Po dešti

Všude panoval klid a ticho po nedávné bouřce, který znenadání vyrušil příjezd hučícího vlaku.
Skřípot brzd prořízl nádražní atmosféru a lidé začali spěšně vystupovat se svými zavazadly. Hluk
tlachajícího davu se začínal postupně stupňovat, dokonce i chaos mírně narostl a najednou pro
polekanou myšku Karličku, choulící se v roku u lavičky, tam nebylo najednou místo. Těžká
chodidla cestujících dopadala na mramorovou dlažbu až se zem otřásala a sem tam někdo
omylem šlápl do kaluže, jež se rozprskla, a reagoval na to naštvaným brbláním, které se ale
stejně za chvíli mezi hlučícími lidmi ztratilo.
K myščiné úlevě se za chvíli, která ji připadala však jako nekonečná, vše pomalu uklidnilo.
Jakmile se nádraží vyprázdnilo a všichni se odebrali tam, kam měli namířeno, Karlička opatrně
vyběhla z růžku, který jí poskytl útočiště, a rozhlédla se po okolí. Nedokázala pochopit jakto, že
se ani na malou chvilku lidé nezastaví a nepokochají se krásou přírody. Z nedalekých smrků
pomalu padaly třpytící se kapičky, které utkvěly na jehličí po dešti. Obloha byla pořád šedivá, ale
to jí vůbec nevadilo, protože nepříjemný vítr, který foukal před bouřkou, ustal. Na dlaždicích se
leskly zrcadla kaluží, jejichž hladiny se po odchodu lidí ustálily, a sem tam je zčeřila osamělá
kapička vody, která spadla z červené střechy nástupiště.