Vysoká škola ekonomická v Praze

Fakulta mezinárodních vztahů

Studijní program: Mezinárodní ekonomické vztahy
Obor: Mezinárodní studia-diplomacie

Evropské populistické strany a migrační politika

Evropské unie: Případová studie italské Lega od roku
2012

Bakalářská práce

Studentka: Michaela Krejčíková

Vedoucí: Ing. Petr Vymětal Ph.D.

2020
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, a že jsem uvedla všechny použité
prameny a literaturu, ze kterých jsem čerpala.

V Praze dne 4. prosince 2020 …………………………………………

Michaela Krejčíková
Poděkování
Ráda bych tímto poděkovala svému vedoucímu Ing. Petru Vymětalovi Ph.D. za jeho trpělivost,
ochotu a vstřícnost během psaní bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala rodině a přátelům
za podporu a cenné připomínky.
Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 1

1 Migrace a její teoretické ukotvení ...................................................................................... 3

1.1 Vymezení základních pojmů ............................................................................ 3

1.2 Druhy migrace .................................................................................................. 4

1.2.1 Migrace vnitřní a vnější .............................................................................. 4

1.2.2 Migrace dobrovolná a nucená ..................................................................... 4

1.2.3 Migrace dle délky pobytu ........................................................................... 5

1.2.4 Migrace legální a nelegální ......................................................................... 5

1.3 Ekonomické a neekonomické příčiny vzniku migrace ..................................... 5

1.4 Migrační teorie ................................................................................................. 6

1.4.1 Teorie „push a pull“ faktorů ....................................................................... 6

1.4.2 Neoklasická teorie migrace ......................................................................... 7

1.4.3 Teorie nové ekonomie migrace................................................................... 7

1.4.4 Teorie dvojího pracovního trhu .................................................................. 7

1.4.5 Teorie světového systému ........................................................................... 8

1.4.6 Teorie síťových vazeb................................................................................. 8

2 Migrační politika Evropské unie ........................................................................................ 9

2.1 Historie společné migrační politiky Evropské unie .......................................... 9

2.2 Dublinské dohody ........................................................................................... 14

2.3 Aktuální strategie migrační politiky Evropské unie ....................................... 16

2.4 Evropské migrační trasy ................................................................................. 19

2.4.1 Západní Středomoří .................................................................................. 19

2.4.2 Východní Středomoří ................................................................................ 20

2.4.3 Západní Balkán ......................................................................................... 21

2.4.4 Centrální Středomoří................................................................................. 22

2.4.5 Vnější a vnitřní migrace Italské republiky ................................................ 22

3 Evropské populistické strany ........................................................................................... 24

3.1 Vymezení pojmu............................................................................................. 24

3.2 Evropské populistické strany spojené s migrací ............................................. 26

3.2.1 Národní fronta (od roku 2018 pod novým názvem Národní sdružení)..... 26

3.2.2 Fidesz – Maďarská občanská unie ............................................................ 26

3.2.3 Švédští demokraté ..................................................................................... 27

4 Případová studie italské Lega od roku 2012 .................................................................... 29

4.1 Historický exkurz a současná podoba italského stranického systému ........... 29

4.2 Historie strany Lega........................................................................................ 33

4.3 Politický program strany od roku 2012 .......................................................... 35

4.3.1 Politický program ve volbách 2013 .......................................................... 35

4.3.2 Politický program ve volbách 2018 .......................................................... 36

4.3.3 Příslušnost Legy mezi pravicové populistické strany ............................... 37

4.4 Kroky vlády v tématu migrace v období 2018–2019 ..................................... 38

Závěr......................................................................................................................................... 41

Seznam literatury ...................................................................................................................... 45

Seznam zkratek
ČR Česká republika

EASO Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu

EU Evropská unie

EURODAC Evropská databáze otisků prstů

EUROPOL Evropský policejní úřad

EUROSTAT Statistický úřad Evropské unie

FRONTEX Evropská pohraniční a pobřežní stráž

IOM Mezinárodní organizace pro migraci

OSN Organizace spojených národů

UNHCR Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

Úvod
Téma migrace a italské strany Lega jsem si zvolila jako námět pro bakalářskou
práci ze dvou důvodů. Prvním je především můj osobní zájem o Itálii a politiku této země.
Důvodem druhým je aktuálnost tématu v době výběru zadání bakalářských prací. Migrace
a migrační politika Evropské unie je důležitým tématem nejen pro státy migrační krizí
přímo zasažených, ale i pro širší veřejnost snažící se tomuto obsáhlému a stále
se rozvíjejícímu tématu porozumět. Situace okolo migrační krize pak nahrává do karet
populistickým stranám, kterým se budu věnovat v druhé části této práce.

Cílem práce je zhodnotit, zda Lega navrhuje reálná řešení problémů s migrací,
a zdali je pro Itálii otázka migrace natolik klíčová, aby se Lega se svou protiimigrační
politikou stala jednou z nejsilnějších italských politických stran.

Základní otázky jsem si položila celkem tři, a to:

1. Je pro Itálii otázka migrace klíčová?

2. Je Lega pravicovou populistickou stranou?

3. Jaká opatření a řešení Lega v otázkách migrace nabízí?

K zodpovězení těchto otázek jsem si zvolila metodu deskriptivní, kterou použiji

při popisu základních pojmů spojených s migrací, představení migrační politiky
Evropské unie a přiblížení pojmu populismus. Jako druhou jsem pak zvolila metodu
analytickou, kterou používám u volebního programu a kroků provedených Legou
ve společné vládě s Hnutím pěti hvězd.

Práce je rozdělena do čtyř kapitol a několika podkapitol. V první kapitole se věnuji

obecně tématu migrace, především zde uvádím její druhy a příčiny, a také vybrané
migrační teorie. V druhé kapitole se věnuji vývoji společné migrační politiky Evropské
unie, a to především Dublinským dohodám. V rámci druhé kapitoly také popisuji
evropské migrační toky a migraci v rámci Italské republiky. Ve třetí kapitole přibližuji
pojem populismus a uvádím jako příklad tři evropské populistické strany, které jako jeden
z hlavních bodů svého politického programu uvádějí právě migraci. Nakonec se ve čtvrté
kapitole věnuji konkrétnímu případu italské politické strany Lega. Tato protievropská
politická strana jako již tradičně opírá svůj politický program o problémy s migrací
a podařilo se jí zvítězit v italských volbách do Evropského parlamentu v roce 2019.

1
 Mezi zdroje jsem zařadila především knihy z odborné literatury a odborné články.
Dále čerpám z dokumentů vydaných Evropskou unií. Díky znalosti italského jazyka
využívám možnosti čerpání ze zdrojů v italském jazyce, a to především při analýze
volebních programů Legy či následně provedených kroků ve vládě. V neposlední řadě
vycházím z mediálních zdrojů, kdy jsem se snažila o využití seriózních médií jako
je například la Repubblica či La Stampa.

2
1 Migrace a její teoretické ukotvení
Pojem migrace pochází z latinského slova migratio, což znamená přemisťování
či přesídlení. Migrace je stará jako lidstvo samo, neboť člověk byl migrujícím živočichem
již od počátku své existence. Hlavními motivy pro migrování byla snaha najít bezpečné
území pro život či najít místo s dobře dostupnými zdroji obživy. V posledních letech
se o migraci hovořilo především v souvislosti s evropskou migrační krizí, která vrcholila
v roce 2015.

1.1 Vymezení základních pojmů

Migrace je podle definice Ministerstva vnitra České republiky (2020) „(…)
přesunem jednotlivců i skupin v prostoru, který je spolu s porodností a úmrtností klíčovým
prvkem v procesu populačního vývoje a výrazně ovlivňuje společenské a kulturní změny
obyvatel na všech úrovních.“

Přesná definice migranta v rámci mezinárodního práva dosud nebyla

zformulována. Mezinárodní organizace pro migraci (2020) chápe migranta jako člověka,
který se přemisťuje ze svého obvyklého místa bydliště, ať už v rámci své domovské země
nebo přes mezinárodní hranice, dočasně či dlouhodobě, a to z různých možných důvodů.

V Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v roce

1951, se objevuje definice pojmu uprchlík. Za uprchlíka je považována osoba, která
má podložený strach o svůj život z důvodu persekuce kvůli své rase, vyznání, národnosti,
členství v určité sociální skupině či politické skupině. Dále se pak nachází mimo zemi,
ve které je občanem a z výše vyjmenovaných důvodů se do ní obává vrátit (International
Organization for Migration 2020).

Uprchlíkem je, podle Ministerstva vnitra České republiky (2020), osoba,

která splňuje definiční znaky uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy. V ČR je osoba,
které bylo přiznáno postavení uprchlíka, označována jako azylant. Azylantem je cizinec,
kterému byl udělen azyl, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu.

Pojem osoba bez státní příslušnosti byl poprvé regulován v Úmluvě o právním
postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954. Člověkem bez státní příslušnosti
je každý, kdo není shledán občanem v právním systému jakékoli země (International
Organization for Migration 2020). Státní občanství je většinou určeno podle země,
ve které se daný člověk narodil (ius soli), nebo podle země, jejíž státní občanství vlastní

3
jeho či její rodiče (ius sangui). Státní občanství je možné ztratit několika způsoby.
Mezi nejčastější patří zánik státu, ke kterému daný člověk přísluší, a přijetí specifických
zákonů, které odebírají státní občanství určitým skupinám obyvatel. Ke konci roku 2018
se ve světě nacházelo 3 851 981 osob bez státního občanství. Nejvíce z nich se pak
nacházelo v Pobřeží Slonoviny, Sýrii, Thajsku a Myanmaru (UNHCR 2020b).

Internally displaced people jsou lidé, nebo skupiny obyvatel, které byly donucené
k odchodu ze svých domovů či obvyklého místa pobytu z důvodu ozbrojeného konfliktu,
násilných nepokojů, porušení lidských práv či působení přírodních katastrof
a nepřekročili při tom státní hranice země (International Organization for Migration
2020). V roce 2018 bylo ve světě 41 425 168 tato kritéria splňujících osob především
z východních zemí jako Sýrie, Afghánistán, Jemen a Ukrajina. Dále pak také z Kolumbie
a afrických států jako Demokratická republika Kongo, Somálsko, Nigérie, Etiopie, Súdán
a Jižní Súdán (UNHCR 2020b).

Asylum shopping či v češtině spekulativní podání žádosti o azyl je situace,

kdy občan třetí země požádá o mezinárodní ochranu ve více než jednom členském státě
Evropské unie (Evropská komise, 2020). Tento fenomén se snaží vyřešit Dublinská
dohoda, které se budu detailněji věnovat ve druhé kapitole.

1.2 Druhy migrace

V rámci této podkapitoly dojde k představení několika základních druhů,
podle kterých můžeme rozlišovat migraci.

1.2.1 Migrace vnitřní a vnější

Migrace vnější, nebo také mezinárodní, nastává v případě přesunu obyvatel přes
hranice z jedné země, do země druhé. O migraci vnitřní, nebo také vnitrostátní, se jedná
v případě přesunů v rámci jednoho státu či určitého vymezeného území, například
Evropské unie. S pojmem vnitřní migrace úzce souvisí také urbanizace, kdy se lidé
přesouvají z vesnic do měst, nejčastěji za pracovními příležitostmi (Palát 2014).

1.2.2 Migrace dobrovolná a nucená

Migrace dobrovolná je založena na svobodné vědomé volbě migranta.
Dle Andrease Demutha (2000) je možné dobrovolnou migraci rozdělit na čtyři druhy:
pracovní, řetězovou, neimigrační a inovační. O migraci pracovní se jedná v případě,
že migrant přichází do cílové země za účelem získání nové a lépe finančně ohodnocené

4
pracovní pozice. Dále se může jednat o migraci řetězovou, ke které nejčastěji dochází
za účelem sjednocení rodin. O migraci neimigrační se jedná v případě dočasné migrace,
typicky za účelem studia. Posledním druhem je migrace inovační, ke které dochází
za účelem zlepšení životních podmínek.

Migrace nucená je učiněna, pokud je migrant vyhnán či donucen k odchodu

z domovské země. Mezi typické příčiny nedobrovolné migrace se řadí nebezpečí
z důvodu válečného konfliktu, politické nestability v zemi, vypuknutí epidemie
či přírodní katastrofy. Dále se také může jednat o obchod s lidmi, kdy v minulosti
se jednalo především o obchod s otroky, v dnešní době se jedná nejčastěji o obchod
s lidskými orgány či za účelem prostituce (Demuth 2000).

1.2.3 Migrace dle délky pobytu

Migrace dle délky pobytu se dělí na migraci krátkodobou, dlouhodobou,
přechodnou a trvalou. Krátkodobá migrace je klasifikována jako migrace do jednoho roku
pobytu v hostitelské zemi, kdežto migrace dlouhodobá má trvání delší než jeden rok.
O přechodnou migraci se jedná v případě, že se migrant v zemi zdržuje pouze po určitý
časový úsek, poté zemi opouští a nejčastěji se vydává do jiné země. Migrace trvalá
nastává v případě, že dochází k vyřízení všech administrativních náležitostí a typicky
ke změně místa trvalého pobytu (Palát 2014).

1.2.4 Migrace legální a nelegální

Legální migrace je podle Paláta (2014) taková migrace, při které jsou splněny
všechny zákonné podmínky v zemích, v nichž se jednotliví migranti pohybují.
Jedná se o státem kontrolovanou migraci, díky čemuž jsou dostupná data o počtu
příchozích migrantů do země.

Nelegální migrace je pohyb osob, ke kterému dochází mimo zákony, předpisy

či mezinárodní dohody upravující vstup, pobyt a případný odchod do či z dané země.
Tyto zákonné podmínky mohou být porušeny již při vstupu do země, nebo může k jejich
porušení dojít po uplynutí doby, kdy je migrantovi uděleno povolení k pobytu na daném
území (Palát 2014).

1.3 Ekonomické a neekonomické příčiny vzniku migrace

Palát (2014) dělí motivační podněty pro migraci na finanční a nefinanční. Finanční
podněty se posuzují podle srovnání nákladů a výnosů z přesunu migranta do cílové

5
destinace. Migrant musí brát v potaz především předpokládané vyšší životní náklady
v místě pobytu. Čím větší jsou výnosy v porovnání s náklady, tím vyšší bude logicky
motivace migranta k přesunu.

Mezi nefinanční motivaci pak patří především vyšší kvalita života a vyšší životní
úroveň v novém místě pobytu. Do této kategorie patří například lepší zdravotní péče,
vyšší kvalita školství, především pro rodiny s dětmi, kvalitnější systém sociálního
zabezpečení či geografická poloha země, například ve vztahu k možném výskytu
přírodních hrozeb. Důležitým faktorem také může být tolerantnější společnost
v souvislosti s politickými a náboženskými svobodami či zvýšená tolerance k osobám
odlišné sexuální orientace, která je stále v některých zemích tabu nebo regulována
zákony. Mezi poslední faktory může také patřit existence komunity migrantů ze stejné
země, z jaké pochází imigrant (Palát 2014).

1.4 Migrační teorie

V průběhu let bylo vytvořeno několik migračních teorií, ovšem dosud nevznikla
žádná univerzální teorie, která by dokázala přesně popsat fenomén migrace. Vybrala jsem
tedy několik základních teorií, které se často navzájem prolínají a nabízí přehled
primárních důvodů, kvůli kterým by migrace měla vznikat.

1.4.1 Teorie „push a pull“ faktorů

Základy této teorie vytvořil americký sociolog Donald J. Bogue a později
v 60. letech 20. století se jí více věnovali Everett S. Lee a Clifford J. Jansen. Tato teorie
je založená na fungování takzvaných „push“ a „pull“ faktorů. „Push“ faktory jsou takové,
které migranta donutí opustit svou domovskou zemi. Mezi tyto faktory se typicky řadí
vysoká nezaměstnanost v domovské zemi, chudoba, nízké mzdy, vysoké daně, probíhající
konflikt, hladomor, vysoká kriminalita, špatné sociální a zdravotní podmínky,
nebo nedostatek politické a náboženské svobody (Palát 2014).

Samotné „push“ faktory ještě neznamenají, že se člověk pro migraci opravdu

rozhodne. Důležitá je existence „pull“ faktorů, které přitáhnou migranta do cílové země.
Mezi „pull“ faktory patří například lepší životní podmínky, pracovní příležitosti, vysoké
platy, bezpečnost, práva a svobody, rodinné vazby či nízké náklady na živobytí.

Sám Everett S. Lee (1966) ve svém článku zdůrazňuje, že co pro jednoho člověka
může být „pull“ faktorem, pro druhého může být „push“ faktorem. Jako příklad uvádí

6
kvalitu školství pro rodiny s dětmi jako důvod pro migraci, kdy zároveň pro bezdětného
člověka se může jednat o odpuzující faktor z důvodu vyšších daní z nemovitosti v okolí.

1.4.2 Neoklasická teorie migrace

Neoklasická teorie migrace byla poprvé popsána Masseyem (Massey et al. 1993),
který spolu se svými kolegy vycházel z neoklasické ekonomie. Tato teorie je rozdělena
na mikro a makro teorii. Makro teorie se zabývá důvody pro migraci na úrovni země.
Pokud na domácím trhu vznikne nerovnováha na pracovním trhu, která se projeví
například nerovností mezd, lidé budou mít tendenci migrovat do zemí, kde si ekonomicky
polepší. Za předpokladu, že bude nerovnováha eliminována, mělo by migrace ubývat.
Mikro teorie se orientuje na individuální akty racionálních jedinců, kteří za nepříznivé
situace v domovské zemi zvažují všechny náklady a výnosy, které by získali či ztratili
v důsledku migrování.

Tato teorie je do jisté míry podobná s teorií “push and pull” faktorů, kterou jsem
popisovala v předešlé podkapitole. Příkladem “push” faktoru je zde nízké platové
ohodnocení v domovské zemi. “Pull” faktorem jsou zde lepší pracovní podmínky
v zahraničí.

1.4.3 Teorie nové ekonomie migrace

Nová ekonomie migrace vychází z neoklasické teorie migrace. Je zde však rozdíl
ve vnímání migrace nikoli jako individuálního aktu jedince, ale jako společného
rozhodnutí určité skupiny, nejčastěji celé domácnosti. Domácnosti dle této teorie
neuvažují pouze o zlepšení své ekonomické situace vlivem vyššího příjmu, ale jde tu také
o minimalizaci rizik a nejistot (Palát 2014).

Důležitou roli hrají remitence, což jsou peníze, které posílá migrant zpět do své
domovské země. Mezi země, které patří k největším příjemců remitencí se řadí především
rozvojové země z jižní a východní Asie. Dle dat Světové banky byly roce 2018 největšími
příjemci remitencí státy Indie, Čína, Mexiko, Filipíny a Egypt (World Bank 2020).

1.4.4 Teorie dvojího pracovního trhu

Teorie dvojího pracovního trhu se zabývá makroekonomickým přístupem
k migraci. Je založena na nedostatku pracovní síly v přijímající zemi z důvodu
neatraktivity určitých pracovních pozic, ať už z důvodu nízkého platového ohodnocení
či nemožnosti kariérního růstu. Tyto pracovní pozice pak tvoří poptávku po zahraničních

7
pracovnících, typicky z rozvojových zemí, kteří jsou tuto práci ochotni vykonávat
za stávajících podmínek. Pro migranty je často tato špatně placená práce několikanásobně
lépe ohodnocená, než v domovské zemi a stane se tedy pro ně “pull” faktorem
(Henig 2007).

1.4.5 Teorie světového systému

Teorie světového systému hledá původ migrace v historickém uspořádání tržních
vztahů v rámci světového systému. Specificky je zde uváděn příklad propojení bývalých
evropských koloniálních mocností s jejich dřívějšími koloniemi z důvodu existujících
kulturních, investičních a komunikačních vazeb (Palát 2014).

Tato teorie je úzce propojena s rozvíjející se globalizací. Začala se formovat

v 70. letech 20. století a za jejího hlavního autora je považován americký sociolog
Immanuel Wallerstein. Podle Wallersteina je svět vzájemně propojen, a výsledkem toho
je světová ekonomika, která se dělí do tří zón: jádra, semi-periferie a periferie. Jádra jsou
dominantní země stávajícího světového systému, kdežto periferie jsou chudé státy
se slabým mocenským statusem.

Mezi nimi existuje hierarchická struktura, kdy silné státy jádra ovládají a využívají
slabých států na periferiích. Semi-periferní státy pak tvoří nárazníkovou zónu mezi těmito
dvěma oblastmi (Martínez-Vela 2001).

1.4.6 Teorie síťových vazeb

Existují mezilidské vazby, které spojují současné a bývalé migranty
v domovských a cílových zemích a mohou se stát příčinou migrace. „Postupně vznikají
tzv. migrační sítě, které propojují stávající (a potenciální) migranty s těmi, kteří již
migraci podstoupili v minulosti. Ti se již zpravidla byli schopni adaptovat na nové
podmínky v přijímající zemi a jsou schopni tyto nabyté znalosti předávat dál svým
známým a soukmenovcům v zemi svého původu.“ (Palát 2014).

Tyto vazby jsou důležité pro nové migranty přicházející do cílové země z několika
důvodů. Zaprvé jim zajistí přísun informací, například jaké úřady budou muset navštívit
pro vyřízení povolení k pobytu. Za druhé jim vytvoří jakési sociální a ekonomické
zázemí, které jim může pomoci k sehnání ubytování a zaměstnání. A v neposlední řadě
pomáhají k navození jakési psychické pohody migranta.

8
2 Migrační politika Evropské unie
V první části stručně představím historickou část společné migrační a azylové
politiky EU v rámci několika základních smluv a programů. V druhé části se zaměřím
na Dublinské dohody, shrnu jejich proměnu od 90. let a zasadím do kontextu proběhlé
migrační krize. Ve třetí části shrnu aktuální strategii migrační politiky EU a v poslední
části popíšu hlavní migrační toky do Evropské unie a také do Italské republiky.

2.1 Historie společné migrační politiky Evropské unie

Schengenský systém je systém, díky němuž se prohloubila spolupráce
signatářských států Schengenské dohody v oblasti vnitra, soudnictví a policie. V rámci
tohoto systému došlo k postupnému odstranění vnitřních hranic mezi členskými státy
dohody, a naopak k posílení hranic vnějších. Schengenská dohoda byla podepsána
v červnu roku 1985 Francií, Lucemburskem, Belgií, Nizozemskem a Spolkovou
republikou Německo (Fiala et al. 2018).

Na Schengenskou dohodu v roce 1990 navázala Schengenská prováděcí úmluva,

která definovala důležité pojmy a byly v ní stanoveny přesné podmínky pro zrušení
kontrol na vnitřních státních hranicích, s možností mimořádného znovuzavedení kontrol
v mimořádných situacích představujících bezpečnostní riziko (Fiala et al. 2018).
Tuto výjimku využilo například Německo při pořádání Mistrovství světa ve fotbale v roce
2006 či několik státu EU během krize spojené s nákazou COVID-19, včetně České
republiky, v letošním roce.

V rámci Schengenské prováděcí úmluvy dále vznikl Schengenský informační

systém se sídlem ve Štrasburku. Do tohoto informačního systému jsou nahrávány údaje
o osobách a předmětech figurujících v již spáchaných nebo plánovaných trestných činech,
dále pak o osobách pohřešovaných, osobách, které představují bezpečnostní riziko
a údaje o svědcích či osobách činných v trestním řízení. K těmto údajům mají přístup
orgány, které provádějí kontroly na státních hranicích, orgány policejních a celních
kontrol, a také orgány vydávající povolení k pobytu či víza. Státy se zároveň zavazují
k ochraně osobních údajů (Fiala et al. 2018).

Schengenská prováděcí úmluva vstoupila v platnost v březnu 1995. V současnosti

má Schengenský prostor 26 členských států. Z členských států EU do něj nepatří
Bulharsko, Chorvatsko, Kypr a Rumunsko. Irsko do Schengenského systému patří
jen částečně. Společně s aktuálně již bývalým členským státem EU,
9
Spojeným královstvím, si výše vyjmenované státy vyjednaly určité výjimky v oblasti
hraničních kontrol, ale podílejí se například na policejní spolupráci či účasti
na Schengenském informačním systému. Naopak státy, které nejsou členy EU
a přistoupily k Schengenské dohodě, jsou Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko
(Fiala et al. 2018).

V roce 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii nebo také

Maastrichtská smlouva, a dala tím vzniknout Evropské unii. Zároveň vytvořila koncept
tří pilířů, do kterých se roztřídily jednotlivé oblasti politik. V rámci prvního pilíře, který
se věnoval Evropskému společenství, byly přeneseny pravomoci na společné orgány.
Věnoval se společné zemědělské, obchodní a dopravní politice, ale také nové společné
měně euru (Fiala et al. 2018).

Následující dva pilíře byly založené na mezivládní rovině, kde si členské státy
nadále udržely svou suverenitu. Druhý pilíř se věnoval nově nastavené agendě Společné
zahraniční a bezpečnostní politiky a spadala do něj politika bezpečnosti, obrany,
zahraničních věcí a lidských práv (Fiala et al. 2018).

Třetí pilíř se zaobíral spoluprací ve věcech justice a vnitřních záležitostí.

Do třetího pilíře spadaly otázky azylové politiky, pravidel překračování vnějších hranic
členských států, přistěhovalecké politiky a politiky vůči státním příslušníkům třetích
zemí. Dále také záležitosti ve věci boje proti drogám a podvodům, a především soudní,
celní a policejní spolupráce (EUR-Lex 1992).

Právě kvůli tomuto ustanovení je Maastrichtská smlouva považována za důležitý

milník v budování migrační politiky unie. Vzhledem k tomu, že tato agenda spadala právě
pod třetí pilíř, ve kterém se rozhodovalo na mezistátní úrovni a byla vyžadována
jednomyslnost, bohužel nedošlo k přijetí právně závazných norem (Scheu 2011).

Amsterodamská smlouva byla podepsána v roce 1997 na konci mezivládní

konference a vstoupila v platnost v roce 1999. Jedním z jejich hlavních cílů bylo
zpřehlednění a utřídění smluvního rámce Evropské unie. I v této smlouvě byl zachován
pilířový systém (Fiala et al. 2018). Důležitost této smlouvy je v přesunu azylové, vízové
a přistěhovalecké politiky ze třetího pilíře do pilíře prvního, který spadal
do komunitárního práva. Aby státy nebyly zbaveny svých pravomocí v otázkách těchto
politik, bylo dohodnuto pětileté přechodné období, kdy měl Evropský soudní dvůr
omezené pravomoci (Scheu 2011).

10
 Podle Marca Martiniella (2006) došlo v období po konferenci, na které byla
Amsterdamská smlouva dohodnuta, ke čtyřem zásadním změnám:

• došlo k rozšíření politického programu pro migraci,

• byl kladen větší důraz na mezinárodní spolupráci,
• byla prosazována defenzivní obrana vnějších hranic EU vytvořením hraničních
kontrol a tzv. „nárazníkových zón“,
• vznikly nejasnosti v rozdělení kompetencí jednotlivých aktérů.

Na summitu Evropské rady v Tampere v roce 1999 byl vytvořen společný

program v otázkách migrace, azylového systému, justice a boje proti kriminalitě, který
je známý pod názvem Program z Tampere. Záměrem bylo, aby se z Evropské unie stal
prostor svobody, bezpečnosti a práva. Evropská rada si dále dala za cíl vytvoření otevřené
a bezpečné EU, která bude schopna odpovídat na humanitární výzvy, samozřejmě
v souladu s Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků a dalšími zásadami
lidských práv (Evropský parlament 1999).

Pasáž o společné azylové a migrační politice je rozdělena do čtyř částí. První byla
věnována partnerství se zeměmi původu s důrazem kladeným na pomoc s problémy
v oblasti politiky, rozvoje a dodržování lidských práv. V souvislosti s tímto ustanovením
očekávala Evropská rada analýzu sestavenou Pracovní skupinou na vysoké úrovni
pro azyl a migraci, která byla vytvořena taktéž v roce 1999. Druhá část se týkala
společného azylového systému. V této části se do budoucna Evropská unie zavazuje
k vytvoření Společného evropského azylového systému v jehož rámci bude zajištěno,
že žádný žadatel o azyl nebude poslán zpět do země, kde by mu hrozilo nebezpečí. Dále
měl tento systém určit zemi odpovědnou za proces podání a vyřízení žádosti o azyl
a zaručit standardní a férový proces. V rámci tohoto systému byla urgována žádost
o vytvoření identifikačního systému žadatelů o azyl, který je dnes znám jako Eurodac.
Třetí část byla zaměřena na spravedlivé zacházení s občany třetích zemí, kdy se zmiňuje
nutnost zamezení projevů diskriminace, rasismu a xenofobie. Poslední část se věnovala
řízení migračních proudů. Zde byla zmiňována především efektivnost ochrany vnějších
hranic EU, boj proti ilegální imigraci, boj proti obchodu s lidmi se zvláštním důrazem
na ženy a děti, a důležitost spolupráce mezi členskými státy a zeměmi původu migrantů
(Evropský parlament 1999).

11
 Na program z Tampere navázal v roce 2004 Haagský program, ve kterém byly
stanoveny cíle a strategie pro období 2005–2010 týkající se bezpečnosti, svobody a práva
(Scheu 2011). Komise sestavila seznam deseti priorit, na které by se měla EU a její
členské státy zaměřit v následujících pěti letech. Mezi těchto deset bodů patřil například
rozvoj politik na podporu lidských práv, příprava preventivních opatření a případné
reakce na teroristické hrozby, a také dodržování ochrany osobních dat (Komise
Evropských společenství 2005).

Pro tuto práci jsou důležité především body týkající se vytvoření společného
azylového prostoru, řízení migrace, integrace přistěhovalců a ochrany vnějších hranic.
Do roku 2007 se Komise měla v plánu věnovat vyhodnocování první fáze vytvoření
společného evropského azylového systému. Po zpracování těchto závěrů mělo v druhé
fázi dojít k vytvoření společného postupu v oblasti azylové politiky. Podobné kroky měly
být provedeny v rámci společné přistěhovalecké politiky, kde měly být stanoveny
přijímající postupy a kritéria pro přijímání migrantů. Komise si zároveň uvědomovala
vysoké náklady na nedovolenou migraci, proto trvala na vytvoření pravidel pro postup
vracení přistěhovalců s důrazem na zachování důstojnosti a respektování jejich práv
(Komise Evropských společenství 2005).

Vzhledem k tomu, že si Komise dala za prioritu dosažení volného vnitřního

pohybu s cílem úplného zrušení kontroly na vnitřních hranicích mezi členskými státy
Evropské unie, byla opět zdůrazněna potřeba ochrany vnějších hranic EU. Za tímto
účelem se Komise rozhodla pro spuštění agentury FRONTEX, která by měla mít za úkol
koordinaci spolupráce členských států Evropské unie a států přidružených k Schengenské
dohodě ve věcech zajišťování bezpečnosti vnějších hranic (Fiala et al. 2018). Posledním
významným bodem byla integrace legálních přistěhovalců do evropské společnosti.
Tento bod byl důležitý také z ekonomického hlediska, kdy příliv pracovních migrantů
je součástí hospodářského růstu a růstu konkurenceschopnosti Evropské unie
(Scheu 2011).

Lisabonská smlouva vstoupila v platnost v roce 2009 po dlouhém procesu

ratifikace. K jedné z nejvýznamnějších změn patří zrušení pilířového systému vytvořením
právní subjektivity Evropské unie. Dělí pravomoci EU na výlučné, sdílené a podpůrné,
koordinační a doplňkové. Jako ve všech předchozích dokumentech je kladen důraz
na bezpečnost, spolupráci mezi policejními složkami, justicí a všemi dalšími příslušnými

12
orgány. Mezi hlavní změny patří zřízení stálého výboru v Radě k posílení spolupráce
v oblasti vnitřní bezpečnosti a větší zapojení Evropského parlamentu do otázek legální
migrace. Od parlamentu se dá očekávat větší důraz na dodržování lidských práv.
Mezi nepříjemnosti spojené s touto inovací může patřit očekávané prodloužení doby
schvalování řádného legislativního procesu (Scheu 2011).

Stockholmský program byl vytvořen v roce 2009 pro období 2010–2014

v návaznosti na programy z Tampere a Haagu. Byl postaven na principech Paktu
o imigraci a azylu z roku 2008 (Scheu 2011). Program byl rozdělen do sedmi okruhů,
a to:

1. Evropa občanů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva,

2. Podpora práv občanů: Evropa práv,
3. Usnadnit život občanům: Evropa jako prostor práva a spravedlnosti,
4. Evropa jako ochránce,
5. Přístup k Evropě v globalizovaném světě,
6. Evropa jako prostor odpovědnosti, solidarity a partnerství v záležitostech
migrace a azylu,
7. Evropa v globalizovaném světě – vnější rozměr svobody, bezpečnosti a práva
(EUR-Lex 2010).

Okruh číslo šest se věnoval migraci a azylové politice. Evropská rada stanovila
několik hlavních cílů, k nimž chtěla v příštích letech směřovat. Stejně jako v předešlých
programech bylo jedním z klíčových cílů vytvoření společného evropského azylového
systému, kdy si Rada stanovila termín pro splnění rok 2012. V programu je zmíněna
maximalizace pozitivních a minimalizace negativních vlivů migrace na členské státy.
Mezi hlavní body proto patří regulace migrace podle potřeb členských zemí a podpora
integrace přistěhovalců. Stejně jako v předešlých programech je zmiňován boj proti
ilegální migraci a spolupráce se zeměmi původu přistěhovalců a dále třetími zeměmi,
které se nacházejí v blízkosti prioritních migračních tras. Dále pak také cíl ve zvýšení
efektivity při ochraně vnějších hranic Evropské unie (EUR-Lex 2010).

Nařízením č. 439/2010 vydaným Evropským parlamentem a Radou Evropské

unie vznikl Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu. Začal působit v roce 2011
se sídlem na Maltě a byl vybudován za účelem zmírnění rozdílů v poskytování a formách
ochrany v jednotlivých členských státech (Evropský parlament, Rada Evropské unie

13
2010). Mezi hlavní aktivity EASO patří podpora a asistence pro členské státy v oblasti
azylové politiky, případně dočasná podpora za nouzové situace. Dále také podpora
kooperace mezi členskými státy a spolupráce se třetími státy pro hledání řešení spojených
s migrací. A v neposlední řadě sběr dat a tvorba analýz pro Evropskou unii (European
Asylum Support Office 2020).

2.2 Dublinské dohody

Původní verze Dublinské dohody (Dublin I) vznikla v roce 1990, ale vstoupila
v platnost až v roce 1997. Na této smlouvě se podílely všechny tehdejší členské státy
Evropské unie a Norsko s Islandem (Fiala et al. 2018). V textu byly vymezeny základní
definice, se kterými se pracuje v textu, jako například žádost a žadatel o azyl, povolení
k pobytu a další. Hlavním závazkem je hladký proces řízení žádosti o azyl v rámci mezí
vytyčených Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951
a Newyorského protokolu z roku 1967, který na Ženevskou úmluvu navazuje. V dohodě
jsou stanovené postupy v přijímacím procesu, kdy jsou přesně stanovena pravidla týkající
se toho, který stát bude odpovědný za přijímací proces, kdy není možné jednoznačně
určit, který stát je zodpovědný za řízení o azylu. V případě nelegálního vstupu na území
Evropského společenství je odpovědná za vedení řízení země, do které vstoupil žadatel
jako první. Dále pak ve chvíli, kdy není jasné, který stát by měl být zodpovědný za řízení
o azylu, je určen za odpovědný stát ten, ve kterém žadatel podal žádost jako první. Jednou
z výjimek je situace, kdy má žadatel člena své rodiny se statutem uprchlíka v některém
z členských států. Tento stát by měl být zodpovědný za provedení azylového řízení
v případě, že se jedná o manžela či manželku, potomka žadatele ve věku do 18 let,
nebo rodiče. V závěru úmluvy je zmíněné právo jakéhokoliv členského státu na podání
návrhu k revizi této dohody (EUR-Lex 1997).

K první revizi (Dublin II) došlo v roce 2003, ale nedošlo k žádným převratným
změnám. K úpravě došlo především kvůli Amsterdamské smlouvě a s ní spojeným
přesunem migrační a azylové politiky do prvního pilíře. Velký důraz byl kladen
na zachování celistvosti rodin za předpokladu, že si to členové rodiny přejí. Bylo zde také
určeno, že pokud již má žadatel o azyl v některé ze zemí povolení k pobytu nebo vízum,
řeší právě tato země jeho žádost o azyl. Dalším bodem bylo zajištění souladu s chodem
EURODACu.

14
 V pořadí druhá revize Dublinského systému (Dublin III) proběhla v roce 2013
a vstoupila v platnost v roce 2014. Komise si dala za cíl věnovat pozornost včasnému
varování, připravenosti a řešení krizí. Z toho důvodu se zavázala vytvořit preventivní
akční plán pro případ vypuknutí migrační krize. Členské státy přislíbily aktivní účast
na sdílení informací a výměně údajů o imigrantech, a také na předávání statistik
v otázkách migrace EUROSTATu (Evropský parlament, Rada Evropské unie 2013b).
V souvislosti s touto revizí došlo také ke změně ve využívání systému EURODAC.
Původně byl tento systém vytvořen pro usnadnění uplatňování Dublinské úmluvy.
Od roku 2013 však slouží i k prevenci a odhalování teroristických a jiných závažných
trestných činů (Evropský parlament, Rada Evropské unie 2013a). Dále se členské státy
zavazují k tomu, že budou vždy jednat v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Na počátku
řízení by měl být proveden osobní pohovor s žadatelem o azyl, a to v jazyce kterému
by měl rozumět, a pokud to je nutné, měla by mu být zajištěna právní a jazyková pomoc.
Žádost o azyl by měl posuzovat pouze jeden stát, a to nejčastěji stát, do kterého ilegální
migrant vstoupil jako první (Evropský parlament, Rada Evropské unie 2013b).

V souvislosti s migrační krizí, která vrcholila v roce 2015, Komise podala návrh
(Dublin IV) na revizi systému dne 4. 5. 2016 se snahou napravit slabé stránky aktuální
verze Dublinské dohody z roku 2013. V této verzi sice byla stanovena hierarchie kritérií,
podle kterých se určuje stát odpovědný za vedení přijímacího řízení, ale nejčastěji
se využívalo právě pravidlo prvního nelegálního vstupu na území. Toto pravidlo
ale vyvolává tlak na takzvané nárazníkové státy, což jsou země, které se nachází
na hranicích EU. Mezi ně patří například Řecko, Itálie či Španělsko, ale nejvíce byla
během krize zasažena Itálie s Řeckem a Maďarskem. Tyto země měly velký problém
se zajištěním efektivního přijímajícího procesu, především z důvodu nedostatku finanční
a administrativní kapacity. Nárazníkové státy a země, které mají nejvíce zájemců o azyl
čelí nedostatku solidarity ostatních států systému (Tubakovic 2017).

Evropská komise přišla s několika návrhy přerozdělování uprchlíků do členských

zemí EU. Většina návrhů byla dočasně přijata, ale nedošlo k výraznějším úspěchům.
V rámci návrhu nové reformy Dublinské dohody (Dublin IV) došlo k představení trvalého
mechanismu přerozdělování. Pokud by se v členském státě za 12 měsíců počet osob
žádajících o azyl a počet přesídlených osob do daného státu překročil 150 % referenční
hodnoty stanovené pro daný stát, došlo by automaticky k započetí relokačního systému

15
na základě údajů z EUROSTATu. Byla zde představena možnost dočasné neúčasti
na relokačním systému, a to ze dvou důvodů.

Prvním důvodem byla reálná obava o národní a veřejnou bezpečnost. Druhou

možností bylo prosté oznámení ostatním členským státům, Evropské komisi a EASO
svou neúčast po dobu následujících 12 měsíců. Aby však k takovéto neúčasti nedocházelo
až příliš, bylo stanoveno, že za každého migranta, kterého by členský stát v onom roce
nepřijal, by musel zaplatit částku 250 000 eur, která by byla zaplacena státu, jenž místo
něj migranta přijal (Břicháček 2016).

Kromě návrhu relokačního mechanismu přišla Komise také s reformami

EURODACu a EASO. Podle Tubakovic (2017) jsou s novým návrhem čtyři hlavní
problémy. Úprava Dublinské dohody nereaguje na problémy spojené s důvody, proč se
migranti snaží přesunovat do dalších zemí, a naopak nezůstanou v zemi prvního vstupu.
Dále je návrh efektivní pouze za předpokladu, že se migranti skutečně zaregistrují v zemi
prvního vstupu a nebudou se snažit ilegálně dopravit do jiného státu. Systém počítá
i nadále s tím, že se bude jednat pouze o nárazové migrační vlny, nikoliv dlouhodobě
zvýšené počty žadatelů o azyl. A jako poslední problematickou částí je fakt, že systém
bude vždy fungovat pouze tehdy, pokud budou všechny státy chtít spolupracovat.

2.3 Aktuální strategie migrační politiky Evropské unie

Evropská komise v roce 2015 v čele se svým prezidentem Jean-Claude Junckerem
představila Evropskou agendu pro migraci. Dokument se skládá ze tří pasáží: v první
se zabývá okamžitými opatřeními reagujícími na tehdejší migrační krizi, v druhé jsou
představeny čtyři pilíře pro lepší zvládání migrace a v poslední části je představen další
postup (European Commission 2015).

Okamžitá opatření reagovala na akutní problémy v souvislosti s řešením migrační

krize v roce 2015 a zároveň, podle Komise, mohou být v budoucnu použita jako podklady
pro řešení dalších krizí. Prvním bodem byla snaha o prevenci proti ztrátám životů na moři.
Více peněz by mělo být určeno na podporu agentury FRONTEX, jejíž akce Triton,
která byla v roce 2018 nahrazena operací Themis, a Poseidon, byly dány za příklad všem
následujícím operacím. Zdůrazněna byla také snaha o pronásledování zločinných
převaděčských sítí, v rámci nichž často dochází k obchodu s lidmi. V rámci prevence
se EU zavázala spolupracovat s UNHCR na přesídlování a přiznání ochrany osobám,
které ji potřebují. Jako již tradičně byla zdůrazněna nutnost aktivnější spolupráce

16
se třetími zeměmi se zaměřením na rozšíření regionálních programů rozvoje především
v Africe a v oblasti Blízkého východu ve spolupráci s UNHCR, IOM a OSN. V rámci
strategie na pomoc členským státům v přední linii byl stanoven tzv. „ohniskový přístup“,
kdy agentury FRONTEX, EUROPOL a EASO zahájily spolupráci s nárazníkovými státy
na pomoc s řešením procedurálních a bezpečnostních problémů. V neposlední řadě
byl prezentován návrh dočasného přerozdělovacího mechanismu, který však nebyl
schválen (European Commission 2015).

V druhé části byly prezentovány čtyři pilíře s body pro lepší zvládání migrace.
První pilíř se týkal dlouhodobého snižování motivace k nelegální migraci. Vyzdvižena
byla klíčovost spolupráce s Tureckem a nutnost vysílání delegací EU v otázkách migrace
do třetích zemí. Padl zde také návrh na posílení právního základu agentury FRONTEX,
který by výrazně napomohl k řešení problému s navracováním nelegálních migrantů zpět.
Druhý pilíř byl zaměřen na správu hranic s cílem vytvoření systému inteligentních hranic,
kdy bude zaznamenáván pohyb všech občanů třetích zemí přes hranice EU. Třetí pilíř
se týkal společné azylové politiky Evropské unie, kdy by měla být dána větší odpovědnost
ve shromažďování vnitrostátních informací EASO, čímž by mělo být podpořeno
jednotnější rozhodování v rámci EU. Dále zde byla zdůrazněna nutnost reformy stávající
podoby Dublinského systému a usnadnění systému snímání otisků prstů. V rámci čtvrtého
pilíře byla řešena nová pravidla legální migrace. Evropa dlouhodobě čelí úbytku
kvalifikovaných pracovních sil a stárnutí populace, které v budoucnu bude jedním
z palčivých problémů. Evropská unie má v úmyslu udržet Evropu jako atraktivní
destinaci pro migraci se zaměřením na kvalifikované pracovníky. K tomuto se snaží
přispět například směrnicí o modré kartě, která je vystavovaná pro vysoce kvalifikované
pracovníky, nebo podporou programů Horizont 2020 a Erasmus+ (European Commission
2015).

V roce 2019 vydala Evropská komise zhodnocení pokroků v migrační a azylové

politice EU. Oproti roku 2015 došlo k výraznému uklidnění situace. Komise především
zdůrazňuje klíčovou roli spolupráce s třetími zeměmi v rámci řešení problémů s migrací.
Vyzdvihnuta je spolupráce s Tureckem a Africkými zeměmi, ať už na řešení finančních
problémů či problémů s nelegálními pašeráckými sítěmi. V souvislosti s pašeráckými
aktivitami bylo v rámci agentury EUROPOL zřízeno Evropské středisko pro boj proti
převaděčství, které se výrazně podílelo na odhalení pašeráckých sítí v Senegalu a Guineji.
Nadále Evropskou unii trápí problém s navrácením osob, které nelegálně pobývaly

17
na území EU. V roce 2018 pouze 36 % osob určených pro opuštění území EU skutečně
odešlo. Pro budoucí pozitivní vývoj je klíčové pokračovat ve spolupráci nejen se třetími
zeměmi, ale především v rámci členských zemí EU. Stále chybí reforma Dublinského
systému, po které volají především nárazníkové státy a státy se zvýšeným počtem žádostí
o azyl. Cílem pro nadcházející období je zřídit silný a funkční evropský azylový
a migrační systém, který bude solidární vůči migrací ohroženějším státům a zároveň
přinese požadované výsledky (European Commission 2019).

18
2.4 Evropské migrační trasy
Pro příchod do Evropské unie využívají migranti několik základních tras. Mezi
tyto cesty patří trasa přes Západní Afriku, Západní Středomoří, Centrální Středomoří,
Cyklická trasa mezi Albánií a Řeckem, Východní Středomoří, Západní Balkán
a Východní hranici s Arktickou trasou. V rámci této podkapitoly se zaměřím především
na čtyři nejvíce využívané cesty od počátku migrační krize do současnosti.

Mapa 1 Migrační trasy v roce 2015

Zdroj: Evropský parlament (2015). URL:

https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/world/20150921STO94019/migrace-nazory-poslancu-na-plan-
komise-na-trvalou-relokaci

2.4.1 Západní Středomoří

Trasa vedoucí v Západním Středomoří ze Severní Afriky do Španělska nabízí
migrantům dvě možnosti přechodu na území Evropské unie. První variantou je cesta
po moři skrze Gibraltarskou úžinu na pevninské Španělsko. Druhou variantou je
překonání ochranného pásma na území španělských enkláv nacházejících se v Maroku,
v městech Ceuta a Melilla.

19
 Od roku 2012 do roku 2019 tuto trasu použilo 140 689 migrantů, z toho nejvíce
v roce 2018 v počtu 56 245 osob. Mezi tři hlavní země původu ilegálních migrantů
za období 2012– 2019 patří Maroko, Guinea a Alžírsko. V roce 2019 touto cestou prošlo
celkem 23 969 osob, z toho 12 482 migrantů z blíže nespecifikovaných sub-saharských
států, 6 336 příslušníků státu Maroko a 4 014 osob z Alžírska (FRONTEX 2020).

Tato trasa je poměrně hojně využívána k ilegálním aktivitám, jako je například

obchod s drogami či s lidmi. K obchodu s drogami jsou nejčastěji používány vodní skútry
či rychlostní čluny. Využití těchto dopravních prostředků se dle Europolu v roce 2019
zvýšilo i pro překonání Gibraltarské úžiny. Dále byl také objeven nový způsob přepravy
migrantů do Evropy, a to pomocí návěsů, které jsou na území EU přepravovány trajekty
spojující marocké město Tangier a španělskou Barcelonu či italskou Savonu (European
Border and Coast Guard Agency 2020).

2.4.2 Východní Středomoří

Jedná se o trasu umožňující přístup do Řecka, Bulharska či na Kypr,
buď překročením pozemní hranice přes Turecko, nebo využitím trasy po moři přímo
na Řecké ostrovy. Od roku 2012 je ve větší míře používán příchod do Řecka přes Egejské
moře, a to z důvodu vybudování plotu na řecko-turecké hranici podél toku řeky Evros
(Fargues a Bonfanti 2014).

V absolutních číslech mezi roky 2012 a 2019 se jedná o nejvíce využívanou trasu
s celkovým počtem 1 362 731 přechodů pomocí této cesty. Národnosti, které tuto trasu
nejvíce vyhledávaly jsou Syřané (682 352), Afghánci (328 341) a Iráčané (143 650).
Své maximum tato cesta zaznamenala v roce 2015, kdy přes ní prošlo 885 382 osob
(FRONTEX 2020).

Pro tuto trasu je velice důležitá dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem, jež byla
podepsána v první polovině roku 2016. V této dohodě se Turecko především zavazuje
přijmout zpět na své území nelegální migranty, kteří v Řecku nezažádají o azyl či jejich
žádost nebude schválena. Dále pak k vynaložení veškerého úsilí při zabránění vzniku
nových tras sloužících pro nelegální migraci. Naopak EU se zavázala za každého
vráceného syrského migranta přijmout jednoho syrského občana do EU. Dále Evropská
unie musí vyplácet peněžní prostředky v rámci podpory uprchlíků v Turecku ve výši
3 miliard eur a případně dalších 3 miliard eur při dodržení závazků do roku 2018
(Evropská rada 2016).

20
 V březnu roku 2020 však došlo k eskalaci situace na řecko-tureckých hranicích,
kdy se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan rozhodl umožnit migrantům volný
průchod přes hranice z důvodu nedodržování výše zmíněné dohody ze strany EU (Plevák
2020).

Dne 9. března 2020 došlo k setkání vrcholných představitelů EU, předsedy

Evropské rady Charlese Michela a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen
s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Situaci se podařilo stabilizovat,
avšak podmínkou se stala revize dohody z roku 2016. Řešením této situace byli pověřeni
Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borell
a turecký ministr zahraničních věcí Mevlüt Çavuşoğlu (European Border and Coast
Guard Agency 2020).

Tabulka 1 Primární migrační trasy od roku 2012 do roku 2019

Celkový počet ilegálních Počet přechodů přes hranice

Trasa Hlavní 3 země původu migrantů
přechodů přes hranice na zemi původu
Maroko 25 590
Západní Středomoří 140 689 Guinea 20 969
Alžírsko 19 691
Sýrie 682 352
Východní Středomoří 1 362 731 Afghánistán 328 341
Irák 143 650
Sýrie 107 038
Západní Balkán 997 061 Afghánistán 86 433
Kosovo 55 510
Eritrea 116 421
Centrální Středomoří 780 056 Nigérie 90 830
Sýrie 62 917
Zdroj: zpracování vlastní na základě dat FRONTEX (2020).

2.4.3 Západní Balkán

Trasa přes Západní Balkán ve většině případů navazuje na trasu ve Východním
Středomoří, kterou přicházejí migranti cestující přes Turecko a pokračují dále směrem
k hranicím Chorvatska, Maďarska či Rumunska. Není s podivem, že tedy také tato trasa
zaznamenala své maximum v roce 2015 s celkovým počtem 764 033 osob (European
Border and Coast Guard Agency 2020). V reakci na velký nápor migrantů v roce 2015
většina států na této trase či na hranicích s touto trasou vybudovala ploty za účelem
zabránění vstupu migrantům na své území. V září a říjnu 2015 vybudovalo Maďarsko
plot na hranicích se Srbskem a Chorvatskem. Dále Makedonie postavila plot na hranici
s Řeckem v průběhu listopadu 2015 a následně února 2016. A v neposlední řadě
Slovinsko vytvořilo plot na hranici s Chorvatskem v listopadu 2015 (Šabić a Borić 2016).

21
 Balkánská trasa je podle zprávy FRONTEX (2020) využívána především muži
ve věku 18 až 34 let, kteří využívají jako způsob přepravy různé dopravní prostředky jako
například osobní či dodávkové automobily, nebo nákladní vozy. Za období 2012–2019
touto trasou prošlo 997 061 osob. Třemi hlavními národnostmi byli Syřané v celkovém
počtu 107 038 osob, Afghánci s 86 433 osob a občané Kosova v počtu 55 510 (FRONTEX
2020).

2.4.4 Centrální Středomoří

Trasa vedoucí přes Centrální Středomoří spojuje Severní Afriku, především státy
Tunisko a Libye, s Itálií a Maltou. Ke zvýšení využití této cesty přispěly události spojené
s Arabským jarem v roce 2011 a pádem režimu Muammara Kaddáfího (Fargues
a Bonfanti 2014).

V období mezi roky 2012 a 2019 prošlo touto trasou v součtu 780 056 migrantů
nejčastěji z Eritrey (116 421), Nigérie (90 830) a Sýrie (62 917). Nejvíce byla tato trasa
využívána v roce 2016, kdy přes ní prošlo 181 376 osob, nejvíce z Nigérie, Eritrey
a Guiney (FRONTEX 2020).

Podle Fargues a Bonfanti (2014) se jedná o náročnou trasu s rizikem úmrtí

blížícím se ke 2 %. V reakci na nehodu lodi převážející migranty na ostrov Lampedusa
v říjnu 2013 Itálie zahájila operaci Mare Nostrum s cílem snížení počtu úmrtí na moři
a odhalení těch, kteří profitují z ilegálního pašování migrantů. Tato operace byla
ukončena na konci roku 2014 a nahrazena operací Triton organizovanou agenturou
Frontex (Senato della Repubblica 2014). Operace Triton posléze skončila v roce 2018
a byla nahrazena operací Themis z důvodu rozšíření legálních pravomocí (Evropská rada,
2020).

2.4.5 Vnější a vnitřní migrace Italské republiky

Italové již mají zkušenost s migračními vlnami z devadesátých let minulého
století. V roce 1991 došlo ke dvěma významným přílivům migrantů z Albánie. První vlna
proběhla v březnu, kdy se v přístavu v Brindisi vylodilo 27 000 Albánců. Druhá vlna
následovala v srpnu, kdy do Bari připlulo 20 000 migrantů (Fargues a Bonfanti 2014).

Mezi roky 1995 a 2017 došlo k nárůstu procentuálního zastoupení migrantů v Itálii
na počet obyvatel ze 7,3 % na 10,5 %. Největší počet imigrantů v Itálii byl v roce 2011,
a to 7 394 400 osob. Od roku 2014 do roku 2017 tvořili největší část imigrantů žijících

22
v Itálii Rumuni. Od roku 2018 se na první pozici umístili Bangladéšané, Rumuni klesli
na druhou příčku následováni Filipínci na třetím místě (Fondazione ISMU 2020).

Na základě dat UNHRC (2020a) připlulo nejvíce ilegálních migrantů přes trasu
vedoucí Centrálním Středomořím v roce 2016 ve výši 181 436 osob. Jen o trochu méně
jich připlulo v roce 2014 (170 100) a 2015 (153 842). Ze 74 % se jedná o muže, neboť
je tato trasa dosti náročná. Největší měsíční přírůstek byl zaznamenán v říjnu roku 2016
ve výši 27 384 osob.

Podle Fargues a Bonfanti (2014) z deseti národností, které připluly do Itálie mezi
říjnem 2013 a červnem 2014, pouze čtyři skutečně zažádali o azyl v Itálii, a to Malijci,
Gambijci, Nigerijci a Senegalci. Migranti z Eritrey, Sýrie, Somálska a Palestiny žádali
ve většině přepadů v jiných zemích Evropské unie. Itálie tedy podle nich nebyla vysněnou
cílovou destinací pro migranty, ale spíše tranzitní zemí.

Tato čísla rozhodně nejsou zanedbatelná. Přestože Itálie není často cílovou
destinací, kvůli své nevýhodné poloze na hranicích Evropské unie do ní v minulých letech
připlouvali stovky tisíc ilegálních migrantů a uprchlíků. V rámci společné migrační
politiky EU je Itálie zavázána především administrativními procedurami týkající
se příjmu a registrace příchozích migrantů a následného procesu vyřizování žádostí o
azyl. Vzhledem k výše uvedenému tedy není divu, že si téma migrace a nutnosti reformy
stávající podoby migrační politiky Evropské unie následně vybírají strany jako je Lega
pro svůj politický program.

Vnitřní migrace v Italské republice probíhá ve většině případů jedním směrem,

a to z chudého jihu na bohatší industriální sever země, kde mají lepší životní podmínky
a především větší šanci pro získání práce. Dochází tím však k vybydlování jihu země.
Od roku 2012 do roku 2018 došlo k přesunu 470 087 osob z jihu Itálie do centrální
či severní části země. Nejčastěji tito migranti putovali do tří regionů, a to do Lombardie,
Lazia a Emilia-Romagna (Istat 2020).

Vnější migrací je pak odchod občanů žijících na severu Itálie směrem

do rozvinutých evropských států jako například Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie
či Spojeného království. Dochází zde k takzvanému odlivu mozků, tedy k odchodu
vysoce vzdělaného či kvalifikovaného obyvatelstva z domovské země.

23
3 Evropské populistické strany
Populismus je v dnešní době již poměrně známým fenoménem. Zakořenil
především v západním světě, tedy v Evropě, Spojených státech amerických a zemích
Latinské Ameriky. Jelikož jedním z cílů této práce je prokázat příslušnost strany Lega
ke skupině pravicových populistických stran, je klíčové si popsat, co to vlastně
populismus je, jaké používá nástroje a jak se liší populistické strany od těch
nepopulistických.

3.1 Vymezení pojmu

Populismus je odvozen od latinského slova populus neboli lid. Tento lid
je symbolem dobra ve společnosti a je stavěn do opozice s elitami, ať už intelektuálními
či politickými, které reprezentují vše špatné a zkorumpované. Proti těmto elitám pak
vystupuje populistický lídr, který slouží lidu, naslouchá jeho potřebám a brání jeho zájmy.

Podle Mudde a Kaltwasser (2017) je populismus ideologií se slabým jádrem,

která rozděluje společnost do dvou skupin, a to na morálně čistý lid a zkorumpované elity.
Ideologií se slabým jádrem je pak z důvodu častého přebírání znaků jiných ideologií.
V žádném případě však nikdy nemůže převzít prvky elitářství a pluralismu. Důvod, proč
si populismus nikdy nemůže přivlastnit prvky elitářství, není potřeba více rozvádět. Jedná
se o pravý opak populismu, kdy jsou naopak vyzdvihovány elity a lidé stavěni do pozadí.
Pluralismus je pak neslučitelný s populistickým rozdělením společnosti pouze na dva
tábory.

Úlohou populismu je za každé okolnosti kritizovat zavedený systém a naopak

zdůrazňovat potřeby obyčejných lidí. Populismus se nebojí amatérismu
a neprofesionálního chování na veřejnosti, naopak je to viděno jako příležitost k upoutání
pozornosti médií. Jeho hlavní koncepty jsou celkem tři, a to lid, elita a všeobecné blaho.
Lid pak může být vnímán jako vládce, kdy jedním z cílů populistů je návrat vlády
do rukou lidu. Dále také jako běžný lid, tedy skupina občanů, kteří jsou nějakým
způsobem znevýhodněni, například sociálním postavením ve společnosti a z toho důvodu
nezapadají do elitní skupiny obyvatel. A v poslední řadě může mít slovo lid stejný význam
jako národ či etnická skupina (Mudde a Rovira Kaltwasser 2017).

Elita je symbolem amorálnosti. Politika je nutné zlo, jenž je řízené

zkorumpovanou skupinou vládnoucích politických elit. Nejen že ignorují potřeby lidu
a nezajímá je všeobecné blaho, ale často pracují proti němu. Příkladem by mohl být postoj
24
některých populistických stran proti Evropské unii. Mnohým se nelíbí nedostatek
prostoru pro implementaci vlastní politiky v určitých oblastech a stavění zájmů EU nad
zájmy národní (Mudde 2009).

Jednání ve jménu veřejného blaha lidu je pro populismus samozřejmostí.

Ve jménu ochrany veřejného zájmu pak vystupuje populistický lídr, který by měl
disponovat schopností sebeprezentace jakožto zástupce lidu v boji proti elitám. Mezi
úspěšné populistické vůdce můžeme řadit například bývalého argentinského prezidenta
Juana Dominga Pérona či bývalého venezuelského prezidenta Huga Cháveze jakožto
zástupce Latinské Ameriky. Z evropských politiků pro změnu bývalého italského
premiéra Silvia Berlusconiho či někdejšího slovenského premiéra Vladimíra Mečiara.
A v neposlední řadě si nedovolím opomenout stále ještě úřadujícího amerického
prezidenta Donalda Trumpa (Mudde a Rovira Kaltwasser 2017).

Primárním klíčem k úspěchu populistického lídra je dobře udělaný dojem. Měl

by na občany působit dojmem, že je jedním z nich, a proto je právě on tím, kdo by je měl
zastupovat v boji proti zkorumpovaným politikům. Pokud pak tato vůdčí osobnost
disponuje charismatem a dobrými rétorickými schopnostmi, dostává se do téměř ideální
pozice. V žádném případě by lídr neměl prezentovat složitá řešení, to totiž rozhodně není
tím, co běžní občané hledají. Na rozdíl od tradičních politiků se často populističtí politici
nebojí lhát, stačí si vzpomenout na Donalda Trumpa a fake news. Další důležitou
položkou jeho repertoáru by měla být jednoduchá a úderná hesla ideálně
s nacionalistickým podtextem.

Populistická strana by se dala obecně charakterizovat jako politická strana

vykazující výše zmíněné charakteristiky. Pro určení, zdali určitá politická strana patří
do skupiny radikálně pravicových populistických stran Mudde (2009) využil minimální
a maximální definici, díky nimž je možné určit společné znaky stran příslušících ke krajní
pravici. Minimální definice je postavena na nacionalismu, který je postaven na ideji státu
obývaného pouze jednou národností a nativismu, který je formován na myšlenkách
navrácení kolonizovaných území do rukou původních obyvatel úzce spojená
s nacionalismem a xenofobií. Maximální definice je pak založena na nativismu,
autoritářství a populismu. Autoritářství v tomto pojetí je vnímáno jako víra v přísně
organizovanou společnost, kdy jakékoliv porušení autority má být za jakýchkoliv
okolností přísně trestáno.

25
3.2 Evropské populistické strany spojené s migrací
Rozkvět populismu v Evropě nastal především po pádu komunistického režimu.
Již dříve si však komunismus i fašismus zahrávali s populismem, a to především ve svých
začátcích, kdy se obě tyto ideologie snažily zmobilizovat masy lidí pro svou podporu.
Fašismus je však elitářský, založený na postavení vůdce, rasy či státní příslušnosti místo
lidu. Komunismus je sice oproti fašismu více zaměřen na dobro lidu, avšak je založen
na ideji třídního boje a falešného vědomí, což je směrem k populismu protikladné (Mudde
a Rovira Kaltwasser 2017).

3.2.1 Národní fronta (od roku 2018 pod novým názvem Národní sdružení)
Národní Fronta je francouzskou krajně pravicovou populistickou stranou.
Byla založena v roce 1972 Jean-Marie Le Penem, kterému se podařila transformace
neorganizované francouzské pravice do dobře organizované radikálně pravicové
populistické strany. V roce 1999 došlo k rozkolu mezi Le Penem a Brunem Mégretem,
čímž Národní fronta přišla o téměř dvě třetiny svých členů (Mudde a Rovira Kaltwasser
2017).

V roce 2011 předal Jean-Marie Le Pen moc uvnitř strany své dceři
Marine Le Penové. Na rozdíl od svého otce se rozhodla opustit od antisemitismu
a rasismu, avšak stále klíčovými body programu zůstává boj s migrací, omezení výstavby
mešit, zvýšení nezávislosti na Evropské unii a mimo jiné také obnovení trestu smrti
pro výjimečné případy (Stockemer 2017).

Marine Le Penová následovala svého otce nejen na předsednickém postu strany,

ale také ve snaze stát se hlavou státu. V roce 2017 se ve Francii konaly prezidentské
volby. V prvním kole voleb se Marine Le Penová umístila na druhé pozici s 21,3 % těsně
za prvním Emmanuelem Macronem, jenž získal 24,01 %. V kole druhém se tedy střetli
právě tito dva kandidáti. Marine Le Penová nakonec ve druhém kole získala 33,9 % oproti
vítěznému Emmanuelu Macronovi s 66,1 % (FRANCE 24 2018).

3.2.2 Fidesz – Maďarská občanská unie

Maďarská populistická strana Fidesz byla založena v roce 1988 skupinou mladých
demokratů. Mezi zakládajícími členy byl i dnešní předseda strany a maďarský premiér
Viktor Orbán. Strana se účastnila již prvních svobodných voleb po pádu komunistického
režimu v roce 1990. Prvním výrazným úspěchem byly vyhrané volby v roce 1998, díky
čemuž se Fidesz dostal k moci a vládl až do následujících voleb v roce 2002.

26
Během tohoto volebního období přistoupilo Maďarsko do NATO a také byl vyjednán
vstup do Evropské unie. Od roku 2002 strana Fidesz čekala na svou šanci, která přišla
v parlamentních volbách v roce 2010. Fidesz drtivě porazil svou konkurenci, získal
2/3 ústavní většinu díky čemuž mohl změnit ústavu. Svůj primát tato strana drží
až do současnosti (Fidesz 2020).

Podle Mudde a Kaltwasser (2017) je Fidesz příkladem strany, kterou dokázal její
předseda, Viktor Orbán, přeměnit ze strany nepopulistické na stranu populistickou.
Změna maďarské ústavy z roku 2010 poměrně znepokojila Evropskou unii a také Spojené
státy. Díky této změně dokázala současná vláda dosadit své lidi do klíčových
dlouhodobých pozic.

V posledních parlamentních volbách v roce 2018 se volební program Fidesz

zaměřil především na problémy s migrací způsobené napojením Maďarska na trasu přes
Západní Balkán. Maďarsko je dlouhodobě kritikem Evropské unie ve věcech migrační
politiky. V roce 2015 vybudovalo plot na hranicích se Srbskem a Chorvatskem za účelem
zamezení příchodu nelegálních migrantů do země. Mimo jiné je také odpůrcem kvót
na přerozdělování migrantů v rámci EU. Strana Fidesz ve volbách v roce 2018 získala
133 mandátů se ziskem 49,28 % (ODIHR 2018).

3.2.3 Švédští demokraté

Strana Švédští demokraté (Sverigedemokraterna) byla založena v roce 1988.
V minulosti byla tato strana spojována s fašismem a bílým nacionalismem. Během 90. let
vznikla kauza týkající se několika členů strany, kteří byli vyfotografováni v nacistických
uniformách. Během let založila svou politiku na odmítání migrace, islamofobii
a euroskepticismu. V roce 2009 se dokonce předseda strany vyjádřil, že islám vnímá jako
největší hrozbu od konce 2. světové války. Největší zájem voličů vzbudila strana během
evropské migrační krize, kdy Švédsko přijímalo především syrské uprchlíky (Tomson
2020).

Na svých webových stránkách uvádějí, že členové strany jsou zástupci z lidu

pracující jak v průmyslu, tak na akademické půdě. Oproti jiným švédským stranám
se nezdráhají chránit zájmy švédského lidu. Mezi základní body jejich programu patří
především snaha o omezení migrace nastolením silné migrační politiky s cílem pomoci
skutečným uprchlíkům a naopak možnosti návratu ilegálních migrantů zpět do jejich
země původu (Sweden Democrats 2020).

27
 Dalším tématem je zajištění bezpečnosti země se silným vymezením vůči
islamistům a jiným extremistickým skupinám. Švédsko by mělo patřit Švédům, dbát
na svou kulturu a tradice. Tato prohlášení jsou ukázkovým příkladem profanování
nativistického smýšlení ve společnosti.

28
4 Případová studie italské Lega od roku 2012
Čtvrtá kapitola se bude věnovat nejprve popisu vývoje italského stranického
systému a historického vývoje strany Lega. Následovat bude analýza volebních programů
strany a jejího politického zaměření. Nakonec dojde k analýze

4.1 Historický exkurz a současná podoba italského stranického systému

Itálie je demokratickou zemí založenou na práci. Přesně takto zní první věty
italské ústavy, která byla přijata v roce 1948. Cesta k současné podobě stranického
systému začíná samým vybudováním italského státu.

Ke sjednocení Itálie došlo v březnu roku 1861, do té doby byla Itálie rozdělena na
menší územní celky. Hlavními představiteli italského sjednocení jsou bezpochyby
piemontský politik Camillo di Cavour a vůdce Giuseppe Garibaldi. K rychlosti
sjednocení Itálie přispěla nejen ohromná schopnost politiků jako právě například Cavour,
ale také příznivá mezinárodní situace, kdy Savojské království podporovaly země jako
Francie či Velká Británie. Právě tato rychlost ale zapříčinila mnohé budoucí neshody
v italské společnosti. Místo původního plánu na vybudování decentralizovaného státu
došlo k přijetí francouzského centralizovaného systému (Guarnieri 2016). K dobré náladě
nepřispělo ani ponechání Turína hlavním městem Italského království až do roku 1864,
kdy ho vystřídala Florencie (Procacci 1997).

V září roku 1870 došlo k dobytí Říma a jeho připojení k Italskému království.
Došlo k tomu však bez dohody s tehdejším papežem Piem IX. Ačkoli tehdejší parlament
vzápětí schválil zákon o zárukách papežovi nedotknutelnosti a finančním odškodnění,
papež tento zákon nepřijal a došlo k přerušení diplomatických styků až do roku 1929, kdy
byly podepsány Lateránské dohody (Procacci 1997).

Na pozici ministerského předsedy se od sjednocení až do roku 1876 střídali

příslušníci Historické pravice (Destra storica). V roce 1876 se poprvé k sestavení vlády
dostala Historická levice (Sinistra storica). Od roku 1882 došlo k oslabování moci těchto
dvou politických stran což vedlo k transformismu. Transformismus vznikl jako odezva
na slabé postavení tehdejších vlád a provází italskou historii až do konce první světové
války (Guarnieri 2016). Podle Kunce (2000) je transformismus způsobem řešení
politických konfliktů s novými sociálními skupinami v opozici tím, že dojde ke kooptaci
jednotlivých představitelů či vybraných politických organizací.

29
 V čele vlády tvořené převážně Historickou levicí stál od roku 1876 Agostino
Depretis. Za jeho působení se plně rozvíjí myšlenka transformismu a mimo jiné dochází
k několika důležitým reformám. Především došlo k reformě základního školství, neboť
míra analfabetismu v Itálii byla příliš vysoká (v roce 1871 téměř 70 % obyvatel) a také
k reformě volebního systému. Po téměř deseti letech vlády Depretise vystřídal Francesco
Crispi. Během jeho vlády mezi roky 1886 a 1890 došlo ke krizi v zemědělství a masové
emigraci Italů do zahraničí (Procacci 1997).

Rok 1892 přinesl založení Strany italských pracujících, která se v roce 1895 mění
na Italskou socialistickou stranu (Partito Socialista Italiano, PSI). Tato strana poskytne
příležitost zemědělcům a dělníkům pro hájení změn ve společnosti s cílem zlepšení jejich
životních podmínek. Po skončení 1. světové války došlo v roce 1919 k založení Italské
lidové strany (Partito Popolare Italiano, PPI). Právě Italská socialistická strana a Italská
lidová strana se umístí na prvních dvou postech ve volbách roku 1919. (Guarnieri 2016)

Důležitým historickým milníkem je bez pochyby pochod na Řím v roce 1922

a následné jmenování Benita Mussoliniho předsedou vlády. Již v roce 1923 dochází
k reformě volebního systému na takzvaný Acerbův „proporčně kulhavý“ zákon. Volební
systém byl postaven na principu, při kterém strana, která obdrží relativní většinu,
tedy více než čtvrtinu hlasů, obdrží dvě třetiny všech křesel. Poslední řádné volby
se konaly v roce 1924, od té doby proběhly pouze plebiscity v letech 1929 a 1934
(Kunc 2000). Fašisté se udrželi u moci až do roku 1943, kdy došlo k vylodění
spojeneckých vojsk na Sicílii. Velká rada v červenci vyzvala krále Viktora Emanuela III.
k využití jeho pravomocí a odvolání Benita Mussoliniho z postu ministerského předsedy.
Král tuto výzvu vyslyšel a do čela nové vlády jmenoval Pietra Badoglia. Mussolini
byl sice následně uvězněn v pohoří Gran Sasso, ale v září byl osvobozen nacisty a založil
Italskou sociální republiku s hlavním městem v Saló (Procacci 1997).

V dubnu 1945 došlo k osvobození Milána. Italové dostali možnost rozhodnout

o formě vlády ve své zemi v referendu, které se konalo v červnu roku 1946. Itálie
se dočkala proměny z monarchie na republiku, v roce 1948 přijala novou ústavu a konaly
se první volby. Další z řady změn byl návrat k poměrnému volebnímu systému,
který přinášel benefity pro strany těšící se masové podpoře, kterými byli především
Křesťanskodemokratická strana (Democrazia Cristiana, DC), Italská socialistická strana
(Partito Socialista Italiano, PSI) a Italská komunistická strana

30
(Partito Comunista Italiano, PCI). Křesťanskodemokratická strana však získala
výrazného spojence, a to Spojené státy americké, které se svým Marshallovým plánem
snažily zamezit šíření komunismu v Evropě. Stane se tedy vítězem voleb v roce 1948
a její předák Alcide de Gasperi je pověřen sestavením vlády. Mezi roky 1953–1976
dochází ke koncentraci hlasů mezi dvěma hlavními stranami – DC a PCI. V roce 1976
dokonce tyto dvě strany obdržely v součtu 73 % všech hlasů. Od roku 1976 pak dochází
k větší roztříštěnosti v hlasování italských občanů (Guarnieri 2016).

Sedmdesátá léta se v Itálii nesla ve znamení levicového a pravicového terorismu.

Spolu s přicházející ropnou krizí tedy vytvořili v Itálii napjatou atmosféru. V roce 1972
byl zvolen předsedou PCI Enrico Berlinguer, který se pokusil dostat svou stranu
z politické izolace a vytyčil tím základy pro tzv. historický kompromis. Snahy komunistů
o společnou řeč a zlepšení vztahů však přišly vniveč v roce 1978 po únosu a následné
vraždě Alda Mora z Křesťanské Demokracie, kterou měla na svědomí krajně levicová
teroristická organizace Rudé Brigády (Brigatte Rosse). Osmdesátá léta se pak nesou
v duchu vládních pětičlenných koalic neboli v italštině Pentapartito. Historickým
okamžikem se stává jmenování socialisty Bettina Craxiho do čela vlády v roce 1983
(Procacci 1997).

Od roku 1992 dochází k rozpadu dosavadního stranického systému. Akcí, která

tuto krizi uvedla do pohybu, je operace „Mani pulite“ neboli „Čisté ruce“.
Díky ní se podařilo odhalit nelegální financování politických stran přijímáním úplatků.
Lidé začali být značně nespokojeni s tehdejší politickou situací, která dala možnost
vzniku nových politických uskupení, mezi těmi hlavními například Forza Italia (Vzhůru
Itálie) založená v roce 1993 či Lega Nord (Liga Severu) se vznikem v roce 1991
pod vedením Umberta Bossiho (Guarnieri 2016).

Stabilita italského stranického systému v období 1948–1992 byla definována

italským sociologem Giovannim Sartorim jako polarizovaný pluralismus. Polarizovaný
pluralismus je pak typem mnohostranického systému, kde je zvýšený počet politických
stran, avšak politický střed je zabraný jednou či dvěma stranami a ideologické rozdělení
obou pólů je široké. Tento systém je tedy blokovaný ve smyslu neexistence větších
alternativ v tvorbě vládních koalic (Guarnieri 2016).

Rok 1993 přinesl reformu volebního systému tzv. Mattarellovým zákonem,

který kombinuje prvky většinového a proporčního systému. Ve volbách v roce 1994

31
zvítězila Berlusconiho strana Forza Italia společně v koalicích na severu i jihu země.
Došlo tím ke vzniku první Berlusconiho vlády v koalici s Národní Aliancí a Ligou
Severu, a také ke konci období tzv. První republiky. Již v roce 1995 se však tato koalice
rozpadla, mezitím byla ustanovena úřednická vláda a byly vyhlášeny volby na rok 1996.
V těch se zformovaly dvě výrazné koalice – Olivovník a Pól svobody. Volby nakonec
vyhrál Olivovník tvořený středo-levicovou koalicí (Guarnieri 2016).

Květnové volby v roce 2001 znamenaly návrat Silvia Berlusconiho na post

premiéra v čele koalice Dům svobod (Casa delle Libertá) tvořené stranami Forza Italia,
Liga Severu a Národní Aliancí. V tomto složení vládla koalice až do roku 2006.
V prosinci 2005 zároveň došlo k další změně volebního systému tzv. Calderoliho
zákonem, jehož specifikem byl mandátový bonus. Vítěz voleb do Sněmovny získal
automaticky 340 mandátů z 630 a v Senátu získal vítěz nárok na 55 % mandátů.
Ve volbách 2006 zvítězila koalice Jednota (L’Unione) tvořena deseti politickými
seskupeními v čele s Romanem Prodim. Již v roce 2008 však došlo k pádu této vlády
a ve volbách v témže roce zvítězila koalice vedená Silviem Berlusconim za účasti Forza
Italia, Národní Aliance, Ligy Severu a Hnutí za autonomii (Říchová et al. 2009).

V roce 2010 došlo k rozpadu vlády, kterou nahradila úřednická vláda

pod vedením Maria Montiho, která měla především za úkol stabilizovat zemi sužovanou
finanční krizí. Ve volbách v roce 2013 se občanům představila dvě nová uskupení,
Občanská volba (Scelta Civica) založená Mariem Montim a Hnutí pěti hvězd
(Movimento 5 Stelle, M5S) založené Beppem Grillem. Volby nakonec vyhrála koalice
vedená Demokratickou stranou (Partito Democratico) těsně před koalicí vedenou Lidem
svobody (Il Popolo della Libertá). Ačkoliv Hnutí pěti hvězd bylo oficiálně založeno
až v roce 2009, dokázalo se umístit na třetím místě (Guarnieri 2016).

Rosatiho zákon byl schválen v roce 2017 a došlo tím ke změně volebního systému.
37 % křesel je podle něj rozděleno na základě většinového systému a 61 % postů
je rozděleno proporcionálně mezi jednotlivé koalice (Gazzeta Ufficiale 2017). Poslední
volby se konaly v roce 2018. Prvenství získalo Hnutí pěti hvězd následované
Demokratickou stranou a Legou. Na společném utvoření vlády se dohodlo právě vítězné
M5S s Legou. Na pozici premiéra byl dosazen nestraník Giuseppe Conte. V roce 2019
došlo k roztržce mezi vládnoucími stranami a koalice se rozpadla. Hnutí pěti hvězd

32
se následně dohodlo na sestavení nové vlády s Demokratickou stranou pod záštitou
premiéra Conteho a Lega se tím dostala do opozice.

4.2 Historie strany Lega

Ačkoli k vzniku strany Lega došlo v roce 1991, její historie je psána již od 80. let
20. století. V té době došlo ke vzniku několika regionálních autonomních svazů (lig).
Tyto subjekty se vyznačovaly především společnou nespokojeností se současnou
politikou a špatnou ekonomickou situací. Společným nepřítelem se pro tato uskupení stal
především Řím, jakožto symbol vládnoucích elit, a chudé italské regiony na jihu země,
na které musel bohatý Sever vydělávat. Nejsilnějším z těchto svazů se stala Lombardská
liga v čele s Umbertem Bossim. Na 1. sjezdu Lombardské ligy v roce 1989 byly
za nepřátele lidu určeni právě Řím s tradičními politickými stranami, obyvatelé jihu země
a přistěhovalci ze třetích zemí (Kunc 2000).

Lega jakožto politická strana, jež existuje do dnešního dne, vznikla v roce 1991.
Lze konstatovat, že vznikla v ten správný moment, jelikož v té době docházelo ke stále
většímu prohlubování politické krize, která předcházela konci tzv. První republiky.
Netrvalo dlouho a Lega se již v roce 1994 dostala poprvé do vlády v koalici
se stranami Forza Italia a Národní Aliancí. Příliš dlouho spolu však koaliční partneři
spolupracovat nedokázali a v témže roce došlo k jejímu pádu.

Od svého prvního úspěchu se Lega účastnila dalších vládních koalic

s Berlusconim a jeho stranou Forza Italia, přesněji v letech 2001–2005, 2005–2006
a 2008–2011. Klíčovým pro tuto stranu se však stal rok 2012. Otec zakladatel, Umberto
Bossi, byl obviněn z korupce a z toho důvodu se rozhodl pro rezignaci na pozici
federálního tajemníka Ligy Severu. Na krátkou dobu byl nahrazen Robertem Maronim,
který také vedl stranu do voleb v roce 2013. V prosinci 2013 byl však zvolen novým
federálním tajemníkem strany Matteo Salvini, jehož protikandidátem nebyl nikdo jiný,
než v roce 2012 odstoupivší Bossi (De Petris a Seddone 2020). Umberto Bossi sice
neuspěl ve své kandidatuře na pozici federálního tajemníka, stal se však federálním
prezidentem strany, což je podle stranických stanov funkce zaštiťující jednotnost Ligy
Severu (Lega Nord 2019).

Matteo Salvini je klíčovou osobností strany Lega od roku 2013. Tento bývalý
europoslanec je jednoznačným vůdcem strany. Ve své osobě představuje ideální typ
populistického lídra. Impozantní je především jeho působení na sociálních sítích, kterým

33
dopomáhá k šíření politického programu strany mezi širokou veřejnost. Největší
publikum přilákal na Facebooku, kde ho v současnosti sleduje téměř 4,5 milionu
sledujících. Dále však používá také Instagram s 2,3 miliony sledujících a politiky
oblíbený Twitter s 1,3 miliony sledujících.

Od nástupu Mattea Salviniho se změnila orientace strany. Lega přestala být pouze
regionálním uskupením vymezujícím se proti vládnoucím elitám v Římě, tradičním
stranám a obyvatelům na jihu země. Salvini našel staronové nepřátele, a to Evropskou
unii, kterou důvěrně znal ze svého působení v Evropském parlamentu, a především
migraci. Postoj k migraci a Evropské unii budu dále rozvádět v rámci analýzy politických
programů Legy.

Do voleb v roce 2018 již vstupovala Lega s kandidátkami nejen na severu země,
jak tomu bylo historicky doposud, ale také na jihu. Došlo také ke změně loga, kdy byl
především odstraněna historicky významná část názvu strany, slovo Nord (Albertazzi
et al. 2018).

Obrázek 1 Logo Lega Nord vs nové logo Lega

Zdroj: Fantapolitico (2017). URL: https://freepikpsd.com/lega-nord-png-transparent-images-free/161121/

Tyto volby dopadly pro Legu a Salviniho nad míru dobře. Celkově skončila
na třetí pozici s 17,4 % hlasů. Na sestavení vlády se pak dohodl Salvini s Hnutím pěti
hvězd, pro které se jednalo teprve o druhé volby. Salvini se díky této spolupráci stal
ministrem vnitra a spolu s dalšími spolustraníky obsadil celkem šest ministerských postů.

34
V roce 2019 došlo k volbám do Evropského parlamentu. Již před těmito volbami došlo
k růstu popularity Legy a volební preference ukazovaly na její vítězství. Skutečně se tomu
tak stalo a Lega se s 34 % hlasů stala vítězem. Tento vývoj situace se zdál ideální
příležitostí pro převzetí moci. Salvini tedy vyprovokoval konflikt ve vládní koalici
a požádal Sněmovnu o vyslovení důvěry vládě s cílem vyvolat předčasné volby.
Nepočítal však s tím, že se jeho tehdejší koaliční partner spolčí se stranou, která skončila
ve volbách v roce 2018 na druhém místě, Demokratickou stranou (Partito Democratico).
Lega se tímto krokem dostala do opozice, ve které setrvává nadále a pokud nedojde
k dalšímu zvratu, musí posečkat na další příležitost v roce 2023 (De Petris a Seddone
2020).

4.3 Politický program strany od roku 2012

V rámci této podkapitoly se budu věnovat deskriptivní analýze politických
programů prezentovaných stranou před volbami v roce 2013 a 2018.

4.3.1 Politický program ve volbách 2013

Jak jsem již psala výše, rok 2012 představoval významnou změnu v historii strany.
Dlouholetý lídr strany Umberto Bossi musel odstoupit kvůli svému korupčnímu skandálu
a na jeho pozici byl dosazen Roberto Maroni, který zároveň dostal nelehký úkol v podobě
přípravy strany na nadcházející volby v roce 2013.

Program (Lega Nord 2013) byl sepsán v 23 bodech s velmi stručným shrnutím
budoucích činů, které by strana chtěla ve vládě provést. Lega za středobod svého
programu označila lid a především rodiny, ve smyslu tradičního svazku mezi mužem
a ženou. Z tohoto prohlášení lze odvodit, že Lega není příznivcem stejnopohlavních
sňatků, což však v nábožensky založené Itálii není nic překvapivého. Vzhledem
k zaměření této práce, kterým je Evropská unie a migrace, se budu při analýze zabývat
především body spojenými s těmito tématy.

Přestože již na přelomu let 2012–2013 míra migrace do Evropy kulminovala,

program strany se jí ještě příliš nezabýval. Zmínky o migraci bylo možné nalézt prakticky
jen v bodu č. 20, který se věnoval bezpečnosti. Lega vyzívala k boji proti nelegálním
činnostem, především proti ilegální migraci a pouliční kriminalitě. Základním stavebním
kamenem pro vyřešení problémů s ilegální migrací by pak měly být bilaterální dohody
se zeměmi původu migrantů, v případě Itálie tedy převážně africkými státy.

35
 Evropské unii byl věnován třetí bod programu. Pozornost byla kladena především
příliš vysoké míře evropské byrokracie, kvůli níž docházelo a stále dochází k odvodu
pozornosti z opravdu důležitých témat. Postřehy prezentované Legou se zaobíraly
především financemi, o společném řešení migrace na evropské úrovni zmínka chybí.
Zajímavým návrhem bylo zavedení přímé volby předsedy Evropské komise, který
je volen Evropským parlamentem. Tento návrh lze vnímat jako výraz symbolického
předání moci do rukou lidu, avšak s přihlédnutím k tomu, že předseda Komise již volen
zástupci lidu je. Obdobný návrh byl prezentován i pro přímou volbu prezidenta Italské
republiky.

4.3.2 Politický program ve volbách 2018

Program pro volby v roce 2018 je daleko obsáhlejší, v porovnání s programem
z roku 2013 je o 60 stran delší. Celkově na první pohled vypadá daleko lákavěji než jeho
předchůdce, a to především grafickou úpravou samotného dokumentu. Na přední straně
je fotografie Salviniho společně s citátem shrnujícím postoj Legy, který měl zároveň
nepochybně uhodit imaginární hřebíček na hlavičku tradicionalistů a nacionalistů. Volně
by se tento citát dal přeložit následovně: „Nastal čas pro zajištění lepší budoucnosti
našich dětí. Více pracovních míst, větší bezpečnost, nižší daně a méně imigrantů.
S hrdostí na příslušnost k nejkrásnější zemi na světě.“ (Lega Nord 2018)

L’Africa in Italia non ci sta! (O Afriku v Itálii nestojíme!) (Lega Nord 2018) Jedna
z prvních vět části programu, jež se věnoval problematice přistěhovalectví, která však
dobře shrnuje postoj Legy k ilegálním migrantům. Migrační vlna již tehdy Itálii plně
zasáhla, není tedy divu, že se jí Lega poměrně rozsáhle věnuje. Jedním z hlavních bodů
je téma přijímacích center, ve kterých jsou příchozí imigranti registrováni. Stejně jako
u předchozího programu, je zde kladen důraz na spolupráci se zeměmi původu migrantů.
Lega proto navrhuje zřízení přijímacích center v bezpečných afrických zemích poblíž
Libye pod mandátem OSN. Pomoci se zvládnutím migrační krize měla také přispět
spolupráce s Ruskem, které by mohlo usnadnit navázání komunikace s Khalifem
Haftarem, který je velitelem libyjských ozbrojených sil. Tento pokus o sblížení
se s Ruskem by však neměl být vnímán jako narušení dobrých vztahů se Spojenými státy,
které by i nadále měly být klíčovým zahraničním partnerem Itálie.

Itálie by měla brát ohled na dobrou životní úroveň svých občanů. V době tvorby
programu žilo až 8 milionů italských občanů na hranici chudoby, z nichž přibližně

36
1,6 milionů obyvatel žilo v chudobě absolutní. Z toho důvodu Lega navrhla zavedení
rozpočtových omezení tak, aby za jednoho uprchlíka nebyly výdaje státu vyšší, než
je plná výše invalidního důchodu pro jednoho italského občana.

Speciálně negativní postoj měla Lega k islamistům. Hlavním zdrojem obav byla
radikalizace muslimského obyvatelstva usazeného v Itálii. Islamisté podle Legy
představují riziko pro tradiční italskou společnost a z toho důvodu Lega navrhla zavedení
zákona, podle kterého by měla být zakázána například polygamie, mělo by dojít
k omezení financování skupin propagujících či pomáhajících šíření islámu z veřejných
fondů a také k zákazu vytváření politických stran prosazujících islamismus. K boji proti
šíření islámu by měla pomoci užší spolupráce se státy jako je Egypt či Izrael.

Migrace a islamismus pak byli uvedeny jako hlavní faktory, které dlouhodobě
ohrožovaly italskou bezpečnost. Pro podporu bezpečnosti Lega prosazovala větší finanční
a legislativní podporu bezpečnostních složek s důrazem na zvýšení počtu agentů
a modernizaci vybavení.

V rámci Evropské unie se Lega chtěla zasadit o návrat k systému před

Maastrichtskou smlouvou. Zrušit chtěla především Schengenskou a Dublinské dohody,
což by znamenalo větší svobodu při rozhodování o migrační a bezpečnostní politice země.
Reforma EU byla považována za příliš zdlouhavý projekt, kterého by se Lega nechtěla
účastnit. Svůj negativní postoj k Evropské unii doplnila ještě prohlášením o škodlivosti
společné měny, eura, jejíž zavedení bylo spínačem k propadu italské ekonomické situace.

4.3.3 Příslušnost Legy mezi pravicové populistické strany

Jedna z výzkumných otázek, na kterou tato práce hledá odpověď, se týká
příslušnosti Legy mezi pravicové populistické strany. Mudde (2009) stanovil tři kritéria
maximální definice pro posouzení této příslušnosti: nativismus, autoritářství
a populismus. Po představení historie strany a politických programů je tedy již možné dát
na tuto otázku odpověď.

Nativismus se objevuje u Legy od samého počátku její existence. Dříve strana

seskupovala lid žijící na severu země, v dnešní době již pojímá Itálii jako celek a s ním
i všechny obyvatele, které vyzívá k hrdosti na svůj původ. Místo původního nepřítele,
v podobě společnosti žijící na jihu Itálie, se Lega zaměřila na ilegální migranty.

37
 Prvky autoritářství se objevují v obou programech. Podle Legy je potřeba posílení
bezpečnostních složek země, a to ať již z pohledu financí či legislativy. Lega prosazuje
také přísnější tresty po spáchání určitých trestných činů. Jako hlavní nepřítele italské
bezpečnosti jsou pak stanoveni především nelegální migranti a islamisté.

Tímto se dostáváme k poslednímu bodu – populismu. V Bossiho éře na postu

federálního tajemníka strany došlo k jasnému rozdělení na „my vs. oni“. Obyvatelé
severu země byli považováni za morálně čistý lid, naopak Řím a politici představovali
amorální zkorumpované elity. Od nástupu Salviniho došlo k proměně. Morální lid nyní
představuje všechny obyvatele Italského poloostrova, který se má bránit před
zkorumpovanými zástupci Evropské unie. Na základě této krátké analýzy si tedy troufám
tvrdit, že i nadále zapadá Lega do Muddeho maximální definice a patří tedy nejen mezi
pravicové, nýbrž mezi krajně pravicové populistické strany.

4.4 Kroky vlády v tématu migrace v období 2018–2019

Po volbách v roce 2018 došlo k sestavení vlády koalice Hnutí pěti hvězd a Legy.
Ministerským předsedou se stal nestraník Giuseppe Conte. Lega v této vládě získala
celkem šest ministerských křesel. Délka vlády byla velmi krátká. Vydržela prakticky
pouze rok a dva měsíce v období od června 2018 do srpna 2019, kdy Salvini oznámil
odchod své strany z vládní koalice. Přesto se podařilo Lize, právě v čele se Salvinim
na postu ministra vnitra, prosadit několik bodů ze svého politického programu
(Governo Italiano 2018).

Bezpochyby jednou z nejvýraznějších událostí bylo prohlášení o uzavření přístavů

pro lodě neziskových organizací zachraňujících migranty ve Středozemním moři. Proti
těmto jejich činnostem se Lega vymezila v politickém programu 2018. Důvodem pro
nespokojenost s těmito činnostmi neziskových organizací je tvrzení, že tím dochází
k nárůstu počtu migrantů. Trasa přes Středozemní moře do Itálie je poměrně dosti náročná
a nebezpečná, což by pravděpodobně mohl být jeden z faktorů, ovlivňující rozhodnutí
migrantů zdali tuto cestu skutečně podniknout. Dle Legy však těmito záchrannými
akcemi dodaly neziskové organizace části migrantů dostatečné sebevědomí na realizaci
svého plánu.

Přístavy se tedy především pro tyto lodě měly zavřít nařízením ministra vnitra
Salviniho v červnu 2018. Prvotním impulsem se stal pokus lodě Aquarius, s 629 migranty
na palubě, o zakotvení na Sicílii. Ministr vnitra toto odmítl s tvrzením, že loď Aquarius

38
pluje pod vlajkou Gibraltaru a mělo by se tedy o její přijetí postarat Spojené království.
Lodi se nakonec ujalo Španělsko a došlo k vylodění migrantů ve Valencii. Následně
v průběhu Salviniho řízení ministerstva vnitra došlo k dalším mediálně sledovaným
případům zákazu zakotvení na italském území. Nejznámější je pravděpodobně kauza lodě
Diciotti ze srpna 2018. Plavidlo sice zakotvilo v přístavu na jihu Itálie, nedostalo však
povolení k vylodění. Výsledkem byla pětidenní prodleva, po které nakonec došlo
k vylodění posádky lodi. (la Repubblica 2018) Salvinimu za tuto blokádu lodi hrozilo
dokonce trestní stíhání, avšak nakonec k obvinění nedošlo, protože se za ministra vnitra
postavil ve svém hlasování senát (Carugati 2019).

Vzhledem k tomu, že v roce 2018 do Itálie podle statistik připlulo celkem přes
20 tisíc migrantů je tedy jasné, že k celkovému uzavření přístavů nedošlo. Podle Institutu
pro studium mezinárodní politiky došlo, od implementování tohoto pravidla až do pádu
vlády, k 28 zakotvením a vyloděním lodí, provozovaných především neziskovými
organizacemi, převážejících migranty na území Itálie (Villa 2020).

I přes krátkost trvání vlády dokázala Lega prosadit dva zásadní zákony týkající
se imigrace a bezpečnosti. První z nich byl schválen v říjnu roku 2018, druhý
pak v červnu 2019, tedy dva měsíce předtím, než Lega ohlásila odchod z vlády. Oba dva
zákony vytvořilo ministerstvo vnitra pod vedením Mattea Salviniho.

První zákon z roku 2018 je věnován změnám v legislativním rámci pro témata
imigrace a bezpečnosti v souvislosti s hrozbami jako je terorismus či organizovaný zločin
mafiánských organizací. Migraci se pak věnuje třináct článků ze čtyřiceti. První článek
se věnoval možnostem pro získání azylu. Došlo k odstranění možnosti žádosti o azyl
z humanitárních důvodů a doplnění možností z důvodu využití lékařské péče, domácího
násilí a nucených prací. Mezinárodní ochrana bude odebrána těm, kteří se dopustí
spáchání některého z trestných činů jako je například krádež, sexuální obtěžování,
vyhrožování úředníkům a další. Nově může dojít ke ztrátě italského občanství pro cizince
nenarozené v Itálii z důvodu spáchání teroristického činu.

Druhý a třetí článek se věnují problematice administrativního procesu

při přijímání a navracování žadatelů o azyl. Uprchlíci mohou být nově drženi až 180 dní
v repatriačních centrech před odesláním zpět do země původu. Zároveň nově příchozí
mohou být drženi ve vstupních krizových centrech až po dobu 30 dní. Celkově tedy může
dojít k zadržení žadatele o azyl až v délce trvání 210 dnů. Čtvrtý článek se týká možnosti

39
udělení dočasného povolení k pobytu migranta ve výjimečných případech na základě
rozhodnutí soudu. V rámci šestého článku došlo k zásadním změnám ve financování
repatriačních center. Bylo rozhodnuto o navýšení rozpočtu o půl milionu eur v roce 2018
a k ustanovení výše financování pro roky 2019 a 2020 na jeden a půl milion eur.

Ministerstvo se zavázalo k aktualizaci seznamu nebezpečných zemí. Pokud bude

uprchlík pocházet z jedná ze zemí na seznamu, znamená to pro něj urychlení procesu
žádosti o poskytnutí azylu. Naopak, dopustí-li se žadatel o azyl některého z výše
uvedených zločinů, může dojít k jeho okamžitému vyhoštění (Gazzeta Ufficiale 2018).

V červnu 2019 došlo k prosazení druhého návrhu zákona o bezpečnosti, který také
v Itálii obdržel přezdívku „Decreto Salvini“ (Salviniho nařízení). V celkem sedmnácti
článcích dochází ke změnám v bezpečnosti týkajících se imigrace a zajišťování pořádku
při demonstracích. Migraci se přímo věnují celkem čtyři články.

Ministr vnitra tímto dostává možnost omezit či zakázat vplutí do teritoriálních vod
Italské republiky pro lodě pomáhající ilegálním migrantům. Nařízení se tedy nevztahuje
na vojenská plavidla či plavidla zajišťující nekomerční vládní služby. Kapitán lodi je
povinen dodržovat standardní mezinárodní předpisy pro plavbu. V případě porušení
nařízení vydaných ministrem vnitra dojde k pokutování kapitána lodi, výše pokuty
se může vyšplhat až na jeden milion eur (Gazzeta Ufficiale 2019).

Samozřejmě toto nejsou jediné kroky, které Lega ve vládě za krátké volební
období provedla, ale jedná se o ty nejvýznamnější. Lega jimi dokázala prosadit svou
antiimigrační politiku a převést ji do praxe, i když provedení již často neodpovídalo
regulím. Důležitým faktem je také to, že vláda v koalici Hnutí pěti hvězd a Legy
nastupovala do úřadu již v době, kdy docházelo k postupnému snižování počtu příchozích
migrantů, a možná proto nelze objektivně zhodnotit, zdali by zavedená opatření byla
účinným nástrojem k regulaci migrace v době největšího náporu. Problémem pro
porovnání s následující vládou v koalici Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany je také
ovlivnění migračních toků v důsledku pandemie COVID-19. Faktem však zůstává,
že nová ministryně vnitra, Luciana Lamorgese, po svém uvedení do úřadu v září 2019
umožnila zakotvení Ocean Viking na Lampeduse.

40
Závěr
Cílem této práce bylo zhodnotit, zda Lega navrhuje reálná řešení problémů
s migrací, a zdali je pro Itálii otázka migrace natolik klíčová, aby se Lega se svou
protiimigrační politikou stala jednou z nejsilnějších italských politických stran. Hlavní
výzkumné otázky jsem si položila rovnou tři, a to:

1. Je pro Itálii otázka migrace klíčová?

2. Je Lega pravicovou populistickou stranou?

3. Jaká opatření a řešení Lega v otázkách migrace nabízí?

Migrace byla, je a bude navždy aktuálním tématem. Zvýšené pozornosti se však

dočkala ve spojení s migrační krizí, která zasáhla evropský kontinent po roce 2011.
Pod pojmem migrace se skrývá přesun obyvatel na planetě Zemi, ať už v rámci vnitřní
migrace uvnitř jasně ohraničených celků či vnější mezistátní migrace. Klíčovými pojmy,
které je nutno rozlišovat jsou migrant a uprchlík. Migrant je osoba, která se přemisťuje
z místa svého stálého pobytu, kdežto uprchlík je člověk, jenž opouští své stálé bydliště
z důvodu podloženého strachu o svůj život. Tento pocit můžou vyvolat například války,
politické či vojenské převraty, rasová nesnášenlivost a další faktory.

V průběhu let došlo k vytvoření několika migračních teorií, přesto žádná z nich
není teorií absolutní. Z několika uvedených v druhé kapitole bych chtěla vyzdvihnout
především tu nejznámější, tedy teorii „push“ a „pull“ faktorů. Sepsáním těchto faktorů
pak dojde k sestavení pomyslného seznamu pro a proti, díky čemuž migrant dokáže
objektivně zhodnotit své rozhodnutí.

Společná migrační politika Evropské unie je tvořena několika programy

a smlouvami, které na sebe v průběhu let přirozeně navazovaly. Mezi ty nejzásadnější
pak patří především Schengenská dohoda, díky níž dochází k volnému pohybu osob mezi
jednotlivými signatářskými státy. Pro Itálii jsou pak především klíčové Dublinské dohody
jejichž hlavním cílem je hladké vyřízení žádosti o azyl příchozích migrantů a zamezení
fenoménu assylum shopping. V tomto systému jsou však značně znevýhodněny
tzv. nárazníkové státy ležící na hranicích EU, jelikož právě tyto jsou následně
zodpovědné za provedení přijímacích procedur a azylového řízení. Nelze se tedy divit,
že především nárazníkové státy volají po novém spravedlivějším systému.

41
Budoucnost tohoto systému je však závislá na míře solidarity, kterou si dokáží státy
prokázat navzájem.

Evropská komise se již pokusila o návrh reformy Dublinské dohody včetně

ustanovení nového přerozdělovacího mechanismu, proti tomu se však staví některé
evropské země jež nechtějí přijímat migranty, jako například země Visegrádské čtyřky.

Do Evropské unie vedou čtyři základní trasy, a to přes Východní Středomoří,

na kterou navazuje trasa vedoucí skrze Západní Balkán, dále trasa přes Centrální
Středomoří a nakonec Západní Středomoří. Celkově přes tyto trasy přišlo do Evropy
od roku 2012 do roku 2019 přes 3 a půl milionu migrantů. Pro tuto práci je klíčová trasa
vedoucí přes Centrální Středomoří, která spojuje sever Afriky s Itálií a Maltou. Do Itálie
přes tuto trasu přišlo od roku 2014 do roku 2016 v průměru 170 000 tisíc osob za rok.
Přestože Itálie nepatří mezi primární cílové destinace jako například Francii a Německo,
kvůli své geografické poloze na hranicích EU je značně znevýhodněna a není tedy
překvapením, že již stabilně patří migrace do programů politických stran včetně strany
Lega. Migrace je pro Itálii důležitá a zároveň jde o odpověď na první otázku.

Populismus je ideologií, která jasně rozděluje dvě skupiny – morální lid

a zkorumpované elity. Existuje již velice dlouho, významným fenoménem se stal
zejména v průběhu posledních let, a to především v zemích západní kultury. V některých
zemích se populisté netěší takové oblibě, kdežto v určitých státech zastávají nejvyšší
funkce. Jasným příkladem je bývalý italský premiér Silvio Berlusconi či stále úřadující
prezident Spojených států Donald Trump. Nizozemský odborník na populismus
Cas Mudde (2009) stanovil minimální a maximální definici krajně pravicových
populistických stran. Minimální definice je postavena na nativistickém smýšlení,
maximální definice pak na kombinaci nativismu, autoritářství a populismu. Díky této
definici se podařilo najít odpověď na druhou otázku.

Odpověď na druhou otázku je, že Lega patří nejen mezi populistické strany, nýbrž
strany krajně pravicové. Toto tvrzení je podloženo nejen historickou analýzou vývoje
strany Lega, ale také prozkoumáním politických programů strany pro volby do italského
parlamentu v roce 2013 a 2019 v čtvrté kapitole této práce. Mezi další příklady
evropských krajně pravicových stran pak patří například Národní Fronta vedená Marine
Le Penovou ve Francii, maďarská strana Fidesz vedená premiérem Viktorem Orbánem
či strana Švédští Nacionalisté.

42
 Italský stranický systém prošel výraznou proměnou od sjednocení v roce 1861
až do současnosti. Mezi hlavní milníky patří například pochod na Řím v roce 1922
a následný nástup fašistů k moci v čele s Benitem Mussolinim. Ti vládli až do roku 1943,
po konci 2. světové války v roce 1946 proběhlo referendum, v němž si Italové odhlasovali
vznik republiky. V roce 1948 se konaly první volby, ze kterých vyšla vítězně
Křesťanskodemokratická strana, která s přestávkami zůstala u moci až do roku 1992.

Od konce 80. let probíhala politická krize a pomalu docházelo k rozpadu

dosavadního stranického systému tzv. První republiky. Ta se dočkala svého konce
po volbách v roce 1994, ze kterých vyšel vítězně Silvio Berlusconi se svou stranou Forza
Italia v koalici s Národní Aliancí a Ligou Severu.

Liga Severu se začala formovat již v 80. letech minulého století v podobě
autonomních regionálních svazků. V roce 1991 se pak tyto svazky zformovaly do jedné
politické strany pod vedením Umberta Bossiho. Ten pak nastolil populistickou politiku,
kdy vystupoval především proti vládnoucím elitám v Římě, občanům jižní části země
a přistěhovalcům. V průběhu jeho role v čele strany se Lega účastnila celkem čtyř
vládních koalic, pokaždé za účasti strany Forza Italia pod vedením Berlusconiho.
V roce 2012 došlo ke korupčnímu skandálu, který znamenal konec Bossiho v čele strany.
Od té doby strana prošla výraznou proměnou pod vedením Mattea Salviniho.

Mezi nejvýraznější proměny, jež Salvini přinesl bylo upuštění od nevraživosti

vůči jižanskému obyvatelstvu a symbolickému odstranění slova nord neboli sever z názvu
strany. Lega pokračovala v odporu vůči migrantům, islámu a přidala nového protivníka,
Evropskou unii. Osobnost Mattea Salviniho je také důležitá z pohledu využívání
moderních komunikačních kanálů pro kontakt s voliči, a to sociálních sítích. Tento recept
se Salvinimu osvědčil a dovedl Legu k třetímu místu ve volbách v roce 2018. Po nich
došlo k vytvoření vládní koalice s Hnutím pěti hvězd, díky čemuž Lega získala velmi
důležité křeslo na ministerstvu vnitra.

Mezi politickými programy strany Lega pro volby v roce 2013 a 2018 je zřetelný
rozdíl především v progresivním přístupu v otázkách migrace a euroskepticismu.
Výrazné změny proběhly také v rámci grafických a stylistických úprav. V programu
z roku 2018 prosazuje návrat k podobě Evropské unie před Maastrichtskou smlouvou
a požaduje zrušení Schengenské dohody a Dublinských dohod, které přímo ovlivňují
migrační politiku Itálie.

43
 Odpověď na třetí otázku je pak následující. Ve vládě se pak Lega pokoušela
svůj program několikrát prosadit. Přestože toto období bylo velice krátké, podařilo
se ministru vnitra předložit dva zákony upravující legislativní rámec ve věcech
bezpečnosti a imigrace. Mimo jiné také došlo k uzavření italských přístavů pro lodě
přivážející migranty, což bylo součástí politického programu v roce 2018.
Tyto provedené kroky však byly často shledány s vlnou kritiky pro porušování práv
migrantů a v současnosti se v Itálie plánuje reforma těchto zákonů.

44
Seznam literatury
Prameny

EUR-LEX, 1997. Convention determining the State responsible for examining

applications for asylum lodged in one of the Member States of the European Communities
- Dublin Convention. EUR-Lex [online] [vid. 2020-06-22]. Dostupné z: https://eur-
lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=celex%3A41997A0819%2801%29.

EUR-LEX, 2010. Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží

svým občanům a chrání je. EUR-Lex [online] [vid. 2020-06-14]. Dostupné z: https://eur-
lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex:52010XG0504(01).

EUROPEAN BORDER AND COAST GUARD AGENCY, 2020. Risk Analysis for 2020
[online]. 72. ISSN 1977-446X. Dostupné z: doi:10.2819/450005.

EUROPEAN COMMISSION, 2019. Progress report on the Implementation of the

European Agenda on Migration. European Web Site on Integration [online] [vid. 2020-
12-02]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/migrant-integration/librarydoc/progress-report-
on-the-implementation-of-the-european-agenda-on-migration.

EVROPSKÁ RADA, 2016. Prohlášení EU a Turecka, 18. března 2016. Evropská rada
Rada Evropské unie [online] [vid. 2020-11-28]. Dostupné
z: https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2016/03/18/eu-turkey-
statement/.

EVROPSKÝ PARLAMENT, 1999. Tampere European Council 15-16.10.1999:

Conclusions of the Presidency. Evropský parlament [online] [vid. 2020-06-11]. Dostupné
z: https://www.europarl.europa.eu/summits/tam_en.htm#a.

EVROPSKÝ PARLAMENT, RADA EVROPSKÉ UNIE, 2010. Nařízení Evropského

parlamentu a Rady (EU) č. 439/2010 ze dne 19. května 2010 o zřízení Evropského
podpůrného úřadu pro otázky azylu [online]. 29. květen 2010. [vid. 2020-06-22].
Dostupné z: http://data.europa.eu/eli/reg/2010/439/oj/ces.

EVROPSKÝ PARLAMENT, RADA EVROPSKÉ UNIE, 2013a. Nařízení Evropského

parlamentu a Rady (EU) č. 603/2013 ze dne 26. června 2013 o zřízení systému
„Eurodac“ pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování nařízení (EU)
č. 604/2013 kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, a pro podávání žádostí
orgánů pro vymáhání práva členských států a Europolu o porovnání údajů s údaji
systému Eurodac pro účely vymáhání práva a o změně nařízení (EU) č. 1077/2011,
kterým se zřizuje Evropská agentura pro provozní řízení rozsáhlých informačních
systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva [online]. 29. červen 2013. [vid. 2020-
06-21]. Dostupné z: http://data.europa.eu/eli/reg/2013/603/oj/eng.

45
EVROPSKÝ PARLAMENT, RADA EVROPSKÉ UNIE, 2013b. Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013 , kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti
v některém z členských států [online]. 29. červen 2013. [vid. 2020-06-22]. Dostupné
z: http://data.europa.eu/eli/reg/2013/604/oj/ces.

FONDAZIONE ISMU, 2020. Dati sulle migrazioni: immigrati in Italia ed in Europa -

Fond. ISMU. Fondazione ISMU [online] [vid. 2020-11-28]. Dostupné
z: https://www.ismu.org/dati-sulle-migrazioni/.

FRANCE 24, 2018. French presidential election 2017. FRANCE 24 [online] [vid. 2020-
11-29]. Dostupné z: https://graphics.france24.com/results-second-round-french-
presidential-election-2017/.

FRONTEX, 2020. Migratory Map. FRONTEX [online] [vid. 2020-11-27]. Dostupné

z: https://frontex.europa.eu/along-eu-borders/migratory-map/.

GAZZETA UFFICIALE, 2017. LEGGE 3 novembre 2017, n. 165. Gazzetta Ufficiale

[online] [vid. 2020-11-30]. Dostupné
z: https://www.gazzettaufficiale.it/atto/serie_generale/caricaDettaglioAtto/originario?att
o.dataPubblicazioneGazzetta=2017-11-
11&atto.codiceRedazionale=17G00175&elenco30giorni=false.

GAZZETA UFFICIALE, 2018. Decreto-legge 4 ottobre 2018, n. 113. Gazzetta Ufficiale

[online] [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://www.gazzettaufficiale.it/eli/id/2018/10/04/18G00140/sg.

GAZZETA UFFICIALE, 2019. Decreto-legge 14 giugno 2019, n. 53. Gazzetta Ufficiale

[online] [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://www.gazzettaufficiale.it/eli/id/2019/06/14/19G00063/sg.

ISTAT, 2020. Migrazioni (Trasferimenti di residenza). Istat [online] [vid. 2020-11-29].

Dostupné z: http://dati.istat.it/Index.aspx?lang=it&SubSessionId=32f38d44-993e-441b-
8487-7b58e81de492.

KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ, 2005. Haagský program: deset priorit pro

nadcházejících pět let. EUR-Lex [online] [vid. 2020-06-22]. Dostupné z: https://eur-
lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A52005DC0184.

LEGA NORD, 2013. Programma Elezioni Politiche 2013. Lega Nord [online] [vid. 2020-
11-29]. Dostupné
z: https://www.leganord.org/component/phocadownload/category/118-programma-
elezioni-politiche-2013.

LEGA NORD, 2018. Elezioni 2018 - Programma di governo. Lega Nord [online]
[vid. 2020-12-02]. Dostupné z: https://www.leganord.org/eventi/politiche-2018.

ODIHR, 2018. Hungary, Parliamentary Elections, 8 April 2018: Final Report [online].
Varšava: Office for Democratic Institutions and Human Rights [vid. 2020-11-29].
Dostupné z: https://www.osce.org/odihr/elections/hungary/385959.

46
SENATO DELLA REPUBBLICA, 2014. Legislatura 17a - Dossier n. 210. Senato della
Repubblica [online] [vid. 2020-11-28]. Dostupné
z: https://www.senato.it/japp/bgt/showdoc/17/DOSSIER/0/912705/index.html?part=dos
sier_dossier1-sezione_sezione11-table_table7.

UNHCR, 2020a. Europe - Refugee and Migrant arrivals and dead and missing data.
UNHCR Operational Data Portal (ODP) [online] [vid. 2020-12-01]. Dostupné
z: https://data2.unhcr.org/en/documents/details/58460.

UNHCR, Matthew Smawfield @msmawfield, 2020b. UNHCR Statistics - The World in

Numbers. popstats.unhcr.org [online] [vid. 2020-06-11]. Dostupné
z: http://popstats.unhcr.org.

VILLA, Matteo, 2020. Migrazioni nel Mediterraneo: tutti i numeri. ISPI [online]
[vid. 2020-12-02]. Dostupné z: https://www.ispionline.it/it/pubblicazione/migrazioni-
nel-mediterraneo-tutti-i-numeri-24892.

WORLD BANK, 2020. Migration and Remittances Data. World Bank [online]
[vid. 2020-12-01]. Dostupné
z: https://www.worldbank.org/en/topic/migrationremittancesdiasporaissues/brief/migrati
on-remittances-data.

Monografie

BŘICHÁČEK, Tomáš, 2016. Unie ve víru migrační krize. 1. Praha: Institut Václava
Klause. ISBN 978-80-7542-023-7.

FIALA, Petr, Ondřej KRUTÍLEK a Markéta PITROVÁ, 2018. Evropská unie. 3.,
aktualizované, rozšířené a doplněné vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury (CDK). ISBN 987-80-7325-450-6.

GUARNIERI, Carlo, 2016. Il sistema politico italiano: [radiografia politica di un paese

e delle sue crisi. Bologna: Il mulino. ISBN 978-88-15-26381-0.

KUNC, Jiří, 2000. Stranické systémy v re/konstrukci. 1. Praha: SOCIOLOGICKÉ

NAKLADATELSTVÍ (SLON). ISBN 80-85850-79-6.

MARTINIELLO, Marco, 2006. The new migratory Europe: Towards a proactive

immigration policy? In: Craig A. PARSONS a Timothy M. SMEEDING, ed.
Immigration and the Transformation of Europe [online]. Cambridge: Cambridge
University Press, s. 298–326 [vid. 2020-06-11]. ISBN 978-0-511-49357-7. Dostupné
z: doi:10.1017/CBO9780511493577.012.

MUDDE, Cas, 2009. Populist radical right parties in Europe. Cambridge: Cambridge
University Press. ISBN 978-0-521-85081-0.

MUDDE, Cas a Cristóbal ROVIRA KALTWASSER, 2017. Populism: a very short

introduction. New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-023487-4.

47
PALÁT, Milan, 2014. Determinanty vzniku migrace a statistiky cizinců v Evropské unii.
2014. Ostrava: Key Publishing. ISBN 978-80-7418-228-0.

PROCACCI, Giuliano, 1997. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

ISBN 80-7106-152-2.

ŘÍCHOVÁ, Blanka, Vladimíra DVOŘÁKOVÁ, Jan NĚMEC, Jiří KUNC a Šárka

STRAHALOVÁ, 2009. Západoevropské politické systémy: komparace politických
systémů. V Praze: Oeconomica. ISBN 978-80-245-1516-8.

SCHEU, Harald Christian, 2011. Migrace a kulturní konflikty. 1. Praha: Auditorium.

ISBN 978-80-87284-07-0.

STOCKEMER, Daniel, 2017. The Front National in France: Continuity and Change
Under Jean-Marie Le Pen and Marine Le Pen. Ottawa: Springer International Publishing.
ISBN 978-3-319-49640-5.

ŠABIĆ, Senada Šelo a Sonja BORIĆ, 2016. At the gate of Europe: A Report on Refugees
on the Western Balkan Route. In: . Záhřeb: Friedrich Ebert Stiftung, s. 21. ISBN 978-
953-7043-56-8.

Odborné články

ALBERTAZZI, Daniele, Arianna GIOVANNINI a Antonella SEDDONE, 2018. ‘No

regionalism please, we are Leghisti !’ The transformation of the Italian Lega Nord under
the leadership of Matteo Salvini. Regional & Federal Studies [online]. 28(5), 645–671.
ISSN 1359-7566. Dostupné z: doi:10.1080/13597566.2018.1512977.
DEMUTH, Andreas, 2000. Some Conceptual Thoughts on Migration. In: Theoretical and
Methodological Issues in Migration Research [online]. B.m.: Ashgate Publishing, s. 21–
58. ISBN 1 84014 557 9. Dostupné
z: http://www.refugeelawreader.org/en/en/english/section-i-introduction-to-
international-refugee-law-background-and-context-1/i1-history-of-population-
movements-migrants-immigrants-internally-displaced-persons-and-refugees/i11-the-
concepts/extended-readings-1/7633-a-demuth-some-conceptual-thoughts-on-migration-
research-in-b-agozino-ed-theoretical-and-methodological-issues-in-migration-research-
aldershot-ashgate-publishing-2000-pp-2158/file.html.

FARGUES, Philippe a Sara BONFANTI, 2014. When the best option is a leaky boat :
why migrants risk their lives crossing the Mediterranean and what Europe is doing about
it [online]. [vid. 2020-10-30]. Dostupné z: https://cadmus.eui.eu//handle/1814/33271.

HENIG, David, 2007. Migrace [online]. [vid. 2020-12-02]. ISSN 1801-8807. Dostupné
z: http://dspace5.zcu.cz/handle/11025/15623.
LEE, Everett S., 1966. A Theory of Migration. Demography [online]. 3(1), 47–57.
ISSN 0070-3370. Dostupné z: doi:10.2307/2060063.

MARTÍNEZ-VELA, Carlos, 2001. World Systems Theory [online]. 1–5. Dostupné z:

https://web.mit.edu/esd.83/www/notebook/WorldSystem.pdf.

48
MASSEY, Douglas S., Joaquin ARANGO, Graeme HUGO, Ali KOUAOUCI, Adela
PELLEGRINO a J. Edward TAYLOR, 1993. Theories of International Migration: A
Review and Appraisal. Population and Development Review [online]. 19(3), 431–466.
ISSN 0098-7921. Dostupné z: doi:10.2307/2938462.

DE PETRIS, Andrea a SEDDONE, Antonella, 2020. Populismi e la destra in Italia

[online]. 1-12. Dostupné z: http://library.fes.de/pdf-files/bueros/rom/16357.pdf.

TUBAKOVIC, Tamara, 2017. A Dublin IV recast: A new and improved system?

[online]. European Policy Brief. (46), 6. Dostupné z:
https://www.researchgate.net/deref/http%3A%2F%2Fdx.doi.org%2F10.13140%2FRG.
2.2.10122.82884.

Ostatní

CARUGATI, Andrea, 2019. Nave Diciotti, il Senato salva Matteo Salvini: il ministro non
andrà a processo. La Stampa [online] [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://www.lastampa.it/politica/2019/03/21/news/nave-diciotti-il-senato-salva-
matteo-salvini-il-ministro-non-andra-a-processo-1.33689378.

GENCHI PEPPE, 2017. 5 Considerazioni sul nuovo simbolo della Lega Nord (Salvini
Premier). Fantapolitico.it | Blog di Comunicazione Politica [online]. [vid. 2020-11-04].
Dostupné z: https://www.fantapolitico.it/simbolo-della-lega-nord-salvini-premier/.

EUROPEAN ASYLUM SUPPORT OFFICE, 2020. What we do | EUROPEAN

ASYLUM SUPPORT OFFICE. European Asylum Support Office [online] [vid. 2020-06-
21]. Dostupné z: https://easo.europa.eu/about-us/what-we-do.

EUROPEAN COMMISSION, 2015. New Pact on Migration and Asylum. Migration and
Home Affairs - European Commission [online] [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://ec.europa.eu/home-affairs/what-we-do/policies/european-agenda-
migration_en.

EVROPSKÝ PARLAMENT, 2015. Migrace: názory poslanců na plán Komise na trvalou

relokaci | Zpravodajství | Evropský parlament. Evropský parlament [online] [vid. 2020-
12-02]. Dostupné
z: https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/world/20150921STO94019/migra
ce-nazory-poslancu-na-plan-komise-na-trvalou-relokaci.

FIDESZ, 2020. Our history. Fidesz [online] [vid. 2020-11-29]. Dostupné

z: https://fidesz.hu/int/shares/our-history.

GOVERNO ITALIANO, 2018. Governo Conte. www.governo.it [online] [vid. 2020-12-

01]. Dostupné z: http://www.governo.it/it/i-governi-dal-1943-ad-oggi/xviii-legislatura-
dal-23-marzo-2018/governo-conte/9468.

INTERNATIONAL ORGANIZATION FOR MIGRATION, 2020. Key Migration Terms

| International Organization for Migration. International Organization for Migration
[online] [vid. 2020-06-11]. Dostupné z: https://www.iom.int/key-migration-
terms#Migration.
49
LA REPUBBLICA, 2018. Diciotti, dopo dieci giorni i migranti sbarcano dalla nave. la
Repubblica [online] [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://www.repubblica.it/cronaca/2018/08/26/news/migranti_diciotti_sbarco-
204935293/.

MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY, 2020. Slovníček pojmů - Aktuální

informace o migraci. Ministerstvo vnitra České republiky [online] [vid. 2020-06-11].
Dostupné z: https://www.mvcr.cz/migrace/clanek/slovnicek-pojmu.aspx.

PLEVÁK, Ondřej, 2020. EU na prahu další migrační krize? Borrell svolal mimořádné
zasedání Rady. euractiv.cz [online]. [vid. 2020-11-28]. Dostupné
z: https://euractiv.cz/section/evropska-unie-a-svet/news/eu-na-prahu-dalsi-migracni-
krize-borrell-svolal-mimoradne-zasedani-rady/.

SWEDEN DEMOCRATS, 2020. We are the Sweden Democrats. Sverigedemokraterna

[online]. [vid. 2020-12-02]. Dostupné z: https://sd.se/english/.

TOMSON, Danielle Lee, 2020. The Rise of Sweden Democrats: Islam, Populism and the
End of Swedish Exceptionalism. Brookings [online]. [vid. 2020-12-02]. Dostupné
z: https://www.brookings.edu/research/the-rise-of-sweden-democrats-and-the-end-of-
swedish-exceptionalism/.

50