Sola Traditio - Ideologický Konzervatismus A Dialektický Protestantismus

6/15/22, 9:06 PM Sola Traditio: ideologický konzervatismus a dialektický protestantismus
Sola Traditio: ideologický

konzervatismus a dialektický
protestantismus
Antonín Steinhauser
1. Úvod
Ačkoliv jednotliví biskupové postrádají učitelskou autoritu vně svých vlastních diecézí, přesto dnes není nouze o
biskupy i kardinály na volné noze, kteří se rádoby autoritativně vyjadřují k věroučným otázkám platným pro celou
Církev. Mnohá magisteriální rozhodnutí jsou veřejně "korigována" individuálními i týmovými prohlášeními těchto
nespokojenců z řad Církevní hierarchie. Jejich množina je již poměrně ustálená: Kardinálové Burke, Pujats, Müller
a Brandmüller, biskupové Vigano, Schneider, Peta, Strickland a několik dalších. Jeden jejich článek si našel cestu i
do Distance pod názvem "Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby" v
čísle 2019/3. Papež František je v těchto kritických intervencích explicitně či implicitně vykreslován v lepším
případě jako nekompetentní ignorant, v horším případě jako bezprostřední hrozba pro pravověrnost Církve a jejího
učení. V každém případě je ovšem vykreslován jako ten, jehož magisterium má být podrobováno kritické kontrole z
věroučného hlediska. Tento přístup kardinála Burkeho a spol. k magisteriálním změnám vystihl v kontextu
neomylnosti svatý John Henry Newman ve své "Eseji na pomoc gramatice souhlasu" v roce 18701):
"... Člověk konvertuje ke Katolické Církvi, protože obdivuje její náboženský systém a je znechucený
t t ti J h bdi ů tá á Ni é ě ěj ké č tí
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus í b ří d ě átil k 1/22
protestantismem. Jeho obdiv zůstává. Nicméně, po nějakém čase opustí svou novou víru, aby se případně vrátil ke
své staré. Důvod, který lze vytušit, může někdy spočívat v tom, že nikdy nevěřil v neomylnost Církve. Uvěřil v
pravdivost její doktríny, ale nikoliv v její neomylnost. Když byl tázán, zda věří ve všechno, v co věří Církev,
odpověděl, že ano. Tuto otázku ovšem pochopil tak, zda věří v ty partikulární doktríny, které v té době Církev
fakticky formálně učila, ačkoliv ji měl pochopit tak, zda věří v to, co Církev aktuálně učí a kdykoliv v budoucnu bude
učit. Nikdy tedy neměl onu neopomenutelnou elementární víru katolíka a nikdy skutečně nepatřil do stáda Církve
..."
Sám kardinál Burke v duchu tohoto defektu tvrdí, že on nemůže být v rozporu s učením Církve, protože on učí stále
ty samé věci2). Problém spočívá v tom, že Církev dříve tolerovala některé věci, které nyní odsuzuje. V úryvku
svatého Johna Henryho Newmana se jednalo konkrétně o makulismus, v našich časech se jedná například o
přípustnost trestu smrti. Článek "Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby"
je ilustrativním počinem. Ačkoliv se v něm výslovně nepíše, že se jedná o věroučný útok na papežské magisterium,
jeho faktickým obsahem není prakticky nic jiného. Hlavním terčem je sice Františkovo magisterium, ale například
bod 39 o údajné nezrušitelnosti povinného kněžského celibátu nelze vztáhnout na magisterium současného
papeže. Tento bod odsuzuje naopak Benedikta XVI. a jeho apoštolskou konstituci Anglicanorum Coetibus z roku
2009, případně některé jeho předchůdce včetně Klementa VIII. s jeho apoštolskou konstitucí "Magnus Dominus et
Laudabilis Nimis" z roku 1595. Ilustrativní je i použitá metoda spočívající v interpretaci Písma a starších
magisteriálních dokumentů. Tato interpretace přitom vůbec neoplývá logickou zřejmostí ani terminologickou
přesností, nicméně její závěry jsou kategorickými antitezemi novějších magisteriálních výroků. Zároveň jsou tyto
antiteze explicitně předkládány coby součást "neměnné církevní Tradice", případně "neomylného církevního
magisteria", aby nebylo nejmenších pochyb o tom, že se jedná o nesouhlas právě v otázkách víry.
V tomto článku nemám v úmyslu meritorně prokazovat vnitřní rozpornost a libovůli jednotlivých úvah kardinála
Burkeho a spol. Tím jsem se ostatně zabýval v několika předchozích článcích. Mám naopak v úmyslu zaměřit se na
použitou teologickou metodu, konkrétně na metodu výkladu zjevených pravd. Pokud někdo staví například čistě
filosofické argumenty proti věrouce Církve a zároveň je katolíkem, tak má sice také problém s konzistencí, ale
alespoň ve svém protestu neparazituje na tom, co jím zároveň popírá. Některé moje argumenty jsou aplikovatelné i
na takové případy, ale jiné nikoliv. Problematická teologická metoda kardinála Burkeho a spol. stojí na dvou
hlavních pilířích. Prvním z nich je starý dobrý protestantismus, nicméně s propracovanější dialektickou rétorikou,
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus 2/22
která fakticky protestantské obsahy zahaluje do předefinovaných katolických pojmů. Druhým pilířem je potom
ideologický konzervatismus, který stejně jako všechny ostatní ideologie reaguje na reálný problém, nicméně jde o
reakci ideologicky zúženou, tudíž neadekvátní a kontraproduktivní.
2. Diskuse katolíka s protestantem
Mnohé diskuse s protestanty probíhají podle tohoto scénáře:
Katolík: Z čeho vyvozuješ, že papež učí hereze?

Protestant: Jeho učení je v rozporu s Biblí.
Katolík: Ale co když jiní interpretují Bibli jinak než Ty?
Protestant: Tak se mýlí.
Katolík: Proč se mýlí?
Protestant: Protože (zcela jednoznačně) protiřečí Bibli.
Argumentace protestanta stojí na interpretaci Bible, která není zdůvodněná logicky překontrolovatelným způsobem.
Když se člověk na takové důvody ptá, nedostane se mu skutečné odpovědi. Stanovisko protestanta totiž fakticky
spočívá na jeho subjektivní interpretaci Písma, která je nepřiznaně a dogmaticky vydávána za Písmo samotné.
Metodicky je situace jednoznačná. Autorita Písma je neoddělitelná od autority Církve, protože Písmo bylo sepsáno
v Církvi a jeho kánon i inspirovanost byly definovány Církevním magisteriem. Zásada Sola Scriptura je inherentně
kontradiktorní, protože není uvedena nikde v Písmu. V praxi pak vede k tomu, že protestanté habituálně dospívají k
radikálně odlišným interpretacím Písma, i když čtou ty samé pasáže. Bez Církve a jejího autoritativního
rozsuzování sporů o interpretaci Písma je jednota víry nedosažitelná.
Jiný scénář může nastat, pokud se protestant odhodlá k předkládání nějakých racionálních důvodů:
Katolík: Z čeho vyvozuješ, že papež učí hereze?
Protestant: Jeho učení o uctívání ikon je v rozporu s příkazem z Exodu 20,4: "Nevytvoříš si pro sebe modlu
zobrazením čehokoliv nahoře na nebi, dole na zemi, ani ve vodách pod zemí".
Katolík: Znamená to, že je nepřípustné vytvářet také sochy andělů?
Protestant: Samozřejmě.
Katolík: Bůh v Exodu (25,18) ovšem také nařídil: "Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba
konce příkrovu". Tvoje interpretace Exodu je vnitřně rozporná. Bůh podle ní zakazuje to, co zároveň přikazuje.
Druhá diskuse je ukončena meritorním důkazem. Při něm se ukazuje, že přímočará interpretace jedné věty z
Písma, která se na první pohled může jevit zcela jasnou a jednoznačnou, je ve skutečnosti v rozporu s jiným
veršem z téhož dokumentu. Nejde přitom o nic výjimečného. Bibli není možné číst jako sadu izolovaných vět ani
jako sadu izolovaných knih; naopak je potřeba ji interpretovat kontextuálně. To je teologicky namáhavějším úkolem
než vytrhávání jednotlivých výroků z kontextu, protože to vyžaduje povědomí o celku Bible a o vztahu mezi Biblí a
Učitelským úřadem Církve.
Za starých časů byla Bible zneužívaná protestanty k útokům na Tradici. Katolíci tehdy správně bránili Tradici proti
protestantské zásadě Sola Scriptura. V naší době však dochází ve vztahu k Tradici k podobně účelovému
redukcionismu, jakého se dopouštěli staří protestanté s Písmem. Tradice je považována za soběstačný věroučný
zdroj oddělitelný od Učitelského úřadu a jako taková je zneužívána k útokům na učení Církve. Jediný podstatný
rozdíl spočívá v tom, že Sola Scriptura byla explicitní zásadou, ke které se staří protestanté hrdě hlásili, zatímco
Sola Traditio je implicitní zásadou, k níž se noví protestanté sice nehlásí, ale o to systematičtěji podle ní postupují.
V obou výše zmíněných diskusích katolíka s protestantem lze totiž vyměnit Bibli za Tradici a získáme v prvním
případě kardinála Burkeho a spol., v druhém případě pak jejich stoupence z řad rádoby teologů, kteří typicky
nevědomky popírají staré magisteriální dokumenty (místo Amoris Laetitiam kritizují Orientalium Ecclesiarum, místo
Dignitatis Humanae kritizují Ci Riesce, atd.), na něž se zároveň odvolávají, protože rovněž nejsou schopni
interpretovat Tradici kontextuálně a respektovat Učitelský úřad Církve. Všechna výše uvedená tvrzení o Bibli platí
totiž i pro Tradici. Stěží lze dostatečně zdůraznit, jak potřebné je vážnost této skutečnosti nahlédnout a poctivě
zreflektovat.
Dokonce platí, že ze dvou relevantních hledisek jsou na tom stoupenci zásady Sola Traditio ještě hůře než
stoupenci zásady Sola Scriptura. Specifická obtížnost interpretování Tradice se ukazuje již v tom, že první
křesťanská hereze (tzv. judaizérství – tedy podrobování pohanů židovským rituálům) spočívala v přecenění Tradice.
Ohledně Písma dochází k obtížím obvykle až ve fázi interpretace. V případě Tradice nastávají zcela zásadní
problémy již ohledně toho, co je součástí Tradice, a co nikoliv. Interpretovat správně spisy Církevních otců nebo
staré magisteriální dokumenty bývá srovnatelně obtížné jako správně interpretovat Písmo. Interpretace Tradice se
g
6/15/22, 9:06 PM
y ý j p p
Sola Traditio: ideologický konzervatismus a dialektický protestantismus
p
ovšem navíc hemží i problémy spočívajícími například v tom, které Tertuliánovy nebo Origenovy knihy jsou v
pořádku, a které nikoliv. Neexistuje žádný kánon Tradice, protože Tradice se neustále vyvíjí. Abstrahujeme-li od
specifik papežského magisteria, potom jsou mezi různými materiálními prameny Tradice skutečné rozpory, k čemuž
v případě Písma nedochází. Naopak neopomenutelná role Římského biskupa coby nejvyššího soudce v otázkách
víry je v Tradici vystižena podstatně obsažnějším a explicitnějším způsobem než v Písmu. Tuto roli potvrzovali a
jednali podle ní již mnozí Církevní otcové, jako například svatý Irenej, svatý Atanáš, svatý Jan Zlatoústý, svatý
Augustin z Hippo, svatý Cyril Alexandrijský, svatý Flavián, svatý Maxim Vyznavač, svatý Sofronius Jeruzalémský,
svatý Teodor Studijský, svatý Ignác Antiochijský, svatý Jeroným, svatý Prosper Akvitánský a mnozí další. V
samotném magisteriu je potom potvrzena tolikrát, že je prakticky nemožné všechny takové výskyty vyjmenovat. Z
těchto dvou důvodů je věroučné oponování papežskému magisteriu ve jménu Tradice ještě bizarnějším počinem
než oponování témuž magisteriu ve jménu Písma.
3. Esenciální definice protestantismu
Jako je totalita v povrchním vulgárním diskurzu spojována například s revolučním násilím nebo s aktuálním
zideologizováním všech složek veřejné moci, protestantismus bývá podobně spojován například s neúctou k Panně
Marii nebo s popíráním reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. V obou případech (totality i protestantismu) dochází
k záměně esenciálního určení a pouhých empiricky posbíraných fenomenálních znaků. Stejně jako nelze totalitní
povahu určitého politického zřízení potvrdit nebo popřít analýzou nenutných totalitních fenoménů, nelze ani
protestanta identifikovat podle jeho úcty nebo neúcty k Panně Marii ani podle jeho názoru na reálnou přítomnost
Krista v Eucharistii. Vrcholem tohoto zmatení je například označování řádné formy latinského ritu z roku 1970 za
protestantskou liturgii, případně označování svěcení ženatých kněží za protestantizaci Církve. S náhodně
vytipovanými fenomenálními akcidenty protestantismu se v těchto případech zachází jako s jeho esenciálním
určením, z čehož se pak zákonitě dovozuje, že i poslušnost vůči Církvi a její svátostné disciplíně může být
protestantismem.
Je přitom příznačné, že například Martin Luther nepopíral reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Pouze chybně
tvrdil, že Kristovo lidství je všudypřítomné. Důvod jeho tvrzení, že Kristus není přítomný v Eucharistii o nic víc než
kdekoliv jinde, je tedy logicky neslučitelný například s důvodem Huldrycha Zwingliho. Protestantismus tudíž
6/15/22, 9:06 PM
j ,j y g y ý SolapTraditio: ideologický konzervatismusya dialektický protestantismus
g
nepředstavuje nějakou koherentní věrouku, jakou je například katolicismus. Naopak se jedná o množinu mnoha
různých vzájemně rozporných doktrín podobnou například islámu. Tendence k herezím je protestantismu sice
vlastní, nicméně tato tendence neimplikuje, že by protestantismus byl esenciálně herezí nebo množinou herezí.
Navíc se až na jednu výjimku jedná skutečně o pouhou tendenci. Téměř pro každou pravdu víry lze najít nějakého
protestanta, který ji uznává. Jediné pravdy víry, které protestanté svorně odmítají, se vztahují k autoritě a k
věroučným charismatům Církve. Nikdo z protestantů se reálně nepodřizuje učení papeže ani biskupů, kteří jsou s
ním v jednotě. Etymologický protest v protestantismu proto spočívá právě v tomto nepodřizování se. Jedná se o
protest vůči Učitelskému úřadu Církve v tom, co je jeho vlastním předmětem – tedy v otázkách interpretace
zjevených pravd. Nad Učitelský úřad protestanté implicitně kladou svůj subjektivní úsudek. Protestantismus je tudíž
schizmatickou teologickou metodou a protestantem je esenciálně ten, kdo subjektivně interpretuje zjevené pravdy
navzdory Učitelskému úřadu Církve.
Z tohoto výměru vyplývá, že protestantismus je sice ideální platformou pro rozvoj libovolných herezí, nicméně sám
o sobě nezaručuje žádnou konkrétní herezi s výjimkou úzkého okruhu bludů vztahujících se k autoritě a k některým
charismatům Církve. Podobně jako s výše popsaným zaměňováním subjektivní interpretace Písma za Písmo
samotné, ani v tomto případě se nevyžaduje explicitní nebo formální popření autority Církve nebo jejích charismat.
Opět stačí implicitní logické postupy, které fakticky podřizují věroučné výnosy Učitelského úřadu subjektivnímu
úsudku - a to i v případě, že je tato skutečnost dotyčným protestantem zuřivě popíraná. Posluhovači měkkých
totalitních režimů také často popírají totalitní charakter těchto režimů, ale není jim to nic platné. Z esenciálního
výměru protestantismu coby schizmatické teologické metody je potom zřejmé, proč je například kardinál Burke
plnohodnotným protestantem, aniž by přitom popíral například reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Také z něj
vyplývá, proč například žádná liturgie schválená legitimní Církevní autoritou nemůže být v pravém smyslu
protestantská.
Protestantismus stojí na popření dvou pilířů fundamentální dogmatiky. První spočívá v tom, že papežské
magisterium je chráněno charismatem jisté pravdy v otázkách víry. Nikdo jiný takovouto ochranu nemá, ať je
jakkoliv chytrý, zkušený, vzdělaný nebo vysoce postavený. Pokud tedy dojde k aktuálnímu věroučnému sporu,
papežské magisterium má vždycky pravdu, a kdo mu oponuje, ten se vždycky mýlí. Druhý pilíř pak spočívá v tom,
že obě strany věroučných sporů v Církvi mohou přednést své argumenty. Často lze předložit poměrně přesvědčivé
t ědčí í bě áj ě ý t í ž ůž být l i
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus t í láště t l i k 6/22
argumenty svědčící oběma vzájemně rozporným tezím, což může být velmi matoucí zvláště pro teologicky
nekvalifikované katolíky. Specifikum katolicismu ovšem spočívá v tom, že je zde Božsky ustanovená živá autorita,
která může libovolný takový spor rozsoudit a její rozsudek je v nejvyšší instanci jistý a zároveň konečný. Legitimní
teologická diskuse v Církvi se jím ukončuje a lze v ní pokračovat pouze porušením Církevního společenství.
4. Projevy obojího protestantismu
Ačkoliv noví protestanté nevykazují některé nahodilé znaky starých protestantů, jako jsou například ony útoky na
Eucharistii nebo na Pannu Marii, přesto skrze shodnou ideovou základnu postupují podobným způsobem a
dospívají k podobným výsledkům.
Prvním spojujícím prvkem obou skupin protestantů je to, že obě skupiny brání před papežem jakousi starší,
původnější a čistší verzi křesťanství, k níž papež údajně přidává své heretické výmysly. Druhý spojující prvek
spočívá v tom, že obě skupiny fakticky odporují věroučné autoritě papeže, ale zároveň trvají na tom, že ony jsou
těmi pravými křesťany – a právě z toho titulu mají povinnost papežskému magisteriu odporovat. Tedy z titulu své
údajné pravověrnosti si uzurpují papežskou autoritu samy pro sebe. Třetím spojujícím prvkem je habituální
absence logické zřetelnosti a terminologické přesnosti. Když člověk čte například Kalvínovy nebo Lutherovy spisy,
najde v nich mnohé nezdokumentované výroky o tom, co tvrdí "papežové", z nichž je prakticky nemožné
identifikovat, co bylo skutečně tvrzeno, kdo konkrétně to tvrdil a v jakém kontextu. Následně luteráni a kalvínci
slepě opakují tyto výroky svých zakladatelů, jako by se jednalo o prokázaný obsah papežského magisteria. V
případě papeže Františka dochází ke stejnému jevu. Rovněž jsou mu připisovány výroky a úmysly, u nichž nelze
sledovat logickou spojitost s tím, co skutečně řekl nebo napsal, protože dotyčná obvinění jsou buď úmyslně
zmanipulovaná nebo jsou nesená příliš silným a nepředvídatelným předporozuměním.
Čtvrtým spojujícím prvkem je ono bezstarostné nárokování si zjevnosti pro svůj názor, tedy v konfúzi jejich
subjektivní interpretace Tradice nebo Písma se správnou interpretací. Své věroučné výtvory nepovažují za
soukromou interpretaci, nýbrž za samozřejmost, která musí být naprosto jasná každému, kdo myslí logicky.
Papežskému magisteriu ovšem neudělují tu samou legitimitu při interpretaci Tradice nebo Písma, kterou udělují
sami sobě. Musí to být apriori ta papežova interpretace, která je špatně, nikoliv ta jejich. Pátým spojujícím prvkem
je faktický předpoklad, že autorita Tradice nebo Písma je oddělitelná od autority Církve, takže není problém
ká t ž ké i t i dři t h j ji h j tí T di b Pí
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus Š tý j jí í k j 7/22
osekávat papežské magisterium a podřizovat ho jejich pojetí Tradice nebo Písma. Šestým spojujícím prvkem jsou
potom precedenční báchorky o heretických papežích, jimiž měli být například Liberius, Honorius I. nebo Jan XXII.
Noví protestanté prakticky doslovně opisují teze Jana Kalvína (ze sedmé kapitoly čtvrtého svazku jeho knihy
"Institutio Christianae religionis"), případně Melchiora Cana, Davida Chytraeuse nebo Matthiase Flacia o
heretických papežích. Tyto teorie stojí na dodatečně vykonstruovaných spekulacích, zatímco proti nim existuje
zpravidla přesvědčivá evidence, a především učení Církve. O neomluvitelné neznalosti Tradice ze strany nových
protestantů svědčí, že všechny tyto teorie byly už v době starých protestantů důkladně kriticky adresovány
soudobými Učiteli Církve, především pak svatým Robertem Bellarminem (De Romano Pontifice), případně svatým
Františkem Saleským. Některé z nich byly jmenovitě odmítnuty i přímo v magisteriu, konkrétně v encyklikách
Quartus Supra papeže Lva XIII. z roku 1873 a Principi Apostolorum Petro papeže Benedikta XV. z roku 1920.
Sedmým spojujícím prvkem je implicitní viklefismus zabalený do různých falešných analogií (sv. Pavel z Tarsu, sv.
Kateřina Sienská, atd.), v nichž nikdy nešlo o věroučný nesouhlas. Viklefismus spočívá v tom, že se autorita
papeže odvozuje od jeho osobních kvalit, a nikoliv od jeho úřadu. Proto se obě skupiny protestantů v rámci
věroučných diskusí soustředí i na zdůvodňování, proč je papež špatným papežem, jako by snad platilo, že
špatného papeže není potřeba poslouchat, a to ani když učí. Osmým spojujícím prvkem jsou eschatologické
předpovědi o Antikristovi, který podle obou skupin bude vládnout v Římě, a nikoliv v Jeruzalémě, a vzejde z
katolické Církve, a nikoliv ze židovského národa. Neshodnou se jen na tom, kdy k takovéto bizarní apokalypse má
dojít, protože každá skupina považuje tu svou dobu za věk Velké Apostáze. Devátým spojujícím prvkem je potom
nálepkování konzistentních katolíků za papolatristy, případně předkládání sofismat o tom, že se tito katolíci radši
mýlí s papežem, než aby měli pravdu proti němu.
Desátý spojující prvek spočívá v tom, že obě skupiny protestantů pokládají Písmo nebo Tradici za vyčerpávající,
jasné, neměnné a hermeneuticky mrtvé zdroje. Do těchto křišťálově průzračných nauk pak papežové údajně
vnášejí "zmatek", což je víceméně kódové označení pro heterodoxii. Podle obou skupin protestantů texty Písma
nebo Tradice říkají, co říkají, je naprosto evidentní, co to přesně znamená, a není v nich nic dalšího než jejich
doslovný význam. Nechápou, že v Písmu i v Tradici bylo vždycky mnoho neznámých, mnoho nejasností i mnoho
otevřených otázek – už jen kvůli tomu, že pravdy víry obsahují skutečná tajemství. Věroučné spory Církevních otců
jsou toho výmluvným svědectvím. Podobně protestanté nechápou, že Písmo i Tradice docházejí k naplnění pouze
v Církvi, ve které je živoucí autorita, jíž náleží jistá interpretace i autoritativní aplikace zjevených pravd v neustále
se měnících podmínkách. Jedenáctý spojující prvek spočívá v tom, že protestanté ani z jedné skupiny se v
dlouhodobějším měřítku neshodnou na ničem podstatném kromě samotného protestu proti Učitelskému úřadu.
Staří protestanté se již rozštípali na stovky různých církviček a věrouk a noví protestanté je zdatně následují.
Někteří z nich neuznávají ani druhý vatikánský koncil, někteří jej uznávají. Jiní uznávají jen jeho část, případně jej
interpretují v rozporu s pozdějším magisteriem. Ještě menší shoda je pak na tom, co vlastně platí místo popřeného
učení Církve. Pokud bychom se jejich názory pokoušeli syntetizovat, dospívali bychom k závěrům podobajícím se
bonmotu, že Ježíš Kristus neexistoval, byl homosexuálem a oženil se s Marií Magdalénou. V Tradici ostatně není
ani slovo o tom, co je potřeba dělat, když papež magisteriálně učí hereze, protože z hlediska dogmatiky jde o
pseudoproblém s nemožným předpokladem. Opět tedy nepřekvapivě platí, že co protestant, to vlastní verze
protestantismu. Dvanáctý spojující prvek konečně spočívá v protestantském přesvědčení o mesiánském úkolu
zachraňovat Církev proti její vůli. Místo, aby podobné starosti ponechali tomu, kdo si Církev založil, sami si nárokují
znalost toho, co je s Církví potřeba udělat, přičemž jejich plány spočívají především v systematické a veřejné
neposlušnosti vůči jejím legitimním autoritám. Obě skupiny protestantů opět nechápou, že Církev je tu od toho, aby
jim říkala, jak mají žít, a nikoliv obráceně.
5. Univerzální vyvrácení dialektického protestanta
Noví protestanté se ocitají v nezáviděníhodné pozici, která spočívá v konjunkci dvou vzájemně kontradiktorních
prvků. Chtějí následovat svou subjektivní interpretaci Tradice navzdory Učitelskému úřadu, ale zároveň si potřebují
nárokovat, že jsou pravověrnými katolíky. Protestantismus pro ně není jen teologickou metodou: Je jednou z
nejhorších nadávek, takže být označováni pravdivě za protestanty je tím posledním, co by si přáli. Jsou proto
nuceni falšovat teologickou terminologii a zamlžovat tím svou schizofrenní situaci. Tak jako neomarxisté používají
tradiční pojmy přirozeného zákona (např. tolerance, lidská práva, svoboda nebo nenávist) a označují jimi v rámci
své revoluční dialektiky jejich faktické opaky, podobně noví protestanté používají klasické teologické pojmy (např.
Tradice, poslušnost, protestantismus nebo učení Církve) a označují jimi skutečnosti, které jsou opět faktickými
kontradikcemi skutečných významů těchto pojmů.
Dialektickou rétoriku nových protestantů lze pozorovat již na formulování jejich disentu. Lidé, kteří odporují učení
Církve, ale nemají potřebu předstírat, že jsou něčím, čím nejsou, bývají ohledně svého disentu upřímní. Jejich
rétorika nepokrytě počítá s tím, že "Církev učí X, ale já věřím v non-X". Často lze slyšet: "Myslím si, že
stejnopohlavní manželství by mělo být uznáno Církví" nebo "Církev zakazuje antikoncepci, ale já si myslím, že by ji
měla povolit". Zřídkakdy se ale lze setkat s výroky typu: "Církev učí, že stejnopohlavní manželství je legitimní
instituce" nebo "Učení Církve o antikoncepci spočívá v tom, že je morálně bezvadná". Lidé mívají různé názory, ale
nemívají úpornou snahu falšovat realitu ohledně stanoviska Církve.
Úplně opačně je tomu u dialektických protestantů. U nich se nelze setkat s pravdivými disenty ve smyslu: "Církev
učí, že trest smrti je nepřípustný, ale já si myslím, že by ho měla povolit" nebo "Církev učí, že někteří nekající
cizoložníci mohou být připuštěni ke svátostem, ale já si myslím, že by to měla zakázat". Navzdory jasné dikci
nejnovějších magisteriálních dokumentů voluntárně postulují, že Církev prostě učí pravé opaky toho, co ve
skutečnosti učí. Dnešní formální učení Církve označují za soukromý názor papeže, zatímco jejich odsouzené
soukromé názory z dřívějška označují za věrouku. Za podobnými rétorickými klamy, jejichž cílem je vyhnutí se
poslušnosti Učitelskému úřadu, stojí navíc předpoklad, že existuje nějaký spolehlivý standard, vůči němuž je možno
posuzovat papežské magisterium v otázkách zjevených pravd; podobný standard existuje v otázkách přirozeně
poznatelných pravd a je jím filosofie. Analýza teologických obsahů co do jejich filosofické přijatelnosti je předmětem
fundamentální teologie. V otázkách čistě zjevených pravd ovšem žádný takovýto spolehlivý standard neexistuje.
Jediným spolehlivým standardem je právě živoucí Učitelský úřad. Výroky například od svatého Vincence
Lerinského o tom, že katolické je to, čemu všichni všude vždycky věřili, mají sice pravdivé jádro, ale teologicky jsou
naprosto nepoužitelné. Přímo je nikdy nelze aplikovat, protože pokud je určitý výrok sporný, tak s ním alespoň
někdy někdo nesouhlasí, tudíž neplatí, že mu všichni všude vždycky věřili. Je tedy potřeba jeho předpoklad nějak
ohnout, čímž ovšem padá platnost principu i spolehlivost dosaženého závěru.
Univerzální vyvrácení dialektického protestanta se zaměřuje pochopitelně na toto faktické odmítnutí papeže coby
formálního, radikálního a konečného garanta pravověrnosti Církve. Jelikož se dialektický protestant vydává za
pravověrného katolíka, musí alespoň verbálně uznávat v Tradici (a ještě víc pak v magisteriu) dokolečka omílanou
zásadu, že papežům náleží rozsuzovat spory o víře. Proto lze vzít libovolný bod protestantovy věroučné kritiky,
například tezi o nepravověrnosti magisteria současného papeže. Stejně dobře lze ale vzít i libovolnou partikulární
nauku, nakolik je věroučná (např. zda mohou být někteří nekající cizoložníci připuštěni ke svátostem). Dialektický
protestant tedy tvrdí že Františkovo magisterium je nepravověrné protože je v rozporu s Tradicí Jsou tu ovšem
protestant tedy tvrdí, že Františkovo magisterium je nepravověrné, protože je v rozporu s Tradicí. Jsou tu ovšem
katolíci (jako například já), kteří tvrdí pravý opak, tedy že Františkovo magisterium je v souladu s Tradicí. Oba jsme
ke svým stanoviskům dospěli interpretováním Tradice, nicméně každý z nás interpretuje Tradici jinak. Podstatné je,
že se dva katolíci neshodnou ve věroučné otázce. Jde tedy o tuctový spor o víru. V nejvyšší instanci ovšem náleží
rozsuzování takovýchto sporů papeži. A papež tuto spornou otázku již autoritativně rozsoudil tím, že své
magisterium promulgoval, tedy magisteriálně jej předložil s pravdivostním nárokem, přičemž pravdivost vylučuje
nepravověrnost. Sporná otázka víry tedy již byla rozsouzena Církví, a to opačným způsobem, než je stanovisko
dialektického protestanta. Pokud si dialektický protestant namlouvá pravověrnost, potom pouze protiřečí sám sobě.
6. Modernistické zneužití dogmatu o neomylnosti
Pravděpodobně nejfrekventovanější sada sofismat, o něž se noví protestanté ve své dialektice opírají, se ironicky
vztahuje k dogmatu o papežské neomylnosti z dogmatické konstituce Pastor Aeternus z roku 1870. Dokument,
který potvrzuje papežskou autoritu i rozhodující věroučná charismata, je interpretován způsobem vedoucím k
faktickému vygumování veškerého papežského magisteria po I. vatikánském koncilu s výjimkou dogmatu o
Nanebevzetí Panny Marie z apoštolské konstituce Munificentissimus Deus z roku 1950. Ostatní magisterium je
touto hermeneutikou prohlášeno v podstatě za soukromé názory papežů, které lze podřizovat subjektivnímu
výkladu Tradice a na jeho základě je libovolně odmítat. Reformovatelnost magisteria vysvětlují dialektičtí
protestanté totiž apriori tím, že je potenciálně heretické a věroučně nezávazné, nikoliv jeho předmětem (netýká-li se
přímo otázek víry ani mravních zásad), ani magisteriálním úmyslem promulgovat takové magisterium jako
reformovatelné. Eventuálně se za tímto cílem zneužívá výrok o tom, že "Duch Svatý nebyl papežům slíben, aby
snad vyhlašovali novou nauku, kterou by jim zjevoval, nýbrž aby s jeho přispěním vykládali poklad víry" z téže
dogmatické konstituce. Ten se prostě interpretuje jako preskripce, a nikoliv jako deskripce. Že je to v rozporu se
zbytkem dokumentu i se samotným dogmatem o neomylnosti, to dialektické protestanty příliš netrápí.
Celková logika jejich hermeneutiky je tedy následující:

a) Mimořádné papežské magisterium je neomylné.
b) Tedy řádné papežské magisterium je omylné.
c) Tedy řádné papežské magisterium je věroučně nezávazné.
) y
6/15/22, 9:06 PM
p p g j Sola Traditio: ideologický konzervatismus a dialektický protestantismus
Tvrzení (a) je pravdivé a je skutečně předmětem dogmatu o papežské neomylnosti. Tvrzení (b) z tvrzení (a) ovšem
nevyplývá, protože nezohledňuje dodatečné distinkce, a je zavádějící ve dvou důležitých ohledech. Zaprvé některé
řádné magisterium je neomylné v téže míře jako mimořádné magisterium. Zadruhé ani řádné magisterium není
omylné ve věroučných otázkách. Existují 4 možné typy výroků:
1) Pravdivé věroučné výroky.

2) Nepravdivé věroučné výroky.
3) Pravdivé nevěroučné výroky.
4) Nepravdivé nevěroučné výroky.
Každý existující výrok spadá právě do jedné z těchto kategorií. Nikde v papežském magisteriu se nemohou
vyskytovat výroky typu (2). To je vyloučeno charismatem jisté pravdy. V omylném magisteriu se mohou vyskytovat
výroky typu (4), a pouze proto se jedná o omylné magisterium. Neomylný výrok je právě takový, který je
magisteriální, a zároveň je o něm magisteriálně prohlášeno, že je věroučný. Konjunkce se vzneseným nárokem na
věroučnou povahu ze své logiky vylučuje typy (3) a (4); typ (2) je vyloučen charismatem pravověrnosti, tudíž zbývá
typ (1). Proto se jedná o nutně pravdivý výrok. Tato skutečnost je potvrzena i přímo v dogmatické konstituci Pastor
Aeternus:
"IV.… jejich apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé pravověrně ctili a následovali,
plně si vědomi toho, že tento stolec svatého Petra stále zůstává všeho bludu uchráněn podle božského zaslíbení
Našeho Pána a Spasitele, jež dal knížeti svých učedníků: Já jsem za Tebe prosil, aby Tvoje víra nezanikla, a Ty, až
se obrátíš, posiluj své bratry (Lukáš 22:32). Tento poklad nehynoucí pravdy a víry byl tedy Petrovi a jeho
nástupcům na tomto stolci Bohem udělen, aby svůj vznešený úřad vykonávali ke spáse všech ..."
Přechod z tvrzení (b) ke tvrzení (c) je z tohoto důvodu nesmyslný, přímo protiřečí konstituci Pastor Aeternus, a
jediným papežem po I. vatikánském koncilu, který jej kategoricky magisteriálně neodsoudil, je patrně Jan Pavel I.
Blahoslavený Pius IX. jej odsoudil například v encyklice Quanta Cura, Lev XIII. například v encyklice Satis
Cognitum, svatý Pius X. v alokuci Vi Ringrazio, Benedikt XV. v encyklice Principi Apostolorum Petro, Pius XI. v
encyklice Casti Connubii, Pius XII. v encyklice Humani Generis, svatý Jan XXIII. v encyklice Mater et Magistra,
svatý Pavel VI. v dogmatické konstituci Lumen Gentium, svatý Jan Pavel II. například při své generální audienci 24.
března 1993, Benedikt XVI. v dopisu katolickým biskupům z 10. března 2009 a František například ve svém
projevu ke katechetům 30. ledna 2021.
Navzdory svému zdůvodnění i navzdory neutuchajícím magisteriálním odsudkům je dogma o papežské
neomylnosti dialektickými protestanty modernisticky dezinterpretováno, odpojeno jak od zdrojů Zjevení (výklad
tohoto dogmatu ze strany dialektických protestantů nemá žádný smysluplný podklad v Písmu ani v Tradici), tak od
svého logického rámce (tedy od charismatu pravověrnosti, kterým je ovšem chráněno celé papežské magisterium,
protože papežské magisterium má jedinou autoritu a nikoliv dvě různé autority), používáno přímo proti jeho
magisteriálnímu záměru a fakticky zcela vyprázdněno, jak je rovněž modernistickým zvykem. Jediným závazným
učením po I. vatikánském koncilu má být dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Takže za 150 let museli katolíci
poslechnout papeže jen jednou. Značná část katolíků tedy nemusí papeže poslouchat vůbec, protože se žádného
výkonu mimořádného magisteria jednoduše nedožijí.
Podobně zneužitým institutem je i kanonický postih hereze podle kánonu 751 CIC. Hereze je primárně teologickým
problémem, který je v kanonickém právu ošetřený jen částečně v souladu s umírněným používáním samočinných
trestů. Dialektičtí protestanté typicky redukují teologický pojem hereze na kanonický zločin hereze. Jde tedy o
projev dogmatického pozitivismu, v jehož rámci se dogmata odpojují od autority, která je vytváří a autenticky
vykládá. V teologickém smyslu je naopak hříchem hereze každé vědomé a úmyslné porušení jednoty víry s Církví,
protože katolická víra je jen jedna. Pokud tedy například kardinál Burke a spol. tvrdí, že některé výroky řádného
papežského magisteria jsou věroučně chybné, potom nemají tutéž víru jako Církev, protože antiteze dotyčných
magisteriálních výroků prohlašují za zjevené pravdy, zatímco Církev nevěří, že jde o zjevené pravdy, jelikož o nich
autoritativně učí, že jsou nepravdivé. Proto se z hlediska teologie jedná o herezi, aniž by byla naplněna skutková
podstata kánonu 751 CIC. Je to podobné například u mormonismu, který také primárně spočívá v chybném
rozšiřování množiny zjevených pravd, a nikoli v jejím zužování.
7. Církevní odsouzení feeneyismu a lefebvrismu
Mezi předchůdci kardinála Burkeho a spol. z minulého století lze zmínit dvě postavy, jejichž teorie byly
magisteriálně odsouzené. Jedná se o otce Leonarda Feeneye a arcibiskupa Marcela Lefebvra. Prvního Církev
exkomunikovala v roce 1953, druhého v roce 1988. První z nich vynikl veřejným obhajováním doslovného výkladu
dogmatických formulí o exkluzivitě spásy v Církvi navzdory Učitelskému úřadu, druhý pak odmítáním tehdejšího
magisteria ve jménu vlastního pojetí Tradice. Oba tedy dělali formálně totéž, co dnes provádí kardinál Burke a spol.
Magisteriální odsouzení feeneyismu i lefebvrismu je proto široce konceptuálně aplikovatelné i na činnost kardinála
Burkeho.
Feeneyismus byl odsouzen dopisem Svatého Officia, schváleným papežem Piem XII., pro bostonského
arcibiskupa, z roku 1949:
"... Nicméně toto dogma musí být chápáno v tom smyslu, v jakém jej chápe sama Církev. Náš Spasitel totiž nesvěřil
výklad depozitu víry soukromému úsudku, nýbrž učitelské autoritě Církve ... Je tedy nepochopitelné, jak si Centrum
svatého Benedikta může soustavně nárokovat, že je katolickou školou, a chce za ni být považováno, aniž by bylo v
konformitě s kánony 1381 a 1382 Kodexu kanonického práva, pročež působí jako zdroj nesouhlasu a rebelie vůči
Církevní autoritě i jako zdroj zmatení mnoha svědomí. Stejně tak je mimo naši chápavost, jak se člen řeholního
institutu, konkrétně otec Feeney, může prezentovat jako 'obránce víry', když zároveň neváhá utočit na katechetické
instrukce předložené oprávněnými autoritami, aniž by se přitom obával těžkých kanonických trestů, jež mu hrozí
pro závažné porušení povinností řeholníka, kněze i člena Církve ..."
Lefebvrismus Církev odsoudila opakovaně. Poprvé v dopisu svatého Pavla VI. arcibiskupovi Lefebvrovi z 11. října
1976:
"II... Církevní moc učení ani vládnutí nemůže být vykonávána mimo hierarchické společenství s hlavou
biskupského kolegia a s jeho členy. A fortiori, osamocený biskup postrádající kanonickou misi nemá kompetenci
rozhodovat, co je obecným pravidlem víry a co spadá do Tradice. Prakticky si nárokuješ, že Ty jediný jsi soudcem
toho, co Tradice zahrnuje. Říkáš, že jsi podřízený Církvi a věrný Tradici pouze z toho důvodu, že se držíš určitých
norem z minulosti, ustanovených předchůdcem toho, komu dnes Bůh svěřil Petrův úřad. Koncept Tradice, na který
se i v tomto bodě odvoláváš, je pokřivený. Tradice není rigidní a mrtvou představou, jistým a statickým faktem,
který v určitém bodě historie blokuje život aktivního organismu, kterým je Církev, tedy mystické tělo Kristovo.
Papežům a koncilům náleží rozlišování tradic Církve, které nelze opustit bez nevěrnosti Našemu Pánu i Duchu
Svatému - tedy depozitu víry -, a tradic, které naopak mohou a musejí být adaptovány, aby usnadnily modlitbu a
misi Církve v různých dobách a lokalitách, tedy aby Církev lépe sdělovala Božské poselství v dnešním jazyce a
6/15/22, 9:06 PM
ý , Sola Traditio:
y y ideologický konzervatismus
p a dialektický protestantismus
p j y
lépe jej komunikovala, aniž by přitom kompromitovala jeho principy. Z toho důvodu je Tradice neoddělitelná od
žijícího magisteria Církve, stejně jako je neoddělitelná od Písma Svatého. 'Posvátná Tradice, Písmo Svaté a
Učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých
dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého
přispívají účinně ke spáse duší' (DV 10).
Papežové a ekumenické koncily takto se zvláštní asistencí Ducha Svatého vždycky rozlišovali. A přesně totéž
rozlišování provedl i Druhý Vatikánský Koncil. Nic, co bylo nařízeno tímto Koncilem ani našimi provádějícími
reformami, není v rozporu s tím, co dvoutisíciletá Tradice Církve pokládá za fundamentální nebo nezměnitelné. My
jsme toho garantem, nikoliv z důvodu našich osobních kvalit, nýbrž z důvodu úřadu, který nám Pán svěřil coby
legitimnímu nástupci Petra, a z důvodu speciální asistence, kterou nám slíbil stejně jako Petrovi: 'Já jsem za Tebe
prosil, aby Tvoje víra nezanikla' (Lk 22:32). Univerzální episkopát je toho garantem spolu s námi. Opět, nemůžeš
se odvolávat na distinkci mezi tím, co je dogmatické a co pastorační a přijmout některé výnosy Koncilu, zatímco
jiné odmítnout. Vskutku, ne všechny výnosy koncilu vyžadují souhlas stejného charakteru: pouze to, co je
předloženo definitivně coby předmět víry nebo předmět s vírou související vyžaduje souhlas víry. Nicméně, i zbytek
koncilních výnosů tvoří součást slavnostního magisteria Církve, které je každý věřící povinen důvěrně přijmout a
upřímně aplikovat. Dále tvrdíš, že ne vždycky vidíš, jak smířit některé texty Koncilu nebo určitá opatření, která jsme
nařídili, abychom závěry Koncilu uvedli do praxe, s celistvou Tradicí Církve, zvláště pak s Tridentským koncilem a s
výroky našich předchůdců. Mezi nimi zmiňuješ odpovědnost biskupského kolegia sjednoceného s Nejvyšším
Pontifikem, nový mešní ritus, ekumenismus, náboženskou svobodu, ochotu k dialogu, evangelizaci v moderním
Světě, atd. Tento dopis není místem k řešení takovýchto jednotlivostí. Přesná znění dokumentů s celkem svých
nuancí i svého kontextu, autorizovaná vysvětlení, detailní a objektivní komentáře, které byly učiněny, jsou takového
charakteru, aby Ti pomohly překonat tyto osobní obtíže. Spolehliví rádcové, teologové a duchovní vůdci Ti mohou
pomoci ještě více, s Božím osvětlením, a my jsme ochotni Ti tuto bratrskou pomoc zprostředkovat. Jak Ti ale může
vnitřní osobní obtíž - spirituální drama, které respektujeme - dovolit, aby ses veřejně pasoval do role soudce nad
tím, co bylo legitimně přijato, prakticky jednomyslně, a abys úmyslně vedl věřící k následování Tvého odmítnutí? ..."
Druhým magisteriálním dokumentem odsuzujícím lefebvrismus je potom motu proprio Ecclesia Dei svatého Jana
Pavla II. z roku 1988:
"4 K ř t h t hi ti kéh kt l tř t ú l é
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus é j tí T di N ú l é t ž 15/22
"4. Kořen tohoto schizmatického aktu lze spatřovat v neúplném a rozporném pojetí Tradice. Neúplném, protože
nebere dostatečně v úvahu živoucí charakter Tradice, která, jak jasně učí Druhý Vatikánský Koncil, 'prospívá v
Církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem
věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti,
tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadu obdrželi charisma jisté pravdy' (DV 8). Zvláště
rozporné je ovšem pojetí Tradice oponující univerzálnímu Magisteriu Církve, jež náleží Římskému biskupovi a
Biskupskému kolegiu. Je nemožné zůstat věrný Tradici, a přitom rozbíjet církevní společenství s tím, komu Kristus
v osobě apoštola Petra svěřil službu jednoty svojí Církve."
8. Ideologický konzervatismus
Dialektický protestantismus objasňuje způsob, jakým se kardinál Burke a spol. pokoušejí dosahovat svého cíle.
Nevysvětluje však cíl samotný – dává odpověď na otázku "jak", ale nedává odpověď na otázku "co". Odpověď na
druhou otázku lze dovodit z toho, k čemu se kardinál Burke a spol. upínají, a čemu naopak odporují. Jejich odpor je
primárně selektivní a poměrně srozumitelný, pouze sekundárně (ale o nic méně reálně) popírá učení Církve jako
celek kvůli svým nevyhnutelným logickým konsekvencím. Křečovitý důraz na "neměnnou církevní Tradici" vypovídá
o tom, že se jedná o reakci na ty, kteří to s dynamizováním křesťanství naopak přehánějí. Tedy například na
teology ovlivněné Hegelovou nebo Heideggerovou filosofií. Tyto populární filosofické teorie spočívají v absolutizaci
změny a jsou vnitřně rozporné, protože změna se může uskutečňovat pouze v rámci akcidentálního určení
substance, která zůstává identická, tedy ve své identitě změnou nedotčená. Proto každá změna musí být jen
částečná, jinak je logicky nekonzistentní. Zajímavostí těchto teorií je potom to, že se ke své rozpornosti hrdě hlásí –
dialektika je jejich otevřeným programem. Jejich dopad na učení Církve je samozřejmě naprosto devastující,
protože vedou ke ztrátě identity všech obsahů víry. Lze tedy souhlasit s kardinálem Burkem a spol. v tom, že se
jedná o skutečný problém. Nelze ovšem souhlasit s jejich reakcí na tento problém.
Proti hegeliánským teoriím neuznávajícím nic než změnu totiž staví kardinál Burke konzervatismus. Receptem na
všechno je neměnnost a kdo říká pořád to samé, ten nemůže udělat chybu. Jedná se bohužel o konzervatismus v
silném smyslu, tedy o konzervatismus ideologický. Podobně jako třeba liberalismus, nacionalismus nebo
komunismus lze myslet ve slabých významech a označovat jimi legitimní důrazy na svobodu, na národ nebo na
iál í dl t l l tik ti l bé ý
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus b l iti í dů t bilit V j tí 16/22
sociální spravedlnost, lze myslet i konzervatismus ve slabém významu coby legitimní důraz na stabilitu. V pojetí
kardinála Burkeho a spol. je ovšem kvalita učení Církve redukována na jeho neměnnost, což nerespektuje složitost
reality a přepadá do opačného extrému. Tato ideologie klasicky nabízí jednoduchá shodná řešení na každý
problém, ale obvykle se jedná o špatná řešení. Vycházejí totiž z fragmentace reality a z vytěsňování toho, co se
nehodí do jejich ideologického schématu. Konzervativní ideologická reakce kardinála Burkeho a spol. sdílí i další
znaky například s ideologickým liberalismem nebo socialismem. Socialisté podobným způsobem reagovali na
sociální nespravedlnosti kapitalismu a liberálové takto reagovali na socialistický kolektivismus. Socialisté přitom
převzali praktický materialismus kapitalistů a povýšili jej na svůj teoretický princip. Liberálové zase tacitně převzali
celou fundamentální antropologii socialistů. Na poli filosofie potom lze vzpomenout například na způsob, jakým
Heraklitus s Empedoklem reagovali na Parmenidovo popření změny, jak John Locke reagoval na teorii o vrozených
idejích od Reného Descarta nebo na reakci Immanuela Kanta na popření kauzality Davidem Humem.
Všechny tyto reakce byly situační a povrchní, což vedlo k tomu, že nevědomky přejímaly principy pozice, kterou
napadaly. Reagovaly pouze na nějaký fenomén, který jim vadil, a ten se snažili urputně zlikvidovat – ideálně
nastolením opačného extrému. Veškeré dobro redukovaly na hodnotu, která byla napadenou pozici popíraná nebo
nedoceňovaná. Správně ovšem měly reagovat nikoliv na fenomenální úrovni, nýbrž právě na úrovni principů, od
nichž se problematický fenomén odvíjel – tedy těch principů, které naopak nevědomky přejímaly a které jejich
opozici naprosto znehodnotily. Chyběl jim totiž systematický přístup i celostní (tedy filosofické) pojetí problematiky.
Pouze principiální nápravou bylo ovšem možné obnovit rovnováhu a nezpůsobit víc škody než užitku. V našem
případě kardinál Burke a spol. přebírají od některých svých oponentů například prakticky celou eklesiologii i
principy fundamentální dogmatiky. V absenci zábran při věroučném odsuzování řádného papežského magisteria by
se shodli například s otcem Karlem Rahnerem, který také systematicky relativizoval jeho věroučnou závaznost a
zdůvodňoval to mimo jiné tím, že výnosy Biblické komise promulgované svatým Piem X. na počátku 20. století prý
obsahují věroučné chyby. Exegetické otázky totiž automaticky považoval za pravdy víry, což je podobná konfúze
jako prohlašovat dlouhodobé učení Církve automaticky za "neměnnou Církevní Tradici". Kardinál Burke a spol.
fakticky přistupují k Církvi nikoliv jako k nadpřirozené instituci s Božskými zárukami, na něž je možné a potřebné se
spoléhat, ale jako k nějaké rozhádané politické straně s neschopným a panovačným předsedou, v níž se právě
vede spor o programové prohlášení. To již samo o sobě vede k naprosto rozkladné logice jejich teologických
počinů. Pokud by k magisteriu přistupovali systematicky a logicky konzistentně, nikdy by nemohli dospět k onomu
p
6/15/22, 9:06 PM
y g p p y y g y y y
p
"Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby". Navíc by věděli, že vydávání
takto koncipovaných věroučných prohlášení bez papežského mandátu je eklesiologickou zvráceností, skutečným
porušením Tradice a zneužitím biskupského úřadu – a to i v případě, že by se nejednalo o disent vůči papežskému
magisteriu.
Výše uvedené magisteriální odsudky lefebvrismu od svatého Pavla VI. i svatého Jana Pavla II. se otáčejí právě na
zdůrazňování bytostně dynamické povahy Tradice. Již v průběhu veřejného Zjevení probíhal vývoj jak z hlediska
rozšiřování, tak z hlediska zužování toho, co bylo dovoleno. Do první kategorie spadalo například výslovné
povolení (Deuteronomium 24:1-4) a následný zákaz (Matouš 19:5-9) rozvodů a do druhé kategorie například
předpisy o nečistých zvířatech (Leviticus 11), zrušené ve Skutcích apoštolů 10:10-16. Ke stejným změnám
docházelo i napříč Biblickými a magisteriálními příkazy. Například Jeruzalémský koncil popsaný ve Skutcích
Apoštolů zakázal konzumaci krve (Skutky 15:20 a 15:29), ale dodatečná abolice tohoto zákazu byla definována
výnosem Florentského koncilu z roku 1442. Změny magisteriálních příkazů v různých dobách asi není potřeba příliš
pitvat – stačí se podívat třeba na apoštolskou konstituci Divino Afflatu svatého Pia X. z roku 1913, která zrušila a
zakázala breviář ustanovený "na věčné časy" bulou Quod a Nobis svatého Pia V. z roku 1568. V opačném gardu
lze zmínit například příznačně pojmenovanou encykliku Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 nebo
výslovné magisteriální povolení (konstituce Grave Nimis z roku 1483) a následné odsouzení (konstituce Ineffabilis
Deus z roku 1854) makulismu. Je proto nepochopitelné, jak může někdo zkoušet vyvozovat nezměnitelnost z
pouhého faktu tradování v Církvi, a to navzdory opačným výnosům magisteria. Tak nesmyslnou svévoli lze vysvětlit
pouze oním ideologickým zaujetím.
9. Kontradikce versus kontrární opozice
Sekundárním ideologickým kritériem kardinála Burkeho a spol., které lze vypozorovat ze způsobu jejich uvažování,
je potom jasnost. Ta také reaguje na skutečný problém, jímž je noetický skepticismus. Jeho aplikace na křesťanství
vede k nepoznatelnosti všech obsahů víry, takže o jeho devastujícím charakteru opět nemůže být pochyb. Je
sebevyvracející tvrdit, že mezi zjevenými pravdami není nic jasného. Podobně absurdní (a heretické) je ale jednat,
jako by ve zjevených pravdách bylo všechno jasné. Ani žádná magisteriální nebo biblická nauka nevyčerpává
realitu, k níž se vztahuje. Nauky nižších autorit (například Církevních otců nebo Učitelů Církve) jsou navíc samy
6/15/22, 9:06 PM
j y ( p
)j y
stiženy věroučnou nejistotou. Další nejistoty potom přicházejí ve fázi interpretace. Hlavním projevem tohoto kultu
jasnosti je falešné zjednodušování reality, spočívající v kladení falešných kontradikcí tam, kde jde o pouhé kontrární
opaky. Jedná se o univerzální techniku dezinterpretace, jejímž použitím protestanté identifikují falešné věroučné
rozpory mezi magisteriálními dokumenty, případně mezi magisteriem a Písmem. Liberálové i socialisté konečně v
podobném duchu považují individualitu a sociabilitu člověka za kontradiktorní určení, která nelze syntetizovat, takže
je nutné si mezi nimi vybrat. Vzájemně se pak liší pouze provedením tohoto výběru.
Na poli teologie se jedná o mnohokrát obehranou písničku. Judaizéři i marcionovci se shodovali na tom, že Starý a
Nový Zákon jsou vzájemně kontradiktorní. První uznávali pouze ten Starý, druzí zase pouze ten Nový. Církev
naopak rozhodla, že to není kontradikce, a přistoupila k syntéze kontrárních opaků – a to k velkému pohoršení
obou heretických skupin. Ariáni a monofyzité se pro změnu shodli na tom, že Kristus nemůže být zároveň pravým
Bohem i pravým člověkem. První ho uznávali pouze za člověka, druzí pouze za Boha. Církev opět obě hereze
odsoudila, popřela, že by se jednalo o kontradikci, a obě kontrární určení syntetizovala – rovněž k obrovskému
pohoršení jak ariánů, tak monofyzitů. Sabelliáni a ariáni se shodli zase na tom, že Kristus nemůže být jedné
podstaty s Otcem, a zároveň odlišnou osobou. Sabelliáni uznávali pouze jeho soupodstatnost, ariáni uznávali
naopak pouze to, že je odlišnou osobou od Otce. Postoj Církve znovu spočíval v odmítnutí falešné kontradikce a v
syntéze kontrárních opaků. Pelagiáni i luteráni se shodli na tom, že spása skrze víru je logicky neslučitelná s
lidským úsilím o spásu. Pelagiáni uznávali pouze význam lidského úsilí, luteráni pouze význam víry. Církev opět
obě tyto hereze odmítla a vzájemně si konkurující prvky syntetizovala. Z minulého století lze pak zmínit například
falešnou kontradikci mezi náboženskou svobodou nebo ekumenickým dialogem na straně jedné a odmítnutím
náboženského indiferentismu na straně druhé, případně mezi principy tzv. ressourcementu a aggiornamenta na
straně jedné, a odmítnutím modernismu na straně druhé.
V dnešní době již málokoho trápí tyto věroučné spory minulosti. Málokdo dnes vykřikuje, že označovat Krista za
člověka je jasná hereze, protože Kristus je přece Bohem, a kdo ho označuje za člověka, ten nutně popírá jeho
Božství. Že ani v takovém případě nejde o kontradikci, je přitom skutečným tajemstvím, které se nedá vysvětlit
triviálními teologickými postupy jako u zdánlivých rozporů nejnovějšího magisteria. Víme, že Kristus je zároveň
Bohem i člověkem, ale nevíme, jak je to možné. Mezi Bohem a člověkem je totiž mnohostranná ontologická
propast. Kdo přesto stál věroučně na straně papeže, tomu jaksi z definice dala historie vždycky za pravdu, zatímco
antiteze jeho stanoviska zašly na úbytě Každá doba má však své spory a formální logické schéma těchto
antiteze jeho stanoviska zašly na úbytě. Každá doba má však své spory a formální logické schéma těchto
falešných kontradikcí je dodnes živou teologií. Dnes se mnozí shodnou například na tom, že učení encykliky
Veritatis Splendor o vnitřně špatných matériích je logicky neslučitelné s učením apoštolské exhortace Amoris
Laetitia o přičitatelnosti skutků. Část z nich pak uznává pouze to první, druhá část zase pouze to druhé. Církev tuto
falešnou kontradikci odmítá a učení obou magisteriálních dokumentů syntetizuje. Podobně v případě trestu smrti se
dnes mnozí shodnou, že trest smrti může být buď vnitřně špatný, nebo aktuálně dovolený, a třetí možnost
neexistuje. Někteří pak zastávají to první, jiní zase to druhé. Církev obě tyto pozice nepřekvapivě znovu odmítá a
učí, že trest smrti je nepřípustný, aniž by byl vnitřně špatný.
10. Závěr
Matka: Ukliď si prosím svůj pokojíček, než si půjdeš hrát.

Dítě: Naprosto Tě respektuji jako matku, ale na nějaké uklízení Ti zvysoka kašlu.
Matka: Neposloucháš, co po Tobě chci? V tom není žádný respekt.
Dítě: Poslouchám Tě, jak jen je to možné. Na to uklízení totiž kašlu z nejhlubší poslušnosti vůči Tobě. Na začátku
prázdnin jsi říkala, že po snídani si budu chodit hrát ven. Právě jsem dosnídal, takže teď bych si podle Tebe měl jít
hrát. Tvoje dva výroky jsou tedy vzájemně rozporné, a proto se musím rozhodnout, který z nich poslechnu. Podle
svého svědomí jsem usoudil, že Tvůj původní výrok je úctyhodnější a má větší autoritu, tudíž jsem povinen jej
poslechnout.
Matka: Moje výroky nejsou rozporné. Na začátku prázdnin jsem sdělila svůj obecný úmysl, který samozřejmě
připouští výjimky. Rozhodně jsem tím tehdy nemyslela, že si po snídani budeš chodit hrát vždycky a za každých
okolností. Dnes máš v pokoji zvlášť velký nepořádek a budu Ti v něm měnit záclony, takže potřebuji, aby sis tam
uklidil.
Dítě: To je dezinterpretace Tvého dřívějšího výroku! Takhle jsi to nemyslela a byl bych Ti neposlušný, kdybych takto
jednal. Tenkrát jsi mluvila úplně jasně a srozumitelně a o výjimkách jsi neřekla ani slovo, takže Tvůj dřívější výrok
musí nutně platit bez výjimek. Navíc Tvůj dnešní zdánlivý příkaz je chaotický a nekonzistentní. Poprvé jsi řekla,
abych si uklidil pokojíček, podruhé, abych si uklidil v pokojíčku. To je pokaždé něco jiného.
Matka: Obviňuješ mě z dezinterpretace mých vlastních výroků? To přece nedává sebemenší smysl. Jsou to moje
ý k t kž já í jí A í i kd b t ý k b l h t ti k
https://www.distance.cz/ročník-2021/3-číslo/sola-traditio-ideologický-konzervatismus-a-dialektický-protestantismus l čit l é t k h ř ě it20/22
výroky, takže já vím, co znamenají. A navíc, i kdyby ty výroky byly hypoteticky neslučitelné, tak mohu přece změnit
plány a přikázat Ti něco jiného, než jsem řekla před měsícem. Odporuješ tomu, co po Tobě chci, a navíc hloupě
lžeš, že to nechci. V tom není žádná poslušnost. Uklidit si pokojíček a uklidit si v pokojíčku je přece totéž. První je
metonymií toho druhého. Kdybys vůči mně měl špetku toho respektu, který si bereš do úst, tak bys mě poslechl a
nepředkládal mi takovéto prolhané pseudoargumenty.
Dítě: Zmatek vytvořený nesrozumitelnými metonymiemi je Tvoje vina! Kvůli němu s Tebou musím diskutovat. Celý
měsíc jsem si chodil po snídani hrát. Je to neměnná Tradice, od níž se nelze odchýlit, aniž bych odmítl Tvou
rodičovskou autoritu, na níž mi nesmírně záleží. Nějaká modernistická novota o obecném úmyslu a výjimkách mě
neodradí od poslušnosti vůči Tobě. Ani tím amorálním situačním relativismem se záclonami mě nezmateš. Ukliď
můj pokojíček sama, jestli Ti na tom záleží. Já si jdu radši poslušně hrát. Čau!
POZNÁMKY:
1. "A man is converted to the Catholic Church from his admiration of its religious system, and his disgust with
Protestantism. That admiration remains; but, after a time, he leaves his new faith, perhaps returns to his old. The
reason, if we may conjecture, may sometimes be this: he has never believed in the Church's infallibility; in her
doctrinal truth he has believed, but in her infallibility, no. He was asked, before he was received, whether he held all
that the Church taught, he replied he did; but he understood the question to mean, whether he held those particular
doctrines 'which at that time the Church in matter of fact formally taught,' whereas it really meant 'whatever the
Church then or at any future time should teach.' Thus, he never had the indispensable and elementary faith of a
Catholic, and was simply no subject for reception into the fold of the Church", An Essay in aid of a Grammar of
Assent, John Henry Newman 1870, §7.2 Indefectibility of Certitude:
http://www.newmanreader.org/works/grammar/chapter7.html
2. "I haven't changed. I'm still teaching the same things I always taught and they're not my ideas. But now suddenly
this is perceived as being contrary to the Roman pontiff. And I think here what's entered in is a very political view of
the papacy, where the pope is some kind of absolute monarch who can do whatever he wants. That has never
been the case in the church. The pope is not a revolutionary, elected to change the church's teaching", Cardinal
p p y, g g,
Burke: "I'm Called the Enemy of the Pope, Which I Am Not",
2019:https://www.nytimes.com/2019/11/09/opinion/cardinal-burke-douthat.html

Sola Traditio - Ideologický Konzervatismus A Dialektický Protestantismus

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Sola Traditio - Ideologický Konzervatismus A Dialektický Protestantismus

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

6/15/22, 9:06 PM Sola Traditio: ideologický konzervatismus a dialektický protestantismus

Sola Traditio: ideologický

2. Diskuse katolíka s protestantem

Mnohé diskuse s protestanty probíhají podle tohoto scénáře:

Katolík: Z čeho vyvozuješ, že papež učí hereze?

3. Esenciální definice protestantismu

4. Projevy obojího protestantismu

5. Univerzální vyvrácení dialektického protestanta

6. Modernistické zneužití dogmatu o neomylnosti

Celková logika jejich hermeneutiky je tedy následující:

1) Pravdivé věroučné výroky.

7. Církevní odsouzení feeneyismu a lefebvrismu

9. Kontradikce versus kontrární opozice

Matka: Ukliď si prosím svůj pokojíček, než si půjdeš hrát.

You might also like