Určitá abstraktnost v přístupu k problematice se mi jevila být funkční vzhledem k tomu, že

jsem chtěl pokud možno vyčerpávajícím způsobem rozebrat zvláště tradiční substanční

ontologické modely i z hlediska jejich čistě teoretické a logické neudržitelnosti. Z téhož

důvodu jsem se podrobněji zabýval jednotlivými nuancemi základního teistického modelu v

ontologii.

Vlastní výklad nesubstančního modelu v této práci tedy neopakuje rozbory, které jsem

provedl v práci předcházející: kromě stránek uvedených výše týká se to zejména problematiky

kategorie objektivní reality (hmoty) a kategorie jednotliviny v nesubstančním pojetí.

Vypracování nesubstančního modelu v ontologii vědeckou metodou materialistické

dialektiky, úkol, který nutně přesahuje schopnosti jednotlivce, nepokládám za samoúčelné a

společensky odtažité teoretické cvičení, ale za důležitý úkol v rozvíjení a prohlubování

vědeckého světového názoru. Vždyť dosud v praxi všechny nemarxistické filosofie stojí na

platformě modelu substančního. Společensky aktuální význam vypracování nesubstančního

pojetí pokusit jsem se ukázat v textu, a právě z tohoto hlediska pokládám práci na těchto

otázkách za potřebnou právě již v období výstavby beztřídní společnosti. Význam filosofie pro

socialistickou společnost bude vzrůstat úměrně jejímu dovršovaní a přerůstání v rozvinutý

komunismus a filosofické poznání bude se stávat ve stále větší míře lidskou potřebou.

Práci na nesubstančním modelu nepovažuji ani pro sebe za zakončenou tímto pojednáním.
přemáhat je v mládí nutné, v pozdějším věku se stává buď drezurou, nebo implikuje otázku:

proč je mám "překonávat", a ne je prostě nechat být? Pro jejich zocelující či zmoudřující či

sebevýstavebný účinek? Ale proč a k čemu se mám zocelovat, zmoudřovat, sebevystavovat?

Na úrovni "osobního významu" existence by bylo lze říci, že jedině proto, abych dokázal lépe

snést ještě další protivenství, až bych je třeba dokázal zcela hravě přemáhat, nabyl moudré

vyrovnanosti a vyrovnané moudrosti stáří a pak -- umřel stejně, jako kdybych toho byl nečinil

a nedosáhl. Otázka proč přemáhat protivenství přesahuje zde úroveň "osobního významu" a

budeme si ji muset položit znovu na úrovni jiné.

//Závazky//

Lze ještě říci, že mám protivenství přemáhat pro závazky, jež mám. Tím se však dostáváme k

těmto závazkům samým. Má-li moje existence "osobní význam", jsou to závazky vůči dětem,

rodičům, případně jiným blízkým osobám. Závazek je koneckonců vždy služba či aspoň

svázanost, ne-volnost, omezení. Ukládat si a snášet je vědomě a dobrovolně implikuje opět

otázku proč. Buď proto, že jsou objekty této služby cennější než já. Pak je význam mé

existence v nich, a ne osobní, můj. To přesahuje rámec a musíme to opět zkoumat na jiné

úrovni. Nebo pro vlastní potěšení: ale pak to nejsou závazky a o slastech jsme už viděli výše,

že dříve či později omrzí. Nebo z lásky. De gustibus non est disputandum. Láska, cit atd. však

nejsou záležitosti nezkaleného rozumu. Láska je jednak sebeláska, jednak lidský šat

živočišného pudu, a jako taková může sice naše jednání motivovat, ale těžko mu dodávat

významu. Láska je sice skutečně v určitém ohledu významo- a hodnotvorná, ale v jiném

smyslu, než jak by tomu chtěli její apologeté. K tomu se vrátím na místě, kde bude potřeba

pojednat o hodnotách vůbec. Na zde uvažované úrovni láska vytváří mam, opojení, zaujetí,

ale nevysvětluje, spíše sama potřebuje vysvětlení. Proč miluji, nebo proč milovat vůbec?