Albert Camus

Albert Camus je jeden z nejpohlednějších spisovatelů a filozofů dvacátého století. Za jeho

krátký život, který začal v 7. listopadu1913 v Drean v Alžírsku se stihl oženit a zplodit dvě
děti, zatímco jeho ruce stačili napsat nespočet knih a o třech titulech které jeho tvorbu
vystihují nejvíce se podíváme později.
Narodil se do poměrně chudé rodiny, kdy jeho otcem byl voják a jeho matka byla uklízečkou
pro bohatou rodinu francouzských kolonistů. Otec mu zemřel v době, kdy byl ještě kojencem
na následek zranění. Po jeho smrti ho matka musela vychovávat v chudinské čtvrti a z toho
důvodu a také kvůli prostředí ve kterém žil se stal zarytím anti kolonistou ale i odpůrcem
rasismu, což se ukázalo i v jeho práci.
Jeho pozdější filosofii ovlivnila díla řeckých filosofů, Friedricha Nietzscheho, Arthura
Schopenhauera, Fjodora Dostojevského nebo Franze Kafky.
Mezi léty 1928 a 1930 byl brankářem za juniorský tým klubu Racing Universitaire d'Alger. I
tato zkušenost ovlivnila jeho budoucí dílo. Obdivoval týmového ducha, který s sebou hra
fotbalu nese. Srovnával fotbal s lidskou existencí, smrtelností a osobní identitou.
Roku 1934 se stal členem komunistické strany, kterou o rok později pro názorové neshody
opustil, až do roku 1938 vystřídal několik zaměstnání,
teprve roku 1938 se začal věnovat literatuře – stal se novinářem.
Po vypuknutí druhé světové války se dobrovolně přihlásil do armády, avšak nebyl přijat kvůli
tuberkulóze.
Jeho novinářská činnost vedla roku 1940 k jeho vyhoštění z Alžíru, Camus odjel do Paříže,
kde se zapojil do protifašistického hnutí (hnutí odporu).
V průběhu druhé světové války se věnoval především divadlu.
Během druhé světové války publikoval v ilegálním časopise Combat.
Kolem roku 1950 začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky v
Alžírsku, kdy se stal jejím nesmiřitelným kritikem.
Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za „dílo vrhající nové světlo na
problémy, kterým dnes musí čelit naše lidské svědomí“
Zemřel při autonehodě ve městě Villeblevin, když jel společně se svým nakladatelem
Michelem Gallimardem ve sportovním voze Facel Vega FV2. Camus původně nechtěl jet
autem, o čemž svědčí lístek na vlak, který byl nalezen v jeho kapse. O jeho smrti kolují různé
konspirační teorie.
Spisovatel Giovanni Catelli vytvořil na základě jednoho úryvku v deníku spisovatele Jana
Zábrany teorii, že byl Camus ve skutečnosti zavražděn sovětskou tajnou službou KGB na
příkaz ministra zahraničí Dmitrije Šepilova.
Albert Camus se za filozofa nepovažoval, a i když tomu jeho výroky a tvorba naznačují
nepovažoval se ani za realistu.

Mýtus o Sisyfovi
V tomto díle je nevíce vidět jeho filozofické myšlení.
Kniha začíná velkou filozofickou větou, která s filozofií jako takovou otřásla:
„Základní otázkou, kterou by se měla zabývat filozofie je sebevražda.“
Převzal si známou pověst o utrápeném Řeckém králi Sisyfovi, který byl bohy potrestán
k věčnému tahání balvanu do vysokého kopce s tím, že vždy když dosáhne vrcholu balvan se
svalí dolů a král musí svou cestu opakovat.
Camus to pojal netradičně – z pohledu Sisyfa. Sisyfos může být šťasten. Jeho osud je stejný
jako osud všech lidí, avšak on si, na rozdíl od nich, uvědomuje marnost své snahy, proto je
„pánem“ tohoto svého neodvratného osudu.
Není tedy v zajetí marné naděje, tudíž je svobodnější.
Kniha postihuje úděl moderního člověka v jeho absurditě a absurdno povyšuje na filozofickou
kategorii. Z východisek beznaděje, zbytečnosti a lhostejnosti dospívá argumentací k
pozitivním závěrům: pomocí absurdních prožitků je dovoleno člověku dál pokračovat v
životě.

Cizinec
Toto dílo se zařazuje do beletrie jako román ale přesto má spoustu filozofických myšlenek a
můžeme ho rozdělit na část dějovou a úvahovou:
Děj tohoto románu začíná také velmi důležitou a zapamatovatelnou větou:
„Dnes mi zemřela matka, nebo včera, nevím.“
1) Dějová část:
Je vyprávěna v ich-formě a zachycuje poslední část života úředníka Meursaulta
(hlavní hrdina). Příběh začíná pohřbem Meursaultovy matky, měl matku rád, ale necítí
lítost, smířil se s tím, že smrt musí někdy přijít. Bere život tak, jak jde, nenechává se
vyvést ze svého klidu. Krátce po pohřbu naváže kontakt se svou bývalou kolegyní
Marií a seznámí se se sousedem pochybného charakteru Raymondem. Dokonce
Raymondovi napíše dopis na rozloučenou s jeho nevěrnou milenkou a zjišťuje, že
Raymond má problémy s partou Arabů (jeden z party je bratrem oné dívky).
Meursault, Marie a Raymond odcestují na chatu Raymondova přítele. Procházejí se po
pláži, Raymonda napadnou Arabové a zasadí mu ránu nožem, poté prchají. Meursault
se prochází dále a uvidí mezi skalisky jednoho z útočníků. jelikož je na pláži horko a
on dostane úpal, snaží se dostat do stínu skalisek. Tam se ale nachází jeden z Arabů.
Meursault váhá, zda se má k němu přiblížit. Poté, co se pomalu přibližuje k Arabovi
na něho Arab vytáhne nůž a hlavní hrdina ho zastřelí zbraní od Raymonda. Poté je
uchvácen, jak do mrtvého Araba další čtyři kulky lehce vnikají.
 2) Úvahová část:
V této části je Meursault zatčen, vyslýchán, vidíme jeho vězeňský život, výslechy i
soudní proces. Čeká na popravu, rekapituluje si svůj život a přemýšlí o jeho smyslu.
Nechápe absurdní svět, ve kterém člověka hodnotí jen z vnějšku a ne podle vnitřních
pohnutek. Všichni jej označují jako bezcitného, protože neplakal na matčině pohřbu,
potom hned šel s dívkou do kina a ještě navíc zabil člověka. Není schopen orientovat
se v hodnotovém řádu společnosti, je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním
životě, který je mu v podstatě lhostejný. Nevěří v Boha, ale pouze v jedinou životní
jistotu – smrt. Ze svého jednání obviňuje společnost, neboť vinu na současných
poměrech mají všichni lidé, jimž nezáleží na lásce, přátelství, mravnosti ani životě.
Velice důležitým jevem v tomto románu je slunce a také teplo, jelikož právě ve chvílích, kdy
svítí slunce se Meursault dostává do nepříjemných situací. Můžeme si toho povšimnout
během pohřbu Meursaultovy matky, ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů,
či na konci během Meursaultova procesu.