VETŘELCI

KNIHA JEDENÁCTÁ

VÁLKA DNA
DIANE CAREYOVÁ
 1
„Ta zatracená věc umí lítat!“
„Přehoď přes to svoji bundu, Rory!“
„Nejsem žádný zoolog. Hoď nato svoji!“
Ocitl jsem se uprostřed cyklonu sďáblem. Chycení
vtemnotě, jako bychom byli zabalení vrudém plášti.
Mechanický hrom, bouchání apadání, hluk konfliktu–
navštívili nás bohové paniky.
Clark si mohl vyřvávat, co chtěl. Já jsem zaplul pod
stůl. Když jsem se tam dostal, už tam byl magnetolog.
Musel jsem se nacpat zády kprůchodu dolodní jídelny.
Normálně se jen tak nevyděsím, ale nikdy vživotě jsem
neviděl nic tak příšerného.
Varovná světla vrhala červené ažluté fleky
naodhalené potrubí anechráněné elektrické
amagnetické obvody aproměňovala lidské tváře
vkmenové masky. Mají tahle intenzivní světla vážně
pomoct? Všichni napalubě byli panikou bez sebe.
Všechno natéhle nákladní lodi mi připadalo divné,
ale tenhle okamžik byl zatím nejdivnější. Tenhle
hrůzostrašný strašák nás bombardoval, posádka něco
neustále vyřvávala oztrátě výšky azřícení naplanetu–
což zrovna nejsou věci, které chcete slyšet, když vás
někdo pozve, abyste se přidali napěkný tichý výlet.
Pomocné rakety nám řvaly douší, vzdorovaly
venkovním silám, jimž nikdy vzdorovat neměly. Skoro
už jsme byli připravení usadit se naorbitě, když nastala
tahle hrůza avyděsila pilota tím, že mu přistála
vevlasech. Vrhl se stranou aloď sním.
Ta věc skřídly se kroutila vevzduchu nad stolem
aletěla přímo namě. Instinktivně jsem to zablokoval
pažemi, když mně široká černá křídla přelétla nad
hlavou arukama. Pak to najediný příšerný okamžik
zůstalo mezi mnou akovovými dveřmi dokuchyně.
Vpanice mě to přiškrtilo křídly, než se to zvedlo nad
dveře. Přísahám, že se to obrátilo vzhůru nohama
aletělo to pozpátku, zákony fyziky ať jdou kčertu.
Nechtěl jsem, aby se ten netvor nacházel někde blízko
mě.
Kolem nás trup lodi řinčel fyzickou námahou.
Každý centimetr kvílel úsilím, jak jsme se prořezávali
horní atmosférou. Tohle se nemělo stát. Sotva dokážu
pustit papírové letadýlko, ale dokonce ihňup jako já
pozná, když má zařízení, vekterém letí, potíže. Dobře
že nejsem žádný génius vletecké elektrotechnice. Byl
bych vážně bez sebe strachy.
„Pockete, otevři vrata odhangáru, ať tam ten tvor
vletí!“ zavolal Clark nasvého prvního důstojníka.
„Pockete, kde jsi?!“
„Je pode mnou,“ ohlásil Gaylord, ten magnetolog,
zpod stolu.
„Tak vstaň aotevři je!“
„Nechci, aby se mi to zamotalo dovlasů!“
„Atmosféra začtyřicet vteřin! Nouzové trysky!
Barry, nouzové trysky! Pockete, okamžitě odtamtud
vylez!“
„Je to namně! Gaylorde, dostaň to ze mě!“
Loďmistrův křik se hlasitostí skoro vyrovnal
vřískotu toho tvora. „Nepomůžu ti, dokud nedostanu
svých šest stovek!“
„Já tu sázku vyhrál!“
„Podvedl jsi mě!“
„Kde jsem si vydobyl takovou reputaci?“
„Možná při tom všem gamblování!“
Jelikož jsem nebyl členem posádky, měl jsem ten
luxus, že jsem mohl jejich horečný rozhovor ignorovat
asoučasně se snažit splynout se zdí. Clark, protože byl
kapitán atak dále, se snažil ten chaos uklidnit.
 „Theo, jaké jsou údaje?“ zavolal nasvého prvního
důstojníka.
„Zřítíme se atmosférou, jestli dotřinácti vteřin
nepřestaneme padat.“ Theův aristokratický anglický
přízvuk nějak dodával té panice naeleganci.
„Barry, přejdeme přímo dopřistávacího módu!“
vykřikl Clark. „Vypusťte ventily!“
Ukormidla nad námi zavolal pilot Barry: „Držte tu
věc ode mě dál! Nemůžu pracovat!“ Nacházel se metr
nad námi nařídicím podiu, takže se ocitl přímo vdráze
hyperkinetického útočníka.
Rozruch zesílil. Postavy se tlačily kolem mě
apřelézaly přese mě aněkdo mi šlápnul naruku.
Odhadoval jsem, že zvýšené úsilí znamená, že dosáhli
bodu, kdy se víc bojí, že je ksobě přicucne ta planeta,
než podivného tvora vevzduchu.
„To tu není nikdo, kdo by tu obludu sestřelil?“
zařval první důstojník. „Kde jsou mariňáci?!“
„Tohle sám nezvládnu!“ zavolal Barry odkormidla.
„Gaylorde, běž nahoru apomoz Barrymu otevřít ten
ventil–“ Clarkův hlas se náhle utopil vhřmění motoru.
Chvění aburácení lodi, komplikované praštěným
šílencem vevzduchu, slily jejich hlasy dohromady.
Padl jsem napodlahu, posádka se dohadovala
omonstrech ařízení. Zalezl jsem si klavičce ustolu
abručel si: „Nesnáším věci skřídlama…“
Slyšel jsem, jak se vrata odhangáru sklapnutím
otevřela, ale tady zezdola jsem toho moc neviděl.
Natáhl jsem jednu ruku keskříňce pod vzdáleným
koncem lavice, kde jsem měl uložené svoje věci. Přes
šílení divokého ahuňatého tvora vevzduchu jsem se
přiměl strčit prsty doboxu azašmátral tam, našel
pouzdro, vytáhl ho aodepnul. Vysoce výkonná
plazmová pistole mi zapadla doruky. Bylo to to
nejlepší, co si můžou licencované soukromé
bezpečnostní síly koupit. Odznak cti, říkali lidé.
Gelová rukojeť mi dokonale seděla vlevé ruce
aokamžitě se zahřála, což byla typická vlastnost
výrobce, zvlášť vytvořená pro leváky.
„Clarku,“ oznámil jsem, „mám plazmovku. Můžu
tu potvoru zastřelit.“ Přiměl jsem se nekřičet.
Adrenalin by mi znejistěl ruku.
„Nestřílej nato!“ zavolal namě.
Spistolí vobou rukou jsem se překulil nazáda
asnažil se sledovat ošklivé káčátko vevzduchu. Ten
tvor lítal úplně bez rozmyslu. Plácal křídly
ponevypočitatelné trajektorii sem atam. Každých pár
vteřin jsem zahlédl dvě obrovské, lesklé, ďábelsky
černé oči aodporné malé bílé zuby. Musel jsem
vynaložit veškerý svůj trénink, abych si vybavil, jak
zamířit napohybující se předmět. Většinou to byl
instinkt, ale však víte. Ne že bych už kdy viděl něco
takhle ďábelského, když jsem kluk změsta. Já vídával
jiný typ démonů.
Mezi mnou atím monstrem se mihl stín prvního
důstojníka Thea, který skočil, aby přes to přehodil
deku, ale minul. Když stín zmizel, doploužil jsem se
doprostřed paluby.
„Ach, prosím, nechte mě to zastřelit–,“ požádal
jsem.
Clarkův hlas přehlušil zmatek. „Nestřílej, Rory.
Myslím to vážně!“
„Ale no tak…“ Přitiskl jsem si plazmovou pistoli
khrudi avolnou paží jsem si přikryl vlasy právě včas.
Loď nadskočila anajednou se vrhla dopředu, pak
zaprskala azačala se řítit dolů, přitom vzala naše
žaludky ssebou. Poznal jsem ty pocity– bylo to jako
ježdění vpeřejích. Vinza byla těžká loď, stará,
vyzkoušená astabilní. Přistání obvykle běželo jako
podrátkách. Dneska ovšem ne. Okřídlený šílenec
všechno zpackal tím, že našeho pilota vyděsil ksmrti,
než měl šanci zapnout přistávací motory. Teď jsme se
řítili bez vedení. Apořád nás strašila ta smrtka.
„Tohle je zatraceně demoralizující,“ zabručel jsem.
Někdy mi to vhlavě přecvakne anařídí mi, abych
ukončil, co se mi právě děje. Když se přepne ten
vypínač, tak pokud se neovládnu, cokoliv se stane
poté, není moje chyba. Takže jsem se přiměl, abych se
vzpamatoval zšoku ztoho, že vidím to, co vidím,
narovnal jsem se azafixoval pohled navřískajícího
mamlase vevzduchu. Během pár vteřin mě začalo bolet
vkrku. Shodil jsem svoji oblíbenou bundu, namíru
vyrobenou zhnědé kůže vestejné barvě, jako mám
vlasy. No dobrá, tak byla vyrobená pro chlapíka, který
ji nechal vtom obchodě, kde ji jedna zmých přítelkyň
koupila zapár šupů. No aco? Nejsem příliš náročný
člověk.
Držel jsem bundu před sebou jako toreador
pláštěnku aupíral jsem oči natoho přelétavce. Pěkně
rychlá potvora! Tvor přeletěl podél nižší zdi
podpírající pilotní stanici aotočil se, takže křídly
dosahoval odpodlahy až kestěně. Stělem přitisknutým
kezdi anosem zdviženým namě černýma očkama
vlebce upíral děsivý pohled. Věděl, že ho pozoruju–
věděl to.
 Opatrně jsem vykročil dopředu. Páteří jsem narazil
naokraj otevřeného průlezu. Měl jsem pocit, jako by
mi někdo zabořil zbraň dozad anaváděl mě dopředu.
Ta věc se blížila. Stočila se kolem rohu, kde se paluba
uzdi pilota setkávala se zdí jídelny, amírně naklonila
křídla, aby se pustila přímo namě. Kolem mě se Clark
aGaylord, Theo iPocket sklonili anadskočili vesnaze
dělat svou práci. Zjevně se přitom báli okrk. Barry nad
námi se nahrbil nad kormidlem adoufal, že semu to
nezaplete dovlasů.
Clark byl svalnatý chlapík, tak vysoký, že se jeho
záviděníhodná kaštanová kštice sotva vešla doprostoru
jeho vlastní lodi. Načele měl takovou polotrvalou
modřinu odjednoho místa hned před vlastní kajutou,
okteré se vždycky praštil, kdykoliv vyšel ven anedával
si pozor. Teď ho jeho výška zradila, když mu ta
potvora zakroužila kolem hlavy. Ztratil rozvahu, rychle
uskočil anějak se zmenšil napoloviční výšku. „Ty
malej všiváku!“ vyhrkl.
Nanose se mu objevil proužek krve– poškrábal ho
drápem. Netvor měl zřejmě pařáty namířené
nakaždého, kolem koho proletěl. Hlava se mi začala
točit. Tvor lítal rychle, ale já se pohyboval pomalu,
neschopný sladit se sjeho náhodným leteckým plánem.
Zase mi byly tři roky, byl jsem uvězněný vložnici
vnovém domě, neznámém pokoji, auhýbal jsem před
démony kroužícími mně v pokoji, kolem postele–
Poprvé jsem nespal vložnici své matky. Tohle byla
moje první opravdická postel. Můj první pokojík. Jen
abych zjistil, že se oněj dělím shnízdem ptáků. Byli to
jenom pitomí vrabci, ale pro tříletého chlapce… takže
jsem pořád nesnášel tvory, kteří létají.
Stál jsem namístě. Zaútočí to? Poškrábe mi to tvář?
Zvedl jsem si bundu knosu, zadržel dech, čekal naúder.
Tělo toho tvora zmizelo pod linií, kam už jsem
neviděl, zčehož se mi málem zastavilo srdce.
Cítil jsem, jak srstnaté tělo škrtlo obundu. Potlačil
jsem znechucení adal paže ksobě.
Proti rukávům se kroutila kulička svalů. Kožnatá
křídla se mně vynořila polevé straně hlavy, napjatá
jako maska. Dráp se mi zabořil dolebky. Potlačil jsem
svůj nesrozumitelný komentář aodtáhl tvář. Tvor se
proti mému tělu kroutil abránil, cvrlikal naprotest jako
boty nastep. Zhroutil jsem se nazeď jídelny
zaprůlezem, uvězněný mezi stěnou atím tvorem. „Mám
to! Přistaňte slodí!“
„Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju!“ zařval namě
Gaylord avrhl se se svou velkou postavou kžebříku
vedoucímu napilotní můstek, kde Barry bojoval se
silami přírody. Motory, jež byly obvykle tiché, nyní
hřímaly tak hlasitě, že jsme museli všichni křičet,
abychom se slyšeli. Co tu kčertu dělám? Jak to, že se
Clarku Sparrenovi vždycky podaří můj zdravý rozum
přemoct? Měl jsem mít spoustu zdravého rozumu!
Ktomu trénink! Dobrý úsudek! Kde to všechno bylo,
když jsem to potřeboval?
Clark sovládáním vhlase dohřměl pokrátkém
žebříku kpilotnímu můstku. „Je ventil vypuštěný?“
„Ventil vypuštěný!“ hlásil Barry.
„Gaylorde, pošli Barrymu elektrickou podporu.
Theo, spusť křídla.“
„Křídla, jasně!“
„Gaylorde, plný výkon zadeset vteřin,“ vyřvával
Clark. „Theo, roztáhni ty křídla!“
„Už natom pracuju.“
Dunivé šššššštk oznámilo použití vysunovatelných
křídel, směrových kormidel astabilizátorů. Hřmění
achvění trupu lodi se začalo uklidňovat.
„Zážeh zapět vteřin!“ volal Clark. „Pět… čtyři…“
Barry ukormidla se sklonil před zábleskem světla
avypískl: „Co je to zavěc?“
 „Řiďte tu loď!“ nařídil Clark. „Dva!… Jedna!
Zážeh!“
Vibrace pod mýma nohama narůstaly dorychlého
rovnoměrného pulzu jako bubeník udávající
pochodové tempo. Mechanické sténání se snížilo
dohlasitého, ovšem vytrvalého hučení. Atmosférické
motory pracovaly, křídla byla venku– co se ještě může
stát, aby se pokazilo naše přistání?
Chycený se svým vlastním nechutným problémem
jsem nasál vzduch mezi zaťatými zuby apevně držel
toho tvora vbundě. Doufal jsem, že se mi nevysere
naboty nebo mi neprokousne kůži. Clark vyštěkával
rozkazy co nejtišším hlasem, aby nezpůsoboval další
stres, ale přitom ho bylo slyšet. Děsivé sténání lodi se
zklidnilo dotéměř melodického hučení. Paluba se
téměř vyrovnala, ikdyž byla stále mírně nakloněná,
azačala působit jako paluba, která má pod sebou
nějakou podporu… vzduch. Jediné, co zbylo znašeho
úniku ovlásek, bylo tlumené pronikavé pískání kdesi
zhloubi motoru azachvíli itohle zmizelo. Blikající
varovná světla začala jedno podruhém ustávat.
„Stabilní,“ hlásil Theo. „Výška osm tisíc padesát.“
„Kurva, jsme moc nízko!“ vydechl Gaylord.
 „Snižuje se,“ láteřil Barry, stále otřesený. Aktivita
se tak úplně neuklidnila, ale působila náhle
organizovaně, záměrně, když se každý člen posádky
vzpamatoval apustil dovlastní práce.
„Výška pět tisíc,“ oznamoval Theo. „Čtyři tisíce…
tři tisíce pět set…“
Vtu samou chvíli Clark nařídil: „Vysuňte podvozek
avertikální stabilizátory. Rychle.“
Cítil jsem, jak mě tělo toho tvora hřeje přes látku,
jen vrstvu či dvě odmé vlastní kůže. Prokouše se skrz?
Je to divoké?
„Drž to dál, Rory,“ zavolal Clark. „Barry, úhel
přistání je stále vpořádku? Máš triangulaci, nebo se
budeme muset podívat navlastní oči?“
Pilotův hlas byl otřesený anervózní. „Triangulace je
vpořádku.“ Barry se odmlčel azopakoval, jako by tomu
tak úplně nevěřil: „Dostávám přistávací souřadnice.
Ježíši, to bylo blízko.“
„Připrav pilotovací počítač aautorakety. Ať si sedne
sama.“
„Sto ku jedné!“ zavolal Pocket.
„Teď ne, pitomče!“ vyštěkl Clark.
 Připadalo mi, že autorakety budou automatické, ale
zjistil jsem, že někdy ity nejmenší změny musí být
schváleny velícím důstojníkem.
„Autorakety zapnuty,“ prohlásil Barry, tentokrát
klidněji.
„Nastavte přistávací mód natři dva tři,“ pokračoval
Clark vpostupu, ačkoliv jsem odsud viděl, že zněj
stříká pot.
„Přistávací mód… tři dva tři,“ zopakoval Barry.
„Přepněte venkovní senzory naautomatiku.“
„Venkovní senzory naautomatiku. Zajistěte přechod
namanuální ovládání.“
„Vypínám MO.“
„Zajistěte plazmové reaktory auveďte je
dopohotovostního režimu. Všichni připravit
napřistání.“
„Clarku,“ zavolal jsem. „Pardon–“
„Vedeš si dobře, Rory. Máš ho přesně tam, kde ho
chceš mít.“
„Chci ti ho nacpat dotrenek!“
Kdybych jenom věděl, co jsem to držel proti
žebrům. Právě teď mi bylo jasné jenom to, že to má
zuby akřídla. Moje dvě neoblíbené věci. Napár vteřin
to zničehonic ztuhlo, což bylo skoro děsivější, než
když se to vrtělo– pak to vrtění začalo znovu asklouzlo
níž. Sklonil jsem loket, abych to zachytil, stále jsem
čekal, že mi to zatne drápy donohy.
Clark mě ignoroval. „Snížit rychlost očtvrtinu.
Připravit magnetické zámky aspojky.“
Zmísta, kde stál napilotním můstku, měl dokonalý
výhled naoblohu aatmosféru, kterou jsme prolétali
čímsi, co vypadalo jako příliš vysoká rychlost. Zdálo
se, že posádka už nepanikaří, takže jsem si zní vzal
příklad azůstal jsem vklidu.
Byla to blbost. Srdce se mi rozbušilo, když se mně
to zvíře přitisklo nahrudní kost. Nedokázal jsem
nervozitu schovávat onic víc, než ten tvor dokázal
ukrýt, že se celý třese. Neodpočíval. Stále se snažil
osvobodit. Skaždým mým nádechem sebou zvíře trhlo
azatlačilo mi dopaží každým možným směrem.
„Zážeh přistávacích motorů,“ nařídil Clark. „Jdeme
napřistání.“
Tohle byl nejhorší okamžik zcelého přistání.
Vživotě jsem to zažil jenom čtyřikrát apokaždé jsem to
nesnášel. Byl to okamžik mezi tahem dopředu
avznášením, naprostá změna, která musela proběhnout
bezchybně, nebo by plavidlo mohlo doslova spadnout
zoblohy. Loď znovu jako by se propadla, jako by
venku nebyl dostatek vzduchu, aby ji udržel, ale to
byla jenom iluze. Zastavili jsme se namístě, když se
zapnuly rakety, ty nejmocnější motory zleteckého
arzenálu. Jejich ohromující hřmění přehlušilo Clarkovy
rázné rozkazy, ale posádka nějak věděla, co říká,
ajeden zadruhým odváděli svou práci, aby usadili
obrovskou loď nazem. Byl to rychlý proces, děsivě
rychlý, ne jako přistání velkého oceánského plavidla,
protože udržet obrovskou loď vevzduchu stálo spoustu
energie. Takže čím míň vznášení namístě, tím menší
ztráta energie apaliva.
Sesul jsem se napřepážku, pevně zavřel oči asevřel
svůj děsivý balíček. Doufal jsem, že přežiju, apřál jsem
si umřít.
Ozval se ostrý hlasitý zvuk. Loď pode mnou se
propadla odalší metr apůl ajá cítil, jak letím zaní. Apak
tvrdé zastavení…
Čekal jsem, že někdo– Clark nebo Theo– začne
vyřvávat rozkazy. Nic se nestalo, jen loď sama
přistála. Zaskřípala pod námi pevná země. Cítil jsem,
jak struktura povrchu rachotí lodí adomých nohou. Pak
mi došlo, že poslední část přistání musí být
automatická, aby se rakety nezařízly dopevné země
nebo loď nepřevrátily nabok. Senzory dokážou
reagovat tisíckrát rychleji než lidské ruce.
„Jsme dole,“ potvrdil Barry. Zněl zničeně. Vedle
něho nakoukla přes zábradlí Gaylordova oválná hnědá
tvář.
Theo nanic nečekal, ale dvakrát se otočil, aby
zkontroloval všechno kolem nás, nejspíš pátral
pomožných škodách. Nikdy nevydrží dlouho najednom
místě, všiml jsem si. První důstojník byl všeuměl ajeho
tvář skozí bradkou amalýma hnědýma očima zkoumala
všechno, co viděla. Působil jako anglický aristokrat,
ale pracoval nalodi. Pocket mi prozradil, že má Theo
dokonce nějaký titul akdesi pozemek, že jeho otec byl
pasován narytíře, ale rodinné jmění se zmenšilo
anemovitost byla používána jako hotel, aby přinášela
nějaký příjem. Každý měl nějaký příběh. Alespoň to
tak ukaždého člověka natéhle lodi vypadalo.
Napalubě, nakolenou nedaleko ode mě, se Pocket
oběma rukama držel kovové mřížky podporující pilotní
můstek. Zíral namě zpoza vzpurných pramenů
slámových vlasů, které se mu uvolnily zculíku. „Sto ku
jedný,“ zamumlal.
„Dobrá práce, všichni,“ povzdechl si Clark. „Už to
ale nikdy zkoušet nebudeme, hm?“
 Posádka ho odměnila bručením apokyvováním.
„Sláva Rorymu!“ zasupěl Pocket.
Ozval se potlesk smírným jásotem. „Jo, díky
Rorymu!“ sípal Gaylord.
„Dobrá práce,“ řekl Theo aBarry zároveň dodal.
„Trefa dočerného, chlape.“
„Jo, dobrá práce,“ potvrdil Clark. „Chytil jsi to.“
„Jo, chytil,“ prohlásil jsem. „Takže… mohl by mi
prosím někdo prozradit, co jsem to chytil?“
„Ještě chvilku vydrž.“
„Tohle je tvoje chyba.“
„Trochu to tu poklidíme,“ obrátil se naposádku.
„Kde je Theo? Nebyl tady?“
„Šel donákladového prostoru,“ vyrazil jsem ze
sebe.
„Dobrá, všichni, zkontrolujte zámky azajistěte
motory. Zkontrolujte škrticí ventily. Řekněte Theovi,
aby zapojil tlumiče, aať někdo zkontroluje trhliny.
Nechci, aby nás něco ohrozilo při odletu. Gary aMark
ať zkontrolují antikorozivní zinkovou vrstvu anabíjení.
Vyřiďte Kipovi, ať zajistí kuchyni. Gaylorde, ty
proveď kompletní magnetologickou diagnózu všech
systémů. Barry, znovu nastav ventily, aPockete,
zkontroluj náklad, jestli není poškozený. Řekněte
někomu, ať promaže bezpečnostní navijáky azdvihací.
Dám vám čas dotřinácti třiceti, abyste mi přinesli
zprávy. Aněkdo zkontrolujte, jak ošklivě jsme otřásli
mariňáky.“
„Doufám, že jsme je nevyděsili,“ poznamenal
Pocket, když vstal.
Poprvé zaněkolik minut se namě Clark zadíval.
Abrzy už namě zírali všichni, namě amůj… balíček.
Ajá tu jen tak stál, lapal podechu vmělkých
nádeších, zuby vyceněné, obě nohy zapřené, kolena
pokrčená azáda přitisknutá proti stěně. Pažemi jsem
pevně svíral vrtící se balíček vbundě.
Periferním viděním jsem spatřil, jak kemně zleva
míří lodní medička. Byla to menší kulaťoučká dívka
sporamena dlouhými blond vlasy amužskými rysy, ale
obrovskýma modrýma očima. Během částí cesty, kdy
jsme byli vzhůru, to vždycky vypadalo, že si se mnou
ráda povídá.
„Nechceš nám něco říct, Bonnie?“ zeptal jsem se
zpoza zaťatých zubů.
Zvedla ruce, ale nedotkla se ani mě, ani mé bundy.
„Neudus ji, jo? Nech jí trochu vzduchu…“
„Tomu, co se prodírá mým tílkem achlupama
nahrudi?“
 Zčervenala vetváři. „Mohla bych si ji prostě vzít?“
„‚Ji‘?“
Převzala si vrtící se balíček zmých rukou achytila
to vlastní paží. „Díky,“ zamumlala. „Zatím.“
„Bonnie!“ vyštěkl Clark.
„Sbohem.“ Pokusila se kolem mě projít kedveřím
isbalíčkem.
Clark sestoupil pokrátkém žebříku astačilo se jen
pootočit, aby jí zablokoval cestu. „To je tvoje?“
„No…“
„Proč máš natéhle lodi přerostlou myš?“
Dívka se schovala zapramenem blond vlasů, který
jí spadl dotváře. „Vždycky nám říkáš, že si klidně
můžeme přivést nějakého tvora–“
„Ne opravdového tvora, ty hlupačko. Tak proto se
mi ztrácely papáji?“
Bonnie přešlápla znohy nanohu. „Ehm… došla nám
jablka. Víte, nemusíte panikařit. Jenom hledala místo,
kde by přistála. Vyrostla mezi lidmi, akdyby někdo
prostě takhle natáhl paži, přistála by naní.“
„Namně teda ne,“ zabručel jsem.
Trhli jsme sebou, když se tvor zazmítal Bonnii
vnáruči ahlava mu vykoukla ze záhybů mojí bundy.
Trojúhelníková hlava svelkýma černýma očima
amalým nosíkem, pocuchanou srstí amaličkýma
drobnýma černýma ručkama snažícíma se dostat
zbundy. Ať se propadnu, jestli to nevypadalo jako
pomeranian, takový ten rezavý chlupatý čoklík
svyvalenejma očima.
Zeptal jsem se, zachovávaje si svůj nově získaný
odstup: „Co to je?“
„Copak jsi nikdy neviděl létající lišku?“ zeptala se.
„Tohle není liška.“
„Copak to není…“
Clark zavrčel: „Zatraceně obří netopýr.“
Najednou si všiml, že všichni postávají kolem nás,
zírají natoho tvora anikdo nedělá všechny ty věci, co
jim přikázal.
„Hej, copak je tohle nějaké představení?“ prohlásil.
„Pusťte se dopráce!“
Rozptýlili se jako vlnky narybníce. Bonnie by šla
taky, kdyby jí Clark záměrně neblokoval cestu.
„Netopýr…“ Objevil jsem, že mám nohy, aokrok
jsem ukročil odBonnie ajejího balíčku. „Co to dělá
vevesmíru snámi?“
„Dobrá otázka.“ Clark probodl Bonnii pohledem.
„No?“
 Zrudla. „No… komu jsem ji měla dát nastarosti,
když jsem vevesmíru tak dlouho? Není dobře, že nikdy
nevychází zmé kajuty?“
„Nikdy zní nevychází?“ ušklíbl se. „Kdes toho
tvora splašila?“
„Vzpomínáš natoho milého chlapíka, co se snámi
svezl při poslední cestě zDoyle-Grayova systému? Jak
jsem mu ošetřovala to zlomené zápěstí?“
„Myslíš toho pankáče smastnými vlasy, co ses mu
tak líbila?“
„Má spoustu exotických zvířat, co je zachránil
odpitomých lidí, kteří si myslí, že znich udělají domácí
mazlíčky. Měl taky malou létající lišku abyla příliš
malinkatá, atak co jsem měla dělat?“
„Tvrdíš nám, že jsi máma tohohle netopýra?“
„Je docela roztomilá, ne?“
„Děvče, vyhoď to zvíře zpřechodové komory!“
„Já ji nechci zabít! Co udělala tak hrozného? Copak
zabírá tolik prostoru?“
„Při jejím metr apůl širokém rozpětí křídel,“
poznamenal jsem.
„Jenom metr bůů-bůůůů,“ začala Bonnie brečet
azapár vteřin už neutišitelně vzlykala. Byla to pilná
ašikovná medička, většinu času ani nepípla, takže bylo
zvláštní zjistit, že je to opravdová dívka. Objímala
svého netopýra, který jí položil malou podivně lidskou
černou ručku natvář, jako by ji chtěl utišit.
„Není to žádná čivava,“ pověděl jí Clark. „Děvče,
copak musíš být taková husa? Bylo stebou to děsivé
zvíře ivkryokabině?“
Přikývla.
Liščí netopýr sebou zase zavrtěl atentokrát vytáhl
celé křídlo– dlouhou členitou černou kožnatou
membránu, která tiskla záhyby mé bundy, jak se ji
Bonnie snažila udržet pod kontrolou. Všiml jsem si
jejích velkých modrých očí– Bonniiných, ne toho
netopýra– které pomně pokukovaly, kdykoliv se
nemusela dívat nakapitána.
„Chceš svoji bundu zpátky?“ zeptala se opatrně
azačala rozmotávat balíček.
Zaprotestoval jsem: „Ehm… možná bys to měla
prostě nechat…“
„Neboj se. Boubelka nemá blechy ani nic jiného.“
„Blechy…“ Žaludek se mi sevřel, když vyprostila
liščího netopýra zmého svršku, dráp zadrápem azáhyb
zazáhybem.
„Ne, ne, je úplně nekontaminovaná, stejně jako
všechno napalubě. Udělala jsem to sama.“
 „To máš kliku. ‚Boubelka‘?“
Vedle Clarka se objevili Gaylord aPocket apodívali
se natvora, kterého jsme přemohli. Pocket,
schovávající se zaGaylordem, se zamračil. „Co to je?
Jak se to sem dostalo?“
Bonnie opáčila: „Žádala jsem tě, abys nechodil
domé kajuty, Pockete.“
„Neinformovalas mě, že je to Pandořina skříňka!
Než přistaneme, zapisujeme magnetické cívky aty jsou
utebe!“
Gaylord přispěl se svou troškou domlýna: „Byl
jsem ztoho namrtvici, když tohle vylétlo ven!“
Otočila se aprobodla ho pohledem. „Příště se odmé
kabiny drž dál.“
„Vy chlapi byste se asi měli nejdřív zeptat, než
jdete donemocnice,“ prohlásil Clark.
„Kdo zkontroluje palivo?“ zeptal se Gaylord.
Clark pokrčil rameny. „Já to udělám.“
„Ty jsi kapitán!“ zaprotestoval Pocket. „Jestli budeš
dělat naši práci, kdo se postará otu tvoji?“
„Tady Rory to zařídí.“
„Jo. Rory. Správně.“ Pocket, rozčilený avyčerpaný,
prošel hlavními dveřmi, aby se vrátil ktomu, co mělo
být normálním přistávacím postupem. Gaylord probodl
Bonnii ještě jedním znepokojeným pohledem, než taky
vyšel dohlavní chodby.
Sotva se mi podařilo udržet pistoli dole, když
Bonnie upustila moji bundu aten netopýr sliščím
obličejem se jí pověsil napaži, jako by byla nějaký
strom. Zdál se spokojený, jak tak visel Bonnii ze
zápěstí akostnatýma zadníma nohama se pevně držel
neoprenového rukávu její služební uniformy.
Vevzduchu roztáhl křídla, která byla širší, než byl stůl
vjídelně dlouhý. Teď ta křídla přitiskl ktělu, přesně
jako upíři vevyprávěních, azíral namě aClarka psíma
očima.
Clark střelil pohledem poněm apak poBonnii.
„Odnes to. Někde to zavři. Azamkni. Už to nechci
vidět. Odteď apozbytek jeho života budeš mít vždycky
nějakou bláznivou osobu, aby toho tvora hlídala.“
„Slibuju,“ přikývla Bonnie. Zvedla paži trpící pod
značnou vahou netopýra. „Je přátelská. Vůbec není
divoká. Vidíte?“
Nabídla mi možnost– co, pohladit toho netopýra?
Ucouvl jsem. „Nesnáším tvory, co lítají.“
„Cože? Jako salašníky amotýly?“
„Jestli létají akoušou, nesnáším je.“
 „Ale vždyť je roztomilá, jak tu tak visí, ne? Přiznej
to.“
„Jo, je rozkošná,“ přerušil ji Clark. „Nechci natéhle
lodi vidět ani kousek trusu, rozumíš?“
Bez dalšího slova se Bonnie sklonila aprošla
vstupem nazáď, mířila doprostoru, kde se nacházely
naše palandy vmaličkých částech pro jednu osobu.
Clark se zhluboka nadechl achvíli kontroloval lodní
systémy vmalé jednotce vdlani. Všechno muselo být
vpořádku, navzdory našemu úniku ovlásek, protože
mhouřil oči, pokyvoval apak přístroj schoval
dokapsičky vevestě. Pak se zadíval namě apotlačil
rozpaky.
Zhroutil jsem se naokraj jídelního stolu. „Dlouhé
klidné prázdniny vevesmíru, tvrdils. Pohodička, tos
říkal.“
„Sklapni, to jsem taky říkal.“ Prošel kolem mě
křídicímu panelu, jednomu zmnoha pocelé lodi, který
umožňoval téměř úplný okamžitý přístup klodním
systémům. Jednou mi tvrdil, že pokud by to bylo
nutné, celou loď by mohla řídit jedna osoba. Ne
udržovat ji, ale chvíli ji opravdu řídit.
Promluvil dopanelu. „Přístup koficiálnímu deníku,
kód X1. Speciální přepravní nákladní loď Vinza,
PlanCom sedm čtyři. Přistání naplanetě Rosamond,
čtrnáctého července, třináct nula nula hodin, deset
minut a… čtyři vteřiny. Bezpečné přistání naurčených
souřadnicích, bez nehod. Clark Sparren, kapitán,
autorizace SP405. Zaznamenat, uložit aodeslat.“
„Deník uložen,“ zareagoval počítač. „Odesílám
hlášení ocestě. NaDivizi Nebula Habitation, PlanCom,
Cincinnati, Ohio. Děkuji apřeji příjemnou hlídku.“
„Díky.“ Clark stiskl nařídicím panelu tlačítka apak
řekl: „Theo, spusť všechny senzory aprozkoumej
okolí. Trochu se tam porozhlédneme, než vyrazíme
ven.“
„Pracuju natom,“ odvětil Theo kdesi zlodi.
„Tenhle okamžik mám vždycky rád,“ poznamenal
Clark. „Ale nečekal jsem, že to bude tak zvláštní.“
„Bez nehod,“ prohlásil jsem.
„Přestaň opakovat, co říkám.“
„To byla ta nejhorší věc, co jsem kdy viděl, ato
jsem dost starý.“
„Vždyť je ti teprve osmadvacet.“
„Dost starý nato, abych věděl, co chci, amladý nato,
abych to dostal.“ Utřel jsem si pot ztváří. Alespoň jsem
doufal, že je to jenom pot. „Proč jsi mi nedovolil to
zastřelit?“
 „Protože nepotřebujeme díru vlodi. Mířil jsi
navnější stěnu.“
Když to teď řekl, připadal jsem si jako pitomec, že
mě to nenapadlo.
Clark si ztěžka povzdechl, aby ze sebe setřásl to
ranní vzrušení. „Hezký způsob, jak začít den. Průlet
atmosférou adivoká honička netopýra, ato všechno
před snídaní. No, snad jsme si to vybrali naměsíc
dopředu. Teď už všechno poběží hladce.“
Zadíval jsem se naněho pohledem, který jsme oba
znali. „To neznáš moji matku. Nebavíme se tu ožádné
mariánské panně.“
Mávl rukou. „Ať se ti to líbí nebo ne, zítra budeme
nacestě zpátky naZemi, stvojí mamkou avšemi jejími
lidmi bezpečně napalubě.“
„Zabav ji nějak. Ubytuj ji snetopýrem.“
„Pojď se mnou.“
Odvedl mě chodbou doširokého hangárového
prostoru. Plošina– jak mi bylo řečeno při úvodní
instruktáži– byla otevřený prostor vybudovaný pro
nakládání téměř jakýchkoliv kontejnerů. Loď byla
silná, obrovská apraktická, skoro stejně dlouhá jako
vysoká. Skládací přepážky se daly uspořádat tak, aby
pojaly téměř jakýkoliv druh nákladu. Viděl jsem to
vpraxi abyl to tedy pohled sledovat plošinu velikosti
fotbalového hřiště, jak se náhle stiskem jediného
tlačítka celá proměňuje.
Nanákladovém prostoru nebylo nic uměleckého,
jako vněkterých částech pro pasažéry, které
obsahovaly trochu více estetična. Nic tu nelahodilo
oku, kromě školeného profesionálního oka, které by to
mohlo ocenit. Myslím, že posádka ji oceňovala značně.
Všechno mělo černé, šedé abílé kovové barvy, kromě
vesele natřených rotujících jeřábů, které byly odlišené
červenou, žlutou, zelenou, modrou nebo fialovou kvůli
rychlé identifikaci. Vypadaly jako dětské houpačky.
Během dvou měsíců před uložením se dokryokabin
jsem většinou sledoval Pocketa polodi apomáhal mu,
jen abych se zaměstnal anevzbudil vostatních dojem,
že je jenom pozoruju. Zezačátku jsem trávil čas
sClarkem, když prováděl své kapitánské věci, ale
vždycky jsem si připadal divně. Když jsem byl
sPocketem, aspoň bylo co dělat. Jsem skvělý poskok.
Loďmistři vždycky potřebují poskoky. Mohl jsem
přidržovat některé věci, rozsvěcet, uzavřít něco, řídit
něco, přenést něco nadruhý konec, otevírat dveře
azavírat krabice, doběhnout pro něco aobdivně zírat.
SPocketem jsme si byli vzájemně prospěšní, on byl
samotář, který nerad žádal opomoc, ale byl rád, když ji
dostal. Neklábosili jsme, přesto jsme spolu skvěle
komunikovali. Měl jsem talent naodhadnutí toho, co
potřeboval, avěděl jsem, kdy se „neplést“ pod nohy.
Když kolem nás procházeli ostatní členové posádky
zasvou prací nebo řídili nakládače, „pracoval“ jsem
taky– buď opravdu, nebo jsem čekal, co bude Pocket
potřebovat. Kčertu, půlka úspěchu je spolupráce, ne?
Následoval jsem Clarka podél centrální přepážky,
zdi, která vede pocelé plošině, současně jsem si přál,
abych mohl být místo toho zase sPocketem. Kolem nás
členové posádky procházeli, lezli aslaňovali kolem
uschovaných nákladních kontejnerů. Clark pospíchal,
aniž by naně pohlédl. Možná to byl nějaký zvyk, který
měl zajistit, aby se soustředili nasvoji práci ane nato,
že je při práci sleduje.
Uháněli jsme povytvořené cestičce mezi
kontejnery, znichž každý byl velký jako garáž
aoznačený logem PlanComu, siluety kovboje
namustangovi, jak chytá dolasa planetu. Skoro jsem
musel utíkat, abych mu stačil. Myslel to vážně, když
tvrdil, že se musíme držet plánu. Jeho boty vydávaly
napodlaze pokryté gumovinou odhodlané ťap-ťap-ťap,
až dostrojovny, kde se konečně zastavil. Vestrojovně
se nacházely pohonné jednotky magnetického pole
akomory splazmovým reaktorem. Pamatoval jsem si to
jen díky tomu, že nadveřích stálo: „POH JEDN/PLAZ
REAK– JEN PRO POSÁDKU“ ajá kolem nich musel
procházet, abych se dostal nazáď. Nepatřil jsem mezi
posádku, takže jsem uvnitř nikdy nebyl.
Nikdy? To znělo, jako bych byl napalubě rok.
Vlastně jsem tu strávil dva měsíce, kdy jsem byl
vzhůru, apatnáct měsíců vespánku.
Clark zvedl pohled kobrovským kontejnerům.
„Tyhle krabice mě znervózňují, ikdyž kolem nich
jenom projdu. Když si představím, že by selhaly atak.
Nikdo není dokonalý– ažádný automatizovaný systém
není blbuvzdorný. Kdyby se kontrolní bezpečnostní
systém porouchal, bylo by ponás donějakých
osmdesáti vteřin.“
Poznamenal jsem, abych ho ujistil: „No, někdy
prostě musíš svěřit svůj život dorukou někoho jiného,
ne?“
Neodpověděl. Nadechl se avydechl, pak přistoupil
knejbližšímu obřímu zelenému kontejneru, přelétl
pohledem jeho čtyři metry apak se vrátil
kbezpečnostnímu zámku. Nejdřív byly zapotřebí oba
jeho otisky napalcích. Nejdřív se namalé obrazovce
objevilo červené světlo avarování. Další špatné použití
by mohlo vyústit vprudký elektrický šok, pokud by
přístroj nerozpoznal osobu, která se snažila otevřít.
Ustoupil jsem vnaději, že jsem mimo dosah, ale ne
tak daleko, abych mu tím prozradil, jak jsem nervózní.
Alespoň měl odvahu přiznat, že je vyděšený. Tak
trochu jsem se zastyděl.
Červené světlo se změnilo voranžové, se zeleným
véčkem uprostřed. Clark se předklonil anastavil levé
oko naidentifikaci sítnice. Světlo přešlo vežluté.
Zelené véčko zůstávalo. Clark vytáhl ovladač
namagnetickou rezonanci apřitiskl si ho klevému
spánku. Bezpečnostní proceduru dokončil sken mozku.
Žlutá světla zmizela azelené véčko začalo blikat,
překryté slovem NEBEZPEČÍ.
Nebezpečí… nebezpečí… nebezpečí…
Obrovské nákladní panely kontejneru se začaly
odsunovat panel zapanelem, přičemž začaly uprostřed.
Box se začal otevírat. Teď mezi námi anoční můrou
uvnitř nestálo vůbec nic.
Ustoupil jsem odalší krok zpátky.
 2
Masivní vstupní panely zapluly jeden zadruhý
jako rolety, pomalu se vysunující, aby odhalily
východ slunce. Narazil jsem zády okontejner
zasebou aroztáhl paže. „Bože všemohoucí…“
Vobřím kontejneru nečekalo žádné překvapení. Nic
tak povzbudivého. Stáli jsme vedle sebe, Clark otrochu
vyšší aobjemnější než já, přesto jsme si oba náhle
připadali jako trpaslíci. Hruď se mi sevřela, srdce
rozbušilo, když jsem vzhlédl kblyštícímu se šiku
robotů. Jako zástup konfederačních bojovníků
vSeminary Ridge1, mechanizovaný regiment byl plný
bodlin avýbušných ostnů, tisícovky senzorů avšech
věcí, kterých se má lidské dítě „zákaz dotýkat“.
Všechny tucty monster vtomto kontejneru měly tvar
nábojnice soválnou přilbou. Přilba byla plná trnů,
ostnů asond. Nebylo žádné vpředu, vzadu nebo
1
Jde o bitvu u Gettysburgu, kde na hřebeni Seminary
Ridge byla 1. července 1863 jižanská Pickettova divize
rozstřílená seveřanským dělostřelectvem. Poznámka
redaktora.
postranách, akaždý zrobotů měl šest složených nohou
použitelných vjakékoliv kombinaci. Dokázali se
pohybovat jakýmkoliv směrem. Anazákladě údajů ze
senzorů mohli pálit otrávené šipky. Šipky byly
nadzvukové. Jakmile byly zaměřeny, cíl neměl šanci
se jim vyhnout. Viděl jsem menší verze používané při
městských výtržnostech, ale nic takhle obřího apozuby
ozbrojeného. Ikdyž tu tak stáli vpoklidu, vycházela
znich agresivita. Byli děsiví jako samo peklo.
„To je teda něco, co?“ Clark si prohlížel
nebezpečnou armádu. Světla nákladového prostoru se
odrážela odtřpytivých těl robotických vojáků,
především odjejich příliš lidských tváří, aměnila jejich
oči vkovové disky. „Každý znich by dokázal vyvraždit
malé městečko. Mají nasobě senzory naprogramované
vypátrat jakoukoliv životní formu, jejíž DNA
neodpovídá tomu, co se nachází naplanetě. Ty ostny
jsou veskutečnosti podkožní jehly. Jejich těla jsou
nádoby plné jedu, který dokáže usmrtit cokoliv, co
není domorodé. Stačí jen dostat se příliš blízko apích.
Jestli to neudělám správně, zabijeme sami sebe.
Jedonoši mají jenom dva cíle– vetřelce, kteří obsadili
tuhle planetu, anás. Všechno ostatní je tu vbezpečí.“
Zkusil jsem promluvit. „Kolik… kolik…“
 Zase mi to nešlo.
Clark byl také zaražený. „Vkaždém kontejneru jich
je pět set amám tu devadesát beden.“
Hlas měl plný úžasu aodpovědnosti. Tohle bylo to
nejdůležitější, co měl Clark kdy vykonat, nebo vesvém
životě kdy vykoná, anajeho výraze to bylo znát. Jeho
rysy, normálně uhlazené, zrůžovělé abezstarostné, byly
plné vrásek, tvrdosti avyprchala znich veškerá krev.
Stáli jsme vedle sebe vhlubokém tichu.
Celé moje tělo sebou trhlo, když se vedle mě něco
pohnulo. Theo, první důstojník, kemně přistoupil
zboku. Theo se zadíval najedonoše. Byl to ten typ
osoby, které nikdy nic neušlo, acelý život se snažil
dohlížet nadetaily aneztratit přitom celkový nadhled.
„Ať shoříme vpekle,“ zamumlal. „Takže takhle
vypadají…“
Teprve vtu chvíli mi došlo, že si svůj náklad dosud
neprohlédli. Kontejnery byly nejspíš dodány plně
naložené azajištěné bezpečnostní společností, kterou si
PlanCom zaplatil. To dávalo smysl– co kdyby došlo
knějaké chybě? Něco tak prostého jako vypuštěný
netopýr málem způsobil zřícení lodi. Dorážely
představy osmrtelných chybách navědomí členů
posádky? Nebo jenom dělali svoji práci? Neznal jsem
je natolik dobře, abych to věděl. Tušil jsem, že Clark
by našel nějaký způsob, jak postup ospravedlnit, jak
vzít tuhle supertechnologii apoužít ji. Bonnie by se
možná bála osvá zvířátka, která by se jim dostala
docesty. Gaylord by se nejspíš někde schoval, dokud
by nebylo povšem.
Já jsem byl prostě hrůzou bez sebe. Vtuhle chvíli
mi to připadalo rozumné.
„To je vpohodě,“ prohlásil Clark. „Teď jsou
deaktivovaní. Budu je muset spustit.“
Vyťukal dopanelu kód na „rozehřátí“, jenž spustí
program, který se aktivuje iuostatních kontejnerů.
„Co je spustí?“ vyhrkl jsem.
„Já,“ prohlásil Clark. „Je tu série bezpečnostních
pojistek. Theo ajá jsme jediní, kdo je může zapojit. Já
znám všechny kódy, Theo polovinu. Pokud by se mi
něco stalo, Theo musí aktivovat svou vlastní sadu
bezpečnostních opatření najediném počítači vmé
kajutě. Nestačí jenom stisknout jedno tlačítko.“
Stiskl tlačítko aprvní řada robotů se rozzářila,
bzučící senzory byly plné energie. Ustoupil jsem ještě
víc adošlo mi, že ústup pro tyhle věci vůbec nic
neznamená. Svou kořist sledují, loví anikdy se
nevzdávají.
 „Až budou aktivováni avenku zkontejnerů, není
cesty zpět,“ oznámil Clark. „Nemůžou být odvoláni,
dokud se úplně nevyčerpají anezkontrolují každý
čtvereční centimetr planety. Dokonce se dostanou ipod
vodu. Dovedete si představit oceánské dno
prozkoumávané těmito tvory?“
„Skvělý den naplavání,“ poznamenal jsem. „Co by
se stalo, kdybyste byli vyřazení?“
„Pak by to bylo těžší,“ přiznal Clark. Vymanil se
zhypnotických účinků vojáků. „Fajn– prozatím to
ukončíme. Nechci, aby tu celá osádka postávala azírala
sotevřenou pusou.“
Aktivoval kontrolky azapár okamžiků se
harmonikové dveře se skřípěním jedny podruhých
začaly stahovat, dokud se uprostřed obřího kontejneru
nesetkaly. Nakonec se uzavřely poslední dvoje dveře,
zaklaply, zamknuly se apak nastalo děsivé ticho.
Jedonoši byli opět uzavření vesvé schráně, ale my jsme
měli vmyslích vypálený obraz jejich modrošedých těl
spřilbami, jak tam stojí atrhají sebou jako tažní koně
čekající nazvon, který jim oznámí, že mají začít
táhnout svůj obří náklad.
 Clark zahlédl, jak jeho první důstojník kontroluje
automatické programy každého kontejneru, anařídil:
„Theo, svolej všechny.“
Theo klikl nalodní komunikační systém nasvém
osobním displeji. „Všichni poslouchejte, shromážděte
se nanákladové plošině.“ Jeho oznámení se mírně
odráželo vrozlehlém prostoru.
Jeden zadruhým se členové posádky začali
objevovat vevstupech vpalubě azdech anaochozech
nahoře.
Přišel pilot Barry, kormidelník Mark, který byl také
mechanikem, když bylo třeba. Gaylord, magnetolog,
aWade, specialista naelektřinu. Clark, samozřejmě,
aBonnie, medička. Brzy dorazili iAxell, potrhlý
chlapík odpočítačů, spolu sPocketem, který měl
nastarosti celkový pořádek nalodi anáklad. Nakládání
avykládání atakové ty věci. Apak tu byl taky Theo,
první důstojník azároveň strojní inženýr.
Nakonec prostrčil dveřmi zkuchyně svou holou
hlavu Kip Singleton. Byl to kuchař, který mluvil sám
se sebou aprakticky to tam vedl. Každý den si holil
hlavu, protože měl hrůzu ztoho, že se dojídla dostane
nějaký vlas. Posádka si ho ráda dobírala kvůli obočí
aPocket bral sázky nato, jak brzy si ho kuchař oholí.
 Neznal jsem je moc dobře anejspíš nikdy nebudu.
Strávili jsme spolu patnáct měsíců vkryospánku,
zčehož člověk získá ztuhlé nohy aděsivé sny, ale žádné
lidi, co by pozval nasvatbu. Většinou jsem se stýkal
sClarkem nebo Pocketem aněkdy sBonnií, která si se
mnou ráda povídala omém nejméně oblíbeném tématu:
mé slavné matce. Nerad jsem se otom bavil, ale
Bonnie byla milá amou matku obdivovala ajá neměl to
srdce poslat ji doháje. Nebo jí říct osvé matce pravdu.
Všichni viditelně ztuhli, když se knám přidala
jednotka koloniálních mariňáků. Byli to čtyři muži
ajedna žena, speciálně cvičení pro vesmírné mise,
amezi různorodou posádkou lodi byli poznat naprvní
pohled. Vojáci nasobě měli polní uniformy se
zvláštními chrániči vcihlové barvě. Červená nebyla
obvykle barvou, kterou vojáci naZemi nosili doterénu,
takže vypadali cize svým zvláštním způsobem. Měli
však vstoupit domimozemského prostředí. Tohle byla
pro mě první informace vedoucí kzávěru, že povrch
planety musí být červený.
Brzy tu byli všichni aBonnie dorazila poslední, bez
své bláznivé myši.
Celá mise měla trvat několik hodin, ne dnů, apak
nás čekalo dalších patnáct měsíců vkryokabině nacestě
zpátky naZemi. Než se dostaneme zpět, znemluvňat
budou batolata, ceny akcií stoupnou azase se zřítí
apřípad mnohonásobné vraždy, který jsem se snažil
vyřešit tři roky, se stane minulostí, spolu se mnou.
Naokrsku mi dali volno apočítali mi to jenom jako
dvoutýdenní dovolenou.
Tohle nebylo místo, kde by rozumný člověk chtěl
zůstat déle než pár hodin, ajen pokud by to bylo nutné.
Viděl jsem zprávy otvorech, které jsme přiletěli zničit.
Četl jsem hlášení, těch pár, která existovala. Těmhle
tvorům se nějak dařilo proměňovat dokonale tajné
operace aškolený personál vprach apopel
zaobdivuhodně krátkou dobu.
„Fajn, plán zní takhle,“ začal Clark asnadno zapadl
do „kapitánského“ módu. Velel nákladní lodi nadlouhé
vzdálenosti aklid atrpělivost měl vkrvi. „Nyní se
nacházíme napovrchu planety. Nikdo neopustí loď bez
povolení, to všichni víte. Povolení mohu udělit jenom
já sám nebo Theo. Můžu dostat obrazovku?“
Theo poklepal naruční monitor spřístupem klodním
systémům azochozu nad námi se vysunula obrazovka.
Myslím, že se natakových lodích nacházely všude.
Nahrbil jsem ramena, připravený sledovat tmavou
aošklivou scenérii zamořenou ohavnými tvory
zhoubnějšími než cokoliv jiného, zcela nový druh
moru.
Obrazovka se aktivovala aukázala bezprostřední
okolí lodi natéhle vzdálené planetě zvané Rosamond.
Senzory lodi pomalu přejížděly pozemi.
Zamžoural jsem, abych objevil tu hrůzu
anebezpečí.
Místo toho se kolem nás rozkládala mírumilovná
mimozemská krajinka sčernými cestičkami mezi
červenými sloupy orůzných průměrech, což mohl být
les nebo možná nějaká katedrála. Kde je ten mor? Kde
je to zamoření?
Clark přistoupil kobrazovce, která byla široká jako
jeho paže dlouhá avšem nám poskytovala dobrý
výhled nato, co sledovaly vizuální senzory Vinzy
nazákladě online snímání.
„Vědecký tábor se nachází uvnitř lodního
automatického ochranného perimetru. Tady ho můžete
vidět vevzdálenosti asi půl kilometru odmísta, kde
jsme přistáli.“
Zastavil se postraně obrazovky aukázal namalou
osadu složenou zmontovaných obytných částí, které se
dokážou rozestavět samy azabořit se dozemě pro
ukotvení. NaZemi byly testovány vkaždém možném
prostředí včetně pouště Gobi aantarktického šelfu.
Měly tvar obrácených misek abyly tak odolné proti
venkovním silám, jak je jen současná lidská věda
dokázala vyrobit. Pokud byly uzamčené apokud si
uživatelé dávali pozor, žádné známé zvíře se dovnitř
nemohlo dostat, ani člověk.
Kolem nikdo nechodil, nikdo nevyšel zprohnutých
obydlí, aby nás uvítal. Dost zvláštní, potolika měsících
vizolaci. Čekal bych uvítací komisi. Nepřišla však
jediná živá duše. „Nevidím žádný pohyb,“ poznamenal
Theo. „Žádné vetřelce…“
„Žádné, zdá se,“ potvrdil Clark. „Kdyby tam byli
nějací vetřelci, lodní autoobranné systémy už by teď
střílely. Takže můžeme předpokládat, že je to tam
bezpečné naprvotní průzkum.“
Všiml jsem si, že obydlí jsou zbarvená stejně jako
okolí– očekávaná cihlová červeň sčernými ažlutými
horizontálními pruhy. Takže někdo myslel dopředu,
protože všechny tyhle chaty byly předvyrobené
naZemi.
„Naše rozkazy zní: zaprvé odstranit azadruhé
zničit,“ pokračovat Clark. „Stabilizujeme naše
umístění, což znamená loď abezprostřední okolí sto
metrů každým směrem auž nedojde kžádným dalším
překvapením–“ Posádka se uchechtla aobrátila oči
vsloup, stále trochu vynervovaná. „Naprůzkum
vyrazíme snaší předvybranou přistávací skupinkou, vy
víte, kteří to jste, shromáždíme ty vědátory, Rory
spočítá hlavy abezpečně je dopravíme doVinzy. Rory
má fotky aidentifikační údaje všech těch lidí abude
nanás, abychom mu je pomohli identifikovat. Celá
operace by neměla zabrat víc než tak deset hodin. Pak
vypustíme automatizovanou četu jedonošů aodletíme
domů. Oni pak budou příštích jedenáct apůl měsíce
odvádět svoji práci, ale to už je problém někoho
jiného, zčehož mám obrovskou radost.“
„Mám otázku,“ přerušil ho Gaylord. „Je tam
čtyřicet dva nebo padesát dva lidí? Mám různý
zprávy.“
„Rory, je to natobě.“
Narovnal jsem se. Nečekal jsem, že se mě bude
někdo naněco ptát. „Je jich tam padesát dva, jsou to
specialisté, internisté, studenti, všichni vybraní natuhle
misi mojí matkou. Neměli by klást žádný odpor.“
„Jak máme evakuovat padesát dva lidí ajejich
vybavení dodeseti hodin?“
„Protože žádné vybavení brát nebudeme,“ prohlásil
jsem. „Odvedeme jenom je aoblečení, které budou mít
nasobě, ajakékoliv děti, které by se mohly narodit zatu
dobu, co tu byli. Což nebudou žádné, pokud jsou
rozumní.“
„Budou stím souhlasit?“ zeptala se Bonnie.
„Budou muset,“ oznámil Clark. „Až bude planeta
sterilizována, jejich vybavení avšechna data budou
kdispozici, ato načisté planetě, která bude pod
dokonalou kontrolou.“
„Co když tu nebudou chtít nechat svoje věci?“
„Nikdo se jich ptát nebude.“
Rozhostilo se ticho, alespoň napár dlouhých
okamžiků.
Nakonec napětí přerušil Theo. „Kolik toho víme
otěch broučích tvorech?“
Clark pokrčil rameny. „Jsou velcí, hnusní, slizcí,
rychlí, krutí, agresivní apodlí.“
„Takže právníci,“ zamumlal jsem.
Nečekaný závan smíchu mě náhle znervóznil. Byl
jsem tu cizí. Jejich reakce mě překvapila, znepokojila.
Ztuhl jsem namístě, nechtěl jsem, aby to pokračovalo.
Nepotřeboval jsem, aby mě měli rádi. Potřeboval jsem,
aby mě naurčitou dobu přijali.
„Nebudeme se tam zdržovat tak dlouho, aby nás
dostali,“ pokračoval Clark. „Celá evakuace aaktivace
by měla proběhnout dopůlnoci. Zdá se to opravdu
jednoduché ataky by mělo být. Vyrazíme porozbřesku
zadenního světla, což by měla být nejbezpečnější doba.
Všichni jste si udělali svoje domácí úkoly ohledně
těchhle vetřelců, kterým se budeme svědomitě
vyhýbat?“
Všichni přikývli. Pozoroval jsem je, jejich trhavé
pohyby, těkání očí, pochmurné výrazy. Každá ta tvář
vypadala jako nasnímku při zatčení zločince.
„Máme tu mariňáky, aby se onás postarali,“
pokračoval Clark, „aRoryho, aby zpracoval svou
matku, která ten tábor vede. Všichni už jste oJocastě
Malvauxové slyšeli. Je to opravdu vlivná vědkyně,
velké zvíře vevysokých kruzích. Jakmile bude
spolupracovat, všechno klapne. Pak vypustíme
jedonoše azmizíme. Plukovníku MacCormaku, máte
ktomu co dodat?“
Mariňácký velitel, válcovitý muž bez vlasů
asmodrýma očima jako aljašský malamut, předstoupil
před skupinu. Hlas měl namuže poměrně vysoko
posazený apřekvapivě jemný, ale to naněm bylo jediné
mírné ajá mu nato neskočil. „Úroveň zamoření je
jedna,“ prohlásil. „Tahle loď aokolní prostor zůstanou
celou dobu pod dohledem ze všech směrů. Lodní
automatické obranné systémy nás ochrání, pokud
neuděláme nějaké chyby. Napalubu nic neproklouzne.
Jedno vejce dokáže plavidlo zničit. Už se to stalo.
Proto ty lidi evakuujeme anecháme robotické
jedonoše, aby tyhle bastardy ulovili azničili
doposledního.“
„Víme, čím se krmí?“ zeptala se Bonnie. „Tedy…
jedí nás?“
„Neexistují žádné záznamy, že by se živili lidmi,“
ozval se Clark. „Nevíme, co přijímají zapotravu.
Možná nic.“
„Ehm…“
Všichni čekali, ale Bonnie náhle znejistěla.
„Jen dotoho, děvče,“ vybídl ji Clark. „Řekni to.“
Zčervenaly jí tváře, ale výzvu přijala. „Tak velcí
aaktivní tvorové musejí něco jíst. Jsou příliš hubení
akostnatí, než aby žili zvytvořených rezerv.“
„To zní jako blbost,“ poznamenal Gaylord.
„Moc bych nato nespoléhal,“ varoval MacCormac.
„Kvůli takovým dohadům byla celá četa koloniálních
mariňáků zmasakrována.“
Zadíval jsem se namuže stlustým krkem, který
připomínal býka, anajeho dalších sedm lidských tanků
asnažil se představit, co by se přes ně mohlo dostat.
Najednou jsem byl rád, že žádný znich nebyl
vkuchyni, když se ten liščí netopýr osvobodil,
vzhledem kté možnosti díry vlodi atak. Mohl jsem se
jenom dohadovat, že proto nemají dovoleno nosit
pušky snáboji, když je loď vevesmíru. Ne že by byli
úplně beze zbraně, když usebe mají nervové
neutralizéry ašokové pušky ajednoduché nože.
Najednou jsem si připadal jako idiot, že jsem vytáhl
plazmovou pistoli ze skříňky azapomněl, proč jsem ji
tam vlastně uložil. Ztratil jsem rozvahu. Když jsem se
nato díval zpětně, styděl jsem se.
MacCormac odepnul odopasku modrý válec azvedl
ho. „Tohle je nádoba se zásadou. Každý, kdo kdy
pracoval vkuchyni, ví, že když nasypete jedlou sodu
nakyselinu, tak to tu kyselinu neutralizuje. Tihle
tvorové jsou známí tím, že plivou nebo rozstřikují
kyselinu, pokud jsou jejich těla poškozena. Každý
zprůzkumné skupiny bude mít nádobu se sodou. Pokud
vás nebo osobu vedle vás zasáhne nějaká kyselina,
poprašte ji tímhle. Sníží to účinky, než vám seženeme
lékařskou pomoc. Slečna Bardolfová tady byla
vyškolena naošetřování popálenin kyselinou.“
Bonnie se ani zdaleka netvářila tak, že by věřila
vesvé schopnosti, jak se nás MacCormac snažil
přesvědčit. Její široké modré oči těkaly nervózně sem
atam zjednoho nadruhého, jako by doufala, že se jí
nikdo nanic nezeptá.
Než se ty myšlenky zhmotnily, Clark se zeptal:
„Plukovníku, ukázal byste nám prosím palbu
zautomatických obranných systémů?“
„Ano, pane.“ MacCormac ostře zahnul doprava
kelegantní řídicí stanici sasi tisícovkou malých
tlačítek. Věděl jsem, že jich je pocelé lodi jenom šest.
Vyrobená zežlutého nablýskaného kovu měla tahle
„zlatá jádra“ přístup kevšem systémům ati, kteří
věděli, jak naně, snimi dokázali téměř cokoliv. Kdyby
byl pilotní prostor nebo jakákoliv důležitá oblast
kontaminována či ztratila tlak, loď mohla přistát,
odletět, být řízena, naložena avyložena zjakéhokoliv
tohoto zlatého centra. Nyní MacCormac použil systém,
aby způsobil kdesi vhloubi lodi dunění. Energie
vytryskla zjinak klidných magnetických reakčních
komor aaktivovala cosi vysoko nad našimi hlavami,
navnější straně trupu Vinzy.
Naobrazovce se obraz okolí atábora proměnil
vostrou znepokojivou modrozelenou barvu.
Elektronické hučení působilo, že jsme se všichni
chytili zauši, apak skončilo hlasitým prasknutím.Nato
se modrozelená barva vrátila kpřirozenému zlatavému
nádechu planety.
„To je pole bublinových broků nesoucí elektrické
vlny,“ prozradil MacCormac. „Lidi to nezabije, ale
potakovém úderu byste byli pěkně pohmoždění. Pokud
vás palba zasáhne, vyrazte směrem klodi. Účinky jsou
nejsilnější nakonci.“
„Lidi to nezabije?“ zeptala se Bonnie.
„Ale je to naprogramované dle DNA uškvařit
cokoliv, co není člověk aváží víc jak dvě kila,“
prozradil plukovník. „Doufejme, že tu nebudeme
natolik dlouho, abychom grilovali krávy, co tu žijou,
nebo cokoliv jiného.“
Bonnie se tvářila znepokojeně. „Dvě kila… takže
chcete říct, že to zabije jakékoliv obyčejné nevinné
zvíře, které sem jen tak zabloudí?“
„Ano, madam, správně. Museli jsme nastavit
váhový limit, abychom vzali vpotaz různé úrovně růstu
tvorů, kterým se chceme vyhnout. Nebudeme tu tak
dlouho, abychom nadělali spoustu škod. Pokud
nevyhodíme něco, co by přivábilo místní faunu–“
„Nestrávíme tam venku tolik času, abychom se
dostali doozbrojeného konfliktu,“ prohlásil Clark, než
mohli všichni začít uvažovat otom samém co Bonnie.
„Vydáme se tam zajasného denního světla. Našeho
plánu se budeme držet, jak jen to půjde. Před setměním
budeme zpátky avetřelčí zamoření bude neutralizováno
dávno předtím, než naplanetu zase vstoupí lidská noha.
Tihle tvorové se rychle přizpůsobují, takže máme
napalubě nejnovější formu pesticidu, všechno je
uložené vjedonoších naprogramovaných zničit
jakýkoliv druh, který nemá DNA shodnou sživými
tvory natéhle planetě, ostatní druhy nechá napokoji.
Amrtví vetřelci rovná se zdravá planeta.“ Rozhlédl se,
podíval se nakaždého člena posádky apak přikývl.
„Doakce, vy všichni.“
Členové posádky vykročili pryč, já vyrazil
keClarkovi azachvíli jsme osaměli uprostřed plošiny se
svým nákladem obrovských obdélníkových zelených
kontejnerů.
„Mojí matce se tohle nebude moc líbit,“ prohlásil
jsem.
Jeho výraz se nezměnil, ale vočích se mu trochu
znepokojeně zablesklo. „Pak jí radši nepovíme, že
jsme využili její výzkum, abychom namíchali
současnou formuli.“
„Jo… to jí říkat nebudeme,“ souhlasil jsem.
 „PlanCom měl poslat syntetiky, aby ten výzkum
provedli, namísto přechytralých troubů.“
Potřásl jsem hlavou. „Moje matka je královnou těch
troubů. Shlukují se kolem ní. PlanCom by nezískal
práva, aniž by matce ajejímu týmu poskytl šanci to tu
prozkoumat. Chtěli sem. Má velký vliv. Tahle mise by
se neuskutečnila, kdyby ona ajejí skupinka patolízalů
nebyli schváleni pro infiltraci.“ Pozádech mi přeběhl
mráz.
„Co je?“ zeptal se Clark.
Podíval jsem se mu přímo doočí. „Neustále říkáš,
jak to bude celé jednoduché.“
„No, to je moje práce. Kapitán má znít
sebevědomě, ikdyž má naděláno vkalhotách.“
„Víš něco otéhle planetě? Co je tam zaterén
zaoblastí, kterou vidíme?“
„Vtéhle části je skalnatý, část roku polopoušť,
poměrně sucho, horko, rostou tam některé rostliny.
Obyvatelná, dýchatelná atmosféra, mohlo by to být
lepší ajednoho dne snad ibude.“ Odmlčel se auvažoval.
„Tahle planeta je tak jedna zosmi milionů, Rory. Dá se
tu žít adýchat, jsou tu dva oceány, které ani nebudou
potřebovat moc teraformování… kčertu, stačí dalších
deset let atmosférických úprav alidi se sem můžou
okamžitě nastěhovat. Už teď bychom tam mohli žít,
pokud bychom neběhali maratony. Ani nebudeme
muset zničit původní druhy. Víš, jaká je tohle veznámé
galaxii vzácnost?“
„To vážně nevím.“ Překlad: Je mi to fuk.
„Vypadni taky občas zté Milwaukee,“ prohlásil.
„Planeta správné velikosti, správné vzdálenosti
odslunce, satmosférou aměsícem… sakra, jenom orná
půda má hodnotu stovek bilionů. Ato nemluvím
oprávech nadolování minerálů, oceánografické
výhody, hodnotu mimozemských rostlin apůvodní
fauny pro lékařské využití… člověku se ztoho točí
hlava, když si představí věci, které bychom stakovým
místem mohli dokázat. Kčertu, našli jsme živoucí
planetu, které vůbec nijak neuškodí, když naní budeme
žít! Můžeme získat druhou Zemi, ane zanějakých sto
let potom, co naní utratíme celé jmění. Mluvím tu
odeseti, dvanácti rocích, pokud tahle posádka odvede
tenhle týden svoji práci správně. Před námi leží ráj, až
nato zamoření, které jsme přiletěli odstranit. Vylezeme
ven, zabijeme je aplaneta bude naše.“
„Jak tahle část ozabíjení zapomoci jedonošů zapadá
doZákona omimozemských druzích?“ zeptal jsem se.
„Vytvořila ho moje matka ašestnáct senátorů. Dokonce
má podsekci snázvem ‚pozměňovací návrhy
Malvauxové‘. Určitě nedovoluje vyhladit celé druhy,
jen aby člověk získal nějakou planetu.“
„Původní druhy,“ opravil ho. „Přečti si ito drobné
písmo. Tihle tvorové nejsou odsud. Jsou to vetřelci.“
„To my taky.“
Usmál se apřikývl. „To asi jo. Slyšel jsi někdy
pojem válka oúzemí?“
„Zjistil někdy někdo, odkud pocházejí? Co tu
dělají?“
„To nikdo neví. Jsou to kosmičtí nájezdníci.“
Záhady nemám rád. Možná proto jsem se dal
kpolicii. Snažili jsme si zjistit, co se dalo– mě
nevyjímaje–, ale moc toho nebylo. Otvorech, které
jsme tu měli vyhladit, nikdo nic moc nevěděl.
Samozřejmě proto moje matka ajejí tým prováděli
tuhle nebezpečnou práci– aby zjistili věci, které
otěchhle vetřelcích nikdo netušil.
Clark přešlápl znohy nanohu. „Jestli tohle vyjde,
bude to moje poslední mise. Dostanu pak určitý
odhadovaný podíl nadolovacích právech. Acena je
vysoká. Posádka získá obrovské bonusy, včetně mě,
navíc podíl nazisku. Pokud budou odhady nižší,
nechám si svoje procento. Pokud budou vyšší, dostanu
další dividendy. Kámo, jestli to stouhle planetou vyjde,
jsem pozbytek života zavodou. Hej, jak často máš
šanci, aby se ztebe stal hrdina aabys zbohatl? Můžu
přestat poletovat sem atam akonečně se usadit
naplantáži.“
„Ty ata tvoje plantáž.“
„Hej, můžeme dopadnout mnohem hůř, než že
budeme dřepět vkrásné jihozápadní poušti apěstovat
guayule aslunečnice apak svou zemi předáme vlastním
dětem.“
Nachvíli jsem se rozesmál. „Co je to stím ‚my‘? Já
žádné děti přece nemám.“
„Měl bys nějaké mít. Pěknou buclatou ženušku
aděťátka.“
„Děti– nedokážu se postarat ani onetopýra! Natož
oděti.“
Chvíli jsem ho pozoroval akriticky naklonil hlavu.
„Nedokážu si tě představit vpanamském klobouku, jak
potahuješ zvelkého doutníku asleduješ, jak ti roste
úroda napoli.“
„No, budeš muset, kámo. Zvykni si nato.“
„Co chceš pěstovat? Brslen?“
„Guayule,“ prohlásil, s „ee“ nakonci. „Je to
přirozeně hypoalergenní latex. Pro lékařské využití,
vesmírný průmysl, armádu, transport, kolonizaci… aty
jsi vždycky chtěl skončit se šlapáním nakrk zločincům
ažít se mnou asNancy nanaší gumovníkové farmě
apomáhat nám vychovávat naše děti. Tohle je tvůj
sen… opakuj pomně. Já, Rory Malvaux, sním otom, že
budu pečovat opole gumové rostliny…“
„Aty, Clark Sparren, máš halucinace.“
Usmál se. Taky jsem se usmál, chycený vjeho
vidině. Už žádný zločinecký prostor odMilwaukee
poChicago? Žádné špinavé ulice, místa činu
aobkreslování mrtvých lidí? Byl jsem připravený
rozloučit se se svojí celou identitou? Clark se
domníval, že ano. Samozřejmě Clark si myslel, že
jsem stím nikdy neměl začít. Rád měl všechno pod
kontrolou. Aulice nikdo kontrolovat nedokáže.
Uvažoval jsem otěch vetřelčích tvorech, kteří jsou
vtomhle našem výletu jako vlasy vnašem pudinku.
„Jak dlouho jsou natéhle planetě?“
„Dostali se sem někdy mezi tím, co to tu poprvé
prozkoumali androidi, což bylo asi před osmi lety,
atřemi roky, kdy se PlanCom vrátil aprohlásil území
zasvoje. Šedesát dva kolonistů aprůzkumníků bylo
zabito, než zjistili, že jsou to ta samá monstra, nakteré
jsme narazili už dřív vjednom dole. Tehdy si zavolali
tvoji mamku, aby analyzovala situaci arozhodla, jestli
se chce podílet navýzkumu. Dostala šanci ateď to tu
uzavřeme. Myslíme si, že onich víme všechno, co
potřebujeme. Víš, nejsme žádní zoologové.“
Proč jsem se pořád potil? Utřel jsem si tvář
koženou bundou, ale pak jsem si vybavil, že vní byl
zabalený ten netopýr. Potřeboval jsem ještě pár vteřin,
abych se ztoho dostal.
Clark se rozhlédl, aby se ujistil, že nás nikdo
neslyší, nebo se onás aspoň nikdo nezajímá. Posádka
kolem nás totiž celou dobu pobíhala. „Chci, abys to se
svojí matkou vyřídil. Neplýtvej moc časem, abys sní
probíral její názor. Diskuse vlidech vzbuzuje špatný
dojem. Nemá smysl otevírat krabici smlíkem, když
víme, že je zkyslé. Jen jí pověz, co se děje, aporaď jí,
aby snámi spolupracovala.“
„Nesnáší, když jí někdo říká, co se děje, pokud to
není ona, kdo to říká.“
Promnul si rameno, kterým se praštil ozeď při
útoku toho netopýra. „Tak zkus zapůsobit najejí
mateřské instinkty?“
„Žádné mateřské instinkty nemá.“
Ušklíbl se. „Myslíš to vážně?“
 „Dávala nasvoje mladé pozor, dokud jsem nebyl
dost starý nato, abych si nalil vlastní mlíko. Pak už
byla péče omě amoji sestru můj úkol. Matka se
proslavila ajá šel doháje.“
„Ježíši. Pardon.“
„To nic.“
„Musí existovat způsob, jak se kní dostat.“
Naštvaný nabřemeno, co mi naložil naramena,
anasebe, že jsem se odněj vůbec nechal přesvědčit,
abych sem přiletěl, jsem se pokusil odvrátit. Chytil mě
zapaži.
Chvíli jenom tiše přemýšlel. „Aco instinkty lídra?
Její lidé budou panikařit, nebo se bát, nebo budou
zmatení, však víš, zničení, pokud jim nepůjde dobrým
příkladem–“
„Není to žádná skautka, Clarku.“
„Tvrdý ořech narozlousknutí, co?“
„Důraz natom ‚ořech‘.“
„No nazdar. Fajn… jdi se oblíknout avyrazíme ven.
Tohle nepotrvá dlouho. Existuje jenom jeden konec.“
Tahle konverzace skončila. Už ťukal dodispleje,
aby dělal svoje kapitánské věci. Mě už dávno pustil
zhlavy, pozornost upřenou nato, co mu malá
obrazovka říkala. Držel ji vdlani aprováděl tisíc úkonů
najednou. Znali jsme se spolu už skoro patnáct let
atohle držení těla jsem moc dobře znal.
Udělal nám oběma laskavost, když mě požádal,
abych se knim přidal. Potřeboval legální dohled ajá
potřeboval dovolenou. Právě jsem dokončil
vyšetřování jisté vraždy, zabití zpomsty jednoho
kolegy, jeho manželky, tří dětí ajejich dvou psů.
Zpouličního poldy jsem se stal detektivem, abych
vypátral krutého hada, který je pomalu zabíjel jednoho
podruhém, přičemž začal stěmi psy. Celé tři roky jsem
toho parchanta pronásledoval přes dva kontinenty.
Chtěl jsem ho předvést před spravedlnost. Místo toho
jsem mu uřízl ruce anechal ho vykrvácet ksmrti. Hups.
Oddělení mě krylo. Oficiální verze zněla, že ten
chlapík přišel oruce, když se snažil uprchnout přes
jedno zemědělské družstvo auvízl veskartovačce.
Nikdo neměl potíže stím, aby si to tajemství nechal pro
sebe. Já jsem byl vždycky samotář, ale celé oddělení se
zamě stejně postavilo. Fakt nechápu. Já bych se zato
nechal viset.
Clark mě vytrhl zmediální bouře tím, že mě ssebou
vzal natuhle misi. Nadřízení zato byli rádi– přímo mě
vystrčili ze dveří. Nejspíš se domnívali, že až se vrátím
počtyřiceti aněco měsících vevesmíru, budu už
minulost. Jestli jsem tu chtěl být nebo ne, to nebylo
důležité, pro dobro všech zúčastněných.
Díval jsem se, jak tam Clark stojí vmodré letecké
kombinéze smalým odznáčkem smodrým ptáčkem,
který mu jeho manželka vyrobila při hodinách umění.
Tak trochu vypadal jako velký modrý pták sezrzavým
hřebínkem. Líbilo se mi naněm, že je schopný žít
praktický život složený zrutiny, ikdyž si stále uchoval
své vesmírné vize. Já to nedokázal. Moje vize nikdy
nepřekročily můj vlastní stín.
„Tohle možná nedopadne tak, jak chceš,“ varoval
jsem ho.
Podíval se namě. „Dopadne.“
Přistoupil jsem blíž, abych si byl jistý, že nás nikdo
zpobíhající posádky nezaslechne. „Tuhle planetu
můžeš získat, kdykoliv budeš chtít, ale ty atvoje
posádka nedostanete svoje tučné bonusy bez mého
oficiálního potvrzení, že tu můžou žít lidé. Jestli se
nedopočítáme každého ztěch výzkumníků, mrtvého
nebo živého, pak nedovolím vypuštění tvé jedovaté
jednotky. Nejsem tady, abych ti dělal laskavost. Pokud
to nepotvrdím, ty nic nedostaneš.“
Cítil jsem se jako sketa, osvětlený zezadu jasnými
světly nákladového prostoru, který nyní vířil aktivitou,
protože Gaylord aTheo řídili přípravy toho, co mělo
přijít vpříštích několika hodinách.
Clark přimhouřil oči znepokojením aočividně také
zklamáním. Možná čekal, že ohnu záda, abych mu
pomohl. Jestli chceš porušit pár pravidel, požádej
přítele.
„Fajn, Sherlocku,“ souhlasil. Vesvětle hangárové
plošiny měly jeho modré oči stejnou barvu jako
odznak sptáčkem. „Pokud chápeš, že udělám cokoliv,
co musím, abych tuhle planetu získal pro lidstvo.“
Uběhlo pár ošklivých vteřin. Nachvíli jsme si ani
jeden nerozuměli.
Začal jsem se otáčet, on se namě pořád díval.
Poněkolika krocích jsem se však znovu obrátil azeptal
se: „Co říkala moje matka, když jí PlanCom oznámil
tuhle evakuaci?“
Jako bych mu položil nějakou komplikovanou
otázku, přešlápl znohy nanohu. Nakonec pevně stiskl
rty aneurčitě pokrčil rameny.
„Hm… nic moc.“
 3
Západ měsíce. Zvláštní výraz pro ráno.
Namlhou zastřené obloze byl jediný zelený měsíc,
příliš obrovský, než aby se stal předmětem básní.
Představa téhle planety odenním světle byla
pochmurná. Zelenožluté slunce vrhalo své rozezlené
světlo anenabízelo žádné pohodlí tak jako sluníčko
naZemi. Okolí působilo skoro městsky. Až khorizontu
se táhlo tolik vysokých krvavě rudých pilířů, že jsme
se klidně mohli domnívat, že jsme se ocitli vcentru
velkoměsta smrakodrapy tak blízko usebe, že se dolů
žádné sluneční paprsky nedostaly, pokud nebylo
slunce přímo nad hlavou. Téměř průsvitné rostliny se
vlnily aomotávaly kolem sloupů, až vysoko nahoru,
avytvářely pod sebou efekt deštného pralesa asvět
skvrnitého permanentního stínu. Vypadalo to tak
trochu jako dekorace, které jsem viděl vkostele při
svatbě, jako by to sem pečlivě rozmístily lidské ruce
apak nato zapomněly.
Kouty, chodby, díry, koryta, jeskyně bez
viditelných konců… byl to krvavý rudý svět,
červenější než stodola, červenější než Grand Canyon,
ale ne barvy krve. Ne tenhle druh červené. Scenérie
věží všech představitelných průměrů odtužkově tenké
až poobrovské jako budovy byla podivně leskle
červená. Když trochu ustoupilo motání hlavy zvesmíru
ajá konečně pořádně viděl, došlo mi, že sloupy nejsou
vůbec zkamene vobvyklém slova smyslu. Vlastně byly
natolik průhledné, že se dalo vidět přes všechny kromě
těch největších. Byly něco jako rubíny nebo dekorační
sklo. Planeta se skládala zrůžově zbarveného skla.
Bílé závoje ačervené skleněné zdi. Žádné známky
počemkoliv živém.
„Kde jsou?“ zeptal se Pocket.
„Neodpovídají nažádné zprávy.“
„Možná se schovali. Nebo jim nefungují
komunikátory.“
„Stejně by měli slyšet, jak loď přistála, proboha.“
„Jo…“
Clark aGaylord si přede mnou povídali, já se ale
nedokázal přimět vtéhle katedrále zčervených sloupců
promluvit. Prostředí mi připadalo skoro posvátné svou
impozantní velikostí apodivností.
Nacházeli jsme se zatím jenom nějaké tři metry
odlodi azastavili se, abychom prostudovali údaje
avyslali pár sond. Navzdory vědomí, že nás loď
ochrání vrámci jistého perimetru, jsem měl žaludek
jako navodě. Představte si, že jste naúplně jiné planetě,
než je Země. Byl jsem žijící dědic ohromného
vědeckého pokroku. Nervy mi tancovaly očekáváním.
„Rory, tak jdeš?“
Clarkova obrovitá postava byla zjedné strany
obklopena McCormakem azdruhé robustní hromadou
svalů jménem seržant Berooz. Všiml jsem si, že
Clarkovy zrzavé vlasy mizely včerveném pilíři zaním,
takže to vypadalo, že má tvář bez hlavy nad ní.
Cítil jsem povrch cesty přes podrážky bot. Byl
houbovitě vlhký vespod, ale ne navrcholku. Ohnul
jsem se avzal povrch planety doruky.
„Rory, co je?“ objevil se Clark umě. „Nemůžeme
jít bez tebe.“
Nabídl jsem mu vzorek. „Podívej se natuhle věc.“
„Štěrk. No aco?“
„To není štěrk. To jsou biliony malých kostiček.“
Naklonil se blíž, aby si prohlédl zbytky nějakého
malého tvora, vysušeného živly, zlomeného časem a…
pošlapáním? Co ho pošlapalo?
„Má to konzistenci mulčovací kůry,“ řekl jsem, „ale
všechno jsou to kostry.“
 „Fuj,“ zamumlal. „To je nechutné.“
„Mrtvola je mrtvola,“ poznamenal jsem.
Rozhlédl se. Povrch země, kam až jsme dohlédli,
byl pokrytý zbytky nespočítatelných bilionů těchto
malinkých mrtvých tvorečků. „No, neber to osobně.
Písek napláži naZemi je prakticky to samé, víš. Malé
rozbité lastury atak podobně.“
Narovnal jsem se aupustil obsah vruce, pak jsem si
ji oprášil. „Jo, jen nám to opakuj.“
Rozesmál se, ale neznělo to moc přesvědčivě.
Natáhl jsem ruku adotkl se jednoho skleněného
pilíře. Byl tak úzký, že jsem ho vzal dodlaně, přesto se
natahoval dostejné výšky jako ty sobvodem
kancelářských budov. Vjeho nablýskaném povrchu
jsem rozeznal svůj odraz. Škoda že nebylo víc co
odrážet. Byl jsem naprosto průměrný průměr. Nic
výjimečného. Vdavu odvou lidech bych se ztratil.
Nikdy namně nebylo anikdy nebude ani špetka
zajímavého či obdivuhodného. Měl jsem obyčejnou
tvář astrniště, které nikdy nedokázalo vyrůst vnic víc
než jen strniště. Chvíli jsem se pokoušel oknírek, jen
abych se odlišil, jenže to vypadalo slabošsky, avzdal
jsem se, když mi kolegové začali říkat „Chlupatej“.
Jestli mi má někdo říkat „Chlupatej“, pak to budu já,
aze správných důvodů, hotovo.
Ach, no, asi nemůžeme všichni vypadat jako Clark
Gable. Nebo Clark Sparren, když už jsme utoho. Navíc
být chlapík průměrného vzhledu, někdo, kdo se lehce
ztratí vdavu, mi vednech, kdy jsem pracoval vutajení,
docela dost pomohlo.
Přes patnáct metrů dovzduchu dosahoval tenounký
blýskavý proutek tak vysoko jako ostatní aposkytoval
podporu pro klobouk zgázy. Měl jsem pocit, jako bych
byl uvězněný nadně krabičky stužkami.
Dosloupovitého prostředí neproniklo moc slunečních
paprsků, akdyž už, tak vnějakém zvláštním úhlu, takže
vytvářelo prismatické efekty pruhovaného světla.
Nebyly tu žádné rohy. Všechno bylo zakulacené
aoválné, sklánělo se to dolů nebo nahoru, vířilo
každým směrem. Žádné úhly, kromě paprsků slunce
zabodávajících se vlomených paprscích.
„To je ale místo…“
„Je to místo podle gusta PlanComu. Prašná krajina,
ledovce, pouště, měsíce– řekněte si, amy to
seženeme.“
„Ale máš pravdu… mohl by to být ráj.“
„Že jo? Jsi vpohodě? Nohy máš vpohodě?“
 „Mám hadry sželeznými koulemi nakoncích.“
„Vítej navesmírných cestách,“ prohlásil.
„Doufám, že nebudu muset utíkat.“
Utíkat… kam? Odtud jsem viděl vdolních částech
silnějších skleněných sloupců asi tucet děr, jako ústí
jeskyně, jenomže se otevíraly nahoru. Pak, nahoře
nanejvětších sloupech, se nacházely pěšinky vetvaru
poloválců ubíhající donekonečna, kam až oko vlese ze
skla dohlédlo.
„Co může vytvořit takovouhle scenérii?“ zeptal
jsem se.
„Voda,“ pronesl Clark. „Spousta vody, asi tak před
dvanácti miliony lety. Teď už je většinou pryč kromě
několika podzemních toků. Přístup knim se dá získat
jen zapomoci sofistikovaných vrtných zařízení
atekutina musí být pro lidskou potřebu vyčištěna.
PlanCom si nato najal jednoho mého bratrance.“
Obrnili jsme se asešli porampě Vinzy ata se zanámi
poslušně zavřela, jakmile zní sestoupil poslední
člověk. Sbezpečností to mysleli vážně.
Vyrazil jsem zadvěma vedoucími mariňáky
aClarkem apodsaditým polynéským magnetologem
Gaylordem, pak Pocketem, který rázoval přímo přede
mnou jako obvykle. Gaylord nepůsobil nijak zvlášť
inteligentně, ale musel být. Byl odpovědný zamiliony
činností prováděných zapomoci magnetů napalubě
Vinzy, včetně dohlížení najejí složité pohonné systémy.
Přede mnou poskakoval Pocketův blonďatý culík.
Pocket byl puntičkář aneustále něco přeorganizovával
azbožňoval impulzivní sázky, byl veselý asvůj vesmír
držel pevně vrukou. Taky měl nastarosti detaily téhle
evakuace. Celkově vzato nevypadala práce loďmistra
jako nic těžkého. Kdybych měl rozum, možná by se mi
jeho práce líbila. Měl jsem voblibě činnosti, které měly
začátky, prostředky akonce.
Procházeli jsme mezi dvěma obrovskými sloupy,
které stály blízko usebe, apak jsme se museli
pojednom protáhnout docela klaustrofobickou
chodbou. Když jsem vyšel ven, seržant Berooz tam
stál, aby doprovodil první polovinu řady. Sklonil se,
aby se podíval nazadní voj, takže jsem mu musel
uhnout zcesty. Pravou nohou jsem ujel azačal trochu
sklouzávat. Když už jsem málem spadl, Berooz mě
chytil zapaži avrátil mě namísto, jako bych byl
panenka padající zpoličky. Zabořil jsem prsty dojeho
polní vesty avděčně se pár vteřin držel.
 Teprve když jsem znovu nabyl rovnováhu, odvážil
jsem se podívat ze svahu azjistil jsem, že dolů vůbec
nedohlédnu. „Dojděte mi tam dolů pro žaludek.“
„Nerad bych ovás přišel,“ prohlásil. „Vypadá to
jako nějaká žumpa.“
„Díky…“
„Žádný problém. To je splátka zato, jak jste našel
můj šátek pro štěstí.“ Sklonil zbraň, takže jsem mohl
vidět žlutý šátek sbílými třásněmi, který měl pevně
omotaný kolem zápěstí. „Bylo skvělé, jak jste mi
pomohl zjistit, kde jsem ho nechal naposledy.“
„Někde být musel,“ prohlásil jsem. „Stačilo jenom
vyřadit zbytek vesmíru.“
„Pěkný trik. Vyslyšel jste moje prosby.“
„Myslel jsem, že to je boží práce.“
Uculil se avykročil vedle mě, společně jsme
vyrazili zaostatními, tentokrát opatrněji.
Zamnou šli Axell aMark, počítačový specialista
ajeden zmechaniků. Axell byl intelektuál spředkusem,
který sem moc nezapadal, ale dokázal by rozložit
půlku lodi azase ji dát dohromady, aniž by mu zbyl
jediný šroubek. Při večeři měl ovšem potíže používat
vidličku. Mark byl rozcuchaný chlapec, který utekl
zdomova, aby se přidal kvesmírné flotile. Sradostí
posílal domů zprávy rodičům achlubil se tím, že už
snimi nemusí žít. Navzdory nevyzrálému přístupu měl
technické schopnosti, které mu vysloužily místo natéto
poměrně výběrové lodi. Zpočátku jsem nad nimi
ohrnoval nos, ale když jsem je chvíli sledoval při práci,
přestal jsem stím. Tenhle podivný páreček dokázal
spřístroji větší kouzla než kdejaká stovka jiných lidí
dohromady.
Ponich šla Bonnie se svým lékařským batohem
adva další mariňáci, vojín Carmichael adesátník
Edneyová. Carmichael mi připadal, že je tu trochu
mimo. Působil, jako by právě začal chodit nastřední
amariňáckou uniformu apřilbu se senzory si oblékl
naHalloween. Dokonce ivedle Edneyové, kulturistky
nasteroidech, vypadal Carmichael křehce aslabě.
Přesto to byl mariňák vtéhle elitní jednotce, takže
naněm musí být něco, čím se kvalifikoval kboji.
Jejich senzorové přilby byly spíš čepice než helmy,
byly menší ajednodušeji se nosily než opravdové
přilby. Nebyly ztvrdého materiálu, ale ze silné tkaniny,
jen oněco objemnější než baseballky, sokraji nad
očima kvůli sluníčku azabudovanou nanotechnologií
nakomunikaci, průzkum avýstrahu. Doma jsem měl
taky jednu, tak jako většina policistů, ale ne tak
moderní, jako nosili tihle vojáci. Tyhle mariňácké
verze byly nejnovější výbava, pomalovaná
červenočernými pruhy tak jako okolní prostředí astejně
jako jejich uniformy. Kráčeli před námi, se zbraněmi
připravenými, asplývali spanoramatem sloupců
ajeskyň.
Zbytek posádky zůstane veVinze, střežený
ostatními mariňáky, také pozuby ozbrojenými. Záviděl
jsem jim. Doufal jsem vtrochu jasného slunečního
světla amožná čerstvého chladného vánku, ale trmácel
jsem se tu vpološeru, bez jakéhokoliv větru, vsuchém
žáru avpachu přezrálých banánů. Ani troška zeleně.
Ani lístek, prostě nic.
Zvedl jsem pohled kvisící bílé gáze vubývajícím
světle zeleného měsíce.
„Co stím má společného měsíc, Clarku?“ zeptal
jsem se.
Clark, krok přede mnou, zkoumal vnitřek
podezřelého tunelu. „Sčím?“
„Říkal jsi něco oplanetě směsícem. Jak je to
vzácné.“
„Nevěděl jsem, že posloucháš. Měsíc stabilizuje
rotaci planety. Pokud nemá planeta žádný měsíc, pak
se kymácí navlastní ose apočasí je nevypočitatelné.
Přílivy, bouře, polární změny… vážně hrůza. Živí
tvorové by si procházeli peklem. Zkusili jsme umístit
kolonie napár takových planetách, ale ti chudáci tam
živoří. Jsou tam různá omezení zemědělství,
schopností přežít, cokoliv, nač si vzpomeneš. Je tak
těžké se tam udržet, že ty kolonie stagnují, takže nemá
smysl to zkoušet.“ Ukázal kobloze. „Ten měsíc je
prostě terno. Gaylorde, jak jsme blízko unašeho cíle?“
„Místo původního přistání bylo čtyřicet metrů
nasever, přímo přes ty ostré věže,“ prohlásil Gaylord.
„Vzhledem kokolnostem to bylo dobrý přistání.“
„Dobrá práce, Barry,“ promluvil Clark
dozápěstního komunikátoru. „Dovezl jsi nás namísto.
Zůstaň připravený.“
„Zůstávám, ach velký červený vůdce.“
Clark zvedl ruku. Všichni kromě předvoje
mariňáků instinktivně ztuhli namístě, včetně mě.
„Ztuhnout“ umím. Mariňáci před námi se rozestoupili,
sobrovskými zbraněmi namířenými. Jejich boty
vydávaly nakluzkém povrchu zmrtvých živočichů
křupavé zvuky.
„Sparenne, tady Vinza. Vidíte je?“ ptal se Theo.
„Ani plechovku sjídlem,“ ohlásil Clark. „Vidíme
chaty, ale žádný pohyb. Zkuste je znovu kontaktovat.“
 „Snažím se. Bez odpovědi. Žádný kontakt.“
„Žádné vysílání? Lokátory? Automatické hlášení?“
„Jenom odvás.“
Přistoupil jsem keClarkovi. „Proč prostě nejdeme
blíž anezaklepeme?“ zeptal jsem se.
„To taky uděláme, ale jenom chci postupovat
pomalu aopatrně, nic víc.“
„Proč neodpovídají?“
„Možná se někam přesunuli,“ uvažoval. „Přes hory
nebo někam jinam.“
Nato jsem mu neskočil. „Přesto by nás měli slyšet.“
Zvedl komunikační jednotku aznovu doní
promluvil. „Pozor, výzkumný týme Malvauxové. Tady
kapitán Clark Sparren. Slyší mě někdo?“
Jednotka vydala tiché hučení, ale žádné hlasy. Měl
jsem dojem, že signál vychází pryč amizí vprázdné
dálce.
„Jsou mrtví,“ zamumlal Gaylord tiše. „Tohle je
zlé.“ Ztmavých očí mu vyzařoval strach ajeho
bronzová pokožka vypadala bledě.
Zadíval se namě, pak se záměrně vyhnul mému
pohledu.
Clark to chvíli zvažoval. „To nevíme.“
 Netušil jsem, jestli to říká kvůli mně, nebo ne.
Gaylord právě prohlásil, že mí jediní příbuzní, které
jsem měl, jsou nejspíš mrtví. Myslím, že mu to vadilo
víc než mně.
Clark ustoupil stranou. Natáhl jsem ruku, chytil ho
zarukáv azatáhl.
„Řekni pravdu,“ žádal jsem. „Kdy naposledy někdo
tuhle základnu kontaktoval? Kdy naposledy někdo
slyšel hlas mé matky?“
Olízl si rty. „Už je to chvilka.“
„Jak dlouho?“
„Teď natohle není čas, Rory. Jsme tady. Oni ne.
Musíme je najít. Musíme potvrdit jejich status
aevakuovat každého, kdo není–“
Ucítil jsem vtváři horko apromluvil vzrušeným
hlasem. „Tak proto jsme tady? Potvrdit, že jsou
mrtví?“
„Nikdo nic takového neřekl.“
„Nikdo neřekl opak, Clarku.“
„Copak bych tě sem přivedl, kdybych si myslel, že
jsou posmrti? Mohl bych ssebou vzít kohokoliv, kdo
by měl odznak, aby mohl provést legální dohled. Já
jsem ale žádal tebe, vzpomínáš?“
 Nato jsem neměl žádnou dobrou odpověď. Během
ticha se odtáhl avykročil pokřupavé cestě zkostřiček
ajá ho následoval. Mariňáci aposádka se znovu
zformovali kolem nás. Mariňáci nesli nějaký druh nové
zbraně, kterou jsem ještě neviděl, kompaktní palebnou
jednotku spečlivě vyváženými síťovými adaptéry.
Tyhle věci nebyly vkonvenčním slova smyslu tak
úplně zbraně. Doufal jsem, že nakonec uvidím ukázku
jejich síly.
Odsud, navrcholku svažující se cesty mezi lesem
červených sloupů všech možných velikostí jsme
rozeznali hrbolaté boudy vetvaru misek, které všem
kromě lidských očí– jak návrháři doufali– splynuly
sprostředím. Avlastně kromě tvaru opravdu splynuly.
Byly jediné kulaté věci vdohledu, což je odlišovalo.
Barva však napodobovala horizontální pruhy zčerné
ažluté původních sloupů. Někdo odvedl zatraceně
dobrou práci.
„Nikoho nevidím,“ prohlásila Bonnie velice
napjatým hlasem.
„Neodpovídají navolání,“ potvrdil Pocket. „Celou
dobu vysílám.“
 Gaylordovi se nějak podařilo svoje obrovské tělo
zmenšit, vedle sebe jsme opatrně sestupovali ze svahu.
„Možná mají vypnutou komunikaci.“
Pocket si odfrkl. „Museli by ale stejně slyšet loď
přistát. Jsem pro to odpískat. Když je nemůžem najít
elektronicky, tak to prostě nejde.“
„Já jsem pro,“ ozval se Mark. „Měli bychom se
rozdělit. Nemůžeme zachraňovat každého.“ Mark
vždycky chtěl co nejmíň práce. Měl zvučný hlas abavil
posádku svými lidovými písněmi, ale to bylo to jediné,
co ho naplňovalo. Vpřípadě všeho ostatní odváděl
jenom to, co musel, aani ochlup víc. Byl tu snámi,
protože Clark chtěl, aby něco dělal.
„Stejně je musíme najít aspočítat,“ namítl Clark.
„Nebo přesvědčit Roryho, že už nejsou naživu.“
„Tohle místo je děsivý,“ hlesla Bonnie, která
vyslovila to, co ostatní cítili.
„Je to jen ticho, které je děsivé,“ nadhodil jsem.
„Nebojte se, madam,“ řekl jí MacCormac. „Pořád
jsme vrámci ochranné mřížky lodi.“
Navzdory jeho ujištění jsem cítil, že si nikdo
vbezpečí nepřipadá.
Nebyl jsem si jistý, co nás čeká. Clark amariňáci se
odetaily moc nedělili aměl jsem podezření, že je to
proto, že nejsou moc pozitivní aoni nechtějí být
negativní. Sebevědomí byl nástroj. Já pro změnu věřil
vplnou informovanost.
„Rozhodně je tu horko.“ Gaylord si utřel pot
stékající mu doočí.
Pocket neustále upíral pohled naruční skenery.
„Čtyřicet stupňů vestínu. Beru sázky nato, jaká zima je
vtěch jeskyních.“
„Ať tě to ani nenapadne,“ varoval ho Clark.
Znovu jsme utichli, když jsme vešli dotábora
tvořeného půlkruhem budov, každá byla natolik velká,
aby se doní pohodlně vešlo pět lidí. Naokamžik jsme
se zarazili naokraji ajen se rozhlíželi. Mariňáci
prováděli průzkum aPocket snímal údaje, ale nikde
nebyla známka počemkoliv živém. Žádný pohyb,
žádné údaje.
Tábor ležel vpermanentním stínu, který naněj
vrhala gáza visící nahoře. Načtyřech zdevíti budov
visel závoj ze spadané gázy, která se pomalu
rozpouštěla, jako by tála přes střechy chatek. Tvrdit, že
nikde není ani známka života, by bylo nepřesné… nyní
jsem viděl důkazy špatného úklidu, pokud nic jiného.
Rozházené kousky oblečení, dávno zapomenuté, stopy
povyhaslém ohništi ahromada plechovek sjídlem.
 Když jsme opatrně vešli doprostřed tábora, všiml
jsem si čtyř– ne, pěti obrovských kusů popadané gázy
ležící nazemi. Co mě zaujalo, byl fakt, že byly všechny
tvarované jako těsto nachleba, vzdánlivě uspořádaných
bochnících.
„Podívejte se nadveře,“ poznamenal Pocket.
„Všechny vypadají stejně.“
Odsunovací dveře doobydlí byly otevřené napatnáct
až dvacet centimetrů aočividně uzamčené zvnějšku
svorkami připevněnými kvyříznutým obloukům.
„To se mi nelíbí,“ prohlásil Clark. „Dost velké nato,
aby bylo vidět ven, ale ne dost, aby někdo vešel či
odešel.“
„Držte se zpátky, všichni,“ nařídil MacCormac.
„Beroozi, prozkoumejte tu chatku.“
Seržant Berooz vyrazil azasebou zanechával
vkostech silné otisky. Obdivoval jsem jeho sebejisté
chování. Nenakoukl dovnitř, nezaváhal. Agresivně
rázoval, strčil ústí zbraně dodvaceticentimetrového
otvoru arozsvítil paprsek, aby vnitřek ozářil. Pak se
zadíval namalou obrazovku, která ho uchránila před
tím, aby tam doopravdy musel strčit hlavu. Jako by se
tam vešla.
 „Pane, mám těla,“ hlásil Berooz. „Žádné známky
života. Žádné tepelné stopy. Nic.“
„Jaký druh těl?“
„Vypadají lidsky, pane, podle tvaru lebek.“
„Kolik?“ zeptal se MacCormac.
„Minimálně šest.“
„Ach, bože,“ zamumlala Bonnie.
Clark namě pohlédl. „Otevřeme to.“
Berooznechal zbraň spadnout napopruhu, což bylo
chytré vybavení, které vojákovi umožňovalo pracovat
rukama, aniž by musel odkládat pušku nazem nebo ji
podat někomu jinému. „Roztahovadlo,“ požádal.
Pocket vytáhl zbatohu přenosné hydraulické
zařízení, krátce se nadechl avykonal svou povinnost
tím, že ho donesl Beroozovi. Společně připevnili
přístroj dvěma kleštím podobnými svorkami
donepěkného otvoru vedveřním panelu, otočili zařízení
austoupili.
Roztahovadlo pár vteřin hučelo, pak se začalo
oddělovat. Kvílení protestujícího kovu nás
znervóznělo, ale netrvalo dlouho. Pět vteřin azámky
povolily. Dveře byly otevřené. Berooz vešel dovnitř
apanely odsunul.
 Mariňáci šli první, Berooz sEdneyovou. Nestrávili
tam moc času.
Když se vrátili, Berooz se snažil ovládnout svůj
výraz ajednoduše řekl: „Je to jasné. Čtyři těla, všechna
lidská, všechna mrtvá, pane.“
Clark vypadal, že je mu trochu špatně, ale oznámil:
„Podívám se.“
Prodral jsem se ostatními achytil ho zapaži. „Já to
udělám.“
„Ale mohla by tam být,“ začal, „tvoje…“
„Jsem detektiv. Už jsem mrtvoly viděl.“
„Jo, ale…“ Přestal se snažit. „Je mi to vážně líto.
Nemyslel jsem si, že to dopadne takhle.“
„Opravdu?“ Podpořený vlastním pocitem reality
jsem se přiměl jednat bez zaváhání.
PoBonniině tváři stékaly slzy lítosti, když jsem ji
míjel. Její obličej prozrazoval veškerou bolest, kterou
jsem vsobě potlačoval.
Nebo bych aspoň měl.
Měl bych něco cítit, ne?
Mnohem jednodušší bylo jít dál. Dokonce jsem se
ani nezarazil udveří, ale vešel jsem dovnitř chatky.
Berooz držel zbraň tak, aby se zdroj světla odrážel
oddruhé zdi avrhal naobsah smontovaného domu pruh
světla. Ne, nebyl to dům… vesvém posledním použití
lidmi byla chatka něco jiného.
Nakůži mi naskočila husí kůže, když jsem vešel
dooválného prostoru. Odporně to tu páchlo, ale
vsuchém žáru byl pach rozkladu přirozeně menší.
Přesto jsem poznal odér mrtvých lidských těl. Nic
jiného nebylo cítit takhle. Vtomhle obydlí už nikdy
nikdo žít nebude.
Podél okraje vnitřní zdi ležela dvě lidská těla přímo
přede mnou, zabalená domléčného bavlněného
materiálu. Obrnil jsem se avykročil knim. Něco mi
narazilo dočela. Trhl jsem sebou avzhlédl, ruce
přitisknuté kezdi chaty.
Narazila domě bosá lidská noha. Uprostřed domu,
spuštěná zpodpůrného kruhu, visela mrtvá žena zakrk.
Neměla nasobě nic kromě kalhotek apodprsenky. Její
tvář byla mumifikovaná, stejně jako zbytek, přesto byl
vsevření čelisti jasně poznatelný zoufalý smutný výraz,
ačkoliv ty čelisti provaz zkroutil.
Ne, to nebyl provaz… byly to spojené kousky
jejího oblečení.
Natáhl jsem se achytil ji, aby se nehoupala. Už se
nahoupala dost. „Promiňte,“ zašeptal jsem.
 Nejbližší tělo nazemi bylo volně obalené vtom
šedivém závoji jako gáza venku. Klekl jsem si
aodtrhnul tu věc. Mělo to konzistenci cukrové vaty, jen
se slabým odporem, abylo to mírně lepkavé aulpívalo
mi to naruce. Stahovalo se to kolem částečně
rozloženého těla zmrzačeného muže. Lebku ahruď měl
obrovské, kosti rozměrné aočividně mužské. Avhrudi
měl díru velikosti bowlingové koule.
Srdce se mi prudce rozbušilo. Hrudní kost byla
úplně pryč spolu spůlkou žeber. Při bližším pohledu
jsem zjistil, že tam nějaká žebra stále jsou, ale
vylomená ven avisící jen navláknech. Poznal jsem
explozi, když jsem ji viděl. Něco bylo uvnitř avyšlo to
ven zavlastních pravidel.
Koutkem oka jsem zahlédl drobný pohyb. Zamrkal
jsem apodíval se nasvou paži. Ta bílošedá hmota mi
šplhala porukávu.
„Co–!“ Instinktivně jsem se odtáhl. Vlákna gázy
sebou cukla astáhla se. Vevláknech se nacházely tmavé
vláknité části, které jsem zaměnil zadalší vlákna.
Jenomže to žádná vlákna nebyla. Byli to dlouzí
broučci, kteří měli hlavičky aocásky, když jsem se
podíval pořádně. Proto ta šedivá barva vjinak bílém
vláknitém materiálu. Pohybovali se velice pomalu, ale
pohybovali.
Zarazil jsem se, abych přemýšlel. Popár vteřinách
jsem dál pokračoval vesbírání té bavlny abroučků
avšeho.
„Rory?“ zavolal Clark. „Jsi tam uvnitř vpořádku?“
„Pojď dál, ale buď připravený.“
Poté co překonal prvotní reakci, jsem řekl: „Všichni
vypadají stejně. Díry vhrudích. Až natu ženu visící
tamhle. Myslím, že se oběsila, aby se vyhnula tomu, co
se stalo ostatním.“
„Co tady dělají?“ zeptal se. „Všude je to stejné.
Vedvou dalších chatkách jsou těla. Nemohli se dostat
ven anikdo nemohl dovnitř. Je možné, že se tu
zavřeli?“
Tohle bylo příliš zvláštní. Zamknuli se uvnitř, nebo
něco uzavřeli venku? Zámky byly připojené zvenčí–
bylo to schválně? Byl tohle nějaký trest? Vězení?
Copak se vědci zbláznili apustili se dosebe?
„Kolik těl je vtěch dalších obydlích?“
„Čtyři vjednom atři vdruhém.“
Vzhlédl jsem kněmu. „Ty víš, co se jim stalo, že
jo?“
„Jo.“
 „Venku před chatami je dalších pět, zabalených vté
gázovité věci.“
„To není žádná gáza. To je verze červů natéhle
planetě.“
„Ježíši…“
Přesunul jsem se kdalším dvěma tělům vmístnosti.
Lidé se ksobě tiskli jako oběti vPompejích, vobjetí
uzdi chaty, vevzájemné náruči, omotaní hustou gázou
sjen několika tenkými černými brouky. Oběma zela
vhrudích díra. Ten jeden držel toho druhého, dokud
nepřišel jeho vlastní čas. Přijali své osudy narozdíl
odženy visící nahoře. Oba to byli muži. Najejich
tvářích bylo dostatek masa, aby se daly rozeznat jejich
rysy. Měli široká obočí abyli pohlední, sprameny
rovných havraních vlasů. Oba měli nasobě jasně
oranžová trička, která vypadala jako odnějakého
sportovního týmu. Naroztržených předních stranách
byla bílá písmena, ale nedala se už přečíst. Že by
bratři? Stal jsem se svědkem rodinné tragédie?
„Počkej chvíli–“ Vstal jsem azadíval se naženu,
která se oběsila. „Jak se tam nahoru dostala?“
Clark se rozhlédl. „Není tu nic, počem by
vylezla…“
 Otočil jsem ženino tělo jako zvon. Scvrklé paže
ztuhle visely, ale hruď byla neporušená aani naní
nebyli žádní brouci. Nejspíš tam nani nedosáhli. Její
tělo prostě uschnulo.
„Myslíš, že by mi Bonnie dokázala říct, jak dlouho
tam ta žena visí?“
„Nejspíš jo. Musí mít nějaké zkušenosti
smrtvolami. Bonnie! Připrav se apojď dovnitř.“
Ozvaly se křupavé kroky. Bonnie vešla domístnosti
apři tom pohledu zděšením zalapala podechu. Přitiskla
si obě ruce naústa. „Ach– bože– bože– co– co se jim
stalo! Co– se– jim– to– stalo!“
„Psst!“ Clark ji popadl oběma pažemi. „Uklidni se!
Víš, co se stalo.“
„Ach– bože– proč– proč jsou tady takhle schovaní?
Kdo je sem dal?“
Clark ji odtáhl doprostřed chaty. „Můžeš nám říct,
jak dlouho je tahle žena mrtvá?“
Přidržel jsem visící ženu, aby se nehoupala,
aBonnie se snažila vzpamatovat, slzy jí opět stékaly
potváři. „To je vpořádku,“ ujistil jsem ji. „Už ji nic
netrápí. Sundáme ji dolů.“
Příšerná práce, to rozhodně. Odřízli jsme ji, velice
opatrně– už se skoro rozpadala. Tohle nebyla Clarkova
oblast. Zdálo se, že je mu špatně zneúcty, kterou téhle
ženě musíme prokazovat, když jsme pokládali její
ztuhlé tělo napodlahu chaty.
„Fajn, Bonnie,“ začal jsem. „Nerad to říkám, ale
potřebuju, abys ji rozřízla.“
„Rozřízla ji? Ach… ty myslíš…“ Ukázala nasvou
vlastní hruď.
Přikývl jsem. „Potřebuju zjistit, co je uvnitř.“
Zoufale se ušklíbla aotevřela batoh, aby vyndala
malou chirurgickou sadu.
Zatímco pracovala, skřoupáním jsem přešel
kečtvrtému tělu. Tohle bylo osamocené, obě paže
inohy zkroucené dozadu vagonii smrtelného zápasu.
Byl to muž, soudě podle jeho velikosti avelkých rukou,
azdál se vnejvětším rozkladu. Odtáhl jsem bílou gázu,
což potvrdilo můj odhad, protože tam nebyli žádní
černí brouci. Očividně dohodovali už hodně dávno
abyli pryč. Možná se přesunuli najiná těla, nebo
pokračovali vesvém životě.
Bonniino popotahování ustalo, když se zabrala
dopráce. Snažil jsem se držet dál aona odváděla
příšernou práci, oniž jsem ji požádal.
Pak se vesvětle zBeroozovy hlavně něco zatřpytilo
naženině ruce. Jako by to namě volalo. Pomalu, abych
Bonnii nevyrušil, jsem se pohnul aotočil ksobě
kostnatou ruku mrtvé ženy. Ten záblesk byl
odplatinového prstenu, velice drahého, sdiamantem
markýzového tvaru asčernou rytinou kolem kroužku…
snubní prsten. Prsten nevěsty.
Ruka se rozpadla aprsten mi zůstal vdlani.
„Díky,“ řekl jsem tiše. „Postarám se oněj.“ Uložil
jsem si prstýnek donáprsní kapsičky, než si toho mohl
někdo všimnout.
Jako by to chápala, ženina zkroucená paže se
uvolnila asesula se napodlahu. Konečně odpočívala
vpokoji.
ZBonniiných očí stále proudily slzy, ale
pokračovala vesvé práci. „Asi tak před rokem,“ řekla.
Koukl jsem nato, co dělala. „Aco…“
„Je to tu,“ řekla aukázala doženina nyní otevřeného
hrudního koše nascvrklý ausušený tvar připomínající
mrkev. „Zabila se, než to vyrostlo.“
„Ježíši…,“ zamumlal Clark.
Bonnie kněmu vzhlédla. „Je tu ještě něco… byla
těhotná.“
Hlubiny smutku, který se musel odehrát vtéhle
chatě, nám nyní vyprávěly svůj příběh, jako by byly
živé.
 Bonnie se opět rozplakala, neschopná to zadržet.
„Nechtěla tu věc porodit před svým vlastním dítětem.
Dva tvorové rostoucí vní… tak smutné…“
Poněkud chladně jsem řekl: „Ještě smutnější je, že
tu vůbec byla.“
„Jak se dostala tam nahoru?“ zeptal se Clark znovu.
Podíval jsem se nastrop.
„Existuje jenom jeden způsob,“ řekl jsem. „Někdo
jí tam pomohl.“

Díky čiré nervozitě, která nás poháněla, nám

trvalo jenom devatenáct minut zapsat zbylá těla.
Posádka amariňáci nejdřív nechali mě, ať vše
prozkoumám, než jejich boty ajednání naruší
veškeré důkazy. Bonnie mě pak vždycky
následovala, odebírala vzorky DNA napozději,
poté co se seznámila sčernými červíky. Hledal
jsem další detaily. Muž skapsou plnou obrázků
starožitných aut. Další muž svojenskými psími
známkami azdobeným zubem– což bylo asi před
dvanácti lety vmódě. Žena sdiabetickým páskem
narukávě. Měla nasobě leteckou kombinézu
anaštítku jméno: Seržant Lorna Claverová.
Všichni kromě dvou měli něco společného– měli
nazápěstích nebo kotnících bíločervený provázek
sčernými korálky. Zřejmě něčí koníček.
Vlastně ti dva, kteří ty náramky neměli, byli mrtví
nejdéle.
Každý detail kemně promlouval. Byli to mí nejlepší
přátelé. Všichni tito mrtví lidé byli mí nejlepší přátelé.
Živí lidé… přišli aodešli.
Nakonec jsme prozkoumali poslední tělo, tentokrát
venku před chatou, ležící vzámotku. Odtrhl jsem červí
gázu, abych se dostal kmumii uvnitř. Jejich příběhy by
byly vevlhčím prostředí jiné.
„Tenhle byl poslední,“ řekl jsem, když Bonnie
poklekla vedle mě.
„Kdy myslíš, že zemřel?“
„No… nejspíš před měsíci, ne týdny. Je to muž.
Kulhal kvůli zraněné noze. Taky jedl spoustu mrkve
vplechovce.“
„Jak to víš?“
„Protože se přímo tady vyzvracel.“
„Ach… ano, vyzvracel, že?“ Bonnie bezděčně
schoulila ramena. „Obdivuju tě, že to zvládáš… Že se
dotýkáš mrtvých lidí anejsi ztoho nervózní.“
 „Jsem detektiv. Musím být tvrdý, nebo bych ani
nemohl spát. Jenom bych ležel naposteli auvažoval:
‚Bože, mohl bych být venku aněkomu pomoct.‘
Vždycky je někdo, komu se dá pomoct. Dojde ti síla,
dojde ti soucit… ale nikdy nedojdou bezmocní lidé.“
Bonnie se namě zadívala aprohlížela si mou tvář, až
jsem si přál, aby se odvrátila. Nebyl jsem rád středem
pozornosti.
„Vážně tě obdivuju,“ hlesla. „Musíš se hodně
podobat své matce. Silný, pozorný… vnímavý,
vždycky vidíš detaily, které ostatním lidem ujdou.“
„To je trénink,“ řekl jsem ostře.
Trochu se stáhla aznovu si začala prohlížet
rozkládající se tělo vbavlněné pokrývce. „Tohle pro
mě bylo nalékařské fakultě vždycky nejtěžší, ato jsme
pracovali včistém prostředí. Nejspíš jsem si vybrala
špatnou práci.“
„Jenom proto, že ti vadí smrt? Mám rád doktory,
kterým vadí smrt. Já se dívám namrtvoly neustále.
Pokud je někdo mrtvý, nemůže ti ublížit.“
Zvedla oči kvrcholkům katedrálových sloupů.
„Tohle musí být stadium kukly těchhle…“
„Brouků,“ doplnil jsem, aby nemusela říct červů.
 „Nebo možná dospělá fáze,“ pokračovala aúplně se
tomu slovu vyhnula. „Ta gáza nahoře vsobě musí
obsahovat nějaký druh mikrobů nebo vajíček ačekat
nasvoji chvíli. Tam nahoře je to úplně bílé, ale tady
dole to zešedne, protože paraziti rostou ajsou černí.
Musejí se tam nahoře reprodukovat, navrcholcích
sloupů. Když gáza spadne, změní se vpřirozený
ochranný kokon amladí se krmí tím, naco spadnou.“
„Pokud spadnou naněco mrtvého.“
„Nebo živého aoni to zabijí.“
„Víme, že se živí mrtvolami,“ namítl jsem.
„Tvorové, co se živí mrtvým masem, nejedí živou
tkáň.“
„Nanaší planetě,“ zdůraznila. „Umíš dobře
analyzovat. To tě naučila tvoje mamka?“
„Možná jsem odní pár věcí pochytil.“
Zadívala se namě snadšením vočích. „Muselo být
podnětné vyrůstat sJocastou Malvauxovou jako hnací
silou. Je tak úžasná– stojí zatolika objevy, aumí se
skvěle vyjadřovat, takže všechno dokáže vysvětlit
veřejnosti vesvých knihách ačláncích avideích…
Prostě miluju, jak popisuje všechny ty úchvatné
zázraky. Je to čirá poezie.“
„Mhmm. Jsem rád, že se ti to líbí.“
 „Proč ses nestal vědcem jako tvoje mamka
asestra?“
„Nenarodil jsem se se stříbrnou lžičkou vědy
vpuse.“
Mariňáci zanámi neustále přecházeli sem atam,
kontrolovali místo adohlíželi naokolí tábora. Pochopil
jsem vzkaz, který vysílali. Viděl jsem dost SWAT
týmů aspeciálních jednotek akoloniálních
bezpečnostních týmů, ale dneska působili nějak jinak.
Tihle mariňáci byli nervózní avyděšení. Viděl jsem
Clarkovo informační video otvorech, kterým jsme se
vyhýbali, avěci, které provedli lidem nebo jiným
zvířatům, když oplodnili těla jiných druhů svými
mladými ati pak explodovali ven… vzatraceně krátké
době, jak jsem si všiml. Jen zapár hodin se
implantovanému embryu podařilo nabýt naváze
avyvinout ocas ahlavu se zuby osíle brokovnice. Pak
se prodrali ven. Vtěch chatách jsme měli výsledky.
Mrtví lidé sproděravělými hrudními koši.
Ataké jsem samozřejmě zhlédl mlhavé
bezpečnostní záznamy dospělých tvorů. Ty nahrávky
nebyly dobré– všude samé nohy, paže, drápy, jako bič
ostré ocasy, záblesky hlavy vetvaru cukety. Viděl jsem
jeden záznam– nebo to byla jenom teorie– že si lidé
vedou lépe, pokud se jimi nenecháme zaskočit apokud
jim čelíme správnými zbraněmi. Mohou být zabiti, to
už jsme věděli.
Bonnie vedle mě se začala třást. Vzduch byl horký,
takže se nechvěla zimou, ale strachem.
Abych ji rozptýlil, zeptal jsem se: „Aco ty? Co
děláš tady mezi všemi těmi drsňáckými tupouny?
Neměla bys pracovat vnějaké pěkné milé zoo? Starat
se oněco?“
Usmála se, což jí trochu zjemnilo chlapecké rysy.
„Moje vzdělání plně hradil PlanCom. Poslali mě
dolékařské školy. Až vlednu skončím, budu muset
uspolečnosti zůstat patnáct let. Což mi vyhovuje.
Nakonci budu zkušená rodinná lékařka abudu si moct
otevřít soukromou praxi auž budu mít spoustu
pacientů.“
„Zachraň netopýra, zachráníš planetu, co?“
„Proč ne? Tvoje matka by souhlasila. Boubelka je
nádherná ukázka úspěšného zásahu.“
„Podle toho, co jsem viděl nalodi, se osebe
Boubelka dokáže postarat sama,“ namítl jsem.
„Nesnáším tvory, co létají.“
„Hm, to nemyslíš vážně.“
„Jo? Tak se namě zkus někdy rozletět.“
 „Strkáš ruce dorozkládajícího se masa, ale nemáš
rád ptáky nebo motýly?“
„Nemám rád létající tvory, co koušou. Nemůžeš je
mít pod kontrolou.“
Popotáhla autřela si nos hřbetem ruky, protože
prsty adlaně byly plné zbytků těch, kteří tu nikdy
neměli být. Nějak jsem ji urazil, to jsem poznal.
Clark, bledý asnešťastným výrazem, se unás
zastavil apřerušil další povídání. „No? Nějaké závěry,
než přestaneme předstírat, že to běží tak, jak jsme
očekávali?“
Ušetřil jsem Bonnii břemene spustit první.
„Všechna těla vchatách mají díru vhrudi, až natu
jedinou ženu. Těla venku byla zabita jinak. Jeden znich
měl kolem krku nějaký typ garoty. Byl uškrcený. Dva
měli probodnutá těla.“
„Čím?“
„To ještě nevím. Žádné známky pozbraních.
Nevím, jestli se průzkumníci nezbláznili anezabili se
navzájem, nebo zatím jsou ti vetřelci, kterým se
snažíme vyhnout.“
„Aco zbylí tři?“
 Pohlédl jsem nazbytek týmu, nanervózní mariňáky
avyděšenou lodní posádku, kteří smutně čekali
uprostřed kruhu smrti. Ztlumil jsem hlas.
„Ti byli vpodstatě roztrháni. Jeden znich je natři
kusy.“
„Kdy ktomu došlo?“ zeptal se Clark apotlačil
zachvění.
„Vrůzných časech,“ promluvila Bonnie. „Vtomhle
suchém prostředí chránění kokonem měli ti černí
paraziti spoustu času, aby si je vychutnali. Budu muset
analyzovat tkáň, než to budeme vědět jistě.“
„Nemyslím, že to potřebujeme vědět,“ prohlásil
Clark. „Není moc dobré se tu zdržovat. Nevydrželi
moc dlouho, že? Rory, doufám, že se mnou souhlasíš,
když to říkám.“
Pokrčil jsem rameny. „Došlo tu kespoustě násilí.“
Předklonil se. „Jsou někteří znich… ehm…“
„Moje matka nebo sestra? Ne. Jsou tu tři ženy.
Jedna měla snubní prsten. Další tmavě zrzavé vlasy
atřetí je příliš vysoká.“
„Mrzí mě, že jsem tě dotoho zatáhl.“
„Přestaň se omlouvat. Je to prostě práce.“
„Fajn. Lžeš, ale fajn.“
„Kapitáne! Tady!“
 To zvolání vzešlo odMacCormaka. Semkli jsme se
doskupinky– většinou proto, že nikdo nechtěl být sám–
aClark nás vedl zkopce aven ztábora dobludiště
zčerveného skla atmavě černých křupavých kostiček.
Rychlým pohledem jsem zjistil, že náhlá změna
zpískově zbarvených kostí natuhle čerň znamenala, že
vtéhle oblasti umřela spousta těch černých parazitů.
Alespoň šlo onekvalifikovaný odhad. Veskutečnosti ta
černá směs mohla pocházet zúplně jiného zdroje. Co
jsem otom mohl vědět?
„Stát!“ zavolal Pocket.
Když zavelel, zastavili jsme se jeden zadruhým.
„Zachvíli opustíme lodní ochrannou mřížku.“
Ukázal nám obrazovku nasvé dlani. „To není úplně
nejchytřejší nápad, co?“
„Měli bychom to udělat?“ zeptala se Bonnie.
Clark vypadal zmateně anic neřekl. Nečekal, že
vůbec mřížku opustí, arozhodně ne tak brzo.
Dole usvahu se objevil MacCormac. „Pojďte dolů!
Je to tu bezpečné! Dávejte pozor naten kopec. Klouže
to jako peklo.“
Svah byl opravdu kluzký, vytvořený zčehosi, co
muselo být miliony let nashromážděných mini kostiček
rozdrcených dotuhé konzistence avytvářejících skluz
jako nadunách. Pomáhali jsme si vzájemně dolů, ale
Carmichael zůstal nahoře, protože mu to předtím
MacCormac nařídil. Podle toho, jak se díval dolů, jsem
nabyl dojmu, že je dokonale šťastný, že tam může
zůstat. Já se dostal jenom dopůlky cesty abyl jsem rád,
že můžu být tak daleko asledovat, co se bude dít.
Dole byla tlumeně osvětlená jeskyně zkostí askla
avypadalo to jako vejít dohrdla lahve. Před námi stáli
plukovník MacCormac, seržant Berooz adesátník
Edneyová kolem hnízda oválných lusků velikosti
plážového míče. Bylo jich tam víc než tucet, každý
smasitým vrškem otevřeným jako beďar,
trojúhelníkové chlopně roztažené auschlé. Mariňáci
měli zbraně namířené naprázdné lusky abyli viditelně
nervózní.
„No kurva!“ vyhrkl Clark.
Rozhodil ruce avšechny nás zarazil. Bonnie ajá
jsme se namačkali zaním. „No kurva, kurva, kurva,“
drmolil.
„Je to bezpečné,“ ujistil nás MacCormac. „Všechny
jsou prázdné. Vylíhnuté. Musely to být ty, které…
dostaly ty lidi vchatách. Víte, jak to myslím…“
„Co tu dělají?“ zeptala se Bonnie, mělce dýchajíc.
„Neměly by být vnějaké skryté inkubační komnatě?
Nestojí to vezprávách? Tohle nevypadá jako vtěch
hlášeních. Proč jsou tady venku tak osamocené?“
Její zmatek se změnil vestrach. Informace, naněž se
spoléhala, se začaly rozpadat, ato odzačátku mise ještě
neuběhla ani hodina.
„Zdá se, že muselo dojít kútoku,“ odhadoval Clark.
„Několik výzkumníků dostaly vylíhnuté verze těch
tvorů. Víte, ty nohaté odporné… věci. Vědci nejspíš
všichni zemřeli, když se bránili.“
Ach, bože, je to tady. Mám jim to říct?
Ano.
„Nebránili by se,“ prohlásil jsem.
Clark namě civěl, protože jsem mu pokazil jeho
teorii.
„Neměli žádné zbraně,“ potvrdil jsem, když jsem
uviděl jeho výraz.
„Prosím?“ Plukovník MacCormac přistoupil blíž,
jeho čtvercová tvář byla plná nesouhlasu.
„Žádné zbraně. Moje matka by to nedovolila.
Nepřijdete navlčí území apak nezastřelíte vlka, když
vás napadne. Neplavete se žraloky apak se nenaštvete,
že vás jeden kousl. Pokud jste dost hloupí, abyste se
nechali zabít, vaše smůla.“
„Žádná obrana?“ zopakoval MacCormac.
 Edneyová sykla: „Tak tohle je pitomost.“
Pogratuloval jsem jí zamračením. „Vítejte vhlavě
Jocasty Malvauxové. Možná jim nedovolila, aby
zranili tyhle– tahle zvířata.“
„Proč sakra ne?“ zeptal se MacCormac. Nebyla to
rétorická otázka. Chtěl vysvětlení.
„Protože moje matka tu vedla malou náboženskou
kolonii,“ dodal jsem, „plnou mučedníků. Už jsem to
viděl předtím.“
Nahřebenu kopce se zeptal vojín Carmichael,
hlasem bázlivějším než jeho vzhled se všemi těmi
nablýskanými zbraněmi. „Každá živá bytost bojuje
osvůj život, ne?“
Střelil jsem poněm přísným pohledem. „Ne
vypatlaní obětní beránci dost mladí nato, aby si
mysleli, že když zemřou, tak se zase probudí apak
budou slavní. Každý, kdo se vydal natuhle cestu,
protože toužil pomatčině autogramu, ho měl získat
před rokem vnějakém hezkém knihkupectví. Jestli se
nechala zabít, tak fajn. Mně je jen líto, že ssebou vzala
moji sestru avšechny ty nevinné zblblé hlupáky.“
Podrtivé vteřině, poté co má slova očividně
každého ohromila aještě víc vyděsila, jsem se cítil zle,
že jsem jim musel říct nepřikrášlenou pravdu.
 Nemohl jsem snimi ovšem jednat vrukavičkách.
„Navíc,“ dodal jsem, „si všimněte, že tu nikde neleží
žádní mrtví vetřelci. Výzkumníci nebojovali.“
Už se nedal popřít fakt, že se tu stalo něco jiného,
než co jsme zpočátku předpokládali. Nikdo nelitoval
mých prohlášení tak jako já. Nikdo se tolik nechtěl
otočit avypadnout odsud. Věřil jsem Clarkově popisu
snadné mise, rychle sem, rychle zpátky, pro všechny
pití, prosím. Doopravdy jsem si myslel, že moje matka
by mohla být jediný problém aže ji přesvědčíme.
Udělal jsem chybu, když jsem se soustředil jenom
natohle anechal někoho jiného, aby měl strach.
„Doprdele stěmihle sračkami.“ Plukovník
MacCormac zavrtěl frustrovaně hlavou asnažil se
vzpamatovat. „Musím se vymočit.“
Odkřupal nadruhou stranu nejbližšího pilíře, zbytek
nás čekal aze všech sil se snažil vyhnout vzájemnému
pohledu. Podle mariňáckého zvyku desátník Edneyová
odrázovala nanejlepší místo, odkud nanás mohla
dohlížet, ataky naMacCormaka. Nikdo nesměl zůstat
sám, dokonce ani naokamžik. Všichni museli zůstat
vdohledu.
 „Sparenne, tady Vinza.“ Theův hlas se
zreproduktoru ozval poměrně jasně, tak rázně, až to
všechny překvapilo.
Clark si odkašlal, aby našel hlas. „Jo, Sparren. Co
je, Theo?“
„Já nevím. Něco se děje venku. Hlídači jsou pryč.“
„Pryč? Jako–“
„Jako pryč. Nevidím je, nemůžu je kontaktovat.
Chceš, abych vyšel ven arozhlédl se ponich?“
„Nikoliv. Zůstaň uvnitř vlodi. Nikdo nepůjde ven.
Nejspíš jenom obhlížejí perimetr.“
„Proč ale neodpovídají? Nemůžou odejít zdosahu.“
Clark poodešel avzdal se snahy skrývat, co se děje
zpátky nalodi. „MacCormaku!“
„Ano, pane?“ MacCormac se vynořil zdruhé strany
sloupu azapínal si kalhoty povolání přírody.
„Donahue aBrand nejsou nasvých místech urampy.
Neodpovídají navolání.“
MacCormakova tvář zrudla. Obočí se mu spojilo,
když praštil dovlastní komunikační jednotky.
„Donahue, Brande, okamžitě se hlaste. Tady
MacCormac. Mluvte!“
„Co se snimi stalo?“ zeptal jsem se.
 „Nic se jim nemohlo stát,“ ujistil mě. „Jsou
vochranném obvodu kolem lodi ajsou plně ozbrojení.“
„Odešli by zchráněného prostoru?“
„Ne. Bez rozkazů ne.“
„Protože je tohle tak mírné prostředí?“
„Hleďte si svého, detektive, jo?“
Ignoroval jsem ho azeptal se: „Bylo někdy tohle
ochranné vybavení doopravdy testováno nanějaké
mimozemské planetě?“
Clarkův výraz, když pohlédl naMacCormaka
amariňák naněho, mi stačil jako odpověď. „Jdeme
zpátky.“
Nic víc Pocket, Axell aMark nepotřebovali. Ti tři
šplhali posvahu nahoru tak rychle, že nanás dopadala
sprška černých kostí.
Clark zařval: „Zůstaňte pohromadě! Nevzdalujte
se! Hej!“
Když tři členové posádky minuli Carmichaela
navrcholku kopce, Clark se předklonil, aby se pustil
nahoru, Bonnii popadl zapaži, když šel kolem ní,
astáhl ji ssebou. „Tak jdeme! Jdeme, držme se
pohromadě! Rory, tak pojď!“
„Pohněte sebou!“ vyštěkl MacCormac nasvé
mariňáky.
 Lézt posvahu bylo jako snažit se vyšplhat navršek
misky cereálií. Každý krok shazoval dolů další kosti.
Zakaždý jeden krok jsme sklouzli odva.
Tehdy Berooz upadl. Levou nohou sklouzl dostrany
azhroutil se napravé koleno. Zbraní praštil dosloupu
aodštípl kousek tvrdého materiálu. Kousíčky mi vlétly
doočí, až jsem vrozhodujícím okamžiku zavrávoral.
Berooz se zkroutil, aby se zvedl, ale kluzký povrch se
pod ním posunul aon se zřítil nazáda, zbraň mu vylétla
nad hlavu. Divoce jsem se poněm natáhl, chytil ho
zazavázaný šátek nazápěstí apak to se mnou trhlo, až
jsem si skoro vykloubil rameno. Nedokázal jsem ho
udržet. Šátek mi vyklouzl zruky. Berooz padal pozadu
ahlavou napřed, záda prohnutá akolena pokrčená.
Naokamžik jsem si myslel, že bude vpořádku,
protože mohl spadnout jenom naprázdná vejce
arozdrcené kůstky nazemi. Přistál nazádech ahlavou
praštil dovejce, které se pod jeho vahou propadlo
snechutným mlasknutím.
Všichni jsme se zarazili azírali dolů. Berooz
vypadal otřeseně, ale mrkal achvíli tam ležel, jako by
se připravoval zvednout. Vté pauze Edneyová
vykřikla: „Ty seš ale idiot…“
 Berooz se rozpačitě uculil. Edneyová se natáhla,
aby ho zvedla. Jakmile se jejich ruce setkaly, všechno
se změnilo. Beroozův výraz přešel vezmatek, pak
sebou začal trhat– celým tělem odpáteře nahoru jako
by dostával elektrické šoky.
„Dostaňte ho odtamtud!“ křičel Clark.
Než se mohl kdokoliv pohnout, Berooz začal
vydávat děsivé kvílení plné agonie ašoku. Ze zadní
části přilby se mu kouřilo, vycházely zní zelené
zapáchající úponky anajednou mu zpoza uší akrku
začala prýštit nějaká tekutina. Výkřiky zesílily
panikou.
Edneyová se napár kritických vteřin stáhla, ale pak
sebrala odvahu asešla se sMacCormakem ujejich
spolubojovníka. Vytáhli Berooze nanohy. Byl ztuhlý
jako kámen, oči divoce vytřeštěné, ruce roztažené
achvěl se pocelém těle. Edneyová Beroozovi strhla
přilbu ato samo osobě byla chyba. Zírala navlastní
ruku, která začala prskat. Rukavice jí vmžiku zmizela
akůže byla další nařadě. Vykřikla apadla pozpátku
naClarka.
„Kyselina!“ zalapal jsem podechu.
Zašmátral jsem pomodrém válci uopasku apustil se
zaEdneyovou. Dvakrát jsem upadl nakolena, což mě
přimělo utíkat pomaleji vzhledem ktomu, co se právě
stalo Beroozovi. Proklínal jsem sám sebe zaváhání
asnažil jsem se kní dostat. Krátce rychle oddechovala
azírala nasvou ruku, která se smažila jako vajíčka.
MacCormac popadl vlastní válec asnažil se poprášit
zadní část Beroozovy hlavy, ale klopýtl aztratil
drahocenné vteřiny. Berooz vydal jediné dlouhé zavytí
plné agonie, které jako by nemělo nikdy skončit,
táhnoucí se dochvíle, než mu došel dech vplicích.
Zhroutil se dosedu narozdrcené kosti, MacCormac ho
jednou paží držel adruhou ho chytil zabok. Křik ustal
azměnil se vprotahované sípání.
MacCormac si ho jednou rukou přidržel adruhou
rozprašoval neutralizér, pokrýval zadní část Beroozovy
hlavy, dokud plechovka nezasyčela, že je prázdná.
Berooz supěl aEdneyová lapala podechu. Popostrčil
jsem Edneyovou ksloupu apopadl ji zazápěstí, ruku
jsem jí přitiskl načervené sklo. Zatnula zuby, roztáhla
rty abolestí syčela, když jsem jí poprašoval ruku
neutralizérem. Škvířící maso se začalo zklidňovat
doposledního pramínku kouře.
Teprve pak jsem se otočil, abych se podíval, jaká
noční můra se odehrává vedle nás.
 Beroozova hlava měla kolem sebe svatozář
zpáchnoucího kouře. Nohy měl nepřirozeně zkroucené
pod sebou. Padal nastranu pryč odMacCormaka, až
znovu přistál nazádech, vočích skelný výraz. To byl
ale puch…
MacCormac ho držel oběma rukama. „Pomozte mi
ho zvednout!“ zařval.
Clark ajá jsme byli nejblíže. Popostrčil jsem
Edneyovou, která stále děsivě trpěla, kBonnii. Nahoře
nakopci se Pocket, Axell aMark zastavili adívali se
nanás, vtvářích zmatek. Vojín Carmichael byl nacestě
dolů ze svahu, aby Bonnii pomohl sEdneyovou.
Před tímto publikem se začala odehrávat další
hrůza. SClarkem jsme pomáhali MacCormakovi vzít
Berooze donáruče aznovu ho zvednout dosedu, ubohý
mladík nám při tom umřel před očima. Když jsme ho
zvedli, zadní část jeho hlavy zůstala nazemi. Mozek
mu vypadl ažuchnul sebou dokaluže bílého
neutralizéru.
Atam ležel.

Clark strnule klopýtal dozadu. MacCormac zíral

namísto, kde měl jeho spolubojovník ještě před
chvílí mozek, apak naoddělenou hmotu ležící
vděsivé bublající kaluži.
Já se tam jenom hrbil, držel jsem mrtvého muže
zapaži aznovu jsem svíral jeho zápěstí sšátkem.
Beroozovo tělo ztuhlo namístě. Neochabl. Slýchával
jsem otom. Těla nabojištích, stále sezbraněmi
namířenými.
Nad sebou jsem slyšel bolestivé lapání podechu
Edneyové aBonniiny vzlyky, jak se je snažila zadržet,
ale nešlo to.
Musel jsem se přinutit, abych nezvedl ten mozek
anenacpal ho Beroozovi zpátky dohlavy, abych ho
probudil. Jen před pár minutami mi zachránil život,
abych neudělal tu samou chybu. Ajá ho nechytil.
Já ho nechytil…
Kčemu jsem? Kčemu tu jsem vůbec dobrý?
Nedokázal jsem zachránit život člověka stojícího vedle
mě. Co tu dělám?
Co kdyby to byl Clark?
Okamžitě jsem se cítil hrozně zato, že srovnávám
osobu, kterou dobře znám, sněkým, koho jsem právě
potkal. Berooz byl jednoduchý chlapík, bylo snadné ho
rozveselit. Aočividně istejně snadné zabít.
 „Vezměte ho,“ zachraptěl MacCormac. Přehodil si
Beroozovu zbraň přes rameno vedle své. „Pomozte mi
ho nést… pomozte mi ho odnést…“
„Bylo by lepší ho nechat–,“ začal jsem.
„Vezmeme ho ssebou! Já ho tady nenechám!“
MacCormac se buď hroutil, nebo předváděl to, co
jsme všichni potřebovali. Jelikož jsem nedokázal
rozhodnout, jak to je, jenom jsem sklapl apomohl mu
odnést Berooze doprostřed svahu, kde se snámi
pochmurně setkali Pocket aMark avzali ho zanohy.
Lopotili jsme se navrchol zrnitého kopce.
Když jsme došli až nahoru, Clark se objevil vedle
nás, nesl Beroozův mozek vmariňákově sundané
azpola rozpuštěné přilbě.
Clarkova tvář byla nažloutlá astažená, když jsme se
setkali pohledem. „Ten chlap si zaslouží být pohřbený
celý.“
Zadíval jsem se naBeroozovu tvář, jak tak mezi
námi visel. Ze zadní části hlavy mu stále odkapávala
tekutina. Jeho oči namě prosebně zíraly.
MacCormakův obličej sebou cukal emocemi, jako
by měl ústa plná lepidla. Byl naštvaný asmutný, snažil
se ovládnout, aby mohl dál vést svoje lidi. Znal jsem
ten výraz. Byla to stinná stránka života policajta snažit
se dělat svou práci, aniž by se člověk zhroutil, hledal
odpovědi, aniž by se poddal vnitřnímu hlasu, který by
mu zničil objektivitu.
Clark začal zpracovávat utrpení vlastním
způsobem. Carmichael se přesunul nastranu, Axell
nadruhou aClark prošel mezi nimi, mířil zpátky cestou,
kterou jsme přišli. Měli jsme projít smutným táborem
knaší lodi apak opustit tuhle planetu. To všechno
vyjadřovala jejich řeč těla. Přišli jsme příliš pozdě
anesplnili jsme jednoduchý plán.
Já šel snimi acelou dobu jsem si přál, abych nikdy
nevkročil dotéhle prokleté díry. Taky jsem tu skončil.
MacCormac, Pocket, Mark ajá jsme nesli Berooze.
Carmichael šel statečně první, ačkoliv jeho kroky byly
mechanické aváhavé. Axell čekal, dokud jsme ho
neminuli, pak pomohl Bonnii se zraněnou Edneyovou.
Už jsme byli vpůlce cesty mezi jeskyní atáborem,
když Pocketův detektor začal červeně blikat azřetelně
pípat. Všichni jsme se zarazili, Pocket držel Beroozovu
nohu jednou rukou azvedl detektor naramenním
popruhu. Podíval se naobrazovku, pak zvedl pohled
napevně semknuté sloupy anehostinná koryta vkrajině
zanámi.
 „Ehm… lidi…,“ zamumlal. Rychle pustil
Beroozovu nohu, chytil detektor oběma rukama azíral
nadlouhou vyhloubenou stroužku směřující odústí
jeskyně azazatáčku. „Něco se blíží! Aje toho hodně!“
„Lidi?“ zeptal se Clark.
„Ne pokud se nesmrštili navelikost kalmarů!“
„Kolik?“
„Šedesát… sedmdesát… sedmdesát pět… Svatá
matko!“
„Pusťte ho!“ zařval jsem naMacCormaka aAxella.
„Ne!“ MacCormac domě kopl, když jsem upustil
Beroozovu paži ajeho tělo se zhroutilo nazem.
„Zvedněte ho! Zvedněte ho!“
Spor už byl historií. Nakonci viditelné chodby se
objevil jediný tvor. Vypadal jako škorpion sextra
dlouhými nožičkami– nebo jako zmutovaná lidská
ruka. Bez očí, bez hlavy, přesto se knám valil zdálky
padesáti metrů. Zaním šlehal dlouhý členitý ocas,
mával vevzduchu sem atam, sem atam, jakoby
výhružně.
MacCormac upustil Berooze apopadl zbraň, nějak
se mu podařilo vymotat ji zté Beroozovy, kterou měl
taky přehozenou přes záda. Odjistil ústí, namířil abez
otálení vystřelil.
 Pavoukovitý ghoul explodoval namilion kousků.
Některé části se odrazily oddvou sloupů postranách
chodby ajá bych přísahal, že to zapištělo, když to
umíralo.
„To nestačí!“ varoval Pocket. „Ani zdaleka. Už
jsou tady!“
Ohromeně jsme zírali vechvíli, kterou každý
nesnáší, když se nemůže pohnout aví, že by měl, jak se
zazatáčkou objevují tucty těch odporných tvorů.
Přišli zpoza sloupů– nasloupech, oblézali skleněné
pilíře jako veverky stromy apřeskakovali ze sloupce
nasloupec, vjediném okamžiku zdolávali obrovské
vzdálenosti, blíž ablíž každým skokem. Shromáždili se
vestružce, prstovité nohy vyklepávaly staccato
nadrcené kosti. Zanimi se hrnula druhá vlna, jako
škorpioni, socasy zdviženými ašlehajícími, mířili knám
nasvých výrůstcích.
„Ksichtolepové!“ zařval Clark. „Zdrhejte!“
 4
Beroozovo zdevastované tělo upadlo nazem.
Prázdná lebka udělala nadrcených kostech pok.
Vokamžiku se všichni rozběhli. Vytáhl jsem
plazmovou pistoli avběhu vypálil. Záblesk plazmy
vylétl aprořízl dva škorpiony, ale ostatní se semkli
apřecupitali přes vybuchlé zbytky bez
sebemenšího zaváhání.
„Utíkejte, utíkejte!“ volal Pocket skaždým dunivým
krokem. „Utíkejte, utíkejte, utíkejte, utíkejte, utíkejte!“
Ohlédnutí přes rameno mi prozradilo, že bychom se
klidně mohli snažit utéct před vodou. Hyperkinetická
jednotka ksichtolepů pokrývala celé metry kolem nás
jako požár.
„Mariňáci!“ MacCormac si toho taky všiml.
Smykem se otočil, aby čelil děsivému pohledu.
Navzdory veškerému pudu sebezáchovy
vtisknutému člověku odúsvitu času se sCarmichaelem
zastavili, každý vedle mě zjedné strany. Dokonce
iEdneyová, ačkoliv byla zraněná, se vymanila zdržení
Bonnie aClarka anařídila: „Pokračujte!“
 Clark popostrčil Bonnii, Axella aMarka před sebou.
„Rychleji!“
„Zformovat!“ zařval MacCormac.
Desátník Edneyová se otočila, popálenou rukou si
podepřela zbraň azvedla siji krameni, aby vypálila
levačkou. Viděl jsem, jak se jí tvář bolestí zkroutila,
aobrovsky jsem ji obdivoval.
Tři mariňáci se setkali apoupravili postoj, abychom
byli všichni zanimi aoni seřazení vdokonalé lajně, bok
poboku se třemi metry mezi sebou. Nechápal jsem to,
až dookamžiku, kdy se cvrlikající prsty ksichtolepů
dostaly děsivě blízko, pospíchaly pozemi
apřeskakovaly ze sloupu nasloup azaplavovaly celou
zemi kolem. Chystal se nanás drtivý útok. Nemohl
jsem střílet přes rameno, protože bych zasáhl jednoho
zmariňáků, atak jsem se zastavil azacílil. Vůbec jsem
však nedostal šanci vystřelit.
„Připravit!“ zařval MacCormac. Mariňáci,
spodporou odvahy atréninku, zacílili zbraně nacíle
ačekali narozkaz svého velitele.
„Pal!“ zavolal MacCormac.
Mariňáci spustili svoje obrovské zbraně.
FÍÍÍÍÍÍ– prásk!
 Klenuté vlny elektrické energie voslňující neonově
oranžové vylétly zmariňáckých zbraní azařízly se
doksichtolepů. Vlna opár stop ustoupila. Usmažili se
namístě!
„Pal!“ zavolal MacCormac znovu.
FÍÍÍÍÍÍ– prásk!
„Pal! Dvakrát!“
FÍÍÍÍÍÍ– prásk prásk!
Skaždým vypálením oslnivé oranžové energetické
vlny ksichtolepové odlétli odalších patnáct metrů
zpátky, takže jsme získali čas utéct. Zvládli jsme to
doprostřed tábora, přeskakovali přes zavinutá těla
akličkovali mezi chatami klodi. Cvrlikání ustoupilo,
pak zanámi opět začalo nabývat naintenzitě. Potřetí
palbě mariňáci přerušili formaci arozběhli se zanámi,
dokud se neocitli vtáboře, kde se znovu zastavili
azformovali, čelem kté noční můře. MacCormakův
hlas byl vtom chaosu uklidňující silou.
„Plameny! Palte podle libosti!“
Jako jeden muž přepnuli zbraně najiné nastavení
aspustili proudy plynem krmeného plamene, grilovali
hrnoucí se řady tvorů včetně těch, kteří přeskakovali ze
sloupu nasloup. Netvoři padali jeden nadruhého, zuřivě
vřískali azačali se zamotávat aztrácet pevnou půdu pod
nohama.
„Ukončit palbu! Ustoupit aznovu nabít!“
Schoval jsem plazmovou pistoli zpátky dokapsy
asmykem se zastavil upilíře. „MacCormaku!“ zavolal
jsem. „Zbraň!“
Když nás mariňáci dohnali, plukovník mi
instinktivně hodil Beroozovu těžkou pušku. Jednou se
přetočila vevzduchu apak jsem ji zachytil. Její tíha,
navzdory výbornému vyvážení, mě málem srazila
nazem. Byla to vojenská kombinace explozivní
perkusní pušky, plamenometu aelektrického kulometu
aměla tucet dalších exkluzivních vlastností, aby člověk
mohl přesně zamířit. Doufal jsem, že se sní naučím
včas.
Ostatní nyní byli před námi, získali alespoň nějaký
náskok. Znovu jsme se otočili arozestavěli, tentokrát se
mnou aBeroozovou zbraní vřadě.
„Pal!“ nařídil MacCormac nám všem.
Stiskl jsem spoušť. Ven vyšel dunivý záblesk
plamene namísto energetické vlny, ostatní dokázali
zacházet se zbraní správně apřepnout ovládání. Zarazil
jsem se, naklonil zbraň kúzkému proužku slunečního
světla anašel kontrolku, takže jsem mohl zapnout
šokovou vlnu.
„Pal!“
Tentokrát jsem to měl správně. FÍÍÍÍÍÍ– prásk!
Šílení vetřelci se rozprskli vprudké spršce kyseliny
amasa.
„Pal!“
Znovu jsme vystřelili, pokaždé jsme ty tvory
zahnali, ale nezastavili. Neovlivněni strachem či
myšlením prostě nahradili své mrtvé dalšími vlnami
zezadu, ale podařilo se nám je zpomalit azískat trochu
prostoru. Každá palba zdecimovala přední linie
vetřelců azmátla ty zaní, protože se zamotali doprstů
aocasů. Kvůli nabrané rychlosti se pletli jeden přes
druhého ajejich dlouhé kosti praskaly vtakových
počtech, že jsme je doopravdy slyšeli křupat.
„Ústup!“ zavelel MacCormac vtom správném
okamžiku, zrovna když bych udělal to samé, protože
vetřelčí škorpioni ustoupili, zamotali se azpomalili
svůj postup.
Všichni čtyři jsme se rozběhli plnou rychlostí.
Viděli jsme loď– rampu– aThea navrcholku té rampy,
jak nanás mává. Nohy mě bolely zúprku
nanemilosrdných kůstkách, které se propadaly pod
každým krokem.
Někdo domě narazil… něco mi podrazilo nohy…
co se stalo– ležel jsem nazemi. Co se stalo? Něco mi
vlétlo dohrudi, srazilo mě to kzemi, až jsem bolestivě
lapal podechu–
Mariňáckou zbraň jsem měl stále vrukou. Držel
jsem ji asnažil se vydrápat nakolena. Proč jsem
nazemi? Co mě srazilo? Nemohl jsem přemýšlet– kopl
mě MacCormac dobřicha?
„Utíkej! Vstaň!“
Byl to Axell. Ačkoliv to byl nemotorný podivín,
vrátil se pro mě. Chytil mě zavestu avytáhl nanohy.
Ohlédl jsem se, zrovna když jsem ucítil pevnou půdu
pod nohama. Vetřelčí vlna lasovitých ocasů
akloubovitých prstů se kroutila vhoufech mezi táborem
alodí. Vřískali akroutili se, snažili se postavit. Někteří
vrávorali apak spadli. Zjejich těl vycházely úponky
kouře atkáně.
Pocket aMark přede mnou vrávorali navlastních
nohou. Zakopli?
Pak se to stalo znovu– obrovská rána dožaludku.
Tentokrát jsem uviděl záblesk zelené energie. Lodní
obranný systém! Alespoň jsem už věděl, co nás sráželo
kzemi, amohl jsem se bránit. Tentokrát jsem se přitiskl
kpilíři oprůměru mého zápěstí aten se otřásl nárazem.
Úlomky skla, rozbitého nakousky velikosti plechovek
spitím, se mi zřítily nahlavu aramena anaAxella, který
se krčil vedle mě.
„Tohle není fér!“ postěžoval si.
Doběhl knám plukovník MacCormac aodstrčil
Axella zpod pršících úlomků. „Carmichaele, palte!“
Oba dva zaujali postavení avystřelili. Jednali
nazákladě tréninku ačirého odhodlání. Věděl jsem, že
dostali stejný zásah jako já avšichni okolo. Mezi mnou
alodí se ploužili Pocket aBonnie aEdneyová porampě.
Zapřel jsem se nohama dozbytků popadaného pilíře
asnažil jsem se zacílit, ale nedostal jsem šanci. Dva
ksichtolepové proletěli kolem mě, uháněli krampě.
Možná mě vtom oblaku trosek nevycítili– nevím– ale
jeden znich se vymrštil dovzduchu apřistál Axellovi
natváři.
Vposledním okamžiku jsem uviděl jeho výraz, jeho
oči aotevřená ústa. Sledoval, jak ta věc letí přímo
naněj, jak se blíží kjeho tváři, jak natahující se prsty
ašlehající ocas zabírají celé jeho vidění. Zaklel
okamžik předtím, než ho to zasáhlo.
 Otočil jsem se anamířil nato zbraň, ale co jsem
mohl dělat? Měl tam přece hlavu!
Axell chňapl potvorovi, který mu obtočil ocas
kolem krku, aby se ukotvil. Malý mužík oslepeně
zavrávoral apopadl kostnaté končetiny, jež se mu
sevřely kolem hlavy.
Mariňáckou zbraň jsem vzal dolevé ruky apravou
omotal Axellovi kolem pasu. Nebyl ochablý– stále
vrávoral. Vedl jsem ho krampě, zrovna když loď
vyslala další palbu aproměnila vzduch kolem mě
vzelenou. Tentokrát mě to nezasáhlo. Ucítil jsem
mravenčení nakůži aušklíbl se tomu pocitu, ale
očividně jsem byl dost blízko ulodi, takže mě ksobě
pustila, ta nelidská zvířata stále kosila svými drtivými
údery. Čím vzdáleněji odplavidla, tím byl dopad těžší,
jako zčeření oceánu, které se nakonec promění
vpřílivovou vlnu.
Táhl jsem Axella, který ztrácel sílu vevlastních
nohou. Chytil jsem ho oběma pažemi, mariňácká zbraň
zůstala mezi námi, asotva jsem dokázal udržet obojí.
Šourali jsme se klodi vpodivném druhu postranního
tance. Zpachu škorpioního tvora přilepeného kjeho
tváři se mi obracel žaludek. Jeho klouby mi přejely
potvářích, když jsem se snažil předklonit, aozval se
čvachtavý zvuk, jak zesílil stisk ocasu adlouhých prstů
kolem jeho hlavy. Byl tak silný, že růžová pokožka
naAxellově krku ajeho skalp se vypoulily mezi prsty.
Ochabl dokonce ještě víc, když jsem se nohama dotkl
rampy azlodi nad námi vylétla další dunivá energie
azaryla dovířících řad ksichtolepů další paralyzující
úder. Zkroutili se dousmažené masy akonečně se ti,
kteří se ještě nedostali dodosahu, vzdali, otočili se
autíkali opačným směrem. Konečně, konečně jsme je
zahnali.
Axell se mi zhroutil donáruče aúplně ochabl,
vbezvědomí, bez sebemenší známky života. Vpolovině
rampy jsem ho málem upustil, ale vté době už tam byli
MacCormac aCarmichael, aby ho převzali.
Otočil jsem se avypálil oranžovou palbu naprchající
strašáky adál se ploužil nahoru porampě. Theo mě
chytil zaloket apomohl mi dovnitř, pak stiskl ovladače
narampě azemě pode mnou zmizela. Obrovská kovová
rampa se sklapnutím zavřela auzamknula se
smelodickým kliknutím.
Průzkumná jednotka lapala podechu asvíjela se
vbolesti kolem mě, stále omráčená obranným
systémem ačirým zděšením. Padl jsem nakolena vedle
Axella, pak jsem se ale odtáhl, protože se ksichtolep
přilepený naněj ocitl vmé bezprostředníblízkosti.
Bonnie aostatní, dokonce imariňáci se odtáhli, pryč
odtoho strašného pohledu. Axell ležel nazádech, paže
roztažené, ochablé. Ta věc najeho tváři byla velice
živá, zesilovala stisk kolem jeho krku anapínala prsty
kolem hlavy, jako by věděla, že jsme tu abudeme mu
chtít sebrat jeho kořist.
Těžce oddechující MacCormac se odstrčil
odzařízení rampy, oněž se opíral. Přitáhl si zbraň zpoza
nohy anamířil ústí přímo naprsty ksichtolepa.
„Ne!“ vykřikl jsem, ale zbraň vyslala svou střelu,
která při kontaktu explodovala.
Ksichtolep aAxellova hlava se rozprskli vkaši.
Zacelé roky vyšetřování vražd jsem nikdy neviděl tolik
krve. Rozstříkla se vrudých pruzích pocelé chodbě
donákladového prostoru avzala ssebou izelenou
kyselinovou tekutinu atkáň, která byla ještě před chvílí
divokým útočníkem.
„Bože!“ vyjekla Bonnie.
Clark vybuchl: „Ježíši, MacCormaku! Ježíši! To
byla vražda!“
„To bylo slitování!“ opáčil MacCormac pevně.
„Tohle je standardní procedura! Zneškodníme
každého, kolem koho se omotá jeden ztěch tvorů.
Natohle neexistuje žádný lék. Nic.“
„Namé lodi tohle dělat nesmíte!“ zaprotestoval
Clark.
MacCormac záměrně ztlumil hlas. „Udělám to
kdekoliv akdykoliv, kapitáne.“ Sklonil zbraň autřel si
tvář dorukávu. „Kdekoliv akdykoliv.“
Clark se třásl, jako by ho MacCormac fyzicky
udeřil.
Všichni jsme zírali nazbytky Axellovy vybuchlé
hlavy avláknité pozůstatky tvora, který mu přivodil
zkázu. Utržené trubicovité části se stále hýbaly, stále
pátraly, natahovaly se pochladné kovové palubě.
Vtěch rudých pruzích krve aúlomků lebky atkáně
mozku ležela spousta informací olodních počítačích
apropojených systémech avzpomínky naspolehlivého
člena posádky, který toho moc neřekl, ale hodně
dokázal. Ta ztráta byla děsivá naspoustě úrovní. Zíral
jsem nakrvavé pozůstatky další osoby, která mi dneska
zachránila život, ajejíž život jsem pak já zachránit
nedokázal. Dvakrát vjednom dni.
Clark zavrtěl hlavou, odkráčel, pak se vrátil askoro
upadl, když se rychle otočil. „Theo,“ vyštěkl. „Obraz,
ano?“
 Theo, jehož klidný hlas jsem teď potřeboval slyšet,
nic neřekl. Vysunul monitor, zrovna když loď vyslala
další obranný zelený blesk. Sledovali jsme, jak se pár
odhodlaných škorpioních tvorů uškvařilo namístě
aposlední zbytky mizí zaochranným perimetrem.
MacCormac popadl Thea zalímeček. „Kde jsou
Donahue aBrand? Ohlásili se? Jsou nalodi?“
Theo se vypnul kolem mariňácké obří pěsti. „Ne–
žádná odpověď.“
„Zatraceně!“ Velitel Thea pustil, až zavrávoral
azarazil se ozábradlí rampy. „Zatraceně!“
„Tohle… tohle… tohle… tohle je příšerné,“ truchlil
Clark. „Je jasné, že se odsud musíme dostat. Přerostlo
nám to přes hlavu. Ti lidé museli skončit tragicky…
buď byli oplodněni těmi tvory, kteří vystřelují zhrudi,
nebo byli odvlečeni.“ Zavrtěl znovu hlavou, snažil se
přemýšlet, vzpamatovat se. „Nechci, aby to
pokračovalo dalšími úmrtími. Připravíme se kodletu,
jakmile vypustíme jedonoše. Prostě… prostě odsud
vypadneme. Odletíme.“
„Počkat chvíli– počkat!“ Vstal jsem aopřel jsem se,
aby to tak zůstalo. „Ti výzkumníci jsou stále někde
venku. Možná kolem čtyřiceti lidí!“
„Copak jsi to neviděl?“ zeptal se Pocket.
 „Stěží jsme se dostali dolodi,“ namítl Clark. „Sám
jsi říkal, že by se nebránili aže neměli žádné zbraně.
My ssebou měli mariňáky, proboha, ato– to–“ Mávl
rukou nacukající se těla Axella atoho tvora.
„Vtom táboře nezemřeli,“ prohlásil jsem. „Pořád
můžou být naživu.“
„Přiznejte si to, detektive!“ MacCormac vztekle
vyprskl aslina mu stékala pobradě. „Ani neodpovídají
navolání. Kdybyste uvízl vtéhle noční můře,
nepospíchal byste zazáchranou?“
„To neznáte moji matku.“
Clark se rozmáchl rukama. „Nikdo není takový
patologický blázen, jak ji popisuješ!“
„Každý je,“ opravil jsem ho. „Ty jsi tady. Já jsem
tady. Aněkde venku tam jsou ioni. Moje matka dokáže
vychovat mučedníka dodvou týdnů. Nechápu, jak je
najde. Nejspíš počuchu.“
Ukázal namě prstem. „Nejsou tady, protože byli
odvlečeni těmi–“
„Nebyli odvlečeni. Šli zvlastní vůle.“
„Jak si tím můžeš být jistý?“
„Ty chaty jsou prázdné. Tábor je taky prázdný.“
„Protože jsou mrtví! Odvlekli je vetřelci!“
„Vzali vetřelci taky všechno jejich vybavení?“
 Náhle se rozhostilo ticho. Vesvých představách
viděli obrazy, které jsem popisoval. Poznal jsem jim to
natvářích– vPocketových přimhouřených očích,
vBonniině smutku, vGaylordově strachu, vClarkově
zoufalství atouze mariňáků vrátit se domů jako
hrdinové– že je to tvrdě zasáhlo.
„Přeživší někam odešli,“ pokračoval jsem, nejspíš
příliš drsně. Měl jsem držet jazyk zazuby.
Clark pevně stiskl rty, tak pevně, až se celá jeho
tvář stáhla dogrimasy. „Někam odešli… azemřeli.“
„To nevíme.“
„Neodpovídají, Rory.“
„Neznáš moji matku.“
„Zase tohle. Sám jsi říkal, že se nejspíš ani
nebránili. Jenom se nechali zabít!“
„Ale možná našli způsob, jak přežít. Všichni byli
odborníci napřežití. Celé životy trávili vdžunglích
anapouštích aarktických šelfech avdivočině, kam nikdo
rozumný dobrovolně nevkročí. Byl sis příliš jistý, že ty
lidi rychle odvedeš naloď. Byl jsi nepřipravený.“
„To není ani trochu fér.“
„Ano, je.“
 „Ty nejsi odborník, Rory. Musíš tyhle lidi prohlásit
zaprávně mrtvé anechat nás, abychom splnili svoji misi
azabezpečili tuhle planetu pro dobro lidstva.“
„Olidstvo se nezajímám. Zajímám se otohle.“
Vytáhl jsem snubní prsten ukrytý vkapsičce. Zvedl
jsem ho, aby ho všichni viděli.
„Nějaká cetka?“ odfrkl si MacCormac.
„Snubák. Vzal jsem ho ženě, která se oběsila, aby
zabránila tomu, co se jí mělo stát. Jestli nevíte, co to je,
pak jste idiot. Zatraceně moc bych si přál, abych to
celé mohl ignorovat, ale tenhle prsten mě pálí vkapse.
Zajímá mě každý člověk. Neignoruju stopy.“
„Stopy?“ ozval se Pocket. „Jaký stopy?“
„Jako kde je manžel té mrtvé ženy?“
Bonnie se odvážila říct: „Doufám, že doma
naZemi.“
„Kde bychom chtěli být všichni,“ dodal Gaylord.
„Až najednu věc,“ namítl jsem. „Byla těhotná.“
Bonnie zamrkala. „Ach, to je pravda… ach,
bože…“
„Je tady, ale mrtvej,“ konstatoval Pocket. Culík mu
nadůraz poskočil.
Podíval jsem se naněj. „Možná. Ale chci víc
důkazů, abych tomu uvěřil. Chci najít ten druhý tábor.
To je podmínka. Jestli najdeme další obydlí abudou
vypadat jako tohle, pak všechny prohlásím zamrtvé.
Ale ne bez dalšího pokusu. Jste placení, abyste něčeho
dosáhli, ne abyste to vzdali autekli. Bez mého souhlasu
dostanete jenom standardní plat. Žádné bonusy. Vrátíte
se domů chudí.“
Zvýšil jsem hlas natolik, aby to slyšela celá
posádka, všichni lidé, kteří chtěli uskutečnit tenhle
všechno, nebo nic zbohatlický plán. Celý vesmír toužil
porychlém zbohatnutí, kvelkému zklamání dobrodruhů
asnílků. Zprostoru se vyklubala exkluzivní adrahá
pustina Divokého západu a hle!, vkaždém potůčku
nečekalo zlato. Já jsem byl vevesmíru teprve podruhé.
Většina lidí se držela naZemi. Některé světy byly
teraformovány, ale potrvá desítky let, ne-li staletí, než
budou moci podporovat vzkvétající populace těch
nejtvrdších. Stále nebylo rozhodnuto, jak úspěšné ty
pokusy budou. Věděl jsem, proč byl Clark tak nadšený
ztoho, že to bude on, kdo chytí tu velkou rybu– zlatou
planetu, nakterou bychom se mohli nastěhovat bez
potřeby rozsáhlých změn.
Atihle lidé kolem mě byli smutní doufající. Dobráci
jako Bonnie, pracovití chlápci sjedinou velkou šancí
jako Clark, chorobní hráči sobřími dluhy jako Pocket,
lidé, kteří nemohli své schopnosti využít nikde jinde,
jako Gaylord. Když to byla vaše jediná šance, tak byl
dobrý každý pokus. Byli to lovci krabů vesmírné doby,
ti, kteří odletěli naněkolik měsíců avydělali jmění,
pokud šlo všechno dobře. Pokud to nešlo dobře, tak
budou aspoň profitovat jejich rodiny, jestliže zemřou.
Smlouva totiž představovala iživotní pojistku. Tučný
bonus však dostanou jen tehdy, pokud mise splní svůj
primární cíl. Úspěch, nebo aspoň jeho nejkrutější
definice, tentokrát závisel namně. Zatraceně.
Nechal jsem pár vteřin působit ticho, ostatní
zvažovali naši situaci ze všech úhlů. Kdyby to tak
mohl odmluvit někdo jiný než já. Kdyby tak mohl
někdo převzít moje myšlenky, abych se mohl někde
schovat.
Apak tu bylo ještě něco. Nikdo znich nechtěl
veskutečnosti opustit jiné lidi vtéhle zamořené díře.
Viděl jsem to zajejich hrůzou. Viděl jsem to, když
mrkali napříšerný nepořádek, který býval jejich
podivným počítačovým géniem. Jak dlouho sAxellem
pracovali? Kdo se oněho staral, když byl nemocný,
akdo sním hrál karty během dlouhých nudných hodin
vevesmíru? Kdo sním vtipkoval anašel způsob, jak
toho podivného chlapíka rozesmát arozveselit? Komu
pomohl, když potřebovali laskavost?
Ateď tu ležel, vkaluži vlastní krve amozku.
Některým jako by říkal: „Vypadněte odsud, dokud
můžete.“ Jiným zase– jako mně: „Nedovolte, aby se to
samé stalo ijiným.“
Otočil jsem se naClarka, jako bychom tu byli sami.
„Chceš, abych je odepsal atys mohl vypustit ty
automatické zabijáky, kteří zničí všechno, co natéhle
planetě není původní? Ani omylem, Clarku. Nemůžu ti
zabránit, abys odletěl, ale ty roboty nevypustíš. Jestli
jo, přítel, nebo ne, zažaluju tě, až se vrátíme. Nejsem
tu jenom kvůli rodinnému znovushledání, víš. Najali si
mě. Jsem polda společnosti. PlanCom nechce mít
nasvědomí lidské životy. Je to dobrá společnost
složená ze spousty tvrdě makajících lidí srodinami.
Zaslouží si, aby nasvých rukou neměli krev. Já to
respektuju. Líbí se mi to, je to pro mě změna. Proto
jsem vzal práci, kterou jsem nechtěl ani nepotřeboval.
Osobně bych kvůli své matce nebo sestře neriskoval
ani stříhání nehtů. Jsem tady zjiných důvodů. Jsem
zodpovědný, aby byl dodržen zákon. Povím jim, že jsi
vypustil roboty, aže pokud ti výzkumníci nebyli mrtví,
tak teď už určitě jsou. To je vražda. Ata se trestá.“
 Pocket mě probodával zklamaným pohledem.
Ukončil svou část diskuse tím, že ze skříňky vytáhl
plachtu apřehodil ji přes Axella. Gaylord se pohyboval
pomalu, ale vzal okraje plachty apomohl mu. Vojín
Carmichael vzal Edneyovou zapaži aisBonnií zmizeli
vlodi, mířili donemocnice. Mark je následoval.
Pochvíli Pocket aGaylord taky ztuhle odešli. Narozdíl
odmé prostořeké pusy nenašli žádná slova, kterými by
tenhle okamžik popsali.
MacCormac zůstal ochvíli déle, díval se zClarka
namě apak zase naClarka. Věděl jsem, že uvažuje
ovlastních ztracených lidech. Jeho tvář zobrazovala
hořkost. Pak popadl Beroozovu velkou zbraň, visící mi
přes rameno, ataky zmizel vhlubinách lodi.
Clark zůstal sám, aby mi dal najevo svůj odpor.
Prošel kolem mě acestou prohlásil: „Asi ti je jedno,
jestli to bude naše vražda.“

„Co to děláte?“
„Jdu hledat své muže. Najít ty živé apřinést ty
mrtvé.“
MacCormakovi netrvalo dlouho, než se rozhodl, co
bude dělat dál. Vlastně mám dojem, že věděl, co udělá,
ještě než vyšel porampě.
 Nikdo se namě teď nechtěl dívat, atak jsem se
každému vyhýbal. Což nalodi nebylo nic lehkého,
zvlášť když jsem věděl, že se něco musí stát, ato
rychle, jestli mají mít ti dva ztracení mariňáci naději.
Plukovníka jsem našel vprostoru jídelny, kde měli
skříňky askladiště zbraní. Vyzbrojoval se. Granáty,
šokové hole, plamenomet, senzorová přilba, prostě
plná výbava. Před kryospánkem jsem stímhle
chlapíkem strávil nalodi celé týdny anavíc období
poněm apřipadalo mi, že nemá vůbec žádnou osobnost.
Mluvil vsérii krátkých popisů nebo rozkazů. Jinak se
dialog sním skládal zjednotlivých slabik, kdykoliv to
bylo možné. Sposádkou se nikdy nestýkal. Ale to ani
já, takže… hmm.
Rozezleně si oblékal výbavu, vybíjel si
napřípravách svou frustraci. Nepřibližoval jsem se
kněmu, vlastně jsem se vúzké kabině držel tak daleko,
jak to jen šlo. Nevypadal, že by právě teď stál oněčí
přítomnost. Navíc nevyzařoval žádnou chuť přijímat
vyjádření soustrasti, ikdyž jsem si byl zatraceně jistý,
že by se mu hodila.
„Nemyslíte, že bychom měli nejdřív vyslat dálkové
drony?“ zeptal jsem se. „Aby oblast prozkoumaly?“
 „Napalubě nemáme ten správný typ. Nečekali jsme,
že budeme muset planetu prozkoumávat.“
„Vezpětném pohledu můžete vidět, jaký jste byl
pitomec,“ prohlásil jsem. „Jestli vás ztratíme, jsme
odepsaní. Edneyová je zraněná aCarmichael je ještě
děcko.“
„Je to mariňák. Nepodceňujte ho.“
„Viděl jsem ho, jak přestal utíkat aobrátil se čelem
těm netvorům. Zůstal stát avydržel počkat narozkaz
kpalbě. Nepodceňuju ho.“
„Má poslouchat.“
„To, co máme dělat, aco děláme, když cítíme
plameny natváři, jsou dvě různé věci.“
Zapnul si nebezpečně vypadající nábojnicový pás
smunicí, kterou jsem ještě neviděl. „Vy jste to taky
udělal.“
„Teprve když jsem viděl jeho. Avás. Dokonce
izraněnou Edneyovou–“
„Jděte pryč, detektive. Nechci se svámi bavit.“
„Jo, já vím. Kdo půjde svámi?“
„Nabízíte se jako dobrovolník?“
„Radši ne.“ Dobrá otázka– oco mi přesně šlo?
„Jo?“ Zabouchl skříňku aotočil se čelem kemně,
zíral namě zpod dokonale padnoucí přilby. „No, to
byste měl. To vy to tam chcete prozkoumat. Jestli tam
nepůjdete, nikdy nebudete vědět jistě, jestli přežili.
Připadá mi, že potom představení urampy byste měl
sebrat koule to zjistit.“
Lupnutí zamnou mě téměř vyděsilo ksmrti.
Byl to Carmichael, vplném bojovém vybavení.
„Připravený, pane.“
Mluvil hlasem malého chlapce azpod helmy se
dívaly oči malého chlapce. Bylo mi ztoho zle.
„Vy tam ven berete tohohle kluka?“
MacCormakovy oči se zúžily dorozezlených
štěrbin. „Je to mariňák.“
Přeletěl jsem pohledem zněho naCarmichaela. Řekl
bych víc, jenomže co jsem zmohl? Berooz byl mrtvý,
Edneyová vnemocnici aDonahue aBrand zmizeli.
Zmizeli… jak mohli jen tak zmizet? Lodní obranná
šoková zbraň fungovala– to jsme věděli. Žádný živý
tvor sDNA jinou než lidskou by se doperimetru
nedostal. Mariňákům stačilo jenom vyběhnout zpátky
porampě. Theo tam stál, aby jim ji otevřel apak ji zase
zavřel. Neustálá přítomnost vlodi byla povinná.
Znovu jsem si vybavil Theovo volání průzkumné
skupince. Řekl, že se něco děje, že mariňáci nikde
nejsou, ale neříkal nic otom, že by se spustil obranný
systém lodi nebo došlo knějakým jiným potížím.
Nezmínil se otom, ne?
„Vím, že půjdu taky,“ pověděl jsem mu. „Svoji
špinavou práci si odvedu sám. Potřebuju něco
naobranu. Mohl bych…“
Ukázal jsem načervený bojový oblek, ne úplně
rozhodně.
Jenom namě zíral, jako bych ho požádal, jestli bych
si mohl vzít jeho osobní suspenzor.
„Nemáte nějaké rezervní vybavení?“ požádal jsem.
Vduchu zuřil– no, vlastně zuřil inavenek– apak se
kousl dospodního rtu, aby potlačil vztek. Kopl
doskříňky. Když ji dostatečně potrestal, otevřel ji
avytáhl červený vycpaný bojový oblek. „Vezměte si
tenhle. Ataky Beroozovu zbraň. Už víte, jak ji
používat… tak co, sakra.“
Trochu jsem tápal, ale nakonec jsem našel způsob,
jak se doobleku dostanu. Nejdřív si budu muset sundat
všechno kromě spodního prádla– oblek byl těsný
apřilnavý, skoro jako druhá kůže, lehký, ale silný. Dost
silný, aby odolal kyselině?
„Měli sem poslat syntetiky nebo roboty… je to
skoro městské prostředí, koryta… jeskyně… Koho to
napadlo vyslat sem lidské průzkumníky? Pche– to je
jedno. Právě jsem si odpověděl navlastní otázku.“
„Jak se vyhneme další masové vlně těch
škorpioních tvorů?“
„To nevím.“ Opásal se azapnul, pak si obul
ochrannou obuv. „Možná tím, že vyrazíme hned, poté
co jsme je zahnali. Ale nevím.“
„Jak daleko půjdeme?“
„Kamkoliv bude třeba, abychom se dostali kté
druhé katastrofě, kterou chcete potvrdit. Vy
stanovujete pravidla, ne já. Doufám, že se vám líbí
vakci, kámo.“
„Nevím, co se mi líbí,“ prohlásil jsem. „Nejsem tu
proto, aby se mi něco líbilo.“
Jeden zmariňáků napochodoval doprostoru se
skříňkami, ateprve když vrhl velký stín, došlo mi, že to
nemůže být ani Edneyová, ani Carmichael. Byl to
Clark, oblečený vjednom ztěch ochranných obleků.
Nic mi neřekl, ale to mě nezastavilo, abych se
neotočil anechytil ho zaloket.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se. „Proč to máš
nasobě?“
„Proč myslíš?“ Hlas měl chraplavý aunavený.
„Tam ven už znovu nepůjdeš–“
 „Co myslíš, Rory? Musím jít. Musím si zasloužit
svůj ‚tučný bonus‘, vzpomínáš? Kámo?“
„Nic takového jsem říct nechtěl.“
„Záleží natom, cos chtěl říct?“
„Co kdybys nechal mariňáky amě, abychom to
vyřídili? Půjdeme zatěmi dvěma vojáky ajá–“
„Proč ty? Ty ses snámi jenom svezl.“
„Ale no tak. Jsem legální dozor. Ataky polda. Je to
moje práce riskovat krk zaněkoho jiného.“
„Tohle není Milwaukee ani Chicago,“ namítl.
„Tady policajt nejsi.“
„Věř mi, že ani nechci.“
„No, tak si jdi zdřímnout nebo tak něco.“
Věděl jsem, že MacCormac si nasebe ukládá různé
věci akontroluje oblek, anechtěl jsem Clarka ztrapnit
nebo snížit jeho autoritu. Přesto… Ani jsem neměl čas
školit ho vboji.
„Není to moc dobrý nápad, abys šel taky, Clarku,“
prohlásil jsem bez obalu.
„Dneska jsi opravdový přehled špatných nápadů,
že?“
„Nalodi je tě potřeba,“ zdůraznil jsem. „Kapitána
ztratit nemůžeme.“
 „Nikoho už ztratit nemůžeme,“ namítl. „Nejsem
pitomec. Zařídil jsem, aby všechno fungovalo beze mě.
Theo, Gaylord, Barry aMark jsou schopní odstartovat
adostat loď zpátky naZemi. Kdyby nemohla fungovat
bez svého kapitána, tak ten kapitán není moc dobrý.“
Věděl jsem, že tohle kolo nevyhraju, ale stejně jsem
naléhal. „Co kdybys mě prostě nechal dělat moji práci?
Pokud půjdeš ven snámi, budu se muset soustředit
natvou ochranu, ať už se nám to líbí, nebo ne. Nechci
natebe neustále myslet. Mám jenom tyhle dvě oči.“
„Tak zůstaň tady.“
Věděl, očem mluvím. Nemuseli jsme zacházet
dopodrobností, ani nic opakovat. Zastrašoval jsem ho,
zahanboval, zkoušel jsem vněm vzbudit pocit viny,
aon mi to teď oplácel.
„Fajn,“ řekl jsem. Otočil jsem se keskříňce, sundal
si bundu asnažil se zjistit, jak si obléknout ten červený
oblek.
Clark vyrazil donákladového prostoru.
MacCormac hlasitě zapnul přezku. Znechuceně
potřásal hlavou.
Není lepší chvíle než přítomnost. Sundal jsem
kalhoty aoblékl si pevnější těsnější nohavice
mariňáckého obleku. „Plukovníku, jak se vám přijímají
rady?“
„Jako co?“ zabručel.
„To nošení. Vzdejte to.“
Přimhouřil namě oči. „Cože?“
„Nechte Berooze tam, kde je. Teď už patří natuhle
planetu. Jestli ztratíte další lidi snahou získat jeho tělo,
nikdy si to neodpustíte, stejně jako oni teď neodpustí
mně.“
Střelil pomně ponurým pohledem. Modré oči byly
jako zledu. Jeho myšlenky byly naprosto
zamaskované, prozrazovalo je jen mírné cukání
stisknutých rtů.
Když promluvil, myslím, že nás překvapil oba. Mě
každopádně.
„Jo… dobře.“
Byl to velký krok, když souhlasil, že nechá padlé
tam, kde jsou. Někteří znás– strážníci, vojáci,
policisté– jen prostě nechtěli poskytnout těm zlým to
uspokojení. Achtěli jsme něco, co bychom mohli
pohřbít. Však víte, pro matky. Pro děti, aby viděly, že
nám natakových věcech záleží.
Obdivoval jsem ho zato, že se vzdal. Sentimentalitu
člověk nedokáže jen tak zahodit, když je vše, co má.
Ocitl se vsituaci, kterou by měl mít pod kontrolou, auž
jednoho zjeho lidí zabili, dva se ztratili ajeden byl
zraněný. Kopl doskříňky, ale nejradši by nakopl sám
sebe. Nebo mě.
Oblékali jsme se mlčky. Pak zkontroloval moji
zbraň, potom svoji ajá ho následoval donákladového
prostoru. Země ze skla nás očekávala.

Obešli jsme loď. Její velký krabicovitý trup se

dotohohle světa růžového skla absolutně nehodil.
Byl nezajímavý, černý, označený logy agraffiti,
snamalovanými obrázky posádky, která se vítězně
vrací naZemi. Byla to jejich odměna. Jejich
značka. Avevesmíru stejně nebyl nikdo, kdo by si
mohl loď doopravdy prohlížet.
Tak trochu škoda, vážně. Když jsem obcházel
třpytivé plavidlo, tak nějak jsem chtěl, aby ho viděli
ijiní lidé aobdivovali se graffiti jeho mnoha posádek,
které naněm během let létaly. Velká stará loď…
spolehlivá apraktická. Udržela nás naživu vtom
nejnehostinnějším prostředí– vevesmíru–, jenom
abychom náhle riskovali svoje životy tady dole. Znovu
jsem si vybavil okamžik, kdy jsme přistávali, ajaká
úleva to byla, když jsme znovu dosedli napevnou zem.
 Následoval jsem MacCormaka, sClarkem zamnou
amladým Carmichaelem znovu uzavírajícím náš
průvod. Vyšli jsme zpoza lodi avkročili mezi skleněné
pilíře, snažili jsme se sledovat jeden druhého, což
začalo být brzy obtížné vpaprscích lámavého světla
astínu. Snažil jsem se ostatní stopovat podle zvuků
jejich kroků nakřupavém podkladu. Brzy bylo ito
skoro nemožné.
Stačil desetiminutový průzkum, abychom zjistili, že
dva ztracení mariňáci, Donahue aBrand, nejsou uvnitř
vochranné mřížce lodi. Neměli jsme navýběr než zní
vystoupit. Zpátky napalubě Theo znovu čekal
uvypínače, připravený spustit rampu, kterou zanámi
pevně uzavřel. Slyšeli jsme opřípadech, kdy vetřelčí
tvorové proklouzli napalubu plavidel. Nám se to
nestane.
Brzy jako bych se veskleněném lese pohyboval
sám. Červené pilíře se svými gázovitými klobouky se
vdenním světle smály. Klidně bych mohl být ivesklepě
sjedinou žárovkou snažící se mi ukázat cestu.
Zahnul jsem zajeden zmnoha ne-rohů acítil jsem se
ještě izolovaněji. Smariňáckou zbraní přitisknutou
pevně ktělu jsem se snažil upokojit tím, že jsem ji
neustále přepínal znábojnicových střel naplamenomet
apak nazáblesky energie. Netrvalo to dlouho. Místo
toho mi mysl zavalily obrazy těch pavoukovitých
škorpionů vrhajících se nanás nasvých prodloužených
prstech vdivoké prudké vlně.
Nepřiletěl jsem sem umřít. Kdo taky jo? Žaludek se
mi zvedal avšechny svaly se chvěly napětím. Radši být
opatrný– kdyby někdo znašeho týmu vyšel zpoza rohu,
klidně bych mu mohl ustřelit hlavu, než bych si vůbec
všiml, že jsem vypálil. Otřel jsem se ramenem ojeden
zvětších skleněných sloupů, širších než staré duby
naZemi. Ze skla vyzařoval žár jen ztoho, jak
zachycovalo sluneční světlo. Ne– to nemůže být
pravda… tenhle ani nebyl napřímém světle.
Zkroutil jsem krk, abych se podíval nahoru. Slunce
natenhle pilíř vůbec nedopadalo. Může to sklo nějak
udržovat teplo? Možná to ani sklo není?
Odvážil jsem se sundat jednu ruku ze zbraně
apřitiskl jsem dlaň narubínový sloup. Žár… uvnitř byl
žár. Víc než vevzduchu. Takže nějak zadržují teplo.
Není to obyčejné sklo.
Udělal jsem další krok. Dlouhé tmavší rýhy
hluboko vpilíři se náhle spojily vjednu díky lámavému
světlu.
 Ztuhl jsem. Nadruhé straně pilíře někdo byl. Nějaká
věc?
Červené sklo ukazovalo překroucenou postavu.
Protáhlý atenký, jakoby vbludišti ze zrcadel, byl ten
obrys vyšší než já. Srdce mi vyskočilo až dokrku.
Nad pahýlovitými rameny se zdála být hlava.
Oválná jako učlověka, ale protáhlá jako cuketa. Viděl
jsem to ze správného úhlu? Kdyby se ta hlava otočila,
protáhne se? Byl to trik odrazu?
Ruce mi náhle zledovatěly aroztřásly se až
kloktům. Chtěl jsem vykřiknout, zjistit, jestli ta bytost
odpoví Clarkovým hlasem nebo jednoho zmariňáků.
Roky zkušeností vulicích velkoměsta mě však
zadržely. Zavolat nasvého parťáka člověka mohlo
izabít. Nikdy neprozrazuj svou výhodu. Zvlášť když
jich víc nemáš.
Vokamžiku hrůzy mi došlo, že se opírám oskleněný
pilíř zády atisknu se kněmu. To je špatné– kdybych se
musel pohnout–
Amoje boty byly vkřupavém povrchu napřekážku.
Snažil jsem se přesunout váhu dopředu, abych se
přestal opírat, aniž bych pohnul nohama. Biliony
drcených kostiček jsou nepřítelovou výhodou. Prozradí
mě moje vlastní boty ajá nedokázal vymyslet způsob,
jak se tomu vyhnout.
Tmavá postava se nehýbala– nebo ano? Světlo se
neustále měnilo, obrys poblikával.
Uvažuj…
Pálily mě plíce. Pitomče! Zadržoval jsem dech!
Bylo to to nejhorší, co jsem mohl udělat! Teď
neexistoval způsob, jak se vyhnout hlasitému nádechu
nosem nebo ústy, abych zase začal dýchat!
Zformoval jsem rty do „O“ avelice pomalu nabral
vzduch tak tiše, jak to šlo. Vydechnout… opět
nadechnout… plíce mi znovu začaly fungovat, ale
zabralo to půlku mé pozornosti.
Tmavá tenká postava nadruhé straně se posunula
vzáblescích měnícího se světla astínu.
„Zůstaňte vdohledu, Carmichaele.“ MacCormakův
hlas nadruhé straně kopce mi málem rozpůlil mozek.
Byli někde nahoře nasvahu. „Kde je Malvaux?“
Nepromluvil jsem. Doufal jsem, že nebudou křičet
nebo mě sem nepřijdou hledat.
MacCormac byl chytrý. Mluvil tiše, sotva ho bylo
slyšet. „Kapitáne Sparrene, vaše umístění?“
„Tady.“ Clarkův hlas se nenacházel uostatních, ale
spíš blíž umě.
 To mě vyděsilo. Mohl by vejít dopasti.
Khrůze přispíval ještě jeden jednoduchý fakt.
Postava nadruhé straně pilíře nepatřila ani jednomu
znich.
„Detektive Malvauxi, ozvěte se.“ MacCormac
mluvil tlumeným hlasem, ale kdybych odpověděl, oba
bychom se ocitli vohrožení.
Byl jsem jako zkamenělý, musel jsem se buď
pohnout, nebo přimět ten stín, aby nějak zareagoval.
Kdybych nic neudělal, Clark nebo jeden zmariňáků by
nakráčeli dopasti.
Pomalu jsem odtrhl levou ruku odzbraně asklouzl
zadkem poskleněném pilíři, krčil jsem nohy, aniž bych
pohnul chodidly. Vlhkou rukou jsem zvedl hrstku
kostiček.
Třikrát jsem se rychle nadechl. Jednou, dvakrát,
třikrát– ahodil jsem směsici nadalší pilíř, naproti
rýsující se tmavé postavě. Když rozdrcené kousky
kostí zarachotily osklo aodvrátily ode mě pozornost
nadruhou stranu, vyskočil jsem zúkrytu azacílil.
Tmavá postava se nepohnula. Přitiskl jsem se zády
kdruhému sloupu, přiložil zbraň krameni avyhrkl:
„Ach– bože! Bože!“
 Rozkládal se přede mnou děsivý pohled navojína
Donahuea, opřeného opilíř apřišpendleného zakrk.
Vhrdle ubohého muže vězel šedohnědý bodec, který
mu projel krkem azařízl se doskla. Mladíkova široká
tvář byla úplně bílá, oči prosebně upíral kobloze pro
pomoc. Jedna ruka visela nabodci. Vposledních
několika vteřinách se pokoušel smrtící zbraň
vytáhnout.
Hrot byl zašpičatělý, pak se rozšiřoval dosérie
kožených dílků. Nadruhé straně končil vlastním
zraněním. Šlo ouříznutých devět nebo deset článků.
Byl to ocas.
„Ó, ne…“ Clark obešel sloup vestejnou chvíli, kdy
se objevili MacCormac aCarmichael.
Carmichael vše přelétl jediným pohledem aotočil
se, vtváři výraz nazvracení.
„Ó… tohle je odporné.“ Clark zavrtěl hlavou ařekl
„Ó,“ znovu, než mu došla energie.
MacCormac popadl příšernou část ocasu oběma
rukama, nohou se zapřel opilíř, avytrhl bodec.
Donahueovo tělo sebou trhlo, skoro jako by tu změnu
cítil, azhroutilo se nazem. MacCormac vztekle odhodil
část ocasu dokoryta. Zaslechli jsme tlumené křupnutí,
jak přistál kdesi zdohledu.
 „Vypadá to, že ho… ustřelil.“ MacCormac nasál
vzduch mezi zuby azkontroloval zbraň spadlou
uDonahueových nohou. „Musel to odpálit, zrovna
když ho to zasáhlo.“
„Mohli bychom odsud už vypadnout?“ zasténal
Clark.
„Aco Brand?“ zeptal jsem se.
„Nemůžeme sbírat těla, Rory, prosím…“
„Clarku, chtěl bych, aby ses vrátil dolodi.“
„Vraťme se tam všichni. Prosím.“
„Ne,“ prohlásil MacCormac. „Budeme hledat…
ještě chvíli.“
Ubohý muž byl otřesený. Obraz nemilosrdného
vojáka tu dostával nafrak. Možná neměl žádnou
osobnost, ale rozhodně pociťoval ztrátu.
„Odteďka se budeme všichni držet usebe.“
Plukovník očividně netušil, co víc dělat, nebo co
jiného. Uchýlil se tedy kesvému tréninku. Odvrátil se
odDonahueova těla azadíval se naCarmichaela,
viditelně otřeseného.
„Proč se nespustil obranný systém?“ zeptal jsem se.
„Jestli byl zabit, zatímco jsme byli vtáboře nebo vtom
hnízdě svejci, proč se nezapnul, když byl napaden?“
 MacCormac vypadal zmučeně. „Asi jsme
naokraji…“
„Může to být tím prostředím avšemi těmi odrazy,“
navrhl Clark nešťastně. „Loď zřejmě neumí přečíst
údaje… ó, kčertu… tohle už je moc…“
„Dej mi svoji komunikační jednotku!“
Srukama roztřesenýma vztekem jsem mu vytrhl
jednotku zruky, než mi ji vůbec mohl podat. Stiskl
jsem širokospektrální vysílání azařval jsem mnohem
hlasitěji, než bylo bezpečné.
„Matko, tady Rory. Není odtebe správné, že nám
tohle děláš. Přišli jsme napomoc. Ozvi se!“
Je pravda, že jsem nečekal, že by se někdo ozval.
Byl jsem nato připravený. Kdyby linka mlčela, dal
bych Clarkovi potvrzení, které požadoval. Stačilo pár
vteřin.
Komunikační jednotka začala šumět asvětelný
indikátor zablikal, což bylo znamení, že byl signál
odvysílán apřijat.
Další šumění apak jsme uslyšeli lidský hlas. Hlas
mé matky. Hlas anděla zkázy aanděla spásy,
smíšeného dojednoho přízraku.
 „Zahněte nasever odsvé pozice. Ujděte dvě stě
metrů korytem, pak se dejte nazápad dalších šedesát
metrů. Rychle. Míří kvám.“
 5
Už jste někdy měli pocit, že váš život je
doopravdy živý aže má zvrácený smysl pro
humor? Když jsem přijal tuhle práci, cíl byl jasný
azdálo se, že se mi tím vyřeší spousta problémů.
Musel jsem nachvíli zmizet pro dobro oddělení,
nechat věci vychladnout, Clark potřeboval legální
dozor, protože někdo musel potvrdit stav
výzkumného týmu, než mohli být vypuštěni
jedonoši, aby vyčistili planetu odvší vetřelčí
DNA, aClark chtěl mě, abych mu pomohl
vypořádat se se svou matkou asestrou, které
nebyly zrovna dvě nejochotnější ženy vhistorii.
Moje přítomnost naVinze působila celkově
pozitivně, akdyž jsem souhlasil, že se kvýpravě
přidám, nezdálo se, že mise nějak moc naruší běh
mého života. Větší část strávíme vkryospánku,
pak se rychle probereme azase usneme adalší
spánek nacestě domů. Než se vynořím ze svého
mnohaměsíčního úkrytu, bouřka už se přežene.
Ne že by bylo co narušit. Neměl jsem žádnou
přítelkyni, práci, ale ne kariéru, bral jsem každý den
tak, jak přišel. Nejlepší část mého života byly tři hořké
frustrující roky, kdy jsem sledoval vraha svého kolegy
anakonec ho dopadl. Samozřejmě tehdy začaly moje
opravdové potíže. Všichni byli namé straně kromě
zákona.
Co jsem mohl dělat? Bojovat proti tomu, co jsem
celý život bránil? Nechtěl jsem bojovat. Byl jsem
vinen alíbilo se mi to. Některé věci bylo nutné udělat.
Snažil jsem se být kajícný, ale bylo to, jako byste se
pokoušeli přimět se vyzvracet, když se vám nechce.
Takže jsem se přestal snažit. Řekl jsem, že jsem
vinen, achtěl jsem přijmout trest, ale oddělení se zamě
postavilo. Kvůli nim bylo lepší pročistit vzduch
anachvíli odstranit ten hromosvod.
Atak jsem byl tady, procházel jsem se pocizí zemi,
ztracený jako kuřátko. Obešel jsem jeden pilíř apak
prošel mezi dalšími dvěma ateď jsem nemohl najít ani
Clarka, ani mariňáky.
Vyslechli jsme matčino varování aposlechli ho,
prošli jsme korytem, ale MacCormac zakročil apřiměl
nás pohybovat se pomalu, abychom nepropadli panice.
Rozptýlili jsme se, mariňáci šli první, aby prostor
vyčistili, kdybychom narazili naněco nebezpečného,
pak následoval Clark anakonec já. Podvou odbočkách
mi došlo, že mám problém. Ztratil jsem zdohledu
ostatní přede mnou.
Aněco jsem zaslechl. Vytrvalý křupavý zvuk. Šinul
jsem si to ponerovném svahu adoufal, že nespadnu
nebo neuklouznu. Rozdrcené kosti byly nebezpečně
kluzké načemkoliv kromě rovného povrchu, jak ubohý
Berooz drsně zjistil. Nějak jsem skončil sám, čemuž
jsme se zakaždou cenu snažili vyhnout. Předpokládal
jsem, že je to moje chyba. Zdržel jsem se, když jsem
uviděl další stín včerveném skle.
„Jdi doprava, Rory. Pět stop. Je tam místo, kde se
můžeš ukrýt.“
„Kde jsi?“ zeptal jsem se tlumeným hlasem.
„Zahnul jsi našpatnou cestu. Musíš se ukrýt. Lehni
si nazem. Je tam mezera, doníž můžeš zalézt. Auž
nemluv.“
Komunikační jednotka tiše zabzučela. Jak může
vědět, co se děje? Očividně rozmístili pozorovací
senzory, ale já jsem tu nikde žádné nezahlédl. To mi
něco napovědělo– že výzkumníci tušili, že by vetřelci
mohli rozpoznat kamerové jednotky. Opravdu tam
byla mezera ajá ji skoro minul. Padl jsem nazem apod
ní jsem objevil podzemní úkryt, který nezapadal
dozbytku cesty. Byl vykopaný lidmi adokonale
vytvořený tak, abych se tam vešel celý. Zaplul jsem
doněj, se zbraní ase vším. Dal jsem pozor, abych si
pušku přitáhl ksobě anezanechal jedinou stopu. Aco
stopy aškrábance, když jsem lezl dovnitř? Musel jsem
doufat vnejlepší. Křupání teď bylo hlasitější
avytrvalejší. Ležel jsem bez hnutí. Musel jsem se nutit,
abych se nepohnul nebo nezavrtěl, abych tiskl prsty
dorozdrcené hmoty apaže držel namístě navzdory
tomu, že se mi donich zarývala drsná zem. Srdce mi
bušilo doplanety.
Vúrovni očí, asi tak deset nebo patnáct centimetrů
nad zemí, se nacházela další mezírka, kterou jsem
mohl sledovat cestu, poníž jsem právě přišel. Stezka
křížila můj úkryt azabočovala doprava apak
naneznámá místa. Vlevo vedla cesta zpátky
doopuštěného tábora aklodi. Právě teď mi připadaly
tisíce mil daleko. Příliš daleko, než aby mi pomohly,
stejně jako Země.
Teď už jsem zvuky slyšel natolik hlasitě, abych
věděl, že zdroj je jen pár metrů ode mě. Nešlo okroky,
ale oneustálé křupání, vytrvalé, ale nějak jiné. Spousta
zvuků stejného typu. Popár vteřinách jsem to poznal–
jako pneumatiky naštěrku. Copak tu mají výzkumníci
vozidla?
Křupání se ozvalo zpoza sloupů apokračovalo dál
pocestě. Kolem mě prošly černé postavy. Každá znich
zasebou nechávala zbytky slizu, které se táhly
vpruzích. Stříbřité prameny se natahovaly dál adál,
dokud nepřišel další tvor anepřetrhl je. Zahlédl jsem
lesklý trup achvějící se rty, které se tak úplně
neuzavíraly přes stříbrné zuby.
Vetřelci… ti velcí. Dospělí.
Pohybovali se jen několik centimetrů odmého
úkrytu. Snažil jsem se zachovat si zdravý rozum tím,
že jsem je počítal. Tři… sedm… deset… dvanáct.
Nedokázal jsem se soustředit přes bušící srdce, které se
snažilo zahrabat pod zem aschovat.
Vydávali zvuk, tihle vetřelci, zvuk odlišný
odkřupání. Bylo to tiché syčení, nepravidelné,
překrývající se. Dýchání? Námaha? Nebo nějaký druh
varovného systému, který měl obalamutit bytosti, jež
by se jim mohly ocitnout vcestě? Jako tanky se pružná
těla valila kolem mě. Deseticentimetrovou mezírkou
jsem viděl jejich dlouhé opancéřované ocasy stočené
dotvaru pneumatik, ajak jejich cuketové hlavy
zapadaly dootvorů vjejich tělech. Přál jsem si, abych se
snimi mohl odvalit taky.
Pak se černá noha snesla jen pár centimetrů odmé
tváře, plná dlouhých hnědých drápů aostnů zapatami.
Zabořila se dokostí, pak šla dál, nasála kousky
kostního štěrku aupustila je, až mi vlétly doočí. Ten,
který procházel, zasebou ocas netáhl, jeho spodní část
svištěla vzduchem anarazila doskleněného kamene,
který mě chránil.
Dinosauři…
„Nejsi moc všímavý, že, Rory?“
„Asi ne tolik jako ty.“
„Madam.“
„Madam…“
„Podívej se naten rozdíl. Začasů televize afilmů
byli dinosauři vyobrazováni tak, že zasebou tahali
ocasy pozemi. Davy přijímaly tu představu bez otázek.
To davy dělají. Pak se jednoho dne jeden chytrý vědec
podíval nafosilii dinosauřích stop, mám dojem, že to
byl brontosaurus, apoložil otázku, naniž by dokázalo
odpovědět každé čtyřleté dítě: ‚Kde jsou stopy
poocasu?‘ Odtoho okamžiku byly všechny obrazy, kdy
dinosauři táhli ocas zasebou, vymazány. Dinosauři už
nikdy nebyli vyobrazováni tak, že by ty velké tlusté
ohony vláčeli pozemi. Došlo nám, že ocasy sloužily pro
rovnováhu anikdy nebyly tahány. Vtom jediném dni se
celá věda změnila. Veškeré vnímání starobylých druhů
se vtom jediném okamžiku proměnilo. Věda vždycky
ohýbá. Nezapomeň se ohýbat.“
„Ano, madam.“
Během téhle krátké expedice dolidské mysli se
odvalil poslední vetřelec ajá náhle osaměl. Kam jdou?
Začím takové bytosti cestují? Jedná se onějakou
migraci? Došla jim potrava vjedné oblasti ahledají
nějakou jinou? Přesunují se kvůli stravě nebo kvůli
plození?
Kde se nacházejí naevoluční křivce? Přál jsem si,
abych byl vědec adokázal vymyslet odpovědi.
Být sám bylo stokrát horší. Nastrašlivý okamžik
jsem si přál, aby se vetřelci vrátili, abych aspoň věděl,
kde jsou. Kdybych vstal, snažil se pokračovat, narazím
naně? Zahnu zaroh sloupu aobjevím Clarkovo tělo, tak
jako jsem našel Donahueovo? Promluví namě matka
opět přes komunikační jednotku? Nebo si to rozmyslí
anechá mě vlastnímu osudu? Vážně jsem to nedovedl
předvídat.
 Vnejhorším případě budu tam venku sám. Clark
amariňáci budou pryč, mrtví. Vduchu jsem se snažil
představit si cestu zpátky naloď, tu nejkratší cestu, ase
zděšením mi došlo, že vlastně nevím. Následoval jsem
MacCormaka azapomněl jsem si číst názvy ulic.
Myslel jsem, že si cestu zpátky pamatuju… dvě
zatáčky, dlouhý svah dolů, zatáčka doprava… nebo to
byly dvě začátky, jedna doleva apak doprava? Anešli
jsme kolem minimálně tří sloupů velikosti budov?
Bože, nemohl jsem si vzpomenout. Kdybych se
vydal pošpatné cestě, špatně zabočil–
Zase myslím jenom nasebe. Aco Clark amariňáci?
Jestli jsou jenom opár metrů dál ataky se schovávají,
nechal bych je tu? Aco je ještě horší, možná se snaží
oto samé, co dělám já teď– aztrácejí čas tím, že mě
hledají.
Cítil jsem se jako pitomec, jako idiot, protože mě
sem přivedl smysl pro čest, který se mi nikdy vživotě
nevyplatil. Měl jsem šanci dostat loď aposádku
ztohohle chaosu avšechno jsem to zpackal. Tady venku
existovalo příliš způsobů, jak zemřít, to bylo jisté.
Ovšem byli tu také přeživší. Slyšel jsem matčin
hlas. Jsou tu někde, schovaní. Stejně jsem se ale necítil
úplně očištěně.
 Ticho mě téměř přivádělo ktouze začít křičet. Kousl
jsem se dortu, abych se udržel anerozběhl se zoufale
jakýmkoliv směrem, až bych padl vyčerpáním, jen aby
mě pokryla gáza asnědli brouci. Snažil jsem se
zachovat si zdravý rozum, ale uspěl jsem jenom
částečně. Uplynulo pět minut– nebo to bylo dvacet?
Osm– nebo třicet? Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem
tam ležel vparalyzující hrůze. Možná vteřiny. Panika
není dobrý ukazatel času.
Ať už jsem si sčasem pohrával jakkoliv, vetřelci se
nevrátili. Mířili nějakým směrem zvlastních důvodů,
nepotulovali se kolem, aby mě našli. Přesto jsem
nemohl tušit, co mají zalubem. Možná mají nějaké
zadní hlídky. Možná mě stejně dostanou.
Nakonec jsem našel odvahu vyplížit se ze svého
úkrytu. Když se mi pročistila hlava, skoro jsem zaplul
zpátky, ale přiměl jsem se zvednout.
Možná že se hrdinové taky bojí. Nevím. Je mi to
jedno.
„Kde jsi?“ sykl jsem, rozpolcený mezi touhou
rozkřičet se anevydat vůbec žádný zvuk. „Odpověz
mi… ozvěte se někdo, prosím, tohle není legrační…“
Žádná reakce. Neodvažoval jsem se zvýšit hlas.
 Pátral jsem pootiscích, ale černá drť neprozrazovala
nic víc než zrádné rýhy, které tu nadělali vetřelci, když
se valili kolem.
„Psssst.“
Při tom zvuku, který se ozval zamnou, jsem se
otočil azamával zbraní, jen abych zjistil, že tam není
nic, naco bych mohl vystřelit. Nic, jen sklo adrť. Věděl
jsem ovšem, že jsem něco zaslechl. Věděl jsem to.
Představa, že mě někdo sleduje, mnou prostřelila
jako elektřina abušící srdce se mi skoro zastavilo. Zeď
sloupů, téměř pevná stěna přede mnou, se vlnila
amihotala stakovou silou, až jsem si byl jistý, že mě
opouští zrak.
Prostředí planety se přede mnou zploštilo,
proměnilo se vedva rozměry, aty se odsebe začaly
oddělovat, roztahovaly se, jako by je někdo seshora
rozepínal. Oči jsem měl oslněné náhlým modrým
světlem, naprosto netypickým pro tuhle zemi aoblohu,
takže muselo být umělé. Chtěl jsem couvnout, ale nohy
mi ztuhly namístě, ateď už jsem ani neviděl.
Udělal jsem další chybu– zvedl jsem jednu ruku ze
zbraně, abych si zastínil oči před tou modrou září.
Vtom ostudném okamžiku mi zbraň vylétla ze sevření
ajá byl naprosto bezbranný. Nějaké síly mě popadly
zobou stran, zaobě paže, ajá byl postrčen dopředu
donáhlého chladu. Pot natváři mi rychle zmrzl ajá padl
dopředu, sražený těmi živly vedle sebe. Překulil jsem
se nazáda avykopl oběma nohama atéměř jsem
zpanikařil, když mi zbraň byla vytržena zrukou.
„To je vpořádku, Rory. Rory, přestaň! Přestaň!
Uklidni se!“
Clarkův hlas. Zněl vpohodě, pod kontrolou.
Oči jsem měl oslněné tím modrým světlem
anáhlým šerem kolem mě. Někdo mě vytáhl nanohy.
Clark se kemě nakláněl zprava anaprostí cizinci zleva.
Setřásl jsem je.
„Jsme vbezpečí, Rory,“ řekl mi Clark. „Jsme
vnějaké skrýši, schovaní. Jsme úplně maskovaní.“
„Viděl jsi– ty– tvory, co šli kolem?“ Potřásl jsem
hlavou, jako by mi to pomohlo zlepšit zrak. „Nebyli
ani metr daleko!“
„Viděl jsem je. Pořádní zmrdi, co?“
„Kde jsou mariňáci?“
„Jsou schovaní vjižním úkrytu, dole pod kopcem,“
řekl jeden ztěch cizinců. „Ahoj… já jsem Neil, vedoucí
tábora.“
Zamrkal jsem asoustředil jsem se naplešatou hlavu,
husté blond obočí aúzké rty. Vedoucí tábora?
 „Oco tu jde?“ zeptal jsem se. „Včem to jsme?“
„Je to speciální tajná skrýš,“ vysvětlil Neil. „Náš
druh tábora. Je ukrytý zatisícovkami mikroprojektorů,
které vysílají neustálé video okolí. Taky umí maskovat
zvuk asvětlo. Je dobře, že jste se přiblížil natolik,
abychom vás mohli přitáhnout. Nechceme prozradit
svoji pozici.“
„Kdo je to ‚my‘?“ zeptal jsem se.
Odstrčil jsem Clarka, abych se podíval, jak jsem
mohl, nalidi, které jsem doteďka neviděl. Výzkumníci
Speciálního pozorovacího expedičního týmu
Malvauxové.
Abyli tu, sedm… osm osob stojících přede mnou.
Jako nemluvňata nebo gorily namě civěli bez
sebemenších zábran. Skupinka výzkumníků byla
oblečená vobnošených khaki kalhotách, potrhaných
červených hadrech vetvaru ponča nebo vnějakých
neonově modrých kombinézách, které jsem
nepoznával jako vybavení doterénu. Jak se může
někdo schovávat načervené skleněné planetě vzářivé
modré kombinéze, to mi nešlo dohlavy. Několik jich
mělo náramky nazápěstích akotnících vyrobené ze
skleněných korálků, které jsem viděl natělech
vchatách.
 Stáli před námi, vousatí, otrhaní, sozdobami,
přerostlými vlasy beze známky použití hřebenu
astvářemi bledými odnedostatku světla. Jako misionáři
žijící uvzdáleného kmenu vdžungli vypadali jako
domorodci.
Apřímo uprostřed, jakoby načestné pozici, stála má
sestra. Navteřinu jsem ji nepoznal. Vlasy měla dvakrát
tak dlouhé, než když jsem ji viděl naposledy, aspletené
docopů, jeden jí visel přes rameno, akdyž se otočila,
aby se podívala dovytvořené chodby posvé levici, další
jí spadal nazáda. Sněhurka vesvětě plném zlých
královen.
„Gracie,“ řekl jsem. „Ahoj.“
Probodla mě ledovým pohledem. „Jsi blázen, že jsi
sem přišel.“
„To ty taky. Kde je madam?“
„Je nacestě zjižního vstupu, stěmi tvými svalnatými
tupohlavými zabijáky, které jsme museli zachránit
navlastní náklady.“
Úlevou jsem vydechl. „Nejsou mrtví? Kolik jich
je?“
„Dva. Aměli by být, spolu stebou atvým
neohrabaným kámošem tady.“ Mávla naClarka, který
rozpačitě sklopil hlavu.
 Jen dva. Venku byli tři mariňáci– MacCormac,
Carmichael aBrand.
„Kde jsou?“
„Přímo tady, pane!“ Hlas vojína Carmichaela
přitáhl mou pozornost kotvoru ovelikosti člověka
vslepé zadní zdi. Celá tahle místnost, která vypadala
jako centrální shromaždiště, měla zhruba šest metrů
našest. Nejspíš byla vytvořena tak, aby zapadala
dopřirozeného vstupu dojeskynní formace. Moje matka
vždycky uměla dokonale využívat existujícího
prostředí. Vedly odsud tři tunely, končily kdovíkde.
Místo nevypadalo vůbec bezpečně, stíněné pouze
moderní oponou, ale přeživší se očividně naučili žít
vpodivném úkrytu.
Carmichael se objevil první, fascinovaně se culil
naokolí, pak MacCormac ahned zajeho velkou
svalnatou postavou následovala drobná, apřesto
dominantní postava mé matky, elegantní apozornost
přitahující vědkyně Jocasta Malvauxová.
Byla menší, než jsem si ji pamatoval. Když jsem
vyrůstal, vždycky mi připadala, že má přes dva metry.
Když jsem dospíval, přerostl jsem ji azjistil jsem, že se
jenom chová jako vysoká. Chodí jako vysoká. Umí lidi
přimět věřit, že je vysoká. Zlatavé vlasy nosila jako
filmová hvězda ze starých dob, dlouhé poramena
asčesané zčela. Patřila kjednomu ztěch lidí, jejichž
struktura kostí apleť, tvar rtů aobočí byly natolik
klasické, že by klidně mohla vystoupit ze sauny, napůl
rozpuštěná, avypadala by úchvatně. Každý vmístnosti
ztuhl, jako by vešel člen královské rodiny, ato se jí
zamlouvalo. Být středem pozornosti patřilo kjejím
nejoblíbenějším věcem. Její okouzlující apůvabná
uhlazenost se spojovala sokouzlujícím charisma, takže
lidé chtěli být sní a „vyhovět“ jí avysloužit si odní
pochvalu. Dokonce ivobyčejných šatech abez ozdob
vtomhle divokém prostředí vypadala úžasně. Tváří
vtvář sní jsem si opět připadal jako osmiletý kluk.
„Chtěla jsi ho,“ řekla jí Gracie. „Tak tady je. Jak se
ho teď zbavíme?“
Naše matka mě probodávala pohledem. Její výraz
byl komplikovaná kombinace nostalgie astrachu.
Promluvila svým učeným atrošku odlišným
quebeckým přízvukem, který skoro neměla, ale přesto
byl natolik přítomný, že její slova působila mírně
francouzsky.
„Graciello,“ pronesla, „buď vstřícnější kesvému
jedinému bratrovi.“
Gracie pokrčila rameny. „Ano, mami.“
 Naše matka si pro sebe vytvořila zvláštní prostor,
když vykročila skupinkou výzkumníků, aby přistoupila
kemně– ale ne moc blízko.
„Rory,“ začala. „Daří se ti dobře, drahý?“
„Madam,“ pozdravil jsem ji mdle. „Proč jste
neodpověděli nanaše volání, když jsme přistáli?“
Naklonila hlavu. „Vztek naprvní pohled.“
„Už jsme ztratili několik lidí. Pořád by byli naživu,
kdybyste se ohlásili.“
„Nepouštíme širokospektrální přijímače, pokud
nemusíme. Celé měsíce jsme vutajení. Proč plýtvat
energií?“
„Anikdo neslyšel ani necítil, jak loď přistála?“
„Vlastně ne. Spali jsme.“
Vnímal jsem, jak Clark adva mariňáci hodnotí
každou nuanci, ausoudil jsem, že nemůžu vyhrát. Měla
odpověď navšechno.
„No, vytáhni všechny zpostele, ať je můžu
spočítat,“ prohlásil jsem, „protože hned odcházíme.“
„Brzy musíme odstartovat, paní Malvauxová,“
prohlásil Clark bez okras. „Každá další minuta natéhle
planetě je riskantní.“
„Čím dříve, tím lépe,“ souhlasila. „Zaclonou ale
nesmíte nic dělat. Xenové jsou vpohybu. Musíte
počkat dozápadu slunce, kdy se schovají pod zem
kvůli okolní radiaci během chladné noci. Pak rádi
vyhovíme vašemu spěchu. Vaše přítomnost zde
ohrozila naši práci.“
„Jak to?“
„Váš nemotorný příchod málem narušil náš pečlivě
vytvořený úkryt azneklidnil místní životní formy.
Mnoho měsíců jsme vdokonalém utajení, kapitáne.
Museli jsme vynaložit spoustu času aúsilí, abychom
zapadli doprostředí tak efektivně, že xenové
zapomněli, že jsme vůbec tady. Nedokázali nás najít,
atak se nakonec vrátili kesvému přirozenému chování
amy mohli studovat, jak jednají mezi sebou, namísto–“
„Kolik členů zvašeho týmu bylo zabito,“ přerušil
jsem ji, „než se ti tvorové ‚nakonec‘ vrátili
kpřirozenému chování?“
Sofistikované oči mé matky se mírně přimhouřily,
jako by mě jimi propalovala. Ten pohled byl příliš
známý. „Přistání vaší lodi avaše hloupé jednání je
upozornily nanaši přítomnost tady. Zmařili jste celé
měsíce našeho úsilí. Naučili jsme se, jak naprosto
zamaskovat naši přítomnost–“
 „Chci okamžitě vědět, kolik lidí způvodních
padesáti dvou je stále naživu. Pověz mi to teď, madam.
Nejsme tu nanějaké návštěvě.“
Odmlčela se. „Interpretuješ si informace
negativně.“
„Vyhýbáš se nevyhnutelnému.“
„Mým úkolem je vyhnout se nedorozumění kvůli
naší práci. Vždycky jsou nějaké oběti.“
„Kolik… jich… zemřelo?“
„Madam,“ pronesla Gracie.
Nepoznal jsem, jestli ji chce podpořit nebo varovat.
„Devět,“ řekla matka. „Přišli jsme odevět.“
„Těch samých devět, které jsme našli vtáboře?
Těch devět?“
Tváře jí zčervenaly, ale jenom trošku. Myslel jsem,
že jsem ji možná nachytal při lži, asledoval jsem
ostatní jako ukazatel. Nikdo sebou ani netrhl. Rychle
jsem je přelétl pohledem ahledal jsem stopy.
„Devět,“ řekla.
„Jak zemřeli? Viděli jsme, co se stalo tělům vtěch
chatách. Jak to, že byli chyceni tak rychle? Aco se
stalo stěmi venku?“
„Udělali chyby,“ pověděla mi otevřeně. „Natohle
prostředí si člověk rychle zvykne.“
 „Jaké chyby? Musíme to vědět, abychom je taky
neudělali.“
Moje přímá otázka ostatním vadila, to jsem poznal.
Nešlo ožádnou společensky schválenou normu, kdy
bych přišel, zjišťoval, co se děje, apak se občas poptal
napár otázek. Její stoupenci byli šokovaní, že tak
vyslýchám tuhle věhlasnou ženu, kterou naprosto
respektovali ajíž se ptali nasvolení položit otázku, než
ji vůbec vznesli.
Má matka zachovala chladnou tvář, ačkoliv jsem
vycítil vířící vztek pod povrchem, ze zkušenosti.
„Naše chemička, Amelia Forbishová, šla ven bez
maskování pachu. Donald Kent aRichard Hochleitner
vyšli ven bez toho, že by oblast zkontrolovali, jestli vní
nejsou stopaři. Oněkolik týdnů později se nás
Samantha Northová snažila ohromit tím, že by nahrála
víc videí, než měla zaúkol. Vždycky byla příliš
nebojácná. Niko Refinaco vyšel ven sám, poté co jsme
zavedli pravidlo, že se smí vycházet jen vedvojicích.
Nikdy je moc nerespektoval. Dělal chyby. Apak udělal
poslední. Tak to chodí. Povím ti všechny informace,
které potřebuješ dozáznamů. Nemusíš se pouštět
dožádného vyšetřování.“
 Byla dobrá. Nedokázal jsem vymyslet žádnou
odpověď. Je těžké dusit osobu, která zdánlivě
spolupracuje.
„Přílet vaší lodi ohrozil naši práci,“ pokračovala.
„Schovávání nyní bude mnohem těžší, když jste je
nanás upozornili. Ukrývání jsme povznesli naumění.
Způsob života. Kdybyste se dotoho nepletli, mohli
jsme pokračovat celé roky. Teď se stouhle překážkou
musíme vypořádat. Naneštěstí máme něco, co patří
vám.“ Obrátila se naobrovitého vousatého džentlmena
se vzhledem Bigfoota. „Zaviero, ukaž jim to.“
Bigfoot pohlédl naClarka, namě apak
naMacCormaka aCarmichaela. „Jste si jistá, že se
nenaštvou?“
„No, samozřejmě že se naštvou, drahoušku,“
prohlásila matka konejšivě, ale logicky. „Jen dotoho.
Nebudou naštvaní nanás.“
Mohl by tenhle pravěký trouba být nějakým
vědcem? Nebo něco jako vyhazovač?
„Jenom nechci, aby byl někdo naštvaný.“ Zaviero
odkráčel doprostoru skladiště sněkolika kontejnery,
mnoho jich bylo zakrytých černými plachtami. Se
zašustěním jednu odtáhl, jako kouzelník asistující při
dramatickém odhalení.
 Navrcholku řady nerovně uspořádaných kontejnerů
ležel mariňák vojín Brand, položený nabok. Oči měl
zavřené aústa mírně pootevřená, jako by spal. Jenže
nespal. Kolem krku měl dlouhý členitý provazec,
velmi známý, protože nanás několik stovek znich
šlehalo během masového útoku. Nakonci garoty visel
mrtvý ksichtolep, sprsty naněkolika místech
zlomenými, takže mířily dovšech nepravděpodobných
směrů.
Clark zasténal. „Další…“
„Jak se to stalo?“ zeptal se MacCormac bez sebe
vzteky. „Zabila ho tahle věc?“
„Myslíme si, že se zabili navzájem,“ vysvětlila
moje matka. „Musel to být velice dobrý voják, aby
zlámal všechny jeho končetiny, ikdyž ho škrtil. Měl
byste být hrdý.“
MacCormac se hořce ušklíbl. Zdál se tragicky
bezmocný.
Přistoupil jsem blíž, ale Zaviero se náhle pohnul,
aby mi zabránil přiblížit se ktělu. Zdálo se, že chce
mrtvého muže chránit před neúctou avyrušením.
„Kde jste ho našli? Uvnitř nebo mimo obrannou
mřížku lodi?“
 „Opalných zbraních vašeho plavidla nic nevíme,“
prohlásila moje matka. „Byl nalezen dole pod svahem.
Zřejmě spadl, když bojoval oživot. Málem se zhroutil
najeden znašich holografických projektorů. Pro nás
ostatní by byla katastrofa, kdyby se tak stalo. Mohl
zničit celý náš jižní ochranný systém. Gracie, je čas
navečeři. Olivere, ujisti se, že máme dost pro naše
hosty aže budou mít možnost se očistit. Omlouvám se,
ale není tu žádná voda ani teplé jídlo, ale můžeme
nabídnout čisticí metody astravu. Jíme jen původní
rostliny asražené mléko. Bereme proteinové doplňky,
ale vařit nemůžeme, protože bychom mohli prozradit
své pachy.“
Clark, očividně rozrušený, se vrátil kesvému úkolu
leteckého kapitána. Soucítil jsem sním, když si
odkašlal apřiměl se promluvit. „Paní Malvauxová,
mám soudní příkaz–“
„Prosím,“ prohlásila ostře. „Už žádná diskuse.
Musíme se navečeřet. Musíte pochopit, kapitáne, že si
uchováváme duševní zdraví zapomoci lidských
společenských ceremoniálů. Jíme, modlíme se,
udržujeme si lidskost. Nemůžete se vrátit dolodi,
dokud nebude venku klid. Doté doby se prosím
pokuste uvolnit atruchlit nad svou ztrátou. Bude
pohřben naším způsobem, vhodně ahygienickým
způsobem, který nepřiláká žádnou pozornost. Oliver je
náš šéfkuchař azapětačtyřicet minut bude podávat
večeři.“
Clark, trochu vyděšený tím, jak moje matka
dokázala plynule mluvit omrtvých lidech avečeři
jedním dechem, přešlápl. „No… musím upozornit
mého prvního důstojníka na to, co se děje.“
„Komunikace možná nebude fungovat,“ pověděla
mu moje matka. „Xenové umějí odhalit jisté vlny.
Takhle riskovat nesmíme. Naše životy závisí namlčení.
Posádka vaší lodi nebude pokračovat sama, že?“
„Neměli by…“
Clark se namě zadíval. Varovně jsem se zamračil.
Věděl jsem, že čeká, že se jí zeptám naty lidi vchatách,
proč tam byli zamčení. Tuhle kartu jsem ještě vynést
nechtěl. Souviselo to spříliš mnoha emocemi– ta
představa, že sledujete tu hrůzu být použit jako
inkubátor pro malou vetřelčí larvu, nebo co to je,
vedoucí kvýbuchu těl svých přátel aosvobození se těch
parazitů. Bylo spodivem, že se neoběsili všichni.
„Tak tedy dobrá. Počkají navás.“ Párkrát pokývala
hlavou azagestikulovala nasvůj personál, což jsem
nedokázal interpretovat. Někteří lidé zůstali, jiní
zmizeli vetřech chodbách spojujících tuhle komnatu
sčímkoliv, co vybudovali. Měl jsem pocit, jako bych se
nacházel vnějakém břiše. Prostor, tlumeně osvětlený
modrými abílými lucernami, nebyl nijak zvlášť útulný.
Zdálo se, že se upokojili, ale naše přítomnost se jim
moc nelíbila. Jeden zadruhým si našli něco, čím by se
zaměstnali, co tu dělali, aby zabili čas.
MacCormac aCarmichael stáli vedle sebe ahleděli
nasvého mrtvého spolubojovníka. Brand ležel naboku,
střežený Zavierem, vesmrti se svým vrahem. Děsivě
připomínal dítě stulené se svojí oblíbenou hračkou.
„Další dotvého seznamu,“ zachraptěl namě Clark.
„Doufám, že to sleduješ.“

Šéfkuchař Oliver adalší dva nebo tři začali

připravovat jídelní stůl vytvořený zkrabic adesek.
Připadalo mi uJocasty typické, že měli
„šéfkuchaře“ ane jen „kuchaře“. Měla zvláštní
talent napovýšení obyčejného navyšší úroveň.
Myslím, že to byl způsob, jak lidi pozvednout
vjejich vlastních očích, aby si mysleli, že si jich
cení mnohem víc než doopravdy.
Očividně to dělávali každý den, jako nějaký rituál.
Moc si utoho nepovídali, ale to možná způsobila naše
přítomnost. MacCormac aCarmichael se sklíčeně
usadili ačekali nato, co mělo přijít.
Pár minut jsem všechno pozoroval arozhodl se, že
se pustím dopráce. Začal jsem sposmutněle se tvářícím
mužem se špatným levým okem. Jeho pravé oko se
dívalo, to druhé tak nějak ubíhalo stranou, ale to mě
kněmu nepřitáhlo. Měl nasobě červené hadry snějakým
třpytivým prachem, očemž jsem předpokládal, že je
nějaký druh maskování, ne zrovna vrchol technologie.
Byla to nejspíš jedna zprvních věcí, které vyvinuli,
ateď se ztoho stala móda. Nebo možná pohodlí, jako
župan.
Smutný muž tam jenom nervózně stál, když jsem
kněmu přistoupil, ajá se vrátil dosvých časů dálničního
policajta. Jako někdo, kdo neví, proč byl zastaven,
vypadal provinile azmateně.
„Ahoj,“ řekl jsem tak přátelsky, jak jen to šlo. „Já
jsem Rory Malvaux. Jak se jmenujete?“
Zaváhal, trochu pohnul ústy, jako by si nebyl jistý,
že může mluvit scizinci. „Diego… bakteriologie
avirologie.“
„Vtipné příjmení.“ Když se neusmál, ani nijak
nezareagoval, ignoroval jsem vlastní vtip anechal to
být. „Je mi líto vaší ženy.“
 Zamrkal, nejdřív překvapeně, pak zmateně, abrzy
vypadal tak, jak by člověk čekal, že bude vypadat.
Vytáhl jsem snubní prsten ze sáčku naopasku.
„Tohle nejspíš patří vám.“
Zíral naprsten, ale nevzal si ho. Musel jsem se
natáhnout, vzít ho avložit mu prsten dodlaně.
Jednoduše tam stál azíral naněj.
„Amelia snila otom, že nalíbánkách zažijeme
nějaké dobrodružství,“ přiznal. „Že začneme naše
životy tím, že uděláme něco… něco… co se zapíše
dodějin.“
„To jste dokázali,“ pověděl jsem mu. „Měli jste
odvahu žít svůj sen.“
Jedno rameno se nadzvedlo apak znovu pokleslo.
„Zemřela kvůli snům.“
„Většina snů je nebezpečná,“ prohlásil jsem.
„Nejste první.“
Zíral naprsten, dokud se kolem něho jeho prsty
konečně nezavřely. „Díky, že jste mi ho přinesl.
Uvažoval jsem, že pro něj zajdu. Nemohl jsem se ale
přimět, abych se tam vrátil.“
„Teď ani nemusíte.“
Nechal jsem ho sjeho vzpomínkami aobešel jsem
vysokou řadu napěchovaných polic kdalší osobě.
Stárnoucí knihomolka vypadala, jako by strávila celý
život vknihách anevěděla, jak se jich zbavit. Byla
vyzáblá aplochá jako vystřihovánka. Mohl bych ji
zlomit tím, že bych jí podrazil ty vytáhlé nohy. Přesto
tu byla, vybraná znějakého důvodu, kterého si matčino
náročné oko cenilo, aurazila celou cestu až sem.
Uvažoval jsem, jestli ta žena– nebo kdokoliv znich–
doopravdy pochopila typ života, který jí byl nabídnut.
Vykládala jim ohrdinství aprůkopnické slávě? Otom,
že budou pionýry vědy? Bezpochyby.
Něco mi napovídalo, že moje matka vynechala ty
méně přitažlivé kousky skládačky jako muset si
zahrabávat vlastní exkrementy ačurat dospeciálních
nádob pro pozdější očištění anásledné pití.
Ale možná knim byla úplně upřímná aoni byli
prostě blázni.
„Zdravím vás. Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
Bála se odpovědět, atak mlčela. Možná nemluvila
snikým, koho neznala celé roky.
„Nebojte se, jen mi to povězte,“ pobídl jsem ji.
„Musím si vás zaškrtnout naseznamu. Budu mít potíže,
jestli to neudělám. Pomůžete mi?“
„Já jsem… Yuki. Specialistka natechnologie
adata.“
 Vidíte tu vzorec? Každý mi řekl jméno, jenom
jedno, asvou odbornost.
„To jsou moc hezké náramky adalší ozdobné věci
skorálky,“ snažil jsem se. „Jak dlouho je děláte,
Yuki?“
„Ozdoby? Bylo mi jedenáct apůl. Moje teta astrýc
byli pouliční prodavači. Měli stánek. Karnevaly,
zábavná představení, festivaly… Když jsem se nudila,
teta mi ukázala, jak navlékat korálky. Asi jsem nato
měla talent, vedený duchy, stačilo málo. Protože jsem
měla šikovné ruce… nasklo akámen… Jak jste poznal,
že jsem je vyráběla já?“
„Máte prsty potřísněné růžovým skleněným
práškem.“
„To je vážně dobré.“ Usmála se aukázala malé bílé
zašpičatělé zuby. „Všímavé. Jste vážně dobrý.“
„Daří se vám natéhle základně?“
„Sozdobami?“
„Vlastně svetřelci.“
„Sxeny?“
„Co ohledně nich děláte? Chci říct, nejste tu kvůli
výrobě náramků, ne?“
„Ne!“ rozesmála se drobným ptačím smíchem. „Ne,
ne! Většinou zaznamenávám nové údaje. Údaje
ainformace, čísla, analýzu mikrodat, komplexní
aplikace… všechno zpracovávám vprogramech…
porovnávám… zapisuju výsledky… hodnotím čísla…“
„Máte plné ruce práce, hm?“
„Ach, ano, moc.“
„Chodíte tedy hodně ven?“
„Ach, nikdy. Nikdy. Ven nechodím.“
„Vážně? Proč ne?“
„Zabili by mě. Nenechají mě vyjít ven.“
„Chrání vás, že?“
„Jistě. Druhý specialista natechniku je pryč.“
„Pryč…“
„Už je to dlouho.“
„Aha… takže vás potřebují.“
„Jsem velice důležitá.“
„To určitě ano. Nejspíš si svámi budu chtít
promluvit ještě později. Nevadilo by vám to?“
„Očem promluvit?“
„Možná byste mi mohla ukázat něco ztoho, co tu
děláte.“
„Ach. Nevím, jestli můžu.“
„No, uvidíme. Dobře?“
Opustil jsem ji, znepokojenější než předtím.
Představa, že moje matka odvedla někoho, jako byla
tahle žena, zrelativního bezpečí Země auzavřela ji
natéhle bizarní klinice… cítil jsem, jak se vemně zvedá
žluč.
Než jsem došel ktělnatému černochovi svelkýma
očima, jehož věk se nedal moc určit kvůli sádelnaté
tváři ipostavě, která znemožňovala jakýkoliv úsudek,
už mě očekával. Měl nadváhu, ovšem poznal jsem, že
předtím vážil ještě víc, ateď měl povislou bradu
aširoké, ale nažloutlé oči. Ťukal dopočítače nějaké
informace, ale většinou mě pozoroval.
Posadil jsme se vedle něho naprovizorní lavičku.
„Ahoj, já jsem Rory.“
„Vy jste Jocastin syn,“ prohlásil. Mluvil přátelským
tónem. „Když jsem se ovás doslechl poprvé, pomyslel
jsem si, že to musí být úžasné být její syn.“
„Vy jste jím možná víc než já. Jak se jmenujete?“
„Ethan. Odborník nadynamiku davu aprovozu.“
„Hej, to je úžasné. Já jsem policajt, takže jsem
vždycky rád zadobré řízení provozu. Co tu děláte?“
„Jsem technik nakontrolu provozu. Analyzuju
apředvídám pohyb davu. Spoustu individuálních částí,
ajak se pohybují… stadiony… dálnice, aerolinie,
přechody pro chodce, provoz… davy…“
 „Proč jste ale tady? Žádný provoz tu přece není?
Ani davy?“
„Počítám věci. Sleduju je.“
„Jako ty vetřelce podobající se škorpionům?“
„Jak… onich víte…“
„Skoro nás přemohla jejich přílivová vlna.“
Odstrčil se nažidli, obě ruce napnuté naokraji stolu.
„Opravdu? Kolik jich bylo?“
„Nejsem si jistý… nejspíš stovky.“
„Jak široký byl koridor?“
„Odhaduju tak deset metrů… proč?“
Zuřivě začal ťukat doklávesnice zapoužití devíti
prstů, protože prostředníček napravé ruce mu chyběl
ukloubu. Napahýlu nebyl žádný obvaz abyl růžový, ale
ne červený, takže zranění nebylo nedávné.
Naobrazovce byla ukázka deset metrů širokého
simulovaného kanálu. Musel mít takových obrazů
naprogramovaných stovky, apřestože jsem mu přesně
neřekl, kde jsme senacházeli, když nás ti škorpioni
napadli, přesto načetl správné místo. Alespoň to tam
vypadalo stejně. Možná si se mnou ale pohrávala
paměť, ovšem většinou jsem se vtakových věcech
nemýlil.
 Ještě něco zapsal anajednou byla simulace poseta
stovkami malých tužkových kresbiček škorpionů, kteří
se namě znovu hnali. Když přední řady doběhly knám,
program zanimi automaticky doplnil další.
„Vypadalo to nějak takhle?“ zeptal se.
„Rozhodně ano…“
Zadíval se namě snějakou emocí vočích. „Nikdy
dřív jsem je neviděl, že by se takhle chovali.“
„Kolik jich je vevaší simulaci?“
„Jestli to vypadalo takhle, tak kolem sedmi stovek,
aby zaplnili koridor. Jak můžete vidět naté simulaci,
tak nezpomalují anezužují se, ale veskutečnosti lezou
pozdech apilířích, aby udrželi stejné tempo.
Spolupracují, ikdyž jen jeden nebo dva znich mají
šanci naoplodnění.“
„Myslíte, že je to nějaké sofistikované chování?“
„Velice sofistikované. Chci otom napsat studii.“
„Vždycky se chovají takhle?“
„Vlastně nevím. Takhle jsem je ještě nikdy
neviděl.“
Zadíval jsem se naněj. „Tohle je první útočná
vlna?“
„Úplně první.“
 „Vážně… Poslouchejte, díky, že jste mi to
vysvětlil, arád bych se dozvěděl víc ovašem výzkumu,
pokud budeme mít možnost.“
Pokrčil rameny atvářil se hrdě. „Pokud to Jocasta
dovolí.“
„Ach, samozřejmě. Žádný problém.“
Pokrčil rameny apřikývl. „Vážně jste její syn. Asi
vám můžu pár věcí ukázat.“
„Rád bych zjistil, co děláte.“ Vlastně jsem měl
dojem, že umírá touhou mi předvést, načem pracuje.
Vzhledem ke své izolaci neměli tihle lidé nikdy šanci
se předvést. Apak tu byl malý detail, kterého jsem si
nemohl nevšimnout– být Jocastin syn mohlo být mojí
výhodou. Ethan mi nedokázal říct ne arychle se
rozhodl říct ano.
Jednoho podruhém jsem je obešel. Oliver,
šéfkuchař. Tad, technik zabývající se utajením. Sushil,
mikrobiologie. Neil, vedoucí tábora. Rusty, chemik
spodivným sestřihem. Paul, meteorolog aplanetární
geolog. Dixie, biologie. Pokračovalo to dál adál. Jedna
osoba, jedna specializace, žádné velké klábosení. Buď
sinechtěli povídat, nebo si nepamatovali, jak se to dělá.
Nebo něco jiného. Zaviero, jak se ukázalo, byl nějaký
druh entomologického učence. Brouci. Nedokázal
hláskovat svoje vlastní jméno, ale představoval chodící
encyklopedii hmyzu apavoukovců, larev ačervů ajejich
chování– něco jako byly ty černé potvory aškorpioni,
že?
Lidé, snimiž jsem se bavil, se všichni nacházeli
vnedalekých komnatách, které byly očividně odvě
vrstvy dál odté hlavní místnosti, kam jsem byl
zavlečen, aodděleny chodbami pomocí zvláštních
metod uzavření. Dovnějšího světa nepronikl ani jediný
zvuk, ani záblesk světla, žádný pach. Přežití záviselo
naspecifickém chování avýzkumníci se celkově
nehýbali víc, než bylo nezbytně nutné. Zdokonalili
metodu vysedávání bez toho, že by byli nervózní.
Chemik Rusty mi prozradil, že cvičili jógu, aby si
osvojili klid anevrtěli se. Kromě bezprostředního rizika
smrti to tu působilo jako nějaké podivné lázně nebo
zenové útočiště. Patřil knejpřátelštějším, neustále se
motal kolem nás, ale zdráhal se příliš mluvit.
Moje matka nám dala pětačtyřicet minut před
večeří– což bylo trochu zvláštní chování vzhledem
kdosavadním denním aktivitám, ale fajn, možná si
museli zavést nějakou rutinu, aby se tu nezbláznili. Byl
jsem odhodlaný využít každou možnou minutu.
Zaměřil jsem se načilou orientální dívku, možná
Filipínku, asi kolem dvacítky, se sestřihem jako čínská
panenka achlapeckou postavou.
„Vy jste… Chantal.“
„Ano– ahoj.“
„Zoologie, je to tak?“
„Aveterina.“ Přinutila se kúsměvu, pak se zatvářila
vážně. „Je mi líto vašich kamarádů vojáků. Je to
taková tragédie.“
„Jo, náš kapitán je pěkně otřesený. Takže vy jste
veterinářka?“
„Jednoho dne budu. Jsem tu, abych se učila.“
„Co se přesně učíte?“
„Je to prostě úžasné. Anatomicky analyzujeme
xeny astudujeme je fyziologicky. Já provádím většinu
měření avážení.“
„Jak je studujete, aniž byste se jim ukázala?“
„Ach, máme vzorky.“
„Chcete říct, že jste některé znich zajali? Živé?“
„No, občas získáme nějaké části. Chcete vidět naši
sbírku?“
„To bych moc rád.“ Vykročil jsem zaní, ale pak
jsem si všiml, že Tad, technik nautajení, který mě až
doteď významně ignoroval, mě následuje dochodby.
Zarazil jsem se. „Máte nějaký problém?“
 Napůl schované zadlouhou hnědou ofinou se
Tadovy oči snažily působit bezvýrazně. „Žádný
problém. Jenom jdu svámi.“
Napadlo mě, že chce možná chránit Chantal, hrát si
nastaršího brášku nebo bodyguarda. Což mi sakra
vůbec nevadilo. Nehodlal jsem se jí dotýkat.
Chantal nás vedla bizarním bludištěm
smontovaných trubicovitých tunelů. Rozdělovaly se
dosofistikovaného mravenčího komplexu, některé
vedly nahoru, jiné dolů ajiné zazatáčky. Sofistikované,
ovšem přesto hrubé astrohé. Měl jsem pravdu vtom, že
sledovaly přirozenou jeskynní strukturu. Musely.
Nebylo možné sestavit něco tak komplikovaného
vykopáním všech těch tunelů vnepřátelském prostředí.
Tohle nebyli žádní inženýři. Neměli znalosti, čas, ani
se nenacházeli naplanetě, kde by budování tunelů
prošlo bez povšimnutí ostatních obyvatel, jestli
chápete, co tím myslím. Chodby měly oválný tvar,
rozdělené byly žebrovou klenbou aspojené tvrdým
flexibilním aultratenkým vyflexem, což byla nová
fajnová věc vyvinutá před pár lety dovesmíru
anehostinných prostředí. Celý tunel, všech padesát
nebo kolik metrů, by se dodoby, než jsme došli dodalší
komnaty, nejspíš daly složit doasi tak půl metru
čtverečního vevakuovaných obalech. Tyhle obytné
apracovní prostory odolné vůči extrémním výkyvům
počasí, proti vlhkosti asnadno přebudovatelné se daly
převážet vjediném standardním kontejneru, apřesto
ubytovat stovky lidí. Tenhle tým si nejspíš sbalil celý
svůj obytný komplex dojediného plátěného pytle.
Proti klaustrofobii to ale moc nepomáhalo, to jsem
musel přiznat. Než mě Chantal vyvedla ztunelu, byl
jsem rád, že jsem venku aže zamnou Tad nešel moc
blízko. Měl jsem příliš ošklivých zážitků vuličkách,
než aby to byla moje oblíbená místa.
Apak jsme najednou byli venku ajá si přál,
abychom tam zůstali. Popadl jsem plazmovou pistoli.
Přede mnou stál plně vzrostlý dospělý xenomorf.
Paže měl rozhozené, čelisti otevřené atyčil se nad námi
víc než dva metry vysoký, svou klobásovitou lebku
obrácenou dostrany, takže byl vidět jeho profil. Dlouhé
paže měl podél boků, mírně rozpažené, štíhlé nohy
rozkročené kvůli rovnováze.
„Nebojte se,“ ozvala se Chantal. „Je vycpaný. Jsem
taky preparátorka.“ Vykouzlila svůj skřítkovský
úsměv. „Jsem naněj hrdá. Nikdy jsem naničem tak
velkém nepracovala.“
„Koukněte doprava…“
 Shusí kůží jsem se pomalu otočil vpravo, pryč
odTada, který se zastavil astál tam jako hradní stráž.
Aniž by mě víc zajímal, obcházel jsem šokujícího
tvora tyčícího se uprostřed komnaty. Jako by byl
vetřelec hlavní postavou nastarodávné vinylové desce
ajá se nacházel naokraji, pohyboval jsem se dokola
adržel jsem se co nejdál uoválné zdi, co mi místnost
dovolovala. Ani omylem jsem se nechtěl ocitnout
poblíž toho monstra.
Apřesto tu stál, abych se ho mohl dotknout,
prohlížet si ho, odjeho dravčích drápů postočený ocas
připomínající kabel. Celý ten tvor vlastně připomínal
konstrukci zkabelů apancéřů. Jeho hrudní koš se
nacházel navnější straně stejně jako dva obrovské
ramenní hřebeny, které vypadaly, že se snad vyvinuly,
aby chránily strany té dlouhé, předlouhé hlavy. Záda
měl lemovaná několika výrůstky podobnými šnorchlu,
které nevypadaly, že by sloužily kdýchání, ale sotva se
zdálo, že by byly kněčemu jinému.
„Umí to plavat?“ zeptal jsem se.
„Umí, pokud chce,“ prohlásila Chantal aobdivně
hleděla nasvou trofej. „Nemá moc tlusté tkáně, takže
by měl nejspíš potíže udržet se nahladině. Tedy pokud
najeho původní planetě není slaná voda, což by
pomohlo.“
„Nevidím žádné oči.“
„Zrakový mechanismus je vjeho přilbě. Nemá oči
tak, jak je známe, ale vnímá vizuálně.“
„Jak dobře vidí?“
„Vporovnání snámi? Zatím si nejsme jistí,“
odvětila. „Všechny vizuálně orientované bytosti odryb
povyšší predátory mají binokulární zrak. Tyhle mají
cosi jako pruh, který se nachází vmístě, kde bychom
my měli uši, pak kolem nosu azase zpátky. Alespoň si
zatím myslíme, že právě takhle vidí.“
Sevřel jsem plazmovou pistoli, jako by to byla
bezpečnostní pojistka, azvedl pohled kmonumentálním
černému tvorovi. „No… je to prostě… obrovské…“
Vetřelcova enormně dlouhá lebka byla
veskutečnosti navrcholku průhledná ajá mohl vidět
skrz nasložitou řadu klenutých vnitřních dílků, které
nevypadaly jako mozková tkáň, ale spíš jako lebka.
Nakonec mě zákonitosti kruhu přivedly kmístu, kde
jsem se ocitl před tvorovou tlamou. Špičatá spodní
čelist byla spuštěná, aby byla vidět sada piraňovitých
zubů ovelikosti mých prstů auvnitř bylo cosi
čtvercového.
 „To je… jazyk?“ zeptal jsem se.
„To není jazyk,“ řekl Tad, skoro jako by mě
varoval „To je druhá řada čelistí.“
„Vážně… Proč si myslíte, že by něco takového
potřeboval?“
„To netušíme.“
Zdálo se, že je to obvyklé. Vzhledem ktomu, jakou
dobu tu už strávili aprováděli celé tohle studium, jsem
slyšel víc nevíme než odpovědí.
„Jak to přežívá natéhle planetě?“ zeptal jsem se.
Chantal vypadala nachvíli zmateně. „Přežívá? Jak
to myslíte?“
Vzpomněl jsem si naBonnii. „Čím se živí? Musejí
něco jíst, ne? Protože jsou aktivní. Mladí nabírají
naváze, když rostou… apoužívají lidská těla
kreprodukci, jak nám bylo řečeno, takže pokud tu není
dostatek lidí, tak co dělají? Tak se rozmnožují, ne?
Těmi ksichtolepy– svými mladými?“
„Ti tvorové nejsou doopravdy jejich ‚mladí‘,“
vysvětlila Chantal dychtivě. Zdálo se, že mě ráda
poučí. „Spíš jsou něco jako… spermie. Nejsou
semenem, ale jeho nositelem. Jsou to schránky pro
semeno.“
 Rozesmál jsem se, především abych uvolnil napětí
ztoho, že jsem tak blízko… toho.
„Chcete říct, že jsou nosiči?“
Usmála se. „Asi ano! Jakmile implantují semeno,
umřou. To je jejich jediný účel.“
„Takže nesou život,“ prohlásil jsem, „ale nemají
žádný vlastní.“
Přikývla, tentokrát mlčky přemýšlela otom, co jsem
právě řekl.
„Takže využívají jiná zvířata,“ pokračoval jsem,
aniž bych se nani snažil tlačit. „Nejen lidi.“
„Ano, využívají původní populaci jako hostitele.
Oplodní tvora dostatečně velkého nato, aby vněm uzrál
jejich potomek. Nejmenší, jaké jsme kdy zaznamenali,
měli dvanáct kilo–“
„To jsou jenom zvěsti,“ namítl Tad rychle. „Není to
potvrzené.“
„Jiná zvířata?“ zeptal jsem se navysvětlení.
„Ach ano!“ vyhrkla Chantal. „Tahle planeta je plná
životních forem. Copak jste je ještě neviděli?“
„Setkali jsme se stěmi broučími tvory, ale
nenarazili jsme nanic jiného, ehm–“ Mávl jsem rukou.
„Protože jsou xenové vpohybu. Část původních
tvorů už se poučila ashromáždila se vúdolí. Všimli
jsme si zvířat ovelikosti bizonů seskupujících se dostád
aněkolika druhů teplokrevných tvorů aptáků, kteří
nelétají, ataké předsavčích druhů dovelikosti dvanácti
kilo–“
„Nejsme si jistí, že patří kpředsavcům,“ opravil ji
Tad. „Ještě jsme je dostatečně neanalyzovali. Většinu
času jsme zdokonalovali naši techniku ukrývání.
Zoologický výzkum chceme provést příští rok.“
„Jelikož máte tenhle vycpaný exemplář,“ začal
jsem, „znamená to tedy, že jste ho byli schopní
pitvat?“
Chantal se znovu pokusila promluvit. „Udělali
jsme, co jsme–“
„Nemůžeme je pitvat,“ přerušil ji Tad znovu apustil
se dovysvětlování. „Tenhle umřel zaneobvyklých
okolností. Napíchl se naskleněný hrot, když spadl
zútesu. Vykrvácel svoji kyselinovou krev. Adlouho
poté ho sežrali čerňáci. Podařilo se nám vyčistit azískat
kostru. Chantal ji dala dohromady spolu sdalšími
částmi, které jsme našli kolem.“ Očima zalétl kChantal
adodal: „Měli jsme prostě štěstí.“
Chantal naněho upírala pohled déle, než bylo nutné.
„Já ho dala dohromady.“
Zachvíli začala opakovat to, co právě řekl.
 Přál jsem si, abych si mohl promluvit jenom sní.
„Takže jste neměli moc šanci prohlédnout si jeho
vnitřní orgány?“
„Stím by byla potíž,“ odvětil Tad. „Jejich krev,
když je vystavena vnějším prvkům, se promění
vkyselinu. Sotva najdeme nějaký nástroj, který
bychom mohli použít, aniž by se rozpustil. To je jedna
zvěcí, nakterou jsme zatím nepřišli.“
„Stejně ale,“ uvažoval jsem, „jste tu docela dlouho.
Neumřou nakonec zpřirozených důvodů? Dříve či
později je najdete nacestě, ne?“
Chantal otevřela ústa, aby promluvila, ale Tad jí
opět skočil dořeči.
„Zatím jsme nenašli tajné pohřebiště xenů.“
Předstíral jsem, že jsem si nevšiml rozpaků mezi
nimi.
„No, bude nastejném místě jako ztracená ramínka
aspínací špendlíky.“
Poněkolika minutách jsem byl konečně schopný
odtrhnout oči odohromující přítomnosti vycpaného
vetřelce apřitom mi naskákala husí kůže. Stále jsem
měl pocit, že se probere kživotu. Musel jsem se
přinutit, abych se rozhlédl pomístnosti. Celá komnata
nebyla omnoho vyšší než trofej xenomorfa ajen asi
třikrát tři metry, vetvaru pětiúhelníku, spěti
propletenými smontovanými zdmi. Také se jednalo
omuzeum vetřelčí rasy. Navětšině zdí se nacházely
poličky skrabicemi, nejspíš plnými vzorků věcí, které
jsem viděl, avěcí, které jsem zatím nespatřil. Jednalo
se otakový vědecký archiv. Poznal jsem ho, protože
když jsem vyrůstal, měli jsme vdomě tři pokoje, jako
byl tenhle. Vdomě bylo jen šest místností atři znich
byly takovéhle.
Až nato, že vnašem domově jsme neměli části
smrtících tvorů nazdech. Skoro stejně ohromující jako
vycpaný obří tvor byl oddělený ocas jiného tvora,
odříznutý vmístě, které se muselo nacházet velice
blízko těla. Ohon visel znízkého stropu atáhl se přes
celou jednu část zdi až dopoloviny druhé. Jeden konec
byl rozdrcený, ale zubatá špička zůstala nedotčená
apoměrně děsivá. Nadalších částech zdi byly
připevněné tři vetřelčí ruce, noha aohromující sbírka
drápů. Nacházely se tu také čtyři sifonové trubice, ty
šnorchlovité věci najejich zádech, zadní část hlavy
advě dlouhé čtvercové… Trhl jsem sebou, když mi
došlo, že to jsou dvě řady vnitřních čelistí, nějak
vytržené zhrdel dvou vetřelců.
 „Nechceme zkoumat mrtvé,“ prohlásil Tad,
odhodlaný svést mě zcesty, což byla ironie vzhledem
kté děsivé sbírce. „Před naší expedicí tady se lidské
zkušenosti sxeny omezovaly pouze nato, jak reagovali
nalidi. Natéhle planetě můžeme sledovat, jak reagují
najiné formy života.“
„Kde jste přišli kevšem těmhle věcem?“ zeptal jsem
se.
„Našli jsme je nacestě,“ prohlásil Tad. Dělal si
legraci?
Rozhodl jsem se, že to přejdu, azkusil jsem to jinak.
„Chovají se kjiným formám života jinak než knám?“
„Ne,“ rozzářila se Chantal. „Jednají podle stejného
rozmnožovacího postupu–“
„Chantal,“ varoval ji Tad. „Tohle nepatří dotvé
odbornosti.“
„Pardon…“
Díval jsem se zjednoho nadruhého. „Takže je to
jako strávit celé roky autratit miliony dolarů nastudii,
abyste nám oznámili, že holky jsou jiné než kluci. To
vám poví každé děcko.“ Poodešel jsem co nejdál
odvetřelčí trofeje, jak jen to šlo, asnažil jsem se navést
konverzaci požadovaným směrem. „No, tohle je
všechno zatraceně působivé, musím říct… Chantal,
tohle možná víte. Chtěl jsem se nato zeptat své matky,
ale zapomněl jsem. Co se stalo slidmi vchatách
vtáboře? Proč tam byli? Nedokázali jsme se
rozhodnout, jestli se schovávali uvnitř aprostě je
dostali ti tvorové natvářích, nebo, víte, co dělali uvnitř
spanely dveří otevřenými napár centimetrů. Mělo je to
ochránit? Nebo se možná před těmi netvory
schovávali. Chci říct, kdo by se neschovával? Nejdřív
vás vyděsí ksmrti apak dokončí svoji práci.“
Mávl jsem naobrovitánského vycpaného dospělého
vetřelce anaznačil jsem, že jsem chtěl udělat vtip
azjistit, jestli se zasmějí.
Chantal zamrkala, ale jinou reakci jí Tadův přísný
pohled nedovolil. „My… my…“
„Ona to neví,“ prohlásil Tad. „Není to její oblast.“
Vykašlal jsem se narutinní postup aobrátil se
kněmu. „Avaše ano?“
Tad se naježil. „Jocasta nás před vámi varovala.
Říkala, že vůbec nechápete vědecký výzkum aže
bychom se otom svámi vůbec neměli bavit.“
„Jo? Očem se se mnou nemáte bavit?“
Přistoupil jsem kněmu blíž. Zastrašování je forma
umění.
 „Během posledních dvou hodin,“ prohlásil jsem
pomalu, „jsem viděl pár pěkně děsivých úmrtí, jak už
tomu bývá. Tahle planeta je dějištěm masakru. Abez
ohledu nato, kolik hlav napočítám, to číslo bude nízké.
To je můj druh vědeckého výzkumu. Přiznávám, že je
to prosté, ale otázky mohou být skoro stejně důležité
jako odpovědi. Vy jste odborník nautajení, že?“
„To rozhodně jsem.“
„Vážně mě budete muset vzít naprohlídku té
technologie, kterou tu používáte. Opravdu bych si ji
rád prohlédl. Předpokládám, že jediný způsob, jak se
nestat jejich kořistí, je, když nevědí, že jste tady.“
Nachvíli se zarazil, změřil si mě pohledem, apak si
změřil iChantal anarušení jejich soukromého teritoria,
které jsem reprezentoval.
„Nemyslím si, že se tu zdržíte natak dlouho, abych
vás tady provedl,“ prohlásil.

Nejspíš to byla obrovská chyba, ale pustil jsem se

dopronásledování ajako další odchytil svoji sestru.
Chvíli jsem poslouchal, pak jsem následoval její
hlas, když jsem ho zaslechl, ašel jsem zaní jedním
zkratších tunelů dopřecpané komnaty, kde předávala
instrukce Neilovi. Zvláštní, protože jsem si myslel, že
je Neil vedoucí tábora aGracie by měla rozkazy
přijímat, ne je udělovat. Příjmení Malvauxová však
přinášelo své výhody ijí.
Moje sestra byla zvláštní kombinací stoupence
avůdce. Byla hlavním stoupencem jistého vůdce
achtěla, aby všichni ostatní zůstali vřadě zaní. Měla
vědeckou mysl aspoustu schopností, ale vždycky byla
zastíněna naší matkou, vždycky se předpokládalo, že
získala titul nebo nějakou práci nebo cokoliv, protože
byla dcerou Jocasty Malvauxové. Celý její život, amůj
taky, jsme nebyli známí jako Rory aGraciella
Malvauxovi, ale jako „syn Jocasty Malvauxové“ nebo
„dcera Jocasty Malvauxové“. Oba jsme se stím snažili
vypořádat vlastním způsobem, Gracie tu roli přijala, já
ji odmítl.
Já jsem nepasoval domatčina světa výzkumu,
ocenění, expedic, dalších ocenění, objevů azase dalších
ocenění. Vlastně mi to připadalo tak trochu nechutné.
Gracie vždycky tvrdila, že je to tím, že jsem nikdy
žádné ocenění nezískal, atudíž jsem zahořklý. Naurčité
úrovni měla nejspíš pravdu. Ale nasvé vlastní úrovni
jsem vždycky považoval to divadýlko zapříliš
neohrabané asnobské, zvlášť to, jak si moje matka
užívala záři reflektorů. Vždycky jsem měl dojem, že
vytváří dějiny, aby se mohla opět koupat vté záři.
Možná jsem se mýlil. Vtomhle zapadákově určitě
moc záře nebylo. Amusela by ještě ujít dlouhou cestu,
aby se kní dostala.
„Gracie,“ začal jsem. „Můžeme si promluvit?“
Probodla mě pohledem, pak kývla naNeila, aby nás
nechal osamotě. Zdálo se, že je zato rád, arychle
zmizel vchodbě, kterou jsem dokonce ani neviděl.
Byla krátká avedla nahoru, takže vní musel lézt.
Když zvuky Neilova odchodu odezněly ajá měl
dojem, že jsme nejspíš sami– ačkoliv jsem neměl
tušení, jak to tu mají zabezpečené nebo jak paranoidní
je moje matka–, pokusil jsem se poupravit svůj tón
nanekonfrontační, ačkoliv jsem bez otálení přešel
kvěci.
„Zhubla jsi,“ zmínil jsem se.
„Při přídělovém systému je těžké uchovat si nějaký
tuk.“
„Nebo je to odutíkání?“
„Neutíkáme. Schováváme se.“
„Jo, to už jsem slyšel. Co je to zatvory, Gracie?
Jaký typ prostředí vytvoří taková monstra?“
„Složité, to je jisté. No aco? Mně je to jedno.“
 „Nevíme, odkud pocházejí, že?“
„Ne.“
„Clark tvrdí, že jako nájezdníci přelétají zmísta
namísto. Naše vlastní hvězdné lodi je nejspíš párkrát
svezly zadarmo.“
„To nevím, Rory. Jsou tady. Anatom záleží.“
Opřel jsem se okrabici zpracovaných potravin.
„Navědkyni nejsi moc zvídavá. No tak, prozraď mi
něco.“
Nalila si drobný šálek plný chlazené kávy–
chlazené, aby nevydávala žádné aroma– anasypala si
tam umělé sladidlo. „Nacházejí se někde mezi
instinktem aintelektem.“
„Kde?“ zeptal jsem se. „Jako psi nebo jako
delfíni?“
„Nevíme, kde přesně. Víme, že spolu komunikují
ataky že se učí. Avíme, že zapomínají. Popěti měsících
dokonalého skrývání nás konečně pustili zhlavy
apřestali nás hledat. Vrátili se zpátky kesvému
genetickému příkazu. Ale trvalo to pět měsíců. To je
mnohem delší doba než ujakéhokoliv zvířete naZemi.
Jsou chytří.“
 „Atenhle genetický příkaz je, že se mají
rozmnožovat? Apokračovat voplodňování živých
forem natéhle planetě?“
„Planeta se přizpůsobí.“
„Okolik lidí jste přišli?“
Ta otázka ji ještě víc znervózněla, ale snažila se při
odpovědi ovládnout. „Některé jsme ztratili okamžitě,
než jsme se naučili tu žít.“
„Chceš říct, když jste zjistili, že tábor zchatek vás
před těmi monstry neochrání?“
Střelila pomně zelenýma očima, tak jako když jsme
byli děti aona se cítila jako mladší dítě ignorována.
„Ano, tehdy, dobře? Věci nejdou vždycky podle plánu.
Tohle je divoké prostředí. Došlo kpár nehodám, ale
pak jsme všechno dostali pod kontrolu. Tak jako utebe
alidí, které jsi dnes přivedl. Měli jste si dobře
rozmyslet, než jste vtrhli donestabilního prostředí bez
odborníků.“
„Možná,“ připustil jsem. Nechtěl jsem ztrácet čas
hádkami ohledně zbytečných témat. „Kde jste všechny
tyhle lidi našli?“
„Přihlásili se,“ odvětila. „To přece víš.“
„Stejně jako tisíce jiných.“ Zkřížil jsem paže
apotlačil zachvění. Měli tu zimu. Nejspíš šlo
obezpečnostní opatření, aby se vyhnuli tepelným
stopám. „Myslím lidi jako Yuki aEthan aZaviero.
Vážně si myslíš, že vnímají brutalitu tohohle
prostředí?“
„Při jejich výběru jsem nebyla. Bavíš se se špatnou
osobou.“
„Já vím. Měl bych si promluvit smadam, ale
nemyslím, že bych zní dostal upřímné odpovědi.“
„Vlastně se stebou nemusíme bavit vůbec. Nemáš
zaúkol ‚hodnotit‘ nás nebo naši výpravu.“
„Jsem jediný, kdo může,“ prohlásil jsem bez obalu.
„Většina lidí je zmadam oslněná. Naostatní působí
jako nějaká hvězda. Jenom mě zajímá, jestli toho
nevyužila, aby se obklopila lidmi, které může ovládat.
Pokud jde ovýzkumníky, všichni jsou pěkně mladí.
Nikdo není starý natolik, aby madam nemohla být jeho
matka. Tak si udržuje autoritu, že? Anavíc má odvacet
let víc zkušeností než kdokoliv jiný.“
„To je dobře, ne?“ vyštěkla.
„Pokud nejsi ta nezkušená.“
Promluvila zpoza zaťatých zubů. „Všichni tihle lidé
jsou kvalifikovaní profesionálové astudenti
sdovednostmi potřebnými pro tuhle misi. Jsou tady
dobrovolně. Věděli, dočeho jdou.“
 Přistoupil jsem kní blíž anaklonil se tak, že se
nemohla vyhnout mému pohledu. „Ty taky?“
Upila studené kávy achraplavě si odfrkla. Dala si
načas, než polkla, apak zavrtěla frustrovaně hlavou.
„Nikdo tě tu nechce.“
„Možná, ale to není můj problém.“
„Co je tvůj problém, Rory? Protože zatraceně…“
„Možná to, že jsem tu napočítal jenom třináct lidí,“
podotkl jsem. „Madam říká, že jste přišli odevět osob.
Kde je zbylých třicet, Gracie?“
„Jsou venku,“ odpověděla okamžitě.
„Navzdálených expedicích.“
„Kdy jste onich slyšeli naposledy?“
„To nevím… před pár týdny.“
„Ty to nevíš?“
Gracie začala přecházet pomalé místnosti, zvedala
hromádky neonově modrých kombinéz, které nasobě
mělo pár výzkumníků. Jestli jsem počítal správně, bylo
jich tu dost pro každého. Posbírala je donáruče, jež
narůstala skaždým kouskem, který zvedla. „Proč bych
to měla vědět? Není to moje práce. Zbláznili bychom
se, kdybychom se vzájemně příliš hlídali.“
 „To ti nevěřím. Tohle je nebezpečné prostředí, kde
lidé žijí pospolu. Musejí vědět oostatních všechno
akaždá informace je dychtivě očekávána.“
„Kdy se ztebe stal psycholog?“ Strhla zháčku
nadruhé straně police další modrou uniformu.
„Lžeš ajá chci zjistit pravdu,“ prohlásil jsem. „Kde
přesně je těch zbylých třicet lidí?“
Odstrčila mě, aby se mohla dostat kchodbě.
„Nech nás být, Rory. Jdi pryč. Vrať se domů. Nech
se uškvařit nebo si vykopej díru nebo žij svůj vlastní
život, ale přestaň nám dupat nazáda.“ Upustila
hromadu modrých obleků dosterilizační jednotky
anatočila ovládání tak, aby se přepnulo namikrovlny,
které oblečení vyčistí. „Je čas navečeři. Aradši se
chovej slušně. Ujídla se opráci nebavíme.“

„Večeře“ se odehrávala vdobě, která byla

vezbytku vesmíru obvyklá pro oběd.
Nezpochybňoval jsem to. Měl jsem jiné otázky
amožná tomu takhle říkali, protože to bylo hlavní
jídlo dne aoni se chtěli cítit normálně. Netušil
jsem, proč ji nemohli mít večer.
Všest metrů široké místnosti, která byla očividně
centrálním shromaždištěm, vté samé, kam jsem byl
zavlečen, rozložili provizorní stůl vytvořený zčástí zdí
napodstavci zdlouhých úzkých beden.
Posunuli pár polic, aby se sem vešli další lidé, astůl
se prodloužil ovíc dílů abeden. Všude kolem postávaly
kontejnery, každý soznačením aškrábanci adržadly.
Kromě přenášení aúschovy byly využívány také jako
nábytek.
Další zajímavý rys– projektorová clona, která mi
zachránila život ajež nás chatrně oddělovala
odnebezpečného vnějšího světa, už nebyla průhledná.
Předtím jsem přes ni dokázal vidět nakrajinu zaní, nyní
ale zřejmě nějak „odpočívala“, protože připomínala
spíš koupelnový závěs dosprchy sčtvercovými
buňkami vlátce. To musely být ty projektory.
Dokázaly navenek promítat nějaký obraz avysílat ho
doprostoru, ať už to bylo cokoliv. Pěkně vymyšlené,
jako jednosměrná zrcadla. Teď bylo potemnělé
avytvářelo dojem sklepní místnosti aintimnější
prostředí, nejspíš kvůli té „večeři“.
Výzkumníci rozmístili doprostřed stolu elektrická
světla napodobující svíčky. Opravdové svíce by
vytvářely vůni. Podařilo se jim vytvořit živoucí
prostředí navzdory striktním omezením ohledně
chování, zvuku afunkčnosti. Podíval jsem se najakoby
látkovou zeď ze speciálního materiálu, která
maskovala náš úkryt. Ztéhle strany působila jako
průhledná clona, až namírně namodralý nádech, ale
věděl jsem, že vůbec průsvitná není. Mohli jsme
vyhlédnout ven, ale nikdo neviděl dovnitř.
Zneklidňovalo mě, že tu stojím před čímsi, co vypadá
jako velké otevřené garážové dveře, amusím se
přesvědčovat, že zdruhé strany vidět nejsem.
Kdepak… ještě jsem se uvolnit nedokázal. Ta clona
neměla žádné zámky, jenom tam tak visela, mírně
zatížená zespoda. Projít jí mohlo cokoliv– kdyby to
vědělo jak.
Držel jsem se dál oddlouhého stolu, táborníci se
pustili dorutinní přípravy večeře. Nemluvili, jenom aby
podotkli, co je potřeba, aotevírali uzavíratelné krabice
různých typů– asi sjídlem. Odsud většina potravin
vypadala, že prošla nějakým procesem zpracování,
byla usušená nebo vydestilovaná. Nedokázal jsem jídlo
identifikovat, jen barvy, zelená, béžová, načervenalá.
Všechno pocházelo ztéhle planety, aby nevonělo jinak
než okolní prostředí. Natom nebylo nic překvapivého.
Moje matka se vždycky dokázala přizpůsobit apřežít
aznala partyzánské taktiky, knimž patřilo používat jako
stravu původní potraviny, tak aby odér vycházející
ztěla působil vdané oblasti přirozeně. Vojáci tenhle trik
už dávno používali, aby zamaskovali svou přítomnost.
Samozřejmě to znamenalo, že celá posádka Vinzy
amariňáci, včetně mě, jsme cítit špatně. Nejspíš mě to
mělo napadnout aměl jsem to Clarkovi říct předem.
Jenomže jsme nečekali, že se tu zabydlíme.
Přesto jsem ho měl varovat. Byl jsem příliš
lhostejný, příliš jsem si připadal jako cizinec. Měl jsem
se doté mise ponořit audělat všechno, co bylo vmé
moci, abych ho varoval, informoval, aby pochopil,
sčím má doopravdy tu čest.
Měl bych teď promluvit? Aby mě viděli, jak si sním
šeptám vkoutě? Nebo by to bylo spíš naškodu? Už
takhle nás všichni obezřele sledovali atvářili se jako
psí čumáci.
„Zdravím.“ Neil, „vedoucí“ tábora, amě by
zajímalo, co tady vedl, vyšel zpoza kupy nějakých
sudů. „Můžu vás tady provést?“
Fajn, možná jsem příliš podezřívavý, ale zajímalo
by mě, jestli ho poslala má matka, aby nanás dohlížel.
Ukáže nám všechno, nebo existoval seznam věcí, které
nám smí ukázat?
 Jasně, jo, je to paranoidní. Možná. Ale já žil
sJocastou Malvauxovou mnohem dýl než kdokoliv
ztěchhle lidí.
„Jistě,“ přijal Clark nabídku. „Jenom se tu
motáme.“
„Já bych rád věděl,“ požádal jsem, „jak jste věděli,
kde jsme, když jste nám radili vydat se tím korytem.“
„Ach, to je jednoduché.“ Zdálo se, že Neilovi se
poté otázce ulevilo. Nedokázal jsem si to vysvětlit.
Tedy zatím ne. „Obrazovky jsou přímo tamhle.“
Provedl nás bludištěm krabic vyrovnaných
dovýšky. Byly vyšší než já. Uvnitř čtvercového
prostoru, který byl vidět zjídelny, ale ne zpoza
projektorové clony, bylo místo nasezení natřech
nafukovacích židlích uspořádaných kolem spousty
monitorů. Napočítal jsem jich dvacet šest, každý měl
velikost dámské večerní kabelky akaždý zobrazoval
různé místo vkrajině venku. Kvalita obrazu nebyla
moc dobrá, často poblikával nebo byl zrnitý. Vybavení
nejspíš vevenkovním prostředí nedokázalo vydržet, ale
to byl jen můj odhad. Jedna obrazovka ukazovala příď
Vinzy, která spočívala nasvém stanovišti. Nadalší byly
znázorněny její nosné plochy ačást zádě. Natřetí jsme
viděli tábor zchatek, kde jsme našli ty mrtvé lidi.
Takže nás celou tu dobu viděli. Pozádech mi přeběhl
mráz, když mi došlo, že nás sledovali, ale neozvali se.
Než abych to teď vytahoval, držel jsem jazyk zazuby.
Když jsem zahlédl Clarkův pohled, zauvažoval jsem,
jestli nemyslí nato samé.
Ostatní obrazovky znázorňovaly různá místa, která
jsem nepoznával, cesty, vstupy dojeskyní, pohledy ven
zjeskyní dorudé země, výhledy způlky sloupů, které
obhlížely různé úseky. Některé znázorňovaly různé
typy terénu, které jsem zatím poznal– bujnější oblasti
se žlutou trávou, vysoké červené amodré kapradiny
arovné konstrukce, které vypadaly jako stromy vzimě,
až nato, že byly bílé ane hnědé. Ta místa postrádala
jakákoliv omezení, jako dětské kresby míst, jež děti
nikdy nespatřily.
„Jak ty obrazy získáváte?“
„Postupně instalujeme video vybavení doterénu,
pojednom či dvou. Jsou zvědaví, ale ponějaké době
začnou nové přírůstky ignorovat.“
Obdivně jsem se pousmál. „Musí být nebezpečné ty
kamery rozmisťovat.“
„Ach, je to nebezpečné. Přišli jsme ošest lidí jen
tím, že jsme ty kamery instalovali.“
„Šest, hm…“
 Mohl jsem se vyptávat dál, ale můj pohled zaujalo
něco jiného. Celý jsem ztuhl. Načtyřech nebo pěti
monitorech se nacházeli dospělí vetřelci procházející
jemnou mlhou sahající jim kramenům. Pohybovali se
většinou vestínu avjedné formaci. Někteří se valili, jiní
kráčeli.
„Páni, podívejte se naně,“ zamumlal Clark.
„Jak jsou blízko?“ zeptal jsem se.
Neil si povzdechl. „Stále jsou vokolí, ale vpohybu.
To je kmen, který kolem vás prošel, když jste byl
schovaný vté škvíře. Dobře že jste tam zalezl. Kdyby
vás viděli, vsadím se, že by objevili ináš vstup tady.
Obvykle takhle blízko nechodí.“
„Co to dělají, migrují nebo co?“ zeptal se Clark.
„Loví?“
„Nejsme si jistí, proč se tolik přesunují. Obvykle se
během dne moc nehýbou. Vposlední době byli… hej…
co je tohle?“
Sledovali jsme jeho pohled dohorního pravého rohu
obrazovky. Nadvou monitorech byl nějaký pohyb.
Lidé… tři, oblečení vestandardním vybavení kromě
jediného mariňáka. Byla to Edneyová.
 Sní šel Pocket, který nesl lékařský batoh, avpředu
kráčela poslední osoba vevesmíru, kterou jsem chtěl
vidět mimo loď.
„Bonnie!“
Stáli jsme všoku, že se znovu odvážili vyjít zlodi
anacházejí se mimo ochrannou oblast, naše hrůza byla
potvrzena, když jsme spatřili, schovaní tady vtajném
hnízdečku, ksichtolepa vylézajícího pokmenu sloupu.
Zaním šplhali další dva. Pak dva další. Pavoukovité
prsty se zvedaly jeden zadruhým, ten pohled byl ještě
děsivější, než když uháněli rychle.
Popadl jsem Clarka zarukáv. „Oni je sledují!“
 6
„Uhněte mi zcesty!“
Odstrčil jsem Neila stranou, vytáhl plazmovou
pistoli avyrazil mezi krabicemi kprojektorové cloně.
Přes ni jsem viděl, že Bonnie vstoupila dovýhledu asi
deset metrů odvstupu, nadruhé straně odštěrbiny
vdolní části, která mi zachránila život.
„Stůjte!“ volal Neil, ale Clarka zastavit nedokázal
ajá už se vrhal kprojektorové obrazovce.
„Vidím je, vidím je!“ vystřelil Tad zvýchodního
tunelu avrazil přímo domě. Vneonově modré
kombinéze vypadal jako nějaký kreslený superhrdina.
Odhodlaně mě odstrčil stranou. „Zůstaňte tady!“
„Kčertu svámi!“ Nabyl jsem rovnováhu avydal se
zaním zaprojektorovou oponu.
Zamnou jsem zaslechl Clarka, jak bojuje sZavierem
aNeilem, kterým se podařilo zabránit mu, aby nás
následoval. Slyšel jsem ho, jak vykřikl mé jméno–
nebo jeho část–, než mu někdo zacpal pusu.
 Když jsem prošel krycím zařízením, někdo se ocitl
pomém boku– mladý Carmichael, mladý mariňák, se
svou obří zbraní.
Natom, co jsem dělal, muselo být dvacet špatných
věcí, ale neměl jsem čas je analyzovat. Vyřítil jsem se
načernou drť avyběhl posvahu zaTadem. Carmichael
byl tak blízko, že jsem mu nohama chrstnul dotváře
drcené kostičky. Zbraň držel vjedné ruce adruhou se
škrábal dokopce asnažil se se mnou udržet krok. Chtěl
jsem naněho varovně vykřiknout– můžu se odvážit?
Promění hluk pronásledování vútok?
Během těch okamžiků mezi sledováním monitoru
avyběhnutím svahu jsem málem dostal infarkt.
Nemohl jsem vidět, jestli nebyli Bonnie aPocket
astatečná, ale zraněná Edneyová napadeni, aztoho
napětí mi naskakovala husí kůže. Před očima jsem měl
jediný obraz, ato jak MacCormac ustřelil ubohému
Axellovi hlavu spolu sksichtolepem, který naní byl
přilepený. Představa, že Bonnie– že Pocket–
Běžel jsem rychleji, bál jsem se, že náš horečnatý
úprk bude stačit krozpoutání útoku. Periferně jsem
viděl Tada, jak si přetáhl neonově modrou kapuci přes
hlavu apak dolů přes tvář, až vypadal jako nějaká
figurína. Tehdy jsme zaslechli FÍÍÍÍÍÍ– prásk ze zbraně
Edneyové nadruhé straně kopce. Začalo to.
Rychle jsem utíkal adosáhl vrcholku vestejnou
chvíli, navzdory jeho náskoku, sCarmichaelem,
vrozpuku síly, hned zanámi.
Jen tři metry odnás se Bonnie aPocket tiskli
kekmeni sloupu ovelikosti stromu, Edneyová pálila,
dávku zadávkou, střílela rychle, ale přitom pečlivě
asuvážením. Čtyři ksichtolepové se vrtěli nazemi, dva
znich rozstřelení napolovinu. Už se ale objevil možná
tucet dalších asnažil se vhrnout naoběti. Carmichael se
zastavil poboku Edneyové aspolečně začali pálit
energetický paprsek.
Já jsem vystřelil ze své plazmové pistole, přidával
jsem krátké záblesky kjejich. Skoro pokaždé jsem
minul, protože ksichtolepové nyní vzdálenost zdolávali
přeskakováním zpilíře napilíř. Edneyová aCarmichael
přepnuli nabalistiku apálili pošplhounech, kteří se
dostali příliš blízko.
Příliš blízko! Kčertu, všichni jsou příliš blízko!
„Utíkejte!“ zařval Tad, který se vrhl přímo knim.
Protože se nám ocitl vpalební linii, museli jsme
přestat střílet. „Nazem!“ nařídil jsem mu, ale on běžel
přímo knim, tiskl tlačítka nanějakém pásku nazápěstí
narukavicích, které si natáhl kdesi mezi clonou atímhle
místem. Odhlavy až popaty začala jeho modrá
kombinéza zářit jako vývěska nanějakém laciném
motelu. Zobleku vylétly jiskry. Každá jiskra vydala
druhou jiskru, zrovna když zhasínala. Tad prskal
ašustil avrhl se přímo doprostřed roje ksichtolepů.
Zrovna když knim doběhl, přehodil přes rameno
nějaký typ granátu, který přistál poblíž nás
aexplodoval doobrovské– ato myslím vážně obrovské–
koule bílého zapáchajícího kouře.
Ozvalo se zavřískání, několik zavřískání, které
mým necvičeným uším znělo spíš jako vztek než
překvapení. Nechtěl jsem čekat, jak moc se můžou ti
tvorové naštvat.
„Ústup!“ zavelela Edneyová.
Carmichael popadl Bonnii ajá Pocketa.
Bonnie se snažila vytrhnout. „Loď! Je tamtím
směrem–“
„Dolodi ne! Pojďte!“
Pocket sípal. „Kam–“
„Nehádejte se!“ Chytil jsem ho zaculík atrhl mu
hlavou směrem, kterým jsem chtěl, aby vyrazil, pak
mu položil koleno nazadek apobídl ho.
 Střelil jsem rychlý pohled zanás napomalu mizející
oblak toho puchu auviděl, jak se ksichtolepové otáčejí
ahrnou naTada, který zmizel vpříkopu. Ksichtolepové
se vydali zaním.
Měl bych mu pomoct? Popostrčil jsem Pocketa
zaCarmichaelem, Edneyovou aBonnií achvíli vrávoral
naokraji zapáchajícího oblaku. Kam Tad zmizel?
Všichni se vydali zaním– všichni ti zasraní tvorové.
„Rory, pojďme, chlape!“ zavolal Pocket, když ho
Carmichael chytil vpodpaží atáhl pryč.
„Správně…“ Zdráhavě jsem se otočil arozběhl
koponě.

„Bonnie! Co tu pro všechno nasvětě děláš!“

Clarkův hlas hřměl vjinak tichém úkrytu.
Zaclonou teď byla vporovnání svenkem zima
amým pálícím očím připadalo, že je tu tma. Klopýtal
jsem zaCarmichaelem, abych zjistil, že Clark už
vyslýchá Bonnii.
Pocket se zhroutil nakrabici amechanicky lapal
podechu, Bonnie, zsinalá strachy, mrkala naClarka.
Neil aZaviero se ujistili, že se zanámi projektorový
závoj uzavřel.
„Tad je pořád tam venku!“ vyrazil jsem ze sebe.
 „Bude vpořádku,“ prohlásil Neil. „Je krytý.“
„Jak ‚krytý‘? Utíkal!“
„To je rozptylovací technika. Tady, podívejte.“
Vedl nás jako hejno malých kachniček kezdi
obrazovek aukázal namonitor uprostřed, který
zobrazoval Tada vjeho úplně modré zářící kombinéze.
Nyní stál bez hnutí vnějaké jeskyni, naotevřeném
prostoru, akolem něj se tucet ksichtolepů natahoval
aplížil pozemi, pátral ačmuchal, ale nic nenašel. Nebo
přinejmenším nic neviděl. Mají nějaké oči? Vnímají
něco?
„Vidí?“ zeptal se Clark.
„Nějak ano,“ potvrdil Neil. „Nejde jenom
ovnímání, protože je známo, že nalidi vyskočili zpoza
skla, což znamená, že nějak vidí.“
„Proč nevidí jeho?“
„Je vobleku.“
„Ale stojí přímo mezi nimi,“ zdůraznil Clark.
„Nějak nemůžou prohlédnout tu modrou záři.
Testovali jsme celou řadu spektrálních kombinací.
Existují dvě, které nevnímají. Dokud stojí naprosto bez
hnutí aprojektory nakombinéze vydrží, ztratí zájem.“
Bonnie se otřásla aobjala lékařský batoh. „Nemůžu
uvěřit, že se ani nepohne!“
 „Chce to cvik,“ potvrdil Zaviero ze své výšky. „Tad
nato má talent.“
Snažil jsem se uklidnit bolavé plíce. „Co byly ty
jiskry?“
„To ti tvorové vidí,“ vysvětloval Neil. „Jiskření
vytváří pohyb anemají rádi zapáchající bomby, takže je
občas dokážeme přimět, aby se rozběhli určitým
směrem.“
„Občas?“
Neil pokýval hlavou. „Ano… většinou. Někdy.“
„Dobrá, dobrá,“ začal Clark aobrátil se kBonnii
aPocketovi. „Fajn, už jsem vklidu. Teď mi vysvětlete,
co tu teda děláte aproč jste opustili loď navzdory
rozkazům?“
Pocket pohlédl naBonnii apak naClarka. „Jak to
myslíš, co tu děláme?“
„Mám ti to říct španělsky?“
„Dostali jsme váš vzkaz, abychom přišli,“
prohlásila Bonnie. „Nouzové volání.“
„Jaké nouzové volání? Žádné jsme nevyslali.“
Bonnie zamrkala aznejistěla. „A-ano, vyslali.
Někdo ano… Theo ho zachytil všifrovacím zařízení.
Když jsme ho dekódovali, dostali jsme nouzové volání
sprosbou opomoc.“
 Clark se zavrtěl azaložil si ruce vbok. „My jsme nic
neposlali.“
Pocket, Bonnie aEdneyová vypadali zmateně.
„Nejsme žádní pitomci,“ namítl Pocket. „Obdrželi
jsme nějakej signál.“
„Hlasový?“
„Jo, ale zkomolenej. Nepoznali jsme, čí je to hlas.“
„Mužský nebo ženský?“ zeptal jsem se.
Pocket si promnul zátylek. „Hm?“
„Já tomu přijdu nakloub,“ zamumlal Clark vztekle.
Vykročil kestolu, aby se poptal, ale přitáhl jsem ho
zpátky pohybem tak rychlým, že vzbudil pozornost.
Vteřinku jsem počkal, dokud nás ostatní nepřestali
sledovat.
„Nic otom neprozrazuj,“ nařídil jsem.
Zamračil se. „Proč sakra ne?“
„Prostě neprozrazuj. Něco se tu děje, ajá bych rád
dostal šanci to rozlousknout.“
„Hm, prostě došlo knějaké chybě ajá se oni
postarám.“
„Ublíží ti, když budeš chvíli držet jazyk zazuby?“
Zarazil se, částečně aby se uklidnil ačástečně aby
uvážil fakt, že ho žádám, aby udělal něco naprosto
nelogického. Věřil mi avtom okamžiku jsem zato byl
rád. „Já nevím,“ řekl. „Ublíží?“
„Někdo si snámi pohrává,“ varoval jsem ho.
„Ale no tak, Rory, jenom vyhledáváš potíže. Došlo
kchybě nebo knějakému selhání. Musím zajistit, aby se
to už neopakovalo.“
Sarkasticky jsem opáčil: „Myslím, že vpotížích už
vězíme až pokrk, Clarku.“
„Byly to jenom ošklivé nehody. Nedělej ztoho něco
víc, než to je.“
„Prostě mlč. Chci zjistit, co mi ktomu matka řekne,
jestli něco. Později mi můžeš říct, že jsem se pletl.
Domluveno?“
Probodl mě pohledem, během něhož jsem měl
dojem, že si vzpomíná, že jsem měl pravdu ohledně
skutečnosti, že tu výzkumníci stále jsou aže jsou
naživu. Snažil se ovládnout frustraci. „Mmm… no, tak
teda domluveno, prozatím.“
Potřásl hlavou aodešel, aby naobrazovkách
sledoval, jak Tad stojí bez hnutí. Kolem Tadovy zářící
modré kombinézy se potulovali jen dva ksichtolepové.
Ostatní se vydali nacestu, nejspíš nás stále hledali.
 „Ty pojď se mnou,“ řekl Pocketovi. Odešli
nadruhou stranu plných krabic, aby si popovídali jako
kapitán sčlenem posádky.
Desátník Edneyová se obrátila keCarmichaelovi.
„Najdeme plukovníka aohlásíme se.“
„Ano, madam,“ řekl anásledoval ji pryč. Neil
zůstal, aby monitoroval Tadovu imitaci sochy. Zaviero
ztratil zájem aněkam zmizel.
Obrátil jsem se naBonnii, která vypadala zmateně
azahanbeně. „To bylo pěkně odvážné,“ pověděl jsem
jí. „Odvážné abláznivé.“
„Celá tahle věc je bláznivá,“ povzdechla si
rozechvěle. „Neustále jsem uvažovala, co se tobě
akapitánovi mohlo stát, jak ses otočil, když jsme byli
napadeni, apak ses sem vrátil… co bych si osobě
myslela, kdybych neodvedla svou část? Nemohla bych
se vrátit naZemi aoznámit PlanComu, že jsem se ani
nepokusila nějak pomoct. Když jsme obdrželi to
nouzové volání, říkala jsem si… myslela si… prostě
zakročila opatrnost.“
„Jak jsem řekl. Pěkně odvážné.“
Zrozpačitělá tou pochvalou vypadala roztomile
aslaďounce, sšpinavě blond vlasy adivokýma
modrýma očima, které se obracely vsloup nad vlastním
riskantním chováním.
Ustolu došlo knějakému rozruchu amy zjistili, že
domístnosti vešli moje matka aněkolik členů jejího
týmu spolu sMacCormakem amariňáky. Každý se
bavil otom, co jsme právě stěží přežili– znovu.
„Proč jsi vyběhl ven?“ zeptala se matka, jakmile mě
uviděla. Když promluvila, všichni ostatní utichli.
Pokrčil jsem rameny. „Měli potíže.“
„Odteď se opotíže postaráme my. Zase jsi to
udělal– přitáhl jsi pozornost kešpatnému místu. Teď
tam Tad musí stát jako tvrdé y, aby je rozptýlil.“
„Jako tvrdé y?“
„Strnule,“ vysvětlila. „Je to dovednost. Aty ji
nemáš.“
„Omlouvám se,“ řekl jsem, jen abych to rychle
ukončil.
„To jistě,“ poznamenala moje sestra. Ani jsem ji
neviděl přijít.
Naše matka se sobrovským vypětím vůle ovládla.
„Musíš nás nechat, abychom tyhle věci vyřídili. Tohle
místo je jako nemocnice. Pracujeme tu určitým
způsobem, ato zdobrého důvodu. Zaprvé apředevším
nesmíš bez doprovodu vyjít zaclonu.“
 „Tad byl snámi,“ poznamenal jsem suše. Fajn, teď
jsem se choval arogantně.
„Pro dobro nás všech,“ pokračovala pevně, „dokud
jsi vnašem domě, budeš se řídit našimi pravidly. Vy
všichni.“ Obrátila se, aby se podívala naClarka,
Pocketa amariňáky. „Je to jasné?“
Mariňáci pohlédli naMacCormaka, aby zaně
promluvil.
Pochvíli řekl: „Budeme se snažit spolupracovat,
madam.“
Matka se zadívala naClarka.
Přikývl. „Fajn, posádka bude poslouchat. Musím
ale kontaktovat loď, abych potvrdil, že nesmějí opustit
palubu zažádných okolností.“
„Graciella vám stím pomůže, abyste nevyslali
nesprávné signály. Všichni si prosím umyjte ruce
kvečeři zapoužití suchého mýdla, které vám Neil dá.“
Pobídla skupinku kNeilovi, který nanás mával
nadruhém konci jídelního stolu.
Pak se obrátila namě aBonnii. „Rory, mohl bys nás
prosím představit?“
Bonnie celá zářila asnažila se trochu urovnat
neposlušné vlasy.
 „Hm, jasně,“ řekl jsem. „Bonnie Bardolfová, tohle
je moje matka, Jocasta Malvauxová.“
„Slečno Bardolfová, ráda vás poznávám.“
„Ach– já vás taky!“ překypovala Bonnie radostí.
„Jsem vaše velká obdivovatelka… Četla jsem vaše
knížky asledovala vaše videa abyla jsem nadšená, když
jste oslovila Kongres, abyste prosadila Zákon
omimozemských druzích!“
„Zcelého srdce vám děkuju,“ pronesla moje matka
hlasem jako med. „Jste moc milá aoddaná, to vidím.
Jste medička?“
„Ano, pracuju nasvé rezidentuře. Ještě ale doktorka
nejsem!“
„Jsem si jistá, že budete úžasná. Co budete dělat
pak?“
„Upsala jsem se PlanComu napatnáct let.“
„Ach. Dejte mi vědět, kdybyste se ztoho někdy
chtěla vyvázat. Mám jistý vliv.“
Poprvé přeběhlo přes Bonniinu tvář něco jiného než
zbožňování. „Ach… díky, ale vůbec mi to nevadí.
PlanCom se kemně zachoval moc hezky.“
„Samozřejmě.“ Mírný úsměv mé matky byl
naučený stejně jako uprofesionální modelky. „Přidáte
se knám navečeři. Můžete sedět vedle mě.“
 Bonnie se nadchla. Povyskočila vzrušením ze
setkání se svým idolem. Matka ji vzala zapaži
aodvedla ji kestolu, kolem něhož se začala
shromažďovat nesourodá směsice lidí. Seděli
naponěkud nestabilních lavicích vytvořených zprken
adalších beden.
Než jsme se knim přidali, Clark se kemně naklonil
azašeptal: „To jí říkáš madam neustále?“
Přikývl jsem. „Bylo mi skoro jedenáct, než jsem
zjistil, že to není to samé jako mamka.“
Povzdechl si. „Je vážně milá, Rory. Jsi si jistý, že si
jenom něco nepředstavuješ, protože ji nemáš rád?“
„Možná by ses měl radši zeptat, proč ji nemám rád,
než mě odepíšeš.“
Ztlumil hlas ještě víc, což mě jen přinutilo
uvažovat, jestli se uvnitř nachází stejný kamerový
systém jako venku. Clark neměl podezření– ale já jo.
„Možná ti to nedochází,“ prohlásil, „ale máš vrukou
něco obrovského adůležitého pro celé lidstvo. To, co
řekneš, může vypustit jedonoše. Copak se ani trochu
nebojíš? Já vím, že já jo.“
„Tolik mě to neděsí,“ oznámil jsem mu. „Pokud se
nad tím nezamyslím, nebo mi to nějaký pitomec
nepřipomene.“
 Přidali jsme se kostatním anašli si místa nasezení.
Takzvané jídlo čekalo vservírovacích miskách, které
nastůl přinesl Oliver, „šéfkuchař“. Byly tu mísy
nějakých zrnek, několik druhů sušeného ovoce, sušené
tortilly plněné čímsi zeleným aostnatá zelenina, také
sušená. Předpokládal jsem, že sušením se eliminuje
aroma čerstvých potravin.
Nikdo si nic nevzal. Měl jsem dojem, že je to
stejné, jako když jsme byli sGracií děti– nikdo najídlo
nesáhl, dokud nebyla královna připravená.
Matka se usadila nadruhém konci stolu, očividně
načestném místě. „Pozor, výzkumníci, mí drazí přátelé
aděti. Kapitán Sparren amůj syn Rory ajejich přátelé
mariňáci brzy odejdou aodletí nasvé lodi zplanety.
Vědí, že ohrozili měsíce práce tím, že sem přišli, amy
víme, že to byla chyba, ale chyba způsobená dobrým
úmyslem. Slíbili, že se vrátí, jakmile bude voblasti
čisto, amy je doprovodíme zpátky kjejich lodi. Se
smutkem jsme zaznamenali úmrtí lidí, kteří přišli
nanaši planetu, aniž by věděli, jak tu bezpečně žít,
ajsme zdrceni, že jsme oně přišli bezdůvodně. Rádi
bychom dnes vzpomenuli najejich odvahu atruchlili
nad jejich ztrátou. Nepřišli sem zemřít, ale zachránit
nás. Netušili, že záchranu nepotřebujeme. Aunašich
nových přátel slečny Bonnie apana Pocketa amariňáka
Edneyové bychom rádi vyzdvihli jejich statečnost zato,
že zareagovali nanouzové volání.“
„Co otom nouzovém volání víte?“ zeptal jsem se
apřerušil její dramatický monolog. Nechtěl jsem to jen
tak nechat být anemyslel jsem si, že by se Clark zeptal.
Oči mé matky se pevně zabodly domých aodmlčela
se natak dlouho, aby dosáhla dramatického účinku.
„Jediná možnost je, že váš mariňák se ho pokusil
vyslat, než skonal při svém souboji.“
Zjejích úst to vyznělo romanticky, jako by Brand
„skonal“ vespánku při nějaké odvážné výpravě.
Byla to lepší odpověď, než jsem čekal. Nejspíš ta
nejlepší. Moje podezření se začala uklidňovat. Nejspíš
jsem zní byl nervóznější, než bylo nutné.
Když jsem její logiku nijak nezpochybnil, matka
pokračovala. „Situace je teď taková, jaká je. Až se
rozhodneme, doprovodíme vás zpátky naloď, abyste
mohli vyrazit. Vychutnáme si večeři apak vezmu
svého syna akapitána Sparrena naprohlídku naší
nejkrásnější oblasti. Doté doby bude venku relativní
bezpečí.“
Než jsme měli možnost zamyslet se nad termínem
„relativní“, dloubl jsem doClarka ařekl: „Promiň.“
 Vypadal, jako by snědl shnilou olivu. „Jo?“
„Řekni jim to, prosím.“
Hlava se mu mírně zavrtěla ze strany nastranu apak
si povzdechl, jak zřejmě akceptoval, že nemá smysl dál
podporovat tohle nedorozumění. „Jo,“ zamumlal
nešťastně. „Omlouvám se, ale… paní Malvauxová,
obávám se, že jste nabyli špatného dojmu.“
Moje matka popotáhla doubrousku. „Pardon.“
Znal jsem ten tón. Předstírala, že nechápe, co chce
říct, ikdyž to tak nebylo. Už jsem ho slyšel. Děti jsou
natyhle věci urodičů naladění, přestože jim později
nikdo nevěří.
Clark vytáhl zkapsy počítačový disk. Podržel ho
mezi palcem aukazovákem, aby byla vidět oficiální
pečeť. „Tahle planeta byla prohlášena zaumírající
planetu, naníž řádí smrtící choroba. Vetřelci jsou
klasifikováni jako biologické riziko stupně jedna,
epidemie, která zničí biosystém planety tím, že naruší
její potravní řetězec. Sežerou veškerá zvířata nad deset
kilo apotravní řetězec se zhroutí.“
Má matka udělala dramatickou pauzu, než
promluvila. „Jak se opovažujete něco takového říct?
Kde jste vzali takovou informaci?“
 „Odtebe,“ promluvil jsem. „Všechno je to vetvém
výzkumu, který jsi poslala zpátky naZemi kanalýze.“
„Využíváte proti nám naše vlastní zprávy?“
„Ne proti vám, paní Malvauxová,“ namítl Clark.
„Pro vaše vlastní dobro. Pro dobro téhle planety.“
Zvyklá nadohadování se před komisemi,
společnostmi, správními radami aKongresem
zachovala chladnou hlavu, ale promluvila velice pevně
arozhodně. „Tohle není pro ‚naše dobro‘. Neopustíme
svou práci, když jsme sotva začali.“
Clark se ostatním ztýmu vyhýbal pohledem ajen se
snažil přesvědčit mou matku. „Naše loď je plná
robotických lovců-zabijáků, kteří nesou zakódovaný
jed, který ty vetřelce neutralizuje. Říkáme jim ‚JN‘.
Jedonoši. Máme rozkazy sterilizovat planetu odvší
nepůvodní DNA.“
„Ale nepůvodní DNA máme imy!“ namítla Gracie.
Podíval se nani. „Navás to namířené není. Všichni
nazákladně musejí být evakuováni zpátky naZemi,
dokud jedonoši nevyčistí planetu, což si myslíme, že
potrvá tak rok. Cílem jsou vetřelci, které tu studujete.“
„Ale my jsme ještě neskončili!“ pokračovala moje
sestra. „Polovinu času nám zabralo vybudovat tuhle
základnu! Právě včera jsme instalovali poslední dvě
kamery. Sotva jsme začali sopravdovým
pozorováním!“
„Základně se nic nestane,“ vysvětlil Clark atrochu
zaváhal. „Pořád tu bude kvyužití, poté co bude planeta
očištěna amy ji budeme moct kolonizovat. Můžete se
sem vrátit zarok apokračovat tam, kde jste přestali–“
Gracie praštila dlaní dostolu. „Poté co zabijete
předměty našeho výzkumu!“
„Tohle nemůžete,“ pronesla naše matka. „Ne, to
nemůžete.“ Zůstala klidná, ale kolem očí, obočí artů jí
začalo cukat aruce tiskla nastůl. „Takové jednání je
vrozporu se Zákonem omimozemských druzích.“
Clark se namě podíval, aby získal odvahu,
apokračoval se svým očividně předpřipraveným
prohlášením. „Tahle planeta byla prohlášena
zavýjimku ztohoto zákona. Vetřelci jsou považováni
zanebezpečný druh ohrožující nevinné formy
původního života natéhle planetě. Máme vaše zprávy
oekosystému–“
„Ano, je tu spousta původního života! Xenové jsou
součástí toho života! Vykazují dostatek inteligence, jak
vyžaduje zákon!“
 „Dohadování nemá smysl,“ namítl jsem tiše, ale
přesto pevně. „Tahle planeta musí být evakuována.
Vetřelce je třeba vyhladit, než zničí všechno ostatní.“
„Nemáte právo je vyhubit naplanetární úrovni!“
prohlásila matka hněvivě. „Chcete zmasakrovat
zdravou rasu kvůli zisku!“
Ťali jsme doživého.
Svědomím, že bude vzteky bez sebe, možná se
dokonce přestane ovládat, jsem se opřel loktem ostůl
aležérně prohlásil: „Všichni dělají všechno kvůli zisku,
madam. Ty jsi získala miliardy, abys mohla financovat
svoji expedici.“
„To není zisk!“ vybuchla Gracie. „Tohle není
jenom nějaká dekadentní dovolená!“
„Hm, to sakra není. Vzali jste peníze někoho jiného
autratili je tak, jak jste je chtěli utratit. Co si myslíte, že
je ‚zisk‘? Můžete používat prostředky pro své vlastní
cíle, ale někdo, kdo utratí peníze pro rodinu, je
‚dekadentní‘. Proč by měla být vaše rozhodnutí
morálnější než někoho jiného?“
„Neutrácíme naše peníze zavýstřednosti!“
„Tak co tu děláte?“
„Provádíme výzkum!“
 „Co jste zjistili? Jak se rozmnožují? Jak zabíjejí?
To už jsme věděli.“
„Nenávidím tě.“
„Mají právo tu být,“ ozvala se matka apřerušila naši
hádku tak jako tolikrát vnašich životech.
„Onic větší než my,“ ujal se slova zase Clark. „Jsou
natéhle planetě stejně cizí jako lidé. Zničí ji. My ne.
Jestli chcete planetě pomoct, tohle je způsob.“
„Budu tenhle bezmocný druh bránit, kapitáne.“
„Jsou choroba, matko,“ řekl jsem. „Podle tvých
vlastních hlášení se proženou oblastí, zkonzumují nebo
oplodní každý druh, který se ktomu účelu hodí, apak se
vrhnou nadalší skupinu. Když si to spočítáš, tak
natéhle planetě nezbudou žádné původní druhy jen rok
potéhle invazi.“
Gracie zrudla ještě oodstín víc. „To je lež!“
„Ne, není. Četl jsem vaše zprávy. Ničí každý
původní druh velký dost nato, aby se stal hostitelem
jejich embrya. Zdraví celé planety přetrumfne jediný
invazivní druh.“
Naše matka natáhla paže aopřela se ostůl.
„Odmítám vám dovolit, abyste využívali moje data
proti mně pro své ďábelské cíle.“
 Clark, který se už viditelně potil, si stál nasvém.
„Obávám se, že nemáte navýběr. Zvašeho výzkumu
nemůžeme usuzovat, že by byl tenhle druh, jak tvrdíte,
někdy zkrocen tak, aby se dal zachránit potravinový
řetězec téhle planety. Dle Zákona omimozemských
druzích existují výjimky, když se jedná o ‚zabij, nebo
budeš zabit‘.“
„Lžete,“ prohlásila spokrouceným úsměvem.
„Tohle není pravda. Jednoduše lžete. Taková klauzule
vzákoně není.“
Clark pokrčil rameny vjakési omluvě, kterou
nemyslel upřímně. „Nerad to říkám, ale to ustanovení
bylo přidáno poté, co jste odletěla natuhle misi.
Spousta lidí byla nervózní, že je tak neflexibilní
vzhledem ktomu, co víme o, ehm, xenomorfech.“
„Tahle planeta se přizpůsobí. Přizpůsobuje se.
Budu to moci dokázat. Dokážu to.“
„Můžeš to dokázat teď?“ odvážil jsem se. „Tenhle
druh je jako neštovice. Jsou to tvorové, které buď
zabiješ, nebo se necháš zabít. Nedá se snimi žít, nedá
se snimi domluvit anerespektují teritorium jiného
druhu. Už jsem tě slyšel otakových věcech mluvit,
madam. Tohle mám odtebe. Tahle planeta je
odsouzena kzáhubě. Ty jsi tou nemocí okouzlena
aveskutečnosti chceš, aby vyhrála. Zeptej se svého…
virologa, jak funguje virus.“
Diego, virolog, vypadal, jako bychom naněj ukázali
prstem. Zdál se vyděšený, že by se ho mohla madam
naněco doopravdy zeptat. Vtu chvíli mi došlo, že nikdo
kromě madam aGracie nic neřekne. Tihle lidé ji měli
buď zaboha, nebo se jí prostě báli.
„Zeptej se tady Bonnie,“ dodal jsem aukázal
nasvoji znepokojenou spolupasažérku. „Je to doktorka.
Pokud se ti dodomu dostane medvěd, můžeš ho zabít.“
Bonnie vypadala velice nervózně, že jsem ji
požádal, aby zpochybnila práci svého idolu, ale když
máte kdispozici zbraň, musíte ji použít. Já teď
potřeboval každou páku.
Paže mé matky se chvěly úsilím. Několikrát se
zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Tohle není ‚náš‘
dům. Mají právo tu být. Jsou krásní ainteligentní. My
neodejdeme. Takže se klidně můžete otočit azmizet
odsud.“
Studené jídlo najednou působilo ještě studeněji.
Nikdo si nevzal ani sousto.
„Pověz jí to, Clarku,“ ucedil jsem mezi zuby.
Střelil pomně zoufalým pohledem.
„Clarku,“ pobídl jsem ho, „pověz jí to.“
 Pod upřeným pohledem výzkumného týmu, jehož
sny se právě chystal pošlapat, ho přemohla
odpovědnost atlak vlastního postavení.
Vytáhl zkapsičky navestě kožený pytlík aotevřel
ho, vyndal obálku uzavřenou pečetí apočítačový disk
sidentickou informací.
„Mám soudní příkaz.“
Celá skupina výzkumníků civěla, lapala podechu
adívala se překvapeně jeden nadruhého. Byla moje
matka konečně poražena? To si nedovedli představit.
„Proč jste sem přiletěli se soudním příkazem?“
nechápala matka.
„Protože jsem jim to poradil,“ přiznal jsem. „Věděl
jsem, že se budeš bránit.“
Recyklovaný vzduch byl plný nervózního ticha.
„Tohle je dokonalá ukázka lidské arogance,“
prohlásila moje matka. „Lidstvo neustále měnilo
morální pravidla. Otroctví. Diktátoři. Králové. Odmítli
jsme je. Tohle je věk inovativních rozhodnutí. Tohle je
věk, kdy přestaneme hledět naostatní druhy, jako by
neměly žádná práva.“
Nadechla se, aby mohla pokračovat vesvém
monologu, ale zastavil jsem ji, než se stihne rozjet
avšichni skončí vslzách, aby ji potěšili.
 „Práva jsou něco specifického,“ prohlásil jsem.
„Práva jsou dána lidským bytostem ústavou. Zvířata
práva nemají, nebo ztratíme definici toho slova.“
„Lidé jsou taky jenom zvířata,“ namítla Gracie.
„Xenové jsou inteligentní. Komunikují. Zkoumají věci.
Jsou dominantním druhem. To samé se dělo během
celé historie. Druhy přicházejí aodcházejí–“
„Amy tomuhle pomůžeme, aby odešel. Tahle
planeta je těmi tvory přemožena.“
„Je to umírající planeta,“ dodal Clark. „Všechno
ničí.“
Jestli mě moje matka kdy aspoň nachvíli milovala,
tak byl ten okamžik zničen právě teď atady, když
nanás zírala. „Tahle planeta se přizpůsobuje. Chystá se
vzepřít abojovat sxenomorfy, aby se začlenili. Příroda
je mocnější než jakýkoliv druh. Budou se muset
podřídit. Prostředí se mění aplaneta patří druhům, které
se naní nacházejí.“
„Lidé jsou tu taky,“ zdůraznil Clark. Musel jsem ho
obdivovat, že promluvil. Opravdu musel věřit všem
těm věcem, které mi pověděl nalodi.
Moje matka jako by ještě vyrostla. Přál jsem si,
abychom účinek tohohle jejího triku dokázali zrušit.
 Náhle se podivně zklidnila, aby dala najevo, že má
vše pevně vrukou. Uvažoval jsem, jestli „nepřišla
orozvahu“ záměrně, aby ukázala své odhodlání, anyní
znovu nenabyla autoritu. Protože chodila nasemináře,
kde se učila kontrolovat situace, nemyslel jsem si, že si
to jenom představuju.
Velice klidně znovu spustila. „Tohle rozhodnutí je
ukvapené. Ikdybychom se mohli evakuovat, nyní jste
zařídili, že nebudeme moci. Musíme zůstat achránit
tenhle druh. Jsou nádherní aživí. Učí se. Mění se. Bez
nás se dolodi nedostanete amy vás tam neodvedeme,
dokud nebudeme připravení zanašich podmínek.
Nepůjdeme dobrovolně. Pokusíte se nás svašimi
vojáky odtáhnout přes tuhle zemi? Se vším hlukem
azmatkem se dostanete možná tak nadeset metrů.
Překonali jsme spoustu potíží, abychom se pustili
doživotního výzkumu, ateď zůstaneme, abychom xeny
chránili před vámi avaším názorem, který nedokáže
vidět vesmír vcelé jeho velikosti. Dokud tu budeme,
nebudete moci vypustit ty své genocidní stroje.“
Odstoupila odstolu apřesunula se zaty znás, kdo
jsme seděli nalavici. Když mě míjela, cítil jsem, jak mi
vduchu zabodla nůž dozad.
 Zarazila se apodívala se namě. „Jsem si jistá, že jsi
jim to řekl. Zastupuješ zákon.“
Přešla nadruhou stranu stolu adala jasně najevo, že
nemá vúmyslu se snámi posadit kvečeři– večeře
nejspíš skončila, ještě než začala– aznovu oslovila
nervózní skupinu.
„Je však třeba přiznat,“ pokračovala, „že máme
pouze tuto příležitost, achci se ujistit, že ji
nepromeškáme. Je mezi vámi někdo, anyní mluvím
kesvým dětem, kdo by chtěl ustat vnaší práci aodejít
snimi?“
Seděl jsem bez hnutí apozoroval je. Výzkumníci se
také nehýbali, jen jejich oči těkaly, jak se navzájem
pozorovali. Brady měli sklopené azdálo se, že chtějí
přitahovat co nejméně pozornosti.
„Toto je vaše šance,“ pokračovala matka pochvíli.
„Žádná další loď sem pomnoho měsíců nepřiletí.
Možná let.“
Další okamžiky ticha. Někdo zakašlal. Nikdo
nepromluvil.
„Prosím,“ pokračovala moje matka. „Prosím,
poslouchejte, mí drazí. Tohle je můj život. Neopustím
ho. Ráda bych vás podpořila, každého zvás vesvém
srdci, abyste si rozmysleli, zda odejdete nyní, když
ktomu máte příležitost. Bez vytáček přiznávám, že
žijeme vobtížném prostředí, nesmiřitelnějším,
neradostnějším, než jsem si kdy představovala. Možná
jsem vás uvedla vomyl. Možná jste si představovali
něco lepšího. Možná jste rozčarovaní. Přišli jsme
onaše přátele. Přišli jsme omilence. Nemám právo vás
žádat, abyste zůstali, abudu vám žehnat, pokud budete
chtít odejít. Prosím… pokud chcete jít, promluvte nyní.
Nikdo ovás nebude smýšlet zle.“
Clark měl oči jako baseballové míčky. Zíral namoji
matku apak bez mrknutí oka přesunul pohled namě
vbezmocné panice. Měl by znovu promluvit, nebo
doufal, že se toho ujmu já?
Moje matka se radostně usmívala načleny svého
týmu. Nakonec se úsměv plný lásky proměnil vpokoru.
„Věděla jsem, že jsem vybrala ty nejlepší lidi
zveškerého lidstva. Věděla jsem, když jsem zahlédla
vaše tváře vdavu, že je každý zvás velice výjimečný…
oddaný… tak…“ Odmlčela se, aby předstírala, že
potlačuje slzy. „Jsem tak poctěna,“ zamumlala přes
ruku přitisknutou naústa.
Nikdo nevyskočil, aby ji upokojil. Jenom zírali
nanáhražku jídla.
„Ehm…“
 Ten zvuk byl skoro vypísknutí.
Všechny oči bleskly kchemikovi se sestřihem podle
hrnce.
Matka naněho upřela pohled. „Ano, Rusty?“
Rusty se zavrtěl namístě, náhle byl středem
pozornosti. „Já… možná…“
„Pokračuj,“ vybídla ho madam.
„Možná… bych snimi chtěl odejít.“
Jeho drobný hlas zahřměl doticha.
„No,“ řekla madam, „nic ti nevyčítám. Jsi mladý.
Tohle není místo, kde by chtěl člověk strávit své
mládí, když může chodit navečírky ascházet se
smladými dívkami. Všem nám budeš chybět, drahý,
velice. Bude nám tě připomínat tvá úžasná práce.
Všichni musíme přát Rustymu to nejlepší aradovat se
zjeho volby. Dnes, až odejdu skapitánem asvým
synem, mě doprovodíš nanaší poslední dobrodružné
cestě. Bude to tvá labutí píseň. To je tvé přání?“
Jako vnějakém děsivém kultu začali všichni napůl
srdečně Rustymu tleskat. Zčervenal avypadal, že se mu
ulevilo a… ještě něco.
„Vidíte? Život půjde dál,“ pokračovala matka.
„Planeta se xenomorfům přizpůsobí. Stávají se
součástí živoucí biosféry. Brzy to budu moci dokázat.
Jen potřebuju víc času. Dokážu to, vím, že mohu. Mám
pro ně cit. Aoni mají cit pro mě.“
Zvedla svou dokonale zašpičatělou bradu azadívala
se přes naše hlavy dosnu, který viděla vesvé mysli.
Poodstoupila odstolu, a pokud jsem si to jen
nepředstavoval, zaujala pózu.
„Jednoho dne,“ prohlásila, „se mezi nimi budu
procházet.“

Clark, já, Bonnie amariňáci jsme seděli

svytřeštěnýma očima, ohromení smělostí toho
prohlášení. Nepochybně to bylo odvážné, divoké
aobsahovalo to jistou šokující poetickou krásu.
Byla to mocná žena, vůdkyně pozoruhodného
sociopolitického avědeckého hnutí, abyla oslepena
vlastní úžasností tím, jak byla prezentována
vtisku. Možná nato měla právo. Nevím. Její
vlastní lidé, moje sestra adalší ztracené existence
ji zbožňovali. Zařídila si tu pěkný malý kult.
Nebo jejich mlčení aúžas doopravdy zastíraly jinou
emoci?
Nikdy jsem neměl šanci to zjistit.
 Madam udělala čtyři vypočítané kroky
kprojektorové oponě. Přimhouřila oči záhadným
způsobem apřitiskla prst kertům. „Psst,“ vyslovila.
Přiložila ruku kekontrolnímu panelu avyťukala kód.
Clona vedle ní se začala chvět, pak začala být
znovu průhledná. Tam, pár kroků odmísta, kde stála
má matka, aozářeni zezadu narůžovělou září
odpoledního slunce, se nacházeli dva obrovští dospělí
vetřelci. Jeden byl oněkolik metrů dál, nenuceně se
chytal zaocas, jako když si hraje kočka.
Bližší vetřelec byl odnás jen pár kroků, zíral nahoru
keskleněné hoře, která chránila naše útočiště. Spodní
strana jeho brady tvořila dokonalý trojúhelník,
lemovaný šedobílými zuby apramínky slin.
Všichni ustolu ztuhli zlou předtuchou. MacCormac
vedle mě pohnul rukou kesvé pistoli. Přitiskl jsem mu
ruku nazápěstí, abych ho zastavil. Jako vyděšená
křepelka vkřoví jsme se ani nehnuli. Očividně měla
pravdu– nemohli jsme vyjít zpoza clony. Ještě ne. Byli
všude kolem nás.
Moje matka obdivně zírala natvora, který netušil, že
je tak blízko, natolik, že by ji mohl zabít máchnutím
pařátovité ruky, která mu vpoklidu visela nebezpečně
blízko opony. Vetřelec viděl jenom projekci prostředí
kolem sebe. Kdyby přistoupil oněco blíž, jeho dech by
mohl zčeřit clonu aprozradit nás. Nebo mohl to samé
udělat zvnitřku dech mojí matky.
Velice opatrně přesunula ruku zkontrolního panelu
kcloně. Zvedla prsty apřejela dlaní až kúrovni
vetřelcovy ruky. Stála tam, vkontaktu sďáblem,
zamilovaná dotoho, co vidí.
Oči jí zářily apak naklonila hlavu obdivem aláskou.
Rty se jí pohnuly aozval se jen nejtišší šepot.
„Jednoho dne…“
 7
„Jak to funguje?“
„Zapomoci lámání světla, nanočipů, elektrických
pulzů, speciálního maskování pachů, mikrovideových
jednotek, které se přizpůsobují okolí akopírují to, co je
zavámi… prostě spousty věcí. Taky to zastavuje
sloupávání kožních buněk, což se děje přirozeně, když
lidé jen tak chodí.“
Tad, chlapík přes utajení, kterému se nějak podařilo
vrátit vjednom kuse zblízkého setkání se škorpioními
ksichtolepy, strčil doobleku, který jsem měl nasobě.
Nikdy vživotě jsem nenosil nic modrého.
Atohle nebyla jen tak „modrá“. Tohle byla
moooodrá. Neonově modrá. Modrá jako zLas Vegas.
Jako zkostýmu superhrdiny, samá záře alesk, jako by
to bylo osvícené zevnitř. Naštěstí se to tak úplně
nelepilo natělo, člověk vtom měl trochu prostoru, ale
jako by to nic nevážilo abylo to flexibilní aani trochu
pytlovité. Napředních stranách stehen, načástech těla,
dokterých člověk moc často nenarážel nebo naně
nepadal, se nacházely počítačové díly, které řídily
některé prvky obleku. Když jsem ohnul paže či nohy,
kombinéza vydala tlumený šelestivý zvuk zmilionů
vyzařovačů chytrých vláken vevnitřních avnějších
vrstvách asignál vedoucí pěně nacpané mezi nimi.
„Pokud stojíte absolutně bez hnutí,“ vysvětloval
Tad, „oblek je zamaskovaný před jejich smysly.
Existují jisté vlnové délky, které mají potíže vnímat.
Nejspíš si vás nevšimnou.“
„Vadí mi to ‚nejspíš‘,“ zamumlal jsem.
„Musíte se ovládat. Je to těžké,“ varoval Tad.
„Každá molekula vtěle vám bude říkat ‚utíkej‘, ale
jestli utečete, uvidí vás.“
„Jako když se křepelka ukrývá vkřoví? Musíte
zachovat chladnou hlavu?“
„Aje sakra těžké je předběhnout, takže ať vás ani
nenapadne, že to dokážete. Nemůžete si prostě jenom
obléknout nějakou kombinézu aprocházet se mezi
nimi. Musíte zůstat bez hnutí adoufat, že dovás
nenarazí.“
Pohlédl jsem naClarka, který se soukal dosvého
obleku vedle mě. „Svolení natlouct prdel, pane.“
„Svolení neuděleno,“ odvětil Clark, zatímco ho
chemik Rusty učil, jak si přetáhnout kapuci přes tvář.
„Párkrát jsem se byl potápět nakorálovém útesu Little
Africa vnárodním parku Dry Tortugas. Tohle mi
připomíná ten mokrý oblek, jenom je to lehčí.“
„Elastomery jsou vpodstatě stejné,“ potvrdil Rusty,
„jenom mají zabudované senzory azářiče. Sbírají
informace avydávají záření ze všech ostatních vrstev.
Součástí jsou dokonce ichemické prvky, takže dokážou
vysílat jisté aroma. Podílel jsem se navývoji té
formule. Každý oblek stojí čtrnáct melounů.“
„Jak jste testovali reakci xenomorfů?“ zeptal jsem
se.
Tad pokrčil rameny. „Zavěsili jsme oblek
amonitorovali jejich reakce narůzná vysílání.“
„Přišli jsme ošest obleků,“ dodal Rusty.
Tad poněm střelil varovným pohledem, který jsem
zachytil. „Taky pracujeme naholografech,“ řekl rychle,
„aantixeno klecích, které budou odolné vůči kyselině
apokryté protiopatřeními autajovacími čipy.“
Dovnitř vešla moje matka, smodrým superoblekem
nasobě, vekterém vypadala jako vesmírná operní diva.
Pozorovala nás spřehnanou radostí. „Jste připravení
naprohlídku?“
„Ano, madam,“ prohlásil Clark. „Musím vám říct,
že jsem ztoho nervózní. Nerad chodím ven bez
mariňáků.“
 „Vaši mariňáci by jenom způsobili další potíže.
Čím míň lidí, tím víc můžeme kontrolovat možnost
chyb. Už jste se dozvěděli instrukce otom, jak se máte
chovat? Musíte je poslouchat, jinak nikam
nemůžeme.“
„Budeme se jimi řídit,“ prohlásil jsem. Nechtěl
jsem, aby mě celou dobu sledovala. „Aco zbraně?
Něco naobranu?“
„Nepoužíváme je,“ prohlásila. „Jakákoliv palba
narušuje pole vyzařované oblekem. Musíte jenom
naprosto bez hnutí stát. Ikdyby vás viděli, jak se
pohybujete, můžete se zastavit asplynout sprostředím.
Pravděpodobně však vůbec žádné xeny nepotkáme.“
„Jak to víš?“
„Protože víme, kde jsou. Vždycky prohlédneme
krajinu nakamerách adetektorech tepla, než vyjdeme
zpoza clony. Mohli bychom je zahlédnout vdálce, ale
tak je pozorujeme často.“
„Doufám, že se dotoho vašeho nóbl oblečku
nepodělám,“ přiznal Clark.
Ušklíbl jsem se. „Takový puch by to
nezamaskovalo, co?“
„Tak dobrá,“ uzavřel Tad. „Jste připravení. Obujte
si boty.“
 Rusty nám zajistil překvapivě pohodlné apevné
modré boty zakrývající celá lýtka. Kde jsem si schoval
plazmovou pistoli.
Jo, já vím.
My čtyři– madam, Rusty, Clark ajá– jsme vyšli
zaclonu pod pečlivým dohledem Tada uvstupu. Byl to
nějaký druh smíšeného obřadu, šance pro mou matku
předvést nám věci, které dokážou její slova, aRustyho
„poslední procházka“, než opustí planetu naVinze.
Pozoroval jsem Rustyho amusel jsem připustit, že
vypadá vpohodě, navzdory mým nepěkným nadějím,
že bude nervózní či vyděšený. Vhlavě mi vyzvánělo
napoplach, že nás madam vede dopasti, možná aby se
nás zbavila, ale ukazatel vpodobě Rustyho nic
neprozrazoval. Ani nezaváhal, když nám přinesl
obleky apomáhal nám donich. Byla to čest vydat se
natakovou „procházku“? Prozrazovalo to něco, co
jsem usvé matky nečekal– že nám to nemá zazlé?
Nebo si jenom chtěla držet své nepřátele blízko
usebe?
Zanámi nás MacCormac aostatní dva mariňáci
spolu sBonnií ahrstkou výzkumníků pozorovali se
smíšenými emocemi. Bonnie přistoupila vposlední
chvíli kokraji aTad ji odstrčil zpátky. Clona se přes ně
uzavřela apak už jsme viděli jenom téměř dokonalý
obraz koryta. Utajovací technika působila umělecky
amoderně, přesto šlo oclonu, ane nějaké opevnění.
Kdyby byl závoj někdy náhodně objeven, vetřelci by
jím prostě prošli, aniž by je cokoliv zastavilo.
Procházet se pokrajině planety Rosamond6 byl sen
anoční můra zároveň. Následovali jsme mou matku
poneoznačených cestách, které očividně dobře znala,
přes les skleněných sloupů arostlin, jaké jen si může
vymyslet umělcova představivost nebo divoká příroda.
Růžová réva vinoucí se desítky stop, puntíkovaná
dužnatými hlízami podobnými třešním, každá
sdrobným černým vějířem vyčuhujícím ven.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
Rusty se dotkl jednoho malého vějířku aten se
šťastně zatřepotal. „To je její představa kytky.“
Když jsme tak postupovali, zaplavil mě podivný
pocit klidu. Moje matka se pohybovala stakovou
jistotou včele řady, až mě to upokojilo. Kráčela bez
modré kapuce, ale my ostatní jsme byli plně oblečení.
Cítil jsem se jako zlobivý hoch, že jsem si vbotě
ukryl plazmovou pistoli, ale kdybych ji musel použít,
zřejmě bych prozradil svoje utajení. Starých zvyků se
ovšem člověk jen tak nezbaví. Někteří lidé nosili
králičí pacičky. Jiní měli nikláky pro štěstí. Já měl
svoji plazmovku. No tak mě žalujte.
Prostředí se změnilo ze strohého červeného skla
ačerné drti nabujný zlatý amodrý les, azrovna když
jsem začínal mít vetřelčí planety dost, začal cestu
lemovat zelený podrost vetvaru kapradin adokázal, že
zelená není jen barvou Země. Vlastně to byla
opravdová zelená, jasně zelená. Zelená, kvůli které by
žárlivost zezelenala.
„Můžete vidět,“ začala matka, „že je tu úžasná flora
aspousta forem života. Nachází se tu mikrobiální život,
hmyz, nelétaví ptáci až popředchůdce savců. Myslíme
si, že jsme zahlédli isavce, ale stále to ověřujeme.
Vidíte, jak je tu nádherně, anám se podařilo vtomhle
prostředí přežít.“
„Kolik základen máte?“ zeptal jsem se.
Ohlédla se namě. „Cože?“
„Základen. Kolik? Ta clona tady je hlavní, že?
Máte ijiné? Kde pracují ostatní výzkumníci?“
Dál vykročila. Popříliš dlouhé době konečně řekla:
„Ano, občas míváme odlehlé základny. Jsou izolované
pro zvláštní pozorování.“
„Můžeme nějakou vidět?“
 „Tohle je nejdál, kam dnes můžeme dojít.“ Madam
nás pobídla vedle sebe amy zjistili, že stojí nahřebenu.
„Hleďte na… Modré údolí.“
Abylo to něco. Před námi se nacházela úchvatná
vyhlídka, jež se dala přirovnat pouze kobrovskému
pavímu peru, stmavým okem dole avlnami
vyzařujícími ven vmihotavých kruzích metalické
modré azelené, oddělenými kruhy zplatiny
apocákanými pruhy zlaté. Slunce, nyní uvažující otom,
že zapadne, prosvítalo přes červené sklo zanámi
avrhalo paprsky zbarveného světla doModrého údolí.
Arozhodně tam byl život. Stáda pasoucí se zvěře
snějakými bodlinami nebo tuhou srstí. Hejna
nelétavých polopštrosů skrátkými krky avysokými
hřebínky zpírek. Oblaka třpytivých brouků. Ta idylická
scéna působila skoro malebně. Bylo to rozhodně
hypnotizující, ten typ věcí, které lidi přimějí, aby si
postavili navrcholku dům, pořídili proutěná křesílka
asklenice sledovým čajem.
Což by se tu mohlo stát, kdyby se Clarkova vize
uskutečnila.
Podíval jsem se doprava. Stál nadruhé straně mé
matky, vyhlížel doModrého údolí auvažoval odivech
téhle jednoduché mise, otom, kolik lidí by tu mohlo
najít ráj, zatímco on by odešel dodůchodu nasvou
farmu. Záviděl jsem mu jeho prosté sny. Mohly by se
mu splnit.
AJocasta Malvauxová přihlížela taky. Byla naÚdolí
tak hrdá, jako by ho namalovala naplátno ato ožilo.
Tohle byl ijejí sen, tahle planeta ajejí tvorové. Věděla,
stejně jako já aClark amy všichni, jaké úsilí musela
věčnost vynaložit, aby přišla splanetou, jako je tahle,
živoucím adýchajícím světem, hledajícím cestu
úrodnosti vpusté galaxii. Obrátil jsem pohled kobloze–
aano, tady byl, ten velice důležitý měsíc, se svými
zelenými pruhy adrobnou září. Když se teď slunce
sklánělo kobzoru, měsíc otevíral svůj jediný okvětní
lístek.
„Vidíte?“ prohlásila madam. „Tohle je živoucí
prostředí, nebojácné apřizpůsobující se. Není tu žádná
zbabělost, žádný strach. Žádná panika ani chaos. Žijí
své životy axenové se stávají součástí téhle nádherné
hojnosti. Slouží svému účelu, loví slabé apomalé
azanechávají rychlé asilné, aby se množili avzkvétali.
Narušit to by teď bylo nemorální. Usadili se tu. Jsou to
nádherní psi Anubisovi, krásní tvorové, kteří splynou
stímhle prostředím astanou se dohlížiteli přírody. To,
že to jsou žraloci, že to jsou kobry, že to jsou vlci,
dravci avšechno dohromady, je relevantní airelevantní
zároveň. Pokud vládnou predátoři, musíme je nechat.
Existují limity. Příroda ty limity zná. Nemohou planetu
zničit. Až zmizí jejich snadná kořist, uvidíte, že se
xenové vrátí krovnováze. Budou překonáni zvířaty,
která jsou rychlejší, která umějí létat… apřibrzdí je
další způsoby. Já tu zůstanu se svými věrnými, abych
sledovala, jak se odvíjí historie galaxie, apak ten
příběh přivezu domů lidstvu. Jednoho dne mezi nimi
budu procházet aoni mě přijmou.“
Clark se namě zadíval přes její hlavu– byl dost
vysoký aona drobná. Zavrtěl jsem rychle hlavou astáhl
obočí. Nic neříkej.
„Musím udělat jen to,“ pokračovala matka, skoro
jako by mluvila jen pro sebe, „že najdu spouštěč jejich
smyslů. Udělám cokoliv, co bude nutné, abych se mezi
nimi naučila žít aoni mě přijali jako jednu znich.“
Clark, nadruhé straně madam, aRusty vedle mě byli
buď hypnotizovaní, nebo prostě ohromení. Já vnímal
obzvlášť Rustyho.
„Nemůžete teraformovat planetu,“ pokračovala,
„nakteré je potenciál inteligentního života, kapitáne.
Ne legálně, ne morálně. Především jich je velice málo.
Jestli se tahle planeta přizpůsobí, pak nato nemáte
žádné právo. Xenové jsou nyní původní obyvatelé.
Xenomorfové jsou potenciálně inteligentní, jestli už
nejsou přímo chytří. Už teď jsou rychlí amazaní
aumějí komunikovat. To převažuje práva
nateraformování. Nevyhladíte tenhle úspěšný nádherný
druh, aby tuhle planetu získalo lidstvo. Takových věcí
jsme se my lidé vnaší historii natropili dost… zabíjení
jeden druhého, odstraňování toho, co nám stojí
vcestě… ajá nedovolím vlastnímu synovi, aby se zněj
stal další Stalin.“
Pozoroval jsem Clarka aten namě pokrčil rameny
vtichém zoufalství. Má pravdu? Podle zákona?
„Kdyby sem přišli lidé, zničilo by to tenhle ráj,“
pokračovala. „Lidé jsou vši, kazisvěti, ničitelé. Pokud
sesnimi pustíme doválky, prohrajeme. Vy ati vaši
jedovatí roboti… xenové vás přelstí, přečkají, přežijí
vás. Chcete převzít planetu zapár měsíců, ale oni
najdou způsoby, jak přečkat staletí, pokud budou
muset. Tvrdíte, že xenové představují biologické riziko
úrovně jedna? Netrpělivost lidstva je opravdová
choroba, kapitáne. Tyhle věci potřebují čas, spoustu
času. Někteří lidé zmého oboru vědy veskutečnosti
zdědili svou práci posvých rodičích aprarodičích. Má
dcera pomně zdědí tuhle základnu. Jediná naděje pro
vaši kolonii, vaši osadu, kapitáne, je nechat mě
pokračovat vmojí práci. Nemůžeme žít najejich úkor.
Jednoho dne, až můj výzkum skončí ajá objevím
tajemství xenů, lidstvo dokáže žít snimi.“
Její slova odvál vánek, který nesl jemný náznak
parfému. Zmýlil jsem se vní?
Snažil jsem se udržet si úroveň cynismu, tak jak
jsem si ho pamatoval, ale dneska jsem musel přiznat,
že mě nahlodávaly drobné pochyby. Nemluvil jsem
smatkou nebo sestrou přibližně pět let. Lidé se mohou
změnit, ne? Jediná věc, vníž jsem byl vážně dobrý,
bylo to, že jsem nelhal sám sobě.
Atak jsem se teď sám sebe zeptal– proč jsem jediná
osoba nadvou světech, která nerespektuje Jocastu
Malvauxovou? Jestli měla pravdu ajá se mýlil, nebo
jestli jsem blokoval veškeré pochyby– což jsem vtuhle
chvíli dělal– pak JN vypustit nemůžeme. Moje
přátelství sClarkem acelou posádkou půjde doháje.
Všichni doma namě budou naštvaní zato, že jsem jim
upřel druhou Zemi.
Jestli ovšem měla pravdu atenhle svět se dokáže
přizpůsobit, dokáže zpacifikovat xenomorfy, kdo jsem,
abych zpochybňoval současný aefektivní zákon?
Zákon omimozemských druzích byl obhájen před
Kongresem lidmi, kteří jsou mnohem chytřejší než já.
Matka by nikdy takovou věc neprotlačila sama. Někdo
jí musel pomoct. Stále jsme byli nahranici, se vší
interakcí se životem nepocházejícím ze Země. Zákon
byl vytvořen vočekávání mimozemského života, ne
založený nazkušenosti sním. Také pomohl podpořit
průzkum vesmíru, dočehož se jinak nikomu moc
nechtělo. Díky tomu začali snílci snít. Tahle planeta by
mohla být ráj výzkumníků, napokraji evolučních
skoků, které by mohly být sledovány vakci anejen
veformách fosilií.
Kdybych nebyl její syn, uvažoval bych oní tak jako
nyní?
Tuhle práci jsem nikdy neměl brát. Existovala
vysoká pravděpodobnost, že budu příliš blazeovaný,
příliš emocionální, než abych viděl jasně. Měla
pravdu– tohle byla živoucí dýchající planeta,
snádhernou biosférou jen pár minut odmísta, kde si
vykračovali vetřelci.
„Nyní se vrátíme.“ Matka sisama pro sebe pokývala
nasouhlas avykročila zpátky postejné cestě.
„Půjdeme mezi ně?“ zeptal jsem se. „Neměli jsme
šanci vyzkoušet naše obleky.“
„Takovou šanci nechcete,“ namítl Rusty.
 Matka se naněho podívala ařekla: „Nejspíš je
dobře, že odletíte.“
Její tón byl sladký, ale výraz vočích mrazivý.
Viděl jsem to jenom já?
Znovu jsme vytvořili řadu anemluvili. Ticho, pokud
nebylo přerušeno madam, bylo součástí pravidel.
Neměl jsem stím problém, kromě občasné touhy
zamumlat Clarkovi nějakou poznámku. Měl jsem
ovšem spoustu otázek naRustyho. Proč chce odletět?
Cítí se osaměle, unaveně nebo se bojí? Ačeho přesně
se obává?
Připadalo mi, že kdokoliv, kdo by se natomhle
místě nebál, by byl praštěný. Nevadilo mi
dobrodružství, ale nikdo se zdravým rozumem nechtěl
žít uprostřed pavoučí sítě asnažit se vyhnout
pavoukovi. Nic jiného byste dělat nemohli.
Dobrá poznámka… jaký výzkum můžou provádět
vprostředí, kde většinu času bojují osvůj život? Možná
proto existovalo tolik „já nevím“, když jsme se
vyptávali.
Gracie prohlásila, že jsou nazačátku výzkumu, poté
co konečně zřídili tábor arozmístili kamery atak dále.
Jak jsou tu dlouho? Skoro dva roky? Aprávě začali?
 Celou cestu zpátky kecloně jsem měl kůži pod
oblekem lepkavou strachem. Pořád jsem měl pocit, že
cítím mezi lopatkami nůž, ten, který vám ničema vrazí
dozad, ačkoliv se domníváte, že jste zkontrolovali
všechny stíny.
Přál bych si, abychom se tu mohli bezpečně
porozhlédnout bez průvodce. Jak bych se sem ale mohl
vrátit bez matky?
Když jsem uviděl projektorovou clonu, kterou Neil
otevřel, aBonnii stojící zaním asledující náš příchod–
byl to příjemný okamžik. Vklouzli jsme dovnitř aclona
se zanámi uzavřela.
„Bylo to krásné, že?“ zeptala se madam.
„To nemůžu popřít,“ odvětil Clark.
Otočila se ařekla: „Rusty, doprovodil bys mě
naokamžik?“
Přikývl anásledoval ji dojednoho ztunelů. Jídelní
stůl už byl uklizený. Večeře byla napjatá arychlá.
Nikomu se moc nechtělo mluvit, poté, co si vyslechli
odClarka aode mě, avečírek se rozpadl jako špatné
rodinné shledání. „Pokud půjdete tímhle směrem, pane
Malvauxi,“ řekl mi Neil, „pomůžu vám ztoho obleku.
Musíme je pečlivě ukládat, aby se nepoškodily.“
„Můžete mi říkat Rory.“
 „Dobře, díky.“
Skoro už jsem zaním vykročil, když jsem dostal
nápad. „Poslyšte, co kdybyste vzal prvního Clarka?
Kapitánské výhody atak dále.“
Clark se namě ušklíbl. „Výhody? Chodím spát
poslední, jím poslední, dosprchy chodím poslední–“
Poplácal jsem ho porameni. „Takže tentokrát budeš
mít přednost.“
„Můžu si tenhle okamžik nechat zarámovat?“
„Tudy, kapitáne.“ Neil mávl naClarka aspolečně
vykročili anechali Bonnii amě vrelativním soukromí.
„Jaké to tam bylo?“ zeptala se Bonnie tiše.
„Dech beroucí,“ přiznal jsem. „Myslím tím hezkým
způsobem. Spousta původního života, flory, rostlin,
divočiny… opravdová nádhera, celé to bylo tak nějak
oslnivé.“
„Myslíš, že bych to mohla vidět? Zítra?“
Pokrčil jsem rameny. „Co bys řekla, bude ti modrá
slušet?“
Rozpačitě se usmála. „Tobě sluší.“
„Hm, jo?“ Zatočil jsem se azaujal pózu modela.
„Ráda bych viděla to co ty,“ pokračovala. „Miluju
rozmanitost života. Co je život ajaké jsou živé věci…
vesmír mě fascinuje, protože má šanci naúplně nový
život.“
„Co si myslíš oprostředí, které vytvořili vetřelci?“
zeptal jsem se.
Zarazila se auvažovala otom. „No, musí být
neuvěřitelně složité, sdlouhým potravním řetězcem.
Když se naně podíváš zevolučního hlediska, tak se
odnás zase tolik neliší.“
„Cože?“ Vyrazil jsem ze sebe smích. „Ty ses
zbláznila. Podívej se naně!“
„Správně, podívej se naně,“ trvala nasvém.
„Zhlediska velikosti relativně srovnatelní slidmi,
několik metrů vysocí ane tak odlišní, co se týče váhy…
nahoře mají hlavy adole nohy, paže sprsty amy pořád
máme ocasní kost, víš. Vporovnání s, řekněme, slonem
nebo vrabcem mají mnohem blíž knám.“
„Asi jo. Moje sestra tvrdí, že jsme jenom další
zvířata.“
Znovu se mírně pousmála, tentokrát ne tak
přesvědčivě, ale měl jsem dojem, že si jenom není jistá
sama sebou, ane tím, co říká. Pokrčila rameny, skoro
omluvně, adodala: „Jsme jediná zvířata, která se starají
ojiná zvířata. Lidský život je to nejlepší, sčím kdy
evoluce přišla. Lidstvo je směr, kterým příroda celou
dobu kráčela.“
Měla nízké sebevědomí, nebo prostě byla jen
plachá, apřesto mi připadala právě teď neuvěřitelně
přitažlivá, když vyprávěla otom nejlepším, čeho byli
lidé schopní. Vyrostl jsem vesvětě ekolidí, kteří
považovali lidstvo zatu nejhorší chorobu, která kdy
vesmír postihla. Nikdy jsem tomu nevěřil– byl jsem to
divné dítě– amatka moji oblibu lidského druhu nikdy
neschvalovala. Bylo to jako pocházet znáboženské
rodiny anikdy vnáboženství nenajít žádnou logiku.
Nemohl jsem si pomoct. Už jsem se tak narodil.
Vždycky jsem viděl druhou stranu talíře, který přede
mě postavili.
Ateď tu byla Bonnie, vtomhle šíleném hnízdě zmijí
ajejich pasáčků, jediná osoba, která viděla vesmír
vnaprostém pořádku.
„Naco se díváš?“ Vydala nervózní zahihňání.
Uznale jsem stiskl rty. „Víš, co jsi?“
„Co?“
„Jsi moje matka, kdyby byla hodná.“

Byli jsme přerušeni, když se nadruhé straně

uložených beden, které vtéhle ústřední místnosti
vytvářely bludiště zpolooddělených oblastí,
objevila moje matka sGracií. Zvedl jsem ruku,
abych Bonnii umlčel. Poznal jsem příležitost
kodposlouchávání, když jsem ji viděl. Stihl jsem ji
zastavit?
„Pošli sem Rustyho,“ řekla matka. „Pořád má
nasobě oblek. Tenhle dej nanabíjení. Nechceme žádné
potíže.“
„Ach, dobře, dojdu pro něj,“ odvětila Gracie. „Ráda
bych ho poslala donějaké hluboké díry.“
„Jak jsme zjistili, nic nezůstává stejné. Lepší
úlomky uklidit než se je snažit slepit.“
„Je mi zněho zle.“
„Pošli ho okamžitě. Apřipomeň mu, aby nakódoval
svůj oblek nanovou nabíjecí frekvenci.“
„Dobře.“
Rozdělili se aBonnie chtěla něco říct, ale mávl jsem
nani, abych ji umlčel, aGracie se zapár vteřin objevila
sRustym.
„Prostě to udělej. Vyměň třetí ačtvrté pásmo
avyčisti čočky.“
„Není vSektoru devět už trochu pozdě?“ zeptal se
Rusty. „Zahodinu už bude tma.“
 „Tak to bys měl asi pohnout tou svou línou prdelí,
ne?“
„Ale no tak, Gracie…“
„Otoč se, zrádce.“
„Proč?“
„Vyměním ti adaptér.“
„Hm… díky.“
„Jdi doháje.“
Zahlédl jsem její rameno amávnutí dlouhého copu,
než zmizela tunelem nadruhé straně odmísta, kde jsme
stáli. Přiložil jsem si prst kertům anaznačil Bonnii, aby
byla tiše azůstala tu. Pak jsem vyklouzl znašeho
soukromého prostoru adostihl Rustyho uprojektorové
clony.
„Rusty, kam jdete?“
Rozhlédl se kolem, protože nečekal, že tu ještě
někdo bude. „Hm? Ach– musím jít zkontrolovat Sektor
devět. Je to můj poslední oficiální úkol. Už jsem to
dřív dělával… jenom ne nikdy sám.“
„Je to dobrý nápad jít sám?“
Vypadal sklíčeně. „Já, ehm, ne, obvykle chodíme
vpárech, ale já už jsem měl oblek nasobě, takže–“
„Co kdybych svámi šel já?“ navrhl jsem. „Taky
jsem ještě oblečený.“
 Rusty si prohrábl rukou vlasy azaváhal. „To nezní
jako moc dobrý nápad… nevím, nikdy jsme návštěvu
neměli. Neznám pravidla. Možná bychom se měli
nejdřív zeptat Jocasty.“
„Myslím, že jsem dost starý nato, abych šel ven bez
mamčina dovolení. Budu dávat pozor akrýt vám záda.
Co vy nato?“
„Trochu se bojím, kdybych je měl nekrytá,“
připustil. „Asi je to vpohodě.“
Pak se zarazil astala se zvláštní věc. Oči se mu
rozzářily astiskl rty ařekl: „Ano! Výborný nápad!
Pojďme!“
No, to byla podivná změna…
Cestou ven jsem střelil pohledem poBonnii.
Kousala se dortu azkřížila prsty, aby mi přála štěstí.
Znovu jsem si přiložil prst kertům. Nikomu to neříkej.
Přikývla.
Sektor devět byl opačným směrem odmísta, kam
jsme šli smadam. Rusty ajá jsme před clonou zahnuli
doleva namísto doprava aběhem pár minut se příběh
začal měnit zrůžové krásy, kterou nám matka chtěla
vnutit. Tahle oblast se nechlubila ničím pěkným, ale
brzy se změnila ještě víc.
 Anešlo jenom okrajinu. Ani ne osedm nebo osm
minut později pomně Rusty střelil pohledem zrovna
vokamžiku, kdy mě podivný odér plně udeřil dotváře.
Zastavil jsem se azačichal. Rusty se zarazil sočima
vytřeštěnýma.
Kývl jsem naněho. „Cítím to.“
Nic neřekl, jako by chtěl, abych došel kvlastním
závěrům.
„Jakkoliv je tahle planeta odlišná,“ prohlásil jsem,
„jediná konstanta vgalaxii je pach smrti.“
Rusty naokamžik úlevou zavřel oči. Mávl, abych
šel dál.
Zachvíli už mě Rusty vedl oblastí plnou kostí,
jasnými důkazy masakru. Kostry avysušené pozůstatky
poměrně velkých tvorů velikosti dospělých prasat
zaplavovaly celou zemi natolik, že jsme mezi nimi
museli kličkovat.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Xenové je pozabíjeli,“ odpověděl. „Bylo to celé
stádo, vyhlazené ani ne začtyři dny. Stovky zvířat.
Zabijí ito, co nesežerou. Nevíme proč. Ničí jenom
kvůli samotnému ničení.“
„To bychom tedy měli krásné výhledy,“ prohlásil
jsem otevřeně.
 „Jocasta prostě vidí jenom tu hezkou část,“ pověděl
mi. „Mluvte tiše.“
„Promiňte.“
„Mějte oči otevřené.“
„Apusu zavřenou. Správně.“
„Jo, většinou.“
Mršiny kolem nás byly groteskní, svybuchlým
žebrovím nebo shlavami utrženými akončetinami
oddělenými odtěl nebo spáteří vytrženou ztěla
sšokující lehkostí. Vyprávěly příběh obezdůvodném
násilí, které většina zvířat nezná.
To je ono– nikdy jsem otom takhle nepřemýšlel…
tihle vetřelci se chovali násilně jenom kvůli násilí
samotnému, pro radost apotěšení, které jim přinášelo.
Byl jsem si jistý, že by moje sestra namítla, že lidé se
tomuhle koníčku oddávali celé věky, anejspíš by to
byla pravda, ale jiní lidé násilí potírali abyli jím
znechucení. Tohle vražedné pole kolem promlouvalo
osjednocené rozkoši abezuzdném pustošení veškerých
druhů. Xenomorfové neměli žádné zábrany, žádné
morální mantinely, žádné šerify mezi sebou. Žádný
kontrolní faktor. Prostě zabíjeli, aby zabíjeli.
Rychle jsme procházeli tím masakrem, anež jsme
se dostali dodalší oblasti, byl jsem znechucený jako
nikdy dřív. Vešli jsme doúzké chodby tvořené čímsi,
co vypadalo jako velice úzké stromy, skoro jako řasy.
„Rusty, proč odsud chcete odletět?“ zeptal jsem se.
Vycítil jsem, že se bojí, že se ho ptám, ale taky ho ta
otázka vůbec nepřekvapila.
„Prostě už jsem splnil, co jsem měl, nic víc. Jsem
připravený naněco nového. Dávejte pozor natuhle síť.
Nestoupněte doní.“
Obešel jsem široký komplex sítě, nakterou mi
ukázal, který se táhl skoro přes celou cestu.
„Díky. Heleďte, potřebuju odpovědi, ano? Nemám
všechen čas nasvětě. Mohl byste mi jich pár dát?“
„Jako co?“
„Ti lidé vchatách,“ prohlásil jsem, „byli zamčení
uvnitř? Ta obydlí byla vězení, že?“
Neodpověděl hned. Jeho váhání podpořilo má
podezření, že je všechno černější, než jak to má matka
vyobrazila.
Rusty se mi podíval doočí, když jsme se dostali
vedle sebe, akličkoval mezi dalšími těly zvířat,
tentokrát hejnem nelétavých ptáků.
„Neřeknete namě, že jsem vám to pověděl.“
 „Co jste, nějaká skupinka skautíků?“ Sarkasmus
nepomohl. Vynadal jsem sám sobě ařekl: „Promiňte.
Nikomu to nepovím.“
Nezdál se uklidněný, adokonce ještě víc ztlumil
hlas, jako by nás tu mohl někdo slyšet. „Byly to
inkubační komnaty. Starali jsme se oně, jak nejlíp to
šlo. Jocasta tvrdila, že jim to usnadňujeme, jak jen to
jde. Dejte pozor natuhle trhlinu. Ať vám tam
nezapadne noha.“
„Takže byli oplodněni těmi… jak jim říkáte,
larvami? Strčili jste je dochat anechali dveře
pootevřené, abyste jim dávali jídlo?“
Zrudl rozpaky. „Nekrmili jsme je. Byla by to–“
Zarazil se.
„Co?“ zeptal jsem se. „Ztráta jídla?“
Zahanbeně přikývl. Přišli jsme nacestu, která byla
veskutečnosti skalní převis. Mávnutím mě varoval,
abych dával pozor naútes, naněmž jsme stáli. Rusty se
zastavil aukázal.
Sráz… to byl přesný výraz. Sklon byl ostrý
aprudký. Stáli jsme nahraně asi tak šestisetmetrového
srázu. Nadruhé straně rokle, která měla dalších tři sta
metrů našířku, se nacházelo Modré údolí. Nyní jsme se
nacházeli nastejné úrovni sbujnou modrozelenou
oblastí, spopulací neporušených stád ahejn, aodtud
jsem viděl, že Modré údolí je veskutečnosti římsa.
Rokle bránila vpřístupu nani.
Moje matka mě aClarka oklamala záměrně. Modré
údolí nebylo panenské nebo nedotčené xeny… jenom
se tam ještě nedostali. Bylo chráněné obrovskou
obrannou prohlubní, jež se nyní otevírala před Rustym
apřede mnou.
Rusty se namě zadíval aoba jsme pochopili, naco
ten druhý myslí. Odkládat nevyhnutelné ničemu
nepomůže. Chtěl, abych tohle viděl.
„Doměsíce,“ konstatoval, „se tam dostanou.“
Vykročil dál, ještě dalších šest metrů kuspořádání
senzorů/vysílačů, které byly zabudované dookraje
útesu, podepřené trojnožkou. Rusty se sesul nakolena,
aby naně dosáhl, azačal sjejich údržbou, poté co vytáhl
malinkatý set vpodstatě chirurgických nástrojů. Já
jsem se mohl jenom dívat.
„Proč byly dveře těch chatek pootevřené?“
pokračoval jsem. „Abyste slyšeli jejich výkřiky?“
„Ne… ne. Dokonce istěmi tvory vnás nám bylo
řečeno, že nemáme právo náš konec urychlit
aulehčit… že nemáme právo zabít to, co je vnás.
Infikovaní lidé byli zavření uvnitř adveře byly
pootevřené, aby se ti tvorové dostali ven.“ Krátce
svěsil hlavu. „Jocasta je držela uvnitř, aby zbytek nás
neviděl to utrpení. Abychom neviděli, jak mladí
xenové vylétli zjejich hrudí, nebo tu krev… chová se
knám jako kdětem. Ze špatných věcí udělá rituál
aprohlásí je zaposvátné. Jako katolická církev oslavuje
mučení amrzačení Krista adělá ztoho nějaké hezké
svátky smalými zajíčky aobrázky sluníčka. Když něco
dostatečně dobře vysvětlíte, lidi to vezmou.“
Pochmurnost okamžiku zvýrazňovala další temné
pravdy otomhle místě azpůsobu života, který tu
výzkumníci našli.
„Je mi to líto, Rory,“ řekl Rusty tiše. „Neměl bych
takhle mluvit ovaší matce. Takhle mě nevychovali.“
Poklekl jsem vedle něho. „To je nejspíš ten nejlepší
popis, jaký jsem kdy slyšel, odkohokoliv.“
Ten kompliment mu zřejmě trochu pomohl, když se
zase sklonil kesvé práci.
Spohledem upřeným naModré údolí, které mi nyní
připadalo jako oáza vmrtvé poušti, jsem se zeptal:
„Vsadím se, že ty dveře nechala otevřené, protože
chtěla, aby ty malé potvory přežily. Je to tak?“
„Nevěřila, že máme právo je zabít,“ potvrdil.
„Nevyčítám jí to.“
 „Opravdu ne?“
„Vždycky jsme to věděli. Tuhle část před námi
nezamlčovala.“
„Bude fajn vrátit se domů, že?“
Obrátil oči vsloup, čímž mi prozradil tisíce strachů
aúnavu vjediném okamžiku.
Měl jsem tu zlatou příležitost. Jako když vyslýcháte
nějakého svědka, tak musíte vědět, kdy ajak zatlačit–
akdy skočit.
„Okolik lidí jste přišli, Rusty?“ zeptal jsem se
opatrně. „Nejsou najiných základnách, živí azdraví,
že?“
Pomalu zavrtěl hlavou. Ústa se mu pohybovala,
jako by se chystal zvracet.
Znovu jsem zatlačil: „Kolik jich je mrtvých?“
„Bože, tohle bych vám vážně neměl říkat.“
„Stejně to zjistím. Teď už mi nemůže nic zapírat.
Kolik způvodních padesáti dvou je mrtvých?“
Jako by se povolila nějaká záklopka, řekl: „Třicet
šest.“ Zoufale se kemně otočil. „Nemůžeme tady žít.
Nemůžeme tu provádět výzkum. Každou ztěch dalších
základen objevili. Nikdy se nevzdají. Chápou, co je to
psychologická válka.“
 „Moje sestra tvrdila, že jste si počkali. Že to trvalo
pět měsíců, než zapomněli.“
Znovu zavrtěl hlavou, ale ne že se Gracie mýlila.
Jako by Gracie znala pravdu alhala mi.
„Nezapomínají,“ řekl. „Není možné, abychom
prostě jenom počkali, až se to stane.“
„Tak oco mojí matce jde?“ zamumlal jsem, skoro
pro sebe. „Jestli ví, že jste všichni odsouzeni kzáhubě,
pokud tu zůstanete, co se snaží dokázat?“
Posadil se, nohy složené pod sebou, azíral
dohluboké propasti. „Vypadá to, že je donich vážně
zamilovaná.“ Několikrát si povzdechl, pak se najednou
rozveselil. „Vraťme se dovaší lodi! Pojďme tam hned,
ano? Proč se vracet zaclonu? Můžeme odletět už zítra,
ne? Už zítra můžeme být nacestě.“
Jeho zoufalství avzrušení ohledně šance naodlet
potvrdilo, co jsem předpokládal– bez ohledu nato, co
moje matka tvrdila, tihle lidé potřebují zachránit.
Natáhl jsem se astiskl mu paži, doufal jsem, že zněj
ještě dostanu nějaké informace. Kdo ví, kdy zase
dostanu další příležitost. „Kdo chce ještě odletět,
Rusty? Kdo další se bojí promluvit?“
Otevřel ústa, amě nepřekvapilo, když se ozvalo
vytrvalé elektrické cvrlikání, rychlé ahorečné. Rusty
vyskočil, aniž by si pomohl rukama, astrhl si přes
hlavu modrou kapuci až dolů kekrku.
Překvapeně jsem vystřelil nanohy. „Co– co–“
„Vstaňte! Přitiskněte se kezdi! Tamhle, tamhle!
Nehýbejte se! Ani se nehněte!“
„Musím– musím to zapnout?“ Zaplavila mě panika.
„Co mám dělat?“
„Je to automatické! Nasaďte si kapuci!“
Natáhl se pomém zátylku anapár děsivých vteřin
jsme se oba zamotali vesnaze dostat mi kapuci přes
obličej. Když jsme ji konečně stáhli, nelogicky mě
zmátl fakt, že tkanina se zdála zevnitř téměř průhledná,
ačkoliv už jsem neviděl přes jeho oblek Rustyho tvář.
Další jednostranná látka.
„Nehýbejte se!“ Postrčil mě zády kostnatému keři,
který mi připomínal proutěný plot. „Amlčte!“
„Hm, sakra!“
„Anesakrujte!“
Jak jsem se měl nehýbat, když jsem prudce
oddechoval anohy se mi třásly panikou?
Smonumentálním fyzickým úsilím jsem se přitiskl
kproutí atéměř se udusil, jak jsem se snažil nedýchat
ani nezvedat hruď. Nikdy vživotě jsem se tak nesnažil.
 Rusty, protože namě musel dohlížet, se zastavil
nasamém okraji rokle, mezi trojnožkou arozeklaným
výběžkem černé skály zvedající se zkraje útesu. Byla
skoro stejně tak vysoká jako Rusty, apřitiskl se kní
bokem, aby se měl oco opřít. Stéměř vojenským
postavením ztuhl namístě.
Zabodl jsem doněj pohled včirém obdivu apřál si,
abych vydržel aspoň zpoloviny tak vklidu. Jeho oblek
začal tiše zářit, něco vyzařoval– zvuk, vůni, neměl
jsem tušení co– co vysílalo signál tomu, co se blížilo.
Kde jsou? Jak blízko? Neměli jsme dost času,
abychom se vrátili, kudy jsme přišli, nebo by tam
nanás číhali?
Hlavou mi bleskly obrazy zkázy, kterou jsem viděl,
rozdrcená žebra akyselinou rozpuštěné maso,
proražená hrdla aoddělené končetiny. Zatím jsem zažil
sílu těch tvorů jenom zprostředkovaně. Co tu kurva
dělám?
Tohle byl jeden ztěch okamžiků, kdy každá výhoda
spojená stouhle výpravou náhle zmizela astala se
mikroskopickou. Chtěl jsem jen být zpátky doma,
pronásledován slepou uličkou nějakým drogovým
gangem uctívačů Satana. To bych zvládl.
 Ten zvuk… bylo to tu… valení, křupání pomalého
příchodu.
Hluk byl tlumený, cílevědomý. Nohy mě začaly
pálit aštípat. Cesta nebyla pokrytá těmi drcenými
kostičkami, ale šlo ovětrem ošlehanou skálu. Blížící se
zvuk byl tichý ajen vnáznaku. Vmé hlavě byl hlasitý,
ohlušující, až mě zněho brněly uši.
Stále jsem lapal podechu! Jak to mám zastavit?
Snažil jsem se dýchat rovnoměrně.
Přemožený strachem jsem se odvážil zašeptat:
„Zářím taky?“
Rusty trhl rukou. „Ano. Psst!“
Náhle zpoza neviděného prostoru zazatáčkou
vyskočila obrovská černá postava. Sbouchnutím
přistála mezi mnou aRustym, paže zvednuté, kolena
pokrčená, připravená znovu se vymrštit. Stála tam,
dívala se, větřila…
Tvor nás slyšel. Upozornil jsem ho nanás.
Nejradši bych se nakopl– utekl, odvedl pozornost
odRustyho, když už jsem ho naněj tak idiotsky navedl.
Vetřelec byl obrovský, větší než ten, kterého
Chantal vycpala avystavila. Jeho protáhlá hlava se
tyčila přinejmenším půl metru nad mojí. Vkouřové
lebce se vlnily řady mozkových senzorů. Dlouhý hadí
ocas se nesl elegantně, vysoko zdvižený astočený.
Vnější čelisti se roztáhly avypustily prameny slin atvor
začal syčet.
Vetřelec se vztyčil, pokrčil trochu víc kolena,
dlouhýma nohama adrápy škrábal oskálu. Druhá řada
čelistí, těch menších čtvercových, se vytáhla nasvém
kostnatém prodloužení ajednou chňapla.
Poznal jsem výzvu, když jsem ji viděl.
Vyzývám tě… Ukaž se.
Vím, že tu jsi.
Byl to průzkumník. Jeho úkolem bylo odhalit
cokoliv, co by stálo vcestě ostatním. Zaním jich může
být tucet, nebo stovka. Vytvářejí hejna nebo stáda?
OdRustyho mě dělily jen nějaké dva metry.
Vetřelec stál přímo mezi námi. Jestli se otočí, jeho
ocas zasáhne jednoho znás.
Rusty se ani nehnul naokraji útesu. Modrý oblek
mu jemně zářil, vydával světle stříbřitou korónu kolem
celého jeho těla. Vedl si úžasně ajá mu jeho
sebeovládání záviděl. Mně to tak dobře nešlo.
Vetřelec vyzývavě zasyčel aotočil dlouhou
trubicovitou hlavu, jako by poslouchal. Všechny
smysly měl zmatené či pomíchané superobleky
anedokázal určit, kde jsme. Musel jsem pochválit
matčin výzkumný tým. Dokázali to– našli způsob, jak
neupozornit vetřelcovy smysly.
Uznale jsem vydechl.
Vetřelec sebou trhl aotočil se kemně. Vycítil jsem,
že ví, že tam jsem– nejspíš mu to napověděl nějaký
hluboko zakořeněný instinkt.
Vnímali jsme jeden druhého. Teď mi pomohla čirá
hrůza, abych zkameněl namístě, tomuhle typu reakce
jsem se celý svůj profesionální život vyhýbal.
Rusty, stříbřitý obrys člověka jen opár metrů dál,
zaškrábal botou. Velice krátce, velice záměrně.
Vetřelec se vrhl nadruhou stranu. Rozhodně to
slyšel.
Jeho ostnatá záda se zkroutila naúroveň mých očí.
Ocas mi proletěl kolem tváře tak blízko, že jsem musel
zvednout bradu, aby se mě nedotkl.
Rusty stál absolutně bez hnutí vstříbřitém oparu.
Vetřelec prohnul ostnatá záda, trubice vystrčené ven,
apřitom se neustále kýval sem atam, nikdy se
nezastavil, ale ani se úplně nehýbal. Obrovská hlava se
sklonila, jako by chtěl přejet zuby podél záře Rustyho
paže. Kdyby doní strčil– našel by ho.
Mám pohnout nohou arozptýlit ho tak jako Rusty
předtím kvůli mně?
 On tu byl však odborník, ten, kdo ví, jak se
pohybovat mezi medvědy. Kdybych ho vzal
dozločinecké oblasti nějakého velkoměsta, očekával
bych, že nechá všechno namně.
Horní část paží se mi chvěla abolela. Stehna se
třásla. Vetřelcův ocas mi znovu prolétl kolem tváře.
Nepochyboval jsem, že by mi ten osten usekl hlavu.
Pak, zrovna když jsem ucítil, že se pode mnou nohy
podlamují napětím, se vetřelec uvolnil vramenou
aodvrátil odRustyho tvář. Druhá sada čelistí nasvém
chrupavčitém vývodu se zatáhla doprodloužených
hlavních zubů aty se uzavřely. Ocas se sklonil apřestal
sebou švihat, namísto toho jemně vyvažoval pohyby
hlavního těla. Tvor zaujal elegantní pozici, tu krásu
kobry, kterou má matka viděla, když se naně dívala.
Vtomto okamžiku blízké smrti jsem ji spatřil taky.
Měla pravdu– jsou to psi Anubisovi.
Superobleky fungovaly. Měli jsme šanci přežít.
Naše důvěra vtechnologii byla naplněna.
Vetřelec se znovu otočil kcestě azměnil postoj apak
prošel kolem nás.
Přes cestu jsem zahlédl nějaké zajiskření. Pak jsem
to uslyšel. Záblesk elektrické energie. Stříbřitá koróna
kolem Rustyho obleku začala prskat aměnit barvu ze
stříbrné až ponehezkou žlutou. Rustyho hlava se
pohnula, jako by se nasebe podíval. Vjakémsi
vzdáleném koutku mysli, jež rozpozná řeč těla jiného
člověka, jsem podle té drobné změny poznal, že má
potíže. Zdruhé strany cesty jsem sděsivým
uvědoměním sledoval, jak jeho oblek selhává.
 8
Vetřelcova jako nábojnice tvarovaná tvář sebou
švihla kRustymu. Zpysků vyšlo další varovné
zasyčení. Ramena se znovu zvedla, kolena
přikrčila vpřípravě naskok aocas začal vířit sem
atam.
Rustyho ruce sebou trhaly, jak se snažil
rozhodnout, jestli má sáhnout naadaptér nebo
naovladače nastehnech obleku. Každým pohybem ničil
dokonale vytvořené pole. Nevím, co vetřelec viděl–
vlnění, záblesky– ale něco ano apřikrčil se dovýhružné
pozice.
Myšlenky mi vhlavě uháněly. Co mám dělat?
Rozptýlit ho? Udělat ze sebe cíl? Nemohl jsem se
naněj vrhnout– to by byla sebevražda.
Rusty se zavrtěl vnarůstající panice. Oblek chřestil
askonečným slabým szzz selhal úplně. Strhl si kapuci
avté vteřině mi hrůza vjeho tváři rvala srdce. Nevím,
proč si tu kapuci stáhl– chtěl se podívat smrti dotváře?
„Ach, můj bože,“ zamumlal natvora, jako by mu
rozuměl.
 Vetřelec zareagoval důrazným zavřískáním, při
kterém se jeho hlavní řada zubů proměnila vširokou
ostnatou zbraň. Tentokrát zůstaly druhé čelisti uvnitř,
ty hlavní poRustym ostře chňaply.
Vrhl se naněj. Rusty vydal jediné vyjeknutí, když
zvíře vyskočilo. Dlouhé nohy rychle zdolaly těch pár
kroků mezi nimi. Když sebou Rusty trhl dozadu,
vetřelcovy zuby se zabořily dopovlávající modré
kapuce namísto jeho hlavy, ale dlouhými prsty adrápy
ho chytil zahlavu azabořil se mu doramene. Zvedl paže
naobranu ati dva se sklonili vďábelském objetí.
Jako ptáček vdrápech mladé kočky Rusty zařval
bolestí ahrůzou. Dokonce ivesvé zoufalosti však našel
dostatek sil, aby zakřičel: „Utíkejte! Utíkejte, Rory!“
Azačal řvát pronikavým, kosti lámajícím křikem,
který se nedal předstírat.
Pohyb pro mě představoval skoro úlevu. Ale
neběžel jsem. Odstrčil jsem se ode zdi apopadl vetřelce
zaocas. Ruce vmodrých rukavicích zapadly
dobodlinatých částí apak jsem vložil celou svou váhu,
abych zatáhl dozadu. Zvíře drželo Rustyho zakapuci
arukama kolem žeber. Když jsem padal nazáda
azadkem jsem se skoro zřítil kzemi, otevřel čelisti,
upustil modrou kapuci azavrčel namě.
 Ajá si skoro nadělal dokalhot. To byl teda pohled.
Ten mrtvý exemplář zaclonou byl dostatečně děsivý,
ateď tohle.
Nacpal jsem si ocas zvířete pod levou paži apřitiskl
ji kboku, abych mohl pravou rukou vytáhnout
plazmovou pistoli. Vyndal jsem ji ainstinktivně
vypálil. Plazma vystřelila díru dovetřelcova mozku
kousek odstředu apostříkala Rustyho kyselinou. Zvedl
ruce, aby si zakryl tvář. Kapky kyseliny se začaly
prožírat rukávy, až zlátky stoupaly pramínky zeleného
kouře. Děsivě zalapal podechu azkroutil se zpátky
kokraji útesu, jedna noha mu přitom sklouzla přes
okraj. Svalil se jako láhev sražená ze stolu.
Jeho váha vzala vetřelce ssebou. Vystřelil bych
znovu, až nato, že poté první ráně začal můj
superoblek prskat ajiskřit. Zatraceně! Proud energie
musel být narušen výbojem plazmy!
Zastyděl jsem se, když mi došlo, že opravdu
existoval dobrý důvod ktomu, abychom si ssebou
nebrali zbraně, jak nám tvrdili.
Vetřelcův ocas se mi mocně kroutil vrukou astáčel
se kolem mě ajá upustil plazmovou pistoli. Spadla
mezi mě aokraj útesu. Nyní jsem nesl Rustyho váhu
apolovinu vetřelcova těla, atak jsem padl nazem
anohama se zapřel. Tohle nepůjde– fyzika byla proti
nám.
Rusty nad propastí lapal podechu avpanice křičel,
stále vsevření vetřelce, ata zatracená věc nebyla ještě
mrtvá. Jak mě jejich váha táhla přes okraj, zapřel jsem
levou nohu ozabudovaný kryt videokamery, levou paži
jsem tiskl kboku tak pevně, jak to jen šlo, ašmátral
jsem poplazmové pistoli pravou rukou– achytil jsem ji.
Zvedl jsem ji avystřelil. Tři záblesky divoce vylétly
azahnuly dolů dopropasti ošest set metrů níž. Byla by
to vážně ohromná podívaná, jen kdyby tu byl někdo,
kdo by to ocenil. My dva sRustym jsme měli plné ruce
práce.
Zrovna když se mi nohy začaly sunout kokraji
útesu, zatnul jsem zuby, zamířil avystřelil.
Tenhle záblesk šel rovnou dozadu vetřelcovy
protáhlé hlavy avylétl předkem apak zmasakroval jeho
napodobeninu tváře. Lebka se rozlomila nadvě části
aspadla postranách vedvou nerovnoměrně rozříznutých
kusech. Tvor se naposledy zachvěl aRustyho upustil.
Sjediným dlouhým lítostivým zakvílením se Rusty
zřítil dopropasti, máchal rukama apumpoval nohama.
Pustil jsem ocas obřího zvířete ato sklouzlo dolů.
Společně mířili dohlubiny. Zkroutil jsem se apodíval
se právě včas, abych je oba viděl mizet vbujném
podrostu. Podalší vteřině Rustyho křik náhle ustal.
Nejenže jsem přišel odobrého chlapa, ale ztratil
jsem jedinou další osobu, která věděla, že tohle není
rodící se ráj. Uvěří mi někdo další?
Apak jsem zaslechl křupavý zvuk. Valící se zvuk.
Zvěd byl mrtvý, ale jeho vřískání nezůstalo bez
odezvy.

Vstal jsem arozběhl se. Nějak se mi podařilo

udržet plazmovou pistoli vpravé ruce, ale ztratil
jsem levou rukavici, nejspíš spadla zútesu,
zachycená ovetřelcův ocas. Oblek mi přestal
jiskřit, protože už jsem nestřílel. Seběhl jsem ze
svahu, zasebou jsem celou cestu slyšel klapot
asyčení vetřelců– neměl jsem tušení, kolik jich je.
Snažil jsem se opakovat si, že je to jenom moje
představivost, že mám jenom strach, jsem
přetažený, vyděšený– ale ne, byli tam ašli si pro
mě.
Dole pod svahem jsem smykem zastavil aslapáním
podechu jsem znovu zkusil zůstat vklidu, bez hnutí,
aby se oblek zapnul azačal smaskovací technikou, pro
niž byl navržen. Jestli oklamal jednoho znich, zvládne
jich iněkolik. Acelé stádo. Nebo ne?
Snažil jsem se ani nepohnout. Možná jsem to
nedělal správně. Oblek začal zářit atlumeně hučel, jen
aby se pak rozprskal apraskal, zrovna když to začalo
fungovat. Rozbil jsem ho! Zničil jsem ho účinky
zplazmovky! Elektromagnetický pulz kompletně
usmažil moji jedinou naději.
Musím přežít. Musím ty lidi zachránit. Jistě existuje
víc takových jako Rusty, ale bojí se promluvit–
amusím zachránit Clarka aBonnii, aby se nestali
oběťmi matčina kouzla. Vzkaz zmasakrovaného stáda
musí být předán.
Pak jsem je uviděl navrcholku svahu, vposledním
zbytku zapadajícího slunce. Byly to černé siluety proti
hřebeni kopce avečernímu horizontu, pevná řada
vlnících se hlav aocasů, rukou avýrůstků, jako by tucty
vetřelců splynuly vjedinou černou směsici.
Oblek znovu zaprskal, jako by říkal: „Utíkej!“
Dvakrát jsem při běhu vypálil přes rameno.
Výstřely byly odměněny vřískáním, ale také
rozezleným vytím. Oblek ještě naposledy zaprskal,
přemožený záblesky energie zpistole. Už mi kničemu
nebyl.
 Zahnul jsem zaodbočku, proletěl lesem, skákal
jsem avyhýbal se zdánlivě nekonečnému koberci těl
vrůzných fázích rozkladu, uháněl jsem, jak jen to šlo
veslábnoucím světle přes vražedné pole, které bude
brzy popisem pro celou planetu, pokud ktomu tito
tvorové budou mít prostor. Jestli přežiju, co mám říct
ostatním? Jsou idalší jako Rusty, ale bojí se promluvit?
Jeho oblek mu selhal– to nebyla žádná náhoda. Nový
adaptér, no jasně! Nebylo třeba žádného forenzního
týmu, aby si to člověk domyslel, že? Tohle moje matka
myslela tou „poslední procházkou“.
Stále se nacházeli vurčité vzdálenosti zamnou.
Netušil jsem, jestli mě můžou předběhnout nebo jestli
oto mají zájem, arozhodně jsem to nehodlal měřit, ale
vsadil bych se, že jsem udělal jeden či dva rekordy,
jimiž bych mohl zamávat před nosem několika
známým ze střední školy. Sklouzával jsem pozadku,
což mi ušetřilo vteřiny, adal novou definici termínu
myslete nohama, jak říkával Clark.
Když jsem dorazil naznámé území, byl jsem
odměněn přívalem pocitu vítězství, že se ztoho možná
vážně dostanu živý. Teprve tehdy, když jsem zahlédl
tu část, oníž jsem věděl, že je schovaná pod
projektorovou clonou, jsem se smykem zastavil
azarazil se uskleněného sloupu.
Nemůžu tam jít! Nemůžu prozradit jejich úkryt!
Kdyby mě jenom jediný vetřelec viděl, jak probíhám
vstupem, každý člověk uvnitř by byl ztracený.
Spokleslým srdcem jsem se otočil odúkrytu.
Uvažoval jsem, že zahnu směrem klodi, jako bych to
mohl zvládnout zpátky adoufat, že mi někdo otevře
rampu, doufat, že dávají pozor, protože jsem neměl
tušení, jak tu rampu spustit zvenku. Nikdy mě to nikdo
nenaučil– kdo by si taky pomyslel, že to budu
potřebovat?
Než jsem vůbec stihl dorazit kekorytu– pocelou
dobu jsem stále viděl projektorovou clonu–, obešli
zatáčku ablížili se kemně. Propluli kolem úkrytu
avydali se zamnou. Znovu jsem vystřelil zplazmové
pistole aopakovaně pálil vnaději, že to vzdají.
Plazmovka začínala slábnout, byla skoro bez energie.
Neměla to být útočná zbraň, spíš jen naosm nebo deset
výstřelů. Jen pro sebeobranu.
Sebeobranu– to je teda vtip!
Řady xenů se hrnuly zamnou ateď se dva znich
objevili přede mnou. Nadběhli mi.
 Smykem jsem zastavil, neměl jsem kam utéct,
obklíčený skleněnými sloupy auvězněný poobou
stranách. Vposledním okamžiku jsem divoce vykřikl,
protože jsem nemohl udělat nic víc, abych si zachránil
život, ikdyž jsem věděl, že to nepomůže. Auž byli
umě.
Jeden znich vyšel zkruhu, nejspíš jejich vůdce nebo
prostě první, kdo se kemně dostal. Hodil jsem mu
vybitou plazmovku nahlavu. Zbraň udělala hloupé pok
natvorově lebce azřítila se dodrtě. Zvíře sklopilo
pohled napistoli avtom okamžiku jsem se opřel zády
orozbitý skleněný výčnělek azvedl nohy vtom
nejlepším vykopnutí svého života.
Podrazil jsem mu nohy. Body jsem sice získal, ale
nemělo to žádný účinek kromě toho, že se namě tvor
naštval.
„No tak pojď!“ řval jsem. „Pojď!“
Naklonil hlavu azasyčel. Čelisti se rozevřely aven
vyjela druhá chňapající sada. Další vetřelci nás
obklíčili, vytvořili nepřístupnou pevnost pro můj skon.
Bušící srdce se zpomalilo ajá najednou mohl znovu
dýchat, když jsem svůj osud přijal.
„Udělejte to rychle,“ řekl jsem.
 Tvor přede mnou ztuhl avýhružně se přikrčil. Jeho
drápy zacvakaly jen pár centimetrů odmého obličeje.
Lehký vánek najednou přinesl tichý protáhlý zvuk.
Přišel zpoza skal, přes skleněné pilíře, zdaleka, jako
hrom.
Ne, žádný hrom… tenhle zvuk byl jako tlumené
hučení nějakého žesťového nástroje, barytonu nebo
trombónu, nebo obou najednou. Zpočátku jsem si
myslel, že je to zvuk krve vířící mi vžilách. Pak mi
došlo, že je to opravdový zvuk aže ho vážně slyším.
Vetřelec přede mnou zvedl hlavu aobrátil obří
dlouhou lebku, jako by se snažil určit umístění
trombónu. Jeho společníci udělali to samé, všichni
otáčeli hlavu tím samým směrem.
Jsem ještě naživu? Pár vteřin jsem si doopravdy
nebyl jistý.
Dlouhé sténavé vytí narůstalo naintenzitě. Vetřelci
kolem mě se zvedli doplné výšky aprotáhli ocasy
horizontálně se zemí. Uvnitř kouřových lebek se začala
hmota jejich mozků– nebo co to bylo– vlnit abzučet
vreakci. Bzučení narůstalo astalo se stejným tlumeným
sténáním jako to žesťové troubení.
Vetřelec přede mnou ustoupil. Sklonil ruce aocas,
ramena ivýstupky nazádech. Rozpoznal jsem pasivní
postoj. Utvorů, unichž jsem se nechtěl ocitnout nijak
blízko anikdy mě ani nenapadlo, že je poznám, jsem
najednou všechno pochopil.
Přes dlouhé kvílivé zvuky jsem zaslechl výkřiky
lidských hlasů. Nahřebeni koryta se objevil plukovník
MacCormac sClarkem, obklopený Carmichaelem,
Edneyovou, Pocketem, Bonnií aTadem auprostřed
nich, zvláštně mimo, stála moje matka. Tahala
MacCormaka zapaži, zrovna když zvedl zbraň,
aEdneyová musela kopnout doTada, aby ji nechal
napokoji, když namířila tu svoji. Tušil jsem, že se
vyřítili ven zpoza clony navzdory jejím rozkazům aona
aTad byli strženi snimi, když se je snažili zastavit.
Carmichael aEdneyová zacílili ačekali
naMacCormakův rozkaz kpalbě.
Zvedl jsem ruku, abych jim dal znamení. Stůjte.
MacCormac, jako vždy ostražitý, ten pohyb
zachytil apočkal spalbou. Ostatní mariňáci ho
následovali.
Vlnění vhlavách vetřelců náhle zesláblo, uvšech
najednou. Jako by všichni zpívali vesboru, vedeni
nějakým dirigentem voblacích. Sklonili hlavy azvedli
ocasy, paže sklopené apůsobili klidně, připomínali mi
černá bouřková oblaka.
 Znovu jsem mávl naostatní, aby zůstali vklidu ato
kouzlo neporušili. Co to vidíme?
Vetřelec přímo přede mnou, ten, který se mi chystal
utrhnout hlavu, se náhle uvolnil. To hluboké troubení
ustalo arozplynulo se. Země opět ztuhla vubývajícím
světle. Poslední sluneční paprsek spočinul nahlavě
tohohle vetřelce.
Zvedl jsem se nahoru pozbytku sloupu azapřel se
nohama, stál jsem před tím tvorem vpodivném tichu.
Působilo to strašidelně.
Vyzbrojený omamným pocitem zpřijetí vlastní
smrti jsem překypoval odvahou. Praštil jsem zvíře
dohlavy.
Odlétla mu stranou apak se zase vrátila. Nijak se mi
nepokusil úder oplatit. Nechtěl bojovat. Nechtěl– nebo
nesměl. Netušil jsem, co ztoho.
Sundal jsem si pravou rukavici apraštil tvora přímo
doúst.
Potřásl obří hlavou, skoro jako se oklepává kůň.
Ale nezaútočil namě.
„No teda,“ zabručel jsem.
Zvláštní, že jsem se chtěl matky zeptat, co si otom
myslí. Možná ví, oco jde.
 Jako by zaslechla mou otázku, madam vykročila
odostatních anechala zasebou MacCormaka
amariňáky, Bonnii, Clarka, Pocketa aTada připravené
kútěku, šokované tím klidem. Matka přistoupila blíž,
odvážila se vstoupit mezi dva vetřelce, kteří jednoduše
otočili své tváře bez očí kní austoupili, aby ji nechali
projít.
„Co se to děje?“ vyhrkl jsem. „Co… co to je?“
Matčina drobná postava, připomínající baletku,
kterou byla vmládí, provedla elegantní piruetu, když si
vše prohlížela.
„Povím ti, co se děje,“ zamumlala. „Tohle je
obrovský krok kupředu.“
Hruď se mi svírala hrůzou, ona ale klidně přešla
dostředu kruhu vetřelců. Přitiskla si zápěstí kertům
adotkla se komunikační jednotky, kterou tam měla
připnutou.
„Vy všichni, pojďte sem. Je bezpečné vyjít.
Graciello, přiveď všechny sem. Přepisujeme historii.
Tohle musíte vidět.“
Zapár chvil se ostatní výzkumníci vedení mou
ohromenou sestrou objevili vřadě navrcholku strže.
Moje sestra zírala, přichystaná naněco, co nemohla
předvídat, asní přišli Diego, Zaviero, Chantal, Dixie,
Neil, Oliver aostatní. Vážně úžasné. Opravdu všichni
dorazili namatčino vyzvání, bez jediné otázky. Báli se
jí víc než vetřelců? Mohla by to být pravda?
Atady byla, paže zvednuté napočest tvorů, kteří tu
stáli namalém prostoru snámi. Tohle musíte vidět,
řekla předtím. Veskutečnosti však myslela, musíte
vidět mě.
„Přistupte blíž,“ řekla publiku. „Přistupte blíž
astaňte se svědky… ivy, kteří jste je chtěli vyhladit…
vy, kteří se nyní můžete vrátit domů. Staňte se svědky
tohoto evolučního skoku! Říkala jsem vám, že se to
stane. Příroda je ovládá.“ Zvedla své drobné ruce jako
nekromant provádějící svůj tanec smrti. „Můžeme
kráčet mezi nimi!“

Myslím, že jsem ještě nikdy vživotě, ani vlidské

historii, neslyšel naplněnější lidskou bytost, než
byla moje matka vtomhle tajemném okamžiku
dokonalosti. Pro ni šlo onáboženský zážitek.
Bohové otevřeli dveře apozvali ji ksobě.
Dovolovala nám vidět, stát se svědky tohoto
okamžiku, ne vejít sní.
 Všichni jsme ohromeně zírali, čekali, až bude
kouzlo porušeno apropukne chaos. Chvíli se tak
nestalo. Apak ktomu došlo.
Zrovna když jsme začínali věřit, že bychom mohli
být vbezpečí díky nějakému bizarnímu zásahu
prozřetelnosti, kouzlo bylo přerušeno jakýmsi
cvrlikavým zvukem. Zaslechl jsem, jak Bonnie
zalapala podechu. Přitiskla si ruce naústa. MacCormac
se otočil doprava, pak doleva. Carmichael aEdneyová
mávali zbraněmi.
Najednou se objevila útočící přílivová vlna
ksichtolepů přeskakujících zjednoho skleněného pilíře
nadruhý. Pocket popadl Bonnii apopostrčil ji kemně,
doprostřed kruhu xenů. Tad aGracie se vrhli jeden
nadruhého zřejmě vposledním objetí. Malí tvorové se
pohybovali sdechberoucí rychlostí, cítili, že několik
znich dnes může splnit svůj genetický cíl aoplodnit
hostitele semeny zkázy spuštěnými dojejich ubohého
krku. Amy jsme tu stáli jako ovce naporážku.
„Ach, bože,“ zakrákorala Gracie. „Past…“
Matka se znovu otočila adívala se nastrašnou
pozici, vníž jsme se ocitli. Díky ní jsme vtom byli
všichni společně. Přivedla každého, aby se stal
svědkem toho zázraku.
 MacCormac si opřel zbraň orameno vrychlém
pohybu, ale vtom samém okamžiku se paraziti
vymrštili keskoku– všichni najednou. Žádná palba je
nedokázala dostat všechny, aniž by zároveň nezabila
inás. Mohl jen přepnout najednotlivé střely amožná
jich pár sestřelit, než nás přemůžou–
Už potřetí jsem se dnes připravil nasmrt aznovu
jsem zažil šok. Vetřelci obklopující mou matku se
otočili achytali ksichtolepy ze vzduchu zajejich prsty,
ocasy atělo jako humry sbírané ze sítí. Další adalší
ksichtolepové útočili, jen aby byli pochytáni
vevzduchu svými vlastními dospělými vojáky.
Pronikavé vřískání nás přimělo zacpat si uši apřikrčit
se nazem, dospělí xenové trhali parazity nakusy,
odhazovali je jako hračky, drtili je oskály, utrhávali
jim končetiny aházeli je nazoufalou hromadu nazemi.
Kyselina stříkala akosti praskaly tak hlasitě jako
petardy, masakr nabíral nasíle. To, co bylo před chvílí
neporušeným prostorem, se nyní stalo zónou
krveprolití. Ksichtolepové se nanás snažili dosáhnout
aviděl jsem, jak Bonnii apak MacCormaka zachránili
naposlední chvíli dospělí vetřelci. Byl to čirý záměrný
masakr.
 Místo aby zaútočili nanás, zabíjeli svoje vlastní
druhy.
 9
„Utíkejte!“ MacCormac mával směrem kecloně,
pak popadl mou matku zazápěstí atáhl ji ven
ztornáda vetřelců vraždících svá vlastní mláďata.
Sklonil jsem se mezi dvěma mrskajícími ocasy
aškrábal se stejným směrem, zrovna když byl
jeden parazit odmrštěn vevzduchu zasvůj ocas,
osm prstů se natahovalo apak se rozpláclo
oskleněný pilíř jako brouk, který narazil dookna.
Uhnul jsem stranou doproudu slin zjednoho
dospělého, který sprintoval, aby chytil dalšího
ksichtolepa, zrovna když se ten malý bastard
chystal omotat kolem mojí hlavy. Parazit zavřískal
abyl odvlečen zpět.
My zbyteční lidé jsme se vyhýbali jeden druhému
asnažili se dostat ztoho víru. MacCormac několikrát
vypálil aodstřelil jednoho nebo dva ksichtolepy, ostatní
mariňáci rychle koordinovali útěk mezi bojujícími
vetřelci.
 Nahoře stál Pocket apřetáhl mě přes hřeben. „Co jsi
to udělal?“ vykvikl, culík mu poskakoval mezi
lopatkami.
„Nějak jsem je nasral! Utíkej!“
Tad táhl Gracii, Clark popostrkoval Bonnii
aMacCormac držel madam. Ostatní mariňáci nás vedli
amy utíkali jako oživot ze záměrného hubení semen
tím samým stromem, který je zplodil.
Poznal jsem nabízející se příležitost, když jsem ji
viděl, stejně jako ostatní. Poprvé odchvíle, co opustili
Zemi, byli všichni natéhle planetě zajedno. Pádili jsme
zpátky cestou, kterou jsme přišli, kekrytému vstupu
zaoponu, amyslím, že jsme jen doufali, že žádný
zvetřelců nevidí, kam jdeme. Občas prostě musíte
skočit adoufat vnejlepší.
Byl jsem poslední, kdo vlétl dovnitř. Uzavřel jsem
křehkou clonu, až naposlední okamžik jsem si
uvědomil, že je opravdu křehká, anaposledy se podíval
přes vrchol dokoryta. Náš úkryt zřejmě nespatřil žádný
vetřelec. Přesto jsem je stále slyšel. Hlučení
holokaustu nadruhé straně vyvýšeniny bylo
doprovázeno dusivým pachem kyseliny aoleje.
„Uzavři to, uzavři to!“ supěl mi Clark poboku.
Stiskl tlačítko. „Neviděl jsi dost?“
 „Kéž bych věděl, co jsem právě viděl! Kde je moje
matka? Madam!“
„Ano. Tady.“ Byla ztracená vdavu vyšších lidí.
„Nekřič.“
Sherkulovským úsilím jsem ztlumil hlas aprodral se
mezi Tadem aGracií až kní. „Co jsme to právě viděli?
Oco tam šlo?“
Gracie vstoupila mezi mě anaši matku. „Nemluv
sní takovým tónem.“
„Tónem? Čeho jsme se to tam venku stali svědky?
Proč roztrhali dospělí svá vlastní mláďata nacucky?“
Madam začala rychle rázovat. „Jejich priority se
očividně změnily.“
„Musíme to otestovat,“ prohlásila Gracie nervózně.
„Provést experimenty… vymyslet zkoušky…
porovnat–“
Zavrčel jsem: „Co takhle kdybychom všechny
evakuovali asporovnáními si dělali starosti až zahodně
dlouho odteď?“
Naše matka nanás luskla prsty. „Říkala jsem vám,
ať jste zticha. Mohli byste tím hlukem ohrozit naše
životy.“
 „No tak to bych vážně nechtěl! Přiznej, že jsi
ztratila kontrolu nad situací, jestli jsi ji vůbec kdy
měla.“
Zvedla kemně zelené oči. „Ani omylem.“
„Co se děje, madam?“ zeptal jsem se. „Nejenže nás
nezabili, ale odmítli snámi bojovat. Co ztakových
agresivních tvorů udělá podřízený druh?“
„Bylo to jako horečnaté krmení,“ poznamenala
Bonnie, „až nato, že se jednalo ojejich vlastní druh.
Všílenství je všechno fér. Byli velice konkrétní vtom,
co zabijí. Jeden znich záměrně odtáhl tu pavoukovitou
věc zmé nohy azlomil ji napolovinu.“ Ukázala
roztržené kalhoty ukotníku.
Přikývl jsem aukázal naBonniinu nohu. „Správně.
Proč zabíjeli vlastní druh? Proč nás chránili?“
Clark, vyčerpaně sedící nabedně, zvedl hlavu. „Oni
nás vážně chránili, že?“
Bonnie otevřela ústa, aby promluvila, pak se
zarazila, bezpochyby zastrašená mojí matkou asestrou,
které byly tak zkušené vědkyně, až si Bonnie připadala
jako začátečnice.
„Řekni to,“ vybídl jsem ji.
Trhla sebou. „Ach… já…“
„Pokračuj.“
 Nachvíli váhala pod drobnohledem těch odborníků.
„Agresivní predátoři chrání jenom tři věci… své
mladé, své území asvou kořist.“
„Hm, tak to nám pomohlo,“ odfrkla si Gracie.
„Poučné jako mimoškolní seminář.“ Mávla namě
rukou. „Tyhle lidi sis ssebou přivedl jako odborníky
anás se opovažuješ vyslýchat?“
„Zeptáte se mě někdy naRustyho?“
Madam mě probodla hořkým pohledem. „Rusty byl
neopatrný. Trvalo mu to moc dlouho. Určitě kvůli
tobě.“
Matka pokračovala vrázování, paže zkřížené
asjednou rukou přitisknutou kertům. „Tohle je
novinka,“ přiznala. „Behaviorální změny, jako je tahle,
jsou příležitost. Neexistují žádné záznamy takového
chování en masse. Život se brání.“ Před Clarkem se
odmlčela apodívala se naněho. „Musíte vzít svou loď
aodletět. Můj tým nyní nemůže tuhle planetu opustit.
Mohlo by to trvat celé měsíce. Roky. Můžu je
studovat. Posbírat nepředstavitelné množství
informací. Narazili jsme napoklad. Všechno je jinak.
Přijali nás.“
Bonnie vytřeštila oči – konečně uviděla mou matku
jako posedlé zjevení, jímž také byla. Nelíbilo se mi, že
přišla oiluze, ale byl jsem rád, že mám Bonnii posvém
boku.
„Ať už se stane cokoliv,“ pokračovala matka,
„nikdo nesmí vyjít zpoza clony, dokud nebude oblast
úplně čistá. Nedokážeme tohle chování přesně
popsat–“
„Hm, vžádném případě,“ ozval jsem se. „Jestli mezi
nimi můžeme projít, pak je to dokonalý čas naodchod.“
„Teď tu musíme zůstat,“ opáčila madam. „Příroda
nám otevřela dveře. Tahle změna zájmu může
pokračovat celé měsíce. Roky! Můžeme je studovat
aoni nás budou dokonce chránit!“
„Tuhle práci může odvést tým syntetiků!“ prohlásil
jsem stejným tónem jako ona. „Musíme využít
příležitosti auctít lidi, kteří tu zemřeli, avypadnout
odsud. Všichni bychom měli zamířit rovnou naloď
akurva rychle odsud vypadnout. Dnes vnoci.“
„Souhlas!“ podpořil mě Pocket.
„Mně to připadá rozumné,“ přidal se MacCormac.
Gracie se doněho pustila. „Výborně, to říká chlap,
který je zavedl dotohohle zmatku, aniž by vůbec tušil,
sčím má tu čest. Co kdybyste šel radši plánovat další
piknik?“
 „Vy můžete odejít,“ prohlásila matka adala najevo
trochu hořkosti, kterou kemně cítila. „Ale ráno, až se
věci uklidní. Tahle oblast je nyní nebezpečná, vy
pitomci. Teď není čas řídit se dětskou vzdorovitostí
mého syna.“
„Myslel jsem, žes říkala, že vnoci zalézají
dopodzemí, protože něco zachycují zokolí, takže noc
je napohyb venku lepší. Znáš ty tvory, nebo ne?“
„Souhlasím spanem Malvauxem,“ ozval se
plukovník. „Vyrazíme co možná nejdřív avšichni
výzkumníci musejí jít snámi. Situace je příliš
nestabilní, než aby tu někdo zůstal.“
Madam přimhouřila oči apřesunula se kněmu,
ovšem nic neřekla. Gracie zaní pohrdavě nakrčila nos.
Tad jí položil ruku narameno, ale mlčel.
„Potřebuju si to chvíli promyslet,“ ucedil Clark.
„Určitě tam nemůžeme jít hned. Klidně by se mohli
zase obrátit proti nám.“
„Počkáte, dokud neodejdou,“ prohlásila moje
matka. „Ohledně vaší lodi se můžete rozhodnout ráno.
Vprostředí, jako je tohle, se naučíte trpělivosti, araději
počkáte.“ Došla keskupince zmatených avyděšených
výzkumníků. „Neile– drahoušku, ujistěte se, že
všechny videokamery nahrávají. Budeme potřebovat
záznamy tohohle nového chování. Chantal aEthane,
zpracujete ty údaje, co nejrychleji to půjde. Jestli se
tam pohybují velká stáda, potřebujeme znát jejich
dynamiku abehaviorální odlišnosti. Paule, budeme
potřebovat údaje ohledně atmosférických změn, pokud
nějaké jsou. Diego, Dixie, vy všichni… nebuďte tak
zdrcení, že přijdeme onějaké příležitosti. Monitorujte
své úseky. Shromažďujte data. Hledejte odpovědi.“
Neil, bledý aotřesený, se nesměle rozhlédl achoval
se, jako by nemohl uvěřit, že ho žádá, aby vtomhle
monumentálním okamžiku udělal něco tak všedního.
Zašel dobludiště komnat, následovaný Chantal
aEthanem. Popár vteřinách zmizel Paul, chlapík přes
počasí, vdalším tunelu. Diego, odborník nabakterie,
trochu otálel, ale pak taky někam odešel. Zaviero se
tvářil nervózně, ale pak se odploužil dělat něco
souvisejícího sbrouky. Netrvalo dlouho azbyli tu se
mnou jenom Bonnie, Clark, Pocket, mariňáci, moje
matka, sestra aTad. Menší skupinka působila intimněji,
zvládnutelněji.
Odkráčel jsem pryč, protože jsem věděl, že se
potřebuju vzpamatovat avšechno si promyslet. Moje
matka vemně vždycky probouzela to nejhorší, ikdyž se
nesnažila.
 „Hej– Rory,“ zavolal Clark. Vstal apřistoupl
kemně, vzal mě zapaži aobrátil mě tak, že mi viděl ze
strany nanohu. „Vždyť krvácíš.“
Zkroutil jsem se, abych se podíval nazadní stranu
pravého stehna. Jo, měl jsem roztržený superoblek
abyla tam krev. „Fajn, díky.“
„Mám se ti nato podívat?“ zeptala se Bonnie.
„Mám– mám tu svůj batoh– někde…“
Zíral jsem dolů nazakrvácené stehno, Clark mě
držel zapaži, stáli jsme tam aoba mysleli narůzné věci.
Během toho okamžiku klidu, vmalé oáze času, během
které se mi myšlenky divoce honily hlavou, jsem náhle
ztichl ajenom civěl nasvou nohu. Predátoři… kořist…
území… kořist… kořist…
Nikdo ale netušil, jestli vetřelci požírají lidi. Bylo
jen jisté, že lidi používají. Možná nejsme kořist. Jsme
něco jiného. Ne kořist, ne jejich mláďata, ne jejich
území… co pro ně tedy znamenáme? Vdlouhodobém
pohledu, proč by nás chránili?
„Jsi vpohodě?“ zeptal se Clark.
Zamrkal jsem naněho. Jeho upřímná tvář
arozcuchané zrzavé vlasy, skutečná obava omě
uprostřed možnosti, že ztratí svůj sen amožná skončí
mrtvý… tohle byl ryzí ajednoduchý chlapík.
 „Jednoduchá,“ zamumlal jsem. „Musí existovat
jednoduchá odpověď.“
Všichni mě sledovali. Cítil jsem se jako vajíčko,
které se chystá vylíhnout.
„Jako co?“ zeptal se Clark.
Zrovna když jsem konečně ucítil bolest avnoze mi
začalo bušit, zamumlal jsem: „To ještě nevím. Ale co
když je to zase přejde?“
Odpověď jako by se vznášela jen kousek odmého
dosahu.
„Graciello,“ promluvila moje matka, „aTade,
prosím, zkontrolujte oblast. Spusťte detektory tepla.
Zajistěte všechny otvory arozestavte hlídky. Myslím,
že teď už jsme vbezpečí. Tohle chování by mohlo
pokračovat donekonečna. Čeká nás nová kapitola
amusíme se pustit doshromažďování dat. Dorána už se
nic nestane apak tyhle nezvané hosty doprovodíme
zpátky dojejich lodi.“ Zadívala se naClarka apak namě.
„Nemohou legálně teraformovat planetu spotenciálně
inteligentním životem. Problém skončil. Nechají nás
napokoji.“
„Nato bych nevsázel,“ varoval jsem ji. Nemá smysl
nechat ji dál fantazírovat.
 Povykalkulované pauze se otočila aodvedla Gracii
aTada zmístnosti.
Byli jsme sami. My nezvaní hosté.
„Sedni si sem, Rory.“ Bonnie roztáhla skládací
židli, kterou jí Pocket podal. „Zavážu ti to.“
„Sundej si ten oblek,“ pověděl mi Pocket.
Jako skupinka osobních asistentů tahali aškubali,
dokud superoblek neležel nahromádce napodlaze ise
svou citlivou technologií aroztrhnutou nohavicí.
Oblékl jsem si tričko atepláky, které Pocket vykouzlil–
byl to vážně dobrý loďmistr, schopný obstarat věci
ivnaprosto cizím prostředí. Rozhodně nato měl talent.
Najednou jsem se cítil mnohem pohodlněji aznějakého
důvodu ivelice zranitelně.
Clark mě nacpal doskládací židle– ani jsem si
nevšiml, že mají vůbec nějaké židle– ajá se opřel paží
oopěrátko asedl si bokem, aby mi Bonnie mohla
vyčistit tu nohu. Neměl jsem tušení, kdy jsem ktomu
zranění přišel, jestli to bylo odšlehnutí ocasu nebo
úlomku červeného skla. Bylo mi to jedno.
Clark se posadil nedaleko. MacCormac ajeho dva
mariňáci se snažili udělat si pohodlí, aniž by polevili
vostražitosti.
„Nezeptala se,“ zamumlal jsem.
 „Kdo se naco nezeptal?“ Pocket si klekl vedle
Bonnie apomáhal mi vyčistit zraněné stehno.
„Moje matka,“ řekl jsem. „Ani se nezeptala, co se
stalo Rustymu. Jenom řekla, že nebyl dostatečně
opatrný. Nezajímala se, kčemu došlo doopravdy, že
umřel.“
„Myslíš, že jí natom nezáleží?“
„Myslím, že to už věděla.“
MacCormac se předklonil, tohle ho zaujalo. Mávl
nadva mladší mariňáky, kteří byli očividně otřesení
avyděšení.
Clark potřásl hlavou. „Nebuď paranoidní, Rory.
Víš, že stěmi kamerami toho hodně vidí. Nejspíš už to
věděla, protože se nato podívala nakameře. Neztrácej
hlavu.“
„Neztrácej hlavu? Jsem tu uvězněný sbandou
ekoteroristů milujících brouky. Tohle je její sen?
Procházet se mezi těmi tvory? Moje matka si
doopravdy myslí, že když bude mít dost informací,
bude mezi těmi monstry moct žít? Tohle není žádná
expedice! Tohle je kult!“
„Bonnie, co si myslíš ty?“ zeptal se Clark. „Jsi
doktorka avíš toho ozvířatech hodně… Slyšela jsi
někdy oněčem podobném, jako jsme viděli tam
venku?“
Všichni jsme se nani zadívali, což způsobilo, že
Bonnie zčervenala rozpaky. „Nejsem odbornice… paní
Malvauxová může mít pravdu… ale…“
„Pokračuj,“ řekl jsem. „Jsi stejně chytrá jako ona.“
Mírně se pousmála. „Ach, páni… díky.“
„Má pravdu?“ naléhal Clark. „Mohlo by tohle
období změny, ať už je to cokoliv, když nás nechali
být apustili se jeden dodruhého, mohlo by to trvat
roky?“
„Ptáš se mě naprecedens vpřírodě?“
„Cokoliv tě napadne.“
Poklepala mi dezinfekcí zranění, které se konečně
začínalo probírat abolet, jak jsem musel uznat,
asformulací odpovědi si dala načas. „Možná to
vydrží,“ pronesla pochvíli, „ale násilné chování vrámci
stejného druhu obvykle nepředstavuje normu. Obvykle
moc dlouho netrvá.“
„Jinejma slovama,“ dokončil Pocket, „zas až tak
vbezpečí nejsme.“
„Nejsme vůbec vbezpečí,“ pověděl jsem jim.
„Clarku, musíš se držet své původní mise. Evakuovat
tuhle planetu avypustit JN, aby vyhladili vetřelce.
Musíme tyhle lidi zachránit. Musí existovat víc osob
jako Rusty, kteří chtějí domů, ale bojí se promluvit.
Musíte to vzít dorukou, ty aplukovník. Vede si tu svůj
malý hezký kult. Předstírá, že jí natěch výzkumnících
záleží, ale kdykoliv zemřou, je to jejich chyba. Nikdy
to není její chyba nebo toho, že jsou tady, arozhodně
ne vetřelců. Takhle už to dál nejde. Musíš se
rozhodnout, Clarku, možná nad mez zákona. Musíš se
chovat jako kapitán ane jako jeden zpěšáků.“
„Kurva,“ ozval se Pocket. „Žádná mise, žádný
bonusy.“
„Hm, bonusy budou,“ promluvil MacCormac.
„Dostane je ta další loď.“
„Jaká další loď?“ podivila se Bonnie.
„Ta, co sem odletí, až se vrátíme, avypustí JN, co
jsme my nevypustili. Nemyslíte, že je to hotová věc, že
ne?“
Clark se otočil, aby pohlédl naplukovníka.
„Správně,“ vykřikl Pocket. „Stejně to udělaj
aposádce Vinzy už nikdy nikdo žádnou další misi
nesvěří! Budeme vháji!“
„Ty půjdeš naodpočinek, Clarku,“ pokračoval jsem,
„asem přiletí někdo jiný aprovede těm vetřelcům to, co
oni provádějí všemu, co jim stojí vcestě.“
 Clark zvedl ruku, aby bouři uklidnil. „Nevypustím
sto tisíc robotických zabijáků, dokud si to
nepromyslím, sbonusama nebo bez, vdůchodu nebo ne.
Nechci porušit zákon.“
„Tohle je větší než nějaký zákon,“ namítl jsem.
„Zákon omimozemských druzích je jenom výmysl.
Byl vytvořen předtím, než byly známy jakékoliv
detaily, než mohl někdo cokoliv tušit. Šuškalo se
ojedné lodi asi tak před padesáti lety ajedné expedici,
kterou ale zřejmě nikdo nepřežil. Nezakládá se
naničem. Jen napředstavivosti mojí matky. Mohl bych
dodat, že to byl pohled přes hodně růžové brýle,
aspenězi avlivem ho prostě dokázala prosadit. Zeptám
se tě natohle– myslíš si, že poté co se vrátíme apovíme
tenhle příběh, tak se Zákon omimozemských druzích
nedočká spousty pozměňovacích návrhů adodatků?“
Clark pokrčil rameny. „Pravda…“
„Tak proč se tak snažíš ho dodržovat? Je úplně
kničemu, Clarku.“
„Jo…“ Zdálo se, že moje argumenty přijal. Věděl
jsem, že veskutečnosti pochybuje jenom sám osobě
ane otom, co jsem říkal. Jako kapitán si chtěl být jistý,
že není ovlivněný přátelstvím. Kdybych měl čas,
respektoval bych to. „Potřebuju si to jenom napár
minut promyslet.“
„No, přemýšlej rychle,“ řekl jsem, „protože tu
někdo pracuje proti nám. Anemyslím tím všíření
drbů.“
Clark zasténal azamumlal. „Nedělej ukvapené
závěry.“
Otočil jsem se, vymanil nohu zPocketova držení
apokazil její obvazování. Obrátil jsem se knim všem
amávl jsem naBonnii, aby prozatím nohu nechala.
„Závěry? Dám vám trochu materiálu pro závěry. Co se
stalo Donahueovi aBrandovi? Jak to, že je zabili
vetřelci, když se nacházeli vobranné mřížce lodi?“
„Donahuea jsme našli naokraji té mřížky,“
připomněl mi MacCormac. „Nemůžu si být jistý, že ji
neopustil.“
„Nebo byl možná zabit vrámci té hranice apohozen
naokraji, abyste si nebyl jistý.“
Clark otevřel ústa, aby něco namítl, pak se zarazil
ačekal, jak budu pokračovat.
„Akdyž jsme ho našli,“ vysvětloval jsem, „kolem
něj nebyla žádná kyselina. Nauniformě, nazemi, ruce
neměl popálené… ten ocas, který ho zabil, by byl plný
kyseliny, kdyby to zvíře odsebe odstřelil. Nejspíš jste
si to tu neprohlédli. Jen pár kroků odsud je muzeum
vetřelčích částí těl, všechny jsou vyčištěné
avystavené.“
„Rory…“ zamumlal Clark. „Ocas použitý jako
zbraň? No tak… koho by to napadlo?“
„Mě ano. Anapadá mě pár pokrevních příbuzných,
které možná taky. Nebo zanícených kultistů.
Vymysleli pár další kreativních věcí, jako použití těch
chatek jako inkubačních komor. Dovedete si představit
ty ubohé lidi? Mohli vidět ven, sledovat, jak hruď
ostatních exploduje aven vybíhají ty malé larvy,
apřitom věděli, co se jim stane? Není divu, že se
Diegova žena oběsila, než se jí stalo to samé.“
Bonnie seotřásla avzlykla. „To je strašné…“
„Aco Brand?“ zeptal se MacCormac. „Nemyslíte,
že použili ty…“
„Že byl možná uškrcený jedním ztěch parazitů,
který už byl mrtvý?“ nadhodil jsem. „Jo, nepovažuju to
zatak nemožnou věc, plukovníku, protože neměl
natváři nebo narukou žádné škrábance.“ Dovolil jsem
si pauzu anechal všechny vrátit se vevzpomínkách
zpátky, aby zjistili, jestli mám pravdu. „Naplanetě je
nás pár aprvní, kteří umřou, jsou naši koloniální
mariňáci? Zamyslete se nad vojenskou taktikou. První
výhoda, kterou chcete svým nepřátelům vzít, jsou
jejich strážní.“
„Tvoje matka, ta drobná žena?“ uvažoval Clark.
„Že by přemohla tři mariňáky?“
„Nebo Tad nebo některý zjejích poskoků.“
„Radši to řekněte narovinu,“ prohlásil MacCormac,
„jestli chcete. Potřebuju přesně vědět, co máte
namysli.“
Noha se vtu chvíli ozvala, až jsem sebou trhl
bolestí, ale zabodl jsem doněj pohled adal mu to, co
chtěl.
„Monstra existují,“ řekl jsem mu. „Ale jsou to
lidé.“
 10
Život jde vevesmíru dál, den zadnem, ajednou
zatisíc let se stane něco opravdu neskutečného.
Všichni jsme se uchýlili zpátky zaclonu, neschopní
vyznat se vsituaci, svědomím, že věci se mění příliš
rychle, než aby se daly předvídat. Vědci chtějí být
schopní předvídat všechno. Taková je podstata jejich
práce. Tihle byli nervózní, to jsem poznal.
Nás ještě víc zneklidňovalo chování mé matky.
Nejenže byla Jocastou Malvauxovou, ale byla tak
„zabraná“ dorole Jocasty Malvauxové, jako by to byl
nějaký titul ane jen totožnost. Dokázala nám to natom
nejpoetičtějším možném příkladu… vyšla zpoza clony
sama.
Choulili jsme se uvnitř asledovali ji projektorovou
oponou, jak kráčí dál adál, tak daleko, jak to jen šlo,
aby byla stále viděna. Být viděna bylo důležité.
Všude kolem nás se teď nacházeli dospělí vetřelci,
ačkoliv nebyli upozorněni naumístění krycího zařízení.
Dokonce ani moje matka ještě nebyla tak troufalá, aby
prozradila naše jediné útočiště.
 „Co to dělá?“ zeptal se Clark, když jsme tam tak
stáli bok poboku sPocketem aMacCormakem. Přidalo
se knám pár výzkumníků– mikrobiolog Paul,
veterinářka Chantal, vedoucí tábora Neil aEthan,
chlapík přes dynamiku davu. Jejich přítomnost mě
nutila přemýšlet, kde jsou ostatní aproč to
„představení“ nesledují.
Už byla skoro tma, ale velký měsíc se zelenými
proužky příhodně ozařoval celou krajinu, atak jsme
byli schopní vidět vše. Měsíc byl velký, větší než ten
naZemi, nebo blíž nebo tak něco, takže záře byla jasná
astíny hluboké.
Mávl jsem naClarka, aby mlčel, asledovali jsme,
jak matka kráčí nasetkání svetřelci. Ztěch, kteří se
zdánlivě bezcílně potulovali okolo– ne jako předtím,
kdy se pohybovali odhodlaně jedním směrem– si mé
matky všimli dva. Apak ještě třetí.
„Mají ji,“ oznámil MacCormac. Myslím, že mě
varoval, že by moje matka mohla namístě zemřít, před
mýma očima, kdybych se chtěl dívat jinam.
Nechtěl jsem. Vlastně jsem byl znechucený sám
sebou, když jsem uvažoval, že by nám to všem věci
hodně zjednodušilo. Byla jako hromosvod. Bez ní by
se tenhle klub zhroutil. Pomohlo by, kdyby se onáš
problém vetřelci postarali?
Moje vlastní matka… naco to myslím? Co se to ze
mě stalo?
Moje duše byla zachráněna silnou touhou
vyběhnout ven azatáhnout ji zpátky. Byl jsem zastaven
fascinovaným pohledem, když knim zvedla ruce tak
jako kmilovaným koním vestáji.
Zaujala mě morbidní zvědavost, když se kní tři
vetřelci vlnivě přiblížili. Pohybem připomínali hady,
nestáli namístě, ani doopravdy nepostupovali. Ikdyž se
nad ní tyčili, špičkami ocasů se jí dotýkali azubatými
čelistmi jí přejížděli podél boků azdvižených paží
apřitom se neustále vrtěli asvíjeli, uvolňovali anapínali.
Jeden podruhém jí sklonili nosy dodlaní, jako by je
krmila. Tohle byl její sen, její mise, procházet se mezi
nimi.
Věděl jsem, že ostatní výzkumníci jsou kdesi
vkomplexu, oči přilepené naobrazovky, asledují, jak se
proroctví stává skutečností. Tohle může všechno
jenom zhoršit. Tihle lidé musejí být evakuováni, než to
kouzlo skončí.
Kousl jsem se dortu azavrtěl hlavou. „Přísahám, že
je děsivější než ti netvoři.“
Seděl jsem sám vmuzejní místnosti asnažil se
přemýšlet jasně. Ukvapená rozhodnutí mohou vést
ktragickým následkům ajá si musel být jistý, že
jednáme rozumně ananic si nehrajeme. Nejtěžší
část bude zjistit, kdo zvýzkumníků snámi bude
spolupracovat akdo ne, koho budeme muset
donutit akdo sradostí poběží klodi, jakmile se
vymaní zkouzla Zlé čarodějnice Jocasty ze
Západu.
Muzejní místnost se stala mým oblíbeným místem,
isobřím zírajícím tvorem– nebo co to dělal. Tady jsem
byl schopný podívat se nepříteli dotváře, když ne
doočí, apokusit se mu vyrovnat. Aobvykle tu nikdo
jiný nebyl, takže bylo pravděpodobné, že budu sám.
Aproto jsem sebou trhl, když někdo vešel
dokomnaty. Zvedl jsem pohled azjistil, že
návštěvníkem je Carmichael, ten chlapecký mariňák.
„Zdravím, pane. Omlouvám se, že vás ruším.“
Hlas mu mírně vypískl, jako by ještě neskončil
pubertu.
„Vojíne,“ pozdravil jsem ho. „Odpočíváte?“
„Hlídkuju, pane. Vevnitř.“
„Hlídáte, aby nic nepřišlo sem, nebo abychom my
nevyšli ven?“
 „To netuším, pane.“ Popotáhl azamumlal: „Kéž
bych to věděl.“
„Celou misi jste dost potichu.“
„Není toho moc co říct, pane. Ale budu toho mít
hodně co povídat, teda zapředpokladu, že se vrátím.
Nemůžu se dočkat, až se to dozvědí moji rodiče.“
„Kde žijí?“
„VeWaukeshe, to je veWisconsinu.“
„Hej, já jsem zMilwaukee.“
„Slyšel jsem, pane.“
„Posaďte se.“
„Já… nemyslím, že bych měl.“
„Zasloužíte si to.“ Poklepal jsem naskládací židli
vedle své.
Usedl vedle mě, ale pulzní pušku držel uhrudi.
„Kolik vám je?“ zeptal jsem se.
„Dvacet dva, pane.“
„Můžete mi říkat Rory. Na ‚pane‘ si moc
nepotrpím. Jaké je vaše křestní jméno?“
Ušklíbl se. „Mike.“
„Mike?“
„Jo.“
„Michael Carmichael?“
„Jo…“
 Odměnil jsem ho pobaveným smíchem. „Matky
jsou někdy potvory.“
„Jo!“
„Jak byste se radši jmenoval?“ zeptal jsem se.
„Kdybyste si mohl vybrat jméno.“
„Já… vždycky… vždycky jsem měl moc rád
dědečka. Byl to válečný veterán. To kvůli němu jsem
se přidal karmádě. Vždycky jsem ho obdivoval. Měl
vážně hodně dobré křestní jméno…“
„Povězte mi ho.“
„Hm, ne. To je hloupý.“
„Kdepak, řekněte. Jaké je?“
„Kensington. Sakra, neměl jsem to říkat! Zní to
pitomě…“
„Kensington Carmichael?“
„Ne– jmenoval se O’Keefe. To bylo jeho příjmení.“
„Kensington O’Keefe,“ zkusil jsem. „To se mi líbí.
Máte pravdu, má to zvuk. Acharakter.“
„Jo, jo, to má. To teda má.“
Plácl jsem se dokolen. „No, tak to uděláme.“
„Co?“
„Změníme vaše jméno.“
„Ale no tak…“
„Lidi to dělají neustále.“
 „Vážně? Jenom tak?“
„Jo. Vstaňte.“
Vystřelil nanohy aočekáváním se zavrtěl, upravil si
uniformu anakonec si přehodil zbraň přes rameno.
Taky jsem se zvedl apostavil se přímo před něho.
„Připravený?“
Sundal si čepici. „Připravený.“
Rozhlédl jsem se azvedl brčko napití ležící nastole
apoklepal ho porameni. „Já, detektiv Rory Theodore
Malvaux, vévoda zhraběte, vás tituluji vojínem
Kensingtonem Carmichaelem, koloniálním mariňákem
armády.“
Carmichael se rozzářil avyhrkl: „Ach, bože!“
Potřásli jsme si energicky rukama aužívali si to.
„Můžu vám říkat ‚Kene‘?“ zeptal jsem se.
Jeho úsměv by rozsvítil celou Broadway. „Kene…
Díky!“
Vystřihl jsem trochu šílené zasalutování aon mi ho
oplatil.
„Radši už pokračujte vhlídce,“ prohlásil jsem. „Teď
je zvás nový muž.“
„Jo, díky!“
 Když odešel, už jsem se neposadil. Rozhovor sním
nějak uvolnil můj mozek, takže jsem se mohl líp
soustředit. Věděl jsem, co musím udělat.
Znovu jsem se vydal hledat svoji sestru. Byla
oddaný fanatik, ale musím se sní pokusit nějak
domluvit. Když jsme byli děti, chránili jsme jeden
druhého. Vyrostla svědomím, že naše matka není tak
úplně stejná jako matky jiných dívek, nebo kohokoliv
jiného, když už jsme utoho, ajá vyrostl svědomím, že
zamoc nestojím. Zatím jejím tvrďáckým zevnějškem
musí být víc. Ne?
Kčertu stím, byl jsem zoufalý. Držet se iluzí tak
nějak pomáhalo. Nebo bych možná mohl vyloučit
některé slepé uličky.
Místnosti byly většinou potemnělé, osvětlené
jenom drobnými červenými světýlky, jež nám
umožňovala pohybovat se kolem bez klopýtání, ale
nevytvářela žádnou záři nebo hluboké stíny. Jako lodní
můstek při červeném poplachu jsme dokázali fungovat
téměř vetmě.
Minul jsem pár lidí, skloněných nad obrazovkami
asledujících šílenou scénu mé matky komunikující
sjejími subjekty. Jiní si mezi sebou něco šeptali
asnažili se získat tuny nových informací. Pro mě to
byla jedna ze dvou zajímavých epizod. Pro ně to byl
příval dat. Vědci, kteří se navěci dívali zmikropohledu,
rozebírali náš den navlákénka asnažili se ho složit
doněčeho, zčeho by se daly vyvodit nějaké vzorce.
Lidé, kteří věnovali celé své životy překládání jediné
stránky rukopisu, narazili nacelou knihovnu.
Úkryt byl vážně jako mravenčí kolonie plná
vzduchových kapes propojených tunely. Doteď jsem
navštívil jen pár komnat, ale nyní jsem se tu procházel
sám, potichu, abych nikoho nerušil, ať už ostatní
pracovali, nebo se snažili spát. Tma mi pomáhala.
Když jsem vjedné zlaboratoří zaslechl Graciin hlas,
zůstal jsem vtunelu, aniž bych vstoupil dokomnaty.
Sněkým si povídala. Nešlo ohlas oddaného stoupence
ani nevrlého obránce vědy, který jsem slýchával dřív.
Tenhle byl jemnější, bojácnější, nervóznější aplný
vášně analéhavosti. Nerozeznal jsem slova, ale byly
vněm emoce. Vevězeňských celách avýslechových
místnostech jsem vyslechl dost vzrušeného šeptání.
Odvážil jsem se nakouknout domístnosti. Stáli tam–
siluety proti stolu spracovními monitory, jež
zobrazovaly aktivity dne, vetřelce aksichtolepy,
opakované přehrávky mých aBonniiných
dobrodružství, zrychlené obrazy MacCormaka
amariňáků vakci, jako záblesky zlých snů. Obrazy
zářily zapostavami mé sestry atoho chlapíka přes
utajení, Tada, kteří se objímali ašpitali si.
Snažil jsem se zaslechnout, co si říkají. Bez
úspěchu. Byli příliš dobří vtom, aby zůstali potichu,
apřesto si sdělili to, co potřebovali. Nejspíš takhle žili
celou tu dobu, sukradenými polibky, mumláním
vkoutech, bez soukromí, bez budoucnosti.
Stejně, co bych tak mohl zaslechnout? Milenecké
sliby?
Zacouval jsem zpátky dochodby apak jsem se
snažil hlasitě napochodovat domístnosti. Když jsem se
objevil azakašlal, abych se ujistil, že mě slyšeli,
nacházeli se naopačných stranách komnaty. Gracie
seděla ustolu smonitory. Tadovi se tolik nedařilo
zastřít jejich dostaveníčko.
„Ahoj,“ řekl jsem přátelsky. „Doufám, že jsem vás
nevzbudil.“
„Jsme vzhůru,“ prohlásil Tad chladně. Podíval se
naGracii. „Musím jít.“
„Fajn,“ souhlasila.
„Chceš, abych zůstal?“ Podíval se namě, ale mluvil
kní.
Pohlédla namě. „Ne, zvládnu ho.“
 Radši by tu zůstal, ale nakonec odešel. Dal jsem mu
deset vteřin, aby prošel chodbou, adíval jsem se, abych
se ujistil, že nečíhá zarohem tak jako já.
Přitáhl jsem kestolu bednu sjídlem aposadil se nani.
„Gracie, potřebuju tvoji pomoc. Žádné podrazy,
dobrá?“
Tvář měla skvrnitou odpohybujících se světel
naobrazovkách arozpačitě zkontrolovala patentky
nasvé košili, aby se ujistila, že jsou zapnuté až kekrku.
„Ach, tak to hned běžím.“
Snažil jsem se ji upokojit použitím neutrálního
tónu. „Nejde ožádnou sourozeneckou rivalitu. Jde
opráci. Potřebuju tvoji pomoc, abych tyhle lidi dostal
zplanety. Můžeš promluvit smadam.“
„Myslíš?“
„Musíte se evakuovat. Všichni. My jen chceme,
aby se to obešlo bez boje.“
„To je všechno?“ prohodila sarkasticky. „Bože,
proč jsi to neřekl hned? Dokud jste se tu neobjevili vté
starodávné lodi anezačali tropit rozruch, úspěšně jsme
se ukrývali apozorovali hnízdo xenů vjejich
přirozeném prostředí–“
„Zkrať to předstírání,“ prohlásil jsem ostřeji.
„Tohle není jejich přirozené prostředí. Přišli sem jako
vetřelci, stejně jako my. Jsou nazabijácké misi, stejně
jako my. Studoval je někdo? Prováděli jste pitvy?
Analýzy? Zkusil někdo zvás zjistit, jak snimi bojovat?“
„My snimi nechceme bojovat. Chceme snimi žít.“
„To by fungovalo, jenom kdyby souhlasili.
Obkličují nás. Jestli tu zůstanete, jste ztracení. To
znamená, že vám to nemůžu dovolit.“
„Zůstali jsme úspěšně ukrytí celé měsíce. Netušili,
že jsme tady, dokud–“
„Celou tu dobu věděli, že tu jste. Celé ty měsíce
utahovali smyčku. Copak ses nedívala naEthanova
davová kontrolní data?“
„Nevědí, jak utahovat nějaké smyčky. To si
vymýšlíš.“ Nakrčila ramena aněco ťukala
doklávesnice, dávala mi najevo, že práce je mnohem
důležitější než cokoliv, co jí chci říct. „Jsi ztoho
nervózní jenom proto, že už nejsi navrcholku
potravinového řetězce. Myslíš si, že jsou ohavní,
protože jsou jiným druhem parazita než lidé. Jestli
jsme se my dokázali povýšit nad naše parazitické
způsoby, kdo může říct, že to jiný druh nesvede? Jsou
to nádherná zvířata ažijí si tu vlastní životy, pokud jim
vtom nebudeme bránit. Ty ati tvoji genocidní roboti–“
 „Proč jsou to neustále jiná zvířata? Proč nemají
přednost lidé?“
„Protože si to nezaslouží.“
„Oni? Aco jsi ty, kukuřice? Nikdy lidstvu nepřiznáš
ani špetku dobrého.“
„Ach, jako co?“
Díky bohu jsem odpověď měl. „Například vlastní
vzdělávání apřijímání změn.“
„Ach, jistě, přijali jsme toho hodně,“ vyštěkla
aprobodla mě ledovým pohledem. „Jak jsme se
vgalaxii předvedli? Vyhladili jsme kultury našeho
vlastního druhu, vymazali starodávné jazyky–
gaelštinu, sanskrt, asyrštinu–“
„Nebo,“ zdůraznil jsem, „prostě přestaly být už
potřeba. Napadlo tě to někdy? Možná že je sjednocení
jazyka obrovským vítězstvím kulturní jedinečnosti,
kterou sis vždycky přála. Nebo jsi to aspoň tvrdila.
Nelíbí se ti, když ktomu doopravdy dojde. Možná že
zánik starobylých kultur znamená, že začínáme být
konečně sjednocení. Lidé jsou vždycky přecitlivělí
kvůli špatným věcem!“
„Nekřič. Mluv potichu. Nikdy ses neuměl ovládat.“
Vrátila se kťukání doklávesnice aupravování
obrazovky, která zobrazovala několik oken dat, jež
mohla být důležitá, nebo taky kničemu. Neměl jsem
tušení, ojakou možnost jde.
Musel jsem přiznat, že vtom měla pravdu. Kdybych
měl aspoň špetku sebeovládání, odmítl bych tuhle misi
adál pracoval jako detektiv, kterého ani vnejmenším
netrápí jeho matka, sestra apochybná práce, kterou
odvádějí.
„Přišla jsem sem, abych se odlidstva dostala tak
daleko, jak jen to půjde,“ pokračovala skoro přemítavě.
„Lidstvo je jediný druh, který vyhlazuje jiné druhy.“
„Gracie, to je ekologický žvást.“ Tentokrát jsem
mluvil ještě tišeji. „Copak jsi přišla orozum? Zníš jako
madam. Druhy byly vyhlazovány miliony let bez
přispění lidí. Je to přirozený cyklus. Tisíce druhů žily
pocelé věky avymíraly zpřirozených příčin, ještě než
se vůbec objevilo lidstvo. Kdo může říct, že to není
úspěch?“
„Já to můžu říct.“
„Ajá tvrdím, že uchovávat je uměle je výsměch.
Nejde to. To funguje jenom nachvíli. Vzpomínáš
načínské pandy? Naty miliony dolarů, co lidi nalili
domarné snahy je zachránit? Nikdy nebyl žádný druh
tak odhodlaný vyhynout. Nemohli se množit, jedli
jenom jednu věc–“
 „Proč otom nenapíšeš nějaký článek nebo
neuspořádáš semináře?“
„Můžeš promrhat život ochranou nějakého stromu,
ale nakonec zajde vlastní smrtí, vdobě, kterou si
vybere, aty tomu nezabráníš. Aani bys neměla. Možná
že to, že jsme tady, Clark se svým nákladem, třeba to
je přirozený řetězec událostí. Možná jsme tentokrát
prostředníky přírody. Napadlo tě to vůbec?“
„Ty nejsi prostředník přírody, Rory. Jsi jenom další
nadšený vrah.“ Otočila se nažidli tváří kemně
apředklonila se, aby svá slova zdůraznila. „Víš, my
víme, co jsi udělal. Madam ajá to víme. Víme, jak jsi
to udělal. Pan Polda, pan Detektiv, pan Ochránce
lidstva. Když přišlo navěc, zapomněl jsi nazákon. Uřízl
jsi paže člověku anechal ho vykrvácet ksmrti. Bez
soudu, bez řádného procesu, prostě jsi vzal zákon
dosvých rukou avynesl rozsudek. Anebylo to snad
brutální? Nebylo to hnusné akruté? Nebylo to
divošské? To ty jsi opravdové monstrum. Ne oni. Ne
my.“
Jak daleko se můžu dostat stouhle barikádou mezi
námi? Byla zahořklá anaštvaná až dohloubi duše,
hlouběji než věci, které říkala. Tenhle vztek měl
kořeny vnašem dětství.
 Odhodlaný držet se tématu jsem zařadil vyšší
rychlost– trochu. „Fajn, jsem monstrum. Pokud se tu
tedy bavíme omonstrech, možná bys mi mohla
prozradit, co se stalo sRustyho krycím oblekem.“
Přimhouřila oči aobočí se jí spojilo. Zarazila se.
„Co je sním?“
„Přestal fungovat vkritický okamžik. Zrovna když
před ním stál vetřelec, přestal smaskováním. To mi
připadá jako zajímavé načasování.“
„Samozřejmě že je, jo, vdokonale uspořádaném
světě Roryho Malvauxe se selhání nikdy ‚nestanou‘
jen tak. Tady veskutečném světě jsme jich zažili
spoustu.“
Zaváhal jsem. „Kolik?“
Trochu se stáhla. „Pár.“
Chvíli jsem ji pozoroval, snažil se něco vyčíst ztoho
podivného výrazu. „Madam nařídila, aby mu přinesli
nový adaptér, krátce předtím, než šel ven. Tomu
obleku došla energie. Sundej si ty klapky zočí, Gracie.
Nanikom tady jí nezáleží. Copak sis nevšimla, že
vjejím případě je to vždy ‚já‘ dělám tohle, ‚já‘ dojdu
uznání? Kdy naposledy použila slovo ‚my‘ nebo
mluvila o ‚naší‘ práci? Ani neví, že tu ty adalší
výzkumníci jste, kromě toho, když jí poskytujete
informace amyjete nádobí. Jednoho dne se vrátí
naZemi azavšechno slízne smetanu–“
„Ataky si to zaslouží!“ Vášeň vsestřině výrazu mě
skoro srazila zbedny. Zabodla mi prst dohrudi ajsem si
jistý, že by byla radši, aby to byla dýka. „Naše matka
je jako Dian Fosseyová, Jane Goodallová aCharles
Darwin své doby. Ty to nevidíš, protože jsi ji vždycky
nesnášel. Celý život ses vyhýbal věcem, které byly
náročné nebo vyžadovaly loajalitu.“
„Loajalita patří lidem, kteří nejdřív myslí
naostatní.“ Hlas mi zdrsněl, ale přiměl jsem se zklidnit.
Musím najít něco, co by nani zafungovalo, co by
apelovalo najejí zdravý rozum, jestli jí ještě nějaký
zbyl. Věděl jsem, že ano. Graciin mozek vždycky
sváděl boj sjejím idealismem– taková byla odjakživa.
Jenom jsem ho musel zaujmout. „Opravdu věříš, že
když onich prostě zjistíte dost informací, budete mezi
nimi jen tak moct žít? Žít opravdové životy? Mít
rodiny? Růst? Dělat něco jiného než se ukrývat či
umírat?“
Naokamžik jsme zmlkli ajenom se probodávali
pohledy. Mrzelo mě, že jsem odhalil karty ohledně
Rustyho obleku. Doufal jsem, že tu informaci použiju
trochu obratněji. Teď jsem ztratil svůj trumf.
 Graciina tvář byla uzardělá ahorká, leskla se potem
vnačervenalé záři nočních světýlek. Vypadala
přepracovaně, vyčerpaně, vystresovaně ajako by se
měla každou chvíli zhroutit, přesto se nějak držela
asnažila se pokračovat vpráci. Neměla
chladnokrevnost naší matky. Nikdy taková nebyla.
„Procházela mezi nimi,“ prohlásila sestra
slavnostně. „Mýlil ses aona měla pravdu.“
„Dobře, možná měla pravdu,“ připustil jsem. „To
nevím. Nejsem vědec. Ale můžu ti říct jiné věci, které
by se mohly stát. Jednoho dne, zítra nebo zapadesát či
sto let odteď, tady nějaká nevinná loď snevinnou rasou
přistane, aniž by tušila, co je tu očekává. Vesmírní
nájezdníci toho využijí anajdou si zase cestu
dovesmíru. Možná naZemi. Možná dojiné nevinné
civilizace. Apak začnou znovu zabíjet. Chceš si
představit genocidu? Zkus tuhle. Tihle vetřelci se
chovají úplně jinak, než co onich kdokoliv zdánlivě
tuší. Myslím, že bys mi měla teď hned říct plný rozsah
toho, naco jsme tu narazili.“
Ta prostá žádost ji odzbrojila. Tentokrát neměla
vzásobě nějakou sarkastickou reakci.
 Nevím, která část ji dostala. Měl jsem pocit, že
jsem vyplýtval své trumfy, když jsem jí řekl otom
obleku. Šokovalo ji to?
Pak mi došlo něco mnohem horšího. Protože
šokovaně nevypadala.
Během naší poslední karetní hry jsem se podíval
naPocketovu tvář– který jako obvykle vyhrál. „Ty
nemáš pokerovou tvář, Malvauxi, chlape. Slož karty
azkus to znova.“
„Prosím, nech mě být,“ požádala sestra. Zdála se
oslabená azničená. Myslela nasvou vlastní budoucnost,
nato, že by mohla jednoho dne mít svůj život, děti,
domov, možná sTadem?
Uvažovala, že ji nečeká žádná budoucnost?
„Dobře,“ řekl jsem zoufale.
Měl bych to zkusit znovu hned nebo později?
Poté co jsem odsunul bednu sjídlem zpátky tam,
kde jsem ji našel, jsem ji nechal samotnou vmalé
místnosti, aby předstírala, že dál pracuje.
Vyčerpaně azničeně jsem se ploužil chodbou, šel
jsem pomaleji, než bylo nutné, protože jsem se snažil
přemýšlet. Se vší tou podivnou aktivitou venku by si
dokonce ani Pocket nevsadil nato, jestli to někdo znás
přežije. Výzkumníci byli očividně zmatení, akdyž jsou
zmatení odborníci, zbytek nás je prostě ztracený.
Já byl ztracený. Nemotorný. Ztratil jsem svoji
jedinou výhodu ateď jsem ani netušil, jestli jsem
nasprávné cestě. Instinkty mi nic neradily. Pocity
avzpomínky mi zatemňovaly mozek. Natuhle práci
jsem se prostě nehodil.
Další síň přestavovala místo, kam mě Chantal
odvedla kesvé „sbírce“. Tam jsem se zastavil.
Přede mnou stál vycpaný xenomorf velegantní
póze, umístěný pro osvětu lidského oka, vnější zuby
vyceněné, aby byly vidět zatažené vnitřní čelisti.
Nejspíš tu bude stát navždycky, nebo dokud tahle
pevnost nepadne. Jeho vlastní druh ho jednou najde,
možná brzy, audiveně kněmu bude vzhlížet. Dotknou
se ho abudou cítit jeho krunýř, budou větřit adloubat
doněj, tak jako sloni dokostí svých vlastních mrtvých?
Budou se ho snažit rozpohybovat avrátit zpátky
kživotu? Nebo nějak poznají, že se jedná otrofej?
Jak jsou inteligentní… veskutečnosti?
„Svým způsobem je krásný.“
Otočil jsem se amálem dotvora vrazil. „Bonnie!“
 Bonnie seděla napěnové podlaze se zkříženýma
nohama, opřená vkoutě. Přiložila si ruku kertům.
„Ach! Vyděsila jsem tě!“
„Vyděsila?“ Rukou jsem se držel zahruď, jako bych
měl zástavu srdce. „Jenom mám drobný infarkt.“
Sprovinilým úsměvem řekla: „Tohle asi není místo,
kde by chtěl být někdo zaskočený.“
„Co tu děláš?“
„Jen přemýšlím.“
„Stímhle tvorem?“ Ukázal jsem navelkého vetřelce.
„Je úžasné si moct jednoho znich prohlédnout.“
Posadil jsem se vedle ní anatáhl nohy před sebe,
zády jsem se opřel oplastovou zeď. „Podle mé matky
můžeš jít klidně ven apředstavit se jim.“
„Ne, díky!“ Navzdory tomu, že seděla vklidu
azdánlivě se ovládala, si kousala nehty.
„Měl jsi se sestrou štěstí?“
Demonstrativně jsem si povzdechl. „Jako zeď
ztitania. Druhá generace je vždycky horší než ta
první.“
Očividně se jí nelíbil způsob, jak jsem mluvil osvé
rodině.
 „Pardon,“ prohodil jsem. „Vím, že to ničí tvůj
dojem oJocastě. Víš, všechno dobré má isvou stinnou
stránku.“
„To odtebe není moc hezké,“ vynadala mi mírně.
„Ona je tvá matka. Copak ti nikdy nedala nic, čeho by
sis cenil?“
„Jako co? Život? Jo, ten mi dala. Byl jsem…
chyba.“
„Chyba? Takže nechtěla otěhotnět?“
„Ale ano, chtěla. Snažila se mít děvče. Jednalo se
oumělé oplodnění. Mysleli si, že jsem holka, ale někdo
vlaborce to popletl.“
„Ach, Rory… to nemůže být pravda.“
Pokrčil jsem rameny. „To je vpohodě, smířil jsem
se stím už dávno. Nikdy to přede mnou neskrývala.“
„Mně to připadá jako něco, co nechceš, aby se tvoje
dítě dozvědělo.“ Její soucit byl okouzlující.
„Vmé rodině se to schovat nedá,“ vysvětlil jsem.
„Veškeré dědictví se vmém rodě předává zženy
naženu. Naše praprababička měla dvě dcery, znichž
každá měla další dvě dcery amoje matka měla omylem
syna. Nikdy žádné děti nechtěla, ale rodinný majetek
se musí chránit. Své povinnosti bere vážně. Když jsem
se narodil, jednou jedinkrát se namě podívala
arozhodla se, že to zkusí znovu, hned jak to půjde.
Musela mít dceru, které by přenechala své království.
Prostě královnu.“
Bonniina tvář prozrazovala všechnu bolest, které
jsem se vyhýbal. Nelíbilo se mi, že se kvůli mně cítí
tak špatně, když se mnou to nic moc nedělalo.
„Jsi si jistý, že se natohle všechno nedíváš zaujatým
pohledem?“ zeptala se. „Hrozně se shazuješ!“
„Ne, to vážně ne. Jsme víc, než zaco nás považují.“
Odmlčela se azamyslela se nad tím, co právě
slyšela. „Chceš říct, že zneuvěřitelného jmění avšech
investic apodílů své matky nedostaneš…“
„Správně. Nedostanu nic. Všechno připadne Gracii.
To proto se nemůžu nikdy oženit.“
„Proč by ses nemohl oženit?“
„Protože moje dědictví by dostala manželka.
Ženství všechno přetrumfne. Nikdy bych nevěděl jistě,
proč si mě někdo vzal. Technicky vzato by zamě
mohla být provdaná rok, pak mě pustit kvodě anechat
si jmění. Vnašem dědictví vůči tomu není žádná
obrana. Žádné předmanželské smlouvy, prostě nic. Je
to něco jako ponižující protekcionismus vůči ženám
jako ‚druhu‘.“
 Bonnie vytřeštila oči údivem nad tím konceptem.
„Můj bože, to zní…“
„Pokřiveně. Já vím. To bys musela znát ženy vmé
rodině. Nemají to vhlavě tak trochu vpořádku.“
„Rory, vážně je mi to moc líto…“
„To je vpohodě. Právě teď bych si přál, aby to bylo
všechno, co stojí mezi mou sestrou amnou.“
„Myslíš tu věc související s ‚druhou generací‘?“
Přikývl jsem. „Lenin byl zlý. Stalin ještě horší…
Alexandr Veliký rozšířil impérium vytvořené Filipem
Makedonským azašel až moc daleko. Francouzi
zfušovali vlastní revoluci aNapoleon toho využil.“
Naklonila hlavu směrem kemně. „Očem to teď
mluvíš?“
Nechtěl jsem vyslovit svá podezření. Bonniina
citlivost mě ale nutila přemýšlet nahlas.
„Posedlost mé matky byla vždycky jasná,“
pokračoval jsem. „Nikdy ji ani nenapadlo, že by se
mýlila, takže nemusela nikdy nic řešit. Co se týče
Gracie… dokáže být bezcitná acílevědomá. Svoji roli
strážce dokonalosti bere vážně, ale nikdy nevěřila, že
by sama mohla být dokonalá. Matka vždycky tvrdila,
že ona je ta dokonalá, aGracie jí nato skočila. Anikdo
není zuřivější než dítě bránící svého rodiče.“
 „Myslíš rodič bránící svoje dítě.“
„Ne… myslím dítě bránící svého rodiče. Už jsem to
vesvé práci viděl. Děsivě zneužívané děti se uzavřou
aodmítají udat své vlastní rodiče adokonce někdy
ibrání jejich chování. To je jeden zmalých rozdílů, kdy
se lidé chovají jinak než zvířata. Slepá oddanost.
Gracie ji má.“
Bonnie byla upřímný člověk, rozhodně chytřejší,
než dávala najevo, nebo vco sama věřila. Poznal jsem,
že pochopila vzkaz, který jsem se ze všech sil snažil
nevyslovit narovinu.
„Chceš říct,“ zkusila, „že si myslíš, že tvoje sestra
dělá… dělá něco špatného?“
Přikývl jsem. „Tolik jsem se soustředil nasvou
matku, tolik jsem se opájel vlastním odporem, že jsem
přestal uvažovat jako vyšetřovatel ajen věřil tomu,
čemu jsem chtěl věřit. Myslím, že jsem byl úplně
mimo. Rustyho adaptér– moje matka nařídila, aby ho
vyměnili, než půjde ven, ale byla to Gracie, kdo se
toho ujal. Moje matka by nikdy nepřemohla mariňáky,
tak jako byli přemoženi Donahue aBrand, ale právě
jsem viděl, že spolu Gracie aTad něco mají. Gracie
měla muže, který jí byl kdykoliv kdispozici. Muže
oddaného jejich věci. Odborníka nautajení.“
 Otřásla se. „Ach, můj bože– tohle je hrozné… co
budeš dělat. Můžeš je… zatknout?“
„Vlastně můžu. Nazákladě podezření. To je věc.
Miliardy mil odZemě, apřesto mám pravomoc. Věřila
bys tomu?“ Sáhl jsem dokapsy avytáhl svůj odznak.
„Vidíš? Placka atak dále.“
„Můj bože… kdy se rozhodneš?“
„Nevím přesně. Je vážně vražedkyně? Jestli jo,
musím zasáhnout, než bude zabit ještě někdo další.
Někdo ty vraždy provádí, to vím. Nějaký člověk.
Obvykle je jenom zatknu asystém se oně postará. Jsem
krytý.“
„Máš tu kapitána. Amariňáky.“ Usmála se. „Amě.“
Podíval jsem se nani. „Jsem rád, že tě mám posvém
boku.“
„Ikdyž je to jen proto, abych ti zavázala nohu?“
„Zvlášť proto. Představ si, jak by bylo nepříjemné
belhat se tu sinfekcí vnoze!“
Znovu se nervózně rozesmála tím svým roztomilým
dívčím způsobem. „Tomu rozhodně dokážu zabránit.
Dokonce ani nebudeš mít jizvu.“
„Hej, já bych ale jizvu chtěl. To je mrzuté. Budu
moct lákat holky nadrsnou reputaci.“
 Zčervenala azakroutila rameny. Dnes vypadala
mnohem méně chlapecky než předtím, navzdory ne
úplně drobné postavě aztřeštěným způsobům afaktu, že
vůbec netušila, jak je inteligentní. Navzdory
skutečnosti, že se zní brzy měla stát lékařka– což není
profese, která by byla pro pitomce–, si vůbec
neuvědomovala svou cenu. Její nesmělost mi připadala
rozkošná.
Šťouchl jsem ji doramene svým. „Ajaká je tvoje
reputace?“
Znovu se rozesmála, prozářila potemnělou místnost
imoji náladu. Její zčervenalé tváře planuly aúsměv jí
poblikával vnačervenalém svitu. Koketně si zakryla
ústa– ato jí koketerie vážně nešla–, ale věděl jsem, že
se zakrývá, protože vtom červeném světle oba
vypadáme, jako bychom právě snědli bednu rajčat.
Nebyla to zrovna večeře při svíčkách.
Přál jsem si, abych ji mohl naněco takového pozvat.
Jednat sní pro změnu jako sdívkou. Nalodi jsme se kní
tak nechovali. Možná proto potřebovala kolem sebe
malá zvířátka.
Vduchu jsem si poznamenal, že jí dlužím hezký
večer, apak jsem se zeptal: „Kolik je hodin?“
„Skoro půlnoc.“
 „Vrátila se moje matka?“
„Vrátila. Bylo úžasné ji vidět tam venku, snimi…“
„Já se pochvíli už nemohl dívat,“ přiznal jsem.
„Pořád to tam venku prozkoumávají?“
„Jsou tam celou noc. Tady. Ukážu ti to.“
Zvedla ovladač astiskla ho. Nad hlavou vycpaného
vetřelce se kživotu probrala řada šesti obrazovek.
Netvor náhle vypadal, jako by byl najevišti.
„Páni– ani jsem nevěděl, že tam jsou,“ poznamenal
jsem.
„No, vmístnosti je spousta možností zábavy.“
„To sakra ano.“
Usadili jsme se, abychom sledovali krajinu okolo.
Snové obrazy vetřelců přecházejících kolem… jen
přecházejících, hašteřících se mezi sebou… anadalších
monitorech čenichaly ačíhaly další druhy zvířat.
Nedokázal jsem věnovat moc pozornosti paletě života
natéhle planetě. Kvůli Bonnii jsem si přál, abychom si
mohli jen tak vyrazit naprocházku, možná si vzít
dalekohled apozorovat malé tvory. Myslel jsem si, že
by se jí to líbilo, azasloužila si to. Místo toho jsme
zvířata byli my, uvěznění vnaší díře.
Musí existovat způsob, jak ztoho ven, jak
přesvědčit výzkumníky, aby nás dovedli zpátky naloď,
apak nani nastoupili. Bude to nepěkná scéna– přimět
je, aby spolupracovali. Ataky nebezpečná. Budou to
kritické chvíle, během nichž budeme zranitelní.
Musíme všechno pečlivě naplánovat, sClarkem,
smariňáky, apokud to bude možné, tak isTheem
napalubě lodi. Kdyby odvedl lepší práci, měl bych
jasnější představu otom, kdo snámi bude
spolupracovat, až nazdejší lidi zatlačíme, akdo je příliš
oddaný mé matce, že snámi bude klidně ibojovat.
Gracie aTad rozhodně patřili doté druhé skupiny. Jak
zareaguje Neil? Diego, který přišel oženu anenarozené
dítě? Zaviero? Nemůžeme ho nutit násilím, ne? Cítil
bych se ztoho špatně. Ale co zbývá jiného– snažit se
mu vysvětlit, čeho se snažíme dosáhnout?
Bonnie vedle mě si mnula paže aotřásla se. „Je tady
zima, co?“
„Nějak to souvisí stím, abychom neprozradili
tepelné stopy. Vyvinuli nějaký složitý způsob, jak se
ukrýt. Spíš mi ale připadá, že jde ozákladní pravidla
vboji. Většina ukrývání je otom, co nesmíš dělat, ne co
máš dělat. Být tiše, moc se nepohybovat, nevydávat
žár nebo odér, takové ty věci. Ovšem povýšili to
naúplně jiné úrovně, stěmi holografickými prostředky
achytrými obleky atak dále.“
 „Musíš jim přiznat nějaké zásluhy, že?“
„Hm, to jo. Starosti mi dělá motivace, ne způsoby.“
Opřel jsem se ohromadu sudů, položil hlavu
anachvíli zavřel oči. Můj unavený mozek se začal
motat aviděl jsem barvy navzdory sklopeným víčkům.
„Jsi vyčerpaný,“ poznamenala Bonnie. „Co kdyby
sis zdříml?“
„To je nabídka?“ Otevřel jsem oči ašťouchnul doní.
„Hmm? Popelko?“
Zahihňala se. „Popelko… co to znamená?“
„To nevím. Vtomhle světle vypadáš jinak. Tak
nějak… sportovně.“
Dlaní si uhladila neposlušné blond vlasy asnažila se
je odrhnout ztváře. „Snem každé dívky je vypadat před
chlapcem ‚sportovně‘.“
Usmál jsem se apřesunul pár pramenů tam, kde
byly předním. „Neměň si vlasy. Líbí se mi. Jsou
poctivé.“
„Poctivé vlasy…“
„Hm– bože, jsem to ale pitomec.“ Praštil jsem se
dohlavy. „Řekla jsi, že je ti zima, ajá jako idiot
vysvětlil proč! To není správná reakce!“
„Hm?“
 „Jsem to ale idiot, naprosté trdlo! Nepochopil bych
vzkaz, ani kdyby mě láhev praštila dohlavy! Tohle je
správná reakce.“
Zvedl jsem paži, vzal ji kolem ramen, přitáhl si ji
blíž atřel jí paži arameno, abych ji zahřál.
„Vidíš? Takhle je to vpořádku–“
Koutkem oka jsem zahlédl pohyb najedné
zobrazovek. Napohybu vetřelců adalších tvorů vdálce
bylo cosi odlišného.
Nadruhém monitoru zleva se nacházel obrázek
oblasti přímo zaclonou, místo, kde jsem se schovával
veštěrbině, když vetřelci procházeli kolem mě ajá je
poprvé uviděl navlastní oči. Vté části se nacházel
rozbitý skleněný pilíř shrbolatými úlomky trčícími
vzhůru, jako by to byl strom, doněhož udeřil blesk.
Azjednoho tohohle výčnělku nyní visel tvor, jehož
třepotavé pohyby jsem poznal. Černá kožnatá křídla,
nervózní těkající let, než se konečně usadil
naprodlouženém trojúhelníku obráceném vzhůru
nohama. Dokonce inazrnité obrazovce jsem poznal dvě
černé oči dívající se dokamery.
Odstrčil jsem Bonnii avyškrábal se nanohy. „Dobrý
bože!“
Bonnie vyskočila. „Co? Co se stalo?“
 Já už však byl pryč, utíkal jsem chodbou khlavní
místnosti.
„Clarku!“ vyřvával jsem apřitom zapomněl, že
mám mluvit potichu. Můj křik se ozýval vjinak tichém
prostoru.
Půl tuctu lidí sebou trhlo aotřeseně vyskočilo
včetně Clarka, který si naokamžik zdříml.
„He! Co je?“ zalapal podechu. „Co se děje?“
„Vstávej! Někdo se dostal dolodi!“
 11
„Podívej!“
Překročil jsem Pocketa, který spal napodlaze, aťukl
dotlačítek napanelu, který předtím moje matka použila
pro zapnutí projektorů vecloně.
Kolem mě se shromažďovali lidé reagující namé
vyřvávání, projektorová clona se už také probrala
aposkytla nám obraz krajiny nadruhé straně. Tam,
visící naskleněné špičce amrkající nanás očkama, byla
Boubelka, liščí netopýr.
„Ach! To je Boubelka!“ vyhrkla Bonnie avykročila
kolem mě kecloně.
„Nechoď ven!“ Popadl jsem ji zaramena, která jsem
ještě před chvílí něžně objímal, apřitáhl ji zpátky.
„Loď!“ Clark odstrčil Pocketa amě zcesty avrhl se
khlavním stolu smonitory.
Všichni ho následovali avtu chvíli se objevila moje
matka.
„Co je to tu zahluk?“ zeptala se.
 „Někdo se dostal dolodi,“ prozradil jsem aukázal
naobrazovku, která ukazovala správný úhel. „Rampa je
dole!“
„To vidím,“ odvětila. „Další chyby?“
Obklopili jsme stěnu smonitory aClark se
předklonil ketřem obrazovkám zobrazujícím části
Vinzy stojící nasvém místě. Aopravdu, rampa byla
sklopená. Upaty rampy se nacházeli čtyři
xenomorfové, mrtví nebo umírající. Aporampě
scházelo naděsivě efektivních členitých nohách pět
kovových obrysů.
„Jedonoši! No to mě poser!“ vyhrkl Clark. „Někdo
je aktivoval! No kurva! No kurva!“ Vyskočil. „Musím
kontaktovat loď!“
„To nesmíte, kapitáne,“ ozvala se moje matka
nekompromisně. „Jakékoliv narušení vln může spustit
další změnu vchování. Ještě toho zatím nevíme dost.“
Plukovník MacCormac si pohrdavě odfrkl azavrčel:
„No, to bychom tedy měli. Jednotko!“
Otočil jsem se kněmu. „Vy jdete ven?“
„Správně.“
„Víte, že tihle roboti zaútočí navás stejně jako
navetřelce–“
 „Aproto jdeme ven. Musíme je zneškodnit, než se
dostanou až sem. Nevzdáme se jediného útočiště.
Kapitáne, jak je můžeme zničit? Víte to?“
„Theo byl jediný, kdo je mohl aktivovat!“ vykřikl
Clark otřeseně. „On ajá– my dva! Musel mít nějaký
důvod!“
„Myslím, že důvod je jasný.“ MacCormac ukázal
naobrazovku. „Vetřelci se dostali dovnitř mřížky
anějak idolodi aváš první důstojník nevěděl, jak jinak
je odstranit.“
„Jak se mohli dostat dovnitř mřížky?“
„To je mi jedno.“
„Jo, ale mně to jedno není.“ Nemohl jsem si
pomoct, abych se nepodíval nasvou sestru aTada. Tad
můj pohled zachytil aoplatil mi ho súšklebkem natváři.
Co se týče řeči těla, nebylo to moc dobré znamení, ale
pomohlo mi.
„Zčeho jsou vyrobené ty přilby?“ zeptal se
MacCormac.
„Ze čtyřnásobného TGX,“ vysvětlil Clark.
MacCormac se otočil keCarmichaelovi aEdneyové.
„Pouze granáty. Připravte se. Vezměte si ipistole,
kdyby nám brouci dělali potíže.“
 „Chcete pomoct?“ nabídl jsem se. Byl jsem cvok,
nebo jenom idiot?
„Ne,“ řekl ostře. „Všichni ostatní zůstanou uvnitř.
Nechci si dělat starosti onikoho jiného než svoji vlastní
jednotku. Tohle je nyní vojenská operace. Je to
naprosto jasné?“
Kolem se rozhoupaly hlavy jako sedmikrásky.
Plukovník azbylí dva mariňáci si brali granáty
apistole– pouze dva, stoičtí, stateční, mlčenliví–
aMacCormac se obrátil naClarka. „Kolik si myslíte, že
jich tam je, kapitáne?“
Clark byl nervózní afrustrovaný, že musí zůstat
tady. „Vjednom kontejneru je jich stovka, pět palet,
dvacet najedné. Musejí být aktivováni najednou, jedna
paleta zadruhou, takže minimální počet, který vás tam
čeká, je dvacet. Podívejte, je to moje loď– chci jít
svámi. Moje posádka–“
„Nepřichází vúvahu. Navaši posádku dohlédneme.“
MacCormac si přehodil přes rameno celý pás granátů.
„Jestli nějaká zůstala.“
„Ať vás nevidí první,“ varoval ho Clark. „Šipky
jsou nadzvukové.“
„Rozumím.“
 Mariňáci vyšli zpoza clony anás ostatní zanechali
spocitem, že jsme malá ptáčata opuštěná vhnízdě.
Poryv, který způsobili uprojektorové opony, překvapil
liščího netopýra, který roztáhl obrovská křídla
apřeletěl jim nad hlavami.
„Ach, ne!“ vykřikla Bonnie. „Boubelka!“
„Zůstaň tady, zůstaň tady,“ nařídil jsem achytil ji
zapaži tak pevně, až sebou trhla. „Pockete, kde jsi?“
„Tady.“ Prošel mezi Tadem ašéfkuchařem
Oliverem.
„Dobrá, jak se to mohlo stát? Jak to, že mohl být
bezpečnostní systém lodi vypnut?“
„Chceš říct jinak než zevnitř?“
„Očividně!“
Zarazil se, aby se zamyslel. „Možná cíleným
frekvenčním pulzem. Ale to je složitý postup.
Frekvence by musela být nejdřív diagnostikována apak
stažena dojediného úzkého paprsku.“
„Jako krycí technologie?“ Střelil jsem poTadovi
obviňujícím pohledem.
„Někdo to udělal záměrně, aby zajistil, že zítra
neodletíme. To sedí.“
„Jen klid, chlape,“ zuřil Tad.
 Clark se ušklíbl azavrtěl hlavou. „Nesnáším, že to
sedí.“
„Jsi paranoidní!“ obvinila mě Gracie. „Snažíš se
nás obrátit proti sobě!“
„Graciello, uklidni se,“ nařídila naše matka, která
šla příkladem. „Já jejich úhel pohledu chápu.“
Promnul jsem si tvář, cítil jsem, jak mi prsty
probíhá únava doočí zjejího uhlazeného jednání.
„Ehm, kruci… Tak dobrá, všichni se uklidníme
azůstaneme tady. Ti roboti jsou naprogramovaní zabít
cokoliv, co nemá původní DNA téhle planety, ato
znamená inás. Necháme plukovníka dělat jeho práci
anebudeme přitahovat žádnou pozornost.“
„Nebojíš se, že utečeme?“ odsekla moje matka
pohrdavě. Jsem si jistý, že dala najevo víc emocí, než
měla vúmyslu.
„Ty chceš utéct?“ Rozhodil jsem ruce amáchl
kvnějšímu světu. „Jen dotoho. Běž ven. Usnadni mi
práci.“
Nervózní dav se rozpadl doskupinek podvou či
potřech, ale nikdo moc nemluvil. Teď nám natéhle
planetě šli pokrku dva druhy tvorů ajá věděl, že zato
můžeme my, protože jsme měli loď naloženou těmi
potvorami. Aco teď?
 „Prosím,“ ozvala se Bonnie, „nechte mě dojít pro
Boubelku! Je tam venku ztracená… zůstala úplně
sama. Je hned zadveřmi!“
„Podívala ses ven?“ zeptal jsem se. „Je tam
džungle. Schová se tam.“
„Vychovali ji lidé! Hledá nás! Stačí jenom, když
natáhnu svoji–“
„Bonnie, zapomeň nato,“ vyštěkl jsem. „Myslím, že
jsi dost chytrá. Nesnaž se mi dokázat, že to tak není.“
„Ale co když ji ty věci chytí?“
„Umí lítat. Oni ne. Bude vpořádku.“
„Můžu ji přesvědčit, aby šla kemně. Použiju trochu
toho sušeného ovoce–“
„Ne! Prostě… ne.“
Bonnie propukla vzáplavu hněvivého vzlykání,
během něhož mi došlo, že jsem se kní nechoval fér.
Objal jsem ji kolem ramen. „Promiň… dobře,
dobře… omlouvám se. Podívej, Bonnie, tam venku je
jí nejspíš mnohem líp než nám tady. Podle Zaviera je
tam spousta hmyzu ataky ovoce nebo co vlastně jí.
Přežije.“
„Nemůžeme ji prostě opustit,“ zasténala. „Pomůžeš
mi, že jo?“
 „Já? Zlato, já tam ven nepůjdu ani omylem. Kvůli
ničemu anikomu. Skončil jsem. Každý, kdo tam
vyleze, je blázen.“
„Ach, prosím…“
„Vyjdu odsud, jedině až se budu vracet naVinzu,
abychom odletěli ztéhle příšerné planety. Hned ráno
vyrazíme, my všichni, ať už to tihle idioti vědí, nebo
ne.“
„Ato ji necháme natéhle planetě samotnou?“
„Je to netopýr.“
Slzy se znovu rozkutálely.
Oco tu šlo? Ne že bychom opouštěli nějaké dítě.
Nebo irského setra.
Proboha, vždyť je to netopýr.
„Hej, podívejte natohle!“ zavolal Pocket. Ukazoval
najednu zobrazovek, naníž jsme mohli sledovat
jednoho jedonoše pohybujícího se nadvou ze svých
šesti nohou dolů zhřebene koryta.
Shromáždili jsme se kolem monitoru azoufale si
přáli, abychom mohli události sledovat osobně, ikdyž
jsme věděli, že bychom to nepřežili. Jedonoši nemohli
mít žádné genetické priority nebo registrovat změny
chování. Jenom vytrvale pronásledovali jakoukoliv
formu života, která nebyla natéhle planetě původní.
Nebudou žádné procházky mezi nimi.
„Podívejte, jak to chodí,“ ocenil Pocket.
„Mají šest nohou,“ vysvětloval Clark, „najakýkoliv
typ terénu. Pokud onějakou přijdou, prostě použijí
ostatní ajdou dál. Nemůžete jim utéct. Můžete jen
doufat, že vás nezachytí svými senzory. Jsou
naprogramovaní prozkoumat každý centimetr téhle
planety. Pokud bude naše první vlna úspěšná, vplánu je
vypustit dalších deset milionů znásledných lodí.“
Sledovali jsme, neschopní se zapojit doboje, jak se
supertechnická přilba jedonoše třpytí speciálními
senzory aporty pro šipky. Jeden dospělý vetřelec se
kněmu blížil spodivnou nevinnou zvědavostí.
Vetřelcům byly stroje ukradené, neznali je– alespoň
jsme předpokládali, že je neznají.
Jedonoš se přiblížil kvetřelci avypálil jednu ze
svých šipek. Tu šipku jsme ani nezahlédli, jak rychle
se to stalo. Vetřelec sebou trhl, vydal naříkavé zavytí
adrápy se chytil zahrudní koš, kde ho šipka zasáhla
přímo doprostřed. Jedonoš se jednoduše prohnal kolem
vetřelce apokračoval vcestě, hledal dalšího.
Vetřelec začal chňapat posvém těle. Kýval
obrovskou hlavou, pak ji naklonil nastranu azuřivě se
zakousl dosvé pravé paže, trhal ji arozezleně žvýkal,
pak následovala levá paže. Dupal nohama, až se
nakonec sesul nazem, vysunul druhou řadu čelistí
azakousl se dostehen. Tělem mu proudil specifický
DNA jed avetřelec se přičinlivě pomáhal sám roztrhat
nakusy. Dlouhé ruce sdrápy si sápaly otevřená zranění,
čím dál víc je zhoršovaly, až všude kolem nazem
stříkala kyselina avytvářela doutnající prskající louže,
vekterých tvor umíral.
Během pár vteřin byl celý proces ukonce. Vetřelec
sebou cukal asyčel vevlastních pozůstatcích.
„Genocida,“ komentovala to moje matka. „Kdo
něco takového vymyslí?“
Clark, vyčerpaný azničený, se kní obrátil aupřímně
promluvil. „Paní Malvauxová, já jsem jenom poslíček.
Tenhle obraz je mnohem větší než kdokoliv znás.“
„Lži,“ obvinila ho. „Myslíte si, že to, co děláte, je
správné. Neměli byste tu být. Zabíjíte aoni se brání avy
amůj syn máte tu drzost být kvůli tomu ještě naštvaní.
To, co se tu odehrává, je přirozené, amy nemáme
právo dotoho zasahovat.“
„Kdybychom nezasáhli,“ namítl jsem, „budeme
všichni mrtví anato ještě nejsem připraven. Tohle není
nějaký ohrožený druh.“
 Zabořila oči domých. „Ale ty znich chceš udělat
ohrožený druh.“
Rozzlobeně jsem přikývl. „No, dotoho jsi mě
dostala ty!“
„Ano, dostala,“ souhlasila jízlivě. „Mají přirozený
kontrolní prvek. Jsme toho svědkem. Nejsou to žádní
ďábelští tvorové. Příroda nevytváří destrukci.“
„Příroda nevytváří skoro nic jiného než destrukci,“
namítl jsem.
Vtu chvíli jsme uslyšeli zvuk vybuchujících
granátů, vzdálené tlumené dunění rozléhající se
krajinou.
„Nikdo nepůjde ven,“ prohlásil jsem. „Počkáme
namariňáky.“

Cítil jsem se strašlivě sám. Mnohem radši bych

byl sám doopravdy. Místo toho jsem tu seděl
adusil se vevlastní šťávě, sledoval monitory
asnažil se zjistit, jak dostat všechny lidi zpátky
dolodi azmizet ztohohle kusu skály bez ztráty
kohokoliv dalšího.
Vtomhle jsem nevynikal. Rozdávat příkazy by tu
měl teoreticky Clark, ale jak přiznal, byl jenom kapitán
nákladní lodi ažádný dobrodruh, ani voják. Vtomhle
typu manévrů neměl zkušenosti. Plukovník
MacCormac byl nejspíš ten nejlepší, kdo by měl
rozhodovat, ale nechtěl jsem takové věci říkat
otevřeně, protože se mohl snadno stát terčem. Někdo
se nám snažil podrazit nohy ajako vyšetřovatel jsem
měl být schopen jeho identitu odhalit. Většina
vyšetřování trvala týdny, měsíce, možná roky. Já měl
minuty.
Seděl jsem ustěny obrazovek sám, náhle působily
podivně klidně. Klid je horší než akce, řekl bych. Nohy
se mi třásly anechtěly se upokojit. Byl jsem uzlíček
nervů.
Jeden zmonitorů zobrazoval koryto mezi námi
atáborem zchatek. Nyní to byla nebezpečná cesta.
Vposledních dvanácti hodinách nejspíš zažila mnohem
víc provozu než… no, kdykoliv. Proháněli se tam
paraziti, přecházeli plně vzrostlí vetřelci. Být tam
venku vypadalo jako ploužit se bažinou vAmazonii–
člověk nemohl vědět, jaká hrůza naněj vyskočí aukončí
jeho život. Příroda rozhodně uměla být kreativní
nepěkným způsobem.
Přimhouřil jsem unavené oči. Najedné obrazovce,
visící nazávěsu zgázy mezi dvěma uzounkými sloupy,
byl netopýr.
 Se svýma obrovskýma očima atváří čivavy se
pověsil nagázu.
„Co to tam děláš, Boubelko?“ zamumlal jsem.
„Proč neuletíš, dokud můžeš?“
Netopýr protáhl jedno křídlo, jako by slyšel moje
myšlenky, pak ho svinul kolem sebe, jako by se balil
dopláště vestarém filmu oDrákulovi, ajen tam čekal.
Naco čeká? Nanás, až přijdeme avezmeme ho?
„To je ono?“ zeptal jsem se obrazu namonitoru.
„Vcelém vesmíru víš, kekomu patříš? Víš, že jsi
pozemšťan?“
Hlava mi duněla vyčerpáním. Zaklonil jsem se
aopřel se oprostou černou zeď. Žádná šance naspánek.
Netopýr si poupravil držení adál se namě díval.
Nějak se dokonce díval správným směrem, kekameře,
takže jsme si vyměňovali pohledy. Sní. Bonnie říkala,
že ten netopýr je holka.
Uvažoval jsem, jestli se vetřelci taky rozdělují
naholky akluky.

Naokamžik jsme se odmlčeli azpracovávali jsme

informace adocela dobrou teorii ohledně věcí,
které jsme viděli. Během té pauzy jsem zjistil, že
se dívám naChantal, skřítkovskou veterinářku,
která mě přiměla vzpomenout si naněco jiného.
Rozhlédl jsem se kolem stolu azaněj dotunelu.
„Co je stebou?“ zeptal se Pocket.
Znovu jsem přelétl skupinu pohledem, jen abych si
byl jistý. „Kde je Bonnie?“
Rozhlédli se, jen aby si uvědomili, že tu není.
Clark pochmurně přiznal: „Já ji neviděl…“
Natáhl jsem se pořídicím panelu, tak jako jsem to
viděl dělat výzkumníky, když spolu chtěli
komunikovat vtunelovém systému. Neměli jsme ho
používat, ale bylo mi to jedno. „Bonnie? Bonnie, kde
jsi? Jsi tu někde? Probuď se apromluv, jestli tu jsi.
Bonnie, pojď sem, Bonnie, Bonnie.“
Vneustále ztlumeném komunikačním systému zněl
můj hlas měkce avzdáleně.
Žádná odpověď se neozvala.
Pak mi došlo, proč se jsem se nedočkal.
„Hm, sakra…“ Škrábal jsem se kolem stolu alidí
nalavici avrhl se doprostoru svideomonitory. Horečně
jsem je zkoumal. Poprvé jsem si hodně věcí nevšiml
apak jsem uviděl děsivý pohled, okterém jsem věděl,
že tam bude. Naspodní levé obrazovce, skoro
zahromadou pěnových kelímků skávou, byla Bonnie.
Ukrývala se mezi dvěma pilíři avruce držela dva
kousky sušeného ovoce.
„Co to sakra provádí?“ zeptal se Clark.
„Chytá netopýra!“ Prohnal jsem se kolem něho.
„Dojdu pro ni! Všichni zůstaňte tady!“
Vyběhl jsem dolesa ze skla. Doufal jsem, že mířím
směrem, kde jsem viděl viset liščího tvora. Jestli
monitory zobrazovaly kruhový prostor kolem clony
anetopýr byl namonitoru vlevo, pak jsem se domníval,
že bych měl jít taky vlevo.
Teprve když jsem se dostal ven, zjistil jsem, že
dívat se nazemi naobrazovkách adívat se
naopravdovou zemi, jsou dvě naprosto odlišné věci.
Příliš dlouho jsem se snažil určit svoji polohu astejně
jsem si nebyl jistý.
„Bonnie!“ odvážil jsem se vykřiknout. Můj vlastní
hlas mě překvapil– tak usilovně jsme se snažili zůstat
tiše, že promluvit nahlas byl šok.
Oběhl jsem skalnatou oblast, která mi připadala
jako domov jeskyní, vnichž moje matka ajejí lidé
vybudovali svoje mraveniště. Odsud jsem mohl vidět,
že to není pevný kus skály sjeskyněmi uvnitř– také se
tu nacházely tucty vstupů, které byly jasně viditelné
izvenčí. Terén vypadal jako ementál anabízel cloně jen
základní podporu. Zdi atunely clony bylo to jediné, co
doopravdy oddělovalo ty uvnitř odvenkovního světa.
Země byla stále plná stínů aměsíc, který nyní
vystoupal téměř přes celou nebeskou klenbu, dosud
zářil natolik, že jsem mohl bez problémů chodit.
Stejně jsem se tu ovšem ztratil. Nevypadalo to tu
jako místo, kde se nacházel netopýr. Nikde tu nevisela
žádná gáza. Kam mám jít? Kam Bonnie odešla pro
svého mazlíčka?
„Bonnie!“ zavolal jsem znovu– asmykem
nemotorně zastavil.
Vyběhl jsem naotevřený prostor, téměř paseku,
sčernobílým ostnatým porostem, který nebyl vyšší než
pár centimetrů, anyní jsem tu stál jako jediná lovná
zvěř široko daleko. Celý severní okraj louky
obklopovali vetřelci. Stovky vetřelců. Otočili se jako
jeden tvor adívali se namě, hlavy jim poskakovaly
adrápy se rozevíraly. Vycenili zuby– zanazelenalými
rty sfosforeskujícími slinami stékajícími vpramenech
nazem.
„Ach, děkuju ti, prozřetelnosti,“ zamumlal jsem.
Nemohl jsem se nikde ukrýt. Všichni mě viděli.
Už jsem si říkal, že jsem mrtvý. Až nato, že se
kemně nevydali. Stáli tam asledovali mě ajá se cítil
jako osamělý dirigent vážně obrovského orchestru.
Jediným mávnutím taktovky jsem mohl zničit
dokonalé ticho.
„Rory?“
Ten hlas se ozval pomé pravici. Pootočil jsem se
jen natolik, abych spatřil Bonnii dřepící včernobílém
hlodáši, jako by seděla utáborového ohně.
Pomalými úkroky jsem se kní přiblížil. „Co tu
děláš?“
„Šla jsem zaBoubelkou,“ prozradila Bonnie
aprudce se třásla. „Neviděla jsem je, dokud jsem se tu
neocitla.“
„Ani já ne.“ Natáhl jsem ruku ařekl: „Vstaň hodně
pomalu astoupni si zamě.“
Rozmotala nohy avzala mě zaruku. Vytáhl jsem ji
dostoje.
„Jít zatebe nepomůže.“ Zvedla třesoucí se ruku
aukázala přes rameno.
Zanámi, ani ne sto metrů, se nacházel druhý okraj
louky. Ponaší pravici pocelém dostupném prostoru
postávala řada vetřelců. Protahovali se ahrozili, syčeli
asunuli se avysílali fyzický vzkaz sjedinou zprávou.
Apohybovali se knám.
 Sděsivou odhodlaností se dvě řady plížily ksobě.
Protože podle rozložení louky se nejdřív setkají tam,
odkud jsme přišli– což byla naše úniková cesta zpátky
kecloně.
„Jsme odříznutí,“ prohlásil jsem nešťastně.
„Proč jsou takhle rozdělení?“ vypískla Bonnie stěží
fungujícím hlasem.
Přitáhl jsem si ji blíž apustil jsem se dostrany přes
louku.
Vtu chvíli jsem uviděl mariňáky. Všichni tři stáli
ohromení tím pohledem nadvě řady vetřelců
uzavírající se jako pinzeta naprostoru louky.
Nikde nebylo známky ponikom jiném než třech
vojácích. Zvládli to dolodi? Jsou všichni napalubě
mrtví?
MacCormac zvedl zbraň. Když jsme se knim
přiblížili aoni vyšli nalouku, aby se snámi setkali,
zavolal jsem: „MacCormaku, ne… nestřílejte.“
„Vy jste se zbláznil!“
Konečně jsme se střetli vedvou třetinách cesty přes
otevřené prostranství.
„Nenaštvěte je,“ řekl jsem. „Nechávají nás
napokoji. Ať to tak zůstane.“
 Nebyl žádný idiot, atak udělal, co jsem mu řekl,
amávl nasvé dva mariňáky, aby nestříleli. Nikdy by mě
ani nenapadlo, že přijde den, kdy budu udělovat
taktické rozkazy nějakému plukovníkovi
odkoloniálních mariňáků.
„Co se stalo nalodi?“ zeptal jsem se. „Jsou všichni
mrtví?“
„Ne, jsou vzásobovacím prostoru, zamčení,“
odvětil plukovník rychle. „Váš první důstojník nechal
nazemi venku komunikační linku, skódem přímo
kněmu. Pomocí granátů jsme zničili šest jedonošů,
abychom tu linku získali. Vetřelci se nějak dostali
napalubu aTheo netušil, co má dělat, kromě toho, že
vypustil jednu paletu JN. Komunikační linku vyhodil
zrampy vnaději, že ji najdeme. Nedostali jsme se
dovnitř. Vnákladní části se pořád nacházel JN.“
„Největší starosti mi dělá to ‚nějak‘,“ zabručel
jsem.
Schoulili jsme se usebe, uvěznění vpasti, apřed
námi se odvíjel ohromující pohled. Zjihu postupoval
dlouhý válečný šik psů Anubisových. Pohupovali
svými kladivovitými hlavami, tváře drželi nízko, takže
byly vidět jejich zahnuté transparentní schránky lebek.
Zřejmě šlo onějaký konkrétní signál jejich druhu.
Roztahovali hlavní čelisti avysunovali ity druhé,
blyštící se stříbřitými slinami alepkavým slizem.
Celkově vzato byl naně odporný pohled.
„Jsme odříznutí,“ zakrákoral jsem.
MacCormac se přikrčil nadruhé straně Bonnie,
sCarmichaelem aEdneyovou krčícími se pomém boku.
„Můžeme se pokusit zaútočit najedno křídlo,“
uvažoval plukovník. „Spustit zatlačující oheň–“
„Je jich moc,“ pověděl jsem mu. „Nemáme šanci.“
„Já umřu vboji!“ slíbila desátník Edneyová
apohladila svoji pistoli, která teď působila velice
drobně.
„Existují ijiné způsoby boje,“ řekl jsem jí. „Jako
třeba nepřitahovat ksobě pozornost.“
„Má pravdu,“ prohlásil MacCormac. „Obklopte
tyhle civilisty anestřílejte!“
Tři stateční mariňáci, kteří své role brali vážně, se
rozmístili kolem Bonnie amě. Pak přišly strašlivé
okamžiky, kdy jsme se dívali, aniž bychom mohli dělat
cokoliv jiného. Vetřelci se ksobě blížili vedvou
soustředěných vlnách, skaždým metrem se ksobě tiskli
blíž ablíž. Měl jsem pocit, že sleduju jeden ztěch
starých biblických epických filmů svlnami statistů
vytvářejícími nekonečné davy, aby demonstrovaly sílu
faraonů. Vynořovali se zkoryt apříkopů, přes
vulkanická jezera ažlaby. Každá armáda byla jako
obrovský kolos pohybující se knám, jako by se dvoje
trezorové dveře uzavíraly, aby nás uzamkly uvnitř.
Zpohledu, ze kterého nám vstávaly vlasy nahlavě, jsme
měli pocit, že jsme drobní anedůležití aže nám zbývají
poslední vteřiny.
Mravenčila mi kůže. Objal jsem Bonnii azkusili
jsme se ještě víc zmenšit.
Pak se dveře zabouchly. Dvě linie vetřelců se
kolem nás střetly avrhly se přes nás, aby se dostaly
ksobě. Pak začalo sekání atrhání.
„Skloňte se!“ Stáhl jsem Bonnii dolů aCarmichaela
odstrčil stranou. Odkulil se, dva vetřelci přistáli mezi
námi ašli si pokrku jako psi.
Ten řev byl ohlušující. Svět kolem nás vybuchl
vpříšernou abrutální bitvu. Vetřelci nasebe skákali
aokamžitě se stočili doklubek podvou apotřech, ananě
se pak vrhli další avytvořili hromady ovelikosti pěti,
deseti avíc, všichni trhali akousali jeden druhého.
Ocasy šlehaly azabodávaly se dotěch koulí,
rozstřikovaly kyselinu atřpytivé tělní šťávy kolem
každé té bojující koule. Části vetřelčích tvrdých kostí
se tříštily kolem nás, masakrovali se nacucky, kouleli
se vtěch obrovských klubkách azasebou nechávali
kusy těl akyselinu škvířící nacukajících se postavách
ne úplně mrtvých, kteří zůstali pozadu. Vetřelci si
vlastních zraněných či udupaných nevšímali. Padlí se
stali odrazovým můstkem pro ostatní, demonstrující
příšerný barbarismus.
„Pohněte se!“ zařval MacCormac avedl nás.
Lezli jsme povšech čtyřech, skoro jsme se plazili
pobřiše. Carmichael ten tlak neustál advakrát vypálil,
než nás následoval. Edneyová vykřikla něco
nesrozumitelného aCarmichael zareagoval další
dávkou, která zasáhla jednoho ztvorů avyslala
ohňostroj kyseliny kolem nás doleva.
„Pojďte, Kene!“ zavolal jsem. „Vykašlete se naně!“
„Je jich moc!“ potvrdil Carmichael avzdal se snahy
používat zbraň. Bylo to, jako kdyby plival natornádo.
Desátník Edneyová se musela vrátit, aby se vyhnula
kroutícímu se tělu umírajícího xenomorfa, což byla
kritická chyba, která ji dostala docesty masivní bojové
koule. Chtěl jsem ji varovat, ale už jsem to nestihl.
Hromada trhajících, drápajících vetřelců se přehnala
přes Edneyovou, akdyž se zvedla ze země, ona byla
uvnitř.
 Vykřikla– zaslechli jsme příšerný zvuk plný šoku
avzdoru– apak jsme uslyšeli palbu zpistole vezměti
vetřelců. Části ocasu avetřelcova ruka vylétly zkoule
azahlédli jsme opálenou tvář Edneyové, která se
objevila mezi dvěma nohama. Ústa měla hrůzou
otevřená, zjednoho oka zbyl jen krvavý důlek. Ruka jí
vylétla zklubka, stále divoce pálila.
Pak se celá paže Edneyové osvobodila zkoule
aspadla nazem, spistolí vruce. Její výkřiky utichly.
Hromada se valila dál aona zmizela sní.
„Kurva, kurva, kurva!“ MacCormac se přestal
plazit apřekulil se kemně aBonnii, společně jsme se
dostali knízkému výchozu stříbřitého kamene.
Zhroucení nazemi jsme zvedli oči kpohledu, který
nám nyní úplně zablokoval cestu.
Tři vetřelci, schopní vyvraždit celé předměstí, se
nanás zaměřili, zjejich štíhlých těl vyzařovala hrozba.
Byli to draci zpekla, tak děsiví, že dokonce imariňáci
ztuhli ajenom zírali. Mohli jsme je sestřelit, ale zanimi
by přišli další tři apak dalších třicet apak další tři
stovky. Myslím, že vtěch vteřinách jsme uzavřeli
tichou dohodu, že se necháme zabít hned, ať už to
skončí.
 Trio vetřelců protáhlo paže akrky, hlavy zaklonilo
dozadu azavřískalo donebe svými pronikavými
výkřiky. Ztoho hluku nám skoro praskly lebky. Bonnie
mi zabořila tvář doramene, protože už viděla dost.
MacCormac zatnul zuby avycenil je vposměšném
úšklebku aCarmichael si sundal čepici, aby uvítal smrt.
Škrábavý zvuk zanámi mě vyděsil, pustil jsem
Bonnii aotočil se. Další vetřelci– čtyři– se vynořili
zpoza skály, okterou jsem se opíral.
„MacCormaku!“ varoval jsem. „Kliďte se jim
zcesty!“
Plukovník se obrátil, když se tři draci vrhli naty
čtyři. Byl vpasti!
Vetřelci se dosebe zasekli apřekvapivě odstrčili
MacCormaka stranou. Nebyla to chyba– záměrně
doněj strčili! Sedm vetřelců se stočilo dopodivné
koule, končetiny aocasy ahlavy složené dosebe,
aodkulili se pozemi vodporné bojující mase.
Popadl jsem ho apřitáhl ho knám. „Vstaňte
autíkejte!“
Škrábali jsme se ztoho vřícího hrnce, aniž bychom
se nějak obtěžovali sukrýváním. Vřava pokračovala,
vetřelci sekali akousali jiné vetřelce postovkách, my
utíkali přímo prostředkem toho všeho asnažili se
vyhnout sprškám kyseliny nebo kutálejícím se vířícím
masám vetřelců zaklesnutým dosebe vbitvě.
Převalovali se všemi směry, dokud nevrazili dosloupů
nebo skal nebo jeden dodruhého. Hromady těl bezcílně
létaly sem atam, vetřelci vnich zaklesnutí šlehali
ocasy, které švihaly ven adovnitř azanechávaly
zasebou mrtvé bojovníky jako pneumatiky při demolici
aut. Louka nyní přízračně páchla– kyselinou, olejem,
slizem, odporným puchem spáleného masa. Další jatka
pro tuhle ubohou planetu.
Naše nohy bušily donevlídné země, až jsme se
dostali kekupě zhrouceného skla zrozbitého sloupu,
která nám zatarasila cestu. Nahromadu bylo těžké
vylézt, protože jsme se narozbitých úlomcích
neodvažovali použít ruce. Táhl jsem Bonnii ata táhla
Carmichaela. Zanámi se posuti, která nám padala zpod
nohou, toporně šplhal MacCormac. Když jsme dolezli
nahoru, podíval jsem se nakrajinu před námi azařval:
„Zpátky!“
Přímo před námi byli dva roboti, chrlili ze svých
přileb nadzvukové šipky azabíjeli vetřelce vlevo,
vpravo avšude kolem. Otrávení vetřelci zapomínali
jeden nadruhého azačali se kousat asápat, utrhávali si
vlastní paže asnažili se vyrvat ze sebe jed, jež je
zaplavoval. Jestli mohlo být něco děsivějšího, než co
jsme právě viděli, bylo to tohle. Jed je nutil, aby sami
sebe zničili.
Padl jsem naBonnii avykopl, abych podrazil nohy
Carmichaelovi. „Dolů, dolů! Držte hlavy dole!“ Přistál
jsem nazádech amáchl pažemi, abych udržel Bonnii,
pak jsem srazil Carmichaela dolů nohou, kterou jsem
ho podrazil.
MacCormac padl nabok. „To akorát potřebujeme!“
„Možná nás vetřelci nezabijí,“ řekl jsem, „ale tihle
roboti rozhodně ano.“
Uvěznění mezi dvěma blížícími se jedonoši jsme
skoro slyšeli, jak naše DNA vyřvává napoplach.
Roboti se museli kesvé oběti přiblížit, nemohli
fungovat nadálku, ale vzdálenost mezi námi se rychle
zmenšovala. Zapár vteřin, pokud se objeví, nás
zaznamenají stejně jako vetřelce azačnou nanás vrhat
ty šipky.
„Zůstaňte tady!“ zavolal jsem apostrčil Bonnii
nabřicho.
„Rory!“ Nechtěla, abych šel dootevřeného prostoru.
Lehl jsem si akutálel se, jako by mi hořelo oblečení,
ktělu jednoho mrtvého vetřelce– nebo jeho polovině,
která zbyla. Očekával jsem, že se popálím okyselinové
zbytky, ale sáhl jsem dohromady avytáhl dva oddělené
šnorchly ašlachy, které je kdysi přidržovaly
natvorových zádech. Sinstinktivním zafuněním jsem
mrštil první masou jako sekerou nanejbližšího
jedonoše, pak se otočil aodhodil druhou nadruhého
robota. Vrhl jsem se zazbytek pilíře, zrovna když
nadzvukové šipky začaly létat. Šipky se zabořily
dohromady nade mnou.
Náhle se zdruhého směru rozletěly další šipky apak
zobou směrů vrychlém sledu. Přes hromadu červeného
skla jsem sledoval, jak se ksobě dva jedonoši
přibližují, pouzdra potřísněná odkapávajícími zbytky
vetřelce. Zachytili DNA stopy nebo ty zbytky azuřivě
nasebe pálili, šlehali si šipky doobalů, dokud jim
křehké vnitřnosti nezačaly jiskřit arozpadat se. Ten
vpravo ztratil svůj cíl azhroutil se nabok, přilbou vrazil
dokopí připomínajícího sloupu. Ani ne ovteřinu
později se ten druhý zhroutil, zuřivě se otáčel amáchal
nohama vmarné snaze se postavit, což se mu
nepodařilo. Přistál hlavou dolů vjezírku doutnající
kyseliny.
„Páni!“ ocenil Carmichael. „To bylo chytré!“
„Tvoje ruce!“ Bonnie mě popadla zazápěstí.
„To je vpohodě, vzal jsem je zavnější konce.“
 „Dobrá práce,“ uznal MacCormac. „Zamnou, lidi.“
„Sradostí.“
Vřava dvou vetřelčích skupin bojujících kolem nás
pokračovala amy pospíchali pod krytím šílenství
zpátky kecloně. MacCormac znal zřejmě cestu líp než
já, takže jsem byl rád, že nás vede. Mariňáci jako by
dokázali poznat, kdy zbraně nejsou kničemu, atak už
se ani nesnažili střílet navetřelce, kteří se očividně
zaměstnali sami azáměrně se rozestupovali, aby nás
nechali projít– ajako by to nebylo dost divné, jako by
nás chránili jeden před druhým. Zrovna když jsme
vkorytu zašli zaroh, začala se nanás valit jedna
hromada, ale zničehonic ukončila boj, když donás
téměř vrazila. Chvíli nanás civěli, amy naně, apak
odběhli jiným směrem, záměrně se nám vyhnuli.
„Utíkejte!“ volal MacCormac.
Vyběhli jsme posvahu ahnali se jako splašení.
Podle toho, jak MacCormac kontroloval každou
zatáčku, jsem poznal, že hledá jedonoše. Co se týče
vetřelců, prostě jsme se jim jenom vyhýbali, aoni nás
nechali jít.
Nedělal jsem si iluze. Stále byli úděsně nebezpeční
amy našlapovali pojakémsi tenkém ledě. Ještě jsem
netušil, pojakém, ale určitě jsme mezi nimi nebyli
vbezpečí, jak si moje matka vyfantazírovala. Bonnie
říkala, že vezvířecím světě tohle nikdy netrvá dlouho,
ajá jí věřil. Ať už to odstartovalo cokoliv, může se to
kdykoliv změnit amy zase budeme vprůšvihu.
„Stát!“ vyštěkl MacCormac apraštil mě dohrudi
paží.
Přitiskli jsme se kprůsvitné zdi. Vykoukl přes okraj.
„Hele,“ sykl apřitáhl mě blíž. Zašeptal: „Podívejte.“
Sklonil jsem se apodíval se přes jeho velké tělo.
Jen nějakých pět metrů odnás postávalo naskále
sedm ksichtolepů, vztyčených nasvých osmi prstech
achvějících se jako svobodní mládenci při tanečních.
Ocasy měli zasebou, ale ne ochablé nebo visící ze
skály. Držel jsem se MacCormaka zaopasek adívali
jsme se.
Pomalu, aby ksobě nepřitáhl pozornost, vytáhl
zpásu granát, přímo mně před nosem. Jakoby
zpomaleně jsem sledoval malý asilný obal, jak se
zvedá zpouzdra. Ten granát by mohl smést všechno
dovzdálenosti patnácti metrů, včetně nás. Ale taky to
byl jediný způsob, jak jsme se mohli dostat přes těch
sedm parazitů. Mohli jsme jen doufat, že skála, zaníž
jsme se schovávali, nás trochu ochrání. Věděl jsem, že
šoková vlna nás nejspíš napár minut omráčí, takže
budeme ještě zranitelnější, než jsme teď. Moc se mi to
nelíbilo. Uvažoval jsem, že ho zastavím.
Držel granát vobou rukou, posuzoval vzdálenost.
Zrovna když se mu palec posunul krozbušce achystal
se ji odtrhnout, něco jsem uviděl apopadl ho zaloket.
Ksichtolepové stáli nakonečcích prstů, takže jejich
těla vypadala jako vztyčené stany. Boční laloky, jimiž
přikrývali tváře svých obětí, se nacházely vysoko, jako
by pták roztahoval křídla, namísto vobvyklé pozici.
Tomu, co přišlo pak, jsem nemohl uvěřit… paraziti,
všichni najednou, začali nafukovat svoje těla– puf, puf,
puf– ajejich laloky začaly přerůstat dokruhů
smembránou uprostřed. Membrány se rozšiřovaly
arozšiřovaly, byly čím dál tenčí atenčí, tak jako když
se nafukují balonky ajsou stále průsvitnější, jak je
naplňuje vzduch, až nato, že tyhle membrány byly
ploché askaždým nafouknutím se rozšiřovaly.
Ksichtolepové, jeden podruhém, začali ty membrány
rozevírat, každou vteřinou jimi mávali čím dál víc
apak se ozval bzučivý zvuk, skoro jako by ho vydávala
křídla nějakého kolibříka.
Pak, jako opravdové hejno, se všech sedm parazitů
přikrčilo naprstech azvedlo se dovzduchu. Ocasy
protáhli zasebou kvůli rovnováze apřeletěli přímo nad
naší skálou anahoru naoblohu nad pole bojujících
klubek amrtvých aumírajících vetřelců.
Když jsme je zmateně sledovali, letci se přidali
kdalším letícím parazitům. Krátce se shromáždili
naobloze autvořili roj, jak se knim přidávali další
adalší. Roj zamířil doleva, pak doprava, pak našel
směr, který se mu líbil, arozletěl se kevzdáleným
oblakům nad skleněnými věžičkami, kModrému údolí.
Zírali jsme zanimi apomalu zpracovávali plný
význam hrůzy, vníž jsme se nyní ocitli.
MacCormac zamrkal, vobou rukou stále držel
neodjištěný granát. „Ať se propadnu… oni umějí lítat.“
 12
„Theo vypustil paletu jedonošů. Rampa se nějak
otevřela– nemá tušení jak. Uviděl pár vetřelců, asi
tucet nebo víc, jak vycházejí porampě, anevěděl,
co jiného má dělat. Posádku shromáždil
vzásobovacím skladišti aaktivoval jednu paletu–
dvacet JN– vnaději, že se ovetřelce postarají apak
prostě vypochodují ven. Myslel si, že jsme nejspíš
mrtví, aikdybychom nebyli, stejně bychom
nepřežili, kdyby se ti netvorové zmocnili lodi.“
MacCormac rázoval, aby ze sebe dostal vztek kvůli
zbytečné smrti desátníka Edneyové, přecházel sem
atam před klamně klidnou hlavní clonou. Zastavil se
jen nachvíli, aby upustil komunikační linku Clarkovi
doruky. „Říkal, že se nás snažil kontaktovat, ale
všechny frekvence jsou uzavřené. Tohle vyhodil
zrampy předtím, než aktivoval JN. Zavolal jsem mu
aon mi vysvětlil, co se stalo. Taky mi prozradil, že JN
okamžitě začali pálit ty svoje šipky navetřelce aže
vetřelci zešíleli ztoho jedu. Umírající vetřelci pak prý
zaútočili naJN. Chápete to– ikdyž nanás neútočí,
přesto se vrhnou naJN! Dovedete si to představit?
Takže je JN zastřelili apak umírající vetřelci skočili
naJN adrželi se tam, dokud se jejich těla nerozpadla
akyselina se nepropálila přilbami jedonošů! Vsadím se,
že tohle nikoho ztaktického ani nenapadlo!“
Znovu jsme se natěsnali dohlavní místnosti asnažili
se všechno promyslet. Většina výzkumníků se
nacházela vdalších komnatách. Byli tu jenom moje
matka, Gracie aTad aNeil, spolu sClarkem,
MacCormakem, Bonnií, Carmichaelem, Pocketem
amnou.
„Takže jsou vbezpečí?“ zeptal se Clark snadějí.
„Moje posádka je vpořádku veskladišti? Theovi nic
není? Jsou naživu?“
MacCormac si odplivl. „Myslím, že jo.“
„Pokud tam zůstanou, budou vpohodě,“ ujistil ho
Pocket. „Ti roboti nejsou naprogramovaní dekódovat
náš uzamykací systém.“
„Kdyby vylezli ven,“ pokračoval MacCormac, „JN
by je dostali, pokud vlodi nějací zbyli. Vetřelci zničili
pět JN stím svým trikem skyselinou. Zbývající JN
nejspíš zabili ostatní vetřelce, kteří byli vlodi, apak
sešli zrampy ateď si tady pobíhají pookolí. My jsme
odrovnali sedm znich zapomoci granátů apak Rory
dostal další dva. To znamená, že šest dalších se tu
pořád prochází atěm se budeme muset vyhnout.“
Nakopl bednu, která předrkotala přes celou
místnost. Plná příborů anádobí řinčela tak hlasitě, až
jsme se všichni roztřásli. Nechtěl jsem říct, co jsem si
myslel– že vetřelci už JN poznali aže je možná náš
předpoklad, že můžeme tuhle planetu zachránit,
naprosto chybný. Tohle by byla opravdová válka. Lidé
by sem posílali další adalší JN vjednotlivých vlnách,
pak syntetiky apak celé armády. Příběh právě začínal.
„Je mi líto vaší mladé mariňačky,“ pověděla mu
moje matka. „Nechtěli ji zabít. Jenom se jim připletla
docesty.“
„Ato mi má nějak pomoct, abych se cítil líp?“
vyštěkl MacCormac.
Obrátil jsem se kní. „Nikdy to není jejich chyba, že,
madam?“ Otočil jsem se naGracii aTada. „Jak se ta
rampa otevřela?“
Tad zoufale zavřel oči. Gracie namě jenom zírala.
Všichni namě zírali. Bylo to jako navečírku, jen bez
toho veselí okolo. Asi by se spíš jednalo opohřeb.
„Vaše mechanické problémy jsou vaše problémy,“
odvětila moje matka.
 „Co se to snimi děje?“ ptal jsem se dál. „Proč proti
sobě bojují?“
Gracie, která stála vpůli cesty mezi mnou amatkou,
jako by byla opravdu uprostřed. „Přestali shánět
potravu amyslíme si, že jejich královna přestala plodit.
Veškerou energii vkládají doobrany.“
„To nebyla obrana,“ namítl jsem.
„Co tedy?“ zeptal se Clark.
„Šlo ovíc než oobranu. Neschovávají se. Jdou
zanepřítelem abojují. Tohle není žádný hrad vobležení.
Je to bojiště. My je nezajímáme, protože veškerou
svoji energii vkládají doboje mezi sebou.“ Stále jsem
potřeboval nějaký směr, atak jsem pokračoval: „Ale
proč spolu bojují?“
Gracie nad tou otázkou uvažovala ajejí odpověď
jsem ani vnejmenším nečekal. „Protože to jediné, co
mravenci nikdy netolerují, jsou jiní mravenci.“
„Tvrdíš mi, že nebojují proti sobě navzájem? Válčí
scelým jiným hnízdem? Jinou kolonií?“
„Ano, jsou jiní!“ promluvila Bonnie. „Když jsem
byla venku, nejdřív jsem si myslela, že jde jenom otrik
světla prosvítajícího sklem, ale tak to nebylo. Tvorové
zjednoho hnízda, našeho hnízda, jsou celí černí. Ti
zdruhého nasobě mají zelenou amodrou! Myslela jsem,
že si to jenom představuju!“
„Kde jsou zelení akde modří?“ zeptala se Gracie.
„Modří mezi žebry. Zelení vtlamě avpodpaží.“
Pocket tlumeně zahvízdal ařekl: „To jsou drobnosti.“
„Ale podporuje to teorii odvou hnízdech,“ ozval se
Clark. „Jak mohou existovat dvě společenství?
Nezačali jedním ‚nájezdníkem‘ nebo několika?“
„Může to být jejich evoluční strategie,“ dodala
Gracie. „Rozdělí se doněkolika hnízd, porodí vlastní
královny, akdyž narazí jeden nadruhého, přestanou
plnit svůj cíl asnaží se vzájemně vyhladit, aby zbylo
jenom to nejmocnější hnízdo. Načasové ose evoluce se
mohou rozvíjet potenciálně rychleji. Mnohem
rychleji.“
„Ati létající paraziti?“ zeptal se Clark. „Je to
dočasné?“
Gracie napůl přikývla, napůl pokrčila rameny.
„Jako mravenci dřevokazi, ti lítají, zabírají území,
zabíjejí všechno vdosahu azakládají novou kolonii.
Apak nanějakou dobu létat přestanou.“
„Nedá se určit, jak to potrvá dlouho, co?“
poznamenal Pocket.
 Mávl jsem naněj. „Když pak dostatečně expandují
anarazí jeden nadruhého, ustanou veveškeré činnosti
apustí se dotéhle broučí války. Avítězům připadne
kořist.“
„Kořist?“ podivila se Bonnie.
Přiměl jsem se podívat naGracii aTada apak
naPocketa aClarka.
„Není to jenom nějaká broučí válka,“ řekl jsem jim.
„Tohle je boj oto, čí genetika získá nadvládu nad celou
planetou. Nechrání nás. Uchovávají nás pro pozdější
použití. Tohle je válka DNA.“

„Takže,“ oznámil jsem. „Rozhodl jsem se. Chci

tuhle planetu zachránit. Chci zachránit Modré
údolí. Vypadneme odsud. Clarku, odzačátku jsi
měl pravdu. Tihle tvorové musejí být vyhlazeni.
OZákonu mimozemských druhů už nebudeme
diskutovat. Vetřelci jsou jako morová nákaza amy
ji vyléčíme. Dokud tu budou ta zvířata, tahle
planeta nemá šanci naživot.“ Obrátil jsem se
znovu ksestře. „Shromáždi všechny. Odcházíme,
ikdybychom vás měli všechny omráčit anést.“
Tad položil ruku Gracii narameno amoje sestra tam
stála, paže pevně zkřížené nahrudi, aprobodávala mě
pohledem. Když se očima přesunula namou matku,
zahlédl jsem vnich první známku pochyb.
Madam přikývla. „Jestli je to konečný verdikt,“
prohlásila, „tak všechny svolej.“
Gracie, se slzami vočích, neposlechla. Obrátila se
namě. „Je tohle jediný možný způsob?“
Setkal jsem se sjejím pohledem. „Pro nás pro
všechny. Vypustíme náklad. Každý, kdo zůstane, bude
vypátrán azabit roboty. ITad. Aty taky. Jestli loď odletí
bez vás, skončí tím tvoje šance naspolečnou
budoucnost, naděti… nabudoucnost, kdy už nebudeš
muset být jenom dcerou Jocasty Malvauxové. Jestli ti
záleží naněm anasobě anatěchhle lidech, hned je sem
přivedeš. Protože všichni odcházíme.“
Přikývla, snažila se zklidnit vlastní emoce. Pokusila
se něco říct, ale nemohla. Sprocítěným pohledem
naTada ho odvedla dotunelu.
Matka je sledovala odcházet. Musím přiznat, že její
sebeovládání bylo obdivuhodné.
„Takže jsi vyhrál,“ řekla mi tiše. „Vzal jsi mi moji
dceru.“
Všechny oči se namě upíraly, když matka odešla.
„Kene,“ řekl jsem Carmichaelovi, „jdi snimi
azajisti, že neprovedou nějakou pitomost.“
 Carmichael vyrazil dochodby. „Ano, pane!“
MacCormac se přiměl uvažovat. „Jestli se
dokážeme vyhnout JN, pak všechny dostaneme zpátky.
Jestli všichni jedonoši, které Theo vypustil, sestoupili
porampě, pak by měla být loď čistá.“
„Můžeme ji prozkoumat infračerveným světlem,“
poradil Clark. „JN se natěch detektorech objeví.“
„Budeme muset mít oči nastopkách,“ pokračoval
plukovník. „Jestli JN zachytí naše stopy DNA, těm
zatraceným šipkám se nevyhneme. Lidi natéhle planetě
sroboty nikdy neměli být. Tohle je celé totálně
zvorané.“
„Jestli Theo aktivoval jenom jednu paletu azbývá se
vyhnout jenom šesti robotům,“ počítal Clark, „pak
máme docela dobrou–“
„Jsou pryč! Jsou pryč! Pane Malvauxi! Rory!“
Vojín Carmichael se vyřítil zchodby celý zrudlý.
„Jsou pryč!“ vyhrkl znovu.
„Kdo je pryč, synku?“ zeptal se Clark.
Chytil jsem Carmichaela zapaži. „Vždyť jste je
sledoval!“
Potřásl hlavou. „Byli přímo přede mnou apak tam
najednou zničehonic nebyli! Ukázalo se, že sleduju
hologramy! Ateď je nikde nemůžu najít!“
 Pocket se vyřítil kestěně monitorů avyťukal něco
doklávesnice. Objevily se tucty obrazů vnitřku různých
místností avenkovních pozemků. Už tam nechodili
žádní lidé, nespali či nepracovali ani nejedli. Síně byly
úplně prázdné, kromě muzejní komnaty se svou
vycpanou trofejí.
„No, paráda, nikdy je nenajdeme,“ zasténal Clark.
„Nenajdeme je ani zatisíc let! Vtomhle jsou až moc
dobří!“
„Vykouříme je,“ vykřikl MacCormac. „Zatraceně,
klidně vybombarduju celou horu, pokud budu muset!“
„Poslouchejte!“ Bonniino naléhavé varování přišlo
odprojektorové clony, kde stála apozorovala obraz
pochmurného lesu ze skla. „Poslouchejte–“
Tlumené úpění začalo vdáli anabíralo naintenzitě,
dokud nedunělo celé okolí ajeskyně acelá obloha. Vytí
trombónu rozechvělo zemi pod našima nohama.
Clark zíral nakrajinu zaclonou. Pocketova tvář se
otočila, když sebou vyděšeně trhl. Mariňáci stáli
napjatí abez hnutí.
Houkavý zvuk se valil údolími ajeskyněmi, koryty
aposvazích, dál adál přes celou planetu. Trval deset…
dvanáct… patnáct vteřin. Možná víc.
 Když konečně začal utichat aslábnout, byli jsme
všichni tak vyděšení jako žádný člověk vhistorii.
Bonnie se namě podívala. „Je konec.“
 13
Válka DNA skončila. Jedna strana vyhrála.
Přijdou si pro nás, aby nás předali svým parazitům
naoplodnění. Zase jsme se ocitli naté špatné
straně. Období milosti bylo ukonce.
Sblížícím se konfliktem.
Potřásl jsem hlavou apovzdechl si, vypustil jsem
tak svůj vztek.
„Matko!“ zavolal jsem. „Kde jsi!“
MacCormac si pohrdavě odfrkl. „Koho se to snažíte
obalamutit?“
„Rory…,“ začal Clark vestejnou chvíli, plný
pochyb.
„Ach, ale ona nás slyší,“ prohlásil jsem
přesvědčeně. „Přece si nemyslíte, že by tu někoho
nechala, aniž by věděla, co dělá, ne? Myslí si, že je
bůh. Bohové vždycky pozorují.“
Vclonou tlumeném zvukovém systému se ozval
hlas mojí matky, sametový anadřazený.
„Ukrýváme se. Nikdy nás nenajdete. Takže můžete
klidně odejít. Jste tu bez dovolení avyčerpali jste naši
pohostinnost. Jděte si posvém anás nechte napokoji.
Odleťte domů.“
„Ať se propadnu,“ zamumlal Clark
„Fajn!“ zavrčel Pocket azvedl se. „Jestli to takhle
chtěj! Doprdele snima! Vypadneme odsud
azachráníme si vlastní krk! Chtěj bejt zapitomce?
Dobře! Já proti sebevraždě nic nemám, pokud ji
spáchá někdo jinej! Padáme odsud atyhle idioty
necháme jejich osudu!“
„Souhlas,“ odtušil MacCormac.
„Fajn,“ řekl jsem, „až najednu věc.“
„Jakou?“ zeptal se Clark. „Co ještě zbývá?“
Obrátil jsem se kněmu. „Kolik znich to cítí tak jako
Rusty? Kolik jich chce doopravdy odejít, ale jsou pod
takovým vlivem mé matky, že se jí bojí postavit?
Nemůžeme odnich jenom tak odejít.“
„Já můžu,“ ujistil mě Pocket.
„No, já teda ne!“ vykřikl jsem adál křičel
dovzduchu. „Já hlasuju pro lidi, matko! Máme právo
existovat. Stěmihle tvory jsme vevlastní válce DNA.
Tohle je další velký evoluční test lidstva!“
„Silnější přežijí.“
„My jsme ti silnější.“
 Napár vteřin se rozhostilo ticho. Moje slova
rezonovala jeskyní. Ale možná jsem si to jenom
představoval.
Pak se opět ozval hlas mojí matky, nějak klidnější
avyrovnanější než předtím.
„Jestli jsi tak silný, můj synu, ajestli jsou tak silní
itví přátelé, pak můžete žít či zemřít sami. Stahuju zvás
svou ochrannou ruku.“
Okamžik jsme netušili, co to má znamenat. Pak se
přístroje začaly vypínat. Stěna monitorů byla první,
ztmavla náhle sjediným jasným zábleskem, než
odumřela energie. Hned poté zčernala iprojektorová
clona, která se odepnula zenergetické ojnice aspadla
napodlahu střpytivým zašustěním. Před námi se
rozkládal venkovní svět, koupající se vnebezpečném
úsvitu.
Látka nachodbách se náhle začala smrskávat
ahroutila se sama dosebe avracela dosvé původní
složené formy. Světla zděr veskále nad námi začala
zářit vpotemnělém bludišti, jako by nanás obři svítili
baterkami ztuctu portálů. Síla krycí technologie se
začala odhalovat, odumírala přitom.
 Látkové stěny hlavní místnosti se kolem nás nyní
rozpadaly, hroutily se dotenkých roliček anechaly nás
stát vholé skalnaté díře, vystavené venkovnímu světu.
Mrkali jsme vděsivém ranním světle. Nezbylo už
místo, kde se ukrýt, atak jsme byli nuceni vyrazit.
MacCormac popadl pulzní pušku, ale výraz najeho
tváři se blížil panice. Věděl, že nás dva mariňáci se
zbraněmi nedokážou ochránit před všemi hrůzami tam
venku, atak mi podal Beroozovu pušku aClarkovi
aPocketovi pistole.
„Budeme muset utíkat,“ nařídil MacCormac.
„Buďte tiše adávejte pozor. Já půjdu první. Carmichael
zaujme pozici uprostřed abude nás krýt zboku!“
Popostrčil jsem Clarka aPocketa kširokému korytu
aohlédl se, abych se ujistil, že je Bonnie zamnou.
Pevně jsem stiskl pulzní pušku.
„Tak dobře, matko, odcházíme,“ oznámil jsem.
„Ďábelský způsob, jak vyhrát.“
„Doufám, že už se nikdy neuvidíme,“ prohlásila
přes zvukový systém, který nyní působil naotevřeném
vzduchu dutě.
„Jo,“ zamumlal jsem, „Ale myslím, že jsi to ty, kdo
je slabý.“ Zvýšil jsem hlas pro případ, že by mě slyšeli
iostatní. Zasloužili si to vědět. „Pověděla jsi těm lidem
pravdu, než jsi je sem přivedla?“
Nastala pauza. Ane moc dobrá.
Myslel jsem, že promluví, ale mlčela. Clark
aBonnie, Pocket, MacCormac aCarmichael čekali, až
se ozve. Místo toho jsem to byl já, kdo pokračoval.
„Byla jsi natolik silná, abys byla upřímná?“ zeptal
jsem se. „Prozradila jsi jim, že sem přišli zemřít
úžasnou smrtí kvůli tvému svatému poslání? Pověděla
jsi jim, že jsi je sem přivedla, aby se znich stali
mučedníci? Že jsi nikdy neměla vplánu dovolit jim,
aby ztéhle základny odešli živí? Řekla jsi jim, co pro
tebe jejich životy znamenají?“
Zastrčil jsem dopulzní pušky nový náboj azaklapl
ho namísto.
„Vím, že jsem tě ktomu donutil,“ dokončil jsem.
„Teď těm lidem pověz, že sis vybrala stranu vetřelců.“
Stím, naotevřeném prostoru, jsem mávl
naMacCormaka. „Není důvod tu zůstávat,
plukovníku.“
„Jeden zadruhým!“ nařídil avyběhl korytem.
Zbytek nás se vydal zaním, už nikdy jsme se neměli
vrátit dotohohle lidmi vytvořeného útočiště, které se
nám rozpadlo pod nohama.
 Vyběhli jsme doprostoru, ale ne příliš rychle, ne
tak, abychom byli neopatrní nebo aby někdo spadl či si
ublížil. MacCormac udával krok vpředu.
Ikdyž se začínalo rozednívat, většina krajiny byla
stále ponořená vetmě. Sotva jsme viděli cestu před
námi, abychom oněco nezakopli. Běžel jsem auvažoval
oModrém údolí, nejspíš jediné nedotčené oblasti
natomhle kontinentu. Kdo ví, jak daleko zamoření
dosáhlo? Nacelou planetu? Byla už škoda napáchána
amůže být vůbec zvrácena? Je tenhle svět odsouzený
kzáhubě, isnaší snahou ovymýcení těch tvorů?
Otomhle rozhodnou chytřejší lidé. Já měl namysli
jenom jednu věc, ato vypadnout ztohohle prokletého
kusu červeného skla.
Chaty! Stály před námi– už jsme skoro byli
vopuštěném táboře.
MacCormac zpomalil, než jsme vstoupili dovnitř,
vedl nássnamířenou pulzní puškou jako nějaký velitel
městských speciálních sil. Poznal jsem ten postoj
azaujal ho taky. Sice jsem netušil, co hledám, ale bál
jsem se, co najdeme.
„Vypadá to tu čistě!“ zavolal plukovník.
„Carmichaele?“
 „Potvrzuju, pane!“ ozval se chlapec opár kroků dál
pomé pravici.
Náhle doprovodilo zvuk trhajícího se papíru
třepotání křídel zpoza vrcholku jedné chaty– šíleně
rychle– anásledovalo šelestění prstů, šlehání ocasů
aplukovník MacCormac dostal úder dotváře.
„Ach, bože!“ vyjekla Bonnie asklonila se.
MacCormac tvrdě narazil nazem asápal se
potvorovi nasvé tváři. Parazitův ocas se mu omotal
kolem krku apevně se uvázal.
Obrátil jsem ústí své pušky naMacCormakovu
hlavu, ale to by nefungovalo! Hodil jsem zbraň
Clarkovi avrhl se nazvíře naMacCormakově obličeji
holýma rukama. Osm protáhlých prstů bylo
neuvěřitelně silných! Dokázal jsem sotva odtáhnout
jeden dráp.
„Ne!“ křičel jsem divoce azabořil nehty doměkkého
masa. Křídla se začala smršťovat, vracet se dotoho
kulatého stavu, vněmž bývala natváři oběti. Škrábal
jsem dojednoho křídla, protrhl membránu aoderval ji.
Cítil jsem narukou pálení kyseliny, ale vztek mě
poháněl, abych si toho nevšímal. Nadával jsem tvorovi
cosi nesrozumitelného avrhl se nadruhé křídlo.
 MacCormac krátce vzdoroval, pak ochabl. Jeho
ruce pustily tvora najeho tváři apak mi padl donáruče
se zhoubným nádorem přilepeným kjeho hlavě
apouštějícím se dosvé ďábelské děsivé práce.
Nechal jsem ho spadnout nazem, klekl si vedle
něho avytáhl mu zopasku služební nůž. Zatraceně,
odřežu tu ohavnost kousek pokousku!
Uucha se mi ozvalo hlasité zadunění. Ruce anůž mi
zrudly, byly celé mokré ahorké. MacCormac mi ležel
ukolenou, nyní tělo bez hlavy, chybělo mu ilevé
rameno. Zbytky hlavy aksichtolepa se vpíjely dodrti
kolem mě.
Zvedl jsem oči.
Vojín Carmichael zíral natu spoušť. Tvář měl plnou
zoufalství aodhodlání. Vím, že následoval rozkazy, ale
jeho výraz ho zrazoval.
Otřásl se aobrátil zbraň kvrcholkům chatek pro
případ, že by tam poletovali další ksichtolepové.
Clark mě vytáhl nanohy. „Tak pojď, Rory.“
Pulzní pušku si nechal, ale podal mi plazmovou
pistoli, kterou nesl. Byl jsem otřesený, šokovaný,
otupělý asotva jsem vnímal, že namě mluví, ale nechal
jsem ho, aby mě odtáhl. Ubohý MacCormac– jediné,
co chtěl, bylo zachovat se nakaždém kroku správně.
 „Jdeme dál!“ zavolal Pocket zdruhého konce
tábora. Skoro jím už prošel. „Je tu čisto! Nezdržujte!“
Vtu chvíli zpoza něho něco vyskočilo.
Emocionálně vyčerpaný jsem se jen zarazil azíral,
připravený nacokoliv.
Fajn, nacokoliv, jenom ne natohle.
„Rusty!“ vytrhl jsem se zClarkova držení
apospíchal kPocketovi, jenž pomáhal nanohy poslední
osobě, kterou jsem natéhle planetě očekával, že znovu
uvidím.
Rusty byl pohmožděný, pomlácený, vlasy jako
vrabčí hnízdo amodrý oblek vcárech, ale byl tady,
naživu.
Chytil jsem ho zalímeček avytáhl nanohy. „Vy
žijete!“
„Žiju… přežil jsem…“
„Jak?“
Poplácal mi porameni naznamení vítězství ařekl:
„Nějak jsem přežil ten pád. Probral jsem se nazemi
vrokli vedle toho xena, co jste ho zabil! Lezl jsem
odtamtud celé hodiny! Strašně jsem se bál, že odjedete
beze mě! Můžu jít svámi?“
„Můžete? Můžete!“ Popadl jsem ho donáruče
azavýskl radostí. Konečně něco dobrého!
 „Už tu sJocastou nechci zůstat ani ovteřinu dýl,“
blábolil adíval se namě aClarka sprosebným výrazem.
„Jsme jí ukradení! Zajímají ji jenom ti tvorové… Mrzí
mě, že jsem vám to neřekl, hned jak jste přistáli! Ti
lidé vchatách–“ Ukázal naprovizorní hrobky kolem
nás. „Zavřela je tam! Patřili ktěm, komu se tady
nelíbilo, chtěli zavolat Zemi apožádat, aby pro nás
poslali loď. Najednoho podruhém nastražila, aby je
chytili ksichtolepové nebo aby se jim rozbila krycí
technologie. Já byl jediný, kdo otom věděl, protože
jsem předstíral, že sní souhlasím. Ježíši, je tak
příjemné to ze sebe všechno dostat!“ Vydal povzdech
arozhlédl se. „Kde jsou všichni? Moji přátelé– jsou tu
svámi? Nebo už jsou vlodi?“
Jak jsem mu mohl říct, že je jediný, kdo se ztéhle
planety dostane?
„Ne, jsme tady,“ ozval se hlas odnikud.
Byl to hlas mé sestry. Mezi dvěma chatkami se
začal chvět vzduch. Nejasné postavy, vždy podvou, se
proměnily veztracené výzkumníky. Ukrývali se tam
celou dobu, schovaní zaosobními clonami, které
nejspíš vyvinuli jako první, než se přesunuli zatu
velkou.
 Moje sestra kemně vykročila, tvář zarudlou
apokrytou slzami. Vpatách jí kráčel Tad.
„Celou tu dobu to byla Jocasta,“ vysvětloval Tad.
„Celé měsíce jsem se Gracii snažil přesvědčit,
abychom odešli. Gracie mě chránila před vaší matkou.
Věděla, že by Jocasta zabila každého, kdo by ji zradil.“
Natáhl jsem ruku, abych si sním potřásl.
„Nezrazuješ ji tím, že chceš vlastní život.“
Moje sestra namě zamrkala, zadržovala vzlyky, ale
poznal jsem, že poprvé zacelé roky je se mnou. Ajá byl
sní.
Dotkl jsem se její tváře apousmál se nani. Právě
tady, uprostřed pekla.
„Pojď,“ řekl jsem. „Jdeme domů.“
Vojín Carmichael– Ken– se ujal velení způsobem,
nakterý by byl MacCormac pyšný. Vykročil první
avedl nás vřadě zasebou. Vtěsné formaci jsme prošli
skleněným lesem, který nás odděloval odmísta přistání.
Konečně– zdálo se to jako roky– jsme uviděli loď.
Vinza vypadala tak, jak jsme ji opustili, ale
pohonné jednotky byly spuštěné, hučely abyly
rozžhavené odplazmy nasměrované doreakčních
komor. Theo loď připravil kestartu, protože očekával,
že přijdeme. Dobře!
 Když jsme se přiblížili, nakládací rampa začala
mechanicky klesat. Clark se vrhl napalubu první, vřel
nedočkavostí, auvnitř okamžitě začal vyřvávat
rozkazy.
„Propojovací bloky namaximum! Připravit kestartu
aaktivaci! Theo! Barry! Kde je Gaylord!“ Neustále
pokřikoval, ale mně to bylo jedno.
Ustoupil jsem aCarmichael přešel nadruhou stranu
rampy aspolečně jsme hlídali zbývající výzkumníky
nastupující dolodi. Každý znich vypadal, že je víc než
rád.
Rusty položil nohu narampu aobrátil se kemně,
znovu mě chytil zaruku. „Nevím, co mám říct! Přiletěli
jste právě včas!“
Uculil jsem se naněho apoplácalho vděčně popaži.
„Je to moje práce. Dorazit vkritický okamžik.“
„Slyšel jsem ten strašný hluk, jako sirénu nějaké
továrny, pokračovalo to dál adál– arozběhl jsem se
ještě rychleji. Myslel jsem, že by to mohla být vaše
loď, která odlétá beze mě, takže jsem proběhl přímo
celým rojem xenů! Jenom namě zírali anechali mě jít!
Říkal jsem si, že je to zázrak!“
„Jo,“ souhlasil jsem. „Říkal jste, že jste mezi nimi
proběhl poté, co jste zaslechl ten zvuk?“
 „Vážně jsem běžel, jak nejrychleji jsem dovedl.
Bolely mě nohy. Vhrudi mě bodalo! Nemůžu uvěřit, že
jsem to zvládl!“
Jestli mi někdy vživotě bylo zle odžaludku, teď to
bylo nejhorší.
„Rusty…“
„Jo?“
Zvedl jsem pistoli anamířil mu ji nahruď. „Je mi to
líto, je mi to tak líto… myslím, že vás natu loď
nemůžu nechat nastoupit.“
„He?“ Rozesmál se. „Jo– legrační!“
Vtu chvíli začaly křeče. Rusty se rozkašlal, otřásl se
apřitiskl si ruku nahruď.
„Ach, ne–“ hlesl jsem. „Zatracení nechutní
parchanti!“
VRustyho očích se objevila hrůza. Popadl mě
zakošili apadl nakolena, třásl se asupěl, pak přepadl
narampu. Pod modrou kombinézou se objevila
vypouklina, jako by se ven snažila dostat kostnatá pěst.
Rusty mě stáhl ssebou achňapl popistoli. Očima mě
prosil onejděsivější laskavost. Vycenil jsem zuby
znechucením alítostí, vytáhl zbraň apřitiskl ji kbouli
najeho hrudi. Pak jsem udělal jedinou věc, kterou jsem
mohl tu jeho příšernou prosbu splnit. Bez váhání jsem
stiskl spoušť.
Rusty mi umřel unohou, spolu se svým mučitelem,
stále mě přitom držel zaruku.
„Pane, mrzí mě to,“ zamumlal Carmichael.
SRustyho krví vpíjející se mi donohavic jsem jeho
tělo jemně odkulil zrampy apřál si, abychom měli čas
uspořádat mu slušný pohřeb natomhle neslušném
místě.
„Nastupte,“ řekl jsem.
Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že už jsou
všichni uvnitř.
Víc než připravený kodletu jsem položil nohu
narampu avzal zadržadlo, které ji zamnou vytáhne
nahoru.
„Rory.“
Nakrčil jsem ramena, když jsem uslyšel zvuk toho
hlasu. Otočil jsem se.
Udvou velkých červených pilířů, sranním světlem
laskajícím ji zezadu avytvářejícím jemnou svatozář,
stála moje matka– adržela zapaži Bonnii. UBonniina
krku měla utržený vetřelčí ocas, dost ostrý asilný nato,
aby jí uřízla hlavu.
 Madam čekala, až si byla jistá, že jasně vidím, co se
děje. Držela Bonnii kostnatou bílou rukou aBonnie
ztuhle stála, shrotem tisknoucím se jí kekrční tepně tak
pevně, že jsem viděl, jak se jí tvoří rudá podlitina.
„Teď patří mně,“ prohlásila madam. „Potřebuju ji
víc než ty. Dokud bude se mnou, nevypustíš ty svoje
jedovaté roboty. Bude tu vbezpečí, Rory. Postarám se
oni. Nastup naloď aodleť. Nech mě tu smou novou
dcerou.“
Vypadaly tam skoro nádherně, koupaly se
vnarůžovělém světle, spozadím visící šedivé gázy.
Jako by nazdůraznění té poetické scény jsem uviděl
Bonniina milovaného netopýra, jak visí nad nimi.
Vypadal zmateně anevěděl, co má dělat. Ten malý tvor
nás následoval.
Astejně tak iostatní. Vhlubinách skla jsem zahlédl
blížící se vetřelce. Pohybovali se svým plynulým
způsobem, přicházeli, vypadali jako draci vnějaké
středověké pašijové hře.
Sestoupil jsem zrampy avykročil pár kroků
doprostoru. Neodvažoval jsem se vystřelit. Dokonce
ispřesnou pistolí mi lámající se ranní světlo přes
sloupy zkreslovalo mušku. Lehce bych mohl zasáhnout
Bonnii. Anavzdory tomu, jak jsem se právě teď cítil,
jsem si nebyl jistý, že bych vážně dokázal zastřelit
vlastní matku. Nevěřil jsem si.
Místo toho jsem namířil pistoli dolů dočerné suti.
Když jsem se opět narovnal, zvedl jsem paži anapnul
loket. Krátce jsem kývl bradou azvedl ji apak sklonil
paži.
Znovu jsem paži zvedl, ale tentokrát jen mírně,
spěstí zatnutou.
Bonnie sevřela levou ruku dopěsti, tu, kterou matka
nemohla vidět. Pomalu ji začala zvedat podél boku.
Boubelka vpozadí rozvinula svá křídla, nejdřív
protáhla jedno apak druhé. Široké podpůrné membrány
působily elegantně. Pustila se gázy avmžiku se
rozletěla tím svým neurotickým potrhlým netopýřím
stylem kedvěma ženám.
„Bonnie, dolů!“ zavřískal jsem.
Padla kzemi jako pytel písku.
Netopýr se stočil knyní prázdnému místu, kde byla
před chvílí Bonniina paže, ale neměl kde přistát kromě
hlavy mé matky.
Obrovská křídla se sevřela kolem její hlavy atváře.
Vykřikla vkožené kapuci abila se dotváře malýma
rukama. Bonnie se vyškrábala nanohy arozběhla se
kemně.
 „Nastup si.“ Můj hlas byl podivně klidný, když
jsem ji popostrčil porampě.
Přízraky zamojí matkou se přiblížily.
„Rory,“ vykřikla Bonnie zvrcholku rampy.
„Už jdu,“ řekl jsem.
Natáhl jsem paži rovně podél boku avysoko ji
zvedl, srukou vpěst.
Když moje matka zpanikařeně zavřískala, Boubelka
roztáhla doširoka křídla apodařilo se jí zvednout
zmatčiny hlavy. Matka teď klesla nakolena, šokovaná
avykolejená.
Boubelka se jednou zatočila vevzduchu apřistála mi
napaži azkušeně se tam zachytila. Obří křídla jí
ochabla asklopila se téměř kzemi, poposedla si mi
naruce apak se slušně schovala dojejich objetí jako
dívka naplese poupravující si šál.
Matka ajá jsme se napár vteřin setkali pohledy
apoprvé vnašich životech mám dojem, že jsme se
chápali. Vytáhla se nanohy aznovu zaujala svou pózu,
zrovna když se kní vetřelci dostali zpoza pilířů
aobklopili ji.
Vnitřek lodi byl teplý ahučel energií. Bonnie aClark
se semnou setkali vnákladovém prostoru, právě když
se zamnou rampa sklapnutím uzavřela.
 Pohladil jsem netopýra visícího mi zpaže, vzal
kousek ovoce, který měla Bonnie vruce, azvedl ho
domalé psí tvářičky. Boubelka si sradostí vzala ovoce
domalých ručiček azačala se krmit. Druhou paží jsem
si ksobě Bonnii přitáhl avtiskl jí polibek, který jsem si
šetřil nasprávný okamžik. „Co bys říkala, kdyby se
ztebe stala vážně bohatá žena?“
„Rory, je to natobě,“ prohlásil Clark, tak jak mi
slíbil. „Máme je vypustit, nebo ne?“
Rozhlédl jsem se ponákladovém prostoru, kde stáli
Pocket, Gaylord, Theo adalší členové posádky vedle
obřích beden aválců, které spustí kontejnery sjedonoši
naplanetu, zatímco my budeme bezpečně stoupat
kobloze auž se ani neohlédneme.
„Vypustit,“ řekl jsem mu. „Tam dole jsou už jenom
monstra.“
MICHAEL JAN FRIEDMAN
DIANE CAREYOVÁ
VETŘELCI
KOMPLET
SVAZEK 5
Originál: The Complete Aliens Omnibus: Volume
5, 2017
Přeložila Daniela Čermáková
Počet stran 384
Jazyk vydání český
Vazba knihy pevná / vázaná s přebalem
Vydal Baronet2018,
Vydání první
ISBN 978-80-269-0992-7