Katecheze o mši svaté I.

Výklad obřadů a modliteb

eucharistické liturgie

P. Martin Vlček
 Část první: VÝVOJ, VÝKLAD A CÍL EUCHARISTICKÉ LITURGIE

1. Vývoj mešního řádu

Kristus chtěl, aby jeho »velikonoční tajemství« bylo zpřítomňovalo v liturgii Církve až do konce
časů. Proto dal při Poslední večeři apoštolům příkaz: To konejte na mou památku (Lk 22,19).
Tímto příkazem mimo jiné určil také to, „kdo může Eucharistii slavit – apoštolové a jejich
nástupci v kněžství. Udělil jim moc slavit ji a stanovil základní prvky obřadu: ty samé, jaké
použil On (proto je při slavení Eucharistie nezbytná přítomnost chleba a vína, díkůvzdání a
žehnání, proměnění darů v tělo a krev Páně, rozdávání a přijímání Nejsvětější svátosti). (..)
Církev, věrná Ježíšovu příkazu a vedena Duchem pravdy (srov. Jan 16,13), jímž je Duch Svatý,
nedělá při slavení Eucharistie nic jiného, než že se přizpůsobuje eucharistickému obřadu
vykonanému Pánem při Poslední večeři. Podstatné prvky budoucích eucharistických slavení
tedy nemohou být jiné než prvky původní Eucharistie.“ 1
„O nic méně než první učedníci – pověření připravit velkou místnost – se Církev cítila vybízena
v průběhu staletí a střídání kultur slavit Eucharistii v kontextu důstojném tak velkého tajemství.
(..) Vždyť co by mohlo vůbec stačit, aby se přiměřeným způsobem vyjádřilo přijetí daru, v němž
se božský Ženich stále dává Církvi – nevěstě, v němž předkládá jednotlivým generacím věřících
na dosah ruky oběť, kterou jednou provždy přinesl na kříži, a stává se pokrmem všem věřícím?
Jestliže pojetí hostiny vnuká důvěrnost, Církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto
důvěrnou známost se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že eucharistická
hostina zůstává vždycky hostinou obětní, poznamenanou krví prolitou na Golgotě. Eucharistická
hostina je opravdu posvátná hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: »O
Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! – Ó posvátné společenství, v němž se nám Kristus
dává«. Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na
cestách světa, je panis angelorum, chléb andělů, k němuž nelze přistoupit jinak než s pokorou
onoho setníka z evangelia: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo… (Lk
7,6). V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra Církve
v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, nýbrž i
skrze řadu vnějších projevů zaměřených na to, aby vyvolávaly a zdůrazňovaly velikost slavené
události. To postupně vedlo k tomu, že vznikl zvláštní statut organizace eucharistické liturgie.“
(Ecclesia de Eucharistia, 48-49)
Benedikt XIV. říká, že „když sledujeme dvoutisíciletou historii Boží Církve vedené moudrým
působením Ducha Svatého, plni vděčnosti obdivujeme časově uspořádaný vývoj obřadových
forem, jimiž si připomínáme událost naší spásy. Od různorodých forem prvních staletí, které
ještě dnes prozařují v obřadech starých východních Církví, až po rozšíření římského obřadu; od
jasných směrnic tridentského koncilu a misálu sv. Pia V. až po liturgickou obnovu zamýšlenou
II. vatikánským koncilem. V každé etapě církevních dějin liturgický obřad slavení Eucharistie
září v celém svém mnohotvárném bohatství jako zdroj a vrchol života a poslání Církve.“
(Sacramentum caritatis, 3)

1
Souhrn křesťanské víry, s. 175 - 176.
1
2. Mystagogický výklad eucharistické liturgie
Eucharistická liturgie se často přirovnává ke kořenu, jímž čerpáme
ze svátosti Eucharistie živiny pro náš duchovní život. Jako rostlina
potřebuje kořeny, aby mohla žít a růst, tak zase mi potřebujeme
dobře znát mši svatou a aktivně se jí účastnit, abychom mohli žít a
růst duchovně.
V Konstituci 2. Vatikánského koncilu o posvátné liturgii se v tomto
ohledu říká, že „Matka Církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící
vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech,
jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. Mocí křtu je k takové účasti
křesťanský lid, jakožto vyvolený národ, královské kněžstvo, národ
svatý a lid patřící Bohu jako vlastnictví (1 Petr 2,9), oprávněn a
zavázán. Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba mít – při
obnově a pěstování posvátné liturgie – co nejvíce na zřeteli. Je to
první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně
křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovouto
účast věřících na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.“
(Sacrosanctum concilium, 14)
Proto by Církev měla věnovat „zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství
víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli.
Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby vzdávali díky Bohu,
poučili se Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar
nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe.“ (Sacrosanctum
concilium, 48)
Proto je velice důležité, aby se přiměřenou a systematickou katechezí „ve věřících pěstoval
vnitřní soulad niterných postojů s vnějšími gesty a slovy. Kdyby chyběl, hrozilo by našemu
liturgickému slavení, jakkoli animované by bylo, že skončí u pouhého ritualismu. Proto je třeba
prosazovat výchovu k eucharistické víře, která by disponovala věřící k osobnímu prožívání toho,
co slaví.“ (Sacramentum caritatis, 64)
K tomuto úsilí nás nabádal blahé paměti i svatý Jan Pavel II. V apoštolském listě, který vydal u
příležitosti Roku Eucharistie, napsal: „Pastýři ať se mystagogickou katechezí, která byla tolik
drahá církevním otcům, snaží pomoci odkrýt hodnotu liturgických gest a slov, a tak napomáhat
věřícím přejít od znamení k tajemství a zahrnout do něho celou svoji existenci. (..) Je příznačné,
že dva Emauzští učedníci, náležitě připravení Pánovými slovy, ho poznali, když byli u stolu,
v prostém gestu »lámání chleba«. Pokud je mysl osvícená a srdce zahřáté, znamení pak mohou
»promlouvat«. Eucharistie se totiž odehrává v dynamickém kontextu znamení, která v sobě
nesou hutné a osvěcující poselství. Skrze znamení se Kristovo tajemství otevírá očím věřícího.
Jak jsem zdůraznil v poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia, je důležité, aby žádný rozměr
svátosti Eucharistie nebyl zanedbáván. V člověku je totiž stále přítomné pokušení omezit
Eucharistii do vlastních rozměrů, zatímco ve skutečnosti je to on, kdo se musí otevřít rozměrům
eucharistického tajemství. Eucharistie je příliš velkým darem, než aby mohla snést dvojznačnost
a snižování významu.“ (Mane nobiscum Domine, 17)
Při provádění takovéto mystagogické katecheze se má hlavně „pamatovat na přítomnost tří
prvků: A) Jde o interpretaci obřadů ve světle spásných událostí v souladu s živou tradicí Církve.
Slavení Eucharistie v jejím nekonečném bohatství obsahuje neustálé odkazy na dějiny spásy.

2
V ukřižovaném a vzkříšeném Kristu je nám dáno oslavovat ryzí střed, v němž je všechno
sjednoceno (srov. Ef 1,10).
B) Mystagogická katecheze se mimo jiné má snažit o uvedení do smyslu jednotlivých znamení,
která jsou v obřadech obsažena. Je to zvláště naléhavý úkol v současné přetechnizované době,
kdy hrozí riziko, že ztratíme schopnost vnímat význam znamení a symbolů. Spíše než
informovat má mystagogická katecheze probouzet a vychovávat citlivost věřících, aby vnímali
řeč znamení a gest, která ve spojení se slovem obřad utvářejí.
C) Mystagogická katecheze má také usilovat o to, aby ukázala význam obřadů v souvislosti s
křesťanským životem ve všech jeho rozměrech. (..) V rámci mystagogického itineráře je třeba
objasnit vztah mezi tajemstvími slavenými při obřadu a misijní zodpovědností věřících. V tomto
smyslu je zralým výsledkem mystagogie vědomí, že náš život se postupně proměňuje slavením
svatých tajemství. Ostatně cílem celé křesťanské výchovy je formovat věřícího jako »nového
člověka« ke zralé a dospělé víře, díky níž je schopen vydávat ve svém prostředí svědectví o
křesťanské naději, která ho v životě vede.“ (Sacramentum caritatis, 64)

3. Cíle a plody mše svaté

Dříve než přistoupíme ke komentování jednotlivých částí mešního řadu, je důležité si uvědomit
(abychom se později neztratili v jednotlivostech) jaký je hlavní cíl eucharististické liturgie.
Odpověď na tuto otázku je celkem snadná: „Mše svatá jako svátostné zpřítomnění Kristovy
oběti má stejné cíle jako oběť kříže. Tato stejnost cílů se zakládá především na svátostné
přítomnosti samého Ježíše Krista; v něm jsou stále aktuální a činné cíle, pro něž obětoval svůj
život Otci (srov. Řím 8,34; Žid 7,25). Těmito cíli jsou: cíl latreutický – chválit a klanět se Bohu
Otci skrze Syna v Duchu Svatém; cíl děkovný – děkovat Bohu za stvoření a vykoupení; cíl
smírný – přinášet Bohu zadostiučinění za naše hříchy; cíl prosebný – prosit Boha o jeho dary a
milosti. To je vyjádřeno v různých modlitbách, jež jsou součástí liturgického slavení.“ 2
Když se zamyslíme nad hlavním cílem Kalvárské oběti, tak první co nás asi napadne je to, že to
v prvé řadě byla smírná oběť za naše hříchy. Proto hned na začátku při úkonu kajícnosti
vzbuzujeme lítost nad svými hříchy a prosíme, aby nám Bůh odpustil, že jsme hřešili myšlením,
slovy a skutky, a že jsme nekonali, co jsme měli konat. Prosba o odpuštění se potom v  liturgii
objevuje často. Např. před Agnus Dei, když kněz je hluboce skloněn před Kristem v Eucharistii,
potichu se modlí: „Skrze své tělo a svou krev, vysvoboď mě ze všech mých nepravostí a zbav mě
všeho zlého, ať vždycky miluji tvá přikázání a nikdy se od tebe neodloučím.“
»Eucharistie« je řecké slovo, které se dá přeložit jako díkůvzdání. Při mši svaté totiž také Bohu
děkujeme za všechno, co nám dává ve svém díle stvoření a vykoupení. Během mše svaté
vzdáváme díky Bohu hlavně v tzv. eucharistické modlitbě, kterou přednáší kněz. Ale to
neznamená, že bychom se v duchu k jeho slovům neměli připojit i my. Bohu máme děkovat také
v tichu našeho srdce. Velmi vhodná příležitost je k tomu chvíle po svatém přijímání. A po
skončení mše bychom pak měli využít Pánovu svátostnou přítomnost k tzv. osobnímu
díkůčinění.
Kalvárská oběť byla rovněž obětí chvály a klanění. Ve mši svaté spolu s Kristem vzdává Bohu
Otci chválu, klání se mu a uctívá ho v Duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23). Proto každou neděli, o
svátcích a slavnostech po úkonu kajícnosti zpíváme Gloria – Sláva na výsostech Bohu. A na
začátku eucharistické bohoslužby zpíváme chvalozpěv Sanctus – Svatý, Svatý.

2
Souhrn křesťanské víry, s. 184-185.
3
Dalším důležitým aspektem liturgie je vyprošování si Božích milostí. Proto se na závěr
bohoslužby slova přimlouváme nejen za nás, kteří jsme na mši svaté přítomni, ale prosíme také
za celou Církev, za společenské autority, za nemocné, trpící a za zemřelé. Mnohé prosby jsou
rovněž obsaženy v eucharistické modlitbě a v jednotlivých mešních modlitbách. Samozřejmě že
každý máme prosit také sami za sebe, za naše osobní úmysly a máme také vždy pamatovat na
naše rodiče, sourozence a přátele.
V této souvislosti se také mluví o tzv. plodech mše svaté neboli mešních užitcích. Tradičně se
rozdělují na čtyři druhy: „Obecný (fructus generalis), který slouží přímo celé Církvi bojující a
očišťující se v očistci. Ve vztahu k tomuto plodu je zajímavé poznamenat, že skrze společenství
svatých se dostává všem křesťanům z každé mše svaté milosti, bez ohledu na to, zda je slavena
v přítomnosti tisíců, nebo zda při ní knězi přisluhuje jen roztržité dítě. Plod zvláštní (fructus
specialis), který dostávají přítomní na mši svaté. Velmi zvláštní (fructus specialissimus), který
slouží celebrujícímu knězi, a služebný (fructus ministerialis), který se dostává těm, za které se
mše svatá obětuje (srov. CIC 901). Tento poslední plod může zprostředkovat jen celebrující
kněz.“3

Část druhá: VÝKLAD OBŘADŮ A MODLITEB MEŠNÍ LITURGIE

Nyní si postupně projdeme jednotlivé části Římského mešního řádu – Novus ordo. Je třeba si
uvědomit, že tento mešní řád (alespoň ty části, které jsou převzaty z Vetus ordo) vznikal celá
staletí a že je v něm uložena hluboká víra a zbožnost křesťanských generací, které nás předešly a
které nám tak už k eucharistickému tajemství prošlapaly cestu.4

A. ÚVODNÍ OBŘADY

Mše svatá začíná příchodem celebranta a přisluhujících k oltáři. Po znamení kříže a úvodním
pozdravu následuje společný úkon kajícnosti. Při slavnostech a svátcích se zpívá chvalozpěv
Gloria a po něm následuje vstupní modlitba.
1. – Procesní průvod: Průvod na začátku mše svaté naznačuje příchod Krista mezi
shromážděné učedníky. Proto se všichni postaví a zpívají vstupní zpěv nebo schola zpívá
vstupní antifonu.
V čele procesního průvodu se přináší kříž a svíce – znamení Krista – za nimi přichází asistence a
kněží. Jáhen může v slavnostním průvodu nést evangeliář5. Procesní průvod tak symbolizuje
pozemskou Církev, která ve světle Božího slova bojuje proti zlu a putuje za svým Pánem do
nebeského království.
2. – Příchod k oltáři: „Oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění
svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám

3
Sedm svátostí, s. 68.
4
„Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení eucharistie.
Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách.“ KKC 1345.
O historickém vývoji římského mešního řádu viz Polc V. Jaroslav, Posvátná liturgie, Křesťanská akademie,
Řím 1981.
Je třeba si přiznat, že díky naší nedbalosti a naivitě jsme si tuto prošlapanou cestu nechali značně zarůst.
5
K tomu srov. Tichý Radek, Liturgie evangeliáře, Praha - Krystal 2013.
4
dává.“ (KKC 1383) Proto kněz při příchodu políbí oltářní desku, a pokud se při liturgii používá
kadidlo, oltář okouří.
V oltářní desce by měli být uloženy ostatky nějakého mučedníka nebo světce. 6 Také my
můžeme spolu s knězem pomyslně políbit oltář, a tak spolu s celou Církví (putující, trpící i
vítěznou) vstoupit do liturgického slavení Nejsvětější svátostí oltářní a nechat se unášet Řekou
života.7
3. - Okuřování: Při slavnostních bohoslužbách se používá kadidlo, které vydává libou vůni a
zahaluje oblakem dýmu oltář – místo kde se přináší oběť nové a věčné Smlouvy.
Už ve Starém zákoně při uzavírání staré Smlouvy byl oblak dýmu znamením Boží přítomnosti.
Kadidlo se proto hojně používalo i při liturgii v Jeruzalémském chrámu.
V mešní liturgii se kadidlo používá: při uctívání oltáře na začátku mše, potom při slavnostním
čtením evangelia, kdy k nám Kristus přichází ve svém slově, poté při obětování darů a nakonec
v okamžiku proměňování.
4. - Znamení kříže: Mši svatou začínáme znamením kříže a říkáme: Ve jménu Otce i Syna i
Ducha svatého. V tomto prostém gestu je shrnuta celá radostná zvěst evangelia.
Když děláme znamení kříže, tak slovy vyznáváme naši víru v trojjediného Boha a pohybem
ruky naznačujeme, jak jsme byli vykoupeni. Protože jen díky zásluhám Ježíšova života a smrti
jsme byli vytrženi z moci hříchu, smrti a ďábla a stali jsme se Božími dětmi.
5. - Úvodní pozdrav: Pán s vámi. Tímto pozdravem, který je velice důležitou součástí mešní
liturgie, si navzájem vyprošujeme milost, abychom vnímali Pánovu přítomnost a blízkost, a
abychom to, co se při liturgii děje uchovávali ve svém srdci a rozvažovali o tom (srov. Lk 2,50).
Těmito slovy pozdravil archanděl Gabriel Pannu Marii, když k ní přišel, aby jí zvěstoval, že se
má stát Boží Matkou: Zdrávas Maria, Milostiplná, Pán s tebou (Lk 1,28).
Toto vzájemné pozdravení kněze a lidu je svým obsahem velmi hluboké a proto se během
bohoslužby opakuje: před čtením Evangelia, na začátku bohoslužby oběti v prefaci a před
závěrečným požehnáním a propuštěním lidu.
6. - Confiteor: Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z Boha lháře a jeho slovo v nás není
(1Jan 1,9), říká apoštol Jan ve svém listu. Vždyť i spravedlivý padne sedmkrát za den (Př
24,16). My nejsme žádnou výjimkou. Dokonce i naše malé hříchy jsou vážná věc, protože každý
z nich je urážkou Boha našeho Otce, jehož svatost je nezměrná.
Ve 23. žalmu se říká: Kdo vystoupí na Hospodinovu horu, kdo bude stát na jeho svatém místě.
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo svému bližnímu křivě nepřísahá.
Při úkonu kajícnosti na začátku mše proto pokorně vyznáváme, že jsme hříšníci, vyhnaní synové
Evy, ale jako Boží děti prosíme s důvěrou o Boží milosrdenství a slitování: Vyznáváme se
všemohoucímu Bohu a všem přítomným bratřím a sestrám, že jsme často hřešili myšlením, slovy
6
Proto se ve starém obřadu kněz před stupni oltáře modlí slova 42. žalmu: „Bože, zjednej mi právo, ujmi se
mé pře, proti bezbožnému lidu, zbav mně člověka lstivého a zločinného! Bože, vždyť ty jsi má síla, proč jsi
mě zahnal? Proč se musím smutně vláčet na tvou svatou horu a do tvých stanů. Pak přistoupím k Božímu
oltáři, k  Bohu, který mě naplňuje radostí. Oslavím tě citerou, Bože, můj Bože! Proč se rmoutíš, má duše, a
proč ve mně sténáš? Doufej v Boha, vždyť zase ho budu chválit, svého Spasitele a svého Boha!“ Potom kněz
přistoupí k oltáři a potichu se modlí za všechny přítomné: „Prosíme tě, Pane, sejmi z nás naše nepravosti,
ať jsme hodni vejít do Svatyně svatých s  čistou myslí.“ Poté políbí oltář a přitom se potichu modlí: „Prosím,
tě, Pane, pro zásluhy svatých, jejichž ostatky jsou zde, i všech tvých svatých, odpusť mi milostivě všechny mé
hříchy.“ Vlček Josef, O mši svaté, s. 16-24.
7
Viz Katecheze II., kap. 13.
5
i skutky a že jsme často nekonali, co jsme měli konat, proto prosíme Matku Boží Pannu Marii,
všechny anděly a svaté a všechny přítomné, aby se za nás u Boha přimlouvali.
Nevymlouváme se, ani nic nevysvětlujeme. Prosíme o smilování a doufáme, že Bůh tak miloval
svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život
věčný. (..) Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly
odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou
vykonány v Bohu. (Jan 3, 16.20-21)
7. – Kyrie: V invokaci »Pane, smiluj se«, prosíme o smilování všechny tři božské osoby
Nejsvětější Trojice. Proto voláme postupně: „Pane, smiluj se – Kriste, smiluje se – Pane, smiluj
se!“
8. – Gloria: Chvalozpěv Gloria patří k nejkrásnějším liturgickým hymnům. Nazývá se také
Andělským chvalozpěvem, protože začíná slovy, jimiž andělé zvěstovali pastýřům, že se jim
narodil Spasitel světa: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! (Lk 2,14).
Ježíšovým narozením sestupuje Boží sláva mezi tvory a na zem přichází milost a pokoj Božího
království.
V první části hymnu se nejdříve obracíme k Bohu Otci, kterému se klaníme a vzdáváme díky
pro jeho velikou slávu. Ve druhé části se obracíme k jeho Synu a přecházíme z jásavého tónu k
pokornému vzývání a několikrát opakujeme prosbu o slitování. Ke konci přechází hymnus opět
v radostný jásot a končí chválou celé Trojice, když velebíme Ježíše Krista se Svatým Duchem ve
slávě Boha Otce. Amen.
9. – Vstupní modlitba: Tato úvodní modlitba se latinsky nazývá »collecta«8 a je hlavní
mešní modlitbou. V této modlitbě kněz vyprošuje účastníkům bohoslužby zvláštní Boží milosti,
odpovídající té které části liturgického roku nebo té které slavnosti či svátku.
Obsahově je kolekta velice bohatá a skládá se zpravidla ze dvou částí. První část poukazuje na
tajemství nebo událost, kterou liturgicky slavíme, popř. připomíná některou charakteristickou
vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu a propojuje
náš praktický život a naše potřeby s liturgickou slavností.
Skoro všechny vstupní modlitby se obracejí k Bohu Otci, protože liturgie nás vede k Otci 9 skrze
Syna v Duchu Svatém. Kolekty proto končí jednotnou formulací: Skrze Ježíše Krista, našeho
Pána neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého, žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
B. BOHOSLUŽBA SLOVA

8
Pochází od latinského colligere, sbírat. Kněz totiž »posbírá« a do jedné modlitby shrne úmysly všech
přítomných věřících.
9
Jean Corbon říká, že „v srdci liturgie, v jejím prameni nacházíme nakonec Otce! On je Pramenem od
věčnosti a od počátku času pramen života, »pramen nesmrtelnosti, pramen veškeré milosti a pravdy«
(euchologie sv. Serapiona). Pramen, který hledali patriarchové, když hloubili studny, pramen, který lid
opustil kvůli cisternám rozpukaným, pramen, který přitahoval samařskou ženu, pramen, po němž měl
palčivou žízeň umírající Ježíš. (..) Ale tehdy liturgie ještě nebyla. Až když se život prýštící z hrobu stal
liturgií, která mohla být konečně slavena, teprve tehdy se Řeka vrátila ke svému Prameni, k Otci. (..) Kdybys
znala Boží dar! (Jan 4,10) Kdybychom znali, jak skrze dveře do nebe otevřené dokořán (Zj 4,1) zdarma
vstoupit do radosti svého Otce! Vždyť liturgie je slavení radosti Otce. Toho, kterého se bojíme a jako Adam
se schováváme daleko od jeho tváře (Gn 3,8), kterého špatně známe jako dva synové z podobenství (Lk
15,11nn), nebo jehož nevyslovitelné jméno šeptáme v oblaku – Ten, který Je (Ex 3,14). A nakonec smíme
rozpoznat, že je Ten, který je, který byl a který přijde (Zj 1,4) a uctívat jej v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si
vyžaduje takové své ctitele (Jan 4,23). Radost, kterou způsobujeme Otci, když se jím necháváme nalézt, je
jásotem neustále obnovovaným liturgií.“ Liturgie pramene, s. 46-47.
6
Kolektou končí Úvodní obřady a po ní vstupujeme do bohoslužby slova. Hlavní část této
bohoslužby tvoří tři biblická čtení, na něž navazuje homílie kněze. Vyznání víry a společné
prosby věřících bohoslužbu slova uzavírají.

10. - Čtení: Už od dob apoštolů bylo při mši svaté předčítáno a vykládáno Písmo. Křesťané
tento zvyk přejali z židovské synagogální bohoslužby, které se zpočátku pravidelně účastnili.
Původně bylo Písmo svaté čteno souvisle na pokračování. S vývojem liturgického roku se
zaváděla další čtení a žalmy, které lépe odpovídaly jednotlivým slavnostem a svátkům. Tak
postupně vznikala dnešní soustava liturgických čtení.
O úloze Božího slova v životě Církve napsal papež Benedikt XVI. apoštolskou exhortaci
Verbum Domini. Když v ní vysvětluje, jak se dochází ke správnému chápání biblického textu,
tak připomíná slova svatého Jeronýma, který říká, že »Písmo nemůžeme nikdy číst sami. Jinak
totiž nacházíme mnoho dveří zavřených a snadno sklouzneme do omylu«. Bible totiž byla
napsána Božím lidem a pro Boží lid za inspirace Ducha Svatého. Jen v tomto společenství
Božího lidu můžeme skutečně jakožto »my« vstoupit do jádra pravdy, kterou nám sám Bůh chce
sdělit. Veliký učenec svatý Jeroným, pro kterého neznalost Písem je neznalostí Krista, tvrdí, že
církevnost biblického výkladu není nějaký požadavek uložený zvnějšku; tato Kniha je vlastně
hlasem putujícího Božího lidu a jen ve víře tohoto lidu jsme takříkajíc naladěni do správné
tóniny, abychom Písmu svatému porozuměli.“10
11. – Žalm: Starozákonní žalmy mají v liturgii důležité místo. Proč tomu tak je vysvětluje svatý
Pius X. ve své apoštolské konstituci Divino afflantu Spiritus, kde říká: „Žalmy učí ty, kdo se
věnují bohoslužbě, »jak mají chválit Boha a jakými slovy ho náležitě velebit« (sv. Atanáš).
Krásně o tom mluví svatý Augustin: »Aby člověk mohl dobře chválit Boha, sám Bůh dal najevo
svou chválu. Protože zjevil svou chválu, poznal člověk, jak ho má chválit«. Kromě toho mají
žalmy jakousi podivuhodnou schopnost probouzet v duši snahu o všechny ctnosti. Celé Písmo
Starého i Nového Zákona, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, jak je psáno (srov. 2 Tim
3,16), ale kniha žalmů obsahuje v sobě jako rajská zahrada ovoce všech ostatních knih a
předkládá zpěvy, při jejichž užívání vydává s ostatními plody navíc i své vlastní. To opět říká
svatý Atanáš a právem dodává: »Myslím, že žalmy jsou pro toho, kdo je zpívá, jako zrcadlo, aby
v nich pohlížel na sebe a na svá vnitřní hnutí, a tak se je modlil«.“11
Thomas Merton proto říká, že „v žalmech ochutnáváme posvátnou chválu z čistého a
nezkaleného pramene, v celé její prostotě a dokonalosti. Navracíme se v nich k mladistvé síle a
přímosti, s níž starozákonní žalmisté vyjadřovali svou úctu k Bohu Izraele. Tuto úctu
prohlubovala nevýslovná síla nového poznání: neboť žalmy jsou písně těch, kteří poznali, jaký
je Bůh. Máme-li se modlit dobře, musíme i my objevit Pána, ke kterému mluvíme, a pokud
budeme při modlitbě používat žalmy, umožní nám to lépe poznávat, co v jejich slovech leží
skryto pro všechny generace věřících. Bůh se totiž rozhodl, že se nám dá poznat skrze tajemství
žalmů. Důvodem proč Církev miluje žalmy, není tedy to, že jí byly seslány Bohem odněkud
z nebe, ale to, že Bůh sám se jí v nich daroval jakoby ve svátosti. Církev s láskou znovu a znovu
10
Verbum Domini, 30.
V exhortaci o Eucharistii zase říká: „Boží slovo bude dobře pochopeno, když je mu nasloucháno a když je
přijímáno v duchu sjednocení s Církví a s vědomím, že je v jednotě se svátostí Eucharistie. Vždyť Slovo,
které hlásáme a jemuž nasloucháme, je Slovo, jež se stalo tělem (srov. Jan 1,14) a má vnitřní vztah ke
Kristově osobě a k svátostné podobě jeho přítomnosti. Kristus nehovoří v minulosti, ale v naší přítomnosti,
tak jako je přítomen v liturgických úkonech. Na tomto svátostném pozadí křesťanského zjevení (srov. Fides
et Ratio, 13) poznání a studium Božího slova pomohou lépe docenit, slavit a prožívat Eucharistii. I zde se
potvrzuje pravda výroku, podle něhož »neznat Písmo znamená neznat Krista«.“ Sacramentum caritatis, 45.
11
Z Denní modlitby církve - druhé čtení v modlitbě se čtením z památky sv. Pia X.
7
zpívá písně dávných žalmistů, protože v nich zpívá o svém poznání Boha a o svém spojení
s ním. (..) Jinými slovy: žalmy v sobě zahrnují celý Starý i Nový Zákon, celé tajemství Krista.
Každodenním zpěvem žalmů tak Církev stále znovu zpívá svatební hymnus o svém sjednocení
s Bohem v Ježíši Kristu.“12
12. – Aleluja: Toto hebrejské slovo vzniklo složením dvou slov: slovesa »hallelu«, což
znamená chvalte a připojením »Ja«, což je zkratka nevyslovitelného Božího jména JHWH -
Jahve. Hebrejské Halleluja se tedy dá do češtiny přeložit jako zvolání: „Chvalte Hospodina,
chvalte Pána!“ Toto charakteristické zvolání se objevuje na začátku13 nebo na konci14 mnoha
žalmů, které se zpívaly o velkých židovských svátcích.
13. – Evangelium: Obřadný úvod k Evangeliu tvoří vzájemný pozdrav předčítajícího a lidu:
„Pán s vámi“ – „I s tebou.“ Vyprošujeme si jím, stejně jako na začátku bohoslužby, potřebné
milosti k porozumění a přijetí Božího slova. Proto se potom znamenáme malým křížem na čele,
na ústech a na hrudi. Vyjadřujeme tak naši touhu, abychom radostnou zvěst správně chápali,
abychom ji přijali do srdce a také ji vyznávali svými ústy.
Při čtení Evangelia všichni stojí. Povstáním vyjadřujeme úctu Pánu, který k nám promlouvá ve
svém slově. Na konci kněz pozdvihne evangeliář a zvolá: „Slyšeli jsme slovo Boží!“, a všichni
mu odpoví: „Chvála tobě, Kriste!“, jako projev vděčnosti za požehnání, kterého se jim díky
slyšení Evangelia dostalo. Na závěr kněz políbí evangelijní text, který zrovna přečetl a potichu
se pomodlí: „Ať nás radostná Boží zvěst osvobodí od hříchů.“
Všimněte si, že kněz při mši svaté líbá dvakrát oltář (na začátku a na konci) a jednou Evangeliář.
Je to proto, že jak stůl Božího slova, tak stůl eucharistický nám poskytují pokrm Božího Slova.
U jednoho stolu se Církev více vzdělává, u druhého se jí dostává nebeský pokrm. 15
Benedikt XVI. proto říká, že „Boží slovo a Eucharistie k sobě navzájem patří tak těsně, že jedno
nelze pochopit bez druhého. Eucharistie, nás otevírá vhledu do Písma svatého, tak jako Písmo ze
své strany osvětluje a vykládá eucharistické tajemství.“ 16
Mezi Božím slovem a Eucharistií tak existuje hluboké pouto. „V naslouchání Božímu slovu se
víra rodí a sílí (srov. Řím 10,17). V Eucharistii se Slovo, které se stalo tělem, dává jako
duchovní pokrm. Tak z dvou stolů Božího slova a Kristova těla Církev přijímá a nabízí věřícím
chléb života. Proto je třeba mít neustále na paměti, že Boží slovo, jež Církev při liturgii čte a
hlásá, přivádí k Eucharistii jako ke svému přirozenému cíli.“ 17
14. – Homílie: Po přečtení Evangelia má kněz homílii neboli kázání. V jednom dokumentu
Kongregace pro klérus se kněžím ohledně jejich úkolu hlásání Božího slova připomíná, že
„zjevené slovo, zpřítomňované a aktualizované v Církvi a skrze Církev, je nástrojem,
prostřednictvím něhož v nás Kristus působí svým Duchem. Toto slovo se tak pro nás stává
zároveň soudem a milostí. Konfrontace se samotným Bohem, která se uskutečňuje při slyšení
Božího slova, interpeluje na lidská srdce a vyžaduje rozhodnutí, které nespočívá jen v
rozumovém poznání, ale vyžaduje obrácení srdce. (..) Do ucha služebníka tak zaznívají Pánova
slova: Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá
mnou, pohrdá tím, který mě poslal (Lk 10,16) a se svatým Pavlem může kazatel říci: My jsme
nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh
12
Merton Thomas, Praying the Psalms, in: Mozaika, Strahov 2013, s. 116.
13
Srov. Žalmy 104 – 106, 111 - 113.
14
Srov. Žalmy 147 – 150.
15
Srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 10.
16
Verbum Domini, 55.
17
Sacramentum caritatis, 44.
8
dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu
učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou. (1 Kor
2,12-13). (..) Služebník tak nesmí Božímu slovu postavit žádnou překážku; ani sledovat cíle,
které jsou cizí jeho poslání, ani zdůrazňovat lidskou moudrost nebo své subjektivní zkušenosti,
které by mohli Evangelium zamlžit. Z Božího slova si nemůže udělat nástroj svých osobních
zájmů! Naopak, hlasatel má jako první pěstovat hlubokou a důvěrnou znalost Božího slova,
musí mu jako první uvěřit, aby si uvědomoval, že slova jeho služby nejsou »jeho«, ale toho,
který ho poslal.“18
K tomu se dá pouze dodat: „Dejž to nebeský Pán!“
15. – Krédo: V Katechismu se dovídáme, že Církev již od svého počátku „vyjadřovala a
předávala svou vlastní víru v krátkých a pro všechny závazných formulích (srov. Řím 10,9; 1
Kor 15,3-5). Ale již velmi brzy také chtěla shrnout podstatu své víry do uspořádaných výtahů,
které byly určeny hlavně pro čekatele křtu. 19
Svatý Cyril Jeruzalémský, biskup ze čtvrtého století, říká, že „tyto souhrny víry nebyly sepsány
podle lidských názorů, nýbrž bylo z celého Písma vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak
bylo podáno v úplnosti jediné učení víry. A jako sémě hořčice obsahuje ve zcela malém zrnku
mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti
obsažené ve Starém i Novém zákoně.“ (KKC 186)
Vyznání víry, které v neděli recitujeme nebo zpíváme při mši svaté, se nazývá Nicejsko-
cařihradské, protože je plodem prvních dvou ekumenických koncilů. První se konal v Nicei (r.
325) a druhý v Cařihradu – Konstantinopoli (r. 385).
Svatý Irenej z Lyonu, biskup který žil ve druhém století, napsal: „Vždyť ačkoli je Církev
rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich
učedníků víru, (..) uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům,
věří jedním a týmž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí
jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“ (KKC 173)
16. – Přímluvy: Bohoslužbu slova uzavírají společné přímluvy věřících. Jsou v nich vždy
přítomny prosby: za Církev a její služebníky, za společenské autority, za místní společenství
věřících a za nemocné, trpící a zemřelé.

C. EUCHARISTICKÁ BOHOSLUŽBA

Eucharistická bohoslužba začíná přinášením darů v

obětním průvodu. Po obětování chleba a vína se kněz
obrací k lidu a modlí se prefaci, po níž následuje
eucharistická modlitba, která je vyvrcholením celého
bohoslužebného děje.

18
Kongregace pro klérus: Kněz, hlasatel Božího slova, vysluhovatel svátostí a duchovní vůdce společenství
věřících se zřetelem na třetí křesťanské tisíciletí, II, 1.
19
Samozřejmě je třeba připomenout, že „nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito
formulacemi vyjádřené a kterých se »dotknout« nám umožňuje právě víra. »Úkon víry věřícího neulpívá na
vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti« (STh, II-II, 1, 2 ad 2). Nicméně k těmto skutečnostem se
přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství, a
tak se s ní stále více ztotožňovat a hlouběji ji prožívat.“ KKC 170.
9
17. - Obětování chleba a vína: Po společných přímluvách začnou ministranti připravovat
oltář k eucharistické bohoslužbě.
Věřící přinášejí v obětním průvodu dary chleba a vína, což je hluboké liturgické gesto, které
má vyjádřit zahrnutí celého shromáždění do přinášení Nejsvětější oběti.20
Benedikt XVI. říká, že „toto jednoduché a pokorné gesto má velký význam: v chlebu a vínu,
které přinášíme na oltář, je celé stvoření Kristem, Vykupitelem přijato, aby bylo proměněno
a přineseno Otci. V této perspektivě přinášíme na oltář i každé utrpení a bolest světa
s jistotou, že v Božích očích je všechno cenné.“ (Sacramentum catitis, 47)
Chléb upečený z mnoha pšeničných zrn je plodem země a plodem lidské práce, stejně jako víno
vylisované z mnoha hroznů. Všechna ta rozemletá pšeničná zrna a vylisovaná réva mají
symbolizovat naši práci, naši námahu, naše potřeby, touhy a přání, všechny naše radosti,
starostoti i bolesti… Při obětování chleba a vína tak můžeme potichu říci: »Můj Pane a Bože,
přináším ti všechno, co jsem a co mám a kladu to spolu s přinesenými dary na oltář a do tvých
rukou. Dnes tě zvláště prosím a svěřuji ti konkrétně tuto záležitost…. «
Skrze Ježíše Krista a v Duchu Svatém se tak stáváme obětí úplnou a ustavičnou (třetí
eucharistická modlitba).
Proto, když před obětováním kněz mísí v kalichu víno s vodou, potichu přitom říká: Jako se tato
voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím, spojeného s naším lidstvím.
Původně zní tato modlitba ve starém obřadu takto: Bože, tys obdivuhodně utvořil a ještě
podivuhodněji obnovil člověka v jeho důstojnosti: dej tedy, ať skrze toto tajemství vody a vína
jsme účastni božství toho, který se ráčil stát účastným našeho lidství: Ježíše Krista, tvého Syna,
našeho Pána, který s tebou, žije a kraluje v jednotě s Duchem Svatým po všechny věky věků.21
Poté co kněz položí misku s kalichem na oltář, tak se nad nimi potichu modlí: »S duší pokornou
a se srdcem zkroušeným prosíme Bože, abys nás přijal: ať se dnes pře tebou staneme obětí,
která se ti zalíbí«.
18. – Umývání rukou: Poté si kněz myje ruce na pravé straně oltáře. Při kněžském svěcení
mu biskup pomazal ruce posvátným olejem (křižmem), aby jimi mohl přinášet Nejsvětější oběť.
Při mytí rukou se kněz potichu modlí: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od
hříchu.“22
19. - Preface: Do eucharistické modlitby vstupujeme děkovným chvalozpěvem, kterému se
říká preface. Církev v něm vzdává Bohu díky za jeho dílo stvoření a vykoupení.
Jako židovský chvalozpěv, tzv. velikonoční hallel, uváděl apoštoly do tajemství Ježíšova
utrpení, smrti a zmrtvýchvstání (srov. Mt 26,30), tak nás zase preface uvádí do eucharistické

20
Viz Katecheze II., kapitoly 6-7.
21
Lat. originál: „Deus, qui humanae substantiae dignitatem mirabiliter codidisti, et mirabilius reformasti:
da nobis per huius aquae et vini mysterium, eius divinitatis esse consortes, qui humanitatis nostrae fieri
dignatus est particeps, Iesus Christus, Filius tuus, Dominus noster, qui tecum vivit et regnat in unitate
Spliruts Sancti Deus: per omnia saecula saeculorum.“
22
Ve starém obřadu se při mytí rukou kněz modlí ještě slova 25. žalmu: „V nevinnosti si myji ruce a kráčím
okolo tvého oltáře, Hospodine, abych veřejně zvěstoval tvou chválu a vyprávěl tvé podivuhodné činy.
Hospodine, miluji dům, kde přebýváš, a místo, kde sídlí tvá sláva. Nezahlazuj mou duši s hříšníky ani můj
život s vražedníky; na jejich rukou lpí zločin, jejich pravice je plna úplatků. Já se však chovám bezúhonně,
vysvoboď mě a smiluj se nade mnou! Má noha stojí na rovné cestě, ve shromáždění budu velebit
Hospodina.“ Ž 25,6-12.
10
modlitby, v níž se celé Velikonoční tajemství Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání svátostně
zpřítomňuje.
20. - Sanctus: Závěru, jímž vrcholí preface, se říká »Sanctus«. Tento chvalozpěv se skládá ze
dvou částí. První část je ozvěnou Izaiášova nebeského vidění: Viděl jsem sedět Pána na
vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho roucha naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Každý
měl šest křídel: dvěma si zastíral tvář, dvěma si zastíral nohy a dvěma létal. Jeden volal na
druhého: »Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů, nebe i země jsou plny tvé slávy«. (Iz 6,1-4)
Druhá část liturgického chvalozpěvu je ozvěnou jásání davů, které vítaly Krista vstupujícího do
Jeruzaléma na Květnou neděli. Evangelista Marek tuto událost popisuje následovně: Mnoho lidí
prostíralo na cestu pláště, jiní zase větvičky, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za
ním, volali: »Hosana! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho
otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!« (Mk 11,7-10)
I my se přidáváme k jásání těch, kteří radostně vítali Krista na Květnou neděli, přidáváme se i ke
zpěvu andělů z Izaiášova vidění a se všemi nebeskými zástupy voláme: Svatý, Svatý, Svatý…
21. – Eucharistická modlitba: Po prefaci začíná tzv. eucharistická modlitba, kterou pronáší
pouze hlavní celebrant. Tato modlitba je srdcem celé eucharistické liturgie. Říká se jí »anafora«,
což pochází z řeckého slovesa »anaferein«, povznášet. Protože, jak říká svatý Jan Zlatoústý:
„Tato modlitba nás povznáší do nebe.“
Každá eucharistická modlitba se skládá z tzv. »epikleze«, v níž kněz jménem Církve prosí Boha
Otce, aby seslal Ducha Svatého na přinesené dary, aby se staly tělem a krví Ježíše Krista. Kněz
vztáhne ruce nad přinesenými dary a říká: „Proto prosíme: Sešli rosu svého Ducha také na tyto
dary a posvěť je, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.“ (druhá
eucharistická modlitba)
Vrcholem eucharistické modlitby jsou slova proměnění, která Pán Ježíš pronesl při Poslední
večeři. O nich budeme mluvit ve zvláštním komentáři.
Po slovech proměnění následuje tzv. »anamneze«, v níž kněz předkládá Bohu Otci přinesenou
oběť. V této modlitbě kněz připomíná zvláště Ježíšovo utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a jeho
druhý příchod.
Součástí každé eucharistické modlitby jsou přímluvy, v nichž prosíme za Svatého otce, místního
biskupa, biskupský sbor, kněžstvo a všechen vykoupený lid. Prosíme také za naše zemřelé bratry
a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli v přátelství s Bohem, aby se splnila naše naděje, že
budeme v Bohu věčně žít a vidět jeho slávu (třetí eucharistická modlitba).
„Různé eucharistické modlitby obsažené v misálu nám jsou předávány živou tradicí Církve a
vyznačují se nevyčerpatelným teologickým a duchovním bohatstvím.“ (Sacramentum caritatis,
48)
První eucharistická modlitba, které se také říká Římský kánon23, sahá svým původem do čtvrtého
století. Proto z ní vane duch staré římské liturgie. Seznam jmen uváděných papežů a světců
svědčí o tom, že tato modlitba má skutečně kořeny v prvních čtyřech staletích křesťanství. Tato
starobylá anafora zdůrazňuje obětní aspekt Eucharistie a duchovnost a univerzalitu přinášené
oběti. A byla v liturgii západní Církve používána několik staletí jako jediná možná.
Druhá eucharistická modlitba sahá svým původem na počátek třetího století. Vychází
z Apoštolské tradice svatého Hippolyta Římského a používají ji i některé východní rity. Je
zaměřena na Krista a je v ní rozvinuta nauka o činnosti Ducha Svatého.
23
Z latinského canon actionis, což se dá přeložit jako pravidlo konání.
11
Třetí eucharistická modlitba je sestavena nově a její tvůrci se inspirovali mozarabskou liturgií.
Zdůrazňuje obětní aspekt Eucharistie a všeobecné kněžství věřících.
Čtvrtá eucharistická modlitba je inspirována liturgií svatého Bazila, takže má blízko k anaforám
užívaných na Východě a jsou v ní stručně shrnuty celé dějin spásy.
22. – Konsekrace: Středem a vrcholem eucharistické modlitby jsou konsekrační slova neboli
slova proměnění, při nichž kněz – z moci, kterou přijal ve svěcení – jedná v osobě a síle samého
Krista.24
Obřad konsekrace je velmi prostý a připomíná to, co
se dělo při Poslední večeři. Kněz nejprve líčí památný
děj, a když dospěje ke slovům proměnění, přeruší
formu vyprávění, trochu se skloní, nechá jednat –
prostřednictvím své osoby – samého Krista.
Je důležité si uvědomit, že konsekrační slova jsou
složena ze všech novozákonních zpráv o ustanovení
Eucharistie. V těchto podáních jsou obsaženy důležité
citace ze Starého Zákona, které osvětlují, co se
odehrává na oltáři, když kněz pronáší slova, která nám
odkázal Kristus.
Zvláště je to patrné v konsekračních slovech, která
kněz pronáší nad kalichem: Při večeři vzal do
svatých rukou kalich, vzdal díky, požehnal ho a řekl:
»Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se za vás prolévá«.
Ježíš zde vědomě naráží na slova z druhé knihy Mojžíšovy (Ex 24,7-8). Jako totiž tehdy Bůh
uzavřel starou Smlouvu skrze prolití krve býků a kozlů, tak nyní uzavírá Smlouvu novou a
věčnou skrze prolití krve svého Syna (srov. Lv 4, 18.25.30.34; 8,15).
Následující slova: »která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů«, si zase Ježíš
vypůjčuje z 53. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Těmito slovy se dává poznat jako
Spravedlivý Boží Služebník, který – tím, že nesl hřích mnohých a byl postižen místo
nevěrných – získá mnohým spravedlnost (srov. Iz 53, 11-12).
A v samém závěru konsekrace ve slovech: »Toto je Smlouva nová a věčná«, nás chce ještě
Pán ubezpečit, že se zde před našimi zraky na oltáři naplňuje dávné proroctví o zaslíbení
nové Smlouvy, kdy Boží Zákon bude vepsán do lidských srdcí a On se stane naším Bohem a
my jeho lidem (srov. Jer 31, 33).
V těchto několika málo slovech jsou tedy uloženy celé dějiny víry Izraele a díky těmto
slovům jsme vtahováni do velikonočního tajemství – Ježíšova života, smrti, vzkříšení a jeho
konečného oslavení.
23. – Tajemství víry: Smysl tohoto zvolání celebranta a následnou odpověď lidu většina
účastníků bohoslužby moc nechápe a většinou jen stereotypně odříkáváme naučená slova. Je to
však veliká škoda, protože „tímto zvoláním, které kněz pronáší bezprostředně po slovech
proměňování, vyjadřuje velikost slaveného tajemství a projevuje svůj údiv tváří v tvář proměně
podstaty chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše. Je to skutečnost překonávající veškeré lidské
chápání. Eucharistie je výsostným »tajemstvím víry«.“ (Sacramentum caritatis, 6).

24
Viz Katecheze II., kapitola 5.
12
Odpověď lidu má rovněž hluboké teologické pozadí. Je tomu tak proto, že „Eucharistie v sobě
nese nesmazatelně vepsánu událost Pánova utrpení a smrti. Není to pouze jakási připomínka,
nýbrž svátostné zpřítomnění – je to oběť kříže, která stále během staletí pokračuje. Tuto pravdu
dobře vyjadřují slova, jimiž lid odpovídá na celebrantovo zvolání po proměňování: Tvou smrt
zvěstujeme. (..) Tento aspekt vše pojímající lásky eucharistické svátosti má základ v samých
slovech Spasitele. Když ji ustanovil, neřekl pouze: »Toto je mé tělo«, »toto je má krev«, ale
dodal, »které se za vás vydává… a která se za vás prolévá« (Lk 22,19-22). Netvrdil pouze, že to,
co jim dává jíst a pít, je jeho tělo a krev, nýbrž vyjádřil také obětní hodnotu, a to tak, že
svátostným způsobem zpřítomnil svou oběť, kterou měl po několika hodinách dovršit na kříži za
spásu všech.“ (Ecclesia de Eucharistia, 11-12)
V návaznosti na Janovo evangelium se v této souvislost mluví o tzv. Mesiášově hodině – hodině
našeho vykoupení. „Ježíš neprchá před touto »hodinou«, i když byl nesmírně těžce zkoušen: Co
mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel (Jan 12,27).
Touží po tom, aby učedníci zůstali s ním, a musí naopak zakoušet osamocení a opuštěnost: To
jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? (Mt 26,40) Pod křížem po boku Marie a zbožných
žen zůstane pouze Jan. Agónie v Getsemanech byla jen úvodem k agónii kříže na Velký pátek.
»Svatá hodina«, hodina vykoupení světa. Když se slaví Eucharistie u Ježíšova hrobu
v Jeruzalémě, člověk se vrací téměř hmatatelně do jeho »hodiny«, do hodiny kříže a oslavení.
Na toto místo a do této »hodiny« se duchovně přenáší každý kněz, který slouží mši svatou, spolu
s církevním společenstvím, které se jí účastní.“ (Ecclesia de Eucharistia, 4)
Svatý Jan Pavel II. ve své encyklice o Eucharistii dále říká, že „Kristova Pascha zahrnuje
s utrpením a smrtí také jeho vzkříšení. Připomíná to odpověď lidu: Tvé vzkříšení vyznáváme.
Vždyť eucharistická oběť nezpřítomňuje pouze tajemství Spasitelova utrpení a smrti, nýbrž i
jeho vzkříšení, v němž oběť nachází své vyvrcholení. Kristus se může stát »chlebem života« (Jan
6,35) či »živým chlebem« (Jan 6,51) jen jako živý a vzkříšený. (..) Když Ježíš poprvé hovořil o
tomto pokrmu, jeho posluchači zůstali ohromeni a zmateni a donutili Mistra, aby zdůraznil
objektivní pravdu svých slov. Proto řekl: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev,
nebudete mít v sobě život (Jan 6,53). Nejde o nějaký metaforický pokrm: Vždyť mé tělo je
skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj (Jan 6,55).“(Ecclesia de Eucharistia, 14.16)
Svatý Jan Pavel II. dále říká, že „aklamace, kterou pronáší lid, končí odkazem na eschatologické
napětí, jež dává eucharistické slavnosti její charakteristický ráz: Na tvůj příchod čekáme, Pane
Ježíši Kriste. Eucharistie je směřování k cíli, předchuť plné radosti přislíbené Kristem; v jistém
smyslu je předjímáním ráje a »zárukou budoucí slávy«. V Eucharistii všechno vyjadřuje
důvěryplné očekávání, že »se splní blažená naděje a přijde náš Spasitel Ježíš Kristus«. Ten, kdo
se živí Kristem v Eucharistii, nemusí čekat na věčný život až po smrti: má jej už na zemi jako
prvotinu budoucí plnosti, která pojme člověka v jeho úplnosti. V Eucharistii totiž dostáváme
záruku tělesného vzkříšení na konci světa: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho
vzkřísím v poslední den (Jan 6,54). Tato záruka budoucího vzkříšení pochází ze skutečnosti, že
tělo Syna člověka dané za pokrm je jeho tělo vzkříšené a oslavené. S Eucharistií takřka
přijímáme tajemství vzkříšení. Proto svatý Ignác z Antiochie právem označil eucharistický chléb
za »lék nesmrtelnosti a protijed proti smrti« (List Efezským). Eucharistií vzbuzené
eschatologické zaměření vyjadřuje a upevňuje společenství s nebeskou církví. Není tedy
náhodou, že se ve východních anaforách a v latinských eucharistických modlitbách připomíná
s úctou Panna Maria, Matka našeho Boha a Pána Ježíše Krista, andělé a svatí. Je to aspekt
Eucharistie, který zasluhuje, aby byl vyzdvižen: zatímco slavíme Beránkovu oběť, připojujeme
se k nebeské liturgii a k onomu nesmírnému zástupu, který volá: Za svou záchranu vděčíme
našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi! (Zj 7,10). Eucharistie je opravdu kousek nebe,

13
které se otevírá nad zemí. Je to paprsek slávy nebeského Jeruzaléma, který proniká mraky našich
dějin a vrhá světlo na naše putování.“ (Ecclesia de Eucharistia, 18-19)
24. - Skrze něho: Tato slova uzavírají veškerý obětní děj, jenž se na oltáři odehrál. Těmito
výmluvnými slovy končí eucharistická modlitba: Kněz pozvedá kalich s patenou a jedná s nimi
jako s Ním. Je to ukřižovaný a oslavený Pán, skrze něho, s ním a v něm náš pozemský život
nabývá zcela novou kvalitu a důstojnost. Skrze Něho jsme vtahováni do Něj a tak jsme vtělováni
do jeho mystického těla, jímž je Církev. Díky Eucharistii se stáváme Kristovým mystickým
tělem.25
Benedikt XVI. říká, že „Kristova tělesná poslušnost až k smrti na kříži je tu představena jako
»živý prostor«, do nějž jsme pojímáni a skrze nějž náš život získává novou souvislost.
Mysterium kříže tu nestojí proti nám, ale zahrnuje nás do sebe a dává našemu vlastnímu životu
novou důstojnost. Tato existenciální stránka nového kultu a oběti se jeví zvláště zřetelně ve
slovech apoštola Pavla v listě Římanům: Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte
sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou: To ať je vaše duchovní bohoslužba! (Řím 12,1) (..)
Přitom se podtrhuje dimenze tělesnosti: právě naše tělesná existence má být proniknuta Slovem
a má se stát darem Bohu. Svatý Pavel, který tolik zdůrazňuje nemožnost ospravedlnění skrze
vlastní spravedlnost a mravnost, tedy nepochybně předpokládal, že tato nová duchovní
bohoslužba křesťanů – přinášení sebe sama v oběť živou, svatou a Bohu milou – je možná jen
účastí na ztělesněné lásce Ježíše Krista, která všechnu naši nedostatečnost překonává mocí jeho
svatosti. (..) Velikost Ježíšovy lásky se ukazuje právě v tom, že nás v celé naší ubohosti pojímá
do sebe, do své živé a svaté oběti a to tak, že se potom skutečně stáváme jeho tělem.“26
Z toho důvodu se kněz po proměňování modlí: „Bože, shlédni na oběť své Církve: vždyť je to
oběť tvého Syna, a jeho obětí jsme byli s tebou usmířeni. A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo
a krev, naplň jeho Svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu našem Pánu. Skrze
něho, ať se pře tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou.“ (třetí eucharistická modlitba).

D. SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ

Obřad svatého přijímání začíná modlitbou Páně, poté

všichni pokleknou a modlí se Beránku Boží. Poté se
přistupuje ke svatému přijímání. Na závěr kněz přednáší
modlitbu po přijímání.
25. - Modlitba Páně: Příprava na svaté přijímání začíná
Modlitbou Páně. Naučil nás ji ten, který je nyní tajemně
přítomen pod svátostnými způsobami na oltáři. A když se
s ním a skrze něho aktivně účastníme liturgie, tak se i
v našich srdcích postupně naplňuje obsah všech sedmi
proseb, ze kterých je tato modlitba složena.
Protože kdy jindy se dokonaleji posvěcuje jméno našeho
Otce, který je na nebesích než v tuto chvíli, kdy se modlíme
s živým Pánem a v Něm?
Kde k nám přichází Boží království intenzivnějším způsobem a kde na zemi se naplňuje Boží
vůle více než tady?
25
Viz Katecheze II., kapitola 6.
26
Ratzinger Joseph, Ježíš Nazaretský II, s. 153-154. Viz Mediator Dei, 98.101-103.
14
Zde se nám dává chléb života, v němž mezi nás přichází Boží Beránek, který snímá hříchy světa
a odpouští naše viny a teprve když jsme jím syceni, jsme schopni i my odpouštět našim viníkům.
S jeho pomocí pak můžeme vítězit nad každým pokušením a skrze něho jsme zbavováni všeho
zla.
26. – Pozdravení pokoje: „Eucharistie je svou povahou svátostí pokoje. Tento rozměr
eucharistického tajemství nachází v liturgickém slavení své zvláštní vyjádření v pozdravení
pokoje. Jedná se o znamení velkého významu (srov. Jan 14,27). V naší době děsivě
poznamenané různými konflikty získává toto gesto – i z pohledu běžné vnímavosti – zvláštní
význam, neboť si v něm církev stále více uvědomuje svou úlohu prosit Pána o dar pokoje a
jednoty pro sebe i pro celou lidskou rodinu. Pokoj je nepotlačitelnou touhou přítomnou
v srdci každého člověka. Církev se stává hlasem volajícím po pokoji a smíření, který stoupá
ze srdce každého člověka dobré vůle a obrací se k tomu, jenž je náš pokoj (Ef 2,14). (..) Je
dobré připomenout, že se z velkého významu tohoto gesta nic neubírá, koná-li se s potřebnou
střídmostí, jež vede k zachování atmosféry vhodné pro slavení; například při pozdravení
pokoje se lze pozdravit jen s těmi, kdo stojí nejblíže.“ 27
27. – Fermentum: Po pozdravení pokoje vezme kněz proměněnou hostii, láme ji nad patenou
na tři části, nejmenší úlomek vpustí do kalicha a potichu přitom říká: Svátost Kristova těla a
jeho krve ať nám slouží k věčnému životu.
Toto smíšení Pánova těla s jeho krví (jejich znovu-spojení) má naznačit tajemství jeho vzkříšení
a oslavení.
28. - Agnus Dei: Spasitele přítomného na oltáři prosíme o smilování a nazýváme ho Božím
Beránkem. Toto zvláštní oslovení Pána přítomného v Eucharistii má starozákonní původ.
Obřad obětování beránka totiž souvisel s židovskou Paschou – nocí, v níž Izraelité vyšli
z Egypta, z domu otroctví. Tehdy Hospodin vyzval všechny izraelské rodiny, aby vzaly beránka
bez vady, zabily ho a jeho krví potřely veřeje svých domů. Tu noc měli Izraelité jíst beránka
s nekvašenými chleby. Pokud tak učinili, jejich prvorození synové byli ušetřeni. Hospodin jim
pak později přikázal, aby si Velkou noc, kdy je vyvedl z Egypta, připomínali každý rok o
Velikonocích.28
Abychom více pronikli do smyslu slov, která pronáší kněz při pozdvihování Nejsvětější svátosti,
je třeba připomenout, že v poslední knize Písma, v knize Zjevení se objevuje Beránek na 29
místech. V páté kapitole Apokalypsy líčí svatý Jan nebeskou liturgii takto: Viděl jsem mezi
trůnem se čtyřmi bytostmi a mezi starci Beránka, který vypadal jako zabitý (..) přišel a vzal
svitek z pravice toho, který seděl na trůně. A když ten svitek vzal, ty čtyři bytosti padly před
Beránkem, a také těch čtyřiadvacet starců, z nichž každý držel citeru a zlatou misku plnou
kadidla: to jsou modlitby svatých. A zpívaly píseň novou: »Jsi hoden vzít svitek a rozlomit jeho
pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu i
národa a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze vládnoucí nad zemí«. Potom jsem
měl vidění a slyšel jsem hlas velkého množství andělů shromážděných kolem trůnu, bytostí a
starců – bylo jich na milióny a stamilióny – a volali silným hlasem: »Beránek, který byl zabit, si
zaslouží, aby přijal moc, bohatství a moudrost, sílu, čest, slávu i chválu!« (Zj 5,6-12)
Jako se Církev vítězná klaní Beránku Božímu při liturgii nebeské, tak se Církev putující klaní
Beránku Božímu na zemi v liturgii eucharistické.29
27
Sacramentum caritatis, 49.
28
Viz Katecheze II., kapitola 1.
29
Viz Katecheze II., kapitola 14.
15
29. – Pane, nejsem hoden: Potom kněz pozvedne Hostii a říká slova, která pronesl Jan
Křtitel u Jordánu: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa.“ (Jan 1,29) A dodává:
„Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“
Lid na to odpovídá: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše
bude uzdravena.“
Tato odpověď lidu v sobě skrývá hluboký duchovní obsah. U svatého Lukáše se můžeme dočíst,
jak jednou židovští starší z Kafarnaa přišli za Ježíšem s prosbou, aby vyléčil smrtelně
nemocného sluhu jednoho římského setníka. Naléhali na něho: Je toho hoden, abys mu vyhověl,
protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu (Lk 7,5).
V této synagoze shodou okolností Ježíš mnohokrát kázal. Od svatého Jana dokonce víme, že
právě zde Pán pronesl památná slova: »Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev,
nebudete mít v sobě život. Kdo jí mě tělo a pije mnou krev, má život věčný a já ho vzkřísím
v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mě tělo a
pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten,
kdo jí mne, bude žít ze mne«. A svatý Jan dodává: »Tak mluvil, když učil v synagoze
v Kafarnau« (Jan 6,53-59).
V srdci římského setníka, který onu synagogu nechal postavit, a jenž nyní prosí o uzdravení
svého služebníka, se snoubila pokora s hlubokou vírou, nadějí a láskou… Proto, když se
klaníme Božímu Beránku v Nejsvětější svátosti a chystáme se ho přijmout jako pokrm věčného
života, opakujeme pokaždé slova tohoto velkorysého muže – původem pohana a se
stejnou pokorou a láskou vyznáváme: »Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen
slovo (Lk 7,6) a má duše bude uzdravena«.
30. - Svaté přijímání: Obřadu svatého přijímání se latinsky říká communio, řecky koinonia.
V Ježíšově době se tento výraz používal pro vyjádření vztahů a vazeb mezi členy v rodině. My
toto označení používáme pro svaté přijímání, abychom si připomínali, že v něm utužujeme naše
rodinná pouta s Nejsvětější Tojicí a s celým Pánovým mystickým tělem30.
Ve svatém přijímání přijímáme toho, který byl počat z Ducha Svatého a jehož svatá Panna
porodila v Betlémě.31
Ve svaté Hostii přijímáme toho, jenž je očekáván celými dějinami. A až přijde na konci času,
nebude mít více slávy než v tomto okamžiku, kdy ho cele požíváme v Nejsvětější svátosti.
Ve svatém přijímání dostáváme už to, čím jednou budeme žít po celou věčnost, až budeme vzati
do nebe a pozváni k Beránkově svatební hostině. Při svatém přijímání tam již jsme! Není to jen
metafora, je to skutečnost.32

30
Viz Katecheze II., kapitola 11-12.
31
„Eucharistie sice odkazuje na utrpení a vzkříšení, ale navazuje zároveň na skutečnost vtělení. Maria totiž
počala při Zvěstování Božího Syna také ve fyzické podobě těla a krve a předjímala tak v sobě to, co se
v jisté míře svátostně uskutečňuje v každém věřícím, který přijímá tělo a krev Páně pod způsobami chleba
vína. Existuje ostatně hluboká analogie mezi fiat, proneseném Marií v odpověď na andělova slova, a mezi
amen, které pronáší každý věřící, když přijímá tělo Páně. Od Marie se vyžadovalo, aby věřila, že ten,
kterého počala působením Ducha Svatého, je Boží Syn (srov. Lk 1,30-35). V souvislosti s vírou Panny se po
nás v eucharistickém tajemství chce, abychom věřili, že týž Ježíš, Syn Boží a Syn Mariin, se zpřítomňuje
s celým svým boho-lidským bytím pod způsobami chleba a vína. (..) A uchvácený Mariin pohled, když
kontempluje tvář sotva narozeného Krista, když ho tiskne ve své náruči, není to snad nevyrovnatelný vzor
lásky, jímž se má inspirovat každé naše přijímání eucharistie?“ Ecclesia de Eucharistia, 55.
32
Viz Katecheze II., kapitola 14.
16
31. - Modlitba po přijímání: Modlitba po přijímání je vždy formulována v množném čísle a
předpokládá se v ní, že se všichni (alespoň duchovně) účastnili slaveného tajemství. Prosby v ní
obsažené se vždy vztahují k dané slavnosti nebo liturgické době, kterou prožíváme.

E. ZÁVĚREČNÉ OBŘADY

32. – Závěrečné požehnání: Kněz se loučí s věřícími slovy, kterými je na začátku

bohoslužby vítal. Rozepne ruce a řekne: "Pán s vámi!". Lid odpoví: „I s tebou.“
Těmito slovy pozdravil archanděl Gabriel Pannu Marii. Tímto vzájemným pozdravem jsme si
během bohoslužby vyprošovali Boží milosti, abychom vnímali Pánovu blízkost, a abychom to,
co se při liturgii děje, uchovávali ve svém srdci a rozvažovali o tom (srov. Lk 2,50).
Nyní si vyprošujeme další milosti, abychom mohli růst v našem sjednocení s Kristem i v
každodenním životě.
Kněžské požehnání je svátostina. Je to poslední dar, který dostáváme na rozloučenou.
33. – Propuštění lidu: Potom kněz propouští lid zvoláním: "Jděte ve jménu Páně!“ Na to
všichni odpovídají: „Bohu díky!“
Zdá se, že po tak velkých věcech vše až příliš rychle končí… 33
Je zajímavé a zároveň velmi příznačné, že slovo mše vzniklo z těchto závěrečných slov: Jděte ve
jménu Páně., latinsky »Ite, missa est«. Doslova by se dali přeložit: Jděte, je konec.
Poslední slova, která při mši svaté zaznívají od oltáře, ale neznamenají jednoduše: Rozchod!
Vyjadřují spíše poslání, jakési důvěrné pověření.
„V tomto pozdravu je možné zachytit vztah mezi slavenou mší a křesťanským posláním. (..) Ve
starověku termín »missa est« znamenal pouhé propuštění, avšak v křesťanském používání
nabývalo stále hlubšího významu, až se výraz propuštění změnil na »poslání«. Tento závěrečný
pozdrav stručné vyjadřuje misijní povahu Církve.“ (Sacramentum caritatis, 51)
Díky těmto závěrečným slovům si máme uvědomit, že „jádrem a ohniskem liturgie je Boží
činnost, Boží jednání. Zapojit se do této Boží činnosti, plně s ní spolupracovat – to je to, o co
v  liturgii běží. (..) A právě proto, že pravou liturgickou činností je Boží konání, právě proto
liturgie víry přesahuje samotný akt kultu a vstupuje do všednodenního života, který se má
stát ‚liturgickou‘ službou zaměřenou na proměnu světa.“34

33
Pokud nám alespoň trochu dochází, koho jsme přijali ve svatém přijímání, pak neodejdeme z kostela hned
po požehnání, ale využijeme Pánovu svátostnou přítomnost k důvěrnému rozhovoru s ním v tzv. díkůčinění.
Srov. Katecheze II., kapitola 17.
34
Duch liturgie, s. 154. Srov. Katecheze II., poslední kapitola.
17