TO M AS Z D US Z Y ŃS KI

GLATZ Smršť

přeložil Michael Alexa

 Copyright © Tomasz Duszyński, 2021
Translation © Michael Alexa, 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2023
Published by arrangement with
krainaksiazek.pl Sp. z o.o., Wroclaw, Polska
All rights reserved

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Z polského originálu Glatz. Zamieć

poprvé vydaného v roce 2021 v nakladatelství SQN
přeložil Michael Alexa
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v roce 2023
Editorka Aneta Křižková
Redakce Martin Beneš
Korektury Jiří Kettner
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0633-7
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 KLETNO, 26. ÚNORA 1923

Markus Henke cítil ve vzduchu něco víc než předzvěst

horšího počasí. Poprvé za dlouhou dobu měl špatné tu-
šení, které si nedokázal vysvětlit. Kletno zasypávaly kupy
sněhu. Bílé čepice důkladně přikryly stromy, větve se pod
jejich tíhou prohýbaly. Markus dobře znal scénář tohoto
počasí. Blížila se další tlaková níže, vítr během necelých
dvaceti hodin sestoupí do údolí, teplota se o několik stup-
ňů zvýší. Sníh ztěžkne, mnoho stromů nevydrží jeho nápor
a s praskotem spadne na silnici na Sněžník.
Tlak se už jistě změnil, Henkeho totiž rozbolela hlava.
Před čtvrthodinou odešel z penzionu Villa Agnes a zamířil
na pěšinu. Slíbil, že prošlape cestu turistům, kteří teď slad-
ce spali pod nadýchanými peřinami v hotelu Kaisersruh.
Využijí toho také další milovníci pěší turistiky, kteří nocují
v hostincích a soukromých ubytovnách.
Posledních několik dnů bez ustání sněžilo. Nebylo už kam
sníh shrnovat, závěje před domy místy dosahovaly dvou met-
rů. Všechno nasvědčovalo tomu, že sněžit nepřestane ani dal-
ší týdny. Markus měl občas pocit, že majestát Sněžníku k sobě
přitahuje olověné mraky i z nejvzdálenějších koutů Sudet.
Všechno si vypočítal: zástup turistů za ním vyrazí bě-
hem hodiny. To by už měl být u vrcholu.
Na pěšině jej obklopilo blažené ticho. Chvílemi se zasta-
voval, kochal se neposkvrněnou bílou krajinou, vdechoval
mrazivý vzduch.
Zaskřípěly stromy, někde v dálce jeden z nich zapraskal
a spadl ze svahu. Svět měnil barvu. Kov zkapalněl, rozost-
řil se a z takto vzniklé tmavé struktury se do popředí prodra-
la běloba.
Henke šel do kopce. Minul několik opuštěných dolů, kde
se těžil mramor, pečlivě prošlapával trasu, nepospíchal. Bylo
mu teplo, takže si rozepnul kožich.

11
 Vzpomněl si na událost, ke které došlo před mnoha lety.
Šel po této trase s otcem. Starý Henke během takových cest
často vyprávěl různé příhody. Jedna z nich, legenda o Du-
chovi hor, Rübezahlovi, Markusovi obzvlášť utkvěla v pa-
měti. Byl tehdy mlžný, nepříjemný den, jeden z těch, kdy
se vyplňují ty nejhorší předtuchy. Otec líčil Ducha hor jako
čerta, vychytralou a odpudivou stvůru, a chlapci připa-
dalo, že v mlze vidí stín. Stále je provázel, po celé otco-
vo vyprávění. Duch se pohyboval neslyšně, zůstával ně-
kde na hranici mlhy, pohrával si s jeho rozumem, měnil se
v kmen stromu, v mlžný opar, který se rozptyloval mezi
omšelými skalami. Později Henke z vidin obviňoval buj-
nou dětskou fantazii, tenkrát ale jeho pohled vytahoval
z šedi chlupatou bytost podobnou kohoutovi, s velikou
hlavou se zakroucenými rohy navrchu.
„To je muflon, synku, muflon…“
Otec také spatřil ten fantastický tvar, z jeho ujištění však
kdovíjaká jistota nečišela. Přidali do kroku, přestali se roz-
hlížet, a otec mlčel, dokud nedošli na vrchol.
Markus nevěděl, proč si na událost vzpomněl zrovna teď.
Možná to způsobila mlha, stejně hustá jako tenkrát. Přikryla
vše neproniknutelným rouchem, zvuk dechu a tlukot srdce
se v ní rozpouštěl a ztrácel s jakýmsi strnulým dozvukem.
V dálce na lesní pěšině si Markus všiml dvou kamzí-
ků. Kdyby neměl tak zkušené oko, nejspíš by si myslel, že
jsou to kmeny stromů. Sáhl do batohu pro láhev, otevřel ji
a polkl z ní několik doušků vody. Neměl ještě hlad, snída-
ně v podobě chleba se sádlem stále poskytovala dostatek
paliva pro vypracované svaly.
Utáhl si popruhy těžkého batohu, který byl plný vyba-
vení pro ubytovnu. Svíčky, několik nových kuchyňských
nástrojů, cukr a sůl. Nedíval se přesně, co Beate dává do-
vnitř, mezi několika balíčky si však všiml jedné věci, kte-
rá ho překvapila. Kniha, velká, v tlusté vazbě. Zdálo se
mu, že už ji někdy viděl, v knihovničce známých ze Stro-
ně Śląského. Nenapadlo ho podívat se na název. Teď ho to
nenechávalo v klidu. Helena a Georg museli mít nějaký
důvod, když Markusovi naložili zátěž navíc. Ještě nikdy
po něm nechtěli, aby do ubytovny nosil knihy. Četli sice
dost, ale knihovničku si doplňovali sami. Markuse napad-

12
lo, že si knihu objednal nějaký turista. Existovali lidé, kteří
trávili na horské pastvině pod Sněžníkem delší dobu. Hele-
na měla dobré srdce a často svým hostům vycházela vstříc.
Brala je jako rodinu.
Henke se usmál. Ano, tahle možnost mu připadala nej-
pravděpodobnější. Pár minut odpočinku mu docela stači-
lo. Vyrazil pravidelným tempem k nejstrmějšímu svahu
na trase. V těchto podmínkách ho čekalo více než půlhodi-
nové prošlapávání cesty k Sněžnickému sedlu.
Stromy přikryté sněhem připomínaly zmrzlé mnichy če-
kající na jaro. Na některých místech bylo odhadem přes
dva a půl metru sněhu. Cesta, kterou Markus prošlapával
téměř denně, byla čím dál hlubší, závěje po obou stranách
cesty mu sahaly až k pasu.
Poslední část stoupání byla nejnáročnější. Henke zpoma-
lil. Srdce mu v hrudi tlouklo silněji než obvykle. Nevěděl,
jak se do takového stavu dostal. Vyvolala ho únava či roz-
čilení, že podlehl našeptávání fantazie? Ohlédl se a zadržel
dech. Hezkou chvíli se mu zdálo, že slyší skřípění sněhu.
Jako by ho někdo krok za krokem následoval.
Pokračoval v chůzi a brzy přišel k sedlu. Ke Švýcarce mu
zbýval necelý kilometr. Cesta byla širší a méně strmá, přes-
to tato část turistům připadala nekonečná. Zvlášť v nároč-
ných podmínkách, když – stejně jako teď – nebylo vidět dál
než na deset patnáct metrů. Cesta k horské chatě se táhla,
jako by v tom byly nějaké čáry.
Dva havrani se odlepili od sněhu a vzlétli. Henke se
schoulil, aby přemohl vítr. V Kletnu ho téměř necítil, tady
foukalo přímo nemilosrdně a Markus si byl jistý, že turis-
té dojdou jenom do Švýcarky, nikomu z nich se v těchto
podmínkách nebude chtít sápat se až nahoru na Sněžník.
V mlze, která ho halila, by si věže všimli, jenom kdyby
do ní narazili špičkou nosu.
Šeď po obou stranách cesty se rozplynula, objevilo se
víc světla. Vítr foukal ze západu, což bylo jasné znamení
toho, že Markus přišel na horskou pastvinu. Mžoural oči-
ma ve snaze najít v mléčné mlze tmavší trojúhelník střechy
a masivní budovu. Na nízkou teplotu byl zvyklý, přesto mu
jehličky zmrzlého sněhu zabodávající se do tváří připada-
ly zvlášť nepříjemné.

13
 Nakonec se z mlhy vynořily obrysy Švýcarky. Henke
bezděčně pohlédl na stopy na průsečíku cest. Sotva před
pár hodinami tudy někdo šel směrem z Vlčího Dolu, ale co
je zvláštní, v chatě se nezdržel a zamířil přímo ke Sněžníku.
Markus zavrtěl hlavou. V posledních letech bylo čím dál
víc lehkovážných turistů. Nedbali varování, ačkoliv sně-
hová pokrývka byla v uplynulých dnech nestabilní a rizi-
ko sesuvu sněhu, nebo dokonce laviny bylo velmi reálné.
Přišel ke dveřím do ubytovny, zul si sněžnice a opřel je
o zeď. Zadupal, aby setřepal hroudy sněhu přimrzlé ke kal-
hotám. Po chvíli vzal za kliku a vešel do chodby.
Ticho. Obvykle už odsud slyšel hluk rozhovorů a cin-
kání příborů. Turisté vstávali časně, vyskakovali z postelí,
aby se nasnídali a vydali se na pěší výlet nebo na lyže. Ti
pohodlnější využívali „rohaté sáně“, vláčené od hospody
až do Vlčího Dolu. Ovšem vypadalo to, že náročné počasí
vyhnalo turisty z vyšších horských poloh.
„To je dobře, že jsi tady.“ Helena Zingerová mu otevřela
dveře, ještě než si sundal čepici a rozepnul kabát.
Henke si všiml, že manželka provozního je rozčilená.
Nebylo jí to podobné. Přikývl, nechal se odvést dovnitř
a následně i usadit u jednoho ze stolů nedaleko krbu.
„Dáš si kávu?“
Poděkoval za nabídku. Tento nápoj byl čím dál oblíbeněj-
ší. Lidé ho pili ke snídani, k obědu i k večeři. Ale staří ho-
ralé byli šetrní, z patnácti kávových zrnek byli s to uvařit
šestnáct šálků. Přes takovou bryndu by člověk dohlédl ze
Sněžníku až na Stolové hory.
„Dej mi čaj, prosím tě.“
Markus nastavil dlaně k ohni a ucítil, jak mu teplo pro-
niká až do morku kostí a z končetin mu snímá ledovou
obruč. Neuvědomil si, že tolik prochladl. Hned se před
ním objevil sladký čaj s rumem. Ještě se ani nenapil, když
se Helena posadila proti němu a pronesla rozechvělým
hlasem:
„Georg odjel, jsem tu s personálem sama. Ještě vče-
ra jsem měla hosty. Většina jich před soumrakem odešla
do Vlčího Dolu. Zůstali tu jen dva, jeden si umanul, že
v noci půjde na vrchol. Snažila jsem se mu to rozmluvit, cí-
tila jsem v kostech, že to bude s počasím na draka.“

14
 Markus přikývl. Ještě včera večer byla obloha bez mráč-
ku, světa se zmocnil mráz a vypadalo to, že sněžit nebude.
Stačila chvíle, aby se zatáhlo a teplota vyskočila o několik
stupňů. Spolu s tlakovou níží přišel prudký vítr, sněhová
bouře a potom mlha.
„Nemohla jsem ho tu držet. Ten člověk navíc vypadal
jako zkušený turista, připadalo mi, že byl v armádě. Nosil
se zpříma jako ten můj, pořád si nakrucoval knír, a když
mluvil, jako by vydával rozkaz k útoku. Na první pohled
bylo vidět, že na mě nedá.“
„Proč si umanul jít na vrchol v noci?“
„Měsíc. Prý se na něj chtěl podívat z věže, vzal si i da-
lekohled. Dala jsem mu klíče, teď je tam všechno zavřené.
Chtěl se vrátit nad ránem. Plánoval sejít do Vlčího Dolu,
odkud měl jet do Kladska. Říkal, že to k nám musí stihnout
před pátou. Ale teď už je půl sedmé…“
„Žádná lavina nespadla, toho bych se nebál. Možná změ-
nil plány.“
Helena pokývala hlavou, ale nepřesvědčilo ji to. Mar-
kus si domyslel, že se brzy dozví příčinu jejího rozrušení.
„Asi po půlhodině za ním vyrazil ten druhý host… Je-
nom se tady mihnul, ani se mnou nechtěl mluvit. Vlastně se
celou dobu držel stranou, buď v pokoji, nebo někde venku.
Nevím… něco se mi na něm nelíbilo. Byla jsem dokonce pře-
svědčená, že se snaží vyhnout tomu vojákovi, jako by nechtěl,
aby ho viděl. Víš, Markusi, že nejsem vlezlá, lidi si sem jezdí
odpočinout od ostatních, a do jejich věcí mi nic není. Potka-
la jsem tu taky spoustu lidí, co sem přijeli kvůli zdraví. Toho
druhého turistu jsem ani pořádně neviděla. Buď byl zabalený
do šály, nebo měl klobouk s krempou stažený do čela. Jako by
nechtěl ukázat obličej.“ Žena zaváhala. „Viděla jsem ho, když
odcházel. Vzal si všechny věci a vyrazil za tím vojákem.“
„Nešel třeba do údolí?“ Markus se napil čaje, byl horký
a silný. Alkohol se mu rozléval tělem až do nohou.
„Dívala jsem se za ním. Šel nahoru, na věž.“
Henke se snažil přemoct nutkání vybuchnout smíchy.
Výraz paní Heleny svědčil o jediném: celou noc nespala
a hlavou se jí honily hrůzostrašné obrazy. Skoro všechny
knihy ve Švýcarce pojednávaly o detektivech a kriminál-
ních případech. Kdyby Helena Zingerová měla v chatě plné

15
ruce práce s turisty, neměla by na četbu takových pitomostí
čas. Z nudy člověka napadají nejrůznější hlouposti.
„Půjdu tam a podívám se, co je s tím vojákem a s tím
druhým, s tím podivínem…“ Markus se usmál, dopil čaj.
„Stejně jsem slíbil turistům z Kletna, že jim prošlapu ces-
tu nahoru. Když jsme u toho, asi patnáct jich jde za mnou,
myslím, že v takových podmínkách se na věž škrábat ne-
budou, ale kdoví, co je může popadnout.“
„O ty už se postarám, bez obav. Běž se podívat, co je
s těma dvěma, mám z toho špatný pocit.“
Henke opět přikývl, tentokrát vážněji. Pocity nebral
na lehkou váhu, ani svoje, ani cizí. Z vlastní zkušenosti
věděl, že zdejší lidé měli nějaký zvláštní smysl, obzvlášť
citlivý na neobvyklé signály okolí.
Vstal od stolu, zapnul si kabát a nasadil čepici.
„Ten druhý si vzal všechny svoje věci. Co voják?“
„Šel s malým batůžkem, to vím jistě.“
Markus prohrabal zavazadlo a vyndal mačky, načež vy-
razil ke dveřím. Když vyšel z chodby do vánice, silný po-
ryv větru jej uhodil do tváře jako otevřenou dlaní.
Heleně se nesvěřil se svým předchozím objevem. Vždyť
viděl stopy z Vlčího Dolu na vrchol. Snažil se teď přijít na to,
proč si to nechal pro sebe. Že by se také řídil nějakou před-
tuchou?
Zadíval se do dálky a opět mu připadalo, že se někdo
nebo něco krčí v mlze, hledí na něj svou nehybnou, pro-
táhlou zornicí. Připevnil mačky k botám a vyrazil nahoru.
Z nějakého důvodu se mu na vrchol nechtělo.
Jakmile vyšel do otevřeného terénu, zastavil se. Stopy
zanechané předchozími výletníky téměř úplně zmizely.
Opět se začal sypat sníh, drobné, tvrdé kuličky pokrýva-
ly prolákliny ve sněhu jako písek. Markus vyrazil kupře-
du a zápolil s prudkým větrem, který neustále měnil směr.
Našlapoval opatrně, snažil se vyhnout zledovatělým bal-
vanům. Okolní hřbety poskytovaly ten nejlepší a nejdo-
stupnější stavební materiál k výstavbě věže císaře Viléma.
Markusův otec byl jedním ze stavitelů, kteří čtyři roky po-
kládali kameny na sebe, aby nakonec vztyčili dvě věže,
z nichž vyšší dosáhla téměř třiceti čtyř metrů. Markusovi
bylo tenkrát deset a často pozoroval dělníky při práci. Ne-

16
sčetněkrát jel na voze se sudy, které napouštěli v nedale-
kém prameni Moravy.
Otec opracovával pískovec přivážený na Sněžník
z Piekielné doliny u Starého Boru. Utahoval si z toho, že se
stavební materiál z oblasti s peklem v názvu odváží na čer-
tovskou horu. Říkal si, že Rübezahl z toho mít radost ne-
bude. V té době Markus poznal nejvíc příběhů o Duchovi
hor. Několik zedníků během přestávek na snídani našlo
zalíbení ve vyprávění barvitých příběhů. Nejspíš proto, že
v Markusovi našli vděčného posluchače.
A skutečně, chlapec poslouchal se zatajeným dechem.
Žádný z příběhů nekončil dobře a Rübezahl se v nich pro-
jevoval jako krutá a nevypočitatelná postava. Několikrát
se Markus probouzel v noci s křikem, připadalo mu, že ho
ve spánku někdo dusí, přikládá mu křivé spáry ke krku
a drtí hrudní koš. Otvíral oči v okamžiku, kdy se mu ostrý
rampouch sunul po kůži kolem obličeje.
Mlha prořídla a svět se stal mléčně bílý, když se sluneč-
ní paprsky snažily proniknout lepkavým povlakem obklo-
pujícím vrchol. Na obloze se objevil jasnější kruh sluneční-
ho kotouče. Henkeho napadlo, že každou chvíli silný vítr
rozfouká mlhu a sníh se zlatě zatřpytí.
Stopy na cestě náhle zmizely, jako by příroda chtěla vy-
mazat všechny projevy lidské přítomnosti. Na sněhu se
vytvořila sněhová krusta, na některých místech bylo vidět
led. Vrstvu prašanu musel vítr v posledních dnech sfouká-
vat, protože na tvrdém povrchu nechávaly výrazné vrypy
pouze Markusovy mačky. Asi v této chvíli ho poprvé na-
padlo, že jeden z turistů tady mohl uklouznout a sjet dolů.
Sněžník působil, že se dá zdolat lehce, ale při zhoršeném
počasí tu snadno mohlo dojít k neštěstí.
Na vrcholu to zahučelo. Do údolí, do jedné z průrev, se se-
sypal sníh. Markusovi chvíli připadalo, že nebe a země pras-
kají. Nezastavoval se. Do cíle mu chybělo sotva pár desítek
metrů.
Všiml si vrcholku věže. Přivřel oči. Bylo jednoduché si
představit, že mlha obklopuje obrovský hrad, středověký
brloh loupežníků s praporcem třepetajícím se na cimbuří.
Zpomalil, rukavicí si otřel čelo a oči. Sluneční paprsky
pronikly mléčnou mlhou a cáry mlhy ulehly na svahy.

17
 V první chvíli nechápal, co sleduje. To, co považoval
za netopýra visícího z koruny vyšší z věží, vůbec nebyl
netopýr. Zdálo se mu, že má vidinu, jaká se člověku může
ukázat, když se láme světlo a tvoří stíny a polostíny tam,
kde by je nečekal.
Muž visel hlavou dolů. Provaz, kterým byly spoutány
jeho nohy, se ve vzduchu míhal jako kyvadlo. Byl to tak-
řka neznatelný pohyb, ozývalo se však výrazné dření lana
o kámen. Krev mrazem ztuhla a ve vlasech oběti se z ní stal
mohutný rampouch.
Markus ucítil, jak se mu po celém těle rozlévá slabost.
Doklopýtal k hlavnímu vchodu. Visící muž měl vytřeště-
né oči – že by byl pořád naživu? Dveře byly otevřené, str-
čil do nich ramenem a vběhl do sálu zakrytého skleněnou
střechou. Brzy se octl na schodech do vyšší věže, bral je
po dvou či po třech. Nahoře si všiml stínu u jednoho z ob-
délníkových oken. Uklouzl, praštil se koleny o kamenný
schod. Rychle se postavil a zalomcoval klikou. Viselcovu
tvář měl ve výši svých očí. Od zdi věže byl vzdálený nece-
lého půldruhého metru.
Markus se vyzvracel na boty. To, že byl s to si povšim-
nout mužových vytřeštěných očí zespodu, nebyla náhoda.
Viselec neměl víčka, byla odříznutá, stejně jako celá kůže
na obličeji, jako by oční bulvy trčely z rudých důlků. Kru-
hové svaly očí byly dobře patrné.
Henke se zachvěl po celém těle.
„Rübezahl,“ zašeptal.
O krok ucouvl, div se nezapotácel. Cítil, jak se prostor
kolem smršťuje.
Seběhl po schodech a vyhrnul se ven. Vzpomněl si na dru-
hého turistu, o kterém mluvila Helena. Toho, který následo-
val vojáka. Henke si byl jistý, že onen muž už dávno utekl.
Pádil po svahu dolů. Jeho dětská noční můra, zlý duch
z pověsti, právě ožil. Měnil svou tvář. Sňal tu, která jej omr-
zela, a nasadil si novou.
 KLADSKO, 26. ÚNORA 1923

Vrchní strážmistr Franz Koschella šel klidným krokem

z Dolního náměstí ke kladskému magistrátu. Naplňoval
ho pocit spokojenosti a byl si vědom toho, že na něm toto
rozpoložení bylo poslední dobou dobře znát. Prozrazovaly
to četná zaoblení v pase a plné, načervenalé tváře.
Franz z toho žádný mindrák neměl. Právě naopak, sou-
dil, že je to znamení určitého dosaženého statusu. Důklad-
ně to promyslel a usoudil, že taková je v této zemi móda.
Někdo, kdo vypadal jako vetchý kus klacku, je v očích spo-
lečnosti slaboch. Takových souchotinářů nad hrobem, kte-
ří mají sotva na chleba, je spousta a nikdo je nebere váž-
ně. Ztepilý muž vykrmený jako čuník, to je něco jiného.
Stával se důvěryhodným, společensky významným člo-
věkem. Vždyť ještě nedávno musel Koschella, který býval
kost a kůže, dokazovat, že není ani trochu slaboch, a přes-
ně mířenými kopanci si budoval respekt a úctu.
Stačilo také pohlédnout na nejvýše postavené úřední-
ky kladské radnice: místostarostu a zároveň policejního
šéfa Conrada Goebela nebo na komisaře Richtera, který
byl v hierarchii hned po Bohu. Ach! Ten se sotva vměstnal
do uniformy, jako by s každým kilogramem nabýval na dů-
stojnosti a získával u svých podřízených respekt. Ačkoliv
v tomto případě nebylo zanedbatelné, že Heinrich Richter
budoval svoji pozici terorem. S věkem házel razítky čím
dál přesněji a kalhoty čím dál víc zaříznuté do pozadí mu
v tom nepřekážely.
„Dobrý den, pane strážmistře!“
Koschella neochotně smekl klobouk před ředitelem spo-
řitelního družstva ze staré části strážnice. Město mu leželo
u nohou, dalo by se říct, že přímo tahal za nitky. V Kladsku
už všichni vzali na vědomí, že Koschella ví o všech všechno,
vytahuje informace z rukávu jako věštec z nějaké křišťálové

19
koule. Ano, úcty se mu dostávalo na každém kroku, což byla
velmi příjemná průvodní okolnost služby vyžadující plné na-
sazení.
Vrchní strážmistr prošel kolem obchodu sester Kinze-
lových. Ani se nepodíval do výlohy. Mýdla i povidla, dle
reklamy v tisku nejvyšší kvalita za nejnižší ceny. Barbara,
Koschellova manželka, tam ještě nedávno nakupovala, mu-
sela počítat každý fenik. Teď už ne, mohli si dovolit šunku
z lahůdkářství a oblečení z obchodních domů. Časy se mě-
nily, Kladsko se měnilo a on, Franz, se měnil spolu s ním.
Vrchní strážmistr se zastavil u obchodu Georga Löwy-
ho, protože chybělo málo a byl by se na zledovatělém chod-
níku rozplácl jak široký tak dlouhý. Podíval se do výlohy.
Z té spousty hraček, kuchyňského vybavení a nejrozma-
nitějších drobnůstek se mu div nezatočila hlava. Franz si
pokaždé mezi vystavenými předměty všiml něčeho nové-
ho, co předtím neviděl. A teď se mu to povedlo zase. Hou-
pací kůň zaujímal hlavní místo v horní části výlohy; kdy-
by tu nebyl, jistě by se celá ta vratká konstrukce zhroutila.
Koschellovi blesklo hlavou, že se životem je to stejné jako
s Löwyho výkladem: je plný krámů, na první pohled ne-
potřebného harampádí, stačí ovšem narušit jediný element,
aby to, co bylo dosud pevné a stabilní, s rámusem spadlo.
Franz, který měl náhlé tušení, se ohlédl. Zdálo se mu, že
spatřil svoji ženu. Že by zrovna vyšla z krámu sester Kin-
zelových? Její silueta se mu mihla před očima a okamžitě
zmizela za rohem, když žena zahnula do Baderbergu. Sta-
ré zvyky, usoudil podrážděně Franz. Copak je pro Barbaru
tak těžké zvyknout si na nový život? Rozhodl se, že si s ní
promluví. Na druhé straně to nebyl dobrý nápad. Je mož-
né, že Barbara ke Kinzelovým chodila prostě ráda, a bylo
by nespravedlivé jí v tomto směru něco zakazovat. Stejně
na ni byl hrdý: ještě nedávno se totiž bál, že se s novou sku-
tečností těžko smíří. Měla konverzovat se ženami ředitelů
a dalšími důležitými osobnostmi v hrabství, a také on se
musel naučit pohybovat v prostředí salónů. Zpočátku jen
nelibě přijímal pozvánky na oslavy a rauty, k čemuž ho nu-
til komisař Richter, který vycházel z předpokladu, že to pa-
tří mezi povinnosti vrchního strážmistra, šéfa kriminálního
oddělení města Kladska. A byť se tomu Koschella vzpěčo-

20
val, časem si na nové povinnosti zvykl a začal je dokonce
brát jako určitý druh zábavy.
Barbara si v nových společenských kruzích vedla pře-
kvapivě dobře. Jazyk se jí nepletl, dokázala dokonce zmír-
nit proud slov, kterým obvykle zalévala manžela a přátele.
Franz na ni byl hrdý, a v nových šatech, koupených zvlášť
ke slavnostním příležitostem, se vyjímala tak báječně, že
společný život Koschellových znovu rozkvetl.
Vrchní strážmistr přišel ke dveřím obchodu, u kterého
pořád stál, vzal za kliku a za doprovodu řinčícího zvon-
ku vešel dovnitř. Okamžitě k němu přiskočil mladý pro-
davač. Franz si jej dobře pamatoval, ten kluk se ještě ne-
dávno toulal po okolí a hledal jakékoli více či méně legální
místo. Vrchní strážmistr dobře věděl, že měl velkou záslu-
hu na tom, aby mladík nesešel na scestí. Už rok měl v oku
podivné partičky a různé podezřelé postavy; krást nebo
vyvolávat rvačky se v Kladsku prostě nevyplatilo. Hrozilo
za to nejen zatčení, ale také vyprášení kožichu na pamět-
nou. A tento Alex Fonke stál před vrchním strážmistrem
natažený jako struna, jako by nedávno prošel vojenskou
drezúrou. Nejspíš si automaticky chránil zadní část těla
před botami značky Baťa, které si Koschella nedávno kou-
pil u Dzialoszynského.
Vrchní strážmistr ukázal na hračku, která upoutala jeho
pozornost. Mladík přiskočil k vitrínce a odemkl ji klíčkem
zavěšeným na řetízku, který měl kolem krku. Jakmile Franz
uviděl autíčko v celé kráse, spokojeně přikývl. Kovové sou-
částky se leskly ve světle žárovky a červeň kapoty byla hlu-
boká a intenzivní.
Koschella si nechal dárek zabalit. Vysoká cena jej pře-
kvapila, ale mávl nad tím rukou. Než odešel, neopomněl
chlapce chladným hlasem instruovat:
„Dej do pořádku chodník, Fonke. Posypej ho pískem, ji-
nak si lidi zlámou nohy.“
Po chvíli na ten nebezpečný chodník vstoupil. Na kluz-
kém povrchu se snažil opatrně našlapovat. Šikmo přešel
ulici a zamířil na radnici. Vyndal hračku z tašky, aby si ji
znovu prohlédl. Krásné hasičské auto mělo být dárkem pro
Opitze a Chaima. Velmi podobné mu hoši nedávno uka-
zovali. Modernost, rozvoj, technika. Třeba někdy zavítají

21
i do Kladska, pomyslel si Koschella. To by se hodilo. Před
očima mu vyvstaly kodrcavé hasičské vozy, stále tažené
koňmi. Najednou se jej zmocnil prapodivný pocit: připada-
lo mu, jako by on sám měl hasit nějaký požár. Tato nevese-
lá myšlenka ho provázela až ke dveřím radnice. Hasičský
vůz si strčil do kapsy mohutného kabátu.
 SNĚŽNÍK, 26. ÚNORA 1923,
O NĚKOLIK HODIN DŘÍVE

Měl zpoždění nanejvýš dvě hodiny. Asi tolik jej dělilo

od vraha. Šel po jeho stopách, vrah byl ovšem opatrný.
Jako by všechno vypočítal a naplánoval, což z něj dělalo
obzvlášť nebezpečného protivníka.
Muž se zastavil, otřel si ochranné brýle. Srdce mu do žil
neúnavně pumpovalo krev. Poslední kilometry urazil ve vy-
sokém tempu, měl mžitky před očima. Čtyřiadvacet ho-
din nic nejedl. Tělo pracující na vysoké otáčky vyžadova-
lo palivo.
Sáhl do batohu pro láhev. Polkl několik doušků ledové
vody. Zhluboka se nadechl a vyrazil po ještě zřetelných sto-
pách. Týdenní hon, hledání stop, zavrhování těch, které vrah
zanechal, aby ho zmátl. Došel za ním až sem, na Sněžník.
U rozhledny se zastavil jenom na pár vteřin. Vítr mu me-
tal do obličeje mrazivé ledové jehličky, bolestivé píchance
na tvářích už ale necítil. Zmrzlé hrudky sněhu se mu dosta-
ly pod kožich a tály, hledaly místo, kudy by pronikly přes
tlustý svetr a zahnízdily se poblíž srdce.
Dobře věděl, jak byla oběť zmrzačena. Byl si jistý, že
muž visící vysoko nad zemí zemřel za podobných okol-
ností jako jeho předchůdce. Možná méně trpěl, pachatel
měl totiž méně času. Věděl, že ten, kdo je mu v patách, sem
lovce sám pozval.
Muž si všiml dalších stop vedoucích k horské chatě
na československé straně. Ucítil příliv adrenalinu. Teplo
mu prostoupilo celým tělem, svaly začaly pracovat s dvoj-
násobnou silou. Sundal si ze zad lyže a připevnil si je k bo-
tám. V předklonu sjel ze svahu, aby ve tmě neztratil stopu.
O chvíli později se zastavil v chatě knížete Lichtenštejna.
Pohlédl do tmavých oken. Stopa končila u hospodářských
budov, nevěřil však, že by tu na něj čekal.

23
 Muž objel budovu. Další stopy, které objevil, vedly na
Stříbrnice. Vrah si tu musel předtím schovat lyže, pohrával si
s ním. Odfajfkoval si další bod plánu, jako by ověřoval bdě-
lost svého pronásledovatele. Snažil se, aby jeho soupeř ne-
ztratil zápal. Nebo ho to prostě jenom bavilo?
Pohlédl dolů, mlha houstla, ale stopy lyží zřetelně pro-
tínaly zmrzlý sníh. Vybízely, aby je muž následoval. Zvá-
žil argumenty pro a proti. Musel se rozhodnout: jet po sto-
pách onoho člověka, nebo se vrátit do věže císaře Viléma.
Věděl, že prchající muž svůj útěk dobře naplánoval. I kdy-
by balancoval na ostří nože, byl pořád opatrný a minima-
lizoval riziko. Kde mohl udělat chybu? Pouze tam, na mís-
tě dalšího zločinu.
Lovec se otočil k věži císaře Viléma. Také mu začal do-
cházet čas – na vrchol brzy vyrazí turisti.
 KLADSKO, 26. ÚNORA 1923

Než Franz Koschella vešel do radnice, podle svého zvyku

pohlédl na severovýchodní roh náměstí. Ruch na chodní-
cích a v ulicích města už byl značný. Několik mužů přije-
lo s vozy se zbožím k nedalekým domům. Kurýr se lopo-
til se dvěma velkými balíky do obchodu Felixe Tichauera
v budově magistrátu. S balíky ale nakládal opatrně, sorti-
ment tohoto krámu totiž tvořilo sklo a porcelán. Koschello-
vu pozornost upoutal chechtot znějící od hotelu Neu Bres-
lau. Nosiči na sebe vesele pokřikovali. Dobírali si mladšího
kolegu a nechávali ho nosit nejtěžší pytle s moukou a cuk-
rem. Franz se ušklíbl. Nováčci to měli těžké všude.
„Dobrý den, pane vrchní strážmistře! Hrozný mráz, ta-
ková zima nebyla, ani nepamatuju.“
Koschella opětoval úklonu hlídači, který se s lopatou
a pytlem písku vynořil zpoza rohu radnice.
„To víte, v zimě je holt zima.“
Koschella takové nicneříkající průpovídky nesnášel, ale
samy mu unikaly z úst, když se s ním dal někdo do řeči o po-
časí. Na takové slovní výměny si nezvykl. V hovorech si při-
padal sešněrovaný, poslední dobou je musel naneštěstí vést
čím dál častěji. Lidé jej v jednom kuse oslovovali z nejrůzněj-
ších důvodů. Ještě před několika lety ho nikdo kromě měst-
ských lumpů nebral vážně. Znali ho z hospod, ve kterých
o samotě vysedával. Ze zločineckých skrýší sice vytahoval
lotry, překupníky a zlodějíčky a získával od nich informa-
ce, ale ani tehdy nebyl nijak hovorný. Mluvit měli přece oni.
A po pravdě se toho mlčícího Koschelly, který jednou za čas
položil jednu krátkou otázku, báli jako čert kříže. Stačila
chvíle, aby zdlouhavé ticho vyplnili proudem slov, za jaký
by se nestyděli ani ti nejvýřečnější mluvčí z Reichstagu.
Děti na cestě do školy si udělaly přestávku u městské stud-
ny nedaleko vchodu do radnice. Dva hoši házeli sněhové

25
koule na českého lva stojícího na míse podpírané čtyřmi del-
fíny. Franz uznale obdivoval jejich mušku. Dokázali trefit pří-
mo do středu erbu, na kterém lev stál.
„Padejte! Do školy, vy lotři!“
„Pročpak se tak durdíte, pane Kastnere?“ Franz se ušklíbl
na hlídače, který mával lopatou, jako by jí chtěl přetáhnout
kluky po zádech. „Myslíte, že sněhovými koulemi srazí
tomu lvovi korunku?“
„Hází taky do oken, dělá to šmouhy. Mýt v zimě okna,
to je děs. Nemají nic lepšího na práci?“
Chlapci se smíchem utekli z dosahu hlídačovy lopaty.
Franz přemýšlel, jestli mezi těmi, co Kastnerovi kompliko-
vali život, nebyl náhodou jeho Opitz.
Beze slova hlídače obešel a vyrazil ke vchodu do klad-
ského magistrátu. Na schodech prošel kolem několika
ospalých úředníků a zamířil do nevelké místnosti, která
byla přidělená jeho skupině.
Svlékl si kabát, spolu s pokrývkou hlavy ho odložil
na věšák a posadil se ke stolu.
Napřed se podíval do oken, pak na stůl, u nějž trávil celé
dny. Několik složek, které si nechal přinést z archivu, čeka-
lo, až na ně přijde řada. Bylo více než pravděpodobné, že je
vrchní strážmistr co nevidět pošle zpět, aniž by se do nich po-
díval. Koschella moc práce neměl, naučil se ovšem vytvářet
u svého okolí dojem, že je neustále v jednom kole. Nesměl do-
pustit, že by mu někdo vyčetl neužitečnost. Pravda ho však
nepříjemně hryzala ve svědomí, asi jako komisařovy kalhoty
do jeho mohutného pozadí. Franz si vůbec nepřipadal uži-
tečný. Pokud došlo k nějaké vraždě, pak u skleničky, o loupe-
žích a větších aférách už dlouho nebylo ani vidu, ani slechu.
Karban načerno byl tentam, u hospod a hotelů se pravidelně
objevovali policejní agenti a každému, kdo měl bohatý rejs-
třík, byl přidělen stálý dohled. Vypadalo to, že v posledních
letech Kladsko vyčerpalo limit tragických kriminálních pří-
běhů. Opět se z něj stalo ospalé městečko na okraji, jakých
bylo ve Slezsku dvanáct do tuctu. Franz si jednou za čas uvě-
domoval, že odevzdaně čeká na něco, co mu umožní zahnat
nečinnost. Na případ, který opět rozpohybuje soukolí stroje
pokrytého prachem. Koschella věděl, že by to souviselo s ne-
štěstím a tragédií určitého člověka, ale výčitky si nemohl do-

26
volit. Ke zločinu přece vede lidská přirozenost, nikoli myš-
lenkové pochody šéfa kriminálního oddělení.
Koschella dlouze zívl. Vypadalo to na další ospalý den.
Už si na ně zvykl. Kdysi cítil neustálé výčitky svědomí,
smysl pro povinnost mu velel v jednom kuse jednat, dohlí-
žet na lidi, vybavení, pořádek. Časem postoj změnil a srazil
vnitřní horečku na běžnou pokojovou teplotu. Den začínal
s kávou a ranním tiskem. Pak svolával poradu za přítom-
nosti své pravé ruky, Lothara Schulze. Chodil na ni také
člověk, který si zasloužil postavení Franzovy levé ruky,
tedy mladý policejní asistent Leon Czosek. Více rukou, kro-
mě vlastních, Koschella na oddělení neměl. Během těchto
schůzí poslouchal zprávy, radil, předával své zkušenosti.
Pak s pocitem řádně splněné povinnosti navštěvoval kan-
celář svého přímého nadřízeného.
Každodenní hovory s Richterem ho zpočátku iritova-
ly, jen stěží dokázal ovládnout nervy, čehož komisař nikdy
neopomněl využít. Napětí na lince Richter–Koschella bylo
na kladském magistrátu známé a bedlivě sledované. Úřed-
níci je brali jako dopolední rozptýlení. Richterova špatná ná-
lada se většinou soustředila právě na vrchního strážmistra
Koschellu. Ten jako hromosvod přijímal nejdrsnější výboje
nadřízeného. Za to mu byli zaměstnanci nevýslovně vděční.
Časem se však Koschella s touto nežádanou úlohou smí-
řil. Když si na něj Richter došlápl, nekroutil se ani nekňou-
ral. Byl houževnatý jako suché hovězí a zároveň pružný
jako tráva na břehu Nisy. Zato Richter se zraňoval o jeho
drsnou osobnost, a trápit Koschellu nakonec přestalo ko-
misaři působit zadostiučinění. Stejně dobře se mohl vybí-
jet na těžkém, toporném stole.
Richterovy výbuchy začaly pohasínat, poslední měsíce
vztahu obou policistů se zdály přímo idylické. Zakopali vá-
lečnou sekyru a zpoza zavřených dveří komisařovy kancelá-
ře se přestaly ozývat výkřiky a urážky. Příčinu tohoto stavu
způsobil nejspíš fakt, že v Kladsku panoval určitý klid a Rich-
ter se nemohl chytit ničeho, co Koschella dělal, třebaže upřím-
ně chtěl. Bez významu nebyla ani změna postoje samotného
vrchního strážmistra. Franz měl všech pět pohromadě, takže
věděl, že se nemá protivit šéfovým nápadům, osvojil si také
základy diplomacie a dokázal spory obrátit ve svůj prospěch.

27
 Ve vzduchu však bylo něco cítit. Sblížení dvou rozdíl-
ných osobností vypadalo jako něco neobvyklého a nepocho-
pitelného. Bylo těžké uvěřit v proměnu Richterovy chole-
rické osobnosti. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že komisař
celé roky počítal s povýšením a přesunutím do Vratislavi,
a důvodem jeho častých rozčílení bylo zastavení jeho slu-
žebního postupu. Tento dočasný klid nemohl trvat dlouho.
Každý zaměstnanec magistrátu čekal na chvíli, kdy dojde
k neplánovanému výbuchu. Bylo to doslova jako s ohněm,
kterému dochází kyslík: živel vypadá, že uhasíná, skomírá,
stačí však, aby někdo neopatrně pootevřel dveře…
„Můžete jít dál, vrchní strážmistře Koschello. Komisař
vás očekává.“
Franz pohlédl na tajemníka Thomase Zendera stojící-
ho ve dveřích. Nový zaměstnanec kladské policie, povola-
ný před několika měsíci přímo z Vratislavi, téměř nikomu
na magistrátu nepadl do oka. Měl v sobě něco, co připomí-
nalo úhoře nebo třeba sledě. Stačilo s ním prohodit pár slov,
aby si člověk udělal obrázek, že je to úlisný, falešný člověk.
Navíc tím, že jej Richter zaměstnal, prý udělal službičku
svému známému. Možná to udělal proto, aby měl přístup
k čerstvým drbům z Poodří, Zender se mu na každý pád
zalíbil a komisař z něj rychle udělal svého tajemníka. Am-
bice mladého šplhouna však sahaly mnohem dál – říkalo
se, že si dělá zálusk na vedení některého z oddělení. V nej-
bližších týdnech měl přivést z Vratislavi manželku a děti,
bezpochyby tedy počítal s kariérou v Kladsku.
„Tak prosím! Komisař Richter vás zve dál!“ Tajemník
kývl hlavou a gestem Koschellu popohnal, aniž by dbal na
stav jinak bezchybně ulíznuté blonďaté ofiny.
V úředníkových očích si povšiml zalesknutí, které nedo-
kázal identifikovat. Zendera podle všeho trápilo, že na vrch-
ního strážmistra nedokáže zapůsobit. Nejspíš chtěl něco do-
dat, ale přešel to. Otočil se a vydal se ke svému stolu.
Koschella udělal několik kroků směrem do šéfovy kan-
celáře. Šel přitom pomalu a snažil se být nápadný, jako by
chtěl sám sebe přesvědčit, že není kam spěchat. Natáhl
ruku ke klice. Najednou mu připadalo, že se tu něco změni-
lo, něco sotva uchopitelného. To, co viselo ve vzduchu, ožilo.
Probralo se to k životu závanem z chodby, ze dveří mnoha

28
kanceláří otevřených dokořán. Ve vzduchu sršela elektři-
na, výboj přeskočil z místa na místo. Franz analyzoval svo-
ji cestu z oddělení do Richterovy kanceláře. Už na schodiš-
ti na sobě cítil pohledy úředníků. Dva mladí strážmistři mu
ustoupili z cesty, nalepili se na zábradlí, jako by se báli, že
do nich v Koschellově přítomnosti může uhodit blesk. Z očí
se jim dalo vyčíst stejné zalesknutí, které viděl v očích tajem-
níka Zendera. Franz se domyslel, jaká je příčina této změny.
V úřadu se zahnízdil tvor s vlastním vědomím: zdejší za-
městnanci po vstupu do budovy upadli do nepostřehnutel-
né sítě, rozrůstající se do dalších a dalších pater. Prostupo-
vala chodbami, obepínala místnosti i koutky. Šířilo se jí něco
neobvyklého, nejen zvuk, ale i myšlenky. Fungovala na bázi
spínače. V hlavách úředníků se bezděčně utvořily přijímače
těchto neviditelných vln. A teď je začínal vnímat i on. Dolé-
haly k němu z hloubi kanceláře, z velké tmavé nory, ve kte-
ré seděl komisař Heinrich Richter, rozvalený jako mohutný,
tučný pavouk. To on, sedící za svým stolem, držel ve svých
odulých rukou všechny osnovy sítě. Jedna z nich se chvěla,
což Franz téměř fyzicky cítil.
Koschella měl cítit nervozitu, připravit se na konfronta-
ci. Paradoxně si však oddychl. Všechno se vracelo do nor-
my. Předchozí setrvávající stav byl proti přírodě.
 ŠVÝCARKA, PASTVINA POD
SNĚŽNÍKEM, 26. ÚNORA 1923

Markus chtěl po nalezení těla napřed seběhnout dolů,

do Stroně. Tam by uvědomil místní policejní stanici. Tepr-
ve po chvíli si uvědomil, že v Lichtenštejnově chatě na čes-
koslovenské straně nedávno zprovoznili telefonní linku.
Během pár minut tam došel a sdělil veliteli, co viděl na vr-
cholu Sněžníku. Spojil jej majitel, poněvadž Markus byl pří-
liš roztřesený a nedokázal správně vytočit ústřednu. Po při-
jetí hlášení mu policista přikázal počkat na místě a slíbil, že
se s ním brzy spojí. Po několika minutách se skutečně cha-
tou ozvalo zvonění telefonu. Markus zvedl sluchátko a vy-
slechl instrukce. Měl se přesunout do Švýcarky a tam počkat
na policisty, kteří už vyrazili ze Stroně Śląského na vrchol.
Policista instruoval rovněž správce chaty, Oskara Gutwin-
ského. Eventuální turisty mířící k Lichtenštejnovi nesměl
pustit na vrchol. Gutwinski suše informoval policistu, že
vzhledem k příšernému počasí u sebe žádné turisty nemá.
Zanedlouho se Markus vydal do Švýcarky. Když prochá-
zel kolem rozhledny, podíval se na ni, jako by se chtěl ujis-
tit, že se nenechal napálit nějakou vidinou. Bohužel, mrt-
vola nahoře pořád visela a sílící vítr jí kolébal čím dál víc.
U chaty na Markusově cestě stáli dva policisté. Trasu
z Kletna na pastvinu museli urazit v rekordním tempu, ne-
byli ani zadýchaní. Henke dvojčata Schwartzova dobře znal,
a jakmile je spatřil, ulevilo se mu. Všechno jim sdělil, načež
se díval, jak vyrazili jako dva chrti na vrchol. Brzy se ztrati-
li v mlze.
Až potom vešel do Švýcarky a odevzdal se do péče He-
leny Zingerové.
„Ach Bože, co se to děje, Markusi!“ Správkyně lomila ru-
kama. „Já jsem to věděla, měla jsem tušení, že se stane něco
hrozného. Tak mluv, Henke!“

30
 Markus se posadil na lavici, stranou od turistů, kterých
teď bylo v hospodě bezmála dvacet. Poznal je – to oni šli
po cestě, kterou jim prošlapal. Nikdo si jeho příchodu ne-
všiml. U stolů bylo rušno, pilo se pivo, někteří si dopřáva-
li druhou snídani. Markuse napadlo, že nikomu z nich se
dnes nebude chtít jít na vrchol. Ne v tomto počasí. Fouka-
lo tolik, že to člověku div neutrhlo hlavu.
„Slyšíš mě, Henke?“
Markus přikývl, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlás-
ku. Zingerová někam zmizela, brzy se mu však v rukou
objevilo svařené pivo. Naráz je vypil. Měl příšernou žízeň.
Tekutina ho nepříjemně zahřála v žaludku, trpělivě tedy
počkal, než mu začne být dobře. Když se mu alkohol rozlil
po celém těle, trochu se uvolnil.
„Co se tam stalo?“ Tón Heleny Zingerové byl sice nalé-
havější, ale zároveň jemnější než před pár minutami. „Co
jsi tam viděl, Henke?“
„Mrtvolu. Visí na věži.“
Zingerová přivřela oči, pokřižovala se.
„Jednu mrtvolu?“ zeptala se tiše a po očku sledovala ba-
vící se hosty.
„Jednu,“ potvrdil. „Víc jsem jich neviděl.“
„Jaký měl kabát: šedý, nebo černý?“
Henke si vybavil obraz, který se celou tu dobu snažil vy-
těsnit z paměti. Zbledl, a když si vzpomněl na to, co zbylo
z tváře nebožtíka, znovu se mu sevřel žaludek.
„Šedý…“
„To musí být ten voják.“
Markus si uvědomil, že policii neřekl, co mu předtím
o obou mužích řekla Helena. Úplně mu to vypadlo z hlavy.
„Já to věděla,“ Zingerová se zachvěla a znovu se rozhléd-
la. „Ten druhý, ten, co se tak schovával, ho zabil. Bože… měla
jsem tady vraha, mohl nás všechny zabít v noci, když jsme
spali…“
Henke mlčel. Napadlo ho, že vrah měl skutečně možnost
vyřídit všechno v noci. Snadno by zapíchl toho vojáka, Zinge-
rovy i jejich výpomoc v kuchyni přímo tady, v horské chatě.
„Co když se vrátí?“
„Kdo?“ Henke zavrtěl hlavou, jako by se probouzel. Hned
pochopil smysl otázky. „Proč by se měl vracet?“

31
 „Copak já vím? Takových bláznů je tu čím dál víc. No
řekni: po velké válce se lidi nevraceli domů jako lidi, ale
jako zvířata. Válka z nich dostala to nejhorší, a bída, která
je teď všude kolem, to všechno jenom zhoršuje. Nepama-
tuješ, co se stalo nedávno v Kladsku?“
Henke přikývl. Pamatoval, celým hrabstvím otřásla sé-
rie vražd. Když poslouchal, jak o nich někdo vypráví, nebo
o nich četl v novinách, měl dojem, že k nim došlo někde da-
leko, v jiné zemi, a ne skoro za humny. Teď ale měli vraž-
du tady, u sebe. Stejně hrůznou, možná ještě hrůznější než
ty, k nimž došlo u kladské pevnosti.
„Oznámil jsi to policii?“ vyptávala se Zingerová.
„Byl jsem u Lichtenštejna, volal jsem jim, bratři
Schwartzové už určitě dorazili na vrchol, procházel jsem
kolem nich kousek od Švýcarky.“
„Jsou jako blesk, když se do toho dají, nikdo je nedoho-
ní, třeba ho ještě chytnou, toho…“
Heleně došla slova, byla rozrušená, celá se třásla.
„Seď,“ přikázala Henkemu. „Hned ti dám polívku.
A na pivo jim udělám cenu, nacamrají se a nepůjdou na-
horu, ale vrátí se do Kletna.“
„To tady mám sedět a čekat na nějakého detektiva?
Za chvíli by mělo být nahoře víc policistů, nejspíš uzavřou
cestu z naší i československé strany.“
„To je dobře.“ Zingerová přikývla.
Henkemu se zdálo, že se mu dívá na nohy. Najednou ho
polila vlna horka. Batoh. Úplně na něj zapomněl, nechal
ho u lavice, když šel nahoru. Měl sem přinést knihu pro toho
turistu. Napadlo ho, že určitě pro toho mrtvého nebo pro
toho, který způsobil jeho smrt.
 KLADSKÉ HRABSTVÍ,
26. ÚNORA 1923

Dva muži nosili prkna do budovy. Pracovali dobře, lépe

než předchozí skupina. Pozoroval je shora, z místa, odkud
měl dobrý výhled na budovu a cestu vinoucí se v dálce.
S předchozí skupinou se zmýlil. Unáhlil se. Vážně ne-
chybělo mnoho, aby překazili plán. Věděl, že tato fáze je
nejslabší, nejchoulostivější bod. Jenže neměl na výběr. Chy-
běly mu schopnosti, aby sám připravil místnost tak, jak po-
třeboval. Kromě toho měl málo času.
První skupinu naverboval v Československu. Převezl děl-
níky sem, vysvětlil jim, co přesně potřebuje. Už tenkrát měl
vycítit potíže. Brali ho jako neškodného blázna, ze kterého
snadno vytlučou nějaké peníze. Podrobně jim vysvětlil pra-
vidla. Měli je dodržovat, varoval je, že jinak jim nezaplatí.
Varování nezapůsobila, nebrali jeho pravidla vážně. Ani
jeho vzhled nevzbuzoval respekt. Byli to dva statní muži,
silní jako dub, přesvědčení, že když na to přijde, neodvá-
ží se jim odmítnout zaplatit. Podcenili ho, a tak se zmýli-
li i oni.
Už třetí noci odešli i přes zákaz z domu. Chtěli si povy-
razit. Nejbližší vesnice se nacházela dobrých pár kilomet-
rů na východ, měl štěstí, že se tenkrát stihl vrátit. Rychle si
uvědomil, že v pokoji nejsou. Šel po stále viditelných sto-
pách, které zanechali ve sněhu. Sledoval je.
Tenkrát poprvé ucítil, že se situace vymyká jeho kon-
trole. Byl si jistý, že mají hodinu náskok. Představil si, že
jim v hospodě alkohol rozváže jazyky, že mluví o zakázce:
o pokoji a muži, který jim tu nevšední práci dal. V uších mu
ještě zněla jejich slova, slovanský akcent, hrdelní řehot, jak
se mu posmívají, popisují ho jako hříčku přírody.
Úplněk. Světlo jako ve dne. Jejich postavy zahlédl asi
dva kilometry od domu. Nepospíchali, z ruky do ruky si

33
podávali láhev. Pili vodku, kterou jim vozil, aby nemuse-
li vycházet za zábavou. Byli hluční, neslyšeli, jak se blíží.
Pocítil něco? Nejspíš ne. Možná podráždění. Udělal, co
musel. Prvního skolil mohutným úderem do týlu. Oběť
nevydala ani hlásku. Druhý, příliš překvapený na to, aby
zareagoval, strnul s ústy dokořán. Láhev mu vyklouzla
z ruky a padla do sněhu. Útočník se rozmáchl, mužova
hlava se vychýlila, zazněl tupý zvuk rány do lebky.
Těla odtáhl do lesa, ukryl je v údolíčku, pod tlustou vrst-
vu kamenů. Věděl, že dřív než na jaře je nikdo nenajde. To
muselo stačit.
Druhou skupinu tvořili tři horalé z Polska. V tomto
případě mu přálo štěstí, narazil na ně náhodou při jedné
z cest. Přivezl je k sobě a stejně jako jejich předchůdcům
všechno trpělivě vysvětlil. Když jim představoval pravidla,
kterých se mají držet, žádný z nich ani nemrkl.
Nevycházeli z domu, chtěli práci co nejrychleji dokončit.
Sliboval jim peníze navíc za dodržení termínu. Pili dost, ale
nikam je to netáhlo. Večer občas zpívali. Byli hluční, usou-
dil však, že dům se nachází dost daleko od silnice a cest,
než aby je někdo slyšel. Konečně mohl říct, že všechno jde
zase podle plánu. Celý den se mu dařilo, počínaje tím, co
provedl na Sněžníku.
 KLADSKO, 26. ÚNORA 1923

„Necháte na sebe dlouho čekat, vrchní strážmistře!“

Tato slova přivítala Franze Koschellu, když vcházel
do kanceláře Heinricha Richtera. Komisař stál u okna. Ješ-
tě před chvílí nejspíš kroužil kolem svého stolu a čekal
na podřízeného. Když se čekání prodloužilo, udělal si krát-
kou přestávku.
Ochladilo se, pomyslel si Franz. Pocit chladu ještě zesí-
lil, když se komisař posadil za stůl a upřel na něj ledový
pohled.
„Uvědomili napřed Vratislav! Vratislav! Ne nás! Jako by
si mysleli, že na to nestačíme!“
Franz mlčel. Nemělo smysl žádat, aby byl uveden do ob-
razu, jenom by se vystavil nevybíravým poznámkám ko-
misaře. Rozhodl se, že počká.
„Nejspíš sis myslel, že jsme si získali dobrou pověst,
Koschello, že po tom všem, co jsme dokázali, si zasloužíme
nějakou úctu! Ale ne. Dávají nám najevo, kam patříme…“
Koschella se rozhodl neobsazovat volnou židli napro-
ti Richterovi, protože také věděl, kam patří. Stál uprostřed
kanceláře s rukama založenýma na hrudi. Čekal na chvíli,
ve které se šéfovo rozhořčení promění v konkrétnější, sro-
zumitelný pocit, ventilující nahromaděnou energii.
Neopomněl si přebrat slova, která zaslechl. Těmi spo-
lečnými úspěchy se komisař nechal poněkud unést, příliš
velký podíl na nich neměl. Dva okázalé případy, které měl
Richter nejspíš na mysli, vyřešil kapitán Wilhelm Klein se
skromným Koschellovým přispěním.
Vratislav. Franz předpokládal, že případ, který nadříze-
ného pobouřil, musel být opravdu závažný. Podle všeho
nemohlo k ničemu dojít v Kladsku, protože o tom by už
Franz věděl, ale někde v bohem zapomenutých oblastech
hrabství. Svědkové takových událostí, možná pod vlivem

35
silných prožitků, se s žádostí o pomoc obrátili právě do Vra-
tislavi. Příčin, proč nezavolali na nejbližší stanici, mohlo být
víc. Zaprvé, závažnost události, jíž byli svědky: oznamova-
telé mohli usoudit, že musí uvědomit Vratislav, což mělo ur-
čitý význam. Zadruhé, mohli to být turisté, které nenapad-
lo, že i menší města mají svoje strážce zákona. Tak či onak,
oba případy podporovaly Richterův náhled na věc. Klad-
ská policie byla opomenuta, čímž se jí, jak trefně pravil, dalo
najevo, kam patří.
„Stejně ten případ nenecháte těm ochlastům z Vratislavi,
komisaři. Ztratili by tady na maloměstě i svoje škrpály…“
„Nebudeš mi, Koschello, říkat, co mám dělat!“ čertil se
Richter. „Jistěže jim ho nenechám. Nenechám ho ani těm
lemplům z Bystřice. Proto máme v Kladsku kriminální od-
dělení, aby se o takové věci postaralo.“
Koschella přikývl. Vražda, o to šlo. Čekal na instrukce.
„Sněžník. Stalo se to na Sněžníku, Koschello. Dneska
ráno tam našli mrtvolu visící z rozhledny. Bohužel to ne-
byla sebevražda. Podle svědectví člověka, který tělo na-
šel, byl muž před smrtí zmrzačen. Měl zmasakrovaný ob-
ličej… Nevíme, co je oběť zač, našel ji člověk, který běžně
žije v Kletně. Prošlapával turistům cestu. Všechno se do-
zvíte na místě. Přikázal jsem, aby z Bystřice a Stroně poslali
lidi k zajištění terénu. Dostali jasné instrukce, než přijede-
te, nemají s ničím hýbat ani na nic šlapat.“
„Podaří se jim udržet turisty stranou?“
„Musí. Pár jich teď ale na Sněžníku je. Prý jsou na vrcho-
lu hrozné podmínky, spousta sněhu, lavinové nebezpečí.
Ba co víc, ze západu se blíží mraky. V nejbližších dnech má
sněžit a foukat…“
„Musíme si tedy pospíšit.“
„Ano, musíme si pospíšit. Vezmeš s sebou lidi, co ti po-
můžou, Koschello,“ přikázal nadřízený.
„Vezmu je všechny: Schulze i Czoska.“
„Dobře.“ Richter nerozpoznal sarkasmus v hlase pod-
řízeného. „A ještě jedna věc, vrchní strážmistře. Do Klad-
ské Bystřice zanedlouho přijede vlakem člověk z Vratisla-
vi.“ Komisař smířlivě zvedl ruce, když viděl Koschellovu
reakci. „Rozmluvil jsem jim, aby posílali svého detekti-
va. Oháněli se jakýmsi policistou z Valbřichu, ale nekolu-

36
jí o něm nejlepší zvěsti. Ten, koho pošlou, je lékař, profe-
sor z univerzity.“
„Z univerzity? K čemu nám tady bude nějakej felčar,
krucinál?“
„Jde o to zmrzačení tváře oběti…“ V Richterově hlase
bylo slyšet, že ani jemu nejde tato spolupráce pod nos. „Sou-
hlasil jsem s účastí toho člověka na našem vyšetřování, pro-
tože po odmítnutí spolupráce s detektivem by mi po dalším
zpochybnění účasti jejich experta zakroutili krkem.“
Koschella věděl, že to Richter kvůli soukromým ambi-
cím nemohl odmítnout. Nejspíš pořád počítal s tím, že se
jednou bude spolu s rodinou procházet po vratislavském
náměstí, pyšný jako páv na nové umístění a povýšení.
„Ten profesor je patolog. Prý se vyzná, může být uži-
tečný. Tělo ze Sněžníka bude potřeba někam odvézt a pro-
hlédnout. Vezměte je do Bystřice. Tam provedete ohledání.
Všechny zprávy mi průběžně posílejte. V případě jakých-
koli zjištění mi budeš volat, rozumíš?“
„Jistě, komisaři.“
„Ještě jedna věc.“ Na Richterově tváři se objevil jízli-
vý úšklebek. „Doufám, že jste si dneska vzal podvlíkačky,
Koschello. Jinak vám tam umrznou zadky, je tam příšerná
zima.“
 KLADSKÉ HRABSTVÍ,
26. ÚNORA 1923

Podle očekávání nadřízeného Koschellovi v té příšer-

né zimě zadek skutečně div neumrzl, a to ještě než doje-
li do Bystřice. Topení v autě neplnilo svou roli, jak mělo,
a silný vítr smýkal jejich adlerem po kluzké silnici. Lo-
thar Schulz si v těchto podmínkách kupodivu celkem vě-
děl rady. Franz obdivně sledoval, jak manévruje volantem
a vyhýbá se sněhovým závějím navršeným silným větrem.
„Do Bystřice bychom to měli zvládnout, ale až do Vlčí-
ho Dolu to s touhle rachotinou bude problém…“ pronesl
ze zadního sedadla Czosek.
„To zvládneme. Máme po cestě nabrat ještě toho profe-
sora z Vratislavi?“ ujistil se Schulz.
„Přesně tak.“
„Není hloupý, ten profesůrek,“ zařehtal se Schulz.
„Vždyť mohl vystoupit v Kladsku a jet za námi. Vybral si
vyhřáté kupé. Vystoupí v Bystřici, počká na nás v restau-
raci, dá si kafíčko, koňáček a pak teprve nasedne do vyto-
peného auta.“
„Myslíš, že se to auto stihne vytopit do Bystřice, Schul-
zi?“ zeptal se Koschella pochybovačně.
„Jasně, tímhle tempem nám to bude trvat ještě aspoň
půl hodiny.“
Vrchní strážmistr pokýval hlavou, přejel pohledem
po zasněžené krajině za bočním oknem. Terén se proměnil
ve sněhovou poušť. Vrchy a kopce připomínaly duny, které
byly kvůli nějaké meteorologické anomálii přikryté bílou
peřinou. I stromy pokrylo huňaté chmýří. Po cestě projeli
kolem několika domů. Z komínů stoupal dým, což bylo je-
diné znamení života uprostřed tohoto ledového prázdna.
„Divná věc, šéfe, celá ta vražda na Sněžníku. Že se vůbec
někomu chtělo…“

38
 „Jak to myslíš, chtělo, Schulzi?“
„No, vraždit v takových podmínkách. Vždyť tam musí
být příšerná zima, jednoho by to porazilo. A tady se někdo
musel tahat s tělem až na věž, předtím ho zmrzačit… To je
dřina, nemyslíte, šéfe? Jako by ho nešlo bodnout pod žeb-
ra a hodit do příkopu.“
Franz se obrátil na Schulze a chvíli ho pozoroval. Lothar
se poslední dobou změnil. Dřív to byl zakřiknutý chlapík
ve stínu svého kolegy, strážmistra Paula Seipelta. Působil
jako mrzout a těm, kteří ho znali jen od vidění, mohl připa-
dat trochu slaboduchý. Když Seipelt zemřel, Schulz zůstal
sám. Nenašel jiného kolegu, se kterým by navázal stejně ni-
terné pouto. V tom okamžiku začala jeho proměna. Uká-
zalo se, že Schulz má svůj názor a umí mluvit, občas navíc
i celkem smysluplně.
„Na tom něco je, Schulzi. Zvláštní místo činu, provedení
vraždy je taky dost spektakulární… Na lotra zamordova-
ného v příkopu by nikdo dlouho nevzpomínal.“
„Ale o viselci na věži císaře Viléma se bude mluvit roky.
To je jisté. Jako by se někdo chtěl předvést, co? Koukněte, do-
stanu, koho chci a kde chci… A vůbec, co to ten hajzl udělal
s obličejem toho nešťastníka? Pořádně jsem to nepochopil…
odřezal ho?“
„Nevím, Schulzi. To se dozvíme na místě.“ Koschella pře-
rušil dohady. Sám nevěděl, kterého Schulze měl radši: toho
zakřiknutého, nebo tohoto štěbetalku skákajícího do řeči.
„Vrah mohl oběť znát.“ Czosek neodhadl náladu svého
nadřízeného a rozhodl se zapojit do řeči.
Koschella měl sto chutí rozhovor ukončit, ale napadlo
ho, že by to neměl dělat. Leon Czosek byl součástí jeho
nevelkého týmu. Dosud neměli příležitost spolupracovat
na tak závažném případu a Franz věděl, že musí svůj po-
stoj změnit. Byl zvyklý pracovat o samotě, výjimku tvořila
spolupráce s kapitánem Wilhelmem Kleinem. To byl však
člověk zvenčí a to on vždycky hrával první housle. Kosche-
lla teď nesměl zapomínat, že šéfem je on sám.
„Dobrá, tak si to proberme. Schulz správně poznamenal,
že když vrah nechal tělo na věži císaře Viléma, chtěl se…
předvést. Skutečně, jak místo, tak způsob vraždy to potvr-
zují. Tisk co nevidět vyčmuchá, k čemu na Sněžníku došlo.

39
Noviny z toho budou žít dlouhé týdny. Je bližší vztah s obětí
v tomto případě nezbytný k dosažení tohoto cíle?“
„Vlastně ne…“ odpověděl Czosek se zaváháním. „Jestli
mu záleželo jenom na tom, aby způsobil rozruch. Vybral si
rozhlednu na Sněžníku a náhodnou oběť, turistu, který se
tam vydal. V téhle době na vrcholu nejspíš moc lidí není.
Osamělé místo, spousta času na provedení akce… A také
nemohlo být složité po tom všem pláchnout.“
„To by mohlo znamenat, že máme co do činění se šílen-
cem, který chce zabíjet jen pro potěšení,“ chopil se tématu
Franz. „Ke všemu chce, aby se o jeho činu všichni dozvěděli.
Oběť neukryl, ale nechal ji všem na očích. Cíle tedy dosáhl.“
„Takže oběť byla náhodná?“ Schulz se zamračil, stále se
soustředil na cestu, ale bylo vidět, že intenzivně přemýšlí.
„Prostě cvok většího kalibru?“
„To jsem neřekl.“ Franz zavrtěl hlavou. „Pro nás by bylo
lepší, kdyby, jak řekl Leon, vrah oběť znal. Měli bychom se
čeho chytit.“
„Nechce se mi věřit, šéfe, že se dva známí vydali do hor
a jejich společnej výlet skončil takhle tragicky,“ špičkoval
Schulz. „Co by se asi tak mohlo stát? Šli si na nervy, jeden
to nevydržel a dostal nápad, že kamaráda oběsí na věži,
a navíc mu odřízne obličej?“
„Musím s tebou souhlasit, Schulzi,“ vzdychl Koschella.
„Taky mi začínáš lézt na nervy, ale tohle by mě nikdy nena-
padlo. Nanejvýš by ti jedna přiletěla, vyhodil bych tě z auta
a nechal tě, abys zmrznul na cestě.“
„Ale to neuděláte, šéfe, protože neumíte dobře řídit
a sám byste do Bystřice nedojel?“ Ze Schulzova hlasu bylo
těžké vyvodit, jestli navázal na vtip, nebo jestli se ujišťuje,
že mu od nadřízeného nic nehrozí.
„Jistě, to je jediný důvod,“ souhlasil Franz. „Navíc máš
pravdu, musel bych být šíleně odhodlaný, abych udělal
něco takového jako vrah ze Sněžníku. Tolik mi zase krev
nepiješ…“
Tentokrát Schulz šéfovu náladu odhadl správně a pro-
zíravě mlčel.
„Víte co? Aby člověk provedl něco takového, musel to
mít v hlavě vážně pomatené.“ V Czoskovi se skutečně něco
zlomilo, poněvadž začal odvážněji formulovat myšlenky.

40
„Ten odřezaný obličej, pokud něco podobného opravdu
udělal, tak mi to připadá jako nějaký symbolický trest.“
„Ledaže máme tu čest s bestií utrženou ze řetězu,“ při-
sadil si Schulz, „nějakým zdejším vrtákem… kterej si plní
svoje sny. Třeba ho to vzrušuje?“
Koschellu tato krutost na rozdíl od jeho podřízených vů-
bec nepřekvapovala ani nešokovala. Věděl, že lidé dokážou
svým bližním provést daleko horší věci. Kdyby se podob-
ně zavražděná oběť našla ve Vratislavi, nebylo by to tak ne-
obvyklé. Koschellovi připadalo klíčové místo činu, to mělo
velký význam. Zde, na místě, kde dávají lišky dobrou noc,
na samém okraji všech zapadákovů, byla spáchána příšer-
ná vražda. Oběť byla pověšena na věž na nejvyšším vrcho-
lu v hrabství. Jako výčitka svědomí. Schulz měl v jednom
pravdu. Na jednu vraždu je to velká dřina.
„Bez ohledu na to, jestli se oběť a vrah znali, musíme če-
kat špatné zprávy, pánové.“
„Co tím myslíte, šéfe?“
„Jednou mrtvolou to neskončí…“