Právnická fakulta Masarykovy univerzity

obor Obchodněprávní studia

Katedra právní teorie

Svobodná vůle a odpovědnost

Bakalářská práce

Petra Zapletalová

2016 / 2017
Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Svobodná vůle a odpovědnost zpracovala

sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly
citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a
literatury.

V Brně 08. 04. 2017 …….......................................

Petra Zapletalová
Poděkování:

Mé poděkování patří JUDr. Tomáši Sobkovi, Ph.D. za jeho čas, komplexní přístup,
odborné vedení této práce a poskytnutí cenných komentářů, rad, připomínek a
doporučení.

Zároveň bych si zde dovolila vyjádřit poděkování Ing. Františku Zapletalovi za

neutuchající podporu a intenzivní motivaci v průběhu studia.
Abstrakt:

Tato práce se zabývá významem a pojetím svobodné vůle a jejím vztahem

k morální odpovědnosti ve světle vybraných filozofických pozic. Široký teoretický
základ práce nabízí prostor ke zorientování se v množství specifických pojmů a jejich
definic, které se k problematice váží. Dílčím cílem textu je zmapování spektra přístupů,
které nabízí zejména filozofická obec jako propracovaný základ chápání významu a
podmínek existence svobodné vůle. Záměrem práce je následně posouzení, jakou roli
hraje v trestní odpovědnosti svobodná vůle. V jednotlivých kapitolách jsou zmíněny
významné postřehy z oblasti neurovědy, které se výsledky svých experimentů snaží
obohatit současné filozofické teorie o další rozměr. Práce je rozdělena do tří
tematických celků. V prvním jsou nastíněna obecná východiska pro náhledy na
kauzalitu a příčinnost, která mají zásadní význam pro to, co je později nazýváno jako
„dilema determinismu“. V druhém celku se věnuji tomu, co pro jedince znamená být
„odpovědný“ v právním a morálním smyslu a jakým způsobem se s morální
odpovědností vypořádávají vybrané filozofické pozice. Práci uzavírá pojednání o teorii
trestání jako odezvy systému na provinění jedince proti stanovenému řádu.

Klíčová slova: svobodná vůle, odpovědnost, morální odpovědnost, determinismus,

indeterminismus, kompatibilismus, trest, konsekvencialismus, retributivismus
Abstract:

The thesis deals with the meaning and the concept of free will and its relation to
moral responsibility in terms of selected philosophical approaches. Broad theoretical
background offers smoother understanding of specific terminologies and their
definitions. Partial aim of the thesis is interpretation of selected theories, submitted by
philosophers in particular, which are used as a base of understanding the meaning and
conditions of free will. Overall aim of the thesis is evaluation of free will in terms of
criminal responsibility. Important observation from neuroscience point of view are
mentioned as well. There were presented some significant results of variety of
experiments, which can be understood as a different view on free will. The thesis
consists of three thematic areas. In first area, there are presented basic explanations of
causation and its importance for what is later called as „dilemma of determinism“. In
next chapters I deal with the meaning of being responsible in legal and moral terms and
what is the position of moral responsibility in the view of selected philosophical
theories, which were introduced earlier in this paper. Finally, in last chapters are
presented the most significant theories, which try to justify punishment as authorized
feedback to breaking rules.

Key words: free will, responsibility, moral responsibility, determinism,

indeterminism, compatibilism, punishment, consequentialism, retributivism
Obsah

1. Úvod ...................................................................................................................................... 2
2. Svoboda vůle ......................................................................................................................... 4
2.1. Kauzalita a příčinnost ........................................................................................................ 6
2.2. Základní teoretické přístupy ke svobodné vůli: determinismus a indeterminismus.......... 8
2.3. Jak se na svobodnou vůli dívá neurověda? ..................................................................... 13
2.4. Co je problémem svobodné vůle? ................................................................................... 16
3. Odpovědnost ....................................................................................................................... 24
3.1. Morálka a právo .............................................................................................................. 24
3.2. Základní koncepce odpovědnosti .................................................................................... 25
3.3. Morální odpovědnost ...................................................................................................... 27
3.4. Koncept P. F. Strawsona ................................................................................................. 28
4. Teorie trestání ..................................................................................................................... 30
4.1. Forward-looking theory, teorie konsekvencialistická ..................................................... 31
4.2. Backward-looking theory, teorie retributivní .................................................................. 33
4.3. Role svobodné vůle v trestní odpovědnosti..................................................................... 34
5. Závěr ................................................................................................................................... 38
6. Použité zdroje ...................................................................................................................... 40

1
1. Úvod

Svobodnou vůli vnímáme jako vlastní nadání rozhodovat se a jednat bez vlivu
vnějšího prostředí a podnětů, pouze na základě vlastních rozumových a jiných
schopností. Předpokladem svobodné vůle je člověk sám jako ultimátní zdroj svých
rozhodnutí. Se svobodou rozhodování a jednání je spjata i odpovědnost, ať už k sobě
samému v kontextu toho, jak nás naše volby prezentují před okolím, tedy tím, jak nás
vidí druzí, tak právě ve vztahu k vnějšímu okolí, potažmo důsledkům, které naše
jednání vyvolává. Předpoklad existence svobodné vůle tvoří rovněž základní kámen
morálky a má zároveň stěžejní význam pro utváření nejrůznějších institutů, které jsou
součástí každodenního života společnosti, například právní systém, kde se vyskytuje
kritérium objektivní a subjektivní odpovědnosti či zavinění. Lpění na svobodě má
značný význam nejen v dnešním světě, nicméně v současnosti je svoboda stále
výraznějším akcentem způsobu života. Pokud jsme svobodní, o to více můžeme
realizovat své „já“, svoje potřeby a touhy, ať už se jedná o možnost koupit si „co chci“,
vycestovat do námi zvolené destinace či zvolit si program ke sledování v televizi.1 Tyto
objekty svobody jsou nicméně pouze špičkou ledovce ve zkoumání otázky, co v celé
šíři znamená svoboda, do jaké míry jí disponujeme a jak se promítá v našich
každodenních volbách.

Je vůle člověka skutečně svobodná? Obecné vnímání bez hlubší analýzy otázky
má tendenci na předpoklad automaticky přikývnout, pro řadu jedinců je obtížné si
představit, že jejich rozhodnutí jsou utvářena jinak než výhradně jimi samými. Po
dlouhá staletí platné dogma existence svobodné vůle je předmětem rozsáhlých diskuzí
již od počátků filozofie (samotná otázka existence lidské svobody vůbec je zkoumána
již před utvářením čehokoliv, co se později nazývalo filozofií)2 a stojí za vznikem řady
směrů, které se snaží její existenci potvrdit či vyvrátit. Otázka iluze svobodné vůle se od
svého teoreticky-filozofického základu prolnula i do sféry přírodních věd, kde se
například na poli psychologie či neurovědy stala předmětem nejrůznějších
experimentálních pokusů, jejichž závěry minimálně vzbuzují pochybnosti o
(ne)existenci svobodné vůle.

1
KANE, Robert. A contemporary introduction to free will. New York: Oxford University Press, 2005, s. 2.
2
DOYLE, Bob. Free Will: The Scandal in Philosophy. Cambridge: I-Phi Press, 2011, s. 69.

2
 Cílem této práce není posouzení či přiklonění se na stranu té či oné teorie, práce
si klade za své nastínit koncepce základních teorií, osvětlit jednotlivé přístupy a
argumentace a nahlédnout na nové poznatky současné doby, zjednodušeně si ukázat,
jakým způsobem a kam se společnost posunula v debatách o svobodné vůli. Otázka
existence svobodné vůle je v současné době stále živá, absence uspokojivého
absolutního vysvětlení podněcuje snahu o nalezení nového řešení problému.

Nemalým úskalím při tvorbě práce bylo poměrně omezené množství česky
psaných zdrojů zabývajících se tématem svobodné vůle a odpovědnosti. Zahraniční
literatura poskytuje v tomto ohledu výrazně širší podporu. Zejména anglicky psaných
textů lze nalézt nepřeberné množství, při jejich použití ovšem narážíme na problematiku
překladu odborných termínů, pro které nemá český jazyk ustálený ekvivalent. Tento
problém mnohdy nebyl sto překonat ani odborný překlad zahraničního zdroje do
českého jazyka. Jako příklad mohu uvést dílo jednoho ze současných popularizátorů
tématu „neurověda a svobodná vůle“, amerického kognitivního neurovědce Michaela S.
Gazzanigy, které sice obsahuje řadu zajímavých myšlenek (z některých ve své práci
čerpám), ale jako celek je kniha velice obtížně srozumitelná.

Dalším z výrazných aspektů zpracování tohoto tématu je jeho mimořádná

komplexnost a obsáhlost. Otázka příčinnosti jevů je předmětem úvah již od dob prvních
starořeckých myslitelů. V současné době se stále více dostává do popředí právě
v souvislosti se svobodnou vůlí a tím, zda může být jedinec označovaný jako plně
odpovědný za své jednání. S tím souvisí i nepřeberné množství teorií a výkladů, které za
tu dobu vznikly. Některé přístupy vychází s teorií předchozích, jsou jejich
rozpracováním, prohloubením, zdokonalením či obohacením, nicméně nezřídka se
setkáme i s teoriemi, které se vzájemně vyvracejí. Široký záběr tématu s sebou přináší i
nemalý prostor pro dezinterpretaci nejen po vztahové stránce mezi jednotlivými postoji
a teoriemi, ale dokonce i na úrovni terminologické.3

3
Například samotný termín „příčina“ či „jednání“, jejichž pojetí se ve výkladech různých myslitelů
uvažují ve větší či menší šíři, což má samozřejmě vliv i na interpretaci výsledné teze, zda „jednání“
mohou či nemohou mít „příčinu“. In: WRIGHT, Georg Henrik von. Vysvětlování a rozumění. Praha:
Filosofia, 2013, s. 39 – 42.

3
2. Svoboda vůle

Otázka existence svobodné vůle je nedílně spjata s otázkou morální

odpovědnosti. Je vůle svobodná? Co je chápáno pod pojmem svoboda? Co je myšleno
označením vůle? Běžný jedinec ve svém každodenním životě nad exaktním smyslem a
vůbec původem svobodné vůle jistě nijak hlouběji neuvažuje. Že je jeho vůle svobodná
bere zcela samozřejmě, vždyť co jiného by mohlo být příčinou mých rozhodnutí, za
které se cítím odpovědný, než já sám? Zároveň si však uvědomuje existenci jiných
pravidel, přírodních zákonů, jichž není autorem a které nijak nedokáže ovlivnit a které
naopak jsou schopné ovlivnit jeho samého. Na druhou stranu: co je příčinou samotného
člověka, jeho bytí, jehož vznik (početí) se zcela nepochybně odehrál nezávisle na jeho
vůli? Co je příčinou jeho potřeb a preferencí, z jakého důvodu je jedinec zrovna takový,
jaký je?

Svoboda vůle je mnohem hlubší a niternější záležitost, než by se nezasvěcenému

jedinci4 mohlo zdát. Naše jednání se nám zdají svobodná, alespoň v tom smyslu, že
nejsme nikým jiným nuceni to či ono konkrétní rozhodnutí učinit. Toto je však pouze
vnější vrstva, pod kterou se skrývá řada dalších faktorů, na kterých naše konečné
rozhodnutí závisí. Ať už se jedná o naše osobní, individuální, například do jakého
prostředí jsme se narodili, kdo jsou naši rodiče – zcela jistě budou v určitých situacích
odlišné volby někoho, kdo vyrůstal jako jedináček v harmonickém prostředí
materiálního blahobytu a jiné preference bude mít jedinec pocházející ze sociálně slabé
rodiny a prostředí domácího násilí, či jak na nás působí prostředí, v kterém se
pohybujeme – ať už se jedná o spolužáky či učitele ve škole, kolegy a nadřízené v práci
či manipulativní techniky nejrůznějších reklam a obchodních nabídek. Jakákoliv
manipulace má pro svobodnou vůli člověka zásadní význam. Robert Kane uvádí, že
osoba, která má pocit, že její volby jsou pouze její osobní na základě toho, že se
rozhodovala v souladu se svými touhami a tím co si přeje, zatímco tyto přání a touhy
byly „naprogramovány“ někým jiným, „není svojí vlastní osobou; a mít svobodnou vůli
je o tom být svou vlastní osobou“.5 V souvislosti s tímto se nemohu ubránit myšlence,
zda již prostá výchova rodičů nemůže být považována za určitou formu manipulace.

4
nezasvěceným je zde označen jedinec, který se diskutovanou problematikou nezabývá ve svém
profesním či každodenním životě
5
v originále „we were not our own persons; and having free will is about being your own person“ In:
KANE, 2005, op. cit., s. 3.

4
Vždyť pro většinu z nás je rodina to, co na nás primárně působí a pomáhá utvářet naše
hodnoty v prvních měsících a letech našeho života. Výchovou, potažmo způsobem
života, se taktéž zásadním způsobem formuje charakter jedince, který má následně jako
utvořená soustava preferencí a hodnot přímou vazbu na náš osobní morální rozvoj, na
to, zda se v situacích budeme projevovat altruisticky či egoisticky, jakým směrem a do
jaké míry bude nastaven náš smysl pro identifikaci toho co je „dobré a špatné“ a co pro
nás po vyhodnocení negativ a pozitiv bude v konečném důsledku znamenat
spravedlnost.

Německý filozof 19. století Arthur Schopenhauer ve svém spise O svobodě vůle
přibližuje termín svoboda jako „absence všeho, co nám překáží a brání“ 6. Vysvětluje
svobodu trojího druhu: svobodu fyzickou jako absenci materiálních zábran, svobodu
intelektuální a svobodu morální jako sílu protimotivu, která je individuální pro každého
jedince. Na projev vůle, tedy konkrétní jednání člověka, nazírá jako na produkt
charakteru daného jedince (aspekt vrozený a neměnný) a jeho motivu (aspekt chtění).
Klade otázku, zda může svobodná vůle skutečně existovat bez určení důvodu či
předchozí příčiny, zda mohou její projevy vznikat samy o sobě, zda si může jedinec
svobodně zvolit své chtění. Morální svobodu vidí v absenci veškeré nutnosti, přičemž
nutnost je to, co vyplývá z nějakého daného dostatečného důvodu. Svobodu vůle
v konečném důsledku nepopírá, pouze přenáší její existenci z oblasti jednotlivých
jednání do oblasti transcendentální. Svobodnou vůli tedy můžeme vnímat jako něco, co
je prosté jakékoliv nutnosti, přičemž, pokud nutné znamená to samé, jako nevyhnutelné,
pak opakem nutnosti je nahodilost.

Peter van Inwagen demonstruje význam svobodné vůle na příkladu dívky, která
se rozhoduje mezi dvěma obory na prestižních školách, mezi studiem hry na klavír na
Juilliard School a studiem práva na Harwardu. Chce být pianistkou a stejně tak chce být
úspěšnou právničkou, nicméně nemůže být obojím zároveň. V tomto okamžiku volí na
základě své svobodné vůle, objektivně je schopná akceptovat nabídku studia na Juilliard
School, ve stejné míře je schopna rozhodnout se pro studium na Harwardu, znamená to,
že obě dané možnosti jsou jí dostupné stejnou měrou.

Galen Strawson svobodnou vůli ve smyslu obecného chápání definuje jako

fundamentální aspekt situace, kdy je možné jedinci přičítat v kontextu morální

6
SCHOPENHAUER, Arthur. O vůli v přírodě a jiné práce. Praha: Academia, 2007, s. 337.

5
odpovědnosti zásluhy či vinu. Tato vazba mezi svobodnou vůlí a odpovědností je
důsledkem cyklu svoboda ve smyslu → ultimální odpovědnosti ve smyslu → zásluh ve
smyslu svobody.7 Jedině za těchto podmínek můžeme mluvit o svobodném jedinci jako
o morálně zodpovědném jedinci. V úvodu jedné ze svých knih nekompromisně
prohlašuje, že zde není nic takového jako svobodná vůle ve smyslu jedince jako
skutečně a výhradně samo-zodpovědného za vlastní činy.8 Rozborem argumentů,
kterými toto své tvrzení obhajuje, se bude zabývat jedna z následujících kapitol.

Než přikročíme k dalšímu rozboru problematiky svobodné vůle, považuji za

nutné osvětlit základní filozofické přístupy, které se ke svobodné vůli vyjadřují.
Nejedná se o vyčerpávající výčet veškerých existujících teorií, to by bylo vzhledem
k rozsahu a zaměření práce za poněkud komplikované a neúčelové. Mým záměrem je
nastínit základní pohledy, přiblížit jejich pozadí a argumenty a zároveň demonstrovat
variabilitu možností náhledu na svobodnou vůli. Zaměřila jsem se na stěžejní přístupy a
teorie, jejichž hlavní myšlenky jsou nejčastěji zmiňovány (ať už jako souhlas či
podrobení kritice) v diskuzích o svobodné vůli.

2.1. Kauzalita a příčinnost

Co je příčinou toho, že je svět v takovém stavu, v jakém je a existencí

vzájemných vztahů mezi příčinou a následkem se zaobírali myslitelé přinejmenším od
dob starého Řecka. Tehdejší označení aitia (příčina, důvod či vysvětlení) se
z prapůvodního neutrálního významu modifikovalo jako odosobněné synonymum pro
přičtení viny. Postupem času se z obecných debat o exaktním významu výrazu aitia
stala diskuze o primárních příčinách věcí a posléze i o tom, co je vůbec akceptovatelné
jako argument pro vysvětlení příčin a který z argumentů lze označit za „ten
přijatelnější“ v případě, že se objeví dvě a více vysvětlujících teorií pro identický
problém.9 V těchto počátcích systematického zkoumání příčin se objevuje se i otázka,
proč předpokládáme, že vysvětlení musí být zakořeněno v příčinách nezapříčiněných.10
V tomto ohledu jsou výraznými zejména pojednání Anaxagorova, Platonova a
Aristotelova. Sarah Broadie shrnuje tyto historické diskuze do dvou vysvětlujících teorií

7
STRAWSON, Galen. Freedom and belief. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 1.
8
Ibid. s. 13.
9
BEEBEE, Helen; HITCHCOCK, Christopher; MENZIES, Peter. The Oxford Handbook of Causation. Oxford:
University Press, 2012, 790 s. ISBN 978-0-19-927973-9. s. 37 – 49.
10
Ibid.

6
– demonstrace prvotních principů a demonstrace účelného působení.11 První
z demonstrací vysvětluje skutečnosti postupným sylogickým odvozováním z nutných
principů, jejichž existenci není potřeba dále zkoumat.12 Staví jednak na matematicko-
fyzikálních principech, jednak na formální logice. Druhá z demonstrací bere v úvahu
pluralitu příčin směřující k jednomu určitému výslednému jevu, jejich vzájemnou
strukturu, uspořádání a vlivy a zároveň uvažuje aktivního činitele, který sám může být
začátkem zcela nového řetězce událostí. Tento tzv. „purposive-agent causation“
rozšiřuje do té doby dualistický pohled na obecné příčiny – nutnost a nahodilost.

Platón v jednom ze svých Dialogů uvádí, že „všechno, co vzniká, vzniká nutně

z nějaké příčiny, neboť jest nemožno, aby něco vzalo počátek bez příčiny.“13 Ve svém
rozsáhlém učení o idejích jako metafyzickém předobrazu jevů vychází z myšlenky
stvoření vesmíru nutností, kterou nazývá „chůvou všeho stvoření“. Podle jeho teorií
byly veškeré jevy smyslového světa odvozeny od neměnného základu. Akceptace
nutnosti však v jeho pojetí zároveň nevylučuje nahodilost, tu naopak pojímá jako její
nedílnou součást. Aristoteles dodává, že existuje nekonečná řada příčin, v obecné rovině
pak rozpracovává příčinu ve čtyřech základních a společně působících formách: (1)
formální = podstata a bytnost, (2) látková = látka a podmět, (3) působící = odkud počíná
pohyb, (4) cílová = účel a dobro.14

Naproti tomu Aristoteles, který Platonovo pojetí daného a neměnného

prazákladu veškerého bytí podrobil kritice, svou argumentací obhajuje v jistém smyslu
indeterministický postoj. Samotné bytí v Aristotelově výkladu existuje pouze samo o
sobě a samo v sobě, je zcela unikátní, nezávislé a nemůže být předobrazem pro bytí jiné.
Jako jednu z forem příčin veškerého dění označuje jeho účel, cíl, ke kterému procesy
přirozeně směřují. Takto vysvětluje i narození lidské bytosti, které chápe jako naplnění
pojmu člověk. S otázkou „příčin bez příčiny“ se vypořádává argumentem, že nic
nemůže jít neustále dokola v kruhu. V jeho podání jsou veškeré jevy kauzálním
řetězcem účelných pohybů, tento pohyb je věčný a řetězec příčin není nekonečný.
Prvopočátek tohoto řetězce směřuje k „nezapříčiněné“ primární příčině, totiž prvotního
hybatele, který je věčný a sám nehybný15. V důsledku tedy říká, že veškeré bytí, dění a

11
v originále „demonstration from first principles“, „demonstration of purposive agency“
12
jedná se o tzv. „self-explanatory principles“
13
PLATÓN. Timaios; Kritias. Překlad František Novotný. 3. opr. vyd. Praha: Oikoymenh, 2008, s. 24.
14
ARISTOTELÉS. Metafyzika. Překlad Antonín Kříž. 2. vyd. Praha: Petr Rezek, 2003, s. 40.
15
ARISTOTELÉS, 2003, op. cit. s. 321 – 323.

7
události mají svou vlastní příčinu, až na jednu výjimku, kterou je primární příčina,
hybatel, či chceme-li pojmenovat jinak – velký třesk. V Aristotelově díle Metafyzika
rovněž najdeme zmínku o svobodě rozhodování:

„…v oblasti tvoření je počátek v tvořícím podmětu…“, „…v oblasti

jednání pak v jednajícím podmětu, v jeho svobodném rozhodování
(proairesis); vždyť to co jednáním má být vykonáno, a to, co je předmětem
svobodného rozhodování, je totéž.“16

K nahodilosti, tedy jevům, které nepodléhají nutnosti a pravidelnosti, Aristoteles

říká, že nemají s určitostí definovanou příčinu, nejsou součástí podstaty věci či jevu a
v důsledku toho tedy „netvoří předmět vědeckého zkoumání“.17 Nahodilost tedy
připouští jako vliv, kterým může být přerušen kauzální řetězec příčin, a to umožňuje
člověku pocit, že on sám je ultimátním zdrojem svých jednání.

Z pohledu současnosti je argumentem proti výše uvedeným demonstracím jejich

striktně materialistický pohled v případě prvním a přílišná vázanost na účel jako formu
příčiny v případě druhém. Samotné vysvětlení příčinnosti se ovšem také nejeví jako
zcela uspokojivé, ať už se jedná o aristotelovského prvotního hybatele či kosmickou
inteligenci v pojetí Anaxagorově18, které jsou shodně causou sui. Není zde odpověď,
pokud se ptáme, co předcházelo vzniku této první příčiny.

2.2. Základní teoretické přístupy ke svobodné vůli: determinismus a

indeterminismus

Deterministický postoj zastává názor existence předurčenosti, závislosti

nastalých materiálních i duchovních dějů na dějích předchozích a jejich vzájemné
kauzality. Veškeré dění, vývoj společnosti a celého světa jsou zároveň absolutně
podřízeny přírodním zákonům. Nevyhnutelná závislost na předchozích dějích a
podřízenost přírodním zákonům vylučuje nahodilost, děje jsou tak kauzálním řetězcem
událostí bez možnosti vymanění se z určeného směru. V rámci determinismu se dále
odlišuje determinismus mechanický (někdy rovněž označovaný jako dynamický), který
je uznává pouze jednoznačně platné fyzikální zákony. Podle principu absolutního

16
Ibid.
17
Ibid. s 176 – 178.
18
BEEBEE et al., 2002, op. cit., s. 37.

8
mechanického determinismu by bylo teoreticky možné zjistit minulost i budoucnost
celého vesmíru, pokud by existovala taková inteligence, která by disponovala v jednom
okamžiku znalostí potřebných parametrů a byla schopná aplikovat je do komplexního
matematického výpočtu dle fyzikálních zákonů. Tuto prediktivní a retroaktivní
schopnost determinismu formuloval francouzský matematik, fyzik a filozof Pierre-
Simon Laplace jako čistě teoretický nástin toho, jak by vesmír, svět a společnost
vypadaly, pokud by všechny prvky byly striktně deterministické. 19 Tehdejší období
období bylo „poznamenané“ významnými fyzikálními objevy, hovoříme zde zejména o
Newtonově univerzální gravitační teorii, jejíž autorství se datuje zhruba 100 let před
prezentací tzv. Laplaceova démona20. Fyzikální objevy té doby podpořily převažující
absolutno determinismu a byly to rovněž objevy na poli fyzikálním, které o dalších
několik desítek let později výhradní platnost determinismu poněkud oslabily.

Přelomovým okamžikem byl rok 1926, kdy byl zformulován tzv. Heisenbergův
princip neurčitosti21. Jeho závěry podstatným způsobem poznamenaly Laplaceovu
teoretickou ideu absolutní předurčenosti vesmíru, vzhledem k tomu, že výchozí
parametry není možné zjistit s dokonalou přesností. Matematická přísnost
mechanického determinismu tak neumožňuje jeho aplikaci na veškeré jevy, neuvažuje
náhodu jako objektivní příčinu událostí. Do popředí se dostává kvantová mechanika,
v jejímž podání nemají částice změřitelnou polohu ani určitelnou rychlost. Kvantová
mechanika neurčuje jednoznačný matematický výsledek, naopak nám říká, „s jakou
pravděpodobností zjistíme ten či onen výsledek“22.

Statistický determinismus oproti determinismu mechanickému respektuje

statistickou pravděpodobnost vývoje určitého systému. Nepopírá nahodilost jevů,
nicméně samotnou nahodilost chápe jako projev nevyhnutelnosti. Literatura23 uvádí
řadu dalších odnoží determinismu. Zmíním například pre-determinismus, jehož

19
LAPLACE, Pierre-Simon. Philosophical Essay on Probabilities. New York: Robert Drummond Printer,
1902, s. 4.
20
Démonem je zde označovaná ona nadlidská inteligence, která by disponovala komplexní a absolutní
znalostí veškerých fyzikálních a matematických parametrů vesmíru a zároveň by byla schopna použít
tyto hodnoty ve výpočtu.
21
Ten říká, že pokud chceme předpovědět budoucí polohu a rychlost částice, musíme vycházet z její
současné polohy a rychlosti. K nesnadnějšímu zjištění těchto údajů použijeme světelné vlny, jejichž část
se od částice odrazí a v tomto okamžiku budeme schopni určit její momentální polohu. Odrazem
světelných vln od částice však dojde k narušení jejího směru i rychlosti pohybu.
22
HAWKING, Stephen. A brief history of time: From the big bang to black holes. London: Random House
Publishing Group, 2011, s. 32.
23
DOYLE, Bob. Free Will: The Scandal in Philosophy. Cambridge: I-Phi Press, 2011, s. 146 – 156.

9
předpokladem je, že celá minulost a stejně tak budoucnost celého vesmíru byla
stanovena již na jeho počátku. Hlavní myšlenkou fatalismu je absolutní předurčenost
osudem, v důsledku čehož nemá žádný jedinec vlastní kontrolu nad svou budoucností.
Náboženský či teologický determinismus předpokládá Boží vševědoucnost, odchýlení
se od Boží vůle vede ke střetu se zlem. Toto množství poddruhů determinismu
dokazuje, jak intenzivně se vedly diskuze o hlubším pochopení fungování a návazností
dějů ve vesmíru.24

Deterministický přístup jednoznačně vychází z pojetí člověka jako součásti

vesmíru; všechny prvky vesmíru, tedy i člověk a jeho vůle, podléhají přírodním
zákonům. Neexistuje odchylka, veškeré dění ve vesmíru v konečném důsledku směřuje
k jediné možné budoucnosti.25 Takový závěr předkládá tzv. tvrdý determinismus (hard
determinism). Jedná se o striktní formu determinismu, která tvrdí, že existence
svobodné vůle není slučitelná s podstatou determinismu. Jedinec nemůže disponovat
svobodnou vůlí, protože svět je deterministický. Není divu, že teze praktické
neexistence svobody člověka nebyla jednomyslně přijata jako konečné řešení v otázce
svobodné vůle. Z jedné strany je nesnadné determinismus v celé jeho šíři zcela
zamítnout, zejména s ohledem na jeho odvolání se na po staletí uznávané a platné teze
z oblasti kauzality, statistiky, fyzikálních zákonů a jiných tzv. klasických argumentů. 26

Determinismus bývá však podroben kritice často již prostým selským rozumem
jedince, který se brání být pouhou loutkou na „prknech vesmíru“. Často přirozeně
cítíme, že zdroj našeho rozhodování leží v nás samých a pokud neexistují žádné
objektivní příčiny (vnější), které by naše rozhodnutí ovlivnily či omezily, pak máme
(odlišně od toho, co tvrdí determinismus), na výběr z více alternativ. Život člověka si
pak lze představit jako soubor učiněných rozhodnutí, jež tvoří pomyslnou červenou nit
v rozvětvené struktuře možností, které měl v okamžiku volby k dispozici. Lze
předpokládat, že pokud by se člověk v dané chvíli rozhodl odlišně, odpovídajícím
způsobem by se odlišně odvíjel i jeho budoucí život. Tato úvaha nám říká, že existuje
nikoliv jediná možná budoucnost, ale více možností podoby budoucnosti, které jsou

24
Záměrně neuvádím plný výčet všech variant determinismu, podrobný popis je nad rámec této práce a
pro dané téma není podstatný jejich detailní rozbor.
25
FISHER, John Martin; KANE, Robert; PEREBOOM, Derk; VARGAS, Manuel. Four views on free will.
Oxford: Blackwell Publishing, 2007, s. 5.
26
JAMES, William: The dilemma of Determinism. In: The Will to Believe and Other Essays in popular
philosophy and human immortality. New York: Dover Publications, 1956. s. 145.

10
závislé na našich každodenních volbách. Tento přístup je rovněž nazýván „principem
alternativních možností“27 či „zahradou větvících se cestiček“28.

Indeterminismus bývá někdy zjednodušeně označovaný jako protipól

determinismu. Základní ideou je popření za všech okolností platné podmíněnosti a
příčinnosti dějů, můžeme říci, že se jedná o jakýsi návrat k pojetí causa sui, kdy
příčinou události je událost sama o sobě, nejedná se o následek události předchozí. Vůle
člověka nepodléhá žádným vnějším pohnutkám či obecně platným zákonům, je tedy
nezapříčiněná. Pokud zde existuje více než jedna možná cesta budoucnosti, pak je
platné indeterministické fungování světa.

Odmítnutí tvrzení absolutní determinovanosti universa však nemusí nutně

znamenat zavrhnutí determinismu jako takového. Tzv. měkký determinismus (soft
determinism) se snaží obrousit nekompromisní hrany determinismu tím, že připouští
společnou existenci jak determinismu, tak svobodné vůle. Pro tvrzení o kompatibilitě
determinismu a svobody vůle je měkký determinismus označovaný také jako
kompatibilistický směr. Determinismus svobodnou vůli nevylučuje, zároveň není
popírána morální odpovědnost za naše činy, jak pozitivní (uznání, ocenění) za „ty
dobré“, tak i negativní (vina, trest) za „ty špatné“.

Doyle podkládá korektnost slučitelnosti následujícími tvrzeními: (1) Za

předpokladu, že je zde volba mezi indeterminismem a determinismem29, volíme tedy
mezi náhodou a nutností jako příčinou určité události, jednání či jevu. (2)
Determinismus pojímá všechny motivy, pocity, důvody, touhy, charakter a hodnoty
člověka jako součást determinovaného kauzálního řetězce. (3) Z pohledu
indeterminismu plyne, že pokud byla do řetězce událostí zahrnuta nějaká náhodná
událost vedoucí k určitému rozhodnutí, činí to následné děje rovněž náhodnými. (4)
Kompatibilisté chtějí, aby jejich vnitřní pohnutky a touhy byly součástí determinace
následných rozhodnutí. Proklamují existenci odpovědnosti za svoje akty vůle (jednání)
a požadují mít kontrolu nad svými životy.30

27
MAWSON, Tim. Free Will: A Guide for the Perplexed. New York: Continuum, 2011, s. 9 – 12.
28
FISHER et al., 2007, op. cit., s. 5 – 6.
29
Velice častým argumentem a jedním ze základů v debatách o svobodné vůli je úvaha, že právě jedna
z teorií – determinismus či indeterminismus – je ta pravdivá.
30
DOYLE, 2011, op. cit., s. 158 – 159.

11
 Inkompatibilismus je z historického hlediska výstupem diskuzí o neslučitelnosti
determinismu s myšlenkou svobodné vůle. Vychází z konstrukce jednoduchých úvah:
pokud je determinismus pravdivý, pak svobodná vůle nemůže existovat, a naopak:
pokud je zde něco, co lze označit jako svobodnou vůli, nemůže zároveň platit
deterministické pojetí vesmíru. Pokud předpokládáme platnost deterministických
zákonů, pak si musíme připustit i to, že veškerá naše jednání jsou nevyhnutelným
důsledkem, pouhým produktem spolupůsobení zákonů přírody a událostí z minulosti.
To, co již proběhlo, nemůžeme svým působením zvrátit či změnit, stejně tak není v naší
moci ovlivnit přírodní zákony. Ani jedna z těchto věcí nezávisí na nás, a pokud tomu
tak skutečně je, nemůže na nás záviset ani to, co je důsledkem těchto věcí, tedy samotná
naše jednání.31 Za těchto okolností je zcela odmítnuto jakékoliv smíření současné
existence jak determinismu, tak svobodné vůle. Inkompatibilismus v žádném případě
netvrdí, že výhradně správné pojetí je v determinismu, ani nehlásá neoddiskutovatelnou
existenci svobodné vůle. Stoupenec inkompatibilismu může říkat, že máme svobodnou
vůli, nebo může tvrdit, že svobodnou vůlí nadaní nejsme. Může dokonce zastávat názor,
že na rozdíl od determinismu zde existuje ohrožení svobodné vůle.32 Vyhrocenější směr
je hard inkompatibilismus, který tvrdí, že (a) inkompatibilismus je pravdivý a (b)
nemáme svobodnou vůli.33 Stoupenci tvrdého inkompatibilismu docházejí ke stejnému
závěru jako zastánci hard determinismu, totiž že svobodná vůle neexistuje.

Libertarianismus zastává poněkud odlišný postoj. Tento směr vychází svým

základem z prapůvodně čistě politicko-filozofického liberalismu. Postoj libertarianismu
se od liberalismu liší výrazně širším pojetím, od výhradně politického zaměření se
orientuje na množství otázek, kde je společným jmenovatelem neomezená svoboda. Ve
vztahu ke svobodné vůli je možno označit ho jako striktně inkompatibilistický směr, se
zdůrazněním, že libertariáni zcela zastávají představu existence svobodné vůle a tím
vylučují deterministickou teorii. Výše vysvětlená „zahrada větvících se cestiček“ je
jedním z pilířů libertariánského hnutí, libertariáni zastávají představu více možných
alternativ budoucnosti vesmíru.34 Robert Kane sám sebe označuje jako typického
libertariána. Konflikt svobodné vůle s determinismem, z kterého vychází vítězně právě
svobodná vůle, umožňuje jedinci (1) být nadán svobodnou vůlí a (2) být zodpovědný za

31
VAN INWAGEN, Peter. An essay on free will. Oxford: Clarendon Press, 1983, s. 15 – 16.
32
FISHER et al., 2007, op. cit., s. 3.
33
FISHER et al., 2007, op. cit., s. 3.
34
MAWSON, 2011, op. cit., s. 5 – 6.

12
své činy. Kane zároveň tvrdí, že libertarianismus představuje přirozený a intuitivní
myšlenkový základ u každého jedince, který věří v neslučitelnost svobodné vůle a
determinismu.35

2.3. Jak se na svobodnou vůli dívá neurověda?

Lidská bytost je složitá soustava buněk, tvořená řadou chemických prvků.

Dokonce i fungování našeho nejdůležitějšího orgánu, totiž mozku, je podmíněno jeho
primárním složením. Lze tedy říci, že mozek jako centrum našich rozumových,
emočních a volních aktivit stále ovládáme výhradně my, nebo jsme to naopak my, kdo
je tímto orgánem řízen? Neurofyziologie mozku je nevědomý proces, nicméně
fungování mozku stojí v pozadí našeho chování. Literatura36 rovněž uvádí, že úroveň
inteligence není v žádném případě závislá na velikosti mozku. Neurologická obec
připouští, že pro činnost nervové soustavy (aktivace neuronů → myšlenka) neexistuje
žádný komplexní vzorec, který by bylo možno univerzálně aplikovat a nelze tedy určit,
jakým způsobem, či v jaké míře je tato soustava determinována.37 Na řadě pokusů bylo
demonstrováno, že rozhodnutí jedince je možné určit ještě předtím, než je člověk
vědomě pocítí. V tomto ohledu jsou významné experimenty amerického neurovědce a
fyziologa Benjamina Libeta z přelomu 70. a 80. let 20. století.38 Libet s pomocí
elektroencefalografu snímal aktivitu mozku sledovaného subjektu. V určitém okamžiku
byl subjekt požádán, aby pohnul zápěstím. Čas, kdy se subjekt vědomě rozhodl pohyb
učinit, byl pak porovnán s časem, kdy byla zaznamenána mozková aktivita. Výsledkem
experimentu bylo zjištění, že aktivita mozku předchází vědomý okamžik rozhodnutí o
300 – 400 milisekund.

Podobný experiment zkoumající časový aspekt vědomého rozhodování provedl

v roce 2007 kolektiv neurovědců,39 který dospěl k neméně zajímavému závěru. Jako
snímač mozkové aktivity byla v tomto případě použita funkční magnetické rezonance
(fMRI). Pozorovanému subjektu byla na obrazovce promítána řada náhodných písmen.
Subjekt byl zároveň požádán, aby v jím zvoleném okamžiku, kdy pocítil nutkání to

35
FISHER et al., 2007, op. cit., s. 7.
36
GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí?: aneb Svobodná vůle a neurověda. Praha: Dybbuk, 2013.
37
Ibid.
38
LIBET, Benjamin. Brain stimulation in the study of neuronal functions for conscious sensory
experience. Human Neurobiology. 1982, no. 1, s. 235 – 242.
39
Chun Siong Soon, Marcel Brass, Hans-Jochen Heinze, John-Dylan Haynes

13
učinit40, bezprostředně stiskl jedno ze dvou tlačítek, které měl k dispozici a zpětně
oznámil písmeno, které se v okamžiku stisknutí tlačítka na obrazovce objevilo. Vědomé
rozhodnutí stisknout tlačítko bylo učiněno zhruba jednu vteřinu před samotným aktem
stisknutí, nicméně fMRI zaznamenala prvotní signály z mozkové kůry o rozhodnutí
stisknout již 7 vteřin předtím, než se subjekt vědomě rozhodl stisk provést. Při uvážení
proměnlivosti poměru okysličené a neokysličené formy hemoglobinu ve snímané
oblasti mozkové kůry, kdy má objem kyslíku vliv na aktivitu dané oblasti, dojde
k prodloužení doby predikce až na 10 vteřin.41

Výsledky podobných experimentů uvozují závěr, že rozhodnutí k určitému

jednání se v jedinci vytvoří několik okamžiků předtím, než si je on sám uvědomí.
Z tohoto pohledu jsou tedy kauzálně determinované. Jakékoliv rozhodnutí, které jedinec
učiní, není opravdově svobodným, ve skutečnosti je předurčené složitým
neurologickým procesem probíhajícím v nevědomí.

Další otazníky nad úvahou, zda vůbec máme svobodnou vůli, popřípadě v jaké
míře můžeme mluvit o svobodě vůle, přináší soubor vědeckých experimentů zkoumající
efekt tzv. primingu. Ve své podstatě jde o zjištění, s jakým dopadem je chování
ovlivňováno nejrůznějšími složkami uloženými v nevědomé části naší mysli. Priming se
odvolává na aktivaci automatických stereotypů, které jsou do nevědomí vloženy skrze
nějakou dřívější či nesouvisející pasivní událost. Jedinec je pak schopen učinit volby, u
kterých si neuvědomuje jejich původ a které nejsou produktem jeho vlastní vědomé
osobnosti.42 Bargh tvrdí, že primingem mohou být ovlivněny téměř všechny oblasti
lidských sociálních projevů43, jako jsou naše jednání, chování, postoje, volby, sociální
normy, emoce atd. Tato teorie byla demonstrována na řadě pokusů již v 70. letech 20.
století, sérii pokusů prováděl v pozdějších letech i sám Bargh. Experimenty měly vždy
obdobný průběh: skupinka jednotlivců byla bez jejich předchozího upozornění, co je
skutečným předmětem pozorování v daném pokusu, vystavena působení předem

40
V originále: „when they felt the urge to do so“
41
HAYNES, John-Dylan et al. Unconscious determinants of free decisions in the human brain. Nature
Neuroscience. 2008, vol. 11, no. 5, s. 543 – 545.
42
BARGH, John. What have we been priming all these years? On the development, mechanisms, and
ecology of nonconscious social behavior. European Journal of Social Psychology. 2006, no. 36. s. 147 –
168.
43
Ibid.

14
zvolených slov44 či tepla45, následně měli splnit jakýsi úkol, na kterém bylo poté
pozorováno, zda došlo k ovlivnění v souvislosti s předchozím působením. Nicméně
Bargh sám zdůrazňuje, že efekt primingu nepůsobí u každého jedince stejně. Identický
impulz může mít variantu odlišných působení, doslova „přichází v souborech“46 jako
výsledná kombinace prostředí, tematiky a vzájemného působení zvolených metod
zkoumání na jedince, dokonce i národnostní příslušnosti47.

V kontextu uvedeného zjištění se zdá jistota jedince, že je vědomým autorem

svých rozhodnutí a následných jednání, poněkud otřesena. Představa svobodné vůle je
v rozporu s těmito závěry, v důsledku toho se množství neurovědců přiklání k názoru,
že nic takového jako svobodná vůle jednoduše není a být nemůže. Převládající výklad
výsledků neurovědeckých experimentů tak staví neurovědu do pozice „příčiny ohrožení
svobodné vůle“. Bargh dokonce na adresu svobodné vůle lakonicky konstatuje, že je
nepřirozená48. Větší váhu přikládá nevědomým či neuvědomělým příčinám než
vědomému aktérství jedince v jeho volbách, v nevědomí vidí větší a přirozenější soulad
s tím, jak příroda funguje. Zjištění, zda svobodná vůle existuje či ne, je nepodstatné

44
Skupinka studentů měla za úkol co nejrychleji sestavit větu z různých skupin slov. Slova byla rozdělená
podle tří konstrukcí: (1) negativní emoce – hrubost, (2) pozitivní emoce – zdvořilost, (3) neutrální,
přičemž každému studentu byla náhodně přidělená pouze jedna z uvedených skupin. Studenti měli
posléze zpracovaný úkol odevzdat vedoucímu experimentu v určené místnosti. V okamžiku, kdy se
student do místnosti dostavil, zastihl vedoucího experimentu zabraného v předstíraném rozhovoru
s kolegou. Měřenou veličinou experimentu byl čas, jak dlouho student vyčká, než do jejich hovoru
vstoupí a přeruší ho. Po odevzdání úkolu studenty oslovil další pracovník s žádostí o vyplnění krátkého
zhodnocení průběhu psychologického experimentu, jednou z otázek byl i dotaz, jak na účastníka působil
vedoucí experimentu, zda bylo jeho chování zdvořilé a slušné. In: BARGH, John; CHEN, Mark; BURROWS,
Lara. Automaticity of social Behavior: Direct Effect of Trait Construct and Sterotype Activation on Action.
Journal of Personality and Social Psychology. 1996, no. 2, s. 230 – 244.
45
Jednotliví účastníci experimentu byli během cesty do laboratoře požádáni vedoucím experimentu, aby
podrželi jeho hrnek s nápojem po dobu, než si zaznačí jejich nacionále. Po příchodu do laboratoře měli
studenti vyplnit dotazník, který se skládal z otázek týkajících se zhodnocení osobnostních rysů jisté osoby
A, jež byla charakterizovaná v úvodu dotazníku. Hodnocení účastníků vykazovalo určité ovlivnění
v závislosti na tom, zda předtím drželi v rukou horký nebo studený nápoj. In: WILLIAMS, Lawrence E.;
BARGH John. Experiencing Physical Warmth Promotes Interpersonal Warmth. Science. 2008, no. 322, s.
606 – 607.
46
BARGH, John. What have we been priming all these years? On the development, mechanisms, and
ecology of nonconscious social behavior. European Journal of Social Psychology. 2006, no. 36. s. 147 –
168.
47
GARDNER, Wendi. L.; GABRIEL, Shira; LEE, Angela. Y. “I” value freedom, but “we” value relationships:
Self-construal priming mirrors cultural differences in judgment. Psychological Science. 1999, no. 10, s.
321 – 326.
48
BAER, John; KAUFMAN, James C.; BAUMEISTER, Roy F. Are we free?: psychology and free will. Oxford:
Oxford University Press, 2008, s. 128.

15
k porozumění, jakým způsobem tyto nevědomé impulsy ovlivňují naše chování a jiné
vyšší mentální procesy49.

Poněkud méně radikálním způsobem se k současnému stavu na poli debat o

příčinách lidského chování a jednání se vyjádřili jiní zástupci z řad filozofů a
neurovědců: „…snažíme se o třístrannou interakci mezi filozofií, vědou a obecnou
zkušeností…tyto tři oblasti jsou vzájemně nevyhnutelně propojeny, ačkoliv mnozí mohou
zastávat názor nezávislosti filozofie a vědy…“50 S tímto nelze než souhlasit, hledání
jakéhokoliv „konečného řešení“ pouze z izolovaného pohledu ať už neuro- či jiné vědy
bez kontaktu s jinými oblastmi je dosti limitující a může v důsledku vést k nesprávné
interpretaci či pochopení takto široké problematiky. I když zde nepochybně existuje
kontrast metodologických postupů mezi přírodními a humanitními vědami, které von
Wright spatřuje jako úsilí „o generalizaci týkající se reprodukovatelných a
předvídatelných jevů“ v případě prvním a snahu o „uchopení individuálních a
jedinečných rysů svých předmětů“ v případě druhém, přesto (či právě proto) vyzdvihuje
myšlenku německého filozofa a historika J. G. Droysena o metodologické dichotomii.51
Přírodní a humanitní vědy tak tvoří komplexní celek, kdy jedna část je explanatorní a je
doplňována druhou částí, jíž je porozumění vysvětlovanému. Debaty o svobodné vůli se
v kombinaci s výsledky zejména neurovědeckých experimentů stávají v posledních
letech velmi populárním tématem nejen na poli profesním, ale i v oblasti běžného
společenského života. Důkazem tohoto je řada článků v populárně naučném tisku, které
ve svých titulcích hlásají nově objevené pravdy a neochvějné závěry, často však
zjednodušeně podané či bez přihlédnutí k podstatným pravdám z jiných odvětví
ignorující celistvost problematiky. Takováto dezinterpretace v sobě může skrývat i
hrozbu ne zcela pozitivních společenských důsledků.

2.4. Co je problémem svobodné vůle?

Výklad toho, co se označuje jako problém svobodné vůle, může existovat

v mnoha různých variantách v závislosti na tom, co řešitel označuje jako svobodnou
vůli, v jakém významu tento výraz užívá a co uvažuje jako její problematickou část.

49
Ibid. s. 6.
50
MURPHY, Nancey C.; BROWN, Warren S. Did my neurons make me do it?: philosophical and
neurobiological perspectives on moral responsibility and free will. Oxford: Oxford University Press, 2007,
s. 6.
51
WRIGHT, 2013, op. cit., s. 33 – 42.

16
Peter van Inwagen k tomu říká, že „Neexistuje žádný samostatný filozofický problém,
který je „problémem svobodné vůle“. Spíše je zde množství velkých filozofických
problémů o svobodné vůli.“52 V předchozí části této práce jsme se dotkli některých
těchto problémů „o svobodné vůli“, například otázky slučitelnosti či neslučitelnosti
svobodné vůle s determinismem. Zde je nutno zdůraznit, že ani jedna z teorií netvrdí, že
svět deterministický je či není, pouze demonstruje, jak by svět vypadal, pokud by
opravdu deterministický byl / nebyl. O co tedy jde v případě svobodné vůle a
determinismu? Zjednodušené by se toto dalo převést na jakýsi střet „toho co je nutné“ a
„toho co je svobodné“. Základní otázkou je v tomto případě úvaha, zda je vůle jedince
pouhým produktem kauzální nutnosti.53 Van Inwagen dále separuje další dva problémy,
které vycházejí ze svobodné vůle a determinismu, totiž problém kompatibility a
problém tradiční.54 Tradičním problémem označuje základní úvahu zda (1) máme
svobodnou vůli či (2) zda je determinismus pravdivý. Řešení tradičního problému
spatřuje závislé na problému kompatibility, jednak v rovině možné koexistence
svobodné vůle a determinismu, jednak si klade otázku, zda je možné, aby samotná
svobodná vůle obsahovala deterministické prvky. V podání van Inwagena není hlavním
účelem debat o svobodné vůli konečná odpověď na otázku, zda jsme nadáni svobodnou
vůlí, ale to, jakou roli a v jaké míře hraje u svobodné vůle determinismus, zda je
kompatibilní či naopak neslučitelný.

V úvodní části jsem zmínila příběh o dívce rozhodující se mezi dvěma školami.
Van Inwagen na tomto příběhu demonstruje „problém o svobodné vůli“ ve vztahu
k deterministickému a indeterministickému pojetí světa. Pokud by se dívka rozhodla pro
studium na Harwardu a zároveň by platilo, že svět je deterministický, pak by tato volba
byla pouze naplněním její jediné možné budoucnosti, nikoliv svobodné vůle. Pokud by
se naopak rozhodla pro studium Juilliard School, z hlediska indeterminismu by zde
sehrála hlavní roli nikoliv předurčenost, nýbrž náhoda. I náhoda v tomto případě
vylučuje výhradní aktérství jedince v rozhodovacím procesu, vždyť se jedná o externí
podnět, který je zcela mimo kontrolu rozhodujícího se subjektu. Z pohledu původně
determinované volby Harvardu by pak toto odlišné rozhodnutí dávalo za pravdu tezi o
indeterminovaném světě (za předpokladu, že je zde volba pouze mezi deterministickým
a indeterministickým pojetím světa). Dívka by v deterministickém světě nemohla mít

52
VAN INWAGEN, 1983, op. cit., s. 1.
53
Ibid., s. 55.
54
Ibid., s. 190.

17
svobodnou vůli, její volba by byla pouhým produktem dějů již proběhlých a její vlastní
preference (pokud by nějaké byly) by neměly pražádný vliv na výsledné rozhodnutí.
Pokud by se od této determinované volby odchýlila, znamenalo by to, že svět je
indeterministický. V tomto bodě ovšem čelíme otázce, zda mohou být jednání člověka
v určitém okamžiku dílem náhody. A pokud existuje eventualita, že je jednání člověka
dílem náhody, tudíž bez jakékoliv kontroly či možnosti ovlivnění jedincem samým, jak
v tomto případě můžeme připisovat podíl na výsledném stavu svobodné vůli? I náhoda
je v tomto případě pouze externím podnětem či pohnutkou, která se podílí na
výsledku.55

Robert Kane shrnuje van Inwagenovu obhajobu inkompatibilismu skrze

argumentaci důsledkem56 následujícími slovy: „Pokud je determinismus pravdivý, nikdo
nemůže činit jinak; a pokud svobodná vůle vyžaduje ono nadání „činit jinak“, pak nikdo
nemá svobodnou vůli.“57 Zároveň dodává, že ačkoliv zde zdánlivě existuje kladný
argument pro inkompatibilismus, tento fakt ještě nemusí znamenat deklaraci toho, že
jsme nadáni svobodnou vůlí, dokazuje pouze to, že obojí - jak svobodná vůle, tak
determinismus - mohou (a nikoliv musí) být pravdivými.58

Pokud tedy svobodná vůle není kompatibilní s determinovaným světem a zároveň

není slučitelná ani se světem indeterminovaným, vede nás to k závěru, že svobodná vůle
není možná. A pokud je tomu opravdu tak, jak je v tom případě možné požadovat po
jedinci, aby byl zodpovědný za činy, které nemohl ovlivnit, protože:

 v determinovaném světě by svobodná vůle nehrála roli z důvodu nevyhnutelné

závislosti na dějích minulých a předurčenosti dějů budoucích
 ve světě indeterminovaném by hlavní příčinou nastalých dějů byla náhoda, tudíž
jakákoliv role svobodné vůle by na výsledný stav neměla žádný vliv

Výše nastíněná úvaha dochází ke stejnému závěru jako Strawsonův základní

argument, tedy že nemůžeme být morálně zodpovědní, a to bez ohledu na to, zda je svět
determinovaný či indeterminovaný.59 Tzv. Basic Argument podle Galena Strawsona

55
INWAGEN, Peter van. An Interview about Free Will. Big Questions in Free Will [online]. 2016. [cit. 25.
2. 2017] Dostupné z: www.closertotruth.com/series/big-questions-free-will#video-48506
56
v originále „the consequence argument“ In: VAN INWAGEN, 1983, op. cit., s. 56.
57
KANE, 2005, op. cit., s. 24.
58
Ibid., s. 25.
59
STRAWSON, Galen: The impossibility of moral responsibility. Philosophical Studies. 1994, no. 75, s. 5 –
24.

18
vychází ze dvou základních předpokladů: (1) nic nemůže být causa sui, příčinou samo o
sobě, (2) být causa sui je základní podmínkou pro označení být skutečně morálně
zodpovědný za své jednání. V důsledku tedy nic nemůže být skutečně morálně
zodpovědné.60

Daniel Wegner vidí svobodnou vůli jak náš interní pocit a zároveň sílu.61 Základní
podmínky, za kterých jedinec jedná, dělí do čtyř kategorií podle toho, zda jedinec má či
nemá pocit, že něco koná a reálný projev toho, zda jedinec koná či nekoná. Kombinace
těchto čtyř podmínek vypadá následovně:

Feeling of No Feeling of
Doing Doing
Doing 1. Normal 2. Automatism
voluntary action
Not Doing 3. Illusion of 4. Normal
control Inaction

Obr. 1. Schéma základních podmínek lidského jednání.62

Náš pocit vědomé vůle váže na stav, kdy si uvědomujeme impuls k jednání a
toto vnitřní uvědomění našeho jednání odpovídá vnějšímu projevu jednání. K tomuto
souladu však ne vždy dochází. Příčinou může být například neurologické onemocnění
nazvané syndrom cizí ruky63. Jedná se o poměrně vzácné onemocnění, často související
s poškozením čelního laloku v části mozku na opačné straně než postižená končetina.
V jeho důsledku jedinec ztrácí vědomou kontrolu nad pohyby své končetiny, ruka pak
„jedná“ autonomně. Vědecká literatura64 uvádí příklady, kdy ruka pacienta
nekoordinovaně tápe, uchopuje předměty ve své blízkosti, tahá za oblečení či dokonce
je schopná sevřít hrdlo během spánku. Lze toto jednání „cizí ruky“ považovat za jednání
vědomě volní? Není to ovšem pouze neuropsychologické poškození mozku, na kterém
Wegner demonstruje nejistotu ohledně existence vědomé vůle. Podobné projevy
automatického, či nevědomého jednání jsou pozorovány v průběhu hypnózy.

60
Ibid.
61
WEGNER, Daniel M. The illusion of conscious will. Cambridge, Mass.: MIT Press, 2002, s. 4 – 15.
62
Ibid., s. 8.
63
V originále „the alien hand syndrome“
64
BANKS, Gordon. et al. The alien hand syndrome: Clinical and postmortem findings. Archives of
Neurology. 1989, no. 46, s. 456 – 459.

19
V důsledku hypnózy se často projevují „jednání, která se jedinci přihodí, namísto toho,
že by je sám inicioval“65. Wegner tyto projevy – samovolné pohyby končetiny
v důsledku syndromu cizí ruky či sugesce pocitu těžké ruky v průběhu hypnózy
zařazuje do druhého kvadrantu výše nastíněného schématu jako kombinaci reálné
fyzické akce a zároveň absence vědomého impulsu konání. Iluze kontroly nad naším
jednáním se projevuje i v následujících situacích, které jistě mnozí důvěrně znají
z běžného života: máme pocit, že jsme něco udělali, ačkoliv tomu tak není nebo naopak
– nejsme si zcela vědomi, nebo jisti, že jsme něco vykonali (například vypnutá žehlička
či zamknuté vchodové dveře po odchodu z domu). Oba tyto případy rovněž spadají do
Wegnerova schématu výše. Že máme veškeré příčiny a pohnutky, které vedou k našemu
konkrétnímu jednání, naprosto uvědoměle pod kontrolou, je podle Wegnera naše pouhé
zdání, nic více než iluze. Zároveň připouští, že slovo iluze může někdo chápat jako
příliš silný výraz. Proto zdůrazňuje, že bychom se měli oprostit od přílišné zaměřenosti
na tento termín a toho, jak ho individuálně chápeme (v důsledku čehož mu často
připisujeme až přehnaně velký význam), a vnímat ho spíše jako zprostředkování
možnosti k hlubšímu vhledu.66

Další oblastí polemik na poli svobodná vůle jako iluze či mystérium, je krajní
prohlášení o svobodné vůli jako neexistujím aspektu, na který v našem rozhodování
spoléháme. Tento radikální závěr vyslovuje americký neurovědec Sam Harris.67 Své
tvrzení opírá především o procesy probíhající v nevědomí, jež si jedinec neuvědomuje
vůbec, nebo nikoliv natolik dostatečně, aby je byl schopný efektivně ovlivnit, a zároveň
vyzdvihuje vliv prostředí, které člověka utváří v jeho raném věku.68 Harris vyslovuje
dle mého názoru velice odvážné tvrzení na adresu pachatelů, jejichž skutek je přiblížen
v poznámce pod čarou:

„Jakkoliv odporné mi může připadat jejich chování, musím připustit, že

pokud bych si vyměnil místo s jedním z těchto mužů atom po atomu, byl
bych jím: není zde žádná zvláštní část mě samého, která by mohla
rozhodnout, abych viděl svět jinak, či odolal nutkání pronásledovat

65
WEGNER, 2002, op. cit., s. 6.
66
Ibid., s. 2.
67
HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Praha: Dybbuk, 2015.
68
Toto demonstruje na skutečné události násilného trestného činu, které skončilo úmrtím dvou žen.
V líčení přibližuje i těžké dětství jednoho z pachatelů, kdy se jako dítě stal obětí znásilnění a zároveň si
sám od raného věku uvědomoval svoji odlišnost od ostatních lidí, určitý psychologický defekt a
schopnost velice chladného jednání. In: HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Praha: Dybbuk, 2015. s. 3 – 7.

20
 ostatní lidi…pokud bych měl jeho geny a životní zkušenosti a identický
mozek (či duši) v identickém stavu, jednal bych přesně tak jak jednal
on.“69

Svobodnou vůli označuje jako iluzi, či jinak: dokonce jako něco, co může být
„více či méně jako iluze“70 v závislosti na tom, zda je na vůli nazíráno jako na produkt
předchozích událostí v duchu determinismu či něco co je výsledkem náhody
v indeterministickém duchu. V tomto okamžiku nám opět vyvstává otázka, kterou si
klade i van Inwagen, a to: jak můžeme být zodpovědní za něco, co nejsme schopni
objektivně ovlivnit? I když se Harris v knize dotýká filozofického základu, přesto
převládá neurovědecký koncept, který vede závěry poněkud radikálním směrem. Daniel
Dennett vytýká Harrisovu pojetí plytkost při uvažování základních filozofických pozic a
jejich často nepříliš přesnou interpretaci.71 Není spokojený například s přirovnáním
závěrů kompatibilismu k teologii, či s dvojakostí pojetí svobodné vůle z pohledu
běžného člověka a z pohledu kompatibilisty.72 Mnohé argumenty, o které se Harris
opírá, jsou spíše než empirickým důkazem jeho pouhou domněnkou. Argumentace a
obhajoba rozdílných názorů Dennetta a Harrise ukazuje, na jak ostrých hranách se
pohybuje debata o svobodné vůli. Odlišné přístupy jsou často pouhým důsledkem
subjektivního hodnocení dané problematiky, nejde o jejich reálnou pravdivost či
nepravdivost. Setkáváme se i s generalizací zmíněného právě na debaty právě mezi
kompatibilisty a inkompatibilisty. Richard Double k tomu uvádí, že takové debaty
nemohou dosáhnout žádného konkrétního výstupu právě proto, že zde absolutně chybí
jakékoliv objektivní aspekty svobodné vůle a morální odpovědnosti, s kterými by se
tyto dvě skupiny mohly ztotožnit nebo je vyvracet.73 Podle Doublea nejsou oba směry –
ačkoliv by se tak mohlo jevit – ve skutečném konfliktu, právě z důvodu, že obě pozice

69
Zde jsem použila vlastní překlad z originálu: HARRIS, Sam. Free Will. New York: Free Press, 2012. s. 12.
70
HARRIS, 2015, op. cit., s. 70.
71
Po vydání Harrisovy knihy Free Will publikoval Daniel Dennet svou kritiku, kde v několika bodech
faktickými připomínkami uvádí slabiny Harrisova díla. Z této reakce se následně vyvinula rozsáhlá – a
nejen internetová – diskuze mezi Harrisem a Dennetem o svobodné vůli. Vzhledem k tomu, že debaty
nebyly publikovány v žádném z odborných periodik, výjimečně zde využívám internetového zdroje. In:
DENNETT, Daniel. Reflections on Free Will: A Review by Daniel C. Dennett. Sam Harris [online]. 2014,
[cit. 20. 2. 2017]. Dostupné z: https://www.samharris.org/blog/item/reflections-on-free-will
72
Zde Harris sklouzává od obecné otázky k interpretačního aspektu v terminologické rovině, čtenáři se
pak přesouvá pozornost k otázce, kdo je vůbec oprávněný rozhodnout v jakém významu se termín
svobodná vůle užívá.
73
DOUBLE, Richard. The non-reality of free will. New York: Oxford University Press, 1991, s. 22.

21
reprezentují pouze subjektivní přístupy. Sám označuje tuto vyšší úroveň kompatibility
mezi kompatibilismem a inkompatibilismem jako meta-kompatibilismus.74

V kombinaci s kategorickým prohlášením „nemáme svobodnou vůli, a proto

nejsme a nemůžeme být zodpovědní za to co děláme“, se nicméně vytváří podmínky pro
cílené zneužívání tohoto poznatku. V roce 2008 byl proveden experiment, který
prokázal, že lidé, kterým byl před zkouškou dán k prostudování materiál, kde se dočetli
o neexistenci svobodné vůle, měli při následném testu větší sklony k podvádění.75
V důsledku, pokud by tvrzení o neexistenci svobodné vůle bylo pravdivé, je zřejmé, že
by ve společnosti tato „pravda“ nastavila zcela jiná pravidla.

Je vysoce pravděpodobné, že jsme ve svém nitru schopni a ochotni akceptovat

svobodnou vůli jako fikci, ovšem jako takovou, které nejsme ochotni se vzdát, takovou,
kterou si vědomě promítáme jako svoji základní lidskou potřebu. Zdá se, že jde o víru,
ke které se společnost upíná ve snaze zachovat zaběhlý řád. Zároveň si uvědomuji, že
pokud zde uvádím „my“, mám na mysli pouze část společnosti, kdy je pro jedince
podstatným faktorem pro plnohodnotnou lidskou existenci být morálně zodpovědný a
mít svobodnou vůli. K této skupině řadím i sama sebe, proto je zde z mé strany ono
označení „my“. Zde – opět v duchu prostého teoretického uvažování – v žádném
případě netvrdím, že vnímám svobodnou vůli a morální zodpovědnost jako
nevyvratitelně prokázanou pravdu, dogma, o kterém se nepochybuje. Navzdory tomu,
k čemu se vnitřně přikláním, nedokáži s klidným svědomím zcela odmítnout veškeré
argumenty tezí, které hlásají neexistenci svobodné vůle a nemožnost morální
odpovědnosti (například deterministický aspekt určitých rozhodnutí). Více než „mám
svobodnou vůli a jsem morálně zodpovědná“ cítím „chci mít svobodnou vůli a chci být
morálně zodpovědná“. Nicméně – slovy Schopenhauera, která již v této práci jednou
zazněla – „mohu si zvolit své chtění?“76

Rozhodně nelze nepřipustit, že zde zároveň existuje i skupina jedinců se zcela

opačným názorem, pro které pro které je tvrzení o neexistenci svobodné vůle a následné
absence morální odpovědnosti naopak více než akceptovatelné. Pokud je svobodná vůle
skutečně pouhým mystériem a pokud by pojem morální odpovědnosti pozbyl svého

74
Ibid., s. 133.
75
VOHS, Kathleen D.; SCHOOLER, Jonathan W. The Value of Believing in Free Will: Encouraging a Belief
in Determinism Increases Cheating. Psychological Science. 2008, vol. 19, no. 1, s. 49 – 54.
76
SCHOPENHAUER, 2007, op. cit., s. 349.

22
dosavadního významu, došlo by ke zhroucení společenského systému a společnost jako
taková by upadla do chaosu.

23
3. Odpovědnost

Odpovědnost, zejména odpovědnost morální, je termín velmi často zmiňovaný

právě v souvislosti s výkladem svobodné vůle. Obecná definice samotné odpovědnosti
zahrnuje širokou škálu pohledů v závislosti na tom, v jakém kontextu a v jaké oblasti se
o odpovědnosti hovoří. Setkáme se i s úvahou, kdy se morální odpovědnost uvažuje
jako zaměnitelný ekvivalent ke svobodě vůle. Následující podkapitoly se budou zabývat
významem odpovědnosti v kontextu právním a morálním, jejich vzájemnými
souvislostmi a vazbami a v neposlední řadě rovněž dopadem výše nastíněných
filozofických přístupů ke svobodné vůli na pozici morální odpovědnosti.

3.1. Morálka a právo

Pokud u termínu svobodné vůle existují určité významové nuance, v případě

pojmu morální odpovědnosti je tomu obdobně. Samotný pojem morálka je označením
velice univerzálním a abstraktním, a to co se může jevit jako zcela odlišný morální
systém může být ve výsledku pouze specifikací či individualizací tohoto univerzálního
systému77. Morálka v obecné rovině odráží hodnoty akceptované danou společností
v určité době. Ve vztahu k právu se setkáváme v určité době s velmi populárním
okomentováním vztahu morálky k právu německým právním teoretikem Georgem
Jellinkem78. V jeho podání je vykládána morálka (v originále „das Ethische Minimum“)
jako minimální standard práva, existuje jako základní rámec, na kterém společnost
vystavěla právní systém. Jak se chovat v tomto rámci si už jedinec musí vyložit sám.
Tento názor si samozřejmě našel i své odpůrce. Chalupný ve své monografii užívá ve
smyslu morálka výraz mravnost. Má zato, že v právu nejsou automaticky inkorporované
morální vlastnosti. Tzv. „živel“ právní a „živel“ mravní existují vedle sebe a nezávisle
na sobě. 79 Ačkoliv sledují stejný praktický cíl, totiž „působit přímo na celek kultury“80,
každý tak činí ze svého pohledu a vyznačuje se svými specifickými funkcemi: právo
využívá objektivního poměřování a projevuje se jako „zevní klid a upevnění“, morálka

77
GERT, Bernard. Morality: Its Nature and Justification. Oxford: Oxford University press, 1998, s. 4.
78
„Das Recht is nichts anderes, als das ethische Minimum.“ In: JELLINEK, Georg. Die Sozialethische
Bedeutung Von Recht, Unrecht und Strafe. Berlin: Verlag von O. Häring, 1908, s. 45.
79
CHALUPNÝ, Emanuel. Sociologie: sociologie a filosofie práva a mravnosti. Část I. Praha: vl. n., 1929. s.
48.
80
VEČEŘA, Miloš. Chalupného pojetí vztahu práva a morálky. In: FRÝDEK, Miroslav, ed. a TAUCHEN,
Jaromír, ed. Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 1022 – 1026.

24
naopak subjektivizaci, jejíž projev je „vnitřní zneklidnění“81, chápejme jako svědomí.
V právu má morální zásada význam pouze tehdy, pokud ji samo právo výslovně uznává,
v určitých případech se můžeme setkat s naprostou absencí morálního aspektu
v právních jevech. Jiný pohled na vztah práva a morálky nám říká, že právo může být
kritizováno z pohledu morálky, naopak morálka není předmětem kritiky z hlediska
práva.82

3.2. Základní koncepce odpovědnosti

Odpovědnost je rozlišována z pohledu dvou stěženích konceptů: právní a

morální83. Právní odpovědnost odkazuje primárně na instituty sankční povahy, které
jsou součástí právního řádu84. Naproti tomu morální odpovědnost odkazuje na lidské
chování, jež má v sobě potenciál vyvolávat „morální“ odezvu. Morální odpovědnost
nám tak akcentuje pojem lidské bytí, tedy to, co nás odlišuje od ostatních stvoření,
podobně jako je tomu u svobodné vůle85. Právní odpovědnost má díky své
institucionalizované povaze daleko jednoznačnější výklad, než je tomu u odpovědnosti
morální. Jednoznačnost interpretace významu právní odpovědnosti je nutná, a to
nezbytně. Jednotlivé druhy právní odpovědnosti jsou součástí posuzování soudní mocí,
na jejíž výrok je navázaná moc výkonná (s prvky vynucení či donucení). Právní
odpovědnost bývá charakterizována jako „jedna ze základních forem realizace práva“,
která „může být založena pouze právními normami“86.

Dílčí instituty právní odpovědnosti nabývají konkrétních podob, jež se různí

v závislosti na tom, kterým právním odvětvím se právní odpovědnost prolíná87.
V důsledku právní odpovědnosti vzniká za splnění určitých podmínek (komisivním či

81
CHALUPNÝ, 1929, op. cit., s. 34.
82
CANE, Peter: Responsibility in Law and morality. Oxford: Hard Publishing, 2002, s. 12.
83
Anglický jazyk má v tomto případě nesporně výhodu, disponuje dvěma termíny „responsibility“ a
„liability“, které v sobě obsahují odlišení právního a morálního aspektu. Výraz „liability“ je překládán
jako odpovědnost, ale také závazek či právní povinnost.
84
CANE, 2002, op. cit., s. 6 – 25.
85
FISCHER, John Martin; RAVIZZA, Mark. Responsibility and Control: a theory of moral responsibility.
Cambridge: Cambridge University Press. 1998, s. 1.
86
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s.
155.
87
V soukromoprávním odvětví je to typicky odpovědnost za škodu (NOZ zavádí škodu způsobenou
informací nebo radou, škodu způsobenou zvířetem), odpovědnost za vadné plnění, předsmluvní
odpovědnost, odpovědnost z bezdůvodného obohacení. V oblasti veřejnoprávní je to pak odpovědnost
trestní, správní a disciplinární.

25
omisivním porušením stanovené povinnosti) nová právní povinnost sankčního
charakteru. Tím ovšem význam právní odpovědnosti nekončí. Existující právní systém
přiznává právní odpovědnosti řadu dalších funkcí, mezi nejdůležitější se řadí funkce
kompenzační, preventivní, satisfakční či represivní, přičemž primární funkce nabývají
své specifické podoby rovněž s ohledem na konkrétní právní odvětví. V soukromém
právu vystupuje do popředí funkce reparační, zatímco v právu trestním je to funkce
sankční.

Požadavek jednotného výkladu pojmu právní odpovědnosti v českém, respektive

československém právním řádu můžeme pozorovat již od 50. let 20. století, kdy se
vůbec poprvé v československé právní vědě otevřela debata o koncepci právní
odpovědnosti.88 Viktor Knapp se domnívá, že právní odpovědnost vzniká nikoliv až
jako důsledek porušení primární povinnosti, ale současně s ní. Touto úvahou vychází
z předpokladu, že kdo je povinen, odpovídá za splnění povinnosti, odpovědnost tedy
existuje ještě před porušením povinnosti, tento úkon ji pouze aktivuje. Knappovo pojetí
si samozřejmě našlo i své kritiky, v důsledku čehož vznikly v průběhu několika
desetiletí další koncepce pojetí právní odpovědnosti.89 Poslední rekodifikace
občanského práva avizovala odstranění diskontinuit mezi koncepcemi právní
odpovědnosti, na kterých stavěl předchozí občanský zákoník.90 Na otázku, zda byla
snaha o odstranění koncepční a terminologické rozkolísanosti předchozí
občanskoprávní úpravy úspěšná, odpovídá Pavel Pražák záporně. Zdůrazňuje, že
aktuálně platný občanský zákoník se na jednu stranu snaží o co nejmenší frekvenci
používání pojmu „odpovědnost“ v zájmu toho minimalizovat významové rozdíly užití
tohoto termínu. Na druhou stranu z textu předpisu jednoznačně nevyplývá, od jaké
koncepce má být patrný odklon a z které koncepce pojetí právní odpovědnosti se
naopak vychází.91

Posuzování právní odpovědnosti je nicméně vždy vázáno na osobu jednajícího

(agenta), ať se již jedná o aktivní formu (odpovědnost za splnění povinnosti), či formu

88
V roce 1956 Viktor Knapp publikoval svou studii Některé úvahy o odpovědnosti v občanském právu.
Praha: Stát a právo.
89
Např.: KNAPPOVÁ, Marta: Povinnost a odpovědnost v občanském právu. 1. vyd. Praha: Academia,
1968. 274 s. nebo MACUR, Josef. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vyd. Brno: Univerzita
J.E. Purkyně, 1980. 215 s.
90
VLÁDA ČR. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku. Praha: Vláda ČR. 2012. s. 47.
91
GERLOCH, Aleš et al. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges,
2014. s. 35.

26
pasivní (odpovědnost za porušení povinnosti). V odvětví trestněprávním ovšem nemusí
být tímto agentem výhradně lidská osoba. Zákon o trestní odpovědnosti právnických
osob a řízení proti nim92 připouští jako pachatele trestného činu osobu právnickou,
nicméně řada právních teoretiků zastává názor, že se jedná ve své podstatě o formu
kolektivní odpovědnosti.

Český právní řád rozlišuje mezi subjektivní a objektivní odpovědností.

Subjektivní právní odpovědnost vyžaduje takové porušení právní povinnosti, které je
zaviněné, jednající na něm tudíž má aktivní podíl účasti, hodnotí se rovněž psychický
stav vědomí (zda věděl x nevěděl) a vůle subjektu (zda chtěl x nechtěl). V případě
objektivní odpovědnosti se aktivní účast nevyžaduje, postačuje výsledek, respektive
protiprávní stav. Z pohledu posuzování právní odpovědnosti jsou důležité rovněž
instituty exkulpace a liberace či exonerace, které umožňují vyvinění se z příslušného
druhu odpovědnosti.

3.3. Morální odpovědnost

Co se týče morální odpovědnosti, v zásadě existují dvě základní rozlišení: (1)

užší vymezení, které spojuje morální odpovědnost výhradně se „špatným“ jednáním, (2)
širší pohled, který k předchozímu přidává i pozitivní činy. V prvním případě hovoříme
v rovině důsledků pouze o vině a trestu, zatímco v případě druhém jsou to i důsledky
pozitivní, jako vděk, respekt a ocenění.93 V obou případech však odpovědnost znamená
určitý vztah mezi jednajícím, jeho jednáním (i nejednáním), popřípadě událostí a
následkem tohoto (ne)jednání či události. Velmi často je odpovědnost zvýrazňována
reakcí společnosti, dává nám zpětnou vazbu, jak si naše jednání stojí ve „veřejném“
žebříčku hodnot. Co je však zdrojem tohoto žebříčku morálních hodnot? Hart připouští,
že morálka nemusí být výsledkem záměrné lidské volby94. Zároveň ovšem zdůrazňuje,
že tento fakt nemá žádný dopad na odlišení morálky od ostatních sociálních norem.
Morální hodnoty staví na úroveň tradice lidské společnosti, jako dávno zakořeněné a po
staletí se s lidskou společností vyvíjející, v důsledku čehož zpochybňuje možnost
jakékoliv změny, zrušení nebo rozšíření jednotlivých morálních hodnot pouhým
působením lidské autority (rozdílně od systému právních norem).

92
Zákon č. 418/2011 Sb.
93
FISCHER, RAVIZZA, 1998, op. cit., s. 1 – 27.
94
HART, Herbert Lionel Adolphus. The Concept of Law. 2. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 176.

27
 Morální odpovědnost se nemusí nutně překrývat s odpovědností právní. Jedince
je možno považovat za morálně odpovědného za jeho jednání, avšak právní řád nemusí
obsahovat normu pro vyvození jeho právní odpovědnosti. V tomto ohledu právní pojetí
odpovědnosti v žádném případě nevyčerpává šíři odpovědnosti morální. Právo může být
v určitém ohledu morálkou dokonce odsuzováno, protože ukládá jedinci určité
povinnosti, které individuální morálka zakazuje.95

3.4. Koncept P. F. Strawsona

Úskalí morální odpovědnosti se dá přiblížit k problému svobodné vůle. Tři

základní východiska, která nějakým způsobem reagují na aspekt morální odpovědnosti,
jsou totožná se základními pozicemi ke svobodné vůli. Jsou jimi inkompatibilismus,
libertarianismus a hard determinismus96.

Strawson odkazuje morální odpovědností na regulativy sociálně žádoucího či

odsouzeníhodného chování. Vyjadřuje se k tradičnímu problému dilematu
determinismu. Zastánce inkompatibilismu označuje na základě jejich přístupu ke
svobodné vůli / morální odpovědnosti a současné platnosti determinismu jako
pesimisty, kompatibilisty nazývá optimisty.97 Pesimisté zastávají názor, pokud je
koncept determinismu pravdivý, morální závazky a odpovědnost nemají v daném světě
opodstatnění a vyvozování odpovědnosti ve formě obvinění a trestání jsou za takových
podmínek neospravedlnitelné. Optimisté naopak nevylučují ospravedlnitelnost konceptu
odpovědnosti, viny a trestu za souběžné platnosti deterministické teorie. Strawson
považuje oba přístupy za mírně zavádějící, sám sebe řadí do skupiny stojící stranou od
těchto dvou pohledů: „jeho“ skupina nemá ponětí o tom, co determinismus znamená.98

Strawsonův přístup je ve své době mírně revoluční, odvrací se od dosavadních

striktně teoretických pojednáních o svobodě, vůli a odpovědnosti a přiklání se
k poněkud naturalističtějšímu přístupu, co pro nás prakticky znamená, pokud

95
HART, Herbert Lionel Adolphus. The Concept of Law. 2. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1994, 315 s. 185
– 192.
96
PEREBOOM, Derk. Living without Free Will. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. s. xiv.
97
Toto Strawsonovo rozdělení je občas považováno za mírně matoucí, pokud jdeme do důsledků a
snažíme se „zaškatulkovat“ existující směry do toho či onoho proudu. In: MCKENNA, Michael, RUSSELL,
Paul. Free will and reactive attitudes: perspectives on P.F. Strawson's "Freedom and resentment".
Farnham: Ashgate, 2008, s. 219 – 227.
98
STRAWSON, Peter Frederik. Freedom and resentment and other essays. London: Methuen & Co. Ltd.,
1974. s. 1.

28
považujeme někoho za morálně odpovědného. Vychází z toho, jakou pozici zastává
jednání člověka ve společnosti, jakými způsoby na individuální jednání společnost
reaguje. Takovou zpětnou vazbu, která následně tvoří rámec významu morální
odpovědnost, nazývá reaktivním či reagujícím přístupem a pocity (reactive attitudes
and feelings). Tento sociální aspekt je to, na co by dle Strawsona měla být zaměřena
pozornost, pokud bychom chtěli hodnotit význam a konstrukci morální odpovědnosti.
To, od čeho odvozujeme a jakým způsobem hodnotíme obsah morální odpovědnosti
jedince nejsou ve Strawsonově pojetí kauzální aspekty chování jedince, ale široké
spektrum kritérií, které vychází z nás samých a z naší účasti v sociálních vazbách.
Velmi důležitým okamžikem je uvědomění si naší vlastní pozice ve zpětných vazbách.
V některých okamžicích jsme to my, kdo tyto zpětné vazby dáváme99, v jiných
okamžicích je dostáváme či dokonce vyžadujeme. Vliv na podobu reaktivních přístupů
a toho, zda jsme schopni danou osobu hodnotit jako morálně odpovědnou, má
samozřejmě i druh a kvalita osobního vztahu hodnoceného a hodnotitele. Je
pravděpodobné, že budeme jinak smýšlet o blízkém členu rodiny, příteli či kolegovi
z práce, jehož sotva známe. Strawson se tak do úvah o morální odpovědnosti snažil
navrátit lidský prvek – emoce a očekávání, která máme od druhých. Determinismus se
v tomto ohledu jeví jako poněkud plochý, protože s rozměrem lidských emocí nijak
nepracuje a neuvažuje je.

99
Například v případě odpuštění, zde minimálně tvrdíme, že občas odpouštíme: In: STRAWSON, 1974,
op. cit., s. 6.

29
4. Teorie trestání

Trest či sankce jsou projevem reakce (nejen) právního systému a výkonné moci
na nedodržení stanovených norem. Jedná se o různé formy společensky akceptované
újmy, případně omezení, která nejsou závislé na vůli trestaného subjektu a nezřídka
využívají prvek donucení či vynucení. Můžeme se setkat i s označením trestu jako
fyzické či mentální ublížení spojené s bolestí, nicméně tyto aspekty jsou v převážné
většině právních systémů již překonané. Trest smrti je klasifikovaný jako újma na
životě, jeho výkon není založen na působení bolesti.100

Kvalifikovanější definici přebírám od Herberta Harta, který vymezuje rámec trestu

následovně:101

a) trest musí vyvolávat bolest či jiný následek, který je standardně považován za

nepříjemný
b) trest musí být aplikován v případě spáchání provinění proti právním normám
c) trest musí být uložen pouze skutečnému či domnělému pachateli
d) trest musí být záměrně vykonán osobou odlišnou od pachatele
e) trest musí být uložen a vykonán oprávněnou autoritou v právním systému,
v jehož rámci byl spáchán přestupek či trestný čin

Trest lze v obecné rozlišovat podle toho, zda (I) je vyvozován z porušení právních
povinností, či zda (II) se jedná o porušení jiných společenských norem a regulí, kde
následně nevystupuje jako donucující strana stát, případně (III) pokud se jedná o
uplatnění sankce v rámci sociální skupiny, kde pak nenajdeme prvek formální
autority.102

Vzhledem ke své funkci je pro praxi a uplatnění trestu podstatná otázka jeho
ospravedlnění, a to nikoliv pouze v rovině důvodů, které jsou normativně dané, na první
pohled zřejmé či lze jejich morální aspekt posoudit na základě rétorického významu
slov, ale v rovině důvodů latentních, u kterých je problematické již jejich odhalení. Jde
o posouzení či odůvodnění, že trest je nejen společensky prospěšný, ale i morálně

100
Nicméně v některých společnostech jsou stále praktikovány způsoby výkonu újmy na životě, které
bolest způsobují.
101
HART, Herbert Lionel Adolphus. Punishment and responsibility: essays in the philosophy of law. 2.
vydání. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 4 – 5.
102
Ibid., s. 5.

30
„nezávadný“ a jeho realizace není v protikladu s etickými principy. Požadavek na
ospravedlnění trestání vyplývá i ze skutečnosti, kdy je uložením trestu společnost
rozdělena na dvě skupiny, které podléhají odlišnému zacházení.103

Při hledání teze pro ospravedlnění trestání se uplatňují dva významné historické
pohledy, tzv. „forward-looking theory“ a „backward-looking theory“. Na trest je
nahlíženo jednak jako na nutný důsledek, který si pachatel zaslouží za svůj vědomě
spáchaný čin, trest má v tomto případě retributivní charakter.104 Jiný náhled nám
předkládá utilitarismus, který je založený na hodnocení užitečnosti, respektive preferuje
jednání (v našem případě je to trestání), které maximalizuje obecnou spokojenost a
redukuje celkovou nespokojenost.105 Utilitarismus je v současné době řazen pod
konsekvencialistické teorie.

4.1. Forward-looking theory, teorie konsekvencialistická

Konsekvencialistické argumenty pro ospravedlnění trestu se opírají o tvrzení, že

trestání je morálně obhajitelné, protože jeho záměrem je vyvolání příznivých následků.
Pozitivní hodnota je odvozována z očekávaných prvků budoucích. Konsekvencialismus
v rovině obhajoby trestání vychází z obecné konsekvencialistické teorie, která
ospravedlňuje jakékoliv chování, od něhož se očekávají příznivější důsledky, než jaké
by bylo možné očekávat od jiného alternativního chování. Aplikace této teorie na
trestání je pak pouze její konkretizací. Jiný argument obhajoby uplatnění
konsekvencialistické teorie se orientuje primárně na obecné principy morální
odpovědnosti. Zde se setkáváme s tvrzením, že určité věci jsou obecně morálně
ospravedlnitelné, v případě, že zakládají pozitivní důsledky, a trestání splňuje výše
uvedené předpoklady.106 Parciálním problémem této argumentace bývá vyhodnocení
toho, co je považováno za pozitivní důsledek.

Specifickou formou této teorie je utilitarismus, který ztotožňuje pojem

pozitivních důsledků s lidským štěstím a spokojeností, což je měřítko užitečnosti. Ve
světle utilitarismu má trestání pozitivní efekt na zvyšování spokojenosti a tímto také

103
BOONIN, David. The problem of punishment. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 28.
104
HONDERICH, Ted. Punishment: the supposed justifications revisited. London: Pluto Press, 2006, s. 17 -
23
105
Ibid., s 17 – 23.
106
BOONIN, 2008, op. cit., s. 37.

31
podporuje užitečnost použití trestu. Správné jednání, a tedy morálně obhajitelné, je
v utilitaristickém pojetí takové, které zvyšuje index štěstí co největšího počtu jedinců a
zároveň snižuje negativní prožitky. Užitečnost neměří izolovaně na jedinci, nýbrž
sumarizuje na úrovni celé společnosti. Tzv. act-utilitarianism se zaměřuje na konkrétní
individuální lidské jednání a hodnotí zde, jaký má dopad na zvyšování obecného blaha.

Z jedné strany se zdá, že zde není příliš prostoru pro námitky. Máme zde
jedince, který se provinil proti právním normám, uplatnění trestu bude mít pozitivní
efekt jednak na společnost, která nebude vystavena negativnímu živlu a zároveň výkon
trestu přispěje k celospolečenskému blahu efektem odrazujícím od případného spáchání
podobného provinění (ať se již jedná o odrazení samotného pachatele či ostatních členů
společnosti). Jak se ovšem utilitarianismus vypořádává s potrestáním nevinné osoby?
Teorie není zaměřena na hodnocení provinění jako takového, zaměřuje se pouze na
pozitivní důsledek potrestání. David Boonin má zato, že utilitarismus činu
ospravedlňuje i trest takové osoby, která se nijak neprovinila.107 V tomto případě jsou
dány na váhu individuální zájmy nevinného v protikladu se zájmy kohokoliv druhého a
je zřejmé, že zájmy oněch druhých budou mít v součtu prokazatelně větší váhu užitku.
Boonin jde ovšem v úvahách ještě dál. Potrestání nevinného je ve světle utilitarismu
nejen ospravedlnitelné, ale stát má dokonce povinnost takový druh trestu vykonat.
Tímto ovšem úvaha nekončí. Je zde apelováno i na morální povinnost nevinného, aby se
v zájmu maximálního přispění k obecnému blahu k činu přiznal či se vzdal práva na
odvolání atd. To vše by bylo z pohledu utilitaristické teorie ospravedlnitelné, neboť
takové činy potrestání nevinného mohou být onou zdánlivě vhodnější alternativou než
toto neučinit.108 Boonin připouští, že úvahy na přípustnost potrestání nevinného jsou
vyhnané ad absurdum, nicméně jsou stále vystavěny na argumentačním základě, ze
kterého čerpá utilitaristická teorie. Utilitarismus naprosto přechází samotný trestný čin,
nezohledňuje, zda si jedinec potrestání zaslouží či nikoliv. Není tedy vůbec důležité, zda
je ten, koho zamýšlíme potrestat, vůbec vinen. Utilitarismu nejde o jedince,
upřednostňuje v každém případě společnost jako celek, z čehož lze ve výsledku nabýt
dojmu, že člověk sám o sobě není nic víc, než „pouhý prostředek k prospěchu

107
BOONIN, 2008, op. cit., s. 41 – 47.
108
Příkladem může být násilný čin, který mezi veřejností vyvolá bouřlivé nepokoje ústící do potyček s
hrozbou agresivních výpadů a lynčování. Utilitaristická teorie vidí v potrestání osoby, proti které nejsou
jednoznačné důkazy, menší zlo, potažmo větší užitek, protože je předpoklad, že takovýto čin zabrání
násilnostem a hrozícímu krveprolití.

32
ostatních“109. Pokud se nám závěr zdá nepřijatelný, pak utilitarismus činu jako obecné
řešení ospravedlnění trestu nemůže být to správné.110

Určitou slabinou obhajoby trestání orientované na konsekvence takového

jednání se může jevit rovněž otázka, jakým způsobem předvídat či kvalifikovat
pozitivní důsledky potrestání. Jaké máme možnosti toto kvalifikovaně a jednoznačně
posoudit? Naše posuzování bude zcela jistě ovlivněno mnoha proměnlivými faktory a
zcela očekávané se bude lišit v individuálním pojetí někoho jiného. A z jakého pohledu
bychom chtěli posuzovat přínos potrestání nevinného člověka? Můžeme si připustit, že
obětování nevinného člověka ve prospěch celku bude mít pozitivní efekt. Nicméně tento
může být pouze krátkodobý. Co se stane v případě, pokud vyjde najevo, že autorizovaná
instituce vědomě potrestala nevinného jedince? Takové poznání by vyústilo
v podlomení důvěry ve státem aplikovanou spravedlnost a zároveň by mohlo být
zdrojem rozšíření obav, že se každý jedinec může stát oním „obětním beránkem“
v zájmu vyššího dobra společnosti.111

4.2. Backward-looking theory, teorie retributivní

Retributivismus se zaměřuje na nalezení spravedlivého důvodu pro trestání

v minulosti, konkrétně v okamžiku, kdy se pachatel rozhodl spáchat a spáchal trestný
čin. Na rozdíl od předchozí teorie nehodnotí pozitivní následky či prospěšnost vykonání
trestu. Samotný trest pojímá nikoliv jako negativní důsledek provinění, ale jako
spravedlivou újmu, kterou je žádoucí aplikovat již jen z toho titulu, že byl spáchán
zločin.

Herbert Hart k modelu retributivismu vymezuje tři základní podmínky, za

kterých může být aplikován trest:

1. Osoba může být potrestána, pokud z vlastní vůle spáchala něco morálně
špatného.
2. Zvolený trest musí být nějakým způsobem ekvivalentní ke spáchanému
skutku.

109
LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, s. 20.
110
BOONIN, 2008, op. cit., s. 41 – 47.
111
LATA, 2007, op. cit., s. 20.

33
 3. Trest za těchto podmínek působí jako odezva k dobrovolně spáchanému
morálnímu zlu, toto morální dobro je postačující k ospravedlnění potrestání.

Osobně cítím z tohoto přístupu určitou přirozenost, která vyplynula z našeho

vývoje. Akt trestání, vyvozený a odůvodněný spácháním určitého provinění proti
společenství či nastolenému řádu, nás provází historicky bez ohledu na to, jaké zde
existovalo státní zřízení, či zda vůbec existovaly normy upravující tento institut. Ve své
podstatě jde o přirozený aspekt obranného mechanismu společnosti jako reakce na
provinění se proti jí (rozuměno společností) stanoveným normám.

Retributivismus pracuje s termínem „zásluha“: pokud si jedinec trest zaslouží,

pak je potrestání ospravedlnitelné. Pokud hovoříme o významu označení „zásluha“ či
„zasloužit si“, je možno ho vymezit jako vyjádření skutečnosti, kdy je jedinec uznán
vinným, v důsledku čehož je vyvozena zásluha trestu jako platný fakt, něco, co
automaticky musí nastat.112 U tzv. desert claims v retributivistickém pojetí Honderich
zdůrazňuje, že může být v důsledku vnímáno jako sklouznutí k prosté tautologii „viník
si zasluhuje potrestat, protože si to prostě zaslouží“. Zároveň dodává, že je třeba se na
podmínku zásluhy trestu dívat jako na podmínku nutnou, nikoliv však jedinou a samu o
sobě postačující k ospravedlnění trestání.113

O zásluze trestu za spáchaný zločin hovoří i Immanuel Kant. V jeho podání je

zásluha trestu navíc skutečnost, kterou si jedinec, jakožto bytost nadaná rozumem, plně
uvědomuje. Tím, že páchá skutky, jejichž následkem je trest, a za toto při svém
uvědomění přebírá plnou odpovědnost, ve své podstatě dává svolení k tomu být
potrestán.114

4.3. Role svobodné vůle v trestní odpovědnosti

Jaká skutečnost vůbec ospravedlňuje jakéhokoliv jedince rozhodovat o tom, že

se někdo druhý provinil proti nastavenému řádu? Je opravdu možné, aby posouzení o
závažnosti provinění bylo skutečně objektivní, nestranné, prosté subjektivizace, v které

112
HONDERICH, 2006, op. cit., s. 17 – 23.
113
Ibid., s. 17 – 23.
114
„Right to punish must be grounded upon a promise of the wrongdoer, whereby he is to be regarded as
being willing to be punished, it ought also to be left to him to find himself deserving of the Punishment;
and the Criminal would thus be his own Judge.“ In: KANT, Immanuel. The Philosophy of Law: An
Exposition of the Fundamental Principles of Jurisprudence as the Science of Right. Edinburgh: T. & T.
Clark, 1887. s. 202.

34
by mohla být promítnuta individualita jedince namísto objektivní autority systému?
V literatuře115 je možno nalézt zmínku o pochybnosti, zda je některý jedinec vůbec
oprávněný rozumově posoudit a odlišit co je „to dobré“ a stanovit „co je špatné“, zda je
požadavek na „to správné“ lidské chování vůbec zjistitelný rozumem. Veškeré právní
řády a normativní systémy jsou umělým výtvorem člověka, nejedná se o přirozený
produkt přírody. Právní systém a institut trestu byl stvořen lidským faktorem, můžeme
se domnívat (a je žádoucí se domnívat), že podobné systémy a instituty mají sloužit
společnosti k ochraně a prevenci před negativními živly.

Rozhodování jedince obsahuje volní složku, pokud měl možnost svobodné volby
výběru z odlišných alternativ a pokud se skutečně mohl rozhodnout i jinak. Pokud jsou
zde pochybnosti o výhradně vlastním autorství učiněné volby, argumenty pro
ospravedlnění jakéhokoliv odsouzení či potrestání jsou tímto značně oslabeny.
V českém trestněprávním řádu je zřejmý předpoklad svobodné volby patrný ve
vymezení úmyslu v §15116:

(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ,
že je způsobí, byl s tím srozuměn.

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním

zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Úmysl v sobě zahrnuje dvě základní složky – složku rozpoznávací a složku volní.
Rozpoznávací složka indikuje, zda jedinec disponuje mentální kapacitou k posouzení
špatnosti či nezákonnosti jednání. Volní složka pak naznačuje schopnost kontroly či
ovlivnění tohoto jednání. Svobodná vůle je tedy vyvozena jako nutná podmínka
posuzování úmyslu. V předchozích kapitolách byly nastíněny rozličné varianty, jak je
svobodná vůle pojímána. Mohla by být skutečnost, že máme méně svobodné vůle, než
bychom přirozeně předpokládali, důvodem ke sníženému přičítání viny a důsledkem
zmírnění trestu? Podle Strawsona v naší praxi existují dva druhy okolností, které nás

115
HART, 1994, op. cit., s 186.
116
Zákon č. 40/2009 Sb.

35
ovlivňují, pokud posuzujeme přičítání odpovědnosti. První z nich jsou čistě naše
subjektivní dojmy, vytvořené mimo jiné i na základě vztahu k jednajícímu. V tomto
případě jsme ochotni vyslyšet argumenty „nemyslel to tak, neuvědomil si to,
nevědel“117, které sice nejsou z hlediska trestního práva důvodem pro zpochybnění
odpovědnosti, nicméně kterým v obecné rovině přikládáme váhu. Druhým typem
okolností, které mají vliv na posuzování odpovědnosti, jsou objektivní skutečnosti, které
například snižují příčetnost či mají obdobný objektivní vliv na to, že se jedinec jedná
způsobem, kterým by za „běžných“ okolností nejednal. V českém trestním právu
najdeme explicitně stanovené podmínky, za kterých lze přičítání trestní odpovědnosti
modifikovat či zcela vyloučit. Podle zákona118 se jedná o věk, nepříčetnost, omyl,
okolnosti vylučující protiprávnost (krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného,
přípustné riziko, oprávněné použití zbraně). Na přetrvání trestní odpovědnosti má
v některých – opět výslovně stanovených – případech vliv i přístup jedince ke
způsobeným následkům po spáchání trestného činu. Jedná se o případy, kdy jedinec
zvrátí negativní důsledky svého jednání nebo učiní o svém jednání trestní oznámení
určenému orgánu v době, kdy je možno škodlivým následkům zabránit. Toliko
vymezení objektivního rámce přičítání či modifikace trestní odpovědnosti, stále zde
ovšem mimo tento rámec existuje otázka, ke které se upíná pozornost i právních
teoretiků, totiž co se skutečně odehrávalo v mysli člověka, který se takového činu
dopustil. Mnozí z nás jistě důvěrně znají onen stav, kdy cítíme, že je něčeho „příliš“.
Příliš práce, příliš povinností, příliš tlaku z okolí, nadměrná očekávání od sebe samých.
Spektrum takových „příliš“, která pokud se nakombinují v nesprávný čas, dají
deterministickému fungování prostor a jedinec může v určitém okamžiku ztratit tu
alespoň pocitovou absolutní kontrolu nad tím, co činí.

V předchozích kapitolách byly zmíněny neurovědecké experimenty, jejichž

výsledky naznačovaly jistou pochybnost o zcela vědomém autorství našich rozhodnutí.
Je to zejména kognitivní neurověda, která skýtá příslib poskytnout prokazatelný důkaz o
tom, jak fungují mentální procesy jedince, nicméně zde stále zůstává otazník, jaký
praktický efekt bude mít takové zjištění pro právní systém. Objevují se tvrzení, že
neurověda má zcela rozhodně potenciál změnit pojetí současné právní doktríny, ovšem
nikoliv cestou transformace současných předpokladů, ale vlivem na změnu chápání

117
STRAWSON, 1974, op. cit., s. 7.
118
Zákon č. 40/2009 Sb.

36
vzájemných vztahů svobodné vůle a odpovědnosti v kontextu morální intuice.119
Neurověda uvozuje svobodnou vůli jako iluzi, nicméně současné trestní právo je
založené na retibutivistickém přičítání odpovědnosti a odvozování trestu ze zásluh
potrestání a retributivismus s podmínkou, že trestá svobodně zvolené konání trestného
činu, počítá. V současné době právo zohledňuje v posuzování trestní odpovědnosti
situace, kdy je jednání osoby zapříčiněno vlivy, které jsou prokazatelně mimo jeho
kontrolu. Do budoucna zde zůstává otevřená otázka, nakolik právo může podlehnout
tendencím zacházet se všemi odsouzenými zločinci podobným způsobem – pokud
předpokládáme, že u naprosto každého bude možno naleznout nějaký aspekt zmenšené
příčetnosti či neschopnosti ovládnout své jednání.

119
GREENE, Joshua; COHEN, Jonathan. For the law, neuroscience changes nothing and everything. The
Royal Society. 2004, no. 359, s. 1775 – 1785.

37
5. Závěr

Záměrem této práce bylo prozkoumání současného stavu, kde se společnost

nachází při řešení otázky svobodné vůle ve vztahu k odpovědnosti. Dílčí otázky,
kterými se svobodná vůle promítá, či ty, které se svobodné vůle samy o sobě dotýkají,
mají velice rozsáhlý záběr. Tento průmět zasahuje široké spektrum oblastí obyčejného
lidského života, nejrůznějších přírodních i společenských věd, náboženských směrů a
bylo by skutečně neskromné se domnívat, že teze jedince (často poplatná či ovlivněná
ohraničeným prostorem současnosti) bude tou toužebně očekávanou pravdou pravd, či
konečnou a nevyvratitelnou odpovědí na odvěké otázky „kdo jsme“, „kam směřujeme“,
„jaký je náš význam na tomto světě“, či v našem případě „jsme odpovědní za to, co
činíme“.

Svobodná vůle je předmětem řady často protichůdných filozofických teorií a

zabývá se jí nemalé množství zejména anglicky psaných textů. Pokud pominu jazykové
a terminologické úskalí, pro laika, tedy jedince, který se filozofickými pozicemi
nezabývá z profesního či intenzivně zájmového hlediska, je nesnadné se v onom
množství zorientovat. Za staletí, ne-li tisíciletí, kdy se společnost zabývá filozofickou
stránkou příčinnosti, morálky a svobody, došlo ke vzniku mnoha „…ismů“, které
vycházejí mnohdy ze striktněji logických závěrů, nezřídka se setkáme i s velmi
matoucím slovíčkařením co se týče terminologických spojení. Pozornost od těch
skutečně hodnotných teorií odvádí často populistické, atraktivní a líbivé závěry, které
jsou podpořeny na první pohled logickou argumentací, nicméně při bližším seznámení
čtenář seznává, že se jedná o pouhé povrchní vyhodnocení bez přihlédnutí k hlubším
souvislostem.

Otázka, zda svobodná vůle existuje či ne, nebyla dosud jednoznačně a

nevyvratitelně zodpovězena. Setkáváme se s ambiciózními závěry, které nás nechtějí
nechat na pochybách v tom, že svobodná vůle je klam. Jsou nám předkládány i
umírněnější teorie, kdy se filozofové vyjadřují ke svobodné vůli sice skeptičtěji,
nicméně stále ponechávají pootevřené dveře k novým argumentům. Navzdory velmi
pestré paletě názorů nenajdeme v historických ani současných diskuzích takovou pozici,
která by disponovala natolik silnými argumenty proti svobodné vůli, mající tu sílu
přiklonit si na svoji stranu většinové masy. Otázkou ovšem zůstává, zda je rozhodující
síla a logičnost argumentace, či zda oním důvodem, proč společnost stále funguje na

38
předpokladu existence svobodné vůle není například síla víry ve svobodnou vůli a
morální odpovědnost. Vypadá to, že společnost spíše chce a potřebuje věřit v ony po
staletí vystavované pilíře, spíše, než by si byla ochotna připustit a vyrovnat se se
závěrem, že svobodná vůle nemá v našem světě takový význam, který je jí připisován.
Nemohu se zbavit myšlenky, že skutečně není až tak důležité, zda svobodnou vůlí
disponujeme, či ne. Množství názorů pro i proti ve mně evokuje poněkud jinou otázku:
zda má lidské pokolení vůbec kapacity a možnosti si na toto relevantně a uspokojivě
odpovědět. Lidská společnost se historicky vyznačuje snahou nalézt odpověď na dosud
nezodpovězené, vysvětlit neznámé, eliminovat nejasné, v zájmu stálého posunu vpřed,
s ambicemi být stále ten, kdo ovládá, nikoliv ten, kdo je ovládaný. Osobně ve smíření se
s myšlenkou, že naše svobodná vůle není zcela „výhradně naše“ spatřuji určité
osvobození. A to nikoliv z alibistického důvodu touhy vyhýbat se odpovědnosti či
zásluhy trestu za provinění. Každý si s sebou neseme nějaké dědictví minulosti,
zkušenosti, které nás vymezují, dispozice, jež nás mohou omezovat. Stejně tak je
možné, že každému z nás je umožněno nakládat s tím, co nás vymezuje, omezuje, či
určuje, svým individuálním způsobem. Svoji myšlenku bych si dovolila shrnout slovy
„každý z nás má vůli natolik svobodnou, nakolik si je schopen uvědomit, smířit se a
pracovat s jejím omezením a relativní nesvobodou“.

V textu práce byla nesčetněkrát zmíněno úskalí svobodné vůle ve spojitosti

s determinismem, které je předmětem snahy o uspokojivé rozřešení. Pokud ovšem
respektujeme fakt, že se jedná o dva naprosto odlišné subsystémy, které nemají nic
společného, nevyrůstají ze společných základů a z určitého úhlu pohledu můžeme říci i
to, že argumentují jiným jazykem, nezdá se, že by tyto dva „světy“ mohly mít vůbec
schopnost vzájemného „dorozumění“.

39
6. Použité zdroje

Monografie

[1] ARISTOTELÉS. Metafyzika. Překlad Antonín Kříž. 2. vyd. Praha: Petr Rezek,
2003, 579 s. ISBN 80-86027-37-6.

[2] BAER, John; KAUFMAN, James C.; BAUMEISTER, Roy F. Are we free?:
psychology and free will. Oxford: Oxford University Press, 2008, 356 s. ISBN
978-0-19-518963-6.

[3] BEEBEE, Helen; HITCHCOCK, Christopher; MENZIES, Peter. The Oxford

Handbook of Causation. Oxford: University Press, 2012, 790 s. ISBN 978-0-19-
927973-9.

[4] BOONIN, David. The problem of punishment. Cambridge: Cambridge

University Press, 2008, 299 s. ISBN 978-0-521-70961-3.

[5] CANE, Peter: Responsibility in Law and morality. Oxford: Hard Publishing,
2002, 303 s. ISBN 1-84113-321-3.

[6] DOUBLE, Richard. The non-reality of free will. New York: Oxford University
Press, 1991, 247 s. ISBN 0-19-506497-6.

[7] DOYLE, Bob. Free Will: The Scandal in Philosophy. Cambridge: I-Phi Press,
2011, 458 s., ISBN 978-0-9835802-0-1.

[8] FISHER, John Martin; KANE, Robert; PEREBOOM, Derk; VARGAS, Manuel.
Four views on free will. Oxford: Blackwell Publishing, 2007, 232 s. ISBN 978-
1-4051-3485-9.

[9] FISCHER, John Martin; RAVIZZA, Mark. Responsibility and Control: a theory
of moral responsibility. Cambridge: Cambridge University Press, 1998, 277 s.
ISBN 0-521-48055-8.

[10] GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí?: aneb Svobodná vůle a neurověda.
Praha: Dybbuk, 2013, ISBN 978-80-7438-081-5.

[11] GERLOCH, Aleš et al. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním

právním řádu. Praha, 2014.

40
[12] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. 343 s. ISBN 80-86473-85-6.

[13] GERT, Bernard. Morality: Its Nature and Justification. Oxford: Oxford
University Press, 1998, 409 s. ISBN 0-19-512255-0.

[14] HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Překlad Kateřina Ctiborová. Praha: Dybbuk,
2015. 83 stran. ISBN 978-80-7438-134-8.

[15] HARRIS, Sam. Free Will. New York: Free Press, 2012. 96 s. ISBN 978-1-4516-
8340-0.

[16] HART, Herbert Lionel Adolphus. Punishment and responsibility: essays in the
philosophy of law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2008, 277 s.
ISBN 978-0-19-953478-4.

[17] HART, Herbert Lionel Adolphus. The Concept of Law. 2. vydání. Oxford:
Clarendon Press, 1997, 315 s. ISBN 0-19-876123-6.

[18] HAWKING, Stephen. A brief history of time: From the big bang to black holes.
London: Random House Publishing Group, 2011. 220 s. ISBN 978-0-553-
17521-9.

[19] HONDERICH, Ted. Punishment: the supposed justifications revisited. London:

Pluto Press, 2006, 249 s. ISBN 0-7453-2131-3.

[20] CHALUPNÝ, Emanuel. Sociologie: sociologie a filosofie práva a mravnosti.

Část I. Praha: vl. n., 1929. 214 s.

[21] JAMES, William: The dilemma of Determinism. In: The will to believe: And
other essays in popular philosophy. Human immortality; two supposed
objections to the doctrine. New York: Dover Publications, 1956, 332 s.

[22] JELLINEK, Georg. Die Sozialethische Bedeutung Von Recht, Unrecht und
Strafe. Berlin: Verlag von O. Häring, 1908, 139 s.

[23] KANE, Robert. A contemporary introduction to free will. New York: Oxford
University Press, 2005, 196 s. ISBN 978-0-19-514969-2.

[24] KANT, Immanuel. The Philosophy of Law: An Exposition of the Fundamental

Principles of Jurisprudence as the Science of Right. Edinburgh, 1887, 265 s.

41
[25] LAPLACE, Pierre-Simon. Philosophical Essay on Probabilities. New York:
John Wiley & Sons, 1902, 196 s.

[26] LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN
978-80-86920-24-5.

[27] MAWSON, Tim. Free Will: A Guide for the Perplexed. New York: Continuum,
2011, 196 s., ISBN 978-1-4411-9623-1.

[28] MCKENNA, Michael, RUSSELL, Paul. Free will and reactive attitudes:
perspectives on P.F. Strawson's „Freedom and resentiment“. Farnham:
Ashgate, 2008, 328 s. ISBN 978-0-7546-4059-2.

[29] MURPHY, Nancey C.; BROWN, Warren S. Did my neurons make me do it?:
philosophical and neurobiological perspectives on moral responsibility and free
will. Oxford: Oxford University Press, 2007, 334 s. ISBN 978-0-19-921539-3.

[30] PEREBOOM, Derk. Living without Free Will. Cambridge: Cambridge

University Press, 2001, 231 s. ISBN 0-521-79198-7.

[31] PLATÓN. Timaios; Kritias. Překlad František Novotný. 3. opr. vyd. Praha:
Oikoymenh, 2008, 127 s. ISBN 80-86005-07-0.

[32] SCHOPENHAUER, Arthur. O vůli v přírodě a jiné práce. Praha: Academia,

2007, 599 s. ISBN 978-80-200-1547-1.

[33] STRAWSON, Galen. Freedom and belief. Oxford: Oxford University Press,
2010, 324 s. ISBN 978-0-19-924749-3.

[34] STRAWSON, Peter Frederik. Freedom and resentment and other essays.
London: Methuen & Co. Ltd., 2008, 235 s. ISBN 978-0-415-44850-5.

[35] VAN INWAGEN, Peter. An Essay on free will. Oxford: Clarendon Press, 1983,
248 s. ISBN 0-19-824924-1.

[36] VEČEŘA, Miloš. Chalupného pojetí vztahu práva a morálky. In: FRÝDEK,
Miroslav, ed. a TAUCHEN, Jaromír, ed. Pocta Karlu Schellemu k 60.
narozeninám. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1247 s. ISBN 978-80-7418-144-3.

[37] WEGNER, Daniel M. The illusion of conscious will. Cambridge, Mass.: MIT
Press, 2002, 405 s. ISBN 0-262-73162-2.

42
[38] WRIGHT, Georg Henrik von. Vysvětlování a rozumění. Praha: Filosofia, 2013,
231 s. Základní filosofické texty; sv. 12. ISBN 978-80-7007-405-3.

Články

[1] BANKS, Gordon. et al. The alien hand syndrome: Clinical and postmortem
findings. Archives of Neurology. 1989, no. 46, s. 456 – 459.

[2] BARGH, John. What have we been priming all these years? On the
development, mechanisms, and ecology of nonconscious social behavior.
European Journal of Social Psychology. 2006, no. 36. s. 147 – 168.

[3] BARGH, John; CHEN, Mark; BURROWS, Lara. Automaticity of social

Behavior: Direct Effect of Trait Construct and Sterotype Activation on Action.
Journal of Personality and Social Psychology. 1996, no. 2, s. 230 – 244.

[4] GARDNER, Wendi. L.; GABRIEL, Shira.; LEE, Angela Y. “I” value freedom,
but “we” value relationships: Self-construal priming mirrors cultural differences
in judgment. Psychological Science. 1999, no. 10, s. 321 – 326.

[5] GREENE, Joshua; COHEN, Jonathan. For the law, neuroscience changes
nothing and everything. The Royal Society. 2004, no. 359, s. 1775 – 1785.

[6] HAYNES, John-Dylan et al. Unconscious determinants of free decisions in the

human brain. Nature Neuroscience. 2008, vol. 11, no. 5, s. 543 – 545.

[7] LIBET, Benjamin. Brain stimulation in the study of neuronal functions for
conscious sensory experience. Human Neurobiology. 1982, no. 1, s. 235 - 242.

[8] STRAWSON, Galen: The impossibility of moral responsibility. Philosophical

Studies. 1994, no. 75, s. 5 – 24.

[9] VOHS, Kathleen D.; SCHOOLER, Jonathan W. The Value of Believing in Free
Will: Encouraging a Belief in Determinism Increases Cheating. Psychological
Science. 2008, vol. 19, no. 1, s. 49 – 54. ISSN 0956-7976.

[10] WILLIAMS, Lawrence E.; BARGH John. Experiencing Physical Warmth

Promotes Interpersonal Warmth. Science. 2008, no. 322, s. 606 – 607.

43
Právní předpisy

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI
[právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 3. 2017].

[2] Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti
nim, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters
Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2017].

[2] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, In: ASPI [právní informační systém].
Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 3. 2017].

Internetové zdroje

[1] INWAGEN, Peter van. An Interview about Free Will. Big Questions in Free
Will [online]. 2016. [cit. 25. 2. 2017] Dostupné z:
www.closertotruth.com/series/big-questions-free-will#video-48506

[2] DENNETT, Daniel. Reflections on Free Will: A Review by Daniel C. Dennett.

Sam Harris [online]. 2014, [cit. 20. 2. 2017]. Dostupné z:
https://www.samharris.org/blog/item/reflections-on-free-will

44