1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI.

- Distance

Prohledat tento web

Idea Distance Ročník 2019 > 2. číslo >

Úvodní stránka
Ročník 2020 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý
1. číslo
2. číslo Pavel VI.
3. číslo
4. číslo Antonín Steinhauser
Ročník 2019
1. číslo 1. Úvod
2. číslo
3. číslo Tímto článkem reaguji na dílo Lukáše Nováka nazvané "Eucharistii 'znovusezdaným'?
4. číslo Věcný rozbor neúspěšných argumentů". Mám v úmyslu ukázat, že kritika Lukáše
Ročník 2018 Nováka dopadá více než na papeže Františka na dva z jeho předchůdců - konkrétně
1. číslo
na svatého Jana Pavla II. a svatého Pavla VI., ačkoliv na svatého Jana Pavla II. se
2. číslo
Lukáš Novák při svojí kritice soustavně protismyslně odvolává. Kromě toho vysvětlím
3. číslo
a zdůvodním, které z "argumentů" zmíněných v názvu díla Lukáše Nováka jsou
4. číslo
skutečně "neúspěšné", a které z těchto argumentů naopak názory Lukáše Nováka
úspěšně vyvracejí.
Ročník 2017
1. číslo
2. Metodická chyba Lukáše Nováka
2. číslo
3. číslo
Zásadní metodickou chybou Lukáše Nováka je míchání textů papežského magisteria
4. číslo
s texty, které do papežského magisteria nespadají a nejsou tudíž chráněné
Ročník 2016 charismatem zaručené pravověrnosti papežů. Takové texty mohou být tedy i
1. číslo heretické, a proto pouhé neprokázané postuláty v nich neobstojí v konfrontaci s
2. číslo nutnými mravoučnými implikacemi exhortace Amoris laetitia ani papežova dopisu
3. číslo biskupům provincie Buenos Aires z 5. září 2016, explicitně magisteriálně
4. číslo promulgovaného 5. června 2017. Tento problém se konkrétně týká nejenom všech
Ročník 2015 těch vesměs tragických teologů, které Lukáš Novák hojně (a zároveň úplně zbytečně)
1. číslo cituje, jako by se snad jednalo o nějaké autority, ale například i citovaného prohlášení
2. číslo papežské rady pro výklad legislativních textů z 24. června 2000, které papežem
3. číslo nebylo nikdy promulgováno, ačkoliv ve své době bylo autoritativním výkladem tehdy
4. číslo platného pozitivního práva.
Ročník 2014
Nehodlám se tedy zabývat argumentacemi Lukáše Nováka, které finalizují toliko do
1. číslo
vítězoslavných závěrů, že z papežského magisteria vyplývá teze A a z nějakého
2. číslo
doktrinálně nezajištěného zdroje vyplývá teze non-A. Takto konstruované
argumentace jsou bez výjimky metodicky neškodné, nic neprokazují a nepůsobí ani
3. číslo
žádnou interpretační obtíž – prostě v takovém případě platí teze A, protože papežské
4. číslo
magisterium jednak zavazuje poslušností rozumu, jednak má nejvyšší právní sílu a
Ročník 2013
jednak je chráněno charismatem jisté pravdy papežů, zatímco oponující strana se
1. číslo
může neomezeně mýlit nebo může neomezeně lhát. Naopak může mít určitý smysl se
2. číslo
zabývat argumentacemi, které se snaží stavět Františkovo magisterium například proti
3. číslo Písmu nebo proti magisteriálním dokumentům jeho předchůdců.
4. číslo

Ročník 2012 3. Právnická argumentace Lukáše Nováka

1. číslo
Translate
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 1/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance
2. číslo První argumentace Lukáše Nováka je čistě právnická – Lukáš Novák argumentuje
3. číslo tím, že kánon 915 CIC je s Františkovou svátostnou disciplínou neslučitelný a že
4. číslo skrze Františkovo magisterium prý nemohl být změněn. Takto konkrétně zní triumfálně
Ročník 2011 formulovaný právnický exkurs Lukáše Nováka:
1. číslo "Novelizace nejen CIC, ale vůbec jakékoliv právní normy musí být zcela explicitní a
2. číslo přesná: musí být jasně uvedeno, že se vůbec o novelizaci nějaké normy jedná: a to
3. číslo které (nebo alespoň obecná formule rušící všechny normy, které jsou s novou
4. číslo
úpravou v rozporu), jak přesně zní nový předpis, atd. Představa, že by k novelizaci
Ročník 2010
mohlo dojít v rámci vágně formulované poznámky pod čarou, v dokumentu, který sám
1. číslo
o sobě nemá právní povahu a aniž by vůbec bylo řečeno, že účelem daného textu je
novelizovat nějakou právní normu, je zcela absurdní".
2. číslo
Bohužel pro Lukáše Nováka je to od začátku až do konce všechno úplně opačně.
3. číslo
Novelizace Kodexu nemusí být explicitní (ani samotný fakt novelizace, ani samotná
4. číslo
novelizovaná norma) a nemusí být ani přesná v tom smyslu, že by danou normu
Ročník 2009
nahrazovala novým konkrétním zněním. Novelizace může starou normu implicitně
1. číslo
zrušit nebo opravit libovolným nařízením, které je s ní logicky neslučitelné, novým
2. číslo
přeuspořádáním regulované matérie, nebo může toliko implicitně vyloučit určitý
3. číslo způsob výkladu staré normy tím, že se stará norma musí nově uvádět s novou
4. číslo normou v soulad (k čemuž mimochodem došlo právě skrze Amoris laetitia ve vztahu
Ročník 2008 ke kánonu 915 CIC). Explicitní derogace staré normy je jenom jedním ze třech
1. číslo základních způsobů její novelizace výslovně vyjmenovaných přímo v kánonu 20 CIC:
2. číslo "Kánon 20: Pozdější zákon ruší dřívější nebo jej opravuje, když je to v něm výslovně
3. číslo řečeno, nebo obsahuje-li jeho přímý opak nebo uspořádává-li zcela nově látku
4. číslo dřívějšího zákona. Avšak obecný zákon nic neopravuje na partikulárním nebo
Ročník 2007 zvláštním právu, leč by právo výslovně stanovilo něco jiného.
1. číslo Kánon 21: V pochybnosti se nepředpokládá, že zákon dosud platný byl odvolán,
2. číslo
nýbrž je nutné pozdější zákony srovnávat s dřívějšími a uvést je, pokud je to možné, v
3. číslo
soulad."
4. číslo
Novelizace může být samozřejmě i v poznámce pod čarou. Ani ty předchozí výklady
Ročník 2006
kánonu 915 CIC, které byly částečně nebo úplně zrušeny Františkovým magisteriem
1. číslo
(nařízením jejich přímého opaku), nebyly nijak specificky strukturované. V případě
2. číslo
papežských výnosů je relevantní pouze vyjádřený úmysl zákonodárce, a ten je v
3. číslo
tomto případě jasný. Františkova novelizace svátostné disciplíny je navíc důrazně
4. číslo
potvrzena i oním magisteriálně promulgovaným dopisem biskupům provincie Buenos
Ročník 2005
Aires, kde už není v poznámce pod čarou. Amoris laetitia má coby apoštolská
1. číslo exhortace pochopitelně právní povahu (a zároveň i nejvyšší pozitivněprávní sílu) -
2. číslo úplně stejnou jako Familiaris Consortio sv. Jana Pavla II., což je také apoštolská
3. číslo exhortace; Amoris laetitia má však před ní přednost, protože je pozdější.
4. číslo Autoritativní výnosy papežů ale především ani nemohou být vázány žádnou konkrétní
Ročník 2004 formou projevu, protože papež stojí nad veškerým pozitivním církevním právem a
1. číslo není jím sám vázán, takže je nesmyslné vůbec proti papeži jakkoliv pozitivněprávně
2. číslo argumentovat, což plyne z papežské univerzální, nejvyšší a přímé jurisdikce nad
3. číslo celou Církví. Neexistuje na Světě moc, která by papeže mohla na úrovni legislativy
4. číslo formálně do budoucna jakkoliv omezit. Ani on sám sebe nebo své nástupce nemůže v
Ročník 2003
tomto směru závazně omezit. Obsahově je papež vázán alespoň přirozeným
1. číslo
zákonem a zjevenými pravdami, formálně ovšem není vázán vůbec ničím, nakolik
2. číslo
jsou jeho autoritativní výroky určité a srozumitelné. Pozitivněprávně to je potvrzeno v
3. číslo
kánonu 331 CIC, ačkoliv se jedná i o eklesiologickou (metaprávní) a nikoliv jen o
kanonickou tezi, která tedy ani nemůže být kanonicky zrušena. Naopak její popírání je
4. číslo
herezí proti dogmatické konstituci Pastor aeternus (bod 1831 v Denzingerovi,
Ročník 2002
konkrétně o popírání toho, že papežská moc je plná, nejvyšší a zároveň
1. číslo
bezprostřední). Konečně opět i svatý Jan Pavel II. explicitně odsuzoval zlehčování
2. číslo

www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 2/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance
3. číslo právní povahy magisteriálních dokumentů například ve svém projevu k Římské rotě v
4. číslo roce 20051):
Ročník 2001
1. číslo
"6... Někteří zkoušejí oddělovat církevní právo od magisteriálního učení Církve, jako
by se jednalo o dvě oddělené sféry. Předpokládají, že pouze to první má zavazující
2. číslo
právní sílu, zatímco to druhé je pouhou direktivou nebo pobídnutím. Takový přístup
3. číslo
odhaluje pozitivistické myšlení, které je v rozporu s klasickou křesťanskou právní
4. číslo
tradicí. Autentická interpretace Slova Božího vykonávaná Magisteriem Církve (srov.
Ročník 2000
Druhý vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím Zjevení Dei verbum, č. 10, 2)
1. číslo
má ve skutečnosti právní povahu do té míry, do jaké se vztahuje k právní tématice, a
2. číslo nepotřebuje žádnou další formální proceduru k tomu, aby se stala právně i morálně
3. číslo závaznou."
4. číslo

Ročník 1999 4. Proč zrušená překážka materiálního cizoložství není Božským právem
1. číslo
2. číslo Jako červená nit se potom textem Lukáše Nováka táhne jeho tvrzení, že pouhý
3. číslo materiálně zjevně těžce hříšný stav vytváří sám o sobě věroučnou překážku pro
4. číslo udělování svátostí – tedy, že takto čistě materiálně koncipovaná překážka, která v
Ročník 1998 otázce cizoložství platila až do vydání exhortace Amoris laetitia, je součástí Božského
1. číslo práva, a je proto nezrušitelná. Patrně nejpřímočařejší vyvrácení této teorie lze provést
2. číslo skrze protipříklad, protože v Kodexu existuje také třeba kánon 844 §3 CIC:
3. číslo
"Kánon 844 §3: Katoličtí udělovatelé dovoleně udělují svátost pokání, eucharistie a
4. číslo
pomazání nemocných členům východních církví, které nemají plné společenství s
katolickou Církví, když o to sami žádají a jsou řádně připraveni. To také platí o
Ročník 1997
členech jiných církví, které podle úsudku Apoštolského stolce, pokud jde o svátosti,
0. číslo
jsou v téže situaci jako již vzpomenuté církve východní."
Předplatné
Nebýt v plném společenství s katolickou Církví je přitom samo o sobě materiálně
Redakce a kontakty
těžkým hříchem – a to podstatně závažnějším než cizoložství. V neomylném
Zajímavé odkazy papežském magisteriu se k této skutečnosti vztahuje například dogma z konce buly
Unam Sanctam, papeže Bonifáce VIII. (1302):
"Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že pro spásu každé lidské bytosti
je zcela nezbytné, aby podléhala římskému biskupovi."
Další výrok ex-cathedra k tomuto tématu je například v bule Cantate Domino papeže
Evžena IV. a Florentského koncilu (1441):
"Nejsvětější Římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo
katolickou Církev, nejen pohanů, ale také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy
nemůže podílet na věčném životě a půjde do věčného ohně 'připraveného ďáblovi a
jeho andělům' (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí."
Podobných neomylných výroků papežského magisteria samozřejmě opět existuje
více. O exkluzivitě spásy v Církvi je zmínka i v bodu 846 Římského katechismu.
Kromě toho ti "členové východních církví, které nemají plné společenství s katolickou
Církví", jak je adresuje kánon 844 §3 CIC (i kánon 671 §3 CCEO), jsou materiálně
nejen schizmatiky, ale také heretiky, protože tyto "východní církve" například výslovně
popírají, že Duch Svatý vychází ze Syna, nebo že Římský biskup má univerzální
jurisdikci a věroučnou i mravoučnou neomylnost2), což jsou všechno dogmata víry.
Hereze je vedle schizmatu jejich dalším materiálně těžkým hříchem – a to opět
mnohem závažnějším než cizoložství. Zároveň se v případě jejich hereze i schizmatu
jedná o materiálně těžké hříchy, které jsou navenek poznatelné stejně jako trvající
cizoložství, a mají minimálně stejný skandální potenciál. Pokud by tedy pouhý
materiálně těžce hříšný a zároveň navenek poznatelný stav byl věroučnou překážkou
přijímání svátostí, byl by obscénně heretickým v první řadě stávající Kodex
kanonického práva skrze svůj kánon 844 §3 CIC, a heretikem i šiřitelem bludů by byl v
první řadě svatý Jan Pavel II. V takovém případě by bylo především dokonale

www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 3/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

protismyslné se odvolávat na magisterium nebo na Kodex sv. Jana Pavla II., jak to
soustavně provádí Lukáš Novák.

5. Východní schizmatici coby svátostní předchůdci cizoložníků

Svatý Jan Pavel II. šel ve své přívětivosti k východním schizmatikům ještě podstatně
dále než papež František vůči cizoložníkům. Ekumenický direktář, který svatý Jan
Pavel II. osobně promulgoval v roce 19933), v bodě 125 výslovně zakazuje jakýkoliv
náznak proselytismu při aplikaci kánonu 844 §3 CIC. To je analogické tomu, že by
zpovědník měl univerzálně zakázáno s cizoložníky o jejich cizoložství vůbec mluvit,
natož pak jejich cizoložství kritizovat, což z Františkova magisteria samozřejmě vůbec
nevyplývá – dokonce například z bodu 303 Amoris laetitia vyplývá pravý opak.
Zároveň se i v případě udělování svátostí východním schizmatikům ve své době
jednalo o zrušení odvěké praxe založené rovněž na Písmu Svatém - například na
verších Matouš 18:17, Lukáš 11:23 nebo 1 Korinťanům 11:27-29. Do té doby bylo také
neslýchané, aby byl ke svátostem připuštěn jasný materiální heretik a zároveň
schizmatik. Výmluvně byla tato odvěká disciplína vyjádřena i Pio-Benediktinským
kodexem z roku 1917:
"Kánon 731: §2: Zakazuje se udělovat svátosti Církve heretikům a schizmatikům, i
když o ně v dobré víře žádají, aniž by se předem zřekli svých bludů a usmířili se s
Církví."
Ačkoliv k explicitní derogaci výše zmíněného kánonu 731 §2 došlo až derogací
celého Pio-Benediktinského kodexu v roce 1983 svatým Janem Pavlem II., samotný
kánon 731 §2 Pio-Benediktinského kodexu byl implicitně opraven již dekretem
Orientalium Ecclesiarum II. vatikánského koncilu a svatého Pavla VI. (1964):
"27. Při zachování připomenutých zásad se mohou udělovat svátosti pokání,
eucharistie a pomazání nemocných východním křesťanům, kteří jsou bez viny
odloučeni od katolické církve, jestliže sami o ně žádají a jsou řádně připraveni. I
katolíkům je dovoleno žádat tyto svátosti od těch nekatolických kněží, v jejichž církvi
se tyto svátosti platně udělují, kdykoli to radí nutnost nebo opravdový duchovní užitek,
a přístup ke katolickému knězi je fyzicky nebo morálně nemožný."
Opět se tedy jednalo o klasickou implicitní novelizaci kodexu magisteriálním
dokumentem. Na rozdíl od exhortace Amoris laetitia, která implicitně novelizovala
toliko předchozí magisteriální výklady kánonu 915 CIC a se samotným kánonem 915
CIC v rozporu nebyla, dekret Orientalium Ecclesiarum byl vůči kánonu 731 §2 Pio-
Benediktinského kodexu v přímém rozporu alespoň ohledně těch východních
schizmatiků, a proto jej v jejich případě (ale nikoliv v případě ostatních schizmatiků a
heretiků) učinil obsoletním - a to bez ohledu na to, že k explicitní derogaci сelého
kánonu 731 §2 došlo až kánonem 6 §1 odst. 1 CIC o 19 let později, kdy byl nahrazen
kánonem 844 CIC. Opět tedy nebylo výslovně určeno nové znění a opět nebylo nikde
explicitně uvedeno, že daný dekret vůbec něco novelizoval, natož pak, co konkrétně
novelizoval. Přitom kánonů Pio-Benediktinského kodexu implicitně novelizovaných
dekretem Orientalium Ecclesiarum bylo rovnou několik - samotným bodem 27 byl
vedle kánonu 731 §2 novelizován ještě další disciplinární kánon 1258 §1 plošně
zakazující jakékoliv aktivní "communicatio in sacris" s nekatolíky a trestní kánon 2316
postihující porušení kánonu 1258 §1 podezřením z hereze:
"Kánon 1258:
§1 Zakazuje se jakákoliv aktivní účast na nekatolických bohoslužbách.
§2 Pouhá pasivní a čistě fyzická přítomnost může být tolerována z důvodu úřední
povinnosti nebo občanské cti na pohřbech, svatbách nebo dalších podobných
oslavách, za předpokladu, že taková přítomnost nehrozí perverzí ani skandálem."
"Kánon 2316: Kdokoliv spontánně a vědomě jakýmkoliv způsobem podporuje šíření
herezí, nebo kdo se aktivně účastní na nekatolických bohoslužbách v rozporu s
kánonem 1258, je podezřelý z hereze."
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 4/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

Sluší se dodat, že k revoluční novelizaci svátostné disciplíny skrze Orientalium

Ecclesiarum došlo ještě v době, kdy byla účinná i ferendae sententiae exkomunikace
někdejšího konstantinopolského patriarchy Michaela Kerullaria a jeho stoupenců z
roku 1054, kterou svatý Pavel VI. zrušil teprve více než rok poté4).

6. Magisterium obhajující svátostnou disciplínu zrušenou v roce 1964

Disciplína kategoricky zakazující aktivní "communicatio in sacris" s východními

schizmatiky, zrušená bodem 27 dekretu Orientalium Ecclesiarum, byla přitom dříve
nezřídka podpírána kategorickými odsudky v různých magisteriálních dokumentech,
které byly zcela pravověrné, ačkoliv třeba vzhledem k probírané tématice trochu
jednostranné (podobně jako Familiaris consortio k udělování svátostí cizoložníkům),
ale zároveň uváděly velmi solidní argumenty ve prospěch tehdejší disciplíny - uvádím
pro ukázku toliko tři namátkově vybrané magisteriální argumentace.
Encyklika Commissum Divinitus papeže Řehoře XVI. (1835):
"11. Slovy svatého Lva, který mluví o Svatém Stolci Petrově: 'Univerzální Církev je ze
své podstaty sjednocená s centrem katolické jednoty a církevního společenství, takže
ten, kdo se opováží opustit Petrovu jednotu, musí chápat, že dále už nemá podíl na
jejím Božském tajemství'. Svatý Jeroným k tomu dodává: 'Každý, kdo jí beránka mimo
tento dům, je bezbožný. Ti, kteří nebyli v Noemově arše, také zahynuli v povodni.' Kdo
neshromažďuje s Kristem, tedy kdo neshromažďuje s Kristovým vikářem na Zemi, ten
zjevně rozptyluje..."
List Exima nos laetitia papeže Lva XIII. (1893):
"Nenechte se obelhávat, bratři. Pokud člověk následuje podněcovatele schizmatu,
potom nezdědí království nebeské. Z toho také vyplývá, že si nemohou slibovat
milosti ani plody od svátostí, které jsou jim svatokrádežně udělovány, ačkoliv jsou
platné a slouží do určité míry té podobě a zdání zbožnosti, o nichž mluví svatý Pavel
(1 Kor 13:3), a které detailněji rozvádí svatý Augustin: 'Tvar větve', upřesňuje
Augustin, 'může být stále viditelný, i když je větev odseknutá od kmene, ale
neviditelný život od kořene v ní může být zachován pouze, když zůstane spojená s
kmenem'. Proto viditelné svátosti, které někteří zachovávají mimo Kristovu jednotu,
mohou uchovat vnější zdání zbožnosti. Nicméně neviditelná duchovní ctnost pravé
zbožnosti v nich nemůže zůstat o nic více, než hmat může setrvat v amputované
končetině."
Encyklika Mortialium Animos papeže Pia XI. (1928):
"9... Víme přece všichni, že to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium jest
jakoby zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a kterým svým učedníkům
neustále vštěpoval nové přikázání 'milujte se vespolek', který přísně zakazoval
pěstovat styky s těmi, kdo nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo. 'Přijde-li k
vám někdo a nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a
nepozdravujte se s ním'. Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a
upřímné víry, musejí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry... V
otázkách víry je naprosto nevhodné rozlišovat mezi tak zvanými "základními" a
"nikoliv základními" body víry, jako by jedny musely býti přijaty ode všech, kdežto
přijetí druhých by bylo ponecháno volnému uvážení věřících. Formální příčinou
nadpřirozené ctnosti víry jest totiž autorita zjevujícího se Boha, která nepřipouští
žádné takové rozlišování. Proto praví učedníci Kristovi přijímají se stejnou vírou
tajemství Nejsvětější Trojice i článek víry o neposkvrněném početí Matky Boží a věří
ve Vtělení našeho Pána Ježíše Krista stejně jako v papežskou neomylnost, jak byla
definována na I. vatikánském koncilu. I když tyto pravdy byly slavnostně definovány v
různých dobách, některé dokonce nedávno, přece musejí býti všechny stejně pevně a
věrně přijímány. Což je všechny nezjevil Bůh?
10. Takto je jasno, ctihodní bratři, proč Apoštolský Stolec nikdy nedovoloval věřícím
účastnit se shromáždění nekatolíků. Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 5/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé Církvi
Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli..."
Předchozí odvěká disciplína proto byla nepochybně smysluplná. Přesto ale byla v
roce 1964 zrušena a nahrazena disciplínou, která je také smysluplná, ale má jiné
důrazy a dává přednost ohledům, kterým za starých časů nebyl přikládán takový
význam – opět úplně stejně jako v případě Františkových změn svátostné disciplíny.

7. Disciplinární fundament překážky materiálního cizoložství

Z předchozích dvou kapitol je zjevné, že Lukáš Novák sice formálně kritizuje přístup
papeže Františka k cizoložníkům, ale obsahově útočí více na přístup svatého Pavla
VI. a svatého Jana Pavla II. k východním schizmatikům. Papež František předvedl
pouze mírnější verzi téhož vzhledem k jinému – a to lehčímu – materiálně těžkému
hříchu. To, že se určitá církevní disciplína opírá o Písmo svaté, nebo že je odvěká,
totiž samo o sobě vůbec neznamená, že je součástí Božského práva, a že tedy
nemůže být papežem autoritativně zrušena, jak bezstarostně Lukáš Novák postuluje
bez jakéhokoliv vysvětlování. Božské právo se naopak vždycky musí opírat o nějakou
nezměnitelnou věroučnou nebo mravoučnou maximu ze Zjevení a musí z ní nutně
vyplývat. Tato maxima v případě udělování svátostí cizoložníkům absentuje a Lukáš
Novák se jí ani nesnaží prokázat. V těch magisteriálních dokumentech, které cituje,
jako je například exhortace Familiaris consortio, prostě jenom voluntárně vydává
náhodně vytipované disciplinární výroky za definitivní věroučné teze bez disciplinární
spolukonstituenty.
Automatický přechod od materiálně těžkého k formálně těžkému hříchu (teprve
tvořícímu věroučnou překážku přijímání svátostí skrze zničení milosti posvěcující)
není věroučně nutný a žádný magisteriální dokument jej nepostuluje jako věroučnou
tezi, natož pak definitivně formulovanou. Věroučné teze v magisteriu se v první řadě
zpravidla neodvolávají na praxi, na pastorační důvody ani na špatný dojem, jak to
provádí Familaris consortio v této otázce, protože věroučné teze jsou na podobných
faktorech ze své esence nezávislé. Analogicky si lze stěží představit, že by třeba
zákaz cizoložství byl v magisteriu zdůvodňován ustálenou praxí necizoložit, špatným
dojmem navenek, a kromě toho zvláštním pastoračním důvodem, že děti počaté z
cizoložství častěji vyrůstají v neúplných rodinách, což jim většinou moc nesvědčí.
Věroučné teze naopak musejí být nějak logicky propojené se Zjevením nebo alespoň
s přirozeným zákonem, protože magisterium nemůže tyto zdroje v pravém smyslu
nahrazovat. Na úrovni věrouky je magisterium pouhou interpretací. Celá ta falešná
doktrinalizace automatického přechodu od materiálně těžkého k formálně těžkému
hříchu je především úplně bezdůvodná. Jednalo se o pouhou autoritativní aplikaci
mravů, jejíž obsah byl jednak závislý na momentálních okolnostech a jednak mohla
být i v samotném papežském magisteriu rozhodnutá meritorně nevhodně. Vůči
východním schizmatikům byla prolomena o více než padesát let dříve než vůči
cizoložníkům. Na otázky aplikace mravů se nevztahuje neomylnost ani žádné
charizma jisté pravdy papežů nebo kohokoliv jiného, ačkoliv Církev tyto otázky
rozhoduje rovněž závazně - a to nejen na univerzální úrovni. O tom se zmiňuje
například předkoncilní encyklika Mater et Magistra sv. Jana XXIII. (1961):
"239... Jestliže v takových záležitostech zasáhla církevní autorita svými pokyny a
předpisem, pak je samozřejmé, že se katolíci musejí bez váhání takovým
rozhodnutím řídit. Církev má totiž nejen povinnost bdít nad zásadami víry a mravů,
nýbrž také právo vyslovit se závazně tam, kde jde o konkrétní uskutečňování těchto
zásad."

Pro další ukázky změn univerzálního autoritativního stanoviska Církve v otázkách

aplikace mravů již mimo svátostnou disciplínu lze srovnat třeba encykliku Mirari vos
arbitramur (1832) a deklaraci Dignitatis Humanae (1965) v otázce svobody svědomí,
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 6/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

encykliku Vix pervenit (1745) a dekret Non esse inquietandos (1830) nebo kánon
1543 Pio-Benediktinského kodexu (1917) v otázce úroků ze zápůjček, encykliku
Mortalium animos (1928) a dekret Unitas redintegratio (1964) v otázce ekumenismu
nebo třeba i novelizaci Římského katechismu z 2. srpna 2018 a jeho předchozí znění
v otázce zabíjení zločinců. V každém z těchto případů se opět jedná o změnu, kterou
se nová závázná disciplína dostala alespoň částečně do přímého rozporu s předchozí
závaznou disciplínou. Přesto je každá z těch zrušených i každá z těch nových
disciplín vždy zcela legitimní a pravověrná.

8. Doktrinální aspekty předchozí svátostné disciplíny

Citované magisteriální dokumenty, jako je třeba Familiaris consortio, samozřejmě

obsahují i čistě doktrinální teze, které nastavují určité meze svátostné disciplíně – v
první řadě nerozlučitelnost manželství, nemožnost bigamie nebo materiálně těžkou
hříšnost každého cizoložství. Pokud by se ovšem výrok "Nemohou být k němu
připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu
se smlouvou lásky mezi Kristem a Církví" z Familiaris Consortio vykládal jako
doktrinální výrok a věroučnou překážku udělování svátostí, jak jej vykládá Lukáš
Novák, tak by v první řadě postrádal jakýkoliv korektiv z hlediska závažnosti. Každý
materiálně sebelehčí, sebeméně vědomý a zároveň sebeméně dobrovolný hřích je
totiž v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a Církví. Proto výklad
Lukáše Nováka spadá i do hereze odsouzené dekretem Svatého Officia 7. prosince
1690 (bod 1313 v Denzingerovi):
"23. Od Svatého příjímání musejí být vyloučeni všichni, kteří ještě nemají čistou lásku
k Bohu, bez jakékoliv příměsi."
Navíc, pokud je něčí životní stav v objektivním rozporu se smlouvou mezi Kristem a
Církví, tak to jsou v první řadě ti mimo Církev, o kterých je kánon 844 §3 CIC. Kromě
toho Familiaris consortio neuvádí konkrétní způsob, jakým byla církevní praxe,
zrušená papežem Františkem, založená na Písmu Svatém, ani do jaké míry na něm
byla založena. Tuto odpověď dává teprve apoštolská exhortace Sacramentum
caritatis (2007) papeže Benedikta XVI., která v obsahově prakticky stejném výroku
cituje pasáž Písma (Marek 10:2-12), týkající se výlučně nerozlučitelnosti manželství,
bez jakékoliv její další konkretizace nebo aplikace ve vztahu ke svátostné disciplíně:
"29... Biskupská synoda potvrdila praxi Církve, zakládající se na Písmu svatém (srov.
Mk 10, 2-12), nepřipouštět ke svátostem rozvedené, kteří znovu uzavřeli sňatek,
protože jejich stav a jejich životní poměry objektivně odporují onomu spojení mezi
Kristem a Církví, které je v eucharistii oznámeno a uskutečněno."
V otázce samotné nerozlučnosti manželství se Františkovo magisterium od Biblické
doktríny vůbec nijak neodchýlilo. Naopak přímo v bodu 243 exhortace Amoris laetitia
je tato doktrína explicitně potvrzena. Nová svátostná disciplína se proto nezákladá na
Písmu svatém o nic méně než ta předchozí, která byla papežem Františkem zrušena.

9. V čem má Lukáš Novák pravdu

Lukáš Novák má pravdu v tom, že každé cizoložství je materiálně těžkým hříchem.

Předpokládám, že přitom sice abstrahuje od Božských dispenzací, které jsou popsány
například v Genezi 16:4 nebo 30:4-9, ale pokud se přistoupí k falešnému
zjednodušení, že Bůh takovéto dispenzace neuděluje, tak cizoložství nemůže být
materiálně dobrým skutkem, materiálně indiferentním činem ani materiálně lehkým
hříchem. Stejně tak má Lukáš Novák pravdu v tom, že tato problematika je výstižně
vysvětlena v encyklice Veritatis splendor. Jeho argumentace skrze Sumu I-II ot. 88 čl.
6 k 3 proti eventualitě, že cizoložství může být materiálně lehkým hříchem, je ovšem
nedostatečná formálně i materiálně, pokud ji chce vydávat za teologický důkaz,
protože například v II-II ot. 66 čl. 6 k 3 svatý Tomáš Akvinský zase připouští, že
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 7/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

krádež, která je podle něj obecně také materiálně těžkým hříchem, může být ve
specifických situacích materiálně lehkým hříchem, čímž relativizuje citovaný závěr v
Sumě I-II ot. 88 čl. 6 k 3. Pro uzavření sylogismu z učení svatého Tomáše Akvinského
by tedy bylo potřeba přinejmenším ukázat, v čem se podle svatého Tomáše
Akvinského liší třeba ta krádež od cizoložství, že v případě krádeže mohou okolnosti
učinit z materiálně těžkého hříchu materiálně lehký hřích, zatímco v případě
cizoložství nikoliv. Kromě toho názor svatého Tomáše Akvinského není sám o sobě
nezvratným důkazem. Pádnější jen ten argument skrze bod 1756 Římského
katechismu, který je závazný a zaručeně pravověrný na rozdíl od učení svatého
Tomáše Akvinského.

Teze svatého Tomáše Akvinského v Sumě I-II ot. 94 čl. 4 se ovšem rozhodně
nevztahuje pouze k příkazům, jak tvrdí Lukáš Novák. Vztahuje se samozřejmě i k
zákazům, ačkoliv pochopitelně ne takovým způsobem, že by byla v přímém rozporu s
učením o vnitřní špatnosti některých matérií. Do individuace spadá i forma hříchů,
která je v posledku rozhodující, a také skutečnost, že okolnosti mohou měnit i
materiální závažnost materiálně těžkého hříchu, aniž by přestal být materiálně těžkým
hříchem. Je i materiálně závažnější například spáchat násilné cizoložství coby
agresor než tedy nakonec nepříliš ochotně svolit k cizoložství, při němž vykonává
jakoukoliv formu nevybíravého nátlaku naopak pouze jeho spolupachatel, ačkoliv v
obou případech jde o materiálně těžký hřích. Proto citace svatého Tomáše
Akvinského v bodu 304 Amoris laetitia nijak neimplikuje rozpor Františkova magisteria
například s encyklikou Veritatis splendor, jak se snaží naznačovat Lukáš Novák.
Dále má Lukáš Novák pravdu v tom, že příkaz z exhortace Familiaris consortio všem
kohabitujícím nemanželům, aby spolu žili jako bratr a sestra a zdrželi se manželské
intimity, je dodnes učinný. Nejenom, že je účinný tento principiální a kategorický
imperativ, ale kohabitující nemanželé jsou povinni v rámci možností ukončit i
samotnou svoji kohabitaci kvůli jejímu skandálnímu potenciálu. Zpochybňování
dotyčného příkazu z exhortace Familiaris consortio je bezdůvodné, z Františkova
magisteria nijak neplyne, a naopak je s ním v rozporu – například s body 96, 295
nebo 308 Amoris laetitia. Jinou věcí je, že ačkoliv porušování tohoto příkazu je vždy
materiálně těžkým hříchem, nemusí být vždy formálně těžkým hříchem.

10. Neúplné vědomí

Argument proti Lukáši Novákovi, že materiálně těžký hřích cizoložství může být v
některých případech formálně lehkým hříchem, a nevylučovat tedy způsobilost
cizoložníka přistupovat ke svátostem, je ovšem platný, a jeho argumentaci úspěšně
do základů destruuje. Důvodem chybnosti kritiky ze strany Lukáše Nováka je v první
řadě výše uvedené vydávání staré disciplíny za doktrínu. Církev kromě toho
samozřejmě někdy soudí i subjektivní vinu druhého. Opačné mínění, na němž Lukáš
Novák staví svou alternativní argumentaci, je opět projevem naprosté neznalosti
kanonického práva. Subjektivní vina se z úřední povinnosti musí posuzovat v zásadě
u každého kanonického zločinu podle kánonů 1321–1325 CIC. V kauzách svatých
Církev kromě toho vynáší soud ohledně samotné svatosti služebníků Církve i na té
nejvyšší úrovni abstrakce. Jedinými faktory limitujícími přičitatelnost jsou neúplné
vědomí nebo neuvážlivost souhlasu, protože ostatní faktory uváděné Lukášem
Novákem (nezaviněnost situace, obtížnost, dobrý úmysl) spadají do matérie, a nikoliv
do formy hříchu.
Neúplné vědomí o těžké hříšnosti konkrétního cizoložství je ovšem velmi relevantní
překážkou jeho přičitatelnosti a k odstranění této překážky nedochází automaticky
tím, že zpovědník řekne penitentovi, že penitent páchá materiálně těžký hřích, jak
zcela chybně předpokládá Lukáš Novák. Pokud mám opět porovnat cizoložníky s
východními schizmatiky, tak schizmatikům také většinou nestačí říct, že jsou
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 8/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

schizmatiky a heretiky, a že schizma a hereze jsou materiálně těžké hříchy, aby tím
oni automaticky získali plné vědomí o tom, že jejich schizma a bludy jsou proti lásce,
skrze kterou je duchovní život. Sdělení zpovědníka zkrátka neimplikuje rozlišení na
straně penitenta. Zpovědníci nejsou neomylní a kajícníci vůči nim nejsou vázáni
poslušností rozumu, takže když zpovědník upozorní kajícníka, že kajícník páchá
materiálně těžký hřích, a ten s tím nesouhlasí, je i objektivně adekvátní, aby svůj
souhlas podmínil důkazem takového tvrzení - a ten může být posléze poměrně
náročný na pochopení - jak v případě schizmatu a hereze (o nichž by ovšem
zpovědník zrovna východní schizmatiky poučovat neměl kvůli ekumenické svátostné
disciplíně svatého Jana Pavla II. [3]), tak i v případě cizoložství. Božské dispensy od
přirozeného zákona typu Pavlových nebo Petrových privilegií nebo rušení
nedokonaného manželství složením řeholních slibů činí nerozlučitelnost svátostného
manželství a její aplikaci na jednotlivé případy ještě podstatně komplexnější
tématikou, než je přirozené manželství a jeho filosofická nerozlučnost, kterou také
leckdo nechápe. Tím samozřejmě netvrdím, že by byla objektivně nejasná nebo pro
někoho absolutně nepochopitelná, protože ostatně i na ty východní schizmatiky a na
jejich hereze i schizma se vztahuje kánon 18 dekretu o ospravedlnění Tridentského
koncilu, který Lukáš Novák cituje, ale subjektivně nemusí být jednoduché ani rychlé
nerozlučitelnost manželství pochopit a správně aplikovat na každý z jejích krajních
případů.
Názorným příkladem věrohodné pomýlenosti jsou shodou okolností opět východní
schizmatici (kánon 844 §3 CIC), kteří chybně zastávají možnost rozvodu i u některých
dokonaných svátostných manželství, přičemž touto herezí trpí již kánon 87 jejich
partikulárního synodu v Trullo z roku 6925), jenž sám o sobě ve svém kánonu 3 opět
chybně prohlásil, že je ekumenickým koncilem, a jako takový je východními
schizmatiky dodnes vesměs uznáván, ačkoliv papežem takto nikdy uznán nebyl.

11. Neuvážlivý souhlas

Co se týká nedostatečné dobrovolnosti, tak Lukáš Novák opět svévolně přechází od

materiálně těžkého hříchu k formálně těžkému. Prostě tento nenutný přechod
bezdůvodně vsouvá do svých implikačních řetězců, aniž by se vůbec snažil jej
doktrinálně nějak podložit. Když například píše: "Nutnou podmínkou skutečného
smíření s Bohem ve svaté zpovědi je předsevzetí již nehřešit, z nějž není vyloučen
žádný těžký hřích, objektivně vzatý", tak se svévolným dodatkem "objektivně vzatý"
zaplétá do neskutečných absurdit, o nichž pochybuji, že si je vůbec uvědomuje.
Pokud si vezmeme demonstrativní příklad putativního manžela, jenž byl podveden a
uzavřel bez vlastního vědomí putativní manželství s již vdanou ženou, která mu své
předchozí manželství záměrně zatajila, tak takový člověk páchá slovy Lukáše Nováka
"objektivně vzatý" hřích cizoložství pokaždé, když souloží se svou putativní
manželkou. Přesto je úplně nevinný, protože o tom, že jeho domnělá manželka byla
už vdaná, nevěděl ani neměl povinnost vědět. Pokud by nutnou podmínkou
skutečného smíření takového člověka s Bohem bylo předsevzetí nepáchat tento
materiálně těžký hřích, o kterém neví a ani vědět nemůže, tak by takový člověk byl
vázán k nemožnému skrze nutnou podmínku spásy. Skutečnou podmínkou
skutečného smíření s Bohem ve svaté zpovědi je předsevzetí již nehřešit, do kterého
ovšem spadají pouze hříchy, ohledně nichž má kajícník plné vědomí, že jsou proti
lásce, skrze kterou je duchovní život, a vůči kterým je zároveň jeho případný souhlas
nebo nesouhlas uvážlivý.
Lukáš Novák také notoricky nerozlišuje, co je jenom amorální a zakázané (všechny
formálně lehké hříchy včetně materiálně lehkých), a co je věroučnou překážkou pro
přijímání svátostí skrze zničení milosti posvěcující (pouze formálně těžké hříchy).
Rozlišování samozřejmě náleží udělovateli svátosti, který musí dospět alespoň k
pravděpodobnému mínění o nedostatečné přičitatelnosti. Rozlišování ze strany
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 9/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

kajícníka, které předkládá Lukáš Novák, je analogické tomu, že zločinec sám bude u
sekulárního soudu rozhodovat o tom, jestli byl příčetný nebo ne, a na základě jeho
vlastního postulátu bude odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Ve skutečnosti se jedná
o analogický případ k neplatnosti manželství z důvodu vady souhlasu, která může být
způsobena faktory vyjmenovanými v bodu 1735 Římského katechismu, skrze něž
církevní soudci pravidelně dospívají přímo k praktické jistotě o nedostatku souhlasu
jednoho z nupturientů, protože v pochybnosti nelze manželství prohlásit za neplatné.
Pokud si penitent odmítne předsevzít ukončení svého cizoložství, ačkoliv je k tomu
vyzván, není tu opět žádná principiální překážka, která by zpovědníkovi bránila
stejným způsobem posuzovat uvážlivost souhlasu ze strany penitenta vzhledem k
tomuto odmítnutí a plnost vědomí vzhledem k jeho materiálně těžké hříšnosti.
Interpretace svatého Tomáše Akvinského (De malo 10) z pera Lukáše Nováka je
kreativně překroucená, protože trpí prohazováním existenčního kvantifikátoru s
univerzálním. Svatý Tomáš Akvinský tvrdí, že hříchy spáchané ze slabosti mohou být
formálně těžké. Tedy mohou, ale také nemusejí být. Je to totéž jako s neplatnými
manželstvími z důvodu vady souhlasu. Lidé často uzavírají manželství například ve
strachu z různých hrozeb, což ale samo o sobě vůbec neznamená, že takové
manželství je vždycky platné nebo naopak vždycky neplatné. Naopak je potřeba
zkoumat vliv jejich strachu na způsob jejich souhlasu. Pokud strach vede k
neuvážlivosti daného souhlasu, jedná se o formálně lehký hřích (resp. neplatné
manželství). Pokud strach neruší uvážlivost souhlasu, jedná se o formálně těžký hřích
(resp. platné manželství). Existují samozřejmě i mezní případy, stejně jako i v
sekulárním právu existují případy, kdy je nejisté, zda byl trestný čin spáchán úmyslně
nebo nedbalostně, a obě alternativy jsou pravděpodobné, ale v takovém případě
může zpovědník v souladu s doktrínou katolického probabilismu následovat
pravděpodobné mínění a předpokládat, že se jedná o formálně lehký hřích, který
neruší způsobilost pachatele přijímat svátosti. Naopak v případě soudu o neplatnosti
manželství z důvodu vady souhlasu musí být v pochybnostech žaloba o jeho
neplatnost zamítnuta, protože manželství se těší přízni práva. Problém emocí spočívá
v tom, že vznikají mimo vůli a působí na ni. Pokud má někdo třeba strach, který jeho
vůli do značné míry determinuje, tak mu nestačí chtít nebát se, aby jeho jednání
začalo být automaticky uvážlivě dobrovolné, jak předpokládá Lukáš Novák. Na úrovni
existence je zkrátka nemožné jakkoliv reálně vyabstrahovat matérii hříchu od jeho
formy, protože matérie je čirou potencí, která existuje vždy a pouze v nějaké formě.
Snaha stavět svatého Tomáše Akvinského proti učení Církve je kromě toho opět
úplně protismyslná. Svatý Tomáš Akvinský je sice významným teologem (narozdíl od
většiny ostatních, které Lukáš Novák cituje) a je Učitelem Církve, ale vůči
papežskému magisteriu nemůže jeho učení obstát, pokud by skutečně došlo ke
vzájemnému rozporu. Že i on sám tuto skutečnost explicitně uznával, vyplývá
například z jeho knihy Contra errores Graecorum, kapitoly 366).

12. Nový výklad kánonu 915 CIC

Trvající cizoložství může být nadále veřejným skandálem, a tedy i překážkou podle
kánonu 915 CIC, ale již neplatí ohledně této skutečnosti nevyvratitelná domněnka,
kterou nařizovaly zrušené výklady kánonu 915. Naopak se dnes již musí posuzovat,
zda se skutečně jedná v konkrétním případě o zatvrzelost a o zjevný stav. Konkrétní
kritéria pro toto posuzování předkládá Amoris laetitia v osmé kapitole. Skandál není a
nikdy nebyl absolutním binárním kritériem. Naopak se musí vyvažovat zájem Církve s
individuálními zájmy, protože skandální potenciál je i v jednání kohabitujících
nemanželů, kteří spolu žijí jako bratr a sestra, stejně jako manžela, jehož předchozí
putativní manželství bylo soudně prohlášeno za neplatné. Skandální rozměr lidského
jednání samozřejmě zahrnuje i jeho formu, protože každý hřích musí mít formu hříchu
a každý těžký hřích musí mít formu těžkého hříchu. Zabíjet lidi autem je vždycky
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 10/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

materiálně těžce hříšné. Přesto řidič, který srazí chodce úmyslně, se chová skandálně
na rozdíl od řidiče, kterému sebevrah skočí pod auto v brzdné dráze. Méně skandálně
než vrah, ale přesto skandálně, se chová řidič, který srazí chodce v těžké opilosti, a
ještě méně skandálně se chová řidič, který srazí chodce třeba kvůli tomu, že usne za
volantem, protože řídil ospalý.
Tvrzení Lukáše Nováka, že zákonná povinnost posouzení stavu duše nemůže být
uložena někomu, kdo ji údajně nemůže splnit, a tím má být údajně udělovatel svátosti,
je rovněž očividně chybná. Stačí se totiž znovu podívat na tentýž protipříklad srážení
chodce autem. Sekulární soudce má také zákonnou povinnost rozlišovat mezi
nedbalostí a úmyslem, tedy mezi nedbalým viníkem smrtelné dopravní nehody a
vrahem, ačkoliv mu nevidí do duše. Rozdíl mezi nedbalostí a úmyslem je rovněž v
duši pachatele, a nikdo jiný než pachatel jej apodikticky poznat nemůže. Přesto o
tomto čistě duševním rozdílu mezi vraždou a smrtelnou dopravní nehodou ze své
zákonné povinnosti rozhoduje soudce a nikoliv pachatel, a trestní sazba za vraždu je
řádově vyšší než trestní sazba za usmrcení z nedbalosti.

13. Papežské magisterium

Amoris laetitia je s předchozím magisteriem v rozporu toliko v otázkách disciplíny

(aplikace mravouky) a v těchto otázkách před nimi má přednost tak, jako má třeba
deklarace Dignitatis humanae přednost před encyklikou Mirari vos arbitramur v otázce
svobody svědomí, nebo stávajicí CIC má přednost před Pio-Benediktinským kodexem
v otázce udělování svátostí východním schizmatikům. Ve věroučných ani v
mravoučných otázkách ale žádný rozpor mezi Františkovým magisteriem a
magisteriem jeho předchůdců není. Výklad Bible, že každé trvající materiální
cizoložství nutně implikuje nehodnost jeho pachatele pro přijímání eucharistie a pak
nějak ještě záhadněji i pro přijímání ostatních svátostí, je naopak dokonale svévolným
a zcela protestantsky koncipovaným postulátem Lukáše Nováka. Analogickým
způsobem by bylo možné ospravedlnit naprosto každou neposlušnost vůči libovolné
novelizaci církevní disciplíny – stačilo by arbitrárně dezinterpretovat Písmo a prohlásit
zrušenou disciplínu za doktrínu.
Způsob, jakým se Lukáš Novák snaží vykroutit z mravoučné závaznosti papežského
magisteria, svědčí o tom, že dotyčnou argumentaci v nejlepším případě vůbec
nepochopil. Závaznost magisteria rozhodně neimplikuje, že by se Písmo nedalo
interpretovat přímo, nebo že by při jeho interpretaci docházelo k regresu
nekonečného řetězce interpretací. Stejně tak je scestné předložené přirovnání
zastánců pravověrnosti papežského magisteria k zastáncům teorie o "žijící Ústavě"
(living constitution). Nejvyšší federální soud není obdařen charismatem jisté pravdy a
Ústava je nedokonalým lidským dílem občas pozměňovaným skrze dodatky, takže
tato analogie vůbec nevystihuje podstatu problému. Je pravdou, že magisterium
funguje kumulativně, jak tvrdí Lukáš Novák. Naopak ale platí, že v případě přímého
rozporu má pozdější papežské magisterium vždy přednost před starším. Prvním
důvodem je, že mezi staršími a novějšími předpisy papežského magisteria nemůže
skrze Božskou záruku nastat rozpor v otázkách víry ani mravů kvůli charismatu
pravověrnosti papežů, které bylo potvrzeno dogmatickou konstitucí Pastor aeternus
blahoslaveného Pia IX. a I. vatikánského koncilu (1870):
"Apoštolské učení Petrových nástupců všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí
Učitelé pravověrně ctili a jeho následovali, plně vědouce, že tento Svatého Petra
Stolec stále zůstává všeho bludu uchráněn podle božského zaslíbení Pána Spasitele
Našeho, jež dal knížeti učedníků svých: Já prosil jsem za tebe, aby nehynula víra tvá,
a ty někdy obrátě se utvrzuj bratří svých (Luk. XXII., 33)."

Výslovně ho potvrdil opět i svatý Jan Pavel II. například na své obecné audienci 24.
března 19937):
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 11/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

"4. Nejvyšší Velekněží mohou vykonávat tuto slavnostní formu Magisteria, a mnozí z
nich tak činili. Mnozí papežové ji ovšem nevykonávali. Je však potřeba soustředit se
na to, že v koncilních textech, které zde vysvětlujeme, je rozlišováno mezi 'řádným' a
'mimořádným' Magisteriem. Zdůrazňuje se přitom důležitost toho prvního, které je
trvalé a průběžné, zatímco to druhé, jež je vyjadřováno definicemi, může být
nazýváno výjimečným. Vedle neomylnosti definic ex cathedra existuje totiž i charisma
pomoci Ducha Svatého, udělené Petrovi a jeho nástupcům, aby neupadli do bludu v
otázkách víry a mravů, nýbrž aby vrhali velké světlo na křesťanský lid. Toto charisma
není limitováno na ony výjimečné případy, nýbrž v různých stupních zahrnuje veškerý
výkon Magisteria."
Druhým důvodem je potom zásada "Lex posterior derogat legi priori" v ostatních
otázkách. Naopak tvrzení Lukáše Nováka, že libovolný nedefinitivní výrok magisteria
lze odmítnout pro jeho rozpor se starším magisteriem, je kategoricky odmítnuto
například v encyklice Humani generis papeže Pia XII. (1950):
"18. Někteří si zvykli zcela vědomě nedbat na to, co římští velekněží vyložili ve svých
encyklikách o povaze a ustanovení Církve. Dělají to proto, aby tak prosadili různé
vágní pojmy, o kterých tvrdí, že pocházejí od starých, zvláště řeckých církevních Otců.
Říkají též, že papežové nechtějí rozsuzovat diskutované teologické spory, a tak je
třeba se vrátit ke starobylým pramenům a v perspektivě těchto spisů pak vykládat i
pozdější výnosy a rozhodnutí Magisteria.
19. To, co říkají, zní sice výmluvně, ale nechybí tam lež. Pravda je taková, že
papežové obecně dávali teologům svobodu v těch míněních, která byla v různém
smyslu diskutována mezi význačnými učenci; historie nás však učí, že ve věcech, jež
byly dříve předmětem diskusí, v pozdějších dobách se už žádná diskuse netrpěla.
20. Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách,
nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority
papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: 'Kdo vás slyší, mne
slyší' (Lk 10,16); a tak velmi často to, co je předloženo a doplněno encyklikami, náleží
i z jiných důvodů již ke katolické nauce. Jestliže tedy nejvyšší velekněží učiní svými
výnosy rozhodnutí ve věci dosud sporné, všem je zřejmé, že podle úmyslu a vůle
oněch papežů o této otázce už nelze mezi teology volně diskutovat."
Tento zákaz je zopakován i kánonem 752 CIC a bodem 892 Římského katechismu. K
výrokům, které jsou heretické, může naopak dojít například v listech diecézních
biskupů (s výjimkou Římského biskupa), protože ostatní biskupové mohou
individuálně hlásat bludy. Podobně se bludy mohou vyskytnout i ve výnosech
kongregací Římské kurie, pokud tyto výnosy nebyly promulgovány papežem. V
takových případech je případná heretická norma opravdu nelegitimní a neúčinná do té
míry, do jaké je v přímém a zároveň apodiktickém rozporu s papežským magisteriem,
se Zjevením nebo s přirozeným zákonem. Naopak pouhá částečná nejasnost,
nezdůvodněnost nebo nepravděpodobnost autoritativních výroků ordinářů není na
jakoukoliv újmu jejich závaznosti.

14. Charisma pravověrnosti předchází papežskou neomylnost

Samotná papežská neomylnost, kterou se Lukáš Novák zdá alespoň navenek

respektovat, je pouhým nutným důsledkem charismatu pravověrnosti papežů.
Projevuje se pouze ve výrocích formulovaných tak, že by v případě své neplatnosti
byly heretické, přičemž zaručená pravověrnost papežů vylučuje tuto možnost, čímž
implikuje nutnou pravdivost daného papežského výroku. Biblické učení také mluví
toliko o papežské víře (Lukáš 22:32), a nikoliv přímo o neomylnosti, která autonomně
ze Zjevení nijak nevyplývá. Zpochybnění charismatu pravověrnosti papežů tedy
kromě přímého rozporu s dogmatickou konstitucí Pastor aeternus a s dalšími
magisteriálními dokumenty implikuje i bezdůvodnost papežské neomylnosti a logický
cyklus nebo slepou víru v každém pokusu o její zdůvodnění.
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 12/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

Člověk, který zpochybňuje charisma pravověrnosti papežů, nemůže logicky

koherentně uznávat ani papežskou neomylnost, protože nemá, jak by k ní adekvátně
dospěl. Z Božího Zjevení tato neomylnost nijak bezprostředně nevyplývá. Když bude
tvrdit, že ji uznává kvůli dogmatické konstituci Pastor aeternus, tak pochopitelně
následuje otázka, proč uznává zrovna dogmatickou konstituci Pastor aeternus coby
neomylný teologický pramen. Pokud bude tvrdit, že ji takto uznává, protože se jedná o
neomylné papežské magisterium, tak se dostává do ukázkového logického cyklu -
papež je neomylný, protože konstituce Pastor aeternus je neomylná, a konstituce
Pastor aeternus je neomylná, protože papež je neomylný. Žádný další argument
neexistuje, pokud mohou být v papežském magisteriu rozeseté jakékoliv omyly. Není
totiž žádný důvod si myslet, že tyhle omyly nezasáhly zrovna tu dogmatickou
konstituci Pastor aeternus, a to zrovna v otázce papežské neomylnosti. Ničemu
nepomohou ani náznaky Lukáše Nováka, že papežové upadají do herezí jen
výjimečně. Neomylnost je ze své podstaty bezvýjimečná, takže každý její přiměřený
důvod musí být také bezvýjimečný, protože důsledek nemůže být jistější než jeho
příčina. O každém solidnějším teologovi se ostatně dá říct, že upadá do herezí jen
výjimečně, pokud vůbec. Pojetí papežské "neomylnosti", připouštějící výjimky, by
stavělo papeže na úroveň jednoho z mnoha teologů a anihilovalo by jakékoliv jeho
kognitivní privilegium. Tudíž ta kombinace, kterou zastává Lukáš Novák (popření
charismatu pravověrnosti papežů a zároveň uznávání papežské neomylnosti), je v
nejlepším případě projevem noeticky destruktivního fideismu v otázce, která je pro
dogmatickou teologii metodicky patrně vůbec tou nejdůležitější. Není proto divu, že s
takovýmto základem dospívá Lukáš Novák k absurdnímu pojetí dogmatiky, ve kterém
staví proti sobě papežské magisterium a Písmo, a posléze k úplnému logickému
zhroucení při interpretaci magisteria svatého Jana Pavla II.
Pojetí magisteria ze strany Lukáše Nováka, podle něhož si člověk může z omylného
magisteria vybírat podle přesvědčivosti, také neponechává logický prostor pro
poslušnost (rozumu), jejíž porušování je opět materiálně těžším hříchem než
cizoložství a veřejné ventilování této neposlušnosti je i kanonickým zločinem podle
kánonu 1373 CIC. Poslušnost rozumu se může uplatnit pouze v případech, kdy se
nejedná o neomylný výrok (protože pak jde už o víru, a nikoliv o poslušnost) a
zároveň se nejedná o výrok, který byl v souladu s názory podřízeného bez ohledu na
to, že se stal součástí magisteria. Není projevem poslušnosti vyplnit příkaz, který by
člověk měl v úmyslu beztak vyplnit. Je to totéž, jako není žádnou zásluhou neukrást
věc, kterou by si člověk nechtěl vzít, ani kdyby mu byla nabídnuta zadarmo.

15. O omylech papežů

Omyly papežů jako takové jsou irelevantní. Lukáš Novák totiž nevyčítá papeži
Františkovi (a fakticky ještě více svatému Janovi Pavlovi II. a svatému Pavlovi VI.) jen
tak nějaký omyl, nýbrž herezi, a to herezi vyhlášenou skrze papežské magisterium.
Problematika omylů papežů byla mimo výše zmíněné magisteriální dokumenty
vysvětlena například Učitelem Církve, svatým Robertem Bellarminem, v jeho díle De
Romano Pontifice8). Kniha 4, kapitoly 2, 3 a 5 vyvracejí, že se papež při výkonu
učitelského úřadu může mýlit v obecných otázkách mravů, což bylo ostatně
dodatečně potvrzeno i výše zmíněnou dogmatickou konstitucí Pastor aeternus.
Výjimkou zaručené pravověrnosti papežů jsou situace, kdy papež nejedná jako
papež, nýbrž jako soukromá osoba – buď když to sám explicitně sdělí, jako to udělal
například Benedikt XVI. v úvodu své knihy Ježíš Nazaretský, do níž on sám napsal,
že se nejedná o magisterium, nebo když tato skutečnost vyplývá z kontextu –
například když papež mluví o teologii v soukromém rozhovoru někde u limonády se
svými kamarády. Naopak magisteriálně promulgované výroky tvoří opačný extrém
papežských výroků, protože v jejich případě papež naopak explicitně deklaruje, že
jedná oficiálně jako papež, a že jimi vykonává učitelský úřad univerzální Církve.
www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 13/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

De Romano pontifice, kniha 4, kapitola 8 potom vysvětluje, že sv. Petr sice pochybil
před pohanskými a židovskými křesťany svým špatným příkladem, což mu sv. Pavel z
Tarsu oprávněně vytkl, ale nepochybil nijak svým učením – to je ostatně evidentní, že
ne každý hřích je herezí, ačkoliv každý hřích je konkludentně v rozporu s mravoukou.
Ostatní argumenty Lukáše Nováka jsou toliko historické, a nikoliv věroučné, a
všechny zároveň spadají dávno před promulgaci dogmatické konstituce Pastor
aeternus, která se k nim vyjádřila sice souhrnem, ale přesto velmi jasně. Svatý Robert
Bellarmin rozebírá ve své knize De Romano Pontifice i tyto historické otázky a uvádí
na pravou míru obehrané proticírkevní šlágry o údajně heretických papežích, na které
se odvolává Lukáš Novák. O pravověrnosti papeže Liberia píše sv. Robert Bellarmin v
knize 4, kapitole 9, a blahoslavený Pius IX. se o ní zmínil i přímo v encyklice Quartus
Supra (1873):
"16... Ariáni křivě obžalovali našeho předchůdce Liberia před císařem Konstantinem,
protože Liberius odmítl odsoudit svatého Atanáše, biskupa Alexandrie, a odmítl
podporovat jejich herezi..."
Podobně papež Benedikt XV. v encyklice Pricipi Apostolorum Petro (1920) v bodě 3
píše, že Liberius statečně odešel do exilu kvůli obraně pravé víry. Pravověrnosti
papeže Honoria I. věnuje svatý Robert Bellarmin celou kapitolu 11 v knize 4 De
Romano Pontifice. Svatý Agatho nejenže neodsoudil Honoria I., ale navíc ve svém
dopisu třetímu konstantinopolskému koncilu napsal, že nástupci Svatého Petra
nemohou upadnout do hereze na základě Kristovy záruky, a že všichni jeho
předchůdci (mezi nimi i Honorius I. a Liberius) vždy věrně odolávali herezím a
utvrzovali své bratry ve víře, přičemž koncil tento jeho dopis "věrně přijal a uvítal s
otevřenou náručí" (schůze 4). Janovi XXII. se potom svatý Robert Bellarmin věnuje v
knize 4, kapitole 12. Pro analogický případ vůči Janovu svolnému přístupu k
heterodoxním názorům na stav blažených duší před veřejným soudem lze srovnat
konstituci Grave nimis (1483) papeže Sixta IV., která zakazuje označovat popírače
Neposkrvněného početí Panny Marie za heretiky (bod 735 v Denzingerovi), s bulou
Ineffabilis Deus (1854) blahoslaveného Pia IX., která je naopak explicitně a neomylně
označuje za heretiky (bod 1641 v Denzingerovi). Jedná se o konceptuálně stejný
scénař, pouze s řádově větší časovou prodlevou, během níž byl dotyčný nesmysl
Církví disciplinárně tolerován a seriózně zvažován, než byl prohlášen za herezi.
Mezi papeži se za tu dlouhou řádku let pochopitelně vyskytlo i pár zločinců, kteří
dávali svým podřízeným individuální příkazy, jež byly občas nelegitimní pro rozpor s
přirozeným zákonem, a tedy neúčinné, ale nikdo z těchto papežů nepřistoupil k tomu,
že by začal jako papež učit nějaké hereze. Vzhledem k pravověrnosti Františkova
magisteria a k závaznosti jeho svátostné disciplíny je hodnocení jeho osoby úplně
irelevantní. Například papežové Benedikt IX., Jan XII., Alexandr VI. nebo Sergius III.
nevedli navenek dokonale příkladné životy. Takoví papežové byli ale obvykle příliš
vytíženi a zaneprázdněni kupříkladu konzumací alkoholických nápojů, smilněním,
pronásledováním svých odpůrců nebo jinými časově náročnými a zároveň psychicky
vyčerpávajícími zálibami, že jim na doktrínu nezbýval skoro žádný čas, protože toho
prostě měli moc a nestíhali. Proto také jejich Bohem zaručená pravověrnost nedostala
dostatečnou příležitost vyniknout vlivem osobitých životních náplní, jimž se tito
papežové oddávali. Nelze ale přehlédnout, že takto zaměření papežové byli přesto
spíše výjimkami než reprezentativním vzorkem, a že více než třetinu papežů tvoří
přímo světci a blahoslavení.

POZNÁMKY:
1. http://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/fr/speeches/2005/january/documents/hf_jp-
ii_spe_20050129_roman-rota.html
2. http://orthodoxinfo.com/ecumenism/encyc_1848.aspx

www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 14/15
1/31/2021 Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI. - Distance

3. http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/documents/rc_pc_chrs
and-norms-on-ecumenism_en.html
4. http://w2.vatican.va/content/paul-vi/en/speeches/1965/documents/hf_p-
vi_spe_19651207_common-declaration.html
5. http://www.agioskanon.ru/vsobor/006.htm#87
6. https://dhspriory.org/thomas/ContraErrGraecorum.htm#b36
7. https://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/es/audiences/1993/documents/hf_jp-
ii_aud_19930324.html
8. https://www.amazon.com/Roman-Pontiff-Controversiis-2/dp/0692678751

Report Abuse | Powered By Google Sites

www.distance.cz/rocnik-2019/2-cislo/lukas-novak-versus-svaty-jan-pavel-ii-a-svaty-pavel-vi 15/15