ELEKTŘINA A MAGNETISMUS – ZAJÍMAVÉ PROBLÉMY

Petr Kulhánek

KONDENZÁTOR - ENERGIE, SÍLA NA DESKY

Energie kondenzátoru
Q
C= kapacita kondenzátoru
U

Při dodání náboje se energie zvýší o:

QdQ
dW = U d Q = ⇒
C
1 Q2 1
W= = CU 2
2 C 2

Síla působící na desky

Posuňme desku o zobecněnou souřadnici ∆q , změna energie bude ∆ W = F ∆ q a odpovídající síla

∂ W Q2 ∂  1 
F= =  
∂q 2 ∂ q  C .

Deskový kondenzátor: + −
εS Q ∂  d 
2
Q2
C= ⇒ F=   =
d 2 ∂ d  ε S  2ε S
F F
Otočný kondenzátor:
Totéž, jen nahradíme
q →ϕ
F → MF .
KOAXIÁLNÍ VEDENÍ

δl
y
R1

R2 x

2π ε 0δ l
Kapacita: Jako válcový kondenzátor δ C = . Odsud plyne délková hustota kapacity
ln R2 R1

δC 2πε 0
C≡ = .
δl ln R2 R1

Indukčnost: Energie vázaná na indukčnost je energie magnetického pole:

R2
1 B (r ) 2 ( µ 0 I 2π r ) 2 µ0 R
δ L I2 = ∫ dV = ∫ 2π r δ l dr ⇒ δL= δ l ln 2 . Proto
2 2µ 0 R1 2µ 0 2π R1

δL µ R
L≡ = 0 ln 2 .
δl 2π R1
dI
Úbytek napětí podél vedení: je způsoben úbytkem napětí na indukčnosti vedení δ U = − δ L ⇒
dt

∂U ∂I
= −L (1).
∂x ∂t

∆Q δ C ∆U
Úbytek proudu podél vedení: je způsoben nábojem vázaným na kapacitu vedení. δI= =− ;
∆t ∆t

∂I ∂U
= −C (2) .
∂x ∂t
Rovnice (1) a (2) jsou základní přenosové rovnice.
Rychlost šíření: Kombinací (1) a (2) máme:

∂2 ∂ 2  U  1 1
 2 − L C 2    = 0 ⇒ v= = = c !!
LC ε0µ0
 ∂x ∂t   I 
Impedance vedení: (1), (2) ⇒

i kU = − L i ω I  L L ln R2 R1 R
Z= = = 120 Ω ln 2 .
 ⇒U= I ⇒
C 2πε 0 c R1
i kI = − C i ω U  C
URČOVÁNÍ POLÍ

Pole hrotu
Jde o vodič, vše je spojené ⇒ vše je na stejném
Q2 potenciálu:
Q Q1 Q2
1 φ1 ≈ ; φ2 ≈ ,
4π ε 0 R1 4π ε 0 R 2
R2
Q1 Q2
R1 φ1 = φ 2 ⇒ = . (1)
R1 R2

Elektrické pole je úměrné plošné hustotě náboje:

E1 Q1 R12 (1) R2 1
E ~σ ⇒ = = ⇒ E~ .
R E
E2 Q2 R22 R1
0

Síť z drátů
y Celé pole bude součtem jednotlivých
Fourierových komponent:
2π nx
φ n ( x , y ) = Fn ( y ) cos .
a
x Dosazením do Laplaceovy rovnice získáme
diferenciální rovnici pro Fourierovy
z koeficienty Fn. Její řešení je:

+ + + +  A 0 y, n=0
Fn ( y ) = 
a  A n exp [ − 2π n y a ], n = 1,2 ,3…

Všechny harmonické řešení pro n > 1 jsou již ve vzdálenosti několika a

silně utlumeny. Nejpomaleji klesá základní mod s n = 1. Pro y > a se pole
chová s dosti dobrou přesností jako homogenní s n = 0. Jediná složka je
φ 0 = A 0 y = − E 0 y . Síť z drátů stíní stejně dobře jako kovová rovina.

2D pole - komplexní proměnná

f ( z) : C → C
x+iy → U ( x, y) + iV ( x, y )
Derivace podle z = x + i y nesmí záviset na cestě, proto

∂U ∂V ∂U ∂V ∆U = 0,
∂ ! ∂ = , =−
(U + iV ) = (U + iV ) ⇒ ∂x ∂y ∂y ∂x ⇒ ∆V = 0 .
∂x ∂ iy
Jde o CR podmínky, ze kterých je snadné dokázat, že reálná i imaginární část libovolné funkce komplexní
proměnné splňují Laplaceovu rovnici.
• U ( x , y ) = const. mohou tedy představovat ekvipotenciály reálného systému. Z CR plyne, že
V ( x , y ) = const. jsou křivky kolmé k U ( x , y ) = const. , tj. silokřivky elektrického pole!
U = const. ekvipotenciály ⇒ V = const. silokřivky
V = const. ekvipotenciály ⇒ U = const. silokřivky
• Je-li na kterékoli ekvipotenciále kovový nabitý vodič, odpovídají ostatní ekvipotenciály a silokřivky
skutečným ekvipotenciálám a silokřivkám kolem vodiče.
Heavisideovo pole (letící náboj); c=1

Q r′ Q S´ y´
E′ = 2
φ′ =
S´: 4π ε 0 r ′ r ′ , 4π ε 0 r ′ Q
B′ = 0 A′ = 0
v x´
y z´
S
′
 φ   γ γβ 0 0  φ 
     
S:  Ax  =  γβ γ 0 0  Ax  ⇒ x
 Ay  0 0 1 0  Ay  z
     
 Az  0 0 0 1  Az 

 
γQ γ βQ
φ= ; A= ; 0 ; 0 ;
 
4π ε 0 γ 2 ( x − vt ) 2 + y 2 + z 2 2 2 2
 4π ε 0 γ ( x − vt ) + y + z
2


∂A γQ
E ≡ −∇φ − = ( x − vt ; y ; z ) ; B ≡ rot A = v × E
∂t 4π ε 0 γ 2 ( x − vt ) 2 + y 2 + z 2

Q
E⊥ = E y2 + E z2 =γ ; P⊥
( )
×
x = vt 4π ε 0 y 2 + z 2 B
E

1 Q × v v
E|| = E x x =0 = 2 2
. P||
y=0 γ 4π ε 0 ( x − vt )

Koloidní částice v elektrolytu - Debyeův

poloměr
Původní koncentrace iontů byla n0. Přítomnost +
koloidní částice ovlivní hustotu náboje iontů a − − + −
tím výsledný potenciál pole v okolí koloidní +
částice: + koloidní +
částice
d 2φ ρ ρ + ρ−
2
=− =− + = x
dx ε0 ε0 ++ −
− −

=−
Qi n0
ε0
(e − |Qi |φ ( x )/ kT
− e |Qi |φ ( x )/ kT ≅ ) −
ionty elektrolytu
(např. K+, Cl-) +
+ +
Qi n0  | Qi |φ   | Qi |φ   + − +
≅−  1 −  − 1 +  ⇒
ε 0  kT   kT  

d 2φ 2n0 Qi2 ε0 kT
=− φ ⇒ φ ( x ) = A exp[ − x λ D ] ; λD ≡
d x2 kT 2n0 Qi2

• A = ?: Při povrchu koloidní částice (x → 0) platí E = − ∇ φ = σ ε 0 ⇒ A = σ λ D ε 0

• λD Debyeův poloměr. Ionty odstiňují koloidní částici od okolí i od ostatních částic. Přidání soli do
roztoku ⇒ zmenšení λ D ⇒ koloidní částice lépe stíněny ⇒ mohou se srazit ⇒ vysrážení koloidu.
ELEKTRICKÝ DIPÓL

Potenciál dvojice nábojů

Pole budeme určovat daleko od zdrojů, tj. r >> d , ra z
Q Q
φ = − ≈
[ 2 2
4πε 0 ( z − d 2) + x + y 2
]
4πε 0 ( z + d 2) 2 + x 2 + y 2 [ ]
[(r ]
Q +Q
≈ 2
− zd ) − 1 2 − (r 2 + zd ) − 1 2 ≈
4πε 0 d
y
Q  1 zd   1 zd   −Q
≈  1 +  − 1 −  = x
4πε 0 r  2 r2   2 r2 
Q Q d⋅ r
= zd = ⇒
4πε 0 r 3
4πε 0 r 3
1 p⋅r
φ = ; p ≡ Qd . Dipólový moment označujeme p.
4πε 0 r 3

Potenciál lokalizované soustavy nábojů

Qa z P (x,y,z)
φ = ∑ ≈
r-ra
a 4πε 0 (r − ra ) 2

≈ ∑ 4πεa
a
Q
0
[(r − 2 r ⋅ r )
2
a
−1 2
− (r 2 + zd ) − 1 2 ≈ ] ra

Qa  1 2 r ⋅ ra  y
≈ ∑ 4πε 1 +
 2
+ " ≈

a 0r 2 r
x
1   1  
≈  ∑ Qa  +  ∑ Qa ra  ⋅ r ⇒
4πε 0 r  a  4πε 0 r 3 a 

Q ≡ ∑ Qa
Q p⋅r a
φ = + + " ; kde .
4πε 0 r 4πε 0 r 3
p ≡ ∑ Qa ra
a

Zápis pomocí gradientu

p⋅r 1 1
φ = = − (p ⋅ ∇ )
4πε 0 r 3 4πε 0 r

Elektrické pole dipólu

z P ( x,y,z ) pz
p φ = ⇒
E⊥ 4πε 0 r 3

p  3z x 3z y 3z 2 1
r E =  5 , 5 , 5 − 3
E| | E 4πε 0  r r r r 

y resp.
E = ( E ⊥ , E|| ) =

=
p
4πε 0 r 3
(3 cosθ sinθ )
, 3 cos2 θ − 1
x
Moment síly působící na dipól ve vnějším poli
+Q
M F = r+ × Q E − r− × Q E = p × E ⇒
E

MF = p × E . −Q

Energie dipólu ve vnějším poli

W = Q φ (r+ ) − Q φ (r− ) ≈ Q d ⋅ ∇φ = − Q d ⋅ E = − p ⋅ E ⇒

W = − p⋅E .

Vektor polarizace
1
P ≡ lim
∆ V →0 ∆V
∑ pa hustota dipólového momentu
a
DIELEKTRIKA - VEKTOR POLARIZACE

Definice

n
P
Vektor polarizace definujeme jako hustotu
elektrického dipólového momentu:
P P
S 1
P P =
∆V α
∑ qα vα = qnd ,
E E
E
d je vektor posunutí.

Plošný náboj na povrchu dielektrika

Je-li dielektrikum polarizováno, objeví se na povrchu plošný náboj, jehož velikost je zřejmá z definice P:
σ pol = P ⋅ n .

Hustota polarizačního náboje

Je-li vektor P nehomogenní, může posunutím uniknout lokálně z malé uzavřené plochy polarizační náboj.
V oblasti vzniká lokální prostorový vázaný náboj:
− ∆Q = ∫ P ⋅ d S ⇒ − ∫ ρ pol dV = ∫ P ⋅ d S ⇒
S V S

ρ pol = − div P .

Polarizační proudová hustota

Mění-li se vektor polarizace s časem, dochází ke vzniku polarizačního proudu:
∂P
j pol = .
∂t

Lineární prostředí
Při působení slabých polí je vektor polarizace úměrný elektrickému poli:
P = α E = ε 0 κ E = ε 0 n α 0 E .α - polarizovatelnost, κ - susceptibilita, a - polarizovatelnost atomu.
0

Kondenzátor
Pole mezi deskami určíme z Gaussovy věty integrací přes
naznačenou plochu: d
σ σ free − σ pol σ free − P σ free − ε 0 κ E + + + + + + +
E = = = = ⇒
ε0 ε0 ε0 ε0
σ free 1 σ free S
E = = ⇒ E
ε0 1+κ ε
−
σ free d Qd
U = Ed = = ⇒
ε Sε

Q εS
C ≡ =
U d
Pole v dutině
• Dutina podél pole:

rot E = 0 ⇒ E dutiny = E

• Dutina napříč pole:

P
div E = ρ pol ε 0 ⇒ E dutiny = E +
ε0
• Kulová dutina:
P E
podobným výpočtem E dutiny = E +
3ε 0

V dutině podél pole je pole stejné jako průměrné pole v dielektriku. V dutině napříč pole je pole větší než
průměrné pole v dielektriku. Tečná složka pole E je na hranici spojitá, normálová složka má skok.
DIELEKTRIKA - TENZOR POLARIZOVATELNOSTI (SUSCEPTIBILITY)

Definice
Elektrické pole přiložené k materiálu způsobí posunutí nábojů a vznik elementárních dipólů. Předpokládáme,
že vektor polarizace P (hustota dipólového momentu) je lineárně závislý na přiloženém elektrickém poli E:
Pi = α ik E k = ε 0 κ ik E k .

Veličina α se nazývá polarizovatelnost. Někdy se používá elektrická susceptibilita κ ≡ α/ε0. Jde o symetrický
tenzor druhého řádu. Vlastní směry symetrických tenzorů jsou navzájem kolmé a tvoří souřadnicový systém,
ve kterém je tenzor diagonální (s vlastními čísly na diagonále).

Poznámka: Někdy se také používá atomová (molekulová) polarizovatelnost α0 definovaná vztahem κ=€nα0,
pro polarizaci je pak možné psát jeden z následujících výrazů: P = α E = ε 0 κ E = ε 0 n α 0 E

Elipsoid energie
Objemová hustota energie se posunutím nábojů ve vnějším elektrickém poli změní o
du = ∑ f a d x a = ∑ na qa E d x a = E d P .
Je-li vektor polarizace lineárně závislý na elektrickém poli můžeme výraz integrovat:

1 1
du = E d P ⇒ u = E ⋅P ⇒ u = α i k Ei E k .
2 2

Jde o kvadratickou pozitivně definitní formu. Graf u = const představuje graf koncových bodů vektoru pole E
v osách (Ex,Ey,Ez), které způsobí stejnou polarizační energii materiálu. Grafem je rotační elipsoid s osami ve
vlastních směrech tenzoru polarizovatelnosti.
DIELEKTRIKA - STATICKÁ POLARIZACE

Nepolární plyn
Atomy nemají vlastní dipólový moment. Vlivem vnějšího elektrického pole dochází k posunu elektronů v
atomu plynu → vzniká dipólový moment.
eE eE e2 E
x + ω 20 x =
## ⇒ x = ⇒ p = ex = ⇒
me me ω 20 me ω 20

n e2 E n e2 ω 2p  ω 2p 
P = ne x = ⇒ κ = = , ε = ε 0 (1 + κ ) = ε 0 1 + 
me ω 20 me ε 0 ω 20 ω 20 
 ω 20  .

Úhlová frekvence ω0 odpovídá tuhosti atomárního oscilátoru . V prvním přiblížení lze tuto frekvenci určit
z ionizační energie atomu podle vztahu Wion = $ ω .

Polární plyn
Molekuly plynu mají vlastní dipólový moment p0. Ten se ve vnějším poli
bude orientovat. Elektronová polarizace bude zanedbatelná. Rozdělení
p
počtu dipólů orientovaných ve směru θ je dáno statisticky. Konstantu 0
rozdělení lze snadno určit integrací rozdělení přes celý prostorový úhel.
p ⋅ E  n
n(θ ) = K exp  0  ; ∫ n(θ ) dΩ = n ⇒ K = E
 kT  4π
n  p0 E cosθ 
n(θ ) = exp  
4π  kT 
Vektor polarizace bude

P = < P|| > = ∫ n(θ ) p0 cosθ dΩ ⇒

n p02 E n p02  n p2 
P = ⇒ κ = , ε = ε 0 (1 + κ ) = ε 0  1 + 0 
 .
3k T 3ε 0 k T  3ε 0 k T 
Vztah pro permitivitu se nazývá Curieův zákon.
DIELEKTRIKA - DYNAMICKÁ POLARIZACE

Normální dielektrika
Elektrony v látce reagují na elektrickou komponentu elektromagnetické vlny a pohybují se podle rovnice
eE 0 − iω t eE 0
x## + 2δ x# + ω 20 x = e ⇒ x= e − iω t
me (
me ω 20 − 2i δ ω − ω 2
)
Vlastní frekvence určuje vratnou harmonickou sílu vázaných elektronů, koeficient útlumu souvisí s tlumením
pohybu elektronů zářivými procesy, srážkami, atd. Nyní snadno určíme vektor polarizace daný posunutím x:
ne e 2 ω 2p ne e 2
P = ene x = E = ε0 E ; kde ω 2p ≡
(
me ω 20 − 2i δ ω − ω 2 ) ω 20 − 2i δ ω − ω 2 me ε 0

je kvadrát plazmové frekvence. Susceptibilitu určíme ze vztahu P = ε0κE

ω 2p fk
κ ≡ resp. κ ≡ ω 2p ∑ ,
ω 20 − 2i δ ω − ω 2
k
2
ωk − 2i δ k ω − ω 2
má-li vázaný elektron více vlastních frekvencí ω0, ω1, ω2, ….Čísla fk se nazývají vazbové konstanty a jsou
blízké jedné. Nyní snadno určíme dynamickou permitivitu ε = ε 0 (1 + κ ) a z ní kvadrát indexu lomu N :
c2 ε
N2 = = = 1+ κ ⇒
v 2f ε0

fk
N 2 = 1 + ω 2p ∑ 2
k ωk − 2i δ k ω − ω 2
Vzhledem k tomu, že N = c / v f = ck / ω , není výraz pro index lomu nic jiného než disperzní relace
elektromagnetické vlny v daném prostředí.

Opticky řídké látky (plyny, sklo)

V opticky řídkých látkách se index lomu příliš neliší od jedné a výraz pro index lomu lze s přesností do
prvního řádu odmocnit.
• Pro běžné plyny je první vlastní frekvence z oblasti
1 fk
N = 1 + ω 2p ∑ 2 2
UV záření. Proto velikost indexu lomu i reálná část
2 k ω k − 2i δ k ω − ω rostou v optické oblasti směrem k modrému konci
spektra. Modrá barva se láme více než červená.
Proto je obloha ve dne modrá.
NRe
• Imaginární část indexu lomu je velmi malá
s výjimkou oblasti rezonance. Tam je index lomu
1 komplexní a dochází k absorpci vlny.

• Pro RTG záření je ω >> ω0 a N ≈ 1 − ω 2p / 2ω 2 .

Fázová rychlost šíření RTG elektromagnetické vlny
ω0 ω1 ω je větší než c.

Opticky husté látky

V opticky hustých látkách působí na elementární dipóly nejen pole původní elektromagnetické vlny, ale i pole
vyzářené ostatními náboji. Konkrétní náboj si můžeme představit jako vložený do kulové dutiny v dielektriku.
V této dutině působí pole E 0 = E + P / 3ε 0 . Indukovaný dipólový moment potom bude
κ  κ 
P = ε 0 κ E 0 = ε 0 κ ( E + P / 3ε 0 ) ⇒ P = ε0 E ⇒ ε = ε 0 1 + 
1−κ 3  1 − κ 3

Odpovídající kvadrát indexu lomu je

 κ N2 − 1 N2 − 1
N2 = 1 +
1−κ 3 resp. 3
N2 + 2
= κ resp. 3
N2 + 2
= ∑κ α .
α
Toto je Clausiova-Mosottiho rovnice. Poslední tvar platí pro směs více látek. Sama susceptibilita látky je
součinem koncentrace a atomové (molekulární) polarizovatelnosti. Koncentrace látky je "schována"
v plazmové frekvenci.

Kovy
U kovů jsou dominantní volné vodivostní elektrony, všechny vlastní frekvence jsou proto nulové:
ω 2p ne e 2 me σ e
N2 = 1 − ; σe = ⇒ ν e = 2δ =
2i δω + ω 2 me ν e ne e 2
Ze vztahu pro elektronovou vodivost určíme srážkovou frekvenci elektronů v kovu, která je rovna koeficientu
útlumu 2δ v pohybové rovnici. Útlum dosadíme do vztahu pro index lomu:
σe 1
N2 = 1 −
ε0 ω2 σe
iω +
ω 2p ε 0

Nízké frekvence (ω<<σe/ε0): Pro měď jde o frekvence podstatně nižší než 6×1018 s-1 a vlnové délky
elektromagnetického záření větší než 0.3 mm. Ze vztahu pro index lomu v nízkofrekvenční limitě zbude

iσ e iσ e σe
N2 ≈ 1 + ≈ ⇒ N = (1 + i)
ε0 ω ε0 ω 2ε0 ω
Reálná a imaginární část indexu lomu jsou stejně veliké, dochází k silné absorpci, elmg. vlna neprochází.
2
exp (i kx ) = exp (i ω N x c) = exp ( − x d ) exp (i ω NRe x c) ; d ≡ .
σ e µ0 ω
Veličinu d nazýváme skinová hloubka.

Vysoké frekvence (ω>>σe/ε0): Ze vztahu pro index lomu ve vysokofrekvenční limitě zbude
ω 2p
N2 = 1 −
ω2
Pro ω < ω p je index lomu po odmocnění komplexní a dochází k útlumu vlny, vlnění neprochází. Pro ω > ω p
je index lomu reálný a kov je pro elektromagnetické záření průhledný. Některé kovy jsou průhledné již pro
UV obor, jiné až pro RTG obor záření.
MAGNETICKÝ DIPÓL

Definice
z Jakákoli malá smyčka protékaná proudem. Magnetický dipólový moment
je definován vztahem
µ ≡ I S . Dipólový moment soustavy částic můžeme také definovat
pomocí poloh a rychlostí jednotlivých nabitých částic:
I 1
y µ≡
2
∑ Qa ra × v a . Pro náboj rotující po kružnici je to zřejmé:
a
x
Q Q 1
µ = IS = πr 2 = πr 2 = Qrv .
T 2π r v 2
Je vidět, že dipólový moment částice souvisí s orbitálním momentem hybnosti vztahem µ = (Q 2 m) L . Pro
spinový moment elektronu je výsledek dvojnásobný. Důležitý je vztah magnetického momentu a celkového
momentu hybnosti systému J.
g = −2 elektron
|e |
µ=g J g = +5.68 proton
m g = −3.86 neutron

Do Landého faktoru g zahrneme i znaménko náboje částice. Magnetický moment elektronu je orientován
opačně než jeho moment hybnosti, protonu souhlasně. To souvisí s náboji těchto částic. Neutron je navenek
neutrální částice složená ze tří kvarků. Ty jsou nabité, celkový magnetický moment neutronu je proto
nenulový. Pro celý atom je Landého faktor určen orbitálními a spinovými momenty elektronů a proto je g ∈
<-1,-2>. Magnetický moment atomových jader je naopak převážně určen orbitálními a spinovými momenty
protonů. Za hmotnost je třeba v posledním vztahu dosadit hmotnost protonu.

Potenciál dipólu
z
Pro odvození stačí obdélníková smyčka ∆V y
µ0 j x ( r ′ ) 3
4π ∫ r − r ′
Ax = d r′ + −
+ −
+ − x
I Situace je stejná jako v elektrostatice se ∆y + −
y záměnou: + −
+ −
1 µ + −
x Ax ↔ φ ; ↔ 0 ; jx ↔ ρ + −
4πε 0 4π ∆x
Tomu ale odpovídá elektrický dipól tvaru na obrázku vpravo nahoře.

Q∆x  y  ρ ∆V ∆ x  y 
φ= −  = − −  ⇒
4πε 0  r 3  4πε 0  r 3 
µ y
Ax = − 0 I ∆ y ∆ x 3 . Analogicky určíme Ay . Máme tedy:
4π r
µ  y x 
A = 0 µ  − 3 , 3 , 0 . Vektorově můžeme psát
4π  r r 

µ0 µ × r
A = .
4π r 3

Magnetické pole dipólu

magnetické pole dipólu určíme ze vztahu B = rot A. Pole má stejnou strukturu jako pole elektrického dipólu.
 z P ( x,y,z )
B⊥
µ 0  3z x 3z y 3 z 2 1
B = µ  5 , 5 , 5 − 3
4π  r r r r 
r B| | B
resp.
y
B = ( B⊥ , B|| ) =
µ0
=
4π
(
µ 3 cosθ sin θ , 3 cos2 θ − 1)
x

Moment síly působící na dipól ve vnějším poli

z

M x = F ∆ y sin θ = I ∆ x ∆ y B sin θ = µ B sin θ ⇒

B
F MF = µ ×B
y
I F
x

Energie dipólu ve vnějším poli

dW = − M F dθ = − µ B sin θ dθ ⇒ W = − µ ⋅B .
Tento vztah můžeme pomocí celkového spinu přepsat do kvantové podoby:
e e$ W = − g µ B jz B .
W = − µ ⋅B = − g J ⋅B = − g jz B ⇒
2m 2m
Veličina µB se nazývá Bohrův magneton. Energie je kvantována pomocí celkového magnetického spinového
čísla jz = −j … j. Původní energie se v magnetickém poli bude štěpit na 2j+1 ekvidistantních podhladin.

Vektor magnetizace
1
M ≡ lim
∆ V →0 ∆V a
∑µa hustota magnetického dipólového momentu
MAGNETIKA - VEKTOR MAGNETIZACE

Definice
Vektor magnetizace definujeme jako hustotu magnetického dipólového momentu:
1
M ≡ lim
∆ V →0 ∆V a
∑µa

Plošná hustota proudu na povrchu magnetika

i = M × n . Vektor normály k povrchu je označen n, i má jednotku A/m.

Magnetizační proud
Je-li magnetizace nehomogenní, nevyruší se proudy od elementárních dipólů a lokálně tečou magnetizační
proudy
j mag = rot M .

Pole v dutině
• Dutina podél pole:
rot H = jvod ⇒
Hdutiny = H
Bdutiny = B − µ 0 M

• Dutina napříč pole:

div B = 0 ⇒ Bdutiny = B

• Kulová dutina: B
2
podobným výpočtem Bdutiny = B − µ0 M
3

V dutině napříč pole je pole stejné jako průměrné pole v dielektriku. V dutině podél pole je pole menší než
průměrné pole v dielektriku.
MAGNETIKA - VLASTNOSTI

Diamagnetika
Diamagnetismus pozorujeme u atomů, jejichž elektrony v obalech jsou všechny spárovány a nevykazují
žádný celkový magnetický moment. Jde o obdobu nepolárních látek v elektrostatice. Diamagnetismus
nezávisí na teplotě látky nebo je závislost na teplotě nepatrná. Diamagnetismus se objevuje u všech látek,
tedy i u paramagnetik a feromagnetik. Zde je ale vzhledem k ostatní magnetické aktivitě zanedbatelný.
Klasický popis: Elektron opisuje v atomárním obalu kruhovou dráhu. Při změně vnějšího magnetického pole
dojde ke změně indukčního toku plochou dráhy ⇒ podél dráhy je generováno elektrické pole ⇒ elektrická
síla Qe změní moment hybnosti elektronu ⇒ změní se magnetický moment. Výsledný magnetický moment
působí proti změně, která ho vyvolala (Lenzovo pravidlo). Na látku bude působit síla vytlačující ji z oblasti
silnějších polí.
Kvantový popis: V elektronovém obalu atomu je podstatnější spinový moment než orbitální. Celkový
magnetický moment a jeho změny tedy souvisí více se spinem než s klasickou představou obíhajícího
elektronu

Paramagnetika
Atom má permanentní magnetický moment. Elektrony v atomovém obalu jsou nespárovány (obdoba
polárních látek v elektrostatice). Výsledný spin atomu j = 1/2. Po zapnutí vnějšího pole se část magnetických
dipólů orientuje do směru pole a vzniká nenulová magnetizace materiálu. Počet orientovaných spinů roste s
klesající teplotou, paramagnetický jev je tedy silně závislý na teplotě.
Pseudoklasický popis: Rozdělení počtu dipólů orientovaných ve směru θ
je dáno Boltzmannovou statistikou. Konstantu rozdělení lze snadno určit
integrací rozdělení přes celý prostorový úhel. 0
0
 µ ⋅B  n
n(θ ) = K exp  0  ; ∫ n(θ ) dΩ = n ⇒ K = 4π
 kT 
n  µ B cosθ  B
n(θ ) = exp  0 
4π  kT 
Vektor magnetizace bude

n µ 20 B n ( g µ B J $) 2 B n g 2 µ 2B j ( j + 1) B
M = < M || > = ∫ n(θ ) µ 0 cosθ dΩ ⇒ M =
3k T
=
3k T
=
3k T
⇒

n g 2 µ 2B
M = B .
4kT

Kvantový popis:

 µ +1 2 B   µ −1 2 B  g µBB − g µBB
µ +1 2 exp   + µ −1 2 exp   exp   − exp  
 kT   kT  ng µ B  2 kT   2 kT 
M = n< µ > = n = ⇒
 µ +1 2 B   µ −1 2 B  2 g µBB − g µBB
exp   + exp   exp   + exp  
 kT   kT   2 kT   2 kT 

ng µ B g µBB
M = th   .
2  2 kT 

Při velkých polích a nízkých teplotách dochází k saturaci, všechny spiny jsou již orientovány a další
ng µ B
zvyšování pole nepřináší zvětšení magnetizace. Saturační hodnota pole je M ≈ M S = .
2
Při malých polích a vysokých teplotách lze nahradit th[x] ≈ x a pro vektor magnetizace platí
 n g 2 µ 2B
M ≈ B , což je právě pseudoklasický výraz.
4kT

Feromagnetika
Jednotlivé elementární magnetické momenty neinteragují jen s
vnějším polem, ale ovlivňují se i navzájem (analogií pro elektrické
dipóly jsou opticky husté látky ). Toto ovlivnění má výhradně
kvantovou povahu a interakce mezi dipóly je mnohonásobně silnější
než odpovídající klasická interakce elektromagnetické povahy.
Klasický výpočet proto vede sice k podobným vztahům, ale velikost
vzájemné interakce je o mnoho řádů podhodnocena. Při vysokých
teplotách (nad Curieovou teplotou Tc) mají spiny tendenci vytvářet
chaotické konfigurace a střední magnetizace je nulová. Při nízkých
teplotách (T<Tc) mají spiny tendenci se orientovat paralelně a
vytvářet magnetické domény shodně orientovaných spinů a to
dokonce i bez přítomnosti magnetického pole (spontánní
magnetizace). Vztah mezi magnetizací a magnetickým polem není
lineární, je závislý na historii procesu.
Popišme chování doposud nezmagnetovaného feromag- d
B = µ0 (H+M) c
netika polykrystalické struktury při teplotě T<Tc. Každý
krystal je rozdělen do několika domén, které jsou b
spontánně zmagnetizované ve směrech přirozených pro
krystal. Domény jsou odděleny doménovými stěnami a e a
průměrná magnetizace je nulová. Po zapnutí slabého
magnetického pole dochází k malému posunutí H
doménových stěn ve prospěch domén orientovaných ve
směru pole (křivka a). Jde o vratný proces magnetizace je
přibližně lineární funkcí magnetického pole. Při silnějších
polích dochází k výraznějšímu posuvu stěn, který je
zastavován na nepravidelnostech v krystalu. Při překonání
nepravidelnosti dochází k uvolnění tepelné a zvukové
energie (Barkhausenův jev). Děj je nevratný. Každý krystal se postupně stává jedinou doménou orientovanou
v pro krystal výhodném směru (křivka b). Při dalším zvyšování pole jsou krystaly přemagnetovávány do
směru vnějšího pole, s růstem pole již nedochází k podstatnému zvyšování magnetizace. Nedochází ani k
posuvu doménových stěn (křivka c). Nakonec jsou všechny spiny orientovány ve směru pole a magnetizace je
saturována. Při snižování magnetického pole probíhá obrácený proces, děl je však nevratný a při nulovém
magnetickém poli zůstává zbytková magnetizace (křivka d). Feromagnet má trvalé magnetické vlastnosti.
Odmagnetování je možné působením opačného pole (křivka d). Popsaný jev se nazývá hystereze.
Vzhledem k tomu, že změna hustoty vnitřní energie je dána vztahem du = H dB, je při nevratném ději
přeměněna na tepelnou a zvukovou energii právě energie daná plochou hysterezní smyčky. Materiály pro
výrobu transformátorových jader by měly proto mít co nejužší hysterezní smyčku tak, aby nedocházelo
k tepelným ztrátám mezi magnetizací a magnetickým polem pak přibližně platí lineární vztah. Naopak
materiály určené k výrobě permanentních magnetů by měly mít hysterezní smyčku co nejširší.
Magnetické vlastnosti feromagnetik jsou určeny převážně spinem elektronů, orbitální momenty přispívají jen
několika procenty.

Antiferomagnetika
Vazbová konstanta antiferomagnetik má opačné znaménko než u feromagnetik, spiny mají při nízkých
teplotách tendenci se pravidelně střídat, při vysokých teplotách jsou neuspořádané . Při Tc dochází
k fázovému přechodu s pikem měrného tepla cV. Zvláštním případem jsou ferity. Jde o kysličníky obsahující
dva kovové atomy, jejichž řetězce při nízkých teplotách vytvářejí antiferomagnetickou konfiguraci ↑↓↑↓↑↓.
Vzhledem k rozdílnému momentu obou kovů je výsledná magnetizace nenulová a nevodivá látka má
magnetické vlastnosti.
MAGNETIKA - MAGNETICKÁ REZONANCE

Přiložíme-li k látce proměnné magnetické pole může rezonovat s atomárními (elektronovými) i jadernými
(protonovými) magnetickými momenty. V oblasti rezonance je z pole odnímána energie a snadno je možné
experimentálně najít oblast rezonance.
B
Klasický výpočet: Magnetická látka je vložena do
konstantního vnějšího pole B. Osa magnetických
momentů podléhá precesi J sin
∆ J = M F ∆ t ⇒ J sin θ ∆ ϕ = µ B sin θ ∆ t ⇒
∆ϕ
µB e g
ω prec = =g B= ωc ⇒ ∆ J = J sin
J 2m 2

g e B
ω prec = ω L ≡ ωc ; ωc ≡ .
2 m
,J
Frekvence precese osy dipólu neboli Larmorova
frekvence je g/2 násobkem cyklotronní frekvence.
Chceme-li změnit sklon osy precese musíme působit
slabým přídavným pole B´ kolmým na B Toto pole
vytvoří moment síly µ × B´ ve směru B a změní sklon precesní osy. Pole B´ musí být periodické s periodou
ω prec , aby „tahalo“ za elektron stále stejným směrem.

Kvantový výpočet: V magnetickém poli B je energie magnetického dipólu

e e$
W = − µ ⋅B = − g J ⋅B = − g jz B .
2m 2m
Tato přídavná energie rozštěpí původní energetickou hladinu elektronu v obalu nebo protonu v jádře na
ekvidistantní podhladiny se vzdáleností
e$
∆W = g B .
2m
Systém může mezi hladinami přeskakovat a absorbovat nebo emitovat odpovídající kvanta
elektromagnetického záření $ ω rez = ∆ W . Příslušná rezonanční frekvence je

e g
ω rez = g B= ωc .
2m 2

Snadno určíme rezonanční frekvenci pro elektrony (rezonance na atomech a molekulách) a pro protony
(jaderná magnetická rezonance):

ω rez
f rez =
2π
=
e
4π m
gB = KgB ; K = {1.44 MHz T atom
0.76 kHz T jádro .

Měřením rezonance lze určovat Landého g faktory pro různé atomy a jádra.
MAGNETOSTATIKA - BIOT-SAVARTŮV ZÁKON

∆ A = − µ 0 j tot ,
div B = 0 ,
⇒ div A = 0 ,
rot B = µ 0 jtot
B = rot A .

Rovnice pro vektorový potenciál mají stejný tvar jako rovnice elektrostatiky, zaměníme-li
ρ ε 0 → µ 0 ji ; φ → Ai ; i = 1, 2 , 3 . Řešení proto je:

µ0 j(r ′) d 3r ′
A (r ) =
4π
∫ r − r′ .

Z vektorového potenciálu snadno určíme magnetické pole B = rot A :

µ0 j(r ′) × (r − r ′) d 3r ′
B (r ) =
4π
∫ 3 . Biot - Savartův zákon.
r − r′

Specielně pro tenké vodiče je j dV = jS d l = I d l a Biot - Savartův zákon má tvar:

µ0 I d l × ( r − r ′)
B (r ) =
4π
∫ 3 . Biot - Savartův zákon pro obvody.
r − r′
MAGNETOSTATIKA - VEKTOROVÉ POTENCIÁLY

Homogenní pole
y
A = B 0 (− y 2 ; x 2 ; 0 ) ,
1
A ′ = B 0 (0 ; x ; 0 ) , nebo A= B0 × r
2
A ′′ = B 0 ( − y ; 0 ; 0 ) B0
x
z
Velikost A:
1 1 A
B = rot A ⇒ A 2π r⊥ = B 0 π r⊥2 ⇒ A= B 0 r⊥ = B0 x2 + y2
2 2

Nekonečný přímý vodič

x
Řešení určíme z analogie v elektrostatice. Nabitý drát ⇒ E ⇒
φ. Z analogie Az:
A
µ0 I
A= B 0 (0 ; 0 ; − ln r⊥ ) ,
2π
z
µ0 I I
B y
B= (− y ; x ; 0 )
2π r⊥2

Nekonečný solenoid
x
 µ0N I
 ( − y; x;0) r⊥ < r
 2
A= 2 , I
 µ0N I R ( − y r2 ; x r2 ; 0)
 ⊥ ⊥ r⊥ > r
2 z
B
 µ 0 N I ( 0 ; 0 ; 1) r⊥ < r y
B=
 ( 0 ; 0 ; 0) r⊥ > r ,

R poloměr solenoidu
I proud
N počet závitů na jednotku délky
řešení uvnitř plyne z řešení pro homogenní pole, jeho velikost určíme z Ampérova zákona. Řešení vně plyne
například z B = rot A ⇒ ∫ Ad l = ∫ B d S . Pole uvnitř známe, směr A dán směrem proudu.
∂S S

Magnetický dipól
z
µ0 µ × r
A=
4π r 3

µ 0  3z x 3z y 3 z 2 1
B = µ  5 , 5 , 5 − 3 I
4π  r r r r  y

x
MAXWELLOVY ROVNICE V PROSTŘEDÍ, PODMÍNKY NA ROZHRANÍ

Rovnice v prostředí
div E = ρ tot / ε 0
div B = 0 ρ pol = − div P
∂B ρ tot = ρ free + ρ pol ∂P
rot E = − j pol = .
∂t j tot = j free + j pol + jmag ∂t
∂E j mag = rot M
rot B = µ 0 j tot + µ 0 ε 0
∂t

Polarizační hustota náboje, polarizační proud a magnetizační proud jsou dány vektory polarizace
a magnetizace. V Maxwellových rovnicích můžeme ponechat jen volné náboje a proudy:

div (ε 0 E + P) = ρ free
div B = 0
∂B
rot E = −
∂t
∂
rot (B µ 0 − M ) = j free + (ε E + P )
∂t 0

Zkráceně lze také psát

div D = ρ free
div B = 0
∂B D ≡ ε 0E + P
rot E = − ; kde
∂t H ≡ B µ0 − M .
∂D
rot H = j free +
∂t

Pole E a B jsou tedy základní pole odpovídající všem zdrojům (všem nábojům a všem proudům). Pole D a H
odpovídají jen volným nábojům a vodivostním proudům a jsou definovány pomocnými vztahy přes základní
pole a vektory polarizace a magnetizace.

Podmínky na rozhraní
Z druhého tvaru zápisu Maxwellových rovnic plyne pro rozhraní bez volných nábojů a proudů
spojitost těchto složek:

(ε 0 E + P ) ⊥ ; B⊥ ; ( B µ 0 − M ) || ; E | | .
RELATIVNOST ELEKTRICKÉHO A MAGNETICKÉHO POLE

Z transformace proudové hustoty:

S´ y´

E =0 Q
ρ =0 µ QI v
S: ⇒ µ0 I ⇒ F = − Qv B = − 0 v x´
j=I S B= 2π r⊥ z´
2π r⊥

S´: Náboj se nepohybuje, magnetické pole nepůsobí. Pohybuje se y

S
ale celý vodič. Elektrony se pohybují jinou rychlostí než ionty.
(ty v S stojí). Kontrakce délek ve směru x je jiná pro elektrony I
S
a jiná pro ionty ⇒ ρ ′+ ≠ ρ ′− ⇒ ρ ′ ≠ 0 ⇒ elektrické pole x
z
(určíme z Gaussovy věty) ⇒ elektrická síla!
′
 c ρ  γ −γ β 0 0  0 Q
     
ρ ′ = −γ
v ∫ E ′ dS = ε ⇒
 j  =  −γ β γ 0 0  j
⋅ ⇒ 2
j
⇒
0
⇒
 0  0 c
0 1 0  0 ρ ′S µ Iv
      j′ = γ j E′ = = −γ 0
 0  0 0 0 1  0 2π r⊥ ε 0 2π r⊥

µ 0Q I v
F ′ = QE ′ = − γ .
2π r⊥

Z transformace polí
E =0 E′ = γ ( E + v × B ) µ 0 QI v
S: µ I S´ : µ Iv ⇒ F′ = − γ .
B= 0 E′ = −γ vB = − γ 0 2π r⊥
2π r⊥ 2π r⊥

Z transformace potenciálů
φ=0 E =0
µ QI v
S: µ I  ⇒ µ I ⇒ F = − Qv B = − 0
A =  0 ln r⊥ ; 0 ; 0 B = rot A = 0 2π r⊥
 2π  2π r⊥

′
 φ c  γ −γ β 0 0  0  µ0 I
      φ′ =γ v ln r⊥
µ 0 QI v
Ax  −γ β γ 0 0  Ax  2π F′ = − γ
S´ :  = ⋅ ⇒ ⇒ 2π r⊥ .
 Ay   0 0 1 0  0  ∂φ′ µ Iv
      E′ = − = −γ 0
 Az   0 0 0 1  0  ∂ r⊥ 2π r⊥

F′ dp⊥′ dt ′ dp⊥′ dt dt
Neustále vychází totéž. Vždy je F´/F = γ. To je ale v pořádku, protože = = ⋅ = =γ .
F dp⊥ dt dp⊥ dt ′ dt ′