé měří zpravidla faleš-

nými měřítky, obdivují u jiných moc, úspěch a bohatství
a sami o ně usilují, pravé hodnoty života však podceňu-
jí. Při každém takovém obecném soudu nám však hrozí
nebezpečí, že zapomeneme na rozmanitost světa lidí
a jejich duševního života. Existují jednotlivci, jimž ne-
chybí úcta současníků, ačkoliv jejich velikost spočívá na
vlastnostech a výkonech, jež jsou cílům a ideálům davů
naprosto cizí. Snadno by se mohlo předpokládat, že ty-
to velké muže uznává pouze malá menšina, kdežto pře-
vážná většina o nich nechce nic vědět. Avšak není to asi
tak jednoduché, vzhledem k nesrovnalosti mezi myšle-
ním a konáním lidí a rozmanitosti jejich tužeb.
Jeden z těchto znamenitých mužů se nazývá v dopi-
sech mým přítelem. Poslal jsem mu svůj spisek, který
pojednává o náboženství jako o iluzi, a on odpověděl,
že by s mým soudem o náboženství zcela souhlasil, litu-
je však, že jsem nedocenil vlastní zdroj zbožnosti. Je to
prý zcela zvláštní cit. který ho nikdy neopouští, který si
mohl potvrdit u mnohých lidí a může jej předpokládat
u miliónů. Cit, který by nazval pocitem „věčnosti", pocit
čehosi neohraničeného, nesmírného, jakoby „oceánické-
ho". Tento pocit je prý záležitostí ryze subjektivní, žád-
ným článkem víry; nesouvisí s ním žádná záruka osobní
nesmrtelnosti, je prý však zdrojem náboženské energie,
které se zmocňují různé církve a náboženské systémy,
usměrňují ji a jistě též spotřebovávají. Pouze na zákla-
dě tohoto oceánického pocitu se smíme nazývat lidmi
nábožensky cítícími, i když odmítáme jakoukoli víru
a iluzi.
Toto vyjádření mého váženého přítele, který sám

(316)
kdysi poeticky ocenil kouzlo iluze,1 mně způsobilo mno-
hé nesnáze. Já sám v sobě tento „oceánický" pocit obje-
vit nemohu. Zkoumat vědecky pocity není snadné. Mů-
žeme se pokusit popsat jejich fyziologické příznaky.
K.de to není možné — obávám se, že i oceánický pocit
se takové charakteristice vymyká —, nezbývá než se
přidržet obsahu představ, které se s tímto pocitem nej-
spíše asociativně sdružují. Jestliže jsem svého přítele
dobře pochopil, míní totéž, čím jistý originální a poně-
kud podivínský básník utěšuje svého hrdinu před do-
brovolnou smrtí: „Z tohoto světa nemůžeme vypad-
nout."2 Tedy pocit nerozlučné spojitosti, sounáležitosti
s celkem vnějšího světa. Chtěl bych říci, že to pro mne
má spíše charakter intelektuálního náhledu, zajisté ni-
koliv bez doprovodného citového přízvuku, který však
nechybí ani při jiných úvahách obdobného dosahu. Na
své vlastní osobě jsem se o primární povaze tohoto po-
citu nemohl přesvědčit. Nesmím však proto popírat je-
ho skutečný výskyt u jiných osob. Je pouze otázkou, zda
je tento pocit správně vykládán a zda má být uznán ja-
ko fons et origo všech náboženských potřeb.
Nemohu uvést nic, co by mohlo řešení tohoto problé-
mu zásadně ovlivnit. Představa, že by člověk dostával
zprávu o své souvislosti s okolním světem prostřednic-
tvím nějakého bezprostředního, od počátku takto za-
měřeného pocitu, zní tak cizorodě a hodí se tak špatně
do přediva naší psychologie, že se smíme pokusit o psy-
choanalytické, tj. genetické odvození tohoto pocitu. Pak
se nám nabízí následující myšlenkový postup: za nor-
málních okolností se nám nezdá být nic samozřejmější
než pocit sebeuvědomění našeho vlastního Já. Toto Já
se nám jeví samostatné, jednotné, vůči všemu ostatnímu
spolehlivě oddělené. Že je toto zdání klamné, že ve sku-
tečnosti Já pokračuje bez přesného ohraničení směrem
do nitra jako nevědomá duševní bytost, kterou označu-
jeme jako Ono, jemuž slouží jako fasáda, tomu nás nau-
čilo teprve psychoanalytické zkoumání, jež nám o po-
1
[Rollandova scénická bufonérie] Liluli [1919]. — Od vydání obou
knih Život RamafcriimJv [1929] a Život Vivekanandův [\930] nemusím
již tajit, že v textu zmíněným přítelem je Romain Rolland. [Dodatek
1931.]
2
Christian Dietrich Grabbe, Hannibal: „Ano, ze světa vypadnout ne-
můžem, když už jsme jednou v něm."

(317)
měru Já k oblasti Ono dluží ještě mnohé vysvětlení.
Avšak alespoň navenek zdá se být Já přesně a jasně
ohraničeno. Pouze v jednom mimořádném stavu, který
však nelze pokládat za chorobný, je tomu jinak. Na
vrcholu zamilovanosti hrozí rozplynutí hranice mezi Já
a objektem. Navzdory všem svědectvím smyslů tvrdí
zamilovaný, že Já a Ty tvoří jednotu, a je připraven
chovat se tak, jako by tomu tak skutečně bylo. To, co
může být dočasně zrušeno fyziologickou funkcí, podlé-
há přirozeně i poruchám vlivem chorobných procesů.
Patologie nás učí poznávat velký počet stavů, v nichž se
ohraničení Já vůči vnějšímu světu stává nejistým nebo
kde jsou hranice vytyčeny nesprávně; případy, při nichž
se nám jeví části našeho vlastního těla, ba dokonce části
vlastního duševního života, vjemy, myšlenky a city jako
cizí a Já nepříslušející, i zase stavy jiné, v nichž přisuzu-
jeme vnějšímu světu něco, co vzniklo zřejmě v Já a mě-
lo by jím být uznáno. Pocit Já podléhá tedy zřejmě rov-
něž poruchám a jeho hranice nejsou trvalé.
Další úvaha říká: Tento pocit Já u dospělého nemohl
být takový od počátku, musel prodělat vývoj, který ne-
lze pochopitelně prokázat, ale pouze se značnou prav-
děpodobností rekonstruovat. 3 Kojenec ještě nerozlišuje
své Já od okolního světa jako zdroje na něj se valících
pocitů. Učí se tomu postupně vlivem různých podnětů.
Největší dojem v něm musí vyvolávat skutečnost, že
mnohé zdroje vzruchů, v nichž později pozná své těles-
né orgány, mohou mu vysílat pocity kdykoli, kdežto jiné
jsou mu dočasně nedostupné — mezi nimi i ten nejký-
ženější: mateřský prs — a může si je opatřit teprve po-
mocí žádostivého křiku. Tím se Já poprvé střetává
s „objektem" jako s něčím, co se nachází „vně" a co lze
přimět k projevu teprve zvláštní akcí. Další popud k vy-
dělení Já z masy pocitů, tedy k uznání „vnějšku", vnější-
ho světa, poskytují četné různorodé nevyhnutelné poci-
ty bolesti a nelibosti, jimž se neomezeně vládnoucí prin-
cip slasti snaží vyhnout nebo je zrušit. Vzniká tendence
oddělit od Já a navenek vyvrhnout vše, co by se mohlo
stát zdrojem takovéto nelibosti, vytvořit ryzí slastné Já,

3
Viz četné práce o vývoji a o pocitu Já: od Ferencziho, Entwicklungs-
stufen des Wirklichkeitssinnes [1913], až k příspěvkům P. Federna,
1926, 1927 a pozdějším.

(318)
proti kterému stojí cizí, hrozivý vnějšek. Hranice tohoto
primitivního slastného Já nemohou uniknout opravě
zkušeností. Mnohé, co nám poskytuje slast a čeho se ne-
chceme vzdát, není Já, ale objekt, a mnohá útrapa, které
bychom se chtěli zbavit, se ukáže být vnitřního původu,
od Já neoddělitelná. Naučíme se postupu, kterak úmysl-
ným řízením smyslové činnosti a vhodnou, přiměřenou
akcí svalovou rozlišit věci vnitřní, jež náležejí Já, a vněj-
ší, pocházející z vnějšího světa —, a tím je učiněn první
krok k nastolení principu reality, který bude ovládat
další vývoj. 4 Toto rozlišení slouží ovšem praktickému
zájmu obrany před pociťovanými i hrozícími nelibými
pocity. To, že Já neuplatňuje k odvrácení jistých neli-
bých hnutí ve svém nitru žádné jiné metody, než jakých
užívá i proti nelibosti zvenčí, stává se pak východiskem
významných chorobných poruch.
Tímto způsobem se tedy odlučuje Já od vnějšího svě-
ta. Správněji řečeno: původně obsahuje Já všechno,
později od sebe oddělí vnější svět. Náš dnešní pocit Já
je tedy pouhým zbytkem mnohem obsáhlejšího, ano —
všeobsáhlého pocitu, který odpovídal těsnému spojení
Já s okolním světem. Smíme-li předpokládat, že se tento
primární pocit Já v duševním životě mnohých lidí —
větší či menší měrou — zachoval, pak by stál vedle užší-
ho a ostřeji ohraničeného pocitu ]á zralého věku jako
jeho protějšek a pojily by se s ním nejspíše představy
neohraničenosti a sounáležitosti s veškerenstvem, tytéž,
jimiž můj přítel vysvětluje „oceánický pocit". Máme
však právo předpokládat přežívání původního vedle
pozdějšího, jež z něho vzniklo?
Nepochybně; výskyt něčeho takového neudivuje ani
v duševní, ani v jiné oblasti. Pro vývojovou řadu živo-
číšstva se přidržujeme názoru, že nejvíce vyvinuté dru-
hy vzešly z nižších. Avšak všechny jednoduché formy
života dosud nacházíme mezi žijícími. Rod veleještěrů
vymřel a uvolnil místo savcům, ale jeden jeho zástupce,
krokodýl, žije dosud s námi. Tato analogie je snad příliš
vzdálená a její vadou je ještě ta okolnost, že přežívající
nižší druhy většinou nejsou pravými předky dnešních,
výše vyvinutých. Mezičlánky zpravidla vymřely a zná-
me je pouze z rekonstrukcí. V duševní oblasti je naproti

4
[Srov. Formulace k dvěma principům, 91.]

(319)
tomu uchování primitivního vedle toho, co z něho vze-
šlo, tak časté, že to ani není třeba dokládat příklady.
Většinou k tomu dochází následkem rozštěpení vývoje.
Jistý kvantitativní podíl nějakého zaměření, pudového
hnutí, zůstal nezměněn, jiný se vyvinul dále.
Tím se dotýkáme obecného problému uchování
v psychičnu, který nebyl dosud téměř zpracován, je
však tak podnětný a významný, že mu i vzdor této ne-
dostačující příležitosti chceme věnovat chvíli pozor-
nost. Od doby, kdy jsme překonali omyl, že běžné zapo-
mínání znamená smazání pamětní stopy, tedy zničení,
přikláníme se k opačné domněnce, že v duševním životě
nemůže zmizet nic, co se jednou vytvořilo, že vše zůstá-
vá nějakým způsobem zachováno a za vhodných pod-
mínek, např. při dostatečně daleko sahající regresi, mů-
že opět vyjít najevo. Pokusme se objasnit obsah této
domněnky srovnáním z jiné oblasti. Zvolme jako pří-
klad třeba vývoj Věčného města. 5 Historikové nás pou-
čují, že nejstarší Řím byla Roma quadrata, ohrazené
sídliště na Palatinu. Pak následovalo Septimontium,
sjednocení osad na jednotlivých pahorcích, potom měs-
to ohraničené Serviovou hradbou, a ještě později, po
všech přeměnách republikánského údobí i raného císař-
ství vzniklo město, které obehnal císař Aurelianus svý-
mi hradbami. Nechceme dále sledovat proměny města
a ptát se, co návštěvník obeznámený dokonale s historií
a topografií nachází v dnešním Římě z oněch dřívějších
stadií. S výjimkou několika průlomů bude moci vidět
aureliánské hradby téměř beze změny. Na některých
místech může spatřit výkopem odhalené části Serviova
valu. Jestliže ví hodně — více než dnešní archeologie —,
může snad zakreslit do plánu města celý průběh této zdi
i obrys míst, kde stávala Roma quadrata. Z budov, kte-
ré kdysi tvořily náplň tohoto rámce, nenajde nic nebo
pouze nepatrné zbytky, neboť již neexistují. Nejlepší
znalost republikánského Říma mu může nejvýše umož-
nit, aby stanovil místa, kde stávaly chrámy a veřejné bu-
dovy oné doby. Dnes tato místa zaujímají ruiny, leč ni-
koliv staveb původních, ale pouze jejich rekonstrukcí
z pozdějších dob po požárech a zničení. Netřeba se ani

5
Podle The Cambridge Ancient History, VII, 1928: The Founding of
Rome od Hugha Lasta.

(320)
zvlášť zmiňovat, že všechny tyto zbytky starého Říma
tvoří pouhé ostrůvky v změti velkoměsta, jak se vytvo-
řilo v posledních staletích od renesance. Mnoho staro-
bylého je jistě ještě skryto v půdě města či pod jeho
moderními stavbami. Tímto způsobem se udržuje minu-
lé, s nímž se setkáváme na historických místech, jakým
je Řím.
Popusťme nyní uzdu své fantazii a představme si, že
Řím není lidské sídliště, ale stejně stará psychická by-
tost s přebohatou minulostí. Nezmizelo v ní tedy nic
z toho, co se jednou událo, vedle poslední vývojové fá-
ze přetrvávají i všechny předchozí. Pro Řím by to tedy
znamenalo, že na Palatinu se tyčí císařské paláce a Sep-
tizonium Septimia Severa, že Andělský hrad dosud zdo-
bí krásné sochy, jak tomu bylo ještě do obléhání Góty
atd. Ba více: aniž by bylo třeba novější stavbu odstranit,
stál by na místě Palazza Caffarelli opět chrám jupitera
Kapitolského, a to nikoli pouze ve své poslední podobě,
jak jej viděli Římané doby císařské, ale i v nejranější
formě etruské s hliněnými ozdobami na římsách. Kde
dnes stojí Koloseum, mohli bychom obdivovat Nero-
nův Domus aurea, na náměstí Panteonu bychom nenašli
pouze Panteon, jak nám jej zanechal Hadrián, ale na
stejném základě by stála i stavba M. Agrippy, stejná pů-
da by nesla kostel Maria sopra Minerva i starý chrám,
nad nímž byl zbudován. A bylo by snad jen třeba poně-
kud změnit zorný úhel nebo stanoviště pozorovatele,
aby bylo možno vyvolat ten či onen pohled.
Nemá zřejmě žádný smysl rozvíjet tuto fantazii dále,
vede k nepředstavitelnému, absurdnímu. Chceme-li pro-
storově znázornit historickou posloupnost, je to možno
pouze prostorovým řazením vedle sebe; tentýž prostor
nesnese dvojí vyplnění. Náš pokus se zdá být marnou
hříčkou, má pouze jediné ospravedlnění; ukazuje nám,
jak velice jsme vzdáleni možnosti zvládnout zvláštnosti
duševního života názorným zpodobením.
Měli bychom zaujmout stanovisko ještě k jedné ná-
mitce. Ptá se nás, proč jsme zvolili právě minulost měs-
ta, abychom ji srovnali s minulostí duševní. Domněnka
o uchování všeho minulého platí i pro duševní život
pouze pod podmínkou, že orgán psychiky zůstal nedot-
čen, že jeho tkáň neutrpěla traumatem či zánětem. Niči-
vé vlivy, které můžeme srovnat s těmito příčinami cho-

(321)
rob, však nechybějí v dějinách žádného města, byť mělo
méně pohnutou minulost než Řím a byť bylo jako Lon-
dýn sotva kdy napadeno nepřítelem. I v nejmírumilov-
nějším vývoji města se vyskytují demolice a nové stav-
by, a proto se město pro toto srovnání s duševním orga-
nismem nehodí.
Ustupujeme před touto námitkou, vzdáváme se půso-
bivého kontrastu a obracíme se k přece jen příbuznější-
mu objektu srovnání, jakým je zvířecí nebo lidské tělo.
Ale i zde nacházíme totéž. Dřívější fáze vývoje nejsou
už nikterak uchovány, rozplynuly se v pozdějších sta-
diích, jimž poskytly látku. Embryo je v dospělém nepro-
kazatelné, thymus dítěte je po ukončení puberty vstře-
bán vazivem; na duté kosti dospělého muže mohu sice
zakreslit obrys kosti dětské, ale tato již dávno zmizela,
prodloužila se a zesílila, až dostala svůj definitivní tvar.
Platí tedy, že takové udržení všech předstupňů vedle
konečného ztvárnění je možné pouze v oblasti duševní
a že nejsme s to tento jev znázornit.
Snad zacházíme touto domněnkou příliš daleko. Snad
bychom se měli spokojit s názorem, že minulé stavy
v duševním životě mohou být zachovány, že nemusí být
nutně vymazány. Je ovšem možné, že mnoho starých
stavů v psychičnu — zpravidla či výjimečně — může
být natolik setřeno či pozřeno, že je už nelze žádným
způsobem obnovit a znovu oživit nebo že je jejich udr-
žení obecně vázáno na jisté příznivé podmínky. Je to
možné, ale nic o tom nevíme. Můžeme pouze tvrdit, že
udržení minulého v duševním životě je spíše pravidlem
než vzácnou výjimkou.
Jsme-li vcelku ochotni uznat, že se u mnohých lidí vy-
skytuje „oceánický" pocit, a rozhodneme-li se odvozo-
vat tento pocit z dřívější fáze pocitu Já, vzniká další
otázka, do jaké míry je možno pokládat tento pocit za
zdroj náboženských potřeb.
Mně se nezdá být tento nárok nesporný. Nějaký cit
může být přece zdrojem energie pouze tehdy, když je
sám výrazem silné potřeby. Zdá se mi, že náboženské
potřeby je nutno nevyhnutelně odvodit z infantilní bez-
mocnosti a odtud vznikající touhy po otci. zvláště když
tento cit nepřežívá pouze z dětství, ale je trvale živen
strachem z nadvlády osudu. Neznám žádnou obdobně
silnou potřebu z dětství, jakou je potřeba otcovské

(322)
ochrany. Tím je úloha oceánického pocitu, který by se
snad mohl snažit o obnovení neomezeného narcismu,
zatlačena do pozadí. Vznik náboženskéhp postoje mů-
žeme spolehlivě sledovat až k pocitu dětské bezmocno-
stíTSnad za tím vězí ještě cosi jiného, ale to je prozatím
zahaleno v mlhách.
Mohu si představit, že se oceánický pocit dodatečně
ocitl ve vztahu k náboženství. Toto sjednocení s veške-
renstvem, jež tvoří jeho myšlenkový obsah, působí na
nás přece jako první pokus náboženské útěchy, jako ji-
ná cesta k popření nebezpečí, které Já poznává jako
hrozbu vnějšího světa. Opětovně doznávám, že mně
práce s těmito téměř nepostižitelnými veličinami činí
značné potíže. Jiný m ů j přítel, kterého hnala nenasytná
touha po vědění k neobyčejným experimentům a nako-
nec z něho učinila vševěda, mne ujistil, že lze pomocí
praktik jógy, odvrácením od vnějšího světa, upnutím
pozornosti na tělesné funkce, zvláštními způsoby dý-
chání skutečně v sobě vyvolat nové vjemy a obecné po-
city, které chápe jako regrese k prastarým, dávno pře-
konaným stavům duševního života. Vidí v nich tak říka-
jíc fyziologickou podstatu mnohých moudrostí mystiky.
Objevují se zde souvislosti s mnohými temnými modifi-
kacemi duševního života, jako je trans a extáze. Nemo-
hu než zvolat s Schillerovým Potápěčem:
„Raduj se, kdo zde dýcháš v světle růžovém."

11

V mém spise Budoucnost jedné iluze se nejednalo to-

lik o nejhlubší zdroje náboženského cítění jako spíše
o to, co chápe prostý člověk jako své náboženství, o sy-
stém učení a příslibů, který mu jednak se záviděníhod-
nou úplností objasňuje záhadu světa, jednak mu dává
jistotu, že pečlivá prozřetelnost bdí nad jeho životem
a případné újmy odčiní na onom světě. Tuto prozřetel-
nost si prostý člověk neumí představit jinak než v podo-
bě velkolepě povýšeného otce. Pouze takový může znát
potřeby svého lidského dítěte, může být obměkčen jeho
prosbami a usmířen projevy jeho lítosti. Toto vše je tak
očividně infantilní, tak vzdáleno skutečnosti, že lidumil-
nému smýšlení je bolestné uvědomit si, že většina smr-

(323)
telníků se nad toto pojetí života nikdy nepovznese. Ješ-
tě více zahanbuje zjištění, jak velká většina současníků,
kteří musí chápat neudržitelnost tohoto náboženství, se
je snaží přece část po části v žalostných ústupových bo-
jích hájit. Člověk by se chtěl vmísit mezi řady věncích,
aby filozofy, kteří se domnívají, že zachrání Boha nábo-
ženství tím, že jej nahradí neosobním, stínově abstrakt-
ním principem, napomenul: Neber jména božího nadar-
mo! Jestliže někteří nej větší duchové minulých dob čini-
li totéž, nesmíme se v tom na ně odvolávat. Je známo,
proč tak museli činit.
Vracíme se k prostému člověku a jeho náboženství,
jedinému, které by mělo být takto označováno. Tu se
nejprve setkáváme se známým výrokem našeho velké-
ho básníka a mudrce, který se vyslovuje o poměru ná-
boženství k umění a vědě takto:

„Kdo umění a vědu vlastní,

má též náboženství;
kdo ony obě nevlastní,
ten měj náboženství!"6

Tento výrok jednak staví náboženství do protikladu

k oběma vrcholným činnostem člověka, jednak tvrdí, že
svou životní hodnotou jsou schopny vzájemně se zastu-
povat nebo nahrazovat. Chceme-li prostému člověku
popírat náboženství, nemáme zřejmě autoritu básníka
na své straně. Pokusíme se vydat na zvláštní cestu, aby-
chom se přiblížili ocenění jeho výroku. Životní úděl je
pro nás příliš těžký, přináší nám velmi mnoho bolestí,
zklamání a neřešitelných úloh. Abychom jej unesli, neo-
bejdeme se bez úleynýchjírostředků. („Nejde to bez po-
mocných konstrukcí," pravil nám Theodor Fontáne.)
Tyto prostředky jsou snad trojího druhu: mocná roz-
ptýlení, která nám dovolí nedbat běd, náhradní uspoko-
jení, která je zmenší, opojné prostředky, které nás učiní
necitlivými. Něco z toho je nezbytné. 7 1 Voltaire má na
mysli rozptýlení, když dává svému Candidovi vyznít ra-
dou, aby obdělával svou zahradu; takovýmto rozptýle-
ním je též vědecká činnost. Různá náhradní uspokojení,

6
Goethe v Krotkých Xeniích IX [Básně z pozůstalostiJ
7
Na nižší úrovni říká Wilhelm Busch ve Zbožné Heleně totéž: „Kdo
má starosti, má též likér."

(324)
jak je poskytuje umění, jsou v poměru k realitě iluzemi,
avšak psychicky nikterak méně působivými díky úloze,
kterou si v duševním životě udržela fantazie. Opojné
prostředky ovlivňují naši tělesnost, mění její chemis-
mus. Není snadné určit pozici náboženství v této řadě.
Budeme muset zabrat šířeji.
Otázka po smyslu lidského života byla již vyslovena
nesčetněkrát; ještě nikdy nenalezla uspokojivou odpo-
věď, snad ji ani vůbec nepřipouští. Mnozí tazatelé při-
pojovali: kdyby se mělo ukázat, že život nemá smysl,
pak by pro ně pozbyl jakékoli ceny. Ale tato hrozba nic
nemění. Zdá se spíše, že máme právo tuto otázku od-
mítnout. Jejím předpokladem se zdá být ona lidská po-
výšenost, jejíž tolikeré projevy jsme již poznali.
O smyslu života zvířat se nemluví, pokud snad jejich ur-
čení nespočívá v tom, aby sloužila člověku. Ale to rov-
něž není udržitelné, neboť s mnoha zvířaty si člověk
neví rady — ledaže je popíše, klasifikuje a studuje —
a nesčetné zvířecí druhy unikly i tomuto užití tím, že žily
a vymřely dříve, než je člověk spatřil. Je to opět pouze
náboženství, které dovede zodpovědět otázku po
smyslu života. Sotva se zmýlíme, usoudíme-li, že idea
smyslu života stojí a padá s náboženským systémem.
Věnujeme se tedy méně náročné otázce, co lidé sami
svým chováním vyjevují jako účel a úmysl svého života,
co od života žádají a čeho v něm chtějí dosáhnout.
V odpovědi na tuto otázku se lze sotva zmýlit; touží po
štěstí, chtějí se stát a zůstat šťastnými. Toto snažení má
dvě stránky, pozitivní a negativní cíl, chce jednak nepří-
tanmost bolesti a nelibosti, jednak prožitek silných po-
citů slasti. V užším slova smyslu se vztahuje „štěstí"
pouze na tyto poslední. V souladu s tímto dvojím děle-
ním cílů se rozvíjí i činnost lidí dvěma směry, podle to-
ho, usiluje-li — převážně či výlučně — uskutečnit ten či
onen z těchto cílů.
Jak patrno, smysl života je určován programem prin-
apjJLslasli, Tento princip ovládá činnost duševního apa-
rátu od počátku; o jeho účelnosti nemůže být pochyb,
a přece je jeho program v rozporu s celým světem,
s makrokosmem stejně jako s mikrokosmem. Je napro-
sto neuskutečnitelný, všechna zařízení veškerenstva mu
odporují; mohlo by se říci, že úmysl, aby byl člověk
„stasten", není v plánu „stvoření" obsažen. Co označuje-

(325)
me v užším smyslu jako štěstí, vzniká spíše z náhlého
uspokojení značně nahromaděných potřeb a je svou
přirozeností uskutečnitelné pouze jako epizódni jev.
fCaždé trvání situace principem slasti vytoužené posky-
tuje jen pocit vlažného blaha; jsme tak ustrojeni, že mů-
žeme intenzívně vychutnat pouze kontrast, kdežto stav
jen velice málo. 8 Jsou tedy naše možnosti štěstí omeze-
ny již naší konstitucí. Prožít neštěstí se setkává s daleko
menšími obtížemi. Ze tří stran hrozí utrpení — z vlastní-
ho těla, které, protože je určeno úpadku a rozkta3uTie
neobejde bez bolesti a strachu jakožto varovných sig-
nálů, z vnějšího světa, který může proti nám běsnit pře-
mocnými, neúprosnými a ničivými silami, a konečně^ ze
v z t a h u j ^ jiný m lidem. Utrpení, které pochází z tohoto
zdroje, pociťujeme šnad bolestněji než každé jiné; má-
me sklon považovat je za jaksi přebytečný dodatek, ač-
koliv asi není o nic méně osudově nevyhnutelné než
utrpení jiného původu.
Není divu, když lidé pod tlakem těchto možných
útrap zpravidla snižují svůj nárok na štěstí, jako se
ostatně pod vlivem vnějšího světa přetváří i princip
slasti ve skromnější princip reality, kdy se již považuje-
me za šťastné, jestliže jsme jen unikli neštěstí a přestáli
útrapy, když úkol zamezit utrpení zcela obecně zatlaču-
je získávání slasti do pozadí. Úvaha učí, že se můžeme
pokusit o řešení této úlohy nejrůznějším způsobem;
všechny tyto cesty byly jednotlivými školami životní
moudrosti doporučovány a lidmi sledovány. Neomeze-
né uspokojování všech potřeb se vnucuje jako nejláka-
vější způsob života, ale znamená to dávat přednost po-
žitku před opatrností a trest následuje vzápětí. Jiné me-
tody, u nichž převažuje snaha zamezit nelibosti, liší se
tím, kterému zdroji nelibosti věnuji větší pozornost.
Existují tu extrémní a umírněné postupy, jednostranné
i takové, které se snaží zasahovat z několika stran.
Úmyslná samota, vzdalování se ostatních, je nejsnáze
dosažitelná obrana proti utrpení, které člověku může
vzniknout z mezilidských vztahů. Chápeme: štěstí, kte-
rého můžeme takto dosáhnout, je klid. Chceme-li vyře-
šit tuto úlohu sami pro sebe, nemůžeme se obávanému

8
Goethe dokonce varovně upozorňuje: „Nic se obtížněji nesnáší nežli
řada krásných dní."

(326)
vnějšímu světu ubránit jinak, než že se od něho něja-
kým způsobem odvrátíme. Existuje ovšem jiná a lepší
cesta: zaútočit jako člen lidského společenství pomocí
vědecky řízené techniky na přírodu a podrobit ji lidské
vůli. Pracujeme potom se všemi pro štěstí všech. Nejza-
jímavější metody, jak zabránit utrpení, jsou však ty, kte-
ré se pokoušejí ovlivnit vlastní organismus. Veškeré utr-
pení je koneckonců jen pocit a existuje pouze, pokud je
vnímáme, a vnímáme je následkem jistých ústrojí naše-
ho organismu.
Nejhrubší, ale též nejúčinnější metodou takového
ovlivnění je chemická intoxikace. Nevěřím, že někdo
postihne její mechanismus, ale je skutečností, že se vy-
skytují tělu cizorodé látky, jejichž přítomnost v krvi
a tkáních nám poskytuje bezprostřední pocity slasti, ale
které též natolik mění podmínky našeho vnímání, že se
stáváme nezpůsobilými přijímat nelibé podněty. Oba
účinky jsou nejen současné, ale zdají se být i niterně
spolu úzce spjaty. I v našem vlastním chemismu se však
musí vyskytovat obdobně působící látky, neboť známe
alespoň jeden chorobný stav, mánii, v němž dochází
k chování, jež se podobá opojení, aniž došlo k požití
opojného jedu. Kromě toho vykazuje i náš normální
duševní život výkyvy ve snazším či obtížnějším uvolňo-
vání slasti, čemuž odpovídá snížená či zvýšená vníma-
vost pro nelibost Je třeba velmi litovat, že tato toxická
stránka duševních pochodů dosud uniká vědeckému vý-
zkumu. Účinek opojných prostředků v boji o štěstí
a k oddálení běd je natolik oceňován jako dobrodiní, že
jim jednotlivci i národy vykázali pevné místo ve své li-
bidinózní ekonomii. Vděčíme jim nejen za bezprostřed-
ní zisk slasti, ale též za vytoužený kus nezávislosti na
vnějším světě. Víme přece, že pomocí „přemožitele sta-
rostí" můžeme kdykoli uniknout nátlaku reality a najít
útočiště v jiném světě, kde vládnou lepší podmínky vní-
mání. Víme, že právě tato vlastnost opojných prostřed-
ků znamená i jejich nebezpečnost a škodlivost. Za jis-
tých okolností nesou vinu na tom, že se neužitečně ztrá-
cí velké množství energie, které by mohlo být použito
na zlepšení lidského údělu.
—
Složitá stavba našeho duševního aparátu však při-
pouští i celou řadu jiných ovlivnění. Uspokojení pudů
znamená štěstí, ale může se stát i příčinou vážných

(327)
 útrap, jestliže nás vnější svět nechá strádat, zbraňuje-li
nám v uspokojení našich potřeb. Můžeme tedy doufat,
že působením na tato pudová hnutí se části utrpení
^ zprostíme.JTento způsob obrany proti utrpení již neza-
sahuje vjemový aparát, ale snaží se zvládnout vnitřní
zdroje potřeb. Extrémním způsobem je to uskutečňová-
no umrtvením pudů, jak učí orientální životní moudrost
a uvádí do praxe jóga. Jestliže se to podaří, vzdává se
tím člověk i veškeré ostatní činnosti (obětuje svůj ži-
vot), jinou cestou získává zase jen štěstí klidu. Stejnou
cestu sledujeme i při snižování cílů, snažíme-li se jen
ovládnout pudový život. Vládnou pak vyšší psychické
instance, které se podřídily principu reality. Přitom zde
nikterak nedochází k zamítnutí snahy po uspokojení;
jistá ochrana proti utrpení vzniká tím, že neuspokojení
ovládnutých pudů není pociťováno tak trýznivě, jako
když se jedná o pudy nezvládnuté. Naproti tomu zde
ovšem dochází k nepopiratelnému snížení možnosti po-
žitku. Pocit štěstí při uspokojení divokého, žádným vli-
vem Já nezkroceného pudového hnutí je nesrovnatelně
intenzivnější než při nasycení pudu zkroceného. Zde
nacházíme ekonomické vysvětlení neodolatelnosti per-
verzních impulsů, snad i dráždivosti zakázaného vůbec.
Jiná technika obrany před utrpením užívá přesunů li-
- bida, jež náš duševní aparát umožňuje a jimiž jeho čin-
nost získává neobyčejnou hybnost. Úkol, který je třeba
řešit, spočívá v takovém přeložení pudových cílů, aby
nemohly být postiženy odepřením ze strany vnějšího
světa. Pomoc zde poskytuje sublimace pudů. Nejvíce
dosáhneme, když dokážeme dostatečně zvýšit zisk slasti
ze zdrojů psychické a intelektuální práce. Osud se pak
může člověka dotknout jen málo. Uspokojení takového
druhu, jaké poskytuje umělci radost z tvorby, ztělesnění
jeho fantazijních představ, vědci řešení problémů
a poznávání pravdy, má zcela zvláštní kvalitu, kterou
budeme jednoho dne jistě moci metapsychologicky
charakterizovat. Prozatím můžeme jen obrazně říci, že
se nám zdají být „jemnější a vyšší", ale jejich intenzita je
u srovnání s nasycením hrubých, primárních pudových
hnutí ztlumena; nenachází odezvu v naší tělesnosti. Sla-
bost této metody však spočívá v tom, že není obecně
použitelná, je přístupná pouze nemnohým lidem. Před-
pokládá zvláštní, v účinném rozsahu nepříliš časté vlohy

(328)
a nadání. I těmto nemnohým lidem nemůže poskytnout
dokonalou ochranu před utrpením, nevytváří jim pancíř,
kterým by nepronikly šípy osudu a obvykle selhává,
když je pramenem útrap vlastní tělo. 9
Jestliže se již při této metodě jasně projevuje snaha
po nezávislosti na vnějším světě tím, že hledáme uspo-
kojení ve vnitřních psychických procesech, vystupují
stejné rysy ještě více do popředí v metodě další. Zde se
souvislost s realitou dále uvolňuje, uspokojení se získá-
vá z iluzí, které se jako takové chápou, aniž jejich od-
klon od skutečnosti působí na požitek rušivě. Oblast,
z které tyto iluze pocházejí, je fantazijní život; byl kdysi
při vzniku smyslu pro realitu vysloveně vyňat z oblasti,
která podléhá ověřování realitou, a zůstal vyhrazen spl-
ňování těžko uskutečnitelných přání. Nejvýše mezi tě-
mito fantazijními uspokojeními stojí požitek z umělec-
kých děl, který je prostřednictvím umělce zpřístupněn
i tomu, kdo sám netvoří. 10 Kdo je vnímavý pro vliv umě-
ní, oceňuje jej jako zdroj slasti a životní útěchu velice
vysoko. Avšak mírná narkóza, do níž nás umění uvádí,
nedokáže víc než nás letmo přenést z nesnází života
a není dost silná, aby nám dala zapomenout na reálnou
bídu.
Energičtěji a důkladněji postupuje jiná metoda, která
spatřuje jediného nepřítele v realitě, jež je zdrojem veš-
kerého utrpení, s níž není možno žít, a chceme-li být ně-
jakým způsobem šťastni, je s ní tedy třeba přerušit veš-

9
Nepředpisuje-li zvláštní založení velitelsky životním zájmům určitý
směr, může se uplatnit moudrá Voltairova rada o obyčejném, každému
dostupném zaměstnání. V rámci krátkého přehledu nelze dostatečně
ocenit význam práce pro ekonomii libida. Žádná jiná technika způsobu
života neváže jednotlivce tak těsně k realitě jako zdůraznění práce, kte-
rá ho pevně včleňuje alespoň do části reality, do lidského společenství.
Možnost přesunout značné množství libidinózních složek, narcistních,
agresivních, ba i erotických, na pracovní činnost a na lidské vztahy s ní
spojené propůjčuje jí cenu, která nikterak neustupuje do pozadí za její
nezbytností k zachování smysluplné existence ve společnosti. Zvláštní
uspokojení poskytuje činnost v zaměstnání, které bylo svobodně zvole-
no, a tedy dovoluje pomocí sublimace využít vyskytujících se sklonů
i rozvinutých či konštitučné zesílených pudových hnutí. A přece lidé
práci jako cestu ke štěstí málo oceňují. Nehrnou se k ní jako k jiným
možnostem uspokojení. Velká většina lidí pracuje pouze z nutnosti,
a z této přirozené lidské nechuti k práci vznikají nejobtížnější sociální
problémy.
10
Srovnej Formulace k dvéma principům psychického dění, 1911,
a Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, XXIII [čes. in: Vybrané spisy 1}

(329)
keré vztahy. Poustevník se obrací k tomuto světu zády,
nechce s ním mít nic společného. Je však možno dělat
víc, můžeme chtít neuspokojivý svět přetvořit a vybu-
dovat místo něho jiný, v němž by byly nejnesnesitelněj-
ší rysy odstraněny a nahrazeny jinými ve smyslu vlastních
přání. Kdo v zoufalé vzpouře zvolí tuto cestu ke štěstí,
zpravidla ničeho nedosáhne; skutečnost je pro něho pří-
liš silná. Stává se šílencem, který k prosazování svého
bludu většinou nenajde žádné pomocníky. Tvrdí se
však, že se každý z nás v některém směru chová jako
paranoik, koriguje stránku světa, která je mu nesnesitel-
ná, nějakou přací konstrukcí a vnáší tento blud do reali-
ty. Zvláštní pozornost vyžaduje případ, kdy se větší po-
čet lidí pokouší společně zajistit si štěstí a ochranu před
utrpením pomocí bludného přetvoření skutečnosti. Za
takový masový blud musíme označit i lidská nábožen-
ství. Blud samozřejmě nikdy neodhalí ten, kdo jej dosud
sám sdílí.
Nemyslím si, že tento výčet metod, jimiž se lidé snaží
získat štěstí a odvrátit utrpení, je úplný, vím rovněž, že
tato látka připouští i jiné uspořádání. Jednu z těchto
metod jsem dosud neuvedl; ne že bych byl na ni zapo-
mněl, ale protože se s ní budeme zabývat v jiné souvis-
losti. Jak by také bylo možno zapomenout právě na
techniku umění žít! Vyznačuje se podivuhodným slou-
čením charakteristických rysů. Usiluje samozřejmě rov-
něž o nezávislost na osudu — tak to nazveme nejlépe
— a v tomto úmyslu překládá uspokojení do vnitřních
duševních pochodů. Užívá však při tom již dříve zmíně-
né přesunutelnosti libida, ale neodvrací se od vnějšího
světa, přimyká se naopak k jeho objektům a získává
štěstí z citového vztahu k nim. Nespokojuje se přitom
s poněkud unaveně rezignujícím cílem zamezit nelibo-
sti, spíše jej míjí bez povšimnutí a přidržuje se původní-
ho vášnivého usilování po pozitivním naplnění štěstí.
Snad se tomuto cíli blíží více než kterákoli jiná metoda.
Mám samozřejmě na mysli onen směr života, který sta-
ví do centra lásku a očekává veškeré uspokojení od to-
ho. kd\ž Člověk miluje a je milován. Takovýto psychic-
ky postoj je nám všem dosti blízký; jedna z forem lásky,
láska pohlavní, nám zprostředkovala nejsilnější zkuše-
nost mohutného pocitu slasti a tím i vzor pro naše usilo-
vání o štěstí. Co je přirozenější, než že hledáme trvale

(330)
štěstí na stejném místě, na kterém jsme se s ním setkali
poprvé. Slabina této životní techniky je očividná; jinak
by nebylo nikoho napadlo opustit tuto cestu za štěstím
a hledat jinou. Nikdy nejsme méně chráněni před utrpe-
ním, než když milujeme, nikdy bezbranněji nešťastni,
néz když ztratíme milovaný objekt či jeho lásku. Ale ži-
votní technika založená na štěstí, které nám poskytuje
láska, tím ještě není vyčerpána, dá se o tom povědět ješ-
tě mnohem více.
Zde je možno připojit zajímavý případ, kdy se hledá
životní štěstí převážně v požitku z krásy, kdekoli se na-
skytne našim smyslům a našemu úsudku, krásy lidských
tvarů a gest, přírodních objektů a krajin, uměleckých,
ano i vědeckých výtvorů. Tento estetický postoj k život-
nímu cíli poskytuje málo ochrany proti hrozícím utrpe-
ním, může však za mnohé odškodnit. Požitek z krásy
má zvláštní mírně opojný pocitový charakter. Užitek
krásy není očividný, její kulturní nezbytnost není zřej-
má, a přece by ji nebylo možno v kultuře postrádat.
Estetika zkoumá podmínky, za kterých dochází k vní-
mání krásna; povahu a původ krásy nemůže nijak vy-
světlit; jako obvykle zastírá se bezvýslednost spoustou
zvučných, obsahově chudých slov. I psychoanalýza mů-
že bohužel říci o kráse jen velice málo. Pouze odvození
z oblasti sexuálního cítění se zdá být jisté; byl by to
vzorový příklad hnutí, kterému bylo zabráněno v dosa-
žení jeho cíle. „Krása" a „půvab" jsou původně vlast-
nostmi sexuálního objektu. Je pozoruhodné, že genitá-
lie, jejichž spatření působí vždy vzrušivě, nejsou téměř
nikdy považovány za krásné, naproti tomu se zdá cha-
rakter krásy souviset s jistými druhotnými pohlavními
znaky.
Vzdor této neúplnosti se odvážím uvést několik po-
známek uzavírajících naše zkoumání. Program dosažení
štěstí, který je nám vnucován principem slasti, je nespl-
nitelný, avšak nesmíme — či spíše nemůžeme — se
vzdát snah nějak jej splnit. Můžeme pro to zvolit nej-
různější cesty, zdůraznit buď pozitivní obsah cíle, zisk
slasti, nebo negativní, zamezení nelibosti. Na žádné
z těchto cest nemůžeme dosáhnout všeho, o co usiluje-
me. Štěstí v onom sníženém smyslu, jak je považujeme
za uskutečnitelné, je problémem individuální ekonomie
libida. Neexistuje zde rada vhodná pro všechny; každý

(331)
se musí sám pokusit, jakým zvláštním způsobem by
mohl dosáhnout svého blaženství. Při volbě jeho cesty
se uplatní nejrozmanitější faktory. Záleží na tom, kolik
reálného uspokojení může od vnějšího světa očekávat
a nakolik se může od něho oprostit; konečně též nako-
lik se cítí silným, aby jej podle svých přání změnil. Již
zde se kromě vnějších okolností rozhodujícím způso-
bem projeví i psychická konstituce individua. Převážně
erotický člověk dá přednost citovým vztahům k jiným
osobám, soběstačný narcista bude spíš hledat podstatné
uspokojení ve svých vlastních vnitřních duševních po-
chodech, člověk činu se neodloučí od vnějšího světa, na
němž může vyzkoušet svou sílu. Pro střední typ bude
rozhodovat o směru, kterým obrátí své zájmy, druh je-
ho nadání a rozsah jemu dostupné sublimace pudů.
Každé extrémní rozhodnutí se trestá tím, že vystavuje
individuum nebezpečí, které vyplývá z nedostatečnosti
výlučně zvolené životní techniky. Jako se opatrný ob-
chodník varuje investovat celý svůj kapitál na jednom
místě, tak snad radí i životní moudrost, abychom neoče-
kávali veškeré uspokojení od jediného snažení. Úspěch
není nikdy jistý, závisí na souhře mnoha momentů, snad
nejvíce na schopnosti psychické konstituce přizpůsobo-
vat svou funkci okolnímu světu a využívat jej k získává-
ní slasti. Kdo je vybaven zvláště nepříznivou pudovou
konstitucí a neprošel pro pozdější výkon nezbytnou
změnou a znovuuspořádáním svých libidinózních kom-
ponent, pro toho bude těžké, aby čerpal ze své vnější si-
tuace štěstí, zvláště když se střetne s obtížnými úkoly.
Jako poslední životní technika, která mu slibuje alespoň
náhradní uspokojení, se mu nabízí útěk do neurotického
onemocnění, k čemuž většinou dochází už v mládí. Kdo
pak v pozdějších životních údobích shledá, že jeho sna-
hy o štěstí ztroskotaly, vidí ještě útěchu v zisku slasti
z chronické intoxikace nebo psychózou učiní zoufalý
pokus o vzpouru."
Náboženství omezuje tuto hru volby a přizpůsobení
tím, že vnucuje všem stejným způsobem svou cestu za
11
Musím poukázat alespoň na jednu z mezer, které zůstaly ve výše
uvedených vývodech. Úvaha o možnostech lidského štěstí by neměla
pominout zkoumání relativního poměru narcismu k objektu libida. Bylo
by třeba vědět, co znamená pro ekonomii libida být v podstatě odkázán
sám na sebe. [Dodatek 1931.]

(332)
získáním štěstí a ochrany před utrpením. Jeho technika
spočívá v tom, že snižuje cenu života a deformuje obraz
reálného světa v blud, což předpokládá předchozí za-
strašení lidské inteligence. Za tuto cenu, násilnou fixací
psychického infantilismu a využitím masového bludu, se
náboženství daří uchránit mnoho lidí před individuální
neurózou. 12 Avšak sotva něco více; jak jsme řekli, exi-
stují mnohé cesty, které vedou ke štěstí, jež je člověku
dosažitelné, ale žádná z nich není zcela spolehlivá. Ani
náboženství nemůže dodržet svůj slib. Když je věřící
nakonec nucen hovořit o „nevyzpytatelném úradku" bo-
žím, přiznává tím, že mu jako poslední možnost útěchy
a zdroj slasti v utrpení zbylo jen bezpodmínečné podří-
zení. A je-li k tomu ochoten, mohl si nejspíše ušetřit
dlouhou okliku.

III

Naše úvahy o štěstí nás zatím příliš nepoučily o ně-

čem, co by nebylo obecně známo. I když budeme po-
kračovat otázkou, proč je lidem tak obtížné stát se šťa-
stnými, nemáme valnou naději, že se dozvíme něco no-
vého. Vlastně jsme již odpověděli, když jsme poukázali
na tři zdroje našeho utrpení: přesilu přírody, křehkost
našeho vlastního těla a nedostatečnost zřízení, která
upravují vzájemné vztahy lidí v rodině, státě a společ-
nosti. Pokud se týká prvních dvou, nebude náš soud
dlouho na vahách; nutí nás k uznání těchto zdrojů utr-
pení a k přijetí nevyhnutelného. Nikdy přírodu neovlád-
neme dokonale, náš organismus je sám rovněž pouhou
její částí a zůstane vždy jen pomíjivým, v přizpůsobová-
ní i ve výkonu omezeným útvarem. Z tohoto poznání
nevyplývá žádný ochromující vliv; naopak, ukazuje
směr naší činnosti. Nemůžeme-li zrušit všechno utrpení,
tedy přece mnohé, a jiné alespoň zmírnit, přesvědčuje
nás o tom tisíciletá zkušenost. Jinak se však chováme
k třetímu, sociálnímu zdroji utrpení. Tento naprosto ne-
chceme uznat, nemůžeme pochopit, proč by zřízení, jež
jsme sami vytvořili, nám nemělo skýtat ochranu a do-
brodiní. Když ovšem uvážíme, jak nezdařený je právě
tento úsek ochrany před utrpením, vzniká podezření, že

12
[Srov. Budoucnost jedné iluze, pozn. 13.]

(333)
i v nèm může vězet kus nepřemožitelné přírody, tento-
krát naší vlastní psychické přirozenosti.
Začneme-li se zabývat touto možností, setkáme se
s tvrzením, které je tak překvapivé, že se u něho musí-
me zastavit. Prohlašuje, že velkou část viny na našich
bědách nese naše takzvaná kultura; byli bychom mno-
hem šťastnější, kdybychom se jí vzdali a vrátili se zpět
k primitivnějším poměrům. Nazývám toto tvrzení pře-
kvapivé, jelikož — ať již vymezíme pojem kultury jak-
koli — je jisté, že vše, čím se pokoušíme chránit proti
ohrožení ze strany utrpení, náleží právě do oblasti této
kultury.
Jakými cestami dospělo asi tolik lidí k tomuto stano-
visku podivného nepřátelství vůči kultuře? Soudím, že
hluboká, dlouho existující nespokojenost s příslušným
stavem kultury tvoří základnu, kde toto odsouzení při
určitých historických podnětech vzniká. Domnívám se,
že poslední a předposlední z těchto podnětů znám; ne-
jsem dosti učený, abych mohl sledovat jejich řetěz do-
statečně daleko do dějin lidského druhu. Již při vítězství
křesťanství nad pohanskými náboženstvími se musel
podílet takový kultuře nepřátelský činitel. Byl velmi
blízký znehodnocení pozemského života, které uskuteč-
nilo křesťanské učení. Předposledním podnětem byl
styk s primitivními národy a kmeny, k němuž došlo
v průběhu objevných cest. V důsledku nedostatečných
pozorovacích schopností a neporozumění se Evropa-
nům zdálo, že primitivní mravy a zvyky svědčí o pro-
stém, nenáročném a šťastném životě, jaký byl kulturně
nadřazeným návštěvníkům nedosažitelný. Pozdější zku-
šenost mnohý podobný úsudek opravila; v četných pří-
padech se mylně připisovalo usnadnění jejich života —
za něž ve skutečnosti vděčili velkodušnosti přírody
a pohodlnosti, s jakou mohli uspokojovat své hlavní po-
třeby — nepřítomnosti složitých kulturních požadavků.
Poslední příčina je nám obzvláště důvěrně známá; pro-
jevila se, když jsme poznali mechanismus neuróz, které
hrozí podkopat onu trochu štěstí kulturního člověka.
Zjistilo se, že se člověk stává neurotickým, protože ne-
snese míru odepření, které mu ve službách svých kultur-
ních ideálů společnost ukládá, a usoudilo se z toho, že
zrušení či snížení těchto nároků znamená návrat k mož-
nosti štěstí.

(334)
 Pristupuje k tomu ještě moment zklamání. Během
posledních generací učinili lidé mimořádné pokroky
v přírodních vědách a v jejich technickém využití, jejich
vláda nad přírodou se nepředstavitelnou měrou upevni-
la. Podrobnosti tohoto pokroku jsou obecně známy, je-
jich výčet je zde zbytečný. Lidé jsou na tyto vymoženo-
sti právem pyšní. Ale domnívají se, že poznali, že se
tímto novým panstvím nad prostorem a časem, tímto
ovládnutím přírodních sil, splněním tisícileté touhy ne-
zvýšila míra uspokojení slasti, kterou od života očeká-
vali, že se ve svých pocitech nestali šťastnějšími. Měli
bychom se spokojit tím, že z tohoto zjištění vyvodíme
závěr, že moc nad přírodou není jedinou podmínkou
lidského štěstí, jako ostatně ani není jediným cílem kul-
turních snah, a neměli bychom z toho vyvozovat bez-
cennost technického pokroku pro ekonomii našeho ště-
stí. Chtělo by se namítnout: což to není pozitivní zisk
slasti a nepochybný vzrůst pocitů štěstí, když mohu li-
bovolně často slyšet hlas dítěte, které ode mne žije na
sta kilometrů vzdáleno, když se mohu v nejkratší době
po přistání přítele dozvědět, že dobře překonal dlouhou
a obtížnou cestu? Což to neznamená nic, že se medicíně
podařilo tak mimořádně snížit úmrtnost malých dětí
a nebezpečí infekce pro rodičky, ba i podstatně pro-
dloužit průměrný věk kulturního člověka? A mohli by-
chom ještě připojit velkou řadu takových dobrodiní, za
něž vděčíme tolik pomlouvanému věku vědeckého
a technického pokroku; — ale tu se ozývá hlas pesimi-
stické kritiky a připomíná, že většina těchto uspokojení
se podobá příkladu „laciného požitku", který se vychva-
luje v jisté anekdotě. Tento požitek si opatříme, když za
chladné zimní noci vystrčíme nahou nohu zpod přikrýv-
ky a pak ji opět schováme. Kdyby neexistovala železni-
ce překonávající vzdálenosti, nemohlo by dítě opustit
své rodné město a nepotřebovali bychom žádný telefon,
abychom slyšeli jeho hlas. Kdyby nebyla zřízena zaoce-
ánská plavba, přítel by nepodnikl námořní cestu a já
bych nepotřeboval telegraf, abych uklidnil své starosti
o něho. Co je nám platné omezení dětské úmrtnosti,
když právě ono nás nutí krajně omezit plození dětí, tak-
že nakonec jich přece nevychováváme více než v ča-
sech před vládou hygieny, přitom jsme však uvedli svůj
manželský sexuální život do složité situace a pravděpo-

(335)
dobně pracujeme i proti blahodárnému přirozenému
výběru? A co je nám konečně platný dlouhý život, když
je obtížný, chudý na radosti a tak plný strastí, že může-
me jen uvítat smrt jako vykoupení?
Zdá se být nesporné, že se ve své dnešní kultuře necí-
tíme dobře, ale je velmi těžké vytvořit si úsudek, zda
a nakolik se lidé minulých údobí cítili šťastnějšími a ja-
ký podíl na tom měly kulturní podmínky. Budeme mít
vždy sklon pojímat bídu objektivně, tj. přenášet se ve
svých požadavcích a cítěních do oněch podmínek a po-
tom zkoumat, jaké příležitosti ke štěstí a nelibosti by-
chom v nich nalezli. Tento způsob nazírání, který se zdá
být objektivní, protože nedbá variací subjektivního cí-
tění, je přirozeně nejsubjektivnější ze všech, protože
dosazuje na místo všech ostatních neznámých dušev-
ních ustrojení pouze vlastní. Štěstí je však cosi zcela
subjektivního. Ať se jakkoli hrozíme určitých situací,
v jakých žil antický otrok na galéře, sedlák v třicetileté
válce, oběť svaté inkvizice, Žid očekávající pogrom, na-
konec je nám přece nemožno vcítit se do těchto osob,
uhádnout změny, které v jejich vnímání slasti a nelibosti
byly způsobeny prvotní omezeností, postupným otupě-
ním, postojem očekávání, hrubšími a jemnějšími způso-
by narkotizace. V případech krajních možností utrpení
jsou uváděna v činnost i jistá duševní obranná zařízení.
Dále sledovat tuto stránku problému se mi zdá neplod-
né.
Je načase, abychom věnovali pozornost podstatě této
kultury, o jejíž hodnotě jako zdroji štěstí se pochybuje.
Nebudeme žádat žádnou formuli, která by několika slo-
vy vyjádřila tuto podstatu, ještě dříve než jsme se
o tomto zkoumání něco dozvěděli. Postačí nám tedy
opakovat, 13 že slovo kultura označuje celý souhrn výko-
nů a zařízení, jimiž se náš život vzdálil od života našich
zvířecích předků a jež slouží dvěma účelům: ochraně
člověka před přírodou a uspořádání vztahů lidí mezi se-
bou. Abychom tomu lépe rozuměli, shromáždíme
jednotlivé rysy kultury, jak se projevují v lidských spo-
lečenstvích. Přitom se necháme beze všeho vést běžným
způsobem řeči nebo jak se též říká: jazykovým citem,
v důvěře, že se tak přiblížíme vnitřnímu poznání, které
ještě nelze vyjádřit pomocí abstraktních slov.

13
Viz Budoucnost jedné iluze, 1927 [náš výbor s. 276}

(336)
 Začátek je snadný: za kulturní považujeme všechny
činnosti a hodnoty, které prospívají člověku tím, že mu
podrobují Zemi, chrání ho před mocí přírodních sil
apod. O této stránce kultury je přece nejméně pochyb.
Vrátíme-li se dostatečně daleko zpět, byly prvními kul-
turními činy užívání nástrojů, ovládnutí ohně, stavba
obydlí. Mezi nimi vyniká ovládnutí ohně jako zcela mi-
mořádný, bezpříkladný výkon. 14 Pomocí oněch dvou
dalších výkonů, jejichž podnět lze snadno uhodnout, na-
stoupil člověk cestu, kterou od té doby sledoval vždy
dále. Všemi svými nástroji zdokonaluje své orgány —
motorické i senzorické — nebo odstraňuje překážky
pro jejich uplatnění. Motory mu poskytují obrovské sí-
ly, které může jako své svaly uplatnit v libovolném smě-
ru, loď a letadlo mu umožňují pohyb, aniž mu překáží
voda či vzduch. Brýlemi může korigovat vady čočky
svého oka, dalekohledem se dívá do dálek, mikrosko-
pem překonává hranice viditelnosti stanovené stavbou
jeho sítnice. Fotografickou kamerou si vytvořil přístroj,
který zachycuje letmé zrakové dojmy, což gramofono-
vá deska vykonává pro stejně pomíjivé dojmy slucho-
vé; v obou případech se jedná v podstatě o materializa-
ci lidské schopnosti vzpomínání, paměti. Pomocí telefo-
nu slyšíme na vzdálenosti, které by i pohádka pokládala
za nedosažitelné; písmo je původně řečí nepřítomného,
dům náhradou za lůno mateřské, první, pravděpodobně
stále ještě vytoužené obydlí, v němž se člověk cítil tak
bezpečným a blaženým.

14
Neúplný a ne zcela bezpečně vyložitelný psychoanalytický materiál
připouští alespoň — fantasticky znějící — domněnku o původu tohoto
velkolepého lidského činu. Zdá se, jako by byl pračlověk zvyklý při se-
tkání s ohněm ukájet na něm infantilní slast tím, že jej uhasil paprskem
své moči. O původně falickém pojetí kmitajících a do výše šlehajících
plamenů nemůže být podle zachovaných pověstí žádných pochyb. Ha-
šení ohně močením — k čemuž se ještě vracejí obří děti Gulliver v Lili-
putu a Rabelaisův Gargantua — bylo tedy jako sexuální akt s mužem
výrazem mužské potence v homosexuálním zápolení. Kdo se prvně této
slasti vzdal a oheň ušetřil, mohl si jej odnést a přinutit ho, aby mu slou-
žil. Tím. že utlumil oheň svého vlastního sexuálního vzrušení, zkrotil
přírodní sílu ohně. Tato velká kulturní vymoženost by tedy byla odmě-
nou za ovládnutí pudu. A dále. jako strážkyně ohně udržovaného v do-
mácím krbu byla určena žena, protože jí její anatomická stavba zakazu-
je podlehnout takovému slastnému pokušení. Je též pozoruhodné, jak
pravidelně analytické zkušenosti potvrzují souvislost ctižádosti, ohně
a erotiky močení. [Srov. Zur Gewinnung des Feuers, 1932, GW XVI.]

(337)
 Nezní to jen jako pohádka, je to přímo splnění všech
— nikoli jen většiny — pohádkových přání, co člověk
vytvořil pomocí vědy a techniky na této zemi, kde byl
zprvu jen slabým živočichem a kam musí každé indivi-
duum jeho druhu opět vstupovat jako bezbranný koje-
nec — oh inch of nature*5 Všechno toto vlastnictví smí
pokládat za vymoženost kultury. Odedávna si vytvořil
ideální představu o všemohoucnosti a vševědoucnosti,
kterou ztělesnil ve svých bozích. Jim připisoval vše, co
se zdálo být jeho přáním nedosažitelné — nebo co mu
bylo zakázáno. Můžeme tedy říci, že tito bohové byli
kulturními ideály. Nyní se dosažení tohoto ideálu velmi
přiblížil, stal se téměř sám bohem. Ovšem pouze tak,
jak lze podle obecného lidského soudu ideálu dosáh-
nout. Nikoli dokonale, v určitých částech vůbec ne, v ji-
ných jen neúplně. Člověk se stal takříkajíc jistým dru-
hem boha s protézami, je dosti velkolepý, když je opa-
třen všemi svými pomocnými orgány, avšak nesrostly
s ním a občas mu činí ještě nemalé potíže. Ostatně má
právo utěšovat se tím, že se tento vývoj neukončí právě
L. P. 1930. Budoucí časy přinesou v oblasti kultury nový,
pravděpodobně nepředstavitelný pokrok; ještě dále vy-
stupňují podobnost člověka s bohem. V zájmu našeho
zkoumání však nesmíme ani zapomenout, že se dnešní
člověk ve své podobnosti bohu necítí šťastným.
Uznáváme tedy vysokou kulturní úroveň nějaké kra-
jiny, když zjistíme, že v ní je pěstováno a účelně řízeno
všechno, co slouží využití země člověkem a jeho ochra-
ně před přírodními silami, tedy krátce řečeno: je mu uži-
tečné. V takové krajině musí být řeky, které by se mohly
rozvodnit, zregulovány a jejich voda vedena kanály
tam, kde je jí málo. Půda musí být pečlivě obdělávána
a osívána rostlinstvem, pro něž se nejlépe hodí, nerost-
né poklady hlubin musí být pilně dobývány a zpracová-
vány v potřebné nářadí a přístroje. Dopravní prostřed-
ky musí být četné, rychlé a spolehlivé, divoká a nebez-
pečná zvířata musí být vyhubena, chov ochočených do-
mácích zvířat musí vzkvétat. Máme však na kulturu ješ-
tě jiné požadavky a je příznačné, že doufáme v jejich
15
[Tento shakespearovsky znějící citát nepochází dle editorů Studien-
ausgabe (IX. 222) ze Shakespeara, ale z jednoho románu George Wil-
kinse, a Freud ho patrně znal z knihy Georga Brandese William Shake-
speare, 1896. kterou měl v knihovně.]

(338)
uskutečnění právě v těchto krajinách. Jako kdybychom
chtěli popřít svůj předchozí požadavek, vítáme jako
kulturní, když vidíme, že se zájem lidí obrací i k věcem,
které nejsou vůbec užitečné, ba zdají se spíše neužiteč-
nými, např. když městské zahradní plochy, sloužící jako
hříště a zásobárny vzduchu, mají též květinové záhony,
nebo když jsou okna bytů ozdobena květináči. Záhy zji-
stíme, že ono neužitečné, jehož ocenění od kultury oče-
káváme, je krása; žádáme, aby kulturní člověk uctíval
krásu, když se s ní setká v přírodě, a aby ji uskutečňoval
v předmětech, pokud to dokáže prací svých rukou. Tím
nejsou ještě zdaleka naše nároky na kulturu vyčerpány.
Chceme dále vidět známky čistotnosti a pořádku. Nebu-
deme příliš vysoko cenit kulturu anglického venkovské-
ho města za časů Shakespearových, když čteme, že
přede dveřmi jeho otcovského domu ve Stratfordu se
vršila vysoká hromada hnoje; jsme rozzlobeni a hubu-
jeme na barbarství, což je protiklad kulturnosti, když
najdeme cesty ve Vídeňském lese poházeny papíry. Ne-
čistota každého druhu se nám zdá být s kulturou neslu-
čitelná; tento požadavek čistoty rozšiřujeme i na lidské
tělo; s údivem slyšíme, jaký zápach kolem sebe obvykle
šířil Král Slunce, a nedůvěřivě potřásáme hlavou, když
nám na ostrůvku Isola Bella ukazují nepatrné umyva-
dlo, kterého užíval Napoleon při své ranní toaletě. Ano,
nedivíme se, když někdo přímo stanoví užívání mýdla
jako měřítko kultury. Podobně je tomu s pořádkem,
který se stejně jako čistotnost zcela vztahuje na lidské
dílo. Ale zatímco čistotnost v přírodě očekávat nemůže-
me, je pořádek z přírody odvozen; pozorování velkých
astronomických pravidelností poskytlo člověku nejen
vzor, ale i první záchytné body pro zavedení pořádku
do jeho života. Pořádek je jistý druh nutkavého opako-
vání, které jednorázovým uspořádáním rozhoduje, kdy,
kde a jak má něco být konáno, takže si v každém totož-
ném případě ušetříme váhání a nejistotu. Dobrodiní po-
řádku je naprosto nepopiratelné, umožňuje člověku
nejlepší využití prostoru a času a šetří jeho psychické sí-
ly. Mohlo by se právem očekávat, že se od počátku ne-
násilně prosadí, a lze se divit, že tomu tak není, že člo-
věk projevuje ve své práci spíše přirozený sklon k ne-
dbalosti, nepravidelnosti a nespolehlivosti a musí být
k napodobování nebeských vzorů teprve pracně vycho-
váván.

(339)
 Krása, čistotnost a pořádek zaujímají zřejmě mezi
kulturními požadavky zvláštní místo. Nikdo nebude tvr-
dit, že jsou stejně životně nezbytné jako ovládání pří-
rodních sil a jiné momenty, které ještě poznáme, ale
nikdo je přece nebude chtít odsunout jako podružnosti.
Že se kultura nezaměřuje pouze na užitek, ukazuje již
příklad krásy, kterou bychom mezi zájmy kultury ne-
chtěli postrádat. Užitečnost pořádku je zcela zřejmá;
u čistotnosti musíme uvážit, že ji vyžaduje i hygiena
a můžeme tušit, že tato souvislost nebyla lidem zcela ci-
zí ani v dřívějších dobách, než poznali vědeckou ochra-
nu před chorobami. Ale užitek nám toto snažení plně
nevysvětlí; ve hře musí být ještě cosi jiného.
Domníváme se však, že žádný jiný rys necharakteri-
zuje kulturu lépe než oceňování a péče o vyšší psychic-
ké činnosti, o intelektuální, vědecké a umělecké výkony,
o vedoucí úlohu, kterou vyhrazujeme v lidském životě
idejím. Mezi těmito idejemi stojí nejvýše náboženské
systémy, jejichž složitou stavbu se pokouším osvětlit
jinde; vedle nich pak filozofické spekulace a konečně
to, co můžeme nazvat vytvářením lidských ideálů, před-
stav o možné dokonalosti jednotlivé osoby, národa, ce-
lého lidstva, a nároků, které se na základě takových
představ vznášejí. Že tyto výtvory nejsou na sobě vzá-
jemně nezávislé, ale naopak spolu úzce spjaté, ztěžuje
jak jejich znázornění, tak i jejich psychologické odvo-
zení. Předpokládáme-li zcela obecně, že hnací silou
všech lidských činností je úsilí o dosažení obou splývají-
cích cílů, užitku a získání slasti, pak musíme připustit to-
též i pro uvedené kulturní projevy, ačkoli je to zřejmé
pouze pro vědeckou a uměleckou činnost. Nelze však
pochybovat, že i ostatní činnosti odpovídají silným po-
třebám, snad takovým, které se vyvinuly pouze u menši-
ny. Nesmíme se též nechat zmýlit hodnocením těchto
jednotlivých náboženských, filozofických systémů a ide-
álů; ať v nich již hledáme nejvyšší výkon lidského ducha
nebo ať je litujeme jako omyly, musíme uznat, že jejich
existence a zejména jejich nadvláda znamená vysokou
úroveň kultury.
Jako poslední, zajisté nikoli nej bezvýznamnější cha-
rakteristický rys kultury musíme ocenit, jakým způso-
bem jsou uspořádány vzájemné sociální vztahy lidí, kte-
ré se týkají člověka jako souseda, pomocné síly, sexuál-

(340)
 ního objektu jiné osoby, jako člena rodiny či státu. Zde
je zvláště obtížné nedat se ovlivnit určitými ideálními
požadavky a vystihnout to, co je kulturní. Začneme
snad vysvětlením, že kulturní element je dán prvním po-
kusem upravit tyto sociální vztahy. Kdyby se takový
pokus nevyskytl, byly by tyto vztahy podřízeny zvůli
jednotlivce, to znamená, že fyzicky silnější by rozhodo-
val ve smyslu svých zájmů a pudových hnutí. Na tom by
se nic nezměnilo, kdyby se tento silnější setkal s někým
ještě silnějším. Lidské soužití se stává možným teprve
tehdy, když se najde většina, která je silnější než každý
jednotlivec a udržuje proti takovým jednotlivcům spo-
jenectví. Moc tohoto společenství se nyní postaví jako
„právo" proti moci jednotlivce, která je odsouzena jako
„hrubé násilí". Toto nahrazení moci jednotlivce mocí
pospolitosti je rozhodujícím kulturním krokem. Jeho
podstata spočívá v tom, že se členové pospolitosti ve
svých možnostech uspokojení omezí, zatímco jednotli-
vec žádné takové omezení neznal. Dalším kulturním
požadavkem je tedy spravedlnost, tj. ujištění, že jednou
daný právní pořádek nebude opět porušen ve prospěch
jednotlivce. O etické ceně takového práva tím není roz-
hodnuto. Zdá se, že daleká cesta kulturního vývoje smě-
řuje k tomu, aby toto právo již nebylo výrazem vůle
malého společenství — kasty, vrstvy obyvatelstva či ná-
roda — , které se chová k jiným takovým, snad mnohem
početnějším masám opět jen jako násilnické indivi-
duum. Konečným výsledkem má být právo, k němuž
všichni — alespoň všichni schopní pospolitosti — při-
spěli omezením svých pudů, právo, které nepřipouští,
aby se někdo — opět se stejnou výjimkou — stal obětí
hrubého násilí.
Individuální svoboda není žádným kulturním statkem.
Byla největší před veškerou kulturou, tehdy ovšem vět-
šinou bez ceny, protože individuum bylo sotva schopno
tuto svobodu hájit. Kulturním vývojem doznala svobo-
da omezení a spravedlnost vyžaduje, aby těchto omeze-
ní nebyl nikdo ušetřen. Co se v lidském společenství
projevuje jako úsilí o svobodu, může být vzepřením
proti existující nespravedlnosti a sloužit tak dalšímu
rozvoji kultury, být s ní v souladu. Tato vzpoura však
může i pocházet ze zbytku původní, kulturou nezkroce-
né části osobnosti a stát se tak základnou nepřátelství

(341)
vůči kultuře. Úsilí o svobodu se tedy obrací proti urči-
tým formám a požadavkům kultury nebo proti kultuře
vůbec. Nezdá se, že by bylo možno člověka nějakým
způsobem ovlivnit tak, aby změnil svou povahu v přiro-
zenost termita, bude asi vždy hájit svůj nárok na indivi-
duální svobodu proti vůli masy. Podstatná část zápasu
lidstva se týká úkolu najít účelné, tj. obšťastňující vy-
rovnání mezi těmito individuálními a kulturními nároky
mas; je jedním z osudových problémů lidstva, zda je to-
to vyrovnání dosažitelné nějakým utvářením kultury, či
zda se jedná o nesmiřitelný konflikt.
Tím, že jsme se při zjišťování, které rysy v životě lidí
je třeba označit jako kulturní, dali vést obecným cítě-
ním, získali jsme zřetelný dojem o obecném stavu kultu-
ry; nedověděli jsme se ovšem zatím nic, co by nebylo
obecně známo. Přitom jsme se varovali přijmout obec-
ný předsudek, jako by kultura znamenala totéž co zdo-
konalování, jako by byla člověku předurčenou cestou
k dokonalosti. Nyní se nám však vnucuje pojetí, které
snad vede jinam. Kulturní vývoj se nám jeví jako své-
rázný, v lidstvu probíhající proces, v němž se nám zdá
mnohé známým. Tento proces můžeme charakterizovat
na základě změn, které uskutečňuje ve známých lid-
ských pudových vlohách, jejichž uspokojení je ekono-
mickým úkolem našeho života. Některé z těchto pudů
jsou spotřebovány takovým způsobem, že na jejich mís-
tě vzniká něco, co u jednotlivce označujeme jako cha-
rakterovou vlastnost. Nejpozoruhodnější příklad toho-
to pochodu jsme objevili v anální erotice dítěte. Jeho
původní zájem o vyměšovací funkci, o její orgány
a produkty se během růstu mění ve skupinu vlastností,
které známe jako šetrnost, smysl pro pořádek a čistot-
nost. jež, ač jsou jako takové cenné a vítané, mohou se
vystupňovat k nápadné nadvládě a mohou pak vytvořit
to, co nazýváme análním charakterem. Jak k tomu do-
chází, nevíme, o správnosti tohoto pojetí však nelze po-
chybovat.' 6 Zjistili jsme, že pořádek a čistotnost jsou
základní kulturní požadavky, ač jejich životní nezbyt-
nost není právě zřejmá, stejně jako jejich vhodnost
k poskytování požitku. Na tomto místě se nám poprvé

16
Viz Charakter und Analerotik, 1908 [ G W VII] a četné další příspěv-
ky E. Jonese a jiných.

(342)
ukázala podobnost kulturního procesu s vývojem libida
jednotlivce. Jiné pudy jsou nuceny odsunout podmínky
svého uspokojení, přeložit je na jiné cesty, což se ve
většině případů shoduje s dobře nám známou sublimací
(pudových cílů), v jiných případech to lze od ní ještě
odlišit. Sublimace pudů je zvláště výrazný rys kulturní-
ho vývoje, umožňuje, aby vyšší psychické činnosti, vě-
decké, umělecké, ideologické, hrály v kulturním životě
významnou roli. Podlehneme-li prvnímu dojmu, jsme
v pokušení říci, že sublimace je vůbec kulturou vynuce-
ným pudovým osudem. Ale bude lépe si to ještě více
promyslet. Konečně za třetí, a to se zdá být nejdůleži-
tější, nelze přehlédnout, v jakém rozsahu je kultura vy-
budována na zřeknutí se pudů, jak je jejím předpokla-
dem právě neuspokojení (potlačení, vytěsnění či ještě
něco jiného?) mocných pudů. Toto „kulturní odepření"
ovládá velkou oblast sociálních vztahů lidí; víme již, že
je příčinou nepřátelství, proti němuž musí všechny kul-
tury bojovat. To bude klást ještě velké nároky na naši
vědeckou práci, budeme zde muset ještě mnohé objas-
nit. Není snadné pochopit, jak je možno odejmout pudu
uspokojení. Není to bez nebezpečí; jestliže to ekono-
micky nekompenzujeme, můžeme očekávat vážné po-
ruchy.
Chceme-li však vědět, jakou cenu má naše pojetí kul-
turního vývoje jakožto zvláštního procesu, který lze
srovnat s normálním zráním individua, musíme se zřej-
mě zaměřit na jiný problém, položit si otázku, jakým
vlivům vděčí kulturní vývoj za svůj vznik, jak kultura
povstala a čím je určován její průběh.

IV

Tato úloha se zdá být převeliká a člověk je z ní poně-

kud sklíčen. Uvedu zde to nemnohé, jehož jsem se do-
pátral.
Když pračlověk zjistil, že zlepšení jeho osudu prací
spočívá — doslova — v jeho rukou, nemohlo mu být
lhostejné, zda někdo jiný pracuje s ním, či proti němu.
Jiný člověk pro něho získával cenu spolupracovníka,
soužití s ním bylo užitečné. Ještě dříve, jako pravěký
opočlověk, si navykl vytvářet rodiny; členové této rodi-

(343)
ny byli asi jeho prvními pomocníky. Založení rodiny
souviselo pravděpodobně s tím, že potřeba sexuálního
uspokojení se už nechovala jako host, který se náhle
objeví a po svém odchodu o sobě dlouho nedá vůbec
nic vědět, ale usídlila se u člověka jako stálý nájemník.
Tím získal samec motiv, aby u sebe udržel ženu či obec-
něji: sexuální objekty; samice, které se nechtěly odloučit
od svých bezmocných mláďat, musely i v jejich zájmu
zůstat u silnějšího samce. 17 V této primitivní rodině po-

17
Organická periodicita sexuálního pochodu zůstala sice zachována,
ale její vliv na psychickou sexuální regulaci se spíše změnil v opak. Tato
změna souvisí nejspíše s oslabením čichových podnětů, jimiž působil
menstruační proces na mužskou psychiku. Jejich úlohu převzaly podně-
ty zrakové, které na rozdíl od dočasných podnětů čichových mohly pů-
sobit trvale. Tabu menstruace má svůj původ v tomto „organickém vy-
těsnění" jako obraně před překonanou vývojovou fází; všechny ostatní
motivace jsou asi až druhotné povahy. (Srovnej C. D. Daly, Hindumy-
thologie und Kastrationskomplex, Imago XIII, 1927.) Na jiné úrovni se
tento pochod opakuje, když se bohové nějakého překonaného kulturní-
ho údobí stávají démony. Ústup čichových podnětů zdá se však být sám
následkem odvrácení člověka od země, následkem odhodlání chodit
vzpříma, což vede k tomu, že dosud skryté genitálie se stanou viditelný-
mi. vyžadují ochranu, a tím je vyvolán stud. Na počátku osudného kul-
turního procesu by tedy stálo vzpřímení člověka. Vývoj pokračuje od-
tud přes znehodnocení čichových podnětů a tabuizaci periody k pře-
vládnutí dojmů zrakových, k zviditelnění genitálií, dále ke kontinuitě
sexuálního vzrušení, založení rodiny a tím na práh lidské kultury. Toto
je pouze teoretická spekulace, ale dosti důležitá, aby si zasloužila exakt-
ní přezkoumání na životních poměrech zvířat blízkých člověku.
I v kulturním úsilí po čistotnosti, které nachází dodatečné zdůvodnění
v hygienických ohledech, ale projevilo se už před tímto poznáním, je
zřejmý sociální moment. Popud k činnosti vzniká ze snahy odstranit ex-
krementy, které se staly smyslovému vnímání nepříjemné. Víme, že
u dětí je tomu jinak. Exkrementy nevzbuzují v dítěti žádný odpor, zdají
se mu hodnotné jako oddělená část jeho těla. Výchova zde působí
zvláště energicky na urychlení dalšího vývojového procesu, který má
učinit exkrementy bezcennými, hnusnými, odpornými a zavrženíhodný-
mi. Takové přehodnocení by bylo sotva možné, kdyby tyto tělesné látky
nebyly odsouzeny svým silným zápachem sdílet osud, který byl určen
po vzpřímení člověka ze země čichovým podnětům. Anální erotika tedy
jako první podléhá „organickému vytěsnění", které razilo cestu kultuře.
Sociální faktor, na jehož základě se anální erotika dále proměňuje, pro-
jevuje se tím, že vzdor všemu vývoji a pokroku je člověku pach vlast-
ních exkrementů sotva nepříjemný, odpor pociťuje vždy jen k exkre-
mentům ostatních. Nečistotný člověk, tj. takový, který své exkrementy
neskrývá, uráží tedy druhého, není k němu ohleduplný, a totéž přece ří-
kají nej,silnější, nejužívanější nadávky. Bylo by též nepochopitelné, že
člověk užívá jména svého nejvěrnějšího přítele ve světě zvířat jako na-
dávky, kdyby si pes nezasloužil opovržení člověka dvěma vlastnostmi
— že je zvířetem, které se orientuje čichem a nevyhýbá se výkalům, a že
se nestydí za své sexuální funkce.

(344)
strádáme ještě jeden podstatný rys kultury; zvůle hlavy
rodiny a otce byla neomezená. V knize Totem a tabuXi
jsem se pokusil ukázat cestu, která vedla od této rodiny
k dalšímu stupni soužití ve formě svazů bratří. Při pře-
možení otce se synové přesvědčili, že sdružení může být
silnější než jednotlivec. Totemistická kultura spočívá na
omezeních, která si synové museli vzájemně uložit, aby
udrželi nový pořádek. Předpisy tabu představovaly prv-
ní „právo". Soužití lidí bylo tedy podmíněno dvojím
způsobem, jednak nutností práce pod nátlakem vnější-
ho nedostatku, jednak mocí lásky, která ze strany muže
nechtěla postrádat sexuální objekt v ženě a ze strany
ženy její oddělenou část — dítě. Eros a Ananké se také
stali rodiči lidské kultury. Prvním kulturním úspěchem
bylo, že nyní též mohl setrvat ve společenství větší po-
čet lidí. A protože obě velké mocnosti přitom spolupra-
covaly, bylo možno očekávat, že další vývoj bude ply-
nulý a povede ke stále lepšímu ovládání vnějšího světa
i k dalšímu rozmnožení počtu lidí na této pospolitosti
účastných. Není též snadné pochopit, jak může tato kul-
tura působit na své účastníky jinak než obšťastňujícím
způsobem.
Prve než budeme zkoumat, odkud může přicházet
porucha, věnujeme na chvíli pozornost lásce jako pod-
kladu kultury, abychom vyplnili mezeru v dřívějším vý-
kladu. Řekli jsme, že lidská zkušenost s pohlavní (geni-
tální) láskou jako zdrojem nejsilnějších zážitků uspoko-
jení byla člověku vlastně vzorem pro veškeré štěstí
a asi ho vedla k tomu, že i nadále hledal uspokojení
svých tužeb po štěstí v oblasti pohlavních vztahů, že
stavěl genitální erotiku do centra života. Dále jsme řek-
li, že se člověk na této cestě stal povážlivě závislým na
části vnějšího světa, totiž na vyvoleném objektu své lás-
ky, a když jím byl zavržen nebo ho pozbyl nevěrou či
smrtí, byl vystaven nejsilnějším utrpením. Mudrci všech
dob proto důrazně před touto životní cestou varovali;
přesto však pro valnou část pozemšťanů neztratila svou
přitažlivost.
Nepatrné menšině dovoluje její konstituce, aby
nalezla štěstí na cestě lásky, přičemž však jsou nezbytné
dalekosáhlé duševní změny funkce lásky. Tyto osoby se

18
[Totem und Tabu, kap. IV, odd. 5, GW IX, 172n.]

(345)
oprošťují od souhlasu objektu tím, že přesunou hlavní
důraz z pasivního přijímání lásky na vlastní aktivní mi-
lování, chrání se před jeho ztrátou tak, že svou lásku ne-
věnují jednotlivým objektům, ale stejnou měrou všem
lidem a vyhýbají se kolísání a zklamání sexuální lásky
tím, že ji odvádějí od jejího sexuálního cíle a mění pud
v hnutí zbrzděné před dosažením cíle. Stav rovnovážné-
ho, nezviklatelného něžného cítění, kterého tímto způ-
sobem u sebe dosahují, nemá už příliš vnější podobnosti
s bouřlivě pohnutým genitálním milostným životem,
z něhož je přece odvozen. Svatý František z Assisi do-
šel asi v tomto využití lásky pro vnitřní pocit štěstí nej-
dále; co poznáváme jako jednu z technik realizace prin-
cipu slasti, bylo též opětovně uváděno do vztahu k ná-
boženství, s nímž asi souvisí v oněch odlehlých oblas-
tech, kde se zanedbává rozlišení Já od objektů i těchto
navzájem. Etická úvaha, jejíž hlubší motivace se nám
ještě odhalí, spatřuje v této ochotě k obecné lásce k li-
dem a světu nejvyšší postoj, k němuž se může člověk
povznést. Chtěli bychom k tomu již na tomto místě vy-
slovit své dvě hlavní pochybnosti. Láska, která nevolí,
zdá se nám ztrácet část své vlastní ceny tím, že se do-
pouští bezpráví na objektu, a dále: všichni lidé nejsou
hodni lásky.
Láska, která založila rodinu, působí nadále ve své pů-
vodní podobě, v níž se nevzdává přímého sexuálního
uspokojení, i ve své modifikaci v kultuře jako od svého
cíle odkloněná něžnost. V obou formách pokračuje ve
své funkci, aby vzájemně spojila větší počet lidí inten-
zivnějším způsobem, než se to daří zájmu pracovního
společenství. Nedbalost řeči při užívání slova „láska"
nachází genetické ospravedlnění. Láskou nazýváme
vztah mezi mužem a ženou, kteří na základě svých geni-
tálních potřeb založili rodinu, ale též pozitivní city mezi
rodiči a dětmi, mezi sourozenci v rodině, ačkoliv by-
chom měli tyto vztahy popsat jako od cíle odkloněnou
lásku, jako něžnost. I tato od cíle odkloněná láska byla
původně plně smyslnou láskou a v nevědomí člověka je
takovou ještě stále. Obě, plně smyslná láska i láska od-
kloněná od svého cíle, přesahují rodinu a vytvářejí nové
svazky s dosud cizími lidmi. Pohlavní láska vede k vy-
tváření nových rodin, láska odkloněná od cíle vede
k „přátelstvím", která se stávají kulturně významnými,

(346)
protože unikají mnohým omezením pohlavní lásky, na-
př. její výlučnosti. Ale poměr lásky ke kultuře ztrácí
průběhem vývoje svou jednoznačnost. Láska jednak
odporuje zájmům kultury, jednak kultura ohrožuje lás-
ku citelnými omezeními.
Toto rozdvojení se zdá být nevyhnutelné; jeho příči-
nu nelze okamžitě rozeznat. Projevuje se zprvu jako
konflikt mezi rodinou a větším společenstvím, k němuž
jednotlivec přísluší. Již jsme uhodli, že jednou z hlav-
ních snah kultury je spojit lidi do velkých celků. Rodina
však nechce individuum uvolnit. Čím užší je soudržnost
členů rodiny, tím více mají sklon se před ostatními uza-
vírat, tím obtížnější je pro ně vstup do širšího životního
okruhu. Fylogenetický starší, pouze v dětství existující
způsob soužití se brání, aby byl vystřídán později získa-
ným kulturním způsobem soužití. Oddělení od rodiny se
stává pro každého mladistvého úkolem, při jehož řešení
ho v údobí pohlavního dospívání společnost často pod-
poruje iniciačními rity. Získáváme dojem, že tyto obtíže
jsou vlastní každému psychickému, ano, v podstatě
i každému organickému vývoji.
Dále vystupují záhy proti kulturnímu proudění ženy
a vyvíjejí svůj zpomalující a brzdící vliv, tytéž ženy, kte-
ré z počátku požadavky své lásky kladly základ kultuře.
Ženy zastupují zájmy rodiny a sexuálního života; kul-
turní práce se stává vždy více věcí mužů, klade jim stále
obtížnější úkoly, nutí je k sublimacím pudů, k nimž jsou
ženy málo způsobilé. Protože člověk nedisponuje neo-
mezenými kvantitami psychické energie, musí plnit své
úlohy účelným rozdělením libida. Co spotřebuje pro
kulturní účely, to většinou odnímá ženám a sexuálnímu
životu: trvalé soužití s muži, závislost na vztazích, které
k nim má, odcizují ho dokonce jeho úkolům manžela
a otce. Tak se cítí žena požadavky kultury zatlačena do
pozadí a vstupuje s ní do nepřátelského poměru.
Ze strany kultury je tendence k omezení sexuálního
života neméně zřetelná jako ona druhá tendence k roz-
šíření kulturního obzoru. Již první kulturní fáze. tote-
mismus, přináší zákaz incestní volby objektu, snad nej-
pronikavější omezení, které lidský milostný život v prů-
běhu dob doznal. Následkem tabu, zákona a mravů do-
chází k dalším omezením, která postihují jak muže, tak
ženy. Všechny kultury v tom nejdou stejně daleko; hos-

(347)
podářská struktura společnosti rovněž ovlivňuje rozsah
zbývající sexuální svobody. Víme již, že kultura se při-
tom podrobuje nátlaku ekonomických nezbytností, pro-
tože musí odnímat sexualitě velkou část psychické ener-
gie, kterou spotřebuje sama. Přitom se kultura chová
k sexualitě jako kmen či vrstva obyvatelstva, která si
podrobila a vykořisťuje jiné. Strach před povstáním po-
tlačených ji nutí k přísnějším bezpečnostním opatřením.
Vrchol tohoto vývoje představuje naše západoevrop-
ská kultura. Je psychologicky zcela oprávněné, že začí-
ná zakazováním projevů dětské sexuality, neboť ome-
zování sexuálních tužeb dospělého nemá žádnou naději
na úspěch, jestliže se nepřipravovalo již v dětství. Žád-
ným způsobem však nelze ospravedlnit, že kulturní spo-
lečnost zašla tak daleko, že tyto snadno dokazatelné,
ano nápadné jevy dokonce popírá. Volba objektu po-
hlavně dospělého individua je omezována na opačné
pohlaví, většina mimogenitálních uspokojení je zakázá-
na jako perverze. Požadavek pohlavního života stejné-
ho pro všechny, který se v těchto zákazech projevuje,
nebere ohled na vrozené i získané rozdíly sexuální kon-
stituce, vylučuje značný počet lidí ze sexuálního uspo-
kojení, a stává se tak zdrojem velké nespravedlnosti.
Pozitivním výsledkem těchto omezujících opatření by
mohlo být neomezené soustředění veškerého sexuální-
ho zájmu těch, kdož jsou normální a bez konstitučních
zábran, do drah, které byly ponechány otevřené. Ale co
zůstalo ušetřeno klatby, heterosexuální genitální láska,
je dále postiženo omezeními legitimity a monogamie.
Současná kultura dává jasně najevo, že povoluje sexu-
ální vztahy pouze na základě jedinečného nerozlučného
svazku muže a ženy, že odmítá sexualitu jako samostat-
ný zdroj slasti a chce ji trpět pouze jako dosud nena-
hraditelný zdroj množení lidí.
To je přirozeně extrém. Je známo, že je neuskutečni-
telný, byť i jen na kratší čas. Pouze slaboši se podřídili
tak dalekosáhlému zásahu do své sexuální svobody, sil-
nější povahy pouze za kompenzační podmínky, o které
promluvíme později. Kulturní společnost byla přinuce-
na mlčky připustit četné přestupky, které by měla podle
svých předpisů stíhat. Nesmíme však podlehnout opač-
nému názoru a domnívat se, že je takový kulturní po-
stoj zcela neškodný, jelikož není s to prosadit veškeré

(348)
své záměry. Sexuální život kulturního člověka je přece
těžce poškozen, dělá občas dojem funkce, která zakrňu-
je, podobně jako se tomu zdá být s našimi orgány, chru-
pem a vlasy. Můžeme se právem domnívat, že jeho vý-
znam jako zdroje pocitu štěstí, tedy pro naplnění naše-
ho smyslu života, podstatně poklesl. 19 Občas se nám
zdá, že to není pouze tlak kultury, ale že nám v plném
uspokojení brání a na jiné cesty nás zatlačuje cosi v sa-
mé podstatě funkce. Snad je to omyl, je to těžko roz-
hodnout. 20
19
Mezi díly citlivého anglického spisovatele J. Galsworthyho, který se
dnes těší obecnému uznání, jsem již záhy ocenil malý příběh s názvem
The Appletree. Působivě ukazuje, že v životě dnešních kulturních lidí už
není místo pro prostou přirozenou lásku lidské dvojice.
20
Následující poznámky uvádím k podepření výše vyslovené do-
mněnky: I člověk je živočišná bytost s nepochybně bisexuálním založe-
ním. Individuum vzniká splynutím dvou symetrických polovin, z nichž
podle názoru mnohých badatelů je jedna mužská a druhá ženská. Je
stejně dobře možné, že každá polovina byla původně hermafroditní.
Pohlavnost je biologickou skutečností, která, ač má pro duševní život
mimořádný význam, je psychologicky těžko postižitelná. Jsme zvyklí ří-
kat: každý člověk projevuje jak mužská, tak i ženská pudová hnutí, po-
třeby. vlastnosti, ale charakter mužského a ženského může sice stanovit
anatomie, ale nikoliv psychologie. Pro tuto se pohlavní protiklad ome-
zuje na rozdíl aktivity a pasivity, přičemž příliš samozřejmě ztotožňuje-
me aktivitu s mužností a pasivitu s ženstvím, což se u zvířat nikterak
nepotvrzuje bez výjimek. Učení o bisexualitě je ještě příliš ponořeno
v temnotách a to, že dosud nenalezlo žádnou spojitost s učením o pu-
dech, musíme pociťovat v psychoanalýze jako vážný nedostatek. Ať je
tomu jakkoli, přijmeme-li jako skutečnost, že jednotlivec chce ve svém
sexuálním životě uspokojit mužská i ženská přání, jsme připraveni na
možnost, že tyto požadavky nesplňuje tentýž objekt a že si vzájemně
překážejí, když se je nepodaří rozlišovat a uvést každé hnutí do zvláštní
dráhy jemu přiměřené. Jiná potíž vyplývá z toho, že erotickému vztahu
bývá kromě jemu vlastní sadistické složky často přidružen jistý přímý
agresivní podíl. Milostný objekt nebude mít vždy pro tyto komplikace
tolik pochopení a tolerance jako ona selka, která si stěžuje, že ji muž již
nemiluje, protože jí už celý týden nenabil. — Nejhlouběji však zasahuje
domněnka navazující na vývody v poznámce 17, kde se hovoří o tom, že
vzpřímením člověka a snížením významu čichového smyslu hrozilo veš-
keré sexualitě, nejen anální erotice, že se stane obětí organického vytě-
snění, takže je od té doby sexuální funkce provázena dále nezdůvodni-
telným odporem, který znemožňuje plné uspokojení a odvádí od sexu-
álního cíle k sublimacím a přesunům libida. Vím, že Bleuler [Der Sexual-
widerstand. Jahrbuch fiír psychoanalyt. und psychopathol. Forschungen,
Bd. V, 1913] jednou poukázal na existenci takovéhoto původního od-
mítavého postoje k sexuálnímu životu. Skutečnost, že .inter urinas et
faeces nascimur", pobuřuje nejen všechny neurotiky, ale i mnohé jiné li-
di. Genitálie vydávají též silné pachy, které jsou mnohým lidem nesnesi-
telné a znechucují jim sexuální styk. Jako nejhlubší kořen pokračujícího
sexuálního potlačení v kultuře by se tedy jevila organická obrana nové

(349)
 v

Psychoanalytická práce nás naučila, že právě tato

odepření sexuálního života nesnesou tak zvaní neuroti-
ci. Vytvářejí si ve svých symptomech náhradní uspoko-
jení, která však buď sama přinášejí utrpení, nebo se stá-
vají jeho zdrojem tím, že jim působí obtíže ve styku
s okolním světem a společností. Tato druhá možnost je
snadno pochopitelná, kdežto první nám klade novou
hádanku. Kultura však vyžaduje ještě jiné oběti než jen
v oblasti sexuálního uspokojení.
Chápali jsme obtíže kulturního vývoje jako obecnou
vývojovou potíž tím, že jsme ji odvodili z nedostatečné
hybnosti libida, z jeho nechuti vyměnit starou pozici za
novou. Říkáme přibližně totéž, když odvozujeme proti-
klad mezi kulturou a sexualitou z toho, že sexuální láska
je poměrem mezi dvěma osobami, při němž může být
někdo třetí pouze přebytečný či rušivý, zatímco kultura
spočívá na vztazích mezi větším počtem lidí. Na vrcho-
lu milostného poměru nezbývá žádný zájem pro okolní
svět; milostná dvojice si postačí sama, nepotřebuje ani
společné dítě, aby byla šťastná. V žádném jiném případě
neprozrazuje velký eros tak jasně jádro své podstaty,
totiž úmysl učinit z mnohých jedno, ale když toho —
jak o tom hovoří i přísloví — ve vzájemné zamilovano-
sti dvou lidí dosáhl, nechce jít dále.
Dovedeme si zatím velmi dobře představit, že by se
kulturní společenství skládalo z takových dvojic, navzá-
jem se libidinózně uspokojujících, spojených poutem
společných pracovních a zájmových svazků. V tomto
případě by kultura nemusela odnímat sexualitě žádnou
energii. Ale tento vytoužený stav neexistuje a nikdy
neexistoval; skutečnost nám ukazuje, že se kultura ne-
spokojuje s podmínkami, které jí byly dosud přiznány,

životní formy, která byla získána vzpřímenou chůzí proti dřívější ani-
mální existenci, což je výsledek vědeckého zkoumání, který se podivu-
hodným způsobem shoduje s často vyslovovanými banálními předsud-
ky. Prozatím jsou to ovšem nejisté, vědou neověřené možnosti. Nesmí-
me též zapomenout, že vzdor nepopiratelnému znehodnocení čicho-
vých podnětů existují i v Evropě národy, které oceňují nám tak odporné
genitální pachy jako dráždidlo sexuality, jehož se nechtějí vzdát. (Viz
folkloristická zjištění v průzkumu lwana Blocha Ober den Geruchssinn
in der vita sexualis v různých ročnících Anthropophyteia Friedricha S.
Krausse.)

(350)
že chce členy společenství k sobě připoutat i libidinóz-
ně, že užívá všech prostředků a cest, aby mezi nimi vy-
tvořila silné identifikace, ve velké míře uplatňuje libido
odkloněné od svého cíle, aby posílila společenské vazby
přátelskými vztahy. Ke splnění těchto úmyslů je omeze-
ní sexuálního života nevyhnutelné. Chybí nám však po-
chopení nutnosti, která tlačí kulturu na tuto cestu a zdů-
vodňuje její nepřátelství vůči sexualitě. Musí se jednat
o nějaký námi dosud neobjevený rušivý faktor.
Na stopu nás zde může přivést jeden z takzvaných
ideálních požadavků kulturní společnosti. 21 Zní takto:
miluj bližního svého jako sebe samého; toto přikázání
je světoznámé, jistě starší než křesťanství, které je uvádí
jako svůj nejvýznamnější výrok, ale není zajisté příliš
staré; ještě v historických dobách bylo lidem cizí. Při-
stupme k němu naivně, jako kdybychom je slyšeli popr-
vé. V tom případě se neubráníme pocitu překvapení
a nepříjemnému údivu. Proč bychom to měli dělat? Co
nám to může pomoci? Především však — jak to doká-
žeme? Jak by to bylo možné? Moje láska je pro mne
něco cenného, co nesmím zahodit, aniž si z toho složím
počet. Ukládá mi povinnosti, které musím plnit i za ce-
nu obětí. Když někoho miluji, musí si to nějakým způso-
bem zasloužit. (Pomíjím zde užitek, jakož i význam, kte-
rý pro mne může mít jako sexuální objekt; oba tyto
vztahy nepřicházejí pro příkaz lásky k bližnímu v úva-
hu.) Zaslouží si to, když se mi ve významných rysech tak
podobá, že v něm mohu milovat sám sebe; zaslouží si
to, když je o tolik dokonalejší než já, že v něm mohu
milovat ideál své vlastní osoby; musím ho milovat, když
je synem mého přítele, neboť postihlo-li by ho utrpení,
byla by bolest přítele i mou bolestí, musel bych ji s ním
sdílet. Ale jestliže je mně cizí a nemůže být pro můj ci-
tový život přitažlivý žádnou hodnotou, žádným již zís-
kaným významem, je pro mne obtížné, abych ho milo-
val. Dokonce se tím dopouštím bezpráví, neboť moje
láska je oceňována mými nejbližšími jako privilegium;
když jim stavím cizince na roveň, dopouštím se na nich
bezpráví. Mám-li však milovat cizince onou všeobjíma-
jící láskou pouze proto, že je také bytostí této Země, ja-
ko hmyz, dešťovka, užovka, pak se obávám, že na něho

21
[Srov. „Kulturní" sexuální morálka..., 79 ]

(351)
pripadne nepatrná částka lásky, určitě ne tolik, kolik
jsem podle rozumné úvahy oprávněn ponechat si sám
pro sebe. K čemu tak velkolepý příkaz, když jeho plně-
ní nelze doporučit jako rozumné?
Při bližším pohledu nacházím ještě více potíží. Tento
cizinec není jen obecně málo hoden lásky, musím pocti-
vě přiznat, že si spíše zaslouží mé nepřátelství, dokonce
mou nenávist. Zdá se, že pro mne nemá ani trochu lás-
ky, neprokazuje mi ani ohledy. Přinese-li mu to užitek,
nerozpakuje se mne poškodit, neptá se přitom ani, zda
výše jeho užitku odpovídá velikosti ztráty, kterou mi
způsobuje. Ba nemusí z toho mít ani užitek; jen když
tím uspokojí nějakou slastnou choutku, nebude si dělat
nic z toho, že se mi posmívá, uráží mne, pomlouvá, že
na mně předvádí svou moc a čím jistější se cítí, čím bez-
brannější jsem já, tím jistěji smím od něho toto chování
vůči sobě očekávat. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby mně
jako cizinci projevil ohleduplnost a šetrnost, jsem bez-
tak ochoten bez jakéhokoliv předpisu splácet mu stej-
ným způsobem. Ano, kdyby ono velkolepé přikázání
znělo: miluj svého bližního jako miluje on tebe, pak
bych neodporoval. Existuje jiné přikázání, které se mi
zdá ještě nepochopitelnější a vzbuzuje ve mně ještě
prudší odpor. Zní: miluj své nepřátele. Když si to dobře
rozmyslím, nemám právo považovat toto přikázání za
náročnější požadavek. Jedná se v podstatě o totéž. 22
Zdá se mi nyní, že slyším důstojný hlas, který mne na-
pomíná: Právě proto, že bližní není hoden lásky a je spí-
še tvým nepřítelem, máš jej milovat jako sebe sama.
Rozumím — je to podobný případ jako ono credo quia
absurdum.23
Je velice pravděpodobné, že můj bližní, bude-li vy-
zván, aby mne miloval jako sebe sama, odpoví stejně
22
Velký básník si smí dovolit alespoň žertem vyjádřit zapovězené
psychologické pravdy. Tak přiznává H. Heine: „Mám nejmírumilovnější
smýšlení. Má přání jsou: skromná chýše, slaměná střecha, ale velmi do-
brá postel, dobré jídlo, mléko a máslo, velice čerstvé, před oknem květy,
přede dveřmi pár krásných stromů, a chce-li mě milý Bůh učinit úplně
šťastným, dopřeje mi, abych zažil tu radost, že na ty stromy bude pově-
šeno asi šest až sedm mých nepřátel. S pohnutím v srdci jim před jejich
smrtí odpustím všechna příkoří, která mi v životě způsobili — ano, ne-
přátelům musíme odpouštět, ale ne dříve, dokud se nepověsí." (Heine,
Myšlenky a nápady.)

23
[Srov. Budoucnost jedné iluze, pozn. 8.]

(352)
jako já a odmítne mne se stejnými argumenty. Doufám,
že nikoli se stejným objektivním právem, ale totéž se
bude domnívat i on. Buď jak buď, existují v chování lidí
rozdíly, které etika klasifikuje jako „dobré" a „zlé", po-
míjejíc jejich podmíněnost. Pokud nebudou tyto nepo-
piratelné rozdíly zrušeny, znamená následování vyso-
kých etických požadavků poškození kulturních snah
tím, že přímo preferuje zlo. Vnucuje se vzpomínka na
výstup, který se udál ve francouzské sněmovně, když se
jednalo o trestu smrti; jistý řečník se vášnivě domáhal
jeho zrušení a sklidil bouřlivý souhlas, až jeden hlas ze
sálu 2vzkřikl: „Que messieurs les assassins commen-
cent!" *

Rádi ovšem popíráme skutečnost, že člověk není mír-

nou, lásky potřebnou bytostí, která se dovede bránit
nejvýš v případě napadení, ale že má ve své pudové vý-
bavě i mocný podíl agresivních sklonů. Následkem toho
znamená pro něho jeho bližní nejen potenciálního po-
mocníka a sexuální objekt, ale též pokušení, aby na něm
uspokojil svou agresivitu, aby bez náhrady využil jeho
pracovní sílu, aby ho bez jeho svolení sexuálně zneužil,
aby se zmocnil jeho majetku, ponížil ho, způsobil mu
bolest, aby ho mučil a usmrtil. Homo homini lupus?5
kdo se odváží po všech zkušenostech života a dějin tuto
větu popřít? Tato krutá agresivita zpravidla čeká na
provokaci nebo vstupuje do služeb jiného úmyslu, je-
hož cíle by bylo možno dosáhnout i mírnějšími pro-
středky. Za okolností pro ni příznivých, když odpadnou
protichůdné duševní síly, které jí jinak zbraňují, projeví
se agresivita rovněž spontánně a odhalí člověka jako
divou bestii, která neušetří ani vlastní druh. Kdo si
vzpomene na hrůzy „stěhování národů", nájezdy Hunů
a vpády Mongolů za Džingischána a Tamerlána, dobytí
Jeruzaléma zbožnými křižáky, ano dokonce i na hrůzy
poslední světové války — ten se musí před nezvratnými
důkazy tohoto pojetí pokorně sklonit.
Existence tohoto sklonu k agresivitě, kterou můžeme
sami u sebe pociťovat a u druhého právem předpoklá-
dat, je momentem, který ruší náš poměr k bližnímu
a nutí kulturu k jejím opatřením. V důsledku tohoto pr-
votního vzájemného nepřátelství lidí je kulturní společ-
24
[„Ať páni vrahové začnou!"]
25
[Člověk člověku vlkem.]

(353)
nost trvale ohrožena rozpadem. Zájem pracovní pospo-
litosti by ji neudržel pohromadě, pudové vášně jsou sil-
nější než rozumové zájmy. Kultura musí vyvinout
všechny síly, aby agresivním pudům lidí postavila hráz,
aby omezila jejich projevy pomocí psychických reaktiv-
ních výtvorů. Odtud pramení uplatnění metod, které
mají přimět lidi k identifikacím a od svého cíle odkloně-
ným milostným vztahům, odtud omezení sexuálního ži-
vota a ideální přikázání milovat svého bližního jako se-
be sama, které se skutečně ospravedlňuje tím, že původ-
ní lidské povaze není nic tak protichůdné jako právě
tento požadavek. Přes všechnu námahu toho však pro-
zatím kulturní snaha příliš mnoho nedosáhla. Doufá, že
může čelit nejhrubším výstřednostem brutálního násilí
tím, že si sama přisoudí právo dopouštět se na zločin-
cích násilí, ale opatrnější a jemnější projevy lidské agre-
sivity zákon postihnout nedokáže. Každý z nás dospěje
ke ztrátě iluzí, které choval v mládí o svých bližních,
a poznává, jak mu jejich zlovůle bolestně ztěžuje život.
Bylo by přitom nesprávné vyčítat kultuře, že chce z lid-
ské součinnosti vyloučit zápas a soutěžení. Tyto jsou
zajisté nezbytné, ale soupeření neznamená nutně nepřá-
telství, bývá pouze jako záminka takto zneužíváno.
Komunisté věří, že nalezli cestu k vykoupení od vše-
ho zlého. Člověk je jednoznačně dobrý, smýšlí se svým
bližním dobře, ale vznik soukromého majetku zkazil je-
ho povahu. Vlastnictví soukromých statků dává jednot-
livci moc, a tím pokušení ubližovat bližnímu; kdo je
z vlastnictví vyloučen, musí se proti utlačovateli nepřá-
telsky vzepřít. Když odstraníme soukromý majetek, ze-
společenštíme veškeré statky a umožníme, aby se na
nich podíleli všichni, zlovůle a nepřátelství mezi lidmi
vymizí. Protože budou všechny potřeby uspokojeny,
nikdo nebude mít důvod, aby viděl v druhém svého ne-
přítele; nutnou práci budou ochotně plnit všichni. Ne-
mám nic společného s hospodářskou kritikou komunis-
tického systému, nemohu zkoumat, zda je odstranění
soukromého vlastnictví účelné a výhodné. 26 Ale jeho
26
Kdo ve svých mladých letech zakusil chudobu, poznal lhostejnost
a pýchu majetných, měl by být ušetřen podezření, že nemá pochopení
a sympatie pro snahy, které bojují proti majetkové nerovnosti a proti
všemu tomu, co z ní plyne. Odvolává-li se ovšem tento boj na abstraktní
požadavek spravedlivé rovnosti všech lidí, je nasnadě námitka, že na-
nejvýš nestejným tělesným vybavením i duševním nadáním jednotlivců
nastolila sama příroda nespravedlnost, proti níž není žádné pomoci.

(354)
psychologické předpoklady mohu rozpoznat jako neu-
držitelnou iluzi. Odstraněním soukromého vlastnictví
odejmeme lidské agresivitě jeden z jejích mocných ná-
strojů, zajisté však nikoli ten nejmocnější. Nic se ne-
změnilo na rozdílech moci a vlivu, kterých agresivita
zneužívá pro své záměry, a ani na její podstatě se nic
nezměnilo. Agresivitu nestvořilo vlastnictví, panovala
téměř neomezeně v dávnověku, kdy vlastnictví bylo ješ-
tě nepatrné, projevuje se již v dětství, sotva vlastnictví
pozbylo své anální praformy, tvoří sedlinu všech něž-
ných a milostných vztahů mezi lidmi, snad s jedinou vý-
jimkou vztahu matky k jejímu mužskému potomku. Od-
straníme-li osobní nárok na věcné statky, zůstane přece
přednostní právo v oblasti sexuálních vztahů, které se
musí stát zdrojem nejsilnější závisti a nejprudšího ne-
přátelství mezi jinak rovnoprávnými lidmi. Zrušíme-li
i toto úplným osvobozením sexuálního života, odstraní-
me-li tedy rodinu, zárodečnou buňku kultury, nelze sice
předvídat, jaké nové cesty si kulturní vývoj zvolí, ale
jedno smíme očekávat, že tento nezničitelný rys lidské
povahy jej bude následovat i tam.
Vzdát se tohoto agresivního sklonu nebude pro lidi
zřejmě lehké; necítí se bez něho dobře. Nelze podceňo-
vat přednost menšího kulturního okruhu, že dovoluje
agresivnímu pudu východisko v nepřátelském chování
vůči těm, kdož stojí vně. Je vždy možno spojit větší
množství lidí ve vzájemné lásce, jen když zůstanou pro
uplatnění agresivity jiní. Zabýval jsem se kdysi jevem,
že právě sousedící a též jinak k sobě blízká společenství
se vzájemně potírají a stíhají posměchem, třeba Španě-
lé a Portugalci, severní a jižní Němci, Angličané a Sko-
tové atd. Nazval jsem to „narcismem malých diferencí",
což ovšem k objasnění příliš nepřispívá. Lze tu rozeznat
pohodlné a relativně nevinné uspokojení sklonu k agre-
sivitě, jímž se členům společenství umožňuje sou-
držnost. Do celého světa rozprášený židovský národ si
získal tímto způsobem uznáníhodné zásluhy o kulturu
svých hostitelských národů; bohužel všechny středově-
ké pogromy na Židy nepostačily, aby se pro křesťanské
bratry toto údobí utvářelo mírumilovněji a bezpečněji.
Když apoštol Pavel učinil základem své křesťanské ob-
ce obecnou lásku k lidem, musela se stát jejím nezbyt-
ným následkem krajní intolerance vůči těm, kdož zůsta-

(355)
li mimo; Římanům, kteří svůj stát nezaložili na lásce,
byla náboženská nesnášenlivost cizí, ačkoliv u nich bylo
náboženství záležitostí státní a stát byl náboženstvím
zcela prostoupen. Nebyla to rovněž žádná nepochopi-
telná náhoda, že sen o germánské světovládě vyvolal
jako svůj doplněk antisemitismus, a stejně dobře chápe-
me, že pokus o vytvoření nové komunistické kultury
v Rusku nachází svou psychologickou podporu v pro-
následování buržujů. Tážeme se pouze znepokojeni, co
si Sověty počnou, až své buržuje vyhladí.
Ukládá-li kultura tak velké oběti nejen sexualitě, ale
i lidskému sklonu k agresivitě, lépe chápeme, že je člo-
věku zatěžko cítit se v ní šťastným. Pračlověk to měl
v tomto ohledu skutečně lepší, protože neznal žádné
omezení pudů. Na druhé straně se to ovšem vyrovnalo
tím, že toto štěstí nemělo naději na dlouhé trvání. Kul-
turní člověk vyměnil kus možnosti štěstí za kus bezpečí.
Nesmíme však zapomenout, že v prarodině se těšila ta-
kové svobodě pudů pouze její hlava; ostatní žili
v otrockém poddanství. Protiklad mezi menšinou, která
užívala výhod kultury, a většinou, která byla o tyto vý-
hody oloupena, byl tedy v onom pravěku kultury do
krajnosti přiostřen. Pečlivé výzkumy ještě dnes žijících
primitivních kmenů nás poučují, že jejich pudový život
není co do jeho svobody nikterak záviděníhodný; pod-
léhá omezením jiného druhu, ale snad mnohem přísněj-
ším než pudový život moderního kulturního člověka.
Namítáme-li právem proti současnému stavu kultury,
že nedostatečně splňuje naše požadavky na šťastné
uspořádání života, že připouští mnoho utrpení, jemuž
by se dalo pravděpodobně zabránit, kdybychom se sna-
žili nelítostnou kritikou odhalit kořeny jeho nedokona-
losti, tu pouze uplatňujeme své dobré právo a neproje-
vujeme se jako nepřátelé kultury. Smíme očekávat, že
postupně prosadíme takové změny naší kultury, které
lépe uspokojí naše potřeby a uniknou oné kritice. Ale
snad se spřátelíme i s myšlenkou, že existují potíže, kte-
ré vyplývají ze samé podstaty kultury a které žádný re-
formní pokus neodstraní. Kromě úkolů omezení pudů,
na které jsme připraveni, doléhá na nás nebezpečí sta-
vu, který můžeme označit jako „psychologickou bídu
masy". Toto nebezpečí hrozí nejspíše tam, kde spole-
čenské svazky vznikají hlavně identifikací účastníků

(356)
mezi sebou, zatímco vůdcovské individuality nedosahují
onoho významu, který by jim měl při utváření mas při-
padnout. 27 Současný kulturní stav Ameriky by poskytl
dobrou příležitost ke studiu tohoto obávaného kulturní-
ho nedostatku. Vyhnu se však pokušení kritizovat ame-
rickou kulturu; nechci vyvolat dojem, jako bych chtěl
sám užívat amerických metod.

VI

U žádné práce jsem nezakoušel dosud tak silně pocit,

že zaznamenávám cosi obecně známého, že plýtvám
papírem, inkoustem a dále pak sazečskou prací a tiskař-
skou černí, abych vyprávěl vlastně samozřejmé věci.
Rád se proto chápu příležitosti, když se zdá, že uznání
zvláštního, samostatného agresivního pudu znamená
změnu psychoanalytického učení o pudech.
Ukáže se, že tomu tak není, že jde pouze o to, upřes-
nit obrat, který už byl dávno uskutečněn, a sledovat je-
ho důsledky. Ze všech pomalu se rozvíjejících částí ana-
lytické teorie tápalo nejobtížněji vpřed učení o pudech.
A bylo přece pro celek tak nepostradatelné, že muselo
být něčím zastoupeno. V úplné bezradnosti začátků
mně poskytla první oporu věta básníka-filozofa Schille-
ra, že „hlad a láska" udržuje světa běh. 28 Hlad by mohl
vystupovat jako zástupce oněch pudů, které chtějí za-
chovat jednotlivce, láska baží po objektech; její hlavní,
přírodou všemožně podporovanou funkcí je udržení
druhu. Tak se poprvé objevily v opozici pudy Já a pudy
objektové. Pro energii těch druhých a výlučně pro ni
jsem zavedl označení libido; 29 protiklad se tedy rozeví-
ral mezi pudy Já a mezi k objektu zaměřenými „libidi-
nózními" pudy lásky v nejširším smyslu.30 Jeden z těchto
objektových pudů, pud sadistický, se sice vyznačoval
27
Viz Psychologie masy a analýza Já, 1921.
28
[Báseň Die Weltweisen — Filozofové.]
29
[Poprvé v práci Uber die Berechtigung, von der Neurasthenie einen
bestimmten Symplomkomplex als „Angstneurose" abzutrennen, 1895,
G W I.]
30
[Srov. Psychologie masy, konec kap. IV, 229n, kde se v návaznosti
na esej Za hranicemi principu slastí odkazuje na platónský široký po-
jem erotu.]

(357)
tím, že jeho cíl nebyl vůbec láskyplný, zřejmě též
v mnohém ohledu souvisel s pudy Já, nemohl zastřít
svou blízkou příbuznost s pudy zmocňování se bez libi-
dinózního zájmu, ale tuto nesrovnalost bylo možno pře-
konat; sadismus zřejmě náležel k sexuálnímu životu,
krutá hra mohla nahrazovat hru něžnou. Neuróza se je-
vila jako výsledek zápasu mezi zájmy sebezáchovy
a požadavky libida, jako zápas, v němž Já zvítězilo, leč
za cenu těžkých utrpení a odříkání.

Každý analytik připustí, že to ani dnes nezní jako

dávno překonaný omyl. Když však naše bádání pokro-
čilo od vytěsněného k vytěsňujícímu, od objektových
pudů k Já, ukázala se být změna nezbytná. Rozhodující
se zde stalo zavedení pojmu narcismus, 31 jako výsledek
poznání, že samo Já je obsazeno libidem, že je dokonce
původním domovem libida a v jistém smyslu zůstává
též jeho hlavním stanem. Toto narcistní libido se obrací
k objektům, stává se libidem objektů a může se zpětně
změnit v libido narcistní. Pojem narcismu umožnil ana-
lyticky postihnout traumatickou neurózu, jakož i mnohá
psychózám blízká onemocnění. Výklad přenosových
neuróz jako pokusů Já ubránit se sexualitě nemusel být
opuštěn, ale pojem libida se ocitl v nebezpečí. Protože
i pudy Já byly libidinózní. zdálo se jednu dobu nevyhnu-
telné ztotožnit libido s energií pudu vůbec, jak to chtěl
již dříve C. G. Jung. Ale zůstávalo cosi jako dosud nez-
důvodnitelná jistota, že všechny pudy nemohou být
stejného druhu. Další krok jsem učinil v práci Za hrani-
cemi principu slasti.32 když jsem si poprvé povšiml nut-
kavého opakování a konzervativní povahy pudového
života. Vycházeje ze spekulací o počátku života a z bio-
logických paralel, dospěl jsem k závěru, že kromě pudu,
který udržuje živou substanci a snaží se ji sloučit ve stá-
le větší celky,33 musí existovat ještě jiný, protichůdný
pud, který usiluje tyto celky rozrušit a převést je do pra-
původního anorganického stavu. Tedy vedle erotu pud
smrti; ze součinnosti a protichůdného působení těchto
31
[Zur Einfiihrung des Narzissmus, 1914, GW X; čes. λ uvedení nar-
cismu, in: Vybrané spisy III.]
32
[Jenseits des Luslprinzips, 1920. GW XIII.]
33
Protiklad, do něhož přitom vstupuje neúnavná snaha erotu po roz-
šiřováni — na rozdíl od obecně konzervativní povahy pudů —, je ná-
padný a může se stát východiskem dalšího okruhu otázek.

(358)
dvou bylo by možno vykládat jevy života. Nebylo
ovšem snadné prokázat působnost tohoto předpokláda-
ného pudu smrti. Projevy erotu byly dosti nápadné
a hlučné; bylo možno předpokládat, že pud smrti pracu-
je tiše v nitru živých bytostí, aby je rozložil, ale to nebyl
ovšem žádný důkaz. Rozvinutím této myšlenky bylo, že
se určitá část pudu obrací proti vnějšímu světu a proje-
vuje se pak jako pud k agresi a destrukci. Pud smrti by
tak byl sám přinucen sloužit erotu tím, že by živá bytost
ničila místo sebe sama něco jiného živého či neživého.
Naopak by ukončení agrese navenek muselo zvýšit bez-
tak stále probíhající sebeničení. Současně bylo možno
z tohoto příkladu uhodnout, že oba tyto druhy pudu vy-
stupují zřídka — snad nikdy — vzájemně izolovány, ale
že se v různém, velmi proměnlivém poměru navzájem
prolínají, a tím unikají našemu posouzení. V sadismu,
který je již dávno znám jako dílčí pud sexuality, měli
bychom před sebou takovéto zvláště silné prolnutí mi-
lostného úsilí s destrukčním pudem, podobně jako se
v jeho protějšku, masochismu, jedná o spojení do nitra
obrácené destrukce se sexualitou, čímž se právě stává
jinak nevnímatelná snaha nápadnou a patrnou.
Domněnka o pudu k smrti či o pudu destrukčním vy-
volala odpor dokonce i v analytických kruzích; vím, že
namnoze existuje sklon připisovat vše, co se shledává
na lásce nebezpečné a nepřátelské, raději původní bipo-
laritě její vlastní podstaty. Pojetí, které zde rozvíjím,
jsem zprvu zastupoval pouze zkusmo, ale v průběhu
doby nade mnou získalo takovou moc, že již nemohu
myslet jinak. Domnívám se, že je teoreticky mnohem
použitelnější než různé jiné náhledy, představuje ono
zjednodušení bez zanedbání či znásilnění skutečnosti,
0 něž ve vědecké práci usilujeme. Shledávám, že jsme
v sadismu a masochismu vždy viděli projevy navenek
1 do nitra obráceného, s erotikou silně prolnutého de-
strukčního pudu, ale již nechápu, že jsme mohli pře-
hlédnout a zanedbat všeobecnost agrese a destrukce
neerotické, že jsme jí neurčili ve výkladu života přísluš-
né místo. (Do nitra obrácená destrukční snaha uniká,
pokud není eroticky zabarvena, většinou pozornosti.)
Vzpomínám si na svůj vlastní odpor, když se v psychoa-
nalytické literatuře poprvé vynořila idea destrukčního
pudu a jak dlouho trvalo, než jsem ji začal vnímat. Ne-

(359)
 udivuje mne proto tolik, že se jiní chovali a ještě chova-
jí stejně odmítavě. Neboť děťátka neslyší ráda, 34 když se
hovoří o vrozeném sklonu člověka ke „zlu", k agresi, de-
strukci, a tím i ke krutosti. Bůh je přece stvořil k obrazu
své vlastní dokonalosti, nechtějí být upomínána, kterak
je těžké uvést v soulad — vzdor všem ujišťováním Chris-
tian Science — nepopiratelnou existenci zla s boží vše-
mohoucností či dobrotou. Ďábel by byl k omluvě boha
nejlepším vysvětlením, převzal by přitom stejnou eko-
nomicky odlehčující úlohu, jakou hraje Žid ve světě
árijského ideálu. Ale dokonce i pak: od boha je přece
možno stejně dobře vyžadovat vysvětlení existence ďá-
bla jako zla, které ztělesňuje. Tváří v tvář těmto potí-
žím by se měl každý na vhodném místě hluboce poklo-
nit před hluboce mravní povahou člověka; napomáhá
to obecné oblibě a mnohé může být člověku za to od-
puštěno. 35
Označení libido může být užíváno pro projevy síly
erotu, k rozlišení od energie pudu smrti. 36 Je třeba při-
znat, že pud smrti postihujeme mnohem obtížněji, v jis-
tém smyslu jej pouze odhadujeme jako pozadí za ero-
tem, a že tam, kde se neprozradí svým spojením s ním,
nám uniká. V sadismu, kde ve svém smyslu přetváří ero-
tický cíl, ale přitom plně uspokojuje sexuální touhu, se
nám daří nejjasnější vhled do jeho podstaty a do jeho
vztahu k erotu. Ale i tam, kde vystupuje bez sexuálního
34
[Cit. z Goethovy Balady o návratu zapuzeného hraběte]
35
Zvlášt přesvědčivě působí identifikace principu zla s destrukčním
pudem v Goethově postavě Mefistofela:
„... neb co vzniká, vše,
by zahynulo, hodno je.
A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo
hříchem či zkázou, zkrátka zlem,
tam já v svém pravém živlu jsem."
Jako svého protivníka neoznačuje ďábel svatost, dobro, ale sílu přírody
plodit a množit život, tedy eros.

„ . . na zemi, ve vodě a vzduchu

z tisíce klíčků život pučí živý
v chladu a zimě, v mokru, v suchu!
Nevyhradit si ohně žár,
docela nic já neměl à part."
[Překlad Otokara Fischera]
36
Naše současné pojetí můžeme zhruba vyjádřit větou, že libido se
účastní každého pudového projevu, ale že ne vše na něm je libido.

(360)
úmyslu, ještě v nejslepější ničivé zuřivosti, nelze pře-
hlédnout, že jeho uspokojení je spojeno s mimořádně
vysokým narcistním požitkem tím, že ukazuje danému
Já splnění jeho dávných přání být všemohoucím. Ome-
zený a zkrocený, takříkajíc zbrzděný před cílem, musí
k objektům zaměřený destrukční pud zajistit Já uspoko-
jení jeho životních potřeb a vládu nad přírodou. Jelikož
hypotéza o existenci pudu smrti spočívá v podstatě na
teoretických důvodech, musíme připustit, že není též pl-
ně zajištěna proti teoretickým námitkám. Ale tak se
nám to prostě při současném stavu našich poznatků je-
ví; budoucí bádání a úvahy přinesou jistě úplné jasno.
V dalším se tedy stavím na stanovisko, že sklon
k agresivitě je původní samostatná pudová vloha člově-
ka, a vracím se k tomu, že v ní kultura má svou nejsil-
nější překážku. V průběhu tohoto zkoumání se nám
vnucoval poznatek, že kultura je zvláštní proces, který
probíhá v lidstvu, a jsme dosud v zajetí této myšlenky.
Připojujeme, že se jedná o proces ve službách erotu,
který chce sloučit jednotlivá lidská individua, později
rodiny, pak kmeny a národy ve velkou jednotu, lidstvo.
Proč se to musí stát, nevíme; to je právě dílo erotu. Tyto
lidské masy mají být k sobě libidinózně připoutány;
nutnost sama, výhody pracovního společenství je po-
spolu neudrží. Tomuto programu kultury se však vzpírá
přirozený agresivní pud lidí, nepřátelství jednoho proti
všem a všech proti jednomu. Tento agresivní pud je po-
tomkem a hlavním zástupcem pudu smrti, který jsme
nalezli vedle erotu, s nímž se dělí o vládu nad světem.
A nyní, myslím, nám již není smysl kulturního vývoje
nejasný. Musí nám ukazovat zápas mezi erotem a smrtí,
mezi pudem života a pudem destrukce, jak se projevuje
v lidském druhu. Tento zápas tvoří podstatný obsah ži-
vota vůbec, a proto musíme krátce označit kulturní vý-
voj jako životní zápas lidského druhu. 37 A tento zápas
velikánů chtějí naše chůvy uchlácholit žvatláním o ne-
bi!38

37
Pravděpodobně s bližším určením: jak se musel vyvíjet od jisté udá-
losti, kterou je ještě třeba uhodnout.
38
[Heine, Německo — Zimní pohádka, cap. I.]

(361)
 VII

Proč u našich příbuzných, zvířat, není patrný žádný

obdobný kulturní zápas? Oh, to nevíme. Velmi pravdě-
podobně některé druhy, jako např. včely, mravenci, ter-
miti, po staletí zápasily, než nalezly ony státní instituce,
ono rozdělení funkcí, ono omezení individuí, které dnes
u nich obdivujeme. Příznačné pro náš současný stav je
to, že nám naše cítění říká, že bychom v žádném z těch-
to zvířecích států a v žádné z rolí, které jsou tam určeny
jednotlivým bytostem, nebyli šťastni. U jiných živoči-
šných druhů snad mohlo docházet k dočasnému vyrov-
nání mezi vlivy okolního světa a pudy, které v nich zá-
pasily, a tím k zastavení vývoje. U pračlověka snad
podnítil nový nápor libida nové vzepření destrukčního
pudu. Je zde velmi mnoho otázek, na které dosud neexi-
stuje žádná odpověď.
Jiná otázka je nám bližší. Jakých prostředků užívá
kultura, aby zabrzdila, zneškodnila a snad i vyloučila
protichůdnou jí agresivitu? Některé z těchto metod
jsme již poznali, nejdůležitější však zřejmě dosud nikoli.
Můžeme je studovat na historii vývoje jednotlivce. Co
se s ním děje, aby byla jeho agresivní slast zneškodně-
na? Cosi velice podivuhodného, co bychom nebyli
uhodli a co je nám přece tak blízké. Agresivita je intro-
jikována, zvnitřněna, je vlastně poslána zpět, odkud při-
šla, tedy obrácena proti vlastnímu Já. Tam je převzata
částí Já. které se staví vůči ostatnímu jako Nadjá, a jako
svědomí uplatňuje nyní vůči Já stejně přísnou tendenci
k agresi, kterou by bylo Já rádo uspokojovalo na jiných,
cizích individuích. Napětí mezi přísným Nadjá a jemu
podrobeným Já nazýváme pocitem viny; projevuje se
jako potřeba trestu. Kultura tedy zvládá nebezpečné
agresivní choutky individua tím, že je oslabuje, odzbro-
juje a dává je hlídat zvláštní instancí v jeho nitru jako
posádkou v dobytém městě.
O vzniku pocitu viny smýšlí analytik jinak než psy-
chologové; ani pro něj není snadné podat o tom výklad.
Když se nejprve ptáme, jak v někom vzniká pocit viny,
dostaneme odpověď, které nemůžeme odporovat: cítí-
me se vinnými (zbožní lidé říkají: hříšnými), když jsme
učinili něco, co považujeme za „zlé". Pak zjistíme, jak
málo nám tato odpověď poskytuje. Po určitém váhání

(362)
snad připojíme, že i ten. kdo se tohoto zla nedopustil,
ale poznal pouze svůj úmysl se ho dopustit, se již může
pokládat za vinného, a potom vznikne otázka, proč se
zde pokládá úmysl za rovnocenný skutku. Oba případy
však předpokládají, že jsme již uznali zlo jako zavrže-
níhodné, jako něco, co se nesmí uskutečnit. Jak dochází-
me k tomuto rozhodnutí? Původní, tak říkajíc přiroze-
nou schopnost rozlišení dobra a zla smíme odmítnout.
Zlo není často vůbec danému Já škodlivé či nebezpečné,
naopak to může být i něco, co je pro ně žádoucí a co
mu poskytuje požitek. Projevuje se tu tedy cizí vliv; ten
určuje, co se má nazývat dobré a zlé. Protože vlastní cí-
tění nedovedlo člověka na tuto cestu, musel mít motiv,
aby se tomuto cizímu vlivu podřídil. Tento motiv lze
snadno odhalit v jeho bezmocnosti a závislosti na ji-
ných a může být nejlépe označen jako strach ze ztráty
lásky. Ztratí-li člověk lásku někoho, na němž je závislý,
pozbude též ochrany před mnohým nebezpečím, vysta-
vuje se především hrozbě, že mu tento přemocný ukáže
svou převahu formou potrestání. Zlo je tedy zpočátku
to, za co jsme ohroženi ztrátou lásky; ze strachu před
touto ztrátou se mu musíme vyhýbat. Proto také příliš
nezáleží na tom, zda jsme již zlo spáchali, či zda je tepr-
ve spáchat chceme; v obou případech nastává nebezpe-
čí teprve tehdy, když to autorita odhalí, a tato by se
chovala v obou případech stejně.
Nazýváme tento stav „špatným svědomím", ale vlast-
ně si tento název nezasluhuje, neboť na tomto stupni je
pocit viny zřejmě jen strachem před ztrátou lásky, stra-
chem „sociálním". U malého dítěte to nemůže být nikdy
nic jiného, ale též u mnoha dospělých se na tom nezmě-
ní nic, než že na místo otce či obou rodičů nastoupí větší
lidské společenství. Proto si lidé pravidelně dovolují ko-
nat zlo, které jim slibuje příjemnosti, jen když si mohou
být jisti, že se autorita o tom nedozví nebo jim nemůže
nic udělat, a jejich strach platí pouze odhalení. 39 S tímto
stavem musí naše současná společnost obecně počítat.
Velká změna nastává teprve tehdy, když je autorita
vytvořením Nadjá zvnitřněna. Tím jsou jevy svědomí
pozdviženy na nový stupeň, v podstatě by se teprve teď

39
Vzpomeňme si na slavného Rousseauova mandarína! [Srov. výše.
s. 197.]

(363)
mělo hovořit o svědomí a pocitu viny.40 Teď také odpa-
dá strach před odhalením a úplně mizí rozdíl mezi zlým
konáním a zlým chtěním, neboť před Nadjá se nedá nic
skrýt, ani myšlenky ne. Reálná vážnost situace ovšem
pominula, neboť nová autorita, Nadjá, nemá podle na-
šeho náhledu žádný motiv, aby špatně nakládala s Já,
s nímž je tak úzce spojena. Avšak vliv geneze, který ne-
chává minulé a překonané žít dál, se projevuje v tom, že
vše zůstává v podstatě takové, jaké to bylo na počátku.
Nadjá trápí hříšné Já stejnými pocity strachu a číhá na
příležitosti, aby je nechalo potrestat vnějším světem.
Na tomto druhém vývojovém stupni ukazuje svědo-
mí zvláštnost, která byla prvnímu stupni cizí a kterou již
není tak snadné vysvětlit. Chová se totiž tím přísněji
a nedůvěřivěji, čím je člověk ctnostnější, takže se nako-
nec z nejhorší hříšnosti obviňují právě ti, kdož se ve
svatosti dostali nejdále. Ctnost pozbývá přitom části
přislíbené odměny, poslušné a zdrženlivé Já nepožívá
důvěry svého mentora, a jak se zdá, marně o ni usiluje.
Nyní budeme ochotni namítnout: to jsou jen uměle vy-
tvořené obtíže. Přísnější a bdělejší svědomí je prostě
charakteristickým rysem mravného člověka, a když se
světci vydávají za hříšníky, činí tak nikoli neprávem,
jestliže se odvolávají na pokušení ukojit své pudy, je-
muž jsou vydáni zvlášť silně, neboť pokušení, jak zná-
mo, stálým odříkáním vzrůstá, kdežto příležitostným
uspokojením alespoň dočasně polevuje. Jinou skuteč-
ností této tak problematické oblasti etiky je, že nepří-
zeň osudu, tedy vnější odepření, tak značně podporuje
moc svědomí v Nadjá. Pokud se člověku daří dobře, je
i jeho svědomí mírné a mnohé Já odpouští; postihne-li
člověka neštěstí, jde do sebe, poznává svou hříšnost,
stupňuje nároky svého svědomí, ukládá si odříkání
a trestá se pokáním. 41 Celé národy se chovaly stejně
40
Každý rozumný čtenář pochopí a vezme v úvahu, že se v tomto
přehledném výkladu ostře odděluje, co ve skutečnosti probíhá v plynu-
lých přechodech, že se nejedná pouze o existenci Nadjá, ale o jeho rela-
tivní sílu a sféru vlivu. Všechno, co bylo dosud uvedeno o svědomí
a vině, je přece obecně známé a přijímá se téměř bez námitek.
41
Toto podporování morálky vlivem nepřízně osudu předvádí Mark
Twain v znamenitém malém příběhu: Můj první ukradený meloun. Ten-
to první meloun je náhodou nezralý. Slyšel jsem Marka Twaina, jak
tento příběh sám vyprávěl. Když přednesl název povídky, zarazil se
a zeptal se jakoby v pochybách: „Byl opravdu první?" Tím řekl vše.
[Dod. 1931:] Ten první tedy nezůstal posledním.

(364)
a chovají se tak ještě stále. Ale to lze pohodlně vysvětlit
původním infantilním stupněm svědomí, který tedy není
po introjekci do Nadjá opuštěn, ale trvá vedle něho
a za ním. Osud je pokládán za náhradu rodičovské in-
stance; když nás potká neštěstí, znamená to, že už ne-
jsme touto nejvyšší mocí milováni a jsme ohroženi ztrá-
tou lásky, což nás nutí, abychom se znovu sklonili před
rodičovskou reprezentací v Nadjá, kterou jsme ve štěstí
chtěli zanedbávat. To je zvláště patrné, když v přísně
náboženském smyslu vidíme v osudu jen výraz božské
vůle. Národ izraelský se pokládal za vyvolené dítě boží,
a když velký otec dopouštěl na tento svůj lid pohromu
za pohromou, národ nikterak nezapochyboval o tomto
vztahu ani o boží moci a spravedlnosti, nýbrž vytvořil si
proroky, kteří poukazovali na jeho hříšnost, a ustanovil
ze svého pocitu viny neobyčejně přísné předpisy svého
kněžského náboženství. Je pozoruhodné, jak zcela od-
lišně se chová primitiv! Když ho potkalo neštěstí, nedá-
vá vinu sobě, ale fetiši, který zřejmě nekonal svou po-
vinnost, a tak mu nabije, místo aby potrestal sám sebe.
Známe tedy dva zdroje pocitu viny, jeden ze strachu
před autoritou a druhý, pozdější, ze strachu před Nadjá.
První nutí vzdát se uspokojení pudů, druhý vede — pro-
tože trvání zakázaných přání nelze před Nadjá utajit —
ještě k potrestání. Slyšeli jsme rovněž, jak můžeme ro-
zumět přísnosti Nadjá, tedy požadavku svědomí. Je pro-
stě pokračováním přísnosti vnější autority, kterou vy-
střídala a částečně nahradila. Vidíme nyní, jaký vztah
má zřeknutí se pudu k pocitu viny. Původně je přece
zřeknutí se pudu následek strachu před vnější autoritou;
vzdáváme se uspokojení, abychom neztratili její lásku.
Když jsme toto zřeknutí uskutečnili, jsme s ní takříkajíc
vyrovnáni, žádný pocit viny by neměl zbývat. Jinak je
tomu v případě strachu před Nadjá. Zde zřeknutí se pu-
du dostatečně nepomáhá, neboť přání zůstává a před
Nadjá je nelze utajit. Vzdor uskutečněnému zřeknutí
dochází tedy k vzniku pocitu viny, což je velký ekono-
mický nedostatek nastolení Nadjá, čili, jak lze jinak říci
— vytvoření svědomí. Zřeknutí se pudu už nemá plně
osvobozující účinek, ctnostné odříkání již není odměňo-
váno zajištěním lásky. Hrozící vnější neštěstí — ztrátu
lásky a trest ze strany vnější autority — jsme zaměnili
trvalým neštěstím vnitřním, napětím pocitu viny.

(365)
 Tyto vztahy jsou tak složité a zároveň tak důležité, že
bych se jim chtěl — vzdor nebezpečí, že se budu opako-
vat — věnovat ještě z jiné stránky. Časová posloupnost
by tedy byla tato: nejprve zřeknutí se pudu následkem
strachu před agresí vnější autority — k tomu přece
směřuje strach před ztrátou lásky, láska chrání před
touto agresí trestu —, potom vytvoření vnitřní autority,
zřeknutí se pudu následkem strachu před ní, strach svě-
domí. V druhém případě rovnocennost zlého činu a zlé-
ho úmyslu, proto pocit viny, potřeba trestu. Agrese svě-
domí konzervuje agresi autority. Natolik se to snad uja-
snilo, ale kde zůstává místo pro vliv neštěstí (zvnějšku
uloženého zřeknutí se), jímž je umocňováno svědomí,
pro mimořádnou přísnost svědomí u nejlepších a nejpo-
slušnějších lidí? Obě zvláštnosti svědomí jsme již vy-
světlili, ale snad zůstal dojem, že tato vysvětlení nejsou
úplná, že nechávají nevysvětlený zbytek. A zde konečně
zasahuje myšlenka, která je naprosto vlastní psycho-
analýze, kdežto obvyklému myšlení lidí je cizí. Je tako-
vého druhu, že jejím prostřednictvím chápeme, proč se
nám věc musela zdát tak spletitá a nejasná. Říká totiž,
že svědomí (lépe: strach, který se později mění ve svě-
domí) je sice zprvu příčinou zřeknutí se pudu, ale poz-
ději se poměr obrací. Každé zřeknutí se pudu se nyní
stává dynamickým zdrojem svědomí, každé nové zřek-
nutí stupňuje jeho přísnost a nesnášenlivost. Kdyby-
chom to dokázali lépe uvést v soulad se známou nám
historií vzniku svědomí, byli bychom v pokušení při-
jmout paradoxní větu: svědomí je následek zřeknutí se
pudu, nebo: (z vnějšku nám uložené) zřeknutí se pudu
vytváří svědomí, které pak vyžaduje další zřeknutí.
Protimluv této věty vůči uvedené genezi svědomí ne-
ní vlastně tak veliký a vidíme cestu, jak jej ještě dále
zmenšit. Za účelem snazšího znázornění zvolme příklad
agresivního pudu a předpokládejme, že se v těchto po-
měrech jedná vždy o zřeknutí se agrese. To bude ovšem
jen předběžná hypotéza. Vliv zřeknutí se pudu na svě-
domí probíhá pak tím způsobem, že každou část agresi-
vity, kterou neuspokojíme, převezme Nadjá a posílí tak
svou agresivitu (vůči Já). Nehodí se k tomu dost dobře,
že původní agresivita svědomí znamená vlastně pokra-
čující přísnost vnější autority, nemá tedy se zřeknutím
nic společného. Tento rozpor však odstraníme, jestliže

(366)
budeme pro toto první vybavení Nadjá agresivitou
předpokládat jiné odvození. Proti autoritě, která dítěti
znemožňuje první, ale též nejvýznamnější uspokojení,
musí se vyvinout značný agresivní sklon, přičemž je
lhostejno, jakého druhu vyžadovaná zřeknutí se pudu
byla. Dítě se muselo uspokojení této pomstychtivé
agresivity nezbytně vzdát. Pomůže si z této obtížné
ekonomické situace pomocí známých mechanismů tím,
že přejme tuto nenapadnutelnou autoritu identifikací do
sebe, a tak se z ní teď stává Nadjá, vlastnící veškerou
agresivitu, kterou by dítě bylo rádo vůči ní uplatnilo. Já
dítěte se musí spokojit se smutnou úlohou takto poníže-
né autority — s rolí otce. Jako tak často, je to převráce-
ní situace. „Kdybych byl otcem a ty dítětem, zacházel
bych s tebou špatně." Vztah mezi Nadjá a Já je přáním
přetvořený návrat reálných vztahů mezi dosud neroz-
děleným Já a vnějším objektem. I to je typické. Podstat-
ný rozdíl však spočívá v tom, že původní přísnost Nad-
já není — či není zcela — táž, kterou jsme od něho
zakusili nebo kterou od něho očekáváme, ale ona, kte-
rou vůči němu zaujímá naše agresivita vlastní. Jestliže
tomu tak je, smíme skutečně tvrdit, že svědomí na po-
čátku vzniklo potlačením agresivity a zesílilo v dalším
průběhu novými takovými potlačeními. Které z obou
pojetí je tedy správné? Dřívější, které se nám zdálo být
geneticky tak přesvědčivé, nebo novější, které tak víta-
ným způsobem uceluje teorii? I podle svědectví přímé-
ho pozorování jsou zřejmě oprávněna obě; vzájemně si
neodporují, dokonce se na jednom místě stýkají, neboť
pomstychtivá agresivita dítěte bude spoluurčována mí-
rou agresivity trestající, kterou očekává od otce. Zkuše-
nost však učí, že přísnost dítětem vytvářeného Nadjá
nikterak neodpovídá přísnosti zacházení, kterou samo
zakusilo. 42 Zdá se být na ní nezávislá, i při velice mírné
výchově se může u dítěte vyvinout velmi přísné svědo-
mí. Bylo by však rovněž nesprávné, kdybychom chtěli
tuto nezávislost přehánět; není těžké se přesvědčit, že
přísnost výchovy má též silný vliv na vytváření dětské-
ho Nadjá. Docházíme k závěru, že při tvorbě Nadjá
a vzniku svědomí spolupůsobí vrozené konštituční fak-
tory i vlivy prostředí, což není nikterak udivující, je to

42
Jak správně zdůrazňuje Melánie Kleinová a jiní angličtí autoři.

(367)
obecná etiologická podmínka všech takových pocho-
dů.43
Můžeme též říci, že když dítě reaguje na první velká
odepření pudu přílišnou agresivitou a tomu odpovídají-
cí přísností Nadjá, následuje tím fylogenetický vzor
a přesahuje vlastně aktuálně oprávněnou reakci, neboť
pravěký otec byl jistě strašlivý a dalo se od něho očeká-
vat maximum agresivity. Rozdíly obou pojetí geneze
svědomí se tedy zmenšují ještě více, když přejdeme od
individuální k fylogenetické historii vývoje. Zato se uká-
že nový významný rozdíl mezi oběma pochody. Nemů-
žeme přejít domněnku, že lidský pocit viny pochází
z oidipovského komplexu a byl získán při usmrcení otce
sdružením bratří. Tehdy nebyla agresivita potlačena, ale
uskutečněna, tatáž agresivita, jejíž potlačení u dítěte má
být zdrojem pocitu viny. Nepodivil bych se nyní, kdyby
čtenář rozzlobeně zvolal: „Je tedy zcela lhostejné, jestli
otce zabijeme nebo ne. pocit viny budeme mít v každém
případě! Tu smíme zapochybovat. Buď je chybné, že
pocit viny pochází z potlačených agresí, nebo je celá
historie o usmrcení otce román a děti pralidí nezabíjely
své otce častěji, než to dělávají dnes. Ostatně jestliže to
není žádný román, ale přijatelná historie, měli bychom
tu pouze případ, v němž se děje, co se obecně očekává,
totiž že se cítíme vinni, protože jsme učinili něco ne-
ospravedlnitelného. A pro tento případ, který se konec-
konců odehrává denně, nám psychoanalýza dluží vy-
světlení."
To je pravda a bude to napraveno. Není to také žád-
né zvláštní tajemství. Máme-li pocit viny, když a proto-
že jsme něco spáchali, měli bychom tento cit nazývat
spíše lítostí. Vztahuje se pouze na jeden čin a přirozeně
předpokládá, že již před činem existovalo svědomí, při-

43
Fr. Alexander v Psychoanalyse der Gesamtpersonlichkeit [1927]
vhodně ocenil v souvislosti s Aichhornovou studií o zanedbané mládeži
[1925] obě hlavní patogenní výchovné metody, nadměrnou přísnost
a zhýčkávání. „Příliš měkký a shovívavý" otec se stává pro dítě příčinou
vytvoření nadměrně přísného Nadjá, protože pod dojmem lásky, kterou
toto dítě přijímá, mu nezbývá žádné jiné východisko pro jeho agresi než
její obrácení dovnitř. U zanedbaného dítěte, které bylo vychováno bez
lásky, napětí mezi Já a Nadjá odpadá, jeho celá agresivita se může
obrátit navenek. Odhlédneme-li tedy od předpokládaného konstituční-
ho faktoru, můžeme říci, že přísné svědomí vzniká ze součinnosti dvou
životních vlivů, odepření pudu. které agresi rozpoutává, a zkušenosti
lásky, která obrací tuto agresi dovnitř a svěřuje ji Nadjá.

(368)
pravenost k pocitu viny. Taková lítost nám tedy nikdy
nemůže pomoci najít původ svědomí a pocitu viny. Prů-
běh těchto každodenních případů je zpravidla ten. že
nějaká pudová potřeba získala takovou sílu. že prosadí
své uspokojení i proti svědomí, jehož síla je též omeze-
na, a že s přirozeným oslabením potřeby po jejím uspo-
kojení dochází k obnovení dřívějšího poměru sil. Psy-
choanalýza má tedy pravdu, když vylučuje z těchto
úvah případ pocitu viny z lítosti, ať se vyskytuje jakkoli
často a ať je jeho praktický význam jakkoli veliký.
Jestliže však lidský pocit viny sahá až k usmrcení pra-
otce, byl to přece případ „lítosti", a tehdy — podle naše-
ho předpokladu — svědomí a pocit viny před činem
neexistovaly? Odkud se v tomto případě lítost vzala?
Zajisté, tento případ nám musí objasnit tajemství pocitu
viny a ukončit naše rozpaky. A já se domnívám, že to
též dokáže. Tato lítost byla výsledkem prvopočáteční
citové ambivalence vůči otci; synové ho nenáviděli, ale
také ho milovali; když byla nenávist agresí ukojena, ob-
jevila se v lítosti nad činem láska; identifikací s otcem
vytvořila Nadjá, dala mu otcovu moc k potrestání na
něm spáchaného činu agrese, vytvořila omezení, která
měla zabránit opakování činu. A protože se sklon
k agresi v příštích generacích opakoval, zůstal i pocit vi-
ny a posiloval se vždy znovu každou potlačenou a na
Nadjá přenesenou agresivitou. Soudím, že nyní konečně
chápeme úplně jasně dvě věci — podíl lásky na vzniku
svědomí a osudovou nevyhnutelnost pocitu viny. Sku-
tečně není rozhodující, zda jsme otce usmrtili, nebo zda
jsme se tohoto činu zdrželi, v obou případech se musí-
me cítit vinnými, neboť pocit viny je výrazem ambiva-
lentního konfliktu, věčného zápasu mezi erotem a de-
strukčním pudem, pudem smrti. Tento konflikt se roz-
dmýchává, když jsou lidé postaveni před úkol soužití;
pokud zná toto společenství pouze formu rodiny, musí
se projevovat oidipovským komplexem, nastolit svědo-
mí, dát vzniknout prvnímu pocitu viny. Dojde-li k poku-
su toto společenství rozšířit, bude tentýž konflikt pokra-
čovat a zesilovat se ve formách, které jsou závislé na
minulosti, a bude mít za následek další stupňování poci-
tu viny. Jelikož je kultura poslušná vnitřního erotického
popudu, který ji nutí spojovat lidi v úzce svázanou ma-
su, může dosáhnout tohoto cíle pouze cestou stále

(369)
vzrůstajícího posilování pocitu viny. Co bylo započato
na otci, dovršuje se na mase. Jestliže je kultura nezbyt-
ným vývojovým pochodem od rodiny k lidstvu, pak je
s ní — jako následek spoluzrozeného ambivalentního
konfliktu a věčného sporu mezi láskou a touhou po
smrti — nerozlučně spojeno vystupňování pocitu viny
snad až k takovým výšinám, které jednotlivec sotva
snese. Vzpomínáme si na dojímavou obžalobu „nebes-
kých mocností" velkým básníkem:

„Vy v žití uvádíte nás,

chudáky v hříšnost zapletete
a mukám vydáte je zas,
neb každá vina mstí se v tomto světě,"44

A snad si smíme povzdechnout při poznání, že je ně-

kterým jednotlivcům dáno vytěžit z víru svých citů té-
měř bez námahy nejhlubší poznatky, k nimž se my
ostatní musíme pracně prodírat nejmučivější nejistotou
a neúnavným tápáním.

VIII

Na konci této cesty se musí autor omluvit svým čte-

nářům, že jim nebyl dosti obratným průvodcem, že je
neušetřil nudných úseků a obtížných oklik. Bezpochyby
by se to dalo udělat lépe. Chci se pokusit alespoň doda-
tečně něco napravit.
Především tuším, že jsem u čtenářů vzbudil dojem, že
úvahy o pocitu viny narušily rámec tohoto pojednání
tím, že zabraly příliš mnoho místa a ostatní obsah,
s nímž vždy úzce nesouvisejí, zatlačily na okraj. To snad
porušilo výstavbu tohoto pojednání, ale odpovídá to
zcela úmyslu zdůraznit pocit viny jako nejvýznamnější
problém kulturního vývoje a ukázat, že cenu za kulturní
pokrok platíme úbytkem štěstí v důsledku zvýšení poci-
tu viny.45 Co na této větě, která je konečným výsledkem
44
Goethe, písně harfeníka z Viléma Meislera [let učednickvch, kn. II.
kap. 13}
45
„Tak svědomí z nás dělá ze všech zbabělce..." [Hamlet, III, 1;
v překl. Zd. Urbánka: „vědomí" místo „svědomí"} Že zatajuje mladistvé-
mu, jakou úlohu bude hrát sexualita v jeho životě, není jediná výčitka,
kterou musíme vznést proti současné výchově. Tato hřeší dále tím, že

(370)
našeho zkoumání, zní ještě podivně, se asi dá odvodit ze
zcela zvláštního, dosud naprosto nepochopeného po-
měru pocitu viny k našemu vědomí. V obvyklých přípa-
dech lítosti, které pokládáme za normální, se pocit viny
v našem vědomí zřetelně projevuje; jsme přece zvyklí
říkat místo pocit viny „vědomí viny". Při studiu neuróz,
kterým vděčíme za cenné podněty pro pochopení nor-
málního psychického života, odhalujeme rozporuplné
poměry. Při jedné z těchto chorob, nutkavé neuróze,
vstupuje pocit viny do vědomí zvláště důrazně, ovládá
obraz choroby i život nemocného a připouští vedle se-
be sotva co jiného. Ale ve většině ostatních případů
a forem neuróz zůstává pocit viny zcela nevědomý, aniž
by se tím jeho působnost zmenšila. Nemocní nám nevě-
ří, když u nich předpokládáme „nevědomý pocit viny";
aby nám alespoň z poloviny rozuměli, vyprávíme jim
0 nevědomé potřebě trestu, kterou se pocit viny proje-
vuje. Ale vztah k formě neurózy nesmí být přeceňován;
1 u nutkavé neurózy se vyskytují typy nemocných, kteří
si svůj pocit viny neuvědomují nebo jej prožívají jako
mučivou nelibost, jako jistý druh úzkosti teprve tehdy,
když je jim zabráněno vykonat určité úkony. Těmto vě-
cem by se mělo už konečně rozumět, ale dosud to není
možné. Snad je zde namístě poznámka, že pocit viny
není v podstatě nic jiného než topická odrůda strachu,
ve svých pozdějších fázích se zcela ztotožňuje se stra-
chem před Nadjá. A u strachu se projevují ve vztahu
k vědomí tytéž mimořádné variace. Strach nějak vězí za
všemi symptomy, ale jednou si činí hlučně nárok na celé
vědomí, jindy se zas tak dokonale skrývá, že jsme nuce-
ni mluvit o strachu nevědomém — nebo chceme-li mít
jako psychologové čistší svědomí, neboť strach je přece
zprvu jen pocitem — o možnostech strachu. A proto je
snadno myslitelné, že i pocit viny vyvolávaný kulturou

mladistvého nepřipravuje na agresi, jejímž objektem se nutně stane. Vy-

sílá-li mládež do života s tak nesprávnou psychologickou orientací, po-
číná si výchova nejinak, než jako kdybychom vybavili lidi pro polární
expedici letním šatstvem a mapami severoitalských jezer. Přitom se stá-
vá zřejmým jisté zneužití etických požadavků. Jejích přísnost by příliš
neškodila, kdyby výchova říkala: takovými by lidé měli být, aby byli
šťastni a aby učinili šťastnými i jiné; ale je třeba počítat s tím, že takoví
nejsou. Místo toho se dovolí mladistvému uvěřit, že všichni ostatní plní
etické předpisy, jsou tedy ctnostní. Tím se zdůvodňuje požadavek, aby
se stal také takovým.

(371)
není j a k o takový poznán, zůstává z velké části nevědo-
mý nebo se p r o j e v u j e j a k o pocit nelibosti, nespokoje-
nosti, pro který hledáme jiné motivace. Různá nábožen-
ství úlohu pocitu viny v kultuře nikdy neopomíjela.
Operují přece, což jsem na jiném místě neocenil 4 6 též
s nárokem vykoupit lidstvo z t o h o t o pocitu viny, který
nazývají hříchem. Ze způsobu, j a k ý m v křesťanství k to-
muto vykoupení dochází — d o b r o v o l n o u smrtí jedince,
který se obětuje, aby na sebe vzal všem společnou vinu
—, jsme přece usuzovali na první p o d n ě t vzniku této
praviny, kterou též započala kultura. 4 7 N e m ů ž e být pří-
liš důležité, ale není asi zbytečné, a b y c h o m vysvětlili vý-
znam několika slov j a k o : N a d j á , svědomí, pocit viny,
potřeba trestu, lítost, kterých j s m e č a s t o užívali snad
příliš volně a též je v z á j e m n ě zaměňovali. Všechna se
týkají téhož jevu, označují však různé j e h o stránky.
N a d j á je instance, kterou jsme objevili, svědomí je
funkce, kterou mu připisujeme k r o m ě jiných, jež střeží
a hodnotí jednání a úmysly Já, vykonává cenzorskou
činnost. Pocit viny, tvrdost N a d j á , je tedy totéž j a k o
přísnost svědomí, je to d a n é m u Já přidělené povědomí,
že je tímto způsobem střeženo, o d h a d napětí mezi j e h o
snahami a požadavky N a d j á , j a k o ž i strach před t o u t o
kritickou instancí, který tvoří bázi celého t o h o t o vzta-
hu; potřeba potrestání je pudovým p r o j e v e m Já, které
se pod vlivem sadistického N a d j á stalo masochistickým,
to jest užívá část svého pudu k vnitřní destrukci p r o
erotickou vazbu k N a d j á . O svědomí by se nemělo ho-
vořit dříve, dokud není N a d j á prokazatelné; je n u t n o
přiznat, že pocit viny existuje dříve než N a d j á , tedy též
dříve než svědomí. Je to pak bezprostřední výraz stra-
chu před vnější autoritou, uznání napětí mezi já a t o u t o
autoritou, přímý p o t o m e k konfliktu mezi p o t ř e b o u její
lásky a tlakem k uspokojení pudu, j e h o ž potlačení vy-
tváří sklon k agresi. Překrytí o b o u těchto vrstev pocitu
viny — ze strachu před vnější a vnitřní autoritou —
nám mnohdy ztížilo vhled do vztahů svědomí. Lítost je
souhrnné označení p r o reakci Já v j e d n o m případě po-
citu viny, o b s a h u j e m á l o p o z m ě n ě n ý pocitový materiál
strachu působícího v pozadí; lítost je sama trestem

46
Mám na mysli: Budoucnost jedné iluze [1927}
47
Totem a tabu (1912), [kap. IV, odd. 6.}

(372)
a může v sobě z a h r n o v a t potřebu trestu; i o n a tedy mů-
že být starší než svědomí.
N e m ů ž e rovněž škodit, jestliže si ještě jednou probe-
reme rozpory, které nás při našem zkoumání dočasně
mátly. Pocit viny měl být j e d n o u následkem neuskuteč-
něných agresí, k d e ž t o jindy — a to právě při svém his-
torickém počátku, usmrcení otce — následkem agrese
již uskutečněné. Nalezli jsme též východisko z této těž-
kosti. Právě nastolení vnitřní autority N a d j á důkladně
změnilo poměry. Dříve se pocit viny ztotožňoval s líto-
stí; všimli j s m e si přitom, že označení lítost je nutno vy-
hradit p r o reakci po skutečném provedení agrese. Poz-
ději pozbyl následkem vševědoucnosti N a d j á rozdíl
mezi zamýšlenou a uskutečněnou agresí své síly; nyní
mohl vyvolat pocit viny stejně tak uskutečněný násilný
čin — j a k to je o b e c n ě z n á m o — j a k o i pouze zamýšle-
ný — j a k poznala psychoanalýza. Nehledě na změnu
psychologické situace působí ambivalentní konflikt
o b o u p r a p u d ů stejně. Vzniká pokušení hledat zde řešení
záhady p r o m ě n l i v é h o vztahu pocitu viny k vědomí. Po-
cit viny z lítosti nad zlým činem by musel být vždy vě-
domý, pocit viny z p o v ě d o m í zlého popudu by mohl
zůstat nevědomý. Ale tak j e d n o d u c h é to není, energicky
tomu o d p o r u j e nutkavá neuróza. Druhý r o z p o r byl ten,
že agresivní energie, kterou je podle naší představy vy-
b a v e n o N a d j á , podle j e d n o h o pojetí pouze prodlužuje
a p r o duševní život u d r ž u j e trestající energii vnitřní au-
tority, k d e ž t o jiné pojetí soudí, že se j e d n á spíše o vlast-
ní agresivitu, která se neuplatnila a kterou proti této
potlačující autoritě vynakládáme. První koncepce se
zdá lépe v y h o v o v a t historii, druhá teorii pocitu viny.
Důkladnější úvaha tento zdánlivě nesmiřitelný proti-
klad t é m ě ř setřela; j a k o p o d s t a t n é a společné zůstalo
to, že se j e d n á o agresi posunutou směrem do nitra. Kli-
nické p o z o r o v á n í skutečně d o v o l u j e rozlišovat dva
z d r o j e agresivity připisované N a d j á , z nichž v jednotli-
vém případě má větší vliv ten či onen, které však obec-
ně v z á j e m n ě spolupůsobí.
D o m n í v á m se, že nyní nadešel čas s plnou vážností
zastávat pojetí, které jsem prve doporučil pouze před-
běžně. V nejnovější analytické literatuře se p r o j e v u j e
náklonnost k učení, že každý druh odepření, každé za-
bránění u s p o k o j e n í pudu má n e b o by m o h l o mít za ná-

(373)
sledek vystupňování pocitu viny.48 Jsem přesvědčen, že
by znamenalo velké teoretické ulehčení, kdybychom to
předpokládali pouze o agresivních pudech, a nenajde-
me asi mnoho údajů, které by této domněnce odporova-
ly. Jak by se dalo dynamicky a ekonomicky vysvětlit, že
na místě nesplněné erotické žádosti dochází k vystup-
ňování pocitu viny? To se zdá být přece možné pouze
oklikou tak, že znemožnění erotického uspokojení vy-
volává určité množství agresivního sklonu vůči osobě,
která uspokojení ruší, a že sama tato agresivita musí být
opět potlačena. Je to však přece zase jenom agresivita,
která se mění v pocit viny tím, že je potlačena a připo-
jena k Nadjá. Jsem přesvědčen, že budeme moci mnohé
pochody znázornit jednodušeji a jasněji, jestliže omezí-
me psychoanalytický objev týkající se odvozování poci-
tu viny pouze na agresivní pudy. Vezmeme-li zde v po-
taz klinický materiál, nedostaneme jednoznačnou odpo-
věď, protože v souladu s našimi předpoklady sotvakdy
vystoupí tyto dva druhy pudu čistě, vzájemně izolovaně;
ale vyhodnocení extrémních případů bude asi poukazo-
vat oním očekávaným směrem. Jsem v pokušení poprvé
využít tohoto přísného pojetí tak, že je uplatním na pro-
ces vytěsnění. Jak jsme viděli, jsou symptomy neuróz
v podstatě náhradní uspokojení za nesplněná sexuální
přání. V průběhu analytické práce jsme ke svému pře-
kvapení zjistili, že snad každá neuróza skrývá určité
množství nevědomého pocitu viny, který opět zpevňuje
symptomy jako trest. Nyní se nabízí formulace poučky:
podlehne-li nějaké pudové hnutí vytěsnění, mění se jeho
libidinózní složky v symptomy a jeho agresivní kompo-
nenty v pocit viny. I kdyby tato věta platila jen přibliž-
ně, zasluhuje si náš zájem.
Mnozí čtenáři tohoto pojednání snad mohou mít do-
jem, že slyšeli příliš často formuli o boji mezi erotem
a pudem smrti. Měla charakterizovat kulturní proces
probíhající v lidstvu, byla však použita i ve vztahu k vý-
voji jednotlivce a nadto měla odhalit tajemství organic-
kého života vůbec. Zdá se být nevyhnutelně nutné pro-
zkoumat vzájemné vztahy těchto tří pochodů. Opako-
vání stejné formulky je ospravedlněno úvahou, že kul-

48
Zvláště u autorů jako: E Jones, Susan Isaacsová, Melánie Kleinová,
ale pokud vím, též Reik a Alexander.

(374)
turní proces lidstva jakož i vývoj jednotlivce jsou život-
ní pochody, musí mít tedy nutně podíl na obecné pova-
ze života. Na druhé straně důkaz tohoto obecného rysu
nepřispívá k rozlišení, pokud nedojde k jeho přesnější-
mu vymezení zvláštními podmínkami. Můžeme se proto
uspokojit teprve zjištěním, že kulturní proces je onou
modifikací životního procesu, ke které dochází vlivem
úlohy uložené erotem a podnícené reálnou nezbytností,
ananké, a touto úlohou je spojení jednotlivých lidí ve
vzájemně libidinózně spjaté společenství. Povšimneme-
-li si však vztahu mezi kulturním procesem lidstva a vý-
vojovým či výchovným procesem jednotlivce, rozhod-
neme bez přílišného váhání, že jsou oba značně podo-
bné povahy, pokud se vůbec nejedná o týž proces, týka-
jící se jen různých objektů. Kulturní proces lidského
druhu je přirozeně abstrakcí vyššího řádu než vývoj
jednotlivce, a proto méně názorně postižitelný, a vyhle-
dávání analogií nemá být násilně přeháněno; ale při
stejnorodosti cílů — zde zařazení jednotlivce do lidské
masy, tam uskutečnění masové jednoty z mnoha jedinců
— nemůže překvapovat podobnost použitých prostřed-
ků a výsledných jevů. Jeden rys, který oba tyto pochody
rozlišuje, nesmí být pro svůj mimořádný význam dlou-
ho opomíjen. Ve vývojovém procesu jednotlivce je
hlavním cílem program principu slasti, dosažení štěstí;
zařazení nebo přizpůsobení se lidskému společenství se
jeví jako sotva zanedbatelná podmínka, která musí být
na cestě k tomuto cíli splněna. Kdyby to šlo bez ní, bylo
by to snad lepší. Jinak vyjádřeno: individuální vývoj se
nám zdá být produktem interference dvou snah. úsilí
o štěstí, které obvykle označujeme jako „egoistické",
a úsilí o spojení s ostatními, které považujeme za „altru-
istické". Obě označení zůstávají spíše na povrchu. Jak
již bylo řečeno, v individuálním vývoji se většinou klade
hlavní důraz na egoistické úsilí o štěstí, druhá snaha,
kterou je třeba označit jako „kulturní", se zpravidla spo-
kojuje s rolí omezující. Jinak je tomu v kulturním proce-
su; zde je cíl vytvoření jednoty lidských individuí napro-
sto hlavní věcí, cíl obšťastnění sice ještě existuje, ale je
zatlačen do pozadí; zdá se téměř, že by se vytvoření
velkého lidského společenství zdařilo nejlépe, kdyby
nebylo nutno brát ohled na štěstí jedinců. Vývojový
proces jednotlivce může tedy mít své zvláštní rysy, kte-

(375)
ré se v kulturním procesu lidstva nenajdou; s tímto pro-
cesem se musí ztotožňovat pouze natolik, nakolik je
jeho cílem spojení se společenstvím.
Jako planeta obíhá kromě rotace kolem vlastní osy
ještě kolem svého slunce, podílí se též jednotlivý člověk
— zatímco kráčí svou vlastní životní cestou — i na vý-
vojovém procesu lidstva. Ale našim omezeným očím se
zdá hra sil na nebi ustrnulá ve věčně stejném řádu; v or-
ganickém dění ještě vidíme, jak spolu síly zápasí a jak
se výsledky konfliktu trvale mění. Tak musí u každého
individua mezi sebou bojovat i ony obě snahy, úsilí o in-
dividuální štěstí a o spojení lidí, tak se též musí vzájem-
ně nepřátelsky střetávat a zápolit o prostor oba procesy
individuálního a kolektivního vývoje. Ale tento boj me-
zi individuem a společností není asi potomkem nesmiři-
telného protikladu prapudů erotu a smrti, znamená jen
rozpor v hospodaření libida, který lze srovnat se spo-
rem o rozdělení libida mezi Já a objekty, a u individua
připouští konečné vyrovnání, jako tomu doufejme bude
i v budoucnosti kultury, jakkoli tento spor dosud zatě-
žuje život jednotlivce.
Analogii mezi kulturním procesem a vývojovou ces-
tou individua můžeme podstatné rozšířit. Smíme totiž
tvrdit, že i společenství vytváří Nadjá, pod jehož vlivem
se uskutečňuje kulturní vývoj. Pro znalce lidských kul-
tur by mohlo být podrobné sledování tohoto srovnání
lákavým úkolem. Chci se omezit na zdůraznění několi-
ka nápadných bodů. Nadjá určité kulturní epochy
vzniká podobně jako u jednotlivce, spočívá na dojmu,
který zanechaly velké vůdčí osobnosti, lidé mohutné du-
ševní síly, nebo takoví, v nichž se nejsilněji, nejčistěji,
a proto často též nejjednostranněji ztělesnily některé
lidské snahy. Analogie sahá v mnoha případech ještě
dále tím, že jsou tyto osoby — dosti často, byť nikoliv
vždy — za svého života ostatními zesměšňovány, pro-
následovány, či dokonce krutě odstraňovány; i praotec
byl přece zbožněn až dlouho po své násilné smrti. Nej-
dojímavějším příkladem tohoto osudu je právě osoba
Ježíše Krista, jestliže snad není jen mýtem vyvolaným
v život temnou vzpomínkou na onen praděj. Jiným bo-
dem shody je, že kulturní Nadjá obdobně jako Nadjá
jednotlivce vytyčuje přísné ideální požadavky, jejichž
nedodržování je trestáno „úzkostným svědomím". Ano,

(376)
zde dochází k tomu podivuhodnému případu, že tyto
duševní pochody jsou m n o h e m přístupnější vědomí
a z n á m e je lépe, pokud se týkají masy, než když se o b j e -
vují u jednotlivce. U t o h o se v případě napětí hlasitě
p r o j e v u j e p o u z e agresivita N a d j á j a k o výčitky, zatímco
p o ž a d a v k y samy zůstávají často v pozadí nevědomé.
Jestliže je u v e d e m e do vědomí, ukáže se, že se ztotož-
ňují s předpisy příslušného kulturního N a d j á . Na t o m t o
místě na sebe pravidelně navazují o b a pochody, kultur-
ní vývojový proces masy a vlastní vývojový proces indi-
vidua. M n o h é projevy a vlastnosti N a d j á mohou být
p r o t o lépe p o z n á n y z j e h o chování v kulturním spole-
čenství, než jak se jeví u jednotlivce.
Kulturní N a d j á si vytvořilo své ideály a vznáší své
požadavky. Pokud se týkají vzájemných vztahů lidí, za-
h r n u j e m e je do etiky. Za všech d o b jí byl přisuzován
největší význam, j a k o by se právě od ní očekávaly
zvláště důležité výkony. A etika se skutečně obrací
k o n o m u bodu, který lze s n a d n o rozeznat j a k o nejbola-
vější místo každé kultury. Etiku je tedy třeba chápat ja-
ko terapeutický pokus, j a k o snahu prosadit příkazem
N a d j á to, co bylo dosud jinou kulturní prací neuskuteč-
nitelné. Jak již víme, jedná se zde o to, jak odstranit nej-
větší překážku kultury, konštituční sklon lidí k vzájem-
né agresi, a právě p r o t o se p r o nás stává zvláště zajíma-
vým p r a v d ě p o d o b n ě nejmladší z kulturních příkazů
N a d j á : miluj bližního svého j a k o sebe samého. Ve vý-
zkumu a terapii neuróz dospíváme ke dvěma námitkám
vůči N a d j á jednotlivce: v přísnosti svých příkazů a zá-
kazů z a n e d b á v á štěstí svého Já, protože dostatečně ne-
počítá s o d p o r e m proti příkazu, s pudovou silou oblasti
O n o a s obtížemi reálného okolního světa. Jsme p r o t o
v terapeutickém z á j m u často nuceni N a d j á potírat
a snažíme se snížit j e h o nároky. Zcela o b d o b n é námitky
můžeme vznést proti etickým p o ž a d a v k ů m kulturního
N a d j á . T o t o se rovněž dostatečně nestará o duševní
konstituci člověka, vyhlašuje příkaz a neptá se, zda j e j
může člověk plnit. Domnívá se spíše, že lidskému Já je
psychologicky splnitelné vše, co se mu uloží, že Já ne-
o m e z e n ě ovládá své Ono. To je omyl. 1 u takzvaných
normálních lidí nelze t o t o ovládání vystupňovat nad ur-
čitou hranici. Žádáme-li více, vyvoláme u jednotlivce
vzpouru či neurózu n e b o ho učiníme nešťastným. Příkaz

(377)
„miluj bližního svého jako sebe samého" je nejsilnější
obranou proti lidské agresivitě a výtečným příkladem
pro nepsychologický postup kulturního Nadjá. Toto
přikázání je neuskutečnitelné; tak velkolepá inflace lás-
ky může pouze snížit její cenu, ale nikoli odstranit ne-
snáze. Kultura toto vše zanedbává; pouze nabádá, že
čím je plnění předpisu obtížnější, tím je záslužnější.
Kdo však v současné kultuře takový předpis dodržuje,
ocitá se jen v nevýhodě proti tomu, kdo ho nedbá. Jak
mohutnou překážkou v rozvoji kultury musí být agresi-
vita, když už jen obrana proti ní může učinit člověka
stejně nešťastným jako agresivita sama! Takzvaná při-
rozená etika zde nemůže poskytnout nic kromě narci-
stního uspokojení smět se pokládat za lepší, než jsou
ostatní. Etika, která se opírá o náboženství, zde zasahu-
je svými sliby, že život na „onom světě" bude lepší.
Domnívám se, že pokud se ctnost nevyplatí již na zemi,
bude etika kázat zbytečně. I mně se zdá být nepochyb-
né, že reálná změna ve vztazích lidí k vlastnictví zde
přinese pomoc spíše než jakýkoli etický příkaz; tento
názor je však u socialistů kalen a jeho uskutečnění zne-
hodnocováno idealistickým nepochopením lidské po-
vahy.
Způsob nazírání, které chce v jevech kulturního vý-
voje sledovat úlohu Nadjá, zdá se mi slibovat ještě další
poznatky. Spěchám k závěru. Jedné otázce se ovšem
mohu těžko vyhnout. Jestliže má kulturní vývoj tak da-
lekosáhlou podobnost s vývojem jednotlivce a pracuje
stejnými prostředky, zdaž nejsme oprávněni k diagnó-
ze, že se mnohé kultury — nebo kulturní epochy —
možná celé lidstvo — staly pod vlivem kulturních snah
„neurotickými"? Na analytický rozbor těchto neuróz by
mohly navázat terapeutické návrhy, které by si zasluho-
valy značný praktický zájem. Nemohl bych říci, že by
byl takový pokus o přenesení psychoanalýzy na kultur-
ní společenství nesmyslný nebo odsouzený k neplodno-
sti. Ale museli bychom být velmi opatrní; nezapomeň-
me, že se jedná pouze o analogie a že je nebezpečné
nejen u lidí, ale i pojmů, jestliže je vytrhneme ze sféry,
ve které vznikly a vyvinuly se. Diagnóza společenských
neuróz naráží ještě na zvláštní obtíž. U jednotlivé neu-
rózy nám slouží jako nejbližší opora kontrast, jímž se
nemocný odlišuje od svého okolí, které pokládáme za
„normální". Takovéto pozadí u stejnorodě postižené

(378)
masy chybí, muselo by být převzato odjinud. A pokud
se týče terapeutického užití tohoto náhledu, co by po-
mohla nejvýstižnéjší analýza sociální neurózy, když ni-
kdo nemá autoritu, aby mase vnutil terapii? Vzdor všem
těmto obtížím smíme očekávat, že se jednoho dne ně-
kdo odvážně pokusí o takovouto patologii kulturních
společenství.

Z nejrůznějších důvodů jsem velice dalek toho, abych

chtěl podat zhodnocení lidské kultury. Snažil jsem se
vyhnout entuziastickému předsudku, jako by naše kul-
tura byla tím nejdrahocennějším, co máme nebo může-
me získat, a že nás její cesta musí nezbytně dovést k vý-
šinám netušené dokonalosti. Mohu bez rozhořčení po-
slouchat kritika, který míní, že vezmeme-li v úvahu cíle
kulturního snažení a prostředky, jichž užívá, musíme
dojít k závěru, že celé úsilí nestojí za námahu a výsled-
kem může být pouze stav, který jednotlivec musí poklá-
dat za nesnesitelný. Moje nestrannost je mně usnadně-
na tím, že o všech těchto věcech velmi málo vím, s jisto-
tou pouze to jediné, že hodnotící soudy lidí jsou nevy-
hnutelně řízeny jejich přáním po štěstí, znamenají tedy
pokus podpořit jejich iluze argumenty. Rozuměl bych
velmi dobře, kdyby chtěl někdo zdůraznit neodvratný
charakter lidské kultury, a řekl by například, že sklon
k omezení sexuálního života nebo k prosazení humanit-
ního ideálu na úkor přirozeného výběru jsou vývojové
směry, které nelze odvrátit ani usměrnit a kterým je
nejlépe se podvolit jako přírodním nutnostem. Znám
i námitku proti tomu, že takové snahy, které byly poklá-
dány za nepřekonatelné, byly často v průběhu dějin lid-
stva odhozeny stranou a nahrazeny jinými. Tak ztrácím
odvahu, abych před svými bližními vystupoval jako
prorok, a skláním se před jejich výčitkou, že jim nedo-
vedu přinést žádnou útěchu, neboť tuto v podstatě žá-
dají všichni, nejdivočejší revolucionáři neméně vášnivě
než nejhodnější zbožní věřící.
Osudovou otázkou lidského druhu se mi zdá být, zda
a jakou měrou se jeho kulturnímu vývoji podaří zvlád-
nout poruchy soužití zavinované lidskou agresivitou
a pudem sebezničení. V tomto ohledu si snad zaslouží
zvláštní pozornost právě současná doba. Lidé teď do-
spěli v ovládnutí přírodních sil tak daleko, že se s jejich

(379)
pomocí mohou v z á j e m n ě s n a d n o vyhladit až do posled-
ního. Vědí to, p r o t o o n e n jejich dnešní neklid, nešťast-
nost a úzkostné nálady. A nyní lze o č e k á v a t od d r u h é
z obou „nebeských mocností", v ě č n é h o Erota, že vyvine
úsilí, aby se prosadil v boji se svým stejně nesmrtelným
odpůrcem. Avšak k d o může předvídat úspěšnost a vý-
sledek t o h o t o zápasu? 4 9

49
[Poslední věta připojena 1931 — dle editorů Sludienausgabe (IX,
270) jako reakce na silicí hitlerismus.]

(380)
 DOPIS STAROSTOVI
MĚSTA
PŘÍBORA

Děkuji panu starostovi města Příbora-Freibergu, po-

řadatelům této slavnosti a všem přítomným za poctu,
kterou mi p r o k a z u j í tím, že vyznamenávají m ů j rodný
d ů m t o u t o uměleckou pamětní deskou. A to ještě za
m é h o života, kdy svět není dosud jednotný v hodnocení
mé práce.
Opustil j s e m Příbor ve věku tří let, navštívil jsem j e j
opět o prázdninách j a k o šestnáctiletý gymnazista, kdy
jsem byl hostem rodiny Flussovy, a potom již nikdy ví-
ce. Od o n é d o b y j s e m m n o h é prožil: těžkou námahu
i četné útrapy, také štěstí i něco úspěchu, jak se to tak
v lidském životě mísí. Pětasedmdesátníkovi není snadné
vcítit se znovu do o n é nejranější doby, z jejíhož bohaté-
ho obsahu mu v paměti utkvěly již jen nepatrné zbytky;
jedním j s e m si však jistý: pod m n o h a vrstvami hluboko
ve m n ě stále ještě žije o n o šťastné příborské dítě, prvo-
rozený syn mladé matky, který z t o h o t o ovzduší, z této
půcfy přijímal prvé n e z a p o m e n u t e l n é dojmy. A tak
nechť je mi d o v o l e n o ukončit mé poděkování tomuto
místu a j e h o o b č a n ů m nejsrdečnějším přáním mnoha
štěstí.

SIGMUND FREUD

(381)
 EDIČNÍ
POZNÁMKA

N á š v ý b o r není p r ů ř e z e m celého Freudova díla, nýbrž pou-

ze té j e h o části, která p ř e s a h u j e do oblasti obecné antropolo-
gie, sociologie, teorie kultury a umění. Texty dělíme do čtyř
oddílů:
I. A u t o b i o g r a f i c k á skica j a k o (jakkoli subjektivní) přehled
Freudovy tvorby a úvod k dalším textům.
II. Texty, jež představují ve zkratce F r e u d o v o psychoanaly-
tické myšlení a pojmosloví, p o d á v a j í j e h o představy o struktu-
ře a funkcích psychického aparátu, a umožňují tak snazší po-
chopení j e h o n á z o r ů na umění, kulturu a společnost v textech
následujících oddílů.
III. Texty, v nichž se Freud zabývá přímo uměleckým dílem
n e b o o s o b n o s t í umělce.
IV. Těžiště výboru: texty, v nichž Freud aplikuje výsledky
psychoanalytických výzkumů na otázky společenské, kulturní
a o b e c n ě antropologické.
Vzhledem k o m e z e n é m u rozsahu výboru nemohly být zařa-
zeny některé větší texty, které s t é m a t e m přímo souvisejí, pře-
devším Vtip a jeho vztah k nevědomí a Totem α tabu; význam-
ný esej Za hranicemi principu slasti j s m e pominuli proto, že
j e h o závěry jsou shrnuty v práci Já a Ono. Závažnějším pra-
cím. které nemohly být do výboru zařazeny, je v ě n o v á n o víc
místa v doslovu a v p o z n á m k á c h editora.

Základní s o u b o r n á vydání Freudova díla jsou tato:

Gesammelte Schriften, I —XII, Leipzig—Wien—Zurich
1 9 2 5 - 3 4 (v o d k a z e c h GS).
Gesammelte Werke, I —XVIII, L o n d o n 1 9 4 0 - 5 2 ; další vyd. od
1960: F r a n k f u r t a. M. (GW).
Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sig-
mund Freud, I - X X I V , L o n d o n 1 9 5 3 - 6 6 (SE).
Studienausgabe, I—XII, F r a n k f u r t a. M. 1 9 6 9 - 7 5 (SA).
Tři posledně j m e n o v a n é (pro vědeckou práci dnes jedině
použitelné) kritické edice jsou ve veřejných knihovnách ČSSR
z a s t o u p e n y p o u z e v torzech (např. Státní knihovna ČSR v Pra-
ze vlastní v současnosti [listopad 1988] pouze 6 svazků SA,
žádný z GW a SE).

(383)
 Všechny texty p o j a t é do n a š e h o v ý b o r u j s o u otištěny v inte-
grálním z n ě n í G W ( s p ř i h l é d n u t í m k SA), v č e t n ě F r e u d o v ý c h
p o z n á m e k a d o d a t k ů z p o z d ě j š í c h vydání. P o z n á m k y e d i t o r a ,
popř. d o p l ň k y e d i t o r a v p o z n á m k á c h F r e u d o v ý c h j s o u odliše-
ny h r a n a t ý m i z á v o r k a m i . P r o p o z n á m k y e d i t o r a , d a t a c e a bi-
bliografické ú d a j e byl k r o m ě jiných z d r o j u využit b o h a t ý po-
z n á m k o v ý a p a r á t e d i t o r ů SA. C e n n ý m z d r o j e m i n f o r m a c í byla
příručka Jean L a p l a n c h e — J.-B. Pontalis. Vocabulaire de la
psychanalyse. Paris 1968 (1. vyd. 1967). V našich k n i h o v n á c h
d o s u d není d o s t u p n á p ř í r u č k a S. A. G u t t m a n — R. L ( o n e s —
S. M. Parrish, The Concordance to the Standard Edition of the
Complete Psychological Works of Sigmund Freud. I —VI, 1980.
V následujících ú d a j í c h o j e d n o t l i v ý c h t e x t e c h n a š e h o v ý b o -
ru u v á d í m e originální titul a d a t u m t. v y d á n í ( n e r o z l i š u j e m e
vydání knižní a v periodikách).

O SOBĚ A P S Y C H O A N A L Ý Z E
D O V Ě T E K 1935
Selbstdarstellung, 1925, GS XI, GW XIV. - Nachschrift 1935.
G W XVI.
T e n t o a u t o p o r t r é t byl n a p s á n 1924 p r o 4. s v a z e k řady Die
Medizin der Gegenwart in Selbstdarstellungen, I—VIII, Leipzig
1923 — 29. V a m e r i c k é m vydání 1935 vyšel i s Dovčtkem (ně-
mecky p o p r v é 1936). O s o b n í p ř e h l e d v l a s t n í h o p ů s o b e n í a vý-
v o j e p s y c h o a n a l ý z y je n a p s á n s d o s t a t e č n o u m í r o u o b j e k t i v i t y ,
která o p r a v ň u j e j e h o otištění j a k o ú v o d n a š e h o v ý b o r u . Jedi-
nou p o d s t a t n o u m e z e r o u je, že F r e u d p ř e c h á z í m l č e n í m více
než desetileté přátelství s b e r l í n s k ý m l é k a ř e m W i l h e l m e m Flie-
ssem (1858—1928), s nímž se rozešel až po r. 1900. V intenzívní
o s o b n í i k o r e s p o n d e n č n í v ý m ě n ě n á z o r ů s ním se r o d i l o F r e u -
d o v o n o v é p o j e t í psychiky (Fliess s ním sdílel z e j m é n a n á z o r
na základní v ý z n a m sexuality a d ě t s k ý c h zážitků), a to již v d o -
bě s p o l u p r á c e s B r e u e r e m , t a k ž e „zrod" p s y c h o a n a l ý z y je t ř e b a
p o s u n o u t již p ř e d Výklad snů; viz p o s t h u m n ě v y d a n ý tzv. Pro-
jekt psychologie (Entwurf einer Psychologie, vzn. 1895. vyd. in:
v4us den Anfängen der Psychoanalyse. L o n d o n 1950) a d o p i s y
Fliessovi, v y d a n é v relativní úplnosti t e p r v e n e d á v n o ( B r i e j e
an Wilhelm Fliess 1887-1904. ed. J. M. M a s s o n . F r a n k f u r t a.
M. 1986).

„KULTURNÍ" SEXUÁLNÍ MORÁLKA

A MODERNÍ NERVOZITA
Die .kulturelle" Sexualmoral und die modeme Nen>osität, GS
V, G W VII, SA IX.
První f o r m u l a c e p r o t i k l a d u p u d ů a kultury, na n ě m ž s t o j í
p o z d ě j š í velké e s e j e ze 20. l e t

(384)
 BÁSNÍK A LIDSKÉ FANTAZIE
Der Dichter und das Phantasieren, 1908, GS X, GW VII, SA X.
T e x t vznikl n a z á k l a d ě p ř e d n á š k y , k t e r o u Freud pronesl
6 . 1 2 . 1907 ve Vídni. — H l a v n í m y š l e n k y e s e j e — umělecká
t v o r b a j a k o k o m p e n z a c e t o h o , c o s e n e r e a l i z o v a l o v životě,
a p a r a l e l i t a u m ě l e c k é fikce a snu, p o p ř . n e u r o t i c k é h o bludu —
j s o u t y p i c k é p r o F r e u d ů v n á z o r n a u m ě n í vůbec. E s e j n a v a z u j e
na o b e c n é p a s á ž e p r á c e Blud a sny v „Gradivě" W. Jensena
(Der Wahn und die Träume in W. Jensens „G radi va", 1907)
a na p o s t h u m n ě o t i š t ě n o u skicu asi z r. 1905 Psychopatické
osoby na jevišti (Psychopalhische Personen auf der Biihne, SA
X); p o z d ě j i byly t y t o m y š l e n k y s h r n u t y v z á v ě r u 23. přednášky
k úvodu do psychoanalýzy.

F O R M U L A C E K DVĚMA
PRINCIPŮM PSYCHICKÉHO DĚNÍ
Formulierungen iiber die zwei Prinzipien des psychischen Ge-
schehens, 1911, GS V, GW VIII, SA III.
T e x t v y c h á z í z p ř e d n á š k y , k t e r o u F r e u d p r o n e s l 26. 10. 1910
ve Vídni. — J e d n a z p r v n í c h studií, v nichž F r e u d v y v o z u j e
z p s y c h o a n a l y t i c k ý c h p o z n a t k ů o b e c n é p s y c h o l o g i c k é teorie
( z d e : o p o z i c e principu slasti a principu reality). P r á c e n a v a z u j e
na n ě k t e r é m y š l e n k y Projektu psychologie, 1895, a 8. kap. Vý-
kladu snů; je p ř e d s t u p n ě m „ m e t a p s y c h o l o g i c k ý c h spisů" z ro-
ku 1915 a p ř e d e v š í m v e l k é h o e s e j e Za hranicemi principu
slasti (Jenseits d e s Lustprinzips, 1920).

JÁ A O N O
Das leh und das Es, 1923, GS VI, G W XIII, SA III.
P o s l e d n í z ř a d y velkých t e o r e t i c k ý c h prací k psychologii.
P ř e d s t a v u j e s h r n u t í d o s a v a d n í c h p o z n a t k ů a jejich p ř e h o d n o -
cení v nový, k o n e č n ý s t r u k t u r n í m o d e l p s y c h i c k é h o a p a r á t u
a j e h o funkcí. N a v a z u j e na „ m e t a p s y c h o l o g i c k é spisy" a na e s e j
Za hranicemi principu slasti (IV. kap.). Nový model Ono — Já
— N a d j á n a h r a z u j e dřívější o p o z i c i n e v ě d o m í — p ř e d v ě d o m í -
- v ě d o m í , r o z v r ž e n o u h l a v n ě v práci O nevědomém (Das Unbe-
wusste, 1915). Z a v e d e n í m p o j m u O n o se zjednodušil dřívější
m e t a p s y c h o l o g i c k ý p o p i s n e v ě d o m é h o z t r o j í h o a s p e k t u : to-
p i c k é h o ( j a k o jisté části, i n s t a n c e psychiky), d y n a m i c k é h o ( j a k o
souhry konfliktů) a e k o n o m i c k é h o (jako daného kvanta ener-
gie). P o j e m Já p o u ž í v a l F r e u d již d ř í v e ve d v o j í m v ý z n a m u : 1.
Já j a k o celá o s o b a , Selbst, v p r o t i k l a d u k vnějšku, 2. Já j a k o in-
s t a n c e p s y c h i c k é h o a p a r á t u v p r o t i k l a d u k dalším d v ě m a ; o de-
f i n o v á n í t o h o t o a s p e k t u Já j d e v t é t o práci. Na další a n a l ý z e
dvojího aspektu Já se zakládá pozdější egopsychologie (Heinz
H a r t m a n n , R. M. L o e w e n s t e i n , Ernst Kris aj.), z a t í m c o f r a n -
c o u z s k á škola l a c a n o v s k á p o v a ž u j e t e n t o protiklad z a umělý
a d e f i n u j e Já na z á k l a d ě identifikace s jinými jedinci (viz J. La-

(385)
can, Le stade du miroir comme formateur de la fonction du Je,
in: Écrits, Paris 1966). P ř e d c h ů d c e m p o j m u N a d j á j e p o j e m ide-
álu Já ( j á s k é h o ideálu), p o p s a n ý v práci K uvedení narcismu
(Zur Einfuhrung des Narzissmus, 1914). V III. k a p i t o l e Já
a Ono je z ř e j m o , že N a d j á do jisté míry n a h r a z u j e v z t a h y oidi-
p o v s k é h o k o m p l e x u , totiž j a k o o b j e k t i d e n t i f i k a c e Já. N a n o v ý
model psychiky n a v a z u j í j e d n a k a n t r o p o l o g i c k é a k u l t u r o l o -
gické e s e j e p o s l e d n í h o F r e u d o v a o b d o b í , j e d n a k n ě k t e r é speci-
álnější p r á c e p s y c h o a n a l y t i c k é , n a p ř . Ekonomický problém
masochismu (Das okonomische Problem des Masochismus,
1924), Zánik oidipovského komplexu (Der Untergang des Ódi-
puskomplexes, 1924) a Zábrana, symptom a úzkost (Hemmung,
Symptom und Angst, 1926).

MOTIV VOLBY SKŘÍNĚK

Das Motiv der Kästchenwahl 1913, GS X. GW X, SA X.
Příklad F r e u d o v y i n t e r p r e t a č n í m e t o d y h l e d á n í n e v ě d o m ý c h
obsahů za uměleckým tvarem.

DOSTOJEVSK1J A OTCOVRAŽDA
Dostojewski und die Vatertótung, 1928, GS XII, GW XIV,
SA X.
P r á c e byla z a p o č a t a p a t r n ě už 1926 a d o k o n č e n a 1927. Vy-
šla j a k o úvod d o d a t k o v é h o s v a z k u k n ě m e c k é s o u b o r n é edici
D o s t o j e v s k é h o děl, k t e r ý vyšel na p o d z i m 1928 p o d titulem
Die Urgestalt der Briider Karamasoff, ed. R. F u l ó p - M i l l e r — F.
Eckstein. F r e u d s á m nebyl s e s e j e m s p o k o j e n , u v ě d o m o v a l si,
že se r o z p a d á do d v o u částí, z nichž k a ž d á je o n ě č e m j i n é m
(první o c h a r a k t e r u D o s t o j e v s k é h o , d r u h á o h r á č s k é vášni, ale
ještě víc o Z w e i g o v ě novele).

ŘEČ K U D Ě L E N Í G O E T H O V Y C E N Y
Ansprache im Frankfurter Goethe-Haus, 1930, GS XII, GW
XIV, SA X.
1930 byla F r e u d o v i u d ě l e n a G o e t h o v a c e n a m ě s t a F r a n k f u r -
tu ( z a l o ž e n á 1927; prvními l a u r e á t y byli S t e f a n G e o r g e , A l b e r t
S c h w e i t z e r a L e o p o l d Ziegler). P r o t o ž e j e h o z d r a v o t n í stav již
m u n e d o v o l o v a l v e ř e j n é v y s t u p o v á n í ( p r o d ě l a l již n ě k o l i k o p e -
rací r a k o v i n y patra), p ř e v z a l a za n ě j c e n u a p ř e č e t l a ř e č j e h o
dcera A n n a v d e n G o e t h o v ý c h n a r o z e n i n 28. s r p n a .

ČASOVÉ POZNÁMKY O VÁLCE A SMRTI

Zeitgemässes uber Krieg und Tod, 1915, GS X, GW X, SA IX.
D r u h ý z velkých k u l t u r o l o g i c k ý c h a s o c i o l o g i c k ý c h e s e j ů po
Totem a tabu, na nějž navazuje 2. kapitola. Podnětem k po-
psání antikulturních složek psychiky b y l o „ z k l a m á n í z války",
j a k říká v titulu p r v n í části, n e b o j e š t ě spíš z k l a m á n í z válčících
lidí.

(386)
 PROČ VÁLKA?
Warum Krieg?, 1933, GS XII, GW XVI, SA IX.
T e n t o o t e v ř e n ý list vznikl v září 1932 j a k o o d p o v ě ď na ote-
v ř e n ý list A l b e r t a Einsteina. — 1931 vyzval Stálý v ý b o r p r o li-
t e r a t u r u a u m ě n í při S p o l e č n o s t i n á r o d ů v Paříži (tedy před-
chůdce dnešní U N E S C O ) některé významné osobnosti světové
v ě d y a umění, mezi nimi A. Einsteina, aby ve v ý m ě n ě dopisů se
z v o l e n ý m i p a r t n e r y vyjádřili svou p o d p o r u myšlence a cílům
S p o l e č n o s t i n á r o d ů . Einstein si vybral za p a r t n e r a F r e u d a ; o b a
j e j i c h d o p i s y vyšly v n ě m e c k é , anglické a f r a n c o u z s k é verzi
v Paříži 1933 (z f r e u d o v s k ý c h edic uvádí Einsteinův dopis v pl-
n é m z n ě n í p o u z e SE, XXII). — Einstein vyšel ve svém d o p i s e
z o t á z k y , z d a „existuje cesta, j a k u c h r á n i t lidi od f a t á l n í h o ne-
b e z p e č í války", a f o r m u l o v a l z á k l a d n í r o z p o r : A d m i n i s t r a t i v n ě
by se d a l a v á l k a vyloučit s n a d n o m e z i n á r o d n í d o h o d o u , v níž
by se v š e c h n y státy z ř e k l y části své suverenity a p ř e n e c h a l y vý-
h r a d n í p r á v o řešit s p o r y n a d n á r o d n í n e s t r a n n é instituci; proti
t o m u však mluví fakt. že většina těch, kteří v á l k o u nejvíc trpí.
se dá v ž d y s t r h n o u t m o c e n s k o u m e n š i n o u k nacionálni nenávi-
sti a k válce, t a k ž e je n u t n o k o n s t a t o v a t , že „v člověku je po-
t ř e b a n e n á v i d ě t a ničit". E i n s t e i n o v a o t á z k a F r e u d o v i j a k o o d -
b o r n í k u p r o psychologii zní: „Existuje m o ž n o s t ovlivnit psy-
chický v ý v o j č l o v ě k a t a k , a b y se stal r e z i s t e n t n ě j š í m vůči psy-
c h ó z á m nenávisti a ničení?" ( T y t o citáty a ú d a j e p ř e b í r á m e
z ediční p o z n á m k y v SA, IX, 272—274.) F r e u d ve své o d p o v ě d i
o p a k u j e a d á l e r o z v í j í své z á v ě r y o m o ž n o s t e c h a mezích p r o -
cesu z k u l t u r n ě n í č l o v ě k a , k n i m ž d o s p ě l už v esejích 20. let,
p ř e d e v š í m v Nespokojenosti v kultuře.

P S Y C H O L O G I E M A S Y A A N A L Ý Z A JÁ
Massenpsvchologie und Ich-Analyse, 1921, GS VI, GW XIII,
S A IX.
Totem a tabu, K uvedení narcis-
E s e j n a v a z u j e p ř e d e v š í m na
mu a Truchlení a melancholie (Trauer und Melancholie, vzn.
1915, uveř. 1917, G W X). T e r m í n u „masa" p o u ž í v á Freud z d e
i j i n d e b e z rozlišení na s k u p i n y o r g a n i z o v a n é ( M c D o u g a l l :
group, viz text. 222) a n e o r g a n i z o v a n é , tedy „davy"
( M c D o u g a l l : crowd. Le B o n : foule)·, na místech, k d e by t o t o ne-
r o z l i š o v á n í m o h l o z a v á d ě t , volí n á š p ř e k l a d v ý r a z „kolektivní
p s y c h o l o g i e " m í s t o „ p s y c h o l o g i e masy". P r á c e j e p ř í z n a č n á p r o
F r e u d o v o p ř e n á š e n í p o z n a t k ů individuální psychologie n a so-
ciální skupiny. V p a s á ž í c h o psychice n a z n a č u j e již koncepci,
k t e r o u o d v a r o k y p o z d ě j i realizoval v Já a Ono.

B U D O U C N O S T JEDNÉ ILUZE
Die Zukunft einer Illusion, 1927, GS XI, GW XIV, SA IX.
E s e j n a v a z u j e na Totem a tabu a Psychologii masy, srov. též
35. přednášku k úvodu do psychoanalýzy. A n a l ý z a n á b o ž e n -

(387)
ství j a k o iluze, p o p ř . kolektivní n e u r ó z y n e s e rysy f r e u d o v s k é -
ho scientismu i t e n d e n c e k o s v í c e n s k y z j e d n o d u š u j í c í m u racio-
nalismu. Později dospěl k d i f e r e n c o v a n ě j š í m u p o h l e d u na ná-
boženství (viz Dovětek k autobiografii, 56, a p o z n . 5, s. 287).

NESPOKOJENOST V KULTUŘE
Das Unbehagen in der Kultur, 1930, GS XII, GW XIV, SA IX.
Esej byl d o k o n č e n v listopadu 1929, k n i h a vyšla již k o n c e m
t é h o ž roku. T e r m í n u „kultura" p o u ž í v á F r e u d z d e i j i n d e v širo-
kém smyslu „civilizace" (viz naši p o z n . 1 k eseji o D o s t o j e v -
ském). P r á c e p ř e d s t a v u j e s h r n u t í c e l o ž i v o t n í c h F r e u d o v ý c h
úvah o p r o t i k l a d u p u d o v é složky č l o v ě k a a kulturních cílů,
a tím t a k é j e h o n e j z á v a ž n ě j š í p ř í s p ě v e k k o t á z k á m vzniku,
p o d s t a t y a m o ž n o s t í kultury.

DOPIS STAROSTOVI MĚSTA PŘÍBORA

Brief an den Burgermeister der Stadt Příbor, 1931, GS XII,
G W XIV.
Dopis p ř e č e t l a A n n a F r e u d o v á 25. 10. 1931 při o d h a l e n í p a -
mětní d e s k y ( a u t o r F r a n t i š e k Juráň) na r o d n é m d o m ě v Příbo-
re. 4. 10. 1969 byl v P ř í b o r e o d h a l e n F r e u d ů v p o m n í k a r c h i t e k -
ta Z d e ň k a M a k o v s k é h o a s o c h a ř e F r a n t i š k a N a v r á t i l a .

P r o č t e n á ř e s hlubším z á j m e m o F r e u d o v o dílo p ř i p o j u j e m e
o b s a h y jednotlivých s v a z k ů Gesammelte Werke a p ř e h l e d čes-
kých a slovenských p ř e k l a d ů , k t e r é vyšly k n i ž n ě a j s o u z a z n a -
menány v generálním katalogu Státní knihovny Č S R v Praze.

I ( 1 8 9 2 - 1899)
Vorwort der Herausgeber.
Ein Fall v o n h y p n o t i s c h e r Heilung, n e b s t B e m e r k u n g e n u b e r
die E n t s t e h u n g hysterischer S y m t p o m e d u r c h d e n „ G e g e n -
willen".
Charcot.
Q u e l q u e s C o n s i d é r a t i o n s p o u r u n e E t u d e C o m p a r a t i v e d e s Pa-
ralysies M o t r i c e s O r g a n i q u e s et Hystériques.
Die A b w e h r - N e u r o p s y c h o s e n . V e r s u c h einer p s y c h o l o g i s c h e n
T h e o r i e d e r a k q u i r i e r t e n Hysterie, vieler P h o b i e n und Z w a n -
g s v o r s t e l l u n g e n und g e w i s s e r h a l l u z i n a t o r i s c h e r P s y c h o s e n .
Studien u b e r H y s t e r i e :
Û b e r d e n psychischen M e c h a n i s m u s h y s t e r i s c h e r P h ä n o m e -
ne.
Frau E m m y v. N., vierzig Jahre, aus Livland.
Miss Lucy R., dreiBig Jahre.
Katharina.
Fräulein Elisabeth v. R.
Z u r P s y c h o t h é r a p i e d e r Hysterie.

(388)
U b e r die B e r e c h t i g u n g , v o n d e r N e u r a s t h e n i e einen bestim-
m t e n S y m p t o m e n k o m p l e x als „ A n g s t n e u r o s e " a b z u t r e n n e n .
O b s e s s i o n s et P h o b i e s . L e u r M e c h a n i s m e Psychique et leur
Etiologie.
Z u r Kritik d e r „ A n g s t n e u r o s e " .
W e i t e r e B e m e r k u n g e n iiber die A b w e h r - N e u r o p s y c h o s e n .
L ' H é r é d i t é e t L'Etiologie d e s N é v r o s e s .
Z u r Ä t i o l o g i e d e r Hysterie.
Die Sexualität in d e r Ä t i o l o g i e d e r N e u r o s e n .
Z u m psychischen Mechanismus der VergeBlichkeit
Ober Deckerinnerungen.

11 — 111 ( 1 9 0 0 - 1 9 0 1 )
Die T r a u m d e u t u n g .
O b e r den T r a u m .

IV ( 1 9 0 4 )
Z u r P s y c h o p a t h o l o g i e d e s AUtagslebens.

V ( 1 9 0 4 - 1905)
Die F r e u d s c h e p s y c h o a n a l y t i s c h e M e t h o d e .
Ober Psychothérapie.
Drei A b h a n d l u n g e n z u r S e x u a l t h e o r i e .
M e i n e A n s i c h t e n u b e r die Rolle d e r Sexualität in d e r Ätiologie
der Neurosen.
Bruchstiick e i n e r H y s t e r i e - A n a l y s e .
Psychische B e h a n d l u n g ( S e e l e n b e h a n d l u n g ) .

VI(1905)
D e r W i t z u n d seine B e z i e h u n g z u m U n b e w u s s t e n .

VII ( 1 9 0 6 - 1 9 0 9 )
T a t b e s t a n d s d i a g n o s t i k und P s y c h o a n a l y s e .
Z u r sexuellen A u f k l ä r u n g d e r K i n d e r .
D e r W a h n u n d die T r ä u m e i n W . J e n s e n s „Gradiva".
Z w a n g s h a n d l u n g e n und R e l i g i o n s u b u n g e n .
Die „kulturelle" S e x u a l m o r a l und die m o d e r n e N e r v o s i t ä t .
O b e r infantile S e x u a l t h e o r i e n .
H y s t e r i s c h e P h a n t a s i e n u n d ihre Beziehung zur Bisexualität.
Charakter und Analerotik.
D e r D i c h t e r und d a s P h a n t a s i e r e n .
Der Familienroman der Neurotiker.
A l l g e m e i n e s iiber d e n hysterischen Anfall.
Analyse der Phobie eines ftinfjährigen Knaben.
B e m e r k u n g e n u b e r e i n e n Fall v o n Z w a n g s n e u r o s e .
V o r w o r t z u „ N e r v o s e A n g s t z u s t ä n d e und ihre B e h a n d l u n g "
v o n Dr. W i l h e l m Stekel.
V o r w o r t zu „ L é l e k e l e m z é s , é r t e k e z é s e k a pszichoanalizis k ô r é -
bol, irta Dr. F e r e n c z i S á n d o r " .

(389)
 VIII ( 1 9 0 9 - 1913)
O b e r Psychoanalyse.
Z u r Einleitung d e r S e l b s t m o r d - D i s k u s s i o n . S c h l u s s w o r t .
Beiträge zur P s y c h o l o g i e des L i e b e s l e b e n s :
I . O b e r einen b e s o n d e r e n T y p u s d e r O b j e k t w a h l beim M a n n e .
II. U b e r die a l l g e m e i n s t e E r n i e d r i g u n g des Liebeslebens.
Die p s y c h o g e n e S e h s t ó r u n g in p s y c h o a n a l y t i s c h e r A u f f a s s u n g .
Die zukiinftigen C h a n c e n d e r p s y c h o a n a l y t i s c h e n T h e r a p i e .
U b e r „wilde" P s y c h o a n a l y s e .
Eine K i n d h e i t s e r i n n e r u n g des L e o n a r d o da Vinci.
O b e r den G e g e n s i n n d e r U r w o r t e .
Brief an Dr. Friedrich S. K.rauss iiber die „ A n t h r o p o p h y t e i a " .
Beispiele des V e r r a t s p a t h o g e n e r P h a n t a s i e n bei N e u r o t i k e r n .
F o r m u l i e r u n g e n iiber die zwei Prinzipien d e s p s y c h i s c h e n G e -
schehens.
Psychoanalytische B e m e r k u n g e n iiber einen a u t o b i o g r a p h i s c h
b e s c h r i e b e n e n Fall v o n P a r a n o i a ( D e m e n t i a p a r a n o i d e s ) .
Ober neurotische Erkrankungstypen.
Zur Einleitung d e r O n a n i e - D i s k u s s i o n . S c h l u s s w o r t .
Die B e d e u t u n g d e r V o k a l f o l g e .
Die H a n d h a b u n g d e r T r a u m d e u t u n g i n d e r P s y c h o a n a l y s e .
„Gross ist die D i a n a d e r Epheser".
Zur Dynamik der Obertragung.
Ratschläge f u r d e n A r z t bei d e r p s y c h o a n a l y t i s c h e n B e h a n d -
lung.
Das Interesse an d e r P s y c h o a n a l y s e .
Zwei Kinderlíigen.
Einige B e m e r k u n g e n iiber d e n Begriff d e s U n b e w u s s t e n in d e r
Psychoanalyse.
Die Disposition z u r Z w a n g s n e u r o s e .
Zur Einleitung d e r B e h a n d l u n g .

IX (1912)
T o t e m und T a b u .

X ( 1 9 1 3 - 1917)
M ä r c h e n s t o f f e in T r ä u m e n .
Ein T r a u m als Beweismittel.
Das Motiv d e r K ä s t c h e n w a h l .
E r f a h r u n g e n und Beispiele aus d e r a n a l y t i s c h e n Praxis.
Zur G e s c h i c h t e d e r p s y c h o a n a l y t i s c h e n B e w e g u n g .
O b e r Fausse R e c o n a i s s a n c e ( „ D é j à r a c o n t é " ) w ä h r e n d d e r psy-
c h o a n a l y t i s c h e n Arbeit.
Erinnern, W i e d e r h o l e n und D u r c h a r b e i t e n .
Z u r Einfiihrung des N a r z i s s m u s .
Der Moses des Michelangelo.
Z u r Psychologie des G y m n a s i a s t e n .

(390)
Triebe und Triebschicksale.
Mitteilung eines der psychoanalytischen Theorie widerspre-
c h e n d e n Falles v o n P a r a n o i a .
Die V e r d r ä n g u n g .
Das Unbewusste.
B e m e r k u n g e n u b e r die Û b e r t r a g u n g s l i e b e .
Z e i t g e m ä s s e s liber K r i e g u n d T o d .
Vergänglichkeit.
Einige C h a r a k t e r t y p e n aus d e r p s y c h o a n a l y t i s c h e n Arbeit.
Eine B e z i e h u n g z w i s c h e n e i n e m S y m b o l und e i n e m S y m p t o m .
M y t h o l o g i s c h e P a r a l l e l e zu einer plastischen Z w a n g s v o r s t e l -
lung.
O b e r T r i e b u m s e t z u n g e n , i n s b e s o n d e r e d e r Analerotik.
Metapsychologische Ergänzung zur Traumlehre.
T r a u e r und M e l a n c h o l i e .
G e l e i t w o r t z u „Die p s y c h o a n a l y t i s c h e M e t h o d e " v o n Dr. O s k a r
Pfister, Zurich.
V o r w o r t z u „Die p s y c h i s c h e n S t ó r u n g e n d e r m ä n n l i c h e n Po-
t e n z " v o n Dr. M a x i m . Steiner.
G e l e i t w o r t zu „ D e r U n r a t in Sitte, Brauch, G l a u b e n und G e -
w o h n h e i t s r e c h t d e r V ó l k e r " v o n J o h n G r e g o r y Bourke.
Brief an F r a u Dr. H e r m i n e v o n H u g - H e l l m u t h .

XI ( 1 9 1 6 - 1 9 1 7 )
V o r l e s u n g e n z u r E i n f u h r u n g in die P s y c h o a n a l y s e .
I. Die F e h l l e i s t u n g e n .
II. D e r T r a u m .
III. A l l g e m e i n e N e u r o s e n l e h r e .

XII ( 1 9 1 7 - 1920)
Eine S c h w i e r i g k e i t d e r P s y c h o a n a l y s e .
Eine K i n d h e i t s e r i n n e r u n g aus „ D i c h t u n g u n d W a h r h e i ť .
A u s d e r G e s c h i c h t e e i n e r infantilen N e u r o s e .
Beiträge zur Psychologie des Liebeslebens:
III. D a s T a b u d e r Virginität.
Wege der psychoanalytischen Therapie.
„Ein K i n d w i r d g e s c h l a g e n " .
Das Unheimliche.
Û b e r die P s y c h o g e n e s e eines Falles v o n weiblicher H o m o s e -
xualität.
G e d a n k e n a s s o z i a t i o n eines v i e r j ä h r i g e n Kindes.
Zur Vorgeschichte der analytischen Technik.
James J. Putnam f.
Victor T a u s k f .
Einleitung zu „Zur P s y c h o a n a l y s e d e r Kriegsneurosen".
V o r r e d e z u „ P r o b l e m e d e r Religionspsychologie" v o n Dr.
T h e o d o r Reik.
P s y c h o a n a l y t i s c h e r V e r l a g u. Preiszuteilungen f u r p s y c h o a n a -
lytische A r b e i t e n .

(391)
 XIII ( 1 9 2 0 - 1924)
Jenseits des Lustprinzips.
M a s s e n p s y c h o l o g i e und Ich-Analyse.
T r a u m und T e l e p a t h i e .
O b e r einige n e u r o t i s c h e M e c h a n i s m e n bei Eifersucht, P a r a -
noia und H o m o s e x u a l i t ä t .
„Psychoanalyse" u n d „Libidotheorie".
D a s Ich und das Es.
Die infantile G e n i t a l o r g a n i s a t i o n .
B e m e r k u n g e n zur T h e o r i e u n d Praxis d e r T r a u m d e u t u n g .
Eine T e u f e l s n e u r o s e im s i e b z e h n t e n J a h r h u n d e r t .
Josef P o p p e r - L y n k e u s und die T h e o r i e d e s T r a u m e s .
D e r Realitätsverlust bei N e u r o s e und Psychose.
Das ô k o n o m i s c h e P r o b l e m des M a s o c h i s m u s .
N e u r o s e und Psychose.
Der Untergang des Ôdipuskomplexes.
Kurzer Abriss der Psychoanalyse.
N a c h s c h r i f t zur A n a l y s e des kleinen H a n s .
Dr. A n t o n v. F r e u n d .
P r e f a c e to A d d r e s s e s on P s y c h o - A n a l y s i s by J. J. P u t n a m .
G e l e i t w o r t zu J. V a r e n d o n c k : O b e r d a s v o r b e w u s s t e
phantasierende Denken.
V o r w o r t zu M a x Eitingon: Bericht iiber die Berliner p s y c h o a -
nalytische Poliklinik.
Brief an Luis L o p e z - B a l l e s t e r o s y de T o r r e s .
Dr. Ferenczi S a n d o r ( Z u m 50. G e b u r t s t a g ) .
Zuschrift an die Zeitschrift, Le Disque Vert.

XIV ( 1 9 2 5 - 1931)
N o t i z iiber d e n „ W u n d e r b l o c k " .
Die Verneinung.
Einige psychische F o l g e n des a n a t o m i s c h e n G e s c h l e c h t s u n t e r -
schieds.
Selbstdarstellung.
Die W i d e r s t ä n d e g e g e n die P s y c h o a n a l y s e .
H e m m u n g , S y m p t o m und Angst.
Die F r a g e d e r Laienanalyse.
Psycho-Analysis.
Fetischismus.
N a c h t r a g z u r A r b e i t iiber d e n M o s e s d e s M i c h e l a n g e l o .
Die Z u k u n f t einer Illusion.
Der Humor.
Ein religióses Erlebnis.
D o s t o j e w s k i u n d die V a t e r t ô t u n g .
D a s U n b e h a g e n in d e r Kultur.
O b e r libidinôse T y p e n .
O b e r die weibliche Sexualität.
D a s F a k u l t ä t s g u t a c h t e n im P r o z e s s H a l s m a n n .

(392)
G o e t h e - P r e i s 1930 — Brief an Dr. A l f o n s Paquet. A n s p r a c h e
im Frankfurter Goethe-Haus.
An Romain Rolland.
E r n e s t J o n e s z u m . 50. G e b u r t s t a g .
Brief an d e n H e r a u s g e b e r d e r „Judischen P r e s s z e n t r a l e Zu-
rich".
T o t h e O p e n i n g o f t h e H e b r e w University.
Brief an M a x i m L e r o y iiber e i n e n T r a u m d e s Cartesius.
Brief an d e n B i i r g e r m e i s t e r d e r S t a d t Pribor.
Josef B r e u e r "f-
Karl A b r a h a m f .
G e l e i t w o r t z u „ V e r w a h r l o s t e J u g e n d " v o n A u g u s t Aichhorn.
B e m e r k u n g zu E. P i c k w o r t h F a r r o w ' s „Eine Kindheitserinne-
r u n g aus d e m 6. L e b e n s m o n a t " .
V o r r e d e z u r h e b r ä i s c h e n A u s g a b e v o n „ T o t e m und Tabu".
G e l e i t w o r t zu „Medical Review of Reviews", Vol. X X X V I ,
1930.
V o r w o r t zu „Zehn J a h r e Berliner P s y c h o a n a l y t i s c h e s Institut".
G e l e i t w o r t zu „Elementi di Psicanalisi" v o n E d o a r d o Weiss.

XV (1932)
N e u e F o l g e d e r V o r l e s u n g e n z u r Einfiihrung in die P s y c h o a n a -
lyse.

XVI ( 1 9 3 2 - 1939)
Z u r G e w i n n u n g d e s Feuers.
Warum Krieg?
Nachschrift zur Selbstdarstellung.
Die Feinheit e i n e r F e h l h a n d l u n g .
K o n s t r u k t i o n e n in d e r Analyse.
Die e n d l i c h e u n d die u n e n d l i c h e A n a l y s e .
D e r M a n n M o s e s u n d die m o n o t h e i s t i s c h e Religion.
T h o m a s M a n n z u m 60. G e b u r t s t a g .
Brief an R o m a i n R o l l a n d (Eine E r i n n e r u n g s s t ô r u n g auf der
Akropolis).
M e i n e B e r i i h r u n g m i r Josef P o p p e r - L y n k e u s .
S a n d o r F e r e n c z i •)·.
Lou Andreas-Salomé f.
G e l e i t w o r t zu „ A l l g e m e i n e N e u r o s e n l e h r e auf psychoanalyti-
scher Grundlage" von H e r r m a n n Nunberg.
V o r r e d e z u r h e b r ä i s c h e n A u s g a b e d e r „Vorlesungen zur
Einfiihrung in die P s y c h o a n a l y s e " .
V o r w o r t z u „ E d g a r Poe, É t u d e p s y c h a n a l y t i q u e " p a r M a r i e Bo-
naparte.

(393)
 XVII ( S P I S Y Z P O Z Ů S T A L O S T I : 1 8 9 2 - 1939)
Brief an Josef Breuer.
Z u r T h e o r i e des hysterischen Anfalles. ( G e m e i n s a m mit Josef
Breuer).
Notiz „III".
Eine erfůllte T r a u m a h n u n g .
Psychoanalyse und T e l e p a t h i e .
Das Medusenhaupt.
A n s p r a c h e an die Mitglieder des V e r e i n s B'nai B'rith (1926).
Die I c h s p a l t u n g im A b w e h r v o r g a n g .
Abriss d e r P s y c h o a n a l y s e .
S o m e E l e m e n t a r y L e s s o n s in Psycho-Analysis.
Ergebnisse, Ideen, P r o b l e m e .

XVIII
Rejstřík s v a z k ů I - X V I I

(394)
 PŘEKLADY DO ČEŠTINY
A SLOVENŠTINY

Tři úvahy o sexuální teorii, 1926, přel. Václav Srdce.

Budoucnost j e d n é iluze, 1929, přel. Harry Schûtz a František
Navrátil.
Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, 1933, přel. Ladislav
Kratochvíl.
O sobě i psychoanalyse, 1936, přel. O t a Friedmann.
Díla, I —IV, 1 9 3 6 - 3 8 :
I. Ú v o d do psychoanalysy, 1936 (2. vyd. 1945), přel. O t a
Friedmann.
II. Psychoanalytické chorobopisy, 1936, přel. O t a Friedmann.
III. Výklad snů, 1937, přel. O t a Friedmann, revizi provedl Jan
Pachta.
IV. P s y c h o p a t h o l o g i e všedního dne, 1938, přel. Ota Fried-
mann.
Studie o hysterii, 1947, přel. J. Budínský, B. Dosužkov, M. Ha-
velková, K. Kopřiva, O. Kučera. E. Wiškovský.
T o t e m a tabu, 1966, přel. T e o d o r Munz (slovensky).
V y b r a n é spisy, I — III, 1 9 6 9 - 7 1 :
I (1969).
Přednášky k úvodu do psychoanalysy, přel. Jiří Pechar.
II (1969).
Studie o hysterii, přel. B o h o d a r Dosužkov, O t a k a r Kučera,
Karel Kopřiva, Jiří Pechar.
III (1971).
Tři p o j e d n á n í k teorii sexuality, přel. O. Kučera a J. Vácha.
C h a r a k t e r a anální erotika, přel. J. Vácha.
Příspěvky k psychologii milostného života, I —II, přel. J. Vá-
cha.
K uvedení narcismu, přel. J. Vácha.
T a b u virginity, přel. J. Vácha.
„Je bito dítě", přel. J. Vácha.
O psychogenezi j e d n o h o případu ženské homosexuality,
přel. J. Vácha.
Dětská genitální organisace, přel. J. Vácha.
Ekonomický p r o b l é m masochismu, přel. J. Vácha.
N ě k t e r é psychické následky a n a t o m i c k é h o rozdílu mezi po-
hlavími, přel. J. Vácha.

(395)
Fetišismus, přel. J. Vácha.
O libidinosních typech, přel. J. Vácha.
O ženské sexualite, přel. J. Vácha.
Několik charakterových typů z psychoanalytické práce, přel.
J. Pechar.
O několika neurotických mechanismech při žárlivosti, para-
noie a homosexualitě, přel. L. Hošek.
Neurosa a psychosa, přel. L. Hošek.
Ztráta reality u neurosy a psychosy, přel. L Hošek.
Popření, přel. J. Pechar.
Truchlení a melancholie, přel. J. Pechar.
P o z n á m k a o „zázračném zápisníku", přel. J. Pechar.
Využití výkladu snů v psychoanalyse, přel. J. Pechar.
K úvodní fázi léčby, přel. J. Pechar.
Vybavování vzpomínek, o p a k o v á n í a p r o p r a c o v á v á n í , přel.
J. Pechar.
Konstrukce v psychoanalyse, přel. J. Pechar.
Konečná a n e k o n e č n á analysa, přel. J. Pechar.

(396)
 PROČ PRÁVĚ
FREUD?

Nechci vyvolávat přesvědčení

— chci d á v a t podněty a
otřásat předsudky.
(Šestnáctá přednáška k úvodu
do psychoanalýzy)

„Proč právě Kafka?" zeptala se na schůzi fakultního

výboru ČSM v roce 1959 mladá asistentka, když četla
seznam témat, která jsme si vybrali pro začínající
studentský vědecký kroužek. — „A proč právě Kafka
ne?" odpověděli jsme ne právě nejbystřeji, z přetlaku
toho, co zůstávalo za bezmocnou odpovědí nevyslove-
no, proti tomu, co zůstávalo hrozivě nevysloveno za
otázkou. To nevyslovené za otázkou byla starost a moc
vychovatele, který nás chce varovat před oblastmi, kte-
ré on rozpoznal a označkoval za nebezpečné a škodli-
vé, na rozdíl od jiných, z nichž jsme přece mohli plnými
doušky čerpat dobro a štěstí. To nevyslovené za odpo-
vědí byl instinktivní nárok probouzejících se mozků
poznávat na svou pěst a na své riziko, co je jedlé a co
jedovaté, které končiny světa a kultury jsou pro nás
schůdné a které ne. Nevěděli jsme, kam chceme, ale vě-
děli jsme, že ty zóny, které nám jako oplocené dětské
hřiště (bylo nám dvacet) určili starostliví vychovatelé,
nejsou celý svět, a zkoušeli jsme, zda (například) Kafka
nám může zprostředkovat poznání věcí za tím plotem,
který nás, dorost pracující inteligence, tehdy měl chránit
nejen před Kafkou, ale i před „pavědami" jako kyberne-
tika, mendelovská genetika a — samozřejmě — psycho-
analýza. Budiž řečeno, že ta mladá asistentka nám ten-
krát Kafku „pustila", sama se pak rychle vyvíjela a zača-
la zaměňovat tabulky s nápisem „Nebezpečí úrazu!" za
„Prověřeno, min nět!". Přišla však doba, kdy jiní ty její
strhané tabulky posbírali a zase rozvěsili, někdy na táž
místa, jako ona za našich mladých let, a dotyčná asi-
stentka musela z fakulty odejít.
Proč právě tato osobní vzpomínka na úvod věcného
přehledu Freudových teorií? Protože souvisí s tématem
— s osudy i obsahem Freudova díla.

(397)
 Freud měl totiž s podobnými tabulkami a otázkami
bohaté zkušenosti. „Proč právě sex?" ptali se ho neustá-
le. „Proč se babrat právě ve věcech, které generace kul-
turních lidí označily jako nechutné, obscénní, nekulturní
a opatřily nápisem TA BUT Na rozdíl od studentů z ro-
ku 1959, kteří se nezmohli na víc než rétorickou repliku,
byl nicméně Freud v roce 1900, kdy — symbolicky na
prahu 20. století — zahájil svým Výkladem snů tažení
proti oněm varovným tabulkám a nápisům, již zralým
mužem s klinickou a vědeckou erudicí v neurologii
a psychiatrii a na četná proč měl připravena svá proto.
Věděl především, že pomyslný plot „kulturní morál-
ky" je hodně děravý a že děrami v něm se do vykřiče-
ných končin potají plíží nejeden veřejný obránce mrav-
nosti a čistoty. To ovšem věděli všichni, ale on (a menši-
na stejně smýšlejících —Arthur Schnitzler, Frank We-
dekind, Karl Kraus a jiní) měl odvahu říci to veřejně
a nazvat stávající morálku pokrytectvím, jako vědec
však dospěl i k něčemu, co tehdy ještě nevěděli ani lidé
stejného mravního smýšlení: k poznání, že ona hranice
je prostupná z obou stran, totiž že tabuizované oblasti
neustále působí na zónu kulturnosti a že je pro kulturu
samu nejvýš škodlivé nesnažit se proniknout ty temné
končiny rozumem, tedy vzdávat se možnosti kontroly
nad nimi.
Freud byl ovšem v prvé řadě lékař, nikoli moralista
a jeho cesta k obecným závěrům byla podložena kon-
krétními poznatky z léčení duševních poruch. Touto
cestou — jejíž jednotlivé fáze popisuje ve své autobio-
grafii — dospěl k názorům na lidskou psychiku a člově-
ka vůbec, jež měly ve své době doslova převratný úči-
nek. On sám si byl dosahu svých výzkumů vědom. V zá-
věru 18. přednášky k úvodu do psychoanalýzy (1917)
říká, že „naivní sebeláska lidstva musela v průběhu věků
snést dvě velké urážky". První byl Koperníkův objev, že
„naše Země není středem Kosmu, nýbrž nepatrnou čá-
sticí světového systému, jehož velikost je nepředstavi-
telná". Druhou byly objevy Darwinovy, jež zrušily
„údajné privilegované postavení člověka mezi tvor-
stvem, odhalily jeho původ z živočišné říše a nevyhladi-
telnost jeho animální přirozenosti". Třetí a „největší
urážku" však lidskému velikášství způsobilo a působí
psychoanalytické bádání, které „chce lidskému Já doká-

(398)
zat, že není pánem ani ve vlastním domě a je odkázáno
na sporé zprávy o tom, co se nevědomě děje v jeho du-
ševním životě".
Srovnání s Koperníkem a Darwinem můžeme pova-
žovat za přehnané, musíme však vzít na vědomí, že ne-
zůstalo jen míněním samotného Freuda 1 a že není málo
těch (nejen z řad přívrženců psychoanalýzy), kdo roz-
hodující duchovní impulsy, z nichž čerpá 20. století, spo-
jují s trojicí jmen Marx — Freud — Einstein. Víme, že
taková tvrzení mají jen relativní hodnotu, ale když nic
jiného, tedy alespoň naznačují, že ignorovat Freuda
a vše, co s ním souvisí, je stejně marné a možná pro nás
i škodlivé jako někdejší pokusy „vyřídit" kybernetiku
a genetiku tím, že je označíme za pavědy. Paušální při-
takání je ovšem stejně neplodné jako paušální odmítnu-
tí. Smysl pro nás může mít pouze věcné, kritické zváže-
ní toho, co Freud vykonal, a hledání odpovědi na otáz-
ku, proč vyvolával tak prudké reakce kladné i záporné.
K tomu však potřebujeme jeho texty.
Tento výbor nechce a nemůže být východiskem hod-
nocení celého Freudova zjevu (a už vůbec ne psycho-
analýzy): přináší ukázky pouze jedné linie jeho díla.
práce, které přesahují terapeutický a v užším smyslu
psychoanalytický směr jeho působení a dotýkají se
obecné antropologie a kultury. Na možnou výtku psy-
choanalytiků, že tím pomíjíme jádro jeho díla, lze odpo-
vědět odkazem na to, že Freud sám nepovažoval tato
témata za nikterak okrajová a byl si vědom, že jeho ob-
jevy vždy přesahovaly do duchovědné oblasti. 2 Jsou
však především objektivní důvody, proč se vracíme prá-
vě k této části jeho díla. a to zhruba trojího druhu:
Vede nás k tomu předně historický zájem o jeho do-
bu. Freud byl s duchovní atmosférou přelomu století
spjat víc, než si sám myslel. Na jedné straně proti sou-
dobému vědění a vědomí kriticky vystupoval, ale na
1
Srov. M. M. Bachtin —V. N. Vološinov, Marxismus, freudizmus, filo-
zofia jazyka, Bratislava 1986, 34: „Každý, kdo chce hlouběji pochopit
duchovní tvář současné Evropy, nemůže psychoanalýzu obejít; stala se
nejvýš charakteristickým, neodmyslitelným rysem současnosti" (psáno
1927). — Ernst Gombrich připisuje Freudovu Výkladu snů stejně prů-
kopnickou hodnotu jako Galileovým Rozpravám a Darwinově O půvo-
du druhů; viz Verbal Wit as a Paradigm of Art. The Aesthetic Theories
of Sigmund Freud, (pův. přednáška ve Vídni 1981) in: E. H. Gombrich,
Tributes. Interpreters of our cultural Tradition, Oxford 1984, 93.
- Dovětek 1935 k O sobě a psychoanalýze, 56.

(399)
druhé strane je i reprezentoval: frekvence a hierarchie
dobových problémů, myšlenkových a zážitkových to-
poi, s nimiž se vyrovnávali všichni jeho tvůrčí současní-
ci včetně těch, kteří s psychoanalýzou neměli nic spo-
lečného, problém sexuality, morálky, emancipace žen,
zrelativnění individuality, zdraví a nemoci, obecný zá-
jem o psychologii, pocit „kolektivní neurózy" atd. — ce-
lý ten problémový rejstřík, z něhož tehdy žila literatura,
duchověda i publicistika, se najde v jeho díle v takové
úplnosti jako málokde jinde. Dnes je zřejmé, že Freud
nebyl jen pokračovatelem Darwina, Charcota a Breue-
ra, ale i pokračovatelem a souputníkem Ibsena, Dosto-
jevského, Čechova, Schnitzlera, Wedekinda, Karla
Krause, Musila a mnoha dalších. Bez poznání jeho pří-
nosu k řešení dobových témat nemůžeme mít úplnou
a nezkreslenou představu o době samé.
Za druhé pak výsledky Freudova bádání nemají pou-
ze relativně historickou hodnotu, nejsou pouze sympto-
my své doby, ale některé z nich byly dále rozvíjeny
v duchovědě i literatuře a působí v nich dodnes, byť vět-
šinou v podobě hodně pozměněné.
V neposlední řadě je náš zájem o dílo motivován zá-
jmem o osobnost jeho tvůrce. Freud, jako všichni, které
označujeme za „veliké", přerostl rámec svého oboru
a fascinuje dodnes ty, kteří mu na slovo věří, i ty, kteří
jsou k jeho teoriím skeptičtí nebo je šmahem odmítají.
Které vlastnosti na něm upoutají i laika? — Vědecký
zápal podmíněný zásadní, byť produktivně pochybující
vírou v rozum, energie amundsenovského objevitele,
který dokáže dojít i tam, kde přece podle tzv. zdravého
rozumu „nic není", humanistický etos badatele z rodu
Pasteura, Kocha, Einsteina a Schweitzera, tedy repre-
zentantů oné epochy, v níž vědu nedělali anonymní vě-
dečtí pracovníci, ale vědci — velké individuality, které
dodnes slouží jako vzory nebo měřítka obecné lidské
hodnoty. Ernst Gombrich došel po půlstoletí freudov-
ských studií ke konstatování: „Čím víc se zabýváme ži-
votním dílem Sigmunda Freuda, tím víc na nás působí
jeho osobnost, jeho lidská důstojnost." 3

3
E. H. Gombrich, Tributes, 114.

(400)
 Od pudů ke kultuře

Freudovy obecné názory na člověka a kulturu vyrů-

staly bezprostředně z jeho osobitého pojetí psychiky,
a vytrhneme-li je z této souvislosti, nevyhneme se zkre-
slením a nedorozuměním. Jeho pojetí struktury a funkcí
psychického aparátu sice navazovalo na jednotlivé po-
znatky dřívější filozofie, psychologie a psychiatrie (A.
Schopenhauer, G. Th. Fechner, E. v. Hartmann, Th.
Lipps aj.), ale jako celek představovalo zcela nový sy-
stém.
Psychický aparát si Freud představuje v podstatě ja-
ko mechanismus, který disponuje jistým kvantem ener-
gie a jehož pochody podléhají zákonu ekonomické pro-
tihry sil (akce a reakce); porušení silové rovnováhy (na-
hromadění energie, zbrzdění jejího pohybu atd.) má
traumatické účinky. V „topickém" popisu tohoto mecha-
nismu rozeznává jednotlivé „instance" či „systémy" (ne-
vědomí a předvědomí-vědomí, později Ono — Já —
Nadjá), mezi nimiž existují složité interakce. Psychika
tedy není soubor statických „vlastností", ale dynamic-
kých, či přímo konfliktních vztahů. Zásadním teoretic-
kým krokem Freudovým bylo, že do pojmu psychiky
zahrnul i nevědomí. Pojem nevědomí nebyl jeho obje-
vem,4 ale Freud jej naplnil novým obsahem a přisoudil
mu mimořádně závažné funkce v psychickém dění.
V nevědomí je totiž energetické jádro psychiky, libido,
jako soubor sexuálních pudů, usilujících o dosažení
slasti na jistém objektu. Podstatné je, že nevědomí je ja-
ko takové empiricky neuchopitelné, je poznatelné pou-
ze ze svých účinků ve vědomí a jednání člověka (z
chybných úkonů, symptomů, neuróz). Zde se ovšem
projevuje v „deformované" (nebo transformované) po-
době, z níž je můžeme zpětně rekonstruovat, dešifrovat.
Zjednodušující výklady psychoanalýzy vidí v nevědomí
jakousi démonickou nebo animální sílu, která jedno-
stranně ovládá vědomí; Freud naproti tomu chápe
vztah nevědomí a vědomí důsledně jako vzájemné
ovlivňování. Fakt, že se nevědomím zabýval mnohem
víc, vyplývá z toho, že musel jeho uznání prosazovat.

4
Freud znal např. práci E. v. Hartmanna Philosophie des Unbewus-
sten, 1869, již cituje ve Výkladu snů (kap. IV a VII A, GW II—III, 139
a 533).

(401)
 Na dualistickém schématu stojí i Freudova teorie pu-
dů, především sexuálních. Pudy podle něho fungují
v rámci protihry principu slasti a principu reality: první
reprezentuje usilování pudu o dosažení slasti (což
z energetického hlediska znamená zrušení napětí), třeba
až za cenu sebezničení, druhý chrání jedince před zniče-
ním nebo sebezničením (sebezáchovné pudy, ale i pud
hladu aj.). Zjednodušeně řečeno, první princip předsta-
vuje energii, druhý její regulaci. Na tom rozpracoval
Freud celý mechanismus prosazování pudů a regulace.
Pudová přání jsou jistými cenzurními instancemi vytěs-
ňována (ne však likvidována), přičemž přemíra vytěs-
nění může vést k traumatům a poruchám. Pro vznik
kultury je zvlášť důležitý akt sublimace, tj. převedení se-
xuálního pudu z jeho původního cíle na činnost pro
společnost přijatelnou, třeba v umělecké a intelektuální
tvorbě.
Pojetí sexuality, jímž Freud pobouřil soudobou veřej-
nost i odborné kruhy, prodělalo v jeho myšlení složitý
vývoj (vlastně nikdy nepodal uspokojivou definici sexu-
ality). Nové na něm byly hlavně dvě teze: za prvé sexu-
ální pud není u člověka vždy vázán na pud rozmnožo-
vání (sleduje primárně ukojení, získání slasti) a na
oblast genitální a za druhé, což vyplývá z předchozího,
nevzniká teprve s pohlavní dospělostí, nýbrž je v růz-
ných podobách přítomen v člověku od narození. Právě
realizace dětské sexuality, tj. nevědomé snahy o dosaže-
ní sexuálního objektu (prvním je mateřský prs), a způ-
soby, jakými je regulována, jsou podle Freuda rozhodu-
jící pro pozdější vývoj osobnosti. Z této teze odvozoval
dalekosáhlé důsledky (spojené s oidipovským a kastrač-
ním komplexem atd.) pro psychologii jedince i společ-
nosti (např. v Totem a tabu aplikoval schéma oidipov-
ského komplexu na fylogenetický vývoj člověka).
V průběhu let se Freudovo pojetí sexuality jednak
rozšiřovalo a blížilo se představě obecné „životní ener-
gie",5 jednak Freud postupně připouštěl, že řada projevů
psychiky, jež dřív interpretoval jako sexuální, je i jiného
původu. V eseji Za hranicemi principu slasti (jehož
hlavní závěry pak shrnul ve 4. kapitole Já a Ono) dospí-

3
A č se vždy bránil „desexualizování" libida, k němuž dospěl např.
C. G. Jung; viz začátek 26. přednášky k úvodu do psychoanalýzy.

(402)
vá ke konstatování, že sexuální pud je pouze částí (totiž
„částí na objekt vztaženou") pudu života, kterému dává
jméno Eros a který nyní činí jedním pólem nové, obec-
nější opozice pud života — pud smrti.6 Postulování pu-
du smrti (s nímž nesouhlasili ani nejvěrnější freudiáni)
je výsledkem složitého řetězce konjektur a hypotéz.
Freud tu vyšel z biologické teze, že každý organismus
se reflexívně brání vnějším podrážděním. Podráždění
na jedné straně způsobuje vývoj všeho organického od
nejnižších forem až po kulturu (za tím ovšem stojí dar-
winistický princip mutace, ale ten nebyl určen pro tento
kontext), ale na druhé straně se organismus (i psychika,
jmenovitě jáské pudy) přirozeně snaží o „znovunastole-
ní původního stavu, který opustil vlivem podráždění,
a to stejnými cestami, jakými ho opustil" (jde o tzv. nut-
kavé opakování). 7 A protože původním stavem organic-
kého je anorganické, je konečným „cílem" řetězce živo-
ta návrat k anorganickému, tedy smrt, chápaná zde jako
schopenhauerovská nirvána, konečný stav klidu. Proti
této regresivní tendenci působí jádro erotu, sexuální
pud ve své původní rozmnožovací funkci, tj. jako spojo-
vání buněk k stále složitějším organismům, a jedině je-
mu vděčíme za „vnitřní tendenci k .pokroku' a rozvoji
k vyšším formám" — včetně formy nejvyšší, kultury (že
při tomto elementárně materialistickém plynulém napo-
jení kultury na organický vývoj přehlíží Freud rozhodu-
jící moment, totiž kulturu jako sebereflexi života, je
zřejmé). Eros ovšem není přímo zdrojem, ale jen popu-
dem vzniku kultury: sexuální pud usilující svou „bezhla-
vou" energií o získání slasti vyvolává jako reakci per-
manentní vytěsňování, popř. sublimaci, a teprve ta je
vlastním kulturotvorným mechanismem.
Derivátem, popř. „hlavním reprezentantem" pudu
smrti je agresivita čili pud destrukční. Agresivity se
Freud dotýkal již v dřívějších pracích, 8 ale jako samo-
statný pud ji uznal až v eseji Za hranicemi principu
slasti; v pozdějších esejích ze 20. let používá pojmy
6
Jenseils des Lustprinzips, pozn. na konci kap. VI, GW XIII, 66.
7
Tamtéž, kap. V. Srov. níže, pasáž o „návratu vytěsněného", s. 419.
8
Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie, 1905, GW V, 57, pasáž o sa-
dismu a masochismu. Též Analyse der Phobie eines fiinfjährigen Kna-
ben („Der kleine Hans"), 1909, GW VII, 371, kde ke studii A. Adlera Der
Agressionstrieb im Leben und in der Neurose, 1908, poznamenává, že se
nemůže odhodlat uznat agresivitu jako samostatný pud.

(403)
agresivita nebo destrukce víceméně jako synonyma pro
pud smrti v protikladu k pudu života. Pud smrti je ostat-
ně, jak Freud sám přiznával, čirá spekulace a jako tako-
vý si zaslouží pozornost spíš jen jako doklad jeho am-
bivalentního zdůvodnění kultury. Existenci agresivity
u zvířete i člověka naproti tomu potvrdila a rozpraco-
vala nezávisle na Freudovi pozdější etologie, zejména
Konrád Lorenz, který ve své pozoruhodné knize Tak-
zvané zlo dodatečně porovnává své výzkumy s Freudo-
vými hypotézami a konstatuje, že agresivita je „instinkt
jako každý druhý a za přirozených podmínek slouží ja-
ko ostatní instinkty k zachování života a druhu"; 9 ne-
bezpečná je jen ve svých disfunkčních projevech, kte-
ré se pohříchu často objevují u člověka — ve válkách
i jinde.
Není náhodou, že své antropologické „spekulace"
(jak je sám nazýval) začal Freud psát uprostřed války,
totiž ze zklamání nad selháním proklamované kultur-
nosti a humanity západní civilizace.10 Byl přírodovědec,
alespoň původem, a odmítal idealistický předpoklad, že
člověk je svou podstatou dobrý a jen vnější okolnosti
nebo vnitřní poruchy mu brání být vždy takový. Chce-
me-li pochopit jeho pojetí pudovosti v člověku, nesmí-
me do jeho pojmů ukvapeně vkládat hodnotící příznaky
dobrého a zlého; jeho protiklady vědomí a nevědomí,
popř. Eros — Thanatos, nejsou primárně protikladem
dobra a zla, nýbrž opozičními projevy biologického
procesu, a kulturnost se odvozuje z obou, totiž z jejich
soupeření. Zlo nevyplývá ze samotných pudů, ale z po-
rušení rovnováhy mezi pudem a jeho regulací. Cestu
k dobru, čímž míní kulturní fázi člověka (teprve tento
stupeň má u něho hodnotový příznak, nikoli jednotlivé
složky osobnosti), si představuje jako těžký zápas
o zvládání přírodních dispozic, popř. jako „kulturní prá-
ci". Tím mínil hlavně úsilí individua o sebepochopení
a sebedisciplínu, nevěřil ve změnu lidského založení
v důsledku změny institucí nebo sociálního řádu. Právě
pro skepsi vůči humanizujícímu vlivu společenského řá-
du na jedince byl Freud ostře kritizován mj. i ze strany
marxismu, který proti němu argumentuje obrazem změ-

9
K. Lorenz, Das sogenannte Bose. Zur Naturgeschichte der Agression,
1963, cit dtv, MUnchen 1987, 8.
10
Viz závěr 9. přednášky.

(404)
něné společnosti: „Likvidace soukromého vlastnictví
spjatého s formami vykořisťování povede podle marxis-
tické teorie k vytvoření nových mezilidských vztahů ko-
munistické společnosti, k formám kolektivistického sou-
žití, jejichž základem bude spolupráce, vzájemná pod-
pora a pomoc, rozvíjení osobnosti ku prospěchu všech
(...) Budou-li odstraněny sociální podmínky toho, aby
pudové stránky člověka, zvláště agresivita, se projevo-
valy v širším měřítku, zůstanou nespoutány nebo málo
přetvořeny společenskou kulturou jen u patologických
jedinců." 11 Tento názor stojí na předpokladu, že agresi-
vita je jev pouze reaktivní, tj. vzniká pouze jako reakce
na vnější podnět a s ním i zaniká. Moderní etologie na-
opak předpokládá, že agresivita (i u člověka) je také in-
stinktem spontánním, existujícím v jedinci i druhu nezá-
visle na vnějším podnětu. Připustit jisté dispozice
k agresivitě i u člověka neznamená podléhat „vulgární-
mu biologismu". 12 Víme například, že po čtyřiceti letech
socialistického zřízení a výchovy u nás vyvstává potře-
ba točit filmy a televizní seriály o nemotivovaném násilí
v učňovských internátech a na vojně nebo že projevy
masové brutality a vandalství na fotbalových stadio-
nech se zabývají soudy nejen v buržoázni Anglii a Bel-
gii, ale i u nás. Nejde tu tedy o excesy patologických
jedinců, ale o složité psychosociální jevy, k jejichž vy-
světlení a vymýcení nestačí obecný poukaz na sociální
podmíněnost (nezaměstnanost, necenzurované šíření
krváků a hororů v západních médiích apod.), ale je nut-
no vzít v úvahu i faktory psychologické, jisté složky
osobnosti, možná právě ty, na které jako jeden
z prvních upozorňoval Freud. 13
Freudovy závěry o možnostech „kulturní práce", tedy
zvládnutí pudové energie, zní někdy dost pesimisticky.14
Nelze mu ovšem vyčítat, že líčí člověka jako bytost
pouze pudovou, agresivní, že se s tímto faktem smiřuje,

11
Jan Beránek, Marxismus a psychoanalýza, Praha 1980, 53.
12
Srov. sborník Kritik der Psychoanalyse und biologischer Konzeptio-
nen, ed. Walter Friedrich, Berlin (DDR), 1977, zvi. stať W. Hollitschera.
13
K. Lorenz (cit. d., 55) připisuje Freudovi primát v určení agresivity
jako samostatného pudu, i když pozdější etologie dospěla k podobným
závěrům jinou cestou.
14
Jiří Cvekl (Sigmund Freud, Praha 1965, 149) nachází smířlivější for-
mulaci: „ani optimistický, ani výrazně pesimistický".

(405)
a tím takříkajíc nahrává antihumanistickým ideologiím,
dokonce i ideologii války. 15 Na tyto nebo podobné výt-
ky odpověděl již v závěru 9. přednášky k úvodu do psy-
choanalýzy: „Není naším úmyslem popírat ušlechtilá
hnutí lidské povahy, ani jsme nikdy neučinili nic, co by
snižovalo jejich hodnotu. Naopak; neukazuji vám je-
nom ona cenzurovaná zlá přání, ale také cenzuru, která
je potlačuje a k nepoznání mění. U toho, co je v lidské
povaze zlé, prodléváme s větším důrazem jen proto, že
to druzí popírají, a tím se ovšem lidský duševní život
nestává lepším, ale zato nesrozumitelnějším." Freud ne-
byl moralista — vlastně byl, ale v hlubších vrstvách své
bytosti —, a navenek, ve svých spisech, se vždy stylizo-
val jako vědec a terapeut; předpokladem terapie je dia-
gnóza (diagnóza nemůže být ani optimistická, ani pesi-
mistická, ale jen přesná nebo nepřesná) a o tu mu šlo
i v jeho obecných úvahách o člověku. Na tomto místě si
uvědomujeme, jak problematické je běžné značkování
jistých koncepcí na optimistické a pesimistické, totiž
v tom smyslu, že humanista musí být optimistický, a pe-
simismus že je nepřítelem humanismu a kultury vůbec.
Pravda je spíš ta, že nepřítelem humanismu a kultury je
zlovůle a blbost. Pesimismus je pouze jistý mentální
sklon, snad i defekt, ale nevypovídá nic o hodnotě po-
znatků a myšlenek dané koncepce. A není pochyb, že
z poznatků a myšlenek, které vedly třeba Schopenhaue-
ra nebo Freuda k pesimistickým závěrům, lze získat víc
vědění o člověku než z nadšených, ale prázdných pro-
klamací leckterého optimisty. Freudova diagnostická
skepse i pesimismus prognóz míří proti přeceňování vli-
vu rozumových argumentů na jednání lidí, proti verbali-
zované a ritualizované kultuře, ale nezpochybňuje mo-
rálku, kulturu a racionalismus jako takové. Konstatuje
slabost intelektu, ale hned dodává, že je „něco zvláštní-
ho v té slabosti; hlas intelektu je tichý, ale nikdy neuml-
ká. dokud si nezjednal sluchu" (Budoucnost jedné iluze,
312). A někdy, výjimečně a jen v „překladu" do psycho-

15
J. Beránek (cit d., 52): „Freudovská koncepce agrese jako věčného
základního pudu, na jehož podstatě nelze nic změnit, se stala i východis-
kem ideologie války [ . . . ] Tím se Freudův výklad společenských jevů
objektivně stal spojencem nejreakčnější buržoázni fašistické ideologie,
ospravedlňování imperialistických válečných zločinů, rasových před-
sudků a útisku."

(406)
nalytických termínu, nechá promluvit i toho skrytého
moralistu v sobě: „Kde bylo Ono, má vyvstat Já."16 —
Zápas o kulturu je základní formule Freudovy antropo-
logie, nebo chceme-li: humanismu.
Tím, že Freud definoval kulturu jako produkt neustá-
lé regulace silných a „nepoddajných" pudů, ji současně
určil jako něco labilního a hodnotově ambivalentního. 17
Tuto ambivalenci je možno přesně pochopit zase jen na
pozadí jeho představy o psychickém aparátu, již rozví-
jel v průběhu let a završil ve strukturním modelu
„Ono—Já—Nadjá" (esej Já a Ono je východiskem
obecných spisů o člověku, kultuře a dějinách ze 20. a 30.
let). Teprve na tomto strukturním základu může dojít
ke konstatování, že kultura nemusí být jen výsledkem
„tísňového stavu", tj. tlaku okolí, v němž jedinec musí
žít, tedy poddáním se principu reality, ale že „vnější tlak
se postupně zvnitřňuje tím, že zvláštní duševní instance,
lidské Nadjá, jej bere za své jako přikázání" (Budouc-
nost jedné iluze, 280), a teprve tímto zvnitřněním se je-
dinec stává „morálním a sociálním". Proces zkulturnění
probíhá tak, že „agrese je introjikována, zvnitřněna, ale
vlastně nasměrována zpátky tam, odkud přišla, totiž
proti vlastnímu Já" (Nespokojenost v kultuře, 362). Nad-
já působí jako vnitřní cenzor, jako svědomí, které tyra-
nizuje, ale i zkulturňuje. Tento vztah je však možno
a nutno vidět i obráceně: „zkulturňuje, ale i tyranizuje",
tj. může být pramenem poruch, traumat atd. Procesu
zkulturnění tak vděčíme jednak „za to nejlepší, čím
jsme se stali", jednak za „značný díl toho, čím trpíme",
a je možné, že tento proces povede „k vyhlazení lidské-
ho rodu" (Proč válka?, 208), neboť omezuje „sexuální"
(a to již nyní u Freuda znamená: vitální) funkce, jeho živo-
taschopnost. Tato nepřímá úměra — čím vyšší kultur-
nost, tím menší životaschopnost —, která je implicitně
obsažena v samém jádru Freudova myšlení, pobuřovala
zastánce „zdravé", „pozitivní" kultury nejrůznější ideo-
lologické provenience. Je pozoruhodné, že často tíž lidé,
kteří ho za to kritizovali, současně chválí třeba „mě-
šťanského humanistu" Thomase Manna — toho Tho-
mase Manna, který ve vývoji čtyř generací Budden-
brooků, v ději a charakterech Tonia Krogera, Kouzelné-

16
Závěr 31. přednášky.
17
Viz např. závěr 1. přednášky.

(407)
ho vrchu atd. až po Doktora Fausta nedělal nic jiného,
než že zobrazoval touž nepřímou úměru. A Thomas
Mann je tu jen příkladem za mnohé: za celý zástup lite-
rátů (od Baudelaira přes Wildea, DAnnunzia a celý fin
de siècle až po expresionisty, futuristy, dadaisty a surre-
alisty), esejistu a filozofů, kteří cítili totéž (ač na to růz-
ně reagovali), čemu dal Freud dodatečně jméno: Unbe-
hagen in der Kultur — nespokojenost, nedobrý pocit
v kultuře — a co formuloval vědeckým jazykem ve
svém popisu lidské psychiky. Tady se nám potvrzuje,
jak hluboká byla vazba jeho psychoanalýzy na kulturu
jeho epochy: vidíme dnes, že jeho „nespokojenost v kul-
tuře" byla rovněž „nespokojeností v jedné kultuře", totiž
té soudobé, kterou citlivější duchové považovali za
zvnějšněnou a ritualizovanou a z níž teprve generace
avantgardy hledala pozitivní východiska. 18 — Freudovo
dnes nepochopitelné zdůrazňování sexuality se nám bu-
de zdát méně šokující, když ho uvidíme v souvislosti se
soudobým vitalismem a filozofií života, jeho složitá
konstrukce psychiky méně vykonstruovaná, když si
uvědomíme její příbuznost s Joyceovým Osysseem a ji-
nými „romány vědomí", jeho rekonstrukce zasutých zá-
žitků méně obsedantní, když ji srovnáme s Proustovou
rekonstrukcí „ztraceného času".

Umění

Téma Freud a umění, které už bylo v odborné litera-

tuře popsáno z mnoha stran, 19 se při bližším pohledu
rozpadá do řady dílčích otázek: Co znamenalo umění,
zejména literatura, pro něho samotného a jeho psycho-
analytické studie? Co řekl o uměleckých dílech přímo?
Jaké byly jeho obecné estetické názory? Jak jeho este-
tické názory, popřípadě jeho pojetí psychiky ovlivnily
uměleckou tvorbu? Jaký vliv měly jeho estetické názory
i psychoanalýza na teorii umění a literatury?

18
L Trilling považuje za Freudův zásadní přínos, že otevřel pohled
na kulturu „zvenku", a tím podnítil její kritické rozvíjení; viz Freud: Wi-
thin and Beyond Culture (1955), in: L Trilling, Beyond Culture, New
York 1965, 107.
19
lack J. Spector, The Aesthetics of Freud, New York 1972. T. E. Ap-
ter, Fantasy and Literature, Bloomington 1982. Ernst Kris, Psychoanaly-
tic Explorations in Art, New York 1952, aj.

(408)
 Přestože se Freud neustále stylizoval jako přísný pří-
rodovědec a lékař, umění a hlavně literatura hrála v je-
ho osobním vývoji i ve formulování psychoanalýzy
(vedle klinické praxe a intenzivního sebepozorování)
ústřední roli. Již při prvním seznámení s jeho texty nám
musí být nápadné, kolikrát své teorémy přímo vyvozuje
z literatury nebo empirický poznatek porovnává s lite-
rární postavou či příběhem; některé ústřední pojmy
psychoanalýzy mají literární a mytologická jména (oidi-
povský komplex, eros), jeho výklady se hemží citáty
z básníků, jeho jazyk je i v čistě odborných textech do-
slova nabit metaforami a příměry a analýza psychic-
kých jevů se někdy přímo prolíná s analýzou jazykovou
(vtip, přeřeknutí atd.).
Není tedy divu, že se mezi jeho pracemi objevuje
i několik studií věnovaných umělcům nebo rozboru
uměleckých děl.20 Znalce možná překvapí, že v našem
výboru, věnovaném Freudovu kulturnímu odkazu, najde
jen tři ukázky tohoto typu (v odd. 111). Důvodem je naše,
a nejen naše 21 přesvědčení, že právě tyto interpretace
nelze brát jako Freudův hlavní přínos pro literaturu
a umění, nýbrž spíš jako příklady slabin a mezí jeho me-
tody. Umělec a dílo zde totiž většinou slouží jen jako
demonstrační materiál pro objasnění nebo doložení
psychoanalytických tezí a pojmů. Freudovi tu jde hlav-
ně o rekonstrukci jistého zážitku, tedy podnětu k dílu,
a jen velmi málo i dílo samé, navíc o rekonstrukci zalo-
ženou na biografickém (nebo domněle biografickém)
materiálu. Příkladem za mnohé může být studie o Leo-
nardovi: Freud vykládá jeho dílo ze symboliky supa
(vysvětlující prý Leonardovu fixaci na matku, homose-
xualitu apod.), protože si Leonardo v denících zazname-

20
Kromě prací obsažených v našem výboru jsou to: Der Wahn und
die Träume in XV. Jensens .Gradiva. 1907, GW VII. Eine Kindheitserin-
nerung des Leonardo da Vinci, 1910, GW VIII. Der Moses des Michelan-
gelo, 1914, GW X. Einige Charaktertypen aus der psychoanalytvichen
Arbeit, 1916, GW X. Eine Kindheitserinnerung aus .Dichtung und Wa-
hrheiť, 1917, GW XII. Dále rozbory Sofoklova Oidipa a Shakespearova
Hamleta ve Výkladu snů, GW II—III, 2 6 7 - 2 7 3 , a v 21. přednášce
k úvodu do psychoanalýzy; poznámky k řecké tragédii v Totem a tabu,
kap. IV, odd. 7, GW IX; rozbor novely E. T. A. Hoffmanna Pískařv Das
Unheimliche, 1919, GW XII.
21
Např. L Trilling. Beyond Culture, 91. J. J. Spector, The Aesthetics of
Freud, předml. s. IX. L S. Vygotskij, Psychologie umění, Praha 1981
(psáno 1925), 81.

(409)
 nal dětský sen se supem; později se ovšem ukázalo, že
v Leonardově deníku není řeč o supovi, ale o luňákovi,
takže celá ta složitá konstrukce padá. Jindy, v Michel-
angelovu Mojžíšovi, Freud nevychází z faktografie, ale
„vmyslí" se do sochy a důmyslnými řetězci hypotéz si
k ní vymyslí malý psychoanalytický román o biblickém
Mojžíšovi, který se sice dobře čte, ale jehož přínos pro
pochopení sochy je mizivý. V této studii, stejně jako
v rozboru novely Gradiva, je vidět, že Freud zachází se
zobrazenou nebo literární postavou, jako by šlo o sku-
tečného člověka, a ne o artefakt, vytvořený někým s ně-
jakým záměrem a na základě jistých zákonitostí tvorby.
Nejnápadnějším logickým postupem, na němž stojí
interpretace Freudovy i jeho následovníků, je tautolo-
gie. Když to trochu přeženeme (kdo nevěří, že přeháním
jen trochu, ať si přečte třeba interpretace Rankovy), 22
vypadá model psychoanalytické literární interpretace
takto: Ve známé pohádce Jeníček vyleze (= koitus)
v hlubokém lese (= ochlupení stydké) na strom (= pe-
nis) proto, že on sám (nebo, podle potřeby, jeho autor)
nevědomě touží po pohlavním styku, a protože je u to-
ho Mařenka, tedy styku incestním. — Odkud víme, že
např. strom „znamená" penis? Víme to z toho, že strom
se objevuje často v pohádkách, které jsou „evidentně"
projevem touhy autora (nebo postavy) po pohlavním
styku. — Elementary, dear Watson!

Z Freudových výroků o umění 23 nelze soudit na něja-

ký promyšlený jednotný estetický názor, představují
spíš řadu dílčích postřehů o umělci, vzniku díla a jeho
výkladu; nej větší pozornost věnuje Freud i jeho přímí
následovníci biografickému pozadí, skrytým nevědo-
mým pohnutkám, které vedly k vytvoření díla nebo je-
ho částí.
Umělecká tvorba a její výsledek, dílo, jsou pro Freu-
da jakousi variantou snu nebo neurotické fantazie. Ob-
dobně jako v manifestním snu, je i ve zjevné formě díla
přítomen latentní, umělcem samým neuvědomovaný
„obsah", hlavně zážitky z dětství a sexuální tužby. Tvůr-
čí proces je obdobou „snové práce", 24 která různými me-
22
Otto Rank, Das Inzest-Motiv in Dichtung und Sage. 1912. Podobně:
Marie Bonaparte, Edgar Poe, 1933.
23
Viz zvi. Básník a lidské fantazie a poslední odstavec 23. přednášky.
24
Viz VI. kap. Výkladu snů.

(410)
chanismy (kondenzace více obrazů do jednoho, přesu-
nutí důrazu z důležitého na nedůležité, zobrazení opa-
kem — třeba láska se projevuje jako nenávist — atd.)
„šifruje" pravý obsah výpovědi do podoby, v níž „jako
by" znamenal něco jiného. Interpretace nebo vnímání
díla pak je dešifrováním tohoto skrytého obsahu, tedy
obdobou základní terapeutické metody psychoanalýzy
(kterou ostatně Freud sám označil za „překládání" —
viz začátek 17. přednášky).
Popud k umělecké tvorbě vidí Freud z hlediska prin-
cipu slasti: „šťastný člověk se neoddává fantaziím, jen
neuspokojený" (Básník a lidské fantazie, 84). Tvorba
je umělci, který „nemá daleko k neuróze", 25 kompenzací
za to, čeho nebyl s to dosáhnout v životě: „čest, moc,
bohatství, slávu a lásku žen; k tomu, aby tohoto ukojení
dosáhl, chybějí mu však prostředky." Na rozdíl od neu-
rotiků, kteří svá pudová přání nezvládnou, má umělec
mimořádně silnou „schopnost sublimace" a nepropadne
bludu nebo zločinu, ale tvoří. 26 Princip slasti je i v umění
korigován principem reality: umělec nachází „zpáteční
cestu k realitě", totiž díky zvláštnímu nadání vytvářet
sugestivní obrazy reality, jež jsou tak napojeny jeho
slastí ze zástupného ukojení, že umožní i ostatním li-
dem, „aby čerpali z vlastních uzavřených zdrojů slasti
opět útěchu a úlevu" (konec 23. přednášky), a umělec
tak přece jen „získává jejich vděčnost a obdiv, a dosáh-
ne díky své fantazii toho, čeho předtím dosáhl pouze ve
své fantazii: cti, moci a lásky žen" (tamtéž). K. výkladům
tvorby jako obdoby neurózy poznamenává H. Hesse
ironicky (ač jinak přiznává psychoanalýze značné záslu-
hy), že nic neříkají o „přece jen pozoruhodném jevu, že
týž obsah, z něhož neurotik Meier udělal své nervózní
bolení břicha, někteří jiní jedinci ztvárnili v díla velkého
umění".27 Nelze popřít sám fakt, že umělec je vždy jedi-

25
Závěr 23. přednášky. V závěru II. kap. Totem a tabu (GW IX, 91)
dokonce specifikuje: hysterie je chorobným protějškem umělecké tvor-
by, nutkavá neuróza protějškem náboženství, paranoický blud protěj-
škem filozofického systému.
26
Viz interpretaci Dostojevského. Někteří freudiáni docházeli až
k výrokům typu: „To, že Shakespeare zobrazoval vrahy, ho zachránilo
před myšlenkou, že by se sám musel stát vrahem." (Wilhelm Stekel, Die
Träume der Dichter, Wiesbaden 1912, 32.)
27
H. Hesse, Ûber gute und schlechte Kritiker( 1930), in: Gesammelte
Schriften VII, Frankfurt a. M. 1958, 367.

(411)
nec mimořádně citlivý, často až za hranici neurózy
(KJeist, Kafka, Proust...), ale, za prvé, k tomuto zjištění
není třeba psychoanalytického aparátu, za druhé ne
všichni neurotici jsou umělci a ne všichni umělci jsou
neurotici, za třetí a především pak ta teze nevypovídá
nic o specifičnosti umělecké sublimace na rozdíl od ji-
ných. Takže hodnota paralely umělec—neurotik je pro
poznání umění velmi problematická.
Co Freud a jeho ortodoxní následovníci přehlížejí, je
fakt, že umělecká tvorba je proces racionálně (i intuitiv-
ně!) řízený, a to začasté i tam, kde výsledek vypadá nej-
spontánněji nebo nejchaotičtěji, třeba v surrealistických
„volných" asociacích, které jsou, přinejmenším, velmi se-
lektivní (aspoň tam, kde jde o texty a obrazy schopné
uměleckého účinu, a ne o zcela nekomunikativní blá-
bol). Výsledný tvar je pak něco komplexnějšího než
zhmotnělá „toužebná fantazie", je to především jistý
řád, jehož poznávací a estetický efekt spočívá v odliš-
nosti od řádu matérie, z níž byl vytvořen. 28 Freud si také
nikdy v plném rozsahu neuvědomil nutnou mnohovýz-
namovost artefaktu a mechanicky uplatňoval (terapeu-
tickou) metodu odkrývání „pravého" (a to znamená je-
diného) smyslu díla.29 To se dá nejlépe demonstrovat na
jeho interpretaci novely E. T. A. Hoffmanna Pískař30
v eseji O zlověstném (Das Unheimliche, 1919, GW XII):
vychází zde z konstatování, že text vyzařuje nesmírně
sugestivní atmosféru čehosi zlověstného a tajemného
a tento dojem vyplývá z nelogičností a nezodpověze-
ných otázek v ději a postavách. Pak ale psychoanalytic-
kým výkladem (ty mezery prý jsou motivovány stra-
chem hrdiny, nebo snad i autora, z kastrace, manifesto-
vaným jako strach o oči) násilně vkládá do novely kau-
zalitu a logické vazby, které všechna tajemství „objasní"
— čímž ovšem interpretace zlikviduje právě to, co umě-
lecký text liší od chorobopisu neurotika a co, nota bene,
na této novele samého Freuda tak zaujalo.
Podobně jako akt tvorby, zjednodušuje Freud i vní-
mání díla. Jeho názor v kostce shrnuje poznámka
28
Srov. Peter Gay, Freud. A Life for Our Time, New York — London
1988, 316.
29
Na úskalí Freudovy aplikace terapeutické metody při rozboru umě-
leckého díla upozornil E. Gombrich (Tributes, 107, předtím už v článku
Freud's Aesthetics, Encounter, XXVI, Jan. 1966, 30—40).
30
E. T. A. Hoffmann, Der Sandmann, v souboru Nachtstilcke, 1817.

(412)
o účinku Sofoklova Oidipa (v 21. přednášce): Divák prý
„reaguje tak, jako by v sobě rozpoznal oidipovský kom-
plex sebeanalýzou a v oné vůli bohů i v oné věštbě od-
halil jen maskovaný a zušlechtěný výraz vlastního ne-
vědomí".
Freudovy interpretace i obecnější výroky o umění by
svědčily o tom, že ke specifice uměleckého fenoménu se
mu nepodařilo proniknout. Umění, jež vždy výslovně
kladl až za vědu, jako by mu bylo jen krásným zdáním,
ozdobou a zpříjemněním „opravdového" života: „Umě-
ní je téměř vždycky neškodné a blahodárné, nechce být
ničím jiným než iluzí."31 Některé poznámky, pronesené
jen na okraji jeho teorií, nicméně svědčí o tom, že si
uvědomoval meze psychoanalytického přístupu k umě-
ní, a přiznával, že „podstata uměleckého výkonu je nám
psychoanalytičky nepřístupná" (studie o Leonardovi,
GW VIII, 209), popřípadě že „před problémem básníka
musí psychoanalýza kapitulovat" (studie o Dostojev-
ském, 151).

Výtěžek z Freudových názorů na umění i rozborů

uměleckých děl je dost skrovný a je zřejmo, že jeho ne-
popiratelný vliv na literární tvorbu a zejména na vědu
o umění a literatuře vyplývá spíš z jiných stránek jeho
teorie a jiných prací, než o kterých byla řeč, totiž z jeho
nových pohledů na lidskou osobnost a psychické proce-
sy, ale i z nového pojetí vztahu psychiky a jazykového
projevu; tyto názory jsou uloženy především ve Výkla-
du snů, Psychopalologii každodenního života, Vtipu
a roztroušeny v řadě menších prací.
„Vliv" je ovšem pojem velmi vágní (nejen u Freuda)
a lze si pod ním představit věci nejrůznější: autor nebo
škola uplatní některé psychoanalytické prvky vědomě
v postavách, zápletce, jako téma či diskutovaný pro-
blém atp.; nebo těchto prvků používá, aniž ví, odkud
pocházejí; vůbec nejtěžší je rozlišit, kdy jde ještě o freu-
dovskou inspiraci (jakkoli zprostředkovanou) a kdy již

31
35. přednáška. Už ve Vtipu ( G W VI, 104) vyslovuje domněnku, že
„všechny estetické představy" vznikají pouze v situacích, Jedy svůj du-
ševní aparát zrovna nepotřebujeme k uspokojování nezbytných po-
třeb"; v Básníkovi a lidských fantaziích (89) pak řadí estetický požitek
ke kategorii „přípravy slasti" [ Vorlustl již vysvětluje ve třetím ze Tří po-
jednání k teorii sexuality, odd. 1, GW V, 109—114.

(413)
o prostou paralelitu, totiž u autorů, kteří dospěli k po-
dobným postupům a problémům zcela nezávisle na
Freudovi nebo čerpali z týchž zdrojů jako on.
Nemělo by valný smysl podávat zde katalog autorů
nebo děl více nebo méně poznamenaných psychoanalý-
zou.32 Význam Freudova učení pro literaturu spočívá
spíš v tom, že jeho prvky pronikaly od počátku století
do obecného povědomí i u těch, kteří o Freudovi nic ne-
slyšeli nebo jeho teorii odmítali; jeho vliv, jak konstato-
val L Trilling v roce 1940, „tak či onak, často v překrou-
cené nebo absurdně zjednodušené podobě pronikl do
našeho života a stal se součástí naší kultury". 33 Takto,
bez určování přímých kauzálních souvislostí, lze brát
třeba vliv Freudův na německý expresionismus: konflikt
mezi otcem a synem, který se v expresionismu projevil
jako hotová epidemie myšlených i spáchaných otco-
vrážd, byl především výrazem objektivního generační-
ho konfliktu, ale je pravděpodobné (a v některých pří-
padech, třeba u Werfela, doložitelné), že freudovská te-
orie oidipovského konfliktu tu byla silnou stimulací.
Nejprokazatelnější „přímý" vliv Freudův na literaturu
a umění výtvarné představuje samozřejmě teorie i pra-
xe surrealismu, ale i tady se při bližším pohledu ukáže
řada paradoxů a nedorozumění, která tu „přímost" zre-
lativňují. Surrealisté se inspirovali Freudovým zdůraz-
něním sexuality, podvědomí, technikou volných asocia-
cí, symbolikou snu a mechanismem snové transforma-
ce.34 Z toho vyvozovali zrušení logiky jazyka ve pro-

32
Např. S. Zweig, A. Zweig, F. Werfel, H. Hesse (ten ale znal spíš Jun-
ga), L Frank, A. Dôblin, J. Wassermann, H. H. Jahnn. V USA Th. Drei-
ser, E. O'Neill, T. Williams, A. Miller a nepřímo mnoho dalších. V čes-
kém prostředí uváděl Freuda v souvislosti se surrealismem především
K. Teige, dílčí ohlasy se samozřejmě dají vystopovat v psychologické li-
teratuře vůbec.
33
L Trilling, Freud and Literature (1940), in: L T., The Liberal Imagi-
nation, Harmondsworth 1970, 51.
34
Vratislav Effenberger (Realita a poesie, Praha 1969, 77n) dokládá
navázání surrealistů na Freuda montáží citátů z Einige Bemerkungen
uber den Begriff des Unbewussten in der Psychoanalyse, 1913, GW VIII,
a z Já a ono, tedy z prací o strukturním modelu psychiky. Myslím, že
styčné body jsou spíš v teorii snu a zvi. v mechanismu „snové práce" (tu
V. E. zcela pomíjí), jehož výsledkem jsou „deformované" nebo transfor-
mované obrazy nebo celé struktury bez explicitních vztahů logických,
prostorových a kauzálních. To mohl být odrazový můstek k novému
pojetí jazyka i výtvarného projevu. (Srov. níže, 418.)

(414)
spěch spontánního či automatického vybavování před-
stav a vůbec osvobození tvaru od nápodoby skutečnosti
takové, jaká se jeví. Paradox tohoto vlivu byl v tom, že
z freudovské psychologie vyvozovali estetiku, která by-
la estetice inšpirátora zcela cizí, ba protikladná. Freu-
dův umělecký vkus byl, jak známo, výrazně konzerva-
tivní:35 pro moderní umění od impresionismu dál a pro
literární modernu (až na výjimky jako Schnitzler) neměl
vůbec pochopení, pokud ji vůbec bral na vědomí. Ex-
presionismus jednoznačně odmítal (dopis O. Pfisterovi
z 21. 6. 1920). Zřejmým nedorozuměním končily i poku-
sy André Bretona o navázání přímého kontaktu s Freu-
dem (navštívil ho ve Vídni r. 1921, výměna několika do-
pisů v r. 1932 už byla polemická). Výmluvná je Freudo-
va reakce na Salvadora Dalího, který ho navštívil 19. 7.
1938 v londýnském exilu (a naskicoval jeho portrét);
v dopise S. Zweigovi pak Freud napsal: „Dosud jsem
měl sklon považovat surrealisty, kteří si mě zřejmě vy-
brali jako svého patrona, za čiré blázny ( . . . ) Ten mla-
dý Španěl s velmi upřímnýma, fanatickýma očima a ne-
popiratelným technickým mistrovstvím mě podnítil k ji-
nému hodnocení. Bylo by velmi zajímavé prozkoumat
analyticky vznik některého jeho obrazu." — Jinými slo-
vy, surrealismus byl pro něj zajímavý jako předmět psy-
choanalytického zájmu a z Dalího umění ocenil jen
technické mistrovství, zřejmě to jediné, čím mu Dali
umění připomínal. 36 Pro dějiny literatury a umění samo-
zřejmě není tak důležité, co si Freud myslel o surrealis-

35
Zcela výjimečné místo u něho zaujímali Shakespeare a Goethe, vel-
mi zevrubně znal antické klasiky, Schillera, zvláštní zálibu měl pro Lich-
tenberga a Heina, z 19. stol. preferoval anglické realisty, G. Kellera, C.
F. Meyera, Gogola, Dostojevského, ze své doby A. France, Twaina, Ki-
plinga, Schnitzlera, Multatuliho. V jeho bohaté sbírce uměleckých děl
a kopií prý nebyl předmět mladší než z doby renesanční.
36
Neméně paradoxní je, že se na druhé straně připisují na Freudův
účet všechny hříchy moderního „úpadkového" umění. Srov. např. L. T.
Levčuková, Psychoanalýza a umelecká tvorba, Bratislava 1983 (Kyjev
1980): „... teorie psychoanalýzy se mimořádně široce využívá jako teo-
rie .morálního' ospravedlnění amorálnosti, duchovní degradovanosti,
mysticismu a antihumánnosti současného buržoazního umění (13) . . .
Neurastenici, psychopati, morálně úchylní a zcela nemocní lidé se vy-
zvedávají na úroveň všeobecné lidské normy a z jedinečného se dělá
všeobecné" (172). Freudovi se zde dokonce dává zodpovědnost i za Ko-
kosčhkovy kresby v expresionistickém časopise Der Sturm: „Člověka
ponižující, odpuzující charakter takových děl freudovského typu odradil
mnoho čtenářů časopisu" (173).

(415)
mu, ba ani zda surrealisté správne pochopili Freuda, ale
co z toho částečného pochopení nebo přímo nedorozu-
mení udělali. Dějiny literatury jsou ostatně zčásti ději-
nami takových plodných nedorozumění.
V obfecné rovině byla pro výtvarné umění, ale hlavně
literaturu patrně nejvýznamnější inspirací Freudova
koncepce dynamické osobnosti37 jako neustálého vy-
rovnávání konfliktů a protichůdných sil. Jeho model
psychických instancí a napětí mezi nimi koresponduje
s přibývající sebereflexí postav, „mizením hrdiny", roz-
padem „charakteru" jako sumy statických vlastností
(jednotky, která platila od Aristotela až po naturalis-
mus) v próze i dramatu 20. století; „muž bez vlastností"
(tj. ten, který své vlastnosti doslova rozpustil reflexí) ne-
ní jen hrdinou Musilovým, objevuje se v literatuře nej-
různější umělecké i filozofické orientace. Nejkomplex-
nější literární realizací dynamického pojetí osobnosti je
Joyceův Odysseus, ale do týchž souvislostí patří Kafko-
vy „proměny", Pirandellovy „hledající postavy", Hessův
Stepní vlk, Čapkova trilogie, celý typ „románu vědomí"
od Sartra a Camuse přes Frische až po Belowova Her-
zoga. Ten výčet by mohl pokračovat hodně dlouho
a skončil by v nic neříkající bezbřehosti. Konstatujme
znovu, že ve většině uvedených případů nejde o přímý
vliv, ale o analogické pokusy o východisko z kulturní
krize kolem přelomu století. Freudova psychologie při-
spívala stejně jako tato literatura k novému pohledu na
člověka — neboť ten starší, který založila renesance,
byl na přelomu století všeobecně pociťován jako zralý
na revizi.

Některé zásadní i speciálnější prvky Freudovy teorie

psychiky (víc než jeho estetické názory) se odrazily
i v moderním vnímání a chápání umění a našly pokračo-
vání ve vědách o umění. Standardní příručka dějin este-
tiky z roku 194038 dokonce konstatuje, že „dnes snad
neexistuje téměř ani jedna estetická teorie, která by ne-
byla do jisté míry ovlivněna freudismem". To sice již ne-

37
Srov. Arnold Hauser, Filozofie dějin uměni Praha 1975, 52 (něm.
1958).
38
K. E. Gilbertová - H. Kuhn, Dějiny estetiky, Praha 1965, 443.

(416)
platí pro druhou polovinu století, ale Freudův (a spolu
s ním i Jungův) vliv na tyto obory zanechal trvalé stopy.
Rozptyl freudovské inspirace v nejrůznějších směrech
teorie literatury a umění je stejně velký jako v praktic-
ké tvorbě a není zde místa na jeho celkový přehled; 39
všimněme si jen některých typických příkladů.
Většina Freudových přímých žáků — věrných i od-
padlých — se pokoušela o aplikaci (i získávání) psycho-
analytických poznatků na umění, literaturu a mytologii
(těmto tématům byl věnován časopis Imago, založený r.
1912). Wilhelm Stekel, Otto Rank, Hanns Sachs, Karl
Abraham, Oskar Pfister, věrný anglický přítel a biograf
Freudův Ernest Jones 40 a další se věnovali hlavně inter-
pretacím, ve stopách svého mistra a většinou se stejně
problematickým výsledkem, hodně pozornosti se věno-
valo biografiím umělců a studiu mýtů. Nejvýznamnější
Freudův žák (a odpadlík) C. G. Jung směřoval od počát-
ku do širších kulturních oblastí a jeho teorie kolektiv-
ních archetypů 41 (Anima, Animus, Magna mater, Starý
mudrc atd.) byla rozvíjena od 30. let především v USA
(viz Levého sborník). Freudovy i Jungovy podněty se
projevily i v teorii výtvarného umění (Ernst Kris, E. H.
Gombrich, ale i H. Read, A. Hauser aj.).
V německé vědě bylo působení psychoanalýzy přeru-
šeno nástupem fašismu, který Freuda a vše, co s ním
souviselo, počítal ke „zvrhlé" kultuře (Freudova díla ta-
ké hořela na hranicích 10. 5. 1933). Plynulejší bylo navá-
zání na Freuda ve Francii.42
Po opadnutí vlny přímého napodobování Freudo-
vých interpretací a tezí o umění (které skončilo v sche-
matickém „odkrývání" omezeného rejstříku symbolů

39
Pro starší období v USA, zhruba do konce 50. let, viz Walter Sut-
ton, Psychologická a mytologická kritika (1963), in: Jiří Levý (ed.), Zá-
padní literární věda a estetika. Praha 1966. Kritický přehled s výběro-
vou bibliografií viz J. J. Spector, The Aesthetics of Freud. New York
1972, kap. 4.
40
Je autorem základního biografického díla: Ernest Jones, The Life
and Work of Sigmund Freud, 1 — III. New York - London 1953. 1955,
1957. Nejmodernější biografií (a podle některých recenzí i dosud nej-
lepší) je dílo Petera Gaye — viz naši pozn. 28.
41
C. G. Jung, Ûber die Archetypen des kollektiven Unbewussten
(1934), in: Gesammelte Werke IX/Í.
42
Přehled viz: Anne Clancier, Psychanalyse el critique littéraire, Tou-
louse 1973.

(417)
a „komplexů" a můžeme je dnes označit za slepé rame-
no literárněvědného vývoje) se objevuje, vlastně až po
druhé světové válce, řada nových přístupů k Freudovu
odkazu, a to jednak v souvislosti s rozšířením struktura-
lismu, saussurovské lingvistiky a sémiotiky, jednak ze
strany sociologické. Tehdy byly objevovány skryté, do-
sud přehlížené inspirační zdroje ve Freudových textech.
Teprve v 50. letech například řada teoretiků (Kris, La-
can, Gombrich) objevuje práci o vtipu jako jedno ze
stěžejních děl a nově čte i Výklad snů a jiné práce, do-
sud uměnovědou přehlížené.
Jacques Lacan, 43 jenž spojuje hledisko psychoanaly-
tické terapie překvapivě s hlediskem saussurovské lin-
gvistiky a moderní sémiotiky, vychází z přesvědčení, že
Freud vlastně popsal psychický aparát jako jazykovou
strukturu. Odtud je možno vidět základní freudovskou
opozici manifestního a latentního jako sémiotický vztah
signifiant — signifié. Jednotlivé psychické projevy, kte-
ré Freud v Psychopatologii každodenního života a hlav-
ně ve Vtipu sám aplikoval na jisté jazykové akty, se pak
dají identifikovat se Saussurovým modelem jazyka; na-
př. symptom je podle Lacana „strukturován jako řeč, je
to řeč, jejíž mluva musí být vymaněna" (langage dont la
parole doit être délivrée, 269) a vůbec systém snové
práce je jakási Freudova „rétorika" (268), např. přesun
je metonymie, kdežto kondenzace metafora. — K tako-
vému lingvistickému 44 chápání najdeme ve Freudových
textech dost důvodů: on sám opětovně srovnával sen
s jazykem nebo hieroglyfickým, popř. obrázkovým pís-
mem. Ve Výkladu snů aj. 45 popisuje sen jako strukturu
jednotlivých pojmů a smyslových obrazů spojených
„bez gramatiky", tj. bez vyjádření kauzálních, časových
a logických vztahů (na toto pojetí mohli navazovat sur-
realisté), s tím, že tato znaková struktura není určena ke
sdělení, nýbrž ke kamuflování „obsahu". Toto závažné

43
Cit. vyd.: Jacques Lacan, Écrits, Paris 1966.
44
Mladší generace kritizuje Lacana. že ulpívá v tradici německé gno-
zeologie. pro niž je vše poznatelné jen jako jazyk; viz sborník Psycha-
nalyse et langage (autoři Didier Anzieu, Bernard Gibello, Roland Gori,
Annie Anzieu, Bernard Barrau, Michel Mathieu, Wilfred R. Bion), Paris
1977, zvl. s. 19.
45
Výklad snů. kap. VI, C; srov. 11. a 15. přednášku, Praha 1969, 136,
178η. K sémantickým otázkám viz též menší práce: Ober den Gegensinn
der Urworte, 1910, GW VIII, a Die Verneinung, 1925, GW XIV.

(418)
zjištění naznačuje, že existují komunikativní struktury
mimo logický systém jazyka, a dává předpoklady ze-
jména pro chápání moderní „hermetické" poezie (ale
i výtvarného umění), která se zdá být znakovým systé-
mem bez „klíče" k dešifrování sdělení (tím ovšem Freu-
dovy podněty překračují horizont saussurovské lingvi-
stiky).
Je zajímavé, že lingvisticko-sémiologický výklad
Freuda se u některých teoretiků plynule spojuje s hle-
disky marxisticky orientované sociologie. Příkladem to-
ho je Ital Francesco Orlando, 46 který navazuje na Freu-
dův psychologický model „návratu vytěsněného", resp.
„nutkavého opakování": 47 Z pozorování dětských her
a zejména později z nutkavých neuróz způsobených vá-
lečnými traumaty dospěl Freud k poznání, že jistá
vytěsněná přání mají tendenci vracet se a rušit rovnová-
hu získanou vytěsněním (asketovi, který sexuální přání
vytěsnil zbožností, se ve vizích právě na místě kříže zje-
vuje nahá žena). Toto nutkavé připomínání a „přehrá-
vání" nepříjemných, tabuizovaných zážitků a přání lze
chápat jednak jako rozrušení zdánlivé bezkonfliktnosti
vyplývající z přizpůsobení se jedince establishmentu,
jednak jako popud, aby člověk tímto přehráváním zís-
kal odstup od tíživého zážitku či přání a zvládl je — což
je míněno jako princip umělecký (mimochodem nepříliš
vzdálený starému aristotelovskému pojetí katarze). Or-
lando spojuje, domýšleje hlavně Freudův Vtip, oba
aspekty v tezi, že „literatura nebo poezie je ohniskem
sociálně institucionalizovaného návratu vytěsněného",
a to proto, že „jazyk poezie, stejně jako jazyk vyprávě-
ného vtipu [a snu, přeřeknutí, symptomu, J. S.] má něco
společného s logikou vlastní nevědomí" (26). Tím spo-
lečným nemíní Orlando jen jisté obsahy, ale samotnou
jazykovou strukturu, totiž obecnými klišé nedeformo-
vanou, autentickou řeč poezie (která je podle Orlanda
per definitionem opoziční vůči etablovanému společen-
skému řádu). Pro tento výklad freudovského návratu
46
F. Orlando, Per una teória freudiana delia letteratura, Torino 1973
(cit. 1987).
47
Pojem návratu vytěsněného se objevuje už v rozboru Gradivy,
1907, GW Vil. 60, ale rozpracován byl až později, viz zvi. Die Verdrän-
gung, 1915, Oas Unheimliche, 1919, Jenseits des Lustprinzips, 1920; nejší-
fe je tento pojem aplikován jako dějinný rytmus v posledním eseji,
popr. fragmentárním triptychu Der Mann Moses und die monotheistis-
che Religion. Drei Abhandlungen, 1939, GW XVI.

(419)
vytěsněného je příznačné, že Orlando upouští od dřívěj-
šího italského překladu pro vytěsněné — rimosso —
a používá termínu represso, tedy spíš potlačení, a to vý-
slovně s úmyslem „zahrnout do termínu ne pouze obsa-
hy individuální a nevědomé, ale i sociální a vědomé,
(popř.) politicko-ideologické". 48
V této hodně volné interpretaci návratu vytěsněného
se Orlando blíží bývalému příslušníku frankfurtské ško-
ly Herbertu Marcusemu, který ovšem nebere v úvahu
hlediska lingvistická a přistupuje k Freudovi z pozice
hegelovské a marxistické filozofie a sociologie. 49 Ve své
knize Eros a civilizace50 používá pojmu vytěsnění stejně
jako Orlando ve významu ideologického a sociálního
potlačení (v angličtině se „vytěsnění" od počátku pře-
kládalo jako repression). Jednou z úvodních tezí knihy
je, že „návrat potlačeného představuje tabuizovanou
a podzemní historii civilizace" (15). Tuto velkou genera-
lizaci pak zdůvodňuje složitou konstrukcí, která by se
dala velmi stručně shrnout asi takto:
Eros v člověku působí podle principu slasti a dostává
se nutně do konfliktu s principem reality, jejž Marcuse
ztotožňuje s tlakem společnosti. Eros je tedy tou silou,
která prosazuje autonomii individua proti podlehnutí
represivnímu a kontrolnímu aparátu společnosti, je tedy
i zdrojem svobody individua. Cyklickému opakování
vytěsnění a návratu vytěsněného (který je naznačen
v Nespokojenosti v kultuře) ovšem Marcuse přičítá di-
menzi historickou, a spojuje tak Freuda s hegelovskou
„spirálou" vývoje, jejímž utopickým cílem je u Marcuse-
ho likvidace „represivní společnosti". Hlavním spojen-
cem, ba někdy jediným nositelem oné věčně revoltující
síly erotu je podle Marcuseho umění (opět: nekonform-
ní a nekonzumní, nikoli „zábavní průmysl"), jež je svou
smyslovou stránkou spjato s autentickým lidstvím — na
rozdíl od intelektu, který se v západních civilizacích stal
spojencem principu reality (jako nositel samoúčelného
48
F. Orlando, cit. d„ 25, 27.
49
Pokusy o spojení freudismu s marxismem se objevovaly již ve 20.
a 30. letech, jednak v Sovětském svazu (viz Bachtin—Vološinov, cit.
v naší pozn. 1, s. 146—169), jednak mezi Freudovými odpadlými žáky,
např.: Wilhelm Reich, Dialektischer Materialismus und Psychoanalyse.
1929: srov. J. Beránek, cit. d. 169n. Nejzávažnější příspěvek v tomto
směru u nás: Robert Kalivoda. Marx a Freud, in: R. K., Mtxlerní duchov-
ní skutečnost a marxismus. Praha 1968.
50
H. Marcuse, Eros and Civilization, New York 1955 (cit. 1961).

(420)
technického pokroku). Umění však není jen zprostřed-
kovatelem smyslové, autentické existence, ale — svou
tendencí k opakování, jako návrat vytěsněného — i no-
sitelem vzpomínání, paměti, „nalézání ztraceného času"
(213; v tom se také Marcusemu objevuje paralelita mezi
Freudem a Proustem); zapomínání znamená podlehnutí
plynoucímu času (člověk bez paměti je, jak to krásně
pojmenoval Čingiz Ajtmatov, „mankurt", ideální podda-
ný) a umělec — „Orfeus Osvoboditel" (216) —, jenž oži-
vuje paměť, je ztělesněním vzpoury proti času, proti
smrti.
Přehlédneme-li tři uvedené, velmi odlišné příklady
rozvíjení freudismu v poválečné době, zjišťujeme jedno
společné: všichni tři autoři systém Freudových pojmů
doslova překládají, tj. přenášejí z individuální psycholo-
gie do svých oborů a naplňují je novým zkušenostním
i myšlenkovým „materiálem" 51 (aplikují tak Freudovu
metodu „překládání" jazyka nevědomí ma samého mis-
tra). U Marcuseho by se dal sestavit celý překladový
slovníček: vytěsnění = represe, dynamika nevědomí =
revoluční dynamika subkultury, princip reality = repre-
sivní společnost, individuální psychologie = sociální
psychologie, ahistorický (spíš nietzscheovský) návrat
vytěsněného = hegelovsko-marxistická triáda vývoje
atd. Všichni vkládají do freudovských pojmů a struktur
obsahy, kterým by se Freud asi dost divil a proti mno-
hým, hlavně těm Orlandovým a Marcusovým, asi i dost
protestoval. (Ironií osudu se stalo, že nová levice v Ně-
mecku koncem 60. let si zase Marcuseho teorie „přelo-
žila" po svém tak, že se tentokrát Marcuse nestačil divit
a bránit.)
Fakt, že je původní Freudovo učení takto „překládá-
no", lze vidět dvojím způsobem: jako zkreslení (využí-
vající popularity freudismu k podpoře vlastních cílů),
anebo jako důkaz, že racionální a vědecký základ toho-
to učení je skutečně nosný a využitelný za hranicemi
původního oboru, podobně jako ekonomické teorie
Marxovy nebo zoologická pozorování Darwinova.

51
Podobně postupují i jiní neofreudisté, např. Erich Fromm (Man for
Himself, 1947. čes. Člověk a psychoanalýza, Praha 1967), který naplňuje
Freudovy pojmy morálními obsahy a vytváří z jeho psychologického
systému systém pravé etiky v odcizené společnosti. Přehled této větve
neofreudismu viz: Clara Thompson, Psychoanalysis: Evolution and De-
velopment, New York 1951.

(421)
 Věda, nebo umění?

V celém Freudově díle se úzce dotýkají nebo přímo

překrývají přírodověda, duchověda a umění. Od vzniku
psychoanalýzy se vedly spory, zda tam, kde opouští me-
dicínský popis a získaný materiál interpretuje, to ještě
vůbec je věda, nebo spíš jakási odrůda básnictví („scien-
tistická fikce").
Freud sám stavěl vědu na nejvyšší stupeň kulturního
vývoje, mnohokrát zdůraznil její přednosti před umě-
ním, náboženstvím a ostatní duchovní aktivitou. 52 Vě-
dou ovšem rozuměl vědu přírodní, byl — alespoň svým
programem — stoupencem scientismu 19. století a z té-
to pozice hájil psychoanalýzu jako speciální disciplínu
s přísnou metodologií a konečným terapeutickým cílem.
Popíral vehementně, že by psychoanalýza měla ambice
stát se obecným světovým názorem, i když si uvědomo-
val, že jeho „spekulativní" eseje do této oblasti přesahu-
jí (viz 35. přednášku). Sdílel pozitivistickou nedůvěru
k metafyzice a jejímu nároku na univerzálnost poznání.
— Takový byl jeho program, ale objektivní charakter
díla a jeho dosah mluví i o něčem jiném.
Pozitivismus 19. století byl nepochybně základnou je-
ho práce, ale bylo už z mnoha stran prokázáno, že pro
koncept psychoanalýzy a hlavně pro její teoretickou
nadstavbu čerpal podněty i z jiných tradic, popřípadě že
se jim svými závěry blížil, aniž je znal (Nietzsche). Tho-
mas Mann ve své první studii o Freudovi přesvědčivě
doložil (byť poněkud přecenil) návaznost jeho myšlení
na německou romantiku, Schopenhauera a Nietzscheho
a ve druhé zdůraznil jeho zásluhy o znovuobjevení hu-
manistické funkce mýtu v kultuře (oproti fašistickým
pseudomýtům). 53 Z hlediska působení Freudova díla ne-
lze pominout fakt, že on, programový pozitivista, svými
metodami i poznatky o psychice pomáhal relativizovat
pozitivistické jistoty a že se na něj odvolávaly — jak

52
Viz apologii védy v závěru Budoucnosti jedné iluze nebo v závěreč-
né 35. přednášce.
53
Thomas Mann, Die Stellung Freuds in der modernen Geistesge-
schichte, 1929; Freud und die Zukunft, 1936; obě in: Gesammelte Werke
in zwólf Bänden, Berlin [DDR] 1955, sv. XI a X. — Podobné je zaměře-
na i interpretace Freuda v eseji S. Zweiga Sigmund Freud, in: Die Hei-
lung durch den Geist, 1931; čes. in: Léčení duchem. Praha 1988.

(422)
jsme viděli u surrealismu: právem i neprávem — právě
ty směry v duchovědě i literatuře, které vzešly z opozice
proti pozitivismu a racionalismu.
Podíváme-li se také na jeho texty jako na příklady
„speciální přírodovědné disciplíny", zjistíme, že vykazují
povážlivé slabiny a rozpory.
Často bylo poukazováno na to, že základní postup
psychoanalytické terapie, zpětná rekonstrukce dřívěj-
ších zážitků, je svou podstatou metoda historická, či ješ-
tě spíš archeologická. 54 Jeho zdůrazňování etiologie, te-
dy zjišťování příčin choroby, jež bylo v psychoanalýze
zároveň součástí terapie, se dává do souvislosti s poziti-
vistickým duchovědným historismem, který se často za-
jímal víc o původ jevu, třeba literárního díla, než o jev
jako takový.
Jeho „historický" a kauzální determinismus (podle ně-
hož jako by v lidském jednání nic nebylo náhodné nebo
výsledkem jen racionálního rozhodnutí, a vše vyplývalo
z nevědomí) ho často zaváděl k prohřeškům proti zása-
dám vědeckého myšlení: jestliže příčina symptomu, snu
nebo chybného úkonu byla sotva zjistitelná, doplňoval
ji způsobem někdy dost fantastickým; sem patří jeho
etymologie typu „Beinbruch (zlomení nohy) symbolizu-
je Ehebruch (cizoložství)" a vůbec jeho teorie symbolů,
která stojí na podsouvání možné příčiny za příčinu nut-
nou. Jeho sklon k myšlení v analogiích (nebo přímo
v metaforách) se projevuje nejnápadněji v naprosto ne-
pochybujícím aplikování poznatků individuální psycho-
logie na sociální skupiny a poznatků o ontogenezi na
fylogenezi člověka (zde i obráceně). Podobně svévol-
ným způsobem někdy využívá i cenného Bleulerova ob-
jevu ambivalence příznaků, mechanismu zobrazení pro-
tikladem atd. Oprávněně se Freudovi i jeho žákům vyčí-
tá lehkovážné nakládání s důkazním materiálem (banál-
ní obecné mínění prezentuje jako argument, např. že
umělci jsou sexuálně aktivnější než vědci) a unáhlené
generalizace z nedostatečného materiálu (jízlivci tvrdili,
že „vědeckost" psychoanalýzy spočívá na hesle „Nezo-
becňuj z jednoho případu, zobecňuj ze dvou!"). Sklon
k tautologii, který jsme zjistili v jeho interpretacích
uměleckých děl, lze považovat za obecný rys Freudova
myšlení.

54
Srov. Peter Gay, cit. d„ 1 7 0 - 1 7 3 ; Jiří Cvekl, cit. d., 114.

(423)
 Je v povaze psychoanalýzy, že pracuje s řadou hypo-
téz: hlavní předmět zkoumání, nevědomí, je, jak už bylo
řečeno, empiricky neuchopitelné, je samo hypotézou.
Hypotéza jako taková je legitimní a nutnou součástí vě-
deckého uvažování, ale povážlivé je, jak Freud vytváří
celé řetězce hypotéz, jež vyvozuje jednu z druhé. Pří-
kladem může být jeho poslední esej Muž Mojžíš (viz
pozn. 47). Stojí na dvou nedoložitelných domněnkách:
za prvé Mojžíš nebyl Žid, ale Egypťan 55 (a předal Ži-
dům monoteistické náboženství, jež bylo předtím
v Egyptě potlačeno), za druhé Židé po odchodu z Egyp-
ta Mojžíše zabili. Na těchto domněnkách pak Freud bu-
duje imponující konstrukci dalších hypotéz (o latentním
přetrvávání mosaismu v přechodné fázi jehovismu
a pak o vítězném návratu mosaismu), kterými by ty prv-
ní dvě byly zpětně dokázány, kdyby ovšem nešlo zas
jen o hypotézy. Jinak řečeno: hypotetický příběh
o Mojžíšovi je zdůvodněním Freudovy (hypo)tézy „ná-
vratu vytěsněného" a tato teze má zase zvýšit pravdě-
podobnost výchozího příběhu. Ta logická kostra samo-
zřejmě připomíná barona Prášila, který se šplhá nahoru
po vlastním copu — a přesto musím konstatovat, že
tento fragmentárni esej je jedním z nejpůsobivějších
textů Freudových. Ten rozpor je vysvětlitelný jen tak,
že výpovědí textu není objektivní pravda o vzniku mo-
noteismu atd.. ale příběh sám. Dospěli jsme zde totiž
k hranici, či spíš zóně, v níž se Freudova psychoanalýza
jako věda překrývá s literaturou, a uvědomujeme si
zpětně, že na tuto těžko definovatelnou hranici naráží-
me i v jiných Freudových textech: přirozené mezery
v poznání (vyplývající ze zkoumání „nepoznatelného"
materiálu) zaplňoval Freud — veden ctižádostí pozitivi-
stického vědce, nebo puzen nábojem umělce v sobě? —
vlastně vždy fabulací, příběhy, jejichž blízkost příbě-
hům krásné literatury je nepřehlédnutelná (a zdůrazňo-
vaná Freudovým stylistickým a vypravěčským mistrov-
stvím).

55
Freud sice obě domněnky podpírá hypotézami odborných histori-
ků, ale při jeho způsobu myšlení je pravděpodobné, že prvním zárod-
kem první z nich byla židovská anekdota, kterou vypráví v 10. přednáš-
ce (Praha 1969, 126): „Zeptají se bystrého židovského chlapce, kdo byla
Mojžíšova matka. — Princezna. — Ale ne, ta ho přece jenom vytáhla
z vody. — To říká ona."

(424)
 Odpůrci psychoanalýzy z toho vyvozují, že Freudův
systém není vědou, že je to sbírka příběhů ilustrujících
pseudovědecké teze. Někteří stoupenci psychoanalýzy
přistupují na tvrzení, že jde o příběhy (svého druhu), ale
dělají takříkajíc z nouze ctnost. Brilantně to předvádí
Heinz Politzer ve studii, která už svým titulem naznaču-
je zásadní tautologičnost psychoanalýzy: Měl Oidipus
oidipovský komplexľ66 Politzer z toho ale nevyvozuje
kritiku, nýbrž obranu Freuda: tvrdí, že základní Freudo-
vy teorémy jsou vlastně velké příměry, podobenství,
takže i oidipovský komplex je „literární symbol, básnic-
ký snový obraz vysílající signály v celé šíři své mnohoz-
načnosti". Podobně, ač ne tak literárně, uvažuje i Claude
Lévi-Strauss, když vyvrací faktografický základ eseje
Totem a tabu, ale konstatuje, že Freudovy vymyšlené
příběhy o vraždě otce, incestní touze po matce apod.
„možná v symbolické formě uchovávají sen, který je
současně permanentní i archaický. A prestiž tohoto snu,
jeho moc podvědomě formovat myšlenky lidí, vyplývá
právě ze skutečnosti, že činy, které evokuje, nikdy neby-
ly spáchány, protože jim vždy a všude bránila kultu-
ra".57
Z takových chápání Freudových textů by vyplývalo,
že celý jejich vědecký aparát, kategorizace, vyvozování
a dokládání, je jen zbytečný balast oněch podobenství
(anebo transfunkcionalizace vědecké formy pro účely
estetické fikce, proměnění vědeckého aparátu v hru —
jako u Járy Cimrmana, ač ne s týmž záměrem). Možná
ale. že je to ještě jinak, totiž tak, že Freudův popis oidi-
povského komplexu nebo model psychického aparátu
patří k témuž žánru jako Politzerův esej o něm, totiž
k žánru interpretace, jejíž poznávací hodnota je zásad-
ně odlišná od pozitivní vědy: nezprostředkuje primárně
poznání faktů („je to tak a nemůže to být jinak"), nýbrž
možných lidských postojů k faktům. Vyhrotíme-li to do
paradoxu, „objektivním" přínosem interpretace je sub-
56
H. Politzer. Hatte Údipus einen Odipuskomplex?, in: W. Paulsen
(éd.), Psychologie in der Literaturwissenschajt, Heidelberg 1971.
57
C. Lévi-Strauss. Les structures élémentaires de la parenté, Paris
1949. 609n; srov. brilantní rozbor Freudova myšlení ve 14. kap. práce C.
Lévi-Strauss, La potière jalouse, Paris 1985, kde autor konstatuje, že
Freudův přístup k tématu Totem a tabu „respektuje zákony mytického
myšlení" (251).

(425)
jektivní způsob vidění, metoda interpreta. Interpreta-
ci můžeme považovat buď za jakousi intelektuální
gymnastiku, anebo jí přiznáme (proto, že poskytuje no-
vé myšlenkové modely, a Freud je, jak jsme viděli, po-
skytl i mozkům tak odlišným jako Lacanovi a Marcuse-
mu) status samostatného žánru, který vytvářením fiktiv-
ních modelů obohacuje a ovlivňuje kolektivní vědomí
stejně jako pozitivní věda nebo umění ze svých pozic.
Patří-li do tohoto žánru i většina Freudových textů
(ne pouze ty spekulativní, ale i Výklad snů atd.), pak to
cenné a rozvíjení schopné na nich nejsou jen „obsahy"
jeho učení (třeba rozpoznání spontánnosti agresivity),
ale také, a možná především, jeho postupy a experimen-
tální modely (třeba myšlenka snu jako komunikace bez
adresáta). — Nemusíme věřit, že každý umělec je neu-
rotik, ale díky této tezi možná začneme uvažovat tole-
rantněji o svých „přecitlivělých" bližních a zjistíme i jis-
tou „signální" poznávací hodnotu jejich přecitlivělosti.
Nemusíme brát vážně popis dětské sexuality, ale ta ex-
trémní teorie upozornila i nefreudovskou pediatrii na
eminentní význam zážitků raného dětství. — Tento pří-
stup neznamená „Freud ano, ale bez psychoanalýzy!",
znamená pouze, že „obsahy" Freudova učení je možno
hledat i jinde, než kde je nacházejí ortodoxní freudiáni.

Vidíme, že z přehledu poznatků a rozporů Freudo-

vých prací nevyplývá žádný jednoznačný závěr, který
by plně a uspokojivě vysvětlil velký ohlas jeho učení.
Vracíme se k tomu, co jsme na začátku uvedli jako je-
den z motivů našeho zájmu o něj — k osobnosti tvůrce,
která spojuje v jeden směr i největší protiklady: Freud
byl obdivovatel vědeckého řádu i romantik, kterého lá-
kalo vše „za hranicemi" — hypnóza, okultismus, tabui-
zovaný sex —, ale to všechno temné a chaotické vyhle-
dával proto, aby do něho vnesl racionální řád. Byl vyz-
navačem pravdy, ale s nepřehlédnutelnou dávkou umě-
leckého šarlatánství (v tom smyslu, který tomuto pojmu
dával Thomas Mann). Vytvořil model věčného zápasu
syna s otcem, ale sám byl patriarchálním typem par ex-
cellence.58 Hlásal názorovou i občanskou toleranci, ale

58
C. G. jung mu po jejich roztržce napsal (18. 12. 1912): „Chtěl bych
Vás ale upozornit, že Vaše technika zacházet s žáky jako s pacienty, je
přehmat. Tím vychováváte otrocké syny nebo drzé klacky (Adler-Stekel

(426)
od svých žáků tvrdě vyžadoval loyalitu, takže dějiny
psychoanalýzy jsou od počátku dějinami odpadlictví.
Proto také psychoanalýza jako směr měla vždy jistý rys
sektářství; tento rys asi nevyplývá jen z vnějších tlaků,
z toho, že psychoanalýza byla v různých dobách a reži-
mech proskribována, ale cítíme za ním osobní rys ducha
zakladatelova. Právě v době, kdy dozrála jeho koncep-
ce psychoanalýzy, 1. 2. 1900, napsal příteli Wilhelmu
Fliessovi: „Nejsem totiž mužem vědy, nejsem pozoro-
vatel, experimentátor, nejsem myslitel. Nejsem nic než
konkvistadorský temperament, dobrodruh ( . . . ) , se zvě-
davostí, smělostí a houževnatostí, která k tomu patří."
Možná, že ještě přiléhavější než konkvistador-dobyva-
tel, by bylo jiné slovo: věrozvěst. Vědci stačí poznání,
dobyvateli čin. Věrozvěst spojuje obojí v hnutí, jež
realizuje, zvěční jeho ideu (a uvědomujeme si na tomto
místě, že Freud většinou nemluvil o psychoanalýze jako
o škole, disciplíně, ale právě jako o hnutí). Odtud, z tak-
to orientované osobnosti, můžeme lépe pochopit i ně-
které rysy jeho myšlení, třeba sklon k tautologiím: věro-
zvěst vlastně „ví" předem, a toto své zásadní vědění už
jen zdůvodňuje, propracovává a prosazuje.
Pokud bychom závěrem chtěli vyzkoušet Freudovu
metodu na něm samém, mohli bychom připojit malou
spekulativní hypotézu ve stylu jeho esejů: Konstatuje-
me, že postavě Mojžíše věnoval Freud dvě studie.59
Z toho vyvozujeme (držíce se zásady „Nezobecňuj
z jednoho případu, zobecňuj ze dvou"), že pohnutkou
nebyl vědecký zájem, ale něco v nevědomí: Freud se ne-
vědomě identifikoval s tímto praotcem, zákonodárcem
a věrozvěstem, který představoval jeho Nadjá; v eseji
Muž Mojžíš se na něm dopustil symbolické otcovraždy,
když přijal domněnku o jeho zabití, aby pak dal zvítězit

a celá ta banda, co se roztahuje ve Vídni). Jsem dost objektivní, abych

Váš truc [fígl] prohlédl. Dokazujete celému svému okolí všemožné sym-
ptomatické projevy, a tím všechny kolem sebe stavíte na úroveň synů
a dcer, kteří s uzarděním doznávají existenci chybných sklonů. Přitom
Vy zůstáváte vždy hezky nahoře jako otec." (Cit. dle komentáře Dietri-
cha Simona v jeho vydání Sigmund Freud, Essays 1 —III, Berlin [DDR]
1988, III, 537.)
59
Ale ta postava ho zajímala permanentné; viz dopis Jungovi ze 17. 1.
1909: „Vy jednou dobudete jako Jozue, jsem-li já Mojžíš, zaslíbenou ze-
mi psychiatrie, kterou mně bude dopřáno zhlédnout jen zdáli." (Cit. Ši-
monovo vyd., 536.)

(427)
jeho učení. Není náhodou, pokračuje naše hypotéza, že
on, Žid, který po celý život vytěsňoval víru svých otců
vědou a nad příslušnost ke kmeni kladl příslušnost
k obci učenců, se k tomuto židovskému praotci vrátil
svým posledním dílem, na sklonku života a v době nej-
většího ohrožení svého lidu od dob egyptských.
Této malé freudovské variaci můžeme věřit nebo ne-
věřit,60 jako věříme i nevěříme teoriím samotného Freu-
da. Jestliže však na ní shledáme něco pravdy, pak jsme
k ní dospěli díky tomu, že jsme Freuda četli a snažili se
pochopit jeho způsob myšlení. — Freuda, jako všechno,
je možno číst různě, v zásadě ale dvěma způsoby: bud'
v něm hledáme to, co chtěl říci (třebaže s ním nesouhla-
síme), nebo — a tento způsob označme jako inkviziční
— v něm hledáme jen to, co říká jinak, než bychom si
přáli. Věříme, že tento výbor, který vychází k padesáté-
mu výročí smrti našeho velkého rodáka, bude čten způ-
sobem prvním.

JIŘÍ S T R O M S Í K

60
Po dopsání těchto řádků zjišťuji, že Peter Gay ve své biografii bere
Freudovu identifikaci s Mojžíšem jako fakt (cit. d. 316—317) a ve svém
vpravdě monumentálním „bibliografickém eseji" na konci knihy uvádí
i psychoanalytické studie k tomuto tématu, např.: Marthe Robert, From
Oedipus to Moses: Freud's Jewish Identity, franc. 1974. angl. 1976. Psy-
choanalýze nic neujde.

(428)
 JMENNÝ
REJSTŘÍK

A b r a h a m . Karl 43, 48, 240. Brandes, G e o r g 141,338

265,417 Breton. A n d r é 415
Adler, Alfred 4 1 - 4 3 , 4 0 3 , Breuer, Josef 18-21,23,
426 26, 39, 400
Aichhorn. August 368 Brill, A b r a h a m Arden 9, 43
A j t m a t o v , Čingiz 421 Brucke, Ernst 11 n, 17
Alexander, Franz 368. 374 Brugeilles 226
A n z e n g r u b e r . Ludwig 87, Busch. Wilhelm 324
196
Anzieu, Didier (a kol.) 418 Caesar, Gaius Julius 232
Apter, T. E. 408 Camus, Albert 416
Apuleius 143, 147 Clancierová, Anne 417
Ariosto, Lodovieo 81 Cvekl, Jiří 405. 423
Aristoteles 169,295,416
Atkinson, Isaac Edmon- Čapek. Karel 416
son 192 Čechov. Anton Pavlovic
400
Baginsky. Adolf 14
Bachtin, M. M. —Vološinov. Dali, Salvador 415
V. N. 399, 420 Daly, C. D. 344
Balzac, H o n o r é de 197 D'Annunzio. Gabriele 408
Bamberger, Heinrich 15 Darwin, Charles 10,53,192,
Basedow, Κ. Α. 23 255, 302, 398, 400, 403, 421
Baudelaire, Charles 408 Dôblin. Alfred 414
Beard, G e o r g e Miller 64 Dostojevskij. Fjodor Michaj-
Bellow. Saul 416 lovič 151-167.400.411,
Beránek, Jan 405n, 420 415
Bernfeld. S. 54 D r a k o n 197
Bernheim, Hippolyte 16n, Dreiser, T h e o d o r e 414
19, 24, 227, 261
Binswanger, O t t o 64 Eckstein. F. 152
Bleuler, Eugen 3 9 , 4 1 , 4 8 , Edinger, Ludwig 11
91, 210, 349, 423 Edward de Vere, lord Cham-
Bloch, Iwan 350 berlain 171
Bonaparte, Marie 410 Effenberger, Vratislav 414

(429)
Ehrenfels, Christian
von 61η, 80
Einstein, Albert 201,387,
399η, 485, 487
Eisler, Rudolf 212
Eitingon, Max 41η, 44
Ellis, Havelock 21
Emden, Jan van 43
Erb, Wilhelm 15, 62n
Federn, Paul 235,318
Fechner, Gustav Theo-
dor 47, 127, 401
Felszeghy, Béla von 234
Ferenczi, S á n d o r 40, 43η,
52, 117, 248, 260, 318
Flechsig, Paul 11
Fliess, Wilhelm 384, 427
Fontáne. T h e o d o r 324
Foucault, Jean Bernard
Léon 292
France, Anatole 415
Frank, Leonhard 414
František z Assisi 343
Frazer, James G e o r g e 52,
54, 195
Freudová, Anna 57, 386,
388
Freudová, Martha 14
Freund, Anton von 43
Frisch, Max 416
From, Erich 421
Fulóp-Miller, René 152,
155η, 164, 467
Galilei, Galileo 399
Galsworthy, John 349
Gay, Peter 4 1 2 , 4 1 7 , 4 2 3 ,
428
George, Stefan 387
Gilbertová, K. E . - K u h n ,
Η. 416
Goethe. Johann Wolf-
gang 10,57,168-172,
324, 32b, 360, 3 7 0 , 4 1 5
Gogol, Nikolaj Vasilje-
vič 415
Gombrich, Ernst Η. 399n,
(430)
412,417η
G r a b b e , Christian Die-
trich 317
Griesinger, W. 90
G r i m m o v é , Jacob a Wil-
helm 144n, 148
Groddeck, Georg 108
Hansen, G e r h a r d 16
H a r t m a n n , Eduard von 401
H a r t m a n n , Heinz 385
Hauser, Arnold 416n
Hebbel, Friedrich 234
Hegel, G e o r g Wilhelm Frie-
drich 420n
Heidenhain, Martin 16
Heine, Heinrich 189, 194,
310, 352, 361, 415
Helmholtz, H e r m a n n
von 154
Herderová, Caroline 170
Hesse, H e r m a n n 411,414,
416
H o f f m a n n , Ε. T. Α. 4 0 9 , 4 1 2
Hollitscher, Walter 405
H o m é r 146, 193η
Hug-Hellmuthová, Vienese
Hermine von 54
Charcot, Jean Mar-
tin 12-14,18,21,400
C h r o b á k , Rudolf 21
Ibsen, Henrik 400
Isaacsová, Susan 374
Ivan H r o z n ý 151
Jahnn, Hans Henny 414
James, William 41
Janet, Pierre 13, 18η, 26, 90
Jensen, Wilhelm 51,409η,
419
Jones, Ernest 4 3 , 5 0 , 1 7 5 ,
324, 374,417
Joyce, James 408, 416
Jung, Carl G u s t a v 39 — 44.
48. 52, 358, 4 0 2 . 4 1 4 , 4 1 7 ,
426n
 luráň, František 388 Makovský, Zdeněk 388
Mann, T h o m a s 57, 407n,
Kafka, Franz 3 9 7 , 4 1 2 422, 426
Kalivoda. Robert 420 Marcuse, Herbert 82, 420n,
Kassowitz, Max 14 426
Kaulbach, Wilhelm Markuszewicz 244
von 121 Marx. Karel 398.419-421
Keller, G o t t f r i e d 415 McDougall, William
Kelsen, Hans 226 2 2 2 - 2 2 7 , 233n, 252
Kipling. Rudyard 2 5 6 , 4 1 5 Merck. G e o r g Franz 14
Kleinová, Melánie 367, 374 Meyer, C o n r a d Ferdinand
Kleist, Heinrich von 412 415
Koch, Robert 400 Meynert, T h e o d o r 11.15
Kokoschka, O s k a r 415 Michelangelo Buonarroti
Kol 1er, Carl 14 409η
Kolumbus, Kryštof 296 Miller, Arthur 414
Kónigstein. Leopold 14 Miller, Orest 155
Koperník, Mikuláš 398 Moebius, Paul Julius 15, 76
Krafft-Ebing, Richard Moede, Walter 221
von 64 Mojžíš 259, 287, 424, 426
Kraškovic jun., B. 221 Molière 271
Kraus, Karl 77, 398. 400 Multatuli 313,415
Kris, Ernst 385.417 Musil, Robert 400,416
Kristus 161, 231n, 235,
266n, 376 N a c h m a n s o h n 229
N a p o l e o n Bonaparte 232,
Lacan, Jacques 385,418η, 339
426 Navrátil. František 388
Last, Hugh 320 Nestroy. Johann N e p o m u k
Le Bon, G u s t a v e 211 - 2 2 2 , 234
224, 226, 251η, 261 Neufeld, Jolan 167
L e o n a r d o da Vinci 51, 168, Nietzsche, Friedrich 47,
306. 409n, 413 108, 257, 421η
Lessing, G o t t h o l d Eph- Nothnagel, Carl Wilhelm
raim 49 H e r m a n n 12, 14
Levčuková, L. ľ. 415
Lévi-Strauss, Claude 425 Offenbach, Jacques 144
Levý, Jiří 417 O'Neill, Eugene 414
Lièbault, A m b r o i s e Augu- O r f e u s 421
ste 16 O r l a n d o , Francesco
Lichtenberg, G e o r g Chri- 419-421
stoph 2 0 5 , 4 1 5
Lichtheim ->· W e r n i c k e Pasteur, Louis 400
Lipps, T h e o d o r 401 Pavel, apoštol 229, 355
Livius 29 Pfister, O s k a r 43, 54, 229,
Loewenstein, Rudolph 271,415,417
M. 385 Pirandello, Luigi 416
Lorenz, K o n r a d 404n Platon 21,170,205,229

(431)
Politzer, Heinz 425 Sidis, Boris 253
Preller, Ludwig 147 Sighele. Scipio 221
Proust. Marcel 408,412, Simmel, Ernst 20, 232
421 Simon, Dietrich 427
Putnam, James Jackson 41 Smith. W. R o b e r t s o n 53n,
192. 245
Rabelais, François 337 Sofokles 5 0 , 1 6 1 , 4 0 9
Raffael 177 Solovjov, Vladimir 156
Rank, O t t o 4 1 , 4 3 , 5 0 , 5 4 , Spector, Jack J. 408n. 417
90, 95, 126, 138. 142n, 148, Spinoza, Baruch 310
267n, 410, 417 Stanley-Hall, G. 41
Read, Herbert 417 Stein. C h a r l o t t e von 169n
Reich, Wilhelm 420 Stekel. Wilhelm 4 1 , 4 3 , 1 4 4 ,
Reik, T h e o d o r 43, 54, 306, 411,417. 426
374 Strachov, N i k o l a j 152,160
Rie, Oskar 17 Strumpell, Adolf 21
Richter. K o n r á d 227 Stucken, Eduard 141
Robert, C. 147 Sutton, Walter 417
Robertová. Marthe 428 Suvorin, A. S. 155
Robertson * Smith Swift, Jonathan 337
Robespierre. Maximilian
307 Šalomoun 255
Róheim. Ge/.u 54
Rolland. Romain 291.317 Tarde, Gabriel 226
Roscher, Wilhelm Heinrich Teige, Karel 414
146 Tertullianus 294
Rousseau. Jean-Jacques T h o m p s o n o v á Clara 421
197, 363 Thorne, G u y (= C. Ranger
Gull) 235
Sachs, Hanns 4 1 , 4 3 , 1 4 8 , Trilling. Lionel 408n, 414
217, 269.417 Trotter, Wilfred 225,
Sartre, Jean-Paul 416 2 5 2 - 2 5 5 , 264
Saussure, Ferdinand Twain, Mark 364, 415
de 418n
Shakespeare. William Urbánek, Zdeněk 370
1 4 1 - 1 5 1 , 171, 338n,
370, 4 0 9 , 4 1 1 , 4 1 5 Vaihinger, H a n s 294
Shaw, G e o r g e Bernard 94, z Valdštejna, Albrecht 232
272 Varendonck, Julien 106
Schiller, Friedrich 82, 266, Voltaire 3 2 4 , 3 2 9
323. 357. 415 Vygotskij, L S. 409
Schlegel. August Wilhelm
144 W a s s e r m a n n , Jakob 414
Schnitzler, Arthur 398, 400, Wedekind, Frank 398, 400
415 Werfel, Franz 414
Schopenhauer, Arthur 47, Wernicke, Carl 17
90, 237, 401, 403, 406, 422 Wilde, O s c a r 408
Schweitzer, Albert 387. 400 Williams, T e n n e s s e e 414

(432)
Wilson, W o o d r o w 232 Zola, Emile 87

Ziegler, Leopold 387 Zweig, Stefan 152

Zinzow, A. 148 1 6 4 - 1 6 7 , 414n, 422

(433)
 VĚCNÝ
REJSTŘÍK

U základních psychoanalytických p o j m ů uvádíme v z á v o r c e

Freudův původní německý výraz, popř. běžně užívaný pře-
klad anglický a francouzský (v t o m t o pořadí).

abstinence sexuální 22n, antisemitismus 356; srov.

7 1 - 8 0 , 257n, 271,-srov. židovství
pud — omezení archaické dědictví 37, 54,
afázie 17 118, 214, 260
afekt, afektivita 18n, 20n, archeologie 285, 298, 423
24, 26, 47, 81n, 92, 153, archetypus 417
171, 217, 221, 223, armáda, v o j s k o 230—236,
2 2 6 - 2 2 8 , 243, 251, 300, 255, 258, 266, 273
305, 307, 312 asociace 33—35, 102, 217,
agrese, agresivita 66, 119, 260, 414
124, 1 3 3 - 1 3 6 , 205 - 207, autistický 9 1 , 2 1 0 , 2 4 4
209, 238, 245, 265, 281, 329, autoerotický 30, 67, 76,
349, 353 - 362, 366 - 369, 9 3 - 9 5 , 167
3 7 1 - 3 7 4 , 3 7 7 - 3 7 9 , 403n, autorita 207, 218, 220, 223n,
407; srov. pud destrukční 245, 3 6 3 - 3 6 7 , 372n; srov.
akustické vjemy 105 vůdce
ambivalence 41, 53, 115n, a v a n t g a r d a 408
123n, 157, 171, 181, 192,
198n, 218, 238, 240, 290, básník 8 1 - 8 9 , 151, 268n,
369n, 373, 423 324; srov. umělec
amnézie, zapomínání 17, behaviorismus 42
28, 32, 37 biografie 170n, 409n
anální, sadisticko-anální fá- biologie, biologismus 98,
ze 30, 123, 342, 344, 355 117n, 121n, 206, 208, 226n,
ananké 313, 345, 375 319, 358, 405
animismus 52, 217 bdělý sen
Anna O. -* případ bisexualita 30,32,
anorganické — organic- 1 1 4 - 1 1 5 , 1 5 7 - 1 5 9 , 349
ké 287, 358, 403 blud 274, 296, 306, 330, 333
antika 178,415 bolest 107,110,318,326

(434)
bolševismus 44, 204, 207
bůh 253, 257, 259, 269,
2 8 5 - 2 9 1 , 297η, 300η, 324,
338, 360, 365
cenzura psychická 36n, 102,
119,217, 244, 372, 402, 406
církev 2 3 0 - 2 3 6 , 255, 258,
266, 273
cit -«-afekt
civilizace -+ kultura
crowd (dav, fou-
le) 2 2 2 - 2 2 5 , 387; srov.
masa
čistotnost ->• hygiena
dadaismus 408
dav (crowd, foule) -»• masa
dědičnost 120, 213
d e f o r m a c e snová (Entstel-
lung, distortion, déformati-
on) 35η, 86, 169, 306,
401, 414; srov. snová práce
deismus 297
dementia praecox 34n, 58
denní -»• sen
denní zbytky, zbytky (ze)
dne (Tagesreste, day's resi-
dues, restes diurnes) 36,
217
deprese 18,265
desexualizace, desexualizova-
né libido 113,124-127,
134, 239, 402; srov. láska,
srov. sublimace
deskriptívni lOOn
destruktivita pud destruk-
tivní
determinismus 423
dětská sexualita -•· infantilis-
mus
d ě t s k é zážitky, dětství 28n,
37n, 51, 78, 84n, 88, 114,
155, 164, 169, 253, 278,
285η, 305n, 322n, 367n,
410; srov. infantilismus
dobro 78,180-182,205,
353, 363n
D o r a -*• případ Dora
dramatizace snu 37
druhotné zpracování (sekun-
dáre Bearbeitung, secon-
dary revision nebo elabo-
ration, élaboration secon-
daire) 37
dynamická osobnost 416
dynamický 20, 25n, 34, 47,
1 0 0 - 1 0 3 , 121, 374
ekonomický, ekonomie psy-
chická 20,35,47,51,100,
106, 111, 125, 155, 248,
3 2 7 - 3 2 9 , 33 ln, 343, 360,
365, 367, 374, 401
energetický, energie psychic-
ká 20,25,66,74,91-93,
105, 117, 121, 1 2 4 - 1 2 8 ,
133, 155, 228, 259, 271, 322,
347n, 358, 401
epilepsie 123,153-163
erogenní zóna 29n, 67
eros -»• pud života láska
erotický -» sexualita
estetický, estetika 118, 209,
331, 410, 413; srov. krása
etický, etika 151n, 183, 195,
353, 364, 371, 377n; srov.
morálka
etiologický, etiologie 20n,
23, 29, 44, 66, 265, 368, 423
etologie 404n
exogamie 53n, 273
expresionismus 408,414n
falický 31n, 337
fantazie 18, 29, 50, 54,
8 1 - 8 9 , 9 3 - 9 6 , 105n, 147,
219, 269, 306, 325, 329, 410
fetišismus 5 6 , 3 6 5
filozofie 2 7 , 4 1 , 4 7 , 9 9 - 1 0 1 ,
193, 297,312, 324, 340,411
filozofie j a k o b y (Philosophie
des Als Ob) 293η, 299
fixace 30, 68, 243
fóbie 3 2 , 5 3 , 1 3 7
(435)
(435)
foule -*• crowd 2 3 - 2 5 , 34, 37, 54, 99,
frigidita 7 5 , 7 8 2 1 4 - 2 1 6 , 220, 2 4 5 - 2 5 0 ,
frustrace -»· odepření 2 5 8 - 2 6 1 , 274n
futurismus 408 hypotéza 2 7 , 4 2 4
fylogenetický, fylogeneze — hysterický, hysterie 13—17,
ontogeneze 106, 1 9 - 2 1 , 23, 26, 65, 132n,
1 1 8 - 1 2 0 , 129, 275, 285, 1 5 5 - 1 5 7 , 160, 241n
347, 368, 3 7 5 - 3 7 7 , 402,
423 charakter, p o v a h a 112,120,
416
genetika 399 Charitka 146
genitální chemismus 22n
— fáze sexuality 30n, 123, chybný úkon (Fehlleistung,
273 parapraxis, acte man-
— orgány 67n, 77, 331, qué) 38, 401
344 - 350
Gradiva (Jensenova) 51, ideál Já, jáský ideál (Ichideal,
419 ego ideal, idéal du
group 222 - 225,234,387; moi) 1 1 1 - 1 2 1 , 130η,
srov. masa 134η, 137, 244, 2 4 7 - 2 4 9 ,
group mind -»· pud sociální 2 6 1 - 2 6 6 , 274η; srov. N a d -
já
halucinace 19, 90n, 105 - kulturní 282n, 338, 340
Hans - * případ ideje 2 0 4 , 3 4 0
herd instinct -*• pud stádní identifikace 112-121,124,
héros 268n 128, 130, 132, 1 3 4 - 1 3 6 ,
hieroglyfy 418 1 5 7 - 1 6 0 , 163, 190, 204,
historismus 423 207, 2 4 0 - 2 4 5 , 248,
hlad 37, 357 2 5 2 - 2 5 5 , 261, 266n, 282n,
hlubinná psychologie (Tie- 3 5 1 , 3 5 4 , 3 6 7 , 427
fenps\chologie) 41,45, iluze 180, 207, 274,
103, 211, 213 2 9 5 - 2 9 8 , 329, 413; srov.
homosexualita 32, 68, 77, náboženství
119, 124n, 158, 239, 243, i m a g o 270
258, 273, 337 I m a g o (časopis) 4 1 , 4 1 7
H ó r a 146 incest 30, 50, 52, 280n, 343
horda - * tlupa individuální — kolektivní
hra 81-83,88,250 psychologie 54, 21 On,
hráčská vášeň 152,
2 5 6 - 2 5 8 , 267, 423; srov.
163-167 psychologie masy; indivi-
hrdinství 196,208,217η duální vývoj -»• o n t o g e n e -
hřích 151,301,362-364, tický
372 individuum 210—275 (zvi.
humor 82, 263 213, 225, 262, 268, 273),
hybnost -*• motilita 316, 341 n, 362, 3 7 4 - 3 7 8 ,
hygiena, čistotnost 62, 72, 420
339n, 342, 344 infantilismus, infantilní sexu-
hypnóza 13, 16—21, alita 28n, 31n, 37n, 42, 44,

(436)
 52, 76, 129, 246, 269η, 285,
296, 310, 322, 333, 348;
srov. dětství
iniciační rity 347
instance (systém) psychiky
(Instanz, agency, instan-
ce) 27,100-103,
2 6 1 - 2 6 6 , 328, 4 0 1 , 4 1 6
intelekt, inteligence 187,
207, 209, 222, 224, 251, 294,
299, 3 0 7 - 3 1 5 , 420n
intepretace, výklad 33, 35,
409-411
introjekce 112,242—244,
248; srov. zvnitřnění
Já (leh, ego, moi) 25, 44n,
47, 87, 89, 95n, 9 8 - 1 3 8
(zvi. 102n, 109n), 244n,
2 6 3 - 2 6 6 , 275, 3 1 7 - 3 1 9 ,
362, 372, 377, 407
— j a k o instance 102—103,
385
- j a k o Selbst 3 1 8 , 3 8 5
jáský -»· ideál, -> pud
jedinec, jednotlivec indivi-
duum
kanibalismus 113, 240, 280
kastrace, kastrační k o m -
plex 31, 137n, 1 5 7 - 1 5 9 ,
267, 344, 402; srov. úzkost
k a t a r z e 2 0 - 2 6 , 34, 44, 169,
419
kategorický imperativ 117,
129
klan 52, 258; srov. tlupa
kolektivní psychologie -*• in-
dividuální psychologie
komplex -* kastrace, -*• mé-
něcennost, -*• oidipovský
komunismus 279,354—356
k o n d e n z a c e - * zhuštění
konflikt psychický 25n, 103,
114, 372n, 376
krása 51, 331, 339
křesťanství 54, 204, 235,
266n, 334, 351, 355, 372
kultura 56,176-178,203,
208n, 257, 2 7 6 - 2 7 9 ,
3 0 1 - 3 0 6 , 31 ln, 3 1 6 - 3 8 0
— a náboženství 298n
- a pudy 6 1 - 8 0 , 181n,
273, 2 7 7 - 2 8 3 , 343, 350n,
361, 4 0 1 - 4 0 8 ; srov. pud
— omezení
— j a k o civilizace 152, 276,
336 aj.
— j a k o epocha 276, 378 aj.
— j a k o z d r o j utrpení 286,
329, 334
— nepřátelství vůči kultu-
ře 2 7 7 - 2 8 1 , 283n, 302,
334, 341 n
— sociální aspekt 283
kulturní
— práce, výkon 32, 66, 69,
79, 177, 278, 299, 377, 404
— proces 208n, 3 7 4 - 3 7 6
— vývoj 370, 376n, 379n
— zápas 361 n
— způsobilost 183n, 186
láska 31,67n, 95, 2 2 8 - 2 3 0 ,
238, 245, 257, 2 7 2 - 2 7 4 ,
330n, 345 - 347, 351, 365n;
srov. pud odkloněný, pud
života
— desexualizovaná -* dese-
xuatizace
— o b j e k t n í -*• o b j e k t
latence, latentní fáze sexuali-
ty 31, 36, 93n, 103, 270n,
275; srov. sen latentní
libidinózní, libido 30, 32,
44n, 71, 77, 112n, 117n,
123, 1 2 5 - 1 2 8 , 1 3 5 - 1 3 7 ,
2 2 6 - 2 3 0 , 232, 2 3 7 - 2 3 9 ,
250, 252, 262, 267, 271,
2 7 3 - 2 7 5 , 3 2 7 - 3 3 2 , 343,
3 4 9 - 3 5 1 , 3 5 7 - 3 6 1 , 376,
401
lingvistika 418n
logos 313
(437)
magie 5 2 , 2 1 7 , 2 1 9
mana 259
mánie 133, 264n, 327
manifestní ->• sen
manželství 6 2 , 7 0 - 7 3 , 7 5 ,
77, 237, 272
masa 2 1 0 - 2 7 5 , 278n, 312,
316, 342, 356n, 361, 370,
375, 377, 379
masochismus 30, 152n,
159n, 260, 359, 372
masturbace 22, 76, 77
matka 30, 1 1 4 - 1 1 6 , 149n,
166, 237, 240n, 243n, 253,
267, 290, 355
melancholie 48, 112,
1 3 0 - 1 3 4 , 137, 244,
264 - 266
méněcennost (pocit, kom-
plex) 42, 131, 264
metafyzika 422
metapsychologické spisy 47
metapsychologie 46n, 106,
24.1, 328
minulost v psychice
320-322
moc 180, 2 0 0 - 2 0 4 , 207,
214, 223n
Moira 145-147,286
monogamie 62, 348
monoteismus 287,424
morálka, mravnost 31, 56,
6 1 - 8 0 , 1 1 8 - 1 2 0 , 130, 132,
134, 136, 151, 176, 180, 209,
218, 22 ln, 255, 281, 286,
300, 346, 398
motilita, hybnost 36, 109,
135, 328
myšlení 92n, 104, 106, 217,
278, 308; srov. zákaz my-
slet, intelekt
mytologie, mýtus 54, 88,
142, 1 4 6 - 1 4 9 , 206n,
2 6 7 - 2 6 9 , 4 1 7 , 422
náboženství, religiozita
5 1 - 5 4 , 56, 63, 94n,
119n, 161, 235n, 255, 274,
(438)
2 7 6 - 3 1 5 (zvi. 2 8 9 - 2 9 1 ) ,
316n, 3 2 2 - 3 2 5 , 3 3 0 - 3 3 3 ,
372, 378
— a nutkavá neuróza
51-54, 305-307
nacionálni ideály, nacionalis-
mus 204, 282, 296
nadčlověk 257
Nadjá ((Jber-Ich, super-ego,
surmoi) 47,111-121
(zvi. 1 1 6 - 1 1 8 ) , 128n,
1 3 1 - 1 3 8 , 158n, 280n,
362-369, 371-374,
3 7 6 - 3 7 8 ; srov. ideál Já
napětí psychické 89, 93,
107, 128, 365
narcismus 44n, 50,
1 1 1 - 1 1 3 , 1 2 5 - 1 2 7 , 163,
210, 2 3 7 - 2 3 9 , 244, 247,
257n, 262n, 282, 284, 290,
329, 332, 355, 358, 361, 378
narkotika, toxické prostřed-
ky 327
národ 176 - 1 7 8 , 364 ; srov.
nacionálni
národ 176-178,364
násilí 2 0 0 - 2 0 4 , 341
navnaďovací prémie ( Verloc-
kungsprämie) 51,89;
srov. slast p ř e d b ě ž n á
návrat v y t ě s n ě n é h o ( Wieder-
kehr n e b o Riickkehr des
Verdrängten, return nebo
break-through of the re-
pressed, retour du refou-
lé) 273η, 403, 4 1 9 - 4 2 1 ,
424
negativní terapeutická reak-
ce 130
nelibost ( Unlust) 67, 91 n,
94, 103, 106n, 3 1 8 - 3 3 3 ,
372; srov. slast
nerovnost lidí 207, 354
neurastenie neuróza
neuróza, neurotik 14, 16,
18, 2 1 - 2 3 , 25n, 30n, 32,
47n, 65n, 69, 76, 90, 96,
218, 239, 241, 262n,
2 7 3 - 2 7 5 , 3 1 2 , 333n, 350,
358, 377n
— a kultura 334
— a náboženství 305—307
— a umění 50η, 84,
1 5 1 - 1 6 7 (zvi. 153η)
-kolektivní 61-80,378
— nutkavá, o b s e d a n t n í 41n,
51n, 65, 123, 1 3 1 - 1 3 5 ,
3 0 5 - 3 0 7 , 371,373,411,
419
— o b r a n n á 21
— p ř e n o s o v á 358
— válečná 43, 232
nevědomí, n e v ě d o m ý ( d a s
Unbewusste — unbewusst,
unconscious, inconscient)
20, 2 6 - 2 8 , 32, 36,
38, 90η, 9 9 - 1 0 3 , 11 On,
154, 1 9 5 - 1 9 9 , 213η, 217,
259,317η, 371η, 409
nirvana 403
n o r n y 145η
n u t k a v á —• n e u r ó z a
nutkavé o p a k o v á n í , puzení
k o p a k o v á n í ( Wiederho-
lungszwang, repetition
compulsion, compulsion
de répétition) 46, 339,
358, 403, 419
nutkavé úkony 51, 106η
o b j e k t 44, 112η, 263, 266,
318η, 353; srov. obsazení,
volba o b j e k t u
o b j e k t n í -»· láska, obsaze-
ní, -* volba
o b r a n n á (psycho)neuróza
(Abwehr-Neuropsychose,
defence neuro-psychosis,
psychonérvose de défen-
se) 21
obsazení (Besetzung, cathe-
xis, investissement) objek-
tu, Objektní 2 5 , 3 1 , 3 5 ,
9 2 - 9 4 , 105, 107, 1 1 2 - 1 1 5 ,
121, 1 2 6 - 1 2 8 , 130, 137,
219, 240n, 245n, 248, 270
obsedantní -»· n e u r ó z a nut-
kavá
odepření, frustrace ( Versa-
gung, frustration, frustrati-
on) 280η, 334, 343, 364,
367, 373; srov. kultura
a pudy
odkloněný od cíle -»• pud
odpor ( Widerstand, resistan-
ce, résistance) 25, 28,
3 2 - 3 6 , 40, 100, 102η, 108,
111, 113η, 263
oheň 337
oidipovský komplex, vztah
2 9 - 3 1 , 42, 44n, 47,
49n, 52 - 54, 1 1 4 - 1 2 1 ,
129n, 132, 1 5 7 - 1 6 2 ,
2 4 0 - 2 4 3 , 270, 305, 368n,
386, 402, 414, 425
- u dívek 115,241
onanie 77, 166
O n o (Es, it, ça) 47, 9 8 - 1 3 8
(zvi. 108n), 317n, 377,407
o n t o g e n e z e 246, 253, 285,
375—377; srov. fylogeneze
opak znázornění o p a k e m
o p ě r n á volba objektu
(Anlehnungstypus der Ob-
jektwahl, anaclitic type of
object-choice, choix ďob-
ject par étayage) 114,
240, 290
orální fáze sexuality 30,
112η, 240
organické anorganické
o t c o v r a ž d a 53, 151 — 167
(zvi. 157n), 192, 256, 258.
267n, 272n, 304, 368n,
414
otec, praotec 30, 53,
1 1 4 - 1 2 1 , 1 5 7 - 1 6 1 , 231n,
240n, 257, 2 6 0 , 2 6 7 - 2 9 1 ,
304, 322n, 345, 3 6 7 - 3 6 9 ,
376
- a bůh 2 8 5 - 2 8 7
pacifismus 208n
p a m ě ť 92, 105, 42 ln
p a m ě ť o v á stopa -*• vzpo-
mínkový pozůstatek
(439)
panika 233—235 zip, principle of reality,
pansexualismus 229 principe de réalité) 46n,
paranoia 3 5 , 4 8 , 1 2 4 , 3 3 0 , 5 0 , 9 0 - 9 7 , 109,319,
411 3 2 6 - 3 2 8 , 402, 407, 420n
Parka 145 princip slasti (Lustprinzip,
pedagogika 54; srov. vý- pleasure principle, principe
chova de plaisir) 46n, 50,
penis 31, 114 9 0 - 9 7 , 109, 123, 125,
perverze 31η, 68—70, 77, 127n, 319, 325, 343, 375,
153, 348; homosexuali- 402, 411, 420n; srov. slast
ta, - * masochismus, - * sa- protichůdné obsazení (Ge-
dismus genbesetzung, anticalhexis,
pesimismus 406 contre-investissement) 25
pocit 104n, 107; srov. afekt přání, touha, tužba 36n, 50,
pohádka 54, 88, 142n, 268 8 3 - 8 5 , 88, 94, 280,
p o k r o k 218, 310, 3 3 5 - 3 3 9 ; 295 - 298, 305n, 329
srov. technika, věda p ř e d b ě ž n á slast -»• příprava
pořádek 339η, 342 slasti
potlačování pudů -»· pud — představa slov, slovní ( Wort-
omezení, abstinence vorstellung, word presen-
pozitivismus 422 tation, représentation de
pračlověk tlupa, -*• primi- mot) 93, 104n, 107; srov.
tivní fáze lidstva v z p o m í n k o v é pozůstatky
prahorda -*• tlupa představa věcí (Sachvorstel-
praotec -»· o t e c lung n e b o Dingvorstellung,
pravda 218n, 294 thing presentation, repré-
pravda historická — materi- sentation de chose) 93,
ální 56, 305n 104n
pravěká - * tlupa předvědomý 27,37,
právo 200 - 203, 34 ln 1 0 0 - 1 0 3 , 1 0 4 - 1 0 6 , 108
prémie slasti, slastná prémie překládání 421
(Lustprämie) 51, 82, 89 přenos (Ûbertragung, trans-
primární — sekundární po- ference, transfert) 23,
chod, proces (Primärvor- 34η, 48, 126, 259
gang — Sekundärvorgang, přesun, přesunutí ( Verschie-
primary — secondary pro- bung, displacement, dépla-
cess, processus primaire — cement) 3 7 , 5 1 , 6 7 , 1 2 6 ,
secondaire) 91, 126 349,411,418
primitivní fáze lidstva, primi- případ A n n a O. 19; Do-
tivové, pračlověk 52 — 54, ra 130, 241; Malý
88, 113, 1 9 1 - 1 9 5 , 197n, H a n s 32, 403; Wolfs-
216-218, 251,255-261, m a n n 32
264, 304, 334n, 3 4 3 - 3 4 5 , příprava slasti, předběžná,
356 přípravná slast ( Vorlust)
primitivní, původní pudové 51,89,413
tendence 181n, 185, 242, příroda a kultura 2 8 4 - 2 8 6 ,
319n, 323 288n, 327, 333 - 340
princip reality (Realitätsprin- přirozený výběr 336, 379

(440)
príznak symptom
psychoanalýza
— aplikace na literaturu
50η, 4 0 8 - 4 1 6
— j a k o hnutí 18, 21,
3 9 - 4 4 , 49, 57η
-obhajoba 168-171,229,
300
— terapie 100, 130, 170,
260, 274
— vývoj m e t o d y 32—38,
99n, 374
— vznik 20, 26
psychologie a psychoanalý-
za 99
psychologie -»· individuální
a kolektivní
psychologie masy, sociální,
kolektivní 54,111,
210-275
psychoneuróza -»· n e u r ó z a
psychóza 44, 47 n, 76, 243
puberta 31,93,129,167,
243, 246n
pud (Trieb, instinct nebo dri-
ve, pulsion) 25, 29n, 109,
1 2 1 - 1 3 8 , 181n, 308n, 328
— a kultura 181n, 209,
2 7 7 - 2 8 3 , 334, 4 0 1 - 4 0 8
— konzervativnost 46, 122,
358
— omezení, ovládání
66 - 81, 134, 209
277 - 281, 301, 343, 348,
356, 379
— teorie 45n, 357 —361
— zřeknutí se (Triebver-
zicht) 83, 365-369
pud destrukční 46,
1 2 2 - 1 2 5 , 127, 1 3 3 - 1 3 5 ,
152n, 2 0 5 - 2 0 7 , 218, 277,
300, 3 5 9 - 3 6 1 , 369, 372;
srov. agresivita, pud smrti
pud jáský, pud Já (Ichtrieb,
ego instinct, pulsion du
moi) 45,94,357
pud nesexuální 37, 45; srov.
hlad, pud s e b e z á c h o v n ý
pud odkloněný, odvrácený,
odvedený od cíle, zbrzdě-
ný co do cíle, ve vztahu
k cíli (zielgehemmt, aim-
inhibited, inhibée quant
au but) 26, 32, 69, 71,
121, 229, 239, 246n, 249,
257n, 2 6 9 - 2 7 5 , 328, 343,
346n, 351, 354, 361
pud sebezáchovný 45, 121,
205, 217, 226, 253, 358
pud sexuální -* sexualita
pud smrti, T h a n a t o s (Todes-
trieb, death instinct, pul-
sion de mort) 46, 56
1 2 1 - 1 3 8 , 206, 238,
3 5 8 - 3 6 1 , 369n, 374, 376,
403
pud sociální 182,211
pud stádní (herd in-
stinct) 211,251-255
pud zmocňovací (Bemächti-
gungstrieb, instinct to ma-
ster, pulsion d'emprise)
205, 358
pud života, eros (Lebenstrieb,
life instinct, pulsion de
vie) 46,56,121-138,
170, 2 0 5 - 2 0 7 , 229n, 238,
345, 3 5 7 - 3 6 1 , 3 6 9 ,
3 7 4 - 3 7 6 , 380, 403, 420n
pudová směs — její rozklad,
uvolnění ze směsi (Trieb-
mischung — Triebentmi-
schung, fusion — defusion
puzení k o p a k o v á n í nut-
kavé o p a k o v á n í
racionalismus 298
rasa 10.176,213,261,296
reaktivní výtvor (Reaktions-
bildung, reaction-formati-
on, formation reactionelle)
31, 117, 132n, 135,
147, 181, 184, 254, 354
(441)
regrese 3 0 , 5 6 , 7 6 , 1 1 2 , 1 2 3 , sexuální látky 22, 128
1 3 3 - 1 3 5 , 149, 185, 199, schizofrenie 4 1 , 4 8
242, 251, 256, 270, 272, 275, slast (Lust, pleasure, plai-
320, 323, 403 sir) 30η, 46η, 51, 67,
religiozita - * náboženství 106η, 263, 318η, 3 2 5 - 3 3 3 ,
renesance 204,415n 335
represivní společnost 420 a umění 82η, 89; -+· pré-
revoluce, revoluční 222 mie slasti, princip slasti,
rodina 343 - 347, 356, 370; příprava slasti
srov. otec, matka, primitiv- smrt 79,96,128,156,176,
ní fáze lidstva 1 8 8 - 1 9 9 . 284, 287
romantika 422 symbolika smrti
rozklad -»• pudové směsi 144—150; - * pud smrti
rozlada 48 snová práce 37, 51, 110,
rozmnožování 67n, 96, 348 126,217, 2 8 5 , 4 1 4 , 4 1 8
rozum intelekt srov. deformace, dramati-
zace, d r u h o t n é zpracování,
sadismus 3 0 , 1 2 1 - 1 2 3 , 1 2 7 , přesun, zhuštění, znázor-
133, 153, 159, 3 5 7 - 3 6 0 , nění o p a k e m n e b o malič-
372 kostí
scientismus 422 socialismus 2 3 6 , 3 7 8
sebezáchovný pud sociální, společenský 53,
Selbst (self) 318,385 119, 183, 207, 210, 254n,
sémiotika 418 3 0 3 , 3 1 1 , 3 2 7 , 340 - 349,
sen 3 5 - 3 8 , 85n, 99, 105n, 355n, 375n, 404n
142, 144, 147, 217, 263, — instituce 333n
414n; srov. snová práce — strach 363
— bdělý, denní ( Tagtraum, sociologie 226,418-421
day-dream, rêve diurne) spánek 91,102,110,260
42, 84 - 89, 93 spekulativní práce, meto-
— latentní — manifest- da 28, 46. 98, 206, 422
ní 35n, 410, 418 spiritismus 293
— řeč snu 54 společenský -»· sociální
sexualita 20 - 23, 28 - 32, stádní - » pud
37,44, 47, 155,205, 219, stát 176, 178n, 261, 341,
229, 246, 269 - 272, 356, 362
3 4 7 - 3 5 1 , 402 stopy slov 93, 105, 133;
— a krása 331 srov. v z p o m í n k o v ý pozů-
— a kultura 61—80 statek
—a láska strach -»• úzkost
— a neuróza 66 strukturalismus 418
— a sublimace 67 stud 3 1 , 2 7 2
— j a k o model obecných re- sublimace 32, 66—68, 71 n,
akcí 75n 74, 113, 121, 126n, 134,
— n e p o d d a j nost pudu 66, 136, 153, 239, 271, 312, 328,
74 329, 332, 343, 347, 349,
— ontogenetický vývoj 68, 402n
117, 129,246 sudičky 145, 150

(442)
sugesce, sugestibilita 13,
1 5 - 1 7 , 19, 34n, 215n, 218,
224, 2 2 6 - 2 3 0 , 251, 253,
258-262
surrealismus 4 0 8 , 4 1 2 , 4 1 4 η ,
418η
svádění sexuální 28n
svědomí 111,119,131η,
134, 137n, 161, 206, 214,
224, 244, 250, 3 6 3 - 3 6 9 ,
372n, 376
světový n á z o r 298, 300;
srov. filozofie
svoboda 202,341η
svod, vybití (Abfuhr, dischar-
ge, décharge) 20, 25η,
9 1 - 9 3 , 106, 123, 125η,
135, 154η, 249
symbol, symbolika 37, 54,
1 4 2 - 1 5 0 , 306, 409η
s y m p t o m , příznak 17,19η,
22, 26, 30, 35, 38, 56, 71,
241η, 273η, 350, 3 7 4 , 4 1 8
syn nejmladší 257η, 268;
srov. otec, oidipovský
komplex
systém psychiky -*• instance
štěstí 3 2 5 - 3 3 6 , 356, 370,
375, 377
tabu 5 2 - 5 4 , 259, 267, 344,
349, 398, 420
tautologie 410, 423, 427
technika 176,327,335-339
telepatie 144
tělo 11 On, 318, 322, 326,
329, 333
T h a n a t o s - * pud smrti
tlupa prapůvodní, pravěká,
p r a h o r d a 53n, 160, 192,
201, 2 5 5 - 2 6 1 , 267n, 272
topický 28, 47, 104
totemismus 52 — 54, 113,
120, 2 5 5 - 3 0 1 , 267n, 272n,
289, 304, 345n
t o t e m o v á hostina 160
touha přání
t r a u m a 13, 19, 156, 321
trest 130,157-160,
3 6 2 - 3 6 9 , 371,374
tužba přání
umělec 74,81—89
— a denní snění 84—89
— a neuróza 50n, 151 — 167
— a zločin
-biografie 171,409,417
umění 50n, 95, 283, 324n,
329, 340, 4 0 8 - 4 1 6
— a hra 8 2 - 8 3
— a neuróza 50n, 84,
1 5 1 - 1 6 7 , 41 ln
— a slast 82, 89, 95, 328
— interpretace 50, 409n
— j a k o denní sen 84—87
— recepce 329
— tvůrčí proces 50, 89, 411
útěk do nemoci 43, 70
uvolnění ze směsi pudová
směs
úzkost, strach 22, 37, 56, 79,
130, 1 3 5 - 1 3 8 , 2 3 3 - 2 3 5 ,
253, 258n, 290, 305, 326,
3 6 3 - 3 6 9 , 371 n
— při narození 138
— sociální 180, 214, 363
— kastrační kastrace
válka 1 7 5 - 1 9 9 , 2 0 0 - 209,
406; 1. světová 43, 178n,
232
vciťování 243
věda 95, 175n, 206, 296n,
299, 3 0 l n , 314n, 324n, 328,
335 - 340,422 - 427
vědomí, vědomý 20,
2 5 - 2 7 , 3 6 , 92, 94, 9 9 - 1 0 3 ,
1 0 4 - 1 1 0 , 131, 2 1 3 - 2 1 5 ,
3 7 1 - 3 7 3 , 377
vina 53n, 96, 111, 117, 119,
1 3 0 - 1 3 3 , 138, 153,
1 5 7 - 1 6 4 , 192, 196, 252,
264, 3 6 2 - 3 7 4
víra 161, 220, 294, 296n,
307 - 309, 316n; srov. ná-
boženství
(443)
vnímání, vjem 105, 121,
131, 135
— akustické 105, 133
— vnější — vnitřní 106n
vojsko armáda
volba objektu, o b j e k t n í vol-
ba (Objektwahl, object-
choice, choix d'objet) 32,
1 1 2 - 1 1 7 , 128, 237,
2 3 9 - 2 4 4 , 266η, 272η, 348;
srov. o p ě r n á volba objek-
tu
vtip 5 1 , 1 9 7 , 2 6 3 , 4 1 3 , 4 1 8
vůdce 207, 220, 2 3 0 - 2 3 7 ,
243, 249, 251, 253, 257n,
262, 278n, 357
vybití -*· svod
výchova 67, 95, 181, 207,
279, 308 - 311, 313n, 367n,
375
vytěsnění ( Verdrdngung, re-
pression. refoulement)
2 5 - 2 8 , 32η, 36,
45, 47, 65, 6 9 , 8 6 , 9 0 - 9 2 ,
96, 100, 102η, 1 0 6 - 1 0 8 ,
112, 117η, 132, 158, 214,
237, 244, 246, 258, 270η,
2 7 3 - 2 7 5 , 305η, 343, 358,
374, 402,419η
výtvor reaktivní
vývoj druhu, individua fy-
logenetický — ontogene-
tický
vzpomínání, v z p o m í n k a 51,
88, 96, 105, 305, 421
vzpomínkový pozůstatek,
paměťová stopa (Erinne-
rungsrest nebo -spur, mne-
mic trace nebo memory
trace, trace mnési-
que) 105, 108, 320
vzruch 218, 263
(444)
z á b r a n a , inhibice ( H e m m u n g ,
inhibition, inhibition) 56,
153, 218, 224, 264
z á k a z myslet 76, 207, 292,
308η, 311
zamilovanost 34, 124, 239,
2 4 5 - 2 5 0 , 254, 2 7 2 - 2 7 5 ,
318, 350
zapomínání ->· amnézie
zbrzděný vzhledem k cíli -»•
pud odkloněný
zbytek (ze) dne -» denní
zbytek
zhuštění, k o n d e n z a c e ( Ver-
dichtung, condensation,
condensation) 37,51,
411,418
zisk z nemoci 43, 130
zlo 175,181-182,205,325,
360, 362n, 404
zločin, zločinec 66, 96, 132,
152n, 1 6 0 - 1 6 3 , 217, 224
zlověstné (unheimlich) 285,
412
znázornění, z o b r a z e n í o p a -
kem 5 1 , 1 4 7 , 4 1 1
zpáteční cesta k realitě 95,
268n; srov. umělec
zřeknutí se -*• pudu
zvnitřnění ( Verinnerlichung,
internalization, intériorisa-
tion) 206, 209, 271,
2 8 0 - 2 8 3 , 3 6 2 - 3 6 6 ; srov.
introjekce
žárlivost, sexuální závist
253n, 258, 269, 272;
srov. oidipovský komplex
žena 75n, 309, 347
Žid, židovství 10, 287, 355
360, 365, 424, 428
 OBSAH

I
O sobě a psychoanalýze (LH) 9
Dovětek 1935 (LH).. 55

II
„Kulturní" sexuální morálka a moderní nervozita
61
(JP).
Básník a lidské fantazie (JP) 81
Formulace k dvěma principům psychického dění
(JP) 90
Já a Ono (JP) 98

III
Motiv volby skříněk (LH) 141
Dostojevskij a otcovražda (JP) 151
Řeč k udělení Goethovy ceny (LH) 168

IV
Časové poznámky o válce a smrti (JP) 175
Proč válka? (LH) 200
Psychologie masy a analýza Já (JP) 210
Budoucnost jedné iluze (LH) 276
Nespokojenost v kultuře (LH) 316
Dopis starostovi města Příbora (LH) 381

Ediční poznámka 383

Proč právě Freud?
JiříStromšík: 397
Jmenný rejstřík 429
Věcný rejstřík 434

LH = Ludvík Hošek, JP = Jiří Pechar

•
 S I G M U N D FREUD
O ČLOVĚKU
A KULTUŘE
Z německých originálů
uvedených v ediční poznámce
vybral, uspořádal a doslovem
a jmenným a věcným rejstříkem
opatřil Jiří Stromšík.
Přeloiili Ludvík Hošek
a Jiří Pechar.
Obálku, vazbu
a grafickou úpravu
navrhl Vladimír Nárožník

Vydal Odeon, nakladatelství

krásné literatury a umění, n. p.,
jako svou 4 942. publikaci
v redakci krásné literatury.
Praha 1990.
Odpovědný redaktor Jiří Pelán.
Výtvarný redaktor Miloš Novák
Technická redaktorka
Silva Hofmanová.

Sazbu z písma Tempora

digiset zhotovila Svoboda,
závod 4, Praha
Vytiskl Tisk kniiní
výroba, n. p, Brno.
26,98 AA. 27,47 VA.
507-22-855.
V tomto uspořádání a v těchto
překladech vydání první
Náklad 16 000 výtisků.
01-045-90. 12/13
Cena váz 43 Kčs