Jana Rečková - Pásla panenka páva

Abyste věděli, náš svět je skutečný, a nikdo mi nenamluví, že

je to jen stín! Ani nějaký krásný, záhadný cizinec... Je pravda, že to
koneckonců nebyl špatný chlap. Měl v očích jiskřičky; ty já nikdy
nepřehlédnu. Patří k něčemu, co člověk nesmí ztratit, aby neumřel...
Když se objevil na kraji lesa, na tom svém obrovském, nohatém
koni, seděla jsem mezi pávy, s nohama pod sebou, a mračila se. Měla
jsem starosti. Už dva měsíce mi bylo jasné, že ta příhoda u potůčku se
neobešla bez následků. Časem to začne být vidět. A Estyrg, vlasatý
kluk, co mi svatosvatě sliboval, že přijede, jen co tuhle válku
vyhrají, se nevrací. Taky měl v očích jiskřičky. A vyplašil mi pávy.
Nejdřív chtěl, abych šla s ním. Jenže ti ostatní se smáli.
„Jedeme do bitvy, mladej!“ houkl ten největší, v rezavém brnění
a s těžkým mečem. „Teď by se nám tak hodila tvoje bába, ta to aspoň
umí s bylinkama...“
„Co jinak s ženskou ve válce?“ přidal se druhý, s černým šátkem
kolem čela. A skřehotavě se zachechtal.
Pávi se pomalu snesli z větví blízkých stromů na zem. To
znamenalo, že tihle muži nejsou nebezpeční. Žádní hledači pokladů...
Estyrg se začervenal. „Skoro jsem zapomněl, že jedeme do bitvy.“
Pohlédl na meč, který se mu houpal u sedla. Pak vzdorně zvedl hlavu.
„Jeďte, dohoním vás! Znám zkratky... Od báby.“ Sesedl. A vzal mě za
ruku. Vítr mi hodil jeho dlouhé vlasy do tváře. Políbili jsme se.
Kráčeli jsme co noha nohu mine, k potůčku, kde je nejzelenější tráva.
Estyrg mi rozplétal cop. Naše vlasy se smíchaly a spojily. Nikdy je už
nerozčešeme, nikdy se neoddělíme... No co, bylo to poprvé a byla jsem
zamilovaná. Ovšemže jsme se rozloučili a můj milý odklusal na svém
statném horském koníku do nějaké té hloupé, zbytečné války.
K nám do Cočkalu se zprávy ze světa dostávají se zpožděním.
Naše vesnička je dost vysoko v horách, i když v pěkném, prostorném
údolí, chráněném před ledovými vichry od severu, s dostatkem úrodných,
byť úzkých políček, s ovcemi a kozami a se vším, co člověk potřebuje k
životu. A s pávy. Podle nich údolí dostalo jméno. Přinášejí nám
štěstí. Stejně jako našim předkům. Chrání nás a varují před
nebezpečím. Nezažila jsem to, ale prý dokázali zahnat každého, kdo
chtěl získat náš poklad. Nikdo nesmí páva zabít. Krmíme je, staráme se
o ně, a oni zdobí naše zahrádky a louky jako veliké pohyblivé květiny.
Jako vějíře. Jako vějíř dobra. Paví louku v horách neustále střeží
jedna dívka ze vsi. Hm. Je tady taková drobná potíž. Dívka musí být
panna.
Takže jsem se mračila a přemýšlela. Na cizince mě upozornili
pávi. Rozkřičeli se a neobratně vzlétli na spodní větve okolních
stromů. Neznámý vyjel z lesa, klel a obíral ze sebe pavučiny.
Uklidnila jsem pávy a vyšla mu naproti. Velký kůň vypadal poslušně,
jezdec zase dost důvěryhodně.
„Když slezeš dolů, pomůžu ti,“ nabídla jsem.
Zasmál se a pružně seskočil. Nejspíš by se mi strašlivě líbil,
nebýt Estyrga. „Projel jsem nějakým divným stínem,“ vysvětloval,
zatímco jsem mu z kabátce strhávala neobyčejně pevné a husté pavoučí
sítě. „Skaliska s úzkými roklemi, mrtvé stromy plné pavouků...“
„Ale byli to náramní tkalci,“ poznamenala jsem. „Takové tu
nemáme. Jedeš z daleka?“
„Jak se to vezme.“ Jeho oděv zaručeně pocházel z velké dálky.
Nezvyklý střih, jemná látka, dokonale zpracovaná kůže bot...
„Vzdálenosti se dají měnit,“ pokračoval. „Jsem tady správně ve
Faragmontu?“
Musela jsem chvilku přemýšlet, než jsem si vybavila, že tak se
jmenuje naše království. „No... Ano. V Pavím údolí.“
Trochu to s ním škublo. Věděl snad o Vějíři?“Jak se dostanu do
Faragu?“
„To nevím,“ odpověděla jsem poctivě. Nikdy jsem v sídelním
městě nebyla. „Asi to bude hodně daleko.“
„Spěchám,“ řekl netrpělivě.
„Do války?“ vyhrkla jsem.
Přikývl. A to už se mi z očí nezadržitelně valily slzy. Objal
mě kolem ramen, hladil po vlasech a vůbec se choval tak, jako by
nešťastné pasačky pávů konejšil třikrát denně. Uměl to dobře. Najednou
jsme seděli spolu na trávě a povídali si jako staří přátelé. Věděl o
té válce mnohem víc než já. Vydal se do ní proto, že králi Hitorimu,
našemu protivníkovi, pomáhal jakýsi jeho nepřítel. Vysvětlil mi, oč
naši králové vedou spor. Na hranicích Faragmontu a Moikelomu se
nachází úzké údolí, zvané Živá voda podle léčivého pramene, který tam
vyvěrá mezi skalami. Odnepaměti tam přicházejí nemocní lidé i zvířata
z obou království, a až dosud se nikdo nestaral, komu údolí vlastně
patří. Dokud nenastoupil na trůn Moikelomu král Hitori. Taky se mu
říkalo Lakomec. Ten se rozhodl, že Živá voda patří jen a jen jemu.
„Ti králové!“ neudržela jsem se. „To je ale sebranka!“
Můj nový známý potměšile přimhouřil oči. „A co princové, hm?“
Zarazila jsem se. Ten výraz v jeho tváři... „Ty jsi... princ?“
Smál se. „Neboj se, ne zdejší. Pocházím z Amberu.“
V životě jsem o žádném Amberu neslyšela. Ostatně není divu,
vždyť jsem nevytáhla paty z Pavího údolí. Ale mého prince to stejně
překvapilo. Stručně mi objasnil, že Amber je jediný skutečný svět a
všechny ostatní jsou jen stíny. Moc se mi to nezdálo. Co může být
skutečnějšího, než tahle louka, tráva, potok a ryby... Ryby mi
připomněly oběd. Dostala jsem hlad. Můj společník ochotně opustil
zrádný námět hovoru a pomohl mi nachytat ryby, sbíral dřevo, zatímco
jsem je kuchala, a pak jsme si je spolu pekli na ohníčku. Po jídle
jsem se rozhodla. Zavedu hosta do Cočkalu. Mezi staršími se jistě
najde někdo, kdo si bude pamatovat cestu do Faragu. Můj princ se
starostovi slušně představil, ale já jeho jméno v rozrušení
přeslechla. Třásla se mi kolena, když jsem rozpačitě vysvětlovala,
proč už dál nemůžu hlídat na Paví louce. Starosta vykulil oči na mě,
pak na mého průvodce, ale ten se hbitě ohradil: „S tím nemám nic
společného!“ Věděl o Estyrgovi; všechno jsem mu vyklopila u ohýnku, a
on mi slíbil, že se po mém milém poohlédne.
Staří se chvíli radili. Shodli se, že nejkratší cesta do Faragu
vede pod Obřím vodopádem, a že je za noci příliš nebezpečná. Nehledě
na neschůdné skály a divokou vodu je to území vlkodlaků, a ti se letos
obzvlášť přemnožili... Princ vážně kýval, nechal si cestu podrobně
popsat, a souhlasil, že přespí ve vesnici. „Jen jednu noc. Mám
naspěch. Vždyť víte, co by znamenala ztráta toho pramene pro vás,“
dodal s potměšilým výrazem.
„Může zůstat třeba u vás, Slzičko,“ obrátil se na mě starosta.
S údivem jsem zjistila, že se mu chvějí ruce. „A zítra pošlu na Paví
louku svoji vnučku.“
Venku se můj princ rozchechtal. „Ten starý chytrák! Měl
radost!“ Přestíral, že starostův strach přehlédl.
„Jistě. Jeho vnučka bude šťastná. A mě táta přerazí.“ Moc ráda
bych se zeptala, co by znamenala ztráta pramene pro nás, ale netroufla
jsem si.
„Nepřerazí. To nedovolím. Když tak tě vezmu s sebou. Proč jsi
vlastně nejela s tím hochem?“
„Nevím. Nechtěl... Asi by se mu kamarádi smáli.“
„Mládí,“ řekl princ zasněně. „Člověk se časem naučí všechno,
ale někdy už je příliš pozdě...“
Doma to zpočátku vypadalo nepříjemně, ale chlad nevydržel
dlouho. Cizinec, jehož jsem přivedla, všechny okouzlil; matku a
sestry, což mě nepřekvapilo, dokonce však udělal dojem i na otce a
staršího bratra. Pomáhala jsem v kuchyni s večeří a statečně skrývala
nevolnost z pachů jídla. Když jsme spolu s Arsitou vešly do jídelny s
naloženými talíři a mísami, můj známý už předváděl bratrovi nějaké
triky s mečem. Byl úžasný. V té malé místnosti nic nerozbil. Otec
brunátněl z vína, bratrovi hořely oči. Zítra bude chtít do války
taky...
Mrkla jsem na svou mladší sestřičku. Arsita zbledla a zjevně
zapomněla, kde je a co má na práci. Viděla jen cizince. A on spatřil
ji. Bude nešťastná, pomyslela jsem si. Tenhle princ není muž pro jednu
ženu, a už vůbec ne pro venkovanku z Pavího údolí. Žena pro něj by
musela být... Hm, určitě princezna. Možná i čarodějka nebo tak něco...
Usmál se, zasunul meč do pochvy a pověsil ho na opěradlo židle.
Večeřeli jsme. Byl to báječný večer, přestože jsem musela několikrát
odbíhat, když se mi udělalo zle. Náš host byl zkušený válečník a táta
s bratrem mu viseli na rtech, když líčil bitvy, ve kterých byl. Občas
řekl něco, čemu jsme nerozuměli, ale vždycky to rychle zamluvil. Jiné
světy, myslela jsem si. Ty jeho stíny.
 Spát jsme šli pozdě. Spala jsem tvrdě, a teprve kránu jsem
zjistila, že sestřina postel je netknutá. Vlastně jsem se tomu vůbec
nedivila.
Loučili se u zadních vrat dvora. Vzpomněla jsem si na své
loučení s Estyrgem a začala jsem taky popotahovat. Uslyšel mě. Otočil
se a zamával mi, vyhoupl se do sedla a byl ten tam. Arsita se ke mně
přitiskla. Hleděla za ním, ačkoli ho už nemohla vidět. „Corwine,“
vzlykla. „Můj princi...“
„Nevrátí se,“ řekla jsem.
„Vrátí,“ pravila s jistotou. Bylo mi jí líto, až jsem na chvíli
pustila z hlavy vlastní trápení a utěšovala ji, jak jen jsem uměla.
Otec přecházel po světnici v přízemí. Čekala jsem, že mě
přinejmenším zmlátí, ale on prohlásil: „Tvůj milý je hrdina. Jestli
padl za vlast, padl i za Paví údolí, a my se nebudeme za jeho dítě
stydět!“
Arsita mě nenápadně dloubla do boku. Vidíš, znamenalo to,
takhle ho zpracoval můj princ! Z toho je jasné, že Corwin nemohl být
špatný člověk.
Náš život plynul pomalu dál. Jen tu a tam nějaký tulák přinesl
zprávy o válce. Protahovala se. Děsilo mě, kolik mrtvých už si vyžádal
ten kousíček země! Kdo tolik věří v zázračnou moc pramene, že žene
lidi proti lidem?
Jaro se klonilo k létu. Krátce před slunovratem do Cočkalu
dorazil zaprášený muž v potrhaném oděvu a zbytcích poničené zbroje, se
zlomeným mečem. Kulhal a přes tvář se mu táhla nezhojená rána.
Vyprávěl, že byl zraněn v bitvě před hradbami Faragu. Seděl v hospodě,
upíjel pivo a žvýkal klobásu, a celá vesnice se vtěsnala do místnosti
a dychtivě naslouchala.
„To už jsou Moikelomští tak daleko?“ vyptával se starosta.
„Jo, berou to zatraceně vážně,“ kývl voják. „Obránci se stáhli
za brány, teď asi začne obléhání... Bylo to zlé. Museli nechat raněné
venku. Tak tak jsem uprchl!“
„Jsou tak silní?“ vyhrkl jeden z chlapců.
Muž se zamyslel. „Ani snad ne, ale pomáhá jim nějaká divná moc.
Prý mají na své straně čaroděje... Nebýt toho cizího prince, Corwina,
a toho jeho mladého přítele, poráželi by nás dočista jako kuželky. Ale
ti dva se dokážou bránit i té mágii,“ vyslovil pečlivě. „To jsou
bojovníci!“
Arsita zčervenala a mrkla na mě. Celá zářila.
„Moc bych za to nedal,“ pokračoval voják, „že se pan Corwin v
těch věcech docela vyzná. Ten jeho přítel je ale náš, z Faragmontu, z
hor. Je to vnuk vědmy z Javoří. Měli byste vidět, jak se ti dva
rozjeli proti Moikelomským a rozmetali je na všechny strany! Meče se
blýskaly, krev stříkala až do nebe, a oni se smáli!“ Bouchl pěstí do
stolu. „A já blbec se nepřihlásil do Corwinova oddílu! Bál jsem se
cizince! Proč jen jsem neměl tolik odvahy jako mladý Estyrg!“
Přitiskla jsem si dlaň na srdce. Arsita mi sevřela loket.
Vyměnily jsme si užaslé pohledy... Toho večera jsme se dostaly do
postele pozdě, k zbláznění pyšné, a současně nešťastné, že jsme tak
daleko. Arsita se převalovala a nemohla usnout. Posadila jsem se na
lůžku. „Co kdybychom...“
„Tam šly?“ dokončila sestra.
„Ale hned,“ upřesnila jsem. „Zítra totiž vyrazí do Faragu půlka
kluků z vesnice! Dívala jsem se, jak se tvářili, když starosta
vykládal, že do Pavího údolí nepřítel nikdy nevkročí... Věříš na paví
kouzlo?“
„Rozsviť svíčku!“ zašeptala Arsita. „Balíme! Kašlu na paví
kouzlo!“
„Napadlo mě, že by nepříteli mohlo jít o náš poklad, chápeš?“
„Kde je Farag a kde jsme my!“ Arsita pokrčila rameny.
Vějíř dobra by chytrému bojovníku mohl posloužit jako mocná
zbraň. Každý, na koho namíří jeho pera, napodobující paví, se stane
dobrým... Bude pak ještě chtít bojovat? Hm, sestřička má v hlavě jiné
věci. Vzdychla jsem. „Zaskoč do spíže pro trochu jídla. Máš lehčí
krok...“
Kolem půlnoci jsme se vytratily z domu. Vzaly jsme to kolem
Obřích vodopádů, však tam známe každý kámen. Vlkodlaci té noci vyli
ostošest, ale těhotných žen se oni netknou. Nebály jsme se. Arsita mi
sice své tajemství nesvěřila, ale já na ní všechno poznala. Přece jsme
byly sestry... Na cestičce lískovým křovím, kde se půda strmě lomí do
propasti s hučící vodou, Arsita klopýtla. Vyjekla. Sráz byl už blízko.
Chytila jsem ji za cop. Pod nohama se nám něco ztěžka převalilo,
ozvalo se zasténání. Rozhrnula jsem větve. U cesty ležela vyhublá,
stará vlčí žena. Byla cítit smrtí. Obrátila na mě zapadlé oči, její
pařát - napůl lidský, napůl vlčí, mi sevřel paži. „Nemůžu... nemůžu se
proměnit,“ zachrčela. „Umírám... Buď se mnou! Všichni mě opustili...
Nebude to trvat dlouho.“
Arsita za mnou tiše sykla odporem. „Běž a počkej na mě u
skály,“ řekla jsem jí. Možná trochu tvrdě. „Mám tady něco na práci.“
Vlčí žena mi pohladila zápěstí. „Máš srdce, děvenko.“ To snad
každý, pomyslela jsem si a vzala ji za ruku. „Zrozeny k bolesti,“
mumlala. „Všechny jsme zrozeny k bolesti... Máš moc, děvenko, teď ji
máš! Žena, která nosí pod srdcem první dítě, se rozhoduje. Vybírá
tvar, duši a srdce dítěti, a dokáže změnit i sebe, protože to právě
umí... Byla jsem hloupá, chtěla jsem běžet, lovit ve světle měsíce,
lovit a trhat maso... Vyber si líp! Vyber si křídla, strážkyně Údolí!“
„Já... Chci být člověk,“ namítla jsem.
Umírající se chraptivě rozesmála. „Pro muže stejně nikdy
nebudeš člověk! Nebuď hloupá. Dnes je správná noc a moje požehnání ti
pomůže splnit sen. Změň se, dnes poprvé a potom kdykoli budeš chtít.“
Rozkašlala se. Ucítila jsem krev. Kašel ztichl. Je po ní?
„Jak mi můžeš požehnat, ty, prokletá?“ zeptala jsem se tiše.
„Nejsme prokletí! Jsme jen jiní! Chtěli jsme víc svobody...“
Znovu ten dávivý kašel. A ticho. „Kdyby už pávi nemohli na svou
svatební cestu... Kdyby už z nich nezbyl ani jediný... Ty budeš
chránit poklad, před celým světem! Před všemi světy...“ Odmlčela se,
nabírala dech. „Můj dík... Má vděčnost... Mé požehnání je s tebou...“
Hlasitě vydechla a zemřela. Seděla jsem u ní. Pohřby oni nepěstují.
Nechávají se sežrat mrchožrouty, které mají za bratry... Myslela jsem
na to, čím bych chtěla být. Byla to zvláštní noc, teď už jsem to
cítila. Měla jsem tu moc. A někde v nepojmenovatelném světě mi držela
palce divná, napůl lidská, napůl vlčí duše. Přála jsem si, a tak se to
stalo. Letěla jsem po nebi, až skoro k úplňku, zkoušela jsem svá
křídla, svou rychlost a sílu. Pak jsem se snesla dolů a ukázala se
Arsitě. Když přestala ječet, vysvětlila jsem jí, co má dělat. Podruhé
už se mi proměna zalíbila. Začínala jsem vlkodlaky chápat. I když mít
křídla bylo mnohem lepší; paví křídla s duhovýma očima, která
nemrkají... Letěly jsme spolu (Arsita se mi podobala, ale byla menší a
světlejší) nad lesy a kopci a snažily se držet směr. Do rána jsme
přeletěly hory. Nížina se nám nezamlouvala. Byla tak nudná,
jednotvárná, všude stejná! Zato osady nám připadaly jako města, ve
srovnání s naší dědinou byly obrovské. Váhala jsem, zda náhodou
některá z těch větších není Farag, ale pak jsem si vzpomněla, že
hlavní město má hradby. Letěly jsme ještě hezký kus, a když nás
rozbolela křídla, přistály jsme v řídkém hájku a proměnily se zpátky.
„Necítím ramena,“ naříkala Arsita.
„Měly jsme si něco ulovit,“ řekla jsem mrzutě. „Něco lepšího
než placky.“
Arsita mlčky vybalila jídlo, najedly jsme se a pokračovaly v
cestě pěšky. Vesnicím jsme se vyhýbaly. Poledne jsme prospaly v keřích
u říčky, kde se nám zdál vzduch přece jen trochu chladnější. Za tmy
jsme znovu vzlétly, a tentokrát nás noc odměnila stovkami, tisíci
světel. Na hradbách i uvnitř Faragu, i v táboře obléhatelů. Bez křídel
bychom se do města vůbec nedostaly. Slétly jsme níž, vybraly si
nejméně osvětlenou část nepřátelského tábora a jako tiché stíny
doplachtily ke hradbám. Prudce jsme se vznesly nad ně a přistály na
ulici. To už jsme zase byly dvěma dívkami, venkovankami, ztracenými ve
městě. Arsita však sebevědomě oslovila první stráž: „Hledám prince
Corwina. Doveďte mě k němu!“
Dva muži ve stejnokrojích na nás hleděli značně nedůvěřivě.
Jeden z nich řekl: „My ho oslovujeme veliteli... Ale na tom
nezáleží...“ Mluvil pomalu a unaveně. „Co mu chceš?“
„Přišla jsem z hor. Z Pavího údolí. Jsme přátelé.“
Vytřeštil na ni oči. Kdyby ti muži nebyli tak vyčerpaní,
nejspíš bychom je nepřesvědčily. Jenže jim už nezbývalo sil na hádku.
Dovedli nás do paláce, kde se ve velkém sále, jehož stěny byly ověšeny
zbraněmi a starými vlajkami a zástavami, konala porada. Viděly jsme
krále, zlomeného muže, který se chtěl vzdát. Jedině Corwin mu v tom
mohl zabránit. Měl dar vůdcovství; lidé šli za ním. A Estyrg, můj
Estyrg, mu stál po boku. A byli úžasní. Strážce, jenž nás přivedl, se
prodral ke skupince velitelů a něco jim povídal. Princ Corwin i Estyrg
se naráz otočili ke dveřím. Bylo po poradě. Odkládá se, přišly nové
zprávy, tak nějak to Corwin řekl.
Seděli jsme v útulné místnosti s pohodlnými křesly, obsluhovali
nás tiší sluhové, v krbu hořel oheň. Arsita sladce podřimovala a já
vyprávěla o setkání s umírající vlčí ženou. No, něco málo jsem přece
jen
vynechala...
Corwin přecházel po pokoji s pohárem v ruce a pro sebe si
mumlal. Moc jsem mu nerozuměla. Bylo to o nějakých dvorech chaosu. Že
tam provádějí podobné věci jako my s Arsitou... Občas k ní zalétl
pohledem a zakroutil hlavou. Zdálo se, že u mě ho nic nepřekvapí, ale
do něžné Arsity by to prostě neřekl... Estyrg mlčel, jen mě držel
kolem pasu. Opatrně jsem vzala jeho ruku a položila si ji na břicho.
Dítě se pohnulo. Lekl se. Pak pochopil a bouřlivě mě objal. On měl
vážně radost! Corwin se zastavil. Díval se na mě. „Ty!“ řekl tiše. „Ty
bys mohla... Zastavit ho!“
„Koho?“ vyhrkla jsem. Estyrg mě objal pevněji.
„Čaroděje,“ odpověděl. „Mate mé... naše muže. Oslepuje. Vytváří
mlhu nebo tmu, různé klamy... Děsí je. Přestavuje světové strany a
směry. Zpomaluje nebo zrychluje čas... Na mě jeho magie neúčinkuje...“
Vlídně se usmál. „Estyrg musí mít v žilách aspoň kapku amberské krve,
i on tomu odolává.“
Estyrg se zachmuřil. Pomalu vstal. Stáli proti sobě, hleděli si
zblízka do očí. „Co chceš od Slzičky?“
„Chce, abych našla čaroděje a zabila ho,“ řekla jsem.
„Hrdinství v boji vás zřejmě nezachrání.“
Corwin se ušklíbl. „Víš jistě, že ani ty nejsi z naší krve?“
„Rozhodnu se, až mi ten svůj svět ukážeš.“
Rozesmál se. „Báječná holka. Máš pravdu.“
„Jak se pozná čaroděj?“ zeptala jsem se.
„Při čarování,“ řekl stručně. „Ale toho našeho ti popíšu.
Vysoký, šedovlasý. Dlouhé ruce, kloubnaté prsty. Rázný krok, pichlavé
oči. Černá kulatá čapka místo klobouku. Hůl se zlatým kováním...“
„Čím je cítit?“
Udiveně na mě pohlédl, ale odpověděl. „Já... Nemám čich jako
zvíře a nevím, jak vnímají pachy ptáci. Pokusím se... Tabákem.
Stříbrem. Prachem. Půlnocí na hřbitově, snad i hlínou z víka rakve.
Starou krví, možná.“
„A kde má stan?“
„Ukážu ti ho z hradeb.“
Spící Arsitu střežily komorné, my ostatní jsme vyšli ven.
Nechtělo se mi trmácet pěšky, tak jsem letěla. Setkali jsme se na
hradbách. Estyrg byl bledý, ale Corwinovi se moje nová podoba líbila.
„Je to něco jako... sfinga,“ přemítal nahlas. „Ba ne, ty mají jiné
tváře... Harpyje! Ne, to taky není ono... Máš na křídlech jakoby paví
oka. A létáš jako dravec. Já nevím, co jsi.“
Neznala jsem ta zvířata, která jmenoval. A myslím, že každý páv
by si

přál vypadat jako já v té druhé podobě... „Snad strážkyně

údolí... Jak mám toho čaroděje zabít?“
„Roztrhej ho drápy. Nemůže tě začarovat. Na lykantropy jeho
kouzla neplatí.“
„Ly... ka... cože?“ přeptal se Estyrg.
„Toho, kdo se přeměňuje,“ přeložila jsem. „Kdo z vás dvou touží
po Vějíři? Čaroděj nebo ty, princi Corwine?“
Zbledl, ale neodpověděl. Jen pokrčil rameny.
Před svítáním se otevřely brány, vyvalily se z nich proudy
obránců Faragu, na koních, pěších, s meči a kopími, ba i sekerami.
Lučištníci stáli na hradbách a měli přísný zákaz střílet ptáky.
Čaroděj (nikdy jsem se nedozvěděla jeho jméno) vyšel ze stanu. I
čarodějové bývají poránu ospalí... Zaútočila jsem na něj. Spatřila
jsem v jeho tváři zděšení; to ještě předtím, než se zalila krví.
Nechtělo se mi zabíjet ho. Chtěla jsem mu položit otázku. Mnoho
otázek...
Konečně se vzpamatoval a i přes mé útoky se chopil meče. V
okamžiku, kdy si stíral krev z čela, jsem mu pohlédla do očí. Ani on
mě nechtěl zabít, necítil ke mně nenávist, jenomže jsem mu stála v
cestě. Poznal, co jsem zač. Pomyslel na mé údolí...
Vtom se mezi bojujícími prodral princ Corwin. Čaroděj se
napřímil, na mě zapomněl. Stáhla jsem se a z úkrytu v jeho pobořeném
stanu jsem sledovala souboj. Čaroděj byl lepší šermíř než amberský
princ, ale ten měl zas větší sílu a výdrž. Zavírala jsem oči při
nárazech kovu na kov; jiskry, odletující při srážkách, však pronikaly
i sevřenými víčky. Z hrdla se mi draly skřehotavé ptačí výkřiky, když
jeden ze soupeřů uklouzl, zakolísal nebo uskakoval příliš pomalu.
Jejich rychlost byla nevídaná. Estyrg, jenž se probil nepřátelským
vojskem hned za svým velitelem, nechápavě vraštil obočí. Tohle ho
princ Corwin neučil! Čaroděj mávl mečem, ustoupil, udělal jakýsi
klamný výpad, a Corwinův meč odletěl stranou. Čaroděj se znovu
rozmáchl. Síla, kterou do úderu vložil, by rozťala člověka vedví.
Nestalo se to. V posledním okamžiku se jako střela snesl z nebe veliký
bílý pták a vletěl bojovníkovi přímo do rány. Čaroděj zařval vztekem i
zoufalstvím. Bílé peří zrudlo krví. Lidské oči umírajícího ptáka se
stočily ke Corwinovi, ten však nezaváhal, bleskově se chopil své
zbraně a probodl otřeseného soupeře. Pak se obrátil ke své
zachránkyni. Pozdě. Arsita byla mrtvá.
Nepamatuju se, co bylo dál. Estyrg mi později vyprávěl, jak
jsem Corwinovi a jemu pomáhala najít a zabít krále Hitoriho, jak jsem
poletovala u stropu sálu, kde se podepisovala mírová dohoda (s
Hitoriho synem, jenž měl naštěstí dost rozumu), načež jsem se
ztratila. Zůstala jsem ztracená - i sobě - čtyři měsíce. Dodneška
nevím jistě, co jsem celou dobu dělala. Matně si vybavuji údolí Živé
vody a pávy, jak se ke mně tulí a nazývají mě svou paní. Létali tam na
svatební cestu. Kdyby se nenapili z pramene, nemohli by mít potomky...
Vybavuju si, jak jsem přemítala, jestli ten cizí čaroděj opravdu chtěl
zbavit Paví údolí ochrany a přijít si pro poklad... Snad. Stejně už
byl po smrti...
Přišla jsem k sobě v chatrči z křivých větví, jaké si staví
horské vědmy. Zarazilo mě, že nemám křídla ani zobák. Vzpomínala jsem
si na bolest a cítila jsem v těle prázdnotu. Vedle mého lůžka stála
kolébka ze zašlého, starého dřeva. Něco se v ní pohnulo a zavrnělo.
Nadzvedla jsem se a vzala dítě do náruče.
„Na pár měsíců je s létáním konec, ty malá divoško,“ ozval se
chraplavý hlas. „Dokud kojíš, žádné výlety, jasné?“
„Měla bych... najít jeho otce,“ řekla jsem nejistě. Připadalo
mi, že skřehotám jako páv.
„Ten se najde sám,“ ušklíbla se stará vědma. „Je to hodný
chlapec a dá na svou bábu. Nevstoupil do služeb toho nafoukaného
amberského prince!“
„Co víš o Amberu?“ zeptala jsem se.
„Víc, než Corwin tuší,“ uchechtla se. „Znala jsem ještě jeho
otce... Ten měl aspoň úroveň! Nikdo z jeho synů se mu nevyrovná...“
„Hledal princ Corwin poklad? Chtěl použít Vějíř jako zbraň?“
„Kdo ví,“ broukla vědma. „Ale odjel, no ne? Zatraceně, děvče,
nenech toho drobečka křičet hlady!“
Arsita nikdy nebude kojit své dítě, pomyslela jsem si a
vytryskly mi slzy. Konečně jsem mohla oplakat svou ubohou, statečnou
sestru. Vědma z Javoří, Estyrgova babička, na mě koukala a pokyvovala.
Vypadala, že ví opravdu všechno.
Usadili jsme se v Pavím údolí, Estyrg postavil malý dům na
kraji vesnice. Když Elotarg trochu povyrostl, vypravili jsme se do
údolí Živé vody, odkud všechno naše trápení povstalo, a napili se z
pramene. Můj drahý manžel se postupně smířil s tím, že za obzvlášť
jasných nocí zůstává v ložnici sám. Nevyprávím mu o svých nocích tam
venku. Myslím, že to nechce slyšet. Ach, málem bych zapomněla. Elotarg
našel cestu do Amberu. Jeho bába se jen pochechtávala, když jsem jí o
tom vyprávěla. Netuším, jak to ten kluk dělá! Sama bych se tam nikdy
nedostala, musí mě vždycky vést. Už mnohokrát jsme kroužili nad věžemi
hradu a mně se tu a tam zdálo, jako by nás z oken sledovaly pozorné,
vědoucí oči. Možná jednoho dne otevře okno a pozve nás dál. Nebudu se
ho vyptávat na Vějíř dobra. Ani na to, proti komu chtěl použít tak
mocnou zbraň. Chci mu jen připomenout svou sestru. Zaslouží si, aby se
její jméno dostalo do jeho kronik!