Komentář k Augsburskému vyznání víry

Zdeněk Petráček, 482 077

Augsburské vyznání víry bylo předloženo císaři Karlu V. v roce 1530 na říšském sněmu v
Augsburgu a představuje klíčový dokument nejen rané novověké křesťanské reformace, ale
také základní vyznání luterské církve. Hlavním účelem tohoto dokumentu bylo vysvětlit
rozdíly v učení reformátorů a v učení římskokatolické církve a pokusit se o nápravu
nedorozumění, které vedly k církevnímu rozkolu 1. Autor textu je Filip Melanchthon, jehož
cílem bylo vytvořit vyznání, jež by bylo přijatelné pro obě strany. Augsburské vyznání,
skládající se z 28 článků, pojednává o základních aspektech křesťanské víry a praxe tak, jak je
vidí reformátoři. Prvních 21 článků pokrývá primárně doktrinální rozdíly reformátorů a
římskokatolické církve, zatímco posledních sedm se zabývá zneužíváním církevních
pravomocí, jako jsou odpustky, půst nebo hlásání o chudobě duchovních.

Výzkumnou otázku, kterou si budeme v tomto komentáři klást je, jak toto vyznání víry odráží
politické napětí své doby a jak pojednává o autoritě Písma ve vztahu k církevním tradicím a
autoritám. Tato otázka je relevantní hned z několika důvodů. Augsburské vyznání víry nebylo
pouze teologickým manifestem, ale také dokumentem s významnými politickými a sociálními
implikacemi. Vyznání, jak si za chvíli uvedeme, také klade Písmo do centra autority v církvi a
omezuje roli tradic tak, aby nezastiňovaly nebo nezpochybňovaly primát Písma a vedlo tak
k posílení individuálního studia a interpretaci Písma.

V kontextu autority církevních tradic vyznání uznává, že ačkoliv tradice mají své místo
v životě věřících, nesmí být v rozporu s Písmem. To vidíme například v patnáctém článku, kde
je uvedeno, že církevní obřady mají být udržovány tak, aby prospívaly řádu církvi, ale bez toho
„aby si [lidé] nezatěžovali svědomí, jako by zachovávání těchto obyčejů a ustanovení bylo
nezbytné k spasení.“.2 Další ukázkou může být článek čtvrtý, pojednávající o ospravedlnění.
Augsburské vyznání víry říká: „Učíme se rovněž, že člověk nemůže být před Bohem
ospravedlněn vlastními silami, zásluhami nebo skutky, ale že je ospravedlněn pro Krista
vírou.“.3 Toto přesvědčení je podloženo odkazem na Nový Zákon, což ukazuje na svrchně
1
„Augsburská konfese neboli vyznání víry“, in: Ema Suchá (ed.), Kniha svornosti: Symbolické čili vyznavačské
spisy evangelických církví augsburské konfese: Nové znění podle standardní německo-latinské edice,
s přihlédnutím k dosavadním převodům, Praha: Kalich, 2006, 39-78: 39.
2
„Augsburská konfese …“, 56.
3
„Augsburská konfese …“, 53.

1/2
 postavené Písmo a zároveň tím reformátoři dávají najevo rozdíl od římskokatolického učení,
které klade větší důraz na tradici, autoritu a odpustky. Tím, že vyznání kladlo Písmo do centra
autority a omezovalo roli tradic, mělo značný vliv na vnímání autority a Písma ve
vznikajících protestantských komunitách a byl tím položen základ pro rozvoj praktikující víry,
kde každý věřící má přístup k Písmu a je mu umožněno jeho studium a interpretace.

Z pohledu politické situace bylo Augsburské vyznání významné nejen svým obsahem, ale i
dobou jeho předložení. V rámci církevně-politických rozhodnutí docházelo k formování
konfesijních táborů a vzniku prvních vojensko-politických svazků podle konfesijních hranic,
což mělo vliv na další strukturu Svaté říše římské a také vidíme jak byly teologické spory
propojeny s politikou a jak náboženské otázky přispěli k formování konfliktů s dosahem nejen
pro církev, ale i širší společnost.4 Předložení nevedlo k okamžité reakci ze strany Karla V.,
avšak z dlouhodobého hlediska vyznání položilo základy pro luterské církve a později i
protistrana respektovala, že přívrženci reformace jsou skrze vyznání definovaným celkem,
majícím hlasovací právo v říšském systému a jde o celek, se kterým se vyjednává.5

4
Thomas Kaufmann, „Kapitola 9: Teritoriálně-politická a církevně-politická rozhodnutí“, in: Thomas
Kaufmann, Vykoupení a zatracení: Dějiny Reformace, Praha: Argo, 137-147: 137-138.
5
„Augsburská konfese …“, 44.

2/2