<iframe width=480 height=80 src=https://www.youtube.

com/embed/e5g6ps3H1-U frameborder=0
allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture"
allowfullscreen></iframe>

Davem stále ještě dohořívá, ale veliteli kavalerie Martiasovi už dávno došlo, že bitva je prohraná...
co víc, že nejspíš nepřežije nikdo, kdo by varoval posádku v Roughu o blížící se zkáze Eldagu. Šíp,
který mu skouzne po helmě následně připomene, že pokud nebude reagovat hned, ani jeho lidé tu
příležitost nedostanou.
V přítmí nočního města a skrz úzké hledí těžké přilby sotva vidí odkud rána přišla, ale moc dobře ví
že jsou tam... proklatí démoni z Ostrovů kolem nich na svých vlcích krouží jako hladová smečka,
čekají kdo se odpojí nebo špatně zahne, aby ho mohli obklíčit a strhnout. Martias ale také moc
dobře ví, že díky jejich těžkému brnění a dlouhým kopím se jim převážne drží z cesty. Starý
válečník zformuje necelé dva tucty mužů které mu ještě zbyly z kdysi slavné těžké kavalerie
hlavního města Císařství.

<b>"K bráně! Musíme se probít z města a varovat ostatní, tady už nikho nezachráníme. Rodriku,
máš nejrychlejšího koně, jakmile budeš mimo dostřel hradeb, zahoď všechno co můžeš a uháněj i
kdyby si ho měl uštvat! My ti koupíme trochu času... ty se postarej aby ta oběť nebyla
zbytečná!"</b>

Nikdo neprotestuje, nikdo ani nezaváhá a Martiase Von Lothreina naplní pocit hrdosti na jeho muže,
i když tu nepřítel rozpoutal peklo, každý z nich zůstává disciplinovaný a ví, co je jeho povinnost.
Když za dusotu kopit vjedou k prostoru před bránou, srdce mu poskočí radostí... je stále otevřená a i
když jsou hradby už z části obsazené nepřítelem, vojáci Eldagu se evidentně stihni u mechanismu
brány zabarikádovat a otevřít ji pro lidi prchající z města. Martias za hromobití kopyt prokličkuje
mezi uprchlíky a kývne hlavou směrem kde tuší Rodrika.

<b>"Bohové s tebou chlapče! Neohlížej se dokud nebudeš za hradbami Roughu! Jeď

Rodriku!"</b>

Když strhne koně aby se postavil pronásledovatelům, instinktivně zvedne šťít a kryje před šípy, ale
k jeho překvapení se jenom rozmístí na prostraství před nimi a velitel zaťatou pěstí dává pokyn k
zastavení palby.

<b>"Nestřílejte, je tu moc civilistů!"</b>

Nese se jeho hlas nad vyděšenými výkřiky měšťanů klidících se jim narychlo z cesty v panice, aby
nezůstali mezi kladivem a kovadlinou dvou jízdních jednotek. Starý voják si tak poprvé od doby
kdy prorazili blokádů u kasáren vyklopí hledí aby si mohl pořádně prohlédnout démony, kteří
kolem nich na vlcích kličkovali uličkami jeho rodného města a zasypávali je šípy.
Velitel jednotky vypadá se svými exotickými rysy a válečnými barvami sice opravdu jako nějaká
vestie oděná do kožešin, ale jeho zvíře je to co nahání skutečnou hrůzu, vlk tak velký, že by stejně
tak mohl jezdit na medvědovi z Ogrimmaru, donutí válečníka pevněji přihmátnout kopí, protože mu
srdce poskočí v hrudi.

<b>"Bojovali jste se ctí která by měla vašeho Císaře zahambovat vojáku! Až to ukončíme,
postaráme se s mými válečníky ať máte pohřeb dle vašich zvyklostí!"</b>

Martias zmatený kontrastem mezi cizincovými slovy a krvežíznivostí se kterou bojovali v ulicích
jenom sklopí hledí a postaví svého válečného koně na zadní. Ať už by říkal cokoli, nezmění to na
situaci nic... Rodrik potřebuje větší náskok a oni potřebují nabrat rychlost aby jim jejich váha
poskytla aspoň nějakou malou výhodu.
Čas na jednu poslední zteč... pomyslí si starý voják, zaklapne hledí helmy a krátce postaví svého
válečného koně na zadní.

<b>"Za mnou bratři! Ještě jednou vstříc nepříteli za slávu Císařství a Císaře Kyrhola! NA NĚ!"</b>

Poslední válečný pokřik Eldažanů zazní nádvořím a je vidět, že velitel nepřátelské jízdy vyrazil
přímo proti němu s kopím v ruce. Vzduchem proletí salva šípů a Marthias by málem přísahal, že se
mladík jedoucí proti němu usmál... mladík dojde mu... nejspíš ne víc než pětadvacet let.
Než se ale stihnou střetnout, hodí mladík svoje kopí nečekanou silou proti koni a prudce strhne
svoje daleko obratnější zvíře do strany. Když se Marthias pokusí namířit na něj kopí, sveze se
mladík vlkovi ze hřbetu tak, že mu visí na boku. To už ale Marthias nevidí, protože kopí jeho oři
projde skrz zbroj na krku a projede do těla. Zvíře sebou škubne, v plném trysku zakopne a vrazí do
dlažby přičemž jezdce vyhodí ze sedla.

Když se probere z bezvědomí, leží na zádech na dlažbě a málem by přísahal, že z kasáren vychází
obří sloup kouře... má pocit že má zlámanou prakticky každou kost v těle a podle hrudního plátu
protlačeného dovnitř se asi nejedná pouze o pocit. Krev která mu pozvolna plní plíce ho donutí
zakašlat a někdo k němu přijde a odtáhne ho kousek ke zdi domu aby ho opřel. Pak mu opatně
sundá helmu a prošedivělý kavalerista si všimne, že je to stejný mladík který mu zabil koně. Chvíli
si jeden druhého prohlížejí a pak mladík pokýve hlavou.

<b>"Váš posel, ten co jsi mu říkal Rodrik... zemřel rychle, zemřel čistě... ostatní taky. O ty co se
vzdali nebo nebojovali se bát nemusíš, budou žít... nejsme barbaři. Neměli jste bojovat, ale chápu
tě... bojoval bych taky... ty a já... válečníci, neumíme se vzdávat. Já jsem Arakan..."</b>

Mladík podá umírajícímu svoji čutoru, zatím co z něj sundavá poničené brnění... Eldažan se napije
a po chvíli pokývá hlavou.

<b>"Marthias Von Lothrein, težká kavelerie hlavního říšského města Davem... hlavně mě prosím
nepohřbívejte u chrámu Cruxe, ale na starém hřbitově... moje žena..."</b>

Mladík se usměje a tentokrát je v tom už jenom soucit. Opatrně sundá Marthiasovi hrudní plát aby
se mohl nadechnou a vloží mu do ruky meč, pak nad levou klíční kost přiloží zahnutou dýku.

<b>"O tvoji rodinu bude postaráno Marthiasi Von Lothreine z Davemu, chrám Enry už v tady
nestojí a kněží Cruxe jsou mrtví... a kdyby tě tvoji bohové zavrhli kvůli vašemu Císaři... Fenrir
hrdiny přijme rád a já s tebou jednou budu rád hodovat v jeho síních. Sbohem válečníku."</b>

S těmi slovy pomůže Arakan svému dvakrát staršímu sokovi pevně uchopit meč a vrazí mu dýku
skrz ramenni tepnu až do srdce. Ani na chvíli neuhne pohledem, dokud důstojníkovy oči
nevyhasnou.