Jak se liší perspektivismus od relativismu?

V podání Briana Faye má mezi sebou perspektivismus s relativismem rozdíly sahající až

k samotné (ne)možnosti koexistence a soužití více kulturních uskupení vedle sebe. Z jeho slov v knize
„Současná filozofie sociálních věd“ lze mimo jiné pochopit, že perspektivismus nabízí individuální
pohled na svět každého jedince z obrovské masy, z níž každý tento subjektivní vjem má však
objektivní základ společný všem, kdežto relativismus tuto masu rozděluje do mnoha skupin,
utvářených národy, kulturami, či jinými sociálními uskupeními, jež mají všechny své vlastní a velmi
rozdílná konceptuální schémata, ze kterých smyšlení jedinců v nich žijících vychází. Zároveň proto
tvrdí, že teorie relativismu je mylná, protože tak moc odlišné skupiny by podle něj v takovém případě
nebyly schopny společného myšlení, komunikace, nebo dokonce chápání, že jiní opravdu něco chtějí
sdělit. A kdyby už toto pochopily, tak potom by nastal problém rozumět tomu, co tím míní, což je jen
malý výčet mnoha řádků z jeho obhajoby nesprávnosti tohoto směru.

Co když ale je, tak jak tomu bývá často a vlastně u všeho, pravdivé obojí a nepravdivé ani
jedno? Perspektivisté nazírají realitu z vlastního úhlu pohledu, tedy mají na ni svůj dosti subjektivní
názor a nejsou prakticky schopni vidět ji takovou, jaká doopravdy je. Zde však vyvstává otázka, jsme-li
vůbec schopni popsat realitou takovou jaká je, když na ni máme každý svůj vlastní subjektivní pohled,
tedy každý úplně jiný? Je možné realitu jako takovou vlastně popsat? Tato otázka nás však odvádí dál
od našeho tématu, ponechám ji tedy pro tentokrát bez odpovědi.
Perspektivisté vidí a popisují realitu skrze své vlastní konceptuální schéma a tvrdí, že stejně tak to má
každý jednotlivec. S jakou myšlenkou pracují relativisté? Ti zastávají názor, že perspektiva každého
člověka je ovlivněna okolnostmi, jakými může být například kulturní prostředí, jazyk, náboženství
nebo i doba, ve které tento člověk žije – jeho pohled je k těmto okolnostem přímo vztažen a ty
pohled na realitu částečně zkreslují. Oproti perspektivismu se tedy snaží kromě představy subjektivní
perspektivy každého člověka pracovat i s myšlenkou, že do konceptuálního schématu, skrze které
jsme schopni myslet, jsou zahrnuty i další faktory (kromě osobních představ, tužeb, schopností a
názorů), které mohou naše myšlení a zároveň i náš pohled na realitu zkreslovat.
Rozdíly byly vymezeny, jak je však z mých myšlenek patrné, perspektivismus a relativismus jsou si
také velmi podobné. Vrátím se tedy k úvodní otázce předchozího odstavce – je možné, že bychom si
nemuseli vybírat pouze jednu z těchto myšlenek, které budeme věřit? Hledání společného pro obě
teorie by mohlo vyústit k zajímavému zjištění. Hledání jejich podobností a spojitostí by nás mohlo
přivést k názoru, že kupříkladu relativismus by mohl působit jako jistá forma perspektivismu v malém
měřítku, jež je ve své vlastní formě s vlastní koncepcí podstatou každé kultury, která se v lidském
společenství nachází. Jinými slovy a především zjednodušeně – po celém světě jsou menší či větší
uskupení, odlišnější a podobnější, všechny postaveny na základech perspektivismu a tím, že jedinec
z oblasti A bude mít podobný pohled, jako ostatní z této oblasti, ale odlišný, než ti z oblasti B, bude
potvrzena i možnost relativismu. Hloubka myšlenky relativismu nemusí být až taková, že by v případě
její platnosti měla být mezi jednotlivá koncepční uskupení vsazena nepřekonatelná propast. Tu totiž
překlenuje už to, že všichni lidé jsme jeden živočišný druh a není tedy možné, aby tento směr kladl
tak nepřekonatelné překážky v komunikaci a vzájemném pochopení se. Zároveň ho to ale ani nestaví
do pozice nesprávného směru, protože na světě jsou opravdu velmi odlišné způsoby vedení života, a
nakonec i s jinými živočišnými druhy, se kterými asi těžko máme, kromě těch biologických, nějaké
společné základy. Přesto ale i s nimi dokážeme koexistovat, či se mnohdy oprávněně domnívat, že jim
rozumíme.

V případě, že uznáme platnost relativismu, schopnost komunikovat tedy spočívá spíše

v ochotě a umu jedné kultury otevřít se a porozumět jiné – čili kde je vůle, je i cesta. Z tohoto
pohledu by pak jeden směr nemusel vylučovat druhý a bylo by možné mezi nimi najít společnou
střední cestu, kdy relativismus vyplývá z perspektivismu a naopak. Tato myšlenka se mi zamlouvá
mnohem víc, než nutnost volby mezi černou a bílou. Stejně jako Brian Fay ve své knize se domnívám,
že ne vždy je taková volba tou správnou cestou. Ať už ve filozofii, sociologii nebo jiných sociálních (i
přírodních) vědách a nebo i v běžném životě, se často setkáváme se situacemi, které nás nutí
rozhodnout se mezi tím nebo oním, které po nás vyžadují úzce a jasně zaměřený pohled na svět a
jednoznačný vyhraněný názor podporovaný určitou teorií či vědeckým směrem. Je však správné se
tomuto systému oddat a opravdu se rozhodnout pro jednu možnost, vytvořit si jednoznačný názor?
Není lepší, alespoň v některých případech, přiklonit se k uznání více možností či více pravd? Proč
bychom nutně měli hledat rozdíly mezi perspektivismem a relativismem, atomismem a holismem?
Uznávám, že pro určité záměry je tato diferenciace nezbytná, není tomu tak ale vždy. V mnoha
případech by postačilo vzít si z každé teorie či z každého názoru to, co potřebujeme, to, co je podle
nás pravdivé, nebo alespoň pravděpodobné, důležité, pro náš účel rozhodující, nebo jakýmkoliv jiným
způsobem obohacující a nápomocné. Stejně jako může být šťastné manželství arabské muslimské
dívky s americkým protestantským mladíkem, může existovat i souznějící vztah na první pohled
(třeba jen zčásti) protikladných teorií.

Zda jsem tématiku a její problematiku pochopila správně, je již věcí jinou, přesto mi i tak
přišlo zajímavé ubírat sem tímto směrem – tedy spíše možností propojení těchto dvou směrů, nikoliv
stavěním jich do protikladů. Snad jsem ani nenapsala nic, co by ještě nikdo jiný nesepsal, pomohlo mi
to však udělat si na tuto věc vlastní názor, alespoň tedy tak, jak jsem jí sama porozuměla.