Zvířata, tím méně rostliny a protozoa, nepáchají, jak známo, sebevraždu.

Dosud značná, patrně

převážná část lidi na sebevraždu nijak vážně nemyslí, odsuzuje ji, má z ní hrůzu, pokládá ji za cosi
vrcholně "nemorálního", chorobného. Pokud nějaká bytost přijímá svou existenci (její slasti i její
potíže) neproblémově, pokud se jí nestane vlastní existence ontologickou (nikoli pouze praktickou či
pragmatickou) otázkou, potud nepomýšlí na sebevraždu a je zajisté všechno v pořádku. Nemělo by
žádného smyslu přesvědčovat o oprávněnosti, ba dokonce o nutnosti sebevraždy kapra, mravence
nebo amébu. Ty je bud možno zahubit, nebo je nechat žít, ale rozhodně nelze s nimi na toto téma
vést diskusi.

Jiná situace nastává u bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku či jako nedílnou
součást obecné ontologické otázky. Taková bytost nejdříve pociťuje, a proto stále jasněji poznává, že
"osud" její existence závisí na tom, jaké je bytí jako takové, bytí vůbec, ontologická realita. Chápe, že
je rozdíl mezi tím, měla-li by ontologická realita smysl sama o sobě, měla-li by ho pro sebe, měla-li by
ho pro sebe i pro nás, či neměla-li by ho vůbec.