Komunikace jako jednoduchý

nástroj manifestace
Pracovní listy k webináři

Copyright © 2023 Eva Obstová

Komunikace

Nástroj, který máš okamžitě k dispozici.

Nástroj, kterým jsi absolutně vybavená.

Manifestace

Co se nám děje vně je opravdu odrazem toho našeho vnitřního světa, vnitřního nastavení.
A pokud jsou moje myšlenky a nastavení založené na nedostatku, malosti, slabosti, ne dost
dobráctí, tak ani není možné si "vygenerovat" v životě DOSTATEK. Je jedno jestli jde o
nedostatek sebehodnoty, nedostatečnou důvěru k životu, nedostatečnou víru v to, že si
zasloužím cokoli .. prostě podobné
přitahuje (generuje) podobné. Zároveň
manifestaci vnímám jako OTEVŘENÍ
Jsem Eva Obstová - koučka pro
POLE MOŽNOSTÍ. Otevření možností
mámy a lektorka komunikace.
toho, co je pro mě možné.
Mými programy prošlo přes 400
žen. Desítky z nich jsem
A jaké je to propojení komunikace podpořila na cestě skrze
a manifestace? individuální koučink a pomohla
jim najít cestu k sebeprosazení.
Skrze komunikaci můžeme snáze Více než 200 klientů se mnou
prošlo kurzy osobního rozvoje v
uvidět ty své limity a odchytit je.
korporátní sféře. Téma
Je to čitelné, hmatatelné. Snadné
komunikace vnímám jako své
uvidím / uslyším, co pouštím do "životní" téma.
éteru, jak zhmotňuju to svoje vnitřní
nastavení - snáze si ho můžu zvědomit,
už to není jen v mé hlavě. Už to slyšim, vidím dopady, vidím reakce druhého.

Jakýkoli druhý člověk mi to UMOŽŇUJE: bez druhých bychom sami sebe vůbec neznali,
pokud bychom neměli možnost na nic a nikoho reagovat, nepoznali bychom co nám vadí /
nevadí. Druzí nám to skrze svoje chování UKAZUJÍ, pomáhají uvědomovat u nás samých a
pošťuchují nás ke zkoumání vlastních limitů, hranic, zkoumání sama sebe. Takže když i já
začnu komunikaci chápat jako zdroj sebepoznání, je to prostě obrovský poklad pro
poznání sama sebe.

Manifestace je o TVŮRCOVSTVÍ. O otevírání pole možností. A nám často uniká, že si právě

způsobem komunikace tyto možnosti ZAVÍRÁME a nevědomky TVOŘÍME něco, o co
vlastně nestojíme.
SLOVNÍ MAGIE

Slovo. Slovo je okamžité zhmotnění myšlenky. My máme

něco na jazyku a pustíme to do světa. Má to nějakou
vibraci, nějaký náboj - může být jako kostička lega, na
kterou šlápneš, je jako náruč, kterou můžeš obejmout.
Je jako klacek, kterým můžeš sbít a druhého utlouct.
Slovo nám dává velkou moc.

Která konkrétní slova a formulace nás v interakci s druhými

vůbec nepodpoří a velmi blokují otevřenost pole možností (jinými slovy - zavíráme si
dveře tomu, aby nám druhý vyhověl)?

"Nikdy mě neposloucháš!"
"Ty na ty děti akorát furt řveš."
"To nemůžeš to prádlo pověsit, když vidíš, že to dopralo?"
"Všude se tady válej tvoje věci."

Tohle jsou poměrně běžná způsoby, jak vyjadřujeme svojí nespokojenost. HODNOTÍME.

HODNOTÍME. Ať je to náš záměr nebo ne, působí to jako kritika nebo výčitka. A protože
vlastně tím svým výrokem slovně "napadnu" toho druhého, tak on se opravdu cítí být
napaden. A co bude dělat? Bude se prostě bránit. Protože byl z něčeho nařčen. Bude chtít
odrazit ten Tvůj útok. To nařčení.

Hodnocení nás od sebe doslova ODPUZUJE. Protože podvědomě nikdo z nás nechce být
negativně hodnocen / kritizován.

Jednoduchý způsob, jak nebudit tenhle vzájemný odpor je, nevyvíjet svým hodnocením
nátlak na druhýho. Zůstat v neutralitě. Neposuzovat (nehodnotit), ale jen popisovat stav
věcí a sdílet to, co to se mnou dělá. Proč mi to vadí. Čemu to vadí. Zůstat u toho, co JÁ
vidím, slyším, vnímám, jak se MNĚ VĚCI JEVÍ. Zůstat u sebe. Nepoukazovat rovnou na
druhého.

Takže jak tohle může vypadat u těch našich výroků:

"Nikdy mě neposloucháš." > "Poslední dobou mám pocit, že mě neposloucháš. Když Ti

něco říkám, nedíváš se na mě. Když Ti něco řeknu, tak za chvíli nevíš, že jsem Ti to řekla. A
to ve mně vzbuzuje dojem, že mě prostě neposloucháš a nezajímám Tě."

"Ty na ty děti akorát furt řveš." > "Mně připadá, že na ty děti hodně řveš.”

"To nemůžeš to prádlo pověsit, když vidíš, že to dopralo?" > "Dopralo prádlo. Mohl bys ho
prosím pověsit?"
Jo, je v tom i prosba. Úcta. Respekt. Prosím, děkuji, mohl bys .. Kritikou a žádostmi
nedosáhnu otevřenosti.

PRAKTICKÉ CVIČENÍ:

Vzpomeň si, kdy jsi naposledy po někom něco chtěla (klidně ať je to pro účely tohoto
cvičení moment, kdy už Ti fakt trochu pěnily nervy :-)

Jakou formulaci jsi použila:

Uvědom si, kde přesně jsi ve svém sdělní HODNOTÍCÍ. Zkus svou žádost přerámovat do
neutrálního sdělení, aniž bys někoho “osočila”. Zůstaň u toho, jak to vidíš, vnímáš TY.
Zachovej neutralitu, jen POPIŠ, co se děje:

Zkusme to ještě jednou:

Prvotní formulace

Přerámovaná formulace
NIKDY, VŽDYCKY, POŘÁD, VŠECHNO, VŠICHNI .. i tato slova (zobecňování) jsou cesta do
pekel.

"Ty mi NIKDY s ničím nepomůžeš."

"POŘÁD jen na děti křičíš."
"VŽDYCKY máš ke VŠEMU kecy, ale NIKDY s NIČÍM sám nepřijdeš."

Tohle je asi ten nejhustší kalibr zpětné vazby, kterými si absolutně zavíráme komunikaci (a
s tím i možnosti toho, že by se něco opravdu na druhé straně mohlo změnit)

Za prvé nálepkuju toho druhého.

Za druhé když používám tyhle zevšeobecňující výrazy, tak zvyšuju pravděpodobnost toho,
že osočuju druhého neprávem. Protože asi není úplně pravděpodobné, že mi NIKDY s
ničím nepomůže. Nebo že POŘÁD na děti křičí. Prostě ať chci nebo ne, neříkám pravdu. A
druhý se bude bránit, to mi věřte! Nebo minimálně mu v tom nebude dobře a zcela logicky
si vůči nám vytvoří bariéru. Další klín mezi námi.

A tyhle slovíčka mají ještě jiný potenciál zablokovat možnosti - hází nás do pocitu
bezmoci.

Už nikdy nic nebude jako dřív.

Všechno je na prd.
Vždycky všechno zkazím.
Nikdy se mi to nepovede.
Na všechno jsem sama.

Prohlášení s tímhle zevšeobecňujícím výrokem mají tendenci nás hodit do bezmoci.

Zavřou nám vrátka. Navodí v nás pocit, že není východisko. Že jsme odsouzené setrvat v
tom, co je Podobnými výroky uzavíráme samy sebe. Uzavíráme se možnosti.

Stejné je to i s formulací NEMŮŽU / MUSÍM a CHCI / NECHCI

PRAKTICKÉ CVIČENÍ:

Napiš seznam činností / věcí, které MUSÍŠ celý den dělat:

Když o čemkoli smýšlíme z nastavení MUSÍM (a zároveň to tak vypouštím i do éteru ve
formě toho slova), tak právě tahle slova jako musím / nesmím mají obrovskou moc hodit
náš vnitřní systém do pole oběti a bezvýchodnosti. Do pole, kde NEMÁM NA VÝBĚR.

Ale já mám na výběr vždycky a existuje určitá vnitřní MOTIVACE, proč ty věci dělám (i
když mě prostě otravujou). Uvedu pár příkladů:

Musím platit daně. Musím nebo chci?

Chci platit daně, protože když je mám zaplacené, můžu žít v této relativně bezpečné
společnosti. Chci být součástí tohoto systému. Přináší mi to i výhody.

Musím vyprat a uklidit. Musím nebo chci?

Chci vyprat a uklidit, protože mám ráda čisto.

Musím se start o děti. Musím nebo chci?

Chci se starat o děti, protože cítím vnitřní zodpovědnost za ně. Chci aby prospívaly.

Atd :-) Zvu Tě tedy, abys v těch svých “musím” našla svou vnitřní motivaci a důvod, proč
věci děláš. A slovo MUSÍM si nechala jen pro opravdu výjimečné případy:

Musím ..............................................

Chci , protože

Musím ..............................................

Chci , protože

Musím ..............................................

Chci , protože

Musím ..............................................

Chci , protože

Musím ..............................................

Chci , protože
SÍLA OTÁZKY

A když už se to stane a my se “zavřeme” do pocitu

bezvýchodnosti - jak se z toho zase dostat?
Jak si možnosti znovu otevřít?

Otázkou.

A opět zopakuji - manifestace v sobě obsahuje

OTEVŘENOST MOŽNOSTÍ .. pojďme si ty MOŽNOSTI
OTEVÍRAT. Otázka nám v tom může pomoct. Otázka zaobluje.
Otevírá možnosti. Nezavírá nás v nějaké domněnce. Nefixuje nás
k myšlence, nebo k pravdě na kterou jsme se upnuly o tom, jak věci asi jsou. Otázka nás
naopak zve k tomu, že možná existují jiné možnosti, než na první pohled vidíme. A tak se
neuzavírejme do definitivy. Nechávejme konce otevřené. Nedělejme v komunikaci
definitivní tečku.

Velkou sílu má otázka ... CO KDYŽ?

Co když je to jinak?
Co když to není o mně?
Co když si můžu myslet něco jinýho?
Co když mě nechtěl zranit?
Co když mi to nedělá naschvál?
Co když fakt nevěděl?
Co když si to fakt neuvědomil?
Co když si nemusím brát osobně to, co mi druhý říká?

Otázka pomáhá rozpouštět domněnky a scénáře, ke kterým se máme tendenci fixovat. A

pak právě z těchto zafixovaných, zatuhlých postojů reagovat.

PRAKTICKÉ CVIČENÍ:

Připomeň si situaci / okolnost, ze které Ti není v poslední dobou úplně hej. A. polož si
otázku:

Co dobrého tato situace / okolnost přináší a já to přehlížím / nevidím / nechci vidět ?

SOULAD SDĚLENÍ

Jedná se o soulad v tom, co doopravdy cítím a co říkám.

Když tohle není, vnášíme do komunikace chaos.
Naše energie je nečitelná a chaotická. A děláme to všechny.
Čas od času určitě. Třeba když říkáme:

"Nic mi není."
"V pohodě, nevadí mi to."
"Ne, to je dobrý, nepotřebuju pomoc."

Jako fakt mi nic není?

Fakt mi to nevadí?
Fakt by mi nebodla pomoc?

Jak to DOOPRAVDY cítím?

Existují 2 vrstvy našich reakcí - jedna je taková formální, společenská, povrchová s

maskou. A mně přijde úplně ok z téhle vrstvy vycházet v rámci formalit, s lidmi, se kterými
se tolik neznám. Ale pokud mluvíme o blízkých vztazích, tak pak jsem pro, abychom
nahlédli do té druhé vrstvy - která je pod povrchem. Je to ta vrstva naší autenticity,
skutečné pravdy, vyjádřením toho, co doopravdy cítím a potřebuji.

No a proč se nevyjadřujeme autenticky. Co nám brání?

skrýváme to vědomě (aby si nemysleli ..., nechci aby poznali mou slabost)
nevím co vlastně chci, nejsem zvyklá si svoje potřeby zvědomovat, neumím si to pro
sebe formulovat, jak vlastně doopravdy věci mám a cítím
nemám odvahu se hlásit k tomu, co se děje uvnitř mě (čímž to ale popírám a bude to
dlouhodobě způsobovat konflikty)

Ona ta autentická komunikace opravdu chce odvahu. Ta je prostě klíčová.

Odvahu poznat, jak to doopravdy mám. Odvaha vidět svou pravdu. Co se ve mě v těch
situacích doopravdy odehrává a jak věci potřebuju. Jaká je ta moje klíčová motivace k
tomu, proč se chovám tak jak se chovám? Proč se nemůžu zachovat jinak?

Odvaha uznat svůj nárok. Tohle je velké téma hodnýcho holek, kterých nás tu v Čechách
je faaakt dost. Odvaha uznat, že mám nárok vyjádřit svoje potřeby. Že mám nárok si říct o
ten prostor pro sebe. Že mám nárok nevyhovět druhým.

Odvaha odložit ego. To souvisí s naslouchám druhých - my radši meleme tu svou, místo
toho, abychom se upozadili a dali prostor druhému, aby se taky vyjádřil. Bez toho, aniž
bychom ho soudili. Stejně tak nám právě práce s egem dává prostor nebrat si věci osobně,
zpevnit se i v tomhle smyslu.

Odvaha vyjádřit se nahlas. Protože fakt tohle nikdo jiný za nás neudělá. A my jsme v tom
svém projevu pořád ještě jak malý hodný holky. Poslušný. Který nechtějí dělat problémy.
Který na sebe nechtěj upozorňovat. Ale sakryš - když se nepostavíme samy za sebe, tak
kdo to udělá za nás?

Odvaha pustit kontrolu. Protože v komunikaci s druhými je spousta věcí, za které

neneseme zodpovědnost, protože jsou mimo naši zónu vlivu. Ale my se pořád nechcem té
kontroly pustit - a aby tomu bylo učiněno za dost, tak raději spoustu věcí neřekneme.
Protože kdyby ano, tak už vstupuje do hry právě ten nepředvídatelný prvek v podobě
reakce druhého. A tomu se chceme vyhnout. Tak jsem zticha.

No a máme tu taky odvahu připustit, že to mám jinak než Ti druzí. Že to mají i druzí
jinak. Že fakt vnímají svět jinak a nedělají mi to naschvál. Že mají jiné schéma fungování. A
když tohle schéma prohlédneme a poznáme, na základě jakých zákonitostí fungují druzí,
může nás to zásadně podpořit.

Tohle je 6 bobříků odvahy, které budeme během 6 týdnů společně plnit / sbírat v rámci
online stezky odvahy TAJEMSTVÍ LASKAVÉ (ALE NEKOMPROMISNÍ) KOMUNIKACE, která
startuje už v pondělí 16. 10. 2023

Mým cílem je Tě podpořit (naučit),

> abys sdělovala svoje přání a potřeby tak, aby to druhý slyšel, vnímal.
> abysis vůbec dokázala naformulovat co to teda je, co vlastně chceš a potřebuješ.
> abyses cítila vyslyšená a respektovaná v tom, co říkáš.
> budeme pracovat s prvky asertivity a prosazení sama sebe

Těch témat je mnoho ale já věřím, že jejich výčet neurčuje to, jestli se přidáš nebo ne. Že to
rozhodnutí probíhá na trochu jiné úrovni.
Tímto webinářem, KOMUNIKACE JAKO JEDNODUCHÝ NÁSTROJ MANIFESTACE, jsem Ti
chtěla pootevřít pokličku rozmanitosti a hojnosti úrovní komunikace, skrze které můžeš
nacházet snazší cesty ke svým blízkým i sama k sobě a udržovat mezi vámi takový ten bezpečný
tok důvěry a laskavého přístupu k sobě navzájem.

Vnímám jako podstatné říct, že když mluvíme o komunikaci s druhým člověkem, tak v ní vždy
máme každý 50 %. Ale jsem přesvědčená o tom, že málokdy těch svých 50 % opravdu
vyčerpáme plně. A že právě tyhle drobné změny v přístupu a vyjadřování nás můžou významně
posouvat a otevřít nám další a další možnosti dohody a respektu.

Tajemství laskavé ale nekompromisní komunikace se pro Tebe může stát doslova životním
know how, ke kterému jsi právě dnes, v rámci webináře pootevřela pokličku. Tak pojď dál a
zjisti, kam ještě můžeš své možnosti posunout a pak to předat i svým dětem a partnerům.

JDU DO TOHO