TRIBOLOGIE A TRIBOLOGICKÝ SYSTÉM

 Tribologie je studium tepelných, mechanických a chemických interakcí, které se vyskytují u

navzájem působících pevných povrchů a jejich okolím.
 Typický Tribologický systém se skládá ze třech zúčastněných materiálů – dva pevné materiály
v částečném mechanickém kontaktu a třetí, který může být procesní kapalina nebo pevná
látka. Použité mazivo se nachází v meziprostoru mezi dotýkajícími se pevnými tělesy.
 Tribologii je nutno chápat jako interdisciplinární oblast studia. Vysvětlení z různých
vědeckých oborů jsou často podstatné pro porozumění tribologických problémů.

 Dvě pevná tělesa se budou navzájem současně deformovat, pokud přijdou do kontaktu.
Deformace v prvním tělese bude výsledkem mechanické odolnosti druhého tělesa a naopak.
Je velmi důležité, zda tělesa přihází do kontaktu celou plochou, částečným dotykem nebo
jsou v kontaktu neshodné povrchy.
 Kontaktní interakce mezi skutečnými subjekty je dále komplikovaná drsnosti povrchů. Rozvoj
konstrukci různých mechanických systémů je spojený s volbou vhodných materiálů s
konkrétními vlastnostmi. Volba různých materiálů vede k náročnému vyhodnocení a odhadu
koeficientu tření a míry opotřebení. Pro volbu materiálu s konkrétními vlastnostmi jsou
důležité i jeho tribologické vlastností.
Sestavy nebo produktů

 Tribologie je studie tření, mazání a následné opotřebení technických povrchů s cílem

podrobně porozumět povrchovým interakcím a poté předepsat zlepšení v daných aplikacích.
 Někdy je žádoucí mít nízký součinitel tření, šetřit energii nebo naopak vysoký součinitel tření,
jako v případě brzd či horolezeckých bot aj.
Kontaktní interakce

 Třecí síla je odpor, ke kterému dochází, když se jedno těleso pohybuje vůči jinému tělu, s
nímž je v kontaktu.
 Poměr třecí síly Ff k normální síle FN se nazývá koeficient tření a je dán řeckému symbolu µ.
𝜇 = 𝐹𝑓/𝐹𝑁
 Povrchy mají určitou drsnost, tzv. asperity. Kontaktní tlaky a teploty v reálné oblasti kontaktu
jsou mnohem vyšší než nominální podmínky. Při posuvu mají tyto extrémní podmínky za
následek opotřebení, které je rozloženo po povrchu.
 Pokročilé tribologické materiály musí být navrženy a spárovány pro specifické, často
extrémní, prostředí a provozní podmínky.

Mechanismus tření – druhy tření

 Vnější tření – působí na dotykových plochách
látek,
 Vnitřní tření – vnitřní pohyb mezi stavebními
částmi látek.
a) ) fyzikální suché tření
b) technické suché tření
c) smíšené tření
d) kapalinné tření

La – vrstva oxidů nebo plynů Ff – třecí síla působící proti

směru pohybu, FN – přítlačná síla působící kolmo ke
směru pohybu, μ – koeficient tření.

Coulombův zákon
Teorie tření
Nejznámější obecná definice tření říká:

„Tření je odpor proti relativnímu pohybu mezi dvěma k sobě potlačovanými tělesy v oblasti dotyku
jejich povrchů v tangenciálním směru.“

Tato definice popisuje vnější tření, ale nevystihuje už tření vnitřní.

„Tření je ztráta mechanické energie při pohybu navzájem se dotýkajících materiálových oblastí.“

TRIBOLOGIE A TRIBOLOGICKÝ SYSTÉM

 Tření a opotřebení závisí na mnoha parametrech a podmínkách, k nimž patří:
materiál třecí dvojice, kontaktní geometrie, použité zatížení, kontaktní tlaky, rychlost
posuvu, povrchová topografie materiálu a drsnost, teplota, chemické interakce, směr
klouzání (jednosměrný, vratný, náhodný atd.)
 Ze strany spotřebitelů je požadavek na spolehlivost údajů při provádění experimentů za
specifických experimentálních podmínek. Mnoho mechanických systémů musí pracovat v
různých prostředích. Některé komponenty musí poskytovat spolehlivé opotřebení a tření
oproti více druhům materiálů.

TŘENÍ: DOBRÉ NEBO ŠPATNÉ?

Problémy související s třením

 Množství energie je plýtváno výrobou tepla souvisejícím s třením, např. v automobilech,

větrných kolech apod. (No perpetuum mobile).
 Tření snižuje odolnost materiálu, důsledkem je opotřebení.
o Ztráta funkčnosti a problémy způsobené hlukem.
Výhody spojené s třením
 Obrovské částky peněz jsou ztraceny kvůli tření a opotřebení.
 Tření je vyžadováno pro funkčnost materiálu (šrouby, pneumatiky, brzdy atd.).
o Tření umožňuje hudbu (příďové nástroje) à Tření je nutné pro mnoho dnešních
aplikací

Modelování v tribologii
Schéma představující multifyzikální povahu tribologických interakcí
  Všechny tribologické jevy, ke kterým dochází v blízkosti rozhraní mezi pevnými látkami, jsou
určeny atomovými interakcemi uvnitř a mezi pevnými látkami, a také mezi atomy látek
přítomných na rozhraní.
 Modelování v tribologii: Schéma představující multifyzikální povahu tribologických interakcí:
dvě různé pevné látky s drsnými povrchy a relevantní materiálové mikrostruktury jsou
uvedeny do mechanického kontaktu a vystaveny různým zatížením: mechanickým,
tepelným, elektrickým a environmentálním.

Tření a opotřebení
Tribologické komponenty

 Tribologické komponenty: Stávající a budoucí satelity jsou zatíženy důležitými tribologickými

komponentami, které musí fungovat v extrémním prostředí – extrémně vysoké vakuum
velký teplotní rozsah - 200 ° C až 100 °C, solární radiace, mikro meteoroidy.
 Vyžaduje nízké a spolehlivé tření např. pro otevření antény, solárních polí a krytů.
 Vyžaduje úspěšný provoz součásti s nízkým třením a nízkým opotřebením, které mohou
pracovat na miliardách cyklů na oběžné dráze

Teorie tření
Na Tribologický proces mají vliv materiálové interakce třecích těles, látky mezi povrchy a samotné
okolí.

Vazby v tribologickém systému

„Hlavní úlohou tribologie je zajistit, aby vzájemný pohyb povrchů v přítomnosti i nepřítomnosti
maziva se děl s nejmenší ztrátou energie a materiálů.“
Interakce povrchů
Při kontaktu povrchů je důležité počítat s materiálovými i tvarově rozměrovými vlastnostmi
vzájemně se stýkajících ploch, jejich reakcemi a vazbou mezi nimi (fyzikální, materiálovou,
chemickou, atd.). Díky tomu je nutné uvažovat nad těmito vlivy:

 Makrogeometrie a mikrogeometrie stýkajících se ploch

 Rozměr ploch při kontaktu
 Mechanické, fyzikální, chemické vlastnosti těles
 Charakteristický druh deformace mezi tělesy
 Typ a rychlost vzájemného relativního pohybu

Teorie tření
Proměnnými jsou na tribosystémech:

 materiál tuhých třecích prvků, jejich složení, fyzikální a chemické vlastnosti, jejich
mikrogeometrie a Makrogeometrie
 zatížení plochy bodem, hranou, plochou (možnost statického trvalého nebo dynamického a
přerušovaného zatížení)
 systém pohybu
 teplota systému
 vlhkost systému
 rychlost vzájemného pohybu (pohyb jednoho nebo obou třecích povrchů)
 čas trvání zkoušky, ujetá dráha, pokrytá plocha.
Povrchy v kontaktu
 Když jsou dva povrchy v kontaktu, skutečná kontaktní plocha je tvořena souborem těchto
mikroskopických kontaktů, které jsou rozloženy po zdánlivé kontaktní oblasti. Chování
materiálů při tření a opotřebení závisí na mnoha parametrech a podmínkách.
 Mnoho mechanických sestav musí pracovat ve více klouzavých a okolních podmínkách (tj.
automobily, plavidla, satelity a další kosmické lodě a zařízení pro přeměnu větru, vody a
sluneční energie).
 Oddělení povrchů mazáním – výběr nejlepšího maziva a pochopení lubrikačního
mechanismu je hlavní oblastí pro studium tribologie.

Teorie tření
Rozlišujeme tření, které vzniká při kluzném (smykovém) pohybu dvou těles (1), valivé tření při
odvalování těles (2) a jejich kombinaci – valivé tření s větším, či menším prokluzem funkčních
povrchů.

Ukázky relativního pohybu těles

Mimo prokluzu při valivém tření jsou i případy nerovnoměrného prokluzu při kluzném tření. Tento
případ nastane, pokud jsou různé kluzné rychlosti u stýkajících se povrchů.

 Velikost prokluzu je přímo závislá na vzdálenosti od osy rotace (3).

 Speciálním případem je vrtné tření (4). Nastává, pokud dojde ke styku těles v ose rotace. V
tomto místě je teoreticky nulová relativní rychlost

KLUZNÉ (SMYKOVÉ) TŘENÍ

Model kluzného (smykového) tření

Ukazatelem velikosti tření je koeficient tření jako poměr třecí síly ke kolmému zatížení třecích ploch
Schematické znázornění dotyku při kluzném tření

a) kontakt tělesa s ideálně rovným povrchem – rozložení napětí

b) reálný kontakt: 1 – ideální povrch, 2 – reálný povrch, 3 – oblast elastické deformace, 4 – oblast
plastické deformace

tři komponenty kluzného tření

Při tření se uplatňují tyto mechanismy :

 tření vlivem adheze mezi

nerovnostmi povrchu
 tření vlivem rýhování,
způsobené přítomností
jemných částic vzniklých při
opotřebování povrchu tření
vlivem deformace nerovností
povrchu
 tření vlivem deformace
nerovností povrchu
 1) mechanismus rýhování a postupné deformace povrchových nerovností
2) dochází vlivem rostoucích adhezních sil k mírnému nárůstu koeficientu tření a může
docházet ke vzniku adhezních spojů
3) dochází vlivem přibývání částic uchycených v místě styku k nárůstu koeficientu tření. Dochází
také ke zvětšování aktivované plochy povrchu podléhající adheznímu tření
4) vykazuje koeficient tření konstantní úroveň
5) v případě kluzné dvojice s velmi měkkým a velmi tvrdým povrchem, 6) je dosaženo
zrcadlového lesku a koeficient tření je konstantní

Valivé tření

Ukazatelem velikosti tření je součinitel tření jako poměr třecího momentu ke kolmému zatížení.

Pro stejné materiály a zatížení jsou součinitele valivého tření menší, než součinitele smykového tření.

Teorie tření

 Při statickém tření (tření za klidu) dochází k odporu proti působení vnější síly, právě
postačující k uvedení tělesa do pohybu.
 Jako dynamické tření, neboli tření za pohybu se označuje tření těles v relativním pohybu.
 Statické tření bývá větší, než dynamické, ale ostrý přechod mezi nimi není.
  Vždy je nutné vztahovat součinitel tření k určité materiálové dvojici a kontaktním
podmínkám tření. Velikost tohoto součinitele závisí na řadě faktorů, ovšem nejvíce je
ovlivněna čistotou kluzných povrchů

Kontaktní plochy
Základní principiální uspořádání tribologických zkoušek (a, b, c, d – bodový dotyk, e – přímkový
dotyk, f – prostorový dotyk)

Tření a opotřebení

 Při relativním pohybu mezi pevnými tělesy je nevyhnutelný výskyt procesů tření a
opotřebení. U většiny systémů je žádoucí jak nízký součinitel tření, tak i minimální
 opotřebení. Požadavek je spojeny se zajištěním spolehlivé práce tohoto systému, menší
spotřebu energie, což vede k prodlužení jeho životnosti. Některé systémy vyžadují vysoký
součinitel tření (tj. pneumatiky) a někteří dokonce i vysoké opotřebení (tj. pastelky), nicméně
většina úsilí se zaměřuje na rozvoj aplikačních systémů s nízkým součinitelem tření a
minimálním opotřebením.
 Opotřebení je obvykle definováno jako "poškození pevného povrchu zahrnující progresivní
ztráta materiálu v důsledku relativního pohybu mezi tímto povrchem a povrchem dalšího
materiálu nebo substanci.
 Opotřebení materiálů: Opotřebení je komplexní proces, ke kterému dochází, když jsou dva
povrchy sklouznuty proti sobě, což má za následek postupné odstraňování jednoho nebo
obou materiálů.
 Opotřebení je nevyhnutelné, mění výkon mechanických a biologických systémů a v
konečném důsledku vede k selhání systému.
 Opotřebení je obvykle nevítané; vede ke zvýšení vůlí mezi pohyblivými součástmi, ke
zvýšenému mechanickému zatížení a možná dokonce k únavě.
 Při technologických procesů broušení a leštění je však žádoucí generovat vysoké míry
opotřebení.

Různé povrchy a materiály mají různý koeficient tření. Obrázek ukazuje velikost součinitele tření pro
různé materiály. Koeficienty tření materiálu jsou uvedeny v grafu.

 Podložka z korku
 keramická mísa
 okvětní lístky růží, které mají velmi měkký a hladký
povrch
 kostka ledu
 Studie opotřebení mají jak základní, tak aplikované zájmy. Jedním z pozoruhodných
pozorování je, že opotřebení se může v materiálních systémech lišit o více než osm řádů.
 Může se lišit o několik řádů pro stejný materiál jen změnou prostředí nebo identity kontra-
materiálu, proti kterému se materiál posouvá.
 Opotřebení je tak běžným koncem životnosti designu nebo výrobku, pojem „opotřebovaný“
je synonymem přijatelného konce životnosti výrobku.
  Kromě pojmu opotřebení existuje i pojem rychlost opotřebení.
Je velmi důležité vědět, jak rychle se materiál opotřebuje.
Tímto způsobem může předpovídat jeho životnost.
 Polymery, kovy, kompozity mají velice odlišné rychlosti
opotřebení.
 Diamant se praktické neopotřebovává.

Suché tření
Kapalné tření
Tribologický test dle normy ASTM G99-95

Maziva
Tření i opotřebení je možno zmenšit, a to díky možnosti využití

maziv. Úkolem maziv je zabránění bezprostřednímu styku povrchů

ve vzájemném pohybu a tím zmenšení tření mezi nimi a jejich

opotřebení. Kromě této funkce mají na systém další pozitivní vlivy:

• Zabezpečení odvodu tepla,

• Působení jako těsnící činitel,

• Zbavování třecí plochy nečistot,

• Ochrana před korozí (to především u kovových ploch).

Klasifikace maziv z hlediska skupenství:

Klasifikace maziv z hlediska chemického složení:

Důležité funkce plastických maziv

Maziva plynná
Ke kyslíkatým plynovým mazivům patří vzduch a k bezkyslíkatým se nově přiřazují i procesové
tekutiny jako pára, či spaliny z turbín
Tuhá maziva

Viskozita základového oleje

Tribologická metoda „PIN-ON-DISC“

Při metodě Pin-on-Disc je na povrch vzorku ve tvaru kruhové destičky přiloženo pin tělísko ve formě
nerotující kuličky, či válečku. V předem zvolené vzdálenosti od středu vzorku je pin tělísko zatíženo
předem definovanou silou.

Disk – kruhová destička se začne otáčet zvolenými otáčkami a vykoná předem stanovený počet kol
(cyklů).

Pin tělísko tak vytvoří na povrchu vzorku stopu, u které je možno analyzovat její tvar, hloubku, její
okolí apod.

„PIN-ON-DISC“ s vratným pohybem

Na povrch vzorku tvaru disku je přiložen pin (kulička), který je zatěžován předem definovanou silou.
Disk se otáčí po obvodu úseku kružnice o předem definovaném poloměru a předem definovaného
úhlu a poté se vrací zpět.

Tribologická metoda „PIN-ON-DISC“

Pro metodu Pin-on-Disc jsou získané výsledky testu, koeficientu tření

a rozsahu opotřebení závislé hlavně na:

• použité zatěžující síle,

• velikosti kontaktní plochy, která je závislá na geometrii pin tělíska,

• relativní rychlosti pohybu mezi pinem a diskem,

• zvoleném počtu cyklů,

• teplotě kontaktního povrchu vzorku,

• použití testovacího prostředí (maziva),

• stavu a kvalitě povrchu vzorku,

• fyzikální i mechanické vlastnosti testovaného materiálu pinu i disku.

Velikost opotřebení
• Změnou hmotnosti

Principem této metody je určení změny hmotnosti vzorků v jednotlivých fázích zkoušky. Čím menší
rozdíl ve změně hmotnosti, tím je potřeba citlivější metoda měření.

• Změnou lineárních rozměrů

Principem metody je změření rozměrů zkoumaného vzorku před opotřebením a po něm. Přesnost
měření je závislá na citlivosti měřících zařízení.

• Změnou objemu

Měření velikosti změn objemu určuje i celkové opotřebení. Metoda měření změny hmotnosti je
často praktičtější, operativnější a často i přesnější.

• Profilografováním
Při této metodě se dělá profilograf zkoumaného povrchu před zkouškou a po zkoušce a získané
profilografy se porovnávají. Tato metoda velmi přesně určuje rozložení opotřebení vzorků.

1. profil po opotřebení

2. opotřebení

3. původní profil před opotřebení

• Pomocí snímačů

Jedná se o využití snímačů založených na mechanických, pneumatických, elektrických a

tenzometrických principech.

Opotřebení povrchu
Opotřebení povrchu tvrdých materiálů, a následné vytvoření tribologické stopy lze rozdělit do tří
režimů:

1. inicializace opotřebení – růst součinitele tření a velikosti opotřebení,

2. formování, utváření vrstvy (přizpůsobování kontaktních ploch) – velký součinitel tření a

velké opotřebení

3. ustálený režim opotřebení – nízký součinitel tření a malé opotřebení (Kříž A., 2004).

Povrchy třecích ploch je možné charakterizovat tak, že:

• nejsou hladké (mají úchylky tvaru, vlnitost a drsnost způsobenou opracováním),

• podléhají elastickým a plastickým deformacím díky mechanickým vlivům,

• podléhají chemickým a fyzikálním vlivům z prostředí – adsorpce, či chemická reakce na povrchu

(Štěpina V. et al, 1985).
Průběh opotřebení povrchu