Když chce člověk začít něco psát, všechny myšlenky se mu schovají a jen zpod stolu, zpod židle,

seshora, ze skříně na něj dělají dlouhý nos. Nejlépe by snad bylo nepsat vůbec nic, zůstat ležet v
posteli a čekat na další jídlo, až se ozve hlad, na chuť k projití se, na náladu ke styku s lidmi nebo na
spánek, na zítřejší den, na nutnost jít do zaměstnání, na dítě, až přijde a bude se dožadovat zábavy,
nebo na cokoli jiného, co přijde samo od sebe, prostým chodem "přirozenosti věcí". Není pak ale
život právě jen epifenoménem metabolických procesů v buňkách, jen důsledkem setrvačné chuti
buněk projevovat se, nesejít vyhladověním, zastavením biochemických procesů a co já vím? Není pak
právě lidský život jen vynuceným průvodním jevem samoblaženství buněk, které zcela
neproblematicky hodlají využít krátké možnosti procesování se až do dna, a čerta vědí o
nehoráznosti, již takto způsobují? Či není pak lidský život -- což je pouze v nepatrné modifikací totéž --
jen nesvéprávným a zhola nesamostatným článkem a prostředkem celého biologického procesu a
pohybu -- těžko říci hned vývoje -- jenž je sám pro sebe a nebere žádný zřetel ke svým jednotlivým
článkům?

Snad tedy by bylo lépe přece jen něco napsat, něco tvořit, něco prostě dělat, nějak vůbec aktivně
naplnit čas, než být jen pasivní hlínou, z níž, na níž se odehrává vlastní dění, dění buněk, dění rodu,
dění života. Činnosti se mohu stát z pasivního nositele aktivním spolučinitelem. Mohu dokonce
napnout své úsilí určitým směrem, a tak ovlivnit rod, život, vesmír, bytí samo. Z kanálu, jímž se řine,
jímž komunikuje dění v nezjistitelném časovém rozpětí odkudsi kamsi, mohu se stát ontotvornou,
bytí spoluurčující, bytí přetvářející, bytí dokonce tvořící veličinou. Být oním kanálem může být za
určitých předpokladů velice "vznešené" (a maximálně významné), ale být ontotvornou jednotkou je
zřejmě ještě "vznešenější".