Arnold Mindell - rozhovor

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?

Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a
terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces
orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze
skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je
snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl
proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní
věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu.
Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící
proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme
vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí,
sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových
fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte
nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické
kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat
skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál
Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové
figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme
jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně
říkat, že Já cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě
samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi
přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž
nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám
generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve
spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu
a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já
bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl
bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se
mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě
pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to
muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.
Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl
bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat
( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu
pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj
otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít
dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte
ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím
podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to
musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její
otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty
nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou
přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem
vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu
si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych
reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř
nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni
by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí
synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví
obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co
můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by
byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou
nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to
nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž
jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později
zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu.
Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá

jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se
dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto
myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen
o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom
tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že
věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel
skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.
MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo
nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom
měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu,
jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao
harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní
hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky
harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v
zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat.
Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala
následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se
pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme
následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se
pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji
rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic
nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře."
Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a
nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek.
Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed,
normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že
lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval
se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se
okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu
jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý
proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají
na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale
považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do
vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se
snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama
dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale
je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod
tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co
nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že
tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co
musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být
připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy
jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe
sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se
nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha
spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým
způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle
ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo,"
ale spíše "To je mé tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo
moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě,
propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si
všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou
bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše
část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření -
poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji
bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do
tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových
procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního
nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování
papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům,
dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj
partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu
zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto
otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze
své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.
Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale
začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu.
Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí,
zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické
pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich
přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si
rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že
mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces
orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na
nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v
níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi
tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová
událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s
lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu
se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat
nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které
vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně
nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště
lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí
těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do
okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v
kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu
s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl
jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl
se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do
práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo
tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On
zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena,
Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová
řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla
schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička!
(Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost
dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš,"
odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než
sen" všem svým známým, než zemřela.
Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická
verze zde.

V ohni "worldworku"

20.07.09 Arnold Mindell PhD.

„Rank“ znie ako neviditeľná zbraň, ktorú jedna skupina v spoločnosti používa na ponižovanie a
ovládanie inej skupiny. Je neviditeľná pre tých, ktorí rank majú. Tí, čo ho nemajú, ho cítia a vidia celkom
jasne a zreteľne. Doma majú rank rodičia, pretože sú zvyčajne, ale nie vždy, zrelší a majú viac skúseností.
Ak používajú tento rank necitlivo, potom majú deti pocit, že sú odsúvané na okraj a ponižované -
vyrastajú a sú z nich vnútorní rebeli. To isté platí pre malé skupiny, veľké skupiny a na národnej úrovni.
Všade vo svete má väčšina bielych mužov viac ranku a privilégií, než ktokoľvek iný. Ale dá im riadne
zabrať, aby to rozpoznali, nevšímajú si to, nechcú sa na to pozrieť, neradi o tom hovoria a veľmi ich to
rozčuľuje a výsledok je ten, že ženy a farební ľudia po celom svete sa cítia bielymi mužmi veľmi
marginalizovaní. Sexizmus je zväčša nevedomé používanie ranku. Vezmite si heterosexualitu: vo väčšine
krajín sveta môžete na verejnosti držať svojho partnera za ruku, ak ste heterosexuál, ale nemusíte si
uvedomovať, že ak tak urobíte nevedome, môžete nechtiac marginalizovať homosexuálne páry.

V čase narastajúceho násilia na celom svete je voľbou Arnolda Mindella pokoj v páľave konfliktu. Načúva tomu,
čo obe strany naozaj hovoria a pomáha im uvedomiť si, že nahlas dávajú najavo vyjadrenie ľudskej potreby, ktorú
všetci zdieľame.

Pracujete s jednotlivcami, komunitami a národnostnými skupinami po celom svete. Je strach bežným faktorom
v týchto kontextoch?

Strach je ústredným a kľúčovým problémom vo všetkých týchto rovinách. Všetky sú vzájomne poprepájané.
Napríklad, u muža či ženy, ktorí majú z niečoho vážnu úzkosť je vnútorná kritika to, čo im vyvoláva strach, ale
to, čoho sa boja nie je iba vnútorné. V určitom bode nie je možné rozlíšiť túto vnútornú kritiku od kritikov v
rodine a spoločnosti. U ženy, ktorá si zvnútornila sexizmus, je strach z vnútornej kritiky spojený so zážitkami,
ktoré mala vo svete. Takže, kritika, pochádzajúca zo spoločenstiev a kultúr môže byť neviditeľná, ale tiež desivá.

A naopak, strach, ktorý máme, keď sme uprostred skupín, sa spája s našimi vnútornými problémami. Obávame sa
toho, že sa sami seba vnútri napadneme a súčasne sa obávame častí skupiny, ktoré korešpondujú so strachom,
ktorý sme si zvnútornili. Ak pracujem v skupine na nejakom konflikte, napríklad na rasizme v Južnej Afrike,
Bombaji či v Spojených štátoch, a ak zistím, že ja sám mám strach, je to takmer vždy preto, lebo som vo svojom
vlastnom vedomí „marginalizoval“ (odsunul na okraj – pozn. prekl.) časť skupiny, to značí, nevypočul alebo
neuznal som ju. Napríklad, možno som marginalizoval niekoho, o kom si iní myslia, že je terorista, takže sa u
mňa objaví strach z tej skupiny, pretože sa obávam toho konkrétneho človeka. Ale za mojím strachom je takmer
vždy to, že som nebol otvorený a nevypočul to, čo ten človek chce povedať. Nemôžem disociovať strach z
marginalizácie.

Čo máte na mysli pod „marginalizáciou“?

Znamená to odmietnuť uznať jednotlivca alebo skupinu. Marginalizovaná skupina je taká, ktorá má pocit, že nie
je vypočutá, ocenená, pochopená, rešpektovaná a rovnocenná. Členovia marginalizovanej skupiny sa cítia byť
ponižovaní a majú zážitok odmietania mainstreamom či silnejšími skupinami.
Je to určite esenciálna súčasť dynamiky všetkých skupín. Ľudia, ktorí sa cítia byť marginalizovaní, sa cítia
zranení, boja sa a sú nazúrení na druhých, ktorí ich odmietajú. Ich strach a ich hnev sa zakladá na skutočných
zážitkoch odmietnutia, ktoré si takzvaní utláčatelia neuvedomujú, že spôsobili. Najhoršími utláčateľmi nie sú
zjavní diktátori, proti ktorým môžeme bojovať. Najhoršími utláčateľmi môžu byť tí, ktorí si myslia, že oni sú len
tí dobrí ľudia a neuvedomujú si, že používajú svoj rank spôsobom, ktorý druhých utláča.

„Rank“ znie ako neviditeľná zbraň, ktorú jedna skupina v spoločnosti používa na ponižovanie a ovládanie inej
skupiny.

Je neviditeľná pre tých, ktorí rank majú. Tí, čo ho nemajú, ho cítia a vidia celkom jasne a zreteľne. Doma majú
rank rodičia, pretože sú zvyčajne, ale nie vždy, zrelší a majú viac skúseností. Ak používajú tento rank necitlivo,
potom majú deti pocit, že sú odsúvané na okraj a ponižované - vyrastajú a sú z nich vnútorní rebeli. To isté platí
pre malé skupiny, veľké skupiny a na národnej úrovni. Všade vo svete má väčšina bielych mužov viac ranku a
privilégií, než ktokoľvek iný. Ale dá im riadne zabrať, aby to rozpoznali, nevšímajú si to, nechcú sa na to pozrieť,
neradi o tom hovoria a veľmi ich to rozčuľuje a výsledok je ten, že ženy a farební ľudia po celom svete sa cítia
bielymi mužmi veľmi marginalizovaní. Sexizmus je zväčša nevedomé používanie ranku. Vezmite si
heterosexualitu: vo väčšine krajín sveta môžete na verejnosti držať svojho partnera za ruku, ak ste heterosexuál,
ale nemusíte si uvedomovať, že ak tak urobíte nevedome, môžete nechtiac marginalizovať homosexuálne páry.

Popisujete dynamiku, aká sa objavuje v mnohých kontextoch: rasa, národnosť, príjem, vek, pohlavie, sexuálna
orientácia, aby som vymenovala aspoň zopár. Ľudia z mainstreamového prúdu označujú tých marginalizovaných
za neschopných, nespolupracujúcich a delikventných.

Tí druhí sú vždy čímsi zlí.

Ako rozpoznáme, že my sami používame rank?

Osobná terapia v tomto veľmi pomáha, ale väčšina terapie sa zakladá na nevedomom použití ranku. Väčšina
terapeutov si neuvedomuje, že veľa pocitov útlaku a strachu, ktoré ľudia majú, je v dôsledku toho, že sú sociálne
marginalizovaní.

Priveľa terapie sa ešte stále zakladá na introvertnej práci. To pomáha, ale nestačí, pretože, či už je človek
utláčateľ alebo utláčaný, môžete vnútorne pracovať iba s určitým množstvom tohto a niečo z toho treba spracovať
simultánne so sociálnou zmenou. Napríklad, dokonca aj liberálni bieli ľudia, ktorí sú dobrosrdeční voči iným
ľuďom, majú zvyčajne veľmi málo pochopenia o ich používaní a zneužívaní moci, o ich nedostatku citlivosti voči
farebným a ľudia, ktorí sú bohatí, veľmi zriedkavo vidia, že triedne rozdiely sú veľkým problémom a tak ich
osvietenie, ich vedomie, ich uvedomenie je takmer vždy závislé od ľudí okolo nich. Komunita je veľký nositeľ
osvietenia a prebudí vás k faktu, že vám chýba uvedomenie a citlivosť vo veci vlastnenia ranku a moci.

Ako si človek uvedomí tieto veci?

Tak, že si všimnete, akí ľudia sa s vami nerozprávajú. Tí ľudia sa vás obvykle boja – máte viac ranku než oni,
hoci oni o tom nemusia vedome vedieť. Takže, ľudia, ktorí sa s vami nerozprávajú, sú tí, ktorých sa opýtajte, čo
si o vás myslia. Uvedomíte si to aj tak, že sa pozriete na ľudí, ktorí vás nemajú radi, ktorým sa nepáčite. Naši
nepriatelia sú úžasným zdrojom osvietenia. Ľudia, ktorí nás nemajú radi a ktorých sa, v dôsledku toho, bojíme – a
o ktorých si myslíme, že sú hlúpi za to, že nás nemajú radi – najčastejší dôvod, prečo nás nemajú radi je ten, že
máme určité privilégiá a moc, ktoré si nemusíme uvedomovať a ktoré oni nemajú. Ja sám som sa to musel naučiť
dosť tvrdým spôsobom.

Strach je na oboch stranách, na strane ľudí, čo nemajú moc a rovnako aj na strane ľudí, čo ju majú, ktorých
nazývate „mainstream“.

Nielen ľudia z mainstreamu majú sociálnu moc. Ľudia z menšín alebo marginalizovaných komunít, zo
zapieraných komunít – len preto, že môžu byť obeťami, to ešte neznamená, že majú okolo hlavy svätožiaru. Muž
z marginalizovanej komunity môže byť ešte stále sexistom voči ženám vo svojej komunite. Alebo,
heterosexuálna žena v marginalizovanom spoločenstve môže byť pre homosexuálov a lesbičky v tom istom
spoločenstve utláčateľkou. Problémom nie je iba mainstreamová moc, je ním nevedomie všade navôkol.
Vyjasnenie problémov s mainstreamom naše problémy nevyrieši. Je to všetko relatívne – vyžaduje si to poriadnu
dávku uvedomenia. Všetci musíme rásť spolu. To je problém - spoločný rast.

Ako to urobíme?

Nemám recept na rast. Skúšame to len tým, že žijeme. Je to proces spoločného schádzania sa a vstupovania do
interakcií, používajúc rovnaké uvedomovanie si, aké máme v individuálnej terapii, a vedomie narastá
prostredníctvom týchto interakcií. Je to nelineárny proces. Niet pochýb, že vzťahy sú fantastickým učebným
procesom. Viete, že ste mimo, ak si myslíte, že ten druhý je vždy na omyle, že je zlý, pretože potom viete, že ho
marginalizujete v sebe samých a takisto ho marginalizujete navonok, dokonca aj vtedy, keď si myslíte, že je
strašný.

V tom, čomu hovoríme „worldwork“* - popri práci s jednotlivcami na problémoch a vzťahoch - pozývame tiež
ľudí v oblastiach konfliktu, aby sa zišli a nechávame ich, aby sa začali spolu rozprávať. Načúvame veľmi pozorne
tomu, čo títo ľudia hovoria, pozorujeme ich telesné signály a snažíme sa ich priviesť k tomu, aby išli hlbšie do
toho, o čom hovoria. Podporujeme ich a snažíme sa poskytovať uvedomenie obom stranám v tom, ako sa používa
moc. Napríklad, zvolali sme míting v oregonskom Portlande, medzi Oregonskou alianciou občanov, čo je
fundamentalistická kresťanská skupina, a oregonskou komunitou gayov a lesbičiek, pretože okolo práv
homosexuálov v Oregone sa deje veľa vecí. Prišla televízia a vysielala to celé naživo.

Na konci konferencie jeden človek z fundamentalistickej skupiny povedal, že si nikdy neuvedomoval, že gayovia
a lesbičky majú tiež svoje pocity a že fundamentalistické postoje ich zraňujú. Myslel si, že je tomu naopak –
takže si neuvedomoval moc a privilégium, ktoré mal. A niektorí z gayov a lesbičiek na oplátku vraveli podobné
veci. Rásť spolu je desivá a nevyhnutná nutnosť vo svete, v ktorom je toľko ľudí.

Čím to je, že nás naše ideály demokracie nezbližujú?

Stovky rokov si ľudia mysleli, že demokracia je skvelá myšlienka, pretože znamená rovnaké zastúpenie. No byť
rovnako zastúpený hlasovaním je extrémne povrchná demokracia, pretože to jednoducho značí, že vládne
väčšina, namiesto kráľa či kráľovnej. Hlbšia demokracia, ten druh demokracie, ktorá ma zaujíma, je
demokraciou, kde sa neráta iba s vaším hlasom, ale za dôležité sú považované aj všetky emócie, ktoré máte.

Znie to ako úplne protichodné k prijatým predpokladom, že zúženie emócií môže umožniť organizáciám
prosperovať.

Západný svet bielych je emóciami vydesený. Nemožno ich viniť, niekedy sú emócie veľmi desivé. Na druhej
strane, bez vnášania emócií nikdy nedokážete vyjednať mierové zmluvy. Môžete vidieť, čo sa stalo v Izraeli a na
Strednom Východe, alebo v Írsku. Je smiešne pokúšať sa o zmierenie medzi skupinami, ktoré majú históriu plnú
vzájomnej nenávisti, nikdy to nefunguje. Musíme mať arény pre debaty otvoreného fóra medzi ľuďmi, ktorí sa
navzájom neradi vypočujú a neradi si niečo uznajú, nie iba logické debaty. Potrebujeme viacej facilitátorov, ktorí
dokážu pracovať s emóciami a pomôcť ľuďom, aby išli hlbšie do svojich emócií. Potom bude naša politická aréna
fungovať omnoho lepšie.

Keď sa vypustia emócie von, je pravdepodobnejšie, že mier bude fungovať.

Pretože ľudia majú pocit, že sú vypočutí. Dôvod, prečo mier nefunguje je ten, že vysoké kruhy si myslia, že pri
mierových stoloch dosahujú mier, ale väčšina našich politikov nemá absolútne žiadny emočný vzťah k
obyčajným ľuďom. Takže emócie ľudí sú vytláčané bokom, marginalizované, a ľudia sú nazlostení. Všetky
pocity, ktoré neboli vypočuté, vychádzajú po tom, ako bola urobená mierová dohoda, von v podobe terorizmu. A
ja som si istý, že toto má pre nás budúcnosť pripravené: viac a viac mocnejších foriem terorizmu, až kým sa
nenaučíme, ako vytvárať hlbšiu demokraciu.
Ako môže hlboká demokracia urobiť rozdiel v niečom tak patologicky okrajovom, ako je terorizmus?

Dôvod, prečo sú teroristi zvyčajne patologizovaní je ten, že ľudia nechápu, že väčšina teroristov v skutočnosti
bojuje za hlboké veci, ktoré ľudia, ktorých atakujú, jednoducho nemôžu pochopiť. Nedávno som pracoval so
skupinou Izraelčanov a Arabov, medzi ktorými bol terorista z Egypta, ktorý bol zapletený do útokov na
Izraelčanov. Náhodou mu vykĺzla historka o tom, ako niektoré útoky vykonal. Než ľudia zavolali políciu,
požiadal som všetkých, aby sa nehýbali a držali dvere zatvorené a nechali ho, aby pokračoval v rozprávaní.
Povedal, že mal v sebe toľko nenávisti, že bol ako dieťa toľko ponižovaný, bitý a mučený jeho vlastnými ľuďmi,
že šanca oplatiť to inej skupine pololegálne tam, kde bola komunita, čo ho v tom podporovala, bolo veľkým
potešením.

Pre Židov v skupine bolo veľmi ťažké počúvať to a predsa som ich o to požiadal, a sľúbil som im, že budú môcť
potom kričať, len ak mu dajú šancu. A čím viac hovoril o sebe, tým začínalo byť jasnejšie, že mal v skutočnosti
záujem o to, aby si ho cenili ako ľudskú bytosť a aby boli ocenené všetky ľudské bytosti, nemal záujem iba o
zabíjanie. Ronil slzy. Bolo to veľmi dojímavé. A potom niektorí Izraelčania, ktorí boli prítomní, začali rozprávať
o tom, ako aj oni chcú zabíjať niektorých Arabov, ktorí ublížili ich ľuďom. Je veľmi ťažké slovami opísať to, ako
sa títo ľudia stretli a na konci ľudia, ktorí sa navzájom toľko nenávideli, sa jeden druhého objímali. To bol veľmi
dojímavý okamih. Všetci odchádzali, prisahajúc, že budú pracovať na mieri tak, že budú načúvať iným ľuďom.

To je veľmi dojímavé. Aký bol dôsledok?

Všetky tieto stretnutia majú veľmi silné dôsledky: niektorí účastníci boli súčasťou vlád oboch krajín a tak
okamžitý dôsledok je ten, že vodcovia sa zmenia a potom sa snažia zmeniť ďalších.

V knihe „Sitting in the Fire“ som napísal o seminári v kalifornskom Oaklande, v roku 1994. To bolo mesto, kde
čierni a bieli si boli strašne vo vlasoch a bolo tam priemerne 25 vrážd za deň. Náš seminár, hoci sme to vtedy
očividne nevedeli, sa skončil práve štyri dni pred nepokojmi okolo Rodneyho Kinga, ktoré spaľovali mnohé
mestá v krajine. Seminár umožnil ľuďom, aby si skutočne odventilovali svoj hnev a navzájom sa vypočuli, a
výsledok bol taký, že ľudia sa začali mať naozaj radi. Oakland bolo jediné mesto v Kalifornii, kde po súdnom
procese ohľadom Rodneyho Kinga neboli žiadne nepokoje a v priebehu nasledujúceho mesiaca nebol nikto
zabitý. Noviny San Francisco Chronicle pripísali zásluhy za to nášmu workshopu. Keď sa podarí zhromaždiť
veľké skupiny ľudí, v tomto prípade ich bolo 200, môže to mať veľmi okamžitý efekt.

Teda 200 ľudí sa zíde, vyjadrí svoj hnev, strach a nenávisť a prepracujú sa k porozumeniu ľudskosti. Ako to
facilitujete?

Väčšinu času vieme, ako sa rozprávať jeden s druhým, len keď sedíme pri stole. Je potrebná veľká dávka tréningu
a štúdia k tomu, aby sme dokázali sedieť vo všetkej tej páľave a pracovať s nelineárnymi komunikačnými
procesmi. Málo z nás má v tomto dostatok vzdelania a výcviku. Tak veľmi sa bojíme emočnej sily a nenaučili
sme sa, ako postupovať za skutočne horúcich okolností. Musíte načúvať a pozorovať pohyby tiel ľudí, zostať pri
emočných témach a povzbudzovať skupinu, aby pokračovala aj vtedy, keď je vydesená.

Kto chce facilitovať jednotlivcov a skupiny v konflikte, potrebuje zo všetkého najskôr pracovať sám na sebe.
Potrebuje byť otvorený voči všetkým častiam seba a nemarginalizovať žiadnu z nich. Druhým aspektom je
starešinstvo (angl. „eldership“). Toto znamená, že svet a všetky veci a všetkých ľudí v ňom vidíte akoby to boli
vaše deti, a máte k nim rovnakú láskavosť, akú by ste mali voči tým ľuďom, ktorí sú vám ozaj blízki. Je to niečo,
do čoho niektorí ľudia vyrastú.

Ešte aj vtedy, keď vás ľudia atakujú, alebo vehementne dávajú najavo pocity a myšlienky, ktoré idú priamo
proti jadru vašich presvedčení alebo vašich vlastných pocitov?
Nepáči sa mi to, ale istým spôsobom je to dar, byť napadnutý. Nie je to obsah či presvedčenia ako také, na čo
ľudia útočia, je to nedostatok záujmu o ich presvedčenia. Väčšina ľudí nechce iba to, aby každý veril presne tomu,
čomu veria oni – chcú byť chápaní a uznávaní za to, čomu veria. Nemusím s tým súhlasiť, ale isto sa môžem
otvoriť a pochopiť to. A čím som otvorenejší voči tomu, čo vravia, tým menej ľudí, zdá sa, na mňa útočí.

A toto načúvanie a uznávanie je katalyzátorom, ktorý môže vyvolať nový vzťah medzi ľuďmi.

Môže prehĺbiť vzťah, ktorý už existuje. Ľuďom, ktorí sú v konflikte, založenom na nenávisti a pomste, nikdy
nevravím, aby mali nový druh vzťahu. Hovorím im, že vzťah, ktorý v súčasnosti majú, je to najlepšie, čo môžu
urobiť a že bude pre mňa dosť dobrý na začiatok. Hlbším ponorením sa doňho sa objavia nové aspekty vzťahu.
Snažím sa byť veľmi opatrný a nekritizovať to, aký majú ľudia zo seba navzájom pocit, inak by ich to
marginalizovalo. Namiesto toho, aby som si povedal, „Ach, vy dvaja tu sa nenávidíte, potrebujete nový vzťah“,
poviem: „Aha, vy dvaja, ako sa zdá, sa nenávidíte. Stavím sa, že obaja máte veľmi dobrý dôvod, ktorý treba
vypočuť. Neviem, či obaja môžete počúvať, ale mňa to určite zaujíma.“

Stav, ktorý opisujete, kde sa dve skupiny navzájom nenávidia a nevedia sa počúvať, je v tomto svete do rôznej
miery prítomný. Aká je šanca, podľa vás, pre skutočnú zmenu?

Nechcem zmeniť svet – chcem svet prijať taký, aký je. Chcem ho prehĺbiť. Radšej hovorím, že pocity, ktoré ľudia
majú, sú pre začiatok správne pocity, namiesto toho, aby som sa správal ako právne systémy a väčšina
mainstreamového myslenia, ktoré hovorí, že ľudia sú zlí a mýlia sa. Mám veľkú nádej, pretože zaoberaním sa s
ľuďmi, ktorí sú tak veľmi jeden proti druhému a akceptovaním ich v týchto stavoch vedomia, vidíme prebiehať
veľkú dávku transformácie a vidíme to, ako sa komunity spolu schádzajú.

Ako váš spôsob práce prehlbuje vzťah s ľuďmi, čo sa navzájom zabíjajú?

Nedávno som v Spojených štátoch videl dvoch členov dvoch gangov na stretnutí, ktoré prebiehalo pod dohľadom
polície. Člen jedného gangu povedal, že by rád zabil toho druhého. Ja som povedal: „Chceš zabiť toho druhého?“
On povedal: „O to sa môžete staviť.“ Povedal som: „Nuž, myslím si, že to viem pochopiť - musí to byť veľké
potešenie dokázať získať pomstu. Pomsta je taká úžasná vec, je tak plná sladkosti.“ On povedal: „Ako to môžete
tak dobre chápať?“ Ja vravím: „No, nemal som taký ťažký život ako ty, ale viem, aké to je získať pomstu.
Nanešťastie, nikdy nie je dosť sladká.“ A vtom ten muž povedal: „To je fakt, nikdy nie je dosť. Čo teda
urobíme?“ Ja som povedal: „Chceme niečo viac, či nie? Čo chceš ty?“ On povedal: „Nechcem tohto tu naozaj
zabiť, ale chcem, aby videl, že som hodnotný človek.“ Ja som povedal: „Ako myslíš, že to urobí, ak ho stále chceš
zavraždiť?“ Ten muž veľmi jednoducho povedal: „Nevie, aký dobrý som k svojej rodine a nevie, aký dobrý som k
ostatným členom môjho gangu.“ Povedal som mu: „Tak mu to povedz.“

Členovia súperiaceho gangu toto všetko počúvali a po chvíli povedali: „Aj my sme dobrí ľudia. Robíme to isté.“
A než by ste sa nazdali, mali spoločnú pôdu. To je príklad akceptovania ľudí tam, kde sú, dokonca akceptovania
aj pomsty. Nepokúšať sa o jej transformovanie, ale ísť hlbšie do nej.

Potrebujeme si uvedomiť, že väčšina našich interakcií, vo vzťahoch i v komunitách, vrátane väčšiny interakcií,
ktorých sa obávame, je organizovaná nejakým vyrovnávajúcim princípom, ktorým je to, že ľudia chcú byť videní
ako hodnotní a rovnocenní. Vedieť toto by mohlo zredukovať časť nášho strachu zo vstupovania do týchto
interakcií. Vieme, že v pozadí je nejaký väčší princíp: kresťania ho nazývajú Kristus, Židia Jahve, pôvodní
obyvatelia Ameriky ho nazývajú Veľký Duch. Našou prácou je načúvať ľuďom hlbšie a nájsť ich účel, zmysel,
nie iba strkať ľudí do väzenia.

Hovoríte, že niet dôvodu báť sa, že vo všetkých ľudských bytostiach existuje základná túžba byť rešpektovaný, a
že sa keď dokážeme rozprávať s tou esenciálnou časťou toho druhého, môže sa v našich vzťahoch udiať skutočná
zmena.
Dôvod je ten, že čokoľvek, čo komukoľvek inému komunikujeme, je mu už nejako známe. Nehovoríme naozaj
nič nové: hovoríme iba veci, ktoré si neuvedomujú. Keď ľudia povedia, že sa naučili niečo nové, to, čo tým
myslia je, že sme im zvedomili veci, o ktorých už vedeli. Takmer všetka komunikácia je o stávaní sa celými a
vedomými. Netreba sa báť ničoho, už len nášho vlastného vedomia.